Memoárová literatura žen a korespondence jako pramen poznání života a díla Karla Čapka

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta - Ústav české literatury Český jazyk a literatura

Bakalářská diplomová práce Memoárová literatura žen a korespondence jako pramen poznání života a díla Karla Čapka

Brno 2013

Vedoucí diplomové práce

Vypracovala

doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc.

Anna Prchalová

1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci zpracovala sama, pouze s využitím uvedených citovaných pramenů. V Šakvicích, dne …………..

……………………….

2

Ráda bych tímto poděkovala svému vedoucímu práce doc. PhDr. Vlastimilu Válkovi, CSc. za cenné rady a připomínky.

3

Abstrakt Bakalářská práce Memoárová literatura žen jako pramen poznání života a díla Karla Čapka, se zabývá osobností Čapka právě z pohledu žen z jeho nejbližšího prostředí, které dokládají svědectví intimního a rodinného charakteru. Také korespondence Čapka, zasvěcená láskám jeho života má intimní charakter a významně přispívá k poznání Karla Čapka. Práce si klade za cíl vykreslit povahu a osobnost Karla Čapka, uvést čtenáře do prostředí Čapkovy rodiny a vztahů, díky čemuž čtenář získá i lepší schopnost pochopení Čapkova díla.

Klíčová slova Karel Čapek, memoárová literatura, korespondence, rodina, Helena Čapková, Jarmila Čapková, Vendy Vrbatová, lásky z mládí, Olga Scheinpflugová, Věra Hrůzová, Helena Koželuhová.

Abstract The bachelor thesis, Memoir literature of women as a source of the kowledge of Karel Čapek's life and work, is devoted to Čapek's personality viewed by the closest women around him whose testimonies are very informal, intimate and familiar. Also Čapek's correspondence aimed to his belowed ones, mentioned in the thesis, has intimate features, too. The goal of the thesis is to present Karel Čapek and his personality, to introduce the backgroud of his family and relationships and to enable thus better understanding of his work to the readers.

Key words Karel Čapek, memoir literature, correspondence, family, Helena Čapková, Jarmila Čapková, Vendy Vrbatová, love of youth, Olga Scheinpflugová, Věra Hrůzová, Helena Koželuhová.

4

Obsah

Úvod ........................................................................................................................ 7 1.

2.

Zachycení Karla Čapka v milostné korespondenci z mládí........................... 10 1.1.

Anna Nepeřená ....................................................................................... 10

1.2.

Čapkovy lásky z mládí ........................................................................... 13

Vzpomínky Heleny Čapkové jako pramen poznání dětství a mládí Karla

Čapka..................................................................................................................... 16

3.

4.

5.

2.1.

Memoáry Heleny Čapkové ..................................................................... 16

2.2.

Svědectví o domově a rodině Karla Čapka ............................................ 17

2.3.

Svědectví o vztazích sourozenců Čapkových......................................... 20

Memoárové svědectví Jarmily Čapkové ........................................................ 22 3.1.

O knize vzpomínek Jarmily Čapkové .................................................... 22

3.2.

Svědectví o vztahu Jarmily Čapkové k bratřím Čapkům ....................... 23

3.3.

Svědectví o tvorbě bratří Čapků ............................................................. 24

3.4.

Smrt Karla Čapka ................................................................................... 26

Memoárové svědectví služebných Karla Čapka ............................................ 27 4.1.

Služebnictvo Karla Čapka ...................................................................... 27

4.2.

Obraz Karla Čapka ve vzpomínkách služebných ................................... 28

Svědectví o Karlu Čapkovi očima Olgy Scheinpflugové .............................. 31 5.1.

Olga Scheinpflugová a její memoáry ..................................................... 31

5.2.

Vztah Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové ........................................... 34

5.3.

Svědectví Olgy Scheinpfugové o tvorbě Karla Čapka ........................... 36

5.4.

Počátek války a závěrečné období Čapkova života................................ 37

5

5.5.

Život Olgy Scheinpflugové po smrti Karla Čapka ................................. 39

6.

Svědectví o vztahu Karla Čapka a Věry Hrůzové ......................................... 41

7.

Svědectví Heleny Koželuhové o Karlu Čapkovi ........................................... 46 7.1.

Paměti Moji milí bratři ........................................................................... 46

7.2.

