Metody a techniky sociálního výzkumu

ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost

„Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“

Jana Žáčková

Metody a techniky sociálního výzkumu – úvod

do problematiky kvantitativních výzkumů

Opava 2011

Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:

CZ.1.07/2.2.00/15.0173

Oblast podpory:

7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání

Datum zahájení realizace projektu:

1. 10. 2010

Datum ukončení realizace projektu:

31. 12. 2012

Název:

Metody a techniky sociálního výzkumu – úvod do problematiky kvantitativních výzkumů

Autor:

Jana Žáčková Fakulta veřejných politik, Slezská univerzita v Opavě (Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, Trnavská univerzita v Trnave)

Vydání:

první, 2011

Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran:

64

© Jana Žáčková © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

Obsah 1

Úvodem ......................................................................................................................................................... 5

2

Rychlý náhled studijního materiálu.............................................................................................................. 7

3

Sociální výzkum........................................................................................................................................... 10 3.1

Sociální výzkum – základní informace..................................................................................................... 10

3.2 Základní typy výzkumů............................................................................................................................ 12 3.2.1 Kvantitativní či kvalitativní data aneb jak zvolit přístup................................................................ 14 4

5

6

7

Výzkumný proces, projekt a závěrečná zpráva výzkumu .......................................................................... 16 4.1

Výzkumný proces .................................................................................................................................... 17

4.2

Projekt výzkumu...................................................................................................................................... 19

4.3

Závěrečná zpráva z výzkumu – prezentace výsledků výzkumu ............................................................... 20

Vymezení a vysvětlení nutných pojmů – 1.část ......................................................................................... 22 5.1

Sociální informace a jevy ........................................................................................................................ 22

5.2

Hypotéza ................................................................................................................................................. 23

5.3

Pilotáž a pretest ...................................................................................................................................... 24

5.4

Validita a reliabilita měření .................................................................................................................... 24

Vymezení a vysvětlení nutných pojmů – 2.část ......................................................................................... 27 6.1

Operacionalizace, měření a znak ............................................................................................................ 27

6.2

Pojmy související s deskripcí souboru dat ............................................................................................... 30

Velikost a složení výběrového souboru ..................................................................................................... 32 7.1

Soubory dat............................................................................................................................................. 33

7.2 Výběry vzorků.......................................................................................................................................... 34 7.2.1 Nenáhodné výběry ........................................................................................................................ 34 7.2.2 Náhodné výběry založené na teorii pravděpodobnosti ................................................................ 35 8

9

10

Metody a techniky výzkumu ...................................................................................................................... 38 8.1

Vybrané metody vědecké práce.............................................................................................................. 38

8.2

Metody sociálního výzkumu.................................................................................................................... 40

8.3

Techniky sběru dat .................................................................................................................................. 41

Pozorování .................................................................................................................................................. 43 9.1

Vědecké pozorování ................................................................................................................................ 43

9.2

Druhy pozorování.................................................................................................................................... 44

Dotazník ...................................................................................................................................................... 47 10.1

Dotazník – ano či ne? ......................................................................................................................... 47

10.2

Konstrukce dotazníku......................................................................................................................... 48

10.3

Typy dotazníkových šetření ................................................................................................................ 50

3/64

10.4 11

Typy otázek ........................................................................................................................................ 50

Rozhovor resp. interwiev............................................................................................................................ 53 11.1 Vymezení rozhovoru........................................................................................................................... 53 11.1.1 Typy rozhovorů......................................................................................................................... 55 11.1.2 Vedení rozhovoru ..................................................................................................................... 56 11.1.3 Zdroje chyb ............................................................................................................................... 57 11.1.4 Fáze rozhovoru ......................................................................................................................... 58

12

13

Studium dokumentů ................................................................................................................................... 59 12.1

Studium dokumentů........................................................................................................................... 59

12.2

Postup práce s dokumenty ................................................................................................................. 60

12.3

Osobní dokumenty ............................................................................................................................. 61

Závěr............................................................................................................................................................ 63

Použitá literatura a zdroje.................................................................................................................................... 64

4/64

1

Úvodem

Sociální výzkumy, které se zabývají poznáváním a analýzou sociálních jevů, jsou jedním ze základních kamenů sociálních věd. Poznat svět kolem sebe, porozumět mu a umět se v něm pohybovat a jednat, to je jedna z prvotních lidských potřeb. Každý z nás chce porozumět nejen svým blízkým, ale také širšímu sociálnímu prostředí. Od prvních dnů života poznává lidi a věci kolem sebe, učí se pojmenovat a porozumět jim. Proces sociálního učení, který obsahuje různé metody, nás doprovází po celý život. Tako jako v první, tak i v poslední vteřině života jsme schopni se něco naučit, něco „nového“ poznat. Touha po poznání je pro člověka naprosto přirozená. „Lidská touha po poznání jevů, komplexů jevů, činností a procesů, tj. čehokoliv „co je hodno poznání“, je zdrojem specifické aktivity, která je vztažena k termínům „hledání“, „bádání“, „výzkum“. Abychom porozuměli jevům v rámci zkoumaného prostředí, zkoumané oblasti, musíme je umět rozpoznat a označit, identifikovat. Nemůžeme o nich pouze shromažďovat informace, ale prostřednictvím procesu poznávání je třeba vyhledávat jak elementy, které jednotlivé jevy utvářejí, tak vztahy, které jsou utvářeny uvnitř i mezi jevy v kontextu specifické lokality. … Poznávání se netýká zkoumaného prostředí pouze jako celku, ale i jeho částí, forem, struktur a funkcí.“1 Lidské poznání bývá kumulováno do vědomostí, které můžeme získat prakticky ze tří zdrojů. Prvním zdrojem bývají naše smysly, zkušenosti, někdy říkáme i „zdravý rozum“. Další zásobárnou je tradice, tradiční vědění. Mnohdy ani nepřemýšlíme nad pravdivostí či správností toho, co za pravdivé či správné považujeme. Bylo to tak přece vždycky, i v minulosti, dělali to tak naši rodiče i prarodiče. Naše vědění o určité věci je do značné míry ovlivněno socializačním působením osob blízkých a kulturně-sociálním prostředím, v němž žijeme. Třetím zdrojem poznání a vědomostí je věda, vědecké poznání, které je výsledkem užití platných vědeckých metod a technik. „Vědecký přístup se odlišuje od jiných tím, že je chápán jako „logicko-empirický“, neboť jeho základními pilíři jsou logika a pozorování. Propojení vědeckého vědění, vědeckého přístupu a vědeckých institucí je obvykle charakterizováno pojem „věda“.“2 Velmi jednoduše řečeno, proces poznávání okolního světa velmi těsně souvisí s hledáním pravdy o světě. Pravda a pravdivost jsou dva z nejdůležitějších pojmů, které oblast běžného i vědeckého poznání doprovázejí. Vymezení pravdy je (jako většina sociálních a kulturních fenoménů) velmi problematické. „Potřebujeme totiž pojem, který by duchovně integroval kulturu (a patrně i lidskou osobnost) a přitom závazně a náležitě vznešeně vyjadřoval strukturní shodu lidských poznatků – zejména poznatků vědeckých – s realitou.“3 Pravdou a pravdivostí se zabývá řada teorií, především ve sféře filozofie. Tento text však rozhodně nemá být filozofickým a proto jen velmi velmi stručně: Klasické teorie pravdy reprezentuje přímý model pravdy zastoupený T. Akvinským. Bývá také nazýván jako adekvační nebo někdy též korespondenční teorie pravdy. Pohlíží na pravdu jako shodu mezi poznáním a věcí (skutečností), řečeno slovy Aristotelovými: Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není. Tato teorie je postavena na korespondenci poznatků 1

Loučková, I., Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu, s. 20. Tamtéž, s. 22 3 Šmajs, J. Základy systematické filosofie, s. 155. 2

5/64

s realitou.4 Problém však nastane, pokud recipient informace pravdu sám nezná, nemůže pak původce informace usvědčit ze lži. Z dalších teorií pravdy uveďme jako první tzv. koherenční teorii pravdy, kde pravda je vlastnost nerozporných systémů. Patří sem pravdy matematické a logické, pravdivé je to, co není v rozporu s uznanými větami, axiomy, premisami5. Koherenční teorie, dá se říci, redukuje problém pravdy na problém koherence, tj. vzájemnou souvislost neprotiřečení poznatků. Teorie je tedy založena na formálně logické správnosti a vznikla jako reakce na problémy klasické teorie, které vyrostly při určování shody mezi poznatky a skutečností a stanovování kritéria této shody. Pravdou může být také to, na čem se lidé shodnou – tedy konsenzus. Pragmatická teorie přichází se svou myšlenkou užitečnosti, pravdivé je tedy to, co se v praxi osvědčuje jako použitelné a užitečné. Nicméně stanovení užitečnosti je problematické, co je užitečné pro jednu kulturu může být likvidující pro kulturu jinou. Autoritativní teorie pravdy vychází z myšlenky, že autorita (odborník, který se ve věci vyzná) má pravdu. Autoritou pak může být vědec, filozof, duchovní či náboženský vůdce, stejně jako politik či charismatická osobnost, pravda je vázána na určitý konkrétní subjekt (a v tom tkví značná zranitelnost této teorie). Je tedy zřejmé, že hledání pravdy, proces poznávání a zkoumání společenského života je velmi složitý, a proto vás, milé čtenářky a milí čtenáři, jistě nepřekvapí skutečnost, že jeho šíři nelze obsáhnout jediným textem ani jej nelze nastudovat v rámci jednoho studijního předmětu. Proto tento studijní text je třeba chápat jako základní uvedení do problematiky kvantitativních sociálních výzkumů, týkající se jen určitých vybraných metod a technik. Všechny sociální výzkumy by měly vést k hlavnímu cíli – k poznání pravdy o člověku a společnosti.

4 5

Šmajs, J. Základy systematické filosofie, s. 165. Tamtéž.

6/64

2

Rychlý náhled studijního materiálu

Studijní materiál Metody a techniky sociálního výzkumu si dává za cíl představit posluchačům hlavní metodologické aspekty sociálních výzkumů a objasnit systém získávání sociologických dat a jejich zpracování. Text je velmi stručným úvodem do problematiky a je zaměřen prakticky, posluchači si osvojí dovednosti pro projektování a vedení výzkumů zaměřených na získávání poznatků o aktuálních společenských jevech a problémech. Posluchači budou seznámeni se základními metodami a technikami, kterých sociální výzkumy využívají. Obsah věnuje pozornost především kvantitativní metodologii, kvalitativní metodologii poznávání sociálních skupin a jevů zmiňuje jen okrajově. Zahrnuje informace o základních prvcích empirického výzkumu (operacionalizace, hypotéza apod.). Cílem studijní opory je, aby student po nastudování byl schopen naplánovat a provést jednoduchý výzkum (tzn. sestavit projekt výzkumu, realizovat naplánované aktivity a vytvořit stručnou závěrečnou zprávu). Vědomosti by také měly být východiskem pro pochopení a uplatnění základních principů statistickém zpracování výzkumů, které budou obsahem navazujícího předmětu Základy statistiky. Hlavními tématy v následujícím textu jsou: 1. Sociální výzkum (předmět zkoumání, fáze výzkumu, typy výzkumů) 2. Kvantitativní (a kvalitativní) výzkum 3. Projekt sociálního výzkumu 4. Vymezení základních pojmů (hypotéza, pilotáž, pretest, základní soubor atd.) 5. Metody v sociálním výzkumu 6. Výzkumné techniky (validita, reliabilita) 7. Pozorování (vědecké pozorování, předmět a druhy pozorování) 8. Dotazník (struktura a typy dotazníků, anketa) 9. Rozhovor (typy a fáze rozhovoru, zdroje chyb při rozhovoru) 10. Otázky v rozhovorech a dotaznících (typy a použití otázek) 11. Studium dokumentů (typy dokumentů, zásady práce s dokumenty) 12. Závěrečná zpráva z výzkumu Studijní materiál je určen především posluchačům distančních forem studia (kombinovaná forma, kurz celoživotního vzdělávání). Pro doplnění poznatků a lepší pochopení bude zcela nevyhnutelné podpořit studium účastí na přednáškách (je-li to možné) a především samostudiem tzv. základní literatury - odkazy na ni jsou uvedeny v rámci jednotlivých kapitol v poznámkách a seznam literatury na konci materiálu. Studijní materiál je koncipován jako běžná studijní opora, v úvodu jsou stručně zachyceny základní charakteristiky kapitoly a klíčová slova, následuje studijní text a nakonec otázky a úkoly k ověření pochopení studijní látky.

7/64

Cíle studijního materiálu: Cílem opory je stručně řečeno postihnout hlavní aspekty, na které se výzkumy v sociálních vědách, především v sociologii zaměřují, a zprostředkovat možnost k jejich poznání a pochopení čtenářům. Měla by umožnit studentům vytvořit si základní představu o povaze sociálních výzkumů i problémech, s nimiž se potýkají. K tvorbě textu bylo použito literárních pramenů, které jsou uvedeny jak v poznámkách, tak především v závěrečné části opory. Budete umět: jasně definovat sociální vědu i výzkum a také základní pojmy, se kterými sociální vědy operují. Získáte: schopnost orientovat se ve výsledcích nejrůznějších sociologických studií, analýz a výzkumů a nahlížet z kritické perspektivy na jejich závěry. Budete schopni: naplánovat a provést jednoduchý výzkum a jeho výsledky vhodně prezentovat (např. v rámci závěrečné či diplomové práce). PRŮVODCEM STUDIEM Pokud jste se seznámili s mou předešlou oporou, která se týkala sociologie jako vědecké disciplíny, víte, že zastávám názor, že dospělým lidem není nutné a ani vhodné říkat, respektive v tomto případě psát, co, kdy a jak mají dělat. Proto v oficiálně předepsané části, nazvané „Průvodce studiem“ si dovolím jen upozornit či doporučit, na co by měl čtenář zaměřit svou pozornost nebo čeho by si měl povšimnout. Vyzkoušet své znalosti můžete prostřednictvím kontrolních otázek, a následně nejlépe formou samostatného projektu a realizace malého výzkumu. Součástí bakalářských prací je velice často nějaká výzkumná studie (opravdu jen sporadicky můžeme mluvit o výzkumu), avšak kvalita bývá v řadě případů velmi chabá. Nechcete-li té části komisi, která výzkumům trošku rozumí, přivodit srdeční kolaps ☺, prosím, studujte teorii výzkumů odpovědně a u praktické realizace přemýšlejte. A znovu připomínám, vnímejte oporu jako „oporu ke studiu“, tedy jako jednoduchý pomocný text pro studium, které musí být podepřeno odbornou literaturou. Odborná literatura je běžně dostupná v knihovnách i knihkupectvích, univerzitní knihovna Slezské univerzity v Opavě disponuje slušnou základnou k problematice sociálních výzkumů. Za základní literaturu lze považovat Dismanovu knihu Jak se vyrábí sociologická znalost, podle mého názoru opravdu zdařilá skripta Schneidera a Koudelky Úvod do základů sociologických výzkumů a novější Punthovy učebnice výzkumů – Úspěšný návrh výzkumu a Základy kvantitativního šetření. Pro získání náhledu jak může výsledek kvalitního sociologického výzkumu či analýzy vypadat v praxi, doporučuji podívat se například na 8/64

stránky Sociologického webzinu Socioweb (http://www.socioweb.cz) anebo na stránky Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí – VÚPSV (http://www.vupsv.cz). Forma komunikace s autorkou: nejlépe prostřednictvím internetu, adresa: [email protected]. Budete-li z jakéhokoliv důvodu psát, napište nejdříve, kdo jste (jméno, student oboru, ročník, případně místo pobočky FVP - Opava, Tábor, Trutnov) a potom popište podrobně svůj problém.

9/64

3

Sociální výzkum

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY První kapitola vymezuje sociologický výzkum, jeho zaměření a předmět zkoumání. Popisuje jednotlivé typy výzkumů a fáze sociologického výzkumu. Stručně také informuje o kvalitativním výzkumu, který už v dalších kapitolách nebude rozpracován. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: definovat sociální výzkum a související aspekty. Získáte: první náhled na jednotlivé prvky, tvořící komplex zvaný sociologický výzkum. Budete schopni: podat základní informaci rozlišit výzkum od ne-výzkumu (☺ „rádoby výzkumu“). KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sociologický výzkum, společenská věda Průvodce studiem: V této kapitole získáte jen opravdu nejzákladnější informace o tom, z jakých částí lze složit proces označovaný jako sociologický výzkum. Prvotní představy budou v rámci dalšího textu rozvíjeny.

