Mgr. Miloslava Matoušová Ivan Matouš. Život ve svých rukou. Skutečné příběhy ze života

Mgr. Miloslava Matoušová Ivan Matouš

Život ve svých rukou

Skutečné příběhy ze života.

www. empatia.cz www. akademiecelostnihozdravi.cz © 2013

Život ve svých rukou - skutečné příběhy ze života

Věnování a poděkování Děkujeme, děkujeme, děkujeme! Děkujeme všem, které jsme na naší cestě potkali. Rodičům, kteří nám dali vše nejlepší, co byli schopni. Našim dětem, které si nás vybraly a kterým jsme se snažili být dobrými rodiči. Jeden druhému za neuvěřitelný trénink lásky. Všem přátelům minulým, současným i budoucím, kteří procházejí našimi životy. Všem učitelům i žákům. Všem dušičkám, které se na nás obracejí o pomoc a myslí si, že my jsme ti, kteří jim mají pomoci. Třeba to z jejich pohledu tak je, ovšem pomocníky jsou především ony pro nás. Jen skrze ně a jejich otázky přichází odpovědi nám. V čemkoliv se chcete posunout a zvládnout to, to říkejte druhým. Vaše životní příběhy nás každý den inspirují a podporují nás! Je vás taková spousta, kteří jste dokázali vzít svůj život do svých rukou! Taková spousta vědomých tvůrců svého života, tolik úžasných silných bytostí! Rozhodli jsme se, že by bylo sobecké nechat si to jen pro sebe. Tolik vaše zpětné vazby a příběhy pomáhají nám, proč by nepomohly všem ostatním? A tak začala vznikat tato knížka, která nemá konec. Bude otevřená pro další a další vaše vyprávění… Nebudeme záměrně vyprávění nijak stylisticky upravovat. Necháme je autentické. Tak, jak je napsala ruka života.

2


Každý jsme někomu jinému inspirací, i vy! Těšíme se i na váš příběh.  S láskou Miluška a Ivan Matoušovi

Prohlášení Tento materiál je informačním produktem. Jakékoliv šíření nebo poskytování třetím osobám bez souhlasu autorů je zakázáno. Děkujeme za pochopení a respektování tohoto sdělení.

3


Obsah Věnování a poděkování ...................................................................... 2 Prohlášení ........................................................................................... 3 Příběh Milušky .................................................................................... 5 Příběh Ivana ........................................................................................ 8 Já a moje alergie ............................................................................... 11 Cesta ke štěstí ................................................................................... 14 Jak mi to všechno docvaklo .............................................................. 18 Je škoda život prostonat ................................................................... 20 Jak jsem uzdravila svou dceru a otevřela si zdravou výživu ............. 27 Maják ................................................................................................ 29 Vzteklá astmatička ............................................................................ 31 Zázračná antibiotika ......................................................................... 33 Jak jsem přijala svou panickou poruchu ........................................... 35 Odrazit se ode dna a začít znovu ...................................................... 37 ... a co Vy? Přidáte sem Váš příběh? ................................................ 40

4


Příběh Milušky Před asi patnácti lety jsem se začínala zabývat zdravým životním stylem. Tato oblast mne naprosto nadchla. Nevynechala jsem jedinou příležitost, kde bych mohla nasát nějaké nové vědomosti a poznatky, jezdila jsem na semináře, přednášky, kurzy. A vždy, když jsem se vrátila domů, dopadla jsem na tvrdé. Měla jsem pocit, že tohle není život, který chci žít. Vždyť „ti lidé tady doma“ mi naprosto nerozuměli. Já zdravě vařila, nejlépe pro ně a oni to odmítali! Já vysvětlovala, co by měli dělat a oni mě bojkotovali! Na každém semináři jsem pátrala, proč jsou oni nemocní, proč oni mají problémy, co oni by měli změnit. A pak jsem jim to doma předložila… a oni to nechtěli slyšet, dělat, nechtěli nic! Byla jsem naštvaná – na ně. Nespokojená – s nimi. Toužila jsem po změně – jejich. A jednou jsem vyslechla povídání o astrologii devíti planet. Spočítala jsem si, kam kdo patříme, poslechla jsem si naše charakteristiky a pochopila naše vzájemné vztahy. Byla jsem z toho naprosto v šoku! Jak to, že mi tohle nikdo nikdy doposud neřekl? Copak je možné, že něco tak jednoduchého jsem doteď nevěděla? Jak je možné, že se

5


tohle neučíme ve škole? Vždyť je to naprostý základ, jak nejen vztahy pochopit, ale jak je v harmonii žít! Bylo to tak jednoduché, že se mi zdálo až nemožné, aby to byla pravda. Ale – současně jsem si moc nevěřila, že já a jen já sama jsem schopna změnit všechno. A všechny… To už se ale na mě obraceli ostatní lidičky, abych jim poradila ve zdraví a ve vztazích. To je ale troufalost, že? Já, se svými problémy ve vlastních vztazích, začala radit druhým, jak oni mají ty své zlepšit. Avšak světe div se, přicházeli ke mně přesně takoví lidé, kterým jsem měla vysvětlovat to, co jsem potřebovala slyšet a dělat já sama! Tak to totiž funguje. A tak, když jsem po sté někomu říkala, aby vzal sám za sebe zodpovědnost za všechno, co kolem sebe má, aby přestal ukazovat prstem na druhé s přáním, aby oni něco změnili, mi všechno došlo. Uvědomila si své nefunkční vztahy s mužem a s dětmi a řekla si – dost! A začala. Začala jsem vše, co jsem rozumem znala, prakticky dělat. První krok byl nejtěžší oříšek. Měla jsem pocit, že se ponižuju, že se obětuju, že moc ustupuju, že jsem bačkora. Byl to boj. Vůbec jsem nevěděla, jestli to k něčemu bude, jaký bude výsledek a zda se to někdy a někde projeví. Jestli ta „pavěda“ tak trochu nekecá. A tak jsem to vždycky zkusila a zase couvla. Ti mí trenéři mi to vůbec neulehčili a děkuji jim za to. Protože kdyby to bylo snadné a já si neušla tuto těžkou cestu změny sebe sama proti všem, nikdy bych

6


dnes nemohla říkat, že má smysl to dělat klidně proti všem, v situaci, kdy nevíte, jak to dopadne a co se změní. Dnes už vím, že se změní ve vašem životě naprosto vše. Vaši milovaní, od kterých jste celé roky očekávali lásku a nějakou zpětnou vazbu, vám ji začnou dávat a to tak, že vás to srazí na kolena a vy vděčností za to vše krásné, co vám dávají, budete plakat jako malé děti. Tak velká síla návratu vaší energie do své změny to bude! Udělejte první krok, pochopte sebe, své výzvy v čem se změnit, pochopte druhé a způsob, jak s nimi fungovat. A reálně to zkuste. Intenzita odměny bude přímo úměrná intenzitě vaší změny! S láskou Miluška

