Spáry Chaosu OTROCI TEMNOTY • KNIHA PRVNÍ
Gav Thorpe
-
2
-
Gav Thorpe
SPÁRY CHAOSU (THE CLAWS OF CHAOS)
Games Workshop, the Games Workshop logo and Warhammer are trademarks of Games Workshop Ltd., registered in the UK and other countries around the world. The Black Library and the Black Library logo are trademarks of Games Workshop Ltd. Games Workshop, loga Games Workshop a Warhammer jsou ochranné známky Games Workshop Ltd., registrované ve Velké Británii a v jiných zemích světa. Black Library a logo Black Library jsou ochranné známky Games Workshop Ltd.
Copyright © 2004 by Games Workshop Limited All Rights Reserved Translation © 2005 by Games Workshop Limited, přeložila Leona Malčíková Cover illustration by Adrian Smith
ISBN 80 - 7332 - 044 - 4 -
3
-
-
4
-
Dennisovi, za veškerou pomoc a inspiraci
Autorova poznámka Události této knihy se odehrávají v době velkých svárů a otřesů v zemích známých jako Císařství. Po smrti císaře Mandreda z rukou nelidských vrahů nedokázaly státy Císařství zvolit nového vládce, a tak mezi několika imperiálními provinciemi vypukla válka. Ta trvala několik století. Období, ve kterém se odehrávají následující události, je známo jako Doba tři císařů, jelikož se tři kurfiřti prohlásili právoplatnými císaři - hrabata Stirlandu, Talabeclandu a městského státu Middenheim. Císařství bylo napadáno zvenčí a rozděleno zevnitř, a tak se ocitlo téměř na pokraj i zániku; kdysi sjednocené státy nyní fungovaly jako samostatné země. Podezíráni a politikařeni se u dvora staly pravidlem, zatímco lidé živořili na troskách bývalého Císařství. Zvítězila anarchie, v divočině řádili bandité, po lesních cestách se plížily odporné bestie a kdysi kosmopolitní lid Císařství se začal obracet do sebe a uzavírat se ve svých domovech. Když se kurfiřti hašteří mezi sebou, musí se města a vesnice bránit samy. Očista od orků, mutantů, skavenů a jiných odporných stvůr se pro vládce stala okrajovou záležitosti, a tak byla většina říše zamořena zplozenci Chaosu. Ve městech se často objevovaly apokalyptické kulty, tlupy flagelantů se potulovaly krajinou s proroctvími hlásajícími zkázu. Sigmarovy svatyně zjistily, že se jejich náboženská obec zmenšuje, jelikož neloajální obyvatelstvo hledalo spásu u starších bohů - Taala, Ulrika, a dokonce i u Temných sil. Všechna data odpovídají císařskému kalendáři, který začal korunovaci Sigmara na prvního císaře. -
5
-
PROLOG Mrtvoly pokrývaly zasněženou zemi. Půlden krutých bojů přinesl už dvacet tisíc mrtvých a zraněných a bitva stále ještě pokračovala. Sutenvulf Démonklan pozoroval masakr a nelidské rty mu zkřivil úsměv. Démonický kníže roztáhl kožnatá křídla a vyskočil do vzduchu. Mocnými perutěmi pomalu protínal vzduch a snášel se dolů ze svahu. Všude kolem se rozléhala válečná vřava, ta příjemná hudba složená z bojových pokřiků, smrtelného chrapotu a řinčení kovu o kov; jeho nadpřirozené uši těšil zvukostří sekery zasekávající se do masa a skřípot meče o kost. Bitva už ztrácela na síle. Trvala bezmála sedm hodin. Jak se chladné severní slunce sklánělo nad východní hory, démonický kníže cítil, že přišel čas dorazit povýšené bojovníky z Císařství na jihu. S velkou pýchou přehlédl armádu, kterou shromáždil. Bojové skupiny božích šampiónů bojovaly bok po boku s legiemi démonů, kteří se zrodili z jeho mocné magie, s divošskými, neovladatelnými bestiemi, minotaury s býčími hlavami, šupinatými dračími ogry a jinými nestvůrami z pustin Chaosu. Tohle byla jeho neporazitelná armáda a až se vypořádá s těmito hloupými smrtelníky, zamíří na jih, kde bude plenit, pálit a nabízet tisíce obětí Temným bohům, kteří ho obdařili takovou mocí a nesmrtelností. Sutenvulf se rozhlédl démonickým zrakem a vycítil emoce vířící nad zakrváceným ledovcem - zuřivost Khornových šampiónů, strach císařských rytířů tváří v tvář knížeti démonů, odpor bezmocných sigmaritských kněží skrývajících se za jezdci ve zbrojích, zuřivá, instinktivní touha po krvi bestií, které sekaly a řezaly do halapartníků chránících císařského duchovního. Démonický kníže přistál s mohutným řevem před rytíři, plně si vychutnávaje tyto emoce. Otevřel svou nehmotnou podobu vichrům magie proudícím ze severu. Nabral do sebe moc surového Chaosu a cítil, jak mu to dodalo sílu. Tasil meč, jehož ostří bylo delší než člověk a zdobily ho runy Temného jazyka, které se svíjely, pokud na ně pohlédly oči smrtelníka, a zvedl jej nad hlavu. Soustředil energii proudící skrz jeho nepřirozenou podobu a jeho moc vyrazila ven, takže démonická zbraň vybuchla plameny. Představovalo to pro něho zanedbatelný výkon, vyžadující jen nepatrné množství jeho moci, ale záchvěv hrůzy proudící od rytířů a vlna euforie jeho následovníků ospravedlňovala ten malý salonní trik. Rytíři pobídli koně vpřed, kopí zdvižená. Zvířata řičela hrůzou, ale přesto se pod bezcitnými pobídkami jezdců hnala proti němu. Sutenvulf se -
6
-
se zavrčením lehce otočil na patě pravé nohy jako zkušený šermíř, kterým kdysi býval. Křídla složil, aby nedošla úhony. Zvedl meč do střehu, posměšně jím pozdravil rytíře a pak se vrhl obrovským krokem vpřed, až nohama s drápy rozvířil zrudlý sníh. Kopí se roztříštila o černě šupinatý bok, nesmrtelnou kůží nemohla proniknout. Démonický kníže vyrazil rychlostí blesku do protiútoku; z hrdla mu vyrazilo spokojené zavrčení. Planoucí čepel odsekla hlavu rytíře, jehož kůň poklesl a padl, pak meč projel zvednutou paží a hrudníkem dalšího. Magické plameny ránu okamžitě spálily. Chřípí démonického knížete naplnil sladký zápach hořícího masa. Zpětným úderem rozsekl koně na dvě poloviny, až hlava a přední nohy vyletěly do vzduchu; jezdcovo stehno ten úder přeťal vedví. Jeho zbroj ho proti Sutenvulfově démonické čepeli nijak neochránila. Údery palcátů a mečů neškodně klouzaly po démonových pažích a trupu, aniž způsobily magickému tělu sebemenší zranění. Dva tucty rytířů byly jeho mečem ve chvilce rozsekány na kusy - zkrvavené údy létaly vzduchem a dopadaly mezi jejich druhy, což vyvolávalo paniku mezi bojovníky i válečnými koňmi. Sutenvulf cítil, jak panika narůstá, a opět napjal svou vůli. Vyrazila od něj vlna čisté zlovolnosti a nenávisti, která se přelila přes císařské vojáky jako příval hrůzy, takže zaváhali. Jeden z nich seskočil s křikem z koně a drásal si obličej krytý hledím. Další byl rozdrcen, když se jeho kůň vzepjal a převrátil se dozadu, zatímco muž vedle sklouzl ze sedla, poklekl a začal drmolit modlitbu ke svému povýšeneckému bohu Sigmarovi. Rytíři před démonickým knížetem hromadně prchali a provázel je jeho hrdelní smích. Démon stočil ohnivý pohled k halapartníkům a knězi, který seděl mezi nimi na pěkném bílém koni. Ukázal na ně mečem a zamumlal povel v Temném jazyce. Po bocích mu stanuly bestie se zvířecími hlavami a vrhly se do útoku. Byla to záplava divokých úderů sekyr, mávajících palcátů, trhajících rohů a hryzajících tesáků. Pak se na okraji Sutenvulfova zorného pole něco pohnulo a odpoutalo jeho pozornost od nešťastného kněze a jeho tělesné stráže. Ve vzduchu ucítil pach nečisté víry; rozhlížel se po bojišti a hledal bílou záři, která z ní vycházela. Tady stál jejich šampión, sigmaritský pes, který se odvážil vzdorovat vůli Severních bohů. Utrhne tu namyšlenou hlavu holýma rukama a rozdrtí lebku ostrými drápy posílenými mocí bohů Chaosu. Naučí ty jižany s měkkým břichem, kteří bohové vládnou zemi a jací válečníci pro ně bojují. -
7
-
Se zlomyslnou radostí v srdci se Sutenvulf vznesl na černých kožnatých křídlech opět k obloze; plul na vlnách nenávisti a strachu, rychle klouzal nad hromadami padlých. Císařští vojáci a jejich kislevští spojenci prchali před jeho zlobou, ale zářící postava sigmaritského šampióna se nehýbala. Sutenvulfovou bytostí prošlehl vztek nad smělostí toho smrtelníka. Snášel se dolů s mečem připraveným ke smrtícímu úderu. Démonický kníže přistál před vůdcem císařských, až do vzduchu vylétl oblak hlíny, ledu a krve. Zavrčel kletbu v jazyce Chaosu - ta slova zasáhla až do hloubi duše. Zářící postavy před ním se však vůbec nedotkla, dál tam stála s obouručním kladivem v rukou. Démonický kníže se vztyčil nad svým protivníkem; byl třikrát vyšší a ještě se zvukem připomínajícím prásknutí hromu roztáhl křídla. Opět vynaložil svou nesmrtelnou moc do pulzu magie šířícího mezi nepřáteli hrůzu a děs, ale postava zůstala nehybná. Sutenvulfa to zmátlo, chtěl vědět víc o tom odvážném smrtelníkovi, který planul tou bezbožnou září. Odložil magický zrak a prohlédl si protivníka smrtelnýma očima. Když spatřil jeho bledý, odhodlaný obličej, který ho chladně pozoroval, hlavou mu probleskly vzpomínky.
-
8
-
ČÁST PRVNÍ KAPITOLA PRVNÍ Rozloučení BADENHOF, PODZIM 1708 Časné ranní slunce bylo jasné a ostré, zářilo bledě a bíle na modré obloze. Duby a javory na dvoře svatyně už shodily téměř všechno listí, takže pokryly trávu vrstvou zlatavě žluté, červené a hnědé. Na podzimních listech se třpytila jinovatka, která byla neomylnou předzvěstí rychle se blížící kruté zimy. V Badenhofu se hodně mluvilo o počasí. Staří lidé vrtěli hlavou a prohlašovali, že tak krátké léto nikdy nezažili. Znovu byly vzkříšeny příběhy o silných sněhových vichřicích a drsných zimách oblíbeným tématem starších vypravěčů byl hladomor a zima roku 1586, kdy celé vesnice pomřely hladem nebo umrzly a armáda Sevira Krvavého děsa pochodovala přes Urskoj a zaútočila na Ostermark. Byly to zlé časy, naříkali, a bohové nás jimi varovali, že přijdou ještě horší věci. Vůdci města měli také obavy, protože před několika měsíci dorazily zprávy o velké tlupě orků řádící na jihu. Solland byl skoro zničen a armáda Stirlandu, jehož vládci byli považováni lidmi z Ostermarku, kde se nacházel Badenhof, za problematické spojence, byla rozprášena v bitvě. Nyní zůstal Ostermark osamocen vůči válečným záměrům Talabeclandu na západě. Ottila, vládce Talabeclandu, už prakticky vyhlásil válku okolním státům a zemi zachvátil strach i nejistota. Otevřená válka střídavě sílila a polevovala celých posledních 350 let. Ale tyto závažné události nebyly předmětem úvah Ursuly Schekové, když se toho rána brodila spadaným listím. Devatenáctiletou dívku trápila mnohem osobnější zpráva. Její snoubenec se dnes ráno vracel do hlavního města Ostermarku, Bechafenu. Než ho znovu uvidí, mohou uběhnout měsíce, možná i celá zima, bude-li opravdu tak drsná, jak se očekává. A tak kráčela s těžkým srdcem po cestičce, která se vinula zanedbanou zahradou ke kapli. Nebyla to největší svatyně, jakou kdy viděla, ani nejpřívětivější, ale stará budova ze dřeva a kamene jí dnes ráno dodávala sebedůvěru. Když k ní přicházela, vzhlédla ke dvěma špičatým věžím a zlatému kladivu zobrazenému na východních dveřích. Chrám byl dvakrát vyšší než městské domy, které jej obklopovaly. Stál v rozsáhlém komplexu zahrad obehnaném cihlovou zdí vysokou po ramena a zarostlou mechem. Pozemky -
9
-
byly zaplevelené, pamětní kameny a omšelé sochy hustě zarostly tlející vegetací a tráva byla po měsících zanedbávání vysoká po kolena. Vzadu se nacházela hospodářská stavení, jež dívce sloužila jako obydlí. Tři dřevěné barabizny byly zpola ponechané osudu; mělo se zde skladovat jídlo pro chudé, ale nyní byly až na hrubý příbytek, který si tu Ursula zařídila, prázdné. Ursula si co nejdůkladněji oškrábala bláto ze svých obyčejných bot, otevřela dveře svatyně a vešla dovnitř. Bez zaváhání skopla hanebné boty z nohou. Podívala se na prsty svých bosých nohou, mírně zašpiněné od toho, jak šla od hospodářských budov přes dvůr, a povzdechla si. Odhrnula si z obličeje pár dlouhých zrzavých kudrn, které jí překážely, a její pohled zalétl přes svatyni k oltáři. Tady stála socha Sigmara v životní velikosti, vytesaná z tmavého kamene. Vyzařovala z ní síla a spolehlivost a Ursula se musela usmát, jak její srdce zaplavila láska k tomuto bohu. Tiše vešla mezi lavice a uctivě kráčela k soše, která k ní natahovala pravou ruku. Držela v ní velké válečné kladivo Ghalmaraz, Drtič lebek. Hezký vousatý obličej Sigmara Kladivonoše byl přísný, ale když sledoval přicházející věřící, vypadal laskavě. Ursula měla tuhle sochu ráda, byla mnohem hezčí než ostatní, které znala, i když byly pozlacené nebo vytesané z exotického mramoru nebo alabastru. Ztělesňovala to, jak Sigmara viděla ona — laskavého, ale silného, soucitného, ale hrdého, otce a ochránce. Ursula zvedla lem svých modrých vlněných šatů, poklekla před oltářem a sklonila hlavu. „Velký Sigmare, zakladateli a pane naší velké země, pokorně ti nabízím svou lásku," modlila se. „Děkuji ti, žes mě v noci zachoval v bezpečí a chránil jsi mou duši proti Temnotě. Děkuji ti za vodu, kterou vypiji, a chleba, který dnes sním, i za to, že střežíš životy těch, kteří mi tyto dary poskytli." Zarazila se, protože měla dojem, že koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Neviděla nic, a tak si toho dál nevšímala. Nejspíš to byla jedna z krys, které zaplavily Badenhof po chudé sklizni. A co hůř, slyšela, že se krysy dostaly do obilních sýpek. Nyní všichni pociťovali nedostatek, přestože od sklizně uplynulo teprve pár měsíců. „Velký Sigmare, promiň mi, že ruším tvou věčnou bdělost," pokračovala Ursula tiše. „Modlím se, abys uchoval mého milovaného v bezpečí, když je pryč, a mé srdce pro něho zůstalo po tu dobu čisté. Modlím se, aby vykonal statečné činy a jednal se ctí, stejně jako ty. Také se modlím, abys považoval za vhodné uspíšit jeho návrat do mé náruče, - 10 -
protože i když tě miluji a nade vše ctím, on je na celém světě ten jediný, na kom mi záleží." Ursula vstala a vytáhla z kapsy šatů věneček z květin, čerstvě natrhaných a spletených do křehkého kroužku. Modrá a žlutá pozdních letních květin se mísila s bílou a červenou brzy vykvetlých květů podzimu. Přistoupila k soše, políbila kladivo a položila věneček na jeho hlavici. Posunula jej tak, aby sklouzl Sigmarovi na zápěstí. Byl to rituál, který prováděla každého rána, co pamatovala. Když byla ještě dítě a její prarodiče ji bili, nacházela úkryt v Sigmarově svatyni. Bylo tam teplo a klid. Viděla kolem Sigmarova kladiva právě takový věneček, jaký tam položila dnes. Jako dík za útěchu a klid, který jí svatyně poskytovala, Ursula přísahala, že mu za to zaplatí podobným darem každý den. To bylo před deseti lety, několik měsíců po smrti jejích rodičů. Zemřeli na černou zlovůli - plíce jim shnily a obličej zbledl a zežloutl, než jej zahalil rubáš. Od té doby ten slib dodržovala, kdykoli měla možnost. Dokonce i v divočině, na útěku od svých tyranských prarodičů, pletla věnečky a věšela je na větve stromu nebo na ploty, aby tím uctila Sigmara. Vzhlédla od květin. Hlavu měla ještě plnou smutných vzpomínek na své osamělé putování od vesnice k vesnici, od města k městu, když si všimla svící za oltářem. Už byly téměř vyhořelé, ale bratr Theobald asi za hodinu přijde, aby je vyměnil. Nevadily mu její malé květinové oběti, ale od jiných úkolů ji odháněl. Ursula věděla, že Theobald snáší její přítomnost v hospodářské budově spíš proto, že je to jeho svatá povinnost, než že by cítil k nalezenci jakékoli sympatie. Zdálo se, že se plameny svíčky zvětšují. Ursulu fascinovalo, jak blikotají a tančí. Žhnoucí světlo zaplnilo celé její zorné pole a zbytek svatyně ustoupil do pozadí. Odkudsi se k ní donesly hlasy - chraptivé výkřiky a zuřivý řev. Viděla, jak plameny všechno pohlcují, hladově hučí a kouř stoupá v hustých tmavých oblacích. V ohni zahaleném kouřem se objevily bestiální postavy. Nahrbení tvorové se zacuchanou kožešinou, dlouhými tesáky a zahnutými drápy. Vzduch naplnila hrůza a válka. Ursulu zachvátil strach z vize, která byla čím dál jasnější. Oheň byl tak bolestivě blízko, až si na chvíli myslela, že shoří, a propadla panice. Nahlas zalapala po dechu, i když ve svatyni nebyl nikdo, kdo by ji mohl slyšet. S očima upřenýma do plamene svíce si tiše mumlala sama pro sebe. Vrávorala a hlava sejí točila. Mezi plameny uviděla osamělou postavu. Byl to člověk, vysoký a se širokými rameny. Zdálo se, že se ho plameny nedotýkají. Myslela si, že on je zdrojem ohně, a snažila se zahlédnout jeho obličej, ale nedokázala - 11 -
rozeznat žádné podrobnosti. Kráčel vstříc tomu peklu, dlouhý meč v jedné ruce a štít v druhé. Náhle se z plamenů ozvalo hlasité zakvílení, jako by cizinec způsobil ohni bolest. Ursulu zachvátila hrůza, chtěla se otočit a utíkat, v zajetí svého druhého zraku se celá třásla. Pak náhle vize skončila a Ursula klesla dopředu. Zachytila se Sigmarovy natažené paže a opřela se o něho. Znovu se mu podívala do tváře a na okamžik měla dojem, že ve vytesaných očích tančí plameny. „Má lásko?" uslyšela za sebou známý hlas. Rychle se obrátila, aniž by si všímala toho, jak se jí zatočila hlava. „Jsi v pořádku?" Ursula se široce usmála, vyhnala vizi z hlavy a rozběhla se uličkou k hlavním dveřím. Její bosé nohy pleskaly po dřevěné podlaze, vlasy spletené do copů ji bušily do zad. Kurt se na ni usmál a ona se mu téměř vrhla do náruče. Políbila ho dlouze na čelo, i když se musela vytáhnout na špičky. Objal ji. Na chvíli zavřela oči a vychutnávala si jeho blízkost. Uvědomila si, že něco je špatně - ucítila chladný dotek kovu. Otevřela oči a ustoupila. Kurt měl na sobě celoplátovou zbroj. Předtím si toho nevšimla, protože měla závrať z vize a radost z toho, že ho vidí. Vzhlédla k jeho obličeji, hltala měkkost jeho pohledu, tmavé vlasy, hezké, ostře řezané rysy. Přejela prstem po mírné prohlubni na bradě a pak mu levou tvář pohladila hřbetem ruky. „Odjíždíš?" zeptala se tiše, i když znala odpověď. „Jednou už jsem ti řekl na shledanou, má lásko," odpověděl Kurt. Úsměv mu na chvíli zmizel, ale pak se vrátil. „Podkovář ještě připravuje Heldreda. Projdi se se mnou zpátky na náměstí." Ursula kráčela s Kurtem blátivou, rozježděnou ulicí ponořená v příjemném tichu. V myšlenkách se vracela k právě prožité vizi. Nezažila to poprvé, ale od poslední uplynuly už dva roky, tehdy právě přišla do Badenhofu. První zažila, když jí bylo teprve dvanáct. Skrývala se tenkrát v malé Sigmarově svatyni v Kellenbadu, v severním Stirlandu. Viděla malou skupinu bestií pobíjející ovce na vysoko položené pastvině. Řekla to knězi. Nejdřív to odmítl jako dětskou fantazii, ale když pak přišly zprávy o vybití půlky stáda, došel v noci pro Ursulu a pokusil se z ní vytáhnout pravdu březovými pruty. Příštího dne utekla, záda zakrvácená a plná podlitin. A podobně k ní Sigmar hovořil po následujících pět let. Občas slyšela jen jeho hlas; varoval ji a říkal jí, aby odešla. Jako v Lessenburgu, který opustila týden před tím, než Ottilova armáda překročila hranici a vypálila jej. - 12 -
Občas, stejně jako dnes, jí Sigmar sesílal vize různých událostí, jako bylo například zavraždění voleného následníka prince Fredricka před čtyřmi lety, nebo osobnější vize podobné té, kdy před třemi lety předvídala pekelnou bouři a podařilo sejí najít úkryt v opuštěné stáji, zatímco venku bily blesky a liják trval po celé čtyři dny. Dnešní vize ji vylekala. Byla děsivější než kdy dřív, a přesto z ní měla pocit, že je to osobní varování, jako by to byla hrozba týkající se její osoby. Dosud cítila strach a snažila se potlačit chvění. Doufala, že si toho Kurt nevšiml, protože nemohla dovolit, aby zjistil, jaké má schopnosti. A co bylo důležitější, nesměl to zjistit ani nikdo jiný. Kurt byl rytířem u osterknechtů, tělesných strážců hraběte. Kdyby vyšlo najevo, že se chce oženit s vědmou, nebo možná dokonce s čarodějnicí, bylo by to pro něho moc zlé. A tak Ursula mlčela, přestože ji v hloubi duše trápilo, že své lásce lže. Proč se vize najednou vrátily, po dvou letech klidu a míru? Ursula se obávala, že její život opět nějaká katastrofa převrátí vzhůru nohama. Kurt se také polekal, když vešel do svatyně a viděl, že Ursula se téměř v mdlobách drží Sigmarovy sochy. Doufal, že dívka není nemocná. Když před čtyřmi týdny cestoval do Bechafenu, zaslechl, že se prý v Ostermarku znovu objevily rudé neštovice. Kdyby dívka onemocněla, nadcházející krutá zima by značně zmenšila její šance se z moru a horečky vyléčit. Kurt bude pryč možná i několik měsíců a nebude se moci o svou milovanou postarat. Kněz by o ni možná pečoval, ale ostatní obyvatelé Badenhofu byli omezení venkované, kteří by oběť moru spíše upálili zaživa, než aby se o ni starali. Nikoli poprvé Kurt toužil mít dost peněz, aby mohl vzít Ursulu do Bechafenu. Udělal by konec dlouhým odloučením, kdy ho povinnosti odváděly pryč od ní. Jenže nebyl bohatý. Měsíc po měsíci šetřil ze svého platu a přidával k malému dědictví, jež mu v poslední vůli zanechal před dvěma lety pán Gerhardt. Gerhardt byl laskavý. Kurt duchu starého rytíře děkoval a přál mu klid. Ale život, který si vybudoval pod Gerhardtovou záštitou, byl ohrožen. A bez peněz se nemohl s Ursulou oženit a dát jí stálý domov plný lásky, jaký si zasloužila a po kterém dychtila. A tak ti dva kráčeli zasmušile ulicí lemovanou dřevěnými budovami o dvou nebo třech patrech. Na některých bylo stále vidět trámy, ale jiné byly hrubě omítnuté. Kluzké šedé břidlicové střechy trčely proti jasné obloze a z cihlových komínů a kouřových otvorů začínal stoupat dým z ranních ohňů. První zvuky života se ozývaly stále hlasitěji, jak se blížili k náměstí uprostřed Badenhofu. Město se probouzelo se štěkotem psů a rachotem - 13 -
okenic narážejících do stěn, jak se otevírala okna do místností se zatuchlým vzduchem. Uprostřed Sigmarstrasse stála koza, která utekla z ohrady. Měla podivně zbarvené oči, jedno žluté, druhé modré, a klidně Kurta a Ursulu pozorovala. Ursule připomínala bestie z vize, i když je neviděla příliš zřetelně. Uvažovala, jestli jsou to tytéž bestie jako v její první vizi. Ze stejného směru jako koza přiběhla malá dívenka, ani ne osmiletá, v prosté vlněné haleně, jejíž spodek vláčela blátem a hrozilo, že o něj zakopne. Popadla kozu za krk. Pak zpozorovala Kurta a Ursulu. Brada jí spadla na prsa, když uviděla rytíře ve vyleštěné plátové zbroji, zrudla a rychle začala táhnout kozu pryč. Přitom jí něco mumlala do ucha. Ještě museli urazit půl míle, než došli na náměstí, kde se právě pořádal trh. Hrstka stánků tu už byla, ale proti tomu, jak trh v Badenhofu vypadal ještě před deseti lety, to bylo žalostně málo. Zlata teď bylo málo a častěji než stříbrné mince byly vidět mosazné a bronzové penny. Jeden ze stánkařů, Herr Schamp, zvedl pomačkaný klobouk na pozdrav Kurtovi, ale Ursule se vyhnul pohledem. Hubený mužík se otočil a křikl na svou ženu, která se probojovávala přes náměstí s náručí plnou starého, zahnědlého zelí. Nejen že bylo málo obilí, spoustu hospodářství zachvátila plíseň a zkomplikovala ještě víc místní nedostatek jídla. Náměstím se rozléhalo zvonění kovu, jak kovář Klein začal s každodenní prací. Z jeho otevřeného krámu přímo naproti polorozpadlé radnice se rozlévala záře výhně. Vedle Kleinovy kovárny byly stáje a podkovář. Kurt vedl Ursulu mezi stánky na trhu á kýval na pozdrav všem, které míjel. Na oplátku se mu dostalo mnohých ‚dobrých rán‘ a ‚pěkných dnů‘. Když Kurt otevřel dveře stáje a vešel s Ursulou dovnitř, čeledín, chlapec s pískovými vlasy jménem Mika, se vyhrabal na nohy. Zdříml si u sloupu k uvazování koní. „Knechte Leitzigu!" vyhrkl kluk, zatímco si rovnal halenu a kalhoty. „Heldreda právě sedlají." „Přiveď ho ven co nejdřív," odpověděl Kurt přísně, ale když kluk odpelášil, mrkl rytíř na Ursulu a vedl ji zpátky na náměstí. Scházelo se stále víc lidí, kteří si přivstali, aby nakoupili ze skrovné nabídky to nejlepší. Šourali se kolem stánků zahalení do těžkých plášťů a kožešin a snažili se nevypadat příliš dychtivě, ale mírně do sebe strkali, aby se dostali v narůstajících frontách před ostatní. Množící se fámy o moru poptávce po čerstvém jídle také nepomohly, i když se to stále ještě považovalo za plané - 14 -
řeči. Přesto se všichni vyděšeně ohlíželi, kdykoli někdo kýchl nebo zakašlal, a rychle se od takového nešťastníka odtahovali. Náměstí vévodila radnice, která se zvedala čtyři patra nad tržiště. Byla postavena z tmavého kamene a měla úzké okenní otvory, a proto vypadala spíš jako obranná bašta než jako civilní budova. Chrlice kolem jejích šikmých střech plivaly na dláždění tenké pramínky vody pocházející z včerejšího mrholení a polévaly lidi pod sebou. Hlavní dveře byly dvakrát vyšší než člověk, ale panty a zámek byly tak zrezavělé, že byly naposled otevřeny asi před půlstoletím. Starou kamenickou práci pokrýval lesklý mech a úponky břečťanu, které zakrývaly omšelé reliéfy a vybledlou omítku, jež kdysi zdobily nejdůležitější budovu v Badenhofu. Ursula ani Kurt nemluvili. Nebylo to potřeba, hovor by vyzněl stejně hluše, jako když Kurt odjížděl poprvé. „Musíš jet tak brzy?" zeptala by se Ursula. „Přál bych si, abych nemusel, ale musím být zpět v Bechafenu do konce týdne," odpověděl by Kurt. „Tak pojedu s tebou," prohlásila by Ursula pevně. „Nemáš tam kde bydlet a nemáš koně," odpověděl by Kurt stejně. „Tak za tebou poběžím!" ujistila by ho Ursula. „Já vím," souhlasil by Kurt, který tomu zpola věřil. „Buď opatrný a modli se," naléhala by Ursula se slzami v očích a přejížděla mu rukou po tváři. „Budu, a ty se vyhýbej potížím," odpověděl by Kurt a pohladil jí zrzavé vlasy rukou v železné rukavici. Nebylo víc co říct, ne víc než před rokem, kdy se poprvé setkali. Nyní prostě stáli vedle sebe. Kurt si stáhl jednu železnou rukavici a vzal ji za ruku. Sehnul se, aby ji políbil do vlasů, a těšil se z květinové vůně spletených kadeří. Naklonila hlavu dozadu a stranou, aby se k němu dostala svými rty, a tak se chvíli líbali se zavřenýma očima. Kouzlo zlomilo klapání kopyt, když podkovář Herr Struben vyvedl Heldreda na kočičí hlavy na náměstí. Kurtův kůň, další dědictví po pánu Gerhardtovi, byl širokoplecí a silný hřebec, téměř šestnáct pěstí vysoký, černý jako dehet a s šedivou hřívou, ocasem a podkolenkami. Byl pojmenován po zakladateli Osterknachtu, pánu Heldredovi Orkobijci. Nebyl to nejlepší kůň, jakého kdy Kurt viděl, ale při pobídnutí ostruhami byl rychlý, když ho vedli, byl klidný, a zažili spolu už pěknou řádku bitev. Heldred do rytíře něžně šťouchl čenichem a kousl ho do tmavých vlasů, což Ursulu rozesmálo, i když si hřbetem ruky stírala slzy z očí. - 15 -
„Jeď se mnou na kraj města," řekl najednou Kurt a natáhl si rukavici. Ursula se na okamžik zarazila, protože ji překvapila změna navyklého řádu. „Cože?" zakoktala. „Jeď se mnou. Pojedu nejdřív západní cestou kolem svatyně a vyložím tě u brány," vysvětlil Kurt. „Dnes bych se tebou chtěl pochlubit. Na Heldredově hřbetu na tebe bude pěkný pohled. Nebude to dlouhá zacházka." Když Mika připevnil sedlové vaky na Heldreda a Herr Struben dotáhl sedlový řemen, Kurt nasedl a pak si vytáhl Ursulu na klín, kde seděla nejistě s nohama na jednom boku. Objímal ji rukama, ve kterých držel otěže. „Nikdy jsem na ničem takovém nejela," řekla Ursula nervózně. „Spadnu a zlomím si ruku!" „Budu tě držet pevně a nepojedeme rychle," uklidňoval ji Kurt. Heldred zvedl hlavu, zaržál a s klapáním vykročil doleva. „Šťastnou cestu!" přál Herr Struben Kurtovi a poplácal Heldreda po pleci. „Budete lovit orky?" zeptal se Mika se zářivým úsměvem. „Pokud ano, pak ti přivezu jednu hlavu v pytli!" slíbil Kurt mladíkovi, než jemně pobídl Heldreda, aby vyrazil na cestu. Jeli teprve několik málo minut, když se Ursula naklonila ke Kurtovi, který ji pevně držel kolem pasu, a šeptala mu do ucha. „Můžeme jet rychleji, jestli chceš," navrhla mu. Aniž by rytíř cokoli řekl, pobídl Heldreda do klusu a Ursula vypískla, když sklouzla mírně doleva. Objal ji pevněji, ale nemilosrdný kov ji odíral. „Ještě rychleji?" shlédl na ni s úsměvem. „Ano, ještě rychleji!" zasmála se, poplácala ho po rameni a přitáhla se blíž. Kurt s výkřikem zabořil Heldredovi paty do slabin a ten začal cválat, až se Kurt rozesmál a Ursula pištěla jako dívenka. Kůň proběhl s duněním kaluží, až čerstvě vyleštěnými kopyty rozstřikoval bahno. Když projížděli Badenhofem, bylo na ulici jen pár lidí. Museli však rychle zahnout na křižovatce Sigmarstrasse a Lernrodu, když se před nimi objevil mlynářův kůň s vozíkem. Mlynářovy vzteklé výkřiky jim zněly v uších, když se se smíchem hnali dál. Projeli kolem sigmaritského chrámu a Ursula zamávala bratru Theobaldovi, který kráčel po schodech ke svatyni. Heldred cválal dál a vezl je na okraj města, když zatočili na Bechafenstrasse a k městským hradbám, minuli Kurtův malý patrový dům. Dům byl rovněž dědictvím po pánu Gerhardtovi. Kdysi patřil ke Gerhardtovým pozemkům, ale Kurt tu žil - 16 -
jako svobodný nájemce. Dům byl malý, ale dobře zařízený, takže kdykoli Kurt přijel navštívit Ursulu, mohl tu bydlet v jistém pohodlí. Kurt si přál, aby se Ursula do domku nastěhovala, ale bylo lépe nepodporovat klevetivé jazyky lidí z města. Právě na Bechafenstrasse, když se řítili k východní studni, uviděla Ursula Frau Linde. Šla zády k nim, s dvěma po okraj plnými vědry zavěšenými na vahadle, které měla položené na ramenou. Kurtova sousedka se vztekle zamračila, když ji Heldred míjel. Ursula nedokázala potlačit smích, když se ohlédla přes rameno a viděla, jak je Frau Linde nahlas proklíná. Za chvilku budou u brány. Drolící se věže pokrýval břečťan, okenice byly plesnivé a rozbité. Město si nemohlo dovolit platit stálého hlídače a brána se přestala udržovat už před lety stejně jako ta na druhé straně Badenhofu. Představitelé města sice vehementně prohlašovali, že se prosperita brzy vrátí, ale málokdo věřil jejich slibům bohatství a hojnosti. Kurt zpomalil Heldreda do klusu, když projížděli pod rezavějící železnou padací mříží, a pak mu přitáhl uzdu a zastavil ho. Ursula sklouzla z koňského hřbetu. Na nerovné cestě s vyjetými kolejemi téměř ztratila rovnováhu. Kurt nesesedl, ale otočil koně, aby se mohl sehnout a políbit Ursulu na tvář. Pak pobídl Heldreda opět do kroku a bez ohlédnutí odjížděl. Kdysi jí řekl, že se nikdy neohlíží, ledaže by změnil názor a neodjel už nikdy. Ursula se smála a řekla, že službu vždy dává na první místo. Namítal, že na prvním místě je pro něj ona, ale dívka ho ujistila, že kdyby to bylo jinak, asi by ho milovala méně. Stála tam dlouho a sledovala koně a jezdce, až se z nich stala nezřetelná tečka, která jí zmizela z dohledu za hřbetem kopce. S těžkým povzdechem se otočila a prošla pomalu branou zpět. Pro Ursulu se srdcem ztěžklým samotou to byla po Bechafenstrasse dlouhá cesta. Když je Kurt pryč, musí se o sebe postarat sama. Nebylo to pro ni nic nového. Bude dělat to, co vždycky - trávit čas péčí o svatyni a zahrady, aby si vydělala na bydlení v hospodářské budově. Bude docházet na modlitby vedené bratrem Theobaldem a provádět svůj ranní rituál. A ostatní hodiny bdění stráví počítáním, kdy se Kurt vrátí. Toužila po tom, aby se mohli vzít, přestěhovat se do Bechafenu, hlavního města Ostermarku, a žít tam. V letech putování od města k vesnici a zase k městu ji to neodolatelně táhlo na sever k tomuto velkému městu. Cítila, že ji Sigmar vede po stezce, kterou jí vytyčil. Vždycky ji dál poháněla víra. Kdykoli ji vyhnali, vyštvali z domu, obvinili z čarodějnictví, obracela se s důvěrou k Sigmarovi a ten ji vedl zase dál. A nyní sejí víra a - 17 -
trpělivost vyplatily. Přišla do Badenhofu a náhodou, nebo snad z vůle Sigmarovy, se setkala s Kurtem. Ursula si vzpomínala na ten den, když se pomalu vracela ke svatyni a procházela kolem studny, kde téměř srazili Frau Linde. Tenkrát bylo chladno a větrno a ona trhala plevel ze záhonů ve východní posvěcené zahradě. Dokázala si živě představit samu sebe, provlhlou a rozcuchanou, jak jí vítr vrhal dlouhé vlasy do obličeje, s rukama od hlíny a dlouhou šedou sukní z vlny plnou skvrn a záplat. Zaskřípání otevírané brány jí přerušilo myšlenky, a tak se otočila a podívala, kdo to přišel. Pod klenbou tvořenou dvěma stromy u brány stál hezký mladý rytíř a uvazoval koně u kůlu. Nejdřív si myslela, že sní, když tam stála a hleděla na stezku vedoucí ke svatyni. Jako většina děvčat často snila o statečném, ctnostném rytíři, který se do ní zamiluje. Při té vzpomínce se zasmála. Když se na Kurta podívala, vypadal trochu zmateně. Vstala, očistila si sukni, jak se dalo, a šla k němu. Zblízka byl ještě hezčí, s tmavýma očima, silnou bradou a přísným výrazem ve tváři. Nejdřív šijí nevšiml, ale když přišla blíž, přejel pohledem z chrámu k jejímu obličeji a okamžitě byl v pasti. Když na to Ursula vzpomínala, uvažovala, co na ní Kurta okamžitě upoutalo. Drsný život ji naučil přirozené opatrnosti, a proto nevěřila nikomu, ale pohled do rytířovy tváře ji naplnil nutkáním říct mu o sobě všechno, i když se sotva setkali. Zeptal se zdvořile, jestli je to svatyně bratra Theobalda, a ona řekla, že ano. Později zjistila, že knězův starší bratr byl rytířem Osterknachtu a Kurta vyslali, aby Theobaldovi přinesl zprávu o smrti příbuzného. „Ty zatracené děcko!" Hlas Frau Linde se zařízl do Ursuliných myšlenek jako pila do zrezivělého hřebíku a okamžitě jí rozdrnkal nervy. Žena středního věku hleděla na Ursulu přes nízkou zeď obklopující chalupu Lindeových nedaleko svatyně. Přes ramena a kolem hlavy měla utažený černý šál, což dodávalo jejímu hubenému, ostrému obličeji podobu vrány. „Dobré ráno i vám, Frau Linde," odpověděla Ursula úsečně, nevšímala si jejího podrážděného pohledu a pokračovala ke svatyni. Věděla přesně, kam by rozhovor směřoval, protože ty dvě už dávno upustily od předstírání zdvořilosti. Dnes ráno Ursula prostě nebyla v náladě na další z Emereldiných hádavých výstupů. „Nepřehlížej mě, ty ničemnice," zaskřehotala Emerelde Lindeová a ukázala na Ursulu hubeným prstem se zčernalým a popraskaným nehtem. „Viděla jsem, jak jsi toho muže očarovala! V tomhle městě je spousta pracovitých děvčat, která by si zasloužila takového dobrého muže, a přesto knechtu Leitzigovi popleteš hlavu ty, taková běhna a budiž-kničemu!" - 18 -
„Samozřejmě mluvíte o své dceři, okouzlující Geldě," odpověděla Ursula. Stejně jako většina žen z města Gelda viděla Kurta několikrát a dělala si naděje na sňatek, ale červená pokožka, široké boky a dvě brady hezkému rytíři nepřipadaly příliš přitažlivé. I když věděla, že by neměla skočit na návnadu nastraženou tou všetečnou ženskou, Ursula se už nedokázala zastavit. Otočila se zpět a šla ke zdi, kde stanula svému kritikovi tváří v tvář. Nebylo to nic nového, takové jedovaté střety probíhaly alespoň jednou za týden a Ursula nejednou chtěla skočit po té hádavé ženské a vytrhat jí vlasy, aby jí s nimi ucpala ústa. „Možná že smrad z ryb není přesně ten parfém, se kterým by se Kurt chtěl každé ráno probouzet." „Gelda je věrná a klidná, a přesně to muž potřebuje na zahřívání svého srdce a lože, ne takovou přelétavou hampejznici, jako jsi ty," odpověděla Frau Linde jedovatě. „Viděla jsem tvé podivné obřady, viděla jsem, jak mluvíš sama se sebou. Jsi nakažená - nakažená temnými skutky." „Jediným temným skutkem v tomto městě je jeho pohostinnost," vrátila jí to Ursula. „Od chvíle, kdy jsem sem přišla, jste mi neukázali dobrou vůli ani laskavost." Byla to stará hádka a Ursula ji pokaždé nelibě nesla, ale přesto se do ní nechala zatáhnout, kdykoli se s Emerelde Lindeovou setkala. „Laskavost a úctu si musí člověk zasloužit," odsekla Frau Linde. „Ty jsi přišla do tohoto města, přihnala ses sem a očekávala, že si tu zařídíš život bez práce. Ty, taková cizinka, Taal ví odkud. Ty a tvé podivné způsoby, lstivé pohledy, našpulené rty a nestydatý jazyk. S takovými nemorálními holkami si umíme poradit." „Mé způsoby vám mohou připadat podivné," pronesla Ursula ohnivě, „ale já alespoň věřím v Pána Sigmara, ne v jednoho z těch vašich starých bohů. Voláte Taala, tady před svatyní dobrotivého Sigmara, a divíte se, proč mě život obdaroval láskou? Možná byste se měla podívat, jestli vina neleží blíž vašeho domu, než na mě začnete ukazovat obviňujícím prstem." „Ty rouhavá holko!" odplivla si Emerelde s prudkostí, která šokovala i Ursulu zvyklou na její neopodstatněné tirády. „Ty si dovoluješ mluvit o bozích, ty, která jsi překroutila učení svaté církve? Tvůj život neřídí Sigmar, ale nejtemnější čarodějnictví, kletba seslaná Temnými bohy na všechny kolem tebe." S pohledem naprostého znechucení se Frau Linde obrátila na podpatku a odkráčela k chalupě, kde se za ní zabouchly těžké dveře. Ursula tam chvíli stála a ohromena vývojem událostí hleděla na portál. I když se s Emerelde hádala už mnohokrát, tahle poslední obvinění začínala být nebezpečná. - 19 -
Setřásla strnulost a vyrazila po cestě. Myšlenky sejí vracely k vizi, která ji trápila dnes ráno. Obvinění Frau Linde z čarodějnictví s ní otřáslo, a tak byla ráda, že se se svým nadáním Kurtovi nesvěřila. Bez ohledu na to, jak je chápavý, vychovali ho stejně malicherní lidé, jako jsou ti místní křupani podobní Frau Linde. Ani Ursula nedokázala říct, jak by na to zareagoval.
- 20 -
KAPITOLA DRUHÁ Očištění HASTELKRENTZ, PODZIM 1708 Marius nebyl muž, který se snadno vyděsí, ale když slunce klesalo nad střechami rybářské vesnice a do velkého jezera Krentz, které poskytovalo osadě živobytí, zmocnily se ho obavy. Byl v Hastelkrentzu už tři týdny. Přivedla ho sem předtucha věštce Filandanta. Za ty tři týdny podnikli kultisté čtyři útoky na jeho život. Jeden z nich se dokonce dostal tak blízko, že mu přidal novou jizvu na už mnohokrát poznamenaný obličej. A teď stál tady, pouze s dvaceti muži a hořící pochodní v ruce, a chystal se vzít útokem to, co by dost dobře mohl být hlavní úkryt kultistů. Přístaviště páchla rybami, což nijak nepřekvapovalo, a planoucí pochodeň proti dlouhým stínům podzimního večera moc nepomáhala. Slyšel tiché hlasy mužů i hluboké dýchání svého důvěryhodného zástupce Ruprechta stojícího za ním. Soumrak nebyl nikdy dobrý čas na boj a v tuto chvíli to bylo o to horší, že nevěděli, co proti nim stojí. Ve vesnici mizeli lidé a z některých z nic nalezli jen znetvořená těla. Pátrání nepřineslo žádné výsledky a jediná stopa vedla k tomuto pravděpodobně opuštěnému skladišti, které právě pozoroval. Budova byla nízká a dlouhá, postavená ze špatně doléhajících dřevěných prken pokrytých slizkým mechem a plísní. Někdo byl určitě uvnitř, protože zahlédl stíny tmavých postav přecházejících sem a tam a škvírami mezi prkny bylo vidět pohybující se světlo. Objevil alespoň jednoho hlídače. Ukrýval se za hromadou hnijících sudů kousek od nich. „Měli bychom počkat do rána," přerušil Ruprecht Mariovy úvahy. „Nemáme tušení, co nás tam čeká." Na to, jak byl mohutný, mluvil ten muž překvapivě tiše. Ruprechtovi říkali Medvěd. Měl hrudník jako sud, široká ramena a jeho výška o dost přesahovala šest stop. Marius ho jednou viděl převrátit koňský povoz na tlupu ghúlů. To bylo v Loweinu, když odhalili odporného nekromanta. „Mohli by zjistit, že jsme je objevili," namítal Marius. „Za úsvitu by mohli zmizet. Už teď o nás možná vědí a sbírají síly. Ne, udeříme hned a udeříme tvrdě!" S tím se lovec čarodějnic otočil a pokynul zbytku skupiny, aby vyrazila vpřed. Možná měl s sebou vzít oddíl vesnické domobrany, ale nebyl si jistý, jestli se důstojníkům místní stráže dá věřit. Ne, řekl si, lepší bude spoléhat se pouze na muže, které si sám vybral a jejichž věrnost byla prověřena léty. - 21 -
Rychle, ale s překvapivě malým hlukem se rozběhli ulicí z kopce ke skladišti. Už to dělali mnohokrát, podle Maria až příliš často, protože Temnota, která napadla Císařství, jako by každý měsíc houstla navzdory usilovné práci bojovníků, jako byli ti jeho, kteří putovali od města k městu a snažili se vyhladit zlo a jeho stvůry ze světa. Někteří z mužů byli rychlejší než on a předběhli ho, ale nechal je být. Rychlý úder je dostane dovnitř lépe než nějaký složitý plán. Věřil jejich disciplinovanosti. Vzápětí se ukázalo, že oprávněně. Hlídač najednou vstal s komicky vytřeštěnýma očima. Téměř okamžitě zasvištěly tři šípy; dva se zabodly do hradby ze sudů, ale jeden svůj cíl našel - zasáhl muže do horní části hrudníku a odhodil ho zpátky, aniž by stačil vydat jediné zasténání. Už byli necelých dvacet kroků od velkých dvojitých křídel nakládacích vrat, když se zleva ozval výkřik. Druhý hlídač vyběhl zpoza hromady rozpadávajících se pytlů a hledal bezpečí za malými dveřmi v rohu zanedbané budovy. Marius a jeho muži vyrazili bez zaváhání kupředu. Lovec čarodějnic tasil meč, jehož naolejovaná čepel se rudě zablýskla v plamenech ohně. Ruprecht byl před lovcem čarodějnic. Válečné kladivo pevně svíral v levé ruce a štít držel v pravé. S hromovým úderem vrazil do vrat, vytrhl prohnilé dřevo ze závěsů a odhodil je dovnitř. Ostatní se hrnuli za ním. Marius slyšel řev svého zástupce, a když prošel dírou s dalšími dvěma muži těsně za sebou, uviděl obrovského válečníka, jak mlátí kladivem nalevo napravo a drtí lebky i kosti. Na první pohled Marius odhadl, že stojí proti více než dvaceti kultistům. Byli to muži nejrůznějšího věku odění v roztrhaných hadrech a vyzbrojení zrezavělými noži a krátkými meči. Vojákům, vycvičeným kosit řady nepřátel s nemilosrdnou výkonností, se nemohli rovnat. Lovec čarodějnic se zapojil do boje. Vykryl divoký výpad dospívajícího kluka s boláky na jedné půlce obličeje a vrazil mu pochodeň do tváře. Mladík se zaječením uskočil a přikryl si sežehnuté oči; meč mu přitom vypadl z ruky. Marius mu bez dalšího přemýšlení probodl břicho. Otočil se a skočil po starém muži, který kulhal ke schodišti napravo. Dostihl ho u okraje schodů a vrazil mu meč mezi lopatky. Zbraň uvázla mezi kultistovými žebry. Marius vzhlédl, zatímco se snažil meč vytrhnout, a hrůzou zalapal po dechu, když viděl, co schází dolů ze schodů. „Sigmarovo milosrdenství," zamumlal. Jediným, nelidsky pružným pohybem seskočil do místnosti skaven v potrhaném černém plášti, který vířil kolem něj. Byl vysoký téměř jako Marius. Krysák nenávistně zasyčel, když dopadl před lovce čarodějnic. V - 22 -
rukou svíral dvě zubaté čepele a švihal ocasem napravo nalevo. Kožich měl naježený a ostré tesáky se mu v matném světle žlutě leskly. Marius ucouvl, když vzduchem zasvištěly obě čepele, a tak tak stihl útok vykrýt vlastním mečem. Skaven pokračoval bez zastavení a nutil Maria ustupovat krok za krokem před záplavou bleskových úderů. Další krysáci se hrnuli ze stínů a jejich drápy škrábaly po dřevěné podlaze. Skladiště naplnil štěbetavý křik. Marius neměl čas zjišťovat, jak si jeho muži vedou - veškerou jeho pozornost zaujímal tvor, který na něho útočil. Lovec čarodějnic se pokusil o protiútok, ale skaven ho jedním mečem snadno odvrátil stranou, zatímco druhým protrhl Mariovi na břiše černou látku košile a zasáhl zbroj z tuhé kůže, kterou nosil pod ní. Marius se se zavytím vrhl vpřed a vrazil hořící pochodeň útočníkovi do břicha. Plášť okamžitě vzplál a oheň přeskočil na tělo. Lovci čarodějnic zaplnil chřípí zápach spálených chlupů. Ječící skaven divoce pobíhal kolem a v panice narážel do svých druhů. Zleva se vynořil Ruprecht, štítem srazil krysáka stranou a jediným mávnutím kladiva mu rozdrtil lebku. „Chci zajatce!" řval Marius do hluku boje a rozhlížel se po svých lidech bojujících s krysáky. Přítomnost skavenů věštila něco mnohem zlověstnějšího, než dřív tušil, a potřeboval odpovědi na mnoho otázek. Marius si vzpomněl na schody, usekl hlavu jednomu z krysáků a vyrazil k nim. Vyběhl dvěma skoky nahoru. Zjistil, že se nachází v malém podkroví, které se táhlo přes více než polovinu délky skladiště. Bylo tu stěží dost místa, aby se mohl narovnat, a ve světle blikající pochodně nic neviděl. Opatrně postupoval dál. Uvědomoval si, že v temnotě mohou číhat další krysí stvůry Chaosu, a snažil se odmyslet si hluk zdola. Měl dojem, že napravo ve vzdálenějším rohu zaslechl zacinkání kovu, a plížil se pomalu tím směrem. Za cisternou na vodu se pokoušeli ukrýt dva muži. Jeden byl mladý a tlustý, se zrudlými těstovitými tvářemi. Druhý byl trochu starší a šlachovitý, hubeným obličejem a špičatým nosem připomínal krysu stejně jako jeho páni-skaveni. Ani jeden z nich nebyl ozbrojený a oba měli paže zdvižené na znamení, že se vzdávají. Dole už hluk boje poněkud utichl a lovec čarodějnic slyšel, jak Ruprecht volá jeho jméno. Schody zaskřípaly. Marius ustoupil, aby mohl zároveň sledovat jak zajatce, tak schodiště. Uvolnil se, když se objevila Ruprechtova mohutná postava; muž se musel shýbat pod nízkými trámy stropu, aby se do podkroví vůbec vešel.
- 23 -
„Skaveni utekli do stok," hlásil a šmátral v šeru. „Nechal jsem muže hlídat vchody pro případ, že by se vrátili, ale myslím, že by nebylo moudré jít za nimi dolů." „To jsi udělal správně," ujistil jej Marius. „Není třeba je dnes pronásledovat a už vůbec není třeba s nimi bojovat na jejich území. Máme naléhavější věci na práci." Otočil se k zajatcům a mečem je donutil vstát. Oba měli ve tvářích strach, oči upírali na zachmuřeného lovce čarodějnic. „Prohledej je," řekl Marius Ruprechtovi a postrčil je k němu hrotem meče. Nepřítomně si přejel rukou po proseknuté kožené zbroji na břiše. Ruprecht pracoval důkladně, svýma velkýma, ale hbitýma rukama mužům rychle prohledal oblečení a vysypal kapsy. Přinutil zajatce kleknout a předal Mariovi to, co našel. Dva váčky mincí, zlatých korun a stříbrných šilinků: dohromady to dalo hezkou sumu. Byl tu i dopis se zlomenou voskovou pečetí. Lovec čarodějnic podal peníze zpět Ruprechtovi a přečetl si jej. Byl adresován Karlu Schulligovi, zřejmě místnímu bohatému obchodníkovi. Vypadal dost neškodně, prostý účet za náklad bárky opatřený platební fakturou. „Který z vás je Schullig?" zeptal se Marius a šťouchl dopisem do zajaté dvojice. Mladší z obou mužů váhavě zvedl ruku. „Tady je napsáno, že jsi převezl různé zboží po Talabeku. Co jsi posílal, kam to odplulo?" dotazoval se Marius. Schullig mlčel a výraz jeho společníka se měnil od strachu ve vztek. „Kdo jste, že se nás vyptáváte na naše obchodní záležitosti?" dožadoval se hubený muž vysvětlení. „Když se stýkáte s odpornými stvůrami Chaosu, mohou se vaše obchodní záležitosti stát předmětem zkoumání kteréhokoli ochránce Císařství," odsekl Marius. „A kdo jsi?" „Jsem Klaus van Wenckel," odpověděl muž tónem, jako by jeho jméno hodně znamenalo. „Vůdce cechu nakladačů zboží," vysvětloval Ruprecht. „Provozuje polovinu skladišť na přístavišti." „A vsadil bych obsah těch váčků, že vlastní i tohle, že?" poznamenal Marius k Schulligovi, který němě přikývl, za což si vysloužil od van Wenckela zamračení. „Takže který z vás tahá za provázky?" Než mohl kdokoli z nich odpovědět, Mariovu pozornost přilákalo Ruprechtovo zabručení. Velký žoldnéř na Maria významně pohlédl; lovec čarodějnic s ním poodešel kousek stranou. Ruprecht mu podal jednu z mincí, které sebral mužům. - 24 -
„Tahle byla vyražena v Bechafenu," zašeptal obr. „Pochází z Ostermarku." „Obchod přes hranici? Myslel jsem, že to Ottila zakázal," řekl Marius, obraceje minci v prstech. „Možná že v tom byla dohoda se skaveny?" nadhodil Ruprecht. „Jejich zboží by plulo po řece až na Urskoj, s trochou pomoci našich podzemních přátel by to nebyl problém. Jen nechápu, co z toho ti krysáci mají." „Agenty v našich městech," odpověděl Marius otupěle. „Můžeš si být jistý, že Schullig a van Wenckel jim na oplátku ochotně poskytovali příležitostné úsluhy. Také si můžeš být jistý, že jich tady v Hastelkrentzu je mnohem víc." „Někdo musí na druhém konci náklad vyzvednout," uvědomil si Ruprecht. „Vypadá to, že tihle dva obchodníci budou mít dnes v noci co povídat." „Vezmi je potichu do Labutího křídla," řekl Marius. „Kdo ví, kolik dalších se na tomto spiknutí podílí." „Začnu nahřívat kleště," zašklebil se Ruprecht.
