METODIKA PŘÍPRAVY NEVIDOMÉHO K LUKOSTŘELBĚ PODLE JIŘÍHO MOJŽÍŠKA

Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury

METODIKA PŘÍPRAVY NEVIDOMÉHO K LUKOSTŘELBĚ PODLE JIŘÍHO MOJŽÍŠKA Bakalářská práce

Autor: Martina Kuklínková, Aplikované pohybové aktivity Vedoucí práce: PaedDr. Zbyněk Janečka, Ph.D. Olomouc 2016

Bibliografická identifikace Jméno a příjmení autora:

Martina Kuklínková

Název závěrečné práce:

Metodika přípravy nevidomého k lukostřelbě podle Jiřího Mojžíška

Pracoviště:

Katedra aplikovaných pohybových aktivit

Vedoucí bakalářské práce:

PaedDr. Zbyněk Janečka, Ph.D.

Rok obhajoby bakalářské práce:

2016

Abstrakt: Předložená bakalářská práce je určena především zájemcům o lukostřelbu jak z řad nevidomých, tak osob pracujících s touto cílovou skupinou. Práce pomocí literární rešerše poskytuje souhrn informací potřebných k lukostřelbě podle metody pana Jiřího Mojžíška. První část práce nastiňuje teoretická východiska běžné lukostřelby a problematiku pohybu zrakově postižených. Na to reaguje druhá část práce, kde navrhuji jedenáct jednoduchých průpravných cviků vhodných jako doplňující trénink k lukostřelbě a tři cviky kompenzační. Následně předkládám detailní popis vlastního postupu práce s nevidomým při osvojování si lukostřelby podle metody unikátní pro Českou republiku.

Klíčová slova: Para-lukostřelba, česká lukostřelba nevidomých, pohybová aktivita, osoby s postižením zraku, metodika lukostřelby

Souhlasím s půjčováním závěrečné písemné práce v rámci knihovních služeb.

Bibliographical identification Author‘s firstname and surname:

Martina Kuklínková

Title of the thesis:

Methodology for preparing blind people for archery by Jiří Mojžíšek

Department:

Department of adapted physical activities

Supervizor:

PaedDr. Zbyněk Janečka, Ph.D.

The year of presentation:

2016

Abstract: This bachelor thesis is primarily intended for those interested in archery, both for blind people and those working with this target group. Literature review provides a summary of the needed information for practising archery by method of Mr. Jiří Mojžíšek. The first part describes the theoretical background for common archery and motion specifics of visually impaired people. It is followed by the second part, where I suggest eleven simple preparatory exercises suitable as supplementary training for archery and three compensatory exercises. Subsequently, I submit a detailed description of practical methodology of work with the blind people as they are learning archery by method specific for the Czech Republic.

Keywords: Para-archery, czech blind archery, physical activities, people with visual impairment, metodology of archery

I agree the thesis paper to be lent within the library service.

Prohlašuji, že jsem závěrečnou písemnou práci zpracovala samostatně s odbornou pomocí PaedDr. Zbyňka Janečky, Ph.D. Uvedla jsem všechny použité literární a odborné zdroje a řídila se zásadami vědecké etiky.

V Olomouci, dne 1. 5. 2016

……………………………………

Děkuji PaedDr. Zbyňku Janečkovi, Ph.D. za pomoc a cenné rady, které mi poskytl při zpracování bakalářské práce, nevidomým účastníkům lukostřelby, Ondřeji Grošaftovi, za poskytnutí skvělých rad a prostor k lukostřelbě a největší dík patří panu Jiřímu Mojžíškovi, za úžasnou ochotu a čas, který mi věnoval.

OBSAH ÚVOD………………………...……..……….….…..…....………………………...8 1. LUKOSTŘELBA ………………………………………………………………..10 1.1Historie……………………………………………………………………...10 1.2 Historie lukostřelby v ČR……………………………………………….….12 1.3 Dělení luků………………………………………………………………. 13 1.3.1 Přímé luky……….………………………………………...…………

13

1.3.2 Reflexní a zvratné luky…………………………………….…....….…

14

1.3.2 Kladkové (kompozitní) luky…….………………….…………....….....

15

1.4 Materiály a konstrukce……………………………………………….….. 15 1.4.1 Konstrukce…………………………………...………………………..……

15

1.4.2 Materiály…………………………..…………………………………...…..

16

1.5 Základní vybavení k lukostřelbě………………………………………… 17 1.5.1 Terminologie…………………………………..…………...……...…

17

1.5.2 Zakládka šípu a boční opěrka………..…………………………...………..

17

1.5.3 Zaměřovač, lůžko na tětivě, stabilizátor ………....……………...……..….. 17 1.5.4 Tětivy, šípy………………………………………………..…….….………..

18

1.5.5 Terče a terčovnice…………………....……………………....……….…….

18

1.6 Sportovní lukostřelba………………………………………………..…… 19 1.6.1 Pravidla terčové sportovní střelby……………………....…….…..…... 19

2. ZRAKOVÉ POSTIŽENÍ………………………………………………………. 21 2.1 Definice a kategorizace……………………..……………………………. 21 2.2 Pohybová aktivita ve vztahu k ZP……………………………………….. 22 2.3 Důležitost zraku………………………………………………………….. 23 2.3.1 Vnímání……………………………………...………....………....…

23

2.3.2 Vývoj a motorika……………………………………….....……....….

24

2.4 Kompenzační smysly……………….………………………………….… 24 2.4.1 Čich a chuť…………………………………………………………..

25

2.4.2 Paměť a představivost……………..………………………………….

25

2.4.3 Sluch………………………………………………………………… 25 2.4.4 Hmatové vnímání rukou…..…………………………………………..

26

2.4.5 Hmatové vnímání nohou………………………………...……...……..

27

2.5 Metody motorického učení ZP……………………...…………………… 27 2.5.1 Použití terminologie………………………………………....……..…

27

2.5.2. Od základních dovedností k složitému pohybovému vzorci ……..............

28

2.5.3 Pohybové učení………………………………………...…..…......….

28

2.6 Sport ZP…………………………………………..………………………...29

3. METODIKA…………………………………………………………………… 30 3.1 Formulace problému…………………………………………………...… 30 3.2 Cíl práce………………………………………………………………….. 31 3.2.1 Dílčí cíle….…………………………………………….……………

31

3.3 Úkoly práce………………………………………………………………. 31 3.4 Metody a techniky sběru dat……………………………………………... 31 3.4.1 Pozorování…………..….....……………....………......…....….....….. 31 3.4.2 Rešerše odborné literatury……………..…..……..…....….........…….

32

3.4.3 Fotodokumentace ....…………….........…………...................……….

32

4. VÝSLEDKY …………….…………………………………………………….. 33 4.1 Držení těla (posturální stabilita) a dech………………………………….. 33 4.1.1 Cviky na protažení páteře………………….......……..….............……

34

4.1.2 Dechová cvičení………………………………........…..............…….

37

4.2 Koncentrace, koordinace, kondice………………………………………. 38 4.3 Rozvoj síly a výdrže…………………………………………………...… 39 4.4 Kompenzační cviky…………………………………………………….... 40 4.5 Příprava „mojžíškovy lukostřelby“……………………………………… 41 4.6 Střelba z luku…………………………………………………………….. 45 4.6.1 Osvojení pohybu s navigovaným mířením…………………...........……

45

4.6.2 Samostatné míření……………………………………….......……….

47

5. DISKUZE……………………………………………………………………… 51 6. ZÁVĚRY…………………………………………………………………….… 53 SOUHRN………………………………………………………………………… 54 SUMMARY……………………………………………………………………… 55 REFERENČNÍ SEZNAM………………………………………………………. 56

ÚVOD

„Vůle vyhrát, touha uspět, nutkání naplnit svůj potenciál… to jsou klíče, které otevřou dveře k vnitřnímu neomezenému zdroji“ (Konfucius) Lukostřelba v dnešní době získává na oblibě. I pro mne se stala vyhledávanou pohybovou aktivitou. Pro svůj zdravotní stav vyhledávám spíše statické sporty, které budou mít pozitivní vliv na správné napřímené držení těla. A tak se v mém životě lukostřelba trefila do černého. Vlastně bych měla říci do žluté, která je symbolem úspěchu všech sportovních lukostřelců. Jak praví First (1947), Lukostřelba působí hned v několika oblastech našeho těla; na upevnění přímé postavy, což bylo pro mě zásadní, na spolupráci nervů se svaly, na pohotovost i přesnost a v neposlední řadě na bystrost oka. Když jsem mířila na terč, můj zrak byl v tomto krásném sportu stěžejním. Před rokem jsem začala pracovat jako sociální pracovnice v brněnském TyfloCentru o.p.s., kde pracuji v HapAtelieru v chráněné dílně a v sociálně-terapeutické dílně. V chráněné dílně tvoří nevidomí zaměstnanci s naprostou jistotou každý den úctyhodné výrobky kvalitou srovnatelné s intaktními rukodělci. V druhé jmenované dílně se scházejí klienti této sociální služby, aby se pomocí haptické výtvarné činnosti snáze vyrovnávali se svým zrakovým omezením. Své klienty vedu k tomu, aby se na svět učili dívat skrze svoje ruce. Tato práce mě přivedla k otázce, jak se ale svýma rukama dívat na lukostřelbu? Zrakově postižení lukostřelci své schopnosti mohou ukázat na mezinárodních soutěžích. Avšak zde je sportovec odkázán na pomoc svého asistenta nebo na speciální technické pomůcky jako je pomocný stojan na přesné domíření. Tětivu mého zájmu však napjala metoda, která je unikátní pro Českou Republiku. Vystřelila obdiv nad technikou pana Jiřího Mojžíška, která nevidomému lukostřelci propůjčuje naprostou samostatnost. Ve své práci se proto zaměřím na lukostřelbu pana Mojžíška. O této metodě není psáno mnoho, proto mě myšlenka spojit svůj zájem o lukostřelbu a cílovou skupinu se kterou pracuji podnítila ke zvolení tématu v této oblasti. Pro zájemce o tuto metodu by moje práce mohla být odrazovým můstkem 8

a letmým průvodcem obecnou lukostřelbou a možnostmi tohoto sportu, ale i možným úskalím pohybových dovedností lidí se zrakovým postižením. Ať zájemce z řad nevidomých, tak ku příkladu sociální či pedagogický pracovník, který hledá inspiraci k možnostem aktivizace této cílové skupiny, najde v této bakalářské práci popis lukostřelby pana Mojžíška ze zkušenosti, kterou mi předal, rozšířený o fotodokumentaci a doplněný snadnými cviky pro celkový rozvoj pohybových schopností nevidomého člověka.

9

1.

LUKOSTŘELBA

Lukostřelba je dovednost střílení šípů z luku. Anglický výraz pro lukostřelbu - archery pochází z latinského „arch“, tedy luk nebo-li oblouk. („Archery,“ n.d.) Střelba z luku je poměrně mladé samostatné sportovní odvětví, jehož tradice je však stará až desítky tisíc let. Vychází z praktického loveckého a vojenského umění, které se v průběhu let proměnilo v olympijský sport. („Lukostřelba, wikipedie,“ 2016)

1.1 Historie Vynález luku a šípu se datuje do období staršího paleolitu tedy přibližně 50.000 let př.n.l. Důkazy o stáří luku a šípu se opírají o archeologické nálezy. Výtvory pravěkých umělců jsou zachovány dodnes, zejména ve Skandinávii, Francii a Španělsku. Nejstarší a nejznámější dochovanou jeskynní malbou je ,,Honba na jeleny“, která je znázorněna v jeskyni ,,Cueva de los Caballos“ u Albocareru. Předpokládá se, že vynález luku a šípu byl po objevení ohně a řeči nejdůležitějším nástrojem na cestě civilizace. Luk a šíp pomáhal pravěkému člověku proti jeho největším nepřátelům; medvědům jeskynním a hladu. Luk a šíp poskytoval rychlost a sílu útoku, kterou člověk postrádal a pomáhal mu tak bránit se útokům medvěda anebo lovit zvěř k jídlu. (First, 1947; Hadaš & Vyskočil, 1955) Teorie o tom, jak byl luk skutečně vynalezen se liší. Jedna teorie říká, že pračlověk pozoroval ohýbající se stromek ve větru a jeho pružnost a sílu. Jako tětivu používali lýko stromů nebo řemen kůže (First, 1947). Druhý příběh podle Hadaše a Vyskočila (1955) hovoří o raněném lovci, který místo lovu se svými druhy zůstal pro své zranění v jeskyni. Byl vyhladovělý a okusoval zbytky masa z kosti, když tu narazil na šlachu, kterou nemohl překousnout. Uchopil šlachu a zatáhl k sobě. Šlacha však nepovolila a když ji pustil prudce ho udeřila do ruky. Překvapila ho síla šlachy, kterou chtěl od kosti urvat. Vzal větvičku aby si s ní pomohl šlachu odstranit od kosti. Napnul šlachu, zarazil o ni větvičku a když šlachu pustil, větev proletěla daleko vzduchem. Podruhé lovec použil svůj oštěp místo větve a žasl nad tím, jak jej šlacha vymrští. Avšak brzy se kost zlomila. Pravěký člověk hledal jiný materiál, na který by uvázal šlachu. Zde se možná naše příběhy setkávají a lovci tak pozorováním ohebnosti stromů spojenou s náhodným vynálezem tětivy zraněného lovce získali první model luku, který 10

se po věky utvářel. Šíp se pravděpodobně vyvinul z oštěpů, které lovci používali ještě před vynálezem luku. Jiné teorie hovoří o tom, že luk byl náhodný objev a ze začátku se používal k rozdělávání ohně nebo dokonce jako hudební nástroj. Článek „Lukostřelba z pohledu historie“ (2006) uvádí, že v době bronzové a později železné představovaly již luky a šípy nářadí, které bylo pro člověka rozhodující nejen při opatřování potravy, ale i ve válce. Písemné doklady o používání luku ve starověku nacházíme nejčastěji v Malé Asii na území Mezopotámie v době vlády Asyřanů v 9. st. př. n. l., později Babyloňanů, ale také ve starověkém Egyptě, kde byly nalezeny v pyramidách z různých dob vytesané záznamy o používání luku. V době antické byla lukostřelba hlavně oblíbeným sportem Řeků, kteří učinili z lukostřelby jednu z hlavních disciplín starověkých Olympijských her. Řecká báje vypráví, že luk dostal Herakles od boha Apolla za vítězství v Olympijských hrách. Ač byl luk darem od bohů, panoval v Athénách názor, že luk je zbraň nečestná a v bitvách tak Řekové dávali přednost boji muž proti muži s oštěpem nebo dýkou. Tento názor se ale dlouho neudržel a Řekové a později i Římané začali využívat lukostřelecké oddíly k boji. Většího významu se luk a šíp však těšil v řecké a římské mytologii (Hadaš & Vyskočil, 1955). Ve starém Japonsku se zhotovovali luky z bambusů, které byly na jednom konci silnější. Slabší konec byl značně delší a tak střed posunuli níž, do druhé pětiny celé délky luku. Tento zvyk se přenesl do dnešní doby. V Asii byla pověstná zvláštnost čínských lučištníků, kteří napínali tětivu až k uchu a stříleli šípy ve zvláštním oblouku. Další zvláštností bylo, že tětivu vypouštěli palcem, přesto to byli znamenití střelci (First, 1947). Ve středověku až do 16. století lučištnictví v Evropě kvetlo. Sasové byli vynikající výrobci luků. Britové podlehli Sasům v bitvách právě pro jejich výbornou střelbu. Autor uvádí, že ,,Skot“ vzniklo od staroanglického ,,sciot“, což znamenalo lukostřelec. Anglické luky byly značně dlouhé. Původ je přiznáván Normanům a Vikingům, kteří pod velením Viléma Dobyvatele rozhodli řadu bitem, například bitvu u Hastingsu. Legendárním lučištníkem středověku se stal anglický zbojník Robin Hood, obdivován i svými nepřáteli. Jeho domovem byl Sherwoodský les. V Kirklerském opatství je dosud hrob, na kterém je pravé jméno tohoto zbojníka; Robert, hrabě z Huntingtonu. Podle legendy před svou smrtí vystřelil z okna poslední šíp s přáním, aby byl pohřben tam, kde tento šíp dopadne. Anglický spisovatel Walter Scott popisuje Robinovu zručnost ve střelbě v románu Ivanhoe (First, 1947). 11