7


Příběh Ivana Jsme s Miluškou odlišní, jak oheň a země. (Proč neříkám voda? No není náhoda a můžete se to na těchto stránkách dozvědět ) Mám v datu narození samá lichá čísla, takže samá „mužská energie“. Rozum, logika, levá hemisféra.. Miluščiny výše popsané počáteční aktivity jsem velmi intenzívně bojkotoval a její setkání s prapodivnými existencemi, blábolícími (podle mě) naprosté nesmysly, nemohl vystát. Věci jsou přece tak a tak, to a to je správně, tělo si řekne, co je pro něj dobré, nemůžu zato, že jsem nemocný a proto jsou tu doktoři. Tečka. Kdybych tenkrát uměl překonat své ego, musel bych si připustit, že vlastně mě to ale v nitru duše moc a moc zajímalo. No, nebudu to prodlužovat, moje dušička dobře věděla, kam se chce dostat, tak jsem musel jsem dostat „za vyučenou“. Nejdřív fyzicky. To nejlíp funguje, obzvlášť, když tam je strach. Můj táta umřel na rakovinu jater, když mu bylo 46 let. A mě devět. Umíte si představit, co to se mnou udělalo, když mi bylo po čtyřicítce a začalo mě stále častěji bolet v pravém podžebří. Zase to zkrátím – nechal jsem si od těch „šarlatánů“ poradit, vysvětlit a nějak podezřele to do sebe začalo zapadat. A když mi to pomohlo od potíží, začal jsem se o to přece jen zajímat. A to byl konec..

8


Všechno bylo najednou jinak. Moje zaryté představy se otočily o 180 stupňů a najednou byly mnohem logičtější, než ta moje logika předešlá. A protože Miluška už mezitím přestala tlačit, mohl jsem se i já „svobodně“ rozhodnout pro změnu. Začal jsem se o to také zajímat, začali jsme spolupracovat, začal jsem masírovat a při tom s lidmi probírat jejich bolístky. A – jak to píše Miluška – není lepšího způsobu, jak slyšet, co potřebuji, než když to říká moje huba někomu dalšímu. Ostatně proto tu pro sebe jsme. Vždycky mi přišel na stůl ten správný člověk, abych mu říkal, co potřebují moje uši (znovu) slyšet. Třetí a poslední zkratka – nešlo to snadno, vlastně jsme se museli přesto všechno skoro rozejít, než jsme pochopili, že musíme řešit každý sebe, druhého jen pochopit a dát mu možnost, svobodu k vlastnímu rozhodnutí. Samozřejmě tak, aby nebylo potlačeno moje právo na rozhodnutí. A pak najednou nebyl důvod odcházet. Proč? Jednu z nauk, jak poznat druhé lidi a přistupovat k nim na základě této znalosti vám nyní předkládáme. Uchopte ji a zlepšete své vztahy, jako se to podařilo nám. Často lidé zaměňují pýchu za hrdost, ale to, co se nám v tomto směru podařilo, myslím mohu hrdě prohlásit za životní úspěch. Podle všech „chytrých nauk“ bychom spolu s Miluškou vůbec neměli být. Taky bylo naše soužití většinu času „itálie“, za kterou bychom se mohli do konce života stydět, kdybychom nevěděli, že je to

9


zbytečné, protože sebemrskačstvím už to nevrátíme a z určitého důvodu jsme si tím museli projít. Jak to, že jsme spolu doteď, už skoro 25 let(!) a poslední roky jsou nejhezčí za celou dobu? Co nás v tom vztahu udrželo i v, bohužel až příliš častých dobách, kdy jsme se vlastně nenáviděli? Sousedi by vám mohli vyprávět.. Od Války Roseových to někdy nemělo daleko. Odpovědi jsou dvě. Za prvé a především je to Láska. Vždycky, i v těch nejhorších chvílích, jsme se milovali. Tam někde uvnitř. Hluboko. A víme, že to tam bude vždycky. Proto jsme se našli. Proto jsme byli schopni „ublížit“ bývalým partnerům a odejít, protože tam „to“ prostě nebylo. Druhou odpověď najdete na těchto stránkách. Když jsme (konečně) pochopili, buď se musíme fakt rozejít nebo musíme něco změnit, začali jsme se každý zabývat především sebou. Proč se mi vlastně děje to a to? Co o sobě vlastně vím? Beru to v potaz? A co vím vlastně o partnerovi? A beru to v potaz? A náš život se pomalu, ale jistě začal měnit.. S láskou Ivan

10


Já a moje alergie Žila jsem si docela parádním životem bez starostí do svých sedmadvaceti let. Sice to maličko drhlo s mou mámou, moc jsme se nikdy nesblížily. Měla jsem pocit, že toho po mně moc chce, že není spokojená s ničím, co udělám. A tak jsem docela brzy odešla na privát a v pohodě jsem vystudovala vysokou školu, pak si našla skvělou práci. K našim občas zajela a máminy řeči vydržela, odstřihla jsem to a neměla jsem chuť už to nějak řešit. Měla jsem vedle sebe partnera, kterého jsem milovala a on mě, uspořádali jsme nádhernou svatbu a narodila se nám krásná dcerka. Měla jsem pocit, že život mě snad ničím nepříjemným ani nemůže překvapit. A tehdy v květnu začalo období, které jsem zpočátku vnímala jako něco negativního, dnes vím, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Začalo mě svědit v nose, kýchání, prskání, nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Ale nechtělo to přestat. Začala jsem hledat na internetu, našla spousty vysvětlení, alergie. Jenže kortikoidy a prášky na alergii jsem odmítla, ani jsem to nechtěla zkusit, říkala jsem si, že přece to nemůže být jen tak, že to „najednou“ přišlo. Musí to mít důvod. A pak jsem si na empatii přečetla, že je to skrytá agrese. Problém se sexualitou a schopností milovat, hladit, laskat. Že alergie je obrana proti tělesným projevům lásky! Pak jsem si zažádala o osobní rozbor

