MEZI MUŽEM A ŽENAMI 63

MEZI MUŽEM A ŽENAMI | 63

a hroty ňader. Hrála nám polední dechovka z rozhlasu po drátě a mně se stavělo péro. Potýkal jsem se s knoflíčky její halenky a pomýšlel na hýčkání prsů, která se sápala ven. Můj přístup se jí musel zdát neohrabaně pomalý. Odstoupila, odhodila vršek a jedním pohybem ladně vyklouzla ze sukně. Podprsenku nenosila a kalhotky letěly jako ptáček přes celou cimru. Stála přede mnou jako ebenová socha s planoucíma očima v celé své fascinující černé nahotě. Její ztvrdlé bradavky mi připomněly bonbóny Mon Chéri, vzácnou odměnu mého dětství. Vzala mě do sebe a křičela tak, že hravě přehlušila rádio. Kdo všechno v baráku byl, musel vědět, že Julie se právě dělá. Poletoval jsem jako hadrový panáček v zajetí rozvášněné tygřice, který chrání svou hlavu před ukousnutím. Kdepak panna, ale protřelá harcovnice, která by mohla vzdělávat celou naší rotu! Jednu důležitou věc jsem ale opomněl. Kondom. Tedy ne zcela. Krabičku prezervativů jsem nosil na vycházce vždy při sobě. Praktické, nicméně mnohdy zbytečné. Buď pro ně nebylo užitku, nebo zůstaly netknuté. Kdo má kuráž kazit atmosféru pronikání do šťavnaté dírky šustěním pytlíku? Stupidní, ale bohužel ustálené. Ale zadělat si na malého Kubánce... Ne! Vytáhnul jsem včas a rozesel sémě, kam se dalo. Kapky se leskly a ona se smála. Nemohla uvěřit, že by se stříkající chlap staral o důsledky své vášně. „Zvedej se, jistě nás postrádají, musíme jít,“ měl jsem znenadání naspěch a sbíral svršky. Po souloži buď padám k zemi, nebo běžím plnit nedodělané úkoly. Ostatně vaginální maz mi na penisu již oschnul a začínal praskat. Nejvyšší čas se sbalit.

64 | MARCUS WANG

Ondřej s Marií čekali dole v klubovně. Byli zabráni do družné zábavy i bez naší nápomoci. Hlasitě se řehtali a vykřikovali česko-španělské průpovídky. Prázdná láhev od borovičky se výmluvně válela v koutě. Jak si nás Ondra všimnul, vstal a vydal povel „vpřed“. Naoko mě pokáral: „Díky bohu, že ses už dodělal. Padáme do kasína.“¨Vypadal zmuchlaně. Není divu. Já bych tu jeho vypasenou raketu nepřežil. Objali jsme černé soudružky a volným krokem vyrazili do kasáren. Ondřej začal o obrovských kozách s vyčouhlými bradavkami a vícenásobném orgasmu, při kterém se María neovladatelně třásla a hřála jako lávový balvan. Náš doktůrek nám pak vysvětlil, že ona vyvolená žena se udělala vaginálně. Ondrův proslov jsem poslouchal na půl ucha. Moje myšlenky se vracely k panictví a panenství. Existují v reálném životě dívky, které to nedělaly? Já je nepotkávám. Poznám jednou v životě jednu, která se oddá mně, svému prvnímu podmaniteli, abych ji uvedl do života? Snad ano, jinak není na světě spravedlnost. Než jsme došli do našeho areálu, Ondřej nadnesl otázku pohlavní hygieny. „Doufám, že ses udržel a nezapomněl nasadit šprcku. Tyhle exotky by mohly hostit v těle různý žoužele. Kuba je plná syfla.“ „Nestraš, sejčku,“ zamumlal jsem vyděšeně a ke svému prohřešku se nepřiznal. Vysmál by se mi, jak jsem blbej. Je pravda, že když jsem Julii bral zezadu a tahal ji za drdol, aby více výskala, na hlavě jsem narazil na malé bouličky pod kůží. Proslýchalo se, že místní kadeřnice odmítaly Kubánky česat. Prý na jednu z nich vyskočil z vlasů jakýsi