1.2 Historie lukostřelby v ČR České území obývaly v pradávnu různé kmeny s různou kulturní úrovní. Mezi tyto kulturní kmeny patřili především Keltové, kteří přišli kolem r. 600. Archeologické nálezy z této doby potvrzují používání luku řadou nálezů hrotů šípů a pískovcových rovnačů tětiv. Vyráběny byly luky jednoduché, z javorového nebo tisového dřeva. Ve středověku se stal luk a šíp nutnou výstrojí vojenských sborů. Byly tvořeny početné lučištnické oddíly, jejichž zdatnost rozhodovala v bitvách. Nejlepší lukostřelci byli vybíráni do královských vojenských oddílů. Za panování krále Karla IV. dostali pražští lukostřelci svoji střelnici pod hradbami u nynější Prašné brány. Kromě Karla IV. holdovali střelbě z luku i Jan Lucemburský (padl v bitvě u Kresčaku, kterou Angličané vyhráli díky lepší střelbě svých lukostřelců). Lukostřelci dostávali značnou přímou podporu od samotného Karla IV. i od pražských městských konšelů a celé řady českých a moravských měst. Byly pořádány střelecké soutěže a jejich vyvrcholením byly lukostřelecké slavnosti o letnicích. Rozvoj a popularita lukostřelby šly tak daleko, že se střílelo po všech pražských zahradách a lukostřelba se stala nebezpečnou zábavou. Proto byly lukostřelcům trvale přiděleny říční ostrovy, aby se předešlo nebezpečí častých zranění. Byla to nynější Štvanice a Střelecký ostrov. Tradici lukostřelby na Střeleckém ostrově udržuje alespoň během zimních tréninků lukostřelecký oddíl SK Start Praha. Také husité měli početné lučištnické oddíly. V husitských dobách ale již docházelo k současnému používání luků, kuší a počínajících lehčích palných zbraní (hákovnice a píšťaly). V době pobělohorské (17. stol.) lučištnické sbory zanikly a zmizeli i početní výrobci luků, šípů a toulců, protože třicetiletá válka ukázala, že další vývoj střelných zbraní se bude zaměřovat především na palné („Historie luku,“ n.d.; Hadaš & Vyskočil, 1955). Za vznik lukostřelby provozované soustavně a závodně v Československu, lze považovat rok 1931. Předtím byla pěstována pro zábavu ve skautských oddílech a v YMCE, kde jejím učitelem a propagátorem byl od počátku ředitel Joe First,. Snaha vytvořit z lukostřelby dobrý sport v širších vrstvách sportovců, byla brzděna značně vysokými cenami náčiní, vesměs dováženého z Anglie a později také z Ameriky. U nás se začala znovu provozovat kolem roku 1925 a více se rozšířila od roku 1927, kdy přijelo zpět do vlasti z USA několik našich občanů, kteří s sebou přinesli mnohé poznatky o provozování novodobé lukostřelby. Trvalý rozvoj lukostřelby jako sportu u nás nastal po roce 1928, zásluhou dvou neúnavných propagátorů, ředitelů pražské 12

YMCY, Firsta a Marka. Ještě roku 1931 se utvořilo několik klubů v Praze. Odtud se pak lukostřelba šířila i na venkov. Pracovalo se velmi intenzivně a obětaví jednotlivci nešetřili ani peněz, ani času, aby uvedli tento pěkný sport v širší veřejnost. Toho roku došla polská výzva, aby se Československé ústředí lukostřelecké přihlásilo do mezinárodního svazu lukostřeleckého; Federation Internationale de Tir á Are, zkráceně FITA, a zúčastnilo se prvních mezinárodních závodů o mistrovství světa, pořádaných ve Lvově. V roce 1932 bylo mistrovství opět v polské Varšavě („Český portál o lukostřelbě“, 2006). V roce 1933 byl založen Československý lukostřelecký svaz, který ve změněné formě jako Český lukostřelecký svaz, funguje až do dnes. Tento svaz, zastupuje naši lukostřelbu ve světové federaci lukostřelby (nyní World Archery), dříve pod názvem FITA. Pořádá z jejího pověření vrcholné lukostřelecké závody, mistrovství republiky, organizuje a řídí dlouhodobé soutěže a vede evidenci českých lukostřeleckých rekordů. Dále zastupuje lukostřelbu v Českém olympijském výboru a v ČSTV. Posláním ČLS je v neposlední řadě také péče o českou lukostřeleckou reprezentaci, zajišťování pořádaných závodů kvalifikovanými rozhodčími, organizování školení trenérů a plní také některé další důležité sportovně - společenské funkce ("Dějiny lukostřelby," n.d.).

1.3 Dělení luků 1.3.1 Přímé luky Tyto luky představují nejstarší a nejjednodušší druh luků. Přímý luk má víceméně rovné tělo, na jehož koncích jsou dva zářezy na upnutí tětivy. Ramena přímého luku jsou před napnutím v celé délce rovná. Mění se pouze jejich průřez, tj. od středu ke koncům se zužují. Jsou celkem přesné, ale jen na kratší vzdálenosti („Luky a šípy,“ n.d.). Přímé luky mají následující poddruhy:  Dlouhý luk (longbow)

Dlouhý luk proslul jako velmi účinná zbraň ve stoleté válce, na kterou anglická vojska spoléhala a také s ní vyhrála mnoho slavných bitev. Mezi nejslavnější patří bitva u Kresčaku, Poitiers aj. Podle historických pramenů byly luky vyráběny z jednoho kusu dřeva, ponejvíc z tisu ale také z jilmu, jasanu a ořechu. Délka luku byla zpravidla stejná jako lučištník sám, okolo 170-180cm. Existovaly ale i luky dlouhé přes 2 metry. 13

Avšak i menší muži mohli mít luk delší než byla jejich výška, nicméně musel být splněn jeden požadavek. Střelec musel být schopen napnout luk po celé jeho délce. Tětiva luku byla splétána z konopných vláken. Šípy vystřelované z dlouhých luků dokázaly prostřelit i plátovou zbroj. Dostřel byl odhadován okolo 180 metrů. Lučištníci stříleli takzvanou nemířenou střelbu, střelbu pod velkých úhlem, vystřelovali šípy do davu blížících se nepřátel. Zdatní lučištníci dokázala za minutu vypustit 10 - 12 šípů. Při mířené střelbě dokázali vystřelit šípů 6 oproti střelcům z kuše kteří za stejný čas vystřelili pouze 2 šipky. Anglické voje se především z 3/5 skládali z lučištníků, při počtu 4000 střelců z luku, za 1 minutu nepřetržité střelby dopadalo k zemi přes 40 000 šípů. Toto působilo tak značné škody, že si "Anglický luk" díky svým výborným vlastnostem vydobyl post jedné z nejlepších zbraní historie („Anglický luk,“ n.d.).  Plochý luk (tradiční)

Je kratší, má plošší široká ramena, odsazenou rukojeť, může být též reflexně deflexní. Příkladem může být Indiánský luk. Luky indiánů z plání byly již od počátku 19.století plně přizpůsobené způsobu života kočovných lovců. Stejně jako u ostatních jezdeckých kultur byly kratší, aby umožnily lepší manipulaci a snadnější míření i střelbu z koňského hřbetu. V průměru měřily 100-120cm, přičemž některé mohly být delší nebo naopak kratší (až 70-80cm). Pro srovnání; luky pro střelbu ze země (jako například anglické luky -viz výše) měřily až 180cm. Fyzické zákony přisuzují kratšímu luku menší sílu a tak se tento nedostatek snažili indiáni kompenzovat použitím materiálů jako například paroh nebo rohovina (Navrátil, 2012).

1.3.2 Reflexní a zvratné luky 

Reflexní se od přímých luků liší prohnutím špiček ramen do opačného

směru (na koncích se stáčí vpřed po směru střelby - do reflexu). Tětiva se tedy na koncích dotýká ramen. K odpoutání tětivy dochází až při plném natažení luku. Tento luk vznikl ve starověku. Je standardně lepen z více druhů materiálu, a ramena se ohýbají nad párou nebo ohněm. Toto řešení dávalo šípu vyšší rychlost, ale vyznačovalo se menší směrovou stabilitou oproti tradičnímu luku. I zde existují poddruhy: 

jednodílné reflexní luky



trojdílné (s masívním středem a dvěma vyměnitelnými rameny)

14

 Zvratné (hluboké neboli deflexní) luky konstrukčně vychází z tradičního reflexního luku, ale jeho ramena jsou vychýlena od středové osy. To mu dává větší přesnost. Luk je pak obvykle osazen mířidly, zakládkou a dalšími technickými pomůckami pro zlepšení výstřelu.  Současný olympijský luk by se pak dal zařadit do kategorie kombinované z těchto dvou; deflexně reflexní luk, který je složen ze samostatného středu a ramen a ačkoliv může být vyroben i za použití dřeva, nejčastěji je kompozitní. Tedy k jeho výrobě se používají různé materiály jako je hliník, karbon nebo pryskyřice („LK EskaCheb,“ 2016; „Z teorie lukostřelby,“ n.d.).

1.3.3 Kladkové (kompozitní) luky Kladkové luky jsou moderní variantou luků. Připomínají kladkostroj. U nich je tětiva a kabel veden přes excentrická (nesoustředná) převodní kolečka (kotouče). Ty působí jako páka a mění přitom akční úhel a sílu na páce, zatímco jsou k sobě pomocí kabelů stahována ramena luku. Tímto způsobem se můžeme pohybovat efektivněji v oblasti předávání energie luku do šípu. U tohoto typu luků se dosahuje plné síly tahu velmi brzy. Lukostřelec tedy i při plném nátahu drží jen zlomek síly tahu. Existuje mnoho modelů, které se od sebe liší jen málo ("Luky a šípy," n.d.).

1.4 Materiály a konstrukce 1.4.1 Konstrukce Přímé a reflexní luky dělíme ještě podle materiálu a konstrukce. Prosté jednodílné luky se skládají z jednoho kusu dřeva. Luky z přírodních materiálů mívají příznačný název. Dřevěné luky mohou mít např. bambusový backing (zadní strana luku na straně střelce). Známý je např. klasický asijský kompozitní luk ze dřeva a rohoviny. Moderní doba přinesla nové materiály, jako jsou např. sklolaminát nebo karbon. Tyto luky se vesměs označují jako laminátové. Někdy luky dělíme podle použití na jezdecké, lovecké či sportovní. Toto dělení je však nejednoznačné. Každý luk je v podstatě možné použít k jakémukoliv druhu lukostřelby, lišit se bude jen úspěch takového použití. Jezdecký luk nemusí být např. nezbytně jednodílný krátký zvratný. Z koňského hřbetu se např. střílelo i extra dlouhými

15

japonskými luky, a to jak při lovu, tak i při válčení. Tento luk byl tedy současně lukem jezdeckým, loveckým i sportovním („Luky a šípy,“ n.d.). Kladkové luky jsou vývojově nejmladší, i když jejich princip pochází z dávné historie zvratných luků. Jsou určeny ke sportovní, nebo lovecké střelbě. Délka luku se měří mezi osami kladek. Nad 35“ jsou vhodné pro přesnější sportovní střelbu, ty kratší jsou pak vyráběny zejména pro lovce a jejich pohyb v terénu. Konstrukce kladkového luku je založena na principu kladek a pák, nikoli na ohebnosti luku. Používají se sdružené kladky uchycené mimo střed (excentrické). Takový luk je složen z velkých tětivových kladek a kladek menších na které se navíjejí pomocná lana. Kladka se při pohybu začne chovat jako zvratná páka. Díky této konstrukci a dalším pomůckám jakým je například vypouštěč tětivy je přístupnější lukostřelba i lidem s tělesným postižením ("Kladkové luky," n.d.).

1.4.2 Materiály 

Dřevo – účinnost menší než 50%, používá se jasan, javor, tis a některé exotické

dřeviny. Dřevěné luky jsou vhodné pro amatérskou výrobu 

Ocel – na výrobu se používala kvalitní pružinová ocel. Průřez ramene měl tvar

zploštělé trubky. Zpravidla jedno rameno bylo součástí středu a druhé bylo odnímatelné. Tyto luky se již nevyrábějí, neboť měly krátkou životnost. 

Dural – používala se vysoce kvalitní duralová slitina. Ramen měla obdélníkový

průřez. Konstrukce byla již kombinovaná, tj. reflexně deflexní a luk byl skládací. Podobně jako luky ocelové měly i duralové luky krátkou životnost a praskaly. Rovněž se již nevyrábějí. 

Laminát v kombinaci se dřevem – jedná se o kombinaci dvou plátků

sklolaminátu a dřevěných (javorových) lamel. Všechny tři vrstvy se vzájemně slepí epoxidovým lepidlem, připevní se na speciální formu, která dá ramenům tvar a pak se vše zahřeje na teplotu potřebnou k vytvrzení lepidla. Pak následují další náročné dokončovací práce. Výroba kvalitních ramen je pracná a odráží se to i v jejich ceně. 