11


a to, co mi z empatie napsali, mě zazdilo a já několik měsíců rozdýchávala zlobu a rozčílení, křivé obvinění a nařčení! Nechtěla jsem si za žádnou cenu vůbec připustit, že to je pravda! Jenže jak to bývá, někdo vám to vysvětlí, aniž si o to říkáte. A tak najednou můj milovaný muž mi řekl:“Jsi se mnou šťastná? Máš mě ráda? Miluješ mě?“ Zírala jsem na něj jako Alenka v říši divů! Jak se může ptát? Copak to není jasné? Copak to neví? On řekl: „Nevím.“ Zalezla jsem do skříně a dvě hodiny bulela. Do té doby jsem si myslela, že naprosto jasně dávám najevo, jak miluji, že přece nemůže být pochyb o tom, že miluji! Ale to byl můj pohled, ostatní, i ten nejdražší člověk, to viděl naprosto jinak. A já si uvědomila, že problém není v tom, co on vidí, ale v tom, jak to já říkám a co dělám. Že skutečně je ve mně uzavřená agresivita, protože jsem vnitřně stále naštvaná na mámu a nejsem schopna roztát a říci svému muži, že ho miluji a nic po něm nežádám! Stále jsem obrněná za svou zdí a hraju si na hrdinku… Moje máma ve mně vytrénovala pocit, že lásku si musím zasloužit, že musím být dobrá a skvělá, aby mě někdo miloval. A že jednoduše přijít a říct, mám tě rád a někoho jen tak obejmout, je projev slabosti. Jenže já jsem silná holka. Prd… Vzpomínala jsem na naše, na to, jak žili, jak se k sobě chovali. Nebyly žádné hádky, byl klid. Jenže ten klid by děsný! Uvědomila jsem si tu škrobenost, tu snahu vše nechat pod pokličkou, aby NIC nebylo vidět. Nic špatného, ale ani nic dobrého! Já si uvědomila, že jsem NIKDY neviděla své rodiče se políbit, ani se vzájemně dotknout!

12


Uvědomila jsem si, jak moc byli ochuzeni. Jak moc jim děkuji, že mi ukázali, jak to být nemá. Najednou mi všechno došlo, „krutá“ slova z empatie, slova mého muže, požadavky mé mámy. A moje alergie. Sedla jsem do auta a jela za mámou. Uklízela. Byla překvapená, co se stalo, že jsem přijela bez ohlášení. A já jí řekla:“Není třeba se ohlašovat, když mám chuť tě vidět. Nebo jo?“ A víte, co odpověděla? „Jsem ráda, žes přijela!“ A já šla a mámu obejmula. Cítila jsem to překvapení a nepatřičnost, ale já nepovolila. Držela jsem jí v objetí a v duchu si říkala, že jí děkuju. Teprve až déle jsem byla schopna jí to říct nahlas. Ale víte co? Prskání a svědění v nose přestalo. Každý den říkám svému muži, jak moc ho miluji a každý den se ho dotýkám a hladím a objímám ho. Je mi jedno, jestli to je moc. Dělá mi to dobře. A i jemu – usmívá se a vrací mi úsměvy. Každá nemoc je dárek, jen to chce spojit, od koho a proč ho dostávám. Každému se to povede rozklíčovat, chce to jen chtít. Děkuju vám Hanka Šnajdrová, Karlovy Vary

13


Cesta ke štěstí Před deseti lety, v mých čtyřiceti, mi ztroskotalo druhé problémové manželství. Zůstala jsem sama se dvěma dětmi naprosto vysátá, zoufalá, zakomplexovaná se zlomeným srdcem. Když přičtu fakt, že jsem vyrůstala s otcem alkoholikem a vypěstovala si syndrom nemilované dcery, a završím to hromadou zdravotních problémů, které jsem tenkrát měla, byl to mazec! Tak začíná start mé duchovní přeměny, start k sobě samé, start ke štěstí, start ke hledání mé osobní cesty. Čemu vděčím. Tak především sama sobě, že jsem nefungující manželství dokázala sama ukončit. Vděčím své úžasné přítelkyni Haničce, která se mě ujala a začala mě duchovně směrovat. Vděčím mé úžasné léčitelce Mirečce, která se mě ujala a začala mě odblokovávat a hlavně za mé pokroky chválit. Vděčím všem duchovním knihám, které mi prošly rukama. Ráda se k nim vracím stále, když se necítím dobře. Uvádím přečtené tituly: Síla je ve vás; Miluj svůj život; Poznej svůj cíl; Hovory s Bohem; Jak se odzávislit; Říkat ne bez pocitu viny; Kašli na to, uleví se ti; Osudový partner; Moc přítomného okamžiku;… A hlavně vděčím Milušce a Ivánkovi za jejich skvělé semináře. Všechny myšlenky a moudra ze seminářů mi naprosto překopaly myšlení. Všechny informace jsem naprosto hltala a cítila: „To je moje cesta.“ Na seminářích ve společnosti báječných lidí jsem

14


dostala odpovědi na mé otázky, dostala jsem potvrzení, že jsem úplně normální, a tudíž se mi začalo zvedat sebevědomí. A hlavně - mnoho jsem pochopila. Třeba, že vše, co se nám děje, si do života přitahujeme sami. Že vše, co se nám děje, má svůj důvod k naší proměně. Dále, co si vysíláme, se nám vrací. Očekávání ničí vztahy, když nám někdo ubližuje, nevypovídá to nic o nás, ale o něm, o stavu jeho duše. Doslova mne staví na nohy moudro, že si máme odpustit nedokonalost. Každý má naloženo, každý něco řeší a naše zdravotní problémy mají příčinu v nás. Nemoc je volání duše o pomoc, pracuj na sobě, miluj mě! Léky léčí jen následky nemoci. Víra, že všechny tyto informace fungují, mi pomáhají žít a zvládat současný život s určitým nadhledem. Co mi to přineslo: -

Můj zkrachovalý vztah znovu funguje. Naše manželství má naprosto jiný rozměr. Každý z nás dvou si jede svobodně tu svojí osobní cestu a pak máme tu společnou. Navzájem se to prolíná a hlavně to musí být v rovnováze. Dovolujeme si být odlišní. K tomu je zapotřebí moc a moc komunikace, trpělivosti, lásky a pokory.

-

Mám báječné děti - osobnosti.

-

Splnila jsem si svůj dětský sen tancovat. Tančím.

-

Vyměnila jsem všechny přátele, kteří mě vysávali a získala jsem nové přátele, báječné čisté duše, setkání s nimi je také

15


takový duchovní seminář, kořeněný velikou porcí humoru. Humor je podle mého názoru v tomto uspěchaném světě balzámem pro duši. Vážím si všech dobrých lidí, vážím si i sama sebe. -

Starám se o sebe nejen duchovně, ale čistím se i lepší stravou. Částečně se řídím krevní skupinou.

-

Naučila jsem se odpočívat.

-

Po třinácti letech jsem dokázala změnit zaměstnání, kde jsem byla frustrovaná.

-

Celý život jsem se bála psů, štítila se jich. A vloni na jaře jsem si pořídila pejska Jacka. Je z útulku. Nechápu, jak jsem mohla být tolik let bez psa. Je to transformátor na lásku, výborný stmelovač rodiny. Všichni ho milujeme! Krásná duše!