O rodině Karla Čapka ............................................................................. 47

7.3.

Popis a charakteristika Karla Čapka ....................................................... 48

7.4.

Karel Čapek a ženy................................................................................. 50

Závěr ..................................................................................................................... 52 Seznam použité literatury ...................................................................................... 60 Seznam příloh........................................................................................................ 63 1.

Obrazová příloha............................................................................................ 64

2.

Rodokmen Karla Čapka ................................................................................. 67

6

Úvod

Téma této práce vychází ze spojení dvou mých zájmů, v osobnosti Karla Čapka a memoárové literatuře. Karlem Čapkem se zabývalo již mnoho badatelů, bylo o něm napsáno mnoho monografií, článků a také memoárů. Pamětníci zaznamenávající vzpomínky na Karla Čapka pocházejí zejména z řad jeho rodiny, přátel, Pátečníků, spisovatelů, umělců a kolegů z redakce Lidových novin a Národních listů. Jsou to například Karel Scheinpflug, Otakar Vočadlo, František Langer, Edmond Konrád, Ferdinand Peroutka, František Kubka, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Jaroslav Kvapil a mnozí další. Tato práce se bude zabývat pouze memoáry autorů z Čapkova nejbližšího okolí a to pouze memoáry psanými ženami. Práce se tak snaží ukázat odlišný způsob zpracování vzpomínek žen, od zpracování vzpomínek mužů. Zajímavým tématem pro další zkoumání by mohla být podrobnější srovnání mezi memoárovou literaturou žen a mužů. Ve své práci se však tímto tématem primárně zabývat nebudu. Memoárová literatura podává autentické svědectví autorů o osobnostech, době a událostech, kterých se účastnili. Zaznamenávají vždy děj minulý, ukončený, většinou v chronologické posloupnosti a ich-formě. Autor pamětí je většinou i jeho hrdinou. Memoárová literatura se nachází na pomezí literatury dokumentární, beletrie a publicistiky. Největší důraz je kladen na dokumentárnost, avšak velkou roli hraje i charakter umělecký. Záleží na záměru autora, zda si klade za cíl podat pouze autentické svědectví, či zda chce působit na čtenáře esteticky. Beletrizované dílo má na čtenáře naléhavější účinek. Od beletrie se memoárová literatura liší tím, že nepracuje s fikcí, ale snaží se podávat reálná fakta. Základními rysy memoárů by měla být právě faktografičnost, svědeckost, subjektivnost, nesyžetovost. Za cíl této práce si kladu podat svědectví o tom, jak se odráží Čapkova osobnost v memoárech a korespondenci žen z jeho blízkého prostředí. Také chci

7

podat analýzu těchto memoárů a jejich zařazení do žánru memoárové literatury. Zjistím, do jaké míry jsou memoáry objektivní či subjektivní a jak splňují náležitosti memoárové literatury. Zaměřím se na časové roviny memoárů a formu podání vzpomínek. Práce se bude zabývat knižními memoáry Heleny Čapkové, Jarmily Čapkové, Olgy Scheinpflugové a Heleny Koželuhové. Tyto ženy náležely do Čapkova rodinného okruhu. Seznámím Vás taktéž s pamětmi Vendy Vrbatové, které zaznamenávají vzpomínky služebných Karla Čapka a dokládají vcelku odlišný pohled na Čapkovu osobnost. Memoárovou literaturu svým charakterem a obsahem doplňuje korespondence Karla Čapka díky svému ucelenému, soubornému charakteru a výpovědní hodnotě. Práce se pokusí analyzovat zejména obsáhlejší

