Mezi cizími národy. Ernst Bernhardt

Mezi cizími národy


Ernst Bernhardt

1


2


I. Obklopen vyzvědači. "Hamal! Hamal!" Můj hlas se silně rozléhal halou nádraží ve Stambulu, zaplněnou pestrou směsicí velkého množství lidí. Před mým zrakem vyvstal obraz divokého zmatku. Nosiči zavazadel se s křikem hádali o kufry cestujících a vše se dralo k celnímu odbavení, které se nacházelo u východu z nádraží. Každý chtěl být první. Vzduchem vířila slova všech řečí. Klidně jsem pozoroval shora divoký shon, neboť jsem stále ještě stál na stupátku vagónu luxusního vlaku, který právě přijel a přivezl mě sem z Vídně. Orient nebyl pro mne ničím novým, ale přesto tento pohled na mne po každé působil jistým kouzlem. Tentokrát jsem přijel do Konstantinopole na pozvání svého dřívějšího přítele ze studií Konstantina Langenfelda, který zde pobýval již čtrnáct roků a jehož jsem chtěl doprovázet na jisté cestě. Po třetí jsem zvolal z plných plic: "Hamal!" Tentokrát jsem byl vyslyšen. Značně špinavý Turek v roztrhaných šatech, který stál doposud mlčky, opíraje se o jeden ze sloupů a zdánlivě si vůbec nevšímaje svého okolí, přispěchal ke mně. Nedůvěřivě jsem si prohlížel poněkud vyzáblou postavu Turka a váhavě jsem ho upozornil: "Nebudeš moci nést ryto kufry. Jsou velmi těžké." V jeho obličeji se však kmitl rozvážný úsměv a místo odpovědi zvedl naprosto klidně největší a nejtěžší kufr s úžasnou obratností a silou, a klidně se otázal: "Kam je mám odnést?" Dříve než jsem mohl odpovědět, zazněl nenadále k mému uchu mně dobře známý hlas: "Efendi! Efendi!" Potěšen jsem se rozhlédl a ve stále ještě trvající tlačenici jsem spatřil tlustou postavu, která se, funíc a supíc, prodírala davem lidí. Houbovitý obličej namáhavým během silně zčervenal a krátké paže živě šermovaly vzduchem kolem dokola. Byl to Jusuf, Konstantinův věrný sluha, který mne znal od poslední návštěvy. Konečně stál přede mnou a zatím co ještě lapal po vzduchu a hojný pot mu stékal zpod červeného fezu, mluvilo překot v nesouvislých větách, přičemž jeho očka radostně svítila: "Ó, efendi, já jsem běžel, já jsem letěl abych přišel za tebou včas. Moje duše byla zarmoucená, když jsem tě hned nespatřil, nyní ale srdce skáče radostí, poněvadž tě mohu pozdravit. Vždyť ty víš, ó efendi, že jsem tvůj nejvěrnější sluha. Alláh ať tě osvítí, abys pochopil a nikomu jinému nevěnoval svoji přízeň!" Při posledních slovech mrkl významně očima po mnou zavolaném nosiči, který čekal poblíž s částí mých zavazadel a jak se zdálo, vůbec se o nás nezajímal. Byl jsem překvapen; za prvé jsem Jusufa téměř znovu nepoznával, neboť pokud je mi známo, nikdy tolik a tak souvisle nehovořil, a za druhé, nebyl jsem z něho chytrý. Co tím chtěl říci? Již jsem otevřel ústa k příslušné otázce, když tu se Jusuf nahnul více dopředu, 3


uchopil můj kufr, při čemž ke mně polohlasně zabručel: "Nyní se neptej, ó, efendi!" Tato slova zněla tak prosebně, téměř úzkostlivě, že jsem byl ještě více zmaten. Ale přemohl jsem svůj neklid, tvářil jsem se naprosto klidně a následoval jsem nyní Jusufa kráčejícího přede mnou a nosiče zavazadel k celní kontrole. Zase jsem se rozpomněl, jako již mnohokrát během své cesty, na dopis svého přítele. Jeho pozvání bylo tak podivné. Mezi řádky jsem bezděčně vyčetl naléhavou prosbu, což mne pohnulo k brzkému odjezdu. Byla moje obava oprávněná a Konstantinovi hrozilo nějaké nebezpečí? Snad ho již nestihlo nějaké neštěstí? Něco se muselo stát. Tohoto tíživého tušení jsem se nezbavil. Pod dojmem takových myšlenek jsem se přibližoval k východu, když v tomtéž okamžiku přijel také Konstantin se svým vozem. Kámen mi spadl ze srdce! Chvála Bohu! Byl alespoň zdráv, jak jsem se mohl přesvědčit pohledem, i když jeho rysy nesly výraz malátné únavy a obličej s věrnýma modrýma očima, hustým, tmavě plavým, ale dobře pěstěným plnovousem, se zdál poněkud bledší než dříve. Byl vždy vážný a celá jeho povaha nesla stále pečeť lehké zádumčivosti. Nehledě na jeho modré oči, měl pohled pravého Turka, přemýšlivého a jako by hloubajícího nad řešením nějakého velkého problému. Zatím co vůz byl ještě v pohybu, Konstantin, který mne již zpozoroval, vyskočil. Uviděl jsem, jak mu obličejem přelétl radostný záblesk. Úředníkovi, stojícímu u dveří, vsunul do ruky spropitné, mému nosiči zavazadel dal pánovitý pokyn, a prošli jsme bez kontroly se všemi svými zavazadly průchodem, zatím co jsem ještě viděl, jak kufry mých spolucestujících byly do základu pro hrabány a jak úředníci měli hlavně zálusk na knihy, které chtěli skoro všechny zabavit. Nyní jsem stál naproti svému příteli. Srdečně jsme si stiskli ruce. Konstantin mne přivítal a zvolal: "Jak jsem ti vděčný, milý můj příteli, že jsi přijel Tak jsem toužil po rozhovoru s tebou." Moje oči na něm zkoumavě spočinuly, než jsem odpověděl: "Tvůj dopis mne přes svoji zdánlivou jednoduchost nenechal klidným. Bylo to sice jenom pozvání ale po jeho přečtení ve mně pevně utkvěla myšlenka, že mne naléhavě potřebuješ!" Konstantinův obličej se při těchto slovech obestřel chmurami, zasáhl mě téměř bolestný pohled, zatím co on s bezděčným obranným pohybem ruky smutně potřásl hlavou a vzdychl: "Já už také nevím, co jsem ti vlastně napsal ale máš pravdu. Potřebuji nutně tvoji pomoc, velmi nutně!" Klidně jsem odpověděl, stále ještě drže jeho ruku ve své: "Ty víš, že vždy můžeš počítat s mou pomocí. O tom nemusíš vůbec pochybovat." Úmyslně jsem zvolil mírnější tón a pokračoval dále. "My jsme přece již spolu vybojovali mnohý boj, proto jsem také přesvědčen, že i nynější záležitost, kterou sice ještě neznám, rovněž dovedeme ke zdárnému konci nebo 4


vyřešíme. Je to něco ve!mi zlého?" Okamžitě jsem ale této bezprostřední otázky litoval, neboť kolem jeho úst to začalo bolestně škubat, než odpověděl: "Tážeš se mě, zda je to něco zlého? Zlé není ten správný výraz pro to. Ano, zasáhla mne těžká rána osudu. Ó, můj milý příteli, pomoz mi," jeho hlas poklesl k šepotu, "moje sestra...". V tom okamžiku spadl s rachotem mezi nás jeden z mých kufrů, právě když Jusuf svému pánu něco tiše pošeptal, vzápětí hlasitě prose za prominutí. Byl při nakládání zavazadel nápomocen, ale během našeho rozhovoru nás bedlivě pozoroval. Nemohl vedenému rozhovoru zřetelně rozumět, při slově "sestra" jsem však viděl, jak sebou škubl a kufr neúmyslně hodil pod naše nohy. Konstantin byl bledý, když mu jeho sluha něco šeptal, sevřel rty, zvedl hrdě svoji hlavu a s přátelským pobídnutím otevřel bočnici svého dvojspřeží. Udiven Jusufovým a Konstantinovým chováním chtěl jsem se druhého z nich na něco zeptat, když k mému uchu dolehl tvrdý, jizlivý smích. Smích měl podivný, pronikavý kovový zvuk. Rychle jsem se obrátil a zrovna ještě zahlédl pohled plný nenávisti nějakého vzdalujícího se Turka, jehož žlutohnědý obličej vzbuzoval odporný dojem, zvyšovaný ještě černým, neupraveným vousem a chomáčovitým obočím. "Znáš toho člověka?" tázal jsem se rovněž udiveného, ohlížejícího se Konstantina. "Nikoliv! To se nás netýkalo a právě tak málo mohl rozumět, protože sotva bude mluvit německy." Přirozeně jsem se s touto odpovědí nespokojil a dále se zaměstnával v myšlenkách tímto člověkem, jehož ostré, odporné rysy obličeje jsem si hleděl zapamatovat. Sice jsem ještě neměl žádné tušení, oč se vůbec jedná, ale pociťoval jsem, že se muselo přihodit něco zcela zvláštního. Na mých mnohých cestách se mi stalo zvykem ostře pozorovat malé vedlejší okolnosti, které se obvykle nedbale, nepozorně přehlížejí. Předbíhaje svou příhodu, musím podotknout, že jsem později v Indii jednou vděčil za svůj život jenom tomu, že jsem si všiml jedné zcela nepatrné okolnosti. Každý, kdo byl v divoké krajině a tam byl nucen ve dne v noci vést zuřivý boj proti lidem, zvířatům a přírodě, se jinak učí pozorovat a usuzovat. Mezitím se vyšplhal Jusuf na místo vedle kočího a jeli jsme úzkými uličkami Stambulu, po dřevěném mostě přes Galatu do Pery, kde stál palácový dům mého přítele. Mlčky jsme pokračovali v cestě. Moje pohledy byly zase upoutány pestrým životem a ruchem jako před léty, ale také dnes mne přes vážné myšlenky obveselil Turek, pobíhající před pouliční dráhou, který s komickým zápalem troubil na svůj roh, aby chodci a psi šli z cesty. Potkávali jsme opět zástupce různých národností, mezi nimiž bylo možno ihned rozeznat svobodného Araba, Peršana, Arména, zamračeného Kurda a ostatní. Konečně se koně vyšplhali nahoru po příkré cestě do Pery a zastavili před Konstantinovým domem. Kvapně mne táhl Konstantin širokým schodištěm nahoru a potom klesl jako zlomený na jednu z domácích pohovek v pokoji pro mne zařízeném. "Konstantine," zvolal jsem, přerušuje mlčení, "vysvětli mi už konečně, co to má všechno znamenat!" Konstantin setrvával stále ještě ve své poloze, hlavu opřenou o ruce. Konečně se vzchopil a obrátil ke mně svůj obličej. 5


Zdál se o několik roků starší; bledý, s chvějícími se rty, pronesl trhaně a nesouvisle. "Milý… příteli ... pomoz mi ... hledat moji sestru!" Poděšen jsem opáčil. "Hledat tvoji sestru? Ona již není v Durynsku?" "To byla ... na moje přání chtěla ke mně … a také odcestovala, ... prohlédla si Itálii ... potom jela lodí do Athén, ... ohlásila mi příjezd do Smyrny, ... od té doby beze stopy zmizela! Ó, to je k zoufání!" Ještě chvíli vyrážel další přerývané věty, nyní rozechvívalo celé jeho tělo potlačované vzlykání. Věděl jsem, že na svojí sestře velice lpěl, nesmírně ji miloval a ctil. Takovou zprávu jsem ovšem nečekal. "Můj příteli," pokračoval dále. Podal mi potřebná vysvětlení o krocích, které již byly učiněny. Doposud ale bez úspěchu. "Přitom je zjevně každý můj krok sledován," zvolal rozlíceně, "tak byla také dnes na nádraží zase jedna Z těch stvůr!" Jeho hlas byl klidnější, když ke mně hovořil s velkou vážností: "Milý příteli, je to ode mne nesprávné, chtít tě zatahovat do záležitosti, která může být vysoce nebezpečná. Jsem si dobře vědom, že bude namáhavé obstát v tvrdém boji, ale my jsme přece již tak mnohý tuhý boj spolu bok po boku vybojovali. Můžeš se podívat na tuto jizvu," zde ukázal na svoje čelo, "já jsem chtěl …já jsem chtěl …ty se můžeš vždycky ještě vrátit, ... můžeš ještě vždycky …" Začal koktat, jeho oči na mně tázavě spočinuly. Ale já jsem mu klidně natáhl vstříc svoji ruku a řekl pevně: "Zde je moje ruka. Rozhodl jsem se. Vzal jsem tvoji záležitost za svou a budu ti věrně stát po boku!" V Konstantinových očích to radostně zazářilo, zatím co jeho studené prsty křečovitě sevřely moji pravici a vroucně ji tiskly. Z jeho široké hrudi se vydral vzdech úlevy a tiše, téměř slavnostně zněla jeho odpověď: "Jak drahocenný dar Nejvyššího jest přece přátelství." "Zajisté, milý Konstantine, to jsem také Již často s pocitem díku zažil. Zejména, když je potom, jako u nás, zesíleno společné překonanými nebezpečími a starostmi. V přátelství je to právě tak jako v lásce. To, co starosti nebo nebezpečí nemohou rozdělit, bude skrze Zkoušky jenom o to pevněji a vroucněji spojeno, a co není čisté jako zlato, při tom odpadne." "Máš pravdu," odpověděl Konstantin vroucně, ale byl jako zaražený, než trochu stísněně pokračoval: "Ještě něco ti musím říci." Napjatě jsem vzhlédl. Nebylo toho smutného, co jsem slyšel, již dosti? Měla mi býti sdělena snad ještě nějaká horší zpráva? . Z obličeje svého přítele jsem nebyl zcela chytrý. V každém případě se sebou těžce bojoval a mluvit mu bylo zatěžko. Jeho rozpačitost viditelně narůstala. Chtěl jsem mu pomoci a řekl jsem zpola žertem: 6


"Poslouchám se zatajeným dechem!" Stále ještě váhal. Konečně přešla přes jeho rty úzkostlivá otázka: "Nebudeš se na mne hněvat?" Žasl jsem nad jeho zvláštním chováním a odpověděl jsem: "Hněval jsem se někdy na tebe? Jakým právem bych to mohl učinit?" "Právem přátelství" byla jeho tlumená odpověď. "Ale Konstantine!" zvolal jsem téměř vyděšeně, "copak se stalo? Znáš mne tak málo? A kdyby se i bylo přihodilo něco, co té tísní, a o čem myslíš, že bych byl oprávněn to posoudit, uvaž, že první povinností tvého přítele jest také shovívavost a vždycky ti může odpustit!" "Vždycky ti může odpustit," zněla mechanická odpověď Konstantinova, "zde ti dávám znovu za pravdu. Odpuštění má ale také svoji hranici. Když je tato překročena, co potom?" Po těchto slovech na mne smutně a utrápeně hleděl. Bolelo mne u srdce, když jsem viděl svého přítele takto trpět. Náhle rozhodnut přistoupil jsem ke Konstantinovi, který se mezitím zase posadil, lehce jsem položil levou ruku na jeho rameno, uchopil jeho pravici a řekl jsem srdečně: "Netrap se tak přece, Konstantine. Ať je to cokoliv, ponesu to s tebou." Statný muž ke mně vděčně vzhlédl. Konečně řekl tiše, sotva slyšitelně: "Odložil jsem své jméno a nejmenuji se již Konstantin." Hleděl jsem udiveně na svého přítele; byl jeho duch těžkými starostmi o milovanou sestru náhle pomaten? Smysl jeho slov mi zůstal zcela utajen. V mém mozku se střídaly všelijaké domněnky, vysvětlení jsem však nenašel. Obrátil jsem se proto na Konstantina s otázkou: "Co tím chce! říci?" A abych mu ulehčil, připojil jsem k tomu zase zpola žertovně: "S nad jsi nepřijal nějakou krevní mstu, při které mstitel až do hodiny naplnění nenese žádné jméno?" Konstantin na můj žert ale nereagoval, nýbrž pokračoval vážně dále: "Obdržel jsem jméno Achmed" Bylo mi pojednou, jako bych dostal ránu při poznání, které mnou bleskově škublo. Namáhavě jsem hledal duševní rovnováhu, než jsem bezděčně učinil krok zpět, mumlaje: "Tak ty jsi …" Ještě jsem neukončil větu, neoddávaje se iluzím. Ale on ukončil tlumeně tutéž větu s chvějícími se rty: "Stal jsem se muslimem" Sotva slyšitelně vyletěla tato dvě slova z jeho úst. Mně bylo tak, jako by stejná slova křičela utrápená duše tichou místností. Dlouho, dlouho jsme zůstali oba němí, oddávajíce se svým myšlenkám. 7


Tu obrátil Konstantin, nebo lépe Achmed, hořce se usmívaje, svoji bledou tvář ke mně, jako by chtěl říci: "Vidíš, já jsem se obával, že se odvrátíš." To mne zavolalo zpět do skutečnosti. Rychle jsem k němu přistoupil, vzal jeho hlavu do obou rukou, dívaje se mu přátelsky do očí, řekl jsem vážně: "Myslel sis snad někdy, že by moje přátelství bylo se jménem Konstantin pohřbeno?" Do jeho očí při těchto slovech vstoupil radostný lesk. "Tak bys chtěl …" Nedostal se dále, neboť jsem rychle vpadl: "Samozřejmě žít s Achmedem ve stejném přátelství, Konstantinovi."

které jsem projevoval

Z Achmedových rtů se vydral potlačovaný jásavý výkřik. Vyskočil, objal oběma pažemi moji šíji, a, což jsem u něho ještě nikdy neviděl, plakal na mé hrudi jako dítě. Do jeho vzlykotu se ale mísila slova: "Děkuji ti, šlechetný příteli. Také za to, že se nejprve netážeš »proč«. Nemohu ti to nyní říci. Ale později, jednou později se všechno dozvíš! …" V době, kdy byl Achmed zaměstnán vyřizováním různých prací, poté, co jsem se osvěžil koupelí stejně jako posilnil výtečným jídlem, rozhodl jsem se k procházce. Zaměnil jsem klobouk za rez a použil zadní brány budovy jako východu, neboť hlavní vchod byl dle Achmedova vyprávění nepochybně pozorován a pomalu jsem se loudal dolů k přístavišti lodí. Zde jsem zavolal na jednoho slunícího se lodníka: "Banabak kaikdži bošmussun?" (Hola, lodníku, jsi volný?) "Evet, efendi," (Ano, pane), odpověděl takto oslovený. V klidu jsem nastoupil a požádal veslaře, aby mne vyvezl daleko do Bosporu. Toto jsem dělal za svého prvního pobytu denně, neboť tak bylo možno pohled na Konstantinopol plně prožívat. Tento muž přece ... nebyl to můj nosič zavazadel z dnešního rána, kterého jsem právě teď při odražení bárky zpozoroval, jak se spěšně vzdálil? Budu také já již nyní sledován? Musím být nyní opatrný. Naše bárka pomalu klouzala po modrozelených, křišťálově jasných vlnách. Bylo vidět až na dno. Lehce jsem se opřel dozadu a kochal se nádhernými pohledy, které město z Bosporu poskytovalo. Toto město, stejně jako Řím, se zvedá na sedmi pahorcích. Řady domů, přerušované tu a tam zelení obrovských cypřišů a platanů, terasovitě šplhají do výše. Oko poutají velké mešity se svými štíhlými minarety. Ve středu Stambulu na sebe přitahuje pohled mohutná mešita Mohameda-dobyvatele (Mohamed = turecky Mehmed), blíže k moři mešita Laleli a Šachsade, vlevo zase majestátní stavba Suleymanovy mešity a vpravo Agia Sophia, dále ještě Seraskerat s vysokou požární věží a starý serail, zatímco na druhé straně zálivu, v části Galata a Pera zejména mešity sultánky Valide, německé velvyslanectví a mramorové paláce Dolmabahče a Čiragan. Na asijském břehu konečně v mlžných obrysech Skutari. Dlouze protáhlé fronty bílých kasáren mezi 8


různobarevnými domy, napolo schovanými v zeleni. Vesnice se řadí k vesnici, vila k vile, palác k paláci, k tomu v růžovém světle se třpytící kopule minaretů, tmavomodré zrcadlo Bosporu a Zlatého rohu, vše dohromady tvoří úchvatný obraz. Tento pohled a klid mne vnořily do snivé nálady. Můj pohled spočinul na velkolepé budově německého velvyslanectví. Vnořil jsem se zpět do doby vlády posledního císaře Byzance a viděl na stejném místě stát majestátní palác, obývaný princeznou Irenou, císařovou příbuznou. Viděl jsem ji před sebou, pyšnou princeznu, proslulou krásku, obklopenou svými dvořany, viděl jsem u ní v nádherných sloupových síních císaře Konstantina. Kdo však byl ten, který stál před nimi oblečen jako prostý Arab? Byl to princ Mohamed, syn sultána Murada, pozdější přemožitel Konstantinopole. Nepoznán stál zde ve svém přestrojení, k němuž ho dohnala láska k princezně Ireně. Přišel jako zpívající šejk, kterých v té době táhlo mnoho kolem, a promluvil ke shromážděným. --- Viděl jsem ho zase samotného s princeznou Irenou, když se vydával za Mohamedova posla a pokoušel se ho vylíčit v co nejlepším světle. Jak by se asi vyvinuly světové dějiny, kdyby Irena dala svoji ruku Mohamedovi? Slyšel jsem přece zřetelně jeho slova: "Moje matka byla také křesťanka," když Irena poukázala na rozdíl ve vyznání víry. Moje myšlenky se toulaly dále. Viděl jsem množství vojska, které rukovalo k nastávajícímu sultánovi Mohamedovi. Mohamed sám stál uprostřed své tělesné stráže janičářů, pozorován císařem Konstantinem, stojícím se svojí družinou na střeše svatorománské věže, viděl jsem potom týdny trvající lítý boj, slyšel při posledním rozhodujícím útoku Konstantinův zoufalý výkřik: "Není zde nějaký křesťan, který by mne chtěl zabít?" a viděl ho potom padnout pod údery nepřátel. Osud Konstantinopole byl zpečetěn 29. května 1453. Vynořil se přede mnou jiný obraz. Viděl jsem Mohameda vysoko na koni ve Svaté Sofii, ve zlaté zbroji, s mečem v ruce a se štítem na zádech. Nechal si podat kyj se zvoláním: "Dosti modlářství! Bohu, jednomu Bohu věnuji tento dům!" Mrštil kyjem proti jednomu sloupu, který se nárazem zachvěl. Toto místo, na kterém zanechal kyj silný otisk, je ještě dnes ukazováno s vnitřním uspokojením muslimskými věřícími. Mohamed seskočil a spěchal až k mříži kazatelny, za kterou uprchla princezna Irena, aby ji osvobodil ... . Palác princezny zmizel, během Krymské války byla nad sklepeními paláce postavena vojenská nemocnice, kterou zničil velký požár. Mnoho let se toto místo jmenovalo "zahrada Khedidve", než je zabralo německé velvyslanectví. Dále spočinul můj zrak na důstojné Agia Sophii, pocházející ze 6.století, viděl jsem při stavbě zaměstnaných deset tisíc dělníků, kteří byli vedeni stem architektů. Materiál ... Neočekávaně jsem zde byl ze svých snů vytržen. "Banabak!" zaznělo těsně vedle mne. 9


Varovné zavolání ale přišlo pozdě; neboť v příštím okamžiku jsem se již nacházel ve vlnách Bosporu, vymrštěn mohutným úderem narazivší bárky a ... slyšel jsem dobře? Do ucha mi zazněl stejný jizlivý smích jako ten, který mne pozdravil na uvítanou na nádraží ve Stambulu. Náš člun plaval kýlem vzhůru, zatím co jiný střelhbitě klouzal odtud. Jenom s velkou námahou se mi podařilo společně s kaikdžim naše plavidlo obrátit a s pomocí cestujících v bárce, která plula kolem, se zase dostat dovnitř. Co to bylo za člověka a co ode mne chtěl? V každém případě jel za mnou, aby mne zneškodnil v domnění, že neumím plavat. Byl při tom dosti neopatrný, neboť jinak by byl potlačil svůj jizlivý smích, který ho prozradil. Rozzloben, že jsem se nechal překvapit, poručil jsem veslovat zpět tak rychle, jak jen to bylo možno. Také se ve mně probudila naděje, že toho neznámého ještě jednou uvidím. "Čachabuk giderssen bir eji backšiš aladžakssylin!" (Když pojedeš rychle, dostaneš spropitné!) volal jsem ke kaikdžimu. Ten dělal, co mohl, ale vše bylo marné. Hledaný zmizel. Najal jsem vůz, jel do Achmedova bytu, vyměnil si šaty a šel zase okamžitě ven; neboť chuť k tomu mě ještě nepřešla a také jsem doufal, že budu opět sledován a budu moci dopadnout některého ze společníků. Proto jsem tentokrát volil hlavní východ a toulal se bez cíle pomalým krokem ulicemi, ale pozorně a ostře jsem si prohlížel každou osobu. Tak jsem přišel na druhou stranu až do Stambulu, když v blízkosti nádraží před jednou kavárnou zaujal mou pozornost vybraně oblečený Turek, který seděl před prázdným stolem obrácen ke mně zády. Nikdo se o něho nestaral, ale on šermoval oběma pažemi zuřivě ve vzduchu. Udivilo mne to, přistoupil jsem blíže a ... poznal Linka, soukromníka z Vídně, se kterým jsem se přátelil. Byl jsem tímto setkáním dosti udiven. Za svého posledního pobytu ve Vídni musel jsem mu o svých cestách často vyprávět. Přitom mi bylo jeho nadměrné nadšení někdy nemilé. Ale se všemi svými velkými i malými chybami to byl člověk čestného a otevřeného charakteru a proto mně zůstal blízkým. Že by ho ale napadlo uskutečnit cestu do Konstantinopole, tomu bych nikdy nevěřil. Nezpozoroval mne; pomalu, aniž bych vzhlédl, přešel jsem kolem stolu a posadil se nedaleko něho tak, aby měl můj obličej před sebou. Nemohl mne hned poznat, protože jsem si při výměně mokrých šatů vzal na sebe turecký oděv. Právě nyní začal zase volat: "Haló! Heda! Hostinský! K čertu, slyšte přece!" Křičel tak silně, že jeho obličej zčervenal a tloukl přitom mocně pěstí do stolu. Fez byl posunut daleko dozadu, horké kapky potu mu stály na čele. "Kavedži, bir kaveh as šekér ile!" (Hostinský, kávu s malým cukrem!) volal jsem zase já. Při zvuku mého hlasu začal Link pozorně poslouchat a ostře mne pozoroval. Potom náhle, jakoby vymrštěn do výše pružinou, vyskočil - hřmotně se převrátily dvě židle - vrhl se k mému stolu a opíraje se oběma rukama o stůl, setrval v této poloze dlouhé vteřiny, potom naklonil svoji hlavu hodně dopředu a hltal mne přímo pohledem. Přitom začal 10


velmi povážlivě pohybovat ušima, neochvějné to znamení nejvyššího vzrušení, což mne vždy přimělo k úsměvu. Obočí vytáhl vysoko vzhůru a sevřel pevně horní ret mezi zuby tak, že umělecky stočené špičky jeho kníru se proti mně výhružně vztyčily, jako by mne chtěly probodnout. Vybuchl jsem v hlasitý smích. "Linku, starý příteli, jak jste se zde ocitl a co zde hledáte?" Nyní do něho vstoupila živost a pohyblivost. Jediným skokem se ocitl u stolu, objal mne oběma pažemi a mlaskaje, líbal na obě tváře. "Servus! Servus, příteli, konečně jsem tě nalezl! Jak jsem se zde ocitl? Železnicí. Co zde hledám? Jednoho, který ke mně nechtěl přijít, totiž vás! Co chci dále? Cestovat s vámi. Hledat dobrodružství. Jezdit na koni, lovit, bojovat!" "Vy chcete ...?" "S vámi cestovat! Samozřejmě." Radostně mi pokynul. "Ale odkud víte ...? "Všechno vím, všechno! Alespoň to, co potřebuji vědět. Především to, ze jste zde a že mne zase nepošlete pryč a nenecháte mne na holičkách. Není tomu tak? Když jsem vám ohlásil svou návštěvu, odepsal jste mi, že bych přišel zbytečně, protože cestujete do Konstantinopole. Což nebylo přirozené, že jsem přijel hned sem? Mohu vás přece navštívit zde, ano, nic mne nedrží!" Nyní mi bylo všechno jasné. Link mi před krátkou dobou ohlásil svoji návštěvu, načež jsem mu dal zprávu o své nastávající cestě. Žertem jsem se ještě zmínil, že budu možná 10. března v Konstantinopoli, kde se může na mne zeptat u paní Müllerové, Pera, Impasse Ottonie 9, jestliže bude mít chuť cestovat do Arábie a několik měsíců žít u beduinů jako letní host. Link vzal můj žert vážně a přijel sem již o několik dní dříve, aby mě neminul; neboť se psal teprve 9. březen. Tím mi nadrobil pěknou kaši. Na jednu stranu jsem byl tímto setkáním velice potěšen, ale bylo to pro mne i nepříjemné. Svou naprostou neznalostí zvyků a řeči mohl Link znamenat pro nás překážku. Jeho společnost by byla pro nás při hledání Achmedovy sestry přímo nebezpečná. Musel jsem tedy vynaložit všechnu sílu, abych ho od jeho úmyslů odradil. Dobře jsem věděl, že to bude těžké. Zase jsme se posadili. Hostinský přinesl kávu a na moje přání tutéž i pro Linka. "Proč mne nechává ten chlap zde tak dlouho sedět?" bručel Link. "Moje peníze jsou stejně tak dobré jako jiných." "Když jste mluvil německy, hostinský vám vůbec nerozumě!," uklidnil jsem ho. "Zde v bedekru přece stojí, že se lze němčinou docela dobře domluvit. Tedy mi musí tento čertovský chlapík také rozumět." Ještě se nemohl uklidnit. "Ano, ale potom musíte navštěvovat lepší podniky," vysvětlil jsem mu, směje se, "jinak jste ztracen a musíte zemřít hladem." "Nebudu se přece k vůli tomuto člověku extra učit turecky? Tuto hatlaninu nelze vůbec ze sebe dostat!" 11


Nyní nedůvěřivě pozoroval před ním stojící malý šálek kávy ze všech stran, zvedl ho opatrně dvěma prsty, nejprve zkoumavě srkal, spokojeně mlaskl a potom vypil obsah jedním tahem. To se stalo tak rychle, že jsem tomu nemohl zabránit. Nyní jsem však byl nemálo napjat zvědavostí, co bude následovat a sotva jsem mohl ještě zůstat vážný. Očekávané nedalo na sebe dlouho čekat. S vyjícím supěním mrštil Link šálkem na zem tak, že se rozbil na tisíc střepů, široce rozevřel ústa, uši započaly svoji hru tak živě, že se zdálo, jako by chtěly dát výraz radosti ze škody, kterou majiteli způsobil. Jenom špičky knírů visely smutně dolů a dívaly se zvědavě do široce otevřených úst, ze kterých vycházely neartikulované zvuky. Po delším křečovitém dušení se konečně nadechl a dalekým obloukem vyvrhl již napolo polknutou kávovou sedlinu. "Zatracený chlap, ten hostinský," pronesl, "takový kousek mi vyvést. Počkej, já ti umyji tvoje špinavé uši, až ti přejde zrak!" Přitom chtěl ke dveřím. "Linku, Linku, zůstaňte zde!" volal jsem na něho. "Proč? K čemu? Myslíte si, že nechám hostinského nepotrestaného - naplnit už tak malý šálek ještě do poloviny kávovou sedlinou?" "Ano, podívejte se přece na můj. Je v něm právě tolik!" Směje se, přidržel jsem mu před očima svůj šálek, do kterého se všecek v rozpacích díval. "Podle tureckého způsobu neobdržíte kávu jinak, než s jednou třetinou sedliny," vysvětlil jsem mu nyní. "Ach tá-á-á k," řekl táhle a sedl si, potřásaje hlavou, zase na svoje místo. Nyní pro mne začala těžká úloha, odvrátit ho od jeho dobrodružného úmyslu chtít se mnou cestovat. "Opravdu mne velmi těší že jsem se zde s vámi setkal. Máte dobrý hotel?" zahájil jsem rozhovor. "Jsem velmi spokojen, bydlím v hotelu Stambul. Již dnes v poledne učinil jsem si milou známost. Ten Pán je sice již starý a má s sebou svoji vnučku. Chce se několik týdnu zdržet." "Soukromník Weiss z Mnichova je velmi milý Pán!" odpověděl jsem klidně. Link nevěřil svým uším a obdivně na mne pohlédl. Hlavou mi bleskla spásná myšlenka a pokračoval jsem dále: "Nemusíte býti mými vědomostmi tak udiven, neboť pan Weiss přijel se mnou a pozval mne k návštěvě v hotelu Stambul. Tedy dnes v poledne tam poprvé jedl a seznámil se s vámi." "Milý příteli," řekl jsem naléhavě, "jak by se vám líbilo, kdybyste se připojil k patlu Weissovi? Tři až čtyři dny budu ještě zde a budu se vám zcela věnovat, abyste se mohl mnohému naučit." "Pan Weiss bude zajisté velmi potěšen a já … nyní …upřímně řečeno, neméně, protože mám před sebou úkol který v sobě skrývá velmi mnoho nebezpečí. Tuto povinnost jsem převzal teprve dnes a předem jsem o tom nevěděl" 12


Jeho uši se začaly povážlivě hýbat. "Co? Zůstat zde?" zvolal. "Neříkejte o tom už více ani slovo, chcete-li zůstat mým přítelem. Myslíte, že jsem přijel do Konstantinopole, abych poznal nějakého mnichovského soukromníka? Jednou už jsem zde a cestuji s vámi, zejména jdete-li vstříc nebezpečí; neboť to je to, co hledám!" Vzdychaje, smířil jsem se s tím a vstal jsem, rozhodnut, ukázat mu tak brzy, jak jen bude možno, nějakou stinnou stránku Orientu, aby ztratil chuť k dalšímu cestování, neboť kdyby šel kus cesty se mnou, nebylo by více možné pomýšlet na návrat a já jsem se obával, že bude svého rozhodnutí brzy litovat. Hostinský byl za rozbitý šálek bohatě odškodněn a já jsem doprovodil Linka do jeho hotelu. Pohlédnuv na jeho elegantní oblečení, ještě jsem poznamenal: "Tento oblek není přirozeně na cestu vhodný, musíte si zvolit praktický. Budu vám v tom zítra nápomocen." To však nebylo vůbec podle jeho vkusu. Zarmouceně se díval na své pěkné hedvábné kalhoty, ve kterých se on sám cítil docela dobře. "Ostatně bych vás chtěl ještě poprosit; abyste pokud možno s cizími lidmi málo mluvil, o naší cestě se pak ale vůbec nezmiňoval. Této povinnosti vás nemohu zprostit, chcete-li se na této cestě podílet, neboť vás varuji. Chci vám prozradit, že již nyní jsou všechny naše kroky sledovány." Link málem udělal kotrmelec. "Co? Pozorováni? To je znamenité, již nyní se něco děje? Potom vám budu moci co nejdříve dokázat, že na muslimy stačím." "Nepochybuji, že máte nejlepší vůli. Bude-li se vám to hodit, tak si pro vás ráno přijdu a půjdeme na malou procházku." S těmito slovy jsem mu stiskl ruku a chtěl se rozloučit. Ale Link mne pevně držel a dával očima znamení přes moje rameno: "Patří tato ošumělá osoba snad také k těm vyzvědačům? Ten člověk nás tu po celou dobu nespouští z očí!" Rychle jsem se otočil a zahlédl jsem v domě, který ležel šikmo naproti, nějakého muže, zcela vmáčknutého do rohu, horlivě zaměstnaného svými sandály. Náhle se narovnal a spěchal pryč. Vteřina, ve které jsem mohl vidět jeho obličej, mi zcela postačila, abych poznal nosiče zavazadel. Okamžitě jsem mu byl v patách. Když viděl, že ho sleduji, šel rychleji, nakonec přešel do lehkého poklusu a proplétal se křížem krážem různými postranními ulicemi, aby mne zmátl. V tom se však přepočítal, tak lehce jsem se nedal setřást, naopak, stále jsem se přibližoval. Posléze se dal ke Zlatému rohu, skočil do jednoho člunu a poháněl lodníka k nejvyššímu spěchu. Prodavač pomerančů mne chtěl zdržet nabízením svého zboží, prudce jsem ho odstrčil a skočil do nejbližšího člunu, házeje kaikdžimu jeden medžidie. To působilo tak zázračně, že jsme střelhbitě vyrazili za uprchlíkem. Protože se již stmívalo, nemohl jsem dopustit, aby se zvětšovala vzdálenost mezi námi. Téměř současně jsme dosáhli břehu v Galatě. Nyní mne od něho dělilo jen deset kroků. "Stůj, chlapíku!" zvolal jsem na něho. "Neunikneš mi!" a dvěma skoky jsem byl u 13


něho. On uskočil zpět, obrátil se ke mně a šlehl po mně pohledem se sžírající zuřivostí. "Počkej, pse!" zaskřípal, vytrhl z opasku nůž a ohnul horní část těla dozadu. Podle tohoto pohybu, jakož i podle toho, jak uchopil nůž a držel ho, jsem ihned poznal, že nebude bodat, nýbrž házet a rychle jsem uhnul stranou. Opozdit se o vteřinu, a nůž by býval vězel v mém hrudníku; protože jsem však ještě pevně nestál, zasvištěl okolo a zranil mne lehce na levé paži. Hned po vrhu muž pokračoval dále ve svém útěku. Nyní jsem ho musel tím spíše dostihnout, takže jsem doslova za ním letěl. Jen letmo jsem zpozoroval, že jsme zahnuli do odlehlých, vykřičených ulic Galaty. Nyní to šlo trochu do kopce. Zpomalil svůj běh a zřetelně jsem ho slyšel supět. Náhle zazněl pronikavě ostrý hvizd. Slyšel jsem šelest otevírajících se dveří. Muž učinil několik dlouhých skoků a zmizel v jednom domě. Řítil jsem se za ním a stanul před dvěma vedle sebe stojícími dveřmi. Kterými asi uprchl? K dlouhému přemýšlení nezbýval čas. Zabušil jsem silně jedním klepadlem. Zde to muselo být. Nějaký muž se skrze záklopku zeptal, čeho si žádám a já jsem požadoval okamžitý vstup. Váhal. Já jsem ale začal ve svém rozrušení do dveří rukama a nohama mlátit a kopat. Nepomohlo nic a když i sousedé již zbystřili pozornost, musel jsem se stáhnout zpět. Déle čekat a pozorovat nemělo žádný význam, neboť mi bylo známo, že se lze po plochých střechách lehce dostat od jednoho domu k druhému a tak jsem si mohl být jist, že se pronásledovaný nyní již v tomto domě nezdržuje. Stejně tak nepochybné bylo to, že všichni obyvatelé domu všechno zapřou. Tak jsem se spokojil s tím, že jsem si přesně zapamatoval místo a vrátil se zpět domů oznámit tuto událost Achmedovi. Teprve nyní jsem pocítil pálení rány, kterou nůž způsobil a zpozoroval jsem, že krev ještě stéká po paži dolů. Vyhnul jsem se proto rušným ulicím a došel tak nepozorován do Achmedova domu. Achmed mne očekával a nemálo se polekal mého vzezření. Avšak já jsem ho uklidnil, vyprávěl mu o Linkovi a on byl ochoten vzít Vídeňáka s sebou; neboť jsme nepochybovali, že ho brzy přejde chuť a odcestuje zpět do svého císařského města. Achmed mne pečlivě obvázal, nechal do mého pokoje přinésti jídlo a jako v dřívějších dobách byli jsme zase jednou spolu. "Nyní bych rád slyšel tvůj návrh," začal, "co by teď podle tebe bylo třeba učinit. ještě jsem se pevně nerozhodl ale chtěl bych také hned vyrazit." Již odpoledne jsem o tom mnoho přemýšlel a odpověděl jsem: "Kdybych ti směl poradit, měli bychom brzy, jak jen to bude možné, odcestovat přímo do Smyrny, abychom odtud sledovali stopy. Přirozeně nesmíme s sebou vzíti Žádný velký doprovod." Zamyšlen podepřel si Achmed hlavu rukou. Po krátkém uvažování se rozhodl. "Máš pravdu, odcestujeme. Tak brzy, jak jen to bude možné. Zítra ještě musím dát 14


mnohé do pořádku, protože nevíme, jak dlouho bude cesta trvat. Další den můžeme odjet lodí." "Moje papíry …" "Zítra obstarám," vpadl Achmed, "přenechám tě ještě jenom tvému vídeňskému známému. Ale buď opatrný. Po dnešní příhodě by se ti mohlo lehce něco stát. " "Neměj žádné obavy, Achmede! Budu již vědět, jak si mám svoji kůži bránit." Achmed mi popřál příjemný klid a opustil mě. Ale já jsem ještě dlouho přemýšlel a hloubal o tom, jakým způsobem bychom mohli co nejrychleji dospět k cíli. Příštího rána jsem byl již časně na nohou, abych nenechal Linka dlouho čekat a hned po snídani jsem šel do hotelu Stambul. Když Vídeňák uslyšel, že cesta začne již příštího dne, udělal doslova radostí kotrmelec. Především jsem ho nyní zavedl k Achmedovi, abych oba spolu seznámil. Achmed se ihned nabídl, že nechá vystavit pas také pro Linka a tak jsme neměli během dne nic více na práci než obstarat pro Linka několikeré šaty. Šli jsme do švýcarské pivnice, abychom se osvěžili sklenicí mnichovského piva. Brzy jsme však opět vyrazili a prohlédli si panoptikum, kde Link zůstal v úžasu stát před malebnými divokými kroji janičářů. "Těm bych se nerad dostal do rukou," podotkl, otřásaje se. "V každém případě přijdeme na naší cestě do krajin, kde je nutno obávat se obyvatelů ještě více než někdejších janičářů," odvětil jsem. "Máte strach?" . "Ani v nejmenším," pospíšil si s odpovědí, vrhl ještě plachý pohled po voskových figurínách a táhl mne ven. Na silnici se nepřestával vyptávat. Jednou to byla kolemjdoucí mohamedánka zahalená závojem, která vzbudila jeho pozornost, jindy Kurd, potom prodavač masa anebo také houf oslů, kteří byli naloženi cihlami a nemilosrdně biti holemi na již krvácející boky. Také byl rozhněván nad tím, že na budově nádraží jedny hodiny ukazovaly čas evropský, druhé turecký. Nejvíce ho bavili opuštění psi, na které jsme naráželi na každém kroku. Po návštěvě bazaru mne Link pozval, abych s ním poobědval, což jsem s díky přijal a čímž mi byla dána i příležitost rozloučiti se s panem Weissem a jeho vnučkou. Starý pán byl Konstantinopolem úplně nadšen. "My zde zůstaneme ještě dva až čtyři dny a potom pojedeme do Smyrny, abychom poznali také toto město," řekl nadšeně. "My chceme …" Link chtěl právě říci, že my tam také pojedeme, ale v pravou chvíli ho měl od toho odradit mírný štulec do boku, který jsem mu uštědřil. "…si ještě zde prohlédnout rozmanité pozoruhodnosti," dokončil potom obratně větu. Brzy jsme se rozloučili a já jsem potom chodil s Linkem ještě několik hodin městem. Když jsme stáli před studnou podobající se altánku, založenou německým císařem Vilémem II., přistoupil k ní na druhé straně Turek, sáhl po jednom z visících pohárů, naplnil ho a zvedl k ústům. Ale nepil, nýbrž nás ustavičně pozoroval. Po krátké době pohár zase odložil, vylil vodu a znovu ho naplnil. 15


Zpozorněl jsem a začal jsem obcházet okolo stavby, zdánlivě obdivuje na studni uvedené monogramy dárců, které se střídaly se sultánovými. Když jsem se blížil k onomu Turkovi, ten pomalu a váhavě odcházel. Měl vpředu na límci svého kabátu označení železničního úředníka a celkově činil dojem obyčejného chodce. Nemusel jsem se tedy o něho dále starat a také jsem dnes nepozoroval, že by nás někdo sledoval. Šli jsme silnicí dolů k nádraží, v jehož blízkosti jsem vědělo směnárníkovi, u kterého chtěl Link vyměnit několik bankovek. Náhle mne uchopil za paži. "Ach, málem bych byl zapomněl, že jsem včera měl ještě návštěvu." "Návštěvu? Včera večer? Kde?" tázal jsem se bezmyšlenkovitě, neboť můj záměr s Achmedem mne neustále v duchu zaměstnával. "Ano, návštěvu! Včera večer v hotelu. Vlastně se to netýkalo mne, ale vás," odpověděl, "ale neměl jsem o tom hovořit!" Udiven a pln zájmu jsem vzhlédl. "Jak, týkala se mne? Příteli Linku, nedělejte žádné špatné vtipy!" "Není to žert, jsem úplně rozumný. Bavil jsem se opravdu znamenitě. Byl to ostatně váš přítel, který vás chce ještě krátce před vaším odjezdem překvapit." Okamžitě mi bleskla myšlenka, že se pokoušel u Linka zjistit náš odjezd. "Co chtěl tento šlechetný přítel vědět? Mluvil německy nebo vás za jednu noc naučil turecky?" tázal jsem se s největším klidem, ačkoliv mnou cloumala zlost ve všech údech. "Hovořil výborně německy, znamenitě jsem se bavil a pořádně s ním popíjel" "Copak jste neslyšel moje varování? Vyšel jste snad ještě jednou?" "Vyšel? Ne. Byl jsem jenom ve svém pokoji." "Já jsem vás ale přece prosil, abyste se stran naší cesty nikomu nezmiňoval" "To bylo něco zcela jiného. Váš přítel!" "Co vlastně chtěl?" ptal jsem se netrpělivě. "To zůstane zatím mým tajemstvím, " odpověděl po krátké úvaze, směje se. Tušil jsem celou souvislost a byl rád, že Link ještě nic bližšího nevěděl. O Alžbětě jsem s ním zatím nehovořil. Ale výtka nemohla Linkovi uškodit, protože když se k nám chtěl připojit, musel se bezpodmínečně podrobit. Zatím ještě žádnou škodu nezpůsobil, ale mohl přece později svou žvanivostí a důvěřivostí sebe i nás vystavit nebezpečí. Proto jsem řekl hněvivým tónem: "Podívejte se, Linku, na společnou cestu s vámi není pomyšlení. Jste zde sotva jeden den, necháte se přes moje varování napálit tím nejlehčím způsobem, čímž Achmedovi a mně těžce škodíte." Překvapeně se na mne nejprve podíval, pak jeho obličej zčervenal, jeho knír se zježil a vzrušeně volal: "Co? Napálit? Pane, chcete mě urazit?" "O tom není řeči, zde platí jiné zákony a nemohou zde vždy přicházeti v úvahu společenské předpisy. V zemi, kde se o osobní bezpečnost musí postarat každý sám, přestává přehnaná ohleduplnost, které jsme uvykli v salonech a která je v základě vždy jen bezedným předivem lží a přetvářky." 16


Nyní jsem opravdu vzplanul hněvem. "Mám vám odhalit celé tajemství? Domnělý přítel chtěl jenom vědět, kam cestujeme a co podnikneme. Toto byste mu byl bez rozpaků řekl, kdybych byl s vámi o tom hovořil" "C-o-o-o-o? To nebyl vůbec---žádný---žádný---" "Vůbec žádný přítel" ukončil jsem jeho započatou větu, "nýbrž posel jednoho docela obyčejného taškáře, který si předsevzal padoušský kousek. Tudíž vás nesmíme vzít s sebou, neboť by se mohlo stát, že by nám jedné noci k vůli vaší neopatrnosti nebo neuposlechnutí našeho varování byli uříznuty hlavy." Při těchto slovech se zdál být velmi sklíčený. Bezděčně sáhl po svém krku, jako by se chtěl přesvědčit, že mu hlava ještě pevně sedí a šel němě vedle mne, jenom občas po straně na mě plaše pohlédl. Bylo mi líto, že jsem musel tak ostře hovořit, ale bylo bezpodmínečně nutné, aby se napříště zcela podrobil našim pokynům. Nechtěl-li by se podrobit, pak by bylo lépe, kdyby se vrátil. Během tohoto rozhovoru jsem neustále pozoroval okolí, zda nás někdo nesleduje. A skutečně se zdálo, že tomu tak je, neboť v přiměřené vzdálenosti se sem za námi loudal Turek, který byl u studny. Abych měl jistotu, zda nás opravdu sleduje, vstoupil jsem, rychle rozhodnut, do nejbližší kavárny. "Chceme pro mne koupit šaty?" tázal se Link při vstupu. "Nepotřebujeme žádné," odpověděl jsem. "Ale včera jsme přece o tom hovořili?" "Zajisté, ale s námi necestujete!" "To nemyslíte vážně!" "Ó přece!" Nyní mi podal ruku přes stůl. "Zde je moje ruka, nenechám se zase oklamat a budu se přesně držet vašich pokynů." Rád jsem souhlasil; neboť jsem ho chtěl skutečně jen postrašit. "Ano, milý Linku, zde musíte odložit mnohé, co se v některých zemích Zdá nepostradatelné. A bude toho ještě více, až přijedeme do vnitrozemí kde platí pěstní právo. To má také své klady. Můžete tak každému darebákovi, se kterým se setkáte, strhnout masku z obličeje a říci mu plnou pravdu, aniž byste se musel obávat, že vás pro to bude žalovat a že přes jeho špatnost bude ještě právo na jeho straně, jenom proto, že našel cestu, jak obejít zákon. Neměl by být postaven na první místo mezi darebáky a být co nejtvrději potrestán právě ten, kdo umí obcházet zákony? Byl jsem svědkem toho, jak jeden muž, který v očích všech, kteří ho znali, platil za podvodníka, jehož veškeré myšlení a snažení bylo zaměřeno jenom na ošizení a poškození bližních, který rafinovaným jednáním uvrhl stovky rodin do nesmírného utrpení a který přesto vedl zcela pohodlný, nerušený život a byl také nemálo na svoje chytráctví domýšlivý, čímž se při každé příležitosti chlubil. Pojďte k hrdým, svobodným Arabům, k obávaným Kurdům nebo k nějakému jinému národnímu kmeni, který ještě není narušen kulturou, a uvidíte, že lidé jako ten, jehož jsem výše popsal, by tam brzy obdrželi svoji spravedlivou odměnu. Škrtněte salonního hrdinu a buďte člověkem. Zanechte všechnu zdvořilou a falešnou ohleduplnost a buďte otevřený a spravedlivý. 17


Přece si také něco objednáme, hostinský se již dlouho po nás dívá." "Nechte mne objednat," prosil Link, "učil jsem se turecky ze své knihy téměř celou noc." Pyšně se nyní postavil a zvolal z plných plic: "Kaikdži!" Nejblíže sedící se udiveně ohlédli, ale já jsem mu zašeptal: "Říká se kavedži, vždyť kaikdži je lodník!" Jeho pýcha okamžitě opadla a už jen šeptal: "Pokračujte, vzal ďas celou tureckou řeč!" Poté, co jsme poseděli půl hodiny nad kávou, kterou jsem objednal, byl čas jít. Ale ani ne po padesáti krocích jsem uviděl zase onoho železničního úředníka, který se odněkud vynořil a šel za námi. Přistoupil jsem k výkladní skříni a nechal ho přejít, potom jsem šel zpět a zahnul do jedné málo živé postranní ulice. Kdyby šel také zde za námi, měl bych podnět ho oslovit. Zmírnil jsem svoje kroky, aby mohl získat čas. Dlouho jsem čekat nepotřeboval, z rohu již přicházel dotyčný. Občas jsem zůstal s Linkem stát, jako bychom se zabývali horlivým rozhovorem a tak musel Turek, jestliže jeho chování nemělo být nápadné, přicházet stále blíže. Konečně jsem se obrátil a přistoupil tvrdě k němu. Polekaně ucouvl zpět. To netušil. "Proč nás sleduješ?" osopil jsem se na něho. Ten člověk vypadal asi na třicet roků. Rychle se zase vzpamatoval a vzdorovitě mi pohlédl do obličeje. "Chraň Alláh tvůj rozum! Já tě nesleduji. Tato cesta slouží všem," odpověděl. Díval jsem se mu pevně a klidně do očí a nápadně jsem si pohrával s rukojetí dýky. Ustoupil zpět, ale já jsem zase přistoupil k němu a řekl rozhodným tónem: "Nelži! Znám tebe a tvého pána a chci ti říci jedno -jestliže nás budeš nadále sledovat, tak neuvidíš více ani ty ani tvůj pán zítra slunce zapadat." Ztratil svoji sebejistotu a zbledl. Rychle jsem se otočil a šel dále, zatím co Turek zahnul do jedné z ulic. "Musím vám ještě říci," začal Link, když jsme pokračovali v chůzi, "že mě váš domnělý přítel včera pozval ještě na dnešní večer. Neměl jsem, přirozeně, o tom nikomu vyprávět a dnes večer ho mám očekávat u vojenské hlídky na mostě v Galatě. Chce mne zavést do harému. Samozřejmě tam nepůjdu. I "Vždyť to je velmi zajímavé," vpadl jsem rychle do toho, neboť mne napadla velmi dobrá myšlenka. "Nemůže být nic vhodnějšího. Přirozeně musíte jít." "Já jít? Ano, chápu, ale přece …" "Ihned pochopíte, milý Linku. Toho člověka musíte přesně očekávat. Budu vás z dáli pozorovat a sledovat. Ale buďte opatrný a vezměte si s sebou zbraň. S nad zde přijdeme na nějakou stopu. Bude se vás vyptávat, kdy odcestuji a vy mu řekněte, že pojedeme za pět dní do Konye, odtud do Damašku. Tak můžeme snad zítra nepozorovaně zmizet. Tedy ujednáno?" "Ujednáno!" zvolal Link. "Zůstává mi ještě hodina času." 18


"Tak si můžete opatřit revolver. Já vás zavedu k hotelu, pak se rozloučíme. Buďte bez obav, budu v pravý čas na svém místě."-

II. Na špatné stopě Když jsem doprovodil Linka do hotelu, nepoužil jsem na své cestě do Galaty most, nýbrž jsem se nechal přeplavit člunem a pustil se dalekým obloukem k označenému místu setkání. Nemohl jsem se postavit příliš daleko, protože už bylo tma. Brzy jsem nalezl vhodné místo a byl téměř jistý, že mě nikdo nesleduje. Můj úkryt také nemohl být tak lehce zpozorován. Když uplynula čtvrthodina, uviděl jsem Linka pomalu přicházet přes most a zůstat stát přímo u strážného. Již po několika minutách se ze stínu protilehlých domů odlepila dlouhá postava, která přistoupila k Linkovi. Musel to být člověk, který Linka v hotelu vyhledal, neboť ten mu ihned podal ruku. Potom šli pomalu nahoru do Pery, zaujati horlivým rozhovorem. Jakmile jsem mohl, následoval jsem je. Teď však zahnuli doprava dolů do Galaty. Byl jsem neklidný a strachoval se o Linka, neboť tento směr vedl k jedné vykřičené části města. Ale co to! Ano, byla to tatáž ulice, ve které jsem včera večer pronásledoval nosiče zavazadel. Opatrně jsem se tlačil do stínu podél domů, abych se mohl přiblížit o něco více. Teď jsem zaslechl klepadlo u jedněch dveří. A skutečně! Byl to stejný dům, u něhož jsem se včera marně dožadoval vstupu. Slyšel jsem zřetelně slovo "Manda". Tento hlas jsem již slyšel. Ale kde? "Manda" zdálo se být heslem, znamená "buvol". Kde jsem jenom tento hlas již slyšel? Bylo jim otevřeno a oba zmizeli. V domě zazněl krátký, tvrdý smích. Vyskočil jsem. Nyní jsem věděl, kde jsem ten hlas již slyšel, kdo byl ten cizí člověk. Týž, který mne na nádraží pozdravil svým jizlivým smíchem a připravil mně nedobrovolnou koupel v Bosporu. Tento člověk tedy také hovořil německy. V každém případě to byl Bosňan nebo Armén. Nyní se nesmělo otálet a muselo se jednat, neměl-li se Link dostat do nebezpečí. Neboť zde mohl člověk zmizet velmi lehce, aniž by z toho byly nepříjemnosti. Odhodlaně jsem přistoupil ke dveřím a nechal tiše dopadnout klepadlo. Jedna klapka se otevřela. Držel jsem svůj obličej zcela ve stínu, tak, abych nebyl zasažen září světla, které pronikalo skrze otvor. Spěšně jsem zašeptal: "Manda" a připojil: "Pospěš si, jsem pronásledován." "Alláh, pojď rychle dovnitř." Dvéře byly napůl otevřeny a já jsem spěšně vstoupil do skrovně osvětlené předsíně. Muž rychle zasunul závoru, šeptaje: "Zase je ti ten zatracený Němec v patách? Samy 19


také právě teď přišel" Tedy můj neznámý nepřítel se jmenoval Samy. Bedlivě jsem pozoroval, jak uzavřel dvéře a mezitím jsem vytáhl svůj revolver z opasku. Když neobdržel žádnou odpověď, tázavě se podíval. Při pohledu na mne mu úlek ochromil jazyk, neboť se na mě poděšeně a vyjeveně díval s otevřenými ústy. "Tiše," šeptal jsem, drže proti němu zbraň, "nebo jsi ztracen." Poznal jsem v něm člověka, který nás dnes sledoval v oblečení železničního úředníka. Jeho pravá ruka se sunula pomalu do výše. Zpozoroval jsem to a zvolal polohlasně: "Ruku dolů!" Ale již měl v ruce dýku a chtěl ji po mně hodit. Upustil jsem svůj revolver, který byl upevněn pomocí řemenu na zápěstí, odrazil jsem levou rukou ozbrojenou paži a pravou objal silným stiskem protivníkovo hrdlo. Již úder, který jsem při ostrém uchopení krku provedl, měl ochromující účinek. Obrana slábla, kloktající chroptění a tělo se sesulo. Nyní jsem se bezradně ohlížel; chyběly mi provazy ke svázání, kdyby mezitím chlapík zase brzy nabyl vědomí. Konečně jsem objevil v jednom rohu pod starými, špinavými šátky také několik provazů, které by spíše zasloužily označení lodní lana, jak byly silné. V nouzi ale musely posloužit a stahoval jsem jimi nehlučně, jak jen to bylo možno, ruce a nohy na zemi ležícího a strčil mu také do úst roubík. Tím nabyl vědomí a zuřivě se na mne podíval. Nyní jsem musel najít ohroženého Linka. Opatrně jsem naslouchal za prvními dveřmi. K mému sluchu dolehl laškovný šepot. Zde nebyl. Tiše jsem otočil klíčem, aby nikdo nemohl ven. U druhých dveří bylo ticho. Nehlučně jsem otevřel a vstoupil. Pokoj byl tmavý, ale z jedněch vedlejších dveří pronikalo štěrbinami světlo. Také hlasy byly zvučnější a já jsem zřetelně rozlišil hlas Linkův. Zdál se být rozčilený a zlostný. Právě jsem slyšel říkat Samyho: "Musíte li každém případě rozumět žertu; zůstaňte tuto noc zde a zítra pošleme vašemu příteli od vás několik řádků, aby přišel na příslušné místo. Tam ho chci uvítat a mohu vás ujistit, že bude velmi potěšen, když mne zase uvidí." "Dokud nevím, co zamýšlíte, nic nenapíši. Proč by tajnosti?" odpověděl Link. "V žádném případě ale nezůstanu tuto noc zde! Kdo mne k tomu chce donutit?" "Já vás budu muset donutit," odpověděl nyní Samy ostře a já jsem slyšel, jak se zvedl. "Jste v mých rukou!" "Ne tak docela!" řekl jsem suše, zatím co jsem s revolverem v ruce rychle vešel do pokoje. Byla to velká místnost, kolem jejíchž stěn se táhly vydouvající se pohovky, na nichž odpočívaly čtyři dívky. Jedna z nich kouřila cigarety, ostatní tři pily kávu. Link a Samy ale stáli vzpřímeně uprostřed pokoje. Při mém vstupu dívky vyskočily a hlasitě ječíce prchly do jednoho rohu. Samy ale strnule stál a hleděl na mne vytřeštěně, jako by viděl nějakého ducha. 20


Ale Link vytáhl klidně z kapsy svůj revolver a spokojeně na mne kývl. Měl jsem z jeho statečného chování opravdu radost. "Nehýbej se, Samy, nech svoje zbraně zastrčené, sebemenší pohyb bude tvoje smrt!" zvolal jsem výhružně a přistoupil k němu blíže. "Nedoufej, že tě budu šetřit, když jsem slyšel, že jsi na mne zase chtěl nalíčit past." Z jeho rtů nevyšlo žádné slovo, jenom na mne vrhal záludné, lstivé pohledy. "Ruce vzhůru!" křikl jsem na něho, míře stále na něho výhružně zbraní. Nehýbal se. "Počítám do tří," řekl jsem důrazně, "jedna...dvě..." Dříve, než jsem napočítal do tří, byly jeho ruce nahoře. "Odejměte mu jeho zbraň, Linku," obrátil jsem se na něho, "budu ho držet v šachu." Ustoupil jsem o dva kroky zpět. Link se blížil k Samymu. Střelnou zbraň jsem chtěl použít jenom v nejkrajnějším případě, neboť tím by bylo všechno zalarmováno. Byl jsem proto rád, že Samy nekladl žádný odpor. Ale nyní se stalo něco neočekávaného. S úžasnou hbitostí zasadil Samy nenadále Linkovi takový úder do hrudníku, že se až zapotácel zpět, a pak se vrhl mohutným skokem, podobaje se dravci, na mne, chtěje mne v každém případě strhnout a dostat se ke dveřím. Ale já jsem uskočil několik kroků nazpět a zasadil mu podobný úder pod bradu, až letěl zpátky doprostřed pokoje. Link byl držen čtyřmi dívkami, které se na začátku zápasu na něho vrhly a Samy rychle uchopil Linkův na zem spadlý revolver. Nyní musel být násilně učiněn konec této věci. Dříve než mohl Samy zatáhnout za pojistku zbraně, byl jsem zase u něho. Nyní jsem uchopil svůj gumový obušek, který byl mou nejoblíbenější zbraní v boji zblízka. Rychlostí blesku zasvištěl obušek vzduchem. Výkřik ... hřmotně dopadl revolver na zem ... zdvižená paže klesla bezvládně dolů, ochromena silným úderem. Samy na mne vytřeštěně hleděl pohledem podlitým krví. Již chtěl levačkou sáhnout po jiné zbrani, když ho zasáhl druhý úder, do hlavy. Ve cvičené ruce byl nebezpečnou zbraní. Bylo slyšet jen přidušený zvuk, následovalo tiché sténání a Samy upadl do bezvědomí. Celá příhoda trvala sotva tři minuty. Dívky se na mne vyděšeně dívaly, když jsem k nim přistoupil a s hněvivým výrazem ukázal do druhého rohu místnosti. Již po prvním úderu, který ochromil Samyho paži, zanechaly Linka a ustrašeně se stáhly zpět. Ubohý Link byl zle zřízen. Celý obličej poškrabán nehty zuřivých meger, pěkná turecká kazajka roztrhána. Chvěje se vztekem, stál přede mnou a chtěl se nyní vrhnout na ženy. Zadržel jsem ho. "Musíme se nejprve postarat o tohoto," řekl jsem, ukázav na Samyho a obrácen k dívkám jsem pokračoval dále: "Máte v domě provazy?" Když jsem se nedočkal odpovědi, uchopil jsem nejblíže stojící za zápěstí, silně jsem ji 21


stiskl, takže bolestí hlasitě vykřikla a klesla na kolena, a křičel jsem: "Můžeš mi snad teď ukázat, kde jsou zde provazy na svázání? Jestliže neodpovíš, srazím tě okamžitě jako Samyho!" "Máme zde v pokoji takové, ó efendi," plačíc konečně odpověděla, "dám ti je, jenom uvolni moji ruku, vždyť' mi ji rozdrtíš." Jakmile jsem ji uvolnil, povstala a šla k jedné z podušek, jejíž pokrývka se dala nadzvednout. Zde se nacházely ve velkém nepořádku dýky, provazy a pistole. Nyní jsme svázali Samyho ruce a nohy, dali mu také roubík a požádal jsem Linka, aby se mnou uchopil tělo. Společně jsme ho vynesli ven, pečlivě zamkli dveře, před tím jsem však dívky ujistil, že budu na stráži a každou při vydání sebemenšího hlásku přísně potrestám. Těsně vedle toho, kterého jsem už spoutal, jsme uložili také Samyho. Link byl nemálo udiven, když viděl, že jsem již před tím jednoho zdolal. "Zůstaňte nyní zde," prosil jsem ho, "nepouštějte nikoho ani ven ani dovnitř. Rychle dojdu pro nějaký vůz, abychom je odvezli. Když třikrát zaklepu, otevřete mi!" Netrvalo to ani dvacet minut, a již jsem byl u Achmeda, abych ho v krátkosti informoval. S vozem jsme byli rychle zpátky. Link ulehčeně vydechl, když mne vpustil, jemu bylo v této situaci mnohem hůř. Rychle jsme vynesli oba naše zajatce do vozu. Ještě jsem poprosil Achmeda, aby jim zavázal oči, přijel s vozem až k nejbližší ulici a tam na mne počkal. Přijdu ihned za nimi, neboť musím otevřít dvéře, aby mohla děvčata ven. Ta seděla ještě při mém vstupu úzkostlivě na svém místě, a já jsem se přesvědčil několika slovy, že ani nevěděla, kdo jsme, ani oč se jednalo. Nyní, když se domnívala, že jsou před pomstou Samyho v bezpečí, proklínala ho a nemohla se ho dosti napomlouvat. To se mi zrovna hodilo; uklidnil jsem je a naznačil jsem jim, že Samy bude potrestán. Věřila, že Samy byl vydán policii. Tak jsem byl také ubezpečen jejich mlčenlivostí. Ničemové sami po svém propuštění v žádném případě nic neřeknou. Radoval jsem se. Děvčata se pokoušela o sblížení a chtěla se chovat něžně, ale já jsem je, přes jejich toužebné pohledy, příkře odmítl. Odcházeje, uslyšel jsem klepadlo na domovních dveřích. "Můj přítel zase přichází," řekl jsem rychle a odhodlaně dívce, která se vydávala za nejvyšší "Jetelového listu", skrývaje svoje překvapení. Ihned jsem byl u dveří a otevřel jsem klapku. "Manda," šeptal čekající a já v něm poznal... svého nosiče zavazadel. Na toho jsme úplně zapomněli! To mohlo být pěkné, kdyby byl přišel dříve nebo dokonce později, když zde byl Link sám! To nelze ani dost dobře domyslit. Přece by mi nyní neměl uniknout. Otevřel jsem. Při vstupu mne nemohl hned uvidět a zabručel: "Toho Němce, toho ďaura, jsem nikde neviděl Byl bych ho rád umlčel. Alláh nechť mi 22


k tomu dá příležitost." "Tady ji máš, chop se jí," řekl jsem, předstoupiv. Dveře jsem již během jeho slov pečlivě uzamkl. Užasle se otočil. Toto byl nebezpečný soupeř; neboť neztratil duchapřítomnost ani v tomto okamžiku. Nehlučně, s kočičí obratností se mě snažil podběhnout, aby mi mohl zespodu vrazit dýku do těla. Uskočil jsem stranou, tupý úder ... a také tento chlapík ležel nehybně u mých nohou, můj obušek splatil svůj dluh. "Potřebujeme ještě několik provazů, aby nám Samy odtud neutekl," pokoušel jsem se žertovat, když jsem vstoupil k dívkám. Byly mi pohotově vydány. Opět jsem zamkl při odchodu dvéře, svázal nosiče zavazadel a dal mu roubík do úst a spěšně vyhledal vůz, který na mne čekal. Dal jsem pokyn kočímu a ještě jednou jsem se vrátil. Jak Achmed žasl, když jsem mu sdělil, že jsem chytil také tohoto třetího ptáčka. Nic nás při jeho nakládání nerušilo. Rozloučil jsem se s obyvatelkami, otevřel jsem také první dvéře, které jsem při svém příchodu uzamkl, a posadil se ke svým přátelům. V ostrém po klusu jsme nyní konečně jeli k dřívějšímu správci Achmedova domu, který bydlel v malém domku na předměstí a dostával od Achmeda důchod. Tam jsme zavázali oči také nosiči zavazadel, přestože to ani u tohoto právě tak jako u Samyho nebylo nutné, protože byli oba ještě v bezvědomí. Achmed se obával, že by mohli být mrtvi. Ale já jsem ho uklidnil a ujistil, že se v síle úderu nemýlím a přesně vím, kdy je smrtelný a kdy ne. "Kromě toho," připojil jsem k tomu, směje se, "byl bych musel zvolit zcela jiné místo na hlavě, abych přivodil smrt. Věř mi, tím jsem sice již mnohé omráčil, ale ještě žádného neusmrtil" Prohledal jsem šaty spoutaných, ale nalezl jen několik dopisů u Samyho. Důkladně je prohlížeje, všiml jsem si jednoho orazítkovaného dopisu ze Smyrny, který přišel teprve předešlého dne. U toho byl přiložen lístek, na němž bylo jen málo slov, která ale stačila, abych se pořádně rozčilil. Přeložena zněla přibližně následovně: "Němka jest zdráva, ale je vzpurná, přitom statečná jako lev, chytrá jako had a má nehty jako drápy pantera. Nikdo se jí nesmí přiblížit. Alláh dej, ať mne Husejn brzy od ní osvobodí. Serkis." Vždyť toto bylo více, než jsme se odvažovali doufat, neboť jsme si byli jisti, že se zde muselo jednat o Alžbětu. Toto byl znamenitý nález a naše námaha nebyla zbytečná. Achmed byl při této zprávě velmi šťastný. Dojatě mi tiskl ruku. Ihned jsem udělal několik opisů tohoto lístku a strčil všechny dopisy zase na jejich dřívější místo. Dali jsme starému správci domu ještě přesné instrukce. Byla již noc, proto měli tito tři pánové až do příštího večera hladovět; toto byl jenom mírný, plně zasloužený trest. Ke konci následující noci měli být potom za pomoci Jusufa narkotickým prostředkem lehce omámeni, zbaveni svých pout a převezeni do blízkého lesíka. Protože na čerstvém vzduchu za krátkou dobu jistě procitnou, nemělo by jim nic uškodit. Především nesměli uvěznění během dne nikoho vidět; také místnosti musely zůstat ve tmě. Tak nemohli sledovat naši cestu a byli by podle Linkovy výpovědi v domnění, že jedeme do Konye. 23


Samy obdržel od starého správce domu na svou paži ještě jeden řádný obvaz. Muselo ho to velmi bolet, neboť jsme to stěží dokončili, jak, vzdychaje, házel hlavou sem a tam. Rychle jsme zhasli světlo a stáhli se zpět. Již značně pozdě jsme konečně dosáhli Achmedova bytu a oddávali se ještě několika hodinám klidu. Link zůstal s námi, neboť s rozškrábaným obličejem nemohl do hotelu. Ráno však musel jít Achmed do hotelu Stambul, protože tam byl znám, vyrovnat účet a nechat přinést kufry. Vzali jsme s sebou přirozeně jen to nejnutnější. Před odjezdem se mi dostalo od Achmeda radostného překvapení. Vzal mne za ruku a vedl skrz několik pokojů. Žasl jsem, neboť tímto směrem ležel jeho harém. V jednom útulném pokoji se zastavil. "Milý příteli, ty víš, že předpisy své víry neberu příliš přísně. Dříve nežli tentokrát odcestujeme, chci ti ukázat svoji Sultanu; neboť jdeme možná vstříc velkým nebezpečím, a je možné, že se ani jeden z nás nevrátí. Nevrátím-li se já, tak jsem tě chtěl poprosit, abys zde pro mne vyřídil poslední záležitosti. Je to všechno dobře uspořádáno a s pomocí mých věrných dosavadních spolupracovníků do toho ihned nahlédneš. Moje paní tě již dlouho zná a vysoce si tě váží." "Achmede, neoddávej se takovým smutným myšlenkám. Buďto se vrátíme zpět oba, nebo vůbec ne; neboť nikdo z nás neopustí toho druhého!" Tiše mávl odmítavě rukou a stáhl jeden hedvábný závěs na stranu, načež se ukázalo malé, zamřížované okno. Měl jsem před sebou půvabný obraz. Na jedné pohovce odpočívala Emine, Achmedova žena. Nádhernou hlavičku lehce podepřenou o ruku, v druhé držela troubel vodní dýmky. Drobné malé nožky, které se v obraze dobře uplatnily, měla nedbale přehozeny jednu přes druhou. Hedvábí, ze kterého byl zhotoven skvostný turecký kabátek a kalhoty, zdálo se být málem těžké pro štíhlou postavu víly. Oslňující bělost jemné hedvábné košilky musela ustoupit před útlostí štíhlého krku. S bezstarostnou radostí zvedla obličejíček a dívala se po jedné opičce, která prchala s perlovým řetězem do jednoho výše položeného výklenku. Černá služebná se marně snažila zloděje z jeho místa vypudit. Druhá služebná, smějíc se, držela v jedné ruce stojan, na který opice patřila, v druhé sladký plod. Divuplný obraz domácího míru. Tiše potlačil Achmed slzu v oku. "Zná tvoje paní vážnost cesty?" zeptal jsem se tiše. "Ano," povzdechl bolestně, "zná ji! Milá paní, ale... ona je mohamedánka a vychována v harému." Šli jsme zpět k Linkovi. Když byl zase nově oblečen, cítil se spokojen. Jenom když jsme o hodinu později vyjeli ze Zlatého rohu a seděli v kajutě, kam jsme se po svém příchodu na loď ihned odebrali, abychom unikli veškerému nebezpečí, že budeme sledováni, zabručel: "Byl bych docela hrdý na známky boje, které nesu v obličeji, kdyby nepocházely zrovna od ženských rukou." Byl to nádherný den, když jsme vjeli do mořského zálivu Smyrny. Při jízdě Marmarským mořem, Dardanelskou úžinou a Egejským mořem, ke kterému také patří 24


záliv Smyrny, ztratili jsme jenom zřídka pobřeží z očí. Hluboká modř moře soupeřila s barvou nebe. Naše loď klouzala klidně do dáli, ostrou přídí hladce prořezávajíc vlny. Můj pohled spočíval na pobřeží. Vzpomínal jsem, jak jsem se před několika léty toulal na koni vysočinou Anatolie (též nazývanou Anadoli) a pozoroval chudobné a přece pohostinné obyvatele, jak s námahou dobývají z půdy to, co jim může dát. Anatolie je vesměs hornatá krajina a step a nemá žádné splavné řeky. Bohaté nerostné poklady, které skrývá, jsou v současnosti ještě málo využívány. Západní pobřeží vykazuje úrodná údolí, kde se dá bydlet již příjemněji. m Elegantním obloukem vjela nyní loď do přístavu. Zde se rozvinul našim očím zcela jiný obraz než nabízel Konstantinopol. Smyrna je seskupena jako amfiteátr okolo pahorku, jehož vrchol korunují zříceniny pevného středověkého hradu. Nejkrásnější část města je severovýchodně u pobřeží položené dolní město s Franským zákoutím, kde se v palácových budovách usídlili velkoobchodníci. Bezprostředně u břehu se nacházejí protáhlé budovy kasáren pěchoty, za kterými leží palác generálního guvernéra. Smyrna (turecky Izmir) je hlavním obchodním střediskem Malé Asie; sem přivážejí karavany veškeré druhy zboží ze všech částí země, odkud se potom vyvážejí, zejména bavlna, opium, síra, mořská pěna atd. Poté, co jsme vstoupili na pevninu, Link sotva věřil svým očím, když uviděl ten čilý život a shon. Nesměli jsme se přirozeně ubytovat v hotelu u přístavu, protože nám záleželo na tom, zůstat pokud možno neznámými. Proto jsme se odebrali na předměstí Kordilio naproti přístavišti a pronajali si menší byt. Odtud jsme mohli použít železnici, pouliční dráhu nebo člun, abychom se dostali do města. Když jsme uložili několik málo zavazadel, zejména z Konstantinopole přinesené výtečné pušky, a pečlivě je uzamkli, šli jsme do jedné jídelny, abychom se u posilňujícího jídla poradili, které kroky máme učiniti nejdříve. Zvolil jsem tutéž jídelnu u přístavu, jejíž hostinský byl Řek a kde jsem byl před několika léty denním hostem. Před vchodem stálo několik vavřínových stromů. Stoly byly bíle prostřeny a panovala tam nejpečlivější čistota. Link se spokojeně usmíval. Naše místo jsme našli těsně za jedním vavřínovým stromem, odkud bylo možno pozorovat celý přístav. Achmed na mne kývl a upozornil mne na Linka, kterému - přes jeho truchlivost - hrál úsměv kolem rtů. Link měl patrně hlad a přistoupil již k velkému sporáku, který začínal na pravé straně vchodu a zabíral polovinu délky lokálu. V bezvadném pořádku tam stálo čtrnáct velkých, blýskavě vyčištěných plechových nádob, ve kterých se nacházela do zásoby uvařená jídla, Toto zařízení lze vidět v mnoha jídelnách. Proto je při vstupu třeba místo do jídelního lístku podívat se do hrnců a vybrat si. To jsem již Linkovi vyprávěl. Nyní se ihned od vchodu přiřítil k hrncům. My jsme ho mohli pozorovat jenom zezadu a sledovat s obveselením jeho inspekci. Již přešel k třetímu hrnci, když první dva s potřásáním hlavy zase uzavřel poklid, zatím co nejblíže stojící kuchař mu domlouval a zdůrazňoval přednosti každého 25


jednotlivého jídla. Z toho přirozeně nemohl Link rozumět ani slovo, Opatrně zvedl třetí poklici. Vstříc mu vyšlehla hustá pára. Ohnul se hlouběji, aby rozpoznal obsah. Co se s ním náhle stalo? Uši se začaly pohybovat, knír se mu velmi energicky zježil. Hlava se odklonila, poklice řinčivě vypadla z jeho ruky. Když se otočil, jeho nos byl úplně bílý. Vyslal k nám zoufalý pohled, potom bloudil kolem stěn až objevil jedny dvéře a vyřítil se, drže křečovitě ruku před ústy, z místnosti ven. Hostinský, který mne ihned opět poznal, a plně respektoval, setrvával ve vyčkávacím postoji, s námahou potlačuje smích. Pokynul jsem mu. "Efendi?" zvolal tázavě a kvapně přišel k našemu stolu. "Co má tato nádoba za hrůzný obsah?" "Hlemýždi, efendi. Mám vám přinést?" Odmítl jsem, objednal víno a řekl Achmedovi: "Ten obličej bych chtěl sice vidět, kdyby Link přišel dovnitř a nalezl porci hlemýžďů před sebou, ale to mu nemůžeme udělat." Dotyčný se právě vrátil, mlčky se posadil ke stolu, vzal sklenici vína, která byla právě pro něho naplněna, a vlil do sebe. Následovalo hluboké vydechnutí; potom se na nás zkoumavě podíval. "Nebylo vám dobře?" zeptal jsem se účastně. Znovu se na mne zkoumavě podíval, jako by mé účasti nedůvěřoval, potom ukázal s roztaženými prsty na osudný hrnec. "Spálil jste se?" ptal jsem se s nevinnou tváří. Potřásl hlavou. "Hlemýždi," vyšlo konečně sevřeně mezi zuby, "hlemýždi ... dokonce ... ještě … se ... skořápkou ... na zadech, ... prostě jenom ve vodě ... vaření. A to má člověk jíst?Brr …!" Třáslo to s ním, jako by měl střídavou zimnici. "Zajisté," odpověděl jsem klidně, "vždyť při vaření vyjde ven dost tuku. Mám vám ukázat ještě jiná zvířata v hrncích, která jste ještě vůbec neviděl? Tato jsou zde uvolňována trojzubou sekerou z kamenů, na kterých jsou přichyceni, a vytahována z vody. Budete to moci ještě často pozorovat na břehu u chudých lidí a dětí." "Prosím, pojďte," pokračoval jsem dále s přívětivým úsměvem, když mi odpověď zůstal dlužen, "chci vám ukázat a vysvětlit obsah ostatních hrnců!" "Pro pána krále, chcete mne zabít?" křičel zděšeně, bráně se a drže před sebou vztaženy obě ruce. Z jeho očí hovořil děs; úplně zbledl. "Buďte bez starosti," uklidnil jsem ho, "nechám zvlášť připraviti pro vás takové jídlo, se kterým budete v každém případě plné souhlasit." Nechal jsem péci na rožni několik kusů masa a dal hostinskému příkaz k zvláštnímu pokrmu jako zákusku, který byl při mém posledním pobytu mým oblíbeným jídlem. Link se při pohledu na maso zase zcela uklidnil a jídlo mu znamenitě chutnalo, víno bylo také vynikající a tak se dostal do veselé nálady. Právě se objevil se svojí skříňkou čistič bot. Pokynul jsem a on poklekl vedle Linka, táhna jeho nohy na skříňku. Tento, poněvadž seděl zády k silnici, nepozoroval Turkův vstup a když cítil, že byl uchopen za nohu, lekl se a zároveň rozzlobeně vyskočil do výše, rovný jako svíce. "Co se to k čertu zase déle? Co chce ode mne tento člověk?" 26


"Vyčistit vám boty, máme to všichni zapotřebí," vpadl jsem, "zde to můžete mít v pohodlí a nechat si obě boty vyčistit při pití kávy, při čtení novin nebo během jídla." "Ach tak, to je něco jiného, to si ovšem dám líbit." Pohodlně se nyní natáhl na židli a zatím co mu Turek čistil boty, držel ladně v ruce sklenici s vínem a připíjel Achmedovi se slovy: "Váš národ má sice svoje zvláštnosti, ale v základě, hm ..., se mi líbí; nebylo to zde vůbec špatné." Konečně došlo na mnou objednané jídlo. Vypadalo to přesně jako ragú a šířilo příjemnou vůni. Link se na mne nejprve nedůvěřivě a zkoumavě podíval. Nehnul jsem ani brvou, nýbrž mluvil zcela k věci. Když se znovu zkoumavým pohledem na nás přesvědčil, že to musí být chutné, vzal si malou porci na svůj talíř a ochutnal. "Hm, výtečné! Opravdu výtečné!" usmíval se, silně mne udeřil na rameno a zvolal: "Máte ale vytříbenou chuť!" "Těší mě, že to odpovídá vaší chuti!" Lichotivě se směje, nabídl jsem mu celý zbytek, který s díky přijal. V duchu jsem si šibalsky pomyslel: "Kdybys ty jenom věděl, co to bylo, tak bys mi v každém případě ihned všechno hodil na hlavu." Byli to titíž …, mnou již zmínění měkkýši z moře, kteří vyvolali Linkovo zděšení. Jenom jinak připraveni. Speciální jídlo tohoto podniku. Dnes jsem ale Linkovi nechtěl o tom nic říci, nýbrž až si na ta jídla zvykne. Navrhl jsem Achmedovi, abychom tuto jídelnu stále používali a místo, na kterém jsme seděli, si nechali pro nás reservovat; neboť odtud jsme mohli velmi dobře pozorovat připlouvající lodě. Achmed s tím byl srozuměn a nyní naléhal: "Jaké kroky zamýšlíš udělat k vypátrání Alžběty? Nesmíme přece ztrácet čas!" Vždyť zajištění tohoto místa je již prvním krokem." "Ale příteli, nerozumím ..." "Nech si to vysvětlit, Achmede. Když se Samy ocitl v našich rukou a my jsme našli ten lístek, připadl jsem ihned na myšlenku, jakým způsobem bychom mohli co nejrychleji objevit místo Alžbětina pobytu. Co myslíš, že Samy udělá, když bude zase volný?" "Poněvadž se domnívá, že jsme na cestě do Damašku, pustí se rovněž ihned touto cestou. Vždyť v tom jsme ho oklamali." "To neudělá! Nýbrž bude ihned cestovat tam, kde pobývá Alžběta," vysvětlil jsem s jistotou. "Ach, nyní rozumím!" zvolal Achmed. "Myšlenka je to dobrá." "Myslím si to také; neboť jestliže je Alžběta ještě ve Smyrně, tak nebudeme muset na jeho návrat dlouho čekat a budeme ho moci nepozorovaně sledovat, poněvadž on netuší, že jsme tu. Proto také nebude dostatečně opatrný." "To je všechno dobré, ale máme nečinně očekávat příjezd lodi? Co se mezitím může všechno s Alžbětou stát!" "Bude stát pod Boží ochranou," odpověděl jsem vážně ... . Příští den nebyla žádná loď z Konstantinopole hlášena; taková byla očekávána teprve druhého dne ráno. Toulali jsme se bez cíle městem a jeho předměstími. Myšlenka nečinnosti nás trápila. Co budeme dělat, když se moje předpoklady nenaplní? Link byl nyní veselý a dobré mysli, těšil se ze všeho, co viděl a jmenovitě ho 27


upoutávaly karavany táhnoucí podél přístavu. "Když zde člověk vidí přicházet karavany ze všech končin země, probouzí se v něm bezděčné přání, proniknout až do nitra, tam, odkud tyto přicházejí. Ó, jak nyní lituji svého dosavadního života vyplněného sněním! Měl jsem cestovat, cestovat! Jak lituji lidi, kterým nerylo dopřáno jít ven do světa, ti vlastně nežili. Již nyní pociťuji, že budu zcela jinak usuzovat, budu se učit dívat se úplně jinýma očima. Na co jsem byl dosud hrdý? Málem bych se mohl smát sám sobě. Ó jak malý, jak omezený si zde připadám, jako když stojím před nějakou otevřenou branou a mám vstoupit do volnosti. Člověk se cítí sklíčený, obává se klopýtnutí jako dítě, které poprvé samo stojí a má učiniti první krok. A přece dychtí ven, ven do volnosti. Jak se musí hrudník dmout při hlubokém vdechu jasného, čistého vzduchu, jak se musí člověk cítit ve skutečně volné, kulturou nedotčené přírodě, vědom si toho, že je určen k vládnutí nad ní!" Nadšeně rozevřel paže k horám, které bylo vidět na východě a které mne zdravily jako staří známí. Linku, můj Linku, vůbec jsem ho zase nepoznával! Tak dlouho souvisle ještě nikdy nehovořil. Znal jsem tyto pocity a uměl je ocenit. Vzkypěla ve mně horká touha. Již jsem ji přece ochutnal, tu zlatou svobodu. Jakou mělo cenu hrozící nebezpečí proti těmto povznášejícím, oblažujícím pocitům? Žádnou, vůbec žádnou! Statečně jim čelíme a vrháme se do jejich středu. Kráčeli jsme podél pobřeží okolo pěkných bílých budov konsulátů až k naší jídelně, kde jsme chtěli večer ukončit. Právě teď vplouvala německá obchodní loď; ještě mladý kapitán připlouval v člunu, na kterém veslovali dva námořníci, na pevninu. Jak ostře se zobrazil vzorný pořádek, naprosto přesná práce mužstva na rozdíl od ostatních zde kotvících lodí! Jakmile kapitán vyřídil přístavní předpisy, bylo dáno znamení k volnému vjezdu. Krátké, jasné povely, pronikavý tón píšťaly a s pleskotem spadla těžká kotva do vln. Rozvinul se čilý život. Byly vykládány železné tyče a několik set ovcí s širokými, tak zvanými tukovými ocasy, ale půvabnými hlavičkami, bylo hnáno na loď. V horečném spěchu, ale vzorném pořádku, byly práce vykonány a po krátkém odpočinku vyjela loď zase na širé moře. Příštího dne jsme byli již časně ráno zase na našem stanovišti, abychom nezmeškali vplouvání ohlášeného parníku z Konstantinopole. Hodina po hodině ubíhala, poledne se blížilo, a loď nebyla ještě v dohledu. Konečně jsme v dáli uviděli černá oblaka kouře. To musela být ona. Poněvadž jsme věděli, že do příjezdu lodi uběhne ještě několik hodin, vyšli jsme si ještě na kratší procházku. Když se kolos blížil, stáhli jsme se zpět na naše pozorovací stanoviště. S napětím jsme střežili přistávání cestujících. Valil se sem člun za člunem. Hledaný nikde. Množství se rozptýlilo. Samy nepřišel. Achmed na mne pohlédl utrápeným pohledem. "Tady! Tam! Dávejte pozor! Nyní přichází ještě jeden!" zvolal Link, uchopiv moji ruku, "nechám si ihned uvařit hlemýždě a předložit vám je k snídaní, není-li to jeden z těch chlapíků." Člun se přiblížil. Nyní bylo možno zřetelně rozeznat cestující. Avšak pasažér držel hlavu svěšenu. 28


"Zůstaňte zde, budu ho sledovat, jestliže je to jeden z těch tří" zvolal jsem k Achmedovi a Linkovi. Musel jsem si pospíšit, aby mi neunikl; neboť již vystoupil a obrátil se vlevo, aby zahnul do první příční ulice. Bylo to pro mne těžké, sledovat za jasného dne tohoto člověka, aniž bych byl zpozorován. Ještě jsem nevěděl, zda je to vůbec ten pravý, neboť jsem ještě nemohl vidět jeho obličej. Šel stále dál, byli jsme uprostřed řecké části města. Náhle zaváhal. Rychle jsem se ukryl pod jeden oblouk vrat. Zřetelně jsem zpozoroval trochu šikmo stojící nos; to nebyl Samy. Již jsem chtěl ze svého úkrytu vystoupit, když tu muž plně otočil svůj obličej ke mně. "Ha!" Tepnami mi prošlo horko. Sice to nebyl Samy, ale přece jeden z těch tří. Byl to nosič zavazadel! Nezpozoroval mne. Šel zase kupředu rychlejším krokem a zůstal stát před jedním honosnějším domem, který ukazoval na zámožnost majitele. Po zaklepání byl vpuštěn. Poněvadž se nedaleko mého stanoviště nacházela malá kavárna, vstoupil jsem do ní, abych odtud mohl pokračovat ve svém pozorování. Byl jsem v této krčmě, ve které to vypadalo neobyčejně špinavě, jediným hostem. "Tvůj měšec se v žádném případě každý den nenaplní, když sem nebude chodit více hostů," oslovil jsem hostinského, když uplynula již jedna hodina a já si nechal donést pátou kávu. "Ó, efendi, jsem spokojen s tím, co mi Alláh dá." "Zabýváš se tedy kromě výčepu kávy ještě jiným zaměstnáním? Neboť rozhodně by ses nemohl jinak uživit, když nemáš od svých sousedů žádný výdělek." "A přece, efendi," chlubil se, "všichni obyvatelé ulice se osvěžují dobrou chutí mé káry." Zde jsme byli přerušeni, neboť vstoupil jeden mulat a sedl si k nejbližšímu stolu. Zdálo se, že hostinský je s ním velmi důvěrně znám. Posadil se na jeho stranu a oba započali polohlasný rozhovor. Za krátký čas již mulat zase šel. "Tito sluhové bohatého Serkise jsou moji nejlepší zákazníci," pokračoval hostinský, který byl Řek, zase dále v našem přerušeném rozhovoru. Serkis? Zpozorněl jsem. "Znám ho velmi dobře, toho Serkise," předstíral jsem, abych z něho více dostal, "udělal jsem také s ním již jeden obchod." Přitom jsem rozšafně zamžoural. "Kromě toho tento pán se svými služebníky dobře jedná." "Ó, ne se všemi, efendi; mulat je jeho důvěrník, ten se má dobře, ale znám jednoho, který dostává více bití než jídla." "Ubohý člověk, budu se mu snažit pomoci." "Ó, kdybys to mohl učinit, efendi. Je to syn mého bratra. Alláh ti požehná!" "Dobře, přijdu zase, musím ho ale vidět, abych se mohl přesvědčit, že nevěnuji svoji přízeň někomu nehodnému. Zatím o tom pomlč." 29


"Budu mlčet, efendi, raději si ukousnu jazyk, než bych o tom řekl jediného slova." "Dobře, kdy zde bude?" "Přichází vždy na několik minut večer:" "Budu zde." S těmito slovy jsem mu hodil větší peníz a vzdálil jsem se. Věděl jsem dost. Serkis, hledaný Serkis byl nalezen a s ním snad také - Alžběta. Bez meškání jsem spěchal nyní nazpět za svými přáteli, kteří mne netrpělivě očekávali. Po mé zprávě jsme se vydali na cestu, abychom se podívali na okolí domu, který Serkis obýval. Chtěl jsem nejprve vyčkat, až bude tma a domluvil jsem se proto s Achmedem, že půjdeme velkým obloukem. Procházeli jsme skrze méně moderně postavené příbytky Řeků a Arménů, potom skrze připojenou úzkou, špinavou židovskou čtvrť a prošli křížem krážem na jihu ležící horní město, které je obýváno výhradně Turky a vyznačuje se spletí křivých, strmých ulic. Domy jsou zde většinou dřevěné. Konečně jsme se zase obrátili k řecké části města a brzy uviděli před sebou hledanou budovu. Zabočili jsme do jedné postranní ulice a stanuli u zadní strany budovy. Před námi ležela velká zahrada, obehnaná vysokou, ale na jednotlivých místech velmi poškozenou zdí. Jestliže bychom měli někde vyhlídku dostat se do domu, tak by to mohlo jít jen odtud. Nezdálo se to být těžké. Bylo by to v každém případě proveditelné, kdybychom získali mezi služebnictvem důvěrníka. Mezitím nastal pro mne čas navrátit se zpět do kavárny. Achmed a Link šli zatím zpět do našeho bytu a tam na mě čekali. Kavedži mi přišel po mém vstupu ihned naproti a zavedl mne do jedné vedlejší malé místnosti. "On ihned přijde, efendi. již zde jednou byl, ubohý mladík, dnes dostal velmi mnoho bití." "Běž obsluhovat svoje hosty, já budu čekat." Záleželo mi na tom, zbavit se žvanila a s mladíkem, když přijde, zůstat sám. Moje trpělivost nebyla vystavena žádné tvrdé zkoušce, neboť již po krátké době se otevřely dvéře a malý, prohnaně vypadající mladík okolo dvaceti let stál přede mnou. Jeho obličej byl poďobaný a nedělal na mne žádný dobrý dojem. Ale nedalo se nic dělat! My jsme toho člověka potřebovali a já jsem proto musel být k němu přátelský. "Ty svého pána nemiluješ?" tázal jsem se přívětivým tónem. Rozzlobeně zaťal pěsti, výhružně se vytáhl a zvolal: "Alláh ho znič!" "On tě zase bil?" "Bil? Ó, efendi, bil není to správné slovo. On roztrhal moje tělo bičem!" "Ty jsi neuposlechl jeho příkazu?" "Kdo může uposlechnout rozkazů ďábla?" Viděl jsem, že jeho nenávist byla pravá, ne strojená. Vytahuje zlatý peníz, řekl jsem: "Mohl by sis nějakými malými službami svoje poměry ulehčit." Jeho oči dychtivě zajiskřily. 30


