MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
Obor Mezinárodní vztahy
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu – analýza a komparace
Bakalářská práce
Isabela Tomanová
Vedoucí práce: Mgr. Hubert Smekal M.A. UČO: 99635 Obor: MVZ - EVS Imatrikulační ročník: 2003
V Brně, 2006
Čestné prohlášení: Čestně prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracovávala samostatně a prameny, ze kterých jsem čerpala, jsem uvedla v seznamu použité literatury.
V Brně 1. prosince 2006 ___________________ Isabela Tomanová 2
Poděkování: Ráda bych touto cestou poděkovala panu Mgr. Hubertu Smekalovi M.A. a Mgr. et Mgr. Lubomíru Majerčíkovi za odborné vedení a metodickou pomoc při zpracování tématu mé bakalářské práce a za podnětné připomínky.
3
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 2 1. Stručný nástin historie stíhání mezinárodních zločinů........................................................... 2 2. Vnik a založení mezinárodních ad hoc tribunálů ................................................................... 2 2.1 Způsoby vzniku ad hoc tribunálů obecně......................................................................... 2 2.2 Založení Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.............................................. 2 2.2.1 Historické pozadí konfliktu....................................................................................... 2 2.2.2 Vnik Komise expertů ................................................................................................ 2 2.2.3 Vznik samotného Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ........................ 2 2.3 Založení Mezinárodního tribunálu pro Rwandu .............................................................. 2 2.3.1 Historické pozadí konfliktu....................................................................................... 2 2.3.2 Vznik samotného Mezinárodní tribunálu pro Rwandu ............................................. 2 2.4 Srovnání založení ICTY a ICTR...................................................................................... 2 3. Pravomoci mezinárodních ad hoc tribunálů........................................................................... 2 3.1 Pojem mezinárodní pravomoc.......................................................................................... 2 3.2 Věcný dosah pravomoci ................................................................................................... 2 3.2.1 Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii............................................................ 2 3.2.2 Mezinárodní tribunál pro Rwandu ............................................................................ 2 3.3 Osobní dosah pravomoci.................................................................................................. 2 3.4 Místní a časový dosah pravomoci .................................................................................... 2 4. Struktura mezinárodních ad hoc tribunálů ............................................................................. 2 4.1 Soudní senáty ................................................................................................................... 2 4.2 Prokurátor......................................................................................................................... 2 4.3 Sekretariát (registr)........................................................................................................... 2 5. Spolupráce s mezinárodními ad hoc tribunály ....................................................................... 2 5.1 Spolupráce s národními státy ........................................................................................... 2 5.2 Spolupráce s nevládními humanitárními organizacemi ................................................... 2 5.3 Zhodnocení spolupráce Rwandy a států bývalé Jugoslávie ............................................. 2 5.4 Česká republika a mezinárodní tribunály......................................................................... 2 6. Zhodnocení současní situace před mezinárodními ad hoc tribunály a aktuální vývoj událostí. ...................................................................................................................................... 2 7. Závěr....................................................................................................................................... 2
4
8. Seznam použitých zkratek...................................................................................................... 2 9. Seznam použité judikatury ..................................................................................................... 2 9.1 ICTY................................................................................................................................. 2 9.2 ICTR................................................................................................................................. 2 10. Seznam použitých pramenů a literatury ............................................................................... 2 10.1 Literatura ........................................................................................................................ 2 10.2 Internetové zdroje........................................................................................................... 2
5
Úvod „Tribunál se může stát prostředkem pro spravedlnost, není však konstruován jako prostředek usmíření. Spravedlnost si poradí se zločincem, ať si uvědomuje, že šlápl vedle, nebo ne. Usmíření je však daleko spletitější; a rozhodně není možné, dokud a pokud se zločinec nekaje a neprojevuje lítost. Teprve tehdy může vůbec prosit svou oběť a odpuštění a teprve potom lze dosáhnout usmíření.“1
V 90. letech 20. století došlo ke dvěma událostem, které rozbouřily vlnu diskusí na téma ochrany lidských práv a možnosti potrestání porušování humanitárního práva. Tyto události souvisely se dvěma z nejvážnějších konfliktů moderní historie od doby druhé světové války, kterými byly genocida v zemích bývalé Jugoslávie a genocida ve Rwandě. Střety znepřátelených stran si vyžádaly tisíce lidských životů, a tak vyvstala otázka, zda je možné viníky těchto nebývalých krutostí předat spravedlnosti a potrestat. Za tímto účelem vznikly dva mezinárodní ad hoc tribunály, a to Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (dále jen „ICTY“) a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (dále jen „ICTR“), což se stalo poprvé od založení prvního takového tribunálu pro souzení válečných zločinců druhé světové války2. Unikátnost těchto tribunálů spočívá nejen ve způsobu jejich založení, na kterém se podílela Organizace spojených národů, ale např. i v zahrnutí genocidy či v závaznosti států s těmito orgány spolupracovat. Bakalářská práce se bude zabývat srovnáním těchto dvou významných ad hoc tribunálů, kdy se zaměří na to, co jim je společné, ale zejména se pokusí odpovědět na otázku, do jaké míry jsou tyto tribunály odlišné a jaké to má důsledky. Na základě zjištěných poznatků by měla práce potvrdit tezi, že ICTR nebyl ve své činnosti tak úspěšný a nepřitahoval takovou pozornost mezinárodní veřejnosti jako ICTY. Posuzování úspěšnosti ICTR by mělo vycházet zejména z počtu probíhajících a uzavřených případů a dále z okolností, které by mohly ovlivnit celkovou činnost tribunálu. Je zřejmé, že úspěšnost jako taková nesouvisí jen s počtem ukončených případů jako takových, ale je nutné zkoumat i související jevy, zda úspěšnost nespočívá i v něčem jiném, např. ve významných rozhodnutích tribunálu či v dobrých vztazích se zemí, kde ke konfliktu, na základě kterého byl tribunál založen, došlo. Pozornost mezinárodního prostředí bude 1 2
Viz projev K. Kovandy ze dne 8. listopadu 1994 (Kovanda 1994 in Krátký 1997: 76). Jednalo se o Norimberský tribunál a následně o jemu podobný Tokijský tribunál (viz dále).
6
zjišťována zejména na základě postoje států při zakládání tribunálů, při spolupráci s tribunálem a zajímavým ukazatelem by mohlo být i porovnání výše finančních prostředků, které státy oběma tribunálům poskytly. K potvrzení hypotézy by mělo přispět zejména zkoumání okolností, za kterých byly oba tribunály založeny, a podmínek, za kterých pracovaly, či rozbor jednotlivých pravomocí tribunálů, které jsou nezbytným předpokladem pro jejich činnost a jejich vzájemná komparace může přinést řadu důležitých poznatků pro souhrnné zhodnocení výsledků tribunálů. Nebudou opomenuty ani jednotlivé orgány tribunálů, se kterými je úzce spjato jejich celkové fungování, zejména pak prokurátor a soudní senáty. Jednou z nejdůležitějších kapitol celé práce pak je část zabývající se spoluprácí či případně nespoluprácí národních států s oběma tribunály a jejich srovnání. Pozornost bude věnována zejména způsobům, jakými se národní státy podílely na fungování tribunálů, a do jaké míry s nimi spolupracovaly např. v oblasti vydávání osob obviněných z mezinárodních zločinů či opatřování důkazů. Práce se zmíní i o spolupráci s mezinárodními humanitárními organizacemi a zohledněna bude i pozice České republiky. Poslední kapitola se zaměří na srovnání konečných výsledků v počtu odsouzených osob a kolik osob na svůj soud před mezinárodními tribunály ještě čeká a v případě značných rozdílů se práce pokusí vysvětlit jejich příčiny. Na závěr bude poukázáno i na aktuální události s tribunály související. V rámci kapitol týkajících se vzniku a jednotlivých orgánů tribunálů bude převažovat metoda deskripce a historické deskripce. Ovšem i zde se využije metoda komparace, která bude sledovat srovnání okolností vedoucích k založení jednotlivých tribunálů a skutečnosti týkající se vlivu jednotlivých orgánů tribunálů. Tato metoda ostatně provází celou práci, která se snaží srovnat ICTY a ICTR z řady aspektů vytyčených již výše (např. způsob založení, pravomoci, orgány, spolupráce států atd.). V části zabývající se jednotlivými pravomocemi a části týkající se spolupráce států bude využito i metody analytické a při jejich zpracování bude vycházeno zejména z primárních zdrojů, jako jsou výroční zprávy či významná rozhodnutí tribunálů. Mezi další primární zdroje, které tato práce využívá, patří např. rezoluce Rady bezpečnosti OSN a statuty jednotlivých tribunálů. Dále práce vychází z řady sekundárních zdrojů, které jsou z převážné většiny psané v anglickém jazyce. Analytická metoda využitá v této práci bude dále souviset se zkoumáním zjištěných skutečností, jaký mají vliv na celkové výsledky práce tribunálů a jaké jsou důvody jejich případných odlišností. Tato práce by mohla zaujmout zejména proto, že většina literatury, převážně té české, 7
se zaměřuje na zkoumání ICTY a ICTR je poněkud opomíjen. Jelikož však ICTY můžeme považovat za tribunál známější, je vhodné přiblížit veřejnosti ten rwandský na základě srovnání se svým předchůdcem. Další důvod pro výběr tématu souvisí s jeho aktuálností a snahou dovědět se něco více o orgánech, které výraznou měrou přispěly k pojetí spravedlnosti jako dosažitelného jevu.
8
1. Stručný nástin historie stíhání mezinárodních zločinů Myšlenka trestání mezinárodních zločinů sahá až do období prusko-francouzské války, kdy v roce 1872 švýcarský právník Gustave Moynier z Mezinárodního výboru Červeného kříže přišel s podnětem na založení mezinárodního trestního soudu. Tento záměr, který měl postihnout jednání v rozporu s Ženevskou úmluvou o zlepšení osudu raněných a nemocných v polních armádách z roku 1864, se však neujal (Čepelka 1999: 897). Významnějším krokem byl návrh na vytvoření ad hoc tribunálu pro německého císaře Viléma II. po první světové válce, a to na základě Versailleské mírové smlouvy.3 Na základě čl. 227 této smlouvy měly spojené mocnosti „vznést veřejnou žalobu na Viléma Hohenzollernského za nejhrubší porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv“ (Jílek 1996: 53). Jednalo se tedy o první pokus obvinit z mezinárodních zločinů přímo hlavu státu, který ovšem nebyl nikdy naplněn. K soudu s Vilémem II. nakonec nedošlo, jelikož Nizozemí, kam se německý císař uchýlil, jej odmítlo vydat. Jedním z hlavních důvodů tohoto odmítnutí byla skutečnost, že zločiny, ze kterých byl obviňován, nebyly zahrnuty v holandské ústavě. (Cassese 2003: 328). K vytvoření prvních mezinárodních ad hoc tribunálů došlo teprve po druhé světové válce. Tyto tribunály, které se měly vypořádat se zločiny spáchanými nacisty v Evropě a Japonci během okupace v jihovýchodní Asii, sídlily v Norimberku a v Tokiu. Norimberský tribunál byl zřízen na základě Dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy, kterou mezi sebou uzavřely Velká Británie, USA, Francie a SSSR dne 8. srpna 1945 v Londýně. K této dohodě přistoupilo celkem devatenáct států včetně Československa a její nedílnou součástí byl i Statut Mezinárodního vojenského tribunálu4 (Jílek 1996: 56). Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ se sídlem v Tokiu vznikl na základě Vyhlášení generála MacArthura dne 26. dubna 1946. Statut tribunálu byl modelován po vzoru svého předchůdce a zajímavostí je, že z podstatné části jej navrhl hlavní prokurátor tribunálu Američan Joseph B. Keenan. Ostatní spojenecké státy byly ohledně statutu pouze konzultovány, a to až poté, co byl vydán5. (Gutierrez Posse 2006: 66) 3
Zároveň bylo na versailleské mírové konferenci roku 1919 rozhodnuto o vydání válečných zločinců vítězné straně (Sládková 1999: 34). 4 Tento mezinárodní trestní tribunál byl založen na základě zásady teritoriality, kdy podle čl. 4 běžní váleční zločinci měli být trestáni v zemích, kde se svých zločinů dopustili. Norimberský tribunál tedy podle tohoto jednal s těmi válečnými zločinci, jejichž činy nebylo možno zvlášť zeměpisně umístit (Jílek 1996: 57). 5 Statut mimo jiné zakotvil pravomoci a funkce tribunálu a zahrnoval zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti tak, jak je definoval Statut Norimberského mezinárodního tribunálu. Na základě Úmluvy
9
Již v době jejich vzniku bylo těmto tribunálům vytýkáno, že vzhledem k postavení spojeneckých mocností v poraženém Německu a Japonsku, je možné je označovat jako „soudy vítězů“. Tento fakt ještě umocňovala skutečnost, že soudci i prokurátoři byli jmenováni každou z vítězných mocností. Na druhou stranu je nutné vidět i značnou důležitost těchto tribunálů pro další vývoj trestání mezinárodních zločinů. A. Cassese vymezuje zejména čtyři hlavní důvody, pro které byly tyto tribunály přínosem. Poprvé v historii vznikly mnohonárodní instituce, které byly zřízeny za účelem stíhání a potrestání zločinů majících mezinárodní rozměr. Londýnská dohoda v podstatě představila nové mezinárodní zločiny, a to zločiny proti lidskosti a zločiny proti míru. Statuty těchto tribunálů a jejich judikatura výraznou měrou přispěly k rozvoji pravidel a norem mezinárodního práva týkajících se např. odpovědnosti jednotlivce včetně hlavy států. Jako poslední důvod je uvedena symbolická důležitost pro ty, kdo hledali spravedlnost a morální zadostiučiní (Cassese 2003: 333). Další kroky ve snaze trestat mezinárodní zločiny se v době studené války ubíraly spíše směrem kodifikací a mezinárodních úmluv. Mezi ty významnější patřila Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, dle které se genocidou rozumí usmrcení či těžké fyzické a psychické poškozování, jež by „byly spáchány v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“ (Článek II). Za trestné se nepovažovaly jen výše zmíněné činy, ale i jejich přímé a veřejné podněcování či pokus spáchání genocidy (Článek III). V Článku IV poté Úmluva vymezila, že trestu za spáchání genocidy podléhají osoby „bez ohledu na to, jde-li o ústavně odpovědné vládní činitele, veřejné úředníky nebo osoby soukromé“. Jinými významnými úmluvami, které hrají zásadní roli ve věcné pravomoci mezinárodních ad hoc tribunálů, jsou čtyři Ženevské úmluvy o ochraně obětí války ze dne 12. srpna 19496, které doplnily a zpřesnily vymezení válečných zločinů, zejména pokud jde o vraždy, týrání a jiné nehumánní zacházení s chráněnými osobami, či braní rukojmích. Na konci 90. let 20. století došlo k rozpadu Sovětského svazu, což na jednu stranu ukončilo napětí, které panovalo v mezinárodních vztazích, na stranu druhou rozpad bipolárního modelu, který fungoval jako jakýsi strážce, uvedl do pohybu řadu negativních následků v podobě vlny nacionalismu a vnitřních konfliktů. Mezinárodní prostředí na nebývalé porušování lidských práv v zemích bývalé Jugoslávie a ve Rwandě zareagovalo vytvořením dvou mezinárodních tribunálů, ICTY a ICTR. z roku 1968 se pak všechny tyto zločiny staly nepromlčitelnými bez ohledu na dobu jejich spáchání. 6 Konkrétně se jednalo o tyto úmluvy: Úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli, Úmluva o zacházení s válečnými zajatci, Úmluva o ochraně civilních osob za války a Úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři.
10
2. Vnik a založení mezinárodních ad hoc tribunálů 2.1 Způsoby vzniku ad hoc tribunálů obecně Ad hoc tribunály jsou specifickým projevem mezinárodní spravedlnosti a představují poměrně pružný prostředek, jak může mezinárodní společenství reagovat na porušování lidských práv v mezinárodním kontextu kdekoli na světě prostřednictvím OSN. Takové tribunály se vyznačují, jak již vypovídá jejich označení, omezenou časovou a místní působností. Podle Jílka existují tři možné způsoby založení mezinárodního ad hoc tribunálu: mezinárodní smlouvou, rezolucí Valného shromáždění nebo rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Nejefektivnějším způsobem se jeví ten posledně zmíněný, jelikož Rada bezpečnosti je zejména výkonným orgánem OSN, který na sebe převzal prostřednictvím Charty OSN odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. (Jílek 1996: 58) Uzavírání mezinárodní smlouvy7 vychází ze zásady svrchované rovnosti států a patří mezi tradiční metody, kdy podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 mají státy právo mezinárodní smlouvu uzavřít, nikoli však povinnost. Zde se tedy dostáváme k jednomu z hlavních problémů založení mezinárodního ad hoc tribunálu prostřednictvím mezinárodní smlouvy. Ralph Zacklin spatřuje v tomto způsobu zejména dva hlavní praktické nedostatky. Za prvé se jedná o dlouhodobý proces spojený se složitým vyjednáváním, schvalováním a ratifikací, což vzhledem k naléhavosti potrestání porušování lidských práv není zrovna efektivní. Druhým problémem je závaznost takto vzniklého tribunálu, který by byl založen na mezivládní úrovni a jehož členy by byly pouze ty státy, které mezinárodní smlouvu podepsaly a ratifikovaly8. (Zacklin 2004: 362) Druhým způsobem zřízení mezinárodního ad hoc tribunálu by byla rezoluce Valného shromáždění OSN. Tato jeho pravomoc by vyplývala zejména z článku 10 Charty OSN, dle kterého disponuje Valné shromáždění oprávněním činit doporučení, a článku 22 Charty OSN, který by mu umožňoval zakládat pomocné orgány potřebné k výkonu jeho funkcí. 7
Příkladem tribunálu, který byl založen na základě mezinárodní smlouvy, je Speciální soud pro Sierra Leone, jehož návrh statutu byl připojen k dvoustranné dohodě mezi OSN a vládou tohoto státu. Jedná se o dvoustrannou smlouvu, jejíž hlavní výhoda bývá spatřována v eliminaci námitek a pochybností některých států a zároveň představuje rychlejší způsob dosažení kompromisu než smlouva mnohostranná (Šturma 2001: 9). 8 Jedná se o projev aplikace zásady mezinárodního práva, že smlouva nemůže zavazovat třetí stranu. Z toho vyplývá snížená akceschopnost tribunálu, jelikož státy, které smlouvou neratifikovaly, s ním nejsou povinny spolupracovat.