3.1

Sociální výzkum – základní informace6

Sociální či sociologické výzkumy jsou výzkumy realizované v prostředí sociálních věd. Sociální věda označuje studium všeho lidského, především lidského chování v kontextu společnosti. Slovo „věda“ naznačuje, že půjde o využití vědeckých metod a technik při zkoumání společnosti. Sociální vědy zahrnují širokou oblast, patří sem základní sociální vědy – 6

Kapitola se opírá o zdroje: Loučková, I. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu, s. 34-37, 46-50, Nový, I. Sociologie pro ekonomy, s. 61-65, Punch, K.F. Úspěšný návrh výzkumu, s. 17, 72-73, Punch, K.F. Základy kvantitativního šetření, s. 18-21.

10/64

sociologie, psychologie, nebo aplikované vědní disciplíny – management, sociální práce apod. Sociální věda zkoumá sociální jevy v souvislosti se širokým spektrem dalších jevů sociální reality a hledá příčinné závislosti, které je možno zobecnit a na základě nichž je možno nalézt určité zákonitosti. Výsledky, které tato věda prezentuje, bývají zpravidla získány prostřednictvím sociálního výzkumu. Sociální výzkumy se zaměřují na zkoumání procesů přeměny a dalšího rozvoje společnosti, podávají deskriptivní obraz společnosti (sociálních skupin) a umožňují prognózu dalšího vývoje. Účelem sociálních výzkumů může být: deskripce (popis), explanace (vysvětlení), explorace (nalezení nových faktorů, jevů, závislostí) sociálních jevů. Sociální výzkum je „cílevědomé, systematické a organizované získávání, zpracování a interpretace sociálních informací o sociální dimenzi objektivní reality“.7 Sociální výzkum je systematický souhrn činností, zvolených metod a technik, který se snaží poznat, popsat, ověřit konkrétně vymezené jevy a teorie, vztahy. Punch klade důraz na ústřední roli výzkumných otázek a systematické užívání empirických dat.8 Zjednodušený model výzkumu9

Předmětem zkoumání sociálních výzkumů je především společnost a její struktura a procesy, které ve společenském prostředí probíhají. Výzkumy se zaměřují také na skupiny, jejich znaky, typické projevy a chování, rovněž hodnotové preference lidí, skupin a kultur a interpersonální vztahy ve společnosti.

7

Nový, I. Sociologie pro ekonomy, s. 63. Punch, K.F. Úspěšný návrh výzkumu, s. 17. 9 Punch, K.F. Základy kvantitativního šetření, s. 21. 8

11/64

Základní fáze výzkumu Výzkumný proces lze rozdělit do tří hlavních fází: přípravné, realizační fáze a fáze zpracování výsledků a jejich interpretace (a následné prezentace). Přípravná fáze zahrnuje vymezení základních bodů, kterých se bude výzkum týkat. Jen těžko může být výzkum resp. přímá výzkumná část úspěšná bez předešlé kvalitní přípravy. Je tedy nutné zajistit a analyzovat existující dostupné zdroje, které se k tématu výzkumu vztahují a které poslouží jako východisko ke konkretizaci dílčích cílů i postupů. Realizační fáze zahrnuje především vlastní získávání sociálních informací přímo v terénu. Její hlavní funkcí je sběr dat. Fáze zpracování a interpretace výsledků - sesbíraná data je potřeba utřídit, analyzovat a interpretovat závěry. V současnosti bývá součástí této části matematicko-statistická analýza, která nám však získané skutečnosti zpracuje v jazyce matematiky (modus, medián apod.). Je tedy nutné, aby tyto výsledky a závěry byly „převedeny“ do běžného jazyka, a aby byly dány do vzájemné souvislosti. Závěrem výzkumu by tedy rozhodně neměly být stránky popsané tabulky a grafy, kterým mnohdy nezasvěcené osoby nerozumí.

3.2

Základní typy výzkumů

V běžné klasifikaci se nejčastěji setkáváme s následujícími typy dělení výzkumů: Čistý, základní neboli vědecký výzkum je ten typ výzkumu, kdy vyslovíme a ověříme teorie a hypotézy. Bývá užíván k rozvoji společensko-vědních teorií. Aplikovaný výzkum je výzkum pro potřeby společenské praxe, který nabízí aktuální poznatky a umožňuje řešení problému, který byl cílem zkoumání. Aplikované výzkumy se většinou zaměřují na novou problematiku nebo sociální jev, který v podstatě ještě nemá teorii a který nebyl systematicky zkoumán. Metodologický výzkum je dílčí výzkum, který určitou formou ověřuje metodu, zda je použitelná na předmět, který chceme zkoumat (měřit). Popisný výzkum je výzkum zjišťující základní skutečnosti o předmětu zkoumání, měří například rozložení jevu (př. výzkum veřejného mínění). Podle zvolené metodologie rozlišujeme v sociologii dva základní přístupy zkoumání společenské reality: Kvantitativní výzkum je výzkum, který zkoumá sociální jevy hromadného charakteru, a proto bývá zaměřen na velké sociální skupiny. Využívá především matematicko-statistických metod. Cílem kvantitativního výzkumu je testování hypotéz. „Kvantitativní přístup lze charakterizovat klíčovými termíny „objektivnost“ a „měření“. Označují celou řadu procesů, s nimiž je praxe tohoto výzkumného přístupu spojena… Objektivnost a nezávislost

12/64

výzkumného procesu na badateli pomocí užití standardizovaných metod a technik a využití statistických metod analýzy je dávána vysoká hodnota.“10 V logickém postupu tento přístup zpravidla obvykle zahrnuje: -

výběr problému, definování výzkumného cíle stanovení hypotéz specifikaci a upřesnění významů nebo problémů operacionalizaci (konstrukce indikátorů pro proměnné) výběr a plán použitých metod a technik pro shromažďování a analýzu dat výběr výzkumného souboru práce v terénu - sběr dat organizování zpracování dat analýzu a interpretaci dat formulaci závěrů výslednou výzkumnou zprávu o výsledcích (především statistické ukazatele a jejich interpretaci)

Příkladem kvantitativního přístupu může být zkoumání zájmu studentů střední školy studovat na vysoké škole. Do výzkumu můžou vstupovat různé proměnné – pohlaví, vzdělání rodičů atd. Kvalitativní výzkum Cílem tohoto typu výzkumu je pochopení života lidí patřících do konkrétního zkoumaného prostředí. Tento typ výzkumu se pokouší komplexně porozumět určité sociální skupině či skutečností, popisuje hodnotové systémy jednotlivců a skupin. Často se zaměřuje na každodenní život respondentů - jejich přirozený svět. Cílem kvalitativního výzkumu je nové porozumění sociálním jevům a vytváření teorií. Cílem není prostý popis určité kultury a etnika, ale vyhledávání skrytých principů života členů těchto společenství. „Kvalitativní výzkumný přístup lze charakterizovat klíčovými termíny „subjektivita“ a „význam“. Označují procesy, s nimiž je spojena praxe v tomto výzkumném přístupu. … Cílem kvalitativního výzkumu je prozkoumat sociální skutečnost prostřednictvím odkrytí subjektivních významů. Tedy obecný proces vztažený k sociálním aktivitám může být odvozen induktivně ze zaznamenaných zkušeností subjektů. Takový výzkum předkládá neteoretické otázky typu, jak je svět vnímán a interpretován subjekty výzkumu.“11 Kvalitativní výzkumy většinou používají odlišných metod práce, používají např. zúčastněné, nestrukturované pozorování, kvalitativní dotazování, etnografické postupy, případové studie atd. Cíle těchto výzkumů se zaměřují na: -

10 11

kulturní jednání a chování lidí prostředí, ve kterém žijí lidské (kulturní) výtvory, hodnoty sociální komunikaci konkrétní lidská seskupení v konkrétním kontextu

Loučková, I. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu, s. 34. Tamtéž, s. 46.

13/64

Příkladem tohoto typu výzkumného přístupu může být výzkum, který se pokouší „nahlížet“ na školní dění očima studentů. Výzkumný cyklus ukazuje následující diagram12:

3.2.1 Kvantitativní či kvalitativní data aneb jak zvolit přístup Rozhodnutí o výzkumném přístupu je klíčovým aspektem plánu i volby metod výzkumu. Někdy je rozhodnutí jednoduché, protože požadavek na přístup je patrný už ze zadání (externí zadavatelé až na výjimky v drtivé většině požadují kvantitativní přístup k řešení výzkumného úkolu). Avšak jak vyhodnotit situaci, když zadání není takto zjevné? Punch doporučuje13: 1. Přezkoumejte formulaci výzkumných otázek, jaká data vyžadují? 2. Máte „v úmyslu provést standardizované srovnání, určit tvar a dimenze, kvantifikovat vztahy mezi proměnnými a popsat variabilitu14? To implikuje kvantitativní metody a data. Nebo chceme spíše usilovat o podrobnější studium fenoménu nebo situace,… v kontextu, se zaměřením na interpretace a/nebo procesy? To implikuje kvalitativní metody a data.“15 3. Jak byl problém zkoumán v minulosti, co říká odborná literatura? 4. Která cesta vede k lepšímu poznání jevu? 5. Jaký typ výzkumu osobně upřednostňujeme?

12

Loučková, I. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu, s. 49. Punch, K.F. Úspěšný návrh výzkumu, s. 72-73. 14 Variabilita – platnost měření, viz dále v opoře. 15 Punch, K.F. Úspěšný návrh výzkumu, s. 73. 13

14/64

SHRNUTÍ KAPITOLY Tato kapitola poskytla základní informace o výzkumech. Stručně popsala základní typy sociálních výzkumů i přístupy kvalitativní a kvantitativní. Kvalitativní výzkum není v současné době v běžné praxi sociálních výzkumů (tzn. například v praxi sociální práce a sociálních služeb, ve veřejné správě apod.) příliš používaný, proto nebudou v dalším textu podrobněji popsány jeho pravidla a metody práce. Snad budoucnost sociálních výzkumů bude pro tento typ příznivější, protože informace, které je schopen přinést, jsou podstatně validnější (kvalitnější) než informace získané pomocí kvantitativních výzkumů.

KONTROLNÍ OTÁZKY Definujte sociální výzkum. Jaké znáte typy výzkumů? Jaký přínos mohou mít výzkumy pro společnost?

15/64

4

Výzkumný proces, projekt a závěrečná zpráva výzkumu16

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Do této kapitoly byly zařazeny dva klíčové momenty – projekt (plán) sociálního výzkumu, který v podstatě podrobně popisuje postup, jakým se výzkum bude odvíjet a závěrečná neboli výzkumná zpráva, která informuje o výsledcích výzkumu. Oba písemné materiály jsou v praxi velmi důležité, a to nejen proto, že první je návrhem pro zadavatele výzkumu a získání financí pro realizaci výzkumu a druhý materiál je nutný pro celkové zaplacení zakázky. Proto je nelze podcenit. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: posoudit alespoň rámcově kvalitu případných předkládaných projektů na výzkum. To se vám může v praxi hodit ☺. Získáte: základní přehled o tom, co by měl výzkum obsahovat. Budete schopni: sestavit jednoduchý projekt výzkumu i napsat závěrečnou výzkumnou zprávu. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Projekt výzkumu, závěrečná výzkumná zpráva PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Zdůrazňuji zde možnost posoudit alespoň rámcově kvalitu předkládaných nabídek na výzkum v budoucí praxi. Různé instituce (ve veřejné správě či sociálních službách) často vypisují soutěž na vyhotovení sociologického výzkumu. Do těchto soutěží se mnohdy přihlašují i organizace, které umí pracovat se statistickými ukazateli a programy, ale logice výzkumů nerozumí. Proto závěry těchto „výzkumů“ bývají na pováženou.

16

Kapitola vychází ze zdrojů: Nový, I. Sociologie pro ekonomy, s. 61-71, Punch, Úspěšný návrh výzkumu s. 2132, Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 112, 113.

16/64

4.1

Výzkumný proces

Stručně lze výzkumný proces popsat následujícími kroky: Fáze předvýzkumná zahrnuje přípravu na výzkum, tedy opatření a nastudování všech nutných informací a poznatků, které se týkají zkoumaného jevu a jsou dostupné. V této fázi se doporučuje projít dostupné statistické údaje k danému problému, provést analýzu výsledků v minulosti realizovaných výzkumů k tomuto tématu a prostudovat relevantní dokumenty k problematice (např. právní dokumenty, předpisy apod.). Přípravná fáze Příprava výzkumu – v této fázi dochází ke zhodnocení výsledků obsahových a sekundárních analýz (analýzy výzkumných zpráv, statistických dat, která sumarizoval někdo jiný apod.). U kvantitativního výzkumu je nutné formulovat hlavní a pracovní hypotézy a provést operacionalizaci (převést do měřitelné podoby). Někdy v této části probíhá i pilotní studie, jejímž cílem je zjistit, zda je výzkum ve zkoumané skupině lidí vůbec možný a jakou formou má být veden. Projekt výzkumu – tedy tvorba prvotního návrhu, plánu, jak bude výzkum vypadat (pro zadavatele). Z projektu musí být zřejmý cíl výzkumu i jeho celkový průběh a zvolené metody a techniky. Běžné výzkumy jsou docela nákladnou záležitostí, proto je nutné vytvořit i podrobný finanční rozpočet. (Podrobněji o projektu viz kapitola č. 4.2.) Práce v rámci přípravné fáze by měla mít minimálně tyto výstupy: 1. Stanovení a formulaci cíle - jde v podstatě o jasné uvědomění si cíle výzkumu. Je nutné přesně vymezit a konkretizovat cíl, ke kterému má výzkum dospět. 2. Stanovení hypotéz - vyslovení předpokladů o existenci určitého sociálního jevu (o jeho kvalitativních či kvantitativních charakteristikách) či o vztahu k jiným sociálním jevům vycházejících zpravidla z výsledků sekundární analýzy zdrojů (teorií, v minulosti realizovaných výzkumů apod.). 3. Vymezení objektu výzkumu – objektem pro zkoumání může být oblast sociální reality, společenské vztahy, sociální objekt (např. pracovní skupina). 4. Vymezení předmětu výzkumu - určité významné vlastnosti či zvláštnosti objektu, které zkoumáme. 5. Stanovení zkoumaného vzorku - statistickými postupy stanovený vzorek, který bude reprezentovat výchozí základní soubor, který zkoumáme. 6. Určení místa a času realizace – jde o jasné vymezení prostoru, ve kterém má být problém zkoumán (určité teritorium, sociální prostor apod.) a přesné časové vymezení termínů, ve kterých bude výzkum probíhat. 7. Finanční rozpočet – podrobný odhad jednotlivých stránek finanční náročnosti výzkumu. 8. Stanovení logického postupu práce a návrh optimálních metod a technik výzkumu. Jednoduše lze říci, že jde o volbu postupu jednotlivých prací a vhodných nástrojů, kterými budou data získávána a zpracovávána.

17/64

Realizační etapa V této fázi se práce na výzkumu zaměřují na přípravu výzkumného prostředí a následné získávání informací v tzv. terénu. Na výzkumu se většinou podílí řada osob, které nejsou odborníky, proto je nutné pečlivé proškolení tazatelů, kteří budou data v terénu sbírat. Je nutné také ošetřit zainteresovanost respondentů na výzkumu, vzbudit zájem a motivaci k podání informací. Je proto nezbytné vhodnou formou vysvětlit respondentům cíl a záměr výzkumu a využití výsledků. Někdy je vhodné poskytnout drobnou odměnu nebo podpořit motivaci formou soutěže („Vyplňte dotazník, uveďte kontakt a budete zařazen do losování o ceny“). Do realizační fáze tedy zahrnujeme17: 1. oslovení a motivaci respondentů, k účasti na výzkumu, přičemž respondent je osoba, která bude poskytovat informace, dotazovaná osoba, 2. vysvětlení záměru a cíle výzkumu, 3. proces získávaní sociálních informací pomocí zvolených prostředků. Zpracování dat a interpretace výsledků U kvantitativních výzkumů dochází zpravidla k statistickému vyhodnocení dat (určení základního rozložení, četností, průměrných hodnot atd.). Zpravidla následují analýzy vyšších stupňů (hledání závislostí mezi veličinami). Výsledky je nutné interpretovat, tedy zjednodušeně řečeno převést z řeči čísel do slovních vyjádření, kterým rozumí i lidé, jež sociologii či statistiku nikdy nestudovali ☺. Do této fáze bývá zahrnována: Kontrola reprezentativnosti výběrového souboru – ověření, že výzkum lze vztáhnout a případně zobecnit pro vymezenou populaci. Zjištění základních statistických ukazatelů (třídění 1. stupně) – zjišťování absolutní i relativní četnosti výskytu jevu, nejčetnější kategorie proměnných apod. Hledání závislostí mezi jevy (nebo jejich charakteristikami) – nejrůznější testy, které ověří existenci či neexistenci vzájemné souvislosti dvou i více proměnných. Interpretace - přeložení informací z jazyka statistiky do jazyka sociologie (popis existence jevů, souvislosti jevů, nalezení příčin a následků apod.). Výstupem je závěrečná zpráva o výsledcích výzkumu (viz kapitola č. 4.3).

