Návrat z temnoty
Pad_cz_text.indd 1
14.03.13 10:19
Pad_cz_text.indd 2
14.03.13 10:19
Návrat z temnoty L I Z C O L E Y o vá
Pad_cz_text.indd 3
14.03.13 10:19
Original title: Pretty Girl-13 Copyright © 2013 by Liz Coley Jacket photo © 2013 by Sven Schrader/Getty Images Jacket design by Sammy Yuen and Tom Forget Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2013 Translation © Milan Lžička, 2013 Vydalo nakladatelství Fortuna Libri v edici Fortuna Litera www.fortunalibri.cz Odpovědná redaktorka Lucie Bednářová První vydání Všechna práva vyhrazena Žádná část této publikace se nesmí reprodukovat, ukládat do informačních systémů ani rozšiřovat jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky, fotografickou reprodukcí nebo jinými prostředky bez písemného souhlasu majitelů práv. ISBN 978-80-7321-705-1
Pad_cz_text.indd 4
14.03.13 10:19
Věnováno J., která přežila.
Pad_cz_text.indd 5
14.03.13 10:19
Pad_cz_text.indd 6
14.03.13 10:19
Čá s t p rv n í
Ty
Pad_cz_text.indd 7
14.03.13 10:19
Pad_cz_text.indd 8
14.03.13 10:19
prolog Ztracený čas
U
ž jsi zapomněla , jak brzo na letních táborech svítá
– a jak hlasitě ráno štěbetají ptáci. Zachumlala ses do vyhřátého spacáku, abys neviděla zelené světlo prosvítající dovnitř nylonovým stanem, jenže usnout se nedalo, dokud si neodskočíš. A tak ses ze spacáku vysoukala a povzdechla sis. „Co je, Angie?“ vynořil se ze záhybů spacáku Livviin šepot. Katie se zavrtala do svého kostkovaného kokonu a přetáhla si ho i přes hlavu. „Musím ke stromu,“ odpověděla jsi skautským výrazem pro malou potřebu. „Je vzhůru ještě někdo jinej?“ rozlepila jedno oko Liv a zamžourala na tebe. „Myslím, že ne,“ zavětřila jsi. „Snídaně se ještě nevaří.“ Liv vypoulila oko. „Snad není řada na nás?“ „Ne. Spi dál.“ Rozepnula jsi stan a vyklouzla do svěžího, růžového jitra. Vy9
Pad_cz_text.indd 9
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
soko nad korunami stromů visely načervenalé mraky. Když ses kradla od shluku stanů, tlumilo zvuk tvých žabek borové jehličí pod nohama. Nikdo jiný se ani nepohnul. Sluníčko ještě nestačilo prohřát vzduch, a jelikož sis vyšla jenom v tričku, naskočila ti na holých rukou husí kůže. Kolem mýtiny, kde oddíl včera odpoledne rozbil tábor, rostlo několik tisíc sosen – borovic pokroucených, těžkých, Jeffreyových, Lambertových. Vedoucí Wellsová vás je učila rozpoznávat podle kůry a jehličí, abyste získaly nášivku znalkyně stromů. Narazila jsi na pěšinu, po které jste včera došly do tábora, a tak ses po ní kousek vydala, abys našla hustší shluk stromů. Víc soukromí člověk pod širým nebem čekat nemohl. Stezku lemovaly droboučké zralé srpnové ostružiny, a tak jsi jich několik coby první snídani schroustala a na rtech a prstech ti ulpěla trpká červená šťáva. Přes cestu ležel spadlý strom s chorošem jak talíř a ty sis ho uložila do paměti jako orientační bod. Pak jsi z pěšiny sešla a zamířila o nějakých pět šest metrů hlouběji do lesa k místečku, kde se dalo dobře přičapnout. Pomalu ses otočila kolem dokola, aby ses zbavila neodbytného pocitu, že tě někdo sleduje, pak sis stáhla tepláky a dřepla sis na bobek. Bylo to hotové umění, čurat v lese tak, aby sis nepotřísnila nohy nebo oblečení, v případě holek teda určitě. Vtom nenadále jako výstřel z pušky zakřupala větvička. Úlekem ti až poskočilo srdce. Upřela jsi pohled do míst, odkud se zvuk ozval, a čekala jsi veverku. Zajíce. Jelena. Cokoliv, jenom ne člověka, jenž neviditelně splýval s podrostem, tedy až na přimhouřené tmavé oči – oči, jež na tebe hleděly s až povědomou lačností. „Ššš,“ přiložil si ukazovák ke rtům a vykročil k tobě. 10
Pad_cz_text.indd 10
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
Zápolila jsi s teplákovkou, ruce neohrabané potupou a zděšením. Nedokázala jsi od jeho očí odtrhnout zrak, kvůli pronikavosti nehnutého pohledu, jejž na tebe upíral, jsi ani nevnímala jeho tvář. Otevřela jsi pusu a chtěla něco říct, zakřičet, prosit, nic z tebe však nevyšlo – hrdlo jsi měla sevřené, jako by ti je obemkla oprátka a on třímal uzel. Vzápětí po tobě sáhl. Pravicí ti zakryl ústa a nesmlouvavým stiskem levice ti zkroutil ruku za záda. Ještě pořád ses ani nenadechla. „Nebraň se mi, krasotinko,“ špitl přitisknutý k tvému tělu a vlhkými rty se ti dotkl ucha. Bránit se? Ruce jsi měla ochablé a zesláblé. Podlamovala se ti kolena. Nezmohla ses ani na krok, natož abys vzala nohy na ramena a utekla. Tak jak by ses mu mohla bránit? Svíral se ti žaludek a ušima ti svištěl zvuk vichru, hotový hurikán v hlavě. Přes toto burácení jsi zaslechla pronikavé zvolání malé dívenky: „Honem. Schovej se!“ Otevřela jsem ti zrezivělou bránu, abys do ní mohla vklouznout. Mezi spánky ti tepala bodavá bolest. Zůstala jsi strnule stát v jeho sevření. Tahaly jsme tě, napínaly, až se nakonec cosi uvolnilo. Na kratičký okamžik ses smrštila v droboučký, ostrý světelný bod, ucítila jsi, jak ses oddělila od těla. Schovala ses. A my tě ukrývaly, dokud nebezpečí nepominulo. Trvalo to dlouho, předlouho.
11
Pad_cz_text.indd 11
14.03.13 10:19
Pad_cz_text.indd 12
14.03.13 10:19
1 Výslech
„A
teď se vrať ,” řekl hlas . angie ucítila šťouchanec mezi lopatky. O krok klopýtla a rozpřáhla ruce, aby udržela rovnováhu. „Au,“ ohradila se a rychle se ohlédla, ale nikdo tam nebyl. Zachvěla se a zavrtěla hlavou, aby si ji pročistila. Když pominul nával závrati, otevřela znovu oči. Překvapeně si prohlížela svou ulici. Svou slepou uličku. Svou čtvrť. Slunce už zpola vystoupalo na azurovou oblohu bez jediného mráčku. Horký pevninský vítr čechral koruny voňavých blahovičníků. Okraje opadávajícího listí se už barvily dočervena. Chodník byl posetý zašpičatělými tobolkami. V srpnu? Levou ruku jí tížilo nečekané závaží – obyčejná igelitová nákupní taška. Kam se poděla její tábornická výbava? Když tašku zvedla a nahlédla do ní, dolehla na ni zvláštnost celé situace. Překvapeně ji upustila a prohlížela si levačku. Cosi jí tu nehrálo. Tohle nebyla její ruka. Ani její prsty. Tyhle prsty byly 13
Pad_cz_text.indd 13
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
delší, útlejší, než by měly být. A prostředníček jí zdobil podivný stříbrný prstýnek. Pleť měla suchou a hrubou. Jako náramky jí zápěstí obkružovaly tmavé jizvy. Otočila i pravici a prohlížela si neznámé prasklinky a mozoly v dlani. Zkusmo ji zaťala. Pocit to byl… zvláštně cizí. Angie se zamračila a opět se prudce ohlédla. Kde se tady vzala? Nevzpomínala si, že by sem přišla po svých. Byla jenom… v lese? Ani trochu jí to nešlo do hlavy. Zakručelo jí v břiše a pravá ruka jí vylétla k pasu – pevnému, štíhlému. A kde vzala tuhle ohavnou košili? S kytičkami a volány? To rozhodně není její styl. A určitě si nic takového nepořídily ani Liv nebo Katie. A i kdyby snad ano, rozhodně by si ji od nich nepůjčila. Zvedla igelitku a zadívala se na sbírku zcela neznámého šatstva. Prázdnotu v žaludku vystřídalo znechucení. Přepadl ji pocit závrati, dezorientace, ztracenosti. Angie klouzala očima po domech ve slepé ulici. Zaplaťpánbůh že alespoň tady vše poznávala. Auta na příjezdových cestičkách stála tam, kde stát měla, což bylo povzbudivé, ovšem pak zahlédla, jak do garáže vstupuje paní Harrisová a tlačí kočárek. Paní Harrisová přece žádné děti nemá. Dala se do běhu a vůbec poprvé ucítila puchýře na chodidlech, bolest v nohou. Domů, musí se dostat domů. Samozřejmě. Zabloudila, ztratila se v lese. A teď je zase doma. Sáhla pod pletenou rohožku, vytáhla klíč a otevřela si červené vstupní dveře. „Mami!“ křikla. „Ahoj, mami, jsem doma!“ Vešla dovnitř. S tváří podobnou nevěřícné masce seběhla její maminka s křikem ze schodů a propukla v pláč. Popadla Angie do náručí a jen naprázdno polykala, jelikož se nezmohla na slovo. 14
Pad_cz_text.indd 14
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
„Mami!“ hlesla jí Angie do vlasů. „Mami, já nemůžu dýchat.“ Pustila tašku s oblečením a ta tlumeně pleskla o podlahu. Odhrnula si ze rtů chomáč maminčiných vlasů. Rozpuštěné hnědé lokny měla protkané stříbrnými pramínky. „Nemůžeš dýchat… nemůžeš dýchat?“ Maminka Angie pustila, odtáhla ji od sebe na délku paže a očima hltala její obličej. „Nemůžeš…“ zasmála se napjatým, hysterickým smíchem. „Panebože. Panebože. To je zázrak! Děkuju ti, Bože. Děkuju ti,“ zvedla zrak ke stropu. „Děkuju ti,“ zopakovala ještě jednou. V patře se spláchla toaleta a po schodech dolehl do přízemí tatínkův hlas: „Margie, co je to tam za rozruch?“ Maminka Angie pošeptala: „To je táta… Víš, on…“ Nemohla ani mluvit. Tvář měla popelavou. Až příliš zakulacenou a popelavou. Odmlku vyplnily otcovy kroky na podestě. Na okamžik zůstal stát, ruce přitisknuté k lícím. V očích, jimiž se s Angie střetl, se mu zračil strach. „Angelo? Vážně jsi to…“ zlomil se mu hlas. Angie se dívala z jednoho na druhého. „No, jo. Vážně jsem… Co se děje?“ Nešlo jenom o ni. Také s rodiči nebylo cosi v pořádku. Zničehonic ji zamrazilo mezi lopatkami. „Andílku?“ zašeptal tatínek. Stál na podestě, zkoprnělý neobyčejností situace. Vlasy měl úplně šedivé. Soudě podle zavlhlých očí vypadal snad na sto let. Angie se rozbušilo srdce a začaly ji svrbět nohy, jako by chtěly vzít do zaječích. „Vy mě teda ale pořádně děsíte.“ „My že děsíme tebe…?“ propukla máma opět v hysterický smích. „Angie, kdes… kdes byla?“ „Vždyť víš,“ sevřel se Angie žaludek. „Přece na táboře.“ 15
Pad_cz_text.indd 15
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
Kvůli tomu, jak se na ni dívali, téměř nemohla dýchat. „Na táboře,“ zopakovala neústupně. Otec se vydal po schodech do přízemí. „Tak na táboře,“ konstatoval. „Na táboře?“ podivil se vyšším tónem. „Tři roky?“ Angie se zamkla v koupelně a zády se opřela o dveře. Její ručníková sada, v krémové barvě s růžičkami, visela tak jako vždy na věšáčku a voněla po pracím prášku. Ještě nikdy jí neudělalo takovou radost, že vidí ručník. Byl dokonalý. Neměl chybu. Na rozdíl od rodičů. Dělají si z ní snad legraci? Pomátli se na rozumu? Přece se nemohla ztratit na tři roky. Na něco takového by člověk… jen tak nezapomněl. Nejdřív pustila kohoutek a pak se zadívala na obličej, jenž na ni shlížel jasnýma šedýma očima. V tom okamžiku naprostého překvapení dočista zapomněla dýchat. Dívka v zrcadle mohla být její starší sestra, vyšší, štíhlejší. Lícní kosti měla ostře řezané, kdežto Angie je měla měkké a oblé. Tvář měla sinalou, kdežto Angie ji měla opálenou od léta stráveného u bazénu. Dívka měla dlouhé, špinavé blond vlasy, kdežto Angie mívala melír a mikádo. Dívka měla vypracované svaly na rukou, zašedlou pleť, zhojené jizvy a k tomu ještě něco, díky čemu působil odraz v zrcadle tak cize. Měla oblé tvary – ňadra. Angie sklopila pohled na hrudník. No teda. Prsa? Kde se vzala? Dotkla se horního knoflíčku košile a bála se podívat. Vtom ji polekalo bušení na dřevo. „Angelo! Angelo, hlavně probůh nic nedělej,“ zaslechla otcův vyplašený hlas. „Nesmíš… nesmíš…“ 16