červíček. Kolovaly i historky o obřích parazitech, kteří se prožírají celým tělem a dorůstají až metrové délky – říká se jim vlasovci. Jejich samičky vykukují na světlo hnisavým puchýřem. Jediná možnost, jak se jich zbavit, je natáčet je pomalu na špejli. Tahle hrozná procedura trvá týdny. Červ se nesmí přetrhnout, hrozila by těžká infekce. Fuj! Za to vteřiny extáze rozhodně nestojí. Měla-li tuhle odpornost v těle, pak amen se mnou. Tři dny po naší návštěvě ubytovny přišel rozkaz k náhlému odjezdu do pracovního tábora, vzdáleného desítky kilometrů. Vzpomínal jsem na Julii a stýskalo se mi po jejím živočišném projevu. Při močení mě trápilo pálení. Chlácholil jsem se, že je horko, málo piju a vše bude dobré. Ať jsem se naléval sebevíc, řezavá bolest naběhla během dalších dní do mučivé trýzně. Přestal jsem pít, abych nemusel na malou. Ranní žlutozelený výtok se mi eklovalo zkoumat. K mé útěše jsme se po pár dnech vrátili na základnu. Kamarád mě zachránil od jisté hanby a povinné registrace pohlavních chorob. „Chytils gonorrheu čili tripla, hochu,“ odborně i neodborně diagnostikoval kapavku, „měls namále, kdybys nakoupil syfla, tak bych tě musel prásknout.“ O vlasovci se naštěstí nezmiňoval. Kolegiálně zariskoval a napíchnul mi do zadku koňskou dávku penicilinu. Stál nade mnou s připravenou injekcí kalcia, kdybych zkolaboval anafylaktickým šokem. Dostal mě z té sračky bez následků. Snad… Než jsem se odvážil znovu ven, Kubánci odjeli i se svými červy zpět na svůj „Ostrov svobody“. Nevadí, že bez rozloučení. Vzpomínka na lekci španělské konverzace mi vydrží nadosmrti. Adios.

08 JÁ TĚ VIDĚT, TY MRTVÝ! Vojna skončila a s ní i pletky v uniformě, které mnohé ženy vyhledávají. Chlap ve stejnokroji je pro ně spořádanější než ten v montérkách či v obleku. Šálí je klam řádu a drilu. Život vojáka je svým způsobem bezstarostný, hovoříme-li o míru. Bydlí, stravuje se pravidelně a zdarma, lelkuje a hledá povyražení. Je zabezpečen proti hladu, i když nemá životní partnerku, která umí vařit. Návrat do civilu byl pro mě malý šok. Tím více na pracoviště Akademie věd, kde jsem ihned po promoci nastoupil svou odmalička vysněnou dráhu vědeckého pracovníka. Ze starších kolegů svou práci bral vážně málokdo. Pro mě, zarputilého odpůrce komunistické strany, se odbornému postupu neotvíraly valné šance. Rozčarován neperspektivním pojetím československé vědy jsem vyšťoural v Praze na Národní třídě zastoupení britské firmy prodávající agrochemikálie. Zazvonil jsem u vchodu a dotázal se na práci. Získání lukrativního místa obnášelo pobavit se s Angličanem, ředitelem pobočky, nad šálkem čaje, a byl jsem přijat. Tedy formálně britskou stranou. Prožíval jsem malé osobní vítězství nad komunisty. Udivilo mě, že můj budoucí zaměstnavatel nebude zahraniční firma, ale Správa služeb diplomatického sboru. Vlastně proč ne. Ať si ze mě udělají diplomata. O dva týdny později přišlo předvolání na zvláštní oddělení Presidia Akademie věd. Dostavil jsem se a nic netuše zíral tváří v tvář kapitánovi Státní bezpečnosti. Docela příjemný estébák. Krátce mě proklepnul, co si myslím o socialistické vlasti. Za několik dnů mi zavolal šéf personálního oddělení, že nemůžu být přijat. Zkušený


vyšetřovatel mě vyhodnotil tak, že nejsem tvárný práskač, poklonkující totalitnímu systému. Tak mi to neřekl. Poznamenal, že jsem tlačil na pilu a že mi víc prozradit nemůže. Kravina, na nic jsem netlačil. Zkrátka jsem se jim nehodil do krámu. Abych pozapomněl na křivdu, kterou mi režim jasně demonstroval, jak to v republice chodí a co můžu čekat, věnoval jsem se kultuře těla a nočnímu společenskému dění. Tam jsem chtěl najít zapomnění. Oporou mého životního optimismu se stal opět Artur. Tahal mě do posilovny i ven za holkama. Jak mě jeho terapeutické vedení podporovalo, jsem si uvědomil, až když vstoupila na scénu Magda. Shledával jsem s úlekem, jak se kamarád usazuje. Zamiloval se do ní, štíhlé blonďaté studentky medicíny, se kterou se dal do řeči při jízdě v metru a nyní s ní trávil většinu volného času. Kam se poděl ten starý, drsný Artur? Nebyla s ním už zdaleka taková sranda jako dřív, kdy jsme trávili čas pobíháním po městě a nešlo nám o nic jiného, než jak utrhnout nové kopretinky. Teď pořád drmolil, jaká je vynalézavá v posteli, jak si děsně rozumějí a jak se jednou určitě vezmou. Blázen! Nadobro zcvoknul a nedalo se s ním hnout. Ledaže by ho zachránily elektrošoky. Ale jak jsem na něj měl nenápadně připnout elektrody a otočit knoflíkem? Artur s Magdou jezdili spolu jeho prorezlým Wartburgem kombi a zažívali různé pikantnosti, o kterých mě nadšeně informoval. Záviděl jsem mu, že našel lásku. I když v jeho pojetí bych ten poměr spíš nazýval naklepáváním masa dubovým tloukem. Jedině posilovnu si ochránil jako nedotknutelnou vášeň, do které ani Magda nesměla krafat.