17

Nový, I. Sociologie pro ekonomy, s. 71.

18/64

4.2

Projekt výzkumu

Podrobný písemný plán postupu výzkumné práce při sociálním výzkumu nazýváme projekt nebo někdy také návrh výzkumu. Výzkumná zpráva nemůže být nikdy lepší než plán výzkumu – z toho je zřetelné, jaký význam projekt výzkumu pro celý proces zkoumání nese. Navržení dobrého plánu výzkumu je alfou i omegou celé práce. Projekt výzkumu zahrnuje: Úvod neboli stručná informace o tom, co bude předmětem výzkumu, proč právě tato problematika, komu by měl závěr výzkumu posloužit apod. Cíl výzkumu a hlavní úkoly Cíl výzkumu musí být stanoven jasně a jednoznačně. Zcela konkrétní musí být formulace hlavního cíle výzkumu a vedlejších cílů i stanovení hlavních úkolů, které by měl výzkum splnit. Cíl musí být dosažitelný, reálně splnitelný vzhledem k výzkumnému týmu i možnostem, které sociální vědy nabízejí. Teoretická východiska výzkumu Výsledek analýzy dat, nastudování dostupného materiálu týkajícího se zkoumaného tématu. Součástí je také definice základních pojmů a přístupů. Formulace výzkumných hypotéz (výzkumné hypotézy chybí u kvalitativního výzkumu). Hypotézy jsou tvrzení, v nichž formulujeme očekávaná zjištění výzkumu. Stanovení metodického postupu Návrh metod a technik, které se zdají být nejvhodnější a efektivní, jinými slovy povedou k dosažení cíle. Zvolení vhodné techniky je velmi významné, protože jde o nástroj, kterým se budou sbírat empirická data. Je vhodné (pokud to čas a finance dovolí ☺) kombinovat více technik (např. studium dokumentů, rozhovor, dotazník). Určení výzkumného prostředí Zvolení vhodného místa a času někdy bývá problematické, špatně zvolené místo či čas mohou ovlivnit celkovou kvalitu výzkumu. Výběr výzkumného souboru – stanovení zkoumaného vzorku. Při stanovení výzkumného souboru zpravidla volíme jen určitou část z celé skupiny lidí. Vzorek četnostně upravujeme dle počtu základního souboru (populace), konkrétní výběr se pak musí řídit přesnými pravidly, např. kvótní či náhodný výběr (viz kap. 7.2). Popis procesu sběru dat (jakým způsobem budou data sbírána, kým, v jakém časovém období apod.). Popis procesu zpracování dat Informace o způsobech, jakými budou data tříděna a analyzována. Časový harmonogram výzkumu Podrobný časový plán jednotlivých úseků výzkumu, tak jak se budou odvíjet (i s časovým vymezením). Finanční rozpočet výzkumu Rozsáhlejší výzkum je většinou finančně náročný. Finanční rozpočet zahrnuje finanční kalkulace pro jednotlivé části výzkumu a honoráře výzkumníků. Seznam použité literatury a jiných zdrojů informací. Příloha - formulář použité techniky sběru dat, tabulky a grafy apod.

19/64

4.3

Závěrečná zpráva z výzkumu – prezentace výsledků výzkumu

Výstupem práce výzkumníka je vždy závěrečná zpráva. Její podoba a struktura může být variabilní, protože reflektuje zvolené téma a účel výzkumu a v neposlední řadě také odráží osobnost výzkumníka a požadavky zadavatele, pro kterého byl výzkum proveden. Proto je někdy napsána odborným jazykem, jindy může jít o populární styl určený „běžným smrtelníkům“. Záleží tedy na tom, k jakému účelu byl výzkum proveden a komu mají výstupy především sloužit. Struktura závěrečné zprávy není nijak taxativně vymezena, nicméně většina autorů se na základních bodech shoduje. Příklad struktury závěrečné práce (v rámci rozsahu tohoto předmětu):18 Shrnutí výsledků výzkumu Je stručné vyjádření nejdůležitějších poznatků z výzkumu. V úvodu by mělo být co nejstručněji vyjádřeno, jaké závěry či hodnoty výzkum přinesl. U některých typů prací bývá úvod ta část, kterou si všichni přečtou, proto je nutné úvodní shrnutí nepodcenit. Je nanejvýš vhodné věnovat maximální pozornost stylizaci i výrazové přesnosti shrnutí. Někdy se doporučuje tuto část závěrečné zprávy rozdělit do dvou oddílů. V prvém shrnutí popsat populárnější a čtivější formou, ve druhém pak formou odbornou. Uvedení v projektu formulovaného cíle výzkumu, předmětu, atd. Je nutné přesně popsat cíl výzkumu, tak jak byl stanoven v zadání. Informace pro zadavatele o možném využití výsledků Autor výzkumné zprávy může podat návrhy praktických opatření k řešení dané problematiky na podkladě získaných výsledků. Může také navrhnout instituci, která by se problémem měla nebo mohla zabývat. Podrobná analýza zkoumaného problému Tato část zahrnuje všechny poznatky, které výzkum přinesl. Jde vlastně o jádro zprávy, kde jsou obsaženy všechny důležité závěry z výzkumu. Podle potřeby se v této části uvádějí i tabulky, grafy a statistické charakteristiky – vždy s příslušnou interpretací. Ale pozor! Není možné uvádět jednu informaci vícekrát, tzn. uvést text informujících o četnostech a zároveň tabulku četností pozorovaného jevu a ještě vložit graf, který informuje o tomtéž. Takovéto „zaplácávání“ stran není přípustné! Metodické zhodnocení Informace o použitém metodickém přístupu, zhodnocení vhodnosti použitých metod a technik apod. Hodnotí se použité techniky, uvádějí se okolnosti, které mohly ovlivnit validitu výsledků, uvádějí se zkušenosti, které by mohly být důležité pro jiné výzkumné týmy, zabývající se podobnou tématikou. Popis průběhu výzkumu Zde se uvádí, jak výzkumný úkol probíhal, jakými stadii prošel a odkazuje se na odpovídající části v jiných bodech závěrečné zprávy. Celkový závěr Uvedení hlavních skutečností, které výzkum osvětlil či na které poukázal. V rámci závěru může být odkaz na další pokračování výzkumu v budoucnosti apod. 18

podrobně viz Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 112, 113.

20/64

SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitole jste se seznámili s jednotlivými kroky výzkumného procesu a se základními momenty při prezentaci výzkumů. Projekt výzkumu jako plán výzkumu slouží jak výzkumníkům k promýšlení a naplánování jednotlivých fází výzkumu, tak případnému investorovi výzkumu k posouzení kvality nabízené služby. Závěrečná zpráva je pak kompletní informací o průběhu výzkumu i závěrech, ke kterým dospěl. Ze zprávy by mělo být jednoznačně zřejmé, zda byl cíl výzkumu splněn. KONTROLNÍ OTÁZKY Které části má projekt sociologického výzkumu? Které části má závěrečná výzkumná zpráva?

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se, s jakými výzkumy jste se ve své praxi setkali? Byly podle vás kvalitní? PRO ZÁJEMCE Zkuste si načrtnout jednoduchý projekt výzkumu. Zvolte úplně jednoduché téma.

21/64

5

Vymezení a vysvětlení nutných pojmů – 1.část19

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Cílem 5. a 6. kapitoly je seznámit vás se základními pojmy, s nimiž se při studiu i realizaci výzkumů setkáte. Některé pojmy už byly v předchozích kapitolách uvedeny, v této kapitole se seznámíte s tím, co znamená pojem sociální informace, hypotéza, pilotáž, pretest, validita, reliabilita. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: vysvětlit základní pojmy. Budete schopni: porozumět textu psanému v jazyce sociálních výzkumů ☺. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sociální informace, hypotéza, pilotáž, pretest, validita, reliabilita, základní soubor, výběrový soubor

5.1

Sociální informace a jevy

Sociální výzkum je zdrojem sociálních informací. „Sociální informace odrážejí kvalitativní a kvantitativní charakteristiky sociálních jevů“20. Sociálními jevy rozumíme buďto sociální útvary (jednotlivec, skupiny, organizace apod.), sociální procesy (sociální mobilita, migrace apod.) nebo lidské jednání a projevy vědomí jednotlivců (názory, mínění apod.). Sociální jevy je nutné zkoumat z pozice jejich dynamiky a časové podmíněnosti, v souvislosti s širším sociálním prostředím, kontextem a také funkcí, kterou určitý sociální jev v sociální realitě zastupuje. Při výzkumu je nezbytné mít na zřeteli, že sociální jevy jsou zpravidla ovlivňovány velkým počtem faktorů a činitelů a že mnohé sociální jevy nejsou přímo a bezprostředně postižitelné. Proto se pro zkoumání některých jevů používá tzv. indikátorů. Pro příklad „…“sociální klima“, jehož bezprostřední vyjádření v konkrétní pracovní skupině je 19

Kapitola vychází ze zdrojů: Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 76, 34-37, 46-50, Nový, I. Sociologie pro ekonomy, s. 61-62, Punch, K.F. Úspěšný návrh výzkumu, s. 212, Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 10. 20 Nový, I. Sociologie pro ekonomy, s. 61.

22/64

problematické, je možné charakterizovat pomocí takových indikátorů, jako je např. celková pracovní spokojenost, konfliktnost na pracovišti, výsledky práce, rychlost a úspěšnost pracovní adaptace nových členů pracovní skupiny, stabilita, resp. fluktuace členů apod.“21

5.2

Hypotéza

Hypotéza je „predikovaná odpověď na výzkumnou otázku“22, jinými slovy jde o předpoklad o dosud neznámé skutečnosti. Hypotéza je neověřený teoretický výrok o vztahu mezi jevy nebo určitými stránkami. Hypotézy musí být formulovány na základě znalostí získaných předchozím bádáním v daném oboru, musí se tedy opírat o již zjištěné a podložené výsledky. Může být přijata či zamítnuta nebo modifikována, „…i nulová informace má svou hodnotu a i zamítnutí námi formulované hypotézy má svou objektivní cenu.“23 Jinými slovy, dojde-li výzkumník (či student) na konci výzkumu k závěru, že se mu některá z hypotéz nepotvrdila, není to chyba. Hypotéza má mít takové vlastnosti, které umožňují objasnění určitých faktů. Prostřednictvím hypotézy formulujeme očekávání určitých zjištění, která výzkum přinese. Hypotézy jsou jednou ze základních částí kvantitativních výzkumů. Disman říká: „Kvantitativní výzkum není nic jiného než testování hypotéz.“24 Z výroku je zřejmé, jaký význam hypotézy ve výzkumech mají. (Kvalitativní výzkum zpravidla hypotézy netvoří a netestuje, protože vychází z jiné logiky.) Vlastnosti hypotézy -

neověřená platnost (je to výrok, jehož pravdivost teprve chceme výzkumem ověřit) je odvozena z kontextu vědy (formulace hypotéz by neměla být samoúčelná, měla by vždy být reflexí platných poznatků o zkoumané skutečnosti) má vnitřní logickou konzistenci v rámci teorie, z níž vychází dočasnost (testování hypotéz v podstatě znamená, že hypotéza může být zamítnuta či přijata).

Druhy hypotéz Sociologická východisková hypotéza Tato hypotéza reflektuje rozbor zkoumaného problému, jeho vznik a souvislosti. Sociologická pracovní hypotéza Jde o konkretizaci a specifikaci východiskové hypotézy. K jedné východiskové hypotéze se může vztahovat více pracovních hypotéz. Statistická hypotéza Jde o formální model chování tzv. náhodných veličin, funguje ve statistickém zpracování dat. 21

Nový, I. Sociologie pro ekonomy, s. 62. Punch, K.F. Úspěšný návrh výzkumu, s. 212. 23 Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 10. 24 Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 76. 22

23/64

5.3

Pilotáž a pretest

Pilotní studie - pilotáž Pilotáž neboli pilotní studie je velice důležitá v případech, kdy nelze získat informace o cílové skupině z jiných zdrojů, například z předchozích výzkumů. Příkladem mohou být studie zaměřené na etnické menšiny. Disman uvádí, že „kvantitativní akce kupř. na populaci Romů by byla bez seriózní pilotní studie nezodpovědná.“25 Pilotní studie má za úkol zjistit, zdali je výzkum v dané oblasti (v konkrétní skupině lidí) vůbec možný. Je prováděna na malé skupině vybrané populace, kterou chceme zkoumat. Většinou jsou pro pilotní studii voleny jiné techniky sběru dat než posléze v samotném výzkumu. Nejčastěji se zde používají kvalitativní postupy (nestandardizovaný rozhovor). „Cílem pilotní studie je zjistit, zda informace, kterou požadujeme, v naší populaci vůbec existuje a zda je dosažitelná.“26 Pretest (někdy označovaný taky jako předvýzkum27) Pretest je ověření zvolené metody a techniky na malém vzorku respondentů. Je testem zvolených nástrojů, které chceme ve výzkumu použít. Účelem pretestu je ověření připravených otázek, které položíme malé skupině respondentů (25 - 30 lidí ze zkoumané oblasti). Ověřuje se především srozumitelnost a jednoznačnost otázek, jde o jakousi revizi formulace otázek. Zatímco pro tvůrce dotazníku jsou všechny otázky pochopitelné, logické a jasné, pro určitou skupinu respondentů tomu tak být nemusí. Některé otázky mohou pro konkrétní lidi být dokonce iritující či nevhodné, přestože pro autora jsou naprosto běžné. Proto je pretest při výzkumech více než doporučován, jeho opomenutí se může v průběhu dat velmi podepsat na kvalitě sesbíraných dat (i například na návratnosti dotazníků apod.).

5.4

Validita a reliabilita měření

„Validní měření je takové měření, které měří skutečně to, co jsme zamýšleli měřit. Reliabilní je takové měření, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se ovšem stav pozorovaného objektu nezměnil.“28 Jednoduše řečeno validita je platnost měření, reliabilita je opakovatelnost měření. Podíváme-li se na tyto dvě skutečnosti z pozice kvantitativního a kvalitativního výzkumu, zjistíme, že právě validita a reliabilita jsou základním rozdílem mezi nimi. Kvantitativní výzkum vyžaduje silnou standardizaci a ta přináší vysokou reliabilitu. Avšak standardizace znamená velkou redukci informací - důsledkem je nízká validita. Pro příklad si uveďme dotazník. Respondent nemá možnost vyjádřit přesně své mínění o určitém problému, je omezen pouze na volbu jediné odpovědi (kategorie) v rámci určité otázky. Odpovědi tak většinou stoprocentně nezrcadlí názor respondenta. Standardizace u kvalitativních výzkumů je mnohem menší, proto i reliabilita (opakovatelnost) je nízká. Volná forma otázek a odpovědí však dávají respondentovi prostor pro vlastní 25

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 121. Tamtéž. 27 Např. Disman takto označuje. 28 Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 62. 26

24/64

vyjádření, proto budou odpovědi těsněji odrážet respondentův názor. Potenciálně tedy může tento typ výzkumu být mnohem validnější. Problémy validity u sociologických výzkumů trefně ilustruje Dismanova „pohádka pro odrostlejší děti“29:

Zajistit validitu je pro výsledek výzkumu zcela nezbytné. Možností testování validity je více, nejčastěji bývá kontrola založena na srovnání s nějakým vnějším kritériem.30 Validita založená na členství ve známé skupině V tomto případě se nástroj testuje na konkrétní skupině, která má zjevně zkoumanou vlastnost. Naměřené skóre by mělo být vyšší než u běžné populace. Typickým příkladem může být zkoumání rasismu. V tomto případě použijeme jako kontrolní vzorek členy rasistických organizací, u nichž by se vlastnost měla projevit výrazně silněji. Validita prediktivní Porovnává předpověď založenou na testovaném měření se skutečnými výsledky. Disman jako příklad uvádí validitu škály, která má předpovědět úspěch studentů středních škol ve studiu na vysoké škole. Předpovídanou úspěšnost lze porovnat se skutečnými výsledky studentů na vysoké škole. Validita souběžná Znamená, že měření určité vlastnosti je prováděno dvěma nebo více různými postupy, např. v dotazníku je tatáž vlastnost zkoumaná jinak položenou (kontrolní) otázkou nebo tzv. projektivní otázkou31.

