ULLDART DOBA TEMNOTY II. MARKUS HEITZ

ULLDART − DOBA TEMNOTY II.

MARKUS HEITZ

FANTOM Print 2010

Copyright © 2004 Piper Verlag GmbH, München Translation © Zden k Sladovník Cover © Jan Patrik Krásný ISBN 978-80-7398-106-8

3

4

5

Cinkání p íbor v jídeln p ed chvílí dozn lo. Na míse se zbytky leželo pár okousaných kachních k stek. Mísy a hrnce, které byly ješt p ed hodinou vrchovat naložené a pod jejichž tíhou se malý stolek tém hroutil, byly do ista vymetené. Na st íbrné míse z stal jediný poz stalý: osam lý brambor, dochucený máslem, solí a bylinkami, ale doposud panensky nedot ený. Král Perdór, rozšafný muž v nejlepších letech s dlouhými, šedivými vlnitými vlasy, hustým obo ím a mírn se kroutícím plnovousem, sklonil ruku se zprávou, která mu byla p ed n kolika minutami doru ena. „Bude to mít nesmírn t žké, ten mladý kabcar.“ Opatrn odložil papír stranou, na ele mu nasko ily vrásky. Jen tak mimod k odložil ubrousek, chránící drahý, pestrý brokátový kabátec, aby si ho p i jídle neušpinil mastnými skvrnami. „Aby lov k dosp l k takovému záv ru, nemusí být prorokem.“ Vychrtlý dvorní šašek, postávající vedle krále, p ehnan pot ásal hlavou a rolni ky na pestrobarevné apce se rozezvu ely nejr zn jšími tóny. „Vsadím sv j m sí ní plat na to, že ho rada brojak nejpozd ji do m síce odstaví a dosadí jako místodržícího n jakého hara¢e.“ „M j milý Fiorelli, tuto sázku prohraješ.“ Vládce Ilfarisu se pousmál. „Zapomínáš, že dynastie Bardri¢ má proti velkostatká m jednu obrovskou výhodu, a ta se jmenuje ‚vojenské posádky‘. Vojsko dosud vždycky stálo na stran kabcar stejn jako prostý lid. To je d vod, pro si nemyslím, že se mocichtiví statká i v Tarpolu dostanou do sedla. Takové nebezpe í vskutku nehrozí.“ Fiorell, oble ený jako vždy v pestré halen p izdobené n kolika v tvi kami, se nadechl k odpov di, jenže Perdór se mezitím odvrátil stranou a zatahal za š rku vedoucí ke zvonku na služebnictvo. 6

B hem n kolika vte in se objevili t i sluhové, p inášející králi desert. „Och,“ vydechl král dlouze a mnul si prsty. „T eš ový pudink s omá kou z lesních plod . Kandované ovoce s okoládovým krémem,“ pohled mu utkv l na talí i zakrytém buclatou pokli kou, „a co je tohle?“ „Nový výtvor našeho tv rce pralinek, Veli enstvo,“ odpov d l jeden ze sluh a uklonil se. „Pojmenoval ho ‚H ejivé zimní slunce‘.“ Teatráln nadzvedl poklici, chránící novinku p ed zv davými zraky, a odkryl pohled na malou horu lah dek z tmavé okolády. Perdórovi se rozzá ily o i, vylovil z hromádky jednu ze sladkostí, vložil si ji do úst a ve slastném o ekávání p iv el o i. Dvorní šašek znal tento ceremoniál naprosto dokonale. Te bude trvat n kolik minut, než bude král ochotný znovu n co íct. Fiorell tedy trp liv ekal, až se smysly jeho pána vrátí do reality. „Skvostné,“ povzdechl si král po chvíli a zvolna otev el o i. „Úpln skvostné. Jemná ho ká okoláda se sladkým pomeran ovým likérem, kousí kem pomeran e a marcipánem. Ten se rozplývá na jazyku a umož uje, aby chu postupn ím dál víc vynikla. Vzít do svých služeb tohoto mistra, ne, tohoto nadaného um lce, tento výkv t nejvyššího tv r ího talentu, to bylo n co. M j nejlepší nápad za hodn dlouhou dobu.“ Vzal si z tácu další pralinku. „Kv li takovému požitku bych dokázal jít i do války.“ „Tím jsme se práv dostali k podstat v ci,“ p erušil dvorní šašek královy vzletné výlevy a také on sáhl po jedné pralince, vložil si ji do úst za levou tvá a bez nejmenšího vychutnávání ji okamžit rozkousal. „Mhm, opravdu nejsou špatné.“ Perdór rozlad n pohlédl na muže, který ho m l za úkol obveselovat. „Chlape, ty nevzdáváš mistru pralinek pat i nou úctu. Takovou, jakou si za své um ní zaslouží. Ty si to nevychutnáváš, ty se jenom cpeš.“ „Vaši hosté také jen málokdy vzdávají mému um ní p íslušný obdiv, Veli enstvo,“ opá il dvorní šašek. „Tak pro bych m l dop ávat druhým, co je mn samotnému odep eno? V bec mi nelichotí, když po mn n kdo hodí ko kou, když žongluji, jenom aby vid l, jestli dokážu udržet ko ku ve vzduchu spolu s mí ky.“ Panovník se potuteln ušklíbl. „Ale tys to zvládl.“ „Mockrát d kuju. Místa, kde m ta potvora pokousala a poškrábala, se už jakž takž hojí,“ zabru el Fiorell. „Ale já jsem se cht l vrátit k válce.“ Perdór propustil služebnictvo, povstal a p ešel k masivnímu psacímu stolu. Pomocí malého, filigránsky vypracovaného klí ku, který neustále nosil zav šený na etízku kolem krku, otev el zásuvku a zmá kl v ní skryté tla ítko. ást t žkého obložení podél dlouhé strany sálu se se zask íp ním vysunula stranou. Za ní se do metrové výše kupily haldy knih, spis , po ada a jiných papír , pe liv uspo ádané na jednotlivých regálech v abecedním po adí podle p íslušných království. 7

Král vytáhl z malého výklenku sch dky a p ikázal Fiorellovi, aby vyšplhal nahoru k písmenu „B“. „‚Borasgotán‘, smím-li prosit. Hop, hop!“ Dvorní šašek poslušn vyskákal po sch dcích nahoru, popadl p íslušný svazek a elegantním skokem se snesl dol na zem. „Tady to máte, Veli enstvo.“ Rozev el knihu. „A zde jsou nejnov jší zprávy z jejich íše, dnes je p inesl poštovní holub. P i t ch teplotách venku málem umrzl. ekl bych, že nep ilet l holub, ale led á ek.“ Perdór si šaškovy poznámky nevšímal a za etl se do zprávy svého zv da, jenž pronikl do borasgotánské správy, aniž by byl odhalen, a vždy, když narazil na n co d ležitého, okamžit o tom informoval ilfariského krále. Stovky t chto bd lých lidí byly rozesety po všech zemích Ulldartu, ve správních ú adech, v cechovních sdruženích i jinde. Žili tam v anonymit jako prostí emeslníci, sedláci nebo šlechtici. Ilfaris musel vynaložil spoustu asu a ješt více pen z, aby z t chto vláken, nitek a provázk upletl hustou sí , ale vynaložená námaha se vyplatila. N které zprávy o r zných d ležitých událostech asto dorazily k ilfariskému králi d íve, než se o nich dozv d l vládce doty né íše. A tyto v domosti se prodávaly za obrovské sumy jiným zájemc m − pokud to bylo v souladu s Perdórovými zám ry. Rozlehlá jídelna byla královou tajnou pokladnicí a pouze jedním z mnoha archiv . Další byly rozesety po celém paláci, spravovali je vybraní, naprosto d v ryhodní muži, kte í pe liv shromaž ovali sebemenší, na pohled t eba zcela nezajímavé st ípky informací. Od hospodá ství a cel p es dan a vojenské posádky, údernou sílu zvláštních jednotek až po nejr zn jší klepy a povída ky, to všechno se dalo v archivu najít. Na map však byla jedna erná díra: Kensustrie. Tam se ani Perdórovi, ani žádnému z jeho p edch dc nepoda ilo natrvalo propašovat jediného informátora. Zprávy vyschly v okamžiku, kdy vybraní muži a ženy p ekro ili hranice Kensustrie, od té chvíle o nich nikdy neslyšeli. „Všechno nasv d uje tomu, že nám hrozí velké nep íjemnosti,“ pronesl Perdór po krátké p estávce, založil levou ruku za záda a za al p echázet místností sem a tam. P itom zrakem neustále p elétal poslední zprávu. „Jak je možné, že se o takových novinkách dovídám až te ?“ „Byl jste pln zam stnán snídaní. V takových chvílích jste naprosto nepoužitelný.“ Fiorell zamrkal, ud lal stojku a s hlavou dol šplhal po sch dcích vzh ru, jako by to byla ta nejjednodušší v c na sv t . Když vyšplhal až úpln nahoru, spustil nohy, p ikr il se do d epu a balancoval na jedné noze. P itom žongloval se t emi pralinkami, které po chvíli vyhodil vysoko do vzduchu a až poté jedna za druhou zmizely v šaškových ústech. „Mohli bychom ty zprávy podstr it mladému kabcarovi,“ navrhl Fiorell a hlasit polkl. „Byl by varován a mohl by Borasgotánu ud lat áru p es rozpo et tím, že…“ 8

„Ilfaris nikdy nikomu nedal své v domosti zadarmo a já nemám v úmyslu d lat výjimky,“ vpadl mu král do e i. „K válce s Tarpolem nemusí dojít, p estože by k tomu vnitropolitická situace v Tarpolu možná svád la. Všechny zem p ece podepsaly Tisíciletou mírovou smlouvu.“ „Co ale potom mají znamenat ty nekone né dodávky železné rudy, masivní výroba železa, kácení v lesích a nábor ‚dobrovolník ‘ pod záminkou, že pot ebují doplnit elitní boj vky?“ Dvorní šašek ud lal piruetu, odrazil se a za cinkotu rolni ek sesko il dol na mramorovou podlahu. „No ovšem, z vyt ženého materiálu by taky mohli vyráb t t eba párátka se železnými hroty.“ „Možná cht jí posílit flotilu?“ nadhodil Perdór, nezn lo to však p íliš p esv d iv . „A vyhlásit párátky válku Agarsii a Palestánu, Veli enstvo? Prosím vás, nezapomínejte, že ten, kdo z nás dvou je blázen, jsem já.“ Tmavé o i se lišácky zat pytily. Taková slova si mohl dovolit jenom tehdy, když byli oba muži o samot . A t chto p íležitostí samoz ejm s chutí a rád využíval. „Máš pochopiteln pravdu. Ale nezapomínej, že díky tomu t já mohu nechat p ipravit o hlavu, zatímco ty m ne. Tady stojí n co o dodávkách zbraní do provincie Worlac,“ p evedl panovník hovor na jiné téma. „Je to teprve chvilka, co Grengor Bardri¢ uklidnil situaci ve Worlaku a ten tajemný guvernér Pujur Vasja, kterého skoro nikdo nezná, se postaral o klid v Granburgu. Podle toho, co jsem se doslechl, tak p estože je velice mladý, musí mít talent. To, že se dokázal prosadit proti starému lišákovi Jukolenkovi, kterého zajímaly jenom úplatky, o n em sv d í. Pro by tedy m lo v nejbližší dob n kde docházet k nepokoj m? Vypadá to, že všude je klid a mír.“ „Víte p ece, co se stane, když si dáma v letech sundá korzet?“ Fiorell zatáhl b icho a pak ho hned prudce vypnul. „Dokud má na sob korzet, má naprosto dokonalou postavu. Když si ho sundá, vyvalí se b icho ven. A možná úpln stejn zap sobí kabcarova smrt na provincie. Bardri¢ je držel pohromad , sev ené do korzetu a tedy do správné podoby. Te se ukáže, jestli bude tras tadc stejn pevným korzetem jako jeho otec, nebo jestli se poutka p etrhnou. Worlac krom toho v posledních letech s Borasgotánem asto laškoval.“ „Jako vždy jsi velice moudrý blázen, milý Fiorelli,“ ekl Perdór. „P esn to jsem práv m l na mysli. Domnívám se, že Borasgotán použije tyto p ípravy jako nástroj k vydírání, bude chtít získat p i nadcházejících jednáních n jakou výhodu. Rachocení šavlemi pat í k v ci. A k tomu p istupuje ten nekone ný spor s Hustrabánem kv li baronii Kostromo. I tahle íše si te bude chtít vyzkoušet, jestli nový kabcar dokáže dost pevn odolávat jejich požadavk m. Jak se mi zdá, na severu te všude mohutn fouká. Tam si vbrzku budeme moci s našimi informacemi slušn vyd lat.“ „Jestli ten studený vítr z stane na severu a nebude mi fu et kolem nosu, budu jenom rád,“ prohodil dvorní šašek zamyšlen . „Jak by se sem mohl dostat?“ V králových útrobách zmizela další pralinka. 9

„Vítr bychom nem li nikdy podce ovat, Veli enstvo. Najednou za ne vát ze všech stran, a aniž by lov k v d l pro a jak, p ekvapí ho prudká bou e.“ „Prozatím to vypadá, že se schyluje k bou i ve sklenici vody, milý Fiorelli. Když uvážím, co te íkáš, nezní tvoje soudy jako slova šaška a blázna, ale jako varování chmurného proroka. Nem l by ses starat o veselou zábavu a nemalovat erty na ze ?“ Král poklepal rukou o st l. „P esto nelze pop ít, že máš v podstat pravdu. Na ídíme zv d m, aby se dvakrát d kladn ji poohlíželi po všem nápadném.“ „Co se te stane s mladým tras tadcem, který se co nevid t stane tras kabcarem? Necháme ho, aby se po hlav vrhl do nešt stí?“ Dvorní šašek p imhou il o i. „Nebylo by od nás p íliš rozumné, kdybychom prost ne inn složili ruce do klína. Mám na mysli budoucnost celého kontinentu, jestli chápete, co tím chci íct.“ Ztlumil hlas. „Všichni p ece známe to proroctví, Veli enstvo.“ Perdór zamyšlen sev el palcem a ukazová kem pralinku a sledoval, jak se okoláda pozvolna rozpouští. „Arrulschán je sice trochu barbar, když si vzpomenu, jak se chová p i jídle,“ panovník s odporem pot ásl hlavou, „ale není hloupý. I kdyby se naplnily naše nejhorší obavy, chán by kabcarovi nezk ivil jediný vlas. Krom toho vycházím z p edpokladu, že i Tarpol má vlastní tajnou službu a zv dy, kte í se doslechli o mohutných p ípravách borasgotánského panovníka.“ Pousmál se. „Ale na kabcara asi bude zanedlouho ekat korunovace a my mu k ní v nujeme krásný dárek. Bude to gesto, jaké se sluší, když jeden vládnoucí rod obdarovává druhý. Proto bych cht l mít co nejp esn jší informace a zprávy. Zburcuj všechny muže a ženy, které v Borasgotánu máme. A nám hlásí i ty nejmenší pohyby. Jestli velect ný Arrulschán plánuje invazi, chci v d t d íve než on, kdy a kde k ní dojde.“ „Okamžit vypravím poštovní holuby, Veli enstvo.“ Fiorell se uklonil. „Doufejme, že dorazí do cíle a nestanou se z nich ope ené rampouchy.“ „Ach, ješt okamžik,“ p ivolal král šaška zpátky. „Co je vlastn pravdy na povída kách, že se tadc skrývá v jakési provincii, kde nadále uctívají Tzulana? Vypátrali už naši lidé, kde by to mohlo být?“ Dvorní šašek pot ásl hlavou a zatvá il se jako sedm propršených dn . „Nesmírn m to mrzí, Veli enstvo. Jisté je, že opustil hlavní m sto Ulsar a odtáhl na sever.“ Perdóra napadla nesmírn zajímavá myšlenka. „A co kdyby on byl ten nový guvernér? Však víš, ten mladík, co v Granburgu tak d kladn zamával se šlechtou?“ „K tomuto ukvapenému záv ru jsem rovn ž dosp l, vn jší okolnosti však mluví proti této domn nce,“ prohlásil Fiorell a op el se o dve e. „Mladík, který se v Granburgu tak vehementn pustil do díla, je štíhlý, inorodý a oddaný v ci, kterou si p edsevzal. Jak se zdá, má i zkušenosti z boj , vždy p ece p ežil n kolik pokus o atentát, k nimž došlo z Jukolenkova popudu. A to všechno jsou vlastnosti, které se k tlustému tras tadcovi v bec nehodí, pokud si ho tedy 10

správn vybavuji. Jediné, co by u obou dvou odpovídalo, jsou sv tlé vlasy. Vasja je synem n jakého bezvýznamného ú ední ka od dvora, který p ed nedávnem zem el p i nehod , když se projížd l na koni, aspo jak jsem se doslechl. Takže se neoddávejte falešným domn nkám, Veli enstvo. Ale i tak to nechám hned prov it. P esné místo, kde mladý tadc pobývá, zná jenom plukovník Mansk a možná sám tadc, jestli tu a tam vstane mezi jídlem od stolu a podívá se z okna.“ „To by bylo až moc jednoduché, nemám pravdu, milý Fiorelli?“ povzdechl si panovník. „A taky by to bylo poprvé a naposledy, že bych si takovou novinku nechal sám pro sebe. V zájmu celého kontinentu.“ Vzal z talí e poslední pralinku. „A te b ž. Za i všechno, na em jsme se domluvili.“ Dvorní šašek napodobil trapn p ehnaný vojenský pozdrav, p itom srazil podpatky dlouhých špi atých bot tak prudce, až se mu rozcinkaly rolni ky na kápi, a vyb hl ven. Zvonil jako nazdobený váno ní stromek. „Tak, ty mé zimní slunce. Jsi poslední svého druhu a nyní m svým mírným žárem zah eješ v žaludku,“ prohodil Perdór tiše k pralince a vložil si ji do úst. okoláda se pomalu rozpoušt la a umožnila vyniknout likéru, který se králi rozlil na jazyku jako teplý med. Perdór s nesmírnou opatrností cucal kousek pomeran e, potom zbožn rozžvýkal kousek marcipánu, velký jako b íško ukazová ku, a spolu s ním i zbytky ovoce, likéru a okolády. „Ach, to bylo velice inspirativní. Když cítím na pat e takové blaho, slaví všechny mé smysly hotové hody. Ten, kdo nedokáže n co takového vychutnat, je absolutní nula,“ uvažoval polohlasn s p imhou enýma o ima, zatímco jemn vydechoval nosem. „Není to zrovna jeden z mých nejlepších výrok , ale mn se líbí. A te , Perdóre, do práce. Hustrabán a obchody volají.“ Bez váhání rozev el tlustý svazek v novaný hustrabánskému království a za al pro ítat zápisy, zprávy a neov ené klepy, které se v n m b hem posledního roku nashromáždily.

11

„Taralea, Všemocná bohyn , která existuje od samotného po átku d jin, stvo ila ve svém milosrdenství z ohn , vody, vzduchu a zem náš sv t. Z hlíny vytvo ila placku zem , chvíli ji ma kala a stla ovala, aby její povrch nebyl tak nudný, a doplnila ji nížinami a vyvýšeninami. Ale trocha té placky jí ješt zbyla. Rozd lila ji na malé kousky, zformovala je do podoby malých kulatých placi ek a odložila je stranou. Tak vzniklo p t m síc . Potom Taralea zalila své dílo spoustou vody. Voda se nahromadila ve všech prohlubních a žlábcích. Tak vzniklo mo e a jednotlivé kontinenty se svými ekami a jezery.“ LEGENDA O STVO ENÍ SV TA KAPITOLA 1

12

13

Lodrik pomalu tasil t žký poprav í me z pochvy. Zbra se s mírným, sk ípavým zvukem milimetr za milimetrem vysunovala z pouzdra a zjevovala se jeho o ím, kousek po kousku byly stále lépe vid t rytiny a zaklínání, které do ní byly zapracovány. Stejn jako v tšina poprav ích nástroj byl i tento me pokryt nes etnými motivy, za íkadly a znaky, které m ly sloužit k odstrašení zlých duch a pomoci katovi, aby m l p i svém krvavém emesle pevnou ruku. Lidé si vypráv li o zbraních slavných mistr poprav ích hotové p íb hy. Jejich me e nebo sekery se vyzna ovaly kouzelnými vlastnostmi. Mnohé z nich rozežíraly duše popravených, aby zabránily ob tem v návratu a ty je pak nemohly strašit. Jiné odsouzence uklid ovaly, aby ve chvíli, kdy mistr poprav í tne, nehýbali hlavou. Mladý muž, tadc a budoucí kabcar, držel epel zkoumav p ed o ima. Že by opravdu bylo n co na tom, co se povídá, totiž že tato šavle dokáže víc, než by se na první pohled zdálo? Zapadající slunce vrhala širokými okny v elní st n šermírny narudlé sv tlo a vytvá ela na epeli iluzi husté, zvolna se p elévající krve. Na chvili ku se mu v hlav vyno ila vzpomínka na Jukolenkovu popravu: na udivený obli ej bývalého guvernéra a na davy, které po šlechticov smrti jásaly na Lodrikovu po est. Jemn p ejel rukou po ost í zbran a dotkl se jedné z rytin. T lem mu projela vlna horka. Kone ky prst ho za aly sv dit, jako by se jimi prodíral zástup mravenc , za modrýma o ima mu znenadání vzplála bodavá bolest. Lodrik zalapal po dechu, upustil šavli a zakryl si rukama tvá e. Bodavá bolest po chvilce povolila, z stalo mu po ní prudké bušení v zátylku. Guvernér se zhluboka nadechl, spustil ruce, pod epl a uchopil zbra za rukoje , aby ji znovu zasunul do pochvy. „Jaké tajemství p ede mnou skrýváš?“ zeptal se tichým hlasem šavle, která se mu nevinn houpala u boku a ni ím nedávala najevo, že by mu o sob hodlala n co prozradit. „Pane, co tady d láte?“ zadun l sálem Valjakov v hlas. „M l jste se setkat s Miklanovem, abyste ur ili, kdo bude novým guvernérem, a ne hloubat nad dalšími cvi eními se zbraní.“ 14

„Já vím, Valjakove, já vím,“ povzdechl si Lodrik, prohrábl si prsty sv tlé vlasy a obrátil se k obrovitému t lesnému strážci. „Já jsem prost jenom… já nevím, co jsem.“ „Zmatený?“ pomáhal mu muž. Ledov šedé o i spo inuly na guvernérovi. „Nejste ve své k ži? Mám nechat zavolat cerêla?“ „Nemám dojem, že by mi mohl pomoct,“ odmítl tadc. „N co se ve mn d je.“ „Pane, budete korunovaným kabcarem Tarpolu, to se práv d je, nic jiného.“ Valjakov popošel ke guvernérovi. „A jak tvrdí Stojko, korunovace by m la prob hnout co nejd ív. Jinak se za nou o následníkovi tr nu ší it nejr zn jší e i, které by lidi v íši jenom zbyte n zneklid ovaly.“ Stoupl si vedle svého chrán nce. Lodrik zaregistroval jemnou v ni oleje, jímž si t lesný strážce pravideln promazával prsní pancí . „V tomto ohledu s ním m žu jenom souhlasit. Beztak nás eká dlouhá cesta, než dorazíme do Ulsaru. Doufejme, že minist i a rádci zachovají chladnou hlavu, dokud se neujmete ú adu a hodností. N jaká ukvapená reakce na výhr žky z Borasgotánu by byla pohromou.“ Lodrik se op el o ze a podíval se na špi ky bot. „A jak mám na borasgotánské výhr žky reagovat? Vládnout provincii je jedna v c. Ale celému království? Opravdu bych ob as rad ji byl n kým jiným. Oby ejným sedlákem. Nebo p ece jen rad ji šlechticem.“ „Pane, vy jste tadc a budoucí kabcar,“ prohlásil Stojko ode dve í. „Vaše slovo má v tší váhu než slova všech ostatních šlechtic dohromady.“ Lodrik v d v rný rádce prošel sálem až k nim, hn dé vlasy mu povlávaly za krkem. „Valjakove, za ínáš lajda it. Já jsem klidn mohl být atentátník.“ T lesný strážce se zlomysln ušklíbl. „To by tvoje kroky zn ly úpln jinak, když jsi p echázel p ede dve mi sem tam.“ „Tys nás špehoval?“ Lodrikovi se zablesklo v o ích, když pohlédl na nov p íchozího muže s mohutným knírem. „Nešpehoval jsem vás, to zrovna ne. Jenom jsem naslouchal.“ „A p itom pochodoval sem tam,“ doplnil Valjakov, jenž položil mechanickou ruku na rukoje šavle a vesele se zašklebil. „Znám tvoje kroky víc než dob e.“ „Chcete m kv li tomu postavit p ed tribunál? Jenom jsem si d lal starosti. A Miklanovo vás taky hledá, pane,“ bránil se rádce. „Musíme do Ulsaru, zorganizovat oslavy a dát Tarpolu co nejd íve nového kabcara, aby si Borasgotán nemyslel, že s íší, která nemá na tr n žádného vládce, bude mít snadnou práci. Údajn prý po zmizelém následníkovi pátrá celý dv r. A poslední, co bychom te pot ebovali, jsou e i o tom, že je tadc po smrti. Doufám, že plukovník Mansk udusí všechny pochybnosti hned v zárodku.“ Lodrik sebou trhnul a vzp ímil se. „Tak dobrá. Nebudeme déle otálet s tím, emu se stejn nem žeme vyhnout, a dosadíme nového guvernéra. Už se sem dostavili všichni hosté?“ Stojko p ikývl. „Sedí v audien ní síni pokorn jako ove ky a ekají, co se bude dít. A jak m sluhové ujiš ovali, všichni jsou hrozn p ekvapení, pro bylo 15

tak najednou svoláno shromážd ní celé provincie. A propos, p ekvapení: kam se vlastn pod l náš milý Hetrál?“ „Poprosil m o dovolenou,“ vysv tlil Lodrik nep ítomnost turîtského mistrovského st elce. „Musí si prý ješt n co za ídit ve vlasti. Co p esn , to mi necht l prozradit. Jenom prohlásil, že se brzy na ja e znovu objeví u dvora v Ulsaru.“ „Ten chlap je nejlepší herec, jakého znám. Dokonale zvládá jak šípy, tak šachové tahy. Škoda, zrovna te v zim bych si s ním tuze rád dal tu a tam n jakou parti ku,“ zalitoval rádce. „Je skv lé, že je vždy tak klidný,“ chválil ho i Valjakov. „Jasn že je klidný,“ zasmál se Stojko. „Vždy je p ece n mý.“ „Což by leckomu jinému ob as taky nijak neuškodilo,“ zabru el t lesný strážce. „M li bychom jít.“ T i muži vyšli z šermírny, prošli slavnostním nádvo ím a zamí ili ke guvernérovu paláci. Když budova p išla o poslední zbytky ozdob z lístkového zlata, vypadala mnohem nenápadn ji než p edtím: velká šedá kostka s prostorným balkónem, obestav ná mramorovými sochami bojovník p ipomínajícími slavné vále né asy království. P i pohledu na kamenná zobrazení boj a bitev Lodrik doufal, že se do takového druhu vy izování spor nikdy nezaplete. Ani osobn , ani jako vládce Tarpolu. Cestou ke dve ím se jim s hvízdotem prohán l kolem uší ledový vítr. „V Granburgu vás nepochybn bude zastupovat Miklanovo, že ano?“ dohadoval se Stojko, když vcházeli do vstupní haly. Podpatky jejich bot hlasit dun ly na mramorové podlaze. „Abych ekl pravdu, jednu chvíli jsem myslel na Norinu,“ p iznal se guvernér. „Cože? To p ece nemyslíte vážn , pane,“ vyhrkl Valjakov. „Nem jte strach,“ bránil se mladík s úšklebkem. „Protože jsem si okamžit domyslel, že rozhodnutí, aby místo guvernéra obsadila mladá žena, by vyvolalo úpln stejnou reakci i u brojak a ostatních obyvatel provincie, rychle jsem od této myšlenky zase upustil.“ T lesný strážce si oddechl tak hlasit , aby to všichni slyšeli, urovnal si šavli a na vte inu vd n p iv el o i. Stojko se nahlas rozesmál. „Valjakove, ty jsi možná dobrý t lesný strážce, ale diplomat by se z tebe nikdy nestal.“ „Ne, tím bych se nikdy nestal,“ odv til oslovený. „Neumím po ádn lhát.“ „Má to snad znamenat, že diplomati jsou lhá i?“ rádce na n ho nep estával dorážet a v o ích mu pobaven zajisk ilo. „No, v tšina z nich rozhodn ano,“ vyhnul se bojovník p ímé odpov di. „Už kv li svému ú adu. A te toho nechme. Naše hádání je tímto u konce.“ Stojko se usmál na guvernéra. „Co by z nás bylo, kdybychom neposlouchali hlas rozumu, pane, nemám pravdu? Náš starý dobrák Valjakov je vždycky p ipraven pustit se ve vší po estnosti do d kladné vým ny názor .“ 16

T lesný strážce zabru el n co, co vzdálen p ipomínalo jistý neslušný výraz. „Tak už toho nech, Stojko,“ zasáhl Lodrik a pot ásl hlavou. „Už žádné spory a hádky. Te ne.“ Ov il si, jestli mu šedá guvernérská uniforma ozdobená zelenými výšivkami a st íbrnými š rkami, pásky a etízky správn sedí. „Jestli se vám ješt bude chtít, tak pozd ji, ale ne te . Sluší mi to?“ „Dokonale,“ pochválil Stojko guvernér v vzhled. Valjakov p ikývl. Vystoupali po schodech nahoru a vstoupili do audien ního sálu, v n mž se shromáždili poslední dva zbylí granburští šlechtici a osm brojak . ady mocných v provincii d kladn pro ídly po exekucích následujících, poté co bylo odhaleno spiknutí proti guvernérovi. Na levé stran ela stolu sed l Ijuša Miklanovo, jediný brojak, který nezkušeného guvernéra od po átku vytrvale podporoval. Z podpory se vyvinulo n co jako p átelství. Vousatý muž Lodrika nau il chápat mentalitu obyvatel zdejší provincie, pomohl mu p iblížit se lidu a na vlastní o i vid t obavy a starosti prostých lidí. Bez pomoci p átelského velkostatká e by se tadcovi jen st ží poda ilo uvést v ci do pohybu. Navíc, což bylo pro Lodrika nemén d ležité, Miklanovo m l nejkrásn jší dceru na celém kontinentu. Guvernér však nespat il pouze p átelské tvá e. Lodrik mezi hosty objevil i výrazný supí nos Tareka Kolského. Hara¢ vypadal mezi všemi dob e živenými muži jako vysušený strašák do zelí, jenž má na sob plandavé drahé šaty. Guvernér p esto ani na vte inu nepochyboval o tom, že na pole, kde by Kolskoj stál, by neusedla jediná vrána. Šlechticovy pichlavé o i se lov ku zabodávaly až do morku kosti. Kolskoj byl jediný, o n mž všichni v d li, že i on se podílel na spiknutí, proti n mu však neexistoval jednozna ný d kaz viny. A práv on byl jako nejvýznamn jší místní šlechtic mluv ím provin ního shromážd ní. Grémia, jež dosud nebylo nikdy svoláno, ani za Jukolenkových as , ani pod Lodrikovým vedením. Kolskoj trhl hlavou. Na okamžik se mu v o ích objevila irá, neskrývaná nenávist, která rychle ustoupila výrazu falešného p átelství. „Ct ní pánové, povsta te,“ zvolal Kolskoj a zvedl se. „Guvernér Granburgu, hara¢ Vasja, má tu est vás zde p ivítat.“ Šlechtici a brojaci se hbit zvedli, jen aby se pak kabcarovu zástupci hluboce uklonili. Lodrik krá el podél stolu a zamí il do ela, t sn vedle n ho se držel pozorný Valjakov. Stojko ud lil sloužícím u dve í n kolik pokyn a s menším zpožd ním je následoval. Guvernér z stal chvíli stát u své židle, pozorn si zrakem zm il p ítomné a pak se posadil. Teprve nyní mohli usednout i hosté, p esn jak žádala etiketa. „Jsem moc rád, že vás zase vidím, Ijušo,“ pozdravil Lodrik tiše p ítele. „Jste p ipravený na nadcházející velký výstup?“ 17

Brojak se lišácky pousmál. „Nem žu se do kat, až uvidím, jak se budou tvá it.“ „Musím si rychle ješt n co p e íst, potom budeme moci za ít. Máte u sebe tu knihu, o kterou jsem vás prosil?“ Miklanovo mu ji podal. Sloužící p inesli poháry a džbány s pivem, zatímco se Lodrik p ehrabával v tlustém svazku plném r zných akt, na pohled zcela zahloubaný do paragraf . Budil dojem, že ho muži sedící u stolu v bec nezajímají. Po chvíli zvedl hlavu, sklapl knihu a op el se lokty o st l. „Nesmírn m t ší, že tolik z vás vyhov lo mému pozvání. Musím vám oznámit adu v cí, která v tšinu z vás, ct né panstvo, zcela jist pot ší.“ „Soudím, že guvernér s oblibou žertuje.“ Kolskému se ve tvá i objevil ned v ivý výraz. „Že by snad sedláci dostali ješt další výhody? Já už mezitím pomalu nevím, z eho zaplatím chod domácnosti, tak málo mi te odvád jí.“ Lodrik na n j klidn pohlédl modrýma o ima. „Ne, to jsem nem l v úmyslu, hara¢i. Budu muset odjet z provincie.“ Síní se rozlehl polohlasý šum. „Alespo na as. Nový kabcar m chce vid t.“ „A kdo bude b hem vaší nep ítomnosti ídit provincii?“ vyptával se opatrn jeden z brojak . „Normáln , tedy jak je p edepsáno, p ebírá ú ad nejvýše postavený šlechtic v provincii,“ odv til Kolskoj, v hlase mu zaznívala radost i nenávist, jedno p es druhé. „Tedy já, pokud správn chápu podstatu v ci, guvernére. Nebo ne? P ehlédl jste snad n koho p i té istce?“ „O tom si hned promluvíme. Nejd íve vám však podám vysv tlení, pro jsem znovu povolal k životu provin ní shromážd ní.“ Lodrik položil pravou ruku na tlustý svazek. „Smyslem a cílem tohoto grémia je umožnit pravidelné setkávání všech t ch, kdo mají v provincii rozhodující slovo. Tito lidé si p i n m vym ují názory, hovo í o t žkostech a snaží se nalézt ešení, které by všechny uspokojilo.“ Nikdo z muž sedících u stolu se netvá il p íliš nadšen . „Jaký druh t žkostí máte na mysli, guvernére?“ zeptal se jeden z velkostatká . „Inu, kdyby se vyskytly problémy se sedláky nebo kdyby nap íklad zavládla nejistota, jak by se n co dalo co nejlépe vy ešit,“ prohodil Lodrik neur it . „Až tak konkrétn vám to nedovedu íct, ale nepochybn se vždycky objeví n co, co by bylo možné probrat v širším kruhu.“ „My si své záležitosti spravujeme sami a docela to zvládáme, jak si myslím,“ nadechl se Kolskoj po chvilce ml ení. „Když se chceme sejít, sejdeme se. Ale provin ní shromážd ní? Nevím, guvernére, nejsem o správnosti této vaší myšlenky zcela p esv d en. Nevidím v ní žádnou…“ „Výhodu?“ sko il mu Lodrik do e i. „Já vím, jak moc vám záleží na vašich výhodách, hara¢i. Ale v tomto p ípad by m li výhodu všichni, ne pouze n kte í jednotlivci. O provin ním shromážd ní nebudeme více diskutovat, bude se konat 18

jednou m sí n , a sice vždy prvního. Kdo se nebude moci dostavit osobn , pošle za sebe zplnomocn ného zástupce a sto vaslec jako pokutu. Jsem si jistý, vážení pánové, že všichni toto grémium velice brzy pln doceníte.“ Kolskoj se demonstrativn op el zády o op radlo židle a zadíval se na sv j pohár, elisti mu mlely naprázdno. „A nyní mám pro vás další, mimo ádn p íjemné p ekvapení. Jak ct né panstvo vidí, z stala u stolu jedna židle prázdná. V žádném p ípad za to nem že nepozornost služebnictva, ale já jsem jim to osobn na ídil.“ Guvernér kývl na sluhy u dve í a ty se okamžit otev ely. Brojaci a šlechtici se k nim zv dav oto ili. Na prahu stála Norina. M la na sob tmav rudé šaty se zlatými výšivkami, sahající až k zemi, a k nim slušivé vysoké erné boty. Dlouhé erné vlasy jí povlávaly na ramenou a lemovaly p vabný obli ej. Na hrudi jí spo íval amulet s erným kamenem, který jí Lodrik v noval. Mírn zešikmené hn dé o i odvážn pohlédly na muže, rozesazené kolem stolu. Hlavu m la mírn natr enou vzh ru a dávala najevo odhodlání nikomu neustoupit ani o pí . P estože na mladé, urostlé žen nebylo na první pohled patrné žádné vzrušení, guvernér p esto post ehl, že se jí malá jizva na pravém spánku rýsuje mnohem výrazn ji. Srdce jí tedy bušilo rychleji než obvykle. „Vážení pánové, znáte z ejm Norinu, dceru brojaka Miklanova,“ prohlásil Lodrik a vstal. P ešel k mladé žen a zavedl ji k volnému místu, kde se Norina posadila. „Co,“ zasy el Kolskoj, „co to má znamenat? Žena? Tady mezi námi?“ „Máte vynikající post eh, hara¢i,“ pochválil ho Stojko a se smrteln vážným výrazem v obli eji si p ejel rukou po kníru. N kolik brojak se ušklíblo. Jiní se k e ovit rozkašlali. „Jak všichni p ítomní v tomto sále v dí, Norina Miklanovo je správkyní pozemk , které v minulosti pat ily spiklenc m,“ vysv tloval Lodrik, jenž se o ividn dob e bavil. „A jako taková má nárok na to, aby byla sou ástí tohoto grémia. Pozvednu ji do stavu brojak .“ „S prominutím, guvernére, te už ale rozhodn zacházíte p íliš daleko!“ Kolskoj vysko il ze židle, op el se rukama o st l a p edklonil se. Zdálo se, že hodlá probodnout Lodrika svým pichlavým pohledem skrz naskrz. Valjakov p iložil ruku k rukojeti šavle. „Vy jste už n kolikrát prokázal své… myšlenkové bohatství a nápaditost, ale tohle nestrpím. Aby se n jaká žena stala brojakem, to je zcela nep edstavitelné a v d jinách Tarpolu nemá n co takového obdoby. Vždy ani nevíme, jak bychom m li ženu v takové pozici oslovovat.“ „Broja ka,“ pronesla Norina p átelsky a mile se na rozvášn ného šlechtice usmála. „ ekn te své dce i, aby držela jazyk za zuby, když mluví dosp lí,“ obo il se Kolskoj na Miklanova. 19

„ ekn te jí to sám, hara¢i,“ odv til vousatý muž klidn . „Jste na to dost starý.“ Kolskoj se zvolna oto il k mladé žen . „M la byste co nejrychleji odjet zpátky na statek svého otce a krmit ku ata, jak by se na vás slušelo. Tím, co tu d láte, porušujete všechny zákony.“ „V tom se mýlíte,“ p ihlásil se Lodrik o slovo a ude il dlaní na knihu. „V žádném z tarpolských zákon nestojí, že by ženy nesm ly mít takové postavení. Hovo í se sice pouze o mužích, ale nikde není uvedeno, že je taková v c ženám zakázána.“ „To nem že být pravda,“ odporoval šlechtic. „Chcete tím snad íct, že já, guvernér a královský ú edník, zástupce kabcara, jsem lhá ?“ Lodrikovi se nebezpe n zablesklo v o ích. „Nebo jsem vám špatn rozum l?“ „Cht l jsem tím íct, že jste ur it nepátral dost d kladn .“ Ch ípí supího nosu se zachv lo. „Nebo jste n co p ehlédl, guvernére. Vy chcete tak velké pozemky se vší vážností natrvalo sv it do rukou nezkušené dívky? Sedláci na ní budou za chvíli štípat d iví.“ „Já mám už dlouho na starosti velkou ást otcova majetku,“ podotkla Norina. Op t se mile usmála a položila ruku na amulet. „Vím, na co je nutné dávat pozor.“ „Vy nevíte v bec nic,“ odsekl Kolskoj opovržliv . „Držte se v mezích slušnosti, hara¢i,“ ozval se Miklanovo. „Hovo íte s mou dcerou, ne se svým poddaným.“ „A vy jste jenom brojak, ne šlechtic, takže taky myslete na to, s kým mluvíte, Miklanovo. Máte št stí, že máte vlivné p átele, jinak byste se neodvážil použít v i mn takový tón.“ „A od jisté exekuce, od níž ješt neuplynulo moc asu, váš vliv v pravém slova smyslu zem el,“ odv til brojak. „Pánové,“ Lodrik pozvedl ruce, „umírn te se. Hovo me trochu mén hlasit .“ „Mám k vám jen jeden dotaz, guvernére,“ ekl Kolskoj a o i se mu zúžily. „Opravdu chcete v lenit toto d v e do našich ad?“ Guvernér neodvrátil zrak a p ikývl. „To jsem práv te ud lal. Navzdory vašemu protestu.“ „To bude mít d sledky, které vás budou stát ú ad,“ slíbil hara¢ tiše a posadil se. Rázem vypadal zcela klidn a uvoln n , jako by v bec nedošlo k n jakému sporu. Lodrika šlechticova slova podráždila, Stojkovi se na tvá i zra ilo p ekvapení a údiv. V místnosti zavládlo ticho. Nikdo z muž se neodvážil pohnout, napít se nebo n co íct. „Dobrá.“ Mladému muži se vrátila duchap ítomnost. „P ejd me k dalšímu p ekvapení. Jak jsem již oznámil, odjedu z provincie, abych se setkal 20

s nastávajícím kabcarem, který si p eje podat obšírnou zprávu o povstání a o spiklencích. A aby provincie nez stala bez dozoru, ustanovím nyní svého zástupce.“ Kolskoj p itiskl kone ky prst levé ruky k pravým, naklonil se k sousedovi a za al se s ním tiše na n em domlouvat. „Rozhodl jsem se, že místo m bude provincii spravovat schopný muž, který mi velice pomohl.“ Lodrik povstal a položil Miklanovi ruku na rameno. „Po dobu mé nep ítomnosti m bude ve funkci guvernéra zastupovat Ijuša.“ Beze slova a jako kdyby práv na to ekal, Kolskoj vstal, odvázal od opasku vá ek a hodil ho na st l. Potom se oto il na podpatku a vyšel z audien ní sín . Druhý šlechtic rovn ž položil na nalešt nou plochu stolu vá ek a následoval hara¢e. „To nezna í nic dobrého,“ zabru el Stojko a zadíval se za ob ma muži. „Alespo te víme, že bitevní linie jsou jasn vyty ené.“ Lodrik si rychle vym nil pohledy s Norinou a pozvedl pohár. „Na mého nového zástupce a nového kabcara. Nech je Ulldrael obš astní dlouhým životem!“ Brojaci si p ipili a vyprázdnili poháry, zatímco Lodrik v rádce rozev el vá ky a p evrátil je naruby. Na st l se s cinkáním vysypaly zlaté mince. „Sto vaslec , p edpokládám?“ zeptal se Lodrik a ot el si ústa. Stojko p ikývl.

!

Pr vod jezdc se verstu za verstou blížil k cíli. Na ele jela rozložitá postava na b louši, jehož srst byla poseta tmavšími skvrnami. Hlavu a t lo jezdce halily hu até, drahé kožešiny. Za ním následovalo dalších p t muž , kte í se proti drásavému chladu chránili obdobným zp sobem. Obrysy jejich t l nazna ovaly, že jsou možná až dvakrát statn jší než pr m rn urostlí lidé. Nedaleko za nimi svišt ly dvoje san . Na prvních z nich sed li další dva cestující, na druhých byl pravd podobn pod velkou lodní plachtou ukryt proviant a jiné vybavení. Záv r zástupu tvo ilo op t patnáct jezdc na koních. Vlajky, praporce nebo jiné podobné v ci byste hledali marn , náhodný pozorovatel by nem l podle eho zjistit, s kým má tu est. Jedna v c však byla jistá: cestující nepat ili k chudým obyvatel m této zem .

21

Jeden strohý rozkaz a elo pr vodu zrychlilo tempo, san nabraly na rychlosti. Sníh vysoko odletoval od kopyt, sanice svišt ly po b lostné sb hové pokrývce. Obloha nabrala tmav šedou barvu, na zem se pozvolna snášela noc. Matuc si p itáhl šál úžeji k obli eji, potom si urovnal kožešinovou kapuci, až mu byly vid t pouze hn dé o i. Byla to však zbyte ná námaha. Zdálo se, že si tarpolský chlad vždycky n kudy najde cesti ku a pronikne pod šaty. Dokonce i ty i vrstvy dek a kožešin, do nichž byl zachumlaný, p inášely pouze nepatrné zlepšení. Pon kud postarší bývalý p edstavený jednoho z Ulldraelových klášter zatínal zuby a kladl si otázku, jestli kon vydrží takové tempo delší dobu. Oproti p vodnímu asovému rozpisu nabrali zna né zpožd ní, ale všechno, co se jim mohlo v pr b hu cesty n jak pokazit, se také skute n pokazilo. P estože se Matuc zpo átku snažil zvládnout trasu z Kurašky až do Granburgu na h betu kon , už t etího dne spadl ze sedla a p i pádu si zlomil rameno. Celý týden se potácel v bezv domí. Když byl op t schopen vydat se na cestu, pocítila jezdecká družina v plné mí e následky typického tarpolského podzimu provázeného nes etnými lijáky, které p em nily všechny cesty na rozb edlé bažiny. ty i kon bídn zahynuli, protože se jim zkazilo krmivo. Belkala, mladá kn žka boha Lakastry z Kensustrie, onemocn la následkem nezvykle chladného podnebí a n kolik týdn trp la velice t žkým nachlazením. Mnich se od ní po celou dobu ani nehnul. Jediný, kdo vzdoroval jako skála všem útrapám, byl Nerestro z Kurašky, len ádu vysokých me . Svalnatý vále ník v nejt žším brn ní, jaké Matuc kdy v život spat il, se podle všeho vyzna oval neot esitelnou nezlomností. Bez jeho výdrže a železné disciplíny rytí ových muž by celá cesta byla už dávno u konce. Následkem etných zdržení dojedou do Granburgu pozd ji, než plánovali. Matuc se obával, že p ijedou p íliš pozd . Družina ne ekan zabo ila a zamí ila k jedinému statku široko daleko. Belkalu zm na sm ru probrala z d ímot. „Co se d je?“ zeptala se polohlasn . „Pro jsme sjeli z hlavní cesty?“ Matuc se pokusil pokr it rameny, což se mu kv li p emí e kožešin moc neda ilo. „Nemám tušení, ale rytí i se z ejm zdá, že je moc velká tma.“ Jezdci a san se sjeli blíže k sob a zvolnili rychlost. Pozorní psi se rozšt kali a varovali obyvatele statku p ed p íchozími. Z domu vyšel ustaraný sedlák, za ním postávalo n kolik mladých muž . V rukou drželi hrubé klacky a nep átelsky si prohlíželi ne ekané návšt vníky. Nerestro zarazil kon a sundal si kapuci. „Zdravím t , sedláku. Já jsem Nerestro z Kurašky, rytí ádu vysokých me boha Angora. Pot ebujeme na noc p íst eší. Takže nám dej k dispozici sv j p íbytek a my se ti za p átelské p ijetí bohat odm níme.“

22

Mnich si tiše povzdechl. Vždycky když rytí n co ekl, mluvil panova n , jako by se vše rozum lo samo sebou. Budil dojem, že si ani nedokáže p edstavit, že by se mu n kdo zdráhal vyhov t. „Jednou se pou í a uv domí si, že není tarpolským kabcarem,“ zašeptala Belkala Matucovi. Snadno si domyslela, co se mu honí hlavou. Sedlák p imhou il o i. „A kdybych nem l místo, pane?“ Nerestro se postavil ve t menech, takže se mu u pasu z eteln rýsoval me . „Pak bychom si prost n jaké místo ud lali sami, sedláku. Mám za sebou dlouhou cestu, mí muži i kon jsou vy erpaní. Nemám chu poušt t se do dlouhého dohadování.“ Matuc usoudil, že se tato slova dají vyložit r zným zp sobem, jak kdo práv chce. Mladí muži sev eli klacky pevn ji v rukou, ale sedlák jen p ikývl. „Kdybyste p ijeli se zlými úmysly, stejn bychom vám podlehli. Takže vstupte. Zave te kon do stodoly.“ „D kuji. Tvá námaha a moudrost budou odm n ny, až budeme odjížd t,“ slíbil rytí a sesko il pružn ze sedla. Teprve po n m sesedlo i p t rytí ových pr vodc , jejich pohyby doprovázel jemný kovový cinkot. Belkala s Matucem se zvedli a se ztuhlými, promrzlými údy se vydrápali ze saní. Vnit ek statku se zaplnil lidmi. N kdo p iložil na ohe pár polínek d eva, ve velké místnosti, v níž rodina p es den pobývala a v níž i spala, se výrazn oteplilo a návšt vníci mnohem z eteln ji pocítili únavu, která je zmáhala po dlouhém cestování. Sedlákovi synové pozorovali se sm sicí zv davosti a ned v ry cizince, kte í se najednou roztahovali v jejich dom , vnesli dovnit zimu a sníh a sami si vymohli pohostinství. Kožešiny nových obyvatel statku popadaly na zem. Statká ov rodin se otev el pohled na šest pe liv vypracovaných brn ní s drahými rytinami. Za jedno jediné z t chto brn ní by si lov k mohl koupit deset takových statk v etn dobytka, eledín a d ve ek. „Co máš k jídlu, sedláku? Máme hlad. Horká polévka by zcela sta ila, aby nám vyhnala z t la chlad,“ zahalasil Nerestro a p ipojil se k Belkale a Matucovi, kte í postávali p ed krbem a natahovali ruce k ohni, aby se jim prsty zah ály na normální teplotu. „Uvidím, co m žu d lat, pane,“ odpov d l sedlák. „P estože nemáme moc zásob, polévku vám ur it dokážeme nabídnout.“ Dve e se otev ely a do místnosti vešlo n kolik zbrojnoš , kte í na rytí v pokyn za ali zbavovat vále níky kovových pancí . Rozpínali p ezky a emeny, protahovali kožené pásky o ky a odstra ovali spojovací lánky. Celá procedura zabrala pom rn dlouhou dobu. Sedlákovi synové s rostoucím údivem sledovali pohyby zbrojnoš a jejich po ínání. 23

Nerestro nakonec z stal stát p ed ohn m, od ný pouze do prošívaného kabátce. Lehce zahýbal rozložitými rameny, zakroutil nakrátko ost íhanou hlavou a protáhl si svalnaté ruce. Belkala si mezitím p isunula židli k ohni a posadila se t sn vedle zdroje tepla. Ženiny tmav zelené vlasy okamžit vzbudily zájem sedlákových syn . Ti se tísnili v kout místnosti a n co si mezi sebou tiše šeptali. Matuc se op el hlavou o st nu, vypadal, jako by spal vestoje. „Zítra budeme v Granburgu,“ slíbil rytí žen a p ejel si rukou po dlouhých, sv tlých vousech, které mu jako tenký proužek zlata povlávaly od brady až na hru . „Potom bude moci bratr p ítel erveného vína dovést své poslání do konce.“ „A až bude po všem, odsedí si rok ve v zení ve vašem hrad ,“ dodala Kensustriánka. „To p ed sebou nemá moc hezké vyhlídky.“ „Za to si m že jenom on sám, ekl bych. A já ani ve snu nehodlám odpustit tomu mnichovi jeden jediný den ve v zení.“ Pohlédl na kn žku, v o ích se mu zrcadlily plameny z krbu. „Nezapomínejte, že jste kv li jeho chlastání mohla um ít. Rad ji si to ani nechci domýšlet. Takové plýtvání krásou.“ „Up ímn d kuji.“ Belkala se lehce uklonila. „Angor mi pozd ji na ídil, abych bratra p ítele erveného vína doprovázel. A když mi m j b h uložil takovou povinnost, tak ji taky splním.“ Lehce Matuce nakopl a Ulldrael v mnich se polekan probral z d ímot. „Tak co? Kdy nám n co ekneš o tom úkolu, který je tak d ležitý, že Angor osobn vy lenil jednoho ze svých nejlepších bojovník , aby ti stál po boku?“ Bývalý p edstavený kláštera si promnul o i, posadil se ke stolu a hluboce si povzdechl. „Už jsem vám to íkal n kolikrát a zopakuji to ješt jednou: dovíte se to, až budeme v Granburgu.“ Podíval se na d ev ný talí , který p ed n j selka postavila. „A chovejte se v i mn pon kud uctiv ji, jak se na rytí e sluší.“ Nerestro se hlasit rozesmál. „Chovám se tak, jak se sluší a pat í na rytí e ádu vysokých me , když stojí tvá í v tvá odsouzenému zajatci.“ Hlas mu p etékal výsm chem a odporem. „Angor mi nena ídil, abych t m l v lásce, ale abych t dovedl tam, kam chceš, brat e p íteli erveného vína. Já tento úkol splním, ale nic víc ode m ne ekej.“ Kensustriánka p iložila do ohn další polínko. Po celou dobu, co byli na cest , nebraly t enice mezi ob ma muži konce. V duchu obdivovala klid a vyrovnanost, s jakou Matuc snášel rytí ovo neustálé oso ování. Zdálo se, že je považuje za sou ást trestu. Nerestro nijak neskrýval, že k mnichovi poci uje odpor, který as od asu p ekra oval hranice vysloveného nep átelství. Zcela na rozdíl od vst ícnosti, kterou projevoval v i kn žce. Žádná hlasitá slova, žádné napomínání, žádné dvojsmyslné narážky na boha Lakastru.

24

Belkala jen doufala, že Matuc neztratí poslední zbytky trp livosti a ne ekne rytí i od plic, co si o n m myslí. Kdyby k tomu došlo, nejspíš by mnicha donesli do Granburgu rozsekaného na n kolik kus . Než mohla p ijít na adu další jedovatá slovní vým na, p inesly sedlákovy dcery do místnosti hrnec, z n hož se ješt kou ilo, a naložily jeho obsah do p ichystaných talí . Jakmile se panstvo beze slova posílilo, odnesly ba atý hrnec do stodoly, kde se zbrojnoši vrhli na svou ást ve e e. „Ulldrael moudrý a spravedlivý nech ti pod kuje za tvou velkomyslnost a odm ní t za námahu,“ pod koval selce Matuc. „Nech t provází Ulldraelovo požehnání.“

* * * Postarší žena se plaše usmála. „Lakastra, b h jižního v tru a lidského poznání, nech chrání tebe i tv j d m. A ti dop eje bohatou sklize ,“ pronesla Belkala p átelsky, p iložila pravou ruku k srdci a levou podala selce. Ta vrhla na Kensustriánku mírn zmatený pohled, ale uchopila podanou ruku a opatrn jí pot ásla, aniž by cizinku spustila z o í. Asi se obávala, jestli na ni žena nezaúto í. „Angor, b h války a boje, lovu, estnosti a slušnosti, si vybral tv j d m a obš astnil t osobní p ítomností jednoho ze svých služebník . Považuj si to za est.“ Nerestro blahosklonn pokynul hlavou, zatímco si rukou uhlazoval vous a pod stolem si protahoval nohy. Selka se uklonila a zmizela ve dve ích p ilehlé kuchyn . „P esn to je rozdíl mezi našimi bohy,“ pronesl mnich bezprost edn poté k rytí i. „Vy v íte, že m žete o všem a o všech rozhodovat, a to jenom proto, že za sebou cítíte Angora. Díky tomu se chováte nafoukan , a proto vás prostí lidé nevidí rádi.“ „Tys už zase popíjel, brat e p íteli erveného vína?“ prohodil vále ník posm šn . „Moji pachtý i jsou se zp sobem, jakým s nimi zacházím, velice spokojení.“ „Ti možná ano. Ale co zdejší lidé?“ Matuc se rozhlédl po zakou ené místnosti. „Nast hovali jsme se sem, protože jsme je k tomu donutili, ne že by nás sami pozvali. Vy jste té rodin dokonce vyhrožoval. Co byste d lal, kdyby nám odmítli dát stodolu k dispozici?“ Belkala si op ela hlavu o ruce a vy kávala, co na to rytí odpoví. Nerestro rukou pevn sev el jílec me e. „Ale oni nám nocleh neodmítli.“ „Na to se vás neptal, Nerestro z Kurašky,“ vmísila se kn žka do hovoru. „Co by se stalo, kdyby sedlák projevil odvahu a odmítl vyhov t?“

25

„Já jsem ádový rytí a jsem povinován sloužit vyšším cíl m.“ Muž v obli ej potemn l. „Kdybych t nechal zmrznout v té zim , selhal bych a zklamal bych tím svého boha, který mi tento úkol osobn uložil. A to v žádném p ípad nep icházelo v úvahu.“ Konec pochvy me e dopadl zt žka na podlahu. „Dnes v noci bychom se zde ubytovali, a už tak nebo jinak. Nic víc k tomu nehodlám dodávat. Ale tak, jak se situace vyvinula, je to pro všechny rozhodn lepší.“ „Vy jste neomalený domýšlivec.“ Matuc tato slova p ímo vyplivl z úst. „Vy byste jim skute n ublížil.“ Nerestro se zlomysln usmál. „A ty jsi d vod, pro tu jsme. Kdybych musel n koho zabít, byl bys spoluviníkem. Na to nezapomínej, mnichu. Jak to tak vypadá, tv j b h se spojil s tím mým, a už k tomu m li jakýkoliv d vod. Doufám, že se n kdy dovím pro .“ Povstal, obrátil se k ob ma spole ník m zády a postavil se p ed krb. „Je mi to líto,“ pronesla Belkala polohlasn . Matuc k ní udiven obrátil tvá . „Co je vám líto?“ „To, jak s vámi zachází. Je to tak ponižující.“ Ulomila si kousek chleba a pomalu z n ho ukusovala. Ženiny o i jemn spo inuly na mnichovi. „Jsem jeho zajatec a provinil jsem se škaredým, odporným zlo inem,“ vyhlásil Matuc po chvíli. „Docela mu rozumím a dodnes po ádn nechápu, co to tehdy do mn vjelo. Myslím, že jsem si jeho chování zasloužil.“ „Zasloužil jste si, aby s vámi nezacházel p íliš dob e. Ale kdyby s vámi mluvil p átelšt jším tónem, moc by to nám všem b hem cesty zvedlo náladu. Beztak se už pokazilo tolik v cí, že i já pomalu za ínám cítit rozpaky. Bu nemají Ulldrael, Lakastra a Angor v úmyslu poskytnout nám ani špetku pomoci, nebo nám n co velmi mocného klade do cesty jeden kámen za druhým.“ Mnich p imhou il o i a p emítal. „Co by mohlo být mocn jšího než Ulldrael? Nebo dokonce než ti t i bohové dohromady?“ Rukama si p ejel po obli eji. „Nic takového neexistuje.“ „Já nevím,“ odv tila kn žka obez etn . „Po tom, co jsem se od vás doslechla, je ona hrozba, která uvrhne celý kontinent do zkázy, stále blíž a blíž, nebo snad ne? Co když to jsou první p edzv sti? Co když n co, a je to, co chce, zvolna sbírá síly a snaží se nás zbrzdit?“ Sev ela ruce udiveného Matuce v dlaních. „Musíme si pospíšit. A nesmíme p ipustit, aby nás cokoli zastavilo.“ „Vy si opravdu myslíte, že všechny naše t žkosti, nemoci, pád z kon , neuv iteln rozbahn né cesty, že by to všechno mohlo být dílem n jaké zlé moci?“ Z mnichova hlasu bylo z ejmé, že o tom stále není p esv d ený. Navíc ho zmátl ženin dotyk. Její k že p ipomínala chladivý samet, jantar v jejích o ích mu pronikl hluboko do duše stejn jako tehdy v hradním v zení. Srdce se mu divoce rozbušilo. „Já nevím.“ Belkala pustila mnichovy ruce. „Jestli je tomu tak, musíme zabránit, aby se situace dále zhoršovala.“

26

„Pot ebuju si lehnout, jsem hrozn unavený,“ vykoktal ze sebe Matuc a zamí il ke dve ím. „Dobrou noc.“ Belkala zvedla ruce na pozdrav, Nerestro dále zíral do plamen . Oni dva z stali v místnosti jako jediní. Kolem nich se rozší ilo zvláštní, neklidné ticho. D evo v ohni tiše praskalo, ze stodoly k nim doléhalo mumlání muž a zvuky dobytka, jemuž se necht lo spát. Kensustriánka pohlédla na rytí e. „P ála bych si, kdybyste byl k Matucovi aspo trochu hodn jší.“ „A já bych si p ál, aby mi m j b h nikdy nesv il takový úkol,“ odsekl Nerestro, ani se neoto il. „Jsem p ipraven táhnout s vlajícími prapory do boje, vrhnout se po hlav do každé šarvátky, ale hrát zachránce n koho, kdo ve skute nosti pat í do v zení, to je mi z duše odporné. Mnich dokonce trval na tom, abychom jeli krajem bez vlajek a prapor . Jako n jací žebráci. Kdybych potkal n kterého ze svých ádových brat í, ur it by se mi vysmál.“ „Možná si Angor práv proto na vás vymyslel takovou zkoušku, ne?“ prohodila Belkala mírn . „Úkol, jaký nedokáže zvládnout kdejaký len vašeho ádu.“ Te se už rytí p ece jen oto il. „To od vás bylo nesmírn obratné, Belkalo. A nyní mi prozra te, co o tom tajemném poslání bratra p ítele erveného vína víte. Myslím si, že vás do celé záležitosti ur it zasv til.“ Zk ížil ruce na rozložité hrudi. Když se ji pokusil spoutat pohledem, žena se rytí ovu pátravému zraku rychle vyhnula. „Ne ekl mi nic konkrétního,“ odpov d la váhav . „Nejspíš v Granburgu n koho hledá.“ Ve vále níkov hranatém obli eji se objevily známky triumfu. „Já to v d l!“ Ruce mu sklouzly po širokém opasku a sev ely st íbrnou p ezku. Jako hora se ty il p ed útlou, k ehce vypadající Kensustriánkou a shlížel k ní. Potom se pousmál. „Takže on n koho hledá. A co pak má ud lat?“ Žena pokr ila rameny. „To mi necht l íct. Je nesmírn zdrženlivý.“ Nerestro popošel o krok vp ed a pod epl, aby se díval Belkale p ímo z o í do o í. „Ur it mi íkáte celou pravdu, princezno z pohádkové zem ? Nem žu se zbavit pocitu, že mi n co zatajujete.“ Poda ilo se jí vykouzlit v obli eji udivený výraz. „To bych se nikdy neodvážila. Na to mám p íliš velký strach z vašeho… velkého milosrdenství, kdybyste n kdy zjistil, že jsem vás obelhala.“ „Já že bych vás potrestal? Jak jste na to jenom p išla?“ Rukou ji pohladil po obou tvá ích. „To bych nikdy neud lal. Na to jste mi p íliš p irostla k srdci. P ál bych si, abych místo n ho chránil vás.“ Vstal, posadil se ke stolu a vytáhl z pochvy aldoreelskou epel. V zá i ohn se zalesklo ost í, drahokamy se zat pytily a vydávaly nadpozemskou zá i. Nerestro opatrn p iložil plochou stranu epele k úst m,

27

políbil drážku na odvád ní krve a vyslovil tichou modlitbu. Potom zbra op t rozvážn zasunul do pochvy. Belkala ani na okamžik nespustila o i z rytí ova po ínání. D kladn sledovala jeho nábožné chování, aby získala p edstavu o zvyklostech p íslušník jiné víry. Od doby, kdy vyjeli, opakoval ádový rytí tento rituál pokaždé p ed tím, než se odebral ke spánku. Slova byla vždycky stejná, ani tón hlasu, jímž je pronášel, se nikdy nezm nil. Teoreticky by se i ona mohla s ním modlit, tak dokonale mezitím pochytila celý pr b h ob adu. Naproti tomu Matuc, jenž vyznával Ulldraela, celý den útržkovit rozmlouval se svým bohem, d koval mu hned za to, hned za ono, ud loval Tarpolan m požehnání nebo jim sliboval pomoc svého božího patrona. Kensustriánka nebyla tak výmluvná. Kn žka pouze lidem vy izovala, že jim b h Lakastra p eje vše nejlepší, což samo o sob sta ilo, aby to v Tarpolu vyvolalo zna ný údiv. V tšina zdejších obyvatel po ád ješt považovala zemi na jižním cípu Ulldartu za pohádkové báchorky velkohubých obchodník a tlu hub , kte í se cht li pochlubit n ím neobvyklým. Když te najednou p ed nimi stála podivná cizinka, která jim ke všemu ješt vy izovala požehnání neznámého boha, bylo to leckomu zna n nep íjemné. Kn žka nev d la, jestli jí vesni ané neublížili jenom proto, že je žena, nebo proto, že ji doprovázel zástup po zuby ozbrojených vále ník . „Vy jste se asi vrátila v myšlenkách dom , že?“ prohodil Nerestro, stojící hned za ní. „P ipadá mi to zcela pochopitelné. íká se, že Kensustrie je mírná, teplá a krásná zem .“ „Kdo to íká?“ Kn žka se oto ila, pousmála se a p edvedla své ostré špi áky. „Nedokážu si vybavit, že bych tam potkala hodn cizinc .“ „Vaše zem se v uplynulých letech nechovala k cizinc m zrovna p átelsky, ani kdybychom zabrousili hloub ji do minulosti.“ Rytí se usadil za ženinými zády a naléval jim do pohár kou ící aj. „Kasta vále ník neprostupn uzav ela hranice, vyhnala cizince pry nebo je pozabíjela, pokud je pravda, co se v Tarpolu povídá.“ Belkala uchopila pohár a usrkla z n j. „Ano, to byly pro Kensustrii velice zlé asy. Jejich kasta je sice dodnes na vrcholu spole nosti, ale už se dost uklidnili. Cizinci nyní mohou do Kensustrie op t p icházet. Už se u nás dokonce usadili emeslníci z Aldoreelu.“ „A p esto je mezi národy Ulldartu vaše zem op edena adou tajemství. Víte, co se v Tarpolu o Kensustriánech íká?“ Rytí se mírn p edklonil. „Práv proto m ve skute nosti zna n udivuje, že cestujete úpln sama.“ Belkala svraštila obo í. „Matuc mi kdysi n co nazna il, ale ješt nikdy mi to nikdo po ádn nevysv tlil.“

28

„Ohó, tak to se podržte. Lidé ze severních oblastí se zpravidla dívají na Kensustriány s ned v rou, ne-li rovnou nep átelsky. Copak jste si toho cestou nevšimla?“ „Ale ano, všimla. Jenže já si myslela, že to souvisí s mým bohem.“ Uhladila si tmav zelené vlasy a foukala na horkou tekutinu, aby ji ochladila. „Ne, v tomto p ípad jste se mýlila. Zdejší legenda o vzestupu Kensustrián vypráví, že tamní obyvatelé byli zpo átku míšenci lidí a upír . Své nesmírn rozsáhlé v domosti získali od ob tí z jiných kontinent , které vysáli a pozabíjeli. Proto je Kensustrie pokro ilejší než všechny ostatní zem .“ „To je ale odporné!“ Belkala se ot ásla. „To mi vysv tluje, pro se na m ta selka dívala práv takhle. Lakastra m z ejm chránil ast ji, než jsem si myslela.“ „Zdá se, že ano. A když ve vašich okouzlujících ústech vidím ty špi até tesáky, nep ipadají mi povída ky o upírech úpln scestné, nemám pravdu? Ale m pohádky nezajímají. Chápete, že m více zajímá vále nické emeslo. O vašich vále nících a jejich pozoruhodných zbraních jsem asto slýchával.“ Jednou rukou uchopil pohár s ajem a trochu se napil, druhou položil na st l. „Jak vaši lidé bojují? Rád bych s n kým z nich zm il síly.“ Kn žka se mile usmála. „To si dokážu docela dob e p edstavit, Nerestro z Kurašky. Zažil byste vynikající souboj. Ale já jsem se blízkosti vále ník nej ast ji vyhýbala. Je to zvláštní vrstva, p ekypují arogancí a nafoukaností v i všem ostatním.“ Kensustriánka pohlédla na rytí e. „Tak jako já, cht la jste dodat, že ano?“ Nerestro se ušklíbl. „Pokud jste doufala, že si o tom podiskutujeme, budete mít sm lu. Já nejsem Matuc.“ „Já vím,“ povzdechla si žena, „vím to až moc dob e.“ „On by vás taky nedokázal ochránit jako já.“ Položil dla na její ruku. „Myslím, že vy byste byla jediným d vodem, pro bych dobrovoln šel i na smrt, s výjimkou Angora.“ Belkala opatrn stáhla ruku k t lu. „Jménem nás všech doufám, že to Angor neslyšel.“ „Možná se práv bavil s Lakastrou a z naší rozmluvy nic nezaslechl. A když už si naši bohové dob e rozum jí, tak by se i oba v ící m li více sblížit, aspo jak si myslím,“ poznamenal rytí a op t ji uchopil za záp stí. „M li bychom využít p íležitosti.“ „Chcete íct, že vy byste cht l využít p íležitosti,“ opravila ho Belkala. „Matuc m l pravdu. Jste opravdu neomalený domýšlivec.“ Ženiny jantarové o i žhnuly zlostí. Prudce se zvedla a vyšla z místnosti. „Vezm te si kabát. Venku je zima,“ zavolal za ní Nerestro. Ob ma rukama sev el jílec me e a narovnal se. „Však já ji ješt zkrotím,“ slíbil si tiše. „D íve nebo pozd ji mi bude pat it.“

29

* * * Družina vyrazila asn zrána po rychlé snídani. ádový rytí p edal sedlákovi vá ek s padesáti vaslecy jako odm nu za vynucený nocleh. Matuc s Belkalou samoz ejm p isp li požehnáním svých boh , zatímco Nerestro jako obvykle zd raznil Angorovu nesmírnou dobrotu, když sedlákovi dovolil, aby u n j p enocoval jeden z jeho vále ník . Potom nasadili zrychlené tempo, aby co nejd ív dorazili do hlavního m sta provincie. Obloha byla ledov modrá, v t eskutém chladu jim málem zamrzal dech. Na nebi nebylo jediného mrá ku a díky tomu klesla teplota ješt níž, než tomu bylo doposud. Kn žka a mnich, sedící na saních, se mimovolné úzce tiskli jeden k druhému, aby si dodali co nejvíce tepla. Bylo vid t, že Matucovi je nezvyklá blízkost zna n nep íjemná. „D lám to jenom proto, abychom neumrzli,“ pronesl po chvíli. „Abyste si to nevykládala n jak špatn .“ „Copak jsem si na n co st žovala?“ zeptala se Belkala mírn . „Jsem vd ná za každou kapku tepla.“ Žena se k n mu p isunula ješt blíž. „Nevykládejte si to špatn . D lám to jenom proto, abychom neumrzli.“ Tmav zelené vlasy, vykukující zpod kapuce, které vítr jízdou rozevlál, lechtaly Matuce na špi ce nosu. Mnich s velkým p emáháním objal kn žku pravou rukou kolem ramen. V duchu p emítal, jestli Belkala není sou ástí zkoušky, kterou mu Ulldrael z n jakého d vodu uložil. Když p išlo na v k, klidn mohl být otcem mladé Kensustriánky, p esto cítil, že ho n jakým zvláštním zp sobem p itahuje. Vysv tloval si to tím, že je jí vd ný za pomoc a že se jí tím cítí zavázaný. Žena ho vysvobodila z hradního v zení, když požádala boha o pomoc. Kdyby však m lo jít o n co víc než o vd nost, byl by bezradný. Nev d l by, jak si s tím poradit. Matuc cítil, jak zrudnul v obli eji. Rychle si zase zakryl tvá šálou a zavrtal se hloub ji do kapuce. Nikdo nemusí v d t, že se ocitl v rozpacích. A m l strach z kousavých posm šk ádového rytí e. San zpomalily rychlost. P ed nimi se vyno ila široká eka, zamrzlá jen z poloviny. Uprost ed proudila v ší ce deseti ko ských délek voda a odst ikující kapi ky se t pytily ve slune ní zá i, zatímco podél pravého a levého b ehu se rozr stala stále tlustší vrstva ledu. Za n kolik týdn p es ni bez nebezpe í p ejedou i t žce naložené san . V tuto chvíli však p edstavovala vážnou p ekážku. Na obou b ezích byly vid t m stky, nad ekou se vznášelo lano, tlusté jako lidská paže. S pomocí širokého lana obvykle p evážela pramice cestující z jedné strany na druhou. Te ale ležela zamrzlá u prot jšího b ehu a odsud se k ní nebylo možné nijak dostat. Rytí na ídil svým spole ník m, aby sesedli, a p ešel k saním. 30

„Nemá smysl hledat n jaký jiný p echod, tady v kraji se nikdo z nás po ádn nevyzná,“ oznámil jim. „Pošlu pár zbrojnoš , aby p eru kovali na druhou stranu a pramici uvolnili. Potom si vysekáme v ledu cestu a p eplavíme se. Práce nám zabere hodn asu, protože pr sek musí být dost široký, ale jinak to nejde.“ Matuc se snažil co nejnenápadn ji sundat paži z kn ž iných ramen, což se mu ovšem nepoda ilo. Belkala se o ni zap ela a pevn ji držela na míst . „Neruším vás náhodou p i n em?“ vyptával se Nerestro, jenž si velice dob e povšimnul mnichova úsilí. „Bratru p íteli erveného vína se na stará kolena vrátil život do rozkroku, je to tak?“ poklepal Matucovi na hlavu. „Dávej si pozor, aby se ti vzrušením nezastavilo srdce, když svíráš v objetí takový kus ženské. Proti tomu bych nemohl nic d lat a Angor by se na m ješt rozhn val.“ Obrátil se a ud lil rozkazy. N kolik zbrojnoš se rozb hlo k ece. Matuc se na kn žku rozhn van zadíval. Ta ho na oplátku obda ila nevinným pohledem svých fascinujících o í. „To jste ud lala úmysln ,“ ekl a rázným škubnutím si vyprostil ruku. „Co jsem ud lala úmysln ?“ vyptávala se žena sla ou kým hlasem. „Nebylo hezké, že jste mi tak sev ela paži. Vid la jste, jak se na m Nerestro zadíval?“ Mnich se demonstrativn odsunul stranou. „Ano, to jsem vid la. A musím íct, že to bylo mimo ádn pou né.“ P isunula se k n mu. „Je mi zima, Matuci.“ Mnich op t o kousek ucouvl. „Co to m lo znamenat? Chcete, aby m na míst zabil?“ „To by nikdy neud lal. Jste pod ochranou t í boh . Cht la jsem mu jenom ukázat, že nedostane všechno, co se mu zachce.“ Znovu se k n mu p itiskla. „Rozhodn ne tak snadno.“ Matuc se znovu snažil ud lat mezi nimi kousek místa, ztroskotal však na hrazení saní. „Snažíte se v n m vzbudit na m j ú et žárlivost?“ „Kam se tak tla íte, Matuci? Chcete vypadnout ze saní?“ Belkala urovnala kožešiny a podívala se dop edu, kde Nerestro s lhostejným výrazem v obli eji sledoval úsilí svých zbrojnoš . Byla si jistá, že je koutkem oka neustále pozoruje. „Nechci v n m probouzet žárlivost, ale je zapot ebí, aby dostal malou lekci,“ dodala tiše. „Myslí si, že si m že dovolit víc, než na co má právo.“ Matuc pochopil. „On vás obt žoval? Kdy?“ „Ne, ne. Uklidn te se. No, ekn me, že se na m pokusil zap sobit,“ bagatelizovala rytí ovo po ínání, aby p edešla možnosti, že se mnich hrdinn vrhne na vále níka a bude mu chtít po ádn vy init. „A te mu z eteln dávám najevo, že po n m nic nevyžaduji.“ Post ehla, že se na ni Matuc tázav zadíval. „Ach, nem jte strach. Po vás také nic nevyžaduji, milý brat e Matuci.“ Vystoupila ze saní a šla si zblízka prohlédnout eku. Mnich si povzdechl. „To jsem si mohl myslet, že od starého d dka nebudeš nic vyžadovat.“ Potom se opatrn vysoukal ze saní a vydal se za ní.

31

Panoši mezitím p eru kovali na druhou stranu, vlezli do pramice a z ní bušili sekerami do ledu. Zamrzlá voda postupn povolovala a uvol ovala lo ku. „Pracují rychle,“ pronesl Nerestro spokojen . „B hem hodiny budeme na druhé stran .“ Obrátil se k Matucovi. „Nebylo by pomalu na ase íct mi, co nás p esn v Granburgu eká? Co tam máš za práci?“ Ulldrael v mnich sev el rty. „To nem žu prozradit. Bude lepší, když o úkolu, který mi m j b h uložil, budu v d t jenom já sám. Prosím, už se m nevyptávejte.“ „Bude tvoje i má úloha u konce, až dorazíme do Granburgu? Co ekáš, že ud lám? A co budeš d lat ty, brat e p íteli erveného vína? Modlit se? Zpívat? Páchat vraždu?“ Matuc sebou mimod k trhnul, po krátkém pohledu na Belkalu se však op t vzpamatoval. Doufal, že rytí nepost ehl, jak se vyd sil. „P ive te m v bezpe í do Granburgu, to je všechno. Pro m za m se pak t eba hned vra te do svého hradu. Já za vámi p ijedu, jakmile splním úlohu, kterou mi b h uložil.“ „To by se ti tak hodilo.“ ádový rytí si odplivl. „Nespustím t z o í. Podle eho poznám, žes ten úkol splnil?“ Mnich na okamžik zap emýšlel. „Když vám eknu ‚Angorovi budiž vzdán dík za jeho pomoc‘, budete v d t, že jste své povinnosti zprošt n, bez ohledu na to, co se potom stane.“ „Ta v ta, cos práv ekl, se mi nelíbí,“ pronesl Nerestro ned v iv . „Co to má znamenat: bez ohledu na to, co se potom stane? Mluv, mnichu!“ „Pane, p ijížd jí sem n jací jezdci,“ zak i el jeden ze zbrojnoš z druhé strany, aby p ehlušil hukot proudící vody.

* * * „Opravdu to je dobrý nápad?“ zeptal se Lodrik rádce. „Jestli se tou cestou vydáme, bude to znamenat velkou zajíž ku.“ San svišt ly po k upajícím sn hu a vezly oba cestující nap í b loskvoucí granburskou provincií. Na ele rychle postupujícího pr vodu jel jako vždy Valjakov s osmi leny t lesné stráže, zbytek oddílu, ítajícího dvacet muž , se rozd lil po obou stranách saní. Stojko p iložil dva kousky uhlí do kotlíku samovaru, nalil si do šálku vroucí aj a dolil ho horkou vodou. Potom do n j p idal špetku cukru a obsah zamíchal. „Myslím, že Valjakov má oprávn né obavy,“ odpov d l klidn . „Kolskoj p sobil po tom výstupu na provin ním shromážd ní nep irozen klidným dojmem. A protože si nemyslím, že by byl jedním z t ch, kte í se snadno smí í s porážkou, z ejm mezitím n co ukul. Stejn jako d ív má špiony úpln všude. Takže pro n ho nebylo nic leh ího než zjistit, jakou trasou hodláme jet. Jistota je jistota. A bez prapor a insignií budí náš ozbrojený pr vod menší rozruch, než 32

když cestuje s obvyklým halasem. Jestli pojedeme dost rychle, nem že se nám nic stát.“ Podal Lodrikovi šálek. „Pozor, je horký. A už tohle praktické za ízení na aj vymyslel, kdo cht l, zasloužil by si za to metál.“ Mladý muž vd n uchopil kou ící nápoj. „Myslíš, že se o to pokusí?“ „Zabít vás?“ Stojko nalil i sob . „Abych pravdu ekl, ten šlechtic je pro m naprosto nevypo itatelný. Chová se vyhýbav , záke n a je kluzký jako úho .“ Tadc p ikývl. „Ano, a nebezpe í, které od n ho hrozí Miklanovi, je o to v tší.“ „Myslel jste ‚Norin ‘, nemám pravdu, pane?“ poopravil ho rádce. „Nem jte obavy, ti dva si s ním ur it poradí. Taky mají na své stran více sympatií. A poté co jejich protivníci tak neslavn skon ili, mají i více pen z.“ Lodrik se zasmál. „Jestli budou Kolskoj s p ítelem Huriscou chyb t na každém shromážd ní, p ijdou zanedlouho na mizinu a my se zbavíme všech starostí.“ Usrkl trochu aje a rozhlédl se po bílých rovinách, které nebraly konce a táhly se tém až k horizontu. „Tolik zem . Tolik lidí. Za n kolik dn ze m bude kabcar, Stojko. Myslíš, že unesu takovou odpov dnost? Já jsem jiný než m j otec blahé pam ti.“ „Ulldraelovi budiž za to dík,“ uklouzlo rádci. „Ach, cht l jsem íct, že nejste taková natvrdlá vojenská hlava. Ale o mrtvých se nemá íkat nic než dobré a já cítím v i vašemu otci velký respekt. Pevnou rukou držel všechno pohromad , dokonale napodobil vzory z rodu Bardri¢ . Na rozdíl od n ho vy p jdete na v ci jinak. Ale než si upevníte pozici a mocní této zem pochopí, že už nejste n kdejší bezmocný tras tadc, budete zažívat krušné asy.“ „Kolá kový princ,“ zašeptal Lodrik. „To slovo jsem už hodn dlouho neslyšel.“ „A taky ho už nikdy neuslyšíte, v te mi. Jenom se na sebe podívejte: odshora až dol statný mladý muž, plný chuti n co ud lat a s hlavou p ekypující dobrými nápady.“ Stojko si s ním p i ukl. „Na kabcara a kvetoucí budoucnost Tarpolu.“ „A aby se nikdy nevrátila doba temnoty,“ dodal mladík a dal si hlt aje. Potom se znovu porozhlédl po krajin . „Bude vám chyb t? Myslíte p ece na Norinu, nebo ne?“ zeptal se rádce, když post ehl zasn ný pohled budoucího kabcara. „Sblížili jste se, že ano? Navzdory Valjakovovu bd lému zraku?“ Lodrik si rukou podep el hlavu. „Máš pravdu. Opravdu jsme se sblížili.“ Pravé obo í d v rného rádce vyst elilo vzh ru. „Ne. Tak ne. Na duchovní úrovni. Moc dob e si rozumíme.“ „Tak dob e, že jste té mladé žen v noval dárek? Amulet, který nosí kolem krku, je p ece od vás, nemám pravdu?“ Stojko na n j potuteln mrkl. „Ty jsi p kný lišák,“ poznamenal guvernér. „Ano, je možné, že jsem jí ho v noval.“ „Možná jako symbol lásky?“ pokra oval Stojko nevinným tónem a jen tak mezi e í p idal do horkého nápoje pár ajových lístk . 33

„Jsem snad p ed soudem?“ podivil se mladík. „Odkdy jsi tak zv davý?“ „Já jsem byl vždycky zv davý, pane, ale d íve jste mi všechno vypráv l dobrovoln , v tom je ten rozdíl,“ vysv tloval rádce lstiv . „ ekn me prost , že se s Norinou máme rádi.“ Pohlédl Stojkovi do obli eje. „A kdybych n kdy uposlechl tvojí rady, tak se moc nediv.“ Rádce svraštil elo. „Momentáln netuším, co máte na mysli, pane.“ „Ty jsi mi radil, abych si ji vzal za ženu, copak si to už nepamatuješ? Myslím, že by byla velice dobrou, moudrou a krásnou manželkou a kabcarou. S ní a s tebou by mi vládnutí Tarpolu ur it p ipadalo mnohem snadn jší. V uplynulých m sících jsem se hodn p iu il, ale p esto bych rad ji m l kolem sebe lidi, které dob e znám a kterým v ím, a ne prolhané dvorní hejsky s prázdnou hlavou, kte í se v n to ili kolem mého otce. A pokud vím, on taky nikdy na jejich rady nedal.“ „Dv r pro vás nepochybn bude p edstavovat výraznou zm nu,“ souhlasil s ním Stojko. „Spousta lidí bude usilovat o to, abyste si je oblíbil a oni se mohli vyh ívat v zá i vaší pozornosti a díky tomu od vás získat n jaká privilegia. To, že nejste moc starý a podle jejich mín ní nemáte žádné zkušenosti, jim celou v c na pohled nesmírn zjednodušuje. Ale to je pro nás jenom dobré, my už víme své.“ Lodrikovy modré o i se odhodlan dívaly vp ed. „Ano, my už víme své.“ Na chvilku p iložil pravou ruku k jílci poprav ího me e. Starší muž si tohoto gesta dob e všiml, ale zám rn je ignoroval. Místo toho si prsty uhladil knír a promnul si bradu. „N kterým lidem od dvora málem vypadnou o i z d lk , až vás uvidí. Místo tlustého uk ouraného kluka spat í zralého mladého muže, s prominutím, pane. lov ka se zkušenostmi z boje, mazaného, ale estného, takového, co nenávidí nespravedlnost. V te mi. Máte všechny p edpoklady pro to, aby se z vás stal dobrý panovník. S odpovídající dávkou diplomacie dotáhneme všechno k naprosté dokonalosti a z vás se stane nejoblíben jší vládce na celém Ulldartu,“ rozplýval se Stojko. „Ze všeho nejd ív na nás ekají poh ební ob ady, potom ceremoniál kolem korunovace, po n m se postarám o našeho souseda z Borasgotánu, který tak hlasit haraší zbran mi, a vysv tlím Hustrabánu, že si své národy na baronii Kostromo a tamní iurdum m že str it za klobouk. P estože by m t šilo, kdybych se své ct né sest enice definitivn zbavil, z politických d vod to nem žu p ipustit. Potom se ožením s Norinou a s její pomocí zm ním leccos na zp sobu, jakým se v Tarpolu dosud vládlo.“ Pousmál se. „Vidíš, že celkem p esn vím, eho bych cht l dosáhnout.“ „Hromy a blesky, te jste na m ud lal dojem,“ p iznal se rádce a plácl se dlaní do stehna. „Takhle si to jenom pochvaluji. A Norina Miklanovo už ví o št stí, které ji potká?“ „Ne,“ doznal Lodrik a zadíval se do šálku, který byl tém prázdný. „Vždy ona dokonce ani neví, že jsem… že se stanu kabcarem. Dosud si stále myslí, že jsem synem n jakého vysokého dvorního ú edníka. Jakmile se všechno dostane 34

do normálních kolejí, cht l bych ji pozvat do paláce a poprosit ji, aby m navštívila. Potom pro ni budu mít p ekvapení. Prozradím jí, že jsem tarpolský kabcar.“ „No, tohle p ekvapení se vám ur it povede, pane,“ usuzoval Stojko. „Jsem p esv d ený, že celkov p ekvapíte hrozn moc lidí. Jenom abyste v té své inorodosti nezapomn l na proroctví.“ „Rok 444 po Sinuredovi p e káme a nepocítíme nejmenší náznaky doby temnoty,“ slíbil Lodrik vážn . „Ulldrael bude stát p i nás a ochrání lidi na našem kontinentu p ed nebezpe ím. Nedovolím, aby je kv li mn postihlo nešt stí.“ Podal svému spole níkovi v saních prázdný šálek. „Prosím, doplnit.“ „Kdyby vám už dávno nebylo p edur ené, že se stanete kabcarem,“ podotkl Stojko, „hned bych vás do té funkce navrhl. Umíte nesmírn p esv d iv hovo it.“ V mladíkov šálku zašplouchal horký nápoj. „Hovo ím p esv d iv proto, že si jsem jistý,“ vysv tlil Lodrik. „Nezapome na cukr.“ Spokojen se op el do kožešin. V dálce se za ínala rýsovat eka a místo, kde se cht li p ívozem dostat na druhou stranu.

* * * Na vrcholku svahu, odkud cesta klesala k ece, se vyno ila skupina dvaceti jezdc , doprovázejících jedny san . Nem li žádné erby, praporce nebo vlajky, pouze podle jejich okázalé a velice drahé výstroje bylo možné tušit, že se nepochybn jedná o zámožné lidi. Pravd podobn p ijížd li k ece se stejnými úmysly jako Matuc, Belkala a Nerestro a jeho lidé. Zbrojnoši p erušili práci a ekali, až neznámí n co eknou. Od druhého oddílu se odpojili t i jezdci a p ijeli k p ívozu. Následovala krátká rozmluva. „Pane, oni se cht jí p eplavit p ed námi!“ zak i el jeden ze zbrojnoš . „Tvrdí, že mají nasp ch.“ „V žádném p ípad !“ zary el ádový rytí v odpov . „My jsme tu byli d ív, my jsme si s tím dali práci, takže máme nárok použít pramici jako první. A taky máme nasp ch.“ „Tak je nechte, a p eplují,“ pronesl mnich smí liv . „I tak se dostaneme na druhou stranu dost brzy. Nebo poplujeme st ídav .“ „Nevím, jestli lano vydrží takovou zát ž dlouho,“ opá il Nerestro tiše. „Pro m za m , a se t eba utopí, ale my ne.“ Pokynul zbrojnoš m, aby pokra ovali v práci. „My jsme na ad jako první, potom m žete p eplouvat eku, kolikrát se vám zlíbí!“ houkl na druhou stranu.

* * * 35

Lodrik si podez ívav prohlížel druhou stranu eky. Tam jší družinu tvo ilo rovn ž dvacet muž , nejmén polovina z nich vypadala jako ost ílení vále níci a zbytek nepochybn skv le zacházel s kušemi. „Myslíš, že je sem poslal Kolskoj?“ zeptal se Valjakova, jenž vypadal stejn zamyšlen jako on. „Ne. Na b ehu stojí n jaká mladá žena a postarší muž a ti rozhodn nevypadají na to, že by um li dokonale zacházet se zbran mi. Zdá se mi, že pod kožešinami rozpoznávám kn žská roucha, jedno zelené a jedno hn dé. T ch šest, co stojí kolem nich, má na rozdíl od nich na sob brn ní. H motná a pevná brn ní, jak to odsud na dálku vypadá. Takové zbroje stojí hrozn moc pen z a nosí je jenom pár vále ník . Jsou moc nepraktické.“ Pohledem p ejížd l z jedné postavy na druhou. „Domnívám se, že pat í k n kterému ze t í Angorových ád . A kdyby Kolskoj vyslal vrahy, nepostávali by na b ehu tak okat a ned lali by nám t žkosti. Myslím, že by nás nechali, abychom se p eplavili jako první, a potom by nás pohodln sev eli do kleští…“ „Skute ností je, že nás ten nezdvo ák necht l nechat p eplavit.“ Stojko vypadal zna n mrzut . „Ned lali jsme tak dlouhou objíž ku jenom proto, abychom si tu s t mi lidmi vjeli do vlas . Co si vlastn myslí? Neví, s kým má co do in ní?“ „Z ejm se domnívá, že jedná s n jakým šlechticem,“ usoudil budoucí kabcar. „Vždy na sob nemám ani guvernérské insignie, ani uniformu. Odkud by to tedy mohl v d t?“ Kývl na t lesného strážce, aby k n mu popošel. „Myslím, že je zapot ebí projevit trochu autority. Valjakove, sje k ece a ekni t m chlap m, kdo jsem. Náš as je p íliš drahocenný.“

* * * Obrovitý muž s hrudním pancí em na prsou sjížd l cvalem na erném, rozložitém bitevním koni ze svahu dol k ece, kde se zastavil. Z vraníkova h betu se dohadoval s Nerestrovými pod ízenými. „ íká, že jeho pán je guvernér Granburgu a že ho musíme poslechnout.“ Zbrojnoš v hlas zn l dost nejist . „Pokra ujte, p evezte sem pramici a potom osobn p epluji na druhý b eh, aby mi to mohl sám íct,“ na ídil ádový rytí . „Když nevidím zákonné standarty, jak se sluší a pat í, nev ím ni emu.“ Matucovi p ejel po zádech mráz. Pokud je na druhé stran eky skute n guvernér a tudíž tadc, ocitl se u cíle mnohem d ív a blíž, než mu bylo milé. Rovn ž kn žka vypadala poplašen . Rytí se našt stí pln zabýval skupinou jezdc na druhém b ehu, takže jejich reakci nepost ehl. Mnicha ne ekaná situace zcela zasko ila, byl jako ochrnutý. Nev d l, co má d lat. Nem l žádnou zbra , nem l nejmenší p edstavu, jak by se k tadcovi 36

p iblížil, nemluv o tom, že by musel proniknout mezi dvaceti vojáky t lesné stráže. Bezvýrazn zíral na san na druhém b ehu, v hlav se mu jedna za druhou honily myšlenky. Kensustriánka mu jemn stiskla rameno a zasunula do kapsy mnichova kabátu n co tvrdého a štíhlého. Matuc ucítil úzkou ozdobnou dýku. „Vezm te si ji. Jedno jediné škrábnutí a váš protivník zem e,“ zašeptala Belkala. „Zbra je otrávená.“ Mnich zbledl, všechno kolem n ho se mu zato ilo p ed o ima, cítil, že za chvíli omdlí. Roz ilení a tíže odpov dnosti, která na n m spo ívala, byly p íliš velké. Zt žka se zhroutil do sn hu. „Hej, brat e p íteli erveného vína! Už sis zase dal o doušek víc?“ Nerestro se zasmál, potom hned zase obrátil veškerou pozornost k neznámým. „Vsadím se, že to je n jaký nafoukaný šlechtic, který se chce d lat d ležitým.“ Belkala ustaran poklekla vedle Matuce a t ela mu obli ej sn hem. Chlad zapudil bezv domí, které mnicha za ínalo p emáhat. „Seberte se,“ zašeptala mu tiše. „Nevím, co mám d lat,“ vykoktal Matuc. „Myslete na Ulldart, na všechny lidi, co zde žijí. On sem p ijede, vy mu ud líte Ulldraelovo požehnání a p itom bodnete.“ „Potom dojde k boji.“ Set el si sníh z o í. „A vás by mohl n kdo zranit, Belkalo.“ „To je jedno. Myslete na budoucnost.“ Kensustriánka ho popadla za loket a zvedla do výše.

* * * „Vysv tluji vám te už naposledy. Muž tam naho e je guvernér Granburgu, Excelence Vasja, v doprovodu svého rádce. Já jsem jeho t lesný strážce. A z moci guvernérova ú adu tímto prohlašuji, že má p ed vaším pánem p ednost. Pochopili jste to?“ Valjakovovy ledov šedé o i výhružn spo inuly na nejbližším zbrojnoši. „Je to zástupce kabcara. Postavit se mu do cesty znamená zk ížit cestu tarpolskému panovníkovi. A co to znamená, to vám snad nemusím vysv tlovat.“ „A vy jste zase moc dob e slyšel našeho pána,“ odsekl zbrojnoš vzdorn a pevn sev el sekeru. „A…“ „Váš pán je možná ádový rytí , ale podléhá kabcarovým zákon m, Angor sem, Angor tam,“ vpadl mu obr do e i. „Jestli lun na míst neuvolníte, vybojujeme si ho od vás.“ Prsty mechanické ruky hlasit cvakly, jak se sev ely kolem rukojeti šavle. Mohutný k zafrkal a tane ním krokem se za al blížit k zbrojnoš m.

37

* * * Muž na erném bitevním koni neúprosn postupoval vp ed a zatla oval zbrojnoše na pramici víc a víc dozadu. Už jen kousek d eva je d lil od ledov chladných vod, v nichž by zbrojnoši zcela jist zem eli podchlazením. Až v poslední chvíli zastr ili sekery za opasky, posunuli si je za záda a pak se jeden za druhým chopili lana a p eru kovali zp t. Nerestro zu il, když vid l, že si druhá skupina zajistila p evoz. „Kdybych tam jenom byl! Rozsekal bych ho na kusy!“ Matuc sev el rukoje dýky a rozt esen vy kával, co bude dál. Doufal, že neud lá žádnou chybu. V duchu drmolil jednu modlitbu za druhou. Vypuzení zbrojnoši dorazili na b eh a sesko ili na zem. První jezdci se chystali nastoupit do lo ky. ádový rytí p imhou il o i. „Takhle ne,“ zavr el. „Tak se holt na druhou stranu nedostane nikdo z nás.“ „Co vás to zase popadlo…“ spustila Belkala roz ílen , ale Nerestro mezitím jednal. Plynulým pohybem vytasil aldoreelskou epel, oto il se kolem vlastní osy a sloupek, k n muž bylo p ipevn né lano p ívozu a byl tlustý jako st edn velký strom, p etnul s takovou lehkostí, jako by zbra projela máslem. Useknuté d evo a lano prosvišt ly vzduchem a s hlasitým šplouchnutím p istály uprost ed eky, kde je okamžit za al unášet proud. P evoz se lehce nachýlil na stranu a zbavený vodícího lana se snášel po proudu. Osm jezdc vysko ilo v posledním okamžiku na b eh a zachránilo se z neovladateln tan ícího, poskakujícího lunu. Z druhé strany k nim dolehly hlasité kletby, jezdci hrozili p stmi a k i eli výhr žky. Rytí se naplno rozesmál, bylo na n m vid t, jakou má radost. Jeho muži se p ipojili k hlasitému jásotu, jako kdyby vyhráli ve válce. Nerestro ze sebe shodil kožešinu a ukázal lidem na druhém b ehu zá ící zbroj. „Já jsem Nerestro z Kurašky, rytí ádu vysokých me , v ící v boha Angora,“ zak i el p es vodu. „Nikdo si nedovolí obrat m o má práva a vyjít z toho beztrestn .“ Na saních naho e na svahu se zvedl n jaký mladý muž. „A já jsem guvernér Pujur Vasja, královský ú edník a zástupce kabcara, vládce Tarpolu. Jestli se jednoho dne znovu uvidíme, pane rytí i, ur it si na vás vzpomenu, to vám íkám zcela otev en .“ Mladík se zase posadil a družina se rozjela.

* * * 38

„Taková neslýchaná drzost,“ nep estával se Stojko roz ilovat, „tak neuv iteln nafoukaný chlap mi ješt nikdy nep išel na o i. Dokonce i Jukolenko s Kolským m li více slušnosti. P eseknout nám lano, nám a vám, guvernérovi! Ohó, však já jsem si jeho jméno hned poznamenal, pane. Kdybyste cht l, mohl byste…“ Lodrik zvedl ruku. „Nech to být, co se stalo, nedá se odstát. Ale máš pravdu. Postarám se o n ho, jakmile p ijmu titul.“ „Ale ješt p ed svatbou, pane.“ Rádc v knír se nadále chv l zlostí. „Jsou d ležit jší v ci než potrestat n jakého rytí e, jehož ád je proslulý ne zrovna tolerantním vystupováním v i ostatním, obzvlášt když trest má p ijít za n co, co se odehrálo p ed adou týdn . Možná to nechám úpln stranou.“ Vrhl pohled dozadu, druhou skupinu jezdc však již nezahlédl. „Osud mé zem má p ednost.“ Valjakov mírn zpomalil, aby se mohl vmísit do hovoru. „Vyzvu ho na souboj, pane. Angorovi rytí i milují podobné výzvy a já pro n ho budu protivníkem, jakému se nem že rovnat.“ „Jak vidíš, Stojko, nakonec se dostane na všechny.“ Guvernér a budoucí kabcar se zavrtal do kožešin. „A nyní vzh ru do Ulsaru. Poh eb by se už nem l déle odkládat.“ „Nejpozd ji za t i týdny budeme v hlavním m st .“ T lesný strážce op t popojel na elo družiny a zrychlil tempo.

* * * „Vy a ta vaše prokletá pýcha,“ zasy ela Belkala na Nerestra. Nerestro zasunul zbra do pochvy. „Ud lal jsem jen to, co bylo správné a zcela na míst . Kdyby se opravdu jednalo o guvernéra, musel by se nechat poznat. N co takového m že tvrdit kdekdo. Najdeme si n jaký jiný p echod. Tohle p ece ur it není jediný p ívoz vedoucí do Granburgu.“ P estal jim v novat pozornost, p ehodil p es sebe kožešinu a vyhoupl se do sedla. Matuc z stal nechápav stát. Nepohnul se z místa, kde se s Belkalinou pomocí s námahou zvedl ze sn hu, a díval se za guvernérovou družinou, vzdalující se od nich západním sm rem podél eky. Pozvolna se p estával t ást, opadalo z n j nap tí. Na jedné stran cítil úlevu, na druhé se nemohl zbavit nep íjemné pachuti, že práv promeškal p íležitost, která se mu nemusí znovu naskytnout. „Co když ho už nikdy neuvidíme?“ Rty se mu p i t ch slovech tém nepohnuly, hlas mu p eskakoval a zaznívalo n m zoufalství. „Co když se žádná druhá p íležitost neobjeví?“

39

„Poj te, musíme nasednout,“ uklid ovala ho kn žka a tahala mnicha k saním, které se mezitím obrátily. „A hovo te tišeji.“ Všoupla ho do saní a zakryla dekami. „Já bych ur it selhal.“ Pod dekami se jí pokusil vrátit dýku. Belkala mu ji znovu vtiskla do ruky. „Ponechte si ji. Ur it guvernéra ješt jednou potkáme. Nezapomínejte, že máme podporu t í boh .“ „Já na to nezapomínám.“ Matuc se zabo il do kožešin a dek. „Ale bohové možná zapomn li na nás. Má Ulldart zaniknout? To je to, co si bohové p ejí?“ „Pst, pst, pst,“ tišila ho kn žka. „Kdyby si to bohové p áli, mohli by toho dosáhnout mnohem jednodušeji. My ho ješt uvidíme. Tím jsem si jistá. A spole n odvrátíme to hrozné nebezpe í. Te se prosp te, než dojedeme do Granburgu.“ Matuc se v mžiku propadl do p íjemných, uklid ujících temnot, zatímco družina pokra ovala v cest .

40

„Jenže velké vyvýšeniny špatn držely tvar, proto Všemocná bohyn nabrala trochu tekutého ohn a osušila jím vy nívající vrcholky, až se zpevnily a ztvrdly. Tak vznikla poho í. Všemocná bohyn však p itom ztratila n kolik kapek tekutého ohn , protekly jí mezi prsty a rozžhavené do ruda uvízly na horách. N které ohnivé kapky okamžit vychladly, jiné proho ely horou dovnit a dále v ely v hlubinách, n které ho í dodnes a budou ho et celou v nost. Tak vznikly sopky. Taralea však nadále nebyla zcela spokojená. Z nekone ných zásob nabrala semínka všemožných strom , rostlin a trav. Potom rozpoutala bou livé vichry, jaké se na sv t dodnes tu a tam zvedají, p edala jim semínka a nechala na nich, aby je roznesly po sv t .“ LEGENDA O STVO ENÍ SV TA KAPITOLA 2

41

"#



%

%$„Pro každého, koho zajímá astronomie, jsou zimní m síce nejlepší ástí celého roku. ekl bych, že noci bývají jasn jší, pr zra n jší.“ Farron, mladý, hla ou ce vyholený u enec s tmav zelenými vlasy, shrábl srolované pergameny a na hlavu si položil psací tabulku, papír, inkoust a pero. Opatrn s nákladem balancoval a drobnými kr ky krá el ke dve ím, za nimiž se nacházel vchod do observato e. Než dorazil k cíli, musel s tímto nákladem vyšplhat sto devadesát osm schod . Protože to však inil každý den a m l n kolikaletou praxi, jen málokdy se p itom zapotil. „Mhm, souhlasím s tebou, Farrone.“ U stolu sed l Ollkas, jeho o pár let starší kolega u enec, jenž ve vzd lání postoupil o n kolik stup výše. Na rozdíl od mladšího p ítele m l na hlav pleš, kterou skrýval pod h ejivou epicí. apka byla bohat poseta výšivkami, ve sv tle svící se krátce zaleskly odznaky mistra astronomie. „Ur it za to vd íme chladu.“ Ollkas listoval poznámkami z posledních pozorování, ty však nep inesly žádné nové poznatky. P itom si jako všichni astronomové nesmírn p ál, aby i on objevil na obloze n jakou novou hv zdu. „V zim jsou jednotlivé vrstvy vzduchu mnohem pr zra n jší.“ „Na severu kontinentu musí vládnout krutá zima, co?“ Farron otev el dve e. „Když už i my p i takových teplotách trpíme, co teprve d lají lidé v Rundopâlu nebo v Borasgotánu?“ „Nejspíš umrznou,“ domýšlel se Ollkas. Zívnul a protáhl se. „Jsem našemu bohu vd ný za to, že si naši p edkové vybrali jih, když hledali místo, kde se na zemi usadí.“ Vstal a zamí il ke strohému l žku. „Na chvíli se natáhnu. Ty hv zdy m po ádn unavily.“ Složil se na slam nou matraci, zk ížil ruce za hlavou a zav el o i. „A nezapome nov propo ítat ob žné dráhy planet Betos dvanáct a Ketos jedna-šest-t i. P i poslední konstelaci jsme narazili na odchylku, která d lala nejmí osminu stupn ,“ ud loval pokyny mladšímu spolupracovníkovi. „Jestli za to m že tvoje lajdáctví, rychle se polepši. Jinak to nikdy nedotáhneš až na mistra astronomie.“ „Ano, Ollkasi. Polepším se.“ Mladý u enec se obrátil a za al stoupat po schodech vzh ru. To ité schodišt se vinulo stále výš a výš, po každých n kolika metrech visely na st n olejové lampy osv tlující žulové schody. Jeden jako druhý, všechny byly asem uprost ed mírn vyšlapané. 42

Mladík mechanicky zvedal nohy a došlapoval, zatímco se v myšlenkách zatoulal k objevu nové hv zdy. Pro každou observato byl takový in n ím velkolepým, nic krásn jšího nemohli zažít. Jenže nebe nad Ulldartem bylo dokonale zkatalogizované, rozd lené na oblasti, obratníky a cykly, aby nic, ale opravdu nic nez stalo utajeno. A to již jednapadesát let. Když dorazil nahoru, odložil svitky na hrubý kartografický st l, sundal z hlavy psací tabulku a ostatní pot eby a pomalu prošel místností. Kamenné zdi zdobily nes etné mapy hv zd a trasy jejich putování oblohou v pr b hu roku, jiné ozdoby by tam lov k hledal marn . Farron cílev dom zamí il ke komplikovan vypadajícímu kladkostroji, v pevn stanoveném po adí zahýbal et zy, pákami a kladkami, až se velká d ev ná kopulovitá st echa nad ním zcela rozev ela a odkryla výhled obrovitému dalekohledu stojícímu uprost ed místnosti, dlouhému jako osm lidí. U enec si srovnal papíry, inkoust a pero, vmá kl se do židle u dalekohledu a pohlédl skrz o ku na oblohu. Dalekohled tvo ila soustava r zn vybroušených skel. Bylo jich celkem ty icet dva, byly umíst né na t ech rotujících kruhových unaše ích a umož ovaly astronom m r zné pohledy, od celkového záb ru až po velice detailní. Otá ení a úpravy obrovského dalekohledu provád la obsluha pomocí oto né lafety a promyšleného systému závaží a protizávaží, který pozorovatel ovládal nášlapnými pedály. Farron nejd íve zapátral v celkovém pohledu po velkých, nápadných jevech, jako jsou komety nebo létavice. Potom za al jako obvykle prohledávat jednotlivé sektory oblohy, podle map v místnosti zkontroloval polohu nejv tších planet a sluncí a ov oval propo tené dráhy, zda výpo ty souhlasí. Po t ech hodinách ho od stálého pozorování a srovnávání rozbolely o i, ale všechno bylo v naprostém po ádku. Nebeská t lesa dodržovala obvyklý zimní cyklus. Copak se mi nezjeví ani jedna jediná nová hv zda? povzdechl si v myšlenkách, zatímco pedály pomalu natá el dalekohled z jedné strany na druhou a zpátky. Práv minul obratník jedné vcelku nudné planety, když si n eho všiml. Bylo to spíše tušení, než že by skute n p esn v d l, co ho zaujalo. M l pocit, že se na obloze n co velice rychle zm nilo. Probudil se v n m zájem. Tak na to se podíváme trochu d kladn ji. Lakastro, pomoz mi, abych si dával lepší pozor. Pe liv nastavil jinou kombinaci o ek a dal se op t do pátrání, p estože po ádn nev d l, co vlastn hledá. Potom to spat il. To není možné. Asi jsem moc unavený. Farron si prot el o i, post íkal si obli ej ledov studenou vodou a op t ulp l zrakem na svém objevu. Uvid l však totéž co p ed n kolika málo okamžiky.

43

To ne, to musí být n jaké mámení, možná jsou špatn nastavené o ky. Rozrušen všechno ješt jednou zkontroloval, v mechanice však nikde neobjevil žádnou závadu. „To není možné,“ pronesl polohlasem sám pro sebe. „To je nemožné! To odporuje všem zákon m astronomie!“ Vrátil se k židli a znovu usedl. U enec nep ítomn zíral p ed sebe, až najednou vysko il a rozb hl se po schodech dol . Musel probudit Ollkase. „Co se d je?“ zabru el druhý u enec rozespale. „Doufám, že to je víc než d ležité. Jestli ne, o istíš všechny o ky. Jazykem, m j bezhlavý p íteli.“ „Poj a podívej se sám. Uvidíš n co, emu nem žu a nechci v it.“ Farron tahal mistra z postele. „Odporuje to všemu, co jsem se kdy nau il.“ Nyní Ollkas zneklidn l. Jeho mladší kolega možná nebyl úpln nejlepší po tá , ale základy nauky o hv zdách ovládal naprosto dokonale. Se síp ním se vyškrábal za Farronem nahoru a bez dechu usedl na židli. Po prvním pohledu na oblohu prudce trhnul hlavou, nev ícn si prot el o i a post íkal si obli ej zbytkem tekutiny, kterou Farron nechal ve sklenici. „Ollkasi, vidíš to, co jsem vid l já?“ Mladík jen s námahou potla oval triumfální tón v hlase. Kone n objevil n co, co p ed ním ješt nikdo nevid l. „To je p ece… vylou ené!“ Plešatý muž ani na okamžik neodvrátil pohled od o ky, pouze ukázal rukou ke dve ím. „Utíkej a p ines mi odn kud knihu o ulldartské mytologii. Honem!“ „Hned to bude!“ vyk ikl Farron a odb hl. Za p l hodiny byl zase zpátky, v ruce držel Legendu o stvo ení sv ta. Na vazb byly vid t n jaké hrubé otisky. Ollkas nadále nehybn zíral do dalekohledu, ústa široce rozev ená údivem. Teprve když si navrátilec odkašlal, zavrt l se na židli. „Pro to trvalo tak dlouho?“ Rozmrzele pohlédl na mladíka. „A jak ta kniha v bec vypadá?“ „Používal jsem ji jako podložku pod sk í s mapami,“ p iznal se Farron bez známky lítosti v hlase, na to byl až p íliš rozrušený. „Tak co? Stalo se n co?“ Ollkas na otázku nijak nereagoval, vytrhl mu knihu z rukou a rychle listoval stránkami, až se na jednom míst zarazil. „Tady! Tady to je! Ó Lakastro, pomoz nám, abychom to správn pochopili.“ Astronomovo oko se vrátilo k okuláru. Mladý u enec si mezitím p e etl odstavec, který jeho spole níka tak zaujal. „Taralea, Všemocná bohyn , vyhledala svého syna Tzulana, bojovala s ním a roztrhala ho na mali ké kousky, které poházela po všech kontinentech. Tzulanovy žhnoucí o i p ipevnila k hv zdám na nebeské klenb a pojmenovala je Arkas a Tulm. Jsou to jediné hv zdy, které se neotá ejí a na v né asy pevn sedí na obloze.“ U enec pomalu zvedl hlavu a zadíval se do mo e sv týlek velkých jako hlavi ky špendlík . Arkas a Tulm, Tzulanovy o i, se daly snadno rozeznat.