68 | MARCUS WANG

Začínal slovy: „Hele, Billy, ty krávo, Magda, to je neuvěřitelně rajcovní stvoření, nejenom dušička ze zlata, ale ten její rozkrok, ten miluju.“ Když viděl, že se nedozvídám nic nového, vybaloval kuriozitky. Jak se s ním líbá vzadu v autě, vytáhne mu ocas, a sotva mu dupne, hned na něj hupne. Jak ji má líbezně úzkou, že nejde zasunout, ale jak se mázne, rozhejbají celou káru. Artur dobře věděl, že jsem bez holky. Snažil jsem se zapomenout na profesní křivdu, a on mě sral mektáním, jak se jeho děvče zapře jednou nohou za sedadlo a skáče na něm divoce jako malej Mickey Mouse. Měl jsem mu zelenej závistí říct, že jeho holka je asi pěkná coura, když se veřejně předvádí takovouhle technikou? Ne, to se kamarádovi nedělá. Je dospělej a ví, kam ho dává. Místo toho jsem mu nahlas říkal: „Arture, pochopil jsem dávno, že nejsi panic, ale že se z tebe vylíhlo takovýhle prase, to mi nemusíš pořád doblba zdůrazňovat.“ Arturovi jistě zněla moje slova lépe než hudebníkovi líbezně sehrané trio. Usmíval se a byl hrdej. Kdyby tušil, jak moc prahnu po vztahu a velké lásce, taktně by mlčel a nechal si své oplzlé žvásty pro sebe nejmíň do doby, než se budu cítit lépe. Než i já najdu tu svou, se kterou rozžehnu oboustranné porozumění na déle než jednu noc. Vytáhnout Artura ven v „Magdině období“ se rovnalo zvednutí metráku na benchi. Neměl na mě vůbec čas. Po měsíci jsme se sešli v malé putyce U černé kočky, kam jsme dříve, než se zaláskoval, chodívali obden. Servírku, která odjakživa patřila k inventáři, jsme znali od vidění. Černovlasá diva s hrubým projevem, kterým si držela odstup


od přiopilých štamgastů, občas provokujících obscénními vtípky. Jmenovala se Marína. Ptali jsme se jí, jestli se hospoda jmenuje po ní, ale jen se ušklíbla a odsekla, že není na rozdíl od nás žádné zvíře. Dílem na pivo, dílem kvůli ní jsme k Černé kočce chodili dál. Abych využil příležitosti setkat se s Arturem o samotě, vyrazil jsem za ním na pražské Výstaviště, poslechnout si přednášku o laserové holografii v rámci veletrhu Interkamera. Jeho zájem o tento obor byl pro mě záhadou. Teoretická nuda a žádné spanilé vědkyně v publiku. Půvabné mládí do vědy nikdy nemířilo. Když jsem ho uprostřed promítání trojrozměrné projekce zátiší s květinami odtáhl na pivo do restaurace v patře, nebránil se. Usadili jsme se u volného stolu při zábradlí ochozu, abychom viděli dění u výstavních stánků v přízemí a vyhlíželi náhodné šance. Pouze pro mě. Artur byl plný lásky, tudíž neměl oprávnění, i kdyby se dole objevila taková výzva, že bych musel seběhnout ze schodů a jednat. U stánků postávaly hloučky mužů. Více než nabídka fotoaparátů a kamer nás proto zajímala osamělá dívčina sedící o tři stoly vedle. Mimoděk jsem se na ni usmál. Neudělal jsem to plánovitě. To obličejové svaly se mi automaticky stáhly do bezděčného šklebu, který měl být okouzlující. Zvedla hlavu a též se nepatrně pousmála. Stoprocentně byla naprogramována stejným jazykem, protože tím vyslala neopominutelný kupní signál. Strnul jsem: „Hele, Arťo, támhle sedí Marína, ta pinglice z hospody od Černý kočky. Jdu pro ni, jelikož kouká…“ A než Artur stihnul polknout doušek Staropramenu, vyskočil jsem. Být připraven jest vše.

70 | MARCUS WANG

„Pardon, slečno, dobrý den, známe vás od Kočky, krmíte nás pivem,“ startoval jsem žoviálně. „Jo, to jsem já, a co má bejt?“ „No, jste taková osamělá… Zveme vás na panáčka, pojďte k nám,“ vychrlil jsem rychle. Oběť se musí skolit přímou ranou, dříve než vymyslí úhybnou strategii. Nevylekat, ale neváhat. Ohromit odvahou a bezprostředností. Hmm, jak kdy. Univerzální návod na sbalení neznámé ženy neexistuje. Upejpavé studentce bych dal více času na přežvejknutí začátku nové kapitoly. Ale tuhle kreaturu by čvachtání naplano o kávě nevtáhlo do děje. Koketně povytáhla obočí, sešpulila rty a vyjádřila se neurčitě: „Dobrá, možná přijdu za chvíli.“ To aby se neřeklo, že hned běží. Holce sluší zafórovat, aby nevzbudila dojem dávačky. Vrátil jsem se ke stolu a Artur nevycházel z šoku. Nevsadil by na to, že umím vylétnout bez otálení jako šutr z metací konstrukce. Teď hlavně aby se zvedla, sic budu za nešiku pro smích. Když už jsem ztrácel naději, Marína poklidně sesbírala cigára a přesunula se k nám. „Ahoj kluci, tady mě máte,“ prohlásila, jako by se nabízela k použití. Ale ne… Tak okatě to nechtěla dát najevo. Bingo! Tím, že přišla, byl zásun napůl v kapse. Vypadala nevesele a bez životní síly. Po chvíli se nám svěřila, že řeší roztržku se svým Italem, který ji vytrvale podvádí. Nakrátko přijel z Říma kvůli výstavě, kam za ním bez ohlášky zavítala a načapala ho v objetí s blonďatou hosteskou. „Všechny výstavní holky jsou kurvy, nechají se vojet za flašku šampusu a padesátimarkovku,“ pokračovala zdrceně. Mlčeli jsme, tenhle velkej svět přesahoval naše obzory.