29

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 62. Tamtéž, s. 64. 31 Viz kapitola 10.4. 30

25/64

Validita založená na mínění skupiny soudců Jde vlastně o porovnání výroků skupiny odborníků ve zkoumané oblasti, kteří se ke zvolené technice sběru dat vyjádří. Příkladem mohou být učitelé literatury, kteří se vyjádří k testování čtenářské vyspělosti žáků základních škol. Validita zjevná Je situace, kdy kontrola validity není nutná, vlastnost je zjevná (např. pohlaví respondenta).

Problematiku validitu uzavřeme slovy M. Dismana: „Neexistuje nic takového jako univerzálně validní měření určitého konceptu. Validita prokázaná v určitém kontextu a pro určitý účel je automaticky platná jen pro tento kontext a shodný účel. Indikátor určitého jevu, který je perfektně validní pro jeden účel, může být nevalidní pro měření téhož jevu v jiné souvislosti a naopak.“32

SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola se zaměřila na vysvětlení základních pojmů a dalších skutečností, které výzkumnou práci nerozlučně doprovází. Sociální výzkumy jsou zdrojem sociálních informací o společnosti a jevech, které společenský život přináší. Pro kvalitní výsledek výzkumu je nutné zajistit mimo jiné vhodně konstruované hypotézy, východiskové i pracovní, vlastní výzkum je vlastně testováním hypotéz. V případech, kdy je výzkum zaměřen na málo známé nebo dokonce neznámé skutečnosti je vhodné ověřit si proveditelnost výzkumu pilotní studií. Před samotným sběrem dat v terénu se doporučuje provést pretest, který je zkouškou zvolené techniky (například dotazníku) na menší skupině lidí. Takto můžeme zaručit solidní validitu i vhodnou míru reliability měření v rámci výzkumu.

KONTROLNÍ OTÁZKY Vysvětlete vztah sociální informace a sociálního jevu. Vysvětlete pojem hypotéza. Jaké znáte druhy hypotéz? Co musí nutně předcházet stanovení hypotéz? Vysvětlete pojmy pilotáž a pretest. Proč jsou důležité? Vysvětlete pojmy validita a reliabilita. Jakým způsobem může být validita testována?

32

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 67.

26/64

6

Vymezení a vysvětlení nutných pojmů – 2.část33

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Cílem 5. a 6. kapitoly je seznámit vás se základními pojmy, s nimiž se při studiu i realizaci výzkumů setkáte. Některé pojmy už byly v předchozích kapitolách uvedeny, v této kapitole se seznámíte s tím, co označují pojmy operacionalizace, měření a znak. Dozvíte se, jaké máme typy znaků. Seznámíte se s pojmy související s deskripcí souboru dat, jako je třídění 1. a 2. stupně, absolutní a relativní četnost, kumulativní četnost, modus a medián.

Cíle kapitoly Po prostudování této kapitoly Budete umět: vysvětlit základní pojmy z oblasti sociálních výzkumů. Budete schopni: porozumět textu, psaném v jazyce sociologických výzkumů ☺. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Operacionalizace, měření a znak, třídění 1. a 2. stupně, absolutní a relativní četnost, kumulativní četnost, modus a medián.

6.1

Operacionalizace, měření a znak

Operacionalizace „Přechod od teoretického vymezení výzkumného problému zkoumaných sociálních jevů k empiricky uchopitelné a testovatelné podobě prostřednictvím redukce informace pomocí tzv. indikátorů a znaků se nazývá operacionalizací.“34 V podstatě je možno říci, že jde o proces převedení cílů výzkumu a hypotéz do zpracovatelné (měřitelné) podoby. Teoretickým pojmům jsou přiřazeny znaky, které přebírají funkci náhodných proměnných (v jazyce matematiky) s nimiž se dále pracuje.

33

Kapitola vychází ze zdrojů: Loučková, I. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu, s. 39, 192-196, Loučková I. Základní statistické přístupy v sociologickém výzkumu, s. 12, 38-49. 34 Loučková, I. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu, s. 192.

27/64

Jako příklad uveďme zkoumání diferenciace volného času dle sociálního statusu. Je tedy nutné vymezit, co rozumíme pod označením „status“. Proto jej operacionalizujeme například jako příjem, majetek, vzdělání, podíl na moci apod. Měření Měření je proces označování objektů a jevů číselnými symboly podle určitých pravidel. Je vždy potřeba rozlišit, kdy má číslo jen označovací grafickou hodnotu (kód) a označuje kvalitu a kdy sleduje kvantitu, tedy má hodnotu čísla. Při měření je nutné mít na zřeteli skutečnost, že měření je vždy vztaženo ke komplexu podmínek. Například při měření spokojenosti na pracovišti - je respondent spokojen, anebo to jen prohlašuje? Problémy při měření mohou nastat např. vlivem aktérů měření (sympatie a antipatie respondenta). Měření mnohdy nelze opakovat (vždy je jiná situace) anebo je těžké stanovit standardní jednotku, která by určovala standardizovanou stupnici. Základními předpoklady měření jsou reliabilita (opakovatelnost, odstup od vlivu prostředí a náhody) a validita (jistota, že měří to, co se měřit má). Znak „… je symbolickým vyjádřením zkoumané vlastnosti, je výsledkem její operacionalizace.“35Je to veličina, která odráží různé úrovně vlastností. Znak nabývá různé hodnoty, díky proměnlivosti hodnot je proto nazýván proměnná. Kategoriemi znaku označujeme skupinu všech úrovní (možností) znaku (obor hodnot znaku, třídy znaku). Pro příklad zvolme pracovní kolektiv a spokojenost v práci. Pak: Znak 1: spokojenost vyjádřena odpovědí na otázku: „Jste spokojen v práci?“ Kategorie: „ano“ - „ne“. Znak 2: „Stupeň spokojenosti v práci vyjádřete jednou z pěti kategorií.“ Kategorie: „velmi nespokojen“ - „nespokojen“ - „ani spokojen, ale ani nespokojen“ „spokojen“ - „velmi spokojen“. Volba počtu kategorií znaku je dána36: -

cílem, do jaké míry chceme skutečnost zachytit zpracovatelností (respektive skutečností, jak podrobné informace ještě lze zpracovat a využít při interpretaci) měřitelností (tzn. stupněm přesnosti, který jsme schopni zajistit)

Kategorizovaný znak je určen svými kategoriemi. Kódy kategorií jsou číslice přiřazené kategoriím.

35 36

Loučková, I. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu, s. 196. Loučková I. Základní statistické přístupy v sociologickém výzkumu, s. 12.

28/64

Typy znaků Znak s konečným počtem kategorií - typickým příkladem tohoto znaku je tzv. dichotomie, to je znak se dvěma vylučujícími se kategoriemi. Příkladem může být otázka: „Máte doma přístup na internet?“ – odpovědi: „ano“ – „ne“. Kategorií samozřejmě může být více, vždy jich je ale konečný počet. Příklad: „Označte elektrospotřebiče, které máte doma:“ „PC, televizi, rádio, pračku, ledničku, myčku, vysavač“. Znak s neomezeným počtem kategorií - tento typ znaku reprezentují otevřené otázky a různé výroky expertů. Například: „Jaký je váš názor na organizaci pracovní doby u vás v podniku?“ Také sem patří tzv. diskrétní číselné znaky, které vznikají sčítáním (např. počet návštěvníků hudebního festivalu) a spojité číselné znaky, které jsou vyjádřeny reálným číslem (př. čas, který respondent potřebuje k vyřešení úlohy). Cílem konstrukce znaků je získat informace o statistické jednotce (respondent) a potažmo o statistickém souboru (skupina respondentů). Z hlediska vztahů mezi kategoriemi rozlišujeme následující typy znaků: Nominální znak, který má z tohoto pohledu nejnižší informativní hodnotu. Jeho kategorie jsou pouhým výčtem možností, které reprezentují zkoumanou vlastnost a nejsou zde žádné jiné relace mezi kategoriemi. Příkladem je znak: „profese“, jehož kategorie jsou výčtem dle seznamu profesí. Při tvorbě nominálního znaku je nezbytné mít na zřeteli, aby kategorie vyčerpaly všechny možnosti, to znamená, aby si každý respondent vybral odpovídající kategorii. Kategorie musí být jednoznačné a nesmí se překrývat. Ordinální znak je znak, jehož kategorie jsou uspořádané. Patří sem klasické stupnice kategorií (velmi nespokojen – nespokojen – ani nespokojen ani spokojen – spokojen – velmi spokojen apod.). Setkáváme se zde se znaménkovým znakem (asymetrické kategorie okolo středu stupnice + 0 - ) a preferenčním znakem (preference jednoho z objektů) atd. Pro kardinální neboli metrický znak je typické, že kategorie mají významy čísel (kvantity) a ne symbolů a jsou automaticky uspořádané (příklad počet dětí v rodině). Rozlišujeme zde četnostní znak, který reprezentuje určité číslo a může mít hranice (např. počet dní v týdnu, kdy respondent sleduje TV) a kategorizovaný znak, jehož kategorie jsou roztříděny do číselných intervalů (příklad: věk 15 -19, 20 - 24, 25 – 30 atd.). Pokud si vytváříme intervaly je někdy vhodné, aby vzdálenost mezi kategoriemi byla stejná (tzv. ekvidistantnost).

29/64

6.2

Pojmy související s deskripcí souboru dat

Třídění 1. stupně Prvním tříděním označujeme proces zjišťování rozložení četností kategorií znaku. Jednoduše řečeno, jde o popis rozložení četností v statistickém souboru. „Význam třídění 1. stupně spočívá v následujících okolnostech: a) Ve zhodnocení každého znaku zvlášť… b) Umožňuje porovnání obsahově příbuzných znaků. c) Umožňuje určit charakteristiky odrážející důležité vlastnosti empirického rozložení jako celku. d) Umožňuje určit obdobné charakteristiky odpovídající základním souborům…, tj. těm souborům, z nichž byla empirická data vybrána pravděpodobnostním (náhodným) výběrem.“37 Třídění 2. Stupně Zkoumá vztah mezi dvěma znaky, dvěma proměnnými. Jde zpravidla o testování hypotéz, které byly pro tyto skutečnosti naformulovány. Absolutní četnosti jevů určuje počet, u kolika jednotek jev nastal. Jde o počet výskytů kategorie sledované veličiny. Relativní četnost vyjadřuje, jak velkou část mezi všemi realizacemi zabírají výskyty dané kategorie. Ve stonásobku nám relativní četnost dává procenta. Příklad: Pro znak „pohlaví“ (základní soubor – 100 lidí) Absolutní četnosti: 65 žen a 35 mužů Relativní četnosti: 0,65 ženy a 0,35 muži tedy 65% žen a 35% mužů

Kumulativní četnosti se určuje u ordinálních a kardinálních znaků. Jde o postupné načítání předešlých četností. Příkladem mohou být návštěvníci ZOO38.

37 38

Loučková, I. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu, s. 39. Loučková I. Základní statistické přístupy v sociologickém výzkumu, s. 38.

30/64

Modus je nejčetněji obsazená kategorie kvantitativního znaku. Medián je prostřední hodnota uspořádané řady hodnot. „Je to ta kategorie, v níž je dosaženo 50% všech údajů, postupujeme-li od první kategorie výše.“39 Korelace je vzájemná závislost, souvztažnost mezi zkoumanými jevy.

SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola se zaměřila na vysvětlení základních pojmů, které doprovází realizaci sociologického výzkumu. Operacionalizací rozumíme převedení zkoumaného problému do zpracovatelné podoby. K základním pojmům patří měření a znaky, které se třídí na několik druhů (např. nominální, kardinální atd.). Toto členění veličin – znaků, stejně jako třídění 1. a 2. stupně, absolutní a relativní četnost, kumulativní četnost, modus a medián nás zavádí za hranici, která vymezuje statistické zpracování.

KONTROLNÍ OTÁZKY Vysvětlete pojem operacionalizace. Vysvětlete pojem znak, jaké znáte typy znaků? Stručně vysvětlete, k čemu slouží třídění 1. a 2. stupně. Vysvětlete pojmy modus a medián.

39

Loučková I. Základní statistické přístupy v sociologickém výzkumu, s. 49.

31/64

7

Velikost a složení výběrového souboru40

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Ve většině případů sociálních výzkumů není možno provést vyčerpávající šetření, jinými slovy nelze vyzpovídat úplně všechny lidi, kteří spadají do zkoumaného prostředí. Zpravidla jde o výběrové šetření, při němž se jev zkoumá jen v určité, vybrané části lidí z celé skupiny. Tento výběr se řídí přísnými pravidly, není tedy otázkou náhody, jak by se mohlo na první pohled zdát. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: vysvětlit pojmy jako soubor, populace, vzorek atd. a také poznáte, čím se řídí výběr vzorku a jaké typy výběrů je možno ve výzkumu použít. Získáte: rámcovou představu o tom, jak probíhá volba skupiny respondentů, tedy stanovení a výběr vzorku. Budete schopni: pochopit, že má-li být výzkum platný, není možno volit jako respondenty své kamarády ☺. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Základní soubor, výběry, výběrový soubor PRŮVODCE STUDIEM Zde si dovolím na základě své dlouholeté zkušenosti se studentskými díly „vyrukovat“ s důrazným upozorněním. Pokud budete v rámci své závěrečné práce (bakalářské či jiné) vypracovávat výzkumnou studii (ve většině případů nelze vzhledem k vašim znalostním a časovým možnostem mluvit o výzkumu). Pamatujte: Pokud chcete realizovat např. studii „Co si myslí občané Vašeho města o …“ rozhodně nelze respondenty volit tak, že oslovíte své 40

Kapitola vychází ze zdrojů: Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 103-116, Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 108 -110.

32/64

známé a přátele. Také není možné v jeden krásný den „vyběhnout“ na náměstí a oslovovat kolemjdoucí lidi. V prvním případě totiž pouze zjistíte, co si o zkoumaném problému myslí někteří vaši známí žijící ve vašem městě (ani ne všichni, protože koneckonců, určitě jste neoslovili všechny své známé). V druhém případě jste s bídou zjistili, co si myslí lidé, kteří šli v konkrétní den kolem vás. Ani to, že jste „sehnali“ 100 vyplněných dotazníků není omluva, počet zde nerozhoduje. K problému totiž měli mít šanci se vyjádřit všichni občané města, i ti, kteří nejsou vašimi známými, kteří jsou třeba z poněkud exkludovaných lokalit anebo (pro ten druhý případ) prostě na náměstí téměř nechodí, protože k tomu nemají žádný důvod. Pamatujte tedy: Náhodný výběr není náhoda v tom smyslu, že respondentem bude ten, kdo půjde náhodou kolem!