Karbon v kombinaci se dřevem – místo laminátových plátků jsou použity plátky

karbononové. Nebo karbon v kombinaci se speciálním plastem – ramena jsou složena opět z karbonových plátků, ale vnitřní vrstva je provedena namísto ze dřeva z plastické hmoty (Holub et al., 1985).

16

1.5 Základní vybavení k lukostřelbě 1.5.1 Terminologie Můžeme se často setkávat s pojmy jako jsou například „napínací síla luku“ - ta nám sděluje, jakou sílu musíme vynaložit, abychom luk napjali. Udává se v librách (pounds) 1lb = 0,454 kg. Průměrný počet liber je tak okolo 36 – 46. Dalším častým termínem je „napínací délka luku (nátah)“. Značí, jak moc se luk může napnout bez rizika poškození. Udává se v palcích a značí se ” uvozovkami nahoře nebo „inch“. Jeden palec je 2,54 cm („Začínáme s lukostřelbou,“ n.d.). „Výstřelová (úsťová) rychlost“ se udává ve stopách za sekundu (fps). Sportovní reflexní luky dávají šípu rychlost typicky 140 - 230 fps (40 - 70 m/s, tj. 140 - 250 km/h), kladkové luky až 220 350 fps. („Teorie lukostřelby,“ n.d.).

1.5.2 Zakládka šípu a boční opěrka Zakládka je jednoduché zařízení podpírající šíp. Za dávných časů se šíp opíral o palec nebo ukazováček ruky. Střelba však nebyla přesná a mnohdy byla i bolestivá. Proto se začaly používat různé výstupky z kůže, kolíky a jiné materiály. V současnosti se používá odpružená boční opěrka šípu, tzv. Button, umožňující ideální nastavení šípu v horizontální rovině. Vertikální rovinu zabezpečuje zakládka. U kladkových luků se používá mechanická, odpružená nebo padací („Začínáme s lukostřelbou,“ n.d.). Pokud je zakládka umístěna příliš nízko, letící šíp svými letkami může narážet do středu luku, což ovlivní směr jeho letu („LK Mrlínek," n.d.).

1.5.3 Zaměřovač, lůžko na tětivě, stabilizátor Zaměřovač je zařízení sloužící k co nejpřesnější střelbě. Umožňuje nastavit požadovaný parametr vzdálenosti opakovaně. Jednotlivá vystřelení pak mají větší šanci být co nejshodnější („Zaměřovače," n.d.). Lůžko šípu na tětivě je většinou kovový kroužek. Umožňuje nastavení šípu do správné polohy pro výstřel („Začínáme s lukostřelbou,“ n.d.). Stabilizátory pracují na bázi dlouhého vlnění, nebo na bázi hydraulických členů. Mají na luku tři funkce a to; prostorové vyvážení, směrové vedení při výstřelu, pojmutí a spotřebování zbytkových energií v luku, neboť šíp odebere maximálně 7 - 22% energie („Základní vybavení luku,“ n.d.).

17

1.5.4 Tětivy, šípy Tětiva může být buď z přírodních materiálů jako lněná dratev, hedvábí, režná sedlářská nit apod. nebo moderní syntetické materiály jako tětivy Dacron či Fastflight (Skácel, 2015). Šíp je složen z několika částí. Tělo šípu se nazývá dřík neboli týblo a může být z různých materiálů jako je karbon, laminát (a jejich směs), dural a samozřejmě dřevo. Nejužívanějším dřevem je severská borovice, houslařský smrk a cedr. V přední části se nachází hrot. Na druhém konci šípu je končík do kterého se zachytí tětiva. Výběr správného šípu je velmi důležitý pro přesné opakované míření na cíl. V potaz musíme brát vlastnosti luku, ze kterého střílíme a chování samotného šípu. Šíp musíme přizpůsobit délkou vůči nátahu luku a jeho tuhost (spin) musí odpovídat napínací síle luku. Je-li šíp příliš tuhý, při výstřelu odskočí od luku. Pokud je ale příliš měkký, ovine se okolo luku, má s ním dlouhý kontakt a jeho zadní část bouchá do luku. Tím je ovlivněn jeho let a tak nemáme příliš mnoho šancí se opakovaně trefit. Tomuto průhybu se říká archery paradox. Šíp totiž neletí po přímce, nýbrž chvíli kmitá, což je způsobeno stlačením energie, kterou přijímá z tětivy. Šíp proto musí mít ideální spin (tuhost), který dovolí šípu vrátit se do své osy letu tak aby měl co nejužší rozptyl a zvýšila se tak přesnost. Dolet šípu také stabilizují letky neboli kormidla. Ta jsou nalepena na konec dříku a mohou být jak z pravého ptačího peří, tak plastová („Začínáme s lukostřelbou,“ n.d.; Skácel, 2015).

1.5.5. Terče a terčovnice Terče a terčovnice patří k nezbytnému vybavení. Terčovnice slouží pro plynulé zastavení šípu a k udržení jeho dlouhé životnosti s možností relativně snadného vytažení. Jsou vyrobeny z lisované slámy, z hobry, z vlnité lepenky nebo polyethylenu. Na terčovnici se umisťují papírové terče sloužící pro míření na cíl a k možnému vyhodnocení zásahu. Bývají různě barevné podle disciplín a jejich sportovních pravidel. („Začínáme s lukostřelbou,“ n.d.).

18

1.6 Sportovní lukostřelba Lukostřelbu můžeme rozdělit na tradiční a sportovní. Pojmem tradiční lukostřelba je možno zahrnout všechny druhy střelby, které vycházejí z původního účelu luku jako zbraně pro boj a lov. Nepoužívají se nejrůznější pomůcky, které používáme při sportovní střelbě, jako jsou mířidla, vypouštěče a podobně. V tradiční lukostřelbě se můžeme setkat s odvětvími: rekreační lukostřelba, historická lukostřelba, 3D, terénní a lovecká lukostřelba, Kjúdó a zenová lukostřelba, střelba z koně (Horse Archery) a lov ryb (Fishing Archery). Sportovní lukostřelbou nazýváme typy lukostřelby, které jsou sdružené pod některou z mezinárodních lukostřeleckých organizací. Nejčastější je terčová sportovní střelba, terénní lukostřelba a 3D. Dalším typem sportovní střelby může být například lukostřelecký biatlon (Ski Archery nebo Run Archery) („Český portál o lukostřelbě,“ 2006).

1.6.1 Pravidla terčové sportovní střelby Tato nejrozšířenější forma lukostřelby je jedním z olympijských sportů, který zaštiťuje mezinárodní organizace World archery (dále jen WA) dříve známá jako FITA z francouzského Fédération internationale de Tir á l’Arc. FITA byla založena ve Lwowě v Polsku roku 1931 státy Francií, Československem, Polskem, Maďarskem, Spojenými Státy, Itálií a Švédskem. Na oslavu 80. výročí se v roce 2011 FITA přejmenovala na WA (World Archery). V Evropě se můžeme také setkat s organizací EMAU (European and Mediterranean Archery). V Česku pak Český lukostřelecký svaz. Na Olympijských hrách mohou soutěžit pouze střelci v divizi reflexní luk. Jako disciplíny se střílí různé terčové sestavy. World archery rozlišuje terčovou střelbu halovou (Indoor Target Archery), kde se střílí na vzdálenosti 18 nebo 25 metrů. A střelbu terčovou zvanou Outdoor Target Archery, která podle různých sestav (např. Závod WA 1440) používá vzdálenosti 30 – 90 metrů. Vzdálenosti terčů se odvíjí od kategorie střelce. Kategorií se rozumí kombinace třídy (např. Ženy, muži, seniorky, kadeti,..) a divize (kladkový luk, reflexní,..). Lišit se v jednotlivých závodech mohou také velikosti terčů. Jejich průměr se pohybuje od 40 do 122 centimetrů. Jsou rozděleny do pěti soustředných barevných zón uspořádaných ze středu směrem ven tímto způsobem: žlutá (zlatá), červená, světle 19

modrá, černá a bílá. Každá barva je rozdělena do dvou zón stejné šíře a tak vytváří deset bodových zón. Od žlutého středu je bodování stupňované od 10, až po krajní bílou s hodnotou skóre 1. Střílí se po sadách ze tří nebo šesti šípů. Na vystřelení každé sady je omezený časový úsek. Po každé sadě se střelci vydají k terčům, pro zapsání skóre a vytažení šípů. („World Archery Rule Book,“ 2012; „Český lukostřelecký svaz,“ 2014).

20

2. ZRAKOVÉ POSTIŽENÍ 2.1 Definice a kategorizace V literatuře zaměřené na toto téma se můžeme setkat s rozmanitou terminologií. Dávno se upustilo od označení „slepec“ a výraz „zrakově handicapovaný“ nahradil termín „zrakově postižený“ nebo „člověk s postižením zraku“. Poslední dva jmenované používám ve své práci, případně zkratku ZP. „Člověk se zrakovým postižením je osoba, která přes veškeré korekce a zásahy (brýlová korekce, medikamentózní či chirurgické zásahy) má v běžném životě výrazné problémy se zrakovým vnímáním“ (Ješina et al., 2012, p. 96) Objevuje se také pojem „nevidomost, nevidomý,“ avšak nelze ho pokládat za zastřešující označení všech lidí s poškozením zraku, ale jako nejtěžší stupeň v klasifikaci zrakového postižení. Každá odborná literatura může ukázat klasifikací trochu odlišnou, dle daného zaměření. Kategorie zrakového postižení mohou být definovány například pro potřeby sociálního zabezpečení, z pohledu školství nebo z hlediska medicínského. Tu nejčastější uvádí Světová zdravotnická organizace (WHO) v desáté revizi Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10); Střední slabozrakost 1. kategorie zrakového postižení. Zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/18 (0,30) - minimum rovné nebo lepší než 6/60 (0,10); 3/10 - 1/10 Silná slabozrakost 2. kategorie zrakového postižení. Zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/60 (0,10) - minimum rovné nebo lepší než 3/60 (0,05); 1/10 – 10/20 Těžce slabý zrak a) 3. kategorie zrakového postižení. Zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 3/60 (0,05) - minimum rovné nebo lepší než 1/60 (0,02); 1/20 – 1/50

21

b) koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů Praktická nevidomost 4. kategorie zrakového postižení. Zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí 1/60 (0,02), 1/50 až světlocit nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když centrální ostrost není postižena Úplná nevidomost 5. kategorie zrakového postižení. Ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí (Bláha, 2013) Pro sportovní účely se však nabízí kategoriální systém rozdělující do tří stupňů, vytvořen organizací IBSA (International Blind Sport Federation). Stupeň je hodnocen na lepším oku za použití optimální korekce, tedy závodník si musí nasadit brýle či kontaktní čočky s nimiž je posuzován, ať už má v plánu soutěžit za jejich použití nebo bez nich. Vyšetření pro soutěže provádí oftalmolog nebo optometrista. V ČR se občas uplatňuje i čtvrtý stupeň (B4), tzv. Kategorie „open“, kam spadají převážně děti a mládež a jedinci s takovým druhem postižení, jež nebylo možné zahrnout do kategorie B3. Klasifikace dle IBSA je následující; B1 (1.stupeň) Zraková ostrost slabší než LogMAR 2.60 B2 (2.stupeň) Zraková ostrost v rozmezí od LogMAR 1.50 po 2.60 (včetně) a/nebo zorné pole zúžené na méně než 10 stupňů B3 (3.stupeň) Zraková ostrost v rozmezí od LogMAR 1.40 po 1 (včetně) a/nebo zorné pole zúžené na méně než 40 stupňů (Bláha, 2013)

2.2 Pohybová aktivita ve vztahu k ZP Pohyb je základním projevem života podléhajícím fyzikálním zákonům. Je účelově řízen nervovou soustavou. Pohyb je doprovázen emotivním zážitkem a ovlivňuje psychiku. Pohybová aktivita (PA) ovlivňuje stav mysli (Véle, 2006). Šeflová 22

(2013) dodává, že pohybová aktivita je jedním ze základních faktorů majících vliv na celkové zdraví člověka. Pohybovou aktivitu definuje jako tělesný pohyb realizovaný pomocí kontrakcí kosterního svalstva. Zastřešuje aktivity volnočasové i pracovní. Podle Komeštíka (2006) je pohybovou aktivitou myšlen soubor cílevědomě vykonávaných pohybových činností s konkrétním vyjádřením. V tomto případě střelba z luku. Pohybová činnost je záměrná činnost člověka za účelem zvládnutí pohybové úlohy tělesným cvičením. Oproti tomu sport je specifickou formou pohybové činnosti, zaměřené na dosahování maximálního výkonu v určité specializaci, zde konkrétně v lukostřelbě. Pohyb je přirozenou součástí života v každodenních činnostech a povinnostech člověka jako je kupříkladu i cesta do práce nebo nákup potravin (Šeflová, 2013). Pozitivní účinky PA mohou být na úrovni fyzické, psychické, ale i sociální. Lidé zrakově postižení jsou potenciálně ohroženi sociální exkluzí a sociálně-patologickými jevy. PA může hrát roli při společenském začlenění a jejich osobnostně-sociálním formování. V rovině psychické a sociální může PA rozvíjet sebevědomí, sociální dovednosti či vzorce pro vztahová jednání. V oblasti fyzické pak působí dostatek PA jako prevence proti civilizačním chorobám a zejména důležitou roli hraje při rozvoji motorických kompetencí dovolujících zvýšení kvality i kvantity pohybových vzorců (Ješina et al., 2011).

2.3 Důležitost zraku 2.3.1 Vnímání Šikl (2012) uvádí, že „svět zakoušíme právě prostřednictvím smyslů, že smysly jsou bránou k poznání. Jejich možnosti a omezení předurčují naši bezprostřední zkušenost… to, co v danou chvíli vnímáme se následně stává vědomým obsahem naší mysli.“ (p.11) Štéblová (2002) dodává, že vše začíná v hlavě. Mozek přijímá a uspořádává informace tak, abychom je byli schopni přijmout. Vnitřní i vnější podněty přijímáme smysly prostřednictvím receptorů. Součtem veškerých počitků a vjemů vniká proces souhrnně zvaný vnímání. Podle Šikla (2012) je vnímání nezastupitelným zdrojem informací a inspirací pro myšlení. Oba zdroje se shodují, že zrakové vnímání je mezi ostatními smysly dominantní. V lidském oku se soustřeďuje na základě zrakových podnětů přes 70% vjemů 23

z celkového počtu všech smyslových orgánů člověka. Následuje sluch s 15%, hmat 6%, a chuť s čichem kolem 3% (Šikl, 2012; Štéblová, 2002).