Už nejsem ta vyděšená, zakomplexovaná holčička. Pohlížím na svět z pozice svých pocitů. Když je mi dobře, jedu po té své správné cestě, když je mi špatně, sjedu ze své cesty, anebo je v cestě překážka, kterou mám zdolat. To znamená, že mě čeká další práce, další čistění v sobě. Moje maminka tomu říká: „Zajedeme si na hlubinu.“ Kdo já jsem vlastně byla, než jsem se začala duchovně měnit? Jako bych tenkrát jen přežívala, trápila se a trpěla. Teď žiju na plné obrátky. Užívám si života. Plním si své sny. Obklopuju se věcmi, které mi dělají dobře, nabíjí mě energií. Každý den sama sebe

16


překvapuji svými novými pocity a úplně žasnu, co za krásy kolem sebe objevuji. Chválím se za to, co už všechno umím. Závěrem tedy nezbývá nic jiného než děkovat. Děkuji všem dušičkám, které mi v jejich přítomnosti dovolí, abych byla sama sebou. Děkuji jim za to, jak slastně se cítím, když jsem s nimi. Děkuji všem dušičkám, které mi v životě pomáhaly a pomáhají. Ale největší poděkování posílám nahoru do Vesmíru - Bohu, že to takto pro nás na Zemi zařídil. S láskou vaše Ilu

17


Jak mi to všechno docvaklo Jasně, že není potřeba lítat k doktorovi. Proč taky.. Našli mi kdysi cystu 5x6 cm na vaječníku. Rozehnali nejsilnějším Ibuprofenem. Záhy jsem začala brát antikoncepci. Za 2 měsíce cysta další a návrh stejné léčby. A to už jsem jim řekla, že NE! Já to zvládnu sama! Očividně ta první „operace“ se nějak nevydařila… V té době se mi totiž dostala do ruky knížka Miluj svůj život ( tu jsem si koupila před 5 lety v Brně a tenkrát založila kamsi). Tam se psalo právě o tom, ze jste zodpovědní za sebe. Byl tam seznam věcí, které ve svém životě děláme a nefungují, a na druhé stránce stejný seznam, ale „afirmační“. Přesný opak, ale pozitivní! Pamatuju si to do teď! Byla jsem jak chodící rádio. V hlavě jsem si to opakovala a opakovala. Až jsem na to vážně přišla. Musela jsem si připustit, že to jsem jenom a jenom já, pro Boha! Kdo je to za něco v mém životě zodpovědný? Měla jsem se tak zle, všechno špatně, jak z toho ven? Já sama jsem si to způsobila a jen já to můžu napravit??!! Páni! Tak tady se všechno změnilo a na vždy!!! To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. O pár týdnů později jsem potkala Matoušovy. Dnes, když se kouknu, co jsem si z CaliVity objednávala, tak si říkám, že jsem byla pěkné pako, proč tam nemám žádný hořčík a New Life? Měla jsem tam hodně Noni, jo ... páč jsem si myslela, že to zase někdo udělá za mě. Chudák Noni .. nefunguje to! Takže znova..

18


Asi tak 2 roky jsem zkoušela brát vitamíny jiné firmy. Vrátila jsem se k CV. Za měsíc braní Lecitinu jsem měla nehtíčky a vlásky jako panenka. A to jsou to ty viditelné změny. Vápník - hořčík - já se začala cítit tak neskutečně dobře, tolik energie, dělala jsem a dělám těžkou práci, do toho zátah ve sportu, rozhodně se nešetřím (jsem podle astrologie devíti planet Kov, no jo), přesně vím, po čem sáhnout, minerály Power Mins mě doslova napumpujou! Vitamín C, koenzym Q10, experimentovala jsem. Když vynechám, tělo mi okamžitě odpoví. Slabá, podrážděná. Nějak mě to všechno probudilo k životu. Už zkušenější. Už si nemyslím, že mě Noni zachrání. Už je to tak, že jsou tu vitamíny a na druhé straně moje snaha věci změnit v hlavě, staré nešvary v chování, zakonzervované. A strava! V mém případě to bylo takové automatické. Tělo řeklo samo NE některým nevhodným potravinám. A ty, které jím, a jsou nevhodné, se snažím eliminovat, co to jde. Hlavně v klidu. Říkala a cítila jsem, že mám v sobě kvalitní vitamíny a naprosto automaticky jsem sahala po potravinách, které mi dodávali energii. Jednoduchá strava, žádné zatěžování složitými pokrmy. Funguje to. Ještě jedna věc - „oreikovat si to“. Nejdřív jsem si říkala: „Super! Tak si jenom zareikuju rukama nad jídlem a můžu prakticky sežrat a vypít cokoliv  No a jak to tak bývá, tak tělo bylo rázně proti tomuto experimentu. Selským rozumem pěkná hovadina. Přitom reiky samy o sobě dobrá věc. Ale „rychlokvašky“ s diplomem reiky mistr mají jiný názor. V které sféře to lítají?  Děkuji všem! Ivetka Kynclová

19


Je škoda život prostonat Dlouhé roky jsem měla potíže s páteří, opakované blokády, bolesti, ale řešila jsem je jen léky od bolesti, injekcemi, krátkodobou neschopenkou, rehabilitací po práci. Stále jsem neměla čas se zastavit, byla unavená a bolavá a nakládala si víc a víc. Můj slovník byl jen: „nemůžu si dovolit být nemocná, jít na neschopenku. A musím ještě udělat to či ono …“ A pak se svět zastavil! Výhřez bederní páteře, útlak nervů. Ploténka nevydržela ten tlak. Léčba v nemocnici. A najednou to muselo jít – zůstat ležet. Najednou nic nebylo důležitější než být zdravá! Zůstala jsem půl roku na neschopence, s velkými bolestmi, tlumená silnými analgetiky. Docházela na infúze, které jen na pár hodin dokázaly ulevit. Dnes už nemůžu ani uvěřit, jak bylo těžké dojít pár metrů. Zdálo se mi, že můj život skončil ve 40 letech! Lékaři mi stále vnucovali operaci, nic jiného že nepomůže. Nechtělo se mi do toho, zvlášť když znám kolem sebe tolik lidí, kteří podstoupili operaci, a za nějaký čas měli potíže stejné. Pak sešroubované obratle, a problém se jen po čase posunul o kousek výš. Asi není náhoda, že mí oba rodiče byli po operaci páteře… takže vím jaké to je. Někde v té době začala má dnešní cesta. Ale nevěděla jsem, kam se obrátit, když medicína mi neuměla pomoci. Hledala jsem informace