"Řekni, ó, efendi, co mám udělat? Rozkaž, já poslechnu." "Poslouchej mě! Serkis má od nás jednu pěknou otrokyni, která mluví cizí řečí." "Já vím, ó efendi, eunuch je můj přítel, ml mi o tom vyprávěl. Ale pán s ní učinil špatný obchod; neboť ona je divoká jako kočka. Selim již také kvůli ní dostal bití!" "To je ona! Té bych nyní rád poslal nějakou zprávu. Bude to možné?" "Není to lehké, ó efendi, ale já a můj přítel Selim se toho můžeme odvážit, když nám dáš dobrý bakšiš." "Dávám jenom zlato jako bakšiš, když moje rozkazy dobře provedeš. " "Ó, Alláhu, ty musíš být velký Pán!" zvolal. "Rozkaž a já všechno udělám. Budeš se svým služebníkem spokojen." Uvažoval jsem, jakou zprávu bych měl poslat, když pokračoval dále: "Selim mi vysvětlil, že má uvnitř spolu s jednou černou služebnici samostatný pokoj, který vede do zahrady a já jsem již mnohdy slyšel její pláč! "Do zahrady? Tak se přece zpráva může hodit oknem?" "Zajisté, do tohoto pokoje lehce, zejména proto, že jsem téměř polovinu dne vždycky zaměstnán na zahradě. " "Tak ti mohu ihned dát s sebou zprávu!" Nechal jsem sklouznout do jeho ruky zlatý peníz. Štěstí nám bylo mimořádně nakloněno. Vytrhuje list papíru ze zápisníku, pozoroval jsem tahy mladíkova obličeje. Plana radostí díval se na zlatý peníz ve své ruce. Zdálo se, že ho to učinilo navýsost spokojeným. Náhle vyskočil. Vychytrale se usmívaje, řekl: "Co bys tomu řekl, ó efendi, kdybys ty sám jí tu zprávu doručil?" "Já sám? Jsi šílený?" zvolal jsem, s námahou zachovávaje zdání klidu; neboť srdce mi silněji tlouklo. Vždyť to bylo to, co jsem si přál, k čemu jsem ho chtěl teprve časem přivésti. Nyní mi přišel sám vstříc, oslněn zlatem. "Ano, efendi, ty sám! Ó, chtěl bych víc než si myslíš," odpověděl se šibalským úsměvem. "Já se budu podle velikosti tvého bakšiše více nebo méně odvažovat." "Uličníku," pomyslel jsem si ve svém nitru. "Bakšiš má být měřen podle velikosti tvého činu. Zatím jí přines tento lístek. Zítra tě zde očekávám a doufám, že mi umožníš, abych byl vpuštěn." Napsal jsem německy na list papíru: "Očekávej mě zítra večer u okna." Ten jsem dal mladíkovi, který spěšně zmizel. Sotva zmizel, strčil do dveří svoji hlavu hostinský. "Jsi spokojen, efendi?" "Velice," byla moje stručná odpověď. Zaplatil jsem a šel domů, kde jsme ještě dlouho do noci spřádali naše plány. Večer druhého dne nadešel brzy, i když pro Achmeda, kterého trápil horečný neklid, příliš pomalu. Brzy bude mít jistotu, zda je to Alžběta nebo zda se nacházíme na falešné stopě. 31


Dosud se zdálo, že vše probíhá mimořádně dobře. Byla-li to ona, potom bychom mohli požádat o pomoc konsuláty, takže osvobození by už nedělalo žádné veliké těžkosti. Že by se ti ničemové skutečně odvážili Alžbětu ve Smyrně zadržovat? To by byla nanejvýš nebezpečná hra. Tentokrát jsem vzal do kavárny Achmeda a Linka. Mladík přišel přesně. Nemálo se ulekl, když zahlédl tři osoby místo mne samotného a chtěl zase odejít. Ale já jsem ho zavolal zpět. "Neobávej se, to jsou dva moji dobří přátelé, kteří tě budou ochraňovat v případě, že by někdo přišel během doly, co budu v zahradě. A," výhružně jsem pokračoval dále, "veliký je bakšiš, který obdržíš, když nám posloužíš, ale přijdeš o život, jestliže nás podvedeš!" "Potom bude tvoje dobrota nade mnou zářit, ó efendi," řekl klidně, "neboť jsem učinil všechno, co jsem mohl. Ovšem nebylo by to ještě možné provést, kdyby můj pán dnes neodcestoval s jedním hostem. Tak tě ale mohu vpustit malou brankou." "Musíš se zatím spokojit naším díkem," řekl jsem mu, "teď' však vyrazíme." "Jdi oklikou, efendi, běž podél zadní zdi, tam objevíš malou branku. Dvakrát na ni zaklepej a já otevřu. Nestane-li se tak, chovej se tiše, než přijdu; neboť potom by nebylo vše v pořádku." Postranní dvéře kavárny jsme použili jako východu a šli jsme jednotlivě oklikou, abychom se dostali na označené místo. Tak Serkis dnes odcestoval s nosičem zavazadel. Ale kam? A proč? To nám bylo jedno, jen když jsme nalezli Alžbětu. Byli jsme na místě. Nevýhodou pro nás byl jasný měsíční svit. Ale nechtěli jsme ztrácet čas. Tiše jsem zaklepal. Branka se otevřela. Rychle jsme vklouzli dovnitř. "Mějte se na pozoru před mulatem, nedůvěřuje mi," šeptal mladík. Požádal jsem Linka, aby se schoval za keře přímo u dveří a vzal klíč k sobě. Při jednom mém písknutí, kdyby nám hrozilo nebezpečí, měl ihned otevřít. Rovněž on měl zapískat, kdyby ho také něco potkalo. Vzal jsem si k ruce svůj gumový obušek. "Běž napřed," rozkázal jsem mladíkovi. Tiše jsme se plížili dobře udržovanou zahradou až těsně před dům. Před námi leželo volné prostranství, které jsme museli nepozorovaně překročit. To byl nejnebezpečnější kus cesty; neboť až potud jsme se mohli držet ve stínu. Přímo před námi se nacházela řada zamřížovaných oken, z nichž jedno bylo slabě osvětleno. Okna harémů jsou všechna velmi vysoko umístěna, takže se zevnitř nedá beze všeho dívat ven a z venku dovnitř rovněž ne. Náš průvodce ukázal do jednoho rohu, který byl zahalen tmou. "Tam stojí žebřík. Musíš ho použít, aby ses dostal k osvětlenému oknu té Němky." Tato slova patřila mně. Achmed byl vzrušením bledý a svíral křečovitě moji paži. "Klid, milý příteli," napomenul jsem ho, "nyní tam běž a zkus svoje štěstí! Budu tě chránit před nahodilým útokem nebo přepadením." Opatrně proklouzl Achmed přes volné prostranství. Aliho jsem nespustil z očí a chtěl ho při nejnepatrnějším podezřelém pohybu ihned srazit. Avšak ten tady klidně seděl. 32


Ale pozor! Nezaslechl jsem právě teď nějaký šramot? Neobjevil se na okamžik mezi listy jednoho, přibližně třicet kroků vzdáleného keře, kus bílého sukna? Mohl to být turban nějakého pozorovatele? Také Ali něco zpozoroval. "Já jsem právě teď' něco slyšel, efendi," šeptal, "je to snad mulat?" Napjatě jsem naslouchal a proklouzl opatrně k místu, kde se kmitlo něco bílého. Aliho jsem stále nespouštěl z očí. .Ale nic jsem neobjevil. Proto jsem se vrátil zpět. Achmed mezitím přinesl žebřík a opřel ho pod označené okno. Kdyby nás teď někdo zahlédl a bil na poplach, bylo by to pro nás zlé. Krev mi bušila ve spáncích. Teď, zase silnější šramot, ale tentokrát z místa, kde se Link držel ve skrytu. Vyskočil jsem. Ali se ke mně úzkostlivě přimknul. "Ó, efendi, kdybych byl viděn, dostal bych výprask, byl bych zabit. Chraň mne, ó efendi, chraň mne, jinak jsem ztracen." Setřásl jsem ho. Co jsem měl dělat? Spěchat k Linkovi? Byl v nebezpečí? To by nebylo moudré. Musel jsem vyčkat. Achmed právě teď vystoupil na první příčky žebříku a obrátil ještě jednou ke mně svůj bledý obličej. Šramot se opakoval silněji než před tím, tlumený pád jakoby nějakého těla dolehl k mému uchu. Nebesa! Co jsem měl dělat? Kdybych opustil Achmeda, a ten byl někým zpozorován, tak by byl ztracen. Musel jsem tedy vyčkat. Nyní se otevřely v domě jedny dvéře. Ven vystoupil muž. Ještě to tak. Byl jsem napnut jako struna. Ještě nemohl Achmeda zpozorovat, protože křídlo budovy, ze kterého vystoupil, leželo dále vzadu. Achmed byl tady nahoře. Každou minutu mohl dát Link znamení, že potřebuje naši pomoc, ale také v každém okamžiku mohl být Achmed zpozorován. Viděl jsem, jak přitiskl obličej na mříže otevřeného okna. Po krátké době se k němu z pokoje sklonil dívčí obličej. Náhle jsem uslyšel zoufalý, napolo potlačený výkřik Achmedův ... jeho tělo se nahoře na žebříku zapotácelo ... když se řítil... . Vyskočil jsem kupředu k němu. Ale on se zase vzchopil a sestupoval těžkopádně dolů. Avšak muž ve dvoře jeho křik uslyšel a běžel k němu. Když jsem přiskočil, zarazil se, zůstal stát, obrátil se a spěchal, vykřiknuv leknutím, zpět do domu. Převrátil jsem žebřík, uchopil Achmeda za paži a vyrážeje hvizd, utíkal jsem s ním k východu. Když jsme dorazili k Linkovi, ten již stál před otevřenými dveřmi. Dříve než jsme zahradu opustili, Link, spokojeně se usmívaje, rozhrnul větve keře, který mu sloužil za úkryt. Uviděli jsme ležícího mulata. Ulekl jsem se, ale Link řekl: "O toho se nestarejte. Když mne zde zahlédl, poslal jsem jeho vědomí jen trochu na procházku. Musí se brzy zase probrat." Nyní vycházelo z domu množství křičících lidí, nejvíce řval náš statečný Ali, který již nyní věděl, že jsme v bezpečí a běžel před hulákajícím davem. 33


Link se nemohl zdržet ještě jednoho taškářství a dal bezvědomému mulatovi do ruky klíč od brány. Již za deset minut jsme se loudali lhostejně podél přístavu, jako by se nic nestalo. Achmed ještě nepromluvil ani slovo. Byl zcela zdrcen. Podíval jsem se mu zkoumavě do obličeje. "Nuže?" Opřel se těžce o moji paži. "Není … to ... ona!" Druhého dne jsem šel do kavárny, abych dal Alimu jeho dobře zaslouženou odměnu. Vždyť nenesl žádnou vinu na tom, že jsme byli na falešné stopě, neboť Achmed poznal v dívce Němku, ale Alžběta to nebyla. Když Ali vstoupil, vložil jsem mu do ruky několik zlatých mincí, nad kterými projevil velkou radost. Směje se vyprávěl, jak nalezli mulata s klíčem v ruce a jak se tento nemohl upamatovat, co se stalo. „Je tvůj pán zase zde?“ otázal jsem se ho. „Ó ne, efendi, chtěl několik dnů zůstat, jak jsem se dověděl.“ Přistoupil blíže ke mně a zašeptal: „Také jednu ženu vzal s sebou!“ „Co říkáš? Jednu ženu? Jakou jednu ženu?“ To nevím. Jednu tajuplnou.“ Mlaskl jazykem. „Nikdo ji neviděl a nikdo neví, kdy přišla.“ „A ten host je s ním?“ „Ano, efendi.“ „Kam?“ Dráhou do Ušaku, pokud vím, efendi.“ To je dobré.“ Vyřítil jsem se ven a hnal se do našeho bytu, a nejbližší vlak odjíždějící do Ušaku nás odvážel ze Smyrny pryč. – ¨ III. Dobrodružství v Malé Asii. "Alašehir!" Ostře a jasně znělo volání mladého průvodčího v horkém, ve žhnoucím slunci se chvějícím poledním vzduchu. "Máme zde nejdelší zastávku na naší cestě do Ušaku, " poznamenal Achmed, "nevyužijeme toho, abychom rozhýbali naše nohy?" "Především jazyk potřebuje ochlazení," vpadl Link, když vystoupil a protahoval si končetiny. "Ach, jak je dobře vyjít zase jednou ven z této líhňové skříně. Podává se zde 34


pivo?" Takto se tázaje, obrátil se na mne. "Podává se zde něco takového, ale neradil bych vám to, neboť před dvěma roky, když jsem tudy projížděl, dal jsem si jednu láhev, nebo spíše jenom koupil, pít jsem to pivo nemohl" Objednali jsme si limonádu, ale Link navzdory mému varování nechal přinést jednu láhev piva. "Kdy přijedeme do Ušaku?" tázal se, otevíraje láhev. "Teprve k večeru." "To bude pěkná jízda v tomto horku!" naříkal. "Ale copak to je? To má být pivo? Vždyť je to úplně teplé a samá usazenina!" "To je tím, že hostinský s ním neumí zacházet, jak jsem si všiml. Ani jednu láhev neuchovává ve sklepě, nýbrž všechny láhve má v tomto horku pěkně vystavené jako ozdobu na polici." "Budete asi také za to platit čtyři piastry," odpověděl jsem, směje se. "C...o? Čtyři piastry? To je mnoho! Nyní se odnaučím jíst a pít." Zarmouceně se díval na láhev stojící před ním, která byla opatřena vábivým označením "Pivo z pivovaru bratří Beaumonte v Konstantinopoli." Právě teď přistoupil k našemu stolu průvodčí s podotknutím, že vlak brzy odjede. Nedaleko našeho místa rozložil svůj stánek obchodník s vejci. Link k němu zamířil. "Chtěl bych ještě vzít s sebou několik vajec. Jak se řekne turecky vejce?" "Jumurta!" "Tak, heda! Efendi! Jumurta!" volal a přistoupiv k handlíři, hodil mu jeden piastr (asi 18 a půl feniku) na prkno. Link očekával, že obdrží jeden nebo dva kusy a podržel naproti handlíři kapsu svých volných kalhot. Turek se na něho užasle díval. Očividně byl překvapen. Brzy ale zase našel svoji duševní rovnováhu a klidně odpověděl: "Evet, efendi!" "Co chce ten člověk, sázet se? Chci mít přece vajíčka!" Handlíř postavil na prkno koš vařených vajec a nechal jedno po druhém s největším klidem mizet v Linkových hlubokých kapsách, při čemž polohlasně počítal: "Bir - iki - üč dört- beš - alty -jedi - šis - " Link pozoroval toto počínání s úžasem. Jeho ústa se otevřela, jako by chtěla něco říci, ale nebylo slyšet žádného hlásku. Handlíř klidně počítal dále: "Dokus - on - on bir - on iki - " Linkovy uši se začaly pohybovat, ale stále ještě držel kapsu otevřenu. "On üč – 0n dört - on beš - " Nyní se jeho vous zježil, uši se pohybovaly rychleji. "On alty - on jedi - " "Pomatený, úplně pomatený, " zabručel Link, "ale počkej, ty darebáku, ty ses přepočítal" 35


"On šis - on dokus -jirmi!" Zde to handlíř ukončil. Linkův obličej ale zářil škodolibostí, v každém případě chtěl zažertovat. Rychle se ke mně obrátil: "Jak se řekne slepice?" "Tavuk." "Hej, dědo! Ty výkvěte veškeré chytrosti, na kterou jsi domýšlivý, můžeš starého Vídeňáka držet za blázna tím, že mu nacpáváš celé nohavice vejci, když si chce koupit za jeden piastr jeden nebo dva kusy. Nemůžeš tam také hned strčit tavuk (slepici), aby byla vejce vysezená? Je tam zrovna ještě místo." Handlíř ovšem rozuměl pouze slovu "slepice". S největším klidem přinesl z jednoho koše tučný exemplář a držel ho proti Linkovi. "Üč piastr, efendi!" To bylo na dobráka Linka příliš. Jeho obličej byl modročervený. Rozlíceně se opřelo stůl, nedbaje vajec v kapsách svých kalhot. Tu bylo slyšet tiché zapraskání lámajících se skořápek na měkko uvařených vajec. Link uskočil. Ve stejném okamžiku na nás živě mával průvodčí. Uchopil jsem Linkovu paži a táhl vedle sebe belhajícího Vídeňáka s jeho nacpanými kalhotami do našeho kupé, abychom nezmeškali vlak. Zůstal stát s roztaženýma nohama a mezi tím, co se vlak rozjížděl, hrozil ještě handlíři ven z okna. Potom začal vajíčka kus po kuse opatrně z hlubin svých kapes vytahovat na denní světlo, pečlivě zkoumat jejich pevnost a klást je do řady před sebe. Z toho tři kusy byly zcela rozmačkány, proto potřeboval důkladnou očistu svých kalhot. Nechali jsme ho v klidu. Konečně jsem prolomil mlčení. "Proč jste byl najednou tak rozlícený?" Zkoumavě se na mne podíval ze strany pohledem, který vždycky na mě vrhl, když dobře nevěděl, zda hovořím žertem nebo doopravdy. "Když si ten chlap myslel, že si ze mm bude tropit žerty tím, že mi úplně nacpe kapsy u kalhot vejci, tak se velmi zmýlil, neboť jsem mu nezaplatil více než jeden piastr. Ten to tak lehce zase nezopakuje. " Ubohý člověk, vždyť měl přece pravdu. Zde jsou vejce neobyčejně levná." "Co... o?" "Zajisté." "Proč se mi potom chtěl se svým »eč« posmívat?" "On se vám neposmíval, nýbrž vám řekl pouze cenu slepice: üč piastr (tři piastry)." "Hm, příště budu muset být při svých nákupech opatrnější." Nyní jsme zase svoji pozornost věnovali krajině. V odvážných zatáčkách šplhala dráha ze Smyrny ven na vysočinu. Tunel se řadil k tunelu. Již jsme jich projeli asi dvacet. Naše cesta vedla nejprve nádhernými zahradami. Mysleli jsme, že jsme se ponořili do moře růží. Střídavě dosahovaly pomerančovníky přímo až k železniční trati a skrze zelené listoví nám laskavě nabízely vstříc své jasně se lesknoucí plody. V dáli nad pepřovníky, poskytujícími stín, se tyčily štíhlé platany a majestátní palmy. Dostávali jsme se výš, stále výše. Bujná zeleň už dávno ustoupila jednotvárné hnědi. 36


Nesnesitelné horko polevilo. Bylo chladněji a chladněji. Také naše nálada byla stále stísněnější, čím více jsme se blížili k cíli, stanici Však. Když jsme konečně dorazili, při vystupování nás mrazilo. Naproti nádraží stály osamělé domy, ze samotného Ušaku bylo vidět za malým návrším jenom minarety. Nyní jsme si museli počínat co nejopatrněji, neboť v této malé obci jsme nemohli zůstat nepozorováni. Druhý dům byla kavárna. Vstoupili jsme. Oko si muselo nejprve zvyknout na tmu, aby se dala postřehnout špína a různé osoby. Vpravo leželo při zdi široké prkno přibližně ve výši jednoho metru, na kterém dřepěli tři pochybně vypadající handlíři, bezstarostně srkající svoji kávu. V druhém rohu se opíral hospodský, vyzáblejší dlouhý člověk se lstivým výrazem obličeje. Vypadal, jako by se několik měsíců nemyl. Jeho obličej byl občas jasně osvětlován šlehajícím ohněm, který hořel pod kotlem ve tvaru trojnožky. Vlevo od vchodu leželi dva spáči, zahalení do svých dek. Pevně udusaná jílovitá půda vykazovala hluboké rýhy a byla znečištěna odhozenými zbytky cigaret. Místnost naplňoval hustý tabákový kouř. Vyskočili jsme nahoru k těm třem handlířům. "Přines nám kávu!" přikázal jsem hospodskému, který nás s poníženou zdvořilostí obsluhoval. "Nejlépe bude, když nyní večer projdu město; sedět zde nečinně mi nedopřává klidu." S těmito slovy se na mne obrátil Achmed. "Rád ti budu nápomocen a jednu část města si vezmu na starost. Když bude mít Link chuť, může jít se mnou. Potom se zajisté zase sejdeme." "Děkuji," odpověděl Link, "mně se zde v tomto hotelu tak líbí, že raději zůstanu zde, když se sem zase vrátíte zpět." "Zajisté zase přijdeme. Až do města je půl hodiny chůze, tudíž můžeme být za dvě hodiny zpátky." "Dobře, počkám!" Pušky jsme zastavili na nádraží a u sebe máme jen revolvery. Achmed spolu se mnou opustil lokál. Ještě se zcela nesetmělo a když jsme dorazili na malé návrší, které leželo mezi nádražím a městem; viděli jsme město ležet před sebou. Teprve krátce před obcí jsme se rozdělili. Achmed se pustil obloukem doprava a já doleva, abychom začali s pátráním. Vstoupil jsem do Ušaku z opačné strany nádraží, kde leží hřbitovy. V této ulici byly samé nové domy, ale žádné kavárny, na které jsem chtěl obrátit hlavní pozornost. Konečně jsem přišel do živějších hlavních ulic. Záleželo mi především na tom, abych získal přehled. Na základě toho jsem prošel také nejodlehlejší kouty, stále doufaje v setkání s nosičem zavazadel, který mne přivede na Alžbětinu stopu. Ale marně. Mrzutě jsem nastoupil cestu zpět. Již jsem ušel polovinu vzdálenosti k nádraží, když jsem narazil na Achmeda, který mne, jak se zdálo, očekával. Ani jeho úspěch nebyl větší. 37


"Nyní se musíme zeptat na nádraží" obrátil jsem se na Achmeda po krátké době, kdy jsme mlčky a zamyšleně kráčeli vedle sebe, "abychom se především přesvědčili že hledaní sem skutečně dojeli." "Také jsem došel k tomuto závěru. Je to jediné východisko." "Podívej Achmede, co je to za kouř? Nešel jsi již kolem?" Tázaje se, ukazoval jsem na malý sloup kouře, který se zvedal za návrším. "Je to malá skupina handlířů, kteří tam postavili svůj stan," odpověděl Achmed. "Maji u sebe několik velbloudů." "Musíme se na ně ještě jednou blíže podívat. Tma nám umožní přiblížit se k nim." Achmed mne následoval potřásaje hlavou. Celé návrší a daleké okolí města bylo porostlé jenom trávou, takže se nemohl přiblížit nikdo, aniž by nebyl zpozorován. Ale zde před branami města se zdálo, že jsou si jisti; žádného hlídače jsme neviděli. Obyvatelé stanu by byli pozornější, kdyby měli podezření. Šli jsme sehnuti ke špičatému stanu. Tři sta kroků před ním jsme si lehli na zem a plazili se kupředu. Tráva byla mokrá, také se projevil nastupující chlad. Pomalu jsme postupovali kupředu. Pojednou se vchod do stanu odkryl. Nějaký mladý chlapík vyšel ven, podíval se na dohasínající oheň, hodil pohledem po třech velbloudech, kteří s hlavami k sobě obrácenými klidně leželi na zemi a zvolna přežvykovali. Chladem ho zamrazilo, zahalil se do svého kabátu a vstoupil zpět do stanu. Pronikali jsme dále kupředu. Bylo slyšet tlumené mručení vycházející ze stanu. Jestliže jsme chtěli rozumět, museli jsme ještě blíže. Po krátké vzdálenosti jsme již mohli rozeznávat slova. Slyšel jsem jmenovat "Kirili-Kassaba" a "Maraš". Nyní hovořil jasný hlas: "Obdržíme tu sumu jistě? Dej nám sto piastrů předem, efendi, potom budeme čekat a ten transport převezmeme." Odpovědi jsme nemohli rozumět, jednalo se patrně o nějaký obyčejný transport zboží. Brzy na to jsem slyšel cinkot stříbrňáků. Obchod byl v každém případě uzavřen. Byli to jenom prostí obchodníci, proto jsme se zase pomalu stáhli zpět. Již po krátké vzdálenosti jsme se zvedli, abychom bez meškání spěchali k Linkovi, který nás jistě netrpělivě očekával. Tu k nám znenadání pronikl ze stanu jeden tón, který mi prudce rozproudil krev. Jako zasažen střelou zůstal jsem stát a vrhl se k zemi, Achmeda strhávaje s sebou. "Jsi šílený!" zlobil se Achmed, který se rukou uhodil o kámen. "Neslyšel jsi nic?" zeptal jsem se naproti tomu nevzrušeně. "Slyšel jsem smích, jinak nic!" "Jinak nic? Není to dost? Achmede, kde se toulají tvoje myšlenky? Copak ten smích neznáš?" Jeho tělem to škublo. "Samy! To je on. Pojď rychle, aby nám neunikl!" "Tiše, Achmede! Neztrácej hlavu. Chceme mít Alžbětu, nikoliv Samyho. Když ho budeme sledovat, přijdeme na její stopu dříve." Právě teď vystoupila ze stanu dlouhá postava. To musí být Samy. Pravděpodobně použil dráhu ze Skutari přes Ismid (turecky Izmit), Eskišehir, Asium-Kara-Hissar, aby se dostal do Ušaku, zatím co nosič zavazadel jel lodí do Smymy za Serkisem, aby se tady 38


spolu se Samym setkali. Samy se mezitím pustil cestou k městu. My jsme se plížili za ním. Ale sotva přišel do města, tak našim očím, přes největší pozornost, zmizel. Pro dnešek nám tedy dále nezbývalo nic jiného, než se vrátit zpět k Linkovi a potom ostře pozorovat stan handlířů. Brzy jsme vstoupili do kavárny u nádraží. Ti tři Turci, kteří při našem příjezdu srkali kávu, nyní leželi tvrdě spící zahaleni do svých dek. Ostatní návštěvníci, které jsme zastihli spící, byli pryč. Ale s úžasem jsme také našli Linkovo místo prázdné. "Kavedži, odešel pryč ten efendi, který přišel s námi?" ptal jsem se hostinského, který k nám přistoupil. "Evet, efendi" byla jeho odpověď. Zdálo se mi, jako by mu kolem rtů hrál jizlivý úsměv. "Jak je to dlouho?" "Hned potom, co jsi ho opustil" "Sám?" "Následoval halidžiho (obchodníka s koberci)." Achmed se na mne tázavě podíval. "Musíme čekat," řekl jsem mu, "a střídavě pozorovat obyvatele stanu. Zůstaň nyní zde, odpočiň si několik hodin. Mezitím převezmu hlídkování. Měj hostinského stále na očích. Nedůvěřuji mu!" Mlčky převzal Achmed svoje místo, které mělo za celou noc stát pouze dva piastry. Obdržel kus starého plátna naplněného slámou, které mělo sloužit za polštář. Samozřejmě že tento špinavý krám odmítl. Vydal jsem se nyní rychle na cestu zpět k městu až do blízkosti stanu. Oheň byl vyhaslý. Kolem dokola hluboké ticho. Tiše jsem se připlížil až těsně k němu. Ještě se uvnitř stanu mluvilo. Tentýž jasný hlas, který jsem zprvu slyšel, popisoval jeden podařený večer v Kirili-Kassaba. Tedy věci, které mne nezajímaly. Rozhovor pomaloučku umlkal. Následovala dlouhá přestávka. Konečně se jiný hlas zeptal: "Proč jenom má Ismail s naším odjezdem tak naspěch?" "Mně se celá věc stejně nelíbí. Zejména ten tajuplný shon." "Jsi si jistý, že nás Husejn neobelstí?" "Budeme mít oči otevřené. Husejn mě zná jako poctivého obchodníka; když převezmu příkaz, tak ho také provedu. Věděl, že zde mám co dělat a vrátím se přímo zpět do KiriliKassaba. Proto mi dal příkaz ohlásit se u Osmana, jenž mi předá služebnou, kterou mám přivést Husejnovi. Slíbil jsem to a čekám již čtvrtý den. Zítra večer chceme konečně vyrazit. Promeškal jsem mnoho času a byl bych dnes již dávno pryč kdyby nám Ismail za čekání nebyl slíbil tři sta piastrů, ze kterých sto zaplatil" "Říkám ti to proto, že se mi Ismail nelíbí, a my musíme dávat dvojnásob pozor, poněvadž cestuje s námi." "Co chceš dělat, když není vše v pořádku?" 39


"To ještě nevím, v každém případě uděláme, co je správné." "Husejn je tvůj přítel?" "On jen několik roků kupuje mé zboží, jinak nic!" Nyní jsem věděl dost; opatrně jsem se stáhl zpět. Nyní jsme mohli počítat se spojenci. Měl jsem se jim svěřit a všechno jim povědět? Ne, ještě ne! Mohli by o mně pochybovat. Musím se nejprve přesvědčit, že zmíněná byla Alžběta. Jenom potom jsme směli jednat; zatím to všechno byly jenom domněnky. Přestože jsem slyšel tento rozhovor, zůstal jsem celou noc na stráži a teprve za úsvitu jsem vyhledal Achmeda. Ten si udiveně protíral oči, když sluneční paprsky dopadaly vchodem a činil mi výčitky, že jsem ho nechal celou noc spát. Ulehčeně si oddechl, když jsem mu podal zprávu o vyslechnutém rozhovoru. Kde byl ale Link? Museli jsme ho začít hledat. V zadní straně domu byly jedny dvéře jenom napolovic zavěšené ve stěžejích. Těmito jsme vyšli ven. U jedné studny jsme si umyli obličej a ruce, a napili se čerstvé, čisté vody, která chutnala znamenitě. Rozhodli jsme se obejít město. Dovnitř jsme se ještě neodvažovali, poněvadž jsme nevěděli, který dům přechovává naše nepřátele. Kdyby tito zpozorovali naši přítomnost, mohlo by být všechno ztraceno. Pro Linka jsme nezanechali nic, protože důvěřovat hostinskému nebylo dost dobře možné, a nastoupili jsme naši pěší cestu. Link by byl šel při svém návratu v každém případě k úředníkovi na nádraží, který měl naše pušky a kdyby je ještě nalezl, čekal by tam. Byl jsem čerstvým vzduchem a studenou vodou tak osvěžen, jako bych celou noc spal. Tento jev jsem mohl na sobě již dříve často pozorovat. Nemusel jsem tři až čtyři dny téměř nic jíst a nepociťoval jsem žádný hlad, nebo jednu až dvě noci nespat a vystavit se jako muž během dne té největší námaze. Již po jedné hodině jsme naši obchůzku ukončili. Nyní jsme se pustili východním směrem. Čile jsme kráčeli kupředu, již asi přes hodinu vzdáleni od místa, když mne Achmed uchopil za ruku. "Tiše, neslyšel jsi nic?" "Ano, znělo to téměř jako křik; zdá se, že přichází ze směru před námi," odpověděl jsem. "Pojď; pospěšme si. Je snad někdo v nebezpečí?" Zrychlil jsme své kroky. Nebylo nic vidět, všude jednotvárná šeď kamenité půdy, která byla jenom místy přerušena zelenými plochami trávy. Za návrším následovalo jiné. Tu ... zase křik, volání o pomoc! Muselo to být přímo za nejbližším návrším. Vyrazili jsme nahoru. Před námi leželo rozsáhlé údolí, skrze něž se táhl úzký pruh vody. Přibližně osm set kroků vzdálen od našeho stanoviště byl malý dřevený most, klenoucí se přes vodu, na jehož stranách nebylo k ochraně žádné zábradlí. Řečiště bylo velmi hluboko, mohlo být nazváno téměř propastí. Pád z mostu by musel bezpodmínečně způsobit smrt. Zde na tomto nebezpečném místě zápasili spolu tři muži. Dva proti jednomu, který se 40


zoufale bránil. Dolů s kopce jsme doslova letěli. Již jsem mohl zřetelně rozeznat, že osamělému byl stržen z hlavy fez, přes obličej se mu řinula krev a kazajka visela roztrhána z jeho těla dolů. Vyrazil jsem divoký výkřik a mohutnými skoky jsem předstihl Achmeda. V takových okamžicích se více neznám, je to, jako by se ve mně probudila druhá přirozenost. Jsem stržen, ale jednám při tom přece uvážlivě. Zápasící se zarazili, na okamžik se uprostřed boje zastavili, ale brzy začal boj znovu s dvojnásobnou silou. Nyní jsem viděl napadeného zavrávorat, svalit se. Zbývalo mi ještě několik kroků. Tělo bylo oběma bandity strčeno přes okraj mostu. Ruce se křečovitě uchopily jeho okraje. Nyní jsem byl blíže. Také Achmed se ocitl těsně za mnou. Oba útočníci se obrátili na útěk, ale ještě na útěku mu druhý z nich přejel svým nožem přes jednu ruku, aby svrhl tělo. Muž se zraněnou rukou pustil, zatím co prsty druhé se o to pevněji zaryly do dřeva. Rychle jsem přiskočil, natáhl jsem se na zem a držel pevně ruku visícího muže. Byl nejvyšší čas. S tichým sténáním se pustil. Tělo viselo těžce nad hlubinou. Štěstí, že přišel Achmed. Sám bych byl muže v této situaci nedostal nahoru, poněvadž ztratil vědomí. Tak se nám ale podařilo s velkým úsilím a vypětím všech sil vysvobodit bezvědomého z nebezpečné situace. Za tichého sténání otevřel oči. Jeho rány nebyly příliš nebezpečné. Rozbitá hlava a příčný řez přes levou ruku, takže kosti byly obnaženy, kromě toho šrámy a boule. "O několik minut později by z ubohého chlapíka nebylo zůstalo více než beztvará hmota. Ležel by roztříštěn v rokli," řekl jsem Achmedovi, který si z čela stíral pot. "Nejprve jsem se obával, že by to mohl být Link," řekl Achmed německy. Zraněný se náhle užasle zvedl. "Alemandže bilirmissinis !" (Mluvíte německy!) "Evet, efendi," potvrdil jsem, nemálo udiven. "Jsem Němec a jmenuji se Barthel," vysvětloval nyní cizí člověk německy, který ale, když jsme ho poslouchali, dlouhou dobu tuto řeč asi nepoužíval. "V Ušaku se nyní zdržuji již mnoho let a provozuji truhlářské řemeslo," pokračoval dále, když se s mou pomocí vzpřímil ze své sedící polohy. "Byl to nějaký rváčský útok nebo čin pomsty, kterému byste byl dnes málem padl za oběť?" vpadl Achmed. "Byl jsem jenom na ranní procházce, když mi ti dva lupiči šli naproti. Měl jsem je za neškodné poutníky, ale oni věděli, jak to zařídit, abychom se setkali na mostě, a napadli mne. Byli to cizí lidé, neznal jsem je. Avšak nyní přijměte můj srdečný dík. Kdybyste se do toho nevložili, byl bych ztracen. Peníze mi tito podaření hoši zajisté z opasku vytrhli." Pomohli jsme mu vymýt jeho rány a nouzově je obvázat kapesníky. "Pánové jsou na cestách?" začal zase rozhovor, když jsme pomalu kráčeli k městu. "Zajisté," odpověděl jsem, "ale vy nám můžete prokázat malou protislužbu, když o naší přítomnosti dočasně zachováte mlčení." "Samozřejmě, jak si přejete. Smím vás poprosit, abyste byli mými hosty?" 41


Nic nám nemohlo být vítanější než tato nabídka. Jenom abychom se neocitli v nebezpečí, až půjdeme ve městě kolem Osmanova domu, kde byl v každém případě Samy a mohl nás vidět. Mohli jsme Barthelovi nebo Bartholymu, jak se jen jmenoval, důvěřovat? V žádném případě to nemohlo uškodit, protože jsme mohli předpokládat, že naše cesta podle vyslechnutého rozhovoru ve stanu bude příští noc pokračovat. "S největším díkem přijímáme," odpověděl jsem proto bezstarostně. "Je ve městě mnoho těch, kteří nesou jméno Osman?" tázal se Achmed. "Zajisté, u jednoho, pro kterého jsem již mnoho pracoval, jsem byl objednán na včerejšek kvůli nové práci, ale nemohl jsem být přijat, protože dostal návštěvu, jak mi sluha řekl." "Blíže návštěvu neoznačil?" "Ne, jenom poznamenal, že přišli tři cizí efendi, proto nemá pán čas." Tři efendi! To by mohlo souhlasit. V každém případě to byl náš Osman. "Budou to zrovna tito tři, které hledáme. Můžeme se tomuto domu vyhnout?" "Není nic lehčího," odpověděl Barthel, "zejména když můj skromný dům leží zcela opačným směrem." Přenechali jsme mu nyní vedení, prošli zase okolo hřbitovů jako já minulého večera a zahnuli do stejné ulice, do které jsem dříve vstoupil. "Zde se v každém domě vážou koberce," vysvětloval Barthel, "máte-li zájem, vstoupíme a podíváte se jednou na to." "S radostí," odpověděl jsem. Vstoupili jsme do nejbližšího domu. V přízemí sedělo pět žen a děvčat před jedním velkým stojanem a vázaly s obdivuhodnou zručností proslulé koberce. Byly zauzlovány a malými dřevěnými mnohozubými vidličkami nebo hráběmi odshora dolů pevně přiráženy. Poněvadž nám byly přineseny židle, abychom se posadili, pozorovali jsme pracovnice delší dobu. "Tito lidé zapracují ihned podle každé předlohy požadovaný obraz do koberce; jsou mezi nimi opravdové umělkyně," řekl náš průvodce a upozorňoval nás při tom na vše zajímavé. "Lopotná práce," vyjádřil se Achmed. "Zajisté, zvláště když připustíme, že tito lidé za tento velký koberec dostanou sotva více než 200 franků." "Cože?" zvolal jsem užasle. "200 franků za jeden koberec, který by u nás stál nejméně 1.400 franků i více?" "Ty budou asi tam u vás ještě dražší," odpověděl Barthel, krče rameny a povstal; "už to tak je, zboží prochází přes mnoho rukou." Než jsme odešli, přihodil Achmed ženám ještě velký peníz. Zahnuv do vedlejší ulice, zůstal Barthel stát před jedním malým domkem. "Zde je můj skromný domov," řekl, "byt svobodného mládence." Vstoupili jsme. Čistota zde panující na nás blahodárně působila. Postaral se o znamenitou kávu, která nám po procházce přišla velmi vhod. Barthel byl po převlečení a přiložení čerstvého obvazu zase čilejší. Jeho společenské způsoby 42


svědčily o tom, že se musel dříve pohybovat v lepší společnosti. Působil naprosto solidním dojmem a byl ve svých čtyřiceti letech statného zjevu. Se zasmušilým smíchem poznamenal, zatím co jeho zrak těkal po jednoduchém zařízení: "Mám docela dobré příjmy a příjemný život, zaměstnávám jednoho pomocníka. Truhlářské řemeslo není od začátku mým povoláním, neboť mi nebylo v kolébce souzeno muset si na svůj denní chléb vydělávat rukama. Za toto všechno mohu děkovat jednomu švýcarskému bankéři. Štěstí, že jsem nebyl ženatý, neboť jinak nevím, jak bych s tím člověkem naložil." "Ó," přidal k tomu zlostně, "vidím ho ještě před sebou, toho ctihodného bankéře L…, toho podvodníka, který svým rafinovaným darebáctvím hleděl uvrhnout do neštěstí jednoho člověka po druhém. Vidím ho ještě před sebou, jak se svým vyhýbavým pohledem a tvrdohlavou tlustou hlavou se řítil ulicemi města - neboť o chůzi nemohlo být při jeho krátkých krocích ani řeči - jako by se mu nedostávalo dosti času osnovat další pletichy. Když se vynořil světlešedý klobouk, udělalo se mi odporem špatně. A řekněte, ano, řekněte," křečovitě sevřel při vzrušení pravou nezraněnou rukou moji paži, "nesmí tam tak veřejně nebezpečný netvor beztrestně pobíhat? Mohlo by se to přihodit zde? Nežijeme my zde lépe? Ano, vím že tento člověk je všemi opovrhován, jenom jeho stvůry, které jsou na něm Závislé, ho zdraví. Když dnes dal své ujištění, tak příští den popřel s drzým obličejem všechny svoje výpovědi. Žel existuje ještě mnoho takových "počestných" mužů, kteří se neštítí svým lhaním jiné zbavit cti a přece nepotrestáni běhají kolem nás. Je tomu tak ještě stále?" "Žel," odpověděl jsem, pohlédnuv soucitně na politováníhodného, "také já znám takové kreatury, které si nezasluhují býti nazývány lidmi. Ale uklidněte se, takové skutky nezůstanou nepotrestány, odplata ho nemine; neboť tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A snad má ten, na kterého myslíte,již svého mistra." "Chci doufat!" zvolal Barthel ještě stále vzrušen. "Ale když ještě ne, tak ho nyní najde ve mně, až se za několik roků vrátím zpět. Žel, právě tito ničemové jsou největšími zbabělci, když dojde na osobní statečnost. Avšak budu s ním mluvit jasnou řečí. Ale prosím za prominutí, pánové, že jsem se tak nechal strhnout vzpomínkou a nudil vás tím. Nyní vás ještě zavedu do největší barvírny vlny, která se zde nachází." "Jsme vám vděční. Snad po prohlídce můžeme zajít ještě k dráze podívat se, zda je Link již zpět." "Jsem vám pro dnešek a také ještě dále zcela k disposici," odpověděl Barthel. Nyní jsme ho mohli také klidně zasvětit do našeho plánu. Z tohoto důvodu jsem ho v krátkosti o všem zpravil. Slíbil nám svoji pomoc a v případě, že bychom byli nuceni ještě tuto noc odcestovat, chtěl vzít pátrání po Linkovi energicky do rukou. Vypadal šťasten, že nám může prokázat protislužbu. Mezitím jsme došli až k barvírně a vstoupili do poměrně rozsáhlého podniku. Zde stály v řadě nejprve čtyři velké stroje, které prostřednictvím hřebenů rozdělovaly surovou vlnu podle její jemnosti do rozličných druhů. Pak přišly mohutné kádě, ve kterých se provádělo barvení. Tak jsme mohli pozorovat celý postup až do chvíle, kdy byla vlna 43


hotová k vázání koberců. Majitel sám nám poskytl nejpřívětivějším způsobem potřebná vysvětlení. Bylo již odpoledne, když jsme konečně přišli k nádraží, ale Link tu ještě nebyl a nebyl ani viděn. Také dotaz v kavárně byl neúspěšný. Na zpáteční cestě k městu jsme mohli pozorovat, že v malých leženích panoval ještě největší klid, tedy k nějakému brzkému vypuknutí něčeho nebylo asi pomyšlení. "Začnu se ale brzy obávat o Linka," poznamenal Achmed, "mohlo by se mu něco vážného přihodit." "Co se mne týká, již jsem se obával, že by v tom mohli mít prsty ti dva halidžiové, kteří prve při našem vstupu spali na levé straně místnosti a potom také zmizeli," odpověděl jsem. "Musel byt posedlý ďáblem nebo svou neutišitelnou zvědavostí, když opustil toto místo. Kdyby byl klidně zůstal sedět, tak se nemohlo nic přihodit," pokračoval jsem rozzlobeně, "jak ho máme nyní nalézt a kde hledat? Co chtěl provádět? Vždyť on vůbec nezná řeč!" Zrovna před námi se nacházela jídelna střední kvality. "Musíme se spokojit s touto, máme-li se vyhnout hlavní ulici, kde stojí Osmanův dům," prohodil Barthel. Našeho rozhodnutí zde pojíst jsme však nelitovali, protože jídlo bylo znamenité. Byl jsem neklidný, musel jsem znovu na nádraží, abych se podíval, zda se Link stále ještě nevrátil. Proto jsme slíbili Barthelovi, že ho potom vyhledáme a vydali jsme se zase na nádraží. Tentokrát stál úředník již přede dveřmi a zdaleka nám mával. "Efendi," volal na mne, "muž s pohybujícíma se ušima byl zde. Alláh mu žehnej, neboť mi dal velký bakšiš." Zatáhl nás do světnice, kde stály naše pušky. "Kdepak je?" "Zase pryč; tento lístek upevnil na pušku a mnoho hovořil v řeči, které nerozumím!" Opravdu! Na mé pušce visel malý lístek. Vzal jsem ho a luštil slova psaná ve spěchu chvějící se rukou. "Svoje hnízdečko jsem si zřídil v křoví, které vidíte v dálce vlevo od nádraží. Skvělý letní byt. Očekávám brzkou návštěvu. Při vstupu do lesíčka volejte "haló"! Ozvu se vám. Link." Mlčky jsem podal lístek Achmedovi. Podívali jsme se na sebe. "Něco za tím vězí," řekl jsem. "Podtrhl slova "očekávám brzkou návštěvu". Pravděpodobně nás potřebuje." "Pospěšme si!" zvolal Achmed. "Tento originální člověk se svou dobrou povahou mi již přirostl k srdci." "Efendi vzal s sebou vajíčka," řekl ještě úředník, když jsme se obrátili k odchodu. "Slovo »jumurta« si pravděpodobně pamatoval, proto si nic jiného nemohl koupit," poznamenal jsem k Achmedovi směje se, neboť se mi opět vrátila veselá nálada, když jsme zase měli dostat zpět našeho starého Linka. "Ach, to je ten malý lesíček," ukazoval Achmed na to místo. "My jsme dnes ráno šli opačným směrem. Tedy vzhůru na honbu za Linkem!" 44


Přestože jsme velmi pospíchali, uplynula téměř hodina, než jsme dosáhli lesa. Chtěli jsme Linka za trest za jeho odchod překvapit a proto jsme nevolali "haló", nýbrž jsme šli opatrně kupředu. Lesík nebyl velký a tak jsme ho nemohli minout. Po několika krocích jsme slyšeli hovor. Byl to Linkův hlas. Lehli jsme si a nehlučně se plížili kupředu. Terén byl pro plížení příznivý. Opatrně jsme odstraňovali z cesty každou suchou větev, aby se snad při přelézání pod tíhou našeho těla nelámala a praskot neupoutal Linkovu pozornost. Ukrývalo nás nízké houští. Kus po kuse jsme postupovali kupředu. Link už nemluvil, ale my jsme si pamatovali směr, odkud přicházely hlasy. Mohlo uběhnout zase nejméně deset minut, urazili jsme již značný kus cesty, ale nikde jsme Linka neviděli. Tu znenadání jsme ho uslyšeli přímo před námi. Právě začal nejněžnějším tónem: "Tak, můj sladký holoubku, jenom se dívej, jak to chutná. Ty máš také hlad? Chtěl bych ti udělat radost. No čekej, drahoušku, objednal jsem ti tvého zvlášť milého přítele, musí brzy přijít. Jak vidíš, pečuji o tebe! Celou noc jsem kvůli tobě obětoval" Opatrně jsme rozhrnuli větve keře, za nímž jsme se ukrývali. To, co jsme uviděli, nás překvapilo a obveselilo současně do té míry, že jsme se museli namáhat, abychom potlačili hlasitý smích. Z tohoto důvodu jsem přitlačil svůj obličej pevně k zemi. Teprve když jsem se uklidnil, odvážil jsem se ho zase zvednout. Vzdálen jen několik kroků seděl Link na zemi pohodlně opřen o kmen, před sebou postavený kopec vajec, z nichž už bylo několik snědeno. Revolver ležel vedle něho. Právě zase loupal skořápku jednoho vejce. Jeho očička spokojeně blýskala, když s přátelským pokyvováním hlavou pokračoval dále: "Máš Zajisté hlad, můj andílku? Pojď; dám ti z toho něco." S těmito slovy shledával vaječné skořápky. Ztratil snad Link rozum? Ale ne. Skutečně s někým hovořil, neboť před ním u jiného stromu stál ... ach ... nyní jsem teprve zřetelně viděl... byl pevně připoután muž. Nevěřil jsem svým očím, když jsem v něm poznal nosiče zavazadel z Konstantinopole. Nosič zavazadel! To byl od Linka mistrovský kousek. Odkud ho přivedl? Link při svých posledních slovech povstal. Využil jsem šelestu, který při tom způsobil, a posunul jsem se ještě dále kupředu, takže moje ruka mohla dosáhnout na vajíčka a revolver ležící na zemi. Link mířil jednou rukou plnou skořápek na přivázaného. Ten přirozeně nerozuměl z toho, co mu Vídeňák říkal, ani slovo. Opatrně jsem mezitím uchopil jedno vejce po druhém, nakonec také ještě revolver a vše jsem zatáhl do našeho úkrytu. Ti dva si toho nevšimli, neboť Link zrovna držel druhému pod nosem několik vaječných skořápek, vesele pokyvuje. Turek po něm házel zuřivými pohledy. Nenadále chňapl ve svém vzteku po Linkově ruce. Tento nestačil dost rychle uhnout a byl kousnut do prstu. Link tancoval bolestí na jedné noze. 45


"Ach, ty satanský chlape!" zvolal rozhněvaně. "Tobě je milejší maso než vaječné skořápky? A k tomu ještě maso ode mne, které nedostane k jídlu ani můj císař!" Nyní jsem viděl, že se jeho uši pohybují. V každém případě mu bleskla hlavou nová myšlenka. Nemýlil jsem se; neboť náhle jeho ruka vylétla a dala nosiči zavazadel daleko slyšitelný políček, nejprve na pravou, potom stejný na levou tvář. "Tak, můj miláčku," řekl spokojeně, "nebudeš asi více pochybovat, že tě mám rád, neboť koho trestáme, toho rádi máme!" Spokojeně si zpívaje, otočil se k místu, kde předtím seděl. "Puť, puť, puť, moje slepičko, puť, puť, puť, můj kohoutku, rád bych věděl, jak se vejce …vejce ... vejce …vejce …" "Dále se nedostal; slovo vejce nemohl dokončit údivem a začal koktat, když zpozoroval, že kopec vajec zmizel. Třel si oči, jako by tomu nevěřil, štípl se do nosu, aby se přesvědčil, že nespí, nýbrž bdí. Uši zůstaly tentokrát pevně položeny dozadu, jako by se neodvažovaly podívat se před sebe na něco tak neobvyklého. Celá postava vypadala jako veliký otazník. Achmed se nyní nemohl více udržet a hlasitě se zasmál. Ale já jsem chtěl dokončit Linkovu započatou větu a zvolal jsem: "Chtěl bych vědět, jak se snáší vejce, nebo lépe, jak se nechávají zmizet, protože to jsme vám právě teď ukázali." "Čertovští chlapi!" pozdravil nás Link, usmívaje se, když se vzpamatoval ze svého překvapení, "málem jsem se polekal. Vítám vás ve svém letovisku!" "Měli jsme o vás starost, když jsme vůbec nic o vás neslyšeli." "No, no, kvůli mně se nemusíte strachovat, kopřivu mráz tak rychle nespálí." "Jak jste přišel k tomuto znamenitému úlovku?" Šibalsky se usmíval. "Hihihi, to byste do mě neřekli, co?" Spokojeně si třel ruce. "Tedy nejprve se posadíme a přitom sníme zbytek vajec. Vzpomínáte si ještě na ty dva spáče, kteří leželi hned při vchodu do kavárny? Tedy, nikdo nemohl být živější než tito; spali jenom zdánlivě a vše ostře pozorovali. Když jste vycházeli ze dveří ven, zdvihl jeden z nich hlavu, pravděpodobně si myslel, že se vzdalujeme všichni tři. Na okamžik jsem uviděl jeho obličej. Tu mne zpozoroval a upadl zdánlivě zase do hlubokého spánku. Kdo myslíte, ze to byl? Tady na druhé straně stojí u stromu v životní velikosti, dívá se na nás jedovatými pohledy a kouše, když se přijde do jeho blízkosti. Ale dále! Beze spěchu jsem povstal a vyšel přede dvéře. Hospodský přišel za mnou a dlouze mluvil, čemuž jsem přirozeně nerozuměl. Jemně jsem ho vstrčil do dveří a zavřel je před jeho špinavým nosem. Chtěl jsem jít za vámi a sdělit vám, co se stalo. Sotva jsem ušel dvacet kroků, dolehl k mému uchu zvuk tichých kroků; díval jsem se po očku stranou a zpozoroval, že mě někdo sleduje. Proto jsem se obrátil jiným směrem, abych osobu od vás odvedl. Tento proklatý chlap mě sledoval jako stín. Nuže, myslel jsem si, počkám, až přijdeš blíže, aniž bys mne viděl. Pyšné jsem si vykračoval dále. Již jsem se chtěl obloukem vrátit k městu, když se přede mnou vynořil lesík. Tu mi bleskla hlavou geniální myšlenka. Klidně jsem kráčel dovnitř mezi stromy, ale 46


po krátké době jsem se zastavil a přikrčil se v houští stranou!" "Bravo!" přešlo bezděčně z mých rtů. Link ke mně povýšeně kývl a odpověděl: "Chtěl jsem vyzkoušet jeden z dovedných kousíčků, o kterých jste mi mnoho vyprávěl a mě v nich cvičil." Potom pokračoval dále: "Pronásledovatel myslel, že mě jenom ztratil z očí a nasadil spěšnější krok. Když přecházel kolem mé skrýše, natáhl jsem paži, uchopil rukou jeho holou nohu a mírně za ni zatáhl. Tím ztratil rovnováhu, klopýtl a svalil se, načež jsem se ihned laskavě nad ním sehnul a sáhl po jeho krku, zda se neporanil. Že mu při tom došel vzduch, byla jeho vina, mně to ale přišlo vhod, neboť jsem ho mohl provazy, které měl on sám u sebe, a které v každém případě byly určeny pro nás, připoutat ke stromu. S mateřskou péčí jsem ho pak celou noc hlídal a svoje stanoviště opustil jenom proto, abych vám přinesl právu. To je všechno." Nyní jsme Linka plně seznámili s našimi zážitky; stal se přece překvapivě rychle velmi potřebným společníkem na našich cestách a tak jsem měl radost, že nás doprovází. "Co si nyní počneme se zajatým?" Link nadhodil tuto nelehce zodpověditelnou otázku. "Ano, co uděláme? Nejprve s chlapíkem promluvíme," odpověděl Achmed. "Nic se nedovíš, Achmede," vpadl jsem, "nejlepší bude nevšímat si ho. Bude muset byt ale v každém případě zadržen." "Zajisté, ale jak?" "Link a já jsme ještě nespali, ty však budeš muset tuto noc u handlířů držet stráž,"obrátil jsem se k Achmedovi, "neboť můžeme počítat s tím, že Samy s nimi odcestuje. Z tohoto důvodu musíme také my zůstat ve tvé blízkosti. Nejlepší bude, když za nastávajícího soumraku vyhledáme Barthela, řekneme mu o tom a poprosíme, aby v případě, Že bychom museli odjet, nasměroval zítra ráno své kroky sem, aby náhodně našel nosiče zavazadel a osvobodil ho. Tak na něho nemůže padnout žádné podezření. Srozuměno?" "Naprosto," odpověděl Achmed, "zejména proto, že nemáme lepší řešení. Samy bude sice svého společníka pohřešovat, ale doufejme, že se proto nenechá zdržet. Od svázaného bych se ale přece rád dověděl jméno." Achmed šel k Turkovi, který nás ostře pozoroval. "Co máš pro svého pána obstarat?" - Žádná odpověď. "Nechceš mi říci své jméno, když ti slíbím, že se ti nestane nic zlého?" pokračoval Achmed dále. Turek setrvával stále v pochmurném mlčení. "Setři námahu a čas, od toho se nic nedovíš, leda bys ho musel zfackovat." S těmito slovy jsem se snažil Achmeda odtáhnout pryč. Kdyby mě spoutaný v tomto okamžiku mohl pohltit pohledem, nebyl by ze mne zbyl ani kousek. "Uvolni mi ruce, abych tě mohl rozdrtit, ďaure," skřípal zuby. Doufal jsem, že spíše něco uslyším, když ho budu dráždit a pokračoval jsem proto pohrdavým tónem: "Dej si pozor, aby ses svými chvástavými slovy neudusil, slabochu!" Nyní rozlíceně vyjel. Spousta ostouzení vycházela z jeho rtů. Já jsem se ale smál, klidně jsem mu hleděl do obličeje a odpověděl chladnokrevně: 47


"Jen si křič hlupáku. Já se nepotřebuji od tebe nic dovědět, neboť vím všechno. Tvůj pán ti přikázal pozorovat příjezdy vlaků, protože se nás bojíte." "Pse!" "Ty jsi ale svému pánu špatně sloužil, když jsi se nechal chytit." "Hněv mého pána tě rozdrtí!" "Tvůj Pán je v mých rukou!" "Přivezl jsi ho snad Z Konstantinopole s sebou?" posmíval se s obličejem zkrouceným v pitvorný výraz. "Neměl jsem to zapotřebí, neboť on přišel sám od sebe." "Alláh zmátl tvoje smysly, mluvíš jako dítě," odpověděl nejistě. "Vědělo by dítě, že se Samy nachází u Osmana?" Nyní zbledl. Potřeboval nějaký čas, než se sebral a namáhavě ze sebe vymáčkl: "Mýlíš Je, Samy zde není!" "Správně! Samy zde není, ale zato Ismail, jak se nyní jmenuje, který chce unesenou přinést k Husejnovi." "Šejtan!" (Ďábel) uniklo z jeho úst, během čehož na mě, polekaně a užasle zároveň, upřeně hleděl s vyvalenýma očima. Nepovažoval jsem za nutné dále mu vysvětlovat, co o tom vím, protože jsme tentokrát nepochybně na správné stopě, a šel jsem zpět ke svým společníkům. Link byl již připraven, dlouze natažen, spal. Pro mě bylo také tím nejlepším následovat jeho příkladu a poprosil jsem Achmeda, aby nás při setmění vzbudil. Poté co jsme byli po krátkém spánku Achmedem probuzeni, přenechali jsme nosiče zavazadel jeho osudu a nově posíleni jsme kráčeli k Ušaku, ubírajíce se směrem k Barthe1ovu domu. Ten nás již netrpělivě očekával a připravil pořádné jídlo. Jeho prostřednictvím se nám také podařilo sehnat tři koně, které byly pro nás přichystány a drženy pro případ naší potřeby. Právě tak ochotně chtěl náš hostitel jít příští den do lesíčka osvobodit Turka. Při překročení jedné z hlavních ulic poznamenal Link, ukazuje na obchod smíšeným zbožím: "Zde visí správné pěkné provazy, co kdybychom si jich nějakou zásobu vzali s sebou? Jinak bychom mohli přijít do nesnází." Měl pravdu a Barthel poslal svého sluhu, který byl ještě s námi, k obchodníkovi, aby přinesl několik provazů; neboť kdybychom tam šli sami, bylo by to nápadné. Před městem jsme se od Barthela oddělili s příslibem, že se k němu vrátíme co nejdříve, nebudeme-li muset do té doby odjet. Achmed přinesl z nádraží pušky, zatím co já s Linkem jsme se blížili, jak jen to bylo možné, ke stanu handlířů. Příliš daleko jsme se nesměli odvažovat, aby nás Samy nezpozoroval v případě, že by přicházel z města. Achmed se k nám brzy zase přidal a převzal pro první hodiny hlídku. Link a já jsme se oproti tomu pevně zahalili do svých dek a zkusili ještě trochu spát. Ležel jsem již dlouho, když se z temnoty přede mnou vynořilo několik postav. Ještě 48


jsem nemohl nic zřetelného rozeznat. Tiše přicházely blíže. Konečně jsem rozeznal, že to byli dva muži, kteří nesli zahalené lidské tělo. Následovala třetí dlouhá postava v černém kabátě. Zůstal jsem ležet jako spoutaný. Osamělý muž dal znamení. Nosiči spustili své břemeno k zemi. Pomalu odhodil první z nich svůj kabát dozadu a obrátil ke mně svůj obličej … . Byl to Samy. Jizlivě se šklebil, ale také strašlivě výhružně vytáhl svoji dlouhou ruku, ukázal kostnatou rukou na tělo ležící na zemi a opatrně odhrnul černý záhal. Tady! Ó nebesa! Jak děsný pohled! Krev se mi násilně hrnula k srdci a vystřelovala do mozku, jako by mi měla prasknout hlava. Byl jsem šílený? Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem. Chtěl jsem vyskočit, ale jako by mne drželo zpátky tisíce rukou. Snažil jsem se odvrátit oči, ale jako připoutaný visel můj pohled na příšerném obraze. Přede mnou ležela ... Alžběta, Achmedova sestra. Musela to být ona, neboť její podobnost s Achmedem byla příliš veliká. Ale jak tu ležela? Bledá jako smrt, krásné černé vlasy visely v nepořádku a vlhké okolo jejího vysokého, duchaplného čela. Její štíhlé ruce držely křečovitě hedvábný kabátek na prsou. A nebyla to krev, co prosakovalo mezi prsty bílými jako sníh? Čerstvá, rudá krev? Moje oči se doslova zavrtávaly skrze přítmí, až bolely a objevily hlubokou zející ránu na levé straně hrudníku. Dýka jí byla jistou rukou vražena do srdce! Strnule jsem ležel, neschopen pohybu. Tu vytáhl Samy pomalu ze svého oděvu širokou, lesknoucí se čepel - ještě jsem na ní viděl tmavé, od krve pocházející skvrny - a přicházel krok za krokem, tiše jako stín, ke mně. Ty strašlivé, pokrytecké oči mne držely neschopna pohybu, sotva jsem se odvažoval dýchat. Přicházel blíž a blíže. Copak jsem se stal náhle zbabělým? Zoufale jsem se namáhal postavit se a dostat se z této hrůzyplné blízkosti, ale marně. Již byl Samy u mne. Nyní natáhl ruku před ... tu ... z mých rtů se vydral zoufalý výkřik. Kouzlo bylo přerušeno! Divoce jsem se rozhlédl kolem sebe. Ale co to? Kde byl Samy, kde Alžběta? Kolem mne byl klid ... . Zdálo se mi to. Ulehčeně jsem nadechl. Tu padl můj pohled na místo, kde stál stan. Nebyl tu. Vedle mě se choulil Achmed a spal, stejně tak Link na druhé straně. Rychle jsem své přátele probudil. Achmed si hořce vyčítal, že na stráži zaspal. Uklidnil jsem ho; neboť co to bylo platné? K čemu jsou vlastně platné výčitky? Nemohou být nikdy ku prospěchu, ale velmi často snad ještě více ke škodě. Ostatně to nebylo tak zlé, poněvadž jsme věděli, kam vedla Samyho cesta a nyní jsme museli rychle jednat. Vzal jsem si za úkol přivést pro nás připravené koně a spěchal jsem k městu. Žádné obtíže se mi nepostavily do cesty a brzy jsem uháněl skrze ztichlé ulice, kde se dusot koňských kopyt tří koní temně rozléhal, zpět ke svým přátelům, kteří, zatím co já jsem zůstal v sedle a vzal si od Achmeda jen svoji pušku, ihned nasedli. V lehkém poklusu, pokud to dovolovalo panující přítmí, jsme se pustili za našimi 49


nepřáteli směrem na jih. Link byl dobrý jezdec a cítil se příjemně jako ryba ve vodě. Náhle zastavil svého koně a naslouchal. Následovali jsme jeho příkladu, ale nic nebylo slyšet. Již jsme chtěli zase vyrazit, když lehký vítr, který se zvedl směrem od Ušaku, přinesl k našemu uchu doznívající zvuk rychlého dusotu koňských kopyt. Nějakou dobu jsme ještě čekali; zvuk se mezi tím neopakoval, jezdec se v každém případě pustil jinou cestou. "Platilo to nám?" tázal se Achmed znepokojeně. Pokrčil jsem rameny. "Být opatrní a pospíchat pokud možno rychle kupředu je to jediné, co můžeme udělat." Mlčky jsme pokračovali v naší cestě. Konečně vycházelo za kopci slunce. Nyní jsme mohli naše zvířata nechat jít ostřejším, rychlejším krokem a vesele se pustit do čerstvého jitra. Téměř pravidelně následovalo jedno návrší za druhým. Právě když jsme sjížděli dolů do malého údolí, na pahorku ležícím před námi se vynořila malá karavana. Velbloudi nebyli zatíženi a klusali čilým krokem za mezkem jedoucím před nimi, na kterém seděl starý snědý chlapík přívětivého obličeje. "Salem alejkum!" (Pokoj s vámi!) zdravil již zdaleka. "Alejkum salem!" volal Achmed na druhou stranu. Jeli jsme kolem něho bez zastavení. Brzy jsme viděli vpravo i vlevo obdělaná pole z větší části porostlá mákem, ze kterého se získává opium a ze Smyrny se dostává na trh. V dálce jsme viděli Turka namáhavě pracujícího s pluhem, do kterého byli zapřažená velbloud a vůl. V blízkosti musela být osada. "Vidíte před námi na okraji silnice sedět Araba?" obrátil jsem se k Linkovi, rukou ukazuje směr. "Ano!" "Uvidíte, že již v této krajině je zvykem potkávat se se zbraněmi v rukou." Blížili jsme se k onomu sedícímu Arabovi, který byl prostým obchodníkem a pušku měl ležet před sebou na kolenou. Vzal ji do ruky, připravenou ke střelbě, aniž se zvedl. "Chce snad tento mužíček střílet?" ptal se Link. "Ne, je to jenom obvyklá opatrnost, která se musí při setkáních používat. Čím dále budeme přicházet do vnitrozemí, tím to bude přirozeně horší." "Zajímavé, velmi zajímavé," usmíval se šelmovsky Link, "to se mi líbí." Mezitím jsme se zcela přiblížili, přívětivě pozdravili a sestoupili. Arab zdvořile poděkoval, pozval nás k posezení a nabídl tabák ke kouření. Požádali jsme ho, aby se připojil, poněvadž jsme k nejbližší osadě měli společnou cestu a jeho kůň se pásl v blízkosti. "Rád," odpověděl, "ale já zde musím ještě čekat na svého společníka, se kterým jsem domluven. Tu však již přihází." Při posledních slovech nás upozornil na Araba, jedoucího na mezku napříč přes pole. 50


"Tři hodiny jsem čekal," připojil k tomu vstávaje. "Na této silnici zde je asi čilý ruch, že ?" tázal jsem se na pohled bezděčně. "Ne, jenom dvakrát okolo prošli lidé." "Ach ano, vždyť jsme potkali malou karavanu," odpověděl jsem, "ta druhá je v každém případě před námi." "Ano, šla kolem teprve krátce před tím." "Tato ale podle stop nemohla být velká," řekl jsem klidně. "Má dohromady jenom tři velbloudy. Krátce před tím ji dohnal jeden jezdec. Zdálo se, že přinesl naléhavý vzkaz, neboť skupina pospíchala potom mnohem rychleji kupředu než před tím." Věděl jsem dost. Mohlo se stát, že nás jezdec z Ušaku obloukem objel, aniž jsme ho zpozorovali? Ale kdo byl ten jezdec? Achmed byl také neklidný a dal mi pokyn mrknutím oka. Ale my jsme nyní nemohli odjet, nýbrž museli jsme, donuceni nouzí, zůstat až k nejbližší osadě s oběma Araby, z nichž druhý mezi tím přišel, abychom nebyli nezdvořilými. Naštěstí jsme k ní dorazili již po půlhodině. Když jsme se blížili k osadě, bylo vidět u jedné velké studny jen několik žen a dětí, které čerpaly vodu. Ženy si ihned zahalily obličej, zatím co děti se s křikem rozprchly. Mlčky jsme projeli kolem a zastavili se před větším domem. Žádného člověka jsme více nezahlédli. Sestoupili jsme a vstoupili do poměrně rozlehlého prostoru, zatím co jeden Arab zůstal u koní. Šálky na mokka stály na prkně připevněném ke zdi, také káva v jedné malé plechovce. Chléb a sýr ležely pod prknem na zemi. Jeden malý chlapec, asi sedmiletý, strčil dovnitř dveřmi svoji kudrnatou hlavu, která byla pokryta fezem bez střapce. "Heda," volal k němu Arab, "hosté jsou tady, přines nám mlýnek na kávu!" Hlava zmizela a po krátké době přišel chlapec s mlýnkem. My jsme mezitím rozdělali oheň, rozdělili jsme se o chléb, který byl po ruce a k tomu jsme si pochutnali na výtečném sýru. Poté co jsme si k tomu vzali ještě také horké mokka, zase jsme vyrazili. V osadě samé jsme kromě malého nikoho neviděli, poněvadž muži byli samozřejmě zaměstnáni na polích a u ohnišť. Tak jsme jeli bez poděkování dále. Když byly poslední domy za námi, naše cesta s Araby se rozdělila a nyní jsme popohnali svá zvířata, abychom Samyho s jeho doprovodem ještě k večeru dohnali. Krajina se jen málo změnila. K obdělaným polím se připojovaly do daleka se táhnoucí zelené horské louky, které se střídaly s opuštěnými kamennými pahorky nebo byly přerušovány malými lesíky, jejichž stromy dosahovaly jenom střední velikosti. Občas na zemi pozorovatelné stopy nám ukazovaly, že jsme byli ještě na správné cestě. Odpoledne jsme jednou krátce odpočívali, abychom se neocitli v nebezpečí, kdyby nás Samy předčasně zpozoroval; neboť teprve v noci jsme ho chtěli v táboře překvapit. V pozdním odpoledni jsme se dostali k malému lesíku. Opatrně jsme se mu blížili. Nic podezřelého nebylo zpozorováno. Neobtěžováni jsme jím projeli. Les nebyl hluboký, neboť brzy jsme dorazili na druhý konec a viděli před sebou zase volnou, ale pahorkovitou krajinu. 51


Link nás upozornil na jeden tmavý bod, který se pomalu pohyboval vzhůru k jednomu vzdálenému většímu pahorku. Vytáhl jsem svůj dalekohled a poznal hledané. Měl jsem dojem, že na jednom mezkovi vidím zřetelně ženskou postavu. Nyní jsme nesměli opustit les, proto jsme se stáhli zpět a dopřáli si stejně tak jako našim zvířatům trochu klidu. Pod ochranou noci, která musela brzy nastoupit, jsme potom mohli Samyho překvapit. Leželi jsme více jak jednu hodinu, hovoříce jenom tlumeně. Link se nemohl dočkat příležitosti změřit se v otevřeném boji se Samym. "Toho sršatého člověka nenechám uniknout," obrátil se k nám, "toho přenechejte mně." "Když vám to udělá radost, rád," odpověděl jsem, "ale nejprve se musíme k němu dostat. Doufejme, že nám v posledním okamžiku neunikne." "Co? Uniknout? Když ho již vidíme před sebou? Potom bychom zasluhovali nefackovat!" zvolal Link rozčileně. "Proč již nevyrazíme? Chceme mu nechat dost času k útěku?" "Ne tak hlasitě, milý Linku," napomenul jsem ho, "bude vám jistě ještě dosti horko." "Půjdu ještě jednou na okraj lesa a podívám se, zda se můžeme pustit do pronásledováni. Nevydržím tady klidně čekat!" "Ještě je dosti světlo! Buďte opatrný a zůstaňte zde," hleděl jsem ho uchlácholit, "ukvapenost může všechno zkazit. Především nemluvte ale tak hlasitě." Link mne změřil od shora dolů útrpným pohledem, než odpověděl: "Nemluvit tak hlasitě? Vy se bojíte? Dosud jsem se domníval, že je vám to cizí!" "Jste v cestování nováčkem, milý Linku, jinak bych se na vás zlobil. Naučte se nejprve rozlišovat opatrnost od strachu, dříve než si dovolíte soudit. Jenom laici vidí v opatrnosti strach." Pohněvaně jsem se k němu otočil zády. On se ale bezstarostně loudal do lesa. Ještě neuplynulo ani pět minut, když jsem slyšel volání. Upozornil jsem na to Achmeda a oba jsme s napětím naslouchali. Tu padl výstřel. Jako elektrizováni jsme oba vyskočili. Následoval druhý výstřel. Rychle jsme uchopili pušky a spěchali kupředu. Brzy jsme slyšeli mohutný dupot dvou zápasících. Tu zazněl ještě jednou tlumený výkřik o pomoc. Byl to Linkův hlas. - Zase zazněl výstřel, pak bylo ticho ... . Husté křoví nám bránilo ve výhledu. Nyní jsme museli zůstat na místě. Ale kde byl Link? Kde útočník? Tu to zanaříkalo těsně vedle nás. Sledovali jsme směr a znenadání jsme se ocitli před smutným obrazem. Na kořenu jednoho stromu seděl Link. Bílý obličej stažený bolestí. Zděšen hleděl s vytřeštěnýma očima na tělo ležící před ním ve vysokém kapradí, zatím co se mu slzy řinuly po tvářích. Volali jsme na něho. Neslyšel nás. Postavil jsem se přímo před něho a uchopil jeho paži. "Jste zraněn?" Se stejně strnulým pohledem se na mě nechápavě podíval, potom hledaly jeho oči 52


zase místo, kde ležel padlý; velká hrůza otřásla jeho tělem a on, vzlykaje, skryl svůj obličej v obou rukou. Ubohý Link! Znal jsem tento stav mysli. Achmed odhrnul stranou mohutné kapradí a z jeho úst vyjelo tiché "ach". "Nosič zavazadel!" zvolal ke mně polohlasně. Položil jsem svoji ruku na Linkovo rameno a řekl vážně a důtklivě: "Vzchopte se, milý příteli! Byl to akt nutné obrany. Vím dobře, jaké rozrušení to způsobí v nitru toho, který poprvé svého bližního usmrtí kulkou. Bolest je o to větší, když sám zůstane nezraněn. Ale pomyslete, že byste ležel na jeho místě, kdyby se mu to podařilo." "Já jsem ho nechtěl zabit!" sténal Link. Jemně jsem ho pozvedl. "Pojďte ke koním, brzy musíme vyrazit." Zkoušel jsem ho dostat z tohoto místa, zatím co Achmed se staral o zraněného. Link ale odmítl a přistoupil k Achmedovi. Následoval jsem ho. "Kulka při zápasu pronikla krkem nahoru do hlavy. Je ztracen," šeptal ke mně Achmed. Dech zraněného byl sípavý a krátký. Pot lepil pevně vlasy na nízké čelo. Bolestné škubání přecházelo neustále jeho obličejem, zatím co prsty drásaly zem. Link klesl na kolena, nemohl se při tom pohledu udržet zpříma. Zraněný byl neklidnější, rty se pohybovaly, tahy nabývaly bázlivého výrazu a se známkami nejvyšší úzkosti roztrhl náhle šaty na hrudníku. Při tomto pohledu Link utrápeně naříkal, zatím co jeho hrudí otřásalo mohutné vzlykání. Tu zasáhl paprsek svítícího slunce obličej umírajícího. Polekaně široce rozevřel oči. Z jeho střelou zraněného krku vycházel klokotající zvuk. Horní část těla se vzepjala s nesmírnou námahou. "Ha!" zaznělo chrčivě a chraptivě nám vstříc, "Již jste zde, vy …mstitelé! Jen si přiveďte ... když můžete, ... ona ... to je, ... kterou ... hledáte. Vy … ji ... nedostanete. Samy ... Husejn ... ó Alláh ... ." Jen s námahou se držel statečně. Jeho rty se ještě pohybovaly, ale bylo slyšet jenom nesrozumitelné zvuky. Náhle divoce zvedl ruce, chytil se za hrdlo, z jeho tahů zase hovořil děsný strach a zatím co krvavá pěna vystoupila z jeho rtů, tělo sebou škublo, jako by je zasáhl elektrický úder. Z jeho úst se vyřinul krvavý proud ..., horní část těla dopadla těžce zpět. Ještě krátké, mučivé chroptění, natažení končetin ... byl konec. Link se nyní nechal odvést jako dítě. ... Nechal jsem ho u koní a pomohl Achmedovi pohřbít tělo. Při našem návratu seděl Link ještě přesně tak, jak jsem ho zanechal. Když jsem k němu přistoupil, s povzdechem řekl: "Tak tedy, taková je skutečnost, to jsou ty vysněné půvaby cestování do dalekých krajin!" "Ano, příteli, taková je skutečnost v těchto zemích. Přál bych dospívající mládeži, která při čtení cestopisů různých spisovatelů, kteří v přemrštěných barvách popisují bojové scény, vypukne v ohromné nadšení a oslavuje jako hrdinu toho, který usmrtí 53


nevětší počet nepřátel, aby mohla vidět, jak se to odehrává ve skutečnosti a jsem přesvědčen, že všechny chorobné iluze by byly v okamžiku jednou pro vždy zničeny." Link souhlasně přikyvoval, ještě stále zabrán do myšlenek. "Ale myslíte si snad, že je to u nás doma lepší než zde?" pokračoval jsem dále. "Naopak, horší, mnohem horší! Zde se brání když jsou napadeni. Avšak u nás jsou lidé morálně vražděni a ničeni nesvědomitými padouchy a spekulanty, aniž by se jejich ubohé oběti mohly postaviti na odpor. Pomyslete na Barthela v Ušaku, s jehož vyprávěním o bankéři L. …jsem vás seznámil. A nyní hlavu vzhůru, je třeba hledět kupředu! Musíme dále, protože nyní už je dosti tma." "Jak jste přišel k nosiči zavazadel nebo jak tento k vám?" tázal se Achmed. Zatím co Link vytahoval dvě prázdné nábojnice ze svého revolveru a doplňoval jej novými patronami, podal nám zprávu. "Když jsem vás opustil a ušel sotva padesát kroků, byl jsem upozorněn šelestem a uviděl za jedním keřem dřepět člověka. Mířil na mne puškou a chystal se stisknout spoušť" "V tom okamžiku vám nebylo příliš dobře," vpadl jsem do toho. "Nebezpečí, ve kterém jsem byl, jsem si uvědomil teprve později. Jakmile jsem uviděl na mne namířenou pušku, bezděčně jsem se shýbl. Ve stejnou dobu třeskl výstřel. Zůstal jsem nezraněn, ihned jsem vytáhl svůj revolver a střelil, avšak svého protivníka jsem také netrefil a tento hned ke mně přiskočil. Již po krátkém zápase jsem pocítil, že má převahu. Oba jsme se svalili na zem. Zůstal jsem ležet pod ním, ale zpozoroval jsem těsně vedle sebe ležící revolver, který mi vypadl z ruky. Tento byl mojí jedinou záchranou, neboť Turek již sáhl do svého opasku po noži, zatím co vy jste nebyli v dohledu. Předešel jsem ho a při jednom rychlém obratu jsem revolver zvedl. Sotva to protivník uviděl, zatlačil oběma palci na moje oči. V šílené bolesti jsem vystřelil ve směru, kde jsem předpokládal jeho hruď. Zásah byl dobrý. Palce se uvolnily, tělo se sesulo stranou ze mne na zem…Ostatní už víte." "Především musíme najít koně toho padlého, neboť zde přirozeně nebyl pěšky," obrátil jsem se k Achmedovi. "Ovšem, doufejme, že se tím dlouho nezdržíme," odpověděl. "Začneme hned?" "Zajisté, Link se může mezitím ještě trochu zotavit a zůstat u našich zvířat." Ještě jsme se domluvili, že společné znamení má být křik výra a rozdělili jsme se. Pomalu a naslouchaje kráčel jsem lesem zahaleným do tmy až k místu, kde byl Link přepaden. V žádném případě nezanechal Turek svého koně daleko od místa. Ale nic nebylo slyšet. Stromy nestály příliš hustě, nebyly také moc vysoké, takže bylo možno nejbližší okolí dobře rozeznat. Pronikal jsem dále vpřed. Moje myšlenky se zabývaly objevením se nosiče zavazadel. Jak sem mohl tak rychle přijít? Musel být z pout uvolněn ještě v noci a jet za námi. Přemýšlel jsem dále: slyšeli jsme dusot koňských kopyt od Ušaku sem, když jsme byli již kus na cestě. Musel to být Turek. Byl to také jistě on, který skupinu krátce před Arabem dohnal a v každém případě o nás podal zprávu. Pak ho pravděpodobně Samy ponechal vzadu, aby nám zůstal v zádech a pozoroval nás. Byl sám? 54


Takto pohřížen v myšlenky jsem kráčel dále. Musel jsem být již velmi vzdálen. Abych si zjednal jistotu, zda mne Achmed bude slyšet, napodobil jsem křik výra. Nenásledovala žádná odpověď. Přesto jsem šel kupředu. Stromy zde stály poněkud osaměle, kapradí naproti tomu bylo stále hustší a půda vlhčí. Pojednou jsem se nacházel před tmavou vodní plochou. Nevystoupil jsem ven do volné krajiny, nýbrž držel jsem se ve stínu a šel po okraji lesa podél vody, která musela být velmi rozlehlá. Již jsem myslel, že nebudu mít úspěch a chtěl jsem se obrátit, když se přede mnou objevily tmavé obrysy nějaké chatrče. Když jsem se přiblížil, proniklo ke mně neklidné funění z přepážky vedle chatrče. Pocházelo od jednoho koně, který mne pravděpodobně větřil a stal se neklidným. Opatrně jsem se plížil krok za krokem proti větru, aby mě kůň svým funěním neprozradil. Již jsem se nacházel téměř u východní stěny chatrče a chtěl se pokusit nahlédnout dovnitř, když jsem postřehl zvýšené funění a dupání. Muselo tam být zvířat více. Rychle jsem se přitiskl k zemi, poněvadž jsem se obával, že by obyvatelé mohli být hlukem upozorněni a vyjít ven. Ale vše zůstalo klidné. Pomalu jsem se zase zvedl a položil ucho na dřevěnou stěnu. Zevnitř sem pronikal jakoby potlačovaný vzlykot, ale jinak nebylo slyšet nic. Náhle zařehtal kůň. Vzápětí odpověděl druhý z konce lesa, ze směru, odkud jsem přišel. Ulekl jsem se. Nedokázal Link zase zkrotit svoji netrpělivost a netoulal se okolo? A k tomu ještě s koněm? Jaká neopatrnost! Již jsem slyšel krok blížícího se koně. Chtěl jsem se opatrně stáhnout zpět ze svého stanoviště, abych odvážlivce varoval, když se dvéře domu otevřely. Bylo již pozdě. Mne nemohl vycházející ihned uvidět, protože jsem stál na boční straně chatrče, kdežto dvéře byly na straně přední. Lehl jsem si na zem a plazil se kupředu až k rohu, abych mohl při hrozícím nebezpečí přispěchat Linkovi na pomoc. Již jsem rozeznal obrysy jezdce. O několik vteřin později stál u chatrče. Nebyl to Link, to jsem podle postavy poznal. S ulehčením jsem vydechl. Muž seskočil. V ruce držel revolver připravený k výstřelu, puška mu visela napříč přes záda. Uzdu v ruce, kráčel ke dveřím. Podle toho se dalo soudit, že nikdo nevyšel ven. Příchozí zabušil na dvéře. "Co chceš?" ozval se zevnitř hlas. Trhl jsem sebou. Byl to úlek, nebo to byla radost, která mnou prochvěla? Ten hlas, který zevnitř zazněl, mi byl znám. To mohl, ne, to musel být Samy. Jak dobře, že jsme hned nejeli za skupinou kupců; neboť kdyby se Samy dostal do našich rukou, mohli jsme v každém případě lehce Alžbětu od kupců osvobodit. Ze se nacházela ještě u nich, jsme přece viděli dalekohledem. Samy byl v každém případě nosičem zavazadel varován a zůstal zpět, aby nám vpadl do zad. Mým mozkem se myšlenky bleskurychle křižovaly. "Máš místo pro jednoho unaveného poutníka?" slyšel jsem hlas neznámého člověka. Odpovědi jsem nerozuměl, ale poněvadž se dvéře otevřely, mohl jsem předpokládat, 55


že Samy cizince přijal. Ještě jsem počkal, až byl umístěn kůň a oba se vrátili zpět do chatrče, potom jsem se rychle stáhl zpět a spěchal k Linkovi. Achmed byl již zde, neměl žádný úspěch. Koně byli připraveni k odchodu a Link vyskočil, když mě uviděl. Svoji slabost dokonale překonal. "Panstvo nám ještě unikne," volal ke mně, "to jistě nechcete, že?" "Naprosto ne, milý příteli," odpověděl jsem, nasedaje na koně, "jak brzy uvidíte." Vedl jsem svého koně do středu lesa, odkud jsem přišel. Link se na mne podíval s nepopsatelným výrazem obličeje, obrátil se k Achmedovi a zeptal se ho: "Je v této zemi možné, že člověku může jen tak z ničeho nic přeskočit?" "Zajisté," odpověděl Achmed udiveně, "zde právě tak jako ve vaší zemi." "Tak, tak, potom se to právě teď stalo našemu příteli." "Ne, milý Linku," zvolal jsem, směje se, "uklidněte se. Mám ještě všech pět smyslů pohromadě. Ale vy jste samozřejmě předpokládal, že jsem nic nenašel takže si smím dopřát jedno malé překvapení." "Ty jsi našel toho koně? Proč jsi ho nepřivedl s sebou?" tázal se Achmed. "Protože jsem vás chtěl mít u toho; neboť kromě koně jsem ještě našel Samyho, snad také ještě víc." "Co? Samy? Zde v lese?" vyrazili oba na mne s otázkami. "Zajisté!" kývl jsem spokojeně. "Ale pospěšme si, následujte mne!" Po cestě k chatrči jsem je o všem zpravil tak přesně, jak to bylo možné. "Slyšel jsem v chatrči vzlykot," doplnil jsem, "není vyloučeno, že nás Samy lstivým způsobem chtěl vodit za nos a Alžbětu má zde." "Ale paní, kterou jsme viděli u kupců?" Pokrčil jsem rameny. "Tuto hádanku neumím ještě rozluštit. Nebyla tam snad vůbec žádná." Achmed se nacházel v pochopitelném vzrušení. Přijeli jsme k chatrči tak blízko, jak jen to bylo možné, abychom měli koně okamžitě při ruce, kdybychom je potřebovali. Potom jsme se plížili vpřed. Achmed uprostřed, poněvadž měl požádat o vstup, Link a já po obou stranách, abychom mu mohli přispěchat na pomoc, až budou dvéře otevřeny. Nepozorovaně jsme dosáhli dveří. Achmed zaklepal. Nic se nepohnulo. Zaklepal ještě jednou, tentokrát silněji. Bylo ticho. Ptáčci snad uletěli? Ale ne, právě jsme zaslechli dusot koní v přepážce. Achmed vrazil do dveří pažbou pušky. Konečně bylo slyšet kroky. "Kdo je tam?" zazněl zevnitř hluboký hlas. Byl to ten cizí muž, který před chvílí přišel. Jaké štěstí, neboť tento nás neznal. "Osamělý pocestný žádá o vstup," odpověděl Achmed. "Jsi sám?" "Jeden přítel mě doprovází." 56


Slyšeli jsme odsunutí zástrčky... . Tu zazněl zevnitř polekaný hlas: "Alláh! - Co děláš? Neotvírej; znám tyto psy!" Byl to Samy, který tak volal, a jak se zdálo, rychle přispěchal. Ale pozdě, vší silou jsme se opřeli do dveří, chtějíce si vynutit vchod. Dvéře po společném úsilí povolily a dokořán se otevřely. Pronikli jsme dovnitř, cizince jsme odstrčili stranou a spěchali do vedlejší místnosti. Byla prázdná. Druhá rovněž. Odtud vedly jedny dvéře ven. Byly otevřeny. "Je u koní," volal jsem, "spěchejte, jinak ještě uprchne." Řítil jsem se kupředu, spadl jsem přes kmen ležící v cestě, obličej jsem si zranil do krve, zase jsem se vzchopil a stanul u dveří přepážky. Tyto se rozletěly, přímo na moje čelo, takže jsem zavrávoral zpět a ven se hnal Samy, sedě na nádherném hřebci a drže před sebou ženu. Ohon koně mi bičoval obličej. Viděl jsem, jak se ustrašená dívka, jež měla ruce připoutány k tělu, marně snažila uvolnit. Tu pronikavě zazněl z Achmedových rtů, který právě přicházel ze zároží, divoký výkřik: "Alžběto!" "Konstantine, Konstantine, pomoz mi, ó, pomoz mi!" zaznělo zoufale zpět. Odpovídal pronikavý výsměch Samyho. Zmizel v temnotě. To všechno se odehrálo během několika minut. Ale již jsem byl u přepážky, vyšvihl jsem se na nejblíže stojícího koně, který asi patřil mrtvému nosiči zavazadel a Samyho koni se cenou nevyrovnal, a vyrazil jsem za uprchlíkem. Achmed také neztratil v tomto okamžiku svoji duchapřítomnost a následoval mého příkladu. Zdatné zvíře, na kterém jsem seděl, dělalo, co mohlo. Letělo po měkkém písečném břehu do dáli, sotva se země dotýkalo. Již jsem zase viděl Samyho před sebou. Tu se tento během jízdy obrátil, vytáhl revolver a vystřelil na mne. Při jeho pohybech jsem se bleskurychle ohnul na krk koně. Kulka hvízdla nedaleko mne. Tiše, bez zaváhání jsme jeli tryskem kupředu. Střílet jsem se nemohl odvážit, abych nezasáhl Alžbětu. Vzdálenost se stále krátila, protože hřebec s dvojnásobným břemenem nemohl tak rychle kupředu. Jenom pět kroků mě ještě dělilo od Samyho. Musel jsem se snažit dostat ho mezi sebe a vodu, poněvadž břeh nyní ležel příliš vysoko nad vodou a útěk tímto směrem byl nemožný. Příští skok mého koně mne musel přenést na jeho stranu. Samy se ještě jednou ohlédl po mně a Achmedovi, který mne následoval. V jeho tazích byl výraz, který mne polekal. Byl to strach, zášť, vztek, a přece také zase odhodlanost, kterou tam bylo možno číst. Co se nyní dělo v tomto muži? Náhle trhl mocně uzdou. Hřebec se vzepjal vysoko vzhůru. Strhl ho hlavou k vodě. V tomto okamžiku se řítilo kolem moje zvíře. Mohl jsem uchopit kazajku visící na Samyho zádech. Mohutné trhnutí ... , kazajka zůstala v mých rukou ... . Samy se ale pustil se svým hřebcem dalekým obloukem z příkrého břehu dolů k vodě. 57


Současný výkřik Alžběty a Achmeda se spojil s triumfujícím smíchem Samyho, ze kterého však také znělo divoké zoufalství …následoval tlumený náraz a temné vody pod námi vysoko vystříkly. Naše zvířata stála chvějíce se. Zděšeně jsme se na sebe podívali. Poněvadž mezitím vyšel měsíc, mohli jsme přehlédnout celou vodní plochu. Byla dlouhá, ale úzká. Viděli jsme Samyho s jeho kořistí plavat na hřebci již uprostřed jezera. Snažil se dosáhnout protilehlého břehu. "Za ním!" křičel Achmed. "Snažte se objet jezero. Konec, zdá se, není již příliš daleko. Já ho následuji." Se zvoláním: "Bože, stůj při mně!" pobídl koně ostruhami a skočil za Samym. Zrovna, když se nad ním zavřela voda, přišel sem Link, přiváděje naše koně. Mlčky jsem ukázal na vodní plochu. Tu se Achmed zase vynořil. Jakmile jsem měl jistotu, že je nezraněn, dal jsem Linkovi pokyn, aby mne následoval, a snažili jsme se nejvyšší rychlostí dosáhnout druhého břehu pozemní cestou. Štěstí nám přálo. Břehy se brzy zploštily, jezero se stalo mělčím a na jednom místě země zasahovala daleko do vody. Toho jsme využili a plavali napříč. Nyní rychle k místu, kde musí Samy přistát, nebo již přistál. Byl bych radostí zavýskl, když jsem zpozoroval, že se ještě stále nalézá ve vodě, poněvadž Alžběta ho stále svým zdráháním zdržovala, takže nemohl tak rychle kupředu. Achmed mu byl již nablízku. Zatlačili jsme naše koně rychle mezi stromy, abychom nebyli Samym zpozorováni a jeli poměrně daleko dopředu. Lupič neměl čas na to dbát, domnívaje se, že nejsme ještě na místě. Seskočili jsme. Sehnuti jsme spěchali kupředu a nalézali jsme se brzy naproti Samymu. Položili jsme se na zem, abychom ho překvapili. Břehy zde byly ploché, takže kůň mohl vylézt bez námahy z vody. již jsme slyšeli mohutné funění a supění. Zdáli se být unaveni. Tu se vynořila hlava hřebce a hned na to Samyho. Alžběta nyní ležela napříč přes sedlo. Mokré a funící stálo zvíře přímo před námi. Chvělo se na všech údech a pravděpodobně nás větřilo. Samy toto všechno neviděl, cítil se jistý. Se svým jizlivým úsměškem seskočil, vzal z náprsní kapsy plechovku s náboji a nabil revolver. Ach, nyní chtěl Achmeda, který se ve vodě blížil, chladnokrevně zastřelit. Alžběta se na to všechno dívala. Náhle úzkostlivě vykřikla: "Konstantine, zachraň se, on tě zastřelí!" Zřetelně jsem nyní slyšel Samyho slova, která byla vzrušením chraptivá: "Nejprve jeho, a potom, kdyby měli přijít ti ostatní psi, také tebe! Živou tě zpět nedostanou!" Zvedl zbraň, tu vyskočil Link, který ležel na jeho straně a sevřel ho zezadu svými silnými pažemi. Já jsem se rovněž zvedl a poskakuje kolem koně, který stál mezi mnou a jím, uhodil 58


jsem, přicházeje zepředu, do Samyho ruky, takže vylétla do výše. Třeskl výstřel, ale kulka šla neškodně do vzduchu. Potom jsem mu vytrhl zbraň z ruky. Samy byl neobyčejně silný člověk se svalnatou tělesnou stavbou a dal nám oběma práci. Všichni tři jsme spadli. Já jsem se při tom uhodil hlavou tvrdě o kámen, takže bolest mne přivedla doslova k zuřivosti. Vyskočil jsem a uhodil nyní naslepo Samyho, který se zase vzchopil a odtrhl od Linka, až se sténaje zhroutil. Když Achmed dosáhl břehu, byli jsme zaměstnáni spoutáváním Samyho, což jsme dělali s velkou pečlivostí. Proto se mohl Achmed věnovat ihned své sestře a já jsem viděl, jak ve vroucím objetí seděli v trávě. Nadměrně veliké nervové vypětí se uvolnilo. Mluvit ještě nemohli, jen oba tiše plakali. Link ale neustále rozmlouval se Samym, kterého jsme mezitím přivázali ke koni. Vždyť Samy německy rozuměl, jak dokázal v Konstantinopoli. "Tlačí tě snad provazy, můj synáčku?" tázal se Link něžně, zatím co provazy stále pevněji utahoval. "K tomu není dále co říci, bolesti Přejdou, a brzy dostaneš takový nádherný provázek okolo toho svého labutího krku!" Samy na jeho řeči vůbec nedbal. Link odhodlaně pokračoval v dobrosrdečném tónu: "Ty mi pravděpodobně nevěříš, příteli Salami nebo Samy, jak se s oblibou nazýváš, nebo máš naději, že naší milé péči brzy unikneš? Chceš snad být dokonce zaměstnán jako eunuch mého budoucího harému? Ano? To by bylo něco pro tebe. Poněvadž bys mi mohl jednu ženu po druhé pohodlně unášet, ty čertovský chlapíku." Za takového žertovného povídání jsme konečně Samyho dostatečně připevnili a já jsem se obrátil k Achmedovi. Ten již zdaleka vztahoval ke mně ruce a volal se slzami v očích: "Podívej se, Alžběto, toto je můj přítel, kterého z mého líčení již několik roků znáš, jako byste spolu vyrůstali. Kromě Boha musíme především děkovat jemu, že jsme nalezli tvoji stopu." Statečně jsem potlačoval zrádné vlhko, které mi chtělo také vstoupit do očí, a směje se, ubránil jsem se tomu. Alžběta se mi dlouho dívala do očí, Alžběta, která byla věrným obrazem přeludu v noci v Ušaku. Potom mi ale řekla s vroucím pohledem a líbezným úsměvem svých ještě bledých rtů, podávajíc mi malou, dobře tvarovanou ruku a moji pevně a srdečně tisknouc: "Tak, ano, přesně tak jsem si představovala milého přítele svého bratra. Žádný tah nemohl být jiný. Přijměte prozatím nejsrdečnější dík ... , můj …milý příteli! Smím vám také tak říkat?" "S radostí uvítám důvěru, kterou mi tím projevujete." Zde jsme byli přerušeni, když Achmed sem přivedl Linka. "Zde máš ještě našeho statečného společníka na cestách, Linka Z Vídně, který velmi přispěl k tvému osvobození." Jinak v boji statečný, dobrý Link odolával podobným scénám špatně. Chtěl energicky potlačit svoje pohnutí, ale to se mu dařilo špatně, způsobilo jenom, že se komicky ušklíbl, polykal a polykal, zatím co uši nevěděly ve své škodolibosti, co mají provádět a doslova přímo poskakovaly. Když ho Alžběta půvabným vstřícným přijetím a teplým stiskem ruky ještě více uvedla do rozpaků, prováděly skutečně válečný tanec. Ačkoliv den byl ještě daleko, rozhodli jsme se teď vyrazit a pomalu jet k. nejbližší osadě, tam přenocovat a druhý den zajatce transportovat až do Ušaku. 59