11
I v tomto způsobu jsou spatřována určitá úskalí. Zejména se jedná o problém doporučujícího charakteru rezolucí, který by mohl omezit výkon pravomoci tribunálu vůči těm státům, které pro schválení rezoluce zřizující daný orgán nehlasovaly. Dále by krok vedoucí ke zřízení soudního orgánu mohl být považován za překročení pravomocí Valného shromáždění, jelikož to nemůže na jím zřízené orgány přenést více práv, než mu podle Charty OSN náleží. (Jílek 1996: 61) Třetí a nejpřijatelnější možností je zřízení ad hoc tribunálu prostřednictvím rezoluce Rady bezpečnosti OSN9, kterou jsou členské státy povinny v souladu s článkem 25 Charty OSN přijmout a provést. Rada bezpečnosti se zde opírá zejména o kapitolu VII Charty OSN10, kdy dle článku 39 „Rada bezpečnosti určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna […], aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost“. Výhodou takto založeného tribunálu je zejména jejich výše zmíněná závaznost pro všechny členské státy, které s ním jsou povinny spolupracovat. Proces přijetí rezoluce není tak zdlouhavý jako v případě mezinárodní smlouvy a umožňuje rychlou akceschopnost mezinárodního prostředí na porušování lidských práv. Na druhou stranu, jelikož se jedná o zřejmý zásah do svrchovanosti států, který pro ně bývá závazný, je nutné pečlivé zvážení takového kroku, aby nedocházelo k obavám z jeho zneužiti (Merrills 2005: 266-267).
2.2 Založení Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii 2.2.1 Historické pozadí konfliktu
Konflikt, který se na území bývalé Jugoslávie odehrál v první polovině 90. let 20. století, patří mezi ty nejkrvavější od konce druhé světové války na evropském kontinentu. Po konci studené války a po rozpadu Sovětského svazu se stala situace na Balkánském poloostrově značně nestabilní, zejména díky vzrůstu vlny extrémního nacionalismu v Srbsku11 a Chorvatsku12, a na konci roku 1990 bylo zřejmé, že Socialistickou federativní 9
Dle článku 24 Charty OSN odpovídá Rada bezpečnosti za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Tímto způsobem byl zřízen jak Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, tak i Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. 10 Tato kapitola Charty OSN nese název Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných. 11 Vůdcem Srbů byl Slobodan Miloševič, který srbský nacionalismus podporoval vizí etnicky homogenního srbského státu. 12 V roce 1990 se konaly volby, které vedly k vítězství nacionalisticky zaměřených stran. V Chorvatsku s přehledem vyhrála Chorvatská demokratická unie pod vedením Franjo Tudjmana, který dříve působil jako
12
republiku Jugoslávii13 již není možné déle udržet pohromadě. Jako první dne 25. červa 1991 vyhlásily nezávislost Slovinsko a Chorvatsko14. (Kerr 2004: 28) Jugoslávie na tuto situaci zareagovala vysláním lidové armády s cílem obnovit hranice Jugoslávské republiky, a to nejprve do Slovinska, kde válka trvala pouhých deset dní. V Chorvatsku byla situace mnohem složitější. Zde se Jugoslávská lidová armáda spojila se srbskými jednotkami a postupem času se cíl udržet Jugoslávskou republiku změnil na cíl vytvořit společný stát všech Srbů, což vedlo k úmyslu dobýt strategicky významná území a zejména vyčistit je od nesrbského obyvatelstva. V dubnu 1992, vzápětí po uznání nezávislosti Evropskou unií, se válka rozšířila i na území Bosny a Hercegoviny, kde Srbové tvořili celkem 31 % populace15. V srpnu 1992 již bosensko-srbská armáda a Jugoslávská lidová armáda ovládaly 70 % bosenského území. (Kerr 2004: 29) Válka na území bývalé Jugoslávie se vyznačovala nebývale krutými etnickými čistkami, kterými se Srbové snažili prostřednictvím masového vyvražďování či deportací vyčistit oblasti v Chorvatsku a Bosně od obyvatelstva nesrbského původu. Ovšem situace nebyla jen takto jednostranná, k etnickým čistkám docházelo i ze strany bosenských Chorvatů vůči bosenským muslimům či ze strany bosenských muslimů vůči bosenským Srbům. (Birdsall 2006: 6) Rada bezpečnosti OSN reagovala na situaci v bývalé Jugoslávii uložením zbrojního embarga (rezoluce 713), vysláním mírových jednotek UNPROFOR do oblastí Chorvatska a Bosny (rezoluce 770), uložením bezletové zóny, která měla zabránit útokům bosenských Srbů na civilní obyvatelstvo z letové základy Banja Luka (rezoluce 781), a vytvořením bezpečných zón ve městech Srebrenica, Sarajevo, Tuzla, Žepa, Goražde a Bihać (rezoluce 819 a rezoluce 824). Navíc Rada bezpečnosti v rezoluci 764 zdůraznila, že všechny strany konfliktu jsou povinny respektovat mezinárodní humanitární právo a osoby, které spáchají nebo nařídí jeho porušení, budou osobně odpovědné. (Kerr 2004: 33) Zlomovým se stal rok 1995, kdy nejenže došlo k dobytí bezpečných zón pod ochranou OSN ve Srebrenici a Žepě16, ale zároveň byla zahájena i mírová vyjednávání. důstojník Lidové jugoslávské armády. Početná menšina Srbů v Chorvatsku z obav před diskriminací v nezávislém Chorvatsku začala formovat polovojenské jednotky bojující proti nezávislosti s cílem oddělit oblasti obydlené srbským obyvatelstvem v Chorvatsku, Krajině a Východní Slavonii. (Kerr 2004: 28) 13 Socialistická federativní republika Jugoslávie se skládala ze šesti republik: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora a Makedonie. V rámci Srbska dále ze dvou autonomních regionů: Kosovo a Vojvodina (Kerr 2004: 27). 14 Jejich nezávislost byla uznána Německem v prosinci 1991 a následně i Evropskou unií v lednu 1992 (Kerr 2004: 30). 15 Vůdcem bosenských Srbů byl Radovan Karadžič. 16 Česká republika byla v té době nestálým členem Rady bezpečnosti OSN a tuto ofenzivu bosenských Srbů slovy Dušana Rovenského ostře odsoudila na zasedání Rady bezpečnosti, kde zároveň vyzdvihla důležitost
13
V listopadu 1995 se v americkém Daytonu za přítomnosti představitelů Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Svazové republiky Jugoslávie17 a zástupců OSN konala Mezinárodní konference o problematice Bosny a Hercegoviny. Následně pak byly dne 21. listopadu 1995 podepsány tzv. Daytonské dohody, které uspořádaly Bosnu a Hercegovinu na Muslimsko-chorvatskou federaci a bosenskou Republiku srbskou. Z dohod v Daytonu vycházela i mírová dohoda podepsaná dne 14. prosince 1995 v Paříži, která mimo jiné ukončila činnost jednotek UNPROFOR a dozor nad dodržováním dohod převzaly jednotky IFOR pod velením NATO.18 (Krátký 1997: 50)
2.2.2 Vnik Komise expertů
Samotnému založení ICTY předcházel vznik Komise expertů, která měla za úkol prozkoumat a analyzovat informace související zločiny proti lidskosti a válečné zločiny, ke kterým došlo v průběhu konfliktu na území bývalé Jugoslávie. Důkazy získané Komisí měly poté sloužit ICTY při jeho samotných vyšetřováních. Kromě toho účelem této komise bylo i uspokojení světového veřejného mínění v té souvislosti, že OSN si je vědoma násilností páchaných v jihovýchodní Evropě a že je schopna učinit kroky vedoucí ke spravedlnosti (Hazan 2004: 7). Vznik Komise expertů byl navržen jednomyslně rezolucí 780 ze dne 6. října 1992. Celkem čítala pět členů a přes finanční i praktické problémy, včetně neochoty států spolupracovat, shromáždila Komise během šestnácti měsíců svého působení 65 000 stránek dokumentů, 300 hodin videonahrávek a 3 300 stránek analýz (První výroční zpráva ICTY 1994). Ve své závěrečné zprávě zdůraznila, že na území bývalé Jugoslávie docházelo k hrubému porušování mezinárodního humanitárního práva, což zahrnovalo např. úmyslné a masové zabíjení, etnické čistky, mučení, znásilňování, drancování či ničení kulturního a náboženského majetku (Birdsall 2006: 7). jednotek UNPROFOR poskytujících uprchlíkům zejména ze Srebrenice humanitární pomoc. Blíže viz projev Dušana Rovenského ze dne 12. července. 1995 (Rovenský 1995 in Krátký 1997: 41-42). Na následky útoků na tyto bezpečnostní zóny ve svém projevu upozornil Karel Kovanda, dle kterého se „nezvěstní stali obětí jednoho z největších zvěrstev této války“. Zároveň danou situaci přirovnal k tzv. katynskému masakru, kdy během druhé světové války bylo na příkaz Stalina povražděno několik tisíc důstojníků polské armády. Blíže viz projev Karla Kovandy ze dne 10. srpna. 1995 (Kovanda 1995 in Krátký 1997: 43-44). 17 Tu v té době tvořily už jen Srbsko a Černá Hora. 18 K podepsání Daytonských dohod se vyjadřuje Karel Kovanda ve svém projevu ze dne 22. listopadu 1995, kdy uvádí: Válka možná ještě neskončila, ale mír už začal. Následující týdny a měsíce ukáží, jak se tento začátek bude rozvíjet. Ukáží, která ze složitých ujednání Daytonu budou žít či dokonce vzkvétat, a zda některá neuvadnou.“ (Kovanda 1994 in Krátký 1997: 46).
14
Ve své prozatímní zprávě ze dne 9. února 1993 Komise navrhla vznik mezinárodního ad hoc tribunálu, který by pokračoval v její práci a který by byl založen na principu univerzální pravomoci vůči zločinům proti lidskosti a genocidě (První výroční zpráva ICTY 1994). V případě takovéto pravomoci by to znamenalo, že zločiny by mohly být vyšetřovány mezinárodním společenstvím, jelikož státům je dána pravomoc nad těmito zločiny bez ohledu na národnost oběti či pachatele nebo bez ohledu na místo či stát, kde ke zločinům došlo.
2.2.3 Vznik samotného Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Založení Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii19 představuje významný precedent, jak prostřednictvím mnohostranného činu států v mezinárodním prostředí vynutit principy mezinárodní spravedlnosti. Ochrana těchto principů je tak zásadní, že je jim dávána priorita vůči státní suverenitě a nezasahování do vnitřních náležitostí. Ještě před vznikem Komise expertů navrhoval vznik mezinárodního tribunálu německý ministr zahraničních věcí Klaus Kinkel, a to na Konferenci o bývalé Jugoslávii, která se konala v Londýně. Ideu založení tribunálu opět přednesl ve Valném shromáždění OSN v září 1992. V prosinci téhož roku USA identifikovaly deset podezřelých ze spáchání válečných zločin, kteří by měli být souzeni mezinárodním tribunálem. Tento výčet podezřelých mimo jiné zahrnoval i Slobodana Miloševiče či bosensko-srbské politické a vojenské vůdce Radovava Karadžiće a Ratko Mladiće (Kerr 2004: 35). Dne 22. února 1993 byla jednomyslně přijata rezoluce 808, která na základě doporučení Komise expertů navrhovala vznik tribunálu. Tato rezoluce rovněž pověřila generálního tajemníka OSN, aby pro Radu bezpečnosti připravil zprávu, která by zmapovala situaci v bývalé Jugoslávii a která by rovněž navrhla statut budoucího tribunálu. Důležitým bodem této rezoluce byl článek, ve kterém Rada bezpečnosti označila konflikt v bývalé Jugoslávii za situaci, která ohrožuje mezinárodní mír a bezpečnost, což umožnilo použít výše zmiňovanou kapitolu VII Charty OSN a tím i založení tribunálu rezolucí Rady bezpečnosti. Dne 25. května 1993 byla jednomyslně přijata rezoluce 827, která již zakládala ICTY a rovněž obsahovala přijatý Statut ICTY20. Tato rezoluce rovněž stanovila, že sídlem tribunálu se měl stát Haag. Dohoda mezi Nizozemím a OSN ohledně sídla byla uzavřena 27. května 1994 a zahrnovala řadu otázek týkajících se majetku a prostor tribunálu či výsad 19
Plný název tohoto tribunálu je Mezinárodní tribunál pro stíhání osob zodpovědných za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991. 20 Jednotlivé články Statutu budou blíže rozebrány v rámci kapitoly týkající se pravomocí tribunálů.
15
a imunit soudců a úředníků tribunálu podle nizozemského práva (Kerr 2004: 43). Před samotným založením ICTY řada různých států zasílala OSN zprávy, ve kterých vyjadřovala své názory a návrhy, které by se měly při zakládání tribunálu zohlednit. Nejpalčivějším problémem byla již výše zmíněná státní suverenita, zejména jak moc by byla ovlivněna případnými zásahy mezinárodní soudní moci při vynucování mezinárodních principů spravedlnosti. Přesto většina států vznik tohoto tribunálu podporovala s důrazem na potřebu čelit porušování lidských práv na území bývalé Jugoslávii. (Birdsall 2006: 9) Státy zároveň zdůrazňovaly, že se jedná o výjimečný krok, kdy Rada bezpečnosti má pouze omezené pravomoci v rámci kapitoly VII Charty OSN, a je nutné, aby zločiny zahrnuté ve Statutu tribunálu byly definovány a interpretovány v souladu s mezinárodními úmluvami a mezinárodními obyčeji. Ačkoli byla rezoluce zakládající ICTY přijata jednomyslně, objevily se mezi členy Rady bezpečnosti jisté pochybnosti, zda je Rada bezpečnosti vůbec oprávněna zřídit podle Charty OSN soudní tribunál a vybavit jej takovými pravomocemi, jaké požíval právě ICTY. Tuto pozici zastávala zejména Brazílie. Čína, která je stálým členem Rady bezpečnosti s právem veta, dokonce vyjádřila obavy z možného zneužití kapitoly VII Charty OSN. (Čepelka 1999: 903) Velká Británie např. ICTY označila za „výjimečný krok, jak jednat s výjimečnými okolnostmi“. Španělsko na druhou stranu prohlásilo založení tribunálu za pokus Rady bezpečnosti „zdůraznit víru v základní lidská práva, důstojnost a hodnotu lidské osoby vytvořením podmínek pro udržení spravedlnosti a respektu k mezinárodnímu právu“. Podle států tribunál nezakládá nové normy či precedenty mezinárodního práva, ale pouze aplikuje již existující mezinárodní humanitární právo. (Birdsall 2006: 10) Jugoslávie podle očekávání vznik mezinárodního tribunálu nepodporovala. Namítala, že vinící by měli být souzeni národními soudy a podle národního práva, které je v souladu s právem mezinárodním. Dávala jasně najevo, že podporuje založení stálého soudu, který by zohledňoval rovnost států, jelikož vznik ad hoc tribunálu považovala vůči ní za diskriminující. Podle jejího názoru totiž docházelo k porušování lidských práv i v jiných státech, kde ovšem mezinárodní společenství nezasáhlo stejnými prostředky. Pochybovala zejména o nestrannosti takového tribunálu a namítla i právní základ jeho založení, kdy podle ní Rada bezpečnosti jednala mimo své pravomoci, jelikož podle Charty OSN mezinárodní soudy zakládat nemůže.21 (Birdsall 2006: 11) 21
Možné body kritiky zmiňuje i A. Cassese, který byl prvním předsedou ICTY. Mezi tyto body patří zejména: obava z možného překročení pravomocí; obava ze selektivity, kdy by měl být založen spíše stálý soud, který by
16
2.3 Založení Mezinárodního tribunálu pro Rwandu 2.3.1 Historické pozadí konfliktu
„Vím, že Bůh existuje, protože ve Rwandě jsem si potřásl rukou s ďáblem. Viděl jsem ho, cítil jsem, dotknul jsem se ho. Vím, že ďábel existuje, a proto vím, že existuje i Bůh.“22
Konflikt ve Rwandě byl jedním z nejvážnějších a nejkrvavějších, se kterým souvisí i členství České republiky v Radě bezpečnosti OSN23. Rwandy se dokonce týkalo i první vystoupení českého delegáta Karla Kovandy na oficiálním zasedání Rady bezpečnosti dne 6. ledna 1994, tedy pár dní po zahájení českého funkčního období. V té době působila ve Rwandě mírová jednotka UNAMIR24, která měla pomáhat při urovnávání sporů mezi vládou a Rwandskou vlasteneckou frontou (RPF). K. Kovanda k tomuto ve svém prvním oficiálním projevu dne 6. ledna 1994 řekl: „V souvislosti se situací ve Rwandě zastává česká delegace názor, že se jedná o spor, jehož řešení je na dosah ruky. Všechny strany tohoto sporu už projevily vůli najít konečné řešení založené na mírové smlouvě z Arushe25“ (Kovanda 1994 in Krátký 1997: 71). V té době však ještě nikdo z delegátů netušil, jak daleko situace ve Rwandě zajde. Vše začalo dne 6. dubna 1994 leteckou katastrofou na letišti v Kigali, hlavním městě Rwandy, při které přišli o život prezident Rwandy Juvenal Habyariman a prezident Burundi Cyprien Ntaryamir. Příčina tohoto leteckého neštěstí nebyla zcela jasná, i když čerstvý vyslanec Rwandy při OSN se netajil tím, že se jednalo o atentát, za kterým stála RPF. Dodnes však původci atentátu nebyly jasně určeni (Kovanda 2004: 47). Během dvou hodin od pádu letadla začalo ve Rwandě etnické vyvražďování kmene
jednal s porušováním lidských práv v celém světě; jasně anti-srbský charakter tribunálu; nekompletní oddělení hlavního žalobce od soudního aparátu, kdy oba orgány sdílí společnou budovu i společnou administrativu v podobě jednoho Sekretariátu. (Cassese 2003: 337-338) 22 Tato slova pronesl velitel jednotek UNAMIR generál Roméo Dallaire jako odpověď na otázku, zda i po tom všem, co ve Rwandě viděl a zažil, stále věří v Boha. O své zkušenosti, kdy jako velitel mírových jednotek OSN od června 1993 do září 1994 musel čelit hrůznému vyvražďování ve Rwandě, napsal knihu, jejíž název v originálu zní Shake hands with the devil. (Dallaire 2003: 13) 23 Česká republika v byla zvolena nestálým členem Rady bezpečnosti OSN na léta 1994 – 1995 dne 19. ledna 1993 a zastupovala tzv. východoevropskou regionální skupinu. Jediným oficiálním kandidátem ČR bylo Bělorusko (Michal 1997: 9). Kromě ČR se nestálým členem Rady bezpečnosti na stejné období stala i samotná Rwanda. 24 tzn. UN Assistance Mission for Rwanda (Mise OSN pro pomoc Rwandě). 25 Mírová smlouva z Arushe v Tanzánii ze dne 4. srpna 1993 měla ukončit občanskou válku ve Rwandě ustavením vlády za účasti více politických stran, kde by Hutuové neměli déle výlučné pravomoci (Boed 2001: 59).