44

„Které se neotá ejí a na v né asy pevn sedí na obloze,“ opakoval Farron šeptem slovo od slova zn ní legendy. „Ale… ale ony se te pohybují.“ Obrátil se ke svému mentorovi a hlasit ji pronesl: „Zm nily svou pozici, Ollkasi, že mám pravdu? Nemýlil jsem se.“ Astronom na n j zamyšlen pohlédl. „Ano. Ale nejen to. Ony se zv tšují, práv jsem to znovu p epo ítal.“ „Ach, Lakastro, co to má znamenat?“ tázal se mladý muž. Posadil se na st l, p i emž se neohlížel na drahocenné mapy, které svou vahou stla il a pokr il. „Já nevím,“ odv til pobledlý Ollkas bezradn , „já nevím. Ale myslím, že to není nic, z eho bychom m li mít radost. Okamžit podám zprávu našim historik m.“

$

!

„Nevím, jestli je dohoníme. M j informátor mi zpo átku nahlásil nesprávnou trasu.“ Vousatý muž se vzty il ve t menech, aby ho každý z muž dob e vid l a slyšel. „Dávejte pozor, pojedeme te jinudy. Guvernér má p ed náma velkej náskok, kterej musíme dohnat, i kdyby p itom m li kon pochcípat. Myslete na odm nu: padesát vaslec každýmu z vás, jestli guvernér neodjede z provincie živej.“ Padesát po zuby ozbrojených voják stroze p ikývlo. „Tak vp ed, jedem!“ Oddíl se hnal po zasn žené cest a vyjel na vrcholek pahorku. Sta il jediný pokyn jejich velitele Ruidina, h motného vále níka s plnovousem a zkušenostmi z n kolika let boj , a všichni v mžiku z stali stát. Všichni z více než ty tuct žoldák pocházeli z oddílu, který si p ed asem najal Jukolenko. Vyhov li prosbám vdovy po bývalém guvernérovi a po p l roce se skrytými cesti kami vrátili potají zpátky do Granburgu a dojednali si další obchod. Tentokrát m l mladý guvernér zem ít. S kone nou platností. Se samotným inem si Ruidin nelámal hlavu. Mnohem v tší bolesti hlavy mu p sobila skute nost, že mladý muž má k dispozici vynikající ochranku. Myšlenky na útok z pe liv p ipravené zálohy se museli vzdát, protože informátor se spletl v trase, kterou guvernér zvolil. Nyní se Ruidin snažil zasko it místodržícího a jeho družinu tím, že na n zaúto í zezadu. Ur it z toho nevyváznou bez t žkých ztrát, ale odm nu dojednal pro padesát muž . Kdyby jich n kolik zem elo, dostal by zbytek, a zejména on sám, podstatn víc. Ruidin práv cht l zavelet k pokra ování v jízd , když zhruba ve vzdálenosti p ti verst post ehl skupinu cestovatel . 45

„Ohó, osud se nad námi slitoval. San a dvacet jezdc ,“ po ítal. „To musí být oni. Ale pro se vracejí?“ „To nám p ece m že být jedno,“ prohodil jeho zástupce Tyzka spokojen . „Možná zapomn li n co d ležitýho. Když n kdo jede ke kabcarovi, m l by mít svejch p t švestek hezky po kup .“ „Rozhodn nám to nesmírn usnadní situaci. A zárove moc neunavíme kon .“ Ruidin na ídil žoldák m, aby se obrátili. „Ty tady z staneš jako hlídka a ohlásíš, až budou n kde v t chhle místech,“ na ídil muži po svém boku. „Já se s chlapama kus vrátím a nachystám jim v tom malém lesíku po ádný p ivítání. Odsud vede do Granburgu jenom jedna cesta.“ „Lé ky jsou báje ná v c,“ prohodil druhý muž. „Usnadní nám spoustu v cí. A vyhneme se tak zbyte nejm ztrátám.“ „Ztráty jsou vždycky zbyte ný. Vra se k nám hned, jak dojedou k úpatí pahorku.“ Ruidin oto il kon . „Já si mezitím na toho kluka, kterýmu ješt te e mlíko po brad , n co hezkýho vymyslím.“

* * * Nerestro jel vedle saní, v nichž sed la Belkala spolu se spícím Matucem. Nadále m l ve tvá i spokojený výraz, který se mu tam usadil krátce po oné p íhod u p ívozu a dosud z ní nezmizel. Kensustriánka si položila mnichovu hlavu na rameno a m kce mu ji podložila rukávníkem. Jantarov zbarvené o i se obrátily k ádovému rytí i. „Snad se po ád ješt nenadýmáte pýchou, protože jste p esekl jeden k l?“ vyptávala se pon kud výsm šn . „Nebo si namlouváte, že to vaše d tinské chování u eky bylo n co mimo ádn ušlechtilého?“ Muž neskrýval úšklebek. „Nebylo ušlechtilé, ale ud lalo mi dob e na duši. A vy sama musíte uznat, kn žko, že to byl po ádn silný k l, který jsem tou epelí p eseknul. Dokázal by to n který z vašich vále ník ?“ Belkala si odfrkla. „To jsem mohla v d t, že si na tom zakládáte.“ „Ne, já jsem se jenom královsky bavil, když jsem spat il tvá e t ch lidí, kte í si byli svou v cí tak nestoudn jistí,“ opravil ji Nerestro. „My jsme m li právo p ejet p es p ívoz jako první. Jestli byl n kdo jiného názoru, musel po ítat s mou nelibostí a nespokojeností.“ „Díky které jsme museli vzít zavd k oklikou, která nám zabrala n kolik hodin,“ dodala žena s tmav zelenými vlasy. „Já jsem úpln promrzlá, pane rytí i. V naší zemi bývá teplo. Dokonce i v zim . Už jsme mohli být n kolik hodin v Granburgu a pít horké ko en né mléko.“ „Mám vás p ijít zah át?“ nabídl se, v o ích mu zablesklo o ekávání. „Nezdá se, že by to ten sta ec na vašem rameni dokázal. Jak v bec n kdo m že v objetí tak okouzlující dámy myslet na spánek?“ 46

„Já vím, na co myslíte vy, a to mi úpln sta í,“ odmítla kn žka s díky rytí ovu nabídku. „Tím svým arogantním, nafoukaným vystupováním si sám p ekazíte jakoukoliv nad ji na úsp ch.“ „Ohó,“ zvolal ádový rytí . „Má to znamenat, že bych opravdu sm l po ítat s vaší náklonností?“ „To si jednou provždy vypus te z hlavy,“ udusila Belkala Nerestr v záblesk nad je v samotném zárodku. „Sám jste si to pokazil. Zpo átku jste mi skute n p ipadal docela zajímavý.“ „Všechno se vrací. Možná se mi v budoucnu naskytne další vhodná p íležitost,“ prohlásil Nerestro s p edstíranou lhostejností. V o ích se mu však zrcadlilo zklamání. Dobrá nálada byla rázem pry . „Zato bratr p ítel erveného vína stoupl ve vaší p ízni, že?“ Belkala neodpov d la, jenom se dívala p ímo p ed sebe. „Pche!“ Vále ník ud lal opovržlivé gesto a pobídl kon ostruhami, aby zase dojel na elo družiny. „Vy jste o n ho opravdu m la zájem?“ zeptal se Matuc nev ícn a rozev el o i. Belkalina tvá nabrala o poznání bronzov jší nádech. „Vy jste nás poslouchal?“ Mnich se narovnal. „Bavili jste se dost nahlas. Nemohl jsem jinak.“ „Zpo átku na m d lal dobrý dojem. Nezapome te, že mi zachránil život,“ p ipomn la mu. „Možná jsem si jenom špatn vykládala vd nost.“ „Máte št stí,“ usoudil Matuc, „že jste si zav asu uv domila, jaký je.“ Urovnal si kožich. „A co tam u vás v Kensustrii? eká na vás n kdo?“ Belkala p iv ela o i, po p vabném obli eji jí p elétl prchavý úsm v. Potom na muže vycenila špi até ezáky. „Brat e Matuci! Kladete mi velice osobní otázky, uv domujete si to?“ Po krátkém zaváhání dodala: „A taky nemám v úmyslu dovést si n koho dom . Nanejvýš jako návšt vníka.“ Mnich pochopil, co mu tím nazna ila. „No ano. Promi te, to ode mne bylo hloupé.“ Kn žka se na n j podívala. „Nechci, abyste m špatn pochopil. Velice si vás vážím, mám vás ráda, Matuci, ale nic víc z toho nikdy nebude. Necht la bych ve vás probouzet falešné nad je. Pokud jsem vám nev domky dala n jak najevo, že k vám cítím n co víc než jen p átelskou náklonnost, je mi to nesmírn líto.“ Políbila ho na tvá . „D kuji vám, že jste se o m tak staral, když jsem byla nemocná. P ijm te mé p átelství, pokud o n budete mít zájem. P átelství kn žky a Kensustriánky, a to ve vší po estnosti.“ Pozvedla pravou ruku k srdci a levou mu podala. „Budu ráda, když m doprovodíte do mé vlasti, až tady všechno zvládneme. Provedu vás a ukážu vám všechno, co budete chtít vid t.“ Matuc uchopil její ruku, sev el ji v dlaních a p itiskl si ji k hrudi. „Slibuji, že vám budu vždy nápomocen.“ Žena sklonila hlavu. „A spole n dosáhneme cíle. Kam vlastn jedeme?“ 47

„Vy m bavíte. Po ád pokra ujeme sm rem na Granburg,“ odv tila kn žka. „Myslela jsem si, že bychom si m li trochu odpo inout, než za neme guvernéra znovu pronásledovat.“ Mnich se op t zavrtal do kožešin a krátce zauvažoval. „Ano, to bude nejlepší. Mezitím si sta íme vymyslet n jakou výmluvu pro pana rytí e prchlivce, až budeme muset opustit m sto s nepo ízenou a pokra ovat v cest . Kam tak mohl guvernér odjet?“ „To se dozvíme v Granburgu.“ Belkala se zahled la do krajiny. „Vypadá to tu krásn , všechen ten sníh na stromech a na zemi. Jako studená cukrová poleva.“ „Nebo jako bílý rubáš,“ utrousil Ulldrael v mnich lakonicky. „To je hodn nep kné p irovnání.“ Pohledná Kensustriánka pot ásla hlavou. „ ekla bych, že je to tu p ímo okouzlující. V Kensustrii sníh v bec neznáme.“ „Kdo musí v Tarpolu strávit celou zimu a p edem se o nic nepostará, zem e. asto na to doplatí neopatrní pocestní nebo chudí sedláci. Nep e kají chladné m síce. Proto jsem použil to p irovnání s rubášem,“ vysv tloval jí Matuc. „Ty neš astníky lidé najdou zase až na ja e, pokud je p edtím nesežrala zv nebo n jaká stv ra.“ Kon se probojovávali k vrcholu pahorku, rychlost, jakou táhli san , se pon kud zpomalila, ale pak kone n dorazili až nahoru. Daleko p ed sebou spat ili hlavní m sto provincie, obklopené pevnými hradbami, které by dokázaly vzdorovat všem útok m, kdyby se bahenní bestie odvážily postavit lidem na odpor, jak k tomu došlo p ed mnoha sty lety. Tenké provázky kou e stoupaly z komín nevelkých domk a uprost ed zm ti cest, uli ek a chodní k se ty ila hrubá stavba p ipomínající kostku, nící nad všemi ostatními obydlími. „To musí být guvernér v palác,“ odhadoval Matuc. „A my budeme zanedlouho sed t v jednom z tamních hostinc a oh ejeme si prok ehlé kosti,“ dodala žena a p ehodila si kapuci p es hlavu. Zabo ila obli ej co nejhloub ji do látky, aby se chránila p ed v trem, vanoucím na kopci s mimo ádnou sv žestí. Družina rychle sjížd la dol a blížila se k malému lesíku, jímž cesta dále vedla. Mnich se podivil, že po ní i v zim jezdí tolik lidí, nebo v rozdupaném b lostném sn hu byly z eteln vid t otisky kopyt velkého po tu koní. Vjeli do lesíka, za zády již m li pár desítek metr sn hem pokrytých jehli natých strom , když Nerestro na ídil družin zastavit. P ed nimi pobíhali po cest t i kon bez jezdc , ti, kte í na nich p edtím sed li, leželi na zemi prošpikovaní n kolika šípy. Úzká stezka se kolem nich mezitím zbarvila do ruda. ádový rytí pevn ji sev el štít a máchnutím ruky beze slova na ídil t em svým bojovník m, aby si muže d kladn prohlédli. Jezdci opatrn popojeli vp ed, p itom se rozhlíželi na všechny strany, až dojeli k ležícím a zastavili u nich. V lese vládlo absolutní ticho, pouze vítr šelestil v korunách strom . 48

„Co to má znamenat?“ zašeptala Belkala mnichovi. „Lupi i?“ Matuc pokr il rameny. „Mohly to být bahenní bestie. Možná je z bažin vyhnala zima, mají hlad a poohlížejí se po žrádle.“ Celá v c mu však p ipadala velice záhadná. Rovn ž jezdci vypadali nezvykle napnut . „Jeden z nich žije, pane.“ První ze t í jezdc sesedl z kon a poklekl vedle t žce ran ného muže, po n m sesedli i oba jeho spole níci. Neznámý se snažil n co íct a t esoucí se rukou sáhl po klop kožešinového kabátu. N co zasy elo vzduchem a zabodlo se do týla posledního zbrojnoše. Muž po zásahu bezhlesn spadl ze sedla. Hned poté následovala sprška šipek z kuší, která p ipravila o život dalších p t muž . Nerestro zary el rozkaz a tryskem zamí il k saním, zatímco zbytek jeho muž vytasil zbran . Z lesa se najednou vy ítilo t icet úto ník , kte í se vrhli na muže jedoucí na konci družiny, protože ti m li leh í zbran . Matuc vytasil dýku a s Belkalou se skr il na podlaze saní, aby je nezasáhla n jaká šipka. Kolem nich se rozpoutal krvavý boj.

* * * Ruidin ležel na cest a nadále p edstíral, že je zran ný. Poté co jeho lidé zaúto ili ze zálohy, t i d kladn ozbrojení muži se p estali starat o domn lé zran né a cht li nasednout do sedel a zapojit se do boje. Kdyby záleželo na zbroji, žádný z úto ník se t mto muž m nevyrovnal, takže pokud by se jim poda ilo zasáhnout do bitvy, projeli by bojujícími jako n ž máslem a p eválcovali by všechno, co by jim stálo v cest . Bylo na ase, aby zasáhl. „Te !“ zasy el a zbylí dva, kte í leželi vedle n j, vysko ili spolu s ním na nohy. Oba dva s naprostou jistotou zabo ili dýky zezadu do míst, kde brn ní chránila klouby. To byla nejslabší místa kovové zbroje. Ruidin zabodl protivníkovi úzkou epel až po rukoje do krku, t sn pod uchem. Pooto il epelí a okamžit ji zase vytáhl, aby mohl usko it z dosahu me e, kdyby muž náhodou útok p ežil. Mí il však dob e. Muž se b hem okamžiku zhroutil s rachotem k zemi a k e ovit sebou trhal ve sn hu. V dce žoldák se oto il a pohledem zkontroloval, jak si vedou ostatní dva spolubojovníci. Zjistil, že záke ný útok se zda il pouze jednomu z nich. Ten nyní vzdoroval t etímu jezdci, který byl pouze zran n. Muž zabil úto níka, který se na n ho vrhl, a nyní bojoval se zbývajícím protivníkem a tvrdými údery ho neustále zatla oval dozadu.

49

Zasko ený žoldák ztratil rovnováhu, uklouzl a nedokázal se vyhnout následující rán . Ocel se hluboko zabo ila do lehké zbroje a nap l usekla rameno i s kloubem. Zasažený s evem padl do sn hu a jezdec se obrátil proti Ruidinovi. Velitel žoldák podb hl pod dopadající šavlí a dvakrát bodl dýkou do nep íliš chrán ného místa pod pravým ramenem. Z rány se okamžit vyvalily proudy krve. Ruidin se zlomysln ušklíbl a rozb hl se k saním. O muže se nemusel dál starat, b hem chvilky ur it vykrvácí. V b hu vytáhl lovecký roh a zatroubil signál povolávající druhý oddíl. Guvernérova t lesná stráž se bránila jako rozzu ený kullak, a navzdory ztrátám, které jim záke ný p epad zpo átku p sobil, ady obránc nijak zvláš nepro ídly. U jeho muž tomu bylo práv naopak. Z první vlny stálo na nohou už jen deset úto ník . S rachotem se k nim však blížily posily a vrhly se na stráže, rozestav né kolem saní, které štíty odvracely všechny, kdo se k nim p iblížili. Ruidin vid l, že se ke guvernérovým saním jen tak nedostane. Takže se rozb hl, vrhl se do sn hu a p ikr en kli koval mezi nervózními ko mi, aby se dostal až pod kozlík. Dva rychlé pohyby rukou, škubnutí a rázem se ocitl vedle p ekvapeného ko ího, jehož zabil dob e mí eným bodnutím do oka. Zatím si ho nikdo nevšiml, stráže k n mu byly obrácené zády a odrážely žoldáky, jejichž po et se neustále snižoval. Ten, kdo tyhle vále níky vycvi il, a to byl, kdo to byl, se v emesle opravdu vyznal. Byli zatracen dob í. Krátkým skokem se p esunul do saní, které nechránila žádná st íška, a prudkým škubnutím zvedl na nohy osobu, ke které m l nejblíže. V ruce držel dýku a byl p ipraven okamžit bodnout. P ed ním stál n jaký starší muž. Velice neohraban a nejist se ho snažil zasáhnout malým nožíkem. Ruidin elegantn uhnul a vrazil muži loket do obli eje. Zbra s cinknutím dopadla na d ev nou podlahu saní. „Pus m ke guvernérovi!“ obo il se na muže Ruidin, popadl ho za límec a p iložil mu dýku ke krku. Za mužem, který strnul strachy, se vyno ila mladá žena s tmav zelenými vlasy a ude ila ho p stí do obli eje takovou rychlostí, že tomu nesta il nijak zabránit. Ruidinovi vhrkly do o í slzy, zavrávoral a ustoupil o krok dozadu. Koutkem oka post ehl, že se dalšímu z jeho žoldák poda ilo prorazit si cestu do nekrytých saní. Stál žen t sn za zády. „Nerestro! Pomoc!“ rozk i ela se žena. „Jsou na saních!“ Nejmohutn jší rytí prudce strhl kon , zary el a rozjel se k saním, v ruce se mu t pytila zakrvácená aldoreelská epel.

50

Starý muž se op t postavil na nohy a šermoval nožem. „Pry odsud! Tady není žádný guvernér. My jsme…“ „D lej!“ na ídil Ruidin pod ízenému a sko il vp ed. Dýkou mí il starému muži na krk.

* * * Nerestro zaslechl v dun ní bitevní v avy Belkalin zoufalý hlas a obrátil kon dozadu. Dv ma úto ník m se n jakým zp sobem poda ilo p ekonat obraný val, složený z lidských t l a štít . Kensustriánka si z ejm nevšimla, že má za zády dalšího muže, a chystala se pomoci mnichovi, který se t ásl jako malé d cko a p ed protivníkem pouze bezmocn šermoval dýkou. Rytí zary el, zabo il koni ostruhy do bok a nasadil ke krátkému trysku, aby p edešel chystanému útoku. Zd šen sledoval, jak se muž za kn ž inými zády rovn ž chystá zaúto it. V mžiku si uv domil, že nebude schopný pomoci ob ma najednou. „Angore!“ za val zoufale a mohutn se rozmáchl k rán .

* * * Obrovský, zdánliv neporazitelný rytí se objevil t sn vedle saní, me s hvízdnutím protnul vzduch a zasáhl muže, který se práv vrhal na Matuce. Aldoreelská epel op t p etnula šlachy, svaly a kosti, jako kdyby byly z papíru. Ani mužova zbroj nedokázala odolat jejímu ost í, tvrzená k že, sponky a emeny nep edstavovaly žádnou p ekážku. epel je p esekla stejn hladce jako trup vousatého úto níka, kterého m ly chránit. Potom Matuc zezadu zaslechl Belkalin výk ik napln ný bolestí. Bleskurychle se oto il a zachytil Kensustriánku, hroutící se k zemi. Žena padala p ímo na n ho a strhla ho dol . Druhý úto ník, který se ke kn žce p iplížil zezadu, díky tomu promáchl, úder t sn minul mnichovo rameno. K další rán se muž nedostal, šipka z kuše ho zasáhla do hrudi a skoncovala s jeho životem. Muž zaúp l a vypadl ze saní. „Belkalo,“ vydechl Matuc zd šen . „Je všechno v po ádku?“ Kn žka se mírn vzep ela a slab se pousmála. „Obávám se, že ne.“ Z koutku úst se jí inul tenou ký pramínek krve, za nímž následoval mohutný rudý p íval, který se jí rozlil po hrudi. „Spravedlivý Ulldraeli, to ne!“ Matuce zachvátila panika, položil si ženinu hlavu do klína a hladil ji po vlasech, aby ji uklidnil. „Vydrž, Belkalo. Hned ti n kdo pom že.“ Druhou ruku, kterou se jí dotkl na zádech, m l plnou tmavé krve. Krve tekoucí od srdce. 51

Matuc se uštvan rozhlédl kolem sebe, spat il však pouze ry ící, nadávající muže, kte í zoufale bojovali o vlastní život. Dokonce i Nerestro se musel znovu za ít bránit druhé vln úto ník . Nikdo z muž , kte í je doprovázeli, nebyl schopen p isp chat mnichovi a zran né žen na pomoc. Matuc op t pocítil naprostou bezmoc, kterou již jednou v minulosti zažil. Stejn jako tehdy, když stál u umírajícího vizioná e Caradce. Vzpomínky se smísily s novým p ívalem zoufalství, po tvá ích mu stékaly slzy a odkapávaly žen na obli ej, v n mž se zrcadlila krutá bolest. „Ulldraeli, to se nesmí opakovat!“ vyk ikl. „Nechci, aby mi zase n kdo um el v náru í.“ Kn žka ho pohladila po tvá i. „Já to nezvládnu, Matuci. Myslete na úkol, který vám byl sv ený a který stále ješt eká na spln ní.“ „Já na ten úkol kálím,“ vyk ikl mnich vztekle a pohlédl k nebes m. „Ulldraeli, u i n co! U i n co, pokud ti aspo trochu záleží na osudu našeho kontinentu.“ Belkala na moment p iv ela o i a posbírala poslední zbytky sil. Matuc se zpo átku polekal, že zem ela. Potom na n ho znovu pohlédla. „Cht la bych, abys m poh bil p ímo tady. Zapamatuj si: t i stopy hluboký hrob, naho e na n m vrstva kamen .“ Vtiskla mu do ruky n jaký p edm t. „Tento amulet rozlomíš a položíš jeho ásti nad mou hlavu. Lakastra tak snadno zjistí, kde odpo ívá jeho služebnice. On sem pak p ijde a ujme se m .“ V jantarových o ích se jí krátce zablesklo. „Slib mi to, Matuci.“ Muž bojoval s dalším záchvatem k e ovitého plá e. „Já… já nechci, abys um ela. Pot ebujeme t , abych s tvojí pomocí splnil uložený úkol.“ Stiskl jí ruku. „Já t pot ebuji. Nedovolím, abys…“ Zá e v ženiných o ích nabrala na síle. „Slib mi to. Zap ísahám t !“ Mnich váhav p ikývl. Jantar v ženiných o ích se zachv l, zeslábl, až nakonec zcela pohasl. Kensustrián ino t lo se pomalu uvolnilo. „Belkalo?“ Mnich se jí opatrn snažil na krku nahmatat tepnu. Nic necítil. Rychle jí p iložil hlavu na prsa, ale i srdce ml elo. Ani tlukot, ani dech. „Ne,“ zašeptal, „ne.“ P itiskl k sob ženino bezduché t lo. „Zah eju t , dokud ostatní nebudou mít as, aby se na tebe podívali. Uvidíš, že je to jenom n jaká malá rána.“ Pomali ku kolébal kn žku sem tam. „Jenom malá rána, Belkalo. Už jsi p ežila mnohem horší v ci. To nachlazení bylo mnohem nebezpe n jší než takovéhle škrábnutí.“ Tiše pobrukoval n jakou píse a nevšiml si, že bitevní v ava kolem n ho utichla. Úto níci byli poraženi nebo zahnáni na út k. „Je mrtvá,“ ozval se mu za zády rytí v zast ený hlas.

52

„Ne, není. Musíme okamžit najít n jakého cerêla. Ona jenom odpo ívá. A mluvte laskav o n co tišeji, jinak ji probudíte,“ odv til Matuc jemn a položil ženu do kožešin na saních. Opatrn ji p ikryl. „Mnichu, ona je mrtvá,“ opakoval Nerestro, tentokrát energi t ji. Ulldrael v oddaný služebník se vztekle oto il. „Není!“ rozk ikl se na rytí e. „Ona není mrtvá!“ Nev domky zvedl p sti. „Vidíš tu krev na zemi?“ Vále ník ukázal me em na rudou kaluž a krev, odkapávající ze sedátka na d ev nou podlahu saní. „Je mrtvá. Už nedýchá.“ „A ty za to m žeš!“ Matuc se rozmáchl a rytí e ude il. „Tys ji nechránil, i když jsi mohl! Já jsem to p esn vid l!“ Vzkyp la v n m nenávist, která ho zcela zaslepila, a bez ohledu na t lesnou p evahu svého protivníka se na Nerestra vrhl. Rytí o krok ucouvl a ude il mnicha sev enou p stí rovnou do obli eje. Matuc se zpola v bezv domí zhroutil do sn hu. P ed o ima se mu zaleskl hrot aldoreelské epele. Mí ila mu na hrdlo a zastavila se necelou ší ku dlan od n j. „Ty, brat e p íteli erveného vína, jsi ji zabil.“ Nerestro se nad ležícím mužem široce rozkro il. „Ty a ten tv j zatracený úkol. Kdybych t nemusel chránit, jak mi bylo uloženo, byla by ješt naživu.“ Stáhl me stranou a sklonil se nad Matucem. Mnich ucítil rytí v dech. „Nejrad ji bych t zabil, mnichu. Rovnou tady a te .“ Rytí ova tvá se zk ivila do zví ecího šklebu. Rýsoval se v ní odpor a nep átelství. Nerestro popadl Matuce za klopy kabátu a zvedl ho do výšky. „Ale to nesmím.“ Prudce ho pustil a odvrátil se. „Dokud nedokon íš úkol, nesmím.“ Matuc polkl. Pomalu se mu vracelo jasné v domí. Ob ma rukama si p ejel po obli eji a teprve pak si uv domil, že mu na prstech stále ulpívá Belkalina tmavá krev. Zatímco si prohlížel dlan , vzedmula se v n m nenávist. Nenávist v i rytí i, nenávist v i úkolu, který mu byl sv en, nenávist ke guvernérovi a v neposlední ad i nenávist v i vlastnímu bohu, který to všechno po n m vyžadoval. Ale i nenávist k sob samému. Rytí m l v tom, co íkal, naprostou pravdu. Beze mne by Belkala žila. Dosp l k rozhodnutí. „Nerestro,“ ekl polohlasn . Rytí se zastavil a ohlédl se p es rameno. „Až všechno vy ídím, cht l bych, abyste m opravdu zabil.“ ádový rytí p ikývl. „Beru t za slovo. Na to se m žeš spolehnout.“ Ml ky popošel k saním a políbil mrtvou na elo.

* * * O hodinu pozd ji uložili Nerestro s Matucem Kensustriánku do hrobu. Vykopali ho p esn podle ženiných pokyn , zmrzlou zemi nejd íve rozmrazili velkým ohn m, horký, navlhlý písek pak odhazovali stranou holýma rukama. Muži ml ky stanuli u hrobu a dívali se na krásnou ženu, která je až dosud doprovázela na jejich výprav nap í Tarpolem. 53

Matuc do posledního okamžiku doufal, že se stane zázrak. Bylo mu p itom jedno, který b h vrátí kn žce život, jestli Lakastra, Ulldrael nebo Angor. Zdálo se však, že ani jeden ze t í boh není ochotný zm nit to, co se tohoto dne stalo. Když Nerestro za al zahazovat prostor nad mrtvou ženou hlínou, mnich sebou polekan trhnul. „Ne, ne. T eba…“ nadechl se, ale když spat il rytí v pohled, okamžit zmlknul. „Promi te. Jenom jsem cht l…“ Z hrudi se mu vydral hluboký povzdech, poté pomohl Nerestrovi p i práci. Belkalino t lo bylo vbrzku celé zakryté hlínou. Zbrojnoši mezitím nasbírali kameny, a když skon ili, navršili je na hrob . Jakmile byla práce hotová, p istoupil Matuc k místu, kde spo ívala kn ž ina hlava, a s tém nábožnou pokorou rozlomil amulet velký jako lidské oko. Byl vytvo ený z n jaké neznámé, pórovité hmoty. Byly na n m vid t podivuhodné symboly a znaky, z ejm kensustriánské písmo. V bec jim nerozum l. Pouze z celého srdce doufal, že Lakastra svou služebnici brzy najde. Opatrn položil ob poloviny amuletu na hrob. O jejím posmrtném život nic nevím, uv domil si. Nevím v bec nic. Nerestro poklekl na druhé stran hrobu, hrot me e zabo il do zem . Zav el o i. Rty se mu pohybovaly v bezezvu né modlitb . Potom povstal, vrhl na Matuce pohled, jímž mu jednozna n p ikládal veškerou vinu za ženinu smrt, a obrátil se k hrob m svých padlých rytí . I u nich se pomodlil, tentokrát nahlas a tak, aby ho bylo slyšet i z dálky. Byl to chvalozp v na jejich odvahu, state nost a odhodlanost. „Angore, p estože nezem eli v estném boji,“ zakon il e , „zem eli s tvým jménem na rtech a z tvého rozkazu. P ijmi je laskav do ad ctihodných a poskytni jim vše, co náleží t m nejzdatn jším turnajovým rytí m. Nikdy na n nezapomeneme. Nikdy.“ Družina se p ipravila na cestu, Nerestro se vyšvihl do sedla. Matuc n žn p ejel prstem kousky amuletu. Rychle set el slzu, políbil kone ky prst a p iložil je ke kovu. „P íšt celou v c dotáhnu až do samotného konce. To ti slibuji, slyšíš? Tadc zem e.“ Zamyšlen si prohlížel symboly. „A hned potom um u i já.“ „Poj ,“ zavolal na n ho ádový rytí . „Ztratili jsme spoustu asu.“ „Ano, hned.“ Mnich p ikývl a pomalu p ešel k saním. Družina se dala do pohybu a cválala k hlavnímu m stu provincie. Za nimi z stalo na míst dev t hrob , na n ž se snášel erstvý sníh, dopadající ve velkých šedavých vlo kách k zemi. Jako bílý rubáš. Matuc si vzpomn l na p irovnání, které p ed n kolika hodinami sám použil.

54

"

!

Lodrik se vrátil se Stojkem a Valjakovem do hlavního m sta a v dalším pr b hu cesty je nepotkaly žádné potíže. Zbývající versty absolvovali díky rychlé lodi na širokých vodách eky Repol, jejíž b ehy v o ích nezaujatého pozorovatele stále víc p ipomínaly kusy rozlámaného mlé ného skla. Jenom v mimo ádn chladných, krutých zimách se ob as stávalo, že celý Repol úpln zamrzl. eka byla p íliš široká a normální zimní teploty nedokázaly pokrýt hladinu vrstvou souvislého pevného ledu. Dobu, kterou strávil na palub , využil Lodrik k tomu, aby si znovu rychle osv žil dvorní ceremoniály a podle mín ní obou svých p átel a rádc se p i nich pohyboval s p vabem, jakého nikdy p edtím nebyl schopen. Nacvi oval si úklony, znamení rukou jak s kapesníkem, tak i bez n j, drobná i výrazná gesta, vlídné i zdrženlivé chování, až ho rozbolela záda a došly kapesníky, jimiž se ovíval. N jakou chvíli mu trvalo, než si zvykl na neustálé nošení nep íjemné paruky, ale brzy vše fungovalo tak, jak m lo. Nepadala mu z hlavy, když smekal klobouk. Aby si tato cvi ení n ím kompenzoval, s velkou chutí si užíval každodenních hodin šermu se svým holohlavým u itelem, který k nesmírnému zármutku mladého muže neustále nacházel nové a nové chyby p i útoku i v obran . Neúprosn ho na n upozor oval a nedal tadcovi pokoj, dokud se nezlepšil. „Vybrušování,“ tak to Valjakov vždy nazýval. Zatím po ád cestovali královstvím bez toho, že by je n kdo poznal. Následník tr nu nevystupoval p ed poddanými, kte í se s jeho družinou cestou setkali, ani jako guvernér Vasja, ani jako tadc a budoucí kabcar. Všichni se shodli na tom, že bude lepší, když se Lodrik v návrat ve ejn ohlásí teprve tehdy, až budou u in na všechna možná bezpe nostní opat ení a až si budou jistí, že se Lodrikovi dostane pat i né ochrany. B hem cesty sice m li na sob drahé šaty, které prozrazovaly, že lidé, jimž pat í, jsou dosti zámožní, ale nebyly až p íliš nákladné. Guvernérská uniforma ležela složená v jednom z nes etných kufr . Ráz krajiny se stále víc m nil. Naráželi p edevším na v tší vesnice, ubývalo rozlehlých kon in nedot ených lidskou rukou nebo tichých les . Odlehlost a samota, s jakou se Lodrik seznámil v Granburgu, se b hem posledního týdne cesty stala minulostí. Pokud ne d ív, tak nejpozd ji p i pohledu na mohutné hradby Ulsaru si tadc uv domil, že hodina p evzetí odpov dnosti se neodvratn blíží. „Vidím jeden velký problém. Bude t žké, abychom Tarpolan m v rohodn dokázali, že jim skute n vracíme jejich tras tadce,“ prohodil Stojko zamyšlen , zatímco se san blížily k hlavní brán . „Lidé by si snadno mohli myslet, že lov k, který se vrací z odlehlých kon in Granburgu, je n kdo úpln jiný.“ 55

„Ale co. Na pohled jsem se možná hodn zm nil k lepšímu, ale když se to vezme kolem a kolem, z stal jsem po ád stejný. Jsem jenom trochu zkušen jší,“ oponoval následník tr nu a mávl rukou. Stojko si uhladil knír a pohledem p ejel po svém chrán nci, který b hem minulého roku pozoruhodn vysp l a dozrál. Modré o i nyní neustále vypadaly naprosto bd lé, a když se zbavil p ebyte ných kil, nabyl i mladík v obli ej nových rys . Rovnom rné sv tlé vousy, které nosil nakrátko zast ižené, tyto rysy zd raz ovaly ješt více. Místo tuku m l na t le svaly, ze širokých záhyb sádla kolem bok a b icha zbyly jen nepatrné zbytky, které dobrý krej í, b išní pás a vzp ímená ch ze snadno zakryjí. Krej í! projelo rádci hlavou a najednou mu v ní za alo va it. „U Ulldraela!“ vyjekl vyd šen . „Já jsem úpln zapomn l, že vám te z vašich šat nebude nic sed t!“ Lodrik se rovn ž zatvá il zmaten . „Ani já jsem na to nepomyslel. No, než dojde na ceremoniály, ješt to n jakou dobu potrvá. Kdyby to nešlo jinak, p inejhorším pozít í zvládnu otc v poh eb ve zbroji. Chci dát co nejd íve všechno zase do po ádku.“ Znechucen pomyslel na poplašné zprávy z Hustrabánu a Borasgotánu, které p išly ve známost t sn p edtím, než odjel z Granburgu. Byl p esv d en, že se na nich od té doby nic nezm nilo. Borasgotán stejn jako d ív shromaž oval muže, údajn proto, aby z nich vycvi il p íslušníky elitních jednotek, Hustrabán naproti tomu písemn opakoval požadavek na podíl z t žby drahocenného iurda ve sp átelené baronii Kostromo. Jestli na ten nestydatý cár papíru nebude brzy následovat pat i ná odpov , mohlo by se sousední království cítit na koni. Lodrik se neur it obával, že po smrti jeho otce se z bezpe ných úkryt pod haldami kamení vyplazí ada lidí, kte í by nejlépe m li z stat zasypaní. A uchovat smrt tarpolského panovníka v utajení, to byl úkol p esahující rámec možností. O to, aby se tato zpráva rychle rozší ila, se postarali bu upovídaní sloužící, nebo po etní zv dové. Krom toho by bylo velice nápadné, kdyby kabcar nadlouho zrušil audience a neobjevoval se na nejr zn jších oslavách. Mladý muž proto ješt z Granburgu vyslal poštovní holuby na p íslušná místa v Ulsaru, aby co nejrychleji dále p edala zprávu o p edpokládaném datu oficiálního poh bu. Z Ulsaru pak byly rozeslány pozvánky do sp átelených íší a baronií. asový odhad souhlasil, družina dorazila do hlavního m sta v as, p ípravy poh bu mezitím musely dávno za ít. Na m stské brán skute n vlála vlajka Tarpolu a bardri¢ova osobní standarta na p l žerdi. Družina byla bez další kontroly vpušt na do m sta, jezdci a san zamí ili do pevnosti a k paláci, stojícímu uprost ed Ulsaru. Dlouhé a široké cesty, lépe oble ení lidé, vysoké domy s rozložitými st echami a ilý ruch, tak se Ulsar jevil Lodrikovi ve vzpomínkách. V této chvíli 56

si ovšem následník tr nu p ipadal jako v Granburgu, jenom o n co v tším, ale bylo to stejné jako v den, kdy více než p ed rokem p ijel do hlavního m sta provincie. Špatná nálada je obklopovala doslova na každém kroku. Projeli kolem velkého Ulldraelova chrámu, míjeli více nebo mén drahá šlechtická sídla, rozkládající se podél nejvýstavn jší ulice ve m st , až se p ed nimi nakonec objevil palác, p ipomínající vzez ením spíše h ad. Tentokrát museli u brány zastavit. „P ijeli jsme jako hosté na smute ní slavnost,“ zalhal Lodrik a podal veliteli stráže dopis, který sám napsal, vystavený na guvernéra Granburgu. „Kam se máme obrátit?“ Když voják dopis do etl, zasalutoval a ukázal k zasn žené aleji. „Až k paláci. Excelence. Potom projedete vpravo kolem vchodu a zastavíte u západního portálu. Tam na vás budou ekat sloužící, kte í vás uvedou do vašich ložnic.“ „Kdo všechno už p ijel, plukovníku?“ vyptával se domn lý místodržící. „N jaké vznešené návšt vy?“ „Excelence, já vím jenom to, že dorazili velvyslanci Tûrisu a Rundopâlu a zástupci jednotlivých baronií,“ vypo ítával muž. „Jak jsem slyšel, zítra se o ekává p íjezd aldoreelského velvyslance a jeho koleg z Hustrabánu a Borasgotánu, Excelence.“ „A kde je tadc?“ pokra oval ve výslechu Stojko. Zám rn ignoroval výhružný pohled svého chrán nce. „Slyšel jsem, že zmizel.“ „Ne, pane, to máte špatné informace. Stejn tak není pravda, že tadc zam el,“ vysv tloval plukovník, jenž p i t chto slovech vypadal, jako by je musel íkat už po b hvíkolikáté. „Následník tr nu je na cest do Ulsaru a dorazí do hlavního m sta v as, aby se mohl osobn zú astnit smute ní slavnosti.“ „Že zem el? Já že jsem um el?“ opakoval Lodrik nechápav a vym nil si s rádcem rychlé pohledy. „Ne, vy ne, Excelence,“ oponoval voják u brány. „Údajn prý zem el tadc. Tuhle zprávu roznesli po m st ontariánští kupci, Excelence. A lidé jsou z toho hrozn vyplašení. Ale vy se o tyhle e i nestarejte. Ze spolehlivých zdroj dob e víme, že následník tr nu je naživu.“ Odstoupil od saní a znovu zasalutoval. Družina urazila poslední metry namáhavé cesty. „M l byste trochu p ibrzdit plukovníkovu vý e nost,“ poznamenal Valjakov kousek p ed západním vstupem do paláce. „Na m j vkus toho navypráví až moc a povídá o v cech, které by mohly hosty snadno zneklidnit.“ „Já bych jeho vypráv ní ozna il jako zajímavé a pou né,“ oponoval Stojko. „Tak te už jste i mrtvý, pane. Co si o tom myslíte? Že by Ontariánci toho v d li více než my?“ „Dej n jakému Ontariánci trochu pen z a on ti napovídá, co budeš chtít,“ zabru el t lesný strážce. „Domnívám se, že je poštval n který z vašich soused , aby vám podkopal moc.“

57

Rádce souhlasn p ikývl. „Taková drzost, a ke všemu ješt d íve, než se oficiáln stanete kabcarem. Tomu íkám dát se do práce s vervou.“ Skupinka zastavila u západního portálu, vystoupila z ko áru a krá ela širokým schodišt m nahoru ke vchodu. Sloužící za ali sundávat zavazadla a odnášet je dovnit do paláce, kde je v pokojích pro hosty vyložili. Lodrika na každém kroku doprovázelo dvacet muž . Cílev dom krá el mramorovými chodbami podél sloup , soch a obraz , které neopakovatelným zp sobem dopl ovaly bohatou výzdobu obrovské budovy. Stejn jako v minulosti se bohatství a moc rodu Bardri¢ pyšnila neskrývaným leskem. Štukatury na stropech, lístkové zlato na vysokých rámech dve í, k iš álové lustry a olejové lampy ze skla zdobeného dokonale propracovanými rytinami, všude se lehce vznášela v n parfém a r zných kv t . Každou chvíli narazili na n kterého ze sluh p ipravených splnit rozkazy panstva. Nebylo t žké poznat, že je p íchod skupiny ozbrojených muž zna n p ekvapil. Jen z ídkakdy pochodovaly chodbami vojenské oddíly, ješt v tší výjimku tvo ily jednotky, které dle ústroje nepat ily k palácové stráži. Tadc se nijak nestaral o udivené sloužící, ale pokra oval v ch zi p ímo do ajovny. Prudce rozrazil dve e, založil ruce v bok a rozhlížel se po místnosti. Plukovník Mansk odložil šálek s ajem a p ekvapen vzhlédl od etby. V ruce držel n kolik papír , zbytek ležel na konferen ním stolku. Velitel palácové stráže si nejprve zm il Lodrika pohledem, nepoznal však, kdo p ed ním stojí. Teprve když spat il Stojka a Valjakova, objevil se mu ve tvá i výraz radosti. Rychle vysko il a oba muže srde n p ivítal. Zatímco jim nabídl židli a naléval aj, tadcovi jen p átelsky a zárove i zv dav pokynul. Oba spole níci nedali ni ím najevo, že spolu s nimi p išel i následník tr nu. Lodrik se rozhodl, že nebude kazit hru a nejprve vy ká. „M j bože, mám takovou radost, že vás dva zase vidím,“ pronesl Mansk s úlevou v hlase a znovu uchopil šálek s ajem. Nadále mu tvá zdobily hn dé vousy, dlouhé vlasy m l svázané do copu. Tmav šedá uniforma t sn p iléhala ke statnému t lu. „Od té doby, co kabcar zem el, se to tu mele jedno p es druhé. Kde je tadc?“ „Asi nebylo jednoduché udržet zprávu o panovníkov smrti v tajnosti, co?“ vyptával se Stojko a vzal si sušenku. Plukovník pot ásl hlavou. „Abych byl up ímný, bylo to zhola nemožné. Ta zpráva se rozlet la rychleji než požár. A pak p ed n kolika málo dny dorazili do Ulsaru ontariánští kupci a vypráv li, že se doslechli o tras tadcov smrti. Ulldrael a je prokleje.“ Lodrik se široce ušklíbl, sáhl po kousku pe iva a celý si ho vložil do úst. „Nem jte obavy, tadc je v bezpe í. V takovém bezpe í, jako kdyby sed l p ímo vedle vás.“ Mansk svraštil obo í. „Promi te, neznám vás odn kud? Samoz ejm , jste z Granburgu, ale n jak…“ Podíval se po obou rádcích a pohledem je prosil o 58

pomoc. „To, jak tento mladík žvýká, mi p ipadá jaksi pov domé.“ Zadíval se tadcovi do tvá e a p emýšlel. „Co to tady tete, plukovníku?“ vyptával se Stojko. Valjakov se nete n díval na st nu a usilovn si prohlížel obraz, aby se nemusel dát do smíchu. „To je pár poznámek, které zde po sob zanechal kabcar. Jeho tak e ená poslední v le, kterou mi nadiktoval a uložil mi, abych zajistil, že všechno bude provedeno p esn podle jeho p ání,“ odpov d l plukovník. „Takže vy jste si p ivedli z provincie návšt vu, jak vidím. P išli jste s p kným halasem. S kým mám to pot šení?“ Stojk v knír se podez ele rozechv l. „Ach, to je ode mne velice nezdvo ilé. Jsem to ale p kný mizera. Jak jsem jen mohl zapomenout p edstavit vám nejmocn jšího muže Granburgu.“ Rádce p edstíral, že si uv domuje svou vinu, a pot ásl hlavou, jako by si to velice vy ítal. „Plukovníku Mansku, p edstavuji vám královského místodržícího, granburského guvernéra Vasju Pujura.“ Lodrik milostiv pokynul hlavou a podal vojákovi ruku. „T ší mne, že jsem se s vámi mohl seznámit.“ „Pot šení je zcela na mé stran , Excelence,“ odv til velitel a zarazil se. „Moment, Gijuško. Chcete m tahat za nos? Já myslel, že tadc m l…“ Stojko se p edklonil. „Zcela správn , plukovníku. Tadc m l…“ napodobil plukovníkova slova. „Ale potom je tento muž,“ Mansk zvolna ukázal rukou na mladíka, „následník tr nu?“ Všichni t i p ikývli. Velitel polkl. „Ach, b da, zatracen ,“ zaklel tiše, odložil šálek, vysko il a zasalutoval. Te už se nikdo z p íchozích nedokázal udržet, všichni t i se hlasit rozesmáli. Trvalo jim dost dlouho, než se znovu uklidnili a ztlumili bujaré veselí. Mansk mezitím stál v místnosti napnutý jako struna, ruku p iloženou k elu na pozdrav. Ani se nehnul, dokud mu rozesmátý Lodrik nenazna il, aby se posadil. „Nem jte mi to za zlé, plukovníku,“ omlouval se tadc, „ale pokušení bylo tak lákavé, že se mu nedalo odolat. Opravdu m udivuje, že jste m nepoznal.“ „Moc m to mrzí, ale Vaše Výsost se tak zm nila k lepšímu, že všichni, kdo ji dlouho nevid li, budou mít potíže poznat v ní onoho Lodrika, který p ed asem odešel od dvora.“ Velitel se poškrábal ve vousech. „Zdá se mi, že Granburg Vaší Výsosti velice prosp l.“ „Opravdu jsem vaším dlužníkem,“ p ikývl Lodrik. „Kdybyste tehdy mému otci tak neporadil, byl bych dnes po ád ješt kolá kovým tadcem. P iznávám, že zatím nejsem tak zkušeným v dcem, jakým byl zesnulý kabcar, ale tvrd na tom pracuji. Provincie pro m byla dobrou školou.“ „Všichni jsme se doslechli o podivných machinacích tam jších šlechtic . I o vzpou e, kterou Vaše Výsost rozdrtila.“ Mansk nadále vypadal, jako by do n ho uhodil blesk. „Kdo by si to byl pomyslel. Promi te, Výsosti, ale já tu zm nu

59

po ád ješt nedokážu pochopit. Zdá se, že se z Vaší Výsosti stal statný muž. A o i vám zá í mod e jako mo e.“ „Jenom nerad se vm šuji do hovoru,“ p erušil ho Stojko a poklepal na hromádku papír . „Nebylo by na míst p e íst nám kabcarovu poslední v li? Nebo to mám ud lat já?“ Veliteli podle všeho p išla tato nabídka nesmírn vhod. „D kuji, to je výborný nápad, Gijuško.“ Rychle mu podal dokumenty a op el se. „Neumíte íst, nebo snad máte n jaký jiný d vod, pro nám nechcete p e íst, co vám regent nadiktoval?“ Lodrik v rádce ned v iv držel papíry p ed o ima. „Jsou tam n jaká nehezká ustanovení? Byl už kabcar s rozumem na štíru, když je nechával sepsat?“ „Ne, ne,“ bránil se plukovník. „ t te sám. Doufám, že si Jeho Výsost v provincii nenašla pro zbytek života n jakou ženu?“ Stojka p epadla d sivá myšlenka. Že by Miklanovo, když spolu onehdy hovo ili na té recepci, vytušil pravdu? Lodrik naproti tomu nechápal, kam plukovník otázkou mí í, jenom svraštil elo. „Nejlepší bude, když to prost p e tu,“ nadechl se Stojko, uhladil si knír a za al. „Tímto vydávám, bla bla bla,“ p esko il úvodní oficiální formulace, „v plné duševní síle, bla bla bla… aha, te p ichází to d ležité. Tak tedy: Vláda v království dále pokra uje v rodové linii Bardri¢ . Tímto p enáším veškeré vládní záležitosti a pé i o poddané do rukou svého syna Lodrika. Okamžikem korunovace a pomazáním z rukou nejvyššího p edstavitele Ulldraelova ádu se stane jediným oficiálním následníkem a p evezme tarpolský tr n.“ Stojko p elétl následující stránku, zatímco Valjakov obda il mladého chrán nce povzbudivým pohledem. „No, to p ece zní docela dob e,“ zaradoval se Lodrik. „Jak vidím, otec v d l, že se vrátím jako lepší panovník.“ „Moment, pane, ono to ješt pokra uje,“ tlumil d v rný rádce jeho nadšení. „A to se vám nebude líbit. Tady stojí: Krom toho já, Grengor Bardri¢, tarpolský kabcar, ustanovuji, aby m j syn Lodrik u inil d ležitý krok ve vztahu ke sblížení naší íše s baronií Kostromo, která se historickým vývojem stala n ím víc než pouhou sp átelenou baronií.“ Krátce se zarazil. „Pokud se m j syn skute n stane vládcem Tarpolu, potom si k upevn ní vzájemných vztah a jako výrazný signál nenasytným soused m, dychtícím po iurdu, do p l roku po korunovaci vezme za ženu mou nete , nyn jší vasrucu Aljašu Radku Bardri¢ovou. Co nejrychlejší zplození mužského potomka je zárove povinností.“ „Nikdy!“ vyk ikl Lodrik. V modrých o ích mu za alo žhnout. „Co to má znamenat? Tu p íšeru, ten výplod záke nosti, tu stv ru v ženské podob už nechci nikdy ani vid t, ne tak, abych se s ní oženil.“ „Jen klid, pane, jen klid,“ uklid oval ho t lesný strážce. „Zanedlouho budete kabcarem, kdo vám bude moci n co na izovat? Ten mrtvý?“ 60

„Takhle o tarpolském kabcarovi nemluv, vojáku,“ pokáral Mansk Valjakova ost e. „Je to panovník v p íkaz, který musí být spln n.“ „To se rad ji vzdám tr nu,“ uklouzlo mladému muži. Ruka, jíž svíral šálek s ajem, se rozt ásla, klouby mu zb lely. „Ona m ponížila. P ed všemi Granbur any.“ „Tr nu se samoz ejm nevzdáte.“ Stojko zamával papíry. „Ono to totiž pokra uje dál. Tady stojí: kdyby se m j syn zdráhal uposlechnout mých pokyn , na izuji, aby ho plukovník Mansk zav el do palácového v zení, a to až do smrti. Nového kabcara poté zvolí rada brojak a šlechtic .“ Šálek v tadcových rukou se s cinknutím rozlet l, úlomky porcelánu padaly na podlahu, horký nápoj spálil Lodrikovi p edloktí. Ten však na to nedbal. Zachmu en hled l na plukovníka a lehce sklonil hlavu. „P ece nehodláte se vší vážností prosazovat, aby byl tento sm šný p íkaz spln n?“ zeptal se tiše. Mladík v hlas m l hlubší tón, zn l nebezpe n ji než obvykle. Valjakov nev ícn civ l na lustr se svícemi, stojící vedle jeho pána. Na chvili ku se mu zdálo, že se plameny rozho ely modrým jasem. Velitel palácové stráže se vrt l na židli a snažil se vyhnout pohledu o í barvy mo e. Z istajasna se ho zmocnil pocit, že mu n co zezadu pomalu úto í na mozek a snaží se ho vytla it nosem ven. Zmocnila se ho závra . „Já musím, Výsosti,“ zask ehotal. Po t le se mu inul studený pot. „To uvidíme.“ Lodrikova ruka zabloudila k poprav ímu me i. Kone ky prst ho nep íjemn sv dily, a když se dotkl kovu jílce, ucítil lehké kopnutí jako od malého elektrického úho e. Vyd šen trhnul rukou zp t a podíval se na zbra . Nep íjemný pocit v Manskov hlav okamžit zmizel. „Jestliže všichni zachováme ml enlivost, tak se o tomto ustanovení nikdo nedoví,“ navrhnul Stojko. Plukovník si set el z ela kapky potu. „Tady v místnosti je po ádné horko,“ pronesl. „M li bychom otev ít okno, aby…“ „Co si o tom nápadu myslíte, plukovníku?“ Lodrik si obhlížel kone ky prst , na nichž neobjevil nic neobvyklého. Opatrn je prot epal a ekal na velitelovu odpov . „Ach, Výsosti, p ál bych si, aby to bylo tak jednoduché. Výsosti, musíte mi v it, že bych tohle na ízení s nesmírnou radostí p ehlédl. Ale kabcar n co takového p edvídal,“ povzdechl si. „Nechal si nete k sob p ivolat a déle než hodinu se s ní bavil. A soud podle výrazu, který m la ve tvá i, když z místnosti vycházela, domnívám se, že dob e ví, že se stane ženou, jež bude v budoucnu stát kabcarovi po boku. Krom toho si pod paží nesla ruli ku pergamenu. Co na n m bylo, je nejspíš Vaší Výsosti jasné.“ Mansk si nalil sklenici pálenky a rázem ji do sebe hodil. Stojko beze slova nastavil šálek a plukovník nalil i jemu.

61

„M l jsem z stat v Granburgu,“ zabru el Lodrik, vstal a p ešel k oknu. Zahled l se oknem na m sto a z stal stát ve stejné pozici, v jaké obvykle stával jeho otec. To m tak nenávid l, že m cht l donutit k tomuto kroku? Ješt i po smrti m okrádá o právo svobodn se rozhodnout. Mladého muže popadl ledový vztek. Ale to bylo naposledy, cos mi na ídil, co mám d lat, a co ne. Šlechtici a brojaci nebudou ídit osudy této zem . Já budu kabcarem. „Plukovníku Mansku, za i te, aby se zítra uskute nil smute ní ob ad a poh eb.“ „Už zítra, Výsosti?“ Velitel vstal ze židle. „To tu ješt nebudou všichni hosté.“ Tadc se pooto il a chladn se usmál. „Pak se prost stanou mými hosty, až nastoupím na tr n. Chci, aby k tomu došlo za týden. Za i te všechno pot ebné a uv domte o tom Ulldrael v chrám. Musí sem kv li pomazání poslat n koho ze svých nejvyšších p edstavených.“ Mansk pohlédl na oba zbylé muže, ti se však nenechali strhnout k žádnému komentá i. Lodrik musel v d t, co d lá. Až p íliš dob e jim uvízly v pam ti tadcovy výlevy vzteku, když v Granburgu odporovali jeho na ízením. „Ale, Výsosti. Bude nutné pozvat ostatní panovnické rody z celého Ulldartu nebo aspo jejich velvyslance. Cesta sem trvá dlouho a poslové…“ Plukovník byl zoufalý, bylo na n m jasn vid t, že ho tadcovy požadavky dokonale zasko ily. „To je mi, abych to ekl jemn , úpln jedno, plukovníku. M j otec mn zadal n kolik úkol a já je hodlám co nejrychleji zvládnout. Abych je mohl splnit, musí otec na hranici. Nechci žádný velký ceremoniál. Malou estnou stráž, pár obvyklých dvorních hejsk , n kolik muzikant , kte í zahrají smute ní pochod, to naprosto sta í.“ Založil ruce za zády. „Ale chci, aby ohe poh ební hranice bylo vid t v celém Ulsaru. Chci velký ohe .“ „Otec Vaší Výsosti byl velký státník, který by si zasloužil slavnostní, bohat vystrojený poh eb,“ dal velitel k úvaze a zvolna zamí il ke dve ím. „Doporu uji, aby…“ „Potom mu dodate n postavíme n jakou sochu, památník nebo n co podobného,“ odrazil Lodrik stroze plukovníkovu námitku. „V zájmu celé zem musí pry . Hned zítra. A nezapome te na d evo. Pro m za m , t eba ho nejd íve napus te petrolejem.“ Mansk zasalutoval a zmizel. „Rychlý poh eb bude pro ostatní íše z etelným signálem, že to nový kabcar myslí se spln ním otcovy poslední v le zcela vážn ,“ pochválil mladíka Stojko. „Takže vy si p edstavujete svou ouverturu s hlasitým ví ením bubn , pane?“ „Mám v úmyslu odehrát celé p edstavení za ví ení bubn ,“ prozradil Lodrik a pohledem sledoval, jak se aj vpíjí do koberce, kde zanechává hn dé stopy. „Cokoli jiného než tvrdý postup si budou naši sousedé vykládat jako mou slabost 62

a tomu bych cht l zabránit. Pot ebuji, aby Norina co nejrychleji p ijela ke dvoru. A si s sebou vezme všechno, co ji kdy napadlo, anebo co si kdy pozna ila, že mohlo vést ke zlepšení pom r v zemi. Vstoupím s Tarpolem do nového v ku.“ Valjakov položil obvyklým gestem mechanickou ruku na rukoje šavle. „Tak to se budeme muset na leccos p ipravit. Tady v Ulsaru si zm nami a novotami získáte stejn málo p átel jako v Granburgu.“ „Mám toho nejlepšího t lesného strážce a poctivého a estného d v rného rádce,“ prohodil Lodrik optimisticky a vyloudil na rtech zá ivý úsm v. „A když navíc budu mít po boku Norinu…“ „Myslíte, když Norina bude stát ve vašem stínu. Nebo kousek za vámi,“ opravil ho Stojko uvážliv . „Po vašem boku lidé bohužel uvidí vaši sest enici, pane. Rozhodn tedy p i oficiálních p íležitostech.“ „Ano, ano.“ Tadc podpatkem vztekle rozdrtil st ep, ležící na podlaze. „D kuji za upozorn ní, Stojko.“ „M l byste si se sest enicí co nejd íve promluvit. Ješt p ed poh bem,“ domlouval mu rádce. „Jasn jí vysv tlete, co od vás m že o ekávat.“ „Pro m za m . Po ve e i ji navštívím. Ale nejd íve bych se cht l nast hovat do svého starého pokoje. Je na ase, abych si za al zvykat. A navíc m strašn sv dí paruka.“ Popošel ke dve ím. „Tak te budeme vybalovat kufry. Jak se zdá, guvernéra Vasju už nikdo nepot ebuje. A ješt než zapomenu: Stojko, pošli posla do Granburgu. Dosadím Miklanova jako ádného guvernéra, a jak jsme se domluvili, na ídím, aby Norina p ijela sem. Napiš, že se kabcar doslechl o jejích plánech a chce si s ní o nich promluvit.“ Rádce nazna il úklonu a odchvátal do kancelá e. Lodrik s Valjakovem krá eli palácem a sm ovali ke královským komnatám. Následník tr nu se zde i nyní dokonale vyznal. Rok, který strávil v provincii, mu ani v nejmenším nezatemnil vzpomínky. Práv prošli pr chodem do západního k ídla a docházeli k Lodrikovu starému pokoji, když t lesný strážce z stal stát a beze slova ukázal na dve e. Z úzké škvíry k nim doléhalo tiché sténání a šust ní šat . Lodrik se široce ušklíbl. „Zdá se mi, že tam ti dva zrovna mají plno práce. Dokážeš to pochopit? Palác má n kolik tuct místností a oni si vyberou práv m j pokoj.“ Kývl na obra. „Valjakove, vyruš je. A hezky s rámusem, jestli smím prosit.“ T lesný strážce vykopl, dve e se rozlétly a s hlasitým prásknutím narazily na d ev né obložení místnosti. Potom ud lal krok vp ed a vstoupil dovnit , Lodrik z stal stát ve dve ích a vrhl zv davý pohled na obrázek, který se mu naskytl. Na jeho posteli leželi v t sném objetí dva napolo svle ení lidé. Jedním z nich byl sloužící, který mu m l vynést nahoru zavazadla. Mezi zma kanými prost radly zá ily dlouhé, tmav rudé vlasy, potom se objevil p ekrásný, arogantní obli ej mladé ženy. Sv tle zelené o i se na oba vet elce dívaly s neskrývaným vztekem. Rychlým pohybem si povytáhla horní 63

ást tmav zelených šat posázených t pytivými drahokamy a zahalila tak svou sv dnou postavu. Sluha spadl z postele, zapnul si kalhoty a posadil si na hlavu paruku. „Vaše zavazadla už zde ekají, Excelence,“ zakoktal, hbit se uklonil a vyb hl na chodbu. Aljaša Radka Bardri¢ová, konstromská vasruca, pomalu vstala z rozváleného lože a vzp ímila se p ed bratrancem. V zelených o í se jí vztekle blýskalo. „Ale ne! Podívejme se, Jeho Excelence Vasja. Guvernér Granburgu je zde v Ulsaru? Mám dojem, že jste si spletl pokoj. Jak se odvažujete vpadnout sem jen tak bez pozvání?“ „Copak jsem m l ekat, až m n kdo pozve?“ opá il Lodrik sladce. „Tadc mi p id lil tento pokoj, že se v n m mám ubytovat, a v tom p ípad lov k p edpokládá, že je místnost prázdná, že v ní nikdo nebydlí. Je z ejmé, že zde došlo k n jakému omylu, nemám pravdu, Valjakove?“ T lesný strážce protáhl ústa. „Ale ne.“ V Aljašiných o ích se zra il zájem. „Tadc je tady v paláci? Odkdy?“ „Odhaduji,“ mladý muž zakýval hlavou sem tam, „že asi tak necelou hodinu. Valjakov ho zahlédl.“ Voják stroze p ikývl. „ ekl bych, že se dost zm nil.“ „Tak ty bys ekl, že se zm nil.“ Vasruca k n mu popošla blíž. „Do jaké míry?“ „Je štíhlejší. Siln jší. Na rozdíl od d ív jška je z n ho chlap.“ Odpov di vyznívaly jako vždy velice lakonicky. „Pro se ptáte, Jasnosti?“ „A co tady vlastn d láte?“ dodal Lodrik. „Necht la jste se jet nudit k mo i?“ Sest enice na n j pohlédla s p edstíranou vý itkou v o ích. „To od vás bylo dost troufalé, Excelence. Povolal m sem sám kabcar. Cht l mi ješt p ed smrtí oznámit jednu d ležitou informaci.“ „Pokud jsem správn informován, kabcar je… byl váš strýc. Co bylo obsahem té zprávy? Stane se z vás snad nová vládkyn Tarpolu?“ „To zav asu poznáte, Excelence. A kdyby tomu tak bylo, zkušeností s vládnutím mám víc než dost. Na rozdíl od vás, mladi ký zelená i.“ Výsm šn se pousmála. „Jist jich máte víc než dost, ve vašem v ku,“ kontroval hbit tadc. „Už je vám p ece p es t icet, že ano? To vás žádný muž necht l? Možná jste je odstrašila, Jasnosti.“ „Jste nestydatý, Excelence,“ zasy ela žena, z o í jí sálal jed. Pohodila dlouhými vlasy. „Ale já vám to nezapomenu. Až se ujmu svého postavení…“ „Vaše… postavení jsme práv vid li, Jasnosti,“ vysmál se jí bratranec. „A vy jste se dosud žádné ženy ani nedotkl, že ne? Nejste vy náhodou ten, kdo druhé d sí? Ale najednou máte nezvykle pohotový jazyk,“ pochválila ho a tiše zatleskala. „Jestli chcete, m žeme si naši malou diskusi ješt jednou 64

zopakovat na ve ejnosti. Pokud se toho odvážíte.“ Zamí ila ke dve ím. „Nyní zajdu za svým budoucím manželem. Musím se mu p edstavit a složit mu poklonu.“ „P eji vám št stí a ješt více ho p eji vašemu manželovi, a už jím je, kdo chce. Ale nejd íve byste si m la trochu upravit garderobu,“ radil jí Lodrik. „Vypadá pon kud neupraven . Tém nedbale.“ „Tadc je ješt v tší dít , než jakým jste vy, Excelence.“ Žena pokr ila rameny. „Jednoduše ho podplatím miskou oplatk a budu na n ho d lat krásné o i.“ „Ach, takže vy hledáte tadce?“ Následník tr nu si zamyšlen t el bradku. „Valjakove, kde jsi ho naposledy spat il?“ „Práv te ,“ odfrkl t lesný strážce stroze. „A kde to bylo?“ dorážela vasruca nevrle. „Mluv, lov e!“ „No, abych pravdu ekl, po ád ho ješt vidím.“ Valjakov ukázal mechanickou rukou na zrcadlo. Žena na n pohlédla a zjistila, že za ní stojí Lodrik. „Tady.“ „Jestli to má být vtip, tak jsem ho nepochopila. Já vidím jenom guvernéra.“ Na chvili ku se zarazila. „No práv , Jasnosti.“ T lesný strážce p ikývl. „Kolik je vám let, Excelence?“ zeptala se vasruca íhav a vrátila se kousek od dve í. „Všichni mi hádají šestnáct, Jasnosti,“ pousmál se následník tr nu. Jak to tak vypadalo, jeho sest enici se práv rozsvítilo v hlav . „Takže jste stejn starý jako tadc, správn ?“ Aljaša s rozzá eným úsm vem vyšla mladému muži vst íc. „Nem žu tomu uv it, ale myslím si, že vy jste tadc! Práv vy.“ Mírn naklonila hlavu. „Samoz ejm , jak jsem jen mohla ty signály p ehlédnout? Mladý guvernér, který se vyno il úpln odnikud a dlouhou dobu nebyl schopný zvládnout jedinou záležitost na území, na n mž vládl, mladík, který krá í z jednoho maléru do druhého a v bec se nevyzná v ženách. Když to všechno se tu, m že se to hodit jenom na pov stného Lodrika. Sehrál jste se mnou p kné p edstavení, tehdy v Granburgu.“ „Já jsem na to vaše nedokázal zapomenout ani na vte inu, sest enice.“ Pohled mu zp ísn l. „Vy znáte poslední v li mého otce?“ Žena spokojen p ikývla. Lodrik by jí nejrad ji vrazil do arogantního obli eje za atou p st. „Nuže, tak tedy víte, že vás eká manželství s tím… jak jste mi to práv ekla… zelená em.“ Lodrik ud lal n kolik kr k a zastavil se t sn p ed ní. „Za to, co jste mi v Granburgu provedla, za to ponížení a tajný posm ch mi ješt zaplatíte, sest enice.“ Žena ud lala hluboké pukrle. Rusé vlasy jí sklouzly na alabastrový výst ih, hru se pomalu zvedala a klesala. „Jak Vaše Výsost porou í.“ Zvedla se a opovržliv na n j pohlédla. „Nebo mám íkat ‚manželi‘?“ „Ješt nejsme tak daleko, ani s tím prvním, ani s druhým,“ odsekl mladík mraziv , nedokázal však odvrátit pohled od nep ehlédnutelných p vab své 65

sest enice. Na té žen bylo n co, co ho p itahovalo a co si navzdory všemu, co k Norin cítil, neum l vysv tlit. „Až se stanu vaším manželem, moc toho ode m ne ekejte. Nemiluji vás. Abych to ekl zcela otev en , dokonce k vám necítím sebemenší náklonnost.“ „Já jsem na tom úpln stejn . Mladí ek, který si chce hrát na krále, v mých o ích nejste ni ím jiným. Ale máte n co, díky emu jste ohromn p itažlivý.“ V o ích se jí zra ila chtivost a bezmezná ctižádostivost. „Moc. Kv li tomu vás dokonce pustím i k sob do postele. Pak si budu moct být jistá vaší náklonností. A spole n …“ „Já budu zemi vládnout, vy ne,“ p ipomn l jí Lodrik hlasem, který na jeho budoucí manželku zap sobil jako úder bi em. „Aby pozd ji nedošlo k n jakým nesrovnalostem, zapamatujte si to rad ji hned od za átku. Možná jste dvakrát starší než já, Jasnosti, ale kabcarem budu já a ožením se s vámi jenom proto, že je to z politického hlediska moudré rozhodnutí. Krom toho mám p l roku as, než budu muset vyhov t otcovu požadavku. To je doba, kterou si hodlám pln vychutnat.“ „Ach, taková škoda.“ V hlase se jí op t ozývala falešná lítost. „Já jsem se na ten ob ad tak t šila. A na svatební noc. Možná m p i ní budete moct obdivovat více než jenom z dálky.“ Zlomysln se zasmála. „Tehdy se vám to nesmírn líbilo, pokud jsem si vaše… signály v kalhotách správn vyložila.“ Vzpomínka na Granburg prolétla Lodrikovi hlavou jako rozžhavená jehla. Vzkyp l v n m vztek stejn jako p ed chvílí, když se dozv d l poslední v li mrtvého muže, jenž ho zplodil. „Do doby, než nastoupím na tr n, zachováte o manželství naprosté ml ení,“ na ídil sest enici. „Nechci, aby se o tomto kroku dov d ly sousední íše p íliš brzy. Musí to pro n být p ekvapení.“ „Jak si p ejete, Excelence.“ Aljaša p edstírala pokornou manželku a p edvedla dokonalou úklonu. „Zítra ve er se bude konat poh ební ob ad za vašeho strýce. Bu te na míst p esn v as a oble te si n co vhodného. Nechci, abyste si kv li p ehnan hlubokému výst ihu uhnala nachlazení.“ „Jste velice starostlivý.“ Op t se uklonila a zmizela. Valjakov se za ní zamyšlen díval. „Pane, s tou ženskou budete mít ješt f ru potíží,“ poznamenal po chvíli. „Nem l byste ji podce ovat, je to s prominutím prohnaná bestie.“ „Prosím t , pov z mi n co nového,“ povzdechl si Lodrik a svalil se na postel. Do nosu mu vnikl p íjemný parfém jeho sest enice. „Nejsi žádný mimo ádný prorok.“ „Ale zato budu mít pravdu.“ Valjakov si p ejel rukou po pleši. „I když je mi to hrozn líto.“

* * * 66

Když následujícího dne ve ve erních hodinách za al ob ad spojený s kabcarovým poh bem, padaly na zem husté vlo ky sn hu. Ulldrael v kn z stál p ed dva metry vysokou hranicí, sestavenou do podoby trojúhelníku, modlil se a pronášel obvyklá pat i ná slova, prosil boha o milosrdenství a vyjád il víru, že mrtvý na onom sv t nalezne v ný klid. N kolika málo smute ním host m se ve v tru honily kolem uší sn hové vlo ky, již o pár metr dál nebylo nic vid t. Letos bude studená zima, mnoho Tarpolan ji nep ežije, pomyslel si Lodrik, který byl stejn jako všichni ostatní zahalený do n kolika hrubých vrstev šat a kožešin, aby dokázal vzdorovat nevlídnému po así. Vzpomn l si na vesnici v Granburgu, jejímž obyvatel m v noval lístkové zlato z guvernérova ko áru. Doufám, že díky tomu malému bohatství p e kají tam na severu nadcházející ledové m síce bez úhony. Na nám stí se shromáždilo asi padesát jezdc estné gardy, skupinka muzikant a velvyslanci a poslové z království Tûris, Rundopâl, Hustrabán a Borasgotán. Chyb li zástupci Aldoreelu a baronií, to však bylo následníkovi tr nu vcelku jedno. Podle jeho názoru pot eboval kn z na modlitby zbyte n moc asu. A už je kone n pry , bušilo Lodrikovi v hlav . Nyní, když t lo zesnulého otce spo ívalo v pr b hu slavnostního aktu naho e na hranici, m l pocit, že nic neprobíhá dost rychle. Mrtvý m l na sob císa skou uniformu, posázenou veškerými ády a ov šenou všemi šerpami, které kabcar v pr b hu let nashromáždil. Od tadce to byl nezvyklý p íkaz, nebo za normálních okolností se všechna vyznamenání uchovávala, nebo dokonce i d dila. Lodrik se rozhodl ponechat si jenom bardri¢ovskou hv zdu, velký, t žký st íbrný ád osázený diamanty a opat ený rodinnými znaky. Závan v tru k n mu donesl zápach petroleje, jímž bylo d evo na jeho pokyn napušt no. Klidn mohlo pršet nebo sn žit, tato hranice by vzplála, a by se d lo cokoliv. Lodrik se pokusil p elétnout pohledem obli eje smute ních host , ale kv li kapucíni se mu poda ilo n co zahlédnout jen výjime n . U velvyslance Borasgotánu si však byl jistý, že v jeho tvá i post ehl náznak spokojenosti. Pochopiteln , když uvážil, jakou m l jako tadc pov st. Té se zatím nezbavil ani jako následník tr nu. Velvyslanec musel být p esv d en, že p i nadcházejících diplomatických jednáních s ním bude mít snadnou práci. Vyslanci z ostatních království vid li syna Grengora Bardri¢e poprvé v život . Pokud na n ho byli zv daví, nijak to na sob nedali znát. Lodrikova sest enice se znud n dívala n kam stranou. Jediný lov k, v jehož tvá i Lodrik objevil známky opravdových cit a dojetí, byl Stojko. Jeho osobní rádce v rn sloužil mrtvému panovníkovi déle než dvacet let, jednal dle jeho pokyn a staral se mu o syna. 67

Lodrik lehce stiskl Stojkovi rameno a chápav na n j kývl. Alespo jeden, kdo kv li mému otci skute n truchlí. Já nechci a ani nem žu. Te ne, te k n mu cítím jen nenávist. Ulldrael v kn z ustoupil dozadu a postavil se stranou od poh ební hranice. Nyní musel Lodrik splnit povinnost. Zatímco hudba vyhrávala smute ní pochod, krá el tadc pomalým krokem k nádob s rozžhaveným uhlím. Do ní byla zasunutá železná ty , jejíž konec žhnul rudým žárem. Mladý muž rozvážn uchopil horký kov, zamával jím do všech ty sv tových stran a pak ji p itisknul k nejníže položenému špalku. Napušt né d evo tiše zasy elo, okamžit za alo ho et a celá hranice stála v mžiku v plamenech. K obloze stoupala mra na erného kou e. T la mrtvého vládce Tarpolu se zmocnil ohe a plápolavé oranžov rudé paprsky je okamžit celé zahalily. Teprve te ustoupil Lodrik o pár krok dozadu, aby se vyhnul žáru, jako by si p edtím cht l být jistý, že ohe jeho otce skute n neušet í. Poté pozvedl ruku, aby otci naposledy zasalutoval. Uprost ed pohybu se však zarazil. Nehodlal kabcarovi prokázat ani tuto poctu. Ot e, po tom, cos mi provedl, rozhodn ne. Krátce p iv el o i, oto il se na podpatku a vrátil se na své místo mezi Stojkem a Valjakovem. Ohe šlehal stále výše, n kolik trám se s rachotem z ítilo a vyslalo do noci déš žhnoucích jisker. T lo mrtvého v tomto pekle zmizelo, jako by se pono ilo do rozžhaveného mo e. Následník tr nu se tiše pousmál. Naklonil se ke Stojkovi. „Cht l bych, aby pak n kdo sesbíral popel do n jaké nádoby a odnesl ji do mého pokoje,“ zašeptal mu do ucha. „Kdyby všechno nesho elo, a na hranici p idají více petroleje. Do hrobky zaneseme jinou nádobu, ve které bude oby ejný popel.“ Rádce na n ho udiven pohlédl. „Na nic se m neptej, Stojko. Ud lej, co ti íkám, ale zachovej to v tajnosti.“ Další kusy d eva se z ítily do st edu poh ební hranice, trojúhelníková forma se definitivn rozpadla. T lo Grengora Bardri¢e zmizelo smute ním host m z dohledu.

* * * „Jste si zcela jistý, že to jsou p esné údaje o borasgotánských dobrovolnících?“ Lodrik nev ícn sklopil papír. Plukovník Mansk p ikývl. „Máme je od jednoho z našich muž , jehož považuji za naprosto spolehlivého. Více než to. Je pln oddán rodu Bardri¢ .“ „To všechno m velice zneklid uje.“ Stojko se op el v pohodlném ušáku a nasadil vážný výraz. „B hem krátké doby by se nám nepoda ilo povolat do

68

zbran tolik voják , kolik má Arrulschán už nyní k dispozici. A to ani nemluvím o výcviku t ch lidí. Nebo si snad myslíte n co jiného, plukovníku?“ D stojník sv sil ramena. „Máte pravdu. Kdyby Borasgotán skute n …“ Lodrik se zvedl, spojil ruce za zády a za al pochodovat místností sem tam. „D láme p ed asné záv ry, pánové,“ prohlásil. „Existuje p ece smlouva, kterou podepsaly všechny íše v Ulldartu…“ „Krom Kensustrie,“ p ipomn l Valjakov. „Ano, ovšem, krom Kensustrie. Ale s ní si d lám nejmenší starosti.“ Následník tr nu se krátce zastavil. „Borasgotán si nebude moci dovolit porušit smlouvu. Všechny ostatní zem by na to musely reagovat. M že nám nanejvýš hrozit, ale nic nepodnikne. A jejich hrozby hodlám ignorovat.“ „Možná si jste trochu moc jistý,“ odporoval Stojko. „Co m žete o ekávat od muže, jehož otec trp l slabomyslností a jehož nejmilejší inností je honit po lesích poddané, p evle ené za divokou zv ? Jako hony v nejušlechtilejším slova smyslu se to dá ozna it jen st ží. A já osobn jsem ochotný v it, že ten lov k je schopný úpln všeho.“ Uhladil si knír a sáhl po pálence. „Kdyby se provincie Worlac p ipojila k tomu šílenci nebo pod jeho ochranou vypov d la Tarpolu poslušnost, nastal by dokonalý zmatek.“ „P ece nem že být až tak pomatený,“ oponoval mu Lodrik. „V tší rozpaky ve mn vzbuzují Hustrabánci, kte í mají tu drzost vyžadovat po nás polovinu iurda. Dokonce ani svatba na jejich požadavku nic nezm ní. Pozice na frontách se vyost ují.“ „Komu na tom záleží?“ zabru el t lesný strážce a p iložil polínko do ohn . „Tady se jenom d lá po ádný humbuk. Bojují o ko ist tam, kde nikdo nem že nic získat. Ve chvíli, kdy se projevíte jako panovník, k iklouni rychle zmlknou, pane.“ „Kéž by tvá slova slyšel Ulldrael,“ prohodil Lodrik a pokra oval v obch zce. „M l bych tu ješt jedno nemilé téma: moji svatbu.“ Stojko se rozesmál, což mu vyneslo zlý pohled následníka tr nu. „Jenom si ze m d lej legraci, kníra i. Nemám v úmyslu se brzy oženit a cht l bych v plném rozsahu využít poskytnuté p lro ní lh ty. Teprve potom se nechám p ipoutat k té p íšerné ženské. Krom toho se tím odsunou následné nevyhnutelné diplomatické zápletky s Hustrabánem.“ Kopl do krbu. „Zatracen , pro všechno musí být tak komplikované?“ „Pane, neztrácejte víru. Ulldrael Spravedlivý vás neušet il ve všech t ch dobrodružstvích, která jste prožil, abyste nyní ztroskotal,“ dodával mu rádce víru a nad ji. „Te vás eká korunovace. Zkuste se na ni t šit.“ „Práv m napadlo, jak vlastn lidé reagovali na rychlý poh eb mého otce?“ vyptával se Lodrik zv dav . Mansk si odkašlal. „Lidé to p ijali se smíšenými pocity. Pro v tšinu z nich je tadc a budoucí kabcar po ád ješt pouhým fantomem, kterého nikdo nikdy nevid l. Lidé si o vás mezitím ud lali nejr zn jší p edstavy. Jednou jste štíhlý 69

jako proutek, jindy zas tak tlustý, že když se pot ebujete n kam dostat, musí vás tam nést v nosítkách deset nosi . Ale m žu vás ujistit o tom, že na slavnosti spojené s korunovací všichni ekají s ohromným nap tím.“ „A proto p edpokládám, že si nep ejete, aby se ceremoniál odehrával v paláci, že ano?“ zeptal se Stojko, jenž tušil, že se jeho chrán nci v hlav op t zrodil n jaký nápad. Lodrik skute n pot ásl hlavou. „Ne, mám v úmyslu, aby se korunovace spojená s posv cením mé koruny uskute nila ve velké katedrále Ulldraelova ádu. Ten chrám, kde se ob ady obvykle konají, nemám p íliš v lásce.“ Valjakov se mistrovsky ovládl. Beze slova si dolil sklenici pálenky a rychle ji vypil. „V Ulsaru mám alespo dost muž na to, abychom m li všechno pod kontrolou,“ zabru el rezignovan . „Ale, ale,“ podivil se rádce a pozvedl obo í. „Starý dobrý Valjakov se postupn zklid uje? Kdo by si to pomyslel?“ „Já se nezklid uji. lov k musí v d t, kdy je bitva prohraná, a vyt žit z toho co nejvíc,“ opá il t lesný strážce. „Myslím si, že všichni dost dob e znáte mé výhrady, které tu znovu a znovu opakuju. Pro bych se tedy m l zbyte n vzpírat, když na plánovaném scéná i nem žu nic zm nit?“ „Ach, Valjakove. Ty pro m jsi a navždy z staneš tím nejmilejším bru ounem, jakého znám,“ ekl Lodrik. „Budou p ípravy v as dokon ené?“ Plukovník Mansk se mírn nap ímil. „Všechna p íslušná místa jsem pov il pot ebnými úkoly a organizací celé korunovace. Kv li nedostatku asu sice panuje pon kud rozruch a možná se sem tam n kdo zhroutí a padne únavou, ale za týden nebude korunovaci stát nic v cest . Tajná rada Ulldraelova ádu nazna ila, že k ceremoniálu vyšlou n kterého ze svých nejvyšších p edstavených.“ „No, vidíte?“ zaradoval se tadc. „Všechno b ží, jak má. Až tady skon íme, pozvu velvyslance ke stolu. Na poh ební hostinu za jednoho z nejv tších kabcar , jakého Tarpol kdy vid l.“ Stojko ukázal na tmav šedou uniformu mladého muže. „P edtím byste ale m l zm nit šatník. Když mrtvý kabcar sho í na hranici, tradice vyžaduje, aby…“ Lodrik pokr il rameny. „To je další z tarpolských tradicí, která se m nijak nedotýká. P ipevním si na hru hv zdu a na znamení smutku budu nosit ernou paruku, ale šaty nezm ním. V Granburgu jsem si z eteln uv domil, co si o mn otec myslí. A já te dám svým poddaným najevo, co si myslím o otci. Možná má velké zásluhy jako státník. Ale když p išlo na výchovu jediného syna, na to, jak s ním zacházel, byl to po ádný mizera.“ Stojko zvolna p ikývl. „Doufejme, že poddaní pochopí, pro se tak chováte.“ „Když na to p ijde, rád to každému v téhle íši osobn vysv tlím,“ prohlásil tadc energicky. „Za týden bude tomuto království vládnout n kdo jiný. A pár lidí se bude muset hezky otá et, když jim budou na hlavu padat kroupy, a ne cukr.“

70

„Tím máte z ejm na mysli novinky, které byste cht l prosadit,“ usuzoval rádce a pobaven se zadíval na plukovníka, jehož za ínaly obcházet mrákoty. „Za nu brzy. Hned dva týdny po korunovaci svolám shromážd ní brojak a šlechtic . A už si íkají hara¢, skagucje, vasrucje nebo jen velkostatká , všem jim dám jasn najevo, kdo bude ídit osud Tarpolu,“ oznámil následník tr nu. „Nem l byste zpo átku moc z nich vyd sit,“ radil d stojník a mrzut se ušklíbl. „P iznávám, že i já sám naslouchám vašim zám r m se smíšenými pocity. Mezi šlechtici je ada takových, co d íve sloužili v regimentech vašeho otce, a ti by se mohli cítit velice dot eni, kdyby m li p ijít o svá privilegia. Kontakty a moc t chto lidí není radno podce ovat.“ „D kuji za d ležité upozorn ní,“ p ikývl Lodrik a záludn se usmál. „M li bychom si jména t ch starých rek hned poznamenat, abychom v d li, s kým m žeme po ítat, a s kým ne.“ „Pane, plukovník tím cht l íct, že když se n kdo vydává na pou k vrcholu hory, m l by se nejd ív informovat o stavu cesty, aby pak nespadl do propasti,“ objas oval Stojko. „Neza ínejte u nesprávných lidí, dokud nebudete pevn sed t na tr n .“ „Já jsem vrchol hory,“ odsekl tadc vzpurným tónem. „Já se nemusím drápat nahoru, já už jsem naho e. Tvoje p irovnání pon kud pokulhává, Stojko. Ale p ipouštím, že se budu muset držet trochu zpátky.“ Mansk si oddechl. „Nechápejte m špatn , Výsosti. Novoty jsou nepochybn na míst , ale pus te se do nich postupn a zvolna.“ Mladý muž se na všechny usmál. „Je dojemné, že si kv li mn a íši d láte tolik starostí. D kuji vám všem za pé i. A nyní se rozejdeme a setkáme se pozd ji u jídla.“ T i muži se krátce uklonili nebo vojensky pozdravili a vyšli z ajovny. Do místnosti se vrátil klid, tu a tam p erušený zapraskáním d eva v krbu. Lodrik zamyšlen usedl do k esla, v n mž s oblibou spo íval jeho otec, odepnul si z uniformy hv zdu rodu Bardri¢ a zadíval se na ni. Modré diamanty, jimiž byl šperk osázen, t pytiv odrážely sv tlo svící. Kdyby tu tak byla Norina, zatoužil následník tr nu a povzdechl si. Odlou ení od zbož ované osoby bylo t žší, než si p vodn myslel. A místo toho, aby z ní ud lal nejmocn jší ženu v Tarpolu, bude se muset oženit s nenávid nou sest enicí, která mu bude v budoucnu stát po boku. Alespo že brojakova dcera brzy p ijede. Nesmírn mu záleželo na tom, aby ji co nejd íve m l v blízkosti. Doufám, že Aljaša brzy um e. Vždy je mnohem starší než já, pomyslel si letmo. Jenže tento prchavý záblesk ho navedl k dalším úvahám. O i se mu zúžily, kolem rt mu pohrával úsm v. Samoz ejm . To by bylo ešení. Pohladil drahokamy, naleštil hladkou plochu šperku a op t si ád p ipnul na prsa. Potom se zarazil.

71

Jestli jsem na tento nápad p išel já, potom to ur it napadlo i ji. Možná dokonce d íve než m . Nejspíš už má v hlav n jaký plán, st elilo mu hlavou. Takže si budu muset dávat velký pozor. Prudký závan v tru p idusil plameny a ty pak tím prud eji vyšlehly z krbu ven. Následníka tr nu zalila vlna žáru a rychle ucouvl. Jako by se spálil v myšlenkách. Nechápav pot ásl hlavou. „Jak jsem jenom mohl p ijít na takové hrozné plány?“ zamumlal si sám pro sebe a t el si prsty ko en nosu. P esto budu opatrný. Ona by p ed vraždou ur it necouvla, kdyby se díky ní dostala na tr n. Ani proroctví by ji od toho neodradilo. Nebo se m pokusí zav ít v mém vlastním v zení. Jenže tomu ur it dokážu zabránit. Na chvili ku se mu p ed o ima objevil obraz rozlícených šlechtic , rozzu ených brojak a nahn vaných d stojník , kte í se s vytasenými zbran mi hnali chodbami paláce a pronásledovali ho, povzbuzovaní jeho sest enicí. Jestli ho dostanou, všem jim za to slibovala peníze a moc. Rychle odložil šálek s ajem, a když vycházel z místnosti, málem utíkal. „Kam máte tak nasp ch, pane?“ zeptal se ho Valjakov. Nechyb lo moc a byl by se s ním p ede dve mi srazil. „Jenom jsem si cht l pospíšit, abych m l dost asu, než za ne poh ební hostina,“ zakoktal Lodrik a p ejel si rukou p es obli ej. „Je všechno v po ádku, pane?“ vyptával se ho obr opatrn . „Ne, nic není v po ádku. Všechno a všichni mi d lají jenom samé potíže,“ povzdechl si následník tr nu a znovu vykro il. Cestou ke svému pokoji se neustále ohlížel, jestli se n kde ne ekan nevyno í šlechtici a nebudou se ho snažit zabít. Mohl však být klidný, nic takového se nestalo.

72

„Bylo však p íliš chladno, rostlinstvu se neda ilo. Taralea poznala, že ud lala chybu, a vytvo ila dv slunce, která m la náš sv t zah ívat. Poté stvo ila deš ové mraky, aby místa, kde nebylo dost ek a jezer, byla dostate n zásobena vodou. A hle, rázem se všude všechno zazelenalo a rozkvetlo. Všemocná bohyn byla spokojená. Nad naším sv tem Taralea rozprost ela nebeskou klenbu, na níž v noci rozv sila hv zdy a p es den ob slunce. A aby se Všemocná bohyn nenudila, zm nila dráhu sluncí, u jednoho ji prodloužila, u druhého zkrátila, a pozm nila i hv zdy, donutila je otá et se a svítit rozdíln silným jasem.“ LEGENDA O STVO ENÍ SV TA KAPITOLA 3

73

$"

%

„Tentokrát nedopustím, aby si z nás d lali blázny,“ ekl commodore Gial Scalida, kupec a ost ílený bojovník. Byl st edního v ku, m l štíhlou postavu a pe liv udržovanou bradku. Nazna il kormidelníkovi, aby nato il kormidlo o stupe dál k levoboku. „Tentokrát mlhu výjime n vítám.“ Obrátil se ke svému adjutantovi. „Signalizujte zbytku flotily, aby se ídili podle nás.“ Zkoumavým pohledem p elétl palestánskou bitevní lo . Levá strana lodi i zadní paluba byly dokonale uklizené, nikde nep ekážely hromady sto ených lan, sudy nebo jiné p ekážky. V nadcházející bitv nesm lo nic narušit hladký pr b h manévr . Posádka se rozmístila v plachtoví a netrp liv ekala, co se bude dít, vojáci vy kávali, kdy na n p ijde ada. Commodorova lo Soituga byla trojst ž ová vlajková lo bohatého podnikatele. Až po dlouhém naléhání ze strany kupc trpících zna nými ztrátami se Palestánská kupecká rada kone n rozhodla reagovat na neustálé porušování svého monopolu na námo ní obchod, jehož se dopoušt ly lod z Tersionu. Commodore Scalida m l spolu se šesti dalšími lod mi a celkem devíti sty muži, samoz ejm zamaskovanými za rogogardské piráty, pochytat tersionskou Zlatou flotilu bez ohledu na to, jak d kladn bude chrán ná, a poté všechna nep átelská plavidla potopit. P estože se bohatý Tersion po ztrát ty lodí s drahocenným nákladem druhého nejušlechtilejšího kovu na Ulldartu nepochybn nezhroutí, varování, kterého se tím královn Alan Druhé dostane, nebude moci p ehlédnout. Poté rada za ne s íší vyjednávat o novém uspo ádání zásad námo ního obchodu. Skute nost, že si Tersion v minulosti jednou vyhranou bitvou legitimn zajistil monopol na p epravu vlastního nerostného bohatství, obchodníky nijak nevzrušovala. A p ijít díky tomu ke zlatu byl chvályhodný p ídavek. V prvním p ípad však commodorova strategie selhala. Lodi pluly jinou trasou než obvykle a kolem Palestánc nepozorovan proklouzly. Po dlouhém studiu map vypo ítal d stojník nové místo, kudy musely lod se zlatem proplout. Tudy vedla jediná bezpe ná trasa na jih. Široko daleko kolem n ho se v okruhu mnoha mil hemžily podmo ské proudy a skalní útesy, které by každou plachetnici b hem n kolika okamžik poslaly ke dnu. Tomuto místu se 74

sice dalo vyhnout, oklika však vyžadovala drahocenný as. as, který tak cenný náklad nem l. „Sedm proti ty em.“ Adjutant Parai Baraldino se zašklebil. Mladý, bezvousý muž mu již dva roky stál po boku a pozd ji se z n ho jist stane dobrý commodore, tím si byl Scalida jistý. „Tomu íkám výhodný pom r sil. Už dávno bylo na ase, abychom s nimi zato ili.“ Jeho p edstavený se na podd stojníka pátrav zadíval. Vy ítav našpulil ústa a potom mlaskl jazykem. „Jste s tím n jak moc rychle hotov, Baraldino. Smím vám p ipomenout, s kým má Tersion velice dobré vztahy?“ „S íší Angor,“ odv til adjutant rychle. Uv domil si, že se dopustil chyby. „A oba dva víme, že s Angoránci není radno špásovat, že ano?“ D stojník odvrátil o i a zadíval se na otev ené mo e. Ve vzdálenosti zhruba t í mil od palestánské flotily se vytvo ila mlhová clona. Mohlo za ni vlhké a horké po así, vládlo nep íjemné dusno, p i n mž i nejmenší pohyb vyžadoval nesmírnou námahu. Na jižním mo i panovaly záludné podmínky, které námo ník m ztrp ovaly život. Vytvá ely se zde víry, díky bezv t í plachty celé dny zplihle visely na ráhnech, na zdraví muž dorážel jak žár, tak vlhkost vzduchu. „Našt stí nic nenazna uje, že by se blížila bou e. Opravdu by m moc rozzlobilo, kdyby nám kv li vysokým vlnám proklouzla tato p íležitost mezi prsty,“ prohodil Scalida. „Podle toho, jak se v ci mají, zanedlouho opatrn vymanévrují z mlhy. Až nás uvidí, bude pro n pozd na to, aby nasadili všechny plachty a pokusili se nám uprchnout.“ „A co když se oto í a vrátí se do mlhy?“ zeptal se Baraldino opatrn . Nad lodí se p ehnal lehký závan v tru a péra na trojrohých kloboucích posádky se zat epetala. Nad ízený d stojník se triumfáln usmál. „Jestli budeme mít trochu št stí, už tam nebude dost mlhy. Za íná se zvedat sv ží vítr a my máme rychlejší lod . ekl bych, že nám tu pod nosem zavon la tu ná ko ist. Jestli s sebou nemají ozbrojený doprovod, m žeme si být zcela jistí úsp chem.“ Rychlým pohybem rozložil triedr. „Ale kdyby s nimi pluly angoránské lod , ud lali by nám po ádnou áru p es rozpo et a v tom p ípad by nás ekal kus práce. Posádka už skon ila s p ípravami?“ Baraldino uchopil psací desti ku, k níž byl p ichycený seznam jednotlivých lodí a všech opat ení. „Elegance, Šíp a St íbrná hv zda už p ed n kolika minutami ohlásily, že je vše p ipraveno, po nich signalizovaly i Vuli, Namal a práv te i Krata, že jsou p ipravené k boji.“ „A pomalu plují k tomu závoji mlhy,“ na ídil Scalida a složil triedr. „Palba hákovacími katapulty musí za ít hned, jakmile bude dob e vid t na první lo . Díky kladkám, k nimž jsou lana p ipevn na, by nem l být problém p itáhnout k našemu boku ani ty nejvzpurn jší Tersionce.“

75

„Nem li bychom se pomalu p evléknout, commodore?“ Baraldino sundal z paruky trojrohý klobouk a zatahal za impozantní péra, jimiž byl naš o ený. „My a naši lidé jsme jediní, kdo na sob ješt má palestánské uniformy.“ „Já si ji nesvléknu,“ oznámil d stojník. „Já jsem velitelem námo ních vojsk. Vy si pro m za m taky m žete ponechat uniformu. Abych pravdu ekl, tohle bezpe nostní opat ení je mi velice proti srsti.“ Opovržliv zafrkal. „Tak daleko jsme to dotáhli. Nakonec abych si navlékal hadry n jakého Rogogar ana. Mn sta í, když vidím v t chhle… šatech naše muže.“ Ot ásl se odporem. Zbylých šest lodí proplulo podél Soitugy ve vzdálenosti n kolika málo délek. V plachtoví šplhali muži s neuv itelnou jistotou a obratností sem tam, vypínali a podkasávali plachty, manévrovali podle závan v tru a p itom se snažili co nejmén m nit nastavení plachet. Scalida zasalutoval a vlajkovými signály pop ál vále ným lodím „Dobrý lov“. „Plachty na obzoru!“ zazn lo v tu chvíli z hlídkového koše. „P ímo p ed náma je tersionská plachetnice!“ První ze ty tersionských lodí se s nesmírnou opatrností plížila z mlhy, která ji chránila. Kýl byl hluboko zabo ený ve vod , m la plné b icho zlata. „Ani o minutku d ív, než se nám to hodí,“ zamumlal Scalida. „A nemají ozbrojenou ochranu. To m opravdu pot šili. A se vždycky dv z našich lodí pustí do jedné jejich.“ „A tu poslední si podáme my, že ano?“ usuzoval Baraldino, o i se mu rozzá ily. „P esn tak. Tersionec si bude myslet, že jsme ho p ehlédli a že se mu poda í uprchnout obvyklou trasou. Jenže my mu budeme k ižovat za zádí.“ D stojník ud lil kormidelníkovi pot ebné rozkazy. Skute n se stalo p esn to, co Palestánec p edpovídal. Vítr odvanul mlhu n kam dál a ta díky sv žímu vánku ídla tak rychle, že ji ty i nep átelské lod nemohly využít k ochran a vyhnout se tak boji. Lodní katapulty pálily jednu salvu za druhou, pokrývaly paluby krupobitím šíp a ošt p a zasko ení protivníci tém nem li as, aby se bránili. Zatímco vojáci vy len ní k dobytí nep átelských lodí skákali na paluby a poušt li se do krvavého boje muže proti muži, snažil se poslední ze ty dvojst žník nalézt záchranu v út ku. A sice p esn tam, kde Scalida p edpokládal. Smrtelný závod mezi Tersionem a Palestánem za al. „Vzty te palestánskou vlajku. A vidí, s kým mají co do in ní,“ na ídil d stojník. Brzy bylo zcela jasné, í lo je na tom ve vod lépe. Zatímco kýl Soitugy se doslova vznášel nad drobnými vlnami, Chusbad, jak si na zádi p e etli jméno lodi, se pouze silou zt žka prodíral slanou vodou a hluboce se do ní bo il. P itom nepostupoval vp ed ani zdaleka tak rychle jako jeho pronásledovatel. „Veliteli katapult , p ipravte se na levoboku,“ rozkázal Scalida. „Po ádn jim zasypte zá šípy. Snažte se, abyste dostali kormidelníka ješt p edtím, než lo vpluje do bezpe ného koryta.“ 76

Šípy, které Palestánci používali, byly dlouhé jako lidská noha. Vylétly do vzduchu a snadno p ekonaly n kolikametrovou vzdálenost mezi ob ma lod mi. Po t etí salv byla zá nep átelské lodi liduprázdná, narychlo a provizorn postavené d ev né zábrany nedokázaly šípy zadržet. St ely byly p íliš prudké a zábrany snadno prorazily. Chusbad se za ala zmítat a tvrd se nato ila o devadesát stup k pravoboku. Lo se ost e naklonila na bok a levým bokem málem zavadila o hladinu. N kolik ráhen se utrhlo, spodní dv plachty na hlavním st žni spadly na palubu a poh bily pod sebou ást posádky. „Zatracen , ona se ješt p evrhne,“ zaklel Baraldino vztekle. Scalida ho uklidnil nepatrným gestem. elní st že na druhé lodi se s hlasitým prasknutím zlomil v p li, poté se lo zase t žkopádn narovnala. Chusbad se mezitím oto ila o dalších devadesát stup a její p í nyní mí ila rovnou na rychle se blížící Soitugu. „Cht jí snad do nás narazit?“ Adjutant zmaten pot ásal hlavou. „To t žko, když nemají skoro žádné plachty, nemyslíš?“ Palestánský d stojník na ídil, aby lo zm nila kurs a lehkým oblou kem se blížila k protivníkovi. Na Chusbadu se námo níci za ali p ipravovat k obran proti hrozícímu útoku. Scalida post ehl muže v lehké zbroji s me i u pasu, kte í se za zábradlím kryli p ed dalšími šípy. „Otev ete bo ní st nu d lové paluby,“ zary el commodore. Kovem obitá bo ní st na Soitugy slétla dol a t žkým ocelovým katapult m tak nic nebránilo ve st elb . Masivní železné ošt py, které tyto dalekonosné zbran používaly, dokázaly prorazit trup lodi, pokud jim v tom nezabránila n jaká v tší p ekážka. lov k v lehké zbroji pro n p i nejlepší v li nep edstavoval žádnou takovou „p ekážku“. To pochopili i tersionští bojovníci. Naskákali pr vlakem v palub do podpalubí, z ejm se snažili skrýt mezi nákladem zlata. „Palte!“ p ikázal Scalida s požitkem. Ošt py zasvišt ly a vyrazily na cestu, p i níž pobily zbylých pár nep átel, kte í nestihli v as prchnout z paluby. „P ipravte se k zahákování.“ Bo ní st ny Chusbadu a Soitugy do sebe se sk íp ním narazily, ob lod v mžiku propojilo n kolik tuct vrhacích hák a zabránilo t žce poškozené tersionské plachetnici v jakémkoliv pokusu o út k. Protože nebezpe í tém nestálo za e , p ipojili se Scalida s Baraldinem k úto ícím voják m a spolu s nimi udusili nepatrné zbytky pokusu o hrdinský odpor. V poslední chvíli se jim poda ilo zabránit zbylým námo ník m ve snaze ud lat do trupu lodi díru. Tersionci cht li lo potopit a p edejít alespo tomu, aby drahocenný náklad padl do rukou Palestánc . Scalida stál v nákladním prostoru mezi pruty ryzího zlata a beze slova p ikývl. Jeho adjutant zvedl jeden z pravoúhlých odlitk vzácného kovu. 77

„N co takového jsem ješt nikdy nem l v ruce,“ pronesl s tém nábožnou úctou. „Jenom tahle jediná cihla by ze m ud lala bohá e.“ „Máte aspo zhruba p edstavu o tom, jaká hodnota tady leží?“ zeptal se jeho nad ízený a poklepal rukou na jednu hromádku s ko istí. „S tímhletím a s nákladem, který vezly ostatní t i lod , si m žeme nechat postavit celou flotilu, hotovou armádu. Kone n budeme moci vy istit mo e od našich agarsiánských p átel.“ Stráže p ivedly k ob ma muž m jednoho t žce zran ného Tersionce. Podle nárameník d stojník poznal, že se musí jednat o kapitána lodi. „Ohó! Jen se na n ho podívejme. Bojoval jste až do úplného konce, že? No dobrá, jménem Palestánské kupecké rady vám d kuji za tento více než cenný dar královny Alany Druhé. Bu te si jistý, že to zlato dob e uložíme.“ Scalida se se smíchem uklonil. „Až se královna doslechne o tomhle p epadení, neodpoví na to jenom n jakou malou šarvátkou,“ odsekl muž v záchvatu kašle. „Tersion vyhlásí Palestánu válku a ty vaše kramá e rozdrtí. Máme mocné spojence, na to jste m li…“ „Commodore Scalido!“ zak i el jeden z voják okýnkem do nákladního prostoru. „Poj te rychle nahoru. Hlídka v koši hlásí, že se blíží potíže.“ „Hurá!“ Tersionský kapitán se rozesmál. „Asi jste se radovali p ed asn .“ Velitel Palestánc vztekle vytasil rapír a bodl bezbranného muže do b icha. „Hurá! Ale vy taky, p íteli.“ P ekro il umírajícího muže a spolu s Baraldinem vyšplhal na palubu, aby se p esv d il o situaci. „Co se d je?“ obo il se na nejbližšího muže z hákovací ety. „Hlídka íkala, že v mlze n co zahlédla,“ odv til voják rychle. D stojník rychle vytáhl triedr a v neustále ídnoucím závoji mlhy hledal n jaký náznak toho, co muž v hlídkovém koši objevil. „Že by p ece jen s sebou m li doprovodnou eskortu?“ „Ostatní lod práv p ekládají náklad z tersionských lodí,“ hlásil adjutant. „M li jsme úsp ch. Možná se ten chlap jenom spletl. Ne?“ Z ídnoucí mlhy k nim dolehl nepatrný zvuk. „Ticho!“ zary el Scalida a muži na palub rázem zmlkli. „Jako by n kde dun ly bubny,“ usuzoval Baraldino a naslouchal ješt pozorn ji. I na ostatních palestánských lodích p erušili p ekládání zlatého nákladu. Námo níci up en zírali do mlhy. „U všech mo ských potvor! To je erná flotila!“ zaklel náhle d stojník a rozb hl se k signalistovi. „A se naše flotila okamžit stáhne od mlhové zást ny.“ Námo ník za al hekticky mávat praporky, ale odpov di p icházely velice sporadicky. Ostatní kapitáni cht li v d t pro .

78

„Já je nechám postavit p ed kupeckou radu!“ zu il Scalida. „Signalizujte jim to! Jestli se jeden jediný z nich odváží zahájit palbu, osobn ho pošlu ke dnu. Nikdo nebude na ty lod st ílet.“ „Na jaké lod , commodore?“ vyptával se Baraldino podrážd n . „Já žádné nevidím…“ Z mlé ného závoje se vysunula mohutná p í , tém ty ikrát v tší než dvojst žníky z Tersionu nebo Palestánu. Vp edu n la nebezpe n vypadající ostruha, mí ící p ímo na St íbrnou hv zdu. Dun ní bubn nabralo na hlasitosti. Postupn za ínaly být vid t obrysy dalších lodí, které nejevily nejmenší známky snahy zpomalit rychlost nebo zm nit kurs. Tvrdošíjn pluly s plnými plachtami k p ekážkám, pevn zaklín ným do sebe. Dlouhá vesla se bo ila do vody a napomáhala ern nat eným lodím s ernými plachtami k ješt v tší rychlosti. Scalida napo ítal deset plavidel, které se v šípovité formaci prodíraly vodami. Za plující hradbou následovalo p t dalších, pon kud menších lodí. Ty byly nat ené tmav modrou barvou. Commodorovi Vuli p ipadala hrozba, jež se p ed nimi tak znenadání vyno ila, p íliš velká. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že cizí lod mají v úmyslu zaúto it. Na ídil, aby katapulty rozmíst né po celé délce levoboku vypálily na první lo , salva však nezp sobila žádné velké škody. „Idiotskej srá !“ roze val se Scalida a jeho hlas hlasit dun l nad vlnami. „Zatracen , na to budou reagovat.“ Rytmus bubnování se najednou zvýšil, na palubách erné flotily se objevily oblá ky erného kou e. Palestánský velitel nemohl nic d lat. Ochromen p ihlížel, jak úto níci, kte í se zde zni ehonic vyno ili, nasazují svou nejsmrteln jší zbra , která m la na Ulldartu p ímo legendární pov st. Z paluby Soitugy se zdálo, jako by k obloze stoupala malá slunce, která se v elegantních p lobloucích ítila na palestánské lod a explodovala tam. Ho ící kapalina se rozlila po palubách, plachty a st žn okamžit vzplály. ada námo ník , kte í se dostali do styku s touto kapalinou, skonala za hlasitého ná ku a úp ní v plamenech. Substance se nedala ni ím uhasit, ho elo dokonce i mo e v okolí napadených lodí. Hustá erná oblaka dýmu se mísila s mlhou. Ze zápachu, který k ob ma muž m zavál, se jim zvedal žaludek. Na paluby dopadaly kameny velké jako dosp lý v l, prorážely palubu i trup a zasazovaly poškozeným lodím poslední smrtelné rány. V tšina plavidel flotily se potopila ješt p edtím, než se první ostruha erné flotily sta ila dotknout palestánského d eva.

79

Rychlost bubnování se zpomalila. erné lod majestátn a svým zp sobem i lhostejn klouzaly zmatenou sm sicí ho ících, kou ících vrak , zmrza ených mrtvol a námo ník volajících o pomoc. Šíp a Krata byly t žce pošramocené, ale stále se držely na hladin . Osud si však s nimi pohrál jako s d tskými hra kami. Lod do sebe narazily, prudkostí nárazu se p elomily v p li a zcela se rozpadly. Od chvíle, kdy Scalida zary el poslední rozkazy, uplynula jistá doba. Úto ící mužstvo hekticky p esekávalo lana, jimiž byla Soituga spojená s Chusbadem. Námo níci na palub trojst žníku nasazovali sebemenší kousek plachet, který se dal p ipevnit ke st ž m a ráhn m bitevní lodi. „Nejsem žádný zbab lec, Baraldino, to víte, ale tomuto protivníkovi se nem žeme v ni em rovnat,“ ekl commodore adjutantovi, když se na horní palub postavili ke kormidlu. „Zatracen , na to jsem m l pomyslet.“ „Všichni na to m li myslet, commodore,“ prohodil muž stojící vedle n ho, jenž pozorn sledoval, jak erná flotila m ní formaci. Bylo z ejmé, že lod mají namí eno k bezpe né trase mezi skalisky. „Dosud jsem o t ch tajemných kensustriánských dodávkách jenom sem tam n co zaslechl. Ješt nikdy jsem to nevid l. P ál bych si, aby tomu tak bylo i te .“ Scalida se nechápav díval na obrovské rozm ry lodí. „Jak n kdo m že postavit n co takového a jak je možné, že to ke všemu ješt pluje?“ „Je tam patnáct lodí, commodore,“ hlásil Baraldino. „Ale ve skute nosti jich p ece m lo být jenom deset. Tedy vždycky se íkalo, že jich je deset.“ „Mn je ukradené, jestli jich je osm nebo jenom t i. Na m j vkus jsou na nás moc silné.“ Scalida na ídil nabrat kurs, který je co nejrychleji dostane do bezpe né vzdálenosti od kensustriánských lodí. „M j bože, já jsem vždycky pokládal všechny ty zprávy za p ehnané. Až te jsem se pou il.“ Nedaleko od nich se celá flotila práv no ila do vln spolu s tersionskou zásilkou zlata. Na dno mo e klesalo jm ní nedozírné ceny a bylo provždy ztraceno. Tyto ztráty nyní byly jak pro Tersion, tak i pro Palestán více než bolestné. Jenom p tkrát v roce plují touto trasou, a zrovna dnes se musíme trefit do jednoho z t ch dn , p emítal d stojník, jenž si d lal starosti s tím, jak tento debakl vysv tlí kupecké rad . Budu to muset svést na n jakou chybu v mapách. Nebo ješt lépe, obviním p ed radou Baraldina z chyby p i navigaci. „Vypadá to dob e,“ hlásil mu adjutant. „Kensustriánci se o nás v bec nezajímají.“ Jenže práv v tu chvíli se jedna z kensustriánských lodí nato ila jejich sm rem. Posádka se opírala do vesel takovým tempem, že se kolem lodi zp nila voda. „Kdybyste rad ji držel hubu, Baraldino,“ zasy el commodore. „Sho te p es palubu všechno, co máme v nákladovém prostoru. Proviant, vodu, zát ž, prost všecko. Hlavní je, abychom té proklaté lodi unikli.“ 80

Byla to však marná námaha. Navzdory krajnímu úsilí se Soituze nepoda ilo pronásledovateli uprchnout. Když byly ob lod od sebe vzdálené zhruba tvrt míle, otev ela se nad ostruhou kensustriánské lodi široká záklopka. Z obrovského otvoru stoupaly oblá ky kou e. V mžiku odtamtud vylétl tucet nádobek, p ipomínajících velké vázy, a mí il rovnou na palestánskou vále nou lo . Na konci st el povlávaly ho ící cáry látky. Jakmile první ada st el dopadla k cíli, hned za ní následovala další vlna. Katapulty, které Palestánci ani na okamžik nespat ili, vypálily osmkrát za sebou, potom se otvor op t zav el. Hlin né nádobky, které zasáhly palestánskou lo , se p i dopadu rozbily a vylila se z nich ost e páchnoucí tekutá substance, jež se lín rozlila po palub a okamžit vzplála. Jindy tak ost ílení námo níci pobíhali v panice po palub a snažili se zachránit skokem p es zábradlí do vln mo e. Ale stejn jako p edtím u ostatních lodí m l i tentokrát kensustriánský p ípravek za následek, že i neho lavé mo e zalily vysoce šlahající plameny. Sprška šíp , které p ilétly z úto ící lodi, p inesla i posledním živým námo ník m milosrdnou smrt, d ív než zaživa uho eli. erná lo zm nila kurs a vydala se za zbytkem flotily, která rozvážn zamí ila do bezpe ného koryta. Za ní se vlajková lo palestánského velitele zvolna potáp la do mo e.