Nespěchali jsme příliš a kráčeli, vedouce zvířata na uzdě, kolem jezera k chatrči, kde ještě stál Alžbětin kůň. Zde nás očekával cizinec, který otevřel dveře a jehož oči s hrůzou sledovaly celou událost. Štěstí, že mezitím nechtěl upláchnout s koněm Alžběty, ale ukázalo se, že je to mírumilovný kupec, který byl na obchodní cestě do Ušaku. Poněvadž se Alžběta zdála být velice unavená, vzdali jsme se našeho úmyslu jet hned dále, dopřáli jsme si několik hodin klidu a zůstali jsme až do úsvitu v chatě. Potom jsme jeli všichni stejnou cestou zpět, pokud možno pomalou chůzí, abychom šetřili Alžbětiny síly. Bylo již pozdní odpoledne, když jsme přijeli do vsi, kde nás ihned obklopil větší počet obyvatel. Když dav uviděl zajatce, zdálo se, že měl sto chutí počínat si vůči nám výhružně, ale několik objasňujících slov Achmedových jej zase uklidnilo. Přes noc jsme s Alžbětou nemohli jet dále a byli jsme proto odkázáni na pohostinnost Anatolijců, neboť zde nebyly hostince. Zatím co Achmed vyjednával s lidmi, zpozoroval jsem v davu jednoho mladého člověka, který, jak se zdálo, se snažil s největší námahou vzbudit Samyho pozornost, zatím co stále více pronikal k jeho koni. Nebyl snad Samym zpozorován, nebo se tento tak ovládal, že se tvářil zcela lhostejně? Mezitím Achmed došel k závěru svého jednání, ale ne zcela podle našeho přání. Museli jsme po dvou zůstat ve třech chatách, které sice ležely vedle sebe, ale nemohli jsme se nastěhovat do společného obydlí. Kdybychom byli dále ve vnitrozemí, tak bych za žádných okolností k tomu nebyl dal svolení a byl bych raději přenocoval v přírodě, ale v tomto kraji byli obyvatelé mírumilovné povahy a nebylo se čeho obávat. Dohodli jsme se na tom, že Achmed zůstane se svojí sestrou, Link s kupcem, a já se Samym. To mi bylo milé a tak jsem následoval starého, mrzutého Turka, který nám poskytl ve své chatrči prostor. Neušlo mi, že ten mladý člověk, který vzbudil moji pozornost, nás z krátké vzdálenosti sledoval. Když jsme přišli k více než chudobné chatrči, uvolnil jsem Samyho z koně, ale držel jsem ho pevně na své straně, až byla zvířata umístěna, a nechal jsem ho potom před sebou vstoupit do chatrče, zatím co jsem šel těsně za ním s revolverem v ruce. Při překročení prahu se náhle ohlédl a kývl, jizlivě se šklebě. Platilo toto kývnutí mně nebo nějaké jiné, za mnou stojící osobě? Opatrně a nedůvěřivě jsem se ohlédl. Přestože toto ohlédnutí trvalo jenom zlomek vteřiny, přece to mohlo být vzápětí mojí záhubou, neboť sotva jsem otočil hlavu, obdržel jsem mohutný úder do hrudníku, takže jsem se, vrávoraje, zřítil dolů. Samy se chopil příležitosti, rozběhl se hlavou proti mému hrudníku, zatím co dal svoji nohu na moji. Tak se lehce přivodí pád a on také dosáhl svého záměru. Na štěstí jsem neztratil chladnokrevnost a uchopil oběma rukama Samyho nohu, když se chtěl přese mne vyřítit pryč. Upadl čelem na zem, protože jeho ruce byly spoutány. Přesto zůstal při plném vědomí. Divoce tloukl oběma nohama okolo sebe a snažil se mě kousnout, vyrážeje při tom nejstrašnější kletby. Toto všechno se stalo tak rychle, že hostitel nemohl ihned přijít na pomoc, i kdyby byl vůbec chtěl. Ale toto, jak se zdálo, nebyl ten případ. Začal jednat, až když jsem ho značně příkře vyzval, aby mi pomohl zajatce zanést do domu, potom, co se mi podařilo Samymu svázat nohy. 60


Dostali jsme k použití malou, naprosto neútulnou místnost, která v žádném případě nebyla representační místností této chatrče. Podlaha sestávala jako obyčejně z pevně udusané hlíny a byla pokryta několika roztrhanými rohožkami. Poněvadž Samy, který vztekle zuřil, že se mu jeho plán nepodařil, nechtěl přestat řvát, ucpal jsem mu ústa roubíkem. Ležel u stěny, která se nacházela naproti vchodu. Jiný otvor vedoucí ven než dveře a jedna díra ve stropě v této místnosti nebyly. Proti Samyho útěku jsem se pojistil tak, že jsem se položil napříč před východ. Kromě toho byl můj vězeň svázán takovým způsobem, že uvolnění z pout nepřicházelo v úvahu. Přílišná námaha, trmácení a předcházející bezesná noc se u mne projevily tak, že jsem nepociť oval žádný hlad, dal jsem tedy přednost odpočinku a učinil jsem si to tak pohodlným, jak jen to bylo možné. Brzy mne ošálily ty nejkrásnější sny. Viděl jsem se v Indii. Link a já jsme byli pozváni k jednomu indickému knížeti. Dvacet mladých, krásných dívek rozkošných postav předvádělo tanec půvabnými pohyby. Linkovy oči zářily, ... jeho obličej planul, ... uši se pohybovaly, ... nadšeně vyskočil, ... vrhl se doprostřed mezi dívky a předváděl, dupaje střídavě levou a potom pravou nohou a kývaje k tomu hlavou na všechny strany, tanec šílence. Moje myšlenky se zase pomátly. Potom se přede mnou vynořil v jasných obrysech indický chrám. Tiché mručení, které se zdálo přicházet z nitra chrámu, zasáhlo moje ucho. Náhle jsem uviděl Linka v slavnostním držení těla jako kněze vycházet z chrámu. Vedl za ruku ošklivou, starou Indku, která kulhala a z jejíhož oděvu kapala špína. Vesele, šelmovsky se usmívaje, představil mi tento vzor všech čarodějnic jako svoji budoucí mladou paní. Strašlivá žena otevřela bezzubá ústa, z nichž vyšel zápach, - hu ... , který mi znemožnil dýchání, rozevřela široce své vychrtlé paže a objala mě, aby mě políbila. Proběhla mnou ledová hrůza, zuře hněvem, chtěl jsem démonické ženě i nešťastnému Linkovi zlomit vaz, ale především jsem se snažil odstrčit od sebe obrovský ústní otvor. Ale co to bylo? Nemohl jsem pohnout pažemi, tlak na mé tělo byl stále silnější, vykřikl jsem ... a probudil se. Okolo mne hluboká temnota, k mému uchu znělo mručení a na mně skutečně leželo tělo, které mne drželo v pevném sevření. Chtěl jsem vyskočit, ale byl jsem ihned stržen zpět druhou osobou, která mne s pomocí osoby mne pevně držící podle všech pravidel tohoto umění pevně svázala, přičemž mi byl současně uvázán šátek kolem úst. Toto všechno se poměrně tiše v temnotě odehrálo. Náhle jsem uslyšel Samyho hlas těsně vedle sebe: "Ďaure! Konečně bude od tebe pokoj." V tónu ležel potlačovaný vztek. Vzápětí nato jsem pocítil prudkou, pálivou bolest v levé paži. Samy vyrazil nožem, byl ale svými oběma osvoboditeli ještě v pravý okamžik stržen zpět a tak zasáhl místo hrudníku jenom levou paži. "Minul ses rozumem, Samy?" šeptal jeden hlas. "Chceš si znovu na krk poštvat celou bandu? Děkuj Alláhovi, že jsi volný a neztrácej čas k útěku!" Tolik jsem mohl rozpoznat, že táhli Samyho ven ke dveřím. 61


Ještě při odchodu zasyčel poslední: "Počkej, pse, naše cesty se ještě jednou zkříží a potom …potom …" Víc jsem neslyšel. Kroky se spěšně vzdalovaly. Bolesti v mé paži nepřetržitě přibývalo, cítil jsem téci krev, nemohl jsem se ale hnout. Brzy mne přemohla velká zemdlenost. Těžce klesla moje víčka dolů. --Když jsem se probudil, viděl jsem Achmeda, Linka a kupce vedle svého hostitele stojící okolo mne, zatím co Alžběta, sehnuta nade mnou, usilovně třela moje čelo ostrou tekutinou. Vysvobozen ze svého žalostného stavu, odpočíval jsem měkce uložen na několika kožešinách. Rána byla umyta a zavázána. Sice jsem ztratil mnoho krve a byl jsem proto poněkud oslaben, ale jinak se nezdálo být bodnutí nebezpečné, a moje síly se mi viditelně vracely zpět. Alžběta měla slzy v očích a tiskla mi mlčky, ale vroucně ruku. Link ale naproti tomu dal hlučně své radosti výraz: "Servus, efendi!" volal. "Je vaše duše zase z toulek zpátky? Myslel jsem již, že si ji výtečný Samy vzal s sebou, aby si zajistil vaše přátelství." "Čert vezmi Samyho a celou jeho sebranku!" odpověděl jsem mrzutě, zatím co jsem se hleděl zvednout, což se mi také zcela dobře podařilo. Cítil jsem se dostatečně silný, abych mohl jet dále do Ušaku a naléhal jsem k odjezdu, neboť mi záleželo především na tom, dostat Alžbětu do bezpečí. Když jsme přijeli do Ušaku a vyhledali Barthela, byla jeho radost obrovská. Nenechal si to vymluvit, pozval nás na večer a my všichni jsme museli u něho jíst, kromě kupce, který šel za svými vlastními obchody. Alžběta se mne ujala s láskyplnou pečlivostí a já jsem se cítil příští den dosti silný na to, abych se poohlédl po Samym, a jak stálo v tom nalezeném dopise, vyrazil za zmíněným Husejnem. Achmed ještě o tom nic nevěděl, stejně tak jako Link. Oba byli pevně přesvědčeni, že pojedu příští ráno vlakem v jejich doprovodu do Smyrny a odtud se vrátím zpět do Konstantinopole. Nechal jsem si oznámení svého rozhodnutí až do chvíle krátce před odjezdem, abych se vyhnul zbytečným prosbám za odvrácení cesty. Protože Alžběta toho dne během naší jízdy vyprávěla o svém utrpení jenom v krátkých větách, prosil jsem ji teď při chutné večeři u Barthela, aby pokud možno co nejpodrobněji opakovala, jak se dostala do rukou únosců. Její postavou přeběhla tichá hrůza, než začala: "Celá záležitost, tak bohatá obsahem, se dá vyjádřiti málo slovy. Jedna moje společnice z mládí, která nese stejné jméno, je již tři roky ve Smyrně jako vychovatelka. Podle jejích zpráv se jí dařilo velmi dobře a já jsem se rozhodla, že ji při své cestě navštívím. Naše setkání se stalo radostným svátkem. Moje přítelkyně před šesti dny opustila své postavení a přijala místo učitelky němčiny v jednom soukromém domě v Konstantinopoli, kde musela nastoupit za dvanáct dnů. Tak jsme mohly prožít několik dnů ve Smyrně a potom jsme mohly použít stejný parník do Konstantinopole. Tam jsme se chtěly samozřejmě často setkávat. 62


První dva dny přešly, aniž se něco přihodilo. Navštívily jsme všechny pozoruhodnosti města. Psala jsem svému bratrovi každý den do Konstantinopole pohlednici. Avšak třetího dne ráno obdržela moje přítelkyně krátké pozvání od otce svých budoucích chovanců, který se náhodou jeden den zdržel ve Smyrně, aby přišla do jeho hotelu, protože by s ní rád alespoň jednou promluvil. My jsme zrovna pro tento den zamýšlely malou vycházku, a z tohoto důvodu nám přišla tato správa velmi nevhod, ale Alžběta navrhla obojí spojit. Proto jsme se vydaly na cestu a krátce na to jsme stály v přijímacím pokoji jednoho hotelu. Po našem ohlášení se objevil elegantně oděný mladý muž, který se představil plynnou němčinou jako soukromý sekretář pana Nikrasso a litoval, že jeho pán, šéf obchodního podniku, šel k jednomu obchodnímu příteli kvůli naléhavému vyřízení některých neshod. Poněvadž musí odcestovat ještě dnes, prosí slečnu, aby ho vyhledala v domě pana Makri, aby s ní mohl alespoň několik minut hovořit a dát jí různé pokyny ve věci, týkající se její budoucí práce. Chystá se podniknout větší cestu a proto nebude při jejím nástupu v Konstantinopoli. Sekretář se nám nabídl jako průvodce. Nechal přistavit spřežení a asi po čtyřiceti minutách jízdy jsme zastavili před nějakou velikou budovou, jejíž dvéře se ihned při příjezdu povozu otevřely. Nám ani nezbyl čas, abychom se podívaly, v jaké krajině jsme byly. Již za minutu jsme stály v nádherně vybaveném, prostorném pokoji. Vládlo tu příjemné pološero. Tlusté koberce činily kroky neslyšnými, sama slova zněla tlumeně dík těžkým tmavým závěsům, které byly umístěny přede dveřmi a okny. Z malého, příjemně vonícího, vodou naplněného pokojového vodotrysku, vycházel osvěžující chlad. Sekretář přikutálel ochotně několik polštářů a požádal o trochu strpení, že nás ihned ohlásí. Po několika minutách zase nehlučně přišel s odpovědí, že pan Nikrasso se ihned dostaví. Poprosil nás, abychom zatím přijaly šálek mokka. Opět odešel, zatím co sem vklouzla orientálně oblečená černá služebná, která nám na stříbrném podnosu podala dva šálky mokka. Vedle nich stála ještě jedna skvostná karafa s ledovou vodou a nádherná zlatá bonboniéra, naplněná znamenitým cukrovím. S tichou úklonou se černá vzdálila. Byly jsme samy. Hluboké ticho kolem nás, jenom tiché šplouchání vodotrysku, jehož parfémovaná voda vydávala silnou vůni, doslova ochromujíc, působilo na naše smysly. Mokka nás muselo povzbudit a my jsme blaženě srkaly výborný nápoj, mlsaly také bonbony. Avšak k žádanému účinku nápoje nedošlo. Moje myšlenky byly čím dál těžkopádnější. Ospale mžourajíce jsme se vzájemně na sebe dívaly, opřely se do polštářů a …dále nevím, neboť jsme obě tvrdě usnuly. Když jsem se probudila, nalézala jsem se s přítelkyní v podobném pokoji jako ten, který jsem předtím popsala. Ležela jsem na otomanu, před kterým dřepěla stará černá žena a přátelsky se šklebíc, ovívala mne čerstvý vzduchem. Náhle jsem se posadila. »Kde jsem? Co se se mnou stalo?« volala jsem. Nenásledovala žádná odpověď. Moje přítelkyně, patrně tvrdě spící, odpočívala na stejném otomanu jako já při protější zdi. »Alžběto! Alžběto!« křičela jsem ve své úzkosti nyní hlasitě. 63


Ta se však nehýbala. Opakovala jsem své otázky k černé ve francouzštině, potom angličtině. Odpovědí byl jenom široký úšklebek. Vyskočila jsem a spěchala ke dveřím. Byly zamčeny! Prudce jsem třásla Alžbětou, křičela jsem …řvala jsem …vše nadarmo! Se stoickým klidem, lhostejnými pohledy, sledovala stará moje marné úsilí. Zoufale jsem se vrhla nakonec na otoman a hořce plakala. Moje přítelkyně otevřela oči teprve po několika hodinách. Když dospěla k poznání našeho postavení, nedařilo se jí lépe než mně. Tázala se černé turecky. Avšak tato mlčky ukazovala na obě uši, potřásajíc k tomu hlavou a ukazujíc svůj bílý chrup. Byla tedy hluchá, nebo se tak stavěla. Prohledala jsem svoje kapsy. Nic mi nebylo vzato, jenom mi chyběla pohlednice, kterou jsem psala bratrovi a ještě ji neodnesla na poštu. Marně jsme čekaly, že nám někdo podá vysvětlení. Jídla, jejichž hojnost byla více než dostačující, nám byla skrze malý otvor vsunována dovnitř. Tato zůstala v prvních dnech námi nedotčena, až se přihlásil hlad a my jsme se trochu smířily s osudem Litovala jsem svého nebohého bratra, neboť jsem věděla, jak se bude strachovat. Ubíhal jeden den po druhém. Již jsme neměly slz. Jednoho rána však přišli dva páni, z nichž jeden nám ve francouzštině oznámil, že jsou od vlády a chtějí nás osvobodit. Ptal se na jména, která druhý zapisoval a vysvětlil potom, že všechno má svůj důvod. Mým bratrem byl úřad upozorněn na únos a jen horlivému úsilí úřadu lze děkovat, že se nalezla stopa a zločin byl objeven. S nejvybranější zdvořilostí nás prosil, abychom se připravily na cestu a doprovázely ho, jakmile se budeme cítit dobře, neboť on považuje za svoji povinnost neopustit nás dříve, než budeme v bezpečí. Ukázal dopis od mého bratra, ve kterém tento prosil, abych byla přivedena na jeho útraty pod spolehlivou ochranou až do Ušaku, kam přijde naproti. Poněvadž jsem myslela, že určitě rozpoznám Achmedův rukopis, nepochybovala jsem ani na okamžik o pravdivosti údajů. Avšak moje přítelkyně chtěla ještě jednou do svého starého bytu, přestože ji pán ujistil, že všechna zavazadla byla již přivezena na nádraží, což mohlo být pravdivé, neboť jsme zanechaly všechny své věci svázány a připraveny na cestu. S nevolí úředník svolil a dal svému průvodci rozkaz obstarat dva vozy. Ten se vzdálil aby za krátký čas ohlásil příjezd vozů. Moje přítelkyně mne ještě srdečně políbila s ujištěním, že se v bytě nechce dlouho zdržet, a že se ještě zavčas objeví na nádraží. Rozloučily jsme se a dodnes jsme se ještě neshledaly. Na nádraží bylo mé zavazadlo opravdu na místě, a netrpělivě jsem očekávala návrat své přítelkyně. Odjezd se blížil, museli jsme nastoupit, Alžběta ale nepřišla. V posledním okamžiku se objevil v největším spěchu její průvodce s omluvou, že Alžběta našla ještě několik dopisů, které musí vyřídit. Proto přijede přímo do Konstantinopole a mne tam vyhledá. Měla jsem pro sebe oddělení pro ženy první třídy a mohla jsem se oddávat potřebným myšlenkám. Převládala v nich radost z vysvobození a opětovného shledání s bratrem. 64


Avšak stále na mne doléhaly pochybnosti. Proč bratr sám pro mne nepřišel aby mne přivedl? jak jsem ho znala, nic by ho nemohlo zdržet od osobní účasti na pátrání. Ale proti tomu hovořil zase dopis, který musel pocházet od něho, neboť jsem zřetelně poznala jeho rukopis. Pod vlivem těchto protichůdných úvah jsme přijeli do Ušaku, kde mi úředník obstaral zase vůz a vezl mne k domnělému obchodnímu příteli mého bratra, u kterého jsem nalezla docela přijatelné ubytování. Zde se rozloučil jeden z pánů, který se mnou doposud neustále hovořil jenom ten druhý, kterého charakterizoval poněkud křivý nos, zůstal jak se zdálo. Do té doby nebyl ještě žádný volán jménem, nyní jsem ale slyšela, že ten obchodní přítel se nazýval Samy. Místo Achmeda, který měl právě teď přijet, dostavil se příštího dne ráno Samy s druhým Achmedovým dopisem, ve kterém mi sděluje, že každopádně přijede do tří dnů. Jsem-li již mezitím v Ušaku, uděláme mu radost, přijedeme-li mu o několik hodin dříve k nejbližší osadě naproti. Poznala jsem Achmedův arch obchodního dopisu a jeho písmo, čímž bylo také poslední podezření vyvráceno. Prohlásila jsem, že s malou projížďkou na koni ráda souhlasím a tak jsme příští ráno brzy vyrazili. Bylo ještě tma a mne napadlo, že vyjíždíme z města s velkou opatrností. Koně měli obalena kopyta. Brzy jsme se připojili k jedné skupině kupců, kteří právě chystali svoje velbloudy k odchodu. Během dne jsem pojala ze Samyho chování neurčité podezření a začala jsem se bát. V lesíku se začali Samy a jeho průvodce, který během cesty k nám dorazil s kupci hádat a tito pak zůstali zpět. Sotva byli poslední z nich mimo doslech, změnilo se chování obou vůči mně a rozkázali mi, abych je následovala. Chtěla jsem svého koně obrátit a uprchnout, ale ihned mne uchopili, svázali a vzali mého koně doprostřed. Po krátké době jsem se ocitla v chatrči, ve které jste mě nalezli. Další už je dostatečně známo. Znovu popsat svoje pocity, které jsem měla v okamžiku, kdy se mne Samy surovým násilím v chatrči zmocnil a zavlekl ke svému koni, když jsem pak, ležíc před ním na sedle, podle výkřiku a běhu poznala svého milého bratra a zejména také, když Samy se svým zvířetem provedl ten děsný skok do hloubky,je zhola nemožné." Po těchto vzpomínkách, chvějíc se, trhla sebou a dále už nemohla zadržet své slzy. Achmed naproti tomu zde seděl, zasmušile hloubaje, jeho ruce se občas křečovitě sevřely v pěst. Rty rozkousal během Alžbětina vyprávění téměř do krve. Linkův zájem dosti projevovaly pohyby jeho uší tak jako znepokojivé ježení jeho kníru. Po Alžbětině zprávě následovaly minuty dlouhého mlčení. To prolomil konečně Achmed slovy: "Ještě není hra u konce, budu věc dále sledovat, ničemové ještě nedostali zaplaceno!" "Zajisté ne!" zvolal jsem, využívaje příležitosti. "Zítra ráno hned po vašem odjezdu se vydám na cestu a pokusím se vypátrat našeho milého přítele Samyho, jakož i toho, stále ještě do pohádkového šera zahaleného Husejna. Doufám, že budu mít štěstí!" Nyní se ale spustil povyk. 65


"Minul ses rozumem?" volal ke mně Achmed. "Ty se nyní máš u mne v Konstantinopoli pod péčí mé sestry zotavovat ze všeho trmácení a nebezpečí, které jsi zakusil Myslím, že si všichni musíme dopřát klidu." Rozumí se, že mne to neodvedlo od mého úmyslu; přece jsem tento protest předvídal. Klidně, ale rozhodně jsem odpověděl: "Milý Achmede, ty víš velmi dobře, že velká námaha a trvalé nebezpečí moje tělo jenom zocelují, takže je opravdu schopné zlomit každý odpor. Právě tak málo se obávám následků malých zranění. Tvoje námitka je tedy neopodstatněná. Já naproti tomu odůvodňuji svoji další cestu tím, že ne jenom tobě a mně, nýbrž celému lidstvu sloužím tím, když nepovolím, dokud neznemožním zlodějům dívek jejich činnost. Kolik rodin učinili již tito zvrhlíci nešťastnými, jak mnoho ubohých, nevinných srdcí zlomili? Kolik takových zoufalých modliteb bylo již vysláno k nebi od těch nešťastných, kterým měla být čest uloupena nebo takovým, kterým již uloupena byla, aby tomuto řádění byla učiněna přítrž? Nebylo by to hodno odsouzení kdybych se chtěl lenivě oddat klidu, když mi Božská prozřetelnost výslovně všechno dává do rukou, abych s těmi padouchy zatočil? Nejsem já na nejlepší cestě toho Husejna, pravděpodobně tajnou hybnou páku celého toho podniku, štítícího se světla, v jeho úkrytu odhalit? Především ale také toto: nestrádá snad ještě přítelkyně v rukou těchto lidí? Achmede! Achmede! To nemůžeš myslet vážně, odradit mne od další cesty! Vím dokonce jistě, že bys nemeškal připojit se ke mně, kdybys neměl povinnost zůstat u své sestry! Více tedy o tom nemluv!" Achmed ještě váhavě namítl: "Ale ta nebezpečí ... ?" "Nebezpečí? Achmede, já tě teď nepoznávám. Ty bys byl první, který by nedbal všech nebezpečí a sám nasadil svůj život, kdybys měl jiné zachránit. Kromě toho nechávám Linkovi na vůli, chce-li mě ještě na cestě doprovázet, protože dokázal, že není špatným bojovníkem a je velmi příjemným společníkem." Achmed se již neodvažoval odporovat. Zatím co jsem mluvil, Alžbětin obličej stále víc a více červenal, z jejích očí, kterými se na mne, proniknuta vděčností, dívala, vyzařovalo ušlechtilé nadšení. Hluboký povzdech pozvedl její hruď, zatím co více šeptala než mluvila: "Ó, kdybych byla mužem!" V této jediné větě leželo plné uznání mých slov. Poděkoval jsem jí vřelým stiskem ruky. Link naproti tomu moje slova ze rtů doslova sál. Ale když jsem se nakonec zmínil, že může cestovat se mnou, propukl v nelíčený jásot, vyskočil do výše jako elektrizovaný a hřmotně poskakoval kolem nás. Konečně byl klid a já pokračoval dále: "Mimoto po správné úvaze bude lépe, když s vámi společně pojedu až do Smyrny a zahájím hledání stopami po vychovatelce. Dlouho se při tom nechci zdržet, protože nesmím Samymu a Husejnovi dopřát oddechu. Co je ostatně zárukou, že je ta dívka ještě ve Smyrně? Situace se mi jeví jako poměrně jasně přehledná. Podle mého mínění to bylo na začátku nalíčeno jenom na tu vychovatelku, která byla nalákána na fingované angažmá (přijetí do služby). Zdá se, že při těchto ujednáních pracuje celý aparát lidí. Neboť Samy se angažuje mimo Konstantinopol pod falešným jménem a Serkis nechá oběti mizet v nedohlednu. Že Achmedova sestra byla zrovna v té chvíli přítomna, nebylo pro tyto lidi žádnou překážkou, nýbrž pohlíželi na to jako na příjemný přídavek. Při prohledání Alžběty nalezli napsanou pohlednici, tím zprávu o Achmedově adrese a příbuzenském 66


vztahu. Poté byly Achmedovy kroky střeženy, aby nemohl způsobit žádnou škodu. Dopisy, které byly Alžbětě předkládány, byly zajisté dovedným způsobem falšovány, aby byla bez námahy ze Smyrny vylákána, poněvadž tam pro ně byla půda velmi horká. Jsem přesvědčen, že různí prostředníci neměli o skutečné souvislosti tušení, jako např. Osman v Ušaku. Ten byl od Samyho klamán. Tito pánové si počínali velmi lstivě, neboť Alžběta nám nemůže říci, ve kterém domě byla držena v zajetí, ba ani ve které krajině. Jsem přesvědčen, že v den únosu jel vůz nejprve křížem krážem mnohými oklikami a kočí v každém případě místo těch čtyřiceti minut potřeboval ve skutečnosti sotva deset. Stejně tak při jízdě na nádraží. Stojí-li za tím Serkis, tak bude obtížně chycen, neboť ve svém domě Alžbětu za žádných okolností nedržel k tomu je příliš opatrný. Avšak měli bychom tohoto tématu již dnes zanechat, vždyť zde nesedíme u poradního ohně. Brzy ráno pojedu s vámi do Smyrny, kde se rozdělíme. Proto bude lépe, našemu hostiteli ke cti, zanechat již vážného tónu a hovořit o něčem jiném. Navrhuji, abychom si vyprávěli nějaké zážitky z minulosti, lovecké příhody nebo podobné." "Souhlasím!" zvolal Achmed. Také ostatní živě souhlasili. Náš hostitel Barthel pokašlával, a zdálo se, že chce něco říci, ale pořád to zase odkládal. Konečně začal: "Zažil jsem před mnoha léty pěknou příhodu, kterou jsem dosud nikomu nevyprávěl a vlastně také nerad vyprávím, ale dnes ji chci přece vytáhnout. V roce 1891 jsem jel několikrát Orient-Expresem Z Paříže do Konstantinopole a zpět. Já jsem, jak již bylo dříve řečeno, ztroskotal kvůli ničemným kouskům jednoho švýcarského bankéře a musel více roků vést dosti pohnutý život. Do této doly spadá také moje činnost u Orient-Expresu. Bylo to jedné překrásné noci z 31. května na 1. června, jeli jsme Z Konstantinopole a nacházeli se mezi Sinekli a Čerkesköi. Byl jsem v zavazadlovém voze přímo za lokomotivou, kde jsem vykonával nějaké své práce. Moje únava stále více stoupala, podíval jsem se na hodinky a chtěl jsem jít spát. Byla přesně 1 hodina 45 minut. Přibližně o pět minut později jsem se chystal opustit vagón, když náhle následoval děsný náraz, podlaha se pode mnou bortila, byl jsem mrštěn od jedné strany ke druhé a ještě viděl, jak se pravá strana zvedla a vagón se převrátil. Ihned mne obklopila hluboká tma. Jistě se to všechno odehrálo v několika málo vteřinách. Naštěstí jsem nebyl zraněn a pokoušel se vylézt z vagónu. Tu padly výstřely, zatím co ovzduší naplňoval mocný křik. Konečně jsem se vyprostil. Viděl jsem, že koleje před námi byly vytrženy. Lokomotiva, zásobní vůz na vodu a uhlí, jakož i dva zavazadlové vozy ležely vykolejeny a převráceny. Stroj se hluboko zaryl a ležel přede mnou jako k smrti zraněná příšera. To celé skýtalo uprostřed noci obraz hrozného zpustošení. Náhle jsem uviděl jednoho divoce a odvážně vyhlížejícího muže. Měl na sobě turecké šaty. Nohy měl obaleny kožešinami, opasek překypoval zbraněmi, turban o něco posunutý dozadu, stál přede mnou s puškou připravenou k výstřelu, zatím co mu přes záda dolů visící kožešina fantasticky vlála ve větru sem a tam. jeho černé oči na mne výhružně blýskaly. Tu se vynořil druhý a s největším klidem prohledal moje kapsy, nemám-li zbraň, ale nevzal mi nic, protože jsem nic takového nevezl. Nebylo vyměněno ani slovo. Mlčky ukázal jeden lupič po skončení své práce na skupinu lidí, ve které jsem, když jsem se přiblížil, poznal jednu cestovní společnost Stangesche, která byla umístěna v oddělení první třídy. Kolem ní stálo několik lupičů ve stejném kroji, jak bylo již dříve popsáno. Napočítal jsem jich osm. Náčelníkem byl, jak 67


jsem se později dozvěděl, Athanasios, o kterém se v novinách mnoho psalo. Drancování bylo jeho podřízenými pečlivě prováděno. Potom Athanasios vysvětlil, že si vezme několik cestujících jako záruku za požadované výkupné, které mělo činit 200.000 franků. Jako rukojmí vybral německé pány Maqueta z Liegendorfu, Grägera z Berlína a Kotzsche ze Zörbigu. Jako tlumočník byl s nimi vzat strojvůdce Freudiger: Nějaký pan Israel z Berlína obdržel příkaz jet zpět do Konstantinopole a výkupné odtud poslat do Kirkilissy. Tam měl Freudiger dojít pro obnos a přinést jej na smluvenou schůzku s lupiči. Athanasios k tomu ještě připojil výhružku, že ihned nechá postřílet všechna rukojmí, jestliže zpozoruje sebemenší náznak zrady. Kdyby vládu napadlo poslat s nimi vojsko nebo jiné nepovolané osoby, okamžitě exekuci provede. Zazněl krátký, ostrý Athanasův hvizd a hned nato se za jeho zády vynořilo ještě dvacet až pětadvacet mužů, kteří zajatce obklíčili a společně je odvedli pryč. Já jsem zůstal u Freudigera. Athanasios na nás ještě zavolal: »Pospěšte si!« a také on zmizel. Toto přepadení vám nebude neznámé, neboť noviny o tom dosti psaly. Výkupné bylo vládou rychle a bezpodmínečně zaplaceno. Já sám jsem byl v Konstantinopoli se strojvůdcem Z Kirkilissy a odtud jsem zajel na místo schůzky s lupiči a účastnil se předání peněz, jakož i propuštění zajatců. Při přepadení nebyl nikdo zraněn. Athanasios vystupoval naopak vždy jako vzdělanec. Tu a tam se sice na tureckém území ukázal a dal se poznat vládě navzdory na nádražích, ale o dalších přepadeních, na kterých by byl účasten, nikdy nebylo slyšet. Koluje pověst, která hledí příčinu přepadení zkrášlit nebo odkrýt. Říká se, že Athanasios žil v Konstantinopoli jako vážený muž, vláda ale nespravedlivě zkonfiskovala jeho jmění, a on musel uprchnout, poněvadž byl obviněn z politických machinací. Z pomsty za to provedl na turecké půdě tento kousek, aby svůj majetek, který mu byl úřadem odňat, obdržel ve formě výkupného zpět. Zda je na této věci něco pravdivého, nemohu posoudit." "Hrome!" zvolal Link. "Co se týká zkušeností, jsem zde ve vašem středu jako dítě. Nemohu vůbec nic vyprávět. Ještě jsem se nevzdálil daleko od Vídně a mohl bych tak ještě popsat starou Štěpánskou věž." "Zato já bych chtěl ještě k dobru přidat malé pozorování ze života zvířat, které jsem učinil v Africe," vpadl jsem do toho. "Protože doba dnes večer již značně pokročila, chci vyprávět stručně. Bylo to v prvních letech mého cestování, a když se někdo jako já zajímá o přírodu, tak mu každý den skýtá něco nového a zajímavého. Stále mi činí velkou radost vidět ve volné přírodě zvířata, které jsem dosud viděl jen v zoologických zahradách za železnými tyčemi. Honil jsem antilopy, také leopardy a pantery, také střílel krokodýly, choval ale naléhavé přání poznat slona v divoké krajině, poněvadž mi o jeho inteligenci bylo mnoho vyprávěno. Toto přání mi mělo být v bohaté míře splněno. Jeden Arab vystopoval místo, kam přicházeli k napajedlu sloni a já jsem se rozhodl nenechat si tento pohled ujít. Proto jsme se odpoledne vydali na několikahodinovou dlouhou cestu, abychom byli večer včas na místě a vyhledali vhodný úkryt. Já jsem svému průvodci co nejpřísněji zakázal na zvířata střílet, aby nebyla rušena. Blížili jsme se k jednomu malému jezeru, které Arab označil jako místo vhodné k pozorování těchto zvířat. Kráčeli jsme několik hodin lesem a nyní před námi leželo 68


otevřené prostranství, ke kterému se připojovala vodní nádrž. Těsně na okraji lesa stály chlebovníky, z nichž jeden jsem si vyvolil za úkryt, zatím co můj průvodce si udělal pohodlí na druhém, ležícím naproti. Lepší pozorovací místo, než které mi skýtal chlebovník (Adunsonia digitata), se dalo těžko najít. Tento strom je v tropické západní Africe doma, se stejnými se setkáme také ve východní a západní Indii. Patři do čeledi Malvazeenů. Exemplář, na kterém jsem seděl, mohl být sotva dvacet metrů vysoký, ale měl korunu nejméně padesát metrů širokou. Větve s plody, delšími než noha, podobné melounům, visely dolů k zemi. Seděl jsem zcela spokojeně na jedné silné větvi opřen zády o kmen. Nastala noc. Avšak nebylo tma, nýbrž panovalo přítmí, při kterém bylo vidět dosti daleko. Začal noční koncert tropů. Pod mým stromem se míhaly temné stíny sem a tam. Byli to šakalové a hyeny, jejichž sípavé skučení na mne působilo odpudivě. Nenadále ustoupili od vody až zpět do houští, ze kterého bylo vidět jen jejich svítící oči. Co bylo podnětem k jejich ústupu? Ach! Tu se sem blížil tiše, kočičím způsobem, plíživě. Panter, skutečný, nádherný exemplář. Ovládl nyní prostranství a srkal pohodlně chladné mokro. Jednou jsem ho uslyšel prskat, a pak, nedůvěřivě se dívaje na všechny strany, zase zmizel. Menší dravá zvířata přišla zase blíže. Vpředu hyena. Tu náhle zazněl v dálce hluboký, temný rachot. Všechna zvířata stála jako přimražena. Hyeny ježily srst, tiše kňučíce, zatím co stáhly hlavu a ocas. Teď! Druhý hluboký rachot zcela nablízku, po kterém následoval strašlivý řev, zaznívající v krátkých intervalech. Po všech zvířatech jako by se slehla zem. Prostranství pode mnou prázdné. Ale hned nato vstoupil na paseku ve své kolosální velikosti lev, mohutnou hlavu vysoko zdviženu, půdu mocně bičuje ocasem. Majestátní a imposantní. Musel v něm být poznán král zvířat. Ještě jednou pozvedl svůj uši ohlušující řev, jako by chtěl každého varovat před vyrušením, potom kráčel pomalu kupředu k vodě. Cukalo mi v prstech, toto ušlechtilé zvíře složit, ale opanoval jsem se; přece jsem přišel, abych pozoroval, nikoliv lovil Pomalu, neustále se ohlížeje, vzdaloval se lev, pán s tlustou hlavou, jak říkají Arabové, od napajedla a brzy zazněl jeho hromový řev jako temné burácení z velké dálky. Uběhl dlouhý čas. Více se nic nepohnulo. Již jsem začal pochybovat, jestli se nacházíme na vhodném místě a litoval, že jsem v tomto případě nevzal na mušku lva. Tu jsem konečně uslyšel tiché zapraskání nedaleko svého úkrytu u východu z lesa. To nemohl být slon, neboť tak těžkopádné zvíře by muselo být slyšet z veliké dálky. Ale co to bylo? Na kraji lesa stála obrovská masa, jako vytesaná z kamene, jenom mohutné uši se živě pohybovaly. Tak přece slon! Nyní se kolos pohnul kupředu a zase 69


jsem nic nezaslechl. Nikdy bych neuvěřil, že slon může tak tiše kráčet. Pomalu, stále se po několika krocích zastavuje a ohlížeje se na všechny strany, šel až k vodě. Ale zde nezačal pít, nýbrž se vrátil zpět k lesu. Byl to jeden z největších exemplářů, jaké jsem kdy viděl. Krátce na to přišel znovu se třemi jinými, skoro stejně velikými zvířaty. Rozdělil je uvážlivým způsobem na okraji vody jako přední stráž. Žádný z nich nepil. Dlouho stáli naslouchajíce. Náhle zvedl první mohutný chobot, …zazněl pronikavý tón, podobný trumpetě …a potom to začalo. V lese nastal ohromný lomoz, země se chvěla, stromy se s rachotem lámaly. Přiřítilo se sem v uzavřené mase celé stádo těchto obrovských zvířat, každou překážku před sebou zašlapujíce, s vysoce zdviženými choboty, vyrážejíce jasné troubení. Samice a mláďata se nacházely uprostřed, samci po stranách. Tak se vrhli kupředu a přímo do jezera. Dlouho jsem se tímto ruchem kochal Tu padl výstřel. Můj Arab se nemohl více ovládnout a vystřelil ze své pušky. Ten zprvu zmíněný největší slon, současný vůdce, se vzepjal do výše. Hřmotný tón trumpety, zcela jiný než první, a v okamžiku zahučelo celé stádo pryč. Pozoroval jsem zvířata důkladně. Ihned je vidět rozdíl mezi slonem africkým a indickým. U těch v Africe je čelo klenuté, uši jsou větší než celá hlava. V Indii naproti tomu mají sloni ploché čelo a středně velké uši. Velmi uspokojen jsem šel zpět k našemu stanovému ležení, jen poněkud rozhněván příliš velkou loveckou horlivostí svého průvodce." "Vidíte, milý Linku," obrátil jsem se přímo na něj, "jsou ještě zážitky, o kterých takový politováníhodný obyvatel velkoměsta nemá ani zdání a já tvrdím, že ten, který nikdy nemohl cestovat, žil jen zpola." "Zajisté," odpověděl Link, "k tomu názoru jsem také došel a upřímně lituji, že jsem si již dříve neprohlédl jiné země. Nebyla by mi ale potom již dávno odříznuta hlava nebo jsem nebyl sněden jako nedělní pečínka?" "Tak rychle to přece nejde, vážený Linku," odpověděl jsem směje se, "vy byste se již statečně postavil na odpor. Ale nyní musíme již vyrazit, poněvadž náš vlak odjíždí zítra ráno v 7 hodin." "Přijměte náš srdečný dík za vaši pohostinnost," obrátil jsem se k Barthelovi, "a nezapomeňte na nás tak rychle." "Jak bych mohl někdy zapomenout na svoje zachránce života?" zvolal Barthel, zatím co Achmedovi a mně silně potřásal rukama. "Uvidíme se zítra ráno ještě jednou na nádraží!" Neobtěžováni jsme dosáhli našeho hotelu "Handji Chan" a odpočívali konečně zase jednou bez starostí. Příští den, když jsme přišli na nádraží, Barthel již tam stál a dlouho jsme ho ještě viděli mávat šátkem na rozloučenou, zatím co náš vlak se s obvyklou tureckou pomalostí vzdaloval. Ve Smyrně jsme měli naštěstí ihned připojení na jednu odjíždějící loď do Konstantinopole a já s Linkem jsme doprovázeli Achmeda a jeho sestru na palubu. Zde jsem si poznamenal ještě dřívější adresu Alžbětiny přítelkyně a slíbil, že udělám pro její osvobození všechno, co bude v mé moci. Následovalo krátké, ale o to srdečnější rozloučení, pak jsem se obrátil se svým 70


vídeňským přítelem k lodním schodům, které vedly ke člunu, jenž nás měl převézt na břeh. Tu Alžběta, která se za mnou dívala, přistoupila ještě jednou rychlými kroky ke mně. Její ruce křečovitě sevřely moji pravici. Když jsem se na ni tázavě podíval, pozoroval jsem jemné chvění jejích prstů. Se zardělou tváří a mocně se zachvívajícím hrudníkem stála přede mnou, zatím co její víčka zůstala sklopena, lehce se chvějíc přešlo napůl ostýchavě z jejích rtů: "Jděte s Bohem, šlechetný příteli! Moje modlitby nechť vás provázejí. Doufám, že se uvidíme brzy, skutečné zase brzy!" Vzhlédla. Zasáhl mne jeden pohled, který mi odhalil celé tajemství a kterého jsem se téměř ulekl. V tomto pohledu ležela přece zcela čistá duše tohoto nevinného dívčího poupěte. Ještě jednou vroucí stisk jejích štíhlých prstů a šla rychle ke svému bratrovi, její hlava v pláči spočinula na jeho rameni. Zamávali jsme si poslední sbohem a naše bárka klouzala střelhbitě ke břehu, zatím co parník, směle prořezávaje vodu, majestátním obloukem opouštěl přístav. Dlouho jsem stál na břehu a díval se za víc a více se vzdalující lodí, ztracen v hlubokém zamyšlení. Tu jsem pocítil lehké zatahání za ruku. "A nyní, můj vážený efendi?" zazněl k mému uchu Linkův hlas. To mne přivedlo z mých snů zpět do skutečnosti. Obrátil jsem se k němu, uhodil řízně na jeho rameno a zvolal: "Pro nás platí přítomnost, milý Linku! Proto odvážné do našeho úkolu!"

IV. U Anatolijců Hlasitě, vytrvale a pronikavě zněl příštího rána ječivý tón zvonku jedním ve vznešeném stylu udržovaným domem řecké čtvrti ve Smyrně. Již jsem zatáhl podruhé za provaz zvonku a sice tentokráte silným trhnutím. "Přišli jsme příliš brzy," poznamenal můj přítel Link, který si ještě třel svoje rozespalá, jinak veselá očka. "Přece žádnému rozumnému člověku nenapadne v tak časnou ranní hodinu ani za celý svět někoho přimět k hovoru!" "Tomu říkáte časná ranní hodina, když hodiny ukazují právě devět! Ne, ne, mistře Linku! Vy byste se byl zajisté také lépe vyspal!, kdyby vídeňská dámská kapela včera večer nebyla obzvláště zapůsobila na vaši mysl. Vždyť dokonce nebylo možno vás odvést z kavárny! Ale opravdu nikdo nepřichází. Nuže, zkusme to ještě jednou, nebo lépe, zatáhněte jednou přece také vy, snad budete mít větší štěstí." Link se nenechal dvakrát pobízet. Se slovy: "Ti nyní něco uslyší," uchopil oběma rukama paličku, prudké trhnutí, ... ostrý, ale náhle přerušený tón, ... a Link seděl přede mnou na zemi s vysoce zdviženými pažemi, křečovitě drže kus lana zvonku. Já sám jsem byl z počátku zcela vylekán, ale musel jsem se nahlas smát, když jsem viděl Linka sedět před sebou. S překvapeným obličejem, a široce rozevřenýma očima 71


upřeně hleděl na kus drátu, který trčel svisle do výše z jeho kupředu natažených rukou. Špičky jeho kníru s maďarským leštidlem se zvědavě dívaly na pevně sevřené pěsti, a uši zdály se namáhat tak daleko, jak jen to bylo možno, vysunout se kupředu, aby mohly pozorovat veliké dobrodružství svého pána a mistra. Link nyní vzhlédl. Mrzutě na mne pohlédl, zatím co před sebe zabručel: "Něco takového se může přihodit jenom mně!" Přesto ale zůstal sedět, tiše se raduje. "Určitě zde chcete zůstat sedět až do otevření? Nechcete raději vstát? ... Linku, rychle, támhle přichází nějaké turecké ladys, již vás zpozorovaly a vzájemně se na vás upozornily!" Vyskočit a zuřivě od sebe odhodit drát bylo nyní dílem jediného okamžiku. "Přejí si pánové něco?" zazněl hlas otevřenou klapkou v domovních dveřích. Tato slova byla řečena německy. V každém případě byla naše rozprava, nebo alespoň část z ní, slyšena. Zpozoroval jsem za mříží starý, přívětivý obličej dámy, která si nás prohlížela jasným, otevřeným pohledem. "Promiňte, že tak brzy rušíme váš klid, byl bych vám ale srdečně vděčný za odpověď na několik otázek velmi naléhavého významu," odpověděl jsem rovněž v německé řeči. Dveře byly otevřeny a my jsme vstoupili. Stará dáma stála před námi a vedla nás do malého přijímacího pokoje. "Čím mohu nyní posloužit?" tázala se zdvořilým tónem. "Chtěl bych se dotázat na jednu svoji známou, slečnu Alžbětu Natty, která u vás až donedávna bydlela." "Velmi ráda vám vyhovím. O co se jedná?" "Jenom o odjezd této dámy. Obáváme se, že to nešťastné děvče bylo vlákáno do pasti a uneseno." Řekl jsem této dámě bez obav pravdu, neboť' tato se zdála nanejvýše důvěryhodnou. "Probůh! To nemůže být pravda!" vykřikla vyděšeně, sprásknouc ruce. "Ta nebohá, předobrá bytost, která se tak těšila na nové místo v Konstantinopoli a mně byla vždy milá jako dcera!" "Žel, jeví se to nyní jako velmi hořká pravda," odpověděl jsem zasmušile. "Doufám však v Boha, že se mi podaří osvobodit ji a těm darebákům překazit jejich řemeslo. Prosím, chtěla byste mi vyprávět, zda Alžběta Natty, když spolu se svojí přítelkyní opustila byt, po delší době, přibližně za dva týdny, znovu sama přišla nazpět, a nebo jakým způsobem byla její zavazadla odnesena?" Připojil jsem k tomu krátké vylíčení zážitků obou děvčat, jak dalece mi byly známy z vyprávění Achmedovy sestry. Stará dáma, která nebyla bolestí téměř schopna slova, mi odpověděla: "To nebohé děvče jsem více neviděla. V den jejího odchodu přišel jeden nosič zavazadel s psaním od slečny Natty, jejíž rukopis jsem se domnívala, že přesně znám, ve kterém mě žádala, abych vydala její zavazadla doručiteli tohoto listu. V nejmenším jsem o jeho pravosti nepochybovala a vydala věci, které již několik dnů stály připraveny. Jenom jsem byla udivena, že mi o svém příjezdu do Konstantinopole ještě nedala vědět. Při její příchylnosti jsem to předpokládala." 72


Věděl jsem dost. V každém případě jsme měli co dělat s padělatelem rukopisu prvního stupně. Děkujíce, rozloučili jsme se s přívětivou dámou, která nás naléhavě prosila o občasnou zprávu. Nyní jsme museli bez prodlení jednat. Rozhodl jsem se připravit se ještě tento den na dlouhou cestu a ráno jet do Ušaku, odtud na koni přímo do Kirili Kassaba nedaleko jezera Kirili, abych toho Husejna, který se zdál být duší té bandy a kam se v každém případě vydal také Samy, vyslídil. Tak by mohla být, doufám, věc uchopena u kořene. Link byl stejného mínění a tak jsme obstarali všechno, co jsme považovali za potřebné, to znamená nebylo to všelicos; neboť mojí zásadou je, vést s sebou při cestování jenom to nejpotřebnější, a raději se bez něčeho obejít. Především jsme si opatřili dostatek střeliva. To byla hlavní věc. V jedné z úzkých ulic turecké čtvrti, kde se nacházel kupec vedle kupce, jsem upozornil Linka na jednoho Araba. Tento měl hlubokou řeznou ránu, která se táhla od zápěstí až nahoru k lokti a silně krvácela. Trpělivě, jako by se ho tato záležitost vůbec netýkala, natáhl svoji svalnatou, šlachovitou ruku k jinému. Tento sešíval ránu velkou jehlou a poměrně silnou nití. Zraněný nestáhl tvář, nehnul ani brvou, přestože musel pociťovat silné bolesti. Link se díval pln zájmu hned na ránu, hned na Arabův obličej, vytesaný jakoby z kamene. "Podívejte se na něho, můj milý příteli," šeptal jsem mu, "s takovými budeme mít brzy co do činění. Ještě je pro vás čas se vrátit!" Zdánlivě rozhořčen se na mne Link podíval. "Máte mne stále ještě za slabocha?" odpověděl. "Za toho jsem vás ještě nikdy neměl!" "Nyní, a co potom, můj vysoce vážený efendi?" zlobil se, a postavil se přede mne do široka rozkročený jako rozzlobený krocan "Můžete také upřednostnit užívání života pohodlným, příjemným způsobem a nedávat tento v sázku, aniž by vám byla vyčítána slabost," odpověděl jsem. Při těchto slovech se spokojeně ztišil již ježící se knír. Vždyť Linkův hněv byl ve většině případ jen předstíraný Rozprávějíce, kráčeli jsme k přístavu. "Haló! Co se zde děje?" zvolal náhle Link a uchopil mne za ruku. Před řeckou jídelnou, ve které jsme chtěli jíst a jehož majitele jsem znal, se sbíhali lidé. Dva mladí, ošuměle odění Řekové měli spor s hostinským, který je patrně vyhodil ze dveří. Přišli jsme dosti blízko a zpozorovali, že ten jeden během živé výměny slov záludně vytáhl nůž a držel ho schován za zády. Hostinský o tom nic nevěděl. Právě postrčil tohoto muže o něco zpět. Tento ale zvedl ruku ozbrojenou nožem a chtěl bleskově udeřit proti našemu překvapenému známému. Jediný můj skok, na štěstí ještě v pravý čas, a pevným hmatem jsem uchopil hrdinovo zápěstí s nožem. Se silným stiskem jsem jím otočil, ... řinčíc padla zbraň na zem. Řval bolestí - neboť' jsem mu zkroutil zápěstí - potom se mladík obrátil ke mně a snažil se mne uchopit levou rukou. Ale ostrý, krátký úder plochou rukou ho poučil o 73


něčem jiném; poznal ve mně mistra a chtěl běžet pryč. Dopadl jsem ho ještě a pevně držel. Druhý rváč hleděl mezitím utéci, to znamená chtěl utéci, neboť Link se mu již blížil velkými skoky. Nyní ho dostihl. Popadl ho oběma rukama. Tu ... zběsilý Linkův křik, po kterém následoval triumfální řev mladíka, do kterého se mísily skutečné salvy smíchu kolemstojících. Link seděl na zemi a držel s obličejem rudým hněvem v rukou ... zadní část kalhot uprchlého, zatím co jeho oči ztrnule sledovaly víc a více se vzdalující bod, ke kterému právem patřil kus špinavé věci, kterou držel v zaťatých pěstích. Za ďábelského hulákání uličníků přišel spěšně můj přítel ke mně a zmizel v jídelně, aby se vyhnul posměchu. Mně byl přispěchavší stráží můj chráněnec již odebrán a hostinský srdečně poděkoval za můj zásah. Se smutně svěšeným vousem seděl Link u jednoho stolu a osušoval si pot z rozpáleného čela. Potom jsme podnikli malý výlet, vrátili se k večeru zase zpět a jeli příští ráno do Ušaku, kde jsme tentokrát vyhledali jiný hotel, aby si nás dříve nevšiml nějaký známý. "Bir boš oda varmy?"(Máte jeden pokoj volný?) zeptal jsem se sluhy. "Evet, efendi!" byla jeho odpověď a on nás vedl schodištěm, které svojí čistotou vzbuzovalo málo důvěry, do jednoho pokoje se dvěma lůžky. Link se na mne ze strany podíval a otřásl se. Měl k tomu také důvod, neboť se zdálo, že v těchto lůžkách spalo již mnoho osob bez toho, aniž by bylo lůžko nově povlečeno. Právě tak špinavý byl celý pokoj. Také jsem zde nechtěl zůstat a obrátil jsem se proto na Turka: "Bu oday, bejenmen temis deji, bir daha eji jokmu?" (Tento pokoj se mi nelíbí, není čistý, nemáte nějaký lepší?) Pomalu jsem nechal sklouznout do jeho ruky několik piastru. To zapůsobilo. Obdrželi jsme nyní čistější místnost. "Čaršaf temis dejul, jemi getirinis," (Ložní prádlo není čisté, doneste nové,) poručil jsem mu ještě. Bez reptání přinesl požadované. Sotva opustil sluha pokoj, tak se mě Link zeptal: "Jak se řekne - Otevři okno?" Řekl jsem mu to. "A jak se řekne - Stáhni mi holínky?" Když jsem mu dal odpověď, horlivě si turecká slova poznamenal. Než byl sluha hotov, sedl si Link se vzezřením paši na židli. "Pendžerji ač!" (Otevři okno!) poručil velitelsky muži, čta tato slova z kusu papíru. Ten ochotně poslechl. Linkův obličej zářil.

74


"Čismeleri čykar!" (Stáhni mi holínky!) pokračoval dále, povýšeně natahuje svoje nohy před sebe. Link byl nanejvýš spokojen. Nyní přistoupil ke mně a tiše se zeptal: "Co mám říci, když chci mít sklenici vody?" Obával jsem se, že ve svém cvičení s ubožákem bude ještě dlouhé hodiny pokračovat, proto jsem mu schválně řekl něco docela jiného. Pyšně se uhodil do hrudi a zvolal: "Bir lejen getir bana!" Musel jsem se usmívat. Také Turek se zarazil, ale poslušně přinesl ... umyvadlo a podal je Linkovi, neboť "Bir lejen getir bana" znamená tolik jako "přines mi umyvadlo". Link byl v obličeji purpurově červený a zoufale se na mne úkosem podíval. Rozpoznal moje taškářství a zabručel: "Přál bych si, aby tato mísa byla plna klihu a vy byste v něm měl obě ruce bez možnosti je odtud dostat ven. Určitě bych vám nepomohl" Mlčky vzal nyní umyvadlo a postavil je na jeho dřívější místo. Věděl jsem, že pro dnešek nechá nebohého Turka v klidu. "Yaryn sabach sacht bešde ala sranka ujandyr beni!" (Vzbuď mne zítra ráno v pět hodin evropského času!) volal jsem ještě za ním, když se slovy "Evet, efendi" (Ano, pane) kvapně zmizel. Moje obava, že nyní ze strany Linka začne bouře, se nesplnila, nýbrž jsme oba brzy mírumilovně usnuli. V noci mě probudil šelest. Měsíc svítil do pokoje, takže bylo jasno skoro jako ve dne a já jsem uviděl Linka sedět v posteli s divokým výrazem. Náhle se jedním skokem vymrštil a těžce dýchaje dopadl na jednu židli. "Haló! Linku! Co se děje?" volal jsem na něho. "Strašné!" sténal a třel si silně záda. "Co se děje? Tak přece mluvte," pokračoval jsem dále. "Příšerné!" dralo se z jeho rtů, zatím co z jeho tahů hovořila hrůza. "Chybí vám něco?" tázal jsem se naléhavě. "Mně něco chybět? Ne, a ne!" křičel a třel nyní svoje nohy. "Právě naopak, mám přespříliš!" "Čeho máte přespříliš? Vyjádřete se přece zřetelněji," tázal jsem se již netrpělivě. Mezi tím rychlým pohybem sáhl pod svůj oděv a nyní šel, jednu sevřenou ruku drže daleko od sebe, k toaletnímu stolu, naplnil mísu vodou, svoji ruku ponořil do ní a vytáhl ji rychle zpět. Potom šel s nádobou ke mně a postavil ji dolů přede mne. "Zde je moje odpověd1" řekl nezvučně. Viděl jsem ve vodě plavat poměrně malé zvířátko. "Štěnice! K čertu, to je potom konec vytouženého klidu!" volal jsem, a vyskočil neméně rychle ze svého lůžka. Link to pozoroval s vnitřním zadostiučiněním. Jeho veselost hned zase zvítězila a zatím co po předchozí důkladné prohlídce svého těla vklouzl do šatů, doplnil: 75


"Ano, štěnice! Tato roztomilá, čilá zvířátka si dělala potěšení z toho, spadnout přímo Z deky na můj ušlechtilý obličej a tam se promenádovat." "Hahaha!" smál se hlasitě, zatím co škodolibě pozoroval moji činnost. "Hledejte důkladně, milý příteli, aby na vás nezůstala ani jedna něžně přichycena." Na štěstí nebylo ráno daleko, a my jsme čekali, sedíce na balkoně, až nás přijde probudit domácí chlapík. Ten přišel přesně, obdržel své spropitné a potom, co jsem zaplatil eokandadžy (hostinskému), vydali jsme se na cestu k begirdži (obchodníku s koňmi). Po dlouhém smlouvání o ceně jsme se dohodli, a byli jsme také velmi spokojeni, když jsme sice ne s vynikajícími, ale přesto s dobrými koňmi, opouštěli za ranní rosy Ušak. Vesnici, ve které nám Samy uprchl, jsme objeli, dále to šlo ostrou chůzí, a lesík, ve kterém jsme nalezli Alžbětu a ve kterém odpočíval nosič zavazadel, jsme zanechali již odpoledne daleko za sebou. Na zásobu potravin jsme pamatovali a zůstali první noc v přírodě, střídavě bdíce, stejně tak druhou a třetí. Příležitost zůstat v noci v osadě se nám naskytovala každý den, ale záměrně jsme se tomu vyhýbali a Link to shledával zcela zábavným. Čtvrtý večer jsme vjeli do jedné osady. Se zuřivým štěkotem nás obklopilo množství statných psů. Tu zaznělo pronikavé hvízdnutí. Zvířata se ihned stáhla zpět. Ze vchodu jedné z největších chýší vystoupil nám vstříc urostlý, silný Turek. Zavolal jsem na něho, zdvořile pozdravil a poprosilo přístřeší na noc. Zkoumavě si nás prohlížel a zdálo se, že byl s prohlídkou spokojen, neboť nás vybídl, abychom ho následovali. Koně byli umístěni v jedné přepážce, obdrželi krmení a my jsme vstoupili do místnosti v prostorné chýši. Během toho, co hostinský vyšel ven, Link bručel, protože se marně ohlížel po předmětu jako je židle nebo stůl. "To je orientální přepych a lesk, mám zůstat stát nebo se posadit na zem?" Právě vstoupil hostitel zase dovnitř a přinesl dvě rohože, které nám dal. Já jsem tyto položil těsně ke stěně na zem a natáhl se pohodlně na ně. Link následoval mého příkladu. Turek neřekl ještě ani slovo. Znal jsem tento málomluvný horský národ a ponechal jsem mu volnost. Mlčky sem tahal velké kusy dřeva, rovnal je ve , výklenku, který se nalézal v jedné stěně a nahrazoval komín, a zapálil je za použití pazourku. Oheň vesele praskal, zatím co hostitel ze svého opasku, ze kterého vyčnívalo několik hrozivě vyhlížejících dýk, vybíral čerstvá kávová zrna a tato nad plamenem na otevřené pánvi pražil. Link této přípravě kávy nedůvěřivě přihlížel. Do jeho tahů se vryla viditelná nechuť, když Turek přinesl několik mocca šálků a tyto svými špinavými prsty vytíral. Brzy z nich kouřila silně vonící mocca, kterou jsem pomalu vychutnával. Link se na mne zkoumavě díval. Můj typický varující pohled ho včas vzpamatoval. Namáhavě spolykal obsah šálku s vy jímkou na dně jsoucí kávové sedliny. "Ubohý Linku!" myslel jsem si v duchu. "Co všechno se budeš muset ještě učit jíst než 76


se vrátíš zpátky do Vídně?" Konečně přerušil náš hostitel mlčení. Dotazoval se na cíl naší cesty a radil nám, abychom na cestě před námi ležící dbali opatrnosti. Pojednou se náhle uprostřed rozhovoru zvedl, šel k jednomu naproti nám se nacházejícímu rohu, ve kterém bylo umístěno podium půl metru nad podlahou, na toto vystoupil a rozvinul malý koberec. Věděl jsem, že to byl modlitební koberec a že mohamedán chtěl vykonat svoji večerní pobožnost, poněvadž slunce zapadalo. Když podle náboženských předpisů provedl omývání, zul si svoje boty a postavil se bos na koberec, obličej obrácen k Mekce. Modlitbu začal tím, že si obě ruce držel na ušních lalůčcích, potom je položil na tělo pod pas. Zatím co odříkával předepsanou řadu súr (veršů) z Koránu, dotýkal se, občas se vrhaje kupředu, nejméně sedmkrát čelem země. Nakonec udělal jeden úklon vpravo a vlevo a potom přistoupil zase k nám, když svinul modlitební koberec a obul zase svoje boty. Link se choval zcela tiše, zatím co jsem mu tichým hlasem vysvětloval jeho jednání. Řekl jsem mu, že se žádný mohamedán neodvažuje obtěžovat svého Boha osobními prosbami, nýbrž jenom opakuje súry z Koránu. Poněvadž Link Korán neznal, recitoval jsem mu první súru, která se nazývá "otevírající se" a zní: "Ve jménu Boha, milosrdného a dobrotivého. Chvála Bohu, Pánu stvoření, milosrdnému a dobrotivému, knížeti soudného dne. Tobě sloužíme a Tebe snažně prosíme o pomoc. Veď nás rovnou cestou těch, kterým jsi Ty milost prokázal a na kterých nespočívá žádný hněv a kteří nejdou nepravou cestou. Amen." V tom okamžiku vstoupil dveřmi dlouhý, hubený sluha, který postavil před nás na zem velký pekáč s masem. Z beztvaré hromady vycházela příjemná vůně. Sluha zmizel, vrátil se ale brzy nato zpět se třemi chleby. Tyto byly malé, nejvýše dva prsty vysoké a uvnitř téměř zcela černé. Náš laskavý hostitel vytáhl ze svého opasku dýku, ukrojil z chleba úzké proužky a několik nám jich podal. Link se na mne tázavě podíval. Ale já jsem vzal kus chleba do levé ruky a pravou sáhnul odvážně do hromady masa. Link mne, potřásaje hlavou, pozoroval a ukazoval prstem na svoje čelo, jakoby pochyboval o mém zdravém rozumu. Avšak to mě rušilo velice málo, protože mi toto dušené skopové maso zcela výtečně chutnalo! Konečně, když Turek také sáhnul oběma rukama, odhodlal se Link začít stejným způsobem. Pošeptal jsem mu, aby pořádně jedl, jinak se domácí pán urazí. Jakoby pohrdaje smrtí se nyní odhodlal a v ruce se mu ocitnul kus velmi tučného masa! Ubohý Linku! Věděl jsem, že on, stejně jako já při své první cestě, jsem nemohl jíst žádné tučné maso a zrovna on musel dostat nejhorší kus. Zoufale se na mne podíval. 77


Vnitřně velmi obveselen, udělal jsem však vážný obličej a varovně na něho pohlédl. Ubohému Vídeňákovi vyrazil na čele pot úzkosti, když opět a opět tučné sousto přibližoval k ústům. Ale pracně otevřená ústa se zase sama od sebe křečovitě zavřela a zabraňovala jídlu vstoupit. Konečně se heroicky odhodlal, široce ústa rozevřel, zavřel oči a hodil rychlým trhnutím maso do otvoru, který rychle uzavřel. Nad tímto násilným činem zdály se uši dělat zuřivě marné pokusy vzdálit se od svého ukrutného pána. Oči mu doslova lezly z důlků a kvůli pokusům spolknout tučné sousto, byla hlava trhavě kývavým pohybem postrkována zpět. Vypadalo to, jako by mi ji chtěl hodit pod nohy. Já jsem mezi tím vytrvale jedl dál a byl jsem již brzy sytý, zatím co Link si vzal s největší opatrností nanejvýš tři kusy masa. Pekáč byl téměř prázdný. Link si ulehčen oddechl a vzal si ještě jako poslední dvěma prsty obzvláště úzký kousek. Když ho vmanévroval do úst, svraštil obličej do přívětivějších vrásek a vítězoslavně na mě pohlédl. Avšak co to? Jeho obličej se náhle více a více protahoval. Svaly začaly křečovitě pracovat. Sáhl do úst a vytáhl ven kus napůl rozžvýkaného starého plátna, kterým si Turci omotáváním ošetřují nohy. Jeho obličej byl bledý. Podíval se na hostinského pohledem, který vyvolával obavu, že chce celého muže s kůží i vlasy spolknout. Když potom jeho oko ještě jednou na špinavou věc ležící v jeho ruce pohlédlo, byl účinek strašlivý. Doslova bylo slyšet, jak se jeho žaludek křečovitě stáhl. Link vyskočil, hodil plátno do ohně, přitlačil ruku před ústa a spěchal obrovskými kroky ke dveřím. Náš hostinský pohlížel udiveně na událost a ptal se mne zcela užasle, zda je můj přítel nemocen. Samozřejmě jsem tomu přitakal a Linkovo vzezření, když po dlouhé době zase vstoupil, potvrzovalo dokonale toto mínění, protože barva jeho obličeje kolísala mezi zelenou a žlutou. Pilaf, který byl předložen na zakončení hromady masa, nemohl nikterak Linkův stav zlepšit, protože rýže se zdála být bez jakékoliv příchuti, jen nad horkou vodou dušená. Nedůvěřivě se díval Vídeňák na instrument, který nám byl podán. Tento vzbuzoval zajisté málo důvěry, neboť se nepodobal žádnému nám známému jídelnímu náčiní. Mohl se nazvat miniaturním vydáním lopatky na sníh. Měla to být lžíce. Poněvadž na předním silnějším konci nebylo k disposici žádné vyhloubení, musela být rýže s uměleckou dovedností do úst balancována. Link toto obstarával za skvělých grimas, při čemž jsem sotva mohl zůstat vážný. Jeho stav se ale zlepšil teprve zase po požití jednoho šálku silného mocca, které nám bylo ještě servírováno a které jeho žaludek přivedlo zase do pořádku. V rozhovoru jsem se nyní dověděl, že náš laskavý hostitel byl synem soudce a místo samo se nazývalo Čifut-Kassaba, patřící k Sandžak Afium-Kara-Hissar. Když jsme nějakou dobu spolu poseděli, Turek nás opustil a my se pohroužili do příjemného spánku. Již před východem slunce jsem se probudil, vzbudil Linka a podíval se po našich 78


koních. Tito byli našimi hostiteli dobře obstaráni a nakrmeni; řehtali nám radostně vstříc. Právě když se slunce vynořilo nad kopci, vyjeli jsme z osady, aniž bychom laskavého hostitele, který nepožadoval žádný dík, znovu viděli. Link se nedal v příštích dnech více přemluvit k přenocování v nějaké osadě, takže jsme zůstali v přírodě a míst jako Jalovady a Karaghače jsme se jenom dotýkali, zatím co Sultánovo pohoří zůstalo přímo po naší levici. Jeli jsme těsně po jeho úpatí a konečně jsme dorazili do Kirili-Kassaba. Zde jsme se ke svému zármutku dověděli, že zde má obchodník Husejn jednu filiálku, avšak jeho sídlo je v Maraši. Zrovna když jsme chtěli odjet, objevil jsem mezi dveřmi sedícího mladíka, kterého jsem v Ušaku při naslouchání rozhovoru mezi Samym a handlíři viděl vystupovat ze stanu, a zavolal jsem ho ihned k sobě. Po několika slovech jsem již měl jistotu, že obchodníci na řádění Samyho a Husejna nemají žádnou účast. Ale dověděl jsem se také, že Alžběta měla být dopravena k Husejnovi. Když se nyní ihned odebereme do Maraše, nemůžeme stopu ztratit. Vysoké spropitné nám zajišťovalo mladíkovo mlčení, který mimo to působil otevřeným, poctivým dojmem. Cesta do Maraše proběhla bez zvláštních událostí. Prošli jsme Tuzlu-Su, křižovali Kizildja-Su (Su se rovná vodě), Korkum-Su, jakož i krátce před Maraši Kursulu-Su a dosáhli v poměrně krátké době města. Zde jsme byli nemile překvapeni, neboť Husejn zde nebyl. Všechno, co jsme se mohli dovědět, bylo následující: Přijel posel, který musel přinést důležitou zprávu, neboť Husejn poté s celým svým harémem vyrazil a odcestoval. Nikdo nevěděl kam. Konečně, po velké námaze, se nám podařilo objevit alespoň některé opěrné body, které ukazovaly na to, že Husejn musel odcestovat na jih, tedy přímo do Arábie a v každém případě se setkal se Samym, když tento se již u něho nenacházel. "Hurá! Do Arábie!" jásal Link, když jsme se odhodlali ho tam následovat a seděli jednoho rána zase v sedle. "Nemohu se s vaší radostí ztotožnit, milý Linku," odpověděl jsem vážně. "Nehledě na to, že bude nyní velmi obtížné sledovat stopu, jedeme vstříc velkým nebezpečím. Chcete mne opravdu ještě dále následovat?" "Zajisté! Mne se nezbavíte!" žertoval Link bezstarostně. Ale já jsem se nemohl ubránit vážné náladě a varoval jsem ho ještě jednou: "Uvažte, že naše cesta může vést daleko na jih. Do této krajiny sice již mnohý cestovatel přišel ale jenom málo z nich z ní zase vyšlo." Link se nenechal ze své bujaré nálady vyvést. Vesele odpověděl: "V každém případě těm, co zůstali, se tam velmi líbilo. Nyní, já a v každém případě také vy, budeme mít asi v úmyslu chtít se počítat k těm, kteří neobtěžováni z této krajiny zase vyjdou. Cestuji také!" "Tak dobře!" zvolal jsem rozhodnut, setřásaje ponuré myšlenky. "Dej Bůh, aby naše cesta nebyla marná a my mohli nešťastné děvče z její strašné situace osvobodit!" S těmito slovy jsem obrátil svého koně k jihu a jel, následován Linkem, poměrně rychle k arabské hranici. 79


V. Mehemed, arabský kníže "Vstávejte! Vstávejte! Příteli Linku! Nespěte déle. Slunce vás již líbá na čelo!" Volal jsem vesele tato slova ke svému ještě spícímu vídeňskému známému. Nacházeli jsme se nedaleko Sobeidah-Ru, silnice perských poutníků, která vede z Bagdádu do Mekky. Přicházejíce z Anatólie, měli jsme za sebou nádhernou cestu. Bagdád a Babylon byly námi navštíveny jen jeden den a nyní jsme odpočívali v blízkosti pramene Adhafirg, Před několika dny jsme ztratili až potud se nalézající Husejnovu stopu a přes veškerou námahu ji nenašli. Tito s tak velkou horlivostí pronásledovaní jakoby se propadli do země. Z tohoto důvodu jsem chtěl nyní ke kmeni Adžmán-Arabů, které jsem znal a hodlal u nich nějakou dobu prožít v naději, že s pomocí svých arabských přátel ztracenou stopu zase najdu nebo při svých toulkách kmen na ni náhodou narazÍ. Link se velmi těšil na budoucnost a byl zcela uchvácen volným, nenuceným životem, který jsme vedli. Nyní se po mém zavolání velmi pohodlně natáhl a byl slyšet jenom mručivý zvuk. Abych ho dostal rychle na nohy, vystřelil jsem krátce rozhodnut jednu ránu. To způsobilo div! Link jako elektrizován vyskočil do výše, sebrav svoji pušku. "Co se děje?" volal. "Je nebezpečí?" "Trvá jenom nebezpečí, že budete spát až do oběda," odpověděl jsem, směje se, přeje mu dobré jitro. Link srdečně souhlasil. Umyli jsme se, napili se osvěžujícího nápoje a vyrazili do sluncem ozářené krajiny. Přes časnou ranní hodinu na nás již slunce dolů žhavě pálilo. Naše ruce a obličeje byly tmavě hnědé a poněvadž jsme vyměnili turecké šaty v Bagdádu za arabské kostýmy, bylo těžké v nás při prvním pohledu rozpoznat Evropany. Také naše nynější koně pocházeli z Bagdádu. Byli to malí, ale vytrvalí Arabové. Datlové palmy, pod kterými jsme odpočívali, ležely brzy daleko za námi, po obou stranách byly ještě nádherné pastviny, zatím co se před námi rozprostírala rovina, kde jenom tu a tam bujela tráva a byliny. Jeli jsme teprve tři hodiny, když jsem na horizontu před námi, trochu na západ, zpozoroval několik tmavých bodů, které se pohybovaly k východu, tedy náš nynější směr musí protnout. "Vidíte ty před námi se pohybující body, Linku?" tázal jsem se Linka, jedoucího po mém boku. "Za co je považujete?" Link měl ostrý zrak. Zadržel uzdou svého koně a odpověděl: "Zajisté, čítám jich tak šest a myslím, že jsou to zvířata." "Samozřejmě, že jsou to zvířata," byla moje odpověď, "ale na těchto budou ještě sedět lidé, neboť jsem přesvědčen, že budeme mít co činit s Araby." Byl jsem vlastníkem vynikajícího dalekohledu a rozeznal jsem jeho pomocí skutečně 80


šest jezdců, kteří v ostrém poklusu křižovali naši cestu. "Ke kterému kmeni asi patří?" tázal se Link po krátké přestávce, během níž je rovněž dalekohledem pozoroval. Pokrčil jsem rameny. "Těžko říci. Před námi leží území Daffir, ke kterému se ono Adžmán připojuje, vlevo od nás jsou Muntefikové-Arabové a vpravo různé jiné kmeny. Mimo to jsme museli být již zpozorováni. Chtějí se nám vyhnout. Pokračujeme v naší jízdě prozatím dále." Půl hodiny jsme jeli dosti ostře klusem. Konečně jsme měli jezdeckou skupinu přímo před sebou. Mohl jsem rozeznat jednotlivé obličeje. Hleděli rychle přejít kolem. "Ha! Zde je jeden z nich svázán!" volal Link čile. "Kupředu!" byla moje krátká odpověď. Naše koně nyní doslova letěli tam do dáli. Přešla zase čtvrthodina, během které nepadlo ani slovo. Přijížděli jsme blíž a blíže. Náhle se Arabové zastavili, vzali svého zajatce do středu a očekávali nás s puškami připravenými k výstřelu. Během přibližování se jsem prohlédl zkoumavě skupinu a zpozoroval, že tři z Arabů vlastní velmi dobré zbraně, dva naproti tomu jenom staré arabské. Spoutaný zůstal obličejem odvrácen. Dělilo nás jenom ještě sto kroků, když náhle jeden z Arabů, který se držel poněkud odděleně a byl patrně velitelem, zvolal: "Zůstaňte tam stát!" Zaznělo to velitelsky. Link chtěl svého koně držet na uzdě, ale já jsem mu pokynul, aby mne následoval a jel přes zákaz tvrdě blíže k mluvčímu. Ten se mi nelíbil. Zlověstně jsem si ho měřil a odpověděl: "Jsi velmi nezdvořilý. Nevíš, že je obvyklé, při setkání pozdravit?" On ale na moje slova nedbal. Hněvivě na mne pohlédl a volal: "Děkuj Alláhovi, že jsem tě nezastřelil jako psa, když jsi neuposlechl mého rozkazu. Ke kterému kmeni patříš?" Přitlačil jsem svého koně těsně na jeho a odpověděl, dívaje se mu pevně do očí: "Říkám ještě jednou, že jsi nezdvořilý. Když se mnou nebudeš mluvit jinak, tak tě budu muset poučit. Kam jedete se zajatcem? Odkud ho máte?" Výhružně jsem při svých posledních slovech zvýšil hlas. Nyní otočil spoutaný svoji hlavu. Nenadálý úlek, ale současně také radost mne jímala. Poznal jsem v něm náčelníka jednoho mně známého arabského kmene, který se počítal k jednomu z největších a nejbohatších. Ze záblesku jeho očí jsem zpozoroval, že také on mne poznal. Násilně jsem potlačil svoje rozčilení Nyní nebylo více pochybností, že jsme měli co činit se Šurky a my jsme museli 81


osvobodit knížete Mehemeda, tak se zajatec jmenoval. "Pozor!" šeptal jsem Linkovi, ukázav na tlupu. Můj přítel mohl zajisté obsah našeho rozhovoru jen tušit, pochopil ale ihned správně situaci. Mezitím se mluvčí vzpamatoval ze svého úžasu nad mojí smělostí a chopil se s krátkým, zuřivým smíchem své pistole. "Psí synu!" řval. "Ty se odvlažuješ takto se mnou mluvit?" Výraz "psí syn" je v Arábii jednou z nejhorších nadávek, která je známa a takto pojmenovaný nemůže být hlouběji uražen. Tento obrat mi nemohl být vítanějším. Ještě během hovoru vytáhl svoji zbraň, aby ji na mne namířil. Ale nedostal se k tomu. Bleskurychle jsem ho uhodil na předloktí. Kulka hvízdla okolo ucha jeho koně, který se polekaně vysoce vzepjal. Současně jsem protivníkovi zasadil na krk ránu hranou ruky, mnou ve všech vážných případech obvykle používaný úder, která ho ihned vyhodila ze sedla. "Toto je moje odpověď na titul pes!" volal jsem během úderu. Zůstal viset ve třmenech a zvíře, které se polekalo, uhánělo na planinu a smýkalo ho za sebou. Se ztrnulou hrůzou sledovali příhodu čtyři zbývající. Překvapivě rychlé přemožení jejich velitele působilo na ně ochromivě. Link naproti tomu měl v každé ruce jeden revolver a tyto výhružně natahoval vstříc ochromeným. Hbitým pohybem jsem učinil totéž a volal varovně: "Prvnímu, který se odváží pohnout, třeba jen jedním prstem, udělám díru do čela a jeho duše poputuje přes most smrti." "Veď svého koně ke mně, ó Mehemede, abych uvolnil tvoje pouta a z tvého nedůstojného postavení tě osvobodil!" pokračoval jsem dále, obraceje se k zajatci. Zatímco vyhověl mému volání, vyměnil jsem v levé ruce se nacházející revolver za dýku, přitom pravice dále držela Araby v šachu. Jeden rychlý řez a Mehemedovy ruce byly volné. Přenechal jsem mu dýku a vzal střelnou zbraň zase do ruky. Teprve nyní pochopili zaražení Arabové, co jim hrozí. Avšak pozdě. Mehemed se zcela osvobodil, protáhl svoje mohutné údy a volal: "Buď dík Alláhovi, který tě ke mně poslal v pravou chvíli, ó Zine el Gasare. Ale nyní odejmu chlapíkům zbraně." Jméno "Zine el Gasar", znamenající ozdoba odvahy, mi bylo při mé první cestě přiděleno Araby. Zde jsem byl znám pod tímto jménem. Jel nebojácně k těm čtyřem, vzal jednomu po druhém pečlivě všechny zbraně a hodil je opodál na zem. Link a já jsme se starali o to, aby žádný z nich nepomyslel na odpor. Brzy leželi všichni svázáni v písku a my jsme šli poněkud stranou, aby nás Arabové 82


neslyšeli. Zde natáhl Mehemed obě ruce ke mně vstříc a volal srdečně potěšen: "Ještě jednou děkuji Alláhovi, že tě touto cestou přivedl přímo v pravou chvíli, přesně jako při našem prvním setkání, když mne tvým příchodem zachránil ještě než se můj splašený hřebec se mnou zřítil do propasti. Buď vítán, ó Zine el Gasare! Alláh splnil moje přání a nechal tě ještě jednou před mou smrtí přijít do naší země!" Kníže byl velkolepou osobností, zdál se býti zrozen pro panování. Sice čítal již šedesát roků, ale nehledě k tomu, byl ještě hrdého, přímého držení těla plného síly. Pohyby mohly být nazvány téměř ještě elastickými. Avšak nikdy se neobešly bez jisté důstojnosti. Bílý, až do poloviny hrudníku splývající plnovous propůjčoval mu něco, co vyžaduje úctu, zatím co odvážně řezaný obličej s hrdýma, bystrýma očima hovořilo nezlomné síle vůle. Avšak výrazné, o velké energii svědčící linie okolo úst a očí mohly v okamžicích, o kterých se Mehemed domníval, že zůstaly bez povšimnutí, udělat místo také měkkému, zasněnému výrazu, jak jsem při svém prvním pobytu několikrát pozoroval. Vážil jsem si ho jako pravdymilovného, spravedlivého a při tom ideálně schopného muže. Naše známost, nechci zrovna říci přátelství, má základ v jedné poměrně bezvýznamné příhodě, která je datována delší dobu zpět, a která se odehrála při mé první návštěvě Arábie. - Bylo to u pramenů Vubra, které se nacházejí na výběžcích pohoří Moghasi, když jsem jel jednoho dne s jedním Arabem podél jedné asi čtyřicet metrů hluboké trhliny v zemi. Nenadále jsme uslyšeli údery kopyt tryskem jedoucího koně a zanedlouho na to se vynořil za jedním pahorkem, vzdáleném přibližně tisíc metrů, jezdec v šíleném spěchu. Byl to velkolepý pohled. Nádherné zvíře s divoce vlající hřívou a chvostem, sotva se dotýkající nohama země, letělo nám přímo vstříc a na něm seděl, jakoby srostlý s koněm, stařičký Arab, který mi byl tehdy zcela neznámý. Tu jsem zpozoroval, že se marně pokoušel zvíře ovládnout. Kůň i jezdec by byli ztraceni, kdyby se mi nebylo podařilo koně zadržet, neboť trhlina v zemi byla příliš široká než aby ji mohl přeskočit. Poslechnuv náhlého vnuknutí, skočil jsem přímo proti zvířeti. Krátce před střetem jsem vyrazil pronikavý křik, zatím co jsem současně široce roztáhl svůj burnus a vypálil ránu. Kůň, byl to hřebec, skočil polekaně stranou a dal se jiným směrem. Hbitě jsem nyní pobídl svého koně a snažil se, bok po boku se splašeným zvířetem uhánějícím pryč, uchopiti zvíře za uzdu. Avšak byla by to zbytečná námaha, kdyby se stařec konečně sám nestal pánem nad zvířetem, neboť ať se můj kůň sebe více snažil, na tohoto ušlechtilého závodního koně nestačil. Brzy jsem zůstal zpět, ale dosáhl jsem alespoň toho, že kůň a jezdec nespadli do propasti, kde by se byli oba bezpodmínečně roztříštili. Stařec byl Mehemed, se kterým jsem potom na jeho pozvání jel k jeho kmeni a více dní tam zůstal. --Tato vzpomínka táhla bleskurychle okolo mého ducha, zatím co jsem viděl Mehemeda stát před sebou v nepokořené síle a on mne srdečným tónem ve svých 83


slovech vítal. Stejně tak potěšen jsem odpověděl: "Buď mi pozdraven, ó kníže. Alláh to se mnou myslí dobře, že mne sem poslal a použil jako nepatrný nástroj své pomoci." Zasáhl mne teplý pohled jeho očí, když nyní odpověděl: "Skromnost byla vždycky tvojí ctností a zůstává nejkrásnější ozdobou hrdiny!" Jeho oko zkoumavě spočinulo na Linkovi. "Tento sídí (pán) je jako já ze západní Evropy a jak jsi viděl nebojácný bojovník. On je můj přítel! Jeho jméno je Link." "Buď také ty mi vítán," řekl Mehemed, vítaje Linka. Potom se obrátil zase ke mně. "Co chceš počít se zajatci? Jsou tvoji." Já jsem však odpověděl: "Mně nenáleží o tom rozhodovat, kníže, nýbrž v tvých rukou leží osud zajatců." Sotva znatelný úsměv uspokojení hrál okolo Arabových rtů, protože tuto odpověď v každém případě očekával. "Co bys udělal ty" otázal se potom. "Když mi dovolíš říci svůj názor, tak věz, že bych zajatcům odejmul koně a střelné zbraně, takže by byli donuceni postupně pokračovat pěšky ve své cestě. Potupa, kterou tím u svého kmene zakusí, bude tvrdý, ale spravedlivý trest. Zemřít hladem v této krajině nemohou. " Přemýšleje, Mehmed na mne pohlédl. Potom odpověděl: "Ty jsi soudil mírně; ... neboť věz, že tito Arabové patři k mým nezuřivějším nepřátelům. Již dlouho hledali rozepři, loupili z našich stád, začali spory s mým národem, ke kterému, jak víš, patří více kmenů. Jeden, pod mojí ochranou stojící šejk, který od těchto lupičů nejvíce trpěl, byl u mne před několika dny jako host. Bavili jsme se lovem zvěře, když mne tam tito chlapíci pod vedením jednoho váženého náčelníka, kterého jsi ty shodil s koně a jehož duje v každém případě již putuje do pekla, měli příležitost zajmout, neboť jsem byl v zápalu lovu poněkud rozptýlen. Zřejmě leželi v záloze. Však buď to tak jak ty sis přál. Vezmeme si koně a zbraně s výjimkou dýk a necháme je táhnout!" "Tvoje rozhodnutí mne nepřekvapuje, ó kníže, ty jsi přece stále shovívavý ke svým nepřátelům a dobrou duší svých přátel. Dovol mi, abych svého průvodce informoval neboť on nerozumí řečí tvé země." Zatím co jsme přistoupili k místu, kde leželi spoutaní, vysvětlil jsem Linkovi v krátkých větách vše, co bylo řečeno a Link nejvýš uspokojen horlivě prohlásil: "Jak znamenitý muž je tento bělovous, líbí se mi. Řekněte mu to, prosím." Samozřejmě jsem toho neopomenul. Zmocnili jsme se všech zbraní, stejně tak koní. Poprosil jsem Linka, aby zajaté osvobodil. 84


Mehemed a já jsme seděli v sedle s puškou připravenou k výstřelu, zatím co Link povýšeně přistoupil k Arabům. Kníže je nepokládal za hodna žádného slova a ani si jich více nevšiml. Seznámil jsem je krátce s jejich osudem. Link nemohl opomenout učinit několik poznámek, zatím co přeřezával jejich pouta. "Odtáhněte, vy synové pekla. Hledejte svého statečného náčelníka, který se nedobrovolně projel na koni" Odzbrojení nerozuměli ovšem ani slovo, stáli společně se vzdorovitými obličeji, zatím co Link nasedl a my jeli pryč. Celou vzdálenost jsme urazili beze slov, když Mehmed konečně prolomil mlčení a obrátil se ke mně: "Objedeme území Dassir-Arabů; tito jsou sice moji spojenci, ale nechtěl bych se zdržet, protože moji mne dlouho pohřešují a budou mě hledat. Potom se se šejky a nejstaršími společně usneseme, jakým způsobem budou drzí lupiči potrestáni. Ty nás, doufám, zase tak brzy neopustíš a zůstaneš mým hostem?" "Rád přijímám tvé pozvání, ó kníže, a stavím samozřejmě moji nepatrnou sílu do tvých služeb, kdyby mělo dojít k tažení proti buřičskému kmeni." Nerušeně jsme spěchali kupředu, odpočívali večer jenom několik hodin a použili noc k další cestě, což bylo o to příjemnější, protože jsme nemuseli trpět pod sžírajícími paprsky slunce. V poledne druhého dne jsme v dálce konečně zpozorovali zase větší počet pohybujících se bodů, které se k nám blížili velikou rychlostí. "Jsou to špehové mých lidí, kteří po mně pátrají," vysvětloval Mehemed. Náhle naplnil vzduch jásot. Jezdci v popředí poznali svého knížete. V několika minutách byli již zde. V čele byl Arab v bohatém oděvu. Jako na povel zůstali stát jezdci od nás v odměřené vzdálenosti, zatím co bohatě oděný přistoupil několik kroků blíže a po zdvořilém, uctivém pozdravu očekával oslovení svého knížete. "Buď mi pozdraven, šejku Ali. Těší mě, že ty jsi ten první, na kterém spočinul můj pohled." "Budiž Alláhovi dík, že jsem tě já, ó kníže, potkal. Tvůj lid je již velice znepokojen o tebe!" odpověděl příjemným hlasem šejk na přívětivé uvítání, zatím co jeho přímý pohled spočinul s upřímnou radostí na Mehemedovi. Šejk mohl být přibližně třicet pět roků stár, byl středně velký, štíhlý a urostlý, ale na první pohled bylo vidět, že v boji nebyl podceňovaným protivníkem. Ačkoliv jeho tělesná stavba vyhlížela téměř jemně, pohyby poukazovaly přece na sílu, která často v boji překvapí. Šlachy takových lidí se zdají z ocele a v malé, téměř ženské ruce spočívá neobyčejná síla, která také zdolá tvrdošíjné protivníky. Od prvního okamžiku jsem pocítil k tomuto šejkovi velkou sympatii a cítil, že se brzy vzájemně k sobě přiblížíme a budeme přáteli. Za svého prvního pobytu jsem ho neviděl. 85


S uspokojením na něm spočinulo oko knížete, než řekl: "Někteří Sleb-Arabové mě během lovu přepadli a zajatého odváděli." Při těchto slovech se tmavé oči šejkovy hněvivě zableskly, jeho ruka sáhla bezděčně po opasku. Mehemed pokračoval dále: "Po Alláhovi máme co děkovat za moje osvobození zde našemu statečnému příteli Zine el Gasarovi a jeho průvodci. Zine el Gasar je znám mnoha našim kmenovým druhům, když mi již jednou zachránil život." "Slyšel jsem již o tomto skutku vypravovat a vítám přítele svého knížete a lidu i s jeho průvodcem," obrátil se Ali nyní ke mně. Naše pohledy se zkoumavě setkaly, než jsem odpověděl: "Se zalíbením tě pozdravuji, ó šejku Ali. Kéž by nás chtěl Alláh učinit přáteli." "Pošli jednoho z tvých mužů napřed, Ali," řekl Mehmed, "aby náš příjezd byl ohlášen." Lidé nepotřebovali být více informováni, protože stáli dosti blízko a slyšeli každé slovo. Šejk dal pokyn a ihned jeden z Arabů obrátil svého koně a ujížděl největší rychlostí zpět. To celé mělo vojenský ráz. Zdála se vládnout dobrá mužná kázeň, při nejmenším tak dalece, aby se dala sloučit s hrdostí a láskou Arabů ke svobodě. Během dalšího pochodu jsem se nyní dozvěděl, že se Ali teprve před krátkou dobou stal šejkem a že ho Mehmed počítal ke svým předním. Podle mého úsudku se zdálo, že si toho také plně a zcela zasloužil. Uprostřed jednoho malého houští jsme udělali zastávku, vzali si něco studeného masa a brzy jsme usnuli, zatím co nás provázející Arabové byli postaveni jako stráž. Noc proběhla bez jediného vyrušení a před svítáním jsme se vydali na cestu. Link byl spokojen. jenom litoval, že se při neznalosti arabské řeči nemohl s nikým bavit. "Velkolepé! Opravdu velkolepé!" volal opakovaně. "Vůbec bych nemyslel, že Arabové mají tak dobré vychování. Nejraději bych zde chtěl zůstat stále." Čím méně mohl mluvit, tím více se zdály namáhat jeho uši dát výraz vroucím pocitům, neboť nebyly v klidu téměř celý den. Brzy jsem zpozoroval, že Arabové si toho všimli a jeden z nich označil Linka jménem "muž s viklajícíma se ušima". Ubohý Link! Věděl jsem, že toto čestné jméno mu nyní zůstane trvale, protože brzy nebude známo jeho skutečné jméno, a bude jmenován jenom svojí přezdívkou. Velmi jsem se měl na pozoru říci o tom něco Linkovi. Byl by tím nemálo rozhněván. V pozdním odpoledni tohoto dne jsme viděli na horizontu vystupovat mohutné mračno prachu, které se blížilo nezvyklou rychlostí. Konečně jsme poznali, že to byla velká jezdecká výprava. Přihnavší se množství zaznělo náhle nevázaným křikem, zatím co vypalovali ránu za ránou. Kníže řekl uklidňuje nás: 86


"To jsou moji válečníci." Ti se hnali s rachotem ve zběsilém trysku. Link zblednul a znepokojeně se na mne podíval. Volal ke mně: "Přicházejí přímo z pekla nebo utekli z ústavu pro choromyslné? Skutečně, povalí nás v jízdě a rozšlapou na kaši dříve než budeme moci vystřelit jednu jedinou ránu!" "Buďte bez starostí, Linku. To jsou přátelé, kteří svého knížete a nás uctívají zvláštním způsobem svého uvítání," vysvětlil jsem mu. "Zvláštní uctívání" bručel, "při kterém se vůbec nevyjde ze strachu o svůj zbytek života." Houf se hnal s rachotem stále blíže. Linkova obava ještě nezmizela. Byl stále neklidnější. Konečně se nemohl více udržet. "Hrom a peklo!" zlobil se. "Ti chlapi nevyhnou. Mám jenom jedno tělo a nechci si ho nechat potupně rozdupat." Při těchto slovech vytáhl revolver. Rychle jsem položil svoji ruku na jeho paži a uklidnil ho. "Buďte rozumný, Linku. Moje slovo, nic se vám nestane. Pozorujte raději v klidu tyto nádherné postavy!" Byl to také obdivuhodný, ale vzrušující a nervy nanejvýš napínající pohled. Dobráku Linkovi vystoupily na čele velké kapky potu. Neměl k tomu důvěru. Naše koně začali být vzrušeni a mocně se třásli. Tu se přiblížili, výhružně nechávajíce pušky kroužiti nad svými hlavami. My jsme nutili naše zvířata ke stání. Linkova ruka se tiše třásla. Stiskl pevně zuby. Bouřlivě duněly údery neokovaných, ale ocelově tvrdých kopyt přihnavších se koní, až se země chvěla. Uši ohlušující křik, promíchaný zvukem celých salv z pušek, naplňoval vzduch. Tu, jenom několik kroků před hlavami našich koní, se houf náhle rozptýlil na dvě poloviny a obklopil nás ve zběsilém tempu. Zdálo se, jako by každý jednotlivec chtěl předstihnouti druhého v umění jízdy na koni. Ušlechtilá zvířata se zdála ležeti v šíleném tempu doslova na boku. Zdálo se, že Araby na nich sedící, vůbec necítí. S vysoce zvednutým, dlouhým ocasem, široce rozevřenými nozdrami a jiskřícíma se očima se hnala pryč, zatím co divoce vlající hříva bičovala jezdcův obličej. Nevěděl jsem, co více obdivovat. Ušlechtilé koně nebo hrdé, mrštné syny pouště. Tu jsem zpozoroval pohyb ruky knížete. Následoval pronikavý šejkův křik, který všechen hluk přehlušil a ihned stáli všichni koně vysoko na zadních nohou, svými jezdci strženi zpět. Link, který sám byl vášnivý sportovec, upřeně hleděl s široce rozevřenýma očima na tuto úchvatnou podívanou. Stovky nádherných koní stáli, vysoce se vzpínajíce, v kruhu kolem nás, vzrušeni ze strašlivého tempa, divoce bijíce předníma nohama ve vzduchu a hlavy do výše vyhazujíce, mocně supíce, zatím co černí jezdci ve svých vlnících se bílých burnusech se těsně přimykali k tělům zvířat, ukrývajíce hlavy do vlající hřívy. 87


Vskutku, největší fantasie nemůže vykouzlit takový obraz. Ne každý je v tomto stavu schopen takovou úchvatnou podívanou náležitě popsat. Kruh se rozevřel, ale ještě stále jsme němě seděli několik minut v sedle, přemoženi dojmem. Jeden hluboký vzdech pozvedl Linkův hrudník. "Tisíc hromů!" to bylo všechno, co ze sebe vypravil. Vyjádřil jsem knížeti svoje hřejivé uznání nad skvělým výkonem jeho bojovníků. Usmíval se polichocen a průvod se dal zase do pohybu.