2.3.2 Vývoj a motorika Nevidomost podle Štéblové (2002) představuje nemožnost zrakového vnímání a vytváření zrakových představ a značné omezení samostatného pohybu, prostorové orientace i pracovního výkonu. Jurkovičová (2010) dodává, že zrakové vnímání má vliv na vytváření správných představ, rozvoj paměti, myšlení, pozornosti řeči a oblast emocionálně volní. Na základě čehož zrakově postižení často trpí senzorickou deprivací. Díky omezenému přijímání zrakových podnětů dochází k opoždění pohybového vývoje a samostatného pohybu a zdlouhavějším procesům poznávání Štéblová (2002). Podle Janečky (2013) vede dítě ke vzpřimování v batolecím věku snaha objevovat něčeho nového. To ho motivuje ke změně těžiště, což vyvolá akce vedoucí k vytváření žádoucích posturálních řetězců a podněcuje vývoj řízené motoriky. Autor dodává, že nevidomý nemusí být plně schopný uvědomovat si držení svého těla v prostoru a kontakt plosek nohou s podložkou. Vlivem zrakové deprivace tak často dochází k ovlivnění držení těla a celkové posturální stability. Vývoj motoriky je závislý na funkci nervové soustavy, je delší, než u vidících dětí a je závislý na pomoci z okolí. Jak již bylo zmíněno, zrakové stimuly jsou významným zdrojem motivace pro motorický i kognitivní vývoj. Nevidomý člověk je při poznávání odkázán pouze na informace hmatové, sluchové, vestibulární a proprioreceptivní. Zrak zprostředkovává významnou zpětnou vazbu, která nevidomým chybí. To je jeden z důvodů, proč může být jejich motorika ve vývoji opožděná.

2.4 Kompenzační smysly Senzorická deprivace tak musí být kompenzována jinými smyslovými orgány. Nicméně získávání zkušeností na základě zvukových, dotykových a jiných podnětů je obtížné, neboť od zrakových informací se poznávání okolního světa prostřednictvím zbývajících smyslů podstatně liší. (Štéblová, 2002). Není pravdou, že nevidomý člověk má přirozeně vyvinutější ostatní smysly, než člověk vidoucí. Člověk s postižením zraku musí své kompenzační smysly účelně a systematicky trénovat. 24

2.4.1 Čich a chuť Čich a chuť jsou svojí důležitostí nejméně rozdílné od vidoucího člověka, avšak čich může usnadňovat orientaci nevidomého v prostoru, rozpoznávání známých míst či lidí jejichž vůně značně ovlivňuje osobní sympatie. Svoji roli, zároveň s chutí sehrává bezesporu v kuchyni. (Zeman, 1930) Vůně a chutě v člověku mohou vyvolat různé představy či vzpomínky. Zrakově postiženému člověku čich může napomoci v identifikaci nejen lidí, ale mohou podat přesnou informaci jak v přírodě (vůně květin, lesa, luk, ..), tak ve městě, kde mohou rozpoznat svoji polohu podle specifické vůně obchodů jako je masna nebo lékárna. Chuť naproti tomu hraje úlohu při stravovacích návycích, ale také pomůže rozlišit dobré potraviny od závadných (Štéblová, 2002).

2.4.2 Paměť a představivost Paměť nevidomých je zapotřebí neustále trénovat opakováním smyslových počitků, obnovováním představ a cvičením, neboť v jejich životě hraje důležitou roli (Balunová, Heřmánková, & Ludvíková, 2001; Zeman, 1930) O představivosti píše Balunová et al. (2001), že „na základě neúplnosti ve vnímání okolního světa dochází k obtížím při zobecňování. Obtíže tohoto druhu lze překonat při dostatečném využívání jiných analyzátorů a následných pomůcek“ (p. 10). „Těm, kdož nejsou slepí od narození, zůstávají po jistou dobu vzpomínkové obrazy jako splynuliny hlavně hmatových a zrakových představ. Vidí i ve snu, neboť mozek zpracovává představy, které kdysi získal smyslem zraku“ (Zeman, 1930, p. 45). Zeman (1930) doplňuje, že od narození nevidomý nemá zrakové představy. „Je tu nejen nedostatek poznání zrakového, ale i nedostatečné vnímání pohybů a vztahů prostorových…. Slepci nedovedou si představiti světnici jako celek se vším obsahem, i když osahají jednotlivosti“ (p.46) Autor dodává, že ani představy předmětů, na které si mohou nevidomí sáhnout neodpovídají představivosti vidoucích.

2.4.3. Sluch Sluch je jedním z nejdůležitějších kompenzačních orgánů pro zrakově postiženého člověka. Sluchové vnímání diferencuje zvuky, jež mají poznávací i komunikační smysl. Sluchové vnímání poskytuje nezbytné informace o světě okolo. Nevidomý se učí rozpoznávat sílu a zbarvení zvuku, které ho orientují v prostoru, poznávat blížící se kroky, rozlišit materiály podle zvuku, poznat, zda-li se od něj jedoucí auto vzdaluje, 25

nebo přibližuje-li se. Také se učí charakteristické zvuky domácnosti a dějů v okolí, učí se pamatovat si a rozeznávat známé hlasy lidí a z nich odečítat náladu, ironii, pravdivost slov a celkové rozpoložení druhého člověka, jako vidoucí může zachytit z mimiky a proxemiky. Také by měl dokázat určit směr zvuku a jít za ním nebo odhadovat vzdálenosti (Balunová et al., 2001; Štéblová, 2002; Zeman, 1930)

2.4.4. Hmatové vnímání rukou Osoby s těžkým zrakovým postižením okolní svět poznávají především prostřednictvím hmatu. Vjemy hmatem poskytují oprati zraku mnohem menší množství informací, je však přesnější, než sluchem získaná informace. Schopnost vnímání lze vycvičit systematickým tréninkem, včetně rozvoje obratnosti celé ruky a zejména pak prstů. Pro úspěšné čtení Braillova bodového písma či reliéfních obrázků je nezbytná schopnost zapamatovat si hmatové vjemy. (Keblová, 1999) Hmatové vnímání má nezastupitelnou roli. Na rozdíl od sluchového probíhá postupně od částí k celku. Proto je však i nepřesné a zdlouhavé. K hmatovým podnětům je zapotřebí koncentrovat pozornost, paměť a myšlení (Štéblová, 2002). „Hmatem nabývá slepec vědomí o tvaru, velikosti, jakosti povrchu, váze, tvrdosti, poznává hmoty….hmatem naučí se čísti, hmat otevře mu brány vědění“ (Zeman, 1930, p.49). Kůže je orgánem zprostředkujícím informace o kontaktech povrchu lidského těla s vnějším prostředím. „Tyto informace přicházejí do mozku formou vjemů dotykových, tlakových a teplotních, popřípadě se jedná o varovné signály bolesti…. Hmat je výsledkem spolupráce kožního a pohybového analyzátoru při současné spolupráci receptorů, uložených v kůži i ve svalech a šlachách“ (Keblová, 1999, p.5). Nejvíce kožních receptorů je na konečcích prstů rukou. Výcvik hmatu by měl být zaměřen

na dovednost hmatání prsty, hmatovou citlivost, rozpoznávání detailů

a rozvíjení hmatové pozornosti. Ze zkušenosti s různými povrchy se přišlo na to, že vypouklé, tedy reliéfní body jsou nejsnáze hmatatelné. Na tomto základě se v souladu s fyziologií i psychologií hmatového vnímání vyvinulo Braillovo písmo, které je tvořeno šestibodovým obdélníkem. Šest bodů je údajně nejvyšší počet, jež lze pojmout hmatem naráz. Nevidomý klade ukazováček na body, zabírajíc dotekem celý obdélník, v němž jsou vypouklé jen body typické pro určité písmeno. Uspořádání Braillova písma je morfologicky ideální. Čtení je ovšem závislé na pozornosti 26

a cítivosti, kteréž je nutné pravidelně trénovat (Keblová, 1999; Smýkal, 1986; Zeman, 1930). O cviku a výuce čtení Braillova písma hmatem se zmiňuji zejména pro důležitost vycvičeného citu v konečcích prstů potřebnou při lukostřelbě ojedinělou metodou pana Mojžíška.

2.4.5. Hmatové vnímání nohou Noha obsahuje 26 kostí, 7 200 nervových zakončení a 107 vazů. Chodidla jsou vzhledem k tak velkému množství nervových zakončení extrémně citlivá na dotek („Úleva pro nohy“, 2016). Pro orientaci v prostoru je výcvik hmatání nohama důležitý zejména pro bezprostřední získávání informací v daném okamžiku a rychlosti jejich zpracování. Noha pomáhá rozpoznat kvalitu a strukturu povrchu a upozorňuje na překážky v cestě (Balunová et al., 2001; Keblová, 1999).

2.5 Metody motorického učení ZP 2.5.1 Použitá terminologie  Motorickou

kompetencí

je

myšlena

úroveň

pohybových

dovedností

konkrétního jedince determinovaná jeho věkem, pohlavím, tělesnou konstitucí, zdravotním stavem, ale i sociálním prostředím (Bláha, 2013a).  Motorické

učení

„slouží

k

osvojení

těch

pohybových

dovedností,

prostřednictvím kterých rozvíjíme pohybové schopnosti“ (Janečka,2013, p.164). Jedná se o „druh učení zaměřený na osvojování a upevňování pohybových činností v součinnosti s rozvojem pohybových schopností, proces s výsledkem změn v úrovni pohybových zkušeností a vlastností“ (Komeštík, 2006, p.20).  Pohybovou dovedností je „učením získaný pohybový předpoklad vykovávat pohybovou činnost“(Komeštík, 2006, p.21).  Pohybová schopnost je oproti tomu „soubor vnitřních předpokladů člověka vykonávat pohybovou činnost“ (Komeštík, 2006, p.21).  Pohybové vzorce vznikají „na základě často nebo stále se opakujících pohybů či pohybových dějů. Mezi neurony se vytvářejí pevná spojení, která jsou uchovávána v paměti. Obvykle však musí být žádoucí pohybové stereotypy

27

posilovány v rámci motorického učení častým opakováním daného pohybu, tedy cvičením“ („Cviky pro zdraví“, n.d.)

2.5.2 Od základních dovedností k složitému pohybovému vzorci Nesprávně aktivované základní posturální stereotypy se mohou projevit na nedostatečné rytmizaci pohybu, špatné časové a prostorové posloupnosti pohybů, zhoršení rovnovážných schopností, horší koordinaci při složitějších pohybech (Janečka, & Ješina, 2011). Proto je tedy potřeba nejdříve věnovat se správnému držení těla, ze kterého později mohou vycházet různé pohybové činnosti. Nový pohybový program člověka s postižením zraku se musí učit poněkud odlišnou cestou, než člověka vidoucího. Díky zrakovému vjemu si je vidoucí člověk schopen úspěšně vytvořit představu o předvedeném komplexním i dílčím pohybu. Nevidomého však nelze učit složitým pohybovým dovednostem naráz, nýbrž princip osvojení komplexnějších a složitých dovedností je postaven na zvládnutí vícero jednoduchých dovedností, které se později kompletují, aby se z nich opakovaným cvičením mohl vytvořit pohybový vzorec. Proces motorického učení musí být modifikován ku zrakovému postižení tak, aby mohlo být v maximální možné míře využito kompenzačních smyslů. Při učení nového pohybového vzorce je zapotřebí akceptovat individuální motorické kompetence jedince a hledat cestu, jak adekvátně vykonat kýžený pohyb (Bláha, 2013a).

2.5.3. Pohybové učení Na základě příjmu informací skrze zrak staví imitační učení. Přes zrakový analyzátor se utváří představa o pohybu. Pozorovanou dovednost si tak vidící člověk může osvojit nápodobou. Představu o pohybové dovednosti nevidomému však musíme zprostředkovat jinak. Metoda přesného slovního popisu neboli instrukční učení je náročnější v tom, že představa o pohybové dovednosti se utváří pouze na základu verbálních pokynů. Tuto metodu lze ovšem využít pouze v případě, že nevidomý již má zkušenost s použitým pojmoslovím a tyto instrukce si dokáže správně interpretovat. Postupuje se od jednoduchých cviků ke složitějším. Klíčové fáze se opravují hned, detaily až v pozdější fázi nácviku. Další metodou, která může být pro ZP snáze pochopitelná, především pokud nemá žádnou dřívější zkušenost či pohybovou představu na níž by bylo možné stavět, je metoda kinestetického vnímání, tedy pasivní vedení pohybu. 28

Taktilní metoda je metodou „hmatového prohlížení“pohybu, který jiná osoba předvádí. Vždy je však neustále potřeba zpřesňovat cvik verbálním popisem. Posléze pohyb kultivujeme slovními zásahy, posilováním kinestetického vnímání vedeného pohybu a zkvalitňujeme představy o pohybu prostřednictvím taktilně prováděným korekcím (Bláha, 2013b; Janečka, Němcová, & Nekudová, 2012). „Vědomí pozice vlastního těla a schopnost dobrého prostorového odhadu je klíčová ve sportu“ (Šikl, 2012, p.121).

2.6 Sport ZP V této kapitole krátce představím organizace zabývající se sportem zrakově postižených. V České republice sport pro ZP organizuje Český svaz zrakově postižených sportovců, známý pod zkratkou ČSZPS. Tento svaz je členem Unie zdravotně postižených sportovců (UZPS), která zastřešuje sportovní aktivity všech typů postižení. ČPZP zastřešuje a na paralympijské úrovni provozuje sport Český paralympijský výbor se zkratkou ČPV. V České republice ČSZPS provozuje sporty, mezi něž patří: alpské lyžování, běžecké lyžování, atletika, bowling, kuželky, cyklistika, judo, plavání, silový trojboj, šachy nebo speciální sporty pro ZP jako zvuková střelba, tandemová cyklistika, showdown, goalball nebo futsall. Ojediněle také provozuje turistiku a lukostřelbu. Na mezinárodní úrovni se pak lze pohybovat pod International Blind Sport Association (IBSA), která je Světovou sportovní federací zrakově postižených sportovců. V neposlední řadě existuje Mezinárodní paralympijský výbor - International Paralympic Committee (IPC). Para-archery (para-lukostřelbu) zaštiťuje World archery (WA) hromadně pro všechny typy fyzického postižení, kam je zahrnuto i postižení zrakové. Soutěžit mohou v kategorii „Visually impaired“ a to dle míry zrakového postižení V1, V2/3. Tato kategorie však bohužel není zařazena do paralympijského sportu. Lukostřelbu provozuje také IBSA a velmi okrajově také ČSZPS, kde je pouze pár soutěžících, kteří se ovšem liší v metodě, kterou uznává IBSA. Střílí z luku metodou pana Mojžíška (Janečka et al., 2012; „Para archery“, n.d.).