20


na internetu, vyzkoušela různé masáže, rehabilitace. Jedny děláme dodnes – metodu rozvazování svalů – manžel se je naučil a každých 14dní mě „trápí“. A myslím, že je to jedna z věcí, které mi pomáhají. Od mládí jsem se zajímala o duchovní věci a tak mi do cesty přišla paní, která dělá Reiki, numerologii a poradenství. Hned první den mě rozebrala, že si svou nemoc způsobuji sama, svým myšlením. Nenáviděla jsem se za svou nemoc, selhání, že jsem na obtíž ostatním. Moje myšlení bylo negativní. Čekala jsem od všeho i všech jen to nejhorší, neuměla odpouštět atd. A že pokud nezměním své myšlení, nikdy se neuzdravím. Že musím přijat zodpovědnost za svůj život, poděkovat své nemoci, že přišla, poprosit své tělo o odpuštění, naslouchat co mi říká… Někde v hloubi jsem to věděla… tolik různých lidiček mi nezávisle na sobě říkalo, že se nemám ráda… Začala jsem krůček po krůčku s tou úžasnou paní. Neuměla jsem to tenkrát sama. Měla jsem pocit, že mě vždy podrží, podpoří, když je mi hůř, vede mě, dodává mi energii, i když tu největší práci jsem musela vykonat jen já sama. Četla jsem spousty knih. Luis Hay s jejími afirmacemi se stala mou každodenní četbou. Objevila jsem numerologii, etikoterapii, energie, léčivé kameny, kreslila mandaly. Přemýšlela jsem, hledala souvislosti a pochopení. Měnila své myšlenky, postoje, učila jsem se odpouštět a bylo tam spoustu slz. Někdy to nešlo ani přes krk, ani říct – odpouštím ti, natož odpustit! Kolikrát jsem ani netušila, jak moc nemůžu někomu odpustit! Ale slovo odpuštění mi stále opakoval můj vnitřní hlas. Jakákoliv kniha o odpuštění, informace mě stále nutily to číst. Kolikrát mi ona paní

21


říkávala – „ještě toho odpuštění nemáš dost?“ Ale já měla pocit, že to je stěžejní. Až když jsem si teď přečetla Astrologii 9 planet – docvaklo mi proč: jsem kov – já si odpuštění vybrala jako životní učební lekci – to sedí jak…!! Začala jsem se učit odpočívat, netlačit, vybrat jen ty nejdůležitější věci, nenakládat na sebe příliš. Říct si prostě nemůžu a nezlobit se na sebe. Chválit se za to, co zvládnu, místo nenávidět se za to, že už tolik nezvládnu. Svou nemoc přijmout – poděkovat za ni – ne s ní bojovat. A komunikovat se svým tělem. V té době jsem ještě stále užívala anttidepresiva – to je zas jiný příběh – a tak mi i s tím ta úžasná osůbka pomohla. Věřila jsem, že to s ní zvládnu, a po 10 letech se zbavila antidepresiv. Neříkám, že vše šlo snadno, byly i těžké chvíle, ale pracovala jsem na sobě a popravdě jsem se v tom našla. Učila jsem se, chodila na různé kurzy, učila se přijímat věci, které změnit nelze – zjistit co mi na tom vadí a proč a pak to přijmout. Je toho moc co jsem za tu dobu pochopila. Dušička mi ale někde ulítla. Žila jsem duchovnem a své tělo neřešila. A ono se začalo hlásit – bolesti nohou, které nešly ničím vysvětlit. Chodidla bolela tak, že zas každý krok byl pro mě utrpením. Sice jsem zvládla páteř, ale co je zase tohle? Proč? Vždyť se tak snažím! Duchovní příčiny bolesti nohou na mě křičely z každé stránky – nejdeš správným směrem! Tělo tě zastavuje v pohybu… ale proč?

22


Automatická kresba kterou mi paní kreslila byla, že mám několik srdíček nad sebou a vedou někam do obláčku – že nežiji tady a teď, ale někde nahoře. Rovnováha! – křičelo to někde uvnitř, ale co to znamená? Pak jsem narazila na www.empatia.cz, a po Miluščině „malém nakopnutí“ jsem pochopila i jak bylo myšleno, že jsme trojjediní. Že je třeba se starat nejen o duši, ale i „hmotu“. Moje ego s tím chvíli bojovalo – vždyť energie, duchovno mi pomohly zvládnout páteř bez operace – tohle, že není dobrá cesta? Tak jsem začala studovat Astrologii 9 planet a vliv na zdraví, očisty orgánů, zdravou výživu, načetla spoustu informací o zdravých potravinách, koupila si nějaké knížky o prvcích ve stravě, složení různých potravin, obilovin, zelenině, ovoci… a začala to realizovat! Můj jídelníček se změnil, objevila jsem potraviny o kterých jsem nikdy neslyšela a jsou mé nejoblíbenější. Přestala jsem jíst uzeniny, mléčné výrobky, nahradila je sojovými, hodně zeleniny, hlavně denně zeleninové polévky (z kořenové zeleniny – mrkev, celer, petržel, bylinek, natí, chvíli povařím, pak rozmixuju ponorným mixerem, posypu řasou Nori, troškou Tebi, trochu bylinkové soli). Maso občas a většinou rybu, chleba jím výjimečně. Do zdravé stravy jsem ještě přidala stravu podle krevních skupin, hlavně vynechat to co je mínusové. A zdálo se mi občas, že už mi k jídlu skoro nic nezbývá, když jsem se o to začala zajímat Už nedělám velké nákupy

23


v Kaufu, kde je co v akci, ale nakupuju ve zdravé výživě pár věcí – možná dražších, ale kvalitních, a do Kaufu jdu jen na zeleninku, ryby.. Začala jsem si připadat lehčí. Po nějakém čase jsem přidala potravinové doplňky a začala se čistit, cítila se plná energie. A najednou mě okolí upozorňovalo, že jsem zhubla. Já sama jsem měla pocit, že se jen dobře čistím, přemýšlela jsem jen nad tím, jak se mi čistí plak ze střev a jaký to za ty roky musel být nános Ale zjistila jsem, že je mi více věcí volných, a tak jsem se zvážila – popravdě jsem léta řešila svou váhu – ty poslední roky problému s páteří a omezení pohybu se na tom taky podepsaly. Snažila jsem se, ale nešlo to, tak jsem se jednoduše přestala vážit a řešila teď jen zdraví, očistu orgánů, ne váhu. A světe div se – k dnešnímu dni mám dole 8kg! Musím podotknout, že jsem se změnou jídelníčku začala od podzimu, ale zpočátku tak nenásilně, spíš vložením nějakých nových potravin apod. Neřeším kalorie, ale jestli je to pro mě dobré, co to obsahuje apod. Mám ještě spoustu hříchů, ale netrápím se tím – neumím to zatím jinak, tak co? Až to budu umět líp, tak je mít nebudu. Popravdě, hrozně mě to baví a postupně jsem tou změnou nakazila více lidí… kamarádky, kolegyni v práci… i když o tom moc nemluvím, nikomu nic nevnucuju. Každý máme svou cestu a své pravdy, takže jen když se mě někdo ptá, ale stále více se mě ptají co jsem vařila a jak to vařím. Postupně se opravdu vypracovávám ve vymýšlení nejrůznějších receptů. Musím se pochválit (vidíte, jaký krok jsem udělala?), jak dobře to dokážu