7.1

Soubory dat

Kvantitativní výzkumy se většinou zaměřují na sociální jevy hromadného charakteru. Proto také většinou zkoumají velké skupiny lidí. Jen velmi výjimečně lze oslovit a získat informace od každého člena zkoumané skupiny, výjimkou je snad sčítání lidu. Proto z této velké skupiny lidí volíme jen některé členy a to podle určitých pravidel. Předpokládáme, že pokud neuděláme výraznější chybu, budou naše výsledky aplikovatelné na celou skupinu, v níž se výzkum provádí. Jinými slovy, bude náš výzkum pro tuto skupinu reprezentativní. „Volba reprezentativní skupiny při výzkumu společenských jevů, které jsou výlučně hromadného charakteru, je založena na logické zásadě, že poznatek, který platí o určité stejnorodé části, platí i o celku, z něhož byla tato část vyčleněna.“41 Z tohoto pohledu jsou zde dva hlavní problémy pro dodržení podmínky reprezentativnosti skupiny (vzorku). Jak velký a jakou formou vybrat respondenty, aby bylo možno se zanedbatelnou chybou generalizovat závěry na celý základní soubor? Musíme vycházet z velikosti základního souboru a z uvažovaných stupňů třídění při statistickém zpracování dat. K určení velikosti souboru uvádějí různí autoři různé vzorce, pro běžné použití při jednoduchých výzkumech postačí vycházet ze schématu M. Katriaka42. Lokalita do 100 obyvatel do 1 000 obyvatel do 10 000 obyvatel do 100 000 obyvatel do 1 000 000 obyvatel do 10 000 000 obyvatel

Zkoumat % z celkového počtu 80 % 40 % 7,5 % 1,5 % 0.25 % 0.045 %

Základní soubor Základní soubor bývá někdy označovaný jako populace. Je to skupina jednotek, pro kterou se vymezuje cíl výzkumu a pro niž se vyslovují závěry. Je to tedy soubor, pro nějž předpokládáme, že budou výsledky výzkum platné. 41 42

Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 108. Tamtéž, s. 110.

33/64

Výběrový soubor Výběrový soubor neboli vzorek je soubor jednotek (respondentů), které byly vybrány ze základního souboru určitým způsobem a které jsou pozorovány (resp. od nichž zjišťujeme informace). Reprezentuje základní soubor. Reprezentativita Kvalitu a spolehlivost zastupování základního souboru výběrovým souborem označujeme termínem reprezentativita. U každého výzkumu je nutné jasně vymezit populaci, pro kterou je vzorek reprezentativní. Podmínkou pro stanovení reprezentativního výběrového souboru je dobře nadefinovaný základní soubor. Za ukazatele reprezentativity výběru se považuje spolehlivost výběrového postupu.

7.2

Výběry vzorků

Zvolit jednotky (jednotlivé lidi, které dotazujeme, zkoumáme) je poměrně složité. K výběru respondentů ze základního souboru používáme určitý typ výběru. K těm nejčastěji používaným patří: 7.2.1 Nenáhodné výběry Kvótní výběr Tento výběr patří ke tzv. nenáhodným výběrům a typické je, že imituje ve struktuře vzorku známé vlastnosti populace. Abychom byli schopni z chování vzorku předpovídat chování populace, musí struktura vzorku imitovat složení populace co nejpřesněji. Pro příklad pokud je v populaci 55% žen, vybereme 55% žen do vzorku, a když je v populaci 20% osob pod 15let věku, je vybráno stejné procento osob pod 15 let do vzorku atd. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že tento výběr může být použit jen na populaci, o které jsou dostupné potřebné informace (o jejím složení a struktuře). Většinou je používán v případech, kdy je známa struktura základního souboru, ale základní soubor je obtížně definovatelný jako soubor konkrétních jedinců (zpravidla neexistuje žádný seznam). Problémem bývá praktická stránka – vyhledávání odpovídajících respondentů přímo v terénu. Účelový výběr Tento výběr „je založen pouze na úsudku výzkumníka o tom, co by mělo být pozorováno a o tom, co je možné pozorovat“43. Bývá poměrně často používán agenturami, které provádějí výzkumy profesionálně a to i přesto, že není příliš vědecký. Neumožňuje širokou generalizaci závěrů a je proto nutné jasně a přesně definovat populaci, pro niž jsou výsledky reprezentativní. Použití je oprávněné v případech, kdy jiný typ výběru není možný. Disman44 uvádí příklad výzkumu etnických minorit, pro něž neexistuje spolehlivý seznam všech příslušníků této minority. Proto je nutné se spokojit se seznamy členů etnických organizací a to i přes to, že zde nejsou organizováni všichni. Problém bude se zobecnitelností získaných závěrů. 43 44

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 112. Tamtéž.

34/64

Anketa Ještě problematičtější je reprezentativnost u anket, které jsou však stále hojně využívány. Jde spíše o samovýběr respondentů, protože ti se rozhodují anketní lístek vyplnit či nikoli. Ankety jsou použitelné pro určitou konkrétní skupinu lidí a zpravidla bývají uveřejněné v masových sdělovacích prostředcích (noviny, časopisy). V tomto případě opravdu nelze definovat populaci, ke které se nálezy ankety vztahují, nejsou to všichni čtenáři určitých novin či časopisů. Závěry se vztahují jen k těm lidem, kteří se prostřednictvím ankety vyslovili. Technika sněhové koule Disman45 tuto techniku definuje spíše jako techniku identifikace populace než relevantní výběr pro vytvoření reprezentativního vzorku. Jde o výběr jedinců, při kterém nás nějaký původní informátor vede k jiným členům naší cílové skupiny. Sněhovou koulí je označován proto, že soubor respondentů vzniká nabalováním dalších a dalších jmen. Často se u této techniky operuje s pojmem „teoretické nasycenosti“, což v tomto případě znamená, že vzorek je úplný ve chvíli, kdy se doporučovaná jména začínají opakovat a nová jména se už neobjevují. Jako příklad bychom mohli uvést výzkum mezi špičkovými chirurgy, kteří by vzájemně doporučovali další kolegy. 7.2.2 Náhodné výběry založené na teorii pravděpodobnosti V realizaci náhodného výběru musí být vždy splněna podmínka, že každý člen populace musí mít stejnou šanci, že bude vybrán do vzorku! Je logické, že čím bude větší vzorek, tím bude menší rozdíl mezi strukturou populace a strukturou vzorku. Úplné shody bychom dosáhli, kdybychom zahrnuli všechny členy populace do vzorku. Náhodný vzorek reprezentuje všechny známé i neznámé vlastnosti populace. Prostý náhodný výběr (pravděpodobnostní) Prostý náhodný výběr je nejtypičtějším výběrem pro tuto skupinu výběrů. Realizace výběru probíhá losováním, generování náhodných čísel apod. Kupříkladu máme kompletní očíslovaný seznam žáků určité školy a pomocí vygenerovaných náhodných čísel vybíráme respondenty. Náhodná čísla je nejjednodušší získat pomocí jednoduchého programu v počítači. Systematický výběr Tento typ výběru respondentů znamená, že do vzorku je zařazena každá N-tá jednotka ze seznamu lidí základního souboru. Vydělíme-li velikost populace velikostí vzorku, dostaneme velikost kroku (číslo N). První jedinec musí být vybrán náhodně a teprve od tohoto výchozího bodu budeme vybírat N-tou jednotku. Tento typ výběru nelze použít, jsou-li seznamy řazeny podle nějakého systematického schématu. Jako příklad, který ovšem poukazuje na toto riziko, uveďme opět Pohádku pro odrostlejší děti46.

45 46

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 114. Tamtéž, s. 106.

35/64

Náhodný stratifikovaný výběr „Populace je rozdělena do skupin homogenních vzhledem k nějakému jasnému kritériu a jedinci jsou vybíráni do vzorku náhodně z těchto skupin.“47 Soubor je tedy nejdříve rozdělen na určité skupiny a pak je použita technika prostého náhodného výběru. Jako příklad si uveďme výzkum studentů vysoké školy, kdy nejdříve studenty rozčleníme dle ročníků a v každém ročníku provedeme náhodný výběr. Vícestupňový náhodný výběr V rámci seriózních velkých výzkumů bývá používána technika vícestupňového náhodného výběru, která je velmi náročná na čas i finance, ale její místo je nezastupitelné. Obsahuje dva základní kroky: výběr určitých přirozených seskupení a pak náhodný výběr respondentů z oněch seskupení. Pro výzkum v ČR bychom mohli postupovat asi následovně: 1. náhodný výběr reprezentativního souboru krajů (ze seznamu krajů) 2. náhodný výběr obcí v každém z vybraných krajů 3. ve velkých vybraných obcích je možno zařadit ještě členění na jednotlivé části obce 4. náhodný výběr sídelních jednotek (bytů, rodinných domů) v malých obcích či městských obvodech 5. je vytvořen seznam osob žijících ve vybraných jednotkách a pak je proveden náhodný výběr obyvatele z těchto jednotek do vzorku. Je-li takový výběr proveden správně, je vybraná skupina respondentu opravdu reprezentativní. 47

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 107.

36/64

SHRNUTÍ KAPITOLY Tato kapitola poukázala na častý problém studentských výzkumných studií a tím je volba základního souboru (tedy souboru, který vymezuje cíl výzkumu a pro něj se vyslovují závěry) a výběrového souboru (což je soubor respondentů, kteří reprezentují základní soubor). K výběru respondentů ze základního souboru používáme určitý typ výběru, například prostý náhodný výběr, kvótní výběr, systematický výběr, více stupňový náhodný výběr nebo studenty oblíbenou snowball techniku apod. Řídit se pravidly výběrů je naprosto nezbytné, jinak výběr nesplňuje podmínky reprezentativity a závěry výzkumu pak nelze zobecňovat.

KONTROLNÍ OTÁZKY Vysvětlete vztah výběrového souboru a populace. Čeho se týká reprezentativnost? Jaké znáte typy výběrů? Vysvětlete je.

37/64

8

Metody a techniky výzkumu48

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V této kapitole se budeme věnovat některým metodám, se kterými je možno se ve výzkumu setkat. Metod, kterých je možno pro výzkumnou práci použít, je mnoho, proto následující kapitola je opravdu stručným průvodcem po některých z nich. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: vysvětlit pojem metoda a popsat základní metody vědecko-výzkumné práce v sociálních vědách. Získáte: základní představu o sociologických metodách. Budete schopni: (možná ☺) zvolit některou z metod pro tvorbu své závěrečné práce. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Metoda, dedukce, redukce, analýza a syntéza, sekundární analýza.

8.1

Vybrané metody vědecké práce

Sociologické metody jsou jednou skupinou metod vědecko-výzkumné práce. Metoda je systém pravidel a principů, které určují možné pracovní postupy vedoucí k dosažení stanoveného cíle. Existuje značné množství různých metod, z nichž mnohé jsou používané i v běžném životě. Jiné jsou metodami ryze vědeckými. Metody lze obecně členit podle řady kritérií, nejčastěji se setkáváme s členěním na metody vědecké (vypracované na základě vědeckého poznání), metody empirické (ustálily se opakovanou praxí) a metody intuitivní (postupy na základě náhlého popudu). Mezi nejběžnější patří: 48

Kapitola vychází ze zdrojů: Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 25-28, 186, Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 18 - 23.

38/64

Dedukce – jde o dokazování pravdivosti hypotéz, které jsou tvořeny z ověřených pravdivých tvrzení. Pravdivost určitého tvrzení se odvozuje z jiného pravdivého tvrzení. Redukce jako metoda se používá jen málo. Tato metoda spočívá „v tvorbě souboru pravidel a postupů, kdy je možné z daných premis odvozovat závěry na intenzionálním základě“49. Nutno dodat, že s redukcí, nikoliv jako klíčovou metodou, se však v sociologických výzkumech setkáváme. Dochází totiž k nutné redukci informace. Redukce počtu pozorovaných proměnných znamená, že se zkoumaná realita redukuje, protože nelze vybrat vše (redukce proměnných, vybírány jen ty nejdůležitější). Redukuje se také počet analyzovaných vztahů mezi proměnnými. Rovněž dochází k redukci populace na vzorek a k redukci časového kontinua na jeden časový bod (jevy se v čase mění, ale zkoumány jsou, jako kdyby byly stabilní). Důsledkem redukce je vždy určité zkreslení. Analýza a syntéza Analýza jednoduše řečeno znamená rozkládání jevu na menší prvky, jehož cílem je proniknutí do podstaty problému a odstranění podstatných od nepodstatných faktů. Cílem je poznat a popsat podstatu a zákonitosti zkoumaného jevu. Analýza je doprovázena syntézou. „Tato vychází z poznání podstaty určitého jevu, poznaného analýzou, vyhodnotí jedinečné na stupeň obecného, konkrétní na stupeň abstraktního. Má však význam pouze tehdy, spojuje-li to, co existuje jako spojené, jako jednota i ve skutečnosti.“50 Sekundární analýza systematicky pracuje s již získanými výsledky (jinými pracemi, výzkumy apod.), které se vyhodnocují a zpracovávají v kvalitativně jiné úrovni. Systémová metoda pohlíží na konkrétní sociální jev jako na systém funkčních (příp. disfunkčních) subsystémů, které jsou systémy na nižší úrovni. Subsystémy jsou dále dekomponovány na prvky a tyto prvky jsou pak zkoumány a dávány do vzájemných souvislostí. Metoda modelování Jedním z příkladu této metody je konstrukce modelu za účelem zkoumání (např. pro experiment, kde pomocí modelu jsou navozovány různé situace. Zkoumá se, jak se určitý jev vyvíjí. Nebo sem patří tzv. tvorba ideálních typů, kdy „na základě abstrakce uvedeme některé prvky reality do takového stupně obecnosti, že s jejich použitím konstruujeme určitou ideální představu (model) očekávaného nebo cílového stavu vývoje či procesu (např. model bydlení)“51.

49

Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 19. Tamtéž. 51 Tamtéž. 50

39/64

8.2

Metody sociálního výzkumu

Sociologické metody je možno chápat jako systém činností při výzkumu. Metoda terénního průzkumu Tato metoda je jednou z nejběžnějších v sociologických výzkumech vůbec. Jde o získání informací přímo v terénu, sběr informací přímo od lidí či skupin (respondentů). Výsledkem je určitý objem empirických dat, se kterými se dále pracuje. Mnohdy navazuje statistické třídění a další zpracování takto sesbíraných dat. Metoda statistická Základním předpokladem této metody je fakt, že vše, co existuje, existuje v nějakém množství. Jde o kvantitativní přístup k sociální realitě, který umožňuje kvantifikovat sociální jevy. Tato metoda se tedy užívá u sociálních jevů hromadného charakteru. Dovoluji si podtrhnout tuto skutečnost, někteří studenti ve svých pracích totiž rádi ohromují dovedně vyhotovenými tabulkami a grafy, které jsou však mnohdy založeny na malinkatých číslech. Skutečnost potom ilustruje další z Pohádek pro odrostlejší děti52.

Zkoumání kvantitativní stránky probíhá ve třech etapách:53 -

získání statistických údajů (zpravidla pomocí terénního průzkumu) zpracování údajů, respektive třídění 1. a 2. stupně (nebo i vyšších stupňů) statistický rozbor, který je výsledkem kvantitativního zkoumání. Cílem je ověření hypotéz a nalezení vztahů a zákonitostí.

Metoda historická Na základě zkoumání historie daného jevu se dochází k zachycení nových souvislostí a vnitřních zákonitostí tohoto jevu v minulosti i současnosti. Touto metodou je usilováno o postižení vývojových tendencí určitého sociálního jevu. Metoda experimentální Jde o vytvoření určitého modelu daného jevu či procesu a následné postihování změn v důsledku ovlivňování. Změny jsou zde záměrně prováděny a je nutné eliminovat přirozené změny. Mnohdy je potřeba zajistit dva homogenní soubory lidí - kontrolní a experimentální skupinu, což bývá dosti problematické. Probíhá v laboratorních (neměnných) podmínkách

52 53

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 186. Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 21.

40/64

nebo v tzv. terénu. Tato metoda je v sociálních vědách vzhledem k náročnosti používána jen velmi málo. Jako příklad bychom mohli uvést experimenty, které dělal Mayo někdy ve 30. létech v Chicagských továrnách. Zkoumal, jak změny pracovních podmínek působí na produktivitu práce v podniku. Metoda srovnávací – typologická V rámci této metody jsou vytvářeny určité typy jevů podle určitých znaků a tyto typy jsou následně srovnávány. Metoda sociometrická Tato metoda je zařazována k metodám sociálně-psychologickým, bývá používána i v sociologii. Pomocí této metody lze poměrně dokonale poznat atmosféru mezilidských vztahů v malých sociálních skupinách. Na základě voleb zúčastněných osob, lze vystavět síť sociálních vztahů a vazeb, tzn. sympatií, antipatií i lhostejnosti, jednotlivých aktérů, jinak řečeno lze měřit sociopreferenční interpersonální vztahy v malé skupině. Výsledky bývají většinou znázorňovány v přehledných sociogramech. Metoda monografická Tato metoda zkoumá určitý jev na jednom či pouze malém množství případů. Je to vyčerpávající, velmi podrobné zkoumání společenského jevu. Zobecnění závěrů této metody je však více než omezené, je možné jen u takových jevů, které existují za naprosto stejných podmínek jako jev zkoumaný. Přesto má tato metoda v sociálních výzkumech své nezastupitelné místo. Jako konkrétní příklad uveďme studii Karla Gally Dolní Roveň (což je vesnice u Pardubic). Tento sociolog tuto obec velmi podrobně analyzoval, popsal rodiny, vztahy, profesní orientace atd. Metoda introspektivní V podstatě se dá říci, že jde o zkoumání jevu z pozice vlastního prožívání a zkušeností výzkumníka. Proto je často tato metoda považována za nevědeckou, protože výsledky jsou až příliš subjektivní (z pozice výzkumníka).