korespondenci

Karla

Čapka

s

Annou

Nepeřenou,

Olgou

Scheinpflugovou a Věrou Hrůzovou. Jedná se o korespondenci určenou láskám Karla Čapka. K nim přiřadím pro ucelený pohled i ostatní lásky z Čapkova mládí. O vztahu Karla Čapka k Marii Svatoňové vypovídají memoáry sestry Heleny Čapkové. Sama Hermína Bergerová podává krátký vzpomínkový článek o vzájemné lásce s Karlem Čapkem. Korespondence zaznamenávající vztah mezi Libuší Solperovou a Karlem Čapkem bohužel nemá memoárový charakter, ale též stojí za zmínku. Milostná korespondence odhaluje nové informace o Karlu Čapkovi. Jimi lze doplnit memoáry, kterými se budu zabývat, tedy memoáry soukromého, intimního a rodinného charakteru. Čapkovým láskám z mládí věnuji samostatnou kapitolu, zařazenou na začátek práce. V ní bude Čapek zachycen v odlišné etapě života, než které se věnuji ve zbylých kapitolách, proto kapitolu o láskách z mládí řadím před ostatní kapitoly. V práci nebudu věnovat pozornost rozboru Čapkova díla. Více se chci zabývat rodinnými vztahy, charakteristikou Čapkovy povahy a detaily z jeho denního života. Zachytím prostřednictvím korespondence také jeho milostné city, filozofii života a myšlení. Cílem této práce tedy bude přiblížit čtenáři Čapkovu osobnost, myšlení a jeho životní osudy. Zároveň čtenáře seznámím s memoáry o

8

Karlu Čapkovi a jejich autorkami. Doufám, že tak čtenáře podnítím nejen k četbě děl Karla Čapka, ale též k četbě memoárové literatury o něm a k zájmu o osobnosti žen z Čapkova prostředí. Jak se v této práci dozvíme, některé z autorek memoárů, s nimiž se čapek stýkal, byly samy o sobě zajímavými a význačnými osobnostmi. Při studiu memoárové literatury se budu držet publikací Vlastimila Válka: Ke specifičnosti memoárové literatury a Memoárová literatura 20. století. K základnímu poznání osob, o kterých bude práce pojednávat, využiji Lexikon české literatury a Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století. Jako zdroje informací o Karlu Čapkovi využiji publikaci Miroslava Halíka: Karel Čapek: Život a dílo v datech; Ivana Klímy: Velký věk chce mít též velké mordy: život a dílo Karla Čapka; sborník Jeden i druhý a Kniha o Čapkovi.

9

1. Zachycení Karla Čapka v milostné korespondenci z mládí V mládí Karla Čapka se vyskytovalo několik více či méně významných lásek. Po těchto vzplanutích se zachovalo mnoho milostných listů psaných Karlem Čapkem. Memoárové literatuře se blíží svou uceleností a výpovědní hodnotou pouze korespondence Karla Čapka adresovaná Anně Nepeřené. Té se budu v kapitole podrobněji věnovat. Na ostatní lásky z Čapkova mládí však vzpomínají i autorky memoárů věnovaných Karlu Čapkovi, zejména Helena Čapková a Jarmila Čapková. Zachovalo se i několik dopisů Karla Čapka adresovaných těmto dívkám. Zachycují ho jako mladého zamilovaného chlapce tak, jak ho mohly znát jen ony. Z toho důvodu se krátce budu věnovat i Čapkově první lásce, Marii Svatoňové a také dívkám Hermíně Bergerové, Libuši Solperové a Olze Špétové. Čapka - milovníka lze poznat částečně i v jeho díle, ale i v něm se autor do jisté míry kontroluje, jelikož bylo určeno veřejnosti. Čapkovy romány jsou stylizované, promyšlené, kdežto dopisy jeho láskám jsou zaznamenaným proudem citu.

1.1.

Anna Nepeřená

Anna Nepeřená (1890-1968), druhá Čapkova láska, byla dcerou majitele hudební školy. Od spolužáků dostala přezdívku Anielka,1 podle Sienkiewiczova románu Bez dogmatu. Anielka byla krásná, inteligentní a charismatická dívka, o čemž svědčí také vzpomínka Čapkova spolužáka: „Anielka byla v té době přítelkyně Mansardistů a také více či méně tajná láska mnohého studenta, tedy příčina soupeření mezi spolužáky. Nakonec se s ní oženil kolega Myšička, který se

1

viz HALÍK, Miroslav: Na světlo světa. In: Jeden i druhý: vzpomínky na bratry Čapky. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1988, s. 324.