- 25 -
KAPITOLA TŘETÍ Čest BECHAFEN, POZDNÍ PODZIM 1708 Kurt nebyl zrovna veselý, když v ranním oparu dojel na vrchol kopce a uviděl na obzoru temný obrys Bechafenu. Přitáhl Heldredovi otěže, aby se zastavil, a chvíli se na město jen díval. Před sebou měl velký vrch, na němž bylo hlavní město Ostermarku postaveno; zvedal se několik set stop nad poli, statky a vesnicemi, které se přimykaly k městu jako děti kolem sukně ochranitelské matky. Vysoké hradby a temné věže Bechafenu čněly nad ostermarským pohraničím, kde ponuré lesy dominující většině krajiny Císařství ustupovaly zrádným bažinám a mokřadům. Dále krajina zvolna přecházela v bludiště úpatí kopců, které dřepěly pod rozeklanými, prastarými štíty Hor na konci světa nacházejícími se asi dvě stě mil od místa, kde Kurt nyní stál a pozoroval město před sebou. Kurt byl zachmuřený ze dvou důvodů. Za prvé mu velmi chyběla Ursula se svou šťastnou, bezelstnou povahou. Za druhé se vracel do kapituly osterknechtu, což bylo samo o sobě bezútěšné a ponuré místo, a navíc ho tam mnozí rytíři považovali za zbohatlíka. I když měl vznešený původ - stát se rytířem bez dědičného práva bylo nemožné - ostatní s ním zacházeli, jako by byl sotva víc než prostý člověk, který měl to štěstí, že ho vzal k sobě za panoše stárnoucí podivínský rytíř. Také měl málo času, aby se mohl věnovat svým druhům. Většinou to byli domýšliví mladí synové místní šlechty, kteří si hráli na vojáky. Muži s opravdovými vojenskými ambicemi odcházeli na západ do Ostlandu, Middenheimu nebo Talabeclandu, kde měla státní armáda stále ještě dost peněz a bohaté zásoby. Nebo se stali žoldáky a prodávali svůj meč tomu, kdo zaplatil nejvíc. Ostermark si nemohl žoldáky dovolit a plat rytířů byl žalostný ve srovnání s tím, co mohli nabídnout uchazeči o císařský trůn. Kdysi byli osterknechti pýchou východního Císařství. Mohli být srovnáváni s Bílými vlky z Middenheimu a Reiksgardou, která chránila knížete v Altdorfu. Nyní si ale léta nepokojů vybrala svou daň a v řádu se usadila korupce a protekce. V řadách osterknechtů zbylo příliš málo rytířů, kteří byli skutečně schopni bojovat. Osterknechti bývali kdysi ochránci Císařství, střežili severní hranice proti všem nepřátelům a tvořili pevnou hráz proti nájezdnickým tlupám z východních hor. Nyní byli sotva víc než pouhá čestná garda dospívajícího hraběte, která se na veřejnosti objevovala jen za účelem dodávání lesku a prázdné pompy při svátcích a přehlídkách. Kurt si uvědomil, že rozmrzelostí si moc nepomůže, a snažil se vzchopit. Pobídl koně po rozblácené cestě, která se vinula k hlavnímu - 26 -
městu, a nechal své myšlenky zabloudit k nadcházejícím lepším časům. Možná že v létě by už mohl mít ušetřeno dost peněz na to, aby odvedl Ursulu do Bechafenu a oženil se s ní. Jeho plat, i když byl podle měřítek měšťanů v Císařství dobrý, stačil právě tak na zajištění nejnutnějšího živobytí v hlavním městě. Ursula si zaslouží hezké šaty a jídlo v nejlepších hostincích, což pro manželky ostatních rytířů byla samozřejmost. S dědictvím po pánu Gerhardtovi by mohl sehnat malý, ale dobře vybavený byt v jedné ze skromnějších Čtvrtí - Ursule i jemu by to vyhovovalo. Ale nejdříve bylo třeba se vzít. Ursula i Kurt se zdráhali žít spolu bez manželského svazku, neboť zákony osterknechtů to přísně zakazovaly. A svatba bude stát peníze, ale Kurt věřil, že tohle léto bude mít v pokladně hlavní strážnice dost peněz na malý, důstojný obřad, i když to teď znamenalo opouštět Ursulu na tři měsíce ze čtyř, kdy musel plnit své povinnosti. S těmito šťastnými myšlenkami Kurtovi cesta ubíhala, aniž by ji vnímal. Chvíli po poledni Kurt dorazil k bráně vedoucí do Bechafenu. Brána byla doširoka otevřená. Oběma směry nepřetržitě proudili lidé a vozíky. Silnice byla na posledních mílích vydlážděná popraskanými dlažebními kostkami a lemována cihlami. Pokud se dá věřit legendám, bylo kdysi podobně vydlážděno celých šest set mil staré trpasličí cesty od hor až do Talabheimu. Nyní se hraběcí majetek scvrkl natolik, že cesta od východu k západu byla v pořádku sotva na dohled paláce, stojícího na vršku uprostřed Bechafenu. Kurt se připojil k řadě lidí pomalu procházejících městskou branou a pohled mu zalétl k mohutnému kopci. Na jeho úpatí stála vnější hradba - Dračí zeď. Jediný otvor v ní představovala tato brána. Byla dvacet stop vysoká a vytesaná z pevného horského kamene, který sem dovezli ze vzdálenosti mnoha mil v dobách budování Císařství, kdy pouto s trpaslíky bylo ještě velmi silné. Asi půl míle od zdi stály malé provizorní vesnice ze stanů a hrubě sroubených dřevěných stavení. Žádná budova nesměla být postavena blíž k hradbě, aby neposkytovala úkryt přicházejícím nepřátelům, a tak ti, kdož přišli hledat do hlavního města útěchu, pomoc, štěstí nebo slávu a neuspěli, se nyní tísnili na periférii a vzhlíželi k nádheře, kterou si nemohli dovolit. Jejich přítomnost zde nebyla žádoucí. Hlavní město přitahovalo bludné ztroskotance z celého Ostermarku, opovržlivě je ale vyplivovalo zpět. Svah byl hustě porostlý vysokou trávou a kapradím a zvedal se strmě vzhůru. Vnitřní hradba byla asi o sto stop výš než Dračí zeď. Umožňovala rozmístit válečné stroje do mnoha palebných postavení, odkud mohly střílet přes první obrannou linii. Až za touto druhou hradbou bylo samotné město, - 27 -
i když v tuto chvíli byl výhled na ně skrytý za impozantní obrannou zdí z černého čediče. Ale nad silnou Gryfí zdí se vysoko zvedala zvláštní špičatá stavba. Až k mrakům se tyčily věže a hradby středové pevnosti, kde byl hraběcí palác, založený na ruinách původního rodového domu Thuringského kmene, z něhož pocházeli původní obyvatelé Ostermarku. Kurt nemohl popřít, že toule město má obrovskou tradici. Tady hrabě Vandel vzdoroval severním hordám Sevira Krvavého děsa, odsud pochodovala velká armáda hraběte Hurkona k vítězství v bitvě u Waldenhofu. Tentýž hrabě Hurkon se tu oženil s Mariellou z Reiku a založil jednu z největších aliancí Císařství, než propukly sváry. Možná opět přijdou dny slávy, pomyslel si Kurt, ale pochyboval, že to nastane za jeho života nebo za života jeho dětí, pokud budou s Ursulou požehnáni potomky. Lidé, jako byl Hurkon, patřili dnes pouze mezi mýty a jeho krevní linie během staletí zanikla. Kurt pochyboval, že by Ostermark dnes obstál proti nějakému novému Krvavému děsovi nebo že by osterknechti byli ochotni vytáhnout do boje na pomoc svým ohroženým sousedům. Když se ve Stirlandu objevili orci, hrabě rozkázal uzavřít hranice a vrátit zpět tisíce uprchlíků hledajících potravu a přístřeší. Tady na severu to vypadalo, že potíže ostatního světa jsou vzdálené, a spolupráci, která stála u zrodu Císařství, nahradilo sledování pouze vlastních zájmů. Když Heldred pomalu kráčel mezi pouličními prodavači a obchodníčky, Kurt si uvědomil, jak moc touží po návratu zašlé slávy. Přál si, aby mohl vyjet se sluncem odrážejícím se na zbroji, v ruce třímat praporec Ostermarku a hlásit do světa, že se osterknechti vrátili a napraví všechno zlo. Romantické fantazírování, pokáral se mírně, ale možná, že trochu více romantiky a vášně je přesně to, co země potřebuje. Možná že hrdinové nepatří jen do legend, možná že jsou nezbytní, aby lidé měli ke komu vzhlížet, inspirovat se jejich činy a hledat v nich vzor. Kam všichni hrdinové odešli, to bych rád věděl, pomyslel si. Kurt prošel jižní branou Gryfí zdi; po mírném teple poledního slunce ho zaskočil podivný chlad. Překročil to, co bylo považováno za skutečné hranice Bechafenu. Uprostřed dne tu bylo velice živo a rušno. Sedláci z venkovních usedlostí dodávali zboží na trh, kupci z jiných měst smlouvali na ulicích nad kožešinami, nádobím, stříbrem a nesčetným dalším zbožím. Kapsáři a pobertové provozovali svou zlodějskou živnost a lepili se v davu na paty těm, kteří nebyli dost opatrní na své peníze. Žebráci natahovali zmrzačené ruce a prosili o almužnu. Dámy špatné pověsti nabízely svá těla osamělým a rošťáci oblečení v hadrech se vnucovali kolemjdoucím jako - 28 -
poslíčci, hlídači koní a zavazadel nebo jen loudili kousek jídla či měděnou minci. Kurt vedl Heldreda skrz tuto lidskou řeku složenou z níže postavené části hlavního města. Jak se blížil k centru, dav prořídl a nakonec zmizel úplně. Náměstí před branou pevnosti bylo skoro opuštěné. Kurt přejel přes náměstí. Všiml si čtyř ozbrojených rytířů v bráně a zvedl oči k vlajkovému stožáru na středové věži. V ostrém zimním větru tu vlála vlajka Ostermarku a pod ní zástava osterknechtů, což znamenalo, že hrabě-kurfiřt je v rezidenci a dnes je zde přítomen i pán Lothar, hlava rytířského řádu. To Kurta nijak nevzrušovalo; často při návratu do služby zjistil, že velitel je tady, místo v jejich kapitule na jihu, v Helsburgu. Kurt sesedl, jakmile dojel k východní bráně vedoucí ke stájím hlavní strážnice. Mladý zbrojnoš stojící na hlídce držel halapartnu křížem přes malá dvířka uprostřed vrat. Když Kurt došel k němu, třikrát udeřil do vrat a ta se těžkopádně otevřela se skřípáním skrytých závěsů a starého trpasličího mechanismu ukrytého uvnitř pevnosti. Kurt procházel branou pěšky a Heldreda vedl; ze slunečného dne vstoupili do světa stínů osvětleného nesčetnými blikajícími pochodněmi a lucernami. Pevnost tvořil mohutný hrad, jehož zdi v sobě ukrývaly stovky síní. Mnohé z nich byly jako nádvoří, na které Kurt právě vešel — pouze volné prostranství spojující jednotlivé budovy. Šlachovitý muž středního věku se svěšenými kníry se přiloudal a převzal Heldredovy otěže, aby ho odvedl ke stájím, zatímco Kurt se vydal přes dlážděné nádvoří ke strážní budově, kde se měl hlásit sloužícímu důstojníkovi. Cestou zaslechl slabé zvonění kovu, jak se rytíři a panoši cvičili v šermu v síni za strážnicí, jejíž velikost ještě umocňovaly vysoké stěny a klenutý strop. Službu měl rytíř Karsten, podsaditý chlapík o deset let starší než Kurt. Karsten byl jedním z mála spojenců, které Kurt v řádu měl; byl to muž vznešeného srdce, který truchlil nad rozpadem budov a všeobecným úpadkem rytířského řádu, jemuž sloužil od svých osmi let. Když Kurt vešel, rytíř právě huboval panoše kvůli nějakému skutečnému nebo jen domnělému přestupku. Zaslechl cinknutí ostruh a vzhlédl. Pohlavkem odeslal mladého panoše pryč a zamračený výraz v jeho tváři vystřídal úsměv. „Takže mladý hrdina se znovu vrátil na naši hruď," zasmál se a kývl na Kurta, aby se posadil na jednu z čalouněných židlí s vysokým opěradlem, jimiž byla jinak skromná místnost vybavena. „Mám to chápat tak, že tě sem povolali dřív stejně jako mě?" - 29 -
„Ano," odpověděl Kurt, stáhl si železné rukavice a opatrně se posadil na židli blízko krbu. „Dostal jsem zprávu včera ráno. O pět dní dříve, než jsem měl nastoupit. Stalo se něco? Vidím, že velitel už je tady." „Obávám se, že to není pouhá náhoda," souhlasil Karsten. „Bayen mi řekl, že minulý týden přivezl k hraběti posla z Kislevu. To nevěstí nic dobrého." Po dlouhá staletí byli lidé z Ostermarku blízkými spojenci svých severních sousedů, Kislevanů. Mnohokrát bojovali bok po boku proti společné hrozbě a málokdy mezi nimi došlo ke konfliktu. Kislevané byli hrdí lidé, nebojácně bránili svou nezávislost proti mnohem většímu Císařství, ale až příliš často byli první na ráně, když se v severních pustinách shromáždila armáda a vyrazila na jih plenit civilizované země. Posel mohl znamenat mnoho věcí. Možná to byla jen rutinní diplomatická mise. A možná něco víc. Mohlo to být varování nebo žádost o pomoc. Pokud ano, vzhledem k urychlenému povolávání všech válečníků Osterknachtu z jejich domovů bylo pravděpodobné, že rytířský řád brzy vyrazí bojovat na sever. „A jak se má náš hrabě?" zeptal se Kurt. „Ještě je dost mladý, aby poslouchal své rádce, díky Ulrikovi," odpověděl Karsten. „Za další rok nebo dva se obávám, že si bude chtít protáhnout své politické svaly, a na to není připraven." „Třináctiletý kluk na trůnu Ostermarku,'' povzdechl si Kurt s pohledem upřeným do krbu. „Možná že jednoho dne vyroste ve skvělého vůdce, ale vydrží Ostermark tak dlouho, aby se toho dožil?" „Ano, samozřejmě že ano," široce se usmál druhý rytíř., „S dobrou ocelí a trochou vůle za ní odrazíme Ostland, žoldnéře, orky a bůhvíco ještě. Dnes máš pesimistickou náladu. Raději bych tě z toho měl dostat, než velitel dnes večer provede inspekci." „Možná jsem jen trochu unavený z cesty," odpověděl Kurt, který zamaskoval své pochyby pokrčením ramen. Kývl na Karstena, vstal a vyšel ze strážnice. Spěchal po kamenné podlaze k ubytovně rytířů. Prošel pod klenutým průchodem na plošinu u schodů vedoucích dolů do hlavní místnosti. Tady, v obrovském prostoru podobném jeskyni, který měl desetinásobek výšky člověka a široký byl asi čtvrt míle, se odehrávala předstíraná bitva. Masivní síň byla vytesána přímo ve skále. Podpíralo ji třicet silných sloupů, na nichž nyní visely bojové trofeje řádu. Bylo zde možno vidět štíty a praporce ukořistěné přemoženým nepřátelům spolu s barvami osterknechtů a svitky s vyjádřením zásluh a chvály od řady hrabatkurfiřtů; každý z nich byl připevněný na ozdobné dřevěné desce. - 30 -
Když Kurt scházel po kamenných schodech, pozoroval tři rytíře stojící v kruhu zády k sobě, kteří byli obklopeni dvojnásobným počtem panošů s dlouhými oštěpy. Rytíři právě přešli do útoku. Srazili dřevěnými meči hroty nepřátelských zbraní a vytvořili klín, kterému se podařilo mezi protivníky prorazit. Sotva se takto dostali z obklíčení, vrhli se na panoše a rozdávali dřevěnými meči modřiny a škrábance, aby sloužily mladým učedníkům jako poučení. Dole se Kurt setkal s Bayenem, rytířem, který nebyl o mnoho starší než on sám, i když v řádu byl mnohem déle. Bayen a Kurt spolu příliš dobře nevycházeli. Kurt si myslel, že vzdálený příbuzný hraběte je rozmazlený snob, a Bayen předhazoval Kurtovi jeho pochybný původ a nazýval ho hloupým venkovanem. „To je hezké, že ses vrátil do stáda, i když nevím, proč ses vůbec obtěžoval," poznamenal Bayen, který si právě vytíral z dlouhých světlých vlasů ručníkem pot. Cvičný meč držel ležérně v druhé ruce a zbroj se mu třpytila ve světle stovky pochodní osvětlujících sál. „Když přijde výzva, odpovím," odpověděl tiše Kurt tak zdvořilým hlasem, jak jen dokázal. Ustoupil stranou, aby mohl kolem Bayena projít, ale druhý rytíř se také posunul a zastoupil mu cestu. „Vím, proč nežiješ v Bechafenu. I když ona není z města, neznamená to, že o té cuchtě nevíme," zasyčel Bayen urážlivě. „Je to hanba pro řád. Sigmar ví, proč se Gerhardt na tebe vůbec podíval podruhé, když se ani neobtěžoval vzít si tě jako panoše." „Možná ho unavovalo bojovat s takovými ropuchami, jako jsi ty," odsekl Kurt. Okamžitě svého výbuchu litoval, když Bayenův chlapecký výraz zkřivil nenávistný úšklebek. , Jedinou ropuchou široko daleko je ta stvůra plná bradavic, se kterou ses pelešil celý loňský rok," odplivl si Bayen, když si všiml, že se kolem nich shromáždilo dostatečné obecenstvo. Rozhlédl se a pokračoval: „Je to nechutné, ale předpokládám, že od tak bezectného prasete, jako jsi ty, nemůžeme očekávat nic lepšího. Proč odsud neodejdeš? Vrať se do chlívku, kde ses narodil, abys mohl smilnit se svou milovanou a plodit další parchanty." „Ještě slovo a zlomím ti čelist," varoval Kurt. „Ty jsi jen nechutný zlomyslný malý červ, Bayene. Jednoho dne takovéhle skrčky z řádu vyženou." „Slyšeli jste to?" obrátil se Bayen k rytířům a jeho tvář byla jako maska přestavující rozhořčení. „Urazil mě tváří v tvář. Vlastně mi před svědky vyhrožuje a pak prohlašuje, že já nemám čest. To si dovolí ten, který stojí - 31 -
tak nízko, že se peleší s venkovskými courami a připlazí se se staženým ocasem jako spráskaný vořech, když ho jeho pán zavolá. Takovíhle by měli proslavit osterknechty?" „Ursula je moje snoubenka," odsekl Kurt. „Je to má dáma a ty bys jí měl prokazovat náležitou úctu. Urazíš ji ještě jednou a budu žádat zadostiučinění." V tu chvíli zasáhl vrchní rotmistr Viksson, podsaditý veterán, který si prorazil cestu davem a postavil se mezi oba mladé rytíře. Ošlehanou tvář měl zrudlou hněvem. „Zatraceně, vy dva jste ale ostuda!" zařval. „Hádáte se jako školáci a to v době, kdy je v pevnosti přítomen sám velitel. Okamžitě se omluvíte a půjdete mi z očí, nebo vás potrestám oba." „Požaduji zadostiučinění," řekl Kurt tiše. Mumlající dav ztichl. Souboje byly v Bechafenu poměrně novou záležitostí, ale hlavně mezi šlechtou získávaly čím dál větší oblibu. Podle prastarých rituálů řádu mohl kterýkoli rytíř žádat soud zbraní, ale málokdy se stávalo, že by to někdo uplatňoval vůči svému druhovi. „Cože?" otočil se Viksson ke Kurtovi. „Zešílel jsi? Neslyšel jsi, co jsem řekl? Velitel je nahoře a za pár hodin máme inspekci. Nic takového ve své službě nepřipustím. Vezmi to zpátky!" „Nemohu odvolat to, co jsem už vyslovil," namítl Kurt tvrdohlavě. „Je právem rytíře a povinností budoucího manžela chránit čest svého řádu a čest své nastávající. Trvám na tom, že se utkám s Bayenem ještě dnes večer před samotným velitelem!" Viksson pohlédl na mladého rytíře Bayena, který na Kurta nevěřícně zíral. Bayen zachytil jeho pohled, uklidnil se a pokrčil rameny. „Dobrá," pronesl štiplavě. „Pokud je Leitzig takový blázen, že se mi chce postavit, přijímám." „A pokud zvítězím, veřejně se omluvíš za urážku mne i mé dámy?" naléhal Kurt. „Samozřejmě. Pokud soud zbraní prokáže, že jsi měl pravdu, poskytnu ti svou nejupřímnější omluvu," souhlasil Bayen a odcházel. Po několika krocích se obrátil a podíval se Kurtovi přímo do očí. „Ale jestliže zvítězím já, bude to důkaz, že jsem měl pravdu," řekl zlomyslně. „Pokud prohraješ, zřekneš se slibu věrnosti, odejdeš od osterknechtů a do Bechafenu se nikdy nevrátíš." „Zacházíš příliš daleko!" vykřikl Kendil Hark, jeden z rytířů sledujících hádku. - 32 -
„Omluvit se tomu lotrovi by bylo rovnocenným ponížením," odsekl pán Helfen, který se nikdy nesnažil skrývat, že je Bayenovým lokajem, i když byl skoro o deset let starší než mladý rytíř. „Tak co, Leitzigu?" naléhal Viksson, který tím zrazoval svou věrnost královské krvi proudící v Bayenových žilách. „Vezmeš to zpátky a omluvíš se, nebo budeš čelit následkům? Požadavky byly vzneseny v souladu se zákony řádu. Tak jak?" Kurt chvíli přemýšlel. Ve vší cti nemám co ztratit, pomyslel si nejdříve. Většina rytířů už stejně byla proti němu zaujata, mnozí z nich byli stejně nepříjemní jako Viksson a Helfen. Kdyby prohrál, byl by zneuctěn a zostuzen, ale cosi v něm se radovalo, že by mohl odejít z řádu a zbavit se všech těhle potíží. Vrátil by se do Badenhofu a oženil se s Ursulou. Jenže až by jí řekl, co se stalo, nejspíš by spatřil v jejích očích zklamání. Slyšel by za zády potměšilé klepy a řeči, které by o něm roztrušovali ti malicherní lidé z městečka. Co dobrého by to Ursule přineslo? Už takhle ji pronásledovali a teď by ještě byla navíc spojována se zneuctěným rytířem; to by ji mohlo zlomit. Stačilo stáhnout svou výzvu a nic z toho by nemusel riskovat. Znamenalo to sice ztratit tvář před ostatními rytíři, ale ti ho nerespektovali ani předtím. Kurt se zadíval do Bayenova nedočkavého obličeje s tázavě pozvednutým světlým obočím. V duchu si opakoval, jak ošklivé věci řekl bratranec hraběte o Ursule, o ženě, s níž se nikdy nesetkal, a také všechny nadávky, které už musel vyslechnout a které teprve vyslechne. Ano, pokud teď ustoupí, odsoudí se k ještě horšímu ponižování, a navíc připustí, že Bayen měl ohledně Ursuly pravdu. Kurtova zbrklost a nepřátelství vůči Bayenovi ho zahnaly do slepé uličky, odkud nebylo úniku. Nabízelo se jediné řešení: bojovat s Bayenem a zvítězit. „Utkáme se dnes večer za dohodnutých podmínek," řekl Kurt nakonec. „A zvítězím já, protože právo, spravedlnost a bohové jsou na mé straně." „To tedy zatraceně doufám," zašeptal Hark Kurtovi do ucha, když kolem něho procházel. „Bayen je rychlý jako zmije, to přece víš." „Porazím ho," řekl Kurt s důvěrou a podíval se do Harkovy starostlivé tváře. „Musím." Ve velké síni byla rozpačitá nálada, když Kurt vstoupil velkými dvojitými dveřmi na východním konci. Obrovská ohňová jáma po Kurtově levici zářila plameny sahajícími vysoko ke stropu a zalévajícími hrubé zdi načervenalým světlem. Po obvodu síně se shromáždili rytíři Osterknachtu v zářivě lesklé slavnostní zbroji. Po boku jim stáli panoši a drželi vztyčené - 33 -
zástavy s jejich barvami. Jelikož Kurt neměl vlastního panoše, nesl jeho barvy Jakob, sluha, který od něho při příjezdu převzal Heldreda, rodem napůl Kislevan. Byl to další příklad, jak malé vážnosti se Kurtovi dostávalo, protože žádný rytíř nebyl ochoten nést jeho praporec. Světle modrý erb s motivem prosté stříbrné koruny uprostřed zplihle visel na dubové žerdi. Nebyly to tradiční barvy rodu Leitzigů, ale to bylo Kurtovo tajemství, protože pokud si někdy někdo vzpomněl na purpurovou a zlatou Leitzigů, pak jedině s hněvem a proklínáním. Kurt svůj původ už čtrnáct let skrýval. Tvrdil, že pochází ze vzdálené větve rodu, která se přestěhovala přes hranice do Stirlandu. Kdyby vyšla pravda najevo, znamenalo by to pro něj nejen vyhnání od osterknechtů, ale nejspíš i odsouzení za zradu a čarodějnictví. Některá tajemství je lepé pohřbít hodně hluboko. Naproti tomu Bayenův praporec držel na protější straně místnosti vrchní rotmistr Viksson - dlouhý plamenec lemovaný zlatou nití se zkříženými meči na tmavě purpurovém poli, což byly královské barvy Ostermarku. Bayen sám měl na sobě válečnou zbroj, ale i tak byly její pláty vykládané jemnými žilkami zlata a stříbra, které se ve světle ohně třpytily. Přilbici držel pod paží; purpurový chochol visel skoro až k zemi. Líně si prsty probíral dlouhé vlasy a tiše hovořil s Vikssonem. „Slyšel jsem, že jste ho nazval zbabělcem," zašeptal Kurtovi zezadu hlas se zřetelným severním přízvukem. Kurt se s nehybnou tváří otočil ke sluhovi. Jakobovy oči rychle přelétaly od Vikssona k Bayenovi. Úzký obličej mu dodával hlodavci vzhled a nosil dlouhé svěšené kníry podle zvyku severních kmenů, což v Císařství vyšlo z módy už před několika staletími. Mužovy hubené prsty neklidně tančily na žerdi praporce a zdálo se, že je nervózní. Kurt si také všiml čerstvých odřenin na hřbetě sluhovy ruky. „Ne, ale měl jsem to udělat," odpověděl Kurt po chvíli. „Urazil mou dámu. Žádám ospravedlnění, abych očistil její zneuctěné jméno." „To jsem říkal, říkal jsem, že to kvůli cti vaší dámy," přikývl Jakob snaživě. „Neměli mě rádi, že já to říkal, nějaké potíže začaly, ale to nebylo nic." „Stejně ti děkuji," řekl Kurt a otočil se, aby očima vyhledal Bayena. Jejich pohledy se setkaly, světlovlasému rytíři zmizel ze rtů úsměv a nahradil jej křivý škleb. V tu chvíli se hlavní dveře po Kurtově levici otevřely a rozeznělo se kovové zvonění, jak všichni shromáždění rytíři i panoši pozdravili úderem pěsti do hrudního plátu. Dveřmi prošel pán Lothar, velitel osterknechtů, doprovázený válečnými lordy Trevigarem a Steinlendem. Byl oblečený ve - 34 -
vlajícím šatu lemovaném černou kožešinou. Na krku mu na silném zlatém řetězu visel odznak jeho úřadu - štít zdobený dvěma vzpínajícími se draky. Byl starý, ale dosud statný, tvář měl vrásčitou věkem, ale tělo ještě silné a plné energie. Skoro šedesátiletý Lothar sloužil jako velitel už více než dvacet let, rytíři i rádci hraběte ho respektovali a pravděpodobně byl nejmocnějším mužem Ostermarku. Kurtovi připadalo, že je rozzlobený, a v duchu kajícně připustil, že k tomu má velice dobrý důvod. Přijel do města kvůli záležitostem vojenského nebo státního významu a teď se musel zdržovat nicotným sporem mezi dvěma mladými rytíři. Pán Lothar prošel mezi shromážděnými rytíři do středu místnosti a pohlédl na Kurta a pak na Bayena. „Jsou to smutné časy," zaburácel jeho hlas zvyklý vydávat rozkazy v bitevní vřavě. „Před týdnem jsem přijel z jižní hranice, abych se doslechl, že Ostermark ohrožují noví nepřátelé. Přicházím sem vybudovat armádu, a co najdu? Můj vlastní dům se zmítá v domácích půtkách. Mí ozbrojenci ztloustli a zlenivěli. Mí rytíři, hrdí a vznešení osterknechti, se rvou mezi sebou jako staré služky." Odmlčel se a přejel očima po obvodu sálu. U Bayena a Kurta se nezastavil o nic déle než u ostatních. Bylo jasné, že nespokojenost pána Lothara sahá mnohem dál než ke Kurtově srážce s Bayenem. „Za několik dnů máme opustit tuto pevnost a vytáhnout do boje s obávaným nepřítelem a v této době musím odložit plánování, rozkazy k pochodu, pokyny pro zásobování a sepisování seznamů. Musím odložit i konzultaci s naším hrabětem a jeho moudrými rádci. A proč to musím udělat?" Výraz pána Lothara připomínal bouřkový mrak a další slova křičel ohlušujícím hlasem. „Musím to udělat, protože moji rytíři se nedokážou ukáznit! Věnujte pozornost tomu, co teď řeknu: nadcházející tažení je životně důležité pro obranu našich domovů. Muž, který vypadne z řady, který neunese břemeno povinnosti, muž, který neudělá v nadcházející válce maximum, se dostane pod můj meč a bude jen dobře, když se ho zbavíme." Opět se odmlčel a tentokrát se podíval přímo na Kurta. „Ty jsi žádal o soud, je to tak?" zeptal se. „Žádal jsem o soud zbraní, můj pane," odpověděl Kurt s kývnutím. „Tvrdím, že čest mé snoubenky byla pošpiněna Hansem Bayenem, a já žádám plnou omluvu, pokud se ukáže, že má žádost byla oprávněná." „Velmi dobře," odpověděl pán Lothar a otočil se k Bayenovi. „A ty také přijmeš tento soud?"
- 35 -
„Ano, můj pane, přijmu," prohlásil Bayen sebejistě. „Pokud se prokáže, že já jsem byl v právu, pak Kurt Leitzig odejde z řádu beze cti, bude vyhnán z Bechafenu." „Velmi dobře," pronesl opět pán Lothar. „Pak podle práva přiděleného mi jako veliteli Osterknachtu tímto prohlašuji, že následující soud zbraní bude probíhat v souladu se zákony a tradicemi řádu. Bude se bojovat s tupými zbraněmi a soud bude ukončen, jakmile se jeden z protivníků vzdá. Bude tak prokázáno, že záležitost vítěze byla oprávněná a ten, kdo se vzdá, bude plně čelit následkům. Pokračujte." Když pán Lothar kráčel zpět ke dveřím, otřásal místností silný rachot, jak shromáždění rytíři tloukli žerděmi praporců o kamennou podlahu. Když si Kurt nasadil přilbici na hlavu, hluk se trochu ztlumil. Jakob se naklonil kupředu a podal mu dlouhý jedenapůlruční meč s očividně ztupeným ostřím. Kurt pohlédl na monogram na hlavici a uvědomil si, že ten meč kdysi patřil pánu Gerhardtovi. Podíval se na Jakoba, který mu na pátravý pohled odpověděl lišáckým mrknutím. „Já považoval to za vhodné," přiznal tiše Jakob. „Doufám, že já tím neprovedl nic špatného." „Udělal jsi dobře," ujistil Kurt sluhu a ohlédl se na Bayena, který šel přes síň se štítem v levé a jednostranně broušenou jezdeckou šavlí v pravé ruce. Kurt zamával mečem, aby zjistil, jak je těžký a vyvážený. Byla to dobrá čepel. Kurt si pomyslel, že je krutou ironií, když se teď z ní stala pouhá cvičná zbraň. Možná že vzpomínka na pána Gerhardta bledla rychleji, než si Kurt uvědomoval. Ta vzpomínka mu občas dobře posloužila, ale pokud se právě teď zbaví ochrany starého rytíře, pak to bude do budoucna znamenat ještě větší potíže. Soustředil se na Bayena a tyto myšlenky odsunul stranou. Bratranec hraběte se pohyboval rychle a s klidnou jistotou. Téměř si vykračoval ke Kurtovi a rozhlížel se přitom vpravo i vlevo po svých stoupencích. Zastavil se necelých deset stop od svého soupeře a pozdravil ho zvednutím šavle k hledí. Kurt provedl totéž, pak nechal zbraň klesnout a zaujal bojový postoj s váhou na zakročené noze a mečem drženým šikmo před sebou. Bayen se lehce pootočil, aby nastavil Kurtovi štít, a udělal několik rychlých kroků k pravému boku protivníka. Kurt se začal pohybovat doleva, a tak se navzájem ostražitě obcházeli. Bayen možná byl arogantní, ale byl to dobrý bojovník a rozhodně nepodceňoval soupeře. Díval se Kurtovi do očí, které byly v hledí přilby - 36 -
temné. Kurt se také plně soustředil na svého protivníka, sledoval pohybující se hrot zbraně a hledal v jeho krytu nějaké slabé místo. Bayen ustoupil bez varování doprava a s ostrým výkřikem vyrazil vpřed. Hrot zbraně vedl na Kurtovo břicho. Kurt s úkrokem úder vykryl a odrazil soupeřovu zbraň doleva, protočil zápěstí a sekl Bayena do slabin. Zbraň narazila s třesknutím na štít a odrazila se. Bayen opět bodl zespodu, přinutil Kurta uskočit doleva. Dal mu tím šanci udeřit hlavicí meče do Bayenovy natažené paže. Po několika dalších výpadech se od sebe oddělili a ustoupili na vzdálenost několika kroků. Síní se stále rozléhalo hřmění žerdí s praporci, kterými panoši tloukli o zem. Kurt cítil, jak mu srdce prudce bije a tělem proudí energie. Viděl, že i Bayen těžce oddechuje, a tak se přesunul k světlovlasému rytíři blíž. Držel meč nízko vpravo, vzápětí jím sekl do výšky hlavy. Bayen úder opět zachytil štítem, ale náraz ho donutil o krok couvnout. Umožnil tak Kurtovi okamžitě seknout opačným směrem. Bayen sek vykryl šavli a stlačil soupeřovu zbraň k podlaze. Pak se vrhl vpřed, udeřil Kurta štítem a donutil ho ustoupit. Kurt rychle couvl, aby opět získal rovnováhu, ale Bayen na něho zaútočil sérií prudkých seků - nejdřív mířil na hlavu, pak na břicho a potom zdola směrem na Kurtův hrudník. Všechny údery Kurt vykryl ztupeným mečem. Kurt Bayenův útok ustál a převzal iniciativu. Předstíral sek na nohy, pak uchopil meč jen do jedné ruky a naplno udeřil soka do obličeje. Bayen se však rychle vzpamatoval, a než stačil Kurt vzít zbraň do obou rukou, hraběcí bratranec už držel zvednutý štít a byl připravený odrazil útok. Kurt si uvědomil, že nejsnazší cesta k vítězství je Bayena jednoduše unavit - těžké údery ztupeného meče vyváděly světlovlasého rytíře z rovnováhy a nemohl tak přejít do protiútoku, i když se Kurt odkryl pokaždé, když se připravoval k ráně, a riskoval tak, že po něm Bayen rychle bodne. Boj v tomto stylu pokračoval několik dalších minut. Kurtovi stékal pot po celém těle, štípal jej v očích a ucpával mu nos. Oba soupeři lapali po dechu, údery byly těžkopádnější a pomalejší. Pak Kurta osvítil náhlý nápad. Bayen byl typ člověka tak soustředěného na sebe sama, že si při cvičeních ostatních příliš nevšímal. Pravděpodobně neví, že Kurt umí používat stejně dobře pravou i levou ruku, a toho by se dalo využít. Kurt uhnul doprava a tím vymanévroval Bayena tak, že stál nalevo od něj. Bayen si nenechal ujít zdánlivou výhodu a zaútočil na to, co považoval za Kurtovu slabší stranu. Kurt přehmátl ruce na meči a změnil směr protiútoku, takže Bayenovu šavli odrazil na druhou stranu. Bayen zavrávoral. - 37 -
Kurt opět držel meč jednou rukou, tentokrát levou, popadl Bayenův štít a udeřil s ním soupeře do obličeje v přilbici. Zlomek vteřiny nato sekl Kurtův meč Bayenovi zezadu do pravého kolene, takže se mu podlomila noha a upadl na zem. Kurt neúprosně pokračoval, odkopl jeho štít a bodl hrotem meče do mezery mezi hrudním plátem a přilbicí. V poslední chvíli však úder zadržel. Hrot meče se skoro dotýkal Bayenova krku. I když byl ztupený, dokázal by mu snadno rozdrtit průdušnici. „Vzdáváš se?" zeptal se Kurt a přišlápl Bayenovi paži se šavlí. „Vzdávám se," zasyčel Bayen a pustil šavli, která zarachotila na dláždění. „Těším se na tvou omluvu," odpověděl Kurt a uvnitř přilbice se chmurně usmál.
- 38 -
KAPITOLA ČTVRTÁ Podezření BADENHOF, POZDNÍ ZIMA 1708 Ursula se ohlédla na své stopy ve sněhu a přitáhla si vlněný plášť těsněji kolem ramen. Stopy se už začínaly plnit čerstvě napadaným sněhem, protože chumelení nepřestávalo. Město už tři týdny sužovaly vánice. Naplnily se tak obavy že zima bude zlá. Posunula si košík výš k lokti a razila si cestu bouřlivým větrem. Rozhodla se, že si dnes koupí čerstvý chléb, protože návštěvu pekaře už dlouho odkládala a živořila ze zbytků od svého posledního nákupu. Město bylo pokryté sněhem, jehož jasná bělost se odrážela od černého dřeva, ze kterého byla postavena většina budov. Po Sigmarstrasse se táhl kouř stoupající z každého domu, který spolu s chumelenicí zkracoval viditelnost na několik málo stop. Ze zdí domů a obchodů se staly pouhé stíny, které stěží rozeznávala, stejně jako tmavé siluety několika dalších lidí, jež venku vzdorovali nečasu. Všechny zvuky byly nezvykle tlumené, což ještě zvyšovalo pocit osamocení, který Ursula cítila. Město se uzavřelo samo do sebe, zasněžené cesty jej odřízly od okolních statků. Těch několik málo kupců, kteří ještě měli čerstvé zboží, vyhnalo ceny tak vysoko, že to bylo mimo možnosti někoho tak chudého, jako byla ona. Chléb bylo to jediné, co si mohla dovolit kromě polévky z plesnivějící zeleniny občas doplněné několika kousky chrupavčitého masa, které jí dal bratr Theobald začátkem každého týdne. V žaludku jí kručelo hlady, když kráčela těžkým sněhem, táhla nohy za sebou a rukou si podvědomě třela prázdné břicho. Málo jídla a drsná zima způsobily, že se v Badenhofu začaly šířit nemoci. Často viděla lidi s pobledlými, nažloutlými obličeji a mnoho dětí trpělo ,koňským kašlem' — což byla prudce nakažlivá, ale zatím nikoli smrtící infekce napadající hrdlo a plíce. Ursula byla stále zdravá, hlavně díky své izolaci, ale ostatní obyvatelé města trpěli odpornými vyrážkami a boláky. Pokud bude počasí stále stejné, brzy dojde na nakládanou zeleninu a zbytky nasoleného masa. S tím se objeví další vyrážky. Už to jednou zažila, když v jižním Ostermarku řádil strašný hladomor. Viděla zoufalství v očích vesničanů, kteří byli nuceni jíst koně, psy, a dokonce i krysy hodující na té trošce obilí, která ještě zbyla. Polovina vesnice vymřela na různé nemoci, lidé zabíjeli své sousedy a ti, co přežili, odešli do města. Bála se. Nebo spíš byla vyděšená a osamělá až k smrti, když v noci seděla na hrubém lůžku a naslouchala vyjícímu větru. Trápilo ji, že tu Kurt - 39 -
není, a toužila, aby se vrátil, ale nebylo pravděpodobné, že by sejí toto přání brzy splnilo. Co hůř, cítila, že se od ní lidé z města odtahují víc než obvykle. I když zde žila už dva roky, pořád ji považovali za cizinku. Když bylo třeba utáhnout si opasky, věděla, že se štědrost bratra Theobalda ztenčí a nikdo jiný z města jí pohostinnost nenabídne. Když přicházela na hlavní náměstí, rozeznala kolem sebe další postavy. Ve vánici uviděla chaotický dav, který se shromáždil na schodech vedoucích k radnici. Bylo slyšet rozčilené mumlání a někdo ji odstrčil stranou, když se snažila prorazit si cestu. Poznala mezi přítomnými pekaře Fleischkempa a prodrala se k němu. „Co je to za povyk?" zeptala se a zatahala ho za rukáv těžkého zasněženého kabátu. Už tu očividně nějakou dobu stál. „Našli tělo, nahoře u Steinovy sýpky," odpověděl stručně a podíval se na ni zpod tmavě červené kápě. „Tělo?" zeptala se Ursula nevěřícně. „Kdo je našel? Kdo je mrtvý?" „To je právě ta zatracená věc," řekl pekař a otočil se k ní. „Byl to Michel Stein a ten zemřel přede dvěma měsíci!" „Cože?" zalapala Ursula po dechu. „Ano, slyšela jsi správně," potvrdil Fleischkemp. „Někdo prohledal hřbitov. Tělo bylo vykopané ze země." Ursula se otřásla a couvla. Rozhlédla se po ostatních. Viděla, že se ta děsivá zpráva rychle šíří a na náměstí navzdory hnusnému počasí spěchají další lidé. U dveří městské radnice se něco pohnulo a někdo jí dupl na nohu, když se dav hrnul vpřed, než jej dva hlídači městské rady zadrželi ratišti halaparten. Ze dveří se vynořil Ludwig Kirche, vrchní radní Badenhofu. Byl vysoký a vyzáblý, ale v ovčím kožichu vypadal silnější. Zpod černého klobouku mu čouhal špičatý nos. „Ustupte!" vykřikl a odháněl je pravou rukou se zlatým prstenem na každém prstu. „Ustupte a udělejte mi místo!" Narovnal se do plné výšky, takže se jeho hlava tyčila nade všemi lidmi na náměstí. Shlížel na dav a vysílal pohledy nalevo napravo, až se všichni ztišili. „Vraťte se do svých domovů," zavrčel., Jděte z téhle odporné zimy zpátky ke svým teplým ohništím. Nemáte nám tu co kázat." „Co uděláte s těmi podivnými rejdy?" ozval se vzadu v davu hlas. „Není bezpečné ani jít po ulici!" „Docházejí zásoby jídla. Co máme jíst na konci týdne?" přidal se další hlas. - 40 -
„Co se stalo s tím klukem Timoldem?" zvolala nějaká žena. Ursula se udiveně podívala na Fleischkempa. Pekař se sklonil, aby jí mohl šeptat do ucha. „Za poslední dva týdny se ztratily tři děti," řekl jí tiše. „Všechny z okolí Bergmundu." „Toho Bergmundu, kde jsou Steinovy domy," poznamenala Ursula. Herr Fleischkemp souhlasně přikývl. „Myslíte, že je mezi tím nějaká souvislost?" „To není na nás, ne?" odpověděl pekař významně a podíval se na Kircheho, který mluvil s jedním ze strážců. „Vyšetřování zatím nevedlo k žádným závěrům," prohlásil po chvíli vrchní radní. „K žádným závěrům?" štěkl malý, podsaditý muž těsně za Ursulou. „Těžko se tomu divit, když jste městskou stráž zredukovali na pár dědků." „Probereme současný stav stráže na zasedání rady za dva dny," zabručel Kirche. „Přestaňte děsit lidi a věnujte se svým rodinám." „Kde je starosta Koln?" naléhal muž. „Chceme vidět člověka, pro kterého jsme hlasovali, ne mluvčího rady!" „Starosta Koln je momentálně indisponován kvůli nachlazení, způsobenému nevlídným počasím," odpověděl Kirche hladce. Očividně to byla naučená fráze. „Hned mu přetlumočím vaše obavy a až mu bude lépe, svolá otevřené shromáždění městské rady." Kirche zmizel v radnici, aniž by si všímal rozhorlených výkřiků. „Nezávidím mu," zamumlal Fleischkemp, když se dav začal rozcházet. Ursula se brodila sněhem vedle něho směrem k jeho obchodu, což bylo kousek z hlavního náměstí. „Proč?" opáčila Ursula. „Je to nejbohatší muž v Badenhofu, a pokud se dá věřit lidským řečem, i nejmocnější. Zdá se, že ovládá radu i cechy." „Ano, ale takováhle zima ho může zničit," vysvětlil pekař. Přitáhl si kápi těsněji ke tvářím a mnul si ruce. „Většinu peněz a moci získal tím, že spojil cechy, ale na to musel utratit peníze vlastní rodiny, aby si zajistil podporu mnoha menších kupců a umělců." „Proč?" zeptala se Ursula. „Ceny rychle stoupají, určitě má svůj podíl ze zisku." „Ach, tak v tom je ten háček, že ano?" ušklíbl se Fleischkemp. „Ceny stoupají, ale zisky klesají. Dochází jídlo, na tuhle situaci jsme špatně připraveni a vina padne na cechy. Kirche si naplnil kapsy za poslední roky, kdy to nešlo tak špatně, ale teď bude muset splatit věrnost, když se obchody - 41 -
zavírají a nemáme co prodávat. Mnoho obyčejných lidí nemá cechy zrovna v lásce." Došli k obchodu a pekař ramenem rozrazil dveře. Než vdupal dovnitř, důkladně si oklepal sníh z bot a otřepal si plášť. Ursula ho následovala, sundala látku z košíku a setřásla sníh na nízký schůdek. Uvnitř bylo teplo a útulno, plno vůně čerstvě upečeného chleba. Za pultem červeně žhnula pec. Regály táhnoucí se ke dveřím byly téměř prázdné, pár bochníků na policích bylo malých a beztvarých. „Nastavuji mouku, jak to jde," vysvětlil Fleischkemp, když si všiml Ursulina pohledu. „Zbylo mi tři a půl pytle a jestli se nezlepši počasí, tak nějakou dobu další z mlýnů nebude." „Slyšela jsem, že ve Steinově sýpce byly krysy," poznamenala Ursula a položila košík na pult. „To je skutečně potíž," smutně potřásl hlavou Fleischkemp. „Byla to pohroma a není pro to žádné rozumné vysvětlení. Sýpky na druhé straně města žádné problémy nemají, ale stejně všichni zvedli ceny. Bohatí v tomhle počasí nechtějí vycházet ven a já si nemůžu dovolit platit poslíčka takže chodí jinam. To znamená, že si nemohu dovolit víc mouky, a nájem za obchod tak blízko trhu není zrovna malý. „No, tady vám dám trochu vydělat, i když se obávám, že to není mnoho," řekla Ursula se smutným úsměvem, vytáhla z kapsy pláště hrst penny a položila je na pult. Kurt jí vždycky při odjezdu dal trochu peněz, ale ona jen nerada utrácela, když neměla tušení, kdy se vrátí. Také nechtěla žít pouze z dobročinnosti, ať už Kurtovy, nebo bratra Theobalda. „Vůbec se mi nelíbí zvedat ceny a požadovat víc peněz od lidí v takovéhle době," řekl pekař, ale smetl drobné do dlaně a uložil je do zásuvky pod pultem. Vzal z police bochník a opatrně jej zabalil do látky, kterou mu Ursula podala. „Ale myslím, že nikomu nepomůže, když budu taky hladovět." „Na obchodníka máte příliš laskavé srdce," zažertovala Ursula, které se za to dostalo bolestného přikývnutí. Uložila si bochník do košíku a vykročila ke dveřím, ale pak se otočila zpátky. „Hodilo by se mi vydělat pár šilinků k tomu, co mám," řekla. Raději nemluvila o penězích, které jí Kurt nechal. Lidé z města by si to zajisté vyložili jediným způsobem. „Kdybyste chtěl, mohla bych pro vás vyřizovat roznášky. Budu levnější než kdokoli jiný." Fleischkemp se vyhnul jejímu pohledu a chvíli se zabýval něčím pod pultem. „Copak?" naléhala Ursula, která cítila stoupající hněv. „Proč ne?" - 42 -
„No," odpověděl pekař, aniž by se jí podíval do očí, „ztratil bych víc zákazníků, než bych získal." „Proč?" zeptala se Ursula a zamířila za pult. „Říkal jste, že byste získal víc domácností kolem náměstí." „Ano, ale ztratil bych ty na Sigmarstrasse a Bechafenstrasse," bránil se. „Tady kolem jsou rodiny, které mne žádaly o práci pro své syny a dcery a já jsem je musel odmítnout. Nevrátili by se, kdyby viděli, že jsem tu práci dal tobě. Víš, že nejsi nejoblíbenější dívka ve městě, a někteří lidé by se ke mně obrátili zády. A navíc ti, co si mohou dovolit donášku, si mohou poslat sluhy, a lidé, co mají peníze, neradi utrácejí víc, než musí." Ursulin hněv zmizel a nahradil jej smutek. Bez dalšího slova se otočila a šla ven. Když otevírala dveře, ohlédla se zpátky na Fleischkempa. „Za dva roky, co jsem tady, mi nikdo nedal sebemenší šanci," řekla trpce. „Jak dlouho tu budu černou ovcí, cizinkou? Kurt se tady nenarodil, ale přesto jste ho přivítali jako ztraceného syna." „Obávám se, že takoví už jsou lidé," řekl pekař po chvíli. „On je rytíř, takže díky němu mají pocit, že Badenhof je důležitý. Co pro ně děláš ty?" Uběhly tři týdny napětí, hádek a vzájemného obviňování, než vše vyvrcholilo. Z hřbitovů mizela další těla, počasí se trochu zlepšilo a dorazily novinky z okolí města. Zprávy nebyly nijak povzbudivé. Na statcích umíral dobytek po celých stádech a mnohé byly drsným počasím stále odříznuty. Cesty byly dosud pro vozy neprůjezdné kvůli množství sněhu a ta trocha potravin, co se do města dostala, sem musela být dovážena jezdci na koních. Nevelké dodávky si rychle rozdělili bohatší obyvatelé města - za čerstvé maso se platilo tolik peněz, že převážná většina lidí neměla šanci. Přicházely i jiné zprávy. Se zřídkavými příchody kupců a sedláků se stále víc šířily pověsti o tom, že se přes sever Ostermarku přesouvá malá armáda vedená lovcem čarodějnic Mariem van Dieslem. Někteří lidé měli za to, že má namířeno do hlavního města, ale jiní prohlašovali, že jde víc na jih, a to byla cesta do Badenhofu. Reakce na tuto zprávu byly smíšené. Byli tací, kteří by lovce čarodějnic uvítali a doufali, že vykoření všechny příčiny toho vylupování hrobů a ztrácení dětí. Městští radní byli proti a prohlašovali, že takové zasahování je ta poslední věc, co město potřebuje, a pachatelé těch strašných zločinů stejně zalezou, jakmile lovec čarodějnic dorazí. Ti podezíravější začali ukazovat obviňujícím prstem na sousedy. Pod tlakem obchodníků a řemeslníků byly k městské hlídce přiděleny tři tucty mužů, aby pomáhali střežit bohatší čtvrti a hlavní náměstí. To samo o - 43 -
sobě vyvolalo hádky, protože to byli členové cechů, kteří byli v současné době bez práce kvůli hroutící se ekonomice města. V té době se Ursula snažila držet stranou od ostatních, v bezpečí a mimo stále jedovatější obvinění Emerelde Lindeové. Přesto chodila každý den do svatyně a modlila se. Modlila se za obyvatele Badenhofu, aby byli obdařeni trpělivostí a tolerancí, i když je v duchu proklínala za úzkoprsost a podezřívavost. Potíže se dostavily během ranního rituálu. Ursula jako obvykle klečela před Sigmarovou sochou a navlékala mu girlandu na paži. Hlavní dveře se rozletěly a dupání vysokých bot způsobilo, že se mladá žena ohlédla, co se děje. Do chrámu vpochodovali čtyři muži. Kolem levé paže měli uvázané červené stuhy, které je označovaly jako zástupce městské hlídky. Za nimi Ursula uviděla Frau Linde. „To je ona, to je ona!" ječela vřískavým hlasem žena a ukazovala na Ursulu. Když muži přišli blíž, Ursula vstala, protože ji vyrušení rozhněvalo. „Nechtě mě v klidu dokončit modlitbu!" poručila a vyzývavě pohodila hlavou, až jí do obličeje spadly prameny rezavých vlasů. „Jsi Ursula Scheková?" zeptal se jeden z mužů, neoholený a neudržovaný chlápek jen o trochu starší než ona. „Kdo jste?" vyjela po nich Ursula a ukázala na ty čtyři prstem. „Kdo jste, že se opovažujete vrazit do Sigmarova domu a rušit jeho věřící?" „Jsem Klaus Kurntz z městské hlídky," odpověděl muž a vykročil vpřed. „Bylo vzneseno obvinění a mám rozkazy odvést tě do domu hlídky, abys zodpověděla několik otázek." „Obvinění?" opáčila Ursula a snažila se zachovat klid. Podívala se na Emerelde. „Od ní?" „Podívej, prostě pojď s námi a vyřeší se to, ano?" řekl zavalitý muž za Kurntzem. Věděla, že je to bývalý truhlář jménem Fredrick Bille, který už byl skoro rok bez práce. Vypadal rozpačitě, a když se podívala na ostatní, napadlo ji, že na ně byla příliš tvrdá. Dívali se na ni utrápeně, očividně nebyli šťastní, že tohle musejí dělat a mlčky si přáli, aby s nimi šla dobrovolně. „Počkejte na mě venku, až dokončím modlitby," řekla jim. Když zaváhali, zkřížila paže na prsou a probodla je pohledem, takže poslechli. „Co to děláte?" zavřískala Emerelde. „Okamžitě ji zatkněte, jak vám řekli!"
- 44 -
Muži ji ignorovali, jeden z nich ji jemně vzal za paži a vyvedl ven z chrámu. Ursula potřebovala chvilku na uklidnění a zhluboka se nadechla, aby získala rozvahu. Půjde, až bude v pořádku a připravena. V domě hlídky bylo kvůli množícím se problémům ve městě v poslední době dost rušno. Nacházel se v severovýchodním rohu radnice, naproti náměstí s trhem. Tam, kde se kočičí hlavy dláždění setkávaly se zdí, byl tucet malých oken půlkruhového tvaru a zhruba stopu v průměru, nezasklených a zahrazených drátěným pletivem. Zdola z cel vycházel zápach stok a znečišťoval mrazivý vzduch. Cinkání a rachocení řetězů spolu s mumlajícími hlasy rušilo ticho brzkého rána. Když Klaus otevřel těžké železné dveře domu hlídky, skupinku zaplavila vlna hluku. Žvanící hlasy se mísily s výkřiky, vzlyky, vzteklým řevem a fňukáním dětí. S dvěma hlídači před sebou a dvěma za sebou vešla Ursula do rozrušeného davu. Síň, ve které se ocitli, měla čtvercový půdorys a nízký strop. Těsně nad hlavou strop podpíraly silné trámy. Uprostřed stropu byl vyřezán městský erb, nyní už skoro setřený věkem. Kamenné stěny byly zčernalé od kouře z pochodní na otevřených nástěnných držácích a vzduch houstl pachem lidí a skomírajícího ohně. Mezi hrubě opracovanými stěnami se hemžil dav lidí. Všude byly vidět záblesky červených stuh mužů hlídky, kteří se rvali s divokými mladíky, uklidňovali plačící ženy, hádali se s obviněnými i sami mezi sebou. Za pultem vyrůstajícím z kamenné podlahy se tři kapitáni marně snažili vzbudit jakés takés zdání pořádku; střídali přímé hrozby i nestydaté obžaloby. Ursulina skupinka se protlačila davem a zastavila se před jedním z nich. „Ach, Kurntz," pronesl ten chlápek středního věku s kalnýma očima a výraznou rozeklanou jizvou táhnoucí se od brady až na pravou tvář. Ursula v něm poznala bývalého příslušníka hlídky, který míval na starosti Bechafenstrasse blízko svatyně. Teď byl povýšen a snažil se zvládnout nedávný příliv nezkušených rekrutů. „Ano, tohle je ta ženská Scheková. Odveďte ji na magistrát!" Než mohla Ursula něco říct, odtáhli ji za paži průchodem napravo od pultu a bez cavyků ji strkali chodbou do malé předsíně. Tam ji donutili posadit se na lavičku ozdobně vyřezanou z tmavě červeného dřeva a řekli jí, aby počkala, až ji zavolají. Za odcházejícími strážnými se zabouchly dveře. Slyšela zakašlání a škrábání bot, což naznačovalo, že alespoň jeden z mužů stojí hned za dveřmi. - 45 -
Z místnosti vedly dvoje dveře. Mezi nimi stála socha Vereny, bohyně spravedlnosti a zákona. Byla z bronzu, asi dvacet palců vysoká a představovala krásnou vysokou ženu s hustými vlasy, zahalenou do dlouhého šatu. Na pravém rameni ji seděla sova s hlavou nakloněnou k bohyni, jako by jí něco šeptala do ucha. V pravé ruce držela u boku štíhlý meč, v levé váhy. Byla to prostá, nepříliš vydařená socha a bronz na několika místech ztratil lesk. Ursula doufala, že to není špatné znamení, když bohyně spravedlnosti a moudrosti takhle chátrá. Dívka se stále víc nudila, a tak klepala nohou o prostou kamennou podlahu. Začala si prohlížet lavičku, na níž seděla. Se znechuceným zalapáním po dechu vyskočila na nohy a s hrůzou hleděla na ten kus nábytku. To, co považovala za spirálové ozdoby, byl ve skutečnosti vzor složený z propletených těl svíjejících se démonů ve všech možných násilných a lascivních pózách. Rohaté bestie obcovaly s ďábly podobnými hadům, okřídlené víly zápasily s ptáky s několika prsy. Vyděsilo ji, že se taková groteskní věc může nalézat na radnici, a tak si začala ostentativně prohlížet sochu a snažila se ty obrazy vyhnat z hlavy. To je typické, pomyslela si, že takové bezbožné umění přetrvává, zatímco chrámy zůstávají holé, zchudlé a chátrají. Ursula zjistila, že se třese a chvění jí probíhá celým tělem. Nedokázala vysvětlit, co se s ní děje. Obrazy vyřezané do lavičky určitě nebyly natolik šokující. Prozkoumala své pocity a došla k názoru, že na těch propletených, zvrhlých zobrazeních je něco povědomého, jako napůl zapomenutý sen nebo snad scéna z vize, kterou už si nedokázala vybavit. Zaskřípání otevírajících se dveří napravo vytrhlo Ursulu z úvah. Vyšel z nich soudce Fenster a něco si mumlal. Navzdory pokročilému věku kráčel po kamenné podlaze dost čiperně, krk natažený kupředu jako pták mrchožrout, a jezdil ostrýma očima po místnosti, až se zastavil u Ursuly. Obličej měl nezdravě vyzáblý, kůže mu visela v záhybech přes propadlé tváře a kolem hlubokých očních důlků. Na holé hlavě plné jaterních skvrn, bradavic a jizev mu nepravidelně rašilo jen pár chomáčů bílých vlasů. V koutku úst se mu objevila slina, když se na Ursulu pochmurně usmál. Kývl na ni vyzáblou rukou s dlouhými špičatými nehty, které byly zažloutlé a popraskané. Při pohybu se na něm pohupovaly vrstvy těžkého černého šatu, které na jeho křehké postavě schlíple visely. „Pojď se mnou," zašeptal chraptivě a drásavě se rozkašlal, až se málem zlomil. Lapal po dechu a opíral se o otevřené dveře. Ursula k němu instinktivně vykročila, kdyby potřeboval pomoc, i když váhala, jestli se má té vysušené trosky člověka vůbec dotknout. Po chvíli se soudce napřímil se - 46 -
zaslzenýma očima; na bradě se mu objevily sliny s krví. Beze slov zavrčel a ukázal na dveře. Ursula poslechla nevyslovený rozkaz a vešla dovnitř. Zjistila, že se nachází v malé, ale bohatě zařízené studovně. Jednu stěnu pokrývala od podlahy ke stropu knihovna plná plesnivějících svazků zákonů a precedentů. Studovně vévodil vysoký psací stůl, vedle kterého visel na stojánku malý zvonek. Ursula cítila, jak sejí do zad zabodl kostnatý prst, a klopýtala vpřed. Fenster se rychle přešoural místností, hbitým pohybem vytáhl pergamen ze stojanu nalevo ode dveří a sesul se na příliš vycpané křeslo za stolem, sípaje námahou. Zatímco hleděl na pergamen v levé ruce, pravá jako by žila svým vlastním životem. Ursula fascinovaně sledovala, jak se Fensterova pravička plíží po stole ke koženému váčku. Prsty soustředěně otevřely váček á vytáhly krátkou hliněnou dýmku nezávisle na tom, že soudce nyní věnoval pozornost Ursule a prohlížel si ji zpoza pokleslých víček. Ruka vytáhla chuchvalec dýmkových bylin a chvíli je hnětla mezi palcem a ukazovákem, než je vmáčkla do hlavičky dýmky. Celou dobu byla Fensterova pozornost zaměřena na mladou ženu. Zvedl dýmku ke rtům, otočil se v křesle a naklonil se doleva. Otevřel dvířka lucerny v rohu místnosti a vytáhl svíčku. Zapálil si s ní dýmku, zasunul ji zpět do lucerny a zavřel dvířka s hlasitým třesknutím, až Ursula nadskočila. „Frau Linde proti tobě vznesla obvinění z čarodějnictví, kacířství, únosů, vražd dětí a nemorálního života," zakrákal soudce mezi bafáním z dýmky. „To je přece nesmysl!" vykřikla Ursula nevěřícně. „Jaké má důkazy?" „No, k tomu u soudu dojdeme, děvče," připustil Fenster s přezíravým mávnutím dýmkou. Naklonil se vpřed a bodl směrem k ní nátrubkem kouřící dýmky. „Jaké zákony jsem porušila?" naléhala Ursula, než mohl Fenster znovu promluvit, a zkřížila si ruce na prsou. „Co s tebou mám dělat?" zeptal se tiše a pozoroval Ursulu jako kus masa. Chtěla odpovědět, ale zvednutá ruka umlčela její námitky. „Jsi tady cizí, prý často narušuješ klid, provádíš neortodoxní náboženské praktiky a jsi všeobecným rušitelem pořádku. Máš zhoubný vliv na jednoho z našich dobrých synů, rytíře Kurta Leitziga, a za dva roky, co tu v Badenhofu pobýváš, jsi neudělala nic, co by bylo ku prospěchu našich občanů nebo klidu či míru naší tiché společnosti." „A kdo vám to řekl?" zeptala se Ursula. „Emerelde?" - 47 -
„Dva roky si nepřetržitě stěžuje své sestře," povídal si tiše pro sebe soudce. „A dva roky si její sestra denně hlasitě a halasně stěžuje svému manželovi, čímž mu dělá ze života peklo. Naneštěstí, mladá dámo, to znamená, že dva roky sedám ke snídani a poslouchám každý detail tvého života a chodím spát s tím, že se dozvídám o každé nuanci znevažování, kterého ses dopustila vůči mé švagrové. Mor na všechny ženské, povídám, copak mě nemohou nechat chvíli v klidu, ale udělají to snad?" „Takže jsem tu proto, že vy jste švagr Emerelde Lindeové?" skočila mu do řeči Ursula, ale Fenster si toho snad ani nevšiml a pokračoval ve své tirádě. „Pořád repetí, směšně páchnou a moje žena má kuchařské schopnosti slintajícího idiota," vedl dál svou. „Nedokáže ani udržet dům v pořádku, aniž bych musel zaplatit jmění za služku. A ta teď odešla, protože ji vyhnal nevraživý jazyk té mrchy její sestry, a tak mám na stole jen odporné studené maso." „To je absurdní, už tady nebudu stát a poslouchat to!" odfrkla si Ursula a otočila se. „Dojdeš ke dveřím a nechám ti nasadit želízka!" štěkl po ní Fenster hlasem sršícím hněvem. Ursula se k němu otočila bez sebe vzteky. „Přišla jsem do tohoto města ochotná dělat jakoukoli práci za minimum peněz, ale všichni mě odmítli," prskala Ursula a přecházela po místnosti s pohledem upřeným na soudce. „Zacházeli se mnou jako s odpadem od chvíle, kdy jsem sem přišla. Pohostinnost vašeho města má k laskavosti daleko a nebýt Kurta, už bych dávno z téhle neutěšené, malicherné a podezřívavé díry odešla." „Tvůj tón naprosto neodpovídá úctě, kterou bys měla prokazovat mému postavení, děvče," zasyčel Fenster a znovu dostal záchvat kašle. „Tvoje špatná povaha a nepřirozená víra potvrzují poskvrněnou povahu tvého zrození, což jen dokazují tvé démonické vlasy." „Co s tím mají moje vlasy společného?" zeptala se zaraženě Ursula. „Všichni učení muži vědí," prohlásil soudce s jistotou někoho, kdo se považuje za učence, „že rudá nebo oranžová barva vlasů označuje dítě nezvládnutelného temperamentu a špatného osudu. Tvé chování to nepochybně potvrzuje." Ursula hleděla na Fenstera s otevřenou pusou. Soudcovy předsudky jí vzaly dech. „Předtím jsem byl připraven dát ti šanci," pokračoval soudce neúprosně. „Chtěl jsem tě odsoudit jen ke krátkému veřejnému výprasku, což by sloužilo jako odstrašující příklad. Teď však vidím, že tvé chování je - 48 -
naprosto protispolečenské a jsi skutečně hrozbou. Obávám se, že k násilnému činu není daleko. V těchto obtížných časech jsi zapáleným troudem vedle soudku se střelným prachem a já nemohu riskovat, co by z toho vzešlo. Co se týče církevních záležitostí, jako je kacířství a čarodějnictví, to jsem chtěl přejít, ale teď vidím, že je to vážná věc. Nicméně to nechám na posouzení jiným." „Čarodějnictví? Co to říkáte?" zeptala se Ursula s mrazením v zádech. „Nechám tě uvěznit v žaláři, kde počkáš na vyšetřování ctěného lovce čarodějnic, Maria van Diesla, který je, jak věřím, na cestě do našeho města." „Žalář?" zaječela Ursula, vrhla se přes stůl a popadla soudce za šat na prsou. „Ublížíš mi a do soumraku budeš viset!" zachrčel Fen-ster, aniž by ho to vyvedlo z klidu. Ursula ho pustila a ustoupila. Točila se jí hlava. Tohle bylo horší, než se obávala. Obvinění z kacířství a čarodějnictví přesahovalo i jízlivost Frau Linde, nebo si to alespoň myslela. Fenster se natáhl, zvedl ze stolu malé stříbrné kladívko a dvakrát udeřil do zvonku. „Stráže tu budou hned a odvedou tě do tvého nového obydlí." Ursula klopýtala po točitých schodech. Hruška strážcova meče ji dloubala mezi lopatky. Když došli dolů, zjistila, že se ocitli v malé chodbě s železnými vraty napravo a napůl otevřenými dveřmi nalevo, za kterými byl vidět hrubý dřevěný stůl s rozházenými kusy pergamenu, pouty a zpola okousaným jablkem. Cinknutí kovu ji opět upozornilo na železná vrata. Brána se se skřípáním otevřela a vstoupil žalářník. Byl celkem hezký, s tenkým knírkem a kozí bradkou, což mu dodávalo maličko švihácký vzhled. Byl oblečen dobře, ale ne marnotratně, v krátké červené vestě, těsných černých kalhotách a kožených botách po kolena, které byly tak vyleštěné, že se leskly i v matném světle lucerny pověšené uprostřed stropu. Strážný postoupil dopředu a podal mu kousek pergamenu, který si žalářník vzal, mrkl na něj a pak jej zmačkal do kapsy vesty. „Ursula Scheková," řekl tiše hlubokým a sebejistým hlasem. „Rušení klidu, uvězněna kvůli čekání na soud." „Neudělala jsem nic špatného!" protestovala Ursula. „Ten kousek papíru v mé kapse říká něco jiného," opáčil muž. „Jsem Dirk Lowl, žalářník. Kolik máš peněz?" „Promiňte?" odsekla Ursula. „Co to má s tímhle společného?" „Za slaměnou matraci to jsou tři penny týdně," řekl jí Lowl klidně. „Dám ti chleba a vodu, za další dvě penny týdně můžeš mít dušené maso. - 49 -
Půjdeš do společné cely, pokud nechceš platit dva šilinky měsíčně za vlastní místnost, a můžeš si vyměnit vodu za pivo za další šilink měsíčně. A také je to pět penny měsíčně za přikrývku." „Vy vybíráte peníze od lidí za to, že jsou uvěznění?" zeptala se Ursula nevěřícně, protože se zákonem zatím neměla žádné zkušenosti. Kdykoli se dostala do potíží, byla vždy dost rychlá, aby svým pronásledovatelům vyklouzla. Stěží dokázala uvěřit, že to, co se teď děje, je pravda. Myšlenky jí zmateně vířily a všechno vypadalo neskutečně. Bylo teprve ráno a ona byla uvězněná kvůli klepům své pomstychtivé sousedky, Sigmar ví, na jak dlouho. „Rada mi platí stěží tolik, abych mohl provozovat vězení," vysvětlil Lowl zahořkle. „Čistím cely každý druhý týden, platím krysaře, aby přicházel dvakrát týdně, a nebudu tě týrat ani zneužívat. Žádné řetězy, žádné okovy, žádné palečnice ani uzdy pro štěkny. Můžeš se volně procházet po vězení i po dvoře mezi východem a západem slunce, a pokud budeš chtít, zařídím, aby tě navštívil kněz kterýkoli den, který považuješ za svatý." „Sigmar," zamumlala Ursula. „Sigmaritka?" ověřoval si Lowl. „Pak máš štěstí, protože tohle je městský žalář a dosud je tu zbytek svatyně na druhém konci dvora. Měl bych platit za její údržbu, ale možná bychom to mohli zařídit jinak." „Jak to myslíte?" zeptala se Ursula. „Pokud ji pro mne budeš chtít opravovat, dám ti šilink za týden na přilepšenou," vysvětlil jí Lowl. „Pokud budeš chtít víc peněz, můžeš také dostat penny za každou krysu, kterou zabiješ. Krysař je užralá svině a já mám dva teriéry, kteří to dosud zvládali, ale za posledních šest měsíců jsme po kolena v těch zatracených potvorách." „Tady jsou krysy?" zeptala se se zachvěním Ursula. „No, v každém vězení jsou krysy, ale zdá se, že my jsme se pro ně stali v poslední době přímo útulkem," vysvětlil žalářník klidně, otevřel vrata a vedl Ursulú jemně za paži dovnitř. Po stranách chodby táhnoucí se až do temnoty byly dveře cel. „Podívej, nejsem špatný dozorce, tak nekoukej tak vyděšeně. Některým to trvá, než si zvyknou, ale to zvládneš." Ursula se podívala do temné chodby, zaslechla kašlání a sténání nějakého ubohého vězně a škrábání nožek s drápy. Zalila ji vlna nevolnosti a omdlela.