8.3

Techniky sběru dat

V každém projektu výzkumu musí být věnována významná pozornost volbě výzkumných technik. Výzkumnými technikami nazýváme způsoby sběru výzkumného materiálu. Jde o systém postupů získávání dat ke zpracování. Musí splňovat podmínky validity a reliability. Spolu s dalšími faktory ovlivňují spolehlivost výzkumu. Spolehlivost výsledků závisí také na: -

54

správném výběru vzorku kategorizování kladených otázek na velikosti reprezentace na správnosti analýzy.54

Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 23.

41/64

S podrobným popisem některých technik sběru dat se setkáte v dalších kapitolách, proto nyní jen pro přehled: Základní techniky sběru dat: - pozorování - dotazník - rozhovor - studium dokumentů - sociometrický test Speciální techniky například: - škálování - sémantická diferenciál - brainstorming

Pokud jste se v jiné literatuře setkali s tím, že jako metoda bývá označován dotazník, rozhovor atd., nedělejte si s tím těžkou hlavu. Jde jen o terminologickou nejednotnost různých autorů. Autorce tohoto textu připadá vhodnější přiklonit se k pojímání metody jako komplexu různých činností, které směřují k dosažení vytčeného cíle. Technika se pak týká jen sběru dat, případně výběru respondentů, je tedy součástí metody.

SHRNUTÍ KAPITOLY Tato kapitola se pokusila vymezit několik z hlavních metod sociálních výzkumů a stručně je popsat. KONTROLNÍ OTÁZKY Jaké znáte metody vědecko-výzkumné práce? Jaké znáte metody používané v sociologických výzkumech? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad metodou, která by byla vhodná pro vaši budoucí závěrečnou práci.

42/64

9

Pozorování55

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Pozorování jako technika sběru dat není v sociálních vědách příliš používano, snad proto, že jeho pracnost a časová náročnost bývají značné. Přesto je pozorování, resp. vědecké pozorování, hlavní z technik pořizování dat. Vždy je nutné zvážit a navolit, co budeme pozorovat a jakým způsobem budeme pozorování zaznamenávat. Provádí-li pozorování více výzkumníků, je dobré vymezit i určitý způsob kontroly jejich práce a záznamů.

CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: vysvětlit a charakterizovat výzkumnou techniku pozorování. Budete schopni: zvolit předmět pozorování a jednoduché pozorování v terénu provést a zaznamenat. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Vědecké pozorování, předmět pozorování, druhy pozorování, záznam pozorování

9.1

Vědecké pozorování

Pozorování je jednou z nejběžnějších poznávacích činností člověka. Malé dítě pozoruje své rodiče, školák své spolužáky a učitele a dospělý člověk … prostě lidé pozorují chování a jednání lidí ve svém okolí. Jde tedy o činnost naprosto přirozenou. Vědecké pozorování se však od běžného pozorování liší především tím, že je vázáno určitými pevně stanovenými pravidly. Vědecké pozorování je systematické a zaměřené k určitému cíli, řídí se předem stanovenými zásadami a bývá podpořeno technickými prostředky (kamera, diktafon, fotoaparát). Pozorování jako technika sběru dat není příliš používané. Často jeho efektivnost neodpovídá nárokům, které jsou kladeny na výzkumníky. Sociální skutečnost je mnohotvárná a tak je nutné přesně vymezit úsek, který budeme pozorovat. Pozorovatelem může být jak

55

Kapitola vychází ze zdrojů: Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 123 –137, 164 – 166, Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 24 - 31.

43/64

výzkumník, tak i jiná pověřená osoba. Reliabilní je pak takové pozorování, při jehož „aplikaci skupina pozorovatelů, pozorujících nezávisle stejný jev, dospěje k shodným závěrům“56. Předmětem pozorování mohou být různé skutečnosti ze sociálního světa. Může jít o výtvory lidské činnosti (výrobky, jazyk, umělecká díla, právní normy) nebo o sociální chování (chování malých a velkých skupin) atd. Sociální jevy se v čase rychle mění (chování lidí) je nutno předem připravit množství variant, které mohou nastat. Je třeba brát zřetel na to, že chování lidí je verbální (mluvený či psaný projev) i nonverbální (gesta, mimika atd.) a také má vnější a vnitřní stránku (postoje a mínění, hodnoty). Při plánování pozorování je nutné stanovit: -

výběr jednotek (např. žáci ve třídě) pozorované charakteristiky (dávají pozor, spí) volbu času pozorování (tedy dobu, kdy bude pozorování probíhat) volbu místa, kde bude pozorování probíhat (např. třída)

Při realizaci pozorování je nutné dbát na to, aby pozorovatelé co nejpřesněji zachytili objektivní skutečnosti. Je také nutné vyloučit zásahy vnějších vlivů a zajistit maximální možnou přesnost záznamů. Ne každý prvek záznamu je údajem, údaje se ze záznamu vybírají a vyloučí se záznamy bez významu vzhledem k výzkumu. Použití technických pomůcek při pozorování je velmi vítané, protože zaznamenají celý průběh a umožňují dodatečnou a opakovanou analýzu pozorovaného jevu. Problémem bývá při krátkodobém pozorování skutečnost, že sledované osoby mají tendenci chovat se nepřirozeně, protože si jsou vědomi faktu, že jsou „pozorováni“. Zkušenost z praxe potvrzuje, že u dlouhodobějších pozorování tento aspekt mizí a lidé se po nějaké době chovají zcela přirozeně. Formulář pro záznam (registraci) pozorování „Protože pozorování rychle se měnícího, dynamického dění klade značné nároky na vnímání a pozornost pozorovatele, je třeba vytvořit pro pozorování rychlých procesů objektivně co nejpříznivější podmínky.“57 Proto je vhodné předem připravit a dát výzkumníkům v terénu k dispozici formuláře (záznamové archy) pro pozorování. Zpravidla se zde uvádí výčet možných jevů, které mohou nastat, stupnice kvality jevů nebo kategorizace chování.

9.2

Druhy pozorování

Vědecké pozorování může probíhat různou formou, podle toho rozlišujeme více druhů. Podle povahy zkoumané skutečnosti je vhodné zvolit optimální druh pozorování. Základními druhy pozorování je přímé a nepřímé. 56 57

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 131. Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 31.

44/64

Přímé pozorování odpovídá schématu:

pozorovaný jev - pozorovatel - záznam.

Jde tedy o situaci, kdy výzkumník (pozorovatel) sám pozoruje sociální jev a pořizuje o něm záznam. Nepřímé pozorování je možno znázornit jako: pozorovaný jev pozorovatel - záznam.

-

výpověď o jevu

-

Výzkumník (pozorovatel) analyzuje záznam pozorovaného jevu, který poskytla jiná osoba (může to být výpověď o určitém faktu, výpověď o vlastním hodnocení a postojích).

Přímé pozorování Přímé pozorování může být kontrolované či nekontrolované. Nekontrolované pozorování je druh vědeckého pozorování, které nevyužívá systematizujících nástrojů. Při tomto pozorování výzkumníci nedostanou předem pozorovací arch, který by umožnil kontrolovat pozorování pomocí stejných prostředků. Je určen pouze cíl a předmět, a záleží na pozorovateli, jak se úkolu zhostí. Výsledky většinou nejsou zobecnitelné, nelze je kvantifikovat. Závěry mají kvalitativní charakter. Kontrolované pozorování je naopak „systematické, plánované, vědecké pozorování, jehož výsledky lze snadno kvantifikovat“58. Předem vytvořený formulář dává záruku, že všichni získají dle návodu srovnatelné výsledky. Je zde také možná kontrola práce výzkumníků.

Nekontrolované pozorování Nekontrolované vědecké pozorování se používá častěji. Můžeme jej dále členit na: -

nezúčastněné (skryté a zjevné) zúčastněné (utajené a neutajené)

Nezúčastněné skryté pozorování probíhá, pokud výzkumník provádí pozorování sociální skupiny pod jinou záminkou. Například při výzkumu v konkrétní pracovní skupině, výzkumník předstírá, že je pracovník bezpečnostní agentury. Prochází provozem a sleduje vztahy. Pozorovaní pracovníci ho vnímají jako běžného zaměstnance, který má svou vlastní náplň práce. U nezúčastněného zjevného pozorování výzkumník po příchodu oznámí pravý důvod své návštěvy, tedy fakt, že provádí pozorování v rámci výzkumu. Toto pozorování bývá málo efektivní. Zúčastněné utajené pozorování spočívá v tom, že výzkumník, který je vyslán do terénu, se staví do role běžného člena pozorovaného společenství. Toto pozorování je nejefektivnější, protože pozorovaní nevědí, že jsou pozorováni a výzkumník může proniknout do podmínek

58

Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 28.

45/64

života a pokud je jeho přístup objektivní může dosáhnout cíle. Problémem se však může stát situace, kdy je příliš vtažen do života skupiny a kdy ji sám svými názory ovlivňuje. Zúčastněné neutajené pozorování je situace, kdy výzkumník při příchodu do sledovaného prostředí oznámí pravý záměr své účasti a zapojí se do života skupiny.

SHRNUTÍ KAPITOLY Z výše uvedených skutečností vyplývá, že vědecké pozorování sociálních jevů je technikou sběru dat poměrně náročnou na čas, finance i zdatnost výzkumníků. Proto jistě nepřekvapí fakt, že nebývá ve výzkumech příliš používáno, „…ve většině sociologických výzkumů nemůže být technikou univerzální“59. Může být však velmi dobře použitelné v kombinaci s jinými výzkumnými technikami. KONTROLNÍ OTÁZKY Jak byste vysvětlili rozdíl mezi běžným a vědeckým pozorováním? Jaké znáte druhy vědeckého pozorování? Vysvětlete podstatu zúčastněného utajeného pozorování. Jaká jsou pozitiva i rizika tohoto pozorování?

59

Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 32.

46/64

10

Dotazník60

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola vysvětluje a charakterizuje asi vůbec nejpoužívanější techniku sběru dat – dotazník. Na úvod lze říci, že dotazník má řadu nesporných výhod, lze díky němu získat rychle informace od velkého množství prostorově rozšířených lidí. Na druhou stranu ale má také řadu nevýhod, které jsou někdy právě vzhledem k zjevné efektivnosti dotazníku opomíjeny. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: popsat a vysvětlit hlavní charakteristiky dotazníku jako výzkumné techniky sběru dat. Získáte: rámcovou představu o tom, jak by měl dobrý dotazník vypadat. Budete schopni: vytvořit dotazník k jednoduchému výzkumu. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Dotazník, výhody a nevýhody dotazníku, anketa, otázky

10.1

Dotazník – ano či ne?

Dotazník je v sociálních výzkumech nejrozšířenější technika sběru dat. Důvodem je efektivita, lze získat v poměrně krátkém čase poměrně velké množství informací. Dotazníkem lze oslovit velký počet zkoumaných osob – respondentů. Velkým rizikem je však značná redukce informací. Lze říci, že kvalita odpovědí je mnohdy nahrazována kvantitou!

60

Kapitola vychází ze zdrojů: Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 123-137, 140- 159, Punch, K.F. Základy kvantitativního šetření, s. 46- 59, 67-68, Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 33 - 43.

47/64

Výhody dotazníku Dotazník postihuje velký počet jedinců při relativně malých nákladech a získává velké množství informací v relativně krátkém čase. Je nenáročný na počet výzkumníků, dnes v době internetové komunikace, může být jeho distribuce opravdu rychlá a jednoduchá. Velkou výhodou je, že je-li to vhodné nebo nutné, zaručuje poměrně přesvědčivou anonymitu respondentů. Další bezesporu velkou výhodou je zajištění relativně standardních podmínek. Jde například o shodnou formulaci otázek, které si respondent přečte sám. V odpovědích ho tak tazatel, který není na rozdíl od rozhovoru přítomen, neovlivní. Dotazovaní mají většinou dostatek času rozmyslet si odpovědi, mnohdy mají také možnost rozhodnout, kdy dotazník vyplní (pokud ho mají k dispozici delší dobu). Výsledkem sběru dat prostřednictvím dotazníku je materiál pro kvantitativní analýzu. Povětšinou je svázán s matematicko-statistickou metodou, možnost statistického zpracování se zde přímo nabízí. Tato forma sběru dat je vhodná při dlouhodobých a opakovaných výzkumech.

Nevýhody dotazníku Asi největší nevýhodou dotazníku je vysoká míra redukce informací. Dotazník nesmí být příliš dlouhý, a proto je nutné pečlivě zvažovat, které otázky do struktury dotazníku zařadit a které nikoliv. Zjišťované skutečnosti jsou často vytržené ze souvislosti. Velkým rizikem je ve společnosti běžná neochota respondentů odpovídat na otázky v dotaznících a s tím spojená velmi nízká návratnost, která ohrožuje reprezentativnost vzorku. Rovněž bývá problém se zajištěním, aby dotazník vyplnila právě ta osoba, která je vybrána (mnohdy jde spíše o kolektivní dílo celé rodiny ☺).

Anketa Anketa je zvláštní formou dotazníku. Jde o případ, kdy je dotazníkovou formou oslovena vybraná skupina lidí (např. návštěvníci divadla, čtenáři časopisu). Dotaz je proveden několika málo poměrně volnými otázkami. O problematičnosti této techniky již bylo pojednáno v kapitole o výběrech vzorku.

10.2

Konstrukce dotazníku

Správné vytyčení problému Zásadní chybou při tvorbě dotazníku ve studentských výzkumech je skutečnost, že dotazníky jsou vytvářeny bez hlubší resp. s mnohdy nulovou znalostí problému. Dotazník je to první, co studenti udělají. Tento neblahý fakt odpovídá obecné představě, že výzkum rovná se dotazník. Informace shromážděné takto „spíchnutými“ dotazníky se pak bohužel stávají výstupy prezentovanými v bakalářských pracích. Proto je potřeba zdůraznit, že dotazník je jednou z mnoha částí, které sociologický výzkum má, a tvorba dotazníku musí být podepřena studiem dostupných materiálů týkajících se zkoumaného problému. Dotazník je technika sběru dat, jejichž zpracováním se pokoušíme ověřit stanovené hypotézy (hypotézy se do jisté míry odrazí v otázkách). Zkoumaný problém je nutné v první fázi nastudovat a teprve pak jej formulovat do jednotlivých otázek.