29

3. METODIKA 3.1 Formulace problému O lukostřelbě obecně je poměrně málo literárních zdrojů. O para-lukostřelbě, které se věnují nevidomí ve světě se ví jen málo a o české metodě, kterou vynalezl pan Mojžíšek se píše skromně pouze na jeho webových stránkách. Pracuji s dospělými nevidomými lidmi, u kterých často slýchám povzdech, že sportovních možností je pro ně poněkud málo. Dynamické a rychlostní sporty v nich příliš nadšení nevzbuzují. Studentům školy zprostředkovávají spoustu možností. Pro dospělého jich je méně, může jí být například sociálně-aktivizační služba, kde se mohou osoby s postižením zraku zúčastnit turistických a jiných pohybových aktivit. Cílem mé práce není zmapování dostupných sportů pro dospělé jedince. Avšak podle mého názoru chybí možnost pravidelné účasti na nějaké statičtější aktivitě, kterou budou schopni vykonávat sami bez dopomoci. Lukostřelba mi proto přišla jako vhodný sport, který je individuální a po naučení se základům to může být aktivita, při které bude nevidomý člověk soběstačný. V lukostřelbě pana Mojžíška proto vidím velký potenciál a možnou motivaci zrakově postižených lidí k pohybové aktivitě. Rozhodla jsem se proto pomocí literární rešerše poskytnout srozumitelné základní informace o lukostřelbě jako takové a o možnostech jak se na ni připravit a následně poskytnout vhled do postupu při učení se této metody. Také by tato práce mohla posloužit odborníkům, ať už sociálním či pedagogickým pracovníkům, jako zdroj informací, pokud by hledali pro tuto cílovou skupinu vhodný sport s těmito parametry. Práce by jim mohla poskytnout základní návod, jak při výuce této metody lukostřelby postupovat. Pro mne samotnou bude mít tato práce přínos, neboť navázání spolupráce s panem Mojžíškem byla velmi podnětná a zvažuji případné navázání na toto téma v magisterské práci v podobě projektu „mojžíškovy lukostřelby“ v Brně či Olomouci. Z této úvahy vyplývají následující cíle pro tuto bakalářskou práci.

30

3.2 Cíl práce Tato bakalářská práce má za cíl představit metodu lukostřelby podle pana Jiřího Mojžíška, jež je unikátní pro Českou Republiku.

3.2.1 Dílčí cíle Popis přípravy před samotnou lukostřelbou Sestrojit cviky vhodné k průpravě před lukostřelbou Kompenzační cvičení proti jednostrannému zatížení

3.3 Úkoly práce - formulovat problém - stanovit cíle - vyhledat relevantní knižní, internetové a jiné zdroje - kontaktovat pana Mojžíška a požádat o spolupráci - zajistit tým spolupracovníků a figuranty pro lukostřelbu - domluvit vhodné prostory pro lukostřelbu - vytvořit foto-dokumentaci

3.4 Metody sběru dat Jak píše Gavora (2000), nejlepším nástrojem je vlastní úsudek a zkušenost. Hendl (2005) doplňuje, že „výběr metody pro sběr dat se zakládá na požadovaném typu informace i na tom, od koho jí budeme získávat a za jakých okolností se tak bude dít“ (p.161). Mezi základní metody sběru dat patří podle Dismana (2002) rozhovor, pozorování a analýza dokumentů. Pro účel své práce jsem však využila následujících metod;

3.4.1 Pozorování Hlavní metodou užitou při sběru dat pro následující část práce bylo pozorování doplněné o získávání informací rozhovorem se závodícím lukostřelcem a s panem Jiřím Mojžíškem dne 16.4.2016. Pozorování je podle Švaříčka a Šeďové (2007) jednou 31

z nejtěžších metod sběru dat. Zeman (2013) dodává, že pozorování představuje systematické sledování určitých skutečností. Z čehož výsledkem je jejich následný popis a vysvětlení. Při našem setkání jsem sledovala klíčové body lukostřelby, o kterých jsem nabyla povědomí při mých dřívějších zkušenostech s lukostřelbou a po konzultaci se závodícím lukostřelcem a panem Mojžíškem. Při lukostřelbě s figuranty jsem pak tyto body záměrně pozorovala, abych došla k závěrům, zda-li se jejich učení nevidomého liší od učení vidícího a jestli nastává v některém bodu větší problém jej zaujmout kvůli zrakovému postižení. Podle předchozích autorů můžeme definici pozorování rozvinout jako reflektivní sledování probíhajících aktivit přímo v terénu, kdy pozorovatel je zároveň účastníkem aktivit. (Švaříček & Šeďová, 2007). Při našem setkání mi pan Mojžíšek vysvětloval jeho metodu lukostřelby a zároveň mi demonstroval postup přímo na některém z mých figurantů. Nejdříve jsem pozorovala, jak jednoho nevidomého člověka navádí on, poté jsem si lukostřelbu bez zrakové kontroly vyzkoušela i já. Následně jsem sama naváděla dalšího nevidomého účastníka. Učila jsem se tedy postup této metody jak z role nevidícího člověka tak i z pohledu toho, kdo už zájemce učí z luku střílet.

3.4.2 Rešerše odborné literatury Literární rešerší rozumíme ucelený přehled a syntézu informací k určitému tématu (Zeman, 2013). Pro tuto techniku jsem použila knižních nebo internetových zdrojů. Odbornou literaturu jsem vyhledávala v knihovnách Fakulty tělesné kultury a ústřední knihovně Univerzity Palackého v Olomouci, v brněnské Moravské zemské knihovně a soukromé sbírce materiálů, brožur a knih společnosti TyfloCentrum Brno o.p.s. V neposlední řadě jsem čerpala z vlastní sbírky odborných publikací.

3.4.3 Fotodokumentace Průběh lukostřelby byl zachycen pomocí fotodokumentace díky digitálnímu zrcadlovému fotoaparátu Canon EOS 700D. Postproces fotografií byl vytvořen v programu GIMP 2.

32

4. VÝSLEDKY V této části práce nastíním v prvních čtyřech kapitolách důležité body pro trénink lukostřelby, doporučím některé oblasti, kterým by budoucí lučištník měl věnovat pozornost pro zvýšení efektivity střelby z luku a následně sestavím pár cviků, které budou respektovat ztížené motorické učení nevidomého, tedy podstatou bude jednoduchost provedení ale i zapamatování cviku, ale také zaměřeno na problémové oblasti pohybových dovedností zrakově postižených. Jednotlivé cviky budou v kapitolách dle oblastí, na které se zacílím pro potřeby lukostřelby. V Dalších kapitolách přejdu k přímému popisu lukostřelby uzpůsobené k samostatné obsluze, kterou vymyslel pan Mojžíšek a k následné výuce této metody. V diskuzi uvedu poznatky ze samotné lukostřelby mých nevidomých figurantů a z vlastních počitků, kterých jsem nabyla při osvojování si této metody.

4.1 Držení těla (posturální stabilita) a dech Nutností pro jakýkoliv výkonnostní sport je, jak říká staré pořekadlo, „zdravý duch ve zdravém těle“. Pro zdravého ducha je zapotřebí psychická rovnováha, čistá mysl, soustředěnost, odolnost, představivost, orientace v prostoru, sebeovládání a relaxace. Po fyzické stránce je třeba trénovat správné držení těla, udržovat pružné tělo, posilovat svaly, zlepšovat koordinaci pohybů, vytrvalost a celkovou kondici sportovce. Správný postoj je při lukostřelbě základním stavebním kamenem. Při jakémkoliv pohybu je zapotřebí správného vzpřímeného držení těla, které zajišťuje posturální systém. V dnešní době má většina obyvatel problém se správným držením těla, avšak, jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, vývoj posturální stability u nevidomých je navíc zatížen absencí zrakového vjemu. Základ posturální stability je axiální systém páteře, dýchací svaly a pletence ramenních a kyčelních kloubů. Axiální systém můžeme charakterizovat jako subsystém posturálního celku, ke kterému řadíme také oblast pánve a dolních končetin. Jedná se o část pohybové soustavy, která zajišťuje stabilitu a pohyb trupu. Při správném držení těla, je pata co možná nejvzdálenější od temene hlavy. Toto postavení těla se však musí vědomě dlouhodobě nacvičovat zároveň s nácvikem správného dýchání.

33

Špatné držení těla snižuje efektivitu silového působení, zhoršuje cirkulaci krevního i mízního systému, dochází k přetěžování a naopak ochabování některých částí těla, což následně vyvolává bolesti nebo i zranění. Děti ze školních lavic a dospělí ze sedavého zaměstnání mají těžké svalové dysbalance, které brání volnému pohybu paží a dolních končetin vzad. Při chůzi jsou pak stlačovány meziobratlové ploténky prohýbáním páteře, namísto pohybu v kyčelním kloubu („Anatomie axiálního systému,“ n.d.; Frélich, 2014; Smíšek, Smíšková K., & Smíšková Z., 2013). Smíšek et al (2013) svalové řetězce, které se aktivují při každém kroku s rozsáhlým pohybem paží vpřed a vzad nazval spirální stabilizací páteře, což je silové působení svalů, které přirozeně vzniká při chůzi. Pro stabilizaci páteře, je podle těchto autorů velmi důležitý pohyb paže a lopatky vzad, neboť síla z oblasti paží se přenese přes široký zádový a trapézový sval šikmo dolů na šikmé břišní svaly. „Právě šikmé svaly břišní společně se svalem příčným způsobují stažení břicha, což vidíme jako zúžení pasu...zúžením pasu se pozdvihne trup směrem vzhůru, páteř se vyrovná a meziobratlové disky se protáhnou směrem nahoru. Tak se s každým krokem páteř regeneruje“ (Smíšek et al., 2013, p.14). Autoři však upozorňují, že toto platí pouze, když se člověk naučí chůzi v přímé ose s volným rozsahem paří a dolních končetin vzad.

4.1.1 Cviky na protažení páteře Následující cviky slouží k oddálení obratlů od sebe a jejich uvedení do správné pozice v přirozené linii páteře. Je dobré se nejdříve zaměřit na opěrný systém a až pak posílit muskulaturu, která bude páteř následně správně podporovat, bez rizika dysbalancí.

Cvik 1; vzpřímení Prvním cvikem není až tak cvik fyzický, jako spíš cvik mentální. Zdá se být jednoduchý, avšak nenechte se zmýlit, vyžaduje zapojení svalstva stejně tak jako mysli. Cílem cviku je koncentrovat myšlenky na postoj a udržení rovnováhy. Stoupněte si rovně, s nádechem si představujte, jak se narovnáváte. Snažte se protáhnout směrem vzhůru, jako byste chtěli hlavou něco zatlačit nahoru. Nezvedejte bradu. Stáhněte hýždě a pánev podsaďte dopředu se stažením břicha. Tento pohyb nejlépe demonstruje pohyb, jako když se snažíte zapnout zip u příliš těsných kalhot; břicho vtáhnete dovnitř, čímž vzad táhnete i horní hrany kyčelních lopat, které snadno nahmatáte, když založíte ruce 34

v bok a zároveň tlačíte dopředu stydkou kost. To jest kost, která o sobě dá vědět, když se příliš předkláníte při jízdě na koni nebo kole. Vydržte v pozici 30 sekund a snažte si uvědomovat jednotlivé segmenty vašeho těla a osu páteře.

Cvik 2; kobra Pro

druhý

cvik

poslouží

inspirace

známou

jógovou

asánou

zvanou

„budžangasána“ neboli pozice kobry. Ovšem cvik bude v zjednodušené formě. Začíná se z lehu na břiše. Lehněte si na podložku, nohy natažené a u sebe, ruce u těla, pokrčené tak, že dlaně jsou položené na podložce vedle ramenních kloubů. Čelo je opřené o podložku. Chvíli takto ležíme, dýcháme do břicha a snažíme se uvolnit napětí v těle. Začneme pomalu zvedat hlavu z podložky a páteř rolovat obratel po obratli nahoru s páteří prohnutou do směru pohledu. Hrudník tlačíme před sebe, bedra prohneme co možná nejvíce, pupek zůstává přilepen na podložce. Zakláníme se co možná nejvíce, podpíráme se rukama tak, že celé předloktí, tj. od lokte až po špičky prstů je stále v kontaktu s podložkou a zbytek paže se napíná zároveň s vaším tělem, které se vypíná a zaklání. Naposledy zakláníme i hlavu. Pár vteřin takto setrváme, než začneme opět pomalu klesat na podložku. Začneme opět hlavou a pak se pomalu skláníme dolů a obratel po obratli pokládáme tělo na podložku. Opakujeme 5x. Cvikem zapojujeme hluboké zádové svaly a relaxujeme břišní (Bini, 2009).

Cvik 3; rolování z lehu Předchozí cvik páteř prohýbal na vpřed, v dalším cviku ji naopak vykleneme. Výchozí pozice, ze které cvik začínáme je leh na zádech. Cvik budeme provádět plynulým a pomalým pohybem, nikoli švihem. Nohy jsou natažené na podložce těsně vedle sebe, ruce volně podél děla, prsty směřují ke kotníkům. Začneme pomalu zvedat hlavu, bradu tiskneme k hrudi. Záda pozvolna ohýbáme do kulata jako tvar ucha hrnečku. Jak se postupně zvedáme, ruce se posouvají po vnější straně stehen směrem ke špičkám. Kolena jsou uvolněná, břicho zatažené dovnitř, nenechte ho vyklenout. Chvíli setrváme a vrátíme se na podložku. Opakujeme 5x. Cvik zapojuje břišní svaly, které jsou při správné posturální stabilitě nezbytné. Zároveň protahuje a uvolňuje vzpřimovače páteře (Ungarová, 2003).

35

Cvik 4; vytažení páteře Tento cvik vychází opět z jógové praxe. Páteř se při něm vytahuje nahoru a uvolňují se a vyživují meziobratlové ploténky. Postavte se na podložku s nohama široko od sebe, špičky mohou mířit mírně od sebe. Dvakrát se zhluboka nadechněte a s druhým výdechem začněte ohýbat trup směrem dopředu do předklonu. Nemusíte se dotýkat země, účelem je se v této pozici co nejvíce uvolnit za trvajícího výdechu. Vyprázdněte z plic všechen vzduch a pak se s nádechem pomalu narovnejte v trupu, nohama však jděte do podřepu, jako byste si chtěli sednout na imaginární židli. Kolena směřujte do stran, od sebe. V kolenou byste měli svírat pravý úhel, tedy vaše stehna by měla být přibližně vodorovně s podložkou. Ruce položíte na třísla, palce směřují ven. Po hlubokém nádechu dech zadržte. Zapřete se za stehna a tlačíte ruce dolů proti nim, jako byste se od nich chtěli odrazit a hlavu vytahujete nahoru. Nezvedat bradu, pohled směřovat před sebe, ne vzhůru. Prociťte, jak se páteř vytahuje a obratle se od sebe oddalují. Jakmile nebudete moct vydržet s dechem, uvolněte tlak rukou, narovnejte se a prodýchejte. Pak zopakujte ještě 2x znova. Pamatujte na správný dech.