- 50 -
KAPITOLA PÁTÁ Bitva SEVERNĚ OD ERENGRADU, KONEC ZIMY 1708 Silnice na sever byla ucpaná řadou uprchlíků, kteří se zoufale vlekli blátem a sněhem. Kurt se rozhlédl po přílivu lidí z výhodné pozice na Heldredově hřbetu. Zbědovanou řadu Kislevanů zavinutých do přikrývek, plášťů a kožešin tvořili muži i ženy všeho věku, od mladých matek s nemluvňaty v náručí po ošlehané staré bojary, kteří stěží dokázali udělat další krok. Tři severní města už padla za kořist Norskanům, mnozí obyvatelé byli zabiti nebo zotročeni. Ty tisíce lidí prchající na jih představovaly jen pár šťastlivců, kterým se povedlo utéci, než válka zachvátila jejich domovy. Útok barbarských seveřanů z Norsky přišel bez jakéhokoli varování. Jejich lodě křižovaly bouří zmítané Moře spárů a přivážely na pobřeží stále další posily. Carovo narychlo shromážděné vojsko bylo smeteno v jediné krvavé bitvě a tehdy byli na jih vysláni poslové. Když se Kurt ohlédl, viděl, že si osterknechti chystají tábor vedle hrbolaté cesty. Během dvou měsíců se shromáždilo čtyři sta padesát rytířů, tři sta panošů a dvakrát tolik vojáků ze všech kapitul v Ostermarku. Nějakých třicet mil před nimi byla rozprášena vojska Kislevanů a pán Lothar považoval za prioritní spojit se s jejich veliteli a pomoci jim opět vytvořit bojeschopnou armádu. Přesné pozice seveřanů ale nebyly známy. Lotharovým zvědům se buď nepodařilo vrátit, nebo se vrátili, aniž něco našli. Potichu se diskutovalo o tom, jestli ztracení zvědové padli za oběť severnímu drsnému klimatu, byli zabiti nebo zajati. Pokud se stalo to druhé, může být nepřátelská armáda od nich už jen jeden den pochodu. Od chvíle, kdy překročili Urskoj, je pán Lothar hnal nemilosrdně vpřed. Museli pochodovat každé dvě noci ze tří, aby překonali obrovské zasněžené pláně jižního Kislevu. Otočili se na západ k Erengradu, kde je místní obyvatelstvo vítalo s velkou slávou jako staré spojence. Z Erengradu vojsko putovalo na sever podél pobřeží s nadějí, že se seveřané neobrátili na východ a nezamířili k Praag nebo hlavnímu městu Kislevu. Pokud ano, pak nemohli nic moc dělat, snad jen pokusit se obléhaným městům přijít včas na pomoc. Nyní je ze všech stran pomstychtivě obkličoval sníh a vánice přinutila císařské vojsko utábořit se na noc. Od souboje se Kurt zaměstnával cvičením a přípravou na pochod. Bayen se okázale omluvil na skvělém banketu uspořádaném na počest narozenin hraběte o tři týdny později. Tato záležitost ještě zpozdila vypravení armády. Bayen a jeho nohsledi se Kurtovi vyhýbali. Vzhledem k - 51 -
přípravě na boj bylo mlčky přijato neklidné příměří. Na pochodu viděl Bayena jen jednou, jelikož Kurt byl v předvoji s pánem Lotharem, zatímco Bayen šel s hlavní částí vojska. Toho večera se Kurt vracel z hlídky na severu. Heldred si razil cestu sněhem a slunce klesalo za obzor. Kurt měl dojem, že přes vyjící vichr v dálce něco zaslechl. Zastavil se a zaposlouchal se pozorněji. Uslyšel to znovu. Byl to ztlumený výkřik. A ne jenom jeden, uvědomil si, když vítr na chvíli utichl. Při dalším utišení větru slyšel výkřiky hlasitěji a jasněji, ale také zřetelné cinkání kovu o kov. V táboře se bojovalo! Kurt kopl koně do slabin a ten vyrazil cvalem. Rytíř přes vířící sníh nic neviděl, ale jel dál. Slyšel hluk boje i přes Heldredovo oddechování a svištění větru kolem hlavy. Tasil meč z pochvy a zpomalil koně do klusu, jakmile začal rozeznávat v soumraku záři ohňů. Stany byly postaveny v několika širokých soustředných kruzích a ohně hořely v pravidelných rozestupech kolem těchto kruhů. Uprostřed se nacházely kuchyně a dílna zbrojíře a sem také mířil. Když dojel blíž, rozeznal Kurt ještě jeden detail. To nehořely jen táborové ohně, v plamenech bylo i několik velkých stanů. Hluk boje ještě zesílil a Kurt uviděl v záři ohně pobíhající muže; slyšel i chraptivé výkřiky v cizím jazyce. Uvědomil si, že to útočí norskanští nájezdníci, a tak pobídl Heldreda a vjel do tábora. Všude byl zmatek, ale Kurt rozeznal výrazný tvar přilbic s rohy a bojovníky v kožešinách. S mečem v ruce popohnal Heldreda mezi řady stanů. Jako první cíl si vybral vysokého barbara s obouručním kladivem, který si jím udržoval tři muže vyzbrojené kopím v uctivé vzdálenosti od těla. Kurt stočil Heldreda doleva a sekl nájezdníka mečem zezadu do hlavy. Kopiníci uskočili stranou, když mezi ně Heldred vjel a od nohou mu odletoval sníh. Kurt ho hnal ke skupince rytířů snažících se obléci si zbroj. Byl mezi nimi i Viksson, který poslal Kurta mávnutím směrem k hlavnímu boji. „Jen popadněte meče a následujte mne!" zařval Kurt. Před sebou viděl houštinu kopí, jak se tam rychle pokoušela zformovat skupina asi třiceti ozbrojenců. Stále ještě zmateně pobíhali, když zazněl ječivý válečný pokřik a z vánice a tmy se vynořil houf Norskanů mávajících meči, sekerami a palcáty. „Seřaďte se, přítomní vpřed!" křikl Kurt na kopiníky. Zareagovali pomalu a druhá řada ještě nebyla srovnaná, když barbaři zaútočili. Hradba - 52 -
kopí téměř povolila pod prvním náporem Norskanů, kteří mezi ně vrazili jako klín. „Zadržte je!" velel Kurt. „Obejděte je zezadu!" Kopiníci měli početní převahu, a tak mohli nájezdníky obklíčit. Navzdory vysokému počtu padlých se štěstí přiklonilo na jejich stranu. Kurta těšilo, že zabránil průlomu. Nechal kopiníky, aby Norskany vyřídli, a zamířil směrem, který mu ukázal Viksson. Cestou potkal Jakoba utíkajícího sněhem s plnou náručí kopí. „Hej, jedno si vezmu," zavolal Kurt a popojel k němu. Zastrčil meč, popadl ratiště jednoho z kopí a vytáhl je. „Polož to a nasaď mi štít." Jakob udělal, co mu bylo řečeno. Vzal Kurtův štít přivázaný za Heldredovým sedlem a podal mu jej nahoru. „Oni vrhli na nás, než stráže vykřikly," řekl a vrátil se k hromadě kopí. „Prošli vánicí. Starý trik Norskanů, věděli, kde my tu jsme. Oni počkali, až přijde sníh." „Kam jdeš s tímhle?" zeptal se Kurt a pobídl koně. „Pán Lothar jel pro padesát mužů do protiútoku, on nechal tady panoše a pěchotu, aby to tu udržela," vysvětloval Jakob. „Víc jak polovina rytířů ještě není na koních." „Kudy?" Kurt se ohlédl přes rameno, když se Heldred dal do klusu. „Západně, tímhle směrem, druhá strana tábora," zavolal Jakob a neurčitě mávl rukou. Kurt kývl a opět pobídl ostruhami koně. Projel kolem řady hořících stanů vstříc řinčení zbraní a štítů. Boj probíhal naprosto neorganizovaně všude mezi stany. To vyhovovalo nájezdníkům zvyklým potloukat se ve skupinkách po deseti nebo dvaceti mužích a lovit - nyní zaskočili disciplinovanější, ale méně pružné oddíly halapartníků, mužů s meči a kopiníků. Panoši, kteří rychle nasedli na koně beze zbroje, popojížděli po táboře a použili meč nebo kopí, kdykoli se naskytla příležitost, ale žádný z nich neměl dost zkušeností ani patřičnou výzbroj, aby dali dohromady řádný útočný útvar. Kurt dojel k nejbližší skupině. „Chlapci, pojeďte za mnou," nařídil jim. Jeden z nich, kterého znal jako Leofa, Helfenova panoše, se k němu s úšklebkem otočil. „Proč?" odsekl. Kurta mladíkova drzost rozzuřila. Udeřil ho do obličeje štítem a srazil ho z koně. Leofe se vrávoravě zvedl na nohy. Z nosu mu crčela krev a levé oko už začínalo otékat. „Helfen o tom uslyší, to zaplatíš!" odplivl si a setřel si krev z brady. - 53 -
„Neposlechneš mě ještě jednou a vezmu na tebe meč," varoval ho Kurt a podíval se na ostatní. Jejich vystrašené přikyvování mu zcela stačilo. Pobídl Heldreda do cvalu a panoši se spěšně shromáždili kolem něho. Kurt neměl žádný přehled o bojišti, ale připadalo mu, že největší koncentrace mužů je nalevo kolem tří primitivních standart ze zvířecích kůží ozdobených visícími kostmi. „Ten, kdo získá standartu, dostane odměnu," řekl Kurt panošům a ukázal kopím na mohutný totem ozdobený zvonky a vyřezávanými kostmi s osmicípou železnou hvězdou na vrcholu. Kurt pobídl Heldreda trochu dopředu, protože věděl, že kopí a plná zbroj mu dávají šanci prorazit mezi Norskany a způsobit mezi nimi zmatek. Heldredovi odletoval zpod kopyt sníh. Kurt cítil, jak mu buší v uších krev a srdce mu naráží do žeber. Celým tělem mu proudilo vzrušení. Tohle byli osterknechti - skvělý útok, kopí pronikající skrz zbroj i tělo, třeskot meče o štít. Vnímal, jak se Heldredovi napínají a uvolňují svaly. Radoval se ze síly, kterou cítil. Vpadl mezi Norskany jako bouře. „Za osterknechty! Za pána Lothara!" zařval a hrotem kopí prorazil štít jednoho z nájezdníků. Hrot snadno projel dřevem a zabořil se vousatému muži do hrudi. Kurt vytrhl kopí z umírajícího a vrazil ho do břicha dalšímu z nepřátel, opět je vytáhl a udeřil botkou do obličeje vyjícího Norskana. Spíše slyšel, než viděl, že panoši jsou těsně za ním. Vrhl kopí na nejbližšího z nájezdníků a tasil meč. Heldred se vzepjal na zadní a bil kopyty do útočících Norskanů. Okovaná kopyta rozdrtila dva muže, zatímco Kurtův meč prosekl silný kožený hrudní plát třetího. Kurt sekal nalevo napravo. V hustém davu nemohl minout. Prodíral se kupředu a Heldred šlapal po mrtvých a raněných. Panoši postupovali v krvavé brázdě za ním a jistili ho, aby nebyl obklíčen. Kurtův meč byl kluzký krví, ale neměl slitování - Norskané se na něho vrhali s neoblomnou zuřivostí. Šklebící se muž se zježenými světlými vousy a dlouhou sekerou sevřenou v obou rukou ťal Heldredovi po nohou. Kůň se vzepjal, div že Kurta neshodil, a zatočil se dokola. Další seveřanův úder mířil na Kurtův štít a byl by Kurta nejspíš vyhodil ze sedla, ale než mohl dopadnout, projel seveřanovou hrudí hrot kopí. Kurt vzhlédl a poznal Sigurda, panoše Oděla Dastega. Otočil Heldreda, aby najel na seveřana; kůň muže srazil na zem a podupal. Kurt si uvědomil, že Sigurd mezi těmi panoši, které vedl do útoku, nebyl. Někteří jezdci nejspíš viděli jejich boj a přispěchali jim na pomoc. Kurt se rozhlédl a spatřil muže na koních, jak se probíjejí shlukem nájezdníků. - 54 -
Mezi Kurtem a standartou, kterou si vybral jako cíl, už bylo jen pár Norskanů. Byli oblečení v kožešinách a tváře jim pokrývaly dlouhé spletené vousy, přilbice měli ozdobené všemi možnými rohy a démonickými obličeji. Před jezdci se dali na ústup. Jeden na chvilku zaváhal a Kurt pobídl Heldreda přímo na něho. Nájezdník s řevem mrštil jednou ze svých seker; zasáhl Kurtův štít a srazil jej stranou. Kurt se instinktivně přidržel otěží, což způsobilo, že Heldred klopýtl a on se skutálel z jeho hřbetu. Vzápětí byl Norskan u něho; sotva se stačil zvednout na kolena. Kurt zadržel první dvě rány zdviženým štítem, současně se snažil postavit se na nohy a vytáhnout zpod sebe meč. Třetí rána byla vedena nízko na Kurtova kolena, ale to už měl Kurt meč a vykryl ji. Sotva sekera sklouzla z jeho čepele, ťal směrem vzhůru. Meč se odrazil od kovového rohu vyčnívajícího z čelní části Norskanovy přilbice, ale i tak to seveřana omráčilo. Kurt přirazil štítem muže k zemi a sklonil se, aby mu prořízl hrdlo. Vtom se vymrštila dýka mířící přímo na Kurtovu odhalenou podpažní jamku. Kurt instinktivně uhnul, aby zachytil ránu hrudním plátem, a jeho meč neškodně projel seveřanovi nad hlavou. Kurtův zděšený pohled sklouzl od prstů s drápy svírajících dýku po pokřivené paži, na níž pulzovaly odhalené svaly. Byla spojena s tělem těsně pod hrudním košem. Jak to, že si nevšiml, že ten muž má třetí ruku? Kurtovi se obrátil žaludek. Další rány nešikovně vykryl štítem, jak ho rozrušilo a zmátlo to, co viděl. Slýchal historky o tom, jak jsou seveřané brutální a zuřiví bojovníci, ale netušil, že jsou fyzicky zmutovaní. A už vůbec nebyl připraven na to, jak odporný pohled to je. Pak ho Norskanova sekera udeřila do levého ramene a zarazila mu pokřivenou zbroj do masa až na kost; tvrdě tím vrátila jeho pozornost zpátky k boji. Kurt cítil, jak mu stéká do podpaží krev. Do paže a levé strany hrudníku se mu zakousla bolest. Aby ji zahnal, soustředil se Kurt na protivníkův obličej. Nájezdník se na něho šklebil pahýlovitými zuby navzdory stékající krvi - v důsledku Kurtova úderu mu přilbice roztrhla kůži na čele. Oči měl zalité krví a trochu šilhal, takže si Kurt nebyl jistý, kam se dívá. Vousy měl špinavé a Kurt si všiml, že sponky, které je držely spletené, jsou vyřezány z kostí. Byly ozdobené osmicípou hvězdou, stejnou, jaká byla na jejich standartě. Kurta šokovalo, že si to neuvědomil dříve: tenhle nepřítel nebyl přirozený, lpěla na něm kletba, kterou si lidé na jihu netroufali pojmenovat - Chaos. S výkřikem, který vycházel z hloubi jeho bytosti a byl rovným dílem vyvolán znechucením i spravedlivým hněvem, sekl Kurt nájezdníka do krku. Úder byl veden takovou silou, že srazil stranou sekeru, kterou se jej - 55 -
nájezdník pokoušel vykrýt, a čistě mu uťal hlavu, takže vyletěla do vzduchu a rozrytý, zablácený sníh zbarvila sprška krve. Trochu jí dopadlo i Kurtovi na hledí. Z jejího nepřirozeného pachu se Kurtovi obrátil žaludek. Padl na jedno koleno, strhl si přilbici a silně dávil. Pak se zhluboka nadechl. Odhodil přilbici a vstal, právě včas, aby viděl, jak Leofe páčí nepřátelskou standartu z pěsti mrtvého Sigurda. Byl příliš unaven, než aby zasáhl. Bolest v rameni ho otupovala. Rozhlížel se, jestli někde nenajde Heldreda. Kůň byl dobře vycvičený, utekl by z boje a čekal, až se Kurt vrátí. Jak Kurt vrávoral mezi mrtvolami nájezdníků i spolubojovníků, uslyšel prozpěvování. Nejdřív bylo nezřetelné, protože ho maskovalo kvílení větru, ale rychle nabývalo na síle. Slova se nedala rozeznat, skládala se z hrdelních" zvuků, při nichž se Kurtovo srdce měnilo v kus ledu. Byl to jazyk bohů Chaosu, Temný jazyk. Zpěv doprovázelo dunění bubnů a třeskot zbraní o štíty; modlitba k Temným bohům byla stále hlasitější a hlasitější. Kurt hledal zdroj toho odporného hluku; pokoušel se prohlédnout clonou kouře a poletujícího sněhu. Pak uviděl stěnu tmy postupující přes hořící zbytky tábora. Někde napravo od něho zaržál vyděšený kůň, shodil na zem panoše, který na něm seděl, a dal se na útěk. Válečníci Chaosu postupovali jako mor stále blíž. Pohled na ně budil děs - od hlavy k patě oblečení ve špinavých zbrojích, štíty vysoké jako člověk pomalované pokřivenými znaky, ozbrojení palcáty, sekerami, meči, řeznickými sekáčky a cepy. Vzduch kolem nich jako by temněl a vřel vlastním životem. Hrdelní zpěv provázený řinčením kovu, duněním bubnů a beztónovým zvoněním mosazných zvonků dosáhl vrcholu. Kurt měl pocit, že ohluchne - tak silná byla zvuková vlna, která se přes něho přelila. Kurt se udržel vestoje, přestože se mu podlamovaly nohy ze ztráty krve a žaludek se bouřil proti zápachu přinášenému větrem. Viděl, že někteří spolubojovníci nevydrželi a dali se na útěk, ale většinou ovládli svůj strach a opět se seřadili, aby se postavili pomalu postupujícímu nepříteli. Kurt zaslechl volání rozkazů, a když se podíval doleva, uviděl dvě řady celkem asi třiceti kušníků připravených ke střelbě. Jejich seržant zvedl a spustil ruku a vzápětí se noční vzduch naplnil červeně opeřenými šipkami. Leckteré se neškodně odrazily od štítů a zbrojí bojovníků Chaosu, ale mnohé si našly cíl. Kurt zahlédl, jak šipky proděravěly kovovou kůži jednoho válečníka a srazily ho zemi; rychle se však vyhrabal zpátky na nohy a rval si šipky z těla a posměšně je rozhazoval kolem sebe. - 56 -
Válečníci byli snad třicet yardů od nich a pomalu, ale nezadržitelně se blížili. Několik jich padlo při druhé salvě z kuší. Najednou zpěv ustal a vojsko se zastavilo. Třeskot štítů dosáhl crescenda ohlušujícího jako burácení hromu. Nad řadami se zvedly potrhané praporce popsané divošskými runami a symboly Temných bohů. A pak se celé vojsko rozběhlo jako jeden muž. Kurt stál ochromený strachem a zíral na tu řítící se ježatou stěnu deformovaného kovu. Země se chvěla pod vahou mohutných bojovníků ženoucích se po krví zbroceném sněhu. V čele útoku běžel skutečný obr: byl dobře o polovinu vyšší než Kurt a ramena měl široká jako kůň. Na jedné paži nesl štít vysoký téměř jako člověk, se třemi kruhy z hrubých nýtů sestavených do trojúhelníku. Vysoko nad hlavou držel masivní palici a zdálo se, že z mezer v jeho zbroji vychází kouř. Obličej měl odkrytý. Kurt s hrůzou spatřil, že ty planoucí zelené oči hledí na něho. Válečník křičel, předváděl zuby obroušené do špičatých tesáků. Jeho tvář byla křížem krážem pokrytá jizvami, vředy a strupy. Když byl válečník jen půl tuctu kroků od něho, Kurt si uvědomil, že ty zuby jsou skutečné tesáky, delší než psí, a kapou z nich černé sliny. Temnota kolem bojovníka byla téměř hmatatelná. Kurt měl najednou uši plné bzukotu, jak kolem něho zavířil mrak much. Zastínily mu výhled a ucpávaly nos i uši. Kurt kolem sebe chvíli bušil naprosto dezorientován. Něco rozhrnulo živou mlhu jen krok od něho a Kurt spěšně zvedl štít, vzápětí na něj dopadla bojovníkova palice a srazila ho k zemi. Síla úderu Kurta smetla a teď se válel ve sněhu a blátě u nohou obrovského bojovníka. Na pravou paži mu dupla noha obutá v železné botě a ochromila mu rameno. Ostatní bojovníci se přelévali kolem něho a vůbec si ho nevšímali. Na jeho štít dopadla další rána, až Kurtovi zabrněla levá ruka. Z lokte mu vystřelila ostrá bolest. Na chvíli ho zachvátila panika, protože si myslel, že má zlomenou ruku. Divoce se rozmáchl mečem, aby získal čas. Když se pak podíval na svou paži, uviděl, že ostny palice prorazily štít a zapíchly se mu do lokte. Válečník Chaosu palicí škubl, aby ji vytáhl, ale císařský rytíř zaťal zuby, zkroutil se a strhl válečníka na zem. Kurt zavrčel a ťal mečem; dal do toho úderu všechnu svou zbývající sílu. Čepel narazila do těla válečníka Chaosu, až se vzduchem rozlétly úlomky kovu, a udělala v jeho hrudním plátu trhlinu. Z té vytryskla fontána husté černé tekutiny, rozlila se po zemi a syčela a prskala ve sněhu. Válečník upustil palici a vecpal si ruku v železné rukavici do rány, aby zastavil krvácení. Kurt se vzchopil, zvedl se najedno koleno a sekl vyznavače Chaosu do nohou. Zubatý a ztupený okraj meče se napůl zakousl do opancéřovaného kolene a obr se zhroutil. - 57 -
Kolem Kurta se ozývalo sténání, výkřiky, chroptění a řev zuřícího boje. Zaslechl zvuk rohu a země se začala chvět. Kurt se zvedl na nohy s hrůzou, co dalšího na ně seveřané přichystali. Jeho obavy však byly neopodstatněné. S tříštěním dřeva a skřípáním trhajícího se kovu narazila kopí rytířů Osterknachtu do řad norských bojovníků. Probodaná těla klesala k zemi, pod kopyta rytířských koní. Roh zněl Kurtovi jako ta nejkrásnější a nejsladší hudba. Útok vedl sám pán Lothar, který sekal nalevo napravo rudě žhnoucím mečem a při každém zásahu čepel projela zbrojí, jako by to byl papír, a odsekávala hlavy i končetiny. Pod náporem císařských rytířů se válečníci Chaosu dali na útěk. Rytíři však byli mnohem rychlejší, probodávali zmutované Norskany kopími i meči, nikoho nenechali naživu. Když rytíři projížděli kolem Kurta, triumfálně vykřikl, jenže pak se mu podlomily nohy a klesl do sněhu. Meč mu vypadl z ruky. Další noci se Kurt procházel kolem tábora. Rány měl čerstvě ovázané a bolely ho, ale jinak za svou statečnost nezaplatil příliš draze. Narazil na válečného lorda Trevigara, který si vyšel ulevit za okruh stanů. Otočil se a chtěl se vzdálit, ale Trevigar ho zavolal zpátky. „Ano, můj pane?" otočil se Kurt ke stárnoucímu rytíři. „To byla jedna z nejzatracenějších věcí, co jsem kdy viděl, a to jezdím na vojenská tažení už třicet let," řekl válečný lord Trevigar a probíral si hrubé šedé vousy. Byl mohutnější, ale menší než Kurt, a dokonce i beze zbroje vyvolával dojem síly a neústupnosti. „Co, můj pane?" zeptal se zmateně Kurt. Trevigar došel k němu a popleskal ho po rameni. „Rytíř vede útok panošů!" zašklebil se válečný lord. „Nikdy jsem neviděl takové bláznovství a zároveň odvahu." „Já... děkuji, můj pane, udělal jsem, co bylo nezbytné," koktal Kurt. Bylo to poprvé, co mluvil s válečným lordem, a to, že jej pochválil, ho naplňovalo pýchou. „To ano, a ctí tě, že to chápeš," souhlasil Trevigar. „S tou záležitostí v Bechafenu a tímhle pro nás představuješ tak trochu problém." „Pro nás...? Nechápu, můj pane." Kurt se nervózně ošil pod zkoumavým pohledem zástupce velitele. Vypadalo to, že byl kvůli souboji s Bayenem stále ještě v nemilosti.
- 58 -
„Nu, mladý muži," řekl Trevigar, položil Kurtovi ruku kolem ramen a vedl ho zpátky do tábora, „jsi prostě potížista. Když jsi vyvolal souboj s bratrancem hraběte, tak tě asi museli jako dítě nechat spadnout na hlavu." „Já jsem—" začal Kurt. „Nezáleží mi na tom, jestli jsi měl pravdu, nebo ne, bylo to prostě hloupé," přerušil ho Trevigar. „Být rytířem není jen jezdit na koni a sekat kolem sebe mečem. V dnešní době je to i politika. Osterknechti jsou ještě stále mocnou organizací a ten, kdo jim velí, má značnou moc a zodpovědnost. Ale to je jiná záležitost. Takže se domníváme, že jsi tak trochu blázen a potížista k tomu, a co ty uděláš?" „Nevím, můj pane," odpověděl Kurt slabě. „Shromáždíš skupinu panošů a sám vedeš útok na nepřítele," řekl válečný lord. „Prokázal jsi odvahu a iniciativu, kterou bychom rádi viděli u vyšších hodností, ale musíš trochu zkrotit svůj temperament." „Nejsem si jistý, jestli to dokážu, můj pane," přiznal Kurt kajícně. „V určitých záležitostech asi ne." „Ach, ta žena," přikývl Trevigar. „No, jsi mladý a horkokrevný, to se dá čekat. Ale jestli chceš v řádu postoupit výš, budeš muset projevit trochu snášenlivosti. Buď se s ní ožeň a tím to skončí, nebo si najdi někoho vhodnějšího." Kurtovi se Trevigarova rada příliš nelíbila, a tak chvilku kráčeli mlčky. Míjeli jeden z mnoha táborových ohňů, když Kurta najednou něco napadlo. „Mohu se vás na něco zeptat?" řekl. „Samozřejmě, ale to neznamená, že ti odpovím!" zavtipkoval Trevigar. „Proč pán Lothar dnes nebo včera v noci nenařídil pronásledování?" Kurta překvapilo, že seveřany nepronásledovali, aby jim zabránili shromáždit se a stát se znovu hrozbou. „No, mezi námi, dostali jsme nové rozkazy," mrkl na něj Trevigar spiklenecky. „Zdá se, že někde blízko hlavního města začaly potíže. Včera přijel posel se zprávou, že v některých městech kolem Bechafenu propukají nepokoje, které hrozí přerůst v otevřené povstání. Kdo ví, jak moc by se to mohlo rozšířit a co se může stát v hlavním městě? Pán Lothar dostal od hraběte vzkaz, že chce osterknechty zpátky, aby nastolili alespoň zdání klidu." „Jaké potíže... pokud vám nevadí, že se ptám, můj pane?" Kurt ze všeho nejdřív pomyslel na Ursulu. Pokud byly nedaleko Bechafenu potíže, mohly se snadno rozšířit do Badenhofu. „Zima byla velice zlá a v celém Ostermarku hrozí hladomor," vysvětloval Trevigar. Zastavil se a nepřítomně se zahleděl do plamenů. - 59 -
„Nejde jen o hrozící povstání, máme zajistit zásoby pro hraběte a pro řád. A do toho se ještě zapletl lovec čarodějnic, který přešel hranici z Ostlandu. Říká se, že míří do Badenhofu, aby tam vykořenil nějaký kult nebo tak něco." „Lovec čarodějnic?" zašeptal Kurt a po zádech mu přeběhl mráz. „Přesně tak. Nějaký hrubián jménem Marius van Diesl," potvrdil Trevigar. „To jméno zní, jako by pocházel z Pustin." Trevigar mluvil dál, ale Kurt ho neslyšel. V hlavě mu zběsile vířily myšlenky. Jde van Diesl po něm? Zjistí, jaký má Kurt vztah k Ursule? Kurta zachvátila panika, srdce se mu chvělo zlou předtuchou. Mohl udělat jedinou věc, ale tu se bál udělat. Náhle si uvědomil, že v téhle záležitosti nemá na vybranou. Když se rozhodl, najednou se cítil lépe, ať už to dopadne jakkoliv. „—posloucháš mě, Leitzigu?" zamračil se Trevigar. „Promiňte, pane, jsem unaven z včerejšího boje," omluvil se Kurt rychle. Doufal, že jeho zděšení není příliš vidět. „Řekl jsem, že tě zařadím do samostatné jednotky, kterou posíláme do Badenhofu," zopakoval Trevigar. „Dostaneš se domů o dost dřív, než si myslíš." Ne dost brzy, pomyslel si Kurt, omluvil se a nechal překvapeného válečného lorda stát. „Kdo tam?" ozval se z temnoty hlas se silným přízvukem. Kurt se zastavil a nervózně sevřel Heldredovy otěže ještě pevněji. „Zmlkni, Jakobe, to jsem já, Kurt," zasyčel a táhl koně směrem, odkud slyšel sluhův hlas. „Odcházíte?" zeptal se Jakob bystře a ze tmy se vynořil jeho kníratý obličej. „To není tvoje věc," odsekl Kurt a odstrčil polovičního Kislevana stranou. „Zmrskají vás a rozčtvrtí za dezerci," upozornil ho Jakob šeptem. „Co se staráš?" odfrkl Kurt podrážděný tím zdržením. Jakob zaváhal, rozhlédl se ve tmě a pak přistoupil blíž. „Půjdu s vámi," řekl náhle a podíval se Kurtovi do očí. „Cože?" zeptal se zaraženě Kurt. „Proč chceš odejít?" „Nezáleží na tom, řeknu vám později," řekl Jakob. „Jaké vaše důvody?" „Mé důvody?" zasyčel Kurt a vzpomínky ho zabolely. „No, já mám velmi dobré důvody." Jakob se na něho dlouze zadíval s nevěřícným výrazem v obličeji. - 60 -
„Musím se vrátit do Badenhofu," řekl Kurt rychle. „Moje Ursula je ve vážném nebezpečí. Ale proč bych se měl starat o tebe?" Jakob ještě chvíli na Kurta hleděl a pak ustoupil. „Bude to hanba, jestli někdo zjistí, že vy odešel," řekl sluha pomalu. Znělo to jasně. „Ty nepůjdeš!" zavrčel Kurt a popotáhl Heldreda kupředu. Jakobovo pokrčení rameny dalo dostatečně najevo, že půjde. „Dobrá, setkáme se půlmíli východně odsud, ale nebudu čekat dlouho." Kurt měl nervy napjaté k prasknutí, když čekal ve tmě prozářené jen slabým světlem vzdálených táborových ohňů. Při prvním nepatrném zvuku vyskočil do sedla, až Heldredův postroj zacinkal a vystrašil Kurta ještě víc. Chtěl už vyrazit bez Jakoba, když v dálce zaslechl, že se blíží kůň. Po chvíli uviděl hnědáka brodícího se sněhem. Poznal v něm Bayenova koně. Sáhl rukou po meči a napůl jej vytáhl z pochvy, ale uvolnil se, když poznal, že jezdcem není rytíř, ale Jakob. „Ty jsi ukradl Achelku? Jsi šílený? Bayen se za tebou požene jako Ulrikův hněv!" nadával Kurt polovičnímu Kislevánci „Zasluhuje to," odfrkl si Jakob. „Je to dobrý kůň. Bayen bude zuřit, bude se plést do pronásledování a nadělá zmatky." „Možná," souhlasil Kurt, který moc dobře věděl, že šlechtic bude osobně trvat na pronásledování, přestože pro tento úkol není zrovna nejvhodnějším adeptem. „Musíme jet, aby mezi námi a táborem byla co největší vzdálenost. Sníh zakryje naše stopy dřív, než si někdo všimne, že jsme pryč."
- 61 -
KAPITOLA ŠESTÁ Soud BADENHOF, ZIMA NA POČÁTKU ROKU 1709 Ursula se s úlekem probudila a zprudka se posadila. Oknem a kolem dveří tekly pramínky vody z tajícího sněhu, které jí u nohou vytvářely loužičku. Setřásla kapky a vstala, což vyvolalo cupitání ve vzdálenějším rohu cely. Prohrábla si prsty zacuchané vlasy a bosky přeběhla po podlaze. Krysa prchala ke dveřím, ale Ursula byla rychlejší, skočila po hlodavci a chytila ho za krk. S prasknutím mu zlomila vaz a hodila zmítající se mrtvolku na malou hromádku v rohu ke zbytku týdenního úlovku. Vydělala si dva a půl šilinku, víc než minulý týden. Zdálo se, že žalář se tou havětí jen hemží. Vyhlédla z okna a podle chladného, slabého světla usoudila, že není dlouho po rozbřesku. Byl čas na modlitby. Se skřípáním otevřela dveře cely a vyklouzla ven, aby nerušila ostatní vězně. Nebyla si jistá, kolik dalších nešťastníků s ní sdílí vězení. Dolní patra byla bludištěm hladomoren, chodeb a cel. Většina vězňů zřejmě zůstávala v celách. Občas viděla některého z nich na dvoře - bledý obličej, hubený a vyčerpaný. Někteří si mumlali sami pro sebe, jiní vypadali příčetně, ale vyhýbali sejí. Pak tu byla jedna, která křičela ze spaní, rouhala se, mluvila se stíny a blábolila, že krysy jsou jejími přáteli. Zeptala se na ni Lowla. Ten zjistil, že se jmenuje Aliss a je tu zavřená už léta, ještě dřív, než před deseti lety převzal vězení. Rozhodla se, že dál pátrat nebude. Od jejího uvěznění uplynuly dva měsíce. Po prvním záchvatu strachu a vzteku si zvykla, stejně jako v každé nepříznivé situaci, která ji kdy v jejím nepříliš šťastném životě potkala. Ukázalo se, že žalářník Dirk Lowl měl pravdu. Život ve vězení nebyl příjemný, ale byl snesitelný. Nebylo to zdaleka to nejhorší, co zažila. Už poznala větší hlad a zimu. Také ji tu nebili, což se o době, kdy žila u svých prarodičů, rozhodně říci nedalo. Prošla chodbou a vyšla po několika schůdcích za zrezivělou bránu na malý dvůr. V chladném vzduchují naskočila husí kůže. Země byla poprášená sněhem, který ji studil do nohou; začínal tát a to signalizovalo blížící se konec zimy. Zhluboka se nadechla vzduchu, čerstvého ve srovnání s vlhkem žaláře, a všimla si výrazného pachu kouře. Podívala se nad vysokou zeď a uviděla temný sloup stoupající vzhůru. Byl to už třetí požár za poslední tři dny. Rozhodla se, že se ha to Lowla při polední obchůzce zeptá. Odsunula myšlenky na násilí a zmatky za zdí stranou a soustředila se na svůj úkol. Ve vězení nebyly žádné květiny, ale nehty vyškrábala rudý mech z prasklin mezi kameny budovy. Když ho měla hrst, vešla do staré - 62 -
Sigmarovy svatyně. Byla to malá, nízká místnost, dlouhá jen několik kroků; stěží se v ní dalo stát. Vládlo tu šero zředěné jen dvěma kouřícími knoty v nádobkách se zvířecím tukem. Lowl se smál, když mu předložila první tucet krys a požádala ho, aby výdělek použil na lampové knoty a křesadlo pro svatyni. Řekl jí, že přikrývka a teplé jídlo by pro ni byly daleko užitečnější než ochrana nějakého vzdáleného boha. Odpověděla mu, že teď potřebuje ze všeho nejvíc Sigmara, aby se o ni postaral, když se zdá, že ji všichni opustili. Už nic nenamítal a další den se vrátil s troudem a levnými lampami. Studené ztuhlé prsty nešikovně spletly vlákna mechu do věnečku ne většího než náramek. Poklekla před vzdálenější zdí a zadívala se na odřené stěny a vytesaný reliéf Sigmarova kladiva. Přitiskla si mechový dar oběma rukama k hrudníku a začala se modlit. Jak pronášela slova, mizel jí z těla chlad, jako by drobné plamínky lamp byly hřejivým ohněm. Soustředila se na kladivo, ale oči byly přitahovány k blikajícím plamínkům, které neklidně tančily v chladném větříku. Na okamžik měla vidinu ohně a žáru, která jí otřásla; v nose ji zaškrábal pach páleného masa. Vyděšeně vstala, až se udeřila hlavou o strop. V uších jí zazvonilo. Chvíli byla omráčená, takže se zapotácela a vyjekla, když ji někdo popadl za paži. Otočila se a vrhla se se zakřivenými prsty po obličeji útočníka. Vzpamatovala se těsně před tím, než vyškrábala oči Dirku Lowlovi. „Jen klid!" řekl, pustil ji a ucouvl. „Promiň, jestli jsem tě vyděsil." „Omlouvám se... uhodila jsem se do hlavy," řekla chabě. „Ano, to jsem viděl," připustil Lowl. Vypadal roztržitě. „Někdo tě přišel navštívit." „Navštívit?" opakovala Ursula tiše. Srdce jí poskočilo, protože ji napadlo, že se Kurt konečně vrátil. „Odveďte mě k němu!" Lowl přikývl a vedl ji zpátky přes dvůr, po schodech a chodbou mezi celami zpátky do vstupní síně u paty schodiště. Odemkl bránu a odvedl ji do místnosti. „Tamhle," řekl jí žalářník a pokynul rukou směrem ke kanceláři. Ursula otevřela dveře a vešla do malé místnosti. Na tvář sejí vkrádal úsměv, který však zmizel, když uviděla, že na ni nečeká Kurt. V malé místnosti byl Dirkův psací stůl a několik židlí. Na polici na jedné stěně stála řada prázdných lahví, z jejichž hrdel vyčnívaly zbytky svíček. Nad stolem se skláněl vysoký muž a bezmyšlenkovitě se probíral papíry. Měl na sobě černý kožený plášť, pod ním tmavou košili a kalhoty. Šedivějící vlasy si stahoval do krátkého ohonu. Obličej měl zjizvený a - 63 -
ošlehaný, oči chladné. Vrhl na ni přes rameno krátký, odhadující pohled. Vedle něho ležel na stole klobouk se širokou krempou a černým pérem. Marius van Diesl uslyšel Ursulu vstoupit. Narovnal se a otočil, aby si ji přeměřil chladným pohledem. Byla mladá a velmi hezká, i s těmi nepěstěnými vlasy a ve vězeňských hadrech. Neměla nic společného s ošklivými babiznami z místního folklóru, ale dobře věděl, že vzhledem se nesmí nechat oklamat. Přesto, jestli jeho instinkt za něco stál, napovídal mu, že tohle je slepá ulička pátrání. Přišel do Badenhofu hledat stopy výskytu skavenů a přivítalo ho hysterické obviňování téhle ženy. Mluvil se soudcem, knězem a spoustou místních občanů, ale i když vznesená obvinění byla vážná, zatím neviděl ani neslyšel jediný důkaz, který by je podložil. „Kdo jste?" zeptala se ho žena. „Proč jste tady?" Neodpověděl okamžitě, protože její přímé chování ho trochu překvapilo. Musel obdivovat jejího nezlomného ducha - byla zde, zamčená ve vězení, stála proti naprostému cizinci, skoro bezbranná, ale přesto nad ním nějak získala výhodu a kladla otázky jemu! Tak silná mysl by klidně mohla být schopna toho, z čeho ji obviňovali. „Jsem Marius van Diesl," řekl jí s lehkou úklonou a doufal, že to nebude brát jako výsměch. „Lovec čarodějnic?" zeptala se a její hlas nezněl nijak znepokojeně. „Někteří mi tak říkají, ano," připustil a zavřel dveře. Ten titul a všechny jeho vedlejší významy mu mezi nedůvěřivými obyvateli Císařství byly nepříjemné. „Raději se považuji za ochránce čistoty a hledače pravdy." „Myslíte si, že jsem čarodějnice?" zeptala se Ursula odměřeně. Zdálo se, že jeho odpověď nevnímala. „Proto jste tady?" „Ještě jsem se nerozhodl, co jsi," odpověděl jí po pravdě. Čarodějnictví začínalo být běžné, ale na každou skutečnou čarodějnici, kterou upálil, připadalo deset nevinných, které osvobodil. „Jsem tu proto, abych našel pravdu." „A jak to chcete udělat?" zeptala se Ursula obviňujícím tónem. Zřejmě slyšela o mučení a jiných násilných vyšetřovacích metodách. „Prostě si s tebou popovídám," odpověděl jí Marius klidně a ukázal na židli v rohu místnosti. Ursula se váhavě posadila a v chvilkových rozpacích si bezvýsledně srovnávala zacuchané vlasy a snažila se uhladit pomačkanou rozedranou sukni. „Kromě jiných zločinů jsi byla poslána do vězení pro obvinění z čarodějnictví," oznámil Marius a posadil se na okraj psacího stolu. - 64 -
„To je hloupost! Jedna protivná ženská si na mně chtěla zchladit žáhu," vyhrkla Ursula. „Ale proč vznášet bezdůvodné obvinění?" zeptal se Marius a snažil se zdůraznit slovo ‚bezdůvodné‘. „Protože ji roztrpčilo, že se do mne zamiloval muž, se kterým počítala pro svou dceru," vysvětlila mu Ursula klidně. „Jsem dva měsíce v tomhle vězení jen kvůli její zlobě a spiknutí jejího švagra!" „Spiknutí?" opakoval Marius, který po tom slově skočil jako honicí pes. „Takové slovo nelze použít jen tak lehkomyslně." „Ano, je to spiknutí," potvrdila Ursula. „On je soudce a řekl mi do očí, že mě zavřel jen proto, aby měl klid od své ženy." „To mi nepřipadá jako rozumný důvod. Proč bych tomu měl věřit?" vyptával se Marius a rozhlížel se po místnosti, jako by nedával pozor, i když měl uši nastražené na Ursulinu odpověď, aby zachytil jakýkoli náznak falše nebo zaváhání. „Nemůžu dělat nic jiného než říct pravdu," prohlásila Ursula zpříma. „Je to tvoje jediná obhajoba?" odfrkl si Marius s hraným výsměchem, aby dívku vyzkoušel. „U soudu to bude mít pramalou váhu. Soudce mi řekl o tobě všechno, i o zločinech, které jsi spáchala. Rušení klidu, vzpurné chování, to se nedá brát jen tak." „Mohu říct jedině pravdu," opakovala Ursula pomalu. „Věřím, že Sigmar povede myšlenky mých soudců, stejně jako moje. Možná nejsem tak čistá jako jiní, ale nejsem kacířka ani čarodějnice." „Víra v Sigmara je v dnešní době vzácná. Možná ses raději měla svěřit do ochrany Shallye nebo toho starého vlčího boha Ulrika?" navrhl Marius. Od Lowla slyšel o její péči o vězeňskou svatyni, ale znal dost chytrých lidí, včetně sebe, a nepochyboval, že vynalézavá žena by dokázala vymyslet snůšku podvodů a lží ku svému prospěchu. „Staří, barbarští bohové," smetla Ursula Mariův návrh. „Kde byli, když orci zabíjeli naše předky a seveřané plenili zemi a obětovali poražené svým krvežíznivým bohům? Ne, nad tím zlem zvítězil Sigmar a Sigmar zvítězí i nad zlem, kterému musím čelit já. Copak nevidíte, že jsem obětí žárlivosti a zloby místních lidí?" „Čas ukáže co je co a kdo je kdo," odpověděl Marius záhadně; použil jednu ze svých oblíbených replik. „Co tím chcete říct?" vybuchla Ursula netrpělivě. „Co vám vůbec dává právo soudit, myslet si, že jste něco víc než ti pověrčiví rolníci a staré semetriky?" - 65 -
Marius se místo odpovědi zachmuřeně usmál, i když na něho dívčina přímá povaha udělala dojem. Vůbec se neobhajovala, ale nebyla ani přehnaně agresivní. Cokoli z toho by jeho podezření jen podpořilo, protože to bylo znamení, že dotyčná osoba má co skrývat pod vytáčkami nebo zuřivostí. Ale s touto dívkou to bylo něco jiného. Měla v sobě pevnou jistotu, což bylo docela osvěžující. Byla díky tomu ještě přitažlivější. Odvrátil svou mysl od takových myšlenek, vstal a obešel stůl, aby se mohl posadit na židli za ním, a vykoupil si tak chvilku na přemýšlení. „Ve skutečnosti jsem vysvěcený Sigmarův kněz," řekl jí naprosto po pravdě. Odešel ze Svatého řádu ve velké katedrále v Nulnu jako mladík před dvaceti pěti lety. „Možná že když to budeš vědět, budeš mi víc věřit." Ursula mlčela, což Maria zmátlo. Očekával odpověď zpochybňující jeho legitimitu nebo výpady proti jeho záměrům, ale nedočkal se. Když se na Ursulu podíval, viděl, že upírá oči na podlahu a začíná si pohrávat se sukní. Na chvíli si myslel, že je to náznak viny, po němž tak usilovně pátral. Ale když ji pozoroval, změnil názor; tohle nebyl strach, ale tiché přijetí. No, možná ne tiché přijetí, ale určitě alespoň poslušnost. Prostě oznámil, že je kněz, a ona se k němu začala podle toho chovat. „Děsí tě to?" zeptal sejí laskavě. „To, že jsem kněz?" „Ne," odpověděla a vzhlédla, aby se setkala s jeho pohledem. „Pokud jste Sigmarův bratr, jak říkáte, pak musíte vědět, že On chrání ty, kteří Ho milují, a proto se nemám od vás ani od nikoho jiného čeho obávat." „Mluvil jsem s bratrem Theobaldem," řekl Marius a pozorně sledoval její reakci, ale nebylo co sledovat, žádný kradmý pohled, žádné uhýbání očima. „Vyprávěl mi o tvém malém ranním rituálu a žalářník mě informoval, že od svého příchodu děláš totéž." „Nijak se tím netajím," odpověděla vyrovnaně. „Není na tom nic špatného, je to jen zvyk, který jsem si osvojila jako dítě." „Ano, už jsem něco podobného viděl, ale to bylo míle od Badenhofu," připustil. „Musela jsi za svůj krátký život cestovat hodně daleko." „Ano," souhlasila Ursula a poprvé v tom zaznělo zaváhání, zabarvení hlasu se poněkud změnilo. „Ty něco skrýváš!" vykřikl, udeřil rukama do stolu a vyděsil ji tím. Změnil přístup, obešel stůl a postavil se čelem k ní. „Co je to? Co jsi mi neřekla?" „Nic," odpověděla a okamžitě sklopila oči k podlaze. „Jsem sirotek. Strávila jsem mnoho let putováním a hledáním štěstí. Myslela jsem si, že tady jsem je konečně našla, ale tu trošku, co jsem měla, mi sebrali." - 66 -
Marius napůl očekával, že jí po tváři steče slza nebo něco podobně teatrálního, ale nic, jen prosté konstatování faktu. Neúprosně naléhal dál. „A to je všechno?" Popadl ji dvěma prsty za bradu a přinutil ji, aby se mu podívala do očí. „Nikdy jsi nikoho tajně neproklela, nikdy ses nemodlila k zakázaným mocnostem v naději, že tě vysvobodí, když se zdá, že tě Sigmar opustil?" „Sigmar mě neopustil!" odpověděla, smetla jeho ruku a vstala. „Kněží mají poskytovat útěchu, ale vy se vysmíváte neúspěchům v mém životě a obviňujete mě z věcí, o kterých nic nevím. Co jste to za kněze?" Nyní se jí v očích objevily slzy, slzy smutku a zklamání. Ve chvilce slabosti málem natáhl ruku, aby ji přivinul k sobě, vypadala tak silná, a přece zranitelná. Ale Marius se zatvrdil. Cítil, že je blízko pravdy. „Nikdy jsi nikomu nepřála nic zlého?" zeptal se nelítostně. Ursula se na něho zamračila. „Samozřejmě že ano, a kdo ne?" připustila s pláčem. „Když moji rodiče zemřeli a dědeček mě poprvé zbil, šla jsem do postele a modlila se k Sigmarovi, aby ho praštila do hlavy velká dvouocasá kometa. Když jsem se toulala chudá, hladová a bez domova, přála jsem stejnou bídu těm bohatým a vznešeným, kteří kolem projeli v kočáře a pocákali mě blátem. Ano, přála jsem lidem zlé věci, ale jen v hněvu nebo beznaději, ne z touhy vidět, jak trpí. Pokud věříte, že tohle je zlo, můžete si se mnou dělat, co chcete." To byla dobrá odpověď, a pokud by měl Marius posoudit, jestli je pravdivá, byl ochoten jí věřit. Ale byla tu ještě poslední zkouška, aby měl jistotu. Vytáhl zpod košile posvátný symbol kladiva zavěšený na stříbrném řetízku. Byl malý, ne větší než palec a jak jej přetahoval přes hlavu, viděl, jak Ursuliny oči přeskakují mezi symbolem a jeho obličejem, jak se snaží zjistit, co bude dál. „Vezmi ten symbol do ruky," řekl a hodil miniaturní kladivo Ursule. Chvějícími prsty to udělala, zatímco on pozorně sledoval její obličej. Nebyla tam žádná reakce, žádný náznak bolesti nebo trýzně, jen nervozita. Vzal si posvátný symbol zpět a odvrátil se od dívky. Už se neměla z čeho zodpovídat, snad jen z přílišné volnosti ducha a nedostatku společenského chování, způsobeného životem stranou od lidí. Pokud se jeho týkalo, nebyla čarodějnice. Ale jeho intuice mu napovídala, že v tom je něco víc, než se na první pohled zdá. Proč byla ze všech obyvatel města vybrána jako viník právě ona? A proč k tomu došlo právě teď, těsně před jeho příjezdem? Možná je Badenhof to správné místo, možná je v tomhle provinčním městečku něco víc, než co je vidět. Podíval se na Ursulu a viděl, že se chvěje a po tváři jí stéká slza. - 67 -
„Skončili jsme?" zeptala se váhavě s vyděšenýma očima. „Ano, už mi nemáš co dokazovat," řekl a ona k němu přistoupila. „Děkuji, děkuji..." řekla a položila mu hlavu na hruď. Uvolnil se a objal ji paží kolem ramen. Chvíli vzlykala, než ustoupila a utřela si mokré tváře. „Sigmar nás chrání," zamumlal Marius, když si vzpomněl na zlatem vykládaná slova nad hlavní branou Nulnské katedrály. Došel k názoru, že tohle nebyl náhodný incident. Podrží si tu dívku ve své blízkosti, získá si její důvěru a pak se uvidí. Prozatím ji musí zabezpečit před těmi, kteří by ho snad chtěli odvádět od jeho práce. Měl pocit, že Badenhof by mohl být klíčem k vyřešení záhady se skaveny. Dveřmi domu zavanul chladný vítr, když Marius vešel dovnitř a oklepal si sníh z jezdeckých bot. Pověsil si plášť a klobouk na hák na zdi a zabouchl špatně doléhající dveře. Ursula se na něho podívala a usmála se, než mu do šálku nalila horkou masovou polévku z kotlíku visícího v krbu. Zatímco si lovec čarodějnic s hekáním stahoval boty, donesla kouřící polévku na stůl. Uslyšela těžké kroky Ruprechta scházejícího ze schodů a pospíšila si ke kotlíku pro další porci. Oba muži se posadili a mlčky jedli, zatímco Ursula přinesla ještě chléb a sýr. Od té doby, co Marius zařídil její propuštění ze žaláře, už deset dní sloužila u něho jako hospodyně. Pronajali si s Ruprechtem malou opuštěnou chalupu jen kousek od svatyně na Sigmarstrasse. Zbytek lovcových mužů se ubytoval v hostincích a domech po celém Badenhofu, aby tak mohli ve městě pátrat po spiklencích. Když chodila nakupovat potraviny, slyšela šeptání a viděla žárlivé pohledy ostatních obyvatel, protože Marius všem naháněl hrůzu a zdálo se, že ona je pod jeho ochranou. Každý den se chodila do svatyně modlit za Kurtův bezpečný návrat a rychlý konec strastí sužujících město. Každý den se setkávala s mrazivým pohledem a mlčenlivým výsměchem Frau Linde, která na Ursulu pokaždé čekala u dveří. Když Ruprecht dojedl, odstrčil talíř, hlasitě říhl a zhoupl se na židli. „Darius našel Steinovo tělo," ohlásil s pohledem upřeným na Ursulu, která pospíchala zpátky do kuchyně, aby jim poskytla trochu soukromí. Zatímco rachotila pánvemi, zachytávala útržky hovoru. „Kde?" zeptal se Marius. „To je to. Bylo to na opačné straně města, než je jeho skladiště," řekl Ruprecht. „A nebyl na něho hezký pohled. Zakryli jsme jej a hlídka to neví, ale byl prolezlý morem." - 68 -
„Ale on zemřel na selhání srdce. Jak mohl, ve jménu Sigmara, dostat mor poté, co zemřel?" zvolal Marius. „Nemám tušení," zabručel Ruprecht a vypil zbytek polévky. „Možná že předtím nebyl mrtvý." „Nebyl mrtvý?" opáčil Marius. „Jistě, když chceš, aby tvá činnost zůstala skrytá, najdeš jen stěží lepší alibi než dlít v hrobě. Ale proč by přitahoval pozornost tím, že by nechal hrob vykopat?" „Neznám odpověď na všechny otázky," řekl Ruprecht. „Ne, samozřejmě že neznáš; to nikdo z nás," přisvědčil Marius. „Jsme tu už dva týdny a nezachytili jsme žádné stopy aktivity skavenů, až na moje podezření a pár podivných událostí. Zjistili jste dnes ještě něco?" „V jižní oblasti jsme nic nenašli," říkal mohutný muž, když Ursula přinesla mísu pečených brambor a turínů. „Jako by tam řádila horda orků, z každé páté budovy zůstalo jen spáleniště. Celá Suidenstrasse vypadá jako hromada suti. Když lidé z města uslyšeli, že se tam objevil mor, zapálili celou ulici dřív, než bys převrátil přesýpací hodiny. Dokonce i hrobníci si stěžují, že teď mají moc práce." „Copak se všichni zbláznili?" zeptala se Ursula trpce a nabrala mužům jídlo na talíře. „Svým způsobem ano," připustil Marius a kouskem chleba vytřel z hrnku posledních pár kapek polévky. Přitáhl si před sebe mísu se zeleninou. „Lidé jsou jako ovce a potřebují dobrého pastýře. V Badenhofu zuří podivná nemoc, jejímiž příznaky jsou podezíravost a strach. Lidé hladoví a mrznou, jsou odříznuti od okolního světa a bojí se. Není se co divit, že hledají příčinu svého strádání. Pár jedinců kolem sebe začalo kopat a ti ostatní se toho chytli. Město ovládla hysterie živená nejistotou. Jelikož místní představení nic nepodnikají, bude růst, dokud město samo sebe neroztrhá na kusy." „Už jsme to viděli mockrát," přisvědčil Ruprecht a lítostivě potřásl hlavou. „A potíž je v tom, že nám to překáží v práci. Když všichni křičí ‚čarodějnice‘ a ukazují na své sousedy, skuteční pachatelé zločinů se ve zmatku a anarchii snadno schovají." „Takže byste měli zjistit, kdo má z téhle situace největší prospěch," řekla Ursula. „Možná bych vám mohla pomoci, kdybyste mi prozradili víc o tom, proč tu jste." „Možná ano, ale možná ne," odpověděl Marius vážně. „Teď už v to nebudou zapleteni jen původní podněcovatelé - situace určitě využili i všemožní oportunisté. Malicherní lidé si mezi sebou vyřizují účty, jako například Frau Linde s tebou. Obávám se, že má přítomnost značně - 69 -
urychlila všeobecný rozklad, takže lidé zkonkretizovali svá neurčitá podezření. Denně jsem zaplaven nejrůznějšími obviněními a stížnostmi. Bude lepší, když zůstaneš mimo, pokud to jen bude možné. Emoce, které vyvoláváš, by celou věc jen zkomplikovaly." „Naše přítomnost může vyvolat šílenství," dodal Ruprecht. „Jakmile lidé ucítí lovce čarodějnic, začnou spekulovat, proč tu je. Do popředí pak vystoupí různé předsudky a pověry." „Takže jak to celé hodláte rozmotat?" zeptala se Ursula s úšklebkem, protože ji rozhněvalo, zejí nedůvěřují. „Upřímně řečeno, na takovou situaci neexistuje jednoduchý lék," připustil Marius. „Musíme být trpěliví a mít trochu štěstí. Možná že tu není nic horšího než hlad, nemoc a nespokojení lidé. V tom případě půjdeme dál. Pokud je tu i něco jiného, musíme to vědět, než odsud odejdeme." „A musíme být bdělí!" přidal Ruprecht ještě trochu optimismu. „Pokud budeme vytrvalí, třeba se někdo prozradí. Důležité je být připraven, až k tomu dojde, abychom mohli jednat rychle." „Mít štěstí? Být připraven? Čekat, až se někdo prozradí?" opáčila Ursula podrážděně. „K čemu je to dobré?" Marius s Ruprechtem se na ni podívali, pak na sebe a pokrčili rameny. Na to nebylo co říct. Skoro třetina Badenhofu byla v ruinách a v chudších částech města už nevládla žádná autorita. Většina stráží byla jen o trochu lepší než krvežíznivé davy a kořistníci, mezi nimiž měla udržovat pořádek. Marius řekl Ursule, aby nechodila ven. I Ruprecht sejí svěřil, že se obává o její bezpečí. Očividně byl přesvědčen, že to nebyly jen pomluvy a jedovatosti malicherné Frau Linde, co podnítilo zlobu pověrčivých lidí. Když na něho rusovláska naléhala, prozradil jí, že to vypadá, jako by někdo stávajících zmatků využíval k zamaskování svých vlastních nekalých činů. Jenže Marius a jeho lidé nebyli o nic blíž odhalení té osoby než v den příjezdu. Ursulu to nijak zvlášť nevyděsilo. Věděla, že žádný zločin nespáchala, a ať už její nepřátelé udělají cokoli, Sigmar ji ochrání. Uběhly další dva dny bez významnější události. Ursula dál vykonávala své povinnosti hospodyně. Mariovi muži se občas zastavovali, aby podali hlášení, ale nebylo skoro co hlásit. Většina si stěžovala na soustavné spory vyvolané místní hlídkou, davové násilí a hloupost nebo zvůli místních úřadů. Denně docházely zprávy o tom, že okolní města trpí podobnými výbuchy násilí. Celý severní Ostermark jako by byl na pokraji otevřené revolty. - 70 -
Ursula si neuvědomovala, jak doopravdy zlé to je, dokud jednoho dne těsně před obědem nevrazil do dveří Marius s Ruprechtem a dalšími dvěma muži. Ursula právě umývala podlahu před dřevěným prahem a vyděšeně vyskočila. „Co se děje?" zeptala se. „Je to vážné," zabručel Ruprecht. „Opravdu moc zlé. Obleč si něco teplého, musíme tě odsud odvést." „Proč?" vyptávala se Ursula pobouřeně. „Před čím mám utíkat?" „Nehádej se!" uťal Marius její námitky. „Věci se pro nás obrátily k horšímu. Naši nepřátelé skvěle ovládají, jak manipulovat s lidmi. Vypadá to, že se tě snaží použít proti mně. Mám podezření, že jsi byla návnadou už od chvíle, kdy jsem přijel, a čím dál víc mě to utvrzuje v přesvědčení, že v tomto městě se děje něco hodně zlého. Teď se připrav k odchodu." „Nepůjdu nikam, dokud mi nevysvětlíte, co se vlastně děje," řekla Ursula a tvrdohlavě zkřížila paže na hrudi. „Byla vznesena obvinění ohledně toho, hm, jak zde žijeme," zamumlal Marius a podíval se z okna. Křik venku stále sílil. „Toho, jak zde žijeme?" zaječela Ursula. „Dokážu si představit nenávistné řeči těch čarodějnic, jako je Emerelde. Nikdy o mně neřekly nic dobrého. Viděla jsem jejich pohledy a slyšela šeptání, když jsem byla venku. Už toho mám dost!" „Pouhé žvanění starých bab bych přežil," odpověděl Marius kysele. Kývl, aby šla blíž a podívala se z okna. Ursula vyhlédla ven a uviděla skupinu asi patnácti mužů pohybující se po Sigmarstrasse. Zahlédla mezi nimi několik červených pásek na rukávu, označující příslušníky hlídky. Otočila se na patě a šla ke dveřím. Srazila Ruprechtovu nataženou paži, kterou se ji snažil zadržet. Otevřela dveře, postavila se na schod a čekala, až muži dojdou k brance na malou zahrádku před domkem. „Nemáte nic lepšího na práci?" uvítala je uštěpačně. „Možná jsi očarovala lovce čarodějnic, děvko, ale nás neoklameš!" Mluvčím byl muž středního věku, který se postavil kousek před ostatní. Byl malý a hubený, s velkým vředem na levé straně nosu, takže jeho obličej vypadal poněkud pokřiveně. Ruprecht Ursulu odstrčil a začal se s muži hádat, zatímco Marius odtáhl dívku za dveře. „Nech to na nás, huso!" zasyčel lovec čarodějnic Ursule do ucha, protože věděl, že se jim věci vymknou z rukou, jestli to nezvládne. Ursulina ukvapenost je všechny mohla dostat do vážného nebezpečí. „To je Eiger - 71 -
Winckler, starší soudní zřízenec. Tohle už není obyčejný dav, ty pitomé děcko!" Mariova slova Ursulu zarazila. Ustoupila, jako by jí dal facku. Chvíli stála mlčky, pak ale Maria odstrčila a vyběhla ven za Ruprechtem. „Lidé, co ode mne chcete?" vykřikla. Několik mužů, včetně Wincklera, už bylo v zahradě. „Neudělala jsem nic špatného!" „Takže ti nebude vadit, když staneš před veřejným soudem," odpověděl Winckler s prohnaným výrazem ve tváři. „Obvinění znáš." „Soud?" odplivla si Ursula. „Bude to jen napodobenina spravedlnosti." „Nedělej to,"varoval ji za zády Ruprecht. „Buď opatrná—" „Soudce Fenster takovou hádku předpokládal," řekl Winckler stojící před svými nohsledy s rukama sepjatýma jako hlodavec, který si hlídá žrádlo. „Aby nedošlo k žádným pochybnostem a Herr van Diesl mohl hájit své jméno, soudce Fenster navrhuje, aby lovec čarodějnic řídil jednání." „Co je to za nesmysl?" vykřikl Marius ode dveří a pak se obrátil k Ursule. „Nemáme co dokazovat. Oni se tě snaží ošálit." „Co to říkali?" zeptala se ho Ursula s pohledem upřeným na Wincklera. „To není důležité, děvče," řekl Ruprecht. „Co o nás říkají?" Ursulin hlas byl sotva hlasitější než nebezpečné syčení. „Že tě chráním výměnou za jisté, hm, tělesné projevy přízně," odpověděl Marius po chvíli. „Že jsi mě omámila, abych s tím souhlasil. Nevěnuj tomu pozornost!" naléhal. Ursula byla rozpálená do bělá vzteky. Otočila se k davu se zrudlým obličejem a vyrazila k Wincklerovi. „Stanu před soudem!" vyprskla a podívala se mu zblízka do tváře. „Tohle město uvidí, kdo je za tenhle nepořádek zodpovědný, a až přijde čas, ráda se podívám, jak ho soud pošle shnít do žaláře!" „No, tak to jsme v háji," zaslechla za sebou Ruprechtovo zamumlání.