48/64

Znalost zkoumaného prostředí a problému Při konstrukci dotazníku je nutné mít znalost nejen o zkoumaném problému, ale i o sociálním prostředí, jehož se týká. Dotazník je použitelný pro zvolenou sociální skupinu. Důležitým pravidlem je podmínka, že v dotazníku mají místo jen ty otázky (problémy), které nemůžeme zjistit jiným způsobem. Účelnost otázek Do dotazníku je potřebné vybrat jen ty otázky, které jsou relevantní k tématu, případně otázky úvodní, filtrační, kontrolní. Mnohdy se zadavatelé snaží do dotazníku vsadit „otázky pro každý případ“ protože, „když už se výzkum dělá, tak ať stojí za to!“. Pro tyto otázky však není ve správném dotazníku místo. Předvýzkum Konstrukce dotazníku je přímo spjata s pilotní studií a s pretestem, jehož úkolem je ověření otázek (jasnost, srozumitelnost) a logiky dotazníku. Má vyzkoušet spolehlivost a použitelnost dotazníku. Zásady správné konstrukce dotazníku -

dotazník musí obsahovat všechny podstatné problémy dotazník musí být sestaven tak, aby respondenta neodradil otázky musí být formulovány tak, aby na ně bylo možno získat vyčerpávající odpověď otázky musí být formulovány jasně a srozumitelně otázky musí být formulovány tak, aby umožňovaly jednoznačné odpovědi otázky musí být formulovány tak, aby odpovědi nebyly příliš namáhavé otázky nesmí být sugestivní nedoporučuje se používání otázek začínajících slovem „proč“ nedoporučuje se používat slangových či krajových výrazů dotazník musí mít vhodnou grafickou úpravu respondent musí mít dostatek místa na odpovědi dotazník by neměl být příliš dlouhý časové vymezení pro zodpovězení celého dotazníku nejlépe 20 – 30 minut, max. 40 - 45 minut! sociálně-demografické charakteristiky (věk, pohlaví) je lépe umístit na konci dotazníku

Stavba dotazníku Na začátek dotazníku musí být vždy zařazen vhodný úvod, který obnáší stručné vysvětlení cíle výzkumu, informace o realizátorovi výzkumu, ujištění o anonymitě, instrukce k vyplnění dotazníku a poděkování respondentovi. Nevhodně naformulovaný úvod může být prvním důvodem, proč respondent na vyplnění dotazníku rezignuje. Na začátku dotazníku by měly být zařazeny otázky, které povzbudí zájem respondenta o problematiku. Další postup kladení otázek je od jednoduchých ke složitějším s ohledem na moment únavy (cca 15. - 20. minuta). Nejdůležitější otázky by měly být zařazeny někde uprostřed dotazníku. Otázky „citlivého“ charakteru směřujte spíše ke konci dotazníku, stejně tak socio-demografické údaje je vhodné umístit až na konec dotazníku. Přechod jedné skupiny otázek k jiné skupině má být logický, celkově by měla být struktura a logika dotazníku jasná.

49/64

Jak by měl být dotazník dlouhý? „To je praktický aspekt, který silně ovlivňuje návratnost a kvalitu získaných dat. … Je lepší mít kratší dotazník s velkou návratností a validnějšími odpověďmi, než dlouhý dotazník s rizikem malé návratnosti a zhoršené kvality dat.“61 Doporučuje se délka, která respondentovi zabere cca 20 – 30 minut.

10.3

Typy dotazníkových šetření

Jednorázové šetření - dotazník je použit pouze jednou při zkoumání jednoduchého (aktuálního) problému. Opakované šetření Dotazníkové šetření probíhá opakovaně, tentýž dotazník je použit s odstupem určitého časového období znova u stejné cílové skupiny. Podmínkou je neanonymní šetření, aby odpovídali stejní respondenti. Opakování šetření umožňuje postihnout dynamiku sociálního jevu. Anonymní šetření Anonymita je jednou z hlavních předností této techniky, díky ní přináší kvalitnější (pravdivější) výpovědi respondentů (nemají obavy vypovídat). Anonymita je často jedním z důvodů využití této techniky. Neanonymní šetření Ne každé dotazníkové šetření je anonymní. Někdy problematika anebo také kontrola vyžaduje konkrétní určení respondenta (např. jméno a adresu). Neanonymních šetření je využíváno u panelových výzkumů, kdy je vedena kartotéka respondentů, kteří jsou opakovaně kontaktováni.

10.4

Typy otázek

Otevřené otázky Otevřené otázky dávají respondentovi možnost vyjádření k problému. Na dotaz respondent odpovídá vlastními slovy do vymezeného prostoru (prázdných řádků), proto je důležité, aby byl v dotazníku vymezen dostatečný prostor. Výhodou je vyšší kvalita odpovědí, které spíše odpovídají názoru respondenta. Nevýhodou je pracnost, při dalším zpracování je nutné odpovědi přečíst a následně kategorizovat. Uzavřené otázky V dotazníku se nabízí možnosti odpovědí a respondent vybírá dle svého mínění tu, která se nejvíce přibližuje jeho názoru. Výhodou je relativně méně práce s kódováním (odpovědi jsou okódovány předem a zadávají se přímo do počítače). Nevýhodou jsou předem naformulované odpovědi, které omezují kvalitu odpovědí a vedou ke zkreslení reality.

61

Punch, K.F. Základy kvantitativního šetření, s. 51.

50/64

Uzavřené otázky mohou být: -

-

alternativní (odpovědi: ano - ne) například „Jste studentem VŠ?“ Odpovědi: „ano“ – „ne“ polytomické - výčtové (výčet možností, respondent může označit více odpovědí) například „Které spotřebiče máte ve své domácnosti?“ Odpovědi: „TV“, „video“, „pračka“, „myčka“, „lednička“ atd. polytomické výběrové (výčet možností, respondent označí jen jednu) Například „Který je váš nejoblíbenější elektrospotřebič?“ Odpovědi: „TV“, „video“, „pračka“, „myčka“, „lednička“ atd. polytomické - stupnicové (odpovědi seřazené dle určitého kritéria). Příklad: „Které předměty vám činí pří studiu největší obtíže?“ Seřaďte dle obtížnosti. „Dějiny správy“ – „Základy statistiky“ – „Anglický jazyk“ – „Základy psychologie“ atd.

Polootevřené otázky Jsou kompromisem mezi otázkami otevřenými a zavřenými. Nabízejí alternativy odpovědí, které jsou doplněny formulací ve smyslu „jiná možnost, jaká...“ Kontrolní otázky Tyto otázky se používají tam, kde lze předpokládat nepřesnost či dokonce nepravdivost odpovědí. Ověřují skutečnost, zda nám respondent nelhal. K problému je položena obdobná otázka, ale na jiném místě v dotazníku. Například: „Čtete pravidelně sociologickou literaturu?“ A na jiném místě „Jaké sociologické knihy znáte?“ Filtrační otázky Tyto otázky se používají tam, kde se určitý problém netýká všech lidí ve zvoleném souboru. Filtrační otázka vyčlení z výběrového souboru ty respondenty, kteří nemají k tématu výzkumu co říci. Příklad. „Znáte zákon o rodině?“ Odpověď: „ano“ – „ne“. Odpoví-li respondent „ne“, není třeba ho dále v této věci dotazovat. Nepřímé tzv. projektivní otázky Jsou to otázky, které zjišťují odpovědi na tzv. citlivá témata a ožehavé problémy. Jde o fakta, o kterých lidé neradi hovoří nebo se dokonce bojí přímo vyjádřit své mínění. Zpravidla se tedy neptáme přímo na názor respondenta, ale ptáme se ho nepřímo. Ptáme se formou „Jaký je názoru lidí ve vašem okolí na …?“ a předpokládáme, že se zde promítne vlastní názor respondenta. Příklad: „Co lidé říkají o starostovi našeho města?“ Bublinové otázky Někdy se pro sběr dat využívá kreslených ilustrací, příkladem může být použití komiksu při výzkumu pubertální mládeže. Použijeme obrázky znázorňující určité sociální situace a kreslené figury mužů a žen (dle pohlaví dotazovaného) a respondent vpisuje do „bublin“ myšlenky a reakce kreslených postav. Baterie otázek Jde o soubor otázek, které se vztahují k jednomu tématu.

51/64

A ještě jedna důležitá poznámka na závěr oddílu o otázkách. Při vymýšlení a následném vyhodnocení otázek je nutné, aby jejich formulace opravdu vycházely z dobré znalosti zkoumaného prostředí. Jinak je zde riziko, že nastane situace, podobná té v Pohádce pro odrostlejší děti62:

SHRNUTÍ KAPITOLY Ústředním tématem této kapitoly byl dotazník, který se všemi svými výhodami a nevýhodami je stále nejpoužívanější technikou sběru sociálních dat. Modifikovanou formou (značně zjednodušenou) je anketa, která se také liší menší přísností ve výběru respondentů (na úkor vědecké správnosti ☺). Kapitola stručně seznámila se stavbou a typy dotazníků a pokusila se vysvětlit používání různých typů otázek v dotaznících (i rozhovorech).

KONTROLNÍ OTÁZKY Proč myslíte, že je dotazník tak oblíbenou technikou sběru dat? Jaké zásady nesmí být porušeny při tvorbě dotazníku? Jaké znáte typy otázek? U každého typu uveďte příklad.

62

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 58.

52/64

11

Rozhovor resp. interwiev63

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola uvádí do problematiky rozhovorů, seznámí stručně s jednotlivými typy rozhovorů. Dozvíte se, jak rozhovor vést a jakých chyb se můžete dopustit, resp. na jaké chyby si dát pozor při realizaci rozhovoru. Text se zaměří na jednotlivé fáze rozhovoru. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: popsat, naplánovat a provést výzkumnou techniku zvanou rozhovor. Získáte: přehled o tom, jak realizovat výzkumný rozhovor a čeho se při něm vyvarovat. Budete schopni: vysvětlit výhody i nevýhody této techniky sběru dat. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Rozhovor, typy rozhovorů, způsoby vedení rozhovoru, zdroje chyb při rozhovoru, fáze rozhovoru

11.1

Vymezení rozhovoru

Výzkumný rozhovor je ucelená soustava ústního jednání mezi dotazovatelem a dotazovaným (respondentem), v němž výzkumník získává informace prostřednictvím otázek, směřujících ke zjištění skutečností vztahujících se ke zkoumané společenské realitě.64 V určitých případech může rozhovor být proveden telefonicky.

63

Kapitola vychází ze zdrojů: Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 133-136, 140-163, Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 44 - 53. 64 Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 44.

53/64

Charakteristiky rozhovoru Rozhovor je poměrně časově náročný na přípravu i následnou realizaci. Pokud by byl použit pro sběr dat u hromadných sociálních jevů, byl by poměrně velmi drahý. Informace, data, jsou zde získávána ústně, tedy pomocí tazatelem kladených otázek, na které respondent ústně odpovídá (záznam tedy dělá tazatel). Je potřeba mít stále na zřeteli, že dochází k asymetrickému vztahu mezi tazatelem a dotazovaným, aktivita vždy náleží tazateli. Riziko, že tato podmínka bude narušena, je u tzv. nestandardizovaných (volných) rozhovorů, kde může nastat situace, že nezkušený tazatel pozici ve vedení rozhovoru ztratí. Výzkumný rozhovor je nepřirozený, jinými slovy není to běžný rozhovor, musí se držet předem naplánovaného postupu a tématu. Zajištění anonymity je vždy nutností, respondent musí mít jistotu, že jeho výpovědi zůstanou utajeny a že budou použity jen v rámci vyhodnocení šetření. Úkolem tazatele je přesně zaznamenat respondentovy odpovědi. Nijak je nehodnotí. V rámci uvedení charakteristik rozhovoru použijme srovnání s dotazníkem:65

65

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 141.

54/64

11.1.1 Typy rozhovorů Standardizovaný (řízený) rozhovor Realizace tohoto typu rozhovoru se řídí předem stanovenými přesnými pravidly. Zavazuje tazatele k postupu přesně dle formuláře pro rozhovor, přičemž se tazatel nesmí odchýlit ani v pořadí ani ve formulaci otázek. Naprosto shodná musí být úvodní informace, tzn. představení tazatele, informace o výzkumu, formulace zahájení rozhovoru atd. Výběr respondentů probíhá dle přesných kritérií a musí být zajištěny standardní podmínky pro všechny respondenty. Ve standardizovaných rozhovorech se převážně používají zavřené, kategorické, vícealternativní a stupnicové otázky. Tento typ rozhovoru bývá volen při reprezentativních výzkumech. Výsledkem je soubor kvantitativních dat, následné vyhodnocení je kvantitativní povahy, zpravidla zahrnuje matematicko-statistické zpracování dat. Osoba tazatele je při rozhovoru klíčová, formulář vyplňuje tazatel, což na rozdíl od dotazníku, poskytuje jistou záruku, že budou všechny otázky ve formuláři zodpovězeny a že celý formulář bude vyplněn. Návratnost formulářů je několikanásobně vyšší než u dotazníku. Nestandardizovaný (volný) rozhovor Bývá typický pro pilotní studie anebo kvalitativně zaměřené studie. Je to proto, že má poměrně blízko k „běžnému“ rozhovoru a je možno s jeho pomocí zajistit velmi validní informace (zpravidla kvalitativní povahy). Tazatel má určeno jen hlavní téma, k němuž se má dopracovat. Nároky na tazatele jsou vyšší než u standardizovaného rozhovoru, je nutná pečlivá připrava tazatele i jisté speciální osobní charakteristiky (komunikativnost). Tazatel formuluje otázky přímo v rozhovoru s respondentem. Otázky někdy bývají naformulovány předem, ale tazatel není povinen formulace a pořadí přesně dodržovat, může si je upravovat dle potřeby a průběhu výzkumného rozhovoru. U tohoto typu rozhovoru se používají výhradně otázky otevřené, což znamená nutnost pozdějšího roztřídění a kategorizace. Nevýhody nestandardizovaného rozhovoru vyplývají právě z jeho nestandardnosti. Není-li osoba tazatele dostatečně zdatná, může provedený rozhovor celé téma výzkumu zjednodušit. Dotazovaný se nedrží tématu, jeho odpovědi jsou rozsáhlé a zavádějící, někdy se dokonce od tématu odkloní a vypovídá o jiných skutečnostech. I v případě dobře provedených volných rozhovorů je výsledkem těžko srovnatelný materiál. Nespornou výhodou nestandardizovaného rozhovoru je skutečnost, že se přibližuje přirozené interakci. Dotazovaný dostává prostor pro své názory, úvahy, přání a postřehy a proto výsledek rozhovoru může přinést nové poznatky o problému a zajímavé souvislosti. Výhodou je také to, že se tazatel i dotázaný může vracet k důležitým informacím, které již byly vyřčeny a které mohou být dále vysvětleny. Výsledkem dobře provedeného rozhovoru je kvalitní obraz o názorovém spektru dotazovaného. Získaný materiál je kvalitativní povahy. Individuální rozhovor Většina rozhovorů bývá prováděna individuálně, tzn. rozhovor je prováděn jen s jednou osobou, bez přítomnosti jiné osoby. Skupinový rozhovor Rozhovor se skupinou (maximální počet je 10 osob) má svoje výhody i nevýhody. Výhodou je okamžitá kontrola respondenta skupinou. Dotazovaná skupina opraví tvrzení respondenta,

55/64

pokud ho považuje za chybné či nepravdivé. Rozhovor zpravidla probíhá v přirozeném prostředí skupiny (pracoviště, třída), což může pozitivně přispět ke kvalitě rozhovoru. Skupinový rozhovor má i své nevýhody. Skupiny bývají heterogenní (nestejnorodé dle věku, vzdělání, povolání atd.). Velkým rizikem jsou tzv. „tvůrci mínění“ neboli osoby, které rády sdělují své názory a často je vydávají za názor celé skupiny. Tito respondenti mohou kvalitu odpovědí výrazně ovlivnit. Mnohdy se stává, že okamžitě reagují stále ti stejní lidé a ostatní mlčí. Výzkumník pak nezjistí názory všech členů skupiny, ale jen těch, kteří se prosadili. Rozhovor ve skupině plyne pomaleji, některá témata se neprodiskutují. Problémem bývá i záznam informací, většinou je využívána záznamová technika (např. kamera). Výsledky jsou většinou zpracovány kvalitativní analýzou protokolu. Zjevný rozhovor Před realizací rozhovoru výzkumník předem oznámí a vysvětlí svoji úlohu a účel výzkumu. Skrytý rozhovor Skrytý rozhovor zpravidla vede zkušený výzkumník, který dokáže spontánně zavést rozhovor s respondenty a vést ho dle předem promyšleného plánu. Respondent v tomto případě neví, že je účastníkem výzkumného rozhovoru. V průběhu rozhovoru nelze tajně pořizovat záznam, proto jsou má vysoké nároky především na paměť výzkumníka, musí si sdělované informace pamatovat. Tajné použití záznamové techniky (diktafonu, skryté kamery) není ve většině případů etické. Panelový rozhovor U dlouhodobějších výzkumů bývá používán panelový rozhovor. Jde o opakované dotazování stejné skupiny respondentů, jehož cílem je postižení dynamiky vybraných sociálních jevů.

11.1.2 Vedení rozhovoru Způsoby vedení rozhovoru Měkké vedení rozhovoru znamená, že výzkum je veden přirozenou formou a umožňuje, aby se výzkumníci chovali přátelsky (i mírně familiárně). V některých případech je toto vedení oprávněné, jeho pozitivním přínosem je navozený stav důvěry u respondenta. Neutrální vedení rozhovoru je užíváno nejčastěji. Vyžaduje po tazateli určitý odstup, jeho chování je neutrální, nesmí vyjadřovat jakýkoliv pozitivní či negativní postoj k respondentovi či tématu. Je to situace, kdy je zřejmé, že tazatel je pouze prostředník mezi výzkumným ústavem a respondentem. Tvrdé vedení rozhovoru je užíváno sporadicky, jen u otázek intimního charakteru či při výzkumech orientovaných na velmi nepříjemná témata (například témata jako například kriminalita, sexualita ap.) Většinou se u respondenta předpokládá tendence ke lži a vyhýbání se odpovědi, proto je verbální chování tazatele „tvrdé“, neustále atakuje respondenta a nenechává ho uhnout od tématu.