Cvik 5; rotace páteře Páteř musí být pružná nejen do všech stran, ale také v rotaci. Výchozí poloha je v sedě na zemi, nohy natažené před sebou, trup vzpřímený. Pokrčte levou nohu v koleni a položte chodidlo za koleno pravé nohy tak, aby chodidlo levé nohy, bylo zprava čili z vnější strany pravého kolene. Tím nohu jakoby o druhou zaháknete. Pravá noha zůstává natažená. Začněte se pomalu otáčet v trupu směrem doleva, bez ohýbání zad nebo předklánění. Vyrotujte trup tak, že pravé rameno bude v úrovni levého kolene. Pravou ruku natáhněte a zapřete zleva za pokrčené koleno levé nohy. Levou rukou se můžete podepřít vzadu za tělem. Tlakem lokte pravé ruky do levého kolena můžete trup vytočit ještě dál. Jděte až do krajní polohy a chvíli setrvejte. Uvolněte zapření ruky o koleno a postupně se vracejte to základní pozice vsedě. Proveďte kontra cvik.

Cvik 6; stoj u zdi Cílem posledního cviku z této série je opět srovnat páteř a zdokonalit držení těla. Postavte se zády ke zdi, nohy jsou u sebe, špičky jdou mírně od sebe v postoji ve vzdálenosti krok ode zdi. Celou páteř přitiskněte ke zdi a břicho vtáhněte dovnitř. 36

Neprohýbejte se v kříži, ani nevystrkujte žebra. Vytáhněte šíji, ale nezaklánějte hlavu. Ramena nesmějí být kulatá, tlačte je dozadu a dolů. Nohy jsou uvolněné, klidně mohou být mírně pokrčená kolena. Ruce visí volně podél těla. Soustřeďte se na to, aby se vaše páteř po celé její délce dotýkala zdi. Chvíli setrvejte a dýchejte v této pozici. Zkuste si zapamatovat tuto pozici rovné páteře a při chůzi si vzpomenout a tuto vzpřímenou polohu do ní promítnout. V této poloze také můžete zkusit kroužit rukama v ramenních kloubech. Paže natáhněte před sebe a směrem od sebe a nahoru opisujte každou rukou kruh, aniž byste změnili polohu páteře. Tento cvik pomáhá uvolnit svaly ramenního pletence (Ungarová, 2003).

4.1.2 Dechová cvičení Ruku v ruce se správným držením těla jde i dech. Dech dokáže ovlivnit psychický stav, ale i zásaditost tělních tekutin. Dech tkáním zprostředkovává kyslík, který je do nich transportován krví. Je známo, že je to nejdůležitější prvek v životě člověka i když bohužel často dost opomíjený. Důkazem je fakt, že bez jídla člověk přežije až několik desítek dnů, bez vody, která je často považována za nejvíce nezbytnou, dokážeme přežít i několik dnů. Dech bereme jako samozřejmost, ovšem bez něj přežíváme pouze několik málo minut.

Cvik 7; dýchání do břicha Pokud máme problémy s dýcháním, neproudí v našem těle správně energie, což může vyústit v potíže s imunitním systémem. Jestliže neumíme správně dýchat, mozek je zásobován kyslíkem méně a pro nás je pak těžké se dlouho soustředit. Následující cvik může provádět ve dvou variantách a to vleže a vestoje. Při prvním zmiňovaném si lehneme na záda a na břicho si položíme knihu. Nejprve se zkusíme nadechnout tak, jak jsme zvyklí. Necháme dech bez volního zásahu a pozorujeme knihu. Většina lidí dýchá mělce, pouze do hrudníku. To poznáme tak, že se kniha téměř nehne. Nyní se budeme soustředit na knihu a vědomě dýchat do břicha tak, aby se kniha při nádechu zvedala a při výdechu opět klesala. Dýchání do břicha vestoje provádíme obdobně. Na břicho položíme dlaně a hluboce se nadechneme, až nádechem zatlačíme břišní stěnu proti dlaním. Vydechujeme ústy, krátce prudce v malých nárazech, jako bychom chtěli něco odfouknout a pozorujeme přitom pohyby břicha (Silva & Rydl, 1999). 37

Cvik 8; pránajáma Pránajáma je pradávná jogínská technika kontroly dechu pro jejíž praktikování je zapotřebí udržovat rovnou páteř. Posadíme se proto ideálně do „tureckého sedu“ s rovnými zády, případně na židli tak, aby obě plosky nohou stáli pevně na zemi a zády se neopírali o židli, ale udržovali páteř vzpřímeně. Pránajáma probíhá ve čtyřech fázích. První fáze se snaží rozvíjet pouze nádech a výdech a navzájem je vyvážit. Provedeme hluboký nádech do břicha i do plic. Nadechujeme se šest vteřin, poté šest vteřin vydechujeme. Toto vyvážené dýchání praktikujeme šestkrát, než přejdeme k fázi druhé. Ta předpokládá nádech, zádrž dechu s plnými plícemi a výdech. Opět každý prvek trvající šest vteřin v šesti opakováních. Číslo šest bude provázet i třetí fázi, která učí pocitu prázdných plic. Provádíme tedy cvik naopak. Nádech, výdech, zadržení dechu s prázdnými plícemi. V poslední fázi vše spojíme, tedy šest vteřin plný nádech, šest vteřin zadržený dech, šest vteřin výdech a šest vteřin zádrž dechu. Cílem není se dusit, ale harmonizovat dech, posílit dýchací svaly, okysličit krev, zvýšit soustředěnost. Pokud nejsme s to provádět cvičení v šestisekundovém intervalu po šesti opakováních, můžeme intenzitu snížit na čtyři sekundy po čtyřech, nebo níž tak, abychom nelapali po dechu. Po tomto cvičení je dobré chvíli zůstat sedět, nebo se položit a nechat dech opět ustálit bez zásahu vůle (Bini, 2009).

4.2 Koncentrace, koordinace, kondice Lukostřelba učí člověka nejen koordinaci pohybu, ale také soustředění, vyrovnanosti a trpělivosti (Hroš, n.d.). Koncentraci můžeme rozvíjet výše zmíněnými dechovými cvičeními, různými meditacemi a cíleným soustředěním se na přítomný okamžik bez rozbíhání myšlenek. Kondice je zvýšení výkonosti pravidelným úsilím. Zahrnuje jak fyzickou připravenost, tak dobré psychické rozpoložení. Kondici budujeme systematickým pravidelným tréninkem. Dobrá koordinace svalů a sled pohybů je při lukostřelbě nezbytná. Dobré je zároveň rozvíjet stabilitu.

Cvik 9; balancování na míči Overball je malý (cca 30 cm) měkký míč používaný v rehabilitaci zejména pro balanční cviky. Výchozí pozice je v sedě na židli na míči, ruce položené na stehnech. 38

Sedíme vzpřímeně a pánví pohybujeme dopředu, dozadu a do boku. Pohyb musí vycházet z pánve, nikoli z kývání trupu. Cvik posiluje svaly pánevního dna, které jsou základem pro posturální stabilitu. Cvik ztížíme, když mírně zvedneme jednu nohu nad zem. Balancovat na míči je tak obtížnější a zapojují se ve větší míře břišní svaly. Nohy střídáme (Smékal et al., 2014).

Cvik 10;koordinace a stabilita Provedeme vzpor na čtyřech, tedy opíráme se o podložku pouze dlaněmi a koleny, případně špičkou nohy. V této pozici provádíme pohyb dopředu a dozadu, přičemž pohyb musí vycházet pouze z kyčelních a ramenních kloubů. Toto cvičení ztížíme, pokud nadzvedneme jednu dolní končetinu směrem vzad. Pozice můžeme obměňovat tak, že přidáme do kříže ruku, kterou zvedneme dopředu, případně nohu skrčíme dopředu pod tělo tak, aby se však nedotýkala podložky a zároveň zvedneme protilehlou ruku dozadu nad záď. Ruce a nohy střídáme (Smékal et al., 2014).

4.3. Rozvoj síly a výdrže Lukostřelba vyžaduje především sílu v pažích a značnou výdrž. Následující cvik těmto kriteriím podléhá. Přestože se zdá být snadný, je poměrně obtížný pro netrénovaného člověka, zároveň je však velmi účinný a to nejen pro sílu paží, ale pro širokou škálu svalů celého těla. Podobný cvik využívá například jedna část ze série jógového cvičení „Pozdrav slunci“, nebo „Pět Tibeťanů“.

Cvik 11; z prkna střecha Výchozí pozice je za podpory všech čtyřech končetin. Tělo je vodorovné s podložkou, které se dotýkají pouze dlaně a špičky nohou. Nezakláníme hlavu, pohled směřuje k podložce. Páteř by měla být rovná, neprohýbáme se v bedrech, ale nezvedejte ani hýždě. Ruce jsou natažené, od sebe na šíři ramen, položené přímo pod úrovní ramen, případně o pár centimetrů dál pod tělo. Nohy jsou natažené vedle sebe, mohou mít mírně rozkročeny. Chodidla se zapírají o podložku pouze prsty. Břicho vtahujeme dovnitř. S nádechem změníme pozici. Nohy i ruce zůstanou přilepené na podložce ve stejném místě, pouze přeneseme váhu až na paty, případně kam nám to zkrácené 39

šlachy dovolí a tentokrát vytáhneme hýždě co nejvýše nahoru. Tělo utvoří pomyslnou stříšku. S výdechem opět necháme klesnout tělo do roviny, jako by bylo prkno, podpírané pouze čtyřmi body rukou a chodidel. Důležité je myslet u tohoto dynamického cviku na dech. Častým problémem je vysoká koncentrace na správné provedení cviku, u které ovšem zapomeneme dýchat a dech zadržujeme. Svaly tak nejsou dostatečně okysličované a brzy se unaví. Pozice je podle tradičního cvičení „Pět Tibeťanů“ nejvhodnější provádět 21x. Avšak můžeme začít na třech výměnách pozic prkno - střecha a postupně přidávat. Pokud se naopak pozice sportovci jeví jako příliš snadná, může zvýšit obtížnost, když se v pozici prkna sníží až na předloktí. Při změně do pozice střechy se nejdříve musí z předloktí zvednout do pozice prkna s nataženými pažemi a pak postupuje stejně.

4.4 Kompenzační cviky Protože je lukostřelba jednostranný sport, rozhodla jsem se zahrnout do práce i tuto kapitolu, kde navrhnu pár cviků pro odstranění či prevenci svalových dysbalancí vzniklých opakovanou jednostrannou zátěží. Levá ruka lukostřelce, za předpokladu, že jde o praváka, je při střelbě napjatá ve statické poloze a nese váhu luku a jeho příslušenství. Pravá ruka vyvíjí dynamičtější silový pohyb při napínání tětivy s šípem. Vymyslela jsem proto cvičení, které tyto pohyby simuluje a které budeme provádět opačně, než při střílení z luku.

Cvik 12; obrácená simulace Budeme potřebovat gymnastickou gumu. V polovině přivážeme k nějakému pevnému bodu. Stoupneme si k ní pravým bokem pravou rukou uchopíme jeden konec gumy v místě asi na délku předloktí od jejího konce. Paži natáhneme směrem k bodu, kde je guma uchycena. Stoupneme si tak, aby guma mírně táhla a naše svaly musely vykonávat slabý odpor. Druhou rukou uchopíme gumu na konci. Následně levou paží natahujeme gumu tak, jako bychom táhli tětivu. Tento tah levou rukou provádíme dynamickým střídáním tahu a povolení. Cvičíme 2 – 3 minuty. Tento cvik je určen pro praváky, kteří drží luk v levé ruce. Leváci, nebo střelci, kteří z jiného důvodu drží luk v pravé, budou tento cvik provádět kontra.

40

Cvik 13; protažení ramene Opět využijeme gymnastické gumy. Sedneme si zády k místu, kde je uchycená. Do každé ruky uchopíme jeden konec a volně je svěsíme podél těla. V tomto bodě by guma měla být napnutí, ale neměla by příliš táhnout dozadu. Ruce pomalu zvedáme nahoru kolem těla až do předpažení. Pak jdou ruce od sebe do boku a zase zpět dolů. Paže jsou celou dobu napnuté, kroužíme pouze v ramenou. S každým opsaným kruhem zvedáme ruce o kousek výš. Když dojdeme až do vzpažení, můžeme směr kruhů obrátit a výšku kruhů zase snižovat (Delavier, 2010). Tento cvik napomáhá odstranit zatuhlost v ramenních kloubech a zvyšuje jeho pohyblivost. Cvik 14; výdrž Kai (2010) uvádí, že kombinace elastického pásu a posilování s činkami urychluje zvýšení síly a zlepšuje reakce nervového systému na měnící se zatížení. Nemusíme si však pořizovat činky. Předchozí cvičení s gumou podpoříme podle autora silovým cvičením na výdrž. Do ruky, která nedrží luk vezmeme plnou pet-láhev. Obě ruce předpažíme. V jedné ruce držíme pet-láhev, druhá je volná. Ruce držíme natažené před tělem 2 minuty, poté pár vteřin svěsíme dolů. Následně ruce upažíme a opět chvíli vydržíme. Délku výdrže můžeme postupně prodlužovat.

4.5 Příprava „mojžíškovy lukostřelby“ V následujících kapitolách budu popisovat metodu pana Mojžíška, se kterou mě osobně seznámil, ukázal, jak postupně provádí nevidomého svojí metodou a následně naučil mě, jak instruovat člověka s postižením zraku od prvního setkání s lukem, až po samostatné střílení. Následující popisy vycházejí z osobní zkušenosti a znalosti, podpořené uvedenými zdroji, především však z osobního rozhovoru s panem Jiřím Mojžíškem 16.4.2016. V první řadě je vždy potřeba nevidomého zájemce o lukostřelbu seznámit s nářadím, které bude používat. Luk podáme sportovci do rukou, aby si jej mohl ohmatat a zjistit, jak takový luk vlastně vypadá. Přitom jeho zkoumání doplňujeme slovním popisem. Navedeme jej, aby si ohmatal pevný střed luku, po kterém hmatem pojede směrem vzhůru po odjímatelném rameni, které dává luku pružnost. Na zúženém konci je uchycena tětiva. Po tětivě se může vracet zpět. Jistě se zarazí nad výstupky, 41

které na tětivě nahmatá. Jsou to povětšinou dva kroužky kousek pod sebou, které vytváří lůžko pro založení šípu. Díky nim bude šíp na tětivě držet sám a pokaždé na témže místě, což je pro trefování se do stejného místa důležité.