- 72 -
KAPITOLA SEDMÁ Uprchlík KISLEVSKÁ CESTA, ZIMA NA POČÁTKU ROKU 1709 „Ještě musíme vyřešit, kde překročíme Urskoj," řekl Kurt a hodil další větvičku na malý ohýnek, který Jakob zapálil. „Měli bychom jet podél řeky k mostu nebo brodu, cesta příliš nebezpečná," souhlasil Jakob, stáhl si rukavice a ohříval si ruce ve zvětšujícím se žáru. Jeli na jih co nejrychleji, ale drsné počasí a to, že museli svou cestu držet v tajnosti, je zpomalovalo. Za den nebo dva překročí hranici do Ostlandu, pokud budou moci, a odtud pojedou na jihovýchod k Badenhofu. „Budeme muset být opatrní," řekl Kurt a následoval sluhova příkladu. „Tam všude budou usedlosti a kdo ví, co tam na nás může čekat. Myslím, že bys to mohl zkusit a přibrat na pomoc pár vašich lidí." „Mých lidí?" ušklíbl se Jakob. „Nevím, co myslíte." „No, koneckonců, je to tvá země," vysvětlil Kurt. „Pocházíš z téhle oblasti?" Jakob mlčel a dloubal klackem do ohně. „Co jsme odjeli, řekl jsi stěží pár slov," stěžoval si Kurt. „Ani mi neřekneš, proč jsi trval na tom, že půjdeš se mnou." Mrzutý Jakob stále odmítal cokoli říct. „Řekni mi jediný důvod, proč bych tě tady neměl nechat!" zeptal se Kurt a vstal. Jakob pomalu zavrtěl hlavou a stále zíral do ohně. Kurt se prodral lesíkem, který si vybrali za tábořiště. Ulomil větvičku z jednoho zasněženého stromu a podrážděně ji zkroutil v prstech. Celý útěk na jih mu lezl na nervy. Potřeba se skrývat bojovala s touhou jet do Badenhofu co nejrychleji. Několikrát se vraceli a jezdili v kruzích, aby zmátli stopu, a jednou v dálce opravdu zahlédli skupinu rytířů. Nyní Kurtovy obavy ještě vzrostly. Hledáním místa, kde by mohli přejít na nesprávnou stranu řeky a možná tak setřást pronásledovatele, se natolik zdrželi, že neměl představu, jestli jsou stále ještě před těmi, co je honí, nebo jestli je některý z osterknechtů v divočině nepředehnal. Mladý rytíř se zoufale bál o Ursulu. V hloubi srdce sice věděl, že je chytrá a plně schopná se o sebe postarat sama. Koneckonců, dělala to celá léta. Přesto se za ni cítil zodpovědný. Ať byla jakkoliv samostatná, chtěl se o ni starat, chránit ji před všemi starostmi a obavami. Chtěl jí zajistit život, který by stálo za to žít, sdílet s ní štěstí i žal, bez ohledu na to, jestli je jeho příčinou, nebo ne. Zoufale se toužil probudit a zjistit, že tohle všechno byl - 73 -
jen podivný sen, ale mrazivý vítr a praskání zledovatělého sněhu pod nohama byly až příliš skutečné. Na okraji zorného pole zahlédl nějaký pohyb a zleva zaslechl tiché zašustění. Kurt ustoupil za strom, aby se skryl, a jeho ruka sevřela jílec meče visícího mu na opasku. „Pane?" slyšel tiše zavolat Jakoba a vystoupil z úkrytu. „Jsem tady. Proč nedohlížíš na koně?" zeptal se. Jakob se prodíral přes zasněžené kořeny stromů a kamení, až nakonec stanul pár stop od rytíře. „Já chci omluvit," řekl a vyhnul se Kurtovu pohledu. „Nechtěl rozčílit, lituji." „Oba toho litujeme," souhlasil Kurt a přátelsky mu podal ruku, což Jakob s úsměvem přijal. „Ale mě se nemusíš bát, nejsem nepřítel." „Ještě ne," řekl Jakob smutně, pustil Kurtovu ruku a svěsil hlavu. „Co chceš říct tím ještě ne'?" zeptal se Kurt s rostoucím podezřením. „Co jsi provedl?" „Nemohu říct, proč já odešel od rytířů," zamumlal Jakob a v rozpacích kopal do sněhu. Najednou vzhlédl k rytíři. „Proč vy odešel? Nikdy neřekl." Kurt chvíli uvažoval a díval se na utrápeného sluhu. Dá se Jakobovi věřit? Nemůže očekávat, že se mu Jakob svěří se svým tajemstvím, jestliže mu neoplatí stejně. V Kurtovi narůstalo nutkání prozradit Jakobovi, co ho vyhnalo na tuhle zřejmě bláznivou cestu. Příliš mnoho let žil s tajemstvím a tady uprostřed divočiny, kde byli oba osamělými psanci, se zdálo být vhodné, aby muž, který je jeho jediným společníkem, znal celou pravdu o člověku, s nímž cestuje. „Pojď se mnou zpátky k ohni a já ti to řeknu," nabídl Kurt. Jakob se na něho podíval a přikývl. „Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl, ani Ursule. Musíš přísahat, že to uchováš v tajnosti." „Ano, přísahám, stejně jako vy, až já říct svůj příběh," řekl Jakob. „Souhlasím, takže se dohodneme," odpověděl Kurt a vykročil sněhem. Po chvilce ho Jakob následoval. Kurt byl chvíli zticha. Mlčení rušilo jen houkání sovy v dálce a praskání větví pod tíhou sněhu. Vzpomínal si na každičký detail té scény. Probleskování ohně mezi stromy tu vzpomínku ještě oživilo a Jakob pohlédl na Kurta vedle sebe. Muž se mlčky díval a soustředil se na rytířova slova. Vzdálený zvuk uprostřed nočního ticha Kurta probudil ze snu o prosluněných loukách. Když se ten zvuk ozval znovu blíž a hlasitěji, chlapec - 74 -
poznal, že to štěká pes. Nebyl sám, uvědomil si, že slyší celý sbor vytí a štěkotu. Vytáhlo ho to z postele. Noc byla pokojná a chladná navzdory tomu, že v ohništi dosud doutnal oheň a dřevěné obloženi pokoje drželo teplo. Odhrnul lehký závěs kolem postele a šel k oknu. Bosýma nohama cupital po chladných holých dlaždicích. Pootevřel levou okenici a zahleděl se přes pozemky otcova panství. V bezměsíčné noci se v dálce něco lesklo. Mezi stromy se blížila červená záře a od zdi starého rodinného domu se odráželo sílící ňafání a štěkání. Kurta zachvátil strach, žaludek se mu sevřel, když naslouchal blížícímu se hluku. K psům se přidaly hlasy lidí. Za Kurtem práskly otvírané dveře. Otočil se a málem zaječel. Uvolnil se, když viděl, že to je Renchsel, otcův hajný, se zastíněnou lucernou v ruce. Muž se silně potil, obličej měl zrudlý, byl udýchaný a oči mu nervózně těkaly ze strany na stranu. „ Popadněte šaty, mladý pane, a to rychle, " řekl Renchsel a očividně se snažil předstírat klid. „ Co se děje? " vyptával se Kurt a ani se nehnul. „Kde je můj otec?" „Je dole, mladý pane, ale teď nemeškejte a hoďte něco na sebe. " Hlas hajného zněl tak naléhavě, že Kurt vykročil k velkému šatníku naproti postele. Tam se zastavil a otočil se k Renchselovi. „ Něco se stalo? " zeptal se opět se staženým žaludkem. „Kdo je tam venku?" „Ano, chlapče, něco sestálo," odpověděl Renchsel a rukávem si setřel pot z čela. „ Teď přestaňte otálet, nebo půjdete do té zimy venku jen v noční košili, mladý pane. " Kurt pospíchal k šatníku a rozrazil dveře. Na chvíli se rozpačitě zarazil, ale pak odhodil lněnou noční košili a popadl kalhoty na jedné polici. Sebral silnou vlněnou košili, tmavě červenou stejně jako přehoz přes postel, a natáhl si ji přes hlavu. Nakonec popadl nějaké jezdecké boty. Jak seje snažil rychle obout, odřel si kůži, až sebou trhl. „Vezmu si plášť na chodbě dole, " řekl Kurt hajnému, když opouštěli pokoj. Byli na podestě nad přijímací síní, odkud se k hlavním dveřím elegantně stáčela dvě schodiště. Na držácích hořela stěží polovina pochodní; vrhaly do síně křivé stíny a úpatí schodů tonulo v temnotě. Dole zahlédl Kurt otce, jak vybíhá ze dveří umývárny pro sloužící, a chtěl na něho zavolat, když do silných dubových dveří něco narazilo tak, až se otřásly v závěsech. „ Co to bylo? " zeptal se Kurt plačtivě a podíval se na otce, který se zarazil v chůzi. - 75 -
„ Žádné další otázky, " odpověděl Renchsel chraptivě, popadl sedmiletého chlapce za paži a táhl ho ze schodů dolů. Kurtův otec, pán Leitzig, čekal dole, oblečený v cestovních šatech s pláštěm přehozeným přes rameno. V levé ruce nesl těžký vak a v pravé držel štíhlý meč. „ Toho si nevšímej, synu, " uklidňoval pán Leitzig syna a mrkl na něho. „ To jsou jen závistiví sousedé. Pojď se mnou, tvoje maminka a Katherina na nás čekají v západním pokoji." Hlavními dveřmi otřásla další rána. Kurt si teprve teď všiml, že jsou zajištěné starými železnými závorami, aby nebylo možné vstoupit. Tyhle závory se nepoužívaly od časů jeho pradědečka, kdy sídlo obléhala armáda barona Kleina z Ostlandu. To chlapce znepokojilo ještě víc, a tak pevně svíral Renchselovu ruku, zatímco ho oba dospělí vedli dveřmi pod podestou do středu domu. Zahnuli doleva a kráčeli úzkou chodbou mezi kuchyněmi a jídelnou. Vešli do místnosti, která dominovala západnímu křídlu. Kurtova matka a sestra už tam čekaly. Několik svíček rozsvícených na velkém svícnu zavěšeném nad hlavou stěží dokázalo zaplašit šero. Nízká křesla se choulila ve stínu a naplňovala vzduch pachem staré kůže. Kouř ze svíček pomalu plul v průvanu od velkých oken vedoucích do zahrady. Kurt pustil Renchsela a běžel k matce. Objal ji pažemi kolem pasu a schoval obličej do měkkých záhybů sukně. Myslel si, že se rozpláče, ale pak ucítil na rameni ruku a vzhlédl. Stála tam Katherina, jeho o šest let starší sestra. Starala se o něho stejně jako matka. „Všechno bude v pořádku, blázínku, " ujistila ho s úsměvem. „ Tatínek nás odsud dostane. " Oplatil jí úsměv a vzchopil se. Bylo mu sedm, nebyl už mimino, a pokud všichni hodlají být stateční, ani on nezklame. Jeho nově nabytá sebedůvěra okamžitě zmizela, když se místnosti rozlehl zvuk tříštícího se skla. O chvíli později zaslechl řinčení kovu o kov. Tenhle zvuk znal z výcviku v šermu. Někdo tam bojuje! „Jsou uvnitř!" zasyčel Renchsel, položil lucernu na nízký stůl a tasil těžký meč. „ Jděte, budu vám krýt záda, pane. " „Jsou to zase lidé z Ostlandu, tati?" zeptal se Kurt, když jej matka chytila za ruku a táhla ke dveřím na protější straně místnosti. „ Nejsou z Ostlandu, ne, " odpověděl otec a přejel pohledem ze svého syna k druhým dveřím, které nyní zastiňovala Renchselova postava. „ Pospěš si, miláčku, " naléhala matka, stiskla mu pevněji ruku a zatáhla ho za paži. Katherina jej popadla za druhou ruku a všichni tři vyběhli do tmy na schodišti vedoucím do vinného sklepa. - 76 -
Kurt slyšel Renchselův řev, ale nerozeznal slova. Vedle se bojovalo. Srdce mu zrychlilo a myslel si, že začne křičet, ale konejšivý Katherinin stisk mu zdusil vzlyk v hrdle. Popotáhl nosem a nevšímal si slz, které se mu sbíhaly v očích. „Kam jdeme, mami?" zeptal se Kurt vážně, když otec otevřel dveře do sklepa. Kamenné schody vedly do tmy, zředěné jen světlem dopadajícím z místnosti nahoře. Kurtovi se do tmy nechtělo, protože se bál toho, co by tam dole mohlo být. „Je tam tajná chodba, kterou vybudoval můj dědeček, " řekl pán Leitzig. „Pro takovéto případy. Ten starý mazaný kozel. Pokud si pospíšíme, dostaneme se ven dřív, než si někdo všimne, že jsme pryč." Ale právě v tu chvíli se zpod schodů ozvalo zadunění následované praskotem dřeva. Ze sklepa zavál chladný vítr a Kurtovi naskočila husí kůže. Otec beze slov zavrčel a strčil je otevřenými dveřmi ke vchodu do pokojů pro služebnictvo. „ Utíkejte!" křikl a postrčil Kurta. Chlapec nepotřeboval další povzbuzeni. Slzy mu tekly po tvářích, když mu ujely\ nohy, takže málem spadl z točitých schodů, a odřel si přitom ruku o hrubou kamennou zeď. Utíkal dál pomaleji. Slyšel za sebou něčí kroky a pak otec něco zakřičel. Když Kurt doběhl pod schody, zjistil, že je v umývárně s dveřmi vedoucími napravo a nalevo. Často si tady hrával a vyznal se tu, ale kam by měl jít? Zastavil se a ohlédl se na schody; doufal, že uvidí matku nebo sestru. Za rohem něco zablikalo a dědic barona Leitziga viděl mohutného muže v loveckých kožených šatech a tmavě červeném plášti. Obličej měl rozseknutý čerstvou ranou od horního rtu k levému uchu a z velkého nosu mu tekla krev. Zpod hustých tmavých kudrn hleděly nenávistně na Kurta temné oči. Kurt se se zaječením otočil a vyrazil doleva, směrem k ložnicím služebnictva a k přijímací síni. Práskl za sebou dveřmi a se vzlykáním pádil úzkou chodbou, přitom slyšel, jak ten muž dusá za ním. Kurt vrazil do dveří na opačném konci a zastavil se, aby se ohlédl. Muž byl stěží pět kroků od něho a chlapec za sebou bleskurychle přirazil dveře. Proběhl malým pokojíkem zpátky ke schodišti vedoucímu do vstupní síně. Už byl v půli schodů, když uslyšel, jak se dveře rozletěly, a ještě přidal, přestože mu dech rval malé plíce. Kurt seběhl do přijímací síně a zamířil rovnou k hlavním schodům. Uvědomil si, že bušení do hlavních dveří ustalo. Útočnici prolomení těžkého portálu zřejmě vzdali. Místnost byla prázdná, ale Kurt slyšel hluk boje z okolních pokojů a zastavil se jen na okamžik, aby se ujistil, že ve - 77 -
stínu nad schody nikdo nečíhá. Pak se znovu rozběhl a bral schody tak rychle, jak mu to krátké nohy dovolovaly. „Kluk utíkal tudy!" zaslechl hlas svého pronásledovatele, a proto couvl zajeden ze sloupů podpírající vysokou střechu. Ze skrýše opatrně vyhlížel na podestu, jestli zahlédne muže slídícího dole. Pak si stáhl boty a položil je mimo dohled. Tiše přebíhal ze stínu do stínu a zadržoval dech z obavy, že ho uslyší. Zrovna se mu podařilo doběhnout ke dveřím svého pokoje, když se několik lidí vyřítilo po schodech za ním. Kurt zalapal po dechu a skočil do pokoje. Kam se má schovat? Pod postel, napadlo ho nejdřív, ale to bylo příliš na ráně. Oči mu padly na šatník. Když se zvenčí ozval rámus, rychle se rozhodl a vlezl do skříně. Dveře za sebou přivřel těsně předtím, než první muž vběhl do pokoje. Kurts obličejem zrudlým od rychlého oddechování nervózně nahlížel do úzké mezery ve dveřích, když do pokoje vešli další dva muži, od pohledu zpustli zločinci. „Přísahal bych na Sigmarovo kladivo, že je někde tady, " zavrčel muž, který ho honil v pokojích pro služebnictvo. Udělal krok k posteli, vytáhl z opasku lovecký nůž a sklonil se, aby se pod ni podíval. Se zabručením se narovnal a rozhlédl se po místnosti. Oči mu padly na šatník. Kurt dostal ještě větší strach, než měl, i když by to ještě před chvilkou považoval za nemožné, a žaludek mu tak poskakoval, až si myslel, že se pozvrací. Muž udělal jeden krok, pak další a skoro sahal po kování dveří, když jeho pozornost upoutal ženský křik. Byla to Katherina. Kurt poznal její vysoký hlas. Nerozuměl, co křičí, pokud vůbec něco, a v první chvíli chtěl vyrazit ven, aby se podíval. Ale zarazil se právě včas, protože muži se na sebe podívali, zasmáli se a vyšli z místnosti. Ozýval se další křik, matky i sestry. Také slyšel otcovy kletby. Ale Kurt zůstal schovaný, nebyl si jistý, jestli se ti oškliví muži pro něho nevrátí. Připadalo mu, že čeká celé věky, s úzkosti naslouchal hlasům zvenčí. Nakonec však strach z toho, co se děje, převážil nad strachem z mužů, a tak vylezl ven. Rychle doběhl k oknu a s hrůzou zalapal po dechu, když uprostřed severního trávníku spatřil čtyři kůly, kolem nichž byly navršeny větve a rozbitý nábytek. S pláčem sledoval, jak jeho matku, otce i sestru přivazují ke kůlům. Nemohl nic dělat, cítil se víc než uboze a žaludek se mu svíral v předtuše ještě horších věcí. Pak se objevil další muž. Byl vysoký a štíhlý, mnohem lépe oblečený než ostatní, v těžkém plášti z černé kůže, v jezdeckých kalhotách a botách a tmavém klobouku, na němž bylo po levé straně dlouhé černé pero. Muž - 78 -
držel v ruce planoucí pochodeň a zvolna kráčel ke Kuriově rodině, která nyní ztichla v nic nechápající hrůze. Kurt viděl, že otec sebou trhl a plivl na černě oděného muže, ten něco pronesl a hodil pochodeň do hromady dřeva. Hranice vzplála jako ohňostroj, očividně byla politá olejem nebo něčím podobným. Kurt začal zvracet, protože ta hrůza byla nad jeho síly. Uši měl plné křiku, nejdřív otce, pak matky a nakonec i sestry. Třásl se a bylo mu zima, celé tělo mu ochablo. Padl na kolena a dávil znovu a znovu, až se mu žaludek svíjel v agónii. Oknem se nesl dovnitř zápach spáleniny a navzdory tomu, že Kurtovi všechno říkalo, aby se nedíval, vykoukl z okna a spatřil zuhelnatělé mrtvoly u kůlů. V tu chvíli se v něm probudilo něco velkého a vážného. Přestaly mu téct slzy a uklidnil se. Znovu se podíval na siluetu muže s černým peřím na klobouku a poprvé pocítil skutečnou nenávist. Stejně jako oheň pohltil jeho rodiče, spálilo jeho nevinnost znechucení a odpor, když se díval na jejich vraha. Ta chvíle minula, jakmile Kurt ucítil změnu v zápachu kouře, který mu nyní zastínil výhled z okna. Podíval se dolů a uviděl šlehající plameny; uvědomil si, že vzdali pátrání po něm a hodlají spálit celý dům. Už se nebál, jen se chtěl zachránit, aby se jednoho dne všichni dozvěděli, k čemu tady došlo. Vyšel z pokoje. Podesta byla plná kouře, a když šel ke schodům, viděl, jak se plameny šíří po celém domě. Rychle vytáhl boty z místa, kde je předtím schoval. Cítil se trochu hloupě, že je nemá obuté, ale došel k názoru, že nikdo není takový blázen, aby se zdržoval v hořícím domě déle, než je nezbytné. Když sbíhal ze schodů, plameny už začaly olizovat stěny místnosti a vzňaly se hlavy zvířat, které tu visely coby lovecké trofeje. Kurt chvíli v morbidním okouzlení sledoval, jak oheň pohlcuje hlavu hrdého jelena. Když plameny přeskočily na medvědí hlavu vedle, chlapec se probral z transu a zamířil ke schodům do sklepa a tajným dveřím vedoucím ven. Mlčky se modlil, aby je nikdo nehlídal. „Tehdy jsem se rozhodl, že už nikdy nedopustím, aby někdo ublížil těm, které miluji," řekl Kurt. „Byl jsem tehdy příliš mladý, než abych to dovedl vyjádřit slovy, a trvalo mi dlouhá léta, abych to dokázal tak brát. Tehdy jsem se rozhodl, že nebudu pro rodinu truchlit, ale pomstím ji. Při pohledu na muže s černým peřím na klobouku jsem poprvé pocítil skutečnou nenávist. Stejně jako hořel oheň, který spálil mou rodinu, začal ve mně hořet odpor a znechucení, když jsem se díval na jejího vraha." - 79 -
„Znáte ho?" zeptal se Jakob s vykulenýma očima, jak ho ohromil děsivý konec Kurtova příběhu. „Později jsem zjistil, kdo to je, mnohem později," připustil Kurt. „Vy dostal pryč," poukázal Jakob. „Vy teď tady." „Ano," odpověděl Kurt. „Nebyla tam žádná stráž a před úsvitem jsem proběhl zahradami do polí a ukryl se v lese na hranicích otcova panství. O několik dní později jsem přebrodil Talabec a ztratil se v Ostlandu." „Ale kdo ten muž s černým peřím?" opakoval Jakob. „Kdo ten zlý muž?" „Mou rodinu zabil lovec čarodějnic," řekl Kurt s úšklebkem. „Muž jménem Marius van Diesl. Asi osm let po této události, ještě než jsem potkal pána Gerhardta, jsem byl v tlupě žoldáků vedené mužem jménem kapitán Feigas. Od něho jsem slyšel o van Dieslovi. Hledal muže, které by si mohl najmout. Feigas nás upsal a já jsem odešel, protože ještě nebyl pravý čas, abych se střetl s van Dieslem." „To on jde do vašeho města?" zeptal se Jakob. „Ano, tentýž člověk," řekl Kurt. „Nevím, jestli je tam kvůli mně, ale musím ho zastavit dřív, než udělá Ursule to, co udělal mé rodině." „A zabít ho, ano?" naléhal Jakob. „Pokud budu mít možnost," odpověděl Kurt zachmuřeně a oči se mu zamžily slzami. Jakob to dál nekomentoval. První hlídka připadla na něho, a tak vyhrabal zpod sněhu nějaké větve do ohně, aby se udržel vzhůru. Kurtův příběh udeřil na jistou strunu v jeho srdci, a i když zcela nechápal, co mladého rytíře donutilo opustit Osterknacht, viděl, že trauma z dětství má na něho vliv i po patnácti letech. Myslel na Kurtovu oddanost Ursule a přál si, aby v životě také poznal takovou lásku. Hleděl na spícího Kurta, na jeho hezký mladý obličej ozářený plameny ohniště, a chápal, proč se do něho ta dívka zamilovala. Mladý rytíř měl v sobě skutečnou sílu, o čemž svědčila jeho statečnost, nezlomnost a neústupnost. Právě tohle Jakoba k mladíkovi táhlo, a proto se s ním seznámil, když mu držel praporec při souboji. Jakob cítil, že Kurt má v sobě cosi osudového. Byl jako katalyzátor, věci se děly kolem něho a Jakob měl v plánu to využít. Když mu Kurt vyprávěl o strašné smrti svých rodičů, Jakob pochopil, kde je jeho zranitelné místo. To by mohlo být v budoucnu užitečné. Jakob už příliš dlouho přežíval, jak se dalo. Když Kurt poskytne své svaly pro jeho plán, pak Jakob lecčeho dosáhne. I když - 80 -
minulá léta nebyla k jeho tělu ani duchu milosrdná, Jakob nepochyboval, že se svými zkušenostmi dokáže využít Kurta k získání moci, po níž toužil. Jakob nechal Kurta spát až do rána, místo aby ho probudil, když přišel čas k vystřídání hlídky. „Proč jsi mě nevzbudil?" ptal se Kurt, když se oblékal. Rozčilovalo ho, že by mohl být podezírán z neschopnosti unést své břímě. „Vy potřeboval vyspat, pro vás těžká, obtížná noc," odpověděl Jakob a mávnutím zahnal mladíkovy námitky. Zamával Kurtovi před obličejem kusem nasoleného hovězího a v úsměvu odhalil chybějící a křivé zuby. „Snídaně hotová." Najedli se a vyjeli dřív, než slunce plně vystoupilo nad obzor. Jakob seje rozhodl vést na západ směrem k Urskoji. Mohli jet po východním břehu, než dorazí k vesnici, kde je brod. Nejenže tím získali velkou šanci setřást pronásledovatele, také to prodlouží jejich cestu skoro o týden. Jakob bude mít dost času, aby si získal Kurtovu důvěru a respekt, a pak bude moci toho chlapce lépe ovládat. Navíc čím déle pojedou, tím bude pravděpodobnější, že dorazí pro Ursulu příliš pozdě a Kurt pak bude mnohem přístupnější udělat, co Jakob bude chtít. „Děkuji za váš příběh," řekl Jakob najednou, když jeli po v blátě a sněhu vyježděných, zmrzlých kolejích, které tvořily cestu. „Teď já dlužím příběh." „Doufám, že po včerejší noci mi budeš věřit," pohlédl Kurt na svého společníka. „Já taky lhal," svěřil se Jakob. „Já ne Kislevan, přišel dál od Skäldingů." „Skäldingů?" zeptal se zmateně Kurt, protože to nikdy dřív neslyšel. „Kde to je?" „Skäldingové, to lidé, ne místo," zasmál se Jakob mladíkovu omylu. „Skäldingové žijí na severu, v zemi, co vy zvete Norska." Kurt zastavil koně a zděšeně hleděl na Jakoba, který po několika krocích ukradenému koni rovněž přitáhl uzdu a ohlédl se přes rameno. „Ty jsi seveřan?" zeptal se rytíř. „Tví lidé jsou jako ti přeměnění tvorové, se kterými jsme bojovali před několika týdny?" „Ano, já seveřan," potvrdil Jakob. „Ne všichni poznamenaní bohy, většina nepoznamenaných jako já." „Nechápu, proč ses vydával za Kislevana!" zavrčel Kurt. „Co ďábelského jsi chystal?" „Narození já nemohl vybrat," odpověděl Jakob a snažil se vypadat co nejdotčeněji. „Vy zlý, protože lovec čarodějnic vás chce upálit?" - 81 -
„Mí rodiče nebyli čarodějníci!" řekl Kurt důrazně, než mu to došlo. „Promiň, už chápu, k čemu byla ta lež, je to stejné jako u mě. Lidé by na něco takového reagovali velmi nepřátelsky." „Ano, i když já ne tak nevinný jako vy," odpověděl Jakob a otočil koně, aby mohli jet blíž u sebe. „Možná trochu porozumíte. Mí lidé jsou mi lidé a mnoho věcí, co vy říkáte o nich, pravdivé. Naši bohové nejsou vaši bohové, naši bohové od nás vyžadují víc, ale naši bohové také silnější." „Nemám čas na bohy. Kde byli, když mí rodiče a sestra hořeli v plamenech?" Jakobovi poskočilo srdce, když uslyšel trpkost v Kurtově hlase. Skutečně, tohle byl žák hodný moudrosti, která leží v mysli starého Norskana. „Naši bohové někdy odpovědí, někdy ne," řekl Jakob filozoficky. „Na tom nezáležet, oni naši bohové a my je nesoudíme. Odměnu my získáme činy a myšlenkami. Život žijeme podle sebe. Když bohové někoho označí, je šťastný, ale i vyvolení musí dokázat, že toho hodni." „Moc nerozumím tomu, co říkáš," přiznal Kurt, zmatený Jakobovými řečmi o označených a vyvolených. „Pak já vás naučím," slíbil Jakob s přátelským úsměvem. „Ale jak ses stal sluhou u osterknechtů?" zeptal se Kurt. „Proč nejsi se svými lidmi?" „Matka z vašeho lidu, unesena při nájezdu Skäldingů," vysvětlil Jakob, když pobídli koně do kroku. „Otec byl důležitý bojovník, ale míšenec jako já, moc nevydržel. Jedině otec způsobil, že Jakob nebyl otrok Skäldingů." „Takže ty jsi napůl Norskan?" zeptal se Kurt a snažil se tu informaci strávit. „Co se stalo?" „Když otec zemřel, já zůstal sám," pokračoval Jakob. „Žádné jídlo, žádné žebrání ani bití, tak já lovil a naučil se o sněhu a horách. Učil vyprávět příběhy od vesnických vůdců. Já seděl v jejich síních vzadu a poslouchal slova. Já viděl, jak mluvili s bohy, a naučil ta slova také. Někdy já volal bohy kvůli maličkostem. S jejich pomocí zažehl oheň nebo zabil srnce. Malé rituály, ale znám slova i pro větší magii. Před deseti lety já požádal, abych stal starším Skäldingů, a ukázal jim svou moc, ale oni smáli. Byl ne vítán, tak já odešel, ale nikdo jiný mě nedostane, ani Bearsorilingové, ani Feijgardssonové, ani jiní. Já rozhodl, že země matky bude novým domovem, ale tady to stejné. Já zjistím, že Norska ne dobrý domov, když jste v Císařství, a zjistím jméno téhle země - Kislev — a tak říkám, že pocházím odtud. Život pak jednodušší." „No, vzhledem k mé vlastní reakci chápu, proč jsi to udělal. Nechtěl ses nechat ukamenovat," připustil Kurt. - 82 -
„Ano, já nechtít být ukamenovaný," potřásl Jakob hlavou. „Chodil sem a tam, až skončil u osterknechtů. Ne dobrý život, ale většinou klidný." „Tak proč ta změna názoru, proč jsi šel se mnou?" ptal se Kurt. „Potřeba změny názoru," napodobil Jakob Kurtova slova. „Možná vy ta změna. Když vidím, že vy postavil Bayenovi, vy mně líbíte. Vy líbíte i bohům, tak já jdu s vámi." „Líbím se bohům?" opáčil Kurt., Jak jsi došel k takovému závěru... vzhledem k tomu, jak na tom teď jsme?" „Vy dosud naživu, ano?" zeptal se Jakob zádumčivě. „Ano," připustil Kurt s pokrčením ramen. „Takže?" „Rodina zemře, vy žijete, to dobré znamení, že vy líbíte bohům," vysvětlil seveřan a důrazně pokyvoval hlavou. „Vy vidíte rodinu zemřít, to špatné znamení, ale vidím, že vy naživu, a to dobré znamení." „Myslím, že rozumím, i když si nemyslím, že souhlasím," odpověděl Kurt. „Raději bych zemřel, než abych se díval na to, jak mi vezmou Ursulu, stejně jako mi vzali mou rodinu." Jakob něco vyhýbavě zabručel a zbytek dopoledne jeli mlčky. Krátce před polednem uviděli v dálce třpytit se vody Urskoje. Zamířili podél řeky k jihu a po několika mílích začali nacházet první známky civilizace od chvíle, kdy se před měsícem zdaleka vyhnuli Erengradu. Tmavé budovy roztroušených statků kontrastovaly s bílým sněhem a tu a tam zahlédli nízké kamenné zídky. „Statky znamenají, že brzy narazíme na město - Maersko, myslím," oznámil Jakob, když popohnali koně na blátivou stezku, která se stáčela k řece. Odpoledne se ukázalo, že se nemýlil. Narazili na shluk nízkých budov, za nimiž se podél říčních břehů táhlo město Maersko. Nebylo nijak velké, nanejvýš stovka budov, ale očividně tu byl most nebo přívoz. „Měli bychom sehnat další zásoby," řekl Kurt, když vjeli do města. „Možná bychom mohli zůstat na noc. Bylo by hezké mít alespoň na jednu noc pořádnou postel." „Ano, teplá postel, horké jídlo, to bylo by dobré," zazubil se Jakob. „Najdeme pivnici!" „Nenech se moc unést," varoval ho Kurt. „Ještě není vhodná doba na odpočívání. Pokud vím, osterknechti by mohli být jen několik dní za námi." „Ale pivo?" zeptal se Jakob se znepokojeným výrazem. „Ano," zasmál se Kurt. „Můžeme si dát jedno nebo dvě piva, ale ne víc, protože si potřebujeme zachovat alespoň kapku rozumu."
- 83 -
Střed Maerska tvořilo velké otevřené prostranství u dlouhého kamenného mostu přes řeku. Všechny budovy byly jednopatrové, postavené z hrubě otesaných kamenů se střechou z břidlice - došky byly v Kislevu vzácným zbožím. Lidé na ulicích měli oblečené těžké zimní kožichy a na oba příchozí se dívali s nedůvěrou. Jakob s Kurtem našli hospodu blízko mostu, která měla vzadu stáje. S Jakobovou základní znalostí jazyka, získanou při cestování z Norsky na jih, si dokázali opatřit jak pokoj na noc, tak korbel hustého napěněného piva a misku kouřícího guláše. Když se posadili k jídlu, přiloudal se k nim hostinský, břichatý a plešatějící muž s dlouhou rozježenou bradkou, a stručně si promluvil s Jakobem. „Co chtěl?" zeptal se Kurt, když se hostinský vrátil k nálevnímu pultu. „Divnou věc říkal," oznámil Jakob zamyšleně. „Říkal, že my bydlíme ve špatné hospodě, ostatní rytíři prý bydlí na druhé straně řeky." „Ostatní rytíři?" zalapal po dechu Kurt. „Osterknechti tu už jsou?" „Tři, já ptal se," ujistil ho Jakob. „Co my budeme dělat?" „No, musíme odjet!" odpověděl Kurt a rozhlédl se po místnosti, jako by čekal, že se na ně právě teď dívají skrytí zvědové. „Ne jediná možnost," namítl Jakob a zúžil oči. „Osterknechti myslí, že tohle město bezpečné, oni tu mají muže. Zabijeme muže, utečeme a osterknechti nevědí." „Zabít je?" zasyčel Kurt. „Nebuď hloupý! Dezertoval jsem, ale nehodlám se stát vrahem. Teď se otočíme, vrátíme se cestou, kterou jsme sem přišli, a najdeme si jiný přechod dál na jihu." „Dál na jihu víc lidí, víc nebezpečí," mračil se Jakob. „Možná i víc rytířů. Rytíři zjistí, že my tady nebo šli pryč, stejně jako my zjistili, že oni tady. Budou vědět, kam my šli, a brzy tou cestou jde víc rytířů." „Neproleju krev svých druhů z rytířského řádu," prohlásil Kurt rozhodně. „Vy už nejste rytíř," poukázal Jakob a odsunul prázdnou misku. „Podle zákona ne, ale stále věřím v ideály, na které jsem přísahal," odpověděl Kurt. „Odjedeme před úsvitem, dříve by to vyvolalo nejrůznější řeči," dodal, pak odvrátil zrak a okázale si Jakoba nevšímal, aby dal jasně najevo, že rozhovor skončil. Kopyta koní hlasitě zvonila na kamenech mostu, když Jakob s Kurtem v tichých hodinách před úsvitem překročili řeku. Kurt byl nervózní, jeho starosti s přítomností rytířů ještě zvyšovalo ticho a šero. Z břehů líně tekoucího Urskoje stoupal opar a halil druhou stranu mostu. Když se Kurt - 84 -
podíval na Jakoba, viděl, že i seveřan je napjatý a naklání hlavu kupředu, jak se snaží proniknout pohledem skrz mlhu plnou stínů. Monotónní klapání kopyt drásalo Kuriový nervy, každý krok mu připadal jako poplašné hřmění. Sjeli z mostu do protilehlé části města. Když byli opět v ulicích mezi tmavými budovami, Kurt se trochu uvolnil, protože se cítil méně vystavený napospas než na mostě. Bláto a sníh tlumily krok koní, a tak vypadali ve vířící mlze jako duchové jezdců. Až když vyjeli z města, cítili se jakž takž v bezpečí a rozjeli se rychleji, aby byli od svých pronásledovatelů co nejdál. Když slunce začalo prozařovat ranní mlhu, cválali po cestě klikatící se k jihu přes hřeben nízkých kopců. Několik mil od města narazili na velké stavení vedle cesty. Sestávalo z dvoupatrové budovy, ze které směrem k cestě vedla dvě křídla vytvářející nádvoří. V levém křídle byla řada stájí, pravé vypadalo jako nějaké skladiště. Jakob našel studnu a navrhl, aby se na chvíli zastavili, napojili koně a sami se nasnídali - z hostince potichu vyklouzli, ještě než byly zapáleny ohně v kuchyni. Zatímco Jakob měl práci u studny, Kurt se procházel po dvoře ve tvaru písmeme ,U' otevřeného k cestě. Byl rád, že si může protáhnout nohy. Seděl v sedle celé týdny a minulou noc strávil na hrubém slamníku, což spíš ještě zhoršilo bolest ve svalech a kostech, než aby jim přineslo úlevu. Vtom zaskřípaly dveře a objevila se v nich zívající postava se skloněnou hlavou a rozpaženýma rukama. Kurt ztuhl. Muž byl oblečen v celoplátové zbroji, a když vzhlédl, Kurt poznal, že je to Bayen. „Tak hejbněte těmi svými línými kostmi, chci být před setměním u ostatních!" zavolal Bayen zpět do otevřených dveří a teprve pak si všiml Kurta. Překvapením klopýtl, až málem upadl. Několik úderů srdce oba stáli a zírali jeden na druhého. „Ty parchante!" zařval Bayen, vytrhl meč z pochvy a vyrazil přes dvůr. Kurtův meč visel u sedla jeho koně. Kurt se přikrčil. Druhý rytíř držel meč oběma rukama a rozmáchl se jím nad hlavou; mířil Kurtovi na rameno. Kurtovy ruce vystřelily vzhůru a popadly Bayena za zápěstí, takže odklonil meč stranou. Bayen se zkroutil jako úhoř, vytrhl se mu a ustoupil, ale Kurt mu nedal čas znovu se rozmáchnout. Skočil po něm a vrazil mu ramenem do žaludku. Oba upadli na zemi. Zmítali se a kutáleli po zmrzlém blátě, rvali se o meč a Bayen přitom prskal kletby Kurtovi do tváře. Kurt praštil svého soupeře loktem do brady, takže ho napůl omráčil, a přitiskl mu kolenem paži k zemi. Pak ho udeřil železnou rukavicí do nosu a hmátl po meči. Během rvačky jim vypadl a zabořil se do sněhu. Bayen - 85 -
krvácel z ran na obličeji, rty měl zkřivené v grimase zuřivosti. Se zavrčením se vzepřel chodidlem proti Kurtovi a odkopl ho, až se skutálel stranou. Kurt uklouzl ve sněhu, a tak se oba vrhli po meči v tentýž okamžik. Kurt sevřel zbraň první a ťal jí nízko doprava. Hrot zazvonil o Bayenův hrudní plát. V očích hraběcího bratrance se objevila panika a ustupoval před Kurtem, těkaje pohledem doleva doprava, kudy by se dalo utéct. Kurta zaplavila vlna hněvu. Zachmuřeně sledoval Bayena s připraveným mečem. Bayen najednou neartikulovaně zavyl a vrhl se na něho. Kurt zareagoval zcela instinktivně, přenesl váhu dopředu a vší silou bodl. Meč zajel Bayenovi do břicha; udělal ještě dva klopýtavé kroky, než klesl na kolena a vytrhl tak Kurtovi meč z ochromené ruky. Rytíř upřel na Kurta pohled, v němž se obžaloba mísila s nevírou, že ho tohle skutečně potkalo, a pak se zhroutil na bok do sněhu, který rychle rudl krví vytékající z osudové rány. Kurt vytáhl meč z těla a odvrátil pohled od Bayenových strnule zírajících očí. Ustoupil, šokován tím, co se stalo. Byla to záležitost několika málo vteřin, i když Kurtovi připadalo, že uběhly celé hodiny od okamžiku, kdy uviděl Bayena vycházet z budovy. Vtom ho napadlo, že se pravděpodobně brzy objeví i druzí dva rytíři. Podíval se k tmavým oknům a hledal jakékoli známky poplachu nebo pohybu, ale neviděl nic. Nebyl si jistý, co má dělat, a tak vyběhl z nádvoří a tiše zavolal Jakoba. Norskan krmil u studny Heldreda. Při Kurtově tichém volání vzhlédl. „Rytíři jsou tady!" Kurt sotva popadal dech. „Musíme odsud vypadnout!" „Počkat, počkat!" zasyčel Jakob, chytil Kurta za ruku a stáhl ho dolů, když se snažil nasednout na Heldreda. „Příliš pozdě na útěk." „Cože?" ptal se Kurt. „Ostatní rytíři najdou tělo a uštvou nás," vysvětlil Jakob spěšně. „Můžete bojovat s dvěma rytíři?" „Ne, samozřejmě že ne, nejsem tak dobrý," odpověděl Kurt. „Proto se musíme dostat odsud pryč!" „Honba ještě horší, kromě dezerce vás hledají ještě pro vraždu," pokračoval Jakob. „Zaútočil na mě!" rozhořčil se Kurt. „Na tom nezáleží," smetl Jakob Kurtovu námitku. „Ostatní rytíři musí zemřít. My skryjeme těla, pak utečeme. My budeme daleko, když těla nalezena, pokud vůbec." „Nemohu je prostě chladnokrevně zavraždit," odporoval Kurt. - 86 -
„Musíte, kvůli Ursule," řekl Jakob. Kurt sebou viditelně trhl. „Teď my musíme pospíchat, ale nemůžeme ukrývat a jet rychle. My musíme je zabít." Kurt váhal, omámený vývojem událostí. Nebyl si jistý, co dělat, myšlenky měl plné zmatku. „Pojďte, uděláme to teď!" vyhrkl Jakob, který vycítil Kurtovu nejistotu, a popadl ho za ruku. Běželi zpátky na dvůr, kde Bayenovo tělo rychle chladlo ve sněhu. Jakob si ho nevšímal, ukázal na dveře a oba vešli dovnitř. Uvnitř zájezdního hostince byla tma, lucerny ještě nebyly zapálené. Jakob se plížil kolem a postupně naslouchal u všech dveří. Potom ukázal na jedny z nich. V tu chvíli se v chodbě vedoucí doleva ozvaly kroky a dovnitř vešel malý, hubený muž oblečený jen v kalhotách. Jakob na něho skočil, přitiskl mu dlaň na ústa a spěšně mu něco šeptal do ucha. „Co jsi to říkal?" zasyčel Kurt. „Já řekl mu, že rytíři jsou dezertéři, my přišli je zabít," odpověděl Jakob tiše a pustil muže, který vytřeštěně zíral na Kurta. Otočil se k Jakobovi a něco mu říkal, ukazoval přitom směrem, odkud přišel. Vzápětí se odtud vynořil další muž. Byl to Viksson, který si napůl omámeně mnul hlavu. Byl oblečený ve zbroji a měl meč u boku. „Leitzigu!" zalapal rytíř po dechu, když je uviděl, a otočil se, aby utekl. Kurt byl rychlejší, se zachřestěním zbroje strhl muže na zem. Viksson praštil Kurta loktem do brady a na chvíli ho omráčil. Rotmistr se těžce zvedl na jedno koleno, ale Jakob k němu přiskočil a popadl ho za krk. Volnou rukou vrazil rytíři dýku pod bradu, až na zbroj vystříkla krev. Nechal klesnout tělo na zem a s nebezpečně zúženýma očima se napřímil. Majitel zájezdního hostince zaječel a hnal se k předním dveřím. Jakob se za ním chtěl vrhnout, ale Kurt natáhl ruku a Norskana zadržel. „Nech ho jít," dýchal ztěžka Kurt. „Je tu ještě jeden rytíř." „Kde?" zeptal se Jakob. Kurt se vydal chodbou, ze které se vynořil Viksson, a naslouchal u prvních dveří. Zavrtěl hlavou, přešel k dalším a zvedl ruku, když zaslechl uvnitř pohyb. Tasil meč a rozrazil dveře. V pokoji byly čtyři postele. Jedna z nich byla ustlaná, zřejmě nebyla použitá. Oknem s okenicemi nepronikalo skoro žádné světlo a průvan od prudce otevřených dveří zvedl prach. Uprostřed pokoje stál třetí z rytířů a zapínal si řemínky zbroje. Nebyl starší než Kurt. Upřel na vcházejícího jasně modré oči, které se zastavily na hrotu zakrváceného meče. - 87 -
„Co jsi udělal s ostatními?" zeptal se rytíř obviňujícím tónem a nechal hrudní plát spadnout na podlahu. Zatékal očima po pokoji, jako by hledal nějakou únikovou cestu. „Jsou mrtví," odpověděl Kurt, nespouštěje rytíře z očí. „Špinavý vrahu!" odplivl si rytíř a skočil na něho. Kurt ho udeřil hlavicí meče do brady a odhodil na postel. Muž se zvedl a ostražitě Kurta pozoroval. „Proč to děláš, Kurte?" zeptal se a podíval se mu do očí. „Vy musíte to skoncovat," řekl Jakob, který vešel dovnitř za Kurtem. „Jinak Ursulu už možná nikdy neuvidíte." „Otoč se a klekni si," přikázal Kurt rytíři tiše a ukázal na podlahu. Roztřesený muž udělal, co mu řekl. „Nedělej to," poprosil muž, pak sklonil hlavu a ze rtů mu vyšla tichá modlitba. Kurt se zatvrdil. Jakobova slova mu dosud zněla v uších. Sevřel meč pevněji a máchl jím. Když byl muž mrtvý, Kurt odvrátil zrak a meč mu vypadl z ochablé ruky. „My můžeme vzít jejich koně," navrhl Jakob, který zabitému věnoval sotva jeden pohled. „Možná mají peníze." „Mrtvé okrádat nebudu," řekl Kurt tiše. „Pusť koně a hoď ty muže i s jejich majetkem do řeky." „Ale to je škoda," namítal Jakob, ale ztichl, když na něho Kurt promluvil. „Udělej, co jsem řekl," zasyčel pomalu rytíř. Jakob pokrčil rameny, popadl mrtvého muže pod pažemi a táhl ho ven. Mladíkovi klesla hlava na hruď a strnulé oči zíraly na Kurta. Kurt slyšel, jak Norskan brblá a úpí, když táhne tělo po chodbě. Zavřel dveře a zůstal v místnosti sám. Meč ležel na podlaze v kaluži krve. Kurt si sedl ve tmě na ustlanou postel, sklonil hlavu do dlaní a plakal pro to, co udělal.
- 88 -
KAPITOLA OSMÁ Odhalení BADENHOF, ZIMA NA POČÁTKU ROKU 1709 Rozšíření zprávy o Ursulině soudu mělo na město zvláštní vliv. Na Badenhof se snesl klid, který po měsících nepokojů a násilí vypadal nepřirozeně. Ve vzduchu bylo stále hodně nepřátelství a odpor k Ursule ještě vzrostl, jelikož i ti, kteří předtím podezírali někoho jiného, se nyní přiklonili k obecnému mínění, že vším je vinna Ursula. Marius zuřil a stěží dokázal nedat najevo, že tím, jak se nechal zatáhnout do legálního procesu u městského soudu, jenom ztrácí čas, který potřebuje na pronásledování skutečného nepřítele. Jak řekl Ursule a Ruprechtovi toho rána, kdy ta politováníhodná záležitost začala, tohle bylo pravým cílem celé téhle frašky. Všichni tři seděli v Sigmarově svatyni, na jejichž pozemcích Ursula žila. Lavice byly uspořádány do půlkruhu kolem oltáře a byly přineseny další stoly a lavice, aby svatyni dodaly podobu soudní síně. Tohle byl jeden z bezvýznamných detailů, které Maria v posledních dnech soužily -jako kněz a lovec čarodějnic nemohl předsedat světskému soudu, a tak byl nucen apelovat na svou náboženskou autoritu a vyslýchat Ursulu podle sigmaritského zákona. Spolu s Mariem měli být jejími soudci bratr Theobald a soudce Fenster. Fenster trval na tom, aby byla Ursula vyslýchána kvůli menším zločinům a zároveň se zodpovídala z obvinění z čarodějnictví a kacířství. „Zatímco tu pobíhám, podepisuju zápisy a mluvím se soudními zřízenci, mají skuteční pachatelé volnou ruku," úpěl lovec čarodějnic. „Jsou tu seznamy svědků a dobrozdání o pověsti, které je třeba projít. A celou tu dobu mě tahají za šosy kněží a žebráci, stráže a kupci, soudce, zástupci cechmistrů a mluvčí starosty a obírají mě o čas." „Ale to o lecčem vypovídá," řekl Ruprecht. „A to jako o čem?" utrhl se na něj van Diesl. „Že tohle malicherné městečko a jeho malicherná byrokracie jsou mizernou náhradou za pravou spravedlnost, kterou se zabýváme?" „Ne," zamračil se Ruprecht na pesimistického lovce čarodějnic. „Ať jsou ti spiklenci kdokoliv, mají dobré konexe. Z toho, co víme z ostatních měst, jsou mezi zúčastněnými vždycky představitelé města i obchodních kruhů. Zdá se, že tady to nebude jiné." „Ano, máš pravdu," povzdechl si Marius a stiskl si kořen nosu. „Poslední dny jsem neměl čas na přemýšlení. Toho ostatně chtěli dosáhnout! Vývoj událostí nám poskytl jistá vodítka, což je víc, než jsme měli před týdnem." - 89 -
Kroky rozléhající se svatyní je donutily zmlknout. Důstojně k nim kráčel soudce Fenster, sehnutou postavou a hlavou otáčející se ze strany na stranu připomínal mrchožravého ptáka. „Je nanejvýš znepokojující, aby soudce konzultoval obhájce a možného svědka ještě před začátkem jednání" zachraptěl starý soudce. „Dokud nesložím přísahu při zahájení procesu, mohu si dělat, co chci," odpověděl Marius a vstal. „Kdy má tahle fraška začít?" „Tak fraška?" podíval se na něho kysele Fenster. „Váš kavalírský zásah a zrušení mého dřívějšího rozsudku byla fraška. Kdo si myslíte, že jste, abyste si mohl dovolit přijet sem a rušit klid našeho města?" „Rušíme váš klid?" zasmál se Ruprecht trpce. „Nepokoje tu byly na denním pořádku a městská rada celou tu dobu seděla na radnici, spínala ruce a čekala, až přijedeme." „Vaše odmítnutí odsoudit tu holku jako čarodějnici jenom přililo olej do ohně našich strastí," řekl Fenster a prošel kolem dlouhého stolu, kde měli.sedět soudci. „K celé téhle situaci by nemuselo dojít, kdybyste respektovali mé postavení a rozsudek." „Jak dlouho ještě bude trvat, než to začne?" zeptala se Ursula. „Teď už moc dlouho ne," řekl jí Ruprecht a podíval se z okna ven, kde se shromažďoval dav. Ve skutečnosti trvalo další dva dny, než soud skutečně začal a všechny formality byly splněny. Předcházela mu přísaha všech soudců, znovuvysvěcení chrámu, vyrovnání určitých poplatků a čtení prastarých textů. Řešení složité záležitosti neexistence Ursuliných nejbližších příbuzných zabralo skoro půl dne díky pedantické starosti o detaily, již prokázal Winckler, hlavní soudní zřízenec. Marius byl stále mrzutější, jelikož v hloubi duše věděl, že tohle je pouhá zástěrka, která ho má odvést od skutečného vyšetřování. Ruprecht dělal, co mohl, ale celá záležitost se zvrhla v jakýsi cirkus. Každý den, navzdory rezavému chladu, se před svatyní shromáždily stovky městských obyvatel a naslouchaly zprávám o jednání od lidí usazených u dveří chrámu. Dav obklopovala podivná atmosféra, jakési děsivé veselí, jež propůjčovalo procesu neskutečný nádech. Byli tu vypravěči příběhů, obchodníci s pivem, polykači ohně, kejklíři a žebráci - ti všichni využili přítomnosti tolika lidí, aby si vydělali pár penny. Někteří si dokonce na pozemcích chrámu postavili stany, aby si ušetřili každodenní zpáteční cestu. Od posledního soudu s čarodějnicí v tomto městě uplynulo přes dvě stě let a lidé z Badenhofu si takovou událost rozhodně nemínili nechat ujít. - 90 -
Dobré bylo, že násilné činy téměř ustaly a ve městě se usídlil tísnivý klid. Ruprechtovi přítomnost tolika lidí dělala nemalé starosti a svěřil se s tím Mariovi během jedné z přestávek, kdy se mu podařilo probojovat se dovnitř chrámu skrz houfy lidí častující ho urážkami ohledně jeho náklonnosti k čarodějnici a kacířství. „Ve městě je úplně mrtvo," řekl Ruprecht. „Na ulicích skoro nikdo není. Naši muži nemohou být všude a řekl bych, že právě tohle ti spiklenci chtěli. Když je kolem tak málo očí a uší, mohou páchat jakékoli zlo, aniž by je někdo přistihl. Myslím, že téhle příležitosti využijí k další akci, ať už je to cokoli." „Obávám se, že máš pravdu," odpověděl Marius. „Čím déle soud trvá, tím lépe pro naše nepřátele. Ale i to nám dává zbraň proti nim. Budu se snažit soud co nejvíc urychlit. Každý, kdo bude tuhle politováníhodnou záležitost zveličovat a protahovat, je podezřelý. Už mám podezření na soudce Fenstera a podle posledního vývoje v tom nejspíš budou namočení i představení cechů." „No," řekl Ruprecht, „nemůžeme toho venku udělat víc, než co už děláme. Sleduju místní hodnostáře. Pokud doufají, že máš plné ruce práce, takže si nemáš čas všímat, kde se co chystá, pak já budu dávat pozor za tebe. Pokud je to Fenster, Koln nebo Kirche, tak ti mají značnou podporu nejen v Badenhofu, ale i všude kolem. Nemyslím, že bychom je mohli jen tak postavit na hranici; na to bychom potřebovali opravdu pádné důkazy." „Velmi dobře, Ruprechte," řekl Marius s téměř otcovským úsměvem, i když byl sotva o pět let starší než jeho společník. „Věřím ti, že opatříš, co potřebujeme. Jsi dobrý člověk." „Jen proto, že jsi mě to naučil," usmál se Ruprecht. „Přál bych si, aby to skončilo co nejdříve," zašklebil se Marius. „Ale mám pocit, že naši protivníci mají úplně jiné plány." V průběhu dalších čtyř dnů se ukázalo, že Mariova předtucha byla správná. Před soudce se dostavilo celé procesí místních lidí a každý z nich vznesl nějakou skutečnou nebo smyšlenou stížnost na Ursulu. Mezi lidmi nabízejícími svědectví v neprospěch Ursuly se objevil řezník, který tvrdil, že mu způsobila vyrážku po celém těle, když ji odmítl zaměstnat. Pak tam byl tesař, který si usekl dlátem palec pár dní poté, co ho obvinila z nevhodných pokusů o sblížení. Vrcholem všeho bylo svědectví tří trhovců, kteří prohlásili, že je proklela po hádce kvůli jejich cenám a způsobila tak, že jim zásoby shnily, čímž je vlastně přinutila prodávat špatné zboží a může tedy za to, že zkrachovali. Na každé obvinění Marius odpověděl protiútokem. Odhalil, že důvodem řezníkovy vyrážky bylo nezákonně - 91 -
nakupované maso z nemocného dobytka. Tesař měl neustálé roztržky se svou ženou kvůli jeho cizoložnému chování; jednoho dne jí došla trpělivost a usekla mu palec, aby se mu pomstila. Poukázal na to, že trhovci prodávali shnilé ovoce a zeleninu celé roky a soustavně si účtovali za podřadné zboží příliš vysoké ceny a Ursula na tento fakt pouze upozornila, když jednoho dne vyvolala na tržišti scénu. Objevily se i další podivnosti. Sedlák ze statku vzdáleného několik mil od města přinesl prase, které mělo přední nohu tvarovanou jako lidskou ruku. Prohlásil, že to způsobili zlomyslní duchové, které Ursula vyvolala. Přes důrazný výslech se Mariovi nepodařilo přijít s ničím, co by tuto teorii vyvrátilo. Mohl pouze konstatovat, že Ursula nemá s tímto sedlákem nic společného. Přicházeli lidé s krávami, které už několik týdnů odmítaly dávat mléko, a s kozami, jimž tekla z vemen krev. Jedna žena dokonce vypovídala, že Ursula očarovala její dítě a to se kvůli tomu narodilo s každým okem jinak zbarveným. Čtyři dny přicházeli noví a noví svědkové. Byli podrobeni výslechu a důkazy byly pracně zapsány Wincklerem do soudního zápisu. Marius byl stále rozčilenější. Ráno sedmého dne soudu, když skončila dopolední přestávka na modlitby, byl povolán první svědek toho dne, aby přednesl své svědectví. Všechny oči se obrátily ke dveřím chrámu, když Winckler uvedl Emerelde Lindeovou. Probelhala se uličkou, zahalená do krajkového šálu, a její těžké sukně rozmazávaly mokré bláto na podlaze. Zaujala své místo před soudci a složila přísahu Ulrikovi. „Frau Emerelde," pronesl Marius, než mohl promluvit některý z dalších soudců, ,je to pravda, že jste spřízněna sňatkem se soudcem Fensterem?" „Ano, je to pravda, to není žádné tajemství," odpověděla zmateně. „Je to můj švagr." „Co to má společného s tou ženskou Schekovou?" zeptal se Fenster popuzeně, ale Marius si ho nevšímal a pokračoval ve výslechu. „A není také pravda," řekl, „že tohoto příbuzenství využíváte, abyste se pomstila Ursule Schekové, toho času obviněné?" „To je hanobení mého charakteru!" zasáhl soudce. „Co to říkáte?" „Musím souhlasit se soudcem Fensterem," dodal Theobald. „Nevidím důvod pro tuto otázku." „Už dva roky vede Frau Emerelde malichernou, zlomyslnou kampaň proti Fraulein Schek," řekl Marius. „Ta vyvrcholila jejím zatčením a údajným soudem před několika měsíci. Poté byla uvězněna. Obvinění byla vznesena jen proto, aby došlo k protiprávnímu uvěznění. Věřím, že svědek je zaujatý a jeho svědectví nemůže být u tohoto soudu přijato." - 92 -
„Je to zlomyslná děvka!" zaječela Emerelde a ukázala na Ursulu. „Očarovala toho hezkého rytíře a udělala to znovu, aby mohla žít ze špinavých peněz získaných při prokletém paktu s Temnými silami." „O jakých špinavých penězích to mluvíš?" zeptal se bratr Theobald. „No, to co dostala od Kurta Leitziga a tohoto šarlatána, který si říká Marius van Diesl." Obviňující prst přejel na lovce čarodějnic. Chrám a dav venku vybuchl v posměšky a ode dveří přiletěly hrsti shnilého ovoce, které se rozplesklo o hlavy lidí nacpaných v chrámu. „Ticho!" zařval Fenster a udeřil stříbrným kladívkem do stolu. „Žádný soud, kterému předsedám, nebude vznášet obvinění proti soudcům, včetně mne. Obviněná je Ursula Scheková, zrzavá žena stojící zde v kauze, s níž jste byli seznámeni. Nikdo jiný, včetně svědků, Herr van Diesl, tu není souzen a otázky pokládané svědkům mají odhalit pouze vinu nebo nevinu obviněné." „Máte pravdu, soudce," přikývl vlídně Marius a otočil se zpět k Frau Linde. „Nebudeme teď brát v úvahu nemorální výdělek. O jakých paktech s Temnými silami to mluvíte?" „Chodí sem každé ráno a poskvrňuje sochu Sigmara," řekla Lindeová a chrámem i davem venku se začalo šířit mumlání. „Poskvrňuje?" zeptal se Theobald. „Uvědomte si, že tohle je moje svatyně, a važte to, co říkáte." „Viděla jsem ji, jak věšela květiny a kdoví co na sochu," řekla Emerelde. „Nejsem sice sigmaritka, ale něco takového jsem nikdy neviděla. Nikdy jsem neviděla, že by někdo něco takového v této svatyni dělal, než přišla ona." „Je to pravda?" otočil se Fenster k bratru Theobaldovi. „Nenašel jsem v zákoně nic, co by to zakazovalo," odpověděl Theobald ztěžka. „Už jsem se s tímto zvykem setkal na jiných místech," řekl Marius. „Tady však ne." „Ale trhání květin na hrobech a pokládání je na Sigmarovu sochu leccos napovídá, ne?" trvala na svém Emerelde. „Budete odpovídat na otázky, ne přednášet své názory," štěkl Marius, až sebou žena trhla a pohlédla na Fenstera, který jí naléhavý pohled oplatil zamračením. „Obvinění z kacířství je velmi vážná věc, která s sebou nese hrozbu smrti oběšením. Nyní vás žádám, abyste znovu uvážila svou žalobu. Ptejte se sama sebe, jestli to nevzešlo pouze z vašeho neustálého soupeření s obžalovanou, a zvažte své vlastní motivy v této záležitosti. Stojí taková věc za smrt Fraulein Schek?" - 93 -
„Viděla jsem ji obcovat s duchy!" zasyčela Frau Linde. Vyvolala další šokovanou reakci obecenstva a nevěřícné zalapání po dechu od Ursuly, která svůj temperament až dosud ovládala a byla zticha. „Frau Linde!" obořil se na ni bratr Theobald. „Připomínám to, co řekl Herr van Diesl před chvílí, a dodávám, že falešné obvinění z takového zločinu, jaký popisujete, se také trestá oběšením." „Viděla jsem ji, přísahám u Ulrika!" trvala na svém Frau Linde a kroutila rukama uzel uvázaný na černém šálu, který měla kolem ramen. „No, ani ne dva dny předtím, než napadl sníh, byla v chrámu a já jsem ji poslouchala přímo tady u dveří. Jako by s někým mluvila." „Nemohla se modlit, Frau Linde? Slyšel jsem, že to bývá ve svatyni obvyklý úkaz," řekl Marius. V tichu, které nastalo, zaslechl Ruprechtovo hluboké uchechtnutí. „Ne, byl to rozhovor s někým, to bylo jasné jako den," odpověděla Emerelde. „Mluvila s někým, ne k někomu." „A jaký byl předmět té nadpřirozené konverzace?" zeptal se bratr Theobald a opřel si lokty o stůl. „Neslyšela jsem úplně všechno," připustila Emerelde. „Ale to, co jsem slyšela, se týkalo ohně. Mluvila o ohni zahánějícím chlad a že něco hoří. Myslím, že sesílala na město kouzlo, které vyvolalo všechno to násilí a požáry." „Věříš, že očarovala celé město?" řekl Marius. „Něco takového svede jen skutečně mocná čarodějnice, a to je jí jen devatenáct." „Mohla by být starší, pokud je to pravda," opáčil bratr Theobald a zvědavě se zadíval na Ursulu. „Tomu určitě nevěříte, bratře, že ne?" řekl Marius. „A proč ne? Anály tohoto města obsahují mnoho podivných věcí, které se ukázaly být pravdivé," řekl Theobald. „Krávy, které shnily, jakmile byly poraženy, protože je proklel soused, s nímž se majitel dostal do sporu. Zvadnutí obilí na severním poli, když je sežehl horký vítr uprostřed zimy. Emilie Langstromová byla upálena před třemi sty lety za to, že vyvolala horečku, která zabila polovinu dětí v Badenhofu." „Setkal jste se při své práci ochránce našich životů a duší s něčím takovým, Herr van Diesl?" zeptal se Fenster. „No, s něčím podobným zajisté ano," připustil Marius. „Odporné umění nekromancie lze použít pro rozmlouvání s duchy mrtvých. Někteří říkají, že je lze požádat, aby působili na živé. Kniha Neselrusova tvrdí, že na duši osoby může zaútočit neklidný duch a způsobit mnoho škod. Tohle jsem viděl na vlastní oči." - 94 -
„Možná že to viděla i Frau Linde," poukázal bratr Theobald. „Zatím jsem neslyšel nic, co by vyvrátilo její svědectví." „Jako kněz této svatyně jste si musel být dávno vědom nepřátelství mezi Ursulou a Emerelde," řekl Marius a postupně se podíval na obě ženy. „Zajisté, Frau Linde na mne často naléhala, abych obžalovanou vyhnal z jejího skromného obydlí, ale zákony mé církve říkají, že musím pomáhat nevinným a potřebným," řekl Theobald. „Vy tvrdíte, že obvinění je dílem nenávisti k obžalované, ale nemůže to být tak, že nenávist k obžalované podnítilo to, že je skutečně čarodějnice?" „Kolegové soudci," pronesl Fenster. „Takhle se nikam nedostaneme a máme vyslechnout ještě spousty svědků. Pokud nevyjde na světlo nezvratný důkaz, že Frau Linde je nepříčetná neboje vedena nezákonnými pohnutkami a její svědectví je tudíž neplatné, nechtě zápis tak, jak je, a její svědectví bude zachováno." „Ale my žádný důkaz nemáme," řekl Marius podrážděně. „Jen, co kdo slyšel, a spekulace. A obávám se, že v průběhu celého procesu neuslyšíme nic konkrétnějšího." „Nebudete škodit tomuto soudu takovými neopodstatněnými prohlášeními!" vyskočil Fenster. „Uvidíme, jaké důkazy nám budou předloženy. A pamatujte, že i když váha názoru zákon neovlivní, váha opakovaného svědectví ano, vzhledem k pořekadlu, že není kouře bez ohně." Mariova trpělivost přetekla toho odpoledne, kdy povolali svědka jménem Aliss Kiellerová, což byla šílená obyvatelka městského žaláře. Byla přivedena do svatyně s pouty na nohou i rukou. Hubenou, vyhladovělou postavu stěží zakrývaly špinavé hadry. Vytřeštěné oči bloudily všude kolem pod clonou rozcuchaných černých vlasů a kůži měla plnou ran a strupů. „Co tu ve jménu Sigmara tenhle tvor dělá?" dožadoval se od Fenstera vysvětlení, když byla žena před ně přivedena. „Vyslechneme svědectví šílené?" „Doneslo se mi, že při pobytu ve vězení obviněná prováděla jisté akty, které viděla Frau Kieller," vysvětlil Fenster. „A jaké akty?" zeptal se Marius vězenkyně. Opět se rozhlédla po svatyni, než zaměřila svou pozornost na něj. Chraptivým šepotem začala vypovídat. „Aliss vidí tu čarodějnickou holku každý den," mumlala vězenkyně. „Vidí, co dělá. Ano, co dělá ve dne i v noci. Na temných místech. Krysy. Ona je jí, jí krysy, Aliss to viděla! Ukusuje jim hlavy, všude jsou hromady - 95 -
zakrvácených chlupatých tělíček. Aliss je vyděšená, krysy jsou její přátelé, ale Aliss je už neposlouchá, už ne." „Co to blábolí?" otočil se Marius k Fensterovi. „Nerozumím ani slovu z toho, co říká." „Pije krev krys, Aliss ji vidí každou noc," pokračovala šílená, nedbající Mariova vzteku. „Křup, zlomí jim krk a hostina začíná. Aliss také slyšela, jak s někým mluví, když zabíjí krysy. Ona slyší hlasy, co Aliss neslyší, říkají jí, aby jedla krysy a svým hezkým jazykem lízala krev. Křup! Všechny zlomené krky na hromadě. Aliss to viděla, těmahle očima, jako ty zlé časy, kdy se pálily oběti." „To je skutečně velmi vážné," řekl bratr Theobald, který pozorně naslouchal Alissiným slovům. „Vy věříte té bláznivé?" zeptal se Marius. „Aliss jako dítě žila na statku několik mil od městských hradeb," odpověděl bratr Theobald. „Statek byl vypleněn polobestiálními tvory Temných bohů. Považovali ji za mrtvou a viděla, jak bestie naházely těla jejích příbuzných a čeledi na hromadu, aby je obětovaly svým odporným bohům. Z toho zešílela, jak vidíte, ale myslím, že říká, že Ursula opakuje celý ten bezbožný rituál v menším měřítku. Proto se tak bojí." „Ano, bojí," přerušila ho Aliss, která bedlivě naslouchala. „Alissin krk křup a na hranici krvavých. A to štěbetání, hlasy, které Aliss neslyší, říkají té zlé holce, aby dělala špatné věci." „Pro Sigmara, odveďte tu ubohou osobu odsud!" nařídil Marius, ale když stráže přistoupily k Aliss, žena vyrazila ohlušující jekot. „Aliss je viděla, krysy byly nešťastné, řekly Aliss, ano, řekly," vřískala. „Ze stínů se na Aliss dívají rudé oči. Bojí se zrzavé holky, zlé holky, co jí krysy. Aliss je slyšela šeptat a pištět na sebe, říkat zlé věci. Chodily po zadních nohou a tančily, Aliss to viděla!" „Povykování ženy, kterou všichni považujeme za bláznivou, nebude snad přijato jako důkaz?" zeptal se Marius, když byla Aliss vystrkána z chrámu. „Radím, abychom vzali v úvahu stav její mysli, až budeme toto svědectví zvažovat," pronesl Fenster sladkým hlasem a poškrábal se dlouhým nehtem na ježaté bradě. „A kdo bude další svědek?" zeptal se Marius. „Možná bychom si měli promluvit s krysami? Nebo bychom se měli vrhnout na jádro celé záležitosti a pohovořit si s obviněnou, Ursulou Senekovou?" „Velmi dobře, obviněná stane na místě svědků po krátké přestávce na jídlo," přisvědčil Fenster. - 96 -
Ursula nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. Ten soud byl fraška, parodie na zákon a spravedlnost. Bylo jí jasné, že pokud se nezačne doopravdy bránit, ti sobečtí, ješitní lidé nakonec dosáhnou svého. Marius ji povolal jako dalšího svědka. Když seděla ve svatyni, vzhlížela k Sigmarově soše, která jako by se nakláněla nad stůl soudců. Soudní zřízenci se kolem ní zabývali přerovnáváním papírů, šoupali židlemi, hlasitě na sebe mluvili, zatímco ona se nacházela v maličkém ostrůvku ticha. Když vzhlédla k laskavým rysům Sigmara, na chvíli pocítila naprostý klid. Dej mi sílu, šeptala si. Ten okamžik ale odezněl a opět se stala součástí okolního dění. Konečně byla povolána před soudce. Vstala a s hlavou hrdě vztyčenou shlédla na své žalobce. Ukáže jim, jaká je. Není žádná trhovkyně, kterou je možné zastrašováním a tyranizováním donutit k pokoře. Není žádná čarodějnice ani děvka. Cítila, jak ji naplňuje sebedůvěra, když stanula před sochou. Klekla na jedno koleno a složila přísahu. „Přísahám při krvi v mých žilách a na lásku Pána Sigmara, že mé svědectví bude pravdivé," řekla, než vstala. Tentokrát promluvil jako první bratr Theobald, i když většinu dřívějších výslechů vedl Marius. „Objasni soudu okolnosti našeho prvního setkání," řekl kněz. „Před více než dvěma lety jsem putovala na sever, protože jsem doufala, že bych mohla v Bechafenu najít živobytí," řekla a přejela pohledem po všech třech soudcích. „Byla to bouřlivá noc, samotná nebesa plakala a blesky trhaly mraky." „Ušetřete nás divadelní prózy, Fraulein Schek," obořil se na ni soudce. „Řekněte nám jen fakta." „První noc, kdy jsem dorazila do tohoto města, propukla velká bouře," pokračovala Ursula. „Zaklepala jsem na dveře několika domů, mokrá až na kůži, a prosila o přístřeší, ale nikdo mi je neposkytl. Šla jsem po Sigmarstrasse, až jsem dorazila k tomuto chrámu. Dveře byly otevřené, a tak jsem vešla dovnitř a prospala celou noc u nohou samotného Sigmara. Ráno přišel bratr Theobald, jak mu kázaly jeho povinnosti, a našel mě tady." „A řekni nám, co se stalo potom," řekl Fenster. „Ctihodný bratr se mne zeptal, kdo jsem a jak jsem se sem dostala," odpověděla Ursula. „Řekla jsem mu, že jsem strávila mnoho let putováním z místa na místo a doufám, že bych tady mohla najít domov. Řekl mi, že ve městě je dost chudých lidí a že bych měla jít dál." - 97 -
„A jaká byla tvoje odpověď?" zeptal se bratr Theobald. „Proč jsi nedbala mé dobré rady?" „Protože vím, že kněží jsou povinni zastávat se potřebných a poskytnout pomoc těm, kdo o ni požádají," odpověděla Ursula a všimla si, jak se Marius slabě usmál. „A pak?" naléhal Fenster. „Od té doby jsem se snažila v tomhle městě najít práci, ale lidé nade mnou ohrnovali nos. Až do uvěznění jsem byla odkázána na dobročinnost svatého Sigmara." Ursula se otočila a vrhla obviňující pohled na lidi tlačící se do dveří svatyně. V odpověď se ozval pískot a syčení. „Takže lidé ti nedůvěřovali od chvíle, kdy jsi sem dorazila," zeptal se Marius s nadějí, že svede rozhovor na užitečnější půdu. „Ano," odpověděla Ursula. „Obyvatelé tohoto města mají silnější předsudky, než jsem kdy poznala, a to jsem za svůj život potkala hodně předpojatých lidí." Při tomto prohlášení se od shromážděných lidí ozvalo bručení a pískání, dokud vrchní zřízenec nepožádal znovu o ticho. „A jaký podklad měla tato podezření?" zeptal se Marius, když bylo obnoveno jakési zdání pořádku. „Žádný," odpověděla Ursula. „Pokoušela jsem se najít práci, modlila jsem se každý den a snažila jsem se ze všech sil žít se svými sousedy v míru." „A co tvůj vztah s rytířem Kurtem Leitzigem?" zeptal se bratr Theobald. „Připouštíš, že je zvláštní, aby se znamenitý muž, který žil v tomto městě už několik let a nikdy dřív se nesnažil navázat vztah s ženou, rozhodl měsíc po tvém příchodu ti nabídnout sňatek?" „Cesty srdce mohou být zvláštní," připustila Ursula. „Měl byste se Kurta zeptat na jeho city." „To stačilo," řekl Fenster. „Co říkáš na obvinění vznesená proti tobě?" „Nemohu odpovědět, dokud obvinění nebudou jasnější," odpověděla Ursula. „Jasnější?" ostře se zeptal soudce. „Byla jsi obviněna z obcování se zlými duchy. Máme svědectví, že provádíš bezbožné rituály, tady ve svatyni i v době tvého uvěznění. Očarovala jsi toho mladého muže, nebo ne?" „Připouštím, že jsem ve vězení zabíjela krysy," řekla Ursula. „Dělala jsem to, abych získala peníze na mýdlo a kartáč pro očištění vězeňské svatyně a mohla koupit svíčky. - 98 -
Lámala jsem jim krk, to je pravda, ale nikdy jsem nepila jejich krev ani je neobětovala. Ten nápad je odporný. Nikdy bych neposkvrnila svaté místo takovým kacířským chováním. Nepoužila jsem na Kurta žádná kouzla, to nařčení je rovněž nechutné." „Skutečně odporné," souhlasil bratr Theobald s pohledem na Fenstera. „Ale co ty hlasy, které prý slyšíš." Ursula neodpověděla hned, opatrně volila slova. „Neobcuji se zlými duchy," řekla. „Pamatuj, že jsi přísahala Sigmarovi mluvit pravdu," pokračoval Theobald. „Ve světle této přísahy rovněž odpřisáhneš, že příběhy o hlasech, které k tobě mluví, nejsou pravdivé?" „Přísahám při Sigmarovi, že neprovádím žádné zlé nebo bezbožné praktiky," odpověděla Ursula pevně. „Odpověz na otázku, ženo," vyskočil soudce Fenster. „Slyšíš nebo neslyšíš hlasy, které ostatní slyšet nemohou?" Ursula zaváhala a srdce jí divoce tlouklo. Znovu pohlédla na Sigmarovu sochu, na jeho klidný obličej a připomněla si svou přísahu. „Sigmar mě chrání a vede," řekla. Marius se poplašeně podíval na Ruprechta. „Co to znamená?" zeptal se zamračeně. „Slyším Sigmarův hlas," odpověděla Ursula a ve svatyni propukla vřava.