„Tak netruchli, kašli na něj a napij se s námi,“ přerušil jsem ticho a pozvednul panáka velkého myslivce. Kořalka uvolňuje ledy. Rozhejbat abstinentky je mnohem větší svízel. Maríně polknout panáka naráz nečinilo žádný problém. Na večer jsme vymysleli dovádění a zapíjení žalu v lidové vinárně Blatnička. Artur, Magda a já s Marínou. Svitlo mi malinké světýlko, že nezůstanu na ocet. Šťouchnu si a budu mít čárku. V osm večer jsme se sešli ve vinném sklípku ve třech. Marína nikde. Že by jí ujela tramvaj? Objednali jsme první džbánek rulandského a netrpělivě vyhlíželi chybějící slečnu. Magda záznamu z našeho odpoledního namlouvání naslouchala s ostražitým odstupem. Ke Kočce s námi jednou zašla a o místní servírce si myslela své. Aby mě rozptýlila, pyšně mi ukázala tenký prstýnek s kamínkem, který jí Artur koupil před týdnem na pouti. Dokud není snubní, nejsi úplně ztracen, brácho, zalitoval jsem nenadále zaraženého Artura. Muži nesnášejí, když se mají k projevům lásky veřejně přiznat. Bere jim to iluzi nezávislosti a pozice pána tvorstva se jim otřásá. Marína dojela s hodinovým zpožděním a k mému rozladění za sebou vláčela jakéhosi vlasatého pitomce. Tvářil se jako beránek, ale když na mě Magda pohoršeně pohlédla, připadal jsem si jako blbec století. Vytušila napětí a ujistila nás, že přivedla jen kamaráda, který jí pomáhá překonat partnerskou krizi. To známe, kamarád taky rád… Marína hravě dohonila časový skluz, a jak se přiopila, tiskla se ke mně. Když mě láskyplně políbila na tvář a spontánně pronesla, že jsem její miláček, Artur se rozesmál. „Miláček“ po necelé hodině a džbánku vína musí vyloudit rozjařenost. Chlupatcovi to zábavné nepřipadalo. Nasral se.

72 | MARCUS WANG

S brumláním, ať si ta mrcha svého nového píchače řádně užije, nevraživě opustil bojiště. Udržel si tak zdraví, protože Artur už ztrácel klid. Nakopal by toho smrada do koulí, aby uchránil čest přítomné dámy. Řádně přiopitá Marína mě začala objímat, vášnivě líbat na rty a na ucho. Nebránil jsem se, ale připadal si hloupě před ostatními. Kromě ostudného cucání na veřejnosti Marína kolemjdoucím pikolíkům hlasitě oznamovala, že se loučíme a jdeme souložit. Artur smíchy padal pod stůl, Magda se nakvašeně chmuřila. Sjížděla Marínu s neskrývaným opovržením. Když nás personál napomínal, abychom tolik nehlučeli, čímž mínili vykřikování oplzlostí, vypadli jsme na vzduch. Naložil jsem Marínu do taxíku a krotil její opilé výlevy. Řidič se přitrouble nabízel, že by vypomohl, pokud by mi došly síly. Opravdu vtipné, že? V tom čase jsem bydlel na náměstí Míru v malé garsonce v pátém patře bez výtahu. Namáhavý výstup moji rozparáděnou divu umírnil. S každým schodem její kuráže ubývalo. Erotické fantazie si již nechávala pro sebe. Jakmile při otevření dveří zahlédla peřiny, začala moralizovat: „Parádní mrdník. Sem si taháš děvky, jo? Kolik jsi jich tady už vobtáhnul?“ Ty máš akorát co kázat, ostudo žen. Podívej se na sebe a zaposlouchej se, co žvaníš, bránil jsem se v duchu. „Neee, holky nahoru neberu,“ oponoval jsem chabě. „Jen když nahlas křičí, že chtějí souložit.“ Poslední slova buď Maríně unikla, nebo šoustat chtěla. Stáli jsme u okna, pozorovali okolní střechy a věž kostela. Při líbání jsme si na oplátku rozepnuli poklopce u kal-