VI. Aida Náš pochod se nyní podobal více triumfálnímu průvodu, neboť kolem tohoto malého dobrodružství o zajetí a osvobození knížete se mluvilo rychlostí větru. Přirozeně podle orientálního způsobu, vyzdobeného bohatou fantasií. Mnoho arabských bojovníků mne poznalo a tlačilo se do mé blízkosti, aby mne pozdravili. Krajina začala být pahorkovitá, půda kamenitá. Když jsme po více hodinách dorazili na jedno návrší, naskytl se nám malebný pohled. V úrodném údolí leželo velmi rozsáhlé ležení Arabů. Mezi nes četnými stany, které byly postaveny v dobrém pořádku a ponechávaly volnou, širokou cestu, vedoucí středem tábora, panoval čilý, svěží život. Cesta byla rozdělena na dvě poloviny velkým volným prostranstvím. Střed tvořil rozlehlý, vysoký stan, který mezi všemi ostatními vynikal svou velikostí. Všude bylo vidět čilý ruch. Na jedné straně se proháněla skupina dospívajících hochů, kteří se pokoušeli seznamovat se zacházením se zbraněmi. Na druhé straně předváděl větší počet mužů odvážné jezdecké umělecké kousky. Celé okolí se skládalo ze šťavnatých svěžích pastvin, na kterých se proháněli koně, velbloudi, ovce, kozy a mezci. To všechno skýtalo obraz veselého, bezstarostného života. Byla to jedna z mnoha pastvin, které kmen vlastnil. Hlavní ležení leželo vzdáleno několik dní. Byli jsme radostně pozdraveni a přivedeni k jednomu volnému prostranství. Cestou jsme ještě prošli kolem jedné skupiny, která se zaměstnávala vyvrhováním antilop. Link, když to uviděl, šelmovsky se usmíval, dal mi štulec do boku a volal, spokojeně mžourajíc očima: "To bude lépe chutnat než skopová pečeně v Cifut-Kassaba." Tři nádherné dogy, plné mimořádné síly, nám nyní přišly naproti a vyskakovaly, radostně štěkajíce, na koně knížete. Různí stařešinové kmene Mehemedovi blahopřáli a mne uctivě zdravili. Sestoupili jsme a vstoupili do prostorného stanu, který byl rozdělen ve více oddělení. 88


Prostřední, největší část, ve které jsme se nacházeli, zdobily právě tak nádherné kožešiny jako skvostné zbraně. Poté, co jsme se ve vedlejší místnosti očistili, uvítal nás kníže srdečně ještě jednou a my nyní odpočívali po namáhavé jízdě, rozprávějíce a ležíce na měkkých kožešinách. Brzy se shromáždili kolem nás šejk a stařešinové kmene. Krátce na to zpozoroval jsem u vchodu dívku nevídané krásy. Byla to Aida, dcera šejka Aliho. Podle mého odhadu měla nejvýše šestnáct nebo sedmnáct roků, ale byla plně vyvinutá a údů znamenité souměrnosti, jejichž svižnost byla hodna obdivu při nevyumělkovaných, půvabných pohybech, které bylo možno pozorovat přípravě jídla. Její přirozený půvab byl ještě podtržen plachou, ale nepřístupnou cudností, která zahalovala celou její bytost. Pohled jejích mírných, dlouhými řasami zastíněných tmavých očí, které díky těmto řasám mívají často v Orientu zvlhlý, sametu podobný lesk, a mohou tak působit kouzelně, vzbuzují bezděčně dojem, jakoby nevinnost této dívky stála pod zvláštní ochranou Božství. Dalo se ihned poznat, že by se surovost nebo smyslnost nikdy k tomuto děvčeti přes její krásu neodvážila dostat. Jako hustý plášť padal modročerný vlas v měkkých vlnách přes plná drobná ramena dolů ke kolenům, držen pohromadě na hlavě jen stříbrnou obroučkou, která zdobila vysoké čelo jako čelenka. Lichotivě obklopoval lehký, bílý oděv pěkné tvary jejího těla a nechal zajímavě vystoupit jeho jemné, světle hnědé barvě. Lehkými, pružnými kroky šla od jednoho ke druhému. Šejk Ali seděl vlevo, já vpravo od knížete, vedle mne Link a potom následovali stařešinové kmene. Na jeden Mehemedův pokyn byly nyní dvěma jinými dívkami přinášeny pokrmy a musím přiznat, že mi pokrmy z vybraných silných bylin znamenitě chutnaly. Link si především pochutnával na šťavnatých medvědích pracičkách a znamenitém antilopím mase. Po jídle byla dokola podávána voda k omývání rukou a dívky pod vedením Aidy odklidily zbytky jídla. Kníže nám ještě jednou vyprávělo svém zajetí a osvobození, a následném potrestání lupičů. Šejkově dceři neušlo ani slovo. Když Mehemed líčil můj čin, zastihl mne obdivný, teplý pohled jejích krásných očí. S přátelským úsměvem jsem k ní pokynul. Její tvář zalila tmavá červeň a spěšně opustila stan. Ali pozoroval se zalíbením můj malý projev oddanosti a usmíval se tiše před sebe. Když kníže skončil, následovala porada, jaké kroky podniknout. Po několikerém dohadování bylo rozhodnuto, že příštího rána vyrazí tři poslové a šejka nepřátelského kmene zpraví o tom, aby šestého dne po doručení této zprávy jako trest za neustálé loupení nám na hranici území odevzdal padesát velbloudů a dvě stě ovcí. Neučiní-li tak, přijdeme si pro tuto daň se silnou zbraní a ještě přísněji je potrestáme. Současně jsme ale chtěli do nejbližšího, dva dny cesta vzdáleného ležení k šejku 89


Abdallahovi poslat příkaz, aby přivedl k určitému místu na hranici dvě stě mužů, zatím co my tam přitáhneme s třemi sty válečníky, takže v den odevzdání poplatku bude na hranici nepřítele shromážděno pět set Arabů, a kdyby těmto napadlo pokutu odmítnout, ihned vniknout do jejich země. Po poradě se shromáždění rozešli a také já jsem šel s Linkem do stanů, pro nás mezi tím upravených. Kníže nechal zřídit pro každého z nás vlastní stan zcela v blízkosti svého. Šejk Ali mne ještě doprovázel, když jsme Linka ubytovali a my jsme seděli mnoho hodin pospolu ve vážném rozhovoru, přičemž jsem mohl hluboce pohlédnout do duševního života tohoto muže. On si vytvořil na náboženství a lidstvo svůj vlastní názor, který byl mému velmi podobný. Neobyčejně se také zajímalo lékařskou vědu, v čemž jsem mu mohl podat nějaké informace. Při jeho odchodu jsem pociťoval, že bych v něm mohl získat opravdového přítele. Příštího rána dal šejk nutné příkazy podle večer přijatého usnesení a již s příchodem noci jsme opustili ležení v čele tří set dobře vyzbrojených válečníků. Kníže sám zůstal zpět. Já jsem ale vyjádřil přání smět se připojit k tažení, což mi bylo radostně splněno. Ano, Ali se zdál býti mým rozhodnutím velmi potěšen. Link zůstal v táboře, poněvadž se poněkud necítil dobře. Mehemed mi přenechal k používání jednoho ze svých vlastních koní. Byl to nádherný, bílý hřebec. Vzácně krásné zvíře. Byl nazýván Zobaá, to znamená Větrný vír, a já jsem nepochyboval, že výkony tohoto koně byly přiměřeny jeho jménu. Když jsme procházeli okolo šejkova stanu, viděl jsem, že sukno u vchodu bylo lehce zdviženo a jeden pár tmavých očí nás sledoval. Přátelsky jsem kynul rukou na pozdrav. Sukno bylo ihned spuštěno. Spěšným pochodem to šlo až k hranici, kam jsme dorazili o několik dnů dříve než šejk Abdallah. Abdallah byl nejméně o deset roků starší než Ali, ale také otevřeného, energického charakteru. Oba šejkové si navzájem velmi dobře rozuměli. Nastal pevně stanovený den, ale z vyslaných poslů se ještě žádný nevrátil. Ti byli v každém případě drženi v zajetí, ne-li dokonce usmrceni. Konali jsme poradu. Oba šejkové se shodli na neodkladném postupu vpřed. Já jsem byl sice také pro, ale učinil jsem ještě návrh, jet s několika nejstatečnějšími napřed a vyzvědět něco o jednání nepřátel. Šejk Ali se tomu dlouho bránil, nechtěl mne nechat odejít, ale když viděl moje pevné rozhodnutí, nechal mě i s pěticí svých nejlepších válečníků s těžkým srdcem odtáhnout, zatím co hlavní skupina pomalu následovala. Nás šest se vynořilo postupujíce v dlouhé linii, abychom mohli půdu důkladně prozkoumat. Bylo domluveno, že na křik sokola, kterého jsem napodobil k nerozeznání, se měli vždy ihned všichni okolo mne shromáždit. S mými pěti Araby jsem se mohl mnoho odvážit, neboť měli znamenité zbraně a byli, 90


jak mne šejk Ali ujistil, výtečnými střelci. Celý den jsme jeli kupředu ostře pátrajíce, aniž bychom objevili sebemenší stopu. Nyní jsem viděl svým polním dalekohledem vynořit se před námi protáhlý lesík. Napodobil jsem ihned křik sokola a brzy se okolo mne shromáždili válečníci. Ti tento lesík znali a vysvětlovali, že se nyní budou dlouhou dobu ukazovat často zalesněné prostory. Nechal jsem sesednout a očekával noc, abych se nepozorovaně dostal ke křoví, protože v něm mohli být nepřátelé a nebo jejich zvědové. Jednoho z Arabů jsem nechal podívat se dalekohledem. Patrně se ulekl a byl by ho málem nechal spadnout, když náhle dosti zřetelně a blízko viděl křovisko, které se pouhému oku ukazovalo jenom jako tmavý proužek. Udiveně zkoumal dalekohled, nebo jak řekl "podporu očí" a já musel všechny po řadě nechat se jím podívat. Když se setmělo, zase jsme nasedli a jeli asi přibližně dvě stě kroků ke křoví. Zde jsem dal znamení k zastavení a plížil se dále pěšky. Přesvědčil jsem se, že se nikdo v křoví neskrývá a na moje volání sem přispěchali moji průvodci. Nechali jsme koně se pást a prozkoumávali houští. Všechno bylo klidné. Společně jsme se posadili, jedli studené antilopí maso a polohlasně se bavili. Zvířatům mělo být dopřáno jenom několik hodin odpočinku, potom jsme chtěli zase vyrazit. Mohly uplynout přibližně dvě hodiny. Vyprávěl jsem tmavým synům Arábie o Evropě, také o Africe, když jsem se náhle domníval, že naproti sobě mezi listím jednoho keře vidím dvě svítící oči. Zůstal jsem klidně sedět, hovořil jsem stejným tónem dále a viděl při tom ostře pod zpola spuštěnými víčky dva světlé body. Tyto nyní několikrát přechodně po sobě potemněly, aby hned na to zase klidně svítily. Nemýlil jsem se tedy, byly to oči, které jsem viděl se lesknout, neboť přechodné zatemňování pocházelo od občasného klesání očních víček. Podle matného lesku to mohly být oči lidské, avšak nebyl jsem si svou věcí jist. Musel jsem se přesvědčit. Ve stejném tónu vyprávění jsem řekl Arabům, aby zůstali klidně sedět a horlivě hovořili dále. Potom jsem jim vysvětlil, co jsem za jejich zády pozoroval a že je mým úmyslem, nenápadně povstat a podívat se tam. Nyní jsem poznal, že mám u sebe schopné a chladnokrevné válečníky, neboť ani nehnuli brvou, vyprávěli si klidně lovecké příběhy, přestože věděli, že jsou za nimi nepřátelé a každým okamžikem může přiletět kulka. Lhostejně jsem povstal a kráčel ke koním opačným směrem od hrozivého páru očí. Když jsem přišel ke zvířatům, vrhl jsem se ihned na zem a lezl jsem obloukem k 91


místu, kde jsem tušil člověka nebo zvíře. Při plížení jsem si dovolil, aniž bych se chtěl sám chlubit, něco mimořádného, a tak se stalo, že jsem se brzy nehlučně dostal za povědomý keř. S velkou opatrností jsem se dotýkal země jenom rukama a špičkami nohou a každý list nebo suchou větev z cesty odstraňuje, jsem se posunoval kupředu. Tu k mému uchu zaznělo tiché, pravidelné dýchání, které bylo jen několik kroků ode mne. Nyní jsem také rozeznal zcela pod listy skryté tělo jednoho muže, zahaleného do šedého sukna. Ležel na kolenou a byl hluboce ponořen do pozorování mých Arabů. Stavě dech, lezl jsem ještě několik kroků kupředu, náhle jsem vyskočil a položil obě ruce pevně okolo krku zvěda. Moje objevení se bylo tak neočekávané, že se nepokusilo sebemenší odpor. Úlek mu ochromil všechny údy. Uchopil jsem ho za límec a vlekl tělo do kruhu Arabů, kteří byli nemálo užaslí. Byl svázán a já jsem prozkoumal ještě jednou okolí, zda tu snad nejsou po ruce ještě další zvědové. Nic jsem ale nenašel. Při svém návratu jsem si cizího člověka důkladně prohlédl. Musel být Sleb-Arab, o tom nebylo pochyb. Sklonil jsem se nad ním a tázal se přísně a důtklivě: "Proč nás posloucháš" Žádná odpověď. "Ze kterého kmene jsi a co tu zde sám děláš?" pokračoval jsem rázně dále. Neučinil nejmenší znamení, že mi rozuměl a jenom se na mne vyzývavě díval. "Pomátl Alláh tvoje smysly, že mlčíš? Ty nevíš, že tě usmrtím, když neodpovíš?" Poslední slova jsem řekl již ostřeji. Odpovědí byl vzdorovitý smích. "Usmrť mě, když si troufáš," řekl zlověstně. "Dlouho se ze svého vítězství těšit nebudeš." Nyní se prozradil. Vítězoslavně jsem odpověděl: "Řekl jsi mi dost. Ty jsi byl předem vyslán jako špeh, a tvoji bratří tě následují, když jsi se ujistil, že jim v lesíku nehrozí žádné nebezpečí. Děkuji ti." Zaraženě ke mně vzhlédl. "Já jsem ti nic neřekl!" křičel polekaně. "Alláh mě před tím uchraň!" Odpověděl jsem mu směje se: "Tvoji bratří by měli příště dopředu vyslat chytřejšího muže. Ty jsi jako šakal který se svým vytím sám prozradí a měl by ses přece jako špeh rovnat pardálovi. Neřekl jsi mi, že se nebudu dlouho těšit ze svého vítězství? Syne blázna, kterým jsi, tím jsi mi sám prozradil, že hrozí nebezpečí, tedy pro tebe pomoc, neboť mstitelé musí být blízko. Tvůj úlek při mých slovech mi dává ještě více jistoty, že se domnívám správně." 92


"Šejtán!" zaskřípal v nepříčetném vzteku. "Mohl bych tě rozdrtit." "Musíš nejdříve vstát, můj synu," snažil jsem se ho ještě více dráždit v naději, že mi ve vzteku prozradí více, "ty jsi ve svém jednání ještě chlapec. Uč se nejprve u nějakého válečníka dříve než se odvážíš poslouchat nepřátele a uč se při tom spouštět oční víčka, aby tě lesk tvých očí zase neprozradil. Musíš mi přece ještě říci, co se stalo s našimi třemi posly. Žijí ještě nebo jste je usmrtili?" . Zatím co se při mých urážkách svíjel jako červ, aby se zbavil svých pout, mým otázkám se zase jizlivě smál. "Dojdi si pro ně, ty synu pekla!" řval na mě. "Ale dávej pozor, aby ti tvoje nevymáchaná ústa nebyla při tom ucpána." Urážky nesmí zůstat u dětí přírody nepotrestány, jinak se v jejich očích hluboko klesne. Odpověděl jsem proto výhružně: "Už je toho dost! Už jsem ti dokázal, že jsi proti mně chlapec a chtěl bych tě poslat domů, aby sis mohl obléci kabát. Dej mi odpověď na moji otázky nebo ti tvoje ústa otevřu!" Bruče, otočil se ke mně zády, lehaje si na stranu. Moji průvodci se na mne napjatě dívali. Musel jsem nyní jednat, abych neztratil vážnost. S chladným úsměvem jsem otočil spoutaného zase na záda, strhl mu burnus z prsou a pokračoval pomalu dále: "Počítám do tří! Nedostanu-li do té doby od tebe žádnou pravdě odpovídající odpověď, tak jsi ztracen" Zatím co jsem ještě hovořil, nasadil jsem ostrý hrot své dýky Arabovi na prsa přímo v místě srdce. Stále se ještě na mne škodolibě šklebil. Počítal jsem: "Jedna! -Žádná odpověď. "Dvě!" Při těchto slovech jsem nechal hrot zbraně vniknout několik milimetrů do masa. Ihned vzal mužův obličej na sebe jiný výraz. Nejprve nevěřícně, potom polekaně v největším strachu volal: "Při Alláhovi! Ano, ty mě zapíchneš. Dej pryč svůj nůž nebo zemřu!" "To také musíš, když neodpovíš. Podej zprávu!" opakoval jsem zlověstně a zavrtal ocel ještě hlouběji dovnitř. Nyní hlasitě zařval: "Promluvím, promluvím! Dej ale pryč tu strašlivou zbraň. Ty jsi pardál v lidské podobě!" "Odpovídej!" naléhal jsem a zase pronikala dýka hlouběji. Nyní se Arab ve svém smrtelném strachu nemohl více udržet.

93


"Při Alláhovi! Poslové žijí," sténal, "měj slitování a dej ten nůž pryč." "Nejprve jsem to zkoušel po dobrém," volal jsem již laskavěji. " Ty jsi nechtěl a posmíval jsi se mi. Nyní pověz všechno. Kde je tvůj kmen?" "Několik málo hodin odtud, jak jsi uhodl," naříkal. "Chceš mne usmrtit?" "Ponechám ti život, když mi řekneš pravdu. Zpravidla držím svoje slovo," odpověděl jsem, aniž jsem vzdálil dýku, "ale právě tak jistě tě usmrtím, když mne obelžeš!" "Jsi dosti krutý, abys mne chladnokrevně zabil," vyšlo z něho sklíčeně, "nepochybuji. Povím ti všechno." "To je rozumné. Kolik válečníků je za tebou?" "Čtyři sta." "Jsou tam zajatí poslové?" "Jsou vedeni s nimi." "Vede váš šejk ty lidi sám?" "Šejk Hasan vede válečníky sám." Byl jsem spokojen, prořízl jsem Arabovi pouta a zastrčil dýku do opasku. "Můžeš jít," poznamenal jsem k němu krátce. Užasle se vzpřímil. Neméně udiveně se na mne podívali moji průvodci. "Ty mi dáváš svobodu?" zvolal pochybuje, a protahuje svoje údy. "Neřekl jsem to dosti zřetelně?" "Ale moji bratři zde budou brzy a zajmou vás !" volal užasle. "Oni nás nenajdou, neboť pojedeme zpět," odpověděl jsem klidně. Tu Arab ke mně přistoupil, podal mi ruku a řekl: "Sídí, ty jsi můj život uchoval, ačkoliv jsem tvůj nepřítel a bylo v tvé moci mne usmrtit. Nepozvednu v boji svoji ruku proti tobě." Po těchto slovech spěchal rychlými kroky pryč. Věděl jsem, že nás bude každopádně ještě pozorovat, dal jsem ale znamení k nasednutí a hlučně jsme s válečníky vyrazili cestou, kterou jsme přišli. Spěšně jsem dal Arabům příkaz ujet několik kroků, potom nějakou dobu čekat a pomalu jít zpět až na přibližně pět set kroků a tam mne očekávat. Mého koně měli vést s sebou. Hned potom, co jsem udělil instrukce, jsem během jízdy s koně sklouzl a plížil se zpět k houští. Sotva jsem se tam dostal, byly na opačné straně slyšet rychle se vzdalující údery kopyt. Tento vjem mne uspokojil, neboť jsem se přesvědčil, že zvěd čekal na náš odjezd a nyní nese tuto zprávu šejkovi. Nikdo nás v houští netušil. Bylo žádoucí, abychom měli dobrý úkryt. Rychle jsem nyní spěchal válečníkům vstříc. Ti právě můj návrat toužebně očekávali. Jednoho z nich jsem poslal k šejkovi Alimu a Abdallahovi s pokynem, aby jim o všem 94


podal zprávu a aby postupovali kupředu jenom pomalu. Před útokem ale aby v každém případě čekali na můj návrat. Potom jsme jeli cvalem zpět k lesíku. Zde jsem je všechny nechal hledat úkryt, ve kterém by si oni sami a také naše koně v každém případě odpočinuli, ale zůstali plně skryti před zraky nepřátel. Rozdělili jsme se a hledali dlouhou dobu marně. Konečně se ale jednomu Arabovi podařilo objevit zcela na okraji lesíka husté houští, které nás mohlo pojmout. Byl to ale velmi odvážný podnik, protože kdyby napadlo nepřátelům lesík ještě jednou při svém příchodu prohledat, tak by nás byli v každém případě nalezli. Také se vydáváme v nebezpečí, že naše koně zařehtají. Potom bychom byli ztraceni. Naše celá naděje spočívala v tom, že přitáhnuvší houf bude důvěřovat zprávě svého zvěda a nebude dále pátrat. Na tuto vyhlídku se dalo spoléhat, jestliže tlupa nebyla příliš vzdálena. Na štěstí nebyla tlupa daleko a netrvalo dlouho, když jsme zaslechli hluk úderů blížících se kopyt. Byli to očekávaní. Rychle se přibližovali. Náš úkryt nechávajíce ležet vpravo, vtáhli do lesíka a udělali, jak jsem se domníval, zastávku. Položili jsme ruce pevně na nozdry našich zvířat a hladili jejich hlavy, aby se chovala klidně. Téměř dvě hodiny jsme čekali, až se hluk poněkud utišil a my předpokládali, že se většina z nich oddávala odpočinku. Potom jsem zpravil svoje společníky o tom, že se sám chci připlížit a vyzvědět, kde naši zajatí poslové leží a s kolika nepřáteli máme vlastně co do činění. "V každém případě čekejte, až přijdu zpět. Nepodnikejte také nic, když uslyšíte křik nebo padnout výstřely," varoval jsem je ještě. "Kdybych měl být zajat, potom se obraťte rychle zpět k šejkovi Alimu a přepadněte ihned ležení. Šejk Ali nemůže být daleko." Po těchto slovech jsem se položil na zem a klouzal jako had k ležení nepřátel. Měsíc dával dostatek světla, abych rozeznal v blízkosti se nacházející předměty. Náhle jsem uviděl asi dvacet kroků před sebou stát stráž. Kdybych ji chtěl obejít, tak bych ztratil příliš mnoho času, kdybych šel kupředu jenom pomalu, mohl bych při tom také narazit na jinou hlídku. Proto jsem vzal, krátce rozhodnut, několik malých kamenů a hodil je obratně do několika keřů rostoucích stranou od hlídky. Při dopadu prvního kamene zvedl Arab, napjatě naslouchaje, hlavu. Při druhém se neklidně obrátil příslušným směrem a když jsem hodil ještě třetí kamínek, spěchal ke keřům, aby vyzkoumal příčinu tohoto šelestu. Nyní byla moje cesta volná. Rychle jsem se sunul kupředu, kousek po kousku, abych se vyvaroval každého zašelestění suchého listí nebo zapraskání suchých větví při jejich přelézání. Již jsem byl těsně u místa, kde stál hlídač, když tu jsem zůstal náhle ležet jako 95


spoutaný, zadržuje dech, neboť' k mému úleku přišel muž, který každopádně pochopil neúspěšnost svého hledání, zase zpět. Nyní nebyl na dlouhé uvažování čas. Kdyby mě Arab uviděl, tak bych byl ztracen a moji průvodci možná také. Proto jsem ho musel, jak jen to bylo možno, předstihnout a napadnout dříve než mne spatří. Následovaly vteřiny úzkostlivého očekávání. život hlídače stejně jako můj visel jenom na vlásku. Válečník kráčel klidně blíže. Nezastaví-li se brzy, padne tím jeho vlastní rozsudek smrti. Pomalu jsem napjal svaly, abych učinil rozhodující skok. Opatrně jsem natáhl nohy a trochu jsem se nadzvedl, tu, v posledním okamžiku, zůstal přicházející naslouchaje, stát. Platilo toto naslouchání mně? Viděl mne? Ne! Neboť se obrátil zase zpět. Můj hrudník zvedlo mohutné vydechnutí úlevy. Rychle jsem kmital dále a byl brzy mimo dosah hlídky. Ale nyní jsem musel být ještě opatrnější. Mohl jsem nyní přehlédnout celé ležení. Pospolu seděly ještě různé skupiny a vedly polohlasné rozhovory. Dlouho jsem zrakem hledal tři knížecí posly. Konečně jsem je uviděl ležet. Nebylo příliš obtížné doplazit se až k nim, neboť tito tři spoutaní leželi na nejzevnějším okraji ležení vedle jednoho keře. Když jsem se k tomuto místu dostal, šeptal jsem tiše: "Nehýbejte se, blízko vás je přítel Buďte opatrní a rozumíte-li mi, tak pozvedněte pomalu paže trochu výše!" Opatrně zvedli tři spoutaní ruce vzhůru. Dal jsem hlavu k uchu nejblíže ke mně ležícímu a tázal se: "Řekni mi, který je šejk?" Odpověď tiše následovala: "Vidíš padesát kroků odtud sedět tři muže, před kterými stojí jeden válečník? Ten sedící, který je k nám obrácen zády, je šejk Hasan, vlevo vedle něho jeden z nejstarších kmene." "Co s vámi zamýšlejí?" tázal jsem se dále. "Alláh to ví!" odpověděl. Ostře jsem pozoroval šejka, který byl tak blízko a pojednou jsem v tom, který stál před ním rozpoznal zvěda, který asi musel ještě jednou podat o všem zprávu. Náhle mnou probleskla odvážná myšlenka. Ha! Dalo by se to nazvat šíleně odvážným, ale podařil-li by se mi ten plán, tak bych zabránil boji a zbytečnému krveprolití, zachránil bych život mnohým přátelům tak jako nepřátelům. Nyní jsem se obrátil zase k Arabovi. "Bedlivě poslouchej, co ti řeknu. Budete osvobozeni, ale dělejte všechno, co přikáží. 96


Nyní ti rozříznu pouta na tvých rukou a dám ti dýku. Tou uvolníš svoje nohy a velmi opatrně osvobodíš svoje druhy. Zůstanete ale ležet přesně tak, jako nyní, aby nikdo neměl podezření. Přijde k vám ještě jednou někdo, aby přezkoušel pouta?" "Před svítáním ne, sídí," odpověděl Arab. "Dobře, vryj si nyní ostře do své paměti následující slova, abys můj plán nepokazil: Jakmile zazní křik sokola, vyskočte a uhánějte ke koním, zatím co budete tak hlasitě křičet, jak jen to bude možné. Já budu se čtyřmi válečníky v blízkosti a nechám také tyto na různých místech křičet a střílet, abych způsobil zmatek. Vyřítíte-li se v té době ke koním, tak si budou jejich hlídači myslet, že jste kmenoví příslušníci a nebudou pod tím tušit nepřítele. Vyskočte každý z vás na jednoho koně, vezměte s sebou ještě, bude-li to možné, čtvrtého, neobsazeného a prchejte k jihu, odkud přichází váš šejk Ali. Během vzniklého povyku se budu sám řítit středem ležení a snažit se pokud možno šejka vylákat. Řiď se přesně podle mých slov." "Alláh, budeš usmrcen nebo zajat," polekaně šeptal nad odvážným činem Arab. "To nech na starosti Alláhovi a mně," uklidnil jsem ho. "Jednej přesně podle mého přání a ne dříve, tak se plán podaří a budu z ležení pryč dříve než se ze svého ohromení vzpamatují. Řekni to opatrně svým společníkům." Po těchto slovech jsem se stáhl zpět. Nehlučně, ale tak rychle jak jen to bylo možno, jsem spěchal ke svému úkrytu, zcela naplněn svým tak nenadále problesknuvším nápadem. Tu se přede mnou zase vynořila hlídka. Nyní jsem nemohl ztrácet čas a nemohl jsem brát také žádné ohledy. Bylo lépe odstranit tohoto hlídače, aby mi při návratu všechno nezmařil. Krátce rozhodnut skočil jsem tomuto nic netušícímu na záda a rukama mu pevně sevřel krk. Nárazem a tíhou mého těla byl silný Arab stržen k zemi. Moje ruce zůstaly jako železné šrouby na jeho hrdle. Spadl dopředu obličejem k zemi, zatím co jsem na něm ležel. Po krátkých, marných pokusech o odpor upadl do bezvědomí. Utrhl jsem ze svých šatů několik šňůr, spoutal ho jimi, strčil silný roubík do jeho úst a vlekl tělo stále ještě bezvědomého za jeden z keřů. Rychle jsem nyní spěchal ke svým průvodcům, kteří se již o mě strachovali, sdělil jsem jim v krátkosti všechno, co se přihodilo a nařídil jim, že všichni čtyři současně se mnou vyrazí. Měli se postavit na různá místa, avšak dosti daleko vzdálená, aby hlídky nemohli nic zpozorovat. Když jsem jim vyložil smělý husarský kousek, radostně jim zasvítily oči. Nakonec jsem jim ještě jednou připomenul: "Tedy, jakmile nechám zaznít křik sokola, spusťte hlasitý křik, vystřelte ze všech zbraní a rozjeďte se potom tak rychle, jak jen to bude možné, za roh kolem lesíka přímo na jih vstříc našemu oddílu. Nejezděte blízko k ležení a zbytečně se nevydávejte v nebezpečí." 97


Rychle jsem nyní táhl svého hřebce s sebou pryč a byl brzy na místě, kde ležel mnou přemožený. Když jsme kráčeli kolem, Zobaá tiše funěl. Až těsně před ležení jsme prošli bez překážek. Podle mého odhadu museli být nyní všichni moji společníci na místě. Na svého koně jsem se mohl spolehnout. Krátká, rychle vytrysknuvší modlitba a již jsem seděl v sedle. Vzduch prořízl pronikavý křik sokola. Ze všech stran zazněl mnohonásobný křik. Třaskala rána za ránou. Mohutný stisk mých stehen a odvážným skokem mě přenesl můj udatný kůň přes hlavy několika spěšně ze spánku se zvednuvších a prchnouti chtějících do středu nepřátelského ležení. Dvěma skoky dosáhl skupiny, ve které seděl šejk Hasan. Všichni vyděšeně vyskočili! Zvěd při tom ještě stál a křičel při pohledu na mne zděšeně: "Šejtán! Šejtán! Zachraňte se!" což zmatek ještě stupňovalo. Přijel jsem na šejkovu stranu a zasadil mu ostrý, pružný úder hranou ruky na místo na krku, kde se nachází tepna. Tohoto, když počal vrávorat, jsem uchopil za ramena, vytáhl s vypětím všech sil na svého koně a řítil se pryč, porážeje všechny, kteří mi při této jízdě stáli v cestě. Nikdo se neodvažoval střílet, protože mohl být zasažen stejně jako já i šejk. Ve ztrnulém zděšení nad takovou neslýchanou šílenou smělostí a v ochromujícím ustrnutí jsem nechal všechny vzadu. Nyní se ale zvedl divoký, zběsilý řev. Všechno šlo kupředu ve zběsilém tempu. Můj závodní kůň dvojité břímě vůbec nepozoroval. Lesík za mnou se zdál být přeměněn v opravdový čarodějnický kotel. Sem ke mně zněla děsná vřava a běsnění. Tu jsem uslyšel již na obou stranách a za mnou údery kopyt tryskem jedoucích koní. Zvuk přicházel stále blíže. Stíny tmavých jezdců se vedle mne kmitaly jako černí synové z říše stínů. Nyní šejk, kterého jsem měl ležet napříč před sebou, zase přišel k plnému vědomí a namáhal se ze všech sil, aby byl svržen k zemi. Kůň byl tím ve svém běhu bržděn. Když pochopil, že se mu uniknutí v tomto případě tak rychle nepodaří, snažil se Zobaá splašit údery. Již se začal vzpínat. To mne popudilo. Ohled a slitování zde nebyly na místě a byla by to moje vlastní záhuba. Mocnými údery jsem zpracoval hlavu přede mnou ležícího, až zase bezmocně visel na sedle. Tu se náhle také přede mnou vynořily postavy. Nebesa! Měl bych po tomto skvělém úspěchu ještě kvůli hrstce jezdců podlehnout? Divoce jsem se podíval okolo sebe, vytrhl z opasku revolver, zatím co můj kůň bez 98


ustání pádil do dáli. Již jsem zvedl zbraň, abych vystřelil na nejblíže se nacházejícího černého jezdce. Tu mi náhle zaznělo vstříc hlasité, polekané zvolání: "Alláhu! Ty chceš usmrtit své přátele?" Radostně překvapen jsem spustil zbraň. V skutku! Byli to moji čtyři průvodci. "Kde jsou ti tři poslové? Viděli jste je?" volal jsem v nesouvislých větách, neboť námaha se u mne přece jen projevila. "Ne, sídí!" byla málo potěšující odpověď. Tu jsme uslyšeli po naší levé straně znovu dusot kopyt. Nocí zaznívalo hlasité volání. Uháněli jsme dál a dále. Proud vzduchu, vyvolaný rychlým pohybem vpřed, svištěl kolem mých uší. Odvážná honba. Zobaá divoce funěl. Náklad se mu více nezamlouval. Třepajíce se, vlály naše burnusy fantasticky okolo nás. Kdo by nás tak viděl při bledém svitu měsíce, byl by zajisté vyplašen uhnul stranou, neboť jsme uháněli tam do dáli jako démoni. Nyní zaznělo volání blíže. Už jsme viděli jezdce. Tu vyrazil jeden z Arabů vedle mne radostný křik: "To jsou oni! To jsou ti zachránění!" Těm třem se podařilo splnit moje přání a přivedli s sebou volného koně. "Dejte toho koně sem! Rychle!" supěl jsem. Pot mi stékal námahou z čela. Na okamžik jsme zastavili. Šejk byl z mého sedla zvednut a pevně přivázán na volné zvíře. Ulehčeně jsem si oddechl. "Kupředu!" naléhal jsem, jakmile jsme byli hotovi. Radostně řehtaje, vyrazil můj statečný kůň s novými silami tam do dáli. Nyní jsme měli vyhráno. Celý můj plán, jak se zdál šíleně smělý, se podařil. "Pronásledovatelé jsou za námi!" zvolal nyní jeden z našich živě. "Již jsem je slyšel!" Zadrželi jsme zvířata uzdami a poslouchali se zatajeným dechem. Tu zaznělo sem z dáli temné dunění a hučení. Celé ležení se zdálo vyrazit a býti za námi. "Jde do tuhého, přátelé, jedeme o svůj život!" volal jsem, uchopiv pevněji šejkovo zvíře a nyní začala jízda, na kterou nikdy nezapomenu. Zdálo se, jakoby koně tušili nebezpečí, neboť se řítili přímo příšernou rychlostí tam do dáli. Jak dlouho jsme tak uháněli, již nemohu posoudit. Se znepokojením jsem musel konečně postřehnout, že můj závodní kůň začal být 99


vysílený. Hluk nás pronásledujících přicházel blíže. Ale také šejk Ali nemohl být se svou skupinou daleko. Vystřelil jsem jednu ránu z pušky v naději, že ji uslyší. Žádná odpověď. Následoval druhý ... třetí výstřel. Nic se neozvalo. Řítili jsme se dále. Přibližně za půl hodiny jsem vystřelil ještě jednou. Tu ... v dálce před námi odpověděla slabá rána. Teď se obzor vyjasnil. Ještě krátkou chvíli ... a slunce nám vyslalo vstříc své paprsky. Pohlédl jsem zpět. Tu jsem uviděl valit se sem tmavou masu našich nepřátel. Ale také před námi se vynořovaly body, které se rychle zvětšovaly. Jedna tmavá linie, která rovněž stále více narůstala, se brzy na to rýsovala na pozadí. Byly to naše vojenské oddíly! Ze všech našich rtů se vydral jásot, po kterém následovalo potlačované zlořečení šejka Hasana, již dlouho procitlého k vědomí. Také pronásledovatelé zpozorovali, že nám přišla pomoc a zůstali náhle stát. Zmírnili jsme ihned tempo, aby naše zvířata mohla zase popadnout dech. Brzy jsme mohli rozeznat některé jezdce před sebou. Přede všemi jsme uviděli šejky Aliho a Abdallaha, kteří se odpoutali od vojska a vyrazili nám naproti. Přijíždějíce, strhli své koně stranou a zůstali po mé pravici a levici, radostně mě pozdravujíce. Jejich oči udiveně spočinuly na zajatém šejku Hasanovi, kterého znali. Avšak nic jsem ještě nevyprávěl, nýbrž chtěl jsem nejprve Zobaá, který se tak statečně držel, svěřit do dobré péče. Po několika minutách jsme se již nacházeli uprostřed válečníků, jásavě jimi pozdravováni. Volal jsem ke svým čtyřem průvodcům, aby podali zprávu a seskočil jsem z koně. Nejprve jsem ho sám vydrhnul a předal jednomu spolehlivému muži, aby ho klidným krokem vodil kolem, potom jsem přistoupil zase k šejkovi. Jeden z mých průvodců se zabýval ještě vyprávěním. Vyšperkoval celý příběh podle orientálního způsobu. Všude jsem slyšel výkřiky obdivu a když vypravěč skončil, vypukla doslova bouře, kdy mě, stejně jako velkého hrdinu, vítali jásotem. Ali mi jménem všech srdečně děkoval a skončil slovy: "Opravdu, ty neseš své jméno právem, ó Zine el Gasare, nemohlo být dáno zasloužilejšímu! Náš kmen je na tvoje přátelství hrdý!" 100


Musel jsem to trpělivě snášet a vysvětlit potom nejdříve Alimu a Abdallahovi svůj úmysl. "Zajal jsem šejka Hasana v naději, že tím bude ušetřeno zbytečné prolévání krve, neboť až dosud nikdo nepřišel o život. Jsem přesvědčen o tom, že nyní požadované ovce a velbloudy obdržíme bez boje, když pohrozíme, kdyby se zdráhali, že šejka Hasana ihned usmrtíme. Ať sám dá příkaz k odevzdání zvířat." Názory na to se rozcházely. Také Ali byl jiného mínění, neboť se ptal: "V čem spočívá ale trest, který si zasloužili?" Po delším přemýšlení jsem odpověděl: "Požaduj přece nyní jako trest, že se zdráhali, dvojnásobek, šejku Ali, to se asi těchto loupežníků bolestně dotkne." Vynaložil jsem celé svoje umění na to, abych přemluvil a získal Araby, neboť mi záleželo na tom zabránit zbytečnému boji. Pomaloučku se všichni přikláněli k mému názoru, zejména když jsem uvedl, že jsme nepřišli specielně bojovat, nýbrž převzít zvířata a jenom v naléhavém případě zasáhnout. Bylo to jasné a šejk Hasan byl předveden. Ali mu zamračeně vyšel naproti: "Proč jsi neuposlechl příkazu našeho knížete? Kde jsou velbloudi a ovce, které jsi měl odevzdat?" Hasan odpověděl vzdorovitě: "Od kdy jsme vašemu knížeti dlužni poplatek?" "Nejedná se o poplatek, nýbrž o trest za vaše loupení, zvláště za zajetí našeho knížete. Proč nenecháte na pokoji malé kmeny, stojící pod naši ochranou, a berete jim dobytek? Proč jste zajali naše posly?" Ali zvedal svůj hlas stále více. Rozčílil se. "Co chceš ode mne všemi těmito otázkami? Co já mám s tím společného?" odpověděl Hasan. Se zadostiučiněním jsem pozoroval, že zavadil velmi znepokojeně pohledem na množství našich válečníků. "Nepřetvařuj se!" křičel nyní Ali rozhněván. "Chceš svoji zlodějskou činnost také ještě korunovat lží? Styď se, Hasane, když je takový šejk, jací mohou být jeho válečníci?" Jako šlehy bičem zasáhla tato slova provinilce. Z jeho očí svítila zuřivá zášť. Ali pokračoval dále: "Proč ta hra na schovávanou? Nemám chuť poslouchat tvoje řeči! Když jsi nesplnil naše přání, požaduji nyní jako trest dvojnásobek. Tedy sto velbloudů a čtyři sta ovcí. Nedáš-li příkaz, aby byli ihned přivedeni, nechám tě usmrtit a pošlu tvoji mrtvolu přivázanou na koni tvým válečníkům vstříc. Potom je ihned napadneme a jednou provždy budeme mít od vás pokoj. Musíte pocítit naši moc. Můžeme vás rozšlapat jako jedovaté červy a to jsme vzali s sebou jenom jednu malou část svých válečníků!" "Zbláznil jsi se?" zařval Hasan zděšeně. "My nemáme tak velká stáda!" ,.Ano, ty sám jsi nám tolik ukradl," odpověděl Ali chladně a opovržlivě. "Rozhodni se! 101


Ano nebo ne!" "Ne a znovu ne!" řval Hasan ve vzteku a zuřivosti. Ali se otočil a přistoupil ke mně. "Co mám nyní dělat, sídí?" "Jednat přiměřeně svým slovům, šejku Ali," odpověděl jsem vážně, "jinak to nejde." "Tak s ním promluv ty, sídí!" prosil Ali. "Jak chceš." Při těchto slovech jsem přistoupil k zajatému. Když mne tento uviděl přicházet, hodil po mně pohled plný nenávisti, zatím co v jeho obličeji se ukázal neklid. "Slyšel jsi, co bylo od tebe požadováno," řekl jsem klidným, ale rozhodným tónem. "Chceš dát rozkaz?" "Co mám já s tebou co do činění? Táhni pryč, odkud jsi přišel, totiž k čertu!" křičel ke mně. "Ty jsi ten muž, který mého statečného Moktabu s koně srazil, když chytil Mehemeda! Ano, jenom ty to umíš, ne, ty to musíš být!" Klidně se usmívaje jsem přikývl. ,.Ano, jsem to já. Proto se třes podrobovat moji trpělivost tak těžké zkoušce!" Zase mne zasáhl úzkostlivě zkoumavý pohled, potom křičel: "Kéž by supové chtěli roztrhat tvé tělo!" Zdál se mít přede mnou neurčitou bázeň a sám sobě chtěl dodat odvahu křikem. "Táži se tě naposledy!" řekl jsem nyní výhružně. "Chceš dát rozkaz?" "Ne" zaskřípal. "Dobře. Jak tedy chceš," byla moje chladnokrevná odpověď. Na můj pokyn sem přistoupili dva válečníci. "Přiveďte jednoho silného koně!" rozkázal jsem nyní. Trvalo to jenom několik minut, potom stála přede mnou silná klisna. Tázavě jsem se podíval ještě jednou na Hasana. Tento hodil plachý pohled na mne a na koně, ale zůstal němý. "Svažte mu nohy!" byl můj další rozkaz. Hasan byl vržen na zem a spoután. Pečlivě jsem nyní prohlížel provazy. Ne abych zkoušel jejich pevnost, nýbrž abych dal spoutanému ještě čas k uvažování. Ale šejk zůstal němý. Horkost mi nyní vystoupila vzhůru do spánků, neboť taková lhostejnost a zarputilost mě popuzovala. "Připevněte ke zvířeti dlouhý provaz a přivažte na něj Hasanovy nohy." Drsně vyšla tato slova z mých úst. Ali ke mně přistoupil a polekaně se ptal: 102


"Sídí, ty ho chceš nechat usmýkat k smrti? Můžeš být tak ukrutný?" "Když to musí byt ... ano!" odpověděl jsem vážně. "Otevřete kruh!" Tato poslední slova byla směrována ke kolemstojícím. Ihned vznikla mezera a dala mi rozeznat daleko v dáli stále ještě stojící, váhající nepřátele, kteří nás pronásledovali. "Tak co?!" Krátce a ostře vyšla tato otázka z mých rtů, zatím co jsem se zlověstně díval na Hasana. Žádná odpověď. Tu jsem zasadil koni silnou ránu. Vysoce se vzepjalo toto ohnivé zvíře a udělalo několik mohutných skoků kupředu, smýkajíce tělo spoutaného za sebou po kamenité zemi. Nešťastník pronikavě vykřikl. "Zadrž! Zadrž!" křičel. "Dám všechno! Zachraňte mě!" "Zastavte!" zahřímal jsem, přehlušuje křik a ihned se vrhlo několik Arabů koni po uzdě. Pomalu jsem kráčel k ležícímu na zemi. Tento na mne zděšeně zíral. Jeho tahy sžíral šílený strach. Špičaté kameny mu již rozbily hlavu na více místech. Krvácel z více ran. "Otče ukrutnosti!" volal mi vstříc. "Co ode mne chceš?" Zamračeně jsem stáhl obočí. "Přicházíš již zase s vyhýbavými otázkami? Jestliže mě chceš dlouhým mluvením zdržovat, tak musí toto zvíře přivést vstříc tvým válečníkům tvoji rozdrásanou mrtvolu. Ty víš, co požaduji, odpověz krátce ano nebo ne!" Výhružně jsem zvedl paži k úderu. Tu rychle zvolal v divokém strachu: "Ano! Ano! Ano! Učiním vše, co chceš! Jenom mne z této polohy osvoboď!" Sklonil jsem se k němu, rozřízl mu provaz a odpověděl: "Mohl jsi si ušetřit utrpení, ale ty sis je bohatě zasloužil. Ty jsi chtěl chladnokrevně poslat svoje válečníky na smrt, jenom abys udržel svoje velbloudy a ovce, které jsi uloupil. Varuji tě ale, ty synu úskoku! Zkusíš-li mne jenom v nejmenším podvést, tak bude tvým údělem desateronásobné utrpení!" Když jsem pomalu a významně říkal poslední slova, jeho tělem lomcoval strach. Pozoroval mne upřenými pohledy. "Já tě nepodvedu, neboť nepochybuji, že bys svoje výhružky splnil," řekl opakovaně a jímala ho hrůza. Vážně jsem odpověděl: "Na to se spolehni. Dodržím, co řeknu. Nechť je to dobré nebo zlé!" 103


Při těchto slovech se přes vážnost situace zatoulaly moje myšlenky do jiných zemí a vykouzlily mi osoby, ke kterým bych měl také toto varovně volat. Avšak rychle jsem musel truchlivé myšlenky zaplašit a obrátit se k sem se deroucím Arabům. "Ošetřete mu jeho rány." Zatím co uposlechli mého přání, tázal jsem se Hasana: "Jak chceš svoje lidi uvědomit?" Udiveně na mne hleděl. "Jaká otázka, sídí. Alláh ti dej moudrost! Přirozeně jim to musím říci." "Ovšemže," odpověděl jsem, "ale jak to chceš učinit?" Jeho pohled byl ještě užaslejší. "Půjdu k nim." Po těchto slovech jsem se mu smál přímo do obličeje. "Ó, ty otče chytrých hlav! Pokládáš mě za osla, že tě nechám odejet ke tvým? Ne, můj milý šejku, z toho nebude nic! Ale zadrž, tu mi přichází myšlenka. Já pojedu s tebou." V jeho očích to ďábelsky zablesklo. Toto pozoruje, jsem k tomu připojil: "Netěš se příliš brzy, starý lišáku! Mne neoklameš! Prozatím jedu sám." Všichni se na mne užasle podívali. Nechal jsem ale klidně přivést svého koně, který se zcela zotavil, pohladil ho, laskaje, po hlavě a zatím co tento, radostně řehtaje, třel se o mé rameno, vyskočil jsem do sedla. Šejkovi Alimu jsem ještě zašeptal: "Buď bez starosti, vrátím se brzy zpět a přijdu pro vás." Potom jsem vyrazil pryč, nepříteli vstříc. Když jsem přijel skoro na dostřel, činil jsem živá znamení, že bych chtěl mluvit. Nepotřeboval jsem také dlouho čekat, když se z masy oddělil jezdec a přijížděl mi pomalu naproti. Držel jsem svoji pušku připravenou k výstřelu a ostře pozoroval každý pohyb blíže přicházejícího, abych při sebemenším podezření nějakého úskoku ihned mohl střílet. Když přišel na doslech, zadržel koně na uzdě a volal ke mně: "Co si přeješ? Je to od tebe odvážné přijít k nám tak blízko!" Udělal jsem rukou pohyb plný opovržení a odpověděl: "Jmenují mne Zine el Gasar. Ty jsi moje jméno již slyšel. Tvůj šejk mi předal poselství, které mám vyřídit. Avšak nejprve mi řekni, kdo jsi ty?" Můj protivník nejprve neodpověděl, potom se ptal: "Proč nepřichází zároveň šejk Hasan, když nám má něco říci?" Obrátil jsem svého koně a volal: "Když ihned nepřestaneš se zbytečnými otázkami a neřekneš svoje jméno, tak pojedu zpět a tvůj šejk je ztracen!" Konečně se tomu podvolil a volal: 104


"Jsem jeden z nejstarších kmene a obdržel jsem přízvisko »Mudrc.« "Zdá se, že Alláh ti dal málo moudrosti, jinak bys nehovořil jako chlapec. Jak jste se mohli odvážit napadnout knížete Mehemeda, když jste museli vědět, že jeho jediné slovo vás může rozdrtit?" Přepadl mne hněv, který jsem pocítil nad hloupou hrou tohoto protahování, proto jsem volil ostřejší slova. " Ty jsi přišel, abys mi to řekl?" posmíval se nyní protivník. Přinutil jsem se ke klidu a odpověděl: "Ne, nýbrž tvoje jednání, které se rovnalo dítěti, mě k tomu přivedlo. Váš šejk chce s vámi mluvit, z tohoto důvodu vás vyzývám poslat nejstaršího vašeho kmene včetně tří neozbrojených válečníků až do středu prostoru, který odděluje moje oddíly od vašich. My budeme ve stejném počtu, rovněž neozbrojeni, doprovázet šejka. Toto řekni těm svým!" Po těchto slovech jsem Zobaá zcela obrátil a jel střelhbitě tryskem zpět, Araba z oka nespouštěje tak dlouho, dokud byl na dostřel. Rychle jsem urazil zpáteční cestu a sdělil nyní svoji rozmluvu Alimu. "Já tě doprovodím," řekl, když jsem skončil, "když nepřátelé tajně přinesou své zbraně a budou potom střílet, nechtěl bych zde nečinně stát a uvést tě do nebezpečí!" "Také mne vezmi s sebou, ó Zine el Gasare, "vpadl šejk Abdallah, "abych ti mohl pomáhat." "Rád, můj příteli. Zvolte ještě jednoho vašeho válečníka, nechejte Hasana sednout na koně a potom můžeme vyrazit." Již jsem viděl, že se od nepřátel uvolnila malá skupina a spěchala k mnou udanému místu. Zbraně jsme nesli ještě s sebou. Když se obě skupiny přiblížily až na sto padesát metrů, zastavili jsme se a začali své zbraně pokládat do písku. Druhá strana následovala našeho příkladu. Hasan nás napjatě pozoroval. Pod burnusem jsem si skrytě ponechal ještě jeden malý revolver, neboť jsem protivníkům nedůvěřoval. Dali jsme se zase do pohybu a stáli brzy na třicet kroků navzájem proti sobě. Hasan byl přivázán ke svému zvířeti, jehož uzdu jsem pevně držel ve své ruce. Pozorně jsem si prohlížel ty, kteří před námi seděli na koních. Tito vážně pozdravili: "Salem Alejkum!" (Mír budiž s vámi!) Opětovali jsme pozdrav. Tu jsem zpozoroval u jednoho z Arabů, jak se na jeho burnuse zřetelně rýsovaly tvary pod ním se nacházející pistole. Tudíž jsem se ihned zeptal: "Jsou u vás tak špatně dodržovány sjednané smlouvy, že přicházíte ozbrojeni?" "Chraň Alláh tvůj rozum," odpověděl nejstarší, se kterým jsem dříve jednal, "my jsme neozbrojeni!" 105


"Vidím, že vás Alláh ranil zapomnětlivostí, proto vám odpouštím," odpověděl jsem klidně. "Ale odhoď nejdříve od sebe Svoji pistoli, můj synu!" obrátil jsem se k příslušnému válečníkovi. "Dříve než začneme s vyjednáváním." Ten polekaně bezděčně sáhl na místo, kde měl ukrytu zbraň. "Alláh!" volal užasle. "Ty jsi vševědoucí?" hodil ale poslušně pistoli do písku. "Nyní mluv, šejku Hasane," vyzval jsem tohoto. "Ale udělej to krátce!" Hasan pravděpodobně doufal, že při rozhovoru bude mít příležitost k útěku, ale nyní poznal, že je to nemožné. Proto ke mně vyslal zlostný pohled, dříve než přivolal svého věrného: "Máme nyní povinnost dát sto velbloudů a čtyři sta ovcí!" Odpovědí byl jednohlasný křik rozhořčení. Nesměl jsem nechat dále jít vyjednávání tímto způsobem. Rychle rozhodnut, uchopil jsem pevněji uzdu koně, který nesl Hasana a řekl mně vlastním, v okamžiku vysokého napětí, chladným klidem, který je však o to zlověstnější a nebezpečnější: "Nemáš, co bys dále řekl, Hasane? Tak to jsme si mohli ušetřit čas. Vrátíme se zpět a přivedeme si ta zvířata sami pomocí našich válečníků!" při těchto posledních slovech jsem se obrátil na Aliho. "My se ale potom nespokojíme s nynějším počtem." Po těchto slovech jsem se tvářil, jako bych se chtěl vrátit zpět. "Co tě před tím čeká, víš, Hasane! Chtěl jsi mě jenom vytáhnout ven a oklamat mě!" "Zadrž/ Zadrž!" křičel Hasan. "Dám ti ta zvířata!" Obrácen ke svému věrnému, pokračoval dále: "Dojděte pro ta zvířata tak rychle, jak je to jen možno a přiveďte je sem!" Pochybujíce, dívali se tito k nám, zatím co bylo slyšet tiché reptání. Tázal jsem se nejstaršího, který se zdál se mnou bojovat. "Chcete přivést ta zvířata a potom odtáhnout? Rozhodni se!" "Dojděte pro zvířata, pospěšte si nebo jsem ztracen!" křičel mezitím Hasan. "Nech svoji pistoli ležet!" hromoval jsem v okamžiku na jednoho Araba, který se chystal sehnout pro zbraň, ležící v písku. "Vezmeš si ji, až budeme hotovi!" Vyděšeně ustoupil zpět. Mezi tím se zdálo, že "otec moudrosti" učinil rozhodnutí. Namáhavě ze sebe vypravil, zatím co mě zasáhl pohled plný nenávisti a vzteku: "Obdržíte požadované." "Do kdy?" "Do dvou dnů jste vlastníky zvířat." "Dobře, budeme čekat přesně dva dny," odpověděl jsem, "zatím se stáhněte zpět." Obrátili jsme se a hnali se s šejkem Hasanem do ležení. Zde jsme dali příkaz k utábořeni, postavili četné stráže, abychom byli chráněni před 106


přepadením a mohli si teprve nyní dopřát něco klidu. Pozorovali jsme, jak se Hasanovi lidé stáhli zpět; podle toho dodrželi úmluvu. Stanovená lhůta uplynula, aniž bychom byli vyrušeni. Nastal pevně stanovený den. Ranní hodiny již uplynuly, když jsme se scházeli k poradě, abychom se rozhodli, jaká opatření při nedodržení naší úmluvy mají býti učiněna. Dohodli jsme se, že je bezpodmínečně nutné naší žádosti zjednat důraz, aby naše vážnost u ostatních kmenů nebyla k vůli tomu ohrožena. Chtěli jsme ihned s celou mocí vyrazit, ale sami se do ničeho více nepouštět, nýbrž vniknout na území loupeživých Arabů. Když jsem šel potom okolo Hasana, úzkostlivě zkoumaje se na mne díval. V každém případě se bál budoucnosti. Čas neúprosně postupoval kupředu. Blížilo se poledne. Hasan byl stále neklidnější. Tu jsme uviděli v dálce přicházet tmavý zástup. Ihned jsme svolali všechny válečníky do zbraně. Brzy jsem ale poznal svým dalekohledem, že je to veliké stádo ovcí a velbloudů, hnáno asi padesáti jezdci. Když se tito až na nepatrnou vzdálenost přiblížili, mohl jsem se přesvědčit, že hlavní síla zůstala vzadu ve větší vzdálenosti. Proto jsme jeli bezstarostně naproti a obklopili houf. "Otec moudrosti" byl zase při tom a vedl slovo. Zamračeně nám předal zvířata, která byla přesně počítána. "Proč nám berete naše stáda," ptal se, "když jste přece jeden z nejbohatších kmenů?" "My nebereme vaše, nýbrž náš majetek, neboť vy jste všechno nejprve uloupili! Kníže neobdrží nová stáda, nýbrž mu bude vráceno, čím byl poškozen," odpověděl jsem. "Pamatujte si to jako výstrahu. Nepřestanete-li se svým loupením a přijde-li na vás ještě jednou stížnost, tak nebudeme brát žádný ohled, nýbrž budeme postupovat s větší silou a vyhladíme vás ze země. Nyní můžete bez potíží odtáhnout." "Tak dej našemu šejkovi volnost" "Váš šejk nás bude ještě krátkou cestu doprovázet, až si budeme jisti, že nás nesledujete. Nebude mu zkřiven ani vlas a bude brzy ve vašem středu. Ale na vás si musí dát člověk dvojnásob pozor," řekl jsem tónem, který vyloučil již předem každé odmlouvání. Ali dal znamení k odjezdu a my jsme vyrazili, vedouce Hasana s sebou, na cestu k domovu. Když jsme jeli asi půl dne a nikdo za námi nejel, dal jsem Hasanovi svobodu. Ten neřekl ani slovo, ale pohled, se kterým od nás odcházel, řekl více než slova. Těšil jsem se z toho, že jsem mohl zabránit zbytečnému prolévání krve a obětem na lidských životech, neboť kdyby bylo došlo ke střetnutí, tak by to končilo v každém případě krveprolitím a mnoho našich statečných válečníků by se více zpět nevrátilo. Ještě jeden půl den jsme zůstali všichni pohromadě, potom jsme se rozdělili. 107


Padesát mužů zůstalo stát, ponecháno k transportu, který jen pomalu šel kupředu. Žádné nebezpečí již nehrozilo, proto jsme jeli se zbývajícími válečníky ostřejším tempem kupředu. Také šejk Abdallah se rozloučil a táhl se dvěma sty muži ke svým pastvinám. Nechci popisovat, jakým způsobem bylo zveličeno jako skvělý čin osvobození tří poslů a únos šejka Hasana ze středu ležení Arabů. Ale krátce po našem příjezdu se dostalo moje jméno do řečí a bylo každým s nadšením vyslovováno. Jenom Link byl na mne rozhněván. Když jsem vstoupil, seděl v hloubi svého stanu jako podrážděný leopard. "Tomu se říká přátelství!" zavrčel na mne vztekle. "Sedím tady, nerozumím žádnému člověku, mohu mluvit celý den jenom sám se sebou a můj vysoce vážený »klenot odvahy« si spokojeně vyjede na koni. Kdyby mi alespoň ještě půvabná Aida byla přinesla jídlo. Ale to ne, to se mi pošle tak stará bába, která měla již nejméně čtyřiadvacet mužů. Necháte-li mě ještě jednou tak sedět na suchu, tak pojedu pryč!" "Nermuťte se, milý příteli," smál jsem se, "jak vidím, neobyčejně dobře jste se zotavil a nic zvláštního se také nepřihodilo!" Spokojeně jsem si k němu sedl a opřel se pohodlně dozadu, pohroužen do myšlenek. Kníže tu nebyl, ale byl brzy očekáván a tak jsem si chtěl po tu dobu udělat pohodlí. Link se neklidně vrtěl na své kožešině sem a tam, stále a stále se tázaje a dívaje se na mne. Viděl jsem, že může téměř puknout nedočkavostí, aby se dozvěděl, jak se všechno seběhlo. Znamenitě jsem se bavil a pořád mlčel. "Co nyní?" vybuchl konečně Link. "Nyní, příteli Linku? Co je vaším přáním?" tázal jsem se příjemně, stavěje se pořádně unaven. "Hrozné!" naříkal v komickém zoufalství. "Jste Člověk?" "Samozřejmě. Myslel jsem si až dosud stále, že patřím k lidem," odpověděl jsem klidně. "Vy mě uvádíte v zuřivost" volal vyskakuje. "Chcete, abych se zbláznil? Tento kus člověka zde sedí a nevydává ani hlásku a přece byl na válečné výpravě. Musel jste přece něco zažít? Co? Jak? Chcete nyní konečně něco vyprávět nebo mám utéci?" "Zůstaňte raději zde," smál jsem se, "o všem vám budu nyní vyprávět, abych se mohl těšit vaší příjemnou společností, neboť vězte, že jsem po vás opravdu toužil". "Co? Toužil? Po mně? Čertovský chlapíku!" volal, spokojeně se šklebě. Jen s námahou jsem mohl uniknout objetí a vyprávěl nyní jak jen to bylo možno krátce, co se událo. Moji řeč doprovázela živá Linkova mimika. "Tomu říkáte nic?" volal nadšeně. "Skáče si spokojeně se svým koněm dokola uprostřed nepřátelského ležení a vezme jejich náčelníka proti jeho vůli trochu se 108


společně projít. Hahaha! Byl bych chtěl vidět ty užaslé obličeje. Takový odvážný kousek musíme jednou vykonat společně, ale já budu při tom zajisté zase smolař a nanejvýš dopadnu kus starého burnusu nebo jednu starou sandálu jako vítěznou trofej, to jest, jestliže se vůbec zase vrátím. Hahaha! Hihihi! Černí synové pouště se dívali jako kuřata, když se blýská nebo jako tele na nová vrata!" Válel se smíchy. Všechen jeho smutek nad osamělostí zmizel. "Co jste mezi tím dělal?" tázal jsem se, vpadnuv do jeho smíchu. "Já? Co jsem měl dělat?" odpověděl. "Ležel jsem zde, ve svém stanu, jedl, co mi přinesla půvabná víla a spal. Nevycházel jsem vůbec ven, nemohl mi přece nikdo rozumět." Právě když jsem chtěl odpovědět, zvedla se u vchodu stanová plachta a dovnitř vstoupil rychlými kroky kníže Mehemed. Vztahuje mi obě ruce vstříc, křičel srdečně: "Alláh žehnej tvému návratu, ó Zine eI Gasare; sotva se vrátím do ležení, už slyším na všech rozích a koncích zpívat na tebe chvalozpěv. Děkuj ti za tvoji pomoc. Jaký odvážný čin, přiměřený tvému jménu." "Tak mnoho cti mi nenáleží, kníže! Tvůj Zobaá při tom vyřešil úkol nejtěžší, bez toho by byl býval výsledek nejistý," odpověděl jsem. "Zobaá budiž tvůj, milý příteli. Žádného lepšího pána nemůže nosit." Překvapen touto nabídkou jsem vyrazil: "Kníže, ty bys chtěl …?" "On budiž tvůj, opakuji ještě jednou," řekl Mehemed, "jenom připojuji přání, abys zůstal ještě velmi, velmi dlouho naším hostem." Větší dar mi nemohl dát. Nehledíce k nesmírné hodnotě tak ušlechtilého, čistokrevného zvířete, které nikdy není dosažitelné za peníze, tak visí každý Arab na svém koni jako na vlastních dětech. Raději by přece Arab položil život než vydal svého koně. Nemohl jsem ihned nalézt správná slova a tiskl jsem mu ve své radosti vroucně ruku. "Alláh mi dej příležitost, abych ti mohl projevit svoji vděčnost!" řekl jsem vroucně. "Potřebuješ si nyní dobře odpočinout," pokračoval kníže dále, "proto tě nechci více zdržovat, ale dnes večer tě očekávám u mne i s tvým přítelem." S těmito slovy se Mehemed rozloučil. Link se těšil se mnou z mého daru, když jsem mu to oznámil. Nemohl ale opomenout do toho zaplést své humorné poznámky. Ještě při mém odchodu za mnou volal: "Jsem přesvědčen, že kdybych byl na vašem místě já, nebyla by mi darována ani stará koza." Rychle jsem nyní spěchal ke svému stanu, abych si trochu odpočinul. Když jsem vstoupil, zůstal jsem potěšen stát, neboť jsem uvnitř uviděl Aidu zaměstnanou odestýláním měkkého lůžka. 109


Ta, překvapena při své práci, vyskočila s tichým výkřikem. Když mne poznala, zůstala rozpačitě stát. "Ty mne nepozdravíš na přivítanou, Aido?" tázal jsem se, přistoupiv blíže. "Buď vítán, ó pane!" odpověděla svým měkkým, melodickým hlasem a plaše na mne pohlédla. "Děkuji ti, Aido." S těmito slovy jsem lehce uchopil její ruku a přitáhl ji ke svým rtům. "Co to děláš, ó pane?" ptala se polekaně. "Zdravím tě tak, jak se u nás v západním světě zdraví dívka, která je vysoce ceněna," odpověděl jsem. "Ty mne vysoce ceníš, ó pane?" byla její naivní otázka. "Zajisté, dokonce velmi vysoko," odpověděl jsem v měkčím tónu. V jejích očích to radostně zazářilo, přes její snědou barvu jsem viděl, jak se jí tváře hlouběji zarděly a tiše vydechla, obracejíc se k východu: "Děkuji ti, ó pane a jsem na to hrdá." Když dívka odešla, lehl jsem si na měkké lůžko, připravené její rukou, a upadl do lehkého spánku. Když jsem procitnul, naplnilo můj stan již příjemné přítmí. Klidně jsem zůstal ještě ležet a snil o vzdáleném domově. Dlouho jsem tak ležel se zavřenýma očima, když mne tichý šelest při vchodu do stanu přiměl vzhlédnout. Zpozoroval jsem Aidinu hlavičku, jak na mne potají hledí. Rychle jsem zavřel oči a mžoural jenom lehce skrze spuštěná víčka. Pravděpodobně byla vyslána, aby se podívala, zda jsem se již probudil. Jako stín se nyní kmitla dovnitř v domnění, že ještě tvrdě spím a tiše se přiblížila k mému lůžku. Dlouho zde stála a pozorovala můj obličej. Potom jsem cítil, jak se nade mnou sklonila. Jako dech se její rty dotkly mého čela a rychle zmizela. Vyskočil jsem. Snil jsem bdě nebo byla Aida ve skutečnosti u mne a políbila mne? Ztracen v hlubokém přemýšlení chodil jsem stanem sem tam. Po uplynutí asi jedné půlhodiny přišla dcera šejka Aliho opět. Když jsem ji zpozoroval, přátelsky jsem na ni zavolal: "Aido, jsi to ty? Pojď přece blíže." Váhavě ke mně přistoupila. "Měla jsem se tě zeptat, ó pane, jestli něco nepotřebuješ." "Šejkovi budiž dík za tuto péči," odpověděl jsem. "Nemám žádné přání, Aido, ale když si budeš chtít se mnou trochu porozprávět, tak mi to udělá radost!" Nesměle, se sklopenou hlavičkou, stála přede mnou. 110


"Jestli je ti to milé, tak se ke mně posaď" pokračoval jsem dále, "nebo se bojíš?" "Bát se, ó pane? Tebe? Ó ne!" odpověděla, a šťastně se smějíc, sedla si vedle mne. "Já ti důvěřuji!" Záříc dívala se na mne, zatím co já jsem jí vyprávěl různé příběhy z Evropy. Často mě přerušovala naivními otázkami, které ale skrývaly velkou zvídavost. Těšilo mě, mít tak pozornou posluchačku a nechal jsem často do rozhovoru vplývat poučné věci. Při odchodu mi ještě stiskla ruku a tázala se: "Zůstaneš dlouho u nás, ó pane, a smím zase znovu přijít?" "Přijď tak často, jak jen budeš chtít, mé dítě. Jsi mi vždycky vítána," odpověděl jsem potěšen. Čas mezi tím rychle pokročil, proto jsem došel pro Linka a šli jsme ke knížeti. Čekaly nás lukulské hody. Co ale Linkovi a mně připravilo největší radost, bylo Mehemedovo pozvání na hon gazel. Za dva dny na to jsme vyrazili časně ráno asi s dvaceti muži na lov. Seděl jsem na nyní mě náležejícím Zobaáovi. Kníže jel na jednom vraníkovi, jehož srst se leskla jako hedvábí. Pět silných psů skákalo s radostným štěkotem vpředu. Chtěli jsme zůstat na cestě asi tři až čtyři dny a jeli jsme spokojeně cvalem ránem svěžím jako rosa skrze rozsáhlé stepi, které nebyly hustě porostlé travou, ale statnými bylinami. Vůně balzámu nám proudila vstříc, slunce jasně zářilo již několik týdnů na bezmračné obloze. Jeli jsme s krátkými přestávkami celý den, aniž bychom uviděli jediný kus zvěře. Příští den byla krajina pahorkovitější. Kníže, po jehož boku jsem jel, vysvětlil, že za těmito pahorky začíná písečná poušť. Je to Malý Nefud. Když jsme se několik hodin potulovali, náhle jsme mohli v dálce rozpoznat stádo antilop. Link chtěl ihned na ně vyrazit. Kníže tomu ale zabránil. "Co je?" obrátil se Link na mně. "Myslí si Mehemed snad, že antilopy k nám s radostným řevem přiběhnou, udělají uměleckou poklonu a poprosí: uděláte nám tu poctu, vážené panstvo, a vystřelíte na nás? Bude nás těšit, když vám naše maso bude velmi chutnat! He? Tak jedem?" "Nikoliv, Linku," uklidnil jsem láteřícího, "klidně přece vyčkejte." "Vyčkávání tam, vyčkávání sem!" láteřil. "Čert aby zůstal klidným, když mu před nosem stojí zvěř. Aha!" přerušil se. "Co se děje?" Kníže dal pokyn jednomu válečníkovi a ten sem přispěchal. Držel na pěsti velikého ptáka. To mi při naší jízdě dosud uniklo. Rozpoznal jsem, že to byl silný, připoutaný sokol. "U sta hromů!" volal ke mně Link tlumeným hlasem. "Z toho člověka nejsem chytrý! Chce snad vsednout na sokola a letět na něm k antilopám?" 111


Sestoupili jsme a nechali koně ulehnout. Psi napjatě stáli před svým pánem a nespustili z něho oči. Pozorovali každý pohyb. Upozornil jsem na to posuňkem Linka. Tu se zdálo, že stádo učinilo obrat. Svým polním dalekohledem jsem zpozoroval, že vedoucí zvíře se ostře otočilo naším směrem. Kníže to také viděl. Rychlým pohybem sejmul sokolovi čepičku s očí, rozvázal pouta dravého ptáka, vymrštil ho do výše a vyrazil pronikavé zavolání. Pták se vznášel ve vzduchu dlouhé vteřiny jakoby odpočíval, potom vyrazil pronikavý skřek a vyrazil ke stádu. Psi nespustili sokola z očí a nyní se hnali, s očima stále upřenýma na ptáka, stejným směrem. Vyskočili jsme do sedla a hnali se za psy. Antilopy se již obrátily a letěly neuvěřitelnou rychlostí. Ale již kroužil nad nimi dravý pták. Náhle jsem ho viděl vrhnout se do středu stáda. Jedna antilopa se vysoce vzepjala. Po krátké době se sokol zase vznesl do výše a řítil se znovu dolů. Toto se opakovalo vícekrát a při každém spuštění se ptáka vyskočilo jedno zvíře zřejmě s bolestí do výše. Nyní prořízlo vzduch pronikavé zapísknutí. Vyrazil ho kníže. Sokol se snesl ještě jednou a zůstal uprostřed mezi prchajícím stádem. Hnali jsme se vzadu. Psi antilopy ještě nedohonili. Tu zůstalo jedno ze zvířat pozadu. Zdálo se vysíleno. - Po krátké době se mu psi přiblížili. Mohli jsme zřetelně pozorovat, jak půvabné zvíře učinilo ještě jeden zoufalý pokus. Ale zbytečně. Psi přicházeli blíž a blíže. Konečně zvíře dohonili a strhli je dolů. Mezi tím zůstala pozadu druhá a třetí antilopa, které byly tiše se tam řítícími psy uchváceny a složeny do písku. Nyní jsme dohonili první oběť. Zastavili jsme se. Jenom válečník, který měl sokola v opatrování, hnal dále. Zpozoroval jsem, že antilopě, která měla překrásné parohy, byly vyklovány ostrým zobákem dravce obě oči a hrdlo bylo prokousnuté od psů. "Pohodlný lov," vyjádřil se Link, potom co se vzpamatoval ze svého úžasu. "Ale v každém případě namáhavý výcvik," vpadl jsem. "Je to první lov, kterého se tímto způsobem účastním. V Africe jsem byl přítomen, když k tomuto účelu byl vycvičen leopard a použit při lovu antilop." "Proč se ale v celém světě jednoduše tato zvířata nestřílí?" tázal se Link. "Stěží by asi byla střelena, můj milý příteli, neboť antilopy nejvyšší měrou znamenitě větří, velmi těžko se lze k nim přiblížit. Také tento způsob lovu má svoje zvláštní kouzlo." Mezitím přišel válečník, který se vracel se sokolem, zpět. Ten se po písknutí knížete spustil na jednu antilopu a na tu tak dlouho dorážel 112


sekáním zobáku, dokud sem nepřišli psi. Mezitím také dorazil Arab, který vzal dravého ptáka, stále ještě drásajícího hlavu nešťastného zvířete. Během tohoto dne jsme měli ještě jednou příležitost vidět tuto podívanou a já jsem si předsevzal, pokud to bude možné, alespoň jednoho takového výcviku se zúčastnit. Téhož dne jsme měli dokonce ještě jednou příležitost k výstřelu a večer jsme měli poměrně bohatou kořist. Utábořili jsme se v blízkosti jedné malé tůňky. Link se již naučil mnoha drobnostem arabské řeči a hleděl se dorozumět. Pomáhal nyní při vyvrhování antilop a čas od času zaznívající smích válečníků nám dával poznat, že svým legračním způsobem chce použít nasbíraných znalostí, ale ještě mnoho slov při tom chybně používá. Noční stráže byly již rozestaveny, přestože slunce ještě stálo na obloze. Odložili jsme své zbraně a Mehemed vyzval šejka Aliho a mě k malé obchůzce ležení, protože jsme byli celý den na koních. Ponechal jsem si u sebe jenom dýku, poněvadž uprostřed řetězce stráží nebylo žádné nebezpečí. Zabývajíce se vážným rozhovorem jsme ale zanechali stráže za sebou a kráčeli po okraji křovinami obklopené vody. Když ale nastala tma, nabádal Ali k návratu a my jsme šli toutéž cestou zpět. Mehemed hovořilo různých plánech, které má a pozval mne, abych ho doprovázel k jeho trvalému bydlišti nebo lépe řečeno k jeho letní residenci, kam zamýšlel v několika týdnech cestovat. V myšlenkách, jak mám za toto nadmíru přátelské pozvání poděkovat, byl jsem náhle zadržen Alim, který křečovitě sevřel moji paži a vyrazil: "U Alláha, zůstaňte stát! Nehýbejte se!" Ale bylo již příliš pozdě. Viděl jsem jenom tmavé, protáhlé tělo vymrštit se vzduchem, slyšel hrůzyplné volání Aliho a viděl, jak byl po mém boku stržen k zemi. Na něm ležel levhart značné velikosti, upřeně hledě s divokým prskáním a vztekem jiskřícíma očima, zatím co vycenil strašlivé zuby. Zde nepomohlo žádné uvažování, jinak bychom byli všichni ztraceni. Marně sáhl Mehemed po svém opasku. Také on jej odložil v ležení. Rychlostí blesku jsem strhl dolů svůj burnus, ten omotal okolo levé paže a uskočil, mávaje dýkou v pravé ruce, s divokým křikem několik kroků zpět a potom zase k příšerné kočce, abych její pozornost od oběti odvedl na sebe. Podařilo se. Levhart na mne vyjeveně hleděl jiskřícíma očima, zatím co jeho ocas zuřivě bičoval zemi. Vyrazil děsný řev. - Potom se shrbil. Věděl jsem, že nyní skočí na mne, aby svoji oběť strhl dolů. Rychle jsem skočil kupředu ještě jeden krok a klekl na jedno koleno, svým burnusem omotanou levou paži 113


natahuje vpřed ve výši své hlavy. Měl jsem nyní na své straně mnoho výhod. Svým postupem kupředu jsem zmenšil odstup a tak nemohl levhart rozvinout celou sílu skoku. Povalit mne tak lehce nemohl, poněvadž jsem klečel na jedné noze, tedy značnou silou se mohl postavit na odpor a moje tělo bylo stejně tak chráněno před jeho zadními tlapami; jinak se mohlo stát, že by mi ho jimi roztrhl. Levhart v tomto postoji setrvával dlouhé minuty. Tuhla ve mně krev, když jsem se této nestvůře díval z očí do očí, ozbrojen pouze dýkou. Tu, zuřivé, krátké bičování ocasem, prudká, přerušovaná zlost a jako vymrštěno perem vrhlo se tělo ke mně. Ohnul jsem se daleko dopředu, abych zabránil nárazu, paži natahujíc vpřed. Nyní strašlivý náraz, který mě přes mé výhodné postavení donutil zavrávorat a nyní hluboce zaťal levhart svoje zuby a drápy do mého burnusu. Cítil jsem, jak zuby pronikly do masa, vrazil jsem ale ve stejném okamžiku bleskově dýku dvakrát vždy do jednoho oka zvířete a dříve, než mohlo svoje zuby z burnusu uvolnit, vězela mu třetí rána stejnou zbraní v hrudníku, kde jsem ocelí vší silou v zoufalství otáčel. Levhart pustil moji ruku s tlumeným sténáním. Vyskočil jsem vzhůru a zpět, vrávoral jsem ale, ... temný stín se položil před moje oči ... . Ale tu mě objaly dvě silné paže, ... byl to Mehemed, který mne podpíral. Slabost brzy přešla. Nebezpečí ještě neminulo, jestliže jsem nezasáhl srdce, ale nyní už nemohlo být obtížné, zvíře skolit, poněvadž bylo prvními dvěma ranami dýky oslepeno. Levhart se krčil s tlumeným kňučením na zemi, nyní se zvedl, ale vrávoral a skácel se na stranu. Několikrát ještě bičoval ocasem zem, tlapy rozrývaly půdu. - Potom vyrazil z tlamy proud krve ... tělo se natáhlo. Nebezpečí pominulo, levhart byl mrtev. Ali se mezi tím vzchopil a stál vedle knížete. Byl zraněn na rameni. Silně jsem krvácel na levém předloktí, kde se zuby šelmy přece jen trochu zaryly. Šejk Ali ke mně přistoupil, srdečně stiskl moji pravou ruku a řekl hluboce dojat jenom jedno slovo: "Bratře! " Mehemed mě otcovsky objal svojí paží a vedl mě, podpíraje, zpět do ležení. Když Ali vyprávěl a dal příkaz přinést tělo zvířete, které mělo délku jeden a tři čtvrtě metru, panovalo zde nad touto příhodou nemalé vzrušení. Tuto noc jsem nemohl spát, neboť paže velmi bolela. Také Ali, který ležel vedle mne, několikrát tiše zasténal. Na štěstí jsme dosáhli příštího večera, ovšem velmi pozdě, stanového ležení kmene. Slunce sotva vyšlo, když také Aida již stála u mého lůžka. 114


Když zpozorovala, že jsem již vzhůru, zajíkala se rozčilením a chvějícím hlasem vyrážela: "Ó pane, jak ti mám poděkovat! Ty jsi mi zachoval mého otce. Ty jsi ho zachránil." "Děkuj Alláhovi, mé dítě," odpověděl jsem, "že mi pomáhal, neboť bez jeho pomoci bych byl také já ztracen." "Jak jsi dobry, ó pane," řekla tiše, "mohu ti ovázat tvoje rány?" "Budu rád," odpověděl jsem, posadiv se zpříma. "Jsou ve tvé domovině všichni tak odvážní jako ty?" ptala se Aida svým naivním způsobem a pokračovala, aniž vyčkala mojí odpovědi, dětsky rozprávějíc dále: "Jaké jsou u vás ženy? jsou dobrotivé a hezké?" "Ptáš se na mnoho věcí najednou," smál jsem se, "všude jsou lidé dobří a zlí." Mezitím lehkou rukou položila na moje rány chladivé byliny a zhotovila nový obvaz. Zatím co se posadila po mém boku, opakovala ještě jednou svoji otázku: "Ty jsi mi neodpověděl. Jsou ženy ve tvé vlasti pěkné?" Ó, ty malá Evina dcero, myslel jsem si ve svém nitru při jejích zvědavých otázkách a odpověděl: "Zajisté! Chceš jednu vidět?" "Vidět?" volala užasle. "Ty máš jednu s sebou?" "Ano, mám ti ji ukázat?" "Kde ji máš? Já jsem ji ještě neviděla!" "V kapse!" Nyní se vesele rozesmála. "Ó pane, Ty se mnou žertuješ! Jak můžeš v kapse nosit člověka?" "Zajisté mohu," odpověděl jsem, "hned ho uvidíš! U nás známe umění, kdy zevnějšek každého člověka se zobrazí na kus papíru a na něm se pevně udrží. Zde je!" Ukázal jsem ji jednu fotografii. Váhavě po ní sáhla a dívala se na ni plaše a zvědavě. "Kdo je to?" ptala se znovu. "Moje sestra!" odpověděl jsem. Přemýšlejíc a sníc pohlédla na mne svýma mandlovýma, krásnýma očima. Po dlouhé přestávce konečně řekla: "Tak ty máš sestru? Má tě velmi ráda? Je k tobě dobrá?" "Kromě Alláha a svého dítěte mě má nade všechno ráda!" odpověděl jsem vážně. "Nemá více žádného muže." "Tak má také dítě?" "Ano, zde je vidíš!" Ukázal jsem jí také fotografii chlapce. Dlouho ji pozorovala. Jedna slza se vetřela ven z pod jejích hedvábných řas, když mi obrázek dávala zpět a se škubajícími rty řekla: 115


"Tak ty u nás nezůstaneš a já tě nebudu moci milovat." Její hlavička smutně poklesla. Pohladil jsem ji jemně po čele a hlavě, a odpověděl tiše: "Zajisté se vrátím zpět do své vlasti. Ale mít mě ráda ti nemůže zakázat nikdo, mé dítě. Alláh vštěpuje lásku do našeho srdce. Tuto nesmíme promarnit, ale také s ní nesmíme nešetrně zacházet u těch, kteří si lásku zasluhují. Poslouchej mě, Aido!" pokračoval jsem jemně dále, když jsem zpozoroval, že jedna vřelá slza spadla na moji ruku. "Muž má svou ženu rád a žena muže. Nemůže ale tento muž nebo žena stejnou vnitřní láskou milovat děti? Nemohou mít oba stejně rádi také bratra, sestru? Nemá muž i žena svaté právo náležet čistou láskou příteli, přítelkyni, aniž by to lásce manžela k manželce nebo obráceně bylo na škodu? Podívej se, mé dítě, také já tě mám rád. Velmi rád, jako bratr svoji drahou sestřičku. Chceš byt mojí sestrou?" Dlouho tu Aida němě seděla. Náhle vzhlédla, objala mě oběma pažemi okolo krku a ukryla svoji hlavičku na mé hrudi, šeptajíc: "Ty nejsi pouze hrdina činu, nýbrž i hrdina duše a ducha. Když dovolíš, abych se nazývala tvojí sestrou, tak budu hrdá, velmi hrdá na mého milého bratra!" Ona mi rozuměla a opřela nyní důvěřivě hlavu o moje rameno, zatím co pažemi objímala můj krk. Dlouhé hodiny jsem jí nyní vyprávěl veselé a vážné příběhy, kterým se šťastným úsměvem naslouchala. Když jsem jí při rozloučení vtiskl polibek na panenské, čisté čelo, objala mě ještě jednou a přitiskla své žhavé rty pevně na moje ústa. Dny ubíhaly. Aida využívala každé příležitosti k tomu, aby seděla u mne a jako dítě naslouchala mým vyprávěním. Šejk Ali se stal mým nejupřímnějším přítelem a Link se skvěle povyrážel, protože se pomalu naučil rozumět řeči. Konečně nabádal kníže k odjezdu a jednoho rána jsem klusal po jeho boku vedle Linka s několika vybranými válečníky k Mehemedově residenci. Plačíc ležela Aida při rozloučení na mé hrudi. Jí a Alimu jsem musel najisto slíbit, že v případě, povede-li moje cesta zase do Arabie, zcela určitě vyhledám jejich stany a budu tam pobývat. Doprovázel nás celý houf válečníků a Link se usmíval, spokojeně mžouraje po velkém kuse pečeného antilopího masa ve své sedlové brašně. "Zde bych rád ještě nějakou dobu pobyl. Tito lidičkové mají vlastně daleko příjemnější život než my, volný a bezstarostný. Hmm, ještě si to rozmyslím, Zda se nestanu navždy beduínem."