"

!

„Sešli jsme se zde, abychom uctili jednoho z nejv tších panovník , jakého království Tarpol kdy vid lo,“ p ivítal Lodrik p ítomné. „A pravd podobn rovn ž jednoho z nejv tších vládc , jaké kdy vid l celý Ulldart. P ipíjím na odkaz Grengora Bardri¢e, bývalého kabcara tarpolského království, které déle než t icet let vedl a ídil. Jeho zásluhy si navždy uchováme v pam ti.“ Tadc pozvedl t žký st íbrný pohár a poté se uklonil p ed urnou s otcovým popelem, spo ívající na malém vyvýšeném stupni uprost ed n kolikametrové tabule. Jeden po druhém se zvedli velvyslanci a poslové království Tûris, Rundopâl, Hustrabán a Borasgotán a spolu s nimi i reprezentanti Aldoreelu a baronií. Po nich je napodobili ostatní hosté. „Tarpolská íše neztratí za mé vlády nic ze svého lesku, to vám tímto slibuji, p ed o ima a ušima všech p ítomných. Z stane silná a celistvá, jak si p ál m j otec.“ Jedním douškem vyprázdnil kalich a pak se posadil. Muži následovali jeho p íklad. 81

Do Malého slavnostního sálu, v n mž se konala poh ební hostina, se vm stnala zhruba stovka muž a žen. Místnost vysoká jako vzrostlý dub, se sloupy zdobenými lístkovým zlatem, s k iš álovými lustry a obrovskými malbami a jinými cennostmi potvrzovala, že ozna ení sálu za „malý“ se podobá spíše výsm chu. Hostiny se zú astnily šlechtické rody z Ulsaru a všichni diplomaté zastupující sousední zem . Tém všechny je do paláce nepohán l ani tak smutek jako spíše zv davost. O následníkovi tr nu, jenž se p ed nedávnem vrátil, se toho v hlavním m st hodn vypráv lo, po ulicích kolovaly nejr zn jší pov sti. Nyní sed l na konci tabule mladý muž, který p íliš neodpovídal popisu n kdejšího tras tadce. V královské uniform a s hv zdou Bardri¢ova rodu na hrudi p sobil tak, jak se od tadce o ekávalo, po nadváze nebylo ani stopy. Tu a tam prohodil pár slov se svým rádcem, zatímco výhružn vypadající t lesný strážce s mechanickou rukou bez hnutí stál za židlí budoucího kabcara. Jeho ledov šedé o i neustále p eskakovaly sem tam, bd le a pozorn si m il návšt vníky i sluhy, kte í se ocitli v blízkosti následníka tr nu. Sluhové p inášeli jeden chod za druhým, p ed každou novou kuliná skou lah dkou byl pronesen p ípitek na po est zesnulého. Ceremoniál nep edpokládal, že by kdokoliv m l možnost pohovo it s tadcem, dokud se nesní poslední zákusek a dokud urna nebude uložena na místo posledního odpo inku. Po celou dobu bylo nutno zachovat absolutní ml ení. Po ty ech hodinách pak Lodrik kone n ukon il stolování. „Prokázali jsme zesnulému est, jak vyžadují naše zvyky. Nyní m že spo ívat v pokoji,“ ukon il Lodrik tabuli a vzal urnu. Hosté d stojn krá eli ve slavnostním procesí za mladým mužem do klenuté hrobky v paláci, kde ležely i ostatky p edchozích panovník tarpolské íše. Lodrik vložil urnu do p ipraveného výklenku, nazna il úklonu a op t se po schodech vrátil do Malého slavnostního sálu. Nikdo krom Stojka nev d l, že v urn je pouze popel ze spáleného d eva. Pravé t lesné poz statky, bezpe n uložené v uzav ené kovové sk í ce, stály v ajovn na krbové ímse. Když Lodrik došel až nahoru, vzal si nový pohár s vínem a hledal si pozici, odkud bude mít dobrý rozhled po celém sále. Cht l vid t, kdo se bude s kým bavit. První, kdo k následníkovi tr nu zamí il, byl velvyslanec Borasgotánu, statný muž pr m rného zevn jšku, který se za ch ze mírn kolébal. T lo m l ov šené drahocennými, vzácnými kožešinami, vedle nichž vypadala tadcova prostá uniforma tém ošum le. „Vsadím se s vámi, že bude o ukávat, jak na tom jste s rozumem,“ zašeptal Stojko. „Do ni eho se nepoušt jte. Bude se vás snažit vyprovokovat.“ Když se muž p iblížil a uklonil se, ovanul tadce mocný závan vína. „Výsosti, já jsem velvyslanec Sarduijelec, vyslanec Jeho Výsosti Arrulschána Šestého,

82

vládce Borasgotánu.“ Lodrik se na n ho usmál a vypoulil o i, což velvyslance zcela znejistilo. „Vždy víte, Výsosti, íše napravo od té vaší. Na map .“ „Ach áno,“ pronesl mladík táhle a snažil se vyloudit na tvá i výraz usilovného p emýšlení. „P esn tak. D kuji, že jste mi to tak jasn vysv tlil. V kartografii jsem nikdy nebyl moc dobrý. Zdá se, že máme s Arrulschánem spole nou vlastnost.“ Te se rozší ily o i zase Sarduijelecovi. „Jak to myslíte, Výsosti?“ „No, váš panovník si z ejm myslí, že má provincie pat í jemu. Rozhodn tam tedy dodává zbran . Kdyby tam m l n kdo dodávat zbran , tak bych to p ece m l být já, nezdá se vám?“ Lodrik se zasmál a poklepal muži ukazová kem na hru . „To je hrozn komické, že ano? M l byste o tom podat Arrulschánovi rychle zprávu, aby si svého omylu všiml a okamžit s tím p estal. Jestli si myslí, že mu za ty dodávky zaplatím, tak se totiž mýlí.“ Ušklíbl se. „Ale uklid uje m , že nejsem jediný, kdo neumí po ádn íst mapy.“ Velvyslanec se zatvá il zna n kysele, hluboce se uklonil a nabral kurs ke karaf s vínem uprost ed stolu. Stojko vy ítav pot ásl hlavou. „Ale tak jsem to p ece nemyslel, pane. Doufejme, že je naivní a bude v it, že jste natolik hloupý, jak jste práv p edstíral.“ Lodrik se tiše zasmál. „Promi , prosím, Stojko, ale nemohl jsem odolat. Vyvedl jsem ho z konceptu do takové míry, že mi dokonce jménem panovníka ani nevyslovil soustrast. Taková urážka. Budu si na n ho muset st žovat Arrulschánovi.“ „Ten ho pak donutí navléct si kostým divo áka a zahájí štvanici,“ usuzoval Stojko s úsm vem. „Co si vlastn lidi v Ulldartu o mn myslí? Vážn v í, že jsem tak hloupý, že mi n jaký velvyslanec musí vysv tlovat, kde leží pravd podobný budoucí protivník Tarpolu?“ divil se následník tr nu. Jeho rádce zavrt l knírem. „To rad ji ani necht jte v d t. Jediní, kte í mají zhruba p edstavu o vašich schopnostech, jsou vaše sest enice a šlechtici v Granburgu. Zbytek, inu ano, ti vás prost po ád ješt považují za kolá kového tadce.“ Stojko kývl hlavou ke štíhlému muži, navle enému do uniformy podobné té, jakou m l na sob následník tr nu. Jenom výšivky byly pon kud honosn jší, hru m l ov šenou ády a drahými šerpami. „A už sem jde další. Mohutn mi zavání Hustrabánem.“ „Hustrabán? A kde to vlastn leží na map ? Naho e nebo dole pod mojí zemí?“ tázal se Lodrik a bezradn se škrábal pod ernou parukou. Zdálo se, že se mu role prostoduchého tadce viditeln zalíbila. „Ach, tolik zemí. Nejlepší by bylo, kdybych je všechny dobyl, potom by mi všechny pat ily a já bych si s nimi nemusel lámat hlavu.“ „Pane, prosím!“ vyjekl Stojko zd šen a napomenul ho. „Kdyby to tak slyšel n který z velvyslanc .“ 83

Hustrabánský vyslanec došel až k nim a uklonil se. „Mé jméno je Fusuríl, jsem velvyslancem Jeho Výsosti Kumstratta, krále Hustrabánu. Jménem svého pána vám vyslovuji nejhlubší soustrast. Smrt vašeho otce pro vás nepochybn byla t žkou ztrátou. Nepochybn není snadné ztratit muže, který si vydobyl tolik zásluh a jehož si lidé nevážili pouze kv li jeho rozhodnosti.“ Lodrik pozvedl obo í a uctiv zamával pohárem ve vzduchu. „Ach ano? Excelence, vy jste znal mého otce?“ „Ech, ne. Ale on byl pov stný tím, že…“ dal se muž do vysv tlování, ale tadc ho rychle zarazil. „Vaše Excelence tedy neznala mého otce, ale cht la by mi n co navykládat o králových velkolepých inech, co? Myslím, že zacházíte pon kud daleko. A co se týká vašich požadavk na iurdum, o nich si pohovo íme pozd ji. V tuhle chvíli o tom nic nevím, musím se nejprve zapracovat. Nepo ítejte však s mým rozhodnutím p íliš brzy. Hrátky s ísly m vždycky hrozn unaví a potom nad nimi usínám.“ Usrkl vína. „D kuji, pane velvyslan e. Nyní b žte a bavte se. Kabcar by si to ur it p ál.“ Fusuríl se tém zlomil v pase, horní polovina t la p epadla dop edu a rychle se zase zvedla vzh ru. Potom se i on obrátil ke konvici s vínem, která se v Sarduijelecových rukou rychle vyprazd ovala, a nebylo divu, že borasgotánský velvyslanec dolil svému kolegovi v ú adu pohár až po n kolikerém vyzvání. Na chvili ku se zahloubali do tichého hovoru. „Jste p i smyslech, pane?“ zeptal se Stojko a v hlase byla slyšet up ímná starost. „Jak vás tak poslouchám, mám pocit, že vedle m stojí starý Lodrik a d sí lidi stejným zp sobem, jakým si získal smutnou pov st ve všech íších na Ulldartu.“ Následník tr nu pot ásl hlavou. „Nem j obavy. S tím, co mám skute n a naprosto vážn v úmyslu, hodlám vyrukovat na ve ejnosti až po korunovaci. V tuhle chvíli mi pln vyhovuje, když si budou myslet, že jsem zeštíhlel, ale jinak jsem se v bec nezm nil a z stal jsem p ihlouplý.“ Uchopil kousek kolá e a celý si ho vsunul do úst práv v okamžiku, kdy se ze ševelícího davu vymanil další návšt vník, tentokrát od ný v prostém ornátu, a vydal se k trojici muž . „Aldoreel, domnívám se,“ zamumlal Lodrik nez eteln a spláchl drobky kolá e vínem. S námahou potla il íhnutí. „Uvidíme, co po nás chce obilnice našeho kontinentu.“ „Jsem Mero Tafur, vyslanec íše Aldoreel. Mou nejhlubší soustrast, Výsosti. Aldoreelská íše truchlí nad skonem velkého muže.“ Vyslanec se uklonil. „Každé další slovo by bylo nevhodné.“ „Pro velkého?“ Tadc se podrážd n obrátil ke Stojkovi. „Pokud si otce dob e pamatuji, nebyl zase až tak velký. Vlastn te už jsem nejmí stejn velký jako on, nebo ne?“

84

Tadc v rádce hlasit vydechl. „Ano, Výsosti. To jste.“ Tiše dodal: „A p esta te už kone n p edstírat takového pitomce. Pane, to, jak p eháníte, je p ímo nestydatost.“ „Nebudete to mít snadné, Výsosti,“ pronesl diplomat p átelsky. „Jsem si jistý, že vám bude rádce pomáhat ze všech sil. Království Aldoreel bude s radostí stát p i vás, kdybyste to n kdy pot eboval.“ Tafur se usmál. „Vyslechl jste mou nabídku.“ Stáhl se od nich do st edu místnosti, nep ipojil se však k ostatním diplomat m. „Ten byl opravdu milý,“ prohlásil Lodrik hlasit . Sarduijelecovi zasko ilo víno, rozkašlal se a prskal skv lým mokem všude kolem sebe, Fusuríl mu klepal na záda, než znovu nabral dech. Pomocné ruce podaly Borasgotánci n kolik kapesník , aby si mohl z uniformy set ít kapky vína. Stojko jen zakoulel o ima, zatímco se ke t em tak rozdílným muž m již blížil další z host . Ulsarští šlechtici mu postupn jeden po druhém vzdávali est, poklonu p išlo složit také n kolik brojak , a dokonce i jeden Ulldrael v kn z, bratr Kojalac, si nenechal ujít p íležitost p edstavit se a p inést následníkovi tr nu slova boží út chy. „Jedna v c však Tajnou radu zna n zneklid uje, Výsosti,“ dodal kn z a mírn se pooto il stranou. „Opravdu si p ejete, aby korunovace prob hla v katedrále? Jste si tím jistý, vysoce urozený pane? Všichni ostatní hodnostá i v etn vašeho otce vždycky p ijímali požehnání našeho patrona v hlavním chrámu.“ „Pro bych si nem l být jistý?“ Tentokrát nebyl tadc v údiv hraný. „Cht l bych, aby korunovaci vid lo co nejvíce lidí a mohlo se jí osobn zú astnit. O ochranu se postará Valjakov s p ibližn p ti stovkami voják mé t lesné stráže. V em tedy spo ívá problém, brat e Kojalaci?“ Modré o i se up en zahled ly duchovnímu do tvá e. „Nuže, problém spo ívá v minulosti,“ váhav ze sebe soukal kn z. „Nevím, jak dob e se vyznáte v historii, ale došlo zde jednou k jisté události…“ „D jiny Tarpolu jsou plné událostí,“ p erušil ho tadc. „Co máte na mysli, brat e?“ „Má to n co spole ného se Sinuredem,“ doznal mnich a protáhl koutky úst. Vypadal dost neš astn . „Inu, jak bych to jen ekl. Nechal tehdy v katedrále popravit spoustu lidí. Lepší výraz by bylo ob tovat.“ „Pokud vím, nechal popravovat lidi na celém Ulldartu,“ odv til Lodrik a pokr il rameny. „Kdybychom se m li vyhýbat všem míst m, na nichž se tímto zp sobem projevil, museli by se lidé vyhýbat celému kontinentu.“ Na chvilku se odml el. „M l k tomu n jaký zvláštní d vod? Myslím k t m popravám?“ Kojalac zvolna p ikývl. „ íká se, že to byli první lidé, které Sinured Tzulanovi v Tarpolu ob toval. Na míst , kde se nyní nachází socha Ulldraela Spravedlivého, kdysi stál oltá s modlou Spáleného boha. A v oné dob musela být podlaha až po kotníky zalitá krví.“ Muž si povzdechl. „Tajná rada se jenom 85

obává, že mnozí Tzulanovi stoupenci si ten p íb h možná pamatují. A t eba si práv to místo vyberou, aby se tam pokusili tadce zavraždit.“ „Znal n kdo z vás tuto epizodu z tarpolských d jin?“ vyptával se Lodrik obou svých p átel. Ti však jen pot ásali hlavami, byli stejn udivení jako on. „Oni to nemohli v d t, podle toho, co víme, byly všechny záznamy o oné události zni ené,“ vysv tloval Kojalac jemn . „Alespo tedy doufáme. Tajná rada necht la, aby si to lidé znovu a znovu p ipomínali. Vždy je to už n kolik set let oblíbený svatostánek našeho boha Ulldraela. Cht li jsme jenom poukázat na to, Výsosti, že práv s ohledem na proroctví by bylo lepší, kdybyste si zvolil místo, které není tak zatížené minulostí.“ „Budu o tom p emýšlet,“ odpov d l tadc zamyšlen . Mnich se odporou el. „To je p kné svinstvo,“ zabru el Valjakov. „Korunovace se uskute ní tak, jak jsem naplánoval. Kdybychom ji te náhle p eložili jinam, vzbudilo by to ješt v tší rozruch. Budeš na m prost muset dávat zvláš dobrý pozor, Valjakove.“ „To budu, pane,“ slíbil t lesný strážce. „Už jsem na ídil p íslušná bezpe nostní opat ení. Host m bude zakázán vstup do katedrály se zbran mi. Jedin když k tomu budou mít povolení.“ „Jak se zdá, je všechno dokonale pod kontrolou, takže mnichovi eknu, že se korunovace p ece jen uskute ní v katedrále,“ uzav el Lodrik úvahy a kývl na duchovního, jenž jeho rozhodnutí p ijal bez dalších e í a protest . Potom následník tr nu zatleskal a všichni hosté se k n mu okamžit oto ili. „Vážení smute ní hosté,“ za al Lodrik s vyhazovem. „Cht l jsem vám jen ješt jednou p ipomenout svou korunovaci. Za n kolik málo dn se stanu právoplatným vládcem této zem a bylo by mi pot šením, kdybych vás všechny p i té p íležitosti mohl pozdravit. Kdo dosud nedostal pozvánku, m l by to ohlásit písa i, který sedí u východu. A myslete na dárky. Nyní vám srde n d kuji za vaše projevy soustrasti. Je již pozd .“ Hosté se mladému muži uklonili a více i mén rychle odpochodovali k východu. Sarduijelec si naposledy dolil pohár a vhrkl ho do sebe, popadl dva zákusky a pojídal je cestou ven ze sálu. „Ten muž je skute nou ozdobou diplomatického sboru borasgotánské íše,“ zabru el Stojko a zadíval se za velvyslancem. „Možná práv on má vinu na tom, že Arrulschán získal tak neblahou pov st.“ Když poslední z host vyšel z místnosti, dosedl Lodrik zt žka na židli a sundal si z hlavy paruku. Zamyšlen se zadíval do plamen v krbu. „Já to vlastn po ád ješt nedokážu po ádn pochopit. Budu vládnout království. Celému království. A všichni m považují za naprostého hlupáka.“ „To je ve skute nosti obrovská výhoda,“ ozval se Valjakov. „Když n kdo soupe e podce uje, chová se arogantn a asto p edvede pravou tvá . Však se brzy ukáže, kdo je vaším protivníkem, pane.“

86

„Jsem snad zde na tom stejn jako v Granburgu? Cht jí m i tady všichni sesadit z tr nu?“ tázal se tadc ustaran . „Po kejte si, pane,“ doporu il mu Stojko a posadil se vedle svého chrán nce. „Já si myslím, že dosud prost nikdo neví, co si má o vás po ádn myslet.“ „To se zm ní hned p i korunovaci,“ usmál se Lodrik. „Prozradím tajemství, kam jsem na celý rok zmizel. Nejpozd ji v tom okamžiku se pár lidí probudí a pochopí, že mám dost sil a rozumu na to, abych sám ídil záležitosti spojené s chodem království.“ „Tak se mi líbíte, pane,“ pochválil ho rádce a p ejel si rukou po kníru. „Mimochodem, poslové do Granburgu již vyrazili.“ „Po ád ješt mám trochu strach o Miklanova. A o Norinu.“ Tadc si s povzdechem natáhl nohy a zahýbal chodidly. „Z celé duše doufám, že Kolskoj nenaplánoval nic dalšího, co by mého milého p ítele brojaka p ivedlo do úzkých.“ Jednou rukou si rozepnul horní knoflík uniformy. „Máme n jaké zprávy o našich ostatních p átelích?“ „Nuže, pokud máte na mysli Torbena Rudgasse, toho bezzubého piráta…“ „Korzára,“ opravil ho Lodrik s úšklebkem. „…pokud máte na mysli toho bezzubého korzára, tak podle toho, co jsem se doslechl, se mu vede velice dob e. S darem, který od nás dostal, si d lá jméno jako ochránce agarských obchodník , kte í vyrazili na sever. Palestán na jeho hlavu mezitím vypsal odm nu. Tu nou sumi ku, stovku tolar .“ „Tarpolské vále né kogy vždycky byly výborn lod ,“ okomentoval jeho slova t lesný strážce. „A Hetrál?“ vyptával se Lodrik. „Od chvíle, kdy ješt p ed námi odjel z Granburgu, o n m nebylo nic slyšet.“ „Ani já jsem se o ni em nedoslechl,“ zalitoval Stojko. Valjakov pokr il širokými rameny. „Tak dobrá.“ Tadc se zvedl. „Pro dnešek si p jdeme odpo inout. Zítra budeme v ajovn pracovat na proslovu, který mám v úmyslu pronést, až se ujmu tr nu. Musí to být taková rána, aby dokonale odrovnala i posledního pochybova e.“ Valjakov s Lodrikem odešli z Malého slavnostního sálu, Stojko se p išoural k tabuli a obhlížel si prázdné mísy. Když uchopil konvici s vínem, aby si nalil ješt jeden pohár, musel ke své lítosti konstatovat, že borasgotánský diplomat odvedl dokonalou práci. Konvice byla prázdná jako vyschlá studna. „Tak, tak. Když to nic nestojí, pak si rád dám,“ poznamenal rádce budoucího kabcara tiše a zamí il ke dve ím. Venku na n j k jeho nesmírnému údivu n kdo ekal. Hustrabánský velvyslanec si upravoval kabát, jako by dosud marn bojoval s p ezkami. „P edpokládám, že si se mnou chcete pohovo it, Excelence.“ Stojko se díval, jak si vyslanec vede p i práci. „Mám zavolat sluhu, aby vám byl nápomocen?“

87

„Ale ne, vždy já to ur it n jak zvládnu.“ Fusuríl si pohledem zm il muže, stojícího p ímo p ed ním. „Vy jste tadc v rádce a jeho nejbližší opora, jak jsem se doslechl. Navíc to nebylo t žké poznat.“ „Pokud vám to n kdo ekl a váš pozorovací talent vás nenechal na holi kách, pak to asi bude pravda,“ odv til Stojko obez etn , p estože tušil, co po n m diplomat bude pravd podobn chtít. „Jist pochopíte, že v záležitosti iurda budu vd ný za jakoukoliv pomoc. Mimo jiné jsem zde i proto, abych o této záležitosti s kabcarem jednal. Dal mi sice na srozum nou, že bude pot ebovat trochu asu, ale já si myslím, že byste mu mohl p i rozhodování troši ku pomoct. Nep ijdete p itom zkrátka.“ „Pokud jsem správn informován o podstat v ci, Hustrabán by cht l polovinu vyt ženého množství iurda, je to tak?“ Velvyslanec p ikývl. „A s jakým od vodn ním hodláte tento požadavek prosazovat?“ „Historie je na naší stran ,“ podotkl Fusuríl klidn . „A ta nám praví, že baronie v minulosti pat ila k našemu království. Proto se domníváme, že je náš požadavek naprosto oprávn ný. Koneckonc jsme tuto ást naší íše nikdy oficiáln neuznali za samostatnou baronii. Naši právní znalci tuto záležitost nadále zkoumají. Tomu, abychom do baronie nenapochodovali a nevzali si, co nám právem pat í, brání pouze Tisíciletá smlouva.“ „A také smlouva, kterou baronie uzav ela s Tarpolem, Excelence, nemám pravdu?“ Stojko se usmál. „Víte, jakou cestou byste se museli dát, kdybyste cht li ten sv j pr hledný požadavek skute n prosadit?“ „Poslat tam oddíl voják , samoz ejm , to je obvyklý postup. A Kostromo by si pak p ivolalo na pomoc bojovníky z Tarpolu.“ Vyslanec si prstem smetl z kabátu zrnko prachu. „Ale kdyby bylo možné kabcara p esv d it, aby na baronku trochu zap sobil a p im l ji, aby nám odstoupila polovinu vyt ženého iurda, ušet ili bychom si spoustu asu a pen z.“ „Hovo il jste již o tomto požadavku s vasrucou?“ „Já ne, ale n kolik delegací naší íše s ní jednalo. Bohužel je neoblomná a nemá pro nás pochopení,“ zalitoval Fusuríl. „P ivítali bychom, kdyby nám kabcar vyšel vst íc. Rádi bychom se za to odm nili. Bez podpory ze strany Tarpolu by vasruca musela ustoupit. A kdyby se vám poda ilo panovníka naladit tím správným zp sobem, mohl byste po ítat s tím, že bychom vám za to poskytli dost vysokou odm nu.“ „Kolik?“ zeptal se Stojko, aby m l aspo zhruba p edstavu, jak moc je Hustrabán ochoten zaplatit. „Naše íše m la na mysli, ekn me, jedno procento ro ní hodnoty vyt ženého iurda, kterou Hustrabán získá.“ Diplomat ekal a díval se rádci do o í. „P eji vám p íjemný ve er, pane velvyslan e.“ Stojko vykro il chodbou. „T i procenta,“ zvýšil Fusuríl nabídku. „Více nejsme ochotní dát.“ Stojko se zastavil a pousmál se. „Podíváme se na to blíže. Já si zjistím, kolik se v dolech vyt ží, potom si znovu promluvíme.“ 88

Velvyslanec najednou nem l nejmenší potíže s p ezkami a sponkami na kabát , p ehodil si h ejivou látku p es ramena a trhaným zp sobem se uklonil. „Jsem velice zv davý. P eji vám dobrou noc a p íjemný odpo inek. Nech má tarpolská íše moudrého kabcara a ješt moud ejšího rádce.“ Fusuríl odkrá el. „Podívejme se, kdo by si to byl pomyslel?“ zašklebil se Stojko. „To se to rozjíždí hezky rychle, takovéhle intriky a uplácení.“ Vesele si pohvizdoval a krá el do svého pokoje. Te by m ješt zajímalo, kdy se u m ohlásí jeho borasgotánský kolega. Ješt by se ze m mohl na stará kolena stát bohá . Jenže já jsem prost p íliš dobromyslný.

"

!

„Jak vidím, ubytovali jsme se v jednom z nejlepších hostinc , jaké lov k v Tarpolu najde. Samoz ejm , mému hradu se to nevyrovná,“ prohlásil Nerestro a rozhlédl se po skv le za ízeném vý epu „Zlatého Repolu“. Místnost zdobily velké podobizny tarpolských osobností a obrovské nást nné koberce, strop byl obložen d evem a jednotlivé dílce byly bohat dekorované vy ezávanými vzory. V sále por znu sed li muži v drahých šatech a kožešinách. Nijak neskrývali své bohatství, od vy byly poseté t pytícími se šperky. Dlouhé a d kladn p stované vousy prozrazovaly, že se jedná o brojaky. ádový rytí sed l uprost ed host . M l na sob kroužkovou košili, p es ni si p ehodil kabátec v rodových modrožlutých barvách, na n mž byly vyšité zk ížené me e. Na dlouhé tabuli, u níž se spolu se zbylými t emi rytí i usadil, se vršily hromady pochutin, které si pro sebe a sv j doprovod objednal. Bylo vid t, že si po dlouhé a dosud neúsp šné jízd kone n s chutí užívají trochy p epychu. Panoši dostali v sousední místnosti pro služebnictvo mnohem levn jší jídla. „Bratr p ítel erveného vína se cht l zastavit v Ulldraelov chrámu a podat jim zprávu,“ vysv tlil rytí svým muž m a sáhl po míse s pe eným masem. „Takže si v klidu nechme chutnat a vy kejme na další, s ím za námi ten kn žourek p ijde.“ „Jak dlouho ješt budeme s tím mnichem jezdit?“ zeptal se opatrn Herodin. Nerestro ho považoval za nejlepšího velitele z družiny svých rytí . „Po ád nevíme, co má vlastn v úmyslu.“ Nerestro všechny t i p elétl pohledem. „Vím, že Angor toho po nás žádá hodn . T i z našich nejlepších p átel potkala smrt kv li v ci, o níž nic nevíme. Ale Angor se mi osobn zjevil a na ídil mi to. Proto budu spolu s vámi pomáhat tomu Ulldraelovu mnichovi tak dlouho, dokud nesplní sv ený úkol. V te mi, 89

nemám nejmenší pot šení z toho, že s ním jezdím a pomáhám mu splnit n co, co mi je zcela utajeno. Ale jedno vím zcela jist : on n koho hledá. A jak se zdá, jsme tady v Ulsaru velice blízko tomu, koho hodlá najít.“ Rytí i si naložili plné talí e, potom povstali a pronesli polohlasem modlitbu a pod kovali za dary, které m li p ed sebou. N kte í z brojak se nevlídn dívali na d kladn ozbrojené muže v t žkých brn ních, neodvažovali se však nic íct. Stoupenci boha Angora byli pov stní tím, že když došlo na v ci týkající se jejich víry, nem li smysl pro humor. Jakmile n komu uklouzlo neuvážené sl vko, pocítil v tvá i p st v železné rukavici d íve, než mu bylo libo. Bojovníci se pustili do jídla, a dokud nebyli úpln sytí, ne ekli jediné slovo. Sluhové m li plné ruce práce s tím, aby jim pomohli utišit hlad. Když rytí i dojedli, zamával navýsost spokojený Nerestro rukou a p ivolal k sob hostinského. „Poslouchej, hostinský.“ Muž s parukou ze zvln ných st íbrných vlas protáhl p i takovém oslovení obli ej. „Promi te, ale m j titul je mistr vý epní,“ upozornil rytí e d razn , p itom však zachovával zdání p átelského tónu. „Jak myslíš,“ Nerestro pokr il širokými rameny a uhladil si dlouhý, spletený vous, jenž se mu houpal jako hustý zlatý c pek od brady až k hrudi. „Pro je v Ulsaru tolik brojak ? To je tady b žné? Copak velevážené panstvo nemá na práci nic jiného než nacpávat si ty svoje už tak tlustý pand ra?“ „Vypadáte sice jako rytí , ale chováte se jako sprostý sedlák,“ napomenul ho mistr vý epní p ísn sk ípavým hlasem. „A sedláci sem normáln nemají povolený vstup.“ „Já se k tob chovám tak, jak se mi zachce, hostinský. Mám poctivé peníze, které bys cht l získat, a ty ti sprostý sedlák ur it nedá,“ odsekl ádový rytí chladn . Nedbale hodil na st l hrst vaslec . Hostinskému zasvítila v o ích chtivost. „Vidíš, já to v d l.“ „Za t i dny bude korunovaný nový kabcar,“ vypráv l mistr vý epní, zatímco nonšalantn shrábl mince a jakoby mimochodem je str il do kapes svého výšivkami zdobeného od vu, kde hlasit zacinkaly. „ íká se, že po té dob , kdy ho otec držel v ústraní, je ješt mnohem tlustší, než býval.“ „V ústraní?“ Nerestro uvažoval. „Správn , to proroctví. Nezn lo v tom smyslu, že kdyby se tadcovi n co stalo, vrátila by se doba temnoty?“ Hostinský p ikývl a zatroubil k ústupu. „Korunova ní oslavy prob hnou ve velké katedrále a zú astní se jich i prostý lid.“ „No co na to ekneme? Zdá se, že nový regent je velice odvážný mladý muž, nebo snad ne?“ prohodil Herodin uznale. „Alespo nemá strach odvážit se rizika.“ „Nemyslím, že by mu hrozilo velké nebezpe í.“ Nerestro pot ásl vyholenou hlavou. „Tzulanovi stoupenci nebudou mít k ni emu p íležitost, aspo jak 90

myslím. Kabcarova t lesná stráž pat í k nejlepším bojovník m, jaké znám, p estože nám nesahají ani po paty.“ Pozvedl pohár, aby p ipil svým muž m. „Na nejlepší bojovníky v Tarpolu!“ Rytí i se smíchem vyprázdnili sklenice. „Ale, podívejte, koho to sem vítr zavál,“ zvolal Herodin a ukázal na Matuce. „Bratr p ítel erveného vína je op t tady.“ Ulldrael v mnich došel k jejich stolu a posadil se. „Mýlím se, nebo jsi opravdu dostal novou kutnu?“ vyptával se velitel ádových rytí , ješt než Matuc sta il pronést jediné slovo. Starší muž zdráhav p ikývl. „Tajná rada m o stupe povýšila.“ „Kv li tvým nesporným zásluhám? Za to, že máš na sv domí Lakastrovu kn žku a tím jsi zabránil, aby v Tarpolu ší ila neplechu?“ dohadoval se Nerestro opovržliv . „Jen se mi posmívejte, rytí i prchliv e,“ odv til Matuc klidn . „Mám pomáhat p i kabcarov korunovaci spojené s požehnáním. Ve velké katedrále budete se svými lidmi i vy. Když budu mít trochu št stí, brzy úkol dokon ím.“ Urostlý ádový rytí p imhou il o i. „No ne? Tak náhle?“ „Nelíbí se vám pomyšlení, že se m kone n zbavíte? Já si myslel, že budete mít radost, až mi kone n setnete hlavu z krku.“ „Samoz ejm jsem plný radostného o ekávání, ale p išlo pon kud znenadání. Putujeme z neznámých d vod královstvím z jednoho konce na druhý a te nám najednou ekneš, že to bude brzy za námi?“ Nerestro se zadíval na d ev ný strop. „Belkala mi ekla, že prý n koho hledáš.“ Matuc sebou trhnul. „Jak se zdá, m la pravdu,“ prohodil rytí p i pohledu na mnichovu reakci. „Ale koho? Pravd podobn je tady v Ulsaru, a krom toho si myslím, že to n jak souvisí s tvým povýšením.“ Ulldrael v mnich se oto il a poposedával na židli sem tam. „Já vám to nem žu íct. Nesmím. A taky vám to ne eknu.“ „Mn je to úpln jedno. Dokud tady z staneme a budeme mít na noc vyh átý pokoj, nebudu si po námaze minulých týdn nijak st žovat.“ Nerestro si vytáhl ze zub kousek masa. „Takže už za t i dny t eká velký výstup, brat e p íteli erveného vína. Co máme p i té korunovaci d lat?“ „Bu te prost nedaleko,“ ekl Matuc a vzal si kousek chleba. „Dávejte pozor, aby se mi až do požehnání nic nestalo.“ „To bude z ejm velice jednoduché,“ soudil Herodin. „V katedrále se to bude strážemi jenom hemžit. P edpokládám, že to bude nejbezpe n jší místo v celém Tarpolu.“ Mírn se protáhl a zv dav na mnicha pohlédl. „A co nám povíš? Už jsi tadce vid l? Je opravdu tlustší než d ív?“ „Ne, já jsem ho nevid l,“ povzdechl si Ulldrael v kn z. „Ale p i korunovaci ho poznáte podle toho, že to bude jediný mladík s korunou na hlav .“ Nerestro se zasmál. „Kde budeš spát?“ „Já se okamžit vydám do chrámu, abych se na ceremoniál p ipravil. lov k nezažívá každý den chvíli, kdy se pod jeho rukama stane z tadce kabcar. Chci, 91

aby byl Ulldrael se mnou spokojený, když jsem dostal tak d ležitý úkol.“ Zvedl se. „Budu vás ekat za t i dny v katedrále. Jestli chcete dostat místo n kde vp edu, nesmíte p ijít p íliš pozd .“ Matuc bez pozdravu vyšel z místnosti. Rytí se za ním zamyšlen díval. „Na té v ci se mi n co nelíbí, Herodine,“ utrousil tiše. „Chci, abyste p i požehnání všichni dávali zvláš dobrý pozor. Jsem si jistý, že se p i ní n co stane a že náš kn žourek toho ví více, než je ochotný prozradit.“ „Já bych ekl, že to má n co spole ného s guvernérem Granburgu,“ prohlásil Herodin uvážliv . Nerestro p iv el o i. „Jak to?“ „Nejd íve se cht l dostat nejkratší cestou do hlavního m sta provincie, a když se doslechl, že guvernér v hlavním m st není, hned jsme se vraceli zp t. Místo do Granburgu jsme jeli do Ulsaru, kam jsou pozvaní všichni brojaci a guverné i, aby se zú astnili tadcovy korunovace na kabcara.“ „Jen si vzpome te: my jsme p ece guvernéra cestou potkali,“ namítl Nerestro. „Tam na b ehu u eky.“ „Jenže jsme s ním osobn nemluvili, protože jste u p ívozu p etnul lano,“ oponoval Herodin. „Možná má s guvernérem n co vyjednat, aby z toho Ulldrael v ád m l prosp ch. Krom toho, jak se zdá, není guvernér práv oblíbený lov k. Ti, co nás p ed Granburgem p epadli, m li ve skute nosti spadeno na guvernéra. Slyšel jsem, jak se Matuce jeden z úto ník na guvernéra vyptával.“ Rytí mávnul rukou. „To je sice všechno velice zajímavé, ale jsou to jenom pusté spekulace. V podstat pouze tušíme, že se v katedrále n co stane. A na to se p ichystáme.“ Jeho pod ízený se p edklonil. „Chcete ho opravdu zabít, až splníme úkol, který nám b h uložil?“ Nerestrovi p elétl po tvá i nehezký úsm v. „On si to p eje a já proti tomu nic nemám.“ Rychlým pohybem do sebe hodil pohár vína. „Dobrou noc.“ T žkopádn se zvedl, h motné brn ní a opojný alkohol vykonaly své. Unaven se dovlekl do pokoje, shodil ze sebe všechen kov, který m l na t le, a obrátil se k Angorovi s tradi ní každove erní modlitbou, p i níž v rukou pevn svíral aldoreelskou epel. Poté popošel k oknu a zahled l se na šedé, zasn žené ulice, na nichž se stále ješt pohybovala spousta lidí. Muži v tlustých kabátech, n kte í v kožichu, jiní jen v kabát z hrubé látky, ženy v širokých pláštích, na nichž bylo vid t, že jsou nejmén stejn drahé jako oble ení jejich muž . Bohatí m š ané používali pro cestování ztemn lým Ulsarem ko áry, aby se dostali z jednoho místa na druhé a vyhnuli se jakémukoliv nebezpe í.

92

P estože Nerestro oce oval luxus pohodlných hostinc , sv t hlavního m sta Tarpolu nebyl jeho sv tem. Všude samé domy, tak vysoké a nat snané jeden na druhém, že dokonce i v lét dopadaly na dlažbu jen sporé paprsky sv tla. Vzduch byl prosycen nejr zn jšími pachy, na leckterých místech odporn zapáchaly výkaly a mo . V jistých ástech m sta vládly bandy rvá a lapk , a podle toho, co se povídalo, jen ekaly na to, kdy tam zabloudí lov k neznalý pom r a stane se snadnou ko istí. Rytí z hloubi duše nenávid l stav, v jakém se zem ocitla. Díky vlivu, jaký na vládcích vyzískali brojaci a šlechtici, nepat ili praví vále níci, mezi nimi jeho brat i z Angorova ádu vysokých me , k t m, jejichž slovo m lo váhu. Dny, kdy panovník dal na jejich úsudek, již dávno pominuly. Bezpráví v i malým a slabým bylo podle všeho na denním po ádku. Starý vládce je toleroval, protože velkostatká i m li více pen z než on − ani nemluv o dluzích, které si kabcar u nich nad lal. A pom ry se ur it nezlepší za vlády toho tlustého kluka, jenž za t i dny usedne na tr n, do kterého se možná ani nevm stná. Obával se, že spíše dojde k pravému opaku a zem s kone nou platností padne do rukou knížat a velkostatká . A jako by to všechno už samo o sob nebylo dost zlé, p išel o ženu, kterou by navzdory všem rozdíl m, po ínaje vírou a kon e vzhledem, rád vid l po svém boku. Nerestro pohlédl vzh ru a zadíval se na hv zdami posetou oblohu, jevící se jako úzký proužek erného hedvábí v sout skách mezi domy. Tu a tam se na ní t pytily hv zdy jako diamanty a sesílaly na zem chladný svit. „Belkalo,“ vydechl tiše, zav el o i a vybavoval si krásné chvilky, které s ní na cestách prožil. Jist , pravd podobn by si nikdy nezískal její srdce, ale aspo by mu byla nablízku. Nyní kn žka spo ívala spolu s osmi mrtvými muži pod hromadou kamení nedaleko od bran Granburgu. „Doufám, že si t ten tv j b h Lakastra našel,“ zamumlal a odebral se na lože. Té noci rytí e trápila úd sná no ní m ra. Ve snu vid l zasn žený kamenný pahorek nedaleko cesty. Potom se za aly kameny na Belkalin hrobu hýbat, jeden po druhém se kutálely dol , až kn žka ležela zcela odkrytá. Její zmrzlé t lo dostalo namodralou barvu, jinak vypadala, jako když spí. Ve snu se k ní stále blížil. Když kousek p ed sebou spat il celý její obli ej, Belkala najednou široce rozev ela o i, kousí ky ledu na ztuhlých ví kách se s cinkotem rozt íštily. Místo aby jí v o ích zá il p íjemný, teplý jantarový svit, žhnuly panenky výhružnou jedovatou žlutí. Belkala se prudce zvedla do výšky, rozev ela ústa a vycenila špi até ezáky, které jí narostly do dvojnásobné velikosti. Zmrzlé rty se potrhaly a popraskaly, celou tvá rázem pokryl divoký spletenec nejr zn jších trhlin. Maso opadalo 93

z kostí, na nichž nyní visely jen vláknité zbytky sval , ojedin lé kousky k že a na hlav tmav zelené vlasy. Rytí ve snu ucouvl, ale bytost vykro ila, dohonila ho a jemn mu chladnýma rukama sev ela hlavu. Z rozpraskané k že vy nívaly bledé klouby. Belkalin polorozpadlý obli ej se pomalu blížil k Nerestrov tvá i, pak mu žena vtiskla na rty ledový polibek. „Ur it se znovu uvidíme, milovaný,“ slíbila mu postava ve snu se žhnoucíma o ima. „Už brzy. Všichni se brzy uvidíme.“ Kameny na hrobech jeho muž se nyní rovn ž daly do pohybu a uvolnily místo mrtvým. Zesnulí se pomali ku zvedli a n m se k nim dv ma blížili. Nerestro bezmocn zíral na padlé muže, kte í se pomocí podivných, d sivých sil op t pohybovali jako živí. A se d lo cokoliv, ur it to nebylo z Angorovy v le, tím si byl jistý. Sáhl po me i, ale nenahmatal jej. Belkala ho divoce políbila na krk, ženiny ruce se mu hluboce zaryly do týla a poškrábaly ho na k ži. „Už se nem žu do kat, milovaný,“ zašeptala. „Ale nejd íve se musím posilnit.“ Bleskurychle se oto ila a srazila k zemi jednoho z muž , kte í práv vstali z hrobu. Vlastní dýkou vy ízla muži, bezmocn rozhazujícímu rukama a nohama, z b icha kus masa a dychtiv se do n ho pustila. Nerestro se probudil ze snu a celý se t ásl. Reflexivn sáhl po me i. S vytasenou epelí v ruce sed l na posteli a zíral do temnoty, v duchu se mu p ed o ima opakovaly výjevy z posledních okamžik . Nap tí z n ho pomali ku opadávalo. Rytí vstal z postele, poklekl a zbytek noci strávil v tichých modlitbách k Angorovi. Možná mu b h dá n jaké znamení, aby v d l, jak si ten sen má vysv tlit. Jak tak byl celou duší pohroužen do litanií a zbožného rozjímání, nepovšimnul si postavy, kr ící se v pod epu venku p ed oknem. Purpurov se lesknoucí o i ho pozorovaly až do rozb esku, potom bytost najednou zmizela.

* * * „Vypadáte bled . Špatn jste se vyspal?“ vyptával se Herodin p i snídani svého unaveného pána, jenž probd l tém celou noc. „My jsme m li dobré postele.“ „Postel za to nemohla,“ utrousil Nerestro stroze a dal si hlt kou ícího aje. Horký nápoj mu spálil jazyk, takže šálek rychle odložil na st l. „Minulou noc jsem m l prapodivný, d sivý sen. A nevím, jestli to bylo Angorovo znamení, nebo ne.“ „Angorovo znamení? Jakého druhu?“ 94

Rytí pohlédl muži do tvá e. „Nep íjemného druhu. Velice nep íjemného. Kdyby odsud Granburg nebyl tak daleko a pozít í nebyla korunovace, okamžit bych se tam rozjel a trochu se poohlédl.“ Jeho pod ízený nic nechápal. „Poohlédl se? A po em?“ Nerestro odmítav mávl rukou. „Zapome te na to. Ur it jsem to jenom v era p ehnal s vínem a pak se mi v hlav honily zmatené myšlenky.“ Bez dalšího slova se pustil do snídan a spolykal neuv itelné množství chleba, salámu a sýra. Potom se op el na židli a zadíval se na d ev né obložení stropu. „Trochu se tu projdeme a obhlédneme si katedrálu. Možná cestou narazíme na jednoho i dva ková e, kte í nabízejí ke koupi n jaké vynikající kousky. Vaše me e pot ebují p inejmenším opravit, a když už jsme v hlavním m st , m li bychom toho využít.“ Jeho spole níci souhlasn p ikývli. Když se zvedli a za ali se chystat na procházku, Herodin se zarazil a up en se zadíval na Nerestr v zátylek. „Pane, máte tady n co jako ošklivý škrábanec.“ Popošel blíž a se zkoumavým výrazem v tvá i si prohlížel drobnou ranku. „Mhm, vypadá to, jako by vás poškrábalo trní nebo n jaké zví e. Nehrál jste si v era v noci v posteli s n jakou divokou ko kou, která pak m la na sv domí ty d sivé sny?“ Herodin se rozesmál. „Ubohé zví e, není divu. Nepochybn se bránilo zuby i drápy. Ur it te n kde leží rozma kané v matracích.“ Rytí si opatrn osahal zátylek a objevil n kolik rýh. Napo ítal jich p t. Zaryly se mu hluboko do k že a nyní, když je objevil, kupodivu za aly nep íjemn pálit. „Ano, asi jsem se ve snu n jak zranil,“ zalhal. Dlouhá kroužková košile pomohla zakrýt, jak se mu rozt ásla kolena, za což byl nesmírn vd ný. Že by Belkala byla n co víc než jen p elud? P ece není možné, aby postava ze snu zanechala na jeho t le takové rány. V duchu si rychle vybavil znetvo enou Kensustriánku a ot ásl se. „Opravdu je vám dob e, pane?“ zeptal se znovu Herodin. „Nebo jste se n kde nachladil?“ „To je v po ádku.“ Nerestro se narovnal a zamí il do pokoje obléct si zbroj a pod ni kožešinu, aby mu v zim nep imrzl kov k t lu.

* * * Pr vod po zuby ozbrojených ádových rytí boha Angora a tém stejn tak bojovn vyhlížejících a naparád ných zbrojnoš , jenž o chvíli pozd ji projížd l ulicemi Ulsaru, budil rozruch na každém kroku. Byli zde zcela oficiáln , a proto Nerestro na ídil, aby jeli s celou vlajkoslávou. V ledovém v tru se t epotaly korouhve, uprost ed pr vodu vlál zdálky viditelný prapor boha Angora. Ten kus látky byl nejen výstrahou, ale zárove hrdým znamením. Každý, kdo uvid l stylizovaného pantera, svírajícího v tlapách sekeru 95

a me , okamžit v d l, že by tyto rytí e m l rad ji obejít širokým obloukem, pokud si chce ušet it nep íjemnosti. Jak to tak vypadalo, lidé v Ulsaru to dob e v d li. Prostý lid jim co nejrychleji uhýbal stranou, šlechtici a výše postavení lidé se za nimi ohlíželi a m stská stráž, jejíž patroly v nepravidelných vzdálenostech od sebe projížd ly m stem, vrhala na vále níky nesouhlasné pohledy. Stráže nevid ly rády, když n kdo otev en nosil zbra , ale ády požívaly v tomto ohledu stejná privilegia jako šlechtici. Zakázat vále níkovi nosit zbra se rovnalo t žké urážce na cti a doty ní na to zpravidla reagovali vraždou nebo zabitím. V tomto p ípad však tém nehrozilo, že by muži m li d vod nebo p íležitost dostat se s n kým do sporu. V nejbližší dob nebyly na programu žádné turnaje, jediní muži, kte í se dokázali rázn ohán t zbran mi, byli p íslušníci stráží. Nerestro zastavil p ed jedním obchodem se zbran mi a sesedl, ostatní t i rytí i ho následovali dovnit do budovy. Prostorná místnost byla p epln ná me i, ástmi zbroje a štíty. Byly bu pe liv umíst ny ve vitrínách, nebo zav šené na stojanech podél st n. Velitel rytí ádu vysokých me sundal ze stojanu jeden kulatý štít, p iložil si ho t lu a provedl s ním n kolik obranných pohyb . Vypadalo to, jako by si jenom hrál, jako by štít na rameni nevážil víc než lehounký závoj. „Štít se skládá z deseti vrstev sklíženého d eva, ty r zn tlustých vrstev k že a tenkého kovového krytu,“ zazn lo odn kud zpoza regál . „Pokud nemáte v kapse nejmén ty icet vaslec , rad ji ho nechejte na míst .“ Nerestro se pobaven rozhlédl po svých mužích a ude il štítem o pult takovou silou, až jim zazvonilo v uších. „Co to tu d láte?“ Najednou se u nich objevil mladý muž, jemuž mohlo být kolem t icítky, oble ený v nejmódn jších šatech p evázaných koženou zást rou. M l p st ný zevn jšek a ve tvá i nep ítomný výraz. Byl celkem urostlý a navzdory tomu, že se se svým krámem usadil v chladné krajin na severu kontinentu, vyzna oval se velice sn dou pletí. Nerestro na první pohled poznal, koho má p ed sebou. Musel to být p íslušník ontariánského obchodního cechu. Tito obchodníci m li pod kontrolou vým nu zboží mezi jednotlivými královstvími a baroniemi, byli obda eni adou privilegií a zvláštních práv, která ješt více posilovala jejich monopolní postavení − k obrovské zlosti íší a malých obchodník , kte í tím p išli o možnost nabýt obchodem se vzdálenými kraji zna ného bohatství. Ontariánci hájili privilegia, jež jim byla v minulosti ud lena, se vší vehemencí v etn využívání žoldák , když se bandy lupi nebo obchodních rival p íliš zajímaly o trasy, jimiž p epravovali své zboží. „Jestli jste na té kovové vrstv ud lali jediný škrábanec, musíte ten štít zaplatit. A sice plnou cenu.“ Jako by ho to napadlo až te , obrátil Ontariánec pohled k ádovým insigniím, viditeln se skvoucím na zbroji ty rytí . Z obli eje se mu vytratila trocha barvy, ohryzek na krku poskakoval nahoru dol . 96

„Ach, omlouvám se vám, vznešené panstvo. Jmenuji se Secho. Nev d l jsem, že…“ „A já zase nev d l, že do t ch štít sta í jen str it, aby se rozpadly,“ sko il mu Nerestro do e i. Nev il kupci jediné slovo, herecké schopnosti p íslušník tohoto cechu byly dostate n známé. Musel tedy dosáhnout toho, aby si navzájem vym nili role. „V boji musí vydržet mnohem víc.“ Kývl na Herodina, jenž plynulým pohybem vytasil me a prudce ude il do štítu. Krycí vrstva se uprost ed pokr ila, obto ila se kolem epele jako papír, d evo prasklo, kov však držel štít pohromad . „Jak má vále ník s tvým zbožím p ežít v boji?“ Opovržliv hodil na hromádku šrotu p t vaslec . „Za víc nestál. Ned kuj mi za mou velkorysost.“ „No tohle,“ muž se poškrábal na hlav . „Tomu nerozumím.“ Nechápav sebral ze zem zni ený štít. „Ale my nabízíme i jiné zboží. Tady to bylo pod adné zboží z… Borasgotánu. Ti neví, jaká k že je nejlepší.“ Secho se jako lasi ka protáhl kolem pultu, hmátl po trojhranném štítu a držel ho p ed sebou. Jemn na n j poklepal. „Nuže, panstvo? To je zvuk. Tak zvoní pravá kvalita.“ Nerestro zvedl ruku v železné rukavici a zabušil jí o štít. P ekvapený obchodník se odpotácel v etn ochranného štítu n kolik metr dozadu a s rachotem zmizel za regálem s me i. Hbit zvedl štít nad hlavu, aby se chránil, a co nejvíce se p ikr il, zatímco na n j shora pršela jedna epel za druhou. Me e tup dopadaly na trojhranný štít, odrážely se od n ho a skon ily na zemi. Nerestrovi muži se dali do smíchu. Rytí sám s pobaveným úsm vem vyt epal ruku z rukavice, p ešel k emeslníkovi a pomohl mu vstát. Kov opancé ované rukavice zanechal na štítu malé d lky, padající me e ho na mnoha místech poškrábaly. „Ten už nikdy nikomu neprodám,“ na íkal Secho tiše a urovnával si koženou zást ru. „Nem j strach, já ho koupím,“ uklidnil ho ádový rytí . „Tady máš dvacet vaslec . Sta í ti to?“ „Za tak dobrý štít? Pane, prosím vás! Vždy vy máte takovou sílu a na štítu je jenom n kolik mali kých d lk , ten musí i pro vás mít nejmí dvojnásobnou hodnotu.“ Obchodník se lstiv ušklíbl. „Je na n m vrstva iurda.“ Nerestro se na n ho chvíli zmaten díval, potom se p idal ke smíchu ostatních rytí . „Ty seš mi ale hrdina. No dobrá, dám ti padesát vaslec . Ale zato použijeme tvoji kovárnu a rudu a spravíme epele mých spolubojovník .“ „Máme tu nejlepší kovárnu a nejžhav jší výhe v celém Ulsaru,“ uklonil se Secho. „Me e budou vypadat jako nové.“ Rytí i si odepnuli zbran a položili je na pult. Ontariánec si je pozorn prohlížel. „Od doby, kdy jsem v Ulsaru naposledy vid l Vysoké me e, uplynuly nejmén ty i roky,“ prohodil po chvilce. „Ur it

97

jste sem p ijeli kv li tadcov korunovaci, nemýlím se? Nebo že by se chystal n jaký turnaj?“ Nerestro se pousmál. „Nemýlíš se. Jsme tady, abychom složili poklonu novému kabcarovi. Je o n m známo n co, co bychom m li v d t?“ „Nedávejte mu žádné mandlové perníky,“ radil jim obchodník. „Tadc m l ve zvyku, že jídlo po ádn nerozkousal, než je spolkl, a jednou ho mandle málem p ipravila o život.“ „To jsem nemyslel, kramá i.“ Rytí nejd íve vrhl po muži zlov stný pohled, pak p ihodil na st l další hrst vaslec . Secho se na mince dot en podíval. „Vy si asi myslíte, že jsem n jaká studnice informací?“ „Vaši lidé jsou pov stní tím, že jsou hotové studnice informací,“ pronesl Herodin mnohomluvn . Muž naklonil hlavu a pohlédl Nerestrovi do o í. Ontariáncovy zorni ky se rozší ily a zatla ily zelené duhovky tak hluboko, že z nich zbyl uzou ký kroužek. Te mu te myšlenky. Herodin si vzpomn l na to, co si o obchodnících povídají prostí lidé. D vodem, pro má v tšina Ontariánc p i obchodování takové úsp chy, je prý to, že dokáží íst myšlenky a zjistit tak tajemství obchodních partner . N kte í tarpolští kupci nosili r zné zlov stné amulety, aby se jimi chránili proti této p íslove né vlastnosti ontariánských obchodník , kte í nemohli žádnou z ulldartských zemí ozna it jako sv j domov. Usadili se sice ve všech íších kontinentu, ale nikdy si nevybudovali vlastní stát. Splynuli s obyvateli zemí, které již existovaly, a díky monopolu na obchodování se vzdálenými kraji si brzy vypracovali významné postavení ve spole nosti. Sechovým t lem projelo trhnutí, zorni ky se stáhly do p vodní velikosti. „Aha. Co byste p esn cht l v d t?“ Nerestro se na muže podíval. „Jestli umí tvoji lidé opravdu íst myšlenky, tak už to víš. Pokud ne, cht l bych slyšet všechny pov sti, které mezi lidmi kolují kolem korunovace a celého toho ceremoniálu.“ Secho se hlasit rozesmál. „Ne, pane, já neumím íst myšlenky. Ani jsem to nikdy necht l um t. ekl bych, že bych se kv li tomu leckdy dostal do nep íjemných situací, nemyslíte?“ Jen tak mimochodem sebral ze stolu me e t í rytí . „Takže vy se zajímáte o to, co se mezi lidmi povídá. Mhm, nechte m chvíli p emýšlet.“ Ontariánec si rukou podep el bradu. „ íká se, že tadc nechal otce poh bít tak rychle jenom proto, že jeho smrt naaranžoval a cht l zni it d kazy. A tuhle novinku vyslal do sv ta borasgotánský velvyslanec. Ceremoniál samotný má být hodn velký a prostí lidé mají k n mu mít p ístup. Tadc by cht l ukázat, že se v žádném p ípad ni eho nebojí. Podrobný pr b h korunovace je vyv šený na brán katedrály, pokud si ho chcete sám p e íst.“ Zezadu p išel sluha, uchopil me e a zmizel s nimi z místnosti. Rytí i a zbrojnoši ho následovali až do kovárny. 98

Ve ty ech objemných mísách spat ili temn rudou barvu žhnoucího d ev ného uhlí, p i každém závanu vzduchu z obrovských m ch , které k nim byly po stranách p ipevn ny, se jeho barva zm nila a p echázela do pronikavé b loby. St ny byly ov šené spoustou nejr zn jšího ná adí, klešt mi, r zn velkými kladivy, pilníky a mnoha dalšími ková skými pom ckami. Rytí i si svlékli nejt žší ásti zbroje a dali se do práce. Rozeh áli me e, opatrn do nich vkovali nové kousky železa a tak dlouho je opracovávali, až po zubech a ostatních kazech nezbylo ani stopy. ádoví rytí i stáli n kolik hodin u mís s d ev ným uhlím a mistrovskou rukou opravovali zbran . Z jedné strany je pozorn a p ísn sledoval Nerestro, z druhé Secho, jenž znovu a znovu p icházel do místnosti a díval se, jak si rytí i po ínají. Herodin, jenž se mezitím koupal v potu, kývl na muže, aby k n mu p išel, sklonil se a n co mu pošeptal do ucha. Obchodník poté mírn zm nil barvu. Rytí se zlomysln ušklíbl a ochladil epel ve džberu s vodou. Bílá pára se sy ením stoupala do výše. „Co jste mu ekl?“ vyptával se Nerestro a podal mu džbán, aby se napil. „ ekl jsem mu, že jestli v jeho rud objevíme t eba jen náznak mén cenného materiálu, položíme ho na kovadlinu a opracujeme ho rozžhaveným kladivem.“ Herodin se napil a p iložil druhou ruku k opasku. „Bez me e se cítím úpln nahý. Samotná dlouhá dýka je pro m málo. Ale než si zbran budeme moct zase vzít, ješt to n jakou dobu potrvá.“ „A co si chcete s tím me em po ít? Chcete v Ulsaru pobíjet netvory?“ utahoval si z n j velitel p átelsky. „Jenom si p edstavte, že bychom narazili na n jaký zvláš zlý exemplá a vy, Herodin Mocný, byste ho nemohl me em srazit k zemi, ale musel byste ho uškrtit.“ „To je hrozná legrace, pane, hrozná legrace.“ Herodin si set el z ela pot a znovu si oblékl kožich a nasadil zbroj. „Poj te, trochu se projdeme po m st , než epele úpln vychladnou. Jak se tak na vás dívám, n kolik z vás by se te mohlo i okoupat.“ Rytí i prošli prodejnou ven a vyšvihli se do sedel. „Já vím, jak se cítíte.“ Nerestro zamí il s kon m k obrovské, zdaleka viditelné Ulldraelov katedrále. „Ale tady nebudete me e pot ebovat. M stská stráž p sobí skv lým dojmem. A kdyby bylo zle, máte tu m .“ „A když m n kdo vyzve na souboj?“ Herodin skute n vypadal velice neš astn . „Potom zbrojnoši popadnou kuši a zast elí ho.“ Oba další rytí i se pobaven a škodolib ušklíbli, velitel zrychlil tempo. Ulldraelova katedrála se mezi okolními budovami vyjímala jako hora mezi mírn zvln nými pahorky. Obrovská a t žká. Architekti dokázali malý zázrak. Tento boží stánek zde stál déle než osm set let a byl ve skute nosti starší než nej ast ji využívaný chrám. Na první pohled se od ostatních dom v okolí

99

výrazn lišil. Úzké, špi até v že, vypínající se do závratné výše, obrovská pestrobarevná skla a zlaté st echy kopulí okamžit padly lov ku do oka. Pozornost budící pr vod se zastavil na nám stí p ed katedrálou. ádoví rytí i sesedli a p istoupili k brán , p ed níž stáli ty i kn ží pat ící k Ulldraelovu ádu a v rukou drželi ob tní misky. Bojovníci je neuznali za hodné jediného pohledu a pokra ovali v ch zi. Herodin koutkem oka post ehl, že jeden z mladších kn ží pootev el ústa a cht l n co íct, ale starší z bratr rychle pot ásl hlavou, aby mu zabránil pronést n jakou poznámku. Katedrála jim uvnit p ipadala nesmírn dlouhá. P sobila dojmem, že nemá konce. Na opa né stran stál Ulldrael v oltá , jenž z takové vzdálenosti vypadal hrozn malý. Nerestro pochyboval, že kdyby n kdo ode dve í vypálil šipku z kuše, dost elil by až na druhou stranu. N kolik metr tlusté sloupy nesly stropní konstrukci. Kdyby padesát muž postupn vylezlo jeden druhému na záda, na strop by ani tak nedosáhli. P í né trámy a vzp ry, které m ly rovnom rn rozkládat obrovský tlak, vytvá ely prapodivný vzor. Nerestro napo ítal t icet zvon , které se jakoby voln vznášely ve vzduchu. Byly ukotvené tlustými et zy t sn pod stropem. Nejv tší z kovových kruh m l zcela jist pr m r o velikosti mlýnského kola. Ke každému zvonu vedlo malé schodišt kon ící na podest , kde se lov k mohl pohodln postavit. Pestrobarevná okenní skla ší ila uvnit katedrály zvláštní, neskute né sv tlo, husté oblá ky dýmu z kadidelnic vytvá ely voln se vznášející, neustále se m nící obrazce. Na st nách visely reliéfy, gigantické obrazy s výjevy z ulldartské mytologie a z pov sti o stvo ení sv ta. Na r zných místech stálo n kolik sousoší, plasticky znázor ujících bitvy z dávné minulosti. V katedrále jste mohli najít tém všechny bohy. Ulldrael samotný se zde zjevil ve vší své dobrot , sta i ký muž v prostém od vu a se žlutými vlasy zá ícími jako dozrálé obilí. Zobrazení Tzulana byste však hledali marn . Strmá to itá schodišt , obepínající jednotlivé sloupy, vedla nahoru k pravd podobn dodate n p istav né plošin , vedoucí dále k lóžím. Zde sedávali b hem r zných slavností lenové Tajné rady, nejvyšší p edstavitelé Ulldraelova ádu, a dohlíželi na hladký pr b h oslav. ást katedrály, kde rytí i stáli, byla zcela pustá. Až daleko vp edu poblíž oltá e stálo n kolik d ev ných židlí ur ených pro zdejší bohaté a mocné ob any. Prostý lid se obracel k bohu vestoje nebo poklekl na nalešt nou kamennou podlahu. Chladný vzduch byl prosycen mumláním lidí, kte í se práv modlili. „Opravdu p sobivé,“ zašeptal Herodin, p estože p vodn nem l v úmyslu ztlumit hlas. „P inejmenším pro ty, kte í se tím nechají omámit,“ ušt d il mu Nerestro nep ímo pokárání. Jeho slova se daleko nesla katedrálou. „Všichni se te nau íme nazpam pr b h ceremoniálu, potom si projdeme vnit ek. Cht l bych,

100

abychom se tu dokázali pohybovat t eba i poslepu, kdyby bylo zapot ebí. Jeden ze zbrojnoš nakreslí plánek katedrály.“ Muži p ikývli a rozd lili se. Nejeden z místních se zájmem sledoval rytí e i jejich po ínání, ale nedovedli si je po ádn vysv tlit. Prošli zezadu celou katedrálou, až došli k oltá i. Ulldraelova socha, desetkrát v tší než dosp lý muž, se p ed nimi vypínala ke stropu. B h se usmíval, v jedné ruce držel knihu, druhou svíral hrst obilí. U nohou se mu tísnili prostí lidé, aby se jim dostalo jeho ochrany. P ed ním ležely dv zlomené zbran , me a kopí. „Pche,“ zabru el Nerestro opovržliv , když spat il zlomené symboly svého stavu jako znamení mírumilovnosti a vzdání se násilí. „P ijde doba, kdy budou všichni rádi, že se silná epel a pevné kopí postarají o po ádek.“ „Jste si tím jistý?“ zazn lo najednou vedle n ho. ádový rytí se zám rn pomalu oto il a pohlédl na kn ze v prosté, tmav zelené rób , jenž si nepozorovan stoupl p ímo vedle n ho. Byl více než o hlavu menší. „Tím jsem si jistý.“ Nerestro nap ímil t lo. Podle výrazu v mužov obli eji poznal, že kn z již lituje, že rytí e v bec oslovil. „Ale nehodlám se s tebou pustit do disputací, mnichu. Jsem zde proto, abych za dva dny složil poklonu kabcarovi. A k tomu taky pat í, abychom navštívili ceremoniál, p i n mž bude uveden do ú adu.“ „Z toho bude mít následník tr nu ur it radost,“ pronesl mnich s úsm vem. „Ale máte pozvánku? Každý, kdo by cht l vstoupit dovnit se zbraní, bude pot ebovat zvláštní dopis z paláce, který mu to umožní. Ur it toto opat ení chápete, nemám pravdu?“ „Já jsem Nerestro z Kurašky z ádu vysokých me , bojujícího ve jménu boha Angora. A já nepot ebuji žádné povolení, abych sm l nosit u pasu me . Ani od tebe, ani z paláce nebo od kdovíkoho. Kdo by mi v tom cht l zabránit?“ „To není moje rozhodnutí,“ pronesl muž se sklopenou hlavou. „Dostali jsme pokyn, abychom na to návšt vníky upozornili.“ Pohlédl na rytí e postávající v katedrále. „A vaši muži budou rovn ž pot ebovat pozvání. Nyní vám nebudu v ni em bránit, ale v pr b hu ceremoniálu zde bude dost stráží, s nimiž m žete sv j zám r projednat.“ „Potom prost nesložíme budoucímu panovníkovi Tarpolu poklonu,“ pronesl Nerestro odm en . Oto il se na podpatku, kývl na spole níky a rychlým krokem vyšel z obrovské budovy. Když došli p ed bránu, za alo sn žit. Velké bílé vlo ky padaly z šedé oblohy a rychle pokryly tenkou studenou vrstvou st echy, pouli ní dlažbu a všechno, co se nacházelo pod širým nebem. Rytí i nasedli. „Budeme si muset najít do katedrály jiný p ístup než hlavní branou,“ ekl Nerestro Herodinovi a kývnul hlavou k malé brance, nez eteln se rýsující mezi všemi pilí i. „Myslím, že to bude pro nás ten pravý vchod.“ Ostatní

101

rytí i se ušklíbli. „A nyní si dop ejeme radostí m stských lázní. Už dlouho jsem nem l masáž.“ Mali ká armáda se dala do pohybu. ím víc se muži vzdalovali, tím v tší úleva byla vid t na tvá ích ty Ulldraelových mnich , stojících u vchodu do katedrály.

"

!

„Podle mého názoru to byla chyba commodora Giala Scalidy. Já jsem ho varoval, aby na tersionské lod ne íhal práv na tom míst . Ale on si nedal poradit. Tvrdil, že jsem moc nezkušený, než abych to dokázal správn posoudit. Vážená kupecká rado, proti t m lodím jsme nem li nejmenší nad ji na úsp ch. Cht ly nás zám rn zni it. P evaha, jakou nad námi m ly, byla asi tak velká jako rogogarský tolar v i iurdské korun .“ Adjutant Parai Baraldino se p ikr il a pohlédl do napjatých tvá í dvaceti muž rady. „Kdybyste jen vid li to co já. Lod vysoké jako palác. Ohe , který se nedá uhasit vodou, a katapulty st ílející ošt py s takovou prudkostí, že pro n ani nejtlustší d evo nep edstavuje p ekážku. Dštily na nás kameny velké jako voli!“ Budoucí d stojník p iv el o i. „Muži uho eli zaživa! Všude kolem m bylo mo e v plamenech. Jak jsem se držel nad hladinou, míjel m jeden mrtvý vedle druhého a n jaké mo ské stv ry požíraly jejich t la.“ Zat epal rukou. „Rozcupovali nás, jako když lov k smete ze stolu neplatnou sm nku. Ani se na ni nepodívá, roztrhá ji a zadupe do zem . Já…“ Zmlkl a zadíval se do prázdna. „A to zlato?“ zeptal se jeden z len kupecké rady, Phrons Seloni, do nastalého ticha. „Co se stalo se zlatými cihlami?“ „Pravd podobn leží na dn mo e. Mezi vraky. Je navždy ztracené,“ odv til Baraldino tiše. „ ty i lod plné zlata nyní zdobí oceán.“ „Existuje n jaká možnost, že bychom ten kov zachránili?“ cht l v d t Seloni. „Ne, pane radní. Na našich mapách je tam dno vyzna ené v hloubce šedesáti šesti sáh . Tam nic nedosáhne. Dokonce ani sv tlo.“ D stojník si povzdechl. „Takový nep edstavitelný poklad.“ „Shr te to,“ zabru el radní Ricar Heruso. Jeho pokyn byl ur en písa i, sedícímu u pultu na konci stolu, u n hož radní zasedli. „Vážení páni radní. Palestán ztratil kompletní flotilu ur enou pro zvláštní zásahy: šest dvojst žník , jeden trojst žník, zhruba dev t set muž , k tomu katapulty a ostatní vybavení každé lodi,“ p ednášel písa . „Ztráta iní suma sumárum nejmén 115 000 halí , bez p ihlédnutí k drahocennému asu, pot ebnému na p ípravu flotily.“ adami radních projelo hlasité zaúp ní. 102

„K tomu je nutno p ipo íst ztráty z p íjm , které by vynesl zánik tersionské flotily, podle sou asné tržní hodnoty zlata dobrý milion halí . Suma sumárum tak iní palestánské ztráty milion sto sedmdesát p t tisíc halí . To je hrubý, zaokrouhlený odhad.“ Písa se op t posadil. „Takový debakl,“ zašeptal n kdo. Schor Josici, mluv í kupecké rady, si urovnal vysoký erný klobouk a protáhl obli ej. „Nemám v úmyslu ochudit státní poklad o takovou ástku. Palestán si ty peníze obstará od n koho jiného. Proto navrhuji, abychom vznesli v i Kensustrii formální obvin ní spojené s vyhlášením války. Zd vodn ní: Kensustriánci zni ili naši flotilu, když bojovala s piráty. P ipomínám: poté co piráti jako první zahájili na naše lod palbu. To, že naše lod byly zamaskované jako rogogardské, nemusí nikoho zajímat.“ V místnosti zavládlo zaražené ticho. Baraldino si myslel, že se snad p eslechl. „Ta myšlenka se mi zamlouvá,“ pronesl Seloni po chvíli. „Ale pro bychom m li hned vyhlašovat válku?“ „Protože Kensustrie není sou ástí dohody o ešení spor . Všechny íše na Ulldartu prohlásily, že jsou ochotné a p ipravené ešit spory a neshody bez použití zbraní, jenom tahle zem ne. Takže jim m žeme vyhlásit válku, aniž bychom porušili obecn dodržované dohody,“ vysv tlil Josici s úsm vem na rtech. „Tak pozor,“ pozvedl hlas Heruso. „Možná tím rozpoutáme n co, co za jistých okolností nedokážeme udržet pod kontrolou. Prosím, abyste vzali v úvahu, že jestliže porovnáme bojové schopnosti a výcvik jejich a našich voják , je Kensustrie sice menší, ale s nejv tší pravd podobností siln jší zem . Když se zamyslíme nad jejich vále ným um ním, lov k o nich slyší ty nejúžasn jší v ci. A zážitky, které nám zde vylí il neš astný Baraldino, nep ispívají práv k tomu, abych se cítil v bezpe í. Jestli t mi svými lod mi zahájí lov na naše obchodníky, budeme zruinovaní d íve, než si to sta íme uv domit.“ V sále se zvedlo souhlasné bru ení. „O tom, co se stalo, bychom m li nejd íve informovat ostatní království,“ radil další len grémia. „A sice v tom smyslu, že my jsme se stali politováníhodnými ob mi. Ale co se stane, jestli ten útok p ežili i jiní, nap íklad n kte í námo níci z Tersionu? Potom se naše argumenty rozpadnou jako dome ek z karet.“ Jako na povel se všichni beze slova podívali na Baraldina. „Ach, já nevím, jestli to krom m mohl ješt n kdo zvládnout,“ pospíšil si adjutant s odpov dí. „Za to, že jsem p ežil, vd ím v první ad poloprázdné bedn s proviantem, v níž jsem tak dlouho vydržel. Jak víte, vážení páni kupci, vylovila m z vody jedna palestánská lo . A podle výpov di jejího commodora nikoho jiného nenašli. Tersionské pátrací komando, které bylo vyslané poohlédnout se po zásilce zlata, dorazilo pozd ji než naše lo a i oni našli jenom

103

kusy vrak . Jestli p ežil ješt n kdo jiný, tak ho mezitím z ejm spolkly mo ské p íšery.“ Ve tvá ích len kupecké rady se objevil výraz úlevy. D stojník rozptýlil jejich obavy, vyhlídka na zisk zvít zila. „Co si myslíte, Baraldino? Bude ten plán fungovat?“ vyptával se Josici. „Mám o tom spíš pochybnosti,“ soudil oslovený. „Ale m l bych jiný návrh. Palestán by se m l domluvit s Tersionem.“ „Jak to myslíte?“ dorážel Seloni. „Inu, aby ta historka zn la co nejdokonaleji, napadla m následující verze. Rogogardští piráti napadli Zlatou flotilu. Naše lo , kterou bylo možné z eteln rozeznat podle t í st ž a vzty ené palestánské vlajky, sp chala Tersionc m na pomoc a cht la jim poskytnout ochranu, když jedna z rogogardských lodí zahájila palbu na ernou flotilu. Kensustriánci nem li právo poslat ke dnu všechny lod , a tak po nich m žeme požadovat odškodné jak my, tak i Tersion.“ Baraldino se hluboce uklonil. „Tu druhou verzi považuji za p íliš nebezpe nou. P íliš nebezpe nou pro nás, kdyby snad náhodou p ece jen n kdo p ežil.“ Josici roztáhl ústa v širokém úsm vu. „Výborn , Baraldino, výborn . Vyjednáme s Tersionem podíl na ásti hodnoty ztraceného zlata, protože p edložíme d kazy, že za ztrátu m že Kensustrie, a ta musí zaplatit odškodné. Tak z celé záležitosti vyrazíme aspo p l milionu tolar .“ Mluv í kupecké rady na d stojníka uznale kývl. „Jste si jistý, že se nechcete stát diplomatem? Máte k tomu více talentu než n kte í, co v t chto službách již pracují.“ „Dejte mi lo , to je vše, po em toužím,“ odv til muž a uklonil se. „Dobrá, dostanete sv j patent. Ješt dnes. A potom se poplavíte do Tersionu, setkáte se s královnou Alanou Druhou a zpravíte ji o ‚pravdivém‘ pr b hu toho, co se na mo i odehrálo. Nikdo by to nedokázal vylí it p esv d iv ji než vy. Sám jste byl postižený a jako jediný jste p ežil d sivé divadlo, za n ž nese odpov dnost jen a pouze Kensustrie. Tímto vám p id luji úkol stát se palestánským vyjednava em.“ Josici se rozhlédl po ostatních. „Hlasujeme, vážení pánové radní.“ Všechny ruce vyst elily vzh ru. „Jednohlasn . Gratuluji vám, commodore Baraldino. Ode dneška jste diplomat a d stojník. Zvládn te sv j úkol lépe než jen dob e. Rada od vás o ekává, že v této záležitosti s Tersionem dojednáte, že budeme v i Kensustrii postupovat spole n . Až se s královnou dohodnete, vyhlásí ob zem Kensustrii válku. Navíc je Tersion velmi dobrým p ítelem angorského vládce. A Angor má pov st rázného protivníka. Takže Kensustrie si celou v c ješt po ádn rozmyslí. Jestli budou ochotni zaplatit, co po nich požadujeme, možná ani nebudeme muset vyhlásit válku. V opa ném p ípad …“ Baraldino se uklonil pot etí. „D kuji rad za projev velké d v ry. Já Palestán nezklamu.“ D stojník vyšel ven, kde ho již o ekával písa , držící v ruce n kolik listin.

104

„Ješt okamžik, prosím. Tento dokument zatím není úpln suchý.“ Muž foukal na papír, potom ho sroloval a usmál se, v domý si svých povinností. „Prosím, zde je váš patent, commodore Baraldino, tady je vaše akreditace diplomatického vyslance s tém veškerými plnými mocemi a zde je rozkaz, jímž se ujímáte velení na Jit ence. Lo se práv chystá k vyplutí a zítra by mohly být všechny p ípravy u konce.“ Písa mu p edal papíry a kývl za sebe. P istoupilo k nim n kolik ozbrojených muž . „Ti budou ode dneška vaší t lesnou stráží, na niž máte jako diplomat Baraldino nárok. Palestánský král, kupecká rada a palestánský lid vám p ejí hodn št stí, commodore.“ Písa se ob adn uklonil a odešel. Baraldino si urovnal celou haldu spis na ruce, garda se rozmístila kolem n ho a podle všeho jenom ekala na rozkaz k odchodu. „Dobrá,“ prohlásil commodore. „Jdeme. Do p ístavu.“ Rázn vykro il. Kdyby mi to n kdo ješt p ed nedávnem tvrdil, asi bych se mu vysmál, pomyslel si. Z adjutanta se stal trose ník a b hem n kolika málo týdn commodore a diplomat. Jen zatím po ádn nev d l, jestli se má z takového vývoje up ímn z celého srdce radovat, nebo ne.

105

„Poté Všemocná bohyn trp la nesnesitelnou nudou, nebo nem la nikoho, s kým by se mohla bavit. Vzala špetku hv zdného prachu, z každého mo e na sv t odebrala kapku vody a vymodelovala t i muže a t i ženy. Taralea je vysušila tekutým ohn m, p i emž díky nepozornosti spálila jednu z figurek tém na uhel, druhé se dostalo p íliš málo žáru a z stala bledá. Poté jim v novala život, znalosti a jména: Tzulan, Angor, Ulldrael, Senera, Kalisska a Vintra. Tak byli stvo eni První bohov , jeden velkolep jší než druhý, jeden krásn jší než druhý. Jen Tzulan byl erný jako sm la, jeho o i rud žhnuly, jak je popálil tekutý ohe , a stejn tak m l i žhavý, sy ivý, rozvášn ný temperament. Naproti tomu Kalisska z stala bledá a chladná, nedávala najevo tém žádné city. Všemocná bohyn m la ze svého výtvoru nesmírnou radost, protože nyní už nebyla úpln sama.“ LEGENDA O STVO ENÍ PRVNÍCH BOH

106

"

!

P t set sedlák , nádeník i jiných prostých lidí z okolí celý týden d elo, než podél hlavních cest íšského hlavního m sta zav sili všechny vlajky, korouhvi ky a girlandy. Další stovka d lník m la na starost, aby vedlejší cesty i postranní uli ky byly uvedeny do co nejlepšího stavu. Muži odstra ovali sebemenší náznaky špíny a ne istot, aby se Ulsar p edvedl v nejlepším sv tle, až bude dlouhatánské procesí šlechtic a r zných vysoce postavených osobností krá et ke katedrále. Nová vyhláška krom toho zakazovala vysypávat z okna obsah kbelík na smetí a no ník , jak bylo b žn zvykem. Dokud slavnosti neskon í, nesmí citlivé nosy rušit žádné pachy, ko áry nesmí pot ísnit páchnoucí splašky. Skupina kameník bleskurychle opravovala dlažební kostky, z dlažby zmizely díry a rozviklané kameny. K paláci se neustále valily vozy se zásobami potravin, dennodenn p ijížd li další a další hosté, kte í si korunova ní divadlo necht li nechat ujít. Celé hlavní m sto se na pohled vášniv p ipravovalo na velké oslavy. Lid se však ne a ne zbavit ur ité nejistoty. Tadce zatím tém nikdo nespat il. N kolik málo sloužících, kte í z paláce po ve erech odcházeli, nebylo schopno nebo ochotno n co prozradit, a když už, tak si asto proti e ili. Jasno p inese teprve korunovace, až se syn všeobecn oblíbeného Grengora Bardri¢e nechá posv tit a stane se novým vládcem Tarpolu. Tolik lidí, kolik se jich bude chtít dostat dovnit , se do katedrály vejde jen st ží, tím si byli obyvatelé Ulsaru tém jistí. Národ se kone n do kal. P íštího dne se uskute ní slavnostní ceremoniál, a protože katedrála nikdy nezavírala brány, n kolik prozíravých nedo kavc v ní rovnou p enocovalo, aby m li jistotu, že budou blízko oltá e. Ráno je však stráže vyhnaly ven, takže závod o nejlepší místa se rozb hl nanovo. Již od asných ranních hodin se Ulsa ané spolu s Tarpolany, kte í p icestovali z jiných m st, tla ili dovnit . Katedrála se plnila víc a víc, až by nakonec davem neproklouzla ani nejmenší myš. Každý z host musel projít kontrolou, jestli u sebe nemá zbran . Venku se v ledovém chladu tísnili na nám stí ti, co p išli p íliš pozd , aby alespo letmo zahlédli nového panovníka. Lidé šplhali na fasády, ke každému oknu v sousedních domech se nahrnulo nejmén p t Ulsa an , aby mohli sledovat, co se pod nimi d je. 107

O klid a po ádek se v katedrále staralo t i sta strážných, další dv stovky zatla ily davy dozadu a uvolnily schody, aby ke katedrále mohly p ijížd t ko áry. Ulldraelovi mniši rozdávali ekajícím n co na pití, zatímco pozvolna za ínaly p ijížd t první významné osobnosti. Jeden za druhým se objevovali nejd ležit jší brojaci a šlechtici z celé zem . Tadcova oslniv krásná sest enice chvátala ke své židli, po ní ve slavnostním pr vodu dorazili velvyslanci a lidé s uznáním obdivovali jejich vznešené, ob as naprosto cizokrajné úbory. Velvyslanci si vychutnávali pozornost, kterou jejich p íchod vyvolal, s majestátní d stojností krá eli až dop edu a dbali na to, aby na n bylo ze všech stran dob e vid t. Když byli hosté v plném po tu na míst , vstoupili do katedrály všichni lenové Tajné rady Ulldraelova ádu a zamí ili na vyvýšenou galerii nad hlavami lidí, kte í m li co d lat, aby postavy ve zlatožlutých róbách aspo zahlédli. Poté mniši v celé katedrále zapálili mísy s uhlím, na žhavé uhlíky pak p ihodili hned n kolik hrstí kadidla a v chrámu se okamžit rozší ila p íjemná, mírn nasládlá v n . Lidé se ztišili a uklidnili. Kolem oltá e se rozestoupily dv stovky mnich . Nadechli se a za ali zpívat chorál na po est Ulldraela Spravedlivého. Sotva dozn ly poslední tóny, rozev ela se ob k ídla obrovitého portálu. Vlajkonoši, kte í p inášeli vlajky zem a provincie, vstoupili jako první a vytvo ili v elní ásti chrámové lodi špalír, jímž tadc bude muset projít cestou k oltá i. Nejd íve však ješt napochodovala vojenská hudba, vyhrávající tradi ní pochod Bardri¢ , za ní následovalo dvacet muž z t lesné stráže, kte í rozvážným krokem procházeli vstupními dve mi. Lidé, tísnící se v chrámu, natahovali krky, protože te už se musí každou chvíli objevit i následník tr nu. Také již p icházel, Lodrik Bardri¢, tarpolský „kolá kový tadc“. Ale v bec nevypadal tak, jak se dlouhá léta mezi lidmi tradovalo. Do katedrály vstoupil mladý muž se sv tlými vousy, rozevlátými, ídkými plavými vlasy, jejichž kone ky mu spadaly až na ramena. V tmav šedé, st íbrem vyšívané uniform m l p ímo dokonalou postavu. Jediný výrazný prvek jeho od vu, který se na rozdíl od mnoha jiných šlechtic vyzna oval nápadnou jednoduchostí, p edstavovala hv zda rodu Bardri¢ . Zá ila, jako by na ni dopadal žár ohn , a sv tlo se od ní odráželo zp t. Na rukou m l mladík bílé rukavice. Drahý kožešinový p ehoz z bílého hermelínu, osázený sametem a hedvábím, byl d kazem tadcovy suverenity. U pasu m l t žkou, neobvyklou šavli, zasunutou do erné pochvy zdobené st íbrem. Modré o i pozorn sledovaly zv davý dav, poté se následník tr nu usmál a kývl n kterým lidem na pozdrav. Ti v rozpacích nev d li, jak na takovou poctu odpov d t. P ímo za Lodrikem krá eli Stojko s Valjakovem, hned za nimi následovala ada osobn vybraných sloužících a dalších t icet len t lesné stráže.

108

Valjakov kradmo pohlédl vzh ru. Pod kopulí katedrály, vysoko nad hlavami lidí, umístil t icet svých nejlepších st elc z kuší. Dostali p íkaz, aby se ídili vlastní úvahou a okamžit st íleli, kdyby n kde objevili n jakého atentátníka. Valjakov tímto konal proti tadcov v li. Následník tr nu odmítl p istoupit k opat ením, která by mohla stát nevinné lidi život. T lesný strážce však m l pro své po ínání pádný d vod. Bylo d ležité, aby jeho chrán nec z stal naživu, všechno ostatní odsunul sv domitý Valjakov stranou. P esto se necítil dob e, když spat il takové davy lidí. Mezi zdmi katedrály se tísnilo odhadem dobrých p t tisíc Tarpolan . „Alespo nebude mít atentátník ani tu nejmenší p íležitost,“ zašeptal mu Stojko do ucha. „Jedin kdyby um l létat.“ „Proto jsem posadil nejlepší lovce tam nahoru,“ zabru el Valjakov. „Momentáln se ani tak nebojím jednoho skrytého atentátníka jako spíš tlaku davu. Kdyby došlo k pozdvižení, máme jen malou nad ji, že se nám poda í dostat odsud kabcara živého.“ „To nem žeš ani jednou myslet pozitivn ?“ povzdechl si d v rník. „Ulldrael ho ochrání.“ „Já vím,“ p ikývl vále ník. „Jenže já se na n jakého boha nespoléhám. V t chhle neklidných asech rozhodn ne.“

* * * „A my se chceme dostat tam k t m dve ím?“ zeptal se Herodin nev ícn a p edklonil se v sedle. „M li jsme vstát d íve.“ „Ano, to jsme m li,“ prohodil Nerestro lakonicky a patami pobídl svého železným pancí em chrán ného vále ného o e do slabin. K si poté na nám stí p ed katedrálou poslušn prorazil cestu adami ekajících. Rytí v doprovod ho následoval. Jezdci sklidili zlostné pohledy, z n kterých úst je provázely hlasité nadávky, které však okamžit utichly, když se jeden ze zbrojnoš oto il a pohlédl ke k ikloun m. Zatímco poslední muži tadcovy t lesné stráže vstupovali portálem do katedrály, dorazili rytí i k odlehlému bo nímu vchodu. Dve e st ežilo p t halapartník , kte í ozbrojence sledovali podez ívavými pohledy. Jejich velitel p istoupil k Nerestrovu koni. „Pane, spletl jste se. Vchod je tam vp edu. Musím vás požádat, abyste spolu se svým doprovodem odjel zpátky. Pokud nem žete p edložit pozvánku, budete muset u vchodu odevzdat zbran .“ Nerestro dal muž m znamení, aby sesedli z koní. Rytí i i zbrojnoši postupn sesedávali a postupovali k brance. „Pane, copak jste ne…“ snažil se muž protestovat.

109

„Bohužel jsme p ijeli trochu pozd , vojáku,“ p erušil ho ádový rytí . „A než abychom se museli prodírat davy u vchodu, mysleli jsme si, že si touhle brankou zajistíme rychlejší p ístup.“ Zbrojnoši se rozestoupili do p lkruhu, aby zezadu zakryli výhled na to, co se u bo ního vchodu d je. Velitel malého strážního oddílu state n pot ásl hlavou, p estože se i se svými lidmi ocital ve stále t sn jším obklí ení. „Pane, prosím vás, abyste odešel. Obávám se, že nemáte pozvánku, která by vás oprav ovala k nošení zbran b hem ceremoniálu, nemám pravdu? Ani to, že pat íte k Angorovu ádu, vám nedává právo vstoupit do katedrály se zbran mi.“ Zoufale se snažil proniknout pohledem za Nerestrova záda, jenže vále níkova statná postava mu v tom bránila. „Pokud se okamžit nevzdálíte, budu muset zavolat posily.“ „Dobrá. My p jdeme.“ Rytí ova p st, navle ená do železné rukavice, vyst elila vp ed a zasáhla velitele doprost ed ela. „Ned kuj mi za milosrdenství.“ Ostatní halapartníci dopadli obdobn . Po krátkém, avšak bezú elném odporu se zhroutili k zemi a zbran zarachotily o dlažbu. „Vždy jsem íkal, že už p jdeme,“ pousmál se Nerestro a odebral muži klí e od brány. Krátké kliknutí, potom se zámek otev el a uvolnil jim vstup. Rytí i rychle zmizeli uvnit , bez v tšího krveprolití p emohli zbylých p t strážných, kte í dávali pozor na druhé stran branky, a zav eli za sebou dve e. Strážné p ed katedrálou op eli o ze tak, aby se zdálo, že usnuli. Místo aby pronikli dovnit katedrály, ocitli se vále níci v klenuté chodb , z níž vycházelo n kolikero dve í. „Zatracen !“ zasy el Herodin a podíval se na vojáky, ležící bezvládn na zemi. „Co te ? Nem li jsme je všechny zmlátit do bezv domí.“ Jeho velitel zvedl varovn ruku a naslouchal. Z nejp edn jších dve í zaznívalo mumlání, jako by se tam n kdo modlil. „Tam budeme na správném míst .“ Vykro ili a ve chvíli, kdy tém dorazili k cíli, mumlání utichlo. Ke dve ím se blížily kroky a o n kolik okamžik pozd ji je n kdo otev el. Nerestro se díval do o í udivenému Matucovi, který se spolu s deseti dalšími mnichy chystal vykro it z místnosti. „Co tady d láte?“ vyptával se duchovní p ekvapen . „ íkal jsi, že máme z stat v tvojí blízkosti. Tak jsme tu,“ prohodil rytí tlumen . „Nem jte strach, jsme vyslanci ádu vysokých me ,“ pronesl pon kud hlasit ji, aby uklidnil Matucovy bratry. Vypadali mírn vyd šen . „Bylo nám e eno, že se všichni p íslušníci ád mají shromáždit v zadní ásti katedrály a spole n p ihlížet ceremoniálu.“ „Vysoké me e? A vy se máte zú astnit korunovace?“ otázal se jeden z mnich . „Nemyslete si, že nechováme v i Angorovi pat i ný respekt, ale to musí být n jaký omyl. Brat e Matuci, ty snad ty lidi znáš?“

110

„My, hm, jsme se cestou setkali, to ano. Samoz ejm se nebudou p ímo ú astnit udílení svátosti požehnání,“ prohlásil Matuc chvatn . „ íkali mi, že se prost jen mají zú astnit ceremoniálu na znamení toho, že i Angor dává novému kabcarovi požehnání. Nemám pravdu, pane rytí i?“ Nerestro se pousmál, v úsm vu však nebyla ani stopa po opravdovém p átelství. „Zapamatoval sis to správn . Jsme zde, abychom novému panovníkovi p inesli výraz blahov le boha up ímnosti. A te bychom rad ji m li jít. Nebylo by vhodné, aby tadc musel kv li nám ekat na svou korunu.“ „Nechte m jít jako prvního,“ ekl bývalý p edstavený kláštera. „Necht l bych, aby si kabcarovy stráže myslely, že se odsud hrnou atentátníci. Ale do katedrály se mnou vstoupí pouze rytí i. Všichni ostatní po kají tady.“ „Byli by to ti nejbohatší atentátníci, jaké kdy Ulldart spat il,“ prohodil Herodin se smíchem a zabušil na opancé ovanou hru . „Krom toho taky ti nejhlasit jší a nejhloup jší. To samotné dokazuje, že je naprosto nemožné, abychom p icházeli se záke nými úmysly.“ „Záke nost má mnoho p evlek ,“ podotkl Matuc suše a vykro il. Jedenáct mnich a ty i rytí i prošli chodbou a zakrytí sloupovím vstoupili do katedrály. Melodie pochodu Bardri¢ova rodu dun la prostorem a ozv na ji mnohonásobn opakovala. Na rozdíl od návšt vy katedrály p ed n kolika dny bylo v božím stánku p íjemné teplo. Z místa, kde stáli, m li dokonalý výhled na obrovitou sochu boha Ulldraela, kterou obklopovaly dv stovky mnich , i na d ní v zadní ásti katedrály. „Po káte tady za tím pilí em. Je možné, že za jistých okolností budu pot ebovat vaši pomoc, ale dokud k tomu nedojde, nesmíte nic d lat,“ udílel Matuc Nerestrovi pokyny, p i emž na pohled nesmysln máchal rukama. „Pamatujete si slova, co vás zprostí povinnosti, kterou vám b h uložil?“ „Angorovi budiž vzdán dík za jeho pomoc,“ opakoval ádový rytí v tu, kterou mu mnich pošeptal na b ehu eky a jež ho zbaví veškerých závazk . „Jak bych mohl zapomenout? Ale s ím po ítáš? A co se má stát?“ „Já nevím. To te ani není podstatné. M eká v nejbližších okamžicích ceremoniál,“ vyhýbal se Matuc p ímé odpov di a spolu s deseti ostatními duchovními krá el dále. Zaujali místo p ed oltá em a vy kávali. „Pane, na to se musíte podívat,“ zašeptal Herodin, který vyhlédl zpoza sloupu. „Všechno je plné lidí. Musela se tu shromáždit polovina Tarpolu.“ „Rad ji se rozhlížejte, jestli neobjevíte n co zvláštního.“ Rytí pozvedl hlavu a pochopil, komu p ed chvílí platila mnichova gesta. „Já nap íklad vidím tam naho e pod kopulí hned p t st elc z kuší. Už nás objevili a vzali si nás na mušku. Za to, že nest íleli, nejspíš vd íme bratru p íteli erveného vína.“ V n kadidla mu p íjemn stoupala do nosu a m la tém okamžit za následek, že z n j opadlo nap tí posledních minut. Herodin ho najednou popadl za paži a zat ásl jím. „Podívejte! Podívejte! Tarpol korunuje podvodníka!“ 111

„Copak jste zešílel?“ ádový rytí pohlédl sm rem, kam Herodin ukázal, a zarazil se. „U všech nestv r! To je p ece ten mládenec, kterému jste tak krásn zkazili p ejezd p es eku. Jasn ho poznávám. A ten rozložitý chlapík, který stojí za ním, se pokusil nahnat moje muže do studené vody.“ „Co se tu d je, pane?“ Herodin stáhl hlavu dozadu. „Oni d lají kabcarem guvernéra Granburgu? A kde je opravdový tadc? Prý je neuv iteln tlustý. Tenhle mladík v bec nevypadá tlust .“ „Já tomu nerozumím,“ p iznal Nerestro a nespokojen zavr el. „Ale jak se zdá, nikomu krom nás to nevadí. Ani stráže, ani lidé nic ned lají. Možná cht jí na tr n dosadit n koho jiného. Pro všechny p ípady ale bu te p ipraveni.“ Údajný tadc se zastavil u úpatí schodišt vedoucího k Ulldraelov soše a ekal. Vojenská kapela p estala hrát, mniši po krátké p estávce op t zap li chorál, za jehož zvuk za al jeden z len Tajné rady zvolna sestupovat po strmém schodišti dol .

* * * Jestli popojdu o jediný krok dop edu, budu stát p ímo vedle n ho. Mohl bych ho bodnout a nikdo by mi v tom nemohl zabránit, íkal si v duchu Matuc a zíral na následníka tr nu, který upíral zrak na Ulldraelovu sochu a okolí v noval pramalou pozornost. Zdálo se, že se mladík mírn nudí. Duchovní cítil dýku, kterou si p ivázal koženým páskem k p edloktí a zakryl ji dlouhou róbou. Byla to ozdobná, jedem napušt ná dýka, kterou mu svého asu v novala Belkala. Te bude mít druhou p íležitost zabít následníka tr nu a zachránit kontinent p ed návratem doby temnoty. Pro duchovního to rozhodn nebyla zcela jednoduchá v c. Hlodaly v n m pochybnosti, stále nebyl zcela p esv d en o správnosti výkladu, který mu tehdy nejvyšší p edstavený p ednesl. Jestli te nic netušícího tadce zabiju a svým skutkem naplním proroctví, padne na mne vina za veškeré utrpení, které Ulldart postihne, projelo mu hlavou. len Tajné rady mezitím dorazil až dol a postavil se p ed Matuce a jeho deset bratr ve ví e. Zp v dozn l. Rozezvu el se gong o pr m ru mlýnského kola. Vydal ze sebe hluboký tón, který se p ítomným zaryl až do morku kostí, t la se jemn rozechv la. P idával se k n mu jeden kovový kotou za druhým, až byl celý vnit ek katedrály zaplaven orgiemi zvukového koberce. V té chvíli se na ochozu rozestoupilo dalších sto mnich . Do doznívající zvukové vlny vstoupil jeden sólista a zap l další chorál, postupn se k n mu p idávaly další a další hlasy. Mezi zp vákem a bratry, kte í se rozestavili t icet metr nad zemí, se rozvinul dialog budící dojem, že mezi sebou práv rozmlouvá nebe se zemí. 112

Po zdánliv nekone né dob zp v dozn l. V chrámové síni zavládlo takové ticho, že bylo slyšet jemné závany v tru, prohán jící se kolem v ží katedrály. Vysoký duchovní pokynem ruky nazna il tadcovi, aby vyšel po schodech vzh ru. Lodrik k n mu tém vzdorn stoupal a p itom se stále blížil k Matucovi. Te ho mnich skute n m l na dosah. Kdyby natáhl ruku, dotkl by se ramene mladíka, jemuž proroctví p isoudilo tak významnou roli. „Ulldrael Spravedlivý bdí nad námi. A stejn jako položil svou ochrannou ruku, ochrannou moc na hlavu Grengora Bardri¢e, položí nyní tuto ruku i na hlavu jeho syna, tadce Lodrika,“ prohlásil klerik vzletn . „Nech se ti, co o tom pochybují, pou í a lhá i nech jsou potrestáni za lži. Všechny ty, co ší í nepravdy, porazí Ulldrael Spravedlivý jejich vlastními zbran mi. V ty, které vyšly z jejich úst, b h obrátí proti nim a donutí je zmlknout.“ Bratr, který nepat il mezi nejvyšší hodnostá e, p inesl k oltá i korunu, drahocenné dílo nezm rné hodnoty, vyrobené z iurda, pramínk zlata a st íbra. Koruna byla osázená drahokamy a rubíny. Matuc ji od n ho p evzal a opatrn ji držel v rukou. „Lodriku Bardri¢i, synu Grengora Bardri¢e, tadci Tarpolu, p isaháte, že vynaložíte všechny síly ve prosp ch této zem a jejích lidí, že budete dodržovat zákony a neochv jn následovat pokyny Ulldraela Spravedlivého?“ Tadc chvíli ml el a až poté hlasit a z eteln odpov d l. „P ísahám, že vynaložím všechny síly ve prosp ch této zem a jejích lidí, že budu dodržovat zákony a k tomu, aby je dodržovali, povedu i ostatní.“ Pouze o i nejvyššího p edstaveného, sedícího naho e na galerii, prozrazovaly, že se d je n co, co se liší od obvyklého protokolu. P edstavený zlostn blýskl o ima na tadce, který nerušen dále hovo il. „P ísahám, že v Tarpolu zavládne v tší spravedlnost a že budu chránit chudé p ed zv lí a násilím, s nímž se setkávají. P ísahám, že spolu se mnou zavládne v Tarpolu nová doba, která p inese poddaným lepší život. Žádám Ulldraela Spravedlivého, aby mi v tomto úsilí pomáhal, a doufám, že m obda í moudrými radami a pokyny.“ On zm nil zn ni p ísahy, projelo Matucovi hlavou. Ten mladí ek se odvážil zm nit p ed o ima a ušima všech p ítomných pradávnou p ísahu rodu Bardri¢ , když se ujímali tr nu. Post ehl, že vysoký duchovní, stojící kousek vedle n ho, krátce zašilhal o ima na balkón. Nejvyšší p edstavený p ikývl na znamení toho, že ceremoniál m že dál pokra ovat. Vým ny pohled si tém nikdo nevšiml. „Tak prosím jménem všech obyvatel Tarpolu Ulldraela Spravedlivého o p íze a milosrdenství, nech vám vždy stojí po boku, a to v dobrých i ve zlých asech,“ pronesl klerik. „Poklekn te, Lodriku Bardri¢i, a p evezm te korunu tohoto království. Má ruka vám ji p edá v zastoupení Ulldraela Spravedlivého, který s láskou a nezm rným milosrdenstvím dbá na osud svého kontinentu. My všichni jsme jeho dítka, jeho stvo ení. Nezapomínejte na to, až budete zemi vládnout.“

113

Lodrik nesmírn pomalu poklekl na levé koleno a vyzývav se díval duchovnímu do o í. Byla to další ne ekaná odchylka od pr b hu ceremoniálu. Tadcové bývali v minulosti donuceni pokleknout na ob kolena, aby všem dali jasn najevo, že se pokorn sklán jí p ed Ulldraelovým ádem. Klerik, jemuž mezitím zrudly ob tvá e zlostí, se op t rychle podíval nahoru a ujistil se, že p edstavený navzdory této opovážlivosti souhlasí s pokra ováním ceremoniálu. Poté prudkým pohybem vyškubl Matucovi korunu z rukou a držel ji tadcovi nad hlavou. „Až se nyní zvednete, Lodriku Bardri¢i, nebudete již tadc, ale kabcar tarpolského království. Prokažte p itom zdatnost a obratnost, stejn jako ji p ed vámi prokázalo mnoho slavných muž . P ijm te požehnání…“ „D kuji.“ Lodrik se zvedl d íve, než klerik sta il dopov d t celou ob adnou frázi. Matuc si sice všiml, že se klerik krátce snažil uhnout, mladý muž se však zvedl p íliš rychle, než aby duchovní sta il odsunout korunu stranou. Nádherný šperk nyní mladíkovi dokonale sed l na hlav , jako by byl vyroben Lodrikovi p ímo na míru. Bývalý p edstavený kláštera si na okamžik myslel, že vysoký duchovní strhne korunovanému kabcarovi korunu z hlavy. Bylo vid t, že muž p ní vzteky. Energické gesto z galerie však takové urážce zabránilo. Lodrik se s triumfálním výrazem v tvá i obrátil k davu, poté se dunivým hlasem rozezn ly všechny zvony a gongy, aby pozdravily nového vládce Tarpolu, a davy za aly hlasit jásat.

* * * „Obdivuji odvahu nového kabcara,“ pronesl Nerestro pobaven . „I když je to oby ejný podvodník, tak tím svým o ividným porušováním obvyklého protokolu si již nyní korunu bohat zasloužil.“ „Jenže hrozn málo lidí ví, jak m la korunovace ve skute nosti vypadat,“ litoval Herodin. „Škoda. Ale ten Ulldrael v kn žour co nevid t vyletí z té své žluté kutny.“ Rytí si demonstrativn str il prsty do uší. „Ty kovové hrnce d lají takový rámus, že by vzbudily i mrtvého. A do nosu m štípe ten jejich páchnoucí kou . P ipadám si, jako by m n kdo str il do rozteklého másla.“ „Chybí vám prost pravá víra, jinak byste si zvuku gong vážil úpln jinak,“ ušklíbl se ádový rytí . „A mn se zdá, že i kabcar má jisté pochybnosti.“ Uprost ed dun ní zazn l tichý zvuk, jako by na kamennou desku podlahy dopadla jehla. Nerestro rázem zvážn l, p estože i on se musel p emáhat, aby nepolevil v pozornosti. Jak to tak vypadalo, kadidlo všem skute n pon kud ochromilo smysly.

114

„Také jste to slyšeli?“ vyptával se rytí svých lidí, ti však všichni pot ásali hlavami. Nerestro pozorn p ejel pohledem po rozjásaných davech lidí, ale nikde nepost ehl nic neobvyklého. Kabcar se nechával oslavovat a vyh íval se v triumfálním v domí, že dokázal vzdorovat Ulldraelovu ádu. „A žije Tarpol!“ zvolal mladík a pozvedl paže do výše. Práv v tom okamžiku rytí op t zaslechl cinkavý zvuk. Z etelné cinknutí padajícího kamínku nebo št rku. Vedle paty sochy post ehl na zemi mali ký kousí ek mramoru. Potom uslyšel hlasité, hvízdavé praskání a Ulldraelova kamenná podoba byla rázem poseta jem ou kými trhlinami. Ulldraelova socha se rozlet la na všechny strany, jako kdyby do ní shora nezm rnou silou ude ila neviditelná p st. Mali ké i v tší úlomky mramoru létaly vzduchem a zasáhly n kolik lidí, kte í zírali na d sivé divadlo a ani se nehnuli, jako by je hr za p ikovala na místo. Pravá ruka sochy držící knihu moudrosti se ulomila a poh bila pod sebou lena Tajné rady, krev muže, jehož rozdrtila, st íkala na všechny strany. Kabcar se op t oto il a uprost ed spršky kamení neustoupil ani o krok. „Vp ed, p átelé. Jestli ten podvodník te zem e, nikdy se nedovíme, co se tady vlastn odehrálo. Musíte zachránit tarpolského vládce!“ vyk ikl Nerestro a vyhrnul se vp ed. A já musím zachránit bezcenný život toho starého ochlasty.

* * * Matuc slyšel praskot, s nímž se socha rozpadala, a všiml si všeobecného zmatku, který všude kolem n j zavládl. Vyložil si tuto událost jako Ulldraelovo znamení a podle n ho jednal. Popadl dýku, vytrhl ji z pochvy a vy ítil se s ní na kabcara, který mu nev noval pozornost. Mladík jako zázrakem neutržil jediné škrábnutí, zato lidé stojící kolem n j byli zasaženi a zran ni úlomky kamení. Když se Matuc ítil vp ed, dopadl na n ho stín, potom ho n co p íšern tvrdého zasáhlo do zad. Nárazem mu vypadla dýka z ruky, prudkost rány ho setrva ností postr ila dop edu. Mnich dopadl na následníka tr nu, který se odpotácel stranou. Místo aby mladíka zranil zbraní, tak do n ho jenom str il. Tém ve stejnou chvíli se mu n co zavrtalo do p edloktí. Nev ícn si prohlížel šipku z kuše, která se mu zabodla do kosti. N co stla ilo Matucovy nohy dol , od pasu mu vyst elovala pronikavá bolest a ší ila se až k patám. Mnich zoufale zaje el. Potom se kolem n j a p es n ho protáhly t i in ivé, kovov se lesknoucí postavy, popadly kabcara a vlekly ho pry .

115

„Zabijte ho,“ zvolal Matuc slab . Rozkašlal se prachem, zví eným bortící se sochou. „Zabijte kabcara, nebo všichni zem eme. S ním se vrací doba temnoty.“ Tak blízko u cíle, tak blízko. Selhal jsem, Belkalo. Selhal sem. Nez eteln vnímal tvrtou t pytivou postavu, v níž jeho bolestí zkalené v domí rozeznalo Nerestra. „Ta slova, sta íku,“ houkl na n ho rytí . „Jsem kone n zbaven svého závazku?“ Mnich t žkopádn pot ásl hlavou. „Zatracen !“ procedil rytí a vytasil aldoreelskou epel. „Musím to ud lat, jinak je s tebou ámen. Bu state ný, brat e p íteli erveného vína.“ Poté ude il a Matucovi se zatm lo p ed o ima.

* * * Lodrik se najednou ocitl v obklí ení železných t l. T i muži, které nikdy v život nevid l, ho vzali mezi sebe, zatla ili ho do úkrytu za jedním z obrovitých pilí a po úse ném povelu se rozestavili zády k sob . Potom zaslechl Valjakov v dunivý hlas, zazn l svist me , vytahovaných z pochev, ale brn ní, která ho obklopovala, neustoupila ani o kr ek. „Já jsem tarpolský kabcar a požaduji, abyste m pustili!“ vyk ikl Lodrik. Neznámí vále níci se poslušn rozestoupili a dali vládci Tarpolu p íležitost, aby vystoupil z p lkruhu, který p ed ním vytvo ili. Teprve nyní rozeznal zbroje se znakem ádu vysokých me . Proti rytí m stálo t icet ozbrojenc s velitelem Valjakovem. „Jeden proti deseti,“ zabru el jeden ze železných rytí , ponu e se usmál a pevn ji sev el jílec me e. „To není nic, co by se nedalo zvládnout. Jestli chcete odtáhnout s krvavými nosy, tak jen poj te.“ „Stát! Nebojujte! P esta te s t mi nesmysly a ekejte tady!“ na ídil Lodrik, rozb hl se zpátky a vyb hl po schodech na místo, kde stál oltá . Na zemi ležela zni ená Ulldraelova socha. U ní se vytvo ily dv velké krvavé louže, jejichž rudá barva p edstavovala p íkrý kontrast k b lostnému mramoru. Jedna louže pat ila mrtvému duchovnímu, ke druhé si Lodrik nedokázal nikoho p i adit. Možná kameny zasáhly jednoho ze zp vák . Tak i tak, široká krvavá stopa vedla rovnou k vedlejšímu vchodu. Dve e byly doko án rozev ené. Obrovský oblak prachu, který se v prostoru vznášel, se postupn snášel k zemi a umožnil pohled na zbývající ást katedrály. Pohled, který se mu naskytl, vyrazil mladíkovi dech. Všechny sochy boh , jedna vedle druhé, popraskaly stejn jako Ulldraelova podobizna, všechna skla, které ješt p ed chvílí zdobila p ekrásná, pestrá okna, se rozt íštila.