hot a závan odspodu napověděl, že dál půjdeme přes sprchu. Držím se pravidla, že do postele bez hygieny nejdu. Na vojně jsem zažil soulož zezadu, kdy moji erekci zrušil puch nemytého zadku. Taktak jsem to doklepal. Pro jistotu upřesňuji, že hovořím o styku s ženou. Prostě se nerad miluju s kolíčkem na nose. Když jsem pokynul směrem ke sprše, přičichla si k podpaží a zahlásila: „Já nejdu, myla jsem se odpoledne.“ „To nemyslíš vážně! Jestli chceš líznout, tak mazej.“ Stáhl jsem jí tričko a donutil ji vyskočit z kalhot i kalhotek. Její uražené brumlání mě nijak neznepokojovalo. Po cestě do sprcháče se chabě vzpírala: „Neblázni, namočím si podprsenku.“ „Ty kůže líná, čekáš, až ti svlíknu kompletně všechno? Kozenku si nech, budu si tě mejt dole. A boty si pak můžeš zas natáhnout. To mě rajcuje.“ Čím větší křiklounka, tím pádnější ruka ji dostane do cajku. Vlažná sprcha Marínu umlčela, sklopila uši a podala se očistě. Aktivně spolupracovala, a když ucítila můj prostředníček protahující malou dírku, slastně zakvikla. Napůl mokří jsme váhavě usedli na postel. Přicházela naturální realita pohlavního styku bez lásky. Někdy se daří, ale jindy účastníky ochromí žulový blok, kterým se nedá pohnout. Doteď neohrožená Marína ztuhla jako kus chladné skály. Odmítala se mě dotknout a opětovat polibky, chvěla se a vzlykala. „Prosím tě, NE! Já nemůžu. Můj kluk je sice hajzl, ale já mu prostě s tebou nedokážu zahnout. Nemůžu s tebou píchat jen tak. Vždyť se skoro neznáme. Já vím, že jsem kráva.“

74 | MARCUS WANG

To tedy ano! A já kretén. Jako bych neznal tyhle bláznivé ženské. Celý večer dělá haura, a pak se mi rozsype jako prvnička. Když nechce jen tak, proč to nemůžeme dělat jinak? Ve svitu měsíce jsem bezradně pozoroval její schoulené tělíčko. Za světla ve sprše vzdálená ideálním proporcím ženské krásy, teď v přítmí vypadala sexy a bezbranně. Tím víc jsem ji chtěl. Její kolaps ve mně probudil mučivou žádostivost prznitele. Smířlivě jsem ji políbil na krk a doufal v příznivý zvrat. Obrácení na záda a rozevření klínu se nebránila. Pod vlivem nenaplněného večera jsem vystupňoval všechen svůj jazykový um a důvtip k maximu. Chutnala trpce. Marína mi v náhlé křeči sevřela hlavu oběma stehny tak usilovně, že se mi chtělo křičet. Dělej se rychle, ty náno, ať nemám z uší salát! „Lízat umíš na jedničku, kam se na tebe hrabe to moje italský nemehlo,“ prohlásila uznale a lapala po dechu. Tímhle hodnocením mi namazala. Jižní národy pokládám za přeborníky v sexu, ale vše je radno klasifikovat individuálně. Když se mi v návalu upřímnosti zmínila o virovém problému na čípku, ocenil jsem, že mě do sebe nevpustila. Tehdy naštěstí nekolovaly poplašné zprávy o rakovině hrtanu způsobené orálními hrátky s klitorisem. Než jsem stačil promyslet, jak postupovat dál, usnula jako dřevo. Podlý záměr, udělat se ručně na její spící tvářičku, jsem zapudil. Takovej úchyl nejsem. Usínalo se mi těžce, ale aspoň jsem nebyl ve své věžní komůrce sám. Ráno na nějaké dodělávky nebyl čas. Musel jsem do ústavu na schůzi. „Vstávej, Mářo,“ zatahal jsem za nohu spící děvče, které se nepovolně probíralo k životu. „Co se stalo?“ vyjekla ulekaně. Než jsem truchlivě poznamenal, že dohromady nic, vzpomněla si a cudně vrhla


oči mezi nohy. Posadila se na pelest, a když viděla, jak si prohlížím její prsa, přikryla si je rukama. „Nečum, vole, moc velký je nemám.“ „Sakra. Proč vy ženský pořád řešíte svoje kozy? My taky nebrečíme, že nám nenarostly černošský péra. Tvoje prsa jsou božský. Nemáš se za co stydět.“ Ani na jednom z těch tělesných výstupků štěstí nestojí. Spustila ruce a vypnula hruď. Nebyla na tom špatně. Pěkně jí stály a bobulky krásně trčely. Ranní soulad rychle přešel do zamračení. Ještě aby mě osočila, že jsem podle zneužil její opilé bezbrannosti. „Promiň, chovala jsem se včera jako prdlá. To ten chlast. Chtěla jsem se pomstít tomu mýmu syčákovi. Jsem ráda, že nic nebylo, připadala bych si jako štětka. Jít s chlapem první večer není můj styl. Nechrápu s každým na potkání.“ „Nemusíš se omlouvat, nic se nedělo,“ ujistil jsem ji a připomněl si její nahořklou chuť z rozkroku. Taky jsem byl rád, že jsem do toho šlemu nenamočil. „Hlavně se tomu svýmu nechlub. Nechci čelit taliánský vendetě.“ Před barákem jsme si dali pusu a nic nedomlouvali. Shledáme se v Kočce. Ale proč bych tam chodil? Když Artur po schůzi slyšel po telefonu moji noční eskapádu, vážně mi doporučil, abych se na takovou výstřední káču vykašlal. Pitomě kravne a nic z toho. Optimisticky mi sdělil, že má pro mě lepší náhradu, která se mi bude líbit! Tajuplně prozradil, že mi Magda dohodí svou spolužačku, která si mě vyhlédla. Kinder surprise. Podezíral jsem ho, že plácá nesmysly, aby mě utěšil. „Je tak exotická, že z ní budeš nesvůj,“ napínal mě dál. Věděl, že mě černé vlasy a tmavá pleť dokážou rozrajcovat