17
Tutsiů kmenem Hutů26. Byla to právě delegace České republiky, která jako první ještě v dubnu 1994 označila tehdejší katastrofu ve Rwandě za genocidu, kdy K. Kovanda doslova dne 16. května 1994 řekl: „Takže tu máme 200 tisíc mrtvých Tutsiů z celkového počtu zhruba jednoho milionu. A tato situace bývá popisována jako humanitární krize, jako by šlo o hladomor či snad živelnou pohromu. Naše delegace soudí, že je třeba ji nazvat správně, totiž genocidou“ (Kovanda 1994 in Krátký 1997: 72). Existuje několik názorů, proč vlastně ke genocidě ve Rwandě došlo27 a jak se k tomuto konfliktu stavělo mezinárodní společenství, které dle některých autorů nese i svůj podíl viny. Dle jednoho takového názoru nedokázalo mezinárodní společenství genocidě ve Rwandě zabránit prostřednictvím vojenské intervence, což dalo organizátorům a účastníkům vyvražďování pocit beztrestnosti. Dokonce prý mezinárodní společenství o chystané genocidě vědělo, zejména z telegramů zasílaných OSN generálem Dallairem. (Uvin 2001: 90-91) Konec masovému vyvražďování učinily jednotky RPF, které po porážce hutuské vlády v červenci 1994 vytvořily vládu Národní jednoty. Do té doby počet obětí genocidy čítal na 800 000 (Oomen 2005: 901). Teprve pozdě a pomalu došlo k plné aktivizaci Rady bezpečnosti a k pojmenování pravého stavu věcí. Česká republika společně s dalšími devíti členy Rady bezpečnosti podpořila francouzskou iniciativu na vytvoření bezpečné zóny v jihozápadní Rwandě k ochraně uprchlíků, podílela se na jednomyslném rozhodnutí o zbrojním embargu, podpořila založení Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a podporovala pokračující přítomnost mírových sil OSN v zemi.28 (Krátký 1997: 68)
2.3.2 Vznik samotného Mezinárodní tribunálu pro Rwandu
Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, založený 18 měsíců po vzniku ICTY, byl reakcí mezinárodního společenství na krutosti, ke kterým došlo v roce 1994 během ozbrojených střetů extremistických Hutuů, posílených prezidentskou gardou, vojskem 26
Otázkou stále zůstává, zda rozdělení Rwandy na Hutuy a Tutsie plyne z rasového rozlišení či z třídních rozdílů. Mezi autory však převládá názor, že rozlišení těchto dvou kmenů bylo ještě více utuženo a zetničtěno zejména během období belgického kolonialismu (Oomen 2005: 895). Taktikou kolonizátorů bylo rozdrobit celky, narušit jejich stabilitu, rozdělit obyvatelstvo a následně budovat a posilovat vlastní mocenský vliv. Po druhé světové válce opírala Belgie svou moc o tutsiské etnikum jakožto vládnoucí vrstvu, ale před vyhlášením nezávislosti obrátila Belgie svou pozornost k Hutuům, kteří se po vyhlášení nezávislosti dne 1. července 1962 ujali moci (Zahradníková 2001: 18). 27 Např. Uvin ve svém článku nazvaném Reading the Rwandan genocide rozebírá genocidu ve Rwandě z pohledu tří paradigmat: 1) na základě touhy elity udržet si moc (elite manipulation); 2) z důvodu nedostatku ekologických zdrojů (ecological ressource scarcity); 3) z hlediska socio-psychologických rysů útočníků (sociopsychological features of perpetrators) (Uvin 2001: 79-85). 28 Velice podrobně se problematikou genocidy ve Rwandě zabývá K. Kovanda (Kovanda 2004).
18
a policií, proti menšinovým Tutsiům a umírněným Hutům, a to nejen na vlastním území Rwandy, ale i na územích cizích sousedících států, kam se oběti pronásledování uchylovaly29 (Čepelka 1999: 906). Podobně jako u ICTY i vzniku ICTR předcházelo založení Komise expertů na základě rezoluce 935 ze dne 1. července 1994. Úkolem této Komise bylo zejména vyšetřit porušování lidských práv na území Rwandy a v sousedních zemí a nahromadit důkazy, které by posloužily budoucímu mezinárodnímu tribunálu (Rezoluce 935). Samotné založení ICTR poté následovalo 8. prosince 1994 na základě rezoluce 955, která situaci ve Rwandě označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Součástí této rezoluce byl zároveň návrh Statutu ICTR, který blíže specifikuje fungování tribunálu a jeho pravomoci (Rezoluce 955). Stejně jako u ICTY, ani sídlo ICTR se nenachází v zemi konfliktu, ale na neutrálním území. Rozhodnutí umístit sídlo ICTR ve městě Arusha v Tanzánii bylo učiněno dne 22. únoru 1995 na základě rezoluce 977. Samozřejmě zde byly i jiné alternativy, mimo jiné i hlavní město Rwandy Kigali, což však bylo zamítnuto. Potřeba neutrality území sídla plynula zejména z požadavku kompletní nestrannosti a objektivity, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti. Zejména Rada bezpečnosti zvažovala, zda by nebylo riskantní z hlediska bezpečnosti přivézt vůdce předchozího režimu do Rwandy (Møse 2005: 921). Soudci nemohli oficiálně převzít svou funkci až do 19. června 199630 a až do roku 1996 neměl ICTR v Arushe žádné trvalé zázemí a prostory. Do té doby byli soudci nuceni pendlovat mezi svými domovskými zeměmi a Arushou. Až teprve v září 1996 jim OSN dovolilo přesídlit do Tanzanie. Jak uvádí E. Møse, infrastruktura v Arushe v roce 1995 byla teprve v počátcích, asfaltové silnice představovaly vzácnost a dodávky elektřiny a vody značně kolísaly. Země zrovna neoplývala telefonními a faxovými linkami, které navíc nebyly příliš spolehlivé, a počítače a kancelářské vybavení neměl tribunál v Arushe vůbec k dispozici, tudíž musely být dovezeny ze zahraničí (Møse 2005: 922). Tyto a jiné překážky způsobily značné zpoždění v přípravě práce ICTR a je zřejmé, že ICTY se s takovými existenčními problémy potýkat nemusel. Ačkoli Rwanda vznik tribunálu sama navrhla, nakonec v Radě bezpečnosti hlasovala proti jeho založení. Hlavní výhrady, které Rwanda proti ICTR měla, vedle výše zmíněného nesouhlasu s umístěním sídla tribunálu, by se daly shrnout do několika bodů. Rwanda měla
29
Vytvoření tribunálu v podstatě žádala i samotná Rwanda, kdy představitel RPF v OSN Claud Dusaidi zaslal Radě bezpečnosti OSN dopis nadepsaný jako Genocida ve Rwandě, ve kterém žádal vytvoření tribunálu, který by posuzoval mezinárodní zločiny páchané na Tutsiech (Kovanda 2004: 54). 30 První plenární zasedání soudců ICTR se konalo v červnu 1995 v Haagu.
19
pocit, že omezení časové pravomoci soudu31 není adekvátní, že složení a struktura tribunálu není odpovídající cíli, který si ICTR kladl, což bude mít za následek jeho neefektivní fungování. Dále měla výhrady k věcné pravomoci32 tribunálu, která podle ní zahrnovala zločiny, které by měly být souzeny národními soudy a ne mezinárodním orgánem. Rwanda rovněž nesouhlasila s možností, aby odsouzené osoby vykonávaly svůj trest mimo její území a s nemožností uložit trest smrti. (Møse 2005: 939)
2.4 Srovnání založení ICTY a ICTR V této kapitole budou oba tribunály srovnány na základě zjištěných skutečností z pohledu několika různých kritérií. Vzájemná komparace ICTY a ICTR se zaměří zejména na způsob jejich vzniku, zda se jednalo o konflikt mezinárodní či vnitrostátní, jaký byl postoj mezinárodního společenství, jak se k založení daných tribunálů postavily přímo dotčené státy (tedy země bývalé Jugoslávie a Rwanda) a jakým problémům musela čelit sídla obou tribunálů. Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní tribunál pro Rwandu byly prvními tribunály založenými po vzoru Norimberského a Tokijského tribunálu, ale na jiné bázi. Oba tyto novodobé tribunály byly založeny na základě rezoluce Rady bezpečnosti pod hlavičkou kapitoly VII Charty OSN jako orgány, které měly za úkol přispět k mezinárodními míru a bezpečnosti. Otázkou je, zda se v bývalé Jugoslávii a ve Rwandě skutečně jednalo o situace, které ohrožovaly mezinárodní mír a bezpečnost, zda se jednalo o konflikty s mezinárodním rozměrem či o konflikty vnitrostátní. Vzhledem k tomu, že tři republiky bývalé Jugoslávie vyhlásily samostatnost, zdá se zde být problém rozměru konfliktu vyřešen. Navíc je možné říci, že mezinárodní rozměr konfliktu dodalo uznání samostatnosti ze strany Evropské unie a zapojení jednotek NATO. Situace Rwandy však tak jednoznačná není. Někteří autoři dokonce tvrdí, že poprvé v historii je mezinárodně postihováno porušování mezinárodního humanitárního práva v rámci vnitřního konfliktu, což bylo dosud pokládáno za interní záležitost státu a k jejich trestání byly příslušny jen národní soudy (Čepelka 1999: 907). Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že genocida ve Rwandě měla i mezinárodní dopad. Nejen že vzrostl počet 31 32
Blíže k časové pravomoci ICTR viz kapitola 3.4. Blíže k věcné pravomoci ICTR viz kapitola 3.2.
20
uprchlíků do okolních států, jejichž počet se odhadoval až na dva miliony, ale k vraždění Tutsiů docházelo i mimo hranice Rwandy. Co se týče přijetí rezolucí zakládajících mezinárodní ad hoc tribunály, byla situace v Radě bezpečnosti odlišná při pohledu na oba trestní orgány. Rezoluce zakládající ICTY sice byla přijata jednomyslně, ale jak již bylo zmíněno výše, Čína měla vůči vytvoření ICTY jisté výhrady, které pak realizovala v případě přijetí rezoluce zakládající ICTR. Ve srovnání se situací v bývalé Jugoslávii je zřejmé, že v případě Rwandy se jednalo převážně o vnitrostátní konflikt. Podle Kovandy se právě proto Čína zdráhala podpořit takový prostředek mezinárodního
práva,
který
by
zmocňoval
mezinárodní
společenství
k zásahu
do vnitrostátních záležitostí. Obávala se možnosti založit jistý precedens, který by se snad mohl někdy v budoucnu obrátit i proti ní (Kovanda 2004: 54). Čína jako stálý člen Rady bezpečnosti založení ICTR nevetovala, což by zablokovalo jeho vznik, ale rezoluce 955 byla přijata při její abstenci. Jediným členem, který hlasoval proti vzniku tribunálu, byla samotná Rwanda, která v té době zastávala pozici nestálého člena Rady bezpečnosti. Zajímavé je, že to byla právě rwandská vláda, která původně požadovala vnik tribunálu a která rovněž žádala, aby v ICTR zasedli i lidé rwandské národnosti a aby sídlo tribunálu bylo v Kigali, hlavním městě Rwandy33 (Čepelka 1999: 906). Prvotní požadavek nové rwandské vlády vytvořit mezinárodní tribunál totiž souvisel nejen s otázkou poválečné rekonstrukce, ale kromě toho se rwandská vláda snažila získat požehnání mezinárodního společenství pro svůj režim, a to prostřednictvím procesu vlastního národního prošetření a soudního odsouzení nejhorších činů proti lidským právům, které se během občanské války udály. (Cassese 2003: 339) Je nesporné, že začátky ICTR nebyly vůbec lehké, i když mohl svou práci a principy fungování opřít o ICTY, který mu předcházel. Jedním z důvodů mohlo být i jeho sídlo, které bylo umístěno do hlavního města jednoho z afrických států, na rozdíl od sídla ICTY, které se nachází v jednom z nejvyspělejších států Evropy. Jak již bylo zmíněno výše, ICTR se potýkal se značnými existenčními problémy, které značným způsobem opozdily zahájení jeho činnosti.
33
Rada bezpečnosti, jak bylo zmíněno již výše, zamítla vznik sídla ICTR ve Rwandě zejména z bezpečnostních důvodů, na základě kterých dala přednost sousednímu státu, tedy Tanzánii. Postupně však Rwanda začala s tribunálem spolupracovat, což vedlo i k otevření úřadu pro hlavního žalobce v Kigali v lednu 1995 (Møse 2005: 929).
21
3. Pravomoci mezinárodních ad hoc tribunálů 3.1 Pojem mezinárodní pravomoc Mezinárodní ad hoc tribunály jsou specifickými mezinárodními orgány, jejichž kompetence byly vymezeny v souladu s věcnou, časovou, místní a osobní pravomocí podle jednotlivých Statutů. Pojem ad hoc souvisí s jejich dočasným zřízením k určitému účelu a spočívá v jejich omezené pravomoci, zejména z hlediska časového. Obecně pojem soudní pravomoci znamená možnost tribunálů a soudců projednat daný případ a vynést na základě zjištěných skutečností rozsudek. (Kerr 2004: 60) Právním základem mezinárodní pravomoci tribunálů je Charta OSN, dle které byla omezena suverenita států v oblasti mezinárodního míru a bezpečnosti. Z tohoto pohledu je velmi významným případ Tadić34, který namítal právě legalitu vzniku tribunálu, dále přednost tribunálu před národními soudy a v neposlední řadě i samotnou věcnou pravomoc tribunálu. 35 Dle obhajoby měl tribunál vzniknout buď na základě smlouvy nebo na základě dodatku k Chartě OSN a přednost mezinárodního soudu byla výrazným zásahem do státní suverenity. Zmíněná přednost tribunálů před národními soudy plyne z článku 9 Statutu ICTY a článku 8 Statutu ICTR. Na základě těchto článků mohou tribunály požádat národní soudy o postoupení případu v kterémkoli stadiu řízení, pokud by byly oba příslušné k jeho řešení (tzv. concurrent jurisdiction).
3.2 Věcný dosah pravomoci Věcná pravomoc tribunálů vymezuje, jakými činy se mohou ICTY a ICTR zabývat a jaké činy mohou soudit. Tribunál není oprávněn vytvářet právo nové, ale v souladu se zásadou nullum crimen sine lege36 musí aplikovat již existující pravidla mezinárodního
34
Dusko Tadić byl původně zatčen německými úřady v roce 1994 na základě podezření ze spáchání zločinů podle německého práva. V roce 1995 byl převezen do Haagu, kde byl obviněn mimo jiné ze závažných porušení Ženevských úmluv a ze zločinů proti lidskosti. Podle obžaloby se Tadić v období od května 1992 do prosince 1992 účastnil na útocích proti bosenským muslimům a Chorvatům v obci Prijedor. Dne 7. května 1997 byl Tadić shledán vinným a 14. července 1997 byl odsouzen ke dvaceti letům vězení (Birdsall 2006: 14). 35 Blíže k rozsudku Tadić, který byl řešen i před odvolacím soudem, a k jednotlivým námitkám obhajoby ohledně pravomoci tribunálu viz Birdsall (Birdsall 2006: 14-19) nebo Šturma (Šturma 2002: 82-95). 36 Tato zásada by se dala přeložit jako není trestného činu bez zákona. Je proto nutné, aby každý zločin, se kterým Statuty tribunálů jednají, měl své zakotvení v mezinárodním právu, zejména v mezinárodních úmluvách
22
humanitárního práva (Šturma 2002: 79). Tuto zásadu v podstatě vyjadřuje i obecná pravomoc tribunálů vyjádřená v článku 1 Statutu ICTY a článku 1 Statutu ICTR, dle kterých mají tribunály
pravomoc
„stíhat
osoby
odpovědné
za
vážná
porušení
mezinárodního
humanitárního práva…“.