116

V tšina host utržila menší šrámy, n kolik zakrvácených návšt vník leželo na zemi a svíjelo se v bolestech. Mezi p ti tisíci lidmi však nezavládl zmatek a panika, všichni byli stále ješt ochromení hr zou. Rovn ž Lodrik strnule zíral na úd sný obrázek. Pro , Ulldraeli? Pokud jsem vzbudil tv j hn v, pro jsi místo všech t ch lidí nepotrestal m ? „Ulldrael Spravedlivý nám dal mocné znamení!“ zadun l z galerie h ímavý hlas. P edstavený Ulldraelova ádu se zvedl. „Nem jte strach, v ící.“ Dále zesílil intenzitu hlasu a hovo il ješt naléhav ji a panova n ji. „Vzbudili jsme jeho hn v i hn v ostatních boh , protože jim v nujeme p íliš málo pozornosti. Ulldrael Spravedlivý požaduje, abychom se více modlili, pevn ji v ili a prokazovali boh m v tší úctu. Chce, abychom katedrálu na jeho po est nov vyzdobili, aby ji zkrášlily pe liv ji vytesané sochy, t pytiv jší kresby na okenních sklech a abychom na oltá i postavili ješt v tší sochu jakožto výraz našeho pokání. Spojme se a ukažme bohu, že s novou dobou, která do Tarpolu p ichází, nastane i nový rozkv t víry. Výsledkem jeho znamení nemá být zoufalství, ale radost. Radost nad tím, že se Ulldrael navzdory našemu pochybení od nás neodvrátil.“ Všichni se up en dívali nahoru na galerii a o ima viseli na rtech mluv ímu, jenž ve zlaté rób vypadal mezi všemi chuchvalci prachu, protkanými sv telnými paprsky, tém jako nadpozemská bytost. P edstavený Ulldraelova ádu ukázal na zran né. „T m, které Ulldrael miluje, mnohdy p ipravuje zvlášt t žké zkoušky. Bu te š astní, že si mezi všemi ostatními vybral práv vás. A mysleme p edevším na bratra Toška, jehož Ulldrael ve své nevýslovné milosti práv nyní povolal k sob .“ Uchopil pali ku a ude il do jednoho z gong . „ est budiž vzdána Ulldraelovi Spravedlivému, který nám odpouští naše viny.“ Ješt jednou p istála d ev ná pali ka na již rezonující kovové desce. „Snaž se, Tarpole. Snaž se znovu a znovu, den za dnem, získat boží p íze .“ Op t se rozmáchl a ude il pali kou na gong. „Každý z nás se o to musí snažit.“ Dav ml ky poklekl na kolena. Sedlák stejn jako šlechtic, obchodník stejn jako diplomat, všichni sklonili hlavu p ed rozbo enou sochou. Lodrika se však op t zmocnil pocit, že se lidé neklan jí bohu, ale jemu, tarpolskému kabcarovi. Na rtech mu pohrával úsm v. Se stále v tším požitkem si vychutnával pocit moci. „Slibuji, že íše v mé osob získá panovníka, jenž p ivede své poddané zpátky k pravé ví e,“ zvolal hlasit a oto il se. „To vám p ísahám na vlastní život.“ Poté poklekl do bílého prachu. Pravou nohou nanešt stí p istál v kaluži krve, bílá látka jí bleskurychle nasákla. To však kabcarovi nijak nevadilo. „Zavolejte cerêla!“ vyk ikl n kdo do ticha. S hlasitým rachotem se ve vedlejším vchodu objevil další vále ník v t žké plátkové zbroji, kovové brn ní bylo od hlavy k pat post íkané krví. „Ten mnich jinak zem e. Krev mu prosakuje obvazy a rychle vyprchává z t la.“

117

Lodrik oto il hlavu a prohlédl si vet elce, v n mž rozeznal dalšího rytí e Angorova ádu. Ke dve ím se okamžit rozb hlo n kolik mnich a protla ili se kolem stojícího muže ven. Ten pak popošel o n kolik metr blíže ke kabcarovi, okamžit ho však zadržely stráže, které k n mu p isp chaly. Vedle Lodrika se hbit vyno il Valjakov, aby ho spolu se svými lidmi chránil. „M li bychom si popovídat na n jakém jiném míst ,“ zamumlal Stojko. „Nemusíme se bezpodmíne n bavit práv tady, všem na o ích, pane. Pokud se nemýlím, tak toho lov ka p ece známe, nebo ne?“ Rytí se vzty il v celé své výšce, jeho t i muži se rozestavili kolem n ho. Zbran byly mezitím op t zasunuté do pochev, p esto každý vid l, že Angorovi vále níci s nejv tší pozorností sledují všechno, co se kolem nich d je. „Já jsem Nerestro z Kurašky, rytí ádu vysokých me , v ící v boha Angora. A tady a te , p ed celým sv tem a p ed všemi lidmi z Tarpolu, kte í se zde shromáždili, a rovn ž jménem svého boha, chci v d t, kdo vlastn jsi, chlap e,“ zah ímal bojovník a ukázal prstem na Lodrika. „Ten, co tady stojí, je guvernér Granburgu, a ne n kdejší tadc.“ Davem, který se mezitím zvedl a se zájmem sledoval divadlo, jež se zde odehrávalo, projelo zašum ní. „Potkali jsme t cestou do Ulsaru a p edstavil ses nám jako guvernér Granburgu. Guvernér bez standarty, bez královských odznak a bez sebemenšího ozna ení hodnosti. Možná nejsi ani tím, co? To se má tarpolským panovníkem stát podvodník? A jsi, kdo jsi, p iznej pravdu a prozra sv j p vod.“ „To je ten hulvát, který se s námi p el u p ívozu p es eku,“ vyjekl Stojko. „Samoz ejm ! Dob e že je tady, aspo ho m žu hned potrestat. Jenom si pro naše setkání vybral špatnou dobu.“ Lodrik bez komentá e vyšplhal na kamennou knihu, která se na soše ulomila, a z stal stát jako pravý dobyvatel s nakro enou nohou. „Dívejte se sem, lidé z Tarpolu! Já jsem Lodrik, kolá kový tadc, n kdejší tlustý následník tr nu, jemuž se všichni posmívali a d lali si z n j legraci a který se v Granburgu nau il um ní vládnout. Žil jsem tam jako místodržící svého otce, jako neznámý syn jednoho ze šlechtic u ulsarského dvora, aby m nic a nikdo nemohl chránit.“ Založil ruce v bok. „A, u Ulldraela Spravedlivého, v provincii m nikdo nešet il a nikdo mi nic nedaroval zadarmo. P estál jsem atentáty, spiknutí a p epady, usnadnil jsem tam lidem život a postaral se o v tší spravedlnost.“ Mírn se p edklonil. „Vím, že je možné dosáhnout takové spravedlnosti v celé íši. Vím, že i zbytek Tarpolu má právo na lepší život. A jak jsem již p ísahal, budu chránit chudé a postarám se o spravedlnost tam, kde v i mým poddaným vládne bezpráví. Tuto odpov dnost jsem p evzal po svém otci. Jsem si tohoto d dictví v dom. P ivedu Tarpol do lepších zít k . A nyní nech každý, kdo o tom pochybuje, p edstoupí a ekne mi do o í, že nejsem kabcar.“ V modrých o ích se mu zablesklo, když p ejel pohledem po davu, až nakonec skon il u Nerestra. „Kdybych byl podvodník, p ipustil by Ulldrael, abych tuto spršku kamení p ežil bez úhony? Na mé k ži 118

neuvidíte jediné škrábnutí, p estože jsem stál p ímo vedle sochy, když se rozt íštila. A to po mn ješt požadujete n jaký další d kaz? Já vás dob e znám, pane rytí i. K vašim pochybením nyní nebudu p ihlížet, cením si vaší odvahy a pé e o Tarpol. Up ímn vás vyzývám: bu te mým hostem u královského dvora tak dlouho, jak budete chtít. Za p edpokladu, že pochopíte, že jsem právoplatný následník tr nu.“ „Vaše slova mi p ipadají estná a dávají smysl.“ Nerestro poklekl, jeho muži následovali velitel v p íklad. „Veli enstvo, promi te mi pochybnosti. A jestli náhodou skute n nejste tarpolský kabcar a poda ilo se vám ošálit srdce a rozum prostého bojovníka, postihne vás Angor v trest.“ „Nemám strach z trestu boha války a boje, lovu, estnosti a slušnosti,“ odv til Lodrik vlídn , „protože já jsem právoplatný d dic tr nu. Takže odložte pochyby a t šte se spolu se mnou z období blahobytu, který hodlám zavést do celého Tarpolu. Nevrátí se doba temnoty, ale zapo ne zá ivá budoucnost nejen zde v Tarpolu, ale s pomocí všech lidí na celém Ulldartu! Žádný kabcar, který po mn nastoupí, nebude hrát významn jší roli než já. Chci, aby m p íští pokolení soudila podle toho, co jsem pro vás, své poddané, vykonal. To slibuji.“ Lidé v katedrále za ali blahem jásat a k i et. Vlna radosti se jako bou e vyvalila ven a odplavila nejistotu a strach, ší ící se mezi t mi, co stáli na nám stí p ed obrovskou budovou a nev d li, co se uvnit d je. Lodrik rozvážným krokem zamí il k velkému portálu, p ed ním krá ely tucty vlajkonoš a dvacet p íslušník t lesné stráže, p ímo vedle n ho šli Valjakov se Stojkem. Následovala je další t icítka ozbrojenc . Na schodech do katedrály, ozá ených slune ními paprsky, z stal nový kabcar stát a usmál se na ty tisíce lidí. „Pat ím ti, m j Tarpole!“ zvolal. „Jsem tvým klí em k nové dob !“ Davy tleskaly, hvízdaly a jásaly, lidé mávali šátky, vlajkami a epicemi. Lodrik demonstrativn políbil vlajku íše. Pak pokynul rukou a sluhové narazili ve stáncích na nám stí sudy s pivem a za ali lidem podávat obrovité džbánky. Jásot nabral na síle. „Oslavujte m , Tarpolané! T šte se!“ Za neustálého mávání rukou zmizel s Valjakovem a Stojkem v ko á e. Jakmile dosedl na polstrované sedadlo, rozja enost ho z v tší ásti opustila. „S tím rytí em si budeme muset dlouze popovídat. Ale až po banketu, v naprostém klidu.“ „M žeme být rádi, že to pro nás v katedrále tak dob e dopadlo,“ povzdechl si Stojko. „Myslím, že na tuhle korunovaci nikdo v život nezapomene a historie na v ky v k zachová váš p íchod na tr n. N co takového se v Tarpolu nikdy nestalo. Sám Ulldrael Spravedlivý dal všem p ítomným znamení. Celému národu. Jen si to p edstavte.“ Rádce si uhladil knír. „A p edstavený stojí na kabcarov stran , navzdory všem provokacím b hem korunovace. Teprve jeho výklad toho, co se p ihodilo, ve skute nosti zabránil nejhoršímu. Ješt št stí, že mu Ulldrael okamžit seslal tuhle vizi. Kdyby ád musel dlouze p emýšlet, jak si 119

to znamení vyložit, nejspíš by se rozší ilo plno r zných e í, ale hlavn t ch poplašných a vyd šených.“ „Ty za nou kolovat tak jako tak,“ usuzoval t lesný strážce. „A toho Angorova rytí e si ješt p kn podám. A taky se nem žu do kat souboje, který jsem mu i sám sob tehdy na b ehu eky slíbil.“ Lodrik pot ásl hlavou. „Teprve až ti k tomu dám svolení. Ale nejd íve poté, co se o n m dovíme n co více. Jak je vid t, následoval nás do Ulsaru, nebo ne? Na náhody nev ím. Rozhodn ne touhle dobou.“ „Zdá se mi, že pomalu ztrácím rychlý úsudek,“ podivil se Stojko. „Moje slova skute n zn la pon kud nezrale. Nuže, pane, musím vás pochválit. Slova, která jste pronesl v katedrále i p ed ní, byla dob e zvolená. Jen… vaše sliby…“ muž zaváhal, „mi p ipadaly trochu nabub elé. Uv domujete si v bec, jaký dopad budou mít takové p ísliby? Sliboval jste závažné zm ny celému Ulldartu, celému kontinentu.“ „A taky je hodlám dodržet. Ale te se nejd íve bude slavit.“

* * * P edstavený Ulldraelova ádu nadále nehybn stál na galerii a ml ky se díval dol . Mniši mezitím shromáždili zran né na jednom míst uvnit katedrály a tam je ošet ovali. V tšina zran ných m la jenom n kolik drobn jších, povrchových šrám nebo od rek. Bohužel, jak se zdálo, p t z p ti tisíc p ítomných božské znamení nep ežilo. Krev se hromadila na zemi a prosakovala mezi kamennými deskami do podloží božího stánku. Ani lenové Tajné rady se nehýbali. Jejich tvá e hovo ily za celé romány, dokonale si rozum li, aniž by mezi sebou prohodili jediné sl vko. A se v katedrále p ihodilo cokoliv, zcela jist to nebylo dílo Ulldraela Spravedlivého. „Doufám, že Tajná rada dodate n podpo í mé rozhodnutí a bude souhlasit s tím, jak jsem tyto události lidu vyložil,“ podotkl p edstavený tiše a nato il se ke grémiu. „Poslední, co bychom v katedrále pot ebovali, by byl vyd šený dav.“ „Chápeme tvoje jednání a schvalujeme ho,“ pronesl jeden z len rady a sklonil hlavu. „Co se stane nyní?“ „Až lidé odsud odejdou, všechno si po ádn zblízka prohlédneme.“ Katedrála se pomalu vyprazd ovala, hosté se tla ili ven na nám stí, aby mohli za ít oslavovat. Rovn ž zran ní byli vyvedení ven. lenové Tajné rady pomalu scházeli ze schod dol , aby si mohli d kladn prohlédnout prostor, kde donedávna stála Ulldraelova socha. P ímo na míst , kde p vodn m la podstavec, se rozev ela tmavá díra, do níž po kapkách stékala Toškova krev. P edstavený upozornil ostatní, že zespodu slyší jakési sy ení, jako by na horkou plochu dopadalo n co studeného.

120

„To jsem si myslel,“ zabru el. „Navzdory veškeré snaze jsme z katedrály nevymýtili všechno zlo.“ „Copak byly všechny modlitby a za íkávání k ni emu?“ vyptával se nev ícn jeden z len rady. „Nelze íct, že by k ni emu nevedly. Ony ale zlo jenom zadržely.“ Z temnoty se op t ozvalo zasy ení. „Nezni ily ho.“ Zamyšlen zíral dol , nic však neobjevil. „Pokud Tajná rada souhlasí, tak katedrálu strhneme. Za ídíme, aby to vypadalo jako nehoda, k níž dojde b hem p estavby. Potom celou událost vyložíme jako Ulldraelovo znamení, že si žádá ješt krásn jší svatostánek, a na celé té hromad suti postavíme n co úpln nového. P vodní plochu zaházíme deset metr vysokou hradbou kamení.“ Nohou skopl do díry kousek mramoru. Dlouho nebylo nic slyšet, poté kámen narazil na n co kovového. „A tuhle díru zasypeme troskami soch.“ Tajná rada kývala na souhlas. „Dobrá. Takže na ídíme, aby práce ihned za aly. Hned se k vám vrátím.“ P edstavený zamí il po stopách krve, vedoucích k postrannímu vchodu, a došel do malé místn stky. Na d ev ném stole ležel Matuc. Byl obrácený b ichem dol , m l zav ené o i a nebyl p i v domí. Kolem n ho poskakovali dva mniši a snažili se mu ošet it ránu na zádech, zkrvaveným masem prosvítal kousek sv tlé kosti. Jeden z lé itel se opatrn blížil k otev ené rán , další dva mniši m li plné ruce práce s p ikládáním širokých pruh látky k pahýlu levého stehna, z n hož neustále valila krev. Pátý mnich práv p icházel vedlejšími dve mi. Ob ma rukama svíral dlouhý, široký kus železa, jehož konec rud žhnul. Mniši odstranili pruhy látky, takže nejvyšší p edstavený dob e vid l hladký, istý ez, který mnicha p ipravil o nohu. N co takového mohla dokázat pouze t žká, nesmírn ostrá epel. Duchovní, který práv vešel, p iložil rozžhavený kov na ránu, v malé místn stce se okamžit rozší il zápach spáleného masa. Matuc vyt eštil o i a vyrazil nelidský ev, potom okamžit znovu upadl do bezv domí. S kamennými tvá emi sledovali d ní v místnosti ty i rytí i z Angorova ádu. P edstavený Ulldraelova ádu na n kývl a ukázal ke dve ím. „Jestli po mn n co chceš, p ij ke mn ,“ prohlásil muž ve skvostné zbroji, který se v katedrále p edstavil jako Nerestro z Kurašky. Rudá barva, kterou m l pot ísn nou zbroj, za ínala postupn tmavnout a srážet se. „Te není vhodná doba na vy izování spor mezi ády,“ odsekl p edstavený stroze. „Byl byste tak laskav?“ Vyšel z místnosti, rytí ho neochotn následoval. „Bylo nutné amputovat tomu muži celou nohu?“ zeptal se p edstavený. „Byla rozt íšt ná a uvízla pod velkou mramorovou deskou. Kdybych to neud lal, tak by ho p íští balvan rozdrtil, fešáku ve zlaté rób . Stejn jako dopadl ten váš druhý kn žour. Jak se zdá, Ulldrael s vámi nehovo í p íliš vlídn .“ Nerestrovy o i zá ily škodolibou radostí. „Že byste samou radostí ude ili do nesprávného gongu a vzbudili tím jeho hn v, nebo co se vlastn v katedrále odehrálo?“ 121

P edstavený se snažil zachovat d stojnost. „Když už nás chováte v takovém opovržení, pro jste tedy zachránil Matucovi život?“ „Kv li dohod ,“ prohlásil rytí úse n . „Nebo se mi prost jenom cht lo. Není špatné, když zachráníte život n komu, kdo zachránil život kabcarovi.“ „Kdo zachránil život kabcarovi?“ P edstavený pokr il obo í. „Toho mladíka p ece vynesli z dešt kamení vaši muži.“ Nerestro se zlomysln usmál a p ejel si levou rukou po dlouhé, ídké bradce. Kone ky vous mu mnichova krev zbarvila do ervena. „Nevím, jestli jsi to vid l. Bratr p ítel erveného vína, jak mu íkám, m l v p edloktí zabodnutou šipku z kuše. Když porovnáme okamžik, kdy se do n ho šipka zabo ila, s okamžikem, kdy mnich do kabcara vrazil, tak by šipka zasáhla mladého panovníka n kde tady,“ p iložil p edstavenému ukazová ek k srdci. „Máš ve svém ádu opravdového hrdinu. Zachránil Ulldart p ed p íšerným osudem.“ „Atentátník? A v katedrále? Jak by to bylo možné?“ Muž ve zlaté rób se na rytí e tázav zahled l. „Jediní muži, kte í byli takovými zbran mi vybaveni, byli kabcarovi strážní.“ „No práv ,“ p ikývl Nerestro. „Budu to muset íct panovníkovi. Jestli má ve vlastních adách zrádce, tak se se svými ambicemi daleko nedostane. Ale díky Matucovi se poda ilo zabránit nejhoršímu.“ „Matuc bude mít radost, až o tom uslyší,“ prohlásil p edstavený tónem, který si rytí nedokázal nikam za adit. Jako kdyby z n j sršela ironie. „Tak jako tak, za sv j zásah draze zaplatil.“ Kolem p edstaveného a rytí e prošel pozoruhodn malý muž v drahém od vu a vstoupil do místnosti, v níž Matuc ležel. „Bude nutn pot eboval schopnosti n jakého cerêla,“ odhadoval ádový rytí . „ ekl bych, že lov k takové zran ní nem že p ežít bez pomoci magie. A Matuc už není práv nejmladší.“ „Modlíme se k Ulldraelovi, aby se bratr uzdravil. Spravedlivý svého služebníka ur it neopustí.“ P edstavený nazna il úklonu. „A nyní p ivolejte své muže a zbrojnoše a odejd te z chrámu. S t mi svými zbran mi a p edevším s ohledem na své chování jste na nesprávném míst .“ Nerestro se zašklebil a zavolal jména svých rytí , kte í se v okamžiku vyhrnuli z vedlejší místnosti a p ib hli k n mu. „Jdeme, p átelé. Rovnou do kabcarova paláce. Myslím, že dnes m žeme zcela jist po ítat s místem u korunova ní tabule.“ Oto il se na podpatku a odcházel chodbou k brán , kterou se dostali dovnit . Rytí i ho s rachotem a in ením následovali, z další místnosti se k nim p ipojili zbrojnoši. P edstavený se za nimi zamyšlen díval, potom se vrátil k Tajné rad , jejíž lenové stále postávali uvnit katedrály a tiše se mezi sebou radili. P edstavený došel k jednomu z muž a natáhl ruce. „Dej mi ji.“ len rady ze sebe poslušn shodil róbu a sundal malou kuši. M l ji uchycenou tak, že pod širokým, rozevlátým hávem mohl zbra nepozorovan nosit.

122

„Byl by to p esný zásah, kdyby Matuc neodstr il mladíka stranou,“ pochválil p edstavený muže. „Nyní musíme odstranit všechny stopy tohoto inu.“ Popošel k okraji díry a vhodil kuši dol . Bylo slyšet, jak v temnot dopadla na dno. „Nikdo se o tom nesmí nikdy dov d t. To mi te musíte všichni odp ísáhnout p i Ulldraeli Moudrém a Spravedlivém.“ P edstavený se zvolna oto il. „Kdyby tento in n kdy vešel ve známost, p ivodil by ádu nedozírné škody. Jeho vážnost mezi lidem a mocnými této zem by tím nesmírn utrp la.“ Tajná rada tém jednohlasn pronesla p ísahu. „Ale co bude s tím rytí em, s tím rouhavým uctíva em Angora?“ zeptal se jeden z len rady. „Je nebezpe ný.“ „Nyní nesmíme jednat ukvapen , brat e radní. Obávám se, že kdyby ve m st došlo k násilí v dob , kdy se to tam jenom hemží strážemi, a kdyby útok ke všemu ješt sm oval proti muži, který má po etný doprovod a dokáže se obratn bránit, bylo by to to nejhorší, co nás m že napadnout. Vedlo by to jenom k ješt v tšímu pozdvižení a prakticky by nám to nep ineslo nejmenší užitek. V sou asnosti zde nemáme nikoho, kdo by se mohl s t mi muži m it,“ zalitoval p edstavený. „Ale pokud si ten uctíva Angora myslí, že zrádce je nutné hledat v adách kabcarových muž , nic proti tomu nemám. Jestli to, co si myslí, prozradí i kabcarovi, tím lépe. Odvrátí tím pozornost kabcarova t lesného strážce nesprávným sm rem a my mezitím m žeme za ít plánovat další pokus. Dosud ješt není pozd .“ „Jsme si tedy stejn jako d ív zcela jistí, že si onu vizi vykládáme správn , p edstavený?“ opatrn se vyptával další len rady. „Toho mladíka už osud tolikrát zachránil, že by to bez boží pomoci ani nebylo možné.“ Muž ve zlaté rób pohlédl pochybova i pevn do o í. „Boží pomoc nelze p ehlédnout. Ale zcela jist mu nepomáhal Ulldrael. Držíme se správného výkladu. Otázkou však je: nezmeškali jsme již správný okamžik, abychom zabránili nejhoršímu? Abychom zachránili jak celý kontinent, tak všechny, kdo na Ulldartu žijí?“ Pohledem p elétl muže ve zlatých róbách. „V nejbližší dob se budeme chovat naprosto nenápadn . Korunovace se postarala o dost velké vzrušení, z ícení katedrály vyvolá další vlnu. Za dva m síce, po átkem p íštího roku, se do v ci znovu pustíme. A te se poj me pomodlit do chrámu.“ P edstavený se jakoby mimochodem sehnul a zvedl n co, co mezi všemi úlomky mramoru vzbudilo jeho pozornost. Byl to dlouhý ozdobný p edm t, z n hož pe liv set el špínu a pak si ho str il do kapsy.

* * * Jako když b hem hry na housle zaduní úder velkého bubnu, tak vtrhli ty i rytí i ádu vysokých me do Velkého slavnostního sálu v paláci. Když po zuby ozbrojený kvartet s naprostou samoz ejmostí vešel dovnit , bylo již n kolik 123

stovek šlechtic pohrouženo do jídla, tance nebo zábavy. Rázem však všechno ustalo. Více než nezvyklé zbroje, zdobené pe liv propracovanými rytinami, byly z ejm n kde bleskurychle vycíd né, t pytivý kov odrážel zá i svící. Uprost ed všech t ch kožešin, drahých látek a tu a tam i p vabného hopsání na tane ním parketu p sobili rozložití muži v in ivých brn ních jako hum i na slavnosti motýl . Nedalo se však pop ít, že nov p íchozí ud lali na p ítomné zna ný dojem. Nerestro z Kurašky chladn a s lehkým, arogantním úsm vem na rtech p elétl hosty pohledem a ob ma rukama si prohrábl ídké, sv tlé vousy, spletené do malých c pk . Krok za ním stáli jeho t i rytí i, kte í se podobn jako on rozhlíželi po sále. Protože Nerestro nikde neobjevil tarpolského vládce, krátce ukázal na impozantní bufet, na n mž se vršily umn p ipravené a upravené lah dky a speciality z celé íše. Potom se celá skupina vydala za zcela jednozna ným cílem. P ítomní hosté vále ník m ochotn uvol ovali cestu. Služebníci, postávající za n kolik metr dlouhým stolem, naložili ádovým rytí m dle jejich pokyn plné talí e, další livrejovaní sluhové odnesli vybrané lah dky k jednomu prázdnému stolu, který byl z ejm p ipraven pouze pro tyto vále níky. Zhruba t etina sálu sledovala každi ký pohyb nep íliš asto vídaných rytí . „A žije kabcar!“ zvolal Nerestro, ušklíbl se a zvedl pohár napln ný vínem. V d l, co tím vyvolá, protože tak byl nyní každý z host donucen rovn ž zvednout pohár a p ipít vládci Tarpolu na zdraví. Kdo by tak neu inil, p ipravil by se o ást p ízn a úcty. Za alo hektické hledání sklenic, zatímco rytí si p i ukl se svými druhy a jedním rázem vyprázdnil pohár. Potom se muži pustili do jídla. Kolem nich op t zavládl typický dvorní ruch, jen tu a tam n které dámy zv dav pokukovaly po svalnatých bojovnících s tém zcela vyholenými lebkami. To, že se svobodní muži dobrovoln vzdávali okrasy hlavy, bylo v Tarpolu ídkým jevem. Vousy a dlouhé vlasy byly znakem, že doty ný pat í k lepším stav m, a protože tito ty i muži, kte í vyznávali boha Angora, nepochybn pat ili mezi zámožné, bylo tém drzostí dát si vyholit hlavu jako prostý lid. Nebo se jako prostý lid i chovat. V davu se vytvo ila uli ka; Lodrik se s malým doprovodem složeným z t lesného strážce, Stojka a t í voják blížil ke stolu, u n hož hodoval Nerestro se svými druhy. Nerestro si ot el ústa, polkl a znovu pozvedl pohár. „A žije kabcar!“ V sále znovu vypukla shá ka po pohárech a sklenicích, jen n kolik málo host s tím p edem po ítalo a prozírav si ponechalo v ruce p edchozí poháry. Lodrik se pousmál. „Mám dojem, že vás baví, když jste neustále st edem pozornosti, že ano, pane rytí i?“ 124

Nerestro nazna il úklonu. „Já d lám v první ad to, co m napadne, Veli enstvo. Pat ím k té ásti vaší íše, která se nehodlá v n sklán t p ed dávno zavedenými zvyky. Na to jsme tady už p íliš dlouho. Sloužíme Angorovi a tento náš b h, jak dob e víte, nenese odpov dnost za Ulldart. P esto pln respektuji jak tuto zemi, tak její zákony. Dokonce se na svém panství starám o to, aby se dodržovaly kabcarovy výnosy. A když hrozí nebezpe í, jsem i se svými muži okamžit po ruce, jak jste si všiml, Veli enstvo.“ Mladý muž p ikývl. „Skute n , toho jsem si všiml. A pat í vám za to mé v né díky, Nerestro z Kurašky. M žete žít v mém paláci tak dlouho, jak se vám zlíbí. Ubytování a jídlo vás nebudou nic stát. Když se na m budete chtít s n ím obrátit, vždy vás vyslechnu. A všechna provin ní, kterých jste se v i mn a guvernérovi z Granburgu dopustil, jsou tímto prominuta a zapomenuta. Promluvíme si ješt i pozd ji, pane rytí i. Jak vidíte, mám na korunovaci i jiné hosty.“ „Veli enstvo, musíme si promluvit hned te ,“ namítl rytí . „ ekl jsem pozd ji,“ zd raznil Lodrik. Valjakovovi ztvrdly rysy ve tvá i, Stojko bezmocn zakoulel o ima. „Ne, Veli enstvo.“ Nerestro se nenechal p ivést do rozpak . Lidé, kte í stáli poblíž a sledovali jejich rozhovor, nad takovou opovážlivostí zatajili dech. „Pozd ji by mohlo být p íliš pozd . Jedná se o vaši bezpe nost.“ Kabcar svraštil obo í, potom ukázal ke dve ím, vedoucím ze sálu ven. „Následujte m .“ Vstoupili do Malého slavnostního sálu, který sloužil jako šatna pro hosty. Valjakov z jednoho stolu shrnul všechno, co na n m leželo, t i rytí i si p inesli židle, které pod váhou muž v plné zbroji povážliv sk íp ly. „Nuže?“ zeptal se Lodrik. V hlase mu zazníval nádech podrážd ní, v pr zra ných modrých o ích se zablesklo. „Máte mezi svými strážemi zrádce,“ prohlásil Nerestro. „To není možné,“ odporoval holohlavý t lesný strážce rozhn van . „Osobn jsem je vybíral.“ „Potom jsi vybíral špatn ,“ usoudil Herodin. „Tv j pán mi dluží jeden tanec se šavlí, hned potom budeš na ad i ty,“ zavr el na n ho Valjakov. Mechanická ruka se s hlasitým kliknutím sev ela. „P edtím, než tu n kdo padne k zemi s t lem provrtaným epelí…“ oponoval Stojko a rukou ud lal uklid ující gesto. „Pane rytí e, ve vší úct , jak jste k této domn nce dosp l?“ „Od té události v katedrále ješt neuplynulo tolik asu, abys na ni mezitím sta il zapomenout,“ odpov d l Nerestro. „Vím, že jste mi se svými muži zachránil život,“ p erušil ho Lodrik, ale rytí zvedl ruku v mírném protestu.

125

„Mí p átelé vás zachránili p ed kameny, Veli enstvo. Jenže kdyby nebylo toho mnicha, Matuce, co te leží zran ný v Ulldraelov chrámu, zasáhla by vás šipka z kuše rovnou do srdce.“ „To nem že být pravda,“ sko il mu Valjakov do e i. „Stráže prohledaly každého, kdo do chrámu vcházel. Nikdo by do budovy nepropašoval samost íl.“ „Krom t ch, co m li kuši u sebe naprosto oficiáln , nemýlím se?“ dodal Herodin lstiv . Nerestro nyní povypráv l, jak on vid l všechno to, co se v katedrále p ihodilo, jak se Matuc najednou zato il na míst a str il do kabcara, který by jinak stál st elci p ímo v rán , a jak poté jeho muži dopravili následníka tr nu do bezpe í. „Duchovnímu za to rozdrtil kus mramoru nohu. Musel jsem mu ji useknout, jinak by ho další kusy kamení na míst zabily,“ uzav el rytí vypráv ní. „Takže ten mnich, Matuc, z ejm onoho atentátníka vid l, nemyslíte?“ zeptal se Stojko zamyšlen . „To je možné,“ Herodin pokr il rameny. „Ale stejn tak je možné, že cht l kabcara zachránit p ed padajícím kusem mramoru a ten pak místo panovníka zasáhl jeho.“ „Ten chudák ke všemu ješt dostal ránu šipkou do ruky.“ Lodrik pot ásl hlavou. „Budu ho muset bezpodmíne n navštívit, hned jak skon í tyhle oslavy.“ „Šipku musel n kdo vyst elit šikmo shora, z balustrády,“ uvažoval Valjakov polohlasn . „Do úvahy skute n nep ipadá moc lidí. Jenomže bude hrozn t žké tuto v c prov it a prokázat. Jestli to byl jeden ze strážných, tak za sebou zcela jist smazal všechny stopy. P esto nechám záležitost okamžit prov it.“ „Je hrozné, že se to v katedrále všechno tak semlelo,“ podotkl Stojko. „Na n kolik lidí jsme v t chto úvahách zapomn li,“ p ipomenul Nerestro klidn . „Na zlaté róby.“ „Na Tajnou radu?“ vyhrkl Stojko. Zvuk, který p itom vydal, prozrazoval, že této možnosti absolutn nev í. „Na Tajnou radu Ulldraelova ádu? P i vší úct , ti by byli úpln poslední, kdo by si p ál kabcarovu smrt. Vždy sám Ulldrael nám seslal varování.“ Lodrik nehnul brvou, když rytí vyslovil tuto svou d sivou teorii. Nep ítomn se díval do zdi, hlavou se mu honily myšlenky jedna za druhou. „A co když má Nerestro pravdu? Co když n kdo v rad hraje falešnou hru?“ „To není možné,“ odporoval Stojko. „Ostatní by p ece museli vid t, kdyby n kdo…“ Pomalu se odml el. „P esn tak,“ ádový rytí se zlov stn pousmál. „Všichni ostatní by to museli vid t. Bu to je m j názor zcela nesprávný, nebo d siv pravdivý. Bohužel však nem žeme nikomu nic dokázat.“ „Ale to p ece nedává smysl,“ protestoval rádce a pot ásal hlavou. Kabcar se zvedl. „A to byl, kdo to byl, tato p íhoda m pou ila, že nesmím nikomu v it. Nerestro z Kurašky, vám a vašim lidem nyní jsem naklon n tak, jak v sou asnosti jen málokomu.“ Bojovníci nazna ili úklonu. „Žádám vás o 126

estnou a pravdivou odpov : spolu s tím Matucem jste za mnou jeli nap í celou íší, od Granburgu až do Ulsaru.“ P edklonil se a pohlédl ozbrojenci pátrav do o í. „Pro ?“ Rytí pokr il rameny. „To já nevím. M l jsem vid ní, p i n mž mi b h uložil ochránit toho duchovního p ed jakýmkoliv nešt stím, které by ho mohlo cestou potkat. Takže jsem ho chránil, když jsme padli do lé ky, která byla p vodn nastražená na vás, Veli enstvo. Ale jaký úkol Matuc vlastn dostal, to mi dosud necht l prozradit. Vím jen, že n koho hledal. Pravd podobn vás. A že jeho poslání dosud neskon ilo.“ „Potom je tedy on klí em k tomuto tajemství,“ prohlásil Lodrik. „Váš kabcar vás žádá, Nerestro z Kurašky, abyste se i nadále v noval pln ní svého úkolu a chránil toho duchovního,“ pokra oval mladík v e i. „Domnívám se, že s tím, co ví, ho ada lidí neuvidí ráda. Vycházejme z pro nás nejlepší možnosti a dejme tomu, že toho atentátníka spat il. Ten se v tom p ípad z ejm bude snažit Matuce zabít. Bylo by mi milé, kdybyste se k tomu muži okamžit vydal a tak, jak jste p ísahal, i nadále pe oval o jeho blaho.“ Nerestro dávno pochopil, kam kabcar mí í. Rovn ž on vstal a spolu s ním se zvedli i ostatní rytí i. „Do blízkosti toho mnicha nikoho nepustíme. Kdyby to bylo nutné, budeme se o n ho starat sami,“ slíbil rytí . „Soudím, že si s ním budete chtít osobn promluvit.“ „P esn tak,“ p ikývl panovník a zamí il ke dve ím. „Budu k vám pravideln vysílat posla, abych neustále v d l, jak se mu vede. Hned jak bude Matuc schopen mluvit, okamžit za ním p ijdu.“ Sundal si z prstu prsten, do n hož byl vyrytý královský erb. „Vezm te si ho a p edložte ho, kdybyste narazili na t žkosti. Od nyn jška jednáte na p ímý p íkaz svého kabcara a tomu se musí podrobit dokonce i Ulldraelovi kn ží.“ Spolu se Stojkem a Valjakovem odešel z místnosti a vrátil se na oslavu, zatímco rytí i se oklikou vydali ke stájím. „Co si myslíte o mladém kabcarovi?“ vyptával se Herodin svého mentora. „P sobí dobrým dojmem. Jde rovnou k v ci,“ ekl Nerestro. „A postupn jsem ím dál zv dav jší, z jakého d vodu Matuc tak urputn ml í. Pokud se p íliš nemýlím, brzy se dožijeme velkých v cí.“ Nasedli na kon a projížd li zimním Ulsarem k chrámu.

127

„Tzulan, Angor, Ulldrael, Senera, Kalisska a Vintra si prohlíželi náš sv t, který jejich matka stvo ila, a na Taraleinu po est uspo ádali mezi sebou sout ž. Každý z nich m l za úkol stvo it živé tvory, kte í osídlí r zné kontinenty našeho sv ta. Vyhraje ten, kdo dokáže p edvést nejkrásn jší a nejpodivn jší stvo ení. Angor dle svých p edstav a nápad navrhl kontinent Angor, Ulldrael se staral o Ulldart, Kalisska se pustila do práce v Kalisstronu, zatímco Senera a Tzulan se spole n pod lili o další kontinent. Na Vinteru však žádný kontinent nezbyl, ostatní bohové necht li, aby se podílela na jejich práci. Proto si bohyn vybrala po etné ostrovy, jež osídlila tvory, kte í se zrodili v její p edstavivosti. Bohové se na dlouhou dobu pono ili do práce, z hlíny, vody, ohn a vzduchu vytvá eli nes etná, v tšinou zcela r znorodá zví ata a lidi, kte í spolu žili v míru a svornosti.“ STVO ENÍ LIDÍ A JINÝCH ŽIVÝCH TVOR KAPITOLA 1

128

Norina položila pergamen, opat ený na spodním okraji kabcarovou pe etí, na hromadu objemných ú etních knih a zadívala se p ed sebe. H bety tlustospis se p ed ní vršily do výše ty regál . Sed la v knihovn rodinného statku, byla již noc a etné svíce m ly za úkol, aby v místnosti bylo alespo v blízkosti pracovního stolu trochu sv tla, zatímco venku již slunce dávno zapadla. Granburg zahalila erno erná temnota. „Kdo by si to byl pomyslel?“ zamumlala. Nemohla se vzpamatovat z údivu, jenž v ní vyvolal obsah dopisu, který jí p ed n kolika málo hodinami osobn doru il panovník v posel. Kabcar ji vyzval, aby neprodlen p ijela ke dvoru do Ulsaru, nebo bývalý guvernér Granburgu mu s nesmírným nadšením vypráv l o jejích myšlenkách a nápadech, které by snad mohly pomoci nastolit v íši spravedliv jší ád. Lodrik se vzdal funkce místodržícího a místo toho zaujal u dvora postavení svého otce. „Proto vás žádám, Norino Miklanovo, abyste co nejrychleji p ijela do hlavního m sta a okamžit m seznámila se svými nám ty,“ zazn lo v poslední v t . Výraz „co nejrychleji“ chápala Norina jako „okamžit “, a proto hodlala vyjet následujícího dne asn zrána. „Ulsar,“ zašeptala Norina a poslouchala zvuk tohoto slova. Centrum íše, obrovské domy, nekone né množství ulic, Ulldrael v chrám a samoz ejm i palác, který si nyní bude moci celý prohlédnout i zevnit . Ješt nikdy v život necestovala dále než do hlavního m sta provincie, srdce Tarpolu však znala z vypráv ní obchodník a od Pujura. Když man zalovila v pam ti, uv domila si, že ani její otec tam ješt nikdy nebyl. Cestu najde, nebo kabcar v posel dostal za úkol postarat se o její bezpe í v pr b hu cesty. Pr vodní dopis mu umožnil vybrat si z nedaleké posádky p t muž , kte í je budou doprovázet. Ale jak se má chovat u dvora? Lichotky a pochlebování jí byly cizí, neznala etiketu, jaká se u dvora vyžaduje. Jak velkou váhu p ikládal t mto v cem nový kabcar? Na dve e knihovny n kdo potichou ku zaklepal. „Vstupte,“ zvolala mladá žena. Dovnit opatrn vešel její otec. Pr van zp sobil, že svíce neklidn zaplápolaly, stíny poskakovaly po st nách sem tam. „Tak co, kabcar zatoužil po tvé p ítomnosti?“ ušklíbl se vousatý brojak na svou urostlou, krásnou dceru. 129

Norina se pousmála a shrnula si dlouhé erné vlasy z obli eje. Šedá uniforma královského ú edníka, kterou otec nyní jako nový guvernér krátkou dobu nosil, jí zatím stále ješt p ipadala velice nezvyklá. P esto se spolu s ním radovala z této pocty a d v ry, kterou mu na dvo e prokázali. „Pujur toho musel kabcarovi navypráv t tolik, že mu musím jet osobn vysv tlit svoje názory.“ Vstala, p ib hla k otci a objala ho. „Jen si to p edstav, tatínku, kabcar m chce vid t. Jestli se mi ho poda í p esv d it, aby zavedl aspo n kolik novinek, bude se v Tarpolu žít mnohem lépe.“ Miklanovo se chápav usmál. „Jenom si toho od té pozvánky moc neslibuj. Napsal ti, že se mu tvoje myšlenkové pochody opravdu zamlouvají?“ Norina se zarazila. „Ne. Tedy ne výslovn .“ „Tak vidíš,“ ekl otec. „Tady to máme.“ Mladá žena se rozb hla zpátky ke stolu, vytáhla ze zásuvky n kolik list papíru a za ala psát. Pero jí jen tak létalo po papí e. „Budu se ho snažit p emluvit, aby v zemi ud lal n které zm ny. Když už budu mít takovou p íležitost, kterou pravd podobn p ede mnou dosud nikdo nem l, nesmím na nic zapomenout.“ Brk se znovu a znovu no il do kalamá e, hrot sk ípal po papí e. „Bezpodmíne n si musím poznamenat aspo nejd ležit jší body, které mu pak p edám.“ „Tak to t nechám v klidu pracovat. Já se zase budu chvíli v novat svým povinnostem guvernéra. P eji ti dobrou noc, a kdybychom se už nevid li, vy i Pujurovi, že ho srde n pozdravuji,“ ekl brojak a vyšel z místnosti. Norina byla v myšlenkách pln zabrána do novinek, které cht la kabcarovi p edest ít. Ale co když m láká do Ulsaru jenom proto, aby mi zacpal ústa? Co když m považuje za nebezpe nou osobu? Co když je to všechno jenom lé ka? Psala stále pomaleji a pomaleji. Pujur by m ur it varoval. Mimod k položila levou ruku na místo, kde nosila pod šaty amulet. Dárek jejího milého tam v klidu spo íval, kov nikdy po ádn nevychladl, ani když si šperk na noc odložila. Zdálo se jí, že i následujícího dne ráno má stejnou teplotu jako její t lo. Když se pak rukou op t op ela o st l, krátce sebou trhla. Ruka, již si vymkla p i pádu z kon , se hojila velice pomalu. P itom jí nehoda po ád ješt z stávala záhadou. Její vlastní zví e, Pulkin, na n mž odmali ka jezdila a kterého již déle než sedm let vlastnoru n zavád la do stájí, otírala a krmila, ji krátce poté, co Pujur odjel, shodilo ze sedla a snažilo se jí utéct. Norina se neodvažovala zkusit to znovu, cht la, aby si zví e nejd íve prohlédl zkušený ošet ovatel. Ona sama si chování svého zví ete nedokázala vysv tlit. Ale podivn se nechoval pouze Pulkin, i ostatní zví ata na statku p epadl zvláštní neklid. eledínové a nádeníci dosp li k názoru, že se v okolí potloukají bahenní bestie, a pro jistotu si mezi sebou rozd lili no ní hlídky. Kdyby byla zima ješt dlouho tak chladná, mohly by se bestie pokusit hledat n co k sn dku

130

p ímo na statku. Možná se už te potulovaly kolem zdí a domácí dobytek je p itom zv t il. Myšlenky mladé ženy se vrátily zpátky k Pujurovi, jednou rukou p itom vytáhla amulet na sv tlo. Celý povrch šperku byl potažený hn dým povlakem, jen tu a tam mezi ním prosvítal záhadný erný kov. N kolik málo istých rytin se st íb it lesklo, tmavý kámen uprost ed šperku, velký jako oko, p echázel v uklid ujícím rytmu ze sv tlejší barvy do tmavší a zase zpátky. Zdálo se jí, že pulsuje jako pomalu tepající lidské srdce. asto si obhlížela vyryté ozd bky, které na rubu amuletu vytvá ely podivný vzor. Pokud znaky p edstavovaly n jaké písmo, neum la si s ním poradit. Pujur d lal nesmírné tajnosti s tím, odkud šperk pochází. Norina soudila, že se jedná o ást starého rodinného d dictví. Jemn , opatrn p ejela prsty po tmavém kameni a p itom na boku objevila mali kou skvrnku. Podrážd n vzala do ruky lem šat a za ala jím šperk otírat, aby z n ho dostala špínu pry . Ale zašlé místo tvrdošíjn vzdorovalo. Norina tedy mírn p itla ila, až se drahokam najednou s lehkým zask íp ním oto il v úchytu. Dívka se p ekvapen zarazila. Opatrn si p isunula amulet p ímo p ed o i a snažila se zasunout kámen zpátky. Ten však jejímu úsilí vytrvale odolával. Zárove ale, jak zjistila po n kolika pokusech, se jím dalo snadno otá et na druhou stranu. Když kámen dokon il celou otá ku kolem vlastní osy, za al jeho vnit ek tepat mnohem výrazn ji. Norina ned v iv položila amulet na st l a vy kávala. Nem la potuchy, co jí to Pujur dal jako d kaz lásky, ale dárek byl stále podivn jší. Rytmus se dále nem nil. Když kamenem oto ila o dalších t i sta šedesát stup , zm nil se jeho puls na hektický, tepání p erostlo v rychlé bušení. Norina za ukala na amulet brkem, ale nic se nestalo. Když cht la v pokusech pokra ovat, op t n kdo zaklepal na dve e. Dívka si amulet rychle zav sila kolem krku a zasunula ho pod šaty. „Ano, prosím?“ Kabcar v posel jménem Tratov vešel dovnit , uklonil se a popošel k ní blíž. „Promi te, ale cht l jsem se zeptat, kdy hodláte vyrazit. Víte, musím ješt požádat posádku o doprovod, a proto jsem cht l v as za ít s p ípravami.“ Norina úse n p ikývla. „Cht l jsem vyjet hned za rozb esku. Bylo by to možné?“ „To se výborn hodí, broja ko Miklanovo. Zdá se, že po así v nejbližších dnech vydrží a my budeme moci na saních rychle postupovat vp ed.“ „Nemám v úmyslu jet na saních,“ odporovala dívka. „M žu jet na koni, tak se nejrychleji dostaneme až k ece, nemyslíte?“ Tratov na okamžik udiven zamrkal. „Tím líp, broja ko. Jestli všechno pob ží hladce, dorazíme do hlavního m sta už za n kolik týdn .“ Ustoupil ke dve ím. 131

„Dám zprávu posádce a zárove ji požádám, aby nám na cestu nachystali zásoby.“ Uklonil se a vyšel z knihovny. Norina sto ila kabcar v dopis i vlastní poznámky a str ila si papíry pod paži. Zhasla svíce a zamí ila do svého pokoje, kde cht la s pomocí služebné dokon it p ípravy na cestu. V potemn lé hlavní budov statku bylo naprosté ticho. Knoty petrolejových lamp ješt mírn žhnuly, asi je teprve p ed chvílí n kdo zhasnul, ve vzduchu se vznášel jemný pach petroleje. Jak to tak vypadalo, toho ve era p jde mladá žena do postele jako poslední. Naplno na ni dolehla únava, kterou p edtím nadšení z cesty zatla ilo do pozadí. V ci si sbalí až zítra ráno, to m že po kat. Norina slyšela d v rn známé vrzání d ev ných prken, vzdálené vytí v tru a zven í ze dvora k ní nesrozumiteln doléhal tlumený hovor. Posel se práv bavil s jedním z eledín . Potom zaslechla tichý dusot kopyt, Tratov opravdu ješt te v noci odjel, aby zorganizoval eskortu pro zít ejší cestu. Když došla do pokoje, otev ela okno, aby se dovnit dostal erstvý vzduch. Krátce pohlédla k jasné obloze plné hv zd, na níž naplno zá ily m síce, v rychlosti odložila šaty a vklouzla do h ejivé no ní košile. Když si svlékala košilku, upadl jí amulet na zem. Nazloben ho zvedla a rychlým pohybem ruky z n j set ela p ípadnou ne istotu. P itom se kámen pot etí oto il kolem vlastní osy. Tiše zasy el a pulsující t pyt pohasl. Po chvilce, po n kolika málo úderech srdce, pokryl rytiny st íbrný lesk a kámen op t za al temn žhnout, tentokrát pon kud sv tleji, vytrvaleji a bez známého tepání. Drahokam zá il ve tm jako kousí ek žhavého uhlí. Velice zvláštní dárek, ekla si v duchu Norina a op t si šperk p ehodila kolem krku. Jak to ten klenotník jenom dokázal? Zavírala dve e sk ín a jemn se p i tom ot ásla zimou, když se v pokoji najednou setm lo. Náhlá tma budila dojem, jako by m síce zakryl velký tmavý mrak. Norina se prudce oto ila k oknu a strnula. Na ímse sed la vychrtlá postava, velká jako lov k. Široce roztažená tenká kožnatá k ídla pohltila v tšinu sv tla m síc . Dv purpurov rudé o i zá iv žhnuly. Pozorovatel, projelo mladé žen hlavou. Z takové blízkosti ješt nikdy žádného z t ch tvor nevid la. Byli známí po celém Tarpolu a budili pov r ivý strach. P itom lidem nijak neubližovali, pouze po nocích vysedávali na st echách dom , na stromech nebo na jiných vyvýšených místech a rozhlíželi se po okolí. Jako havrani, když hledají mršiny. Stv ra mírn pohnula hlavou dop edu. Zdálo se, že váhav nasává vzduch, potom se zá ivé o i sto ily stranou a zúžily se. Tvor postojem Norin skute n p ipomínal ptáka, který si nejd íve d kladn prohlíží n jakou v c a až poté se odhodlá n co ud lat. Rozhodla se, že nebude ne inn vy kávat. „Co chceš?“ zeptala se pevným hlasem a postoupila o krok dop edu.

132

Pozorovatel ucouvl. Ty sice nejsi Vznešený pán, zaslechla v hlav šepot, ale pat íš k n mu. Takže si ho m žeš nechat. Ale až ho zase uvidíš, hned mu ho vra . Tvor se odrazil od ímsy a zmizel. Nemáš právo ponechat si ho natrvalo. Broja ka slyšela šum a šust ní k ídel, nikde však už nevítaného návšt vníka nezahlédla. Když zabrousila pohledem vzh ru, p ejel jí po zádech závan ledového d su. Na obloze kroužil nejmén tucet pozorovatel a vypadalo to, že se k nim ze všech stran slétají další a další. Po chvilce jich byly skoro dva tucty. Jeden osam lý exemplá , s nejv tší pravd podobností ten, který ji práv navštívil, vyklouzl ze stín u stodoly a p ipojil se k ostatním. Norina byla ochotná uv it, že se tvorové spolu o n em baví, protože let li t sn u sebe. Potom se hejno rozlétlo. Stejn rychle, jak se slétli, tak se zase rozlet li, a zanedlouho nebylo žádného z nich vid t. Mladá žena ulehla do postele. Pozorovatel jí promlouval p ímo do myšlenek, nezaslechla jediné slovo, které by tu zazn lo nahlas. Ale o em ten tvor vlastn hovo il? kladla si v duchu otázku. Co si smím ponechat a komu mám n co dát? Kdo je Vznešený pán? Povzdechla si, pohladila talisman na hrudi, potom vstala a zav ela okna i okenice. Necht la, aby ji takový host ješt jednou navštívil. Rozhodn si o tom budu muset promluvit s Pujurem. To bude první v c, na kterou nesmí v Ulsaru zapomenout. Všechno ostatní m že po kat. Chvíli p emýšlela, potom amulet op t sundala a schovala ho do zásuvky. Nev d la p esn , pro to d lá, ale cht la ho nosit teprve tehdy, až bude p esn v d t, co je na tom šperku tak zvláštního.

* * * Tratov m l pravdu, slunce p íštího dne svítila a p inesla do Granburgu ledový, zato krásný zimní den. Guvernér byl už dávno na cest do hlavního m sta provincie a zanechal dce i dopis na rozlou enou s n kolika osobními v tami. Královský posel se vrátil brzy zrána se ty mi vojáky z místní posádky, nákladní k s proviantem se postaral o to, aby byla malá družina vybavená vším nezbytným, kdyby cestou n kde nenarazili na hostinec. Na dalšího kon eledíni naložili truhlu, do níž si mladá žena ráno narychlo sbalila šaty, šperky, pár knih a n které další p edm ty. K roz ílen tancoval na míst . Vojáci usoudili, že sedlové emeny nejsou po ádn dotažené a za ali je znovu utahovat. Norina, celá zabalená do kožešin, mezitím vešla do stáje, aby si vybrala kon , na n mž pojede. Zastavila se u boxu, ve kterém stál Pulkin. M la pocit, že by se s ním m la rozlou it, a zkusila ho p ivolat jménem. K jejímu údivu k ní h ebec p išel, jako by se nic nestalo, d v rn se k ní tiskl a nechal se pohladit po enichu. Broja ka mu ze zv davosti nasadila sedlo, ale 133

posledn tak nervózní zví e si to nechalo klidn líbit, jako by se p ed svou paní nikdy nestav lo na zadní. Dívka se pro jistotu p ipravila na náhlou divokou jízdu, opatrn na h ebci n kolikrát objela dv r, k se však choval jako obvykle. Vojáci mezitím pomocí n kolika hrubých ran p ivedli druhého nákladního kon k rozumu, cesta mohla za ít. Volným klusem projížd li zasn ženým sv tem. Cestu družiny, která hbit postupovala vp ed, lemovala pole vypadající, jako by je pokryla cukrová vata, a lesy obsypané mramorov bílým prachem. Aby si chránili o i p ed pronikavým sv tlem, m li kon i jezdci p ed o ima d ev ná stínítka, propoušt jící pouze uzou ký proužek sv tla. P ed touto škvírou byl p ipevn n kus tmavé látky, který dále tlumil jas. Bez tohoto opat ení by jízda za slune ného dne nebyla v bec možná. Nejeden lov k, neznalý zdejších pom r , již zaplatil za neznalost trvalou ztrátou zraku. Druhého dne, poté co p enocovali v n í stodole, objeli širokým obloukem m sto Granburg, a p estože ji otec nemohl vid t, zamávala Norina rukou k míst m, kde stál guvernér v palác. Posel se pousmál. „To m sto vypadá hrozn malé.“ „Malé?“ Mladá žena pot ásla hlavou. „Granburg že je malý?“ „Jen po kejte, broja ko. Až uvidíte Ulsar, zastaví se vám srdce,“ sliboval Tratov. „I když by to byla hrozná škoda,“ ušklíbl se jeden z voják a sklidil za to od kamarád tichý souhlasný smích. Norina se rovn ž musela dát do smíchu. „Ty máš ale hbitý jazyk. Budu hádat: ty jsi ten, o kom ženy sní a za kým se jich táhnou celé davy, že ano?“ Nyní získala smíšky na svou stranu, jeden z nich žertem poklepal vý e nému vojákovi na helmu.

* * * Dobrá nálada jim nem la dlouho vydržet. Po ujetí n kolika verst dorazili na místo, které všem p ipadalo p ímo d sivé. Slunce již zapadala za lesem, jehož koncem práv projížd li, když Tratov objevil na kraji cesty dev t hrob . Prost ední z nich, který se tvarem i vzhledem jednozna n lišil od ostatních, vypadal zcela poni en . Kamení, které na n m bylo navršené, aby hrob chránilo p ed zví aty a bestiemi, bylo nepo ádn rozházené kolem, p i emž na cestovatele p sobilo dojmem, jako by je n kdo rozmetal zevnit , zespodu. U sousedních hrob chyb la na n kolik místech hlína, takže mezi zmrzlými hroudami vy nívaly lidské kosti.

134

Vojáci, které najednou p epadl nejasný pocit nebezpe í, vytasili zbran , jeden z nich popojel blíž k prostým hrob m. „Zdá se, že to byli vojáci,“ ohlásil družin . „Ale nepat ili k žádné královské posádce. Ti tady mají na sob kroužkové košile. A až dodate n je n kdo z ídil tak, jak te vypadají.“ Prozkoumal ostatky d kladn ji. „Jako by jim n kdo z t la nožem vy ezal kus masa. Ur it to byly bahenní bestie.“ „Nebo n kdo z n jaké vesnice mrtvých,“ dodal další voják. „Povídá se, že ti taky sežerou všechno, na co p ijdou.“ Norin p eb hl po zádech mráz. Ze sedlové brašny vytáhla jednu z pochodní a pomocí k esadla ji zapálila. Protože slunce nyní definitivn zmizela z oblohy, bylo v lese naprosté šero. Mezi stromy se ší ila temnota a vyvolávala v nich nep íjemné pocity. „Slyšíte to?“ zeptala se tiše Tratova. „Co mám slyšet? Nic neslyším,“ odv til posel, i on hovo il tlumeným hlasem. „No práv ,“ pronesla Norina a rozhlédla se. „Já také nic neslyším. V tomhle lese jsme jediní, co tropí n jaký hluk. Žádní ptáci, nic. Ani vítr tu nefouká.“ Posel bez dalšího slova vytáhl z brašny pochode , vojáci se ídili jeho p íkladem. „M li bychom jet dál,“ zavolal Tratov podrážd n na vojáka, který zkoumal hroby, a jak se zdálo, jako jediný nepodléhal neklidu a tísni. ím déle postávali na cest , tím výrazn ji nabýval nep íjemný pocit na síle. Na konci pr seku zá il jako spásné sv týlko pruh bílého sn hu a sliboval poutník m širokou, p ehlednou rovinu. „Ješt okamžik,“ odv til jezdec a sesedl. P ešel k prost ednímu hrobu a klekl si do n ho. „Tady to se mi zdá opravdu moc divné. U Ulldraela Spravedlivého!“ Voják vzal n co do ruky. „Vypadá to skoro jako zmrzlý pergamen.“ Vyrazil vyd šený výk ik a pustil nález na zem. Rychle vysko il z plochého hrobu. Kon se plašili, rychlý pohyb je vylekal. Tratov spadl ze sedla. Jeho zví e se rozb hlo zpátky do lesa, jeden voják zaklel a vydal se za ním. Sv télko jeho pochodn bylo stále menší a menší. Posel se s kletbami na rtech zvedl ze zem . Ostatní vojáci v etn Noriny m li tou dobou ješt plné ruce práce, aby uklidnili vyd šené ty nožce. „To se ti povedlo, ty blázne!“ vynadala Norina vojákovi. „Nejenže máš hbitý jazyk, ke všemu jsi i hrozn chytrý. Okamžit se vra .“ Voják poslušn uposlechl rozkazu a se zpopelav lým obli ejem se vrátil zp t. „Byl to kousek k že.“ Ot ásl se odporem a ot el si rukavici o sníh. „Našel jsem cár k že s kusem nosu.“ Ukázal druhou ruku. „A taky tady to.“ Držel dv ásti amuletu, velkého jako lidské oko, které asi kdysi pat ily k sob , nyní však byl amulet rozlomený. Vypadal, jako by byl zhotovený z pórovité slitiny a byly na n m podivné symboly a písmena, které nikdo z družiny nedokázal vyluštit. Norina si byla tém jistá, že se jejímu vlastnímu amuletu v bec nepodobají. 135

„Zanes to zpátky,“ ekl posel. „Mrtvým se nemá nic brát, i když by to t eba zaživa n komu ochotn a rádi v novali.“ „Možná to má n jakou cenu a mohl bych to n komu prodat. Ale rad ji si ten amulet nechám pro sebe.“ Voják vzdorn nasedl do sedla. „Aby mi p inášel št stí.“ Ml ky ekali na návrat chyb jícího vojáka, nikde v dáli nebyl vid t žádný svítící bod. Tu a tam zasy ela n která z pochodní, kon neklidn frkali. Nikdo z lidí se neodvážil n co íct. Tísnívá nálada, která se na všechny snesla, byla stále tíživ jší. P estože se Norina i vojáci v jednom kuse up en dívali do temnoty, nikde žádné sv tlo nevid li. Hrozba, která se vznášela ve vzduchu, jako by postupem asu nabývala hmatatelné podoby. „M žeme,“ zasíp la Norina chraplavým hlasem a musela si nejd íve odkašlat, „m žeme p ece na n ho klidn ekat venku p ed lesem. Tam nás najde snadno.“ Tratov rychle zarazil pochode do sn hu. „Dobrý nápad. To mu tady necháme jako orienta ní bod.“ Vyšvihl se jednomu z voják za záda. S úlevou se pustili do posledních metr , které družinu d lily od spásné roviny. Nikdo se nedíval ani napravo, ani nalevo, nikoho ani nenapadlo ohlížet se. Všechny nahlodával nevysv tlitelný strach z n eho neviditelného, zárove však velice nebezpe ného. Les nadále p sobil mrtvým, nep átelským dojmem. Krok za krokem postupovali dál, Norina se musela ze všech sil ovládat, aby se nerozjela tryskem. Když vyjeli z pásu les a spat ili p ed sebou širokou rovinu, na níž se i v podve er t pytil sníh, všem se ulevilo a kone n si zhluboka vydechli. „Dobrá,“ pronesla Norina, z níž opadl strach, a i vojáci klidn zasunovali zbran do pochev. „Tak tady na n ho po káme.“ Až te se oto ili a podívali se dozadu. Kus za nimi ho ela pochode a vyzna ovala opozdilci cestu. Ten se však nadále neobjevoval. as zdlouhav plynul. Jeho kamarádi se mezi sebou tiše bavili, nepokoušeli se však poh ešovaného hledat a ani Norina, ani Tratov je k tomu nenabádali. „Tam!“ vyk ikl posel a ukázal na úzkou cestu v lese. „Zahlédl jsem vedle pochodn n jakou postavu.“ Všichni up eli zrak daným sm rem. Vzdálený zdroj sv tla neklidn ho el, pak zaplápolal a zhasl. „Co to má znamenat?“ divil se jeden z voják . „To není možný. Pochodn normáln vydrží ho et n kolik hodin.“ „Tak ji tedy n kdo uhasil,“ usoudil Tratov. „Vždy jsem íkal, že jsem tam n koho vid l.“ „Jestli ji n kdo zhasnul, potom z ejm hrozí našemu spole níkovi nebezpe í,“ prohlásila Norina ustaran a uv domila si, že jí po t le nasko ila husí k že. „M li bychom se vrátit a pomoci mu.“ 136

Nikdo se nehnul. Žádný z nich se necht l vracet do d sivé temnoty, jíž teprve p ed nedávnem unikli. Byli rádi, že se odtamtud dostali se zdravou k ží. „Te jsem slyšet dusot kopyt,“ zašeptal jeden z voják . „Myslím, že už jede.“ „Tak mu alespo poje me vst íc, aby vid l sv tlo,“ navrhl další kamarád state n a pobídl kon . Norina se k n mu p ipojila a zbytek oddílu je hned následoval. Op t se pono ili do úd sné, n mé temnoty. „Já nic neslyším,“ zamumlal Tratov, když dojeli do míst, kde zanechali pochode . „Musel ses splést. A pochode taky nikde nevidím.“ „Bu te zticha,“ zasy ela broja ka. Z dálky k nim dolehl tlumený dusot ko ských kopyt. „Podívejte se na to,“ ekl podd stojník poslovi. „Naše pochode , kterou jsme mu tu nechali kv li orientaci, je zasypaná sn hem.“ „Asi na ni spadl ze stromu,“ soudil druhý voják. „Ale na strom žádný sníh není,“ odporoval první. Dusot kopyt se blížil. Podle hluku si domysleli, že se k ekajícím tryskem blíží oba dva kon . „Ten má ale proklat nasp ch,“ podivil se posel. „V bec se mu tady nelíbí, stejn jako nám.“ „Má taky p kn horkou hlavu,“ podotkla Norina uznale a chloupky v zátylku se jí zježily. „Já bych rozhodn za tmy nejela tak rychle.“ Zví ata se k nim ítila stále rychleji. „Jestli tady z staneme stát, ješt nás roznese na kopytech.“ Tratov svraštil elo. „Vždy nás p ece musí vid t.“ Zamával pochodní sem tam. „Haló! Je pomaleji! Stojíme…“ Jeden z koní se k nim p ihrnul jako bou e, o i široce vyt ešt né, jazyk mu visel z huby a pot se mu proudem inul po slabinách. Jako duch prolétl st edem stojící družiny a divoce pádil dál. Nikdo neváhal ani vte inu. Všichni pobídli kon ostruhami do slabin a hnali se za prchajícím zví etem. Zdálo se jim, že p ímo cítí, jak je pronásleduje n co p íšern hr zného a d sivého. Je jim v patách a snaží se je polapit. Zcela vzadu cválal dvojnásobn zatížený k nesoucí Tratova a dalšího vojáka, ale i on udržel tempo, které nasadila mén zatížená zví ata. Posel slyšel, jak se k nim zezadu blíží dusot kopyt, a doufal, že v sedle spat í poh ešovaného vojáka. Jenže jezdce po ádn nevid l, spat il jen rozmazané obrysy jakési nejasné siluety. „Jdi pry !“ z temnot za nimi se ozvalo vyd šené zaje ení. „Honem pry ! U Ulldraela, ne! NE!“ ev, který hned poté následoval, se prchajícím zadíral do morku kostí, jednotlivé výk iky se mísily s praskáním, t íšt ním a rachotem, až nakonec do sn hu dopadlo n co t žkého. Voják v bolestný ev p ešel v p idušené bublání, které bylo stále tišší a tišší, až splynulo s nocí.

137

„Je !“ za val posel vojákovi vyd šen do ucha. „Rychleji! Je co nejrychleji!“ Poslední k vyst elil z lesní temnoty. H ebec poh ešovaného vojáka kolem nich prolétl, jako by ho vyst elili z katapultu, pak podlehl stádovému pudu, p i adil se k ostatním, za lenil se mezi t la, která ho chránila, a p izp sobil rychlost trysku dalších koní. Tratovovi se ud lalo špatn . B louši cr ela po srsti krev. Vypadal, jako by mu n kdo vylil na sedlo džber ervené barvy, která se odtamtud proudem valila dol . Oddíl kone n nechal les za zády, ale nezastavil. Dál, po ád dál cválali bezhlavou jízdou zasn ženou krajinou, dokud první zví e, v jehož sedle nikdo nesed l, neklopýtlo a nezhroutilo se do sn hu. Až nyní si cestující dop áli p estávku, lidé i zví ata rychle, hekticky lapali po dechu. „U Ulldraela, podívejte se na n ho,“ zasíp la Norina zd šen , když post ehla krví zbrocené zví e. „Je zran ný.“ „Ne,“ v hlase vojáka, který jí odpov d l, zaznívala irá hr za. „To není zví ecí krev.“ Všechny pohledy se up ely k lesu, rozkládajícímu se za nimi jako kus erné placky pohozené do sn hu. N kde tam ádilo n co d sivého. „Honem pry odsud,“ na ídil Tratov do ticha, sesko il a nasedl na vlastního kon . „Nechci ani v d t, co to bylo. Budu spokojený až tehdy, když mezi mnou a tou stv rou bude ležet nejmén sto verst.“ Op t vyrazili a jeli celou noc. Dokonce i kon cítili nutkání opustit toto místo co nejrychleji.

"

!

Matuc se díval z okna a sledoval, jak se od rampouch , které se vytvo ily p ed sklem jeho p íbytku, odráží sv tlo. Paprsky obou sluncí zá ily nejr zn jšími barvami a vytvá ely stále nové a nové sv tlé skvrny na zdech, mezi nimiž už dva týdny ležel a lé il se z t žkého zran ní. Sám kabcar k n mu poslal cerêla, jenž pe oval o to, aby se pahýl, který mu zbyl místo nohy, bez potíží zahojil. D ev ná protéza s d vtipn vyrobeným kolenním kloubem, který mu pozd ji umožní pohybovat se bez pomoci berlí, stála op ená o postel a jenom ekala na chvíli, kdy dojde uplatn ní. Duchovní byl, a to taktéž na p íkaz z nejvyšších míst, p emíst n z Ulldraelova chrámu do kabcarova malého loveckého záme ku. O Matucovu bezpe nost se staral Nerestro se svou družinou a deset strážných. Mnich si nedokázal vysv tlit, pro kolem jeho osoby najednou nastal takový povyk. 138

Ztráta nohy ho t žce zasáhla a po ád nedokázal uv it vlastním o ím, když se podíval dol a na pravé stran ho kus chyb l. Když zjistil, co se stalo, p epadla ho letargie, taková lhostejnost, že si dokonce p estal lámat hlavu jak se svým posláním, tak i s osudem Ulldartu. Bylo mu jedno, jestli zklamal, nebo ne. Vytrp l toho dost, ve jménu svého boha a Tajné rady se trmácel p es p lku Tarpolu, nelitoval námahy, a te ješt ztratil nohu. Nesklidil za to žádný dík, ani od p edstaveného, ani od boha. Když se o n ho nikdo nestaral, nehodlal se ani on starat o druhé. Kdyby bylo jenom na n m, klidn a nastane doba temnoty. Dve e se otev ely a do místnosti vstoupil Nerestro spolu s Herodinem, kabcarem a dalšími dv ma muži, které si Matuc z Granburgu i z korunovace dob e pamatoval. „Je pro mne ctí, urozený kabcare, že jste mne p išel navštívit,“ ekl mnich tiše a trochu se na l žku narovnal. „Ale no tak, no tak, jenom lež,“ uklid oval ho Lodrik a odložil hermelínový pláš stranou. Pod ním m l šedou uniformu rodu Bardri¢ , zdobenou n kolika málo výšivkami a hv zdicovitým ádem s modrými diamanty. „Jsem tvým dlužníkem, Matuci, protože jsi mi zachránil život. A to hned dvakrát, jak jsem se mezitím dov d l.“ Matuc si vysílen povzdechl. „Ned kujte mn , pod kujte Ulldraeli Spravedlivému, ten vás chrání, Veli enstvo. Máte v n m mocného spojence. Na rozdíl ode mne.“ Mladý kabcar popošel ke sta íkovi a posadil se na postel, zatímco jeho spole níci z stali stát v pozadí. Sta ilo jim, že všechno vidí a slyší. „Matuci, nyní ti položím n kolik otázek. A já, tv j kabcar, žádám, abys mi pov d l pravdu d íve, než bude pro n koho z nás pozd .“ Lodrik se podíval mnichovi do o í. „Vid l jsi atentátníka?“ „Jakého atentátníka?“ zeptal se zran ný udiven . „Ta šipka z kuše se ti do p edloktí nezabodla sama od sebe, Matuci. Kdybys do m nestr il, zasáhla by m . Te by mne zajímalo, kdo se m pokusil odstranit.“ „Já jsem nikoho jasn nevid l, urozený kabcare,“ odv til Matuc a unaven zav el o i. „Post ehl jsem n jaký stín, nez etelný pohyb a hned jsem jednal.“ Vládce Tarpolu protáhl ústa. „To je hrozná škoda. Jenže já bych od tebe pot eboval ješt jednu informaci. Ty jsi jel za mnou p es celý Tarpol, nemám pravdu? Spolu s Nerestrem a n jakou ženou, se kterou jsem se již nesta il seznámit. Vid li jsme se v Granburgu, u brodu p es eku, a potom i tady. Pro , Matuci?“ Duchovní pevn sev el rty a pot ásl hlavou. „Musíš mi to íct, Matuci. Jsem tv j kabcar, a kdyby bylo nutné, m žu ti na ídit, abys odpov d l. Zatím na tebe jenom apeluji. K tomu, žes podstoupil takovou nesmírnou námahu, jsi musel mít n jaký d vod. A když se Nerestrovi 139

dokonce zjevil b h a na ídil mu, aby t chránil, musí to být n co mimo ádn závažného.“ Lodrik jemn pohladil zran ného po rameni. „Prosím t o odpov . Nenechávej mne v nejistot . Opravdu se jedná o to proroctví? Jde o mou budoucnost?“ Matuc pootev el o i, zt žka polkl a váhav p ikývl. P ešla ho chu nechávat si všechno sám pro sebe. „Už to nedokážu déle zaml ovat, urozený kabcare. Já jsem byl tehdy tím, komu umírající vizioná sd lil Ulldraelovo poselství. Celá léta jsem byl p esv d en, že to znamená, že je nutné chránit vás p ed smrtí, aby se zabránilo návratu doby temnoty.“ Mozek mu v hlav pracoval na nejvyšší obrátky. Musel alespo odvrátit nebezpe í od ádu, nakolik to jen bude možné. Rozhodl se, že veškerou zodpov dnost vezme na sebe. Klidn pohlédl na kabcara. „Te si už dlouho nejsem zcela jistý, jestli se to proroctví nedalo vyložit p esn naopak. Ve skute nosti jsem vás cht l v katedrále zabít, urozený kabcare, ne zachránit. Dýka, kterou jsem m l v ruce, leží s nejv tší pravd podobností poh bená pod hromadou suti.“ V místnosti to zašum lo. Obrovitý t lesný strážce instinktivn popošel blíže ke svému pánovi, jako by ho cht l dodate n chránit p ed tímto záke ným atentátníkem, jemuž jeho pokus našt stí nevyšel. Panovník zvedl ruku, aby Valjakova uklidnil. Zdálo se, že ho mnichovo doznání nešokovalo tak jako ostatní, vypadal spíše zv dav . Hluboce se nadechl. „Jak jsi na ten nápad p išel? A pro by si m l Ulldrael myslet, že já ponesu vinu na p íchodu doby temnoty?“ „Byl jsem si jistý, že to, co d lám, je správné, jinak se to vysv tlit nedá,“ pravil mnich a pozvedl ovázanou ruku. „Ale dnes už jsem moud ejší. Sám Ulldrael vás zachránil jak p ede mnou, tak p ed tím neznámým atentátníkem. Abych vám ekl celou pravdu, v bec jsem ho nevid l, jinak bych mu nevb hl do rány. Ulldrael mne použil jako nástroj, jímž vám zachránil život, a navíc m ješt potrestal za m j omyl. To je mi nyní zcela jasné. Já vás m žu, urozený kabcare, jenom požádat o odpušt ní za to, co jsem cht l spáchat a co se mi málem poda ilo. A zárove musím žádat o odpušt ní i svého boha za to, že jsem pochyboval o jeho zpráv .“ Nato il hlavu k Nerestrovi. „Angorovi budiž vzdán dík za jeho pomoc.“ Tím zprostil rytí e jeho závazku. Jenže vále ník v mohutné zbroji nep sobil dojmem, že by z toho m l velkou radost. Nad n ím usilovn p emýšlel. „ ím jsem m l zavinit p íchod doby temnoty?“ zeptal se Lodrik tiše. Když byla tato d sivá myšlenka jednou vyslovena nahlas, nedokázal ji pustit z hlavy. „To nevím, urozený kabcare,“ odv til Matuc. „Te mi ten nápad taky p ipadá hrozn zmatený. Musel jsem se mýlit, když jsem takhle uvažoval.“ Kabcar se zvedl a zamyšlen pohlédl z okna. „Já nevím, jestli ses mýlil. Tak i onak, Angor osobn na ídil našemu p íteli Nerestrovi, aby t chránil. A b h by se nejspíš nem l mýlit, nemyslíš?“

140

„P i vší úct , Veli enstvo, práv to je to, co je mi na jeho historce nejasné,“ souhlasil s panovníkem ádový rytí . „Rytí e takhle napálila Belkala,“ pousmál se duchovní. „Cože?“ vzkyp l rytí . N kolik rychlých krok a rázem stál u postele a popadl zran ného za lem šat . „To mi okamžit vysv tlíš!“ „Pus ho!“ na ídil Lodrik. V modrých o ích se mu zlostn zablesklo a rytí m l pocit, že mu po celém t le p ejel závan vzduchu. P ekvapen odtáhl ruce pry , couvl kousek dozadu a podrážd n se zahled l na mladého kabcara, který se nepohnul ani o milimetr. „Belkala mu nasypala do vína n co, co zvyšuje únavu, ale povzbuzuje p edstavivost. N jakou kensustriánskou drogu,“ zalhal Matuc. „A potom se vplížila k n mu do pokoje a našeptala mu tu vizi. Sama mi to prozradila.“ „Jaký zájem m že mít n jaká Kensustriánka na tom, aby n kdo zabil následníka tarpolského tr nu?“ vyptával se Stojko. „Poprosil jsem ji, aby mi pomohla,“ pokra oval Matuc ve své z ásti vymyšlené, z ásti pravdivé historce. „Kensustrie p ece taky leží na Ulldartu a doba temnoty by ji rovn ž zasáhla. Když m navštívila ve v zení, p esv d il jsem ji, že si to proroctví vykládám správn a že pot ebujeme zkušeného bojovníka, abychom dosáhli cíle. A to byla zrovna vhodná p íležitost.“ „Zneužitý a podvedený,“ zašeptal Nerestro. Na výrazném obli eji se mu zra ila nenávist a odpor. „A rouhání v i Angorovi. Kdyby už nebyla mrtvá, musel bych ji te hned zabít. A tebe taky, chlape.“ „Nikdo nebude nikoho zabíjet,“ prohlásil Lodrik, jenž pozorn naslouchal. „Rozhodn ne p ed tím, než o jeho smrti sám rozhodnu.“ „Ale on cht l zem ít,“ odporoval Nerestro roz ílen . „Tehdy, když ta hrozná rouha ka um ela, m o to sám prosil. Nejspíš si myslel, že m že za její smrt. Plným právem. Nyní musím být rád, že se jí dostalo trestu.“ Na okamžik zauvažoval. „Já si s tím starcem ale nebudu špinit ruce. Te , když vím, že ta ženská za to nestála, už o jeho smrt nemám zájem. A dál žije jako chromý kripl. Angor ho potrestá. A odpouštím ti trest ve svém v zení.“ Rytí plivl zran nému do tvá e. „Ned kuj mi za milosrdenství.“ Spolu s Herodinem s rachotem vyšel z místnosti. „Mám radost, že se všechno vysv tlilo,“ prohlásil Lodrik po chvilce. „Vážím si tvé up ímnosti, Matuci, a pat i n se ti za ni odm ním. Prozatím však,“ kabcar se obrátil ke dve ím, „z staneš mým hostem, dokud se pom ry trochu neuklidní. Necht l bys t eba napsat pár ádek Tajné rad , ve kterých bys i jí prozradil pravdu? Já bych byl velice nerad poslem takových delikátních zpráv.“ „Okamžit jim napíši, Veli enstvo.“ Tarpolský vládce se pousmál. „P eji ti všechno nejlepší, Matuci. P estože jsi putoval nesprávnou cestou, nakonec jsi mi zachránil život. A to je pro mne d ležité. Stejn jako pro osud celého Ulldartu.“ Zakrátko z stal duchovní v místnosti sám. 141

Stále ješt m l na tvá i plivanec ádového rytí e. Nesnažil se sliny set ít, jenom prost zav el ví ka. Kone n jsem se té tíhy zbavil, pomyslel si. Utvrdil se v p esv d ení, že jeho p vodní výklad proroctví byl správný, že je nutné kabcara chránit. Kdyby si Tajná rada po ád ješt myslela n co jiného, bude si grémium muset najít jiného dobrovolníka. Matuc dosp l k záv ru, že ádu již ob toval víc než dost. Jestli Ulldrael a Angor skute n cht jí, abych kabcara zabil, a mi to sami eknou. Jestli je to pro kontinent tak d ležité, a mi to dokáží, a to i s bubny a trumpetami. Než však k tomu dojde, cht l si d kladn odpo inout. Na ja e na n ho bude místo v zení ekat malý statek v erkasu, kde se op t hodlal ujmout skromné služby p edstaveného tamního kláštera. Krátce p edtím, než usnul, si vzpomn l na roz ílené slepice na dvo e, jak máchaly k ídly a bojovaly mezi sebou o zrní, které jim sypal. Co by za to dal, kdyby mohl co nejd íve op t vést takový život, daleko od nejvyššího p edstaveného ádu a daleko od událostí let minulých.

* * * Norina stála v Malém slavnostním sále, v pravici držela koženou tašku s poznámkami a s otev enými ústy se rozhlížela. Takový lesk a luxus opravdu ne ekala. V kabcarov paláci bylo všechno v tší, dražší a nákladn jší než u nich doma. Guvernérova rezidence vypadala vedle tohoto paláce jako levná napodobenina. Malá družina dorazila p ed n kolika hodinami do hlavního m sta tarpolské íše. Po d sivé, hr zné p íhod v lese na n ve zbytku cesty ne ekaly žádné další potíže, postupovali vp ed bez jakéhokoliv zpožd ní a ve zdraví dojeli do Ulsaru. M sto Norin p ipadalo p íliš velké, p íliš matoucí. Bez Tratovovy pomoci by se v n m beznad jn ztratila. Poté co ji posel a eskorta p edali strážím u vchodu do paláce, naskytla se Norin p íležitost trošku se osv žit a p evléknout si šaty, nebo vládce Tarpolu s ní cht l p i ve e i hovo it o zm nách, k nimž by v íši mohlo dojít. Takže si oblékla nejlepší v ci ze svého granburského šatníku, sv tlé šn rovací šaty se spoustou brokátu a výšivek. Dlouhé erné vlasy nijak neskrývala, ale p ísn je s esala dozadu. Norina kladla d raz na to, aby její ženské p vaby nepotla ily všechno ostatní. Cht la, aby se kabcar zajímal o její argumenty, ne o zevn jšek. Nyní byla zklamaná, že musí ekat. Vy ídili jí, že se panovník pon kud opozdí. Aby n jak využila as, procházela se po Malém slavnostním sále. Vysoké sloupy, lístkové zlato, štukatura a další známky p epychu na ni zpo átku ud laly dojem, postupem asu však v ní stále víc rostla zloba nad 142

takovým plýtváním. Ty tisíce vaslec , které zde byly dle jejího mín ní nesmysln prostav né, mohly místo toho vykonat mnoho dobrého. Do dve í str il hlavu sluha v livreji. „Broja ko Miklanovo, prosím, následujte m . Kabcar vás o ekává v ajovn .“ Poslušn se vydala za mužem, který ji vedl nekone nými chodbami, bezpo tem schodiš a místností, až se nakonec zastavil p ed jednou z místností a vpustil Norinu dovnit . Tlusté tmavomodré koberce, zdobené hojnými zlatými ornamenty, pokrývaly zdi a tlumily všechny zvuky. V krbu praskal ohe , na malém servírovacím stolku stály dva šálky na aj a z horké tekutiny se ješt kou ilo. Ve vzduchu se vznášela v n starého, aromatického dýmkového tabáku. Broja ka p esn nev d la, co má d lat. Bylo z ejmé, že se zde panovník každou chvíli objeví, jinak by nápoje nebyly p ipravené v šálcích. Rozhodla se, že si sedne do menšího k esla. Z kožené tašky vytáhla poznámky a pon kolikáté o ima p elétla všechny listy. Zanedlouho pocítila závan vzduchu, zp sobený pohybem t sn za ní, potom jí dv ruce n žn zakryly o i. Neslyšela však nikoho p icházet. Strnule sed la na polstrovaném k esle. „Kdo jsem?“ zeptal se jí mužský hlas. Když broja ka zaslechla známý hlas, vyst elila z k esla a rozmáchla se taškou po bývalém guvernérovi Granburgu. „Co si to dovoluješ, takhle m vylekat?“ obo ila se na n ho rozhn van . „Myslela jsem, že to je kabcar.“ „Kabcar by ti byl milejší než já?“ pousmál se Lodrik a uchopil ji za ruce. „A jak to mluvíš se svým guvernérem?“ „Ty už nejsi guvernér. Od doby, cos p ijal místo u dvora, je guvernérem m j otec.“ Pot ásla hlavou a o krok k n mu popošla, až stáli jen n kolik centimetr od sebe. „Mám radost, že t zase vidím, Pujure.“ Opatrn ji k sob p itáhl, potom ji sev el v náru í. Radostn vydechl, když Norina jeho n žnosti op tovala. „Chyb la jsi mi, Norino. A já t tady u dvora pot ebuju.“ Pevn ji držel a nejrad ji by ji už nikdy nepustil. Dotek ženina t la mu dodával nových sil, jako by se ohe , který mu plál v nitru, do kal vítané potravy a mohl op t jasn ji vzplanout. Mírn zaklonil hlavu, aby si ji mohl lépe prohlédnout. „Smím?“ Broja ka se musela dát do smíchu a místo odpov di ho sama políbila. Její rty se n žn p itiskly k jeho úst m. „Myslím, že do budoucna si už tuto otázku m žeš ušet it,“ zašeptala. „Ale te bys m l odejít. Kabcar si se mnou cht l pohovo it o zm nách, k nimž by v Tarpolu mohlo dojít. Asi by ned lalo nejlepší dojem, kdyby nás našel v t sném objetí p ímo ve své ajovn . Nebo t pozval, abys sem také p išel?“ „Ne, nepozval m . Ale zahlédl jsem sv tlo a cht l jsem se Veli enstva rychle p eptat na pár v cí. Byl jsem práv na cest do otcovy kancelá e, abych se p esv d il, jestli je všechno v po ádku.“ Mladý muž se posadil do velkého k esla,

143

uchopil šálek s ajem a zamíchal do n ho trochu cukru. „D lal správce vládcových pen z. M la jsi p íjemnou cestu?“ Norina se na n ho nechápav zadívala. „Sedíš na kabcarov míst , Pujure. A piješ z jeho šálku.“ Panovník p ikývl. „Já vím. Ale on tu te není. Když pak do šálku znovu naliju aj, myslím, že si ni eho nevšimne.“ „Ale co když te vejde dovnit ?“ Mladá žena si stoupla p ed Lodrika a popadla ho za uniformu. „Okamžit vstaneš, slyšíš? Co myslíš, že asi tak ekne, až t tu uvidí?“ „Co t eba ‚dobrý ve er‘?“ ekl Lodrik, rázem vyprázdnil šálek a hned si dolil další. „Ohrožuješ všechny moje plány. Kabcar se kv li tvojí opovážlivosti tak rozhn vá, že t nechá potrestat, m vyhodí a ani si neposlechne, co mu chci íct,“ vzplála Norina. „Pujure, prosím t , vsta a odejdi. Mysli na Tarpol a na spoustu zm n, kterých bychom t eba mohli spole n dosáhnout.“ „Ale mn se tu opravdu sedí dob e,“ zp oval se Lodrik s úsm vem. O i mladé broja ky se nebezpe n zúžily. „Jestli bude t eba, tak t z toho k esla t eba vykopu, m j milý.“ N žné sl vko zn lo spíše jako výhr žka. Ozvalo se zaklepání na dve e. „U Ulldraela a Taraley, tak už kone n vsta !“ Norina ho mocným škubnutím postavila na nohy, p i emž se jedna ze st íbrných š rek, našitých na uniform , s tichým prasknutím p etrhla. Lodrik si povzdechl. „To m mrzí,“ omlouvala se Norina a vtiskla mu ozdobnou š rku do ruky, „ale m žeš si za to sám.“ Rychle vym nila sv j šálek s ajem, ze kterého dosud neupila, za Lodrik v, potom postr ila mladého muže ke dve ím, které se práv v tu chvíli rozev ely. Sluha v livreji balancoval na ruce s tácem plným jídla, a když p ed sebou spat il mladý pár, hluboce se uklonil. „Guvernér cht l práv odejít,“ vyhrkla Norina rychle. „Chci íct, dvorní ú edník Vasja cht l práv odejít. Musí zanést uniformu ke krej ímu.“ Mladý panovník se ušklíbl a nedával najevo chu odejít. Broja ka mu energickým gestem nazna ila, aby kone n opustil místnost. Sluhovi se údivem rozší ily o i. „P eje si Vaše Veli enstvo, abych tu dámu nechal vyprovodit?“ zeptal se muž po chvíli. „Jak se zdá, neumí se chovat.“ „Ne, nechej ji tu.“ Lodrik od n ho p evzal tác a p enesl ho ke stolku u krbu. „Je mým hostem.“ „Zbytek jídla okamžit p inesu, Veli enstvo.“ Sluha se hbit vypa il ven. Broja ka udiven zamrkala. „‚Veli enstvo‘? On ti práv ekl ‚Veli enstvo‘?“ „Norino, p ece jsme si cht li u jídla popovídat o zm nách v mojí íši,“ odv til Lodrik a mávnutím ruky ji pozval ke stolu. „Tak se podíváme, co všechno pro nás v kuchyni p ipravili.“ 144

Mladá žena nespustila z milého o i. „To celé je jenom komedie, že ano? Kabcar by rád v d l, jestli mám smysl pro humor, je to tak?“ Popošla k Lodrikovi. „Ty p ece nejsi opravdový vládce Tarpolu?“ Lodrik zamával st íbrnou š rkou ve vzduchu. „Ale už to tak skoro vypadá. P estože mi to nikdo nechce po ádn v it, mám takový dojem.“ „To si neumím p edstavit.“ Broja ka podrážd n žuchla do k esla, hned ale zase vysko ila a ud lala p ed Lodrikem pukrle, které se jí strašliv nepoda ilo. „Nevím, co mám d lat. Pujure? Ty jsi Jeho Veli enstvo kabcar?“ „Pro tebe jsem Lodrik. Tituly jsou d ležité jenom na ve ejnosti. Te , když jsme oba sami, m žeme všechnu tu vznešenou nádheru odsunout stranou. Prosím, posa se.“ Naložil jí na talí plno lah dek. „A než budeme pokra ovat v našem rozhovoru, cht l bych ti vysv tlit, pro jsem se ujal role guvernéra a k tomu ješt pod falešným jménem…“ Uplynuly celé hodiny, než jí Lodrik vylí il i tu nejmenší podrobnost svého utrpení v dobách, kdy byl jenom „kolá kovým tadcem“, a než jí vysv tlil, pro ho otec poslal do provin ního Granburgu. „M j otec o tom v d l?“ podivila se Norina, která s údivem naslouchala vypráv ní mladého muže. „Zasv til jsem ho do toho až ke konci.“ Uchopil ji za ruku. „A pozd ji jsem se neodvážil íct ti pravdu, protože jsem m l strach, jak na to budeš reagovat.“ Jak v hlase, tak i na tvá i se mu objevil náznak skleslosti. „Všechno jsem si tak krásn naplánoval, cht l jsem p i tvém p íjezdu uspo ádat velkou slavnost, ale v ci se vyvinuly jinak, než jsem mohl p edvídat. Takže jsem t poprosil, abys rychle p ijela ke dvoru a pomohla mi vypracovat a zavést rozumné novinky.“ Mladá broja ka se op ela zády o op radlo k esla. „To jsem si nep edstavovala ani ve snu. Já na dvo e jako poradkyn samotného kabcara.“ „Doufám, že s tebou m žu po ítat?“ Lodrik se láskypln pousmál. „Ale ty jsi pro m n co víc než jenom poradkyn , to p ece víš.“ Norina vysko ila, objala ho a políbila ho tak v ele, až zalapal po dechu. „Chápu to jako souhlas,“ rozzá il se, poté mu v hlase op t zazn l slavnostní tón. „Norino, musím ti ješt n co íct.“ Odhodlan se jí podíval do o i. „P vodn jsem t cht l požádat o ruku.“ Žena se hlasit nadechla. „Ale… leccos se zm nilo. M j otec v poslední v li na ídil, že se musím oženit se svou sest enicí. Jestli to neu iním, nesmím nastoupit na tr n.“ Poklekl p ed ní na koberec. „Mé srdce však pat í jenom tob , proto bych cht l, abys neustále byla v mojí blízkosti. Ten pocit už v sob nosím hodn dlouho. Ty mi dodáváš sílu, z eteln to cítím, a v nejbližší dob ji budu hrozn moc pot ebovat.“ P ejel jí rukou jemn po tvá i. „Oficiáln by ses mohla stát pouze mou milenkou. Dokázala bys žít v takovém vztahu? Chceš v bec stanout po mém boku?“ Norina neváhala ani na okamžik. „Ano, dokážu to. Chci.“ Op t ho políbila a klekla si k n mu. „Spole n se nám poda í dovést lid v Tarpolu do spravedliv jších as . Kdo jiný by ti p i tom m l pomáhat, když ne já?“ 145

Lodrik ji p itiskl k sob tak pevn , že se ani nedokázala nadechnout. „Výborn ! A te bychom se m li vážn zamyslet. Chci za pár dní svolat radu brojak a projednat s nimi první novinky.“ „Tak za n me,“ pousmála se Norina a rozprost ela kolem sebe listy s poznámkami. Mladý muž úkosem pozoroval ženu p i práci, pohled mu klouzal od erných vlas po upnutých šatech až dol . Z náhlého popudu jí odsunul pramínek vlas stranou a zezadu ji políbil na šíji. Norina se zachv la, nato ila se k n mu a polkla, drobná ervená jizva na spánku zrudla ješt víc. „Když jsem ekla ‚za neme‘, nemyslela jsem práv to.“ Listy jí vypadly z rukou. „Norino, já jsem ješt nikdy nebyl se ženou,“ p iznal se Lodrik tiše. „Prosím t , neposmívej se mi, kdybych n co d lal špatn .“ Norina se tém rozpa it usmála a rozepnula mu knoflíky uniformy. „Já jsem ješt nikdy nebyla s mužem, Lodriku. Oba se to budeme muset nau it.“ Uvolnil jí š rky na živ tku a vyvlekl je z o ek. Norinina hru se rychle zvedala a klesala, ani on nedýchal p íliš pomalu. Na okamžik se v myšlenkách vrátil k p íšerné noci v Granburgu, kdy ho sest enice tak ponížila, a prsty mu strnuly. Tázav pohlédl milé do obli eje, která o ima vyjád ila tichý souhlas, aby pokra oval. Postupn si vzájemn svlékli všechny ásti od vu. Když Lodrik pozoroval ženino t lo, ozá ené teplým sv tlem z krbu, p emohly ho city. Norina byla podle jeho názoru nejkrásn jší žena na celém kontinentu a on byl ten, komu v novala své srdce. Dnes v noci se jejich svazek kone n zpe etí. K že se p itiskla ke k ži, opatrn šátrající ruce si hledaly cesti ky. Ženiny vo avé vlasy ho lechtaly v nose, jemn ji hladil a vychutnával si její n žnosti, až se mladík nakonec pono il do víru vzrušených cit , jaké nikdy p edtím nezažil.

* * * Nerestro osamocen sed l v hosp dce, jejíž jméno ani neznal, a již n kolik hodin do sebe usilovn házel jeden džbánek tarpolského piva za druhým, aby jimi utopil p emíru cit a starostí. Slova, která vyslechl z Matucových úst, se mu zaryla hluboko do duše. A ím více alkoholu vypil, tím v tší byla nenávist, kterou k mnichovi cítil a již se tak marn snažil utlumit. P ál si, aby se ten muž už nikdy neocitl v jeho blízkosti, proto mu odpustil trest ve v zení. ádový rytí znovu a znovu litoval skute nosti, že je mnich na spole enském žeb í ku hluboko pod jeho úrovní a že mu d stojnost jeho stavu nedovoluje vyžadovat po Matucovi zadostiu in ní. Mohl sice toho mrzáka zabít jediným 146

úderem me e, ale tato p edstava se mu mezitím zcela zprotivila. M l radost, že sta ec p išel o nohu, ale p esto z celého srdce toužil po po ádném souboji. Možná se v n m pouze nezkrotn hlásilo o slovo p ání vybít si nahromad nou nenávist n jakým inem, rozsekat n koho na kusy, zabo it n kam me až po jílec a dostat tak ze sebe všechnu zlost. „Hej, hostinský!“ zary el na celou hospodu, v níž mezitím z stal jako jediný host, a ude il dnem džbánku o st l. „Ješt jedno pivo!“ P ivolaný vý epní p isp chal s dalším džbánkem a postavil ho p ed rytí em na st l. „Pane, musím zavírat. Kdyby p išly stráže a já m l po ád ješt otev eno, musel bych zaplatit vysokou pokutu.“ „To je mi fuk,“ zavr el Nerestro, pohrával si s vousem a jedním rázem vyprázdnil pohár do dna. „Ješt jedno.“ Hostinský nerozhodn postával vedle rytí e. „Hned!“ za val rytí a ušt d il muži ádný kopanec. Potom sáhl vedle sebe, jednou rukou zvedl kuši a pomocí páky napnul t tivu. Zamí il na štít, visící jako ozdoba nad krbem, a stiskl spouš . Dv šipky se t sn vedle sebe zabodly do ter e, d evo neodolalo prudkosti nárazu a rozt íštilo se. „Hurá!“ zahulákal Nerestro. „Zásah! Toho jsem vy ídil!“ Hbit za al zbra znovu nabíjet, což se mu poda ilo jen s nejv tším úsilím. Jakoby mimochodem p itom vyprázdnil další džbánek, který mu p inesl rozt esený hostinský, potom se potáciv zvedl. Opovržlivým gestem hodil na zem plnou hrst mincí. „Ned kuj mi za mou velkorysost.“ Navlékl si na sebe kožešiny, p itom n kolikrát íhl, a vypotácel se ven. Po kratším hledání našel cestu do stáje, odvázal svého h ebce Bolkora a s námahou se vyškrábal do sedla. Nap l vzp ímen , nap l shrben projížd l no ními uli kami Ulsaru. Nev d l, kterým sm rem leží palác. Až narazí na první hlídku a vojáci zjistí, koho mají p ed sebou, ur it mu ukážou správnou cestu. „Já jsem totiž ten, kdo zachránil život muži, jenž zachránil život kabcarovi,“ íkal si polohlasn . „M sto mi leží u nohou.“ Potla il škytnutí. „Ano, já jsem Nerestro z Kurašky,“ vyk ikl, „a vy všichni mi m žete být úpln ukradení.“ Otev elo se jedno okno, drahocennou norkovou kožešinu zalila páchnoucí b e ka, následovaná n kolika hlasitými kletbami. Rytí p itáhl koni uzdu a p itom spadl ze sedla. Nedokázal dále zvládnout ú inky piva, cit pro rovnováhu mu vypov d l službu. S nadávkami se po n kolika marných pokusech zvedl ze zem , uchopil kuši a vrávorav klopýtal podél zdi tak dlouho, až se ocitl v jakési zapadlé bo ní uli ce. Bolkor ho v rn následoval, byl svým pánem dokonale vycvi en. Zví e se ale najednou zastavilo a roz ílen zafrkalo. P estože m l ádový rytí všechny smysly zast ené, zareagoval tak, jak byl zvyklý. T žká kuše se zvedla vzh ru, hlave mí ila vp ed. Nerestro se zapotácel,

147

z stal však stát v temnot a naslouchal. Jediný zvuk, který zaslechl, byl jeho vlastní hlasitý dech. A aby tomu dal korunu, cítil, že se brzy pozvrací. Do uli ky vešla útlá silueta a pomalu se k n mu blížila. „Stát,“ na ídil. „Ukaž se, kdo jsi, nebo se ti do žeber zabo í kousek d eva a oceli.“ Neznámý pokra oval v cest . Bolkor p itiskl uši k hlav , plašil se a vzpínal se na zadních. Nerestra p epadl nep íjemný pocit, který se stále stup oval. „Z sta stát! Varuji t . Dneska nemám nejlepší den!“ Postava si z jeho slov nic ned lala a dále se k n mu blížila. „No dobrá. Když to nejde po dobrém, p jde to po zlém.“ ádový rytí stiskl spouš a ob šipky se se zabzu ením vydaly na cestu. K vlastnímu zd šení ale z ejm neznámého minul. Neobratn sáhl po jílci me e, d íve než však sta il vytasit aldoreelskou epel, stál cizinec p ímo p ed ním. „Zdravím t , Nerestro z Kurašky. Lakastra, b h jižního v tru a poznání, nech t provází na cestách.“ Tvá postavy ozá il slabý paprsek m síc , Nerestro zalapal po dechu a couvl. Už když slyšel tento pozdrav, zmocnily se ho obavy, a ty se nyní zm nily v jistotu. Bledý svit dopadl na obli ej ženy, kterou p ed n kolika týdny zanechal v Granburgu pod hromadou kamení. Bronzový nádech, který zdobil její ple , však zmizel, o i, které se kdysi t pytily jako jantar, p sobily tupým, bezvýrazným dojmem. Zelené vlasy, jak post ehl, vypadaly ješt tmavší než d ív. M la na sob jiný od v, t lo jí zakrývaly ošunt lé šaty, jaké obvykle nosí tarpolské selky. „Belkala,“ zašeptal vyd šen . Žena se usmála a rytí ekal, že jí p i tom popraská k že stejn jako zjevení v p íšerném snu. Nic z toho se ovšem nestalo. „Já myslel, že jsi…“ „Mrtvá?“ pomohla mu p átelsky. „Ne. Vlastn ano. Byla jsem mrtvá. Ale Lakastra m poslal zp t, abych vám pomohla.“ „Abys nám pomohla?“ Nerestro p ekonal první hr zu. „M žeš s tou komedií p estat, Matuc se ke všemu p iznal.“ Vytasil me . „Za to, co jsi mi provedla, bych t m l hned zase poslat zpátky do íše mrtvých, rouha ko.“ Kn žka svraštila obo í. „Nerozumím vám. Zapomn l jste na zdvo ilost. Kde z stal váš respekt?“ „Ty se divíš?“ Nerestro jí p itiskl hrot me e ke krku, kde byla vid t rudá jizva po oprátce. „Tak já ti hned pom žu. Omámila jsi m n jakými jedovatými kensustriánskými dryjáky a sehrála p ede mnou divadlo, že ke mn promlouvá m j b h Angor. Spol ila ses s tím Ulldraelovým flan ákem a schváln jsi m podvedla.“ Zesílil tlak na epel. „Takové rouhání nem žu nikomu odpustit.“ „Tak tak.“ Belkala se posm šn usmála a ukázala ostré špi áky, které Nerestrovi p ipadaly ješt v tší než d ív. „Já jsem se tedy vydala na dalekou cestu jenom proto, abyste m mohl Angorovým jménem soudit? A vy si myslíte, 148

že Lakastra tomu bude ne inn p ihlížet?“ Odhrnula hrubý kabát kousek stranou. Ob šipky z kuše se jí tém celou délkou zabo ily do hrudi. Postupn si je vytáhla z t la, zlomila je a hodila je zkoprn lému rytí i pod nohy. „M j b h m chrání, protože musím splnit úkol.“ „Nestv ro! Ty nejsi Belkala!“ Rytí bodl. Aldoreelská epel tém bez jakéhokoliv odporu projela krkem a hrot zbran vyjel na druhé stran ven. Belkalinu tvá neopoušt l úsm v. Bleskurychle chytila Angorova služebníka za zátylek, p itáhla ho k sob a p itiskla chladné rty na rytí ova ústa. V bec jí nevadilo, že jí epel p itom stále hloub ji proniká do t la. Me m la zaražený do krku až po jílec, kov s jemným lupnutím pro al páte . Potom rytí e se smíchem odsunula od sebe a zbra zárove vyklouzla ven. Z rány se nevy inula jediná kapka krve, dokonce se zdálo, že se hned sama zavírá. Nerestro zt žka dopadl do špinavého sn hu, s odporem si ot el ústa a nap áhl epel k žen . „To se… protiví všemu, co jsem kdy slyšel. To je proti božím zákon m,“ vykoktal. „Co žije, musí zem ít.“ Kn žka pot ásla hlavou, zelené vlasy se lehce zavlnily. „Nemusí, pokud má lov k boha na své stran .“ Podala mu ruku a pomohla mu vstát. „P ipadal vám ten polibek mrtvý? Copak jste po n m celou dobu netoužil?“ Rytí se op el o ze a postavil se na nohy, p i emž nespustil Kensustriánku z o í. „Cht l jsem, aby se mnou byla stará Belkala. Nevím, co vlastn jsi, ale rozhodn v tob není nic dobrého.“ „Nesmysl,“ sko ila mu Belkala prudce do e i. Popošla k n mu blíže a dotkla se ho. „Sáhn te si na m . Já jsem ta, kterou jste zachránil p ed oprátkou. Musíme pokra ovat a splnit sv j úkol. Matuc vás obelhal, navypráv l vám pohádky.“ „Takže my tedy máme zabít kabcara, abychom zabránili nástupu doby temnoty?“ Kn žka na n ho udiven pohlédla. „Vy znáte pravdu? Tím lépe.“ „Zmiz, nestv ro!“ vyk ikl rytí . Kn žka skute n ustoupila dozadu. „Dám vám as, abyste celou v c d kladn uvážil,“ pronesla tiše. „Poprosím Lakastru, aby si promluvil s Angorem. Jestli se vám váš b h op t zjeví a já nebudu nikde poblíž, v ím, že budete muset svému bohu uv it.“ Oto ila se a odcházela pry . „A taky si brzy promluvím s Matucem.“ Teprve když žena vyšla z uli ky a zmizela za rohem, sklopil rytí epel me e. Rozt esen ji zasunul do pochvy, zav sil samost íl k sedlu a vyšplhal Bolkorovi na h bet. K se mezitím op t uklidnil. P t hlubokých škrábnutí na krku, o nichž si rytí myslel, že se již zahojila, pálilo jako ohe . Zamyšlen projížd l Ulsarem, až s pomocí no ní hlídky dojel k paláci a tam upadl na loži do neklidného spánku.