116


VII. Přelstění Dnes budeme u cíle!" zvolal kníže Mehemed, když jsme se jednoho rána, osvěženi koupelí v potoce, chystali k odchodu. "Tyto vody protékají mým parkem." Jeli jsme ostře a ještě dříve, než slunce ukončilo svoji denní dráhu, uviděli jsme před sebou úchvatnou krajinu, jež se někdy nalézá uprostřed divočiny a vzbuzuje dojem, jako by ji v této pustině vyčarovala dobrotivá víla a chtěla na jednom malém, ohraničeném kusu země všemi myslitelnými půvaby přírody odškodnit poutníka za to, co musel v posledních dnech své cesty liduprázdnou krajinou postrádat. Uprostřed překrásných sadů probleskovaly bílé, protáhlé, palácové budovy s plochými střechami, které se zdály ve sluneční záři jako by vystavěny z mramoru. Skrze tři metry dlouhé řapíkaté listy až dvacet metrů vysokých datlových palem se třpytily, oslňujíce oči, zrcadla několika malých jezer, na kterých v majestátním klidu kroužily bílé a černé labutě, zatím co štíhlí plameňáci, obletováni pestrobarevnými ptáky, stáli v rákosí a otáčeli hadovitý krk důstojnými obraty. Obraz míru a největšího klidu uprostřed země, kde kmeny mezi sebou žijí v ustavičném sporu. Ne bez hrdosti spočinulo oko knížete na svém domově. V mírném poklusu jsme křižovali park. Vpravo a vlevo vykukovaly vábivě z listoví pomeranče a citrony. Mohutné fíkovníky stínily naši cestu a veselé bublání potoka, který lákavě sliboval ochlazení po naší cestě a zazníval k nám z příjemného pološera parku, nám dávalo zapomenout na nesnesitelné vedro. Brzy jsme stáli před hlavní budovou, před níž se rozprostíraly sloupy nesené, stín poskytující, široké kryté kolonády. Přiskočili Arabové v běloskvoucím bílém oblečení, pozdravili uctivě svého pána a odebrali nám koně, které odvedli k jedné postranní budově. Všeobecná čistota, která zde panovala, se mne příjemně dotkla a pohodlně jsem se natáhl na deku s bohatou indickou výšivkou, která ležela rozprostřena přes pohovku, když mi stejně jako Linkovi, byl přidělen pokoj. Skvostné perské koberce pokrývaly stěny a podlahu, tlumíce každý zvuk. Tu náhle stál přede mnou urostlý, ale šlachovitý Arab. Měl příjemný zevnějšek, jeho pohled byl volný a otevřený, dobře stavěné tělo a pohyby svědčily o mrštnosti a síle. "Koupel je připravena, ó pane, "řekl příjemným hlasem. "Můžeš libovolně používat mých služeb." "Děkuji ti, veď mě," odpověděl jsem. "Jak se jmenuješ?" "Omar!" Šli jsme koberci a draho cennými zbraněmi všeho druhu vyzdobenými chodbami až ke koupelně, v jejímž středu se nacházel bazén s tekoucí vodou. Všude panovala příjemná teplota. Po koupeli jsem se odebral zpět do svého pokoje, byl jsem ale brzy doprovozen Omarem ke knížeti, který nás (Link šel také s jedním arabským sluhou) očekával k jídlu, v prostorné hale, jejíž výzdoba svědčila o pečlivém vkusu. Byli tu ještě šejkové dvou sousedních kmenů, kteří již několik dní toužebně čekali na 117


návrat svého knížete. Přirozeně přišla řeč zase na zážitky, které Mehemed vyprávěl a já jsem věděl, že tato dobrodružství budou zanedlouho velebena u všech táborových ohňů, a spěchajíce na cestě přede mnou, budou zajisté případ od případu stále více zveličována. Poněvadž všichni byli velice unaveni, stáhli jsme se brzy zpět a co se mě týká, strávil jsem po všech těch trmáceních klidnou, příjemnou noc. Příští jitro mne nalezlo již časně pod sloupy před palácem. Seděl jsem opřen, snil o dalekém domově, od kterého mne dělila další cesta ležící přede mnou a ještě přesně nestanovený konečný cíl. Kam vedla cesta Samyho a Husejna? Knížeti jsem se při jedné příležitosti svěřil a on mi přislíbil, že se bude dotazovat. Balzámová vůně, která ze silných bylin, kvetoucích orchidejí, kaktusů a azalek po noční rose dvojnásobně vyzařovala, působila omamně a zatěžovala vzduch. Bezstarostně jsem srkal přede mnou stojící mokka. K mému sluchu doléhalo tlumeně tiché bublání do dáli tekoucího potoka. Tu jsem náhle pocítil na ruce, visící dolů, něco vlhkého, teplého. Rozpačitě jsem vzhlédl a viděl před sebou rozkošnou, půvabnou gazelu, která krotce přišla od potoka ke mně, a mazlíc se, olizovala mě. Sotva jsem věřil svým očím, vidět toto nesmírně plaché zvířátko tak ochočené. A přece stálo přede mnou, nechalo si hladit měkkou srst a dívalo se plaše na mne svýma věrnýma, chytrýma očima. Také Link, který právě ke mně přistoupil s veselým ranním pozdravem, byl nemálo udiven, hrozil prstem a žertoval: "Aj, aj, můj příteli. Tak časné ráno a již máte dostaveníčko?" Jak jsem se později dověděl, bylo v parku více ochočených gazel a ještě často mi tato roztomilá zvířata se svýma mírnýma očima udělala radost. Potom, co jsme popili kávu, navrhl jsem Linkovi procházku po překrásném parku, s čímž radostně souhlasil. Nedaleko paláce stál malý altánek, který se svojí velikostí podobal více psí boudě. Zatím co jsme kráčeli kolem, popadla Linka zase jednou zvědavost a opatrně přistoupil k domečku. Šel jsem klidně dále, ale hlasitý, děsivý Linkův křik mne náhle nutil ohlédnout se. "Hrome! Ty čertovský chlapíku!" slyšel jsem ještě, ale svého přítele jsem nikde neviděl. Tu jsem zpozoroval za jedním malým keřem třepat se ve vzduchu Linkovy nohy. Spěchal jsem tam, ale on se zase rychle vzchopil, bázlivě mě táhl zpět, s děsivě bledým obličejem ukazuje k altánku. Nyní jsem také zahlédl příčinu Linkova šikovného kaskadérského kousku, neboť z toho domečku vyskočil levhart, který sice, uvázán na řetězu, nemohl být nebezpečný, jenom se nesmělo přiblížit se do jeho dosahu. Link se ovšem nemálo ulekl, když při jeho přiblížení se levhart vyskočil. Svým couvnutím ztratil Link rovnováhu a upadl nazpět přes nízký keř. To se odehrálo 118


tak rychle, že jsem při ohlédnutí se uviděl již jenom Linkovy nohy, klátící se ve vzduchu. "Čertovo dobytče!" opakoval ještě několikrát zcela bez dechu. "Zatra ... bestie, vyprošuji si mírnější uvítání!" Hroze, natáhl zaťaté pěsti proti levhartovi, ale při chůzi udělal přesto velký oblouk. Levhart zde byl držen místo domácího psa. Brzy jsme kráčeli pod stíny mohutných stromů a šli, hluboce vdechujíce nádherný vzduch, k jednomu z jezer. Zde jsme nalezli k naší radosti elegantní člun, což nás přirozeně zlákalo k malé projížďce po vodě. Poté, co jsme se půl hodiny proháněli po vodě, natáhl se Link unaven na zem pod datlovou palmu. Já jsem vesloval ještě sám a naslouchal křiku ptáků. Uplynulo asi patnáct minut, když jsem zase slyšel svého přítele hlasitě nadávat. Přirazil jsem ku břehu, viděl jsem ho s obličejem rudým zlostí se zkoumavě rozhlížet. "Au!" zakřičel zase a držel si překvapeně tvář. "Kde vězí ten darebák? Nechceš přestat se svým házením?" Tu uskočil, již znovu zasažen, zase stranou. "Schockschwerenot! (Zpropadeně těžká práce!) Přichází to shora!" zlobil se, dívaje se do koruny palmy, udělal ale současně skok na opačnou stranu, neboť již přicházela druhá střela v podobě datle a zasáhla s neomylnou jistotou Linkovo ucho. "Nechceš přestat a přijít dolů?" volal nyní rozlíceně nahoru, ustavičně při tom skákaje z jedné strany na druhou, poněvadž nyní se doslova datle na něho jen sypaly. Vypadalo to, jako by se Link zbláznil, když křiče tancoval okolo palmy. "To budete muset ještě dlouho volat," volal jsem hlasitě se smíchem, "ten výtečný střelec je jenom malá opice v koruně tam nahoře. Nevidíte, jak se raduje nad vaším divuplným, půvabným tancem? Vyceňuje zuby a šklebí se, dělá to skoro dojem, jakoby se srdečně na vás usmívala." Link se nyní rychle stáhl zpět, a zlobě se sám na sebe, šel vedle mne. Ale jako pravé dítě okamžiku měla dobrá nálada zase brzy u něho převahu. Sám se smál komické situaci, ve které se nacházel a žertuje, volal: "Jsem rád, že nemáte u sebe žádný fotografický aparát, jinak bych se při uveřejnění snímků už nikdy nemohl v Evropě objevit." Kníže byl velmi činný, neuplynul ani jeden den, aby poslové okolo ležících kmenů nepřicházeli a neodcházeli. Přesto se ale muselo uznat, že znamenitě rozuměl tomu jak své hosty pobavit a pohostit. Učil jsem se pomalu poznávat všechny místnosti v budovách a nevěděl- jsem, co mám více obdivovat, jestli drahocennosti z Indie, Persie, Afriky, Turecka nebo jemný vkus, s jakým byly uspořádány. V paláci bylo nashromážděno obrovské bohatství. Jednoho dne tu pro mne byla překvapující zpráva. 119


Jeden ze dvou šejků, kteří byli přítomni našemu příchodu, viděl malou karavanu, která podle popisu mohla být ta Samyho a Husejna. Pečlivě jsem si nechal popsat jak krajinu, tak i směr, kterým se malý zástup ubíral. Z toho bylo zřejmé, že tito křižovali Malý Nefud (poušť) a nacházeli se na cestě do Rijádu. Nyní mě již nic více neudrželo, i když se Link tvářil mrzutě a raději by byl ještě několik týdnů zůstal. Sdělil jsem knížeti své rozhodnutí pokračovat v cestě, a tento, přestože by nás byl rád viděl u sebe déle, musel nahlédnout, že je náš odjezd nutný. Den, pevně k tomu stanovený, nadešel. Sám kníže s několika Araby nás doprovázel velký kus až k místu, odkud jsem poprvé zahlédl Mehemedovu residenci. Zde se zastavil, vzal mne stranou a řekl srdečně: ,Alláh tě na tvé cestě ochraňuj. Ty jsi pro mne jako milý syn. Vrať se ke mně, kdy ti to bude jen trochu možné a nezapomeň, že jsi zde vždy vítán. Nyní dej pozor, co ti ještě řeknu! Budeš-li jednou ve velkém nebezpečí, ze kterého tě může zachránit jen rychlost koně, zacloň pravé oko hřebce svojí rukou a zavolej dvakrát jeho jméno; účinek potom uvidíš. Neříkej o tom ale nikomu a použij to jenom v nejvyšší nouzi, nikdy ale v žertu. Potom mám ještě jednu prosbu. Vezmi Omara s sebou jako svého průvodce. Hovořil jsem již s ním o tom a on je radostně připraven. Vyzbrojil jsem ho již k tomu. Jeho síla a hbitost je stejně tak veliká jako jeho věrnost a otevřenost." Po těchto slovech mi stiskl vřele ruku, pokynul Linkovi na rozloučenou, obrátil svého koně a vyrazil se svojí družinou zpět, zanechávaje u nás Omara. Dlouho jsem ještě stál a díval se za odjíždějícím knížetem. Krátce před tím, než tento odbočil do parku, uviděl jsem ho zastavit se a pohlédnout nazpět. Zpozoroval mne a pokynul rukou na pozdrav dříve než ho přijaly stíny stromů. Link těžko odvracel oči od tohoto malého Eldoráda. Smutně hučel před sebe: "Měj se zde blaze, domove nám milý, odchod náš je smutný v tuto chvíli, zde nalezli jsme štěstí nejvyšší, žal vzpomínky však sotva utiší." Nyní jsem pozdravil Omara a poděkoval mu, že se rozhodl u mne zůstat. Potom jsme jeli v ostrém poklusu k jihu, tak rychle jak jen bylo možno přijít do Rijádu. Omar byl v jízdě dobře cvičen a byl znamenitý jezdec. V příštích týdnech jsme trávili noci venku. Objížděli jsme všechny kraje, kde jsme tušili arabské kmeny. Omar byl v té věci znamenitým průvodcem. Křižovali jsme nejnádhernější pastviny. Ze zvěře nám nic nechybělo, ale přes největší Omarovu opatrnost jsme se nemohli vyhnout občasnému setkání s Araby. Tu jsme konečně viděli vynořit se v dálce před sebou vrcholy Džebel Tueik. 120


Nyní byla krajina živější, což se také brzy citelně projevilo, neboť jsme se k večeru blížili k jednomu vhodnému tábořišti, a našli je z části již obsazeno. Jedna malá karavana zrovna v době našeho příjezdu odjížděla opačným směrem, chtějíc pravděpodobně použít noc k další cestě. Viděli jsme jenom ještě opozdilce odtáhnuvší skupiny, mezi nimiž byl nápadný vysoký, urostlý muž, z jehož obličeje bylo vidět jenom oči, které si nás ostře prohlížely. Zahalení obličeje, případně úst a nosu není v poušti vzácností, ale upřený pohled tohoto muže se mi nelíbil. Dokonce zadržel koni uzdu. Bezděčně jsem řídil svého hřebce jeho směrem. Sotva zpozoroval můj úmysl, náhle trhl uzdou a vyrazil za svými kamarády. Co mohlo toho člověka na tomto místě doslova upoutat, když nás uviděl? Že můj hřebec všeobecně budil pozornost nebylo pro mne nic nového. Toto zvíře bylo všude obdivováno a již mnohdy jsem měl obavu, že by mohlo vzbudit chtivost jednotlivců a nám by z toho mohly vzniknout nepříjemnosti. Ale chování tohoto muže neukazovalo jen na zájem o koně, právě naopak, zdálo se, že se mu jedná o moji vlastní osobu. Také mně tyto oči s chomáčovitým obočím nevycházely z mysli. Kde jsem je již viděl? Kde se mi tento pichlavý pohled vštípil v paměť? Lámal jsem si tím hlavu. Odpověď na tuto otázku jsem ale nenašel. Mezitím jsme si vyměnili pozdravy s těmi ještě tábořícími osmi Araby, kteří se dychtivě dívali po mém hřebci. Vzdáleni přibližně sto kroků od cizích lidí jsme si udělali pohodlí. Jako vždy jsme rozdělili noční stráž na tři části, pojedli večeři a Link šel, pušku v ruce, jako první hlídat pod štíhlou palmu, aby bděl nad naším spánkem roven věrně pečující matce, jak se vyjádřil. Já jsem brzy, leže vedle svého koně, usnul a barevné přeludy se kolem mne míhaly v neuspořádaném zmatku. Brzy jsem viděl Achmeda se svojí sestrou se procházet v Konstantinopoli. Brzy se hnala Aida na ohnivém dostihovém koni skrze poušť, která byla ponořena v planoucí červeň. Naposled jsem viděl náhle knížete Mehemeda, který uchopil za hřívu jednoho lva a vlekl ho ke mně, zatím co Link oběma rukama držel ocas tohoto lva a vší silou se opíral proti, takže kníže musel jeho i lva táhnout. Tu se zvíře vytrhlo a Link byl, stále ještě pevně se drže a hlasitě křiče, lvem unášen do pouště. Mohutnými skoky letěl za lvem, takže jeho nohy se sotva dotýkaly země. Z jedné malé houštiny ale vyšel, posmívaje se, onen muž s chomáčovitým obočím. Sundal ochrannou roušku z úst a nosu a já jsem viděl jeho škodolibostí se šklebící, odpornou tvář. Ha! To byl ... Samy! "Samy!" Vykřikl jsem to a probudil se ze svých zmatených snů. Kde se jen moje myšlenky toulaly? Byl jsem snad slepý? Ty pichlavé oči s chomáčovitým obočím mohly patřit jen Samymu. Chtěl jsem zavolat Linka a sdělit mu svoji domněnku. Nikde jsem ho ale neviděl. Náhle jsem slyšel jeho hlas zcela blízko. 121


Volal: "Stůj, synu noci, ani o krok dále! Takto nepřijímáme žádné návštěvy. Nejprve odevzdej svoji navštívenku!" "Chceš snad zůstat stát?" křičel nyní zuřivě. "Stůj, nebo ti vystřelím do tvých kalhot díru!" Vzrušeně jsem vyskočil a spěchal k Linkovi, který tu stál se zdviženou puškou, a viděl také ale současně jednu dlouhou postavu zmizet v temnotě. "Střílet! Střílet!" křičel jsem na Linka. "Ano, střílet," odpověděl, "když je to třeba zcela obyčejný taškář, který se chtěl pouze podívat na vašeho koně. Nemohl bych ho přece hned zastřelit!" "Máte pravdu," odpověděl jsem, mna si čelo, "byl jsem ještě zcela pod dojmem snu, ve kterém jsem viděl Samyho." "Samyho?" ptal se Link užasle. Tu současně zazněl sem k nám dlouze ze tmy jako odpověď na jeho otázku protáhlý, tvrdý a kovově znějící jizlivý smích, po kterém následoval zvuk rychlých úderu kopyt. Stál jsem ztrnule, doslova spoutaný tímto smíchem, který jsem tak často slyšel v Konstantinopoli a Malé Asii. Samy to byl. Samy a nikdo jiný. Mezi tisíci bych ho rozpoznal. Vzplála ve mně divoká odhodlanost. "Linkul" více jsem křičel než mluvil. "To je Samy ! Spěchám za ním!" Sotva mohu říci, jak jsem se dostal na svého koně, ale byly to snad jen vteřiny, a již jsem se také hnal nocí. Naslouchaje jsem se po nějaké době zastavil. Zřetelně byly přede mnou slyšet údery kopyt. Rychle jsem zase popohnal své zvíře ve stejném směru. Když jsem urazil velký kus cesty, znovu jsem se zastavil. Nyní zněl dusot kopyt po mé levé straně. Ihned jsem změnil směr a můj dostihový kůň uháněl tam do dáli jako by měl křídla. Konečně tu bylo světlo. Vyšel měsíc a současně jsem mohl také zahlédnout přede mnou prchajícího jezdce. Také ten mě nyní zpozoroval a řítil se dvojnásobnou rychlostí pryč. Přestože ale dělal co mohl a využil všech sil svého koně, tak jsem se mu víc a více přibližoval. Můj hřebec nevykazoval ještě žádnou únavu. Tu se před námi rýsovaly obrysy skal, ke kterým se uprchlík přímo řítil. Stále ostřeji sem vystupovaly nepříliš vysoké, ale divoce rozeklané skalní stěny. Kdyby jimi cesta nevedla, tak bych musel pronásledovaného dohnat, neboť tento by byl donucen objíždět skalní masy, takže by mi nemohl uniknout. Tu náhle jezdec zmizel s potupným smíchem mezi skalami. Zarazil jsem se. 122


Chtěl mne svým smíchem dráždit a vlákat mne do léčky? Ale dříve než mi mohla napadnout jasná myšlenka, můj bělouš se přibližoval a prudce se řítil do soutěsky. Ještě jsem nejel ani pět minut, když tu náhle mi zaznělo vstříc pánovité "stůj!" Přede mnou, vedle mne a za mnou bylo živo. Můj kůň se divoce vzepjal. "Zvíře ušetřete a chlapíka mi přiveďte živého!" zněl ke mně tvrdý, rozkazující hlas z druhé strany. Byl to Samyho hlas, znal jsem ho velmi dobře. Ocitnul jsem se v pasti. Ohromen jsem se ohlédl. V měsíčním třpytu se mi leskly ze všech čtyř stran vstříc hlavně zbraní a s kočičí obratností vylézali ven ze svých úkrytů v burnusech zahalení Arabové za malebně jakoby v nepořádku roztroušenými ležícími skalisky. Věděl jsem, že kdybych padl do Samyho rukou, byl by můj osud zpečetěn. Věděl jsem, že nemám co ztratit, proto jsem také volil krajní možnost. Útočníci utvořili okolo mne poměrně úzký kruh, tu jsem strhl svého koně a přitlačil ho k nejblíže stojícímu. Trhnutí uzdou a již nádherné zvíře stálo vysoko zvednuto, divoce tlukouc předníma nohama ve vzduchu. Několik vteřin panovalo hrobové ticho. Všichni se zdáli neočekávaným obratem ohromeni. Potom ale křičel Samy jako šílený: "Vpalte mu kulku, nesmí se vrátit! Střílejte! Střílejte! Střílejte!" Třeskla jedna rána. Okolo mé hlavy zasvištěla kulka. Tu jsem také již dosáhl východu. Zrovna, když byla za mnou ochranná skála, práskala za mnou celá salva. Pozdě. Byl jsem v bezpečí a vyrazil jsem triumfující výkřik. Jako orel vyrazil můj kůň tam do dáli. Něžně jsem mu poklepal na šíji a hladil jeho hřívu. Odpovědí bylo tiché, radostné zařehtání. Jak vděčné dovede být zvíře za nejnepatrnější pochvalu. Když jsem se nyní řítil přímo k tábořišti, zatím co Samy tvořil jiný úhel, vynořily se brzy přede mnou palmy a já jsem nalezl Linka a Omara, kteří mne v úzkostlivém napětí toužebně očekávali. "Alláhovi budiž dík, že jsi nazpět!" volal Omar. "Neviděli jsme na tvoji stopu a museli jsme vyčkávat východu slunce." Vyprávěl jsem průběh dobrodružství a s netrpělivostí jsme očekávali svítání, abychom se mohli pustit do pronásledování. Čas se protahoval do nekonečna. Konečně se přece ale naplnil a první paprsek slunce nás zastihl sedící v sedle, rozhodnuté Samyho stopu nespustit z očí, i kdyby tato měla vést přes celou Arábii. 123


Poněvadž bylo vyloučeno, že bychom sešli ke skalám z pravé cesty, tak jsme se snažili nepozorovaně velkým obloukem přiblížiti se ze strany. Ztratíme při tom zajisté alespoň tři hodiny, ale jen tak beze všeho se pustit a vjet do této soutěsky by bylo přece jen příliš nebezpečné. Nemohli jsme však náš záměr uskutečnit, nýbrž museli jsme skály celé objet, za to jsme měli ale zadostiučinění, že východ nepříliš dlouhé soutěsky ležel nenadále před námi. Četné čerstvé stopy vedly z rokle ven a dále do hor. Omar jel nyní rychle až ke vchodu, kde se tuto noc konalo samo přepadení. Čekali jsme na něho a teprve, když nás po svém návratu ubezpečil, že podle stop usuzuje, že tam nikdo nezůstal, jeli jsme jak jen to bylo možné, rychle dále. Náhle se oddělila jedna velká stopa s mnoha stopami kopyt a odbočila vpravo, zatím co jedna malá vedla opačně do hor. "Co nyní uděláme, milý Linku?" ptal jsem se ho, který, drbaje se za ušima, seděl na svém koni s nepopsatelným výrazem. "Ano, mám asi sestoupit a roven stavěcímu psovi stopy prozkoumat, abych toho prokletého Samyho vyčmuchal?" byla jeho mrzutá odpověď. "To ne, milý příteli," smál jsem se. "já ale myslím, že budeme sledovat malou stopu do hor, neboť kdo jiný by měl tu nahoře co dělat než takoví, kteří se chtějí schovat? Nazdařbůh se o to pokusíme." "Proč ale chceme jet za hrstkou mužíčků? To musí být přece ta velká stopa, poněvadž Samy tuto noc při nenadálém objevení se vedl do boje velké množství," odpověděl Link. "To je jistě správné," připustil jsem, "ale já se přikláním spíše k názoru, že Samy jen nahodile nalezl pomocníky, kterým pravděpodobně slíbil hory doly nebo mého koně jako odměnu. Snad mě dokonce před nimi vydával za zloděje koní." Jak se později ukázalo, byl to také tento případ. "Dobře! Souhlasím, " bručel Link. Sdělil jsem Omarovi svůj názor a dali jsme se cestou do hor. Krajina byla stále divočejší. Naše stezka byla úzká a vedla okolo propasti. Zde jsme se museli mít na pozoru, neboť lepší místo k nastražení pasti nemohli uprchlíci zvolit a Samy nebyl ten, který by takovou výhodu promeškal. Proto jsem navrhl, přivést koně do zajištěného úkrytu, kterých zde bylo mnoho a Link měl u nich zůstat, zatímco já s Omarem jsme měli jít pěšky po stopě. Linkovi nehrozilo žádné velké nebezpečí, poněvadž jsme se nacházeli daleko od silnice. Úkryt byl brzy nalezen. Link ale nejprve horlivě protestoval proti tomu, že by měl hlídat koně a zůstat zpět. Konečně, reptaje, podrobil se. Hluboce rozhořčen otočil se hrdě k nám zády a horlivě hovořil ke svému koni, pravděpodobně mu sděluje svůj žal. 124


Já jsem ale kráčel s Omarem zdatně kupředu. Půda byla na štěstí pokryta lehkým pískem, proto jsme mohli zanechané otisky koní dosti zřetelně rozeznat. Kolem nás jsme viděli téměř jen holé skály. Jenom v propastech bujely byliny a občas bylo množství skal přerušováno nízkým houštím. Mohli jsme dobře jít přes hodinu, usilovně pátrajíce, když náhle všechny stopy končily. Bezradně jsem se díval na Omara. - Ten se netvářil duchaplně. Nazdařbůh jsme nyní prohledali okolí, ale bez úspěchu. Náhle mne Omar zatáhl za jeden keř. "Slyšel jsem zaržát koně, sídí" šeptal. Tu se blížily rychlé kroky, které se zdály pocházet od více osob. Na jedné skále, na kterou vyskočil, se objevil Samyho odporný obličej, ale ihned se schoval, když se ozvala moje puška. V tomto okamžiku se nám v ústrety vrhlo s divokým křikem, který se rovnal řvaní šílenců, pět po zuby ozbrojených mužů, kteří se vynořili v zatáčce stezky. Rozzuřen nad svojí hloupostí, že jsem již po druhé tak krátce za sebou podlehl úskočnosti Samyho a spadl do léčky, skočil jsem doprostřed mezi útočníky. Prvního jsem srazil pažbou své pušky. Druhý, proti mně vyskočivší, měl dlouhou dýku, kterou mi chtěl zespodu vrazit do těla. V pravou chvíli jsem ještě uchopil jeho ruku. Jen o vteřinu později a moje tělo by bylo od spodu až nahoru rozpáráno, neboť nůž při obraně prořízl moje šaty a lehce škrábl moji kůži. Třetí mne nyní zezadu uchopil za krk a vší silou škrtil. Zatím co jsem se chtěl osvobodit kopnutím od svého hlavního protivníka, strhl mne čtvrtý, když stáhl moji pokrývku hlavy, za vlasy zpět. Ještě při pádu jsem volal nahlas: "Omare, zachraň se!" Odpověď na toto volání jsem více neslyšel, neboť na moji hlavu. těžce narazila pažba pušky. Před mýma očima planuly blesky, jiskry tančily, temné hučení, podobno burácení velkého vodopádu, hučelo v uších. Potom nic více nevím. Když jsem se s dutou hlavou probudil, ležel jsem ďábelským způsobem spoután v jednom houští. Nemohl jsem pohnout žádným údem. Můj jazyk se suše lepil na patro, doslova jsem žízní prahnul po doušku vody. Hlavu jsem měl jako v ohni. Jak dobře by působil chladný obvaz! Ale drsný smích mi zazněl vstříc, když zpozorovali, že jsem otevřel oči. Napočítal jsem šest mužů, mezi nimiž jeden, jehož obličej měl brutální výraz, se zdál býti náčelníkem. Tento muž, asi čtyřicetiletý, herkulovské stavby těla, s lesknoucím se černým plnovousem, přešel na mou stranu. 125


S drsným smíchem mě kopnul do těla. "Proč nejsi mrtev? Ty slídící pse!" zařval chraptivě. "Opravdu bys byl na tom lépe, než padnout nyní do Samyho rukou. Ha, ha, to bude legrace, až si tě podáme." Šel zase zpět k ostatním se slovy: "Kde je Samy? Viděli jste ho? Chtěl brzy přijít, abychom se vyrovnali a mohli vyrazit." "Hola!" volal do křoví, "Jste už hotovi?" "Ano, Husejne!" ozvalo se v odpověď. Ach, bylo jich tu ještě více. Málem se mi zdálo, jako bych slyšel ženské hlasy, nebo jsem se mýlil? Tedy nyní jsem měl toho záhadného Husejna poprvé před sebou. Zkoumavě jsem se po něm podíval. Všechny neřesti a náruživosti byly na jeho obličeji vyznačeny. Běda nebohému děvčeti, které padlo do jeho rukou. Při pomyšlení na nešťastné oběti mne popadla nepříčetná zuřivost. Ha, kdybych mohl tomuto bídnému padouchovi skočit po krku! Sténaje, jsem se vzepjal a v bezmezném hněvu jsem hleděl roztrhnout svoje pouta, která se však pouze hlouběji zařezávala a strašně bolela. Ďábelský smích bídáků, kteří mne pozorovali, byl odpovědí na moji zbytečnou námahu. Jeden z těch, který měl zavázanou hlavu, ke mně přišel a surově mě kopal nohama do bolavé hlavy. Husejn zapískal podruhé, pravděpodobně to bylo znamení pro Samyho. Ale nenásledovala žádná odpověď. "Znepokojuje mne, že tady Samy ještě není," slyšel jsem zase říci. ,.Kde může jenom být? Čekáme nyní již čtyři hodiny." Tedy čtyři hodiny jsem musel ležet v bezvědomí. Zkoumavě jsem se rozhlížel, jestli je Omar také zajat, ale nic jsem nezpozoroval. "On ještě nenasel koně," opakoval nyní jiný. "Je škoda, že se tomu druhému chlapíkovi podařilo vyskočit a utéci. Měl jsem …" Uprostřed věty mluvčí náhle ustal, neboť nedaleko nás padl jeden výstřel, druhý - třetí následoval. "Haló! Co se tady děje?" vola Husejn. "Samy je v nebezpečí!" Řítil se pryč a s ním jeho společníci.

126


VIII. Odplata. Ležel jsem sám. Avšak co to bylo? Šelest za mnou mne nutil pozorně naslouchat. Tu ke mně sklouzla postava. Omar! Téměř bych to byl ve své radosti nahlas vykřikl. Ale Omar mi přitiskl ruku na ústa. "Rychle, ó pane, musíme odtud pryč, dříve než zase přijdou." S tím rozřízl již také moje pouta. Vstal jsem, ale ještě jsem vrávoral. Omar mne podepřel a volal znepokojeně: "Vzchop se, ó pane, Jinak jsme ztraceni!" To pomohlo. Sebral jsem všechny síly a sílu vůle dohromady a vzchopil se. Každým krokem to šlo lépe. Každý krok byl jistější a pevnější. Pomaloučku se mi vracely síly. "Kde je Link?" ptal jsem se znepokojeně. "Ten muž s těma kývavýma ušima střílel," odpověděl Omar. "Já jsem ho ukryl na jednom místě, kde ho nikdo nenajde." Když jsme běželi ještě několik set kroků, otočil se Omar náhle stranou a rozhrnul větve hustého keře. "Dej pryč ty svoje špinavé prsty, chlapíku!" slyšel jsem vztekle polohlasem. "jinak tě plesknu!" Z otvoru vyjela hlava rudá zlostí s jiskřícíma očima a se dvěma jako kopí nataženými špičkami kníru. Když nás ale dvě oči, rozlícené jako u podrážděného býka, spatřily, nabyly radostně smějícího se výrazu a za hlavou se vysunulo celé tělo, jehož části dohromady představovaly našeho dobrého Linka. "Tady jsem," chechtal se, "podle všeho se všechno podařilo. Již jsem myslel, že jsem vašemu Omarovi dobře nerozuměl a udělal něco hloupého. Když se větve rozhrnuly, myslel jsem, že budu vzat za límec." Spokojeně jsme spěchali kupředu. Znepokojovali mne naše koně a proto jsem sdělil Omarovi svoji obavu, ale ten jen mávl rukou a řekl: "Naše koně jsou v bezpečí. Jeden muž se plížil kolem, pustil jsem se s ním do boje a přemohl jsem ho. Brzy uvidíš." Němě jsme šli dále. Přišli jsme na jedno místo, kde se horská stezka velmi zúžila. Po pravé straně se rozevírala hluboká propast, po levici ale vystupovala svisle nahoru snad třicet metru vysoká skalní stěna. V této stěně byly tu a tam zvětralé vyhloubeniny, které sice neměly žádnou velkou hloubku, ale byly přece dosti prostorné, aby poskytovaly ochranu před nenadálou nepohodou. Věděl jsem, že nedaleko odtud musí být naše koně. Naslouchaje, zadržel jsem náhle Omara i Linka. K mým uším dolehlo tiché sténání. Také Omar a Link to slyšeli. Omar zasmušile svraštil obočí. Šli jsme dále. Sténání se přibližovalo. Tu jsme náhle stáli na úzké stezce a dívali se užasle na postavu, choulící se v takovéto prohlubni, ze které vycházel nářek. Muž nyní zpozoroval náš příchod. 127


Zvedl svůj obličej a ... výkřik úleku, ale také soucitu, uklouzl mým a Linkovým rtům, neboť před námi neležel nikdo jiný než ... Samy, vzdorovitý, bezcitný člověk. Ale jak vypadal? Černé, pichlavé oči, které na nás pohlížely často plny výsměchu, zmizely. Pod chomáčovitým obočím nám zely vstříc prázdné, krvavé oční důlky. Hrozný osud! Nemohl jsem se více udržet. Křičel jsem: "Omare, to je Samy, ten hledaný! Jak strašný trest!" Za zvuku mého hlasu zvedl nešťastník hlavu. "Kdo volá Samyho? Kdo volá mé jméno?" ječel. "Ha, poznávám tě! To jsi ty, mstitel!" Jeho vřískot se zvrhl v řev. Zdálo se, že nešťastník bolestí přišel o rozum. "Haha! Podívej se okolo sebe! Podívej se okolo sebe! Podívej se na ty tlupy, které tě učinily nešťastným! Hahaha!" Slova přecházela do tichého sténání. Stáli jsme jako svázáni. Náhle začal zase řvát. Hlasitě úpěl. "Nechoď sem ke mně! Pusť mne! Já ji nemám! Běž za Husejnem! Držte ho pevně! Držte ho! On mě chce usmrtit!" S divokým výkřikem vyskočil do výše a běžel jako bičován fúriemi k propasti. "Samy, zpět!" křičel jsem zděšeně a spěchal za ním. "Oni přicházejí! Oni přicházejí!" řval jako odpověď. "Oni mi vyškrábou oči! Pomoc! Pomoc!" Nyní jsem ho již téměř dostihl. Již jsem ho chtěl popadnout. Tu ... divoké zavytí, ještě několik kroků ... pronikavý výsměch a ..: Samy vrávoral na okraji stezky s oběma pažemi letícími vzduchem a hledajícími oporu, střemhlav do propasti. Couvl jsem a opřel se o skalní stěnu. Zvuk temného dopadu těla se chvěl vzhůru propastí .., potom bylo ticho. Samyho více nebylo ... On stál před vyšším soudcem ... . Následovalo minutové mlčení. Rovněž Link stál opřen o skalní stěnu, bledý, s otevřenýma očima, jenom Omar zůstal v neochvějném klidu se zamračenou tváří. Tázavě jsem na něho pohlédl. Klidně odpověděl: "Ten muž se plížil za mnou a napadl mne. Bojovali jsme zde na život a na smrt, přičemž jsem mu vymáčkl obě oči, potom mne pustil" Avšak nesměli jsme ztrácet ani minutu. Pokynul jsem a kráčeli jsme dále, neboť Samyho tělo, zřítivší se do hloubky, nepotřebovalo více žádnou pomoc. Naše koně jsme našli v úkrytu poklidně se pasoucí. Teprve zde jsme se cítili v bezpečí a já jsem vřele děkoval Omarovi za záchranu. On to odmítal a řekl skromně: "Neděkuj, sídí, neboť ty bys byl pro mne udělal totéž!" Nyní vyprávěl dále: 128


"Když na nás přišlo těch pět mužů, vrhl se jeden velký, černovousý obr na mne a měl jsem dlouho co dělat, abych ho srazil. Při pádu narazil na hranu skály a já jsem ho považoval za mrtvého. Tu jsem zrovna uviděl, že jsi byl stržen k zemi a slyšel tvoje volání. Poněvadž jsem ti mohl více pomoci, když zůstanu volný, tak jsem uposlechl tvé rady a odebral se rychle do bezpečí. Ale daleko jsem se nevzdálil, abych mohl pozorovat, kam tě ta banda zanesla. Působilo mi to velkou bolest, ó pane, když jsem se musel dívat, jak tě bili, ještě během toho, kdy tě nesli, ale já jsem nemohl nic proti tomu dělat. Jakmile jsem věděl, kde ležíš, spěchal jsem zpět ke koním. Zde jsem vysvětlil tomu muži s viklavýma ušima všechno tak dobře, jak jsem to mohl srozumitelně vysvětlit a naznačil jsem mu, aby mne následoval. Ještě jsem s ním daleko nedošel, když jsem v zádech uslyšel šelest a viděl, jak se jeden muž chtěl připlížit k úkrytu našich zvířat. Neřekl jsem o tom tvému příteli nic, nechal ho stát a běžel zpět. Byl to ten samý muž, který volal na naše hlavy potupná slova. Tentýž, kterého jsi jmenoval Samy. On mne musel pozorovat od počátku a plížil se za mnou, pravděpodobně ary se zmocnil koní. uslyšel moje kroky, obrátil se a také mne okamžitě napadl. Divoce jsme spolu zápasili, neboť protivník byl silný. Tu se mi podařilo položit svoje ruce okolo jeho hlavy, dát oba palce na jeho oči a jedním rychlým stiskem je vytlačit ze svých důlků. Zavedl jsem bezbranného tam, kde jsi ho našel Potom jsem šel zase k tvému ještě čekajícímu příteli a doprovodil ho ke keři, který jsi viděl. Zde jsem mu objasnil, aby kus běžel kupředu a několikrát vystřelil, potom ale měl ihned zase vlézt do křoví a čekat, až přijdeme. Zatím jsem spěchal k tobě. Tvůj přítel všechno dobře provedl a to ostatní už víš, ó pane!" Ještě jednou jsem mu stiskl ruku se slovy: "Děkuji ti, Omare! Kníže neřekl příliš mnoho, když chválil tvoji věrnost. U Samyho tě Alláh vyvolil jako nástroj odplaty." Ještě jsme se uložili k malému odpočinku, kde jsem Linka podrobně informoval. Teprve za tmy jsme se plížili ještě jednou k Husejnovu ležení. -- Bylo prázdné. To jsem očekával. Na zbytcích malého ohně jsme pozorovali, že odjeli teprve před krátkou dobou. Pečlivě jsme prohlédli místo ležení. V houštině, ze které odpoledne zazněla odpověď na Husejnovu otázku, jsme odhalili, že tam muselo být utábořeno nejméně deset osob. Zda tam byly ženy, nebo zda jsem se mýlil, jsem nepoznal. Neměl jsem vůbec chuti při takovém množství protivníků ještě jednou nástrahou padnout do jejich rukou a rozhodl se zůstat přes noc v našem úkrytu a následovat karavanu příštího rána. Proto jsme se stáhli zpět a rozprávějíce, seděli jsme pospolu ještě několik hodin. Tu jsme náhle zpozorovali u našich koní podivný neklid. Všechno jsme prohledali, ale nenašli nic podezřelého. Netrvalo dlouho, a naše zvířata začala zase funět a bojácně hrabat kopyty. Můj hřebec nafukoval nozdry a vyhazoval, vzpínaje se, hlavu do výše. Situace to byla poněkud nepříjemná. "Nablízku bude nějaké zvíře, které zneklidňuje koně," šeptal Omar. Čekali jsme delší dobu, ale nic jsme neslyšeli ani neviděli. Také koně byli klidnější. Již jsme se chtěli klidně uložit, když to zase začalo. Tentokrát ale hůře než dříve. Chvějíce se, tiskli se koně k sobě. 129


Přistoupil jsem k nim a díval se napjatě směrem, ve kterém drželi hlavu. Neobjevil jsem ani to nejnepatrnější. Pomalu jsem nasál vzduch a bylo mně, jakoby tento s sebou přinášel zvláštní ostrý zápach. Bezpochyby musel být v blízkosti nějaký dravec. Na štěstí ta zvířata ostře, téměř bodavě zapáchají; ta, která žijí volně, mnohem výrazněji a silněji než ta, která žijí v zajetí. Náhle bylo možno zaslechnout tiché bručení. Zarazil jsem se. Medvěd musel být podle toho zcela blízko. Také Link a Omar tento zvuk slyšeli, přispěchali a na obranu jsme se společně postavili před koně. Tu jsme uslyšeli praskot suché větve a současně se objevil na volném, bylinami porostlém prostranství obrovský exemplář medvěda. Měsíc jasně svítil a my jsme mohli zřetelně pozorovat mistra huňáče. Byl silný. Záludnýma, jiskřícíma očima se díval sem na nás. Vyrážeje silné, zlostné bručení, posadil se na zadní nohy a lízal, mlaskaje, mohutné přední tlapy. Úzkostlivě řehtajíce trhali koně pevně přivázanými uzdami. Link se přes nikterak bezpečnou situaci hlasitě rozesmál: "Jenom si lízej svoje sametové pacičky, ty obludo! Domníváš se snad, že budeš mít ve mně dobrou večeři? Hihihi! Jak ten pašák vyhlíží! Když se mu nasadí noční čepice, tak je věrnou podobou čertovy babičky, vystoupivší přímo zpekla!" "Nejásejte příliš brzy, Linku!" volal jsem varovně. "Lov na medvěda je jedním z nejnebezpečnějších. Pozor!" přerušil jsem se, neboť právě teď se zase medvěd spustil a přibližoval se. Když k nám přišel blíž, vzpřímil se ve své celé impozantní velikosti. Tu třeskl výstřel! Link vystřelil. Zuřivé zahání bylo odpovědí. S úžasnou rychlostí byl huňáč u Linka. Tento ho praštil vší silou pažbou své pušky do hlavy. Avšak jedním lehkým pohybem tlapy byla zbraň odmrštěna daleko stranou. Statečný Link ale letěl, otáčeje se jako káča a šermuje rukama ve vzduchu, nejméně deset kroků zpět do písku. Současně ale třeskl druhý výstřel. S řevem se medvěd otočil okolo vlastní osy a klesl k zemi, rozrývaje zem kolem sebe ve smrtelném zápase. Výstřel vyšel z Omarovy kulovnice, se kterou stál zvířeti nejblíže. Mistrovská rána, neboť kulka obludě vnikla uchem do mozku, což přivodilo okamžitou smrt. Toto vše se stalo během několika málo vteřin a odehrálo mnohem rychleji, než se stačí říci slovy. Já jsem byl od šelmy nejdále a nepotřeboval jsem vůbec zasahovat. Kde byl ale Link? Viděli jsme ho ještě sedět na stejném místě, kam byl vržen. V rozpacích se rozhlížel kolem sebe. - Sáhl si na čelo a nos, štípal svoje uši a konečně vypravil ze sebe nejvýš překvapen: "Co to? Nejsem již mrtev? Co to rylo? Vpálil jsem přece tomuto pro ... chlapíkovi kulku přímo do čela a přesto se klátil tento huňatý brach s otevřenou náručí radostně ke mně. Ten vší silou vedený úder pažby přijme jako laskání, odsune, šklebě se, moji pušku stranou, jakoby to byla zápalka a druhou tlapou mne boxuje tak, že jsem za celý svůj dlouhý život nikdy neryl tak rychle dopraven z jednoho místa na druhé." Po těchto slovech opatrně vstal a pečlivě zkoumal každý jednotlivý úd svého těla, zda byl ještě na správném místě a použitelný. Potom šel pomalu velkým obloukem kolem medvěda a teprve, když se přesvědčil, že je zvíře opravdu mrtvé, přistoupil blíže a pokleknuv, prohlížel si jeho čelo. 130


"Hm," bručel chvíli, "to je skoro neuvěřitelné, ale tento ďábel má tvrdší hlavu než já, opravdová oslí hlava. Zde na jeho čele se kulka odrazila a jdouc do výše, vzala s sebou jenom kus kůže. Takovou hlavu bych chtěl vlastně také mít." "Nuže počkej, starý brachu!" připojil, hroze pěstí a zároveň si třel rameno, "za tvůj úder se pomstím a pochutnám si na tvých tlapách, zvláště, když jsi je tak pečlivě čistě olízal, dříve, než jsi mě chtěl obejmout!" Byl jsem rád, že náš Link, kromě několika škrábnutí, vyvázl se zdravou kůží a bavil mne znamenitě svými žertovnými řečmi, které jsem téměř vždy dosti věrně Omarovi překládal, což také na vážném Arabovi vyloudilo úsměv. Řekl jsem "náš Link", protože Omar si ho také oblíbil, neboť dobrý Vídeňák byl nebojácný, statečný společník, který neztrácel svůj humor ani v nejvážnějších situacích. Upřímně jsem se radoval, že jsem ho vzal s sebou, protože se rychle do všeho vpravil a zvykl si na život v divočině, ano, byl i přes nebezpečí a strádání mimořádně zábavný. Link také dostal pěknou medvědí kožešinu, a co jsme si potom nemohli odříci, lahodné tlapy jsme ještě před spaním upekli a snědli. Dříve než se do nich Link silně zakousl, napodoboval důstojné mlaskající lízání huňáčovo. Noc proběhla bez další mimořádné příhody a ráno jsme pokračovali tak rychle, jak jen to bylo možno, kupředu. Táhli jsme okolo Husejnova táborového ležení a jeli nyní trochu pohodlnější stezkou. Po několika hodinách jsme náhle narazili na druhé místo ležení, které asi bylo opuštěno teprve nedávno. Zde musel Husejn se svými strávit noc poté, co se několik hodin vzdálil od prvního místa ležení. Potěšeni, že nyní není náskok pronásledovaných tak veliký, jsme jeli dále. Cesta byla stále schůdnější. Stopy byly zřetelně viditelné, ale my jsme celý den tlupu nespatřili, přestože nemohla býti daleko před námi. Museli jsme bez úspěchu večer vyhledat vhodné místo k odpočinku a trpělivě vyčkat dne. Místo, které jsme po dlouhém hledání konečně našli, nebylo tolik výhodné jako to, které jsme měli večer před tím, ale museli jsme se s ním spokojit a držet ostrou hlídku. Obstarali jsme naše koně a brzy společně seděli, pojídajíce k večeři ještě zbytky medvědích tlap. Link seděl po mé pravé straně a spokojeně okusoval velkou kost, na které téměř již nebylo žádné maso, když zcela neočekávaně v nepatrné vzdálenosti zarachotil kámen, jehož hluk zbystřil naši pozornost. Vteřinu na to následovalo již také ostré třesknutí a já jsem dostal děsný úder na pravou tvář, zatím co kost, kterou měl Link v práci, ležela roztříštěna u mých nohou. Omar vyskočil a spěchal směrem, ze kterého přišel výstřel. Link tu seděl s bledým obličejem jako bez ducha. Zmocnil se ho strach, protože kost, kterou právě ohlodával, byla mu kulkou mezi zuby vzata. Jeho ústa zůstala ale otevřena, zatím co oči sledovaly kost, která mi byla vržena na tvář a potom spadla na zem. Kulka patřila v každém případě mně a Link, který nikdy klidně neposeděl, přišel s kostí v otevřených ústech přímo do rány. Konečně ústa sklapla. Špičky kníru, které se zarmouceně dívaly do otvoru, ze kterého 131


nevycházel žádný zvuk, se nyní spokojeně vymrštily do výše. Vrhl jsem se k zemi a strhl Linka rovněž k sobě dolů. Nyní jsme se plazili, hledajíce úkryt za kusem skály. Link zlostně bručel: "Ti ničemové mi ani jedenkrát nedopřejí dobře zaslouženou kost!" Tu přišel Omar zpět se slovy: "Neviděl jsem ho, je pryč!" "Musíme raději opustit místo a najít si nějaké jiné, neboť zde můžeme ryt jeden po druhém postříleni," řekl jsem. Poté jsme táhli bez meškání dále. Uplynula jedna hodina, než jsme konečně našli místo, které leželo trochu chráněno. Drželi jsme ostrou stráž a doufali jsme, že nám příštího dne bude štěstí nakloněno. Ale ranní hodiny uběhly, aniž se přihodilo to nejnepatrnější. Konečně se před námi rozprostřelo překrásné údolí. Leželo při ohybu cesty zcela bezprostředně před našima očima. Pohled mi živě připomněl Švýcarsko a měl podobnost s údolím řeky Simmen, když by bylo pozorováno z poloviční výše hory Niesenu. Rozprostíraly se zde pěkné pastviny. Také byly viditelné skupiny palem a platanů, za kterými se nalézala studna. V určité vzdálenosti odtud uháněl tam do dáli ve velkém spěchu zástup osob. To musel být Husejn! Pozorně jsem svým polním dalekohledem pozoroval jezdce a napočítal sedmnáct mužů. Mohl toto být Husejn? Mohl jsem téměř tvrdit, že jsem slyšel ženské hlasy, když jsem byl zajat v ležení. Link rovněž pozoroval a vyjádřil nyní mazaně: "Málem bych byl uvěřil; chlapík strčil děvčata do mužských šatů!" Bylo to jasné. Link na to zajisté přišel. Tu jsme zpozorovali, že z jednoho dále ležícího křoví vyrazilo pět Arabů, kteří se při pohledu na přicházející nejprve zarazili, potom ale, váhajíce, jeli dále. Při setkání jsem ale viděl obě strany dlouze spolu vyjednávat, až konečně těch pět Arabů spěchalo ke studni. "Chci všech pět Arabů sníst ke snídani, jestliže zde Husejn nenastrojil zase nějakou čertovinu," obrátil se ke mně Link. "Nebudete se zde přece učit lidožroutství a potom se ukazovat ve Vídni?" odpověděl jsem, směje se. "Ale zcela s vámi souhlasím. Husejn těm Arabům namluvil nějakou pohádku, aby nám nedůvěřovali a my je nemohli získat pro sebe." Nějakou dobu jsme pozorovali obě tlupy, až Husejn se svým doprovodem zmizel v houští. Zasunuje dalekohled, jsem nyní řekl: "Ještě chvíli počkáme a trochu si odpočineme; nechtěl bych se zrovna u studny setkat 132


s těmi Araby." Link souhlasil. Sesedli jsme se a odpočívali, až těch pět opustilo studnu. Nepustili se cestou k nám, nýbrž jeli podél údolí. Teprve potom, až urazili dosti velkou vzdálenost, jsme se dali s našimi koňmi do klusu. Ale sotva nás synové pouště spatřili, změnili svůj směr a jeli tryskem k nám. Již z dálky zaujali výhružné postavení a obklopili nás, jakmile k nám dorazili. "Salam!" pozdravil krátce jeden z nich. Moje odpověď byla zrovna taková. "Odkud sem přicházíte?" tázal se týž muž, dlouhý, tmavý chlapík. "Co je ti do toho?" byla moje pohotová otázka místo odpovědi. "Buď zdvořilejší!" vzkypěl nyní. "Sice budu s tebou mluvit jinak!" Klidně jsem odpověděl: "Jak ty do lesa voláš, tak se z něho ozývá!" Potom jsem pokračoval dále: "Kromě toho mi nejdříve řekni, co tě opravňuje nás zde zdržovat! Jsi ty pánem tohoto území?" Oslovený si mne měřil s výsměšným smíchem domýšlivě odshora dolů: "Nedávám nějakému zloději koní žádnou odpověď!" Při tom sáhl jakoby náhodou po uzdě mého hřebce. Začalo to ve mně vřít. Zevně jsem ale zachoval železný klid. Klidně, ale důrazně jsem řekl, hledě pronikavě na něho: "Dej nejdříve svoji ruku pryč a potom mi řekni to poslední ještě jednou!" Bezděčně stáhl ruku zpět a nejistě se na mne podíval. Přece jen si nebyl svou věcí tak jist. - Potom ale padl jeho pohled zase na mého hřebce. V jeho očích to závistivě zablesklo. Vzdor a hrabivost nabyly zase vrchu a on volal: "Sestup a dej mi koně, na kterém sedíš! Byli jsme informováni, že jsi ho ukradl a …" "Mlč!" hřímal jsem nyní na přede mnou stojícího, zatím co jsem ho přerušil. "Mlč, už ani slovo!" Poněkud klidněji jsem potom pokračoval dále: "Mýlíš se. Kůň je mým vlastnictvím. Já ale pronásleduji muže, který ti tuto pohádku napovídal Neboť on je lupič, ale on neloupí koně, ale lidi. Budeš mi nyní věřit a uvolníš cestu?" Posměšně mi však volal vstříc: "Dokaž že ten kůň je tvůj nebo ho dej sem!" Nyní byla moje trpělivost u konce. Prokoukl jsem darebáka dobře. Zachtělo se mu koně. Všechno ostatní mu bylo lhostejné. Proto jsem volal rozhořčeně: "Teď už dost dětské hry! Dokaž svoje tvrzení, ty ničemo! Ty jsi zloděj, neboť ty chceš ukrást mého koně. Já ti ale říkám, každý, kdo se odváží vztáhnout svoji ruku na mne nebo mého koně, obdrží ihned kulku do svého ničemného mozku!" 133


Bleskurychle jsem při těchto slovech vytáhl svůj revolver a namířil ho na mluvčího. Potom jsem pokračoval dále: "Podívej se na tuto zbraň. Mohu vás všechny usmrtit, aniž bych jedenkrát nabíjel." Uznal, že jsem ho přelstil a svou rychlostí ho měl ve své moci, proto vztekle odpověděl: "Ty jsi mne urazil. Budeme spolu bojovat, ale beze zbraní, a kdo zvítězí, bude mít pravdu." Při jeho slovech se zvedlo souhlasné bručení jeho čtyř průvodců, neboť ti určitě předpokládali, že musím podlehnout, poněvadž můj protivník byl nejméně o jeden a půl hlavy větší než já a nesmírně svalnatý. Neměl jsem v úmyslu nechat se déle zdržovat a již jsem chtěl svoji cestu razit násilím, když jsem uviděl vynořit se od studny směrem k nám několik jezdců, které jsem dříve nezpozoroval, poněvadž byli kryti stromy. Jezdci se sice nepustili směrem k nám, ale já jsem věděl, že by se ihned zúčastnili pronásledování, kdybych nyní vyrazil a my uháněli pryč. Tomu muselo být zabráněno, neboť i když při útěku by nebyl můj Zobaá k dostižení, tak trvale zůstávalo toto nebezpečí přece v každém případě pro Omara a Linka. Krveprolití jsme se museli ale pokud možno vyvarovat, poněvadž zákon krevní msty zde ještě vládl příšernou mocí. K tomuto přistoupit jsme mohli jen v naléhavé potřebě naší ochrany. Když všechny tyto úvahy rychlostí blesku křižovaly můj mozek, rozhodl jsem se v zájmu Linka a Omara přijmout výzvu k boji a řekl chladnokrevně: "Nemám sice zapotřebí přijmout tvoji výzvu, ale chci ti dokázat, že právo je na mé straně. Sestupme." Podal jsem Omarovi uzdu svého koně a Linkovi svoji zbraň, když jsem viděl, že také můj protivník svým průvodcům předal zbraně. V Omarových očích to zablesklo, když slyšel, že jsem souboj přijal. Link ale, když jsem mu vše vysvětlil, volal nadšeně: "Co? Souboj? Souboj v poušti? Velkolepý nápad. Jenom vyklepejte tomu dlouhému holomkovi důkladně kalhoty!" Když Arab odhodil svůj svrchní oděv, díval se Link znepokojeně na svalnaté paže a řekl: "Kýho ďasa! Jenom aby se vám to nevedlo tak jako mně s medvědem! Vždyť ten chlap je proti vám jako obr!" Kývnul jsem mu na uklidněnou a připravil se k boji. Zajisté, kdo nás viděl stát proti sobě, tomu se zdál být výsledek boje v každém případě jistý. Můj protivník, dlouhý, svalnatý muž, který bylo hlavu větší, díval se s pohrdáním na moji středně velkou postavu, na které nebylo vidět žádné zvláštní znamení síly. Ano, také se málem zdálo, jakoby moje malá ruka byla zvyklá vést jenom pero, a musí při zacházení se zbraní nebo dokonce při zápasu brzy ochabnout. Ale zdání často klame a zrovna toto podceňování, se kterým se u svých protivníků často potkávám, dopomohlo mi již často velmi rychle a lehce k dosažení vítězství. Musel jsem se přes téměř otcovský výraz, se kterým Arab nyní ke mně přicházel, sám pousmát. 134


Nikdo z přihlížejících netušil, že jsem měl příležitost několik roků před tím stýkat se dlouhou dobu s jedním skvělým Japoncem a při tom se horlivě cvičit v Jiu-Jitsu (japonském bojovém umění) a v tom jsem se stal já sám podle názoru svého učitele mistrem. Moje tělo bylo mimořádně zoceleno, zvláště ta dříve citlivá místa, a já jsem se mohl bezstarostně postavit silnějšímu protivníkovi, vydržet také v klidu se smíchem údery, které obyčejně způsobují bezmocnost. Také mnou často používaný a v předcházejícím vyprávění zmíněný úder neustálým cvičením otužilou hranou ruky, byl jeden z aktů Jiu-Jitsu. Můj studený smích vzbudil Linkovu a Omarovu důvěru, ale mého protivníka rozzuřil. Vztekle nyní na mě běžel. Ale já jsem uchopil rychlostí blesku levou rukou jeho pás, přitáhl tělo Araba pevně k sobě a uhodil sevřenou pravicí současně zespodu nahoru na bradu Araba, nemálo překvapeného. Zapotácel se a skrze mnou podražené nohy spadl dříve, než mohl přímo zaútočit. K úderu na bradu jsem nepoužil vší síly, jinak bych byl nevyhnutelně zlomil krční obratel. Při Jiu-Jitsu záleží všechno na rychlosti a tak zde na zemi ležel chvastoun, považující se za nepřemožitelného, dříve, než se nadál. Jen několik hmatů nejjednoduššího způsobu ho přivedlo k pádu. Čtyři Arabové se na svého ležícího druha ohromeně dívali. Link ale křičel hlasitě: "Výtečně! Výtečně!" Porážky svého nepřítele jsem nevyužil, nýbrž čekal jsem se založenýma rukama až vstal. Mile jsem se ho zeptal: "Nyní už jsi přesvědčen?" "Ne a znovu ne!" křičel ke mně jedovatě. "Já sám jsem klopýtnul a nyní tě rozdrtím!" Již zase okřál a dolů na mě zasvištěl těžký úder jeho pěsti, který jsem ale mohl předpažením hranou ruky značně zeslabit. Nyní mě uchopil oběma rukama za ramena, aby mě povalil. Dříve však než mohl svoji sílu rozvinout, přešel jsem do útoku, chytil ho pevně na prsou pod krkem, nasadil pravou nohu rychle na jeho stehno a v nejbližší vteřině přeletělo jeho tělo přeze mne, těžce dopadnuvše na zem. Rychle jsem vyskočil, neboť jsem se musel při vrhu sám sehnout a spěchal k protivníkovi, abych nyní učinil konec boji, ale nebylo to více nutné. Ležel zde v hlubokých mrákotách a jeho druhové se poděšeně a plni obdivu na sebe dívali. Aniž bych se dále staralo sebe a poraženého, vystoupil jsem zase do sedla, vzal svoje zbraně a vyrazil ke studni, následován Linkem a Omarem. Nikdo nám více nebránil, nýbrž všichni bázlivě udělali místo, zejména když jsme vzali do rukou střelné zbraně. Link řekl uznale: 135


"To nikdo jako vy nedokáže. Zlomil si vaz?" "To se může při takové příležitosti snadno přihodit, ale dnes to nebyl ten případ. Arab je jenom omráčen." "Jak je to ale možné, tak těžké tělo jednoduše hodit přes hlavu," ptal se Link užasle. "Váha protivníka dopomáhá sama sebou k nedobrovolnému letu vzduchem," odpověděl jsem, směje se. "Neviděl jste, že jsem, když jsem svoji nohu umístil na stehno Araba, nohu, na které jsem stál podlomil a na záda jej hodil, zatím co ale druhou jsem rychle natáhl? Nyní tímto pákovitým pohybem, tak jako mocným trhnutím, které jsem způsobil protivníkovi rukama na hrudníku, tělo obdrželo takový švih, že přeze mne elegantně přeletěl aniž bych se při tom moc namáhal." "Ano, to zní všechno velmi pěkně a jednoduše, můj milý příteli, "bručel Link, "ale to se musí nejprve umět a potom v pravou chvíli použít. Jak dlouho bych se musel učit, abych v tom byl vycvičen?" "Kdybyste se chtěl vážně učit, tak je možné takového muže postavit k boji za půl roku, "byla moje odpověď. "P ů l r o k u ?" ptal se Link táhle. "Hrom a peklo, to je dlouho!" "Ta věc ale stojí za to," řekl jsem suše, když mrzutě bručel a já jsem pozoroval jeho protáhlý, rozmrzelý obličej. V každém případě si myslel, že již za osm dnů se dá dosáhnout této dovednosti. Mezitím jsme přijeli ke studni, napojili koně a zásobili se vodou, rozhodnuti odpočívat ve stínu platanů a teprve večer zase vyrazit, neboť jsme byli přesvědčeni, že nás Husejn pozoroval, aby viděl výsledek jím vyvolaného sporu. Teprve pod ochranou tmy jsme potom pronikali zase kupředu a dosáhli lesa, nenalezli ale žádnou stopu Husejnovy přítomnosti a usoudili z toho, že on, poté co pravděpodobně uviděl pro nás příznivý průběh souboje, spěchal zase dále. Protože jsme téměř celý den nepřetržitě odpočívali, nepociťovali jsme nejmenší potřebu spánku a vytáhli jsme, používajíce noc k jízdě, když o Husejnově dané cestě nemohlo být pochyb. Navzdory temnotě jsme zřetelně viděli před sebou stezku vedoucí k lesíku a podél této jeli klidně v naději, že pronásledované příštího dne zase uvidíme a přiblížíme se jim tak blízko, jestliže to bude alespoň trochu možné, abychom měli jistotu, jestli se Alžběta Natty nachází u této skupiny nebo ne. Mně by bylo milejší, kdyby se naskytla příležitost, tohoto Husejna dostat do našich rukou, a já mohl z něho vymáčknout přiznání. Pomalu jsme klusali tam do dáli. Vstříc nám vál čerstvý noční vzduch a působil nanejvýš posilňujícím způsobem na naše nervy i na naše koně. Rosa padala ve vydatném množství dolů na zem, jak je to v těchto jižních krajích, kde dlouhé měsíce neprší, časté. Link, stále zamyšlený, jel vedle mne. – Náhle se přímo zeptal: "Opravdu myslíte, že bych se musel půl roku učit, abych nabyl ve vašem bojovém způsobu zručnosti? Nebo jste jen žertoval?" "Musíte dokonce usilovně pracovat, chcete-li to v této době k něčemu pořádnému přivést. Je to velmi těžká a nanejvýš namáhavá činnost, která vyžaduje mnoho vytrvalosti 136


a energie," řekl jsem vážně. "Hm, hm," bylo vše, co Link odpověděl. Po nějaké době začal znovu: "Muselo by to byt ale přece pěkné, kdyby se mohlo každému dát holou rukou jednoduše takové plácnutí za uši, až bude duši jímat hrůza a bude ráda, když bude míti ještě čas bez překážky a se zdravou kůží vyletět z těla. Hahaha! Není tomu tak?" "S údery nejsou žerty, milý Linku," odpověděl jsem, "neboť můžete člověka jedním jediným úderem neozbrojené ruky ihned zprovodit ze světa. Znám mnoho takových míst na lidském těle, kde to může mít takový účinek. Již při cvičeních musíte byt nanejvýš opatrný, abyste svému vlastnímu příteli při všem přátelství nedopatřením nezlomil vaz." "Kýho ďasa, potom vám zdvořile děkuji za takové přátelství" volal v komickém zděšení a odjel co nejrychleji na druhou stranu k Omarovi, takže ten byl nyní mezi námi. Hodiny míjely a půlnoc dávno minula, když jsme se zase blížili k malému lesíku. Opatrně jsme jeli vzdáleni od stezky a vstoupili do houští vzdáleného přibližně několik tisíc kroků od cesty. Utábořili jsme se přímo na okraji a Omar se šel poohlédnout hlouběji do lesa. Zde jsme chtěli setrvat až do úsvitu. Ležel jsem v polospánku, když jsem uslyšel Omara vrátit se zpět. "Nejsme v lese sami, sídí," řekl spěšně, "Husejn táboří nedaleko cesty." Těmito slovy jsem se rychle probudil, vyskočil jsem. "Co to říkáš? Husejn tady?" Omar přisvědčil. "Rychle tam zajdu. Snad se dozvím, jestli je tam hledaná!" volal jsem krátce rozhodnut. Omar mi ukázal směr a já jsem pronikal tak rychle, jak jen to bylo možno, kupředu. Brzy jsem byl velmi blízko ležení, ale hledal jsem marně způsob, jak něco vyzvědět. Nejlépe by bylo, kdybych vyčkal úsvitu. Podle mého odhadu nebylo do východu slunce daleko, proto jsem hledal vhodné místo, odkud bych mohl celé prostranství přehlédnout. Naštěstí bylo také takové po ruce a já jsem se mohl zařídit ve svém úkrytu pokud možno pohodlně. Dlouho jsem musel čekat, než se konečně v ležení něco pohnulo. Ještě dříve než slunce vyslalo své první paprsky, byl připravován odchod. Brzy nato se ale také již vyjasnilo a já jsem si mohl prohlédnout každou jednotlivou postavu. Link měl skutečně pravdu. Byly tam ženy v mužských oděvech. Ostatní se zdáli být Husejnovi sluhové. Důkladně jsem ženy prohlížel, nezpozoroval jsem ale ani to nejmenší, co by vypadalo podezřele. Náhle jsem uslyšel hlasité udivené volání mimo ležení. Křik přicházel blíž a blíže. Bylo slyšet hlasité spílání a k mému velkému překvapení si pyšně vykračoval v kruhu těch k odchodu shromážděných s hlavou rudou jako krocan a naježeným knírem ... Link. Jeho ruce byly spoutány na zádech a doprovázely ho dvě stráže. 137


Co přimělo toho nešťastného Linka od Omara utéci? Pravděpodobně zase jednou jeho neutišitelná zvědavost. Celá věc mi udělala čáru přes rozpočet. Husejn na tuto událost nedbal a hnal zástup, připravený na odchod, k odjezdu. Tento se dal ihned do pohybu a jenom Husejn se čtyřmi věrnými zůstal. Nyní se obrátil k Linkovi. Stál zde pyšně jako Španěl a jako pohněvaný vladař, před ním Husejn se založenýma rukama. "Co máš zde co pohledávat?" začal svůj nevlídný výslech. Poněvadž Husejn mluvil turecky, nerozuměl Link přirozeně ani slovo. Link se nehýbal. Jenom uši se začaly viklat. Husejn opakoval otázku arabsky. Nyní mohl Vídeňák uhodnout smysl. Zuřivě křičel na toho před ním stojícího německy: "Když se chceš se mnou bavit, ty uličníku, tak mluv tak, abych ti mohl rozumět. Z té tvé hatlaniny nejsem chytrý!" Husejn se díval bezradně na své průvodce, potom se zase obrátil netrpělivě na Linka: "Nehraj tu žádnou komedii, nemám čas, nechat se vodit za nos! Řekni, co zde děláš, nebo ti tu tvoji zatvrzelost vyženu!" Při těchto slovech uchopil Linka hrubě za prsa. Tento samozřejmě zase ničemu nerozuměl a křičel rozezleně: "Nedotýkej se mě, ty šašku, co tě to napadlo?" Potřásaje hlavou, ustoupil Husejn o krok zpět a řekl, obraceje ke svým druhům: "Opravdu se domnívám, že ten chlapík nám nerozumí. Ale on je s tím slídícím psem a my ho musíme odstranit." Jeden z oslovených se nyní obrátil na Linka a ptal se řecky: "Rozumíš mi?" Tato slova byla tázanému ještě více cizí. Udiveně se díval na svůj, o polovinu hlavy menší, protějšek. "Co chceš, ty prcku? Chceš mě také ještě dopalovat?" Dříve než se čestným jménem titulovaný prcek nadál, dal mu Link silný úder nohou, až se zasažený, sténaje, skutálel nazad k zemi. Hlučně hlahole, dal se Link do smíchu: "Vidíš, ty malý velikáši, kdo je příliš všetečný, dostane plácnutí!" Nyní ale přiskočil Husejn a zasadil Vídeňákovi úder pěstí, který měl zasáhnout obličej, ale Link rychle uhnul, takže dopadl jenom na jeho rameno. Již jsem měl v ruce revolver, abych zasáhl, když jsem přes vážnost situace brzy vybuchl v hlasitý smích. Linka přirozeně tento úder velmi rozzlobil. Křičel na Husejna: "Co? Ty mě chceš bit? No počkej!" 138


Při těchto slovech sklonil hlavu a vyrazil proti svému útočníkovi jako podrážděný býk, svoji ušlechtilou hlavu vraze strašnou silou do Husejnovy srdeční krajiny. Ten, na podobný útok nepřipravený, se skácel na záda jako padlý strom, lapaje po dechu, zatím co Link skočil elegantním skokem přes ležícího pryč do houští. To byl od našeho Linka geniální úder. Abych zvětšil zmatek, vypálil jsem rychle několik ran z revolveru, přičemž dva Husejnovi průvodci byli zraněni. V tomto okamžiku vtrhli na prostranství tři muži, kteří hlukem přivoláni, vrátili se zpět. Litoval jsem, že jsme tuto tak neočekávaně dosaženou výhodu nemohli lépe využít a spěchal za Linkem. Kdyby byl býval po ruce Omar nebo také Link prchl na tu stranu, na které jsem se nacházel já, tak se mohl eventuelně Husejn ocitnout v našich rukou. Link prozíravě ihned změnil směr, potom, co byl skočil do křoví, proto trvalo dlouhou dobu než jsem ho konečně uviděl před sebou. Mohutnými skoky letěl tam do dáli. Zavolal jsem ho.- Jednou, dvakrát.- Konečně se zastavil, těžce oddychuje a ohlédl se. Když mne poznal, volal mi, směje se, vstříc: "Ke všem čertům, málem bych byl dnes upečen k snídani a ubohý Link by byl sněden se vším všudy." "Au! Moje noha!" vykřikl náhle, na chvíli se zastavuje: "Co je to? Himmelbombenschockschwerenot! (U sta hromů! Tisíc láter!) Nemohu se na ni dokonce postavit!" "Musíme dále, dále," naléhal jsem, když jsem se mu mezi tím přiblížil, "nejsme ještě v bezpečí!" Zdálo se, že si Vídeňák vymknul nohu a nyní se statečně snažil potlačit bolest, snažil se pospíchat, ale přivedl to jenom k žalostnému kulhání. Osvobodil jsem rychle jeho ruce z pout, uchopil jeho ruku a táhl ho ještě několik set kroků dále, když to ale už vůbec dále nešlo, musel jsem ho pevněji podpírat a tak jsme kulhavě konečně dosáhli Omara s koňmi. Naštěstí nás nikdo nepronásledoval. V každém případě měl ale Husejn po úderu dost. Dva jeho společníci byli již mnou zraněni a na základě toho se dalo soudit, že žádné pronásledování se nebude konat. Link měl zřejmě velké bolesti, protože se hrozně šklebil a dřepěl, sténaje, na kameni. Omar se mu již věnoval, měl již bolestivou nohu obnaženu a když byl vícekrát za ni silně zatáhl, ovinul ji chladivými bylinami. Tato nahodilá příhoda mi nebyla zrovna příjemná a mohla nás neobyčejně zdržet. Poněvadž podle mé zkušenosti vymknutí jsou často mnohem bolestivější než zlomeniny, nebylo vyloučeno, že Link bude muset několik dnů odpočívat. Nyní byl Omar se svým obvazem hotova vydal se, aby zjistil, co Husejn mezi tím podnikl. Já jsem se ale obrátil k Linkovi a řekl vyčítavě: "Co vás, pro všechno na světě, odtud hnalo pryč? Jak jste přišel do Husejnových rukou?" 139


Bruče odpověděl: "Kdybych to nyní sám věděl! Bylo to tu příliš nudné, proto jsem se chtěl pokusit také se k němu připlížit. Sotva jsem ale přišel do blízkosti ležení, tu seděl již také jeden zatracený chlap jako opice na mých zádech a tiskl můj nos do země, že jsem se málem udusil. Když si potom ten chlapeček na mých zádech dostatečné odpočinul, nechal mě konečně vstát, přičemž jsem zpozoroval, že mi svázal ruce. Potom jsme spolu mašírovali do ležení a ... ." "To ostatní jsem všechno sám viděl," vpadl jsem mu do řeči. "Opravdu?" volal potěšen. "Viděl jste také, jak jsem do toho chlapa Husejna vrazil svojí hlavou, až ztratil rovnováhu? Hahaha! - Au!" Byl tak nadšený svým činem, že směje se, vyskočil, ale ihned zase s bolestivým výkřikem klesl zpět. "Scéna to byla rozhodně zábavná, ale bylo by bývalo lépe, kdybyste nebyl Omara vůbec opustil. Ale nyní si svoji nohu šetřete, abychom zase brzy mohli dále." "Kromě toho," pokračoval jsem dále, "musíme Husejnovu věc jednou ukončit. Samyho více není. Často jsem nyní o tom rozmýšlel: Jakým právem Husejna pronásledujeme? Co proti němu máme? U Samyho to bylo něco jiného. Ale Husejn? Víme, zda vůbec slečnu Natty viděl? Máme nějaký důkaz? Ne! Jsem ale přesvědčen, že má na tom podíl a proto jsem toho mínění, že ho budeme ještě dále sledovat, až konečně jednou něco objevíme nebo Husejn padne do našich rukou, potom již z něho pravdu dostaneme. Co o tom soudíte?" "Jsem přesně téhož mínění," odpověděl Link. "Naštěstí to zde ještě můžeme provést. V kulturních státech bychom se toho nesměli odvážit. Tam bychom mohli desetkrát správně vědět, kdo je darebák, a přece by to nebylo nic platné. Kdo nemá potřebné peníze, aby se dostatečně vyzbrojila skupina, která hromadí důkazy na důkazy, tak může ještě očekávat, že bude sám posazen za mříže, jestliže pana darebáka napadne, že je obtěžován." Link měl zvláštní vztek na zákony, poněvadž v jednom procesu, ve kterém se sice právo nalézalo na jeho straně, byl pro nedostatek důkazů odmítnut a tím ztratil ne bezvýznamnou částku peněz. "Tedy ujednáno!" volal jsem rozhodnut. "Jedeme dále, když …budeme moci, neboť vaše noha nám bude asi činit potíže!" Když Omar přišel po nějaké době se zprávou, že Husejn je ten tam, tak mne to nepřekvapilo, neboť jsem nic jiného neočekával. Také my jsme nyní nechtěli dále otálet a pokračovali v jízdě. Ale s Linkovou nohou to vypadalo špatně. S velkou námahou jsme dopravili sténajícího Vídeňáka konečně do sedla. Pomalu jsme jeli v poklusu vpřed. Krajina měla zase jiný ráz. Pěkné pastviny, které se střídaly s malými houštinami, se ztratily. Stoupající půda byla víc a více kamenitější, a brzy se ukázala rozeklaná hornatá krajina, podobná té, kterou jsme před několika dny opustili. Odpoledne však Link nemohl více zůstat v sedle. Když jsme přišli k jedné malé rokli, využili jsme této příležitosti, abychom si déle odpočinuli. Náš úkryt se nezdál při bližším pozorování tak docela špatný. Byli jsme chráněni 140


nejen před větrem a počasím, nýbrž byla zde také v rostoucích bylinách hojná pastva pro naše koně. Když jsme ale zase chtěli vyrazit, ukázalo se, že Link dále nemůže a moje obava se splnila. Museli jsme bezpodmínečně od naší další cesty upustit, nebo ji nejméně o několik dnů odložit. Link sám láteřil a zuřil, ale nebylo to nic platné. Proti osudu jsme bojovat nemohli a přichystali jsme, smířeni s nezbytností, jak jen to bylo možné, pro Linka pohodlné lůžko. Co se týká bezpečnosti nás Omar uklidnil a řekl: "Zde se nemusíme ničeho obávat, kromě Husejna nám zajisté nikdo nic neudělá." Poněvadž jsme byli masem ještě zásobeni, tak nepotřeboval žádný z nás opustit ležení a my jsme se rovněž natáhli na svoje deky. Konečně přišel večer a my jsme se po několika hodinách vyprávění uložili k odpočinku a Omar Linkovu nohu ještě jednou ovinul bylinami. Odpočinku jsme však nemohli nerušeně užívat, protože jsme byli často vyrušováni našimi koňmi, kteří celou noc silně funěli a dupali, avšak vážné znepokojení působili asi bez příčiny. Vícekrát Omar vstal a střídavě se mnou prohledával okolí. Nic jsme ale nenašli. Po východu slunce bylo zajisté naší první úlohou prohlédnout si ještě jednou důkladně celé okolí a k našemu nemalému překvapení jsme nalezli na různých místech stopy dravce. V naší blízkosti musel být kolem se plížící levhart. Toto byla jedna z nejnepříjemnějších věcí, která se nám v této situaci mohla stát, neboť jsme ho během dne nenalezli a neskolili, takže jsme mohli určitě počítat s jeho nočním návratem. K tomu ještě přistoupilo to, že si Omarův kůň na ostrém kameni zranil nohu a trochu kulhal. Dlouho jsme se nerozmýšleli, a vypravili jsme se s Omarem kus cesty po stopách zvířete. Kdyby nevedly příliš daleko, mohli bychom je vystopovat. Zajisté jsme se nesměli od Linka daleko vzdálit, neboť jsem ho v jeho svízelné situaci nechtěl nechávat bez ochrany. On sice tvrdil, že jeho samého zase čert donese, kdyby pro něho přišel a hnal nás vší silou pryč, ale neurčité tušení mne stále zase drželo zpět. Konečně jsem se ale přece jen rozhodl a s Omarem odjel, poté, co jsme Linka ještě přenesli do dobrého úkrytu. Dlouho jsme nemohli najít stopu, poněvadž půda byla velmi kamenitá. Proto jsme se rozhodli udržovat ještě krátce dosavadní směr, potom se ale zase vrátit zpět k Linkovi, když bychom ani tam neobjevili skrýš zvířete. Rozhled byl nerovností půdy úzce ohraničen a tak jsme museli pospíchat nazdařbůh kupředu. Náhle se před námi rozestoupila hluboká trhlina v zemi a udala danému směru cíl. Dostat se s koňmi přes ni by bylo nebezpečné počínání, přestože jsme se mohli na naše znamenitá zvířata spolehnout, a tak nám nezbývalo nic jiného, než jet podél trhliny až se tato o něco zúží nebo zcela zmizí. Obrátil jsem svého koně a vzdálil se sotva několik kroků, když se na opačném okraji vedle jednoho pahorku zablesklo, okolo mé hlavy hvízdla kulka, ale neškodně se odrazila od skalní stěny. 141


"Zůstaň vzadu!" křičel jsem na Omara, otočil rychlostí myšlenky svého hřebce a vtiskl mu paty do slabin. Ušlechtilé zvíře sebou trhlo jako elektrizováno, nebylo na podobné zacházení zvyklé, jeho štíhlými, silnými údy přeletělo nepatrné chvění, nozdry se široce rozevřely, krátké, hněvivé supění, několik skoků a mohutným skokem letělo vysokým obloukem jako šíp přes děsnou hlubinu. Jakmile se přední nohy dotkly půdy, vrhl jsem se vpřed, a ... zvítězili jsme. Toto všechno trvalo jen několik vteřin. Hned po výstřelu vyskočil za pahrbkem muž, ale zůstal stát jako spoutaný, a sledoval nyní široce otevřenýma očima, ze kterých zřetelně hovořilo zděšení, můj čin. Jakmile se ale můj kůň pevně postavil, přišel do něho opět život a pohyb, dlouhými kroky pospíchal za blízký skalní výstupek a hned na to jsem slyšel rychle se vzdalující údery kopyt. Zahnout za zmíněný roh, přiložit kulovnici na tvář a vypálit, bylo dílem jedné minuty ... . Odpovědí a potvrzením zásahu byl výkřik zuřivosti, kůň bandity se válel na zemi, tohoto pohřbívaje pod sebou. Jel jsem tam, seskočil a chtěl pomoci, mohl jsem ale tentokráte svoji neopatrnost zaplatit téměř životem, neboť sotva jsem se sehnul, hvizd jako šlehnutí bičem kolem svištící kulky mě poučil, že vše je jiné, tento jenom zdánlivě pod koněm ležící vyskočil a hnal se po mém hřebci. Nyní jsem poznal v tomto člověku ke svému nemalému překvapení Husejna. Na štěstí se mohu v běhu měřit téměř s každým a předstihl jsem ho ještě dříve, než mohl svůj záměr provést, proto běžel dále a ... běžel do své záhuby, protože další cestu odřízla propast. Neměl více v ruce žádnou střelnou zbraň a vyhlížel ve svém bezmezném vzteku po neúspěšném, lstivém úkladu dojmem jako by byl smyslů zbavený. Nerad bych zastřelil člověka jako zvíře a proto jsem ho vyzval, aby se vzdal. Koulel očima, když chraptivým, zajíkajícím se hlasem na mě křičel: "Šejtáne! (Ďáble!) Ano, musíš být ďáblem, jinak bys již dávno přešel most smrti!" Potom na mne skočil a hleděl obemknout můj krk. Oba jsme spadli na zem a váleli se v silném zápase sem a tam, jeho prsty se stále křečovitěji svíraly kolem mého krku, přes moje oči se položil červený závoj a uvědomiv si, že při dalším slitování bude koncem nás obou pád do propasti, sebral jsem všechny svoje síly, a zadržuje dech, zatím co moje myšlenky se pod strašným tlakem již začaly mást, vytáhl jsem dýku a vrazil ji hluboko do ramene protivníka. Prsty povolily, nadechl jsem se a zasadil mu instinktivně mocnou ránu, abych se zcela uvolnil, a uchopil se současně levicí opory, abych nebyl stržen dolů. Tu jsem uslyšel pronikavý křik, válení se a rachot, a Husejn zmizel, zřítiv se do hlubin! Avšak současně, jakoby volání vzbudilo ozvěnu, následoval bezprostředně druhý, neméně hlasitý křik a já jsem zpozoroval na protější straně dva štíhlé mladíky, kteří se zděšeně dívali za zřítivším se tělem. Konečně pozvedli hlavu a zadívali se směrem ke mně. Ale jaké překvapení! Ihned jsem poznal, že to nebyli mladí muži, ale dívky snad dvacetileté.

142


Patřily k Husejnovi. Od nich jsem mohl obdržet zprávu a zjistit, zda se mezi nimi nalézala slečna Natty. Již jsem se na ně chtěl obrátit s otázkou, když mne přinutil hluk trysku jedoucích koní se ohlédnout. Za pahorkem se objevili tři jezdci, kteří se na mě řítili, zatím co čtvrtý se mi snažil odříznout zpáteční cestu přes propast. Omar ale byl na protější straně sevřen dvěma jinými protivníky. Tu padl výstřel, a zatím co já mohutnými skoky spěchal ke svému koni, viděl jsem ještě, jak se Omar řítil a jednoho jezdce, který se mu hnal vstříc, vyhodil ze sedla a s druhým se pustil do boje. Nyní jsem dorazil ke svému hřebci, a vyskočil na něho mohutným skokem, aniž bych použil třmen. Ale nepřátelé se také přiblížili, ve stejné chvíli se vynořili ještě tři jezdci. Výstřel prvního mi utrhl kus látky z levého rukávu ve výši ramene. Pustit se do boje by bylo šílenstvím, proto jsem se rozhodl k útěku. Dvě kulky ze svého revolveru jsem vystřelil na koně těch, kteří mi svojí blízkostí mohli být nejnebezpečnější a hnal se, používaje zmatku a pevně se přimknuv k Zobaáovi, vzniklou mezerou pryč. První, mnou zasažené zvíře, se divoce vzepjalo a převrhlo nazad, pohřbívajíce pod sebou svého jezdce. Druhé ale bylo zraněno pouze lehce, skočilo vyplašeně stranou, přičemž jeho pán spadl ze sedla, a cválalo pryč. Viděl jsem, že to byli Turci, se kterými jsem měl co dělat, neboť Arab by nebyl tak rychle spadl s koně. Rychle jsem obhlédl své okolí. Boj se odehrál na jedné značně rozsáhlé náhorní rovině, kolem dokola sevřené pahorky. Zdál se tam být jenom jeden východ a k tomu jsem nyní vyrazil. Pět útočníků jedoucích na koni bylo ještě příliš vzdáleno na to, aby se mohli účastnit boje. Když ale zpozorovali pád svých společníků a můj útěk, otočili koně a hleděli mi nyní odříznout východ z náhorní roviny. Protivníci měli přede mnou ne bezvýznamný náskok a viděl jsem potíž v tom, že brány, kterou zde příroda postavila, dosáhnou dříve než já. Za mnou se ale zase zvedli oba upadnuvší a spěchali za mnou. Nestříleli v každém případě díky své chtivosti, protože by pro ně znamenalo velký zisk, kdyby přišel Zobaá neporušený do jejich rukou. Přitiskl jsem se těsněji na svoje věrné zvíře, abych nepřátelům neposkytl žádný cíl. A přece bych byl ztracen, kdyby oba řítící se dosáhli východu dříve. Tiše jsem k Zobaáovi hovořil; odpověděl tichým zaržaním. Ale nebezpečí bylo stále větší! Nyní jsem mohl s jistotou počítat, že mi nepřátelé odříznou cestu. Již jsem chtěl, nahlížeje zbytečnost honby, sáhnout ke zbraním a pustit se do zoufalého boje, když mi přišla na mysl připomínka knížete Mehemeda: "Budeš-li jednou ve velkém nebezpečí, ze kterého tě může zachránit jenom rychlost koně, zacloň svojí rukou pravé oko hřebce a zavolej dvakrát jeho jméno!" Zobaá stříhal, tiše řehtajíc, ušima. Dvakrát jsem volal pomalu a naléhavě jeho jméno. Potom ... ano, co potom? Mohu vůbec popsat, co následovalo? Nemohu! 143


Nejprve krátké Zobaáovo zafrknutí, potom to jeho tělem trhlo, dlouze se protáhl a nyní začala jízda o závod, až mi smysly přecházely. Letěli jsme okolo pahorků, okolo nepřátel a východem, který nám zdánlivě spěchal vstříc, do volnosti, nechávajíce naše pronásledovatele daleko za sebou. Měl jsem pocit, jako bych byl na perutích orla a letěl s ním vzduchem. Když jsme projeli branou, zpozoroval jsem, že se přede mnou rozprostírá nádherná krajina. Uháněli jsme rovnou do ní. Všechny věci nám jakoby spěchaly vstříc zběsilou rychlostí. Konečně jsem se vzchopil. Zpozoroval jsem, že již žádné nebezpečí nehrozí a nechal Zobaá přejít do pomalejší chůze, abych se brzy na to zastavil. Krátká, ale vroucí děkovná modlitba stoupala vzhůru k nebi, potom jsem seskočil a nemohl jinak, než svému věrnému zvířeti, které nasadilo všechny svoje síly, aby mne zachránilo, oběma rukama obejmout štíhlý krk a něžně přitisknout svoji hlavu na jeho. Radostně při tomto mazlení zaržalo a přitisklo se ke mně. Potom jsem zase nasedl a hleděl se velkým obloukem kolem bojiště dostat k našemu úkrytu, kde Link snad již s bolestnou touhou očekával náš návrat. Byl to nádherný kus země, který jsem směl shlédnout. Spěchal jsem, jak jen to bylo možno, kupředu, ale muselo uplynout nejméně šest hodin, než jsem přišel do mně povědomé, známé krajiny. Konečně jsem dosáhl lesíka, ve kterém si Link vymknul nohu a nyní jsem více nemohl cestu minout. Ostražitě jsem se blížil a zahnul po mnoha hodinách do našeho úkrytu. Panoval zde hluboký klid. Sestoupil jsem a šel tiše k Linkově skrýši. Opatrně jsem ohrnul ochranné větve. Link ležel tvrdě spící na svém lůžku, ústa napolo otevřená a křečovitě držel v rukou provaz. Tento provaz vedl k jednomu na zemi ležícímu klubku a při ostřejším pohledu jsem objevil, že tímto klubkem je svázaný člověk. - Po Omarovi žádná stopa. Nyní se Vídeňák ve spánku smál a hladil si v pohodě svůj knír. Při tomto pohybu mu přirozeně vypadl konec provazu. Věděl jsem, že Link má tvrdý spánek a založil na tom plán malého taškářství. Opatrně jsem přešel na druhou stranu a odkutálel svázané tělo od Linka směrem k sobě. Byl to jeden z Husejnových průvodců, který měl v ústech roubík. Omar zde musel být. Nyní jsem vzal jiný provaz, který jsme vždy měli v zásobě, tento přivázal na holínku, stojící vedle lůžka, kterou Link kvůli své vymknuté noze vyzul a dal spícímu ten druhý konec provazu do ruky. Nejprve ho nechtěl pevně držet, ale poté, co jsem jeho prsty vícekrát pohladil, pořádně ho popadl, zatím co mu na ústech pohrával blažený úsměv. To mne přivedlo na novou myšlenku. Co mohl bůh snů mému dobrému příteli před jeho zraky vyčarovat? Chtěl jsem ho ještě trochu poškádlit a lehce jsem ho hladil svojí rukou po tváři. 144


Tahy spícího nabyly toužebného výrazu, jeho ústa se pomalu našpulovala. Rychle jsem utrhl z keře list a držel ho na našpulených rtech. Polibek za polibkem tiskl nyní statečný Link s vnitřní blažeností na list držený před ústy. Konečně jsem mu tento strčil do úst. Nejprve ho žádostivě vtáhl. Potom to ale přece nebylo podle jeho chuti tak dobré, neboť knír se ihned naježil a zatím co napolo rozkousaný list byl vyplivnut; Link se náhle probral a díval se užasle kolem sebe. Hned, když se vous začal ježit, stáhl jsem se zpět a pozoroval s potěšením další počínání svého přítele. Tento, byv vytržen z nejsladších snů, nebyl ještě ve stavu, kdy by jasně přehlédl situaci a seděl tu s výrazem obličeje, který se nedal s ničím srovnat. Mohlo by se říci, že jeho duch zdál se dlíti z poloviny v minulosti, z poloviny v budoucnosti, zatím co se ale přece jen dala současně pozorovat přítomnost. Horní polovina obličeje zdála se být ještě zjasněna pěkným snem, zatím co dolní polovina byla rozzlobena hořkostí posledního polibku nebo spíše rostlinnou chutí. Konečně se jeho pohled vyjasnil. Link byl vrácen zpět do skutečnosti. Mohl se domnívat, že mu list z větve převislého keře spadl ve spánku do otevřených úst a díval se nyní spokojeně na provaz ležící ve své ruce. Jeho pohled pomalu klouzal podél provazu. Tu to tělem Linkovým mohutně trhlo. Široce rozevřel oči a zděšen hleděl upřeně na svého zajatce. Jeho tělem lomcoval strach. Štípl se do nosu, uhodil do čela, do kolen a štípl se do stehna, aby se přesvědčil, že už nespí. Konečně váhavě zatáhl za provaz, ale přízrak zůstal neúprosně před jeho očima. Připoutaná holínka se táhnutím posunovala blíž a blíže. Linkovi se ježily vlasy! "Všichni dobří duchové" bručel bledna, "já jsem snad vskutku ztratil rozum." "Hrom a peklo!" hulákal náhle na celé kolo, "Bdím nebo ještě spím?" Ale Link byl probuzený, zcela probuzený, protože při opakovaném tahání za provaz se příšerná holínka přibližovala blíž a blíže. Konečně byla na dosah. Nedůvěřivě, téměř bojácně, natáhl Link svoji ruku a nataženými prsty hmatal po holínce, jakoby se obával, že tato se může každým okamžikem přeměnit v nestvůru chrlící oheň. Když se ale přesvědčilo pravosti vlastní části svého oděvu, seděl zde zarmouceně, se svěšenou hlavou, ztrnule zíraje před sebe. Tu jsem skutálel listím tělo spoutaného na jeho stranu. Když ho Link zahlédl, vykřikl a chtěl vyskočit do výše. Náhle jakoby se v jeho obličeji vyjasnilo, hlasitě křičel směrem, kterým jsem stál: "Nechám se sníst k večeři, jestli za tímto zjevením nestojí urozený Zine el Gasar ve své vlastní osobě! Přiznejte barvu , drahý rytíři, že mám pravdu?" "Uhodnul jste!" volal jsem, a směje se, vystoupil jsem. "Ale poslyšte, milý příteli, já bych nevěřil, že umíte dělat tak zamilovaný obličej jak jsem to před tím viděl během 145


vašeho snu, a líbat umíte, líbat, hm, až mi běží husí kůže po zádech, když jen na to pomyslím, že bych se mohl jednou octnout ve vašich rukou." Link se jasně rozesmál. "Měl jsem také nádherný sen. Hmmm," spokojeně se šklebil. "Chcete uhodnout, co jsem v duchu viděl?" "V každém případě jste ryl v ležení beduínů," odpověděl jsem. Horlivě přikývl. "Tak vidíte!" pokračoval jsem dále. "Tu přišla zajisté vaše půvabná služebnice a ptala se, zda nechcete být jejím pětadvacátým nejmilejším mužem. Není tomu tak?" "Přestaňte už! Přestaňte už!" volal, přidržuje si obě uši. "Nerylo tomu tak?" ptal jsem se ještě jednou, směje se. "Zbláznil jste se!" prohlásil rozhodně, pokračoval ale potom dále: "Byla to Aida, o které jsem snil" "O to horší bylo vaše procitnutí" řekl jsem, stále se ještě směje. "Odkud máte zajatce?" "Omar ho přivedl!" "Tedy Omar byl zde?" "Již před mnoha hodinami," odpověděl můj přítel, "přihnal se sem, předal mi zde toho muže a byl zase ten tam." "Tak to mi chtěl přijít na pomoc a je možná v nebezpečí!" volal jsem, vyskočiv. "Musím ihned za ním." "Stůjte! Stůjte!" přerušil mě Link naléhavě. "Nejprve mi alespoň řekněte, co se přihodilo. Jak Omar přišel k tomu člověku? Našli jste levharta nebo pardála?" "Jednoho pardála v lidské podobě ano," řekl jsem tlumeně, zatím co jsem si připomněl hroznou bojovou scénu, "setkal jsem se s Husejnem, avšak ... už není více mezi živými. Leží, stejně jako Samy, roztříštěn na dně propasti!" Krátce jsem mu vylíčil příhodu. "A Alžběta Natty?" ptal se Link, když jsem skončil. Mlčky jsem pokrčil rameny. "Museli tito čtyři Arabové přijít zrovna v okamžiku, kdy jste se chtěl zeptat obou děvčat!" láteřil Link. "Mohli jsme snad celou záležitost rozluštit a mohli jsme vědět, zda tam je nebo ne. Ale musíme za nimi! Myslím, že to už zase na koni půjde, poněvadž jsem dosti dlouho odpočíval" "To stačí!" zvolal jsem v okamžiku. "Ano, máme zde ještě toho zajatce! Patři k Husejnově bandě a může nám snad dát vysvětlení. Musíme z něho vymáčknout vše, co ví. Není to Arab a nezdá se býti také hrdinou." "Hrom a peklo!" křičel Link nadšeně. "Máte pravdu. Proč se pouštět do dálky, když to, co potřebujeme, leží tak blízko? Pojď blíže, moje panenko," obrátil se nyní na spoutaného, kulhaje k němu, "ty nám musíš něco povyprávět!" Link mu vytáhl roubík z úst. Viděl jsem hned, že máme co dělat se zbabělcem, neboť když byl bez roubíku, začal ihned prosit o milost a slitování. "Slitování se ti dostane," odpověděl jsem na jeho prosbu, "když nám řekneš všechno, 146


co víš. Ale nesnaž se mne oklamat, neboť to nestrpím a tvoje nářky by potom byly zbytečné." "Ptej se, ó pane! Budu odpovídat!" V jeho obličeji se zračil smrtelný strach. Jeho čelo se silně potilo. Protiví se mi taková zbabělost a nemám rád ty lidi, kteří při nejmenší starosti o své vlastní zdraví bez rozpaků zradí svého dosavadního chlebodárce a postaví se na stranu protivníka. Nikdo není více opovrženíhodný než takoví slaboši, kteří vůči všem předstírají sladké přátelství a za zády každého se proměňují v bestie. Podíváme-li se jim ale otevřeně do očí, tak vezmou tyto kreatury ihned na sebe charakter patolízalského psa, který se před svým pánem plazí v prachu. Z tohoto důvodu jsem se na něho obořil také tvrději než to jinak bylo mým zvykem: "Kolik mužů je vás ještě?" "Je nás ještě osm mužů, ó pane!" "Kolik žen a dívek?" Při této otázce se na mě překvapeně podíval.- Konečně, váhaje, ze sebe vypravil: "Osm, ó pane" "Kam jdete?" "To nevím!" "Jak?" ptal jsem se ostře. "Husejn nám nikdy neřekl cíl cesty!" "Jsou dívky Turkyně?" "Ano, pane!" "Ty lžeš" zahřměl jsem na něho. Polekaně sebou trhnul a koktal: "To znamená, ... to znamená ... to jsou také … také Čerkesky jsou tam!" "A dále?" pátral jsem. "Jinak nic, ó pane.!" "Ty mi něco zamlčuješ" "Řekl jsem ti všechno, ó pane!" "Linku," obrátil jsem se na tohoto, "ten chlapík nechce s pravdou ven. Nechcete mu trochu pomoci?" "S největší radostí," spokojeně se šklebil a obraceje se ke spoutanému, řekl starostlivým tónem, zatím co vzal do rukou provaz, na kterém byla připevněna holínka. "Máte ještě mezi dívkami nějakou cizinku?" "Nějakou cizinku? Jak to myslíš, ó pane?" "Nepřetvařuj se, ty ubohý skrčku, nebo tě naučím mluvit!" "Je to ... je to jedna ... jedna dívka tam, která ... která nikdy nemluví, ale já myslím ... myslel jsem, že je to nějaká Turkyně." "Jestliže lžeš, tak tě pověsím na nejbližší větev, to si pamatuj! Samy s ní dříve nemluvil?" "Ano, pane, jednou jsem je slyšel!" 147


"Jak mluvil?" "Turecky, ó pane!" Uvážil jsem to. Ano, mohla to být pravda, vždyť Alžběta Natty byla již několik roků v Turecku. Uměla tedy turecky v každém případě. Zajatec si moje uvažování asi chybně vyložil, protože mne úzkostlivě pozoroval a náhle křičel: "Ale přece! Přece, ó pane! Jednou jsem ji slyšel mluvit řečí, které nerozumím. Myslím, že se modlila, když se ukládala ke spánku." Zbystřil jsem pozornost. Tedy přece vodítko! Nabyl jsem přesvědčení, že se Alžběta nacházela v tlupě a my jsme se nyní mohli klidně odvážit tlupu napadnout, jen kdyby Omar byl již zpět a Link mohl zase dále pokračovat. Ještě jednou jsem se obrátil ke spoutanému: "Kde je vaše ležení?" "Nedaleko odtud, ó pane!" "Chceš nás vést?" "Ihned, když to chceš, ó pane!" Poradil jsem se s Linkem, co učinit a můj přítel se zase vyjádřil, že je dostatečně uzdraven, aby mohl sedět na koni. Rozhodl jsem se tedy k okamžitému odjezdu, abych měl konečně jistotu. Když jsem spoutanému uvolnil nohy, vzal jsem konec provazu, kterým byl spoután a připevnil ho na svoje sedlo. "Veď nás k ležení!" řekl jsem hrubě,a vzav revolver do ruky, pokračoval jsem dále: "Kulka bude tvojí odměnou, jestliže nás oklameš nebo zradíš!" "Co se mnou uděláš, když tě povedu, ó pane?" ptal se napjatě. "Propustím tě!" odpověděl jsem krátce. "Ty mě propustíš?" volal nevěřícně. "Smím ti potom sloužit?" "Ne!" zvolal jsem příkře. "Nyní mlč!" Otřásl jsem se při pomyšlení, že bych takového člověka měl kolem sebe. Každý takový bídný charakter, kterých je na tisíce, dnes jednomu jásá vstříc, aby se ho zítra snažil všemi prostředky strhnout do prachu. Dal jsem Turkovi ještě z opatrnosti roubík do úst, aby snad žvaněním nebo křikem na nás předčasně neobrátil pozornost svých druhů. Link si mezi tím s velkou námahou obul svoji holínku, já jsem mu ještě pomohl na koně a nyní jsme vyrazili, abychom Husejnovu družinu napadli a dívky osvobodili. Zajatec kráčel po boku mého hřebce, zatím co jsem ho ostře pozoroval. Přešli jsme kolem místa, kde na mě Husejn střílel, a kde jsem se Zobaáem přeskočil trhlinu v zemi. Link řekl, žasna: "U sta hromů! To byl ale skok! Nelechtalo vás trochu kolem žaludku, když jste se na svém koni vznášel nad hlubinou?" "Ne, milý příteli," odpověděl jsem, "viděl jsem před sebou jenom svého nepřítele a to 148


mě hnalo kupředu!" Jeli jsme dál a dále. Brzy jsme se nacházeli na místě, kde jsem viděl stát obě dívky. Zde vedle mne kráčející průvodce udělal živá gesta, že chce hovořit. Opatrně jsem odstranil roubík z jeho úst. Tlumeně řekl: "Jsme na místě, ó pane! Když projedeš ještě rovně malou vzdálenost, objeví se do prava vedoucí stezka. Tuto musíš sledovat snad padesát kroků a tábor leží před tebou." Nyní jsme jeli dvojnásob opatrně dále. Brzy se ukázala průvodcem označená cesta a my jsme na ni zahnuli. Nyní jsem musel sestoupit a pěšky se plížit blíž, i když mi bylo zatěžko odloučit se od Linka. Předal jsem mu Zobaá i zajatce a přísně přikázal, zajatce bez okolků zastřelit, jestliže zpozoruje zradu, a když po mně nebude ani známka života, vyrazit ihned s koňmi zpět a v našem posledním úkrytu očekávat můj nebo Omarův návrat. Plížil jsem se kupředu. Tu se náhle obzor přede mnou rozšířil. Mohl jsem přehlédnout celou plochu a našel místo ležení ... prázdné. Ležení zde bylo krátce předtím, to bylo vidět na všem, ale ptáčci nám právě upláchli. Zklamaně jsem se chtěl zvednout a půdu podrobněji prozkoumat, když tu jsem zpozoroval ještě v pravou chvíli, že se v keřích na okraji prostranství něco pohnulo. Pozorně jsem se tam podíval a poznal Araba, který pozvolna vystoupil na volné prostranství a zdálo se, že něco pečlivě hledá. Často se shýbal a pozorně prohlížel půdu. Tu si dřepnul a zvedl něco žlutého, patrně nějaký kus papíru. Byl ten muž sám, nebo se v jeho blízkosti nacházeli ještě jiní? Počínal jsem si zcela tiše. Ale již při mém prvním pohybu vyskočil a sáhl rychle po svém opasku. Když mě ale poznal, šel mi rychle vstříc a potěšeně volal: ,.Alláhovi buď dík, ó sídí, že jsi zachráněn. Měl jsem velkou starost a pozoroval jsem ležení, abych viděl zda ty nebo tvůj kůň jste byli chyceni. Ale Alláh nechtěl abys padl do rukou těchto padouchů, nýbrž dal tvému koni křídla, když jsi okolo nosu svých užaslých nepřátel proletěl jako orel a lupiči se museli vrátit zpět do ležení s nepořízenou, načež brzy' na to vyrazili na cestu." Omar přivedl nyní rychle svého koně, přivázaného v blízkosti, a kráčeli jsme k Linkovi, poté co jsem informoval Omara o jeho přítomnosti. Link se nacházel ještě na místě, kde jsem ho opustil a hlídal s hněvivým obličejem zajatce i koně. Když jsme přicházeli, nejprve se zarazil. Když ale poznal Omara po mém boku, zamával rukou s hlasitým ,juchůůů!" Spoutaný se úzkostlivě na nás díval. "Splníš svůj slib, ó pane?" ptal se znepokojeně. "Kdybys byl mužem, tak bys tuto zbytečnou otázku vůbec nekladl" odpověděl jsem opovržlivě a rozřízl jeho pouta. 149


"Mohu jít kam chci? Ty mi dáváš svobodu?" ptal se ještě pochybovačně. "Přestaň konečně se stým žvaněním a zmiz!" obořil jsem se na něho. "Jenom lidé tvého druhu a charakteru jsou schopni porušit dané slovo; já dodržuji, co jsem slíbil! Nyní běž!" Velitelsky jsem natáhl svoji pravici. Link mu ještě podal dýku odebranou při zajetí. Střelnou zbraň jsme si ale ponechali a člověk zmizel spěšně za skalami. Jeli jsme pomalu k ležení opuštěnému Husejnovými věrnými, zatím co Omar vyprávěl, že jednoho v boji na něho dorážejícího sestřelil ze sedla, druhého ale přemohl a zajal. "Místo je do základu vypálené," hlásil Link, když jsme přišli k ležení, "nyní zde stojíme a můžeme výt na měsíc." "To bude asi těžké dodržet, milý příteli," odpověděl jsem, "protože měsíc ještě nesvítí. Ale brzy se zešeří a já navrhuji, abychom se zde utábořili." "Mimo to," pokračoval jsem dále vážněji, "naše úloha je již z poloviny rozluštěna. Samy a Husejn, oba ti obchodníci s děvčaty, museli své hanebnosti odpykat a nejsou již více mezi živými. Bůh sám ví, kolik ubohých dívek bylo tímto pomstěno." "Já jsem při prohlídce ležení něco našel sídí," vpadl Omar do rozhovoru, "zde to je!" Přitom mi podal kus roztrhaného starého papíru, Viděl jsem, že tam špičkou třísky bylo vyryto několik slov, která jsem nyní pracně luštil: "AŤ JSI KDOKOLIV, KE KOMU OSUD TENTO LIST ZAVĚJE, VĚZ, ŽE JSEM OBĚTÍ TĚCH …" Zde bylo psaní náhle přerušeno. Link, kterému jsem nyní tato slova opakoval, vyskočil a křičel: "Ať už do toho hrom praští! Co to nyní zase znamená?" "V každém případě byla pisatelka, neboť podle písma se muselo o takovou jednat, nějakou okolností ve svém psaní přerušena," odpověděl jsem. "Ale kdopak to nyní je?" horlil Link dále. "Nevíme, zda je to hledaná, neboť podpis není k disposici a navštívenka tam také neleží. Co budeme nyní dělat?" "Co budeme dělat? O tom snad není žádných pochyb," odpověděl jsem vážně a rozhodně, "v každém případě je z těch několika řádků zřejmé, že máme před sebou nešťastnou oběť nějaké špatnosti, která snažně prosí o pomoc. Musí to být vzdělaná dívka nebo žena, když ne hledaná Alžběta, tak nějaká jiná Evropanka, neboť jinak by neuměla psát. Tím je nám zřetelně ukázána naše cesta. Naší svatou povinností je, tu nešťastnou oběť nenechat křičet o pomoc marně nýbrž platí, s nasazením vlastního života ji zachránit a navrátit jí víru v lidstvo, a ukázat, že starý Bůh, který své neopouští, ještě žije, a pošle pomoc, když je nouze nejvyšší."