3.2.1 Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii
Statut ICTY vymezuje věcnou pravomoc v článcích 2 až 5, ve kterých rozlišuje čtyři kategorie zločinů. 1) Závažná porušení Ženevských úmluv z roku 1949 (článek 2) Aby mohl být daný čin podřazen pod tento článek, je nutné splnit tři základní požadavky: čin závažným způsobem porušuje Ženevském úmluvy, je spáchán vůči chráněným osobám či majetku37 a je úzce spojen s ozbrojeným konfliktem (Than-Shorts 2003: 282). Samotný ICTY dokonce vymezil čtyři předpoklady: existence ozbrojeného konfliktu; příčinná souvislost mezi tímto ozbrojeným konfliktem a spáchanými zločiny; mezinárodní rozměr ozbrojeného konfliktu; osoby a majetek, proti kterým porušení směřuje, jsou Ženevskými úmluvami definovány jako chráněné.38 Mezinárodní rozměr konfliktu byl namítnut ve výše zmíněném rozsudku Tadić, kdy obhajoba existenci ozbrojeného konfliktu na území bývalé Jugoslávie popírala, a jelikož daný konflikt považovala za vnitrostátní, není možné na něj článek 2 aplikovat. ICTY ve svém rozsudku mezinárodní konflikt vymezil nejen jako konflikt mezi dvěma a více státy, ale dle jeho názoru se vnitrostátní konflikt může stát mezinárodním tehdy, pokud jiný stát zasáhne prostřednictvím svých sil do daného vnitřního konfliktu, nebo pokud někteří účastníci daného vnitřního konfliktu jednají ve jménu jiného státu.39 Mezi tato porušení bychom mohli zařadit např. úmyslné zabití, mučení nebo nelidské zacházení, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné újmy, přesidlování či protiprávní věznění civilních osob, braní civilistů jako rukojmích atd. 2) Porušení zákonů a obyčejů války (článek 3) Tento článek vychází z Haagské úmluvy č. IV z roku 1907 a výčet v něm uvedený či v právu obyčejovém. 37 Mezi chráněné osoby dle Ženevských úmluv bychom mohli zařadit např. válečné zajatce, osoby zraněné a nemocné, lékařský personál a duchovní ozbrojených sil jednotlivých stran konfliktu či osoby, které se v daném okamžiku nachází v době konfliktu či okupace pod kontrolou té strany konfliktu, jejíž nejsou příslušníky. 38 Prosecutor v. Naletilić and Martinović, Case No. IT-98-34 (Trial Chamber), March 31, 2003, para. 176. 39 Prosecutor v. Tadić, Case No. IT-94-1 (Appeals Chamber), July 15, 1999, para. 84.
23
není kompletní, ale pouze příkladný. ICTY ve své judikatuře stanovil několik podmínek, které je nutné splnit, aby bylo možné daný čin podřadit pod válečné zločiny podle článku 3: např. daný čin musí porušovat pravidla mezinárodního humanitárního práva; porušení musí být závažné v tom smyslu, že porušuje významné chráněné hodnoty nebo zahrnuje závažné následky pro oběť; dané porušení musí mít za následek vznik individuální trestní odpovědnosti osoby, která jej spáchala.40 Dle ICTY je tento článek možné aplikovat na veškerá porušení mezinárodního humanitárního práva, která není možná postihnout články 2, 4 a 5 Statutu ICTY, pokud je možné označit pravidla týkající se těchto porušení za součást mezinárodního obyčejového práva.41 Dále je možné tento článek aplikovat jak na konflikt s mezinárodním rozměrem, tak i na konflikt vnitrostátní.42 Mezi porušení, představující válečný zločin podle článku 3, patří např. použití otravných zbraní nebo jiných zbraní vyvolávajících zbytečné utrpení, svévolné ničení měst nebo vesnic, které není vojenskou nutností, nebo jejich bombardování, zničení či úmyslné poškození zařízení určených pro náboženství či charitu, plenění veřejného a soukromého majetku atd. 3) Genocida (článek 4) Za genocidu jsou dle článku 4 považovány takové činy, které jsou spáchány s úmyslem úplně či částečně zničit určitou národnostní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu jako takovou, přičemž zde nemusí být spojitost s ozbrojeným konfliktem. Takovými činy mohou být např. usmrcení členů skupiny, způsobení vážných tělesných či duševních zranění členům skupiny, ukládání opatření bránících porodům v rámci určité skupiny nebo nucené přesuny dětí z jedné skupiny do jiné. Přitom se za trestnou nepovažuje jen genocida jako takové, ale i přímé a veřejné navádění ke spáchání genocidy, pokus o spáchání genocidy či účast na genocidě. Jak vyplývá nejen ze Statutu ICTY, ale i z Úmluvy o zabránění a trestání zločinů genocidia, důležitým prvkem genocidy je právě úmysl postihnout určitou skupinu lidí43 a daný úmysl musí vést ke zničení skupiny jako takové. Podle ICTY to tedy znamená, že útočník si dané oběti zvolil právě proto, že patří k jisté skupině, kterou má v úmyslu vyhladit. Daná oběť zde není brána jako samotná individualita, ale jako člen širšího společenství.44 40
Prosecutor v. Kvoćka et al., Case No. IT-98-30/1 (Trial Chamber), November 2, 2001, para. 123. Prosecutor v. Jeličić, Case No. IT-95-10 (Trial Chamber), December 14, 1999, para. 33. 42 Prosecutor v. Blaškić, Case No. IT-95-14 (Trial Chamber), March 3, 2000, para. 161. 43 Prosecutor v. Jelišić, Case No. IT-95-10 (Appeals Chamber), July 5, 2001, para. 46. 44 Prosecutor v. Krštić, Case No. IT-98-33 (Trial Chamber), August 2, 2001, para. 561.
41
24
4) Zločiny proti lidskosti (článek 5) Jedná se o zločiny, které byly spáchány během ozbrojeného konfliktu, ať mezinárodního či vnitrostátního, proti kterémukoli civilnímu obyvatelstvu. Na rozdíl od genocidy zde není vyžadován úmysl úplně či částečně zničit určitou skupinu, ovšem je nutné, aby takový útok proti civilnímu obyvatelstvu byl systematický či rozšířený.45 Za zločiny proti lidskosti se považují vražda, vyhlazování, zotročování, deportace, uvěznění, mučení, znásilňování, perzekuce z politických, rasových a náboženských důvodů a jiné nelidské zacházení.
3.2.2 Mezinárodní tribunál pro Rwandu
Statut ICTR na rozdíl od Statutu ICTY vymezuje pouze tři odlišné kategorie zločinů. Je to dáno především vnímáním konfliktu ve Rwandě z větší míry jako vnitrostátního, a proto bylo upuštěno od vymezení válečných zločinů v užším smyslu, jež jsou naplněny nerespektování Haagské úmluvy IV. z roku 1907, tak jak to např. vymezil Statut ICTY v článku 3. Mezi zločiny trestané na základě Statuty ICTR tedy patří: 1) Genocida (článek 2) Tento článek je v podstatě identický s článkem 4 Statutu ICTY a rovněž vychází z definice genocidy dle Úmluvy o zabránění a trestání zločinů genocidia. Jelikož však ICTY jednal s genocidou v poměrně málo případech, bylo na ICTR, aby poskytl řadu významných rozsudků ohledně tohoto závažného zločinu. Navíc jeho důležitost je zřejmá i z toho, že je v rámci jednotlivých kategorií kladen na první místo. Dne 2. září 1998 bylo zveřejněn vůbec první rozsudek pro zločin genocidy v případě Akayesu46, který byl důležitý z několika aspektů. Právě tento rozsudek zdůraznil podmínku úmyslu, pokud jde o spáchání genocidy. To znamená, že je i individuálním cílem daného útočníka osobně se účastnit na útocích proti určité skupině, nestačí, že o daném plánu jen věděl. Je zřejmé, že takový úmysl je velmi obtížně prokazatelný, s čímž se ICTR pokusil vypořádat právě v rozsudku Akayesu, kde vymezil několik faktorů, na základě kterých je možné úmysl obžalovaného zjistit v případě, pokud jej odmítl přiznat.47 45
Prosecutor v. Kunarać, Kovać and Vuković, Case No. IT-96-23 and IT-96-23/11 (Trial Chamber), February 22, 2001, para. 410. 46 Jean-Paul Akayesu byl v době masakrů Tutsiů starostou venkovské obce Taba, kde v důsledku konfliktu ve Rwandě zahynulo nejméně dva tisíce osob. Akayesu se nepokusil vraždění zabránit, místo toho se ho sám účastnil nebo k němu vyzýval (Šturma 2002: 103). 47 Prosecutor v. Akayesu, Case No. ICTR-96-4-T (Trial Chamber), September 2, 1998, para. 523-524.
25
Mimo jiné byl tento rozsudek zlomový pro potvrzení znásilnění jako mezinárodního zločinu, který může rovněž spadat pod genocidu. ICTR přímo uvedl, že činy sexuálního násilí mohou tvořit nedílnou součást procesu zániku určité skupiny. Dle ICTR
mělo toto
znásilňování za následek fyzické a psychologické utrpení tutsijských žen, jejich rodin i komunit, což mělo přispět k psychickému rozkladu tutsijské skupiny jako takové.48 Jak již bylo uvedeno výše, genocida je namířena vůči určité národnostní, etnické, rasové či náboženské skupině. Je ovšem možné zařadit Tutsie do některé z těchto kategorií? V čem vlastně spočívá rozdílnost mezi Hutuy a Tutsy. Tato otázka byla rovněž významnou součástí rozsudků ICTR. Převládá názor, že rozdílnost obou kmenů, které mluví stejným jazykem, obývají stejné území a často mezi sebou uzavírají sňatky, plyne z dob kolonialismu, kdy docházelo k jejich sociálnímu rozlišování (Akhavan 2005: 1000). Navíc ICTR definuje např. etnickou skupinu jako skupinu, jejíž členové sdílejí společný jazyk a kulturu49, přičemž tato definice není pro odlišení Tutsiů od Hutuů dostatečná. ICTR tedy došel k závěru, že je nutné Úmluvu o genocidě nutné vykládat dle úmyslu jejich autorů, kterým zjevně bylo zajistit ochranu jakékoli stálé a trvalé skupině.50 2) Zločiny proti lidskosti (článek 3) Výčet zločinů podle tohoto článku se shoduje s článkem 5 Statutu ICTY, přesto je tento článek odlišný v několika směrech. Výslovně se v něm uvádí, že zločiny musí být spáchány jako součást systematického a rozšířeného útoku a dále jsou tyto činy proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu omezeny na národnostní, politické, etnické, rasové či náboženské důvody.51 Významným rozdílem je i upuštění od požadované souvislosti s ozbrojeným konfliktem, který má mezinárodní nebo vnitrostátní rozměr, z čehož vyplývá, že tyto zločiny mohou být spáchány i v době míru a jen v rámci vnitřního konfliktu. 3) Porušení společného článku 3 Ženevských úmluv a Dodatkového protokolu II (článek 4) Formulace tohoto článku je na rozdíl od obdobného článku 2 Statutu ICTY pojata odlišně zejména proto, že na válku v bývalé Jugoslávii bylo pohlíženo jako na mezinárodní, zatímco nepokoje ve Rwandě byly považovány více za vnitrostátní, a proto bylo cílem Statutu ICTR výslovně rozšířit věcnou pravomoc na zločiny, které byly spáchány v průběhu vnitřního konfliktu. Učinil tak odkazem na společný článek 3 Ženevských úmluv, který upravuje humanitární minimum pro občanské války, a na Dodatkový protokol II, který obsah tohoto 48
Akayesu, (Trial Chamber), September 2, 1998, para. 731. Akayesu, (Trial Chamber), September 2, 1998, para. 513. 50 Akayesu, (Trial Chamber), September 2, 1998, para. 516. 51 Prosecutor v. Semanza, Case No. ICTR-97-20 (Trial Chamber), May 15, 2003, para. 326.
49
26
článku rozvíjí a doplňuje (Šturma 2002: 101). ICTR definoval čtyři podmínky pro aplikaci článku 4: ozbrojený konflikt ve zkoumané době neměl mezinárodní charakter; existence spojení mezi obžalovaným a ozbrojenými silami, kdy se nemusí jednat jen o vojenského velitele či vládního úředníka, ale stačí, když bude civilní osoba jednat v jejich jménu či je bude podporovat (Than-Shorts 2003: 299); zločiny musí být spáchány na určitém území (ratione loci) a vůči určitým osobám (ratione personae); a existence spojitosti mezi zločiny a ozbrojeným konfliktem.52 Výčet porušení článku 4 není ve Statutu ICTR konečný a zahrnuje např. útoky proti životu a zdraví, zejména vraždou a krutým zacházením, jako je mučení, zmrzačení a veškeré formy tělesných trestů, kolektivní tresty, braní rukojmích, teroristické činy, drancování, odsouzení a jeho výkon bez předchozího rozsudku vyneseného řádně ustaveným soudem atd.
3.3 Osobní dosah pravomoci Osobní pravomoc je stanovena pro oba tribunály stejně a je založena na principu individuální trestní odpovědnosti, kdy trestně mohou být stíhány jen fyzické osoby, nikoli osoby právnické či stát (článek 6 Statutu ICTY a článek 5 Statutu ICTR). Statuty dále specifikují, na které osoby konkrétně je osobní pravomoc tribunálů aplikovatelná (článek 7 Statutu ICTY a článek 6 Statutu ICTR)53. Individuálně odpovědná je nejen osoba, která daný čin přímo spáchala, nařídila či podněcovala jeho spáchání, ale i každá osoba, která se podílela na plánování, přípravě či jinak pomáhala spáchání některého ze zločinu vymezeného ve statutu tribunálu (odst.1). ICTR vymezil uvedené možné způsoby odpovědnosti v rozsudku Akayesu54 a zároveň vymezil dva základní požadavky: součinnost obviněného a úmysl či vědomí obviněného o jeho zapojení.55 Individuálně odpovědní jsou i představitelé státu včetně hlavy státu a vlády, jejichž oficiální funkce pro ně není polehčující okolností (odst. 2). První rozsudek, ve kterém byl odsouzen předseda vlády obviněný z genocidy, vynesl ICTR dne 4. září 1998 v případu
52
Prosecutor v. Kayishema and Ruzindana, Case No. ICTR-95-1-T (Trial Chamber), May 21, 1999, para. 169. Oběma tribunálům, ale zejména tomu rwandskému, je vytýkána zaměřenost na rozsudky vůči poražené straně, což L. Reydams označuje jako návrat k norimberskému paradigmatu, které v podstatě znamená „spravedlnost vítězů“53 (Reydams 2005: 977). V případě ICTR se konkrétně jednalo o otázku, zda vést vyšetřování proti členům RPF či nikoli. 54 Akayesu, (Trial Chamber), September 2, 1998, para. 480-484. 55 Kayishema and Ruzindana, (Trial Chamber), May 21, 1999, para. 198.
53
27
Kambanda56. ICTY zašel ještě dál, když obžaloval bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiće a dne 28. června 2001 jej nechal převézt do Haagu. Vynesení rozsudku se však Milošević nedočkal, jelikož dne 11. března 2006 zemřel. Dalšími vysokými představiteli obžalovanými tribunály byl rovněž vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić nebo řada ministrů bývalé rwandské vlády, jako např. ministr zahraničí J. B. Barayagwiza, ministr dopravy A. Ntagerura či ministr financí E. Ndindabahizi (ICTR Deainees). Dále je individuálně odpovědný nadřízený za činy spáchané jeho podřízenými, pokud věděl nebo měl vědět, že se jeho podřízení chystají spáchat či již spáchali takové činy a on jako nadřízený nedokázal těmto činům zabránit a ani za ně své podřízené nepotrestal (tzv. command responsibility dle odst. 3). Asi nejznámějšími vojenskými veliteli, kteří byli ICTY obviněni ze spáchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti jsou Ratko Mladić57 či Ante Gotovina58. Mezinárodní společenství podmiňuje jejich vydáním jak finanční pomoc Srbsku a Chorvatsku, tak zejména jejich integraci do evropských a transatlantických struktur (Jakšičová 2005). V případě genocidy je za ni rovněž odpovědný nadřízený pouze tehdy, pokud věděl nebo mohl vědět, že činy spáchané jeho podřízenými výslovně zakládají trestný čin genocidy (Akhavan 2005: 993). V neposlední řadě trestní odpovědnosti nezbavuje ani skutečnost, že obviněná osoba jednala na rozkaz vlády nebo nadřízeného. Tribunál však může k této skutečnosti přihlédnout a při vynesení rozsudku ji může považovat za polehčující okolnost (odst. 4).