149

* * * Matuc rozev el o i a díval se p ímo do obli eje kensustriánské kn žky. „Belkala?“ Rázem se úpln probral a vzp ímil na l žku. M síce vnášely do místnosti mlé né, kalné sv tlo. „Je to sen?“ „Ne, m j milý p íteli.“ Žena stála vedle mnichova l žka a usmívala se. „Já jsem zase zde, Matuci. Lakastra m poslal zpátky, abychom náš zám r spole n dovedli až do konce.“ „Ale m že Lakastra n co takového dokázat? Byla jsi p ece mrtvá. Um ela jsi mi v náru í.“ Mnich opatrn natáhl ruku a dotkl se jí. „Za ínám v it, že tv j b h je opravdu nesmírn mocný.“ „On m ale našel a poslal zpátky mezi živé jenom proto, že ses pe liv ídil mými pokyny, a za to ti budu nav ky vd ná.“ Políbila ho na elo. „Kdyby nebylo tebe, po ád bych ješt ležela poh bená pod kamením.“ D kladn si ho prohlédla od hlavy až k pat . „Ubohý Matuci. Kdo ti to ud lal?“ Muž se kysele usmál. „Nerestro mi zachránil život.“ „Takový druh pomoci k n mu dokonale sedí.“ Posadila se na okraj postele. „I já jsem s ním už mluvila. Co jsi mu navypráv l? Pro jsi ho obelhal?“ „On t nechal naživu? Z toho usuzuji, že vztek z n ho p ece jen pon kud vyprchal.“ Mnich se posunul kousí ek výše a op el se hlavou o st nu. „Já jsem si nikdy nebyl úpln jistý, jestli musíme kabcara skute n zabít, abychom zabránili p íchodu doby temnoty. Tajná rada sice hovo ila velice p esv d iv , ale já m l o tom celou dobu zna né pochyby. Zabít, nebo chránit, oba výklady mohly být správné. A nadále jsou.“ Ve zran né noze mu zaškubalo. „A uvažuj sama. Tolik jsme toho zažili, neustále nás n kdo na cestách brzdil. Znovu a znovu se všude n co p ihodilo a nyn jší kabcar ze všeho pokaždé vyvázl živý. Dokonce i z té katastrofy p i slavnostní korunovaci.“ Belkala se na n ho tázav zadívala a Matuc jí vylí il, co všechno se p ihodilo onoho dne, od n hož mezitím uplynuly dva týdny. „Žádný lov k nem že mít tolik št stí. Musel ho chránit sám Ulldrael, jinak si to neumím vysv tlit.“ Kensustriánka složila ruce do klína. „Nemohl být tím, kdo mu pomáhal, t eba Tzulan?“ „Tzulana roztrhala Taralea na kusy.“ Matuc pot ásl hlavou. „Je to tak, jak jsem tušil. To my jsme se málem postarali o to, aby se vrátila doba temnoty.“ „A proto jsi zalhal Nerestrovi?“ „Jak jinak jsem mu m l všechno vysv tlit? M l jsem mu íct, že se Angor nechal napálit a podlehl mému omylu? To by mi zcela jist neuv il.“ Uchopil ženu za ruku. „Odpus mi. Nemohl jsem tušit, že žiješ. Ale bylo to pro mne nejsnadn jší ešení, jak ho vyvázat z povinností, které mu jeho b h uložil. A kabcar se te už taky všechno dozv d l.“ Kn žka sev ela Matucovu ruku v dlaních. „Byla jsem u Lakastry a on ke mn promluvil. Ale ne íkal, že bychom se mýlili a konali nesprávnou v c.“ 150

„Jenže já o tom ím dál víc pochybuji,“ povzdechl si Matuc. „Hrozn moc.“ „P esto,“ Belkala se p enesla p es mnichovu námitku, „m že mít Tajná rada po ád ješt pravdu. Takže ty jsi zachránil kabcarovi život?“ „Takové št stí pro nás pro všechny.“ Duchovní p ikývl. „ ekl bych, že st elce z kuše najal p edstavený ádu pro p ípad, že bych selhal.“ „To je skute n ironie osudu, že jsi zabránil ješt i tomuto inu,“ podotkla Belkala a musela se dát do smíchu. „Ale tvoje zásluhy nám otevírají nové p íležitosti. Jenom pro p ípad, že bychom museli kabcara opravdu zabít, bylo by dobré, kdybychom natrvalo z stali v jeho blízkosti.“ „Pokud vím, Nerestro má právo pobývat v paláci. Ale on už nám p i našem plánu nijak nepom že. Je to z ejm moje chyba.“ „Pot ebujeme záminku, abychom mohli stále být blízko panovníka. Kdybychom dosp li k záv ru, že se pom ry na kontinent vyvíjejí nesprávným sm rem, okamžit ude íme. Do té doby budeme budit dojem, že pe ujeme o jeho blaho.“ V o ích se jí rozsvítil starý známý jantarový nádech. „Kabcar ti dluží laskavost, takže když ho poprosíš, aby…“ „Já už nic neud lám,“ odporoval mnich energicky a zadíval se z okna. „Jestli Ulldrael chce, abych n koho zabil, a mi to sám ekne. Do té doby nebudu d lat nic. Už jsem se ob toval víc než dost. Jakmile budu schopen poskakovat po téhle d ev né noze, vrátím se zpátky do erkasu. Náš ušlechtily rytí mi prominul trest, který jsem si m l v jeho v zení odsed t.“ Belkala se zvedla. „Ješt jednou si promluvím s Lakastrou. Možná se nechá p esv d it.“ Zamí ila ke dve ím. „Ale nezapome : ty jsi jediný, kdo tu vizi slyšel. Kdyby m l Ulldart zaniknout, poneseš za to odpov dnost.“

* * * Druhého dne ráno se po celém Ulsaru hovo ilo pouze o dvou v cech. Tou první byla záhadná vražda dvou nádeník , které lidé našli s rozervanými hrdly v jedné úzké postranní uli ce. Na t lech jim chyb ly velké kusy masa, jenže sníh, ležící na zemi vedle mrtvol, byl až na pár krvavých kapek ist bílý. Stráže dosp ly k záv ru, že muži byli zavražd ni n kde jinde a do uli ky je n kdo p enesl dodate n . Pro by se m l n kdo dopustit takového hr zostrašného inu, o tom padaly na tržištích nejr zn jší domn nky. N kte í podezírali bahenní bestie, které se z ejm potají vloudily do m sta, jiní v ili, že za vraždami v zí Tzulanovi stoupenci, další variantou byla válka mezi zlo ineckými bandami. M stská stráž posílila poch zky. Pro obyvatele Ulsaru ovšem byla ješt d ležit jší a významn jší d sivá zpráva, že se z ítila stará katedrála, kterou chovali v obrovské úct . N kolik málo lidí zaslechlo v asných ranních hodinách rachot, s nímž se budova zhroutila. Na 151

míst , kde obyvatelé dlouhých osm set let uctívali Ulldraela Spravedlivého, z stala pouze hromada trosek. Tajná rada na ídila prošet ení celé záležitosti a ješt téhož dne vyhlásila výsledek pátrání: nešt stí zavinil jeden kameník tím, že p i p estavb nechal z nedbalosti strhnout t i nosné pilí e. Kopule bez pot ebné opory a stability natrvalo nevydržela, propadla se a strhla s sebou celou katedrálu jako dome ek z karet. Tajná rada událost zárove vyložila jako znamení, které jim seslal Ulldrael Spravedlivý a tím dal jednozna n najevo, že lidé mají na jeho po est vybudovat nový, krásn jší chrám. O den pozd ji voje dobrovolných pomocník rovnom rn urovnaly haldy sutin a vytvo ily n kolik metr vysokou plošinu, která bude p edstavovat základy, na nichž vyroste nový chrám. N kolik architekt z ad ádu okamžit za alo zpracovávat plány nové budovy. Palácem se ší ily e i pouze o z ícení katedrály, zpráva o barbarských vraždách nepronikla za jeho zdi. Lodrik s Norinou strávili noc plnou lásky, která v obou probudila ješt v tší chu a touhu. Ze všeho nejd ív se však museli v novat vypracování prvních nových na ízení, by vcelku mírných. ty i dny byly velice krátkou dobou na p ípravu, až ji dokon í, hodlali o svých plánech informovat radu brojak . Rovn ž Stojko s plukovníkem Manskem p isp li svým dílem k tvorb návrh , p i emž plukovník se zam il p edevším na zmír ování zm n. Valjakov b hem diskusí v klidu postával v místnosti, jen tu a tam pot ásl holou hlavou. Lodrikova sest enice nebyla v prvních dnech po korunovaci p íliš vid t, což všem p išlo jenom vhod. Krátila si dlouhou chvíli ve svém pokoji s r znými ochotnými muži a t ch bylo v Ulsaru víc než dost. S oblibou se zavírala v pokoji s d stojníky palácové stráže, ale jejími hosty bývali ob as i n kte í velkostatká i. Když nem la návšt vu, nakupovala šaty a šperky. Dvakrát se objevila v ajovn , kde si znud n p e etla návrhy zm n. Tehdy se nev ícn pousmála a dávala najevo, jak ji plánované zm ny pobavily. Když si všimla, že se Norina nad jejím postojem potají roz iluje, vystup ovala výsm ch až k urážkám, jen aby broja ku vyprovokovala. Mladá žena se však ovládla, sev ela ruce v p st a zaryla si nehty do dlaní. Její pohledy mluvily za celé romány, ale Aljaša byla vasruca a broja ka si v t chto okamžicích nemohla dovolit nic, ím by šlechti nu urazila. Norina p esn v d la, že Lodrikova sest enice pouze eká na p íležitost, aby mohla sokyni trumfnout vyšším spole enským postavením.

* * * 152

Kone n ten den nadešel. Kabcar se vydal spolu s t lesnou stráží ítající deset voják na cestu do velké budovy, v níž sídlila rada brojak a která stála na tržišti naproti bývalému Ulldraelovu chrámu. Norina již byla na míst , jako broja ka pat ila do ad velkostatká , ne k panovníkovu doprovodu. Její pozici kabcarovy milenky necht li oba mladí lidé prozatím p íliš dávat ve známost. Lodrik nervózn vystoupil z ko áru a zamí il dlouhou adou schod až nahoru. Jeho doprovod mu krá el v patách. Prošel velkou, tmavým d evem vykládanou vstupní halou a zanedlouho stál p ed t žkými dvojitými dve mi, zpoza nichž zaznívala zm hlas . Lodrik si nechal otev ít dve e. Místnost byla dvacet metr vysoká. Napravo i nalevo stálo vždy sto padesát ozdobných vy ezávaných židlí, které byly ur it velice drahé. Místo, kde kdo b hem zasedání rady sedával, se ídilo velikostí pozemk , zcela vp edu zpravidla sed li nejbohatší, mén zámožní velkostatká i usedali v p ísn stanoveném po adí za nimi. Mezi shromážd né mohli zasednout i šlechtici, pokud byli vlastníky dostate n velkých pozemk . Kv li tomuto uspo ádání z stala uprost ed místnosti volná pravoúhlá plocha. Zde museli žadatelé p ednášet prosby a nároky, host m nebylo povoleno usednout. Na konci sálu stálo k eslo pro panovníka, které velikostí a krásou p íliš nezaostávalo za tr nem. Nad ním se skv l erb rodu Bardri¢ . Když Lodrik vešel do sálu, stálo kolem Noriny osm brojak . Vzrušen gestikulovali rukama kolem ženy, klidn sedící na jednom z nejp edn jších k esel. Ani v nejmenším se nestarala o k ik vousatých muž v drahých oblecích. Ostatní velkostatká i mezitím zaujali svá místa a bavili se mezi sebou, pouze tu a tam zalétli pohledem k mladé žen . Kabcar se musel ušklíbnout. Díky vlastním pozemk m a po p evzetí polností popraveného zrádce Jukolenka se jeho milenka skute n stala jedním z nejmocn jších velkostatká . Nebylo divu, že to starousedlíci nemohli strávit. Vyvoláva u dve í ohlásil p íchod panovníka Tarpolu, lidé v radním sále se zvedli a uklonili. Šum se rázem uklidnil. Lodrik si cestou k nádhernému k eslu prohlížel tvá e velkostatká a rychle poznal, že v blížícím se prvním kole bude mít více než t žkou pozici. To, že Norina zaujala místo v tomto grémiu, bylo urážkou ješt p edtím, než v bec došla ada na plánované reformy. Kabcar se posadil, Stojko a Valjakov se jako obvykle postavili napravo a nalevo od n j. „Tímto prohlašuji první zasedání rady tarpolských brojak za vlády nového regenta za zahájené,“ pozvedl panovník hlas. „Cht l by n kdo vznést návrhy, o nichž bychom se m li poradit?“ „Cht li bychom zvolit nového mluv ího rady, Vaše Veli enstvo kabcare,“ ekl jeden z velkostatká , „já již nechci tento ú ad déle zastávat. Navrhuji za svého nástupce hara¢e Tareka Kolského.“ „Pro práv jeho?“ cht l v d t Lodrik, jemuž na okamžik vyprchala barva z obli eje. Až te post ehl granburského šlechtice mezi muži v sále a hned ho 153

v duchu proklel. Jeho úhlavní nep ítel navíc sed l úpln vp edu. „Pokud vím, není ani velkostatká .“ „Vaše Veli enstvo kabcare, kdo by si pomyslel, že se tímto p ekvapivým zp sobem op t setkáme?“ chopil se Kolskoj slova. V levici držel svazek papír . „Nuže, t ší mne, že vás tu dnes vidím. Váš vzestup z granburského guvernéra na panovníka prob hl nesmírn razantn . Ale i já jsem na vzestupu. Co se týká pot ebných pozemk : všichni brojaci v Granburgu, s výjimkou jisté Noriny Miklanovo a jejího otce, mi p enechali své majetky.“ Když zamával dokumenty, odrážela se mu v drav ím obli eji neskrývaná zlomyslná radost. „To jsou doklady o p evodech pozemk . M žete si je klidn nechat prov it, pokud máte pochybnosti, Vaše Veli enstvo kabcare. Takže mám plné právo zaujmout místo na tomto shromážd ní, jakož i p evzít ú ad mluv ího.“ „Potom já navrhuji broja ku Norinu Miklanovo,“ kontroval Lodrik. „Kdo je pro hara¢e Tareka Kolského, nech zvedne ruku.“ Ruce p ítomných vylétly vzh ru tém jako na povel. „Kdo je pro broja ku Norinu Miklanovo?“ Ruku zvedla pouze samotná Norina a kabcar, zbytek rady se zdržel hlasování. „Blahop eji vám k nové funkci, hara¢i Kolskoji,“ procedil mladík nevrle. Vid l, že prohrál hned první bitvu. „D kuji vám, Vaše Veli enstvo kabcare.“ Vychrtlý šlechtic se uklonil. „D kuji i rad za projev velké d v ry.“ Potom odložil dokumenty stranou a uchopil další list papíru. „Nyní zde mám n kolik mali kostí, které bych cht l p ednést.“ Stojko se sklonil k Lodrikovi. „To je poprvé, co si p eji, abyste v Granburgu ukládal rozsudky smrti trochu ast ji.“ Valjakov se rovn ž naklonil k panovníkovu uchu a zašeptal. „Ješt te bychom to mohli napravit.“ Mladý muž však pokr il rameny. „Takhle ne.“ „Vaše Veli enstvo kabcare, zna n jste nás p ekvapil, když jste k zasedání rady pozval i jednu broja ku,“ dal se Kolskoj do e i. „Pro mne osobn to bylo pouze jedno z mnoha p ekvapení, když si vzpomenu na Granburg. Rada má pocit, že jste obešel její práva, a spat uje v tom výrazné narušení tarpolských zvyklostí. P estože proti tomu není možné právn n co podniknout, prosí rada kabcara, aby tento krok odvolal. Žena, se vší úctou, k tomu ješt tak mladá žena, nemá v tomto grémiu co pohledávat. Odvoláním jejího pozvání by se vážnost, v níž tuto radu chováte, op t zaskv la v pravém sv tle.“ Granbur an pohlédl na Lodrika pichlavýma hn dýma o ima, v nichž probleskovala zv davost, jak se panovník z této záležitosti vyvlékne. „Ct ná rado, uznávám, že jsem toto grémium z ejm zasko il,“ odv til Lodrik. „Ale ta žena je broja ka a smí se tudíž zasedání rady zú astnit. P itom se p esn držím platných zákon . Považujte to za p edzv st toho, že v íši hodlám leccos zm nit. Samoz ejm mírn , citliv a pouze krok za krokem.“

154

„Takže její pozvání nezrušíte? To je škoda. Tím bychom se dostali k další záležitosti,“ pokra oval Kolskoj. „Rada se doslechla o novinkách, které Vaše Veli enstvo zavedlo v Granburgu. Protože se toto grémium obává, že uvedené zm ny nebudou mít na obyvatele dalších provincií dobrý vliv, prosí vás rada, abyste tyto zm ny z ásti op t zrušil. Vyjmenuji je: volný sb r popadaného d íví a pasení prasat v lesích.“ „Ale práv naopak, hara¢i Kolskoji,“ p erušil ho mladík. „Hodlám zavést tyto zm ny do všech provincií. P íslušné rozkazy všem guvernér m provincií jsou již podepsané.“ Šepot v sále narostl, brojaci se za ali mezi sebou hlasit bavit. Lodrika podráždilo opovážlivé chování rady. Tak i tak, rada m la pouze poradní funkci, co si to tedy ti nafoukaní velkostatká i dovolují? V rozrušení u inil další, p vodn neplánovaný krok. „Krom toho bude prov ena pot eba a oprávn nost nevolnictví, které brojaci na svých pozemcích využívají. Je na ase ulevit poddaným a zbavit je zbyte né roboty. Za jejich služby jim p ece m žete klidn zaplatit.“ Op el se v k esle, p itiskl k sob špi ky prst obou rukou a rozhlédl se po sále. Stojk v varovný pohled zcela ignoroval. „Jako první, a to bych cht l zavést ješt te v zim , zruším vynucenou práci na stavb budov. Pokud n kdo z vás, vznešení a zámožní pánové, plánuje do budoucna, že si dá postavit stodolu, d m nebo n co jiného, tak emeslník m za jejich práci zaplatí. To platí i pro práci, kterou musí vykonávat níže postavení ob ané Tarpolu.“ Povstal. „Guverné i krom toho dostanou pokyn, aby více p ihlíželi ke stížnostem mých poddaných. V každé provincii a v každé vojenské posádce bude z ízena kancelá , kde si lidé budou moci na brojaky st žovat. A a je vám Ulldrael milostivý, jestli se s t mi stížnostmi roztrhne pytel.“ Nyní vypukla v sále rady hotová v ava. Norin se v obli eji objevil ustaraný výraz. Stráže pro jistotu postoupily p ed kabcara, Valjakov se pozorn rozhlížel. „Uklidn te se, p átelé,“ snažil se mluv í rady nastolit mezi velkostatká i po ádek a ti jeho výzvu skute n uposlechli. „Nechcete si toto na ízení ješt rozmyslet, Veli enstvo?“ zeptal se Kolskoj íhav . „Slyšeli jste, co jsem ekl, pro bych m l svá slova hned m nit?“ Lodrik se op t posadil. „Prostým lidem v Tarpolu se musí ulevit. Už p íliš dlouho trp li pod jedním nebo druhým z vás. A vyvoláva i, kte í tuto radostnou novinu každému zv stují, jsou již na cest .“ Triumfáln natáhl krk. „Chcete te zase hodit na st l sto vaslec a odejít, Kolskoji?“ Hara¢ nazna il úklonu. „Ne, Vaše Veli enstvo. Tentokrát ne. Tentokrát jste to vy, kdo bude muset hodit peníze na st l.“ O i mladého panovníka se podez ívav zúžily. „Jak to myslíte?“ „Toto grémium si dovolilo se íst všechny dluhy, které váš otec nad lal v letech, kdy v íši vládl.“ Sklonil se, rukou po n em zalovil a pak zvedl do výše st edn tlustou knihu. „K emu všechny ty peníze pot eboval, budete muset dohledat ve svých dokladech, Veli enstvo. My te ,“ sebral záznamy a položil je 155

Lodrikovi k nohám, „nehodláme být p íliš opovážliví a požadovat vyplacení p j ek. Ale jist uznáte, že je as splatit úroky, kterých jsme se dost dlouho vzdávali. Podle toho budete muset po átkem roku vyplatit ástku ve výši 220 100 vaslec . I brojaci mají svá vydání. A protože nyní budeme muset dle vašeho na ízení platit nevolník m za jejich služby, budeme ty peníze pot ebovat p esn .“ Lodrik již dávno pochopil, jakou hru brojaci hrají. „A jestli svá na ízení odvolám, tak mi velkoryse poskytnete další odklad. Nemám pravdu?“ „N co v tom stylu, Vaše Veli enstvo,“ p ikývl Granbur an. S úsm vem vytáhl další papír, který m l zasunutý v rukávu. „Málem bych zapomn l. Obchodní cech Ontariánc má rovn ž jistá vydání, která váš zesnulý otec nesta il v as uhradit. N kolik sm nek, pokud jsem Ontariánc m správn rozum l.“ Lodrik vztekle p ešel ke Kolskému, vytrhl mu cár papíru z ruky a p elétl ho pohledem. „Dalších padesát tisíc vaslec .“ Up en se na šlechtice zadíval. „Také v tom máte prsty.“ „Rada brojak by jist mohla požadavky obchodního cechu utlumit.“ „To, co provádíte, je sprosté vydírání,“ vyk ikl Lodrik roz ílen , natáhl ruku a zamával papírem. „Sabotujete mne a moje snahy. Já jsem kabcar, vládce Tarpolu, a nehodlám sklán t hlavu p ed n kolika drzými brojaky. Na ízení z stávají v platnosti.“ „Do p íštího zasedání rady byste m l sv j postoj ješt jednou uvážit, Vaše Veli enstvo,“ radil mu Kolskoj. „Víte, že to jsou jen úroky, o jejichž vyplacení zcela po právu žádáme. Zatím jsme neza ali hovo it o platbách, které na dv r stále ješt docházejí. A to ani nemluvím o umo ování dluh . Nebo dokonce o vyplacení celé dlužné ástky.“ „To je nestydatá výhr žka!“ zary el Lodrik. Modré o i mu na okamžik rud zaplály. N co zcela ne ekan podrazilo Kolskému nohy, až málem ud lal stojku, a pak jím tvrd mrštilo o mramorovou podlahu radního sálu. Stojkovi vylétlo obo í vzh ru, nechápav zíral na svého pána. Ostatní p ítomní sebou trhli, jeden jako druhý. Mladého panovníka p epadla závra a zapotácel se. Valjakov ho rychle podep el, Stojko mu set el krev, která se mu za ala inout z nosu. „Upadl jste,“ pronesl t lesný strážce d razn ke Kolskému. „Podlaha dokáže být p kn hladká. M l byste být pon kud opatrn jší, hara¢i.“ „To rozhodn budu,“ odv til šlechtic a posadil se na své místo. „A nejen kv li tomu mramoru.“ S tvá í zk ivenou bolestí si masíroval rameno, které si p i tvrdém pádu narazil. „ íkám to ješt jednou,“ p ihlásil se Lodrik op t o slovo. Cítil v kone cích prst podivné brn ní. „Nová na ízení z stávají v platnosti.“ „A my s nimi nadále nesouhlasíme,“ zd raznil Kolskoj. „Zcela rozhodn se vyslovujeme proti t m novinkám, Vaše Veli enstvo. V íši, kterou váš otec tak velkolep vedl, a to v neposlední ad i díky pomoci a podpo e ze strany brojak , by tyto zm ny vyvolaly nep ehledný zmatek. To naprosto odmítáme.“ 156

„Zasedání je skon eno,“ zašepotal Lodrik hlasem napln ným nenávistí. Odkrá el ke svému k eslu a dosedl do n j. Rukou si zakryl o i. „A te všichni ven.“ V uších mu doznívalo hlasit bušení, krev mu pulzovala v žilách, jenom pomalu se mu vracel klid. Sál se vyprázdnil. Norina mu opatrn sundala ruku z o í a sev ela jeho obli ej v dlaních. „Bojoval jsi velice dob e. Ukázal jsi jim, že nemají co do in ní s n jakým slabochem, s loutkou, která bude skákat tak, jak oni zatahají za provázky, p estože v to možná doufali.“ Políbila ho. „Prosadili jsme to, ano,“ pronesl Stojko zezadu. „Ale že se tu musel objevit zrovna náš starý p ítel Kolskoj, ten vychrtlý strašák do polí, to m více než p ekvapilo. Výjime n naprosto souhlasím s Valjakovem.“ Rukou ztvárnil imaginární oprátku. „T chhle problém jsme se m li st ást už v provincii.“ Zamyšlen zk ížil ruce na prsou. „Byli prost moc dob e p ipravení. Jako kdyby jim n kdo naše zám ry p edem prozradil. A vy jste se nechal trochu moc strhnout.“ „Naším úkolem bude zjistit, jestli m j otec skute n nad lal všechny ty dluhy,“ ohlásil Lodrik další postup. „Prov ím všechny výdaje, každi ký, i ten poslední vaslec. Kam ten starý blázen ty peníze nastrkal?“ Zadíval se na rádce. „M žeme n co prodat, abychom…“ Zarazil se uprost ed e i a plácl se do ela. „Ale samoz ejm ! Moje sest enice!“ „To není špatný nápad, pane,“ souhlasil Valjakov. „Jestli ji prodáme, nap íklad do Tersionu, dostali bychom dobrou cenu. Za jistých okolností…“ „Ale ne, já ji p ece nechci prodávat,“ sko il mu kabcar do e i, Norina se Stojkem se museli dát do smíchu. „Dám p ednost svatb .“ Broja ku na míst p ešlo všechno veselí. „To je rafinované,“ rádce si p ejel prsty po kníru. „A iurdem baronie Kostromo budeme moci zaplatit všechny dluhy.“ Lodrik obejmul Norinu. Žena vypadala více než neš astn . „Je mi líto, ale jinak to nejde. Jestli chceme v Tarpolu zavést zm ny, je to ta nejlepší cesta.“ Norina zk ivila koutky úst. „Já to p ece také vím, Lodriku. Ale…“ Povzdechla si. „Už tak brzy. Já tvou sest enici nenávidím.“ Valjakov se poškrábal po lysin . „To nejste jediná.“ Panovník prohrábl milé rukou vlasy. „Mezi nás se nic nem že postavit, Norino. Ona bude mou ženou jenom na papí e a podle zákona. Mou opravdovou ženou jsi a budeš jenom ty.“ Vroucn se políbili. „No to je ale dojemné,“ pronesl Stojko unesen a š ouchl t lesného strážce loktem do boku. Loket tvrd narazil na železnou zbroj. „Zatracen .“ „To máš z toho, že se tak poddáváš cit m. Pak jsi slepý k nebezpe í.“ Valjakov se obrátil k východu. „M li bychom se v novat knihám, pane.“ Lodrik neochotn pustil Norinu a pomalu se vydal za ob ma p áteli.

157

V myšlenkách byl již na svatb s Aljašou a v dob po ní. Do hlavy se mu op t vloudily chmurné myšlenky, které již jednou zavrhl. V duchu totiž doufal, že by se v Ulsaru mohl zase brzy objevit Hetrál. A že mistrovský st elec ovládá své um ní stejn dokonale jako v minulosti.

158

„Mezi Tzulanem a Senerou však došlo ke sporu, hranice byly vyty eny p íliš neur it . Jeden obvi oval druhého, že má k dispozici v tší území než on sám. Venera se pokusila spor urovnat, jenže Tzulanova horká krev znemožnila pokojnou dohodu. Spálený b h cht l svou obrovskou silou rozervat kontinent na p lky, ale Senera v poslední chvíli zabránila jeho úplnému rozd lení. Tzulanovy sestry bratrovo chování nesmírn rozzlobilo, Tzulan sám navíc kontinent neroztrhl rovnom rn a sestra tak z n ho dostala v tší ást. Spálený b h proto vznesl nárok na zemi, která se dnes nazývá Sena. Všichni ostatní sourozenci se postavili na Sene inu stranu a odmítli vydat Spálenému bohu v tší ást kontinentu. Tzulan zpo átku p edstíral, že se s jejich názorem smí il, v duši se však cítil zrazen. Po mnoha staletích byli bohové s prací hotovi a p edvedli své kontinenty Všemocné bohyni Taralee. Všechny byly nádhern propracované, Tzulan, Angor, Ulldrael, Senera, Kalisska i Vintra do nich vložili obrovské úsilí. Všemocná bohyn Taralea proto nebyla schopná vynést jednozna ný soud a vít zem vyhlásila všechny sourozence.“ STVO ENÍ LIDÍ A JINÝCH ŽIVÝCH TVOR KAPITOLA 2

159

"

!

Jit enka vplouvala do rozlehlé zátoky. Commodore Parai Baraldino s pocitem lehké nevole p elétl pohledem výhružný kvartet lodí, kotvících v p ístavu. ty i vále né galéry království Angor se p íhodn rozmístily a spustily kotvy u r zných mol, takže lod mohly kdykoliv pomocí n kolika málo záb r vesel zablokovat vjezd do p ístavu. Palestánský d stojník post ehl p istavené vysoké plošiny, z nichž by lukost elci šípy ost elovali blížící se nep átele, zahlédl i katapulty na palubách a dlouhé ostruhy na p ídích lodí. „Dalekohled,“ na ídil stroze a natáhl ruku dozadu. Jeho adjutant, Fraffito Tezza, mu ho beze slova podal a Baraldino si prost ednictvím vybroušených skel prohlédl galéry mnohem d kladn ji. Na každém boku byla t i patra lavic pro vesla e, dv menší plachty na p ídi m ly za úkol pomoci, aby lo plula rychleji vp ed. Toto vybavení d lalo z angorských lodí nesmírn nebezpe né protivníky. Za ízení na zahákování nep átelských lodí a sklopné kovové plošiny se železnými trny na spodním okraji z eteln dokazovaly, že se vojáci z druhého kontinentu v dobývání protivníkových plavidel dob e vyznají. Palestánské lod vzdálen p ipomínaly ernou flotilu, p estože se v n kterých detailech lišily. Kensustriánské lod p evyšovaly rychlostí a palebnou silou všechno, co kdy vid l. T m se ani tyto galéry nemohly rovnat. P esto se te angorští kapitáni pravd podobn smáli tvaru palestánské obchodní lodi. Jit enka vedle nich vypadala t žkopádn a neohraban jako tu ný kapr mezi štíhlými štikami. D stojník odhadoval, že um le vybudovaný p ístav, do n hož Jit enka vplouvala, m že být až jednu a p l míle široký a p l míle hluboký. Kotvily v n m zhruba t i tucty lodí, v první ad tersionské, byla zde však zastoupena i nemilá konkurence, Agarsiánci. Za p ístavem se ty ily mohutné hradby, zakrývající pohled na hlavní m sto Baiugu. Po levé stran na p ístav navazovala p írodní zátoka, v níž se pohupovaly další vále né lodi. Jak se zdálo, Alana Druhá, regentka Tersionu, pe liv dbala na bezpe nost. Nebo její manžel, Lubshá Nars’anamm, t etí syn Ibassiho Che Nars’anamma, angorského císa e. Procedura, které se palestánská lo musela p ed vjezdem do p ístavu podrobit, byla ve skute nosti velice náro ná a obsáhlá. P ed kotvišti byly zabudované dva malé ostr vky, na nichž stály strážní v že. 160

Pomocí odrazových zrcadel se odtamtud Jit enky již zdálky vyptávali, za jakým ú elem p iplouvají. Teprve poté, když jeden tersionský d stojník p išel na lo a prohlédl si dokumenty obchodní rady, aby se p esv d il o pravosti pe etí a diplomatickém poslání velitele, sm la lo pokra ovat dále do p ístavu. Železný et z, napnutý t sn pod hladinou a p ehrazující vjezd do p ístavu, byl spušt n. Baraldino soudil, že na místech, kde se et z vytahuje nebo spouští, jsou rovn ž umíst ny velké, pevn zabudované katapulty. Jediný jejich zásah by sta il, aby ho i s lodí poslali ke dnu. „Vidím naši signální vlajku, commodore,“ upozornil ho adjutant a ukázal na molo, kde povlávala palestánská vlajka. „Tersionec íkal, že tam máme zamí it.“ „Naberte kurs a nechte muže nastoupit,“ p ikázal Baraldino a vrátil adjutantovi dalekohled. „Chceme na n p ece ud lat dobrý dojem.“ Zamžoural do sluncí, která tak hluboko na jihu Ulldartu zá ila se zna nou intenzitou. M l na sob hrubý brokátový od v, vyšívanou vesti ku, zdobený kabátec, na hlav paruku a t írohý klobouk. To všechno m lo za následek, že se mu pot inul ze všech pór . „Má ty dobroto, rád bych v d l, jak tady je v lét ?“ Cípem šátku si set el pot z ela. Kormidelník bezpe n dirigoval lo spletí trup , až dorazili na místo a Jit enka spustila kotvy. Již byli o ekáváni. U zdi p ístavu stála v pozoru jednotka o síle dvaceti ozbrojených muž , jejich velitelem byl podsaditý muž v lehké, bílé kožené zbroji. Bylo vid t, že se p i její výrob nešet ilo námahou. Velitel m l dlouhé, rovn ž zcela bílé vlasy, svázané do copu. Mezi nimi se skv l jeden tmav rudý pramen, široký jako dla , který dokazoval, že muž je K’Tar Tur. Na zádech m l zav šenou širokou zak ivenou šavli. O Sinuredových potomcích se tradovalo, že jsou dob í vále níci a schopní velitelé, a proto je Tersion najímal do služby, což by v jiných íších bylo naprosto nemožné. Nedaleko postávalo osm dalších, prost od ných muž s pohledem up eným k zemi. Nebyli ozbrojeni, zato však m li kolem krku železné kruhy. D stojník následovaný adjutantem zv dav sestoupil z paluby a zastavil se p ed urostlým, opáleným mužem. „Jsem commodore Parai Baraldino, diplomatický vyslanec íše Palestán. Žádám, abych se sm l v naléhavé záležitosti setkat s královnou Alanou Druhou, regentkou Tersionu, a promluvit s ní.“ Provedl dokonalou úklonu, zamával t írohým kloboukem ve vzduchu a ekal na reakci. Cítil, jak se mu zpod paruky ine perli ka potu. „To je p kné,“ pronesl muž pobaven sonorním hlasem. „Já jsem Lom T’Sharr, velitel m stské stráže a t lesné gardy. Mám tu est zavést vás i s vašimi zavazadly do regent iny rezidence. Posel obchodní rady nám váš p íchod p edem ohlásil.“ Bílý pláš K’Tar Tura mírn povlával v závanu v tru. Baraldino m l z vánku takovou radost, že by nejrad ji zatleskal. Jak se tak rozhlížel po okolí, nemohl si 161

nevšimnout, že lidé mají na sob samé lehké nebo alespo sv tlé šaty. On sám si naproti tomu p ipadal jako v parní lázni. Osm otrok , jak tyto muže Palestánec odhadl, popadlo každodenním cvi ením zoceleného bojovníka, d stojníkova zavazadla a malý pr vod se dal na pochod. Dv ma obrovitými m stskými branami vstoupili do m sta. Široká hlavní ulice s krásnými domy vedla rovnou k regent in rezidenci. Její obvod z eteln vynikal v mo i bíle nat ených dom , celá rezidence z ejm stála na menším pahorku. Z dálky p sobila dojmem masivní pevnostní hradby, postavené na ochranu p ed možnými nep áteli. V okolí skupinky panoval ilý ruch, lidé se v novali svým záležitostem, jednou jim zk ížila cestu karavana otrok . Po n kolika metrech ch ze byl Baraldino zpocený jako un , a když urazili polovinu vzdálenosti, m l od v promo ený skrz naskrz. Stejn na tom byl i jeho adjutant Teuta, ten rovn ž vypadal velice neš astn . „Promi te, veliteli, ale nebylo by možné zajistit nám odn kud odvoz?“ obrátil se commodore na K’Tar Tura. „Vy možná zvládáte takové pochody dob e, ale já jsem diplomat, který jen málokdy musí tímto zp sobem urazit delší vzdálenost.“ „To bylo d vodem, pro jsem si myslel, že vám trocha pohybu ud lá radost,“ omlouval se T’Sharr a obda il obchodníka pohledem, který nep ipoušt l pochyb o tom, že muži s tak chabou kondicí si nezaslouží v tší úctu. „Po káme tedy ve stínu stánku, nechám okamžit donést nosítka.“ Stroze pokynul rukou a jeden z otrok se rozb hl a v mžiku zmizel v davu lidí. „Nepotrvá to dlouho.“ Baraldino využil p estávku k tomu, aby si set el z ela pot. Posadil se na jednu z beden, které si p ivezl s sebou. „Baiuga je opravdu velké m sto, nemýlím se?“ „Máme asi jednat icet tisíc obyvatel, pane vyslan e. A k nim je nutné p ipo ítat ješt p t tisíc otrok , kte í vykonávají pod adn jší práce.“ Velitel nechal p inést dva poháry s fialovou tekutinou, kterou nabízel prodava u vedlejšího stánku. Jeden pohár podal Palestánci. „Ochutnejte naši š ávu z pasacky. N co takového jste ur it ješt nikdy nepil.“ D stojník na okamžik zap emýšlel, jestli by nem l rad ji nechat Tezzu, aby se pro jistotu napil jako první, m l však p íliš velkou žíze a opatrn usrkl. V ústech ucítil sladké, t žké aroma, na jazyku se mu ší ilo jemné šimrání, a tak nápoj rychle polkl. Chu , která mu ulp la v ústech, byla velice p íjemná. „Málem bych ekl, že toho hned koupím ty i sudy,“ ocenil Baraldino nápoj a nep ímo ho tak pochválil. „Ale jsem zde jako diplomat.“ Dopil pohár do dna. „To by nebyla dobrá investice. Š áva bohužel dlouho nevydrží. B hem n kolika málo hodin za ne kvasit. I v žaludku, jak možná ješt zjistíte. Pokud jste p edtím n co sn dli, je naprosto neškodná.“ T’Sharr se ušklíbl. „Vítejte v Tersionu, vyslan e.“ Baraldina za alo pálit v útrobách. Samoz ejm už n kolik hodin nic nejedl. „Co se m že stát, když dojde k nejhoršímu?“

162

„P íšerné nadýmání. Když má lov k sm lu, dostane po ádný pr jem. Ale to se stává jenom z ídkakdy, pane vyslan e.“ Davem si razila cestu nosítka, Palestánec do nich nastoupil, p i emž se mírn kroutil a v duchu K’Tar Tura z celého srdce proklínal. Jestli mají všichni p íslušníci toho sn dého národa takový smysl pro humor, dokonale chápal, pro je všude jinde pronásledují a zabíjejí. Tezza se škodolib ušklíbl a Baraldino mu kloboukem srazil paruku z hlavy. „P íšt nápoj ochutnáte nejd íve vy.“ Nyní pokra ovali v cest hlavním m stem mnohem p íjemn ji a diplomat m l p íležitost rozhlížet se okénky na ob strany a zjiš ovat, jaká p ekvapení na n ho ekají. Jedna v c byla jistá: Baiuga nijak neskrývala bohatství, které íše získala t žbou a obchodováním se železnou rudou a jinými nerostnými poklady. Takové nestoudné plýtvání bylo z hlediska obchodníka p ímo trestuhodné a zcela neefektivní, zato však p sobilo ohromujícím dojmem. Míjeli prostranná, mramorem dlážd ná nám stí, vysoké budovy, p sobivé sochy i proslulou arénu, v níž gladiáto i z celého kontinentu pokoušeli ve vzájemných soubojích št stí. Procházeli kolem dalších a dalších obchod , v nichž se nabízely drahocenné šperky, od diamantových náhrdelník až po nejrafinovan jší zlatnické práce. Baraldina bezmezn pobu ovalo, že si Tersion v dobách šedé minulosti vydobyl na Palestánu vlastní obchodní právo, a to dokonce i pro námo ní obchod, což se žádné jiné íši nepoda ilo. Kupecký stát od té doby platil regentce Alan Druhé nesmírn vysoké ástky za licence, ale aspo že to samé postihlo i Agarsiánce a Ontariánce, takže p ece jen i zde vládla trocha spravedlnosti. P esto byl potenciální zisk, který kupc m v této íši unikal mezi prsty, opravdu zna ný. K tomu p istupovala ostuda s potopenou flotilou naloženou zlatem. P inejmenším v tomto bod mohl n co zm nit. Jemné pšouknutí si tiše našlo cestu z Baraldinova t la. Uvnit nosítek se rozší il ostrý, nep íjemný pach. D stojník odporem pokr il obli ej, Tezza hlasit zaúp l. Stoupali do kope ka, jak poznali podle náklonu nosítek, sloužících jim jako dopravní prost edek. Pak se nosi i na chvíli zastavili. Rychlý pohled z okna obchodníkovi prozradil, že dorazili ke zdi obklopující regent inu rezidenci. Zakrátko se pr vod op t dal do pohybu. Baraldino jen zalapal po dechu, když spat il budovu, z níž, jak si domyslel, vládla Alana Druhá íši. Ryzí bílý mramor zdobený zlatými a st íbrnými ornamenty se t pytil v zá i sluncí, až obchodníka p echázel zrak. Hravá, p itom však náro ná architektonická výzdoba s drobnými v ži kami, filigránskými st ešními kopulemi a pestrými prosklenými pr elími musela stát celé jm ní. Fontány a rozlehlé zahrady dopl ovaly obraz nejp sobiv jšího plýtvání, jaké d stojník 163

v život spat il. Naprosto neznámí ptáci se koupali v jednom i druhém bazénku, které byly všechny vyložené veselými barevnými kachli kami, ve vzduchu se vznášela sm sice v ní nejr zn jších kv t . V úžasu mu uklouzlo další neblahé pšouknutí. „Commodore, smrdíte jako prase,“ st žoval si Tezza, vytáhl parfémem napušt ný kapesník a držel si ho p ed nosem. „M l byste si nacpat n co do kalhot, aby ten smrad nebyl tak silný. Jestli tím budete obt žovat i regentku, p ijdeme nejspíš o hlavu.“ „To ta zatracená š áva z pasacky. Dávejte si na toho K’Tar Tura pozor, je to zlomyslný chlap.“ D stojník zoufale mával rukama ve vzduchu a snažil se vypudit zápach z nosítek, která práv v té chvíli zastavila. Oba muži se s úprkem vy ítili ze zamo eného dopravního prost edku. Baraldinovi se z útrob ozývalo rachotivé dun ní. „P jdeme bez okolk rovnou k regentce. Jak jsem se práv dov d l, dorazila k nám zajímavá novinka.“ T’Sharr se oto il a vyrazil vp ed. „To je sice p kné, ale já bych se cht l nejd íve trochu osv žit a nutn si musím ulevit, veliteli,“ ozval se Palestánec. „Není p ece možné, abych Jejímu Veli enstvu p išel na o i takhle propocený. To by bylo proti veškeré etiket . A takový projev neúcty si rozhodn nem žu vzít na sv domí.“ „Volba je na vás. Bu to neuposlechnete regent in p íkaz, abyste k ní okamžit p išli, nebo k ní p jdete, i když ne tak naš o ený, jak byste si p ál. Ale ani to co máte na sob , nevypadá špatn , vyslan e.“ K’Tar Tur se zastavil, zk ížil ruce na širokých prsou a ekal na rozhodnutí. „Naše panovnice je velice netrp livá paní.“ „Parfém,“ vyšt kl Baraldino stroze. Tezza zalovil v jednom z kufr , vytáhl malý flakón a post íkal jeho obsahem svého nad ízeného. Tomu op t vyklouzl z útrob oblá ek páchnoucího vzduchu. Tlak ve st evech nabíral na síle. „Jsem jakž takž p ipraven.“ Adjutant si zasunul pod paži malou krabi ku. T’Sharr zavedl diplomaty do chladných vnit ních prostor p ekrásné stavby, v níž služebné v lehkých od vech bez ustání n kde n co drhly a leštily. Von lo to zde istotou jako po krátkém letním deštíku, který všude spláchne prach a ne istotu. Pestré slune ní paprsky vykouzlily na mramorových zdech podivuhodné, krásné obrazy, diplomat však na n nem l ani pomyšlení. V myšlenkách si ješt jednou procházel svou e , kterou mezitím dokázal od íkat zpam ti, i kdyby ho n kdo probudil z nejhlubšího spánku. Pouze okolnosti nebyly takové, v jaké doufal. Cítil se špinavý, a to ho obíralo o jistotu. Tento pocit zesílil, když zaslechl, jak se mu služebné chichotají za zády. „Sedí mi dob e paruka?“ vyptával se adjutanta. „Perfektn , commodore.“ „A co vesta, je rovná?“ Cítil, jak mu Tezza urovnává od v.

164

„Te už ano. Vypadáte naprosto dokonale, commodore.“ Adjutant rychle cípem kapesníku set el nad ízenému kapky potu z ela a nanesl mu na n trošku pudru. „Aby se vám elo tak nelesklo.“ Velitel otev el široké dve e, vysoké jako t i muži, vstoupil dovnit a kývl na vyslance, aby ho oba následovali. „Regentko, zde p icházejí commodore Parai Baraldino a jeho adjutant Fraffito Tezza, diplomati tí vyslanci íše Palestán,“ p edstavil T’Sharr oba muže, zatímco obchodníci zaujali náležitý postoj a vypnuli hru . Jedna noha lehce p edsunutá, boky mírn prohnuté, pravá ruka p itisknutá k t lu, levá pak svírala t írohý klobouk, jímž nacvi eným pohybem elegantn zaví ili. Aby byla formální stránka jejich p íchodu dokonale završená, následovala hluboká, pokorná úklona, p i níž se špi kou nosu tém dotkli mramorové podlahy. Potom trup vyst elil vzh ru a první akt palestánského p edstavení byl u konce. Baraldino pozvedl zrak a zadíval se na Alanu Druhou. Panovnice ležela na hromad koberc a zv dav si oba návšt vníky prohlížela. Vyslanec odhadoval, že regentce m že být nanejvýš t icet let. Od v, který m la na sob , tém nic neskrýval. Zpola pr hledné hedvábné šaty halily ženino p vabné, sn dé t lo. Tenké zlaté a st íbrné náramky byly p esn na správných místech, aby žena neodhalovala úpln všechno. Když se vznešen posadila a pokynula muž m, aby p istoupili blíže, tu a tam se zat pytila nalešt ná vlákna iurda, vetkaná do hedvábí. Za takovou okázalost by byla v Palestánu na míst zat ená pro urážku mrav a ekal by ji tvrdý trest, ale pohled, který se mu naskytl, se Baraldinovi velice líbil. S mírn sklon nou hlavou se pyšn blížil rozvážným krokem k regentce. Královna udiven pokr ila obo í. Tucet služebných, který ji obklopoval, zatajil dech. T’Sharr se bleskurychle ocitl vedle Baraldina. „Na kolena, vyslan e,“ na ídil sy ivým hlasem. „Jak se sluší a pat í, když stojíš p ed regentkou.“ „Já snad neslyším…“ nadechl se d stojník podrážd n , když vtom utržil zezadu kopanec do kolena, který ho donutil klesnout k zemi. Podle hluku vedle sebe si domyslel, že se Tezzovi nevedlo lépe. Vztekle si urovnal falešné vlasy a poté opatrn vstal. Alana Druhá se blahosklonn usmívala. „S trochou pomoci každý hned ví, co se sluší, nemám pravdu, palestánský vyslan e?“ „Nejurozen jší regentko, p ijm te mé díky za toto jemné upozorn ní,“ odv til Baraldino a ud lal další hluboké pukrle. „P ináším vám pozdrav palestánského krále a kupecké rady.“ Krátce pokynul rukou a Tezza mu podal krabi ku. Sehnutý a se sklon nou hlavou popošel ke královn a podal jí dárek. „Jenom malá pozornost, Veli enstvo.“

165

Jedna ze služebných od n ho p evzala krabi ku, otev ela ji a podala ji své paní. „Ach, ilfaritské cukroví,“ rozplývala se Alana a s p vabem tane nice sáhla po jedné pralince. Nehty na prstech vypadaly hroziv dlouhé a ostré. „Já si na sladkosti nepotrpím. Kazí lov ku postavu.“ Tém s odporem upustila bonbón zpátky do krabi ky. „Další dárky, palestánský vyslan e?“ D stojníka zalil pal ivý žár. Bonbóny a led, ve kterém byly uložené, stály hotové jm ní, na další dárky nikdo nepomyslel. „Nejurozen jší regentko, nedokážu ani vyslovit, jak moc mne mrzí, že jste v této naší pozornosti nenalezla zalíbení. Ostatní dárky se samoz ejm ješt nacházejí na palub lodi. P inesou je sem pozd ji.“ Baraldino hore n p emítal, co m že ze svých vlastních v cí postrádat a co by se této zhý kané žen mohlo zamlouvat. Vrhl krátký pohled na adjutanta. Potom se pousmál. „Palestánského krále by pot šilo, kdyby vám mohl na rok a den p enechat darem jednoho ze svých poddaných. Fraffito Tezza je všestrann vzd laný, absolvoval vynikající školy a ud lá všechno pro to, aby splnil úkoly, které mu uložíte.“ „Commodore!“ vyklouzlo adjutantovi zd šen z úst. „Bu te zticha a ml te,“ zašeptal Baraldino energicky. „Je to pro dobro naší zem . Nebo snad chcete, aby se všechny naše plány rozplynuly jako dým?“ „Tomu íkám neobvyklý dar,“ pochválila regentka vyslance a sklonila hlavu. Drahokamy se zat pytily v paprscích sv tla. „T’Sharre, k jakému ú elu bychom mohli tohoto palestánského hrdinu využít?“ K’Tar Tur se zlov stn ušklíbl. „Regentko, mám pocit, že jsem zaslechl, že aréna naléhav hledá lidi do katakomb.“ „To se mi líbí. Za i te, co je zapot ebí, veliteli.“ „Co to znamená ‚do katakomb‘?“ vyptával se Tezza ustrašen . „To uvidíte,“ zašklebil se vále ník a na ídil dv ma strážným, aby Palestánce odvedli pry . Pohled, který adjutant vrhl po svém nad ízeném, by dokázal povraždit tržišt plné lidí. Baraldino lhostejn zamával kapesníkem. „A nyní,“ prohlásila regentka, když se za adjutantem zav ely dve e, „si promluvme o záležitosti, která spojuje ob naše íše. Vy jste byl sv dkem boje, když na naši flotilu zaúto ili rogogardští piráti?“ „To je pravda,“ prohlásil commodore. „Byl jsem jako druhý d stojník na palub Soitugy, se kterou jsme vyrazili pochytat pirátskou bandu. Našt stí jsme mohli p isp chat vašim lodím na pomoc, a dokonce jsme pronikli na palubu jedné lodi té pirátské sme ky.“ Rychlým pohybem si set el pot z ela a soust edil se na to, aby obrovské nadmutí ve st evech neprorazilo ven. „Jenže bohužel, bohužel, naše úsilí vyšlo nadarmo. Jak víte, nejurozen jší regentko, zni ehonic se na míst objevila neblaze proslulá kensustriánská erná flotila. Okamžit jsme jim signalizovali, aby nám p išli na pomoc. Nic takového se však nestalo, spíše pravý opak.“ Baraldino vykouzlil v obli eji výraz hluboké lítosti. „Jeden 166

z Rogogar an zahájil palbu na nejbližší kensustriánskou lo a jejich flotila potom st ílela na všechno, co se na mo i plavilo. Ned lali žádné rozdíly mezi Rogogardem, Tersionem a Palestánem, jen si to p edstavte, nejurozen jší regentko. B hem n kolika málo okamžik šly všechny lod ke dnu, p ítel i nep ítel, lidé i náklad.“ Baraldino ud lal p sobivou pauzu. „V etn vašeho zlata. Drahocenný kov nyní zdobí mo ské hlubiny.“ „Palestánský vyslan e, p ísaháte, že se vše p ihodilo tak, jak jste to vylí il, a ne jinak?“ zeptala se Alana a napjat ekala na odpov . „Jste ochotný ru it za to svým životem?“ Baraldino teatráln rozp áhl ruce a vrhl se na kolena. „P ísahám na svou est, na sv j život i na životy svých muž , že Kensustriánci potopili vaši flotilu, aniž by k tomu m li jediný d vod.“ „Dobrá.“ Královna si op t ud lala pohodlí na kobercích. „Nev ím vám sice ani slovo, ale na m j vkus jste docela p esv d ivý herec, palestánský vyslan e. Pokud tedy vzneseme v i Kensustrii požadavky na náhradu škody, budeme pot ebovat váš talent. Jsem si jistá, že Palestán mezitím uvážil, co bude požadovat jako odškodné, nemám pravdu?“ „My jsme obchodníci, nejurozen jší regentko,“ prohlásil Baraldino, který se rychle zotavil z hr zy, která ho p edtím polila. „ ekn me, že Palestán dostane desetinu odškodného, co vy na to?“ Služebná podala žen misku erstvého ovoce a královna si hned jeden kousek vložila do úst. „Polovinu sumy,“ vylétlo muži okamžit z úst. „Nejurozen jší regentko, bez mé výpov di, bez mých p ísah a slib byste své nároky nedokázala obhájit. Myslím si, že za takovou cenu se to Tersionu rozhodn vyplatí. Jak vysoké bude odškodné, které hodlá vaše íše vymáhat?“ zeptal se jakoby mimochodem. „Co se týká ztráty zlata, asi se budou naše propo ty shodovat s vašimi,“ odpov d la regentka. „Zhruba n co p es milion talent ?“ „Skute n se to shoduje s našimi úvahami,“ potvrdil palestánský d stojník. „Necelý milion halí . Nebo p t set tisíc tria.“ „Jsem k vám up ímná.“ Alana si vzala další kousek tmavého ovoce. „Myslím, že se vaše íše do té záležitosti n jak zapletla, možná dokonce i plánovala p epad naší flotily. Ale pro bych se m la poušt t do beznad jného sporu s kupeckým státem, když m žeme našemu sousedovi vy íznout ze žeber v tší sousto? I kdyby všechnu vinu na tom, co se stalo, m l Palestán, myslím, že bychom z toho m li vyzískat co nejvíc.“ „Jak jste p išla na myšlenku, že bychom nejednali jinak než jen v dobrém úmyslu?“ V d stojníkov hlase zazníval nefalšovaný údiv. „Inu, protože Kensustrie našla n co, co vaši verzi té události nebezpe n ohrožuje. Ale než vám ukážu, co mám na mysli: dohodli jsme se?“ „Nejurozen jší regentko, pokud akceptujete polovinu odškodného pro Palestán a pokud jste ochotná podepsat smlouvu,“ Baraldino zalovil v rukávu a 167

vytáhl p edem p ipravený dokument, „nestojí požadavku na náhradu škody nic v cest .“ „Jak vidím, jste dokonale vyzbrojen. Tak dobrá, dostanete p tat icet procent, to vám musí sta it. Palestán je íše plná kramá ských duši ek a hrdlo ez .“ Alana upravila dokument a podepsala jej. „Ale rad ji tohle, než abychom nevid li ani kousek zlata, nemám pravdu?“ „Jsem p ipraven p ijmout nabídku nejurozen jší regentky. Tak si ob íše p ijdou aspo z ásti na své. Moje lo , která byla potopená, byla velice drahá, nejurozen jší regentko.“ Baraldino pe liv uschoval smlouvu. „A co jste p edtím myslela tou poznámkou, že Kensustrie n co našla?“ „A to divadlo za ne,“ prohlásila regentka tajemn . „Vy v n m budete hlavním hercem, palestánský vyslan e. A radím vám, sehrajte svou roli dob e. Já vám pom žu.“ Dve e se otev ely a dovnit vstoupil muž v mírn ošunt lé uniform commodora. Baraldino okamžit poznal Giala Scalidu. Doprovázeli ho dva urostlí Kensustriánci s dlouhými, tmav zelenými vlasy. M li podivn vypadající zbroje, celá ada nejr zn jších kloub navzájem spojovala d ev né a kožené sou ástky s lesklými kovovými díly, zbroj však budila dojem, že je lehká a tenká. Oba m li na zádech zav šené dva me e. Na místech, kde jim t lo nezakrývala zbroj, prosvítala m kká bílá látka. Do tvá í m li vytesanou pýchu, o i obou muž shlížely s jistou arogancí dokonce i na Alanu Druhou. Trojice se zastavila ve stejné vzdálenosti od panovnice, jako stál Baraldino. „Vítám kensustriánské vyslance, Moolpára Staršího a Vyvú ail Ra’aze,“ p edstavila je regentka a lehce sklonila hlavu. „Jsou již n kolik hodin mými hosty. P ijali mé pozvání, aby zastupovali svou íši v záležitosti tersionské Zlaté flotily.“ Baraldino odhadoval, že oba mohou m it dva metry. Kensustriánci op tovali královnin pozdrav tím, že ukázali prázdné dlan a o n kolik milimetr se uklonili. Podle mín ní palestánského diplomata by se jejich pozdrav dal vyložit i tak, že jen mírn zavrávorali. Byl si naprosto jistý, že u n j by si to p ítomni vyložili jako hrubý proh ešek v i etiket . Tím spíše vyrukoval se širokou škálou dvornosti, p edvedl dokonalou úklonu a odrachotil své jméno a titul. Tiše mu uniklo další pšouknutí. Pevn doufal, že zápach nebude p íliš silný. Nyní pochopil, co regentka myslela tím „divadlem“. Pro jistotu nev noval bývalému nad ízenému jediný pohled. V mžiku mu ze všech pór op t vyrazil pot. „Palestánský vyslan e, zopakoval byste nyní to, co jste mi p ed chvílí oznámil? A to prosím p esn tak jako p edtím?“ vyzvala regentka Tersionu Baraldina, který do opakování své verze vložil dokonce ješt více p esv d ivosti než poprvé. Kensustriánci ml ky naslouchali, potom Moolpár pozvedl hlas. 168

„Tento muž, který se sám nazývá Gial Scalida a tvrdí, že je commodorem palestánské flotily, se po útoku vplížil na naši lo . My jsme ho vyslechli. A on nám vypráv l úpln jiný p íb h než tento muž. Zopakuj svoje slova,“ vyzval Kensustriánec Scalidu, který k Baraldinovu tajnému zd šení prozradil celou hr znou pravdu. Alana naslouchala mužovu vypráv ní s p edstíraným, z ásti stále rostoucím pobou ením. „Nuže, co m že Palestán k tomuto sv dectví íct? Znáte snad tohoto muže? Stalo se všechno skute n tak, jak nám to vylí il?“ Diplomat pyšn obešel kensustriánského zajatce a odshora až dol si ho zm il opovržlivým pohledem. Potom se obrátil k ob ma vyslanc m. „Ano, doznávám, že tohoto muže znám. Již n kolikrát jsme na mo i stáli proti sob a zk ížili šavle. Já bych však jeho slov m nev il ani v nejmenším. Vážení pánové, polapili jste proslulého piráta Horna z Rogogardu, kterého palestánská íše pronásleduje už n kolik m síc . I já jsem obdržel úkol dopadnout jej a tentokrát bych ho málem splnil, kdyby mi vaše erná flotila nezk ížila plány.“ „Copak jste p išel o rozum, Baraldino?“ vyk ikl Scalida. „Já jsem palestánský d stojník stejn jako vy!“ „Lež! Všechno to jsou drzé, krkolomné a opovážlivé lži,“ prohlásil Baraldino a opovržliv zamával cípem kapesníku. „Ten zlo inec lže pokaždé, když otev e ústa. Ví, že mu jde o krk. A protože v d l, že by se jako Rogogar an nedo kal milosti, ukradl uniformu mého milovaného commodora, který nyní spo ívá na dn mo e. Sám jsem byl sv dkem toho, jak umíral, pánové vyslanci.“ Zdálo se, že mu improvizovaný plán vyjde. Te už jen musel osvobodit Scalidu z rukou Kensustriánc a hned v d l, jak na to. „Ru ím svým životem za to, že jste dopadli lotra, kterého jsem hledal. Proto tímto žádám, abyste mi ho okamžit vydali a p edali palestánskému právu.“ Moolpár Starší a Vyvú ail Ra’az se dorozum li pohledem. „Nuže, dal jste své estné slovo, a to má u nás v Kensustrii velkou váhu, p estože nejste vále ník. Jste však d stojník, proto vám musíme v it, vyslan e,“ pronesl Moolpár po chvíli. „Protože ale zaúto il na naše lod a tím vyvolal celou tu politováníhodnou tragédii, máme na jeho život v tší právo. S dovolením regentky ho budeme soudit pozd ji.“ „Baraldino!“ zary el Scalida a nap áhl ruce. „Ud lejte n co! Osvobo te m ze spár t ch zelenovlasých bestií!“ Vyvú u inil sotva patrný pohyb pravou paží. Palestánec zaúp l, padl na kolena a držel se za b icho. „To je dobré. Ha, ha, slyšte, jak ten bídák sku í,“ zasmál se jeho bývalý adjutant. „Hanebný Rogogar an, který se neštítí žádné podlosti. Tady máš, co si zasloužíš!“ S rozmachem Scalidu nakopl. „V tuto chvíli se však ve vzduchu vznáší ješt jedna v c, kterou jsme si dosud nevyjasnili. Je nanejvýš z ejmé, že se velitelé erné flotily nezachovali zcela korektn , když na ídili zni it všechno, co kolem nich plulo. Proto se domnívám, že je více než na míst , aby se Palestán do kal náhrady škody.“ 169

Regentka p ikývla. „A navíc, jak mi Kensustrie hodlá nahradit drahocenné zlato, které je navždy ztracené?“ Moolpár p imhou il o i. „Té události kensustriánská íše velice lituje a naším prost ednictvím se tímto oficiáln omlouvá všem nevinným ob tem. P esto nevidíme d vod, pro bychom m li n komu uhradit škodu. Naše flotila byla napadena. A protože posádky nemohly jednotlivé cíle od sebe odlišit, musely se naše lod bránit.“ „My však musíme,“ sko il mu Baraldino táhlým hlasem do e i, „želet ztráty jedné velice dobré lodi a život ady dobrých muž bez ohledu na to, jaké potíže m ly vaše posádky. Vážení kensustriánští vyslanci, Palestán proto stejn jako d ív trvá na odškodn ní. Padesát tisíc tria by m lo sta it.“ Moolpár a Vyvú se na d stojníka soucitn pousmáli. „Království Tersion,“ regentka se na okamžik zarazila, „a císa ství Angor tato záležitost hluboce zasáhla. Abychom p edešli veškerým dalším diplomatickým zápletkám, které by za jistých okolností mohly vyústit do otev eného sporu, m la by si Kensustrie nechat projít hlavou náš požadavek na odškodné ve výši šesti set tisíc tria. Jinak…“ „…bychom se m li za ít p ipravovat na válku, regentko? To jste m la na mysli?“ dopov d l Moolpár nakousnutou hrozbu. Palestánec poprvé zahlédl vyslancovy špi até ezáky. „Na válku s Tersionem a Angorem?“ Obrátil se k Baraldinovi. „Nebo se snad k ní hodlá p ipojit i Palestán?“ „My máme k dispozici jiné prost edky, vyslan e. Ale obchodní blokáda by p icházela v úvahu. Samoz ejm jak na vod , tak i na souši,“ pronesl d stojník chladn . „Velice dob e vycházíme s ontariánským obchodním cechem. Je nesmírná škoda, že vaše íše svého asu nepodepsala smlouvu o tisíciletém míru.“ „Chápu,“ odv til starší z obou vyslanc . „P ed n jakou dobou by Kensustrie možná byla ochotná zaplatit a snést takovou potupu. Ale mniši a kn ží už u nás nemají rozhodující slovo. My vále níci, kte í nyní stojíme v ele našeho národa, nezaplatíme jediné tria ani Tersionu, ani Palestánu. Pokud ob íše soudí, že na nás mohou pomocí sankcí vyvíjet tlak, berte to jako varování. My v i t mto stát m nechováme žádnou záš a respektujeme jejich hranice. Prozatím.“ Moolpár op t ukázal prázdné dlan . „Toto je pravd podobn naposledy, kdy jsme p išli do Tersionu s mírumilovnými úmysly. V žádném p ípad nezahájíme válku, ale pokud budeme napadeni, budeme se bránit. Proti všemu, co nám bude stát v cest . Byla by však škoda, kdyby n kdo cht l hazardovat se vzájemnými dobrými vztahy, které trvají již n kolik století. Se vší vážností na vás apeluji, abyste od svých požadavk odstoupili.“ Baraldino zakolísal. Pohr žka Ontariánci byla z jeho strany pouze klamný manévr, ale s pomocí trochy zlata by mohli tyto obchodníky dodate n získat na svou stranu. Otev ený boj s mocnou Kensustrií, pokud by se táhl p íliš dlouho, by

170

mohl kupecký stát p ijít draho. Na druhé stran by veškerá špinavá práce z stala na Tersionu a Angoru. A je dost možné, že by blokáda p inesla rychlé výsledky. „Palestán nemá v úmyslu odstoupit od svých požadavk ,“ rozhodl se. „Zárove podporujeme oprávn né požadavky království Tersion.“ „D kuji vám, palestánský vyslan e, za podporu.“ Alana se p vabn zvedla z koberc . „Ani Tersion nehodlá u init krok zpátky. Kdo neprávem napáchá škodu, má ji zase napravit. A dokud se tak ze strany Kensustrie nestane, p erušíme s vaší íší veškeré kontakty. Po dobu ty iceti dn budeme ekat, jestli od vás nedojde další zpráva a zda pak budete ochotni zaplatit požadovanou ástku. Jinak u iníme pot ebná opat ení.“ „Slyšeli jsme vaše slova a doru íme je k nám dom ,“ pronesl Vyvú uvážliv a zvedl Scalidu na nohy. „Okamžit se vrátíme do vlasti.“ Oba vále níci ukázali p i odchodu prázdné dlan a vyšli ven. Zajatce op t drželi mezi sebou. „Obdivuji vaši podlost i nápaditost. Jednal jste vskutku brilantn . To byl p ece váš bývalý commodore, nebo se mýlím?“ vyptávala se panovnice a zm ila si Baraldina zkoumavým pohledem. „To vám v bec nevadí, že ho posíláte na smrt?“ „Ale prosím vás. Všichni musíme p inášet ob ti, nejurozen jší regentko,“ odv til vyslanec a uklonil se jí. Práv v tom okamžiku se vybily dlouho potla ované plyny a spolu se vším, co se mu nahromadilo ve st evech, vyrazily ven. Baraldinovy kalhoty byly rázem plné až po kotníky.

* * * Moolpár p ede dve mi pohlédl na Scalidu, který se nadále držel za bolestiv naražené b icho. „Vyvú, omluva by byla na míst . Ta rána loktem byla p íliš tvrdá.“ „Už je to v po ádku, díky,“ odmítl bývalý palestánský d stojník a zatnul zuby. Druhý Kensustrián uznale pokýval hlavou. „Na to, že jste obchodník, skute n n co vydržíte. P emýšlel jsem, pro jsme vám vlastn dovolili mít na sob uniformu, když jste tam byl jako náš zajatec.“ „A kde m te chcete popravit?“ vyptával se Scalida a pousmál se. „Tady? P ímo v rezidenci? Moje krev by mohla zprznit tenhle mramor.“ Všichni t i se tiše zasmáli a zamí ili zp t do místností, vy len ných pro pobyt vyslanc . „M l jste pravdu, stalo se p esn to, co jste p edpovídal,“ prohodil Moolpár cestou. „Vaše íše ochotn ob tuje jak vás, tak i pravdu.“ „A regentka se spol ila s tou palestánskou hav tí,“ dodal Vyvú s odporem. „Nic ve zlém, Scalido.“ D stojník pokr il rameny. „Vždy jste sami slyšeli, že ve skute nosti p ece jsem Pitre Horn, proslulý rogogardský pirát.“ 171

„Zkouška, kterou jsme Tersion a Palestán nachystali, dopadla pro ob íše špatn ,“ poznamenal starší vyslanec. „Jak se zdá, chybí jim pot ebná rozvaha, což je politováníhodné. Inu dobrá, možná budeme mít u jiných panovnických rod v tší št stí. Ale musíme si pospíšit, jinak nebudeme mít dost asu. Doufejme, že nás astrologové a historici zav as varovali p ed zm nou, k níž se na kontinentu schyluje.“ „My budeme v každém p ípad p ipravení.“ Vyvú otev el dve e do pokoje a pokynul Scalidovi, aby vstoupil dovnit . „Doufejme, že nebudete jediní, co budou vyzbrojeni,“ p emítal Palestánec. „Pro jste prost nevarovali celý Ulldart?“ „Kensustrie nemá ve zvyku vm šovat se do chodu událostí,“ vysv tloval Moolpár. „Kn ží by možná ostatní íše uv domili o v cech, které jsme se dov d li. My ne. Ale protože nás vyklada i hv zd tak d razn varovali, hledáme spojence pro p ípad, že by došlo k nejhoršímu. Ale chceme jenom takové spojence, kte í za n co stojí.“ „Tersion a Palestán k nim nepat í,“ podtrhl jeho slova Vyvú a za al ukládat své v ci do beden. „Až dosud byly vaše p edpov di naprosto p esné, Scalido.“ D stojník se unaven ušklíbl. „Znám svoje lidi víc než dost. Když jsem se od vás doslechl, že jakýsi commodore Baraldino p ežil zkázu lodi a p ijíždí sem s diplomatickým posláním, bylo mi jasné, že Palestán hledá možnost, jak by si p išel na své. Jenom m nenapadlo, že m ozna í za piráta a pošle na popravu. Svin jedna mizerná!“ „P i tom malém divadélku jste nám pomohl poznat pravou tvá obou íší. Tím jste splatil dluh a nyní jste skute n volný. M žete jít, kam chcete.“ Starší bojovník napjat ekal na Scalidovu reakci. „Na novou kariéru v Palestánu m že definitivn zapomenout. Mám asi takovou cenu jako propadlá sm nka,“ povzdechl si muž a posadil se na truhlu. „Hádám, že pokud se vaši astrologové nezmýlili, je vaše íše v sou asnosti nejbezpe n jším místem na celém Ulldartu.“ Rozhodl se a povstal. „Možná by se Kensustrii hodil jeden zkušený námo ník, nemyslíte?“ Vyvú si rychle vym nil pohledy s Moolpárem. „Rádi vás vezmeme dom . Tam se rozhodne o vašem p íštím osudu. Nem žu vám nic slíbit, Scalido. Ale v nejhorším p ípad se ur it najde místo n kde ve správ p ístavu,“ ekl starší muž a p edvedl d stojníkovi špi até ezáky.

172

"

!

Norina našla Lodrika v ajovn . Sed l v k esle nato eném ke krbu, špi ky prst zap ené o sebe, o i zav ené. Kolem n j se vršily tucty knih, polovina jich byla rozev ená, volné listy s výpo ty se na r zných místech povalovaly po místnosti. „Tyhle knihy našli kancelá ští ú edníci na nejho ejších regálech finan ní správy,“ pronesl, aniž by se pohnul. „Jsou tu záznamy o dluzích, které dv r nad lal. O dluzích u brojak v téhle íši.“ S povzdechem otev el o i a kývl na Norinu, aby k n mu popošla blíž. Nahmátl její ruku a hledal u ní pomoc. „Všechno, co Kolskoj tvrdil, souhlasí. Pokud jsem ta ísla správn pochopil, nastrkal m j otec peníze do chodu kasáren a paláce. Nikde nic neuložil, všechno je pry . Všechno utratil.“ Zvedl se a popadl jednu z knih. „Jenom za tabák a pálenku vyházel nehorázné sumy, hý il jeden!“ Vztekle mrštil svázané listy do plamen , které se hladov vrhly na novou potravu. „Zvláštní platby d stojník m, za nic a znovu za nic!“ „To ne.“ Norina ho chytla za ruku, když cht l sáhnout po další knize. „Tím se ti ty peníze nevrátí.“ Když jí pohlédl do hn dých o í, hn v ho okamžit opustil. P ivinul milou k sob . „Proti tomu, co m tu eká, byl Granburg hotový tane ek. Znovu a znovu si kladu otázku: je to, co d lám, správné? Mám s tím pokra ovat ješt rychleji? Více než kdykoliv p edtím pot ebuji, abys mi poradila a abys byla se mnou, Norino.“ „Já vím,“ usmála se mladá žena a objala ho. „Poj , uklidíme nepo ádek a pak se t budu muset na n co zeptat.“ Kabcar pokr il obo í. „To zní hrozn vážn .“ Za al kupit tlustospisy na jednu hromadu. „O co se tedy jedná?“ Broja ka však nic neprozradila, dokud v ajovn op t nezavládl po ádek. Potom se posadili proti sob a Norina vytáhla z kapsy amulet. „Odkud máš ten amulet, Lodriku?“ Opatrn položila šperk doprost ed malého stole ku. „Pochybuji, že to je n jaký starý zd d ný šperk.“ „Pro ?“ zeptal se mladík. Norina podle nap tí v hlase poznala, že za šperkem v zí n co víc, než co jí v minulosti ekl. „Jak jsi na n co takového p išla?“ „Všiml sis na n m n eho?“ Lodrik pot ásl hlavou. Norina klepla prstem na zá ící kámen uprost ed amuletu, velký jako oko. „Nejd íve tepal pomalu, potom rychleji a te , když se celá ta p íšerná v c rozzá ila, nep estává žhnout jako rozžhavené uhlí.“ „Snad jsi tím kamenem t ikrát neoto ila?“ uklouzlo kabcarovi, který by si za tuto poznámku okamžit nejrad ji nafackoval. 173

„Tys o tom v d l?“ Norina popadla amulet a str ila mu ho pod nos. „Daruješ mi šperk, na n mž je n co moc divného, a ani mi o tom nic ne ekneš? Jednou v noci p ilet l na okno mojí ložnice pozorovatel a vypráv l mi cosi o ‚vznešeném pánovi‘ a že mu to mám zase vrátit, až se s ním setkám.“ Ude ila p stí do stolu. „ ekám na vysv tlení, m j milý. Odkud ta v c skute n pochází?“ „Já nevím,“ zalhal jí Lodrik a zadíval se na talisman. „Koupil jsem to v Granburgu od jednoho obchodníka a ten mi íkal, že to je starý kousek z n jakého d dictví a jemu se ho poda ilo výhodn získat.“ „A dále?“ dorážela na n j broja ka, v o ích se jí nahn van blýskalo. „Líbilo se mi, jak kámen tepe, a obchodník íkal, že když se kamenem t ikrát oto í, za ne jasn zá it. Je to n jaká alchymistická v c, v tom se nijak zvláš nevyznám.“ Rozp áhl paže. „Prosím t , nem l jsem tušení, že ta v c m že být nebezpe ná a p iláká pozorovatele. Ud lal ti n co?“ „Tato otázka p išla opravdu pozd ,“ pronesla Norina chladn a pohodila dlouhými ernými vlasy. „Ne, nic mi neud lal. íkal ti ten obchodník taky n co o ‚vznešeném pánovi‘, kterému mám amulet dát?“ Lodrik vstal, p ešel k Norin a klesl p ed ní na kolena. „Nemám tušení, koho tím mohl myslet. Odpus mi, Norino.“ Mladá žena se k n mu sklonila, až se navzájem dotkli špi kou nosu. Pak neodolala a musela se dát do smíchu. „Už si od tebe nikdy žádný šperk nevezmu, m j milý. P esv d ila jsem se, že by to mohlo být p íliš choulostivé.“ Než kabcar sta il n jak zasáhnout, popadla etízek a vhodila talisman do ohn , kde zmizel ve spršce prskajících jisker. „Tam má lepší místo. Doufám, že se roztaví.“ Lodrik potla il nutkání sáhnout do plamen a zachránit šperk p ed ni ivým žárem. Zni ehonic v n m vzplál zu ivý vztek, ale udržel se na uzd . Chyb l jen vlásek, málem by ji uhodil. „Všiml sis te toho?“ zeptala se Norina, která nepost ehla jeho zlostí zk ivený obli ej, protože se dívala do krbu. „Ohe zaplál tmav modrou barvou.“ Op t se k n mu oto ila a pátrav se mu zahled la do tvá e. „Byla stejn modrá jako tvoje o i.“ Lodrik se zhluboka nadechl a poté vložil všechny rozbou ené emoce do vroucího polibku, který vtiskl Norin na ústa. Nával cit zatla il mladou ženu hluboko do k esla. „M j kabcar by m nejspíš cht l svými n žnostmi zabít, co?“ pronesla Norina bez dechu. „Ne tak zhurta, vládce Tarpolu.“ „Ale když už jsme tu sami…“ zašklebil se Lodrik a okamžit jí za al rozepínat šn rova ku. „Mohli bychom pokra ovat tam, kde jsme posledn skon ili.“ Zlost ho opustila, vztek nahradila váše . „Ješt okamžik.“ Odtla ila ho od sebe. „Cht la jsem ti ješt n co íct.“ „Nem že to chvilku po kat?“ Op t zaúto il na š rky a vyvlékl je z há k . Norina vysko ila, vymanila se z objetí a skryla se za k eslem.

174

„Budeš muset trochu zkrotit netrp livost. N co p inesu, po kej tady.“ Hbit se oto ila a vyklouzla z místnosti. To je vhodná p íležitost, pomyslel si Lodrik, vylovil ze soupravy krbového ná iní pohrabá a pátral s jeho pomocí ve z ásti již pohasínajících plamenech. Jenže nic nenašel. „Zatracen !“ zasy el. Ohe se okamžit p ikr il, jako by couval p ed prudkým závanem v tru, a pohasl. Lodrik si udiven prohlížel kou ící zbytky polen, potom znovu prohrábl krb, až kone n zaslechl tiché cinknutí. Narazil na etízek a vylovil celý šperk z popela. Bez p emýšlení ho chytil do ruky a hned nato pustil na zem. Rozum mu na ídil, aby amulet pustil, protože p ece musí být horký. Kabcar však v ruce necítil nejmenší bolest. Malí kem se dotkl kovové ásti talismanu. Ta však byla stejn p íjemn teplá jako vždy. Jenom etízek vyza oval trochu žáru. Udiven str il pozorovatel v dar do mali ké zásuvky ve stolku, aby Norina nev d la, že šperk, který tak nenávid la, zase vytáhl z popela a uschoval. N kdy si budu muset s n kým promluvit o všech t ch zvláštních v cech, které se v mé blízkosti d jí, prolétlo mu hlavou. P íležitostné vzplanutí o í, sv d ní v kone cích prst , krvácení z nosu a stále ast ji se dostavující návaly vzteku ho ím dál víc zneklid ovaly. Co se to se mnou d je? Že by za to mohl kat v me , když do n ho ude il blesk? P ešla všechna ta nezkrotná síla na m ? Pomocí sví ky znovu zapálil ohe v krbu. Práv v as, protože roz ílená broja ka se v ítila do pokoje jako hurikán. „Tady je to.“ Podala Lodrikovi, který p i jejím p íchodu op t usedl do k esla, n jakou v c, vypadající jako hrst tenkých zelených nití. „Co to m že být?“ Kabcar usoudil, že by se mohlo jednat o nabarvená hedvábná vlákna. Norina mu pak vypráv la o p íšerném zážitku, který je potkal v lese poblíž Granburgu. Lodrik cítil, jak mu po zádech b há mráz. „Je p ímo úd sné, že ty bahenní bestie ší í v kraji takový neklid.“ Nev ícn pot ásl hlavou a p iložil do ohn další polínko. „Na ídím posádkám, které m j otec tak p íhodn zahrnoval zlatem, aby zesílily hony na ty nestv ry. Stávají se nebezpe ím pro všechny pocestné. Rad ji ani nemyslet na to, kdyby se n co p ihodilo i tob . Ale co s tím mají spole ného tahle hedvábná vlákna?“ „Ta jsme našli, když jsme set eli krev z kon toho nebohého vojáka,“ vysv tlila Norina. „Visela na jedné p ezce u t men .“ „To je opravdu zvláštní,“ podivil se mladík. „Copak m l ten voják na sob n jakou zelenou látku?“ Norina potvrdila, že ne. „Potom asi bahenní bestie n kde napadla n jakého šlechtice a ukradla mu p itom pláš nebo n co podobného. Ho to do ohn .“ Vlákna hlasit ho ela, místností se ší il pach rozškva ené rohoviny.

175

„Možná to byly vlasy,“ poznamenala Norina a protáhla obli ej. „Alespo podle toho zápachu.“ „Co je nám po tom,“ zašeptal jí Lodrik do ucha a políbil ji na krk. „Kde jsme to p estali?“ Mladá žena po n m hodila o ima a ukázala na š rku na šn rova ce, která ješt nebyla rozepnutá. „Zhruba tady, Veli enstvo. A tam bychom m li bez zbyte ného otálení pokra ovat.“

* * * Angor v rytí stál na balkón paláce a díval se na no ní Ulsar, který se táhl do temnot jako koberec, nepravideln utkaný ze samých sv tlušek. V levé ruce držel pohár s erveným vínem, pravou svíral jílec aldoreelské epele. Ud lal si pohodlí, m l na sob prošívaný kabátec a na n m kroužkovou košili, která p i každém pohybu jemn zacinkala, jak se kovové kroužky t ely o sebe. Chlad, který zp sobil, že mu dech vycházel z úst v podob hustých bílých oblá k , mu nijak nevadil. Jeho muži byli ve m st , aby p íjezd do hlavního m sta Tarpolu d kladn oslavili a mezi všemi t mi tlustými brojaky t eba našli protivníka, kterého by s chutí vyzvali na souboj. Nerestro nem l náladu na povykující lidi, ev a falešný zp v. Cht l se co nejrychleji vrátit do hradu a v novat se b žným každodenním povinnostem rytí e ádu vysokých me . Slíbil však kabcarovi, že se v Ulsaru zdrží až do p íchodu nového roku a svatby, která se má konat za t i týdny. Po ní už žádný další odklad nep icházel v úvahu. Potají se p istihl, jak eká, jestli se mu op t nezjeví b h. Ne že by se o to výslovn modlil, ale od té doby, co Belkala − nebo co to bylo za stvo ení, na které p ed n kolika dny v uli ce narazil − utrousila n kolik podivných náznak , naslouchal a dbal na každi ké znamení, které by ohlásilo Angor v p íchod. Až dosud však všude, kde pobýval, panoval naprostý klid. Jak byl zabrán do myšlenek, p íliš pozd post ehl, že se mu za zády vyno ila n jaká postava. „Jste nesmírn nervózní,“ konstatovala suše Aljaša, která se k rytí i p iblížila a z stala stát, jako by vrostla do zem . „ ekáte, že vás na balkón paláce Jeho Veli enstva p epadne n kdo nebezpe ný?“ Žena m la na sob bílý prošívaný p ehoz, zakrývající zbytek šat . „Nad lal jste si v Ulsaru n jaké nep átele?“ Nerestro okamžit zasunul zbra do pochvy a hluboce se Lodrikov sest enici uklonil. „Promi te mi, vasruco. Trochu jsem se zatoulal v myšlenkách.“ „Už jsem na to zapomn la, m j milý Nerestro,“ zavrkala Aljaša a zav sila se do rytí e. „Smím vám p ece íkat Nerestro, když jste zachránil život mému budoucímu choti? Mimochodem, k ostatním nejsem tak shovívavá.“ Jemn se 176

ot ásla. „Ta kroužková košile je hrozn studená. Poj me zase dovnit .“ Aljaša vtáhla rytí e do malého tane ního sálu a zav ela vysoká okna. P ešla p ed krb a zvolna si spustila p ehoz z ramen. Tmav rudá záplava nádherných vlas se rozlila nad b lostnou k ží. St íb ité šaty s hlubokým výst ihem z ní odhalovaly nemalou ást. „Poj te p ece ke mn , pane rytí i.“ ádový rytí uposlechl jejího vyzvání. Aljaša ho obda ila dlouhým, hlubokým pohledem zelených o í. „Líbí se vám nastávající vládkyn Tarpolu? Myslíte, že se budu na tr nu dob e vyjímat?“ Uchopila ho za ruku a p iložila si ji na b icho. „Nebo jsem snad p íliš tlustá?“ Nerestro se usmál. Domyslel si, že se nudí a ve své nenasytné touze po mužích si nyní vyhlédla práv jeho. Ale na n jaké dobrodružství s takovou zhýralou ženskou nem l ani pomyšlení. „Ješt jsem nespat il ženu, která by m la lepší postavu než vy, vasruco. A myslím, že v paláci je pár muž , kte í by k tomu mohli íct mnohem víc.“ Aljaša p imhou ila o i. „Co tím myslíte?“ Energicky odstr ila rytí ovu ruku. „Chci tím íct, vasruco, že jste nepochybn ta nejpiln jší žena, jakou znám. Jak jsem se doslechl, mezitím jste navázala užší známost s celým d stojnickým sborem.“ Uklonil se. „Kdybyste za to jako mnohé jiné ženy brala peníze, zcela jist byste si již nast ádala docela slušné jm ní.“ Zvu ný pohlavek, který od šlechti ny utržil, byl první fackou, jakou mu kdy žena ušt d ila, a zárove možná i ta nejprudší, jakou kdy dostal. Hlava se mu vyto ila do strany, plavé vousy se málem oto ily kolem vlastní osy. Plesknutí v prázdném prostoru jen zvolna doznívalo. Jeho vousy se ocitly v pevném sev ení a pod bradou mu zasy elo n co t pytivého. Nerestro ucítil na krku pr van. Aljaša triumfáln pozvedla uko ist né vousy do výše a s požitkem je hodila do ho ícího krbu. Potom v naprostém klidu zasunula drobný ozdobný nožík do záhybu šat . „Nejenže jste m odmítl, vy mi i nadáváte jako n jaké d vce. V mé baronii byste za takovou urážku už visel,“ vyprskla, v krásném arogantním obli eji se zrcadlil bou livý odpor. „Tuhle nestydatost vám nikdy nezapomenu.“ Vále ník zdrcen osahával své vousy, ale o pramenu, který se tam houpal ješt p ed n kolika málo zrní ky písku v p esýpacích hodinách, sv d ilo jen mali ké strništ . „Vy jste m p ipravila o mužnost,“ zakoktal nechápav . „Dotkla jste se mé cti muže a vále níka.“ „To bylo hrozn jednoduché,“ zasmála se Aljaša zlomysln . „Bude to taky to jediné, eho se na vás n kdy dotknu. Ale v te mi, ud lalo mi to velkou radost.“ Stoupla si t sn p ed Nerestra. „A co te ? Nebudete muset nosit na hlav pytel, dokud vám vousy znovu nenarostou?“ prohodila ušt pa n a oto ila se na podpatku. „Uple te si náhradní vousy z ko ských žíní a p ilepte si je prysky icí 177

na bradu. Nikdo si toho rozdílu ani nevšimne.“ Dve e za ní hlasit zapadly do ve ejí. „Já ji zabiju,“ zašeptal rytí a podíval se nejprve do plamen , kde se škva ily poslední zbytky vous , o n ž tolik let pe oval, a poté ke dve ím, jimiž vasruca práv vyšla ven. „Já jí do té arogantní huby vrazím takovou, až jí nos vyleze na opa né stran hlavy. Ta d vka!“ zary el a vztekle kopl do k esla takovou silou, až se rozlétlo na kusy. Oknem vnikl do tane ního sálu t pytivý svit, sklen né dve e vedoucí na balkón se rozlétly. Nerestro se prudce oto il, to, k emu se schylovalo, ho dokonale zasko ilo. Angor, b h války a boje, lovu, cti a d stojnosti, vplul do místnosti v podob mocného, obrovitého vále níka v t pytivé zbroji. Stejn jako když se rytí i zjevil poprvé, naplnila místnost hlasitá hudba, ví ící bubny se mísily se zvuky fanfár a sborovými zp vy. P išel! Jeho b h k n mu op t p išel! „Já jsem Angor, tv j b h, Nerestro z Kurašky,“ zadun l hlas zá ivé postavy. „Slíbil jsem ti nejmocn jší z aldoreelských epelí, pokud všechno splníš k mé spokojenosti. Ty jsi však zapochyboval a nechal ses pomýlit.“ ádového rytí e p emohla vznešenost té chvíle a padl na kolena. „Sraz mne ve svém hn vu k zemi, Angore. Nejsem hoden toho, abych ti sloužil.“ „Zvedni se, Nerestro, m j vále níku. Ulldrael v mnich, ten slaboch, t zaslepil lží, vzdal se poslání a nedovedl je do konce. Protože však svým selháním upadl u Ulldraela v nemilost, je tob a Belkale ur eno, abyste se vy dva stali t mi, kdo od tohoto kontinentu odvrátí hrozící nebezpe í.“ „Já se mám spol it s tím prapodivným stvo ením?“ zeptal se Nerestro nev ícn . „Chápu, že váháš a máš pochybnosti, Nerestro. Ale ujiš uji t , že ta žena bude brzy stejná jako d ív. Lakastra mi vylí il, že proces op tovného návratu do života není snadnou záležitostí. Bude n jakou dobu trvat, než se z t ch muk zotaví. I její t lo si musí zvyknout na nové schopnosti.“ Angor pohlédl muži do o í. „Cítím však, že t n co tíží.“ „Angore, mám pochyby, jestli je ten mladík opravdu nebezpe ný,“ odvážil se Nerestro pronést. „Mezitím jsem ho dob e poznal a musím íct, že se snaží ze všech sil, aby svým poddaným zajistil lepší budoucnost. Kdybychom ho zabili, obávám se, že by všechno bylo ješt mnohem horší.“ „Ty se odvažuješ zpochyb ovat proroctví jednoho z boh ?“ B h války se p ed rytí em zeširoka rozkro il. „To je Ulldraelovo proroctví, ne tvoje,“ od vod oval Nerestro váhání. „Jen tvoje slovo je pro m zákonem, Angore.“ B h se duniv zasmál. „To se mi líbí. Nuže, Ulldrael mi o svém varování ne ekl nic bližšího, proto ti dávám následující p íkaz: od nyn jška neustále z staneš v kabcarov blízkosti a budeš ho pozorovat. Jestli zjistíš, že se v pr b hu nadcházejícího roku stane nebezpe ím pro celý kontinent, pak ho neprodlen zabiješ. Belkala ti p i tom bude pomáhat. Jestli je ten chlapec naproti 178

tomu pro svou íši požehnáním, nalezne v tob dalšího pomocníka, který ho bude dokonale st ežit.“ Ve st íbrném záblesku se p ed rytí em zhmotnil prsten zdobený zeleným kamenem. „Vezmi si ho. M že svému nositeli v situaci, kdy mu bude hrozit smrt, jednou zachránit život, to ti zaru uji. Aby t zachránil, musíš drahokam rozbít. Ale pe liv uvaž, kdy m j dar použiješ.“ „Slyšel jsem tvá slova, bože války, a uposlechnu jich.“ Vále ník vytasil me , sev el ho ob ma rukama a políbil drážku na epeli. „Už m nikdy žádná lež neodvede od mého božského poslání, to p ísahám p i této aldoreelské epeli.“ „Za rok se op t uvidíme,“ pronesl Angor. „Potom ti p inesu slíbenou zbra , pokud vše splníš tak, abych byl s tebou spokojen. A bu k té kn žce shovívavý.“ Jas se vystup oval do takové míry, že Nerestro musel p iv ít o i. Potom se rázem setm lo, hudba umlkla a jeho b h zmizel. Opatrn a s úctou uchopil prsten a natáhl si ho na pravý prost edník. Tentokrát si byl jistý, že jeho rozum nepadl za ob žádné iluzi nebo droze. Sám Angor se mu již podruhé zjevil, odpustil mu jeho nedbalost a op t na n ho p enesl nesmírnou odpov dnost. Odpov dnost za všechny lidi z celého Ulldartu. Pomalu se zvedl, políbil me a zasunul ho do pochvy. V duchu se cítil tak silný jako ješt nikdy v život . „Doufejme, mladý kabcare, že nám i nadále budeš p inášet jen samé dobré v ci. Jinak t budu muset zabít. A já neselžu jako Matuc.“ Rozhodl se, že hned ráno svým muž m oznámí, že z stane v Ulsaru. Pro panovníka si rovn ž rychle najde n jaké vysv tlení, ten byl koneckonc v tuto chvíli vd ný za každého spojence, kterého mohl získat. A pak bude nutné p ijít na zp sob, jak op t dob e vycházet s Kensustriánkou. „Jestli skute n bude taková jako p edtím,“ zabru el Nerestro, „potom snad budu mít tentokrát p íležitost získat si její srdce.“ Š astn p ešel k velkým sklen ným dve ím a dov el je. Skleslost, zaho klost a vztek, které ho v posledních dnech a týdnech napl ovaly, byly rázem pry .

179

„Op t to byl Tzulan, kdo nebyl s Taraleiným rozhodnutím spokojený. Do výtvor , které jeho sourozenci stvo ili, neustále š oural, kritizoval hned tamto zví e, hned tuhle lidskou rasu, z mnoha tvor si d lal legraci a nad pracemi ostatních dával najevo jen opovržení. Jeho zem , Tzulandrie, je prý jediná, která byla d kladn promyšlená. Vysmíval se ostatním tak dlouho, až jeho sourozenc m, a dokonce i Taralei došla trp livost a i oni si ho za ali dobírat. M li špi até a velice ostré jazyky. Tzulan v návalu nezkrotného vzteku slíbil, že vytvo í n co, co nedokáže nikdo napodobit, dokonce ani Všemocná bohyn . Stáhl se do nejtemn jšího kouta Tzulandrie, aby p ed ostatními utajil své plány. Spálený b h nabral plnou hrst hv zdného prachu a z každého mo e na sv t odebral jednu kapku vody. Spolu s hlínou a vzduchem smísil tyto komponenty zp sobem, jakým podle jeho mín ní p edtím postupovala i Taralea. Ve zlosti však nedbal na správné pom ry jednotlivých p ísad, místo špetky hv zdného prachu použil celou hrst a vytvo il tak nejen stv ry a odporné bytosti, ale i další bohy jménem Jebarro, Paktaï, Hemeròc, Ischozar, Nedror a Kantrill. Ti m li stejn temnou a d sivou povahu jako samotný Tzulan.“ ZROZENÍ DRUHÝCH BOH A NESTV R

180

"

!

Zprávy o dalších vraždách, které se vešly ve známost, tentokrát pronikly i do kabcarova paláce. B hem posledních p ti nocí zem elo celkem trnáct lidí. Zdálo se, že ob ti, které m stská hlídka pokaždé objevila t sn p ed rozedn ním, si pachatelé vybírali zcela náhodn . Byli mezi nimi chudí i bohatí, vážený kupec, a dokonce i jeden z voják , kte í doprovázeli Norinu do Ulsaru. Všichni m li jedno spole né: v ob tech nezbyla ani kapka krve, z t la byly vy ezané velké kusy masa a m li rozervané hrdlo. Obyvatel m sta se zmocnil takový neklid, že po západu sluncí rad ji nevycházeli z domu. Pokud nebylo zbytí a museli v noci vyjít na ulici, procházeli m stem pouze ve skupinkách. Na kabcar v p íkaz posílily m stskou stráž jednotky palácové gardy a procházely m stem, p itom nevynechaly ani tu nejzapadlejší uli ku. Lodrikovi proto p išlo velice vhod, když mu Nerestro oznámil, že se svým doprovodem z stane v Ulsaru o n co déle a zapojí se do honu na podivné vrahy. Navíc pro n ho bude život v paláci p íjemnou zm nou oproti zp sobu života, jaký vede doma na hrad . Myšlenka, která si získala panovníkovu podporu a uznání, byl návrh uspo ádat v hlavním m st Tarpolu turnaj Vysokých me , který by se konal asn zjara. Mladý muž okamžit nadšen souhlasil. ty icet i padesát t žce vyzbrojených rytí s doprovodem bude jistojist p edstavovat nádhernou, málokdy vídanou podívanou. S výjimkou šíleného zlo ince, který ádil v hlavním m st , bylo v Lodrikov íši všechno v naprostém klidu. Jak zaznívalo ve zprávách posl i guvernér , poddaní se t šili na ohlášené novinky, zatímco v tšina brojak a šlechtic vysedávala u stol , nespokojen mru ela a potají se vztekala. Kabcar prozatím nevzal zp t svá prohlášení, decentní hrozba zastavení plateb dvoru nebo vymáhání splacení dluh nep inesla podle všeho žádné plody. Velkostatká i by navíc pocítili hn v obyvatelstva, kdyby panovník s odvoláním na jejich nátlak zastavil práv zahájenou zm nu pom r v íši. Kolskoj znovu a znovu posílal Lodrikovi dopisy, v nichž upozor oval na liknavé splátky úrok . P sobily jako malé pichlavé ostny. Šlechtic p itom zvlášt vyzdvihoval padesát tisíc vaslec , které dv r dlužil ontariánskému obchodnímu cechu. V kotli mocných šlechtic a brojak to p ímo v elo, p esto se navenek chovali zcela pokojn . 181

Panovník Tarpolu však v Granburgu nast ádal bohaté zkušenosti a nev il falešné jednot a míru. Teprve až jim pošle peníze, dokáže je donutit, aby dlouhodob zachovávali klid, protože jim tím sebere vítr z plachet. A tak byla brzká svatba se sest enicí i nadále nezbytn nutná. K Lodrikovu údivu a velké pot še se i do posledního problematického dít te, provincie Worlac, vrátil mír. Guvernér provincie mu napsal, že vypátrali a zatkli v dce hnutí za nezávislost a že p íznivci tohoto hnutí již ztratili mezi obyvatelstvem podporu. Rovn ž definitivn p ekazil dodávky zbraní z Borasgotánu. Kabcar rozeslal panovnickým rod m první pozvánky na vlastní svatbu. Dopis Hustrabánu, který stejn jako d ív trval na polovin iurda z provincie Kostromo, nastylizoval obzvlášt kv tnat . Pomáhal mu s ním Stojko, kterého tato innost velice pobavila. Když si dokument p e etl Valjakov, zabru el n co ve smyslu „další záminky, aby jim Hustrabán vyhlásil válku“, ale i Norinu dopis viditeln obveselil. Lodrik a krásná broja ka spolu trávili co nejvíce asu a využívali kdejakou p íležitost, aby se vid li a popustili uzdu své vášni. Pokud to bylo možné, nechodila Norina Aljaše na o i, vyhýbala se na ve ejnosti jakýmkoliv slovním p tkám s vasrucou a chovala se krajn diplomaticky, p estože by sest enici svého milého nejrad ji vyškrábala její zelené, zlomyslné o i. Když se jednou setkaly v jednom ze sál a z staly o samot , vysv tlily si navzájem, co si jedna o druhé myslí. Od té doby vládlo mezi ob ma ženami nesmi itelné nep átelství, což neuniklo ani Lodrikovi, ani Stojkovi. ím více se blížil termín svatby, tím horší m la Norina náladu. Její okolí však pro to jevilo více než pouhé pochopení, odpustilo jí nejedno zlé sl vko a kabcar jí dával z eteln najevo, že mu záleží jenom na ní. Sest enici pot eboval pouze kv li iurdu a kv li tomu, aby mohl s definitivní platností usednout na tr n. P ísahal broja ce, že manželství se šlechti nou pro n j nic neznamená. Po dalším týdnu vraždy ustaly stejn náhle, jako za aly, aniž by pachatel nebo pachatelé byli vypátráni a dopadeni. Zato jednoho dne ekal na kabcara v jeho ajovn Nerestro, oble ený ve skvostné zbroji. „Vaše Veli enstvo kabcare, cht l bych vám n koho p edstavit. Všichni jsme si mysleli, že zem ela, ale milosrdný osud a milostivý b h ji zachránili a ona nemusela opustit tento sv t,“ zn la rytí ova úvodní slova. „Stojí p ede dve mi a cht la by se vám omluvit za to, že spolu s mnichem Matucem málem napomohla návratu doby temnoty.“ Lodrik okamžit pochopil, koho má rytí na mysli. Až p íliš dob e si pamatoval, o em s Ulldraelovým mnichem rozmlouval krátce po korunovaci. „Je tady ta Kensustriánka? Ona ta zran ní p ežila?“ „Nejlepší bude, když ji necháte, aby vám o tom sama povypráv la, Vaše Veli enstvo kabcare,“ doporu il Nerestro. „Mám ji pozvat dovnit ?“ 182

Rytí ova slova vzbudila mladíkovu zv davost, rovn ž tvá e ostatních p ítomných, Stojka, Valjakova a Noriny, prozrazovaly touhu dov d t se bližší podrobnosti. Kabcar v rádce hbit p ichystal další šálek aje a vále ník mezitím otev el dve e a ud lal místo neznámé žen , která vstoupila dovnit . T lesný strážce m l jako obvykle ruku položenou na jílci šavle. Žena od ná do hn dé róby z nejjemn jší látky, sahající jí až po kotníky, vkrá ela pon kud váhav do ajovny. Její pokožka se bronzov leskla, tmavozelené vlasy jí zá iv spadaly na lopatky. Nic nep ipomínalo zubožený stav, v n mž rytí e vyhledala t sn po p íchodu do hlavního m sta. Krátce se rozhlédla po místnosti, potom pohled jantarových o í spo inul na Lodrikovi. Pomalu k n mu mí ila, až jí Valjakov zeširoka p ehradil cestu k panovníkovi. „Už jsi dost blízko,“ prohlásil úse n . „P edstav se.“ „Jmenuji se Belkala a jsem kn žka Lakastry, boha jižního v tru a poznání,“ ekla žena p átelsky. P iložila pravou ruku k srdci a levici natáhla k t lesnému strážci. „Dorazila jsem sem z Kensustrie a p icházím v míru.“ „Aha.“ Obr se nerozhodn zadíval na nabídnutou ruku. „Budeme tomu v it?“ zeptal se sm rem dozadu, p itom však nespustil Belkalu z o í. „V íme tomu,“ odpov d l Lodrik vesele, odsunul t lesného strážce kousek stranou a podal žen ruku. „Takže takhle vypadá žena z Kensustrie.“ Belkala se usmála a áste n ukázala špi até ezáky. Valjakovovo obo í vylétlo vzh ru, obli ej se mu zachmu il, z stal však v klidu. Norina hlasit vydechla a nev domky ucouvla o krok zpátky. „Vaše Veli enstvo kabcare, je mi velkou ctí, že se s vámi smím seznámit,“ pokra ovala žena v e i. „Zárove se vám musím omluvit za to, co se za jistých okolností i kv li mé pomoci mohlo zda it. Matucova slova ale zn la nesmírn p esv d iv . Ovšem nyní se zdá, že došel k záv ru, že jste to nejlepší, co mohlo Tarpol potkat.“ „Tolik vav ín jsem si zatím ješt nezasloužil,“ bránil se kabcar. „P iznávám však, že se snažím pomáhat chudým a poštvat proti sob bohaté. Možná to není nejmoud ejší nápad, ale p ipadá mi to jako spravedlivé ešení.“ Zm il si kn žku zkoumavým pohledem. „Máte za sebou dlouhou a dalekou cestu, jak jsem doslechl od Nerestra. Takže jste ta zran ní skute n p ežila?“ Lodrik Belkale gestem nazna il, aby se posadila, na ež sám zaujal pohodlnou pozici v polstrovaném k esle. Stojko žen hbit podal šálek s kou ícím nápojem, což mu od Kensustriánky vyneslo d kovný pohled. „Jak jsme se dodate n dov d li, p epadení bylo p vodn namí eno proti vám. Já po n m upadla do lé ivého spánku, Vaše Veli enstvo kabcare. My kn ží, kte í sloužíme Lakastrovi, jsme schopní zpomalit tep srdce a snížit teplotu svého t la, abychom se šet ili a pomohli tak t lu p i lé ení ran,“ vysv tlovala kn žka. Nem la v úmyslu pravdiv vylí it, jak se op t probudila k životu. „Nerestro a Matuc mne považovali za mrtvou a poh bili m na okraji cesty, kde jsem se po 183

dvou dnech probrala ze strnulosti a s trochou námahy se vysvobodila z hrobu.“ Usrkla aj a p ív tiv se na mladého muže usmála. „Jenom o vlas jsem nezmrzla. Našli m n jací pocestní, Lakastrovi budiž za to vzdán dík, a ti m dopravili na jeden statek, kde se o m sedláci postarali. Zbytek se dá shrnout velice jednoduše. Našla jsem si nevelkou skupinku lidí, s níž jsem mohla cestovat dál, a dorazila do Ulsaru. Tady jsem si vzpomn la, že Matuc cht l jít do chrámu. Když jsem n kolik dn zmaten bloudila ulicemi, nalezl m Nerestro a p ivedl m sem. Odpustil mi m j in.“ „Podivuhodný p íb h,“ zamumlal Valjakov, který b hem kn ž ina vypráv ní Norinu pozorn sledoval. Mladá broja ka celou dobu nespustila Kensustriánku z o í. „M la jste št stí, že jste nepadla do rukou našeho pomateného vraha,“ prohodil Stojko. „Vy jste o t ch vraždách neslyšela?“ Belkala chvíli p emýšlela. „Myslím, že ano. Lidé na tržišti o nich mluvili. Ale jak se zdá, Lakastra na m ani pozd ji nezapomn l. Ani nevím, jak svému bohu dost pod kovat.“ „Víte, že moje… poradkyn , Norina Miklanovo, cestou…“ nadechl se Lodrik a cht l kn žce povypráv t o zážitku, který jeho milou potkal v granburském lese, ale lehké kopnutí do k esla ho p im lo zmlknout. Podrážd n na Norinu pohlédl, ta však tém nepost ehnuteln pot ásla hlavou. „…že moje poradkyn má na plánovaných zm nách v Tarpolu obrovskou zásluhu?“ „Ne, nevím,“ odpov d la Kensustriánka, „ale ženy se dokážou do mnoha v cí vcítit lépe než muži a v takových p ípadech mohou jejich rady p inést velký užitek.“ „P esn tak,“ p itakal Nerestro ode dve í. „Vaše Veli enstvo kabcare, cht l jsem se vás zeptat, jestli smí Belkala žít v paláci jako m j host. Ona ješt není na leccos tady v Tarpolu zvyklá a já bych jí rád postupn p iblížil všechny svéráznosti této zem .“ „Já proti tomu nic nenamítám,“ souhlasil Lodrik. „Dokonce by m pot šilo, Belkalo, kdybyste se zú astnila mé svatby. Stala byste se oficiální zástupkyní Kensustrie. Co si o tom myslíte?“ „To je p íliš velká est, Vaše Veli enstvo kabcare,“ pokusila se kn žka odmítnout, Lodrik však její zdráhání odbyl mávnutím ruky. „V této v ci nestrpím odpor. Uvidíte, že rozhodn nejsem pomstychtivý. Protože když se to tak vezme, nikdo vám nem že vy ítat, že jste se mne pokusila odstranit. Kdyby m l ten mnich se svým nesprávným výkladem proroctví skute n pravdu, byl by vám celý Ulldart dlužníkem. Pokud by se vám skute n poda ilo mne zabít. Ale protože ani jedno z kdyby neplatí a vy jste zav as pochopila sv j omyl, s radostí vám odpouštím a klidn m žeme na všechno zapomenout.“

184

„Co vlastn máte po svatb v plánu?“ zeptal se Stojko zv dav . „Musíte p ece mít n jaký d vod, pro jste se vypravila navštívit naši krásnou íši. Asi za to nem že jenom istý vzduch a p íjemná teplota, že ne?“ Belkala se rozesmála. „V tom máte naprostou pravdu. Cht la bych ve vaší zemi ší it víru ve svého boha.“ „No tak v takovém p ípad vám p eju hodn úsp ch ,“ uklouzlo Valjakovovi. Všichni se na n ho zahled li. „Myslím tím, že nebude jednoduché ší it v Tarpolu u ení kensustriánského boha. Když navíc vezmeme v úvahu, že prostým sedlák m se musíte jevit, promi te mi ten výraz, velice zvláštn .“ „To je celý Valjakov, vždycky dokonalý p íklad p ímo arosti,“ ušklíbl se rádce a pozvedl šálek. „Nem jte mu to za zlé, Belkalo, vždycky íká to, co si myslí.“ „Nerestro m už varoval, že to nebude snadné,“ odv tila kn žka. „Ale poslové, kte í zv stují n co neznámého, to mají t žké všude.“ „To platí dokonce i pro m ,“ p ikývl Lodrik. „Já vím, co znamená zv stovat n co neznámého a ke všemu i nemilého. Já mám však výhodu v tom, že jsem kabcar. Nyní m žete odejít, musíme ješt probrat pár v cí ohledn svatby.“ Na okamžik se zarazil. „Nerestro, kam se vlastn pod ly vaše vousy?“ Muž zpo átku zrudl, potom zb lal ve tvá i. „Politováníhodná nehoda. Já o ní nerad hovo ím, Vaše Veli enstvo kabcare.“ Belkala se zvedla, uklonila se a spolu s rytí em vyšla z ajovny. „Pomalu za ínám tušit, že Matuc nebyl jediný, kdo si Ulldraelovo proroctví vykládal p esn naopak,“ promluvil Stojko. „Vzpomínáte si ješt na toho prvního atentátníka, který se v Granburgu objevil? Tam jší šlechtici ho nemohli najmout, protože to asov v bec nesouhlasilo.“ „A taky to nebyl žádný Tzulani,“ p ipojil se t lesný strážce k úvahám. „Z toho vyplývá, že nájemného vraha nejspíš vyslal n kdo t etí, n kdo, kdo rovn ž v í opa nému výkladu proroctví,“ vyvodil Lodrik zamyšlen . Mezi p ítomnými se beze slova ší ilo neslýchané podez ení. „Takového vraha si mohou dovolit jenom bohatí lidé,“ p emítala Norina. „Ulldrael v ád je bohatý,“ vyslovil Valjakov nahlas, co si všichni mysleli. „P edpokládám, že p edstavený ádu nebo celá Tajná rada znali doslovné zn ní proroctví stejn dob e jako Matuc.“ „Zabýváme se nep knou, skrz naskrz nesvatou myšlenkou, moji milí,“ pronesl Stojko, kterého se tyto úvahy nep íjemn dotkly. „To není možné.“ „Já to nechápu!“ vyk ikl kabcar a ude il p stí do op radla k esla. „Takoví licom rníci! V katedrále m korunují vládcem Tarpolu, ale v Granburgu mi poštvou na krk nájemného vraha. Kdybychom m li d kazy…“ „Nejen v Granburgu, pane,“ p erušil ho obrovitý t lesný strážce. „Ta st ela z kuše b hem korunovace, která zasáhla mnicha do paže, jde podle mého mín ní rovn ž na ú et ádu. Za stráže osobn ru ím. Za všechny ty panáky v róbách, kte í byli naho e, ale ne.“ 185

„Takže Nerestro m l na banketu s tou svou domn nkou pravdu,“ zašeptal Lodrik. „No, to jak se Tajná rada chová, dává smysl, pokud si opravdu myslí, že p edstavuji nebezpe í pro celý kontinent, když žiju.“ Vysko il na nohy a rozrušen pochodoval místností sem tam. „Musím je svými iny p esv d it o opaku. A p edstavenému okamžit napíšu dopis, který si nedá za ráme ek.“ „Doufejme, že to bude fungovat,“ zamumlal Valjakov. „Neradím vám, abyste v nejbližší dob pobýval s t mi mnichy ve stejné místnosti.“ Mladý muž se zastavil p ed Norinou a objal ji. „P ál bych si, abych byl zase jen guvernérem Granburgu.“ Norina rozp áhla náru a pevn ho k sob p itiskla. „Pro jsi p edtím vlastn kopla do k esla? Vždy jsem cht l Belkale jenom povypráv t, žes projížd la kolem jejího prázdného hrobu.“ Kabcarova milá se neznateln pousmála. „Mn by to nebylo p íjemné. Zdálo se mi to trochu nevhodné, to bylo vše.“ „Skute n , paní?“ otázal se Valjakov. Šedé o i pátraly v ženin obli eji po jakémkoliv náznaku, který by ho utvrdil v podez ení, že broja ka ne íká pravdu. T lesný strážce nezapomn l, že v Kensustrián in p ítomnosti vypadala dost stísn n . „Pokud chcete ješt n co dodat, u i te tak.“ „Ne, opravdu, to nic není.“ Norina pot ásla hlavou. „Jenom… ty její špi até ezáky na m p sobily hrozn divn . Ale to není d ležité.“ „Výborn ,“ prohlásil Stojko a zatleskal. „Sestavíme dopis p edstavenému Ulldraelova ádu a pak budeme pokra ovat v p ípravách plán na svatbu. Te máme u tabule jednoho hosta navíc. Jsme první zemí, která bude mít u stolu p i oficiální slavnosti zástupce Kensustrie, uv domujete si to? N kte í panovníci budou pukat závistí.“ „Doufejme, že jako první s tím za ne Arrulschán, aspo bychom se zbavili starostí s Borasgotánem,“ zavr el t lesný strážce a všichni se dali do smíchu. Pouze Norinin smích nezn l up ímn . Velice dob e v d la, kde poprvé spat ila kn ž iny zelené vlasy, a v bec se jí to nelíbilo. A stejn tak se jí vraždy v Ulsaru s trochou fantazie najednou jevily ve zcela novém sv tle.