IX. V ležení Hadžimanů

150


"Pomoc! Pomoc!" Pronikavě a v největším strachu vyražený zazněl tento výkřik nouze ženským hlasem čistým, čerstvým ranním vzduchem. Jasně zářilo teprve před krátkou dobou vyšlé slunce na půvabné údolí, které se před námi rozprostíralo. Jemný, osvěžující vánek vál přes nádherné pastviny, nechal proti sobě sklánět koruny platanů a palem, a tiše šumíc vyměňovat ranní pozdrav. Laskajíce proudily ohřívající paprsky slunce kolem ještě noční rosou zarosených rozmanitých květů, které mezi silou oplývajícími bylinami šelmovsky vykukovaly ven. Všude v přírodě klid a mír. O to větší byl kontrast, který byl vyvolán tímto vzrušujícím ranním pozdravem člověka. "Pomoc! Pomoc!" Pronikavě a ostře prořezával hlas opět vzduch. "P - o - m – o - c - !" znělo to znovu, tentokrát ale slaběji a protáhleji sem k nám. Přišel jsem se svými dvěma průvodci, Linkem a Omarem, po několikatýdenním pronásledování Husejnových služebníků až do blízkosti pohoří Džebel-Athal. Ti museli být zcela blízko před námi, a chtěli jsme se v nejbližších dnech rozhodnout, neboť jsme nesměli nechat uprchlíky dosáhnout Perského zálivu. Stáli jsme zrovna na vrcholu jednoho malého návrší, když volání o pomoc zasáhlo naše ucho. Domluveni pouze pohledem a již jsme se řítili dolů do údolí, kde musela být nějaká žena v nesnázi. Tu se před námi vynořilo šest beduínských stanů a zase zaznělo z nejbližšího z nich slabé, sténající volání o pomoc, které skomíralo pod bestiálním smíchem jednoho mužského hlasu. Před stanem stáli dva osedlaní koně. Řítili jsme se sem. Můj Zobaá byl daleko vpředu před ostatními a ještě dříve, než se zastavil, seskočil jsem a vrhl se do stanu. Při mém vniknutí od sebe polekaně odskočili dva muži, z nichž jeden byl zaměstnán tím, že mladou, hezkou beduínskou ženu přivazoval na středovou stanovou tyč, zatím co druhý se snažil mladé ženě strhnout šaty. Surový výraz jejich obličeje vzbuzoval hrůzu ve mně samotném. K mému nemalému překvapení jsem v jednom poznal mnou na svobodu propuštěného Husejnova sluhu, kterého Omar již jednou chytil. Tohoto ubohého zbabělce jsem tedy správně odhadnul, když ukazoval svoji odvahu jen v bestiálním způsobu vůči bezbranným ženám. Zde jsem ale přišel ještě v pravou chvíli. Nyní se oba vzpamatovali ze svého ohromení, a doslova s řevem se na mne vrhli. Ale již stáli Omar a Link vedle mne a v několika minutách byli oba bídáci přemoženi. Když jsem mladou ženu osvobodil z pout, tiskla moji ruku na ústa a čelo, a klesla dolů přede mne přemožena svými pocity. Uklidnil jsem tuto ženu, jejíž všechny údy se chvěly, a vedl ji k lůžku, rozprostírajícímu se u stěny stanu, kde ubohá žena vyčerpaně klesla. 151


Tu jsem slyšel Linka říkat jeho humorným způsobem: ,.Aha, zde je zase na mne připadající část! No ano, jako vždy." Při těchto slovech se zaměstnával jedním klubkem, ležícím na protilehlé straně, ze kterého se vyklubala stará arabská žena, spoutaná a mající v ústech roubík. "Kde jsou válečníci tvého kmene?" obrátil jsem se nyní zase na uklidňující se ženu. "Proč vás zanechali bez ochrany?" "Náš šejk mění pastviny a několik válečníků spěchalo kmeni naproti. My s nimi. Dnes je očekávána hlavní skupina a válečníci vyjeli krátce před tím, aby se přesvědčili, zda se kmen blíží." "Tak tedy nejsou daleko?" "Musejí se brzy vrátit!" "Potom zde oba chlapíky nechám. Předej je tvým navrátivším se k potrestání." "Ty chceš již zase pryč, ó pane?" "Já se nemohu nyní déle zdržet, ale snad se večer ještě jednou vrátím." "Ó, učiň to, řeknu to svým. Nechceš mi říci, kdo jsi?" "Moje jméno by sis nezapamatovala. Ale zde, v tomto kraji, jsem nazýván Zine el Gasar". "Zine el Gasar?" volala nyní užasle a s potěšením zároveň. "Tak ty jsi ten hrdina, který šejka Hasana unesl ze středu jeho válečníků a knížeti Mehemedovi zachránil život tím, že jsi sám s dýkou přemohl pardála?" Myslel jsem si to. Vyprávění příhod mne předcházelo a o mé osobě bylo asi u všech táborových ohňů vyprávěno jako o nějakém pohádkovém princi. Přirozeně byla celá věc podle orientálního způsobu zveličena až k hrdinským činům. V tomto případě mi to bylo možná dokonce ku prospěchu, proto jsem odpověděl, směje se: "Ano, já jsem Zine el Gasar, a řekni válečníkům svého kmene, že je nechám pozdravovat." Při těchto slovech jsme opustili stan, vyskočili do sedla a mířili zase předem zvoleným směrem. V posledních dnech vyšlo z více postřehů najevo, že tlupa, která byla před námi, zesílila. Přesto jsme nechtěli více otálet a když to bude nutné, získat nějaký kmen Arabů k podpoře, jakmile nás cesta k nějakému takovému přivede. Po několika hodinách namáhavé jízdy ve strašlivém žáru jsme nalezli zase stopy těch, kteří jeli před námi; museli jsme ale brzy zpozorovat, že nenadále změnili směr a stopy vedly k severovýchodu, tedy přímo k Perskému zálivu. Až tam jsme je nesměli za žádných okolností nechat přijít, pokud jsme se nechtěli vzdát celého našeho plánu. Proto jsem se obrátil k Linkovi: "Jestliže nyní nepoužijeme násilí, tak nedospějeme k cíli, protože podle stop jedou lupiči přímo územím Ghasarů a Dževasimů k Perskému zálivu. Nemyslím, že se nám na této cestě dostane podpory. Dževasimové jsou piráti, podle kterých je pobřeží nazýváno Pirátské." "Tak to skončeme," řekl Link odhodlaně. "Vyrazíme." "A přijdeme o hlavu," odpověděl jsem. "Ne, potřebujeme posilu!" 152


"Ale odkud?" "Jeďme zpět a pokusme se získat nějaké válečníky z beduínů utábořených na Džebef Athalu. Mohu se domnívat,že moje jméno bude i tam známo." "Ke kterému kmeni tito patři?" "Omar tvrdí, že patří k Hadžimanům." Informoval jsem ještě Omara. Tento nám ale dával málo naděje, že nás podpoří. "Nemůžeme jet sami, ó pane? Připlížíme se, několik jich zastřelíme a potom zaútočíme na tábor. Více jak devět mužů jich není. Dříve než nás sami uvidí, bude několik z nich mrtvých a s těmi ostatními si již poradíme." Udělal odhodlaný pohyb rukou. "Tvoje řeč ti dělá čest, Omare," odpověděl jsem, "a vyjadřuje tvoji odvahu. Ale my nechceme zákeřně vraždit, nýbrž všechny zajmout a nechat odpovídat se. Obrátíme se tedy." Tak rychle, jak jen to bylo možno, urazili jsme kus cesty zpět. Jeli jsme ostře po okraji Rub al Chálí, podél velké písečné pouště Dahna. Horko bylo téměř nesnesitelné a Link naříkal, zatím co mu pot tekl v proudech z obličeje. Byl značně hubený, ale přitom mnohem zdravější. Přes překonanou námahu jeho nervosita, v první době často během dne nastoupivší, zcela zmizela. Nedaleko údolí, ve kterém jsme ráno osvobodili obě ženy, viděli jsme náhle velké hejno supů, kteří se při našem přiblížení krákorajíce s nechutí zvedli. Zdáli se hodovat, neboť všichni se vznášeli jenom ve zcela nepatrné výši nad našimi hlavami, připraveni ihned se po našem odjezdu vrhnout zase na svoji kořist. Pozoroval jsem, že někteří tito draví ptáci ještě drželi velké kusy masa v drápech a ve vzduchu bojovali o jejich vlastnictví. Pravděpodobně zde ležel poraněný kůň nebo jiné zvíře, které supové požírali. Nyní jsme viděli před sebou ještě jedno velké množství těchto žravých zvířat, usilovně zaměstnaných, snažících se navzájem za neustálých mocných úderů křídel a za chraptivého krákorání si namáhavě dobytou kořist vyrvat. Tu vznikl v hejnu nad námi kroužícím zuřivý boj, zlostný křik naplnil vzduch a ze středu vzniklého houfu těchto odstrašujících zvířat spadl náhle k zemi před naše koně předmět sporu. Tito uskočili, supíce, ke straně. "Pane Bože!" křičel Link polekaně. "Dívejte se! Podívejte se tam!" Ztrnule mířily jeho oči na dolů spadlý předmět, na který ukazoval prstem. Já jsem se tam rovněž díval a rozeznával ... od ostrých zobáků chamtivých ptáků úplně rozsápanou lidskou ruku. "Ruka nějakého člověka!" křičel Link. "Někdo zde byl postižen neštěstím!" Dalo nám velkou námahu supy od jejich kořisti vyplašit. Když se nám to ale konečně podařilo, viděli jsme ležet před sebou dvě mužské mrtvoly. To znamená, že se dalo jen podle roztrhaných šatů poznat, že to byli muži, neboť draví ptáci již začali své strašlivé hodování. "Hadžimanové vykonali soud," řekl Omar vážně. Nyní jsem poznal, že pozůstatky, které před námi ležely, patřily k tělům obou námi ráno spoutaných mužů. Pociťuje hrůzu, odvrátil jsem se a vysvětlil Linkovi souvislost. 153


"Jak strašný trest," odpověděl, "a vy myslíte, že by nás tento kmen beduínů podpořil?" "Nepochybuji o tom," řekl jsem s přesvědčením a obrátil se k Omarovi s otázkou: "Jaký trest byl těmto zde udělen?" Při těchto slovech jsem ukázal na části těl odsouzených. "Hadžimanové jim odsekli ruce, které se vztáhly na jejich bezbranné ženy." Potom zde oba nechali ležet?" "Ano, sídí, tito museli vykrvácet." Když jsme táhli dále, byla naše nálada stísněná. Sotva jsme se vzdálili několik kroků, hyeny vzduchu ihned zase pokračovaly ve svém příšerném hodování. "Ty jsi zarmoucený, sídí, kvůli tomuto tvrdému trestu a nelítostnému provedení rozsudku?" obrátil se na mne Omar po nějaké době. "Nemohu to popřít, Omare!" byla moje ještě stísněná odpověď. "Oba tito mužové přece plánovaný zločin ještě neprovedli." "Ale oni by to udělali, kdy nás Alláh nenechal v pravý čas mezi to vstoupit." "Zajisté!" "Vidíš, sídí," pokračoval Omar dále, "to zde platí právě tak, jakoby se stalo." Hleděl jsem na něho udiveně. "Ty jsi udiven, sídí?" pokračoval dále. "Ve vaší zemi tomu tak není?" Mlčky jsem potřásl hlavou. Nyní se divil Omar, který nemohl pochopit mne. "Sídí," začal zase po chvíli "ty se na mne zlobíš, když tak mnoho hovořím?" "Ale Omare, co si o mně myslíš?" odpověděl jsem přátelsky. "Naopak, jsem tím velmi potěšen." "Tak se mohu ptát, když budu chtít něco vědět?" ujistil se ještě jednou. "Samozřejmě! Jen se ptej!" "Sídí!" nechal se amar zase slyšet po nějaké době. "Když se ve tvé zemi jinak soudí než zde, tak mi přece řekni, jak se tam trestají svůdci?" Překvapeně jsem se na Omara podíval. "Jak jsi na tuto myšlenku přišel?" "Protože dcera mého otce byla svedena." (Myslel tím svoji sestru.) "A byl svůdce potrestán?" tázal jsem se napjatě. "Ano!" odpověděl s lesknoucíma se očima. "Usmrtil jsem ho!" Mlčky jsme jeli dále. Chtěl jsem Omarovi pokud možno zůstat odpověď dlužen. Ale brzy prose přistoupil: "Ty jsi mi na moji otázku ještě neodpověděl, sídí!" Nyní jsem se otázce nemohl více vyhnout, ale myslím, musel jsem se vůči tomuto prostému dítěti přírody začervenat, než jsem odpověděl: 154


"U nás je trestáno pouze násilí, svedení … ne!" "Co to říkáš, sídí?" volal Omar téměř polekaně. "To nemyslíš vážně!" "Žel," byla moje krátká odpověď. "A jak jsou ženy a dívky potom ve tvé zemi chráněny?" Pokrčil jsem rameny. "Co smíš udělat, když by dcera tvého otce byla svedena?" pokračoval Omar tvrdohlavě se tázaje dále. "Nic!" Při této odpovědi, kterou jsem byl nucen dát, mne polilo vroucí horko. "A když svůdce potrestáš?" "Tak budu potrestán!" "Alláhu, moje smysly se asi pomátly," řekl Omar ohromeně, "co jsi řekl? Když budeš hájit čest dcery tvého otce, tak budeš potrestán za to ty a ten druhý ne?" "Tak to je, neboť já sám nesmím zasáhnout." "Alláhu buď dík za to, že jsem zde v této zemi! Jak by naše ubohé dívky a ženy trpěly, kdyby takové špatnosti mužů nebyly přísně potrestány!?" volal Omar jedním dechem. "Celé údolí je plné stanů!" volal v tom okamžiku Link, zatím co polekaně strhl zpět svého koně, neboť jsme zrovna přišli na místo, kde jsme mohli před sebou spatřit tábor, o kterém byla zmínka. Rád, že jsem unikl trapné rozpravě, jsem jel po Linkově boku a také nyní uviděl, že celý kmen, který byl podle výpovědi ženy dnes očekáván, již musel přijít, neboť se zde řadil stan za stanem a pestrý život a dovádění tu panovalo před našima očima. Ale již jsme museli být zpozorováni, neboť větší počet válečníků vsedl na koně a přiřítil se v plném trysku k nám. Byli téměř všichni hubení, vysušeni pouštním sluncem, ale neobyčejně šlachovitých postav s přísnými, mohlo by se říci nevlídnými tahy obličeje. Z jejich očí sršela energie a síla vůle. Bezděčně se dalo tušit, že tito muži byli zvyklí odolávat nebezpečím velké písečné pouště. Byl jsem trochu stísněn, když se náčelník po krátkém pozdravu, který nebylo možno nazvat zrovna přátelským, tázal: "Kdo jste a co zde chcete?" Po přátelském opětování pozdravu jsem odpověděl: "Jmenují mě Zine el Gasar a toto jsou moji dva přátelé. Mohu se považovat za vašeho hosta?" "Zine el Gasar?" volal Hadžiman pochybovačným tónem. "Byli jste zde již jednou časně ráno?" "Alláh nás poslal v pravý čas, abych zajaté ochránil před hanebným činem," odpověděl jsem. "Potom jsi to ty!" zvolal beduín užasle a přátelštěji k tomu připojil: "Šejk Jusuff tě vítá a prosí tě, abys byl jeho hostem. Už tě očekával!" 155


Po těchto slovech pobídl svého koně, opatřeného nádhernou uzdou, na stranu mého hřebce a řítili jsme se až k šejkovu stanu. Zatím co jsem ještě sestupoval, náčelník do něho vešel a hned nato vyšel ven jednoduše oblečený Arab se svým doprovodem. Jeho oči na mně spočinuly ostře zkoumajíce. Opětoval jsem tento pohled se stejnou ostrostí a očekával klidně jeho oslovení. Odhadnout věk muže, stojícího přede mnou, jsem nedokázal. Mohl mít třicet právě tak jako padesát roků. Plet' jeho obličeje, vypadající jako vydělaná kůže, nesla stopy tvrdých bojů, rysy vážné odhodlanosti. Toto vzájemné zkoumání trvalo několik vteřin, které se zdály být minutami, potom mi natáhl šejk ruce vstříc a řekl klidným, vážným hlasem: "Ty jsi Zine el Gasar, jak jsem byl informován; buď mi i se stými průvodci vítán a odpočiň si v mém stanu." "Měj dík, ó šejku, za svoji laskavost," odpověděl jsem právě tak klidně a odměřeně. "Těší mě, že jsi již slyšel moje jméno." "Srdnatost tvé odvážnosti tě již předstihla a my se těšíme, že tě budeme mít ve svém středu." Jak jsem měl toto uvítání přijmout? Mohl jsem se cítit bezpečný nebo jsem měl být na stráži? Slova zněla velmi dvojsmyslně. Ale co by mi bylo platné, pochybovat o této upřímnosti? Zde platilo postavit se směle stávajícímu. Klidně a trpělivě jsem se ještě jednou rozhlédl kolem. Pozoroval jsem sice vážné, počasím ošlehané tváře, ale v žádném případě nepřívětivé. Že tito válečníci byli nejvýše bojovní, o tom jsem ani na okamžik nepochyboval, ale to jsem mohl konec konců očekávat u většiny kmenů. Vstoupili jsme do stanu. Byl nanejvýš jednoduše zařízen a nevykazoval žádný luxus. S vážnou tváří se šejk Jusuff posadil a jedl s námi čerstvé datle a chléb. Přitom zavedl rozhovor na včasnou pomoc, kterou jsme zajatým ženám poskytli. Tuto zanedbatelnou věc, jak se nám zdálo, šejk k mému překvapení velmi vysoko ocenil. Chytil jsem příležitost radostně za pačesy a ostře směřoval ke svému cíli. Jakmile to bylo možné, obrátil jsem se na něho se slovy: "Jsem velmi potěšen tvým vlídným vstřícným přijetím, ó šejku, tím více, že jsem sem přišel s úmyslem přednést ti velkou prosbu." Jusuff napjatě vzhlédl. "Prosbu? Na mne? Tak mluv. Je-li splnění v mé moci, tak je ti již splněno." Se samozřejmým tónem, upřímně a jednoduše řekl tato slova. Já jsem si styk s obyvateli písečné pouště představoval skutečně o něco nebezpečnější a shledal jsem ke své radosti, že jsem se v tom mýlil. Samozřejmě musím přiznat, že jsem je nemohl počítat ke svým nepřátelům, neboť jak jsem mohl později často pozorovat, byli téměř nevídaně šílené odvahy a hráli si doslova se svým životem. Otevřeně a jasně jsem nyní vyprávěl šejkovi celou záležitost, samozřejmě v pokud 156


možno zkrácené versi. Ten se zájmem naslouchal, a když jsem skončil a nakonec vysvětlil, že banda je přibližně vzdálena dva dny cesty, vstal bez mnoha slova přistoupiv ke stanovému vchodu, zeptal se krátce: "Kolik válečníků si přeješ?" "Když se ke mně bude chtít připojit osm až deset mužů, tak ti budu vděčný!" Po těchto slovech šel ven a nechal nás samotné. Nechápavě jsem se podíval na Omara, neboť celá záležitost se vyvíjela podle mne příliš lehce a příliš rychle. Omar mi ale, směje se, pokynul: "Šejk Jusuff se ti zdá být velmi nakloněn. Jsem přesvědčen, že to myslí poctivě." Ještě jsem nebyl hotov s tím, Linkovi všechno vysvětlit, když šejk již zase vstoupil. Tichý úsměv kmitl přes jeho obličej, než řekl: "Moji válečníci si budou pokládat za čest smět bojovat na tvé straně." Přes Omarovo ujištění, které mi dal předtím, vystoupila při Jusuffově úsměvu a při jeho slovech zase nová pochybnost. Budu rád, když se zdravou kůží zase odtud odejdu. Zajisté jsem vynaložil všechno svoje sebeovládání, abych tyto pocity nedal na sobě znát, zůstal klidný a ovládl se. Ale jakoby mě Jusuff takřka prohlédl a mohl číst moje myšlenky, obrátil se k mému nemalému překvapení ke mně: "Můžeš doprovázejícím válečníkům plně důvěřovat. Jsou bezelstní a stateční jako pardáli." Rychle jsem odpověděl: "O tom nepochybuji, ó šejku, a tak s tvým svolením hned vyrazím, aby náskok pronásledovaných nebyl příliš veliký." Odpověď Jusuffova mi nyní musela dát jistotu, zda to mínil poctivě nebo ne, zda mne bude zdržovat nebo mne beze všeho nechá odtáhnout. Tento ale kývnul souhlasně hlavou a odpověděl: "Moji válečníci budou brzy připraveni a já tě nechci zdržovat, ač se také velmi těším tvou přítomností. Avšak dovol mi, abych ti ještě napřed nabídl něco masa." Nechal ještě přinést mezi tím připravené jídlo, k němuž nás nebylo třeba dlouho pobízet, protože hlad nám nechyběl. Když jsme byli hotovi a já jsem vyšel ze stanu, očekával mne překvapující pohled. Můj Zobaá byl již předveden, také Linkův a Omarův kůň, a v polokruhu kolem stálo dvacet jízdních válečníků, připravených mě následovat. Přirozeně jsem nesměl žádného z nich odmítnout, neboť by to přijali jako urážku. Šejk pohlížel hrdě na statné postavy svých válečníků a já jsem si také ve svém nitru pomyslel: běda těm, kteří by zkoušeli loupežné choutky nebo nenávist těchto mužů. Se srdečným díkem jsem se rozloučil s Jusuffem, který na mne, když jsem již seděl v sedle, ještě volal: 157


"Smím tě po ukončení tvého záměru ještě jednou u sebe uvítat jako hosta?" "Když mi to bude možné, přijdu zase s tvými válečníky," volal jsem zpět. Ještě vzájemné mávání rukou a vyrazil jsem pryč v čele dvaceti Hadžimanů, s Linkem a Omarem po svém boku. Když jsme projížděli místem, kde supi tak příšerně hodovali, nebylo k vidění nic více, než několik holých kostí, a několik hadrů z šatstva. Mlčky jsme jeli kolem. Nyní jsme se toulali krajinou, kam až dosud noha žádného Evropana ještě nevstoupila. Vpravo od nás se rozprostírala nesmírně velká písečná poušť. Večerní obloha byla ponořena do planoucí červeně. Vál sem z této strany horký vítr. Zdálo se nám to být varováním nad opovážlivostí rušit klid pouště a znesvětit její panenskou půdu. Rád bych byl směřoval otázky na svoje průvodce, ale bál jsem se, abych jimi neotřásl jejich důvěrou. Stavěl jsem se lhostejným. Této okolnosti bylo snad možno nejvíce vděčit za to, že jsem během rozhovoru občas slyšel poznámky, ze kterých vycházelo najevo, že uprostřed této ještě neprobádané pouště se musejí nacházet nádherné oázy a já jsem si v tichosti předsevzal za všech okolností jednou dříve nebo později třeba s nasazením vlastního života do této pouště proniknout. Vyráželi jsme dál a dále. Nastala noc. Nad pouští panovalo bledé přítmí. Zdál se k nám doléhat tajuplný šepot. Procházel mnou podivný pocit a zdál se být také uložen v Linkově mysli. Ztratil svoji veselou náladu. Vnucovalo se nám přesvědčení o blízkosti nějaké vyšší moci. Stejně tak jako se ve všem projevuje majestát smrti, stejně tak, ale ještě úchvatnější je dojem, který vyvolává příroda svou velikostí, když jste večer v poušti. Máte pocit dítěte, které musí být vedeno rukou otcovou. Hluboké vydechnutí Linkovo mi dalo poznat, že také on by chtěl zvolat. "Ó, člověče, jak jsi přece malý a slabý!" Vyrazili jsme do dáli podobni přízrakům. Nebylo řečeno ani slovo. Kroky našich koní byly v měkkém, lehkém písku sotva slyšitelné. Tak přešla noc. Blížilo se ráno. Lehké červánky zbarvily oblohu. Jako blýskání se na časy chvělo se to na jejím okraji, slibujíc nový život. Tu vystřelilo za horizontem náhle a bezprostředně kupředu několik paprsků slunce, následoval celý ohnivý svazek, který, roven nádhernému ohňostroji, byl vymrštěn do výše a sluneční kotouč se zvedal na nebi majestátně vzhůru, vše zaplavuje svým oslňujícím světlem a objímaje poušť jasně žíhajícími, stravujícími paprsky. Koříce se, klesli beduíni do prachu a já, já je musel následovat. Ne, abych se přizpůsobil zvyku země, ne, z vlastního popudu. Moje vnitřní city mne k tomu nutily. Navzdory noci jsme neztratili stopu a pustili se zase s největší horlivostí do pronásledování. Rozhodnutí muselo padnout ještě dnes. Chtěl jsem se vyhnout všemu krveprolití, tlupu obklíčit a vzít do zajetí, a potom osvobodit z donucení společně vedené zajaté dívky nebo ženy. Ale nenadále vystoupila jedna okolnost, která bez uvažování podobné řešení vyloučila. Míjela hodina za hodinou, když jsme daleko před sebou uviděli zase kroužit a dolů k 158


zemi se vrhat supy. Člověk se téměř vždy ulekne, když v poušti uvidí tyto ptáky, neboť' obyčejně ho potom čeká příšerné překvapení. Většinou jsou to padlá zvířata, na jejichž tělech se draví ptáci posilňují, někdy se ale také naleznou tělesné pozůstatky lidí, kteří padli za oběť únavě nebo také hrabivosti svých bližních a vydechli duši pod jejich zákeřnou rukou. Poslal jsem několik Arabů napřed, aby vyzkoumali příčinu, která přilákala supy, neboť místo leželo poněkud stranou od naší cesty. Když tam tito přišli, slyšeli jsme zlostný křik zaznívající až k nám. Hnáni neurčitou, smutnou předtuchou, změnili jsme směr a vyrazili za skupinou. Zde jsem uviděl ležet na zemi tři beduíny. Mrtvé, ukrutně zohavené mnoha ranami. Jejich oči bez lesku ztrnule zíraly žalujíce vzhůru k nebi. Křik, při kterém téměř ztuhla moje krev, zněl ze rtů mých průvodců. Byl sice z mnoha hrdel, ale zdál se přicházet jenom z jedněch úst. Jenom jeden z nich odskočil a stál němě s železným klidem v obličeji, zatím co jeho oči v nejchmurnějším plameni nenávisti spočívaly na jednom ze tří mrtvých, v jehož hrudi ještě trčela dýka. Tento ztrnulý výraz činil téměř ještě příšernější dojem než obličeje zavražděných. Všichni mezi tím sestoupili ze svých koní, ale zůstali v hluboce uctivé ostýchavosti v přiměřené vzdálenosti od toho zdánlivě tam hloubajícího stát a uzavřeli vzdálený kruh. Konečně přišel do postavy pohyb a život. Rychlým hmatem vytáhl dýku z hrudi usmrceného. Zkrvavenou zbraň drže ve výši, položil prsty druhé ruky do nyní otevřené rány, ze které začala zase vytékat čerstvá krev a řekl slavnostním hlasem: "Alláhu, slyš moji přísahu! Od nynějška budu sledovat stopu vrahů. Neustanu bez oddechu dříve, dokud posledního z těchto bídníků nesežerou v zemi červi! Oběť vyžaduje krev vrahů a já jako jejich mstitel nechám stejnou téci! Alláhu, dej mi k tomu sílu!" Divoce a výhružně mával dýkou ve vzduchu. Potom zastrčil dýku do svého opasku a ustoupil zpět. Běda pachatelům! Krevní mstitel se jim přilepil na paty a já jsem věděl, že je také bude pronásledovat, i kdyby uprchli až na konec světa. Splní přísahu doslova a bez oddechu, i kdyby její provedení vyžadovalo dobu lidského věku, až posledního z pronásledovaných uvidí zemřít svojí rukou. Zde mu nemůže nikdo v jeho záměru bránit, neboť krevní mstitel je posvátná osoba a je také nepřáteli respektován. S největším zájmem jsem nyní pozoroval muže, který "tar", t.zn. krevní mstu přijal. Nemohlo mu být ještě dvacet let a jmenoval se Mabad. Jeho ostře řezané tahy obličeje prozrazovaly velkou energii, mrštné tělo sílu a obratnost. Nyní jsme se snažili ty tři mrtvé zahrabat, abychom je uchránili před supy. Ti náš úmysl zpozorovali a spustili nespokojený křik. Pokoušeli se přijít blíž a blíže, jejich kruhy se stahovaly stále blíže tak, že jeden z těchto dravých ptáků dokonce zavadilo moji hlavu. Ale vytrvale jsme pracovali dále a kopali tak hluboko jak jsme jenom mohli, abychom znemožnili zvířatům vyhrabání, neboť jsme museli počítat také s hyenami. 159


Potom, co jeden z Arabů proslovil nad hrobem modlitbu z koránu, jeli jsme tiše dále. Podle stop jsme již viděli, že nikdo jiný než tito námi pronásledovaní nemohou býti vrazi. To se musí ale brzy ukázat, neboť pokud to byli pachatelé, tak museli také mít koně těchto usmrcených s sebou. "Zavraždění byli vaši kmenoví bratři?" obrátil jsem se na toho, který jel nejblíže vedle mne. "Ano, pane!" odpověděl. "Jak sem přišli?" "Šejk nechává okolí ležení projíždět stále malými skupinami, abychom nikdy nebyli překvapeni nepřáteli." "Tak narazili tito tři válečníci pravděpodobné na ty před námi a byli jimi oloupeni." "Bude to tak, pane," odpověděl zasmušile Hadžiman, potom pokračoval dále: "Alláhovi budiž dík, že jsme tě směli provázet, neboť nyní můžeme padlé pomstít!" Touto událostí byl přirozeně konec mého plánu, podle kterého jsem chtěl dostat loupežníky do svých rukou bez krveprolití. "Mabad nalezl v tom jednom svého příbuzného?" tázal jsem se dále. "To ryl jeho otec!" odpověděl vážně. Nyní jsem tohoto muže obdivoval, že se ve svém sebeovládání během dne utišil. Znenáhla jsme nyní upadli do stále ostřejší chůze, až se tam konečně naše koně řítili v plném trysku. Černí synové pouště se zdáli býti povzbuzeni krutou pomstou, takže jsme mohli očekávat, že se vrhnou na uprchlíky. O polední přestávce nebylo ani řeči. Ve strašlivém žáru, muselo být nejméně 30 stupňů, jsme se řítili do dáli. Kromě funění koní bylo možno jenom čas od času slyšet na koně směrované povzbudivé nadšené volání. Udělali jsme jenom půlhodinovou zastávku, protože koně byli už velice unaveni, potom to šlo zase s nezmenšenou rychlostí dále. Den se chýlil ke konci. Nastala noc. Naše jízda ale trvala dále. Museli jsme se ještě tuto noc setkat s pronásledovanými. Blížila se půlnoc, když jsme náhle daleko před sebou uslyšeli padnout výstřely a zmatený křik, taktéž k nám zněl hluk boje. Byli jsme u cíle, o tom nemohlo být žádných pochyb. Co však ale znamenal ten hluk? Zde jsme nemohli dlouho uvažovat. Museli jsme se na ně vrhnout! Kromě toho by mi také všechno mluvení nebylo nic platné, neboť nyní se tam s divokým jásotem řítili Hadžimanové. Běda tomu, kdy by se odvážil postavit se jim do cesty; ten by byl nemilosrdně pošlapán a rozdrcen. Zůstal mi jenom ještě čas hlasitě zvolat: "Šetřete ženy a dívky! Ony nosí mužské šaty!" Dvakrát jsem volání opakoval a hleděl vší silou plic přehlušit divoký jásot bojechtivostí vzrušených válečníků. Potom jsem se hnal také já se Zobaém uprostřed černým ďáblům podobných a divokou radostí řvoucích beduínů až tam. 160


Jako větrný vír hnali jsme se s rachotem dále. Před námi se blýskaly táborové ohně. Já jsem pozoroval jenom nepopsatelný zmatek, zběsilý nepořádek. Zoufale bojovalo velké množství mužů proti na ně útočícím beduínům, kteří tvořili zeď mezi námi a tísněnými, ve kterých jsem poznal námi pronásledované. Obě strany viděly, zadržujíce boj, útokem na ně se ženoucí houf. Tento okamžik překvapení a nerozhodnosti stačil, abychom získali převahu. Se strašným válečným pokřikem, který se více podobal řevu, vrhli se Hadžimanové do středu mezi bojující, vše drtíce. Nedělali žádný rozdíl mezi těmi před námi útočícími a obránci. Zavraždění těch tří kmenových druhů jako by je připravilo o rozum. To nebyl více žádný boj, ale jenom vraždění. Hned při náporu jsem viděl Omara a Linka po svém boku. Volal jsem k nim: "Chraňte bezbranné ženy!" a se zvoláním: "Za mnou!" jsem Zobaá silně stiskl stehny. Třemi mohutnými skoky vzrušeného zvířete jsem se ocitl uprostřed tábora a zahlédl ubohé dívky, těsně v jednom rohu k sobě přitisknuté, kde se chvějíce a plačíce, vrhly na zem. Link a Omar mne následovali a postavili se na ochranu před tyto dívky, hodné politování. Zatím co kolem nás zuřil boj, hleděl jsem je několika slovy uklidnit. Krok za krokem byli přátelé Husejnovi nyní kromě svých nepřátel zatlačeni rozlícenými Hadžimany zpět zrovna na nás. Hadžimani síly Husejnových přátel ještě více roztříštili, neboť' se proti Husejnovým přátelům postavili také beduíni, kteří se objevili před námi a první útočili na tábor. Náhle jsme zpozorovali, že tito nám neznámí Arabové se rozptýlili na obě strany a prchali zachváceni panickou hrůzou. Nyní se mohli Hadžimanové celou svojí silou vrhnout na Husejnovy přátele a boj nabyl tak příznivého obratu, že byl téměř rozhodnut. Tu volal zoufalý hlas ze středu sevřených: "Zpět! Zpět! Jsme ztraceni!" Druhý hlas vřeštěl v nejvyšším strachu: "Prchejte! Prchejte!" Uprostřed tohoto zmatku bylo možno ale zaslechnout velitelské volání: "Stát! Dříve než prchnete, usmrťte nejprve ty ženy!" To všechno bylo voláno v turecké řeči. Bezprostředně na to se sem také již vrhlo množství mužů. Nikdo nás doposud uprostřed boje nezpozoroval, poněvadž jsme se nacházeli v týlu nepřítele. "Zpět!" křičel jsem nyní hromově vstříc bídníkům, kteří chtěli politováníhodné dívky usmrtit. Současně jsem vystřelil, stejně jako Omar a Link do středu mezi útočící. Potom jsem volal tak hlasitě, jak jen to bylo možné: 161


"Sem! vy stateční válečníci Hadžimanů! Zachraňte ty dívky a pomstěte vaše bratry!" Odpovědí byl divoký jásot. Leknutím ohromeni se stáhli zpět ti bojovníci, kteří se předtím vrhli na ženy. Naše neočekávané výstřely způsobily zoufalý zmatek. Potom ale vznikl litý boj, během kterého jsme mohli jen s námahou své postavení před dívkami uhájit. Konečně několik beduínů proniklo až k nám a postavilo se mi po boku. Nyní byl zbytek loupežníků mezi námi doslova rozdrcen. Avšak jednomu se podařilo vyšvihnout se na svého koně a uprchnout. Ale také jenom jednomu jedinému. Všichni ostatní byli usmrceni nebo těžce raněni. Když povyk poněkud utichl a já jsem mohl všechno přehlédnout, zpozoroval jsem, že tři z našich byli mrtví a mnoho zraněných. Z počátku jsme stáli proti větší přesile, neboť to bylo nejméně pětadvacet až třicet mužů, kteří před námi napadli tábor a kteří se rovněž proti nám postavili, dříve než uprchli. Ale útok Hadžimanů sršících vztekem, byl také strašlivý. Ještě dnes vzpomínám s hrůzou na divoký jásot těchto synů pouště, který okolo mne běsnil, když jsme se jako šílený vír nebo lépe jako výbušné plyny vřítili do tábora, do středu nepřátel, aniž bychom věděli, kolik jich máme před sebou, aniž bychom se tázali po tom, jestli budeme desateronásobně silnějším protivníkem rozdrceni, prodchnuti jedinou myšlenkou, pomstít se za zákeřnou trojitou vraždu. Tři koně padlých se nacházeli v táboře mezi ostatními koňmi. Hadžimanové jé ihned poznali. V každém případě mohl být krevní mstitel spokojen a já jsem ho hledal očima, abych pozoroval tahy jeho obličeje. Ale nikde jsem ho neviděl! Počítal jsem znovu svoje průvodce, potom mrtvé a opravdu, - chyběl jeden muž. Tázal jsem se každého jednotlivce, ale nikde jsem se nic nedozvěděl. Konečně si jeden vzpomněl, přistoupil ke mně a vysvětlil, že Mabad vyrazil za oním, kterému se podařilo utéci. "Nečekej na mstitele," připojil k tomu, "ten se nesmí a nevrátí se do té doby, než toho posledního dostihne a zničí." Nyní jsem se obrátil k houfu ještě stále se chvějících dívek. "Nebojte se," řekl jsem přátelsky, "my vám nechceme udělat nic zlého, nýbrž jsme vás přišli osvobodit od vašich trýznitelů." Nenásledovala žádná odpověď. Všechny se na mne dívaly velkýma očima, poněvadž jsem k nim mluvil v turecké řeči. Pokračoval jsem dále: "Vy turecky nerozumíte?" Tu jedna z dívek povstala, přistoupila ke mně, políbila, uklánějíc se, můj oděv a řekla: "My ti rozumíme, ó pane, protože mluvíš řečí naší země, ačkoliv nejsi žádný Arab. Ale v posledních dnech jsme se odnaučily téměř mluvit, neboť jsme byly bity, jakmile jediné slovo přešlo přes naše rty." "Tak jste rády, že jsme vás osvobodili?" "My jsme šťastný, ó pane!" 162


Nyní jsem volal k dívkám v německé řeči: "Je mezi vámi někdo, kdo rozumí německé řeči?" Bylo však ticho. Byl jsem zklamán, ale přesto jsem se tázal francouzky: "Est-ce-quíl y a peut-e^tre entre vous une Européenne?" Zase žádná odpověď. Ve svém zděšení jsem se obrátil na tu, se kterou jsem nejprve hovořil, zase turecky: "Zeptej se ještě jednou, jestli jedna z těchto děvčat tam psala před několika týdny hrotem kousku dřeva slova na papír." Zatím co pověřená dívka se tázala, přistoupil Link ke mně a řekl rovněž užasle: "Je to možné? Hledaná zde vůbec není?" "Sám nevím, co si mám o tom myslet," byla moje mrzutá odpověď. Tu přistoupila dívka zase ke mně: "Z nás to nebyla žádná, ó pane, ale některé viděly, že Fatima častokrát na kus starého papíru vyškrabávala dřevem tvary." "Kdo je Fatima?" ptal jsem se rozčileně. "Fatima byla učená. Ona uměla psát a číst, hovořila také jazykem jiných národů, zrovna jako ty, ó pane!" "Kdepak je?" ptal jsem se netrpělivě. "Ona už u nás více není." Nebesa, hovor s Orientálkou mě mohl dohnat k zoufalství. Proto jsem prudce naléhal dále: "Tak mi přece konečně řekni, co s ní je! Je mrtvá?" "Ne, ó pane, ona je prodána!" "P r o d á n a ?" odpověděl jsem táhle. "Ano, pane, prodána. Ona velmi plakala, přestože, jak se zdálo, dostala dobrého pána." "Děvče, rozpomeň se!" řekl jsem nyní rozčileně. "Upamatuj se přesně, prodal Fatimu Husejn?" "Ne! Husejn zde více nebyl. Jednou se v horách vzdálil a už nepřišel. Druhého dne nato byla Fatima prodána jednomu bohatému muži. Fatima byla krásná a naši hlídači se jí rádi zbavili." Uvažoval jsem. To souhlasilo! Ten lístek jsem našel nedaleko místa, kde byl Husejn postižen nehodou. Husejnovi přátelé pochopili, že by nyní kvůli jednomu děvčeti byli pronásledováni a proto ji prodali, aby u nich nebyla nalezena. "Ty jsi byla při tom, když byla Fatima prodána?" začal jsem nyní znovu. Musel jsem se dozvědět, co jen šlo, snad se přece najde opěrný bod. "Ano, pane, my všechny jsme se musely ukázat tomu cizímu pánovi, on ale koupil jenom Fatimu." 163


"Neslyšela jsi vůbec nic? Žádné jméno? Žádné místo?" "Ne, ó pane, ale já se ještě jednou zeptám těch ostatních," odpověděla a spěchala ke svým družkám, horlivě s nimi rozmlouvajíc. Brzy přišla potěšena zpět a řekla: "Ano, ó pane, bylo mluveno o A d j e i r u !" "O Adjeiru? Víš to určitě? Nebyl to snad A d j e r ? Nejistě se na mě dívala. "Ó pane," řekla smutným tónem, "tak přesně to nevím. Zní to stojně tak jako to druhé." Dlouho jsem se tím nezdržoval, a byl jsem rád, že jsem se dozvěděl alespoň něco. Adjer je místo na pobřeží Bahrajnského zálivu, naproti stejnojmenného ostrova a severovýchodně od al Hofuf, hlavního města provincie al Hasa. Adjeir je naproti tomu jedno menší místo ve stejném zálivu, jihovýchodně od al Hofuf. "Fatima nikdy s vámi nemluvila?" "Zajisté, ó pane, tak dlouho, dokud jsme směly mluvit, vyprávěla nám mnoho o cizích zemích." "Neřekla vám nikdy, že její jméno je jiné než Fatima?" "Také to, ó pane, ale to jméno jsem si nemohla zapamatovat." "Poznáš je, když ti je řeknu?" "Doufám," odpověděla zamyšleně. "Bylo zcela jiné než jména v naší zemi." Když jsem jí dal nějakou dobu na uváženou, řekl jsem důrazně: "Byla to snad A l ž b ě t a?" V jejích očích to uznale zasvitlo. Potom radostně zvolala: "Ano, pane, tak, přesně tak to bylo, slyšela jsem to mnohokrát!" "To je dobře," řekl jsem přívětivě, "děkuji ti." Po těchto slovech jsem se chtěl obrátit a přistoupit ke svým průvodcům, kteří se zabývali padlými. "Ó pane!" Prose volal hlas za mnou. Rychle jsem se obrátil a viděl mluvící osobu stát ještě na tomtéž místě co předtím. Snažně prosíc směřovala své tmavé oči na mne. Nebyla to, jako také ostatních sedm, nepěkná dívka a mohla mít sotva osmnáct let. Laskavě jsem se jí přiblížil: "Máš ještě nijaké přání?" Dlouho tu stála rozpačitá a zmatená. Západní zdvořilost uvede Orientálky, které na to nejsou zvyklé, do rozpaků. Konečně zvedla své oči a ptala se: "Co si s námi počneš, ó pane?" Nyní jsem byl touto jednoduchou otázkou uveden do rozpaků. Na to jsem ještě vůbec nemyslel. 164


Ovšemže! Co se nyní mělo s děvčaty stát? Nemohly přece samy cestovat dále! Zaraženě jsem se díval na děvče, přede mnou stojící. Ta nyní pokračovala ostýchavě dále: "Ó pane, kdybys si nás chtěl u sebe ponechat! My bychom ti zajisté všechny věrně a oddaně sloužily. Jsi tak laskavý. Chceš být našim vládcem?" Tato slova vyšla tak naivně a samozřejmě, že jsem tu v prvním okamžiku stál jako zkamenělý. Doslova jsem strnul. Hrůzou mi vstávaly vlasy při pomyšlení, že bych měl mít najednou osm žen. Zmocnil se mě strach. Avšak toto ochromení trvalo jenom chvíli, potom bych se byl náhle dál do hlasitého smíchu při pomyšlení: "Co by tomu řekli moji známí, kdybych najednou při svém návratu domů přijel s o s m i ženami?" Tento žert bych si vlastně mohl dovolit! Když jsem pohlédl na tu, která stála přede mnou, nesmál jsem se, neboť jsem viděl, že ona to myslela vážně a podle orientálního názoru měla pravdu. Konejšivě jsem proto odpověděl: "Nebuď zoufalá, ubohé dítě, udělám pro vás všechno, co je v mých silách." Potom jsem přistoupil k Linkovi a průběh mu vyprávěl. To bylo zcela podle jeho vkusu. "Já si ty turecké dámy přece jen podrobněji prohlédnu," odpověděl, šelmovsky se směje, "snad je tu přece jen přítomna nějaká, kterou si vezmu s sebou do Vídně!" "Vezměte si přece všech osm!" předhodil jsem mu. "Hm, kdybych nemusel být nejprve Mohamedánem, neby1 bych vůbec proti tomu," přiznal otevřeně. Teprve nyní jsem si o něco podrobněji prohlédl zpustošený tábor. Bylo dobře, že mi šejk Jusuff dal s sebou dvacet mužů, neboť tábor k mému překvapení poskytoval přístřeší sedmnácti mužům, z nichž šestnáct leželo na místě kde padli, ale jeden uprchl. Avšak ten poslední neuteče daleko, protože Mabad je mu již v patách. Z uprchlých beduínů, kteří před námi chtěli plenit tábor, nebyl usmrcen žádný. Na můj dotaz jsem se dozvěděl, že moji válečníci uprchlé beduíny poznali jako Ghasary, jejichž pastviny se rozprostíraly na hranici pouště až k pohoří Džebel Okdat. "Nemusíme se jich obávat," doplnil Arab, podávající mi zprávu. "Ghasarové se neodvažují napadnout náš kmen." Na základě toho jsme se rozhodli, že zbytek noci klidně strávíme ve stejném táboře a teprve ráno nastoupíme cestu domů. Hadžimanové pohřbili své mrtvé druhy, ale nedali se pohnout, aby také padlé nepřátele chránili před supy a hyenami. Všechno, co bylo nalezeno, přešlo přirozeně do vlastnictví válečníků a bylo vzato s sebou, proto zpáteční cesta trvala více než dvakrát tak dlouho, než jsme potřebovali na cestu sem. Strávil jsem téměř bezesně obě noci a přemýšlel o tom, jaké kroky eventuelně mohu nyní ještě udělat k nalezení Alžběty. Ale všechny se mi zdály být beznadějné. Přece jsem ale nemohl hledání beze všeho vzdát a zastavit. Musel jsem se nejméně v těch dvou jmenovaných místech dotázat. Ale po kom a pod jakou záminkou? 165


Obrátil jsem se k dívkám a seděl skoro do půlnoci u nich, až se mi konečně podařilo získat jakž takž přesný popis osoby kupce. Podle těchto údajů jsem si nyní již troufal dotyčného při setkání poznat. Když jsme konečně zase přijeli do tábora, projevil šejk Jusuff při uvítání velkou radost nad tím, že jsme ještě jednou vyhledali jeho stan a pozval mě, abych jako host u něho pobýval delší dobu. Pozvání znělo o to lákavěji, když mi slibovalo naději jízdy do pouště. Naděje na opětovné nalezení Alžběty byla nyní tak nepatrná, že jsem pozvání přijal a chtěl si především několik dnů oddechnout a zotavit se. To jsem byl již dlužen Linkovi, na němž byla viditelná únava, přestože to nikdy nepřipouštěl. Tak přecházely v lenivém klidu první dny. Osvobozená děvčata byla přidělena několika arabským ženám, aby jim byla nápomocna při práci. Rychle zdomácněla a již po čtyřech dnech jsem se mohl přesvědčit, že vůbec netoužila odtud zase odejít. Šejk Jusuff konečně určil den odjezdu k výletu do pouště a my jsme museli při této túře použít velbloudy. Aby Link nepřišel do nesnází, chtěl jsem ho během dvou dnů, které nám ještě zbývaly, jízdě na velbloudu a zacházení s ním naučit. Za tímto účelem jsme šli jednoho rána pěšky před tábor a nechali si předvést dvě dobrá jezdecká zvířata. Link se mi vysmíval, uhodil se pyšně v prsa a řekl poněkud uraženě: "Co si vlastně o mně myslíte? Já se přece jako dobrý jezdec s jedním velbloudem vypořádám. Zdolám nejohnivějšího koně, tudíž budu moci jezdit dobře bez námahy a velkého cvičení na takovém korábu pouště." "Tak uděláme alespoň jednu malou projížďku," hleděl jsem ho uklidnit. "Dobře! Ujednáno! Ale budete žasnout!" odpověděl nyní zase rychle upokojen. Ale žasnout měl dobrý Link, jak musel brzy zjistit. Zvířata byla právě puštěna a Arab, nám pomáhající, podal každému z nás jednu lehkou hůl. Můj přítel se na mě udiveně díval: "Co s tou hůlkou? Já přece nepotřebuji na svém velbloudovi žádnou hůl. Nebo přece?" "Ovšemže," odpověděl jsem, "musíme mít jednu hůl" Spokojeně vyšplhal nahoru. Brzy seděl pobaveně nahoře v imponujícím držení těla. Arab měl být v každém případě při své práci na pozoru. Link radostně ke mně volal: "Nuže, nyní jsem vysoko a nepůjdu tak brzy zase dolů. Sedí se zde docela pohodlně!" Mezitím jsem také já vystoupil a nechal svoje zvíře povstat. Druhé následovalo bez pobídky příkladu. Slyšel jsem ještě Linka spokojeně hlaholit do ranního vzduchu:

166


"Pojď dolů, ó Madono Terezo --- " Zde byl zpěv náhle ukončen. Díval jsem se po svém příteli, ale --- dobře jsem viděl jeho velblouda s největším klidem stát vedle svého, ten však před několika vteřinami pyšně na hrbu trůnící Link zmizel, jakoby ho nějaký větrný vír odvál pryč. Tu jsem ho konečně zpozoroval sedět na zemi před hlavou jeho zvířete s nešťastnou tváří. Link a jeho velbloud se oba na sebe dívali nejvýš překvapeně. V každém případě nemohl jeho velbloud pochopit, proč byl jeho pán zase tak rychle dole a sedl si před ním na zem. Link naproti tomu vůbec ještě nevěděl, co se vlastně stalo a divil se, že se hlava jeho velblouda vynořila náhle před ním a oči tohoto zvířete se soucitně na něho vytřeštily. "K šípku, Linku! Co děláte tam dole?" tázal jsem se, směje se. "Myslím, že jste měl v úmyslu strávit nahoře několik hodin? Zapomněl jste něco, nebo dokonce ztratil?" Z počátku moje slova vůbec neslyšel. Ztrnulé oči jeho zvířete zdály se ho doslova hypnotizovat, neboť nemohl vůbec svůj pohled odvrátit od hlavy velblouda, vznášející se nad ním. Konečně na mne zaraženě vzhlédl. "Ztra- tra- til?" koktal. "To je docela možné, neboť mého rozumu zdá se být půlka pryč. Alespoň si nedovedu vysvětlit, jak jsem se zde vlastně ocitl. Byl jsem přece --- aj ty čertovské zvíře!" přerušil zde náhle svoji řeč a udělal jeden velmi komický kotoul nazad, po kterémžto uměleckém výkonu ihned stál na nohou a utíral si ústa rukávem. "Nestydaté zvíře!" křičel srše vztekem na nebohého velblouda. Toto nedělalo dále nic jiného, než ho, když ještě během své řeči stále seděl na zemi, zvědavě očichávalo a při tom se dostalo blíže svým nesmírně měkkým, ale ne vždy čistým nosem k Linkovým ústům. Tento nyní měl k pozorně naslouchajícímu velbloudovi dlouhou přednášku o dobrém chování a zdvořilosti. Trpělivostí zvířete se brzy zase uklidnil a klepal mu potom chlácholivě po krku. "No, no, kamaráde!" volal k němu. "Netrap se příliš, já jsem někdy poněkud vznětlivý." Příliš jsem ho neuklidňoval, chtěl jsem dopřát příteli toto malé poučení. Nyní jsem mu ale vysvětlil, jak je třeba se zachovat při vstávání zvířat. "Když se velbloud zvedá, tak se postaví nejprve na zadní nohy a poněvadž tyto jsou velmi vysoké, přední nohy naproti tomu zůstávají v klečící poloze, jezdec musí přirozeně zadržet ohromný pohyb kupředu. Nehodí-li tedy tělem v tom okamžiku tak daleko jak jen možno dozadu, tak musí samozřejmě elegantním obloukem spadnout přes hlavu zvířete k zemi, dříve než se toto zvedne na přední nohy. Toto bych vám byl všechno řekl" ukončil jsem svoji řeč, "kdybyste se mi nebyl předem vysmál." Nedůvěřivě se Link ještě jednou podíval na svého velblouda, zatím co si velbloud lehal. Potom ale vylezl statečně se skutečným pohrdáním smrtí zase nahoru. Tentokrát to šlo zcela znamenitě a také na to následující malá projížďka Linkovi výborně prospěla. Byl zase ve znamenité náladě, šelmovsky na mě mrkal a pohlednuv na mě a mé zvíře škádlil mě: "Vůbec bych si nemyslel, že se dva velbloudi tak dobře snášejí!" 167


"Jak to myslíte?" volal jsem zdánlivě rozhořčen. "Takto," řekl smířlivě, "není to hodné uznání, jak vaše zvíře tak i to moje mírumilovně bez hašteření vedle sebe klusají?" Žertem jsem mu pohrozil hůlkou. "Dobře jsem vám rozuměl! Mám vás za trest nechat ještě jednou sesednout? Uvidíte, že velbloudi mohou být také divocí!" Přitom jsem udělal pohyb, jako bych chtěl svoje zvíře uhodit. "Zadržte!" křičel Link vylekaně. "Mám dost toho prvního případu. Nechte mne alespoň nejprve slézt dolů!" Zdálo se, že chce opravdu sklouznout dolů. Ale já jsem mu v tom zabránil a smál se: "To nenapadne žádného velblouda, aby kvůli jednomu úderu zdivočel; zůstaňte bez obav sedět." Příštího dne jsme opět zkusili vyjížďku, která proběhla bez jediné mimořádné příhody.

X. Rub al- Chálí Jednoho večera jsme vyjeli do pouště, která v hrozivé tichosti, ale přece tak vábivá a přitažlivá, ležela před námi jako velké tajemství. Třicet mužů vzal Jusuff jako průvodce s sebou, všechny sedící na velbloudech. Některá zvířata byla naložena zásobami vody a jiná zase jídlem všeho druhu a stany. Jeli jsme již několik hodin. Měsíc rozléval nad zemí své stříbrné světlo a dalo se všechno téměř přesně tak rozeznat jako ve dne. Chůze byla ostřejší než ta, kterou jsem cvičil s Linkem a nyní bylo ubohé tělo mého přítele důkladně otřásáno. Link se ale držel statečně po mém boku a pevně zatínal zuby. Konečně sténal: "Pominuli se ti lidé rozumem?" "Vydržte, Linku!" šeptal jsem k němu. "Neprojevujte žádnou slabost." Šlo to dál a dále, jako karavana duchů. Nespustil jsem svého přítele více z očí a pozoroval, že jeho obličej byl stále delší a delší. Můj ubohý Link byl klácením se na velbloudu právě stižen mořskou nemocí. To bylo pro jeho žaludek přes příliš a tento se bouřil. Ale s neochvějným klidem klusalo zvíře dál jednou přijatým tempem. "Strašlivé!" sténal Link. Ve svém strachu začal škubat za provaz v domnění, že může svého velblouda držet na uzdě jako nějakého koně. To bylo ale zrovna to nejnesprávnější, co mohl Link udělat, protože sotva začal tahat a škubat, velbloud, následuje příkazu, běžel stále rychleji a rychleji a nakonec s Linkem, který nebyl hrůzou více schopen žádného slova, se jako šílený řítil pryč. Z počátku jsem se držel po jeho boku a viděl svého přítele, který strachem a údivem 168


vyvalenýma očima žaluje a vyčítavě hledí ztrnule na daleko kupředu nataženou hlavu svého běžce. Linkovy uši jakoby ještě chtěly podporovat zběsilý běh a pohybovaly se rovny křídlům na jeho hlavě sem a tam. Při tomto pohledu museli sami vážní Arabové propuknout ve veselý smích. "Linku! Linku!" volal jsem k němu, který byl přede mnou jakoby vystřelený. "Uhoďte vašemu zvířeti hůlkou lehce na hlavu a nechte provaz zcela volný!" "Ani ve snu mě nenapadne!" hulákal rozezleně zpět. "Ta bestie poběží ještě rychleji." Uháněl dál a dále za hlučného smíchu beduínů. Já za ním. Tu jsem náhle uslyšel zvláštní tón, který vycházel z Linkova hrudníku a brzy nato vyklopil utrápený žaludek rozzlobeně celý svůj obsah přes krk velblouda. Nechtěl v žádném případě více pracovat pro takového tak tyransky založeného pána. Link naříkal a vzdychal. Nyní jsem zavolal ještě jednou hlasitě a energicky: "Tak mějte přece rozum, Linku! Uposlechněte mé rady a uhoďte, jinak se váš velbloud zase uklidní teprve na pobřeží arabského moře!" "Uhodit! Uhodit a povolit!" volal jsem ještě jednou. "Ano, uhodit. Já - ne - mo - hu -," znělo to skomíravě zpět, "já jsem - svoji - hůlztratil!" To nám nyní ještě zrovna scházelo. Nechal jsem svoje zvíře ještě více zrychlit krok a konečně se mi podařilo zase jet po jeho boku. Rychle jsem mu vzal provaz z rukou, tento zcela uvolnil a uhodil svojí hůlkou lehce na hlavu jeho velblouda. Tento ihned zvolnil tempo a znenáhla přešel do klidnějšího kroku. Můj přítel ještě nepromluvil. Jeho obličej měl barvu staré, šedivé zdi. "Toto zvíře má v sobě učiněného ďábla," vysoukal ze sebe konečně. "Nemyslel jsem jinak, než že mne vleče přímou cestou do pekel. Ten ďábel" Přitom mi vytrhl hůlku a uhodil svého velblouda několikrát ne zrovna něžně do hlavy. Bác! Tu se můj milý přítel ale také již kutálel v písku, nohama ve vzduchu marně hledaje oporu. To byl trest za jeho hanebný čin. Měl znamenitě vycvičené zvíře, ale nejprve ve svém strachu a potom ve své zlosti zapomněl na všechny moje rady a nesprávně s ním jednal. Zatáhne-li se za provaz opatřený většinou jedním trnem, tak velbloud běží stále rychleji, ponechá-li se naopak provaz zase volněji a uhodí lehce na jeho hlavu, tak zmírní tempo. Při trvalých a silnějších úderech si lehne. Link toto přehlédl a při náhlém lehnutí spadl přirozeně ihned zase do písku. Můj přítel byl nyní nemálo rozpačitý, když za smíchu mezi tím se přiblíživších beduínů se zase šplhal na nedobrovolně opuštěné vysoké sedlo. Nemohl jsem opominout trochu ho poškádlit a volal jsem k němu: "Tomu se vlastně divím, milý Linku, že již zase nastupujete. Podle vašeho spěšného sestoupení jsem si myslel, že toužíte více po klidu!" 169


Nerozuměl jsem tomu co mi odpověděl. Zaznělo ke mně jen vzteklé bručení. Od nynějška ale jednal se svým zvířetem opatrněji a jízda plynula bez přerušení dále. Protože jsme v táboře odpoledne před tím odpočívali, mohli jsme tak bez velké námahy použít noci k postupu vpřed. Ranní východ slunce byl ještě impozantnější než jsem již jednou popisoval. Tato poušť se před námi nerozprostírala jako nějaká rovná plocha. Ó ne. Řadil se zde pahorek za pahorkem, některé dokonce značně vysoké. Jusuff mi ale vysvětlil, že tyto vyvýšeniny nejsou nic jiného než šalebný sypký písek. Krátce řečeno, dříve než slunce dosáhlo zenitu, udělali jsme zastávku a odpočívali přibližně čtyři hodiny, abychom nechali přejít největší horko. Písek byl žhavě horký. Pálil přes podrážky. Bylo postaveno množství stanů, ve kterých jsme spali. To znamená, chtěli spát, neboť zůstalo jenom u chtění. Na posilující spánek nebylo při tomto nesnesitelném žáru pomyšlení. Cítili jsme se po tomto klidu jako rozlámaní a unavenější než předtím. Tak jsme jeli pět dlouhých dní dále, jenom s krátkými přestávkami v poledne a o půlnoci. Link brzy překonal svoji mořskou nemoc a nyní zase statečně jel. Horko bylo den ode dne nesnesitelnější. Podobné horko jsem ještě nezažil. Teplota je v Rub al Chálí (písečná poušť Dahna) přímo hrozivá. Pátý den se chýlil ke svému konci a slunce mělo brzy zapadnout, když Link náhle vyrazil výkřik překvapení a ruku vyzbrojenou holí natahoval daleko kupředu. Ve stejném okamžiku jsem také já slyšel radostné volání, neboť na horizontu před námi se vynořila nádherná oáza. Tak jasná a zřetelná, že jsme se domnívali, že by to k ní mohlo být jenom ještě několik hodin jízdy. Není těžké si učinit malou představu, jaké pocity ve mně a v Linkovi tento pohled vzbudil. Nádherné palmy - a pomerančové háje se tam rozprostíraly. Mezi jednotlivými stromy bylo vidět zřetelně špičky četných stanů. Bylo možno poznat také studnu, u které stálo mnoho velbloudů a kde panoval sám rušný život. Opravdu úchvatný obraz, který uzavíraly paprsky slunce jako nějakým zlatým rámem. Vlilo to do nás nový život a spěchali jsme čile kupředu, zapomenouce na všechny vystálé námahy. Takovou půvabnou oázu jsem v této krajině netušil, neboť ani na těch nejnovějších mapách o ní nebyl žádný náznak. Doufali jsme, že se po několika hodinách natáhneme pod nejnádhernějšími pomerančovníky a datlovými palmami a budeme požívat čerstvé, sladké plody. "Budu spát nejméně čtyřiadvacet hodin," volal ke mně Link odvážně, "a běda tomu, kdo by se odvážil můj spánek rušit." Směje se, odpověděl jsem mu: "Z mé strany nebudete zajisté rušen, na to se můžete spolehnout. Přeji vám ---" "Ha!" byl jsem náhle přerušen svým přítelem, "co je to tu za čertovský přízrak?" "Co máte již zase s čertem do činění?" tázal jsem se ho užasle. 170


"Tady! Tady" křičel. "Tady, podívejte se přece! Jenom se podívejte!" Chvěje se ukazovala jeho ruka kupředu. Užasle jsem se díval na obraz, který oáza poskytovala. Prose, volal Link zase: "Tak mluvte přece! Mluvte! Řekněte mi, co vidíte vašima očima, nebo se pominu rozumem!" Ale přes moje rty nepřecházel ještě stále žádný zvuk. Užasle a němě díval jsem se na horizont. "Promluvíte konečně, nebo v této hrozivé zemi nepojedu již dále ani krok," křičel Link téměř bez sebe. Vždyť co jsem mohl znepokojenému Linkovi říci, když mně samému bylo nepříjemně při tom, co jsem před sebou viděl. Celá překrásná oáza se všemi jejími plamami - a pomerančovými háji, stála náhle na hlavě. Lidé a velbloudi před studnou byli pojednou visíce nad zemí hlavami dolů, vznášejíce se ve vzduchu a při tom se zdálo, že se cítili docela příjemně, neboť chodili, podobni hmyzu, spokojeně po klenbě sem a tam. Tu zazněl náhle k mému sluchu klidný hlas: "FATA MORGANA!" Tato slova ke mně pronesl Omar. "Fata morgana!" koktal také Link s hlubokým, osvobozujícím vydechnutím. Ano, nebylo to nic jiného než klamný obraz, šálení přírody, které nám přivedlo před oči oázu, která ležela vzdálena snad ještě mnoho dní cesty. Tak jasně a zřetelně vidí mnozí, ubozí, hynoucí v poušti jezero, obklopené překrásnými stinnými lesy nebo nějaké nádherné město, kde pozlacené kopule mešit se lesknou ve slunečním svitu a vábivé velké vodotrysky na překrásných náměstích nebo v půvabných parcích slibují co nejbližší ochlazení a především utišení spalující, stravující žízně, aby se nešťastníci zase zvedli se země, s posledními jiskrami nově probuzené radosti ze života hnáni vzhůru, ruce toužebně sepnuté vztahujíce po této fata morgáně, aby po poznání mámení zase brzy se sténavým naříkáním klesli zpět do horkého, žhavého písku, který má být brzy jejich hrobem. Jak mnohá sluncem vybílená lebka, jak mnohé kolem ležící kosti, které pokrývají půdu pouště, by mohly vyprávět o nevýslovné nouzi, o nespočetných mučivých hodinách, které nešťastní cestovatelé vytrpěli. Mohly by vyprávět o největších mukách, které takové klamné obrazy v duši a v těle vytvářely těm, kteří se již smířili s nevyhnutelným osudem a hleděli vstříc smrti jako k vysvobození. Mohly by vyprávět, jak v těchto skleslých, již ve smrtelném zápasu spočinutých, při zhlédnutí takových zrcadlení vzduchu, se ještě jednou divoce vzepjala poslední dřímající síla radosti ze života, aby trýzněným po zmizení obrazu jenom o to mohutněji dala pocítit jejich utrpení a celou opuštěnost. Fata morgana! Krutý klam! Jakoby posmívaje se, zjeví se mu v okamžiku, kdy tento unavený poutník, v němž život ještě jen slabě plápolá, zoufale o svůj život zápasí a chce boj jako beznadějný vzdát. Strašlivý duchu pouště! 171


Předvádíš hynoucímu tyto obrazy za trest, že se odvážil vniknout do tvé říše? "Vodu! Vodu!" sténá tento zasvěcenec smrti a před jeho očima se lákavě objeví jedno z tvých mysl šálících zrcadle ní vzduchu. Ještě jednou vzplane skomírající život, zapálené, již zpola zlomené oči se dívají toužebně po tvých jezerech, slibujících ochlazení, zatím co v pálící drásavé bolesti se od těla uvolňují přitlačené ruce a chvějíce se, jsou vrávorajícím vztahovány do výše, toužíce po zelených, stín poskytujících lesích. Ale obraz je bledší a bledší, až náhle zcela zmizí a před ním se rozprostře nekonečná poušť jako po mnoho a mnoho dlouhých dnů. Slabým tělem potom lomcuje zděšení. Pronikavý, šílený, žalující křik prořízne vzduch a nešťastník klesá zpět do žhavého písku, do svého hrobu. Tiše a skomíravě se ale z jeho vyprahlých rtů chvěje: "Fata morgana!" Žádostivě pohlcuje horký pouštní vítr slova umírajícího á nese je pryč pustými dálkami do úrodných, na vodu bohatých krajin, kde bezstarostně žertují veselé lidské děti. Tajuplně šelestí nad nimi koruny stromů, ale nepochopen zaniká zde lehkým větrem přivátý povzdech: "Fata morgana!" --Přejel jsem si rukou čelo a přinutil jsem se vrátit se ze snění do přítomnosti. Co mi přivodilo tyto myšlenky? Bylo to dusivé vedro? Byla to vybělená lidská lebka přede mnou v písku?. Nevěděl jsem to. Němě jsme jeli dále. Zrcadlení vzduchu bylo stále matnější, nezřetelnější a konečně zcela zmizelo. K půlnoci jsme udělali zastávku. Šejk Jusuff seděl vedle mne a řekl: "To je naše oáza Amal která se dnes před tvýma očima zjevila. Dosáhneme jí zítra v tuto dobu. Tam budeme několik dnů odpočívat." Amal znamená naděje. Pěkné jméno. Sdělil jsem Linkovi tuto radostnou zprávu a příštího dne nám nepřipadalo, že slunce pálí ani z poloviny tak jako před tím, tak oživujícím způsobem působila jistá vyhlídka na osvěžení. Nouzí jsme tak jako tak netrpěli, neboť pod zkušeným vedením těchto beduínů jsme těžkosti cesty pouští vůbec nepoznali. Nedostatkem vody jsme ani my ani zvířata netrpěli následkem Jusuffovy péče a tak byl zdravotní stav nás všech dobrý. Jak Jusuff předpověděl, vjeli jsme večer druhého dne do oázy. Ta byla věrným obrazem zrcadlení vzduchu a my jsme rozpoznali palmy - a pomerančovníkové háje, tak jako studnu, vlastně každou podrobnost. Link byl jako němý. Konečně se ze svého úžasu vzpamatoval a obrátil se na mne s otázkou: "Řekněte mi jenom, jak je to možné. Maluje nám tu poušť v rozpustilém rozmaru věrný obraz tohoto nádherného kousku země do vzduchu tak, že si po svém příjezdu musíme myslet, že jsme zde již jednou byli. A přece jsme jeli ještě dvacet čtyři hodiny." "To způsobuje zvláštní lom světelných paprsků, který vzniká rozdílně zahřátými 172


vrstvami vzduchu. Tím je podán takový věrný obraz skutečnosti jako pomocí zrcadla." "Je to však hrozivé," trval na svém Link navzdory mému vysvětlování, "člověk nakonec sám neví, zda ještě žije ve skutečnosti nebo v nějakém pohádkovém světě." Oáza Amal byla obydlena přibližně čtyřmi až pěti sty beduíny, kteří se zabývali chovem velbloudů. Mezi těmito zvířaty se nacházely nádherné exempláře a byly mi vyprávěny téměř neuvěřitelné příhody o úžasné rychlosti, kterou uměli tito velbloudi vyvinout. Když však jeden z těchto synů pouště vystoupil na čistokrevného velblouda a před mýma očima jako vichr zafičel kolem, byla moje pochybnost ta tam a já jsem dospěl k přesvědčení, že tato stáda musí představovat ohromný kapitál. Veselý rodinný život tohoto nárůdku mne přinutil k tomuto poznání. Někdy jsem se zúčastnil, směje se a žertuje, když si mladá matka hrála se svým dítětem, nebo vyučovala dívky ve všech možných pleteních, zatím co chlapec se pod otcovým vedením cvičil v používání zbraní. Jásajíce seděla mládež na hřbetech velbloudů a řítila se, závodíce, pryč za povzbuzujícího nadšeného volání otců, ale také doprovázena současně úzkostlivě znepokojenými a přece pyšnými pohledy matek. . Během našeho týdenního pobytu v oáze jsme se cítili nanejvýš dobře, neboť všude byl co nejpečlivější pořádek a čistota. Přitom se zdálo, že půda nebyla nejúrodnější. Ty již zmíněné stany ležely na nejzazším okraji hájů, zatím co v jejich středu nalézalo se také několik, a mezi nimi velmi pěkných, pevných jednoposchoďových domů. To celé se podobalo nádhernému, dobře udržovanému parku. V jednom z nejhezčích domů jsme nalezli ubytování a naše veškerá práce sestávala z koupání, jezení, pití a spaní. Ale žel, zahálčivý život měl také svůj konec a večer pátého dne jsme se nalézali již zase v poušti na zpáteční cestě. Jednotvárně bez nahodilé příhody uplynul první a druhý den. Třetího rána ukazovala Jusuffova tvář výraz vážného znepokojení. Jeho neklid narůstal od hodiny k hodině. Nechtěl jsem se ho ptát, ale nemohl jsem také při nejlepší vůli zpozorovat nic co by vzbuzovalo znepokojení. Slunce zářilo jako dříve v plném lesku nezachmuřeně na bezmračném nebi na nás dolů. Nepohnul se ani vánek. Nyní mi byl nápadný podivný neklid zvířat. Ve sklíčené náladě jsme jeli v horku dále. Co to jenom dnes bylo? Nikdy se mi tak těžce nedýchalo. Na mé hlavě se zdál ležet tlak. Také Linkovi a Omarovi se nedařilo lépe. Vzduch se nám zdál jakoby zahuštěný. Pokoušela se o nás horečka? Zde uprostřed pouště? Toto pomyšlení mne rozechvělo a vynořily se mi všechny hrůzy, které cestujícímu v poušti hrozí. Link těžce dýchal. Jeho hrudník mohutně pracoval. Sténaje se díval na mne, avšak jen aby se mohl přesvědčit, že se mi nedaří lépe. Nyní jsem mohl pozorovat tuto změnu také na beduínech. Něco neobvyklého muselo ležet ve vzduchu. Brzy to bylo ještě zjevnější. Slunce ztratilo oslňující svit, bylo bledší a bledší. Ale navzdory ubývajícímu slunečnímu žáru zdálo se být horko dvojnásobné. Položil se na nás olověný tlak. 173


Tak jsme se vlekli dlouhé hodiny dále. Každá jednotlivá hodina se jakoby prodlužovala na jeden den. Jusuff neustále pátral znepokojenými pohledy po obloze. Na horizontu se vznášel jeden malý, červenožlutý, nevinně vypadající mrak. Tento se zdál nezvyklou rychlostí zvětšovat a přiletěl k nám, všechno zatemňuje. Najednou velbloudi žalostně, jakoby zoufale křičeli. "Alláhu, uchovej nás!" volal Jusuff. "Smum!" (Zkratka pro samum, písečnou bouři v poušti). Jako na povel zůstala nyní zvířata sama od sebe stát. "Pozor, Linku!" volal jsem. "Velbloudi si lehají. Následujte mého příkladu a přimkněte se těsně na své zvíře!" Zavolal jsem toto varování v pravou chvíli. O minutu později leželi všichni velbloudi v dlouhé řadě vedle sebe, daleko nataženou hlavu tisknouce na zem a zavírajíce oči. Zvířata jednala bez výzvy, podle vlastního instinktu. Položil jsem se na břicho vedle svého jízdního zvířete a schoval se napůl pod jeho tělo, když mi ochotně udělal místo, jakoby toužil mě chránit. Pevně jsem tiskl svoji hlavu do jeho slabin. Toto všechno se událo v jediném okamžiku. Ještě jednou jsem se odvážil ohlédnout se kolem sebe. Ale brzy jsem toho trpce litoval. Ještě dnes mi buší srdce, když jen pomyslím na to strašlivé divadlo, které se mému pohledu naskytlo. Všechno kolem mne bylo temné. Vysoké, zdánlivě až do nebe sahající mohutné sloupy se válely ve vířivém pohybu, otáčejíce se okolo sebe samých, nám vstříc. Všechen vzduch zdál se být přeměněn v jednu pevnou, černou zeď, která se sem řítila zběsilou rychlostí. To bylo vše, co jsem mohl vidět. Potom jsem se pevně při tiskl na svého velblouda, tiskl obličej do jeho srsti a zadržel dech, zatím co uši jsem si oběma rukama ucpal. Nyní jsem slyšel ještě jenom strašlivý, pekelný hřmot, jakoby se nade mnou hroutil celý svět. Hučelo to, skučelo, svištělo a sténalo zrovna uši trhajícím způsobem. Chtěl jsem nabrat dech, ale nemohl jsem. Jedno zvednutí hlavy by bylo bývalo mojí okamžitou smrtí, neboť ve vzduchu zdál se ležet skutečně pekelný žár. Přepadl mne pocit skličující otupělosti, zatím co jsem měl pocit, jakoby moje záda byla neustále třena žhavým železem. Chtěl jsem křičet a naříkat, ale dopracoval jsem se jen k mučivému, stísněnému vzdychání. Křečovitě jsem stáhl svůj hrudník. Tu v okamžiku nejvyššího strachu bylo náhle nade mnou ticho. Potácivě jsem se zvedl do výše - a mohl volně dýchat, sice ještě jemným pískem obtěžkaný, ale o něco chladnější vzduch. Tak rychle, jak strašná bouře přišla, tak se také přes nás přehnala. 174


Během těchto strašlivých minut, kdy vteřiny se stávají věčností, se mi řinula z nosu krev. Nyní jsem se ohlédl. Ale užasle a udiveně jsem pozoroval své okolí. Mámil mě zase klamný obraz pouště nebo mě orkán vrhl do jiné krajiny? Kolem dokola byl vzhled půdy zcela změněn. Zdál se mi zcela cizí. Nyní jsem viděl jednoho Araba po druhém vylézat zpod svých zvířat. Všichni byli pokryti silnou vrstvou písku a velbloudi napůl zasypáni. Spěchal jsem k Linkovi. Ten ztratil vědomí. Horlivě jsem se o něho staral. Abychom mohli ochladit čelo a spánky, otevřel jeden z Arabů vodní vak. Tento však byl ---prázdný. Viděl jsem, jak Jusuff při tomto objevu přes svoji tmavou barvu o poznání pobledl. Avšak nedal svůj úlek najevo. Byl otevřen druhý vak --- zase prázdný. Strašlivý žár, který smum s sebou přinesl, vysušil vodu ve vacích. Hrozné překvapení! Jaký osud nás zde očekával, když chyběla voda třiceti čtyřem mužům? Link přišel mezitím k sobě a oddechuje, setřásl ze svých šatů písek. Tu přišel beduín, zaměstnávající se otevíráním vaků, s ohlášením, že ještě v posledních třech stejných, které ležely více chráněny, něco vody zbylo, ovšem napůl zkažené! Ale byla to přece voda! Když jsme se chtěli touto vodou osvěžit, Jusuff tomu zabránil. "Dejte ji zvířatům," řekl vážně. "Myslím, že ty to mají více zapotřebí než my a dobře zasloužené." Měl pravdu a my jsme se podrobili. Potom ale dal šejk zase jednomu ze svých lidí příkaz a brzy nato přinesl velký koš pomerančů, které byly rozděleny. Jusuff o nás dobře pečoval. Úsměv uspokojení mu pohrával na rtech, když viděl, jak my všichni jsme si pochutnávali na ještě poměrně čerstvě utržených a přes svoji tlustou slupku šťavnatých plodech, a řekl: "Toto bude naší žízni zatím stačit. Dále nám Alláh pomůže." Přirozeně musely být nyní hodiny odpočinku ještě více zkráceny, abychom v krátké době mohli urazit větší kus cesty a brzy jsme vyrazili. Nyní pozoroval také Link velkou změnu v poušti. "Co je to?" ptal se užasle. "Ano, je možné, že i kopce při tomto reji čarodějnic zmateně poskakovaly a tančily polku?" "Smum všechno změnil," odpověděl jsem. "Domnělé pahorky a hory nejsou nic jiného než sypký písek, který orkán víří do výše a ve velkých sloupech žene před sebou. Viděl jsem je hnát se na nás." "Nedá se vůbec popsat, toto rozpoutání živlů v přírodě," pokračoval jsem dále, "my jsme se z toho dostali velmi, velmi dobře. Mnozí při tom někdy ztratí své životy, neboť když se taková písečná smršť valí na karavanu, tak je z větší části zasypána a mnoho lidí 175


a zvířat pohřbeno pod pískem." "Jednoduše strašné!" řekl Link, otřásaje se. "Slyším hučení a rachocení ještě teď. Nemyslel jsem nic jiného, než že se musím zadusit. " "Smrt udušením je také většinou životním údělem mnohých cestovatelů pouští, " odpověděl jsem. "Jenom mi nyní řekněte, kterým směrem bychom se nyní asi obrátili, kdybychom neměli tak dobré vedení beduínů?" "Já bych to při úplně změněném vzhledu krajiny nepoznal," odpověděl Link. "Z tohoto pohledu je to také záhubou mnohých, kteří po takové bouři sejdou z cesty a musí bídně zahynout." Druhého dne již byla žízeň nesmírně pociťována a v poledne jsme malátně leželi ve svých stanech. V následující noci jsme zase o něco ožili. Zbytek pomerančů byl den před tím sněden a plni teskné předtuchy jsme očekávali příští ráno. V ostrém poklusu spěchali velbloudi tam do dáli. Vážně a mlčky jsme se oddávali svým myšlenkám. Tu vyšlo slunce. Jaká muka nám přinášelo! Jazyk se lepil na patro, rty byly vysušené, oči se dívaly ztrnule do dáli. Následující noci jsme pociťovali v těle lehké, pálivé tahání a když slunce během dne na nás zase dolů nemilosrdně pražilo, nebyly záchvaty závratí vzácností. Všichni se ale statečně drželi a také kvalitní velbloudi nasadili všechny síly, aby nezmenšenou rychlostí spěchali kupředu. Kupředu, jenom kupředu. To byla naše záchrana. Odpočívat znamenalo pro nás nyní záhubu. Tu se k poledni vynořilo před námi mračno prachu. Stále se přibližovalo. Vstříc nám zazněl jásot a v mračnu se dalo rozeznat dvacet beduínů, kteří nám jeli z tábora naproti a přinášeli čerstvou vodu. Radostně jsme se na ni vrhli a osvěžili sebe a svá zvířata. "Alláhu buď dík!" volal jsem pohnutě. "Byl nejvyšší čas!" Jusuff mi tiskl mlčky ruku. "Měli jsme o vás starost!" řekli příchozí. "Když přišel samum, vypravili jsme se, abychom s vodou jeli naproti. Jak vidíme, bylo to velmi nutné." "Alláhu buď dík," řekl šejk nyní ke svým válečníkům, "že vám vnukl tuto myšlenku. Uchránili jste nás tím před zlými hodinami." Nyní nestálo nic v cestě tomu dopřát našim zvířatům většího odpočinku, který si opravdu zasloužili. Po vícehodinové zastávce jsme pokračovali pohodlně v cestě domů a byli po několika dnech s velkým jásotem v táboře uvítáni. "Nyní jsi mohl poznat Rub al Chálí lépe než ti snad bylo milé," řekl Jusuff ke mně, když jsme zase ve stanu seděli proti sobě. "Několik dnů si odpočiň a když budeš mít chuť, můžeme potom navštívit »pána s tlustou hlavou«." (myslel tím lva). Zda jsem měl chuť? Na to se nemusel přece ptát. Šejk mi nabízel, ano, jako jednomu ze svých milých přátel, jedno potěšení za druhým. Radostně jsem přislíbil a byl každý den připraven. 176


O dobrém zdraví Zobaáově jsem se hned po návratu z oázy Amal přesvědčil. Když jsem kráčel k pastvině koní, vidělo mě věrné zvíře přicházet již z dálky, neboť se zarazilo a na moje zavolání přišel hřebec radostně řehtaje, dělaje ke mně křížem krážem jako rozpustilé dítě bujně skoky a krouže těsně kolem mě, šelmovsky házel hlavou, jakoby mě chtěl vybízet k chycení. Konečně přišel, čenichaje, ke mně blíže a třel svoji půvabnou hlavu o moji hruď, zatím co mi, mazle se, lízal ruku. O dva dny později jsme již měli jít na lov. Šejk chtěl současně lovit také antilopy a k tomu byli vycvičeni nádherní lovečtí levharti. Link se dal do hlasitého smíchu, když viděl tyto mrštné kočky, opatřené sice koženou čapkou, sedět po jedné na hřbetě koně za beduínem. Nepřekvapilo mne vidět tato zvířata tak ochočená, protože jsem se podobného lovu účastnil již v Africe. A sice tam byli levharti spolu vezeni na lehkých, dvoukolových vozících a připoutáni na řetězu. Přijel jsem k jednomu z těchto zvířat. Zoba' a se proti tomu mocně vzpíral. Nebylo mu to po chuti. Abych ho tímto způsobem zbytečně neznepokojoval, sestoupil jsem a vedl hřebce k jednomu ještě na zemi sedícímu loveckému levhartovi. Bylo zde osm takových vycvičených zvířat, ale pouze dvě byla brána s sebou. Opatrně a chvěje se následoval Zobaá, ale když jsem přišel blíže a šelma k nám otočila svoji hlavu, nehnul se bělouš více z místa. Prudce funě zapřel se pravou přední nohou, zatím co levá divoce dusala zemi. Dobrotivou domluvou se mi podařilo vzrušené zvíře uklidnit. Link ale zvolal: "Nenamáhejte se. Žádného koně nepřinutíte k tomu, aby přistoupil k na bobku sedící bestii. To mu také nemohu zazlívat." "Ale jak nádherný postoj koně," volal náhle nadšeně, "nyní bych chtěl byt opravdu malířem nebo fotografem a zachytit tento obraz." "Já přivedu Zobaá přece blíže," zvolal jsem rozpustile, "a sice pouze po dobrém, neboť on by hrubé zacházení nesnesl." "Vsadíme se?" volal Link, zatím co horlivě maloval do svého zápisníku. "Ujednáno!" byla moje odpověď. "O co?" "O jeden polibek mých růžových rtů!" navrhoval Link směje se. "Potom vám to raději dokáži bez sázky," odmítnul jsem obveselen, "neboť vaše ústa jsou sice docela okouzlující, ale tak ježatá, jak nyní vypadají, co se dlouhé měsíce více neholila a nemyla --- pardon --- chtěl jsem říci nepudrovala, nevypadají naprosto vábné." Link po mně v rychlosti rozhořčeně hodil vytržený, ještě hlínou obalený kaktusový trs, a dál maloval a čmáral ve svém zápisníku. Podařilo se mi nyní přece v docela krátké době svému hřebci domluvou dodat odvahu a přivést ho až těsně k levhartovi. Lehce jsem rukou pohladil jeho kožešinu. Tichý, bručivý zvuk jako u blaženě se cítící domácí kočky byl odpovědí na moje laskání. Mezitím byli všichni připraveni a vesele jsme vyrazili stále se držíce na okraji pouště a horstva. 177


Cestou mi Link pyšně ukázal jím načrtnutou kresbu, která by mohla dělat neodborníkovi skutečně čest, neboť podal postavu mého koně a také moji dosti přesně. Podle tohoto nákresu jsem si nechal později zhotovit kresbu. Jeli jsme pouze jeden den a potom jsme již spatřili první antilopy. Snažili jsme se přiblížit se proti větru jak jen to bylo možno. Na šejkův pokyn seskočili ošetřovatelé levhartů a s nimi jejich chráněnci. Provazy, kterými byli s beduíny svázáni, byly uvolněny a kožené čapky sejmuty. Arabové hleděli levharty povzbuzovat tichým zvoláním. Tito zvedli lehce hlavu. Jejich znamenité větření již zaznamenalo blízkost stáda a udalo jim směr. Bylo vidět, jak se výraz jejich očí změnil. Vypukla divokost jejich přirozenosti. Zornice se zdály zužovat. Jejich oči si udržovaly zvláštní, třpytivý lesk. Pysky se stáhly daleko zpět, takže vyčnívaly zašpičatělé zuby oslnivě bílého chrupu a s dozadu položenýma ušima, svižné, štíhlé a přece silné tělo přitiskli těsně k zemi a klouzali nehlučně k cíli. Byl to napínavý pohled. Náhle se skrčili. Brzy se ale zase plížili vpřed, hlavu kupředu nataženou a ocas táhnouce dlouze za sebou. Obratně přitom hleděli nic netušícím antilopám odříznout cestu. Jaká lstivost, jaká mrštnost a při tom jaká síla byla v konání a pohybech těchto zvířat. Opravdu, tento způsob lovu byl zajímavější než používání sokola a psů, a také ne tak krutý. Zcela jsme levharty ztratili z očí. A přece, nevynořila se tam náhle těsně před stádem jedna hlava? Zajisté to byl jeden z dravců, neboť vedoucí zvíře antilop stálo vysoce vzpřímeno s nastavenýma ušima. Ale již hlava zase zmizela, ale přece jen se hned nato ještě blíže zase objevila. Již ze samotných pohybů hlavy se dala poznat krvelačná touha přibližujícího se zvířete. Antilopa zase bázlivě větřila. Bylo ale již příliš pozdě! Několika mohutnými skoky skočili levharti do středu stáda. Toto se úžasnou rychlostí rozprchlo. A přece je dvě antilopy nenásledovaly. Ležely s široce roztrženou krční tepnou na zemi, mezi nimi silné vedoucí zvíře. Na těchto ale dřepěli levharti, srkajíce a vyssávajíce s krutou rozkoší ze škubajících se těl čerstvou krev, životní mízu. Krev byla zvířatům stále ponechávána jako odměna za jejich práci. Je nepochybné, že antilopa na útěku nemůže býti levhartem dostižena. Toto ví levharti velmi dobře a vyvíjí proto při plížení obdivuhodnou lstivost a prohnanost, kterou využijí ku svému prospěchu. Tak se levhart stále přibližuje, vyhledá si jednu oběť a ve vhodném okamžiku na ni velkými skoky vyskočí, strhne ji dolů a otevře jí jediným úderem své tlapy krční tepnu nebo do ní zaryje své ostré zuby. Odpoledne druhého dne jsme zase ujeli značný kus kupředu a získali hojnou kořist. Po nějakém lvu tu nebylo ani stopy. Nedělal jsem si tedy velkou naději. Jenom Jusuff zůstal neochvějný a tvrdil, že se bez lví kožešiny domů nevrátíme. 178