24


ochutit, že i manžel, který mou zdravou stravu zatím nepřijímá, občas ochutná, že to voní dobře a že musí uznat, že je to chutné. Kolikrát jsem si říkala: „proč jsem tohle nevěděla dřív?“, proč ty informace nepřišly najednou? Vyhnula bych se nějaké nemoci či události… ale až postupem času jsem pochopila, že je vše tak jak má být, podle úrovně chápání, vědění v dané chvíli. Že kdyby všechny ty informace přišly najednou, prostě bych je stejně všechny „nepobrala“! Minuly by se účinkem. Je to jak ve škole – prvně se musíte naučit písmenka, abyste mohli umět plynule číst… Dnes už jsem trpělivá, vím, že vše má svůj čas… Moc mi pomáhají články na empatii o léčbě jater či ledvin a naších postojů – když si to čtu, přichází ten klid a pochopení. Vše trvá kratší dobu. Někde v tichu si uvědomím, že je to jen trénink, a já jsem si ho přitáhla, protože ho potřebuji. Snažím se ty myšlenky uvést do praxe. Ještě ne vždy to dokážu, ale učím se…. Nechtěla jsem ani psát své zkušenosti, protože mám pocit, že jsem ještě na cestě, a co můžu někomu radit? Ale třeba můj příběh někomu pomůže… jinak bych tu teď neseděla a nepsala Vím, že je to asi dlouhé – a přitom je to jen kousek mého života. Každý život je dlouhý příběh, který by byl na knihu, a je úžasné, že jsme každý svým tvůrcem – autorem. My sami rozhodujeme, jaký ten příběh bude, jen na nás záleží, jaké to bude čtení. Ale to hlavní, co chci předat, je říct, ať se nebojíte změny, vzít zodpovědnost do svých rukou! Litováním sebe sama, ukazováním

25


prstů na druhé, jen ztrácíme energii a sílu. A vesmír nás stejně dotlačí tu zodpovědnost přijmout a pochopit, tak nač čekat? Vesmír nás nenechá na holičkách. Když uvidí, že to myslíme vážně, odmění nás za snahu. Začněme se starat o sebe, své myšlenky, tělo, zdraví. Je škoda život prostonat, když může být tak krásný! Uvidíte, že když je žák připraven, učitel se najde… a když jsem to dokázala já, dokážete to také. Neříkám, že je to vždy snadné, ale ten pocit stojí za to! S láskou Lenka Krůpová

26


Jak jsem uzdravila svou dceru a otevřela si zdravou výživu Ráda bych prostřednictvím stránek ''Empatia'' poděkovala Matoušovým a zároveň se rozdělila s jejími posluchači a čtenáři o mé zkušenosti. Již dlouhou dobu se zabývám ''alternativní'' léčením, k němuž jsem se dostala prostřednictvím mé dcery, která odmalička trpí zahleněním, záněty středouší, bolestmi bříška. Vyzkoušela jsem, co se dalo, stálo to mě i mou rodinu dost peněz a zároveň úsilí. V jednu chvíli už jsem myslela, že prostě nic nezabírá, všechno špatně, pořád to samé dokola... '' začarovaný kruh''. Pak jsem jakoby ''náhodou'' shlédla Empatii a bylo vymalováno!!! Tři měsíce užívání VOJTĚŠKY, PROBIOTIK A VITAMÍNU C stačilo k tomu, abychom užívání antibiotika stáhli z - každý druhý měsíc - na max. jednou za rok! Zjistila jsem, že produkty Calivita jsou sice na první pohled drahé, ale když jsem si propočítala počet tablet, a po dvou měsících jsem zjistila , že to opravdu funguje, tak jsem v podstatě nemohla nic namítat. Díky vhodnému dávkování a maximálním informacím, které jsem získala od Matoušových, a vlastní studií na Empatii, jsem opravdu udělala kus práce, co se týče nemocí v naší rodině.

27


Musím ale říct, že to jde pak ruku v ruce jedno s druhým, nasazením produktů zjistíte, že jste si odlehčila a zároveň vás to nutí odlehčit stravu, dodržovat pitný režim a začít se o sebe starat. Ještě bych chtěla podotknout, že to chce trpělivost, opravdu vydržet alespoň ty tři měsíce, než dojde k posunu... mně se to vyplatilo, tak doufám , že zveřejněním mého příspěvku bude více takových lidiček, kterým toto vše ''starání se o sebe'' pomůže. V podstatě jsem si řekla, že naší generaci stejně nic jiného nezbývá, jelikož budeme podle nové důchodové reformy pracovat do vysokého věku, tudíž dle ''mě'' je nejlepší investicí v této chvíli pro ''mne'' investice do vlastního zdraví. Tolik mě zajímalo zdraví a tolik jsem toužila pomáhat druhým. Najednou z čista jasna přišla nabídka - otevři si Zdravou výživu! A já do toho šla! Příležitost, na kterou jsem čekala, jsem sebrala, a rozhodla se, že se nepoddám žádným strachům, zda si někdo ode mne něco přijde koupit, zda vydělám, zda zaplatím nájem, zda nezkrachuju. Kdysi bych do toho nešla. Dnes vím, že vše je zkouška, která je od slova Zkusit. Jak to dopadne, z toho se poučím! Vesmír funguje dokonale, a když člověk ukáže, že má chuť do změny jít, a to kdekoliv, přinese mu příležitost, která přinese takovou změnu jeho života, na kterou léta čekal. A pak stejně zase jde jen o to, zda ji sebere, anebo nechá být. Já ji sebrala a život si užívám! Renata Effenbergerová

28


Maják Tiše stojí osamělý maják uprostřed šírného prostranství... Vysoký , mohutný ... a přesto se cítí zranitelným ve své bolesti samoty, do které se stále hlouběji propadá... Jeho světlo je slabounké, neboť se mu zdá, že nemá komu svítit. Žádná loď na obzoru, nikde nic a nikdo, komu by maják mohl poslat svůj zářivý paprsek lásky... Když se jeho bolest stane nesnesitelnou, ze by nejraději zemřel, se maják konečně vzdá. Začne přijímat - vše, proti čemu beznadějně bojoval, svou osamělost, smutek a bolest... Nastane ticho..., klid... Jeho světlo zhasne a ocitne se ve tmě. "Hej!" zavolá maják. "Kde je kdo?! Rozsviťte mi! Nic nevidím!" Nic..... "Hm" řekne maják. "Ve tmě teda žít nebudu! Tak si to světlo rozsvítím sám!" Vezme sirku, škrtne... a podívejme se! Světlo! "Světlo hoří!" Najednou se maják již necítí osamělým, neboť si uvědomí, že má světlo! Světlo, které bylo neustále v něm, i kolem něj... "Já vlastně nejsem osamělý, jak jsem si myslel! Já jsem jen SÁM! Sám se svým světlem, se kterým jsme spojeni v Jedno!" "Ha", pomyslí. "Když budu tedy zářit svým světlem daleko, daleko