76 | MARCUS WANG

do nepříčetnosti. Dělá si ze mne šoufky? Ať nemlží o černých dírách jako o tělesech, která se nejen třením, ale i pohlcováním záření zahřívají. Neměl by přede mnou o ženských ani pípnout. Nakonec nevydržel a prásknul mi, že mám rande s Afghánkou, dcerou velvyslance! Afghánka, nikoli perla Karibiku, ale blízkého Orientu. S jednou takovou perličkou mám hnisavý zářez z vojny. Takže na takové hříčky si od té doby dávám velkej POZOR! Ať nepřijde s burkou na hlavě a já nebudu vědět, do čeho lezu. Nesnáším zajíce v pytli. I když rozbalování neznámého stojí za odvahu. K setkání došlo brzy. Trochu jsem se klepal. Jaká bude a budu se jí zamlouvat i zblízka? Kdo by nebyl nervák? Rande naslepo rozechvěje i ostřílenější frajery, než jsem byl já, kterej sotva zasušil mlíko na bradě. Setkali jsme se na chodníku před medickou Kolejí 5. května. Magda nás seznámila a zmizela se slovy, že nejsme bejbátka, víme, co dělat, a ať se chovám jako gentleman. Jasan, jinak to ani neumím. Pokud mě lidi netočí svou tupostí. „Ahoj, já jsem Lejla. Ty se líbíš. Půjdeme procházkovat?“ nabídla mi bez okolků štíhlá, okatá nádhera na vyšších podpatcích, které její drobnou postavičku povyšovaly na hvězdu hodnou promenády na podiu. Již po prvních krocích klopýtla a její ruka hbitě našla mou, aby se zachytila. Sevřela mě pevně. Nemusela se bát, na útěk jsem rozhodně nepomýšlel. Plul jsem hrdě vpřed po žulových kostkách jako ve snu a vzrušením těžce hledal slova. To ty její vlasy. Dlouhá havraní hříva, nepoddajná jako svazek ocelových drátků, které se nabízely obtočit okolo zápěstí a jemným


tahem zaklonit hlavu vzad pro větší zvrácenost milování. Magda nás ledva uvedla k sobě, ale její plné tmavě rudé rty bych chtěl líbat bez prodlení. „Mluvíš dobře česky,“ pochválil jsem ji, ale myslel si spíš opak. Co na tom záleží, zkoušet z gramatiky jsem ji nepřišel. Skládal jsem jednoduché věty, aby rozuměla. Studovala v Praze již třetí rok a chtěla poznat někoho místního. Zkusit si přítele s evropskou mentalitou a českou technikou vyprášení spodku. Okusit bílej klacek. Zodpovědná role, nesmím poškodit reputaci českého mužství. Na příští vycházku jsem vymyslel koupání v univerzitním bazénu, kde mi Lejlu v plavkách drze očumoval notoricky známý ometák, asistent Hott. Závidíš prima masíčko, co, ty pupkáči oplzlej? Bejt tebou, soustředím se na blonďatý fifinky a neseru se do světa diplomacie, vysílal jsem telepatické blesky. Mojí slečně chladná voda ani plavání nepřinášely žádnou slast. Usilovně se držela na hladině, aby neklesala ke dnu jako zednická lžíce. Ukázala se mi v celé kráse. Co nebylo vidět, dalo se cítit. Letmé dotyky pod vodou umocňovaly moji touhu. Když jsem ji při zpáteční cestě autobusem držel za pásek riflí, dala mi malou pusu a špitla, že pozítří má volný kvartýr, jelikož Magda mizí domů k rodičům. Sportu už bylo dost, prý by mi ráda řekla něco o kultuře své země, ukázala fotky a tak. Znělo to téměř jako výčitka. Jakože se málo zajímám o nitro své dívky. To není pravda! Můj postoj už znáte. „Dones flašku, červené víno, něco sníme a uděláme si hezký večer,“ poručila si, a tím ze mě sňala břemeno plánování příštího setkání. Lejla strojila nějakou specialitu. Pozvání nastudovat východní kulturu v soukromí mě přitahovalo. Odlišné národní zvyklosti mě moc nebraly,