3.4 Místní a časový dosah pravomoci Místní pravomoc ICTY se vztahuje dle článku 8 Statutu ICTY na území bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (souš, vzdušný prostor a teritoriální vody), kterou tvořily republiky Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora a Makedonie. Oproti tomu místní pravomoc ICTR je dle článku 7 Statutu ICTR mimo území 56
Prosecutor v. Kambanda, Case No. ICTR-97-23-T (Trial Chamber), September 4, 1998. Kambanda byl premiérem prozatímní vlády Rwandy od dubna 1994 a zatčen byl v červenci 1997. Vůbec jako první obžalovaný přiznal před tribunálem vinu za všech šest bodů obžaloby, včetně genocidy. Dne 4. září byl odsouzen k doživotnímu vězení, proti rozsudku se však odvolal (Third Annual report ICTR). 57 Generál Ratko Mladić byl vrchním velitelem bosensko-srbské armády během války v Bosně a Hercegovině v letech 1992-1995, kterého sice ICTY obžaloval, ale nebyl doposud dopaden. Spolu s R. Karadžićem, který rovněž nebyl do dnešního dne dopaden, byl mimo jiné obviněn ze zločinů genocidy spáchaných během masakru ve Srebrenici (Jakšičová 2005). 58 Ante Gotovina je obžalován ze zločinů spáchaných v souvislosti s tzv. Operací bouře, během které vojáci pod jeho velením vyhnali na 200 tisíc a zabili kolem 150 Srbů v Chorvatsku. Gotovina byl stíhán od roku 2001, až teprve 8. prosince 2005 byl dopaden na Kanárských ostrovech (Majerčík 2005).
28
samotné Rwandy (zemský povrch, vzdušný prostor) rozšířena i do sousedních zemí, pokud zde docházelo k závažnému porušování humanitárního práva rwandskými občany. Časová pravomoc ICTY je ohraničená pouze do minulosti počátkem konfliktu v bývalé Jugoslávii a začíná dnem 1. ledna 1991 (článek 8 Statutu). Jelikož tato pravomoc neurčuje, do jakého období je možné mezinárodní zločiny dle Statutu ICTY stíhat, může se tribunál zabývat nejen zločiny spáchanými v počátečních fázích ozbrojeného konfliktu, ale i zločiny spáchanými na konci 90. let v Kosovu59 (Šturma 2002: 81). Časová jurisdikce ICTY je pevně spjata s rozhodnutím, že ICTY přispívá k obnovení a udržení míru v oblasti, a proto mandát tribunálu by měl vypršet tehdy, až nebude situace v bývalé Jugoslávii představovat hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti. Proto dle Kerra nebylo nutné ohraničovat konečnou pravomoc tribunálu konkrétním datem, protože tato pravomoc v podstatě končí tehdy, kdy již nebudou páchány zločiny, které by mohly být stíhány (Kerr 2004: 69). Rozdílná je časová pravomoc ICTR, která je ohraničená jak počátkem, tak i koncem, tedy na činy spáchané v období od 1. ledna 1994 do 31. prosince 1994 (článku 7 Statutu). Je to dáno zejména faktickým časovým ohraničením nejhorších násilností ve Rwandě, na rozdíl od situace na území bývalé Jugoslávie, která procházela řadou fází vnitřního i mezinárodního ozbrojeného konfliktu (Šturma 2002: 102). Tímto pevným stanovením časové pravomoci a zdůrazněním genocidy vyloučila Rada bezpečnosti OSN aplikaci Statutu na konflikty, které se po roce 1994 rozšířily do sousedních zemí, kde v různých podobách pokračují až do dnešních dnů. Pevně stanovený začátek měl rovněž vyloučit stíhání krutostí, ke kterým ve Rwandě docházelo v podstatě již od roku 1959 (Reydams 2005: 985). Takto omezená časová pravomoc ICTR by tedy mohla znamenat jistý pokles jeho významu v tom smyslu, že hlavním úkolem takového mezinárodního orgánu by mělo být zabránění opakování násilností a jejich spravedlivé potrestání. Otázkou tedy je, zda by se časová pravomoc neměla např. rozšířit i na rok 1993, kdy ve Rwandě probíhala občanská válka. Naopak o časové pravomoci ICTY je nutné uvažovat v tom směru, zda není naopak příliš široká a zda je v jeho moci vůbec postihnout veškeré vymezené zločiny, které se udály po 1. lednu 1991. I zde je otázku, zda není rovněž v tomto směru snížen význam tribunálu, jelikož by se mohlo zdát, že v tak velkém množství spáchaných zločinů zůstanou přece jen některé nepotrestány. 59
Poměrně podrobně se vztahem ICTY ke konfliktu v Kosovu zabývá S. Boelaert-Suominem, která nejen poukazuje na krvavé události, ke kterým v Kosovu došlo, ale v poměrně přehledném časovém sledu popisuje, jak se situace v Kosovu vyvíjela, a to jak ve vztahu k Radě bezpečnosti OSN, která ohledně Kosova přijala několik rezolucí, tak i ve vztahu k ICTY, který se o potrestání zločinů spáchaných v Kosovu rozhodl již v březnu 1998 (Boelaert-Suominem 2000).
29
4. Struktura mezinárodních ad hoc tribunálů Struktura tribunálů je založena na třech samostatných orgánech, kterými jsou soudní senáty, prokurátor a sekretariát, kdy pro celkové fungování tribunálů zaujímá každý svou význačnou roli. Nejen personální složené těchto orgánů, ale např. i celkový počet soudců, jak stálých, tak ad litem60, může významně ovlivnit výkonnost a efektivnost tribunálů. Neméně důležitou roli zastává i prokurátor, bez kterého by nemohl být žádný zločin ani potrestán. V rámci srovnání ICTY a ICTR je nutné ohledně struktury porovnat různé faktory, které by mohly jejich celkovou úspěšnost při stíhání mezinárodních zločinů ovlivnit. Jelikož se však jedná o podobné instituce, nebude tato kapitola zohledňovat strukturu každého tribunálu zvlášť, a pokud by se v rámci zkoumání jednotlivých orgánů obou tribunály vyskytly významné odchylky, bude na ně v této kapitole poukázáno.
4.1 Soudní senáty Soudci jsou vedle prokurátora hlavními osobami, jejichž činnost umožňuje řádné fungování tribunálů a trestání mezinárodních zločinů spáchaných na území bývalé Jugoslávie a ve Rwandě. Jejich hlavním úkolem je zejména vyslechnout svědectví a právní argumenty jak prokurátora, tak i obhajoby, rozhodnout o vině či nevine obžalovaného a nakonec uložit přiměřený trest. Soudci mimo jiné značnou měrou přispívají k nalézání spravedlnosti a dalo by se i říci, že pomáhají pozůstalým obětí nalézt jistý způsob odplaty v podobě spravedlivého procesu. V rámci tribunálů rozlišujeme dva senáty, soudní a odvolací, který je však je však pro oba tribunály společný. Oba tribunály se skládají ze tří soudních senátů, ve kterých zasedají soudci stálí a soudci jmenovaní ad litem.61 Každý soudní senát tvoří tři stálí soudci a maximálně devět soudců ad litem pro ICTY a nejvýše čtyři ad litem soudci pro ICTR. Z toho tedy vyplývá, že v soudních senátech může zasedat méně osob než v ICTY a otázkou je, zda tato skutečnost může mít nějaký vliv na efektivitu tribunálu. 60
Tzv. ad litem soudci (ICTY jich má celkem 12 a ICTR celkem 9) představují dodatečný soudní personál, čímž by měla být zajištěna vyšší efektivita tribunálů v případě, že jsou kapacity soudců nedostatečné (Organs of the tribunal). 61 Původně tribunály disponovaly jen dvěma soudními senáty, což se postupem času ukázalo vzhledem k počtu případů jako nedostatečné. V roce 1997 tedy Rada bezpečnosti OSN na základě rezolucí č. 1165 a č. 1166 rozšířila počet soudních senátů na tři.
30
Osoby odsouzené před soudními senáty se mohou odvolat k senátu odvolacímu, který je jen jeden pro ICTY i pro ICTR. Ten se skládá celkem ze sedmi stálých soudců, přičemž pět z nich jsou zástupci ICTY a dva pochází z ICTR62. Celkově je tedy počet stálých soudců ICTY šestnáct, ICTR má stálých soudců celkem jedenáct. (Organs of the tribunal) Jmenný seznam stálých soudců ICTY a ICTR je uveden v následující tabulce: Přehled stálých soudců ICTY – celkem 16
Přehled stálých soudců ICTR – celkem 11
Předseda tribunálu
Soudci
Předseda tribunálu
Soudci
F. Pocar (Itálie)
M. Shahabuddeen (Guyana)
E. Møse (Norsko)*
J. R. Reddy (Fidži)
Místopředseda
M. Güney (Turecko)
Místopředseda
S. A. Egorov (Rusko)
K. Parker (Austrálie)
L. Daqun (Čína)
A. Ramaroson (Madagaskar)
F. Mumba (Zambie)
Předsedající soudci
A. Vaz (Senegal)
Předsedající soudci
J. A. L. de Silva (Srí Lanka)
P. L. Robinson (Jamajka)
T. Meron (USA)
W. Sekule (Tanzanie)
K. R. Khan (Pákistán)
C. A. Agius (Malta)
W. Schomburg (Německo)
I. M. W de Roca (Argentina)
Ch. M. D. Byron
A. M. M. Orie (Nizozemí)
O-G. Kwon (Jižní Korea)
I. M. W. de Roca (Argentina)
J.-C. Antonetti (Francie) I. Bonomy (Velká Británie) Ch. Van Den Wyngaert (Belgie)
B. J. Moloto (JAR)
Zdroj: Organs of the tribunal <www.un.org/icty>, Members of the tribunal <www.ictr.org>. * Erik Møse současně zastává i funkci předsedajícího soudce senátu.
Soudci jsou voleni Valným shromážděním OSN ze seznamu kandidátů předloženým Radou bezpečnosti OSN, která tento seznam sestavuje z osob nominovaných jednotlivými členskými státy OSN63. Jmenovaní soudci si pak mezi sebou zvolí předsedu tribunálu (Organs of the tribunal). Kandidát na soudce by měl být především silná osobnost, která je bezúhonná a nestranná s vysokým morálním charakterem a především dostatečnými zkušenostmi a kvalifikací, aby mohla zastávat nejvyšší soudní úřad (čl. 13 Statutu ICTY). Jejich funkční období je čtyřleté s možností znovuzvolení (Organs of the tribunal). Jak vyplývá nejen z výše uvedeného přehledu soudců jednotlivých tribunálů, ICTR má k dispozici o pět stálých a tři ad litem soudce méně než ICTY a navíc jen dva soudce 62
Do roku 2000 se odvolací senát skládal jen z pěti soudců ICTY, teprve až na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1320 z 30. listopadu 2000 byl počet soudců rozšířen o dva soudce ICTR. 63 Každý stát může navrhnout maximálně dva kandidáty.
31
v sedmičlenném odvolacím senátu. Na základě čtyřletých funkčních období soudců se rozdělují rozsouzené případy do prozatím tří skupin zvaných mandát. Během prvního mandátu (květen 1995 – květen 1999) vynesli soudci šest rozsudků zahrnujících sedm obžalovaných a během druhého mandátu (květen 1999 – květen 2003) jich bylo vyneseno devět ohledně čtrnácti obžalovaných. V současné době se ICTR nachází ve svém třetím mandátu, který potrvá až do května 200764. Vzhledem k uvedenému počtu uzavřených případů v prvních osmi letech fungování ICTR by se mohlo zdát, že tribunál nepostupoval příliš rychle kupředu. Jedním z důvodů mohlo být i pozdější faktické zahájení činnosti až v září 1996, kdy teprve mohli soudci zasednout v Arushe. Na druhou stranu však rozdíl počtu soudců oproti ICTY není tak značný, aby mu mohl být přičítán větší význam při posuzování efektivnosti ICTR.
4.2 Prokurátor Kancelář prokurátora pracuje nezávisle na Radě bezpečnosti OSN, na jakémkoli státě či mezinárodní organizaci a dokonce i na ostatních orgánech tribunálů. V obou případech volí prokurátora Rada bezpečnosti OSN na návrh generálního tajemníka a volební období je čtyřleté s možností znovuzvolení. Hlavní úkol prokurátora spočívá ve vyšetřování, sestavování obžaloby a zastupování žalobní stranu v jednáních před senáty tribunálů. (článek 16 Statutu ICTY a článek 15 Statutu ICTR) Prokurátor byl původně společný pro oba dva tribunály a svou práci řídil převážně z místa sídla ICTY, tedy z Haagu.65 V tomto dvojím mandátu prokurátora bychom mohli vidět stěžejní problém, který mohl ovlivnit řádné fungování ICTR. Je zřejmé, že se nemohl plně věnovat oběma tribunálům ve stejné míře a jelikož měl v Haagu blíže k ICTY, není překvapením, že příprava případů pro ICTR byla poněkud zaostávala.66 Na druhou stranu však měl tento společný úřad i své jisté výhody, zejména tím byla zajištěna jednotná politika obžalovávání. Jelikož však práce pod společným úřadem nepokračovala kupředu tak rychle, jak by měla a jak se očekávalo, rozhodla v březnu 2003 Rada bezpečnosti OSN o založení samostatného prokurátora pro ICTR. (Møse 2005: 924, 929) 64
Blíže k současnému vývoji ICTR viz kapitola 6. Prvním prokurátorem, který zastával funkci pro ICTY i pro ICTR, byl v červnu 1994 zvolen jihoafrický soudce Richard J. Goldstone. Personální složení úřadu čítalo v prosinci 1995 asi 130 osob (Hadroušek 1997: 14). 66 Jisté přiblížení k ICTR znamenalo jmenování místo-prokurátora v březnu 1995 generálním tajemníkem OSN, Jeho hlavním úkolem bylo zřídit kancelář prokurátora v Kigali, aby tak mohl být blíže dění ve Rwandě a jednotlivým případům (Møse 2005: 922). 65
32
V současné době zastává funkci vrchního prokurátora pro ICTY Carla del Ponte, která pochází ze Švýcarska. Dne 15. srpna 1999 byla zvolena prokurátorkou pro oba tribunály a od roku 2003, kdy došlo k oddělení funkce prokurátora ICTR, se již plně zabývá pouze případy souvisejícími se zločiny spáchanými na území bývalé Jugoslávie. Své sídlo má v Haagu (Organs of the tribunal). Vrchním prokurátorem ICTR je od 15. září 2003 Hassan Bubacar Jallow, který pochází z Gambie a jehož sídlo je v Arushe v Tanzánii (Structure of the ICTR).
4.3 Sekretariát (registr) Sekretariát je hlavním administrativním orgánem tribunálů, který je odpovědný za celkový chod tribunálů, a jeho funkce v rámci ICTY a v rámci ICTR se v podstatě neliší. Zajišťuje zejména informování veřejnosti, zápisy ze zasedání, tisk a publikaci dokumentů či styk tribunálů s jinými orgány. Dále poskytuje soudní a právní podporu jednotlivým senátům a prokurátorovi. Odpovědnost sekretariátu pokrývá činnosti spojené s organizací jednotlivých slyšení, právní archivace či organizace právního podpůrného programu pro obžalované, kteří si nemohou finančně zajistit obhajobu (Organs of the tribunal). V čele tohoto orgánu stojí tajemník, který je jmenován generálním tajemníkem OSN po poradě s presidentem tribunálu67. Jeho funkční období je rovněž čtyřleté s možností znovuzvolení. Ostatní personál sekretariátu je jmenován generálním tajemníkem OSN na návrh tajemníka tribunálu (článku 17 Statutu ICTY a článku 16 Statutu ICTR). Mimo jiné zastává tajemník společně s presidentem tribunálu diplomatickou funkci a stará se o veškerou komunikaci s tribunálem. V současné době zastává funkci tajemníka ICTY od 1. ledna 2001 Hans Holthius z Nizozemí, jehož zástupcem je pak od 1. prosince 2004 John Hocking z Austrálie (Organs of the tribunal). Funkci tajemníka ICTR zastává od 1. března Adama Dieng ze Senegalu (Structure of the ICTR).
67
Tajemník tribunálu je zároveň i představitelem generálního sekretariátu OSN, kdy toto propojení administrativního orgánu a mezinárodního tribunálu může mít své výhody, ale i nevýhody. Na jedné straně to umožnilo nově vznikajícímu tribunálu navázat na zkušenosti vycházející ze struktury OSN, na druhou stranu mohla být namítána jeho nezávislost (Møse 2005: 941).
33
5. Spolupráce s mezinárodními ad hoc tribunály Aby mohly tribunály plně vykonávat svou funkci, musí se spolehnout na mezinárodní spolupráci a mezinárodní pomoc ze strany států, ale i např. ze strany nevládních organizací monitorující lidská práva v krizových oblastech. Takováto pomoc může mít několik různých podob, může se jednat o pomoc finanční, politickou, diplomatickou či vojenskou, kdy významnou politickou a diplomatickou roli ve vzájemných interakcích sehrávají zejména předseda soudu a prokurátor. Bývalý předseda ICTY Cassese tribunál označil za „obra, který nemá ruce ani nohy, a aby mohl chodit a pracovat, potřebuje umělé končetiny, kterými jsou státní instituce“ (Kerr 2003: 115). Dá se říci, že tribunály postupují ve své práci tak rychle dopředu, jak moc s nimi národní státy spolupracují. Povinnost států spolupracovat s tribunály v podstatě vyplývá již ze samotné Charty OSN, na základě které jsou všechny členské státy OSN zavázány vykonat rozhodnutí přijatá Radou bezpečnosti OSN podle kapitoly VII (článek 25). Dále je tato povinnost zakotvena i v samotných statutech tribunálů, na základě kterých jsou státy povinny poskytnout součinnost zejména při vyšetřování a stíhání obviněných osob, zajištění jejich zatčení, případně jejich přesun tribunálu, spolupráce při získávání důkazů či výslechu svědků (článek 29 ICTY a článek 28 ICTR). Pokud by určitý stát odmítl s tribunálem spolupracovat, je na předsedovi tribunálu, aby na tuto skutečnost upozornil Radu bezpečnosti OSN, která by měla učinit vhodná opatření (První výroční zpráva ICTY 1994).