* * * „Dopadlo to pro nás víc než dob e,“ soudil Nerestro a ukázal Belkale, kde je její pokoj. „Od nyn jška budeme oba neustále v kabcarov blízkosti.“ Lehce se dotknul ženina ramene, aby se k n mu oto ila. „Nyní je na mn , abych vás požádal o odpušt ní.“ „Za to, že jste mi prohnal me krkem?“ zeptala se Belkala chladn . „Nebo za to, že jste m prošpikoval šipkami z kuše, ušlechtilý rytí i? Te zase se mnou mluvíte jako s urozenou dámou.“ Ud lala pár krok do místnosti a oto ila se kolem dokola. Když z stala stát, lem její róby se mírn rozevlál. „Když jsem vás

186

p ed dv ma dny znovu navštívila, v noval jste mi tyto šaty. Bylo to milé, ale ne nezbytné.“ „Tarpolský kroj vám neslušel,“ vysv tloval rytí s mírnými rozpaky. „Belkalo, prosím vás, tehdy v té bo ní uli ce jsem byl hrozn zmatený. Byl jsem p esv d ený, že jste mrtvá a že si ze m d lá blázny n jaké strašidlo. Vy jste se taky chovala podivn . Tím v tší radost mám z toho, že p ede mnou stojíte živá a zdravá. A stejn krásná jako v minulosti.“ Žena pomalu vydechla a popošla k n mu. Jantarové o i se rozzá ily. Nerestro m l p esto pocit, že zá í až p íliš jasn a podivn nažloutle. „Pro za átek m m žete ušet it svých lichotek. Odpouštím vám, jak jste se ke mn choval. Ale zatím na to ješt zdaleka nehodlám zapomenout. Kdyby nade mnou Lakastra nedržel ochrannou ruku, musela bych se kv li vaší aldoreelské epeli vrátit zpátky do hrobu, Nerestro.“ Ukázala ke dve ím. „A te jd te a pokuste se chytnout toho vraha, než pozabíjí celé m sto. P eji vám hodn št stí.“ „Já…“ nadechl se rytí , Kensustriánka se však od n j odvrátila. Nerestro se nejist uklonil a vyšel z ženina pokoje. „Tak snadno m nedostaneš,“ prohodila kn žka tiše, když zaslechla, jak se dve e zav ely. „Ješt se budeš muset po ádn otá et, m j milý vále níku. Tím sladší pak bude odm na.“

„Nuže, copak to tady máme?“ prohodil král Perdór svým nejp átelšt jším a nejmilejším tónem a jemn se p edklonil, aby lépe vid l pod karetní stolek. „To je ale zvláštní pralinka. Odkud jsi sem p išla?“ Sev el pralinku mezi palcem a ukazová kem a zvedl ji do výše o í. „Vypadáš jako zbrusu nová, mali ká.“ Hlava ilfaritského království s požitkem vložila nález do úst. Král pralinku chvíli podržel na jazyku, teprve pak ji pomalou ku rozkousl a ekal, jaká chu se objeví. V hrdle se mu rozlilo intenzivní pomeran ové aróma. „Mhm, ‚h ejivé zimní sluní ko‘. A i dnes chutná skv le. Tomu íkám kvalita.“ „Veli enstvo, vy jste po ád ješt nep estal jíst pralinky, když n jaké najdete?“ pokáral ho Fiorell a zvone ky na šaškovské apce hlasit zacinkaly. „Byla by hrozná škoda p ipravit se o takový požitek, nebo ji nechat, aby skon ila v žaludku n jakého psa,“ ospravedl oval se sta i ký muž. Vstal a poohlédl se po šaškovi. „M žeš mi íct, jak to d láš, že i s t mi zvone ky dokážeš vstoupit do místnosti tak, že t nikdo neslyší? Mohl jsem se k smrti vyd sit.“ 187

„Nem jte strach, Veli enstvo,“ odv til šlachovitý dvorní šašek a n kolika skoky se vyhoupl na dlouhý žeb ík, op ený o nejvyšší polici knihovny. „Vaše srdce se nenechá ni ím vyvést z klidu. Ten, kdo p ežije taková kvanta pralinek, bonbón , kolá a jiných sladkostí, tak snadno neum e.“ „P edpokládám, že máš n jaký d vod, pro jsi za mnou p išel sem do pracovny, nebo se mýlím?“ Král ukázal na mapu. „Máme nové zprávy o borasgotánských dobrovolnících? Kde rozbili tábor?“ „Veli enstvo, posel nesmírn pospíchal, aby vám mohl podat nejnov jší zprávy.“ Fiorell se skokem vrátil dol na zem, ud lal kotoul dop edu a postavil se na nohy p ímo p ed panovníkem. Vtiskl mu do ruku koženou ruli ku. „Prosím.“ Op t se spustil na všechny ty i a hlasit za muchal. „Nechcete se ke mn p ipojit? Mohli bychom spole n vyrazit na lov. Jestli najdu n jakou další pralinku, hlasit na vás zašt kám.“ Perdór mrzut zamlaskal jazykem. „Po všechna ta léta, kdy jsem se bavil tvými žertíky, jsem t ani jednou nenechal potrestat, když jsi p ekro il únosnou míru. Mám pocit, že bych to m l zm nit.“ Šedé ku eravé vousy se mírn zavlnily. „Ty jsi ale íslo.“ Rozev el ruli ku s pergamenem a dokument na míst rozbalil. Fiorell vysko il do výšky, jako by m l v t le pružinu, a postavil se vedle krále. Napodoboval vážný výraz v panovníkov obli eji, pokr il nos, jak míval král ve zvyku, když se mu n co nelíbilo. „Kdo by si to byl pomyslel?“ prohodil panovník tiše. Král Ilfarisu se poškrábal ve vlnitých vousech, potom spustil ruku, v níž držel zprávu, a rozestavil na velké map , která byla rozložená na stole, adu pestrobarevných d ev ných figurek. „Jak se tak na to dívám, nem žu se zbavit dojmu, že Arrulschán má n co za lubem. Doposud sesbíral p t tisíc dobrovolník , a to je už docela slušná armáda. Alespo na ulldartské pom ry, nemám pravdu?“ Dvorní vtipálek prudce p ikývl, až se zvone ky op t rozcinkaly. „Jsou šikovn rozmíst ní podél hranic s Granburgem. Soudím, že je to až p íliš nápadné. Ta hrozba by nemohla být o ividn jší.“ „Arrulschán p ece nikdy nebyl útlocitný,“ p ipomenul šaškovi Perdór. „Mám dojem, že o op tné získání nezávislé baronie Jarcevo nejeví ve skute nosti p íliš velký zájem. Ale kdyby opravdu cht l napadnout Tarpol, pro potom nerozmís uje vojáky po celé délce hranic?“ Poklepal prstem na obrysy provincie Worlac. „Jestli chce zahájit válku, pro vynechal práv tuhle provincii?“ „Pop emýšlejme, jaké k tomu mohl mít d vody,“ vybídl Fiorell krále. „Kdo dnes ješt ví, jak vést opravdové vojenské tažení? Uvažujte, Veli enstvo. Více než sto let se nikde neodehrála jediná bitva. Boj vky jsou sice krásné, ale to jsou velice malé jednotky. A v kasárnách sedí vojáci, kte í se jenom ob as musejí vypo ádat s lupi i nebo s bahenními bestiemi. Bylo by krásné, kdyby se Ulldart odnau il vést války.“ 188

„Opravdu tomu v íš, milý Fiorelli?“ Král skepticky pokýval šedou hlavou. „Existuje dost knih a p íru ek, které dávají dokonalý návod.“ „Alespo co se týká teorie,“ namítl dvorní šašek. „A panovník Borasgotánu je všechno možné, jenom ne se t lý. O jeho poradcích se íká to samé.“ „Takže rozmíst ní voják podél hranic s provincií Granburg máme p i íst na vrub pouhé nezkušenosti vládce Borasgotánu? Tomu opravdu nem žu uv it.“ Oba muži zamyšlen postávající p ed mapou zaujali naprosto stejnou polohu. „Nesmíme ud lat chybu a toho muže podcenit. Víme n co o hnutí za nezávislost Worlacu?“ „Ale zajisté.“ Šašek se n kolika skoky ocitl u hromádky listin, které panovníkovi p edal. „Všichni jsou pochytaní a za m ížemi, jak ohlásil guvernér novému kabcarovi. Tomu se p ece íká úsp ch.“ „To je další v c, o které pochybuji. Nejd íve ale pot ebuji n jakou inspiraci.“ Perdór zatahal za š rku a objednal si tucet pralinek, trochu pe iva a konvici nejlepší šabby. Šabba bylo vzácné zboží, které se dováželo až z Agarsie, rovnou ze zámo í. Tmavý prášek se zalil vroucí vodou a získali jste siln vonící naho klou tekutinu, která vám však dokonale pro istila hlavu. Král se s požitkem vrhl na ty i pralinky, schroupal n kolik sušenek a se srkáním vypil šálek povzbuzujícího nápoje. Fiorell mezitím žongloval tém se vším, co v králov pracovn našel. Nic nebylo p ed jeho um ním v bezpe í, udržel ve vzduchu dokonce i ty nejk eh í v ci, aniž by mu upadly na zem. Tu a tam obratn ukradl ze stolu n jakou pralinku, což mu od Perdóra vyneslo hn vivé pohledy. „Te už mám dost,“ oznámil král Ilfarisu. „Cítím, jak mi t lem proudí nová síla.“ „Samoz ejm by to mohla být i ta spousta cukru, co vám sk ípe v žilách,“ ušt pa n poznamenal šašek a ud lal stojku, p i emž stál pouze na jedné ruce. „Trocha pohybu by vám taky neuškodila.“ „Ty se pohybuješ místo m , to mi sta í,“ prohodil Perdór blahosklonn . „Kdybych pot eboval pohyb, t lo by mi to samo eklo. Ale já nic neslyším. Vra me se k d ležitým v cem.“ Op t zamlaskal jazykem. „Ostatn to, že jsme se nedoslechli o šarád , kterou tadc sehrál v Granburgu, bylo nebety né lajdáctví. Museli jsme být slepí, když jsme to divadélko neprohlédli, nemám pravdu? Když nám v budoucnu bude n co p ipadat zvláštní, budeme muset dát hlavy dohromady, Fiorelli. Práv te , když se pom ry na kontinentu vyvíjejí tak zajímav . Ale aspo že lidé v Tarpolu mají nového kabcara rádi.“ „Šlechtici a brojaci ho taky vidí rádi. Nejrad ji by ho ovšem vid li pod drnem,“ shrnul šašek královo zhodnocení situace a op t si stoupl vedle krále. „V Tarpolu vane sv ží jarní vánek, a to zrovna uprost ed zimy.“ „Ten vánek si však v Hustrabánu a v Borasgotánu vykládají jako slabost, pokud vidím situaci správn ,“ dodal Perdór. „Dokud se kabcar v i svým protivník m jednozna n neprosadí silou, nebudou ty íše brát mladého muže 189

vážn . Jenže my ho bereme vážn , nedá se mu up ít, že se snaží, aby lidé v jeho íši byli š astní. Dob temnoty podle m momentáln nic nenasv d uje.“ „N kdo by m l Arrulschána odstranit,“ usoudil Fiorell zamyšlen . „On je v této chvíli nejv tším nebezpe ím pro kontinent. A hned po n m p icházejí na adu dva další výlupky, ta požíra ka citrón a hrdlo ezové.“ „P edpokládám, že t mi charakteristikami máš na mysli Alanu Druhou a ctihodné obchodníky z Palestánu, že ano?“ prohodil král pobaven . „Doufají, že jim výhr žky namí ené proti Kensustrii rychle vynesou pár zla ák . Ale na Kensustrii si vylámou zuby. Divím se, že se Alana do toho s nimi pustila.“ „Já bych prost ekl, že ji zaslepilo zlato.“ Dvorní šašek se snažil nalézt p ijatelné vysv tlení. „Nikdo, kdo má aspo kapku rozumu, dlouhozubým nevyhrožuje. Alanin manžel sice má mocného otce, ale ob íše velice brzy zjistí, že se hrozn nafukovaly, a to zcela neoprávn n . Co se mi však nelíbí, když se podívám na mapuje skute nost, že pokud skute n vypukne válka, my ležíme p ímo mezi Tersionem a Kensustrii.“ „P iznávám, že m to rovn ž pon kud znepokojuje,“ souhlasil Perdór. „Budeme zosobn ním diplomacie. V jednom bod však z stanu pevný a nedovolím Alan , aby její vojska prošla naším územím, protože to bude první v c, o kterou m Tersion požádá. Jenom a si navzájem potopí všechny lod , mou íší neprojde ani jeden ozbrojenec.“ „Co vlastn mladému páru v nujeme jako svatební dar?“ Fiorell se zamyšlen vrátil k Tarpolu a novému kabcarovi. „Pozvánka na svatbu došla, m li bychom tedy pro n vymyslet n jaký krásný dárek.“ „Já bych o jednom v d l.“ Ilfaritský král se najednou usmál. „Dej ud lat opisy po t borasgotánských jednotek a míst, kde se vojáci shromaž ují. Upe u mladému páru takový dort, že mu nad ním budou p echázet o i, a to v nejryzejším slova smyslu.“ Zk ížil ruce na prsou. „A poštvi všechny zv dy, které máme v provincii Worlac. A zkontrolují, jestli tam v poslední dob nep išlo hodn lidí z Borasgotánu. Arrulschán není tak hloupý, jak jsme si všichni dlouho mysleli. T m hlášením worlackého guvernéra kabcarovi, kde píše o samých úsp ších, nev ím víc, než kam bych dohodil pralinkou.“ „Vy byste p ece nikdy nedokázal zahodit svoje bonbóny,“ ekl šašek udiven . „No práv ,“ zabru el Perdór lstiv . „No práv .“ N kdo zaklepal a do místnosti vstoupil sluha, na tácu p inášel t i drobou ké, t sn poskládané kousky papíru. „Veli enstvo, práv dorazily nové zprávy od našich zv d ze severu. A jedna od soused .“ „To p išlo jako na objednávku.“ Fiorell zatleskal, uchopil tenou ké papírky a podal je králi, který je opatrn rozbalil. „M li bychom naši zpravodajskou službu kone n p eškolit na orly,“ komentoval dvorní šašek královo úsilí. „Takoví ptáci by toho unesli více než slabou cí poštovní holubi.“

190

„Poštovní holubi ale mají tu výhodu, že když doletí až sem, dají se snadn ji upravit v kuchyni,“ odporoval král. Kone n m l všechny papírky rozložené. Objevily se na nich znaky podobné hieroglyf m, které však panovník snadno rozluštil. Všechna d ležitá poselství byla zašifrovaná tímto zp sobem, aby je nedokázal rozluštit nikdo jiný než p íslušník tajné služby. „To je ale zajímavé,“ prohodil Perdór po chvilce. „Po ty borasgotánských dobrovolník se snížily na t etinu. Ale kam se najednou pod li všichni ostatní?“ „Do Worlacu?“ navrhl Fiorell. „Jak jste p edvídal?“ „To bychom m li co nejrychleji zjistit. Cht l bych, aby byl m j dárek kabcarovi co nejp sobiv jší,“ na ídil panovník, než uchopil druhý líste ek a rychle jej p elétl o ima. „Podívejme se. Do Ulldartu dorazili kensustriánští diplomaté. Kensustrie vyslala oficiální poselství do Hustrabánu, Serusie, Aldoreelu i do Agarsie. Další poslové jsou na cest sem k nám.“ „Že by si dlouhozubí hledali spojence proti Tersionu a Palestánu?“ podivil se dvorní šašek. „Je možné, že bychom podcenili bojovou sílu a um ní voják t ch dvou íší?“ „Já nevím. Do Kensustrie se mi nepoda ilo dostat jediného zv da na delší dobu než m síc,“ odpov d l král. „M žeme ale s nap tím o ekávat, co po nás vyslanci budou chtít. Oni nepochybn musí v d t, že my jsme ta nejmírumilovn jší ze všech íší.“ P e etl si i poslední zprávu, p icházející z Tarpolu. „Ale kdepak, ta se v bec nez ítila náhodou,“ rozesmál se nev ícn . „P edstavení Ulldraelova ádu ur it nechali katedrálu zám rn strhnout.“ „Jaký k tomu mohli mít d vod?“ p emítal král v žerté . „B hem korunova ního ceremoniálu sice došlo k p kným zmatk m a na nedostatek božských znamení si opravdu nemohl nikdo st žovat, ale pro prom nili jednu z nejkrásn jších staveb na kontinentu v hromadu sutin?“ „I to brzy zjistíme.“ Panovník si vzal poslední pralinku a blažen p iv el o i. „Poohlédn me se po legendách. T eba n kde v kronice Ulldraelova ádu najdeme p íhodný odkaz nebo možné vysv tlení. Máme ale št stí, že se nám dostal do rukou její opis, že ano? Když je ta kniha navíc tak hrozn tajná.“ Nalil si šálek šabby, vložil do úst kousek sušenky a posadil se za masivní pracovní st l. „Na m j vkus se touto dobou d lá na tak malém kousku zem s mnoha v cmi p íliš moc tajností. A my se oba budeme snažit, aby nám aspo n co z toho, co se práv d je, bylo trochu jasn jší.“ Perdór ukázal na drahocennou porcelánovou konvici. „Vezmi si šálek, milý Fiorelli. Na spánek m žeš dneska v klidu zapomenout. A nechej sem p inést ve e i, máme plno práce.“ Zamyšlen odkrá el k dlouhé polici, vystoupal na n kolik p í ek žeb íku a sejmul z regálu svazek zažloutlých spis . „Musíme je bezpodmíne n nechat znovu p epsat,“ ekl král a protáhl obli ej. „Jinak se mi všechny ty v domosti rozpadnou v rukách.“ 191

„Co to máte za papíry?“ vyptával se dvorní šašek a zv dav p ešel ke králi. „Ale, ale? Zápisy o smlouvách a dohodách mezi jednotlivými íšemi?“ „P esn tak, m j milý. A te se do nich podívám, abychom v d li, na koho se Tarpol m že v p ípad nouze spolehnout.“ Perdór si pobrukoval n jakou písni ku, zatímco o ima pátrav p ejížd l po ádcích. „Vida, tady to máme. Tarpol uzav el p ed t inácti lety vojenskou smlouvu s královstvím Tûris. Starší smlouvy má s baroniemi Kostromo a Bijolomorsk. Zdá se, že starý Bardri¢ byl p edvídav jší, než jsem p edpokládal.“ „Pakt o neúto ení s Borasgotánem si mladý kabcar m že klidn nacpat do fajfky,“ zasmál se Fiorell, který si mezitím p e etl i další ádek. „Nebo si ho dát zapéct do kolá ku a sníst, kdyby mu to bylo milejší.“ „Tím se ale celý obrázek jeví v úpln novém sv tle.“ Nejvyšší hlava íše Ilfaris si zamyšlen hn tla spodní ret. „Kdyby Arrulschán skute n zahájil válku, z ehož tém jist vycházím, proviní se dvojnásobným porušením smluv. Soudím, že to není dobrá výchozí pozice pro pozd jší omluvy nebo licom rné zd vod ování p í in, pro k válce došlo.“ Dvorní šašek zaujal postoj zamyšleného politika a schváln p itom co nejvíc p ehán l. „Nezmínil jsem se n kdy náhodou, že je Arrulschán šílený? Není možné, že je mu to v tom p ípad úpln jedno?“ Elegantn vysko il na spodní p í ku žeb íku, klesl hlasem, až jeho slova p ipomínala temné dun ní, p idržel si u nosu dv ty inky léko ice, aby vypadaly jako knír, a svraštil obo í. „Dnes vyrazíme na lov, na kance,“ napodoboval rachotivý tón hlasu borasgotánského panovníka. „A jestli nikde žádného k oura nenajdeme, tak prost navle eme pár vesni an do prase í k že a složíme je.“ Opatrn zase léko ici odložil. „Veli enstvo, ten chlap je podle mého názoru schopný úpln všeho. Nechal vypustit celé jezero, jenom aby vid l, kam dopadl prsten, který mu spadl z prstu, když se projížd l na lo ce. Možná si na to taky ješt pamatujete. To, že tím t i vesnice z staly zcela na suchu, mu nijak nevadilo, ani nemluv o potop , kterou zp sobil, když se voda z vypušt ného jezera rozlila do okolních úrodných nížin.“ „ ím víc o tom p emýšlím, tím jsem si jist jší, že pokud se doba temnoty vrátí, budeme za ni vd it práv jemu,“ zamýšlel se Perdór znepokojen . „Úvahy, ke kterým jsme dosp li, d lají náš dárek kabcarovi stále d ležit jším.“ „Budete s ním mít velký úsp ch, Veli enstvo.“

&

Hostinec ontariánského obchodního cechu, v n mž si mistr st elec Hetrál našel nocleh, byl jednou z nocleháren, v nichž se vedle prostých cestujících 192

scházeli i muži žijící z prémií, vypsaných za hlavy pobitých bahenních bestií. V tšinou se sdružovali do skupinek ítajících p t až sedm lovc a spole n vyráželi na lov nestv r do bažin. Byla to nebezpe ná innost a nejeden z lovc p i ní p išel o život. Hetrál se stal p ed mnoha lety v Tûrisu díky svým úsp ch m a po tu bestií, které zabil, op vovanou legendou. Když však pozd ji putoval k ížem krážem Ulldartem, upadl jeho obli ej rychle v zapomn ní. Jeho úkol p evzali mladší hrdinové a i oni tím získali slávu, naproti tomu Hetrála znalo již jen n kolik málo lidí. A to i v království, které se p ed mnoha staletími jistou dobu nazývalo Sinurestan a bylo rodišt m Sinureda Zví ete. Vále ník, který se Tzulanem nechal svést k páchání zla, p ivedl Ulldart do doby temnoty a nastolil mnohaletou d sivou krutovládu, dokud ho s pomocí Ulldraela Spravedlivého neporazilo sjednocené vojsko ostatních íší. Jeden udatný rogogardský admirál poslal Sinuredovu vlajkovou lo , na níž vále ník prchal z bojišt , na dno mo e, kde skon il i krutý a zr dný panovník s t lem prošpikovaným nes etnými šípy. Od té doby se íše, z níž krutovládce pocházel, nenazývala Barkida jako p ed nástupem Sinureda na tr n, ale na Rogogar anovu po est byla p ejmenována na Tûris. Turî ané si zachovali bojovnou povahu, kterou mají všichni tamní rodáci snad již od narození. V neposlední ad za to mohla i skute nost, že je neustále ohrožovaly bahenní bestie, jimž se znovu a znovu museli bránit. Stv ry žily v menších i v tších bažinách a odtamtud vyrážely ven a p epadaly lidi, ochromovaly obchodování, a dokonce i výnosná práce na polích se kv li nim stávala nebezpe nou záležitostí. Hrozba, kterou bahenní bestie p edstavovaly, m la za následek, že v Tûrisu bylo každému muži povoleno mít krátký me , aby se mohl bránit. Navíc i ženy a d ti v d ly, jak se z motyky, kosy nebo srpu m že stát smrtonosný nástroj. Na pohled by se mohlo zdát, že Ulldrael potrestal íši nes etnými bažinami a bestiemi, aby tak pykala za svou minulost a lidé za to, že Sinureda Zví e slep následovali. Hetrál, který m l koženou zbroj pe liv vykládanou mnoha kovovými plátky, aby ho lépe chránila, se vracel z rodné vesnice zpátky do Tarpolu. Sestra mu p ed asem poslala zprávu, v níž ho jako zdatného lovce bestií prosila o pomoc. Obzvlášt divoká sme ka stv r ohrožovala obyvatele jejich osady, všichni muži, které si vesni ané najali, bu selhali, nebo sami padli bestiím za ob . Mistr st elec dob e v d l, jak nalí it pasti. Díky tomu a za pomoci n kolika dob e mí ených st el se mu poda ilo bestie vyhubit. Pon kud ho udivila nezvyklá tvrdošíjnost t ch bytostí, které se k jeho úžasu bránily do posledního nádechu svých odporných t l místo toho, aby se jako obvykle daly na út k. Nev d l, jak si tuto ne ekanou zm nu v jejich chování vysv tlit.

193

Po slavnosti, kterou vesni ané uspo ádali na jeho po est a p i níž nebyla nouze o dobré pití, se n mý Turî an vydal na koni zpátky k tarpolskému dvoru, aby stál mladému kabcarovi po boku. Nyní odpo íval v blízkosti bývalého Sinuredova hlavního m sta, které se již dlouho nazývalo „Zakázané m sto“, protože do jeho trosek nesm l nikdo vstoupit. N kolik staletí starý výnos, který m l zabránit, aby si Tzulané za ídili ve zbytcích m sta nové úto išt , nebylo nutné obnovovat, protože žádný lov k se do t chto kon in už dávno neodvážil vkro it. Kolem zbytk kdysi impozantních budov, soch a palác se prapodivným zp sobem vytvo ily rozlehlé bažiny, jejichž jedovaté výpary dokázaly lov ka b hem n kolika málo okamžik spolehliv zabít. V hustých lesích, jejichž stromy se táhly až k ruinám bývalého m sta, ádily jak bestie, tak i ti nejhorší K’Tar Turové. Hostinec se proto spíše než noclehárn podobal malé pevnosti. Masivní kamenné kvádry zajiš ovaly, že zdi domu odolají bou ím, palisády st ežené tuctem strážných zvyšovaly pocit bezpe í. Objekt, kde jste si mohli také vym nit kon , vybudovali a vyzbrojili ontariánští obchodníci, kte í drželi tém veškerý obchod v Tûrisu pevn v rukou. Po cestujících, kte í se sem cht li uchýlit, ovšem vyžadovali za bezpe ný nocleh p kných pár krejcar . Protože mistr st elec nem l o peníze nouzi, mohli si tento luxus dop át. Hetrál spokojen sed l s plným žaludkem ve vý epu, op el si nohy o krb a p iv el o i, zatímco naslouchal hovor m u vedlejších stol . Zdálo se, že osm ješt mladi kých muž , kte í sed li hned vedle n ho, se práv p ipravuje na no ní lov. A cht li se dostat t sn k „Zakázanému m stu“. „Strážní, co pracují pro obchodní stanici, íkali, že se tam potlouká velká tlupa bestií. Celá sme ka prý obvykle nocuje kousek od m sta. M žeme se tam do nich v naprostém klidu pustit,“ p esv d oval je už delší dobu velitel. „Tak blízko m sta nebudou po ítat s tím, že by je tam lovci vystopovali.“ „Nejsem p ece šílenec,“ zavrhl druhý mladík velitel v návrh. „Ty bestie vidí i ve tm mnohem líp než my.“ „Ale nev dí, že p ijdeme,“ p erušil ho první muž. „Budeme mít výhodu, že je p ekvapíme, když to nebudou ekat. Tak co je? Chcete takovou p íležitost prospat stejn jako ten sta ík vedle nás?“ Te už Hetrál otev el hn dé o i a zadíval se na mluv ího. „Co je, ty ospal e?“ prohodil okamžit muž v krátké kroužkové košili. Snažil se ud lat na neznámého dojem a zárove ho mírn zastrašit. „Slyšels, o em jsme mluvili? Nechceš se k nám p idat?“ Mistr st elec pot ásl hlavou, zlaté kreoly, kterých m l na zbroji našito nespo et, tichounce zacinkaly. Opovržliv mávl rukou, aby dal najevo, co si o jejich plánu myslí.

194

„Kdo nechce, má sm lu,“ poznamenal mladík, který vystupoval jako velitel skupinky, a pokr il rameny. „Až se tu zase objevíme s tuctem hlav t ch bestií, budeš nám závid t. Nebo máš strach?“ „Nechte ho na pokoji,“ p ihlásil se hostinský o slovo. „Ten muž je n mý.“ „Takže mrzák,“ zasmál se mladík neurvale. „Já vím, jak k tomu došlo. Uvid ls jednu z bestií a strachem sis spolknul jazyk.“ Jeho spole níci se jenom ehtali. „Nebo sis ho dokonce ukousnul?“ Hetrálovi nestálo za to, aby na jeho provokaci n jak zareagoval, a z stal v klidu sed t na míst . Ani nepohnul nohama. Druhý muž se pon kud zklaman zvedl, urovnal si záv sné emeny a ude il p stí do stolu. „Tak d lejte, jdeme. Slibuju vám, že ješt dnes v noci budou padat hlavy.“ N mému muži p elétl po tvá i letmý úsm v. V tomto ohledu s nafoukancem a tlu hubou pln souhlasil. Když skupina mladík vyšla z hostince, za al je Hetrál s odstupem sledovat. Byl zv davý, s jakou se lovci vrátí z výpravy. A mrknout se na Sinuredovo bývalé hlavní m sto nemohlo být na škodu. Ostatn když byl královým lovcem bestií, asto se tam zašel podívat. Možná narazí na vysv tlení, pro bestie za aly bojovat s takovou úporností.

* * * Pashtak vložil drobou kého mrtvého králíka, kterého po usilovném hledání a dlouhém ekání p ed norou kone n ulovil, k ostatním do hrubého ln ného pytle a p ivázal si pytel k opasku. Pomalu se zvedl. Práv ucítil pach, který ho vyplašil. Zv t il to nejodporn jší, co ho mohlo potkat: lov ka. Zpo átku necht l nosu v it, protože mu p ipadalo vylou ené, že by se ti ustrašenci odvážili v noci tak blízko k ruinám m sta. P esto k n mu jemný vánek op t p ivál výpary lov ka, který se již dlouho nemyl a teprve p ed nedávnem popíjel víno. Ostatn nebyl sám, byli s ním i další. V žádném p ípad nesm l muže upozornit na tábor, rozkládající se jenom kousek odsud. Shromáždil se tam bezpo et žen a d tí, které by zcela jist byly pro po zuby ozbrojené muže snadnou a vítanou ko istí. Byla mezi nimi i jeho družka, Shui, a jejich t i d ti. Zhruba p ed rokem ucítil nevysv tlitelné nutkání, které ho p im lo dorazit až sem. Tady zjistil, že nebyl jediný svého druhu, mnoha dalším se vedlo podobn . Celé zástupy jeho soukmenovc ze všech možných íší se shromáždily v troskách m sta, kde se pá ili, vytvá eli r zná spole enství nebo mezi sebou bojovali o v dcovské pozice. Nikdo z nich necítil pot ebu odejít z trosek m sta pry . A bylo jich ím dál víc, takže zví ata v okolí za ala povážliv ídnout. 195

Pashtak hned poté, co sem dorazil, našel št stí u Shui a zplodil s ní t i d ti, které spole n vychovávali. Nyní se zdálo, že jak pátral po potrav , zapomn l na opatrnost. Pomali ku se šoural mali kou mýtinou, žluté o i, jejichž zorni ky se ve svitu m síce rubínov t pytily, m l široce otev ené. Každý sval chlupatého, mohutného t la m l napnutý k prasknutí, smysly se inily s takovou pozorností jako ješt nikdy. Srdce mu bušilo mnohem rychleji než obvykle. Tiché zask íp ní mu prozradilo, že jeden z muž napnul t tivu luku a chystá se vyst elit. Pashtak se vrhl stranou, aby ho šíp minul, a tryskem se rozb hl. V mžiku zmizel v bujném houští, t sn za sebou slyšel t žké kroky lovc . P estože vid l mnohem lépe než jeho pronásledovatelé, neodvažoval se dát se sám do boje s takovou p esilou. „Sem ke mn !“ zary el jeden z muž . „Vidím tu bestii, jak utíká!“ Když Pashtak op t došlápl na zem, ucítil v kotníku pronikavou bolest. Pak zakopl o ko en. Dokázal se sice udržet na nohou, ale jak b žel, cítil stále v tší bolest. Lovci ho rychle dohán li. Šipka z kuše jen t sn minula kostnatou, plochou hlavu a místo do ní se zabodla do v tve. Pashtak výhružn zavr el. Zanedlouho se bude muset dát s t mi lidmi do boje. Ale i kdyby zem el, poda ilo se mu odlákat celou skupinu lovc dost daleko od tábora. P ekvapen zv t il nový pach, který mu však byl mnohem znám jší. Krátce varovn zary el, zabo il ost e doleva a mí il ke zdroji nového pachu. Spokojen zaregistroval, že lidé jsou jen n kolik krok za ním. Pashtak kulhal na poran nou nohu, p eb hl další mýtinu, kde leželo n kolik polámaných, šlahouny obrostlých sloup . Tentokrát ho šíp zasáhl do pravého stehna a tvor t žce dopadl na zem. Pytel s ulovenými králíky se mu uvolnil od opasku a dopadl kousek vedle ruky, vybavené mohutnými drápy. Blížily se k n mu kroky v tšího po tu lidí, slyšel in ení zbraní a zbrojí, n kolik muž zt žka lapalo po dechu. „Tak co, bylo to tak t žký?“ zeptal se jeden z muž , zatímco se Pashtak p evalil na záda a snažil se vytáhnout šíp ze stehna. Za to utržil od mluv ího kopanec do obli eje, až hlava bezvládn dopadla na zem. Z hrdla se mu vydralo žalostné zavytí. „P ekvapili jsme ho, když shán l žrádlo pro celou kumpanii. To znamená, že n kde jich tu je ješt mnohem víc,“ usoudil další muž a vytasil me . „Donutíme ho, aby mluvil. N co mi íká, že by to mohl um t.“ Jakoby odnikud se na lovce najednou vy ítili další úto níci a srazili je k zemi. Tucet stín , velkých jako nedosp lé d ti, s jekotem vyskákal zpoza sloup a vrhl se na dokonale zasko enou skupinu lovc . Klacky, kameny, a dokonce i n kolika opravdovými vlastními zbran mi pozabíjela záplava úto ník b hem n kolika málo minut všechny lovce. P ilepili 196

se na ob ti jako klíš ata. Jakmile bylo po boji, vít zové si mezi sebou okamžit za ali d lit zbroje, zbran i erstvé maso. Pashtak zabru el, pot ásl hlavou, vytáhl si šíp z nohy a provizorn si otev enou ránu p evázal kouskem rukávu. Všude kolem n ho se ozývalo hlasité mlaskání, íhání, sváte ní hostina byla v plném chodu. Cítil teplou krev. Když p edtím ucítil výpary nymnis, v d l, že je zachrán n. Nymnis, malé nahé tvory, jejichž t lo tvo ily na pohled jen elisti a zuby, považovala dokonce i celá velká rodina jeho soukmenovc za nejhorší lidožrouty. A protože stejn jako všichni ostatní i oni trp li hladem a nebyli p íliš vybíraví, mohl si být jistý, že do boje ur it zasáhnou. Jeden z nymnis, jimž práv p ihrál vítanou hostinu, utrhl z mrtvoly, na níž hodoval, kus ruky a tázav ji Pashtakovi nabídl. Pashtak však zavr el a dar odmítl. Nebyl lidožrout a necht l tomuto druhu potravy p ijít na chu . Kulhav , p esto však pom rn spokojený, vzhledem ke š astnému konci svého dobrodružství, opustil mýtinu i zachránce, pytel s králíky si p ehodil p es rameno.

* * * Hetrál z bezpe né vzdálenosti pozoroval, co se na mýtin odehrálo. P ípadný pokus zakro it na stran lovc nem l podle jeho p esv d ení nejmenší nad ji na úsp ch, takže od n j upustil. Um ít uprost ed ví ícího houfu divokých stv r kv li n kolika neznámým, a ke všemu ješt nanejvýš nezdvo ilým a hloupým lidem, rozhodn nem l v úmyslu. Mnohem v tší smysl mu dávalo, aby pronásledoval tvora s pytlem plným králík . Strážní v obchodní stanici m li nepochybn pravdu, když tvrdili, že se krajem potlouká mnohem více bestií než obvykle. Tolik nymnis najednou Hetrál ješt nikdy nikde nespat il. Velkým obloukem obešel krvavý hodokvas mezi sloupy a vydal se za bestií. Mistr st elec musel využít všech zkušeností a znalostí, aby ho opatrný tvor neobjevil. Bestie se každých pár krok zastavila, oto ila se a zvedla plochou hlavu, aby si ov ila, zda je vzduch istý. Jak post ehl v bledém svitu m síce, široká tlama byla prošpikovaná dlouhými ostrými zuby, vy nívajícími zpod širokých pysk . Zran ný tvor dlouhou dobu krá el lesem a urazil p itom po ádný kus cesty. Hetrál odhadoval, že se brzy ocitnou v blízkosti n kdejšího hlavního nám stí, které se rozkládalo p ed obrovitou pevností. Nyní zaslechl i mnohohlasou sm sici r zných zvuk − bru ení, jekot, zp v a smích, které k n mu odn kud nez eteln doléhaly. Stv ra zabo ila doleva a pustila se starou ulicí vedoucí ke zbytk m pevnosti. Mezi stromy, jejichž po et nápadn ídnul, prosvítala jasná zá e oh . 197

N mý muž z stal stát a ekal, až tvor zmizí z dohledu, potom se napravo od cesty prosmýkl houštím a opatrn se blížil k nám stí. Nadále k n mu doléhal šum mnoha hlas , ale ruiny jednoho starodávného chrámu mu zakrývaly výhled. Zav sil si luk p es rameno a opatrn za al šplhat po zdi chrámu vzh ru, p i emž dával pozor, aby nohama neuvolnil žádné kamínky. Šramot, který by zp sobily p i dopadu na zem, by ho mohl bestiím prozradit. Mistr st elec stoupal výš a výš po fasád zadní st ny chrámu, až se dostal na širokou ímsu. Odhadoval, že je dobrých osmnáct délek šavle nad zemí. Lehl si na b icho a pozorn se rozhlížel po okolí. Pod ním se rozprostíralo obrovské dlážd né nám stí, jehož erné mramorové kameny byly bu zarostlé zelenými jedovatými rostlinami, nebo zcela rozbité. Všude ho ely ohn , kolem nichž posedávaly nejr zn jší bestie všech možných velikostí. Na nám stí stálo plno stan , ásti trosek byly tu a tam navzájem propojeny a zakryty rozli nými látkami, vytvá ejícími prapodivné, odvážné konstrukce. Na místo práv dorazila další skupina bestií, t žce naložená pytli, koženými brašnami a ty emi na stavbu jurt. P íchozí se krátce porozhlédli po nám stí a na jeho okraji si vyhledali místo, kde se utábo í. Na ímsu, odkud m l Hetrál nyní nerušený rozhled, doléhal ni ím netlumený hrdelní smích, nelidský zp v a hrubé hlasy tvor hovo ících nesrozumitelnými dialekty. Zá e oh vrhala na zdi, které se dosud nez ítily, bizarní stíny bestií. Hv zdy Arkas a Tulm, Tzulanovy o i, zlov stn oza ovaly ne ekaný pohled. Hetrál si promnul o i, aby si byl jistý, že nepodlehl mámení. Takové množství a tak r znorodou sm sici bahenních bestií ješt nikdy v život nespat il. Odhadoval jejich po et na ty i až p t stovek, a to se ješt krotil v úsudku. Bestie budily dojem, že se zde v míru a pokoji shromáždily a na n co ekají. Ale na co? kladl si mistr st elec v duchu otázku. Musí se vydat za králem a varovat ho, aby v d l, co se v Zakázaném m st d je. Král bude muset vyslat vojáky, aby území neprodyšn obklí ili. V minulosti bahenní bestie již jednou jako na povel spole n povstaly ve všech íších a ší ily zkázu a smrt. Bu vraždami, nebo nemocemi, které je provázely a které z bažin a mo ál dovlekly do obydlených kon in. To se nesmí opakovat. A Hetrálovi bylo úpln jedno, jestli ho král Mennebar IV. potrestá za to, že porušil královský výnos, nebo jestli ho pochválí. Opatrn slezl dol na zem a vydal se k ontariánské obchodní stanici. Tvá í v tvá záplav stv r, které mohly ze Zakázaného m sta kdykoliv vyrazit, se mu palisády pevnosti najednou zdály sm šn malé. Tûris bude v nadcházejícím boji pot ebovat jeho pomoc víc než kdykoliv p edtím, takže kabcar v dalekém Ulsaru bude muset n jakou dobu po kat.

198

„Když si jeho sourozenci uv domili nebezpe í, bylo tém pozd . Mezi Prvními bohy a Druhými bohy, které stvo il Tzulan, vzplál lítý boj. Jak Ulldrael, tak Angor byli t žce ran ni. A zatímco bohové se poušt li do boje s bohy a Spáleného boha si nikdo nevšímal, Tzulan potají ší il bestie po celém sv t . Boje mezi bohy byly tak urputné, že se zem neustálými ot esy a chv ním více p iblížila ke sluncím. Žhnoucí kotou e však sesílaly paprsky na náš sv t zna n nepravideln , na n kterých místech bylo ím dál chladn ji, na jiných byl zase stále v tší žár. Nad kontinenty svišt ly mohutn ni ivé v try a vzniklo patero ro ních období. Když nastaly tyto hluboké zm ny, dostali lidé strach a volali stvo itele na pomoc. Angor, Ulldrael, Senera, Kalisska a Vintra však bojovali v bitvách, aby zachránili sv t i sebe samotné, a ve v av neslyšeli zoufalé výk iky tvor , které stvo ili. Jen jeden b h byl na míst : Tzulan. Slíbil lidem pomoc, zaslepil je falešnými slovy a zajistil si, že ho budou následovat mnohé zem na všech kontinentech.“ VÁLKA BOH A DAR MAGIE KAPITOLA 1

199

"

!

P inejmenším užší okruh lidí, kte í se neustále pohybovali v kabcarov blízkosti, dob e v d l, že svatba se sest enicí Aljašou Radkou, vasrucou Kostroma, p edstavuje ú elové manželství, jemuž chybí jakýkoliv hlubší cit. Svatební hosté k tomuto poznání dosp li nejpozd ji ve chvíli, kdy byl ob ad proveden. Stalo se tak velice rychle, chladn a v cn . Protože zni ená katedrála nep icházela pro svatbu v úvahu a Lodrik nehodlal vstoupit do chrámu Ulldraelova ádu, dokud se vztahy mezi ním a Tajnou radou neurovnají, rozhodl vládce Tarpolu bez dlouhého rozmýšlení, že se vlastní ob ad uskute ní v paláci. Což bylo ešení, s nímž byl p edevším Valjakov navýsost spokojen. Kabcar nepovažoval za nutné, aby se svatby zú astnil prostý lid. Jinak by tomu bylo, kdyby si bral za manželku Norinu, se kterou se rád ukazoval na ve ejnosti, zvlášt když tato žena byla ve skute nosti tou, jež mu stála po boku. Lodrik p esto hodlal alespo áste n dodržet formální zvyky, i když „formality“ byly provád ny s co nejv tší úsporností. Na „oslavný rozpo et“, jak Stojko nazýval platby hudebník m, výpomocným kucha m, kv tiná m a podobn , byl vy len n jen velice skromný obnos. Finan ní dar od nastávající mladý muž odmítl. Ulldrael v ád dal dodate n najevo nelibost nad tím, jak se kabcar choval b hem korunovace. K uzav ení s atku nevyslal nikoho z len Tajné rady, ale jednoho z nižších, i když ne zcela prostých mnich , jenž tvá í v tvá tolika hodnostá m, kte í ho všude obklopovali, viditeln znervózn l. Tomu také odpovídal pr b h ceremoniálu, poznamenaný koktáním a mumláním duchovního, ledovým výrazem v tvá i vasrucy a lhostejn postávajícím Lodrikem, který znud n ekal na mnichovo spásné požehnání. Poté svateb ané hbit odkrá eli ke slavnostní tabuli, uspo ádané ve Velkém sále do tvaru podkovy, aby všichni dob e vid li na „š astný pár“. Kone n se všech p t set host usadilo ke stolu. Tém všechny panovnické rody, s výjimkou Serusie a Rogogardu, vyslaly na svatbu své zástupce, kte í byli pov eni p edat po jídle novomanžel m dary. Mezi pozvanými bylo i n kolik p íbuzných kabcarovy sest enice, ti však sed li daleko od oslavenc . Všude se hemžili sluhové v livrejích, podávali nápoje, p isunovali židle nebo za ínali p inášet první mísy s p edkrmy. Vzduch zt žkl r znými parfémy, leckteré paruky, které se podle módy od sebe lišily tvarem i vzhledem, 200

vypoušt ly oblá ky pudru, když se jejich nositelé p íliš rychle pohnuli. Z balustrády, kde se tucet hudebník staral o pobavení host , zaznívaly tiché tóny hudby. Lodrik si dovolil zažertovat a posadil Ulldraelova mnicha p ímo naproti Kensustriánce, která k sob samoz ejm p itáhla pozornost všech p ítomných. Vedle nezvyklého pohledu, který se host m naskýtal, áste n vybledly i naparád né zbroje ty Angorových rytí . Nerestro sed l p ímo vedle Belkaly a nijak nezastíral, že ji dob e zná. Herodin se posadil po kn ž in levici, zbylí dva rytí i sed li po obou stranách neš astn vypadajícího mnicha, který se uprost ed hory t pytivých blýskavých zbrojí neodvažoval ani pohnout. V rozpacích zíral do talí e a jen tu a tam si dovolil zvednout hlavu nebo se zapojit do hovoru. Šlechtici a brojaci se mezi sebou tiše bavili, stejn tak i leckte í z velvyslanc , na které byl díky vyš o eným od v m krásný pohled, ob as prohodili rychlé sl vko se svými kolegy v ú adu. Fusuríl, velvyslanec Hustrabánu, vrhal po Stojkovi výmluvné pohledy, což post ehla i Norina, sedící na židli hned vedle Stojka. Nev d la však, jak si je má vyložit. Kabcar v rádce se prozatím nevyjád il k vyslancov nabídce podílu na t žb iurda a taktéž neprozradil, zda hodlá kabcara pat i ným zp sobem ovlivnit. „Pro se ten muž na vás celou dobu dívá?“ zeptala se broja ka po chvíli. „Vy se znáte?“ Rádce se ušklíbl a p ejel si rukou po kníru. „ ekn me, že se m pokusil podplatit a doufá, že jeho nabídku p ijmu. Já to však samoz ejm ani na okamžik nem l v úmyslu,“ dodal chvatn , když post ehl pátravé pohledy, jimiž se na n ho Norina i Valjakov zadívali. „To by tak ješt scházelo. Podívejte se na jeho garderobu. Ten chlap nemá styl.“ Zbytek spole nosti napjat ekal na panovník v projev, který musel nezbytn p ijít. Mladý muž, jenž m l na sob obvyklou uniformu s modrou hv zdou Bardri¢ , se kone n zvedl a rozhlédl se po sále. Hovor okamžit utichl, hudba se odml ela. „Milí svatební hosté, vážení vyslanci a velvyslanci, brojaci a šlechtici, Tarpolané,“ za al Lodrik hovo it. „Mám radost, že se po tak krátké dob zde op t sešlo tolik lidí, aby spolu se mnou oslavili dnešní den. Nejd íve pon kud bou livá korunovace, nyní o to klidn jší s atek s mou okouzlující sest enicí Aljašou, vasrucou Kostroma. Tímto ob zem , které i tak spojovaly velice dobré a p íbuzenské vztahy, kone n navzájem srostou. Kostromo a Tarpol bude v budoucnu nutno jmenovat jedním dechem.“ Pohlédl na Fusuríla. „Je mi známo, jaké požadavky vznáší Hustrabán v i Kostromu. Protože nyní nehovo ím pouze jako kabcar, jehož n jaká smlouva zavazuje p ijít na pomoc, ale i jako manžel, který svou cho hodlá podpo it, nech zazní, že Hustrabán dostane na své požadavky od tarpolského dvora odmítavou odpov . Oba dva nejsme ochotni ustoupit této p ehnané a naprosto nespravedlivé žádosti. Chamtivost, kterou 201

Hustrabán tímto požadavkem vyjad uje a již nelze chápat jinak, jednozna n obnažuje nízkost jeho motiv . Od roku 212 má baronie samostatnost, hustrabánský král jí tehdy tuto samostatnost zajistil. Domníváme se, že slovo panovníka by m lo platit.“ Fusuríl se p i králových vývodech nezávazn pousmál. „A protože se zde sešli zástupci všech ulldartských íší, využijí této p íležitosti a pohovo ím o novinkách, ke kterým nyní v Tarpolu dochází.“ Mírn se nap ímil. „Zm ny zcela jist nejsou d kazem nestability mého vedení, ale nazna ují novinky, které bych cht l zavést. Na rozdíl od mnoha jiných zemí existovalo v Tarpolu dosud velice p ísné nevolnictví, které hodlám postupn uvol ovat. První kroky byly již u in ny a tento proces bude dále pokra ovat. Tarpol je na cest stát se š astn jší íší. Pokud jsou prostí lidé spokojení, je zaru en klid a mír, který jsem p i jednáních se svými poradci vid l v ohrožení. Vyzývám všechny brojaky v zemi, aby mne podpo ili. V kone ných d sledcích to povede jen k jejich vlastními prosp chu, když budou poddaní bez reptání plnit své závazky.“ „Pokud ješt budou n jaké poddané mít,“ prohodil Kolskoj polohlasn a sklidil za to u své ásti tabule tichý souhlasný smích. Lodrik pozvedl pohár. „A nyní si p ipijeme na následující roky míru. Rok 444 není p íliš vzdálen a na Ulldart p itom nepadl hrozící stín doby temnoty. Práv naopak, alespo v Tarpolu se vyjas uje.“ „A žijí kabcar a kabcara Aljaša,“ zvolal Stojko. Všichni hosté pozvedli poháry a opakovali p ípitek, potom sklenice rázem vyprázdnili. Do ticha zazn lo osamocené zatleskání velvyslance Ilfarisu, ke kterému se postupn p idávali i ostatní diplomaté s výjimkou Fusuríla a Sarduijelece, vyslance Jeho Veli enstva Arrulschána. Kolskoj pohyboval rukama tak pomalu, jako by p i každém doteku dlaní trp l bolestmi. N kte í z brojak se rovn ž museli k vyjád ení souhlasu nutit, v tšinu host však kabcarova e nadchla. Kabcar zá il. „D kuji všem za toto více než p átelské gesto. A nyní si naložme na talí e. Jídlo nesmí vychladnout.“ Hudba op t za ala hrát, cinkání p íbor se mísilo s jejími tóny, podél tabule op t zazníval tlumený hovor. Norina obda ila Lodrika dlouhým pohledem plným lásky a pozvedla íši, což kabcar op toval a poté se š astn na židli op el. Vzrušení ho zvolna opoušt lo. „Výborn , milý choti,“ prohlásila Aljaša chladn . „Hustrabán nyní ví, na em je, když se jedná o iurdum. Sama bych to nedokázala ud lat lépe.“ Velice uvážliv pozvedla vidli ku k úst m a vložila do nich vybrané sousto. „Jak zjiš uji, skute n ses n emu p iu il.“ „Stojko s Valjakovem odvedli vynikající práci. Mimochodem, když už jsme to nakousli.“ Mladý muž se dotkl tématu a rozvern si prsty vložil do úst kousek zeleniny. „Nutn si musíme pohovo it o jisté ne zrovna malé sum , kterou si hodlám z dol vzít.“

202

Sest enice odložila p íbor. „Za prvé, drahý manželi, když n co jíme, používáme vidli ku a n ž, koneckonc nás p itom pozorují mocní lidé z celého Ulldartu. Za druhé,“ pronesla ledovým hlasem, „stejn jako doposud jsem vasrucou Kostroma jenom já. Mn samotné p ísluší rozhodnutí, komu p enechám ást drahého kovu a kolik. A taková rozhodnutí zpravidla velice d kladn zvažuji.“ „Dobrá, tak tu partii rozehrajeme,“ ekl Lodrik. „Co nejrychleji pot ebuji hromadu vaslec , abych uhradil dluhy svého otce. Jinak se brojaci pokusí o vzpouru a své plány na zm ny v íši budu moct hodit do ohn .“ „Taková škoda, že ano?“ zasmála se Aljaša lhostejn . „Milý strý ek si nejspíš m l dávat na peníze v tší pozor.“ Kabcar cítil, jak ho polilo horko. „Má to snad znamenat, milá choti, že mi nejsi ochotná p epustit odpovídající dodávky iurda?“ Jeho sest enice nete n pokynula sluhovi, aby jí dolil víno, potom se usmála na jednoho z d stojník a op t se za ala v novat talí i. „Mluvím s tebou,“ zavr el Lodrik, uchopil ji za ruku a stiskl ji. Žena však odtáhla prsty d íve, než ji stisk za al bolet. „Inu, já si to rozmyslím,“ snížila se po chvíli k odpov di. „Kolik vlastn musíš zaplatit?“ „220 100 vaslec dostanou velkostatká i jako úroky za zap j ené ástky, padesát tisíc vaslec pot ebuji na proplacení sm nky ontariánského obchodního cechu.“ Aljaša se rozesmála tak zvoniv , že se k ní n kolik host udiven obrátilo, a dlouho se nedokázala uklidnit. Mladíkovi hn vem zrudly tvá e. Aljaša si opatrn urovnala rudé vlasy a soucitn se na Lodrika usmála. „Jenom sni dále, chlape ku. Sni si sv j sen o novém Tarpolu. Doufám, že se z n ho jemn probudíš. Ode mne prozatím nedostaneš jediný vaslec. Investovat do tebe mi momentáln nep ipadá p íliš smysluplné.“ Lodrikovy svaly se napjaly, potom však našt stí ucítil na rameni n í ruku, která ho zadržela p ed neuváženou reakcí. „Pane,“ zašeptal mu Valjakov, „bezpodmíne n musíte ochutnat maso. Žvýkání uklid uje nervy. Žvýkejte dlouho a d kladn .“ Kabcar zabodl vidli ku do kousku pe en tak prudce, jako by cht l ješt jednou zabít zví e, z n hož tato lah dka pocházela. Chvatnými pohyby ho roz ezal. „O té v ci s doly si ješt jednou promluvíme,“ oznámil manželce. „Ale to po ká, až budeme o samot .“ Potom se zarazil, s cinknutím odložil p íbor stranou, prsty vylovil z talí e kousek masa a s otev enými ústy žvýkal sest enici p ímo p ed obli ejem. „To je d tinské a p ihlouplé,“ okomentovala žena jeho chování, aniž by na n ho pohlédla, a op t se usmála na d stojníka.

203

„No a co?“ odsekl Lodrik. „Já m žu d lat, co se mi zamane.“ Naklonil se k ní a íhl jí do ucha. Obli ej jeho sest enice nazna oval hrozící nebezpe í. Potom kabcar op t zp sobn uchopil p íbor a dojedl, jako by se nic nestalo. Po t ech hodinách byly všechny chody svatební hostiny u konce. Nyní bylo na hostech, aby p edali dary. Poslušn nakladli dary na st l p ed pár novomanžel , po ínaje um leckými díly a kon e nádhernými šperky. Když ke stolu panovnického páru zamí il Fusuríl a v ruce držel pouze ruli ku pergamenu, zmocnila se Stojka zlá p edtucha. Hustrabánský velvyslanec došel ke kabcarovi a jeho žen a uklonil se. „Mé jméno je Jeho Veli enstvu kabcarovi dob e známé. Ohlašuji jako velvyslanec Jeho Veli enstva Kumstratta, krále Hustrabánu, velkolepý dar, který bude u in n.“ Pon kud teatráln rozložil dokument. „Baronii, a tím i Tarpolu, se p edkládá nabídka, aby se s Hustrabánem dohodla v dobrém. Proto vám Jeho Veli enstvo Kumstratt p edkládá následující nabídku: Kostromo bude dodávat naší íši pouze jednu t etinu místo dosud požadované poloviny výt žku iurda. Za to uznáme plnou nezávislost baronie na mate ské íši Hustrabán, od níž se baronie v roce 212 po Sinuredovi neprávem odtrhla. Pro zd vodn ní: dnešní baronie vznikla z nespravedlivého, tehdy dokonce co nejp ísn ji potla ovaného povstání. Proto nebylo založení samostatného územního celku nikdy možné. Povstalci, a to by m lo být kabcarovi dob e známo, nemají žádná oprávn ní. A až do dnešního dne nebyla baronie Kostromo íší Hustrabán oficiáln uznána. Tato nabídka má kone n p inést mír a p ekonat dávný spor.“ Fusuríl se zlomil v pase, p edklonil se a pak se op t narovnal. „D kujeme Hustrabánu za tuto velkorysou nabídku, ale odmítáme ji,“ odpov d la Aljaša d íve, než Lodrik sta il otev ít ústa. „V tomto ohledu jsem se svým manželem na jedné lodi. Vezm te si sv j dárek a zmizte, Fusuríle.“ Mávla rukou, velvyslanec se však nehnul. „Tím jsem nucen jít o krok dále.“ Hustrabánec vytáhl druhou ruli ku pergamenu a hlasit p ed ítal. „Království, v jehož ele stojí Kumstratt, král Hustrabánu, tímto vyhlašuje, že jeho trp livost s odpadlíky z hustrabánské zem je definitivn vy erpána. Protože samozvaná baronie Kostromo nikdy nebyla mate skou zemí oficiáln uznána, necítí se Hustrabán v tomto p ípad vázán Tisíciletou smlouvou.“ Fusuríl položil dokument na st l k ostatním dar m. „Tímto p edávám vasruce u p íležitosti její svatby s kabcarem Tarpolu královské rozhodnutí o op tovném za len ní provincie k hustrabánské p d . Oficiální p edstavitelé Hustrabánu se ujmou spln ní králova rozhodnutí, a to s okamžitou platností.“ Diplomat se uklonil. „Doufáme, že celá záležitost prob hne pokojnou cestou.“ „Na to si budete muset po kat dlouho,“ odsekla Lodrikova sest enice jedovat . „Máme smlouvu s Tarpolem, který nám zcela jist pošle ást svých jednotek na pomoc.“

204

Fusuríl odmítav zvedl ruce. „My necítíme v i kabcarovi nijakou záš a velice p esn se držíme ostatních ustanovení Tisícileté smlouvy. My nevedeme válku, my si jen bereme zpátky to, co nám vždy pat ilo. Kdyby naproti tomu cht l kabcar proti nám vojensky zasáhnout, byl by to on, kdo poruší smlouvu.“ Ve Velkém sále zavládlo mrtvolné ticho. Dokonce i hudba p estala hrát. To, co se zde rýsovalo, se p ítomným jevilo tak p íšerné, že se to nikdo z muž nebo žen neodvážil domýšlet do konce. „Na ídím svým rádc m, aby situaci prov ili,“ prohlásil Lodrik uvážliv . „P esto je vám zcela jist jasné, že Tarpol je i beze smluv s baronií pevn svázán. Okamžik, kdy jste se rozhodli zapo ít s p evzetím baronie pod svou nadvládu, jste zvolili velice špatn .“ „My jsme p edest eli svou nabídku a tím prokázali dobrou v li zajistit mír, a dokonce i poskytnout baronii samostatnost,“ odv til Hustrabánec. „Vy jste ji odmítli.“ „A budeme ji odmítat znovu a znovu,“ procedila Aljaša ledov . „Tak i tak dojde k boji.“ Krátce pohlédla na manžela. „A už s pomocí Tarpolu, nebo bez ní. Ale protože se zde nyní podílím na vládnutí, Tarpol se do v ci pravd podobn zapojí.“ „Za veškeré násilí, ke kterému dojde, ponesete odpov dnost pouze vy.“ Fusuríl se uklonil a vrátil se zp t na místo. „Nenávidím svatby,“ zabru el Valjakov. Stojko se musel navzdory tomu, co se zde práv odehrálo, ušklíbnout. Sarduijelec, velvyslanec Jeho Veli enstva Arrulschána, se zvedl jako další a p istoupil k tabuli. Nesl malou sk í ku a i on m l v ruce pergamen. „P edávám vám pozdrav a p ání všeho nejlepšího od Jeho Veli enstva Arrulschána, vládce Borasgotánu.“ Otev el sk í ku a postavil na st l um lecky vy ezávaného d ev ného koníka. „Toto symbolizuje dar mého pána. Posílá jak nové tarpolské kabca e, tak i kabcarovi p t nejlepších borasgotánských h ebc a klisen p ímo z chovu královského dvora.“ „To je všechno?“ zeptal se Lodrik ned v iv . „Snad víte, že borasgotánští kon jsou ti nejlepší…“ vysv tloval Sarduijelec, mladý muž mu však sko il do e i. „Ned lejte ze sebe hlupáka, velvyslan e. V ruce držíte ješt jeden pergamen. Vyhlašuje mi v n m Borasgotán válku?“ „Ach, ten.“ Diplomat p edstíral zapomn tlivost. „Ne, to je laskavost, o kterou mne požádal bývalý guvernér Worlacu. Protože on nem že v tuto dobu svobodnou baronii opustit, pov il mne, abych vám p edal jeho poselství.“ Se šust ním rozložil papír, zatímco se Lodrikovi zúžily o i. „Po zralé úvaze došla bývalá tarpolská provincie Worlac k p esv d ení, že by cht la získat svobodu,“ citoval Sarduijelec. „Kabcar, jenž je tak otev ený novinkám, nech laskav vezme na v domí, že zem i její obyvatelé tak budou š astn jší a doufají, že je panovník pochopí a z tohoto d vodu uzná nezávislost provincie. Worlac bude 205

v p ípad pot eby bránit svou svobodu se zbraní v ruce a uzav e smlouvu s Borasgotánem.“ Velvyslanec položil pergamen vedle hustrabánského dokumentu. „Mimochodem, velkobaronie Ucholovo již svého svobodného souseda uznala.“ „Není divu, koneckonc je sou asný baron zasnoubený s dcerou borasgotánské královny, nemám pravdu?“ odsekl Lodrik, který se pevn držel stolu, aby ho nep esko il a nerozsekl muže poprav ím me em nap l. „Nuže, myslím, že mí d stojníci provincii,“ kabcar ud lal p estávku v e i, aby slovo lépe zap sobilo, „Worlac rychle p esv d í, aby znovu hrála roli, jaká jí v Tarpolu p ísluší. D kuji vám, že jste mi p edal guvernérovu zprávu. Jinak se mi zdá, že právn se jedná o dokonalý opak toho, co zde vylí il hustrabánský velvyslanec. íkejme tedy všem dalším akcím, k nimž dojde, ‚op tné za len ní‘.“ „Inu, Borasgotán mezitím svobodnou baronii rovn ž uznal,“ pronesl Sarduijelec tém ustrašen . „M j pán je toho názoru, že byste m l toto rozhodnutí akceptovat, protože by se tak stalo pouze ku prosp chu lidí a ti vám p ece tak leží na srdci.“ „Pro jsem na to nep išel sám?“ prohlásil Lodrik a vstal. Modré o i p ísn shlížely na statného muže, stojícího p ed ním. „Nejlepší bude, když Tarpol ješt dnes rozpustím. Dám svobodu každé provincii a nechám velkostatká e, aby si d lali, co se jim zlíbí.“ Ude il p stí do stolu a tém okamžit se všechny svíce, lampy i ostatní zdroje sv tla rozzá ily modrými plameny. Sálem projel polohlasný šum. „Možná jsem mladý a ješt trochu nezkušený, ale všechno si líbit nenechám. Jestli si Arrulschán, Kumstratt a všichni tarpolští brojaci myslí, že m m žou vodit za nos, budu muset p ijít na n co jiného. V zájmu blaha svých poddaných se všem postavím elem, a a si nikdo v tomto sále nemyslí, že lidé v provincii Worlac pocítí t eba jen závan svobody. Budou donuceni p ipojit se k Borasgotánu, a to je jistojist horší než celých sto let tarpolské vlády.“ Sklonil hlavu. „Vrátím provincii na místo, kam právem pat í. A to je v Tarpolu, ne v Borasgotánu, to p ísahám p i Ulldraelu Spravedlivém a všech ostatních bozích.“ Sarduijelec se uklonil a op t se posadil. Poslední dar p išel z Ilfarisu: obrovský dort v podob Tarpolu, spojený stylizovaným mostem s provincií Kostromo, naho e byl z marcipánu a perníku dostav ný královský palác. Velvyslanec Lodrikovi tiše poradil, aby palác roz ízl teprve tehdy, až bude o samot . Takový palác bývá zpravidla plný p ekvapení. „Nyní ud lám to, co podle toho, jak se dnes všechno jeví, jistí lidé naplánovali již mnohem d ív,“ ohlásil kabcar zaho kle a nechal si p inést dlouhý n ž. „Rozd lím Tarpol. Tady, kousek Worlacu pro velvyslance Sarduijelece. A tady zase kousek Kostroma pro Fusuríla.“ Energickými ezy krájel dort na stále menší a menší kousky. „Zbytek íše z ejm p ipadne brojak m a šlechtic m. Nebo chce snad ješt n kdo kousek mojí íše? Žerte, žerte, dokud nepuknete nebo dokud se vám Tarpol nevzp í í v krku!“ Ob ma rukama uchopil marcipánový palác. „Ale 206

zatím to ješt tak daleko nedošlo. Já se nevzdám. V zájmu blaha svých poddaných.“ Lodrik se posadil, pot se mu perlil na ele, až tak se dostal do ráže. Plameny svící op t zaho ely obvyklou barvou. Norina m la na tvá i ustaraný výraz, snažila se uklidnit milého pohledem. Mladík však m l p íliš velký vztek. Kabcar sed l na židli a t žce dýchal. Ruce m l sev ené v p st, svaly v obli eji mu pocukávaly. Aljaša vypadala nemén nahn van . Za in ela zbroj, Nerestro z Kurašky se zvedl a uklonil se panovníkovi. „Každému, kdo se chce postavit kabcarovi Tarpolu, já, Nerestro z Kurašky, rytí ádu vysokých me boha Angora, házím tuto rukavici a vyzývám ho na souboj.“ Železná rukavice s rachotem dopadla na nalešt nou mramorovou podlahu. Po krátké úklon sm rem k udivenému Lodrikovi se rytí op t posadil. Velvyslanec Tûrisu, p estože s mnohem menší teatrálností, rovn ž vyjád il Tarpolu podporu své íše. Stojko dal hudebník m znamení, aby op t za ali hrát, tóny však zn ly zna n rozechv le a nejist . Teprve za n kolik minut se hudba rozehrála stejn bezchybn jako p edtím. Hosté se op t za ali mezi sebou bavit. Nám t k hovoru m li více než dost. Po dvou hodinách se i poslední host vzdálil. Na slavnosti prost panovala p íliš špatná nálada a nikdo nem l chu z stat zde déle, než bylo nutné. Aljaša se mezitím rovn ž vytratila. Železná rukavice ležela nedot ená uprost ed sálu. Norina objala Lodrika a pohladila ho. „Ty m j chudáku kabcare. Tolik jsi toho dnes musel vytrp t.“ Mladý muž si zhluboka povzdechl a zabo il obli ej do ženiných erných vlas . „Pokud budeš blízko m , tak to všechno vydržím.“ „Vždycky budu u tebe,“ slíbila mu Norina a jemn ho políbila. „Poj do postele. Musíš si odpo inout. Mimochodem, všiml sis, že se op t stala ta podivná v c s plameny?“ „To jsem zp sobil já,“ p ihlásil se Stojko rychle. „Myslel jsem si, že to bude docela hezký a p sobivý efekt. Vyvolává to n jaký alchymistický krám, který se nasype do sví ek. Když knot proho í až k prášku, zm ní plameny barvu. Pár služebník t m plamen m nepozorovan pomohlo. A já jsem tu v c samoz ejm p edtím n kolikrát d kladn vyzkoušel. Je ale možné, že n kde z staly n jaké zbytky.“ „Skv lý nápad,“ p idal se Lodrik ke Stojkov lži. „Bohužel jsem m l dojem, že nezískal náležitou pozornost. Stojko, svolej na zítra ráno sch zku s d stojníky. Budeme se s t mi novými skute nostmi muset n jak vyrovnat.“ „Tak to m žeme rovnou zajít do pokoje vaší manželky,“ prohodil t lesný strážce opovržliv . „Tam najdete všechny, které budete pot ebovat.“

207

„V t chto slovech sice postrádám náležitou úctu a respekt, ale dokonale vystihují situaci.“ Kabcar se musel dát do smíchu. „Jestli nás omluvíte, my te odejdeme. A prosím t , zjisti, co ilfaritský velvyslanec p edtím nazna oval o tom marcipánovém paláci.“ Rádce a t lesný strážce se dívali na oba milence, jak vycházejí ze sálu. „Taková ostuda,“ prohodil Stojko po chvíli. „Pro není vasrucou Kostroma Norina?“ „Takhle je to lepší,“ odv til Valjakov. „Jestli Hustrabán uskute ní svoje výhr žky, nebude mít Kostromo zanedlouho nejmenší d vod ke smíchu. A spíše než broja ce p eju takovou porážku té rudovlasé arod jnici.“ D v rný rádce opatrn roz ízl sladkou a jist i chutnou zmenšeninu paláce a v ruce se mu objevila kožená ruli ka. Opatrn ji rozev el a vytáhl z ní složený dokument. Po chvilce uznale hvízdl. „Z toho bude mít kabcar ohromnou radost. Jeho Veli enstvo Perdór z Ilfarisu nám práv nahlásil kompletní plány rozestavení borasgotánských vojsk a p esná místa a po ty borasgotánských dobrovolník , kte í pronikli do Worlacu, aniž bychom si toho všimli. Zase n co, co bylo naplánované dlouho p edem.“ Stojko si ulomil kousek marcipánu a s požitkem ho žvýkal. „Pomalu nabývám dojmu, že naši velect ní sousedé ekali jenom na chvíli, kdy starý Bardri¢ um e, aby se pak na nás všichni najednou vrhli.“ „ ekal jsi n co jiného? Rok 444 se blíží.“ Holohlavý obr pokr il rameny, zatímco si mechanickou rukou rovn ž ulomil kousek sladké fasády. „Není špatný. Asi se nemýlím, když si myslím, že Perdór je kulatý jako soudek.“ Oba muži odešli ze sálu a dali se do hledání pot ebných map, kterých bude zapot ebí na zít ejší porad .

* * * „Hned se k tob zase vrátím, Norino. Te ale musím bezpodmíne n vy ídit záležitost s iurdem, jinak dnes v noci neusnu.“ Lodrik se omlouval své milé, když se kradl ke dve ím. „Nepotrvá to dlouho.“ „Budu na tebe netrp liv ekat,“ odpov d la mladá žena, oblékla si no ní košili a vklouzla pod m kké pe iny. Kabcar rychle prošel n kolika chodbami paláce, až dorazil ke dve ím ložnice své sest enice. Podle zvuk , které zevnit pronikaly až na chodbu, snadno poznal, že svatební noc je v plném proudu. Ovšem jak bylo vidno, ne s ním, s právoplatným manželem. Rázn rozev el dve e a ve svitu osamocen ho ící sví ky post ehl, jak se n jaký muž skokem vrhl za postel. Lodrik se rozhodl, že bude p edstírat, že si ni eho nevšiml. Alespo zpo átku.

208

„Má nejdražší choti,“ Rozp áhl ruce. „Jsem p ipravený na naši svatební noc. Rád bych dohonil to, co jsi mi tehdy v Granburgu slibovala. Víš, že íše bude brzy chtít vid t následníka tr nu. Je to dokonce sou ást záv ti mého otce.“ Aljaša si p itáhla p ikrývku až k brad , tvá e m la zarudlé po milostné h e s cizím mužem. „Jestli se opovážíš dotknout se m jediným prstem, zlomím ti ruku,“ zasy ela. „Vypadáš ale, jako bys na m už toužebn ekala. Nicmén nem j strach, cht l jsem si s tebou promluvit o tom iurdu. Už sis tu záležitost po ádn promyslela? Pot ebuji vaslece, abych uklidnil brojaky. Nebudu se moci soust edit na obranu tvojí provincie, jestli mi budou tarpolští velkostatká i kv li otcovým dluh m podrážet nohy. To p ece chápeš. Nebo bude tv j titul vasruca Kostroma zanedlouho pat it minulosti.“ Aljaša si Lodrika zm ila pohledem zelených ko i ích o í. Pod p ikrývkou se sv dn rýsovala její postava, ženin parfém a v n jejího t la stoupaly mladíkovi do nosu. „No dobrá,“ souhlasila nakonec. „Vidím, že mi nezbývá žádná jiná možnost.“ „To m t ší.“ Dotkl se jejího ramene a p ejel dlaní po b lostné k ži. „A kdy dovršíme naši svatební noc?“ „S takovým malým chlape kem? Já?“ Op t se hlasit rozesmála. „Vra se ke své hol i ce, k dce i toho brojaka, a pobav se s ní. Já dávám p ednost opravdovým muž m.“ Kabcar se zvedl. „Ješt jedno ti chci íct. Ode dneška jsi kabcara, žena po boku nejmocn jšího muže Tarpolu. Jako vasruca sis mohla vlézt do postele s každým, koho jsi potkala. Ale nyní,“ sklonil se k ní a chytil ji za bradu, „nebudu takové chování dále trp t.“ Aniž by to m l ve skute nosti v úmyslu, p itiskl rty tvrd k ženiným úst m. „Kdybych n kdy znovu našel ve tvé posteli jiného muže, nechám ho popravit. A pro tebe si taky n co vymyslím. Ve ejná nev ra nepat í k p estupk m, za které se v Tarpolu dává vyznamenání.“ „Tak to si nejd íve sáhni na vlastní nos,“ odsekla Aljaša jedovat . „Já se aspo ovládám v p ítomnosti jiných lidí a mám v srdci jen jednu ženu. Já Norinu miluji. Naproti tomu ty miluješ jenom sama sebe.“ Oto il se a chystal se odejít. „Tarpol se ode mne nikdy nedo ká následníka,“ zavolala za ním žena. Lodrik se ohlédl p es rameno, modré o i mu v potemn lé místnosti intenzivn zá ily. „Milá sest enice, to se ješt uvidí.“ Aljaša se polekan zasunula hloub ji do postele. Lodrik vyšel z místnosti. „Tak ty mi chceš zkazit legraci a n co mi zakazovat, chlape ku? Ty tu holku opravdu miluješ?“ zamumlala Aljaša. „Uvidíme, jak dlouho si ji dokážeš udržet, milý choti.“ Vytáhla svého návšt vníka zpod postele. „Tak vylez, ty hrdino. Musíme zahrát malé divadlo. No dobrá, zakázal mi jiné muže, ale jenom v téhle místnosti. Palác je našt stí dost velký.“

209

* * * Norina se probrala z d ímot, do nichž upadla. Lodrik se ješt nevrátil, místo na posteli vedle ní bylo nedot ené a studené. Z vedlejší místnosti zaslechla tiché sténání. Opatrn odhrnula p ikrývku a vstala. Když došla ke dve ím, pootev ela je na úzkou škvíru a vykoukla ven, spat ila však pouze obrysy dvou lidí, kte í se vedle v místnosti oddávali intenzivním milostným hrátkám. Broja ka se musela pousmát. „Ach, Lodriku,“ vydechla žena a Norina zd šen rozeznala Aljašin hlas. Nechápav odstoupila ode dve í, zalévalo ji st ídav horko a chlad. Znovu a znovu slyšela šeptané jméno svého milence a žhavé p ísahy lásky. Nejd íve cht la rozrazit dve e a vyrušit je, už už m la ruku na klice, ale n co ji zadrželo. Možná strach z toho, že ji vasruca znovu poníží. Nebo z obrovského zklamání, které cítila na duši. Celou dobu se obávala, že Lodrik nakonec neodolá a podlehne vnadám a okouzlujícímu p vabu své sest enice − a to nakonec musel, nebo zem bude d íve nebo pozd ji pot ebovat tadce. Ale že k tomu došlo zrovna za dve mi jejího pokoje, to ji hluboce ranilo. Pomalu se vrátila do postele, po tvá i se jí skoulela velká slza zklamání. Nev d la, jak dlouho zírá na baldachýn a na nic nemyslí, ale po n jaké dob se jí p ed o ima objevil kabcar v ustaraný obli ej. Oto ila se na bok a vyhnula se mu. „Jestli jsi bezpodmíne n musel splnit své manželské povinnosti, tak to aspo ned lej p ede dve mi naší ložnice,“ ekla tiše. „A ne íkej té ženské, že ji miluješ! Nebo byly všechny tvoje p ísahy a sliby pouhopouhé lži?“ Lodrik se na Norinu udiven podíval. „Co je s tebou, má nejdražší? Poté co jsem si promluvil se sest enicí, jsem jenom rychle sko il pro n jaké víno,“ na d kaz pozvedl láhev a sklenice. „P edstav si, m la u sebe n jakého chlapa.“ „To jsem vid la i slyšela,“ vyprskla Norina, vstala a p ehodila p es sebe župan. „Co se vlastn stalo?“ Kabcar bezradn pobíhal vedle ní. „Z sta , kde jsi.“ Z hn dých mandlových o í dštil vztek. „Myslel sis, že je vhodné vyspat se s Aljašou práv p ed t mito dve mi? A pro už dnes? Nemohlo chvíli po kat, než se za neš starat o následníka?“ P ejela si rukou po erných vlasech. „Hluboce jsi m zranil, Lodriku.“ Rozb hla se ke dve ím. „Dnes v noci budu spát ve vlastním pokoji.“ Dve e zarachotily, když dopadly do ve ejí. Zmatený mladík m l chvíli dojem, že zaslechl zvonivý smích své sest enice.

* * * 210

Po porad s d stojníky, kte í se o nastalé situaci vyjad ovali více než ustaran a s jistými rozpaky, svolal Lodrik radu brojak , aby jim vysv tlil podstatu v ci. Nikomu nebylo divné, že židle velkostatká pocházejících z Worlacu z staly dnes prázdné. Na zav šené map objasnil plukovník Mansk grémiu rozestavení borasgotánských jednotek, které zaujaly pozice jak podél hranice s Granburgem, tak i uvnit Worlacu. Podle toho, co udávaly zprávy a ísla z Ilfarisu, umístil Arrulschán své „dobrovolníky“ také do provincie Ucholovo, aby mohly spolubojovník m v p ípad pot eby pomoci ne ekaným útokem z k ídla. Když všechno se etli, museli velitelé armády vycházet z p edpokladu, že proti nim stojí v nejhorším p ípad šest a p l tisíce ozbrojenc . A stáhnout v krátké dob k severním hranicím obdobný po et voják z posádek rozmíst ných po celé íši bylo prakticky nemožné. V rychlosti mohli proti úto ník m povolat do pole osm stovek regulérních tarpolských voják a dv boj vky, každá z nich však ítala pouze padesát muž . K tomu p istupovala smutná skute nost, že Hustrabánem ohrožovaná provincie Kostromo nemohla v nejbližších týdnech ekat žádnou pomoc, ve srovnání s ní bylo op tovné dobytí odpadlické provincie p íliš d ležité. To ovšem vylu ovalo n co, co Lodrik velice nutn pot eboval: dodávky iurda by za t chto okolností nikdy nedorazily ani do Tarpolu, natožpak do Ulsaru. A soud podle spokojeného výrazu, který se Kolskému usadil v obli eji a jehož si kabcar velice dob e povšiml, šlechtic a ostatní velkostatká i si toho byli dob e v domi. Tím se mladý muž ocitl pod ješt v tším tlakem. Když plukovník ukon il sv j výklad, zvedl se Lodrik a položil ruku na otcovy ú etní knihy. „Nalezli jsme p í inu dluh . Otec investoval do posádek a d stojník , kte í nyní zcela zjevn nejsou schopni bránit mou íši a vaši zem, nebo ji dokonce dobýt zp t. S ohledem na napjatou situaci není možné dopravit sem d ležité dodávky iurda, jimiž bych vám na míst vyplatil požadovanou ástku za úroky. Prosím vás, abyste se z lásky k Tarpolu vzdali svých požadavk .“ Vešel do st edu obrovského sálu, kde za normálních okolností prosebníci p ednášeli své žádosti. „Pokud si to p ejete, tak nyní úp nliv žádám brojaky o odklad splátek.“ Pomalu klesl na koleno. Valjakov p i této scén slyšiteln zask ípal zuby, Stojko pevn stiskl rty. Mocní muži této íše práv zažili obrovský triumf, nebo po celou dobu, kdy rod Bardri¢ usedal na tr n , nikdo takové gesto nikdy neu inil. lenové grémia si za ali mezi sebou šuškat, rychle si navzájem vym ovali pohledy. Chvíli trvalo, než se nový mluv í rady zvedl. Granburskému šlechtici se nadmulo ch ípí. „Vysoce urozený kabcare, povsta te. Tarpolští brojaci dosp li k dohod , které nebylo snadné dosáhnout.“ Kolskoj pokynul p ítomným, zatímco se Lodrik d stojn zvedl. „S ohledem na velké obtíže, v nichž se íše nyní nachází, rozhodli jsme se odpustit vám splacení úrok . Za to do doby, dokud vy,

211

Veli enstvo, nevezmete zp t ohlášené zm ny, nebudou dvoru docházet žádné další platby.“ Lodrik na okamžik zav el o i. Bez dalších p íjm nebylo z dlouhodobého hlediska možné zajistit chod dvora, b hem m síce bude státní pokladna zcela prázdná. „To není spravedlivé, Kolskoj. Vy jste povinni…“ „Vaše Veli enstvo kabcare, i vy máte v i nám povinnosti a závazky,“ p erušil ho vychrtlý šlechtic ost e. „Prokázali jsme dobrou v li, nyní je vše na vás. S netrp livostí ekáme na vaše rozhodnutí.“ „Jestli od reforem odstoupím, vyloží si to Borasgotán i Hustrabán jako mou slabost,“ snažil se Lodrik vykroutit. „A to ješt více posílí jejich plány. Pochopte to p ece!“ „Nikdo vás nenutil, abyste ty novinky zavád l, Vaše Veli enstvo kabcare,“ prohlásil Kolskoj s opovržením v hlase. „I když jste v tomto ohledu nejspíš podlehl vliv m na zcela jiné úrovni.“ Pohlédl na Norinu, která jeho pohled vztekle op tovala. Mladý muž svraštil elo. „Neu iním toto rozhodnutí hned dnes a tady. Pozd ji v odpoledních hodinách mám sch zku s diplomaty a pokusím se apelovat na jejich odpov dnost. Možná dokáží na naše sousedy zap sobit, uklidní je a zabrání dalším spor m. Myslím, že nikdo nemá skute ný zájem na tom, aby na Ulldartu vypukla opravdová válka. Cht l bych po kat, jak tato jednání dopadnou, potom op t zasedneme. Pro tentokrát je sch ze u konce.“ Lodrik se vrátil ke své židli. „To jste jim nem l dop át,“ prohlásil Valjakov ho ce. Prsty mechanické ruky cvakly, jak se sev ely kolem jílce šavle. „Ud lám cokoliv, jenom aby se ten konflikt vy ešil pokojnou cestou,“ odporoval Lodrik, v hlase mu zaznívala obrovská únava. „Jak mám poddané p ivést k lepší budoucnosti, když se hned na za átku pustím do vál ení? A abych byl up ímný: nevidím jediný zp sob, jak bychom mohli zvít zit, na to momentáln nejsme dost silní. I když nechám co nejrychleji p ivolat vojáky z provincií, bude trvat týdny, než dorazí k severním hranicím. A do té doby by Borasgotán, kdyby cht l, mohl dobýt polovinu našeho území.“ „Máte pravdu, pane,“ souhlasil s ním Stojko. „Arrulschán se bude krotit jenom tehdy, když nad jeho po ínáním vyjád í ostatní íše nelibost. A na to sázím všechny naše nad je. I kdybychom ho tím v jeho plánech jenom n jakou dobu pozdrželi, p inese nám to drahocenný as a my zatím budeme moci v klidu shromáždit jednotky.“ Plukovník Mansk souhlasn p ikývl. T lesný strážce si p ejel rukou po pleši. „Arrulschán je šílený, kdyby se m n kdo ptal na m j názor. A protože Borasgotán leží p íliš daleko na severu, a navíc se mezi ním a ostatními íšemi rozkládá ješt Hustrabán, nemusí mít v podstat z nikoho strach. Nikdo jiný ho nem že zarazit.“

212

„ lov k by z toho vylet l z k že. Po kejte na m v audien ní síni. Musím si s n kým n co vyjasnit.“ Mladý panovník ne ekan vysko il a rozb hl se za Norinou, která pomalu mí ila k východu. Ostatní velkostatká i mezitím již odešli. „Po kej chvilku!“ vyk ikl Lodrik. Norina z stala stát, ale neoto ila se. „M žeš mi vysv tlit, co ti v era v noci p elet lo p es nos? Já tomu opravdu nerozumím.“ Broja ka si povzdechla. „Na to, že budeš p edstírat hlupáka, ti nesko ím, Lodriku.“ Kabcar ji obešel a rukama jí sev el ramena. Hluboce se milé zadíval do hn dých o í. „P ísahám ti, že si to po ád ješt neumím vysv tlit. Jsem na tom stejn jako v era.“ Norina mu s hn vivým zábleskem v o ích vylí ila, co se p ed jejími dve mi odehrálo. Lodrikovi bylo okamžit jasné, že se mu Aljaša tímto zp sobem pomstila za jeho výhr žku. Naléhav k ní promlouval, p esn popsal, co se ve vasru in pokoji odehrálo. ekl jí i o tom, jak Aljaše oznámil, že nehodlá eskapády své právoplatné manželky dále tolerovat. Zaml el jen, že zárove pocítil i n co jako touhu, k tomu se jí v žádném p ípad nehodlal p iznat. On sám si nedokázal po ádn vysv tlit, kde se v n m bere ten cit, který v n m již pon kolikáté vznítila. „Ten, koho jsi v era v noci vid la, jsem nebyl já, ale nejspíš ten chlap, se kterým byla p edtím v posteli,“ zakon il své vypráv ní. „Cht la nás rozeštvat, copak to nechápeš? Má zlomyslnou radost z toho, když m že druhé uvrhnout do nešt stí. Pro bych já m l se svou nejsiln jší oporou tak lehkomysln hazardovat?“ Norina zaváhala. ím déle o v ci p emýšlela, tím v tší smysl jí Lodrikova slova dávala. V noci se však nechala p íliš zaslepit obavami a ponížením a v návalu vzteku hned myslela na to nejhorší. „Promi mi to,“ ekla tiše a objala ho. „Musela jsem být slepá a hloupá, když jsem si mohla myslet n co jiného.“ Mladík ji k sob pevn p itiskl. Cítil, jak z n ho opadlo obrovské nap tí. Stojko cht l Valjakova op t š ouchnout loktem do boku, v poslední chvíli si však vzpomn l na bolestivou zkušenost, kterou si jeho loket odnesl ze setkání se železnou zbrojí, a místo toho lehce plácl t lesného strážce po zádech. „Tak tohle p ece vypadá docela dob e, nemyslíš?“ Zeptal se holohlavého obra. „Jo,“ ušklíbl se Valjakov lakonicky. „Poj , m li bychom zajít za velvyslanci a posly.“ Mansk spolu s t lesným strážcem sroloval mapu a vynesl ji ze zasedacího sálu radní budovy ven. Lodrik se dlouhým polibkem rozlou il s Norinou, které se nesmírn ulevilo, a vydal se spolu s gardou za p áteli k ekajícímu ko áru. O chvíli pozd ji dorazila trojice muž do audien ního sálu, v n mž se skute n shromáždili diplomaté, kte í ješt nedávno p ipíjeli na Lodrikov svatb

213

kabcarovi na zdraví. Aljaša, která na n ekala u dve í, pozdravila manžela hlubokým pukrletem, zav sila se do n j a doprovázela ho k elu stolu. „Tv j plán, jak nás s Norinou rozeštvat, ti nevyjde,“ zašeptal jí. „My jsme to tvoje v erejší odporné divadélko prohlédli.“ „Jaké divadélko?“ Aljaša si hrála na nevinnou a upravila si ozdobné perly na st íbrných, u pasu výrazn zúžených šatech. „Celou dobu jsem byla ve svém pokoji. Vy dva jste se pohádali?“ Usmála se na n j. „Snad ne kv li mn ? Ale ne, to je prost rozkošné. Mladé št stí, p i vší lásce p ece jen tak k ehké a nepevné.“ „P esta s tím,“ zasy el jí Lodrik do ucha, zatímco jí p isunoval židli. „Ale já jsem zatím ješt ani po ádn neza ala, milý choti,“ odsekla Aljaša arogantn a pohlédla na n ho koutkem oka. „A máš se na co t šit. Jestli si myslíš, že mi m žeš mluvit do toho, jak žiju, tak se na n co p iprav.“ Trhla záp stím a otev ela si p ed obli ejem v jí na znamení, že pro ni je jejich rozmluva u konce. Sloužící se ujali mapy a rozprost eli ji na stole. Když s tím skon ili, vysv tlil plukovník Mansk diplomat m, jak se vojenská situace vyvíjí, p i emž jediným sl vkem neprozradil, odkud mají všechny údaje. Borasgotánskému velvyslanci se z obli eje vytratila všechna barva, nalil si z karafy víno a jedním rázem pohár vyprázdnil. „Posádky z provincií Restyr a Sora stáhneme k hranicím Worlacu, vojáci z Granburgu zajistí hrani ní p echody do Borasgotánu, zatímco ostatní posádky z Keru, Berforu a Ulsaru vyrazí jako posily.“ Mansk nazna il ukazovátkem, kudy budou jednotky pochodovat. „Protože m žeme využít eky Repol, po ítáme s tím, že pochod bude dostate n rychlý.“ Poslední poznámka byla finta, která m la podpo it dojem rázné, d kladn organizované tarpolské íše. „Tím budeme schopni vstoupit do provincie Worlac v p ípad pot eby hned ze t í stran najednou.“ „Cht l bych, aby všem p ítomným bylo jasné, k emu se zde schyluje, vážení velvyslanci,“ zd raznil kabcar. „Arrulschán hrozí tarpolské íši válkou, a to navzdory uzav ené smlouv o neúto ení, o Tisícileté smlouv ani nemluv . Jestli na m chce váš panovník skute n zaúto it, proviní se hned dvojnásobn ,“ pronesl Lodrik na adresu velvyslance Sarduijelece. „A to, jak si myslím, nehodlá žádná jiná zem akceptovat.“ „Up ímn e eno, Vaše Veli enstvo kabcare, naše zem se v sou asnosti nacházejí v obdobn obtížné situaci,“ dal se do e i vyslanec Tersionu. „A dokud se spory s Kensustrií nevyjasní, zachováme neutralitu. Nemáme jinou možnost.“ Se stejným zd vodn ním se k n mu p ipojil i velvyslanec Palestánu. K Lodrikovu zd šení se všechny ostatní íše vyjád ily pozoruhodn zdrženliv , jako d vod udávaly spletitou právní povahu sporu a vyhýbaly se jak p íslibu pomoci, tak i odmítnutí. Pouze Tûris op t zd raznil podporu, a to v p ípad pot eby i vojenskou.

214

Do Borasgotáncovy zpo átku bledé tvá e se postupn vracela barva. ím déle rokování trvalo, tím byl klidn jší. Bylo vcelku z ejmé, že Tarpol z stane odkázaný sám na sebe. Kabcar odložil jednání, které mu p ineslo pouze zklamání, a spolu se Stojkem a Norinou sestavil dopis p edstavenému Ulldraelova ádu. S t žkým srdcem ho požádal, aby se bezodkladn zapojil do jednání a zap sobil na velvyslance, aby se nap tí otupilo. Následujícího dne obdržel Lodrik pozvání do chrámu, aby promluvil p ed Tajnou radou. Mladý muž napochodoval za doprovodu zna ného po tu gardist spolu s Valjakovem, Stojkem a Nerestrou do velké budovy s nádhern zdobenými fasádami a vystoupil p ed duchovní hlavou ádu. „Než si pohovo íme o mé roli prost edníka,“ nadechl se muž ve zlaté rób , „cht l bych vám pod kovat za otev ený dopis, který jste mi p ed n kolika týdny poslal. P ísahám vám p i Ulldraeli Spravedlivém, že ád nikdy nem l v úmyslu dát vás zabít. To by odporovalo všemu, co nám b h uložil.“ Rukama nastylizoval kouli, symbol Ulldraelovy mnohostrannosti. „Naproti tomu nemohu vylou it, že existují zaslepenci, kte í dodnes dávají p ednost jinému výkladu Caradcovy vize. Ale jejich po et je zcela jist mizivý. Pokud by v minulosti z jejich strany došlo k n jakým in m, které byly namí ené proti vám, nem l byste za n init odpov dný celý ád. Ostatn skute n jsme mezi sebou m li jednoho takového šílence, který na vás cht l b hem korunovace spáchat atentát. My jsme ho však donutili p ijmout odpov dnost za sv j in. Mohu vás ujistit, Vaše Veli enstvo kabcare, že vás ve vaší politice nových zm n pln podporujeme.“ Valjakov si odfrkl a Nerestro jen pot ásl hlavou nad opovážlivostí, s jakou p edstavený vystupoval. „To je okolnost, která mne velice t ší, protože pomoci Ulldraela Spravedlivého je nám dnes zapot ebí více než kdy jindy,“ poznamenal Lodrik s úlevou. „I pomoci ádu. Abych byl zcela p esný, pot ebuji vaši pomoc p i jednáních s diplomaty a vyslanci. Vaše slovo bude jist mít v tší váhu než moje. Vroucn vás prosím, snažte se ze všech sil zabránit válce.“ P edstavený zk ížil ruce za zády a zadíval se na závany šedého kou e, stoupající z mísy se žhavým uhlím. Pach vyku ovadla se vznášel ve vzduchu v celém chrámu a p sobil na lidi tak, že z nich poznenáhlu opadávalo nap tí. Dokonce i Stojko se p istihl p i tom, jak zhluboka nadechuje kou . „Povedu za vás jednání. Ale m li bychom ty rozhovory vést vždycky pouze mezi ty ma o ima, aby mi diplomaté mohli íct to i ono otev en bez obav, že se o tom dozv dí zástupci ostatních íší. Proto navrhuji jako neutrální místo tento chrám. Pokud existuje n co, co spojuje všechny zem a panovníky na celém Ulldartu, je to spole ná víra v Ulldraela Spravedlivého. Souhlasíte se mnou?“ P edstavený se pod kapucí usmál. „Nebo mi stále ješt nev íte?“

215

„Nic jiného mi nezbývá, p edstavený,“ opá il kabcar. „Podle mého názoru jste jediný, kdo m že n eho dosáhnout. Jestli nebude mít ani Ulldrael v hlas dost síly, kdo by mi ješt mohl pomoci?“ „Ano, kdo jiný?“ Po tvá i p edstaveného, která byla z v tší ásti zahalená kapucí, p elétl stín. „Vaše Veli enstvo kabcare, nem li bychom zbyte n ztrácet as planými e mi. Okamžit rozešlu pozvánky diplomat m a velkostatká m z Worlacu. O výsledcích jednání vás budu neprodlen informovat. Nyní mne omluvte, budu se muset trochu p ipravit. A nechejte mi tady pár poznámek, v em jste za jistých okolností ochoten ustoupit. Troši ka vst ícnosti by mohla situaci uklidnit.“ Muž ve zlaté rób vyšel z místnosti. Lodrik nadiktoval mnichovi p ípadné ústupky, které však u inil jen pro formu. Byly to pouze minimální zm ny, nebo provincii Worlac bylo nutné st j co st j p ipojit zpátky k Tarpolu, tady pro mladého vládce Tarpolu nevedla jiná cesta. Pouze v otázce Kostroma projeví trochu vst ícnosti, protože nem l absolutn žádnou možnost zasáhnout vojensky.

* * * Již o n kolik hodin pozd ji se v chrámu uskute nila první jednání, dovnit neustále n kdo p icházel nebo vycházel ven. Dokonce i velkostatká i z Worlacu, kte í se vytratili z rady brojak , se objevili a hájili jménem bývalého guvernéra a nyn jšího barona zájmy nové baronie. Jak se však zdálo, nep inesla slova p edstaveného Ulldraelova ádu tém žádné plody. Sarduijelec následujícího dne oznámil, že jeho íše nebude ne inn p ihlížet útoku na baronii Worlac, s níž mezitím oficiáln uzav ela spojenectví. Serusie se zni ehonic p ipojila k Hustrabánu, slíbila mu vojenskou pomoc a vyžadovala za to od n j podíl na t žb iurda. Hustrabán naproti tomu odmítl nov p edložit nabídku, kterou u inil p i svatb , a brojaci z Worlacu, povzbuzení pomocí Borasgotánu, se mocn dovolávali samostatnosti bývalé provincie. Zklamaný a rozrušen vypadající p edstavený ádu znovu a znovu litoval, že jeho slova nem la na vzpurné hlavy diplomat ú inek. Stojkovi se jevilo velice zvláštní, že tak významné a vážené osob necht l nikdo naslouchat a asto p ed Lodrikem vyjad oval pochybnosti o tom, jakým zp sobem p edstavený vlastn vedl jednání. Jenže i mladý muž mezitím dosp l k názoru, že Ulldrael v ád nevložil do rokování tolik úsilí, kolik by si nastalá situace zasloužila. Výsledky jednání naopak svád ly k dojmu, že se po zásahu p edstaveného fronty protivník ješt více zatvrdily. Co nikdo z nich nev d l, bylo, že hlava ádu inila vše, co bylo v jejích silách, aby se rozpory mezi jednotlivými stranami ješt více p iost ily, a to tak, že jim p edávala nesprávné, nebo dokonce i zám rn nepravdivé zprávy. Mniši 216

v písárnách odvád li dokonalou práci p i falšování podpis a vytvá ení napodobenin pe etí. P edstavený ádu si p ál, aby došlo k válce s Borasgotánem a Hustrabánem, nebo doufal, že kabcar p ijde v pr b hu boj o život nebo že se p i nich aspo naskytne vhodn jší p íležitost provést další, nenápadný atentát. Vina by se pak dala velice snadno svalit na n kterou z vál ících stran. Tajná rada byla stejn jako p edtím p esv d ená o tom, že návratu doby temnoty m že zabránit pouze Lodrikova smrt. A grémium proto bylo ochotno ob tovat pro blaho celého kontinentu i n kolik stovek lidských život . Pro ád existovala jen jedna otázka − jak si správn vyložit vizioná ovu vizi, a tato v c se vyjasnila b hem tajného zasedání všech p edstavených Ulldraelova ádu již p ed n kolika m síci. ád proto uzav el s Borasgotánem tajnou dohodu. Kdyby se Arrulschánovi poda ilo mladého kabcara zajmout a zabít, podpo í ád nároky Borasgotánu na tarpolský tr n falešnými historickými sv dectvími, aby byly ostatní íše donuceny souhlasit. Nejvyšší p edstavený krom toho slíbil, že sv tu kone n oznámí správnou interpretaci proroctví − pokud Arrulschán splní sjednané podmínky. Lodrik na radu d stojník otálel s tažením do Worlacu a vy kával, až dorazí podp rné jednotky z ostatních provincií. Hustrabán mezitím obsadil baronii Kostromo, rozdrtil n kolik nesm lých pokus o ozbrojený odpor a rychle zapo al s t žbou v dolech na iurdum. Aljaša p nila vzteky a ádila jako fúrie, když musela íst zprávy ze své vlasti, nadávala Lodrikovi a co nejhrubším zp sobem ho urážela. D lala mu ze života v paláci hotové peklo. Ponižovala ho p ed zraky všech muž a žen tím, že se asto objevovala na ve ejnosti ve spole nosti svých milenc a navšt vovala divadla a plesy s cizími muži. Bez ohledu na rostoucí obavy z války a tíhu dluh , doléhající na státní pokladnu, po ádala rozma ilé slavnosti, jaké ješt nikdy nikdo v Tarpolu nevid l. Jenom zdánliv p itom sahala do vlastních finan ních rezerv, potají a za pomoci n kolika pokladník vydatn erpala z pokladen svého muže. Lodrik nem l ani sílu, ani as, aby se vzpurné choti vzep el, p íliš ho zam stnávaly p ípravy na válku. Po dvou týdnech jednání definitivn ztroskotala. Poté kabcar vyrazil spolu se Stojkem, Valjakovem, Nerestrou a Kensustriánkou na sever, aby se osobn objevil na vále ném poli. Doufal, že panovník v p íjezd dodá hrstce jeho voják více odvahy a rozhodnosti. Norina zpo átku trvala na tom, že milého doprovodí, v pr b hu jednání ji však p epadla podivná závra a nevolnost. Nedokázala si sv j stav nijak vysv tlit, Lodrik proto trval na tom, aby z stala v bezpe í paláce. Zdálo se, že se Arrulschán p i pomalém formování tarpolského vojska nudí, a aby si tak e eno ukrátil as a sám sob dokázal údernost svých jednotek, obsadil mezitím náhlým rychlým útokem provincii Jarcevo, která získala na jeho íši 217

samostatnost již p ed více než ty mi staletími. Sousední baronii Kasan dal bezohledný panovník ultimatum, protože i ta byla v dávné minulosti za len ná do Borasgotánu. Nyní si ji hodlal op t p ivlastnit. Zbytek Ulldartu pohlížel na Arrulschánovo po ínání se smíšenými pocity. Když Lodrik opustil hlavní m sto, chovala se jeho sest enice jako pušt ná z et zu. Jako kabcara m la po dobu nep ítomnosti panovníka Tarpolu všechna práva a toho nyní bezostyšn využívala. Bez ohledu na finance pokra ovala v luxusním život , na jaký byla zvyklá z Kostroma. A zatímco se její manžel prodíral dál a dál na sever, státní pokladna se neustále ten ila. Norinina varovná slova z stávala zám rn nevyslyšena nebo se jim kabcara otev en vysmívala. D stojníci tarpolské armády se narychlo snažili vysv tlit svým muž m teorii um ní války, ale protože ani oni sami nem li zkušenosti s v tšími bitvami, které se neodvratn blížily, z stalo pouze u simulovaných cvi ení v otev eném terénu. P i nich se nezkušenost a nejistota voják projevily v plném sv tle. Rozehnat houf bestií nebo rozprášit bandu lupi byla jedna v c, vzdorovat dob e vyzbrojené armád n co zcela jiného. Když dal Lodrik po p íjezdu do Sory, hlavního m sta stejnojmenné provincie, rozkaz k útoku na Worlac, trápily ho zlé p edtuchy. Jakmile tarpolské jednotky p ekro ily hranice odpadlické provincie, vtrhli borasgotánští vojáci p es hranice do Granburgu a „dobrovolníci“ ve Worlacu nejenže kladli urputný odpor, ale sev eli tarpolské kontingenty do kleští a za ali na n zle dotírat. Arrulschán nechal své muže vycvi it lépe, než se kabcarovi d stojníci domnívali, a tak se z pokusu o op tovné dobytí provincie staly obranné boje. Až do za átku jara roku 443 byly tarpolské regimenty v provinciích Granburg, Sora a Restyr neustále na ústupu. Borasgotánské jednotky vyrazily na protivníka rovn ž z provincie Ucholovo, takže se Arrulschánovy oddíly valily vp ed jako obrovský válec. Tarpolan m se jen z ídkakdy poda ilo úto níky zadržet na delší dobu. Ucholovo poté anektovalo mali kého souseda Bijolomorsk, který se hodlal v dohledné dob p ipojit k Tarpolu. Situace na map za ínala vypadat stále hroziv ji. Na tom se zpo átku nic nem nilo. Zásobování potravinami z tarpolského zázemí již dlouho nefungovalo, protože ontariánský obchodní cech na ídil pobo kám, aby zastavily dvoru veškeré dodávky, dokud nebude splacen dluh padesáti tisíc vaslec . Když si Aljaša p e etla tento nový požadavek, roztrhala dopis, který jí cech zaslal, a na ídila, aby zásobování vojsk p ešlo do rukou brojak . Velkostatká i však nebyli schopní zásobování naplánovat a zabezpe it. Dosud se takovými zbyte nými úkoly nemuseli nikdy zabývat, nyní se jim závislost na Ontariáncích pat i n vymstila. D sledkem této situace bylo, že se brojaci cítili p etížení a Norin se jen s vynaložením nejvyššího úsilí poda ilo b hem dvou m síc dosáhnout toho, aby v zásobování široké fronty zavládl ád a aby se úsp šn rozjelo. 218

Tarpolu pomohla podpora z království Tûris, p estože jim Mennebar IV. musel sd lit, že v sou asnosti není možné, aby do Tarpolu poslal tolik voják , kolik p vodn p islíbil. Pot eboval své muže, aby neprodyšn od ízli a uzav eli „Zakázané m sto“, nebo v jeho troskách se shromaž ovalo ím dál víc bahenních bestií. Král se obával, že stv ry brzy zaúto í na lidi, a cht l být p ipraven ochránit vlastní poddané. Zato posílal do Tarpolu alespo potraviny. I aldoreelský král Tarm podporoval neustále slábnoucí tarpolskou armádu zrním, moukou a velice pot ebným obvazovým materiálem. Neustálé porážky budily v mladém kabcarovi stále v tší pocity zaho klosti. Královy výbuchy vzteku se staly mezi jeho lidmi legendou, Valjakov a Stojko ho museli nejednou krotit, když si cht l na pod ízených vybít nahromad ný vztek a bezmoc. Když se jim ho poda ilo uklidnit, v mžiku byl jako vym n ný. Rázem p ed nimi stál úpln jiný lov k, kabcar se okamžit omlouval všem, kterým neprávem ublížil, a sliboval, že se polepší. Když se Lodrik rozzu il, docházelo v jeho okolí stále ast ji k podivným událostem. Poháry praskaly, neviditelné síly strhávaly lov ka na zem, ohe a plameny m nily barvu z rudé na tmav modrou. Stojkovi pomalu docházela fantazie p i vysv tlování t chto jev , které si musel narychlo vymýšlet, a kabcar zanedlouho získal zvláštní pov st, která ješt více podn covala lidskou pov r ivost.

* * * Když nastalo jaro a led se sn hem za al tát, postup borasgotánské armády se zastavil. Bláto a déš se jednotkám staly p íliš velkou p ekážkou. Tarpol získal as, aby si vydechl. Vy erpaný Lodrik se s p áteli vrátil do Ulsaru. Norina p ivítala svého milého, který se výrazn zm nil. P estože se on sám nezú astnil žádné bitvy, to, co na vlastní o i vid l a co se na bojišti událo, mu vyrylo do tvá e tvrdé rysy. Zdálo se, že ani láskyplné objetí mladé broja ky mu neproniklo až k srdci. Teprve druhý den po návratu se mu vrátilo d ív jší p átelské chování. Norina vycítila hluboké zoufalství, které ho ovládalo, když se t etího dne uchýlili na chvíli do palácové ajovny. Beze slova p ed ní poklekl na kolena a jako malé dít jí zabo il hlavu do klína. N žn mu prohrábla dlouhé sv tlé vlasy. Potom si sedla a p itáhla ho k sob na pohovku. „Kde z staly všechny naše plány na lepší budoucnost Tarpolu?“ zeptal se Lodrik tiše a zíral do plamen . „Já necht l nic špatného, práv naopak. Mí poddaní m li získat v tší svobodu, než jaké se jim kdy dostalo. A nyní pat í t etina íše šílenému Arrulschánovi. Pro to Ulldrael dopustil?“ Pohlédl Norin do o í, jako by v nich ležela odpov na jeho otázku. „Jestli má být Spravedlivý, 219

pro tedy nic ned lá? Copak je to, co m a moji íši momentáln postihlo, opravdu spravedlivé?“ „Ne, spravedlivé to není,“ pronesla Norina uklid ujícím tónem. „A proto ti Ulldrael pom že.“ „Ale kdy?“ zvolal kabcar zoufale a vysko il. „Kdy se Spravedlivý,“ to slovo tém vyplivl, „sníží k tomu, aby n co ud lal? Já ekám a modlím se, ale nic se ned je. Místo toho pobíjejí Borasgotánci mé muže, plení vesnice a mu í poddané. A urození na celém zbytku kontinentu se jenom dívají a blekotají n co o ‚nejasné právní situaci‘. Králové si hoví na tr nech. Všechno je to k zblití!“ Vztekle ude il do krbové ímsy, pak se elem op el o chladivý kámen. „Stál jsem na jednom pahorku a díval se na bitevní pole, které se mi rozkládalo u nohou. Borasgotánci kosili moje muže a bylo jim jedno, jestli se ohán jí zbran mi, nebo ne. Ani jsem jim nemohl zazlívat, když se cht li vzdát. Ale místo aby je nep átelé ušet ili, na míst je všechny pobili.“ Lodrik se odvrátil, ramena se mu t ásla. „Byla tam skoro stovka muž . Všem jim usekli hlavu.“ Pomalu se svezl na podlahu, opustily ho poslední zbytky sil a už se déle nedokázal ovládat. Norina k n mu rychle p isko ila a uchopila ho do náru í. Tarpolský kabcar se neovladateln rozplakal. „Já už nem žu, Norino. Jestli mi Ulldrael nepom že, bude brzy po všem.“ „Nesmíš ztrácet víru.“ Broja ka ho kolébala v náru í. „Za alo to tak dob e, proto to nesmí takhle skon it. Po así je na naší stran a brzy se k nám p ikloní i št stí. Mn se mezitím poda ilo zorganizovat zásobování a p ihlásila se spousta dobrovolník , kte í cht jí pomáhat bránit svou vlast.“ „Arrulschán je zni í stejn jako p edtím moje vojáky. Takhle to nesmí pokra ovat.“ Lodrik pot ásl hlavou. Potom si set el slzy z o í. „Hrozn moc jsi mi chyb la, Norino. Ty dva m síce bez tebe se skoro nedaly vydržet.“ Políbil ji. „Rozhodl jsem se, že ud lám Arrulschánovi nabídku. Chci kone n dosáhnout míru. Už mám nesmyslného vál ení až po krk. A si má Worlac pro m za m svoji nezávislost, brzy si budou p át, aby se vše vrátilo ke starému. Ale p edtím, než si promluvím s velvyslancem Sarduijelecem, musím vyhledat svoji sest enici. Máš p edstavu, kolik vaslec prohý ila?“ Zoufalství v okamžiku p ešlo v ryzí nenávist. „Nechal jsem si p inést ú etní knihy. Dokonce se tu svou marnotratnost ani nepokoušela zamaskovat. Jenže te je na ase, aby kone n dostala po ádnou lekci.“ Norina na mladého muže ustaran pohlédla. „Co máš v úmyslu?“ Lodrik vstal, urovnal si uniformu, dopnul opasek a vykro il ke dve ím. „Promluvím si s ní. Bude to tanec, na jaký ur it nezapomene.“ Pátrav se na milenku zadíval. „Zacházela s tebou tak špatn , jak p edpokládám, nebo to bylo dokonce ješt horší?“ „Ne, ne,“ uklid ovala ho broja ka. „Šly jsme jedna druhé z cesty. Podepsala mi, co bylo zapot ebí, abych mohla zorganizovat zásobování.“ „Ale stejn . Hned k tob zase p ijdu.“ Lodrik rázn vyšel ven. 220

Mladá žena se zamyšlen zahled la na dve e. To, jak se Lodrik zm nil, se jí v bec nelíbilo. Povzdechla si, p iložila ruku k b ichu, v n mž se rodil nový život. Tuto novinku, o níž v d la pouze ona, mu zatím nestihla prozradit. Cítila však, že v tomto okamžiku na to nebyla ta pravá chvíle. Opatrn usrkla horkého aje a ekala na návrat milého.

* * * ím víc se kabcar blížil ke komnat své sest enice, tím víc jím cloumal vztek. Hlavou se mu míhaly myšlenky, které mu v žádném p ípad nepomáhaly zlepšit náladu. To, jak se v ci vyvíjely, muselo p ipadat nejen jemu, ale každému slušnému a poctivému Tarpolanovi p ímo d sivé. Zatímco se jeho milenka starala o záležitosti státu, vybrakovala kabcarova právoplatná manželka státní pokladnu, jako by n kde pod ní ležela tajná pokladnice, nap chovaná nekone ným množstvím zlata nebo iurda. A válela se v posteli s cizími chlapy jako levná pouli ní d vka. Nerestro mu nazna il, že se pokoušela i o n ho, zatímco on sám se jí dosud nesm l ani dotknout, p estože jako jediný na to m l plné právo. V elo v n m jako v sopce. Když rozrazil dve e jejího pokoje, spat il p ed o ima obli ej nap l svle eného muže, rozhn vaného ne ekaným vyrušením, a zaslechl provokativní zvonivý smích své sest enice, rozvalující se v posteli. Všechny dlouho potla ované city rázem vyv ely na povrch. Nelidsky zary el a vytasil široký poprav í me , který mu v minulosti již n kolikrát prokázal cenné služby. Když se mu znovu vrátily smysly, stál mírn zmámen nad zmrza eným, spáleným a z ásti ješt kou ícím t lem mrtvoly. Od ost í poprav ího me e, který svíral v pravé ruce, odkapávala krev. Zt žka dýchal. Tvá m l zalitou potem a krví mrtvého muže. Špi ky prst na levé rukavici vypadaly oho ele. Aljaša se kr ila za postelí, p ikrývku si p itáhla až k brad a up en na n j zírala. V krásném obli eji se zra ilo neskonalé zd šení. Lodrik k ní beze slova p ešel a ot el si do prost radla krev mrtvého muže, kterou byl pot ísn n. „Já jsem ti íkal, že to déle nehodlám trp t.“ P edstíranou chladnokrevností zakrýval vlastní hluboké zd šení nad tím, co práv provedl. Nedokázal pochopit, kde se to v n m vzalo. „O všem ostatním, co jsi v mé nep ítomnosti natropila, si promluvíme po jídle. A cht l bych slyšet opravdu dobrou, v rohodnou výmluvu.“ Kabcar pohlédl na mrtvého. Vypadal, jako by mu t lo spálila obrovská vlna energie. Ve vzduchu se vznášel pach škva eného masa, z n hož se Lodrikovi d lalo špatn .

221

Rychle vyšel z komnaty, aby sest enice nepost ehla, že ztratil jistotu. Úpln zapomn l na to, že Norina na n ho po ád ješt eká v ajovn , a zahloubán v myšlenkách se procházel palácovými chodbami. A se snažil, jak cht l, nepoda ilo se mu vzpomenout si, co se vlastn stalo. V d l pouze to, že vytasil zbra . Pozvedl k o ím z ásti oho elou levou rukavici. Že by za to mohlo sv d ní v prstech? Ale jak by to bylo možné? Co to bylo za sílu, která mu umož ovala d lat takové v ci? Aniž by p išel na odpov , vydal se k vlastní ložnici. N eho si však na sob povšiml: cítil se tak uvoln n jako ješt nikdy od za átku války. Hlavu m l istší než kdykoliv p edtím. Tém v euforii si vym nil šaty, spokojen na sebe pohlédl do zrcadla a vyšel na ve e i.