Následně můžeme zájemci ukázat terčovnici, přičemž si zároveň přichystáme vybavení. Doprostřed terče zapíchneme kolík na kterém visí provázek, tzv. „terčík“. Na tomto terčíku jsou uvázané uzly přesně tam, kde na terči probíhají bodované kružnice. Po vystřelení šípů si díky tomuto terčíku může lukostřelec sám odečíst bodové hodnocení. Provázek s uzly natáhne ke svému šípu v terči a podle počtu uzlů od středu odečítá body. Pod terčovnici se přiváže gumová šňůra dlouhá přibližně metr a půl. Za gumu se přichytí pevný nylonový vlasec. Vlasec je pevně spjat s lukem na jednom konci, jehož délku však můžeme variabilně měnit navázáním na gumový popruh v potřebné délce. Pro začínající lučišištníky nevolíme vzdálenost delší než 10m.

Na luku, těsně pod místem, kde se drží, je našroubována vodorovná tyč, na které je vertikálně umístěné posuvné zařízení, kterým se dá ovlivnit požadovaný směr letu šípu. Dá se po tyči posunout směrem dál od terče a výš nebo níž, podle toho, jak jsme 42

daleko od terče a kam potřebujeme, aby nám šíp létal. To je ovšem technická záležitost, kterou je třeba ladit pro velice přesné míření až na závodní úrovni, kdy již máme osvojené ostatní potřebné dovednosti. Na toto zařízení se tedy nebudeme příliš zaměřovat, neboť v této chvíli pro výuku lukostřelby není podstatné. Za toto zařízení je pevně uvázáno krátké nylonové vlákno, které prochází tentokrát naprosto zásadní věcí. Tou věcí je mířidlo, díky němuž je člověk s postižením zraku schopný zamířit pokaždé stejně a strefovat tak cíl. Mířidlo se skládá z plastové přihrádky, ve kterém uchycena plastová destička tak, že je jí v určitém rozsahu umožněn pohyb do stran a nahoru či dolů. Touto destičkou je provlečeno krátké nylonové vlákno, které je pár centimetrů za ní ukončeno knoflíkem pro snazší transport. Za knoflík se zahákne očko nylonového vlákna, které je namotané na cívce a může se tak nastavit libovolná délka. Z cívky se odmotává, až se dojde k terčovnici s uvázaným gumovým popruhem, za který se nylon zaváže. Mířidlo reaguje na pohyb nylonu procházejícím plastovou destičkou. Přihrádka, ve které je usazena je napevno ukotvena k luku. Je umístěna tak, že ruka, která luk drží ji pohodlně nahmatá. Mířidlo však přijde pro zájemce na řadu až později. Nyní si musí osvojit základní pohybové vzorce, které cvikem bude upevňovat. Je důležité nové pohyby učit korektně, aby se od začátku vytvářel správný pohybový vzorec. Zaujímáním opakovaně stejných pohybů zvyšujeme potenciál vysílat šípy do jednoho stejného bodu. Zásadní prvky, kterých si budeme všímat a které budeme zájemce učit jsou; postoj, zakládání šípu, zadní a přední ruka, kotvení zadní ruky, hlava, míření, napínání luku, uvolnění tětivy (výstřel) a zakončení (Začínáme s lukostřelbou, n.d.). Nejprve tedy učíme svěřence postoj. Dáme mu do ruky opět luk, tentokrát již provázaný s terčovnicí. Zkusíme nechat nevidomého podle tahu nylonového vlákna najít směr, ve kterém se nachází terčovnice. Rozvíjíme tak jeho prostorovou orientaci na střelnici. Pokud si představíme osu, která vede od středu terče k namířenému luku, pak by lukostřelec měl stát levým bokem k terči s nohama pevně ukotvenýma na zemi, rozkročen, přibližně na šíři ramen. Zadní noha (dál od terče) může být o půl stopy předkročená k pomyslné ose. Trup a pánev také mírně natočené k terči od osy. Váha těla je rovnoměrně rozložena do obou nohou. Stojíme pevně, avšak kolena držíme uvolněná, mohou být i mírně pokrčená. Pánev podsadíme s aktivním zapojením hýžďových a břišních svalů, které budou udržovat vzpřímenou posturu („Archery handbook“, n.d.). Spojnice ramen je kolmá na cíl. Při výstřelu se z původně rovnoměrně rozložené váhy přesune na špičky 70% (Paškuliak, 2014). 43

Levou ruku s lukem může zatím volně svěsit a opřít luk o svoji botu. S pravou svěřenci zatím demonstrujeme pohyb, který bude vykonávat později s tětivou. Můžeme vést pasivně jeho pohyb, nebo si jej může nahmatat na nás samotných. Upaží paži, ohne ji v lokti ve vodorovné přímce a ruku vede pod spodní čelistí směrem k uchu, palec směřuje pod bradu. Nyní jej vybídneme, ať upaží obě ruce. Levou, stále třímajíc luk, napne do směru terče. Loket levé ruky stočí dolů, aby nepřekážel tětivě. Pravou rukou zachytí tětivu a napodobí předešlý pohyb. Tětivu napínáme pouze posledními články prstů ukazováku, prostředníku a prsteníku. Najdeme si na tětivě lůžka pro šíp, která by měla být mezi ukazovákem a prostředníkem. Palec ani malíček tětivu nedrží. Palec může fungovat jako stabilizátor ukotvení napnuté ruky pod čelistí, zajištující stále stejné napnutí tětivy. Levá ruka je natažená a pevná. Pravý loket nesmí padat dolů, musí být ve výšce oka. Ramena jsou uvolněná a svěšená dolů a dozadu. Základní princip pro napnutí luku, je vzepření se mezi něj a tětivu. Při natahování tětivy zapojujeme ruce rovnoměrně, levou tlačíme do luku, zatímco pravá odtahuje tětivu, přičemž zapojujeme svaly mezi lopatkami. Lopatky táhneme směrem k sobě. Důležité je dbát na přímé držení těla. Nenahýbáme se v trupu ve směru nátahu tětivy. Tento pohyb je častou chybou. Lukostřelec má snahu si usnadnit nátah celým tělem, avšak svou páteř tím značně zatěžuje a nátah si neulehčí. Je dobré od začátku budovat dobré návyky a posilovat je. Špatný postoj se později nesnadno přeučuje. Pro nevidomého člověka, který si nemusí uvědomit pohyb těla v kontextu prostoru můžeme využít nějakou pomůcku, například jeden šíp přiložit k zádům, aby cítil, jestli se vyklání z polohy, nebo je jeho postoj jinak vychýlený. Nesmíme také zapomínat na dech. Při napínání tětivy často sportovec dech zadržuje. Předem upozorníme střelce, že nikdy nesmí vypouštět tětivu bez šípu. Mohlo by dojít ke zničení luku při kterém by se sám střelec mohl poranit. Tětivu tedy opatrně vrátí do původní polohy. Nyní si utvořil základní představu o postoji a pohybu, který vykoná pro vystřelení šípu.

44

4.6 Střelba z luku 4.6.1 Osvojení pohybu s navigovaným mířením Po zvládnutých základech a utvoření si představy o pohybu čeká zájemce první opravdová střelba šípu. Šíp zprvu zakládáme sami. Lukostřelec se tak může plně soustředit na pohyb při vystřelení šípu a reakci luku. Nataženou tětivu s šípem svěřenec nevypouští. Vidící člověk si prozatím stoupne za něj a podává mu instrukce k zamíření. Častou chybou, kterou jsem pozorovala u svých figurantů bylo, že při stranových povelech začali rotovat zápěstím nebo celým trupem. Je důležité si tuto fázi pohlídat a od začátku učit svého svěřence, aby záda držel stále rovná, nikam se nenakláněl a směr určoval celou paží s pohybem luku nahoru a dolů nebo vlevo a vpravo. Rotováním zápěstí akorát naklání luk, ale nezmění směr. V horším případě dokonce natáčí celý trup. Dalším problémem bývá ve špatném odhadu rozsahu pohybu. Někdy je potřeba zamířit jen kousek vlevo, nepatrně níž a přitom nevidomý strhne ruku o devadesát stupňů doleva a míří přitom do země. Jemné pohyby je tedy třeba trénovat neboť lukostřelba vyžaduje cit pro přesnost a na nevidomého klade nároky v prostorové orientaci. Svým zrakem za zády našeho svěřence navigujeme přibližně ke středu terče. V této fázi nám nejde o přesné míření ani o trefu do středu terče, ale o získání další pohybové představy a upevnění předchozí. Jakmile máme namířeno, dáme povel ke střelbě a svěřenec vypustí tětivu.

Z počátku můžeme vést pohyb ruky nevidomého. Při dalším šípu se zaměříme na správné natažení a vypuštění tětivy. Tětiva se natáhne až k obličeji střelce, přitom tětiva by se měla dotýkat špičky nosu a brady. Při vypouštění se chybuje v tom, že ruka 45

má tendenci jít s tětivou a tím může ovlivnit směr šípu. Tětiva by měla z otevřených prstů hladce sklouznout a ruka pokračuje v protisměru, jako by dál napínala tětivu. Tedy sklouzne až k úrovni ucha. Po vystřelení pár šípů lukostřelec odloží luk do stojanu a podél vlasce z luku jde k terčovnici. Jakmile dojde ke spojení vlasce s gumou, vyhne se obloukem z přímého směru a jde k terčovnici z boku. Guma se napojuje zhruba ve vzdálenosti metru a půl, to je dobré vědět pro orientaci k terčovnici. K té zpříma nikdy nechodíme, neboť nevidomý člověk by se o šípy vyčnívající z terčovnice mohl zranit. Šípy z terčovnice vytahujeme v přímém směru, nekroutí se s nimi. Uchopí se co nejblíže k terčovnici a druhá ruka se zapírá u místa vytahování šípu. Nyní můžeme přejít k zakládání šípu. Do levé ruky, která drží zároveň luk si svěřenec vloží pod ukazovák šíp, který přidržuje, zatímco pravou jej otáčí do požadované polohy tak, aby zapadl drážkou do tětivy mezi lůžka. Pozor si střelec musí dávat na směr letek. Když od tětivy sjede prstem z pravého boku po šípu, měl by s ním hladce projet dál. V tomto případě jsou letky umístěné správně, tedy tak, že prví trčí do vrchu, druhá vespod a třetí je z levé strany. Pokud šíp otočíme naopak a přejedeme po něm od tětivy prstem, měl by narazit na letku trčící do boku. Takto vystřelený šíp může o letku narazit do luku a nejen že ji může strhnout, ale může také ovlivnit let šípu. Proto třetí letka musí vždy mířit od luku ven. Nahmatat je lze poměrně snadno.

46

Po založení šípu do lůžka odejmeme šíp z pod-ukazováčku levé ruky a usadíme ho do zakládky. Jednu sadu šípů takto se samostatným zakládáním šípu vystřílíme, abychom si opět upevnili a zautomatizovali tento pohyb..

4.6.2 Samostatné míření Lukostřelec by nyní měl zvládat samostatně správně založit šíp, zaujmout správný postoj, natáhnout tětivu a správně vyslat šíp vstříc terči na základě našeho slovního povelování k míení. Dělí jej tedy už jen poslední krok k samostatnosti a tím je míření.

První sadu šípů budeme zakládat našemu svěřenci sami, aby se mohl soustředit pouze na míření. Princip míření spočívá ve srovnání hmatových bodů na podobném základě, jako je Braillovo písmo. U levé ruky, která drží šíp je namontováno již výše 47

zmíněné mířidlo, které je tvořeno z plastové přihrádky, ve kterém uchycena plastová destička. Přihrádka je pevně uchycená k luku a nehýbe se. Z pozice, kdy ruka drží luk ji lze snadno ukazovákem nahmatat. V její horní části jsou dva vyboulené body, podobné právě těm braillským. Je to základní orientační bod pro míření. Tyto dva body konečkem ukazováku nahmatáme a začneme pomalu pohybovat lukem (nejdříve se slovním doprovodem vidoucího) tak, až ucítíme další, třetí bod. Tento bod se nachází na pohyblivé destičce, která je rozhýbána vlascem, který prochází skrz ni. A protože již víme, že jeden konec je provázán do zařízení za lukem, které je směrem ke střelci od natažené ruky s lukem a druhý skrz destičku mířidla prochází k terčovnici, dokážeme si představit, že když pohneme lukem, napnutý nylonový vlasec hýbe s destičkou.

S tímto poznáním nyní můžeme zkusit hýbat lukem tak, aby se nám pod ukazovák, který hlídá dva pevné body, dostal i pohyblivý bod z destičky. Toho docílíme pouze velmi jemnými pohyby. Nejprve vyzkoušíme hmatatelnost těchto bodů bez natažené tětivy. Cílem je dostat pohyblivý bod do pozice, kdy tvoří s pevnými body rovnostranný trojúhelník. Takto ideálně zacílený šíp poletí do středu terče. Můžeme pohyblivou destičku uvést do správné polohy a nevidomý si toto uskupení ohmatá, aby získal potřebnou zkušenost se správně zacíleným mířidlem. Nyní založíme svěřenci šíp a vybídneme jej, ať napne tětivu a zkusí si sám opět najít tuto kýženou polohu tří bodů na mířidle. Po vystřílené sadě může vyzkoušet celý průběh střelby sám. Založit šíp 48

se správně posazenými letkami, dobře natáhnout tětivu, zamířit pomocí mířidla pana Mojžíška a korektně tětivu vypustit. Na závěr dojít k terči a z terčovnice vytahat všechny šípy. Nyní by náš svěřenec měl být připraven zvládat celý proces samostatně bez dopomoci. Lukostřelbu však musí trénovat dlouhodobě a pravidelně, aby si upevnil tyto nové pohybové vzorce a zdokonaloval se v nich. Přikládám fotografie mířidla;

49

50

5. DISKUZE Při učení se metody pana Mojžíška jsme se soustředili na základní prvky lukostřelecké techniky, ve kterých je potřeba si osvojit nové pohybové vzorce, které má lukostřelec zaujímat s postupem času automaticky. Při snaze zautomatizovat si některé pohyby však může nastat problém se špatnými vzorci, jako je nesprávné držení těla. U nevidomých mohou tyto špatné návyky být častějším jevem. V informací z předchozích kapitol se u nevidomých mohou kromě postoje objevovat problémy s motorikou, koordinací pohybu, prostorovou orientací a vytváření a fixování si pohybové představy. Lukostřelby se zúčastnili dva velmi rozdílní figuranti. Všimla jsem si, že častým problémem je uchopování tětivy pouze třemi prsty a k tomu jen jejich posledními články. Tento pohyb je neobvyklý a běžně jej nevyužíváme. Troufám si tedy tvrdit, že pro oba byl zcela nový, neboť ani jeden z nich z luku předtím nestřílel. Na prvním z nich byla vidět technická znalost a orientace v terminologii střelby. U druhého figuranta se naopak projevila výdrž a dobrá orientace v prostoru. První figurant však nedokázal vnímat naráz pohyb luku a míření, tedy selhávala koordinace více pohybů naráz. Pohybové schopnosti nebyly zřejmě nijak cíleně rozvíjeny neboť docílit jemného pohybu bylo zcela nemožné. Jeho pohybové představy, kterými byl dosud vybaven, byly poměrně omezené, patrně pouze na běžné úkony. Figurant například rotoval lukem v zápěstí nebo se přetáčel celý. Motorika ramenního kloubu byla poměrně náročná. Stejně tak fyzická kondice nebyla zřejmě pěstována. Druhý figurant je zvyklý denně pracovat s jemnou motorikou a má vypěstovaný velice dobrý cit v rukou a vnímavost k novým pohybovým dovednostem. Tento člověk je velice samostatný, tvořivý a velmi dobře prostorově orientovaný. K lukostřelbě chyběla kondice a síla pro natahování tětivy, což se může pomocí doporučených cviků, které v této práci navrhuji, účinně trénovat. Dá se však natrénovat v dospělém věku i málo rozvíjená motorická schopnost? Stížené podmínky pro získávání pohybových dovedností a zlepšování motoriky zapříčiněné zrakovým postižením tak mohou mít zřejmě vliv na vnitřní motivaci k pohybové aktivitě v dospělém věku. Mohou se pak lidé, u kterých se cíleně nerozvíjely motorické schopnosti, neutvářely a neupevňovaly pohybové představy v raném věku záměrně vyhýbat pohybu?