5.1 Spolupráce s národními státy Spolupráce s národními státy tvoří převážnou část podpory tribunálů, bez které by v podstatě ani nemohly fungovat Tyto národní státy bychom mohli rozdělit do dvou skupin: státy stojící mimo konflikt a státy, kterých se konflikt přímo týkal. Bylo nutné, aby státy s tribunály spolupracovaly nejenom při stíhání jednotlivých zločinců, ale i při činnosti tribunálu jako takového68.
68
Např. dne 3. května 1995 zaslal prokurátor ICTR státům dopis, ve kterém je vyzýval ke spolupráci konkrétně v pěti oblastech: nábor kandidátů na pozice vyšetřovatelů a tlumočníků, přidělování personálu, nábor styčných důstojníků, informování o situaci uprchlíků a samotné informování o spáchaných zločinech (První výroční zpráva ICTR 1995). Obdobný dopis vládám jednotlivých států zaslal i prokurátor ICTY, a to dne 11. dubna 1994 (První výroční zpráva ICTY 1994).
34
Konkrétně bychom mohli rozlišit několik možných způsobů spolupráce (případně nespolupráce) národních států s tribunály:
1) Finanční a personální podpora Fungování tribunálů ve velké míře závisí na jejich financování a na množství finančních prostředků, které jim státy poskytnou. To si uvědomoval již první předseda ICTY A. Cassese, když ve svém dopise ze dne 7. listopadu 1995 adresovaném Valnému shromáždění OSN prohlásil: „Všechny tyto závazky jsou nákladné, o tom není pochyb. Ale pokud chce OSN slyšet hlas spravedlnosti promlouvat nahlas a jasně, potom musí členské státy být ochotné zaplatit.“ 69 Největší roli hrály zejména prostředky poskytnuté v prvních letech. Finanční podpora poskytovaná státy nespočívala jen ve financích jako takových, které státy přispívaly prostřednictvím dobrovolných příspěvků či z rozpočtu OSN, ale i ve formě vybavení či služeb.70 Tak např. kromě peněžních prostředků poskytovaly státy tribunálům i počítačové a elektronické vybavení či vybavení kanceláří a místností. (První výroční zpráva ICTY) Získané finanční prostředky umožňují mimo jiné vedení vyšetřování, předběžné zadržení obžalovaných osob, zajištění bezpečnosti pro svědky či zabezpečení právní pomoci pro prokurátora, obhajobu i samotné senáty tribunálu. Následující tabulky zachycují rozpočty tribunálů a dobrovolné příspěvky států v prvních letech fungování tribunálů. ROZPOČET ICTY 1993
1994
1995
1996
1997
$ 276 000
$ 10 800 000
$ 25 300 000
$ 35 430 622
$ 48 587 000
1998
1999
2000
2001
2002-2003
$ 64 775 300
$ 94 103 800
$ 95 942 600
$ 96 443 900
$ 223 169 800
2004-2005
2006-2007
$ 271 854 600
$ 276 474 100
Zdroj: ICTY at a glance <www.un.org/icty>. 69
„All of these undertakings are costly, of that there in no doubt. But if the United Nations want to hear the voice of justice speak loudly and clearly then the Member States must be willing to pay the price.“ Tento citát byl uveřejněn v příručce Amnesty International pro státy, jak mají spolupracovat s mezinárodními tribunály (Amnesty International 1996). 70 Tak např. ohledně ICTR přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci č. 49/251 ze dne 20. července 1995, ve které vyzvalo členské státy k poskytování dobrovolných příspěvků tribunálu jak ve formě hotovosti, tak i ve formě služeb či dodávek. Podrobně internetové stránky ICTR
. V případě ICTY byly státy k těmto příspěvkům vyzvány na základě rezoluce č. 47/235 ze dne 14. září 1993 (První výroční zpráva ICTY 1994).
35
ROZPOČET ICTR 1994-1995
1996
1997
1998
1999
$ 7 280 000
$ 36 469 700
$ 35 974 800
$ 50 879 100
$ 68 531 900
2000
2001
2002-2003
2004-2005
2006-2007
$ 78 170 200
?*
$ 177 739 400
$ 213 725 500
$ 246 890 000
Zdroj: Výroční zprávy ICTR <www.ictr.org>. •
Konkrétní údaj za rok 2001 se nepodařilo dohledat, uvádí se jen, že za období 2000-2001 získal ICTR přibližně 180 milionů dolarů.
Srovnání rozpočtů ICTY a ICTR 300 250 200 částka v milionech dolarů
150 ICTY
100
ICTR
50 0 1993 1994- 1996 1997 1998 1999 2000- 2002-2004-20061995 2001 2003 2005 2007
rok
DOBROVOLNÉ PŘÍSPĚVKY STÁTŮ DO SVĚŘENECKÝCH FONDŮ (TRUST FUNDS) TRIBUNÁLŮ
ICTY
ICTR*
1994
$ 3 208 900
1995
$ 6 319 795
1995
$ 5 174 847
1996-1997
$ 8 586 053
1996
$ 2 164 150
Zdroj: Výroční zprávy ICTY a Výroční zprávy ICTR. * Mezi státy, které poskytly v letech 1995-1996 nejvíce prostředků do Svěřeneckého fondu, patřily Belgie a Nizozemí71 (Druhá výroční zpráva ICTR 1996). 71
Belgie poskytla celkem $ 2 705 450 a Nizozemí věnovalo ICTR $ 2 995 531. Naopak např. USA poskytly v letech 1995-1996 pouze $ 50 000 (Druhá výroční zpráva ICTR 1996). V případě ICTY věnovaly USA v roce 1996 do Svěřeneckého fondu $ 700 000 (Druhá výroční zpráva ICTY 1995).
36
Z údajů uvedených v tabulkách a posléze i grafu vyplývá, že co se týče finanční podpory, mělo ICTR k dispozici sice méně prostředků než ICTY, kdy např. pro současné období 2006-2007 disponuje ICTR se sumou o necelých třicet milionů dolarů menší, ale jinak celkový rozdíl není nijak závratný. Podobně tomu bylo i v případě dobrovolných příspěvků ze strany států. V případě vyšších příspěvků pro ICTY je nutné vzít v úvahu, že ICTY se zabýval zločiny spáchanými na území několika států dohromady, což přináší i vyšší výdaje co se týče např. dopravy, vedení vyšetřování a výslechů svědků či nákladů na ubytování apod. Navíc se lze domnívat, že náklady týkající se samotného sídla jsou vyšší ve vyspělé zemi jako je Nizozemí, než je tomu v případě sídla ICTR v Tanzanii.
2) Spolupráce při získávání důkazů Aby mohl tribunál řádně fungovat, je nezbytné, aby měl možnost zajistit věrohodné důkazy pro spravedlivý a efektivní proces. Tyto důkazy spočívají zejména ve výslechu svědků a v předkládání dokumentů, které si jinak nemůže tribunál obstarat sám. Povinností státu předložit dokumenty důkazní hodnoty se zabýval ICTY v případu Blaškić72, kdy Chorvatsko odmítlo tyto dokumenty, předložit s odůvodněním ochrany zájmů národní bezpečnosti, jelikož tribunál nemá žádnou pravomoc přijímat donucovací opatření vůči suverénnímu státu. Chorvatsko se proti rozhodnutí předložit důkazy odvolalo a odvolací senát soudní příkazy, kterými bylo Chorvatsku přikázáno předložit dotyčné dokumenty, zrušil. Na druhou stranu však potvrdil, že tribunál má pravomoc vydávat příkazy a žádosti o spolupráci. (Šturma 2002: 95-96). Spolupráce států ohledně svědků se nejvíce projevila v případě ICTR, jelikož řada z nich z donucení uprchla před násilnostmi nejen do okolních zemí73. V těchto zemích nemělo mnoho uprchlíků platné cestovní dokumenty, a proto úkolem států bylo zajistit způsob, jak tyto
svědky
dopravit
do
sídla
ICTR,
aby
zde
mohli
podat
své
svědectví
o krutostech spáchaných během konfliktu ve Rwandě a poté zajistit jejich návrat do hostující země. Mezi státy, které nabídly svou pomoc v této oblasti, patřily např. Belgie, Kongo, Francie, Nizozemí, Keňa, Senegal či Zambie (Pátá výroční zpráva ICTR 1999).
72
Blaškić byl chorvatský generál, který se ICTY dobrovolně vzdal 1. dubna 1996 a byl obviněn ze spáchání zločinů proti bosenským muslimům. Rozsudek vynesený 3. března 2000 jej odsoudil k 45 letům odnětí svobody (Šturma 2002: 96). 73 Kromě států se na podpoře uprchlíků, kteří by mohli svědčit před tribunálem, velkou měrou podílely i humanitární organizace či UNHCR, což je agentura OSN.
37
3) Spolupráce při vydávání obviněných osob Jelikož tribunály nedisponují přímými pravomocemi na území států a ani vlastními ozbrojenými silami, musí se při dopadení a zatýkání obviněných osob spoléhat zejména na národní státy, na jejichž území se tyto osoby nacházejí. Jelikož povinnost států spolupracovat s tribunály plyne nepřímo z Charty OSN prostřednictvím závaznosti rezolucí Rady bezpečnosti, nemohou se státy odvolávat na národní právní řády, že jim vydávat osoby nacházející se na jejich území neumožňují. V případě Rwandy samotné se zprávy, že by vyloženě odmítala vydat tribunálu osoby obviněné ze zločinů podle mezinárodního práva, v podstatě neobjevují. Setkáme se spíše se situacemi, kdy ICTR požaduje vydání obviněného z jiného státu. Tak např. velitel rwandské armády T. Muvunyi byl zatčen 5. února 2000 v Londýně za spolupráce Velké Británie či generál A. Ndindilyimana byl zatčen za spolupráce Belgie dne 31. ledna 2000. K dalším zemím, které přispěly k dopadení osob obviněných ICTR patří i Francie, která v listopadu 1999 pomohla dopadnout bývalého ministra kultury a vzdělávání Jean de Dieu Kamuhandu, či USA, které se podílely na vydání rwandského pastora E. Ntakirutimana v lednu 2000.74 Jinak je tomu však v případě států bývalé Jugoslávie, kdy mezi nejproblematičtější státy patřilo Srbsko a Chorvatsko. Srbsko doposud neumožnilo dopadení dvou nejhledanějších osob ICTY, Mladiće a Karadžiće, zato však vydalo v roce 2001 do Haagu bývalého prezidenta Slobodana Miloševiće. Chorvatsko zase odmítalo vydat generály Bobetka a Gotovinu, kteří byli obžalováni ze zločinů proti lidskosti spáchaných na chorvatských Srbech. Generál Bobetko, jehož přesun do Haagu odmítala chorvatská vláda zabezpečit, mezitím na jaře 2003 zemřel a generála Gotovinu se nakonec podařilo 8. prosince 2005 zatknout na Kanárských ostrovech za spolupráce chorvatských a španělských tajných služeb. Zpočátku problematická byla i spolupráce Ruska, které nakonec předalo do Haagu bosenského Srba Dragana Zelenoviće zadrženého v srpnu 2005 na západní Sibiři s falešným pasem. Rusko původně nechtělo vydat Zelenoviće přímo ICTY, ale do země, kde spáchal zločiny, ze kterých byl obviněn, a vydalo jej teprve poté, co Carla Del Ponte kritizovala Moskvu za protahování případu.75 Z uvedeného tedy není možné dospět k závěru, že by národní státy, mimo Rwandu a státy bývalé Jugoslávie, spolupracovaly s ICTR méně než s ICTY. V podstatě oběma
74
Tyto informace vyplývají z veřejného prohlášení, které učinila Amnesty International dne 8. ledna 2000 ohledně spolupráce států s ICTR (Amnesty International 2000). 75 Podrobně Stíhaný bosenský Srb Zelenović byl předán do Haagu .
38
tribunálům se snaží vyhovět v nejvyšší možné míře, pokud se obviněné osoby nacházejí na jejich území. Je zřejmé, že komplikovanější je vztah se státy, které se účastnily konfliktu, ale co se týče ostatních států, jsou si plně vědomy své povinnosti vůči tribunálům založené na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.
5.2 Spolupráce s nevládními humanitárními organizacemi Účel nevládních organizací jako např. Amnesty International, Human Rights Watch či Mezinárodní červený kříž (dále jen „ICRC“) spočívá mimo jiné ve sledování mezinárodního prostředí a následné apelaci na vlády států tam, kde dochází k porušování lidských práv. Tyto organizace hrají významnou roli v rámci interakce s mezinárodními tribunály, jelikož často mohou poskytnout podnětná svědectví mnohdy přímo z dějiště konfliktu či ze zpovědí poškozených osob. Na druhou stranu je nutné vzít v úvahu, že se tyto organizace obávají nejen kompromitace jejich neutrality či odhalení přístupu k některým svědkům, ale i vystavení sebe či svého personálu jakémukoli nebezpečí. Případná spolupráce humanitárních organizací s mezinárodními tribunály by mohla zkomplikovat a omezit jejich činnost v konfliktních oblastech, kdyby jim mohl být např. odmítnut přístup k obětem či by mohly ztratit důvěru tamní vlády apod. ICTY proto musel řešit otázku, zda jsou stejně jako státy povinny s tribunály spolupracovat i tyto organizace, konkrétně v případě podání svědectví. Jednalo se o případ, ve kterém měl vypovídat pracovník ICRC (Mackintosh 2004: 131, 133). ICTY nakonec dospěl k závěru, že mu nemůže být nařízeno vypovídat, což ovšem ani tak nesouviselo s tím, že se jednalo o pracovníka humanitární organizace jako takové, ale o pracovníka právě ICRC, což je organizace sui generis se zvláštním statutem na základě Ženevských konvencí76 (La Rosa 2006: 170, 175-176). Pozice ICRC byla rovněž zkoumána i před ICTR, konkrétně v souvislosti s dobrovolníky pracujícími pro národní odnože této organizace, zda rovněž nejsou povinni svědčit před mezinárodními tribunály77. Obhajoba zde namítala nepřípustnost svědka, k jehož svědectví by bylo možné přihlédnout jen se svolením ICRC. V obou případech tribunál
76
Prosecutor v. Simić et. at., Case No. IT-95-9 (Trial Chamber), 27 July 1999, para 72-74. Jednalo se o dva samostatné případy Prosecutor v. Nyiramasuhuko, Case No. ICTR-97-21 (Trial Chamber), 15 July 2004, a Prosecutor v. Muvunyi, Case No. ICTR-2000-55 (Trial Chamber), 15 July 2005. 77
39
potvrdil absolutní imunitu ICRC svědčit a zároveň dospěl k závěru, že tato imunita se nevztahuje na národní sdružení, kromě případů, kdy po určitý čas tyto společnosti pracují pod hlavičkou ICRC (La Rosa 179-180). Postavení ostatních nevládních organizací nebylo před mezinárodními tribunály zkoumáno. Pokud se však přece jen rozhodnou svědčit, mohou soudce požádat o zachování identity před veřejností (Mackintosh 2004: 146). Rovněž se mohou pracovníci humanitární organizace rozhodnout, zda budou před tribunálem svědčit osobně, či zda pouze vydají zprávu o dané situace, která má pro tribunál důkazní hodnotu (La Rosa 2006: 171). Nevládní organizace zabývající se lidskými právy rovněž monitorují činnost tribunálů a apelují na státy, které s nimi odmítají spolupracovat, zejména co se týče vydávání obviněných osob nacházejících se na jejich území. Mimo to se snaží upozornit Radu bezpečnosti OSN na tuto nespolupráci a zároveň se snaží ji přinutit, aby přijala vhodná opatření, která by zajistila podporu oběma tribunálům.78
5.3 Zhodnocení spolupráce Rwandy a států bývalé Jugoslávie Hodnocení spolupráce Rwandy s ICTR vyznívá z výročních zpráv ICTR velmi pozitivně, a to i přesto, že Rwanda v podstatě v Radě bezpečnosti OSN hlasovala proti jeho založení. Od roku 1999 má Rwanda u ICTR v Arushe svého speciálního zástupce, který sleduje aktivity tribunálu a jeho přítomnost zajišťuje lepší komunikaci tribunálu s rwandskou vládou. Jediným významnějším kritickým obdobím byl rok 2002, kdy Rwanda odmítla vyhovět všem žádostem o vydání cestovních dokumentů pro svědky, což vedlo k pozdržení tribunálu o dvacet jedna dní (Møse 2005: 939-940). O nespolupráci informoval prokurátor ICTR Radu bezpečnosti OSN dne 23. července 2002. Podle něj začaly tyto problémy krátce poté, co bylo oznámeno, že za krutosti spáchané v roce 1994 by mohli být obviněni i někteří členové RPF. Odmítáním spolupráce chtěla vláda donutit prokurátora, aby tato obvinění stáhnul. Rwanda nakonec zločiny spáchané členy RPF přiznala, ale odmítla je vydat ICTR s tím, že budou souzeni rwandskými soudy. 79 V souvislosti se spoluprácí zemí bývalé Jugoslávie s ICTY hrála velmi významnou
78
Jak např. vyplývá z dopisu Human Rights Watch ze dne 25. října 2002 Radě bezpečnosti OSN (Human Rights Watch 2002). 79 Blíže viz výše zmiňovaný dopis Human Rights Watch ze dne 25. října 2002, ve kterém se tato nevládní organizace vyjadřuje nejen k nespolupráci Rwandy s ICTR, ale i k nespolupráci států bývalé Jugoslávie s ICTY, zejména Chorvatska a Srbska.