Pad_cz_text.indd 16
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
Angie odemkla západku a dveře otevřela. „Já… nic nedělám,“ odtušila a pocitem viny zčervenala. Ale proč? Tatínek měl obličej stažený napětím. Na čele mu vyrašila krůpěj potu, která Angie fascinovala. V tu chvíli jí došlo, že má otec oholenou pouze půlku brady. Uhnul pohledem doprava a tlumeným, zastřeným hlasem pravil: „Za čtvrt hodiny sem přijede detektiv Brogan. Prý se nemáme dotýkat ničeho, co by se dalo považovat za důkaz.“ „Důkaz čeho?“ podivila se Angie. Tíživé ticho, jež se rozhostilo, zatímco otec přemýšlel o odpovědi, vyplňovalo zurčení tekoucí vody. Vtom umyvadlo přivábilo rodičovu pozornost. „Proboha, Angelo. Nic sis zatím neumyla, že ne?“ Dívka zvedla umouněné ruce – špínu měla v jejích záhybech a pórech natolik zažranou, že byla celá šedivá. „Důkaz?“ zopakovala. „Čeho, tati?“ Otec chvíli křivil rty. Krůpěj potu se mu svezla níž. „Prostě důkaz, ať už o čemkoliv nebo o komkoliv.“ Angie se na něj nechápavě dívala. Nakrčené čelo mu zbrázdily vrásky. Pod očima měl tmavé kruhy. „Ty vážně nevíš, o čem mluvím, viď?“ Angie si připadala hloupě. Cosi od ní očekával. Netušila co, ale cítila, jak v něm kypí hněv. Cosi v něm vřelo, a tak k němu přistoupila a vzala ho kolem pasu. Hlavou mu sahala k bradě. „Mám tě tak ráda,“ řekla. Ucítila, jak strnul a odtáhl se. Zřejmě udělala něco nevhodného. Svěsila paže. Dala se do ní zima, uvnitř i zvenčí. „Já – já se musím ještě doholit,“ utrousil nazdařbůh s odvrácenou hlavou. „Zavři tu vodu. A počkej dole s mámou.“ Pak prošel chodbou a zaklapl za sebou dveře ložnice. 17
Pad_cz_text.indd 17
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
Angie ovládl nejasný pocit, že by možná nebylo od věci si poplakat. Jenže uvnitř ní bylo všechno zašmodrchané a strnulé, zadržené jako obří nádech před tím, než přijde bolest. Napadlo ji, že by si mohla okusovat nehet, měla ho však umolousaný. A byl to „důkaz“. Znovu se jí sevřel žaludek. Důkaz čeho? Vtom jí padl do oka nezvyklý prstýnek na levé ruce. Proč jen si nemůže vzpomenout, kde ho koupila? Ta otázka ji zvláštně znervózňovala a ve spánku pocítila varovné píchnutí propukající migrény. Stáhla si stříbrný kroužek z prstu a položila ho do misky na mýdlo. Bolest pominula. Nejspíš patří Livvie nebo Katie. Radši na to moc usilovně nemyslet. Zatímco Angie chvatně scházela po schodišti, doléhal k ní bzukot tátova holicího strojku. V půli schodů se zastavila, chodidla přikovaná k podestě. Stála tam jako ztracené dítě, napůl cesty mezi tatínkem v patře a maminkou v přízemí. Její tep odměřoval plynoucí vteřiny. Někdo prý přijede. Detektiv, říkal tatínek. Sledovala vstupní dveře, dokud mléčné sklo nepotemnělo stínem. Po dvojím zaklepání vyběhla z kuchyně maminka a chvátala otevřít. Ve dveřích stál vysoký muž s vlasy barvy zázvoru. Máma se mu s tlumeným vzlyknutím vrhla do náruče. On ji jednou rukou pohladil po zádech a přes její hlavu zvedl oči k podestě, kde dosud váhavě postávala Angie. Muž vypoulil oči. „Angelo,“ zašeptal. „Vítej doma.“ Vysmekl se z matčina objetí a dlaní vzhůru vztáhl pravici – bylo to napůl pozvání a napůl podání ruky. „Prosím tě,“ řekl. „Pojď dolů, ano?“ Táta o něm mluvil jako o detektivovi, měl však na sobě džíny s počínající trhlinou na koleni. Rukávy tmavé kostkované 18
Pad_cz_text.indd 18
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
košile měl vyhrnuté k lokti. Jeho zevnějšek působil ležérním, neformálním dojmem. A on sám vypadal – ohromeně. Angie sešla zbývající čtyři schody a stiskla mu podanou ruku. Měl ji obrovskou, a když tu její sevřel oběma svými dlaněmi, docela mezi nimi zmizela. „Úřad šerifa okresu Los Angeles. Detektiv Phil Brogan,“ představil se. „Omlouvám se, že vypadám takhle. Zrovna jsem zahradničil, a když mi Mitch zavolal, nechtěl jsem ztrácet ani sekundu.“ Ruku měl hrubou a mozolnatou, její dlaň však držel jako novorozené kotě, s péčí a něhou. Naklonil hlavu a s lehkým úsměvem si prohlížel její tvář. Napětí v Angie začalo polevovat a chlad se začal rozpouštět, avšak jen do chvíle, než detektiv vše zničil. „To je neuvěřitelné,“ prohlásil. „Připadá mi, jako bych tě už znal.“ Okamžitě si připadala svlečená, odhalená. Úplně cizí člověk a prý ji zná. Úlekem až zatajila dech. Potlačila vzlyk dřív, než stačil uniknout. Kdyby to dopustila, možná by už nepřestala. „Moc se omlouvám, Angelo,“ řekl ihned a nechal její ruku vyklouznout. „Mitch mi do telefonu povídal, že možná budeš mít potíže s pamětí. Že vlastně nevíš, jak dlouho jsi byla pryč ani kde přesně. Dezorientace. To není nic neobvyklého.“ Je to pravda? Angie se snažila číst v jeho očích. Modrých, laskavých, upřímných. Žádné ohrožení v nich nenalezla. Dobře. To, co se jí děje, možná není nic neobvyklého. Pocítila záblesk naděje. Možná jí nakonec pomůže tomu všemu přijít na kloub. Pokývala hlavou a on se vlídně usmál. „Pojďte,“ pokynul bradou k obýváku. „Nemusíme tady stát jako kuželky.“ V patře cosi žuchlo a Angie si představila, jak se po schodech 19
Pad_cz_text.indd 19
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
kutálí obří koule a všem podráží rozechvělé nohy, ale byl to jenom táta. Zacukal jí koutek úst. Detektiv si toho všiml a usmál se na ni očima. Fascinujícíma očima. Tmavomodré duhovky zdobily oranžové flíčky. Nic podobného u nikoho ještě neviděla. Otec vykročil jako první, aniž jí věnoval jediný pohled, a dálkovým ovladačem zažehl oheň. „Zdá se, že je jí zima,“ vysvětloval. Žár plynového krbu skrytý v bezpečí za skleněnými dvířky byl ovšem tak slabý, že k ní ani nedolehl. Angie se rozhlédla po pokoji kolem dokola a zjistila, že všechno dobře zná a že je vše na svém místě. Měkké zelené polštářky na béžových kožených pohovkách. Až k podlaze sahající závěsy s listovým vzorem roztažené, aby dovnitř pronikalo denní světlo. Starý skříňový televizor a na něm dálkové ovládání a tištěný program. Haldy neuspořádaných knížek v knihovně u boční stěny. V tomhle pokoji nemohly uběhnout tři roky. V žádném případě. Nic se ani nepohnulo. Detektiv se uvelebil na židli nejblíže k rohu pohovky, kde seděla Angie. Výraz mu změkl a dlaní si mnul strniště na bradě. „Angelo, moc mě to mrzí. Vím, že je to pro tebe nesmírně obtížné. Nesmírně matoucí.“ Skutečně to ví? dumala Angie v duchu. Že by se i jemu někdy proměnila realita mrknutím oka? Prohlížela si svá sedřená kolena. Rázem se jí však rozmazala, jelikož musela zadržovat nebezpečné slzy. Tak dost. Brogan jí na svěšenou hlavu zlehoučka položil ruku. „Je mi jasné, že by sis teď ze všeho nejradši užívala shledání s rodinou a měla od všech pokoj.“ Angie nepatrně přikývla, vděčná za jeho pochopení. Poznala, že to myslí upřímně – chápal, v jak labilním rozpoložení 20
Pad_cz_text.indd 20
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
se nachází. Přinejmenším neměla pocit, že se jedná o pouhou policejní techniku s cílem nachystat ji na výslech. Maminka, sedící vedle ní, jí stiskla dlaň a Angie se detektivovi zadívala do klidných očí. Lícní kosti měl poseté nečekanými pihami. „Ale…“ hlesla, jelikož se jí zdálo, že k tomu slůvku jeho promluva směřovala. „Ale mým úkolem je zjistit, jestli tady nedošlo ke spáchání trestného činu. Zvlášť když je stopa ještě čerstvá. Rozumíš?“ V hrdle zničehonic pocítila pocit téměř na zvracení. Musela ho spolknout. „Trestného činu? Udělala jsem… udělala jsem snad něco špatného?“ „Ty ne, Angie,“ vyhrkla maminka a bezděky zaryla dceři prsty do dlaně. Angie sebou trhla. „Margie,“ povytáhl Brogan na matku obočí. „Promiň, Angelo. Mám jenom pár otázek, které ti teď musím položit. Pak přejdeme k dalším náležitostem.“ „I já bych se pár věcí rád dozvěděl,“ vložil se do rozmluvy tatínek. „Jak jsi jenom našla cestu domů, Angelo? Pomohl ti někdo? Nebo jsi snad šla celou cestu pěšky?“ „Ano.“ Ze rtů jí uniklo toto jediné slůvko, nedávalo však žádný smysl. Odkud? To Angela netušila. „Neplácej hlouposti, Mitchi,“ umlčela manžela žena. „Od místa, kde zmizela, je to sem skoro padesát kilometrů.“ „Z kopce,“ špitla Angie. Nikdo ji však neslyšel. A jak na to vůbec přišla? „A kromě toho,“ pokračovala maminka, „mohla být bůhvíkde. Třeba úplně mimo Kalifornii.“ Brogan vstal a začal pomalu přecházet po pokoji. Angie ho sledovala pohledem. Změnil se – už to nebyl pohodový chlapík v otrhaných džínech. Útrpný soucit v jeho tváři byl tentam. 21
Pad_cz_text.indd 21
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
Náhle z něj byl panter na lovu. Policajt na hlídce. Angie byla rázem ve střehu. A změnil se mu i hlas – byl úsečnější, strožejší. „Angelo. Máš představu, jak dlouho jsi byla pryč? Tušíš, kde ses zdržovala? Nenapadá tě něco?“ „Ne! Já… ne, nic. Netuším.“ Angie ukázala na rodiče. „Podle nich to prý byly tři roky. Ale… já nevím. Nezdá se mi to. Šlo jenom o pár dní.“ „Neutekla jsi úmyslně?“ Angie nakrčila čelo. „Jestli jsem neutekla? Ne. Samozřejmě že ne.“ „Neměla jsi doma potíže? Ve škole? V kostele? Nepotřebovala sis odpočinout? Od něčeho? Nebo od někoho?“ Jeho pohled byl současně zkoumavý, povzbuzující i děsivý. Rázoval tam a sem, díval se a naslouchal. „Ne. O čem to mluvíte? Všechno je v pohodě. Teda bylo. V pohodě.“ Máma ji vzala kolem ramen. Angie se do její náruče položila, aby svým slovům dodala váhu. Brogan pokýval hlavou a pak rozvážně a opatrně řekl: „Nedomluvila sis s někým schůzku? Nechodilas třeba na nějakou internetovou stránku a nesblížila se tam s někým zajímavým?“ „Nejsem přece blbá! Ne a ne.“ Takové pitomé otázky. Přepadlo ji vyčerpání. Co musí říct, aby to všechno ukončila? Detektiv pokrčil rameny. „No dobře. Na počítačích, které používáš doma a ve škole, jsme v historii žádnou takovou stopu nenašli. Ale přesto to stálo za zeptání.“ Tatínek konečně přestal stát na stráži a s hlasitým povzdechem se usadil do druhého křesílka. Co se mu asi honí hlavou? Že snad s někým utekla? 22