56/64

Osoba tazatele Problémem u rozhovorů může být osoba, která rozhovor provádí. Tazatelova nepřiměřená reakce nebo nonverbální projev ovlivní výpovědi respondenta. Rozhovor klade velké nároky na osobnostní kvalitu tazatele. Musí být komunikativní tzn. musí být schopen přirozeně navazovat kontakt a vést rozhovor. Nicméně i u proškolených tazatelů dochází k chybám, které se jen těžko odhalují.

11.1.3 Zdroje chyb Tazatel jako zdroj chyb Častým problémem je nepoctivost tazatelů (kteří jsou najímání za mzdu a nejsou členy výzkumného týmu). Tito mnohdy doplňují chybějící odpovědi ve formulářích nebo dokonce vykazují fiktivní rozhovory, které si vymysleli. Problematické bývají také osobnostní charakteristiky tazatele jako přílišné sebevědomí a prosazování vlastních názorů, příliš sugestivně pokládané otázky, nevhodný vzhled či jiná charakteristika vzhledem k výzkumu (například: muž - zkoumá sexualitu žen apod.). Respondent může výzkum zkreslit tím, že nespolupracuje a není neochotný odpovídat nebo téma zlehčuje a snaží se myšlenkami odchýlit od tématu. Některé otázky odmítne zodpovědět a jiné zodpoví jen rychle a nepozorně, jen aby rozhovor už byl u konce. Nevhodná je přítomnost dalších osob, které svými „dobře míněnými radami“ odpovědi respondenta ovlivní. Situační chyby Volba vhodných podmínek pro provedení rozhovoru bývá podceňována. Přesto nevhodné místo, čas či celková situace může průběh vedení rozhovoru velmi ovlivnit. Ze špatného naplánování vznikají situační chyby. Příkladem může být návštěva výzkumníka zkoumající manželskou nevěru ve společné domácnosti manželů a ještě za přítomnosti tchýně ☺. Psychologické chyby zpravidla pramení z atmosféry nedůvěry mezi respondentem a tazatelem. Někdy jde o podceňování respondenta tazatelem, kdy tazatel podlehne svým předsudkům vztahujícím se k respondentovi a sociální skupině, z níž pochází. Jinde se projeví značná nedůvěra na straně respondenta, která odpovědi velmi výrazně zkreslí. Aby nedocházelo k výše uvedeným chybám, zrekapitulujme nutné podmínky pro správné vedení rozhovoru: -

důvěra a sympatie vhodné prostředí spisovný jazyk (nebo hovorový) dodržení určitých zvyklostí a norem sociálního prostředí umění poslouchat respondenta projevy zájmu o informace poskytované respondentem přesný a pravdivý záznam rozhovoru

57/64

11.1.4 Fáze rozhovoru Zahájení rozhovoru zahrnuje běžný pozdrav a představení tazatele i záměru výzkumu (jen velmi stručně). Zvláště, je-li rozhovor prováděn v domácnosti respondenta, je vhodný drobný neformální projev (pochvala interiéru apod.). Je potřeba vyzdvihnout důležitost respondentových odpovědí. Průběh rozhovoru - U standardizovaného typu rozhovor probíhá přesně dle připraveného formuláře. Otázky jsou pokládány nepřetržitě, bez přestávek či zbytečných pauz. Výpovědi respondenta u nestandardizovaného rozhovoru je nutné nepřetržitě pozorně poslouchat a vhodnou formou projevovat zájem. Chování tazatele by mělo být blízké přátelskému chování, mělo by dotazovaného podporovat a motivovat k odpovědím. Trvání rozhovoru by nemělo přesáhnout 1 hodinu. Záznam rozhovoru lze provést písemně nebo je možno pořídit zvukový záznam (diktafon) či videozáznam (kamera). Až na některé oprávněné příklady, by respondent vždy měl o použití takového média vědět. Zakončení rozhovoru zahrnuje poděkování za rozhovor a ujištění o důležitosti poskytnutých informací i anonymitě. Následuje zdvořilá forma rozloučení.

SHRNUTÍ KAPITOLY Rozhovor neboli interwiev je technikou shromažďování materiálu (informací), který spočívá v přímé komunikaci tazatele a respondenta. Komunikace může probíhat „tváří v tvář“ anebo prostřednictvím telefonu. Rozhovor, ať řízený či volný, je vždy potřeba pečlivě připravit. Kromě formulace jednotlivých otázek je nutné promyslet další skutečnosti, jako dobu a místo pro sběr dat, proškolení osob, které budou rozhovory provádět atd. Dobře provedené rozhovory jsou zdrojem materiálu kvalitativní povahy, z něhož můžeme analýzou získat velmi cenné a pravdivé informace.

KONTROLNÍ OTÁZKY Vysvětlete, jak se liší výzkumný rozhovor od běžného rozhovoru. Jaké typy rozhovoru znáte? Jaká úskalí při rozhovoru musíte mít na zřeteli?

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se, pro která výzkumná témata je rozhovor vhodnější než dotazník.

58/64

12

Studium dokumentů66

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se pokouší vysvětlit další z používaných výzkumných technik a tou je studium dokumentů. Stručně informuje o typech dokumentů, které je možno zpracovat, jako například dokumenty osobní povahy a autobiografie. Součástí textu jsou hlavní zásady práce s dokumenty a způsoby zpracování dokumentů. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: popsat základy práce s dokumenty. Získáte: schopnost používat dokumenty jako zdroj relevantních informací pro sociálně orientované výzkumy. Budete schopni: kriticky zhodnotit kvalitu dokumentů a způsoby jejich využití.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Dokument, dokument osobní povahy, autobiografie, zásady práce s dokumenty

12.1

Studium dokumentů

Studium dokumentů je analýza dokumentů písemné (či jiné) povahy, jde vlastně o sekundární zpracování dříve sebraných informací. „Analýza dokumentů: To je analýza jakýchkoliv dokumentů, které nebyly vytvořeny za účelem našeho výzkumu. Záznamem mohou být právě tak dobře psané dokumenty jako jakékoli materiální stopy lidského

66

Kapitola vychází ze zdrojů: Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 124, 166 - 175, Schneider, M., Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů, s. 54 - 57.

59/64

chování“.67 Zpravidla jde o zkoumání písemných záznamů o určitém sociálním jevu či lidské činnosti. Typy dokumentů -

dokumenty zachycující události (například: zápis ze schůze) dokumenty shromažďující určité údaje (úřední výkazy, soudní akta) dokumenty poskytující informace o základním souboru (statistická ročenka) dokumenty osobní povahy (dopisy, paměti, deníky, zápisy o snech) další zdroje informací: romány, noviny, časopisy, nápisy na stěnách, letáky atd.

Nejčastěji jsou používány psané záznamy statistické povahy, jako statistické ročenky, údaje ze sčítání lidu a nejrůznější další statistiky a rejstříky (např. počty osob, které využívají určitou sociální službu, počty poskytovatelů sociálních služeb apod.).

12.2

Postup práce s dokumenty

Na začátku je nutné zvolit výběr dokumentů, to znamená zhodnotit přístupnost k určitému typu dokumentu a zajistit je v maximální možné míře. Je také nutné kriticky zhodnotit kvalitu a pravdivost informací v různých druzích dokumentů. Informace musí být vhodná k danému účelu. V rámci tohoto procesu je nezbytné stanovit míru zkreslení, k němuž dojde nebo jej vyloučit. Obsahová analýza Následným nejčastějším způsobem, jak informace zpracovat je obsahová analýza, tedy „…kvantitativní, objektivní analýza sdělení jakéhokoliv druhu. Obsahová analýza se může zabývat právě tak obsahem sdělení, jako jeho formou, autorem i adresátem takového sdělení“68. Je to technika velmi produktivní, méně finančně nákladná než jiné techniky a nenáročná na počet výzkumníků. Do jisté míry se dá říci, že populací zde není soubor lidí, ale soubor sdělení, informací. Proto i zde musíme zvolit nějaké kritéria výběru informací. I zde musíme zvážit rizika, tak jako u ostatních výběrů. Disman uvádí příklad, že pokud bychom chtěli analyzovat denní tisk a zvolili velikost kroku násobek sedmi, tak bychom měli vždy noviny ze stejného dne. Ke zkreslení by došlo zvláště v případě, že by šlo o víkendové dni. Analýza dokumentů nemusí být nutně kvantitativní rozbor, je možno se systematicky zaměřit i na kvalitativní skutečnosti zkoumaného sociálního jevu. Součástí obsahové analýzy musí být definice jednotek, které budou měřeny a které do dané kategorie spadají. Mohou to být záznamové jednotky, ve kterých opravdu měříme rozsah, a kontextuální jednotky, které potřebujeme tehdy, kdy je první typ jednotek velmi malý a mohl by být zavádějící.

67 68

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 124. Tamtéž, s. 168.

60/64

Sekundární analýza dat Sekundární analýza se zaměřuje na nové zpracování dat, která jsou uložena v archivech společností, které je pořídily. Jinými slovy, je to vyhledání a zpracování původních dat, která někdo sesbíral a sumarizoval v rámci jiného výzkumu. Konstruktivní metoda V rámci konstruktivní metody si výzkumník texty pečlivě přečte, promyslí a zhodnotí jednotlivé skutečnosti. Svá tvrzení pak dokládá prvky z dokumentů (např. autobiografií). Na základě informací vytváří konstrukci určitého sociálního jevu. Exemplifikační metoda Spočívá v tom, že výzkumník předem vytvořenou teorii dokládá vybranými příklady ze zkoumaných textů. Aspekty, které se nepotvrzují, výzkumník opomíjí, hledá jen potvrzení vlastní teorie. Z tohoto důvodu lze tento způsob považovat za nevědecký. Typologická analýza Výzkumník na základě dokumentů, zpravidla osobní povahy, vymezuje jednotlivé typy osobností, chování, společenství apod. Dá se říci, že redukuje lidskou skutečnost do různých typů a modelů chování a jednání.

12.3

Osobní dokumenty

Oblíbeným materiálem pro analýzu v sociálních (psychologických) výzkumech bývají osobní dokumenty, které reflektují osobní znaky autora, jeho názory na události a postoje k různým sociálním jevům. Příkladem mohou být dopisy, deníky, autobiografie, sms zprávy apod. Často se z nich dají získat informace o určité společenské události. Autobiografie Zvláštním materiálem ve výše uvedeném smyslu jsou autobiografie. Pohnutky k jejich tvorbě mohly být různé. Mohly být napsány z povinnosti (posudky) nebo jako pokus pro uspořádání vlastního života, či jako sebeobrana vzhledem k mínění společnosti. Některé autobiografie bývají druhem písemné památky pro potomstvo a další pokolení nebo mohou být projevem exibicionismu a egoismu. V psychiatrii se techniky psaní autobiografie užívá v rámci zkoumání psychiky klienta nebo jako určitá kompenzace duševní poruchy. Ať už napsání autobiografie motivovala jakákoliv skutečnost, vždy jde o zajímavý zdroj informací kvalitativní povahy.

SHRNUTÍ KAPITOLY Tato kapitola seznámila se základními body v práci s dokumenty. Technika práce s dokumenty často provází každý typ praktických sociálních výzkumů. Dle potřeby výzkumu se zpracovávají data a informace, které získal, utřídil a zpracoval už někdo jiný v rámci jiného výzkumu. Význam této techniky je velký, přesto mnohdy bývá analýza dokumentů, zvláště studenty, opomíjena. Je zbytečné trápit se s výzkumnou studií, která možná ani nebude příliš kvalitní. Je lepší „probrouzdat“ internetovými stránkami a najít výzkumy, analýzy a studie,

61/64

které podobné téma zkoumaly a jejichž závěry je možné dát do nových souvislostí. Tak lze využít řady statistik běžně dostupných na stránkách internetu nebo na vašich pracovištích. Pro příklad: Český statistický úřad http://www.czso.cz/ Výzkumný ústav práce a sociálních věcí http://www.vupsv.cz/ Socioweb http://www.socioweb.cz/ Sociologický ústav Akademie věd České republiky http://www.soc.cas.cz/ Institutu pro sociální a ekonomické analýzy http://www.isea-cz.org/

KONTROLNÍ OTÁZKY Jaké typy dokumentů vhodných ke zpracování znáte? Jaké znáte postupy pro zpracování dokumentů? Vysvětlete.

ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ S jakými riziky se při zpracování dokumentů můžete setkat?

62/64

13

Závěr

A jsme na konci opory, která měla za úkol provést vás základními momenty ze sféry kvantitativních sociologických výzkumů. Prosím, mějte na paměti, že šlo opravdu jen o uvedení do problematiky. Cílem bylo poskytnout základní rámec pro představu, jak se výzkumy vlastně odvíjí. Na základě nastudování tohoto materiálu byste měli být schopni naplánovat a provést jednoduchý výzkum. Ke zpracování výsledků však budete nutně potřebovat i znalosti ze statistiky, které jsme se dotkli jen okrajově při definování základních pojmů. Připomínám také skutečnost, že text nezahrnuje větší informaci o povaze a postupech kvalitativních výzkumů. Tyto jsou v praxi stále málo využívány pro jejich časovou a finanční náročnost. Kvalitativní výzkum je velmi složitý výzkumný proces, není možno jej popsat a vysvětlit na několika málo stranách. Shrňme tedy fakta, o kterých nyní už určitou představu máte: Víte, co to je sociální výzkum, na jaké předměty zkoumání se zaměřuje a jakými stádii prochází. Umíte rozlišit, které výzkumy patří mezi kvalitativní a které mezi kvantitativní. Měli byste umět vytvořit rámcový projekt sociálního výzkumu, což je jakýsi výzkumný plán. Víte, že nemůžete opomenout stanovení cíle a výzkumných hypotéz. Před samotným výzkumem je vhodné provést předvýzkum, zahrnující pilotáž (pilotní studii do zkoumaného prostředí) a pretest (test zvolené techniky měření). Znovu upozorňuji na nutnost dodržet pravidla pro stanovení základního a výběrového souboru. Obezřetní musíte být při výběru vhodné metody a techniky sběru dat. Musí být do jisté míry validní a reliabilní a to v každém případě, ať už zvolíte pozorování, dotazník, rozhovor, studium dokumentů či kombinaci různých technik. Výsledkem prezentujícím výsledky vaší práce je závěrečná zpráva z výzkumu, která má také svá pravidla a náležitosti. A na úplný závěr: Minimálně doufám, že jste prostudováním této opory pochopili, že nejsou pravdivé tři obecně vyjadřované představy, s nimiž se nejen u studentů hojně setkávám: „Výzkum umí udělat každý“ „Sociologický výzkum je vlastně dotazník“. „Respondenty lze vybrat náhodně, to znamená volným odchytem před samoobsluhou, na náměstí nebo z řad svých známých a kamarádů“. Obě tvrzení jsou, jak již nyní víte, hrubým omylem.

Vaše autorka ☺

63/64

Použitá literatura a zdroje

Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 374 s. ISBN 807066-822-9. Loučková, I. Integrovaný přístup v sociálně vědním výzkumu. Praha: SLON, 2010. 311 s. ISBN 978-80-86429-79-3. Loučková, I. Základní statistické přístupy v sociologickém výzkumu. Olomouc: UP v Olomouci, 1991. 77 s. ISBN 80-7067-972-7. Nový, I. Sociologie pro ekonomy, Praha: GRADA, 1997, 164 s. ISBN 80-7169-433-9. Punth, K.F. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008. 230 s. ISBN 978-80-7367-468-7. Punth, K.F. Základy kvantitativního šetření. Praha: Portál, 2008. 150 s. ISBN 978-80-7367381-9. Schneider, M. a Koudelka, F. Úvod do základů sociologických výzkumů. Olomouc: UP, 1993. s. 118. ISBN 80-7067-302-8. Šmajs, J. Základy systematické filosofie. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 255 s. Masarykova univerzita, 1. ISBN 80-210-3871-3.

64/64