78 | MARCUS WANG

ale modlil jsem se, ať je jiná než většina mladých českých holek, které dělají se souložením trapné štráchy. Na kolej jsem šel pln optimismu s lahví vína a červenou růží. Nemyslete si, že si květinou nebo čokoládou kupuju ženská srdce a zastiňuju podezření, že přicházím kvůli ukojení mrzkých pudů. Zásadnější je pro mě feeling, čili pocitovka, porozumění a vzájemná náklonnost nebo chemie, chcete-li. Nejdu po bezduchém trénování směšných pohybů, ale prahnu po milování s citem. „Jdeš pozdě, miláček, jídlo moc není, kámošky sežraly,“ uvítala mě Lejla ve dveřích. To mi ale nevadilo. Nejsem zažívací typ, nejdu za slečnou kvůli svíčkové s knedlíky ani bramborovým plackám, ty znám od mámy. Na stole mě zdravil oschlý zbytek švestkového koláče, nejspíš pozůstatek z trouby Magdiny maminky. Večeře minusová, ale červené víno nás pozvedlo do nálady. Konverzace vázla, záhy mě znudilo všechno třikrát opakovat. Fakta mluvila sama za sebe. Lejla, dcera diplomata, přežila střední školu ve Francii a nyní studovala medicínu v Praze. Před nedávnem se rozešla s nějakým Libanoncem ze školy. Prozradila mi, že mě častokrát vídala a líbil se jí můj zadek. Prý nespala s bílým klukem, a proto jsme tady. Být první je hrdé a povznášející. Fotoalbum s obrázky z dětství nevytáhla a o kultuře Východu se nešířila. Ocitnul jsem se v pohádce Tisíce a jedné noci. Čtené odzadu, začínáme první nocí. Posilněna vínem, sama překlenula moje obvyklé stresy, jak přejít k ději. Vzala mi obličej do dlaní a dlouze mě políbila. Zároveň si mi sedla na klín. Obkročmo. To je silné gesto, kterým žena vyjadřuje, jak chce strávit zbytek večera. Udivila mě. Při prvních krůčcích k poznávání vzájemné


intimity takový styl nasadí málokterá. K nevíře na dívku z Orientu. U té bych předpokládal bázlivost a schovávání se pod dekou. Moje ruce jí vklouzly pod halenku a objevily prsa, až doteď rafinovaně schovaná pod záhyby hedvábné látky. Hřály mě jejich pevné obliny, rozpálené čekáním v úkrytu, v celé své kráse a nestydaté nahotě. Chlap uvítá, když se nemusí pachtit s podprsenkou. Nezvládne-li boj s patentem do dvou sekund, cítí se jako přiblblo. Řešením à la macho je strohý příkaz „ukaž mi prsa“, ale to je jen pro otrlé na obou stranách. Moje srdce bilo jako zvon a horká vlna zaplavila celé tělo. Nadechl jsem se k dlouhému polibku, ale ten nám osud nepřál. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vrazil jinoch snědé pleti. Přimrznul na místě a nevěřícně vyvalil oči. Co sem lezeš, ty šašku?! Do prdele s tebou! Přál jsem si, aby nebyl, a bylo to na mně jasně vidět. Lejla se mi polekaně sesunula z klínu a stála směšně s rukama za zády jako děcko, které načapali při nepravosti. Proč? Dělali jsme něco špatného? Hraje se tu na cudnost? Ne my, ale ten nezvaný vetřelec chyboval tím, jak sem neomaleně vtrhnul. Jeho omluva a ruměnec by byly vhodné. Ale kdepak! Žádné pokání ani rychlý odpal nenastaly. Místo aby vycouval a nekazil šuk, vydával nesrozumitelně zvuky, odlišné od slušných světových jazyků. Po úsečném monologu si mě nevraživě prohlédl a odporoučel se bez pozdravu. Ženy a bílí psi si pozdrav nezasluhují. „To jen kamarád ze školy, taky Afghánec. Říkal, co brát zítra do školy. Nemá tě tu rád. Naši muži zuřit na cizince, ty chtít jen holky na mrdani a neberou je za ženy.“

80 | MARCUS WANG

„A proč, prosím tě? To není fér,“ rozčiloval jsem se. „Považovat ženy za národní vlastnictví je středověké zvěrstvo.“ Slovo, kterým celkem trefně vyjádřila milování, mě zarazilo. Z jejích úst mi tak obhroublý vulgarismus neseděl. Ona to však nemohla cítit. „A co tvůj libanonskej ex-boyfriend, ten mu taky vadil?“ „Ten taky špatnej. Afghánská holka jen poslouchat, než svatba, tak panna. Muž celý život dělá, co chce. Může kurvit každý den, to povoleno. Žena jen držet hubu, nebo facky. Já ale rostla v Evropě, nemám ty tradice. Ty nebát se a pojď ke mně.“ I když se nic světoborného nepřihodilo, vyrušení nezvaným spolužákem mě zchladilo. I Lejla mě objímala odtažitě. Kazišuk posranej! Do čeho se tu namáčím? Nemám zájem být aktérem kulturních třenic, kterým nerozumím. O proříznutí hrdla fanatickým šílencem nestojím. V Lejlině náručí se moje nepříjemné pocity naštěstí záhy rozplynuly. Zamkl jsem dveře na dva západy a hupsli jsme pod deku. Zprvu s ostychem. Jako bychom se potřebovali ujistit, že navzdory odlišné kultuře máme všechno na místech, kde to obvykle bývá. A vskutku bylo co objevovat. Tak citlivá ňadra české ženy nemívají. Při každém polibku bradavek Lejla hlasitě sténala a zatínala nehty do mých zad. Náhle se ozvaly hromové rány, jako když se bortí svět ničivým zemětřesením. „Otevřete!“ zaburácel vzteklý mužský hlas, který provázely rány a kopance do dveří. Ať blesk na místě skolí toho, kdo se opovažuje vetřít mezi nás ve chvíli nejkrásnější! Lejla vystrašeně vyhrkla: „To můj ex-boyfriend, pořád žárlit, on blázen. Zabije nás. Bojím, že zabít.“


Zabít koho? V jejích očích se odrážela panická hrůza. Šílený strach, který jsem v pološeru více než zrakem rozeznával z rozechvělého hlasu a třesoucího se těla. „Hned otevřít!“ řval šílenec a nepřestával zuřivě kopat do vetchých dveří, které se třásly ve futrech. Vyskočil jsem z postele a překotně hledal brýle a trenýrky, abych se připravil k boji s bestií. Nejsem gladiátor, abych zápasil nahý. Ruce i nohy se mi klepaly. Adrenalin mi rozpumpovával žíly a nutil ke zrychlenému dechu. Lejla si navlékla župánek a k mému zděšení přikročila ke dveřím, aby je otevřela. Dovnitř se vřítil rozběsněný Arab a bleskurychle jí ubalil dvě facky. Tupé rány zaduněly jako nakopnutý kokosový ořech. Lebka je tvrdá palice a vydrží hodně. Jeho nelítostná agrese vůči ženě mě kompletně ochromila. Místo abych se na útočníka vrhnul, z útrob mi unikl potlačovaný vzdech střevního plynu. Libanonec, zaskočen zatroubením mého pšouku, poněkud zplihnul. Namísto agrese na mě křičel: „Ty jít hned pryč, nebo já tě zabít. Eště tě vidět, ty mrtvý! Domrtva mrtvý. Rozumiš, ty vole?“ Srandovní slovník, ale mně do smíchu nebylo. Aby tak mluvil vážně, ztřeštěnec beduínskej! I když mi jeho nevelká postava nenaháněla hrůzu, nebral jsem jeho výhružky na lehkou váhu. Prcek, ale plnej vzteku. Kdo ví, jak je dole vybavenej, patrně proto ho tak seru. Jestli čet, že Češi jsou v sexu na špičce, tak mě teď rozpáře. Momentálně byl vybaven zahnutým nožem, kterým zlověstně mával. Lejla se mezitím vzpamatovala. Ženy z Východu jsou silné, naučené přežít hrůzy. Být to naše emancipovaná křehotinka, padla by jako zkosená a válela by se s pláčem v koutě.

82 | MARCUS WANG

„No dělej, vole, vypadni, nebo tě vyhodíme oknem! Ty kurva, jak jsi mohla s tímhle?! Takového vola!“ střídavě řval na mě i na svou bejvalku. V přítmí chodby přešlapovali dva jeho kumpáni, aby napomáhali s mým vyhoštěním. Ze zvýšeného přízemí bych padal na chodník. Jen tři čtyři metry, ale komu by se chtělo přistát s tvrdým dopadem a s děrami po kudle v břiše? Lejla se mezitím otřepala a k mému úžasu se na mě obrátila s rázným příkazem: „Běžte všichni pryč, ano, PRYČ!“ a vystrkovala nás oba ze dveří. Nevěřil jsem svým uším a poslušně couval, než dveře zaklaply. Útočník si uvědomil, co provedl, a v podělanosti z následků incidentu pokorně ťukal na futro. Střídavě prosebně škemral a ke mně nepřestával omílat, že budu příště mrtvý. Štěkající pes nekouše. Malá rána a vrtí ocasem. Z patra do přízemí jsem sešel sám, neletěl jsem. Jedinou újmou na zdraví byla moje záda, poškrábaná špičatými nehty. To bylo posledně, kdy jsem Lejlu viděl. Na příští, složitě zinscenovanou tajnou schůzku v zastrčeném koutě botanické zahrady nepřišla. Po týdnu nejistoty jsem se od Magdy dozvěděl, že libanonský expřítel se Lejle na vyslanectví omluvil, litoval svého činu a přislíbil četné modlitby za odpuštění. Diplomatický otec direktivně navrhnul náš vztah ukončit, protože předvídal, že obdobné konflikty by mohly kdykoli následovat, a též měl zřejmě na naši lásku vyhraněný názor. S odstupem let si myslím, že za nás rozhodl správně. Týdny mi trvalo, než jsem na Lejlu dokázal zapomenout. Znamenala pro mě víc než ploché studentské a vojenské lásky. Uvědomil jsem si, že začínám chápat slůvko a emoci „milovat“. Láska se rozhoří rychle a uhasíná s hořkou loudavostí.

MEZI MUŽEM A ŽENAMI 63

Recommend Documents