40
roli tzv. Daytonská dohoda podepsaná 14. prosince 1995, která obsahovala řadu ustanovení odkazujících na tribunál. Podepsáním této dohody státy bývalé Jugoslávie formálně uznaly ICTY a zaručily se ke spolupráci jak v obecné rovině, tak i specificky, např. umožněním volného pohybu a přístupu k obviněným osobám či vyloučením obžalovaných z veřejných funkcí. Ve skutečnosti se pak mezi sebou jednotlivé státy mírou spolupráce s ICTY značně lišily. Nejaktivnějším státem byla Bosna a Hercegovina, která dokonce dovolila zřízení úřadu pro ICTY v Sarajevu. Naopak nejproblematičtějším státem bylo Srbsko, které odmítalo vydat jakékoli obviněné, zejména pak Radovana Karadžiće a Ratka Mladiće80. (Třetí výroční zpráva ICTY 1996) Obecně z výročních zpráv ICTY vyplývá problematická spolupráce se státy bývalé Jugoslávie, i když situace se v posledních letech značně zlepšila, což je dáno zejména snahou zemí bývalé Jugoslávie zapojit se do EU a do NATO. V Chorvatsku v období prezidenta F. Tudjmana byla spolupráce s ICTY velmi omezená a problematická a za vlády I. Račana se vzájemné vztahy dokonce dostaly do krize po vydání zatykačů na dva obžalované chorvatské generály Gotovinu a Bobetka. Vztah Chorvatska a jeho spolupráce s ICTY je mimo jiné významný i z hlediska chorvatských snah vstoupit do EU, jelikož plná spolupráce s ICTY je jednou z hlavních podmínek pro zahájení přístupových rozhovorů81. Původně měla být přístupová vyjednávání zahájena 17. března 2005, ale vzhledem k nedostatečné spolupráci s tribunálem bylo toto datum posunuto. Až na podzim téhož roku Carla del Ponte prohlásila, že Chorvatsko plně spolupracuje, což umožnilo dne 3. října 2005 zahájit přístupové rozhovory. Výrazným krokem kupředu bylo i zadržení generála Gotoviny.82 Chorvatsko požadovalo, aby se mohlo zapojit do jeho procesu, což však ICTY zamítl, jelikož obžaloba namítala, že by nemohlo vystupovat nestranně. Chorvatsko ve své žádosti uvedlo, že by chtělo pomoci odhalit pravdu o zločinech spáchaných za bývalého politického a vojenského vedení země, ovšem ICTY to odmítlo s odůvodněním, že by se Chorvatsko snažilo zasahovat do faktické stránky pře.83 80
Dne 2. ledna 1997 dokonce prezidentka Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině Biljan Plavšić zaslala generálnímu tajemníkovi OSN a všem členům Rady bezpečnosti OSN memorandum, ve kterém doslova vyjádřila, že „současná pozice Srbské republiky odmítá vydat Dr. Karadžiće a generála Mladiće Haagu, jelikož věříme, že jakékoli takové přelíčení nespadá do ústavního rámce tribunálu“. Svůj postoj poté zopakovala i v květnu 1997, kdy dodala, že srbská ústava zakazuje vydání srbského občana ke stíhání před mezinárodním tribunálem. (Čtvrtá výroční zpráva ICTY 1997) 81 Chorvatsko podalo svou přihlášku ke vstupu do EU v únoru 2003 a v roce 2004 mu byl udělen statut kandidátské země. 82 Podrobně viz hodnocení Chorvatska Evropskou unií . 83 Podrobně viz článek ze dne 18. října 2006 Haagský tribunál odmítl účast Chorvatska na procesu s Gotovinou
41
Stejnou podmínku jako v případě Chorvatska klade EU i pro Srbsko, tedy plná spolupráce s ICTY a dopadení Mladiće a Karadžiće. Jisté zlepšení ve vztazích by měl přinést tzv. Akční plán pro zatčení Ratka Mladiće vydaný v červenci 2006 srbskou vládou, který by měl vést k jeho nalezení a vydání do Haagu. Stejně tak je spolupráce s ICTY podmíněna i pro jednání mezi EU a dalšími dvěma státy bývalé Jugoslávie, Bosnou a Hercegovinou a Černou Horou.84 Pro Srbsko, Černou Horu a Bosnu a Hercegovinu je spolupráce s ICTY významná i z hlediska jejich snah vstoupit do programu NATO Partnerství pro mír (Jakšičová 2005). Srovnáme-li tedy spolupráci Rwandy a zemí bývalé Jugoslávie s tribunály, je možné na základě uvedených informací usoudit, že Rwanda vychází v daném hodnocení lépe. Nesetkáváme se zde s žádným vážnějším konfliktem a odmítáním, což může být rovněž dáno i skutečností, že vlády se po konfliktu ujala skupina obyvatel, k jejímuž vyvražďování vlastně docházelo. Mimo to je spolupráce hodnocena z pohledu jednoho státu, zatímco v případě bývalé Jugoslávie je nutné se zaměřit na několik států, které ji původně tvořily, což může mít rovněž svůj vliv na posouzení vztahu Rwandy a ICTR.
5.4 Česká republika a mezinárodní tribunály Česká republika, která je členem NATO i Evropské unie, se obecně profiluje jako stát s tribunály spolupracující, což vyplývá i z řady vyjádření zejména ministra zahraničí. Např. projednání otázky mezinárodních tribunálů bylo jednou z hlavních priorit České republiky na 58. zasedání Valného shromáždění OSN, kde se svým projevem vystoupil tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda.85 Mimo to je možné říci, že na založení ICTR má Česká republika v podstatě i svůj podíl, jelikož v té době byla nestálým členem Rady bezpečnosti OSN, který se v rámci konfliktu ve Rwandě významně angažoval. K. Kovanda zařadil Českou republiku do tzv. skupiny „ani-ani“ společně s Argentinou, Novým Zélandem a Španělskem, což byla skupina států, které vůči Rwandě neměly žádné mocenské zájmy či koloniální minulost86,
Blíže viz internetové stránky Evropské unie zabývající se problematikou rozšiřování . 85 Priority České republiky na 58. zasedání Valného shromáždění OSN . 86 Např. francouzský velvyslanec Jean-Bernard Mérimée se několikrát postavil na stranu útočníků, což Kovanda přičítá zejména obavě Francie z ohrožení členství Rwandy ve frankofonii, tzn. ve francouzském jazykovém 84
42
a proto vystupovaly v otázce rwandského konfliktu skutečně nezúčastněně (Kovanda 2004: 51). Česká republika má dále významný vztah k ICTR i díky tomu, že jedním z ad litem soudců je Čech Robert Fremr, který mimo jiné vyučoval trestní právo na právnické fakultě Univerzity Karlovy a působil jako soudce Vrchního soudu v Praze.87 Jelikož Česká republika patří mezi evropské státy, je pochopitelné, že postupem času se vyvinula mnohem užší spolupráce s ICTY, zejména z důvodu tradičně úzkých vztahů s Jugoslávií.. Důležitým krokem v rámci této spolupráce je smlouva mezi ČR a ICTY o zapůjčení vězeňského personálu, která byla podepsána dne 23. března 2006. Na základě této smlouvy zapůjčí ČR mezinárodnímu tribunálu čtyři vězeňské dozorce, kteří se museli zavázat, že po dobu svého působení u ICTY nebudou přijímat pokyny ze strany české vlády. Zájem o účast českých dozorců projevil tribunál zejména z důvodu různorodého mezinárodního složení a bližší jazykové vazby na osoby z bývalé Jugoslávie. (BBC 2005a) V souvislosti s touto pomocí se bývalý náměstek ministra spravedlnosti Ivo Hartmann vyjádřil i k samotné spolupráci ČR s ICTY, kdy doslova uvedl, že „trestání válečných zločinů, zločinů agrese a genocidy mezinárodními trestními tribunály bychom měli podporovat nejen s ohledem na základní lidská práva a morální zavrženíhodnost násilných trestných činů velkého rozsahu“.88
společenství, jelikož Tutsiiové v RPF, kteří od roku 1959 žili v Ugandě, hovořili anglicky. (Kovanda 2004: 51) 87 Podrobně ICTR 88 Podrobně článek Ministerstvo spravedlnosti vyšle příslušníky Vězeňské služby ČR do věznice Mezinárodního trestního tribunálu pro zločiny spáchané na území bývalé Jugoslávie .
43
6. Zhodnocení současní situace před mezinárodními ad hoc tribunály a aktuální vývoj událostí. Všechna řízení ICTR i ICTY, která projednávají soudní senáty, by měla být ukončena ke konci roku 2008 a veškerá práce tribunálů včetně odvolacích řízení by měla by ukončena v roce 2010. V případě ICTY není však otázka ukončení jeho mandátu zcela jasná, jelikož předseda tribunálu Theodor Meron se v červnu roku 2005 nechal slyšet, že ICTY neukončí svou činnost, dokud na lavici obžalovaných neusednou Mladić a Karadžić (BBC 2005b). Následující tabulka znázorňuje počet osob, jejichž zločiny se jednotlivé tribunály již zabývaly, a dále počet obviněných, jejichž zločiny se teprve projednávat budou nebo jsou právě projednávány. PŘEHLED PROBÍHAJÍCÍCH A UKONČENÝCH ŘÍZENÍ PŘED TRIBUNÁLY ICTY
ICTR
Celkem probíhající řízení
60
45
Osoby čekající na proces
18
12
Osoby před Odvolacím senátem
12
7
Osoby před soudními senáty
24
26
Osoby stíhané na svobodě
6
-
Ukončená řízení
101
46
Osoby zproštěné viny a propuštěné
5
7
Osoby odsouzené
48
25
Osoby, které zemřely během řízení nebo
36
2
12
12
obvinění bylo staženo Osoby předané národní jurisdikci
Zdroj: ICTY at a glance , stav ke dni 1. prosince 2006, ICTR Detainees , stav ke dni 25. září 2006. Z uvedené tabulky vyplývá, že zatímco počet probíhajících procesů u jednotlivých tribunálů je poměrně vyrovnaný, v případě ukončených řízení jasně převažuje ICTY. Možných důvodů bychom mohli nalézt několik. Jedná se však o důvody hypotetické, které vycházejí z výše uvedených poznatků. Menší počet uzavřených případů ICTR bychom mohli
44
přičíst např. jeho pozdějšímu skutečnému zahájení, kdy ačkoli byl založen rezolucí v červenci 1994, první proces před ICTR začal v lednu 1997. Na druhou ICTY byl založen v květnu 1993 a první proces byl zahájen o tři roky později 7. května 1996, což se v délce shoduje s ICTY. Jediný rozdíl bychom tedy mohli vidět v tom, že ICTY byl založen o rok dříve. Dalšími možnými důvody by mohla být omezená pravomoc ICTR z hlediska věcného, místního i časového. ICTR je oprávněn projednávat jen zločiny spáchané na území Rwandy, případně i v sousedních státech, ale
stále se jedná rozlohou o mnohem menší území než
v případě bývalé Jugoslávie. Kromě toho se pravomoc vztahuje jen na zločiny spáchané ve velmi omezeném období jednoho roku, což je v ostrém protikladu s ICTY, jehož časová pravomoc je horní hranicí neomezená a může rovněž postihnout zločiny, které se udály i šest let po jeho založení. Svůj jistý podíl by na menším počtu uzavřených a probíhajících řízení mohly mít i jednotlivé orgány ICTR, zejména pak spojená funkce prokurátora až do roku 2003 a menší počet soudců v případě ICTR. Mimo to je nutné poukázat i na nižší financování ICTR jak ze strany jednotlivých států, tak i ze strany samotného OSN.
Aktuální události související s tribunály Mezinárodní prostředí je velmi proměnlivé a co bylo řečeno před rokem, už teď nemusí platit. Ačkoli Evropská unie i NATO vázaly vstup balkánských zemí na spolupráci s NATO, dochází nyní v obou mezinárodních organizacích k zásadnímu obratu. Obě tyto organizace usoudily, že podmiňováním členství si zúžily prostor pro další vyjednávání a rozvíjení vztahů se zeměmi bývalé Jugoslávie. Jak vyplývá ze zprávy uveřejněné dne 17. října 2006, několik zemí v rámci EU, včetně České republiky89, se vyjádřilo pro to, aby unie nevázala obnovení asociačních jednání se Srbskem na jeho výsledky při vyjednávání válečných zločinců. Asociační rozhovory byly se Srbskem
přerušeny
počátkem
května
2006,
jelikož
Bělehrad
dosud
nezadržel
bosenskosrbského generála Ratka Mladiće, přitom Dohoda o stabilizaci a asociaci představuje první krok k jednání o členství.90 Z hodnotících zpráv Evropské komise uveřejněné 8. listopadu 2006 vyplývá, že ze zemí bývalé Jugoslávie má do EU nejblíže Chorvatsko. 89
Česká republika výrazně prosazovala vstup Srbska a dalších balkánských států kromě do EU i do programu Partnerství pro mír v rámci NATO bez ohledu na pokrok jejich spolupráce s ICTY (Jakšičová 2006). 90 Podrobně článek ČR a další země EU pro asociační jednání se Srbskem .
45
Ohledně Srbska Evropská komise zopakovala požadavek spolupráce s ICTY, ovšem již nyní od tohoto předpokladu státy EU začínají pomalu ustupovat.91 Podobný postoj jako EU zaujalo i NATO, a to na summitu v Rize92, kde Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a zejména Srbsku byly otevřeny dveře do Severoatlantické unie v podobě vstupu do programu Partnerství pro mír, který byl doposud podmiňován intenzivnější spoluprácí s ICTY.93 Státy však byly upozorněny, že tento obrat neznamená konec plnění závazků k ICTY, ale naopak je podmínkou další integrace směrem k plnému členství a podmínkou plnění závazků vůči NATO. Carla del Ponte, hlavní prokurátorka ICTY, však zřejmě tento postup neschvaluje a názor na posílení demokracie v Srbsku nesdílí. Domnívá se, že Srbsko za svůj nevstřícný postup vůči ICTY bylo „odměněno“ vstupem do Partnerství pro mír a že teď nebude mít žádnou motivací hlavní obžalované tribunálu dopadnout. (Jakšičová 2006) K velmi významnému zvratu událostí došlo mezi Rwandou a Francií v souvislosti s obviněním současného rwandského prezidenta Paula Kagameho z genocidy. Francie zároveň vydala mezinárodní zatykače na devět jeho spolupracovníků, ale jelikož Kagame pojímá imunitu coby hlava státu, může být souzen pouze před ICTR94. Pokud by tedy ICTR přistoupil k obvinění Kagameho, byl by první hlavou státu a nejvýše postavenou osobou souzenou před ICTR. (BBC 2006a) Rwandský prezident však tato obvinění odmítá a poukazuje na politické motivy Francie, která se snaží skrýt vlastní angažovanost v událostech ve Rwandě v roce 199495. Rwandský ministr zahraničí dokonce prohlásil: „Francie se snaží utišit své svědomí v souvislosti s rolí, kterou hrála v genocidě a nyní se snaží nalézt někoho jiného, kdo by mohl mést odpovědnost za jejich činy“. Současně Rwanda v důsledku zmíněných obvinění přerušila s Francií diplomatické styky a proti Francii se ve Rwandě zvedla vlna demonstrací. (BBC 2006b, BBC 2006d)
91
Podrobně článek Nejblíže do EU prý má z Balkánu Chorvatsko . 92 Summit NATO v lotyšské Rize se konal ve dnech 28. – 29. listopadu 2006 a až do jeho konání bylo NATO v otázce nutnosti spolupráce s ICTY nekompromisní (Summit NATO 2006). 93 Dle některých analytiků pramení tato změna postoje ze snahy o podporu srbských demokratických sil a oslabení radikálů (Jakšičová 2006). 94 Rwandský prezident a jeho spolupracovníci jsou obviňováni zejména ze sestřelení letadla Habyarimana, které bylo impulsem k rozpoutání genocidy ve Rwandě. Vyšetřování pády letadla se ujala Francie, jelikož na palubě se nacházela francouzská posádka (BBC 2006b) 95 Francie byla z podílu na událostech ve Rwandě obviněna bývalým rwandským diplomatem Jacquesem Bihozagarou, který ICTR řekl, že spoluodpovědnost Francie plyne zejména z jejího vlivu, kterým disponovala vůči Hutuům. Rwanda dokonce zvažuje, že proti Francii podá žalobu u Mezinárodního soudního dvoru OSN (BBC 2006c).