29


kolem sebe, mně bude stále víc a už nikdy nebudu sám!" Maják začne radostně svítit kolem sebe a nemůže se vynadivit. "No, podívejme se, kolik šírného obzoru a prostranství je kolem mně a já to neviděl! A moře! A lodě, které plují mimo...! Kolik života, kolik radosti je všude kolem mně, jen já jsem byl slepý! Mé světlo bylo slabounké, protože jsem ho zadusil svou bolestí!" Od tohoto okamžiku byl maják stále veselý a šťastný, vždyť byl plný zářivého světla, kterým svítil lodím na cestu, aby se neztratily. Lidé na nich mu byli vděčni, vždyť se jen za jeho pomoci mohly lodě bezpečně dopravit do cíle. Vesele mu mávali a volali na pozdrav. Všichni si najednou přáli plout jen cestou, ozářenou jeho světlem, neboť jen ta byla bezpečná a spolehlivá, aby jejich lodě někde nenasedly nebo nevybočily ze správného směru. Novinka o daleko zářícím majáku se rychle rozšířila a tak bylo v jeho prostoru stále dost lodí, kterým mohl svítit na cestu. Jeho světlo, naplněné radostí, štěstím a láskou, bylo stále silnější a jasnější, jeho dosah stále větší a mohutnější... A - jednoho dne se jeho světlo lásky dotklo jednoho malého, tichého majáčku, jehož světlo bylo ještě malinké a chabé...

30


Vzteklá astmatička Opuchlá, vzteklá astmatička - já před 10ti lety. Po několika astmatických záchvatech, kdy jsem moc nereagovala na léčbu, jsem se rozhodla, že s takovým způsobem života skončím a začnu jinak. Jakmile jsem se rozhodla, věci se daly do pohybu. Na internetu jsem našla Empatii, absolvovala osobní konzultaci, dostala jsem doporučení - a ukaž holka, jak moc to chceš :-) Vyházela jsem z lednice nevhodné potraviny - takže všechny, protože jsem jedla všechno špatné. Pár dalších dní jsem jedla jen polívky, zjišťovala jsem, co mám vlastně jíst, kde to koupit a jak připravit. Dodržovala jsem všechna doporučení. Asi po týdnu jsem začala hubnout (ztrácet vodu nahromaděnou kortikoidy, které jsem užívala) a začala jsem dýchat! Po půl roce bylo po astmatu! Bylo to velice rychlé, ale byla to spousta práce nejen na těle, ale také na duši. Bylo mi řečeno - Odpusť. Ale co a komu? Vracela jsem se v myšlenkách ke všem, na koho jsem si vzpomněla, na křivdy, které jsem v dětství prožila. Chápáním dospělého se to jako křivda nejeví, ale kolikrát mě udivilo, jak moc mě daná situace zasáhla. A plakala jsem a smála jsem se a křičela jsem....a odpouštěla sobě i ostatním.

31


Deset let jsem bez astmatu a když to celé zrekapituluju, nebylo pro mě nejtěžší změnit životní styl, dokonce ani sáhnout do duše, ale poradit si s nabytou "svobodou". Jsem zdravá, co teď? Spoustu věcí jsem nemohla dělat, teď můžu... Tak jsem se dala na studium, studuju dodnes a budu do konce života. Občas polevím v životosprávě, tak je mi špatně, a o to víc se pak musím snažit. Občas mám špatné myšlenky, tak se dostanu do situace, která vyžaduje k zvládnutí hodně pozitivních myšlenek a tak pořád dostávám na zadek a jsem odměňována. Obrovská změna v mém životě je to, že vím, že věci, které se mi dějí ,mají svůj důvod. Mnohdy také nechápu jaký, buď se zeptám, nebo prostě čekám, až se odpověď dostaví. Občas je hodně těžké cítit se za svůj život odpovědná, ale vždycky když přijdou chmury, potkám někoho kdo je mi zrcadlem a já se vidím před deseti lety. A to mě velice rychle vyléčí a jdu na sobě makat :-) Lenka Ištvánková, Ratíškovice

32


Zázračná antibiotika Jak mi zázračně pomohla antibiotika Ještě před pár lety jsem byla jako většina lidí. když mě někde zabolelo, okamžitě jsem běžela k doktorovi, ten mi něco předepsal a já čekala, až mě to uzdraví. Od malička jsem trpěla na ekzémy, přidaly se bronchitidy, alergie, alergická rýma atd. Doktoři do mě cpali jedny antibiotika za druhými, ale výsledek žádný, spíš se přidávaly další potíže. V pubertě to celkem přešlo, ale po narození dětí se ekzémy začaly objevovat znovu. To mě pak jednou vzal švagr k paní, která dělá čínskou medicínu. A ta mě řekla, že i po těch letech mám tělo zaneřáděné antibiotiky a začala mě čistit. A s tím jak se mě začalo čistit tělo, jsem začala i "dostávat rozum". Začala jsem přemýšlet, jak je možné, že léky, které mají léčit, vlastně nic nevyléčí a naopak ještě škodí. A začala jsem se více zajímat o celostní pohled na život. Začala jsem číst různé knihy, hledat články na internetu. Narazila jsem i na stránky Milušky a Ivánka, které mi moc pomohly. Úžasná je metoda astrologie devíti planet, kde člověk krásně pochopí vztahy mezi jednotlivými orgány, co s čím souvisí a kde je vlastně původ nemoci. Dnes už vím, že nemá cenu se vším hned chodit za doktorem, že si člověk může pomoci sám.

33


Když člověk pochopí, že nemoc je vlastně informace, že něco ve svém životě dělá špatně a ponaučí se z toho, začne se lépe stravovat a dodá tělu to, co mu chybí, ve formě kvalitních potravních doplňků, tak vůbec nepotřebuje chodit k doktorovi. A na závěr jeden příklad, jak antibiotika "léčí". Asi před rokem jsem dostala horečku, bolelo mě ucho, oteklo půl hlavy. Šla jsem k doktorovi jen proto, aby mě napsal neschopenku, nebyla jsem schopná v tom stavu pracovat. Samozřejmě jsem byla hned poslána na ušní a vyfasovala antibiotika. Neměla jsem odvahu říct, že je nechci, že problém bude asi v ledvinách, že si potřebuji vyřešit nějaký vztah (asi bych byla poslána ještě na psychiatrii). Tak jsem recept přijala, ale samozřejmě si nevzala ani jeden prášek. Když jsem za týden přišla na kontrolu, tak se pan doktor divil, jak mě ta „zázračná antibiotika“ rychle zabrala. A já se jen v duchu smála. Jana Kubíková, Jimramov