* * * U stolu vládla pozoruhodná nálada. Asi poprvé od doby, kdy se nast hovala do paláce, ne ekla Aljaša jediné slovo. Lodrik se naproti tomu mnohomluvn omlouval Norin , ze všeho, co d lal a co íkal, vyza ovala dobrá nálada. Broja ka m la radost ze zm ny chování svého milého, p isuzovala to jejich setkání, jež mu dodalo novou sílu, odvahu a nad ji. Valjakov b hem jídla odchytil jednoho nadmíru roz íleného sluhu, stru n mu ud lil pár p íkaz a poslal ho pry . Nerestro se tiše bavil s Belkalou. Stojko v pr b hu ve e e oznámil, že na druhý den ráno jsou do audien ního sálu pozvaní velvyslanci a vyslanci z jednotlivých íší. O tom, jak se válka vyvíjí, se neustále hovo ilo v celé tarpolské íši. „A ur it vám nepovím nic nového, pane, když íkám, že prostý lid stejn jako d ív pln stojí za vámi,“ zakon il rádce svou e . „Lidé moc dob e v dí, co v mladém kabcarovi mají.“ „Což jim ovšem nijak nepom že, jestli to takhle p jde dál,“ zabru el t lesný strážce. „Vid li jsme, jak nep ítel bojuje. Jediní, kte í mu jsou schopní jak takž odolávat, jsou vojáci z našich boj vek.“ „Vaše Veli enstvo kabcare, mám tu pro vás malé p ekvapení.“ Rytí se zvedl. Jeho vousy se mezitím zotavily z kabca ina útoku a na brad se mu op t houpal malý, nabarvený a d kladn promašt ný pramen vous . „Vzpomínáte si ješt na m j návrh, že bychom na ja e uspo ádali v Ulsaru rytí ský turnaj?“ „To je v tuto dobu pon kud nevhodné, nezdá se vám?“ prohodil Stojko opatrn a odložil p íbor stranou. „Práv . Ale já jsem ty pozvánky nezrušil. A s pýchou vám nyní mohu oznámit, že ád vysokých me vyrazí po vašem boku do války.“ Nerestro se mírn uklonil. „Mí brat i ve zbrani jsou stejného názoru jako já. Vy jste to 222

nejlepší, co mohlo Tarpol kdy potkat. Proto u iníme vše, co bude v našich silách, abychom vám napomohli k vít zství.“ „Kolik?“ zeptal se t lesný strážce zv dav . „V sou asnosti je to zhruba padesát rytí . K tomu je nutné p ipo íst p t až deset bojovník a p íslušník doprovodu na každého. Získáte tím navíc více než t i stovky zkušených, ost ílených vále ník ,“ oznámil Nerestro a neskrýval spokojenost. „Hromy a blesky!“ uklouzlo rádci. Lodrik se celý rozzá il a uchopil Norinu za ruku. „D kuji vám, Nerestro z Kurašky. Za to jste si op t vysloužil kabcarovu p íze . Až bude tahle záležitost s Borasgotánem u konce, budeme si bezpodmíne n muset promluvit o vašich pozemcích.“ Mladý muž pozvedl sklenici. „Mockrát d kuji. Na Vysoké me e, p estože nehodlám této velkorysé nabídky využít.“ „Pane!“ okamžit nechápav vyjekl Valjakov, ale Lodrik se jen pousmál. „Musí zase rychle zavládnout mír, a p estože jsem si jistý, že bych s pomocí vašeho ádu d íve nebo pozd ji dosáhl vít zství, cht l bych boje co nejrychleji ukon it. Myslím, že už zem elo p íliš mnoho lidí.“ Kývl na rytí e. „Ale když už tu vaši ádoví brat i budou, mohli bychom ten turnaj p ece jenom uspo ádat. Na oslavu míru, který hodlám zítra uzav ít.“ „Pokud by jednání neprobíhala tak, jak doufáte, jsme p ipraveni doprovodit vás op t na frontu,“ zakon il rytí své vystoupení a posadil se. Poté se zvedla Belkala. „I já bych cht la pomoci, Vaše Veli enstvo kabcare. Kensustrie je sice p íliš daleko a m j národ normáln nemá ve zvyku vm šovat se do záležitostí jiných zemí, já bych však ráda ud lala výjimku.“ Rozhlédla se kolem sebe, uhladila si zelené vlasy a ukázala špi até ezáky. Norina mimod k stiskla Lodrikovu ruku, až se na ni kabcar na okamžik tázav podíval. Žena však odmítav pot ásla hlavou. „Jak víte, m j b h je bohem v d ní. Já nau ím n které z vašich muž , jak mohou z p dy získat v tší výnosy. Ti se pak mohou rozjet do vesnic a p edat v domosti dalším. Myslím, že Tarpolané budou mít radost, když v nadcházejících asech budou mít alespo z poloviny plné sýpky. Když lov k ví, jak na to, je to velice jednoduché.“ „Kdybych v d l, že tady na m ekají jenom samé dobré zprávy, vrátil bych se mnohem d ív,“ poznamenal kabcar. „Mimochodem, když už jsme u novinek,“ vpadla mu do e i sest enice, „už jsi svým p átel m povypráv l o svém slavném inu v mé ložnici?“ Uchopila n ž a držela ho jako zbra . „Jen si to p edstavte, rozsekal na kusy neozbrojeného muže. A z prst mu tryskaly oranžové blesky. Z toho chudáka nezbylo nic než kou ící rane ek oho elého masa.“ „Zajisté. To on d lá po ád. Všude, kam p ijde a kde t eba jen chvíli postojí,“ dodal Stojko se smrtelnou vážností v hlase. „T mi blesky normáln zapaluje pochodn .“ Potom se rozesmál, Valjakov se k n mu po chvilce váhání p idal a 223

brzy se celá spole nost krom Noriny ot ásala veselím. Aljaša je zpražila nep átelským pohledem. „Vy si asi myslíte, že vyprávím nesmysly, je to tak? Ale já jsem to vid la na vlastní o i!“ rozohnila se. „Nevid la jsi v bec nic, drahá choti,“ ekl Lodrik pobaven . „Navštívil jsem t , abych si s tebou promluvil o tom, jak rozhazuješ peníze, a našel jsem t úpln opilou v posteli. Když jsem t cht l vzbudit, spadla mi sví ka na zem a musel jsem rychle uhasit mali ké plameny. To t možná popletlo, když jsi uvid la spáleninu.“ Kabcara rozmrzele stáhla koutky úst. „Já vím, že to samoz ejm nem žeš p ed svými p áteli p iznat. Ale p ísahám, že ti nezapomenu, cos zp sobil.“ Vztekle odhodila p íbor na talí , zvedla se a odešla. „Vaše Veli enstvo kabcare, Vaše žena má smysl pro p ehán ní, že ano?“ vyptával se Nerestro a set el si z koutk o í slzy. „Blesky šlehající z prst , to se mi líbí.“ Mladý muž pozvedl dokonalé prsty, aby dokázal, že mluví pravdu. „Vidíte tady n jakou stopu po sazích nebo n em podobném?“ „Jenom trochu špíny,“ prohodil Stojko a znovu sklidil všeobecný smích. Tím bylo Aljašino vypráv ní vy ízené, nikdo se k n mu nevracel ani nekladl další otázky. Brzy se všichni odebrali do svých pokoj . Stojko s Valjakovem se v novali ve erní parti ce šachu. Po tvrtém tahu už to d v rný rádce nevydržel. „Co ten sluha p edtím cht l?“ T lesný strážce nep ítomn zíral na šachovnici. „Myslím, že si to dokážeš domyslet.“ „Takže Aljaša nelhala?“ Stojko zneklidn l a uhladil si rukou knír. „Já nevím, co se stalo.“ Valjakov dal rádci mat. „Ale ten chlap cht l v d t, co mají s mrtvolou ud lat. Na ídil jsem mu, aby ji co nejrychleji nenápadn odklidili pry . Nev d l jsem, jestli za to m že kabcara nebo Lodrik, taky mi to bylo celkem jedno. Rozhodn o tom nemusí nikdo v d t.“ „Mám neblahé tušení. B h ví, co se m že stát, jestli to s ním takhle p jde dál,“ zabru el jeho prot jšek zamyšlen . „Co se s ním d je? Té zm ny si všimla už p lka regimentu. Pokaždé, když ho popadne vztek, d jí se kolem n ho ty nejpodivn jší v ci.“ Pohlédl t lesnému strážci do tvá e. „Kdybych nev d l, že to není možné, ekl bych, že je to magie.“ „Nesmysl.“ Valjakov myšlenku zapudil mávnutím mechanické ruky. „Byly to jenom náhody. Žádná magie neexistuje.“ „Skute n ? A ohe irou náhodou m ní barvu?“ „Musel v tom být n jaký pyl.“ Svalnatý bojovník pokr il rameny. „Znáš semínka plavun ? Ta v c hon jako troud. Hrst takového prachu mohla zm nit plameny, nemyslíš?“ „Já vím, to jsem p ece chlap m sám navypráv l,“ mávl Stojko odmítav rukou. „Ale my oba víme své.“ 224

„Co bychom podle tvého názoru m li d lat?“ Valjakovovy o i se klidn upíraly do Stojkových. „Nem žeme nic d lat. Krom toho, že se postaráme, aby s ním bylo všechno v po ádku. Nic nenazna uje, že by se blížila doba temnoty, a i kdyby tomu tak bylo, m že za to Arrulschán, ne Lodrik. Budeme se držet v jeho blízkosti a dávat na n ho pozor. Teprve kdyby zem el, vrátí se do Ulldartu hr za. Možná do n ho Ulldrael vkládá požehnání, ne? Ten blesk tehdy v Granburgu mu taky nedokázal nijak ublížit.“ Voják znovu pe liv uspo ádal figurky. „Nelam si s tím tolik hlavu. Doufejme, že zítra bude po válce a my nebudeme mít žádný d vod, abychom se kv li n emu roz ilovali.“ „Doufejme, doufejme,“ povzdechl si d v rný rádce a p edklonil se, aby zahájil novou partii.

* * * Když Norina vstoupila do knihovna a našla v ní Kensustriánku, jak sedí obklopená hromadou knih, cht la se na míst oto it a odejít. Kn žka si však jejího p íchodu povšimla a obrátila se k ní. „Zdravím vás, Norino Miklanovo.“ Sklonila hlavu na pozdrav. „Také hledáte radu, kterou nám u enci zanechali na papí e?“ „Ano. Hledám n co o tom, jak bojovat s nevolností.“ Mladá žena sesbírala veškerou odvahu a vešla do knihovny. Velkým obloukem obešla Belkalu a zamí ila k opa né stran stolu, p i emž se stále pohybovala tak, aby na ni dob e vid la. „Kdybyste cht la, mohla bych vám pomoci.“ Kn žka vzala papír z hromádky nepopsaných list , namo ila brko do kalamá e a s rozmachem na n j sepsala n kolik p ísad. Potom podala seznam Norin . „Musíte bylinky prost jen spa it v horké vod . Každý den ráno vypijte jeden šálek a zbytek dne nebudete mít ani na okamžik pocit, že se vám žaludek vznáší na vod .“ Usmála se, ezáky se jemn zat pytily. „Sama jsem zpo átku musela vypít n kolik šálk , protože mi tu ná tarpolská kuchyn v bec ned lala dob e. Ale mezitím jsem si na ni docela zvykla.“ Broja ka váhav postoupila kousek blíž a opatrn si od ní recept vzala. „Mockrát d kuji. Ur it to vyzkouším.“ Jako kdyby n co hledala v regálu na opa né stran knihovny, pomalu odkrá ela z Kensustrián ina dosahu. Namátkou vytáhla z police knihu a za ala v ní listovat. „Mimochodem, odvedla jste vynikající práci,“ pochválila ji Belkala najednou. „Prosím?“ Oto ila se k ní. „S organizací zásobování,“ vysv tlovala kn žka. „Není mnoho mladých žen, které by byly schopné narychlo postavit na nohy tak náro ný dopravní et z.“

225

Norina se rovn ž usmála. „Sice ješt nefunguje úpln bezchybn , jak jsem doufala, ale do doby, než boje znovu za nou, by m lo být všechno v po ádku. Velkostatká i jsou houževnatí lidé.“ „Jenže velkostatká i mají strach, protože se bojí, že p ijdou o moc, jestli mladý kabcar z stane na tr nu. Aspo mn se to tak jeví.“ Belkala si op ela p edloktí o st l. „Obávám se, že pokud se panovníkovi poda í odrazit Arrulschánovy jednotky, brojaci velice rychle p estanou spolupracovat.“ Norina zav ela knihu a zv dav se posadila. „Takže vy si stejn jako Lodrik a já d láte s Tarpolem starosti? To mám opravdu radost. Jestli máte n jakou radu, tak…“ Kn žka odmítav zvedla levou ruku. „Ne, já se do zdejších záležitostí nebudu vm šovat více než dosud. Na kensustriánské pom ry bylo až moc už to, že jsem sedlák m poradila, jak zvýšit výnosy na polích. V politických otázkách se nevyznám tak dob e, abych do nich mohla mluvit. V mén závažných v cech však ráda eknu sv j názor.“ „Proto jste neustále v kabcarov blízkosti?“ zeptala se mladá žena a pohodila dlouhými ernými vlasy. „Ten rytí a vyjeden z vás je neustále u n ho.“ „Ano, to také,“ odv tila Belkala po chvilce. „Nerestro i já víme o tom proroctví. Oba jsme se zpo átku ídili špatným výkladem, který nám našeptal jeden Ulldrael v mnich, kterého za to jeho b h potrestal. To ostatn sama víte. Proto jsme si dali za úkol zabránit, aby se Jeho Veli enstvu kabcarovi n co zlého p ihodilo. Za prvé kv li tomu, jak se snaží o lepší budoucnost Tarpolu. Za druhé proto, že jeho smrt by byla tím nejhorším, co m že náš kontinent postihnout. Nep átel si mezitím nad lal víc než dost, jak musíte sama uznat, nemám pravdu?“ Zlaté o i jí slab zaplály a tém magicky k sob p itáhly Norinin pohled. „Ostatn mám velkou radost, že si my dv m žeme kone n v klidu popovídat.“ Broja ka, v níž práv za ínala klí it d v ra, rázem zpozorn la. „Jak to myslíte?“ Nenápadn p iložila ruku za záda, aby m la blízko k dýce za opaskem. Kensustriánka se snažila udržet vzájemný kontakt, nespoušt la z broja ky o i. „Neušlo mi, že jste vypadala dost vyd šen , když jsme se poprvé setkaly v kabcarov ajovn . Máte k tomu n jaký d vod? Je na mn n co, co vám p ipadá odpudivé?“ Op t vykouzlila v obli eji p átelský úsm v, z n hož vyza ovalo teplo a up ímnost. „M žou za to ty špi até zuby? Já jsem se asem rovn ž doslechla nejr zn jší historky, které se údajn váží k našemu p vodu, a p iznávám, že m velice pobavily. Bu te zcela klidná, nic z toho není pravda. Co byste o mn cht la v d t?“ „Mohla byste mi n co povypráv t o svém bohu,“ navrhla Norina. „Nebo o tom, jak se u vás v Kensustrii žije.“ „Ale mileráda. Za n me s Lakastrou.“ Zpod tmavohn dé róby vytáhla etízek a ukázala mladé žen šperk, na který si Norina p esn pamatovala.

226

Byl to amulet, velký jako lidské oko, který si voják vzal z hrobu v lese u Granburgu. Poznala jeho povrch z porézního kovu i pozoruhodné symboly, které nyní považovala za kensustriánské písmo. Uprost ed talismanu byla viditelná vlasová trhlina, podél níž byl p edm t z ejm op t složen dohromady. Belkala up en zírala do hn di Norininých o í, zorni ky se jí rozzá ily jasn žlutou barvou. „Co vám nahání strach, Norino Miklanovo?“ „Vy mi naháníte strach.“ N co nutilo mladou ženu, aby z stala sed t jako p ikovaná na židli. Ze všeho nejrad ji by vysko ila a vyb hla z místnosti ven. Místo toho zmámen hled la do Kensustrián iných o í a na povrch se jí draly ty nejtajn jší myšlenky. Nedokázala tomu zabránit. „Myslím, že jsem vás už jednou vid la. Byla jste tvorem, který v Granburgu zabil jednoho vojáka. A…“ zarazila se. Kn žka n žn položila chladnou ruku na pravici mladé ženy. „Nemusíte mít strach. Ze mne ur it ne. A nyní hovo te dále.“ „A… myslím, že ty vraždy v Ulsaru jste spáchala vy,“ prohlásila Norina neochotn . „Ob ti zem ely bestiálním zp sobem a podle toho, co jsem tehdy v lese v Granburgu vid la a slyšela, si to nedovedu jinak vysv tlit. Jeden z našich pr vodc tady v Ulsaru pozd ji zem el. Tehdy v lese si vzal z hrobu amulet, který vám nyní visí na krku. Myslel si, že mu p inese št stí.“ „Potom tedy ten amulet po ádn selhal, že ano? Ale ne, v tom se mýlíte, Norino Miklanovo. Nalet la jste pohádkám, které se v Tarpolu o Kensustrii vypráv jí. A tady ten p ív šek nosím už hrozn dlouho. Hovo ila jste s n kým o t chto svých domn nkách? P iznám se, že jste m jimi dost pobavila.“ Mladá žena pot ásla hlavou. „Ne. Cht la jsem, ale…“ „Ne, nemyslete na to,“ na ídila jí kn žka. „Takhle je to v po ádku. Nebudeme tím nikoho zbyte n zneklid ovat.“ P isunula se blíže k broja ce. „O té záležitosti nebudeme nikdy s nikým mluvit, slibujete?“ Zlatá zá e v jejích o ích zesílila a vpalovala se mladé žen do hlavy. Norina poslušn p ikývla. Belkala vycenila zuby. „Kdybych cht la, mohla bych t mito zuby kdejakému tvorovi roztrhat hrdlo, na to nikdy nezapome te.“ Pustila Norininu ruku a v naprosté pohod se op t v novala knize. „D kuji vám za ml enlivost.“ Broja ka se probrala z otup losti, která p edtím ovládla její mysl, tak rychle, jako by jí n kdo vchrstl do obli eje ledovou vodu. Rychle se zvedla a úprkem zamí ila ke dve ím. „Norino Miklanovo, ješt na okamžik,“ zastihla ji za zády kn ž ina výzva. Norina z stala rozt esená stát, zatímco se k ní zezadu blížily kroky. Ruka jí sklouzla k dýce, potom se jí p ed nosem objevil papír s receptem. Moc nechyb lo, aby nevyk ikla úlekem. „Málem jste to tady zapomn la,“ zašeptala jí Belkala p átelsky do ucha. Její dech teple pohladil pravou polovinu broja ina obli eje. Té p ejel po zádech mráz, když si uv domila, jak blízko se kn ž iny ezáky ocitly u její kr ní tepny. 227

„D kuji,“ vymá kla ze sebe stroze a vy ítila se ke dve ím do bezpe í chodby. Nyní si byla jistá, že kn žka je více než nebezpe ná. Jenom nev d la, jakou roli hraje ve spleti nejr zn jších figurek ovliv ujících Lodrik v osud.

* * * Když Lodrik s Aljašou vstoupili následujícího dne do audien ního sálu, tvá ili se velvyslanci Sarduijelec a Fusuríl jako vít zové. Lodrik bez jediného komentá e zamí il do ela stolu a podíval se na podobu bitevní linie, jak vypadala od po asím vynuceného p ím í. Sest enice z stala stát kousek stranou. Tarpolská íše p išla o Worlac a o dv t etiny provincií Granburg a Restyr. Borasgotán byl p ipraven, jakmile skon í dešt , okamžit kompletn ovládnout východní hranici provincie Sora. Kabcar trpce konstatoval, že ztracená tarpolská území již jsou na map vybarvena barvami Borasgotánu. „Dovolil jsem si, Vaše Veli enstvo kabcare,“ p isp chal Sarduijelec s vysv tlením, „upravit toto vyzna ení, aby shromážd ní lépe vid lo, komu co pat í.“ „Velice laskavé,“ odsekl mladík stroze. „Ale bohužel pon kud p ed asné. Dal jsem svolat toto shromážd ní, abych uzav el mír. Nechám Worlacu nezávislost, pokud si to p eje.“ Uchopil ukazovátko a upevnil na jeho konci modrou k ídu. Tou p emaloval Sarduijelecovy rudé áry, ušet il pouze bývalou provincii. „Ze zbytku Tarpolu se Arrulschán okamžit zase stáhne.“ Ukazovátko se p esunulo nad Kostromo. „Hustrabán obdrží osmdesát procent iurda, zato jeho jednotky ihned opustí baronii a Kumstratt uzná její nezávislost. A Ucholovo se okamžit vzdá Bijelomorska.“ „Smím?“ zeptal se borasgotánský velvyslanec a vzal si od panovníka dlouhou h lku, napíchl na její hrot rudou k ídu a okázale op t vyzna il pr b h fronty. „M j pán Arrulschán by si ale cht l dobytou p du ponechat. A nevidí jediný d vod, pro by se m l t chto území vzdát. Zdá se, že tarpolští vojáci pon kud zreziv li a nejsou protivníkem, kterého by bylo nutno brát vážn . Borasgotán by cht l kolem nové baronie vytvo it bezpe nostní pás, aby zabránil tomu, že ji n kdy v budoucnu op t rychle obsadíte, Vaše Veli enstvo kabcare.“ P edal ukazovátko Fusurílovi, který okamžit obkreslil Kostromo rudou árou. „Co pat í Hustrabánu, to si Hustrabán také ponechá,“ prohodil stru n a ztuhle se uklonil. Lodrik zk ížil ruce na prsou, pak si prsty za al pohrávat se svými sv tlými vousy. „Já vám nabízím mír, a vy to v dom odmítáte?“ „Abych byl zcela p esný,“ Sarduijelecovo krátké, ale tu né t lo spo inulo na map , aby h lkou dosáhl ješt dál, „Borasgotán by dokonce cht l, aby ten bezpe nostní pás byl ješt širší a mohl tak Worlacu v prvních letech poskytnout dokonalé záruky.“ Špice k ídy p ejela s odporným zapišt ním po pergamenu a 228

namalovala na n m tlustou áru odshora až dol . Tím odsekl polovinu tarpolské íše. „A m žete být š astný, že m j pán Arrulschán toho nepožaduje víc.“ Mladý muž si nev ícn prohlížel tlustou rudou áru. „Jste snad opilý, Sarduijeleci? To, co tady p edvádíte, je nevyhnutelné pokra ování války. To chcete?“ Velvyslanec se pouze pousmál a Lodrik pochopil. „Dobrá. Protože jednání nevedou k výsledku, sáhnu k prostému vydírání.“ Kabcar škubnutím vytrhl od opasku dýku. Sarduijelec polekan usko il dozadu, diplomaté si za ali mezi sebou vzrušen šuškat. „Jestli m zabijete, ni eho tím nedosáhnete, Vaše Veli enstvo kabcare,“ zaúp l tlus och pro jistotu a tla il se stále více dozadu. „Kdo vás chce zabít? Vámi si nebudu špinit prsty.“ Místo toho, aby se vrhl na borasgotánského velvyslance, p iložil si sám dýku ke krku. Na míst , kde spo inul hrot dýky, se objevila kapka rudé krve, stekla po krku a ud lala na šedé uniform tmavou skvrnu. Valjakov cht l vyrazit vp ed, ale Stojko ho zadržel. „Nechej ho. On ví, co d lá.“ „To, co nyní eknu, myslím naprosto vážn ,“ oznámil Lodrik a oto il se p i tom, aby ho všichni vid li. „To, jak se Borasgotán a Hustrabán chovají, nehodlám akceptovat. Protože žádná jiná z ulldartských íší, krom n kolika chvályhodných výjimek, nic nepodniká proti tomuto porušení Tisícileté smlouvy, musím vyslovit hrozbu, která by nemohla být horší.“ Z rány na krku se mu inul tenou ký pramínek krve. „Pokud mne p edstavitelé Borasgotánu a Hustrabánu neujistí, že se jejich jednotky okamžit stáhnou tam, odkud p išly, tak se zabiju, Sarduijeleci. A jestli zem u, zanikne celý kontinent. Všichni, co zde jsou, znají proroctví.“ Ohryzek mu poskakoval, op t se objevil další pramínek životodárné tekutiny. „Pro m za m , a celý sv t zanikne, až budu mrtvý. Pro m j lid nebude žádný rozdíl v tom, jestli nastane doba temnoty, nebo jestli by mu m l vládnout šílený Arrulschán. Obojí vyjde úpln nastejno. Pouze ostatní království proklejí Borasgotán a Hustrabán za jejich nenasytnost a sama sebe za svou ne innost.“ „Uklidn te se, Vaše Veli enstvo kabcare,“ pokoušel se ho Sarduijelec ukonejšit. „Promluvme si o tom v klidu. Já…“ „Dostanou vaše jednotky takový rozkaz, nebo ne?“ Lodrikovi se pod uniformou napnuly svaly, ob ma rukama pevn svíral rukoje dýky. Aljašiny zelené ko i í o i se nedo kav zaleskly. Borasgotánec zaúp l a mírn se p ihrbil. „Ne.“ „Doufám, že jsem se práv p eslechl,“ pronesl Lodrik ezavým hlasem. „A pokud ne, ekn te svému milovanému Borasgotánu rovnou na shledanou.“ Fusuríl si odkašlal. „Vaše Veli enstvo kabcare, letos píšeme rok 443, ne 444. Nebezpe í, že se nyní vrátí doba temnoty, tím není dané. Máme ješt skoro rok asu, abychom se p ipravili na všechno, co p ijde.“ Hustrabánec mírn naklonil hlavu. „A taky tomu proroctví nemusí každý v it, nemám pravdu? Mohl by to 229

p ece být rafinovaný trik. Kdybych jako kabcar v d l, že po sob zanechávám syna, jenž jako budoucí panovník nep edstavuje práv tu nejlepší volbu, možná bych si také vymyslel takové ‚božské poselství‘, aby nikoho ani nenapadlo na syna zaúto it.“ N kterým velvyslanc m se ve tvá ích objevily ustarané výrazy. „Jestli se bezpodmíne n chcete zabít, tak jen do toho. Hustrabán nemá strach.“ Aljaša se postavila vedle svého muže. Když štíhlou rukou ov n enou n kolika prsteny sev ela rukoje dýky, zra ila se jí v obli eji iro irá touha po moci. „Pom žu ti, jestli chceš, m j state ný muži,“ zašeptala. Lodrikovy ruce se rozt ásly. Aljaša jemn zvýšila tlak na dýku, špi ka se mu bolestn zaryla hloub ji do masa. „Po ítám do t í,“ ekla Aljaša hlasit . „Rozhodnutí je na vás, vážení velvyslanci a diplomaté.“ Fusuríl se podíval nejd íve doprava, potom doleva. „Jak vidíte, nikdo z té hrozby nemá strach, kabcaro. Do toho.“ Aljaša rychle dýchala. Už jen n kolik centimetr ji d lilo od okamžiku, kdy se sama stane neomezenou vládkyní Tarpolu. Všechno ostatní, od územních nárok až po iurdum, se dá dohodnout po nesobecké smrti jejího manžela. „Jedna.“ „Aldoreel vyzývá ob íše Borasgotán a Hustrabán, aby splnily kabcarovy požadavky,“ prohlásil Tafur d razn . „Uvažte, vážení pánové, že zde jsou za jistých okolností ve h e miliony lidských život . Jde o více než o dobytí kousku tarpolského území.“ „Odmítáme,“ zazn lo tém jednohlasn z úst obou velvyslanc . „Dv ,“ po ítala Aljaša dále. Její hlas nabral na síle. „Království Tûris požaduje okamžité stažení všech jednotek, jinak jsem oprávn n vyhlásit Borasgotánu, Hustrabánu a všem jejich spojenc m válku,“ zapojil se ustaran do jednání turîtský velvyslanec Betaios. „To je správné, to je správné,“ zasmál se Fusuríl me iv . „Te budou skoro všichni dupat po Tisícileté smlouv . Jenže já se nedomnívám, že bych jako vyslanec svého panovníka Kunstratta musel považovat vaši íši za vážnou hrozbu. Jste tak malí a tak daleko.“ „P esn tak.“ P ikývl Sarduijelec domýšliv . „A až obsadíme Tarpol, p ijdete na adu vy.“ Tím prozradil všechny plány. Sarduijelec si svého p e eknutí v bec nevšiml, pouze si rukou zakryl o i. „A nyní bodn te, kabcaro. Ale omluvte mne, nesnáším pohled na krev.“ „Obávám se, že ta ženská p esn ví, co d lá,“ zašeptal Stojko Valjakovovi a na znamení, aby zasáhl, pustil jeho rukáv. „T …“ T lesný strážce vyst elil vp ed, mechanickou rukou sev el dýku a v posledním okamžiku odvrátil sílu, kterou se kabcara op ela do zbran . Vybroušený kov se zabo il do hloubky asi b íška prst do krku, krev se nyní inula mnohem siln ji. Kabcara se však nevzdávala, už se vid la p íliš blízko tr nu. 230

Lodrikova sest enice se vztekle op ela vší silou do rukojeti dýky, svaly Valjakovovy paže se napjaly, potom odmrštil ženu dozadu, až dopadla na st l s mapami. Jemn vykroutil panovníkovi dýku z ruky a ocelovými prsty zlomil ost í. Kousky epele s cinkotem dopadly na mapu kontinentu. „Ty proklatý pse, ty ses opovážil vztáhnout ruku na svou kabcaru?“ Aljaša dv ma rychlými kroky p istoupila k Valjakovovi a ušt d ila mu adu polí k , které obr bez hnutí snášel. Jeden z Aljašiných prsten mu zanechal na spodní elisti krvavý šrám, bílý vous zrudl. „To si ješt po ádn odpykáš, to ti p ísahám.“ Pak sjela opovržlivým pohledem svého manžela. Lodrikovi se podlomila kolena, Stojko pod n j starostliv podsunul židli, na niž kabcar vd n usedl. Kapesníkem se snažil zastavit krvácení z malé rány na krku. Cítil se pod psa. „Tak to bychom m li kabcarovu odvahu,“ prohodil Hustrabánec posm šn . Jeho borasgotánskému kolegovi se podle všeho pon kud ulevilo. „Vaše Veli enstvo kabcare, vzdáte se nyní na neur itou dobu poloviny své íše, nebo si ji máme vzít sami?“ vyptával se Sarduijelec s úšklebkem. „Vy i te svému pánovi, že Tarpol se jeho dobyva nému tažení postaví na odpor,“ odv til Lodrik tiše. „P edtím jste prozradil své skute né plány. Jestli chce mít Arrulschán celou íši, bude si ji muset draze vykoupit. Jménem svého lidu budu tomu šílenci vzdorovat, dokud to jen bude možné.“ „To je škoda,“ prohlásil Borasgotánec s falešnou lítostí v hlase. „Tak to se naše jednotky budou muset dát brzy na pochod. Já se nyní rozlou ím a již nyní vás zvu, abyste byl p ítomen oslavám, až Arrulschán vtáhne do Ulsaru. M jte se dob e.“ Bez úklony odešel ze sálu, Fusuríl a ostatní diplomaté ho okamžit následovali. Pouze Tafur a Betaios z stali v síni. „Mennebar vám s nejhlubší lítostí vzkazuje, že budeme schopni vyslat nanejvýš ty i stovky muž z našich boj vek,“ prohlásil Turî an neš astn . „Aldoreel považuje za d sivé, jak se zachází s tak mladým a nad jným panovníkem.“ Tafur se uklonil. „Bez ohledu na to, zda je proroctví pravdivé, nebo ne, vy jste si pomoc více než zasloužil. Samoz ejm vás budeme dále zásobovat vším pot ebným, Vaše Veli enstvo kabcare. Král Tarm hodlá až do posledních chvil podporovat svého souseda, u n hož došlo k tolika velice slibným zm nám. S Ulldraelovou pomocí všechno zvládnete.“ „Tarpol vám d kuje za velkorysost a na pomoc obou vašich íší nikdy nezapomene.“ Stojko nazna il ob ma muž m, že bude nejlepší, když i oni odejdou. „Kabcar si nyní musí odpo inout.“ Jakmile velvyslanci odešli, nadechla se Aljaša k mohutnému výstupu. „Ty seš mizerný chudák, vždycky ve všem zklameš! Vidíš, cos provedl s íší svého otce?“ Zvedla mapu. „Vidíš to? Ješt nejsi ani p l roku u moci a polovina Tarpolu je pry . Bravo, chlape ku, bravo! A dokonce ani když jsi vyhrožoval sebevraždou, necht l ti nikdo v it.“ Vysmála se mu obli eje. „Ohó, mám dojem, že p ed sebou zase vidím kolá kového prince z Granburgu. Sice už ne tlustého, 231

ale po ád ješt naprosto neschopného.“ Opovržlivé mu hodila mapu pod nohy. „Kdybys m l aspo kapku odvahy, sed la bych te na tr nu. A kdybych tu vládla, dopadlo by pro tuto zemi všechno líp.“ Lodrik se díval nep ítomným pohledem a nereagoval. Jeho sest enice kolem n ho neustále kroužila a zasypávala ho vý itkami a opovržením, dokud neza ala chrapt t. Potom i ona odešla. Mladý muž zvolna p iv el o i, po tvá i se mu skoulela slza. Jediné, co v tuto chvíli cítil, byla naprostá bezmoc. Mávnutím ruky odeslal pry i p átele, potom se zvedl a vytasil poprav í me . Pomalým pohybem položil mapu na st l, potom vší silou zarazil me do míst, kde byl zakreslený Borasgotán, až ze spodní ásti stolu odletovaly t ísky. Poté se vrhl na Hustrabán. Nakonec zarazil hrot me e do baronie Kostromo. Oni všichni se p ed ním m li plazit, dokonce i samolibí tarpolští brojaci. Ale k tomu m l nesmírn daleko. Za n kolik m síc bude bu mrtvý, nebo bude žít jako host u dvora v n které sousední íši. Jeho otec si zcela jist nep edstavoval, že se rod Bardri¢ do ká takových konc . Mladík p ejel ukazová kem po rytinách na epeli me e. Potom odkrá el k oknu, rozrazil ob k ídla a vyšel ze sín . Venku mírn mrholilo, vlahý deštík mu svlažil obli ej a smísil se se slzami, které uronil. B hem okamžiku ho ovládly naprosto jiné city. Vztek, který v n m náhle vzkyp l, si vybil na n kolika ke ích a stromech, do nichž me vytesal široké rýhy. V duchu si p itom p edstavoval, že se me no í do Sarduijelece, Fusuríla a nakonec i do sest enice. Znovu ho za aly sv dit kone ky prst . Sekal me em ím dál rychleji a mocn ji, z hrdla se mu dralo hluboké tupé vr ení, které p erostlo v dunivý výk ik. „Tzulane! Spálený bohu, pomoz mi!“ Z levé ruky mu vylétl oranžový blesk a s ohlušujícím rachotem rozšt pil obrovitý Ulldrael v dub, stojící v zahrad . Energii nebylo možné zadržet. Prskající, trhan se pohybující paprsek p eskakoval z jedné rostliny na druhou. Lodrik cítil ni ivou sílu, která jím prostupovala a vycházela z n j ven, nev d l však, jak ji zvládnout. Když sklonil ruku, vyryly paprsky v zemi hluboké brázdy, a když se polekan oto il, olízla energie elní st nu a okna audien ní sín . Drahé sklo za in elo a rozprsklo se ve t pytivé kaskád . Lodrik vyd šen vyk ikl. Tak náhle, jak to za alo, všechno i skon ilo. Op t m l kone ky prst na rukavicích celé propálené, mladý muž získal p ibližnou p edstavu o tom, co se asi p edchozího ve era odehrálo v ložnici jeho sest enice. „Pane, nejste zran ný?“ uslyšel hlas svého t lesného strážce, který se krátce nato s vytasenou zbraní v ruce p i ítil doutnajícími troskami dve í do zahrady. „Všemocná Taraleo, co se tady stalo?“ Kabcar zasunul me do pochvy u boku a stáhl si rukavice. „To nevím p esn ani já, ale ho ím nedo kavostí, abych si to vyzkoušel na nep átelích,“ odpov d l po chvilce. „ ekn me prost , že to bylo boží znamení.“ 232

„Které roztíná Ulldraelovy duby?“ Valjakov se poškrábal po pleši. „To nevypadá dob e.“ Lodrik t lesného strážce ignoroval a prošel st epinami skla zpátky do paláce, kde narazil na Stojka, za nímž se hrnul tucet strážných. „Nic se nestalo,“ uklid oval je panovník už z dálky. „Jenom tam pošlete n kolik sluh , aby ten nepo ádek uklidili.“ „A n kolik zahradník ,“ zazn l zven í dov tek. „Jak p ikazujete.“ Velitel stráže zasalutoval. Stojko se p ipojil k Valjakovovi a ml ky si celou nadílku obhlížel. Na n kterých místech ješt plály ohn , lokajové sp šn hasili zbytky požár na okenních rámech a z duše neš astný zahradník spráskl ruce, když uvid l, co se stalo s jeho kv tinami. „Nic ne íkej,“ ok ikl d v rný rádce t lesného strážce, když práv otevíral ústa. „Rad ji si budu myslet své.“ Valjakov zaklonil hlavu do týla a zadíval se ke hv zdám. „Mýlím se, nebo Arkas s Tulmem svítí jasn ji než obvykle?“ „Modlím se k Ulldraeli Spravedlivému, aby ses mýlil,“ zabru el Stojko.

233

„Angor, Ulldrael, Senera, Kalisska a Vintra mezitím s Taraleinou pomocí spole n porazili stvo ení Spáleného boha. Když se však poohlédli po našem sv t , zjistili, že lidé a kontinenty mezi sebou vedou válku. Jedni ve jménu Tzulana, druzí ve jménu Angora, Ulldraela, Senery, Kalissky nebo Vintery. To je velice zarmoutilo, protože si uv domili, že p ekrásný, bezstarostný as, v n mž náš sv t p edtím žil, pominul. Jejich bolest byla tak velká, že se plni zd šení od sv ta odvrátili a stáhli se daleko pry . Tzulan post ehl, že se jeho sourozenci dali na út k, a smál se radostí nad tím, že zvít zil. Všemocná bohyn se však rozhodla synovi vzdorovat a prop j ila magické schopnosti n kterým lidem, kte í Spálenému bohu p íliš ned v ovali. Než se Tzulan nadál, byli jeho p ívrženci až na n kolik málo výjimek zcela vyhlazeni. Lidé d kovali Všemocné bohyni, že je neponechala osudu a obda ila je darem magie. Taralea vyhledala svého syna, bojovala s ním a roztrhala ho na mali ké kousky, které poházela po všech kontinentech. Synovy žhnoucí o i p ipevnila k hv zdám na nebeské klenb a pojmenovala je Arkas a Tulm. Jsou to jediné hv zdy, které se neotá ejí a na v né asy pevn sedí na obloze.“ VÁLKA BOH A DAR MAGIE KAPITOLA 2

234

!

'

%

" (

% $

Malý rybá ský lun se pohupoval na drobných, ledov chladných vlnách a proud ho pomalu zanášel na otev ené mo e. Oba rybá i, Jarrel a Varno, m li úpln prok ehlé ruce. Od rána házeli rovnom rnými pohyby do vody sít , jak to inili den co den. Už léta sem p ijížd li lovit, protože ryby se v neklidných vodách rády shromaž ovaly. Tak bývaly jejich výpravy zpravidla pokaždé korunované úsp chem, jen dnes se zdálo, že obyvatele mo ských hlubin n co vypudilo. P estože od asných ranních hodin k ižovali po mo i, zatím se v sítích nezachytila jediná ryba. Jarrel, starší z obou rybá , si bezradn posunul apku do týla a z kapsy kalhot vytáhl kousek žvýkacího tabáku. S požitkem si zasunul kousek slisovaných vláken do úst. Varno op t vylovil sí a zvedl prázdné, navzájem spletené provázky do výše. „Nic.“ Zklaman odhodil o ka na prkennou podlahu. „To je poprvý po dvou letech, co se v síti nezachytil ani kousek naplavenýho d íví. Máme dnes n jakej zvláštní den?“ „Neroz iluj se,“ poznamenal jeho p ítel a podal mu tabák. „Vsadím se, že tu p ed náma kroužil n jakej velkej dravec. Naše milý rybky bu utekly, nebo je prost sežral. Zítra budeme mít víc št stí.“ Chladný vzduch mu m nil dech vycházející z úst na malé bílé oblá ky. „Myslel jsem, že jaro už je tady.“ Varno se ot ásl a p iložil ruce k malým, b ichatým kamínkám, která vždy m li na palub , aby se trochu zah áli. „Ale nic takovýho necítím.“ „Možná jsou ryby ješt zmrzlý,“ zasmál se Jarrel dobromysln , ale musel se rychle chytit boku lunu, když do n j narazila velká vlna. „Co to je?“ Varno se zvedl a rozhlížel se po mo i. Vlny se znenadání rozbou ily, podivný teplý vítr prohán l po obloze ernožluté mraky. „Zdá se, že se tam n co chystá. Bude lepší, když se vrátíme d íve, než nás p ekvapí bou e.“ Širokým krokem zamí il k p ídi, aby se dostal ke stožáru a mohl natáhnout malou plachtu. „S takovou dnes budeme mít k ve e i jenom kus chleba.“ „Když se k tomu p idá po ádnej doušek piva, bude to sta it,“ dodal p ítel a chopil se kormidla, aby nabral kurs do domovského p ístavu. Vlny se hroziv zvedaly, prolínaly se jedna s druhou a zatemnily ob slunce. Nažloutlé bledé sv tlo nabralo hrozivý, bizarní nádech. Potom se jeho barva znenadání zm nila na tmav oranžovou. 235

„U Ulldraela Spravedlivýho, co se to tu d je?“ houkl Jarrel dop edu na p ítele. „To je ten nejpodivn jší ne as, jakej jsem kdy vid l.“ Z mrak s pronikavým zábleskem vyst elil první sv tle r žový blesk a p l míle od lunu dopadl do mo e, jen to zasy elo. Z hladiny se zvedla vysoká fontána mo ské vody a vyslala k ob ma muž m slanou spršku. Ale blesk místo aby pohasl, z stal na hladin a mo e kolem n ho za alo najednou v ít. Za prvním výbojem energie následoval druhý a t etí, b hem n kolika okamžik se kousek od nich rozpoutala hotová žhavá bitva. Blesky p ipomínaly ho ící, prskající lana, pevn spojující nebe s mo em. Varno s Jarrelem si zacpali uši, rámus se nedal vydržet. Vzduch zaplavila horká mlha, všude byla siln cítit s l. Z mo ských hlubin se za ala linout zá e, k hladin se prodíral obrovský stín. Rybá i m li zprvu dojem, že tam plave velryba, po chvíli však zjistili, že se jedná o lo . O hodn velkou lo . Když stožár prorazil hladinu, rozpoutala se další série krátkých výboj . Neviditelná síla zvedala galéru z vln, blesky nebraly konce a rozbou ily celou hladinu. Rybá ský lun se povážliv zakymácel. Ze spoj mezi la kami a ze všech v tších otvor v trupu neznámé, podivné lodi vytékala voda, potom se otev ená místa zav ela, jako by to bylo dílo n í neviditelné ruky. Kone n se celá lo zvedla z hlubin. Blesky ustaly, už jen slabé oranžové sv tlo obklopovalo d sivou galéru, porostlou mechem, asami a vším možným, co se na ní usadilo. Varno opatrn sundal ruce z uší a podíval se na lo pozorn ji. Na palub kupodivu skute n pobíhalo n kolik postav, první vesla se dala do pohybu. Tupé údery bubnu udávaly rytmus. Mohutná lo nabrala kurs na sever. „To p ece není možný,“ zakoktal Jarrel s vyt ešt nýma o ima. Stál jako p imražený, nev il vlastním smysl m. „Ulldrael Spravedlivý nech nás chrání p ed nejhorším!“ „Co to mohlo být za lo ?“ divil se jeho p ítel, bledý jako k ída. „Ty se ješt ptáš? Podívej se na ni a vzpome si na starý historky.“ Jarrel roz ílen vyplivl tabák p es hrazení. „Tady v t chhle vodách šla ke dnu jenom jedna galéra.“ Vedle lunu se vznášela na hladin mrtvá ryba, a když po ní cht l rybá sáhnout, rychle ruku zase stáhl. Mo e bylo p ímo vroucí. Teplý vítr se utišil, mraky se rozestoupily. Varno ukázal na otev ené mo e, kde se vlny rovn ž postupn tišily. Na obzoru se ty il nespo et bílých te ek. Jarrel jich napo ítal více, než kolik m l prst . Každi ká te ka byla plachta, a tak velkou flotilu ješt nikdy nespat il, dokonce ani Palestánci nebo Agarsané se nikdy nevydali na mo e v takovém po tu. Jak to tak vypadalo, lod nabraly stejný kurs jako p edtím galéra. „Oni tu lo pronásledujou?“ zeptal se mladší z obou rybá . „Odkud bych to m l v d t? Rychle, honem odsud vypadnem,“ na ídil Jarrel, „než se z mo e vyno í další hr zy. Díky týhle novince si nás dnes budou všichni 236

považovat. Za to ur it dostaneme p knejch pár piv zadarmo.“ Z obou muž opadl strach, vyst ídala ho obrovská dávka vzrušení. „Jenom jestli nám to n kdo bude v it,“ nadhodil Varno skepticky. „Vždy ani já sám po ádn nev ím tomu, co jsme práv vid li. Jenže co to m lo znamenat?“ „Nad tím a si lámou hlavy druzí.“ P ítel ho zahnal ke stožáru. „D lej, nasa plachtu, abysme byli rychle doma. Chci vid t, jak se budou ve vesnici tvá it, až uslyší, co jim budem vypráv t.“

(

$

„Delegace z Kensustrie je nyní p ipravena vstoupit,“ ohlásil sluha králi Perdórovi, postavil na pracovní st l podnos s pralinkami, kolá ky a kousky trdelníku a ekal na další rozkazy. Vládce Ilfarisu n kolikrát p ikývl, p i emž dbal na to, aby mu nesklouzla paruka. N co tak trapného se mu již jednou p ihodilo a rozhodn si nep ál, aby se to opakovalo práv p ed Kensustriánci. „A vstoupí. Kdybych pot eboval pomoc, mám p ece po ruce svého state ného šaška Fiorella.“ Dvorní vtipálek se hluboce uklonil, až se dlouhé cípy bláznovské apky dotkly zem a rolni ky zazvonily dvakrát hlasit ji než obvykle. Potom vysko il na st l, zk ížil ruce na prsou a ušklíbl se. Sluha v livreji zakoulel o ima a vyzval delegaci sousední íše, aby vstoupila. Dva Kensustriánci, kte í vstoupili, vypadali vedle sluhy tém jako ob i. M li typické dlouhé, tmav zelené vlasy, t la jim chránily zvláštní, na pohled velice hezké zbroje z kovu, k že a d eva. Pod nimi se podle všeho skrývaly pohodlné bílé od vy. Každý z nich m l na zádech dva me e. „Zdravím vyslance Kensustrie, Moolpára Staršího a Vyvú ail Ra’aze,“ p ivítal je Perdór p átelsky, pokynul rukou a ukázal k židlím, stojícím p ed jeho stolem. „P istupte blíže, milí sousedé, a obslužte se. aj, nebo šabbu? M j vinný sklípek by také mohl nabídnout kapku vynikajícího moku z roku 401.“ „D kujeme za velice p átelské p ijetí,“ ekl Moolpár. Oba vále níci nazna ili úklonu a pak se posadili. „Pro nás vodu, pokud vám to nevadí.“ Sluha zmizel. Vyvú vrhl dlouhý pohled na Fiorella, stojícího na psacím stole. „Vy asi doma nemáte žádné dvorní šašky, že ne?“ zeptal se král pobaven . „Ne, to opravdu nemáme,“ odpov d l starší vyslanec rozvážn . „Co je p esn úkolem takového muže?“

237

„Já mám za úkol za ídit, aby na dvo e nevládlo p íliš moc vážnosti. D lám vtípky a starám se o zábavu u stolu.“ Fiorell okamžit za al žonglovat n kolika pralinkami. „Prosím t , to už ned lej,“ p erušil jeho pán šaškovo p edstavení. „Nemám rád, když jsou na mých lah dkách otisky n ích prst , ty blázne.“ Vtipálek poslušn p estal a napodobil nehybnost mramorové sochy. „Je takový dvorní blázen drahý?“ vyptával se Vyvú. „Nep edvádí nic zvláštního.“ „Ne, ne. Tady ten byl docela levný,“ mávl Perdór lehkovážn rukou a královsky se p itom bavil. „Jídlo a nocleh, nic víc nepot ebuje. Ale p ejd me k jiným v cem: co vás sem p ivádí, milí sousedé?“ „P edpokládám, že to již víte. Ocitli jsme se ve válce s Tersionem, Palestánem a s královstvím Angor kv li jistému právnímu sporu, který je dle našeho názoru nesprávn vyložený.“ Moolpárovy dlouhé ezáky se krátce zaleskly. „Poté co uplynula lh ta ty iceti dn a jednání skon ila bez výsledku, bylo nám sd leno kone né rozhodnutí všech t í íší. Jenom se žádná z nich dosud neodvážila vyslat proti nám vojska. Máme obavy, Vaše Veli enstvo, že Tersion by cht l využít vašeho území a projít p es n . N co takového nem žeme strp t. Museli bychom úto níky zastavit ješt p ed našimi hranicemi, což by znamenalo, že k boj m dojde na území Ilfarisu. P itom by se nedalo vyhnout tomu, aby boje zpustošily krajinu, a této zkáze bychom rádi p edem zabránili.“ „Máte tedy starost o svou zem?“ Fiorell p estal p edstírat sochu, sedl si na st l a komíhal nohama ve vzduchu. „Ne, my si d láme starosti o vaši zem,“ odporoval Vyvú p átelským tónem. „Naše vztahy s Ilfarisem jsou odedávna velice dobré, Ilfaris je dokonce pod ochranou naší íše. Vaši p edkové prodali našim p du, kterou jsme pot ebovali k osídlení.“ „Ale kdybychom byli nuceni odrazit p ípadné úto níky, u inili bychom tak vším, co máme k dispozici,“ dodal starší Kensustriánec. „A podle toho, co se povídá, mají prý vaši bojovníci na skladu hezkých pár v cí,“ vpadl mu dvorní šašek hbit do e i. Vyslanec mu však p erušení nijak nezazlíval. „Já bych to možná formuloval jinak, ale máte pravdu.“ Moolpár se pousmál. „Pár v cí by p itom lehlo popelem.“ „Nehodlám dovolit Alan Druhé, aby její jednotky postupovaly p es mou íši, to jsem jí již n kolikrát napsal.“ Ilfaritský panovník si z hromádky laskomin vylovil jednu pralinku. „A vtrhnout do naší íše, to si kv li Tisícileté smlouv nem že dovolit. Ilfaris totiž na rozdíl od vás tuto smlouvu podepsal.“ „Ilfaris má št stí,“ prohodil Vyvú. „Ale pokud máme p esné informace, n kdo jiný ten dokument nepodepsal.“ „Ó hr zo,“ uklouzlo Perdórovi a v mžiku mu jedna pralinka zasko ila v krku. Dvorní šašek mu ihned p isp chal na pomoc a bušil králi do zad tak dlouho, 238

dokud nebylo nebezpe í zadušení zažehnáno. Panovník si p i Kensustriáncov poznámce n co uv domil. „Vidím, že jste práv dosp l ke stejnému záv ru jako my,“ usuzoval starší vyslanec. „Regent in manžel, Lubshá Nars’anamm, nezanechal své jméno na žádné smlouv , o jeho otci Ibassi Che Nars’anamm, císa i Angoru, ani nemluv . Kdyby vás Alana požádala, abyste jejího manžela nechal s vojsky projít íší, ocitl byste se v obrovských kleštích, Veli enstvo. Nejspíš byste musel dokonce vyslovit souhlas, už proto, abyste ochránil vlastní zem.“ „Naše pob eží je tak dob e zajišt né, že by se t m t em íším nikdy nepoda ilo dosáhnout touto cestou úsp chu. Proto tém jist po ítáme s tím, že k útoku dojde po zemi. Naše návšt va vám má být sou asn i varováním,“ pokra oval Vyvú. „Fiorelli, pro jsi na takovou d ležitou myšlenku nep išel d íve?“ Král si jemn prohrábl vousy. „Já ale rozhodn nehodlám Alanu upozornit na to, že jsme jejího manžela ml ky zahrnuli do Tisícileté smlouvy. Jinak bychom nakonec ješt vzbudili spící psy. Máte n jaký návrh, milí sousedé?“ Podal Kensustriánc m tác s pralinkami. Moolpár si jednu vzal, polovinu z ní ukousl a opatrn ji žvýkal. „Velice sladké,“ shrnul sv j první dojem. Potom si vsunul do úst druhou polovinu lah dky. „Ale lov k si na to dokáže zvyknout. Inu, mysleli jsme si, že by nám zv dové, kte í pracují pro vaši zemi, mohli prokázat jistou službu.“ „My a špioni?“ Perdór se obrátil na svého šaška. „Fiorelli, my snad máme n jaké zv dy?“ Potom pohlédl na Kensustriánce. „Samoz ejm že máme zv dy. A sice ty nejlepší, jací se na celém kontinentu dají najít. Jsou úpln všude.“ „S výjimkou Kensustrie,“ podotkl Vyvú a král mírn protáhl obli ej. „Naše nabídka zní, že naši zemi uv domíte o tom, jakmile se císa ství za ne p ipravovat na pochod vaší íší. Vy je trochu pozdržíte, dokud jim nedojde trp livost, potom se naše jednotky postarají o to, aby do Ilfarisu nevstoupila noha jediného angorského vojáka.“ „Vskutku?“ V králi se probudila zv davost, posunul se na židli více dop edu. „A jak toho hodláte dosáhnout?“ Vyvú odmítav pot ásl hlavou. „Ne, Veli enstvo, to vám neprozradíme. Ale abychom vás ješt více navnadili, zvýšíme nabídku. Nepamatujete si náhodou, kolik zv d jste poslal do Kensustrie?“ Perdór vyloudil v obli eji nevinný výraz. „Já?“ „Muselo to být tak patnáct muž a žen,“ odpov d l Fiorell po pravd místo n ho. „Nuže, všechny je dostanete zpátky.“ Moolpár se pásl na zmateném výrazu v panovníkov tvá i. „Více i mén v po ádku, to musím ješt dodat. Navíc s poznatky, které získali, než jsme je str ili do v zení.“ „Inu, v tom p ípad nemusím déle p emýšlet, krom toho je to v mém vlastním zájmu.“ Král p istoupil na návrh obou vyslanc . „Dohodnuto.“ Podal 239

Moolpárovi ruku. Kensustriánec chvíli váhal. „Snad si nemyslíte, že takovou dohodu dáme na papír, že ne? Mé slovo panovníka vám musí sta it.“ „My jsme sice teprve nedávno získali s panovníky n kolik nep íjemných zkušeností,“ pronesl po chvíli starší Kensustriánec, „ale vám, Veli enstvo, bude Kensustrie v it.“ Muži si pot ásli rukama, zdálo se, že se ob ma vyslanc m hodn ulevilo. „Co bude p íští zastávkou vaší cesty?“ vyptával se dvorní šašek, který d kladn pot ásal ob ma rukama mladšího vyslance. „Podle toho, co se lov k doslechne, cestuje po Ulldartu n kolik vašich lidí. Dorazili dokonce i do Tarpolu a jsou mladému kabcarovi neustále v patách.“ Oba Kensustriánci si rychle vym nili pohledy. „Kdo by to m l p esn být? Diplomatické delegace cestují pouze po jižní ásti kontinentu,“ zeptal se Moolpár po krátké odmlce. „Je to jedna… okamží ek.“ Perdór se rozb hl k velké sk íni a vytáhl tenou ký sešit, který schváln založil jenom pro nového kabcara a do n hož si zapisoval všechno, co se v jeho okolí událo. „Tady to je. Už docela zapomínám. Jedna mladá žena, kn žka jménem Belkala, dorazila na dv r do Ulsaru spolu s rytí em ádu vysokých me , který…“ „Zopakujte nám její jméno,“ p erušil ho Vyvú tvrd a nezdvo ile. „Belkala. A je to kn žka boha Lakastry, boha poznání a jižního v tru. Ale komu to vlastn vyprávím? Vždy vy jste p ece z Kensustrie.“ Král se zachichotal a založil sešitek zpátky do police. „Je na tom n co zvláštního?“ Král lstiv pozoroval obli eje návšt vník . „Nebo tam nemá co pohledávat?“ „To já nevím.“ Moolpár se snažil vypadal lhostejn . „Ona je kn žka a tím nepochází z mé kasty, Veli enstvo. Abych to ekl zcela p esn , stojí hluboko pode mnou. A copak se orel zajímá o to, co d lá vrána? Nyní nás omluvte, musíme se vrátit a podat zprávu o úsp šném výsledku našeho jednání. Budeme si další zprávy vym ovat poštovními holuby?“ „Ale zajisté,“ souhlasil panovník. „Je to stejn jako d ív ten nejrychlejší prost edek.“ „P edb žn jsme jich s sebou p inesli t i tucty. Vždycky, když budete odesílat pátého holuba, k následujícím p ipojte zprávu, že zanedlouho budete pot ebovat další. Moje zem vám tímto up ímn d kuje.“ Oba Kensustriánci se zvedli, uklonili se a vyšli z pracovny, starší z nich si p itom nezapomn l vzít další pralinku. Perdór se zamyšlen op el v k esle, natáhl si nohy na st l a dal si tác s pralinkami na kula ou ké b icho. Fiorell op t vytáhl z police tenký sešitek a položil ho vedle panovníka. „Naši zelenovlasí dlouhozubci mají p ece jen p ed námi mali ké tajemství,“ konstatoval král po chvíli. „Ne, že by to pro nás bylo n co nového, ale tentokrát aspo víme, kde zhruba máme za ít.“

240

„Už jsem si u jejího jména ud lal poznámku.“ Dvorní šašek škrábal n co perem po stran sešitku. „Naši špioni by se m li na tu dámu podívat trochu zblízka, nemyslíte, Veli enstvo?“ „Zdá se, že tu a tam bude stát za pohled,“ souhlasil Perdór a za al ukusovat z trdelníku. „Ale Tersion a jižní státy mají p ednost. Za i , co je pot eba. Hop, hop.“ „A co pohyby bestií, které nám hlásí z Tûrisu?“ Fiorell našpulil ústa. „Je to zajímavé, nebo mén zajímavé?“ „Protože nic ned lají, krom toho, že se vícemén pokojn shromaž ují v Zakázaném m st , ekl bych, že bychom si je m li ponechat pod dozorem,“ rozhodl král. „P edevším bychom m li sledování rozší it na všechny oblasti, kde jsou velké bažiny. Na map budeme moci co nejp esn ji vysledovat jejich pohyb, pokud k n jakému došlo. Já ale skute n nev ím, že se ty stv ry zbláznily jenom v Tûrisu. Jestli to má n co spole ného s rokem 444 a toto jsou pouze p edzv sti ehosi mnohem v tšího, musíme být o vývoji p esn informováni. Kdyby nebylo zbytí, budu v tomto p ípad všechny íše zdarma varovat, aby si dávaly pozor.“ „Jak ušlechtilé. Vzdávám úctu vašemu vskutku královskému smýšlení, Veli enstvo.“ Dvorní šašek se vrhl p ed stolem na b icho. „A dlouho žije Perdór Nadlidsky Dobrotivý.“ „Dobrá, dobrá. Vstávej, šprýma i.“ V panovníkových ústech zmizel další kolá ek. Potom si král povzdechl. „Taková škoda, že jak se zdá, jsem nyní jediný král, který dokáže ocenit sladkosti. Ode dne, kdy se tadc stal kabcarem, na lah dky úpln zapomn l.“ „Já bych na jeho míst samým zoufalstvím po ád jenom žral,“ zazn l z podlahy Fiorell v dodatek. Potom šašek zvedl hlavu. „Ale jestli bude po otci, nejspíš propadne chlastu.“ Perdór hroziv zvedl ukazová ek. „No, no, no. O tak mocném muži n co takového rad ji ani ne íkej. A kdo ví, možná bude brzy žít v exilu v našem krásném Ilfarisu, zatímco se Arrulschán bude roztahovat v jeho zemi.“ Šašek vysko il a lehl si nap í p es celý st l. „Náš svatební dar sice dorazil, ale mladému muži to v bec nic nep ineslo. A co te ?“ „Budu vy kávat.“ Král ukázal ke dve ím. „A ty rychle pošleš pokyny zv d m v Tersionu a všem pozorovatel m v oblastech s bažinami. Hop, hop!“ Fiorell rozlad n zamí il ke dve ím a p ehnan p itom šoupal nohama. „Jestli ješt jednou eknete ‚hop, hop‘, Veli enstvo, pak v budoucnu olíznu každou pralinku p edtím, než se do ní pustíte. Nebo ješt líp, olíznu jenom jednu, ale neprozradím, která to byla.“

241

"

!

(

$

Lodrik sed l v osi elé audien ní síni, která dostala nové okenní tabule, a dumal nad mapou znázor ující p esuny nejr zn jších jednotek. Podle vývoje situace se dalo ekat, že se u Dujuleva, asi dv st mil na východ od Ulsaru, postaví za pár týdn proti sob dv po etné armády znep átelených stran. Výsledek této bitvy rozhodne o osudu Tarpolu, tím si byl stejn jako jeho d stojníci zcela jistý. Kdyby se tarpolským voják m poda ilo zasadit Borasgotánc m drtivou porážku, bude íše zachrán na. Všechno ostatní znamená její zánik. Bylo nutné st j co st j dosáhnout vít zství, p ípravy byly v plném proudu. Aby své muže vybudil až do krajnosti, tentokrát pojede s nimi a osobn se zú astní rozhodující bitvy. Kabcar zastával v rozhovorech se Stojkem a Valjakovem názor, že s ohledem na proroctví se nikdo z protivník neodváží na n ho zaúto it, natož ho dokonce i zabít. P estože velvyslanci p edstírali p i jednání naprostou lhostejnost, Lodrik pevn v il tomu, že prostí borasgotánští vojáci budou opatrní a nepozvednou proti n mu me . Tím hodlal dosáhnout pro své vojáky ur ité výhody. V oblasti, kde se zanedlouho m la bitva odehrát, neustále lilo. Tarpolští vojáci se odtamtud prozatím stáhli a shromaž ovali se u Dujuleva. Z osmi set muž jich zbyly pouhé dv stovky, po et nep átel se naproti tomu nijak podstatn nezmenšil. I nadále bylo nutné porazit p t tisíc bojovník . Spolu s posilami z provin ních posádek, s dobrovolníky a s boj vkami z Tûrisu mohl Lodrik proti nim postavit všeho všudy t i tisíce ozbrojenc . K nim mohl p ipo íst padesát rytí Vysokých me a jejich doprovod, ovšem tarpolští d stojníci si od nich moc neslibovali. Rytí i prý bojují zp sobem, jaký je už dávno p ekonaný, a jsou p íliš t žkopádní. Jejich pomoc nemá valnou cenu. Mladý panovník si povzdechl, op el hlavu do dlaní a foukl do barevných d ívek, symbolizujících borasgotánské jednotky. Zamyšlen se poškrábal se vousech. Nedokázal p ijít na žádnou obratnou lest, která by ovlivnila pr b h války a zachránila ho. Tak musel jen doufal, že mu n jaký b h p ijde na pomoc, p i emž mu bylo úpln jedno, kdo mu podá spásnou ruku. A jak se zdálo, Tzulan již nazna il, že by mu mohl p isp t. „Doporu uji Vznešenému pánovi, aby neodkladn a zcela oficiáln povolal do zbran sedláky. Koneckonc jste jim p iznal zna né výhody. Nyní je na nich, aby dali najevo uznání,“ pronesl p íjemný, jemný mužský hlas n kde v místnosti. „To by bylo nejjednodušší ešení.“ Lodrikovi se zježily chloupky v zátylku. Nikdo, koho znal, takový hlas nem l. Vysko il, vytasil poprav í me a rozhlížel se po potemn lé místnosti. „Ukaž se! Co chceš?“ 242

„Nemusíte mít ze mne strach, Vznešený pane,“ ekl hlas tiše. Kabcar stále ješt nedokázal zjistit, ve kterém kout místnosti muž stojí. „Jsem zde, abych vám pomohl. Posílá m p ítel, kterého jste požádal o pomoc.“ Ze stínu jednoho sloupu se vylouply obrysy mužské postavy a neznámý popošel kousek blíž. „Já jsem Mortva Nesreca, Vznešený pane, a hodlám vám sloužit t lem i duší.“ Kabcar potají po ítal s n jakým atentátníkem, bestií nebo strašidlem, pohled na neznámého však jeho p edstavivost spíše zklamal. Stál p ed ním asi t icetiletý muž pr m rné postavy. Nápadné na n m byly hladké, šedé až st íb ité vlasy, které mu povlávaly tém pod lopatky. T lo zakrývala b žná tarpolská uniforma, chyb ly však na ní odznaky hodnosti. Nem l s sebou zbran , aspo tedy nebyly žádné vid t. Na Lodrika se zv dav zadívalo jedno zelené a jedno šedé oko, bezvousý obli ej neznámého muže p sobil p átelským dojmem, když panovníkovi skládal poklonu. „A žije kabcar Tarpolu.“ Lodrik si neznámého, stojícího na opa né stran stolu, zm il pronikavým pohledem odshora dol , sklonil šavli, ale pro jistotu ji nadále držel v ruce. „Takže tak, íkáte. P ítel, kterého jsem požádal o pomoc.“ Nelámal si dále hlavu hádáním, koho tím má jeho prot jšek na mysli, ale rozhodl se chytit stébla, které se mu i celé íši nabízelo. „A co je p esn vaším úkolem?“ „ íkejte mi Mortva, Vznešený pane,“ navrhl neznámý. „Neustále budu ve vaší blízkosti, abych mohl pomoci slovem i skutkem. Jako konzultant.“ „V této funkci pomalu za íná být p íliš t sno. Já už mám velice dobré rádce, kte í…“ dal se mladík do vysv tlování, ale Nesreca dokon il v tu místo n ho, aniž by byl tázán. „…vám v momentální situaci nemohou nijak pomoci, Vznešený pane. Naproti tomu já vám zaru uji, že pokud vyslyšíte mé rady, tak Borasgotánc m a všem vašim nep átel m ve vlastní zemi ud líme po ádnou lekci. Díky mn se stanete váženým panovníkem, p ed kterým bude mít respekt celý Ulldart. A navíc vám nabízím, že vás budu školit.“ „Školit?“ Lodrik udiven zamrkal, v modrých o ích se zra il nefalšovaný zmatek. „A v em? Domnívám se, že Stojko s Valjakovem odvád jí vynikající práci.“ Mortva obešel st l a natáhl ruku. „Svlékn te si rukavice, natáhn te prsty a trochu zvedn te pravou ruku,“ požádal panovníka. Ten váhav uposlechl jeho výzvy. Z mužovy dlan najednou vysko il tenou ký oranžový paprsek a zabo il se do Lodrikova ukazová ku. Kabcara zalil pocit tepla, op t ucítil svrb ní v kone cích prst , které již mezitím dob e znal. „Ach ne. Copak to zase za alo?“ zamumlal a s obavami si p ipomn l rozt íšt né okenní tabule. Kolem záp stí se mu za ala linout zá e, z kone k prst vylétl paprsek, silný jako v tev statného stromu, a zamí il rovnou k okn m. 243

„Nechceme, aby se n co rozbilo, že ano?“ Mortva s úsm vem vložil do proudící energie druhou ruku. Lodrikovi se zdálo, že mužova ruka vst ebala zá ící energii do poslední kapky, st íbrné vlasy se v odlesku sv télkujících paprsk jasn zat pytily. Potom narudlá zá e rázem pohasla. Záhadný konzultant si ledabyle oklepal prsty. „Jste silný, Vznešený pane. A když vás budu u it, budete brzy schopný tuto moc cílen použít.“ Kabcar nechápav zíral na nového rádce. „Jak jste to ud lal? A co to vlastn bylo?“ „Magie.“ Mortva se usmál. „Stejn jako já nebo cerêlové máte nesmírný význam pro celý kontinent a vybral si vás jeden z boh . U vás se jedná o ryzí, nej istší magii, která zatím nemá ustálenou podobu a pot ebuje vybrousit, aby vás poslouchala, jak chcete. Vaše magie je velice sv ží, mladá a nezkrotná. A cht la by prorazit ven. Copak jste to nepost ehl, Vznešený pane?“ Lodrikovi se rozsvítilo v hlav . Všechny nevysv tlitelné události, které se v jeho okolí odehrály, to všechno rozpoutal on sám, protože nedokázal ovládnout sílu, jež v n m d ímala. „Myslím, že jsem ji používal úpln nev domky,“ p iznal se. „Obávám se, že jsem p itom nedopat ením zabil lov ka.“ Muž souhlasn p ikývl. „Potom je nejvyšší as, abychom za ali s výcvikem. Musíte se rychle nau it udržet sv j dar v tajnosti. V budoucnu pak budete zabíjet jen tehdy, když budete sám chtít.“ „Já ale nechci zabíjet,“ odporoval mladík. „Co všechno se s tím ješt dá d lat?“ „Všechno, co budete chtít, Vznešený pane. Když si dáte námahu a nau íte se to.“ Mortva pohlédl na povalené d ev né figurky. „Pomocí magie m žete t eba p ivolat v try, které smetou celé armády. Nebo vstoupit do místnosti bez nejmenšího hluku. Ale tak daleko ješt dlouho nebudete. Proto si zpo átku budeme muset pomoci b žnými prost edky.“ Nazna il Lodrikovi, aby popošel blíže ke stolu. „Jestli z kraje v okolí Dujuleva povoláme všechny muže a d ti a dáme jim do ruky vidle nebo aspo n jakou špi atou h l, budete mít dvakrát tolik ozbrojenc , než kolik jich máte te .“ „D ti?“ opakoval po n m kabcar. „To má být žert?“ Konzultant protáhl tvá e a nesouhlasn se podíval na mapu. „Vznešený pane, chcete si Tarpol podržet, nebo ne?“ Lodrik se kroutil jako erv, než odpov d l. „Ano, to chci.“ Do Mortvova obli eje se okamžit vrátil p átelský výraz. „D ti budou s radostí stát po boku svých otc . Dobrá, ne íkejme jim d ti, nazývejme je ‚mladí muži‘. Všichni muži starší dvanácti let by m li narukovat. Kdyby bylo t eba, m žeme je nasadit na kopání p íkop nebo stav ní násp . Co si o tom myslíte, Vznešený pane?“ „Nechám si to projít hlavou,“ ekl panovník. „Vidím, že budete pot ebovat jistou dobu, než mi za nete pln d v ovat, nemám pravdu?“ Tajemný konzultant krátce zap emýšlel. „Navrhnu vám 244

dohodu. Já se postarám o to, aby se k vám Kolskoj a rada brojak chovali vst ícn ji, a jestli toho dosáhnu, budete si ídit mými radami. P esv d il bych vás tím, Vznešený pane?“ Lodrik si hn tl spodní ret. „Dobrá. Byl by to velice slibný za átek. Jak jste sám ekl, musím sám dosp t k p esv d ení, že vaše doporu ení za n co stojí.“ „A se tak tedy stane.“ Mortva se kabcarovi hluboce uklonil. „Až se naskytne p íležitost, mohl byste mi v paláci p id lit jeden pokoj a p edstavit m ostatním, Vznešený pane. ekn te jim, že jsem jeden dlouho poh ešovaný p íbuzný, který se ve chvíli nouze vrátil, aby svému bratranci ze tvrtého kolena pomohl. Jinak klidn nechejte všechno vysv tlování na mn .“ „Jak chcete, Mortvo.“ Mladý muž ukázal na jeho uniformu. „Odkud ji vlastn máte? A kde je šavle, která k ní pat í?“ „Och, tu uniformu mám ješt z dob, kdy jsem sloužil u tarpolské armády. To je už dávno a já jsem armádu se ctí opustil, protože jsem se rozhodl pro studium. Myslím, že je docela slušivá. Zbran nemám p íliš v lásce, nejsou zvláš elegantní, jsou p íliš hrubé a krvavé. Když použijete magii, je to mnohem poeti t jší. A na hrubou práci mám dva vynikající pomocníky, Vznešený pane.“ K Lodrikovu údivu vystoupili p i t chto slovech zpoza sloup další dva lidé, muž a žena. M li na sob tmavé, nýty pospojované kožené zbroje, kombinované s plátky železa a kroužkové oceli. Oba m li u boku me . Na rozdíl od Mortvy nep sobili na vládce Tarpolu p íliš d v ryhodn . Jejich tvá e m ly v sob v p íše í audien ní sín n co brutálního. Ve slabém, komíhavém sv tle však nedokázal rozlišit bližší podrobnosti. „Jak vidíte, jsem velice dob e chrán ný.“ „Potom vám p eju hodn úsp ch u Kolského,“ ekl panovník. „Já se nyní rozlou ím. Jak se z paláce dostanete, to je vaše v c, Mortvo. Jsem velice zv davý…“ N kdo zaklepal na dve e a Lodrik se oto il. „Vstupte.“ Nic se nestalo, ani když kabcar výzvu opakoval. „Tady je asi n kdo po ádn nahluchlý,“ utrousil Lodrik podrážd n , když se op t obrátil ke svému záhadnému konzultantovi. Mortva však zmizel stejn jako jeho nehlu ný doprovod. Ani p ede dve mi nikdo nestál.

* * * Tarek Kolskoj zabodl koni ostruhy do slabin a hnal ho nap í hustým houštím, neohlížel se ani na sebe, ani na zví e. Vedle n ho b želi po stranách jeho dva borasgotánští bojoví psi Arkas a Tulm, kte í zv t ili stopu zran né ko isti. Lovecká družina, se kterou p vodn vyrazil, z stala n kde daleko za ním. Vychrtlý šlechtic se p ikr il a doslova se p ilepil ke krku svého kon . V tve a v tvi ky, jimiž se prodírali, bi ovaly enich zví ete. Muž ani na okamžik nespustil prchajícího jelena z o í. Narychlo vyst elený šíp zví e jen zranil, nyní 245

bylo nutné ušlechtilou ko ist co nejrychleji dorazit. Jinak by nakonec drahocenné maso skon ilo v žaludcích sedlák , a to si Kolskoj rozhodn nep ál. Povzbudiv zak i el a op t zabodl kovové ostruhy na holínkách koni do slabin, až z nich odkapávala krev. Jelen byl stále blíž. Kone n se brojak ocitl vedle zesláblého zví ete, vytasil šavli a ude il zran nou ko ist do týla. Jelen tup zatroubil, zhroutil se k zemi, n kolikrát se p evrátil a z stal ležet v bahn , už sebou jen slab poškubával. Kolskoj tvrd strhl ot že a p im l kon zastavit. Úse ný povel a oba psi se posadili. Hbit sesko il ze sedla, rozb hl se ke ko isti a dýkou jí probodl rychle bušící srdce. Potom si set el pot z ela, rozepnul sedlovou brašnu, vytáhl z ní m ch s pitím a dop ál si dlouhý doušek pálenky. „Halali,“ p ipil mrtvému jelenovi, potom ude il kon do nozder, ten zaržál a ucouvl. „Chromá herko! Tebe si budu muset podat ješt tvrd ji.“ „Nemyslím, že by to byla vina toho kon ,“ pronesl za ním mužský hlas. „Pr m rný jezdec nedokáže jet rychleji ani na lepším koni.“ Kolskoj polekan vyplivl alkohol a oto il se. Za jeho zády stál op ený o kmen stromu muž s dlouhými st íbrnými vlasy, oble ený v loveckém od vu. Ani on, ani normáln bd lí psi toho muže p edtím v bec nepost ehli. „Ty se odvažuješ urážet hara¢e? ekni, kdo jsi, než t moji psi roztrhají na kusy.“ Mávl rukou a oba psi, velcí jako telata, zavr eli a postavili se vedle n ho. „Ohó, ekl bych, že se od nyn jška budeme potkávat pon kud ast ji. Já jsem Mortva Nesreca, kabcar v bratranec ze tvrtého kolena. A vy m žete být jenom Tarek Kolskoj, mluv í rady brojak .“ Muž se uklonil. „Už jsem o vás leccos slyšel.“ „Já o vás ne.“ Šlechtic spokojen post ehl, že neznámý u sebe nemá žádné zbran . „Také jste na lovu?“ „Na lovu na vás,“ odv til Mortva s úsm vem. „Hledal jsem vás.“ „Opravdu? M l bych mít z toho radost, nebo si d lat starosti?“ Z dálky byly slyšet signální rohy lovecké družiny. Kolskoj sundal od opasku roh a foukl do n j, aby odpov d l. Z nástroje se neozval žádný tón. „Copak? Že by v tom dobrém nástroji zamrzly tóny?“ Údajný p íbuzný mladého panovníka pobaven povytáhl obo í. „D lejte, zkuste to ješt jednou. Jinak vás tu v tom houští nikdy nenajdou.“ Hubený muž lhostejn odhodil nástroj na zem. „Co po mn chcete, Nesreco?“ „Prosím vás ve vší úct a p átelství, p esta te házet mému bratranci v rad klacky pod nohy. Už tak to má dost t žké, hara¢i.“ Kolskoj se hlasit rozesmál, až mu vhrkly slzy do o í. „Na to mám jenom jednu odpov : rád jsem vás poznal, Nesreco.“ Potom z n j veselí v mžiku vyprchalo. „Arkasi, Tulme! Chytn te ho!“ Oba borasgotánští bojoví psi se ani nehnuli. Mortva si d epl a natáhl levou ruku. „No tak, poj te ke mn , vy dva hrdinové.“ 246

Psi zavrt li ocasy, rozb hli se k muži a olízli mu prsty. Kolskoj se zd šen díval, jak se p evalili na záda, aby je cizinec mohl poškrábat na b iše. „To ale máte dva opravdu p ekrásné exemplá e, Kolskoji. Ta jména sedí.“ Panovník v p íbuzný chytil jednoho psa za umák a rozev el mu elisti, aby se mohl po ádn podívat na tesáky. „ ekl bych, že mají po ádný skus. Tenhle mladý by dosp lému lov ku hladce prokousl stehno.“ Zkoumav p ejel prsty po ad zub , potom psa pohladil po velké hlav a pochválil ho, zatímco vychrtlý Granbur an nechápav zíral na scénu, která se mu odehrávala p ed o ima. Kdyby ješt v Granburgu sám na vlastní o i nevid l, jak Arkas s Tulmem hrav zabili lov ka, ekl by si, že to jsou dva úpln jiní psi. Te se povalovali u mužových nohou jako kdejací záme tí mazlí ci a jako úplní pitomci hlasit fun li radostí. Kolskoj vztekle popošel o krok dop edu. „Copak jste vy dv psiska zešílela?“ rozk ikl se na zví ata. „Máte ho chytnout!“ Psi se jako malá št ata p itiskli k Mortvovi a nadšen se nechávali hladit. „Pozor!“ Muž se st íbrnými vlasy zvedl ukazová ek a oba psi se rázem posadili a pozorn nastražili uši. Mortva ukázal na Kolského a bojoví psi okamžit za ali vr et, v zátylku se jim naježily krátké chlupy. Kabcar v bratranec se beze sp chu zvedl. „Kdybyste cht l zopakovat rozkaz, který jste jim p ed chvílí dal, Kolskoji, klidn do toho. Ale obávám se, že budou reagovat pon kud jinak, než p edpokládáte.“ Hara¢ zbledl a pohlédl na vycen né tesáky, které se poprvé obrátily proti n mu. „Abych se vrátil k našemu p edchozímu hovoru,“ dal se Mortva do e i a s požitkem si vychutnával vzniklou situaci, p i emž se zárove vyšvihl do sedla brojakova kon , „p estanete d lat Lodrikovi Bardri¢ovi potíže. Jinak by se v noci náhle mohli u vaší postele objevit tihle dva psi a m li by hrozný hlad.“ Granburský šlechtic za al p sti, ch ípí skobovitého nosu se nadmulo. Jen s nejv tší námahou krotil vztek. „Ur it se v Ulsaru zase uvidíme. Nem že vám uškodit, když se jednou projdete p šky.“ Muž chlácholiv poklepal kon po krku a zví e se v klidu dalo do pohybu. „Nezapome te tady svou trofej, hara¢i. Toho jelena by byla škoda.“ Jezdec zmizel v k oví a Kolskoj z stal stát p ed svými bojovými psy, kte í za ali vr et ješt hlasit ji. Nejbližší strom byl od n ho jenom pár krok . Nekone n daleko, když m l lov k b žet o závod s takovými dv ma bestiemi. Šlechtic sebou trhnul a s k ikem tryskem vyrazil k dubu, vyšvihl se na spodní v tev a vytáhl se nahoru. Potom se podíval na zem, kde stáli Arkas s Tulmem a pozorn ho sledovali. „Sedn te, zatracen !“ zary el Kolskoj a psi poslušn sklonili zadky. „Pitomý psiska,“ zanadával hubený muž a podíval se doleva, jestli ješt nezahlédne muže, který mu práv ukradl kon . Nikoho však nespat il.

247

„Tak dobrá. Nejd íve odstraníme z cesty tohoto nového hrá e,“ zamumlal brojak a sesko il zpátky na zem. „Poj te sem, vy zrádci,“ p ivolal psy. „Mám pro vás tu správnou odm nu.“ Zatímco se k ps m blížil, vytasil loveckou dýku.

( (

$

Matuc h lkou poklepal po zádech osla táhnoucího jeho káru, aby ty nožce popohnal. Duchovní cht l, ješt než se setmí, dorazit aspo do blízkosti kláštera, v n mž p vodn p sobil, aby se asn zrána mohl op t ujmout milované funkce p edstaveného. Ruli ku pergamenu, na níž byly uvedeny odpovídající pokyny nejvyššího p edstaveného Ulldraelova ádu, bezpe n uschoval mezi zavazadly, bednami a be kami, uloženými za zády na ká e. Kabcar projevil Matucovi vd nost tím, že mu v noval zví e i povoz a k tomu ješt veškeré zásoby, které si muž p ál. Matuc nyní putoval již tém p l m síce provincií. Cestoval zvolna, pohodlným tempem, aby tímto zp sobem ze sebe set epal všechny své zážitky. Doufal, že v erkasu op t nalezne klid, který mu tak chyb l. Mnich stále ast ji potkával skupinky uprchlík , ustupujících p ed borasgotánskými jednotkami na západ. Celý týden už byl jediný, kdo se odvážil vydat opa ným sm rem. Z nep átelských voják nem l Matuc strach, ti Ulldraelovým chrám m nijak neublíží, na to byla jejich víra v boha p íliš silná. Starosti, které ho trápily, se týkaly blaha mnoha Tarpolan , které si Borasgotánci mezitím podrobili. Prostí lidé nemohli po ítat se žádnými ohledy. Na obzoru se objevil n jaký selský dv r a duchovní se rozhodl, že si krátce odpo ine, dop eje oslovi kapku vody a sám se taky trochu protáhne. Dlouhým sezením na kozlíku byl celý ztuhlý a nemohl se po ádn hýbat. Po necelé p lhodince zastavil p ed stavením, neobratn slezl z kozlíku a p ivázal oslovy ot že k železnému kruhu. Pokaždé, když vykro il pravou nohou, ozvalo se v um lém kloubu mnichovy d ev né nohy tiché lupnutí. Kloub mu umož oval vcelku bezpe nou ch zi, kulhání se p esto nedalo p ehlédnout. Hlasit zaklepal na d ev né dve e, aby na sebe upozornil. Dve e otev el muž zhruba v Matucov v ku. Prostý, ošunt le vypadající od v a nakrátko ost íhané vlasy dávaly tušit, že se jedná o pachtý e. „Co je? Nic k jídlu pro tebe nemám.“ Odmítavý výraz v obli eji se v mžiku zm nil, když muž podle tmav zelené róby poznal, že má co do in ní s jedním z Ulldraelových mnich . „Ach, promi mi to. Myslel jsem, že to je n jakej další uprchlík, kterej p išel žebrat o jídlo.“ Otev el dve e a gestem duchovního vyzval, 248

aby vstoupil dovnit . „Ulldraelovo požehnání jenom p ivítám. Já jsem Daromir. Chceš n co k jídlu?“ „D kuji ti za pozvání, Daromire,“ odv til Matuc a odkulhal do velké, sazemi za ern né místnosti. „Ale m l bys n co dát všem lidem, ne jenom t m, kte í si s bohem dob e rozum jí. I na takové skutky se Ulldrael rád dívá.“ Dosedl na hrubou židli a vyzvedl si d ev nou nohu do pohodln jší polohy, aby protéza p íliš netla ila na pahýl nohy. Tu a tam m l pocit, že po ád ješt cítí vlastní nohu. Ale to si jenom t lo vzpomínalo na to, co bylo, a snažilo se ho obalamutit. „V dobách nouze by Tarpolané m li držet pospolu.“ Pachtý beze slova postavil na st l d ev né prkénko s chlebem, šunkou a sýrem. Potom mu nalil pohár mléka. „Zpo átku jsem to taky d lal,“ ekl nakonec. „Ale t ch, co táhnou kolem, je hrozn moc. Kdybych m l všem n co dát, byl bysem hned na mizin .“ Podíval se z okna, kde práv hlasit za i el osel, aby na sebe upozornil. „Vyp áhnu toho tvýho šediváka a napojím ho. Alespo vody máme víc než dost.“ Zatímco Daromir vyšel ven, žvýkal Matuc zamyšlen jídlo, které mu pachtý p ichystal. Jeho ád eká plno práce, pokud má lidem poskytnout nezbytnou oporu. Takovou situaci nikdo na Ulldartu nepamatoval, k poslední válce došlo p ed více než sto lety. Pro prosté lidi byla nyn jší situace n ím zcela novým. Pachtý se vrátil zpátky. „Chutná ti?“ „Je to výborné,“ pod koval mnich a obš astnil muže božím požehnáním. Vyslovil sice p íslušná slova stejn jako vždycky, cítil však, že v nich nezaznívá pravé p esv d ení. Jenže Daromir, který okamžit poklekl, podle všeho nic nezpozoroval. „Kde máš ženu a d ti?“ „Poslal jsem je k bratrovi,“ odpov d l muž a rozd lal ohe na ohništi uprost ed místnosti. „Zdálo se mi, že je to tu pro n p íliš nebezpe ný. Když Borasgotánci postupujou tak rychle dop edu, není tu nikdo a nic v bezpe í. Dal jsem jim dobytek a n jaký zásoby. Já si prozatím vysta ím s jednou krávou a trochou jídla.“ „Co tady ješt d láš?“ vyptával se mnich dále. „Chráním d m p ed zlod ji. A až p ijdou vojáci, tak jim ute u. Já nejsem voják.“ P ihodil do plamen další dv polínka. „Nejd íve jsem se cht l dobrovoln p ihlásit a bojovat za kabcara, ale nemám na to dost odvahy. Ale možná ani panovník toho ned lá dost, Když nám vládl jeho otec, nikdo by se neodvážil do Tarpolu vtrhnout.“ „To není pravda,“ odporoval mnich. „Kabcar d lá všechno, co je v jeho silách, aby Borasgotánce zastavil. Stejn jako se snaží pomoci prostým lidem a ulevit jim. Už p ece pro n n co ud lal, nebo snad ne? Za vlády jeho otce nebylo sedlák m do smíchu. Jen si na to vzpome , není to tak dávno.“ „Jist , n co ud lal.“ Daromir p inesl další kousek salámu a posadil se k Matucovi. „Doufám, že mu Ulldrael Spravedlivý pom že Borasgotánce vyhnat.“ 249

Mnich si povzdechl a p ejel si rukou po strništi na brad . „To také doufám. Moje modlitby ho provázejí p i všem, co d lá.“ Osel roz ílen zahýkal, potom muži zaslechli d tský hlásek, který se z ejm snažil zví e ukonejšit. Pachtý odešel ke dve ím, Matuc ho kulhav následoval. Na nerovné podlaze málem upadl, moc k tomu nechyb lo. „Hej, ty zlod jko! Už jsi zase tady? Zmlátím t , abys kone n dostala rozum,“ zaslechl, jak muž venku nadává, zatímco sám bojoval s rovnováhou. Zven í bylo slyšet plesknutí, potom se n jaké d v e tiše rozplakalo. Mnich rychle kulhal ke dve ím. „Daromire, p esta !“ zvolal hlasit a sledoval, jak pachtý jednou rukou zlostn popadl dít a druhou zvedl k dalšímu pohlavku. Rychlým pohledem zjistil, že jedna z jeho beden se zásobami je otev ená. Daromir zlod jkou po ádn zat ásl, p i emž jí z kapes prostých ln ných šat vypadlo na zem n kolik suchar . „Tady to máme!“ „Pus m !“ prosila ho dívka, kterou Matuc s ohledem na její postavu odhadoval možná na patnáct let. Obli ej však vypadal dosp leji, vážn ji než u ostatních d tí jejího v ku. M la krátké erné vlasy, hn dé o i se p i pohledu na trýznitele vzpurn zaleskly. „M la jsem hlad.“ Mluvila s drn ivým p ízvukem. „Zlod j je zlod j. A ten prsten, co máš na prstu, ti ur it taky nepat í.“ Pachtý dívku popadl za zátylek a zat ásl s ní jako s dot rnou hav tí. D v eti vyklouzlo bolestné vykviknutí, následované hrubými nadávkami. „Co s ní ud láme, brat e Matuci?“ „Pro ses nezeptala, jestli nem žeš n co dostat?“ vyptával se mnich a dokulhal až k nim. „Já bych ti rád n co dal. Daromir ur it taky.“ „On by mi nic nedal,“ odporovalo dít vzdorn . „Už jsem to jednou zkusila.“ „A ukradla mi salám,“ dodal pachtý . „Tentokrát z toho tak snadno nevyklouzneš.“ „Zave ji dom ,“ rozhodl sta ec. „Popovídáme si o všem hezky v klidu. Stejn se už stmívá. Bude ráda, že má aspo st echu nad hlavou.“ „Já mám tý zlod jce…“ vybuchl Daromir rozho en , potom si vzpomn l na mnichovy p edchozí rady. „Máš št stí, žes v bratru Matucovi získala tak dobrého zastánce,“ zasy el jí do ucha. Dívka ho kopla do holen . „Au, mrcho jedna prokletá.“ „Chovej se slušn ,“ napomenul dít Matuc. „Dneska tady budeš stejn jako já hostem a projevíš vd nost, jak se sluší a pat í.“ Všichni t i zašli dovnit do domu, kde pachtý zapálil jednu lojovou svíci. Se zabru ením str il dívce pod nos kousek chleba. Když post ehl mnich v káravý pohled, pomalu a neochotn p idal šunku a kousí ek sušeného masa. „Tu máš. Jez.“ Dít klouzalo pohledem z jednoho muže na druhého. Potom váhav vytáhlo nakousnutý kus salámu a podalo jej zcela zmatenému Daromirovi. „Tady máš zpátky sv j salám.“ 250

Matuc se pousmál a prohrábl dívce st apaté vlasy. „Tak vidíš, Daromire. Takhle se všichni dostaneme o kus dál. To bylo od tebe moc hezké. Jak se jmenuješ, dít ?“ Dívka hladov zabo ila zuby do chleba. „Fatja,“ odpov d la s plnou pusou a ušklíbla se, až jí od úst odletovaly drobky. „A kam jsi m la namí eno?“ pokra oval duchovní v p átelském výslechu. Mezi sousty sušeného masa, chleba a šunky dívka spíš huh av než z eteln vypráv la, že je na cest do Rundopâlu. Tam se chce setkat s p íbuznými, kterým se cestou ztratila. Matucovi nep ipadala její historka p íliš p esv d ivá. Nedovedl si p edstavit, že by rodi e zanechali n které ze svých d tí bez pomoci a nechali je, a se samo protlouká dál. Dosp l k záv ru, že se v jejím p ípad jedná o malou tula ku, která vyrazila do sv ta hledat velké dobrodružství. M l jen strach, že by mohla padnout do rukou lidem, od nichž nemohla ekat nic dobrého. „Co bys íkala na to, kdybys m doprovodila do Ulldraelova kláštera v erkasu?“ navrhl jí. „Mn by se cestou trocha pomoci náramn hodila.“ Poklepal si na d ev nou nohu. „To jo. Taky už nejseš nejmladší,“ ekla Fatja bez nejmenší špetky zlomyslnosti v hn dých o ích. „P jdu s tebou.“ Ukázala na protézu. „Jak se ti to stalo?“ Matuc v obli ej p elétl stín. „N kdo mi zachránil život tím, že mi usekl zaklín nou nohu. Kdyby mi nepomohl, rozdrtil by m další kámen.“ „M ls velký št stí,“ eklo dít a vsunulo si do úst kousek šunky. „M žeš dál žít. Jiní lidi se v nejbližších dnech od boh takovýho milosrdenství nedo kají.“ Daromir ukázal na prázdná l žka u zdi. „Vyberte si n jaké, jestli jste unavení. Já zavedu osla do stáje a p jdu si lehnout, dneska byl opravdu dlouhej den.“ Zívnul a odšoural se ven. „Nejsi náhodou z Borasgotánu?“ zeptal se Matuc náhle. Fatja polekan zvedla hlavu a zkoumav se mu podívala do tvá e. „Pro ?“ „Prozradil mi to tv j p ízvuk,“ vysv tlil jí Matuc své podez ení, které se práv potvrdilo. „Tím si momentáln v Tarpolu nezískáš moc p átel.“ Fatje poklesly koutky úst. „Proto se taky chci dostat do Rundopâlu.“ „P edpokládám, že tam žádné p íbuzné nemáš, že ne?“ „Ne. Žádný opravdový. Jenom pár známých,“ doznala dívka váhav . „Moje rodina uvízla v Granburgu, nejspíš tr í n kde uprost ed mezi vojáky šíleného Arrulschána a vyhrává jim tam k tanci.“ „Opravdu?“ Duchovní si prot el unavené o i. „A pro ty nejsi s nimi?“ „Musela jsem rychle pry ,“ vykoktala Fatja a cílev dom vylovila z vlas veš, kterou navyklým pohybem rozdrtila v prstech. „N kdo proti mn n co m l. Celou dobu jsem se pak toulala krajem, než za ala válka. A te se chci rad ji vypa it, než si o mn Tarpolané za nou myslet, že jsem špionka.“

251

„Tím d ležit jší je, abys z stala se mnou.“ Matuc se s námahou pomalu zvedl a odkulhal ke spodní posteli, na niž se posadil. N kolika nacvi enými pohyby odepnul d ev nou nohu a postavil ji vedle postele. Fatja se na n ho se zájmem dívala. „N co takovýho jsem ješt nikdy nevid la,“ prohlásila po chvíli a ukázala na mechaniku umož ující pohyby nohy. „Kdo to vyrábí?“ „Vyrobil to jeden u ený lov k v Ulsaru,“ sd lil jí mnich. „Tam jsou takové v ci možné.“ „V Ulsaru?“ podivilo se d v e a pokr ilo obo í. „V hlavním m st ? Je tam p kn ?“ „Ne, dít ,“ odtušil mnich. Na jeho vkus bylo toho vyptávání už p esp íliš. „A nyní nech ti Ulldrael Spravedlivý dop eje požehnaný spánek.“ „Myslím, že je moc hezký, že m chceš vzít s sebou,“ mlela Fatja bez rozpak dále a n kolika kroky se ocitla u Matucova l žka. „Za to ti úpln zadarmo prozradím budoucnost. Umím ji íst moc dob e. N kte í si dokonce myslí, že až moc dob e.“ „Ne, nech toho,“ snažil se sta i ký muž protestovat, zatímco ho d v e chytilo za ruku a prsty p ejížd lo po árách v dlani. „M moje budoucnost nezajímá. Neleží v mých rukou, ale v Ulldraelových, a tam taky pat í.“ „Ohó, to ale vypadá moc zvláštn ,“ ekla dívka s p edstíraným tajn stká stvím a bylo jasn poznat, že si jenom d lá legraci. „Ty budeš hrozn starý a zem eš v klidu a pokoji.“ „To jsi m velice uklidnila,“ zaúp l Matuc, který by se nejrad ji okamžit pono il do íše sn . „Nejspíš to íkáš všem.“ Posadil se a pohlédl jí do hn dých o í. „Nech t ch nesmysl a lehni si…“ Rázem ucítil mohutný vír, vycházející z dív iných zorni ek, který mu z hlavy jakoby vysával všechny myšlenky. Uvnit sebe pocítil nesmírnou prázdnotu, zmocnil se ho pocit neoby ejné lehkosti. „Brat e Matuci, jak vidím, eká na tebe ješt n kolik úkol .“ Mnich m l pocit, že se Fatjin hlas k n mu prodírá hustou mlhou, tentokrát zn l vážn ji než p edtím. „Na tob bude záviset osud jednoho dít te. D ležitý osud, který m že vnést sv tlo do hrozící noci. Ale než ten den nastane, bude to ješt dlouho trvat. A až p ijde doba temnoty, bude ji možné zapudit jenom díky tob .“ D v e se odml elo. „Vidím ješt n co. Jeden muž ve zlaté rób si p eje tvou smrt. Poslal atentátníky, kte í jsou na cest do erkasu. Tam mají na tebe po kat a zabít t , aby jisté tajemství z stalo tajemstvím.“ Fatja s námahou nabrala dech. „Jde o Ulldrael v ád. Tvoje smrt má zabránit tomu, aby n kdo n kdy mohl p ijít na stopu nejvyššímu p edstavenému ádu. Když zem eš, nikdo nebude moci dokázat, že práv on t vyslal zabít kabcara.“ Matuc set ásl z hlavy podivnou lehkost a nev ícn na dívku zíral. „O tom nikdo neví. Odkud…“ Fatja spadla na podlahu. „ íkala jsem ti, že jsem až moc dobrá,“ zamumlala unaven . „V n si tím d lám samý potíže. Ale musíš mi v it! Poj se mnou do 252

Rundopâlu, prosím t .“ Úp nliv na n ho pohlédla. „Jenom ty m žeš jednoho dne zabránit tomu, aby se na Ulldart nav ky snesla doba temnoty. A rozší ila se i na ostatní kontinenty.“ „Na ostatní kontinenty?“ Duchovní si lehl a zadíval se na z ernalý strop. „A pro bych m l jít do Rundopâlu?“ „To nevím,“ ekla Fatja tiše. „A taky nevím, kdy ten zvláštní den nastane.“ Matuc zav el ví ka. „Na to se budu muset vyspat.“ Ješt než usnul, dosp l k nezvratnému rozhodnutí. Pojede do erkasu. Kdyby tam na n ho skute n m li ekat atentátníci, nech ho Ulldrael zachrání. Pokud Ulldrael u iní zázrak a pom že mu, bude to nejlepší d kaz toho, že na Fatjiných vizích skute n je kus pravdy.

* * * Matuc v nos polechtal paprsek sv tla, mnich ospale otev el o i. Malou dírou ve st eše stavení sesílalo sluní ko dovnit teplo a sv tlo mnichovi p ímo do obli eje. Matuc zabru el, posadil se a rozhlížel se po Fatje. „Dobré jitro!“ D v e sed lo u stolu a zá iv se na n j usmívalo. „Taralea nás obda ila p ekrásným dnem. Cesta nám bude rychle ubíhat. A osel si taky odpo inul.“ „Dobré jitro,“ odv til na pozdrav. „Kdepak je Daromir?“ Mnich se pomali ku posadil a p ipevnil si d ev nou nohu. Vstát se mu však poda ilo až po n kolika pokusech. To už byla dívka u n ho a pomáhala mu ke stolu. Matuc její pomoc vd n p ijal a nebránil se, když si položila jeho ruku kolem krku. „Je na pastv , šel kráv nasekat trochu trávy,“ vysv tlovala. „Rozhodl ses, co ud láš?“ Matuc p ikývl. „Pojedu do erkasu. A ty bys m la jet se mnou.“ Fatja mu p isunula židli. „Ale tam t dostihne smrt. V mi. Moje vize m ješt nikdy neobelhaly.“ „Víš, mali ká, já jsem toho v posledních m sících zažil tolik, že bych nejrad ji ni emu nev il.“ Vzal si chléb a sklenici mléka. „Jestli jsem tak d ležitý, pak m Ulldrael zachrání. Jestli zem u, bude to z jeho v le.“ Dívka se na n j vy ítav podívala. „Ty si všechno moc usnad uješ, že je to tak?“ „Já už prost nemám chu pod izovat se cizím rukám a poslouchat jejich rady, vize a doporu ení,“ vysv tlil mnich. „Toto p edsevzetí je to jediné, co mi p inesla ztráta nohy. Nic jiného.“ Vstal a mávnutím ruky odmítl, aby mu Fatja pomáhala. „Ne, nechej m , P jdu do stáje a podívám se po oslovi.“ Mnich odkulhal ven, chvili ku mžoural do sluncí a pak zašel do chléva, kam pachtý zavedl na noc šedáka a p ivázal ho vedle krávy. „No co je, m j milý?“ poškrábal zví e mezi ušima. „Už brzy budeme doma.“ 253

K malému statku se blížil dupot velkého po tu kopyt, potom kon s frkáním zastavili. Matuc zaslechl tiché cinkání kroužkových košilí, když jezdci sesedali z koní. Chvatn se obrátil ke dve ím, p itom zakopl a upadl. Zoufale se snažil p idržet provazu uvázaného ke d ev nému stropu, provaz se však p etrhl. Nad ním se se sk íp ním otev elo d ev né okýnko a na mnicha se snesla hromada sena. Osel za i el, muži se zdálo, že zví e z toho má škodolibou radost. Slyšel, jak se ke k ln blíží dusot holínek, potom n kdo vešel rázným krokem dovnit . Neznámý vytasil me . Zven í doléhaly k uším duchovního vzteklé hlasy, mezi n ž se mísil hlas Daromira, jenž se z ejm mezitím vrátil. Neustále cizince ujiš oval, že kolem jeho stavení nikdo cizí neprojel. Fatja srdceryvn na íkala a znovu a znovu neznámé muže prosila, aby jejímu „otci“ nic neud lali. epel me e se zabo ila do sena jenom n kolik centimetr od mnichova nosu a zajížd la stále hloub ji. Potom n kdo za al mocnými záb ry paží p ehazovat Matuc v úkryt. Mnichovi stoupl prach do nosu, v krku m l sucho, až se z toho málem rozkašlal. Mistrovsky se ovládl a pln se soust edil na t etí chvalozp v na Ulldraelovu po est. K mali ké stáji se blížily kroky n kolika muž . Cizí hlasy hlasit dotíraly na Daromira, kterého neznámí vlekli s sebou a shodili ho na hromadu sena. Když pachtý dopadl rovnou na mnicha, Matucovi málem uklouzlo bolestné zaúp ní. Potla il ho jen s nejv tší námahou. „To tady není tv j osel a ani ta kára ti nepat í,“ rozk ikl se n jaký muž na pachtý e. „Odkud je máš? Mluv, chlape, nebo ti stáhnu k ži z t la!“ „Mám je od jednoho starýho muže s d ev nou nohou,“ p iznal Daromir na íkavým hlasem. „P išel sem v era. Nevím, kam šel. Cht l do erkasu, to jsem zaslechl, když se bavil s… s mojí dcerou.“ „Ot e, pro t m muž m ne ekneš, že nám ukradl kon a ujel na n m pry ?“ zalhala Fatja nestydat . „Já nev ím, že to byl mnich.“ „P esn tak, mali ká,“ souhlasil jeden z cizinc . „Hledáme ho, protože nám toho osla i káru ukradl. Se všema zásobama. Ty si samoz ejm vezmem.“ „Samoz ejm ,“ souhlasil pachtý rychle. „D lejte, b žte do domu,“ na ídil druhý muž. Me se op t zasunul do pochvy. „Lomove, ty mi pom žeš zap áhnout osla.“ Matuc znovu zaslechl dupání nohou, tíha, která na n m ležela, zmizela. Daromir se vracel do svého domku. Mnich z stal ležet a ani se nehnul. „Jestli jede na koni, m že te už být v erkasu,“ prohlásil jeden z cizinc . „Ta kára nás bude jenom zpomalovat.“ „No a co? Tak se v noci vypravíme do kláštera a uneseme ho. Až budeme dost daleko, zabijeme ho a n kde zahrabeme,“ odpov d l druhý. Kov se ot el o k ži,

254

cizinci navlékli oslovi udidla. „Kdyby nám takovej mrzák unikl, byla by to po ádná ostuda.“ Muži se hrub rozchechtali. Matuc ucítil v pravé nosní dírce varovné sv d ní, ale již bylo pozd . Hlasit kýchl, až se seno zat áslo. Tím ot esem se jeho kryt posunul a mnich najednou m l špi ky holínek obou muž p ímo p ed o ima. „Ty zásoby bych tu nerad nechával,“ ekl první z obou muž , jako by se nic nestalo. „Když už nám pat í.“ Duchovnímu uklouzlo nové kýchnutí, následované chr ivým kašlem. Oba neznámí však z ejm nic neslyšeli a dále se mezi sebou klidn bavili. Matuc opatrn vstal a postavil se p ímo vedle dvojice ozbrojenc , která si ho po ád ješt nevšimla. Z otvoru ve strop vypadly poslední zbytky suchých stébel a dopadly na zem. Jeden z cizinc se okamžit oto il, vytasil me a p ešel k otvoru. „Podíval ses tam nahoru, Lomove? Já tomu d v eti moc nev ím.“ „Ne,“ p iznal se druhý muž, stoupl si pod tmavý otvor a rukama ud lal druhovi stoli ku. Matuc se na n nechápav díval. Oni ho ignorovali. Jeho, kterého cht li zabít. Tím si nyní byl naprosto jistý. Nad sebou zaslechl kroky pátrajícího muže, který za pár okamžik sesko il otvorem dol . „Ne, tam taky není. Zdá se, že už opravdu odjel.“ „Tak to bychom m li rychle vyrazit,“ usoudil Lomov a prošel t sn kolem Matuce, který cítil muž v dech páchnoucí esnekem. Oba spole n vyšli z k lny, zap aženého šedáka vedli s sebou. Krátké zahvízdnutí a dva muži, kte í tvo ili zbytek skupinky, vyšli z domu a vyšvihli se do sedel koní. Mnich z stal udiven stát ve dve ích k lny. Nejpozd ji te si ho všichni museli všimnout. Ale dokonce i Fatja a Daromir se dívali skrz n ho, jako by byl ze skla. „Díky za pomoc,“ kývl velitel malé družiny z káry na pachtý e. „Za to, žes nám ekl pravdu, jsme ti tu nechali jeden soudek.“ Muži rychle vyrazili a vydali se ke klášteru. „Matuci!“ vyk ikla dívka najednou. „Tady jsi!“ „Já jsem tu stál celou dobu,“ ekl mnich mírn zmaten . „Musela sis m všimnout.“ „My jsme t nevid li.“ Fatja ho objala. „M ls hrozné št stí. Kde ses schovával? Ti muži všechno prohledali.“ „Já tomu nerozumím. Oni m nevid li a neslyšeli stejn jako vy,“ zap ísahal se mnich. „A tys na mn ležel, Daromire. P edtím, na té hromad sena. Musel jsi to cítit.“ Pachtý pot ásl hlavou. „Já jsem si ni eho nevšiml. Ulldrael Spravedlivý nad tebou držel ochrannou ruku.“

255

Zázrak, projelo Matucovi hlavou. „Tak dob e, doprovodím t do Rundopâlu. Protože ses s t mi atentátníky nemýlila, nezbývá mi než v it, že se i tvé další p edpov di jednoho dne naplní.“ „Ale m li bychom si pospíšit,“ pobízela ho Fatja, rozb hla se k soudku se zásobami a vylovila z n ho n kolik hrstí cibule. „Ti muži si brzo všimnou, žes do kláštera ješt nedorazil. Možná se pak sem vrátí.“ Pohlédla na pachtý e. „Ohó, já se schovám, jakmile z dálky uslyším dusot kopyt,“ slíbil Daromir. „Ze m nic nedostanou.“ „Ulldraelovo požehnání nech t provází,“ požehnal Matuc slavnostn pachtý i, který jeho slova vyslechl se sklopenou hlavou. Duchovní po delší dob op t pocítil v tom, co íká, d v ru a p esv d ení. P esv d il se, že Ulldrael na n ho úpln nezapomn l.

"

!

(

$

Tarek Kolskoj se vzbudil uprost ed noci, probudilo ho výhružné vr ení zaznívající odn kud od pravého ucha. Vyzáblý šlechtic ztuhle ležel v posteli, smysly m l vybi ované do krajnosti a neodvažoval se pohnout. Tyto zvuky znal až p íliš dob e. Vydávali je Arkas s Tulmem, jeho dva bojoví psi, krátce p edtím, než se vrhli na ko ist. Pomalu zajel levou rukou pod polštá , kam si na noc zasouval dýku. Potom vytáhl zbra z pochvy a pevn sev el rukoje . Hluboké vr ení zesílilo. „To je jenom sen, Tareku,“ ekl si Granbur an a p itáhl si nohy blíže k t lu. „To je jenom no ní m ra.“ Práv v tom okamžiku ucítil na levém lýtku zuby jednoho psa, silné elisti se sev ely a kost hlasit praskla. Kolskoj vyk ikl a rozmáchl se dýkou, když vtom mu paži sev ela tlama druhého psa. Silou, kterou m lo zví e ve stisku, mu prasklo záp stí, potom psi za ali trhat ko ist. Mluv í rady brojak ry el, co mu dech sta il, zatímco zví ata z obou stran rvala šlechticovo hubené t lo. Jedno z nich, to, které drželo v zubech levé lýtko, ho stáhlo z postele. Šlechtic tvrd dopadl na podlahu a rychle si rukama zakryl krk, aby si ho chránil. Pes však prostr il širokou tlamu mezi rukama. Kolskoj ucítil na tvá i páchnoucí dech, psovi z tlamy odkapávaly sliny a dopadaly muži na ústa a na nos. V p íštím okamžiku se cítil, jako by mu krk sev el ozubený sv rák a stiskl. Z hrdla se mu vy inula teplá tekutina, zatímco pes pokra oval v útocích. Druhé zví e mu za alo párat b icho. 256

Granbur an zaslechl, jak se dve e pokoje prudce rozrazily. Blížilo se k n mu sv tlo n kolika lamp, potom p ed sebou spat il vylekané tvá e svých sluh , kte í ho opatrn zvedli a položili zpátky na postel. „Pane, vzpamatujte se!“ ekl jeden ze sluh a opatrn mu zat ásl ramenem. „M l jste zlý sen.“ „Psi,“ vykoktal Kolskoj umín n , „moji psi m napadli. Honem p ivolejte cerêla. Umírám, d lejte rychle!“ „Pane, poranil jste se vlastní dýkou,“ uklid oval ho druhý sluha, který mu p itiskl na krk šátek. „Je to pouze mali ké škrábnutí, jenomže siln krvácí.“ Granbur an sebou trhnul, zvednul se, p iložil ruku ke krku a zadíval se na rudou skvrnu, prosakující narychlo upevn ným provizorním obvazem. „Ti psi, kde jsou? Kde ti bastardi v zí?“ Když uvid l podrážd né výrazy v obli ejích svých sluh a jinak úpln prázdný pokoj, kone n si vše uv domil. Vždy t m zví at m v era v lese vlastnoru n pod ízl krk. Zvedl hlavu a ztuhl. Na okamžik m l dojem, že vidí, jak ve dve ích stojí Mortva Nesreca a usmívá se. „Rychle, pot ebuji papír a pero,“ na ídil služebník m. Bledý klesl zpátky do podušek.