- 99 -
KAPITOLA DEVÁTÁ Spiknutí BADENHOF, ZIMA NA POČÁTKU ROKU 1709 Marius zíral na Ursulu, jako by nevěřil svým očím. Seděli v předsíni svatyně, zatímco venku spojili jeho muži své síly s hlídkou, aby rozehnali dav, který se cpal po Ursulině prostém prohlášení dovnitř. Ovládl svůj hněv a vstal; začal přecházet po malé místnosti s očima upřenýma na vybledlé mozaiky zobrazující Sigmarova vítězství, které zdobily podlahu. „Promiňte," řekla Ursula. „Položil mi přímou otázku a já jsem přísahala, že nebudu lhát. Co jsem měla dělat?" „O tomhle ses při našem rozhovoru v žaláři nezmínila, a jindy také ne," odpověděl Marius ztěžka. „Hrála jsi jim přímo do rukou, copak si to neuvědomuješ? Docela se ti povedlo udělat ze mě blázna." „Věřím, že Sigmar dohlédne na to, abych zvítězila nad svými nepřáteli," řekla Ursula. „Nezmínila jsem se o tom, protože na tom není nic špatného. Věřte mi, věděla jsem, že se to stane. Kdyby to vyšlo najevo, skončila bych před soudem. Ale já nejsem zlá. Ke mně mluví Sigmar, nikdo jiný!" „No, tak teď budeš potřebovat zázrak, abys z toho vyšla se zdravou kůží," prohlásil Ruprecht, který proklouzl dveřmi. „Chrám byl vyprázdněn. Máš tu zůstat se strážci. Marius musí jít do města promluvit si se starostou a radním. Pro tvou ochranu tu zůstane také jeden z našich mužů." „Nikomu nic neříkej," varoval ji Marius. „Modli se, jestli chceš, ale nikomu nic neříkej." „Budu se modlit," přikývla Ursula. Marius se na ni naposled podíval, když za sebou zavíral dveře, a vyšel ze svatyně. Venku dav pořád řval zplna hrdla, pokřikoval na něho posměšky a Ruprecht mu musel doslova prorazit cestu skrz něj. Vedle hlavní brány svatyně na ně čekal vůz. Když na něj vyskočili, začalo mrholit. „Nepřipadá ti podivné, že se městským radním, a hlavně starostovi, nepodařilo dostavit se na tak důležitý soudní proces?" řekl Marius Ruprechtovi, když kočí pobídli koně do klusu a vůz nadskakoval a houpal se na nerovných dlažebních kamenech. „Ano, určitě tu něco nehraje," souhlasil Ruprecht a natáhl si kapuci proti houstnoucímu dešti. Marius byl natolik ponořen v neradostných myšlenkách, že si zhoršujícího se počasí ani nevšiml. Celou cestu po Sigmarstrasse až na hlavní náměstí nikdo z nich už nepromluvil. - 100 -
Když oba seskočili před radnicí, zjistili, že na ně čeká malý oddíl hlídky. Pět mužů je odvedlo mohutnými dubovými dveřmi do přijímacího sálu osvětleného velkým svícnem, který visel ze stropu s oloupaným zlacením. Prošli chodbou do místností rady a stanuli před samotným starostou. Byl usazený za nízkým stolem zdobeným všemožnými artefakty. V jednom rohu byla ptačí lebka s kusem papíru v zobáku, na druhé straně tříramenný svícen, z něhož kapal na dřevěnou desku levný vosk. Usušená žába používaná jako těžítko ležela vedle nože na dopisy s kostěnou rukojetí a za tím nepořádkem seděla těstovitá postava starosty Kolna. Černý sametový kabátec měl nedbale zapnutý přes velké břicho, takže mu byla vidět červená košile se skvrnami od jídla. Klín měl plný drobků. Když Marius s Ruprechtem vešli, žvýkal kůži z vepřového. Čelisti se mu pohybovaly monotónně jako přežvykující krávě. Kousek za jeho ramenem stál Kirche, kostnatý radní. Ti dva tvořili nesourodou dvojici. Mariovi připadalo, jako by Koln vysál všechen tuk z radního a přidal jej na své tělo. „To je ten lovec čarodějnic," oznámil Kirche a zlostně hleděl na Maria. „Ano, samozřejmě," řekl Koln, s funěním se naklonil dopředu a podal Mariovi obtloustlou ruku na uvítanou. „Je hanba, že jsme se nemohli setkat dřív za příjemnějších okolností." „A jaké jsou ty nepříjemné okolnosti?" zeptal se Marius a ignoroval starostovo přivítání. „Měli bychom tu štvanici ukončit, ne, jak říkají lovci?" řekl starosta a se zašupěním se opřel dozadu. Úsměv nahradil vychytralý výraz. „Všichni víme, že jste tady, abyste slídili po agentech hraběte-kurfiřta Ostlandu." „Cože?" odplivl si Ruprecht. „Slídit? My?" Marius mu pokynul, aby byl zticha, a zahleděl se na Kolna. Vyrušilo ho zaškrábání u otevřených dveří, které ohlásilo příchod tlusté černé krysy. Rychle se přebelhala přes místnost, zešikma vyskočila na stůl a pak starostovi do klína. V pravé přední noze držela malý svitek. „U Sigmarova jména, co je to?" řekl Marius a zhrozeně uskočil. „Ale, to je jen Ranuld," vysvětlil Koln a pohladil krysu po olysalé hlavě. „Jsou velmi chytří, víte, podle mého názoru chytřejší než psi. On mi jen vyřizuje drobné pochůzky." „Pozor, pane Kolně," zašeptal Marius, který se snažil uklidnit. „Myslím, že v téhle místnosti jsou dva lidé, kteří by neocenili pozorné prozkoumání téhle záležitosti." „Vyhrožujete nám, van Diesle?" odfrkl si Kirche, vystoupil zpoza židle a postavil se přímo před lovce čarodějnic. Skláněl hlavu jako čáp, aby se - 101 -
mohl podívat Mariovi do tváře. Naopak Marius k němu musel vzhlížet a nešikovně zaklánět hlavu. „To není hrozba," řekl lovec čarodějnic. „Můžete se snažit ututlávat pravdu pod rouškou toho soudu, ale jestli jste vy za strastmi tohoto města, budete za to potrestáni." „Měl byste odejít, než zavolám stráž," obořil se na něho Kirche. „No, no," zasáhl starosta. „Herr van Diesl jen dělá svou práci, tak ho nechtě být. Co se mne týče, můj milý lovce čarodějnic, vaše snaha chránit zájmy tohoto města a jeho obyvatel je pozoruhodná, ale ten odpor musí přestat." „Odpor?" zeptal se Marius s podezřívavě přimhouřenýma očima. „Lidé chtějí vidět tu holku viset nebo na hranici," pokračoval Koln líně. „Dejte jim, co chtějí, a všechno se zase uklidní. Nebýt toho, že se do toho zapletl ten pitomec Fenster, bylo by to už dávno vyřešeno." „Vy chcete obětovat nevinnou dívku té lůze tam venku?" odplivl si Marius, protáhl se kolem Kircheho a naklonil se nad stůl. „Co vás vede k přesvědčení, že jejich krvežíznivost bude ukojena a neobrátí se proti někomu dalšímu, pokud tuhle žízeň uhasíte?" „Ach, buďte ujištěn, že jakmile se vypořádáme s tou holkou, všechny problémy budou vyřešeny," odpověděl Kirche. „Chci říct, že jsem o vás v poslední době dost slyšel. Jste velmi zaměstnaný člověk. Předsedal jste třem stům exekucí, nemluvě o množství krve prolité vaší vlastní rukou v takzvaném boji." Marius beze slova vyrazil ze dveří a Ruprecht za ním. Oba čekali, než nastoupili do vozu a vyjeli; teprve pak přerušili mlčení. „Zrádce? Lhář?" Marius byl tak rozzuřený, že několik minut nedokázal promluvit. Zatímco lovec čarodějnic planul hněvem, Ruprecht mlčel. Marius se s viditelným úsilím uklidnil, zhluboka se nadechl a pak pohlédl na svého společníka. Zakroutil hlavou. „Ulrikovy tesáky, co to mělo být?" zeptal se Ruprecht, který doufal, že klapot koňských kopyt a skřípání špatně naolejovaných os jejich rozhovor skryje před vozkou. „Nejsem si jistý, ale myslím, že to byla hrozba," poškrábal se Marius na bradě. „Sice prázdná, ale hrozba." „Lidé s takovou mocí nemají sklony k prázdným hrozbám," poukázal Ruprecht. „Mohou nám způsobit vážné potíže." „Nezpůsobí," ujistil Marius přítele. „Spíš mám pocit, že propadli panice. Ať už se tu děje cokoli, jsou vyděšení, že to odhalím. Od chvíle, kdy jsme sem přišli, to byla jedna divoká honička za druhou. Setkali jsme se s - 102 -
úmyslným lhaním, s vměšováním, s pobuřováním proti nám, našemu vyšetřování se nedostalo žádné podpory, bouří se lůza a zdržují nás, jak se dá. To, že došlo k osobní konfrontaci, znamená, že ztrácejí sebedůvěru. Celou dobu jsem měl obavy, že tu maříme čas, ale ve skutečnosti to celé sehráli špatně. Jsou zvyklí manipulovat s cechy a místními lidmi a vycházet s městskou radou, ale ukázalo se, že já jsem neznámý prvek, a to je vyhodilo ze sedla. Celou dobu jsou víc a víc nervózní a zoufalí. Pozorně je sleduj, mohli by provést něco hloupého." Ruprecht s přikývnutím seskočil vzadu z vozu a odcházel po cestě zpět k radnici. Příštího rána byl dav před svatyní větší než kdy dřív a nálada byla napjatá a hrozivá. Marius si cestou ke svatyni vyslechl nesčetné urážky. Ozvaly se i hrozby. Před zraněním ho zachránila pouze přítomnost desítky jeho mužů ozbrojených obušky a meč, který mu visel u pasu. Ruprecht na něho čekal na schodech. „Tak co Koln a Kirche?" zeptal se Marius, který bral schody po dvou. „Co mají za lubem?" „Mimo radnici nic, alespoň pokud vím," řekl mu Ruprecht. „Zůstal jsem tam celou noc a měl jsem tři muže i vzadu. Po celou tu dobu nevyšli ven." „Tak kde jsou?" zeptal se Marius. „To je právě to, že?" řekl Ruprecht, odvedl Maria ke dveřím a ukázal dovnitř. Oba místní pohlaváři seděli po jedné straně dočasného soudního dvora a mluvili s Theobaldem a Fensterem. „Přišli sem těsně před tebou," dodal Ruprecht, když vcházeli dovnitř. Fenster vzhlédl a zamračil se jejich směrem, než s bratrem Theobaldem zaujali svá místa za hlavním stolem. „Sleduj je jako ostříž," řekl Marius Ruprechtovi. „Buď opatrný," varoval ho Ruprecht. „Venku mají své lidi i cechy. Dřív tam nebyli." „Možná že Kirche má něco v plánu. Zajisti, aby byli naši lidé připraveni, kdyby to bylo třeba," řekl Marius. S tím svého zástupce propustil a posadil se vedle ostatních soudců. Chvíli trvalo, než jednání začalo, ale nakonec Ursulu vyvedli z chrámové předsíně a přivedli před soudce. Při jejím příchodu začal dav divoce řvát a skandovat, aby ji upálili. Ursula si jich okázale nevšímala a mlčky čekala na další otázky. Marius vstal, naklonil se nad stůl a hodlal začít, když ho přerušil radní Kirche. „Jen malou poznámku, než proces začne," řekl a popošel vpřed. - 103 -
„Co pro vás můžeme udělat, radní?" zeptal se Fenster. „Včera večer jsem si prohlédl soudní záznamy a zdá se, že došlo k přehlédnutí malého, ale důležitého detailu," pokračoval Kirche. „Detailu?" řekl Marius. „No, zdá se, že jsme obžalované upřeli jisté právo," otočil se Kirche při řeči k Ursule. „Podle zákonů Sigmarovy církve se může obviněný, pokud si to přeje, vzdát rozsudku soudu ve prospěch vyšší moci." „Nechápu," řekl Marius a pokoušel se z Kircheho obličeje vyčíst, co má radní v úmyslu. „O jaké vyšší moci to mluvíte? Snad o soudu u dvora v Bechafenu?" „Ach, o mnohem vyšší moci," odpověděl Kirche a ukázal na sochu tyčící se ve svatyni. „Mám na mysli samotného Sigmara." „A jak by člověk mohl něco takového provést?" zeptal se Marius. Kirche se podíval na bratra Theobalda, který téměř nepozorovaně přikývl, než vstal a oslovil shromážděné lidi. „V knihách o Sigmarově životě je psáno, že jednou prokázal svou sílu tím, že udržel dva koně," řekl kněz. „Kterýkoli muž, nebo v tomto případě žena, který skutečně dokáže vyvolat Sigmarovu sílu, by měl být schopen tento čin zopakovat." „Vy očekáváte, že Ursula sama udrží pár koní!" vybuchl Marius. „Skutečně je prokázáno, že takové soudy silou věřící podstoupili," řekl Theobald. „Obžalovaný je přivázán mezi dva koně a pokud je dokáže udržet, než se přesypou minutové přesýpací hodiny, je prohlášen za nevinného." „Ve kterém okamžiku si může obžalovaný zvolit tento soud vyšší mocí?" zeptal se Marius a pohlédl na Ursulu, která diskusi pozorně naslouchala. „No," pronesl Kirche, „po pravdě řečeno, měla si zvolit dříve, než soud začal. Koneckonců, nepřáli bychom si, aby to bylo použito jako pokus vyhnout se rozsudku, když už jsou známy podrobnosti předložených důkazů. Ale myslím, že v tomhle případě bychom se mohli přizpůsobit, vzhledem k tomu, že Fraulein Schek a soud nebyli informováni na počátku." „V případě Sigmarova soudu se nemám čeho bát," prolomila Ursula mlčení. „Jaká důvěra," usmál se Fenster. „Samozřejmě, vzhledem k tomu, co jste nám včera řekla, vás Sigmar povede a dá vám sílu." „Ano," odpověděla Ursula. - 104 -
„To je nesmysl!" vzbouřil se Marius. „Tohle je jen další pokus, jak zmanipulovat soud, zastavit jakýkoli pokrok, k němuž bychom mohli dojít, a zabránit nalezení a potrestání skutečných viníků těch odporných zločinů, které byly v tomto městě spáchány." „Odmítáte uznat právo Ursuly na soud vyšší mocí?" zeptal se Fenster a oplatil lovci čarodějnic ledový pohled. Než mohl Marius odpovědět, zjistil, že Ruprecht stojí vedle něho. Velký muž naznačil lovci čarodějnic, aby poodstoupili stranou. „Koln je pryč," řekl Ruprecht šeptem. „Na takového tlusťocha se pohybuje dost tiše." „Najdi ho!" zasyčel Marius a pohlédl na nyní prázdnou chrámovou lavici, kde starosta seděl. „To, co Kirche chystá, zvládnu, ty zjisti, kam šel." „No, nemůže tu být mnoho děr a skulin, do kterých by se vešel," pronesl Ruprecht už na odchodu. „Najdeme ho." Marius se za ním díval a jeho mysl pracovala na plné obrátky. Kirche se snaží chytit Ursulu do pasti, aby přijala soud vyšší mocí. Ví, že možnosti dokázat svou víru v Sigmara mladá žena nedokáže odolat. Otázkou bylo, jak ji má Marius přesvědčit, aby to nedělala. A jakmile to zvládne, jak ukončit tenhle soud, aby se mohl soustředit na starostu a radního? Ruprecht si vypůjčil koně, a tak mu netrvalo dlouho najít vůz, kterým Koln odjel. Jak řekl Ursule před týdnem, pokud budou trpěliví, jejich kořist dříve nebo později klopýtne. Vypadalo to, že čekání skončilo. Ruprechta nepřekvapilo, že našel vůz schovaný mezi sýpkami a opuštěnými kůlnami v oblasti Bergmundu vedle Steinových skladišť. Původně tuto část města hlídali ve dne v noci, ale po týdnu se zdálo, že ať už tu došlo k čemukoli, je to minulost, a Marius jim přikázal přesunout se na jiná stanoviště. Ruprecht sesedl a opatrně přišel blíž. Chvíli se rozhlížel kolem, až objevil dva strážce, kteří se ukrývali ve stínu budovy vedle vozu. Naštěstí si nevybrali moc dobrou pozici. Navzájem na sebe nemohli vidět a k místu vedlo několik přístupových cest, které se nedaly sledovat všechny zároveň. Ruprecht chvilku uvažoval, jestli má dojít pro posily, ale nakonec se rozhodl, že ne. Byl tady proto, aby pozoroval, ne bojoval. Marius v jejich pravidelných rozhovorech trval na tom, že vyrazit na nepřítele dříve, než si budou naprosto jistí, by jen zbytečně popudilo místní obyvatele. Ruprecht obešel roh budovy směrem k bližší hlídce. Prolezl otevřeným oknem a zjistil, že se nachází ve skladišti až na pár pytlů prázdném. Rychle jím proběhl a postavil se vedle bočních dveří, na opačné straně, než byly - 105 -
stráže venku. Slyšel, jak o kamenný schod zaškrábaly boty. Vybral si vhodný okamžik a rozrazil dveře. Muž stál zády k Ruprechtovi, a když se otočil, přistál mu na čelisti pravý hák a poslal ho k zemi. Ruprecht se sehnul, aby se ujistil, že je muž v bezvědomí, a pak ho odtáhl zpátky za dveře. Zabalil muže do pytlů a nechal ho tam. Pak vyšel ven. Druhý strážce stál na vzdálenější straně skladiště vedle Kolnova vozu. Procházel sem a tam kolem koní, takže pro Ruprechta bylo snadné se připlížit, když byl k němu otočený zády. Stejně jako prve, Ruprechtův úder muže okamžitě umlčel. Bezvědomé tělo naložil dozadu na vůz. Dveře ke Steinově skladišti byly zavřené pomocí provazu omotaného kolem hřebíku. Celá budova chátrala a na prkenných stěnách bylo vidět, že je zanedbaná. Panty byly zrezavělé. Ruprecht se rozhodl, že tudy dovnitř nevejde; bylo nepravděpodobné, že by se mu podařilo dveře otevřít nepozorovaně. Když hledal jinou přístupovou cestu, našel dvířka vedoucí do sklepa. Zkušenému zraku bylo jasné, že nesou známky nedávného užívání - panty byly naolejované a v blátě byly vidět stopy. Otevřel jedno křídlo a našel dřevěné schodiště vedoucí do tmy. Sešel po několika schodech a zahleděl se do šera. V hloubi sklepa uviděl načervenalé blikající světlo. Ruprecht opatrně sestoupil po schodech do dlouhé, nízké místnosti plné rozbitých polic. Zamířil mezi policemi ke světlu a tiše vytáhl kladivo ze závěsu na opasku. Ještě několik kroků a uslyšel hlasy, hlavně Kolnův. Ruprecht se plížil kolem polorozpadlé police, aby měl výhodnější postavení. Koln tu stál s hořící pochodní a mluvil s někým ve stínu, i když Ruprecht nedokázal rozeznat pronesená slova. Když se Koln pohnul, Ruprecht uviděl něco, nad čím se mu zastavilo srdce. Se starostou mluvila malá přikrčená postavička oblečená v dlouhém šatu. Z kápě jí trčel dlouhý krysí nos a dopředu se natahovaly hubené pracky s drápy, které držely něco, co se ve světle ohně třpytilo. V hloubi kápě se červeně zaleskly korálkové oči. Byl to nepochybně skaven. Zaškrábání donutilo Ruprechta rychle se otočit. Zvedl kladivo právě včas, aby odrazil dýku mířící na jeho krk. Skaven byl zahalený v černých hadrech a v každé pracce držel zubatou čepel. Ruprecht ho udeřil hlavicí kladiva do obličeje tak silné, až se rozplácl o polici za sebou a proměnil ji v déšť třísek. Ozval se výkřik a podrážděné zasyčení. Když se Ruprecht otočil, zahlédl čepel zářící slabým zeleným světlem. Koln bublavě vykřikl, když mu skaven prořízl hrdlo a skočil po Ruprechtovi. Ale ten myslel jen na to, jak se odsud dostat, a tak se otočil a utíkal. Do cesty mu skočil další skaven a Ruprecht ho nechal svíjet se na podlaze s nožem v hrudníku. - 106 -
Ruprecht vyrazil na světlo, skočil na kozlík Kolnova vozu a práskl do koní. Vůz drkotal po hlavní ulici, až z něho málem vypadl. Ze sklepa vyběhlo pár chlupatých tvorů. „Ty prevíte!" zaklel Ruprecht a zamířil s vozem ke svatyni. Marius nešťastně sledoval, jak se dav rozestoupil, aby umožnil bratru Theobaldovi přivést koně branou svatyně do zahrad obklopujících hospodářské budovy. Bylo to čiré bláznovství, ale nebyl schopen přesvědčit Ursulu, aby to nedělala. Znamenalo to, že riskuje roztrhání dvěma silnými hřebci. Dav vzrušeně čekal a mlčel. Maria poplašilo, když uviděl Kircheho procházet davem a oslovovat různé muže. Lovec čarodějnic si byl jistý, že ať se stane cokoli, radní zajistí, aby výsledek byl takový, jaký chce on. Ursula klečela za Mariem na chrámových schodech s hlavou skloněnou k modlitbě. Strašně se s lovcem čarodějnic pohádala. Pevně věřila, že Sigmar jí dá potřebnou sílu. I když Marius býval Sigmarovým knězem a v srdci nepřestal věřit, viděl už příliš mnoho, než aby měl tu vášnivou, neústupnou víru jako ona. Ve strategii Kolna a Kircheho zaznamenal drobnou změnu. Dříve soud odkládali a zdržovali, ale teď se pokoušejí od sebe odvést pozornost. Kirche se snažil Maria přinutit, aby Ursulu obětoval, a vymyslel způsob, jak proces rychle a nepopiratelně ukončit. Kirche samozřejmě věřil, že Ursula selže; vzájemné podezírání by tak přestalo a město by se vrátilo k jakémusi normálnímu stavu. Pro Maria by to znamenalo, že tajný kartel operující v Badenhofu dokončil to, co dělal, ať už to bylo cokoli, a opět zmizí mimo dosah jakéhokoli trestu. Winckler přicházel zahradami, ze kterých se díky stovkám přihlížejících stal rozdupaný močál. „Soud vyšší mocí může začít," ohlásil. Ursula zvedla hlavu a přehlédla davy. Většinu lidí vyhnali z chrámových pozemků, takže se natěsnali na Sigmarstrasse nebo seděli či stáli na zdi kolem zahrad, aby měli lepší výhled. Sešla ze schodů, vzpřímená a důstojná. Marius šel několik kroků za ní. Pochmurné procesí kráčelo k bratru Theobaldovi, stojícímu vedle tažných koní určených pro soud vyšší mocí. Kněz držel opratě v jedné ruce a četl z knihy, kterou mu držel jeden z jeho soudních asistentů. Zastavili se před knězem a Ursula postoupila vpřed. „Jsi připravena podstoupit tento soud?" zeptal se Theobald, když před ním Ursula poklekla. Jednání přerušily vzdálené výkřiky a davem proběhlo vzteklé mumlání. Šířil se zmatek a část davu se pohnula. Lidé po sobě dupali ve snaze - 107 -
něčemu uhnout. Když se uvolnil prostor, narazil Ruprecht s vozem do jednoho ze sloupů brány, až se kamenné odštěpky rozlétly do všech stran. „Marie!" zařval a seskočil z kozlíku. Hrnul se jako býk davem, který byl mezi ním a lovcem čarodějnic, takže cechovní mistři, hospodyňky i děti padali na zem. Marius viděl, že v jedné ruce drží zakrvácené kladivo. Velký muž těžce dýchal a oči měl vytřeštěné strachy. „Koln je mrtvý!" řekl Ruprecht a snažil se popadnout dech. Lidé v doslechu zalapali po dechu a novinka se rozletěla davem. „Co se děje?" naléhal Kirche a prodíral se k lovci čarodějnic. „Vaši spojenci vás zradili!" zasyčel Ruprecht a popadl Kircheho za kabát. „Podřízli mu krk." „Zradili?" řekl Kirche zděšeně. „Tahle soudní fraška okamžitě skončí," řekl Marius, odstrčil Ruprechta a postavil se tváří v tvář radnímu. „Ten lovec čarodějnic je zrádce!" zvolal Kirche. „Je to agent Ostlandu! Chce ukončit soud!" Vzduch prořízly výkřiky a po Sigmarstrasse se začala šířit panika. „Co je to za darebáctví?" zeptal se Marius a sáhl po jílci meče. Dav se tlačil do zahrad. Marius se prosmekl kolem Theobalda, prodral se mezi lidmi a vyskočil nahoru na vůz. Přehlédl zmítající se dav a uviděl, jak se po cestě pohybuje hnědý koberec. Trvalo jen chvilku, než mu došlo, že jsou to tisíce krys, které proudí na chrámové pozemky z každého sklepa a uličky a ženou se přes všechno, co jim stojí v cestě. „Vyvolala hejno démonů, aby jí pomohli!" vykřikl někdo. „Upalte čarodějnici!" ozval se hlas v davu a tucty dalších to po něm okamžitě opakovaly. Zástup se pohnul vpřed; lidé lezli po zdi a tlačili se na Maria, který seskočil a pokoušel se dostat k Ursule. Dívka vykřikla, jak se po ní sápalo množství rukou. Marius tasil meč a sekl jím směrem dolů; jeho ostří zasáhlo jednoho z mužů do předloktí. Ruprecht přiskočil, rozmáchl se kladivem a všude propukl chaos.
- 108 -
KAPITOLA DESÁTÁ Zachránce BADENHOF, ZIMA NA POČÁTKU ROKU 1709 Když koně proběhli bránou na Bechafenstrasse, Kurt s Jakobem se zděšeně rozhlédli. Sloup dýmu viděli už ze vzdálenosti několika mil, a tak jeli, co jim síly stačily. Scéna, která je přivítala, nebyla vůbec domácky přívětivá, jak si Kurt představoval. Na domech byly vidět stopy po ohni a rabování, dokonce i tady na okraji města. Jednu chvíli si myslel, že zahlédl někoho, jak je potají pozoruje mezi pootevřenými okenicemi, ale osoba okamžitě zmizela mimo dohled. Jakob ukázal na zuhelnatělé trosky vypáleného skladiště a Kurt zrychlil. Město bylo podivně tiché. Jak jeli dál, byly známky násilí stále zřetelnější. Náhle bylo záhadné ticho porušeno vzdáleným křikem. Kurt pobídl Heldreda do cvalu a vjel na Sigmarstrasse, kde uviděl scénu jako z noční můry. Všemi směry prchaly houfy lidí a ulice byly plné krys. Některé byly velké jako psi. Ta havěť kousala a škrábala do všeho, co jí stálo v cestě. Kurt s hrůzou sledoval, jak lidé padají a mizí pod záplavou hlodavců. Snažil se projet tím zmatkem, ale tlak těl kolem Heldreda byl příliš silný, a tak seskočil na zem. Pleskl koně po pleci, aby utekl. Jakob se objevil vedle něho s lukem v ruce. Podívali se na sebe. „Co se děje?" křikl Jakob přes rámus ječícího davu. „Nemám tušení!" zavolal na něj Kurt a tasil meč. „Musíme najít Ursulu!" Prodírali se davem, který se nyní valil po Sigmarstrasse směrem k okraji města. Kurtovi přeběhla přes nohu krysa. Odkopl ji. Dav jím strkal doleva doprava a někdo se mu pokusil vzít meč. Kurt udeřil dotyčného vousáče pěstí do obličeje a odhodil ho stranou. Razili si cestu ke kraji silnice, kde bylo trochu víc místa. Zpanikaření lidé se nesnažili ukrýt, prostě jen prchali po cestě, jak nejrychleji mohli. „Ursula by mohla být ve svatyni," řekl Kurt Jakobovi. „Je to kousek dál tudy." Pokusili se procpat mezi lidmi, které víc zajímal útěk než boj. Krysy byly všude, lezly po zkrvavených mrtvolách, lidem ve vlasech, škrábaly po obličejích a působily všeobecný zmatek. Běhaly jim pod nohama, takže Kurt nejednou klopýtl, a jejich dychtivé pištění přehlušovaly výkřiky úzkosti a bolesti ozývající se kolem rytíře. Dál na ulici dav najednou zřídl a Kurt poprvé zahlédl svatyni a hřbitov. Na zdech kolem chrámu dosud bylo značné množství lidí. Mnozí z nich - 109 -
sráželi krysy klacky a jinými improvizovanými zbraněmi, ale ostatní věnovali pozornost něčemu nebo někomu uvnitř samotné svatyně. Poznal vysokého radního Kircheho, jak přechází sem tam a vykřikuje rozkazy. Ukázal na svatyni, něco zavolal a pak zmizel ve vratech. Ulice byla poseta mrtvolami lidí i krys a výkřiky a hluk boje se ozývaly zpoza zdí okolních domů. Marius stál na schodech svatyně a mával kolem sebe mečem. Ursula se schovávala za jeho zády. „Ustupte!" řval, srazil nějakého muže a skopl ho ze schodů. Většina lidí byli stoupenci Kircheho. Podle počtu klacků, kladiv a jiných zbraní bylo očividné, že přišli připravení na boj. Samotný radní zmizel, hned jak vřava vypukla, a Ruprecht ho pronásledoval. Marius s hrstkou svých mužů držel schody, ale bylo zřejmé, že pokud se Ruprecht nevrátí s posilou, budou zanedlouho přemoženi. Do schodů vyběhl s řevem muž s černou bradkou a páskou přes oko. Mával kolem sebe dřevorubeckou sekerou. Marius amatérský útok snadno odrazil a jeho meč projel muži paží, takže byl nucen zbraň upustit. „Přestaňte s těmi pitomostmi!" zařval Marius a odhodil zraněného stranou. „V tomto městě jsou nebezpečnější nepřátelé než tahle žena!" „Je to zplozenec Temných bohů!" zaječel nějaký muž. „Přinesla mor do města!" ozvalo se další obvinění. Dav se opět pohnul dopředu a Mariovi muži vyrazili. Jejich meče zahnaly necvičena útočníky zpátky. Náhle se rozhněvaný křik změnil ve vystrašený jekot. Z výšky schodů uviděl Marius černé chlupaté postavy, které vylézaly z domů na Sigmarstrasse a napadly lidi na zdi. Zaútočila vojska skavenů! Tvorové se hnali ohromující rychlostí vpřed doprovázeni přílivem krys. Sekali po lidech kolem chrámu zubatými dýkami a hrubými oštěpy. Útočníci dole pod schody o hrozbě, kterou mají za zády, zatím nevěděli, a proto se znovu pokusili dostat nahoru, což Maria překvapilo. Tak tak odrazil klacek, který mu mířil na hlavu. Síla úderu mu vyrazila dech. Když se chvatně sbíral se země, objevila se Ursula a kopla útočníka přímo do obličeje, takže se skutálel pod nohy těch, kteří šli za ním. „Schovej se uvnitř, ty zbrklá holko!" zavrčel Marius, zatímco se hrabal na nohy. Jeho muži podléhali přesile a začali ustupovat. V této napjaté chvíli Marius koutkem oka zahlédl něco divného. Jedné z mrtvol na trávníku trčel ze zad černě opeřený šíp. Marius se rozhlédl a uviděl muže, který vyšplhal - 110 -
na jednu ze soch, aby získal lepší pozici, a právě poslal do davu další šíp. Jeho cíle nebyly náhodné a Marius zpozoroval muže v plné zbroji, jak si rychlými a silnými údery pro-sekává cestu skrz dav. „Kurte!" vykřikla Ursula radostně. „Kurt?" otočil se Marius na Ursulu s tázavým pohledem. „Ano, to je určitě on!" zasmála se. Pak někdo vyšel ze dveří za nimi a Marius se rychle otočil s mečem ve střehu. Trochu se uvolnil, když viděl, že je to Ruprecht. „Ty druhé dveře jsou zabarikádované. Kirche je mrtvý," ohlásil podsaditý muž. „Jak?" zeptal se Marius, ale Ruprecht se jen zašklebil a významně pozvedl kladivo. S tuctem mužů, který Ruprechta doprovázel, dokázal lovec čarodějnic a jeho skupina zatlačit dav do zahrady. Když Marius prosekl hrdlo muži ohánějícímu se zrezavělým mečem, stanul tváří v tvář Kurtovi. Marius strnul, jako by do něho uhodilo. Ten muž před ním byl strašidlem z minulosti. Oči, nos, brada - nepochybně to byl baron Leitzig, kterého Marius nechal před lety popravit. „Parchante!" vykřikl rytíř a praštil lovce čarodějnic do obličeje pěstí v železné rukavici, až ho srazil k zemi. Kurt zvedl meč, aby zasadil poslední ránu, ale zasáhl Ruprecht. Několika rozmachy kladivem donutil rytíře ustoupit. Ursula se vrhla mezi oba muže a Kurt ji chytil kolem pasu. „Co to děláš?" zaječela. „Zachraňuji tě, tak buď zticha!" odsekl Kurt a opět se pokusil zaútočit na Maria. „Nech ho být, snažil se mě chránit!" křičela mu Ursula do ucha, ale on si jí nevšímal. Marius seděl na zemi omámený úderem do tváře a Ruprecht se přesunul mezi něho a rytíře. V tu chvíli se z davu vynořil hubený muž se zakrváceným nožem v ruce. „My teď jdeme!" vykřikl, popadl Kurta za rameno a všichni tri zmizeli ve vřavě. „Za ním!" vykřikl Marius. Vrhl se do masy bojujících mužů a nevybíravě rozdával rány mečem. Ruprecht po něm skočil a popadl ho za límec. Vytáhl jej dřív, než se mu mohlo něco stát. „Copak ses zbláznil?" řekl velký muž a táhl vzpouzejícího se lovce čarodějnic na schody. „Co to do tebe vjelo?" - 111 -
„Leitzig!" zavrčel Marius a zíral na postavu ve zbroji, klestící si cestu davem, dokud nezmizela z dohledu. Dosud byl omámen Kurtovou ranou. „To je baron Leitzig." „Kdo?" vyptával se Ruprecht a táhl Maria dál do schodů. „Ne, ne ten baron," řekl Marius a setřel si krev odkapávající z roztrženého rtu. „Je to syn barona Leitziga. Dřív jsem si toho jména nevšiml, ale když jsem ho viděl tváří v tvář, jsem si tím jistý. Ten muž musí být syn barona Leitziga." „A kdo je baron Leitzig?" vyptával se Ruprecht. Sledoval Mariův pohled a viděl mizející záda osterknechta. „To je ten vyznavač démonů, kterého jsem zabil za to, že zavraždil mou ženu," odpověděl Marius s tváří zkroucenou nenávistí. Ursula hlasitě protestovala, ale Kurt šijí nevšímal. Přehodil ji Heldredovi přes hřbet a s pomocí Jakoba rychle nasedl. Jakob pak odběhl najít svého koně. Ta strašná krysí stvoření už za nimi běžela ulicí. Moře rudých očí a špičatých zubů se neúprosně blížilo. Kurt nic takového nikdy předtím neviděl. Heldreda vyděsilo hemžení krys, a tak se rozběhl cvalem bez jediného dotyku ostruh. Na další křižovatce se k nim připojil Jakob. Pustil otěže a sundal luk, založil šíp a otočil se v sedle. Šíp se zabořil do hrudi jednoho z pronásledovatelů a odhodil ho, až narazil do tvora běžícího vedle něj. Zahnuli za roh a zmizeli tak pronásledovatelům z dohledu; hnali se k městské bráně, jak nejrychleji mohli.
- 112 -
ČÁST DRUHÁ KAPITOLA PRVNÍ Na sever KISLEV, PODZIM 1709 Ursula byla unavená a bylo jí zima. Kam až dohlédla, se do všech stran táhla opuštěná, ledová pustina, přerušovaná jen tu a tam roztroušenými řídkými lesy a vyčnívajícími skalisky. Stála u vchodu do malého úkrytu, který tvořily na sebe navršené balvany. Zbylo mezi nimi právě dost místa pro tři lidi, aby si mohli zapálit oheň a ulehnout ke spánku. Neměla tušení, jak se ty balvany na ledové pláni ocitly, ale nečitelné zbytky rytin uvnitř naznačovaly, že je to dílo lidských, nebo snad nelidských rukou. Přitáhla si kožešiny těsněji k ramenům, jelikož vítr vířil kolem skal v poryvech, které jí vháněly vlasy do obličeje. Zevnitř se ozývalo jednotvárné mumlání Jakobova hlasu. Ušklíbla se. Neměla chuť se vrátit a poslouchat rouhání, kterému se snažil naučit Kurta. Věděla, že když to udělá, rozčílí se. Ale venku byla lezavá zima a v prázdném žaludku ji hryzal hlad. Rozhodla se. Otočila se a se skloněnou hlavou vešla dovnitř. Malý oheň stačil na vyhřátí vnitřku jeskyně, takže mohla setřást z ramen kožešiny a použít je jako polštář. Kurt s Jakobem seděli na opačné straně ohně a potichu spolu rozmlouvali. Snažila se nevšímat si jich, ale jelikož neměla co na práci, přistihla se, že je poslouchá. „A Kjarl byl velký bojovník našeho lidu," říkal Jakob. „Khar ho obdařil silou medvěda a vedl mnoho nájezdů proti okolním lidem." „O Kharovi ses zmínil už několikrát, ale často mluvíš o tom, že je mnoho bohů," řekl Kurt. „Mnoho bohů, ano," řekl Jakob. „Já mluvím o bojovnících a Khar jejich bůh. Dává sílu a statečnost a v bitvě ho často voláme. Ale je tu také Slaresh, toho voláme v posteli a u poradního ohně. Jänz je bůh šamanů a vůdců. Vidí všechno, co děláme. Mnozí v něho věří, ale málokdo je dost vychytralý, aby se mu dařilo, protože Jänz často mění svou přízeň. Poslední z našich bohů je Nierg. Přináší nemoci a my mu často nabízíme oběti, aby odvrátil zrak od našich dětí. Muži, s kterými vy tu bojoval minulou zimu, byli muži Nierga." „Bohové, o kterých mluvíš, jsou odporní, hodní jen nenávisti," vyprskla Ursula. „Slyšela jsem o nich, ale v civilizovaných zemích mají jiná jména. - 113 -
Krvavý bůh, temný kníže, pán proměn a pán rozkladu. Na barbarské, bestiální věci je lépe nemyslit. Kurte, proč mu dovolíš, aby ti takové věci vyprávěl?" „Mí bohové silní, kde je Sigmar, když ho potřebuješ?" vysmíval sejí Jakob. „Sigmar mi poslal na pomoc tebe a Kurta," odpověděla a odvrátila se. „Možná že kdybyste nezasáhli, zachránil by mě jinak." „Přestanete se vy dva hašteřit?" řekl Kurt a vstal. „Už to poslouchám celé měsíce." „Musíš se ho zastávat?" stěžovala si Ursula. „Na Sigmara ses mě nikdy nezeptal." „Sigmara mám od dětských let až po krk," řekl Kurt. „Co udělal, aby mi ulehčil břímě mého života? Musel jsem se dívat, jak zabíjejí mou rodinu, a málem jsem ztratil i tebe. Po pravdě řečeno, Sigmar pro mě nic neudělal." „Přesně!" podtrhl Jakob své tvrzení mávnutím pěsti. „Bojuj v jeho armádách a nedá ti nic. Vidíte naše bojovníky. Jsou stateční a silní, bohové jim požehnali." „Kurte, víš, že tohle nemám ráda, proč se vždycky přidáš na jeho stranu?" zeptala se Ursula. Bývalý rytíř prošel jeskyní a položil Ursule paži kolem ramen. „Odešel jsem od osterknechtů, projel větrem a sněhem, abych tě zachránil ze chřtánu smrti," řekl. „Jaký další důkaz mé lásky potřebuješ?" „A co teď děláme?" zeptala se, setřásla jeho paži a odtáhla se od něho. „Je mi zima. Jsem unavená. Mám hlad. Proč jsi mě přivedl na tohle Sigmarem opuštěné místo? Co je to za lásku?" „Co mám ještě udělat?" zvedl ruce Kurt. „Kolikrát ti to mám říkat? Museli jsme opustit Ostermark, protože ten ďábel van Diesl by nás našel. Nemohli jsme jet do Ostlandu, nemůžeme překročit hory, a tak zbýval sever. Proč mi pokládáš pořád tutéž otázku?" „Protože pořád nevím, kam jdeme," odpověděla Ursula, praštila sebou na své kožešiny a sklonila hlavu. „Chci vědět, kdy konečně přestaneme utíkat." „Míříme na sever," řekl Jakob. „Vezmu vás ke svým lidem." „Cože?" zeptal se Kurt ostře. „S tím jsem nesouhlasil! Tví lidé tě vyhnali. Co tě vede k názoru, že k nim chci jít nebo že tě vezmou zpátky?" „Přináším moudrost," prohlásil Jakob. „Strávil jsem čas na jihu. Vy velký bojovník a já vás přivedu. Přivítají nás jako vyvolené bohů." „Já do Norsky nejdu," prohlásila Ursula chladně. - 114 -
„Ne, to nejdeme," ujistil ji Kurt a střelil po Jakobovi vzteklým pohledem. „Přečkáme někde zimu a potom znovu zamíříme na jih." „Nedaleko znám město," řekl Jakob. „Tungask. Lovci a obchodníci, pár mých lidí, nějací Kislevané." „Takže strávíme zimu v Tungasku, pak zamíříme na východ k horám a znovu na jih," rozhodl Kurt. „Marius nás nikdy nenajde. Zamíříme do Stirlandu. Celá provincie je stejně v troskách, můžeme tam začít znovu." „Totéž jsi říkal o Novestoku, a Marius nás tam málem chytil," povzdechla si sklíčeně Ursula. „A ve Verigradu také." „Ano, ale to bylo v létě," řekl Kurt. „Tři lidé se mohou přesunovat i v zimě, ale Marius a osterknechti ne. To jsem se loni naučil." „Jakého se nám v tom městě dostane přijetí?" zajímala se Ursula. „My tam v bezpečí," ujistil je Jakob. „Klidné město." „Jak je to daleko?" zeptal se Kurt a posadil se k Ursule. „Nejsem jistý," připustil Jakob. „Možná dva dny, možná týden." „A jsi si alespoň jistý, že to město dokážeš najít?" chtěl vědět Kurt. „Jsem," řekl Jakob. „Znám způsob, jak vědět věci - věci, co mi řeknou bohové." „Ale proč musíme pořád utíkat?" zeptala se Ursula. „Říkám vám, že Marius není náš nepřítel. Bránil mě a snažil se zajistit, aby můj soud byl spravedlivý." „Byla to jen past, jak mě přilákat, o tom se vůbec nedá pochybovat," řekl Kurt. „Čtrnáct let a pořád po mně jde. Je to šílenec." „Pořád tvrdím, že bychom se měli vrátit a vydat se Sigmarovi na milost," namítla Ursula. „Neudělali jsme nic zlého. Bylo by to lepší než vyhnanství, do kterého jsme se sami uvrhli. Doufala jsem, že konečně najdu domov a že se vezmeme. Nyní jsem znovu na cestách, a nejsem si jistá, kde můj život skončí. A navíc nevím proč." „Sigmar možná milosrdný, protože on slabý jako všichni vaši bohové, ale van Diesl ne," odfrkl si Jakob. „Jakmile nás on uvidí, podřízne nám krk." „Jakob má pravdu," souhlasil Kurt. „Ten muž je ztělesněné zlo. Řekl jsem ti přece, co udělal mojí rodině, a ty pořád doufáš, že od něho můžeš čekat nějakou spravedlnost. A co osterknechti? Víme, že mu dali k dispozici své lidi, viděli jsme je. Myslíš, že budou s dezertéry a vrahy zacházet laskavě?" „To jste si zavinili sami!" řekla Ursula opovržlivě. „Ty jsi musel zešílet. Co ti to vlezlo do hlavy, že jsi takhle utekl? A zabil jsi ty rytíře? Kurt, kterého jsem znala dřív, by to neudělal." - 115 -
„Udělal jsem to kvůli tobě!" odpověděl Kurt smutně. „Věděl jsem, že jsi v nebezpečí. Kolikrát ti to mám ještě vysvětlovat?" „A teď nejsem v nebezpečí?" namítla Ursula. „Máš dobrého muže," vložil se do toho Jakob. „To ty nechápeš?" „Měla jsem dobrého muže," podívala se Ursula na Kurta, který hleděl do plamenů nízkého ohně. „Ty jsi s ním něco provedl. Změnil se." „Jsem tady, víte?" probral se náhle Kurt. „Nemluvte o mně, jako bych tu nebyl. Všichni jsme unavení, a proto navrhuji, abychom se pokusili usnout a ráno nevyráželi příliš brzy. Trocha odpočinku naše bolesti vyléčí." O pět dní později narazili na přítok Lynsku. V Novestoku byli nuceni prodat koně a od té doby šli pěšky. Chůze drsnou, nehostinnou krajinou byla velmi namáhavá. Jakob je učil, jak lovit a nastražovat oka. Kurt s Ursulou se pomalu stávali odborníky na stahování lišek, zajíců a jiných zvířat. Byli vyčerpaní a stále hladoví. Dostatečně se najedli naposledy před měsícem, když se Jakobovi podařilo zastřelit šípem jelínka. Pro Kurta bylo jedinou útěchou, že Marius a jeho muži musejí čelit stejným obtížím v mnohem větším měřítku. Ve Verigradu pobyli sotva několik dní, když se do tohoto malého rybářského městečka přihnali rytíři Osterknachtu pátrající po nich. Jakob vyzvěděl, že pronásledovatelé byli unavení stejně jako uprchlíci a od místních požadovali jídlo pro tucet mužů. Té noci utekli s nadějí, že rytíři nebudou do jejich pronásledování příliš žhaví. Chvíli se zdálo, že měli pravdu. O dvacet dní později v Novestoku si znovu trochu odpočinuli a zvažovali, jestli nějakou dobu nezůstat. Peníze za koně by stačily na ubytováni a jídlo na několik týdnů. Ale čtyři dny po nich dorazili Mariovi zvědové. Byli jen čtyři a Kurt s Jakobem je příštího dne přepadli ze zálohy, když vyjížděli ven z města. Kdyby mohli, sebrali by jim koně, ale zasáhli místní, a tak byli nuceni znovu prchat. „Možná na západ odtud," uvažoval Jakob, když stál u potoka a rozhlížel se kolem. „Možná?" řekla Ursula. „Nejsi si moc jistý." „Ursula má pravdu," dodal Kurt. „Je to na západ, nebo na východ?" „Rozhlédněte se!" odsekl Jakob. „Co vidíte?" Kurt se rozhlédl po zimní krajině. Nízké mraky se táhly od obzoru k obzoru a jediné, co rozeznal, bylo pár kopců na severu. „Nic moc nevidím," řekl Kurt. - 116 -
„Vy najdete malé město na severu Kislevu bez orientačních bodů v krajině?" zeptal se Jakob. „Tady nejsou žádné cesty. Tohle není má země, ale už jsme blíž. Já říkám, že bohové ukazují cestu, ale vy nevěříte." „Ano, máš pravdu," omluvil se Kurt. „Zamíříme na sever. Pokud nic jiného, zavede nás to k Lynsku a na pobřeží, kde něco najdeme, i kdyby to nebyl Tungask." S ponurým pohledem na Kurta a Ursulu si Jakob hodil ranec na rameno a odcházel nalevo po břehu potoka. Ti dva ho chvíli pozorovali, než vyrazili za ním. „Proč Jakoba tolik nenávidíš?" zeptal se Kurt. Ursula chvíli neodpovídala, a tak šli mlčky. „Děsí mě," připustila nakonec. „To, co říká, jak se na mě dívá, jak se dívá na tebe. Nevěřím mu." „Ale stará se o nás dobře, koneckonců mohl nás kdykoli opustit," poukázal Kurt. „Ale proč?" zeptala se Ursula přímo. Jakobovo vysvětlení, že chtěl odejít od osterknechtů a spoléhal na Kurtovu ochraňuji neuspokojilo. Očividně byl dostatečně schopen se postarat sám o sebe, v téhle divočině rozhodně víc než Kurt nebo ona. „Včera večer připustil, že se chce vrátit do Norsky. Sloužíme mu jako trofej." „V tomhle mi nikdy nelhal," řekl Kurt. „Myslí si, že mě bohové poznamenali, a chce zůstat v mé blízkosti." „Jeho bohové jsou zlí," vyprskla Ursula. „Viděla jsem ho malovat na zem symboly krví z králíka. A viděl jsi, co vyřezal z parohů toho jelínka? Tohle jsou temné, bezbožné věci!" „A jak to víš?" zeptal se Kurt. „Odkdy je z tebe takový učenec?" „Víš, o čem mluví, o bozích severu." Zděšeně ztlumila hlas a rozhlédla se, jako by pouhá zmínka o silách Chaosu mohla přivolat na ni a na Kurta zkázu. „Slyšela jsem o nich při kázáních, kněží nás varují před Temnými bohy, kteří zatratí tvou duši. Viděl jsi tvory, kteří žijí na Střeše světa — ti věří v bohy severu. Nechceš přece vypadat jako oni!" „Jsem ochoten věřit spíš Jakobovi než povídačkám starých kněží, kteří v životě neviděli to, o čem mluví," řekl Kurt s pohledem upřeným do ledové vody v potoce. „Měla bys poslouchat, co říká. Nikdy jsem neměl na nějaké bohy čas, ale když ho vyslechneš, pochopíš, proč mu důvěřuju. Tohle je drsná země a dál na sever je to ještě horší. Jeho lidé jsou primitivní, to nepopírám. Ale jsou silní, nejen na těle, ale i na duchu a ve víře. Uvědom si, že jsem s nimi bojoval. Viděl jsem je. Viděl je van Diesl? Možná mají kruté bohy, ale je krutá doba a tohle jsou krutá místa." - 117 -
„Ale sám jsi říkal, že byli nakažení," namítla Ursula. „Jak můžeš věřit bohu, který svému lidu udělá něco takového?" „Jak můžu věřit bohu, který dovolil, aby ti ubližovali?" vrátil jí to Kurt. „Celý život jsi v něho poctivě a horlivě věřila, a přesto se Sigmar jen díval, jak tě ženou od města k městu, vysmívají se ti, nadávají a bijí tě." „Musím ti něco říct," řekla Ursula tiše. Tón jejího hlasu Kurta přiměl zastavit se. „Co je to?" řekl. Ursula váhala. Opravdu může Kurtovi svěřit své tajemství? Málem se při tom pomyšlení rozesmála. Od soudu už to přece nebylo žádné tajemství, řekla to přede všemi v chrámu. Když to mohla prozradit tehdy, určitě to může říct i svému milovanému. Zhluboka se nadechla a podívala se Kurtovi přímo do očí. „Sigmar mě vedl," řekla a hledala na jeho tváři stopy znechucení nebo strachu. „Občas mám vize." „Vize?" zeptal se Kurt. Vypadal zaujatě a nijak vyděšeně. „Jaké vize?" „Vize," odpověděla Ursula prostě. Kurtův naprostý nedostatek reakcí ji trochu zklamal. Očekávala překvapení, úžas, možná i odpor, ale ne netečnost. „Jako sny v bdělém stavu. Varuje mě a vede mě. Zdá se, že ti to vůbec nedělá těžkou hlavu." „A kdy jsi měla poslední vizi?" zeptal se Kurt. Nevšímal si její poznámky a uchopil ji pod paží. Opět vyrazil na cestu, ale Ursula ho zadržela. „Ty mi nevěříš? Jsem ti k smíchu?" řekla a zamračila se. „Ne!" zavrtěl Kurt hlavou. „Věřím ti a chci o tom vědět všechno. Ale jestli nepůjdeme, Jakob se nám ztratí." Norskan už skutečně mizel za hřebenem kopce před nimi. Postupoval kupředu velice rychle. Vyrazili rychlou chůzí, aby se ho pokusili dohonit. „Tak kdy jsi měla naposled vizi?" zeptal se Kurt znovu. „Když jsem byla ve vězení," řekla Ursula a zarazila se. „Nezlobíš se, že jsem to před tebou tajila?" „Možná jsem v posledních měsících udělal věci, kterých bych měl litovat, ale ještě jsem se nezměnil v pokrytce," odpověděl s trpkým úsměvem ve tváři. „Bylo by ode mne nespravedlivé tě odsuzovat, když jsem i já měl před tebou tajemství. Takže teď už k sobě budeme upřímní, ano?" „Ano," odpověděla s úsměvem a pevněji stiskla Kurtovu paži.
- 118 -
Uprostřed odpoledne dalšího dne se Jakob zasmál a ukázal na hustý les vzdálený pár mil. „Tungask na druhé straně těch stromů," řekl vesele. „Teď mi věříte?" „Až budeme sedět u ohně s nějakým jídlem v žaludku, odpustím ti spíš," zabručela Ursula. „Jak daleko ještě?" prohlížel si Kurt les. „Zdá se být rozlehlý." „My zkrátíme to jedním rohem," ukázal Jakob na jihozápadní cíp lesa, kde se zapadající slunce třpytilo na hladině klikatého potoka. „My jsme tam po soumraku." „Tak to bychom měli přidat do kroku," řekl Kurt a vyrazil. Když slunce zapadalo, došli na kraj lesa. Vysoké borovice se vypínaly k nebi nad jejich hlavami a půdu mezi kmeny stromů pokrýval řídký koberec z kapradí. Zpočátku se jim šlo dobře, podrost kolem potoka nepředstavoval žádný problém. Ale když padla tma, překážek v cestě přibývalo, až nakonec museli potok opustit, protože už nedokázali zdolat propletenec kořenů a listí. Stočili se mírně na jih a pak znovu na západ. Snažili se držet na dohled potoka, ale země místy klesala a stoupala a brzy měl Kurt dojem, že se ztratili. „My pořád míříme na západ, Tungask najdeme," ujišťoval ho Jakob. „Ale kde je západ, když vůbec nevidíme hvězdy," namítl Kurt a vzhlédl k husté síti větví nad sebou. Ursula se držela stranou, kopala do větviček a něco si pro sebe mumlala. „Nechoď moc daleko, kdo ví, co je v těch lesích," zavolal za ní Kurt. Kysele se na něho ohlédla přes rameno a shodila ranec pod strom, aby se na něj mohla posadit. „Proč vy svou ženu necháte, aby s vámi takhle zacházela?" zeptal se Jakob a zadíval se na Ursulu. „Mí lidé mají rádi silné ženy, ale ony se chovají slušně." „Nech ji být a pamatuj, kde je tvoje místo," zavrčel Kurt vztekle. „Kolik šípů ti zbylo, Jakobe?" zavolala tiše Ursula. Norskan k ní došel, sundal z ramene luk a vytáhl šíp z toulce přivázaného k ranci. Kurt šel za ním a zjistil, že nedaleko je malá mýtina. Byla temná, mraky byly tak husté, že jimi nepronikalo měsíční světlo, ale přesto viděl, že se ve tmě něco pohybuje. „Vlk," zašeptal Jakob, založil šíp a začal se opatrně plížit kupředu. Sledovali ho, jak přikrčen přebíhá od stromu ke stromu. Kurt pozoroval vlka, který podle všeho bezcílně přecházel sem a tam. Jakob se schoval za kmen nevysoké borovice a zvedl luk. - 119 -
„Pozor!" vykřikla Ursula a vyskočila. Tasila lovecký nůž a rozběhla se, až zvířila oblak suchého jehličí. Kurta to překvapilo a trvalo mu několik úderů srdce, než zareagoval a vrhl se za ní. Jakob se překvapeně díval, co se děje. Teprve teď Kurt uviděl dva přikrčené vlčí stíny běžící podrostem zleva k Jakobovi. Byly už jen tucet kroků od seveřana. Ursula ukázala nožem a Jakob se ohlédl. Kurt tasil meč a proběhl kolem Ursuly, aby zvířata zastavil. „Postarej se o toho na mýtině!" zavolal, když si všiml, že první vlk má v úmyslu přidat se ke svým druhům. Jakob vystřelil na jednoho z vlků běžících k němu. Trefil ho do ramene. Vlk klopýtl, padl, ale opět se zvedl na nohy. Jak se Kurt hnal k nejbližšímu zvířeti, uvědomil si, jak jsou velká. Plece vlků mu sahaly až k pasu a jejich srst se nepřirozeně leskla. Kurt byl už jen několik kroků od zvířete. Na okamžik zahlédl slintající čelist běžícího vlka a zeširoka se rozkročil, aby se mohl zapřít, až na něho zvíře skočí. To ale místo toho uhnulo doprava a kroužilo pomalu kolem něj. Kurt se otočil, aby ho měl stále na očích, a tehdy vlk překvapivě rychle zaútočil Kurtovi na nohu. Meč mu neškodně proletěl nad hlavou. Zuby zvířete sklouzly po stehenním chrániči a Kurt zaslechl vyštěknutí, ale síla nárazu způsobila, že ztratil rovnováhu a klesl na jedno koleno. Vlk odskočil, potřásl hlavou a vzápětí zaútočil znovu. Tentokrát čelisti chňaply Kurtovi po obličeji. Rytíř se svalil na záda a bodl. Meč vyryl zvířeti krvavou čáru na levé pleci a hladce mu zajel do těla. Kurt se právě zvedá} na nohy a připravoval se k obraně, když mu do zad narazilo něco těžkého a mrštilo to s ním dopředu. Omráčeně se ohlédl a zjistil, že mu zraněný vlk chňape po nohou. Pak se objevila Ursula ječící zplna hrdla. Vrhla se na vlka, vrazila mu nůž do zad a přinutila ho tak pustit Kurtovu nohu. Zvíře se svíjelo na zemi a snažilo se po dívce chňapnout, ale ta vytrhla nůž a znovu ho vší silou bodla. Zavrčení obrátilo Kurtovu pozornost k druhému vlkovi. Silně krvácel a vlekl se se skloněnou hlavou pryč. Když zaznělo ostré zavytí, vzhlédl, pak se otočil a utekl do tmy. Kurt se obrátil k Ursule. Viděl, že leží na zádech, pokouší se popadnout dech a mrtvola vlka jí leží přes nohy. „Jakobe?" zavolal. „Jsem tady," odpověděl Norskan a proběhl stíny s lukem v ruce. „Ten další utekl." „Co sis myslela, že děláš?" vyštěkl Kurt na Ursulu. Ukázal na štíhlý meč, který jí visel v pochvě u pasu. „Proč jsi nepoužila tohle?" - 120 -
„Já?" začala schlíple. „Bude mi to chvíli trvat, než si na něj zvyknu. A byla bych ráda, kdybys věnoval víc času tomu, abys mě s ním naučil správně zacházet. Moc nepomůže, když s ním jen tak mávám kolem sebe." „Dobrá," řekl Kurt, zvedl Ursulu a pevněji objal. „Strávíme víc času výcvikem, jakmile se usadíme v Tungasku." Všichni tři chvíli odpočívali. Seděli pod stromem a pozorně se rozhlíželi, jestli se vlci nevracejí. „Zdá se mi to, nebo byli mazanější než normální vlci?" prolomil Kurt mlčení, zvedl se a hodil si ranec na záda. „Teď vy na severu," odpověděl Jakob a také vstal. Sehnul se, aby pomohl Ursule, ale ta se mu vytrhla a zvedla se sama. Jakob pokrčil rameny a pokračoval: „Severní zemí se šíří dech bohů. Všichni jej dýchají - lidé, rostliny, zvířata, ptáci. Všichni mnohem chytřejší, všichni silnější. Vy už ne v Císařství." „Ne, to nejsme," přisvědčila Ursula zasmušile. Když chvíli před půlnocí kulhali přes most do Tungasku, byli všichni tři potlučení a unavení. Město se skládalo z nízkých srubů a dřevěných chatrčí. Úzkými okny problikávalo světlo ohně. Jakob je vedl městem k mohutnému borovicovému kmeni stojícímu v jeho středu. U tržiště se nacházely dvě patrové budovy a do jedné z nich je Jakob vzal. Když otevřel dveře, poutníky přivítalo praskání ohně a halas hovoru, který se z nich vyřinul. Podlaha uvnitř byla posypána pilinami a stál tam nábytek vyrobený ze sudů a prken všech tvarů a velikostí. Ve vzduchu visel kouř z dýmek a místností se rozléhal veselý smích. Zamířili k hučícímu ohni, ale málokdo z návštěvníků hospody jim věnoval pozornost. Jakob šel k pultu - řadě sudů vysokých do pasu, na nichž leželo drsné borové prkno -a krátce promluvil s mužem, který stál za ním. Se širokým úsměvem se vrátil ke Kurtovi a Ursule. „Lars je syn Hengrista, on to tu vedl, když já tu byl poprvé," oznámil. „Jeho otec pověděl moc příběhů o mně, říkal a můžeme tu zůstat, jak dlouho chceme." „To zní docela přátelsky," okomentovala to Ursula a rozhlédla se. „Můžeme, prosím, dostat něco k jídlu?" „Dnes večer my mít dobré jídlo za nic," popleskal Jakob Kurta po rameni. „Pojďte, sedneme a odpočineme." Posadili se na lavici u stolu blízko ohně a setřásli ze sebe zablácené kožešiny. Jakob si odešel promluvit se skupinou světlovlasých seveřanů, - 121 -
kteří pili z dlouhých rohů na druhé straně místnosti. Řekl, že se pokusí zjistit, jaké zprávy se dostaly sem do tak vzdálené osady. Kurt si prohlédl škrábance na noze, ale nebylo to nic vážného, jen trocha odřenin pod kolenem, kde ho kvůli řemínkům zbroj úplně nechránila. Ursula měla škrábanec na bradě, a proto požádala o vodu, aby si jej mohla vymýt. Kurt vzal hadřík a s úsměvem jí omýval obličej. „To, cos udělala, bylo velmi statečné a velmi hloupé," řekl a namočil hadřík do misky. Ve vodě se rozvířilo bláto a krev. „Co?" zeptala se Ursula a trhla sebou, když se znovu dotkl rány. „Zaútočit na vlka takovým způsobem, jak jsi to udělala ty," odpověděl Kurt. „Bylo by to hloupé, kdybych nad tím přemýšlela," řekla Ursula. „Ale na přemýšlení nebyl čas. Viděla jsem, že jde po tobě, a jednala jsem. Abych přiznala pravdu, dost jsem se bála." „Všichni jsme byli vystrašení. Záleží na tom, co uděláme, ne co cítíme," ujistil ji Kurt. „Jsem na tebe velmi pyšný. Teď už chápu, jak jsi mohla přežít sama tak dlouho." „Víš, že jsme úplně zapomněli na moje narozeniny?" řekla Ursula. „Nedlouho poté, co jsme překročili hranice Kislevu." „Promiň, neuvědomil jsem si to." Kurt odložil hadřík a vzal ji za ruku. „Víš, mohli bychom dostat vlastní pokoj. Jakob tam nebude." „Vím, co tím chceš říct, ale ještě nejsme oddáni," usmála se na něho Ursula. „Oddáni?" zasmál se trpce Kurt. „Jak bychom se teď mohli vzít? Podívej, už nejsem u osterknechtů a už ani nejsme v Císařství. Můžeme si dělat, co chceme. K čertu s jejich zákony a pravidly!" Ursula mu vytrhla ruku a zahleděla se do ohně „A to byl jediný důvod?" zeptala se. „Kvůli osterknechtům? A co láska a úcta ke mně? Na tom nezáleží?" „Samozřejmě že ano," ujistil ji Kurt a položil jí ruku na rameno, ale ona se odvrátila a rozzlobeně ji setřásla. „Co jsme odjeli z Badenhofu, pořád si jen stěžuješ a obviňuješ mě z kdovíčeho. No tak, teď jsme volní a já tě miluji. V čem je problém?" Ursula se na něho podívala a v koutku oka sejí objevila slza. „Jsme daleko na severu, míle od míst, kde jsme žili, obklopeni cizinci a barbary," řekla. „Ale ráda bych si myslela, že něco z toho, jak jsme byli zvyklí žít, nám ještě zůstalo. Řekl jsi, že půjdeme do Stirlandu a začneme znovu. Proč nepočkat do té doby?" - 122 -
„Bývala jsi tak vřelá a vstřícná," odpověděl Kurt. „Bojím se, že ti z ostrého větru nezmrzla jen kůže, ale i srdce." „Jak můžeš říct něco tak strašného!" vykřikla Ursula. „Změnil ses, a ne k lepšímu. Ten Jakob ti vykládal kdovíjaké nesmysly. Opravdu bys mu neměl naslouchat." „No, takže jsme zpátky u Jakoba," povzdechl si Kurt. „Nemá smysl s tebou mluvit, když máš takovou náladu. Nezměnil jsem se jenom já. Zasáhlo nás to všechny a raději bychom měli začít žít s následky toho, co se stalo." Ursula vstala a ohlédla se na Kurta. „Seženu Jakoba, aby pro mě opatřil samostatný pokoj," řekla. „Ty se můžeš dnes večer zahřívat u ohně." A s tím od něho odešla.