34


Jak jsem přijala svou panickou poruchu Chtěla bych mnohokrát poděkovat Empatii. Před časem jsem se k ní obrátila s prosbou o radu, jak mám zvládat své psychické a fyzické problémy. Už spoustu let je mou společnicí panická porucha. Vždycky jsem před ní utíkala, zavírala se před světem, snažila jsem se vyhýbat situacím a místům, kde se mi panika spouštěla... Sama jsem věděla, že to není dobré, ale nevěděla jsem, jak jinak ty situace řešit. Empatia udělala jednu důležitou věc - ukázala mi jiný úhel pohledu na tento problém, totiž že panika není něco, před čím se mám schovávat, ale naopak - je to výzva překonávat strach. Ze začátku jsem to moc nechápala, ale pak to někde uvnitř mě seplo a já si paniku začala brát jako dobrou učitelku. V praxi to znamená, že když jsem měla někam jít nebo jet a bylo mi před tím nedobře a nechtělo se mi tam, řekla jsem si: "To je dobrá příležitost. Zkusím tam jít a uvidím, co se bude dít, jak budu reagovat a jestli se mi podaří překonat i to, že mi není dobře. A že mám strach ze smrti? Ten mám pořád a ono je to vlastně jedno, kde umřu, protože ať to jednou bude kdekoli, stejně, ač se mi to nemusí líbit, to bude jen můj individuální prožitek a nikdo mi s tím asi moc nepomůže." Možná to některým bude připadat morbidní, ale když člověk zažívá panické úzkosti a strach ze smrti každou chvíli, tak si hovořit a psát na to téma už tak nějak zvykne. :-)

35


Samozřejmě je to často nesmírně těžké. Někdy mi bylo opravdu nedobře, že bych radši byla zalezlá doma a nikam nešla, abych měla aspoň trochu tu svou iluzi klidu a bezpečí. Ale ta změna pohledu, jejíž podstatou je vlastně přijetí všeho tak, jak to je, mi přinesla ohromnou úlevu. Dřív jsem panice kladla odpor, ale tím jsem si akorát škodila a k ničemu to nevedlo, kdežto přijetí přináší klid. Teď vím, že paniku nelze ze života nějak odstřihnout, ale že se člověk musí pomalými krůčky učit překonávat sám sebe. Neříkám, že je to jednoduché, to víte, že čas od času jsem líná a nechce se mi nic překonávat, obzvlášť když je mi nevalně, ale život mi neustále předkládá takové situace, abych se neschovávala a žila svůj život! :-) Třeba, když mě někdo, na kom mi záleží, někam pozve a jelikož jej nechci zklamat, tak tam jdu, i když je mi na omdlení. A když jdu, je mi odměnou příjemně strávený čas a dobrý pocit, že jsem se neschovávala a šla do toho! Takže Empatie, moc Vám děkuji za to, že jsem se díky Vám začala učit věci přijímat. :-) Přeji mnoho štěstí, zdraví a trpělivosti Vám na Empatii i všem čtenářům! D. (zatím bez podpisu )

36


Odrazit se ode dna a začít znovu …jak si tak pročítám Empatii a ženskou roli, mám pocit…. Že jsem vůbec nic nepochopila  S Jiřím začínáme znovu, úplně z fleku nanovo. Rozešli jsme se.. muselo to tak být. Zhruba od prosince minulého roku, jsem mu řekla o všech svých pocitech a necitech, které k němu mám a nemám. Já jsem v průběhu těch 4 měsíců chtěla nějaký výsledek, chtěla jsem odpověď hned, co dělat, jestli zůstat. Pak jsem si řekla 'nechám to být, co má být, bude, a co nemá, tak nebude'. Teď můžu říct, že tenhle lehce alibistický postoj nebyl zrovna nejchytřejší. No nic ale bylo to vlastně dobře.. Už jsem to nemohla vydržet, jak se mi každý měsíc opakuje to samé .. nechci s ním být, irituje mě všechno, co jen udělá, řekne nebo jak se tváří. Nespím s ním, sex s ním si už ani nedokážu představit..svíralo se mi děložní hrdlo. Takhle masivní odpor to byl..takže rozchod byl 'logický'. Celých těch 5 let jsem ho tlačila a tlačila, aby mi ukázal tu mužskou stránku, aby se mi ukázal jako ten samec silnější. Když se občas vzbouřil ani to mě neodradilo a ryla jsem dal .. ignorovala jsem, že mi tím vlastně říká, že tohle, co dělám, ho vlastně bolí, že dělám něco velmi špatně..nezastavilo mě nic. Chtěla jsem dostat, to, co jsem chtěla vidět, zažít, vědět, jestli to v sobě má. Neoceňovala jsem nic, co udělal, i třeba 'jen' z lásky ke mně nebo 'jen' z lásky k sobě samému. Všechno bylo špatně, neoceňovala jsem svého muže, za co

37


taky, nebylo za co .. já jsem přeci perfektní, co si to perfektní udělá vždy. Nebylo to vždy tak, měli jsme i hezké časy, ale ten tlak na něj tam pořád někde byl, schovanej, aspoň malinkej, číhající. A pak nám začali události hrát do karet. Neviděli jsme se, měli méně a méně času, můj tlak se začal zvyšovat.. Ten večer, kdy jsme už od sebe odcházeli.. válka Roseových, ano. Všechna bolest nevyřčená za 5 let šla ven. Dostala jsem, co jsem chtěla. Do puntíku. Všechno. Uslyšela jsem všechno, všechnu bolest, co jsem způsobila jemu, mému milovanému muži. Byl přesně takový, jakého jsem chtěla. Jeho síla, rozhodnost, razantnost...jeho stále laskavé srdce. Řekli jsme si vše. VŠE! Nenáviděl mě.. Něco se stalo ten večer..dostala jsem, co jsem chtěla, ano, uviděla jsem, co jsem vidět chtěla. Dílo se zdařilo. 'Když se ti podivám do očí, v nestřežený okamžik, i uprostřed té obrovské války,uvidím tam tu jiskřičku..jenom tenhle jediný okamžik mnou projede neskutečná síla, energie, která mne postaví na nohy. Je to jako blesk, který tebou projede. Jako když ti znovu nahodí srdce. Zorničky se rozšíří..a až skoro husí k§že po těle.' Začali jsme spolu randit..nemáme žádnou euforii z nového začátku. Jsme nohama na zemi, v plném vědomí, jako nikdy předtím. Až teď! Teď jsem pochopila. Do krve jsme se domlátili. Řekla jsem, jak moc potřebuju, abychom měli 10 minut konverzace, jenom mezi náma, o pocitech, vysvětlení si, face to face. Že jedině tak si ho dostavám pod kůži. Učím se sdělovat..dívám se sama na sebe.. tohle je asi to

38


'nejniternější' co člověk může napsat. Dívám se sám na sebe, na svoje skutky, učím se a jdu dál.. Ten večer byl naprosto osudový, zlomový. Jsem jiná..můžu snad i trochu říct, že co tento vztah mi dává, aplikuji venku, jsem snad i měkčí. Ale je to zatracená práce pro nás Kovy, to nijak nic neomlouvá, ale jsme palice tvrdý! Hrůza! Iveta Kynclová, Irsko

39


... a co Vy? Přidáte sem Váš příběh? Třeba právě on někomu pomůže. Někoho osloví. Někomu napoví. Pojďte do toho s námi.

S láskou Miluška a Ivan Matoušovi

40

Mgr. Miloslava Matoušová Ivan Matouš. Život ve svých rukou. Skutečné příběhy ze života

Recommend Documents