Postavili jsme náš tábor těsně na okraji pouště u posledního výběžku pohoří. Toto vystupovalo z naší strany poměrně mírně vzhůru a já jsem nemohl odolat nutkání podniknout malou procházku respektive výstup. Před příchodem tmy jsem chtěl být již zase zpět. Zbývalo mi na to stále ještě několik hodin času. Statečně jsem proto vykročil kupředu, odmítaje každý doprovod. Samozřejmě jsem nesl při sobě všechny zbraně. Ale nebylo jich zapotřebí. Všude kolem mne leželo hluboké ticho a mlčení. Mohl jsem vystupovat již hodinu, když jsem se dostal na malou náhorní plošinu, která byla o kry ta čerstvou zelení jako nějakým měkkým kobercem. Zde jsem se rozhodl se trochu zdržet a potom se vrátit zpět. Vzduch byl přímo nádherný, tak čistý a jasný. Na jedné straně se naskytl nádherný výhled na úrodné, bujné pastviny, na druhé se naproti tomu rozevřela vstříc pustá, téměř nekonečná poušť. Lehl jsem si, abych si chvíli odpočinul a díval se do čistého nebe, jehož překrásná modř hluboce a bezedně zářila. Dlouho jsem tak snivě ležel, ale konečně jsem se přece zase musel odhodlat k sestupu. Tentokrát jsem zvolil jinou cestu, která byla sice kratší, ale také obtížnější. Obratně jsem se pohyboval od jedné skály ke druhé. Půda byla na této straně stále písčitější a kamenitější. Téměř nic tu nerostlo. Brzy jsem litoval, že jsem se pustil tímto směrem a nepoužil pohodlnější, i když delší cestu. Již jsem urazil více než polovinu vzdálenosti, když jsem náhle přišel na malý skalní výstupek a zde jsem nemohl více dále. Pod skálou se nacházela rovná písečná plocha, odtud se zdál sestup lepší. Ale abych se mohl dostat dále, musel jsem se nejprve dostat na plošinu, ale tato ležela nejméně pět metrů pode mnou. Měl jsem se odvážit skoku? Proč ne. Lépe než jít cestou zpět, samozřejmě! Zvláště když jsem nyní viděl před sebou ležet tábor beduínů v největší blízkosti. Krátce rozhodnut jsem se vymrštil přes skalní hranu, poté, co jsem se předem ještě jednou pohledem přesvědčil, že se nemohu nikde narazit a řítil se dolů. Padl jsem měkce, velmi měkce do středu rovné plochy. Dokonce jsem se zabořil až po kyčle do písku. Namáhavě jsem se pokoušel vyprostit se ven. Ale moje kolem tápající ruce nenalézaly nikde oporu. Všude, kde jsem hledal opěrný bod, bořily se moje ruce do písku. Nyní jsem ke svému zděšení zpozoroval, že také pod svýma nohama nemám žádnou pevnou půdu, a přes své zoufalé úsilí zapadám stále hlouběji. Ocitnul jsem se v pohyblivém písku. Pouštní bouře pracovaly snad mnoho století, aby vyplnily propast pískem, který ve zběsilém rozmaru ve velkých množstvích nesou s sebou a nyní jsem byl pomalu, ale neustále a neúprosně tažen do hloubky, bez toho, aniž bych mohl cokoliv pro svoji záchranu udělat, neboť každá moje námaha, ano, každý pohyb mne přiváděl jenom o to 179


rychleji vstříc děsné smrti. V jednom okamžiku jsem byl jako ochromen. Potom se ale probudil dvojnásob silně pud sebezáchovy a množství myšlenek se horečně honilo mým mozkem. Krev ve spáncích prudce bušila. Měl jsem šťastně překonat tak mnohá nebezpečí a jako Evropan projít skrze ještě z větší části neprobádanou Arábii, abych zde nyní našel tak neslavnou, strašlivou smrt? Při tomto pomyšlení se celé moje nitro vzpíralo. Celý mladistvě pulsující život zdál se chtít tělesnou schránku roztrhnout. Jeden zoufalý pohled na písek mne mezi tím poučil, že mi tento sahá až k pasu. Křičel jsem z plna hrdla. Ale moje volání bez odezvy zaniklo. Tábor byl ještě příliš daleko, přestože jsem ho zřetelně viděl ležet před sebou. Ha! Kousek od něho jsem měl bez pomoci zahynout? Měl jsem snad počítat vteřiny, než nastoupí moje smrt? Měl jsem pociťovat, jak jemný písek pozvolna zahaluje celé moje tělo až ke krku, stoupá ke křečovitě sevřeným ústům a potom, ucpávaje společně nos, přináší smrt, zatím co moje oči mohou ještě spočívat na táboře? Na táboře, kde se nachází téměř sto rukou ochotných pomoci, ze kterých by snad jedna stačila k mé záchraně? "Ne! Nikdy! Nikdy!" Bezděčně jsem to vykřikoval. Křičel to divoce a drsně, že se mi můj vlastní hlas zdál cizí. Ne! Nikdy! Raději bych si sám předem --- . Ach! Kde se doposud toulaly moje myšlenky? Neměl jsem snad střelné zbraně? Snad byly tyto ještě mojí záchranou a když ne, tak přece --- záruka rychlé smrti. Opatrně, abych svými rychlými pohyby ještě svoje hluboké zapadání neurychlil, uvolnil jsem z ramene pušku a vystřelil. Krátká, ostrá rána prořízla vzduch. Slyšeli ji moji přátelé? To jsem nevěděl. Tak jsem odpálil po sobě všechny rány až na t ř i. Tyto jsem chtěl mít v reservě. Dvě byly k tomu, aby mohly ukázat cestu v případě, že by mne v táboře slyšeli a třetí -- třetí byla určena rychleji mne zbavit trápení, kdyby nepřišla žádná pomoc. Bylo mi, jako bych slyšel rány, ale zvuk odrážející se od rozeklaných skal nebo moje rozčilení mne mohly klamat. Avšak pozoroval jsem něco jiného. Moje tělo zapadlo zase o notný kus hlouběji. Zoufale jsem upřeně hleděl na hrozivý písek, který měl být mým hrobem. Hustý pot mi vystoupil na čele. Není pro mne opravdu žádné záchrany? Jako železnými okovy svíral písek moje tělo již až po pás a stahoval mne s hrůznou vzrušující jistotou a klidem palec po palci dolů. Sepjal jsem tiše ruce. 180


Vroucí vnitřní modlitba stoupala vzhůru k nebi. Byla uzavřena prosbou o odpuštění, v případě, že by nepřišla žádná pomoc, a já, proti Božské prozřetelnosti, ruku sám na sebe položil, abych svůj smrtelný zápas a trápení zkrátil. Když jsem skončil, prošlo mnou uklidnění, cítil jsem, že nejsem zcela opuštěn. S klidem byl můj sled myšlenek zase uspořádanější. Nabylo převahy uvažování. Můj burnus roven plášti ležel rozprostřen okolo mě na písku. Proud vzduchu při seskoku ho hnal do výše. Bíle se rozprostřel - jako rubáš! Klesal jsem hlouběji a hlouběji. již jsem pociťoval tlakem písku obtíže při dýchání. Nyní jsem chtěl učinit ještě jeden pokus, abych svůj konec alespoň prodloužil na tak dlouho, dokud jsem mohl ještě volně pohybovat pažemi. Strhl jsem plášť dolů a rozprostřel ho před sebe. Potom jsem vzal pušku, uchopil ji jednou rukou vzadu, druhou vpředu, jako bych chtěl cvičit a položil obě paže takto natažené vpřed na burnus. Vycházel jsem z myšlenky, že předměty, které zaujímají svou vahou normálním způsobem odpovídající větší plochu, neklesají tak lehce jako ten nohama pokrytý malý prostor s tak těžkým lidským tělem. Lehce jsem se opřel pažemi a puškou na přede mnou rozprostřené sukno a viz -nemýlil jsem se. Po delším pozorování jsem mohl se zadostiučiněním a radostí postřehnout, že propadání se zastavuje, že naopak jedním silným trhnutím jsem tomu vše pohlcujícímu písku dokonce zase několik coulů vyrval a svoje tělo poněkud pozvedl. Z mé hrudi se vydralo jásavé zvolání. Děkovná modlitba stoupala vzhůru k Tomu, který mi poslal myšlenku na záchranu. Tím jsem přece mohl získat čas. Tu zazněl jako z oblak ke mně dolů hlas: "Můžeš se udržet, ó sídí, než přiběhnu do tábora a zase se vrátím zpět?" Byl to Omar! Omar, který sklonil ze skály nade mnou dolů svůj tmavý, vážný obličej. Neptal jsem se, jak sem přišel, jak mne našel. Radostně jsem k němu volal: "Alláh mi dá sílu, že se budu moci udržet!" "Budu spěchat, sídí!" Hlava zmizela. Byl jsem zase sám. Nepřislíbil jsem příliš mnoho, budou moje síly stačit než přijde Omar do tábora a zase zpět? Musel jsem vytrvat. Dlouho to ovšem nesmělo trvat, to jsem dobře cítil. Nepřetržitě jsem se vypracovával kus po kuse z písku ven, abych, odpočívaje, zase klesal zpět. Bylo to obrovské úsilí! Tu jsem uslyšel zcela na blízku padnout výstřely. Byli to moji přátelé? Omar mohl sotva být v táboře, tím méně již zase zpět. Jako v odpověď jsem vystřelil jednu z reservních kulek. Krátce na to volal Omar již zase nahoře na skále: "Alláhu bud' dík, sídí! Jsme zde! Hadžimanové slyšeli tvoje výstřely a pátrali již po tobě. Já jsem je potkal již na cestě." Nyní mi byl hozen provaz. Udělal jsem pevnou smyčku a upevnil ji pod své paže okolo 181


hrudníku. Nyní jsem viděl nahoře na skále vysunout se starostlivý Linkův obličej. "Copak to děláte za šelmovské kousky?" volal ke mně. "Copak děláte v tomto čarodějnickém kotli? Co? Učíte se snad plavat?" Smál se, ale současně mu tekly po tvářích dolů zřetelně slzy. "Vám se to tam nahoře dobře směje!" volal jsem nahoru. "Mne ale brv smích přešel" "To si myslím," odpověděl, "ale dobře si připevněte provaz, aby se smyčka nerozvázala." "Nyní jsem připraven," volal jsem s hlubokým nadechnutím, shrábna svůj burnus a svoji pušku. "Zabírejte pomalu, abych nebyl roztrhán na kusy, neboť písek drží dosti pevně a nevzdá se své oběti jen tak snadno." Táhli opatrně, přitom jsem teprve nyní pozoroval, jakou silou mne tento písek svíral. Jen zcela pomalu jsem byl osvobozován navzdory své usilovné spolupráci, což zajisté neprobíhalo bez úporných bolestí. Co ale bylo toto všechno proti zakoušené smrtelné úzkosti? Téměř jako nic a s úsměvem jsem snášel nejhorší tlak, který způsoboval provaz, neboť to šlo, ano, vstříc životu. Když jsem se konečně vypracoval ven, šlo vytahování rychleji a šest rukou současně se ke mně natáhlo, aby mne vyzvedlo na skálu. Link si ale nemohl odpustit po škádlení a šeptal mi do ucha: "Když bude el Gasarovi blaze, půjde tančit na pohyblivý písek!" "Vy jste nepolepšitelný posměváček, Linku," odpověděl jsem a tiskl všem silně ruku. "Ano, co bych byl udělal kdybyste byl zmizel dříve bez rozumného rozloučení?" tázal se Link směje se. "Nezbývalo by mi dále nic jiného, než zapadnout do tábora Hadžimanů, abych se vynořil jako beduín a řádný manžel jedné z osmi osvobozených dívek. Byl bych přece musel zůstat zde." Chtě nechtě byl člověk jednoduše stále nakažen nezničitelným Linkovým humorem a musel se rozesmát. "Především buď dík tobě, Omare," obrátil jsem se na statečného Araba. "Jak jsi mě tak rychle našel?" "Budeš se na mne hněvat, ó pane," odpověděl Omar, "když řeknu, že jsem tě přes tvoji zákaz sledoval. Obával jsem se, že by tě mohlo něco potkat a opustil jsem tábor brzy po tobě, sleduje tvoje stopy." "Tak ty jsi prodléval také zde nahoře, kde jsem ležel?" "Odpočíval jsem nedaleko tebe, ó pane. Když jsem ale viděl že sestupuješ, chtěl jsem zpět starou cestou. Po nějaké době jsem však uslyšel tvoje výstřely a spěchal k tobě." Vřele jsem mu stiskl ruku. "Alláhu dej, abych ti to mohl oplatit." Když jsme přišli zpět do tábora, byla již tma. Byl jsem tak unaven, že jsem mohl sotva něco málo pojíst a brzy jsem upadl do hlubokého spánku. Mohl jsem spát pevně několik hodin, když jsem pocítil na své paži stisk ruky a 182


polekaně jsem vyskočil. Přede mnou stál Jusuff a konejšivě mi pokynul. "Neslyšel jsi nic?" tázal se tiše. "Ne," přiznal jsem otevřeně, "ani to nejmenší." "Tak se chovej tiše," pokračoval dále. Nějakou dobu jsme stáli naslouchajíce. Náhle jsem uslyšel daleko z dáli temný, nejprve dlouhý, táhlý, potom v krátkých nárazech doznívající rachot. Jako zelektrizovaný jsem vyskočil do výše a bez dechu naslouchal. Ó jak dobře jsem znal tento hluboký zvuk, který již často v Africe přivedl moji krev do varu. "To je pán s tlustou hlavou," ozval se Jusuffův hlas vedle mne. "Chce hodovat a najde prostřený stůl" "Jak to myslíš, ó šejku?" tázal jsem se užasle. "Zařídil jsem, aby nemusel hladovět." Pochopil jsem. "Tak ty jsi nalíčil návnadu?" "Ano, velký kus antilopy jsem nechal položit daleko od tábora. On si pro něj přijde." "Vyrazíme ihned a budeme ho tam očekávat?" Tiše se pousmál. "Nelovíš raději šelmu ve dne?" "Zajisté, ale potom musíme lva vyhledat v jeho úkrytu a nemusíme ho najít." "Právě proto jsem mu dal předložit antilopu, protože nyní budeme moci jeho stopu lehce sledovat. Ale slyšíš?" přerušil svou řeč. "Nepřichází blíže?" Opravdu, nyní zazněl rachot daleko silněji. Cukalo mi ve všech údech. Byl bych se velmi rád k nastraženému vnadidlu připlížil. Zase a tentokrát mocněji a varovněji zněl rachot krále zvířat. "Spi jenom klidně dále," rozloučil se nyní šejk Jusuff. "Zítra budeme mít dobry lov." Spát, já jsem měl spát? Když se plíží lev blízko tábora? Jaký to požadavek? Přece jsem se alespoň položil. Tu opět zaznělo zařvání, ale mohutně a zlostně až sem ke mně. Vyskočil jsem. To znělo téměř jako výzva k boji. Můj klid byl ten tam. Zachvátila mne lovecká horečka. Celou noc jsem chodil sám jako nějaký chycený lev nahoru a dolů, stále naslouchaje hned blízkému, hned vzdáleněji se objevujícímu rachotu. Konečně byl klid. Také já jsem se zase položil. Ale po krátké době již nastal v táboře čilý život. Byl připravován odchod a brzy jsme vyrazili, šejk se mnou, Link a Omar v čele, k místu, kde byla návnada. 183


Neleželo tu už nic. Lev hodoval, to bylo vidět podle vyschlých krvavých stop. Zbytek odvlekl s sebou. Jak šejk předvídal, mohli jsme lehce jít po silné stopě a rychlým tempem zahájit pronásledování. Cesta lva vedla nejprve podél okraje pouště, potom se ale náhle obrátila vpravo do hor, kde na jednom místě ústila přírodou zřízená velmi pohodlná stezka. Po přibližně hodinové jízdě jsme viděli proti sobě velké, daleko sahající údolí. Hory náhle ustoupily na všech stranách zpět. Proti poušti, odkud jsme právě přišli, tvořily tyto hory přírodní hradbu. Vládla zde bujná vegetace. Stromy a keře všeho druhu se střídaly s plochami šťavnatých bylin. Rozprostírala se před námi nesmírně nádherná země. Byla tato residencí krále zvířat? Bylo to možné, dokonce velmi pravděpodobné. Zde jsme mohli nyní stopy obtížně sledovat. Pronikli jsme pomalu až do středu údolí, když se naše koně náhle zdráhali jíti dále. Zobaá stál tiše se vzepřenýma nohama a naježenou hřívou, a mocně funěl. Nacházeli jsme se uprostřed plochy bez stromů, která byla pokryta jen nízkými rostlinami, zatím co přibližně tři sta kroků před námi začínalo zase husté křoví. Nikde nebylo vidět nebezpečí, ale přesto se nepodařilo žádnému dostat svého koně dále. S velkou námahou jsem mohl přinutit svého hřebce dvacet až třicet kroků kupředu, zde ale zůstal, chvěje se, stát. Při dalších pokusech se vysoce vzepjal a uskočil několik kroků stranou tak neočekávaně, že bych byl málem vyletěl ze sedla. Proto jsem jel zase nazpět a Jusuff navrhl sestoupit, koně tam zanechat a opatrně pěšky pronikat vpřed. "Určitě si myslím, že hledané zvíře vězí v tomto křoví," řekl. Nemuselo tomu tak být, ale na základě podivného chování koní jsme zde nemohli být na pochybách. Sestoupili jsme a tvoříce dvojitou linii, postupovali jsme nyní krok za krokem kupředu. Jusuff měl zase pravdu, neboť sotva jsme se přiblížili ke křoví až na přibližně šedesát kroků, zazněl nám vstříc výhružně temný rachot. Všichni stáli jako svázáni při zaslechnutí tohoto v tak velké blízkosti zaznívajícího zvuku. Dalo se z něho vycítit, že tento zvuk vychází z mohutné hrudi a bezděčně vzbuzoval také v tomto okamžiku i u velmi odvážných a chladnokrevných lehkou stísněnost, i když jen přechodnou. Opět a silněji nám to zaznělo varovně vstříc. Ještě jsme neučinili ani krok kupředu, ani ale také nazpět, nýbrž jsme pevně drželi své postavení. Link stál s největším klidem vedle mne. Tiše ke mně šeptal: "Zní to poněkud nepříjemněji než bručení medvěda. Vyjde ven?" "To já nevím," odpověděl jsem tiše. "Tímto způsobem jsem ještě nikdy nelovil." "Nestal jsem se o půl hlavy větším?" začal Link zase po několika minutách. "Vlasy mi stávají totiž pozvolna na hlavě hrůzou při tomto příšerném čekání a zvedají doslova celý turban do výše!" 184


Link byl svou veselostí nesmrtelný. Téměř v každé situaci uměl žertovat. Byl jsem ušetřen odpovědi, neboť mohutné, zlostné řvaní otřásalo vzduchem. Zřetelně jsme slyšeli v křovisku zapraskat několik větví. Lev se v každém případě zvedl. "Vystoupí ven?" volal jsem tiše k Jusuffovi, který stál vedle Omara. "V to doufám," byla jeho odpověď. "To bylo --- . " Jeho řeč přerušilo hromové zařvání. Bylo slyšet šelmu prodírat se skrze křoví. "On se stahuje!" volal Jusuff v tom okamžiku hlasitě. – "Běžte obloukem kolem křoviska," obrátil se k Arabům, stojícím po jeho pravici. Vysvětluje, připojil k tomu obrácen ke mně: "Slyším, jak proniká hlouběji do křovin. Uvidí-li ale, že je obklíčen, bude rozzuřen a vystoupí proti nám." Dobře jsem věděl, že lev lidi nerad napadá, může-li se tomu vyhnout. Ale je stejně tak krutým a statečným protivníkem, jestliže se cítí obklíčen nebo je drážděn. Arabové provedli žádané obklíčení křoviska a jeden z nich vypálil na druhé straně ránu. Zuřivý řev byl odpovědí. Větve praskaly a šramotily a jedním mohutným skokem stála na planině lvice, jejíž zlostné pohledy byly na nás pevně upřeny. Bylo to silné zvíře, rozlíceně bičovalo ocasem půdu, ještě jednou hlasitě řvouce. Již jsem přiložil k líci, abych vyslal kulku. Tu --- co to bylo? Srdce mi mocněji zabušilo a já jsem musel bezděčně zase zalícit, abych nechybil. Neboť bezprostředně po rozlíceném zařvání lvice odpověděl druhý, značně silnější řev stranou od nás a z toho na této straně se rozprostírajícího křoviska, které obklopovalo volnou plochu, na které jsme stáli, prodral se samec, nádherný exemplář a již mohutným skokem srazil jednoho beduína. Toto vše trvalo jenom vteřiny. Ale ten hrozný pohled, který skok lva na Araba poskytl a pronikavý, zoufalý křik strženého, vrátil mi zpět opět moji chladnokrevnost. Lvice se zrovna krčila ke skoku, když jsem pušku přiložil k líci a střelil. Mohutné zvíře sebou trhlo. Kulka seděla dobře. Trefil jsem páteř a lvice zůstala ochrnuta dřepět. Nyní třesklo více ran najednou --- lvice upadla na bok. Rychle jsem nyní spěchal za Jusuffem, který šel napadenému na pomoc a množstvím svých lidí a zastrašujícím křikem chtěli lva zadržet než své oběti zasadí smrtelnou ránu. Byl to velkolepý pohled, když jsem přišel blíže. Přestože lev již krvácel z více ran, stál tu ještě ve své plné síle a majestátnosti, tiskna na zemi ležícího svoji mohutnou tlapou dolů. Roven triumfujícímu vítězi, zatím co jeho ostrý zrak zlověstně přejížděl obkličující ho nepřátele. Nyní vydala padlá lvice sténající řev. Jako hromová rána následoval hned nato hrozný, zlověstný řev jejího rozzuřeného 185


samčího druha, až to v našich uších doslova dunělo. Zase vystřelilo několik beduínů. Lev se zapotácel. Ale výhružně se zvedla nyní jeho mohutná tlapa, aby oběť úplně rozdrtila. Nyní jsem vypálil a zvíře padlo s temným chroptěním na stranu, zatím co četné ruce táhly napadeného Araba z dosahu drápů tohoto ještě ve smrtelném zápase strašného protivníka. Moje kulka mu pronikla skrze oko do hlavy. Napadený byl těžce poraněn a musel být nesen na nosítkách. Při stahování kůže se ukázalo, že moje první kulka rozdrtila lvici páteř a ta byla tím učiněna neschopnou boje a ochrnuta. Tato práce a zhotovení nosítek nás dosti dlouho zdržely a my jsme se rozhodli čekat až do večera a jet v noci, aby nebyl pro nešťastníka transport při velkém horku příliš obtížný.

XI. Šejkovo tajemství Utábořili jsme se hned na místě samém. Několik beduínů pečovalo o zraněného, umývali ho a obvazovali. Jiní byli zaměstnáni zhotovením nosítka, které mělo být připevněno a zavěšeno mezi dva koně. Druzí zase pobíhali pěšky bez cíle kolem. Mezi těmito jsem se nalézal já, stejně tak Omar a Link. Také Jusuff nebyl ještě unaven a připojil se ke mně. Brzy jsem s ním osaměl, poněvadž každý z našich průvodců se, aniž by to plánoval, ubíral vlastní cestou. Posadili jsme se po dosti dlouhé pěší chůzi do stínu několika stromů a hovořili o bezvýznamných věcech. Bezprostředně poté se na mne náhle Jusuff obrátil s prosbou: "Vím, že nejsi z naší země a tvůj domov se nachází daleko odtud, přesto se to dá zapomenout a uvěřit, ze jsi jeden z našich. Nechceš mi něco vyprávět o svém domově?" Byl jsem udiven a přece současně potěšen. Každý přece o tomto v dalekých zemích rád hovoří, v duchu se tam přenášeje. Dlouhou dobu jsem mu nyní vyprávěl o městech, železnicích, vojsku, školách a pod. Vojsko se ho zdálo zajímat nejvíce. Doslova mne svými otázkami trápil. Zase jsem zde mohl nahlédnout do duševního života a ducha tohoto muže a co jsem viděl, mne neobyčejně překvapilo a jako u tohoto, tak jsem musel ještě několikrát s obdivem pozorovat, na jak vysokém stupni vlastně tito Arabové stojí. Tato vzácná ostrost ducha, tato rychlá vnímavost a vcítění se do jiných, jim přece zcela cizích poměrů, si vynutila opravdu uznání. Ale bývá to, žel, vzácné, kdy se Arab otevře vůči cizímu člověku. A přece nemůže být žádný lepší společník, žádný věrnější druh, než Arab, když si jednou získáte jeho plnou důvěru. On se dává cele bez zábran a najdou se převážně jen dobré vlastnosti. Ale běda tomu, kdo si z něho udělá nepřítele; nemohu si potom ale představit žádného vytrvalejšího, neúprosnějšího protivníka. 186


Konečně jsme se vraceli zpět k táboru. Jak se zdálo, byli jsme posledními, neboť všichni již čekali na náš návrat. Tu ke mně přistoupil Omar: "Nebyl s tebou tvůj přítel, sídí?" "Koho myslíš?" tázal jsem se zcela ještě pohřížen ve své myšlenky. "Toho muže s těma klátivýma ušima," odpověděl Omar. "On tu není?" zvolal jsem polekaně. "Ne, sídí!" "Kde jsi ho viděl naposled?" "Vzal jsem ho nazpět s sebou. Ale šel zase pryč, ary tě vyhledal, jak mi dal na srozuměnou." "Kterým směrem se dal?" "S tejným, ze kterého jsi přišel ty!" "Je to již dlouho?" "Více než jednu hodinu!" Poněkud znepokojen jsem informoval šejka o Linkově zmizení. "Vypálíme několik ran, které musí zaslechnout," odpověděl Jusuff, zatím co dal zároveň příslušné rozkazy. Krátce nato zarachotily v rychlém pořadí rány beduínů. Ale nenásledovala žádná odpověď. Link měl s sebou svoji pušku, proto mohl rovněž vystřelit. Zase zaduněla jedna salva, tentokrát jednorázově. Rachotící zvuk se odrazil od skalních stěn. Toto musel Link bezpodmínečně zaslechnout, i když by se dosti vzdálil. Třikrát, čtyřikrát byl tento manévr s delšími přestávkami opakován. Hory stále odrážely zpět jenom ozvěnu. Odpověď nenásledovala. Link nedával o sobě ani známku života. Nyní jsem bylo svého kamaráda vážně znepokojen. Jusuff ke mně přistoupil. "Vyšlu skupinu, která prohledá okolí," řekl uklidňuje mne. "Já se s Omarem připojím," volal jsem odhodlaně. "Musíme ho najít." Ihned se vyrojil větší počet beduínů. Omar a já jsme je následovali. Tento byl neustále po mém boku. Všechno jsme prohledali. Podívali se za každý keř v domnění, že by Link mohl usnout. Nic! Nic jsem nenašel. Byla vypálena rána za ránou. Bez úspěchu. Tak jsme se vrátili po několika hodinách zpět v naději, že ostatní snad nalezli stopu. Když jsme vjeli do tábora a šejk na mě tázavě pohlédl, věděl jsem, že také zde ještě nic nevěděli. 187


"Nenalezl jsem vůbec nic," byla moje stísněná odpověď. "Ani to nejmenší." "Všichni moji válečníci nejsou ještě zpět," utěšoval mě šejk. "Nemusíš se ještě vzdávat naděje." Němě jsem tu seděl a očekával návrat válečníků. Dorazili jeden po druhém. Všichni se stejnou odpovědí: "Nic jsme neviděli!" Na cestě byli ještě dva a já jsem je viděl již v duchu předstoupit přede mne se slovy: "Nenašli jsme nic!" Tu konečně oba beduíni přišli, ale, jak jsem již z dálky viděl, bez Linka. Vkradla se mi do oka slza. Nemohl jsem se tomu ubránit. Ubohý Linku! Co se ti asi přihodilo? Snad se někde nalézal v nebezpečí života, marně doufaje v naši pomoc. Neprožil jsem já sám teprve den před tím taková muka? Vyskočil jsem. Tu ke mně přistoupil šejk s oběma posledními příchozími a řekl vážně: "Tito dva válečníci našli stopy, podle kterých se dá předpokládat, že tvůj průvodce byl přepaden a zajat. Ale je-li v zajetí, tak ještě žije a ty nemusíš byt tak zarmoucen. Osvobodíme ho." "Tak nás nech vyrazit, ó šejku!" volal jsem vzrušeně. Tento chlácholivě položil svoji ruku na moje rameno. "Uklidni se, slyš můj návrh," odpověděl přátelsky. "Pojedeme nyní celou noc do tábora. Ráno tam dorazíme a pojedeme s větším počtem válečníků zase k pastvinám Ghasarů, neboť to mohli být jen tito. S těmito málo lidmi bychom nadělali více škody než užitku." To mi bylo jasné. Vděčně jsem mu stiskl ruku a řekl: "Měj dík za příslib tvé pomoci!" "Je to moje povinnost! Jste moji hosté a kdo urazí vás, ten uraz! mne!" Nyní byl náš tábor stržen. Zraněný byl silnou ztrátou krve v bezvědomí. Pro jeho transport to bylo prospěšné a tak jsme nastoupili cestu zpět. "Musíme být opatrní, abychom nezahladili stopy Ghasarů" připomněl jsem šejkovi. Avšak tento se bránil klidným, uvážlivým smíchem. "Znám místo, kde Ghasarové táboří a vím, jak ho dosáhneme bližší cestou." Tím lépe. Tato sebevědomá, jistá povaha Jusuffova ve mně vzbudila velkou důvěru a jak jsem ho poznal, neřekl nic, aniž by měl jistotu moci to také splnit. Přestože byl zraněný ošetřován s největší pečlivostí, postupovali jsme rychle kupředu a dorazili během dopoledne do hlavního tábora. Všichni se potom oddali několika hodinám odpočinku, jenom já jsem se nemohl uklidnit a toulal jsem se rozčileně mezi stany. Nikde jsem neviděl přípravu na válečné tažení, neboť tím mělo přece být. Byl jsem o to neklidnější a stěží se mohl dočkat večera. 188


V táboře byl klid. Tu přišel jeden šejkův posel, který mě vyhledal. Rychle jsem ho následoval. Jusuff byl ve svém stanu sám. Uprostřed stála velká nádoba s vodou. Vážně, téměř slavnostně mi šel vstříc. "Máš ke mně důvěru, ó Zine el Gasare?" tázal se, když uchopil moji ruku a hluboce mi hleděl do očí. Měl jsem pocit, jakoby mi chtěl číst v duši a mohl svým pohledem vniknout až do mého nitra. "Zajisté, ó šejku!" odpověděl jsem užasle. Pokračoval dále, pronikavě se na mě dívaje. "Plnou důvěru?" byla jeho opětovná otázka. "Neomezenou, ó šejku," zněla moje přesvědčivá odpověď, neboť jsem byl s tímto Jusuffem opravdu spojen přátelskou náklonností. "Tak mi budeš moci říci, kde se tvůj společník nyní nachází!" "Já - ti - mám - říci, kde - je - nyní - můj - přítel?" tázal jsem se táhle a současně užasle. "Rozuměl jsem ti dobře?" "Zajisté," odpověděl s jistotou, která mne ohromila. "Ty můžeš a řekneš mi to!" Pominul se snad šejk náhle rozumem? Připadalo mi to zcela hrozivé a ustoupil jsem bezděčně o krok zpět. "Vždyť jak by to bylo možné? Vždyť přece víš, že já o jeho pobytu vím stejně tak málo jako ty?" Náhle mi napadlo, že Jusuff sám nechal Linka zmizet a nyní se chtěl zbavit také mne. Brzy jsem zase tuto příšernou myšlenku zavrhl. Zdálo se, jakoby Jusuff viděl na čele moje myšlenky, když napolo vyčítavě odpověděl: "Neřekl jsi, že mi plně důvěřuješ?" "To jsem řekl!" byla moje odpověď, zatím co jsem se zastyděl za svoji tak náhle vzniklou pochybnost. "Tak se mne více neptej a dělej, co ti budu říkat!" S těmito slovy mě vedl k nádobě s vodou. Zde nad vodou držel několik minut svoje ruce, dívaje se neustále přitom na mne. Konečně je stáhl zpět a prosil: "Dívej se do vody a neodvracej od ní zrak, nemysli na nic jiného než na to, co od tebe požaduji." V mysli mi bylo poněkud nepříjemně. Opravdu jsem nyní o šejkově rozumu pochyboval, klidně jsem ale uposlechl, abych viděl, jak se věci vyvinou. Pohnul se ve mně soucit s ubohým, jinak tak duchaplným mužem. Pravděpodobně byl postižen nějakým bludem. "Vidíš něco?" Jednoznačně zněl jeho hlas k mému uchu. Nyní jsem byl opravdu o Jusuffově nemoci přesvědčen. Přirozeně jsem neviděl nic a odpověděl po pravdě: 189


"Ne! Ani to nejmenší!" Nastala malá pauza. "Stále ještě nic?" Otázka byla na mne namířena stejným spádem řeči. Pomalu pohyboval šejk zase svýma rukama nad vodou. "Dívej se klidné dále," řekl při tom. "Brzy uvidíš obraz, který ti řekne, kde se nyní tvůj přítel v tomto okamžiku nachází." Chtěl jsem Jusuffovi učinit po vůli a ponořil svůj pohled zase s tichou oddaností do vody, která byla zcela čistá. Mohl jsem vidět až na dno. Přece však --- co se to dělo? Nakazil mne šejk svým šílenstvím? Voda přede mnou náhle ožila různými barvami. Všechno bylo ještě zmatené. Na celém ležel jakoby závoj. Potom ale vystoupily určité tvary. Užasle jsem si třel oči. Překvapeně jsem se zase díval do nádoby, kde zjevení jako dříve tropilo své neplechy. Barvy se seskupovaly, obrysy byly jasnější a ostřejší. "Vidíš něco?" Jusuffův hlas jakoby doléhal k mému uchu z velké dálky. "Ano, ano! Vidím něco!" Myslím, že jsem víc křičel než mluvil. "Nenech se vyrušit. Ostře pozoruj, neboť brzy to zase přejde!" Namáhal jsem se, abych si nenechal nic ujít, ale ještě to nebylo vyjasněné. Tu obraz náhle ostře vystoupil. V tom okamžiku řekl Jusuff rychle: "Vypravuj, co nyní vidíš! Pospěš si!" Byl jsem ztrnulý úžasem. Pot mi vystoupil na čele, málem mne bolely oči. Šejk zase naléhal: "Vypravuj!" V nesouvislých větách to klouzalo z mých rtů: "Vidím -jednu velkou zelenou plochu. - Všude stojí palmy - koně se pasou - beduíni sedí okolo ohně - vedle leží spoutaný muž. - Vše - mohoucí! To je Link! - Pohybuje se. Zdá se, že mluví - prozrazuje mi to obličej --- ." Zde jsem se zarazil, hluboce oddychuje. Šejk ale naléhal: "Mluv dále! Pospěš si!" Pokračoval jsem dále: "Nyní vstal jeden Arab. --- Link se směje. --- Zdá se, že se mu posmívá. - Arab k němu přiskočil --- Nebesa! On ho usmrtí!" --Pot mi kapal z čela a rozvlnil vodu, obraz se stal nejasným. Konečně byl zase jasným. "Dále! Dále!" naléhal Jusuff. 190


"Alláhu buď dík --- on ho neusmrtil --- jenom bil --- Vidím to na Linkově rozzuřeném obličeji -." "Podívej se přesně na krajinu, abys ji poznal! Spěchej!" volal šejk. Rychlým postřehem jsem přehlédl celý obraz a vštípil si ho v paměť. Byl bych znovu poznal každý jednotlivý strom. Barvy se staly nejasnými, matnějšími a matnějšími, až jsem náhle zase zíral do čisté vody. Ano, opravdu jsem všechno viděl? Nebo to byl zase klamný obraz této pohádkové země, roven fata morganě? Bděl jsem vůbec nebo snil? Přejel jsem rukou přes ještě potem pokryté čelo a ohlédl jsem se. Přitom padl můj pohled na šejka. Ten seděl na zemi pohroužen do sebe. Jeho pootevřené oči se na mne dívaly prázdným výrazem, jakoby duch byl daleko, daleko vzdálen. Znovu jsem zíral do vody. Byla jasná a čirá. Zvláštní! Zase jsem pohlédl na Jusuffa. Ten tu stále ještě dřepěl. Sotva dýchal. Náhle to jeho obličejem jako v oživení škublo. Jeho tělo sebou trhlo, oči obdržely svůj lesk a oheň, vyskočil a byl to zase ten starý brach. "Děkuji ti," řekl ke mně. "Najdeme tvého přítele a osvobodíme." Řekl to tak samozřejmým tónem, že také já jsem bylo tom přesvědčen a ani na okamžik nepochyboval o úspěšném provedení tohoto podniku. Žádné slovo již o události více nepadlo. Já jsem se úmyslně neptal, jak je to možné, nechat objevit se obraz ve vodě. Věděl jsem, že šejk mi toto tajemství řekne mnohem dříve, když neprojevím žádnou touhu po tom dovědět se to. V tom jsem se také nemýlil. Jusuff mě pozval účastnit se večeře. Sotva byla ukončena, tak vyšel před stan a pronikavě zakřičel. Táhle a bez přerušení znělo to v dálce: "Hi - i - i - í - o - o - o - o !" Slyšel jsem tyto tóny opakovat se z různých míst. Hned na to jsem zaslechl koňský dusot a následuje pokynutí Jusuffova, vystoupil jsem před stan. Jeden z beduínů se zde zastavil se Zobaém a šejkovým koněm. Nasedli jsme. Omar se k nám připojil a jeli jsme k pastvinám. Zde čekalo v dlouhé řadě velké množství válečníků, všichni připraveni k pochodu. Země temně duněla, když se mohutný oddíl dal do pohybu a v čele se šejkem poměrně rychle opouštěl tábor. Sotva jsme opustili údolí a dosáhli volné krajiny, tak jelo kolem nás tryskem deset beduínů z nejpřednějších řad, roztáhli se v rojnici a rozptýlili do dvou různých směrů. Byli to vyzvědači, kteří spěchali kupředu. Bylo vidět, že tento kmen je zvyklý boji a kdykoliv je připraven útok odrazit nebo druhé přepadnout. Jelo se celou noc, v poledne příštího dne se odpočívalo a v pozdním odpoledni to šlo zase dále.

191


Občas se vrátil jeden vyzvědač zpět a podal zprávu, aby hned nato zase vyrazil pryč. Projížděli jsme úrodnými krajinami. Jeli jsme jako po velkém zeleném koberci tam do dáli. Náhle se vynořila skupina palem. Zde jsem přece již byl? Ale při lovu nikoliv, protože šejk se tentokrát pustil jinou cestou. Ne! Bylo to nemožné! A přece jsem znal téměř každý strom. Ah - nyní jsem to věděl. Krajina přede mnou poskytovala přesně ten obraz, který jsem viděl ve vodě, když jsem v šejkově stanu hleděl do nádoby. Téměř ohromen jsem hledal zbytky táborového ohně. Viděl jsem přesně místo, kde se muselo nacházet a opravdu - z mých úst se vydral polohlasný výkřik překvapení, - zde přede mnou ležely zbytky ohniště. Jusuff, který stál po mém boku, se mi díval s rozvážným úsměvem do tváře, jako by chtěl říci: "Jen se podívej, umím více než vy, učení západoevropané. Zkus jednou zopakovat po mně tento dovedný kousek." "Je to ono místo, které jsi viděl?" tázal se mě. "Ano, ó šejku, je to ono místo. Poznávám je zcela přesně. Zde byl ten oheň, tady seděli ti beduínové a tam pod tou palmou musel ležet můj přítel" Šel jsem při těchto slovech označenému místu, abych snad někde našel Linkovo znamení. Moje naděje nebyla zklamána. Link svýma spoutanýma rukama trhal různé byliny, takové množství, jaké jen mu bylo možno, aniž by vzbudil pozornost strážců. "Odtud zachytíme stopu. Znám toto houští. Je jediné tohoto druhu zde, které leží na cestě k Ghasarům," řekl ke mně Jusuff. "Nemůžeme tvého přítele minout." Hovořil s klidem a jistotou, která také ve mně vzbuzovala neotřesitelnou víru, že osvobození Linkovo bude lehké. Ubíhal den za dnem, aniž bychom před námi spěchajících, nebo jejich hlavního tábora dosáhli. Jak se asi vede mému ubohému Linkovi? Nyní jsme jeli již čtvrtý den a moje myšlenky se zabývali uvažováním, zda by okamžité pronásledování přece jen nebylo bývalo lepší, když tu pojednou před námi bylo vidět dva jezdce, kteří se sem řítili v pádivém spěchu. Jusuff ihned nechal udělat zastávku a my jsme napjatě čekali na jejich příjezd. Byli to naši dva vyzvědači, kteří krátce před šejkem, po jehož boku jsem se nacházel, zarazili koně. "Co mi chcete oznámit?" tázal se Jusuff ne bez napětí. "Jeden půlden cesty odtud je tábor Ghasarů, ó šejku," odpověděl jeden z nich. "Mohl jsi odhadnout počet našich nepřátel?" dotazoval se Jusuff dále. "Tak, jak jsem je viděl, jsou Ghasarové v dvojnásobné přesile." 192


"Co říkáš?" volal šejk užasle. "Je jich co do počtu daleko více a budou tak více jak dvojnásobně silní," byla rozhodná odpověď. Jusuff lehce svraštil čelo. "Jak je to možné? Ghasarové se přece nikdy v takové síle tak daleko k našemu území nepřiblížili." Nikdo si to nedovedl vysvětlit. "Musíme především vyčkat na druhé vyzvědače," rozhodl Jusuff po chvíli přemítání. Po jeho slovech následoval ihned čin a v krátké době všichni sesedli. Odpočinek byl také pro mnohé opravdu velmi nutný, neboť jízda byla velmi namáhavá. Po uplynutí přibližně ještě čtyř hodin dorazilo ještě šest vyslaných zvědů, takže zůstali vzdáleni ještě dva. Všichni přinášeli přibližně stejnou zprávu. Konečně se přihnali tryskem také ti poslední, kteří měli největší úspěch. Jeden z nich hlásil: "Bylo mi umožněno vplížit se minulou noc do tábora Ghasarů a tajně vyslechnout rozhovor několika mužů. To všechno, co jsem z toho mohl slyšet bylo, že plánují přepadení našich pastvin na Džebel Athalu." Jusuffovo obočí se výhružně svraštilo. Vyzvědač pokračoval ve své zprávě dále: "Ghasarové znají přesně naši sílu. Jejich špehové byli až v naší blízkosti. Na zpáteční cestě zajali našeho hosta." Šejk tu seděl zamračeně zíraje před sebe dolů. Potom se obrátil ke mně: "Co tomu všemu říkáš?" "Podle mého názoru je velmi dobré, že jsme již zde, neboť nyní můžeme plán našich nepřátel zmařit." "I když jsme v menšině?" "Tak jak jsem poznal tvé válečníky, vyváži jeden Hadžimanl dva z těchto Ghasarů." Uspokojivý úsměv sklouzl kolem Jusuffových rtů. Nebylo to ode mne žádné lichocení, když jsem to řekl, ale moje nejsilnější přesvědčení. Ano, neboť jsem již jednou viděl tyto válečníky v útoku na mnohem silnějšího nepřítele. Zdál se z nich vyrazit celý žár pouště, ve které z větší části žijí. Bylo to, jakoby tento do sebe vsáli a potřebovalo to jen malý popud, aby vyšlehl v planoucí oheň. Obraceje se na vyzvědače, zeptal jsem se: "Podařilo se ti zjistit, kde se nachází zajatý?" "Ne, ó pane! Na to jsem neměl čas," byla málo potěšitelná odpověď. "Poněvadž naši protivníci plánují přepadení, musíme my přikročit k útoku," rozhodl nyní šejk, "nebo jinak bychom se mohli pokusit při tomto množství nepřátel o osvobození lstí." 193


"Snad můžeme oboji spojit, ó šejku," zvolal jsem po krátkém přemýšlení. "Jak to myslíš?" tázal se Jusuff užasle. "Můžeš mi říci, zda se někde mezi námi a nepřátelským táborem nachází křoví, které by nás mohlo ukryt?" obrátil jsem se místo odpovědi na přede mnou stojícího vyzvědače. "Ne, ó pane," odpověděl. "Na této cestě žádné takové křoví není, ale je na druhé straně nepřátelského tábora." "Tak je všechno jenom pastvina?" "Ne, křoviska tam jsou, ale tato nejsou tak velká, aby nás mohla pojmout." "Hm, co by se stalo, ó šejku, kdybych jel do tábora Ghasarů?" ptal jsem se pozorně naslouchajícího Jusuffa. Tento se na mě díval, jako bych se pomátl. "Ty? Sám?" volal polekaně. "Minul ses rozumem?" "Prozatím ještě ne," odpověděl jsem klidně, "Také nepůjdu sám, neboť Omar mne bude doprovázet." Jusuff se na mne díval jakoby pochyboval o mém rozumu. "Ty si myslíš, že tě Ghasarové zase propustí?" "To asi zrovna ne. Ale já přesto půjdu. Poslouchej mne, ó šejku. Chci jet do tábora a podívat se, zda se nenaskytne příležitost osvobodit svého přítele. Zajisté řeknu, že jsi mne poslal ty, abych si vyžádal tvého zajatého hosta." "Ty budeš rovněž zajat," vpadl Jusuff. "A jestliže se odváži mne, tvého vyslance, zadržet?" "Potom tě osvobodím!" "Vidíš, totéž jsem si myslel také já, proto mohu klidně jít!" "Tak ty chceš opravdu odejít?" "Zajisté!" "Potom tě budu v určité vzdálenosti se svými válečníky sledovat." "Tuto radu jsem ti chtěl také dát, ó šejku. Vezmi vědí počet svých válečníků a doprovoď mě až k jednomu z křovisek, o kterém vyzvědač hovořil. Zatím se můžeš se svými válečníky ukrýt. Podaří-li se mi zajatého osvobodit, tak budu jistě pronásledován. Zajisté mne nebude pronásledovat celý kmen, ale jenom jeho část. Namířím potom svoji cestu přímo ke křovisku, za kterým se budeš nacházet ty a tím padnou nepřátelé do našich rukou." Jusuff nějakou dobu přemýšlel a potom souhlasně odpověděl: "Ten plán je dobrý. Budeš-li ale zajat, tak přepadnu příští noc tábor. Kdy chceš vyrazit?" "Jakmile se setmí. Zastavím se krátce ještě před nepřátelským táborem k odpočinku, aby můj kůň byl při plné síle, kdyby byl útěk nutný." Příští ráno mě nalezlo již před stany Ghasaru. Omar jel jako vždy po mém boku. Nelekal se žádného nebezpečí. Věděl jsem, že za mnou je šejk s přibližně stem válečníků. Vzdálenost až k jejich stanovišti mohla obnášet tři hodiny. Rychle jsem vyrazil blíže a mohl přehlédnout celý tábor. 194


Vyzvědači mohli mít pravdu, když počet protivníků odhadli na dvojnásobek. Při boji by nám v každém případě mohlo být velké horko a jenom nenadálé přepadení by nám mohlo dopomoci k vítězství. Nepřítel by musel být uveden do zmatku, jinak by byl úspěch velmi nejistý v terénu, který neposkytoval nejmenší výhodu. Ale bylo ještě jedno východisko a do toho jsem se chtěl pustit. Mohly bychom Ghasary před útokem oslabit. Především jsem ale musel nejprve osvobodit ubohého Linka, neboť jinak by byl jeho život v nebezpečí. Tu jsem zpozoroval, že mezi nepřáteli vznikl neklid. Spatřili nás. Ihned jsem nechal Zobaá mocně zrychlit krok, aby mi nepřišli naproti a já mohl dosáhnout alespoň prvních stanů. Omar se držel statečně po mém boku a již jsme měli několik stanů za sebou, když nás skupina Arabů donutila zastavit. Pozdrav, se kterým jsme byli přijati, nebyl zrovna přátelský a oči nás obklopujících nevlídně, výhružně blýskaly. Jeden z nich chtěl uchopit uzdu mého koně. Zvolal jsem k němu krátce rozkazuje: "Dej tu ruku pryč!" Bezděčně ji pustil. "Sestup!" osopil se na mne současně jeden vedle mne stojící, dlouhý člověk. Užasle jsem se k němu obrátil: "Co ty mi máš co poroučet? Tak se u vás vítají hosté?" "Ty nejsi náš host!" byla rychlá odpověď. "Ale já jim chci být!" řekl jsem tvrdohlavě. "Zavolejte vašeho šejka!" "My nepřijímáme každého jako hosta," zlobil se zase dlouhán výhružněji. "Kdo jsi ty?" "Ty jsi neslyšel, že chci mluvit se šejkem?" odpověděl jsem místo odpovědi."Nechej ho ihned zavolat, nebo si ho přivedu sám!" Moje ruka spočívala na revolveru a tento jsem nápadně uvolňoval. V tom okamžiku k mému uchu zazněl koňský dusot a brzy na to se objevila skupina beduínů na koni. To bylo velmi nepříjemné, neboť jsem již zpozoroval, že žádným způsobem nemohu počítat s přátelským vstřícným přijetím a byl jsem obklopen jízdní četou a tak zůstal úspěch odporování nejistý. Naštěstí se jezdci přede mnou zastavili a jeden šedovousý Arab se tázal: "Co chce ten cizinec?" "Chce mluvit se šejkem," odpověděl dlouhán po mém boku. "Tak mluv!" volal ke mně šedovous. "Ty jsi šejk?" byla moje klidná otázka. Starý váhal. "Ne!" "Tak ti také nedám žádnou odpověď!" odpověděl jsem rozhodně. "Mluvíš smělou řečí!" volal starý zlověstně. "Jaké je tvoje jméno?" 195


"To řeknu šejkovi," odpověděl jsem k uklidnění "Zavolejte ho!" Vlastně mi bylo lhostejné, jestli šejk přijde nebo ne, neboť právě jsem zpozoroval něco, co upoutalo moji pozornost na nejvyšší míru a zavdalo příčinu, abych rozpravu protáhl a získal čas. A zatím co moje oči prohledávaly okolí, spatřil jsem totiž za jezdci přicházet k jednomu stanu muže ve značně poškozeném oděvu s těžkým břemenem na zádech. Při mé poslední odpovědi, která byla daleko slyšitelná, poněvadž jsem hovořil velmi hlasitě, pozvedl nosič poněkud hlavu a já jsem poznal - kdo popíše můj úžas a moji radost - Linka, mého statečného společníka, který zde musel pravděpodobně vykonávat otrocké práce. Také on mne poznal, to prozradily alespoň jeho uši a široce otevřené oči. Překvapením nechal padnout své břímě a vzpřímil se. Jeden v jeho blízkosti stojící Ghasar mu dal ihned jasně najevo, že se podobná zvědavost pro otroka nehodí, neboť mu dal několik hrubých ran do žeber, které Link jak se zdálo, ani nezpozoroval, neboť jeho oči spočívaly stále na mně, jakoby viděl nějakého ducha. Co mi bylo ještě nyní po šejkovi? Byl mi lhostejný. Jenom když budu mít svého Linka a toho jsem musel dostat, k tomu byla příležitost příliš lákavá. Lehkým tlakem stehna jsem přivedl svého koně do neklidného tanečního pohybu a zdánlivě k němu hovoře a uklidňuje ho, poklepal jsem mu na šíji a zvolal v německé řeči: "Rychle sem, příteli, na Zobaá!" Přitom jsem se současně blížil ke starému Arabovi, kterého jsem považoval za nejstaršího. V tom jsem se nemýlil, neboť tento pokračoval zlostně dále: "Řekni mi své jméno! Se šejkem nemůžeš mluvit. Já jsem jeden z nejstarších kmene." Rychlým postranním pohledem jsem se přesvědčil, že se Link přiblížil, sice následován beduínem, který mu hrubými ranami hleděl dát na srozuměnou, že by měl pracovat. Zdánlivě ustupuje, zajel jsem nyní těsně k nejstaršímu, a tváře se velmi tajuplně, jsem odpověděl: "Tak ty smíš vědět moje jméno a mé přání. Dovol mi ale, abych přešel na tvoji stranu, neboť je to poselství, které ještě všichni nesmí slyšet!" Starý ale volal nedůvěřivě: "Můžeš mluvit hlasitě. My nemáme v našem kmeni žádná tajemství!" Nemohl ale zabránit tomu, že jsem přešel těsně na jeho stranu a Zobaá se už otočil. Tu jsem ale také již slyšel Linka funět těsně vedle sebe. "Tak všichni poslouchejte," volal jsem nyní téměř křiče. "Říkají mi Zine el Gasar! Máte tu jednoho příslušníka germánského kmene Franků jako otroka. Toho si chci vzít!" Zatím co všichni napjatě naslouchali mým slovům, vyskočil Link s pomocí Omara na Zobaá. Já jsem vytrhl, předkloně se, rychlým hmatem uzdu z ruky nejstaršího a dříve, než ti ohromení zpozorovali, co se vlastně stalo, zahřměl jsem do množství: "Při prvním výstřelu, který padne, je váš nejstarší ztracen!" Výhružně jsem držel na tohoto namířený revolver. 196


Ten dlouhý Arab, který mluvil z počátku a pořád ještě stál po mé straně, obdržel ode mne pořádný úder špičkou nohy do žaludku, až zavrávoral zpět a nyní jsem pevně stiskl stehna. Zobaá se vysoce vzepjal. Před divoce bijícími kopyty koně ustupovali nejblíže stojící zděšeně zpět a uvolnili cestu. Omar provedl stejný manévr a jako vichřice jsme uháněli pryč. Šedovous na mé straně vůbec nevěděl, jak se mu to stalo. Teprve, když poslední stan ležel již daleko za námi, nabyl rozvahy a křičel na mě: "Pusť uzdu, ty pse! Jsi šílený? My vás přece můžeme rozdrtit?!" Smál jsem se mu. "Jenom rozdrť, když chceš, milý příteli, ale nepohybuj při tom svýma rukama, neboť jinak bys byl ihned ztracen, stejně tak jistě, jako kdyby se ti tvoji odvážili na nás střílet." Podle mnohohlasného křiku za námi jsme poznali, že se ti překvapení v poměrně krátké době vzpamatovali a pronásledovali nás. "Jedou za námi!" křičel na mě Omar. Nesměl jsem starého pustit z očí a nemohl jsem se proto ohlédnout. Museli jsme pronásledovatele zadržet. "Střílej, Omare!" řekl jsem spěšně. "Ale jenom na koně." Omar byl výtečný střelec a já věděl, že žádná z jeho kulek se neztratí. Bezprostředně na to třeskl také již výstřel. Zběsilý řev mi byl odpovědí, že nechybil. Nepotřeboval jsem se ohlédnout. Ještě jednou to třesklo. Patrně zase s úspěchem. Po třetí ráně Omar volal: "Pronásledovatelé se opožďují, protože tři koně klesli!" Získali jsme tím alespoň trochu náskok. "Omare, odejmi tomu Ghasarovi zbraně!" Když chtěl vyhovět mému přání, volal šedovous rozčileně: "Co chceš udělat? Já moje zbraně nedám!" "To vůbec nemusíš," odpověděl jsem. "My si je vezmeme již sami." Před výhrůžným ústím mého revolveru se neodvážil žádného odporu. Nyní jsem svoje zbraně zastrčil a ohlédl se. Dosáhli jsme mezi tím zcela obstojného náskoku a mohl jsem nyní Zobaóvi ulevit. Proto jsem zastavil a přikázal Ghasarovi: "Sestup!" "Proč?" ptal se krátce a mrzutě. "Protože potřebujeme tvého koně!" "Vy mi chcete ukrást mého koně?" "Neveď žádné dlouhé řeči a sestup!" poručil jsem ještě jednou netrpělivě a sám seskočil. "Použijte hřebce toho Ghasara," řekl jsem Linkovi, který doposud proti svému zvyku ještě nepromluvil. 197


Ihned sklouznul můj přítel ze Zobaá dolů a přistoupil k Arabovu koni, Tento seděl stále ještě nahoře. "Dolů!" křičel jsem příkře, neboť jsme se nemohli déle zdržovat. "A co dole?" volal tento rozezleně. "Utíkat zpět ke svým!" byla moje krátká odpověď. Dobře jsem si všimnul, že nás svými řečmi chtěl zdržovat. "Utíkat? Nikdy!" křičel na mě. "Potom zde zůstaň sedět!" odpověděl jsem klidně. Současně jsem ho rychlým hmatem uchopil a strhl do písku. Seděl zde nyní zcela zaražen. Já jsem ale zavelel: "Nasedat!" Tento rozhovor se přirozeně odvíjel v horečném spěchu a brzy jsme uháněli zase do dáli. Jakmile pronásledovatelé viděli, že jejich nejstarší sedí na zemi, hnali se s radostným pokřikem za námi. Nyní třeskly ale také výstřely, poněvadž nepřátelé kvůli příslušníku svého kmene nemuseli více brát žádný ohled. Ale my jsme byli přece již dosti daleko na to, abychom jim poskytovali jistý cíl a napínali všechny síly, abychom tuto vzdálenost uchovali. Překvapovalo mne ale to, že jinak tak upovídaný Link vůbec nemluví. Byl nemocen? Nevypadal ale na to. A já jsem již několikrát zpozoroval, že se stále po mně dívá. Konečně jsem se ho zeptal: "Jste nemocen, milý příteli?" Místo odpovědi ale natáhl ke mně ruku, polykal a polykal, až konečně ze sebe vypravil: "To vám nikdy nezapomenu!" "Nono!" volal jsem užasle. "Co se vám stalo? Od kdy jste tak sentimentální?" Link ale odpověděl mimořádně vážně: "Já jsem se ve skutečnosti již vzdal veškeré naděje. Ráno by již bylo příliš pozdě." "Jak to myslíte?" ptal jsem se užasle. "Tak, jak jsem mohl celý obchod pozorovat, byl jsem prodán." "Prodán?" "Ano," kývnul, zatím co jeho knír visel smutně dolů. "Jsou zde dvojí Arabové." Pozorně jsem naslouchal. "Co to říkáte? Dvojí Arabové?" "Ano, nejsou to jenom Ghasarové, ale také ještě jiní. Slyšel jsem něco jako Vaštumové, nebo tak nějak." "Byli to snad Dževasimové?" "Tak to také mohlo být, máte pravdu. Dnes večer nebo ráno jsme měli byt pryč." "My?" 198


"Je tu ještě více otroků." "Aha!" Nyní jsem věděl, proč se Ghasarové zdáli tak silní. V každém případě provozují zcela prosperující otrokářství a Dževasimové byli kupci. – Přirozeně jsme nespustili naše pronásledovatele z očí a přiblížili se nyní blíže k lesíčku, za kterým leželi naši přátelé. Uvědomil jsem o tom Linka a v jeho očích to vítězoslavně zablesklo. "To je znamenité," volal rozlíceně. "Potom dostanou tito uličníci alespoň ihned zasloužený trest." "Asi se vám nedařilo dobře?" "Dobře?" funěl. "Ha! Dobře! Byl jsem bit. Dostal jsem více ran než jídla. Zvířatům jsem musel krást sušené datle, abych utišil svůj hlad" Mezitím jsme se přiblížili ke křovisku, nechali je ale ležet vlevo, aby nás pronásledovatelé viděli prchat dále a nepřišli na myšlenku obklíčit křovisko ze dvou stran v domnění, že jsme se tam skryli. Nezadržitelně jsme uháněli dále. Stejně tak Ghasarové za námi. Nyní jsme divokou jízdu poněkud zmírnili. Nepřátelé to zpozorovali a dali výraz své radosti divokým, vítězoslavným křikem. Dávno jsme minuli naše přátele, kterým bojechtivost cukala prsty. Stáli připraveni na útočníky v dlouhých liniích. Abychom se uvarovali každého pozastavení pronásledovatelů, kteří naše pohyby ostře sledovali, a jejich vroucí přání nás chytit bylo ještě vystupňováno a oni v zápalu pronásledování nedbali žádné opatrnosti, zmírňoval jsem běh zvířat ještě víc, až jsem zpozoroval, že tlupa brzy dosáhne křoviska. Současně jsem se začal v sedle sem a tam potácet, téměř jako bych byl vyčerpán nebo zraněn, a nechal jsem se padnout do paží Omarových, který jel po mém boku, a kterého jsem mezitím o svém manévru uvědomil. Zuřivý povyk za námi byl projevem radosti, kterou Ghasarové při tomto pohledu prožívali. Domnívali se, že nás mají ve svých rukou. Řítili se sem v plném trysku. Tento povyk náhle neočekávaně ustal. Okamžik nebylo slyšet nic než tlumené dunění koňských kopyt. Potom ale rozezněl vzduch divoký jásot. Již jednou jsem slyšel tyto zvláštní tóny při útoku proti táboru služebníků Husejnových. Již jednou to nechalo moji krev téměř ztuhnout a vydráždilo také všechny smysly k plné činnosti. U žádného jiného kmene, žádného jiného národa jsem to neslyšel, až později to zase dolehlo k mým uším. To není křik, žádné vytí, ne, může se to srovnat jenom s jásotem. Ale s jásotem, který proniká do morku kostí a dusí smrtelný křik obětí. Opojeni slastí by se mohli zdát tito kostnatí válečníci Hadžimanů, zatím co se vrhají do boje, kdyby jejich blýskající se oko nebylo tak ostré a svalnatá ruka nebyla tak klidná a jistá. Vírem radosti nebo opojením by se mohl označit stav odvážných jezdců, kdyby tito neseděli tak zcela pevně na svých, tímto tónem nanejvýš vzrušených zvířatech. 199


Tento jásot, který se vydral z hrdla, aby bojechtivostí dmoucí se hrudi opatřil vzduch, chvěl se nyní vzduchem sem k nám, přehlušuje křik hrůzy přelstěných lupičů. Rychle jsme se hnali zpět. Boj se ještě prudce valil, ale byl již rozhodnut. Šejk Jusuff nám přišel naproti a pokynul nám, abychom se nepřibližovali, jestliže se na tom nechceme podílet. Trvalo to ještě jenom několik minut, potom nastal klid. Krátký, lítý boj byl u konce. Ale jak jsem se podivil, když jsem uviděl, že Hadžimanové jak jen bylo možno životy šetřili. Bylo jen málo mrtvých. Ostatní byli více nebo méně zraněni, a velká část nezraněných byla zajata. Nejvíce mě překvapil velký počet Ghasarů, kteří nás pronásledovali, neboť jsem napočítal více než sedmdesát mužů, kteří si nechtěli odřeknout potěšení zúčastnit se honu na člověka. "Obdivuhodný Úspěch! Alláh buď veleben," řekl Jusuff potěšen, když jsem mu krátkými slovy celý průběh vylíčil. "Nedomníval jsem se, že bys tak rychle zase přišel." "To jsem sám netušil," přiznal jsem otevřeně. "Počítal jsem s více těžkostmi a nemyslel jsem, že se to obejde bez tvrdého boje." "Napadneme nyní tábor?" tázal se Jusuff. "Nesmím jen tak beze všeho odtáhnout, poněvadž Ghasarové nás chtěli přepadnout. Jinak by mohli dostat chuť tento záměr uskutečnit. " "Dávám ti za pravdu, Ó Šejků," odpověděl jsem, "ale nejlepší by bylo zkusit tento manévr ještě jednou, poněvadž je ještě časné ráno. " Přece mi nechceš říci, že máš v úmyslu jet ještě jednou do tábora?" volal Jusuff překvapeně. "Alespoň do jeho blízkosti," odpověděl jsem, "abych ještě více Ghasarů odlákal od jejich stanů. Čím více jich během dne dostaneme, tím méně jich budeme mít večer ke zdolání, neboť jsem toho mínění, že potom pod ochranou tmy můžeme vjet do tábora. Ghasarové nevědí, že jsme v jejich blízkosti a budou se domnívat, že jsou to jejich vlastní válečníci, kteří se vracejí zpět." "Alláhu! Máš pravdu!" volal Jusuff potěšen. "Ale potom můžeme být nyní v klidu a počkat zde, zatím co já mezitím přitáhnu se zbytkem našich válečníků. Již dnes jsem dal pokyn, aby sem dorazili s příchodem tmy." "Přenecháš mi padesát svých válečníků?" ptal jsem se místo odpovědi. "Jestliže je potřebuješ, samozřejmě," odpověděl Jusuff užasle. "Tak hned vyrazíme na cestu. Koně dosti odpočívali. Můj plán je následující. Pojedeme ke Ghasarům. Jakmile nás tito zpozorují, nechám se kromě Linka a Omara hnát tvými válečníky. Avšak šikmo kolem nepřátelského tábora. Musí to vypadat, jako bych jel velikým obloukem. Tvoji válečníci musí střílet a křičet, nesmějí se ale přiblížit tak blízko k táboru, aby v nich nepoznali nepřítele, neboť Ghasarové si musí myslet, že jsou to jejich válečníci, kteří mě ještě pronásleduji a já jsem přesvědčen, že mnozí z nich budou nadšením spolustženi a připojí se k pronásledování. Potom to zařídím tak, že tito noví pronásledovatelé se dostanou mezi nás a tvoje 200


válečníky a já je přivedu zase sem, kde je můžeš přivítat. Zajisté musí být odstup mezi tvými a Ghasary stále tak veliký, aby je nepoznali." Na šejkovi bylo vidět radost, kterou při tomto návrhu pocítil. Hned na to přistoupil, neboť to byl přece beduínský kousek, jakému nebylo rovno. Ihned to sdělil těm svým, kteří tento malý výlet považovali za zpestření. Jenom statečnému Linkovi to nebylo zcela po chuti, neboť by si byl rád oblékl jiný oděv, což však nebylo možné, poněvadž v tom případě by Ghasarové mohli lehce pojmout podezření. Samozřejmě, že mu nezbylo nic jiného a po několika minutách jsme již spěchali pryč. Cestou jsme nejeli přímo k táboru, nýbrž šikmo tak, že jsme mohli provést předstírané pronásledování od jedné strany tábora k druhé a zůstali jsme dosti dlouho v dohledu nepřátel. Sotva jsem poznal skrze dalekohled první stany, tak jsme se my tři, Link, Omar a já oddělili a uháněli pryč. Nepřátelé nás museli vidět pouhým okem v několika minutách. Jakmile mezi námi a Hadžimany ležela přiměřená vzdálenost, bouřili tito za námi, provádějíce pekelnou vřavu. Nyní jsme byli zpozorováni. Před táborem se srocoval houf. Tu jsem se stavěl, jako bych se zarazil a strhl svého koně stranou, pustě se jiným směrem. To zapůsobilo. Viděl jsem prudké gestikulování a opravdu, málem se vydral z mých rtů jásot, když hned na to se utvořil oddíl, který chtěl pronásledovatele podpořit, pravděpodobně již kvůli mému hřebci. Odvážným kličko váním a oblouky se mi podařilo nepřátelský oddíl vést středem a potom to šlo rovnou vstříc nástraze Hadžimanů. Malými kousky, jako občasnou zdánlivou únavou, krátkým zastavením, jsem udržoval nadšení pronásledovatelů. S houfem nepřátel tomu nebylo jako dříve. Museli jsme dávat pozor na to, aby se žádný jednotlivec nemohl vrátit zpět, neboť jinak by přepadení bylo neproveditelné. Scénu, která následovala, když jsme přijeli ke křovisku, nepotřebuji popisovat, neboť se odehrála přesně tak jako dříve, jenom přemožení šlo ještě rychleji. Mimo to bylo o zraněné poměrně dobře postaráno. Když jsem potom procházel řadami zajatců, nenalezl jsem ovšem ani jediný obličej, který by mi radostně přikývnul. Kdyby bylo možné pohledy vyvrtat do těla díru, tak by bylo moje ubohé tělo asi brzy proděravěno jako cedník. Ghasarové, kteří plánovali zákeřné přepadení, se sami ocitli v pasti a to mohlo být pro ně jen dobrým poučením, neboť těch několik lidských životů, které byly nyní obětovány, je zanedbatelnou ztrátou, jestliže bylo zabráněno strašlivému krveprolití. Hadžimanové se při jednom přepad_ní bránili až do posledního muže a dali raději přednost smrti než otroctví. Přesně podle pokynu dorazil k nám zbytek kmene a ihned jsme nyní postupovali proti nepřátelům. Malý oddíl musel zajisté zůstat u zajatých. Link měl ke svému velkému zármutku stále ještě na sobě svoje roztrhané šaty, neboť 201


jsme nyní napodobovali zajatce. Kousek před táborem jsme byli Omar, Link a já zdánlivě spoutáni a vedeni v čele všemi viděni. Bylo s námi poměrně špatně zacházeno a byli jsme násilně vláčeni kupředu. Noc byla našemu záměru příznivá a mimořádná tma skryla nepřátelům množství Hadžimanů. Nedbalí strážci nic o přepadení netušili, Ghasarové byli přece ještě na svém území. Vyjádřili dosti zřetelně svou radost nad naším zajetím při našem přiblížení se. Jeden z nich si nemohl odepřít, aby mě hrubě udeřil. Byl to ten dlouhý člověk, se kterým jsem ráno hovořil. Tento úder byl také jeho posledním, neboť byl úžasnou rychlostí zneškodněn od vedle mne jedoucího Hadžimana. Nyní se podle pokynů Jusuffových naši rozdělili na dvě poloviny a pohybovali se vpravo a vlevo kolem tábora tak opatrně a nehlučně, až utvořili kolem nepřítele uzavřený kruh. Přitom bylo domluveno, že přepadení začne ihned, jakmile budou námi vystřeleny rychle za sebou čtyři výstřely. Avšak kdyby mezitím došlo k nepředvídané události, na příklad kdyby povyk nastal dříve, musel by být boj samozřejmě započat v plné síle, aniž by se čekalo na naše znamení. V každém případě jsme se chtěli pokusit dostat protivníky do naší moci bez krveprolití. Teprve nyní vlastně začala naše hlavní práce, to znamená těm několika nejlepším válečníkům Jusuffovým, Omarovi, Linkovi a mně. Všichni jsme měli obličeje zahaleny takovým způsobem, že při letmém pohledu nikdo neočekával v našem doprovodu nepřátele, zejména proto, že Ghasarové by předpokládali všechno jiné než to, že by mohli být napadeni; podle nich přece Hadžimanové klidně spí na úpatí Džebel Athalu a již se zajisté Ghasarové těšili na překvapení, které jim svým plánovaným přepadením způsobí. Jak mnohý Ghasar mohl právě nyní snít o očekávané bohaté kořisti. "Znáte přesně šejkův stan?" tázal jsem se Linka ještě jednou. "Zcela určitě," odpověděl jistě. "Když nyní pojedeme rovně, tak přijedeme těsně před něj." "Tak tedy do toho a Alláhu, stůj při nás!" volal jsem tiše. Lehkým poklusem jsme vjeli do tábora. Link, Omar a já, povrchně spoutáni, našimi průvodci často hrubě povzbuzováni k další jízdě, jakmile nějaký ze spáčů vyplašen dusotem koní ze stanu vystoupil a po nás mžoural. V několika minutách jsme byli u Linkem označeného šejkova stanu a Jusuff chtěl zrovna seskočit a vykonat u jeho obyvatele návštěvu, zajisté nezvanou a nemilou, když šejk vystoupil. Jeho pohled padl nejdříve na nás spoutané a na jeho obličeji vystoupil spokojený úsměv, když se obrátil k Jusuffovi. Ten právě zbavil svůj obličej šátku, takže jeden pohled stačil, aby Ghasar poznal, že to není nikdo z jeho kmene. Vyděšeně ihned ustoupil zpět a chtěl rychle zmizet ve svém stanu. Ale Omar mezitím 202


natlačil svého koně mezi šejka a vchod do stanu tak, že Ghasar stál nyní v našem středu. Stále ještě nerozuměl tomu, co se vlastně stalo a díval se vztekle kolem sebe. Nyní jsem se rychle zbavil pout a namířil ústí svého revolveru na nemálo překvapeného šejka. Něco takového se mu asi ještě nestalo, aby byl mezi sty svých válečníků ohrožen hrstkou lidí. Ale dříve, než nabyl rozvahy, zašeptal jsem k němu: "Ani slovo, šejku, je-li ti život milý. Nech nás vejít do svého stanu, tam budeme vyjednávat." Několik Hadžimanů následovalo mého příkladu a pod výhružnými ústími čtyř revolverů stál šejk Ghasarů jako ochromen. Nebo to bylo tím, že poznal náhle své nepřátele, neboť jeho ústům vyklouzl tichý, ale přece srozumitelný, hrůzyplný výkřik: "Jusuff! Ó Alláhu!" Odvrátil jsem se od Jusuffa a nyní jsme šli, majíce překvapeného šejka ve svém středu, do jeho stanu. Ten neměl ve svém opasku ani jedinou zbraň. Mohl jsem ho lehce držet v šachu. "Sedni si sem, šejku," přikázal jsem, vykazuje mu místo, na kterém byl zcela oddělen od zbraní visících v prostoru. Rozlíceně se na mě podíval, ale splnil moje přání, a zatím co se chvěl zlostí, vyrazil: "Co chcete?" "To ihned uslyšíš," odpověděl jsem, "neboť každá vteřina zbytečného průtahu může tobě a tvým lidem přivodit smrt. Především věz, že tvůj tábor je v této minutě již celý obklíčen. Naše jediné znamení - a vzplane boj!" "To je zákeřné přepadení," zlobil se Ghasar a připojil k tomu ještě opovržlivě: "Phh, našich válečníků je podstatně více než Hadžimanů!" "Setři stými slovy, jestli že si ceníš svého života a života svých bratří. Každým okamžikem se může strhnout povyk, jestliže naši budou zpozorováni a potom ihned začne boj. V tom případě to bude tvoje vina a budeš také první, kterého moje kulka zasáhne. Na to se spolehni!" Tato slova zapůsobila viditelným dojmem. Pokračoval jsem dále: "Nemusíš si hrát na schovávanou, neboť my víme všechno. Chtěl jsi přepadnout tábor Hadžimanů a také jsi již jednoho hosta našeho šejka Jusuffa chytil a odvedl pryč." "Nesnaž se lhát," řekl jsem, když jsem viděl, jak sebou trhl a chtěl mě přerušit, "víme to zcela jistě. Teď dej pozor: Více jak sto mých válečníků leží zajato několik hodin odtud a počítají se slitováním. To jsou ti, kteří mne dnes pronásledovali. Budeš-li se zdráhat naše podmínky přijmout, tak je usmrtíš, neboť tvoje zdráhání jim přinese smrt. Tito nešťastníci doufají ve svého šejka. Potom snad rozumně pochopíš, že polovina tvých lidí zde bude při prvním útoku ztracena dříve, než se vyrušeni ze spánku postaví na odpor." Se stále větším úžasem a vnitřním strachem mi náčelník Ghasarů naslouchal. Nyní se zeptal: 203


"Kdo jsi ty, že hovoříš jako šejk; jedná se přece o Hadžimany a jejich šejkem je Jusuff, který sedí vedle tebe. Proč nemluví on?" "Říkám ti ještě jednou," odpověděl jsem vážně a rozhodně, "nezdržuj takovými zbytečnými otázkami. Šejk Jusuff mě pověřil hovorem s tebou. Jmenují mne Zine el Gasar." "Co požadujete?" "Především dej rychle svolat nejstarší svého kmene, ale bez jakéhokoliv hluku," rozkázal jsem a připojil k tomu výhružně: "Neodvažuj se nás podvést!" "Co máme tedy dělat?" "Vzdát se," byla moje jednoduchá odpověď. "Uloupil snad Alláh tvůj rozum, že můžeš něco takového uprostřed mých svobodných válečníků ode mne požadovat?" vzkypěl Ghasar. "Nejsi v mých rukou?" tázal jsem se chladnokrevně, zatím co moje prsty si hrály se spouští revolveru. "Je tábor skutečně obklíčen?" chtěl se šejk ještě jednou přesvědčit. "Sám to uvidíš," potvrdil jsem mu. "Pospěš si,jinak by mohlo být pozdě." "Potom chci nechat zavolat nejstarší," řekl vstávaje a kráčeje k východu. Jusuff a já jsme byli ihned po jeho boku a doprovázeli ho až k nejbližšímu stanu. Když jsme vyšli ven, viděli jsme naše stále ještě klidně stát na stejném místě. Ještě nikdo tedy nepojal podezření. Tím lépe! Náčelník Ghasarů se zdál být kromě toho rozumným mužem, schopným nahlédnout situaci, neboť se vystříhal každého rozruchu. Nemohla mu být vytýkána zbabělost, neboť ustoupit bylo v jeho postavení to nejrozumnější. Polohlasně zavolal do nejbližšího stanu a na jeho zavolání vystoupil ven mladý Arab. Tomuto dal s největším klidem příkaz ihned svolat nejstarší k důležité poradě do jeho stanu. Nemělo to ale vyvolat žádný rozruch a neměl být narušen noční klid. Chladnokrevnost, se kterou šejk udělil svoje příkazy, vzbudila mou nedůvěru. Doufal snad, nebo určitě počítal s něčím, co se obrátí nějakým způsobem v jeho prospěch? V každém případě bylo naše postavení nicméně příjemné, ale přesto nezáviděníhodné. Museli jsme brzy, jak jen to bude možné, dojít k nějakému závěru. Nejstarší dorazili s úžasnou rychlostí. Měli nás za posly a nic o blízkém nebezpečí netušili. V krátkosti jsem jim všechno ještě jednou vyložil a k tomu připojil: "Museli jsme tak jednat, abychom včas zabránili a zmařili zákeřné přepadení, které jste vy plánovali. Jste zcela v naší moci. Chovejte se ale rozumně, aby byl uchráněn váš život a svoboda vám nebude vzata. Ale jeden trest musíte nést, aby vám příště přešla chuť na takové přepady. Požadujeme polovinu zbraní, které vlastníte a padesát rukojmí, kteří jako záruka míru musí s námi táhnout. Rozhodněte se rychle!" "Tak se nyní stáhněte zpět, my se chceme poradit!" volal k nám šejk Ghasarů. Po krátké úvaze jsme místo opustili, vzali jsme ale s sebou všechny zbraně, nacházející se uvnitř. 204


"Kde je Omar?" ptal jsem se tiše Linka, neboť jsem ho postrádal. "Nemám ani potuchy!" byla jeho odpověď. Znepokojeně jsem se ohlédl. Jeho kůň stál tady, ale Omara nebylo vidět. Opatrně jsem šel kolem stanu. Tu jsem ho viděl zcela ve stínu přitisknutého, naslouchaje, hlavu strčenou pod stěnu stanu. V každém případě něco sledoval a já jsem mu v tom nebránil. Ubíhala minuta za minutou. Bylo slyšet šepot radících se. Naplnila mne tísnivá starost. Každým okamžikem jsem se domníval, že slyším hluk začínající bitvy, vyvolaný nějakou nepozorností Hadžimanů. A mně přece velmi záleželo na tom vyhnout se krveprolití. Tu stál náhle přede mnou Omar. "Sídí," šeptal, "Ghasarové jsou zrádci. Jsou plni špatnosti. Nevěř jim, co ti budou říkat." "Vyslechl jsi je?" "Ano, sídí! Slyšel jsem, že chtějí zalarmovat celý tábor." Právě vyšel šejk a pokynul nám. "Právě jsme se usnesli, že tvoje přání vyslyšíme," řekl, když jsme vstoupili do stanu. "Chceme se ale ještě předem poradit s mudrcem!" "S mudrcem?" ptal jsem se udiveně. "Kdo je to?" "Je to jeden Ghasar, který má více jak sto let," odpověděl šejk. "Jeho oko je sice vyhaslé, ale Alláh o to více osvítil jeho ducha. Dá nám správnou radu a potom se podrobíme." "Tak ho nech přijít!" "On nemůže přijít. Jeden z nejstarších k němu půjde a zeptá se ho." Ve mně to při tomto úskoku horce vřelo, neboť jsem byl pevně přesvědčen, že tento "mudrc" vůbec neexistuje a posel má provést nějakou záludnost. Rychle jsem uvažoval a přemýšlel, jak falešné nejstarší spolu se šejkem chytit do vlastní léčky. "Zeptáme se našich společníků. Počkej okamžik," odpověděl jsem proto a vyšel s Jusuffem ven. Zde jsme dali několik krátkých pokynů a vešli potom zase dovnitř. "Nejstarší může jít a přinést zprávu," řekl jsem, přistoupiv k šejkovi, v jehož očích to při mých slovech vítězoslavně zablesklo. "Dříve mi ale podej svoji ruku na to, že v tom není žádná lest, neboť já ti ještě jednou říkám," přidal jsem k tomu výhružně, "že by to byla tvoje jistá záhuba." Vzhlédl a bezděčně ustoupilo krok zpět. Potom ale položil váhavě svoji ruku do mé. Jeden z přítomných se nyní vzdálil, aby vyhledal "mudrce". Držel jsem se přímo po šejkově boku. Kromě něho tu bylo ještě sedm mužů. Uplynuly sotva dvě minuty, když před stanem čekající Hadžimanové, vedeni Omarem, náhle vnikli do stanu a vrhli se na překvapené Ghasary. Ihned jsem zrádnému šejkovi zasadil hranou ruky úder na krk tak, že padl. Bez toho, 205


abych se staral o ostatní, popadl jsem bezvědomého a vlekl ho ke svému koni. Když jsem vycházel, mohl jsem ještě pozorovat, že každý z vniknuvších, se řídil podle mého pokynu. Vrhl se na jednoho muže a pocítil zadostiučinění, že nepadl žádný výstřel a ti, co byli tak neočekávaně přepadeni, ve svém ohromení nezavolali o pomoc. Okamžik, kdy k tomu měli příležitost, byl velmi krátce odměřen, neboť každý z našich stiskl své oběti ihned hrdlo. Zcela bez hluku se přepadení samozřejmě neobešlo a my jsme se museli dostat do bezpečí. Link zůstal u koní a pomohl mi šejka zvednout na Zobaá. Jeden po druhém vycházeli nyní ze stanu, zajatce rovněž vynášejíce na svoje zvířata. Potom to šlo ostrým klusem mezi stany k východu z tábora. Ještě jsem váhal dát znamení k boji, neboť mé nitro se proti této řeži vzpíralo. Nejprve jsem se musel přesvědčit, zda má Omar pravdu a my měli být obelstěni. Potom, zajisté, ano potom, jsem nemohl déle čekat. Za žádných okolností jsme nesměli nechat nepřátele, aby se srotili. Bylo jich ještě příliš mnoho a výsledek by potom byl víc než pochybný. Šetřit ale Ghasary, aby tím snad byla zaviněna porážka Hadžimanů, mi ale na mysl nepřišlo. Snažil jsem se, jak jsem mohl, abych dosáhl mírového východiska. Byla-li nyní moje námaha zradou a lstí nepřátel zmařena, tak museli být potrestáni. Neměl jsem dlouho zůstat v nejistotě. Jeli jsme sotva jednu minutu, když k mému uchu zazněly náhle pronikavé, ostré zvuky. Byl to podivný, daleko znějící tón, který se dá těžko popsat, ne příliš hlasitý, ale přece na velikou vzdálenost slyšitelný. "To je zrada!" skřípal nyní Jusuff zuříc vedle mne. "Tábor je zalarmován!" Nyní jsem měl tedy jistotu. Záhuba se nedala zadržet. Ghasarové tomu nechtěli jinak. Nečekal jsem na to, co bude následovat, a vystřelil jsem nyní, rychle odhodlán, krátce za sebou čtyři výstřely. Šejk Ghasarů, který ležel přede mnou, nabyl zase vědomí, a trhnul sebou leknutím, když zaznělo poplašné znamení a jeho zrada tak byla očividná. Když jsem vytáhl revolver a vystřelil, zbledl. "Následky tvé lsti padnou na tebe, zrádče!" zahromoval jsem na něho. Více jsem nemohl říci, neboť nyní byl můj hlas přehlušen hlukem, který se kolem tábora, jako odpověď na moje výstřely, zvedl. My jsme uháněli kupředu, abychom se dostali se svými zajatci ze středu nepřátel. Ze všech stanů se hrnuli ti tak nenadále ze spánku a sladkých snů vytrženi --- vstříc smrti nebo zajetí. Nyní jsme dosáhli našich prvních válečníků ženoucích se útokem. Zajatci se chvěli a třásli, když se stali očitými svědky pohromy, kterou přivodili. Byla to nedůvěra, která je zlákala k takové úskočnosti? Pochybovali o pravdě mých slov? Nyní bylo příliš pozdě! Marně nás ujišťovali, že chtěli udělat všechno, co jsme požadovali. Marně na nás naléhali prosbami. Museli jsme se s odporem odvrátit. Chtít pomocně zasáhnout - na to bylo příliš pozdě! 206


Každý pokus učinit přítrž zuřícím a čekáním ještě více rozohněným Hadžimanům musel by být beznadějným. Marná každá námaha učinit se srozumitelným v šíleném jásotu. Zajatci byli svěřeni dozoru několika válečníků a Jusuff se již zase nacházel mezi bojujícími. Také já jsem se vrhl do vřavy, abych alespoň tu a tam mohl pomoci, nebo chránit bezbranné. Omar a Link jeli po mém boku. Nyní k rámusu a jednotlivým scénám, které se odehrávaly. Hadžimanům budiž ale řečeno ke cti, že tito tak šíleně smělí a strašliví v boji, právem mohli býti hrdi na to, že se nikdy nedopustili násilí na ubohých ženách nebo dětech, právě tak jako na starcích, ale útočili jenom proti těm, kteří měli zbraně v rukou. --Oslnivě jasně jako vždy v těchto krajinách vyšlo druhého dne ráno slunce. Ale osvětlilo obraz strašlivého zpustošení. Celý tábor, který tak idylicky den před tím stál přede mnou na velkém zeleném koberci, vyhlížel, jakoby se nad ním přehnal mohutný orkán nebo jako by nad ním vzduté moře převalilo svoje vlny a vše strhlo dolů. Velký houf Ghasarů, kteří od sebe v posledním okamžiku odhodili zbraně a bezpodmínečně se vzdali, byl utábořenými Hadžimany obklopen velkým obloukem. Poněkud stranou odtud dřepěly všechny ženy, dívky a děti. Všichni byli plni očekávání na výsledek rozhovoru, který měli nejstarší a přední válečníci Hadžimanů se svým šejkem Jusuffem, a kterého jsem se účastnil také já. V poradě bylo přece o osudu zajatých rozhodnuto a všichni se obávali nejhoršího. V dlouhé řadě přicházelo nyní více než sto mužů, kteří den před tím padli do našich rukou, obklopeno a doprovázeno vítězi. V nevýslovné bolesti viděli před sebou zpustošený tábor, stejně tak naříkající ženy a děti, ke kterým patřily i jejich vlastní, jestliže ve vřavě boje nezahynuly. Avšak to se mohlo stát jedině zbloudilou kulkou. Úmyslně nebyl žádný bezbranný usmrcen. Nyní byla porada u konce a Jusuff se obrátil k blízko stojícímu Hadžimanovi: "Jdi ke Ghasarům a řekni jim, aby si mezi sebou zvolili šest mužů, kterým zde naše rozhodnutí oznámíme. Ty ihned přiveď s sebou." Po krátké chvíli stálo šest zvolených, kteří nepůsobili žádným špatným dojmem, před Jusuffem. Ten začal: "Vy, lidé z kmene Ghasarů, slyšte usnesení našich nejstarších! Vaši lidé měli zlý úmysl přepadnout zákeřným způsobem náš tábor u Džebel Athalu a obohatit se naším majetkem. Počítali s tím, ze v tomto táboře se nachází jenom nepatrná část našich válečníků. Alláh ale tomu chtěl že jsme o tom obdrželi včas zprávu. Také mne jste urazili tím, že jste mého hosta na mém území zajali a vlekli s sebou. Trestu neujdete. Vaše síla je zlomena, vy sami zajati a s vámi několik z kmene Dževasimů, se kterými nemohu jednat jinak. Ale kmen Hadžimanů je bohatý. Nepotřebuje váš majetek. Chceme být proto 207


velkomyslní a darovat vám zase svobodu, tak jako ze stád, která nám vlastně patří, si vezmeme jenom třetí díl, to ostatní si můžete ponechat, neboť jsme nepřišli, abychom loupili. Ale ještě kromě toho má vám být uložen trest. Smíte si podržet jenom čtvrtý díl vašich zbraní, všechny ostatní vezmeme s sebou, právě tak zůstane u nás padesát Ghasarů jako rukojmí. Nyní jděte a oznamte to!" Brzy nato zaznělo z množství nepřátel tlumené, občas se vzmáhající reptání. Byl to ale výraz radosti, který je vyvolal, neboť soudě podle jejich vlastního charakteru tito nikdy nedoufali v tak příznivý výsledek. Ženy, když se to dozvěděly, projevovaly svou radost o něco hlasitěji, až náhlé objevení se Jusuffa, který vsedl na koně a velitelským pohybem ruky udělal hluku konec. "Slyšte, vy lidé z kmene Ghasarů," volal hlasitým, daleko znějícím hlasem, "co vám mám ještě říci. Máte se také dozvědět, komu můžete děkovat za nynější smutnou situaci, kdo na tom má vinu, že je váš tábor zpustošen a mnoho vašich bratrů usmrceno. Je to nutno připsat samotné proradnosti a záludnosti vašich nejstarších a vašeho šejka! Máte se dovědět, co se stalo tuto noc před přepadením." Když Jusuff ve svém vyprávění došel až sem, byli spoutaní původci boje přivedeni. Mezi vznětlivými Ghasary se při obvinění jejich kmenových náčelníků zvedly výhružné hlasy, které stále více sílily, když tito byli přivedeni. Jusuff pokračoval dále: "Když jsme již měli tábor obklíčený, odebral jsem se s několika věrnými do stanu vašeho šejka." Zvolání obdivu bylo hlasité a přerušilo řeč. Jusuff čekal až zase nastalo ticho, dříve než hovořil dále: "Zde jsem nechal zavolat nejstarší a upozornil jsem je na nebe nebezpečí, které kmeni hrozí. Vysvětlil jsem, proč jsme přišli a požadoval jsem jen, ary polovina zbraní byla odevzdána a padesát mužů jako rukojmí na dva roky šlo s námi. Důrazně jsem upozornil na to, že více než sto mužů je již v mých rukou a že tito spoléhají na svého šejka, protože odpor nebo zrada by znamenala pro zajaté smrt a pro celý tábor zkázu. A co učinili vaši nejstarší a váš šejk? - Chtěli nás podvést, zatím co zdánlivě na naše požadavky přistoupili a pod záminkou poradit se s »mudrcem« se dopustili zrady. Oni se nestarali o to, že je ve hře více než sto lidských životů a celá vaše budoucnost. Oni to všechno obětovali a jednali jako děti, a ne jako muži. Považuji za nedůstojné vykonat nad takovými lháři soud a předávám je vám, abyste s těmito, kteří vaše neštěstí zavinili a nevážili si vašich životů, sami mohli zúčtovat. Vezměte si je a suďte je. Postavte do vašeho čela lidi, kterým Alláh dal moudrost!" Neutuchající souhlas hlučel šlechetnému Jusuffovi vstříc. Spoutaní byli Ghasary ne právě jemně uchopeni a zmizeli uprostřed množství, kde v každém případě mohli očekávat brzký rozsudek. My jsme ale táhli v krátké době s rukojmími a kořistí zase k Džebel Athalu. --

208


xxx Nad půvabným údolím, pod jehož palmami a platany stály stany Hadžimanů, nastal nádherný večer. Vítr tiše šelestil v korunách stromů a jeho šepot a šumění znělo téměř zádumčivě z výše ke mně dolů. Bylo mi vskutku těžko, neboť to měl být můj poslední večer, který jsem měl mezi těmito mně milými, vzdorovitými syny písečné pouště Dahna strávit. Alespoň poslední večer na této cestě. Doufal jsem však, a doufám také ještě nyní, že moje hvězda mě tam ještě jednou, ke všem těm přátelům, které jsem získal, zavede. Link spal již dlouho ve svém stanu, před kterým seděl kouřící Omar, poněvadž jsme chtěli v noci vyrazit na cestu. Já jsem šel ale od jednoho k druhému, hovoře brzy s tím, brzy s oním, když konečně šejkův stan vytknul mému putování cíl. Jusuff mě prosil, abych strávil večer u něho. Potom jsem chtěl po několika hodinách klidu nastoupit cestu do Adjeiru, abych zde nalezl stopu Alžběty Natty nebo ji samotnou. Jusuff mne již očekával a dlouho jsme seděli spolu v důvěrném rozhovoru. Šejk mi vyprávěl mnoho zajímavého o svém rozlehlém území. "Dnes jsem těch padesát rukojmí odeslal," řekl také mezi jiným. "Odeslal?" ptal jsem se užasle. "Ano, odpověděl směje se a vysvětloval: "Jak vidíš, nemohli bychom je zde upotřebit, protože by nám jenom překáželi. Proto máme uprostřed našeho území v poušti malou oázu jenom pro ty účely, aby mohla přijmout všechny naše vlečné zajatce." Tato věc mne neobyčejně zajímala. S vážným obdivem jsem zvolal: "Jaký dobrý nápad!" "Na útěk nemůže přitom nikdo ani pomyslet," pokračoval Jusuff, směje se, dále, "neboť zajatci, kteří zajatými vlastně nejsou, poněvadž mají plnou svobodu, jsou pouští zcela obklíčeni." "Oni přece mohou odjet pryč," odpověděl jsem. "Kdyby měli velbloudy, zajisté," smál se Jusuff, "ale tam žádní nejsou, o to se staráme. Obyvatelé, ze kterých se již nyní stal docela početný kmen, se zabývají jenom pěstováním rostlin, jako datlí a fíků. Úrodu čas od času odvážíme." "To je ovšem vynikající," řekl jsem uznale. "A lidé, kterým přirozeně ani ženy nechybí, se cítí šťastně," doplnil šejk. Tak jsme rozprávěli dlouhé hodiny, ale když jsem se chtěl rozloučit, zadržel mě Jusuff ještě jednou a tázal se: "Ty chceš jít hledat jedno děvče, není-liž pravda?" "Ano, již jsem ti o tom vyprávěl!" "Znáš ji dobře?" "Jenom podle popisu. Ale mohu si o ní udělat přesný obraz." 209


Jusuff po mé odpovědi dlouho seděl, přemýšleje. Konečně vstal, podal mi svoji ruku a zadíval se mi do tváře. "Chtěl bych ti ještě prokázat službu," řekl potom vážně. "Vzpomínáš si, jak jsem ti ukázal v obraze tvého zajatého přítele?" "Zajisté, šejku, vzpomínám si velmi přesně," odpověděl jsem potěšen, neboť jsem tušil, nebo spíše doufal, co bude následovat. "Chceš hledanou vidět?" "Byl bych ti velmi, velmi vděčný, ó šejku." Nyní jsem si již nemyslel, jako poprvé, že Jusuff ztratil rozum, ale toužebně a netrpělivě jsem očekával věci, které měly následovat. "To se může podařit jenom tehdy, jestliže ona ještě žije," řekl ještě vážně a téměř slavnostně. "V to doufám!" odpověděl jsem. "Bude to ale obtížné, jestliže ji vlastně neznáš," pokračoval šejk dále. "Ale alespoň to zkusím." Přinesl nyní zase tutéž nádobu s vodou, která již musela být připravena a postavil ji do středu prostoru. Potom zůstal dlouho zamyšleně před ní stát. Míjela minuta za minutou. Strachoval jsem se, jestli si to v poslední chvíli ještě nerozmyslil, a byl jsem rád, když jsem zpozoroval, že tomu není tak, jak se mi zdálo, neboť náhle přejel rukou několikrát přes vodu. Byl jsem tentokrát tak zvláštně naladěn, tak proniknut tušením vidět hledanou v obraze, že jsem o tom, když jsem se díval do vody, ani na okamžik nepochyboval. Všechno to tajuplné, co Jusuff před mýma očima dělal, považoval jsem za tak samozřejmé, že jsem s neobyčejnou vážností přihlížel a přecházela na mne téměř slavnostní nálada. Těmto věcem bych se před několika týdny smál a považoval bych je za kejklířství, ba přímo šílenství. Ano, kdo by ode mne očekával účast na takové podívané, byl by ode mne nedostal v žádném případě nic jiného než zdvořilou odpověď, neboť všechna tajemství, nebo spíše zákony hypnosy, mesmerismu, sugestivní terapie, telepatie jsou mi tak vzdáleny, jak je to jen do dneška možné, stejně tak jako skutečnost, že dvakrát dvě jsou čtyři. Ale nalezení Linkovo bylo pro mne příliš přesvědčující a přece nepochopitelné. Konečně přistoupil Jusuff zase ke mně a řekl slavnostně: "Budeš nyní dívku, kterou hledáš, vidět ve vodě, ale jen tehdy, jestliže je ještě naživu. Vypravuj mi, kde a jak ji v obraze vidíš, abych ti potom mohl dát svoji radu." Přitom mne vedl k nádobě. "Dívej se dovnitř, vytrvale!" volal nyní ke mně zpola poroučeje: Ochotně jsem této výzvě vyhověl. Vznikla dlouhá přestávka. Nemohl jsem nic odhalit. Nyní zase zazněl k mému uchu Jusuffův hlas s tím jednou již slyšeným jednotvárným 210


spádem řeči: "Vidíš něco?" "Ne!" byla moje stísněná odpověď. Moje nálada o něco poklesla, když ubíhala jedna minuta po druhé a voda zůstávala právě tak průzračná jako předtím. Ne že bych pochybovalo Jusuffově schopnosti, toto leželo daleko stranou, ale měl bych, když se žádný obraz neobjevil, být přesvědčen, že Alžběta již není na živu. Zvláštní, jak rychle se může měnit přesvědčení. Ještě jednou se Jusuff bezděčně zeptal: "Vidíš něco?" "Ne!" odpověděl jsem spěšně. "Vidím jen …zadrž!" přerušil jsem se ale v témže okamžiku, "něco se začíná utvářet." "Dívej se pozorně!" zazněl vzrušeněji hlas Jusuffův. A skutečně!? Zase se vynořovaly barvy na vodě. Nejprve nejasné, nezřetelné, byl to zmatek, jakoby byly do nádoby vyprázdněny rozmanité hrnce barev. Jako po prvé tak i nyní se barvy seskupovaly, spojovaly se do tvarů a pomaloučku nabývaly stále pevnějšího tvaru. "Vypravuj, vypravuj!" naléhal zase Jusuff. Tu obrysy ostře vystoupily. Z mých rtů uniklo překvapené zvolání. "Co vidíš?" zazněl šejkův hlas jakoby z veliké dálky. Úžasem jsem nemohl ještě promluvit. Ale konečně se to dralo přerušovaně z mých rtů: "Vidím - překrásný pokoj - ." "Harém!" znělo to náhle ostře mezi tím. Řekl jsem to bezděčně sám? Nebo to byl Jusuff? Hlas se mi zdál být cizí. "Mluv!" zněla zase jakoby z veliké dálky šejkova pobídka. Mluvil jsem tedy dále: "Jedna žena leží na vypolstrované pohovce, ... kouří, ... má na sobě skvostné turecké šaty, ... druhá hraje na hudební nástroj, ... sedí na zemi na koberci, ... její oděv je méně skvostný, ... zde sedí ještě jedna třetí žena na stoličce, ... podepírá si hlavu rukou, ... tato je rovněž hůře oblečena, ... její obličej nevidím, ... ty dvě jsou krásné, ... ale cizí, ... nyní, ta třetí zvedá hlavu, ... mluví, ... ó Alláhu ... musí to byt ona, ... je to ona …nyní vstoupil do pokoje muž, ... je to Turek, ... ona ... oh ... oh ... oh ... obraz se rozplynul ... drž ho pevně, ó šejku, ... drž ho pevně, ... musím vidět ještě víc ... !" Ke konci jsem křičel jako bych se pominul rozumem. Ale obraz nemilosrdně zmizel. Upřeně jsem hleděl do průzračné vody jako bych snil. Jusuff tu seděl pohroužen do sebe. Náhle vyskočil a řekl potěšen: "Viděl jsi ji, ona tedy žije!" "Ano, ó šejku," odpověděl jsem, "zcela tak jsem si ji představoval, poznal bych ji nyní mezi tisíci! Děkuji ti, ó šejku, za tvoji laskavost. Ale," připojil jsem k tomu náhle ohromen, "kde ji mám hledat? Ve které zemi? Ve kterém městě?" 211