- 123 -
KAPITOLA DRUHÁ Lovečtí psi KISLEV, PODZIM 1709 „Přiveďte toho vousatého zbabělce sem!" zařval Marius a mrštil číší s vínem po rytíři stojícím ve dveřích. Mladý voják se podíval na Ruprechta, který mu kývnutím hlavy naznačil, aby odešel. Marius se utábořil se svými muži ve staré strážní věži asi dvacet mil na jih od Lynsku, zatímco osterknechti si postavili stany kolem zříceniny. Spolu s Ruprechtem se usadili v troskách horní strážnice. Déšť kapal skrz rozbitou dřevěnou střechu navzdory tomu, že se to narychlo pokoušeli opravit. Marius přecházel sem a tam, svíral a rozvíral pravou pěst a hleděl do země. Sebral číši, otřel okraj rukávem a pak vzal láhev ležící na zemi vedle hrubého slamníku, který používal jako postel. Nalil posledních pár kapek do číše, vztekle zavrčel a odhodil prázdnou nádobu, až se roztříštila o kamennou zeď a zem pokryly střípky zeleného skla. „Uklidni se, Marie," konejšil ho Ruprecht. „Piješ už od soumraku a jsi unavený. Odpočiň si trochu a ráno si promyslíme, co dál." „Přiveď mi Filandanta, Ruprechte," řekl Marius tiše. „Prosím, můj nejvěrnější. Ti rytíři nemají přede mnou žádný respekt, vidím jim to na očích." „Přísahali, že ti budou sloužit a chytí toho zrádce," snažil se Ruprecht vyvrátit obavy svého pána. „Filandantis je unavený, stejné jako my všichni. Možná ráno znovu trochu nabyde sil. Je starý, pochod a chlad ho vyčerpávají." „Ani já nejsem zrovna mladík," odsekl Marius hlasitě a vypil zbytek vína. „Slyšíš, že bych si stěžoval? Ne. Spravedlnost našeho lovu mi dává sílu. Krčím se jako spráskaný pes, když přijde déšť a vítr? Ne! Živly nejsou mým protivníkem, protože stejně jako jsou na překážku mně, jsou na překážku i mé kořisti." „Jsi skvělý muž a na tvé výpravě tě žene pomsta," připustil Ruprecht. „Ale my jsme jen obyčejní lidé, a i když jsi pro nás zářným příkladem, potřebujeme si odpočinout a potřebujeme jídlo." „A co bych podle vás měl dělat?" vykřikl Marius. „Otálíme a ztrácíme čas, zatímco naši nepřátelé míří zpět do srdce Temnoty tam na severu!" „Měli bychom zůstat pár dní v Novestoku," řekl Ruprecht stroze. „Moc nás ženeš." „Myslel jsem, že ty mě podpoříš," zamumlal Marius, natáhl se na slamník a odhodil číši na podlahu. „Místo toho mě odrazuješ." - 124 -
„Mám o tebe strach, Marie," řekl Ruprecht tiše. Lovec čarodějnic k němu vzhlédl a uviděl jeho čestný, otevřený obličej. „Je mi to líto, Ruprechte, opravdu," omluvil se Marius a svěsil hlavu. „Máš pravdu, tahle potřeba spravedlnosti mě spaluje jako horečka. Rozpaluje mi krev, ale zároveň mě požírá." „Netrpíš jen touhle horečkou," řekl Ruprecht. „Co tvá rána?" Při bojích v Badenhofu skaveni povraždili mnoho místních lidí a Marius se svými muži si museli probojovat cestu ven a město opustit. Lovec čarodějnic byl zasažen skaveni čepelí a rána několik týdnů hnisala, dokud ho Ruprecht nedonutil navštívit Shallyiny kněžky v Erengradu. Několik dní poté, co je skaveni donutili utéct, dorazil oddíl osterknechtů. Marius jim oznámil, že Badenhof je nevyléčitelně nakažený, a s apelováním na pradávnou moc svého postavení nařídil, aby bylo město spáleno. Ruprecht se zachvěl při vzpomínce na výraz nenávisti v tváři lovce čarodějnic, když naléval olej do městských stok a nakonec hodil dovnitř zapálenou pochodeň. Měl v očích šílený třpyt, když sekerou rozbíjel chrámové lavice v Sigmarově svatyni a z jejich dřeva přikázal postavit velkou hranici. Bratr Theobald útok skavenů přežil, ale dokumenty nalezené na radnici prokázaly, že peníze vyplácené skaveny za vyzvědačství a potraviny si našly cestu i do jeho pokladnice. Ruprecht tušil, že právě kněz nastrčil Ursulu jako oběť mající zakrýt aktivity spiklenců. Marius našel Theobalda ukrytého na půdě, kde bydlívala Ursula. Lovec čarodějnic odtáhl ječícího kněze do svatyně, přivázal ho k soše boha a nechal ho prosit Sigmara o odpuštění, zatímco plameny stravovaly budovu. Takhle bezlítostného a násilnického ho Ruprecht neznal. Nikdy dosud se u Maria nesetkal se samoúčelnou krutostí, přestože samotnému se mu několikrát udělalo nevolno, když jeho přítel mučil lidi, aby vyjevili svá temná tajemství. Ale za poslední měsíce Mariovo šílenství narůstalo, a i když se to Ruprecht snažil před muži zatajit, začínali mít podezření ohledně stavu mysli svého vůdce. „Bolí to, ale už mě to moc neobtěžuje," řekl Marius a podvědomě si mnul jizvu na paži. „Rána na duši je hlubší. Zrada té prokleté ženské! Celou dobu si se mnou pohrávala jako s bláznem. Byla ve spojeni s Leitzigem a jeho sluhy. Jak jsem mohl být tak slepý?" „Ošálila nás všechny, Marie," uklidňoval ho Ruprecht, i když v hloubi srdce pochyboval, že spiknutí, o němž Marius mluvil, existuje. Myslel si, že Ursula byla v celé záležitosti jen nevinným pěšákem, ale neodvažoval se o tom s Mariem diskutovat, dokud byl v té vražedné náladě, která ho - 125 -
posedla, když se objevil Kurt Leitzig a pokusil se ho zabít. Jakákoli zmínka o jméně bývalého rytíře Maria rozzuřila nebo uvrhla do tiché melancholie. Kromě první zmínky ohledně smrti jeho ženy neposkytl jiné ospravedlnění své nenávisti. Ruprecht byl dost moudrý, aby věděl, že člověka pohání mnoho běsů. Možná že připomínka dřívějšího selhání vyvraždit rod Leitzigů znovu otevřela nikdy úplně nezhojenou ránu v Mariově duši. Zachrápání vytrhlo Ruprechta z úvah. Viděl, že lovec čarodějnic leží stočený na lůžku a tvrdě spí. Ruprecht potřásl hlavou a došel ke dveřím, kde se posadil na své lůžko a opřel se o zeď. Zmáhala ho únava, a tak netrvalo dlouho, než mu hlava padla na prsa a připojil se ke chrápání svého pána. Druhý den ráno se Marius probudil s bolavou hlavou. Protřel si kalné oči, svalil se ze slamníku a namáhavě se vyškrábal na nohy. Vylil si na hlavu džbán poloslané vody, který stál u postele. Ruprecht spal u dveří. Marius přistoupil k němu a setřásl mu do obličeje pár kapek vody. Ruprecht okamžitě vyskočil. „Ty jsi ale stráž!" zasmál se Marius. „Myslel jsem, že spíš u dveří, abys mě chránil před zradou mých vlastních lidí!" „Spíš abych ti zabránil budit je v tuhle nelidskou hodinu, zatraceně," zabručel Ruprecht a vzhlédl k děrám ve střeše, jimiž byla vidět temná obloha. „Proč tak časně?" „Měl jsem sen," pronesl Marius tišším hlasem. „Na nebi byly bouřkové mraky a zasáhl mne blesk. Nezabil mne, spíš mě zvedl do vzduchu a protékal mnou proud energie." „To je dobré," povzdechl si Ruprecht a s bručením vstal. Na tyhle stavy vzrušení byl zvyklý, v poslední době charakterizovaly Mariovu osobnost stejně jako melancholie. Předtuchy byly nejvíce znepokojujícím aspektem změny Mariovy osobnosti. „Nevidíš v tom znamení, můj dobrý příteli?" zeptal se Marius, kterého Ruprechtova reakce poněkud sklíčila. „Znamení se nenajím," řekl Ruprecht. „Kdybys řekl, že jsi dostal ovci, byl bych veselejší." „Nemůžeš se živit vírou, pupkáči?" zavtipkoval Marius a pleskl hřbetem ruky Ruprechta po pohublém, ale přesto ještě znatelném břiše. „Věřím v Ulrika, vzpomínáš?" odpověděl Ruprecht a lítostivě si utáhl opasek kalhot, aby předvedl, o kolik zhubl. „Ten miluje zimu a miluje vlky. Ubožák, jako jsem já, se bez jídla neobejde." - 126 -
„Strávíme tu ještě jeden den a vyšleme muže na lov," oznámil Marius k Ruprechtovu překvapení. Když.viděl výraz svého druha, zavrtěl hlavou. „Možná jsem byl opilý, ale nepřišel jsem o rozum. Pamatuji si, co jsi mi říkal, a děkuji ti za to. Muži, kteří putují s prázdným žaludkem, nedokážou bojovat a skuhrají jako staré báby. Ale oplátkou za tuto laskavost očekávám, že se všichni poženou na sever, jakmile nám ten vetchý blázen Filandantis řekne, kam jít." „Nech věštce dnes odpočinout," radil mu Ruprecht. „Povolal jsi ho mnohokrát od chvíle, kdy jsme přišli do téhle pustiny." „K čemu je věštec, který nemůže věštit?" zeptal se Marius cestou ke dveřím. „Přiveď ho po snídani sem a já si s ním promluvím." „Snídaně?" zasmál se Ruprecht. „Studené hovězí a mizerná voda, nic jiného nebude." „Musíš se živit vírou, Ruprechte," řekl Marius. „Živit se vírou." * * * Mnozí lovci čarodějnic byli ohledně využívání věštců opatrní, viděli v nich jen o málo lepší tvory, než byli ti, které lovili. Marius byl pragmatičtější. S Filandantem se poprvé setkal v Nulnu. Donesl lovci čarodějnic informace o kultu boha rozkoše, který měl své sídlo v hraběcím paláci. Věštec byl podroben sedmi zkouškám čistoty: přísaze na Sigmarovu knihu, ponoření hlavy do svěcené vody, líčení Sigmarových čtrnácti zkoušek s posvátnou ikonou v ruce, jednodennímu půstu a poté snědení bochníku upečeného z mouky pocházející z církevních mlýnů, převážení kapky krve zkoumané s kapkou svěcené vody, kdy váha obou musela být stejná, po dni stráveném modlitbami projetí rukou beze zachvění skrz plamen svíčky z katedrály a nakonec pořezání ruky stříbrnou dýkou a druhého dne prozkoumání rány, jestli na ní nejsou známky rozkladu. Tomu všemu ho Marius podroboval jednou za rok. Podle tradic sigmaritské církve i svého řádu byl věštec uznán za nedotčeného Temnými bohy. Přesto někteří členové církve použití magie neschvalovali, ať už to bylo pro jakýkoliv účel. Marius je považoval za omezené hlupáky. Nakonec se Marius rozhodl sejít dolů a vizionáře navštívit, místo aby čekal, až ho přivedou. Filandantis se ubytoval v malém bílém kuželovém stanu stranou od rytířů. Když Marius odhrnul klopu, přivítal ho závan kadidla. Jednou z věcí, které lovce čarodějnic rozčilovaly, bylo, že celý náklad jednoho poníka se skládal z věštcových zásob, ale pokud se nechtěl zříct jeho služeb, nemohl s tím nic dělat. - 127 -
Věštec seděl na modlitebním koberečku uprostřed stanu s hořící kadidelnicí před sebou. Měl hubený a vrásčitý obličej s ježatým knírem a vousem visícím až na prsa. Byl zahalený do vlněného šatu a pláště, ale nohy měl bosé a zdálo se, že na nich má omrzliny. Oči měl otevřené, ale nevnímající, a Marius věděl, že ho Filandantis nevidí. Posadil se vedle věštce a čekal. Nemělo smysl vyrušovat ho z transu; znal příliš mnoho historek o posednutí démony, šílenství a tělesných poraněních způsobených takovým unáhleným jednáním. Zanedlouho se do věštcova strnulého pohledu vrátil život. Stařec několikrát prudce zamrkal a pak se podíval na Maria. „Proč jsi zde?" vyštěkl. „Ty jsi věštec, takže bys to měl vědět," odpověděl Marius. „Nepotřebuji svůj dar, abych věděl, že jsi mne přišel obtěžovat kvůli dalšímu vidění té čarodějnice a jejího milence," zamumlal Filandantis. „Trápíš mě s tím a štveš mě kvůli tomu už celý týden a říkám ti, stejně jako jsem ti to řekl včera, předevčírem i den předtím, že je ještě nemohu vidět. Můj dar je jako studna. Pokud z ní čerpáte příliš, riskujete, že vyschne. Potřebuje čas, aby se znovu naplnila, a proto si musím odpočinout, čehož se mi za posledních pár měsíců dostalo žalostně málo." „Neustále si stěžuješ na mizerné podmínky, a přesto jdeš stále se mnou," poznamenal Marius a vstal. „Sám bych se vrátit nemohl, ne?" řekl věštec a zavřel oči. „Navíc jsem už tenkrát před lety mohl zůstat v Nulnu, ale mám podezření, že teď by mne tam nějaký příliš horlivý přívrženec vašeho řádu postavil na hranici." „Čas nečeká - zítra vyrážíme a já potřebuji vědět, kam jít," naléhal Marius. „To je jednoduché a přišel bys na to sám, kdyby ses na chvilku zamyslel," odpověděl Filandantis. „Míříme už dva měsíce na sever bez jakýchkoli změn. Zamiř na sever, van Diesle, a přiblížíš se tak ke své kořisti."
- 128 -
KAPITOLA TŘETÍ Bestie ZEMĚ TROLŮ, POČÁTEK ZIMY 1709 „Pořád říkám, že vy panikaříte," řekl Jakob, oklepal si sníh z kožešin a hodil hromádku dřeva Kurtovi k nohám. „To jenom sen, to neznamená nic." „Věřím Ursule," tvrdil Kurt a posadil se na přikrývku. „Řekla mi, že se její vize vždy splnily, takže není důvod o tom pochybovat. Zatím každá vize, kterou měla, se ukázala být pravdivá." „Řekla jen, že vidí vás bojovat s lovcem čarodějnic," namítl Jakob. „Neznamená, že on nás najde v Tungasku, netřeba utíkat tak brzy. Proč věříte jí? Proč věříte Sigmarovi? Copak já neprokázal, že mí bohové silní? Vedl vás do Tungasku s jejich pomocí? Kde byl Sigmar tehdy? Necháváte se vést tou ženou jako poník." „Nevím, proč neměla žádné vize až do včerejška," zlobil se Kurt. „Oba mi pořád vnucujete, abych věřil tomu nebo onomu. Nevím, co si mám myslet." „I kdyby vize byla pravda," připustil neochotně Jakob a pokrčil rameny, „to neznamená, že prohrajete boj s Mariusem." „Nebudu znovu riskovat Ursulin život!" odsekl Kurt. „Chci ji držet od toho netvora co nejdál." „Ona dělá potíže, ona pořád říká, aby my vrátili," řekl Jakob, popadl Kurta za rameno a otočil ho k sobě. Bývalý rytíř ho se zavrčením odstrčil. „To už nikdy neříkej!" řekl. „Pamatuj, že ona je ten důvod, proč jsem odešel od osterknechtů, a ona je ten důvod, proč pořád takhle utíkám. Ne ty! Pomohl jsi nám přežít, ale nikdy jsem tě nežádal, abys zůstal." Jakob zamumlal něco nezřetelného, popadl dřevo na oheň a vycouval ze stanu. Venku bylo nepříjemně chladno a ve větru cítil další sníh. Už ho bylo po kolena, a to zima teprve začínala. Na cestu na sever to bylo špatné období, to Jakob věděl. Sám tudy procházel v létě, a i to nebylo nijak snadné, přestože vyrostl v horách Norsky a byl zvyklý na celé měsíce bez slunce a v mrazu. Pohlédl s opovržením na menší z obou stanů, kde spala Ursula. Trvala na tom, že nebude sdílet stan ani s jedním z obou mužů. Kurt byl blázen, když se takhle nechal vodit za nos. Pořádný výprask by brzy zklidnil jejího divokého ducha a bývalý rytíř by s ní mohl spát. Ale ten byl do ní stále zamilovaný a Jakobovi bylo jasné, že kdyby proti té holce zvedl ruku, Kurt by mu doopravdy ublížil. Také věděl, že by na těch jejích vizích mohlo být něco pravdy. Měla kolem sebejistou auru, určitou živost, kterou Jakob - 129 -
dokázal poznat. Byl vychován na severu a zvyklý na moc velkých bojovníků a čarodějů, a proto měl nedobrý pocit, když byla nablízku. Jakobovu pozornost upoutalo vytí v dálce, a tak chvíli naslouchal zvukům noci. Zvuk se nesl ze severu, kde jejich cestu přetínal temný les. Utábořili se v malém údolíčku lemovaném borovicemi. Uprostřed vyvěral pramen. Doma Jakob slýchal vyprávění starších o skvělém místě na jihu, kde není voda a zem je vyschlá na kost. Jeho předkové dopluli až daleko na jih a vyplenili města v zemi zvané Arbarec, která byla v Císařství známa jako Arábie. Moři bez vody se říkalo poušť a písek se tam táhl na celé týdny cesty všemi směry. Mlází, ve kterém tábořili, mu připomínalo oázy, o nichž slyšel - malý ráj s vodou a přístřeším uprostřed pustiny. Rád bych viděl skutečnou oázu, pomyslel si Jakob. Až se vrátí s Kurtem ke svému kmeni, naučí válečníka, jak bojovat správně, v pravém norském stylu. Potom přiměje Kurta se ucházet o vůdcovství a až zvítězí, stane se náčelníkem a Jakob jeho šamanem. Až k tomu dojde, použije svůj vliv, aby Kurta přinutil plout na jih, nabrat si v Arábii hromadu zlata a drahokamů a žít v přepychu. Byl to dobrý sen, ale sotva se splní, pokud ta zrzavá děvka bude pořád mít nějaké námitky. Potřeboval Kurta poddajného a snadno ovlivnitelného. Zprvu rytíře doprovázel prostě proto, že v něm cítil stopu velikosti. Nyní si byl jistý, že by Kurt mohl dosáhnout pozoruhodných věcí, kdyby se mu dostalo správného výcviku. A Jakob tu bude, aby sklidil odměnu, až přijde čas. Zatím se nedalo nic dělat, dokud dívka byla pod Kuriovou ochranou. Jakob se snažil ty dva rozdělit, ale i když se spolu hašteřili a hádali se víc než kdy dřív, cítil, že pouto mezi nimi je stále silné. Ale Kurt i tak prokázal, že je schopný student, navzdory protestům té jeho ženské. Jakobův jazyk se učil snadno a v jazyce Skärlingů dokázal klít jako námořník. Jakob cítil, že přízeň bohů narůstá; mladého bojovníka obklopovaly síly, které i Kurt začínal pociťovat. Tady na severu, v dechu bohů, se mocní muži stávají ještě mocnějšími. Přes všechny ošklivé vzpomínky na dětství a vyhnanství byl Jakob hrdý, že se vrací domů. Vzduch tu byl čistý a dnes v noci obloha zářila světlem obou měsíců. Byl tu Esdra, bílý měsíc, oko vlka, jemuž Kurt říkal Mannslieb. Esdra byl měsíc námořníků, stálý a předvídatelný, bylo možné podle něho navigovat. Potom tu byl Jandra, rudý měsíc, zlověstné oko čaroděje, známý na jihu jako Morrslieb, podle boha smrti. Jakob se smál, když slýchal, že Jandra na jihu září zeleně, ale bylo tomu tak. Možná že stejně jako samotní Norskané pohlížel šamanův průvodce na jižní země se žárlivostí. - 130 -
Zatímco meditoval o podivnostech světa, znovu uslyšel vytí vycházející z lesů. Okamžitě zpozorněl, protože poznal, že se vlčí smečky navzájem varují. V lese bylo něco, co jim nahánělo strach, a proto na sebe volali, aby tomu uhnuli z cesty. Jakob, obávající se nejhoršího, zavolal Kurta a Ursulu. Oba vystrčili hlavu ze stanu téměř zároveň. „Poslouchejte," řekl jim Jakob. Chvíli naslouchali, jak jim přikázal. „Myslíš, že by vlci mohli zaútočit?" zeptala se Ursula a vylezla ze stanu. „Ne, jsou vyděšení," opravil ji Kurt, vrátil se do stanu a vynořil se z něj s opaskem s mečem a se štítem. „Vy to slyšíte?" vytřeštil Jakob oči úžasem. „Je to tímhle místem. Cítím jejich strach ve vzduchu," odpověděl Kurt. Vzhlédl k nebi a zavřel oči. Opřel si štít o nohy a zapnul si opasek. Ozvalo se další vytí a pak nastalo ticho. „Je to nalevo od nás," oznámil Kurt a otevřel oči. „Vlci jsou rádi, že to vidí odcházet." „Kurte, ty mě děsíš," řekla Ursula a opatrně se k němu přiblížila. Pohlédl na ni a usmál se. „Vezmi si meč a pamatuj, co jsem tě učil. Víš, jak se o sebe postarat," uklidňoval ji. „To jsem nemyslela," řekla Ursula a podezíravě si ho prohlédla. „To ty mě děsíš, ne to, co sem jde. Něco se s tebou děje." „Pamatuješ si svou první vizi?" zeptal se jí Kurt a šel k okraji širokého údolíčka. „Ano, bylo to bolestivé, oči jsem měla jako v ohni," řekla Ursula. „Proč?" „Cítím se podobně. Mám pocit, jako bych se probouzel, poté, co jsem celý život napůl spal. Mám pocit, jako by tohle místo byl můj domov." „Ale tohle není tvůj domov!" vykřikla Ursula a vytáhla ze stanu meč. Měl užší čepel než Kurtův, takže byl vhodný pro někoho tak štíhlého a přirozeně rychlého, jako byla ona. „To jsem neřekl," namítl Kurt. „Neměj pořád strach, zamíříme zpátky na jih, jen co roztaje zimní sníh. Tak, teď jdi na druhou stranu a dávej pozor. Kharghash, kam se poděl Jakob?" Norskana nebylo nikde vidět, i když mezi stany vedla řada stop a mizela jim z dohledu. „Co jsi to řekl?" zeptala se Ursula ostře. „Nevíš, kam šel Jakob?" zopakoval. „Ne, to slovo, co jsi použil," řekla Ursula. - 131 -
„Slovo?" zarazil se Kurt a snažil se vzpomenout si. „Ach, promiň, to byla jen kletba, kterou mě Jakob naučil. Znamená to ,Kharova krev'." „No, tak to znovu neříkej, připadá mi to jako rouhání," utrhla se na něho. Čekali v napjatém tichu, zatímco se na obloze převalovaly mraky a vítr ječel stále hlasitěji. Mrazivý vichr se obrátil a Kurt vyšel z údolíčka. Vedl Ursulu s sebou kousek na severovýchod. „Kam jdeme?" zeptala se, když se schovali mezi závějemi. „Vítr se otočil," vysvětloval jí tiše. „Zaútočí po větru, což znamená, že ať už je tam cokoli, půjde to tudy, pokud to dokáže vy čenichat tábor. Raději bych se s tím střetl tady ve volné krajině." „Zahlédl jsi Jakoba?" rozhlížela se Ursula. Kurt neodpověděl. Ve vzduchu byl nějaký pach, velmi slabý, ale přesto rozeznatelný. Byl to zápach hnijícího masa. Zvedl se z úkrytu a rozhlédl se. Přerušované měsíční světlo tmu moc nezaplašilo, ale v temnotě se něco pohybovalo. Přes zvuky vydávané větrem Kurt zaslechl čenichání a vrčení. „Zůstaň tady," zašeptal, než přikrčeně vyrazil. Pohyboval se sněhem pomalu, s připraveným mečem. Veškerou pozornost soustředil na světlejší stín rýsující se proti temné mase lesa. Bylo to obrovské, mnohem vyšší než on. Když se to zastavilo, viděl, že je to ve skutečnosti shrbené a chodí to po všech čtyřech. Pak to přišlo blíž a Kurt si všiml, že je to pokryté ostrůvky dlouhé srsti a ruce tomu sahají až po kolena. Netvor zvedl hlavu a zavětřil. Kurt ztuhl. Hlava netvora se otáčela nalevo a napravo, chvíli pátral ve větru, než opět klesl na všechny čtyři. Nepochybně to byl trol. Přestože Kurt nikdy žádného neviděl, slyšel Jakobův popis těch polointeligentních tvorů. Klátící se končetiny, rohy a dlouhé drápy, to vše odpovídalo stvoření, které měl před sebou. Kurt se trochu uvolnil, jelikož to vypadalo, že trol přece jen odtáhne jinam, když tu vzduch prořízl Ursulin hlas. Trol se opět zvedl a hlasitě zabručel. Vydal ze sebe podivné zaštěkání, spíše primitivní jazyk než zvířecí zvuk, jak si Kurt uvědomil, a začal se blížit k němu. Zezadu, kde byla Ursula, odpovědělo podobné volání. Kurtovi najednou došlo, že to byl zřejmě důvod, proč Ursula vykřikla. Byl tu ještě alespoň jeden trol. Kurt se proklínal, jaký byl blázen. Vyskočil a rozběhl se k Ursule. Za sebou slyšel řev, a když se ohlédl, uviděl, jak trol klesl na všechny čtyři a překvapivou rychlostí se rozběhl sněhem. „Tudy!" vykřikl a málem upadl, jak mu nohy podklouzly ve sněhu. Ursula vyrazila ze tmy, bledý obličej zkřivený hrůzou. Byli od sebe sotva - 132 -
deset kroků, když se za ní vztyčila obrovská postava s třemi dlouhými pažemi zdviženými do vzduchu. V jedné držela hrubý kyj. „Pozor!" zařval Kurt a rozběhl se ještě rychleji, až měl pocit, že mu plíce každým okamžikem prasknou nedostatkem vzduchu. Ursula se shýbla a převalila se do sněhu. Kyj dopadl na místo, kde ještě před okamžikem stála, a sníh a zmrzlá hlína se rozprskly kolem. Dívka rychle vyskočila a vyrazila vpřed, zatímco vzduch těsně za ní proťala ruka vyzbrojená drápy. Konečně byla u Kurta. Přitiskli se k sobě zády. Hrdelní volání jim prozradilo, že se blíží třetí trol. Kurt se usilovně snažil vzpomenout si, co mu Jakob o těchto tvorech ještě říkal. „Jakob říkal, že se musíme pořád pohybovat... když stojí na zadních, nejsou moc rychlí," řekl Ursule. Pak si nadhodil štít a vykročil vpřed. „Musíš kroužit kolem nich, aby se pořád otáčeli." Trolové si nyní dávali načas, když viděli, že i jejich kořist zpomalila. Vrčeli na sebe svým primitivním jazykem, hrabali v zemi a vyhazovali do vzduchu oblaka hlíny. „Co to dělají?" ptala se Ursula. „Myslím, že se navzájem poměřují," řekl Kurt. Ještě jako dítě jednou na lovu viděl, jak se spolu střetli dva medvědi. Zvedli se na zadní nohy a natahovali se co nejvýš, aby viděli, kdo je větší. „Není to smečka, sledovali náš pach každý sám." „Můžeme jim utéct?" zeptala se Ursula, ustupujíc napravo, dál od nejbližšího trola. Už byl od ní jen půl tuctu yardů. „Ne, na otevřené pláni by nás dohonili," odpověděl Kurt a snažil se obcházet v kruhu, aby viděl všechny troly zároveň. „Měli bychom zůstat mezi stromy." Oddech trval jen velmi krátce. Pak trol, kterého měl Kurt před sebou, vykročil vpřed. „Zkusíme vyřídit toho tvého!" vykřikl Kurt, otočil se a vyrazil k trolovi za sebou. Ursula zamířila doleva, zatímco Kurt se vrhl doprava. Trola to na chvíli zmátlo; nebyl si jistý, po kom z nich by měl jít. Kurt zařval, aby upoutal jeho pozornost, a tak se těžká hlava otočila k němu. V otevřené tlamě byla vidět řada křivých tesáků, z nichž kapaly krvavé sliny. Zápach byl z téhle blízkosti strašný, ale Kurt se soustředil na to, co dělá, a sekl mečem vysoko po paži netvora. Ten mávl pěstí, aby ránu zadržel; čepel do ní hluboko zajela, prořízla maso a na sníh vystříkla tmavá krev. Trol ani nezpomalil, sekl drápy, zachytil Kurtův štít a srazil muže na záda. Netvor se sklonil nad svou obětí, ale to už u něho byla Ursula a sekla ho do lýtka. Rychle zase - 133 -
uskočila, ale Kurt získal čas, aby se vyhrabal na nohy. Jeho štít měl po celé šířce trhlinu a odštěpky kovu byly rozházeny ve sněhu kolem. Druhý trol se rozběhl k nim a Kurt se usilovně prodíral sněhem, aby se mu dostal z cesty. Když oba trolové stanuli proti sobě, zařvali a ten zraněný vyrazil jako první. Kurt si všiml, že už nekrvácí a na ráně se tvoří silný strup. Jakob říkal, že je těžké trola zabít, ale jemu připadali skoro nezničitelní. Kurt skočil po zraněném trolovi a zarazil mu do zad meč do půli čepele. Trol zavyl a otočil se, ale Kurt stačil meč vytrhnout a uskočit. Sníh opět pokropila tmavá krev, ale krvácení rychle ustalo. Kurt ustoupil doprava, rychle trola obešel a ťal vztekle mečem do jeho ramene. Tvor bolestně zabručel a obrátil se, ale Kurt viděl, že stejně jako první rána, i tahle se už začíná hojit. Zkusil to znovu. Uskočil před úderem trolovy paže a zarazil mu meč do břicha. Kůží projel jen hrot meče a objevila se tenká stružka krve. Kurt si uvědomil, že mají vážné potíže. S Ursulinou pomocí by možná dokázal zabít jednoho z těch netvorů, ale zabít všechny tři mu připadalo nemožné. V tom Kurta překvapilo blikající světlo; troly také. Tmou kmitl ohnivý záblesk, a když se zabodl do břicha jednoho z trolů, Kurt poznal, že je to zapálený šíp. Plameny se trolovi okamžitě rozšířily po celém těle. Netvor silně zařval a svalil se do sněhu. Kurt viděl svou příležitost, přiskočil a jal se sekat do skučícího trola. Trol mu nevěnoval žádnou pozornost, a tak do něho sekal ze všech sil. Meč zasahoval paže, krk i nohy, zatímco trol kolem sebe jen slepě tloukl. Přilétaly další hořící šípy. Část jich minula, ale většina zasáhla cíl a zapálila i ostatní troly. Kurt meč otočil, sevřel jej oběma rukama a zarazil jej trolovi do krku, až ho přibodl k zemi. Pak meč vytrhl a vyrazil triumfální výkřik, hlasitější než křik hořících trolů. Proudila jím síla a vřela mu v žilách, srdce mu tlouklo jako kovářovo kladivo. S mečem drženým obouruč vyrazil ke zraněnému trolovi. Netvor už nehořel, válením ve sněhu se mu podařilo oheň uhasit a plameny vystřídal kouř. Zařval na Kurta a ten odpověděl na výzvu vlastním výkřikem. Meč zasvištěl vzduchem. Usekl nataženou paži, až ruka s drápy odletěla a postříkala Kurta kapkami krve. Netvor zavyl s tváří obrácenou k nebi. Kurt mu zarazil meč až po jílec do hrudi. Kvůli síle úderu narazil do trolova těla. Nechtěl nic riskovat, a tak vytrhl meč ven a sekem do krku trolovi uťal hlavu. Ztěžka dýchal, ale otočil se, aby dorazil posledního trola, avšak uviděl už jen jeho hořící mrtvolu. Nad ní stála Ursula se zakrváceným mečem. Energie, která Kurta naplňovala, se začínala vytrácet. Nohy měl jako z - 134 -
olova a v plících ho píchalo. Ze tmy se ozval Jakob a Ursula na něho zavolala, že už je tu bezpečno. „Kde jsi byl?" zeptal se Kurt, když se Jakob objevil a běžel sněhem k nim. „Jdu do lesa pro smůlu na zapálení," vysvětlil Norskan a vytáhl šíp z toulce. „Trolové neumí zahojit spáleniny, ohnivé zbraně nejlepší na ně." „Mohl jsi mi to říct dřív," řekl Kurt a odvrátil se. „Málem jsme zemřeli." „Je bezpečné vrátit se do tábora?" zeptala se Ursula a podívala se na Jakoba, který pohlédl na Kurta. Bývalý rytíř začichal, ale cítil jen krev a spálené maso. „Ten smrad se ponese daleko," řekl a zastrčil meč do pochvy. „Jen bohové vědí, co to sem může ze severu přivábit. Není to bezpečné, dnes v noci budeme držet dvojité hlídky a zítra se vrátíme do Tungasku. Pokud bohové chtějí, abych bojoval s Mariem, pak tam budu a počkám, až přijde, a nebudu utíkat jako zbabělec."
- 135 -
KAPITOLA ČTVRTÁ Válečníci KISLEV, POČÁTEK ZIMY 1709 „Věštec říká, že jsme se stočili příliš na sever," řekl Ruprecht Mariovi, když se malá armáda připravovala na každodenní pochod. „Potřebujeme jít víc na západ a jih, směrem k Lynsku." „Nejspíš se neobtěžoval říct, na kterém břehu řeky potřebujeme být, co?" zabručel Marius, který si mnul ruce, aby si je trochu zahřál, než vklouzne do palčáků z ovčí kůže z Erengradu. „To neříkal," odpověděl Ruprecht a ignoroval tón hlasu svého pána. „Zvědové hlásí, že asi dvanáct mil před námi je nějaký les. Cesta vede skrz něj nebo ho můžeme obejít po jižním okraji." „Proč bychom měli jít víc na jih, než je nezbytné?" zeptal se Marius a nasedl na chlupatého poníka, kterého si vzal na cestu po drsném severu. „Jsme skoro na sever od Lynska, Marie," varoval ho Ruprecht. Ukázal k severu. „Tamhle je země trolů a v tak drsné zimě, jako je tahle, to žene všechny možné lidi i zvířata na jih za potravou. Les je nebezpečný, mezi stromy se mohou potulovat všelijací netvoři." „Na nás by zaútočil jedině hodně hloupý netvor, příteli," zasmál se Marius a mávl rukou směrem ke třem tuctům rytířů a padesáti mužům doprovodu. „Mám dost mužů, aby zahnali všechny troly na světě. Nebo se možná bojíš draků? Nebo mantichor? Nebo bubáka pod postelí, kterým tě děsívali jako dítě?" „Ty si pořád myslíš, že tyhle věci jsou jen povídačky pro děti, přestože jsi stejně jako my už ledacos viděl," řekl Ruprecht. „Bojovali jsme s tvory, kteří byli napůl zvířata a napůl lidé a krmili se syrovým masem. Čelili jsme oživlým mrtvolám, při Ulrikovi! A co ti skaveni? Většina lidí v Císařství by si myslela, že ses zbláznil, kdybys začal mluvit o krysách chodících po zadních nohou velkých jako menší muž. Ne, na starých historkách je hodně pravdy, nevešly do legend jen tak pro nic za nic." „Dobře, viděl jsem gobliny a skaveny, ale draka ještě ne, a dokud se tak nestane, mýtus pro mne zůstane mýtem," řekl Marius, pobídl poníka a vyjel na cestu. „Pojedeme lesem!" zavolal. Mariovi vojáci se vydali na cestu brzy a jeli poměrně rychle, takže se před nimi první stromy objevily těsně před polednem; nejdřív jen tu a tam, ale asi po míli začaly houstnout, až byl obzor zakrytý temnou hradbou borovic. Sama cesta byla křivolaká a klikatila se v úvozech a kolem - 136 -
pahorků, takže na každou míli vzdušnou dráhou musel oddíl ujet nejméně míli a půl. Stromy je zaštítily před prudkým větrem a pod sklánějícími se kmeny vládlo nepřirozené ticho. Vzduch byl plný vůně borové pryskyřice a tlejícího jehličí. Kromě závanů větru bylo v korunách stromů úplné ticho. Cesta byla v čím dál horším stavu a brzy se z ní stala jen rozblácená stezka z obou stran sevřená stromy. Ruprecht cítil, jak se mu z ponurého ticha ježí chlupy na krku, a tak si sundal kladivo ze závěsu na zádech. Několik mužů si všimlo, že si chystá zbraň, a rozhlíželi se, zda jim hrozí nějaké nebezpečí. „Nevšímejte si mě, chlapci," řekl velký žoldnéř. „Prostě je pohodlnější, když ho držím v ruce, než když mě mlátí do zad." Vtip vyzněl naprázdno a nikdo se nezasmál. Nálada vojáků byla pod bodem mrazu, od rytířů po panoše a Mariovy muže; všichni cítili ve vzduchu napětí a nebezpečí. Asi po třech mílích křížil cestu potok, přes nějž vedl malý dřevěný most. Někteří muži sesedli a začali odvádět koně na břeh, když je Ruprecht výkřikem zastavil. „Nechtě toho, chlapi!" zavolal a vyrazil k vojákům. „Copak nemáte rozum?" „Co se děje?" dotazoval se Marius a přicválal na poníkovi. „Proč se zdržujeme?" „Ti muži chtěli přebrodit potok," vysvětlil Ruprecht. „A?" řekl Marius. Ruprecht neřekl nic. Seskočil z koně a pokynul Mariovi, aby ho následoval. Lovec čarodějnic sesedl a oba šli k okraji vody. „Prohlédněte si to!" štěkl Ruprecht rozčileně. Marius a několik mužů to udělali a všichni zalapali po dechu. V potoce tekla hustá červená tekutina podobná krvi a byl cítit slabý zápach hnijícího masa. „Co to je?" rozhlédl se poplašeně Marius. „Jak jsi to věděl?" „Vždyť jsem ti to říkal: jsme skoro v zemi trolů," opáčil Ruprecht. „Tak daleko na severu jsou věci jiné, než jsme zvyklí. Občas jsem plul s lodí po Talabeku až skoro na Urskoj a mluvil jsem s obchodníky odsud a ještě dál ze severu. Když vane vítr od severu, říkají mu dovoiska petrenja, dech temných pánů. Kterákoli řeka tekoucí od severu může být zamořená; některé takhle, jiné dehtem, olejem nebo jsou plné ryb, které mají nohy, nebo ptáků bez křídel. Jsou to podivná místa, neměli bychom tu otálet!" Marius se na Ruprechta zamyšleně zadíval, ale ať mu hlavou táhlo cokoli, zahnal to. - 137 -
„Jedeme, chlapi!" zavolal na rytíře vepředu, kteří bezradně stáli. „Do soumraku chci být z tohohle lesa venku." „To doufejme," zamumlal Ruprecht, sevřel kladivo pevněji a odkráčel sněhem ke svému koni. Když bledé slunce skryté za zimními mraky klesalo za vrcholky stromů, les naplnily dlouhé stíny. Stezka, po níž skupina jela, to už dávno vzdala a během poslední míle úplně zmizela. Nyní se prodírali mezi kmeny borovic. Stromy byly neuvěřitelně staré, koruny se ztrácely vysoko nad hlavami jezdců a kmeny byly tak silné, že je nedokázal obejmout pažemi ani takový obr jako Ruprecht. Kůra byla tmavá, drsná a závěje pod větvemi byly plné suchého jehličí. Ruprechtovu pozornost přitahoval jeden strom natolik, že si k němu prošlapal cestu hlubokým sněhem. Stál nalevo od nich a vypadal načervenale, nebo snad z prasklin v kůře vytékala pryskyřice. Ruprechta se zmocnilo neblahé podezření a oddělil se od oddílu, aby to prozkoumal. Ze stromu stékalo něco hustého a červeného. Když se toho Ruprecht dotkl prstem, nabyl přesvědčení, že je to krev. Možná je pod kořeny mrtvé zvíře, pomyslel si a pak vzhlédl. Na větvi asi deset stop nad jeho hlavou visela mrtvola. Hlavu měla rozbitou a zakrvácenou a byla připoutána ke kmeni a větvím silným provazem přibitým pazourkovými odštěpky. Teprve tehdy Ruprechtovi došlo, že ten muž má na sobě barvy Osterknachtu — byl to jeden z jejich zvědů. A když se z hrdla mrtvoly vydral bublavý zvuk, Ruprecht si s hrůzou uvědomil, že to vůbec není mrtvola, ale živý člověk. „Pozor! Pozor!" vykřikl Ruprecht a rozběhl, se. „Do zbraně! Připravte se!" Jak Ruprecht utíkal k ostatním, klopýtl v závěji a uslyšel výkřik. Překvapený Talabeclanďan spatřil, jak se závěj zvedá a odkrývá svalnatého muže zahaleného v plášti. Ve vlasech a spletených vousech měl sníh a kromě vysokých bot, pláště a bederní roušky byl úplně nahý. Měl bledou kůži pokrytou tetováním s modrými spirálovitými vzory. Muž vycenil zuby, vykřikl něco v cizím jazyce a rozmáchl se sekerou po Ruprechtovi. „Je to past!" zařval Ruprecht, odkutálel se stranou a vyskočil na nohy. Ze sněhu se zvedaly další postavy podobné té první. Muži měli na sobě cáry kůže, kroužkové zbroje a rohaté přilby a byli vyzbrojeni sekerami a palcáty. S chraptivým válečným pokřikem se hnali sněhem k zaskočeným rytířům, strhávali je z koní a rozbíjeli jim hlavy i hrudníky svými primitivními zbraněmi. - 138 -
Ruprecht neměl čas truchlit nad mrtvými rytíři. Zvedl kladivo, aby vykryl další úder vedený ve výši hrudi. Kov zazvonil o kov a paže se mu roztřásla, jak se kladivo střetlo se sekerou. „Norská chátro!" zařval Ruprecht, vrazil ramenem do útočníka a odhodil ho na nedaleký strom. Norskan se sehnul; hlavice Ruprechtova kladiva rozdrtila kůru a dřevo těsně nad jeho hlavou. Norskan bleskově zaútočil a pokusil se Ruprechtovi rozseknout břicho, ale tomu se včas podařilo nastavit topor kladiva a osudnému zranění zabránit. Těžkou hlavicí udeřil Norskana do žaludku, až žebra zapraskala, a smetl ho stranou. Zatímco seveřan zvracel do sněhu krev, Ruprecht máchl kladivem a kořeny stromů pokropil mozek. Ruprecht uviděl, že většina rytířů seskákala z koní, protože mezi stromy se nedalo bojovat z jejich hřbetů. Mariovi muži a panoši stříleli na útočníky z kuší, ale mezi kmeny si málokterá střela našla svůj cíl. Ruprecht se vrhl do boje a přitom volal Ulrikovo jméno. Kladivem zlomil páteř Norskanovi, kterému se nepodařilo se včas otočit. Dalšímu vyrazil zbraň z ruky, protože byl příliš pomalý a nepovedlo se mu vykrýt Ruprechtův úder. Přes Norskanovo rameno zahlédl Ruprecht Maria, jak bojuje s dvěma útočníky najednou, obratně odráží jejich údery mečem a snaží seje unavit, aby mohl přejít do protiútoku. Norskan se sehnul pro palici napůl zapadlou ve sněhu a Ruprecht ho kopl přímo do žaludku, až se převrátil na záda. Neměl čas práci dokončit, jelikož odněkud přiletěla vrhací sekera a donutila ho uskočit vpravo; prosvištěla mu těsně kolem hlavy. Sníh pod nohama klouzal a Ruprechtovi chvíli trvalo, než získal rovnováhu, což Norskanovi stačilo, aby se vyhrabal na nohy. V levé ruce držel nebezpečně dlouhý lovecký nůž, zatímco pravá mu volně visela u boku a obličej měl zkřivený bolestí; Ruprechtův úder mu zlámal prsty. „Táhni zpátky do pekla, které tě zplodilo," odfrkl si Ruprecht a rozpřáhl se kladivem. Norskan hbitě uskočil, pak se vrhl vpřed a bodl. Ostří jeho nože se ponořilo na palec hluboko do Ruprechtova hrudníku. Ruprecht zařval bolestí a ohnal se kladivem, aby si útočníka udržel od těla, ale přitom ho topor zasáhl do nosu a zlomil mu ho. Cítil, jak mu krev stéká na rty. Zuřivě vyrazil kolenem proti útočníkovu podbřišku. Muž jen tiše zasténal a znovu se poroučel k zemi. „Tak ty mi budeš ničit můj hezký vzhled?" vyplivl Ruprecht krev a hleny a pak udeřil muže kladivem do hrudi, až mu rozdrtil srdce a plíce. Ostatní už se vzpamatovali z překvapení a začali útočit. Seveřané neměli žádnou nebo jen nedostatečnou zbroj a primitivní sekery a palice se stěží mohly rovnat obratným mečům osterknechtů v plné zbroji. Ruprecht - 139 -
si všiml postav mizejících ve stínech lesa. Ti rozumnější se už zjevně dali na ústup. „Za nimi, utíkají!" řval Marius s dvěma mrtvými nájezdníky u nohou. Jejich krev chladla v třpytivém sněhu. „Na koních je nikdy nechytíte," zavolal Trevigar. Válečný lord se přidal k Mariovi se svými vojáky za Badenhofem. Zprvu se zdálo, že je téměř stejně posedlý jako Marius, jako by mu zrádce provedl něco osobního, ale Ruprecht byl dost rozumný, aby se nepídil po podrobnostech. Nyní však byl Trevigar stejně vyčerpaný jako ostatní muži a dělal, co mohl, aby zmírnil Mariovy požadavky, když ho posedla některá z jeho maniakálních nálad. Asi tucet nájezdníků ještě chvíli pokračovalo v boji proti beznadějné přesile. Jsou až pateticky stateční, pomyslel si Ruprecht, ale kdyby byl na jejich místě, asi by se raději otočil a utekl, než by čelil rozsudku bohů. „Najdi mi alespoň jednoho, který je naživu," nařídil Marius procházející mezi mrtvolami, na nichž hledal nějaké známky života. „Chci vědět, kde je Leitzig!" „Snaží se předstírat, že nerozumí reikspiel," řekl Ruprecht Mariovi, když vycházel ze stanu lovce čarodějnic a otíral si krev z rukou do potrhaného zbytku útočníkova oblečení. „Nemůžeš z něho nic dostat?" zeptal se Marius, aniž se otočil, a dál zíral do rudých hlubin táborového ohně. „Pořád blábolí norsky, alespoň myslím," řekl Ruprecht a hodil hadr do ohně, kde v žáru chvíli syčel a prskal, než jej začaly pohlcovat plameny. „Žádná reakce na Leitzigovo jméno?" vyptával se dál Marius a nyní se otočil ke svému zástupci. „Nezdá se, že by ho poznával, stejně jako ti druzí dva," řekl Ruprecht. „Co jim mohl nabídnout, že ho kryjí, to bych tedy rád věděl," uvažoval Marius. „Zlato? Ne, nebyl bohatý, pokud si něco od té doby nenakradl. Čest? Hrdost? Slávu? Jak je přiměl k takové věrnosti?" „Možná s nimi nemá nic společného," navrhl Ruprecht a podíval se na stan, v němž byl útočník dosud připoután ke středové tyči a krvácel z mnoha drobných poranění, které mu rozložitý vyšetřovatel lovce čarodějnic způsobil. „Nemá s nimi nic společného?" vybuchl Marius vztekle. Ruprecht už věděl, že si bude muset vyslechnout další ze zdlouhavých tirád. „Prostě tam jen leželi a čekali na nás, co? Leitzig je na nás neposlal, to chceš říct?" - 140 -
„Zlá zima vyhání z úkrytů kdekoho a kdeco. Možná že tihle seveřané se jen vydali na jih hledat snadnější kořist," řekl Ruprecht. „V tom případě si však měli vybrat bezbrannější oběť." „Ne, tak hloupí nejsou," prohlásil Marius. „Jsou to otrlí nájezdníci, kteří jsou zvyklí žít z bezbranných kupců a hloupých rolníků z pobřežních vesnic. Ti se vyznají - nezaútočili by na rytíře a ozbrojence. Ne, Leitzig je musel poslat, aby si nás vyčíhali, jinak nevidím žádný důvod, proč by si měli vybírat tak nesnadný cíl." „Možná máš pravdu," připustil Ruprecht. „Poslal jsem do lesů pár stopařů, aby je sledovali. Do rána budou zpátky a řeknou nám, kudy šli. Můžeme je vystopovat přímo do jejich tábora, jestli chceš." „Ano, měli bychom si teď odpočinout, byl to namáhavý den," řekl Marius, zavřel oči a najednou vypadal jako unavený, zničený stařec. „Ale vyrazíme hned za svítání. Chci celou tuhle záležitost vyřešit ještě před příchodem opravdové zimy. Až začnou výt zimní vichry, chci být v domě s teplým ohněm a měkkou postelí." „To my všichni, Marie, to my všichni," souhlasil Ruprecht. Sehnul se k ohni a vytáhl z něho kus dřeva s rudě žhnoucím koncem. „Pro jistotu mu dám ještě jednu příležitost říct nám všechno, co ví," řekl a foukl na klacek, aby se znovu rozhořel.
- 141 -
KAPITOLA PÁTÁ Zrada TUNGASK, POČÁTEK ZIMY 1709 Ursula si těžce povzdechla, čímž si vysloužila úsměv plný porozumění od kislevské hospodyně sedící u vedlejšího stolu. Obě se dívaly, jak Jakob, Kurt, ženin manžel a další dva Norskané diskutují v rohu krčmy a hádají se v jazyce, kterému Ursula ani její společnice nemohly rozumět. Ursula nedokázala pochopit, proč se Kurt učí tak nechutný, pokřivený jazyk. Co hůř, neměla tušení, proč vůbec šli tak daleko na sever. Pokaždé, když chtěla, aby odbočili na východ nebo na západ, či - Sigmar promine zamířili zpátky na jih, přispěchal Jakob s důvody, proč se musí držet stávajícího směru. Teď nastávala zima a pravděpodobnost, že by mohli opustit Tungask předjarním táním, se prakticky rovnala nule. Kdo ví, jak dlouho to může trvat? Mladá žena si přála, aby k tomu všemu vůbec nedošlo. Kurt začal být v poslední době tvrdohlavý a až příliš naslouchal radám toho malého Norskana, než aby věnoval pozornost tomu, co říká jeho milovaná. To, jak trval na podivných rituálech severních bohů a učení norského jazyka, Ursulu nanejvýš uráželo. Cítila, že to do budoucnosti nevěští nic dobrého. I kdyby nedělala nic, Jakob nakonec prosadí svou a skončí v Norsce mezi barbarskými kmeny. Ursula se při tom pomyšlení lehce otřásla. Brzy se bude muset rozhodnout - buď slepě následovat Kurta a snažit se ho zachránit jak před sebou samým, tak před Jakobovou manipulací, nebo jít svou cestou? Rozhodla se, že si později s Kurtem ještě promluví a uvidí, jak to dopadne. Ursula odstrčila hrnek horkého kozího mléka a vstala, kývla na hospodyni a odešla nahoru do svého pokoje. Uvědomila si, že se už dávno nemodlila. Její kdysi nedotknutelný ranní zvyk vzal za své s rychlým útěkem z Badenhofu, ale měla pocit, že teď víc než kdy dřív potřebuje obnovit svou víru ve skutečného boha Sigmara. Mezi všemi těmi pohany a kacíři zůstane čistá. Doufala, že svou čistotou bude schopna vytáhnout Kurta z temné propasti, do níž směřuje. Bála se o jeho duši, a když poklekla vedle postele k modlitbě, prvními slovy žádala Sigmara, aby ochránil jejího milovaného. Modlila se jen krátce, než zaslechla hluk z hospody dole. Pak se dveře rozlétly a ona polekaně vyskočila. „Marius je blízko," řekl Kurt, když vešel do pokoje a viděl Ursulu klečet vedle postele. „Měla bys jít dolů a podívat se na tohle." - 142 -
„Co je to?" zeptala se Ursula, vstala a oprášila si šaty ušpiněné od klečení na holé dřevěné podlaze. „Přijelo dvanáct Norskanů - Fjärgarďanů, a ti říkají, že bojovali s mužem s černým peřím na klobouku." Následovala Kurta po schodech dolů do společné místnosti. Jakob spěšně hovořil se skupinkou svalnatých, vousatých mužů, které nikdy předtím neviděla. Nevypadali jako Norskané z Tungasku, byli vyšší a pevně stavění. Měli na sobě málo oblečení, i když venku mrzlo. Ozbrojení byli palicemi a sekerami. Jeden z nich měl štít s pokřivenou norskou runou nešikovně nakreslenou červenou barvou na potlučeném kovu. „Kdo je to?" ptala se Ursula, zatímco Kurt poslouchal rozhovor. „Jsou od Fjärgardu," řekl se soustředěně svraštělým obočím. „Podle toho, co vím, jsou dost daleko od domova. Přicházejí z jižní Norsky. Plavili se přes Moře spárů, protože plánovali nájezd, ale v bouři málem ztroskotali, proto byli nuceni vylodit se dál na severu, než měli původně v úmyslu. Nemohli dostat loď znovu na vodu, a tak zůstali na břehu. Jejich vůdce Hrolfgar, ten velký muž se štítem a zlatem na přilbici, je chtěl odvést zpátky na sever, ale jeho bratr Björdrin - ten menší s černými vousy - se s ním pohádal." Kurt se zarazil a něco řekl Jakobovi v norštině. Nájezdníci se otočili a podívali se na něho. Potom propukli v smích a plácali Jakoba po ramenou, až se málem rozpleskl na zemi. „Co je tu tak směšného?" ptala se Ursula, kterou děsili mohutní muži skoro o hlavu vyšší než Kurt — a ten nebyl nijak malý. „Jakob jim říkal, kdo jsem. Myslí si, že je směšné slyšet svůj jazyk od člověka z Císařství," vysvětloval Kurt. „Co jsi jim říkal?" ptala se Ursula a podrážděně našpulila rty. „Proč nemůžeš mluvit reikspiel, když tu jsem. Není právě nejzdvořilejší mě takhle přehlížet." „Oni nerozumí reikspiel," podíval se Kurt dopáleně na Ursulu. „A nemá smysl se ptát na všechno přes Jakoba, když už do toho jazyka začínám pronikat. Potřebuji se cvičit. Teď buď chvíli zticha, snažím se porozumět tomu, co říkají." Kurt přistoupil blíž a pozorně naslouchal. Přejížděl pohledem z jednoho Norskana na druhého, podle toho, kdo zrovna mluvil. Jakob vyprávěl, jak se sem dostali, a přitom kolovalo pití. Hovor byl čím dál jadrnější, takže Kurt měl potíže jej sledovat. Sedl si k vedlejšímu stolu a snažil se překládat jednotlivé útržky Ursule. Norskan vysvětloval, jak Björdrin s podporou ostatních nájezdníků přesvědčil Hrolfgara, aby zamířili dál do vnitrozemí. - 143 -
Šli na jihovýchod; chtěli se dostat k Lynsku. Cestou narazili na jednu kislevskou vesnici a vyplenili ji. Povzbuzený Hrolfgar se rozhodl pokračovat dál. Putovali mnoho dní, když si jeden z mužů vzpomněl na pověst o osadě Norskanu daleko na jihu. Slyšel vyprávět o Tungasku a Hrolfgar se ho rozhodl najít. Jenže aby se sem dostali, museli přejít přes velký les na jih od Lynsku. Narazili na stopy mnoha mužů a koní, což vzbudilo Hrolfgarův zájem. Björdrin chtěl přijet do Tungasku triumfálně a s celou nádherou, a tak vymyslel následující plán. Válečníci zalehnou v lese a počkají si v záloze na to, co považovali za kupeckou karavanu. Hrolfgar s tím nadšeně souhlasil, protože toužil po kořisti. Naneštěstí první lidé, na které narazili, byli Marius a jeho vojáci.. Norskané zabili jejich zvědy, takže oddíl neměl kdo varovat před hrozícím nebezpečím, a pak se rozhodli vojáky pobít. Hrolfgar usoudil, že pokud by je nechali jít, budou Norskané nuceni stále se ohlížet přes rameno, jestli je náhodou nemají za zády. Björdrin měl zprvu námitky. Koneckonců, šlo o tři tucty mužů na koních a dvakrát tolik pěšáků. Podle norských měřítek to byla malá armáda, která počtem značně převyšovala zbytek jejich nájezdnické bandy. Hrolfgar nesouhlasil. Myslel si, že bude lepší na ozbrojence nastražit léčku a využít momentu překvapení, než riskovat, že o ně nepřátelé náhodou zakopnou nebo ještě hůř, dostihnou je v Tungasku. Přepadení ze zálohy selhalo, protože jeden z vojáků předčasně objevil tělo zajatého zvěda, a útok skončil hrozným fiaskem. Hrolfgar toho dne ztratil třicet mužů a tři další zemřeli na zranění den nato. Ti, co přežili, zamířili co nejrychleji do Tungasku. To všechno Kurt překládal Ursule tak, jak to slyšel. Její výraz byl čím dál zděšenější. „Proč se na ně tak díváš?" zeptal se Kurt, když skončil a všiml si pohledu, který Ursula upírala na seveřany. „Jsou to zloději, vrazi a násilníci!" sykla Ursula rozzlobeně. „Řekl jsi, že plánovali nájezdy na pobřeží a že vyplenili nedalekou vesnici. Ti krvežízniví barbaři! Když jsi byl v Kislevu posledně, bojoval jsi právě s takovými zvířaty!" „Když jsem byl v Kislevu posledně, nehonil mě šílený lovec čarodějnic jako psa," odsekl Kurt. „Mám s těmi muži víc společného, než jsem kdy měl s osterknechty. Jsou stateční a silní a bojují kvůli slávě. Co je na tom tak špatného?" „Tobě nevadí, že drancují a znásilňují ve jménu těch svých odporných bohů?" zaječela Ursula. Jakob ji uslyšel a vrátil se k nim. Mával na příchozí, aby se posadili k ohni. Šlachovitý Norskan do Tungasku dobře - 144 -
zapadal, znalost obou jazyků byla užitečná, a jelikož byl jediným průvodcem Kurta a Ursuly, dali mu většinu peněz, které měli. „Já slyšel, co ty říkáš," zamračil se Jakob. „Ty neznáš způsoby severu. Je správné útočit a brát z těchto zemí a zemí, kde ty ses narodila. Vlk loví ovce, aby zůstal naživu. Když pastýř silný, zabije vlky, a když slabý, vlci žerou. Vaši vojáci silní, protože musí bojovat s námi! My dáváme vám silné pastýře, aby chránili vaše města a vesnice před i mečem a planoucí pochodní." „Ty si nemyslíš, že je to odporné?" obrátila se Ursula ke Kurtovi. „Tihle seveřané takhle žili, už když tudy kráčel Sigmar," pokrčil Kurt rameny. „Máme stejné předky, a i když se v Císařství zapomnělo na staré zvyky a staré bohy a svou historii skrývají sami před sebou, tady na severu ty legendy a hrdinové stále existují. V čem se liší to, co dělají tihle muži, od toho, co dělal Sigmar, než se stal císařem?" Ursula vrazila Kurtovi facku, což přilákalo pozornost všech v místnosti. Hrolfgar něco řekl a jeho bojovníci se rozesmáli. Kurt zrudl. „Říká, že jsem sutenmjar," osopil se na Ursulu, popadl ji za zápěstí a přitáhl blíž. „To znamená jižanské štěně. Říká, že nedovedu zvládnout ani vlastní ženu." „Ne, to nedovedeš," potvrdila Ursula a vytrhla se mu. Vyběhla ven do zasněžené noci a zabouchla za sebou dveře. „Měl bych jít za ní—" řekl Kurt a tázavě se podíval na Jakoba. „Proč, natlouct jí?" zeptal se Jakob a podíval se na zavřené dveře. „Pozdě, ale přece." „Ne!" utrhl se na něho Kurt a odstrčil ho. „Pak se vám budou smát ještě víc," podíval se Jakob na Hrolfgara a jeho muže. „Zatím vás snášejí, protože je bavíte, ale pokud je Ursula urazí a oni tomu budou rozumět, zabijí ji." „Pokud někdo z nich jen pomyslí na to, že by jí ublížil, pozabíjím je všechny," zavrčel Kurt. „Jdu za Ursulou." „Nechte ji být," radil Jakob a položil ruku Kurtovi na paži. „Ona je teď rozčilená a vzteklá, to nezměníte. Mluvte s Hrolfgarem a jeho muži, dozvíte se o Mariových vojácích a s Ursulou vy to napravíte ráno." Kurt se zarazil a chvíli o tom přemýšlel. Ursula ještě dlouho nebude v náladě na usmiřování, a bude lepší se o ně pokoušet někde jinde, kde nebude nablízku Hrolfgar a jeho muži. „Promiň, příteli," popadl Kurt Jakoba za rameno a kamarádsky je stiskl. „Pojďme si poslechnout, co nám Hrolfgar může říct." Když se Kurt otočil - 145 -
zády k Jakobovi a zamířil k nájezdníkům, bývalý sluha nedokázal potlačit potutelný úsměv, který mu zkřivil tenké rty. Jakoba probudilo bušení na dveře souznějící s bušením v jeho hlavě. On a Kurt strávili skoro celou noc hovorem s Hrolfgarem a jeho muži, vyměňovali si příběhy o bojích a splachovali je koidvou, místní lihovinou destilovanou v zadní místnosti hospody. Odhodil přikrývky a vrávoravě se posadil. Točila se mu hlava a měl co dělat, aby uklidnil vzbouřený žaludek. Přemohl nevolnost, postavil se na vratké nohy a rukama si sevřel hlavu, jako by to mohlo zaplašit bolest. Odstrčil závoru na dveřích a ty se rozletěly, až smetly Norskana na podlahu. „Je pryč!" vrazil Kurt do místnosti zamračený jako bouřkový mrak. Omráčený Jakob chvíli seděl na podlaze a snažil se pochopit, o čem je řeč. „Cože?" zeptal se, když mu Kurt pomáhal na nohy. „Ursula je pryč!" zopakoval Kurt. „Obleč se a pomoz mi ji hledat." „Zná město, ona neztratí," protestoval Jakob a klopýtal zpátky k posteli. Kurt ho popadl za paži a táhl k oknu. Otevřel okenice a dovnitř vlétly vločky a závan chladu, který Jakoba okamžitě probral. „V její posteli nikdo nespal," řekl Kurt netrpělivě a postrčil Jakoba k jeho šatům. „Je půlka dopoledne, už jsem celé město prošel dvakrát a hledal, jestli nezůstala někde jinde. Nezůstala, není ve městě." „Je to silná dívka, postará o sebe," odpověděl Jakob a mlčky děkoval bohům za tento šťastný obrat situace. „To mě nezajímá," vyštěkl Kurt. „Rychle za mnou přijď dolů, chci zjistit, kam šla." Když Kurt odešel, Jakob chvíli zápasil s oblékáním hrubých vlněných nohavic a košile, než si oblékl silný kožešinový plášť, který koupil od jednoho kislevského obchodníka ve městě. Obul si boty lemované kožešinou a vytáhl zpod postele luk a šípy. Když sbíhal po schodech dolů, měl pocit, jako by mu do lebky vráželi rozžhavené hřebíky. Našel Kurta, jak čeká u dveří hospody. Byl úplně oblečený a měl meč. „Boris Ytselva ji viděl v noci jít přes most, takže začneme tam," řekl Kurt a otevřel dveře. *** Většinu dne strávili pátráním po Ursule v Tungasku, ale kromě toho jediného člověka, který ji zahlédl v noci, se nedozvěděli nic. Obešli město, jestli nenajdou nějaké vodítko, kde by mohla být. U mostu si Jakob všiml - 146 -
slabých stop; v noci sněžilo jen málo, a tak to mohlo znamenat, že Ursula šla tudy. Domyslel si, že mířila do lesa, jehož okraj byl vidět asi míli odsud. Pohlédl na Kurta a viděl, že bývalý rytíř hledí do dálky, jako by doufal, že se tam Ursula objeví. Jakobovi začal v hlavě klíčit plán. Měl možnost zbavit se té ženské s ostrým jazykem jednou provždy. „Dejte mi chvíli," řekl rytíři. Posadil se se zkříženýma nohama do sněhu a vytáhl z opasku malý sáček chlupů a liščích kostí. Vysypal si je na ruku a začal mumlat nesmyslná slova - starou rýmovačku, kterou se naučil jako dítě, jména vesnických starších, kteří nad ním ohrnovali nos, a souhvězdí, která byla vidět tady na severu. S dramatickým výkřikem vyhodil kosti do vzduchu a nechal je spadnout do sněhu před sebou. Předstíral, že ten vzor chvíli studuje, a bručel a usykával nad ním. Nakonec vzhlédl ke Kurtovi, který na něho fascinovaně zíral. „Tady nějaké známky toho, že odešla na pláně," lhal Jakob a ukázal směrem, kam se Kurt díval. „Když půjdete tudy, já půjdu do lesa, aby bylo jisté, že já nespletl." Kurt nečekal na další potvrzení a rozhodným krokem vyrazil. Jakob se usmál. Tohle nemohlo selhat. Marius byl také někde v lese. Jestli Ursulu najde, pravděpodobně ji zabije. Pokud by se to stalo, Kurt by už neměl důvod přít se s Jakobem kvůli cestě na sever do jeho domoviny. Jestliže Ursulu najde Jakob, pak to s ní rychle vyřídí a svede to na Maria. V obou případech padne vina na lovce čarodějnic, a i když tvrdohlavý Kurt se nejspíš bude chtít pomstít, Jakob mu v tom už nějak zabrání. Promluví s Norskany ve městě, bude je varovat před Mariovým příchodem a poradí jim, aby Kurta raději vyhnali, než aby se dostali do sporu s lovcem čarodějnic, protože poskytli útočiště nebezpečnému odpadlíkovi. Pokud se Ursula nenajde, pak je tu možnost, že už je mrtvá, a Jakobův úkol bude ještě snazší. S lehkým srdcem si hodil luk na rameno a vydal se k lesu. Když padla noc, měl Kurt ještě zoufalejší náladu. Celý den hledal v ledových pustinách nějaké stopy po Ursule, ale neobjevil nic. Počasí se zhoršilo, a tak byl nucen si najít přístřeší v malé jeskyni na úpatí kopců zhruba deset mil jihozápadně od Tungasku. Vlastně to bylo jen úzké údolíčko a do jeskyně si stěží mohl lehnout tak, aby neměl nohy ve sněhu. V tak tvrdých podmínkách měl o Ursulu skutečně strach. V srdci a v duši ho tížila vina. To on se od ní včera tak drsně odvrátil. Uvědomoval si, že v hádce z předešlé noci měla pravdu. Naslouchal Jakobovi až příliš a nedbal na její rady, i když ji znal a věřil jí víc než komukoli na světě. I tahle krajina na něho měla vliv, cítil to v krvi a v kostech. Děsilo ho to, ale Jakob - 147 -
jej stále ujišťoval, že to je přirozené; muži severu cítí, jak se jim neustále zrychluje pulz a zbystřují smysly. Teď však bylo nutné postarat se v první řadě o svoje bezpečí. Obličej i vlasy měl zmrzlé z ledového větru, v prstech na nohou i na rukou ztrácel cit. Nebyl si přesně jistý, kde je - napůl oslepený klopýtal ve sněhové vánici, dokud nenašel údolí mezi kopci, které ho dovedlo až sem. Kurt si nadával do hlupáků, když zjistil, že s sebou nemá nic, čím by zapálil oheň. Nejspíš tu zmrzne a Ursulu potká stejný osud. Kurt už se pomalu smiřoval s tím, že jeho budoucnost bude krátká, když si vzpomněl na noc strávenou v jeskyni vytvořené překrývajícími se balvany. Jakob ho učil jména bohů a jak je požádat o moc. Vyzkoušel některé rituály jen s malým zájmem a nepatrným úspěchem, ale nyní mu ta slova nezvána přicházela na mysl. Vybavoval si je jasněji než kdy dřív. Cítil se trochu hloupě, ale protože ho nenapadlo nic lepšího, odřízl z pláště kousek kožešiny a položil ji před sebe. Posadil se se zkříženýma nohama, tak jak to viděl u Jakoba, a začal recitovat. Zaměřil svou pozornost na kožešinu a představil si ji jako neuhasínající plamen. Kurt se soustředil na to, co musí udělat. Vzpomněl si na Jakobovo varování, že přivolávání bohů v sobě vždycky skrývá nebezpečí. Upoutat jejich pozornost nebyla žádná maličkost, ani při tak nevýznamném rituálu, jaký Kurt chtěl provést. Kurt zavřel oči a pevně se soustředil. Ze rtů mu splýval vytrvalý proud slov. Duševním zrakem viděl třepetavou červeň magického ohně, který chtěl vytvořit. Kurt recitoval stále hlasitěji a hlasitěji, až cítil, že se uvnitř něj něco změnilo. Jako by mu tělem proletěl závan větru. Končetiny ho pálily a ucítil teplo na tváři. Chvíli nato si uvědomil, že to není jen jeho představa, ale že to teplo je skutečné. Otevřel oči a uviděl červenozelené plameny spalující kousek kožešiny před ním. Bohové mu odpověděli! Kurt s radostným výkřikem praštil pěstí do vzduchu. To bylo dobré znamení, jak by řekl Jakob. Bohové ho udrží naživu, aby mohl najít Ursulu. Když se Kurt nořil do spánku s ohněm vesele hořícím vedle sebe, zaslechl před jeskyní nějaký zvuk. Bylo to hlasité funění, jako by u vchodu do jeskyně čenichalo nějaké velké zvíře. Kurt se okamžitě probudil a srdce se mu divoce rozbušilo. V blikotavém světle ohně viděl venku něco zavalitého. Vypadalo to jako medvěd, ale když se Kurt zvedl do dřepu, viděl, že to není žádné obyčejné zvíře. Medvědovi se to sice podobalo, ale bylo to větší a velmi podivné. Bylo to určitě dvakrát vyšší než Kurt a z hlavy tomu vyrůstalo pět pokřivených a zakroucených rohů. Zuby to mělo - 148 -
dlouhé jako Kurt prsty a kapaly z nich sliny, které ve sněhu syčely a prskaly. Kurt vytáhl meč z pochvy a postavil se. Bestie se podívala přímo na něho. V černých očích sejí zrcadlil magický plamen. Z hrdla se jí vydralo zavrčení, které se ozvěnou odráželo v jeskyni. Když se bestie drala dovnitř, Kurt už byl zase naprosto klidný. Skoro se do jeskyně nevešla. „Tak pojď, ty ohyzdo!" zasyčel Kurt a zvedl meč do pozice, z níž mohl seknout i bodnout. Bestie začichala ve vzduchu. Otočila hlavu nejdříve k ohni a pak ke Kurtovi. „Tak pojď!" křikl Kurt a udělal krok vpřed s mečem ve střehu. Bestie zabručela a navzdory svým rozměrům začala rychle ustupovat. Z hrdla jí uniklo naříkavé zasténání. Když Kurt udělal další krok, otočila se a dala se na útěk. Prchala sněhem, co jí síly stačily. Kurt stál a díval se, jak mizí ve tmě. Tenhle vývoj událostí ho překvapil. Sklonil se a čichl k ohni. Necítil nic neobvyklého. Ve skutečnosti plamen nebyl cítit nijak; ani hořící kožešinou ne. Kurt pokrčil rameny, opřel meč o stěnu jeskyně a položil se na kožešiny. Přál si, aby přisel spánek, ale myšlenky na Ursulu ho držely v uctivé vzdálenosti od něj.