* * * „Žádný bratranec ze tvrtého kolena neexistuje,“ pronesl Stojko pomalu a stoupl si vedle kabcarova k esla. „Náhodou, když p ijde na rodokmen rodu Bardri¢ , v tom se vyznám více než dob e, a s takovým jménem jsem se ješt nikdy nesetkal. A je ten muž, kdo chce, ur it to není váš p íbuzný.“ Norina mu nalila aj a p isunula šálek až k n mu. „Takže vy jste ve svém paláci ubytoval n jakého cizince.“ Valjakov pokr il elo. „Okamžit vám dám ke dve ím postavit stráž, dokud se všechno zcela nevyjasní.“ Lodrik neklidn poposedával v k esle. „Já mám lepší nápad. Zavolejte ho dovnit a on vám všechno vysv tlí, stejn jako to vysv tlil mn . A m tím zcela jist p esv d il. P ece nás pot ší každá pomoc, nemám pravdu?“ Jeho d v rný rádce si rukou uhladil hn dý knír. „Jsem moc zv davý, jaké pohádky nám bude v šet na nos. Já jsem ho aspo od doby, kdy se sem nast hoval, ješt ani jednou nezahlédl. Jenom služebnictvo si mezi sebou vypráví o muži s dlouhými st íbrnými vlasy.“ Pak hned poslal sluhu v livreji, aby podivného p íbuzného p ivedl do ajovny. Za n kolik minut se ozvalo zaklepání a Mortva Nesreca vstoupil dovnit . Jako vždy byl dokonale oble en, uniforma mu perfektn sed la na t le. P átelsky se

257

rozhlédl kolem sebe a mírn se uklonil. „T ší m , že se nyní jeden druhému oficiáln p edstavíme,“ pozdravil p ítomné. „A jste, kdo jste, hned nám vysv tlete, co chcete,“ odv til Stojko mnohem mén p átelským tónem. T lesný strážce se narovnal v celé své velikosti, ledov šedé o i si pozorn m ily p íchozího muže. „Co zde chci? Nuže, podporuji svého bratrance v boji proti vnit ním i vn jším nep átel m. P i emž ti vnit ní jsou nebezpe n jší.“ Na Mortvov p vabném obli eji se objevil v elý úsm v. „Samoz ejm , m l jsem na dv r p ijet mnohem d íve, ale ukázalo se, že cesta z provincie Berfor až sem je dlouhá a obtížná. Jenže když jsem se doslechl, jak se m j milý bratranec snaží zlepšit život svého lidu, žádná cesta pro m nebyla p íliš dlouhá.“ „Máte n jaký d kaz o svém p vodu?“ zeptal se Stojko nevlídn . „To by sem mohl p ijít kdekdo a tvrdit, že je kabcar v p íbuzný.“ Lodrik pohlédl na Norinu, která cizince pozorn sledovala, a nev d l, co íct. Spoléhal na to, že kdyby šlo do tuhého, dokáže se jeho konzultant z choulostivé situace dostat sám. Proto zaujal pozici pozorovatele. „Ale jist ,“ odpov d l údajný bratranec zdvo ile. „Máte tady n kde rodokmen? Jsem si jistý, že je v n m zapsána i moje v tev.“ Rádce ukázal na tlustou knihu, ležící na ajovém stolku. „Podívali jsme se do této knihy, ale vaše jméno jsme v ní nikde nedokázali najít.“ „Potom jste m p ehlédli. Moje jméno ur it nebylo napsané velkými písmeny. Dop ejte mi krati ký okamžik.“ Konzultant uchopil svazek, pátrav listoval dop edu a zase zp t, až ji triumfáln rozev el na jedné stránce a podal knihu Stojkovi. „Prosím p kn , tady to stojí erné na bílém.“ Rádce zmaten uchopil tlustospis a podíval se na záznam. „Mortva Nesreca,“ p e etl polohlasn , „podle rodové linie skute n bratranec ze tvrtého kolena, poslední z rodu Podrov .“ Stále se nedokázal zbavit ned v ry a znovu se na muže se st íbrnými vlasy podíval. „M žete to dokázat?“ Mortva beze slova natáhl pravou ruku a ukázal pe etní prsten se zmenšeným a pon kud upraveným erbem rodu Bardri¢ . Poté postupn vytáhl z rukávu uniformy n kolik listin, které zcela jednozna n dokazovaly jeho p vod. „Máte ješt další dotazy, které bych vám mohl zodpov d t?“ zeptal se, p estože nyní zn l jeho hlas pon kud tvrd ji. „Nechám to p ezkoumat, Vaše Veli enstvo kabcare,“ oznámil Stojko mladému panovníkovi a posbíral p edložené papíry. „Kdyby byly zfalšované, tak na to naši u enci jist p ijdou.“ Obrátil se k Mortvovi. „Promi te mi mou ned v ru, Nesreco. Ale v t chto asech nelze…“ Muž chápav p ikývl. „V žádném p ípad se necítím vašimi dotazy uražen, pokud jste m l svou poznámkou na mysli práv tohle. Mám dokonce radost, že m j bratranec má tak pozorného a pe livého rádce.“ Podal Stojkovi ruku. „Ve dvou budeme moci Vznešenému pánovi pomáhat ješt víc než dosud.“ D v rný rádce mu pot ásl rukou, p estože p i tom neprojevoval p ehnané nadšení. 258

Norina p imhou ila mandlové o i. P esn toto oslovení tehdy slyšela od modraka, když hovo il o majiteli prokletého amuletu, který našt stí sho el v plamenech. „Takže jsme se spole n dopracovali k dobrému za átku,“ zaradoval se Lodrik a nechal otev ít láhev vína. „Na to si nyní všichni p ipijeme.“ Sluha poslušn naplnil sklenice, které p ítomní pozvedli k p ípitku. „A se Arrulschán u Dujuleva nesta í divit! A s pomocí tvých rad to m žeme zvládnout, není to tak?“ „S pomocí jeho rad?“ zeptal se Stojko zv dav . „Vy jste expert na vojenské záležitosti? P edpokládám, že jste je n kde studoval, že ano? A kde to p esn bylo?“ Tentokrát se v Mortvových o ích objevil tvrdý výraz, zatímco mu kolem úst nadále pohrával nezávazný úsm v. „Máte naprostou pravdu, Gijuško. Vzd lával jsem se na univerzit v Berforu, studoval jsem jazyky a d jiny, p edevším d jiny válek. N jakou dobu jsem sám u il pár student . A nyní jsem zde, abych teorii p evedl do praxe. To, co fungovalo v minulosti, neztratí ú inek ani u Dujuleva.“ „A co to bude?“ nep estával rádce dorážet s dalšími a dalšími otázkami a mával p itom sklenicí s vínem. Lodrik si stále víc p ipadal jako divák na divadelním p edstavení, kde dva rivalové svád jí na jevišti slovní souboj. Jenom si nebyl zcela jistý, ke které stran by se m l p iklán t. „Bylo by dobré, kdybychom povolali do zbran všechny sedláky z okolí. Rádi budou svobodu bránit vším, co budou mít po ruce. V etn nasazení vlastního života.“ Mortva odložil sklenici na st l. „Ale bude nutné povolat všechny, co jsou schopni vojenské služby.“ „Odkdy je u vás lov k schopný nosit zbra ?“ Rádce si uhladil knír, než ze st íbrné misky vylovil kousek pe iva. „Od dvanácti let,“ odv til konzultant klidn . Stojko si s Valjakovem vym nil výmluvné pohledy. „Nemyslíte, že v tom v ku jsou ješt p íliš mladí? Jsou to jenom d ti.“ „D ti, které by spolu s celými rodinami upadly pod Arrulschánovu nadvládu,“ dodal Mortva s úsm vem. „Vím, že to zní tvrd , ale nebudeme mít na výb r. S tím, jakou má nep ítel momentáln po etní p evahu, by si naše armáda mohla na míst sama vrazit me do hrudi. Aspo by nemuseli dlouho ekat na smrt.“ Mortva si dolil vína. „Nemusíme postavit ty d ti do první linie. Sta í, když je rozmístíme jako posily. Jenom pro krajní p ípad. A bude to budit dojem, že tarpolská armáda má k dispozici více voják , než si Borasgotánci mysleli. Mimochodem, tato taktika se v d jinách Ulldartu již n kolikrát použila. My tím nevymýšlíme nic nového.“ „Se vší úctou,“ namítl Stojko, „já si opravdu nemyslím, Nesreco, že to je dobrý nápad. M li bychom povolat více sedlák , to chápu. Ale dvanáctileté d ti? Ty by nedokázaly vzdorovat nep átelskému útoku.“ „Ta myšlenka je irý nesmysl, pane,“ ekl t lesný strážce a obrátil se p itom na Lodrika. „To bychom k nim mohli rovnou p idat i ženy.“ 259

„To by byla další možnost,“ komentoval jeho poznámku Mortva. „P estože to je na m troši ku p ehnané. Když jsou ženy opojené atmosférou bitvy, stávají se z nich je ící fúrie a opravdu na n není hezký pohled.“ Nyní se na n j udiven zadívali všichni t i muži. Konzultant se zasmál. „To byl žert. Nic jiného než žert.“ „Uvidíme,“ ujal se slova kabcar. „Dám povolat sedláky do zbran . To nám p inese více voják , než kolik máme zatím dobrovolník . V tom má bratranec pravdu. O všem ostatním rozhodnu pozd ji.“ „Kdybych sm l ješt n co dodat,“ pozvedl Mortva sv j p íjemný hlas, „m l byste, bratran e, již nyní poslat n kolik d stojník do Dujuleva. P da zatím není uzp sobená k tomu, aby se na ní svedla bitva, ale pár sedlák by mohlo pod velením t ch d stojník zp sobit p ekvapivými no ními útoky Borasgotánc m ztráty.“ „Ti by je všechny pobili,“ namítl Valjakov. „To by se jenom st ží vyplatilo.“ „Ale Borasgotánci by nemohli zahmou it oko,“ oponoval konzultant. „Kdo si po ádn neodpo ine, bojuje špatn .“ Muž se st íbrnými vlasy upil trochu rud se t pytícího alkoholu. „Nep ítele bychom tím velice unavili, Vznešený pane.“ „I o tom rozhodnu pozd ji.“ Lodrik se snažil p edejít všem p ípadným dalším spor m. „Nyní bychom si m li jít odpo inout. Zítra bude nutné u init adu rozhodnutí.“ „Než na to zapomenu.“ Bratranec se ve dve ích ješt jednou oto il. Z rukávu uniformy vytáhl další papír. „Rada brojak se rozhodla, že za stávajících okolností op t za ne dvoru posílat peníze. Jednání s Ontariánci zatím b ží. Ale vypadá to tam dost dob e.“ „Jak jste toho dosáhl?“ Lodrik s radostným p ekvapením studoval prohlášení velkostatká , osobn podepsané Tarekem Kolským. „Trochu jsem si s ním povypráv l. Když má lov k po ruce správné argumenty, kterým Kolskoj rozumí, dokáže mít pochopení, Vznešený pane.“ Mortva pozdravil p ítomné a odešel, brzy po n m se vzdálil i kabcar a zamyšlen se tvá ící Norina. „Co si myslíš o našem novém rádci?“ zeptal se Stojko po chvíli t lesného strážce. „Zdá se, že dokáže hotové zázraky.“ „Bez rozmyšlení posílá druhé na smrt.“ Obr se protáhl. „Sinured bojoval podobn . A vít zil. Ale oblíbený rozhodn nebyl.“ D v rnému rádci se v obli eji zra il údiv. „To znamená, že ty podporuješ jeho návrhy?“ „Ne.“ Valjakov rázem vyprázdnil skleni ku. „Zp sob, jak se chová, se mi nelíbí. Je p ehnan p átelský, p íliš úlisný. A myslím si, že by cht l zaujmout místo, jaké máš nyní ty. Dávej si na n ho pozor.“ Stojkovi p eb hl po zádech mráz. „Jeho o i m p ivád jí k šílenství. Je t žké vyložit si jeho pohled, to, že každé oko má jinou barvu, m zneklid uje.“ Zvedl

260

papíry, které m ly dokázat p íbuzenské vazby mezi Nesrecou a Lodrikem. „A že by to m l být kabcar v bratranec, o tom taky nejsem úpln p esv d ený.“ „Já tomu v ím, protože on a kabcara jsou z ejm z jednoho t sta. Do rodokmene rodu Bardri¢ se n kde muselo vplížit n co, co zp sobilo, že n které výhonky rostly, jak se jim zamanulo, a zkazily se.“ T lesný strážce položil p íteli na rameno svou skute nou ruku. „To, jak jsem t p ed chvílí varoval, jsem myslel naprosto vážn , Stojko. Nem žu být všude a palác je hodn velký.“ „Co by mi mohl ud lat? Uškrtit m t mi svými dlouhými, ernými vlasy?“ Stojko se zasmál a poklepal vále níkovi na prsní pancí . „Ty dávej pozor na kabcara, já si dám na sebe pozor sám. A te bychom si pomalu m li jít sbalit svých p t švestek. Tuším, že se brzy pojede do Dujuleva.“

* * * „Och, vy podle všeho musíte být ten bratranec, o kterém mi nikdy nikdo nevypráv l,“ zaslechl Mortva za zády zv davý ženský hlas, když krá el do svého pokoje. „V paláci není mnoho muž , kte í by m li tak krásné vlasy.“ „V elé díky.“ Konzultant se s úsm vem obrátil a zadíval se na p íbuznou. Kabcara m la na sob zelené šaty s velkorysým výst ihem a mnoha záhyby, které jako vždy dokonale zvýraz ovaly ženinu postavu. P vabný obli ej lemovaly nádherné tmav rudé vlasy. „V tšina muž v mém v ku si p eje, aby ješt nem li šediny. Na rozdíl od nich já si myslím, že mi docela sluší.“ „To máte pravdu. A nyní mi povypráv jte, drahý Nesreco, jak je možné, že nikdo z naší rodiny o vašem jménu nic neslyšel.“ Zelené o i si ho nepokryt prohlížely odshora dol . „Nyní jste se tu zjevil jako zachránce ve chvíli nejvyšší nouze. Doslechla jsem se, že se vám poda ilo p im t Kolského a radu brojak k dalším platbám, je to tak?“ Mortva popošel blíž a hluboce se žen uklonil. „Co by si tak potomci rodu Bardri¢ mohli vypráv t o lov ku, který nemá s armádou a vojenským vystupováním nic spole ného? Já nejsem opravdový voják, ale u enec, a p edpokládám, že práv to bylo d vodem, pro se o mn ml elo. Nyní bych však cht l dát všechny své znalosti k dispozici bratranci a vám.“ Uchopil ji za ruku a vtiskl na ni polibek. „A rovn ž jsem dob e hrával karty. Proto umím zacházet s vysokými sázkami. Kolskoj se mi nemohl rovnat. Vy ano? Slyšel jsem, že se ráda bavíte. Odvážíte se zahrát si se mnou?“ R znobarevné o i na ni zá iv pohlédly. „T eba o svou duši?“ Kabcara se ovinula v jí em a zasmála se. „Vy jdete p ímo na v c, Nesreco.“ „Ne, drahá kabcaro. Já jsem zlod j,“ zašeptal, pustil její ruku a pomalu ji obešel, až jeho vlasy dopadly na Aljašino nahé rameno. „Možná jsem sem p išel proto, abych vám uloupil srdce. Nebo abych vás obral o rozum.“ Potom najednou

261

stál p ímo p ed ní, jeho tvá se stále víc blížila k ženin obli eji. „Nebo abych vám ud lal n co ješt horšího.“ Kabcara o krok ucouvla. „To jsou odvážná slova, drahý bratran e.“ Aljaša byla zpo átku p esv d ená, že si i tohoto muže rychle omotá kolem prstu, nyní ji však víra opoušt la. Z p íbuzného vyza ovalo n co zcela nového, n co, eho si u žádného jiného muže p edtím nevšimla. „A za jistých okolností budou po slovech brzy následovat iny. My dva si budeme muset promluvit o n kterých v cech, týkajících se vaší budoucnosti vládkyn této zem ,“ prohodil klidn . „Ale nejd íve se postarejme, aby došlo k rozhodující bitv , potom se uvidí. P edpokládám, že v dob , kdy váš muž potáhne do boje, budete tady v Ulsaru vládnout, že ano?“ Žena p ikývla. „Dobrá. Kolskoj by vám už nem l d lat potíže. ekl bych, že jsem ho více než p esv d il.“ „Jak jste to vlastn provedl?“ vyptávala se Aljaša. Prudce se ovíjela v jí em. „Nau il jsem se dob e zvládnout um ní, jak p im t lidi, aby zm nili názor. Mám tajemné schopnosti a k tomu, když je zapot ebí, navíc dokážu být nejmén stejn tak šarmantní jako vy, drahá kabcaro.“ Oto il se k odchodu. „P estože nemám tak zá ivý zevn jšek.“ „Ale jste nesmírn okouzlující,“ zavolala za ním kabcara pobaven . „Máte naprostou pravdu, milá sest enice, máte naprostou pravdu,“ odtušil Mortva, aniž by se oto il, a zmizel v chodb . Aljaša se za ním zamyšlen dívala a p emítala, co je na n m tak zvláštního. Pokaždé dosp la ke stejnému výsledku. Dokáže m svými slovy a pohledem naprosto zmást. Po zádech jí p ejel mráz. Že bych se práv zamilovala? To není možné. Láska je jenom pro slabochy, kte í se musejí n eho držet. V duchu si vynadala, že se chová jako roztoužený blázen. Své srdce nehodlala nikomu darovat. Byla však nesmírn zv davá, o em si s ní bude chtít promluvit. Má budoucnost coby vládkyn této zem , opakovala si sama pro sebe. To zní hrozn zajímav .

262

„Zlo vycházející ze Spáleného boha však bylo i po jeho smrti tak mocné, že tam, kam dopadl kus jeho t la, se zem zm nila, z ernala a odum ela. Tak vznikly bažiny a všechna ostatní neplodná, jedem zamo ená území. Nestv ry a bestie vycítily místa, odkud vyza oval Tzulan v duch, putovaly do t chto kon in a usazovaly se v nich. Z d ív jších nes etných stoupenc Spáleného boha z stala naživu pouhá hrstka. Také oni vyhledali tato místa a uzav eli s nestv rami a bestiemi r zné dohody. Spálený b h však ve skute nosti nebyl mrtvý. Jeho duch p ežil a p ivád l do pokušení všechny ty, co m li podobn zlou a zkaženou povahu. Sliboval jim obrovské bohatství a moc, pokud budou jeho jménem dále zabíjet.“ VÁLKA BOH A DAR MAGIE KAPITOLA 3

263

$ (

Nep átelské armády rozbily ležení pouze n kolik verst od sebe. Borasgotánští vojáci se rozd lili do t í velkých oddíl , které si disciplinovan postavily stany a obehnaly je hlubokým p íkopem a palisádami. Každý ze t í tábor ítal dva tisíce muž , takže Borasgotán p ivedl do boje armádu o takové síle, jakou Ulldart už dlouho nevid l. První protivníkovo ležení se nacházelo na okraji rozlehlé bažiny a bylo tak chrán no p ed p ekvapivými útoky, t etí se tísnilo u výb žk lesa, který m li Borasgotánci pod kontrolou, pouze druhé ležení se nacházelo na otev eném poli, ale p ímo mezi ostatními dv ma tábory. Asi jednu verstu od borasgotánské armády se zvedal nevelký, sotva dvanáct metr vysoký pahorek, k n muž Tarpolané stáhli ty i tisíce ozbrojenc . I tento tábor vypadal pom rn dob e zabezpe ený. Lodrik s doprovodem p ijel už p ed dv ma týdny a od té doby dodával voják m i dobrovolník m odvahu p ed nadcházející bitvou, k níž m lo dojít za týden. V celé armád nebyl nikdo, kdo by nepoci oval strach. Jenže všichni si dob e uv domovali, že se této bitv nedá nijak vyhnout, pokud necht li, aby o budoucnosti jejich íše rozhodoval n kdo jiný. Poté co rada brojak tak podivuhodným zp sobem ustoupila od požadavk , se Lodrik ídil radou svého bratrance Mortvy Nesrecy a vyslal sedláky do no ních útok proti tábor m Borasgotánc . Ztráty na stran nep ítele byly mizivé, ale více než dv st pachtý p išlo o život a padesát dalších leželo zran ných ve stanech. Neustálé útoky však m ly za následek alespo to, že se nep ítel skute n nemohl po ádn vyspat. Na základ konzultantových úp nlivých proseb Lodrik p ed týdnem dokonce na ídil, aby útoky zesílily. I d ti byly zapojené do p íprav na bitvu: budovaly opevn ní kolem ležení, aby si bojovníci mohli odpo inout. V každé volné chvilce, kdy se Lodrik s bratrancem mohli skrýt p ed zraky ostatních, u il muž se st íbrnými vlasy kabcara používat magii, kterou v sob nosí, a kontrolovat ji. Bylo t žké, nesmírn t žké zvládnout tyto obrovské, erstvé a dosud nezkrocené síly. Kabcar pochopil, že když se za al zaobírat svou magií, dotkl se n eho velkého. N eho, co se ší ilo jako vlna na hladin a pak vší silou explodovalo. Celé to probíhalo naprosto tiše, alespo za átek tohoto pochodu. 264

K ovládání magie pat ilo ovládání t la, tajemná síla vyžadovala dokonale p esná gesta a pohyby spolu s nezm rným duševním soust ed ním. Nap íklad to, co se kdysi na zahrad u královského paláce za alo projevovat jako zlatý, neškodný t pyt mezi prsty, se najednou zm nilo na ohnivou polokouli, která ho uzav ela v sob , aby se pak prudce s hlasitým rachotem rozprskla na všechny strany. Než se ji mladíkovi poda ilo zastavit, sho elo v kruhu o pr m ru tém p t metr , kde kabcar p edstavoval st ed, prakticky všechno, co stálo energii v cest . Na Mortvu tím ud lal zna ný dojem, zatímco mistr zahradník, když spat il takovou spouš a již podruhé zni ené a spálené rostliny, si beze slova odepnul zást ru a dal výpov . P estože byl tento úkaz spíše nehoda než zám r, Lodrikovo úsilí p ineslo alespo jeden úsp ch, který stál za zmínku. V poslední dob se p i jeho spontánních návalech vzteku v okolí nic nehýbalo, nepraskalo a i ohe p estal m nit barvu. Vojáci z n j nyní m li menší strach, p estože se na n ho stejn jako d ív dívali s neur itou pov r ivou bázní. Mo iva ho však uklidnil, když ho p esv d il, že jestliže lov k musí vést lidi a velet jim, je jistá míra respektu zna nou výhodou. P ed dv ma dny se v tarpolském tábo e odehrála událost, která vzbudila velký rozruch. Z poradního stanu se ozýval hlasitý ryk, n jací lidé tam na sebe vztekle k i eli a po chvíli se ze stanu vy ítil zcela rozzu ený Nerestro z Kurašky. Hned za ním vyšla ven i Belkala a snažila se ho uklidnit. Její úsilí však nebylo korunováno úsp chem. O hodinu pozd ji vyrazilo z tarpolského tábora padesát ádových rytí Vysokých me v nádherných lesklých zbrojích spolu se t emi stovkami muž , kte í je doprovázeli. To vše k nezm rné radosti jásajících Borasgotánc na protilehlé stran roviny, kte í odjezd rytí p ivítali hlasitým evem. Podle toho, co se po tábo e povídalo, se prý plukovník Mansk snažil ud lit hrdému rytí i pokyny k následující bitv , což ten striktn odmítl. Protože se nedokázali dohodnout, p išel kabcar o tuto strategicky nesmírn významnou ást vojska. Tarpolští vojáci se zhrozili a poklesli na duchu a jen díky obrovské námaze a vý e nosti se Lodrikovi, Stojkovi a Mortvovi poda ilo p im t vojáky k tomu, aby z stali v tábo e. Navíc se to neobešlo bez velkorysých slib , které d stojníci museli voják m dát. A ješt jedna šuškanda se ve stanech postarala o rozruch. V zá i svící a petrolejových lamp se jedné noci za ala ší it pohádka, že se od západu blíží další borasgotánská armáda a od mo e se valí do Tarpolu. Lidé si zakrývali ústa rukou, když vypráv li, že Arrulschán prý sestavil flotilu, která p ed m sícem vysadila na nechrán ném pob eží další dv tisícovky voják a ti jsou nyní jen kousek od Ulsaru.

265

Lodrik okamžit vyslal poštovní holuby, aby zjistil, co je na t ch e ech pravdy, dosud však nedostal odpov . Ani tyto zv sti p íliš nep isp ly ke zlepšení nálady vojska. Po tém t ech týdnech nastal okamžik rozhodnutí. Jednoho ledov chladného rána, kdy se slunce jen s námahou prodírala hustými cáry mlhy, která se vytvo ila nad travnatou rovinou, se Borasgotánci za ali rozestavovat do bojových pozic. První adu tvo ili lu ištníci a p ší jednotky, kousek za nimi se vpravo i vlevo rozmístily dva oddíly kavalerie, za nimiž se se adila v tšina zbylých voják . „To ale vypadá zajímav ,“ komentoval plukovník Mansk pohyby nep ítele. „Takto sestavenou bojovou formaci jsem ješt nikdy nevid l.“ Rozhlédl se po d stojnících. „Návrhy, pánové?“ Jeden z výše postavených velitel sestavil z d ev ných figurek možnou odpov vlastního vojska, jehož rozestavení pak ostatní kritizovali, p esunovali a p ehazovali tak dlouho, až se všichni shodli na jedné variant : uprost ed budou stát p ší oddíly, které budou po obou stranách krýt lukost elci, za nimi se rozmístí celé jezdectvo. Mortva nespokojen pot ásal hlavou a snažil se je od toho odradit, protože lukost elci dle jeho názoru nemají po stranách dostate né krytí, d stojníci však navzdory konzultantovým námitkám prosadili u kabcara sv j návrh. Valjakov uznale kývl na muže se st íbrnými vlasy. T lesný strážce by rovn ž zvolil jiné uspo ádání. Rozhodnutí však padlo, d stojníci a podd stojníci ry eli rozkazy, aby se jednotky co nejrychleji p esunuly do ur ených pozic. Belkala se rozhodla z stat v tábo e a dohlížet na d ti a zran né. Kolem poledne byly p ípravy na obou stranách u konce. Vojáci ml ky stáli proti sob ve vzdálenosti asi p l versty. „Byla to chyba,“ zašeptal konzultant t lesnému strážci, který s podmra eným obo ím pozoroval protistranu. Valjakov p átelsky poklepal po krku svého bitevního o e Treskova. Zví e nejevilo na rozdíl od ostatních koní nejmenší známky strachu. „Já vím,“ odpov d l Valjakov. „D stojníci zcela špatn odhadli sílu borasgotánského jezdectva. Jejich kon jsou mnohem lepší než naši. Mansk a jeho lidé budou mít na sv domí mnoho mrtvých.“ „Uklid uje m , že alespo n kdo sdílí m j názor,“ prohlásil Mortva, jenž si rovn ž nasadil helmu a prsní pancí . Byl na n ho velice nezvyklý pohled. „Jenomže je nám to k ni emu,“ odtušil obr a vytasil šavli. „Už jdou.“ Protivníkova armáda se zvolna dala do pohybu a se zp vem se blížila k Tarpolan m. Vojáci v rytmu bušili do štít a p itom postupn zvyšovali tempo. Lodrik se rozhlédl a spat il ady tvá í, tém ve všech se zra il strach. Vytasil poprav í me , protla il se dop edu a projížd l p ed nastoupenými oddíly p ších voják . „Muži, dnes nebojujete pro m !“ zvolal hlasit . „Nebojujete za kabcara, nebojujete za vládce Tarpolu. Až se za chvili ku vrhneme do boje, bude jeden 266

každý z vás bojovat o sv j život. Po ád si p ipomínejte: bojujeme s Borasgotánci, protože nás napadli. Vypálili naše m sta a vesnice, zabíjeli naše p átele a zneuctili ženy. A jestli je dnes tady na tomto míst nezastavíme, bude se to po ád opakovat.“ Postavil se ve t menech. „Pošleme je zpátky do té jejich proklaté zem . Ukážeme Arrulschánovi, že s Tarpolem nejsou žádné žerty. Porazíme vet elce a zachováme si svobodu! Ulldrael Spravedlivý je na naší stran !“ Muži mu provolávali slávu, zatímco tichý svist ohlásil, že dolétla první salva šíp . N kolik sedlák padlo k zemi, ale v tšina v as nastavila štíty, aby se chránila. Kabcar se vrátil ke svým p átel m. Lodrikovi lukost elci op tovali palbu a ob vojska se pustila do dlouho trvající p est elky z luk , dokud tarpolští d stojníci neztratili trp livost. Vydali rozkaz k útoku a vyslali p šáky proti nep átelským adám lukost elc a šermí . Zám rem bylo odstranit p ší jednotky, které sloužily jako ochranná hráz p ed nep átelskou jízdou, aby následn mohli na kavaleristy snáze zaúto it. Mortva pot ásal hlavou. Bylo to konzultantovo typické gesto, které se u n j dalo po p íjezdu na bojišt asto post ehnout. Krátce p edtím, než Tarpolané dorazili k nep átel m, rozestoupily se ady Borasgotánc na ob strany, vzniklou mezerou vyrazil vp ed oddíl jízdy a projel tarpolskými p šáky jako n ž máslem. Trumpety zatroubily signál a ob po etná k ídla jezdectva zaúto ila z boku na tarpolské lukost elce, kte í se tvá í v tvá obrovitým zví at m, ítícím se p ímo na n , rozprchli na všechny strany. Hrozilo, že se stanou snadnou ko istí, takže Lodrikova kavalerie, která m la pospíchat posílit oddíly p choty, musela bránit útvar lukost elc . Na opa né stran bojišt bojovali sedláci p edem ztracenou bitvu, nebo nyní se na n vrhla borasgotánská p chota a sev ela nezkušené muže pevn v kleštích. Lodrik, Stojko a Valjakov se bili bok po boku a srazili k zemi nejednoho borasgotánského jezdce. Ko ská t la se t sn tiskla jedno na druhé, in ení šavlí p sobilo ohlušující rámus, do n hož se mísily vzteklé výk iky voják a bolestné úp ní ran ných. S odvahou zrozenou ze zoufalství Tarpolané urputn odolávali nep átel m, Borasgotánci se však znovu a znovu tvrdošíjn vrhali do útok s vidinou blížícího se triumfu. P átelé i nep átelé se navzájem promísili, ti, co padli k zemi, se ocitli pod okovanými kopyty, šípy svišt ly vzduchem a nacházely si náhodné cíle. Mortvovi se n jakým zp sobem da ilo být neustále na místech, kde se na n j nevrhl nikdo z nep átel, dokonce ani nevytasil šavli, aby se v p ípad nouze mohl bránit. Konzultant m l v tomto zmatku zcela jiný cíl, a když spat il nedaleko p ed sebou letící šíp, využil nabídnuté p íležitosti. O i pevn up el na hrot šípu. St ela v mžiku zm nila kurs a zezadu ude ila do Stojkovy zbroje. Rádce zalapal po dechu a narovnal se, když vtom ho zasáhl další šíp, t sn pod prvním. I t etí st ela zasáhla cíl, Stojko sklouzl ze sedla a zmizel mezi ehtajícími a odfrkujícími koni, aniž by si toho Valjakov nebo Lodrik všimli.

267

„M li bychom se p estat ohlížet na názory d stojník a okamžit se znovu seskupit,“ houkl t lesný strážce na kabcara. „Jinak ztratíme i zbytek sedlák .“ Lodrik ud lil truba i p íslušný rozkaz a tarpolská jízda se krok za krokem nov formovala, až se z ní op t stal uzav ený útvar, který se dokázal vymanit z tlaku nep ítele. ást jízdy z stala na míst , aby chránila lukost elce, ostatní sp chali na pomoc sedlák m, aby se i oni zapojili do boje, zu ícího na opa né stran bojišt . ady sedlák mezitím povážliv pro ídly, už vzdorovala pouze polovina pachtý a nep átelé je mezitím dokonale obklí ili. Lodrika cestou ke druhému bojišti n co oslepilo, jako by mu kdosi svítil do o í zrcátkem. Zaclonil si o i rukou a škvírou mezi prsty se snažil zjistit, co se tam tak t pytí. I p es rámus, který se všude rozléhal, m l dojem, že zaslechl zvuk rohu, potom se zem za ala t ást. „Tady se blíží naše spása,“ Mortva ukázal rukou k západu. I ást Borasgotánc zaslechla odn kud zezadu hluk. Oto ili se, aby snáze elili nové hrozb . Rovinou se valila živá st na blyštivé oceli, rytí i v t žkém brn ní a mohutná ko ská t la se v dlouhém šiku hrnula na borasgotánskou p chotu, která nemohla spoléhat na pomoc vlastního jezdectva. Vzadu stál druhý šik rytí , který zatím vy kával. Lodrik odhadoval, že každý šik tvo í zhruba stovka rytí a panoš . „To jsou Vysoké me e,“ zajásal Lodrik radostn a pobídl kon ostruhami do slabin. „Nep ítele te eká krvavé probuzení.“ První vlna ádových rytí vrazila se sklon nými kopími do davu nep átel. Ú inek jejich útoku byl d sivý, zárove však fascinující. Tlak, kterým rytí i pronikli do ad nep átelské p choty, se jako rozbou ená vlna ší il dál a dál a ti, do nichž se nezabodly hroty kopí, stáli nama kaní na sebe jako hadrové panenky. Lehké kovové a kožené zbroje nemohly t žce od ným rytí m v žádném p ípad odolat. Poté se jezdci dali do boje dlouhými me i a ze h bet koní pobíjeli vyd šené protivníky. Zazn l další signální roh, druhý šik se za al valit vp ed a na jiném míst smetl borasgotánskou p chotu se stejným úsp chem jako první úto ící voj. Borasgotánci nem li nic, ím by mohli obrn ným jezdc m vzdorovat, navíc po ád ješt nedokázali p ekonat obrovský šok ze zni ujícího útoku. Po t etím signálu se do boje vrhli ozbrojení pacholci Vysokých me a p ipojili se ke svým pán m. Disciplína a preciznost, s jakou t i stovky t chto bojovník drtily jednu adu nep átel za druhou, to bylo na Borasgotánce p íliš. Rychle zatroubili na ústup, navíc už na místo dorazila i tarpolská jízda a vrhla se do bitevní v avy. Tento den p inesl kabcarovi vít zství a jeho vojáci ho oslavili hlasitým jásotem.

268

Poslední zbytky tarpolského sedláckého kontingentu se stáhly zpátky do tábora, zatímco Vysoké me e kryly uspo ádaný odchod z bojišt pro p ípad, že by se nep ítel odvážil podniknout p ekvapivý útok. K Lodrikovi se blížil Nerestro, od hlavy až k pat zakrytý nyní již zna n pošramoceným a krví post íkaným brn ním, takže ho bylo poznat jen podle erbu. „Zastaralí, t žkopádní, neschopní, íkáte?“ volal již z dálky a opakoval tak úsudky, jimiž se tarpolští d stojníci vyjad ovali o Vysokých me ích. „Tady se z ejm n kdo po ádn spletl, nemyslíte?“ „Mám radost, že jste si to nakonec rozmyslel, Nerestro z Kurašky,“ p ivítal ho rozzá ený Lodrik. „Bez vašich ádových brat í by nep ítel pravd podobn zvít zil.“ „Promi te mi tu komedii, kterou jsme p ed vámi museli sehrát. Ale tím v tší bylo p ekvapení, které jsme nep íteli p ipravili.“ Rytí pozvedl hledí, nyní byl vid t Nerestr v zpocený obli ej. V o ích mu plál žár bitvy. „Komedii?“ Lodrik zasunul poprav í me po pochvy. Po neustálém sekání a brán ní se me em ho bolela ruka. Ani on by už nevydržel dlouho bojovat. „Co tím chcete íct?“ „Mortva a já jsme se dohodli, že se Vysoké me e zdánliv rozzlobí a opustí vás, kabcare,“ vysv tloval rytí . „Cht li jsme, aby si Borasgotánci mysleli, že do bitvy nezasáhneme. Ale nebyli jsme si jistí, jestli v našich adách nejsou špioni. Pro p ípad, že by je tu Borasgotánci m li, jsme je museli zmást, a proto jsme do toho, že náš odjezd je jenom p edstíraný, nemohli nikoho zasv tit.“ „Vynikající klamný manévr,“ pochválil Valjakov konzultanta, jehož zbroj vypadala, jako by ji práv vynesl ze zbrojnice. „P esto nás vít zství p išlo draho,“ Nerestro kývnutím hlavy ukázal zpátky k rovin , na níž se bitva odehrála. Na p vodn zelené louce leželi vedle sebe mrtví vojáci. Ran ní sténali a úp li, kon , kte í v bitv utrp li zran ní, žalostn ehtali nebo se navzdory ranám snažili zvednout na nohy. P ilet ly první vrány a poskakovaly mezi padlými sem tam, aby si urvaly kousek masa. Lodrika se zmocnila hr za, když spat il tu spoustu asto d siv zmrza ených mrtvol. Smrt postihla v první ad tarpolské sedláky, protože ti byli vyzbrojení ze všech nejh . „Budeme muset odstranit mrtvé z pole,“ prohlásil Mortva. „A se té práce ujmou d ti, bojovníci si musí odpo inout.“ Tentokrát mu nikdo neodporoval. Pohled, kterého byl kontinent již dlouhou adu desetiletí ušet en, všechny fascinoval a naplnil je smutným zd šením. „Kde je vlastn Stojko?“ zeptal se Nerestro a p erušil zaražené ml ení. „U Ulldraela Spravedlivého,“ vyjekl mladý panovník a pospíchal zpátky na bojišt hledat poh ešovaného rádce. Ostatní muži ho rozrušen následovali. Lodrik se vroucn modlil, aby jeho p ítel neležel mezi mrtvými.

269

Tím, kdo Stojka našel, byl Valjakov. Rádce ležel s podivn zkroucenými údy pod mrtvým kon m, v zádech m l zabodnuté t i šípy. K velkému zklamání Mortvy Nesrecy byl však stále naživu, p estože námaha, s jakou dýchal, nev štila nic dobrého. Také srdce mu bilo p íliš rychle. Lodrik dal rychle p ivést jednoho ze ty cerêl , které povolal k vojsku, aby t žce zran ného muže na míst ošet il. Mrtvé zví e zlomilo rádci svou tíhou ob nohy, na zádovém pancí i se jasn rýsovaly otisky podkov. V tší starosti však lé iteli p sobily šípy. Borasgotánci používali b žné vále né šípy, na n ž nasadili železné hroty. Když se pak n kdo snažil vytáhnout šíp z rány, z stal mu v ruce pouze d ík, zatímco železo uvízlo v t le. Vzhledem k tomu, kde šípy Stojka zasáhly, nebylo možné vytáhnout hroty ani na druhé stran t la. Cerêl tedy u ezal d íky šíp n kolik centimetr od rány, potom nechal Stojkovi sundat zbroj. Muži položili panovníkova rádce na b icho a tak ho odnesli do tábora, kde m lo následovat další ošet ení. Aby se rány nezanítily, bylo nutné hroty co nejrychleji odstranit z t la. A tento zákrok bude zran ného stát spoustu krve, které již tak jako tak hodn ztratil. Lodrik byl naprosto zdrcený, když spat il p ítele ležet bez hnutí na l žku. Více než kdy jindy si p ál, aby u n j byla Norina. Mortva položil sklí enému panovníkovi ruku na rameno a snažil se ho uklidnit. „Najdeme zp sob, jak ho zachránit. Nem jte obavy, Vznešený pane.“ Plukovník Mansk vstoupil s vážným výrazem v obli eji do stanu. „Máme už jen ani ne p t set sedlák , které m žeme zítra postavit do boje, Vaše Veli enstvo kabcare. Borasgotánci mezi nimi p íšern ádili. K tomu m žeme p ipo ítat dv stovky muž z boj vek a t i sta bojovník Vysokých me .“ „A t i stovky povolaných mladík ,“ doplnil ho konzultant. „Jestli jsem správn vid l, díky zásahu rytí odtáhly p ší oddíly protivníka z pole s nesmírnými ztrátami. Odhaduji, že jsme jejich po et stla ili pod tisíc.“ „Jejich kavalerie je pro nás to pravé nebezpe í,“ poznamenal Valjakov. „Ale bez pomoci p šák nemají, kam by se mohli stáhnout.“ Lodrik pod epl vedle Stojka a povzdechl si. „Takže tisíc voják proti zhruba t em tisícovkám, které má nep ítel. To je na nic, nemyslíte?“ Mortva si sundal helmu. Vlasy se mu zpod ní vy inuly jako tenou ká rtu ovitá vlákna a p ilepily se mu na záda. „Máme ješt jinou možnost, Vznešený pane. Ale to budou muset všichni pomáhat, aby do rána bylo všechno p ipravené. V etn bojovník a rytí .“ Muži se zv dav shlukli kolem konzultanta, který jim vysv tlil sv j plán.

* * *

270

Nerestro stál na vrcholku malého pahorku, kde byly rozmíst né stráže. Op el si t žkou dvojitou kuš o stehno a pohledem p elétl no ní krajinu. Malé svítící body na bojišti prozrazovaly, kde se pohybují sb ra i mrtvol. Poslali na bojišt padesát d tí s vozíky, aby posbíraly padlé otce. Jejich majetek byl naházen na kupu, pozd ji ho rozd lí mezi rodinné p íslušníky. Dalších t icet chlapc vykopávalo hluboké jámy, do nichž budou mrtvoly poh beny, až se jim dostane Ulldraelova požehnání. Podobné aktivity se odehrávaly i u Borasgotánc , ob strany se nechaly p i této smutné innosti na pokoji. U rytí ových nohou panoval ilý ruch. Muži až na n kolik výjimek složili všechny stany, z ty í vyrobili palisády, které zarazili do narychlo vytvo eného hlin ného valu kolem pahorku. Z ásti ty í sestavili kryty proti nep átelským šíp m. Z malé vyvýšeniny tak krok za krokem budovali provizorní pevnost se t emi adami palisád. Pohled na hradby p ipomínal rytí i ježka. Tarpolská armáda se p ipravovala na obrannou bitvu, aby pak p i vhodné p íležitosti podnikla proti Borasgotánc m výpad a p ekvapiv ude ila. To bylo úkolem Nerestra a jeho muž . Všichni ostatní museli bránit pahorek proti nep átelským útok m a vydržet. Byl to další konzultant v nápad. Navrhoval, aby rad ji sáhli k nad jn jší obran , než aby vedli muže na jistou smrt. Bratranec p itom ned lal tajnosti s tím, že tento postup nenavrhuje z lásky k bližnímu, ale jen proto, že se mu jeví jako strategicky výhodn jší. U enec dosáhl ješt jedné v ci. Z nepot ebných š r a ty í byly vyrobeny provizorní luky, aby se zvýšil po et zbraní, které mohou zasáhnout nep ítele na dálku. S ohledem na velký po et protivník nezáleželo na p esnosti st elby, ale na množství šíp . Rytí muže se st íbrnými vlasy, který se zni ehonic vyno il u dvora, nem l p íliš v lásce, musel však uznat, že po taktické stránce jedná lépe než celý tarpolský d stojnický sbor, který p sobil opravdu mizerným dojmem. Vojáci nebyli ochotni dále se ídit rozkazy nad ízených, poslouchali pouze p íkazy, které jim ud lil sám kabcar nebo Valjakov i rytí . D stojníci se smí ili se ztrátou d v ry, a dokonce se za lenili do zbylých jednotek, kde nyní d eli stejn jako pachtý i nebo vojáci z boj vek. Jediní, kte í nebyli tak tvrd zap ažení do práce, byly Vysoké me e, protože na nich bude spo ívat hlavní tíha p íští bitvy. Nerestro již v modlitbách n kolikrát pod koval bohu Angorovi za slavné vít zství a doufal, že mu ochránce bude i nadále poskytovat podporu. Musel se ušklíbnout, když si vzpomn l na rozhovor s Ulldraelovým mnichem v ulsarské katedrále. Tehdy tomu muži ekl, že op t nastane doba, kdy si lidé za nou vážit me e a kopí. Spokojen zk ížil ruce na kovem zakryté hrudi. Najednou náhodou post ehl postavu, která se bez pochodn prosmýkla zatím jen z ásti hotovými palisádami a rozb hla se k bojišti. Nerestro zkrabatil elo, uchopil kuši a za al postavu pronásledovat. 271

Jestli to je borasgotánský zv d, dopadne ho. Zcela sám. Takovou legraci si nenechá ujít. P estože všech p t m síc bylo na obloze a oza ovalo zemi, táhnoucí mraky m ly za následek, že chvilkami zavládla erno erná tma. Zdálo se, že té osob tma nijak nevadí. Bez zaváhání se pohybovala po bojišti a ani jednou neklopýtla. Nerestrovi vnikl do nosu pach po ínajícího rozkladu a hniloby, který se nad loukou za ínal vznášet. Rytí si cestou všimnul, že se neznámý vyhýbá nosi m pochodní a zamí il na tu ást pole, kde leželi již jen borasgotánští mrtví. Pak k nim poklekl. Tak tiše, jak mu prošívaný vojenský kabátec a kroužková košile umožnily, se rytí plížil k postav , kuši držel nataženou p ed sebou. S odporem post ehl, co neznámý d lá. V m sí ním sv tle se zaleskla epel nože, útlá ruka nacvi enými pohyby vy ízla z nahého lýtka kus masa. To pak kousek po kousku s mlaskáním zmizelo v ústech. „Vsta , lov e, a vysv tli mi, co tady d láš,“ obo il se na n j Nerestro. Postava sebou trhla, ohlédla se p es rameno, kousek masa p itom ješt m la v ústech, o i jí v temnot jasn žlut zá ily. Když rytí poznal, koho má p ed sebou, zasáhlo ho ne ekané poznání jako rána do žaludku. Pohled, jenž se mu naskytl, se smísil s hr zným snem, který se mu jednou o Belkale zdál. Kensustriánka je tedy opravdu lidožrout. Cítil, jak ho jizvy v zátylku za ínají pálit. Kn žka pomalu vstala, polkla zbytek masa a nejist se na muže usmála. „Nemyslete si nic špatného, Nerestro. Jestli jste ochoten vyslechnout m , m žu vám všechno vysv tlit.“ Zasunula si n ž za opasek. „Prosím.“ „Toho jsem se už dlouho obával.“ ádový rytí dále mí il na ženu zbraní. „M l jsem podivuhodný sen, v n mž jsem vás vid l d lat p esn to, co jste práv u inila. Pochopíte, že vás musím požádat o vysv tlení takového chování.“ „Lakastra je velice mocný b h. Ale jeho nejmocn jší zázraky mají i nevýhody.“ Z Belkaliných o í se postupn vytrácela zá e. „P ivedl m zpátky do sv ta živých. Jenže dále m žu existovat jenom tak dlouho, dokud se budu živit lidským masem. Je to požehnání, ale zárove i prokletí.“ Nerestro se ot ásl. Jeho zd šení nad p edstavou, že Kensustriánka vraždí lidi, aby je pak sn dla, p esahovalo všechno, eho se obával. „To znamená, že musíte po celou dobu, dokud budete žít, požívat tuto… potravu? Žádné jiné východisko neexistuje?“ Belkala si stoupla p ímo p ed hlave kuše. „Ne, žádné jiné východisko neexistuje. Každý týden musím jednou sníst tuto ‚potravu‘, jak jste to nazval, abych dále žila. ím v tší námahu vyvíjím, tím více jí pot ebuji. To je cena, kterou jsem byla ochotná zaplatit, abych Ulldart a tím i Kensustrii zachránila p ed pohromou.“ Smutn se pousmála. „Je to pom rn malá cena, když uvážíte, že jste mne již považoval za mrtvou, nemyslíte? A za to, že mi žádná zbra nem že ublížit.“ 272

„Kdo všechno ví o vašem tajemství?“ „Domnívám se, že Norina n co tuší. Když jela se svým doprovodem z Granburgu do Ulsaru, projížd li lesem, v n mž jste mne uložili k odpo inku. Byla jsem hladová, práv jsem se vrátila ze sv ta mrtvých a nutn jsem se pot ebovala posílit. Jeden z Norininých pr vodc si nedával pozor. Chytila jsem si ho a ona m p i tom musela vid t,“ objas ovala. „Trochu jsem ji vyplašila. Nemyslím, že n komu n co poví. Krom toho zní takové vysv tlení p íliš absurdn , než aby jí to n kdo uv il.“ T žká kuše se pomalu sklonila k zemi. „Angor mi prozradil, že jste se zm nila. Hovo il však také o tom, že budete stejná jako d ív.“ „Po dobu, kdy,“ zarazila se, „budu moci uspokojit svou pot ebu této ‚potravy‘, z stanu tou Belkalou, jakou znáte a…“ op t se odml ela, „kterou jste možná miloval?“ Nerestro odložil zbra na zem. „Kterou po ád ješt miluji. A to dokonce více než kdy p edtím. Když jste zem ela, byl bych Matuce nejrad ji zabil, protože on m l vinu na tom, že jsem vás nemohl zachránit. A nyní je z vás n co, co sice žije, ale má p íšerný osud.“ Váhav k ní popošel. „A potom všechny ty mnichovy lži o falešných vizích a jedu, který jste mi údajn podala. Ale ukázalo se, že to všechno nebyla pravda. Jestli m po ád ješt chcete za druha, pak…“ Kensustriánka pohlédla do zem . „Kdybyste nebyl tak namyšlený, Nerestro z Kurašky, už dávno bych vám darovala své srdce. Už tehdy.“ Ne ekan se mu podívala do obli eje, žlu jejích o í se op t zm nila na jantar. „Jenže vy máte tak nenapodobitelný zp sob chování! Kdybych byla mužem, už dávno bych vám kv li tomu ušt d ila po ádný výprask. Už jenom to vaše opovržlivé r ení ‚ned kujte mi za milosrdenství‘, to je p ece neomalená drzost.“ N žn ho pohladila po tvá i. „Ale i tak.“ „Co ale i tak, Belkalo?“ ptal se rytí neodbytn a uchopil ji za ruku. „Ale i tak nem žu jinak,“ pronesla tiše a jemn ho políbila na ústa. Muž se mírn sklonil a silnými pažemi kn žku objal. V t sném objetí stáli na mrtvoln tichém bojišti, ozá eni tlumeným sv tlem m síc , prodírajících se podmra enou oblohou.

* * * Za átek následujícího dne byl ve znamení mlhy a nekone ného sk ehotání vran a havran , které k muž m doléhalo ze všech stran. Nad dujulevskou nížinou se vznášely neprostupné šedé mraky a žádná z vál ících stran tak nevid la, co d lá protivník. Neúnavné práce na stavb opevn ní dosp ly pod ochranou mlžného oparu ke konci. Mortva byl s výsledkem velmi spokojen. Zhruba polovina mrtvých byla

273

mezitím uložená do hlubokých p íkop , na to, aby odklidili i zbylé mrtvé, však nebylo dost asu. Za alo ekání na útok Borasgotánc . Lodrik sed l spolu Valjakovem a svým bratrancem v krytu na vrcholku pahorku, aby m l co nejlepší p ehled a mohl odtamtud vydávat rozkazy. Nerestro stál mezi ostatními ádovými bratry, kte í se rozmístili za druhou hradbou palisád. Tu první m li držet zbylí sedláci, až skoro úpln naho e sed li lukost elci, aby úto ící nep átele lépe zasáhli. V tábo e bylo také plno ran ných, které rozmístili do m lkých jam, vyhloubených v nejv tším sp chu do p dy. Tam se o n neúnavn starali cerêlové spolu s Belkalou. Tlumené zvuky doléhající z vlhkého šedého závoje Tarpolan m prozradily, že se protivník šikuje do boje. K polednímu se mlha protrhala a odkryla pohled na nep ítelovy formace. Vp ed postupovaly doširoka roztažené oddíly p choty, jenom n kolik metr za nimi následovalo jezdectvo, které na obou bocích dopl ovaly kontingenty lu ištník . První ada p šák nesla tlusté, nahrubo sbité d ev né štíty, aby nebyla bezmocn vydána napospas šíp m nep átelských lukost elc . Když borasgotánští velitelé zjistili, že se protivník hodlá jenom bránit, formace se rozpadla, rozd lila se na malé skupinky, které za aly pahorek obkli ovat. Potom zavládl klid. Bylo z ejmé, že si Borasgotánci musí ujasnit, jak se s novou situací vypo ádají. Pohled z vrcholku pahorku na masy nep átel nep sobil na mladého kabcara nijak povzbudiv . Byl rád, že nikdo z jeho muž nemá takový rozhled. Obával se, že jinak by se všichni nejspíš rovnou vzdali. Borasgotánci se rozhodli zahájit obléhání. V naprostém klidu p eložili do blízkosti pahorku všechny t i své tábory a rozbili kolem n ho stany. K o ekávanému útoku nedošlo, noc se snášela, aniž by padl jediný výst el z kuše nebo rána šavlí. Mortvovi se tento vývoj v bec nezamlouval. „Obléhání dlouho nevydržíme, Vznešený pane,“ pronesl konzultant se zamyšleným výrazem ve tvá i. „Naše zásoby vydrží v nejlepším p ípad t i dny a voda nám dojde dokonce ješt d ív. M li bychom p estat dávat ran ným jídlo. Vím, že to zní skoro nelidsky. Ale oni nám v boji nijak nepom žou. Naproti tomu vojáci budou pot ebovat veškerou sílu.“ „Ne,“ odmítl Lodrik rozhodn . „Budeme živit i ran né. Nasadili za Tarpol životy, a tak jim musíme aspo takto pod kovat.“ Rozhlédl se. „Uv domuji si, že dlouho nevydržíme, Mortvo, proto podnikneme výpad. Dnes v noci musí všichni po ádn nabrat síly, pro m za m jim rozdejme t eba všechny zásoby, zítra za rozb esku zaúto íme a nebudeme už déle odkládat konec, a to dopadne, jak chce. Uv domím o tom Nerestru a Vysoké me e.“ Odešel z krytu, procházel adami voják , cestou je zdravil a rozdílel povzbudivá slova, až došel k ádovému rytí i. 274

Když mu vysv tlil sv j plán, Nerestro p ikývl na souhlas. „Lepší je slavný konec v boji muže proti muži než zem ít záke ným šípem.“ Rytí vážn pohlédl mladíkovi do o í. „Ale jestli zem ete, Vaše Veli enstvo kabcare, co pak bude s Ulldartem?“ „Nejspíš nastane doba temnoty.“ Lodrik pokr il rameny a snažil se vypadat lhostejn . „Já jsem je p i jednání všechny prosil, škemral jsem jako žebrák, ale nikdo se nepostavil na mou stranu. Aldoreelu a Tûrise je mi líto, ale nem žu na tom nic zm nit. Vinu nesou Borasgotán s Hustrabánem. Cht li válku, do kali se jí. Výsledkem bude, že p ivedou celý kontinent do záhuby.“ Op el se o hrubé d evo palisády. „Nebo to snad vidíte jinak?“ „Kdyby to náš ád vid l jinak, nebyli bychom zde,“ odv til rytí . „A po dlouhých, velice dlouhých letech op t hrajeme v d jinách d ležitou roli. Angor z toho bude mít velkou radost, protože bojujeme na stran dobra. Všechny, kte í zítra padnou, p ijme s otev enou náru í. A to je pro nás obrovská pobídka. Bu te si jistý, že vám Vysoké me e z stanou v rné do posledního dechu.“ „Zap ísahal jsem Ulldraela, aby mi pomohl,“ ekl Lodrik tiše. „Jenže se mi zdá, že se Spravedlivý jen t žko odhodlává k inu. Byl bych ochotný p ijmout jakoukoliv pomoc, abych sv j lid zachránil p ed Borasgotánci.“ „Ur it se vám dostane podpory,“ pronesl náhle Mortva za zády obou muž . Nepozorovan se k nim p iblížil, posadil se na velký kámen a zk ížil nohu p es nohu. Helma a prsní pancí se zá iv t pytily, nebyly na nich nejmenší známky poškození, žádné škrábance, vybouleniny nebo zbytky zaschlé krve. „Jsem si jistý, že n kdo vám p ijde na pomoc. Vzpomínáte si, že jste o pomoc již jednou žádal? A pokud vím, doty ný na to nezapomn l. N kdy trvá dost dlouho, než je p da p ipravená na správnou sadbu, to je všechno.“ „O em to mluvíte, Nesreco?“ vyptával se Nerestro, jemuž prohlášení p ipadalo pon kud zvláštní. „Kdo nám chce p ijít na pomoc? Tûris má dost vlastních problém .“ „Pamatujete si na ty povída ky o údajné borasgotánské armád , která p epadla Tarpol od mo e?“ Mortva si sundal ocelový kryt hlavy. „Nev ím, že by Arrulschán dokázal vymyslet a zkoordinovat takový plán. Na cestu se tedy z ejm vydal n kdo jiný. Zbývá otázka: kdo to vlastn je?“ „Že by Kensustrie?“ nadhodil Lodrik, v n mž za ínala klí it nad je. „No samoz ejm ! Belkala byla n co jako p edvoj a dodávala do své íše zprávy o tom, co se zde d je. A Kensustriánci nám vyrazili na pomoc.“ „To by byla ur itá možnost,“ ekl konzultant a p átelsky se usmál. „I když velice nepravd podobná,“ tlumil ádový rytí opatrn p ílišný optimismus. „Na t ch povída kách nemusí být ani trocha pravdy, Vaše Veli enstvo kabcare.“ „P esn tak,“ souhlasil s ním Mortva. „Ale u našich jednotek by pohádka o posilách, které se k nám blíží, vyvolala stejné nadšení jako to, které jste práv pocítil vy sám, Vznešený pane. Takže bychom m li tyto e i roznést mezi lidi.“ 275

Zvedl se. „Nejlepší bude, když s tím hned za nu.“ Uklonil se a p elezl p es žeb ík zpátky za t etí okruh palisád. „Zvláštní lov k,“ usoudil Nerestro, zahloubaný v myšlenkách. Až p íliš pozd si uv domil, že kabcar stále ješt stojí p ímo vedle n ho. „Lépe e eno, proti vašemu p íbuznému nic nemám, Vaše Veli enstvo kabcare. Ale to, jak se u dvora objevil, je po ád ješt malý zázrak. Jeho pomoc má velkou cenu.“ „Já vím,“ potvrdil Lodrik. „I když podle názoru mnoha lidí je to ‚pouhý‘ u enec, v boji se osv d il jako velice schopný rádce. Kdybychom hned dali na jeho názor, bylo by mnoho Tarpolan dnes ješt naživu.“ „P esto by m hrozn zajímalo, kolik je na t ch e ech pravdy.“ Rytí kývl na Herodina, aby se k nim p ipojil a mohl mu tak vysv tlit plány na p íští den. „Z Ulsaru sem dosud nedorazila žádná zpráva?“ Mladý muž pon kud sklí en a s pevn stisknutými ústy pot ásl hlavou. „N kdo asi ty poštovní holuby chytá. Ale s tím si z ejm brzy nebudeme muset d lat starosti.“ Vd n položil ádovému rytí i ruku na rameno. „D kuji za všechno, co jste pro m u inil, Nerestro z Kurašky. Jenže jak to tak vypadá, ani se vám nebudu moci za vaši námahu pat i n odm nit.“ „Vaše Veli enstvo kabcare,“ Nerestro nazna il úklonu, „je pro mne ctí, že smím táhnout do boje pro panovníka, jemuž leží blaho jeho poddaných tolik na srdci. A protože si vás dokáže vážit i Ulldrael, zvít zíme.“

* * * Mortva se na poch zce, p i níž ší il pov sti o údajných blížících se spojencích, oklikami dostal k jámám, v nichž leželi ran ní. Muž se st íbrnými vlasy se zastavil u Stojkova lože a zahled l se na t žce ran ného muže. Lé itel mu vytáhl ze zad dva hroty šíp a vy istil rány magií. Ošet il tak i poslední ránu, v níž nadále v zel kus železa. Potom na ídil p estávku, aby se rádcovo t lo mohlo aspo z ásti zotavit. Ztráta krve p edstavovala velkou potíž. P estože cerêlové uvedli Stojka do magického spánku, byl by již dávno mrtvý, kdyby všichni ty i lé itelé nespojili síly. Konzultant up el pohled na bílé obvazy na zádech ran ného muže. „Tolik drahocenné životodárné tekutiny, která jen tak vytéká do špíny,“ zamumlal s p edstíraným soucitem. Na obvazech se v mžiku vytvo ily rudé skvrny. Rány se zni ehonic znovu otev ely. „A široko daleko žádný cerêl. Chudák Gijuška.“ „Co tady d láte, Nesreco?“ zadun l Valjakov v rachotivý hlas. N kolika rychlými kroky se ocitl vedle zasko eného muže a odstr il ho stranou. T lesný strážce okamžit post ehl, že z ran vytéká krev. „Pro jste nezavolal lé itele?“ „Práv jsem to cht l ud lat,“ vysv tloval Mortva, jenž se mezitím vzpamatoval z p ekvapení. „Ale na moje volání nikdo neodpovídal.“

276

T lesný strážce obda il konzultanta mnohomluvným pohledem ledov šedých o í, lícní svaly pracovaly, jako by obr rozžvýkával d ev né špalíky. Mechanická ruka zatla ila na obvazy, potom zak i el na cerêly, kte í se b hem n kolika okamžik p ihnali a okamžit se o zran ného za ali starat. Valjakov, jímž stále ješt cloumal vztek na Lodrikova p íbuzného, up en sledoval, jak drobní muží ci zahrnují zran ného p ítele zelen se t pytící magií. P itom se mezi sebou tiše bavili. Jestli jejich tenkým hlásk m správn rozum l, okraje ran se za žádných okolností nem ly takto rozev ít. „Jestli jste v tom m l prsty,“ obrátil se výhružn k Mortvovi, muž však mezitím zmizel. Po áte ní ned v ra, kterou konzultantovo chování v pr b hu bitvy z ásti utlumilo, se op t ozvala v plné síle. T lesný strážce si nyní byl naprosto jistý, že konzultant usiluje p íteli o život. Podruhé nehodlal cizinci takovou p íležitost poskytnout. Bylo mu však záhadou, eho cht l kabcar v bratranec tím vším dosáhnout.

* * * Výpad Vysokých me v asných ranních hodinách p inesl úsp ch, o jakém se nikomu ani nesnilo. Rozespalé borasgotánské vojáky, tábo ící p ímo p ed místem, kudy rytí i vyrazili do boje, smetli obrn ní jezdci i s jejich stany a ti, co p ežili, hledali alespo do asn záchranu v út ku. Nep ítel však rychle sta il zorganizovat odpor a rozestavil lukost elce na místech, odkud p sobili t žké ztráty p šák m, bojujícím spolu s ádovými rytí i. Po ústupu rytí se Borasgotánci za ali na nejr zn jších místech prudce vrhat proti první ad palisád. Úto ili v n kolika vlnách. K polednímu se jim poda ilo za cenu obrovských ztrát prolomit d ev né k ly a nyní se snažili usp t proti Vysokým me m, chránícím druhou adu palisád. P t set tarpolských sedlák p edtím dokonale rozdrtili. Rytí i znovu a znovu podnikali p esné výpady, které protivníka stály nespo et mrtvých. Borasgotánci však vid li, že vít zství je blíže než kdykoliv p edtím. Úpln naho e na vrcholu pahorku sed l cíl jejich snažení v podob mladého kabcara, jehož by mohli vym nit za dosud neobsazené ásti Tarpolu, a proto se ho hodlali st j co st j zmocnit. Pozd odpoledne, když nep átelské jednotky podnikly soust ed ný útok na d ev né opevn ní ze všech stran najednou, se na obloze za aly stahovat temné mraky. První kapky ohlašovaly blížící se prudký liják. Na obzoru se míhaly blesky, sv tlo sluncí nabralo špinav oranžovou barvu. Na bojišt dorazil závan teplého v tru, p inášející s sebou pach síry, rozkladu a hniloby. Lodrik m l dokonce pocit, že cítí slabou v ni mo ské vody.

277

„Vznešený pane.“ Mortva se p ed kabcarem uklonil, st íbrné vlasy se široce rozevlály ve v tru prosyceném nep íjemným zápachem. „P išel as. Tam, podívejte se. Nez stal jste zapomenut.“ Z mrak se snášela obrovská, dlouhá v c. Trup obrovité galéry obklopovaly t pytivé záblesky energie. Lo se neustále blížila k zemi a s hlasitým zapraskáním dosedla na rozrytou p du v erejšího bojišt . Galéra zaúp la, položila se na levý bok, op ela se o nes etná vesla a z stala ležet. Boje na pahorku mezitím dávno ustaly, p átelé i nep átelé zírali na galéru, která jako zázrakem p ilétla vzduchem. Z lodi se vysunula prkna široká jako t i dosp lí muži. Sloužila jako rampy. Po tmavém d ev po nich vycházeli vále níci, na n ž byl více než zvláštní pohled. Na jejich starých, zreziv lých zbrojích místy visely hnijící mo ské asy, tvá e m li bledé a neživé, o i tup zíraly p ed sebe. Jako výzbroj nesli v rukou štíty a ošt py, a jakmile dorazili na pevnou p du, vytvo ili s jejich pomocí val, z n hož se ježily ostré hroty. První Borasgotánci za ali šplhat ze žeb ík dol a stahovat se. Ani Tarpolané po ádn nev d li, co si o tom všem mají myslet. Když jeden z nich za al polohlasn drmolit modlitbu k Ulldraelovi, postupn se k n mu p idali všichni bojovníci. Na palub lodi se vzty ila obrovská postava, t ikrát v tší než urostlý muž. Dlouhé sn hobílé vlasy zazá ily pokaždé, když z oranžové oblohy ude il blesk, rozložité t lo zakrývalo masivní brn ní. Tvor držel v jedné ruce dlouhou oj pobitou železem, ve druhé štít p ipomínající svým pr m rem mlýnské kolo. Postava, kterou díky prastarým legendám znalo na Ulldartu každé malé dít , zvolna krá ela po ramp dol a vyrazila v ele oddílu hr zostrašných bojovník k pahorku. Lhostejn p ekra ovali mrtvé, pod jejich váhou se lámaly kosti padlých. „Pane, koho jste to žádal o pomoc?“ zašeptal Valjakov, bledý jako st na. „Koho jste to, pro všechno na sv t , p ivolal z minulosti?“ Lodrika toto divadlo a nový spojenec úpln o arovaly. Ale ím více se gigantická bytost k n mu blížila, tím rychleji ho opoušt lo p esv d ení, že využít Tzulana, aby mu pomohl dostat se z nebezpe né situace, bylo správným rozhodnutím. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že se mu poda í set ást Mortvu z krku p ed p íchodem roku 444. Ale nedokázal si p edstavit, jak se do té doby zbaví této nestv ry. Ulldraeli Spravedlivý, vroucn t prosím o odpušt ní. Dej mi sílu, abych se této moci dokázal v as vzep ít. Ale kdyby nám nep išel na pomoc, byl by Tarpol ztracen. Vyšel ven z krytu, aby lépe vid l. „Bez n ho by byl Tarpol ztracen,“ pronesl tentokrát nahlas. Ve Valjakovových uších zn la tato slova ne jako vysv tlení, ale spíš jako pokus o zoufalou omluvu.

278

Borasgotánci uhýbali stranou a d lali místo, jako by tvor p ed sebou valil neviditelnou bariéru. Ani jeden z bojovník nepozvedl zbra , pohled na tvora je úpln ochromil a zbavil veškeré odvahy. Pouze Nerestro ry el do v tru rozkazy. Vysoké me e obsadily palisádu a p ipravovaly se na p ijetí. „Ne, ne!“ zak i el na n kabcar. „P icházejí nám na pomoc!“ Rytí se p ekvapen oto il. „Co si myslíte, že se to k nám blíží? A práv ten by nám m l pomoct?“ Najednou se mu rozší ily o i. „Vy jste ho p ivolal, že je to tak? Neztratil jste rozum? Chcete nás všechny p ivést do záhuby?“ „Na to se vás musím zeptat také,“ p idal se k n mu t lesný strážce. „Budu vám vždy v rn sloužit, ale tímto krokem jste své íši neprokázal žádnou laskavost, pane.“ „Nem jte obavy,“ usmál se Mortva ze strany na holohlavého obra. „P ichází jako p ítel Tarpolu.“ „A do roku 444 zase zmizí,“ zavr el Valjakov. „I kdybych ho musel osobn zabít.“ „Pokud se nemýlím,“ namítl konzultant p átelským tónem, „byla by to vražda mezi p íbuznými. A já se mýlím z ídkakdy.“ Bytost s ernou, jakoby spálenou k ží nyní stála u úpatí pahorku. Nadlidské síly skrývající se v provazcích sval odsunovaly palisády stranou tak snadno, jako když dít smete ze stolu d ev né kostky. Ve zbroji byly z eteln patrné otvory, které do ní p ed 443 lety prorazily šípy rogogardského admirála. Avšak t lo, které se pod ní skrývalo, bylo neporušené. Tvá í v tvá takové p evaze opoušt la odvaha i nejstate n jší rytí e. Také oni uvolnili cestu, p estože m li štíty a me e pozvednuté k obran . Obrovitý muž stoupal krok za krokem k vrcholku pahorku, až dorazil k panovníkovu krytu. Rud zá ícíma o ima se díval dol na kabcara, který vedle n ho vypadal jako trpaslík. Tvor zamával ojí ve vzduchu a zarazil železem obitý hrot do pahorku, až se zem ot ásla. „Já, Sinured, jsem p išel, abych vám pomohl v boji proti vašim nep átel m.“ Temný hlas vále ného knížete se v nastalém tichu rozléhal jako hromobití. Potom obr padl na kolena a sklonil p ed mladým panovníkem sn hobílou hlavu. „A dlouho žije kabcar Tarpolu.“ B hem okamžiku všichni prchali jako o závod, Borasgotánci stejn jako Tarpolané. Muži, kte í si ješt nedávno cht li navzájem useknout hlavu, pádili jeden vedle druhého, aby se dostali co nejdále od zt lesn ní nejhoršího zla. Valy a palisády na pahorku se vyprázdnily, pouze nejstate n jší z Vysokých me neustoupili, ale byli p ipraveni dále bojovat. Lodrik si vyslechl p ísahu, kterou se mu tento kdysi nejnenávid n jší muž na Ulldartu práv zavázal, nedokázal však její slova po ádn vnímat. P es vyschlé rty mu nep ešel ani hlásek, krk m l sev ený, zatímco obrovitý vále ný kníže p ed 279

ním nadále vkle e dokazoval, že ho hodlá pokorn poslouchat. Tzulan dodržel slib. „P ísaháš p i všem, co je ti svaté, že vždy uposlechneš mých rozkaz ?“ vyžadoval mladík chraplavým hlasem odpov . „P ísaháš, že splníš všechny rozkazy, které tob a tvým oddíl m ud lím? P ísaháš, že budeš chránit íši a tarpolský lid proti všem nep átel m a budeš dbát zdejších mrav a zvyk ?“ Sinured pozvedl hlavu. „P ísahám, Vaše Veli enstvo kabcare, že ud lám všechno, co po mn budete vyžadovat.“ V rud žhnoucích o ích napln ných zlobou se p i pohledu na kabcara zajisk ilo. Tak musely zá it Tzulanovy o i, pomyslel si panovník na okamžik. „Pane, není správné bojovat za dobrou v c pomocí takového zla,“ varoval Valjakov Lodrika tiše. „Pošlete ho zpátky na dno mo e, odkud p išel. Borasgotánci uprchli. Naši lidé ostatn také.“ „Oni se vrátí,“ uklid oval všechny Mortva. „Slyšeli p ísahu.“ „Propustím Sinureda ze svých služeb, jakmile si budu jistý, že se Borasgotán nikdy neodváží znovu napadnout moji íši,“ slíbil Lodrik znepokojenému t lesnému strážci. „Je to p íležitost, jaká se nám podruhé už nenaskytne. Musím ji využít, rozumíš, já prost musím.“ Obrátil se k vále nému knížeti. „Dávám ti tímto za úkol, abys odsud vyhnal borasgotánské jednotky a co nejrychleji pro mne op t dobyl všechna ztracená tarpolská území.“ „Vyslechl jsem vaše p ání.“ Když se Sinured vzty il, byl vysoký tém jako v ž. „A vaše p ání, Vznešený pane, je pro mne rozkazem.“ Neznámou e í zak i el rozkazy ekajícím jednotkám. Vále níci se probrali z transu a pustili se do pronásledování protivníka. Tarpolské jednotky se mezitím váhav shromáždily kolem pahorku. „Budou ti sta it lidé, které sis s sebou p ivedl?“ zeptal se ješt Lodrik. „Vznešený pane, s tím si nelamte hlavu,“ odpov d l Sinured duniv , odepnul od opasku zato enou mušli a zadul do ní. Z nástroje, který stvo ila sama p íroda, vyšel zvuk zarývající se až do morku kosti. Na opa né stran nížiny se s evem vyno ily tisíce bojovník , kte í se prchajícím Borasgotánc m postavili do cesty a vyrazili do bezohledného útoku. „Moji p átelé stejn jako já ho í touhou pomoci vám,“ vysv tlil monstrózní muž. „Probili se sem z druhé strany Tarpolu, aby pro vás odsud vyhnali všechny Borasgotánce, Vznešený pane.“ Bez odrazu sko il a dopadl na úpatí pahorku. Op t se zdálo, že se zem zachv la. „A nyní m omluvte. Musím pro vás vybojovat první vít zství.“ Kabcar spolu se zbytkem tarpolských voják z pahorku ml ky sledoval, jak Sinured a jeho muži ádí mezi nep áteli. V kalném oranžovém sv tle, do n hož se za ezávaly pronikavé blesky, p sobila odporná krvavá ež bizarním, neskute ným dojmem. Sinuredov železem obité oji nedokázalo nic odolat. Zbra , kterou se ohán l silou deseti muž , rozdrtila všechno, co jí p išlo do cesty a co zasáhla. 280

Nespoutaná divokost jeho muž p ekazila všechny pokusy Borasgotánc postavit se jim na odpor. Sinuredovi muži úto ili v rojích jako divoké vosy, pak se zase kousek stáhli, navzájem si nadhán li prchající nep átele a za mohutného evu je pobíjeli. Nerestro se postavil vedle panovníka. „Tu nestv ru musíme nejpozd ji za p l roku zahnat pry . Nebo ješt lépe, musíme ji zabít. Slibte mi to, Vaše Veli enstvo kabcare,“ žádal rytí Lodrika naléhav . „P ísahejte na sv j život.“ Lodrik nep ítomn p ikývl. „Ulldrael Spravedlivý a všichni ostatní bohové nech jsou k nám milostiví,“ pronesl Valjakov s vážnou tvá í, když po ase odvrátil pohled od nížiny. Už toho vid l víc než dost.

„Podívejme, podívejme, kdo by si to byl pomyslel,“ prohodil dob e nalad ný Perdór a zamával papíry, z nichž se do etl nejnov jší zprávy. „Mladý kabcar nejenže zni il celé jádro borasgotánské armády, ale vytla uje ze své íše jeden kontingent okupa ního vojska za druhým.“ P elétl ádky. „Ale zdá se, že to nemá tak jednoduché. Borasgotánští vojáci zuby nehty drží nov dobytá území. A vládce ješt eká úkol osvobodit jak Kostromo, tak Bijelomorsk.“ Fiorell d epící na psacím stole svého pána sundal šaškovskou apku, dýchl na jeden ze zvone k a za al m leštit. „Po takovém obrovském vojenském úsp chu by to pro n ho nem l být problém, že ano, Veli enstvo? Hustrabánský král Kumstratt má z ejm už te plné kalhoty, zvlášt když ví, že Tarpolané neberou zajatce.“ Op t si nasadil pokrývku hlavy. „Já bych rozhodn m l na jeho míst obrovské bobky.“ „Tato tvrdost mne, mírn e eno, zna n udivuje,“ p ipustil ilfariský král. „Dokonce se ani nepokusili pochytat vysoké d stojníky a vymáhat za n tu né výkupné.“ „Myslím si, p i vší úct ke královským tr n m, že mladý kabcar cht l vašim prot jšk m, t m vysoce urozeným strašpytl m, kte í ne inn p ihlíželi hrozícímu zániku jeho íše, názorn p edvést, jak umí Tarpolané bojovat.“ Dvorní šašek vykouzlil na tvá i samolibý výraz. „Zní to dob e, že ano?“ „Pravd podobn máš dokonce i pravdu.“ Dve e se otev ely a sluha p inesl mísu plnou ledové t íšt zalité skleni kou rumu a smetanou a ochucené cukrem a erstvými jahodami. K tomu se podávalo jemné pe ivo. „To je p ece to pravé, co takový horký letní den vyžaduje, nemám pravdu?“ povzdechl si Perdór s blaženým úsm vem ve tvá i, když usrkl trochu osv žující sm si. 281

„Jenom jestli vám alkohol moc nestoupne do hlavy,“ varoval ho Fiorell. „Vždy ješt musíme chvíli p emýšlet, Veli enstvo.“ Král rozmrzele odložil pohár. „Tak dobrá, blázne. Co nám ješt zbývá?“ „Inu, vzpomínám si na povída ky jednoho šíleného borasgotánského vojáka, který uprchl ješt p ed tím, než došlo k bitv u Dujuleva, a vyd šeným Tarpolan m vypráv l n co o létající lodi, která p istála na poli uprost ed hrozné bou ky. Hloupé je, že ten muž zem el d íve, než se ho náš zv d sta il podrobn ji na všechno vyptat. Chlapa našli ob šeného v n jaké stodole.“ „Opravdu velice hloupé,“ zalitoval Perdór. „Ale šílenci se najdou všude. Tady aspo vidíš, co dokáže válka napáchat s lidskou duší.“ „Zvláštní na té v ci je,“ napomenul ho dvorní šašek se lstivým výrazem v obli eji a hledal v podkladech zprávu, která došla již p ed delší dobou, „že šílenství dokáže p ekonávat obrovské vzdálenosti.“ Ilfariský vládce využil chvíle, kdy se jeho vtipálek prohrabával listinami, aby si dop ál další doušek vynikajícího osv žujícího nápoje. Smetana mu nabarvila knír na bílo, aniž by si toho všiml. Fiorell zamrkal. „Vypadáte skv le, Veli enstvo.“ Zvedl do výšky zprávu, kterou práv nalezl. „M l jsem p edtím na mysli vypráv ní dvou turîtských rybá , kte í všem, a už to cht li slyšet, nebo ne, donekone na opakovali, že se za jedné hrozné bou e zvedla z mo ského dna galéra, a to shodou okolností p esn na míst , kde se p ed 443 lety potopila Sinuredova vlajková lo .“ Nyní Perdór p ece jen zpozorn l. „Potom je docela dob e možné, že na t ch historkách je trocha pravdy, že ano? To by bylo velice špatné.“ Rychle vysko il a za al prohrabávat další hromadu papír . „Tady to je. Zv dové v Tarpolu hlásili, že od západního pob eží pluje proti proudu Repolu jedenadvacet lodí, a že když už se nedalo dále plout, zvládli vojáci, kte í na nich p ipluli, zbývající versty až k Dujulevu neskute n rychlým pochodem. Zvláštní znamení: lod neznámé konstrukce se zcela neznámými vlajkami. To musely být oddíly, které dopomohly kabcarovi k vít zství. Ale odkud ti vojáci p išli?“ „Z Ulldartu ne,“ p idal se muž v bláznovském úboru k panovníkovým úvahám. „A soud podle zp sobu, jak se v bitv chovali, musí to být opravdu hodn zlí hoši. Císa ství Angor z t chto dohad vypadává. Jejich lod jsou velice dob e známé. Navíc prakticky nemají d vod, aby v Tarpolu zasahovali, stejn by tam nejspíš umrzli.“ „Vycházejme z nejhoršího a p edpokládejme, že ta lo , která se z b hvíjakých d vod vyno ila z vln, byla Sinuredova galéra,“ p emítal Perdór a navíjel si šedé pramínky vous kolem prstu. „Kdo by té stv e cht l pomáhat k návratu? A pro by se m l Sinured zapojit do bitvy o Tarpol? To všechno se mi v bec nelíbí, milý Fiorelli.“ „Tzulandrie,“ prohlásil šašek bez varování a zk ížil nohu p es nohu. „Jenom lidé z onoho kontinentu by Sinuredovi ochotn pomáhali.“

282

„Proklat ,“ zanadával jeho pán a rychle op t usrkl z poháru. „Ono by to dokonce i dávalo smysl. Až na okolnost, že se Sinured, pokud tam tedy opravdu byl, postavil na stranu mladého panovníka. P itom jenom kabcarova smrt umožní návrat doby temnoty.“ Po dalším dopln ní poháru byla mísa s ledovou t íští prázdná. „Chci v d t, jestli se tam ta stv ra objevila, nebo ne. Doufám, že to n který z našich zv d bude schopný zjistit. A a se naši lidé pov sí na paty voják m, kte í kabcarovým jménem istí tarpolskou íši od posledních zbytk borasgotánských jednotek.“ Fiorell si piln poznamenával panovníkovy pokyny, ten si mezitím objednal další misku ledové t íšt a kousek dortu. Dvorní šašek vy ítav protáhl obli ej. „Mohl byste se dožít tak vysokého v ku, ale vy ne, vy se t mi sladkostmi ješt sám zabíjíte. Zcela dobrovoln . Nebo vás snad n kdo nutí, abyste ten sladký utrejch popíjel?“ Perdór s majestátním klidem p eslechl šaškovo poš ouchnutí a zvedl do výšky složku s materiály, týkajícími se mladého kabcara. „Máme zde v Ulsaru co d lat s jedním zcela novým hrá em. Ten muž, Mortva Nesreca, je stejn tajuplný jako vypráv ní o Sinuredov lodi. Údajn se mu v p íslušných knihách poda ilo prokázat sv j p vod. Jenže v našich záznamech o panovnických rodech celého kontinentu se nikde neobjevuje.“ Složka s plesknutím dopadla na desku psacího stolu. „Víme, kolik nemanželských syn má Kumstratt nebo že král Serusie se na stará kolena zam il na chlape ky. Víme dokonce i to, že tersionská regentka má již dv dcery, o kterých nemá její manžel nejmenší tušení.“ Fiorell zakoulel o ima a zadíval se do stropu. Od za átku tušil, že se ú inky alkoholu brzy projeví. Perdór se hovorem dostával stále více do ráže. „Pro všechno na sv t , jak je tedy možné, že oficiální p íbuzný tarpolského kabcara, bratranec ze tvrtého kolena, jak o sob sám tvrdí, žil v klidu déle než t icet let a nikdo o n m nic nev d l? T icet let, jen si to p edstav! Copak pro m pracují jenom samí lajdáci a lenoši?“ „Samí lenoši, to rozhodn ne,“ odsekl šašek s úšklebkem. „Ale co od nich m žeme ekat, když mají p ed o ima takový vzor?“ „Setnout hlavu,“ zavr el král sm rem k šaškovi a postupn se op t uklid oval. „Co d lají bestie v Zakázaném m st ? Už se odvážily podniknout výpad?“ „Zatím ne, ani za ni ím jiným,“ pokusil se Fiorell o vtipnou h í ku. „Na to, že tam jsou samé nestv ry, se chovají mimo ádn nezvykle. Nic totiž neni í. Uklízejí.“ „Cože?“ Král Ilfarisu se na šaška nev ícn zahled l. „Slyšel jste správn ,“ p ikývl muž v tri ku zdobeném etnými koso tverci a stav l z knížek malé dome ky. „Odkrývají trosky Zakázaného m sta. A to s nesmírnou pe livostí, jak nám hlásil náš informátor v turîtské armád . Velitelem jednotky, která celou oblast uzav ela, je jeden mistrovský st elec a váš dobrý p ítel.“

283

„Hetrál?“ vyptával se Perdór p íjemn p ekvapen. „Je skv lé, že se mu dostalo další pocty. V t ch stv rách se nikdo nevyzná tak dokonale jako práv on. Máme ohromné št stí, že u nás nemáme bažiny. A íkal jsi, že bestie to m sto znovu staví?“ „Ne, íkal jsem, že prozatím jen odkrývají trosky,“ opakoval Fiorell a nesouhlasn zamlaskal jazykem. „P esta te se už opíjet, Veli enstvo. Projednáváme opravdu d ležité v ci.“ Beze slova se chopil mísy a labužnicky usrkl t íšt . „Mhm, opravdu lahodné. Rad ji si to nechám u sebe.“ „Možná cht jí ty budovy pozd ji znovu postavit, nemyslíš? Ale jestli je nepovedou architekti a inžený i, bude to zbyte ná námaha.“ Král v vtipálek se zasmál. „Ti možná p ijdou pozd ji, Veli enstvo.“ „Bylo by to možné. Nestv ry se nepustily do úklidu jen tak pro nic za nic.“ Panovník se poškrábal pod parukou a upravil si lehký brokátový pláš . „Sinuredova galéra, muži z Tzulandrie, bestie, které uklízejí v Zakázaném m st . Co bude ješt následovat?“ „Pokud jsem správn poznal, kolik je hodin, je na ad poselstvo z Tersionu,“ navrhl Fiorell. „Nezapomn l jste náhodou, že Alana Druhá ohlásila p íjezd své delegace?“ „Nemusím moc p emýšlet nad tím, co asi cht jí,“ povzdechl si Perdór a zašilhal po nápoji, jehož množství se v rukou dvorního šaška náramnou rychlostí zmenšovalo. „Budou se ptát, jestli jim umožníme projít naším územím.“ Ozvalo se zaklepání na dve e, a když panovník pokynul rukou na souhlas, uvedl sluha v livreji do místnosti tersionské diplomaty. Jako všichni Tersionci se vyzna ovali výrazn sn dou pletí a nakrátko zast iženými vlasy, na sob m li lehké, sv tlé hedvábné od vy a otev ené sandály, což byl osv d ený prost edek proti tomu, aby se lov k v panujících vedrech rozpustil ve vlastním potu. „Vy izuji vám pozdrav Alany Druhé, regentky Tersionu,“ dal se do e i první diplomat a uklonil se Perdórovi. „Já se jmenuji Parlass Nirwel.“ „Nuže, milý Nirwele, mé ucho se nem že do kat, až uslyší, co by si náš vážený soused od nás p ál,“ vyzval král vyslance. „Jak Ilfaris dozajista ví, nacházíme se v sou asnosti ve válce s Kensustriánci,“ spustil diplomat rozvlá n , dob e nalad ný Fiorell mu však okamžit sko il do e i. „Což byl mimo ádn neš astný tah, nemám pravdu?“ „Nep ísluší mi komentovat politiku naší regentky.“ Nirwel se nenechal stáhnout na kluzký led. „Skute ností je, že Palestán a Tersion neobdržely požadovanou náhradu škody. Proto máme právo trvat na vyrovnání.“ „Jenom jestli vám ty po ty vyjdou,“ sý koval dvorní šašek a odložil prázdnou misku s ledovou t íští stranou. „Samoz ejm jsme se všichni doslechli o tom, že jste Kensustrii vyhlásili válku,“ vmísil se Perdór do hovoru. „Je velice smutné, že náš kontinent nyní 284

hned na dvou místech d sí rachocení zbraní a bitvy. A jak se zdá, Tersion se p ipravuje k rozhodnému úderu. S ohledem na velké množství angorských lodí, které se u vašich b eh shromaž ují, si to není t žké domyslet. Regentka získala výraznou podporu svého tchána, není-liž pravda?“ „Císa Ibassi Che Nars’anamm pln podporuje naše požadavky,“ potvrdil Nirwel. „Nemáme zájem na tom, aby se konflikt s Kensustrii táhl celou v nost, ale cht li bychom válku rozhodnout ve sv j prosp ch v co nejkratší dob .“ Vyslanec se postupn blížil k jádru mise. „Po mo i bychom však toho dosáhli jen st ží.“ „To jsem si hned myslel. Jak jsem slyšel, v první malé bitv byly potopené jenom vaše lod .“ Perdór si vzal kousek pe iva a vyt el jím tém prázdnou misku, aby ani poslední zbytky nápoje nep išly nazmar. „No a?“ „A nyní jsme zde, abychom království Ilfaris požádali o službu. Poskytn te našim jednotkám právo projít svým územím.“ Tersionský diplomat se odml el a vy kával na královu reakci. „Prost jenom tak?“ vyptával se Fiorell a rozesmál se, až se mu zvone ky na apce rozcinkaly. „Vy si p ijdete ke dvoru a požádáte, abychom nechali zástupy vašich voják prohnat se naší krásnou zemí jako kobylky? Navíc p ímo v dob žní? Veli enstvo, máte p ed sebou nové uchaze e o místo dalších dvorních blázn .“ „M j šašek je sice trochu prosto eký,“ omlouval se Perdór, „ale uhodil h ebík na hlavi ku. My se do této války, konfliktu, sporu nebo jak to chcete nazývat, nehodláme vm šovat, a to ani p ímo, ani nep ímo.“ Do hlasu mu pronikla p ísnost a tvrdost. „Alana Druhá si m la p edem rozmyslet, co je ochotná a schopná u init. Ilfaris podepsal Tisíciletou smlouvu, aby byl na kontinentu mír. To, že Kensustrie dokument nepodepsala, není d vod k tomu, aby n kdo tuto íši pod pr hlednými záminkami napadl. Palestánci museli vaší regentce slíbit obrovské zisky, jinak si neumím vysv tlit, že zcela ztratila rozum.“ „Pokud nehodláte poskytnout našim muž m právo projít svou íší, protože se cítíte vázáni Tisíciletou smlouvou,“ pokoušel se diplomat p ijít s další variantou, „možná toto právo poskytnete angorským jednotkám, nebylo by to nejlepší ešení? Ilfaris by se tak neocitl v choulostivé situaci, nikdo by mu nemohl vy ítat, že se t eba jen v nejmenším provinil proti smlouv .“ Perdór si povzdechl. „Vy jste m nepochopil, vážený Nirwele. Já dobrovoln nedovolím ani Kensustrii, ani Tersionu, ani Palestánu a ani císa i Ibassimu Che Nars’anammovi osobn , aby vyslal do mé zem jednoho jediného vojáka. Ilfaris možná je sám o sob malým a nep íliš významným královstvím, ale sídlíme na stejném kontinentu a máme stejná práva jako Tersion.“ „Kdyby však regentka byla ochotná za toto právo zaplatit?“ Nirwel se nenechával odradit, jeho hlas neztrácel na naléhavosti. „Veli enstvo, Tersion by vám za každého vojáka zaplatil jeden halí .“

285

„Nejd íve prosby, potom podplácení,“ usoudil Fiorell rozvážn . „Co p ijde jako další krok? Hrozby?“ Vyslanec se oto il. „Ne, žádné hrozby.“ Nasadil v obli eji nic ne íkající výraz a snažil se p sobit uvoln ným dojmem. „Ibassi Che Nars’anamm by vás však cht l upozornit na to, že by bylo velice snadné i bez oficiálního…“ Perdór, za normálních okolností nesmírn p átelský a milý lov k, p i této nestydaté drzosti vysko il vzteky z k esla a hodil misku po vyslanci, který se rychle p ikr il, aby ho král nezasáhl. S takovou reakcí z ejm nepo ítal. Miska se neškodn rozbila o st nu. „To,“ král se t ásl vzteky, vousy spletené do c pk mu povlávaly na všechny strany, „je nestydatá drzost! Kdyby se císa ství Angor odvážilo t eba jen str it nos do mého království, budeme po n m házet vším, co najdeme ve spížkách.“ „A rána uzenou šunkou dokáže proklat zabolet, když trefí správné místo,“ dodal dvorní šašek s úšklebkem. „Prosím, aby Vaše Veli enstvo tuto nabídku ješt jednou v klidu uvážilo,“ upokojoval krále Nirwel a otíral si skvrny, které mu na hedvábném od vu zanechaly zbytky nápoje. „Nenamáhejte se s tím. Ješt k nim p ibudou další,“ zavr el král, popadl s hbitostí, jakou by u tohoto t lnatého muže nikdo neo ekával, kousek dortu a s rozmachem jím mrštil po vyslanci. Dort s plesknutím p istál diplomatovi v obli eji, talí se mu rozbil o hlavu. „To sedlo,“ okomentoval dvorní šašek suše p esný zásah. Podal pánovi podnos s pralinkami. „Pokud byste ješt pot eboval další munici.“ „Ne, moje drahocenné pralinky ne,“ odmítl Perdór. „A vy, Nirwele, nyní jd te do pokoje pro hosty a p emýšlejte, jestli to byl dobrý nápad vy izovat mi hrozby jiných lidí.“ „Jak si p ejete, Veli enstvo,“ odv til Nirwel nez eteln , dort mu ucpal ústa i nos. Muž se uklonil a pon kud nejist vyšel ven. Cestou z n ho padaly kousky sladkého zákusku. Král Ilfarisu zabru el a op t usedl. „On m skute n donutil hodit dortem. Takový krásný kousek to byl.“ „A až se z Vašeho Veli enstva vykou í vztek, pozvete sem ubohého Nirwela ješt jednou, budete hrát, že vás p edchozí scéna úpln zni ila, a povolíte malé jednotce pr chod Ilfarisem,“ navrhl šašek. „Tak se na nás nebude moci zlobit ani Tersion, ani Angor.“ „Vím, co chceš íct, ale já jsem m l úpln stejnou p edstavu. Takže se budeme držet dohody s Kensustrií.“ Perdór se zhluboka nadechl. „Stanovíme Alan a jejím angoránským spojenc m jedno místo, kudy mohou projít. Potom je budeme trochu zdržovat a zárove prozradíme Kensustrii oblast, kudy vojáci p jdou. Pak už jen budeme s nap tím ekat, jak Kensustriánci za ídí, aby do mé zem nevstoupil jeden jediný voják.“

286

„Na to si dejte pralinku. Ale jenom jednu, Veli enstvo,“ doporu il Fiorell a podal králi tác. „Doufejme, že všechno dob e dopadne.“

287

"

!

Když poslední jednotky tarpolského vojska spolu s rytí i Vysokých me vjížd ly s Lodrikem na ele do Ulsaru, tísnily se na ulicích tisíce lidí a oslavovaly návrat vít zných bojovník . Ze st ech dom pršely kv ty, jásavé výk iky p ály mladému panovníkovi dlouhý život. Tak dokonalý vojenský úsp ch od n ho nikdo ne ekal. Lidé znovu a znovu proráželi ady m stských stráží, aby se dotkli alespo kousku kabcarových šat . Další mu cht li p edat dárky, stráže je však op t odtla ily dozadu. Pr vod osmi set muž a d tí se jen s námahou prodíral vp ed a mí il k hlavnímu tržišti. Tam už Norina všechno p ipravila na velkou oslavu, vít zství nad Borasgotánci bylo nutné uctít, jak se sluší a pat í. Nikoho už nezajímalo, jak p esn k tomuto triumfu došlo. To, že se Sinured vrátil, v d li jen vojáci, kte í se bitvy zú astnili, a t m bylo prozatím zakázáno prozradit, že se legendární vále ný kníže op t objevil na bojišti. Obyvatelé Tarpolu byli pevn p esv d eni o tom, že se do boje p ekvapiv zapojili i turîtští spojenci. Hudebníci rozvern vyhrávali na nám stí p ed z ícenou katedrálou do tance, jídlo a pití zaplatili brojaci, které k tomu Kolskoj ani nemusel moc p emlouvat. Nikdo toho dne nepoložil na pult jediný vaslec. Vlajky se t epetaly ve v tru, na oknech sm ujících do ulic povlávaly pestré korouhvi ky, ob slunce podtrhovala povznesenou náladu nádherným po asím. Lodrik zá il. Jak tak vzp ímen a sebev dom sed l v sedle, p edstavoval dokonalý obraz ryzího Bardri¢e. Z modrých o í tryskala radost, znovu a znovu kynul lidem. Chytal kytice, jimiž ho jásající obyvatelé Ulsaru zasypávali, políbil je a poté je elegantním pohybem házel zpátky do davu. M l skv lou náladu, cítil se tém nep emožitelný. Plnými doušky si vychutnával, jak lidé oslavují jeho vít zný návrat. Kdyby záleželo jenom na n m, 288

klidn jich mohlo p ijít a slavit stokrát více. Kabcar, který zachránil sv j lid p ed krutou hrozbou, si takové uznání pln zasloužil. Když vše d kladn uvážil, bylo jenom správné, že ho lidé p ivítali s takovým nadšením. Když dojel na tržišt , vystoupil nahoru na tribunu, aby ho poddaní lépe vid li. Doprovázeli ho Valjakov, Mortva, který se od n j od Stojkova zran ní nehnul na krok, a Nerestro v p ekrásné, nalešt né zbroji. Pak panovník zvedl ob ruce a dav se okamžit utišil. „Nep ítel,“ zvolal š astn , „je poražen a krok za krokem ho vyháníme z naší íše. Tarpolané, kv li vám jsem vytáhl do boje a pro vás jsem válku vyhrál. Nyní, když hrozba pominula, se zase budu osobn v novat vnit ním záležitostem Tarpolu. A slibuji vám, že se toho hodn zm ní. Nic už nebude takové, jaké to bývalo d íve. Moc brojak bude oklešt ná a každý, kdo se mi v tomto ohledu postaví do cesty, pocítí kabcar v hn v!“ Mortva mu podal pohár s vínem. „A žije Tarpol! A je š astný, a roste a a prospívá!“ Jedním rázem vyprázdnil pohár. „O to se postarám.“ Lidé op t propukli v jásot, tleskali a veselili se. Radostné opojení p sobilo na všechny hosty p ímo nakažliv , lidé se objímali, poklepávali se po ramenou a do nekone na provolávali panovníkovi slávu. Lodrik se stáhl z místa, kde na sebe poutal pozornost, a vydal se hledat Norinu. Mezi všemi t mi, kte í se na tribun tísnili, ji nemohl nikde najít. Zato narazil na svou sest enici, která byla v letních šatech s velkorysým výst ihem dokonalým zt lesn ním sv dnosti. Aljaša se manželovi hluboce uklonila. „Te ti nejspíš chybí slova, nemám pravdu?“ utrousil kabcar. „Nebo jsi snad po ítala s tím, že m ješt n kdy uvidíš?“ „Ale, ale, drahý choti,“ odv tila Aljaša s p edstíraným pobou ením. „Jak jen m žeš o své v rné manželce tak pochybovat? Tém jsem umírala obavami. A nyní, když ses ve zdraví vrátil…“ „…jako vít z…“ doplnil ji Lodrik se zlomyslným úsm vem. „…ke mn vrátil, mám o to v tší radost,“ pokra ovala Aljaša nerušen . „Výborn . A kde je Norina?“ „Kdo? Ach ano, ta tvoje spole nice.“ Uražen povytáhla ramena. „Jsem zklamaná. Po tak dlouhé dob se kone n zase vidíme, a ty se zajímáš jenom o ni.“ „Taky pro m mnohem víc znamená,“ vysv tlil Lodrik stru n a neustále se p itom rozhlížel kolem sebe. „Takže kde v zí?“ „Najdi si ji sám,“ odsekla sest enice a se šustícími šaty prošla kolem n j. „Tam naproti,“ ukázal mu konzultant správný sm r. Lodrik se s ob ma muži v patách cílev dom vydal k broja ce a sev el ji v náru í. Norina zrudla, ale z obli eje jí vyza ovala radost nad tím, že je Lodrik op t u ní. Nebylo ji možné p ehlédnout.

289

„Lodriku,“ snažila se, p estože nijak vážn , odsunout ho od sebe. „Ne p ed všemi t mi lidmi. Co tomu budou íkat tvoji poddaní?“ Lodrik ji zatáhl za záv s a tam ji vášniv políbil. Norina vd n op tovala mladíkovy bou livé projevy n žnosti, potom chvíli jen tak stáli t sn vedle sebe a poslouchali, jak jim buší srdce, cítili je i p es šaty. „Tak hrozn jsi mi chyb la,“ povzdechl si mladý panovník š astn a p ivon l k ženiným erným vlas m. „Zdálo se mi, že na tenhle okamžik ekám celou v nost.“ Norininy mandlové o i na n ho v ele pohlédly. „Jsi state ný mladík. Jsem ráda, že ses ve zdraví vrátil. O té p íšerné bitv jsem toho hodn slyšela.“ Lodrik sklonil hlavu. „N co takového jsem ješt nikdy nezažil. A taky bych to už nikdy necht l prožít. Jedin kdyby m k tomu n kdo donutil.“ Norina ho políbila na elo. „Snaž se na to zapomenout, pokud to p jde. Dnes se bude slavit, o všem ostatním budeme p emýšlet až zítra. A taky mám pro tebe jedno p ekvapení.“ „P ekvapení? Pro m ?“ Lodrik p imhou il o i a zašklebil se. „Co to je? D lej, tak už m nenapínej.“ Norina se rozesmála a zvedla ukazová ek. „Ne, ne, m j milý kabcare. Musíš mít trp livost.“ Sev ela mu ramena a oto ila jím o sto osmdesát stup . „A te se hezky vrátíš na tribunu, aby ses ukázal poddaným. Jsi tarpolský hrdina. Dnešek pat í jenom tob .“ „Ale ve er si vy lením pouze pro tebe,“ slíbil mladík. „A taky celou noc.“ „To uvidíme,“ usmála se broja ka a vystr ila ho p ed záv s. Dívala se za ním a vychutnávala si pocit št stí. Zítra ráno mu ekne, že bude otcem. Doufala, že z toho bude mít stejnou radost, jakou ona zažívá už n kolik týdn . Zni ehonic se p ed ní vyno il muž se st íbrnými vlasy a zakryl jí výhled. S p átelským úsm vem na rtech zatla il p ekvapenou broja ku kousek zpátky. „Klaním se, Norino Miklanovo,“ dal se do e i. „Jste nejen krásná, ale i moudrá žena. To, jak jste se v Ulsaru zasloužila o zásobování jednotek na front , si zaslouží obdiv. My oba víme, ne, vlastn celé hlavní m sto ví, kdo ve skute nosti v zí za prozíravými rozhodnutími kabcary Aljaši.“ „Co po mn chcete, Nesreco?“ Broja ka pevn vzdorovala konzultantovu pohledu. „Co jste ochotná u init, abyste usedla jako pravá vládkyn Tarpolu po boku svého milého?“ Muž jí položil tuto zradou zaván jící otázku zp sobem, jako když se hostinský ptá hosta, co si chce ješt objednat. Mortva se chopil ženiny levé ruky a políbil ji. „Mimochodem, po takové žen , jako jste vy, touží každý muž.“ „Našt stí pro vás jsem to p eslechla, to první i to druhé,“ odv tila Norina ost e. „A te jd te. Nechci mít s vámi nic spole ného, i když jste kabcar v p íbuzný. Abych se vyjád ila úpln p esn , dosud nemám ráda ani jednoho z Lodrikových p íbuzných.“ 290

Mortva se nap ímil. „Pochopil jsem vás, broja ko. Když vám p íšt u iním nabídku, nem la byste ji odmítnout. Odmítnutí by mohlo mít velice nep íjemné následky.“ Konzultant m l dokonce tu drzost, že na ni zamrkal, než se vydal za Lodrikem, pohrouženým do hovoru s n kolika cechmistry. Mladé žen se v bec nelíbilo, že její milý tak spoléhá na rady tohoto nestoudného muže.

* * * O n kolik hodin pozd ji se v Ulsaru nadále slavilo. Šlechtici, brojaci i další pozvaní hosté hodovali a popíjeli v paláci, lidé vyprazd ovali sudy v hostincích a nebylo radno zbyte n se potloukat po ulicích. Mladý kabcar se nejprve p esv d il, zda je Stojko pohodln ubytován a jak pokra uje lé ba, až poté se vrátil k slavící spole nosti. V Malém slavnostním sále panovala až do asných ranních hodin bujará nálada. Lodrik s Norinou byli pozd ji tak unavení, že usnuli vedle sebe, jakmile složili hlavy na polštá . Leckterého hosta zmohla únava p ímo u tabule, složili se na lavici nebo zalehli pod st l a vyspávali alkoholové opojení. Uprost ed spleti stol , židlí, lavic, talí , tác , dort , masových a zeleninových lah dek, spá a opilc spo íval v kabcarov k esle Mortva, nohy si nedbale položil na st l. Op el si lokty o op radla, spojil ruce, zaduman si podep el bradu špi kami prst a zahled l se do dáli. Kul plány ohledn budoucnosti této zem , která jeho p i in ním zamí ila správným sm rem. Nejd íve však musí odstranit z cesty n kolik kamínk . Mohly by vyvést tarpolskou káru, kterou hodlal ídit, z poklidné jízdy. Nebo p inejhorším splašit osla, kterého momentáln milostivý osud zap áhl p ed tuto káru a který mu stále poslušn ji zobal z ruky. Pokus vy adit starého d v rného rádce z provozu skon il jen s nevelkým úsp chem, to bude muset p íležitostn napravit. Cerêlové nebyli daleko od toho, aby se muž pln uzdravil, ze Stojkova t la mezitím vytáhli poslední hrot šipky. Nyní bylo na ad už jen dolé ení a kv li tomu ho nadále udržovali v magickém spánku. Na Mortv v vkus bylo kolem kabcara stále ješt p íliš mnoho varovných hlas , které se nezakryt vyslovovaly proti konzultantovi a podkopávaly jeho vliv. „Valjakov a Norina, ádový rytí a Kensustriánka,“ vypo ítával šeptem ty, které hodlal odstranit z kabcarova nejbližšího okruhu. Zárove m l v úmyslu omezit po et vzpurných tarpolských brojak . „Na takového prostého muže jako já tady opravdu eká ješt po ádný kus práce.“

291

Pokud bylo jeho pozorování p esné, arogantní rytí a kn žka k sob m li hodn blízko. Z toho mohl p íležitostn vyt žit výhodu a zabít dv mouchy jednou ranou. Netrvalo dlouho a osvítil ho nápad, který si zasloužil uznání. Konzultant se rázn zvedl, cílev dom prošel místností a vydal se do Velkého slavnostního sálu, kde na mramorové podlaze stále ležela rytí ova železná rukavice. Nedot ená. Rytí ji tehdy mrštil na zem jako symbol toho, že ád vysokých me kabcara pln podporuje. Nikdo se neodvážil tento ocelový kryt prst zvednout. „A vále níkova est má nesmírnou cenu.“ Mortva se ušklíbl, sklonil se a zvedl t žkou ást rytí ovy zbroje. Zkoumav ji držel v rukou. „Ach ouvej. Te jsem asi p ijal jeho výzvu. Pro m nikdo nevaroval? Vždy já jsem jenom slabý u enec.“ „Hemeròcu, mám pro tebe úkol,“ pronesl hlasit do temnoty audien ního sálu. Z nej ern jšího kouta místnosti se nehlu n vyno il jeden z jeho tajuplných spole ník , které dosud spat il pouze Lodrik. Muž rychle poklekl a sklonil hlavu. „Myslím, že se mi stala taková malá nep íjemnost.“ Konzultant pozvedl rukavici, aby vysv tlil, co má na mysli. „Tímto t jmenuji svým rekem v souboji o mou est. Bra ji dob e, protože má pro m velkou cenu. Špinavé triky jsou povoleny, ale smím-li prosit, žádnou magii. Zavolám t , až p ijde as. Mezitím se p ipravuj na silného protivníka a chra se p ed jeho me em.“ Prohlížel si dokonale propracované lánky prst železné rukavice. „Je to aldoreelská epel. Za jistých okolností je schopná zni it i tebe. Na to bych t cht l zav as upozornit. Jenom nerad bych t ztratil.“ Hemeròc p ikývl, zvedl se a op t zmizel ve stínech. Mortva spokojen pomalu odkrá el z místnosti a vydal se na návšt vu kabca iny komnaty, aby uskute nil další ást svého plánu. Dve e, které byly této noci zav ené na závoru, se p ed ním poslušn rozev ely a uvolnily muži se st íbrnými vlasy cestu. Aniž by zp sobil jediný zrádný zvuk, pro esával nezvaný host tuto jemu zatím neznámou ást palácového traktu. To, že se žena nachází uvnit a spí, ho nikterak nerušilo. Ona ho neuslyší. Pohled mu padl na malou sk í ku vedle stolku s lí idly, v níž spící vládkyn uschovávala vo avky, pudr a krémy. Konzultant rozev el dví ka a letmo se probíral uloženými flakóny, až mu po tvá i p elétl prchavý úsm v. Našel, co hledal. Vy enichal prost edek proti po etí, který kabca e potají p ipravoval jeden z cerêl . Magie malých nedokonalých lidi ek mu sv télkovala p ed o ima a halila lahvi ku do nazelenalé zá e. Opatrn vytáhl mali kou nepopsanou nádobku ven. Zav el o i a soust edil se. Lahvi ku obklopil nar žov lý t pyt, který prošel tenkou sklen nou st nou, a jak se zdálo, pustil se do boje se zelenou magií. Tekutina uvnit lahvi ky n kolik okamžik v ela, potom celý proces náhle skon il. Mortva spokojen vrátil nádobku na p vodní místo a vyšel z komnaty tak tiše, jak do ní vstoupil. Touto mali kou zm nou receptury dokon il p ípravy k tomu, 292

aby se za n kolik m síc narodil plánovaný následník tr nu. Pomocí výmluvných, p esv d iv podaných argument se mu poda í dosáhnout toho, aby mladému panovníkovi zachutnala p edstava nezbytn nutné, dlouho odkládané milostné noci se sest enicí. „Samoz ejm ,“ vyklouzlo mu z úst. S p íjemným p ekvapením si uv domil, že práv p išel na zp sob, jak zakro it proti Kensustriánce. Potom se postará o Norinu. Zde však bude muset postupovat mnohem obez etn ji a klikat ji. „Prozatím ležíš našemu kabcarovi p íliš na srdci. Jenže s pomocí úchvatné Aljaši to brzy zm ním.“ P ed Lodrikovým portrétem, zhotoveným v nadživotní velikosti a zav šeným na st n jedné chodby, se na chvíli zastavil. „A vy, Vznešený pane, se ješt v tomto roce stanete nejmocn jším panovníkem na celém Ulldartu. O to se se Sinuredem postaráme. A už chcete, nebo ne.“ P ekypoval radostí nad tím, jak se jeho plány da í, a spokojen odkrá el tmavou chodbou do své komnaty.

293

Markus Heitz ád vysokých me 1. vydání N mecký originál Der Orden der Schwerter vydaný Piper Verlag GmbH P eklad Zden k Sladovník Obálka Jan Patrik Krásný Grafická úprava obálky Jan Patrik Krásný Jazykový redaktor Ji í Popiolek Odpov dný redaktor Libor Marchlík Vydalo nakladatelství FANTOM Print jako svou 206. publikaci Ostrava 2010 Tisk T šínská tiskárna, a. s., eský T šín Doporu ená cena v . DPH 249 K www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint

294