46
7. Závěr Mezinárodní ad hoc tribunály hrají v dnešní době nepochybně významnou roli, zejména při trestání zločinů spáchaných na území bývalé Jugoslávie a na území Rwandy. Cílem práce bylo srovnat Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu a nalézt, v čem se shodují a v čem se naopak liší. Oběma tribunálům je společné, že byly založeny na základě rezoluce Rady bezpečnosti, která je pro všechny členské státy OSN závazná. Součástí zakládajících rezolucí byly statuty tribunálů, které mimo jiné vymezují jejich jednotlivé pravomoci, a to pravomoc věcnou, osobní, časovou a místní. Oba tribunály disponují stejnou strukturou orgánů, kterou tvoří senáty, prokurátor a sekretariát. Na odlišnosti tribunálů bude poukázáno při zhodnocení teze vymezené v úvodu. Tuto tezi bychom mohli rozdělit na dvě části, úspěšnost ICTR a pozornost mezinárodního prostředí vůči ICTR. Ani na jednu část ale není možné jednoznačně potvrdit či vyvrátit, jelikož řada faktorů ICTR nahrávala a řada nikoli. S tezí, že ICTR nebyl tak úspěšný, není až tak jednoduché souhlasit. Sice ze srovnání výsledků obou tribunálů vychází, že ICTY má před ICTR značný náskok zejména v počtu ukončených řízení, není však na základě zjištěných skutečností jednoduché určit, zda jsou známkou nedostatečné činnosti a menší úspěšnosti tribunálu. Naopak bychom mohli dokonce říci, že řada skutečností nahrávala spíše ICTR. Např. z výročních zpráv ICTR vyplývá, že Rwanda mnohem více spolupracovala s tribunálem, než tomu bylo v případě spolupráce zemí bývalé Jugoslávie s ICTY. Dále omezená časová pravomoc a mnohem menší území, na kterém se konflikt udál, mohou být hlavními příčinami menšího počtu obviněných osob, což rovněž znamenalo lépe se na tyto případy soustředit. Další výhodou mohl být úřad hlavního prokurátora, který byl v roce 1995 otevřen v Kigali, tedy hlavním městě Rwandy, ač hlavní úřad jako takový byl společný pro oba dva tribunály. Výhoda spočívala zejména v blízkosti samotnému dění ve Rwandě a snazším přístupu např. k důkazním materiálům. Při zkoumání první části teze, tedy pozornosti mezinárodního prostředí, která byla ICTR věnována, a do jaké míry byly národní státy s činností ICTR ztotožněny, by mělo být v prvé řadě poukázáno na samotné založení ICTR. Ačkoli některé státy, hlavně Čína, projevovaly výhrady již při založení ICTY, a to zejména z obav přílišného zasahování do suverenity států, teprve až při přijímání rezoluce zakládající ICTR se Čína zdržela 47
hlasování. Pro ni byl konflikt ve Rwandě výhradně vnitrostátní, a proto nechtěla výslovně vyjádřit souhlas s krokem, který by mohl být v budoucnu eventuálně použit i proti ní. Jediným státem, který hlasoval proti vzniku ICTR, byla Rwanda, která, stejně jako země bývalé Jugoslávie, nesouhlasila se založením tribunálu v takové podobě, v jaké byl navržen. Další skutečností týkající se mezinárodního prostředí, která mohla ovlivnit činnost ICTR, je výše finančních prostředků poskytovaných národními státy v podobě dobrovolných částek do Svěřeneckého fondu a v podobě rozpočtu ze strany OSN. Ačkoli se jejich výše liší v neprospěch ICTR, není daný rozdíl, jak je možné vidět z grafu porovnávajícího jednotlivé rozpočty ICTY a ICTR, nijak markantní. Není tudíž možné jednoznačně dospět k závěru, že národní státy ICTR dostatečně finančně nepodporovaly. Pokud se v neposlední řadě podíváme na ochotu národních států vydávat osoby, na které ICTR vydal zatykač, nijak zásadně se jejich úsilí dopadnout zločince pro ICTR nelišilo od úsilí, které vynakládaly v případě ICTY. Naopak situace ICTY byla značně ztížena nespoluprácí některých států bývalé Jugoslávie, která přetrvává dodnes. Proto není možné jednoznačně potvrdit ani tezi, že mezinárodní prostředí nevěnovalo ICTR takovou pozornost. Při srovnání obou tribunálů však můžeme nalézt několik skutečností, které by mohly činnost ICTR ovlivnit negativním směrem. V prvé řadě se jedná o samotné sídlo tribunálu, zejména v počátcích jeho fungování, kdy Arusha nebyla tak vyspělé město s rozvinutou infrastrukturou jako nizozemský Haag, což mohlo ovlivnit činnost tribunálu zejména z důvodu nedostatečného technického zázemí. Pokud se však podíváme na to, po jaké době byl u obou tribunálů zahájen první případ, není zde zásadně rozdíl, oběma tribunálům trvala jejich příprava a zahájení přibližně tři roky. Velmi významná z hlediska fungování tribunálů je odlišnost jejich orgánů. Značnou nevýhodou pro ICTR, zejména do roku 2003, mohl být společný úřad prokurátora, který měl své sídlo v Haagu, tedy blíže ICTY. Další nevýhodu bychom mohli spatřovat v menším počtu soudců, kdy ICTR jich má o pět méně než ICTY. Oba tribunály by měly svou činnost ukončit v roce 2010, ale již teď se objevují náznaky, že ICTY se bude snažit svůj mandát prodloužit do té doby, než budou dopadeni hlavní aktéři masakru ve Srebrenici. Otázkou je, zda ICTR rovněž prodlouží svůj mandát, zejména v souvislosti s aktuálním obviněním rwandského prezidenta Kagameho Francií ze zabití jeho předchůdce. ICTR vůči tomuto francouzskému obvinění ještě konkrétní kroky neučinil, teprve se uvidí, jak se bude situace dál vyvíjet. Bylo by určitě zajímavé po skončení mandátů tribunálů zhodnotit celkovou bilanci. Už teď je zřejmé, že tribunály přispěly k posílení mezinárodní spravedlnosti a morálnímu zadostiučinění obětí. 48
8. Seznam použitých zkratek ČR
Česká republika
ICRC
International Committee of the Red Cross (Mezinárodní výbor červeného kříže)
ICTR
International Criminal Court for Rwanda (Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu)
ICTY
International Criminal Court for Former Yugoslavia (Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii)
IFOR
Implementation Force (Implementační síly)
EU
Evropská unie
NATO
North Atlantic Treaty Organization (Severoatlantická aliance)
OSN
Organizace spojených národů
RPF
Rwandian Patriatic Front (Rwandská vlastenecká fronta)
SSSR
Svaz Sovětských Socialistických Republik
UNAMIR
UN Assistance Mission for Rwanda (Mise OSN pro pomoc Rwandě)
UNHCR
UN Refugee Agency (Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky)
UNPROFOR
UN Protection Forces (Ochranné síly OSN)
USA
United Nations of America (Spojené státy americké)
49
9. Seznam použité judikatury 9.1 ICTY Prosecutor v. Blaškić, Case No. IT-95-14 (Trial Chamber), March 3, 2000 Prosecutor v. Jeličić, Case No. IT-95-10 (Trial Chamber), December 14, 1999 Prosecutor v. Jelišić, Case No. IT-95-10 (Appeals Chamber), July 5, 2001 Prosecutor v. Krštić, Case No. IT-98-33 (Trial Chamber), August 2, 2001 Prosecutor v. Kunarać, Kovać and Vuković, Case No. IT-96-23 and IT-96-23/11 (Trial Chamber), February 22, 2001 Prosecutor v. Kvoćka et al., Case No. IT-98-30/1 (Trial Chamber), November 2, 2001 Prosecutor v. Naletilić and Martinović, Case No. IT-98-34 (Trial Chamber), March 31, 2003 Prosecutor v. Simić et. at., Case No. IT-95-9 (Trial Chamber), 27 July 1999 Prosecutor v. Tadić, Case No. IT-94-1 (Appeals Chamber), July 15, 1999
9.2 ICTR Prosecutor v. Akayesu, Case No. ICTR-96-4-T (Trial Chamber), September 2, 1998 Prosecutor v. Kambanda, Case No. ICTR-97-23-T (Trial Chamber), September 4, 1998 Prosecutor v. Kayishema and Ruzindana, Case No. ICTR-95-1-T (Trial Chamber), May 21, 1999 Prosecutor v. Muvunyi, Case No. ICTR-2000-55 (Trial Chamber), 15 July 2005 Prosecutor v. Nyiramasuhuko, Case No. ICTR-97-21 (Trial Chamber), 15 July 2004 Prosecutor v. Semanza, Case No. ICTR-97-20 (Trial Chamber), May 15, 2003
50
10. Seznam použitých pramenů a literatury 10.1 Literatura 10.1.1 Publikace Cassese, A. (2003): International criminal law, New York, Oxford university press. Dallaire, R. (2003): Abake hands with the devil. The failure of humanity in Rwanda, London, Arrow Books. Hazan, P. (2004): Justice in a time of war: the true story behind the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, College Station, Texas A&M University Press. Chutná, M. – Jílek, D. (1994): Lidská práva v mezinárodních dokumentech. Brno, Masarykova univerzita. Kerr, R. (2004) : The international criminal tribunal for the former Yugoslavia, Oxford, Oxford university press. Krátký, K. (eds., 1997): Česká zahraniční politika, Česká republika v Radě bezpečnosti OSN 1994-1995, Praha, Ústav mezinárodních vztahů. Merrills, J. G. (2005): International dispute settlement, New York, Cambridge university press. Michal, J. (1997): Působení České republiky v Radě bezpečnosti OSN (1994-95), in: Krátký, K. (eds., 1997): Česká zahraniční politika, Česká republika v Radě bezpečnosti OSN 1994-1995, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, pp. 9-15. Šturma, P. (2002): Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinů podle mezinárodního práva, Praha, Nakladatelství Karolinum UK. Than de, C. – Shorts, E. (2004): International criminal law and human rights, London, Sweet&Maxwell.
10.1.2 Periodika Čepelka, Č. (1999): Mezinárodní trestní soudnictví, Právník, roč. 138, č. 10, str. 897-908. Hadroušek, D. (1997): Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii. Mezinárodní politika 9/1997, s. 13-15. Jílek, D. (1996): Přemítání o založení Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního práva humanitárního spáchaná
51
na území bývalé Jugoslávie od roku 1991, Časopis pro právní vědu a praxi, roč. IV, č. 1, s. 53-65. Kovanda, K. (2004): Česká republika v Radě bezpečnosti OSN, Genocida ve Rwandě 1994, Mezinárodní vztahy 3/2004, s. 45-64. Sládková, Š. (1999): Zločiny podle mezinárodního práva a jejich trestání. Mezinárodní politika 4/1999, s. 34-35. Šturma, P. (2001): K mezinárodnímu trestnímu soudnictví na začátku 21. století, Mezinárodní politika, 6/2001, s. 8-9. Zahradníková, J. (2001): Rwanda: etnické konflikty trochu jinak, Mezinárodní politika 2/2001, s. 18-19.
10.2 Internetové zdroje 10.2.1 Periodika Akhavan, P. (2005): The crime of genocide in the ICTR jurisprudence. Journal of international criminal justice, Vol. 3, No 4, September 2005, s. 989-1006, on-line verze, (http://jicj.oxfordjournals.org/cgi/reprint/3/4/989?maxtoshow=&HITS=10&hits=10&RES ULTFORMAT=&fulltext=Akhavan&searchid=1&FIRSTINDEX=0&resourcetype=HWC IT). Birdsall, A. (2006): The International criminal tribunal for the former Yugoslavia – Towards a more just order?, Peace Conflict & Development, Vol 8, Issue 8, January
2006,
s.
1-24,
on-line
verze
(http://www.peacestudies
journal.org.uk/docs/Feb%2006%20BIRDSALL.pdf). Boed, R.: (2001): The united nations international criminal tribunal for Rwanda, its establishement, work and impact on international criminal justice. Perspectives: Central European Review of International Affairs, Vol. 17, 2000/2001, s. 59-67, on-line verze (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=7&hid=118&sid=4a39e571-8916-4c32-85ada95 0a714e8a5%40sessionmgr109). Boelaert-Suominem, S. (2000): The International criminal tribunal for the former Yugoslavia and the Kosovo conflict. International review of the Red Cross, Vol. 83, No. 837, s. 217-252, on-line text (http://www.icrc.org/web/eng/siteeng0.nsf/html/57JQD2). Gutierrez Posse, H. D. T. (2006): The relationship between international international humanitarian law and the international criminal tribunals. International review of the Red 52
Cross,
Vol.
88,
No.
861,
March
2006,
s.
65-86,
on-line
verze
(http://www.icrc.org/Web/eng/siteeng0.nsf/htmlall/review861p65/$File/irrc_861_Gutierre z.pdf). La Rose, A. M. (2006): Humanitarian organizations and international criminal tribunals, or trying to square the circle. International review of the Red Cross, Vol. 88, No. 861, March
2006,
s.
169-186,
on-line
verze
(http://www.icrc.org/Web/
eng/siteeng0.nsf/htmlall/review-861-p169/$File/irrc_861_LaRosa.pdf). Mackintosh, K. (2004): Note for humanitarian organizations on cooperation with international tribunals. International review of the Red Cross, Vol. 86, No. 853, March 2004, s. 131-146, on-line verze (http://www.icrc.org/Web/eng/siteeng0.nsf/htmlall/ 5ZBEG6/$File/IRRC_853_Mackintosh.pdf). Møse, E. (2005): Main achievemnts of the ICTR. Journal of international criminal justice, Vol. 3, No. 4, September 2005, s. 920-943, on-line verze (http://jicj.oxford journals.org/cgi/reprint/3/4/920?maxtoshow=&HITS=10&hits=10&RESULTFORMAT= &fulltext=Mose&searchid=1&FIRSTINDEX=0&resourcetype=HWCIT). Oomen, B. (2005): Donor-driven justice and its discontents: The case of Rwanda. Development and Change, Vol. 36, No. 5, September 2005, s. 887-910, on-line verze, (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=5&hid=118&sid=4a39e571-8916-4c32-85ada95 0a714e8a5%40sessionmgr109). Reydams, L. (2005): The ICTR ten years on – Back to the Nuremberg paradigm? Journal of international criminal justice, Vol. 3, No. 4, September 2005, s. 977-988, on-line verze, (http://jicj.oxfordjournals.org/cgi/reprint/3/4/977?maxtoshow=&HITS=10&hits=10&RES ULTFORMAT=&fulltext=Reydams&searchid=1&FIRSTINDEX=0&resourcetype=HWC IT). Uvin, P. (2001): Reading the Rwandan genocide. International studies review, Vol. 3, No. 3, s. 75-99, on-oline verze, (http://web.ebscohost.com/ehost/pdf?vid=4&hid=118&sid =4a39e571-8916-4c32-85ad-a950a714e8a5%40sessionmgr109). Zacklin, R. (2004): Some major problems in the drafting of the ICTY Statute, Journal of international criminal justice, Vol. 2. No. 2, June 2004, s. 361-367, on-line verze (http://jicj.oxfordjournals.org/cgi/reprint/2/2/361?maxtoshow=&HITS=10&hits=10&RES ULTFORMAT=&fulltext=Zacklin&searchid=1&FIRSTINDEX=0&resourcetype=HWCI T).
53
10.2.2 Prameny Charta OSN . International Criminal Tribunal for Former Yugoslavia . o ICTY at a glance . o Organs of the tribunal . International Criminal Tribunal for Rwanda . o ICTR Detainees . o Structure of the ICTR . o The members of the tribunal . Rezoluce ICTR . Rezoluce ICTY . Statut ICTR . Statut ICTY . Výroční zprávy ICTR . Výroční zprávy ICTY . 10.2.3 Internetové články Amnesty International (1996): International criminal tribunals, handbook for government cooperation, srpen 1996, on-line text , ověřeno k 13. 11. 2006. Amnesty International (2000): Public statement: International Criminal Tribunal for Rwanda´s request for the surrender of Muvunyi and Ndindiliyimana – a step closer to justice, 8. února 2000, on-line text , ověřeno k 13. 11. 2006. BBC (2005a) Čeští dozorci budou hlídat vězně v Haagu, 2. listopadu 2005, on-line text
(2005b):
ICTY
chce
fungovat
i
po
ukončení
mandátu,
on-line
text
, ověřeno k 13. 11. 2006. ČR a další země EU pro asociační jednání se Srbskem, 17. října 2006, on-line text , ověřeno k 13. 11. 2006. Haagský tribunál odmítl účast Chorvatska na procesu s Gotovinou, 18. října 2006, on-line text , ověřeno k 13. 11. 54
2006. Human Rights Watch (2002): Action urged regarding non-cooperation with ICTR and ICTY, on-line text, 25. října 2002, , ověřeno k 13. 11. 2006. Chorvatsko,
on-line
text
zahranicne-politicka-orientace/>, ověřeno k 13. 11. 2006. Jakšičová, T. (2005): Srbsko a Černá Hora na cestě k NATO: generál Mladić hlavní překážkou, 17. října 2005, on-line text , ověřeno k 13. 11. 2006. Jakšičová, T. (2006): Co pro tři balkánské státy znamená vstup do PfP?, 4. prosince 2006, on-line text , ověřeno k 5. 12. 2006. Majerčík, L. (2005): Ante Gotovina: Mezi válečným hrdinou a zločince, 15. prosince 2005, on-line text , ověřeno k 13. 11. 2006. Ministerstvo
spravedlnosti
vyšle
příslušníky
Vězeňské
služby
ČR
do
věznice
Mezinárodního trestního tribunálu pro zločiny spáchané na území bývalé Jugoslávie, 3. listopadu
2005,
66774 >, ověřeno k 13. 11. 2006. Nejblíže do EU prý má z Balkánu Chorvatsko, 8. listopadu 2006, on-line text, , ověřeno k 13. 11. 2006. Priority
České
republiky
na
58.
zasedání
Valného
shromáždění
OSN
, ověřeno k 13. 11. 2006. Rozšíření EU, on-line text , ověřeno k 13. 11. 2006. Stíhaný bosenský Srb Zelenović byl předán do Haagu, 11. června 2006, on-line text , ověřeno k 13. 11. 2006. Summit
NATO
(2006):
Summit
NATO
–
Riga
2006,
on-line
text
, ověřeno k 4. 12. 2006.
BBC (2006) , ověřeno k 5. 12. 2006.
55
BBC (2006a): Rwanda fury at Kagame trial call, 21. listopadu 2006, on-line text . BBC (2006b): France issues Rwanda warrants, 23. listopadu 2006, on-line text . BBC (2006c): France accused on Rwanda killings, Tuesday, 24. listopadu 2006, on-line text . BBC (2006d): Doubts over French genocide claim, 4. prosince 2006, on-line text .
56