- 149 -
KAPITOLA ŠESTÁ Faleš NA JIH OD TUNGASKU, POČÁTEK ZIMY 1709 Z větví stromů se snášel sníh a pokrýval Ursulu jako bílý prach. S úlekem se probudila. Klouby ji z chladu bolely a kůže ji štípala prvními náznaky omrzlin. Udělala si hrubý přístřešek z větví a kůry; oheň, který zapálila, pořád ještě doutnal. S bolestným zasténáním se přinutila posadit. Promrzlé končetiny při tom pohybu protestovaly. Vstala a setřásla ze sebe vrstvu sněhu. Vlasy měla ztuhlé ledem a obličej skoro necítila. Děkovala Sigmarovi, že v bezpečí přežila noc. Jemně zafoukala do ohně, aby se rozhořel. Její dech se měnil v páru. Pod klenbou stromů byla tma a Ursula nedokázala odhadnout, jak dlouho spala. S hrůzou si uvědomila, že se vůbec nemusela vzbudit - kdyby spala déle, mráz by ji ukolébal k bezbolestné smrti. Už si vyčítala, že předešlou noc utekla. Přihodila na oheň další větvičky. Rozhlédla se, ale na okolí jí nebylo nic povědomé. V noci vyběhla z města s očima plnýma slz a bez přemýšlení zamířila k lesu, který jí sliboval jakési bezpečí. Zřejmě ji to opravdu zachránilo, protože na pláních, bez ochrany před sněhem a rezavým severním vichrem, by brzy podlehla mrazu. Nyní se cítila jako hloupá husa. Minulou noc toužila utéct před smutkem. Tentýž instinkt ji před lety přinutil opustit domov a vláčel ji celé dětství od města k městu. V téhle chvíli to vypadalo nesmyslně, měla hlad a byla jí zima. Pak si vzpomněla na Kurta a opět jí začaly téct slzy. Byl tak rozzuřený, staral se jen o to, jaké mínění o něm ti divocí seveřané mají, že Ursulu děsil. Uvažovala, jestli její milovaný vůbec ví, že opustila Tungask. Hledá ji, nebo je mu to už jedno? V hloubi duše věděla, že ji Kurt stále miluje a bude o ni mít hrozný strach, ale v poslední době jí o své lásce poskytoval pramálo důkazů. Čím dál víc se jí vzdaloval, jako by vzdálenost od Císařství byla nějak spojena s náklonností, kterou cítil k Ursule. Stávající situace na ně měla zcela opačný vliv. Kurt se ohledně jejich exilu choval pragmaticky a nyní to vypadalo, že jej skoro vítal jako nějaké velké dobrodružství. Ursule se naopak stále více stýskalo po domově a začínala mít strach. V životě si skutečného domova příliš neužila, a to, že byla vyhnána z jediného místa, kde našla trošku štěstí, ji zraňovalo na duši. A Kurt nebyl jediný, koho postrádala. Bez ohledu na obraz Kurta a Maria bojujících proti sobě, který se jí neustále vracel, necítila Sigmarovu přítomnost od chvíle, kdy opustila Badenhof. Měla málo času na modlitby a bála se, že ji její bůh možná nakonec opustil. I teď, když byla sama a - 150 -
ztracená jako tolikrát v životě, Sigmar mlčel. Sešla příliš daleko ze správné cesty? Obrátil se Sigmar proti ní, protože akceptovala Jakobovu špatnost a jeho ničivý vliv na Kurta? Když přidávala další dřevo na praskající oheň, změnil se smutek v chmurné rozhodnutí, stejně jako tolikrát ve zlých obdobích života. Znovu se vrátí do Císařství, pomodlí se v opravdovém chrámu a bude bojovat, aby Kurt zůstal s ní. Ale uvědomovala si, že oba nyní stojí před rozhodnutím. I když Kurta milovala, odmítala s ním jít na sever a žít mezi těmi barbarskými Norskany. Srdce ji táhlo na jih a do teplejších zemí. Toužila po klidu a bezpečí, ne neustále bojovat proti živlům i opovržení lidí, mezi nimiž bude žít. Kurt si musí vybrat, jestli chce sdílet život s ní, nebo jestli je to podivné volání, jež cítil ze severu, pro něho důležitější. S tímto rozhodnutím v srdci Ursula vstala a rozhlédla se. Nedokázala říct, kterým směrem je sever, jih, východ nebo západ. Les vypadal všude stejně. Ursula se zamyslela. Bude lepší si prostě vybrat nějaký směr a vyrazit, nebo zůstat tam, kde je, a doufat, že ji ostatní najdou? Rozhodla se skoro hned. Nebyla tím, kdo trpně čeká, svůj život si byla zvyklá řídit sama. Ve větru se vznášel potrhaný kouř z ohně; vzala to jako znamení, že má zamířit po větru. Nedokázala vysvětlit, proč jí tato volba připadá správná. Přála si, aby ji Sigmar ve své velké moudrosti obdařil vizí, co má dělat, jako už tolikrát v minulosti. Jenže tentokrát to neudělal, a tak se vydala na cestu s větrem v zádech. Při chůzi si hledala zdůvodnění, proč je lepší být v pohybu. Za prvé: kdo ví, jaká zvířata by mohl přilákat oheň a její pach? Za druhé: když jde, nechává za sebou stopu, která se dá najít a sledovat, zatímco kdyby zůstala na místě, mohl na ni ten, kdo ji hledá, narazit jedině náhodou. V duchu se radovala, že se rozhodla správně, a rychle kráčela sněhem a kapradím. Bylo téměř poledne a Jakob naprosto bezvýsledně prohledal okraj lesa. Už minul celý den a noc, aniž by Ursulu našel, a tak se snažil spočítat, jak dlouho má ještě hledat, než se vrátí do Tungasku a oznámí to Kurtovi. Čím dřív přestane hledat, tím méně bude pravděpodobné, že ji najdou živou. Nicméně kdykoli se rozhodoval vrátit, zadrželo ho vědomí, že bývalého rytíře jeho zpráva rozhodně nepotěší. Jakobovi bylo jasné, že čím déle zůstane venku v tomhle mrazu, tím lépe se bude moci bránit proti obviněním, že se příliš nesnažil. Znovu všechno pečlivě zvážil a nakonec se rozhodl, že jestli po té zatracené ženské nenajde nějakou stopu do západu slunce, vrátí se zítra ráno zpátky. Když ji sám nedokáže najít a zlikvidovat, je tu velká šance, že kruté severské počasí to udělá za něho. Bude se moci - 151 -
vrátit za Kurtem a oznámit mu, že Ursula je mrtvá, a pak ho odvést s sebou na sever. Stezka, kterou mu bohové určili, byla rozhodně zvláštní. Uplynulo sotva pár dní od doby, kdy trval na přezimování v Tungasku, protože měl obavy z cestování v zimě. Nyní mu to připadalo jako lepší varianta než setkání s van Dieslem. Jakob pátral co nejmetodičtěji, procházel křížem krážem pásy lesa a hledal jakoukoliv známku Ursulina pobytu. Včera chvíli sledoval slibnou stopu, ale země byla stále kamenitější a nerostly na ní žádné stromy, takže slabé sněžení brzy všechny otisky zahladilo. Nicméně vytrvale mířila na jihovýchod, pryč od Tungasku, a proto Jakob soustředil své úsilí tímto směrem. Uběhla asi hodina, když Jakob narazil na mýtinu a uprostřed ní na nízkou dřevěnou boudu se střechou svažující se vzadu až k zemi, nízkými dveřmi a úzkými okny. Pařezy kolem naznačovaly, že je to srub dřevorubce, ale z komína nevycházel žádný kouř a celé místo vypadalo opuštěné. I tak se k němu přibližoval velmi opatrně. Všiml si hromady dřeva na topení uskladněného pod střechou v závětří na jižní straně, kam většinou nefoukal vítr. Silná vrstva sněhu přede dveřmi naznačovala, že je nikdo neotevřel několik dnů, nebo možná i týdnů. Když došel blíž, zahalekal, ale neozvala se žádná odpověď. Zaklepal na dveře a rozrazil je, až se dovnitř na udupanou hliněnou podlahu vysypal sníh. Srub byl skoro prázdný, jen otevřené ohniště uprostřed a nalevo stůl se dvěma nízkými lavicemi. Jakob neviděl žádné talíře nebo jiné nádobí, a když prozkoumal malou spíž, našel pouze trochu nasoleného masa. Chýši očividně v zimě nikdo nepoužíval, ale byly tu zásoby dřeva a jídla pro kohokoli, kdo by se v těchto nehostinných časech potřeboval schovat. Jakob byl vděčný za možnost odpočinout si a najíst se, a tak zapálil oheň z nejsuššího dříví z hromady venku a pak se posadil na lavici a žvýkal pruhy nasoleného masa. Přitom uvažoval, co dál. Na hledání už mnoho světla nezbývalo, protože na severu byly noci v zimě velmi dlouhé. Ne tak dlouhé jako v jeho domovině, kde uprostřed zimy byla tma skoro celý den a v létě slunce svítilo téměř do půlnoci. Když seděl a jedl, zvažoval, jaké má možnosti. Dřevorubecká chata byla dobrá základna, a pokud bude moci, vrátí se večer znovu sem. Tím získá čas navíc, protože je zkušený stopař a najde cestu, i když zapadne slunce. Věděl, že Ursula je schopna se o sebe postarat, umí si zapálit oheň, a kdyby pátral směrem na sever, proti větru, mohl by ucítit kouř. - 152 -
Jakob spolkl další kousek masa, vstal a protáhl si unavené nohy. Ano, řekl si, dnes ještě trochu hledání, zítra lov a pak se vrátím do Tungasku, kde budu muset čelit Kurtovi. V lese se začínalo stmívat, když Jakob našel první stopy, které nepatřily nějakému zvířeti. Byl jen asi míli na jih od dřevorubecké chaty a narazil na ně skoro náhodou. Sledoval úzkou cestičku, která vedla od srubu mezi stromy a navazovala na širší stezku. Nejdřív našel jen jedinou stopu, a tak si myslel, že by mohla patřit Ursule, ale po bližším prozkoumání usoudil, že otisky jsou na ženu příliš velké a kroky příliš dlouhé. Prozkoumal okolí a narazil na další stopy jak lidí, tak koní. S rostoucím neklidem si Norskan domyslel, že tyhle stopy tu zanechali Marius a jeho skupina, protože nikdo jiný by v takovém počtu v tomto ročním období necestoval, a že tu byli předešlého dne. Podle stop to odhadoval na alespoň třicet koní, pravděpodobně rytířských, a tentýž počet nákladních poníků. Znepokojující však byl hlavně značný počet pěšáků. Jak to, že na Jakoba ještě někdo z nich nenarazil, byla záhada. Po pozorném ohledání stop došel Jakob k názoru, že lovec čarodějnic Ursulu nezajal, protože žádná ze stop neodpovídala těm, které viděl předešlého dne. To ovšem nutně neznamenalo, že dívku nenašli, pouze to, že pokud ji našli, nevedou ji s sebou. Když byl Marius tak blízko Tungasku, musel Jakob znovu přehodnotit své plány. Zůstávat dále ve městě mohlo znamenat katastrofu, ale věděl, že bez konkrétních zpráv o Ursule Kurt neodejde. Pokoušet se ho přesvědčit by nevedlo nikam. Jakob došel k rozhodnutí, že jediné řešení je najít Ursulu, zabít ji a odnést její tělo do města. S tak nezvratným důkazem Kurta určitě přesvědčí, aby odešli a vyhnuli se Mariovi, protože vlivem utrpěné ztráty bude mladík snadno zranitelný, a tím i ovlivnitelný. Pak ale Jakoba něco napadlo. Tenkrát po útoku trolů se Kurt rozhodl, že zůstane ve městě a postaví se Mariovi a jeho mužům. Kdyby si myslel, že je lovec čarodějnic zodpovědný za smrt Ursuly, nebylo pravděpodobné, že bude poslouchat Jakoba a uteče, spíš naopak, vztek a zármutek ho doženou k pomstě. A to nebylo žádoucí. Jednu chvíli Jakob zvažoval, jestli je nemá opustit oba. Snadno by mohl proklouznout na jih a nechat je jejich osudu. Marius šel po Kurtovi. Nemá proč pronásledovat Jakoba, i kdyby o něm věděl. Ale nakonec ten nápad pustil z hlavy. Byl si plně vědom svých vlastních nedostatků a život ho naučil, že chytrost a lstivost jsou užitečnější vlastnosti než přehnaný smysl pro čest a odvaha, jimiž zřejmě trpěla - 153 -
spousta jeho lidí. Bohové dali Jakobovi příležitost vrátit se ke svému lidu, po čemž v hloubi srdce vždy toužil. Mohl se k nim vrátit triumfálně v doprovodu mocného bojovníka, který poslechne každý jeho rozkaz. Nemínil se vzdát šance zařídit si život podle svých přání a vrátit se k tomu, co znal doposud, tedy dřině a živoření na okraji společnosti? Za takovou zbabělost by se mu bohové určitě vysmáli. Jakob se rozhodl, že musí najít způsob, jak svůj plán uskutečnit. Chvíli sledoval stopu Mariových mužů a přitom usilovně přemýšlel, jak zvrátit situaci ve svůj prospěch. Musí přerušit vztah mezi Kurtem a Ursulou tak, aby bývalý rytíř Jakoba rád doprovázel do jeho rodné země. Říct, že je mrtvá, nebo ji zabít, by nepomohlo. Musí Kurta donutit, aby se jí zřekl. Když Jakobovy úvahy dospěly k tomuto bodu, dostal nápad. Jediný způsob, jak Kurta donutit, aby se Ursuly vzdal, bude přesvědčit ho, že opustila ona jeho. Ale byl tu ještě problém s Mariem. Existoval způsob, jak se zbavit Ursuly a zároveň i lovce čarodějnic? Už se stmívalo a Jakobovi nezbývalo mnoho času. Zítra může být Marius se svými muži v Tungasku a pak už Jakob nebude mít žádnou naději. Jak by tomu mohl předejít a zároveň najít Ursulu? Protože jakmile ji bude mít ve své moci, bude pro něho mnohem snazší sehrát jakoukoli roli, pomocí níž by s Kurtem vybředli z této nebezpečné situace. Dlouho si lámal hlavu, až najednou uviděl řešení a nahlas se rozesmál. Po měsíce učil Kurta mnoha starým zvykům, tradičním prosbám k bohům, aby muži dodali sílu a vedli ho. Už dříve část své moci použil, aby je provedl jednotvárnou tundrou na severu. Jak mohl být tak slepý? Informace, které Jakob potřeboval, měl na dosah. Šel na to celé špatně. Doba strávená, na jihu mu otupila mysl a instinkty, ale teď by měl raději přemýšlet jako seveřan než jako jižan. Vůbec nebylo potřeba takhle stopovat a hledat - existoval riskantnější, ale rychlejší způsob. Odmetl sníh pod vysokou borovicí a posadil se na zmrzlou hlínu. Vytáhl váček z opasku a vysypal si jeho obsah na dlaň - sedm runových kamenů, které si vyřezal z velrybí kosti, když ještě žil na severu. Byly to přesné kopie těch, které viděl používat starší. Podržel runové kameny, velké zhruba jako nehet na palci, v obou rukou a zavřel oči. Soustředil se, snažil se vybavit si slova, která slýchal před lety při rituálu rad. Už se o to jednou pokusil, když poprvé opustil vesnici, a neměl úspěch. Věděl, že povolávání bohů tímto způsobem v sobě nese velké riziko, protože bohové jsou vrtošiví a nejsou zvyklí snášet požadavky pouhých smrtelníků. - 154 -
Jakob chvíli váhal, protože ho přepadly pochybnosti. Tohle už nebyl obyčejný trik, jakým se Kurt tak obratně učil. Byla to stará, nebezpečná magie. Posměšně ohrnul nos sám nad sebou. Nyní byl starší a chytřejší a jeho mysl byla silnější než kdy dřív. I když Kurt měl jisté přirozené schopnosti, Jakob jednal s bohy tímto způsobem už po mnoho let. Soustředil se na Ursulu a začal potichu recitovat. Jeho slova byla pouhý šepot, když si v duchu vybavoval zrzavou ženu. Začal v rukou třást runovými kameny a rachotil s nimi v rytmu úderů srdce. Cítil zem pod sebou a vzduch kolem sebe, jak se uzavírá a hrozí ho spolknout, ale potlačil strach a zrychlil zaklínání i chřestění. Runové kameny se začaly zahřívat, jak do nich vplouval dech bohů a snažil se jim dát hlas. Jakobovi divoce tlouklo srdce a ze rtů mu splývala slova v jazyce dávno mrtvém, ale přesto živém ve světě kolem něho - prvotním jazyce, jímž hovořily mraky a stromy, bláto pod nohama, mysl brouků a červů i srdce lidí. Runové kameny najednou vzplály takovým žárem, že Jakobovi popálily ruce a tak tak ovládl nutkání je zahodit. Věděl, že když to udělá, hrozí mu velké nebezpečí od zpětného rázu věšteckých sil, které jím nyní proudí. Potlačil bolest a sevřel kameny pevněji. Soustředil svou mysl, vtiskl obraz Ursuly do run vyřezaných v úlomcích kosti. Cítil, jak moc bohů proudí do kamenů; rozhodil je na zem před sebou a otevřel oči. Runy vibrovaly energií, rudě zářily na hlíně, která pod nimi kouřila a bublala. Volal Tzeentche, jehož skutečné jméno znali jeho lidé jako Jänz, aby Ursulu našel. Četl nahlas názvy run v pořadí, v němž byly rozhozeny; začal od nejvzdálenější a postupoval směrem k sobě. Když vyslovil název runy, kámen zazářil silněji. Kameny propojila síť mihotavého mnohobarevného světla vytvářející složitý vzor, který se posouval a otáčel. Nebylo možné si jej zapamatovat, měnil se okamžik od okamžiku. Ve středu magické sítě začal růst mrak energie a formovat se do nejasného tvaru. Mlha se zhustila do nepřesné kopie Ursulina obličeje, který byl zprvu nehybný, ale pak ožil. Obraz začal ustupovat, až Jakob viděl celou Ursulu, jak jde lesem a zkoumá zemi. Viděl stromy kolem ní jako sloupy z chvějivého světla a sníh pokrývající krajinu se třpytil. Jedinou myšlenkou nařídil, aby ho magický obraz nasměroval k dívce, a energie na chvíli pohasla; zmenšila se v malou bílou kouli, která se občas zableskla červeně, modře a zeleně. Vznášela se nad kameny a pak se začala rozpínat, roztáhla se Jakobovi přes rameno a třepotala se směrem ke stromům na západě. Pak zmizela. - 155 -
Jakob sáhl po kamenech, aby je sebral. Popálily mu ruce, jak sálaly žárem. Když sevřel v ruce první, země se zachvěla a zazářila rudě. Vystřelila z ní ruka s drápy a popadla ho za zápěstí. Jakob vykřikl a snažil se osvobodit, ale stisk byl nepřirozeně silný. Záře se šířila stále dál a před Jakobem se začala zvedat postava - paže, pak rameno a špička rohu se vynořovaly z portálu, který bezděčně otevřel. Jakob seděl zkamenělý hrůzou a zíral na démonickou postavu deroucí se skrz světélkující bariéru. Vynořil se dlouhý, hubený obličej, na Jakoba se upřelo sedm očí, z nichž šlehaly plameny. Ústa beze rtů plná drobných špičatých zubů se krutě usmála a paže si přitáhla muže blíž. „Hloupý smrtelníku," zazněl mu v hlavě hlas, který znepokojivě stoupal a klesal, byl hlasitější a tišší. „Nakrmím se, tvou duší, protože jsi nezaplatil za to, co jsi vzal." Jakoba zachvátila panika a pokusil se vstát, ale démon ho táhl k sobě. Z magické mlhy se vynořila druhá ruka a popadla ho za hrdlo. Jakobova mysl divoce pádila. Co udělal špatně, na co zapomněl? Pohlédl na pulzující rudé světlo, z něhož se démon vynořil, a jeho slova mu dosud zněla v hlavě. Uvědomil si, kde udělal chybu. Nezpečetil obchod s démonem, který přišel na jeho výzvu! Volnou rukou sáhl k opasku a vytáhl nůž. Rychle se řízl do paže a krev vytryskla směrem k démonovi. Ten začal dlouhým jazykem olizovat ránu a Jakobovi celou paží projížděla nesnesitelná bolest. Krev začala proudit silněji a démon zhluboka pil. Jakob dostal závrať a cítil, jak ho opouští vědomí. S posledním zbytkem sil se odtáhl a vytrhl se démonovi, který už byl skoro nasycen. Udělal několik vrávoravých kroků a zhroutil se do sněhu s očima stále upřenýma na děsivé zjevení. Démon se nořil zpátky do země, rozpouštěl se v oblak vířících barev, které se vracely do runových kamenů. Jakob čekal tak dlouho, až si byl jistý, že se démon skutečně vrátil zpět do své říše. Ležel ve sněhu, hlava se mu točila a srdce mu divoce tlouklo. Tak hloupá chyba, nadával sám sobě, ale přesto byl šťastný, že věštba byla úspěšná. Převalil se, odplazil se sněhem zpět a posbíral kameny. Všiml si, že teď jsou ledově studené a jako by mu vysávaly teplo z dlaní. Jejich energie byla vyčerpána a bude dlouho trvat, než se obnoví. Mohl použít jisté rituály a obětovat vlastní krev, aby jim navrátil moc, ale démon ho vážně oslabil a na nalezení Ursuly nezbývalo mnoho času. Věštba mu řekla, aby zamířil na západ, ale neměl tušení, jak je dívka daleko ani jak dlouho tímto směrem půjde. - 156 -
Zachvěl se při vzpomínce na střetnutí, které se mu skoro stalo osudným. Přinutil se vstát; opřel se o strom, do jehož kůry byl vypálen obraz démonovy tváře jako trvalý stín. Připlácí si sníh na ránu, kterou si způsobil na paži, a odkulhal směrem, kam ukazovalo světlo. Ursula šťouchla do ohníčku klackem a povzdechla si. Putovala celý den lesem, aniž by zjistila, kde je. Občas propadala zoufalství a panice natolik, že to skoro vzdala, ale vždycky sáhla k rezervám sil, které si vypěstovala za dlouhé roky putování, a šla dál. Slunce už zapadalo a les byl plný dlouhých stínů, takže usoudila, že musela jít špatným směrem. Nebylo možné, že by tu první noc zašla tak hluboko do lesa. Byla přesvědčená, že utekla jen kousek mezi stromy. Zítra se vrátí zpátky po svých stopách. Zvuk ze tmy způsobil, že sáhla po meči, který ležel vedle ní. Mezi stromy se pohyboval tmavší stín. Dívka se vymrštila a postavila se do střehu, jak ji to naučil Kurt. Směšné světýlko ohně ozařovalo okolí jen na několik kroků. Když hledala nějakou další známku pohybu, neviděla nic. „Odlož meč, to jsem já, Jakob," slyšela zavolat Norskana, ale neuvolnila se. Pozorovala ho, jak vchází do světla a mírně se potácí; obličej měl vychrtlý a víčka mu klesala únavou. „Kde je Kurt?" zeptala se stále ve střehu. Jakobovi nevěřila a nelíbilo sejí být s ním sama, přesto jí srdce poskočilo vzrušením, když se tu objevil. Přestože k němu cítila odpor, dovede ji do bezpečí a zpátky ke Kurtovi. „Srub," zasípal Jakob a opřel se o strom. „Nedaleko. Čeká tam na tebe. Vezmu tam tebe, jen mi dej čas nabýt sílu." „Jsi zraněný?" zeptala se, když viděla hlubokou řeznou ránu na paži. „Nedůležité," mávl rukou nad jejími obavami a napřímil se. „Jdeme hned, nebezpečno tady. Marius blízko." „Marius je tady?" zeptala se vyděšeně. Rozhlédla se, jako by očekávala, že uvidí lovce čarodějnic za nejbližším stromem. „V lese, ne moc daleko," potvrdil Jakob, kývl na ni, aby šla s ním, a vykročil mezi stromy. Váhavě vrátila meč do pochvy a následovala ho. Uvědomila si, že mohla při svém bezcílném putování na lovce čarodějnic narazit. Žaludek sejí při tom pomyšlení sevřel. Možná na ni Sigmar stále dohlíží. „Možná bychom měli jít za ním a požádat o milost," řekla. „Je to kněz, musí nám nabídnout přístřeší a milosrdenství. Měli bychom se zeptat Kurta, až ho najdeme." „Muž, který nás loví půl roku přes řeky a sněhem, nás určitě nepřivítá," poukázal Jakob, ale Ursulina slova spustila proud myšlenek. Možná - 157 -
existoval způsob, jak se Ursuly zbavit navždy a zároveň přesvědčit Kurta, aby s ním šel na sever. Norskan nelhal, asi půl míle od místa, kde ji našel, stál malý dřevěný srub, z jehož komínového otvoru ve střeše stoupal slabý pramínek kouře. Jakob zamumlal něco ve svém jazyce a pospíchal k němu. Následovala ho dovnitř, protože toužila po setkání s Kurtem, ale kromě nich dvou tu nikdo nebyl. „Řekl jsi, že tu Kurt na mě čeká!" vykřikla a popadla unaveného Jakoba za kožešiny na prsou. Byla úplně vyčerpaná celodenním putováním, sílu následovat Norskana jí dodávala jen myšlenka, že uvidí Kurta. „Má obavy," řekl Jakob a vytrhl se jí. „Určitě tě hledá v lese. Přivedu ho. Zůstaň tady a rozdělej oheň. Použij jen suché dřevo, aby to moc nekouřilo." Jakob ukázal na hromádku dřevěných třísek u ohniště a bez dalšího komentáře odešel. Ursula vzala pár klacků a položila je na oheň. Opatrně do něj foukala, aby dřevo chytlo. Šťastná, že oheň hoří, přešla k jedné lavici a posadila se na ni. Opřela se o stůl a položila si hlavu na zkřížené paže. Dolehla na ni únava, jak na tělo, tak na duši, a začala zvolna usínat. Jakob byl k smrti unavený, ale rozum mu přikazoval vydržet. Najít van Dieslovu stopu mu netrvalo dlouho. Sledoval ji několik mil, až uviděl záři, která určitě pocházela z táborových ohňů. Pro Jakoba byla jako maják, a tak zpomalil. Uvědomoval si, jak je nepřítel blízko. Opatrně se přiblížil k táboru a dvakrát jej obešel, aby našel stráže. Byly čtyři, rozmístěné pravidelně kolem stanů. Pro Jakoba nebylo nijak obtížné mezi nimi nepozorovaně projít. Nikde se nic nehýbalo; vojáci zřejmě spali. V tichu noci slyšel kašlání a chrápání. Začal padat sníh, lehce se snášel na větve a mezi kmeny borovic, bíle pokrýval šeď stanů. Jakob byl přesvědčen, že o něm nikdo neví, a tak se kradl od kmene ke kmeni, aby se dostal k jednomu ze strážců. Muž se opíral zády o strom a mohutně zíval. Pro Jakoba bylo snadné dostat se za něho, stisknout mu krk, aby nevykřikl, a zarazit mu lovecký nůž do hrudníku. Když muž dokonal, namočil si do krve vytékající z mužovy hrudi ruku a pak i cíp své kožešiny. Ujistil se, že spousta krve vytekla na zem, a vydal se ke srubu; běžel, aby za sebou zanechal hluboké otisky ve sněhu. Občas vymačkával kapky krve z kožešiny, aby zajistil, že stopa bude naprosto zřetelná.
- 158 -
KAPITOLA SEDMÁ Moc JIŽNĚ OD TUNGASKU, ZIMA 1709 Dveře chaty se rozletěly dokořán a Ursula se s úlekem probudila. Vzhlédla a očekávala, že uvidí Kurta, ale ve dveřích stál Marius van Diesl. „Díky Sigmarovi!" vykřikla Ursula a rozběhla se k lovci čarodějnic. Když se ho pokusila obejmout, uhodil ji, až upadla na zem. „Dost těch tvých lží, ty vražednická děvko!" obořil se na ni a sáhl po meči. „Marie, počkej!" zvolal Ruprecht zpoza jeho zad a mohutnou rukou stiskl lovci čarodějnic zápěstí. „Ustup!" vyštěkl Marius, ale Ruprecht ho pevně držel a cpal se za ním do srubu. „Pusť mě, nebo si to s tebou vyřídím!" „Vyslechněte ho," naléhala Ursula a posadila se. „Vyslechněte mě!" „Abys mi zase mohla zmást mysl svými zákeřnými lžemi?" odfrkl si Marius a vyprostil se z Ruprechtova sevření. „Myslím že ne. Příliš dlouho ses vyhýbala svému osudu, než abys jej teď dokázala slovy odvrátit." „Vyslechni ji," trval na svém Ruprecht a postavil se mezi Ursulu a lovce čarodějnic. „Nemůže nám nijak ublížit." „Ublížit?" Marius chraptěl vzteky. „Badenhof leží v troskách kvůli její zradě a obratnému jazyku." „Prosím, vyslechněte mne, řeknu vám, všechno," prosila Ursula a vstala. Marius se zarazil, podíval se na děvče a na Ruprechta a zastrčil meč do pochvy. „Jestli se mne pokusíš obelhávat, zabiju tě na místě," varoval Ursulu. „Kurt mi řekl, co se stalo před lety," začala Ursula a viděla, že sebou Marius při té vzpomínce škubl. „Byla jsem ochotná čelit u soudu všem obviněním, která proti mně byla vznesena, a totéž žádám pro Kurta." „Ten soud byla fraška a ty to víš," odsekl Marius.,,Pořád se mě snažíš obelstít." „Ne!" trvala na svém Ursula. „Ten podvod nebyl z mé hlavy, přísahám na Sigmara. Říkám pravdu." „A opět vzýváš svaté jméno svými bezbožnými rty," řekl Marius. „A budu to dělat, dokud budu živa, protože on je mým skutečným průvodcem a ochráncem," řekla Ursula, přistoupila o krok k Mariovi a prosebně natáhla ruku. „Kurt není zlý, ale byl sveden na scestí." „Na scestí?" zeptal se za ní Ruprecht. „Ano," řekla Ursula. „Je zcela pod vlivem toho krutého seveřana, Jakoba. Ten barbar Kurta ovládá a vehnal ho do bezbožných skutků, které - 159 -
mu dáváte za vinu. Dopřejte nám spravedlivé slyšení, ale toho barbara nešetřete, protože je to nestydatý pohan a otevřeně vyznává Temné bohy. Dokud bude tenhle člověk naživu, musím se bát o Kurta; prosím vás, abyste mi ho pomohli osvobodit z jeho spárů." „Ty žádáš o mou pomoc?" zeptal se Marius jízlivě. „Ty ode mne očekáváš slitování?" „Ano," odpověděla Ursula tiše. „Potřebujeme slitování, jaké jen Sigmarův člověk může poskytnout." „Marie, pojď si promluvit ven," řekl Ruprecht a podíval se na Ursulu. Lovec čarodějnic k ní vyslal jedovatý pohled a přikývl, pak následoval Ruprechta před srub. Ruprecht přikázal jednomu panoši, aby šel dovnitř a hlídal tu dívku; pak se obrátil k lovci čarodějnic. „Ty jí věříš?" zeptal se Marius a pátral očima v Ruprechtově tváři po nějaké známce nečestnosti. „Nezáleží na tom, čemu ty nebo já věříme," odpověděl po chvíli Ruprecht. „Důležité je, jak tohle využít. Vyslechni ji a uvidíme, jaké možnosti nám nabídne. Zabij ji hned a možná Leitziga nikdy nechytíme; nech ji naživu a třeba nad ním získáme moc." „Myslíš, že mu na ní stále záleží?" ohlédl se Marius ke dveřím. „Tak proč je tedy sama?" „Na tyhle otázky neznám odpověď, ale ona ano," řekl Ruprecht. „Poslechněme si, co nám řekne, a potom si promyslíme, co s ní uděláme." „Vidím, že máš pravdu," přikývl Marius. „Ale jestli se ukáže, že nám k ničemu není, zabiju ji okamžitě." „Pokud na to dojde, nebudu mít námitky," souhlasil Ruprecht. Kurta to táhlo na dvě strany. Toužil pokračovat v pátrání po Ursule, ale zároveň se chtěl vrátit do Tungasku, aby zjistil, jestli ji nenašel Jakob. Už ji hledal téměř dva dny, aniž by narazil na sebemenší náznak, že by mohla být někde nablízku. Viděl, že o mnoho víc už nemůže udělat. Nezbylo mu žádné jídlo a na lov neměl čas. Možná by se měl vrátit a sehnat další obyvatele Tungasku, aby mu pomohli v pátrání. Třeba se mezitím sama vrátila. Křížem krážem prochodil dobrých deset mil pustiny bez jakéhokoli úspěchu. Nebylo pravděpodobné, že by se Ursula dostala dál. Možná že Jakob špatně přečetl znaky, které viděl, a Kurt je na úplně špatném místě. Na východě byl Tungask a dál obrovská plocha borového lesa podél přítoku Lynsku. Samotný potok se třpytil po jeho levici v posledních slunečních paprscích. Bylo nepravděpodobné, že by se Ursula ztratila na - 160 -
téhle větrné pláni, naproti tomu les byl temný, odpudivý a snadno se v něm dalo zabloudit. Kurt se rozhodl, že zaměřit úsilí tímto směrem bude daleko rozumnější, a vydal se zpátky k Tungasku. Zatímco se prodíral sněhem, dumal nad podivným vývojem událostí, který vedl k tomu, že hledá svou milovanou v divočině na severu. Jak jen se mu mohlo všechno tak dokonale vymknout z rukou? Nepochybně za tím vším byl Marius van Diesl - jeho neúnavné pronásledování bylo důkazem, že vždycky bylo jeho cílem Kurta zničit. Pouze nečekaný Trevigarův komentář umožnil bývalému rytíři odvrátit hanebný plán, který lovec čarodějnic zkonstruoval. Kurt nedokázal pochopit, proč van Diesl pokračuje v krvavé vendetě tolik let po jejich prvním střetnutí. Jaké šílenství vedlo lovce čarodějnic k vyvraždění jeho rodiny a k tomu, že strávil tak velký kus života hledáním syna, který jediný přežil? Co se Kurta týkalo, navzdory dětské přísaze, že van Diesla zabije, se později snažil celé to nechat být a raději sbírat zkušenosti, které by mu dodaly sílu a odhodlání. Vybudoval by si tak dobrý život, jaký by mu bohové umožnili. Nyní ale lovec čarodějnic zničil všechno, co bylo Kurtovi drahé, roztříštil křehký klid Kurtova a Ursulina života. Nejenom že se pokusil Ursulu zabít, což bylo podle Kurta už dostatečným hříchem, navíc jí vzal všechny šance žít normálním životem. Kurt usilovně pracoval, snášel strádání a ústrky, aby jí zajistil štěstí, které nikdy nepoznala. Nyní mu Marius sebral i tohle. Kurt cítil, jak se v něm zvedá vztek, a když dorazil na břeh potoka, přidal do kroku. Poháněl ho hněv a touha být opět s Ursulou, a proto skoro běžel. Rozhodl se, že se nevrátí do Tungasku; místo toho zamířil rovnou k lesu, který se rozprostíral na pár mil vzdálených zasněžených pláních. Čím dřív bude Ursula v bezpečí, tím dřív může začít Kurt plánovat, jak se vypořádat s lovcem čarodějnic a, pokud si to budou bohové přát, konečně pomstít svou vyvražděnou rodinu. „Takže ty tvrdíš, že ti Leitzig nikdy neřekl, co se stalo s jeho rodinou?" zeptal se Marius a rázoval po podlaze chaty s kloboukem zdobeným peřím v rukou za zády. Byla polovina odpoledne a většinu dne strávil výslechem Ursuly. „Nikdy neodhalil své temné tajemství?" „Zeptejte se kteréhokoli z osterknechtů," odpověděla Ursula, která seděla na kraji stolu a nohama se opírala o lavici. „Vždycky říkal, že pochází z jižní větve rodiny, nikdy nikomu neprozradil, že je přímý potomek barona Leitziga. A dokud jsem se nesetkala s Kurtem, nikdy jsem o rodině Leitzigů neslyšela." - 161 -
„Takže když jsi přišla do Badenhofu, neměla jsi tušení, kdo jsem?" pokračoval Marius. „Slyšela jsem, že jste lovec čarodějnic, ale nic víc," řekla Ursula. „To všechno už jsem vám řekla, proč se mě ptáte znovu?" „Nevěřím tvé historce," řekl Marius bez obalu a zastavil se před Ursulou. „Není snad útěk důkazem viny? Kdyby byl Kurt tak nevinný, jak prohlašuje, proč by tě táhl přes celý svět do tohoto nehostinného kraje? Ne, to je čin člověka poháněného strachem a pocitem viny." „Strachem, to ano," souhlasila Ursula a seskočila ze stolu a přistoupila k lovci čarodějnic. „Strachem z vás! Strachem z toho, co byste mi mohl udělat! Viděl, jak jste jeho rodinu upálil zaživa, a vy očekáváte, že bude jednat racionálně? Myslíte, že může počítat s milosrdenstvím, kdyby se ocitl on nebo já ve vašich rukou? Snažila jsem se mu vysvětlit, že jste mě chránil, ale smutek pro rodinu mu zatemnil mysl. Jste slepí jeden jako druhý!" „A ty mu věříš?" odfrkl si Marius a odvrátil se, jako by ho už pohled na ni urážel. „Lhal ti a teď tě znepokojuje jeho nepřirozené zaujetí Temnými bohy. Je to takové překvapení? Nebyl vychováván pod jejich dohledem už od narození? Má Chaos v krvi." „Znala jsem ho dva roky před tím, než jste přišli," namítala Ursula. „Připouštím, že nikdy nebyl zvlášť zbožný, ale také nikdy nevěřil v síly, které nejmenujeme. To vy a to, co jste udělal, v něm zabilo všechnu víru v Sigmara! Jakob svým temným učením jen záludně vyplnil prázdnotu. Ten Norskan je zlý člověk a umí manipulovat s lidmi. Překvapuje mě, že jste ho v lese nenašli, minulý večer byl někde tady. Lhal mi a řekl, že přivede Kurta. Pak jste mě probudili vy a ti vaši lotři. Mimochodem, jak jste mě našli?" „Sledovali jsme stopu," řekl jí Ruprecht opatrně. Promluvil poprvé od chvíle, kdy začala vyprávět svou verzi příběhu. „To on vás sem dovedl? Jakob!" vykřikla Ursula, která si všimla opatrnosti v jeho hlase. To bylo tomu Norskanovi podobné, že ji zradil; jak jinak by našli její stopy? „To nemůžeš vědět," poukázal Ruprecht. „Ta malá lasička se mě celou dobu snažila zbavit, ponížit mě v Kurtových očích," odpověděla Ursula. „Pcha, kdyby tady byl, zakroutila bych mu tím jeho krčkem. Když už mu v tom nebudu bránit, kdo ví, jak strašlivý vliv bude na Kurta mít? Musíme Kurta zachránit, a to rychle!" „Zachránit Leitziga?" zasmál se Marius. „Před kým?" - 162 -
,,Před sebou samým a před Jakobem," řekla Ursula. „Nepochopil jste snad ani slovo z toho, co jsem říkala?" , Alane, mohu s tebou mluvit?" zeptal se Ruprecht a kývl ke dveřím. Lovec čarodějnic se zarazil a pohlédl na svého rozložitého společníka. Pak přikývl a oba beze slova odešli. * * * Kurt vzhlédl k slabé záři slunce prosvítající mraky. Všiml si, že už brzy zapadne. Došel na kraj lesa, kde se předtím rozešli s Jakobem, a teď se snažil rozhodnout, co dělat dál. Rozlehlý les se táhl k jihu a východu. Rozhodl sejít nejdřív na jih a projit po okraji lesa, než zamíří mírně na východ a stočí se zpátky na sever. Takhle se bude moci zítra touto dobou vrátit bez velkých obtíží do města. Pokud do té doby nenajde Ursulu ani on, ani Jakob, uspořádá důkladnější pátrání s pomocí obyvatel Tungasku. Ušel několik mil do hloubi lesa, když ve vzduchu vycítil změnu. Zrak, sluch i čich měl tím bystřejší, čím dále na sever se dostali. Ve vůni borovic bylo ještě něco, co ho zaujalo. Hledal mezeru mezi stromy, až našel malou mýtinu. Vzhlédl: na jihovýchodě viděl na bledých sněhových mracích tmavší skvrnu. Mraky prozatím zadržovaly vánici. Uvědomil si, že ten pach je kouř. Nedokázal odhadnout, jak je daleko od jeho zdroje, a proto než zamířil směrem k němu, vytáhl meč. Asi po půl míli zaslechl hlasy. Les byl jinak tichý a zvuky se-nesly daleko. Mezi stromy se začínal snášet soumrak. Kurt se zastavil, přitiskl se k rozeklanému stromu a snažil se určit, odkud zvuk přichází. Pátral mezi kmeny po náznaku pohybu; jeho oči zachytily červený záblesk napravo, kousek od něho. Tak tiše, jak mu zbroj dovolila, se plížil sněhem k němu, s mečem ve střehu. Asi o padesát yardů dál seděli dva muži u malého ohně, jehož záře Kurta přivedla k nim. Určitě to nebyli Kislevané — styl oblečení, dokonce i kožešinové pláště připomínaly císařské vojáky. Kurt došel ještě trochu blíž; nechával mezi sebou a nimi stromy. Jednoho z mužů poznal—byl to panoš Leofe. Takže to byli van Dieslovi muži, což znamenalo, že protivník je nedaleko. Chvíli se v Kurtovi svářily smíšené emoce. Potěšilo ho, že nepřítel je blízko, protože mu to poskytlo příležitost k pomstě. Na druhou stranu, přítomnost lovce čarodějnic v místech, kde mohla být Ursula, v něm vyvolalo obavy. Má ji Marius? Drží ji snad jako rukojmí, nebo je už mrtvá? Muži u ohně by mu mohli dát odpověď na některé otázky, uvědomil si Kurt. Kdyby jednoho z nich dostal živého, mohl by získat nad Mariem - 163 -
navrch, poprvé od chvíle, kdy skoro před půl rokem zachránil Ursulu z jeho spárů. Problém byl, jak zajmout jen jednoho z nich. Jeho dilema se vyřešilo samo. Když se Kurt plížil k mužům, uklouzla mu noha na vystouplém kořenu a narazil štítem do kmene stromu, za nímž se krčil. Leofe vzhlédl a polekaně vykřikl. Oba muži vyskočili a obrátili se na útěk. Kurt vyrazil z úkrytu a rozběhl se za nimi. Navzdory únavnému pátrání v posledních dvou dnech cítil, jak jím proudí energie a srdce mu silně buší v hrudi. Leofe byl z obou panošů rychlejší a byl nějakých deset kroků vepředu, když Kurt dohnal toho druhého. Jediné máchnutí meče a muž padl k zemi a z nohy mu stříkala krev. Leofe se ani neohlédl. Kurt zdvojnásobil své úsilí. Už už ho doháněl, když se Leofe najednou zhroutil k zemi. V krku měl zabodnutý černě opeřený šíp. Kurt se zastavil, až málem uklouzl na sněhu. Nabral rovnováhu a šel k Leofovi, aby zjistil, jestli je dosud naživu, ale jediný pohled na roztřepenou ránu v panošově hrdle zmařil jakékoli naděje. „Jakobe!" zařval Kurt a rozhlédl se. „Vylez a ukaž se!" Norskan se objevil za stromem asi dva tucty yardů od Kurta s dalším šípem založeným v tětivě. Pohyboval se opatrně a rozhlížel se napravo i nalevo, jak hledal mezi stromy další nepřátele. „Musíme vrátit do Tungasku, tady ne bezpečno!" zasyčel Jakob, když byl několik kroků od Kurta. „Co Ursula?" namítal Kurt a přistoupil k Jakobovi s napůl zdviženým mečem. „Našel jsi ji?" „Mariovi muži jsou všude," odpověděl Jakob vyhýbavě a díval se do lesa za Kultovými zády. „My zemřeme, jestli zůstaneme. Tungask, pak řeknu všechno." Kurt chvíli váhal, protože si nebyl jistý, co má dělat, ale strach v Jakobových očích ho přesvědčil, že Norskan má pravdu. „Vrátíme se a pak mi všechno řekneš," souhlasil Kurt zachmuřeně. „Bude z ní skvělá návnada do pasti," řekl Ruprecht a opřel se o klády, z nichž byla chata postavená. „Na co potřebujeme past?" namítl Marius. „Už nám řekla, že je ve městě. Půjdeme a zabijeme ho, je to prosté." „Marie, nenech se ovládat svou touhou po krvi," varoval ho Ruprecht. „Možná se nesluší, abych s tebou takhle mluvil, ale už tě znám dlouho a je čas říct ti to, co jsem ti měl říct už před měsíci. Chápu, že se chceš pomstít, ale nedopusť, aby to zatemnilo tvůj úsudek. Ty jsi mě naučil trpělivosti a lstivosti a kladl jsi mi na srdce, abych neútočil, dokud neznám nepřítele." - 164 -
Marius neřekl nic, otočil se a kráčel ke kraji mýtiny. Ruprecht spěchal za ním. „Marie, poslouchej mě!" řekl, popoběhl před lovce čarodějnic a zastavil ho. Marius se chvěl a svíral si hlavu v dlaních. „Vím, že máš pravdu," řekl lovec čarodějnic tiše a pohlédl příteli do očí. „Vím, že potřebujeme plánovat a myslet. Ale chci, aby byl mrtvý a já tak pohřbil tu část minulosti, o které jsem si myslel, že už je pryč. Na chvíli jsem měl dojem, že jsem překonal smrt své ženy, že můžu pokračovat dál. Ale jak bych mohl? Jak mohu ignorovat krev a rod muže, který mi zničil život? Muže, jehož zlo se znovuzrodilo v jeho synovi a teď čeká necelý den cesty od místa, kde stojím? Chci ho, chci jeho tělo roztrhat na kusy a kusy rozmetat do všech koutů světa!" „Budeš to mít," řekl Ruprecht a položil pevnou ruku Mariovi na rameno. „Ale abychom zajistili, že dostaneš svou pomstu, musíme myslet. Ta dívka je zbraň, kterou proti němu můžeme použít. Věřím jejímu příběhu, je to zrovna taková oběť jako ty. Ale teď to ještě nemusí vědět." „Myslíš, že je nevinná?" zeptal se Marius s náznakem vracejícího se hněvu. „Možná, ale teď na tom nesejde," odpověděl Ruprecht opatrně. „Můžeme se s ní vypořádat, až bude Leitzig mrtvý, jakýmkoli způsobem, který budeme považovat za nezbytný. Do té doby je pro nás užitečnější živá. A ty také. Když unáhleně vrazíme do Tungasku a oni nás zabijí, jak dosáhneš své pomsty?" „Takže co navrhuješ?" zeptal se Marius.
- 165 -
KAPITOLA OSMÁ Zasvěcení TUNGASK, ZIMA 1709 Kurt s Jakobem byli zpět ve městě a skláněli se nad praskajícím ohněm v hospodě, aby si zahřáli ruce. Cestou zpátky Jakob Kurtovi řekl, že se Ursula ochotně přidala k lovci čarodějnic, a to bylo vše, co bylo třeba, aby se Norskan zachránil. Jakob potřeboval veškerou svou lstivost, aby rytíři zabránil okamžitě se vrátit a pokusit se o její záchranu. Kurt souhlasil, že se vrátí do Tungasku jen pod podmínkou, že se pokusí získat pomoc Hrolfgara a jeho mužů. Nepochyboval, že uvítají možnost pomstít ty, kteří padli v boji při jejich střetu s družinou lovce čarodějnic. Dveře hospody se rozletěly a dovnitř vešel Hrolfgar s Björdrinem a ještě jedním mužem, bojovníkem s havraními vlasy jménem Svelka. Hrolfgar se ode dveří podezřívavě zadíval na Kurta, pak se otočil a tiše něco řekl Björdrinovi. Vůdcův bratr došel k pultu a posloužil si pivem ze soudku nahoře. Vrátil se s třemi korbely naplněnými pěnivým mokem až po okraj. Jeden podal Hrolfgarovi a další Svelkovi, než se napil ze svého. Jakob dloubl Kurta do žeber, aby ho pobídl. „Nepiješ s námi?" zeptal se Kurt se svým nejlepším norským přízvukem. „Slyšel jsem, že jste se po mně ptali," odpověděl Hrolfgar. „Nemám rád, když si někdo myslí, že přiběhnu na zavolání jako otrok." „Lovec čarodějnic, který zabil tvé muže, ten van Diesl, je necelý den cesty od města," oznámil Kurt norskému náčelníkovi ignoruje jeho stížnosti. „No a?" zeptal se Björdrin obezřetně. „Hledá mě a vypálí tohle město do základů, jestliže mě tu najde," řekl Kurt a posadil se na lavici blízko ohně. „Tak jdi jinam a ušetři nás potíží," navrhl mu Hrolfgar. „Možná že porážka v boji otupila tvůj smysl pro čest," řekl Kurt a upřel na Hrolfgara odsuzující pohled. „Co tím chceš říct?" řekl Hrolfgar vztekle a přistoupil k němu blíž. „Slyšel jsem, že Norskané jsou stateční bojovníci, kteří neváhají pomstít své padlé druhy a příbuzné," pokračoval Kurt. „Myslíš, že jsem zbabělec?" zavrčel Hrolfgar. „Menší muži než ty pocítili za takovou urážku polibek mé sekery."
- 166 -
„Ale já jsem dosud tady," odsekl Kurt, na kterého to neudělalo sebemenší dojem. Vstal a pomalu došel k náčelníkovi. „Bohové nás posuzují podle našich činů, ne slov." „Tak ať posoudí tohle!" zařval Hrolfgar, upustil pivo a máchl mohutnou pěstí. Kurt před pomalým úderem snadno uhnul a vzápětí jej oplatil hákem na Hrolfgarovu bradu, který odhodil seveřana o dva kroky. „Bohové mě mají rádi!" zajásal Kurt. „Co uděláš, aby ses očistil v jejich očích?" Hrolfgar vyrazil jako býk a vrhl se ramenem proti Kurtovi. Ten rychle ustoupil a Hrolfgar se svalil na podlahu. Když se s kletbami zvedal, Kurt ho kopl do brady a srazil ho na záda. „Teď se se mnou napiješ?" zeptal se Kurt a udeřil Hrolfgara do nosu; pak uskočil, aby nedošel k úhoně. „To bych se radši vyspal se šíleným vlkem!" vrčel Hrolfgar a vstával. Vytáhl sekeru ze závěsu na opasku a pomalu se blížil ke Kurtovi. „Zadrž, bratře!" Björdrin se postavil mezi Hrolfgara a Kurta. „Neurážej našeho hostitele prolitou krví!" „Tak řekni tomuhle psovi, aby vylezl, a já si to s ním rychle vyřídím," odpověděl Hrolfgar, aniž spustil z Kurta jedovatý pohled. „Tak ho vyslechněme," ozval se Svelka. „Pokud bude jen plýtvat naším časem, můžeš ho vzít sekerou po krku, kdy budeš chtít." Hrolfgar se podíval na oba válečníky a napřímil se. Pak pohlédl na Kurta, vycenil zuby a zavěsil sekeru zpátky na opasek. „Tak povídej, sutenmjare." řekl a mávl na Björdrina, aby mu donesl čerstvé pivo. Potom se posadil na lavici, kde před chvílí seděl Kurt. „Marius mi sebral ženu," řekl Kurt. „Zabiju ho a vezmu si ji zpátky." „Ty?" zasmál se Hrolfgar a vzal si korbel od Björdrina, který se posadil vedle svého náčelníka a měřil si Kurta mazaným pohledem. „Nemáš žádné svaly, sutenmjare. Jsi spíš na běh než na boj." „Porazil jsem tě," odpověděl Kurt. „Takové babské rány vydržím vždycky," ušklíbl se Hrolfgar. Zaťal pěst a mávl s ní proti Kurtovi. „Jakmile tě praštím jednou já, už nevstaneš." „Jsi skutečně silný," připustil Kurt a posadil se proti němu. „Proto chci, abys mi pomohl s van Dieslem. Chceš si vyrovnat účty za své muže, kteří jsou teď v lese potravou pro vlky?" „Vyrovnám si s ním účet, ale ne za cenu mých zbývajících válečníků, kteří přežili boj s tím jižním ďáblem," řekl Hrolfgar. „Unést bolest ze ztráty je těžké, ale jsem naživu. Kdybych ztratil všechny muže a zemřel, co by - 167 -
pak se mnou bohové provedli? Za takové plýtvání životy by poslali mou duši zpátky jako kozu nebo prase." „Ale co kdybych ti dokázal, že bohové na tento boj pohlížejí laskavě?" zeptal se Kurt. „Nezajímá mě, co si tví slabí bohové myslí," opáčil Hrolfgar. „Ne, já myslím skutečné bohy, Temné pány severu, tvé bohy," řekl Kurt. „V těchto studených zemích na sobě cítím jejich dech. Slyším šepot jejich hlasů ve větru a hřmění." „Nesmysl!" zasmál se Svelka. „Jsi víc plný větrů než plachta válečné veslice." „Jakobe, ty sám jsi řekl, že se mě bohové dotkli," otočil se Kurt k svému společníkovi a tiše s ním promluvil. „Proč to oni nevidí jako ty?" „Protože já mám jistou moc, a ta mi občas umožňuje takové věci vidět," řekl Jakob. „Oni to vidět nemohou." „Nejsi dost silný, abys bojoval v téhle bitvě," přerušil ho Hrolfgar a vstal. „Pokud, jak říkáš, lovec čarodějnic přijde vypálit město, pak se připravíme k odchodu." „Půjdeme s vámi," řekl Jakob rychle a také vstal. „Byl jsem příliš dlouho pryč ze svých rodných hor a toužím ucítit sladký vzduch moře u mé vesnice." „Proč bychom měli nechat takového skrčka, aby šel s námi?" zeptal se Björdrin. „Ten jižan alespoň umí bojovat. Vidím, že ty máš luk. Další lovce už nepotřebujeme." „Nepůjdeme s nimi," řekl Kurt, kterému právě došlo, co má Jakob v úmyslu. „Nenechám Ursulu v rukou toho muže." „Zradila vás, Kurte," namítl Jakob. „Už teď nejspíš kuje pikle s van Dieslem. A pokud ne, tak je mrtvá." „Naděje umírá poslední," řekl Kurt a odvrátil se. Jakob šel za ním a tiše promluvil v reikspiel, aby mu Norskané nerozuměli: „Nezvládneme nic, my dva. Sami ji nezachráníme." „Van Diesl vypálí Tungask do základů za to, že mi tady poskytli útočiště," sklonil Kurt hlavu. „Místní lidé budou bojovat s námi, aby tomu zabránili." „Je tu jen málo lovců," odpověděl Jakob. „Jediní skuteční bojovníci Hrolfgar a jeho muži. Tihle lidé dřevorubci a kupci, ne válečníci." „Pak mi musíš pomoci přesvědčit Hrolfgara," trval na svém Kurt. Pohlédl na svalnatého bojovníka, který se spolu se svými muži smál a ukazoval ke dveřím. „Pokud bude bojovat s námi a zvítězíme, slibuji, že půjdeme na sever." - 168 -
„A co slib té holce, že my vrátíme do Císařství?" zeptal se Jakob, který si dobře pamatoval, jak se Kurt dříve bránil jít do Norsky. „Měsíce mě ty taháš sem a Ursula zas jinam," řekl Kurt pomalu. „No, tak to už stačilo. Řekni mi, jak mám přesvědčit Hrolfgara, a dej mi sílu, kterou potřebuji k boji s van Dieslem a jeho muži." „Vyjeden člověk, já nemám moc," řekl Jakob, který se začal obávat toho, co Kurt zamýšlí. „Sám jsi mi řekl, že mě bohové označili znamením velikosti," připomněl mu Kurt. „Proto jsi mě chtěl doprovázet, ne?" „Ano," připustil Jakob a zavrtěl hlavou. „Ale ne následovat do boje, kde nemůžeme zvítězit." „Pak najdi způsob, jak jej vyhrát, zatraceně!" zavrčel Kurt. Otočil se k Hrolfgarovi, který už byl na odchodu. „Pokud ti dokážu, že mě bohové mají rádi, půjdeš se mnou?" zeptal se svalnatého válečníka. „A jak myslíš, že to dokážeš, sutenmjare?" odpověděl Björdrin za svého bratra. Všichni seveřané se teď na Kurta dívali se zájmem. „Jak mezi vašimi lidmi poznáte vyvolené od těch ostatních?" zeptal se Kurt s narůstajícím zoufalstvím. „Starší to vidí a mohou to prokázat jistými skutky," řekl Svelka a zkřížil si ruce na široké hrudi. „Tvůj ochočený šaman říká, že máš moc, ale musí to dokázat." Hrolfgar pohlédl na své muže a pak se zadíval na Kurta. Došel k němu a popleskal ho pevnou rukou po rameni. „Říkáš, že v sobě cítíš dech bohů?" řekl Hrolfgar. „Donuť svého mudrce vyvolat hlasy bohů, donuť ho použít moc, aby nám to mohl ukázat, a já budu bojovat po tvém boku proti muži, který zabil mé příbuzné." „To se nedá provést!" přerušil je Jakob, který se rozpačitě škrábal ve vousech. „Bohové nám nestojí za zády, aby přiběhli na zavolání, za takovou urážku mě zabijí. Řekl jsem, že mám jistý dar, ne že jsem šaman." „Pak vás necháme zemřít v tomto městě," řekl Björdrin a postavil se vedle bratra. Ursula stála mezi Ruprechtem a Mariem a dívala se, jak jejich oddíl rozbíjí tábor na pláni nedaleko okraje lesa vedle cesty do Tungasku. Věštec Filandantis seděl na rohoži kousek od nich a tiše si něco mumlal. Ursulu ten podivný mužík fascinoval a zároveň trochu odpuzoval. Už slyšela o čarodějích, pokoutních kouzelnících i odporných nekromantech, ale že taková osoba pracuje pro Sigmarovu církev, pro ni byla novina. Ruprecht jí - 169 -
řekl, že věštec je duchovně čistý, což dokázal mnoha bolestivými zkouškami, ale přesto váhala, jestli je bezpečné být v jeho blízkosti, když provádí své obřady. Slyšela Jakoba, jak vysvětluje Kurtovi, že použití magie v sobě skrývá nebezpečí a že se riziko zvyšuje, čím jsou severněji nebo blíže k bohům, jak doslova řekl Jakob. „Vidím ho," mumlal věštec. „Je ve městě, v budově z klád." „Kde je?" zeptal se Ruprecht. „Ve které části města?" „Není daleko," odpověděl Filandantis. „Je tam zpěv a smích. Velký oheň." „To je hospoda, kde jsme bydleli," vysvětlila Ursula a pohlédla na Maria, který upíral svou pozornost jen na věštce. „A co ještě vidíš?" zeptal se Marius a dychtivě se k věštci naklonil. „Připravují se na boj nebo k útěku?" „Nejsem si jistý," řekl věštec melancholickým hlasem. „Je to obtížné vidět. Je tam ještě někdo jiný. Má moc." Do Filandantisova hlasu se najednou vloudila panika. „Cítí mou přítomnost, dívá se do mé mysli!" Filandantis se zasyčením otevřel oči. Bulvy měl samou krev. Začal se třást a obličej se mu zkřivil v odporný škleb. „Vrať se, sigmaritský pse!" zavrčel věštec a plavně, bez vynaložení jakékoli námahy vstal. Zamířil cílevědomě k Mariovi a Ursula si s hrůzou všimla, že kráčí nad sněhem a nenechává za sebou ani nejslabší stopu. Když byl jen pár kroků od nich, věštec natáhl ruku. Rytíři a ozbrojenci okolo strnuli a pozorovali děsivou scénu. Očarováni sledovali posedlého věštce, jak se trhanými, křečovitými pohyby blíží k lovci čarodějnic. „Vrať se zpět do svých teplých zemí, on je teď náš." „Co tím chceš říct?" zachraptěla Ursula strachy. „Zabij to!" vyštěkl Marius a tasil meč. Ruprecht mávl kladivem obouruč. Hlavice zasáhla věštce do brady a zlomila mu vaz. Tělo zůstalo několik úderů srdce stát, jen hlava se nepřirozeně vyvrátila, pak udělalo ještě jeden váhavý krok a zhroutilo se. „Zaútočíme za setmění!" prohlásil Marius. Slunce už se dotýkalo obzoru a rychle klesalo. „Vypálíme to město a zrádcovo tělo vytáhneme z popela." „Ne!" vykřikla Ursula a obrátila se na Maria. „Řekl jste, že mi dáte šanci, že vyslechnete náš příběh." „Marie, pamatuješ, o čem jsme spolu mluvili?" zeptal se Ruprecht, vzal lovce čarodějnic za paži a odvedl ho kousek dál, mimo Ursulin doslech. „Tím líp, můžeme dostat Leitziga bez boje. Připravíme se k útoku, ale nejdřív vyzkoušíme ten druhý plán." - 170 -
„On nepřijde," trval na svém Marius hluše a odkráčel do tábora. Ruprecht to vzal jako souhlas a šel za Ursulou. „Jak si myslíš, že ho přesvědčíš, aby šel s tebou?" zeptal se jí. Věděl, že Marius má v úmyslu zabít je oba, jakmile dostane rytíře-odpadlíka do rukou, ale chtěl se pokusit mu v tom zabránit a zajistit Ursule spravedlnost, o niž žádala. Ačkoli se dobře půl roku účastnil štvanice na ně, Ursulin příběh ho přesvědčil. Byla jen náhodným pěšákem mezi oběma muži a neměla v sobě žádné zlo. Marius si může s Kurtem dělat, co chce, protože je to vrah a dezertér, ona ale byla pouze stržena událostmi, na které neměla žádný vliv. Alespoň Ruprecht tomu věřil. „Kurt je ztracen už mnoho měsíců, poslouchá buď mne, nebo Jakoba, a tak nebude těžké ho přesvědčit," řekla Ursula. „Když si s ním promluvím a nebude u toho ta lasička Jakob, nebudu mít žádný problém." „Na to, že obětoval tolik, aby tě zachránil, mu přisuzuješ příliš slabou vůli," namítl Ruprecht. „Myslím, že ho neznáš tak dobře, jak tvrdíš." „Nemá tušení, co doopravdy dělá," naléhala Ursula. „Dozvěděl se, že jsem v nebezpečí, a spěchal mě zachránit, aniž by o tom přemýšlel. Nemá žádný plán a neví, co vlastně chce. Je jen unaven útěkem stejně jako já. Dokážu ho přesvědčit, aby sklonil meč a vydal se na milost Sigmarovi. Vím, že to dokážu." „Doufám, že máš pravdu, protože jestli ne, jsou jen tři možnosti, jak to skončí," řekl Ruprecht. „A jaké to jsou?" zeptala se Ursula. . „Buď Marius zabije Kurta," odpověděl Ruprecht, „nebo Kurt zabije Maria." „A ta třetí možnost?" „Zabijí se navzájem," řekl Ruprecht stroze a vyhnul se jejímu pohledu. „Potom je tu další důvod, proč ho přimět přijít v míru, protože už nechci mít na rukou další krev," prohlásila Ursula sebejistě. „Upřímně doufám, že máš pravdu," povzdechl si Ruprecht. „Pět měsíců jsme vás stopovali močály i lesy, a podle toho, co říkáš, nebylo proč." „Jen z naší strany," opravila ho Ursula. „Nezapomínej, že Marius skutečně vyvraždil Kurtovu rodinu. Vlastně nás do toho dostal on." „Maria neobviňuj," odsekl Ruprecht. „Mluvil se mnou o tom jen jednou, ale Kurtův otec prý zabil jeho ženu. Neznám podrobnosti, ale nezažil jsem, že by se Marius v těchto záležitostech někdy zmýlil, a to s ním spolupracuju už mnoho let." „Nebudeme se dohadovat o událostech, o kterých nic nevíme a nemůžeme je ovlivnit," řekla Ursula. „Jak říkáš, Kurt a Marius tohle - 171 -
nemohou vyřešit, takže je to na nás, na tobě a na mně, protože my máme víc rozumu a méně v sázce." „Tvůj život je v sázce pořád, pokud půjdeš před soud," upozornil ji Ruprecht. „Věřím Sigmarovi," odpověděla Ursula. „Ochrání mne." Ale jestlipak ochrání Kurta, napadlo Ruprechta. Ne, jestli ho Marius dostane do rukou. Kurt dřímal na posteli v pokoji nad hospodou, když ho ze spánku vytrhlo naléhavé bušení na dveře. V okně s otevřenými okenicemi bylo vidět načervenalou záři vycházejícího slunce. Spal od poledne. Byl k smrti unavený a smutek, že není schopen zachránit Ursulu, zahalil jeho duši jako přikrývka tělo. Dlouho se hádal s Norskany, ale nedokázal je přesvědčit, aby zůstali. Vyčerpaný a zklamaný šel do postele a nechal Jakoba, aby jim vysvětlil, že útěk není nejlepší volba. Nyní Jakob rozrazil dveře a strčil dovnitř hlavu. „Mám odpověď," řekl Norskan opatrně, když se Kurt posadil a kývl na něho, aby vešel. „Opravdu?" řekl Kurt, odhodil přikrývky a spustil nohy z postele. „Mluvil jsem s mnoha lidmi z Tungasku," vysvětloval Jakob bez valného nadšení. „Většina se narodila tady, ale někteří starší lidé sem přišli z Norsky. Mluvili jsme o tom, co vy říkal dřív. Myslím, že existuje způsob, jak přimět bohy, aby ukázali svou vůli." „Skutečně?" zeptal se Kurt, rychle vstal a popadl košili ze židle vedle postele. „Velmi nebezpečný," varoval ho Jakob. „Mohl byste zemřít. Já bych mohl zemřít. Každý může zemřít, když jde o bohy." „Jak to vypadá, Marius nás stejně zabije," podotkl Kurt. „Risknu cokoli, abych naše šance vyrovnal." „Největší nebezpečí pro vás," řekl Jakob, i když mu větší starosti dělalo nebezpečí, kterému bude vystaven on sám. Střetnutí s démonem v lese předchozího dne v něm dosud zanechalo živé stopy. „Řekni mi, co je třeba udělat," naléhal Kurt a rychle se oblékal. „Půjdete se mnou," řekl Jakob. „Vím, že řeknete ano, a tak jsem nechal ostatní připravovat obřad." „Jaký obřad?" zeptal se Kurt podezřívavě. „Požádáme bohy, aby z vás udělali našeho ochránce," vysvětlil Jakob. „Dají vám moc." - 172 -
„Bohové nedávají nic zadarmo, alespoň to jsem se od tebe naučil," zvedl Kurt hrudní plát. „Nepotřebujete zbroj, potřebujete ducha," řekl Jakob, přešel pokoj a vzal od Kurta zbroj. „Ozbrojte svou mysl, ne tělo." „Co je to za obřad?" zeptal se Kurt znovu. „Co mám dělat?" „Následujte mě, musíte být rychlý. Vyslal jsem zvědy do lesa najít lovce čarodějnic, a prý je blízko," táhl Jakob Kurta ke dveřím. „Už jsme udělali přípravy." Norskan vedl Kurta ze schodů a ven z hospody, na zasněžené prostranství pod širým nebem. Kurt viděl, že se Norskané zabývají rozděláváním velkého ohně a vrší polena na hranici uprostřed prostranství. Hrolfgar a jeho muži stáli stranou a sledovali, co se děje. Ostatní seveřané i jejich ženy se na Kurta dívali se strachem, nedůvěrou i nadějí. Nemohl jim to mít za zlé. Přivedl tohoto šílence z jihu do jejich domova a nyní představoval jedinou záchranu před krveprolitím a žhářstvím, které pomstychtivý van Diesl hodlal ve městě rozpoutat. „Vy to děláte tady, přímo uprostřed města?" zeptal se Kurt. „Co máte v úmyslu?" „To není velké tajemství jako v Císařství," vysvětlil Jakob spěšně a postrčil Kurta na náměstí. „Tohle je velký obřad k uctění bohů, jako vaše jižanské svaté dny." „Řekni mi, co mám dělat," trval na svém Kurt, když ho Jakob vedl k ohni. „Svléknout šaty," řekl Jakob a zatahal Kurta za košili. „Zmrznu," namítl Kurt a vytrhl se mu. „Válečníka bohů nesmí sníh děsit," odfrkl si Jakob. „Musíte být silný, jestli chcete zachránit tu ženu. Dnes v noci se můžou stát horší věci, než že zmrznete." Kurta Jakobova slova bodla, a tak rychle shodil šaty, i když se chvěl zimou. Před shromážděnými Norskany se cítil sebevědomě. Velký oheň zapálili před chvílí, a jak plameny začaly sílit a šlehat do vzduchu, jejich teplo Kurta hřálo. Jakob se radil s některými staršími Norskany, seschlými stařečky s dlouhými vlasy i vousy spletenými do složitých copů. Šlachovitý Norskan se vrátil s dlouhým nožem, na jehož čepeli byly vyryté podivné runy. V druhé ruce držel váček. „Co to tam máš?" sáhl Kurt po váčku, ale muž ucukl. „Už nemluvte, soustřeďte se a myslete na bohy," káral ho Jakob. Poklekl do sněhu a špičkou nože vyryl zatočenou čáru do Kurtovy nohy. Z rány vytekla krev a kapala do sněhu. Kurt zavřel oči a nevšímal si štípání - 173 -
nože, když Jakob pokračoval ve své krvavé práci a vyřezával jemné čáry a tvary do jeho těla. Kurt brzy cítil, jak mu krev stéká po nohou, rukou i hrudi. Otevřel oči, když Jakob začal na obličeji, ale držel se, zatímco mu seveřan vyrýval runu na každou tvář a na čelo. Do očí a na rty mu stékala krev. Chutnala trpce. Kurt se tolik soustředil na nůž, že si nevšiml, kdy začaly pomalu dunět bubny. Když se rozhlédl, spatřil tři Norskany, jak tlučou v pomalém rytmu odpovídajícím úderům srdce. Jakob začal prozpěvovat do rytmu bubnů, pak vytáhl z váčku runové kameny a podržel je v rukou. Kurt viděl, jak Jakobovi mezi prsty proudí světlo. Seveřan něco drmolil jazykem, kterému Kurt nerozuměl a stěží rozeznával slova. Nicméně poznal jména Temných bohů severu - Khar, pán lebek a bůh boje, Jänz, ten, jenž mění cesty, bůh magie, Slaresh, temný kníže, bůh vášně a potěšení a nakonec Nierg, pán rozkladu, bůh moru a hladomoru. Pohlédl Jakobovi do obličeje a viděl, že šaman potí krev. Stékala mu v kapkách z čela a svědila ho na kůži. Plameny ohně začaly měnit barvy, oranžové se proplétaly s modrými a zelenými. Dunění bylo stále hlasitější a Kurt cítil, jak ho rány na kůži začínají pálit, nejdříve slabě, ale bylo to stále bolestivější. Zavřel oči a zaťal zuby, zatímco si oheň hledal cestu skrz rány do jeho žil. Prozpěvování bylo stále hlasitější a hlasitější, doprovázeno údery bubnu a modlitbami seveřanů. Jakob obešel okolo Kurta a rozhodil runové kameny do kruhu kolem vyvoleného bojovníka. Rudá záře kamenů ještě zjasněla. Sníh syčel a zvedala se z něj oblaka páry. Jakob cítil, jak dech bohů vane silněji, a koutkem oka zahlédl, jak se kolem Kurta shromažďují proudy energie. Zdálo se, že moc proudí ze země pod Jakobem a ze zamračeného nebe nad nimi. Mezerou v mracích vysvitl Morrslieb a zalil město podivnou zelenou září. Jakob pocítil příliv energie. Svíjel se mocí, která mu proudila končetinami a myslí. Náhle padl na kolena, hlavu plnou vířících obrazů. Viděl nekonečnou řadu bojovníků pochodující zakrváceným sněhem s meči a sekerami zkropenými sraženou krví. Viděl podivné bestie povykující do noci a kostry ve zdobené zlaté zbroji kráčející přes prastaré pískovcové ruiny. Slyšel řev divokých tvorů pod hladinou Velkého oceánu. To všechno proletělo Jakobovi hlavou v jediném okamžiku. Síla, vjem, zápach i dotek toho byly tak živé, že cítil, jak se chvěje. Odsunul ty obrazy stranou a pohlédl na Kurta. Soustředil se - 174 -
na slova, která bylo třeba vyslovit, aby spoutal moc bohů do této smrtelné nádoby, jež před ním stála. Kurtem zmítal oheň; proudil mu v žilách a pálil ho v srdci, vysušil mu plíce a sežehl mozek. Celé jeho tělo zaplavila bolest a bezděky vykřikl skrz skřípající zuby. Otevřel oči a pohlédl na hořící hranici, na poskakující plameny, které se objevovaly a zase mizely. Budovy kolem prostranství mu začaly tančit před očima a splývaly s ohněm ve vír magických plamenů a stínů. Vnitřní oheň ho spaloval, nabýval na síle, proudil mu v žilách i svalech, do prstů a očí. Vířící krajina se začala spojovat v podivné tvary—míhající se tříhlavé ryby, beztvará oblaka energie se špičatými zuby, šklebící se obličeje s plamennýma očima. Ze světla se na něho sápala stínová postava a pokoušela se mu švihajícími drápy vjet do obličeje. Couvl před ní a svalil se na zem, zatímco neškodně proletěla nad ním. Něco se dotklo jeho nohy, a když se podíval, viděl dvouhlavého hada, jak se mu ovíjí kolem stehna. Na kůži měl stovky drobných háčků, které Kurtovi rozdíraly tělo. Kurt ho odtrhl ve spršce krve a donutil se vstát. Pohlédl na své nahé tělo. Runy, které na něj Jakob vepsal, sálaly energií, každá jemná čárka pulzovala magickou mocí, jež ho zahalovala. Blížila se k němu další démonická postava, žena s drahokamy místo očí, s dlouhými hladkými tesáky a zahnutými drápy. Zvedl pěst a stvoření v poslední chvíli uhnulo, rozplynulo se ve vonné mlze, která stoupala do vzduchu a zanechávala za sebou aroma květin a krve. Kurt cítil, jak se kolem něho stahuje kruh bytostí, cítil jejich hlad po mase a duši. Jak se mu do mysli vkrádal strach, oheň v něm jako by začínal hasnout. Runy blikaly a bledly. Tehdy si uvědomil nebezpečí, před nímž ho varoval Jakob. Naplnila ho moc bohů a ta jej chránila, ale pokud ji nechá odejít, démoni se na něho vrhnou jako zuřivé mračno a pohltí ho. Soustředil veškerou svou energii a sílu, upnul se na oheň hořící uvnitř. Představil si, jak žije z dechu bohů, stejně jako obyčejný oheň rozfoukává větřík. Znovu ucítil, jak v něm víří energie. Ovládl bolest a začal se smát. Cítil dech bohů a vzadu v mysli slyšel jejich šepot. Vysmívali se mu. Chválili ho. Smáli se. Řvali vzteky. Kurtovo vidění se začínalo vyjasňovat a z posledních sil natáhl pravou ruku k rozmazanému obrazu ohně. Představil si ho jako svou zbroj a meč. Různobarevné plameny vyšlehly k němu, obklopily ho, ale nespálily. Oheň uvnitř jeho těla byl žhavější než ten venku. Použil moc, kterou cítil, aby - 175 -
vtáhl plameny do sebe; magická energie mu prosákla do svalů a šlach, posílila mu kosti a vlila se mu do očí, uší a nosu. S posledním hřmícím finále bubny zaburácely a zmlkly. Kurt se zhroutil na kolena a těžce dýchal. Jakob ležel vedle něho v bezvědomí, z uší, nosu i očí mu kapala krev. Kurt se namáhavě zvedl a všiml si, že rány, které mu Jakob způsobil, jsou už jen stěží vidět, pouhé narůžovělé jizvy jako po spáleninách. Podíval se na hranici a viděl, že oheň vyhasl a zbyl z něj pouze doutnající popel, jako by hořel celé dny, a nejenom chvíli. Mraky také řídly, silný severák je roztrhal, aby jimi mohly proniknout paprsky Morrsliebu, démonického měsíce. Omámený Kurt si nebyl jistý, jak dlouho byl pryč z tohoto světa, a tak se rozhlédl po shromážděných Norskanech. Jeho pohled padl na Hrolfgara. Vysoký nájezdník tu stál se zkříženými pažemi a obličejem bez jakéhokoli výrazu. Kurt k němu došel po holé zemi a sníh mu syčel pod nohama. „Odpřisáhneš, že mne budeš následovat?" zeptal se Kurt a jeho hlas, silnější a hlubší než dřív, se nesl nocí jako hřmění. „Přežil jsi," připustil Hrolfgar. „Ale ještě musíš ukázat, jestli za to stojíš." „Který z tvých mužů mne vyzve?" řekl Kurt a podíval se na shromážděné bojovníky. Někteří vypadali, že dychtí po boji, jiní se na něho dívali se strachem a náčelníkův bratr Björdrin měl ve tváři výraz nadšení. „Budu s tebou bojovat!" zvolal muž jménem Kjarl. Byl možná nejmladší z nájezdníků, na obličeji mu teprve začínaly rašit vousy, ale Kurt viděl, že je silný a rychlý. V ruce držel meč s jílcem tepaným do podoby svíjejícího se hada. „Pak udeř," řekl Kurt sebejistě a rozpřáhl ruce. Kjarl pohlédl na Hrolfgara, ten přikývl a Kjarl máchl mečem a vedl nízký úder na Kurtovo břicho. Kurtovi se zdálo, že se pohybuje pomalu jako šnek, takže má spoustu času zareagovat. Všechno kolem mu připadalo zpomalené, nebo možná se sám pohyboval rychleji než normální člověk. Kurtova pěst vyletěla, vyrazila meč Kjarlovi z ruky a odhodila jej do sněhu. Na ruce neměl ani škrábnutí. „Snaž se víc," řekl Kurt a vrhl postranní pohled na Hrolfgara, který se stále tvářil nezúčastněně. Kjarl sebral meč a opět se postavil před Kurta. Tentokrát zaútočil shora ha Kurtovo levé rameno, ale Kurt uhnul stranou a sevřel čepel do dlaně. Krev mu tekla mezi prsty. Kjarl držel meč obouruč a snažil se ho Kurtovi vytrhnout, ale ten uvolněně stál a držel meč jako ve svěráku. Pak jediným pohybem vyškubl meč mladíkovi z ruky, vyhodil jej do vzduchu a chytil za jílec. - 176 -
„Ještě jedna šance," řekl a hodil meč Kjarlovi. Mladý Norskan se obezřetně přibližoval; náhle vyrazil vpřed a bodl. Čepel se pohroužila Kurtovi do břicha, zakousla se mu do vnitřností a donutila ho o krok ustoupit. Kjarl nadšeně vykřikl, ale výraz radosti se změnil ve zmatený, když Kurt pomalu natáhl ruku a popadl ho za zápěstí. Přitahoval ho k sobě, až mu hrot meče vylezl ze zad. Kurt se usmál a pak udeřil Kjarla volnou rukou s prsty roztaženými jako drápy do hrudníku. Kjarla to odhodilo zpátky o dobrých tucet yardů. Ztěžka dopadl do sněhu a bolestivě zavyl. Ostatní nájezdníci se shromáždili kolem něho a zalapali po dechu, když uviděli na Kjarlově hrudi kruh z pěti krvavých děr; byly hluboké jako rány kopím. Kurt si vytáhl meč z těla. Čepel byla slizká černou krví, která z rány spíše líně mokvala, než tekla. Odhodil jej do zbytku ohniště. Otřel si z prstů Kjarlovu krev do sněhu a pohlédl na Hrolfgara. „Bohové promluvili," vykřikl náčelník. Vyšel ke Kurtovi a sevřel ho v mohutném medvědím objetí. „Jsi jedním z vyvolených!" Marius v táboře na okraji lesa slyšel bouřlivé veselí narušující ticho noci. Chvíli se ozývalo vzdálené dunění bubnů a viděl plápolání ohně i sloup kouře na vzdálenější straně Tungasku. Zřejmě provozují nějaké čáry, pomyslel si. Nevadí, brzy tohle mizerné místo srovná se zemí a skoncuje s touhle Sigmarem zavrženou zemí. Otočil se k Ruprechtovi, který stál vedle něj. „Je všechno připraveno?" zeptal se. Odpovědí bylo přikývnutí. „Dobrá," řekl Marius. „Pošlete tam tu holku."