51

Myslím si, že právě lukostřelba může být účinným nástrojem, jak se tyto deficity pokusit snížit a naopak rozvíjet pohybovou představivost, motoriku, cit a v neposlední řadě pěstovat zájem o pohybovou aktivitu. Mojžíškova metoda může pomoci budovat sebevědomí člověka tím, že při ní časem může být samostatný a nebude potřebovat asistenci žádného dalšího člověka. Může ho podnítit k zájmu o své tělo, o správné držení těla, o rozvíjení síly, koordinace, soustředění, vytrvalosti a fyzické kondici, kterou může začít pěstovat i prostřednictvím jiných zájmů, ke kterým dříve neměl vnitřní motivaci nebo odvahu.

52

6. ZÁVĚRY První část práce předkládá teoretická východiska k lukostřelbě a nevidomým obecně a dotýká se také jejich motorických kompetencí na což navazuje druhá část práce, ve které jsou obsaženy cviky na rozvoj jednotlivých oblastí pohybových schopností jako je například síla, ohebnost, posturální stabilita, dýchání. Dále práce představuje krok po kroku metodiku lukostřelby pana Jiřího Mojžíška, což je jejím hlavním cílem. Zaměřuje se na zvládnutí hlavních prvků lukostřelecké techniky a jejich správné provedení. Popisuje postoj u lukostřelby, zakládání šípu, úchop tětivy, držení luku, míření a vypouštění tětivy. Nakonec se zaobírá častými chybami a problémy, které mohou nastat při osvojování si jednotlivých prvků lukostřelby. Zároveň nabízí postup, jak jednotlivé prvky předvést a naučit nevidomého a jak tyto nové vzorce upevňovat. Lukostřelba rozvíjí schopnosti v mnoha směrech. Rozvíjí paměť, učí soustředěnosti a vytrvalosti, vyžaduje zručnost, ohebnost a sílu a také jemnou motoriku a cit. Nevidomého by mohla dovést k aktivnějšímu způsobu života. Může podnítit člověka k rozvíjení svých dosavadních dovedností, k pravidelnému cvičení, správnému dýchání a zejména dobrému držení těla. Nevidomému může také zvýšit sebevědomí pocit, že je u této metody lukostřelby naprosto soběstačný. Tato bakalářská práce by proto mohla být základním zdrojem informací v případě zájmu o tuto metodu z řad zrakově postižených, lidí pracujících s touto cílovou skupinou i z řad široké veřejnosti. Pro mne samotnou měla tato práce velký přínos, neboť jsem se díky ní seznámila s touto unikátní metodou ve které spatřuji obrovský potenciál. Nadchla mě i mé figuranty natolik, že uvažuji o možnostech jejího rozšíření v Brně nebo Olomouci.

53

SOUHRN Tato bakalářská práce představuje unikátní metodu lukostřelby pro nevidomé. První část práce toto téma podkládá teoretickými poznatky, zaměřenými na okruh lukostřelby a pohybových dovedností nevidomých, následovaná metodikou. V druhé části práce je nástin vhodné pohybové průpravy prostřednicím jedenácti cviků a třemi cviky zaměřenými na prevenci dysbalance při tomto jednostranném sportu. Následují kapitoly, které detailně popisují po jednotlivých krocích metodu lukostřelby pro nevidomé, kterou vymyslel pan Jiří Mojžíšek.

54

SUMMARY This bachelor thesis introduces a unique method of archery for blind people. The first part of this paper underlies this topic with theoretical findings focused on archery and motor skills of blind people followed my methodology. In the second part there is an outline of suitable motor preparation by 11 easy excercises and another three that are focused on disbalancy prevention while doing this unilateral sport. Following chapters describe individual steps of Jiri Mojzisek methology for archery of blind people.

55

REFERENČNÍ SEZNAM Anatomie axiálního systému. (n.d.). Retrived 30. 4. 2016 from the World Wide Web: http://biomech.ftvs.cuni.cz/pbpk/kompendium/anatomie/axsystem_funkcni.php Anglický

luk.

(n.d.).

Retrived

5.

4.

2016

from

the

World

Wide

Web:

http://iberlinarchers.webnode.cz/anglicky-luk-longbow/ Archery (n.d.). Retrived 9. 4. 2016 from the World Wide Web: http://archery.org/Archery Archery

handbook

(n.d.).

Retrived

1.

5.

2016

from

the

World

Wide

Web:

http://www.archeryassociation.bc.ca/old/basicmanual/Basic%20Handbook.pdf Balunová, K., Heřmánková, D., & Ludvíková, L. (2001). Kapitoly z rané výchovy dítěte se zrakovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Bini, V. (2009). Harmonie s jógou. Rimini: Levné knihy, a.s. Bláha, L. (2013). Typ postižení a jeho kategoriální systém. In Z. Janečka, L.Bláha, et al. Motorické kompetence osob se zrakovým postižením. (pp 12-15). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Bláha, L. (2013a). Vizuální informace a jejich deficit v kultivaci pohybu. In Z. Janečka, L.Bláha, et al. Motorické kompetence osob se zrakovým postižením. (pp 160-161). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Bláha, L. (2013b). Postupy ve fázích pohybového učení u osob se zrakovým postižením. In Z. Janečka, L.Bláha, et al. Motorické kompetence osob se zrakovým postižením. (p.168). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Cviky

pro

zdraví.

(n.d.).

Retrived

30.

4.

2016

from

the

World

Wide

Web:

http://www.cvikyprozdravi.cz/web/clanek/14/slovnik-pojmu;jsessionid=6F1642697DBB9F 0A12C3EAA06DE14F59?0 Český lukostřelecký svaz. (2014). Aktuální pravidla WA v českém jazyce. Retrived from: http://cms.czecharchery.cz/www/cl-100/225-pravidla-wa/ Český portál o lukostřelbě. (2006). Dějiny lukostřelby: Historie Československé sportovní lukostřelby v letech 1931 až 1946. Retrived from: http://www.lukostrelec.cz/modules.php? name=News&file=article&sid=20 Český

portál

o

lukostřelbě.

(2006).

Druhy

lukostřelby.

Retrived

http://www.lukostrelec.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=14 Delavier, F. (2010). Strength training anatomy. Paris: Human Kinetics

56

from:

Dějiny

lukostřelby.

(n.d.).

Retrived

5.

4.

2016

from

the

World

Wide

Web:

http://www.archerysport.eu/Dejiny%20lukostrelby.htm Disman, M. (2002). Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. First, J. A. (1947). Lukostřelba. Praha: Vydavatelské oddělení YMCA. Frélich,

M.

(2014).

Výkonostní

příprava

pro

3D

lukostřelbu.

Retrieved

from:

http://www.3darchery.cz/clanky/technicke-clanky Gavora, P. (2000). Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido. Hadaš, F., & Vyskočil, J. (1955). Luk a šíp. Praha: Státní tělovýchovné nakladatelství. Hendl, J. (1999). Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum. Praha: Portál. Historie

luku.

(n.d.).

Retrived

8.

4.

2016

from

the

World

Wide

Web:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Luk Holub, J., Hadaš, F., Juraj, P., Kaplan, M., Málek, V., Pašta, F., & Schussová, H. (1985). Lukostřelba – učební text pro trenéry III. a II. třídy. Praha: Metasport Ostrava. Hroš,

P.

(n.d.).

Ateliér

lukostřelby.

Retrieved

from:

http://www.skolasermu.cz/ateliery-

sermu/lukostrelba.html Janečka, Z., et al. (2012). Vybrané kapitoly ze sportu osob se zdravotním postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Janečka, Z., Bláha, L., & et al. (2013). Motorické kompetence osob se zrakovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Janečka, Z., & Ješina, O. (2011). Outdoorové APA v letním a zimním přírodním prostředí. In O. Ješina, Z. Hamřík, et al. Podpora aplikovaných pohybových aktivit v kontextu volného času. (pp. 102-104). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Janečka, Z., Němcová, D., & Nekudová, B. (2012). Metody nácviku pohybových dovedností u jedinců se zrakovým postižením. In O. Ješina, M. Kudláček, et al. Aplikovaná tělesná výchova. (P.111). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Ješina, O., Hamřík, Z., & et al. (2011). Podpora aplikovaných pohybových aktivit v kontextu volného času. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci Ješina, O., Kudláček, M., & et al. (2012). Aplikovaná tělesná výchova. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

57

Jurkovičová, P. & et al. (2010). Komunikace a lidé se smyslovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Kai, J. T. (2010). Strength training: types and principles, benefits and concerns. New York: Nova Science Publishers. Keblová, A., (1999). Hmat u zrakově postižených. Praha: Septima Kladkové

luky.

(n.d.).

Retrived

6.

4.

2016

from

the

World

Wide

Web:

http://www.archery.cz/luky/kladkove-luky Komeštík, B. (2006). Kinantropologie – Antropomotorika – Metodologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. LK Eska-Cheb. (2016). Retrived from: http://www.eska-cheb.cz/styled-3/styled-13/index.html LK

Mrlínek.

(n.d.).

Retrived

7.

4.

2016

from

the

World

Wide

Web:

http://www.lkmrlinek.cz/media/files/Za%C4%8D%C3%ADn%C3%A1me%20s%20lukost %C5%99elbou.pdf Lukostřelba, wikipedie. (2016). Retrived from: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lukost%C5%99elba Lukostřelba z pohledu historie. (2006). Retrived 8. 4. 2016 from the World Wide Web: http://www.lukostrelec.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=19 Luky a šípy. (n.d.). Dělení luků. Retrived from: http://www.lukyasipy.cz/deleni-luku/ Navrátil, L. (2012). Luky indiánů plání. Retrived from: http://www.indiani.cz/clanky/printart.php? id=69 Para archery. (n.d.). Retrieved 30. 4. 2016 from the World Wide Web: https://worldarchery.org/ParaArchery Paškuliak, R. (2014). Základy lukostreľby - Stručná príručka začínajúceho lukostrelca. Blatnica: Arquitis. Pstružina, K. (n.d.). Atlas filosofie vědy. Retrieved from: http://nb.vse.cz/kfil/win/atlas1/indukce.htm Silva, K., & Rydl, D. (1999). Kineziologická cvičení pro celou rodinu. Olomouc: Dobra & FONTÁNA. Skácel, P. (2015). Retrived from: http://luky.grafikajinak.cz/sipy.htm Smíšek, R., Smíšková K., & Smíšková Z., (2013). Spirální stabilizace páteře. Lékárna, 2013(3), 1415. Smékal, D., & et al. (2014). Jak cvičit dobře a s radostí při bolestech bederní páteře. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

58

Smýkal, J. (1986). Vznik a vývoj písma pro nevidomé. Otázky defektologie. 29(4679), 2-36. Šeflová, I. (2013). Pohyb a zdraví. Liberec: Technicá Univerzita v Liberci Šikl, R. (2012). Zrakové vnímání. Praha: Grada Publishing, a.s. Štéblová, M. (2002). Poznáváme svět se zrakovým postižením – Úvod do tyflopedie. Ústí nad Labem: Univerzita J.E. Purkyně v Ústí nad Labem Švaříček, R., & Šeďová, K. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. Teorie

lukostřelby.

(n.d.).

Retrived

7.

4.

2016

from

the

World

Wide

Web:

Wide

Web:

http://www.trhon.cz/luk/teorie Ungarová, A. (2003). Pilates – tělo v pohybu. Praha: Euromedia Group, k.s. Úleva

pro

nohy.

(2016).

Retrived

30.

4.

2016

from

the

World

http://ulevapronohy.cz/blog/jak-zvysit-krevni-obeh-b63.html Véle, F. (2006). Kineziologie – Přehled kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy. Praha: Triton. World Archery Rule Book. (2012). Retrived from: http://archery.org/Rules Začínáme s lukostřelbou. (n.d.). Retrived 8. 4. 2016 from the World Wide Web: http://www.archery.cz/userfiles/file/start_archery.pdf Základní vybavení luku. (n.d.). Retrived 10. 4. 2016 from the World Wide Web: http://www.jordell.estranky.cz/clanky/zakladni-vybaveni-luku.html Zaměřovače.

(n.d.).

Retrived

9.

4.

2016

from

the

World

Wide

Web:

http://www.outfit4events.cz/czk/kategorie/349-zamerovace/ Zeman, J. (1930). Časové otázky a rozpravy pedagogické: Svět nevidomých. Praha: Dědictví Komenského. Zeman, K. (2013). Metodika pro psaní bakalářských a diplomových prací na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Retrieved 22. 4. 2016 from the World Wide Web: http://nf.vse.cz/wpcontent/uploads/Metodika-pro-psan%C3%AD-BP-a-DP2.pdf Z

teorie

lukostřelby.

(n.d.).

Retrived

6.

4.

2016

from

the

World

http://www.czjilemnice.cz/cs/lukostrelba/index/hledat/lukost%C5%99elba

59

Wide

Web: