mému bratru faráři i jiným aneb uvedení do situace

Svˇ edectví o setkávání ˇ ri dopisy Ctyˇ mému bratru faráˇri i jiným 28. listopadu 1992

Úvod aneb uvedení do situace Je to možná divné, ale jako první jsem psal poslední z dopisu, ˚ které Vám pˇredkládám (totiž dopis o kˇrtu). Byl to produkt situace a netušil jsem, že to dopadne takhle. Psal jsem bratru faráˇrovi, protože jsem to považoval za jednodušší nežli se ho pokusit nˇ ekde zastavovat, vˇ edˇ el-li jsem jak je velice tˇ ežké ho zastihnout, aby kolem nˇ ej nebyl zástup podobných prosebníku˚ jako jsem já. Kromˇ e toho se skuteˇ cnˇ e vyjadˇruji klávesami jednodušeji a ˇ asto lépe nežli ústy. c Když jsem dopsal tento zcela úˇ celovˇ e zamˇ eˇrený dopis, myslil jsem, že to je jenom komunikaˇ cní prostˇredek, a že jsem pˇredal bratru faráˇrovi zprávu o stavu své duše. Ani jsem pˇríliš neduvˇ ˚ eˇroval tomu, že se to bratru faráˇrovi bude líbit, protože mnˇ e bylo jasné, že se mnou nebude souhlasit. Kupodivu se líbil. Pevným hlasem pronesl verš, že každý svému Pánu stojí a padá a já jsem nesmírnˇ e zajásal, jak mám úžasného faráˇre. Nˇ ejak se tím ve mˇ e zmohla odvaha a tak jsem se pustil do ještˇ e šílenˇ ejšího kousku. Totiž do psaní dílu tˇretího, tj. Cepl a Duch Svatý. Možná, že když je to muj ˚ faráˇr, mˇ el by o mˇ e vˇ edˇ et všechno, trochu mˇ e do toho trknul Honza, že já jsem charismatik, který byl pokˇrtˇ en v Duchu bez kˇreˇ ce. S pocitem sebevraha na okraji propasti jsem stateˇ cnˇ e vykroˇ cil a napsal to a dal bratru faráˇri. Byl jsem si jist, že to špatnˇ e dopadne. Málem jsem tedy padl na ústa, když mˇ e (a bylo to zrovna tu sobotu pˇred katastrofální nedˇ elí adventní) bratr faráˇr ˇrekl, že se mu to nesmírnˇ ˇ etl svému bratrovi (což je mimochodem e líbilo, že kousek toho c ˇ lovˇ další temná postava v pozadí mého života — tím nemyslím nic špatného, ale c eka, o kterém jsem nesmírnˇ e mnoho slyšel, který v urˇ citém smyslu významnˇ e ovlivnil muj ˚ život, a pˇrece jsem ho nikdy osobnˇ e nepotkal a nevidˇ el), když mi toto písání velice pochválil, napadlo mˇ e, že by toto svˇ edectví mohlo snad i nˇ ekomu pomoci. Den poté jsem byl navíc v tak smutném stavu, že jsem se chtˇ el utˇ ešit. Zaˇ cal jsem psát, jak jsem si vzpomínal, na svuj ˚ vývoj. Napsal jsem díl první, Cepl a Hospodin, jehož základy jsem už pˇredtím vyprávˇ el v Kácovˇ e a zaˇ calo mi docházet, že napíšu-li ještˇ e díl druhý, Cepl a Kristus, bude to kompletní svˇ edectví. Tak jsem se do toho pustil. Pomyšlení na státnici v lednu (to už byl listopad) jsem zapudil do pozadí a vrhl se na psaní. Liboval jsem si v obskurním ovládání WordPerfectu a bylo mi hezky. Dopsal jsem celek a vytiskl jsem. Teprve když jsem tˇri hodiny tiskl, uvˇ edomil jsem si s hruzou, ˚ že jsem zapomnˇ el provést gramatickou korekci. Lehkomyslnˇ e jsem mávl rukou a pomyslil si, že to snad nebude až

1

tak strašný. Z této nadˇ eje jsem byl krutˇ e vyveden svoji matkou, která, poté co jsem ji to dal pˇreˇ císt, vybˇ ehla o pulnoci ˚ rozpálená do bílého žáru. Myslel jsem, že byla tak šokována obsahem a chtˇ el jsem ji zaˇ cít utˇ ešovat, ale mýlil jsem se. Nikdy nezapomenu na její vˇ etu: „Pokud tˇ e na Národní tˇrídˇ e byly, tak tˇ e mlátili málo.“ Doufal jsem, že to je ojedinˇ elá chyba a tak jsem to rozšíˇril po svém okolí, jenom s ruˇ cní opravou této úžasné chyby. I tak jsem ˇ ný problém: rozlišování mˇ se mýlil. Zapomnˇ el jsem na svuj ˚ vˇ ec e a mnˇ e. Když tedy ted’ opravuji tento kompletní text znovu, zjišt’uji, že bych se mˇ el vrátit do mateˇrské školky. Vzhledem k tomu, že asi zase nˇ eco pˇrehlédnu prosím o milostivé prominutí. Ale tím jsem se velice vzdálil od tématu. Dopis o Hospodinu, jako Bohu–Otci jsem psal první nedˇ eli adventní (a odpust’, milý ˇ tenáˇri, který nevíš o co jde, nebudu Ti to blíže vykládat, nechce se mi). Byl to jeden z c nejhorších dnu˚ mého života poté, co jsem poznal kˇrest’any jako lidi. Když jsem pˇrišel do braníckého sboru, bratr faráˇr mˇ e nˇ ekolikrát šokoval obavou, abych nebyl zoufalý z toho, že kˇrest’ané nejsou svatí andˇ elíˇ ckové, poletující kol varhan, zpívajíce Hosana. Já jsem ale mˇ el celou dobu dojem, že sice nejsou tak kýˇ covití, ale že v sobˇ e mají daleko více z tˇ echto andˇ elu˚ nežli z lidí, které jsem do té doby poznával. Celé bohoslužby i kˇrest jsem nevnímal a jenom jsem se horlivˇ e modlil, abych nepˇrijímal krev Pánˇ e nehodnˇ e, a abych dokázal vyznat vírou, že vˇ eˇrím ve svatou církev obecnou. V to, že mezi námi nevládne nezávislost a sobˇ ectví (to je K.H. Borovského vzácný záchvat jazykového purismu pˇrekládající i cizí slovo egoismus). Že skuteˇ cnˇ e je církev svatá, tj. oddˇ elená od tohoto svˇ eta, svˇ eta v pavlovském slova smyslu. Prosil jsem o pokoj a usmíˇrení. Prosil jsem tak horlivˇ e, že jsem si následnˇ e ani nevšimnul Honzy, jak se bˇ ehem bohoslužeb zvedl a poprosil o odpuštˇ ení paní Evaldovou i bratra faráˇre. To mi ˇrekl jako naprostý šok až o týden pozdˇ eji Lád’a Zajíc, když jsme o tom spolu mluvili. Nejvíce mˇ e hryzala možnost, kterou jsem nemohl vylouˇ cit, ani kdybych se snažil, že jsem to totiž zavinil i tak trochu sám, když jsem svým kˇrtem rozbouˇril náladu ve které se mohlo vyvinout i toto údˇ esné ráno. Abych se trochu utˇ ešil, a abych si znovu pˇripomnˇ el, že moc boží pˇrekonává i nás samotné a náš hˇrích, zaˇ cal jsem se ve vzpomínkách vracet k poˇ cátkum ˚ mého vztahu s mým Otcem. Tolik k možné nesrozumitelnosti mého prvního dopisu. Toto je ponˇ ekud nesoustavný sled mých osudu. ˚ Nejde o muj ˚ životopis, protože jsem se zde zcela programovˇ e snažil jenom o muj ˚ vývoj duševní, respektive duchovní, a jeho nejpodstatnˇ ejší okamžiky, nikoli o vývoj klíˇ cových situací životních, protože pak by tady mˇ elo být ještˇ e velice mnoho o tom, co se dˇ elo pˇred 17. listopadem. Ale protože to není vˇ etšinou nijak duležité ˚ pro muj ˚ vývoj (i když, rebe reb Žíše by sem možná patˇril), tak jsem to zcela pominul. Pominul jsem tady i mnoho jiného co se událo za ty tˇri roky po revoluci, co mˇ elo sice nedozírný význam, ale nemˇ elo to souvislost. Asi bych Vám toho mˇ el ˇríci ještˇ e mnoho, ale nic konkrétního mˇ e již nenapadá.

2

V Praze 28. listopadu 1992 Milost Vám a pokoj Vašemu tˇ elu i duši, bratˇre faráˇri. Amen. Toto je první díl mého vyprávˇ ení, kterým bych Vám chtˇ el vyprávˇ et, o tom, jak se to pˇrihodilo, že toto písání má název, jaký má. Je první nedˇ ele adventní a tohle má být tak trochu útˇ echa, abych se od událostí nepˇríjemných pˇrenesl v mysli k dˇ ejum ˚ pˇríjemnˇ ejším. Takže tohle je

První díl epopeje Ceplova setkávání aneb Cepl a Hospodin ˇ t o poˇ Je Vám již asi zcela jasné, že toto je dokument, kterým chci vypráve cátcích mého mírného potýkání s Hospodinem, nebot’ v té fázi pro mˇ e byl zdaleka nejduležitˇ ˚ ejší Buh–Otec, ˚ totiž jeho existence nebo neexistence. Dˇríve nežli se dostanu na Národní tˇrídu 89’ (kde asi uvíznu až trochu moc dlouho), musím vyprávˇ et o tom, jak jsem pochopil, co ˇ nost. to je vdˇ ec Všechno zaˇ calo tím, že jsem zašel jednoho dne na kontrolu svých pˇríšerných ledvin ke svému doktorovi. Byl jsem ponˇ ekud šokován, když jsem zjistil, že muj ˚ pan doktor je na dovolené, a zastupuje ho jakýsi Syˇran (nebo nˇ ekdo jiný zjevnˇ e orientálního puvodu, ˚ potom jsem ho už nikdy nevidˇ el), který se radostnˇ e na mˇ e vrhl a zaˇ cal kontrolovat muj ˚ stav. Když pokraˇ coval nˇ ejak podezˇrele moc dlouho, zaˇ cal jsem pojímat podezˇrení, že je nˇ eco v nepoˇrádku. Také že ano. Okamžitˇ e mi naˇrídil odjet na urologickou kliniku profesora Hradce na Karlovˇ e a ulehnout v jejich lužkovém ˚ oddˇ elení. Když jsem to provádˇ el, nic mˇ e nebolelo, a tak jsem si myslel, že jde o další planý poplach (mnoho doktoru˚ se na mˇ e snažilo najít ty nejfantastiˇ ctˇ ejší choroby, vˇ cetnˇ e bludné ledviny a jiných vylomenin). Nešlo o planý poplach. Okamžitˇ e po kontrole, mˇ e poslali do postele s tím, že druhého dne pujdu ˚ na sál. Ležel jsem na posteli a pˇremýšlel jsem, co mi asi udˇ elají. Aby se mohli porejpat v krajinˇ e moˇ cových cest a dále, rozˇrízli mi celé slabiny (kde jsou ukotveny svaly nohy) a kusy pˇríslušných orgánu˚ odeslali na testy (teprve pozdˇ eji jsem se dozvˇ edˇ el, že rodiˇ cum ˚ oznámili jako celkem hotovou informaci, že mám rakovinu, a toto byla mimo jiné jenom kontrola). Ležel jsem potom v oné nemocnici asi týden. Za oknem byl nádherný kvˇ eten a já jsem se nemohl vubec ˚ hýbat. Když píšu vubec, ˚ myslím tím vubec. ˚ I pokud jsem hnul jenom hlavou, zaˇ calo mi to v slabinách tak bolet, že jsem okamžitˇ e zavrhl jakékoli pokusy o rozsáhlejší pohyb. Kdykoli jsem se zasmál, rychle jsem pˇrestal a zaˇ cal pro zmˇ enu ˇrvát bolestí (a ležel jsem na pokoji s nˇ ekolika nezadržitelnými ˇ tyˇriadvacet šprýmaˇri; je zvláštní, že nejkamennˇ ejší vtipy vyprávˇ el pán, kterému šlo z tˇ ela c vývodu). ˚ Bylo to zajímavé. Šílenˇ e moc jsem si pˇrál, abych mohl chodit. Zcela neuvˇ eˇritelnˇ e jsem závidˇ el sestˇriˇ ckám, ˇ naže mohou chodit. Když jsem se po týdnu ležení, doplazil v polosklonu (tak se mén e pínají stehenní svaly) na záchod, jenom jsem dosedl a nemohl se pulhodiny ˚ pohnout ˇ isté štˇ bolestí a štˇ estím. Jenom málokdy jsem zažil tak intensivní a c estí, jako když jsem o další dva dny pozdˇ eji došel až k výtahu a telefonu a mohl rodiˇ cum ˚ zatelefonovat domu, ˚ že za tˇri dny pojedu domu. ˚ Za další dva týdny (to už jsem chodil bez bolestí, byt’ trochu kulhal), když jsem šel na kontrolu, tak jsem mˇ el tak šílenou radost z chuze, ˚ že jsem se pravdˇ epodobnˇ e zbláznil a došel jsem z Karlova pˇres Nové a Staré Mˇ esto na Malou Stranu, a

3

pˇres Hrad a Dejvice domu˚ na Hanspaulku. Pravda tato cesta mi trvala asi šest hodin a doma jsem padl zcela vyˇ cerpán, ale strašnˇ e št’astný. Poprvé v životˇ e jsem si uvˇ edomil, jak neuvˇ eˇritelnˇ e málo pro mˇ e udˇ elali ti doktoˇri a sestˇriˇ cky a jak moc jsem dostal zdarma. Kdyby jste se mi zmínili i o dárci toho všeho, asi ˇ nosti za to, že mohu chodit, ze mne již nikdo nikdy bych Vás vyhnal, ale ten pocit vdˇ ec nedostal a uvˇ edomuji si to dodnes. A dnes navíc vím, komu mohu podˇ ekovat. ˇ nosti ve mˇ Velice urˇ citý pocit vdˇ ec e zustal ˚ a dlouhodobˇ e ve mˇ e hlodal. Potˇreboval jsem ale dostat mocnˇ ejší impuls, impuls, který by mˇ e strˇ cil na cestu pˇremýšlení samostatˇ . Impuls pˇrišel a ného. Na jejímž konci bych se mohl dostat ke klepání, hledání a prosbe pro mˇ e to byl stejný šok jako kdyby pˇrišel Godot (pamatuji si, že jsem v Listopadu nalezl na zdi takový nápis). Dovolte mi tady uvést jeden text starý asi mˇ esíc.

G ODOT

ˇ IŠEL ! PR

Sedmnáctý listopad a já Ted’ je pondˇ elí a minulou stˇredu bylo dvacátého osmého ˇríjna. Byl to 28. ˇríjen velice ˇ eskosloatypický, protože poslední. Všichni tak trochu pˇremýšleli o konci našeho státu c venského. Jistˇ e je to nutné, ale, jak pravil Seneca, tím, že je nˇ eco nutné, není to ještˇ e automaticky správné. Poutem velice silným a zˇretelným je spojen s 28. ˇríjnem i sedmnáctý listopad. Ted’ jsem právˇ e v televizi zhlédl televizní inscenaci pánˇ e Havlovi hry Zítra to spustíme, která pojedˇ ást Rašínova nává o noci z 27. na 28. ˇríjna 1918 v bytˇ e pana Adolfa Rašína. V ní, jako c snu, byl uveden i jeden ménˇ e pˇríjemný zábˇ er z Národní tˇrídy. Mnˇ e se pojednou naprosto sevˇrelo srdce, na žaludku se mi utvoˇril uzel a já jsem si s hruzou ˚ uvˇ edomil, jak moc to ve mˇ e zustalo. ˚ Uvˇ edomil jsem si ale také, jak moc jsem obdržel tam, pod ranami policajtu. ˚ Když jsem nedávno mamince svˇ edˇ cil, tak mi oponovala, že od Listopadu vˇ eˇrí na lidskou lásku a solidaritu, protože si vzpomíná na ty desítky tisíc záˇrivých lidských tváˇrí kolem sebe. Oponoval jsem ji velice matnˇ e, protože jsem si neuvˇ edomil, že ona zahájila svoji kariéru revolucioˇ náˇrky vstupem na rozjásané Václavské námˇ estí (protože, co Cech, to revolucionáˇr; což je jediné, co mˇ e utˇ ešuje s tím, že se Vám tady zase vytahuji, ale neˇríkám to pro svoje kvality, ale protože to bylo skuteˇ cnˇ e významné). ˇ ekl jsem to již jednou, asi pˇred dvˇ Já jsem takové štˇ estí nemˇ el. R ema lety, žertem, ale ted’ si teprve uvˇ edomuji, jak moc to byla pravda, že jsem totiž na Národní tˇrídˇ e ztratil svoji víru v lidi. Pˇredtím jsem vˇ eˇril, a dokonce jsem to nˇ ekde i artikuloval, že nevˇ eˇrím, že by lidé byli schopni uváženˇ e a cílenˇ e nˇ ekomu ubližovat. Nepochybnou existenci vražd jsem omlouval afektem. Snad mi Hospodin chtˇ el ukázat, že jsem se mýlil, a proto mˇ e zavedl na Národní tˇrídu. Když jsem tento názor tvrdil, byla to ještˇ e diskuse povýtce akademická. ˇ loNa Národní tˇrídˇ e mˇ e zato bili velice konkrétnˇ e. Tam jsem pˇremýšlel o obecném c ˇ lovˇ vˇ eku, mlátícím jiný matematický model c eka. Zde ovšem velice konkrétní policajt mlátil mˇ e. Odpust’te, že jsem to bral velice osobnˇ e. Tvrdil jsem již nˇ ejakou dobu, že jsem na Národní tˇrídˇ e pochopil, kterak je hloupé mlátit lidi do hlavy a celkovˇ e, že jsem se mnohému vyuˇ cil o násilí a jeho stupiditˇ e. Považuji stále ránu do hlavy za nejlepší pˇresvˇ edˇ covací prostˇredek, který má jedinou nevýhodu. Pˇreˇ em zcela jiném, a c ˇ asto dokonce pˇrímo opaˇ svˇ edˇ cí Vás celkem spolehlivˇ e o nˇ ec cném, nežli Vám mˇ elo být sdˇ eleno. Má to ale ještˇ e jednu stinnou stránku. Samotné pˇresvˇ edˇ cení je nˇ ekdy velice opoždˇ ené za prožitkem. ˇ asto celý rozklepu, když mám mluvit o Teprve když jsem ˇríkal Zuzce Pospíšilce, jak se c Národní tˇrídˇ e (nebo tˇreba ted’), a jak je to nepˇríjemné, došlo mi, že jsem od té chvíle vˇ eˇril (abych parafrázoval pana Václava) na nˇ eco nižšího pod námi. Tak jako tento pátek jsem se ocitl zcela konkrétnˇ e v blízkosti Ducha svatého, který poletoval mezi námi v té

4

kapliˇ cce (mínˇ eno na Travné), tak tam bylo zcela zˇretelnˇ e cítit zlo ve vzduchu. Zlo, strach, bezvýchodnost, zoufalství. Jsem si jist, že se onoho dne nad Národní tˇrídou prohánˇ elo veliké hejno démonku˚ a démonu. ˚ Dˇ ekuji ovšem, že mi toto vyuˇ cování prošlo tak levnˇ e, jenom s rozbitou hlavou. Halleluja! Jsem pˇresvˇ edˇ cen o tom, že cesta k Bohu pro mˇ e vedla skrze Národní tˇrídu a dˇ esím se srdcí lidí, kteˇrí i poté nehledají Boha. Amen. ——— Už zase vykládám o své hrdinské minulosti, ale pro mˇ e byla Národní tˇrída skuteˇ cnˇ e bodem obratu a jedním z nejduležitˇ ˚ ejších nástupních míst pro branícký kostel. Byly mi tam totiž vyjasnˇ eny dva velice podstatné body: jak pak se to má s tím nenásilím a pak jak to je s mojí vírou v lidi. ˇ Kdykoli jsem slyšel nˇ eco o Ceských bratrech a Petru Chelˇ cickém pomyslel jsem si nˇ eco o naivních šílencích a dále jsem se celou vˇ ecí nezabýval. Pokud ve mˇ e byly jakési touhy po civilní službˇ e, bylo to zpusobeno ˚ nˇ ekolika celkem neorganickými pocity. Vyprávˇ ením mého bratra o životˇ e vojenském, které nebylo velice pochvalné pro naší, lidovou, socialistickou armádu (psal se rok 1988). Pak takovou celkem zmateˇ cnou pˇredstavou o tom, že bych se nerad uˇ cil zabíjet lidi. Asi nejpˇresnˇ ejší pˇredstavu, co nechci dˇ elat, ve mˇ e vyvolaly ˇ nit svˇ Vlasy, film Miloše Formana. Všeobecná idea lásky, flower power, snaha zm e et kvˇ etinou. Spolu s filmem Gándhí, to pro mˇ e byla nejvˇ etší škola myšlenky pasivní resistence, kteroužto ideu jsem ale nikdy skuteˇ cnˇ e nepˇrijal pro její zˇrejmou bezzubost (zkuste si pˇredstavit, jak to také nˇ ekteˇrí navrhovali, pasivní resistenci proti bolševikovi v jeho nejlepších letech — 1953 napˇríklad). Suma sumárum, výsledek byl, že jsem byl celkem lehce smíˇrený s tím, že pujdu ˚ na vojnu a nebudu zlobit. Do kriminálu bych tehdy kvuli ˚ tomu nešel. Tˇ esnˇ e ve chvíli, kdy jsem prošel na Národní tˇrídˇ e onou povˇ estnou uliˇ ckou, jsem mˇ el v sobˇ e tˇri pocity z nichž dva se týkají tématu: žhavou nenávist k policajtum ˚ a druhý byl hluboký odpor k násilí. Vyslovil jsem si tehdy (skuteˇ cnˇ e v té chvíli na rohu Národní a Mikulandské) v duchu vˇ etu, která mi potom dlouho znˇ ela v uších: Jak po tomhle chceš jít na vojnu a uˇ cit se ubližovat lidem? Když jsme potom po ulicích volali, že nechceme násilí, pˇremýšlel jsem o této vˇ etˇ e docela dost. Pˇritom jsem ale v sobˇ e silážoval i ty chatrné zbytky právnického vˇ edomí, které do mˇ e dokázala nacpat paní profesorka Slunéˇ cková (takže ˇ em a lá Norimberský jich nebylo moc), a pˇremýšlel jsem celou dobu o spravedlnosti a nˇ ec proces. Jistˇ e si dovedete pˇredstavit, bratˇre faráˇri, jaký jsem asi mˇ el v duši zmatek. Trvalo to nˇ ejakou dobu (podstatná byla i akce, o které témˇ eˇr jistˇ e nic nevíte, Koncert pro všechny slušný lidi, byl to asi desetihodinový koncert vší možné hudby, na kterém vládla taková atmosféra lásky, porozumˇ ení, že jsem si to na dlouhou dobu zapamatoval; pˇriznávám, že to mˇ elo mnoho spoleˇ cného s davovou psychózou), a když jsem byl nejvíce rozlomen, zavedli možnost civilní služby, kterou jsem pˇrijal jako skuteˇ cné vysvobození. Druhou vˇ ec, kterou jsem poznamenal jako duležitý ˚ objev Národní tˇrídy, byla ta dˇ esivá skuteˇ cnost, že lidé nejsou do morku kosti hodní a dobˇrí. Objevil jsem se zdˇ ešením ten strašlivý podvod, který na sobˇ e páchají „dobˇrí lidé“, aby nezešíleli ze skuteˇ cnosti, že jsou uvnitˇr, ve své podstatˇ e, veliké svinˇ e. Ale o tom jsem hovoˇril více výše a tak se nebudu opakovat. Snad jenom jeden citát z Chestertona, který jsem tehdy neznal, poznal jsem ˇ lovˇ ho až když umíral ten starý c ek: Moderní filosof mi ˇríkal znovu a znovu, že jsem na pravém místˇ e, a já jsem stále pocit’oval sklíˇ cenost i v souhlase. Uslyšel jsem však, že jsem na nepravém místˇ e, a má duše se rozezpívala radostí jako pták na jaˇre. To vˇ edˇ ení vyhledalo a ozáˇrilo zapomenuté komnaty v tmavém domˇ e dˇ etství. Vˇ edˇ el jsem, proˇ c se mi ˇ ím podivným jako zelený vous obra a proˇ tráva vždycky zdála nˇ ec c jsem mohl doma cítit touhu po domovˇ e. (Orthodoxie, str.103)

5

V tu dobu pro mˇ e zaˇ calo i jiné významné období. K vánocum ˚ 89’ dostal muj ˚ otec daˇ lovˇ rem poˇ cítaˇ c od jednoho Ameriˇ cana. Protože je natolik neschopen psát (on je c ekem mluveného slova, a mimochodem skvˇ elým ˇreˇ cníkem, bez pˇrípravy zvládne dlouhou pˇrednášku, navíc v angliˇ ctinˇ e, která je svˇ eží vtipná a pˇresná, ale kdykoli má napsat byt’ i jenom stránku textu, tak k tomu musí být dokopováván týden a i tak s tím bojuje dva dny a dvˇ e noci), zaˇ cali jsme ho okupovat my s maminkou (ona pˇrekládá). Bylo mnˇ e požitkem, když jsem pozdˇ eji zažil svoji maminku (která je již, abych tak ˇrekl, v tˇ ech nejlepších letech), jak nadšenˇ e pronásleduje text po obrazovce a radostnˇ e se podivuje nad novými neuvˇ eˇritelnými možnostmi, které ji poˇ cítaˇ c daroval (vubec ˚ první práce, kterou na poˇ cíˇ trnáct dní, aˇ taˇ ci dˇ elala, ji trvala c c poˇ cítala, po zkušenostech s psacím strojem, zhruba se dvˇ ema mˇ esíci). Pro mˇ e to bylo naprosté zjevení. Jak jsem znal poˇ cítaˇ ce od kamarádu, ˚ tak to byly nenávistné mašiny, které bylo možno použít pˇredevším na hraní her a textové editory (programy pro práci s textem) byly nerudné potvory, které moc nepracovali a jejich ovládání bylo velice tˇ ežké a, abych parafrázoval poˇ cítaˇ cový termín, user–unfriendly (nepˇrátelské k uživateli). Ted’ jsem mˇ el na stole mašinu, která na mˇ e pˇrátelsky mrkala a tváˇrila se velice vlídnˇ e, i když anglicky (manuál k tomuto poˇ cítaˇ ci a programu mˇ el asi tˇrista stran, a byl spolu s Orwellovou The Animal Farm, Zvíˇrecí farmou, prvními anglickými knihami, které jsem pˇreˇ cetl). Jsem skuteˇ cnˇ e pˇresvˇ edˇ cen, že poˇ cítaˇ c je jeden z nejvˇ etších vynálezu, ˚ který nám byl darován. Za sebe mohu pˇriznat, že nebýt tohoto vynálezu, nenauˇ cil bych se nikdy psát, protože teprve s tímto strojem jsem schopen napsat vˇ ec, kterou mohu celou pˇrerýt a vytrhnout všechny pitomosti, které mnˇ e lezou z „ukecanosti“ zpod prstu. ˚ ˇ ím za to, že umím psát jakž takž na stroji (sice jenom asi šesti Také jedinˇ e poˇ cítaˇ cum ˚ vdˇ ec prsty, ale pro moje úˇ cely to staˇ cí), protože jinak bych se musel prodírat pˇres neuvˇ eˇritelné množství pˇreklepu, ˚ které nadˇ elám. A možná, že i on byl nástrojem (viz. níže), pomocí kterého mi bylo dáno dojít do té kuchynˇ e v Javorníku, kde jsem dva dna po svém obrácení, podával svˇ edectví. Všechno slouží k dobrému. . . Nejdˇríve jsem ale moc nevˇ edˇ el co s tím, a tak jsem si ruznˇ ˚ e hrál a tápal. Na jaˇre 90’ vyšla v nakladatelství Lidové noviny kniha pana Šimeˇ cky Konec nehybnosti. Na ní pro mˇ e osobnˇ e nebyl ani tak podstatný obsah (i když velice pozoruhodný), ale forma. Je to psáno v podobˇ e jakéhosi politického deníku. Co mˇ e ten den napadlo a tak podobnˇ e. Tato idea se mi velice zalíbila. Napadlo mˇ e pokusit se psát nˇ eco podobného. Protože jsem si dobˇre pamatoval svoje katastrofální konce pokusu˚ o deník („. . . ráno jsem vstal, nasnídal se a šel do školy, pak jsem šel ze školy, pak jsem šel ven. Nic zajímavého se nestalo. . . “), pˇríliš jsem nevˇ eˇril, že to nˇ ejak dopadne. Dopadlo to tak, že jsem psal asi rok a pul ˚ a skoro každý den jsem nˇ eco napsal (v podstatˇ e v tom pokraˇ cují dodnes). Na konci toho bylo nˇ eco pˇres tˇri sta stran strojopisu (které bych absolutnˇ e nemˇ el šanci napsat na psacím stroji) a to jsem ještˇ e dobré dvˇ e stovky stran vyškrtal, nežli jsem se trochu nauˇ cil zavrhovat pitomosti. Hroznˇ e moc mi to pomohlo, protože jsem nad tím musel pˇremýšlet. Musel jsem pˇreˇ nˇ mýšlet nad tím, co si myslím, nad tím, co jsem objevil, nad tím, co si skute c e myslím, a co je jenom muj ˚ podvod na mˇ e samotném, co je hezké a co poctivé. Poslechnˇ ete, když si píšete na papír pˇred sebou, je velice tˇ ežké si lhát, je to velice tˇ ežké a vyžaduje to znaˇ cnˇ e narušenou osobu, aby si lhala. Nebo alespoˇ n v tˇ ech nejviditelnˇ ejších vˇ ecech. Výsledky byly ponˇ ekud depresivní. Jednak jsem si odhalil nˇ ekolik velice nepˇríjemných pravd o sobˇ e a jednak jsem nalezl podivuhodnou potíž s kˇrest’anstvím. Kdykoli jsem se snažil nadefinovat si nˇ ejakou klasickou (schválnˇ e nepíšu kˇrest’anskou) ctnost, odhalil jsem, že se moje pochopení až ˇ asto jsem nepochopitelnˇ e blízko kryje s kˇrest’anským pojetím, jak jsem mu rozumˇ el (a c vubec ˚ nerozumˇ el, jak se pozdˇ eji ukázalo). Tˇreba prostota. Dlouho jsem psal o prostotˇ e ˇ erveného vína, ale posléze se mi to zaˇ c calo nebezpeˇ cnˇ e zvrtávat smˇ erem k liliím polˇ ek smazal a radˇ ním („. . . nestarejte se, co budete jísti. . . “). Rychle jsem ten essaí c eji se ˇ emu zcela jinému. vˇ enoval nˇ ec Pak (respektive pˇritom) jsem objevil dva pozoruhodné lidi: Radima Seltenreicha a

6

Danu Hofmannovou. O Radimovi ted’ nechci vyprávˇ et, i když by sem patˇril, ale už jsem na osmé stránce a ještˇ e jsem ani nezaˇ cal. Jednou z cest, jak se dostat z tohoto zaˇ carovaného koutu mojí historie je právˇ e vyprávˇ et o Danˇ e (a dokázal bych o tˇ ech nˇ ekolika týdnech napsat sto stran, aniž bych se moc zamýšlel). Tak tedy Dana. Abych se pomocí ní dostal trochu dopˇredu, musím se podívat zase o nˇ eco dozadu. Totiž na mˇ e a historii. Zabýval jsem se nˇ ekolika stˇredovˇ ekými rody a jejich historií (myslím napˇríklad, že jsem mˇ el doma nejlepší genealogický rozrod rodu Benešovicu˚ vubec, ˚ což je kupˇríkladu rod Tomáše Štítného; to není nijaké vytahování se, myslím, že se tím dosud nikdo nezabýval tak podrobnˇ e a dlouho). Když jsem se hrabal v knihách ve stˇredovˇ eku, musel jsem narazit na jednu podivnost: nˇ ekteˇrí z tˇ ech lidí, kteˇrí tehdy žili (zdaleka ne všichni), zcela upˇrímnˇ e a hluboce vˇ eˇrili svému milému Pánu Bohu. Podivná záležitost, tohle kˇrest’anství. Není divu, že když jsem se zabýval kˇrest’anstvím toliko z historie, výsledný dojem, který jsem z nˇ eho mˇ el, byl velice historický. O reformaci jsem nevˇ edˇ el témˇ eˇr nic (poslední z významnˇ ejších vˇ etví Benešovicu˚ vymˇrela roku 1466), akorát mi pˇrekážela v pomalu krásnˇ e ˇ eské šlechty (to kvuli evoluˇ cnˇ e se rozvíjejících majetkových vztazích c ˚ roku 1620 a jeho ˇ lovˇ následkum). ˚ Výsledný dojem, který jsem mˇ el z „modelového kˇrest’ana“ byl starý c ek, velice vyhublý (od neustálých postu) ˚ a na hlavˇ e s hromadou boulí (od pokorného bití ˇ eských hvozdu). hlavou o zem — nevím, jak se mi tento muslimský prvek vklínil do c ˚ Pˇreháním, ale ne až tak moc. Celkovˇ e to bylo cosi velice nevábného a zcela v rozporu s realitou. Pak jsem potkal Danu. Nejprve jsem si na chmelu (pˇred prvním roˇ cníkem, tj. léto ’89) všiml holky nepˇríliš ohromující výškou, ale nápadnˇ e hezké a nadmíru zajímavé. Krᡠceli jsem hustým deštˇ em do práce z pražského autobusu nˇ ekolik kilometru˚ (díky vymˇ enˇ e smˇ en jsme se mohli na jeden den dostat do Prahy, vymˇ enit si prádlo a vzpamatovat se). Šli jsme již skoro pozdˇ e na smˇ enu a déšt’ byl z nejprotivnˇ ejších možných — hustý, malé kapky, nesmírnˇ e vytrvalý — moje maminka ho nazývá „vdoví plᡠc“. Bylo to nesmírnˇ e vyˇ erpávající, snažil jsem se frajeˇrit a vypadat jako by nic, ale byl jsem témˇ c eˇr na pokraji sil. Vedle mˇ e krᡠcela Dana a dohánˇ ela mˇ e k šílenstvím svoji neuvˇ eˇritelnou tichou vytrvalostí se kterou krᡠcela vpˇred. Všiml jsem si ji, ale pak jsem ji v Praze zase ztratil z oˇ cí, ne tak zcela z mysli. ˇ etných mindráku˚ jsem se snažil navázat nˇ Z duvod ˚ u˚ svých c ejaký vztah a tak jsem ˇpošilhával po jedné jiné holce. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Tak dlouho a trp e ˇ . V celém livˇ e mi dávala najevo, že jsem ji nesnesitelný, že to došlo (po pul ˚ roce) i mne svém tehdejším snažení jsem mˇ el jeden dost podstatný problém. Proti mnˇ e v posluchárnˇ e (pˇrednášky jsme mˇ eli v podstatˇ e jenom v jedné posluchárnˇ e postavené do tvaru ˇrímského amfiteátru a sedˇ eli jsme zhruba každý na stále stejných místech) sedˇ ela jedna velice nápadnˇ e hezká holka. Pochopitelnˇ e, Dana. Když to s první holkou dopadlo, jak to dopadlo, zaˇ cal jsem se opˇ et celkem cílenˇ e vˇ enovat Danˇ e. Ta mˇ e odmrštila celkem jasnˇ e (choval jsem se ještˇ e blbˇ ejc), ale dala mi najevo, že ji nejsem zcela protivnej, respektive, že by si pˇrála abychom „byli pˇráteli“. Tak jsem se v tom celém plácal zcela zoufale. Když zaˇ cal druhý roˇ cník, tak se situace uklidnila v tom smyslu, že jsem, z nedostatku jiné ˇ innosti, zaˇ c cal kamarádit (a skuteˇ cnˇ e nic víc) se skupinkou holek kolem Dany. V této situaci bych se asi mˇ el vrátit ke svému intelektuálnímu vývoji. Psal jsem si vesele deník, narážel na problémy s kˇrest’anstvím, studoval kurs filosofie (u velice pozoruhodného pana profesora Slámy u nás na fakultˇ e), trápil se svou samotou a celkem nic jiného nedˇ elal. Pak mˇ e jednoho dne celkem náhodou a nevˇ edomky ˇrekla jedna moje spolužaˇ cka (která asi nevˇ edˇ ela, že jsem se snažil s Danou chodit), že ti kˇrest’ani jsou stejnˇ e ˇ koho konkrétního, a divní, i když chodí na práva. Tak jsem se zeptal, zdali myslí na ne ona odpovˇ edˇ ela, že jo, ta, no, honem, jak se jmenuje, Dana Hofmannová. Mnˇ e tam na chodníku malém vypadly zuby na dlažbu. Když jsem se o dva dny pozdˇ eji Dany ptal, zdali je kˇrest’anka, mˇ el jsem pocit, jako kdyˇ asto spí s klukem a co jí to dává do života. Nˇ bych se jí ptal znenadání, jak c eco velice ˇ em se nemluví, a taky trochu jsem se cítil jako kdybych špeosobního, velice intimního o c

7

hoval jako estébák ve výslužbˇ e. No nˇ eco pˇríšerného (pro pobouˇrené evangelické duše zdurazˇ ˚ nuji, že byla podzim roku 90’, bolševik byl v propadlišti dˇ ejin teprve rok). Pamatuji se, že se zjevnˇ e zarazila. Asi si musela v duchu odˇríkat celý pˇríbˇ eh o Petrovˇ e zapˇrení (stejnˇ e jako, když se mi ptala moje švagrová, jaké následky na mˇ e mˇ ela letní Travná ’91), aby mnˇ e dokázala kladnˇ e odpovˇ edˇ et. Jako moudrý atheista jsem jí okamžitˇ e a po nˇ ekolik týdnu˚ zaplavoval miliardami velice ˇ nejsem logicky propracovaných argumentu, ˚ agnostickými knihami (Bertrand Russell: Pro c kˇrest’anem, napˇríklad) a tváˇril jsem se strašnˇ e pˇresvˇ edˇ cenˇ e a vzdˇ elanˇ e. V tomto odstavci budu muset zase povídat o sobˇ e. Na mˇ e tu zimu a jaro (ted’ už mluvíme o roku 1991) sedla dˇ esná chandra. Najednou jsem si uvˇ edomil, jak jsem strašnˇ e na svˇ etˇ e sám a jak, kdyby se mi nˇ eco stalo, nebylo nikoho, kromˇ e mých pˇríbuzných, komu ˇ by to moc vadilo. Jak kul ˚ v plotˇ e je proti mnˇ e v družné spoleˇ cnosti. Cím déle jsem se v tom potácel, tím více jsem se choval nemožnˇ e, a tím více se ke mnˇ e lidé obraceli zády, a tím více jsem se sám sobˇ e hnusil, a tím více jsem se v tom potácel a celé znovu akorát v ještˇ e tˇ esnˇ ejším kruhu, který více a více svíral. V této spirále jsem se zmítal natolik, že ˇ emu vˇ jsem se budil v noci hruzou ˚ a musel jsem se okamžitˇ e (tˇreba ve tˇri ráno) nˇ ec enovat, abych na to trochu zapomnˇ el, alespoˇ n natolik, že bych byl schopen zase usnout. Pokud ˇ etli Saint–Exupéryho Malého prince, vzpomeˇ jste c nte si na postavu opilce. Velice moc jsem ho v té dobˇ e pochopil. Ne, že bych pil (na to jsem byl moc pyšný sám na sebe), ale také jsem byl v kolotoˇ ci mindráku˚ a prušvih ˚ u, ˚ které se v harmonické jednotˇ e doplˇ novali a tvoˇrili zcela hruzný ˚ celek. Celé dny jsem si pouštˇ el Simonovy písniˇ cky, z nichž bych jako ukázku mého tehdejšího stavu pˇredvedl tuto píseˇ n:

J SEM

SKÁLA

Zimní den Zasutý v hloubi prosince Zcela sám Zírám skrze skla oken Za horizonty ulic ˇ erstvˇ Jsem c e napadlá hrouda snˇ ehu Jsem skála Jsem ostrov své vlastní spásy Postavil jsem kolem sebe zdi Pevnost mocnou a uzavˇrenou Proniknout nikdo nemuže ˚ Pˇrátelství vubec ˚ nepotˇrebuji Pohrdám smíchem i milováním Pˇrátelství pusobí ˚ bolest Jsem skála Jsem ostrov své vlastní spásy Snad mi ani neˇríkej o lásce Slyšel jsem to slovo už kdysi Spí hluboko kdesi v mé pamˇ eti Svoji dˇrímotu však rušit nehodlám Soudím že zemˇrely všechny ty pocity Sotva bych plakal kdybych dˇrív nemiloval

8

Jsem skála Jsem ostrov své vlastní spásy Uprostˇred oblíbených knih Ukrývá mˇ e má poezie Uchránˇ en tímto štítem Úplnˇ e skryt ve svém pokoji Úplnˇ e bezpeˇ cný ve vlastním lunˇ ˚ e Už nikoho se nedotýkám Už nikdo se nedotýká mˇ e Jsem skála Jsem ostrov své vlastní spásy A skálu nic nebolí A ostrovy pˇrec neplᡠcou ˇ asto jsem se chodil obdivovat východu Slunce na Nuselák. A dost vážnˇ Velice rád a c e jsem se zamýšlel i nad jeho okrajem. Nevím, skuteˇ cnˇ e nevím, jak moc jsem to na sebe ˇ jších jenom hrál, jak moc jsem se rejpal ve své póze zoufalce (jedním z mých nejoblíben e básníku˚ byl odjakživa Mácha), ale moc pˇ eknˇ e mi nebylo a vubec ˚ nevyluˇ cuji, že bych trochu z frajeˇriny, trochu z blbosti, trochu ze zoufalství, dolu˚ skoˇ cil. Nevím, to asi nejde posoudit, dokud bych to nezkusil. Nevím ani do jaké míry je to snaha obráceného zoufalce ˇ nˇ zhoršovat svoje pˇredchozí zoufání si, ale fakt je, že jsem nad tím okrajem mostu skutec e prostál mnoho hodin. Radˇ eji zpˇ et do školy. Jednoho dne nad ránem, pˇri semináˇri z ekonomie, tedy pˇri semináˇri z ekonomie o stˇredˇ e pˇred velikonocemi, se mˇ e zeptala: „Matˇ eji, co budeš dˇ elat o velikonocích?“. Odpovˇ edˇ el jsem, že mi nˇ eco zkrachovalo, ale jenom mˇ e zase hryzla ˇ istˇ samota, protože jsem vˇ edˇ el, že nikam nejedu c e z toho duvodu, ˚ že nemám s kým. Tak jsem toho dne došel domu˚ a oznámil rodiˇ cum, ˚ že jedu druhý den v šest hodin ráno ˇ nosti o které nevím kamsi na Moravu, s holkou, o které naši doma nikdy neslyšeli, do spole c moc, o jaké lidi vlastnˇ e jde, nevím, co tam budu dˇ elat a vrátím se v nedˇ eli nebo v pondˇ elí velikonoˇ cní. Dodnes obdivuji svoje rodiˇ ce, že mˇ e s takovýmto návrhem nepˇrizabili. ˇ asový rozvrh je tak napjatý, že to Když jsem druhý den ráno vstal, zjistil jsem, že muj ˚ c asi celé nestihnu. V šíleném bˇ ehu jsem se ani nepodíval z okna a nevytušil, že pˇres noc zaˇ calo dost krutˇ e mrznout. Skoˇ cil jsem do svých botasek (ty už bylo možno v Praze nosit) a vybˇ ehl do velice chladného rána (kolem páté hodiny ráno). Když jsem se ˇrítil pˇrestupem na Muzeu z Áˇ cka na Céˇ cko, rozpadla se mi podrážka u boty. Prostˇ e žralok, který hrozil, ale myslel jsem, že vydrží, nevydržel a povolil. Dobˇ ehl jsem na Hlavní nádraží celkem vˇ cas ˇ asné pˇríchody a tak jsem postával a bˇ ežel vyhlížet Danu. Zapomnˇ el jsem na její ne pˇríliš c u kvˇ etin a cítil se znaˇ cnˇ e nejistˇ e (s rozbitou botou). Vedle mˇ e stál kluk s holkou a povídali si ˇ cosi o vlaku na Ceskou Tˇrebovou. Tak jsem se jich se strachem zeptal, zdali neznají Danu Hofmannovou. Radostnˇ e zavýskli a prohlásili, že ano a zdali já jsem ten kluk, na kterého ˇ ekl jsem, že ano a tak jsme se navzájem pˇredstavili. ˇ ekají. R c Ten kluk byl Honza Horálek a holka, kterou jsem odhadoval na znaˇ cnˇ e ušlápnutou a vcelku nezajímavou bytost, ˇrekla, že je Zuzka. Protože oba listovali v Bibli, vytušil jsem, že jsou oba také kˇrest’ané (i když jsem si v té chvíli ještˇ e naplno neuvˇ edomil, že to bude ˇ tších šoku˚ mého kˇrest’anská akce). Tak jsem se jich zeptal, co studují. Nastal jeden z nejv e ˇ lo zvolat, cosi ve smyslu: života, když ten kluk prohlásil, že studuje matfyz. Skoro se mi chte „Ale to by jsi mˇ el vˇ edˇ et nˇ eco o logice, tak jak mužeš ˚ být kˇrest’anem?“ Pak pˇrišla Dana a my jsme si zaˇ cali s Honzou povídat, jedouce vlakem. Povídat. Já pro to radˇ eji vˇ etšinou používám stˇredovˇ eký termín hádat (tedy, je ˇreˇ co ˇ ali v pul uˇ ceném hádání, nikoli o hádce). Jízda na Travnou je dlouhá a tak jsme zac ˚

9

sedmé ráno na Hlavním nádraží v Praze, pokraˇ covali po pˇríchodu na Travnou a skonˇ cili ve dvˇ e v noci. Toho prvního dne mi Honza vyložil, co to je evangelium. Zcela nedávno mi ˇrekl, že z toho mˇ el zcela zoufalý pocit, protože si myslel, že ve mˇ e nezakoˇrenilo vubec ˚ nic. Pro mˇ e je to velice významným svˇ edectvím toho, že nesmíme dát na pocity. Já jsem sice ˇ stí, moje víra je z hádání), nesouhlasil (jsou lidé, jejichž víra je ze slyšení; já nemám to šte ale alespoˇ n jsem si zlehka pamatoval, co si ti potrhlí kˇrest’ané vlastnˇ e myslí. Zcela jistˇ e to ale nebylo nejduležitˇ ˚ ejší, co mˇ e na Travné potkalo. Daleko více nežli rozumování o Pánu Bohu mˇ e zaskoˇ cila láska. Láska agape, která byla zcela všudypˇrítomná, a zcela konkrétní. Nebyl to žádný pocit, ale neustále pˇrítomný postoj všech pˇrítomných. ˇ lenem turistického oddílu, a proto vím, že jsem nebyl až tak zaskoc ˇ en spoleByl jsem c ˇ enstvím, protože to jsem znal. Ale zde bylo nˇ c eco více. Velice silná atmosféra vzájemné pomoci a ochoty dˇ elat nˇ eco pro druhého. Co mˇ e ale daleko více šokovalo bylo, že jsem touto „atmosférou“ byl zcela zmˇ enˇ en i já. Nauˇ cil jsem se nˇ ekolik vˇ ecí. Když nˇ eco dˇ elá skupina lidí, platí pro mˇ e podobenství o vynˇ etí trámu z oka napomínajícího. Když nˇ eco dˇ elám, tak to dˇ elám, protože to chci dˇ elat. Zdali nˇ ekdo jiný také pracuje, to mˇ e až tak nemusí zajímat. Nauˇ cil jsem se trochu ˇ onomu vznešenému sobectví, které se nezajímá o ostatní, ale jenom o sebe a na sob e ˇ ím bych ohromil druhého. Nauˇ hledá pˇredevším to, co je tˇreba napravit, a ne to s c cil jsem se hodnˇ e o pokoˇre. Ale nejduležitˇ ˚ ejší nebylo, samozˇrejmˇ e, intelektuální pouˇ cení, ale šok z toho, že jsem ˇ lovˇ také já zmˇ enˇ en. Já jsem c ek od své povahy zcela mimoˇrádnˇ e líný. Najednou jsem zjistil, že se zcela vášnivˇ e držím své lopaty a nedal bych ji za daleko snáze ovladatelné hrabiˇ cky. Pojednou jsem pocítil záchvˇ ev toho, co pˇrišlo v létˇ e, kdy jsem se témˇ eˇr popral s ˇ ežábkem o krumpᡠPavlem R c. Když Danka (stará se o kuchyni) poprosila o lidi na umytí nádobí, pˇrihlásilo se jich pravidelnˇ e a okamžitˇ e více nežli jich bylo potˇreba. Když jsem vidˇ el (zase!) Danku, jak bere schody po tˇrech, jenom aby stihla podˇ ekovat Hospodinu za obˇ ed, který právˇ e uvaˇrila, musel jsem uznat, že to asi bere velice vážnˇ e. Já vím, ony to jsou naprosté prkotiny, ale takovéto prkotiny mˇ e jediné pˇresvˇ edˇ cili, že ti kˇrest’ané mají nˇ eco více, nežli mám já. Že to je cosi velice touhyhodného (to je krásné slovo, že?). Bylo to velice zajímavých pˇ et dní. Poprvé jsem tam poslouchal taizéácké písniˇ cky. Bylo tam mnoho i docela neobyˇ cejných krásných zážitku. ˚ Stáli jsme po pulnoci ˚ na malé lesní mítince, zpívali Laudato si, nad námi záˇrili nízké zimní hvˇ ezdy, kolem nás závˇ eje snˇ ehu a já jsem snad poprvé pocítil, komu podˇ ekovat („. . . dík za hvˇ ezdy, planetu Zemi, dík za chvíle, kdy dobˇre je mi, za pˇrírodu, když všechno vzkvétá, moˇre, hory, za krásu svˇ eta. . . “). Nic, co by šlo artikulovat, ale jenom to ve mˇ e zustalo ˚ jako nepochopitelnˇ e krásný okamžik. Poprvé jsem vidˇ el evangelické bohoslužby a zase jsem zaznamenal, že to ti lidé berou vážnˇ e (promiˇ nte, katolíci, ale u Vás jsem cítil jenom dobrou show; neˇríkám, že to neberete vážnˇ e, ale to je jako s tím Bohem v anglikánské církvi — on neˇrekl, že tam není, ale toliko se s ním nesetkal; a já jsem navíc nikdy ke katolíkum ˚ do mládeže nechodil). Poprvé jsem potkal velice zajímavé lidi, Honzu, Štˇ epána, Zuzku Pospíšilku, Jardu Hojnýho i živého faráˇre Adolfa (to ne, že bych slyšel báje o faráˇri Adolfovi, ale nikdy nezapomenu na ten šok, kdy jsem zjistil, že je možné být faráˇrem, a pˇritom být velice živým, nikoli jenom plyšovou postavou u oltáˇre; o vás, bratˇre faráˇri, jsme v té dobˇ e ani nevˇ edˇ el, že existujete). A ještˇ e jedna vˇ ec byla velice duležitá. ˚ Poprvé jsem se tam seznámil s real kˇrest’any ˇ ímsi zcela nereálným (tu jejich reálnost tak zdurazˇ ˚ nuji proto, že pro mˇ e do té doby byly c nebo surreálným). Samozˇrejmˇ e, že jsem zaznamenal Honzu Horálka. Jeho Jany jsem si ani tak nevšimnul, to až pozdˇ eji, tehdy jsem ji stále ještˇ e vnímal jako jeho pˇríslušenství. Naopak, nejdˇríve jsem si všiml Lenky a pak teprve Michala Jungmanna, a až do pozdního ˇ ímž jsem málem zpusobil záˇrí jsem si myslel, že jsou brácha a ségra, c ˚ strašný trapas. Jako velice svˇ etlý bod si vzpomínám i na Petra Slámu, pˇrekládajícího velezajímavé povídání o Obnovené jednotˇ e bratrské, který ale potom zase zmizel z mého obzoru a objevil se až zase velice zemˇ etˇresnˇ e o vánocích (viz. níže; od té doby jsem ho zase nevidˇ el).

10

ˇ etli jsme si první díl Když jsme jeli domu, ˚ a opˇ et, bylo to nˇ eco kolem deseti hodin, c Narnie. V Hradci Králové na nádraží. . . Ne, nejdˇríve zde musím zaznamenat, jak nenávidím ˇ pí všechno špatné, co je na nádraží. Skuteˇ cnˇ e je nemám rád, protože z nich pˇrímo c svˇ etˇ e: na prvním místˇ e samozˇrejmˇ e samota v davu. Tak tedy, právˇ e na nádraží, která tak z duše nenávidím, na nádraží z nejzoufalejších, v Hradci Králové (ono je takové moderní, a jak je veliké, tak je snad ještˇ e více odlidštˇ ené, nežli možno) jsem se zahledˇ el z okénka a prohlásil jsem sám k sobˇ e hlasem velice nejistým: „Hmm, tak Buh ˚ existuje.“ Okamžitˇ e se ale ve mˇ e ozvalo moje lepší (?) já a úplnˇ e zaˇrvalo: „Co blbneš, seš pˇreci racionalista. Nenecháš se chytit na jedno pˇrátelský slovo.“ Možná, že bych sám sebe ještˇ e ukecal a na celou záležitost zapomnˇ el, ale najednou se nˇ eco stalo. V té chvíli, kdy jsem pˇriznal, že Buh ˚ existuje, ze mˇ e spadly všechny pocity osamˇ elosti, zoufalství, deprese. Od té chvíle ˇ etl nevím, co je to spát špatnˇ e, co je to mít špatné sny. Když jsem si pozdˇ eji poprvé c Osvobození, byl to sice veliký šok a zpoˇ cátku to nebylo skuteˇ cnˇ e nic pˇríjemného, ale ani na vteˇrinu jsem si nemyslel, že to je podvod, nebo že to je trochu moc. Jak bych mohl pochybovat o osvobození, když jsem ho sám prožil? I když . . . Ale tím se již pomalu dostávám k dílu druhému své epopeje a tak s tímto dopisem radˇ eji konˇ cím, protože když už nemám co napsat, tak nic psát nemám. Shalom

Matˇ ej

11

Pokoj Vám a radost na cestˇ e po které krᡠcíte, bratˇre faráˇri, a záˇri jasného svˇ etla ve které neminete cestu, kterou je náš Pán, Ježíš Kristus. Na konci minulého dopisu jsem konˇ cil slovy: I když. . . Bylo to vyjádˇrení pochybnosti nad tím, zdali jsem byl skuteˇ cnˇ e neschopen pochybovat nad možností vysvobození, když jsem ho sám zažil. Toto je dopis o tom, jak jsem zápolil se svým rozumem, jak jsem zápolil se svoji pýchou. Nazval bych ho

Díl druhý epopeje Ceplova setkávání aneb Cepl a Ježíš Kristus To, že jsem nepochyboval je totiž veliký zázrak. Vím, velice dobˇre, z vlastní zkušenosti, že zázrakum ˚ vubec ˚ není nutno uvˇ eˇrit: I když mi Hospodin tak úžasným zpusobem ˚ ukázal svoji moc, pˇresto jsem v nˇ eho nevˇ eˇril. Zde musím zduraznit ˚ rozdíl, který zcela jistˇ e znáte, bratˇre faráˇri, ale nevím, jestli ho znáte i pod rozdílem v termínech: Vˇ eˇrit na Boha versus Vˇ eˇrit v Boha (nebo také vˇ eˇrit Bohu, dokonce prý i vˇ eˇrit Boha). Jistˇ eže znáte citát z Jakubovy epištoly 2,19: ˇ iníš. I d’áblovét’ tomu vˇ Ty vˇ eˇríš, že jest jeden Buh. ˚ Dobˇre c eˇrí, a však tˇresou se. Podle mého vypráví o rozdílu víry na Boha (vˇ eˇrím, že existuje jakýsi Buh; ˚ dobˇre, možná vˇ eˇrím i tomu, že je to Buh ˚ Abrahamuv, ˚ Izákuv ˚ a Jákobuv) ˚ a víry v Boha (Vˇ eˇrím v Boha, mého Otce všemohoucího). Ta víra, že se to i mne nˇ ejak týká, že kvuli ˚ mojí hˇríšnosti, on seslal svého syna, atd. ˇ etl poSám jsem si tˇ ežko pˇripouštˇ el to, co se vlastnˇ e stalo. Velice rád jsem si tehdy c ˇ vídku od Capka Šlépˇ ej II., kde stojí mimo jiné: . . . jsou ti snad letky k tomu, . . . abys letˇ el až do prázdna a bavil se tam ˇ i chladil si prsa nicotou? Kdybych já poznal zázrak, byl bych zaprostorem c chránˇ en; kdybych našel pravdu, jakž bych se jí silnˇ e nedržel! . . . Kdyby k tobˇ e promluvil sám Hoˇrící Keˇr, nespasil by tˇ e. Ale máš oˇ ci plamenné a poznal bys boha v keˇri i v kopˇrivách, kdežto já jsem slepý a hmotný a neumím vidˇ et zázraky. Ach, tobˇ e schází egyptské zajetí, abys mohl být vykoupen vˇ erou; ale kdo by tˇ e mohl spoutat, letmý a bezbožný duchu? Cítil jsem se velice romanticky, posmutnˇ ele, výluˇ cnˇ e a vylouˇ cenˇ e, myslil jsem, že asi nemohu být spasen, nebot’ jsem pˇrihlížel zázraku na vlastní duši a pˇrece mˇ e to neobrátilo. Trochu jsem z toho byl zoufalý, trochu jsem se kochal svoji silou, se kterou jsem dokázal vzdorovat tomu podivnému Bohu, který mˇ e sice zachránil, a možná i stvoˇril, ale nemá mnˇ e pˇrece co kecat do „mejch“ vˇ ecí. O nˇ eco pozdˇ eji, tedy na podzim, když jsem byl již za branou, jsem o tom napsal báseˇ n: F ILIPSKÝM 2,10 Plᡠn do nedohledna široká, kde nic není,

12

ani tráva, ani list, ani zvíˇre, ani pták, jenom milióny a miliardy lidí. Stojí tam se srdcem pokorným a nadšeným, plným obav i víry hluboké, stojí tam a hledí s láskou a bázní v srdci, na Slávu Pána svého. Celým davem probˇ ehlo radostné zachvˇ ení a milióny a miliardy kolen poklekají a milióny a miliardy jazyku˚ vyznávají, že Ježíš Kristus je Pán. Stojí tam sám, plný obav, nejistoty, strachu a vzpoury. Stojí tam sám a sám se chvˇ eje odporem nad miliardami sklonˇ ených zad. „Jak malý a ubozí jsou tito lidé, jak veliký jsem proti tˇ em, kdo zde žebrají o milost, jak hrdý jsem ve své osamˇ elosti, ve své jedineˇ cnosti, jenom já sám jediný dokážu vzdorovat návalu nicoty. Pane, i když jsi mi tedy stvoˇril, ˚ život, i když jsi mi vdechl MUJ pˇrece nejsi mým Pánem, jenom já, sám, si ˇrídím tento svˇ et, i kdybych byl ovládán, pˇresto se rozhoduji sám.“

13

Pohlédl kolem sebe, a hledal zoufalství, nalézal jenom vdˇ ek a nadˇ eji, hledal nenávist, a nalézal jenom lásku. Skuteˇ cnˇ e nemohl zabránit, aby mu z duše nevanul chlad samoty a nezávislosti. Dopad jeho kolen dunˇ el do dáli. Pane, dˇ ekuji, že i pro mˇ e, žrᡠce, nenasytníka, vzpurného, že i pro mˇ e, máš pˇripravený pohár víry, lásky, nadˇ eje. Dˇ ekuji. Amen. Právˇ e tehdy jsem tvrdil, že kˇrest’ané jsou jako invalidé opírající se o hul. ˚ Je možné, že oni jsou tak bezmocní, ale já jsem pˇrece zdravý, proˇ c bych se mˇ el já, zdravý, opírat o berli? Bohužel právˇ e krátce pˇred první Travnou se mi dostala do ruky kniha, která na mˇ e mˇ ela velice špatný vliv, protože mˇ e v tˇ echto a jiných pitomostech podpoˇrila, Pascalovy Myšlenky. Já nevím, jestli to tak špatnˇ e myslel, možná jsem tomu špatnˇ e rozumˇ el, ale ta kniha na mˇ e mˇ ela znaˇ cnˇ e devastující vliv. Zapamatoval jsem si z ní totiž vlastnˇ e jenom dvˇ e myšlenky, které s dovolením ocituji: Zkoumejme tedy tuto námitku a ˇreknˇ eme si: „Buh ˚ jest nebo není?“ . . . Zvažme zisk i ztrátu, ˇrekneme-li: hlava, Buh ˚ jest. Uvažujme o tˇ echto dvou pˇrípadech: vyhrajete-li, vyhráváte všecko; prohrajete-li, neztrácíte nic. Vsad’te tedy, že jest, bez váhání. Když jsem si toto pˇreˇ cetl, nebyl jsem si vubec ˚ jist zdali, pˇri vší mé toleranci (myslel jsem tehdy), nebylo by zapotˇrebí neprodlenˇ e zavˇrít všechny kˇrest’any do blázince. O pitomosti kˇrest’anství mˇ e pˇresvˇ edˇ cila ještˇ e více jiná idea, o pár stránek dále: Ano, ale mám ruce spoutány a ústa nˇ emá: nutíte mne vsaditi, a nejsem na svobodˇ e; nepolevíte mi, a jsem z tˇ ech, že nemohu vˇ eˇriti. Co tedy mám uˇ ciniti? – To je pravda. Ale . . . tito lidé (totiž kˇrest’ané) znají tuto cestu, kterou byste se chtˇ eli dáti, a jsou vyléˇ ceni z choroby, z níž se chcete vyléˇ cit vy. Držte se toho zpusobu, ˚ jímž zaˇ cali oni: toho, že konali vše, jako by vˇ eˇrili; žehnejte se svˇ ecenou vodou, dávejte na mše atd. Zcela pˇrirozenˇ e vás to pˇrivede k víˇre a zpitomí vás. — Ale právˇ e toho se bojím. — A proˇ c? Co mužete ˚ ztratit?

14

Divíte se mi moc, bratˇre faráˇri, že po pˇreˇ ctení tˇ echto dvou pasáží, jsem ke svému stˇredovˇ ekému pohledu na církev, pˇridal ještˇ e nˇ eco psychiatrie? Divíte se mi moc, že jsem se zaˇrekl, že už jako nevˇ eˇrící nevstoupím do kostela (což jsem skuteˇ cnˇ e dodržel; branícký kostel byl první, kde jsem potom byl, nepoˇ cítaje kantýnu v Javorníku, jako improvizovaný kostel, ale tam už jsem stejnˇ e podával svˇ edectví)? Byl jsem si celkem jist, že skuteˇ cnˇ e ˇ l tak, že bych kdybych chodil do kostela rok, modlil se (tedy, tehdy jsem tomu rozum e nahlas odˇríkával modlitby), pˇrijímal svátost Eucharistie (tento termín tu je, abych naznaˇ cil neuvˇ eˇritelnou zmˇ et’, kterou jsem mˇ el v hlavˇ e), atd. atp., urˇ citˇ e bych byl za rok tak zpitomˇ elej, že bych tvrdil, že vˇ eˇrím. Skuteˇ cnˇ e Vám pˇripadne až tak podivné, že mi kˇrest’anství pˇripadalo jako hrozná pitomost? Ptáte se tedy, co se dˇ elo v té tˇretinˇ e roku mezi dvˇ ema Travnými, že jsem neprchl do ˇ. V svˇ eta, ale ocitl se tam, kde jsem se ocitl? Inu, za to muže ˚ kurs etiky na naší fakult e nˇ em jsme se dostali nˇ ejak k predestinaci a pan profesor Sláma nám vysvˇ etloval, co si o tom kdo myslel. Pochopitelnˇ e, že jako jedna ze základních postav figuroval v celé vˇ eci sv. Augustin, jakožto zastánce predestinace (a vubec ˚ netvrdím, že tam byl zaˇrazen správnˇ e; a stále si nejsem jist, že vím, co to ta predestinace vlastnˇ e je). Díky vzájemné interakci mnˇ e zcela nepochopitelného pana Pascala (to snad není ani možný, že by nˇ ekdo mohl tvrdit s vážnou tváˇrí takovou pitomost; to jsem musel nˇ ejak špatnˇ e rozumˇ et) a mnˇ e zcela neznámého pana Augustina, jsem si pˇreˇ cetl svoji první teologickou studii. Augustinuv ˚ spis O milosti a svobodném rozhodování in Svˇ et Blasie Pascala. Augustin mˇ e upoutal. Rozhodl jsem si, že si od tohoto podivného brouka pˇreˇ ctu nˇ eco dalšího. I vešel jsem do Kalicha a optal se, nemají-li co od Augustina. Teprve ted’ si uvˇ edomuji, jak to byla šílená otázka, ale oni od Augustina nˇ eco mˇ eli: jeho Vyznání. To byla kniha, kterou jsem potˇreboval. Silnˇ e intelektuální, ale zároveˇ n upˇrímná a vyˇ lovˇ právˇ ející svˇ edectví o Boží lásce. Ten c ek vypráví o stejných problémech, jaké mám já. Není možné, že to co nalezl on je vskutku odpovˇ edí na tyto otázky? Musel jsem pu˚ ˇ etl jsem si Confessiones sobit ponˇ ekud komicky, když jsem ležel na pláži na Slapech a c napsané v 5. století po Kristu. Každý veˇ cer jsem byl o nˇ eco více spálený a seškvaˇrený na zádech, protože jsem vubec ˚ nelezl do vody, pokud jsem tam nebyl zahnán násilím. S bráchou jsem vedl dlouhé neplodné diskuse, ve kterých jsem se ke své hruze ˚ znovu a znovu ˇ lovˇ ocital v posici c eka, který bránil kˇrest’anství. A pˇritom jsem ho mˇ el stále za záležitost bandy šílencu˚ a davové psychosy! Stav, ve kterém jsem se v té dobˇ e nacházel, jsem nazýval chvilkový trapismus. Byly chvíle, kdy jsem si ˇríkal, že by bylo krásné, být tak pˇriblblý a št’astný, být jako ti trapisté, o kterých nám vypravoval bratr Rajmund v pˇrednáškách kanonického práva, být tak stˇrelený, že bych celý život s nikým nemluvil a byl zavˇrený v klášteˇre a modlil se ke svému Bohu. Pak jsem se zase „vzpamatoval“ a na všechno se vykašlal. Mˇ elo to nˇ ekolik nevýhod: když jsem se ve svých nejtrapistiˇ ctˇ ejších okamžicích pokoušel modlit (a nemyslím si, že tyto modlitby mˇ eli mnoho spoleˇ cného s kˇrest’anstvím, protože to bylo jedno velké násilí a úlet), bylo to jako bych pronášel, abych ocitoval titul slavné ˇ eˇ ˇ Loosovy knihy, R ci do prázdna. Casto mˇ e pronásledovala historka o tom šnorerovi, který se stal rabínem. Jeli ve voze chudý židovský šnorer (žebrák) a bohatý rabín. V tom je pˇrepadli loupežníci. Oba byli okradeni o všechno, co mˇ eli, strašlivˇ e je zmlátili, rabína odvlekli do neznáma a ubohý šnorer tam ležel polonahý, v bezvˇ edomí a kolem nˇ eho hromada knih a rabínovy slavnostní šaty, které loupežníci nechtˇ eli ukrást, protože by se tˇ ežko prodávaly. Ráno ho tam našli vesniˇ cané z vesnice, do které míˇril rabín. Protože byl stále v bezvˇ edomí, tak zhodnotili situaci a došli k závˇ eru, že to je jejich rabín. Tak ho odnesli do vesnice a tam ho léˇ cili a ošetˇrovali. Týden ležel ubohý šnorer, nyní rabín, v bezvˇ edomí a probral se až další nedˇ eli s tím, že je rabínem, aˇ ckoli sám nejlépe vˇ edˇ el, že to je podvod, protože on neví o ˇremesle rabínském ani to nejmenší.

15

Kdykoli ale prohlásil, že nic neví a niˇ cemu nerozumí, obdivovali se mu ještˇ e vˇ etší zástupy Židu˚ a tím více chtˇ eli ho za svého rabína. Prohlásil, že ani neumí ˇ íst, a že talmudu vubec ˇ ali pac ˚ nerozumí, a musel násilím lidi zvedat, když za c dat na kolena pˇred jeho pokorou. Zaˇ cal si pomalu zoufat, ale pak si ˇrekl, že alespoˇ n užije legrace, dokud jeho oveˇ cky (nevím, zdali se tohoto termínu používá i v židovské obci) nepochopí, že skuteˇ cnˇ e niˇ cemu nerozumí. A po tu dobu, nežli jim to dojde, se bude mít dobˇre jako rabín v bohaté obci. Pˇríští týden, pˇri šábesu, odsloužil bohoslužby po pamˇ eti, jak si je pamatoval jako divák. Talmud držel hlavou dolu, ale nˇ ejak to dopadlo. Pak sedˇ el doma a koukal do bible a nerozumˇ el vubec ˚ niˇ cemu. V tu chvíli ho napadla myšlenka, která ho velice potˇ ešila: Kde má dukaz, ˚ že tomu ostatní rabíni rozumˇ ejí? Co když také jenom tak sedí a koukají do talmudu, který mají hlavou dolu a pˇritom jsou mimo? Sedˇ el tedy v bes hamidrešu (studovnˇ e) a koukal do talmudu. Když tak sedˇ el nad knihou nˇ ekolik let a niˇ cemu nerozumˇ el, byl skuteˇ cnˇ e osvícen a najednou všechno pochopil. Hebrejsky porozumˇ el, moudrost talmudu prohlédl, i kniha Zóhar, která skrývá nejsvˇ etˇ ejší tajemství, se mu stala blízkou. Stal se nejvˇ etším ze všech rabínu, ˚ kteˇrí kdy uˇ cili Izrael v šecchinˇ e. Napadl mˇ e tehdy zcela šílený nápad. Co když ti kˇrest’ané tomu také nevˇ eˇrí, ale jenom sedí nad Biblí a niˇ cemu nerozumí? Chápu jako veliký Boží dar, že jsem v tu dobu nechodil do kostela. Vím, díky tomu, že víra skuteˇ cnˇ e není z modlení, nebo pravidelného chození ˇ ji kˇrest do kostela, ale že je to dar, který si vubec ˚ nezasloužím. Je to stejné, jako pozd e v Duchu (nebo i ted’ kˇrest vodou). Nejdˇríve jsem si vybudoval sérii ruzných ˚ námitek a pochybností, abych pak s úžasem zjistil, že všechno probˇ ehlo úplnˇ e jinak. Pán Buh ˚ je skuteˇ cnˇ e skvˇ elej, a pˇrichází ke každému z nás podle toho, jak je potˇreba. Mimochodem, když jsem ted’ popamˇ eti sestavoval ten pˇríbˇ eh o šnorerovi rabínem, nikdy jsem to nevidˇ el napsané, tak jsem si uvˇ edomil, že to je v mnohém pravda. Pokud jsem pochopil, Hospodin si vybírá do služby pˇredevším ty, kdo vˇ edí, že nic neumˇ ejí a kdo pˇresto vyjdou s vírou, že Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Buh ˚ je vˇ erný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám pˇripraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. Možná se ptáte, proˇ c Vám tohle všechno píšu. Možná se ptáte, proˇ c Vás zavaluji svými vzpomínkami na všechny možné pošetilosti, kterých jsem se dopouštˇ el. Sám si tím nejsem tak úplnˇ e jist. Ale myslím si, že je to, tak trochu, souˇ cást terapie. Možná, že právˇ e dnes jsem koneˇ cnˇ e dopochopil mˇ e kdysi tak dˇ esící verš z Jana 8,31n: „Tedy ˇrekl Ježíš tˇ em Židum, ˚ kteˇríž uvˇ eˇrili jemu: ,Jestliže vy zustanete ˚ v ˇreˇ ci mé, právˇ e uˇ cedlníci moji budete. A poznáte pravdu, a pravda Vás vysvobodí.‘“ Možná je to souˇ cást terapie, kterou jsem si pˇredepsal. Možná jsem se pˇrestal bát pravdy a tak ji mohu a chci sdˇ elit svým bratˇrím. ˇ lovˇ Protože pravda, pokud ji c ek dostává ze sebe pod vlivem lásky Boží, pod kterou ji dokáže nejenom snést, ale i podívat se ji pˇrímo do oˇ cí, taková pravda skuteˇ cnˇ e léˇ cí. Možná, že moje pˇrekvapení nad tím, co všechnu dokážu pˇriznat Vám i sobˇ e, je právˇ e to, co mi ukazuje moji bídu i moji nadˇ eji. To není žádné bolestné sebetrápení, ale radostný pohled nad všemi pitomostmi, které jsem provedl, a které mám za sebou. Obávám se, že mnoho jiných, i podobných, pitomostí ještˇ e provedu, ale doufám, že mˇ e pˇred nimi Pán Buh ˚ ochrání. Tak se koneˇ cnˇ e dostávám na Travnou — léto 91’. Byla to velice zvláštní akce. Možná víte, že se tam rozšiˇruje dum ˚ asi na trojnásobek, aby vznikl tzv. Domov setkávání, tj. místo, kde by se mohli setkávat invalidé a lidé postižení s námi, lidmi „normálními“. Faráˇr Adolf nám vyprávˇ el, že nejvˇ etší potíž, kterou mají lidé handicapovaní je naprostá odtrženost a samota. Nejvíce ze všeho, snad i více nežli vozíˇ cky, potˇrebují spoleˇ cnost lidí. I když ty vozíˇ cky jsou také velice mocnou pomocí k tomu, aby mohli žít více venku na ulici.

16

Za stávajícím domem je tedy staveništˇ e. Ještˇ e za tímto staveništˇ em zaˇ cíná vysoká skála. Mezi touto skálou a vlastním staveništˇ em stojí vysoká betonová zed’. Skála je prameništˇ em nˇ ekolika menších potuˇ ˚ cku, ˚ které hrozili zcela tuto betonovou zed’ podmᡠcet. Mezi skálou a zdí bylo tˇreba tedy vykopat vˇ etší prostor, odvést vodu, která za zdí stála ve výši asi pul ˚ metru a položit drenážní trubky. Byla to tˇ ežká a nepˇríjemná práce, ale mˇ ela mnoho výhod. Napˇríklad jsem mohl velice názornˇ e vidˇ et, že se cosi dˇ eje. Byly tam totiž v podstatˇ e dvˇ e práce: kopat krumpᡠcem a nakládat vykopané lopatou. První nesmírnˇ e tˇ ežká a druhá relativnˇ e lehˇ cí (ne o mnoho). ˇ ežábkem (z Bylo tam místo jenom pro dva lidi a tak jsme tam byli zalezlí my dva s Pavlem R ˇ ali jsme nuselského sboru) a kopali jsme. Vyvinula se tam velice prazvláštní atmosféra: za c se témˇ eˇr hádat o to, kdo bude mít krumpᡠc, a kdo se bude flákat u lopaty. Bylo to ovšem ˇ lovˇ pˇresnˇ e naopak, nežli bych pˇredpokládal ještˇ e týden pˇred tím: když si c ek odešel na záchod, tˇreba, mohl si být jist, že nalezne druha u krumpᡠce a jemu zbude jenom lehˇ cí ˇ lovˇ lopata. A já c ek líný, jsem se jednou málem porval o krumpᡠc. Velice zvláštní. Druhá výhoda byla ale ještˇ e vˇ etší. Spoˇ cívala v tom, že jsem byl celý týden s jedním klukem a mohli jsme si povídat o Pánu Bohu. Vedli jsme jeden nekoneˇ cný rozhovor: Pavel ˇ to bylo je snad ještˇ e vˇ etší diskutér nežli já a Honza, jestli je to vubec ˚ možné. Daleko méne uˇ cené hádání a daleko více jsem poslouchal, o co jde. Poslouchal jsem Pavla pˇres den a veˇ cer jsem naslouchal spoleˇ cným modlitbám a pˇremýšlel o tom, zdali tito, prokazatelnˇ e ˇ ilí lidé, jsou skuteˇ duševnˇ e velice c cnˇ e takovými šílenci za jaké jsem je mˇ el. ˇ 14.VIII.1991, tedy ve stˇredu, pˇripravila Zuzka Pospíšilová (z Cernošic, sbor radotínský) taizáckou modlitbu (ten spelling — taizéáckou? asi prostˇ e nevymyslím). Sedli jsme si do místnosti, kde jsme normálnˇ e jedli a dˇ elali všechny ostatní programy; ale sedli jsme si na zem, zhasli a jenom v záˇri svíˇ cek zaˇ cala Zuzka se Štˇ epánem (student teologie z Ostravy; oba dva moc hezky zpívají) zpívat velice krásný chorál. Postupnˇ e se pˇridali všichni. Vypíšu Vám slova: Pˇred Tebou, Pane, temnost ztrácí sílu svou, noc odchází a den jasnˇ e záˇrí. Sedˇ el jsem tam na zemi a vubec ˚ jsem nechápal, co se to dˇ eje. Sedˇ el jsem, poslouchal jsem modlitby i písnˇ e a najednou mi došlo, že kdekoli se sejdou dva anebo tˇri v mém jménu, tam jsem já uprostˇred nich. A tu jsem vˇ edˇ el, ani ne cítil, ale vˇ edˇ el, že tady s námi v místnosti je živý Buh! ˚ Svˇ eta Pán a Stvoˇritel mˇ e, všech tˇ ech pozoruhodných lidí kolem, hrocha, stˇrevlíka i Slunce a mravencu, ˚ krᡠcí po této místnosti! Ted’ krᡠcí ke mnˇ e a chce být navždy se mnou. Ne, nemˇ el jsem žádné vidˇ ení, ale vubec ˚ jsem ho nepotˇreboval (tedy to vidˇ ení). Vˇ edˇ el jsem, že když budu jenom minimálnˇ e upˇrímný sám k sobˇ e, tak musím pˇriznat, že to vím. Když mnˇ e to koneˇ cnˇ e došlo, tak jsem si ˇrekl, že pokud toto beru vážnˇ e, a s úžasem nevýslovným jsem si uvˇ edomil, že beru, mˇ el bych to ˇríci nahlas a to nejlépe ted’. Byli jsme u pˇrímluv (kdokoli pronese nejlépe velice krátkou modlitbu a všichni se k nˇ emu pˇridají velice krat’ouˇ ckým chorálem, napˇríklad jedním z nádherných Kyrie eleison; u chval je zase nespoˇ cetnˇ e chorálku˚ na Halleluja) a já jsem ke svému neskonalému úžasu hlasem zcela jasným a zvuˇ cným, a co huˇ ˚ re, klidným pronesl: „Pane, smiluj se nad ˇ , jak Jugoslávií; dej, prosím, svuj ˚ pokoj do jejich srdcí. Amen.“ Slyšel jsem zcela slyšiteln e vedle mne Dana nadskoˇ cila radostí. Ale mnˇ e ještˇ e stále nedošlo, co se vlastnˇ e stalo. Ihned po této modlitební chvíli jsme šli spát a já jsem se zcela samozˇrejmˇ e pomodlil pˇred spaním za pokojnou noc a za vedení pro další den. Ale stále ještˇ e jsem si neuvˇ edomil a nepˇriznal do hloubky, co se stalo. Ráno jsem vstal a vˇ edˇ el jsem, že to skuteˇ cnˇ e vstal nˇ ekdo podstatnˇ e jiný, nežli vstával ze stejné matrace vˇ cera (ono když je v domˇ e ˇ ilá rybka jsem nabˇ sto dvacet lidí, tak se spí leckde). Jako c ehl na ranní modlitební a ˇ em skuteˇ cnˇ e s gustem jsem se pomodlil. Ale stále jsem si ˇríkal, cosi o jakési náladˇ e, nˇ ec ˇ em co pomine, stále mi nedocházelo, co se stalo (já vím, že to je pˇrechodném, o nˇ ec neuvˇ eˇritelné, ale je to tak). Vycházeli jsme z modlitebny (to je tam taková místnost vedle kuchynˇ e) a Dana se ke mnˇ e otoˇ cila a se záˇrivým úsmˇ evem a povídá: „Tak tˇ e vítám mezi

17

námi šílenci!“ Zasmál jsem se a odpovˇ edˇ el, že ještˇ e nevím, zdali je to skuteˇ cnˇ e tak. Nežli jsme vyšli dvˇ e patra na snídani, tak jsem si to douvˇ edomil a prožil s koneˇ cnˇ e ten nejvˇ etší ˇ lovˇ šok, totiž, že já, c ek racionalistický, odevzdal jsem svuj ˚ život Ježíši Kristu. Nevím jistˇ e, jestli jsem si to myslel, nebo mi to došlo až pozdˇ eji. Napˇríklad to, že jsem pˇrijal Ježíše Krista i jako Pána, jsem si uvˇ edomil, až když jste se mˇ e na to ptal. Já to bral do ˇ ásti Creda: „. . . Ježíše té doby jako samozˇrejmost a plnˇ e jsem si neuvˇ edomil duležitost ˚ c Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho. . . “ Spíše jsem pˇremýšlel o spasení a ne o životˇ e vezdejším. Taky jsem zcela nemetodisticky poznal hloubku svých hˇríchu˚ až teprve po tom, co jsem uvˇ eˇril, že mi byly odpuštˇ eny. Skuteˇ cnˇ e vítr, kam chce vˇ eje, a hlas jeho slyšíš, ale nevíš odkud pˇrichází, a kam jde. Takt’ jest každý, kdo se z Ducha narodil. Ale pˇresto vím, ˇ lovˇ že ten starý c ek umˇrel 14. srpna 1991 nˇ ekdy kolem pul ˚ jedenácté veˇ cer. Já vím, že je to smˇ ešné, ale u mˇ e to tak je. Halleluja! Pˇred rokem jsem kdesi (asi na onˇ ech památných Kristýniných narozeninách) ˇrekl, že poté co jsem uvˇ eˇril, je to takový divný, protože všechno je úplnˇ e jiný, pˇrestože všechno je úplnˇ e stejný. Je to strašnˇ e krásný, že navzdory své pýše, lásky k sobˇ e a ke své moudrosti, jsem byl pˇremožen Boží dobrotou. Tak to je celá historie o smrti a vzkˇríšení Božího syna Matˇ eje Cepla, který vyšel hledat oveˇ cku a obdržel celé království. Shalom

Matˇ ej

18

I když jsem staˇ cil nasbírat nˇ ekolik velice nepˇríjemných zkušeností s psaním dopisu, ˚ pˇresto si myslím, že dopis je nejlepší formou „teologické“ rozmluvy, alespoˇ n pro mne (ta nepˇríjemná zkušenost: ze zbabˇ elosti jsem se snažil urovnat jakousi osobní záležitost omluvou dopisem místo osobní rozmluvy a dotyˇ cná osoba pak pˇredpokládala, že ji mám za poloblbeˇ cka, i když to má k pravdˇ e asi tak blízko jako datle k tuleˇ num). ˚ Pˇredpokládám, ˇ ovat. že ani Vám, muži pera, nebude dopisování na obtíž a tak mi dovolte pokrac Nejprve se Vám musím omluvit za to, že jsem nakonec podnikl koneˇ cné rozhodnutí bez rozmluvy s Vámi, i když jsem Vám to v minulém dopise tak trochu sliboval. Ale hlavním obsahem, mého dopisu bude, možná pro Vás paradoxnˇ e, nˇ eco jiného. Neleknˇ ete se hned zpoˇ cátku, když Vám budu vyprávˇ et zážitek starý nˇ eco ménˇ e než pul ˚ roku (ano, zde se asi ponˇ ekud dostávám na pole Vámi tolik zatracovaných zážitku). ˚ Celý pˇríbˇ eh se odehrává v pátek a sobotu svatodušní, ale mˇ ely dlouhou pˇredehru, kterou musím vložit nežli se dostanu k podstatˇ e celého dopisu. Když jsem tento pˇríbˇ eh vyprávˇ el nˇ ekterým svým bratˇrím a sestrám, použil jsem pro nˇ ej titul:

Díl tˇretí epopeje Ceplova setkávání aneb Cepl a Duch Svatý ˇ Vy již znáte základy dílu druhého (tj. Cepl a Kristus, nebo Cepl a znovuzrození) a ješt e jsem vyprávˇ el nˇ ekolika lidem vyprávˇ el díl první (Cepl a Buh–Otec, ˚ co tomu pˇredcházelo). Toto je díl tˇretí. Poprvé jsem se seznámil s termínem kˇrest v Duchu skrze krásnou pˇríhodu. Byl jsem na Kristininých narozeninách minulý rok v ˇríjnu a tam jsem si poprvé poˇrádnˇ e všimnul souroˇ em prohlásili, že je to „dost dobrý“, kteréžto zencu˚ Bedrníkových. Jednak oba dva o nˇ ec adjektivum se mi nesmazatelnˇ e vrylo do srdce, a jednak jsem s Tomášem hrál ping–pong. To by ještˇ e nebylo tak úplnˇ e duležité, ˚ ale on právˇ e pˇri tom pronesl jednu pro mˇ e (a pro nˇ ej možná také) hluboce památnou vˇ etu. Bˇ ehem hry si povídal s Pavlem Kˇrivohlavým ˇ emsi a celý proslov (už nevím o c ˇ em (kterého jsem tam také zaznamenal poprvé) o c byl) korunoval vˇ etou: „Víš, já nemužu ˚ vydržet ten debilní charismatický úsmˇ ev.“ Pak zcela ztuhnul a vykˇrikl zoufale smˇ erem ke mnˇ e: „Jé, promiˇ n, Matˇ eji.“ Tak jsem se dozvˇ edˇ el, že existují nˇ ejací charismatici, a že jsem ˇrazen mezi nˇ e. Nezaváhal jsem ani vteˇrinu a zeptal jsem se, co to takový charismatik, za kterého mˇ e pokládá, vlastnˇ e je. Cosi zmatenˇ e zablekotal a dále jsme se o celé vˇ eci nebavili. Ještˇ e jedna duležitá ˚ vˇ ec se stala toho veˇ cera: vyprávˇ el jsem velice zmatenˇ e o tom, jak jsem uvˇ eˇril, a pˇri té pˇríležitosti jsem také prohodil, že je to velice zvláštní: Od té doby, co jsem uvˇ eˇril, je všechno úplnˇ e jinak, a pˇrece je všechno vlastnˇ e úplnˇ e stejné. V té chvíli vedle mˇ e pˇrímo nadskoˇ cila radostí a souhlasem pomenší holka, která se ale zdála být starší než já: Míša Bedrníková. Snažil jsem se, mimo jiné, do tohoto dokumentu zakomponovat i všechny pˇríchody nejduležitˇ ˚ ejších osob na scénu. Tak toto byla chvíle, kdy jsem si uvˇ edomil existenci Míšy, stejnˇ e jako pˇri tom ping–pongu jsem si uvˇ edomil existenci jejího bratra. Ale u nˇ ekterých lidí se mi jejich pˇríchod ani pˇri nejlepší vuli ˚ nepodaˇrilo. Tˇreba u Jany Blažíkové (asi to bylo na nˇ ekteré Travné), nebo jestli jsem si poprvé všimnul Kristýny v mládeži, daleko pozdˇ eji v Lštˇ ení nebo právˇ e na tˇ echto narozeninách. Nevím. Ale ˇ chto zpˇ et k mým pochybnostem a otázkám o charismaticích, které následovaly po te narozeninách.

19

Ptal jsem se následnˇ e i jinde, co to vlastnˇ e jsou Ti charismatici. Polovina lidí na mˇ e ˇ témˇ eˇr zavrˇ cela cosi o fanatismu a nenávisti k rozumu, druhá skupina mi velice nadšene zaˇ cala vysvˇ etlovat cosi o jakýchsi podivných duchovních darech, ale jinak jsem se nedozvˇ edˇ el více. Když jsem se jich na to zeptal trochu duraznˇ ˚ eji vyrazil jsem z nich zmínku o druhé kapitole Skutku˚ apoštolských. Tak jsem si ji tedy pˇreˇ cetl a nebyl o mnoho moudˇrejší. O trochu více jsem se dozvˇ edˇ el, když jsem byl spoleˇ cnˇ e s Horálkovými (tedy s Honzou ˇ ˇ ežábkem u Horálku˚ na Jižní Moravˇ a Janou Cernou) a s Pavlem R e, v Javorníku. Hlavnˇ e tehdy Honza pˇri návratu ve vlaku pronesl v delší vˇ etˇ e cosi jako, „když na mˇ e sestoupil Duch Svatý“ nebo nˇ eco podobného. Já jsem asi povaha natolik ukládací, že jsem si v duši uložil i tuto vˇ etu a pozvolna si to tavil. Dále jsem se stále ptal svého širého okolí, co to jsou vlastnˇ e charismatici zaˇ c a dále jsem narážel. Tak tˇreba, Michal Vogl se zatváˇril strašnˇ e slušnˇ e a prohlásil, že by mˇ e nerad urazil. Tím mnˇ e skuteˇ cnˇ e velice pomohl. Více jsem z nˇ ej vypᡠcil až po pul ˚ roce boje, proseb a zaklínání se, že se skuteˇ cnˇ e neurazím. Dost duležitá ˚ v tomto smˇ eru pro mˇ e byla Travná, Vánoce ’91. Totiž ani ne tak Travná jako taková, ale jedna dosti dlouhá rozmluva s Petrem Slámou (nevím, jestli ho znáte, student teologie, ze strašnického sboru, jeden ze sloupu˚ spoleˇ cenství na Travné, nyní na rok v Izraeli). Rozmluva zaˇ cala moji již tradiˇ cní otázkou, co to jsou ti charismatici. Na tuto otázku zaˇ cal odpovídat zpusobem ˚ pro mˇ e do té doby nevídanˇ e podrobným. Sám se oznaˇ cil za umírnˇ eného charismatika. Pak si s námi chvíli povídal, co on na to. A mimochodem, také pronesl památnou vˇ etu „. . . když jsem se já rozhovoˇril jazyky. . . “. Byla to velice zajímavá rozmluva. Jana Blažíková, která ji také poslouchala se odpotácela a ponˇ ekud šokovaná pravila: „Tak to já jsem byla také pokˇrtˇ ena v Duchu a ani o tom nevím.“ (Když jsem toto psal, nevˇ edˇ el jsem ještˇ e co tím vlastnˇ e myslela). Pro pokraˇ cování tohoto vyprávˇ ení je duležité, ˚ že mnˇ e znovu obrátil zrak k slavné 12. kapitole 1. epištoly sv. Pavla do Korintu. Nemyslím, že by tato kapitola byla proti charisˇ ním toho, že matikum ˚ a charismatum, ˚ zdá se, že sám Pavel mluvil jazyky, ale je zdurazn ˚ e charismata jsou vyzbrojením do služby, že nejsou potvrzením kvalit obdarovaného nebo potvrzením dosaženého stupnˇ e „zduchovnˇ ení“. Pak se v celé vˇ eci nedˇ elo dlouho nic a já se vˇ enoval jiným vˇ ecem (totiž vˇ ecem, pokud vím, tak nejduležitˇ ˚ ejší „vˇ ecí“ o kterou jsem se zajímal byla Dana Hofmannová). Když tato ˇ em) dorozhodnout na záležitost konˇ cila fiaskem, odjel jsem se po rozchodu (nebo po c ˇ eká další kolo mého stˇretávání s velikonoce do Krabˇ cic a vubec ˚ jsem netušil, že mˇ ec Duchem Svatým. ˇ ástí branícké mládeže byla Jako zarámování celé situace musím uvést, že tam s c ˇ témˇ eˇr kompletní mládež sboru CCE v Libni. Spolu s jedním bráškou, který pocházel z Vody života a ještˇ e dalšími osobami zpusobili, ˚ že celou tu dobu jsme si vyprávˇ eli o Duchu Svatém, kˇrtu v Duchu a podobných záležitostech. Bylo to znaˇ cnˇ e divoké a dodnes jsem nepochopil, co se tam všechno odehrávalo. Muj ˚ koneˇ cný závˇ er z toho byl, že celá vˇ ec muže ˚ mít nˇ eco spoleˇ cného s davovou psychózou, ale že výsledek je nepochybnˇ e dobrý. Protože z davu mám pˇríšernou hruzu, ˚ a chovám k nim hlubokou nenávist (to bylo jediné co mˇ e vadilo na Listopadu 89’), nechal jsem si celkem zajít chut’, ale prosil jsem nadále pilnˇ e, aby mnˇ e bylo ukázáno, co to vlastnˇ e je zaˇ c. Myslel jsem pˇritom na jakési vysvˇ etlení, na cosi výraznˇ e intelektuálního. Ale poslechnˇ ete, bratˇre faráˇri, Pán Buh ˚ je skvˇ elej! On na mˇ e vidˇ el všechnu moji nedu˚ vˇ eru, všechnu moji zašprajcovanost a všechny strachy a barikády, které jsem si napˇred vytvoˇril. A tak mnˇ e, zcela stejnˇ e jako v pˇrípadˇ e mého uvˇ eˇrení, dovedl k metanoia sám, a za okolností, které vyluˇ covali jakoukoli psychózu. ˇ ervna. Ta jsou duležitá Na zaˇ cátku tohoto textu jsem uvedl data 5. a 6. c ˚ proto, že bˇ eh politických událostí se neˇrídí podle kˇrest’anských svátku˚ (zde svatodušních), a je duležité ˚ pro bˇ eh dˇ eje, že se celá záležitost odehrála v dobˇ e trvání voleb. Pro mˇ e tato skuteˇ cnost mˇ ela svuj ˚ výraz v tom, že jsem se tˇ echto voleb úˇ castnil nejenom jako aktivní ˇ len okrskové volební komise, která zasedala ve škole na Námˇ voliˇ c, ale i jako c estí Jiˇrího z Podˇ ebrad (to je to vinohradské námˇ estí, kde je katolický kostel Nejsvˇ etˇ ejšího Srdce Pánˇ e z dvacátých let, který vypadá jako pˇrerostlé nádraží). Nˇ ekolikrát dennˇ e jsem nakonec z

20

komise odbˇ ehl, to bylo jednoduše možné, a zabˇ ehl jsem do výše zmínˇ eného kostela a prosil za výsledky voleb. ˇ erní), Není divu, že po dlouhém dni (domu˚ jsem došel až kolem jedenácté hodiny ve c který byl navíc i velice únavný, jsem se velice rychle naveˇ ceˇrel (to bylo nˇ eco k pulnoci) ˚ a padl do postele jako podt’atý. Ještˇ e jsem se pˇred spaním trochu pomodlil a trochu jsem se pˇritom rozpovídal. Nežli jsem vysvˇ etlil, jak bych si to pˇredstavoval s panem Meˇ ciarem, a co si myslím o pˇrípadném ˇ rozdˇ elení Ceskoslovenska, mohlo být nˇ eco po jedné. Už si nepamatuji, o co jsem ještˇ e prosil, ale vím, že už jsem mˇ el pomalu pocit, že konˇ cím, a zbytek, že odložím na ráno. Nu, a pak se zaˇ caly dít vˇ eci, které je velice tˇ ežko popisovat. Souviselo to s dýcháním. Najednou mi zaˇ caly plíce nesmírnˇ e zhluboka pumpovat. Skuteˇ cnˇ e jsem v té chvíli na Ducha Svatého ani nevzdechl a nesmírnˇ e jsem se lekl, co se to dˇ eje. Dech se mi stále prohluboval, až jsem mˇ el plíce jakoby až nˇ ekde vysoko v krku. Vˇ edˇ el jsem v té chvíli s naprosto kˇrišt’álovou jasností, že já s tím nemám vubec ˚ nic spoleˇ cného. Kdybych ale chtˇ el, vˇ edˇ el jsem zcela jistˇ e, že bych TO dokázal silou svých plicních svalu˚ zastavit, že bych dokázal omezit svoje dýchání do normálních mezí. Vubec ˚ jsem netušil, co se dˇ eje (já vím, že již to samo o sobˇ e je neuvˇ eˇritelné, ale je to tak) a tak jsem jenom zmátoˇril veškerou svoji energii a zaprosil nahoru cosi ve smyslu: ˇ kuji a ukaž „Pane, jestli to není od Tebe, tak at’ to zmizne. Jestli to je Tvoje pusobení, ˚ de mi o co jde.“ ˇ l velice Nejenom, že nic nezmizelo, ale moje dýchání se prohloubilo tak, že jsem m e ˇ jsem prosil o vyjasvážné obavy o svoje zdraví. Tak jsem tam chvíli ležel, celkem zmatene nˇ ení a dýchal jsem nˇ ekde pod stropem. To už jsem zaˇ cal docela jasnˇ e tušit o co jde a tak jsem jenom zcela zmatenˇ e pˇrihlížel, co ve mˇ e Duch Svatý pusobí. ˚ Po chvíli mi zaˇ caly z úst vycházet slova, kterým jsem nerozumˇ el. Vím, že jsem z toho byl zcela šokován. Bohužel, už pˇred nˇ ekolika ˇrádkami jsem se dostal daleko za hranice osobní sdˇ elitelnosti a vypovídacích schopností jazyka. Nesmírnˇ e se mi vybavovala vˇ eta: „Mluvení jazyky to je jako, když sedíte na bˇrehu krásného potoka, který protéká Vámi.“ Nemohu to nijak blíže ˇ eský jazyk (a pravdˇ popsat, protože skuteˇ cnˇ e c epodobnˇ e ani žádný jiný) na takovéto události není zaˇrízen. Povídal jsem jasnˇ e nˇ ejakou dobu (cca pul ˚ hodiny, pˇresnˇ eji to nevím, na hodinky jsem ˇ as ani náladu se kouknout). Skuteˇ nemˇ el c cnˇ e se zájmem jsem pozoroval onen proud, který mnou protékal a velice jsem se podivoval jeho kráse, skuteˇ cnˇ e jako kdybych sedˇ el na bˇrehu potoka a pˇrihlížel jeho zurˇ cení. Možná, že je chyba, že se stále snažím Vám popsat vše, co jsem cítil, urˇ citˇ e celou vˇ ec zkresluji pro naprostý nedostatek jazyka, ale snad alespoˇ n takto, v obrazech povýtce básnických, budu schopen nˇ ejak, i když hruznˇ ˚ e nedostateˇ cnˇ e, vyjádˇrit, co je podstatou vjemu. ˇ istoty a Jak jsem skonˇ cil, to nevím, ale co si pamatuji zcela jasnˇ e je pruzraˇ ˚ cný pocit c ulehˇ cení a neuvˇ eˇritelná dávka pokoje, který mˇ e následnˇ e zcela naplnil. Jenom jedna vˇ ec mi kalila dojem. A to obava, že tím vše skonˇ cilo. Než staˇ cilo jenom povolit a nový jazyk, který trochu pˇripomíná ˇreˇ ctinu, opˇ et zaˇ cal plynout mými ústy. Naprosto nemohu a nechci popˇrít, že v té chvíli jsem vskutku nepatˇril k nejklidnˇ ejším lidem na tváˇri Zemˇ e. Ovšem kdykoli posléze jsem chtˇ el, mohl jsem opˇ et, tak jako oné první noci (usnul jsem asi až k tˇretí hodinˇ e ráno), povolit a jeden z krásných jazyku˚ zaˇ cal plynout mými ústy a jako dravý proud odnášet vzhuru ˚ vše co jsem chtˇ el vyjádˇrit. Napˇ etí, nejistotu, nervozitu, ale i radost, požehnání a pˇrímluvu. Pˇritom jsem již ale mohu být klidný jako ledovec a právem chápu, proˇ c je mnoho lidí rozzlobených na ekumenický pˇreklad Nového zákona a jeho termín mluvení ve vytržení. ˇ ervna by byl takovýto termín pˇrípustný, i když i tak vím, že Možná, že onoho pátého c to nebyl jenom pocit a i jinak o tom mám velice vážné pochyby (nevím, jak vypadá ideální nálada pro mocné nálady a jak vypadá osoba vhodná pro manipulaci davem, ˇ lovˇ ale nemyslím si, že by to byl c ek velice utahaný, ospalý a pˇredevším zcela sám), ale bylo to pˇredevším skuteˇ cné mocné pusobení ˚ v mém životˇ e. Pro všechny ostatní dny to je ale už naprostý nesmysl.

21

Kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv jsem ochoten a schopen se rozhovoˇrit plynnˇ e v nˇ ekolika cizích, i když pro mˇ e zcela nesrozumitelných jazycích. Mluvení ve vytržení jakoby naznaˇ uje jakousi výjimeˇ c cnost jedineˇ cného prožitku, propracovaného atmosférou. To je ale pro jazyky, alespoˇ n jak já tomu rozumím, zcela nesmyslné, jako by bylo nesmyslné, docela normální modlitbu považovat za nˇ eco co se dá provozovat jenom v kostele, v nedˇ eli ˇ lovˇ ˇ ný, že mohu za zvláštní nálady a okolí, které by c eka zfanatizovalo. Jsem velice vdˇ ec dosvˇ edˇ cit naprostou civilnost tohoto daru Ducha. Od té doby jsem mohl zažít nˇ ekolikrát skutky toho, který nás vyvedl do svého pˇredivného svˇ etla. Napˇríklad se mnˇ e svˇ edˇ cení zmˇ enilo z jakési dˇ esivé povinnosti skuteˇ cnˇ ev radost. Dokážu daleko lépe poˇ ckat a neˇríkat nic, dokud nejsem pˇresvˇ edˇ cen, že nˇ eco ˇríkat mám. Bylo mi najednou dáno vést s nˇ ekým osobní rozhovory aniž bych z nich mˇ el pocit zoufalství, že jsem zase neˇrekl, co jsem ˇríci mˇ el. Skuteˇ cnˇ e vím, že když se nebudu cpát do popˇredí, mohu být oním poslušným potrubím a pomoci. Mohu vˇ eˇrit, že nepropásnu svoji chvíli, kdy bude tˇreba abych vykroˇ cil. Dokázal jsem svˇ edˇ cit svým rodiˇ cum, ˚ což považuji za ohromný dar i bez toho, aby se obrátili k Pánu na moje zavolání. Závˇ erem svého dopisu bych Vás chtˇ el požádat, abyste si nemyslel, že jsem se zmˇ enil v nebezpeˇ cného šílence. Stále vím a poznávám to den ode dne více, že bych jazyky lidskými mluvil i andˇ elskými, a lásky kdybych nemˇ el, uˇ cinˇ en jsem mˇ ed’ zvuˇ cící aneb zvonec znˇ ející. Pokud bych si snad zaˇ cal myslet, že jsem, pro svoje obdarování, lepší nežli druzí, bylo by snad lepší, abych nebyl obdarován. Tím, že jsem dostal, co jsem obdržel, jsem spíše více zavázán, protože jistˇ e jsem nedostal jenom pro svoji radost nebo potˇ ešení. A tak dˇ ekuji za všechno co jsem dostal, nebo za to, co dostali Ti, kteˇrí budou moci mnou obdržet dary Boží, nebot’ (slyšel jsem to poprvé od Josefa Kemra v nˇ ejakém rozhovoru) nebyli jsme obdarováni my, ale ti, kterým svými dary posloužíme. Amen. Shalom

Matˇ ej

22

Milost Vám a pokoj od Hospodina, který se ve svém synu Ježíši Kristu stal naším Otcem, spoleˇ cenství Svatého Ducha a požehnání Vám, bratˇre faráˇri. Ponˇ ekud lépe se mnˇ e myslí prsty nežli ústy, tj. jde mi asi lépe formulovat svoje argumenty na klávesnici poˇ cítaˇ ce, nežli vyslovit je ústy. Vždycky mi hroznˇ e dlouho trvá, nežli naleznu to správné slovo. Proto Vám píši o tom, co bych si s Vámi chtˇ el následnˇ e probrat ˇ asu. To je ale ústy. Kromˇ e toho si nejsem tak úplnˇ e jist zdali na mˇ e budete mít dostatek c duvod ˚ poslední, mohl bych klidnˇ e poˇ ckati. Nebudu dlouho kroužit kolem úvodu˚ a pustím se ihned in medias res. Jde o kˇrest. Tedy, abych byl konkrétní, o muj ˚ kˇrest. Ted’ nevím, jak pokraˇ covat. Možná, bude nejlepší zaˇ cít s vypravováním. Tak tedy. Když jsem uvˇ eˇril (respektive byl jsem znovuzrozen, je-li v tom nˇ ejaký rozdíl), nemohl jsem se, pochopitelnˇ e, vyhnout otázce kˇrtu. Již ze svého pˇredchozího vzdˇ elání ˇ ohlednˇ e kanonického práva jsem vˇ edˇ el, že katolíci a CCE si navzájem uznávají kˇrest. V tom by problém nebyl. Svoje základy dostal jsem od Honzy, a dˇ ekuji za to ustaviˇ cnˇ e Otci našemu, že byl kdo by mˇ e vyuˇ coval tˇ em nejabsolutnˇ ejším základum ˚ a kdo mˇ el dostatek trpˇ elivosti stokrát opakovat stejné banality, a tisíckrát opravovat a odrážet naprosto základní pitomosti. Dˇ ekuji i jemu, že ráznˇ e odrážel moje pokusy udˇ elat si z nˇ eho jakéhosi guru, který by mˇ e vedl. Dˇ ekuji mu mnohokráte, že mˇ e vždy odpálkoval k Písmu. Na kˇrtech jsme se neshodli. Poslední naše komunikace (používám tak stˇreleného slova, abych jasnˇ e naznaˇ cil, že jsem o tom s ním nejen nediskutoval, ale vubec ˚ nehovoˇril; což je, vzhledem k tomu, že byl následnˇ e pokˇrtˇ en, docela podivuhodné) o kˇrtu vodním probˇ ehla ˇ ervnu a ta spoˇ nˇ ekdy v kvˇ etnu nebo v c cívala v tom, že jsem mu napsal asi pˇ etistránkový elaborát o tom, proˇ c jsou kˇrty nevˇ eˇrících možné (nikoli ˇrádné, to se mi nikdy nezdálo). Myslil jsem si dokonce, a byl jsem si tím jist, že mi bylo ˇreˇ ceno shury, ˚ že jsem pokˇrtˇ en byl, a že muj ˚ pˇrípadný kˇrest by byl jenom projevem touhy po zážitcích. Docela mi scházelo a schází, že jsem nemˇ el a nemám žádného kmotra. Trošku jsem si pˇripadal a pˇripadám jako ˇ sirotek. Ale jsem si jist, že i sirotkové mohou vstoupit do Království nebeského, a rozhodn e ˇ bych kvuli ˚ tomu nepodnikl nic proto, abych si kmotra opatˇril. Cetl jsem si o tom v Bibli a stále jsem si opakoval, že Království zajisté Boží není pokrm a nápoj, ale spravedlnost a pokoj a radost v Duchu Svatém. Myslil jsem si, že podobné úkony jako kˇrest jsou jenom skutky a byl jsem Vámi velice dobˇre vychován v neduvˇ ˚ eˇre ke skutkum ˚ bez víry, za což Vám dˇ ekuji. Velice zvláštní vˇ ec se odehrála pˇri kˇrtu Kamilovˇ e, bratra Klárky ve Hvozdnici. Když jsme ˇ lena sboru, uslyšel jsem slovo, které mi ˇríkalo cosi o tom, se modlili za novˇ e pokˇrtˇ eného c že Takto jsi byl pokˇrtˇ en i ty, Matˇ eji. Napsal jsem zde, že jsem slovo uslyšel, ale to jsem použil jenom pro nedostatek jiných termínu. ˚ Prostˇ e jsem najednou vˇ edˇ el, že jsem to slyšel. Ne, že bych mˇ el zvukový vjem, ale vˇ edˇ el jsem, že to není muj ˚ vnitˇrní pocit. Celkovˇ e jsem nˇ eco podobného zažil jenom asi tˇrikrát a radˇ eji jsem tomu nevˇ enoval pˇríliš zásadní duležitost ˚ a peˇ clivˇ e jsem zkoumal a radˇ eji, jako ti Borejští, na každý den jsem rozvažoval Písma, tak-li by ty vˇ eci byly. Tehdy v létˇ e to pro mˇ e nemˇ elo moc veliký význam, protože mi jenom bylo potvrzeno to, co jsem si stejnˇ e myslel. Ale pod dojmem této události jsem napsal Honzovi výše zmínˇ ený dopis (ale nevyprávˇ el jsem mu o tom, protože se mi nelíbili lidé, kteˇrí neustále prohlašují, jak „Pán Buh ˚ jim ˇrekl tohle a támhleto.“ atp.; možná je to pravda, ale nemají s tím konat nátlak na ostatní) a spokojenˇ e jsem odjel do Ameriky. Tam jsem se kˇrtum ˚ vubec ˚ nevˇ enoval a po návratu ˇ lovˇ domu˚ jsem celkem v pohodˇ e nˇ ekolika lidem svˇ edˇ cil o tom, že si myslím, že c ek muže ˚ být pokˇrtˇ en i jako nemluvnˇ e. ˇ Poˇ cátkem listopadu jsem lezl do vany se vykoupat a ve zcela neteologické nálad e jsem najednou skoro nahlas prohlásil, a dodnes nevím proˇ c, „Matˇ eji, ty by jsi se mˇ el nechat pokˇrtít.“ Samozˇrejmˇ e, že jsem si okamžitˇ e odpovˇ edˇ el, že to je blbost, protože pokˇrtˇ ený jsem. Modlil jsem se, abych byl zbaven tohoto pokušení. A nic. Proto jsem si ˇrekl, že

23

se na celou vˇ ec podívám do Písma. Nesmím se pˇrece nechat zblbnout jedním pocitem a to ještˇ e takhle šíleným! Koukal jsem se poctivˇ e po nˇ ekolik následujících dnu˚ a nestaˇ il jsem se divit. Ty verše ze kterých jsem rozumˇ c el, že mohu být pokˇrtˇ en jako dítˇ e na mˇ e ˇrvaly, že jsem nepokˇrtˇ ený a žiji v prušvihu. ˚ Navíc jsem ještˇ e zcela náhodou otevˇrel Bibli na Jr 39,3. Myslím si, že jsem povaha spíše racionalistická, spíše skeptická a tak zdurazˇ ˚ nuji, že na ˇ etl Jeremiáše a vubec tomto místˇ e jsem Písmo otevˇrel asi jenom jednou, když jsem c ˚ mˇ e neoslovilo. Najednou jsem uvidˇ el, co všechno se dˇ elo Židum, ˚ kteˇrí neposlouchali Hospodina. Vím, žiji pod Boží milostí, ale pˇrece jenom bych asi nemˇ el opomíjet Bázeˇ n boží ˇ irosti objevila moje ústˇrední otázka po a riskovat prušvih. ˚ A zde se poprvé v naprosté c nˇ ekolik následujících týdnu˚ až doted’ i dále: Co mám dˇ elat? Co je šílenost? Zahloubal jsem se ještˇ e zuˇrivˇ eji do studia Bible a nacházel jsem stále dokola, že se mám nechat pokˇrtít. Ve chvíli, kdy jsem si doˇ cetl ten kousek z Jeremiáše (až do konce kapitoly), vzal jsem tužku a papír a napsal pˇresnˇ e to, co jsem cítil. Je to nˇ eco na zpusob ˚ automatického textu, tak omluvte zmatenost: . . . když je hospodáˇrská konjunktura, roste neuvˇ eˇritelné množství podniku, ˚ ale spousta z nich má špatné základy. Proto dojde ke krizi, která to proˇreže. Židy v Jeruzalémˇ e, kteˇrí neposlouchali Hospodinova slova skrze Jeremiáše proroka, popravili babylónští kapitáni s d’ábelskými jmény. Po neposlušnosti pˇrijde trest. Když budu neposlušný, nedojde k prušvihu? ˚ Myslel jsem si, že jsem dostal slovo, že jsem byl pokˇrtˇ en. Nyní naopak. Kdy jsem se mýlil a poslouchal nepravého? Kdybych mˇ el jistotu, že se mám nechat pokˇrtít, nezastavilo by mˇ e ani stádo volu. ˚ Kdybych mˇ el jistotu, že se nemám dát pokˇrtít, ani výše zmínˇ ené stádo volu˚ by mˇ e k tomu nedonutilo. Ale já nemám ani jedno. Kde je pravda? Na jednu stranu bych rád poslouchal svého Pána, ale když by to nebyl on, udˇ elal bych strašnou pitomost. Co mám dˇ elat? Kdykoli se pomodlím a ptám se co mám dˇ elat, je odpovˇ ed’ jednoznaˇ cná: dej se pokˇrtít. Ale co když je to šílenost a já chci takovou odpovˇ ed’ slyšet? Kˇrest je nˇ eco, co nelze odvolat. Pokud se zmýlím, budu z toho mít dlouhodobou pakárnu. Jistˇ e v Bohu je odpuštˇ ení pro každý hˇrích, ale nemohu pˇrece chodit s Bohem tak, že skoˇ cím na zkoušku do každého prušvihu ˚ a pak se nechám vždy znovu vytáhnout. Co mám dˇ elat? Dosud byla moje cesta bezproblémová a pohodová. Ted’, možná, pokud to není šílenost, mám poprvé vykroˇ cit. Ale co, když to je celé blbost? Co mám dˇ elat? A ode dneška rána, kdy jsem slíbil, že se nebudu bát a budu konat, co mám, jsem sevˇrenej jak citrón. Ale já nevím, co dˇ elat mám. Co mám dˇ elat? Nevím, možná je to jenom otázka vykroˇ cení. Možná mám vyjít a nevˇ edˇ et, zdali dojdu. Asi právˇ e ted’ je zde chvíle napsat, co jsem našel tak pozoruhodného v Písmu, že uvažuji o pˇrekˇrtˇ ení (tohoto termínu, se kterým nesouhlasím, používám jenom, abychom se domluvili, samozˇrejmˇ e, že otázka se netýká toho, zdali pˇrekˇrtívat, ale zdali jsem pokˇrtˇ en). Nedostal se mi do ruky dostatek teorie protivné strany, tak mohu jenom odhadovat z námitek a z toho, co jsem zaslechl od Vás. Pokusím se to vyjasnit tak, že stvoˇrím bod na obhajobu kˇrtu dˇ etí a pak se ho pokusím rozmetat v prach. Ještˇ e jednu vˇ ec musím dodat. Tím, že zde píšu, co zde píšu, nechci provést mnoho vˇ ecí. Nechci pˇremˇ enit náš sbor v detašované pracovištˇ e BJB nebo KS, nechci zavést ˇ nový poˇrádek v CCE, není to ani pˇríprava ke konverzi k baptistum ˚ nebo na Maniny, nechci a v dohledné dobˇ e nebudu pˇresvˇ edˇ covat nikoho, že není pokˇrtˇ en, nechci Vás pˇresvˇ edˇ covat o tom, že jste páchal hˇrích kˇrtˇ ením dítek, ani nic podobného. Jediný o koho mi jde, a bude to znít velice egoisticky, jsem já.

24

Pokud dospˇ eji k tomu, že já osobnˇ e jsem v prušvihu, ˚ tak bych s tím asi já osobnˇ e mˇ el ˇ inem na nˇ nˇ eco udˇ elat. Nikoho se nesnažím o niˇ cem pˇresvˇ edˇ cit a pokud svým c ekoho budu pˇresto dˇ elat nátlak (jak bylo vytýkáno Honzovi), tak se mu velice omlouvám, ale ˇ tšinu, ne-li to už je tak trochu jeho problém. Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že ve všechny tyto výklady znáte, jistˇ e jste na nˇ e musel narazit pˇri studiu reformace 16. století. Nepochybuji o tom, ale, ještˇ e jednou, neuvádím je zde jako pˇríspˇ evek uˇ ceného hádání mezi námi dvˇ ema, taková pitomost mˇ e ani nenapadla (to bych musel spapat ještˇ e velice mnoho polívˇ ciˇ cky, abych s Vámi mohl zaˇ cít nesouhlasit), uvádím je zde proto, abych ˇ emu vˇ ˇ em jsem nejistý. pˇredvedl, c eˇrím, a proˇ c si myslím, co si myslím, a jsem nejistý, v c Když jsem se Vás poprvé ptal na otázku kˇrtu, a netušil ještˇ e, jak se pro mˇ e stane aktuální, odpovˇ edˇ el jste mi, že vˇ eˇríte, že jsem pokˇrtˇ en na víru svých rodiˇ cu. ˚ Mám dvˇ e námitky: jednak tomu tak úplnˇ e nerozumím a jednak se nemohu vyhnout otázce, která je mi z duše nepˇríjemná, ale zde se jí nemohu vyhnout. Na jakou víru? Jsem si jist, že moji rodiˇ ce nejsou kˇrest’ané. Otec je velice zarytý ateista a matka je, bohužel, produktem té nejliberálnˇ ejší „kˇrest’anské“ výchovy. Kdybych ˇrekl, že bere Krista jako moudrého uˇ citele, byla by to asi stejná hloupost, jako kdybych ˇrekl, že jste názorovˇ e blízký Vodˇ e života. Co je ale daleko podstatnˇ ejší. Já vubec ˚ nerozumím, co to znamená být pokˇrtˇ en na víru nˇ ekoho. To, až dojde k Poslednímu soudu, se mˇ e bude ptát: „A vˇ eˇril jsi, vyznal jsi ˇ dˇ svoji víru, tak jak jsem ustanovil? Stal jsi se údem mojí Církve?“. A já mám odpov e et: „Inu, já jsem vˇ eˇril, ale pokˇrtít, to jsem se nenechal, to za mˇ e vˇ eˇril nˇ ekdo jiný. Vašeho ustanovení jsem se také nedržel, kdo to za mˇ e vlastnˇ e vstoupil do Vaší Církve, to ani nevím“? Nepˇripadá Vám to ponˇ ekud praštˇ ené (když to mám ˇríci slušnˇ e)? Nepˇripadá Vám ponˇ ekud zvláštní, že mám vyznat svoji víru v zastoupení (považuji-li ˇ ástí kˇrtu i vyznání víry, jako že považuji) a dokonce proti, nebo bez mojí vule? za jednu z c ˚ Slyšel jsem kdesi názor, nevím zdali od Vás, že kˇrtíme do budoucna, že doufáme, že ˇ lovíˇ ten c cek, kterého kˇrtíme, bude vychováván a posléze uvˇ eˇrí. Jednak, znovu, nevím, odkud bral pan faráˇr tu jistotu, že budu kˇrest’ansky vychováván, ale hlavnˇ e se mi to celé nezdá. Trochu mi to pˇripomíná, jako kdybych vyvˇ esil na prázdnou stodolu hostinský ˇ epuje nejlepší moravské víno.“ a pak jsem doufal, že se tam štít s nápisem „Zde se c to nejlepší moravské víno objeví i s pˇríslušným hostincem nˇ ejak samo od sebe. Právníci ˇ asto vˇ jsou velice nepˇríjemní tím, že nazývají c eci velice nepopulárními jmény. O výše zmínˇ eném konání s hospodou bych ˇrekl, že jde o podvod. Rozumím, že by asi ten, kdo tam ten štít vyvˇ esil, hledˇ el na celou vˇ ec ponˇ ekud jinak, ale já si nemohu pomoci, byl by to podvod. Tímto nemíním nikterak tvrdit, že by se faráˇr, který pokˇrtí dítˇ e, dopouštˇ el podvodu. Spíše mám dojem, že je sám podveden, ale to je skuteˇ cnˇ e dojem a, opakuji, nemíním zde budovat nˇ ejakou novou církev, nebo Vás usvˇ edˇ covat. Mnˇ e jde jenom o to, zdali nežiji v prušvihu. ˚ A odpust’te, nemyslel jsem to zle, ale jinak jsem se k tomuto duvodu ˚ pro kˇrest nemluvˇ nat nedokázal vyjádˇrit. Kromˇ e toho, že se mnˇ e to nezdá jako celek, mˇ e na tomto pojetí kˇrtu nemluvˇ nat ještˇ e ponˇ ekud zaráží, že se tak Pánu Bohu pˇredepisuje, kde má uˇ cinit onen zázrak a darovat víru. Asi jsem znaˇ cnˇ e praštˇ ený, ale nˇ ejak se mi nezdá být samozˇrejmé, že v kˇrest’anské rodinˇ e (i kdyby to byla kˇrest’anská rodina) se udá onen zázrak a nˇ ekdo uvˇ eˇrí, staré umˇre a zrodí se nové. Kdesi jsem také slyšel, že obˇrízka byla pˇredobrazem kˇrtu a tak jako obˇrezán byl chlapeˇ cek sedm dní po narození, má být pokˇrtˇ en i pˇrírustek ˚ do rodiny kˇrest’anské. Nemohu si pomoci, ale nˇ ejak se mi to nezdá. Vyhledal jsem si v konkordanci všechny zmínky o obˇrízce v Novém zákonˇ e, vždycky jsem nalezl, že když Pavel psal o obˇrízce, tak nikde adresáty epištol neujišt’oval tím, že jsou obˇrezáni skrze kˇrest (Pozor na Kol 2,11n; to je o ˇ em trochu jiném; a kromˇ nˇ ec e toho jsme z mrtvých vstali skrze víru, která je mocné dílo boží !). Vždycky je ujišt’oval o tom, že je podstatnˇ ejší víra nežli obˇrízka, a že obˇrízka je znamením zákona, z pod kterého jsme se dostali spasením z milosti a víry. Kdyby byla obˇrízka pˇredznamenáním kˇrtu, nepochybnˇ e by je uklidnil slovy, že „Vy vlastnˇ e jste obˇrezáni kˇrtem, nebot’ obˇrízka je pˇredznamenáním kˇrtu.“ At’ jsem hledal, jak jsem hledal, tuto vˇ etu jsem

25

nenalezl. ˇ 4,12 píše, že o Abrahámovi: VR A znamení obˇrízku pˇrijal za znamení spravedlivosti víry, kteráž byla pˇred obˇrezáním, na to, aby byl otcem všech vˇ eˇrících v neobˇrízce, aby i jim byla pˇriˇ ctena za spravedlivost. A otcem obˇrízky tˇ ech, kteˇríž ne z obˇrízky toliko jsou, ale kteˇríž krᡠcejí šlépˇ ejemi víry otce našeho Abraháma, kteráž byla pˇred obˇrezáním. I zde je zcela jasnˇ e vyjádˇreno to hlavní, že totiž nejdˇríve Abrahám vˇ eˇril Bohu a teprve potom se nechal obˇrezat. To, že Židé mohli být obˇrezáni jako maliˇ ccí, bylo možné jenom tím, že zaslíbení Starého zákona se vztahují na Židy pro jejich puvod. ˚ Já jsem ale nebyl a asi ani nejsem Žid (pokud jsem Žid ted’, tak toliko vírou, jestli je ˇ 11, a do té víry se vstupuje kˇrtem). Zaslíbení se na mˇ takový výklad možný z R e zaˇ cala ˇ lovˇ vztahovat teprve smrtí toho starého c eka (mimochodem, ještˇ e jeden duvod, ˚ ale ten ˇ lovˇ není až tak originální, kˇrest je pohˇreb tohoto starého c eka; jak mohu pohˇrbít nˇ ekoho, kdo ještˇ e žije, respektive, kdo se dokonce zrovna narodil?). Pˇrevést kˇrest nemluvnˇ ete analogicky na obˇrízku plodí tak absurdní výsledky, že se tím ani zabývat nemohu (cosi jako vyjmutí embrya z maminˇ cina bˇricha a jeho následné obˇrezání; pak znovu uložit do bˇricha tˇ ehotné). Jako námitku ke kˇrtu vˇ eˇrících jsem slyšel velice absurdní ideu, že i když možná kˇrest nemluvˇ nat možná není biblický, pokˇrtˇ ení vˇ eˇrícího, nad kterým byly uˇ cinˇ eny úkony podobné kˇrtu jako nad nemluvnˇ etem, je snahou zasloužit si spasení úkonem a ne toliko pˇrijmout spasení z víry (ještˇ e jednou pˇripomínám Kol 2,12). Když jsem toto slyšel poprvé, byl jsem z toho tak šokován, že jsem ani nezmohl na repliku. To je velice zvláštní. Kdybych mˇ el opˇ et použít analogii, ˇrekl bych, že je to stejnˇ e „zvláštní“ jako, kdybych ˇrekl, že kárání toho, kdo se rozvedl, je snahou po skutkaˇrení. V podstatˇ e by bylo zcela jedno, co dˇ eláme a každá snaha o nápravu by byla honorována jako snaha zasloužit si spasení. Myslím, že nejšílenˇ ejší kˇrest’anští blouznivci jsou proti nositelum ˚ takovéto ideje velice nudnými racionalisty. To není snaha o dosažení spasení, ale docela obyˇ cejná poslušnost Božího Slova. Je to skuteˇ cnˇ e velice zvláštní argument. Mnˇ e milý bratˇre faráˇri, možná že se Vám ted’ zdám jako hluboce pˇresvˇ edˇ cený noˇ eho nechtˇ vokˇrtˇ enec. Není to vubec ˚ pravda. Velice se bojím, abych se do nˇ ec el nacpat, ˇ em pˇresvˇ abych se nesnažil sám sebe o nˇ ec edˇ cit. Jsem si také zcela jasnˇ e vˇ edom, jak málo jsem slyšel názory lidí, kteˇrí s kˇrtem nevˇ eˇrících souhlasí. Kromˇ e toho, že jste muj ˚ faráˇr, a jako od takového od Vás oˇ cekávám radu a pomoc, je toto nejduležitˇ ˚ ejší duvod ˚ proˇ c tento dopis píšu Vám. ˇ in, a že si musím být zcela jist, Uvˇ edomil jsem si také, že kˇrest je velice neodvolatelný c že dˇ elám tento krok skuteˇ cnˇ e z víry, pokud ho nˇ ekdy uˇ ciním. Moc prosím Ducha Svatého, aby mnˇ e dal zcela jasnˇ e vˇ edˇ et, co mám dˇ elat. Pˇrece abych mohl krᡠcet po Boží stezce, musím jasnˇ e vˇ edˇ et, kudy tato stezka vede. Co mám dˇ elat? A tak jsem se rozhodl, že se, kromˇ e vytrvalých modliteb, budu ptát na názory lidí, kteˇrí asi se kˇrtem vˇ eˇrících nebudou souhlasit. Jako za prvním jdu za Vámi. Dále jsem se rozhodl, ˇ init žádné rozhodnutí pˇred 6.XII. (nevím zdali svátek že at’ se bude dít cokoli, nebudu c sv. Mikuláše je nejlepší datum, ale proˇ c ne?), abych celou vˇ ec neuspˇ echal, jako jsme, myslím, s Honzou, Michalem Voglem a Ivošem uspˇ echali povídání o mládeži na záˇrijovém staršovstvu (nemyslím, že by to byla špatná akce, ale mˇ ela být lépe promyšlena, mˇ eli jsem se poradit s ostatními apod.). Kéž mˇ e Pán Buh ˚ pˇri svých cestách zachovati rᡠcí. Amen. Shalom

Matˇ ej

26

Pokoj Vám a milost od Ježíše Krista, našeho Pána, který v jednotˇ e Ducha Svatého, mocí našeho Otce, zlomil okovy moci zla nad námi a povolal nás do své lásky. Amen. Když jsem psal první z dopisu, ˚ netušil jsem, jak vše dopadne. Myslel jsem, že bude dobré, napíšu-li Vám svoje duvody ˚ písemnˇ e. Když jsem ten dopis napsal a Vám odevzdal, rozhodl jsem dát ho pˇreˇ císt i Honzovi. A k mému upˇrímnému úžasu, jste oba tvrdili, že se Vám ten dopis líbil. Tu nedˇ eli jsme byli venku, v Kácovˇ e, a já jsem tam pˇri té pˇríležitosti vyprávˇ el to, co ˇt se pozdˇ eji stalo obsahem druhého dopisu, o Ceplovi a Duchu Svatém. Myslím, že ope Honza navrhl, co já na to i toto napsat Vám, že by to dle jeho mínˇ ení mohlo být dost dobré. Jakmile to vyslovil, naprosto nadšenˇ e jsem uvidˇ el, že to je skvˇ elý nápad. První dopis jsem psal tˇri týdny. Tento asi dva dny, ale už v nˇ em nebylo mnoho rozhodování. Když jste ˇríkal, že se Vám dopis líbil, byl to jeden z nejhezˇ cích veˇ ceru˚ za poslední dva roky, a že jsem mˇ el v té dobˇ e hodnˇ e hezkých veˇ ceru. ˚ Když jsem zaˇ cal psát tˇretí dopis, psal jsem ho pˇredevším sobˇ e a Pánu Bohu. Proto jsem na zaˇ cátku vyjádˇril nejistotu, zdali ho mám vˇ enovat Vám, když si nejsem jist, zdali Vám ho dám pˇreˇ císt. Ale uvˇ edomil jsem si, že jste to pˇredevším Vy, komu za vznik tˇ echto dopisu˚ ˇ ím a poslední, c ˇ tvrtý, dopis je Vám vˇ vdˇ ec enován bez jakýchkoli pochybností. Nejsem si jist, jestli Vás to bude zajímat, tady nejde o nic, co by bylo tˇreba ˇrešit. U tˇ ech prvních dopisu˚ to bylo nˇ eco, co jsem potˇreboval. Zde je jenom moje potˇ echa. Nevím, zdali potˇ eší i Vás. A nevím ani, jak se Vám líbí idea otevˇrených dopisu, ˚ protože ted’ jsem již jist, že tento dopis dám pˇreˇ císt i každému, kdo bude chtít. Ale na druhou stranu, utˇ ešuji se, Vy jste s tou ideou pˇrišel jako první. Nevím, jak se Vám bude dopis líbit po té kˇrestní nedˇ eli. Nevím, zdali si o nás nemyslíte, že jsem parta šílencu. ˚ Respektive to by až tak nevadilo, pokud si o nás nemyslíte, že jsme parta nebezpeˇ cných šílencu. ˚ Nevím, co si mám myslet já. Ale beru-li vážnˇ e Ž 119,105, tak snad nikoli. Už jste musel pˇrežít se mnou mnoho citátu, ˚ tak pˇrežijte, prosím, i tento, který bude tak trochu vyznáním: A já bratˇri, nemohl jsem vám mluviti jako duchovním, ale jako tˇ elesným, maliˇ ckým v Kristu. . . . Ještˇ e zajisté tˇ elesní jste. Nebo ponˇ evadž jest mezi vámi nenᡠlovˇ vist, svárové a ruznice, ˚ zdaž ještˇ e tˇ elesní nejste, a podle c eka nechodíte? Já skuteˇ cnˇ e nevím, jak zabránit tomu, aby mezi námi nebyli svárové (to je dokonalé, ten rozdíl mezi mnohými sváry a jednou nenávistí). Nevím, jak nedˇ elat nic, co by pobouˇrilo moje okolí a zároveˇ n abych poslouchal Boha. Jsou skuteˇ cnˇ e cesty Boží tak nevyzpytaˇ kdo o kˇrtech, telné? Je nejlepším stavem, když se o problémech nemluví? A mluvil by ne kdyby z toho nebyl problém? Já skuteˇ cnˇ e nevím. Když nevím, tak se velice opatrnˇ e rozbˇ ehnu vpˇred za Svˇ etlem a uvidím co to udˇ elá. Pokud vˇ eˇrím, že On je „. . . svíce nohám mým a svˇ etlo stezce mé. . . “, nemám i vˇ eˇrit, že jdu po jeho stezce? Nikdy jsem nemˇ el takový pokoj v niˇ cem jako v mém kˇrtu. Snad mám skuteˇ cnˇ e vˇ eˇrit, že Pána Boha nemáme obhajovat, on se skuteˇ cnˇ e muže ˚ obhájit sám. Uvidím, co to udˇ elá. Nevím. Pokoj našeho Pána, který pˇrevyšuje veškerý rozum lidský, moudrost a pevnost ve vašem poslání, a mnohost veškerého Božího požehnání, si pro Vás vyprošuje Váš docela maliˇ cký v Kristu (alespoˇ n pˇres mne On bude vidˇ et) Matˇ ej

27