- 177 -
KAPITOLA DEVÁTÁ Past TUNGASK, ZIMA 1709 Ursule připadalo, že město je nezvykle tiché, když kráčela jeho opuštěnými, zasněženými ulicemi. Okna srubů byla temná a jediným zvukem bylo táhlé kvílení severního větru. Šla pomalu a snažila se uspořádat si myšlenky. Předtím nepochybovala, že Kurt půjde s ní, ale teď už si nebyla tak jistá. Ruprechtova slova jí stále zněla v hlavě. Dokáže přesvědčit Kurta, aby se dobrovolně vydal Mariovi do rukou? A co ona sama? Opravdu věřila, že ji lovec čarodějnic postaví před spravedlivý soud? Bylo už prolito příliš mnoho krve, než aby se to dalo rozsoudit nezaujatě. Půjde spíš jen o to, kdo přežije nadcházející bitvu, jak řekl Ruprecht? Temnější stín, který se náhle objevil na sněhu, ji vyděsil, ale zase se uklidnila, když zjistila, že je to jen pes lovící nějakou havěť. Zastavil se a chvíli se na ni díval s hlavou nakloněnou na stranu. Pak odběhl s ušima sklopenýma a větřil ve vzduchu. Ursula ucítila kouř. Odněkud zepředu se ozýval halas - hovor a cinkot kovu o kov. Vešla na volné prostranství před hospodou, kde bydleli, a uviděla, že se tu shromáždilo množství obyvatel města, Kislevanů i Norskanů. Viděla skupinku Hrolfgarových nájezdníků postávajících přede dveřmi do hospody. Rovněž šijí všimli a tasili meče. Jeden z nich řekl něco norským jazykem a natáhl ruku, aby ji zastavil. Další se na ni ušklíbl, pak otevřel dveře a zmizel uvnitř. Dav kolem zmlkl a všichni na ni upírali oči. Nalevo kouřily zbytky velkého ohně a všimla si zrádné krvavé červeně na sněhu. Pohlédla na shromážděné muže a viděla, že jsou všichni ozbrojení sekerami, meči, luky a noži. Očividně byli připraveni k boji. Při pohledu na známé i neznámé tváře v ní odhodlání zabránit bitvě jenom zesílilo. Kurt seděl ve výčepu hostince a brousil si meč, když dovnitř vešel Svelka a přistoupil k němu. „Ta žena je venku," řekl norský válečník. „Cože?" zeptal se Kurt a vstal. „Tvoje žena je venku," opakoval nájezdník a ohlédl se ke dveřím. „Máme ji sem přivést?" Kurt neodpověděl, ale vyskočil na nohy, a jak běžel ke dveřím, upustil meč. Rozrazil dveře dokořán a prodral se mezi Norskany shromážděnými venku. Opravdu tam stála Ursula. Vypadala krásně, zabalená v kožešinách a s dlouhými vlasy volně vlajícími ve větru. Obličej jí lehce zčervenal - 178 -
chladem a tváře zrudly. Kurt chvíli stál jako přikovaný na místě, pak šel k ní, objal ji a zabořil jí obličej do vlasů. Cítil její ruce kolem pasu, zvedl ji a lehce ji políbil na čelo. „Jak jsi utekla?" zeptal se se širokým úsměvem, protože stále nemohl uvěřit vlastním očím. „Musíme si promluvit," odpověděla Ursula, pustila Kurta a ustoupila od něho. „Ale ne tady, ne před všemi těmito lidmi." Kurt se rozhlédl po davu, který vše mlčky sledoval, i když většina nerozuměla tomu, co bylo řečeno. „Samozřejmě," řekl Kurt. „Půjdeme dovnitř." „Ne!" řekla Ursula rychle. „Chci se chvilku projít na čerstvém vzduchu." „Brzy se vrátím," řekl Kurt norsky mužům u dveří. „Doufejme, že ví, kde se Marius skrývá. Pak na něho můžeme zaútočit jako první, a ne tady sedět a čekat." Muži přikývli a vycenili zuby v úsměvu. Nyní si Ursulu prohlíželi méně podezřívavě. Kurt si jich nevšímal a zavěsil Ursulinu paži do své. „Připravuješ se k boji," řekla Ursula, když vyšli z náměstí a zamířili na jih k mostu. „Musím zabít van Diesla," odpověděl Kurt na rovinu. „On neodejde. A navíc nezapomeň, že zavraždil mou matku, sestru i otce." „Myslíš, že ti budou vděční za další zabíjení?" zeptala se Ursula tiše. „Zabitím Maria je zpátky nepřivedeš. Nebyli by ti vděčnější za spravedlnost?" „Spravedlnost?" zasmál se Kurt. Jak šli, bylo město stále temnější a husté mraky na obloze zastíraly vycházející Mannslieb. „Můj meč poskytne van Dieslovi jedinou spravedlnost, které rozumí." „A co my?" řekla Ursula. „I kdybys nezemřel a nenechal mě v téhle pustině samotnou, co pak? Myslíš, že bychom se opravdu mohli vrátit na jih? Myslíš, že někde najdeme bezpečí?" . „Ne, v Císařství už bezpečí nenajdeme," přisvědčil Kurt. „Proto půjdeme na sever s Jakobem, zpátky k jeho lidu." „Já nemůžu žít mezi těmi barbary," odporovala Ursula a zlostně pohodila hlavou, takže sejí z copu uvolnily další vlasy. Kvůli vlhkosti vzduchu se jí zrzavé prameny lepily na tváře stejně jako tehdy, když ji Kurt uviděl poprvé. „Nedáváš mi na vybranou," stěžoval si Kurt a potlačil tu vzpomínku. „Říkáš, že se nemůžeme vrátit domů, což je pravda, a přesto říkáš, že se mnou na sever nepůjdeš. Tak co chceš, abych udělal?" - 179 -
Neodpověděla okamžitě, místo toho přidala do kroku a vedla ho ulicemi města k mostu. Dlouhé chatrče na obou stranách byly tiché a temné, místní lidé utekli na druhou stranu města z obavy před Mariovým útokem. „Řekla jsem, že bychom se nemohli vrátit, kdybys zabil Maria, ale existuje i jiná cesta," řekla Ursula. „O žádné nevím." Kurt Ursulu zastavil a otočil ji tváří k sobě. „Vydej se Sigmarovi na milost," řekla mu Ursula a položila mu ruku na hruď. „Co to znamená?" zasmál se Kurt. „Marius slíbil, že nezaútočí na město, jestliže se vrátíš," řekla Ursula s žaludkem sevřeným napětím. „Lže," zasyčel Kurt. „Jsi blázen!" „Ne, já mu věřím," trvala Ursula na svém. „Vrať se a jdi před soud. Jsme nevinní a s očištěnými jmény můžeme začít nový život." „Ty možná jsi nevinná, ale já ne," zavrtěl Kurt hlavou. „Zabil jsem tři rytíře, copak jsi zapomněla? Včera jsem v lese zabil dva Mariovy muže." „Jen ses bránil," namítla Ursula. „To přece není zločin." „Jsem dezertér," dodal Kurt. „Myslíš, že osterknechti mě nechají jít? To si nemyslím!" „Máme šanci, tak mi trochu věř," řekla Ursula a ruka jí klesla k boku. „Věř v Sigmara." „Sigmar svou šanci dostal," odpověděl Kurt. „Obávám se, že na něho je teď už příliš pozdě." „Co tím chceš říct?" zeptala se Ursula ostře. Podívala se na Kurta pozorněji a poprvé uviděla slabé jizvy na jeho obličeji. Zbroj měl pokrytou stočenými runami a hrubými piktogramy, které do ní vyryl Hrolfgar a jeho muži, když odpoledne spal. Měl to být jejich dar za to, že prošel zkouškou. Kdyby selhal, Hrolfgar by prohlásil, že je ta zbroj jeho. Kurt nyní vypadal spíš jako válečník Chaosu než hrdý rytíř Císařství, jímž kdysi býval. „Co jsi udělal?" naléhala a odstrčila ho od sebe. „Ty máš možná sílu od Sigmara, ale já jsem našel jiný způsob," řekl Kurt triumfálně. „Teď jsem mnohem silnější a rychlejší. Chtěl jsem tě zachránit." „Jsi odporný!" obořila se na něho Ursula. Okamžitě ale sklopila oči k zemi a zhluboka se nadechla. Pak se na něj podívala prosebnýma očima. Po tváři jí stekla slza. „Ale ještě není příliš pozdě," řekla tiše a opět k němu přistoupila blíž. „Není příliš pozdě na co?" zeptal se Kurt a pohlédl na ni. - 180 -
„Ještě není příliš pozdě zříct se zla, které Jakob zasel do tvé duše," vysvětlila Ursula. „Pojď se mnou zpátky k Mariovi. Očisti své jméno! Nebo mě po tom všem opustíš?" „Všechno tohle jsem udělal pro tebe," trval na svém Kurt se zoufalstvím v hlase. „Poslední dva roky jsi byla vším, pro co jsem žil. Copak to nechápeš? Mohl jsem zemřít, ale chtěl jsem, abys byla v bezpečí. Riskoval jsem všechno proto, že tě chci." „Ale já tohle nechci," odpověděla Ursula. „Copak jsem o cokoli z toho žádala?" Kurt nic neřekl. Byl zmatený a vířily v něm emoce. Udělal několik nejistých kroků zpátky k hospodě, pak se zastavil a obrátil se k Ursule. „Van Diesl tě poštval proti mně!" řekl náhle. „Jakob měl pravdu, zradila jsi mě.". „Ne, nezradila!" vykřikla Ursula a běžela k němu. „Nikdy bych tě nezradila, protože tě miluji!" „Já tě také miluji, každým kouskem své duše," odpověděl Kurt a opět si ji přitáhl do náruče. „Copak to nevidíš?" „Myslím, že tvoje duše ti už nepatří, že?" ozval se ze stínů hlas. Oba vzhlédli a spatřili Maria van Diesla. Kráčel k nim s mečem v jedné ruce a pochodní ve druhé. Ze stínů kolem se vynořili další muži ozbrojení kušemi. Kurt poznal válečného lorda Trevigara ve zdobené zbroji osterknechtů s obnaženým mečem v ruce. „Marie!" vykřikla Ursula. „Co tady děláte?" „Ty zrádkyně!" odplivl si Kurt, odhodil Ursulu na zem a sáhl po meči. Ale zbraň byla na podlaze hospody, kde ji upustil. „Tohle byl tvůj hanebný plán?" „Přísahám, že tohle není moje práce," vzlykala Ursula a objala Kurtovu nohu. „Přivedla mě přímo k tobě," vysmíval se Marius. „Proč?" zeptal se Kurt a vytrhl se dívce. „Takhle to nemělo být, prosím, věř mi," křičela Ursula a plazila se ke Kurtovi. Chvěla se, a nebylo to jen z chladu sněhu. „Zabijte je oba!" vyštěkl Marius a pokynul kušiníkům planoucí pochodní. „Ne!" vykřikl Ruprecht stojící za Kurtem. „Vezmeme tu dívku s sebou, aby mohla stanout před soudem, jak jsi slíbil!" Muži se váhavě dívali z jednoho na druhého - jeden z nich byl vůdce, druhý byl druh ve zbrani. - 181 -
„Tak dobře," řekl Marius bez zájmu a zastrčil meč do pochvy. „Tu holku ušetříme." Ursula se s výkřikem vrhla ke Kurtovi a postavila se mezi něho a Mariovy muže. „Ne!" ječela. „Tohle nedovolím!" Vzduchem zasvištěla šipka z kuše, ale Kurt zareagoval nadpřirozeně rychle a srazil ji pár palců před Ursulinou hrudí. „Tohle vás donutím spolknout," zasyčel, odhodil Ursulu stranou a vykročil k ozbrojencům, kteří nyní polekaně ustupovali a horečně se snažili znovu natáhnout kuše. Kurt cítil, jak mu něco narazilo do boku, a když se podíval, uviděl, že mu ze stehna trčí šipka. Zaťal zuby, vytrhl ji a sevřel v pěsti. „Musíte se víc snažit," zasmál se a rozběhl se. „Kurte!" slyšel křičet Ursulu. Když se ohlédl, uviděl, jak ji Marius táhne sněhem a drží jí meč u krku. Další šipka se mu zabodla do zad a srazila ho na jedno koleno. Se zavrčením vstal a sáhl po šipce, kterou chytil do ruky. Díval se střídavě na ozbrojence a na Ursulu. Trevigar couval s mečem připraveným před sebou k obraně. Kurtovi kapala z nohy a ze zad krev. Začal cítit bolest ze šipky zabodnuté blízko páteře. Zařval a vrhl se na nejbližšího ozbrojence, ten odhodil kuši a utíkal. Ostatní spěšně vystřelili, ale ve spěchu všichni minuli. Pak také rychle prchali do tmy. Když se Kurt rozhlédl, viděl, že van Diesl zmizel spolu s Trevigarem. „Zabiju vás všechny!" zařval Kurt do noci. Jeho hlas se nesl nad městem. „Všechny!"
- 182 -
KAPITOLA DESÁTÁ Rozsudek TUNGASK, ZIMA 1709 Ruprecht se díval, jak muži rozkopávají dveře domů a házejí do nich planoucí pochodně. Za nimi už hořel tucet domů. Zatím jim nikdo nekladl odpor; většina lidí utekla do bezpečnějších částí města dál od mostu nebo úplně opustila Tungask. Skupina bojovníků metodicky postupovala městem, všechno ničila a hnala obyvatele na sever. Ruprecht se letmo podíval dopředu na Maria s Ursulou. Musel použít všechny své přesvědčovací schopnosti, aby lovci čarodějnic zabránil na místě dívku zabít. Ruprecht se nehodlal podílet na krvežíznivosti, která hnala Maria, a zadržet ruku lovce čarodějnic se mu podařilo jen díky argumentu, že jim Ursula bude víc platná živá než mrtvá. Marius naštěstí víc toužil po Leitzigově smrti než po Ursulině, a jelikož bývalý rytíř stále žil, byl výkon trestu nad dívkou odložen. Ruprecht doufal, že časem Marius vychladne a dá se přesvědčit, aby dívku postavil před řádný soud. Pokud ne, nebyl si jistý, co bude dělat. Ale to bude řešit později. Teď bylo Ruprechtovou hlavní starostí nenechat se zabít. Kurt stál uprostřed místnosti. Všude kolem žvanili lidé - Hrolfgar, Jakob a celé tucty obyvatel města, jejichž domovy se proměnily v kouřící ruiny. Ignoroval je. Soustředil svou mysl na jedno jediné - Maria van Diesla. V duchu si lovce čarodějnic představil, každý rys a linii měl vryté do paměti od svých sedmi let. Opět uvidí tu tvář na pozadí šlehajících plamenů. Ale tentokrát bude trpět van Diesl. A Kurtova zloba se nevztahovala pouze na samotného lovce čarodějnic. Chtěl pobít všechny, kteří šli s ním, zničit ty rytíře, co doprovázeli vraha. „Lovec čarodějnic je můj!" prohlásil Kurt, když se vytrhl ze snění. „A té dívce nikdo neublíží." Všichni kolem souhlasně přikyvovali. Kurt pohlédl na Hrolfgara. „Van Diesla si necháme na konec," řekl náčelník nájezdníků. „Chci, aby viděl, jak budou jeho muži zabíjeni, stejně jako já jsem se musel dívat na masakr svých lidí." „Souhlasím," přikývl Kurt. „Jsou tví muži připraveni?" „Nemůžeme se dočkat!" odpověděl Hrolfgar se širokým úsměvem. „Skoro stejně jako ty, Sutenmjare." „Proč mi tak pořád říkáš?" zeptal se Kurt. „Copak jsem nedokázal, že vaši bohové jsou při mně?" - 183 -
„Jsi jižanské štěně, to nijak nezměníš!" zasmál se Hrolfgar. „Jsi jednou z ovcí, jimiž se živí vlci severu, ale jsi ovce, které narostly zuby!" „Ano, nejsem vlk ze severu," souhlasil Kurt, „ale budu lvem mezi vlčí smečkou." „Co je to ten lev?" zeptal se Björdrin. „Jednoho jsem viděl v kočovném cirkuse," řekl Kurt. „Je to obrovská kočka, velká jako člověk, ale těžší. Má mohutnou chlupatou hřívu a zakousne vysokou." „Odkud tihle lvi pocházejí?" vyptával se dál Björdrin. „Mnohokrát jsme přepadli vaši zemi, ale žádného jsme neviděli." „Žijí daleko na jihu," vysvětloval Jakob. „Mnohem jižněji, než je Císařství, dokonce ještě jižněji, než je Bretonnie. Vyskytují se v zemi jménem Arábie. Tam žijí ještě jiné obrovské kočky, jako je panter s černou kožešinou a skvrnitý leopard." „Mluvíš, jako bys tam byl," řekl Hrolfgar. „Ne, pouště jsem neviděl, ale jednoho dne bych je rád navštívil," odpověděl Jakob a dotáhl přezky na Kurtových náloketnících. „Nejdřív půjdeme na sever," řekl Kurt. „K horám a fjordům." „Pokud dnes v noci přežijeme," zabručel Jakob a po místnosti se rozšířilo souhlasné mumlání. „Ten lovec čarodějnic má malou armádu, rytíře ve zbroji a muže s luky." „Z rytířů se ve městě stanou pěšáci. Znám způsob, jak se s nimi vypořádat," prohlásil Kurt sebejistě. „A odkdy nájezdníky z Norsky děsí muži s luky? Navíc tu máme lovce a ti mají určitě lepší mušku než vojáci, kteří se učili střílet na cvičišti a nemuseli se spoléhat na svůj luk, pokud chtěli večeři." „Ale nás je pár a jich je mnoho, navíc jsou už na půl cesty odsud," poukázal Björdrin. „Nejsem zbabělec, ale bohové neocení, když se budeme chovat jako hlupáci." „Dnešní noc přežijeme," ujistil Kurt své společníky. „Mám plán; jak se vypořádat s těmi otravnými rytíři. A jak mi Jakob pořád říká, copak bohové nejsou s námi?" První útok na Mariův oddíl byla víceméně náhodná a nárazová akce. Kislevané je zasypali šípy z oken domů, takže přinutili Maria a jeho muže krýt se ve vchodech a za zdmi. Nicméně bylo snadné oběhnout domy bočními uličkami a naházet okny dovnitř pochodně. Marius se smál, když slyšel křik lidí uvnitř. Kráčel po ulici, rozmachoval se mečem a vlekl s sebou Ursulu. - 184 -
„Tak pojď, ty zbabělce!" řval a mával mečem nad hlavou. „Copak nejsi chlap, aby ses mi postavil? Já ji zabiju, ty pse!" Ruprecht začínal mít vážné starosti. V minulosti udělal víc než svůj díl ošklivé práce včetně mučení a zabíjení, ale ta naprostá bezcitnost Mariova počínání Ruprechtovi obracela žaludek. Lovec čarodějnic předváděl krutost, jakou u něj Ruprecht dosud neviděl, a to mu sloužil už spoustu let. Vždycky byl známý jako nelítostný člověk, ale tím si získal spíš uznání než odsouzení, protože jeho protivníci byli také nelidští a nemilosrdní. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Marius už o tom nechtěl mluvit, a tak se Ruprecht o osudovém střetu Kurta a Maria před mnoha lety nakonec dověděl od Ursuly. Ruprechtovi bylo jasné, jak hodně jsou si obě scény podobné, od založení požáru po vyplašení Kurta z úkrytu. Problém byl v tom, že tentokrát Kurt nebyl bezmocné dítě, opuštěné a vystrašené. Byl to dospělý muž a velel hordě válečníků. A co hůř, Kurt sám byl nyní hrůzostrašným bojovníkem, obdařeným děsivou mocí Chaosu. Vyděšený výkřik za Ruprechtem přitáhl jeho pozornost. Dveře jedné hořící budovy se rozlétly a vyrazila z nich ječící postava, celá v plamenech. Hnala se k nejbližšímu vojákovi, srazila ho k zemi a zapálila. „Zastřelte ho!" zařval Ruprecht na nejbližší muže. V oblacích kouře slyšel drnčet tětivy kuší a luků. Hořící postava i voják byli vzápětí prošpikováni šipkami i šípy. Obě kouřící těla znehybněla. Jako kdyby vycítili náhlý zmatek v řadách Mariových vojáků, zpoza rohu vyrazili tři Norskané. Každý měl vrhací sekeru a své cíle volili dobře. Zbraně s těžkou hlavicí zasáhly do zad dva rytíře, kteří byli ve stísněném prostoru města opěšalí a ani se nestačili otočit, aby se podívali, co se děje. Útočníci byli zkušení válečníci, vybavení zbrojí a štítem, nějako ti skoro neozbrojení městští lidé, s kterými bojovali doposud. Stáhli se, než stačili lučištníci vystřelit. Několik panošů se je jalo pronásledovat. „Vraťte se!" zařval Ruprecht a vyběhl za nimi, ale neposlechli. Když zahnul za roh, uviděl tři Norskany, jak rozsekávají jejich těla na kusy; dva k tomu účelu použili válečné sekery a třetí krátký meč. Vzhlédli k Rupertovi a zašklebili se. Ruprecht rychle přibrzdil, protože si uvědomil, že je sám a jich je přesila. Začal couvat s kladivem připraveným v ruce, zatímco oni ho obstupovali s napřaženými zakrvácenými zbraněmi a zdviženými kulatými dřevěnými štíty. „Ke mně! Ke mně!" ječel Ruprecht a rozhlížel se, jestli odněkud nepřichází pomoc. Nájezdníci se mu vysmívali ve svém jazyce a žertovali spolu, Ruprechtova situace se jim očividně jevila velmi komická. Humor - 185 -
jim došel, když zpoza rohu vyběhlo pět osterknechtů následovaných panoši a ozbrojenci. „Už nejste tak stateční, co, chlapci?" zasmál se Ruprecht, když nájezdníci začali ustupovat a chránili se přitom štíty, protože je ozbrojenci zasypali deštěm šípů. Jednoho norského bojovníka zasáhla šipka z kuše do nohy a s bolestivým výkřikem klesl najedno koleno. Druzí dva se zastavili, aby mu pomohli, ale on je zavrčením v norštině odehnal. Kjarl zaskřípal zuby bolestí a odhodil sekeru, aby si mohl vytáhnout šipku ze stehna. Rána nebyla příliš hluboká, i když ztrácel hodně krve. Nejistě vstal a sebral sekeru; ohlédl se přes rameno, jestli jsou už Koltan a Svelka v bezpečí. Kvůli zranění hrudníku, které mu způsobil ten podivný jižan, nemohl utíkat. A mimo to, věděl, že se na něho bohové dívají a nechtěl jim ukázat slabost. Opřel se zády o zeď a kryl se štítem. Šípy se zabodávaly do klád; jeden z nich prorazil štít a škrábl ho do ruky. Povrchové zranění vůbec nevzal na vědomí. „Tak pojďte, vy psi! Bojujte jako muži!" zařval, když se lučištníci zastavili kus od něj a založili další šípy. „Luky používají jen zbabělci!" Vystřelili další salvu a Kjarl se opět schoval za štít. Pak se s výkřikem kulhavě rozběhl vpřed. Srdce mu silně bušilo v hrudi. Z ran mu tekla krev a hlava se mu točila, ale hnal se dál s očima upřenýma na obra s kladivem. Setkal se s ním už při boji v lese. Byl to jeden z těch, kteří zabili Kjarlova staršího bratra Svena. Než si ho bohové vezmou, bude mohutný válečník mrtvý. Srdce měl plné hrdosti při pomyšlení, že pomstí svého příbuzného. Až se Hrolfgar a ostatní vrátí do Norsky, budou se o něm zpívat písně kolem ohňů. Vtom ho do ramene zasáhl šíp a srazil ho k zemi. Kjarl se přinutil vstát a kulhal dál kupředu se sekerou vyzývavě zvednutou. „Tvé ženy budou oplakávat tento den!" vykřikl mladý Norskan a belhal se dál. Na sněhu za ním kvůli zraněné noze zůstávala krvavá brázda. Zasáhly ho další šípy, jeden do pravé paže a další do břicha. Zhroutil se na kolena a sekera mu vypadla z ruky. Horečně šmátral ve sněhu po své zbrani a díval se, jak k němu obr s kladivem přistupuje s chmurným výrazem ve tváři. Vousatý muž se zastavil a zvedl kladivo nad hlavu. „Nezabíjej mě bez mé sekery!" požádal Kjarl. Zvedl ruku a druhou stále hledal ve sněhu. Jižanův nechápající obličej se na něho chvíli díval, pak se kladivo obloukem sneslo dolů a narazilo Kjarlovi do spánku takovou silou, až - 186 -
mladíka odhodilo stranou. Když Kjarl padal, zahlédl v záři ohně napravo od sebe lesk kovu. Natáhl se po něm, ale obr mu dupl na ruku a rozdrtil prsty. „Ne?" vzlykl Kjarl a snažil se dostat k sekeře, i když se mu všechno rozpouštělo před očima. Zhroutil se do sněhu, který bolestně štípal do tváří. Rozlévala se kolem něho krev a teprve po chvíli si uvědomil, že je jeho. „Bohové?" Kladivo švihlo znovu a zvrátilo Kjarlovi hlavu dozadu. Zlomilo mu vaz. Jeho poslední zoufalá myšlenka patřila tomu, že bohové zavrhnou jeho duši, protože nezemřel se zbraní v ruce. „Drží se pospolu jako stádo ovcí, a to taky jsou," řekl Svelka Kurtovi, když vrazil do dveří hospody. Kurt seděl na stole s korbelem piva v ruce. To Svelku rozčílilo: musel přihlížet, jak pohůnci lovce čarodějnic zabíjejí Kjarla, a tenhle jižan si tu zatím seděl v bezpečí. „Jejich dvakrát víc než nás a jen tucet z nás jsou skuteční válečníci." „Pak ten tucet na ně zaútočí přímo a ostatní se budou snažit rozptýlit jejich pozornost," odpověděl Kurt, vstal a šel ke dveřím. „Copak jsi ho neposlouchal?" postavil se Hrolfgar před Kurta. „Jsou to rytíři ve zbroji. Nemůžeme se jim postavit přímo." „Rytíře nechte mně," řekl Kurt. „Co chceš dělat?" zeptal se Björdrin, vstal a sebral sekeru ze stolu. „Hodlám jim ukázat, co to znamená, když je někdo vyvolený bohy," odpověděl Kurt. Vyšel ze dveří do zimy venku. Pohlédl na dýmající hranici a vzpomněl si na obřad, který tu proběhl. Konal se před setměním, nedávno, ale pro Kurta to byly celé věky. Tolik se za tu dobu změnil; měl pocit, jako by byl někdo úplně jiný. Vzpomněl si na moc, kterou cítil, když do něj proudil dech bohů. Dokonce i téhle chvíli si byl vědom jejich přítomnosti, setrvávali v něm a shlíželi na něho z mraků, naslouchali jeho slovům ze země pod nohama. Tady daleko na severu byli bohové skutečně všude, cítil je, jak připlouvají a odplouvají. Nad Tungaskem se šířila rudá záře, jak van Diesl zapálil domy na této straně řeky. Kurt si uvědomil, že je čas jednat rychle, a vyšel na náměstí. Zavolal a Jakob se vynořil z nedalekého domu s lukem v ruce. „Mám pro tebe dva úkoly," řekl mu Kurt, jakmile došel blíž. „Samozřejmě. Co chcete?" zeptal se šlachovitý Norskan. „Pamatuješ si ten obřad, když jsi povolával bohy?" řekl Kurt. „Přišli démoni a snažili se mě zabít." „Opravdu?" vytřeštil Jakob překvapeně oči. „Viděli jsme, jak se zmítáte na zemi, ale nebyli tam žádní démoni." - 187 -
„Byli, věř mi, ale možná jsem je viděl jen já," řekl Kurt. „Nicméně chci, abys je povolal znovu." „Na něco takového nejsem dost mocný," zděsil se Jakob. „Vyvolal jsem démona jen jednou a to omylem." „Moc je v runových kamenech," řekl Kurt. „Ale jejich moc je pryč. Udivuje mě, že v nich bylo dost energie na obřad. Včera byly úplně vyčerpané," namítal Jakob. „Nepotřebuješ mnoho moci. Je ve vzduchu, copak to necítíš?" řekl Kurt a vzhlédl k obloze. „Copak neslyšíš v dálce jejich vytí a smích?" Jakob se zarazil a rozhlédl se s napůl přivřenýma očima. „Krev a smrt je přivádí blíž," řekl po chvíli s mírně skelným pohledem. „Ano, a já stvořím víc krve a smrti, než tady kdy kdo viděl," vycenil Kurt zuby v širokém úsměvu. „I kdybych je dokázal přivést, nemám dost schopností ani moc, abych je dokázal ovládat, jakmile přijdou," řekl Jakob. „Je pravděpodobné, že na nás zaútočí stejně jako van Diesl a jeho muži." „S tím si budeme dělat starosti, až na to dojde," pokrčil Kurt rameny. „Právě teď potřebujeme použít všechno, co můžeme, abychom narušili rovnováhu." „Možná," souhlasil Jakob opatrně. „Ale řekl jste, že máte dva úkoly." „Ach ano," řekl Kurt se lstivým úsměvem. „Pojďme to probrat do hospody." Marius se usmál na Ursulu a ta po něm střelila vzteklým pohledem. Všude kolem šlehaly vysoko do vzduchu plameny a vzduch byl plný kouře. Skoro polovina města už hořela; oheň vyháněl obyvatele z úkrytů jako havěť ze sklepa. ,,Nikdy by mě nenapadlo, že jste tak zkažený člověk," řekla Ursula, klopýtajíc vedle lovce čarodějnic s rukama spoutanýma v zápěstí před sebou. „Jsem spravedlivý," řekl Marius. „Oheň očišťuje svět. Myslel jsem, že ty tomu budeš rozumět. Není v Sigmarových knihách zapsáno, že spálil vesnice Norsky? Jako oddaná věřící se mnou snad nesouhlasíš? Neřekla jsi, že tihle barbaři zasluhují smrt?" „Ale ne takhle!" odsekla Ursula. „Ne tuhle dlouhou, trýznivou smrt." „Mou zbraní je strach," vysvětlil jí Marius, když z dalšího domu vyšlehly plameny. „V Badenhofu jsi viděla hrůzu, kterou s sebou přináší mé postavení. Dobrým lidem obvykle strach zabrání, aby nezběhli k Temnotě. Když je jejich mysl slabá, udrží ji čistou pomyšlení na plameny." - 188 -
„Ten strach v Badenhofu mě málem zabil," zavrčela Ursula. .Jste netvor!" Marius se zasmál, ale ztichl, když se před nimi na ulici objevila osamělá postava. S taseným mečem a odlesky plamenů na zbroji Kurt pomalu kráčel vpřed. „Vrahu!" zvolal a namířil hrot meče na Maria. „Zabiju tě! I tví muži mi zaplatí životem!" „Zaútočíš a ta holka zemře," varoval ho Marius zvýšeným hlasem, aby překřičel praskající plameny. „Zbabělci!" vykřikl Kurt a jeho hlas připomínal hřmění. „Ta žena mě zradila, nic pro mě neznamená." „Blufuje," zamumlal Ruprecht za Mariem. „Já se o ni postarám, ty potřebuješ mít ruku s mečem volnou, jestli zaútočí." Marius se na chvíli nejistě zarazil, pak přikývl a postrčil Ursulu ke svému zástupci. Ruprecht ji popadl za paži a odtáhl kousek dál. Když se podíval znovu na ulici, zjistil, že mu Leitzig zmizel z dohledu. „Kam šel?" zavolal na Maria. „Ten zbabělec prostě odešel," odpověděl lovec čarodějnic. „Myslím, že o tu ženskou vůbec nestojí. Rozděl muže do tří skupin a dvě pošli, ať ho z obou stran obklíčí. Nechci, aby mi uklouzl." „Je moudré rozdělit vojáky?" vykřikl Ruprecht. „Nevíme, kolik jich je ani kde se skrývají!" „Pročesejte město, vyžeňte je!" zařval Marius a s taseným mečem vyrazil vpřed. „Neměj strach," řekl Ruprecht tiše Ursule, když se připojili za skupinku rytířů, kteří následovali Maria. „Drž se mě a já tě ochráním." „Ty si nemyslíš, že zasluhuji smrt?" řekla Ursula s obviňujícím výrazem ve tváři. „Ne, Marius není sám sebou, možná se po boji uklidní," odpověděl Ruprecht. „Nemůžu uvěřit, že mě využil, aby nastražil na Kurta past," řekla. „Váhal by Kurt držet mě jako rukojmí, kdyby byla situace opačná?" zeptal se Ruprecht. „Už to není ten Kurt, kterého jsi znala. Viděla jsi, kolik šipek ho zasáhlo, a stále chodil. Už to není normální člověk. Na jeho záchranu je příliš pozdě, musíš Maria nechat to udělat jeho způsobem." „Kurt řekl, že jsem ho zradila," nešťastně vrtěla hlavou Ursula. „Není to pravda a já ho teď neopustím." „Ty jsi opravdu věrná, děvče, to ti povím," řekl Ruprecht po chvíli. - 189 -
„Ty také následuješ Maria, přestože víš, že svou krutost neovládá," poukázala Ursula. „Jsi jeho nadějí stejně jako já jsem Kuriovou." „Ano, myslím, že máš pravdu," připustil Ruprecht. „Takže jsme oba zatracení blázni." Jakobovi, který se krčil na zasněžené střeše domu nedaleko od místa, kde Mariovi muži pročesávali město, se třásly ruce strachy. Na okamžik ho napadlo Kurta neposlechnout a prostě mu říci, že se vyvolávání nepovedlo. Ale v hloubi duše věděl, že by Kurt tu lež poznal, nejen podle toho, jak Norskan mluví nebo jedná. Jakob věděl, že Kurt je nyní napojen na tok magické energie, která sem proudí ze severu, a cítí její pulzy i víry. Byl by schopen vycítit, jestli se Jakob o nějaký rituál pokusil, a také by instinktivně věděl, jestli se o to pokusil a selhal nebo se nepokusil vůbec. Jakob si přál, aby se mohl prostě jen schovávat na střeše, dokud to všechno neskončí. Nebyl zbabělec, ale přestože Kurt tvrdil, že během zasvěcení odrazil smečku démonů, ve skutečnosti nechápal, o jakou hrůzu Jakoba žádá. Možná jsem za tu dobu strávenou na jihu opravdu změkl, pomyslel si Jakob. Ale Kurt také nikdy neslyšel o vesnicích zničených vinou selhání obřadu, smetených ze světa beze stopy, nebo o sežehlých ruinách plných mrtvol obyvatel zabitých nestvůrami, které se stahují k magii jako psi při honitbě. Jakobovou jedinou útěchou bylo, že i když to skončí katastrofálně, je tady na střeše a cokoli, co přivede z říše bohů, bude dole na zemi. V jedné ruce držel hrnec s Kuriovou, Hrolfgarovou a Björdrinovou krví. Jakobovy runové kameny nadskočily a ponořily se do krve, vsákly do ní jako voda do písku. Jakob zvedl hrnec nad hlavu a začal recitovat variaci na rituál, který provedl nedávno. Tentokrát volal jediného boha - Khorna, pána zabíjení. Jakob doufal, že přivolá krvavce, sluhy krvavého boha, kteří jsou posedlí neuhasitelnou zuřivostí a touhou prolévat krev. Hrnec mu začal vibrovat v rukou a po několika minutách slyšel, jak runové kameny rachotí v nyní prázdné nádobě. Ruce ho začaly bolet námahou a po obzvlášť divokém otřesu se na hliněné nádobě objevila prasklina. Jakob se chvíli zajíkl a srdce mu vynechalo, ale pak se opět soustředil a modlil se ke Khornovi, aby se vyjádřil. Hrnec se mu v rukou rozpálil a začalo se z něj kouřit. Kouř s sebou přinášel zápach, který Jakob znal až příliš dobře - pach spáleného masa. Když se podíval na ulici, uviděl skupinu rytířů a ozbrojenců vzdálených asi dvacet yardů. Postupovali dům od domu, rozkopávali dveře a zakládali oheň. Nebude to trvat dlouho, než dojdou k budově, na níž se skrýval - 190 -
Jakob. Když byli už jen několik kroků daleko, Jakob vstal a zvedl hrnec nad hlavu. „Povstaňte, bojovníci z krve bohů," vykřikl a hodil hrnec mezi rytíře. „Khaos aqshyash aqshy‘ phak khaddar khardhaos!" Hrnec vybuchl ve vzduchu v kouli svíjejících se plamenů, z nichž vyletěly runové kameny jako malé komety s ocasem planoucích jisker. Kam kameny dopadly, vybuchl sníh v rudý kouř a kapky krve. Krev se začala stékat v kaluž, neustále jí přibývalo; vytékala ze země. Šokovaní muži s vyděšenými obličeji sledovali, jak se z kaluží krve staly sloupy a ty se pak rozdělily na hlavy a končetiny. Z krve se vynořily bestiální tváře a husté chlupy slepené sraženou krví vyrůstající démonům na zádech. Démoni sáhli do země a vytáhli masivní mosazné sekery a meče, popsané svíjejícími se runami krvavého boha. Vrčící a vyjící stvůry se narovnaly. Byly o hlavu vyšší než lidé, na hrudníku se jim dmuly nepřirozeně mohutné svaly. Démoni pohodili hlavou a jednohlasně zavyli; při tom děsivém zvuku se i Jakob roztřásl. Pak začal vrávorat zpátky; pořád ještě tak docela nevěřil, že to skutečně dokázal. Jeden z rytířů vykřikl a zaútočil, ale jeho meč se roztříštil o kůži démona. Krvavec rozdrtil rukou rytíři obličej a odhodil jej na zeď domu. Pak máchl sekerou a tomu, co zbylo z rytíře, setnul hlavu. To už se dali do pohybu ostatní démoni, jejich zbraně se zvedaly a dopadaly v krvavých obloucích, doprovázeny výkřiky děsu a agónie, vzteklým vrčením a praskáním kostí. Za chvíli bylo po všem. Démoni se zastavili, aby se nasytili na pozůstatcích Mariových mužů. Když ukojili žízeň po krvi, vstali a začenichali. Vrčeli na sebe a ječeli ve svém nelidském jazyce. Zachytili pach Jakoba, otočili se a vzhlédli k Norskanovi, který se zděšeně choulil na střeše. Nikdy dřív něco takového nevyvolal. Zřejmě dojde k tomu, čeho se obával. Netvoři se k němu rozběhli sněhem a oči jim rudě žhnuly. Náhle ale jejich pozornost upoutala postava, která se objevila na konci ulice. Zavyli nadšením a přikrčení vyrazili vpřed. Zbraně se jim třpytily strašlivým světlem. Jakob poznal Kurta; bývalý rytíř prostě zvedl ruku a tím démony zastavil. Pak na ně ukázal a řekl něco, co Jakob neslyšel. Krvavci přikývli, otočili se a odběhli; přitom vyli a štěkali radostí. Jakoba to upřímně překvapilo. Věděl, že Kurt je zvláštní, vyvolený bohy, ale taková moc při tak nedostatečných znalostech a výcviku přesahovala všechno, co kdy seveřan viděl nebo o čem slyšel. Kurt vzhlédl k Jakobovi, který se dosud krčil na střeše, a zavolal na něho. - 191 -
„Dobře, to by je mělo na chvíli zaměstnat," křikl Kurt. „Nastal čas, abychom se vypořádali s naším problémem." Jakob přikývl a sešplhal na ulici. Pak odběhl do tmy. * * * Muži před Mariem neměli šanci. Rudí, krvavě lesklí démoni vyběhli nelidskou rychlostí ze tmy. Jejich sekery a meče lehce oddělovaly hlavy a končetiny, které démoni rozhazovali po ulici v šílených orgiích ničení. Z dřevěných stěn domů kolem se ozývaly výkřiky hrůzy. Marius se zastavil, protože jej na chvíli zachvátil strach. Pak se vrátil vztek. „Postarejte se o tu odpornost, co na nás seslal!" vykřikl. „Sigmare, dej nám sílu!" Marius se vrhl vpřed, sklonil se pod sekerou, která ho měla rozpoltit, a vrazil meč do hrudi nejbližšího krvavce. Ten zaječel vzteky a vybuchl ve spršce krve rudě barvící Maria i sníh kolem. Marius si strhl znak kladiva, který nosil kolem krku jako odznak svého úřadu, a vrazil jej do obličeje dalšího démona. Pěst mu vybuchla bílým světlem, které démona sežehlo a zapálilo ho plameny, jež rychle strávily jeho magické tělo. Ostatní muži zaútočili, povzbuzeni příkladem lovce čarodějnic. I když jich pod krutými zbraněmi Khornových démonů padlo dalších pět, nakonec se jim podařilo vykázat je zpět do světa, z něhož byli vyvoláni. Na konci boje Ruprecht ztěžka dýchal a obličej i kožešiny měl mokré sedlou krví. Marius měl na tváři rozjásaný široký úsměv. „Vizte, že ti zplozenci Temných bohů nemají šanci proti mužům čisté víry!" vykřikl lovec čarodějnic a triumfálně zvedl meč. „Před naším zápalem a dovedností se musí pouzí smrtelníci sklonit!" Rytíři vytvořili kolem Maria tělesnou stráž a ostražitě postupovali vpřed. V čele malého oddílu šel válečný lord Trevigar. Před nimi leželo volné prostranství s pohasínajícím ohněm. Než došli na náměstí, objevili se v oknech a na střechách Kislevané i Norskané. Drželi džbány a láhve s koidvou a lili je na rytíře, kteří se marně pokoušeli uhýbat. Jeden hrnec se vylil na Maria. Štípalo ho to v očích, ale jinak nebyl zraněn, pouze zmaten tímto smysl postrádajícím útokem. Záhy však pochopil, oč jde, když v druhé salvě vyletěly zápalné láhve a pochodně. Ulice byla okamžitě plná ječících a hořících rytířů. Zbroj je nijak neochránila před plameny živenými silným alkoholem, které jim olizovaly ruce a nohy, zapálily vlasy a škvařily kůži. Ruprecht zůstal stát tam, kde byl. Couvl do prázdného vchodu a Ursulu držel za sebou. Marius zamířil doleva a vedl za sebou zbytek svých lidí - 192 -
pouhých dvacet panošů a ozbrojenců, kteří zbyli po jatkách způsobených krvavci a zápalnými bombami - do uličky mezi dvěma domy. Vyšli na širší cestu. Očekával je tam Hrolfgar a deset bojovníků s připravenými štíty, sekerami, meči a palicemi. Barbaři zaútočili s bojovým pokřikem na rtech. Ozbrojenci se pokusili použít luky a kuše, ale byli otřesení z předchozího útoku a zaskočeni, takže jen dvěma z nich se podařilo vystřelit, než k nim útočníci dorazili. Padl jen jeden norský bojovník. Zdálo se, že střet bude velmi krátký; bojem zocelení seveřané budou mít s mladíky beze zbroje snadnou práci. Marius se prosekal z obklíčení — skolil dva nájezdníky a stáhl se zpět do uličky. Běžel tmou a jeho srdce svírala panika. Všechno se kazilo, strašně se to kazilo. Uklouzl na sněhu a uviděl Ruprechta s děvčetem na protější straně ulice. Nepřátelé na střechách zmizeli a nikdo jiný nebyl v dohledu. Těla popálených rytířů byla poházená po ulici a na loužích koidvy dosud plápolaly modravé plameny. Tudy nebylo možné se přes náměstí dostat. Marius přeběhl ulici, popadl Ursulu a přiložil jí hrot meče k hrdlu. „Vím, že mě vidíš, Leitzigu!" vykřikl a zvedl zrzavé děvče na nohy. Ruprecht ustoupil a nejistě se rozhlížel. Kladivo držel v rukou. Kurt vyšel z uličky, kterou se Marius pokoušel vyhnout peklu na náměstí, držel meč a zbroj měl postříkanou krví. Kráčel pomalu zkrvaveným sněhem a kouř z doutnajících mrtvol se vznášel kolem něj. Křupání sněhu pod nohama znělo nepřirozeně hlasitě, stejně jako cinkání kroužkové zbroje, praskání plamenů a hvízdání větru. „Nech to děvče být," řekl Kurt tichým hlasem, který však přehlušil všechno kolem. „Nikdy!" zavrčel Marius a prořízl mečem Ursule kůži na krku. „Ještě jeden krok a zemře." „Do pekla s tebou!" vykřikla Ursula. Udeřila Maria zaťatou pěstí do obličeje a uskočila. Ruprecht po ní chňapl, když běžela kolem, a oba upadli na zem. Kurt se pomalu blížil s krutým úsměvem na rtech. Oba muži zaútočili najednou a bez jediného slova. Jejich meče zazvonily, jak oba vykryli úder protivníka. Chvíli kolem sebe obcházeli, než se znovu vrhli proti sobě. Údery byly rychlé a zuřivé, stříbřitý propletenec čepelí a zvonícího kovu, jak se k sobě přibližovali a zase ustupovali. Kurtova příležitost přišla, když se Marius při ústupu dostal až k budově a neměl už kam couvnout. Vší silou bodl mečem, propíchl Mariovi pravé rameno a přibil ho k dřevěné stěně za ním. Lovci čarodějnic vypadl meč z ruky. - 193 -
„Tak mě zabij, ty zplozenče pekel!" vyprskl Marius. „Usekni mi hlavu, když chceš." „Napadá mě něco lepšího," odpověděl Kurt se zlověstným úšklebkem. „Chci, abys poznal stejnou bolest, jakou poznala moje rodina, a bohové vědí, kolik nevinných ještě." Kurt napjal svou vůli. Cítil v sobě moc. Cítil v žilách planoucí oheň magie a uvolnil jej, aby mu tekl tělem. Jedinou myšlenkou jej nechal vytrysknout z konečků prstů. Oheň obklopil meč, který jako by se stal prodloužením Kurtova těla. ,,Hoř!" křikl Kurt a meč vybuchl plameny, které zapálily koidvu nasáklou v plášti lovce čarodějnic. Ten se okamžitě vzňal. Mariovy smrtelné výkřiky se chvíli rozléhaly ulicí a pak ve městě nastalo ticho rušené jen praskáním plamenů. Kurt ustoupil s mečem dosud namířeným na lovce čarodějnic a pohlédl na Ruprechta. „Ty jsi poslední," řekl Kurt a důstojně vykročil k němu s napřaženými prsty. Popadl Ursulu a odtáhl ji stranou. Ruprecht udeřil kladivem Kurta do břicha, ale to válečníka Chaosu ani nezpomalilo. Pohrdavě chytil topor kladiva do jedné ruky a vykroutil ho Ruprechtovi z pěsti. Pak uhodil bojovníka do hrudi a srazil ho tak na zem. Odhodil kladivo a přistoupil k němu; chtěl to dokončit holýma rukama. Jeho prsty se sevřely Ruprechtovi kolem hrdla. Jeho rány ani necítil. Zvedl velkého muže na nohy. Najednou Kurtovi vzadu v hlavě vybuchla bolest, až zavrávoral a svět se s ním rozhoupal. Pustil Ruprechta a omámení klesl na kolena. Když se ohlédl, uviděl rozostřenýma očima Ursulu s Ruprechtovým kladivem v ruce. „Jsi netvor!" zaječela dívka a udeřila ho kladivem do obličeje, až padl na záda. „Zabil jsi muže, kterého jsem milovala." Na konci ulice se objevil Hrolfgar a jeho muži. Ruprecht se zvedl na nohy a popadl Ursulu. „Pojď, vypadnem odsud!" řekl jí a táhl ji pryč. Oba se otočili a běželi ulicí, kde zmizeli mezi plameny a oblaky kouře, zatímco Hrolfgar utíkal rychle ke Kurtovi. „Máme je pronásledovat?" zeptal se náčelník a podíval se za mizejícími stíny. „Nech je být, bude na to dost času později," řekl Kurt a sáhl si na hlavu. Ruku měl od krve. - 194 -
Trevigar těžce dýchal. Po čele mu stékal pot a srdce mu bušilo v hrudi. Zbroj mu připadala těžší, než by měla, když běžel ulicí ozářenou plameny a těkal pohledem ze strany na stranu, jestli nezahlédne nepřítele. Neviděl žádného, a tak se na chvíli zastavil, aby popadl dech. Všechno se vyvíjelo špatně. Zbrklý útok lovce čarodějnic měl za následek smrt tří tuctů rytířů. Ohnivé pasti unikl jen díky tomu, že vyrazil dveře a proskočil oknem na druhé straně domu. Zůstal sám, a proto se rozhodl, že jediné, co může udělat, je vrátit se do tábora a varovat těch pár mužů, kteří tam zůstali jako hlídka, aby se sbalili a odešli. Leitzig je nebude pronásledovat, tím si byl jistý. Ne, pomstychtivost bývalého rytíře Osterknachtu je uspokojena. Pokud se ovšem Mariovi nepodařilo ho zabít. Nebylo zcela vyloučené, že Marius nakonec zvítězil. Koneckonců, Trevigar viděl van Diesla bojovat proti démonům krvavého boha. Viděl strašného válečníka, silnějšího a rychlejšího, než by hádal u muže jeho věku. Trochu se uklidnil a rozhodl se vrátit do tábora, shromáždit muže, ale zůstat poblíž, kdyby se lovec čarodějnic náhodou triumfálně vrátil. Sotva došel k rozhodnutí, uslyšel za sebou křupání sněhu. Ohlédl se přes rameno a uviděl v chuchvalcích kouře přicházející postavu. V ruce držela luk se založeným šípem. Trevigar si nejdřív myslel, že je to jeden z ozbrojenců. „Kdo tam?" vykřikl, narovnal se a zvedl z posledních sil meč. „Váš ponížený sluha, válečný pane," odpověděl hlas se zvláštním akcentem. „Řekni své jméno," řekl Trevigar a sklonil meč. Stěží rozeznával muže vycházejícího z šera. Byl středního věku, s hubeným a unaveným obličejem a kníry dlouhými až pod bradu. Byl oblečen v kožešinách stažených opaskem, na kterém viselo množství měšců, a na rameni nesl vak. „Kdo jsi? Jeden z kislevských průvodců?" zeptal se znovu Trevigar poněkud znepokojený mužovým vzhledem. „Ne Kislevan," zlomyslně se usmál muž a zvedl luk. Trevigar otevřel ústa k výkřiku, ale Jakob byl rychlejší. Hrot šípu se zatřpytil ve světle ohňů, zasáhl válečného lorda těsně pod bradu, do mezery mezi přilbicí a hrudním plátem a prorazil kroužkovou kapuci. Trevigar zavrávoral dozadu. V hrdle mu zabublala krev, a než se Jakob otočil, aby zmizel do noci, byl mrtev. Kurt stál na zasněženém kopci a sledoval, jak se hroutí hořící ruiny Tungasku. Kislevané z města už zamířili na jih do jiných osad. Norskané spolu s Jakobem, Hrolfgarem a jeho muži byli připraveni k cestě na sever. Kolem něj vylétaly ve sloupech hustého kouře k obloze hořící zbytky van Dieslova tábora. - 195 -
„Co podnikneme teď?" zeptal se Jakob, když uviděl nepřítomný pohled v očích svého pána. „Chcete jít za ní?" Kurt neodpověděl hned, ale pohled měl upřený do dálky a jeho mysl se někde toulala. Pak zamrkal a podíval se na Jakoba, jako by ho viděl poprvé v životě. „Ano," řekl. „Ale ne teď. Půjdu na sever a splním svou úmluvu s bohy. Pak se vrátím v čele armády a vyplením celé Císařství, dokud neuvidím její hlavu na kůlu." Jakob se usmál. Brzy se vrátí domů.
- 196 -
O AUTOROVI Gav Thorpe pracuje pro Games Workshop jako Pán tradic Warhammeru (ať už to je, co to je). Podle všeho to má něco společného s navrhováním her a vytvářením vycpávek do nich. Napsal hromadu krátkých příběhů pro časopis Inferno! a lidé jej pořád otravují kvůli dalším Last Chancers. Ty, kdo sledují seriál jeho života za posledních pár let, potěší, že Dennis má čerstvě vyměněné baterie a užívá si prodloužení života.
OBSAH PROLOG ............................................................................................. 6 ČÁST PRVNÍ.......................................................................................... 9 KAPITOLA PRVNÍ Rozloučení ......................................................... 9 KAPITOLA DRUHÁ Očištění.......................................................... 21 KAPITOLA TŘETÍ Čest................................................................... 26 KAPITOLA ČTVRTÁ Podezření ..................................................... 39 KAPITOLA PÁTÁ Bitva .................................................................. 51 KAPITOLA ŠESTÁ Soud................................................................. 62 KAPITOLA SEDMÁ Uprchlík ......................................................... 73 KAPITOLA OSMÁ Odhalení ........................................................... 89 KAPITOLA DEVÁTÁ Spiknutí ..................................................... 100 KAPITOLA DESÁTÁ Zachránce................................................... 109 ČÁST DRUHÁ.................................................................................... 113 KAPITOLA PRVNÍ Na sever ......................................................... 113 KAPITOLA DRUHÁ Lovečtí psi ................................................... 124 KAPITOLA TŘETÍ Bestie.............................................................. 129 KAPITOLA ČTVRTÁ Válečníci.................................................... 136 KAPITOLA PÁTÁ Zrada ............................................................... 142 KAPITOLA ŠESTÁ Faleš .............................................................. 150 KAPITOLA SEDMÁ Moc.............................................................. 159 KAPITOLA OSMÁ Zasvěcení ....................................................... 166 KAPITOLA DEVÁTÁ Past ............................................................ 178 KAPITOLA DESÁTÁ Rozsudek.................................................... 183 O AUTOROVI ................................................................................ 197 - 197 -
Gav Thorpe SPÁRY CHAOSU Z anglického originálu The Claws of Chaos, který vydal v Black Library Publication Games Workshop Ltd., přeložila Leona Malčíková. Ilustrace na obálce Adrian Smith, grafickou úpravu obálky provedlo Vertigo, a.s. Vydal Bohuslav Svoboda - POLARIS, Podkopčí 464, Frenštát p. R., e-mail:
[email protected], v roce 2004 jako svou 155. publikaci. Tisk - Slezská Grafia s.r.o., Veleslavínova 7, Opava Vydání první. Cena: 209 Kč ISBN 80 - 7332 - 0444 - 198 -