"O tom ti nemohu dát žádnou zprávu," odpověděl šejk lituje. "Důvěřuj v Alláha, on tě povede." Po malé přestávce pokračoval dále: "Umíš si tento průběh vysvětlit, ó Zine el Gasare?" "Který průběh myslíš?" "Zjevení se obrazu!" "Ne!" přiznal jsem otevřeně. "Ve viděné dokonalosti ne." S úsměvem mě stáhl dolů vedle sebe a tázal se: "Chtěl bys rád vniknouti do tajemství přírody?" "Zda bych chtěl ó šejku? Můžeš se ještě ptát?" odpověděl jsem potěšen a překvapen současně, neboť jsem se neodvažoval doufat, že mne Jusuff do svého tajemství zasvětí. K mému nemalému překvapení ale začal: "Chci ti dát svoje tajemství s sebou jako dárek. Jsem přitom přesvědčen, že ty ho nikdy nezneužiješ." Zde udělal malou přestávku, během které jsem se mohl ze svého úžasu vzpamatovat. Potom pokračoval dále: "Jak málo vy, v západní Evropě, ještě víte o nesmírné síle ducha a přírody, které nám oboje dal Alláh k používání. Tak pozorně naslouchej." --A tak jsem byl ještě v posledních hodinách dychtivým šejkovým žákem. Nemyslel jsem na odpočinek, ani na spánek a teprve když již průvodci, které mi chtěl dát Jusuff s sebou na dalekou cestu, předvedli koně, rozloučil jsem se s náčelníkem Hadžimanů upřímným, vděčným stiskem ruky. On za mnou ještě volal: "Neklesej na mysli, ó Zine el Gasare! Ty jistě najdeš, co hledáš. Cítím to! Důvěřuj v Alláha a svoji dobrou hvězdu!" –

XII. Krevní mstitel Záliv Bahrajn se daleko třpytil jako tekuté stříbro v oslňujícím světle slunce, které se na bezmračném, tmavomodrém nebi klidně a majestátně ubíralo svojí drahou. Kam oko dohlédlo, třpytilo a jiskřilo to na lesknoucí se vodní ploše v neustálém pohybu, vyvolaném tisíci a tisíci malých vln, které provozovaly svoji čtveračivou hru a které propůjčovaly povrchu zálivu, který patří k Perskému zálivu, vzhled šupinami pokrytého měnivého těla nějaké spící nestvůry. Oko bylo zarmouceno, když pozorovalo tento obraz a přece byl zrak přitahován pestrým, bezstarostným životem, který zde pulsoval a rozvíjel před pozorovatelem půvabný obraz. Nespočetné bárky a čluny se proháněly po mokrém živlu, veslovány a řízeny lidmi nejrůznější barvy pleti. Byly zde zastoupeny všechny odstíny barev pleti od nejtmavší černé až po světle 212


hnědou a čilé tlachání, přehlušované hlasitým voláním a křikem, rozechvívalo vzduch. Bez toho, aniž by to bylo známo, vnucovalo se přesvědčení, že toto městečko oživoval čilý obchod a musel být hlavním výdělkem těchto obyvatel. Již tři dny jsem se nyní nacházel s Omarem a Linkem v malém městečku Adjeir, které leží na jižním výběžku výše jmenovaného zálivu a nesmí býti zaměňováno s větším městem Adjer. Nenalezl jsem až dosud ani tu nejmenší stopu po mně vylíčeném kupci Alžběty Natty a měl v úmyslu příští den odcestovat do Adjeru, doufaje, že tam budu mít větší úspěch. "Nyní, můj milý Linku, pobudeme spolu jenom ještě dva dny," obrátil jsem se nyní na toho, který byl v poslední době málomluvný, neboť mu bylo těžké rozloučit se. Ale rozloučit se musel, i když se proti tomu velmi bránil. Jeho nepřítomnost ve Vídni, kde měl mnoho movitého majetku, trvala již příliš dlouho. Nyní se na mě díval zcela zarmoucen. "Nemůžete se rozhodnout jet se mnou?" ptal se stísněně. "Nemohu, milý příteli," odpověděl jsem. "Myslíte si, že by mi nebylo milejší, kdybyste zde mohl zůstat? Ale poněvadž nás náhoda tentokrát přivedla až na mořské pobřeží, musíte využít příležitosti, která se vám zrovna pozítří naskýtá, jet do Abušíru. Vždyť odtud máte vynikající spojení parníkem do vlasti. Kdo ví, zda by se během roku ještě jednou naskytla taková příležitost. Ano, kdybyste mohl bez starostí zůstat vzdálen ještě jeden nebo více roků, potom bych vás vůbec nepustil. Nás společně strávený čas byl přece opravdu pěkný." Link se škrábal za ušima. "Kdybych jenom neměl ty proklaté domy. Kvůli nim se musím nechat zase jednou vidět. Kdybych alespoň věděl, kde bych se později mohl s vámi setkat, vrátil bych se zase." "To bude těžké, milý příteli, velmi těžké," odpověděl jsem. "Vždyť víte nyní dosti o tom, jak cestuji: dnes zde, zítra tam." Link zase zarmouceně svěsil hlavu. Naskytla se zrovna mimořádná příležitost jet jednou soukromou lodí do Abušíru v Persii, odkud bylo pravidelné spojení parníkem. Majitel lodi, se kterým jsme již hovořili, chtěl Vídeňáka podpořit ze všech svých sil a tak jsem se nepotřebovalo jeho další cestu starat, protože byl v dobrých rukou. Abych věrného, dobrého člověka přivedl na jiné myšlenky, obrátil jsem se zase na něho s otázkou: "Pronajmeme si bárku a vyveslujeme trochu ven?" Link byl ihned srozuměn. Chodíce podél pobřeží našli jsme brzy jednu takovou, která se nám zdála nejvhodnější a o minutu později nás již houpaly lehké vlny průzračné vody, zatím co loďka poháněná našimi silnými údery vesel víc a více spěla na volné moře, zanechávajíc zemi daleko za sebou. Brzy byly v blízkosti jen ojedinělé čluny a také ty ležely za několik minut za námi. Byl zde nádherný, čistý vzduch, kterého jsem užíval plnými doušky. 213


Více jak jednu hodinu jsme se nechávali v lenivém klidu unášet pryč, potom vesla zase zabrala ostřeji a my jsme obrátili bárku, abychom se vrátili zpět ke břehu. Sotva jsme urazili kus k prvním člunům, když cestující na jednom z nich vzbudil moji plnou pozornost. Bezděčně jsem přestal veslo vat a zavolal na Omara, aby učinil totéž. V tom mnou sledovaném člunu se nacházeli dva muži, z nichž jednoho jsem musel již jednou vidět. Ale kdy a kde? Namáhal jsem svoji paměť a ne nadarmo, neboť náhle jsem si vzpomněl ... tento muž patřil kdysi k Husejnovým sluhům. Zajisté, - nemýlil jsem se, byl jsem si svou věcí zcela jist. Dlouho jsem pozoroval nyní také toho druhého a čím více jsem se tam díval, tím více se mi vnucovalo přesvědčení, že to může býti jenom ten muž, o kterém mi vyprávěly osvobozené dívky, a že jenom tento koupil Alžbětu a odvedl ji s sebou. Rychle jsem o svých pozorováních zpravil Omara a Linka, a opatrně jsme následovali člun. Oba muže jsme nesměli více spustit z očí. Museli jsme svou bárku zase obrátit a plout na otevřenou vodu, ale především se držet o něco dále, abychom nebyli poznáni. Provedli jsme tyto manévry nenápadně. Tu náhle plul okolo lehký člun, který jsem dříve nepozoroval. Obličej cestujícího jsem nemohl rozeznat. Měl hlavu hluboce skloněnou. Jak se zdálo, tento tady snivě seděl a jeho vesla se nořila lenivě do vln jenom občas. Nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Jenom mne zlobilo, že jeho plavidlo se přiblížilo tak blízko ke mnou pozorovanému. Bezděčně se zdálo, že tento osamělý muž pozoroval tyto o ba právě tak málo jako před tím nás. Náhle mne Omarovo zvolání přimělo podívat se zase po neznámém. Obraz se neočekávaně změnil. Zdánlivě snící, když přišel do blízkosti druhého člunu, ostře zavesloval a jeho plavidlo vystřelilo k druhému s neobyčejnou rychlostí, vražíce do něho. Zatím co oba překvapení cestující se snažili udržet rovnováhu, neznámý ve svém člunu vyskočil. Bleskově se ohnul na druhou stranu. -- Pronikavě znějící ječící výkřik pronikl až k nám, tak příšerný, že nemohlo být pochyb, -- byl to výkřik smrtelný. Toto se odehrálo před našima očima rychlostí myšlenky. Veslovali jsme vší silou, abychom pomohli nebo pronásledovali vraha. Ale již jsme viděli plavidlo mihnouti se obloukem kolem nás. Štíhlý člun letěl doslova po vlnách. Tu zvedl neznámý obličej. Omar nechal bezděčně klesnout vesla. "Nech ho jet, ó sídí," řekl vážně. "Nesmíme do toho zasáhnout!" Užasle jsem se na Omara podíval. "Proč?" 214


Místo odpovědi se mne otázal: "Tys ho nepoznal, ó pane?" "Koho myslíš?" Omar ukázal rukou na prchajícího a odpověděl: "Toho krevního mstitele! Splnil svoji přísahu!" "Ach! Tento to byl?" "Ano, byl to Mabat, Hadžiman. Nyní se vrátí zpět ke svému kmeni." "Pojďme se podívat, jestli můžeme ještě pomoci!" volal jsem dále, vesluje a brzy jsme dorazili na místo neštěstí. Jeden muž zde bezradně seděl na úzké lavici, zatím co druhý byl sesypán na podlaze člunu. Na první pohled bylo vidět, že u něho je každá pomoc marná, nebo lépe řečeno, nebyla vůbec možná, neboť dýka byla jistou rukou vražena do srdce a ještě v něm vězela. Nyní jsem tuto ocel s jistotou poznal. Byla to tatáž zbraň, kterou Mabat vytáhl svému zavražděnému otci z hrudi. "Mohu ti pomoci?" ptal jsem se muže přede mnou nehybně sedícího. Tento se zdál být podle svých šatů velmi zámožný a nebudil ostatně také žádný nepříjemný dojem. Když jsem ho před sebou viděl, nemohl jsem uvěřit, že by tento muž byl s Husejnem v přímém styku. Poněvadž mi neodpověděl, zopakoval jsem svoji otázku. "Ó Mohamede! Ó Alláhu!" bylo vše, co jsem obdržel jako odpověď, zatím co jeho oči ve ztrnulém zděšení spočívaly na mrtvole, ležící u jeho nohou. "Vstoupím do tvého člunu a budu s tebou veslovat ke břehu!" volal jsem nyní. "Nemůžeš přece zůstat zde!" "Ó Alláhu! Ó Alláhu!" byla zase jediná naříkavá odpověď. Rychle rozhodnut vstoupil jsem do člunu. Ale navzdory největší opatrnosti jsem se nemohl uvarovat toho, abych vstoupil svojí nohou do kalužiny krve. Potom jsem uchopil vesla, z nichž jedno bylo ještě sevřeno ztrnulou rukou zavražděného a usiloval nyní s nákladem budícím hrůzu k pevnině. Když jsme se dostali ke břehu, shromáždilo se ihned kolem nás obrovské množství lidí. Ale na štěstí doposud mlčící průvodce našel konečně zase svoji řeč a já jsem pozoroval, že se v tomto malém městě musí těšit velké vážnosti. Tak bylo bezvýhradně uvěřeno jeho údajům a celá záležitost byla v neuvěřitelně krátké době a jednoduchosti vyřízena, ničeho jiného nebylo povšimnuto a mrtvé tělo bylo pohřbeno. Zavražděný zde nebyl znám a tak se mohl člověk utěšovat tím, že ten usmrcený mohl právě tak dobře padnout do vody a zmizet bez toho, aniž by to byl někdo v tomto malém městě zpozoroval. Selim Ali, tak se jmenoval průvodce mrtvého, našel nyní slova díků za moji pomoc a přátelsky mě zval do svého domu. 215


Toto pozvání jsem samozřejmě s potěšením přijal a dal Omarovi tichý pokyn, načež ten zůstal s Linkem o něco pozadu. Nyní jsme šli několika úzkými, špinavými ulicemi a zůstali konečně stát před jednou budovou, která měla větší obvod než ty obyčejné, ale jinak se v ničem od nich nelišila. Měla přesné vzezření ošumělosti jako ostatní domy. Jakmile jsme však vstoupili, obraz se změnil. Byl zde takový luxus, jaký jsem neočekával. Když jsme za krátký čas na to seděli proti sobě při šálku mocca, zavedl jsem rozhovor zase na zavražděného. "Neznal jsem ho nikterak blíže," vysvětloval Ali. "Na cestě, kterou jsem nedávno podnikl do Rijádu, jsem se setkal s jednou malou karavanou, kde byl tento muž. Tam jsem ho poznal a on se dověděl kde bydlím. Přibližně před týdnem ke mně náhle přišel a já jsem ho musel přijmout jako hosta, poněvadž to zde neznal. To je vše, co o něm vím." Těmto slovům jsem bezpodmínečně uvěřil, neboť Ali mi nepřipadal, jak už bylo zmíněno, jako nějaký podvodník. "Koupil jsi od něho jednu dívku?" zeptal jsem se nyní přímo. Ali lehce změnil barvu, zase se ale rychle vzchopil a zvolal užasle: "Jak to víš?" "Vím," odpověděl jsem vážně. "Mohu se tě na něco zeptat?" Nedovedl jsem si vysvětlit, proč se Turek při této otázce ulekl. Neměl k tomu přece žádný důvod. "Zajisté, jen se ptej, co potřebuješ vědět," odpověděl nyní ochotně. "Jak se jmenuje ta dívka, kterou jsi koupil?" "Fatima!" "Přivezl jsi ji bez potíží až sem?" ptal jsem se opatrně. "Bez jediné rušivé příhody," byla uspokojivá odpověď. "Celou a zdravou." "Nepozoroval jsi na ní něco zvláštního?" Ali byl s odpovědí v rozpacích. Rozhovor mu byl patrně trapný. "Jak to myslíš?" ptal se konečně. "Takto," řekl jsem nyní energicky, směřuje ke svému cíli, "nepozoroval jsi, že to není žádná orientálka, nýbrž dívka, příslušnice germánského kmene Franků?" Odpověď mi nyní musela přinést plnou jistotu. Byl jsem přesvědčen, že Ali mi řekne plnou pravdu a nezklame mne. Odpovídal otevřeně, i když s nechutí: "Alláh ví, že jsem o tom při koupi neměl žádné tušení, ale později mi to připadalo často tak, jak říkáš." "V jakém ohledu?" "Viděl jsem, že to nebyla žádná pravověrná." "Z čeho tak soudíš?" "Hovořila jinak k Alláhovi než my." 216


"Víš, co říkala?" "Ne, protože to bylo jinou řečí." "Poslouchej mě pozorně a řekni mi, jestli to znělo takto." Nyní jsem odříkával pomalu v německé řeči první polovinu Otčenáše. Ali se na mne užasle díval. Potom překvapeně zvolal: ,Alláhu, ty to víš, byly tam tyto hlásky, ale ona se modlila víc, ještě mnohem víc. Ty musíš byt veliký učenec." "Znám řeči a modlitby mnoha národů," odpověděl jsem, "a je možné, že Fatima s Ním hovořila ještě více, neboť Frankové Mu sdělují, co si myslí a pociťují tak jako já hovořím s tebou, a ne jen předepsané súry (verše)." Nerozuměl smyslu mých slov, neboť pouze potvrdil ještě jednou: "Ano, je to tak, jak říkáš. Fatima může dobře byt dívka Franků". Ano, byla to ta, kterou jsem hledal, jenom ona to mohla být. "Konečné u cíle!" zajásalo to ve mně. S Alim se již dohodneme a potom - potom bych mohl s osvobozenou dívkou předstoupit před Achmedovu sestru, s tím, že jsem svoji úlohu splnil a mohl ... sklidit pohled díků jejich krásných očí. Jediný pohled jako tehdy, když se společně se svým bratrem loučila ve Smyrně se mnou a já jsem odcházel z paluby parníku, který je odvážel do Konstantinopole. Vjem tohoto pohledu žil ve mně ještě dnes, mohl jsem přece tehdy číst v duši této čisté, nevinné dívky a vidět její tajemství, které ve mně vzbudilo nikdy nepoznaný pocit. Co na to řekne Link? Vždyť takto bych potom mohl jet s ním! Ten se bude těšit jako dítě. Dlouho, zatím co jsem byl zaujat svými rozradostněnými myšlenkami, panovalo mlčení, potom jsem se zase obrátil ke svému hostiteli Musel jsem Fatimu získat a chtěl jsem ji od Turka odkoupit, abych to zjednodušil, a on se nesměl, kdyby chtěla jít, zdráhat ji vydat. Abych ho přiměl ke svolení, začal jsem opatrně: "Víš také, že se dcery Franků nesmějí prodávat ani kupovat? Fatima se dostala zločinem do rukou lidí, od kterých jsi ji koupil a úřadům bylo oznámeno její zmizení." "Alláhu!" zvolal Ali, zatím co na mě zděšeně upíral zraky. "To jsem si brzy také pomyslel, když jsem ji koupil a poznal." "Zločinci jsou všichni potrestáni," řekl jsem vážně. "Žádný již nežije. Ten poslední zemřel před tvýma očima." Když jsem ho na to upozornil, Ali se lehce otřásl strachem. Využívaje tohoto rozpoložení, pokračoval jsem rychle dále: "Podnikl jsem tuto cestu, abych Fatimu osvobodil. Ty ale nemáš utrpět žádnou škodu. Chci ti vrátit kupní cenu. Přenecháš mi tu dívku?" Ali se na mne díval jako bych k němu hovořil nějakou cizí řečí. "Co ode mne chceš?" "Fatimu!" odpověděl jsem rozhodně.

217


"Fatimu?" opakoval, žasna. "Ano!" zvolal jsem netrpělivě. "Ode mne?" "Zajisté, že od tebe, ty ji přece koupil!" "Ovsem," odpověděl nyní, rozuměje mi, "ale já ti ji nemohu dát." "Ty mi ji nemůžeš dát?" "Ne!" "Proč ne?" "Protože už u mne není. Já jsem ji zase prodal!" "Prodal?" křičel jsem více než mluvil. "Člověče! Ali! Mluvíš pravdu?" "Já nelžu," odpověděl téměř uražen. "Jakmile jsem zpozoroval, že by v tom mohlo být něco nesprávného, tak jsem Fatimu zase prodal." Bylo mi, jako by mne někdo polil studenou vodou. Jediným úderem byly moje tak oprávněné naděje zase zničeny. Potřeboval jsem několik minut, než jsem se zase vzpamatoval a ovládl se. Svoje sebeovládání jsem tak lehce neztratil, ale tentokrát se to přece stalo. Konečně jsem zase mohl mluvit: "Kam jsi ji prodal?" "Do Abušíru!" "Do Abušíru?" Probleskl mnou paprsek naděje. Ano, tam jsem mohl cestovat s Linkem. Snad se mi tam podaří Fatimu osvobodit. Ale jestli tam také již není? Nyní jsem byl pevně rozhodnut ji sledovat tak dlouho, dokud mi bude zbývat jediná stopa. "Komu jsi ji prodal?" "Bude ti málo platné, když ti to řeknu," odpověděl Ali soucitně, protože zpozoroval moji sklíčenost, "neboť jsem toho kupce brzy potom zase uviděl a on mi řekl, že Fatima zemřela na neštovice." Zase mi bylo, jako by mi někdo studenou rukou přejel dolů po zádech, potom mi něco sevřelo hrdlo, takže z mé hrudi vyšla jenom s největšími obtížemi vytvořená otázka: "Ona zemřela?- Jak se jmenoval kupec?" "Almansor!" "Děkuji ti!" "Půjdeš k němu?" "To ještě nevím!" Krátce na to jsem se rozloučil, děkuje za obdrženou zprávu. Neměl jsem v tom domě více stání. Musel jsem být sám. Sám se svými myšlenkami. Sám se zničenými nadějemi. -218


xxx Tmavé mraky se výhružně stahovaly na nebi, když jsem s Linkem stál na palubě malé lodi, která ho měla dovézt do Abušíru. Jím nepozorován jsem se dorozuměl s majitelem tohoto plavidla, že také já a Omar pojedeme s nimi, a tak stál můj přítel Link zarmoucen vedle mě v domnění, že zde zůstávám. Zobaá a Omarův kůň byli již den předtím dovedeni na loď a zvířata se nacházela v docela dobře pro ně zařízeném prostoru. --Voda vypadala dnes jinak než v posledních dnech. Byla tmavě zbarvena a zpěněné korunky tančily na povrchu do dáli. Vše ukazovalo na blížící se špatné počasí. Tu byla lana, která spojovala ještě loď s břehem, uvolněna. Kotva byla již vyzdvižena dlouho předtím. Link mi tiskl v němé bolesti na rozloučenou křečovitě ruku. Plavidlo se nyní odráželo pomalu od pevniny. "Musíte se vrátit," naléhal Link náhle. "Již odplouváme." Já jsem se nehýbal. "Pospěšte si, pospěšte si, vždyť jinak byste museli zůstat na palubě!" "Co na tom?" odpověděl jsem s největším klidem. "Ano, - co - co - co - " koktal Link v největším zmatku, zatím co se na mne díval rozevřenýma očima, "co - nebo co - to znamená?" "Když nemohu více vystoupit, tak mi nezbývá dále nic jiného než jet s vámi. Proč jste nepustil moji ruku, nemohl jsem odejít!" On totiž stále ještě držel moji ruku ve své. Poněvadž se zdálo, že mi ještě nerozumí, škádlil jsem ho: "Nebo mne chcete snad hodit přes palubu, když zůstanu na této lodi?" Tu to náhle projelo přes jeho zarmoucený obličej jako blýskání na lepší časy Uši nemohly více skrýt svoji radost a zdálo se, jakoby mi chtěly, děkujíce, letět vstříc, zatím co Link vyrazil zajásání, za které by se nemusel stydět žádný Tyrolák. Téměř jsem se domníval, že se moje ruce ocitly ve svěráku, jak mi je pevně tiskl. Bylo mi líto, že jsem musel tuto radost tlumit, když jsem vysvětloval: "Moje cesta vede ale prozatím jen do Abušíru, tam vás musím zase opustit." A nyní jsem mu podrobně vylíčil celou rozmluvu s Ali Selimem, kterou jsem doposud jenom naznačil. Byl jsem rozhodnut nabýt alespoň jistoty o smrti Alžběty Natty, dříve než se vzdám zcela naděje. "Ale vy jste mi přece řekl, že šejk Hadžimanů tvrdil, že dívka je ještě naživu!" prohodil Link. Zarazil jsem se. Zajisté! Jedno z toho muselo být nesprávné. Když jsem to nyní přesně uvážil, tak udané doby se neshodovaly. Toho dne, kdy jsem Alžbětu v obraze viděl živou, byla tato podle údajů Aliho již dlouho mrtvá. Buďto muselo být tajemství šejkovo klamem, nebo byla smrt dívky 219


vymyšlena. Já jsem se v podstatě přiklonil k druhému názoru, protože obchodník měl dosti příčin k tomu, aby Alžbětinu existenci utajil a její stopu zahladil. Když nastal večer, vzdálili jsme se alespoň nejnebezpečnější blízkosti pobřeží. Ale jak se zdálo, také ne příliš brzy. Neboť hustěji a výhružněji se shlukovaly tmavé mraky a klesaly hluboko dolů. Bylo to, jakoby se chtěly spojit s chmurnými, nyní temně rachotícími spoustami vod. Zabraňujíce ale metat tyto bílé, zpěněné syčící vody do výše a jako vření potlačené nelibosti zněl šumot této, ve svém klidu ohrožené vody. Odkud přicházel tento neklidný pohyb moře nebylo známo, neboť ve vzduchu panovalo tíživé vedro, které téměř tisklo hrudník. Ve stísněné předtuše se do naší mysli vkrádalo očekávání příchodu jakési události, aniž by vzbuzovalo strach. Chování moře v takových hodinách mohu snad nejvýstižněji označit jako náladu v nějakém velkém zvěřinci krátce před krmením. Ještě dříve, než jsou učiněny přípravy k němu, pozoruje všude návštěvník podivný, znepokojivý pohyb. Dravá zvěř, která přesně zná dobu krmení, se pohybuje ve svých klecích s nevysvětlitelným spěchem rychlými kroky, ale naprosto tiše sem a tam, a teprve, když je jim předhozeno maso, naplní mohutné prostory její bouřlivý, daleko znějící řev. Stoje na palubě pozoroval jsem se zájmem tento přírodní jev, kdy se nebesa a voda zdály přibližovat. Náhle okolo mne panovala hluboká temnota. Svítily mi vstříc jen bílé zpěněné korunky vln. Náhle roztrhl oslňující, zářivý zákmit blesku těžké masy mraků. V jeho záři jsem mohl pozorovat, že každý jednotlivec malé posádky stojí na svém místě. Bezprostředně po zablesknutí následovalo mohutné zahřmění. Avšak jenom na chvíli. Neboť brzy prudký náraz větru rozechvěl celou loď - a nyní se to rozpoutalo. Bylo to k nepopsání, toto vření, syčení, skučení, pískot, mezitím do toho jasný hřmot hromu, který následoval po husté řadě k zemi sjíždějících blesků. Ano, dva, tři a více blesků najednou šlehalo v mracích tam v dáli, celé nebe stálo v plamenech. K tomu se rozpoutal strašlivý liják, vysoké vlny se valily proti ubohé lodi a hnaly se přes ni dál. Jako míč bylo plavidlo vrháno sem a tam. Krátce řečeno, popsat toto rozpoutání živlů ve správných barvách nebo udělat nějaké srovnání, je nemožné. Nejlepší výraz pro to leží ve tvrzení: "Jakmile hovoří příroda, musí všechny ostatní hlasy zmlknout!" Propuknutí bouře je také úchvatně vylíčeno jedním básníkem, kde mimo jiné říká: "V nezměrných hloubkách přece probudily se podivuhodné síly a všechny hrůzy, které tu spaly, a všichni duchové nebezpečí. Nejprve šepot, dutý a temný ve vlnách, potom to přijde hlasitěji 220


a důvěrněji přitáhne se sem. Malé vlny, šedí trpaslíci se stanou obry, budou horami kráčejí na vodním rozhraní podobni duchům v bílém šatě. Supíc šelestí jejich stříbrný plášť a meluzína, tarantule, neovládá se více, vrhá se se zuřivými silami z širokých záhybů pláště a loď v okamžiku bez přestání popadne vlasy u kořene, v divokém tanci jimi smýká. A ptáci moře na útesech křičí (pískají) pronikavě a divoce jednu píseň k tomu." Naše loď byla střídavě vrhána na všechny čtyři strany. Brzy jsme se vznášeli vysoko nahoře na hřebeni mohutné vlny, brzy jsme se řítili dolů do hrozivých hloubek. Nemohl jsem ani stát, ani sedět, ani klečet, musel jsem si lehnout, položit se na břicho na podlahu. Opatrně a pomalu jsem lezl do podpalubí, kde se nacházel Link. Ten sténal, ztrnule bledý a křečovitě si držící svůj žaludek, zatímco zmítán nárazy lodi se koulel brzy na jednu, brzy na druhou stranu prostoru. Omar šel hned na počátku bouře ke koním, nechal je zalehnout a zůstal u nich, aby příliš nezneklidněli. Přesvědčil jsem se, že zvířata neutrpěla žádnou škodu, když jsem lezl k tomuto prostoru a položil se vedle Zobaá, který dal svoji radost najevo tichým zaržaním. Konečně, po nekonečně dlouhých hodinách se zdálo, že se rozpoutaná příroda poněkud ztišila. Vrátiv se zpět na místo Linkova pobytu, pokusil jsem se, drže se pevně stěny, postavit se a jít na palubu. Sotva jsem se ale po velké námaze postavil na nohy a uvolnil jednu ruku, abych se uchopil jinde, tak jsem byl již také velkou silou vržen k podlaze. Dopadl jsem tvrdě, velmi tvrdě. Svítilny byly zhaslé, v prostoru panovala tma, takže se ani při největší námaze nedalo nic rozeznat. Můj loket narazil na jeden předmět, který se zdál být kulatý. Cítil jsem a měl - ve svých rukou Linkovu hlavu, který nyní strašně funěl a zuřivě kvůli tomu nadával. 221


Když ale slyšel, že jsem to byl já, tak přestal nadávat a mně se ho dokonce podařilo přesvědčit, že on sám nese na neštěstí největší vinu, protože nikdy neležel na stejném místě, nýbrž se potuloval, kutáleje se, po celém prostoru. Teprve s příchodem rána se bouře zmírnila a my jsme se odebrali na palubu. Link byl sotva k poznání. Jeho obličej hrál všemi možnými barvami a kromě toho vykazovalo jeho čelo přímo nad okem jednu zeleně modrou bouli ohromného rozměru. Přitom dělal obličejem grimasy takového bolení hlavy, že jsem jen s velkou námahou mohl potlačit nutkání ke smíchu. Pomalu jsme se vlekli sem a tam. Moře se sice ještě vzdouvalo, ale slunce zase na nás jasně dolů zářilo. Tu k nám přistoupil majitel lodi a zdravil nás s neobvykle vážným obličejem. Ihned mne napadla příčina a já jsem se starostlivě zeptal: "Jsi tak vážný, utrpěla tvoje loď velkou škodu?" "Moje loď ne," odpověděl zarmouceně, "ale moje srdce." "Jak tomu mám rozumět?" ptal jsem se s účastí. "Týká se to mého syna!" "Tvého syna? Je nemocen?" zvolal jsem polekaně, neboť den před tím jsem se těšil z malého, šestiletého chlapce, který se čile a radostně proháněl po lodi a někdy dokonce s důležitým pohledem kráčel pyšně vedle svého otce, jakoby chtěl říci: "Zde je panství mého otce, zde má jen on co poroučet!" Těžký vzdech pozvedl hruď muže, než pomalu odpověděl: "Není nemocný, nýbrž bouře s sebou vzala jeho duši." V tomto okamžiku duněly na schodech, které vedly ke kapitánské kajutě, těžké kroky. Schody vrzaly a skřípaly, když po nich vystupoval vzhůru jeden z námořníků, který nesl v náručí břímě, zahalené suknem. Položil svoje břímě opatrně na lavici. Pomalu jsem přistoupil, trochu poodhrnul pokrývku a díval se do bledé, tiché tvářičky, která se ještě včera tak radovala ze života a jejíž oči se tak vesele dívaly. Byla to bázeň a strach před mohutnou bouří, která nechala přestat bít to malé srdéčko? Nebo ztichlo, protože to stálo zapsáno v knize života? Němě jsme obklopili malé, mrtvé tělo a tiskli otci s vřelou soustrastí ruku. Za několik hodin se již musel tento rozloučit s pozůstatky svého dřívějšího štěstí. Malé tělo bylo přivázáno na prkno a toto zatíženo kamenem. Zbožně jsme stáli u toho, když byly proneseny předepsané súry z Koránu. Prkno se svým malým břemenem viselo napůl přes palubu a potřebovalo jen malý náraz, aby zmizelo v moři. Zase mi bezděčně přišla na mysl slova stejné básně: "A dítě, po málo hodinách se vezme ze strany otcovy, na prkno bude přivázáno, 222


také kámen leží již připraven. Ne do hrobu bude pohřbeno do svěceného klína země, nemá mít ani věneček, ani ten nejmenší věnec z mechu. Má spáti zcela samo na opuštěném mořském dně, oči rodičů také nepláčí u hrobu k nejedné hodině. Šťastni jsou ještě ti jmenovaní a jejich bolest je dobré mysli, kteří obec, místo znají, kde dítě ve smrti odpočívá. Neboť oni mohou k němu jíti, ještě tak vzdáleně o poutnické holi, mohou se modlit, plakat, úpěnlivě prosit, na nejmilejším hrobě. Mohou s dítětem hovořit, zrovna jakoby bylo živé, mohou ulomit květinu, zrovna jakoby dítě toužilo. Přece útěchu on nemá mít tento otec proniknut bolestí. Ne! Jeho dítě nebylo pohřbeno, ach, jeho dítě bylo jenom potopeno!" --Ještě poslední pohled shrbeného otce padl na zahalenou, malou postavu, --- potom -- němé pokynutí jeho ruky --- a se šplouchnutím se nad obětí zavřely vlny. --Řinčíc spadla kotva do vody, když naše loď po mnohadenní plavbě vplula do přístavu v Abušíru. Abušír, jedno ne bezvýznamné přístavní město Persie, provozuje živý obchod. Odtud je přímé námořní spojení do Indie. Vyváží se hlavně hedvábí, tabák, kožešiny, koberce, opium, guma, vlna, datle, obilí. Na předním místě stojí pěstování bavlny. Když jsme umístili koně, sotva si všímajíce pestrého života, dychtili jsme především po jídelně, abychom upokojili naše kručící žaludky. Jak jsme zde zjistili, mohl Link již příštího rána nastoupit svoji cestu domů.Dozvědět se, kde je dům obchodníka Almansora, nedalo mi žádnou velkou práci a již 223


po třech hodinách po našem příjezdu jsem stál před ním. Dojem, který na mne tento muž udělal, byl naprosto nepříznivý a byl jsem již předem přesvědčen, že mu nesmím věřit ani slovo. Byl štíhlý, šedovlasý, s bezbarvým obličejem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Nesl hladké tahy takových lidí, které mají vlastnosti lišek. Také v celé jeho bytosti ležela převážně svéráznost tohoto lstivého zvířete. Je mnoho lidí tohoto druhu, zejména Orientálců, kteří jsou lstivě podlézaví a ponížení u těch, od nichž očekávají prospěch, zatímco proti jiným vykazují charakter, který může být zván téměř brutálním. S velkou obratností se vyhýbal mým křížovým otázkám. Konečně jsem ho dostal tak daleko, že dával určitější odpovědi a líčil mi smrt Fatimy v přesvědčivých důkazech. . Přitom nepozoroval že si ve spěchu často protiřečil. Z toho jsem pojal podezření a vážil smělý šachový tah. Vážně a určitě jsem mu vysvětlil: "Almansore, ty hovoříš falešným jazykem! Ty mi vyprávíš nepravdivou příhodu!" Tento se podíval popuzeně do výše, změnil ale přece lehce barvu. "Jak to můžeš říci?" volal rozzlobeně a bázlivě současně. "Fatima není mrtva! Ona ještě žije!" Almansore byl mým tvrzením poněkud vyveden z míry. Když jsem to zpozoroval, zaradoval jsem se a byl jistější. Proto jsem pokračoval dále: "Tři týdny po dni, který označuješ jako den úmrtí, jsem viděl Fatimu živou." "Alláhu, ó Alláhu! Ty jsi viděl Fatimu, která už byla mrtvá?" volal v dobře předstíraném překvapení, které mne téměř vyvedlo z míry. Nedal jsem však na sobě znát nejmenší nejistotu a řekl jsem: "Nemusíš se přetvarovat. Opakuji ti ještě jednou: Fatima žije! Můžeš ode mne slyšet kdy jsem ji viděl, který den, dokonce dobu, abys byl konečně přesvědčen." "Jsem opravdu žádostiv slyšet tvoji osvícenou moudrost," posmíval se. "Můžeš se hned ujistit, pozorně mne poslouchej: bylo to přesně před padesáti sedmi dny, vypočítej si to, viděl jsem Fatimu před západem slunce. Nebyla sama, nýbrž jedna krásná žena ležela na pohovce. Tato měla na obnažených nohou půvabné, bohatě vyšívané pantoflíčky, zlatě vyšívaný otevřený živůtek ze světle modrého hedvábí, ven prokmitala světlá hedvábná košilka. Jedna ze služebnic hrála na nástroj ..." "Alláhu!" Tento výkřik mne zde přerušil. Byl to Almansor, jehož rtům tento výkřik vyklouzl. Ustoupil bezděčně z mé blízkosti. Opovržlivý, potupný smích zcela zmizel. Zato jeho oči se nyní na mne užasle, polekaně dívaly. Hovořil jsem klidně dále, v nitru potěšen účinkem svých slov. "Před divanem ležela velká lví kožešina. Fatima ale seděla na indické stoličce a podpírala si hlavu rukou. V pokoji byly dva arkýře. V každém z nich visela jedna šestihranná, pestrobarevná visací lampa. Stěny a podlahy byly ověšeny a pokryty 224


koberci ... ." Náhle jsem byl zase přerušen pronikavým výkřikem zděšení. "Ó Alláhu! Buď mi milostiv! Je vševědoucí. Zná harém mého domu!" Triumfoval jsem. Úskočná liška se prozradila. Nazdařbůh jsem popsal obraz, který mi Jusuff, šejk Hadžimanů, předvedl krátce před mým odjezdem a jak se zdálo, uhodl pravdu. "Chceš slyšet ještě více," začal jsem znovu, když Almansor mlčel. "Ne! Ne! Ne!" křičel jako šílený. Z jeho očí hovořila hrůza. Údy se mu zdál roztřást ledový chlad. "Běž pryč! Opusť mne!" Za tohoto křiku chtěl utéct dveřmi. Zadržel jsem ho ještě a hrozil: "Jestliže uprchneš, tak tě zničím!" To pomohlo. Chvěje se, zůstal přede mnou stát. "Co ještě chceš," ptal se bázlivě. "Vědět pravdu!" odpověděl jsem krátce. "Vždyť všechno víš! Co ti mám ještě říci?" Tato otázka byla pro mne nebezpečná. Nesměl jsem nechat změnit náladu a uškodit si. Musel jsem využít jeho rozčilení, jinak bych z toho člověka více nedostal. Proto jsem se na něho hrubě osopil, aniž bych se zabýval jeho otázkou: "Kde se nachází Fatima nyní? Odpověz mi!" "To já nevím!" "Ty to nevíš? Přiznáš nyní konečně, že není mrtva?" "Ona je - je zase - oživlá, - to znamená, ona - nebyla - nebyla - úplně - mrtvá!" "Vždyť toto nepotřebuji vědět. Je mi známo, že žije, právě jsem ti to dokázal." "Pse! Ty jsi byl v mém harému?" zařval náhle zuřivě, přiskočiv ke mně. "To je tvá smrt!" Teprve nyní přišel na myšlenku, že jsem musel být v jeho domě, když mi jeho zařízení bylo tak známo. Bránil jsem se ale: "V ten den, kdy jsem viděl tvůj dům, jsem se nacházel v poušti Dahna v Arábii." "A odtud jsi mohl vidět do mého harému?" "Neříkal jsem ti to? Kdybych sám byl ve tvém domě, musel bys mě přece vidět, neboť já jsem tě viděl vstoupit. Vzpomínáš si?" Zase jsem opatrně vyzvídal. Viděl jsem v obraze jednoho muže, ale ne jeho obličej. Almansor udiven mohl sotva promluvit. Naléhal jsem: 225


"Nyní už si vzpomínáš?" "Ano, ano," koktal, "již si vzpomínám, neboť to byl stejný večer, kdy měl Melek dojít pro Fatimu --- oh --- oh --- chtěl jsem říci --- ." "Nech si ty svoje výmluvy," přerušil jsem ho. "Víš, že se nenechám podvést! Kam byla tedy Fatima odvedena?" Almansor zmaten přestal. S největší pozorností studoval po těchto slovech barvu mého svrchního oděvu. Potom vrhl pohled vzhůru k mému turbanu a spočinul na něm, jakoby bylo jeho životní úlohou spočítat jeho záhyby, aby hned na to klesl k mým kolenům, obdivuje tkanivo kalhot, přitom se ale bázlivě vyhýbaje mým očím, jakoby jeden pohled do nich byla jeho okamžitá smrt. Nyní jsem zpozoroval, že jeho rozpaky náhle ustoupily a zase učinily místo zatvrzelosti. "Vždyť všechno víš. Proč ti mám potom ještě něco říci?" "Dobře!" odpověděl jsem, zdánlivě ustoupiv. "Uvidím Fatimu ještě dnes, také bez tebe!" "Ty budeš moci vidět až do Kašánu?" posmíval se. Napnul jsem sluch. Uklouzlo mu jméno Kašán nedopatřením, nebo mě chtěl tímto jménem oklamat? "Když to bude nutné, mohu vidět až tam," odpověděl jsem klidně. "Ale stejně tak dobře ještě dále, do Indie nebo někam jinam." Pozoroval jsem dobře, když se mi zdálo, že Almansor při slově Indie lehce změnil barvu? Nebo jsem se mýlil? Dost. Nyní jsem věděl, že se více od tohoto zchytralého člověka nedovím a opustil jsem jeho dům. Zajisté s jistotou, že Fatima nezemřela, nýbrž ještě žije; moje úloha není tedy ještě skončena. Příštího rána jsme doprovázeli, Omar a já, našeho dosavadního věrného společníka na cestách, statečného Linka, k lodi. Marně se mě snažil přemluvit ke společné cestě a zatím, co jsme již překročili spojovací prkno, které vedlo na palubu parníku, nepřestal na mne dorážet. "Je přece takřka jisté, že Alžbětu Natty znovu nenajdete a kdyby se to přece jen stalo, je stále otázkou, jestli by se vrátila zpět. Co potom tady chcete ještě dělat?" "Budu se pokoušet vypátrat něco, co by souviselo s Fatimou, u služebnictva Almansorova. Nic nesmí zůstat nevyzkoušeno." "Potom," začal Link smířen s osudem, když konečně nahlédl, že mne nic od mého úmyslu neodradí, "potom mi alespoň splňte jednu prosbu." "A ta je?" "Při své cestě domů mne bezpodmínečně vyhledáte a budete si reservovat několik týdnů, které spolu prožijeme ve starém, veselém císařském městě Vídni. Platí?" Tázavě mi nabídl ruku. Srdnatě jsem si plácl a zvolal: "Platí! Já přijdu, když - budu ještě živ. Jinak by mi to bylo asi těžko možné," doplnil jsem, směje se, neboť jsem chtěl rozloučení naladit něco veseleji, protože Link se tvářil tak velice smutně. "Omar také přijde?" 226


"Omar?" Směje se, obrátil jsem se na něj: "Omare, navštívíme spolu našeho společného přítele ve Vídni?" Tento odpověděl k mému překvapení vážně: "Jestliže ty půjdeš do tohoto města, sídí, tak já tam půjdu také, neboť zůstanu u tebe!" Link byl tímto příslibem zcela nadšen a naděje na shledání mu podstatně ulehčila rozloučení. Když potom pyšný parník opustil přístav, viděl jsem našeho vzdalujícího se přítele ještě dlouho na palubě mávat šátkem. Kdy já nastoupím cestu domů? Splním svoji úlohu? ---

XIII. Fatima Neobyčejný den se chýlil ke svému konci. Pláně a lesy jakoby si oddechly, když se tropické slunce chýlilo k západu, neboť všechno trpělo pod jeho spalujícími paprsky. Paprsky se ještě zachytily na pozlacených kopulích paláců a mešit města, které byly zaplaveny odcházejícím sluncem, leskly se oku daleko viditelny a svítily, jakoby na nádherné stavby padly ohnivé koule. Moje hruď se zvedla jedním mohutným nadechnutím, když od moře zavanul lehký, osvěžující vánek široce otevřeným oknem pracovny, kterou jsem si zařídil v pěkném venkovském domě, více jak hodinu vzdáleném od města. Celé okolí se zdálo, nehledě k nesnesitelnému horku, být rájem, pohádkově opředeno září slunce, jehož kouli již nebylo vidět, v pozadí leželo město, zatímco všude se již projevovaly večerní stíny. Zvláštní poutavé kouzlo leželo nad celou krajinou, dýchnutí míru - jako stvořené pro snění. A já jsem snil, snilo dvou jasných očích, které se na mne tak oduševněle dívaly. V tom pohledu tehdy ležela jakoby tichá předpověď. Splní se někdy? Zase jsem viděl v duchu tyto oči na mne upřeny, ale s jiným výrazem. Když na mně jakoby skrze hustou mlhu nepřetržitě spočívaly, ležela v nich skličující otázka. Jediná otázka, kterou jsem se neodvažoval zodpovědět. Tato zněla: "Mohl jsi ty její přítelkyni z mládí a později spolutrpitelku Alžbětu Natty nalézt a osvobodit? Nasadil jsi k tomu alespoň všechny své síly?" Udělal jsem to poslední? Velmi jsem se snažil. Přece však musela být moje práce nedostatečná, protože již po dobu deseti měsíců jsem nenalezl po ztracené žádnou stopu. Od té doby, co jsem opustil Abušír a následuje údaje Almansarovy a jeho služebníků, jel do Kašánu, jakoby mne štěstí, které se týkalo nalezení Alžběty, opustilo.

227


Zdržoval jsem se ještě v Persii, potom v Afghánistánu, Balúčistánu, kam mne osud zahnal, poněvadž jsem byl zapleten ještě do jiné věci, o které budou vyprávět pozdější svazky, prožil mnoho nebezpečí a ještě dnes zpětně vzpomínám s hrůzou na některá dobrodružství. Ale hledanou dívku jsem nenašel, až jsem se dostal konečně do Indie, kde jsem jako host již několik měsíců u svého přítele Claira, Francouze bezvadného charakteru. Clair byl majitelem rozsáhlých plantáží, mládenec v mém věku, radující se ze života, který mi ochotně zařídil ten již zmíněný malý venkovský dům, kterých jako majitel měl více. Toužebně spočívaly moje oči na blízkém městě. Kdybych se mohl spolehnout na některé temné opěrné body, tak se nalézala Alžběta, nebo lépe řečeno Fatima, v těchto zdech. Několik měsíců jsem již vynaložil na to, podporován svým přítelem Clairem, abych ji zde objevil, ale doposud bez úspěchu. Zarmouceně jsem zíral do dálky, kde planoucí červeň oblohy pomalu pohasínala, a z pomalu vystupující mlhy mi hleděl s němou výčitkou vstříc zase ten tmavý pár očí. Mlha vystupovala a formovala se do podoby postavy, až nabyla podoby Achmedovy sestry, která mi nyní zase slibně kynula. Tu ke mně dovnitř zazněl náhle zpěv a veselé žertování. Trhl jsem sebou. Snil jsem? Vždyť zde nebyla vůbec žádná mlha, protože vzduch nemohl být jasnější a čistší. Zpěv a žertování přicházely od domorodců, kteří se vraceli z plantáží, rozprávěli a ubírali se kolem mého okna, spěchajíce k chatrčím, aby se po požití jednoduché stravy z rýže oddali dlouho očekávanému odpočinku. Přistoupil jsem k oknu a nejeden radostný pozdrav mi letěl vstříc, k tomu vážnému sáhibovi, jak mne domorodci nazývali a jehož opětování jsem nikdy neopomíjel. Náhle vedle mě ležící doga zavrčela a zvedla, naslouchajíc, mohutnou hlavu. Omar, který se nalézal stále ještě u mne, vstoupil. "Sídí," řekl, "pan Clair se nalézá na verandě domu a přeje si s tebou nutně mluvit." Omar mluvil přirozeně arabsky. "Pan Clair?" volal jsem užasle. "Ano, sídí, má něco naléhavého, co tě potěší." Rychle jsem nyní spěchal na verandu, kam doga utíkala již přede mnou a jejíž štěkot mi také již i bez Omarova ohlášení prozrazoval přítelovu přítomnost. Clair zdál se míti dnes opravdu něco zcela neobyčejného, neboť jeho jinak bledý, tmavými kadeřemi orámovaný obličej byl lehce zardělý, a jemná, dobře pěstovaná, téměř dívčí ruka si projížděla vzrušeně kadeřavý vous. "Jedno příjemné překvapení pro tebe, milý příteli!" volal mi vstříc. (Dokonce zapomněl pozdravit.) "Hádej, hádej, co to je?" Tato slova byla řečena plynulou němčinou. "Je velmi obtížné to uhodnout," odpověděl jsem, směje se. "Chci pouze vyjmenovat ty věci, které by tě nejvíce mohly vzrušit. Byl viděn tygr nebo ho chceš vyhledat v džungli? 228


Nebo se chceš snad ... ženit?" V komickém zděšení padl Clair na houpací židli, ve které se jeho štíhlé tělo téměř ztratilo. Musel nechat přejít první záchvat dráždivého smíchu, dříve než, lapaje po dechu, vykřikl: "Hon na tygra? - Hahaha! - Znamenité! Jít do džungle? Já? --- Ještě znamenitější! – Hahaha! --K nezaplacení je ale žert s ženitbou! --- Hihihi! --- Ženitba !! Ženit se, říká ten člověk! Já?! --- Ten žert je jedinečný!" Clair byl veselý chlapík a téměř neustále se smál. Pravé dítě slunného jihu. Při tom ale také dobrá duše bez falše a s vnímavou myslí. Byl ode všech svých dělníků nesmírně milován a zdálo se, že také opravdu jen pro ně žil. Znal jsem jeho odpor k ženění. Vstávaly mu vlasy, když jenom na to pomyslel. Nechal jsem ho vybouřit, dříve než jsem ho poškádlil: "Tvoje hodina ještě neuhodila, ty posměváčku. Prorokuji ti, že o to víc budeš potom zamilován." Při posledních slovech jsem hleděl dát svému hlasu slavnostnější zvuk. "Budu čekat, až uhodí jednou ta tvoje," odpověděl, "podle toho se potom zařídím. Kromě toho se budu dobře hlídat, abych ti o tom dal něco najevo, protože u vás, spisovatelů, si člověk nikdy není jist, jestli není brán jako studijní materiál. Ne, děkuji." Stávaje se vážnějším, pokračoval dále. "Neuhodl jsi, proto nechci víc tuto novinu tajit. Představ si tedy, že ho mám!" "Že ho máš?" volal jsem udiveně. "Ale koho?" "Kde se toulají tvoje myšlenky, že to nevíš?" volal Francouz potřásaje hlavou. "Mám toho, kterého hledáš!" "Ach!" vyjelo mi v překvapení. "Ty míníš toho Turka?" "Ano," přikývl Clair, "nalezl jsem ho." "Jak se jmenuje?" "Ibrahim Melek!" "Melek?!" vykřikl jsem. "Co na mě tak křičíš? Neřekl jsem to jméno dost zřetelně?" "Promiň," řekl jsem chlácholivě, "to ze mne hovořilo vzrušení, protože Melek se jmenoval ten člověk, o kterém Almansor ve svém zmatku mluvil. Chtěl mne obelhat, když jmenoval Kašán, aby mi dal popud k vydání se na cestu tam, takže jsem přesvědčen, že Melek je to pravé jméno kupce." "Doufám, že je to ten pravý muž kterého jsem konečně vypátral," řekl Clair, "ale pojď, nepřipravuj se, musíme spěchat." "Co zamýšlíš?" "Navštívit Meleka!" "Půjde to?" "Jsme již u něho ohlášeni. Očekává nás!" Nevycházel jsem z úžasu a dobře jsem svému příteli neporozuměl. Díval jsem se na 229


něho, jakoby mi přednášel v portugalštině. "Co je to za muže, že k němu můžeme jen tak beze všeho jít?" "On provozuje, sice jenom pro úzký okruh, nikoliv pro veřejnost, obchod s klenoty a ... děvčaty." Trhl jsem sebou. "Mluvíš pravdu?" "Pochybuješ o tom?" "Ne!" volal jsem vzrušeně. " Vyražme tedy, spěchejme!" "Ještě ne!" odpověděl Clair. "Musíš se nejprve proměnit v Turka, neboť jako takový jsi ohlášen." "U sta hromů! To jsi udělal dobře," přidal jsem potěšen. "To je znamenitý nápad!" "Tak se oblékni. Já mezi tím počkám zde. Máš přece ještě turecké šaty?" "Samozřejmě," potvrdil jsem. "Ale nechal bys zatím osedlat koně? Zobaá s sebou nevezmu, nýbrž jednoho z tvých koní, když dovolíš." "Dovolím, to se přece rozumí samo sebou," odpověděl Clair, "také nechám osedlat." "Může nás doprovázet Omar?" "On nebude rušit. Samozřejmě může jet s námi." "To jsem rád," odpověděl jsem a informoval rychle Omara o našem záměru. Netrvalo to dlouho a přišel jsem oblečen jako Turek zase na verandu. "K ďasu, ty vypadáš znamenitě!" volal Clair nadšeně. "Nyní bez meškání vyrazíme." O několik minut později jsme jeli táhlou alejí, vedoucí k městu, která byla po obou stranách lemována pepřovníky. "Myslíš, že ji nalezneme, sídí?" ptal se Omar bezprostředně během jízdy. "Upřímně řečeno, ne!" odpověděl jsem přiměřeně svému přesvědčení. "Co myslíš ty?" "Ano!" odpověděl Omar s jistotou. "Co?" volal jsem překvapeně. "Ty si myslíš, že tady tu hledanou najdeme? Po tolika nezdarech?" "Ano, jistě!" "Proč myslíš?" "Když ti to mám vysvětlit, ó pane, tak ti musím říci, že vlastně nevím proč. Já jsem jenom o tom přesvědčen." "Tak, tak!" byla moje odpověď. "Vždyť uvidíme." Byl jsem již mnohokrát příliš zklamán, než abych mohl předpokládat úspěch. "Večerní jízda je opravdu nádherná," volal nyní ke mně Clair. "Není přece krásnější země než Indie!" "V této době ano," odpověděl jsem, "ale také v jiných zemích je krásně. Každá země má svoje světlé a stinné stránky." "Toho stínu je zde nyní již málo," smál se Francouz. "Rozhodně je to zde ale krásnější 230


než v Turecku a Malé Asii, které jsi již navštívil." "Já jsem ti ale řekl, že každá země má také svoje světlé stránky," odpověděl jsem. "Co by mělo být například v Malé Asii obzvláště chvályhodného, nepochopím," namítal Clair. "Tam vyniká pohostinnost obyvatel," vysvětloval jsem. "Dokonce i ten nejchudší přijme každého rád jako hosta, aniž by za to něco požadoval. Ano, on je ještě potěšen, když způsobí radost a může někomu poskytnout přístřeší a dá rád z toho mála, co má. Já ještě dnes rád vzpomínám na první cestu, která mě vedla Malou Asií." Právě jsme jeli kolem prvních domů města. Již po několika málo minutách bylo Klubu dosaženo a koně zastaveni. Potom jsme pomalu kráčeli k mohamedánské části města. Osvětlení úzkých, ve špatném stavu se nacházejících ulic, bylo nanejvýš ubohé. Obtížně jsme tápali kupředu. Konečně se Clair zastavil před jedním malým, nevzhledným domem. "Zde je náš muž," řekl, oddechna si. "Nevypadá to zrovna lákavě," odpověděl jsem, zatím co jsem skrytě přitom pociťoval hrůzu a myslel na možnost, že Fatima by mohla být zde. A přece jsem si to přál, neboť kdybych ji nenalezl zde, kde se sbíhaly namáhavě nalezené stopy, tak jsem se mohl vzdát všech nadějí. Clair mezi tím dal zaznít klepadlu. Bylo slyšet tiché, klouzavé kroky a brzy na to se otevřela klapka na domovních dveřích. Nebylo vidět nic než chomáček vlasů, ze kterého zvědavě vykukovala špička nosu. Nějaké bručivé zvuky, které měly být pravděpodobně otázkou, se tlačily pod nosem z houští vlasů ven, načež Clair vyslovil naše jména, to znamená, pro mne zvolil jedno turecké, kterému jsem ani sám nerozuměl. Zástrčka byla nyní odstrčena zevnitř a vrzajíce otevřely se dvéře ve svých zrezavělých závěsech, ale zajisté jenom tak dalece, že mohl proklouznout jeden muž, což jsme také ihned učinili. V jedné, jenom olejovou lampičkou skromně osvětlené, úzké chodbě, ve které panoval nepopsatelný zápach, který mi ztěžoval dech, jsme se ocitli sami proti člověku, který se jmenoval Ibrahim Melek. Tento byl téměř chlapecké postavy a zdál se sestávat pouze z kostry, potažené žlutou, suchou kůží. To jediné plné síly na celé postavě byly rostoucí nadmíru bujné vousy v obličeji. Kde se nacházela ústa, se vlastně dalo jenom tušit, neboť tato ústa byla hustým vousem zcela zakryta. Stejně tak se vedlo očím, které pod chumáč ovitým obočím mizely, jenom s tím rozdílem, že z pod těchto vlasů blýskaly ostře ven. Zda čestně nebo záludně, těžko říci. Jeho oděv byl ošumělý a obnošený jako rez, který mohl být červený snad kdysi před polovinou století. Určit ale prastarou barvu přehozu, okolo něho ovinutou, bylo věcí nemožnou. Byl původně bílý nebo žlutý? Nebo skrýval tento na něm spočívající špinavý přehoz dokonce barvu zelenou? Kdo by to uhodl, musel být více než nějaký jasnovidec, v každém případě to sám počestný majitel dost dobře nemohl vědět. 231


Tento nás vedl do jedné, vzhledu majitele se rovnající místnosti, která byla neobyčejně zanedbaná. Z toho by mnohé mohlo zatajit mdlé osvětlení, kdyby také zde nepanoval vzduch, který se nedá popsat. V každém případě mohl v tomto prostoru spát vladař a po desetiletí ani jednou nevětrat? Pochyboval jsem nyní rozhodně o nějakém úspěchu, protože zde rozhodně nemohla Fatima být. Ne zrovna přátelsky jsem se obrátil na Meleka: "Ty víš, proč jsem přišel. Chceš mi snad dívku předvést v této místnosti?" Můj pánovitý tón se zdál Turkovi imponovat. Sklapl jako kapesní nůž a pospíšil si odpovědět: "Zajisté ne, ó efendi, zajisté ne! Hned shlédneš ozdoby harému. Chceš mne následovat?" Vykročil napřed zase jednou téměř nekonečnou chodbou. V temnotě se opíral jeden obrovský černoch, který se nám vstříc přátelsky šklebil, ukazuje svoje bílé zuby. Rozuměl jsem tomuto úšklebku dobře a nechal vklouznout do jeho ruky slušné spropitné. V každém případě byl neobyčejně spokojen a zdál se být se svým pánem v přímém spojení, neboť ten ukázal náhle téměř patolízalskou zdvořilost. Otevřel dvéře a já vstoupil --- můj krok málem uvázl překvapením, do nádherného pokoje, jehož bohaté a vkusné zařízení mě zmátlo. Při tlumeném světle jsem viděl v pokoji různá děvčata ve slušivém oděvu Orientálek, mezi kterými se také nacházely opravdové krasavice. Melek mi chtěl jednu po druhé předvádět za mnohých chvalozpěvů jako nějaké zboží, ale já jsem pokynem odmítl a prošel prostorem kolem nich. Ale nějakou podobnou Fatimě, jak jsem si ji představoval, jsem nenalezl. Avšak abych se ujistil, obrátil jsem se v německé řeči na Claira, který stál vedle Meleka: "Není tu žádná, jakou hledám a žádná, která rozumí této řeči." Vyjadřoval jsem se proto tak nejasně, poněvadž mi nebylo známo, zda Melek nerozumí také německy a doufal jsem, že Němka, kdyby tady byla, by se ohlásila. Pozorně jsem pozoroval během svých slov obličeje děvčat. Ale všude jsem mohl předpokládat, že mi nebylo rozuměno. Potom jsem si ještě nechal říci všechna jména. - Fatima tam nebyla. "Žádná, jakou bych si přál," řekl jsem k Melekovi. Ten se na mne dlouhou dobu zkoumavě díval. "Mám ještě dvě jiné," odpověděl konečně. "Když bys je chtěl vidět, tak ti je ukáži. Ale ty jsou velmi drahé." "Jestliže se mi jedna z nich zalíbí, tak nebudu lakomý!" byla moje krátká odpověď. Nyní jsme vstoupili do jiné, jedním kobercem oddělené místnosti, ve které odpočívaly na pohovkách dvě dívky. Byly to neobyčejné krasavice a moje oči bezděčně s obdivem spočinuly na překrásných, mladistvých stvořeních. 232


Hluboká bolest mi sevřela hruď, když jsem pomyslel na to, jak tisíce těchto dívek smutně prožívají svůj život, a některé snad po boku nějakého starého, vetchého Turka hynou zármutkem. Ovšem, jinak to neznají. Také zde se hledaná nenacházela, to jsem viděl na první pohled, neboť obě dvě ty něžné, mladé bytosti byly Orientálky. Náhle jsem v duchu na místě těchto dívek viděl sestru svého přítele Achmeda. Tak by to bylo dopadlo, kdyby se nám ji nepodařilo vyrvat těm bídákům. A její ubohá přítelkyně? Nebyla snad ona v takových, nebo ještě horších rukou, a já byl bezmocný, neschopen něco podniknout tak dlouho, dokud jsem nevěděl, kde se nachází? Jak jsem to měl ale zjistit? A jak mnoho takových ubohých obětí, které nebyly Orientálkami, zde mohlo kromě toho ještě být, které důvěřivě vešly do neroztržitelných sítí a musely v nich zahynout? Jejichž srdcervoucí vzlykot a úpěnlivé prosby nemohly koberci pokrytými stěnami harému proniknout na veřejnost? Tyto a podobné obrazy na mne naléhaly. Pot vystoupil na mé čelo a téměř bezděčně vyšel z mých rtů výkřik: "Jaký strašný osud!" "Milosrdný!" zaznělo tu náhle k mému uchu jako tichý výkřik nějaké trýzněné duše. Vyděšeně jsem se ohlédl. Slyšel jsem opravdu toto německé slovo? Odkud ale přišlo toto zvolání, které jako odpověď na má slova se tak tajuplně chvělo prostorem? Snil jsem nebo bděl? Zkoumavě jsem se rozhlédl pokojem. Můj pohled zkoumavě spočinul na Melekovi. Tento se stal neklidným. Ještě jednou přelétly moje oči prostor. Od přítomných nemohlo toto zvolání přicházet. Obě dívky zde lhostejně ležely. Tu jsem objevil ještě jeden další vchod mimo ten, kterým jsme přišli, uměle zakrytý jedním kobercem. Rychle jsem k němu přistoupil. Melek se mi ale náhle postavil do cesty. "Nevstupuj dovnitř, ó efendi!" volal bázlivě. "Proč ne?" "Protože to nechci!" řekl Melek, stávaje se energickým. "Nemáš snad uvnitř ještě nějakou dívku?" ptal jsem se naoko lhostejně. Tato lhostejnost zdála se ho uklidnit. Ještě s odpovědí otálel. Opakoval jsem svoji otázku. "Je v ní jedna nemocná," vydralo se z něho konečně rozpačitě. "Tak, tak," řekl jsem s předstíranou roztržitostí, abych tím více dosáhl. Ale v žádném případě jsem se nechtěl hnout z místa, aniž bych měl jistotu, i kdybych měl použít síly, když už bych měl podezření. "Je pěkná?" ptal jsem se zase po odmlce. 233


"Je pěkná!" "Velmi nemocná?" "Velmi efendi! " "Co jí je?" "Její duch je nemocen. Mluví zmateně a říká při tom slova, kterým nikdo nerozumí." "Ach," řekl jsem pln zájmu, "Jak se jmenuje? Mohu ji vidět? Snad ji mohu pomoci, neboť je mi známo něco o léčitelství." "Ne, ó efendi," volal odmítavě. "Ty jí nemůžeš pomoci. Také ji nemůžeš vidět, neboť by tě nakazila a její nemoc by vjela do tvého těla." "Ach," řekl jsem, "ale do tvého těla nevjede?" Melek byl velmi rozpačitý, přerušil rozhovor a ukázal na obě Orientálky: "Nelibí se ti žádná z nich? To jsou ty nejmladší!" "Ne!" "Tak pojďme!" naléhal. Chystal jsem se zavolat do přilehlého pokoje nějakou německou otázku, když zase hlas, jakoby shůry přicházející, sem k nám odněkud tlumeně zazněl. "Ó nebeský Otče!" znělo to tiše a naříkavě vzduchem jako dýchnutí. Zase to byla německá slova, volána měkkým, sladkým hlasem. Stál jsem jako v začarovaném kruhu a upřeně hleděl k tajuplnému prostoru uzavřenému kobercem. Tu jsem se cítil být uchopen za paži. Byl to Melek, který naléhal: "Pojď, efendi, pojď rychle ven." Chtěl mne násilně odtáhnout pryč. Nedostal mě z místa ani o krok. Clair ke mně šeptal: "To by mohla být ona!" To jsem si myslel a v to doufal již dlouho, a nyní jsem se na Turka podíval ostře a zamračeně. "Ta dívka tam uvnitř nemluví zmatené," řekl jsem vážně a důrazně. "Ona používá pouze svoji rodnou řeč!" "Efendi!" volal nyní Melek v dobře hraném zděšení. "Vidíš, nyní jsi již onemocněl také ty. Vždyť jsem ti to říkal." Přitom mne hleděl zase vytáhnout ven. Zcela jsem toho člověka prohlédl a nejraději bych ho byl srazil. Pln hnusu jsem ho ze sebe setřásl, takže letěl kus stranou. "Nechceš mi nyní ukázat tu dívku?" volal jsem popuzeně. "Ne!" volal jedovatě, měně náhle svoje vystupování. "Jak se můžeš odvážit vystupovat takto v mém domě? Ó kdybych tě byl nebyl vpustil!" Přitom hlasitě, jakoby bezděčně, tleskal rukama. 234


Toto však muselo být nějakým znamením, protože několik vteřin poté stál po mém boku obrovský černoch, a tázavě se díval na mě a svého pána. Zdánlivě jsem si toho nevšímal a obrátil se zase k Melekovi: "U kaž mi tu nemocnou, snad si koupím tuto." "Fatimu neprodám!" odpověděl vzdorovitě. Tedy přece Fatima! A Němka! Alespoň dívka, která ovládala německou řeč. Zda je to ta pravá, to ovšem ještě nebylo jisté, neboť jméno Fatima bylo hojně rozšířeno. Stál jsem na okamžik váhaje a rozmýšleje se, kterou cestou se mám dát, abych co nejrychleji dospěl k cíli. Tu mě z přemýšlení vytrhl Melekův hlas. "Půjdeš tedy nyní?" "Ne!" odpověděl jsem energicky. "Co tedy ještě chceš?" "Vidět Fatimu!" "Alláhu! Ty jsi opravdu onemocněl. Neřekl jsem ti, že Fatimu neuvidíš?" "To říkáš ty. To ale není pro mne rozhodující, nýbrž platí moje vůle!" "Můžeš v mém domě poroučet ty, nebo já?" "Nyní poroučím já, slyšíš! Je-li s Fatimou všechno v pořádku, tak mi ji ukážeš a já se ti potom omluvím." Melek se na mě ohromeně díval. Moje smělost ho učinila neschopným promluvit. "Tak bude to?" řekl jsem netrpělivě. To konečně do něho vlilo život a pohyb. Zajíkavým hlasem křičel na černocha: "Vyveď ho ven! Ven! Ven!" Tato příhoda vyrušila obě dívky z jejich klidu. Vzpřímily se a dívaly se po mně, vyměňujíce si tichá slova úžasu. Černoch se na mě díval potřásaje hlavou. V každém případě myslel na bohaté spropitné, které jsem mu dal a nerad by na mě vztáhl ruku. Melek ale ječel a opět volal: "Poslechneš konečně a vyvedeš ho ven?" Rozlíceně dupl nohou. Stále ještě váhaje se ke mně černý obr blížil. Ale když chtěl po mně vztáhnout ruku, zahřímal jsem na něho: "Zpět! Neodvažuj se mě dotknout!" Černoch ustoupil zpět. Melek řval zlostí. Stále a stále černocha podněcoval. Tento sáhl konečně po mé paži, zatím co široký, váhavý úšklebek dal zasvítit jeho bělostným zubům. 235


Sotva se ale jeho ruka dotkla mého oděvu, uchopil jsem rychlým pohybem oběma rukama na hrudníku otevřenou kazajku hlídače a tuto stáhl prudkým trhnutím téměř až k lokti a přes jeho paže dolů, současně oba konce pevně k sobě utahuje. Překvapený obličej černocha, který byl těmito jednoduchými hmaty ve svém pohybu zcela omezen, byl tak znamenitý, že měl za následek záchvat smíchu Claira a obou Orientálek. Melek ztrnule hleděl neméně polekán, na svého sluhu. Tohoto ale smích rozhněval. Několika silnými pohyby se hleděl uvolnit. Ale marně. Z jeho úst se vydral sípavý křik. Věděl jsem, že nyní nebude na mne více brát žádné ohledy. Divoce koulel očima. Tu mi dal ale tichý, vylekaný výkřik poohlédnout se stranou. Co jsem uviděl, mne tak překvapilo, že se protivník málem uvolnil. Můj pohled padl na půvabnou dívčinu, která stála u vchodu do zakázaného pokoje a dívala se na nás očima plnýma bázně. Nevystoupila zcela ven, nýbrž měla koberec jen lehce pozdvižen a byla jím z poloviny zakryta. Stála tu jenom několik vteřin, potom zase líbezné stvoření zmizelo. Ale tento okamžik úplně postačil, aby mi ukázal, že by to mohla být Alžběta Natty, neboť zcela odpovídala mým představám a obrazu, který jsem již jednou viděl u Džebel Athalu. Avšak hned potom, když postava zmizela, spěchal tam i Melek. To rozhodlo. Abych se nemusel pouštět do dlouhého zápasu s černochem, což by mě zdrželo, zasadil jsem mu nyní mohutný úder zvednutým kolenem zespodu do krajiny srdeční. Nezbytný následek toho byl, že se ten silný člověk ihned zhroutil a marně lapal po vzduchu. Já jsem byl ale dvěma kroky vedle Meleka, který chtěl zrovna vklouznout do sousedního pokoje a vstoupil do něho spolu s ním. Turek nebyl žádný hrdina a nyní se ukázal, když viděl pád toho černého obra, zcela ochotným. "Já ti chci ukázat Fatimu!" řekl pokrytecky s patolízalskou laskavostí. Odpověď na to ode mne neobdržel, neboť já jsem nyní viděl před sebou jenom dívku, která plaše ustoupila až do středu pokoje a zde úzkostlivě čekala, majíc pravou ruku křečovitě přitlačenu na srdce. Ještě jsem nepovažoval za vhodné prozradit, že nejsem žádný Turek a hrál tuto roli dále. Také Clair vstoupil a díval se obdivně na tuto něžnou bytost. "Chtěl bych Fatimu koupit!" řekl jsem nyní ještě k Melekovi. Ten byl překvapen. Brzy se zdál být soustředěný a potom, když marně čekal na znovuobjevení se svého hlídače, určil konečně vysokou cenu. Clair mezi tím přistoupil k dívce blíže a ptal se jí tiše v německé řeči: 236


"Mluvíš německy?" Právě tak tiše obdržel odpověď: "Ano, pane, neboť já jsem Němka a ... " Zde byla ale také Melekem, který ji bez ustání pozoroval, přerušena. Hrubě jí dal na srozuměnou, aby mlčela. "Pojď!" zavolal jsem k Turkovi nyní pánovitě. "Budeme vyjednávat venku." Nic se mu nezdálo být příjemnější než tato výzva. Odebrali jsme se zase do druhého pokoje, kde se nacházely obě mladé Orientálky, které na mne nyní vrhaly otevřené pohledy uznání. Černoch ale zmizel. Krátce jsem se obrátil zase na Meleka: "Dám ti třetinu požadované částky ve zlatě, takže nebudeš mít žádnou škodu!" "Ó Alláhu!" volal hořekuje. "Chceš mě přivést na mizinu?" "Ty jsi ani za jednu nedal tuto částku!" Když jsem neobdržel žádnou odpověď, nýbrž Melek se zdál přemýšlet, pokračoval jsem dále: "Kromě toho jsi mi nechtěl Fatimu ukázat, protože určitě víš, že je to dcera Franků. Když mi ji nyní za tuto cenu nedáš, tak můj přítel půjde ihned na úřad a ohlásí to. Potom ji budeš muset vydat a nedostaneš za ni nic." Melek zůstal viditelně leknutím bez sebe, když jsem mluvilo úřadech. Protože nenašel jiné východisko, konečně po dlouhém smlouvání souhlasil. "Přijdeš si pro ni zítra?" zeptal se napjatě. "Vezmu si ji s sebou hned!" Příštího dne bych zajisté Fatimu již neuviděl, to jsem věděl předem. "Mám ti snad Fatimu dát bez peněz?" "Ne, budeš je mít ihned!" "Máš je s sebou?" "Přinese je můj přítel!" "A ty?" "Já zůstanu zde!" Vždyť Clair mohl peníze obdržet v Klubu. Prosil jsem ho, aby je přinesl a přivezl s sebou uzavřený vůz. Melek se zdál vymýšlet nové výmluvy. Učinil jsem tomu přítrž tím, že jsem rozhodl: "Můžeme počkat vpředu v chodbě, můj přítel nebude dlouho vzdálen. Fatima půjde ihned s námi." Melek byl nyní tak postrašen, že se neodvažoval odporovat. Přistoupil jsem k Fatimě, které dal Melek pokyn, aby se oblékla a šli jsme brzy na to všichni tři zpět do dříve popsané, špinavé Turkovy místnosti. 237


Ten dostal přede mnou takový strach, že se neodvažoval říci ani slovo. Brzy na to bylo slyšet rachot vozu a hned nato zadunělo také již klepadlo. Byl to Clair. Melek pečlivě počítal peníze. Když zlaté mince klouzaly mezi jeho prsty, nezdál se být již tak nespokojen. V každém případě udělal stále ještě dobrý obchod. Nemohl jsem si býti zcela jistý, zda je to Alžběta Natty, nebo ne. Před Melekem jsem ale nechtěl hovořit. Tento se ještě, když jsme odcházeli, znepokojeně ptal: "Nebudeš mi dělat žádné nepříjemnosti, ó efendi?" "Ne, já ti neudělám žádné!" Nyní byl Melek zcela uklidněn a když Fatima nastupovala do vozu, horlivě nám ještě svítil přede dveřmi. Byla zcela zahalena a jenom útlé, obnažené nožky, jejichž část pantoflíčky nechaly volné, bylo možno zahlédnout při nastupování. Clair se na tato místa díval užasle jako u vytržení a zarděl se jako dítě, když jsem mu, směje se, hrozil prstem. "Hrom a peklo!" šeptal ke mně nadšeně. "Ty půvabné, malé nožky jsou takového druhu, že by mohly jednomu zatvrzelému mládenci zamotat hlavu. Víš co? já zůstanu tuto noc u tebe, abych mohl zítra tuto krásku vidět ve dne." "Ty mi nedůvěřuješ?" tázal jsem se, násilím potlačuje smích. "Co si myslíš!" protestoval Clair živě. "Ale řekni jenom," připojil k tomu tišeji, "viděl jsi ty půvabné turecké kalhotky, které dosahovaly až k malým, růžovým kotníkům? Prostě sladké! Okouzlující!" "Ale příteli!" varoval jsem, směje se. "Já tě vůbec nepoznávám. Měj se na pozoru, aby ses nezamiloval!" "Není-liž pravda, mohu zůstat tuto noc u tebe?" začal zase tvrdohlavě. "Samozřejmě, že můžeš, vždyť je to tak jako tak tvůj domov! Ale řekni jenom otevřeně, nerad bys mne spustil z očí, a obáváš se, že bych si mohl uloupit hubičku." Clair zabručel něco nesrozumitelného mezi svými rty. --Doprovázeli jsme pomalu jedoucí vůz až ke Klubu pěšky. Zde čekal již Omar s koňmi a nyní jsme se mohli pustit ostřejším tempem. xxx Hodinu po našem příjezdu do venkovského domu jsem se odebral k pokoji Fatimy, který jsem jí nechal zařídit prostřednictvím své staré hospodyně a která jí měla být kromě toho ve všem nápomocna. Již jsem to déle nevydržel a chtěl jsem se konečně přesvědčit. Mít jistotu, zda Fatima je přítelkyní Achmedovy sestry nebo ne. Byla-li to ona, tak mě nemohlo nic více zadržet od okamžitého odjezdu do Konstantinopole k mému příteli Achmedovi a ... jeho sestře Alžbětě. 238


Šetrně jsem chtěl těžce zkoušenou Fatimu o změně jejího osudu informovat, neboť musela, soudě podle jejího vzezření, velmi trpět. Domnívala se, že byla koupena Turkem, a jen pomalu, až se přesvědčím, kdo je, chci ji říci pravdu. Claira jsem zanechal v nepopsatelném vzrušení ve své pracovně. Ten mě jenom velmi nerad nechal jít k Fatimě samotného. Moje kroky tlumily tlusté koberce, proto jsem došel nehlučně až ke dveřím pokoje, ve kterém se dívka nacházela. Tiše jsem zvedl závěs, a zůstal dojatě stát jako svázaný při neočekávaném obraze, který se mi naskytl. Jídlo stálo ještě nedotčeno na malém stolečku, kam je hospodyně postavila. Fatima ale klečela vedle pohovky na kolenou a modlila se. Obrácena ke mně zády. Její hlava byla kupředu nachýlena, zatím co tmavé, rozpuštěné vlasy v bujné hojnosti padaly přes ramena a podobny hustému plášti zahalovaly celou postavu. Snažně prosíc měla sepnuté ruce nataženy vpřed a sněhobílé paže, které jakoby vyšly z rukou nějakého umělce, byly zkrápěny slzami, které na ně neustále padaly. Srdcervoucí vzlykání otřásalo přerušovaně celým tělem. Pomalu, unaveně zvedla právě zase trochu hlavu a s vroucí, strachem prochvívanou, úpěnlivou prosbou se dralo z jejích rtů: "Ó maminko, moje milá maminko! Kdybys tu byla u mne, jak mnohé by bylo jiné. Milosrdný Otče na nebesích, drž nade mnou svoji dobrotivou ruku. Všechno, všechno chci snášet, je-li to Tvá vůle, jen ... mě … uchraň ... před ... hanbou!" Vzlykot zdusil její hlas. Potom po nějaké přestávce to znělo pokojem jako dech: "Všemohoucí Bože, ... raději ... mě … nech ... zemřít!" Tato slova dozněla tiše se chvějíce, jakoby skomírajíce. Vstoupily mi slzy do očí. Co asi toto ubohé děvče již všechno vytrpělo? A přece, ... jak velkou duši musela skrývat, když její důvěra v Boha nebyla ještě otřesena. Nesměl jsem ji více nechat déle čekat, musel jsem ji z jejího utrpení vysvobodit a rychle jsem vstoupil. Hluboce dojat jsem řekl polohlasně v turecké řeči ke klečící: "Neboj se, Fatimo! Přináším ti radostnou zprávu!" Sotva ale dostihly první zvuky ucho utrápené dívky, zděšeně vyskočila a jako plaché zvíře utekla do nejzazšího rohu pokoje. Plna bázně natáhla paže před sebe jakoby v obraně. Musela mi dobře rozumět, ale neodpověděla. Proto jsem řekl ještě jednou, přistoupiv několik kroků blíže: "Neměj žádný strach, ubohé dítě! Nehrozí ti žádné nebezpečí!" Chvějíc se na celém těle, padla na kolena a vztáhla ke mně v prosbě sepnuté ruce. Přitom obrátila ke mně po prvé celou svoji tvář a se snažně prosícím pohledem svých velkých, hnědých očí šeptala: "Měj slitování, ó efendi!" Dívala se na mě jako raněná srna, třesouc se na všech údech, obraz nejhlubšího žalu. 239


Nyní to také mnou projelo jako elektrický šok, když jsem poprvé v klidu mohl pohlédnout do jejího obličeje, neboť jsem ke své nevýslovné radosti a překvapení poznal přesně zase tytéž tahy, které jsem zahlédl ve vodě u šejka Hadžimanů. Ne. Klam byl zcela vyloučen. Ale moje radost byla tlumena nepopsatelným výrazem hlubokého duševního žalu, který se v očích Fatimy zrcadlil a dojat krutým žalem, sklonil jsem se k ní dolů, pohlédl přátelsky a klidně do očí naplněných slzami a řekl tiše v německé řeči: "Vstaňte, ubohé dítě! Já vám neublížím, nýbrž jsem přijel proto, abych vám přinesl svobodu!" Jaký zázrak způsobila tato slova! Z počátku se v obličeji objevil neuvěřitelný úžas, při poznání pravdy následovalo radostné zablesknutí očí spojené se zachvívajícím se smíchem a jejími krásnými tahy se rozšířil výraz nevýslovného štěstí. S radostným výkřikem, který zněl zpola jako vzlykot, zpola jako jásot, který pronikl radostí od těžkého tlaku osvobozené duše, vyskočila do výše. "Bože! Můj Bože! Jak Ti děkuji!" vyšlo vroucně z jejích rtů. Její ruce se pevně přitiskly na prudce se dmoucí hruď. Potom ale náhle její obličejíček pokryla hluboká bledost, oči se zavřely, tělo se zapotácelo a s povzdechem mi kleslo do náruče, když jsem ještě v pravý čas přiskočil a zachytil ji. Na těžce zkoušenou to bylo příliš mnoho štěstí. Nesl jsem drobounkou postavu jako spící dítě k pohovce a šetrně ji na ni položil. Potom jsem jí otíral čelo a spánky studenou vodou. Po několika minutách její hrudník zvedl hluboký nádech, bledým rtům unikl lehký povzdech, zavřená víčka se pohnula a brzy se pozvedla. Nejprve se celá polekaná podívala kolem sebe. Potom se ale upamatovala a s mdlým úsměvem mi podala svoji štíhlou, dobře pěstěnou ruku. "Kdokoli jste, šlechetný pane," řekla, "důvěřuji vám. Srdečně vám za váš čin děkuji!" Vřele jsem stiskl jemné prsty a odpověděl přátelsky: "Dříve, než budeme hovořit dále, byste měla něco pojíst, slečno. Slyšel jsem, že jste Němka a chci vám říci alespoň to, že německá říše je také mojí vlastí. Pošlu vám svoji hospodyni, která přinese jídlo. Až se posilníte, můžeme rozprávět dále. Ale jedno je jisté, Fatima není zajisté vaše pravé jméno. Jak vás tedy mám nazývat?" Nyní se to mělo rozhodnout. Byl jsem si sice svou věcí jist, ale přece mi bylo z odpovědi úzko. "Jmenuji se - Alžběta Natty!" Tedy přece! Opravdu je nalezena! Ve své radosti jsem bezděčně vyrazil nějaké zvolání nebo nějaký výkřik a uchopil se dívčiny ruky. Teprve, když jsem spatřil její vylekaný obličej, uklidnil jsem se zase a řekl, směje se: "Odpusťte, že jsem vás polekal, ale já jsem opravdu nemohl slyšet radostnější zprávu. Máte přítelkyni se stejným křestním jménem?" Alžbětiny oči se naplnily při mé otázce slzami a vzlykajíc odpověděla: "Ó, že jsem při svém štěstí mohla na ni na okamžik zapomenout, moje nešťastná přítelkyně, kterou stihl kvůli mne stejný osud!" 240


"Neplačte, slečno," zvolal jsem radostně, "smím vás od ní pozdravovat, neboť ona prodlévá již déle než osmnáct měsíců u svého bratra v Konstantinopoli. Podařilo se nám slečnu Langenfeldovou osvobodit, potom jsem sledoval vaši stopu, byl vám také často nablízku." ,.Ach!" zvolala slečna Natty náhle, když mě dlouho zkoumavě pozorovala. "Nejste vy ten muž, který toho hrozného Husejna svrhl do propasti?" "Zajisté," odpověděl jsem udiven. "Odkud to víte?" "Tak jsme již jednou blízko stáli proti sobě, protože já jsem se na ten strašný boj dívala." "Tak vy jste byla ... . " "Jedna z těch dvou dívek v mužských šatech, po kterých jste se díval." "Které tak vykřikly?" ,.Ano, ale ne kvůli Husejnovi, našemu trýzniteli, nýbrž kvůli vám, poněvadž jste byl zcela pokryt krví. Myslely jsme, že jste těžce zraněn a viděly jsme již společníky Husejnovy se na vás řítit. Nevěřila jsem, že z této nebezpečné situace vyjdete živ." "Já jsem tehdy nebyl vůbec zraněn, nýbrž Husejnova krev mi při zápasu zabarvila obličej. Ale ještě jedno. Brzy na to našel můj průvodce, jeden Arab, kterého ještě poznáte, list papíru ... " "Na který jsem škrábala kouskem dřeva," vpadla Fatima. "Ano, bylo to ode mne, avšak byla jsem v práci vyrušena. Výrazi1i jsme náhle dále." "Ale nyní vám musím, dříve než budeme hovořit dále, ještě jednou připomenout jídlo," řekl jsem káravě. "Celou příhodu vám budu vyprávět později, až se najíte. Nebo chcete raději hned jíst ve třech? Můj přítel, kterého jste u Meleka viděla vedle mne, by vám chtěl také popřát štěstí. Dojdu pro něho!" Když jsem se po tomto večeru s Clairem a Alžbětou, po radostně prožitých hodinách, pokládal na svoje lůžko, již jsem všechno svému věrnému Omarovi přesně a podrobně povyprávěl. Dlouhé hodiny jsem se beze spánku povaloval sem a tam. Ale přesto jsem nebyl vůbec rozčilen, nýbrž důvod mé nespavosti tvořily dvě tmavé, krásné dívčí oči, které na mně spočívaly již ne v němé výčitce a úzkostlivé otázce, nýbrž ony svítily slibně z protějšího přítmí, přívětivě mě zdravíce. Zase se před mýma očima vznášela lehká mlha a utvářela se do podoby, nabývající tvar štíhlé postavy Achmedovy sestry, která mi kynula. Zítra jí předám radostnou zprávu o nalezení její přítelkyně. Zda-li ona na mě nyní v Konstantinopoli myslí? Dumal jsem a přemýšlel. Co pro mne vlastně znamenaly tyto zářivé dívčí oči? Byla to láska, která se mi bezděčně vloudila do srdce? -xxx Zase nastal nádherný den. Prožívaje překrásné ranní hodiny, seděl jsem na verandě a horlivě pracoval na 241


zápiscích svých zážitků. Ubíhala hodina za hodinou, až jsem konečně odložil pero z ruky, abych se na nějakou dobu oddal sladkému snění. Opřel jsem se zády do pohodlného křesla a zíral vzhůru do nebe, které se jasně a čistě klenulo přes půvabný kousek země, na kterém jsem se nalézal. Sedm týdnů uběhlo již od onoho dne, kdy jsem Fatimu, nebo lépe řečeno Alžbětu Natty, vypátral a osvobodil. Sedm týdnů a - já byl stále ještě zde, ještě jsem neodjel do Konstantinopole. Proč? Slečna Natty se třetího dne po svém vysvobození zhroutila a musela tři dlouhé týdny ležet. Její síly selhaly, a když nabyla přesvědčení, že je v jisté ochraně, propukla všeobecná slabost a nabyla převahy. Byla upoutána na lůžko. Tu nemohla být přirozeně řeč o nějakém odjezdu. Ale zato jsem si čile vyměňoval dopisy se sourozeneckým párem v Konstantinopoli, který se již těšil na můj příjezd. Ve čtvrtém týdnu nemoci mohla už slečna Natty na více hodin opustit lůžko, sil viditelně přibývalo a za další týden byla zcela zdráva, a jak se zdálo, nejenom tělesně, nýbrž byla také veselá a šťastná. Mnohdy dokonce propukla bujnost mládí. Avšak vždy jenom tehdy, když se po jejím boku nacházel Clair. A to byl od Alžbětina uzdravení stálý stav a já jsem se nemohl dosti vynadivit nad úplnou změnou svého přítele. Ale tak ztřeštěně, jak to nyní prováděl, se to stávalo teprve v posledních dnech. Od rána do večera pobýval ve vesnickém domě a dnes mě dokonce napadlo, že budu muset odcestovat asi sám, neboť den před tím jsem v zahradě pozoroval scénu, která mi dala jistotu, že Clair se podle všech pravidel umění zamiloval a sice, jak se říká, až po uši. Nejinak tomu bylo, jak se zdálo, s malou Alžbětou. Mohl jsem přece na vlastní oči vidět, jak se včera oba líbali a sice na ústa, což v každém případě přesahuje hranice obvyklé galantnosti. Museli se tedy vzájemně již vyznat ze své lásky, poněvadž já jsem Alžbětu poznal jako jednu z nejvýše řádných a počestných dívek, a vážil si jí. Stejně tak jsem znal velmi dobře charakter Clairův a věděl jsem, že by nikdy nějaké dívce bez vážných úmyslů něco nepředstíral. Přál jsem oběma štěstí z celého srdce. Proč bych také neměl? Znal jsem přece nyní sám tento podivuhodný, tajuplný Boží dar, který na světě nikdy nezanikne, dokud dvě srdce bijí. Ten slastiplný pocit mladé, čisté lásky. Měl jsem přece od nedávné doby ve své kapse dopis, který mi byl milejší než všechny poklady Indie, z jehož řádků jsem mohl zřetelně vyčíst, že Alžběta, Achmedova sestra, mě miluje. Tuto oblažující jistotu jsem si chtěl nyní sám připomenout, neboť nyní již určitě za čtyři dny nastoupím cestu do Konstantinopole. Došel jsem až k této myšlence, potom jsem byl ponořen do snivého stavu polospánku, ve kterém mého ducha obletovaly sladké obrazy. Vystrašil mě lehký krok. Omar stál přede mnou s právě došlým dopisem. Rychle jsem ho otevřel, rozeznávaje Achmedův rukopis. Sotva moje oči přelétly první řádky, nechal jsem zase psaní s bolestným výkřikem klesnout. Pociťoval jsem, že něco sáhlo drsně a chladně po mém srdci, až to mnou 242


otřáslo. Ubohé tlukoucí srdce bylo náhle sevřeno jako železnou obručí, jakoby měla být právě probuzená mladá láska v zárodku zmařena. Moje hruď se křečovitě svírala, zatím co jsem tiše zíral na vzdálený svět před sebou. -Tu jsem pocítil ruku na svém rameni. Mechanicky jsem obrátil hlavu a díval se do věrných očí Omarových. "Tíží tě něco, sídí?" Dlouho jsem se na něho díval bez porozumění. Teprve když svoji otázku opakoval, odpověděl jsem: "Vyprávěl jsem ti o sestře svého přítele Achmeda?" "Ano, sídí! Pozoroval jsem, že jí patří tvé srdce!" "Máš pravdu, bylo tomu tak," odpověděl jsem těžce oddychuje. "Máš od ní špatnou zprávu?" "Ona je mrtva!"byla moje skličující odpověď. Sotva jsem poznával svůj vlastní hlas. "Alláhu!" zvolal Omar polekaně. "Je mrtva?" "Zde to stojí: do tří dmi zemřela na zápal plic." "Alláh tak tomu chtěl!" řekl Arab vážně. "Nesmíš se hněvat a proto nezoufej!" Téměř něžně při tom hladil moji studenou, vlhkou ruku, kterou držel ve své. "Kde je Alžběta?" ptal jsem se tiše po dlouhé přestávce. "Vyjela si s panem Clairem a ještě se nevrátila zpět," odpověděl Omar. V ponurém přemýšlení jsem tu seděl více než hodinu, drže otevřený dopis stále ve své ruce. Tu k mému uchu zazněl koňský dusot. Radostné volání a žerty mi letěly vstříc a krátce na to vstoupili Alžběta a Clair s rozpálenými tvářemi a šťastně zářícíma očima ruku v ruce na verandu. "Nyní ti to musím konečně říci. Alžběta s tebou nepojede nazpět," volal mi Clair vstříc, "zůstane zde u mne jako moje malá, sladká paní. Včera jsme se zasnoubili!" Jásaje zvedl při těchto slovech svoji nevěstu do výše a vtiskl ji na svěží rty srdečný polibek. Šťastný pár neviděl moji bolest, nepozoroval dopis v mé ruce. Měl jsem nyní jejich radost narušit? Ne! Měli svého štěstí užívat nezkaleně. Pomalu jsem zastrčil dopis do kapsy k tomu druhému, který mi před několika dny přinesl šťastnou zprávu. Násilně jsem se vzchopil a mladému muži vroucně tiskna ruku, ukončil jsem svoje blahopřání slovy: "Tak se vrátím zpět sám s Omarem. Budu ale neustále vzpomínat na věrná srdce, která jsem zde poznal a naučil se milovat, a nezapomenu vás vyhledat, jestliže mne moje cesta zavede ještě jednou do Indie. My všichni jsme ale směli zase jednou poznat hlubokou pravdu rčení: 243


»Podivuhodné jsou cesty Páně, které všechno dovedou ke šťastnému konci!« "

***

244


OBSAH: strana I. Obklopen vyzvědači

3

II. Na špatném přívozu

19

III. Dobrodružství v Malé Asii

34

IV. U Anatolijců

71

V. Mehemed, arabský kníže

80

VI. Aida

88

VII. Přelstění

117

VIII. Odplata

127

IX. V ležení Hadžimanů

150

X. Rub al-Chálí

168

XI. Šejkovo tajemství

186

XII. Krevní mstitel

212

XIII. Fatima

227

***

245

Mezi cizími národy. Ernst Bernhardt

Recommend Documents