Pad_cz_text.indd 22
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
Brogan se s otcem střetl očima a pohledem jako by mu říkal, ať se drží zpátky. V detektivově tváři se dalo snadno číst. „Angelo, experimentovala jsi někdy s alkoholem nebo drogami? Spousta mladých ve tvém věku už ano. A odpověz upřímně – nebudeme naštvaní ani šokovaní a můžeme ti zajistit pomoc.“ „Klidně nám to řekni, broučku,“ pobízela ji maminka. „Nebudeme tě soudit. Přísahám.“ Pokud však šlo o tátu, zdálo se, že ten by ji soudit mohl – lokty si málem vyvrtal díru do kolen. Matka ho pohladila po ruce a jakoby na okraj poznamenala: „Tím by se mohlo vysvětlovat, proč jí detaily splývají.“ Angie zamručela. „Ne, nic takového. Žádný alkohol jsem jaktěživa nevzala do pusy, jenom mešní víno. Drogy jsem nikdy nevyzkoušela. Jenom cigaretu. Což byl mimochodem pěkný hnus.“ „Můžu se ti podívat na ruce?“ zeptal se Brogan. Nebyla to prosba. Byl to příkaz. Angie obrátil oči v sloup a beze slova předpažila. Ty ruce byly tak dlouhé, tak útlé, tak bledé, až jí připadalo, že jde o cizí končetiny připojené k jejímu tělu. Brogan jí prstem přejel po nepovědomých jizvách na zápěstích, pak jí ruce otočil, aby si prohlédl krátké, neupravené nehty, a nakonec jí opět zkoumal špinavé, hrubé dlaně. Konečkem prstu jí ohmatal i drážku, jež jí na prostředníku zůstala po onom prstýnku, čistší a světlejší pokožku, kterou odhalil. Pak se na ni zadíval s otázkou v očích. „Víš o tomhle něco?“ V tu chvíli ucítila za uchem bodavou bolest. Sykla a zavrtěla hlavou, což si vyložil jako ne. Bolest opět odezněla. Vyčistila se jí hlava. Jako by se zničehonic zvedla mlha. 23
Pad_cz_text.indd 23
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
Detektiv našpulil rty. „Vyhov mi na chviličku. Dej si se mnou páku.“ Opět si sedl na židli a palcem nahoru položil na stolek loket. „Vyhrajete. Máte obrovské dlaně,“ předpovídala Angie. „A navíc máte mnohem delší ruku než já.“ Koutkem úst se pousmál. „Vyhov mi. Ano?“ Angie si odfrkla. „Tak jo.“ Chytila ho za ruku a zatlačila. Její menší prsty se v jeho sevření zcela ztratily, avšak jeho paže zakolísala. Pak i on zatlačil. Kladla mu odpor, až ji překvapovalo, jaká síla v její hubené paži dřímá. Vzepjala se v ní čistá svalová hmota. Jeho ruka bez varování poklesla a ona ho přetlačila. „Nechal jste mě vyhrát,“ vyčetla mu. „Možná trochu. Evidentně ses věnovala ručním pracím. A to hodně dlouho. Na svůj vzrůst jsi hodně silná.“ „Kristepane,“ vyskočila z pohovky maminka a lomila rukama. „Ručním pracím? Máte na mysli obchod s bílým masem?“ Taková blbost, pomyslela si Angie. Zdálo se však, že Brogan vzal tu otázku vážně. „Ne, Margie. To není pravděpodobné. Podle všeho pobývala víceméně někde v okolí.“ „V okolí? Celou dobu?“ Otci se zvláštně chvěl hlas. „Co vás k takové domněnce vede?“ „Šaty jsou jí cítit borovou mízou a dřevěným kouřem.“ Angie si očichávala rukáv. Měl pravdu. To mělo samozřejmě logiku. Copak si ještě včera neopékala u táboráku buřty? Pachy tři roky nevydrží. „No jasně že jo,“ prohlásila prostě. „Byla jsem na táboře.“ „A nic jiného si nevybavuješ?“ zeptal se Brogan. Už ji to začínalo dopalovat. „Koukněte,“ odtušila. „Už jsem vám to řekla. Všem. Na nic jiného si nevzpomínám. Byla jsem 24
Pad_cz_text.indd 24
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
na táboře. A najednou jsem se ocitla tady. Nepamatuju se, že by mě někdo vezl domů, vysadil mě cestou nebo že bych šla pěšky. Nic. Prostě jsem najednou byla tady.“ „Angelo, kolik měříš?“ otázal se detektiv a zdviženými dlaněmi rodičům naznačil, ať neodpovídají za ni. „Sto pětapadesát,“ odvětila bez váhání. Koutkem oka zahlédla, jak maminka lehce kroutí hlavou. „A kolik vážíš?“ „To už je dost osobní, ne?“ ohradila se. Brogan se vůbec poprvé usmál od ucha k uchu. „Promiň. Ano, je. A já mám prachmizerný odhad. Padesát?“ „Uf. Fakt mizerný.“ „Vždyť jsem ti to říkal.“ Hovořil však upřímně a jeho úsměv byl nakažlivý. „Tak promiň? Víc?“ Angie se poprvé zachechtala. „Čtyřicet tři, když jsem se vážila naposled.“ Její smích zněl skřípavě, ochraptěle, nevyužívaně. „A kolik ti je?“ „Třináct,“ odvětila. Maminka užuž otevírala ústa, a než ji stačil Brogan umlčet, vydralo se jí z hrdla tlumené „Šes –“. Otec si toho gesta nevšiml. „Je jí šestnáct,“ prohlásil. „Je ti už šestnáct, Angelo. Copak nechápeš, co ti celou dobu vysvětlujeme?“ Angie hučelo v hlavě. Co to se všemi je? Táta se choval tak odměřeně a naštvaně – Angelo jí říkal vždycky jenom tehdy, když se dostala do maléru. Měla být jeho andílek. Ale vždyť nic špatného neudělala, snad jen že se ztratila. A to nebyla její vina. A kromě toho… už byla zase doma. Zničehonic v ní vybublal vztek. „Můžete už s tou nablblou 25
Pad_cz_text.indd 25
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
hrou laskavě přestat? Je mi třináct.“ Hlas se jí zadrhl v hrdle. „Je mi třináct.“ Pohled na detektivovu tvář jí rozmazaly slzy, přesto úsečnými, rozlícenými slovy hovořila přímo k němu. „Jsem Angela Gracie Chapmanová. Za tři týdny půjdu do osmé třídy flintridgeské školy. Je mi třináct let. A zřejmě jsem se ztratila. Jistě to ale nevím. Chci se vysprchovat, najíst se a jít spát.“ Sveřepě založila paže na hrudi a snažila se ignorovat měkké oblinky, které tam vůbec neměly co dělat. Maminka vstala a jako kouzelný ochranný plášť položila dceři ruku kolem ramen. „Detektive. Má pravdu. Všichni potřebujeme čas si na všechno zvyknout. Nemůžeme to dokončit jindy?“ Angie se nesmírně ulevilo. Máma se všech zbaví a uloží ji do postele, a až se probudí, všechno bude zase normální. „Je mi líto, Margie. Kéž by to šlo,“ odvětil Brogan a zadíval se na Angie. „Pokud jde o tvou paměť, Angelo, řekl bych, že tady máme co do činění s jistou formou retrográdní amnézie a posttraumatického stresu. Víš, co to je?“ „Že si nemůžu na nic vzpomenout, protože jsem mimo,“ odsekla. „Tak nějak. Chtěl bych, aby sis co nejdřív promluvila s naší nejlepší soudní psycholožkou. Mitchi, Margie, domluvím to a ozvu se vám.“ „Takže už je konec?“ zeptala se Angie, jíž už definitivně docházela energie. „Až po lékařské prohlídce,“ odvětil Brogan. „Zavolám tam a popoženu to.“ Tatínek obrátil pozornost k čemusi za oknem. Tvářil se na26
Pad_cz_text.indd 26
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
prosto bezvýrazně, jako kamenná socha. Ramena měl nahrbená až k uším. „Ale no tak, Phile,“ namítla maminka. „Je to nutné? Teď? Je vyčerpaná. Jen se na ni koukněte.“ Brogan postřehl zoufalý, žalostný pohled, který na něj Angie vrhla. Svěsil koutky a opět se změnil v chlápka s dírou na koleni. „Jo. Já vím. Ale není zbytí. Moc mě to mrzí.“ Proč jen se pořád omlouvá? Nic se tím přece nezmění. Brogan ztišil hlas, přestože je nikdo jiný slyšet nemohl, a řekl k otcovým zádům, nikoliv k ní: „Angela zřejmě u někoho bydlela. Nežila na ulici. Netrpěla hlady. Bylo o ni postaráno. Může na sobě mít zásadní důkazy v podobě DNA. Proto je chceme shromáždit co nejdřív.“ „Z oblečení?“ zeptala se maminka. „To vám jednoduše můžeme dát.“ Detektiv upřel na matku pronikavý pohled a nakonec obrátil pozornost k Angie. „Angelo, jelikož se nemůžeme spolehnout na tvou paměť, musíme zjistit, jestli jsi nebyla sexuálně zneužívána.“ V Angie opět vzkypěl hněv. „Tak to prostě řekněte, detektive. Nešetřete můj jemnocit. Znásilněná. Chcete zjistit, jestli jsem nebyla znásilněná. Nemyslíte, že bych o tom něco věděla? Nemyslíte, že bych si něco takového pamatovala?“ Hruď se jí vzdouvala, jako by právě doběhla patnáctistovku. „A pamatuješ, Angie?“ zeptal se vlídně. Mozkem jí bleskl obraz přimhouřených tmavých očí a v návalu bolesti opět zmizel. Nato měla mysl zcela prázdnou, čistou – zloba se vytratila, jako by bouře v její hlavě právě odezněla. Pocítila klid. Prázdnotu. Úlevu. Bezpečí. „Ne. Nic takového. Na nic si nevzpomínám.“ 27
Pad_cz_text.indd 27
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
„A o tom právě mluvím,“ podotkl. „A mohla bych se pak osprchovat?“ „Samozřejmě. Margie, přineste jí prosím vás šaty na převlečení, protože tyhle si budeme muset nechat.“ Ve vstupní hale si oblékl pár gumových rukavic a uchopil nákupní tašku. „Víš, co je vevnitř, Angelo?“ Dívka pokrčila rameny. „Zřejmě jenom nějaké oblečení.“ „Poznáváš ji?“ vytáhl kostkovanou blůzu. Ona zavrtěla hlavou. Znovu se jí udělalo špatně od žaludku. Detektiv zašmátral hlouběji a vyndal žlutou zástěru. Angie nakrčila nos. „Ne.“ Znovu sáhl dovnitř a tentokrát se vytasil s maličkou košilkou lemovanou černou krajkou. „Prokristpána,“ zbledl tatínek, hrubě si pročísl dlaněmi vlasy a spojil je za hlavou. Angie cítila, jak se jí chvějí ruce. „To není… to není můj styl,“ prohlásila nenuceně. V krku se jí udělal knedlík. Kde k těmhle věcem jenom přišla? Brogan znovu sáhl do igelitky. „No jo. Není divu, že je tak těžká. Poznáváš ji?“ Angie zamžourala na knihu Radost z vaření v jeho ruce. „Tu má máma. Já vařit neumím.“ Nejpodivnější věc ležela na samém dně tašky – tenká kovová tyčka, na jednom konci špičatá, na druhém plochá. Ležela Broganovi na dlani v rukavici. „Poznáváš to?“ zeptal se tónem, jenž měl vyznít nenuceně, ale Angie opět okamžitě zpozorněla. „Ne. Co to je?“ zeptala se. „Vypadá to jako kudla. Improvizovaný nůž.“ „A co by tam dělal?“ podivila se Angie. Brogan ji pozoroval panteříma očima s oranžovými skvrn28
Pad_cz_text.indd 28
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
kami. „Odhaduju, že sis sbalila věci, které pro tebe byly nejcennější. Tohle se dalo využít k sebeobraně anebo –“ „Nikdy v životě jsem to neviděla,“ ohradil se Angie chvatně. Ostří kovu vypadalo až zlověstně ostře. Nebezpečně. „Co by člověk zmohl s takovým nožíkem?“ nadhodila. „Rozhodně by se jím dalo zabít,“ odtušil Brogan poklidně. „Pokud bys s ním uměla zacházet,“ dodal mnohoznačně a Angie z jeho slov až přeběhl mráz po zádech.
29
Pad_cz_text.indd 29
14.03.13 10:19
2 prohlídka
„N
evadí ti to , angie ?” zeptala se máma už potřetí za
tři minuty. Tváře měla celé zrudlé, jako by se styděla za shon, který jejich příchod na pohotovost vyvolal. „Jenom to už chci mít za sebou,“ odvětila Angie. Mezi ušima jí tepala tupá bolest. Byla příliš unavená, než aby pociťovala cokoliv silnějšího. Maminka byla už tak dost nervózní za ně za obě. „Stejně nemám na vybranou, nebo jo?“ Jakmile detektiv Brogan zaslechl její hlas, otočil se. „Přísně vzato máš. Budou potřebovat tvůj souhlas. Asi ti však nemusím zdůrazňovat, jak je tohle pro celé vyšetřování důležité.“ Vtom se k nim nehlučně přitočila sestra v bílých teniskách s psací podložkou v ruce. Přeskakovala pohledem mezi lejstry a Angie, ve tváři účastný výraz. „Půjdeme na vyšetřovnu a tam si to všechno projdeme.“ Tatínek se tvářil, jako by chtěl něco říct, ale místo toho si 30
Pad_cz_text.indd 30
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
jenom pohrával s nehty na palcích. „Tak já zatím, éé, počkám tady s detektivem.“ Místnost byla až děsivě bílá s výjimkou scenérie mraků namalované na bleděmodrém stropě. Vyšetřovací stůl byl krátký a člověk se na něj nemohl celý položit, proto Angie dumala, jak to udělat, aby z něj nespadla. Otupěle, nezaujatě poslouchala sestřin výklad, jak se při podezření na znásilnění postupuje, a v duchu si říkala, že to snad není pravda. Sestra jí podala propisku. „Tady to podepíšeš, ano?“ Velice pomalu a krasopisně napsala Angela Gracie Chapmanová a současně litovala, že těch prostředních jmen nemá víc, aby jí to trvalo ještě o něco déle. Vedlejší prázdné políčko požadovalo informaci, na kterou nedokázala odpovědět. „Mami, kolikátého je?“ „Osmnáctého září,“ odvětila maminka. Angie přimhouřila oči a údaj do dotazníku zanesla. Pak podala propisku matce, aby se podepsala jako „rodič/zákonný zástupce nezletilé/ho“. Maminka beze slova načmárala údaj do kolonky rok a vzápětí se opravila. Angie spolkla kyselinu v hrdle. Tři roky. Tytam s jediným nedopatřením propisky. Jak se můžou takové věci dít? Matčina ruka dosud spočívala nad listem papíru. „Nikdy ještě ani nebyla na gynekologické prohlídce.“ „Chcete být v místnosti s ní?“ zeptala se sestra. Angie zachytila mámin nervózní pohled. Zavrtěla hlavou. „Cítila bych se divně,“ prohlásila. „Máma by měla počkat venku. S tátou.“ Sestra položila mamince ruku na rameno. „Paní Chapmanová, budu celé proceduře přítomna. Mám s podobnými 31
Pad_cz_text.indd 31
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
případy bohaté zkušenosti. Mohla byste mi prosím dát její věci na převlečení?“ Matčina tvář se zmítala mezi výčitkami svědomí a úlevou. Podepsala formulář a dala Angie pusu na tvář. „Budu nablízku, zlato. Hned u tebe. Tady za dveřmi.“ Jakmile se dveře zaklaply, nepřipadala si Angela ani zdaleka na šestnáct, snad ani na třináct. Možná tak na sedm. Nejraději by maminku přivolala zpátky, aby ji držela za ruku, aby jí šeptala, že už brzo bude všechno v pořádku. Chtěla, aby jí máma připomněla, že si na odchodu z ordinace nemá zapomenout vzít obrázek, anebo aby se jí zeptala, kam si pak chce zajít na dvojitou zmrzku. Právě díky tomu totiž vždycky dokázala zvládat prohlídky, stud ze svlékání, chlad vyšetřoven, děsivé čekání na jehlu. „Dobře, Angelo. Teď chvíli vydrž.“ Sestra rozložila na podlahu igelit. „Postav se prosím tě doprostřed podložky a polož na ni všechno oblečení tak, aby se nedotklo podlahy.“ „A proč?“ vyzvídala Angie, zatímco si nemotornými, rozechvělými prsty neobratně rozepínala květovanou košili. „Na šatech ti mohly ulpět důkazy v podobě chlupů či vláken. Boty taky.“ „Aha.“ Nesměle si rozepnula kalhoty, které měla na sobě. Nemohla je označit za svoje – nikdy v životě je totiž neviděla. Spustila je na zem a zula se. Ve sterilním osvětlení jí pleť bělostně zářila. Doslova se jí na svalech scvrkla a naskočila jí husí kůže. Následně si svlékla i ponožky. „Od čeho máš ty jizvy, děvče?“ zeptala se sestra a ukázala jí prstem na nohy. Angie se tím směrem zadívala. Rázem se jí obrátil žaludek. Až do hrdla jí pálivě vyhřezla kyselá tekutina. Kolem obou kot32
Pad_cz_text.indd 32
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
níků se jí táhl pěticentimetrový kruh, silný, zduřelý pás zjizvené tkáně. Přitiskla si dlaň na ústa, aby se nepozvracela. „Já nevím,“ hlesla mezi prsty. Do koutků očí se jí draly slzy. Panebože. Co se stalo? Má tak ohyzdné nohy! Odporné! Už nikdy nebude moct nosit sandálky. Zkřížila paže na holé hrudi, dlaně zastrčila do podpažních jamek a jen v kalhotkách se celá chvěla. Ty byly malé a vybledlé, ale navzdory veškerému odcizení je znala. Patřily jí. Na bocích se jí proháněli vyšisovaní motýlci. Zadívala se na ně a snažila se čerpat útěchu z jediné věci, jež jí dávala smysl. Sestra vzhlédla od podložky. „Všechno dolů, děvče, a vyskoč si na stůl. Leží na něm papírový andělíček.“ Pak stiskla tlačítko interkomu a přivolala doktora. Angie shodila i motýlky a zamířila ke stolu. Tuhý andělíček na jedno použití ji škrábal, ale aspoň byla znovu zahalená. Nohy jí volně visely přes okraj a kolena měla celá modrá a boulovatá. Sledovala, jak sestra všechny její šaty vkládá do igelitového pytle a popisuje ho. „A teď si dáme rychlou manikúru,“ pravila nato sestra. Seškrábla špínu zpod dívčiných nehtů a vložila ji do malé lahvičky. „Promiň,“ řekla a nahlédla Angie pod papírový oděv. „Holit ještě není co,“ podotkla tajuplně a opět dívce zahalila klín andělíčkem. Angie k sobě těsněji přimkla kotníky. „Otevřít, prosím.“ Angie mechanicky otevřela ústa velikánské štětičce. Vzápětí se dostavil dávivý reflex, a tak musela ztěžka dýchat nosem, aby se nepozvracela. Byl jí proveden důkladný výtěr z tváří i jazyka a tampón následně putoval do dlouhé skleněné nádobky. Sestra opět uchopila propisku a podložku. „Datum poslední menstruace?“ 33
Pad_cz_text.indd 33
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
Angie se zarděla. „Ještě mi nezačala. Jsem v tomhle takříkajíc trochu opožděná.“ Ozvalo se ostré zaklepání a dovnitř vešel lékař. Angie zatajila dech. Byl to muž. Kristepane. Chlap ji ještě nikdy neprohlížel. S koleny přitisknutými k sobě se Angie celá třásla a pozorně ho sledovala. Vypadal staře, měl bíle prokvetlé vousy a vrásčitý, přátelský obličej. Bylo to aspoň o něco méně potupné, než kdyby přišel pohledný mladý doktor. Povolila propletené prsty a potřásla mu rukou, kterou jí podal. Dlaň měla zpocenou, on teplou a suchou. „Dobrý den, Angelo. Jsem doktor Cranleigh. Chtěla by ses mě před prohlídkou na něco zeptat?“ Angie se zamyslela. „Bude to bolet?“ „Tak na půl minutky můžeš mít nepříjemné pocity nebo křeče. Nic víc. Ano?“ Angela přikývla. Žádné falešné sliby. To se jí zamlouvalo. „I když jsem ještě panna?“ zeptala se. „I když jsi panna,“ odpověděl. „Rozumím tomu správně, že možná trpíš traumatickou amnézií?“ Opět přikývla. „Je mi moc líto, čím sis prošla.“ Otočil se k umyvadlu, aby si umyl ruce. Jak na to správně odpovědět? „Hm. Díky.“ Sestra nyní jako mlčenlivý pozorovatel postávala v pozadí. Angie přemítala, co si asi myslí, kolik dalších dívek a žen už jí na tomhle stole prošlo rukama. Možná je to jiné, pokud člověk zažije znásilnění, pokud přetéká hněvem, pokud prahne po pomstě. To ovšem nebyl její případ. 34
Pad_cz_text.indd 34
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
Doktor Cranleigh si nasadil pár latexových rukavic. „Takže tu máme záhadu. Hledáme tedy vodítka, která by nám napověděla, co se ti přihodilo, kde jsi byla. Vnímej nás jako tým. Slibuju ti, že budu pracovat co nejrychleji a nejohleduplněji, jako to jen půjde. A ty mi slib, že se ozveš, pokud by tě cokoliv bolelo. Kdyby bylo potřeba přestat a odpočinout si, tak beze všeho. A taky je moc důležité, Angie, abys mi řekla, kdyby sis během té prohlídky na něco vzpomněla – na cokoliv. Platí?“ Na cokoliv se rozpomínat Angie zrovna dvakrát netoužila. Stalo se jí něco opravdu strašlivého s nohama. Nemohla se na ně ani podívat, jak jí visely přes okraj vyšetřovacího stolu. A navíc měla tmavé brázdy i kolem zápěstí. Určitě existuje závažný důvod, proč si nic z toho nevybavuje. Na povrch mysli jí vystoupala bublina roztrpčení. Vůbec tady nemusí být. Mohla to všechno odmítnout. A možná by to pořád ještě šlo. Je opravdu tak důležité po všem pátrat? Nemohli by být prostě všichni rádi, že se vrátila domů, a nechat ji na pokoji? Teď už je v bezpečí. Živá a zdravá. Nechme to plavat. „Tak jo, Angelo,“ prohlásil doktor Cranleigh. „Teď se podívám na povrchové šrámy a jizvy.“ Neosobníma a chvatnýma rukama jí nadzvedl andělíčka, a zatímco jí prohlížel každičký centimetr kůže, Angie upírala pohled na světlo nad sebou, které lehce poblikávalo. Jedna zářivka byla žlutější než sousední a ona se soustřeďovala na vzorec onoho blikání. Doktor Cranleigh jí poměrně dlouho zkoumal nohy a zápěstí, načež si zapsal několik poznámek a pořídil i fotografie. Angie sledovala, jak se kolem ciferníku plazí ručičky hodin, dýchala do rytmu jejich tikotu a snažila se nevnímat nepří35
Pad_cz_text.indd 35
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
jemný, otupělý, gumový vjem, který cítila, když jí prohmatával jizvy. Nakonec se dokopala k otázce: „Co myslíte… jak jsem k tomu mohla přijít?“ Lékař jí okamžitě odpověděl. „Takovéhle zhojené rány jsou typickým důsledkem opakovaného rozdírání pokožky nějakými pouty, s největší pravděpodobností kovovými, nikoliv koženými. Na zápěstích to vypadá spíš na cosi jako lano nebo motouz. Jejich povaha neodpovídá sebepoškození. Nenapadá tě něco?“ „Ne,“ odtušila otupěle. Tak ona byla spoutaná? Svázaná? Přemílala si to slůvko v hlavě a snažila se vydolovat alespoň útržek vzpomínky. Její mozek však vzdoroval a skýtal pouze tmavou prázdnotu. „Já prostě nevím.“ „To nic, Angelo. A teď si prosím tě lehni, vlož si nohy do těchhle třmenů a kolena dej nahoru a od sebe, abychom se mohli podívat po případných vnitřních zraněních.“ Angie se zničehonic tak sevřel hrudník, že ani nemohla dýchat. Schovej se! zakřičel tenký hlásek. Lebkou jí projela tak oslepující bolest, že si zakryla oči rukama. Zdáli k ní doléhal lékařův hlas. „Možná ucítíš mírný tlak…“ Nic takového se však nestalo. Bolest hlavy ustoupila stejně rychle, jako přišla, a ona překvapeně otevřela oči. Sestra jí podávala ruku, aby jí pomohla se posadit. „Máš to za sebou, děvče,“ řekla. „Díky za spolupráci. Můžeš se obléknout.“ Za sebou? To už ta prohlídka skončila? A kam se poděl doktor? Nemohl snad přece zmizet během dvou vteřin, kdy měla zavřené oči. Náhle v ní hrklo. Byly to jenom dvě sekundy, nebo ne? Neomdlela přece, že? 36
Pad_cz_text.indd 36
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
Angie přeskakovala pohledem mezi sestrou a hodinami. Od chvíle, kdy se na ně dívala naposledy, uteklo jen několik minut a část z nich si povídali. Úlevou jí napětí v prsou povolilo. Zřejmě to panu doktorovi prostě jen jde rychle od ruky. Přesto děkovala Bohu, že už to má za sebou. Že už se může vrátit domů a na všechno zapomenout. Musela se pousmát bezděčné volbě slov. Dá se zapomenout na to, že si nic nepamatuje? Snad jo. Navzdory všem náznakům, či dokonce důkazům, jí nepřipadalo, jako by přišla o tři roky. Kdyby se jí povedlo přesvědčit rodiče, aby se uklidnili, mohla by si žít jako doposud – zavolat kamarádkám, vrátit se do školy, navázat tam, kde skončila. A proč by ne? Oblékla si měkký svetr, který jí přinesla máma, a založila paže na prsou. Kdepak máma, ta nezapomněla, že ten velikánský modrý chundelatý svetr je její oblíbený. Když vklouzla štíhlýma nohama do světlehnědých manšestráků, připadala si skoro normálně, jenže pak se postavila a zjistila, že jsou jí kalhoty o několik centimetrů krátké. A bylo to tu znovu. Další důkaz. Komu chce co nalhávat? Nemůže si jen tak žít dál jako doposud. Starý život už jí nepasuje. Sestra odvedla Angie chodbou k pokoji označenému jako soukromý. „Pan doktor hovoří s tvými rodiči. Běž dál, děvče. A hodně štěstí ve všem.“ Jo. Hodně štěstí. Jenže co si má počít jako třináctiletá holka v životě šestnáctky? Angie položila ruku na kliku a pomalu ji stiskla. Přes dveře zazníval lékařův hlas, a tak se zarazila a poslouchala, co mámě s tátou vykládá. Pochytila „výrazné tržné rány… nezvyklé vnitřní zjizvení… bezpochyby k opakovanému zne37
Pad_cz_text.indd 37
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
užívání… na kotnících… není typické pro sebepoškozování… zápěstí… sebevražda… dobrému zdraví… není těhotná… psychiatrickou…“ Angie vešla na toaletu na chodbě, otočila západku a s podlomenými koleny se opřela o dveře. Opakované zneužívání. Vnitřní zjizvení. Slůvka jí vířila v hlavě. Panebože. Skutečným lidem se takovéhle věci přece nestávají! Tohle se děje jenom v televizi. Na tábor odjížděla jako normální holka, taková, jaká se objevuje v sitkomu nebo rodinném dramatu. A teď hraje proti své vůli hlavní roli ve vlastní epizodě kriminálky. Kdosi přepisuje scénář jejího života. Bez jejího svolení. Že pláče, si Angie uvědomila, až když jí z brady skápla slza a pleskla o chladnou dlaždicovou podlahu. Co tady dělá? Co se stalo? Podle mámy a táty přišla o víc než tisíc dní. A bez ohledu na to, co tvrdil kalendář v její hlavě, bylo důkazem plynutí času i několika krutých zážitků samotné její tělo. Měla tam vše vepsáno. Na rukou, na nohou, ve tváři. Slané slzy jí do tváří vypalovaly stezičky. Otřela si je bříšky dlaní. Pak zamířila k umyvadlu, aby si opláchla obličej studenou vodou, a zase ji spatřila. Tu cizí holku v zrcadle. S očima, které vyhlížely staře a unaveně a které překypovaly vědomostmi, o něž se odmítaly podělit. Lítostivě, ustaraně. Angie na odraz vyšplouchla dlaň plnou vody. „Chci zpátky svůj život, ty mrcho,“ sykla na zrcadlo. Ach, Angie, tolik ses na nás hněvala. Netušila jsi, jak jsme ti zachránily život – jak jsem tě s pomocí děvčat a brány skrývala, abys zůstala čistá a nedotčená, ty naše třinác38
Pad_cz_text.indd 38
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
tiletá krasotinko. Tak jsme ti říkaly. Mrzí nás, že s těmi jizvami jsme nic nezmohly. „Do školy ještě nemůže,“ pravil tatínek. „Aspoň dokud neprojde důkladným psychologickým vyšetřením. Koneckonců ani nevíme, do kterého ročníku ji poslat.“ Rodiče na předních sedadlech „diskutovali“ o jejím životě, jako by Angie neseděla hned za nimi a neprošla právě v nemocnici důkladnou prohlídkou. Připadala si celá rozbolavělá a ulepená, ačkoliv si nedokázala vybavit, která část krátkého vyšetření by to měla mít na svědomí. Táta se jí celou cestu nemocničními chodbami až k autu nepodíval do očí. Když mu Angie chtěla strčit ruku do dlaně, předstíral, že si potřebuje kýchnout, a ruku odtáhl, aby si mohl vzít kapesník. Je snad už šestnáct let moc vysoký věk na veřejné projevy citů? Na každý pád ji to odmítnutí bolelo. „Do osmičky,“ prohlásila Angie a naklonila se mezi jejich sedadla. „Mám jít do osmičky. A skoro tři týdny školy už jsem propásla. Musím konečně začít.“ V lepenkovém kelímku na klíně jí netknutě spočívala dvojitá porce mátové zmrzliny s čokoládou a roztékala se. Aspoň že máma nezapomněla. Maminka zkusmo nasadila tři různé obličeje, než konečně našla správný výraz – zdvořilý nesouhlas. „Jsou to teprve tři týdny. A škola nám s výukou pomůže, abys všechno dohonila – na tom budu trvat. Ale teď potřebuješ být se svými vrstevníky. Potřebuješ jejich citovou podporu.“ „Mí vrstevníci jsou v osmičce,“ nedala se Angie odradit. „Angie, tvoji kamarádi už jsou všichni v jedenáctém ročníku – Livvie, Kate, Greg.“ „Greg?“ 39
Pad_cz_text.indd 39
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
Panebože. Na toho si nevzpomněla… tedy ať už šlo o tři roky nebo dva dny, vzpomínka na Grega se podobala paprsku světla, jenž tenhle prapodivný pochmurný den prozářil. Na konci července se celá jejich parta vydala do akvaparku Soak City za posledním velkým dobrodružstvím prázdnin. Zpočátku nešlo o žádné rande, jenže pak všichni ostatní ze skupiny nechali Grega a Angie samotné na líné řece. Vtip byl v tom, že si toho ani nevšimli. Leželi vedle sebe na břiše jako tuleni a pluli spolu na nafukovacím lehátku. Nohy měli ponořené v teplém proudu vody a do zad se jim opíralo sluníčko. Netrvalo dlouho a začali se o sebe nohama třít a Angie byla v duchu ráda, že si je zrovna oholila. Při dalším průjezdu nekonečným korytem už měli nohy propletené, a když ji Greg vzal horkou, opálenou rukou kolem ramen, byla pro ni ta nejpřirozenější věc na světě otočit k němu hlavu, zadívat se mu do rozzářených očí a přijmout nabídku k polibku. S příchutí chloru a koly. Vtom narazili do stěny, cinkli o sebe zuby, rozesmáli se na celé kolo a opět se líbali, dokud pubertální plavčík nehvízdl na píšťalku a nehoukl na ně: „Koukejte se, kam plujete, nebo vás odsud vyhodím!“ „To je chování,“ utrousil Greg. „Dejte jim píšťalku, a rázem šéfujou celému světu.“ Angie se zahihňala. „Tak dělej, co říká, a tentokrát měj oči na stopkách!“ Projeli ještě jeden okruh, rty i oči přimknuté k sobě, ale jinak slepí vůči všem ostatním ve vodě, uzavření v osobní bublině velikosti jednoho lehátka a dvou lidí. Na konci dne už spolu oficiálně chodili. Ovšem až do toho tábora si už spolu ve skutečnosti nikam nevyšli. 40
Pad_cz_text.indd 40
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
Greg. Ach jo. Chodí už o tři ročníky výš – bylo to tak neuvěřitelně divné. Jak by mohl kluk, který už má skoro před maturitou, chodit s obyčejnou osmačkou? Počkat. Vždyť už vlastně osmačka není. Jenže co když mezitím začal chodit s jinou? To bylo docela dobře možné – vlastně přímo pravděpodobné. Při pomyšlení, že ho znovu uvidí, se jí srdce rozbušilo jako o závod, ale po jaké dráze se hnalo – očekávání, či strachu? Stále cítila chuť jeho polibků, jako by to bylo včera. „Mami, přece nejde, abych přeskočila rovnou do jedenáctky. To je vyloučené. Vždyť si to vem. Nejsem na to vůbec připravená. Tak rychle nemůžu všechno dohnat.“ Do řeči se vložil tatínek. „A právě proto jsem navrhnul, abychom poskytli psycholožce možnost tohle rozhodnutí posoudit. Zvlášť když má takovýhle dočasný mentální blok. Kdo ví, co dalšího u ní ještě mohl ovlivnit – pravopis, počty – kdo ví?“ „Potřebuje každodenní rutinu,“ odvětila maminka. „A svoje kamarády.“ V tu chvíli Angie přímo do břicha udeřilo děsivé pomyšlení, a to tak tvrdě, že jen tiše hlesla. Možná už totiž žádné kamarády nemá. Možná už spolu nemají vůbec nic společného. Vtípky, které mezi sebou trousili, už budou vyčpělé. Už nebude znát písničky, pořady ani webové stránky, o kterých se baví. A bude z ní podivín, celebrita, holka, která na tři roky zmizela. „Táta má pravdu,“ vyhrkla. „A třeba budu beztak chtít přejít na jinou školu.“ „No, to se všechno uvidí,“ uznala máma svým způsobem porážku. „Detektiv Brogan byl tak hodný a zařídil ti ten pohovor u psycholožky na zítra odpoledne. Příštích čtyřiadvacet 41
Pad_cz_text.indd 41
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
hodin nemusíš dělat nic jiného než jíst, odpočívat a všechno ostatní hodit za hlavu.“ „To už jsem udělala,“ odvětila Angie se stopou hořkosti. Táta zajel vozem do garáže a vypnul motor. Ramena mu ztuhla v zeď. „Angelo, možná se na věci, které nám přibližoval doktor Cranleigh, ani nebudeš chtít rozpomenout. Potlačení je přirozená obrana. Pokud by byla pravda jenom polovina toho, na co má podezření… no nic.“ Odvrátil hlavu, avšak ještě předtím stačila Angie zahlédnout znechucený výraz v jeho tváři a slzavý pohled v očích. „Nech toho, prosím tě,“ sykla na něj máma a stiskla si hřbet nosu. „Teď slavíme zázračný návrat naší Angie, ať už k tomu došlo jakkoliv,“ řekla a zabouchla dveře od auta. „Než se upravíš, začnu dělat večeři,“ dodala. „Tvou oblíbenou? Kolínka se sýrovou omáčkou?“ Chovali se tak divně. Tak emotivně. Angie bolelo břicho. Mohla jenom přikývnout a předstírat, že má na to jídlo chuť. „Vítej doma, Angie,“ řekla maminka. „A pamatuj, že tě milujeme z hloubi duše, ať se děje co se děje,“ prohlásila a až nepříjemně pevně Angie objala. Ať se děje co se děje? Co to má jako znamenat? Angie stála v sevření máminých paží celou minutu, načež se z něj vymanila. Vyběhla do patra a otevřela dveře svého pokoje, jako by šlo o dveře stroje času. Všechno bylo upravené a na svém místě, tak jak to zanechala před odjezdem na tábor. Přikrývka, pod níž se ráda choulila, ležela složená do čtverce na houpacím křesle. A ve výklenku u okna stála uklizená její kytara. Na horní desce prádelníku spatřila sadu čtyř kelímků od pomazánky ozdobených barevnými korálky, do nichž si 42
Pad_cz_text.indd 42
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
ukládala šperky – prstýnky, řetízky, náramky a náušnice, vše pěkně roztříděné. Umělohmotný palomino, zachráněný před úložným boxem, cválal k fotografii, na níž se k sobě v obřím čajovém šálku v Disneylandu tiskly Angie, Livvie a Katie. Rozčísla prstem tlustou vrstvu prachu, která vše pokrývala. Pak prstem spočinula u nohou sošky anděla, kterou jí dala babička před několika měsíci k biřmování – aspoň jí to jako několik měsíců připadalo. Vzala ji do ruky, pohladila bělostná keramická křídla a odstranila z nich pavučinku, která byla mezi nimi utkaná. Neobvyklá volba, pomyslela si znova. Tohle nebyl cukrkandlový andělíček z reklam, nýbrž silná bezpohlavní bytost kdesi mezi dívkou a chlapcem s úzkými rty a jasnýma očima. Tvářil se odhodlaně, skoro až urputně, jako starozákonní andělé, kteří děsili smrtelníky hořícími meči. Opatrně jej položila zpátky na místo, kam se prach nemohl usadit. Vtom jí v jednom z kelímků na cetky padl do oka onen silný stříbrný prstýnek. No ne. Nechala ho v koupelně, ale on se jakýmsi záhadným způsobem vrátil do jejího pokojíčku. Zvedla ho, aby si jej důkladněji prohlédla. Po celém jeho obvodu bylo vyryto šest drobných lístečků vyrůstajících z jediného stonku, jež jí připadaly současně povědomé i cizí. Nejspíš ho měla odevzdat jako důkaz. Paprsek slunce od okna náhle na vnitřním oblouku ozářil jakýsi nepravidelný vzor. Co to tam je? Nápis? Přimhouřila oči, aby na něj lépe viděla: nejdražší angelo. ženuško moje. Slova se odrazila od cihlové zdi v její paměti a zanechala v ní otisk jediné horečnaté myšlenky. Tohle nesmí nikdo vidět. Prstýnek jí skočil na prostředníček a jako ulitý vklouzl do své drážky. Zřejmě ho musela nosit hodně dlouho, když jí takhle vytvaroval prst. Kroutila jím a tahala za něj, dokud 43
Pad_cz_text.indd 43
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
se nepřetáhl přes kloub – jako by své náležité místo nechtěl opustit. Její ruka vypadala bledě a hole. Znovu si ho nasadila a pustila jej z hlavy. Postel byla úhledně zastlaná babiččinou letní přikrývkou z pestrobarevných kusů látky. Na nočním stolku ležela brožovaná kniha se záložkou – Farma zvířat –, kterou si před odjezdem četla. Pod ní se nacházel její deník. Měl ulomený zámeček a otevřel se kdesi uprostřed sedmé třídy. Stránky byly poseté povědomým rukopisem, den za dnem až k poslednímu záznamu. K druhému srpnu. Tohle psala při baterce ve stanu. Včera večer. Ne, včera večer ne. Před víc než třemi lety. Při čtení vlastních slov se snažila představit si své nevinné nadšení. „Uf. Cesta byla dlouhá. Bolí mě celý člověk, ale kotlíkový guláš byl vynikající a buřty ještě lepší. Zítra se vydáváme na túru po hřebeni. Super. Už se nemůžu dočkat.“ Do tohoto okamžiku byly všechny stránky popsané. Po něm už byly všechny stránky prázdné. Zamrazilo ji z toho v zádech. Ode dveří se ozval mámin hlas. „Když ho přinesli z tábora, bylo to to jediné, co mi po tobě zbylo.“ Angie sklopila zrak a pak špitla: „Zámeček je ulomený. Ty sis v něm četla, viď? V mém soukromém deníku.“ Ne že by skrýval nějaká veledůležitá tajemství, byla v něm však spousta velice osobních poznámek o Gregovi. O jeho těle, rukou, rtech. Do tváří jí stoupl ruměnec. Maminka k dceři zezadu přistoupila, vzala ji kolem pasu a položila jí hlavu na rameno. „Promiň, Angie. Museli jsme, kvůli vyšetřování. Jakékoliv vodítko…“ „Panebože. Takže on ho četl taky.“ „Táta? Ne, ne. Řekla jsem mu, že v něm není nic, co by musel vědět. Jenom takové ty holčicí věci.“ 44
Pad_cz_text.indd 44
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
„Myslela jsem detektiva Brogana.“ Studem by se Angie nejradši propadla do země. Samozřejmě že ho četl. Má to přece v popisu práce. Na spánku cítila, jak máma přikývla. „Buď jak buď.“ Maminčin hlas se rozjasnil nucenou veselostí, jelikož se snažila, aby zněl normálně. „Nic jsem tady nezměnila. Chtěla jsem, aby, až tě najdou, bylo všechno na svém místě.“ Angie se otočila a vroucně maminku objala – na tomhle bláznivém moři zmítaném vichry byla jejím záchranným kruhem. V jejím náručí cítila, jak jednou vzlykla a zachvěla se. „Nikdy jsem to nevzdala,“ řekla máma. „To mi věř.“ Angie si o maminčino rameno třela tvář. „Myslíš, že se mi někdy paměť vrátí?“ Matka dlouho mlčela. Angie se odtáhla a spatřila zmučený výraz v jejím obličeji, zármutek v očích, zlomek vteřiny před tím, než opět nasadila patřičnou masku. Konečně jí maminka odpověděla. „Tři dlouhé roky jsem si nepřála nic jiného než zjistit, co se s tebou stalo. Ale teď… teď upřímně řečeno nevím, jestli si přeju, aby sis na to vzpomněla.“ V tomhle ohledu jsme musely souhlasit.
45
Pad_cz_text.indd 45
14.03.13 10:19
3 vyšetření
K
rátce po půl sedmé začalo záclonami prosvítat ranní
světlo. Angie pocítila prazvláštní nutkání vyskočit z postele a dát se do vaření, což však bylo absurdní. Vařit totiž neuměla. Protáhla se jako kočka a snažila se vyhnat z nohou ztuhlost. Když se chodidly dotkla koberce, trhla sebou. Puchýře a odřeniny se přes noc očividně nezhojily. Musela se přinutit odvrátit pohled od zjizvených pásů kolem kotníků. „Když je nevidím, tak neexistujou,“ nalhávala si. Poslouchala, jak se rodiče pohybují po domě. Kdesi tekla voda – zřejmě tátova sprcha. Došourala se k prádelníku, aby si našla něco na sebe. Vybrala si jeden ze svých oblíbených kousků, triko s dlouhým rukávem a tmavomodrou siluetou skálolezce na světlemodrém pozadí s jiskřičkami. Dostala ho od Katie na oslavu zisku lezecké nášivky loni v květnu… loni… v květnu. Ach jo. Přiložila si ho k hrudi a došlo jí, že už je jí minimálně o dvě čísla malé. 46
Pad_cz_text.indd 46
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
No, bezva. Paráda. Co si má vzít? Zmuchlala triko do kuličky a hodila ho na druhou stranu pokoje. Přistálo na důlcích v koberci, kde obvykle stávalo její houpací křeslo. Mezitím se však přesunulo o metr blíž k oknu. Rýhy v koberci ukazovaly, kudy tam od včerejška doputovalo. Angie se zamračila a přitáhla ho zpátky. S těžkým povzdechem se vrátila ke komodě pro šedivou mikinu, kterou s oblibou nosívala, když chtěla mít pohodlí, jelikož jí byla dost velká. Teď už však rukávy měly správnou délku na to, aby jí zakryly zápěstí, aniž si je musela ohrnovat. Zadívala se do zaprášených kelímků na šperky ve snaze najít v nich inspiraci a ke svému překvapení zjistila, že už zaprášené nejsou. Čistotou se vlastně skvěla celá horní deska prádelníku. A stejně tak i psací stůl, noční stolek a okenní parapet. Že by se k ní v noci vplížila máma a všechno uklidila? To by od ní bylo dost bláhové, ale taky moc milé. „Ťuky tuk,“ polekal ji mámin hlas z druhé strany dveří. Skočila zpátky do postele, aby ji maminka nepřistihla, jak tam stojí ve spodním prádle. „Pojď dál, mami,“ zavolala. Matka rozrazila dveře nohou, jelikož v rukou nesla podnos s talířem horkých palačinek. Palačinky do postele! Lepší už to být nemohlo. A Angie měla hlad jako vlk, přestože večer snědla polovinu všech kolínek se sýrovou omáčkou. „Ale nemysli si, že to takhle budu dělat každý den,“ zahlaholila maminka s úsměvem. „Jenom sedmkrát do týdne.“ Nedokázala odtrhnout oči od dceřiny tváře. Možná se bála, aby jí přes noc zase nezmizela. „Díky, mami. To je senza, fakt, ale nemusíš mě tolik obskakovat.“ 47
Pad_cz_text.indd 47
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
„Jasně že musím,“ namítla maminka. Usadila se na okraji postele a položila podnos na hrbol dceřiných nohou. Pak jí načechrala polštáře za zády. „Ta novost za chvíli pomine a ještě mě rozmazlíš.“ „Ne, to se nestane. Nikdy.“ Máma se zasmála a pohladila ji po vlasech. „Můžu ti je rozčesat? Hodně ti narostly.“ „Nejspíš se nechám brzo ostříhat,“ podotkla Angie. „Abych to zase byla já.“ Mohla se vyhýbat zrcadlům, jak chtěla, přesto si nemohla nevšimnout zvláštní kštice hedvábných vlasů na ramenou. Vedla ji k zamyšlení o všech těch věcech, na které si nemohla vzpomenout – jak si vlasy myla, jak se každé ráno česala. A potažmo k otázce, kde vlastně spala. Co jedla? Kdo jí vařil? Nechybí teď někomu, když se vrátila? Uf. Prapodivné to myšlenky. Radši se tím vůbec nezabývat. Polila si štůsek čtyř palačinek z podmáslí hojnou dávkou nepravého javorového sirupu a sledovala, jak podoben vodopádu kane přes útes do jantarově hnědé tůňky na talíři. Maminka mlčela, dokud Angie znovu nezvedla hlavu, jelikož jí bylo divné, proč je tak potichu. Máma měla ve tváři zase ten uhlazeně smutný výraz. „To mě mrzí, že se necítíš být sama sebou. Třeba až zase začneš chodit do školy nebo hrát na kytaru – slečna Manda by určitě měla velkou radost…“ řekla, ale větu nedokončila. Angie pokrčila rameny. „Promiň,“ zopakovala máma. „Takhle ti moc nepomůžu, viď? A jak si teda připadáš, když ne sama sebou?“ „To je na tom to divné,“ ukrojila si Angie hranou vidličky klínek palačinek. „Vevnitř jsem stejná, jako když jsem si balila na tábor. Ale z oblečků jsem vyrostla, narostly mi vlasy, a když 48
Pad_cz_text.indd 48
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
jdu kolem zrcadla, jako bych zahlídla obraz Angie, kterou se teprve stanu. Děsí mě to.“ Celé sousto šťavnaté dobroty si vsunula do úst. Sladká chuť jí ulpěla na rtech i po polknutí. Povzdechla si. „Já nevím. Koho vidíš ty?“ Máma ji vzala za levou ruku. „Prostě svou dceru. Krásnou holku, ze které se brzo stane mladá žena.“ Hladila Angie po kloubech, načež ji zarazil zvláštní stříbrný prsten. „Hezký,“ poznamenala. „Na tenhle prstýnek se z… z dřívějška nepamatuju.“ Nevzpomínala si na něj ani Angie, ale cosi jí zabránilo, aby se k tomu přiznala. „No jasně. Mám ho už dlouho.“ To byla polopravda. „Aha. Dobře. Asi už stárnu. Tak co bys chtěla dneska dělat?“ zeptala se máma. „Jít si nakoupit nějaké nové hadříky ve své velikosti? A školní potřeby? Objednaná jsi až na třetí, ale já si vzala na celý den volno.“ „Počkat. Ty chodíš do práce? Odkdy?“ Máma totiž bývala ženou v domácnosti na plný úvazek. „Knihovně zhruba před dvěma lety konečně navýšili rozpočet, a jelikož jsme potřebovali… teda, jelikož jsem byla tak věrnou dobrovolnicí, tak mě zaměstnali.“ Maminčino podřeknutí Angie neuniklo. „Potřebovali jste peníze? Přišel snad táta o práci?“ Matka rychle zavrtěla hlavou, až se jí přitom zavlnily stříbrohnědé kadeře. „Ne, ne. Tam je všechno v pořádku. Dokonce ho povýšili na oblastního vedoucího prodeje. Ne. Jenom prostě… bylo pátrání po tobě nákladné. Soukromí detektivové, inzeráty. A hlavně se takhle proboha netvař. Nemysli si, že bychom litovali jediného vynaloženého dolaru.“ Nenadálý pocit viny Angie raději nevnímala. Nebyla to 49
Pad_cz_text.indd 49
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
přece její vina. Neutekla z domova ani nebyla mladistvá delikventka. Teda aspoň pokud věděla. „To nic, holčičko. Všechno bude v pořádku,“ stiskla máma Angie ještě silněji než obvykle, jako by chtěla přesvědčit sama sebe. Na přikrývku ukápla kapka sirupu. Angie ji otřela a olízla si prst. „A řekli jste o tom ještě někomu? Jestli jako na trávníku před domem nečeká hejno reportérů, až dosnídám a osprchuju se?“ Maminka teatrálně zamířila k oknu, roztáhla závěsy a podívala se ven. „Ne. Není tam jediný štáb. Phil, detektiv Brogan, dělá, co může, aby na veřejnost neprosákly žádné informace, dokud nebudeš připravená. A to nebude snadné. Byla jsi totiž, zlatíčko, dost ostře sledovaný případ.“ Zahleděla se z okna do dáli. „A když už teda mluvíme o informování druhých, nezavoláš dneska Livvie?“ Prokristapána. Co by jí asi tak řekla? Čau, Livvie, tak jsem zřejmě vstala z mrtvých? Nesežraly mě pumy. Co je u tebe novýho? Na takovou konverzaci teď rozhodně neměla ani pomyšlení. „Asi ne. Nejdřív po tom rozhovoru s psycholožkou.“ Maminka svraštila obočí. „Ale třeba by ti kamarádi…“ Pak se zarazila a opravila. „Ne, promiň. Samozřejmě. Potřebuješ čas, abys to všechno sama vstřebala, a teprve pak se můžeš stýkat s druhými lidmi. To je rozumné. Ale samozřejmě jsem zavolala babičce. Včera večer, když jsi usnula. Strýček Bill ji v sobotu přiveze,“ dodala maminka a zatáhla závěs. „Strýčínek Bill?“ Otcovu mnohem mladšímu bratrovi bylo jen o osm let víc než Angie, odtud tedy přezdívka, kterou mu dala, když jí bylo šest a jemu teprve čtrnáct: byl pro ni prostě 50
Pad_cz_text.indd 50
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
„strýčínek“. Neviděla ho snad celé věky. „A co děda? Ten nepřijede?“ Mamince strnula tvář. Mlčení se až příliš protahovalo. Angie se kousla do spodního rtu. To ne. Neříkej to, modlila se v duchu. Máma to však řekla. „Ach, Angie, miláčku. Tohle jsi samozřejmě nemohla vědět. Před půlrokem jsme o dědu přišli.“ Zděšením se jí sevřel žaludek. Ochably jí končetiny. Na palačinky skanuly tiché slzy. Co ještě propásla? Přiškrceně ta slůvka vyřkla. „Co ještě, mami? Co bych ještě měla vědět? Prošvihla jsem ještě něco?“ Maminka si levou ruku přiložila na břicho a pravou na ústa. Očima bloudila po místnosti. „Já… ne,“ hlesla. I slepý by poznal, že lže. „Co, mami? Tak ven s tím. Co by mohlo být srdceryvnějšího než to, že už nikdy neuvidím dědu?“ A vtom ji napadla jedna děsivá možnost, když viděla, jak se maminka drží. „Rakovina? Panebože. Prosím tě, moc tě prosím, neříkej mi, že máš rakovinu.“ „Ne, zlatíčko, to víš, že ne! Není to… je to… je to vlastně dobrá zpráva,“ hryzala se matka do rtu. „Jsme v očekávání.“ Angie tomu nerozuměla. „V očekávání čeho?“ „Angie, miláčku, jsem těhotná.“ Následná mámina slova přehlušil dunivý svistot. Angie sledovala, jak se jí pohybují rty, ale přes bouři, která jí zuřila v hlavě, nic neslyšela. Můj ty Bože. Tak je to pravda. Miminko. Už ji odepsali. Vážně to udělali. A ještě horší bylo pomyšlení, že zatímco někde ležela ztracená a spoutaná, možná i vyhladovělá a promrzlá, snad i týraná a vystrašená, máma s tátou se líbali, pracovali na potomkovi a plánovali si budoucnost bez ní. 51
Pad_cz_text.indd 51
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
Bez varování se zničehonic vyzvracela na talíř před sebou i na babiččinu krásnou ručně sešívanou přikrývku. Maminka si oběma dlaněmi zakryla ústa a utekla z pokoje. V rozpačitém, napjatém tichu jsi naší mámě pomohla uklidit své zvratky. Skautka chtěla pomoct obnovit řád, byly jsme však dohodnuté, že ti poskytneme tuhle příležitost. Ještě bylo moc brzo vracet tě zpátky dovnitř. Ještě bylo moc brzo vzdávat se naděje, že to venku zvládneš. Zatímco se pralo prádlo, naše máma znovu navrhla vyrazit na nákupy. A jelikož se naše tělo do tvých starých šatů už nevešlo, souhlasila jsi. Věděla jsi, že je beztak budeš co nevidět potřebovat do školy. V nákupním středisku se máma pokusila navázat na někdejší rituál, když jste se tak jako vždycky nejdřív zastavily na skořicové preclíky, to aby se obnovila někdejší blízkost, nevinné časy. Přinutila ses to pečivo celé sníst, ačkoliv jsi měla křečovitě stažený žaludek. Alespoň jí to vyloudilo úsměv na rtech. Prodavačka v obchodu u Abercrombieho se na tebe divně koukala, když jsi řekla, že neznáš naši velikost. Vzala sis sama do kabinky plnou náruč šatů a tam ses svlékla, aby sis všechno vyzkoušela. Tehdy jsme vůbec poprvé spatřily před zrcadlem celé své tělo a já každému z děvčat půjčila oči, aby se mohla kouknout, načež na tebe zaklepala naše maminka. „Všechno v pořádku? Nepotřebuješ nějakou jinou velikost?“ Asi jsem jim dopřála delší čas, než jsem měla. Stáhly jsme se do ústraní a ty ses polekala – stála jsi v kabince plné neozkoušených oblečků, v dlaních sis držela ňadra a potěžkávala jejich nečekanou plnost. 52
Pad_cz_text.indd 52
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
„Počkej,“ odsekla jsi jí. „Ještě jsem ani nezačala. Dám ti vědět.“ Nakonec sis všechny šaty vyzkoušela, ale v úleku nad cenovkami – pětatřicet dolarů za tričko? – sis vybrala jenom tři svršky a jedny džíny. „Víc si toho nevezmeš?“ divila se naše máma. „Myslela jsem, že je tohle tvůj oblíbený obchod.“ „Nic jiného odsud nechci,“ odpověděla jsi. „Pojďme do nějakého méně značkového.“ Mamince se tváří bezděky mihl lehce úlevný výraz. Finanční situace byla zřejmě ještě napjatější, než tvrdila. Když jste ze střediska odcházely, v nákupní tašce na tebe na později čekalo menší překvapení. Jedna z nás měla velice nákladný vkus a velmi nenechavé prsty. Ve dvě hodiny se zastavil detektiv Brogan, aby Angie před pohovorem s psycholožkou ještě vysvětlil pár věcí. Táta byl v práci, jako by bylo běžné pondělí, jako by se všechno vrátilo k obvyklé všednosti. Maminka a Angie seděly na pohovce s prázdným místem mezi sebou. Brogan mezi nimi přeskakoval pohledem, jedno obočí mírně svraštělé. „Je tady všechno v pořádku?“ zeptal se. Namísto domáckých šatů měl nyní na sobě tmavý oblek, bradu hladce oholenou a jeho voda po holení nesla lehoučký nádech citrusů. „Samozřejmě, Phile,“ odvětila maminka zvesela, kdežto Angie si pomyslela: Tomuhle chlapovi taky nic neunikne. Detektiv se zadíval Angie do tváře a řekl: „Vycházíme z předpokladu, že došlo k únosu, a to na základě tělesných důkazů i výpovědí. Takže pokud máme, Angelo, toho únosce vypátrat a potrestat, je klíčové, aby se ti vrátila paměť – a ještě dů53
Pad_cz_text.indd 53
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
ležitější je zabránit mu v tom, aby si našel novou oběť, pokud už teda není pozdě.“ Z úst jí vylétla slova. Nebyla však její. „A proč jste si tak jistí, že je ještě naživu?“ „Dobrá otázka,“ nasadil detektiv výraz neskrývané zvědavosti. „Je, nebo není?“ Angie si všimla, jak skvrnky v jeho očích nabraly onen lovecký odlesk. Mírnou nervozitou si na gauči poposedla. Na co že se ho to vlastně zeptala? „Co myslíte tím, jestli je, nebo není?“ „Jestli je naživu,“ odvětil nenuceně, jako by naznačoval, že toho Angie ví víc, než tvrdí, což ona však ani nepostřehla. Nic víc ale nevěděla. „Jak to mám vědět?“ „Z tónu tvého hlasu se zdálo, že bys mohla.“ Dále již nezašel, ona mu to ale vyčetla ve tváři. Ta naostřená kudla, kterou včera tak opatrně držel v ruce, mohla být vražedná zbraň. „Já nic nevím,“ zopakovala. „Z tvých slov se mi zdálo, že by mělo jít o muže a že byl sám.“ Angie pátrala v mozku a snažila se ho přimět ke spolupráci. Avšak marně. „Fakt nevím. Prostě to tak ze mě vyšlo.“ „Dobře.“ Opřel se dlaněmi o kolena a vstal. „Snad nám nějaké odpovědi pomůže nalézt doktorka Grantová. Chtěl jsem ti jenom vysvětlit, že zde platí obvyklá pravidla o mlčenlivosti ve vztahu pacient – lékař. Přestože vedeme vyšetřování, nemůže doktorka Grantová odhalovat mně ani tvým rodičům žádné informace, pokud jí k tomu nedáš výslovný souhlas.“ „Ani nám ne?“ podivila se maminka. Přestože Brogan odpověděl matce, ubezpečit chtěl hlavně Angie. „Je zcela nezbytné, aby Angela lékařce ve všem plně dů54
Pad_cz_text.indd 54
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
věřovala. Věřte mi, že v tuhle chvíli mi víc než vyšetřování leží na srdci její zotavení.“ „Neboj, mami. Všechno ti nejspíš stejnak řeknu.“ Ublížený výraz v maminčině tváři byl malou odplatou za břemeno, které ráno na dceřina bedra naložila. „Tak hodně štěstí,“ prohlásil Brogan a sáhl po klice vstupních dveří. „Myslím, že se ti doktorka Grantová bude zamlouvat.“ Angie pohnula rty. Z úst jí vyšla slova, ale opět se nejednalo o její myšlenky – připadaly jí cizí. „A kromě toho, pokud by už naživu nebyl, šlo by o sebeobranu, ne?“ Jako by s detektivem rozmlouval někdo jiný. Brogan povytáhl obočí. „S největší pravděpodobností ano. Ještě nějaké otázky?“ „Ne, žádné,“ odvětila Angie a zamkla si pusu na zámek. Nečekala, že bude doktorka Lynn Grantová krásná. Lékařka s podobně tuctovým jménem by měla mít úzký nos, šedivé vlasy a špičatou bradu. Jenže doktorka Grantová vypadala spíš jako Gwendolyn Foxworthyová nebo Meredith Johanssenová, neboť se jí kolem oblých lící měkce vlnila záplava bílo-plavých kadeří. Namísto bílého doktorského pláště, či podobně stroze profesního oděvu, na sobě měla světlerůžovou kašmírovou soupravu trička a svetříku a k ní bílé vlněné kalhoty. K dokonalosti tomuto elegantnímu kompletu chyběl už pouze perlový náhrdelník. Ale kdeže. Vždyť ten měla taky. Bývalo by jednodušší vyzpovídat se někomu méně dokonalému, kdyby tedy bylo z čeho. Právě proto ji sem ovšem samozřejmě poslali, aby se jí podívali na zoubek a zjistili, co se zjistit dá. 55
Pad_cz_text.indd 55
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
Maminka se jí v autě snažila na tuto skutečnost připravit. „Musíš být ke všemu otevřená,“ nabádala ji. „Psycholožka ti opravdu může hodně pomoct.“ „Jasně. Jako bys někdy k nějaké chodila.“ Ta slova vyzněla tvrdě a trpce, nikoliv škádlivě, jak Angie zamýšlela. „S tatínkem jsme přes rok taky chodili k psycholožce, abychom se zbavili zármutku. A moc nám pomohla.“ „A to ona vám poradila, že se všechno spraví, když si pořídíte náhradní dítě?“ Volant se mírně vychýlil do strany, jak sebou maminka trhla. „Naděje, že tě najdu, jsem se nikdy, opakuju nikdy, nikdy, nikdy nevzdala,“ odtušila a každé „nikdy“ zdůraznila přidáním plynu. Ale táta zřejmě jo, spolkla Angie automatickou odpověď. Uvědomovala si, že to není úplně spravedlivé, a kdyby tak kruté obvinění vyslovila, velice by to maminku ranilo. Ach jo. Možná opravdu potřebuje psychologa. Máma seděla v čekárně a dlaněmi rdousila starý časopis. Angie věděla, že v následující hodině z něj nepřečte ani řádek. Když za psycholožkou kráčela do její soukromé ordinace, snažila se potlačit nervozitu. Stěny byly obložené světlým dřevem se spoustou suků. Připadaly jí jako stovka očí. „Posaď se, kam chceš,“ vybídla ji doktorka Grantová a Angie tušila, že je to zřejmě první test. Buď otevřená, připomněla si v duchu. Místnost nebyla nijak zvlášť velká, ale kromě uklizeného stolu v ní zbylo ještě místo na tvrdé křesílko stojící u modré velurové pohovky, pytel na sezení v koutě a luxusní kožené polohovací křeslo. Co by si vybral duševně zdravý člověk? To 56
Pad_cz_text.indd 56
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
Angie netušila, proto se rozhodla přehrát tuto zkoušku zpátky na doktorku. Opatrně, aby neshodila vázičku s jedinou bílou růží, se posadila na stůl. Doktorka Grantová se ani nezamračila, ani neusmála, pouze na své pojízdné židli stůl objela a pohodlně složila ruce do klína. Angie si uvědomila, že sama má ruce překřížené jako štít, a tak je nenuceně nechala klesnout na kolena. „Nuže, Angelo Gracie Chapmanová. Jak ti mám říkat?“ Panebože. Další test, pomyslela si a váhala s odpovědí až příliš dlouho. „Maminka ti říkala Angie,“ pokračovala doktorka Grantová. „Můžu tě oslovovat stejně?“ Angie pokrčila rameny. „Klidně. Táta mi říká andílku. Cizí lidi mi říkají Angelo.“ Doktorka Grantová se pousmála. „Dobře, Angelo. Rozumím. Ale počítám, že příliš dlouho si cizí nebudeme. Mně můžeš říkat Lynn nebo paní doktorko nebo doktorko Grantová. Jak je ti libo.“ Mlčení se protahovalo a nakonec se Angie zeptala: „Tak co mám dělat?“ Doktorka Grantová pokyvovala hlavou. „To je teď asi klíčová otázka, viď? Co máš dělat?“ řekla a čekala. Na dívku dolehl zmatek a frustrace posledních čtyřiadvaceti hodin. „To právě vůbec netuším,“ rozhodila dramaticky rukama. „Oni vůbec nic nechápou. Vždyť se na to podívejte z jejich hlediska. Podle nich jsem byla pohřešovaná. Prý mě hledali tři roky. Utratili fůru peněz. A nakonec se s tím smířili a posunuli se dál. A do toho se vrátím zpátky.“ „Posunuli se dál?“ podivila se doktorka Grantová. „To jste nevěděla, že je máma těhotná?“ 57
Pad_cz_text.indd 57
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
„Ne, Angelo. To jsem nevěděla. Tak těhotná,“ nechalo slůvko viset v nastalém mlčení. Angie vytáhla z vázičky květ růže a zadívala se do srdíčka bělostných okvětních lístků. Tak čistých, tak neposkvrněných. „Zřejmě to byl jejich záložní plán. Nahradit mě.“ „Chápu tvoje pocity,“ konstatovala lékařka. „To je naprosto přirozená reakce. Chceš si o tom promluvit?“ Angie zavrtěla hlavou. „Dobře.“ Doktorka postupovala dál bez naléhání. To bylo překvapivé. „Co ještě nechápou?“ Nejzevnější lístečky začínaly při zvlněných okrajích hnědnout. Angie jeden utrhla a protáhla si jeho heboučkou strukturu mezi prsty. „Myslí si, že je mi šestnáct.“ „Ale tobě šestnáct není.“ Pocítila záblesk naděje. Konečně. Někdo jí věří. „Je mi třináct. Podle nich uběhly tři roky? Podle mě ani chvilička. Jako…“ Jak to vše vysvětlit? Luskla prsty. „Asi jako takhle.“ „Mhm,“ luskla prsty i doktorka Grantová, ve tváři zmatený výraz. Pak ukázala na velkou kartotéku. „Podklady k případu, které mi oddělení poskytlo, jsou velmi útržkovité. Co kdybys mi poslední tři dny, které si pamatuješ, vylíčila sama, tak podrobně, jak si jen vybavíš.“ A tak jí Angie vykládala o tom, jak si balila na tábor a jak si málem zapomněla vzít kartáček na zuby. Skutečně si vybavovala řadu podrobností, třeba to, že si s sebou brala deníček, že potřebovala nové baterie do svítilny, že se na internetu dívala, jaké má být počasí, a zjistila, že možná bude větší zima než obvykle, zvláště v dané nadmořské výšce, a tak se rozhodla přibalit si i tepláky. To se nemohlo stát před třemi lety – viděla to všechno tak ostře. Vzpomínala si, že měli sraz brzo ráno na par58
Pad_cz_text.indd 58
14.03.13 10:19
N ávrat
z temnoty
kovišti u školy. Vzpomínala si, že v autě seděla vedle Livvie, mluvila o Gregovi a byla nadšená z toho, že už má zajištěného partnera na školní ples. V její hlavě bylo všechno průzračné jako křišťál – první den pěší túry, písničky zpívané první večer u táboráku, strašidelné příběhy vyprávěné ve stanu vedoucích, opékání buřtů a pak už na kutě bez čištění zubů. Angie doktorce Grantová líčila, jak se probudila brzo ráno a zkoumala, jestli už někdo nezačal na ohni vařit snídani. Vybavovala si, jak jedla ostružiny a hledala místečko, kdy by měla soukromí. Lékařka jí bedlivě naslouchala, v tom okamžiku se však dívčino vyprávění nečekaně zadrhlo. Žena povzbudivě povytáhla obočí. „Pokračuj.“ Dál už ale nic nebylo, jako když se zabouchnou dveře. Rozhostilo se tíživé, prázdné mlčení. Angie se vyděšeně rozhlížela po ordinaci. Nad lékařčinými rameny zahlédla v obložení dvojici borových suků. Sledovaly ji jako tmavé, upřené, přimhouřené oči civící ze dřeva. Snažila se odvrátit zrak, ony ji však probodávaly a probouzely v ní čím dál silnější pocit děsu. Byly zvláštní a povědomé. V plicích jí zamrzl dech. Byla v pasti. Uši jí zahltil hřmot bouřkových větrů. Do hukotu vichřice kdosi zaječel: „Honem. Schovej se!“ A nato v místnosti zavládlo naprosté ticho. „Angelo… Angelo?“ ptala se psycholožka. „Před čím se máš schovat, Angelo? Co bylo v tom lese?“ Angie se na doktorku Grantovou zadívala. „Hmmm?“ Doktorka Grantová se předklonila. „Řekla jsi ‚Honem, schovej se‘. Před čím se máš schovat?“ „Ne, to jsem neřekla,“ namítla Angie. „Mluvila jsem o ostružinách. Ty totiž v tom lese rostly.“ 59
Pad_cz_text.indd 59
14.03.13 10:19
L iz C oleyová
Lékařka svraštila plavá obočí tak úpěnlivě, že se málem dotkla. „Po těch ostružinách. Bylo to naprosto zřetelné. Vyděsila ses a zakřičela jsi ‚Honem. Schovej se‘. S kým jsi to mluvila? Myslela jsem, že jsi tam byla sama.“ Angie utrhla další okvětní lístek a hodila ho na koberec. „Já fakt nevím, o čem to mluvíte.“ „Hm. Dobře. Možná jsem se přeslechla,“ konstatovala doktorka Grantová. „Takže jsi sbírala a jedla ty bobule. A pak…?“ „Pak jsem šla domů.“ „Z tábora až domů pěšky? A to jsi znala cestu?“ Angie pokrčila rameny. „Asi jo. Nevzpomínám si.“ Na podlahu dopadly tři další lístky. „Ne, cestu neznám. Ale došlo mi, že už jsem skoro doma, že stojím na konci naší ulice. A pořádně mě bolely nohy – takže jsem asi hodně dlouho šlapala.“ „Nevšimla sis ještě něčeho neobvyklého?“ Angie si pohrávala s jediným ostnem na hladkém stonku růže. „Myslíte kromě toho, že nebyl srpen, ale září? Kromě toho, že bylo o tři roky víc? Kromě toho, že jsem byla vyšší a hubenější? Kromě toho, že jsem na sobě neměla svoje pyžamo, ale úplně cizí šaty? Ještě něčeho neobvyklého?“ S každým kromě toho jí hlas stoupl o něco výš. „Ne. Ničeho dalšího.“ „Takže se všechno změnilo. Jako mrknutím oka.“ Hrdlo jí sevřel sílící vzlykot. „Všechno kromě mě. Když zavřu oči, jsem to pořád já. Netuším, kdo žil poslední tři roky v mém těle, ale já to vážně nebyla.“ Už jen čekala, až psycholožka řekne, že to zní hloupě a nerozumně. Doktorka Grantová nehnula ani brvou. „A kdes tedy podle tebe byla ty?“ „V houpacím křesle,“ odpověděla reflexivně a vzápětí dodala: „Nevím, proč jsem to plácla. Nemám ponětí.“ 60
Pad_cz_text.indd 60
14.03.13 10:19
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