10

stal profesorem.“2 Mansarda byl tehdejší anarchistický spolek spoluzaložený Karlem Čapkem na hradeckém gymnáziu. Karel Čapek byl zde vnímán jako vůdčí osobnost třídy, odvážné a vzdorovité povahy. Anna Nepeřená dlouho schovávala své dopisy od Čapka, až do doby, kdy zhlédla reprízu jeho dramatu Loupežník (1920). Po tomto připomenutí Čapkova zájmu o její osobu, poskytla své dopisy k vydání. To se uskutečnilo až v roce 1978, deset let po její smrti. Dopisy jsou z období od března do října v roce 1905. Podávají důležité svědectví o citech a myšlenkách mladého Karla Čapka. Dokazují jeho předčasnou vyspělost, citlivost, vysoký literární styl i hloubku myšlenek teprve patnáctiletého budoucího světoznámého spisovatele. Jejich nenahraditelným přínosem je také odhalení prvních Čapkových prací, které vypátral Dr. Halík díky odkrytí Čapkova pseudonymu Milo z ústřižků z novin přiložených k dopisům pro Anielku.3 Právě jedny ze svých prvních veršů z básně Stará metafora (1905) věnoval Čapek právě jí. Šestnáct let pluji tak tou nehostinnou plání, teď mi už pohasla, zlíněla krev, ze síly mladistvé zbylo mi rezignování, ne láska už, ne hněv-- … Počátkem společné korespondence se Čapek pokládá za Anielčina uměleckého učitele. Chce vzájemnou výměnou myšlenek rozvíjet jejich intelekt a vést je ke společnému poznání. Z tohoto důvodu jsou dopisy také vysoce stylizované. Podobná tendence se u něj vyskytuje i později ve vztahu s Olgou Scheinpflugovou, avšak již ve více familiárním a neformálním postoji. Až později se Anielce přiznává k horoucímu citu k ní. Čapkova láska byla silná, avšak neopětovaná. Na jeho dopisy se mu nedostává odpovědi. Až na pár výjimek – 2

MRÁZEK, Čeněk: Consilium abeundi. In: Jeden i druhý: vzpomínky na bratry Čapky. 1. vy. Hradec Králové: Kruh, 1988, s. 12-13. 3 HALÍK, Miroslav: Na světlo světa. In: Jeden i druhý: vzpomínky na bratry Čapky. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1988, s. 325.

11

odmítajících listů. Anielka se pozastavuje nad jeho vyznáními nehodícími se k tak mladému člověku. Měla na mysli zejména Čapkovo tvrzení, že adresátka je jeho životní láskou. Pochybuje i nad upřímností vyznání z pocitů muže unaveného životem. V Listech Anielce se Čapek omlouvá za svůj vzhled, o němž nemá vysokého mínění. Díky němu se prý často stával terčem posměchu.„…se svou hranatou hlavou a rozcuchanou, vyjevenýma očima, s rudou tváří a negerskými rety a nahnutou šíjí atd. – působím – jak já příliš dobře vím – dojmem skoro trapným a ubohým […]“4 Opačný postoj měl ke svému intelektu. Ve svém nadání a vzdělání byl velmi sebevědomý. „Slečno Ando, já nejsem obyčejný člověk. Chcete-li Vy, mohu vykonat mnoho.“5 Až po několika měsících a útěku z Hradce Králové do Brna6 svůj boj vzdává. Díky členství ve spolku Mansarda, který byl na gymnáziu prozrazen, měl být Čapek, jako jedna z vůdčích osob vyloučen. Tím by mu bylo zároveň zabráněno dále studovat. Avšak vzhledem k tomu, že syn ředitele gymnázia byl taktéž

členem

spolku,

byla

záležitost

vyřešena

pouze

pokáráním

a

doporučením dobrovolného odstoupení. Karel Čapek proto přešel na gymnázium do Brna na třídě Kpt. Jaroše, v tehdejší Schmerlingově ulici.7 Zde však již popularitu nezískal. Z Brna píše svůj poslední dopis Anielce. „Stojím tady sám a sám, ve velkém, šeredném městě, v němž není pro mne ani jednoho přítele. Izoloval jsem se od světa a života, a zahrabán ve své světničce vrčím na všechny.“8

4

ČAPEK, Karel. Listy Anielce. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1978, s. 97. ČAPEK, Karel. Listy Anielce. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1978, s. 29. 6 Zde bydlel v Augustinské, dnes Jaselské ulici v přízemí domu číslo 5 OPELÍK, Jiří a Karel ČAPEK. Karel Čapek ve fotografii. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1991, s. 33. 7 OPELÍK, Jiří a Karel ČAPEK. Karel Čapek ve fotografii. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1991, s. 32. 8 ČAPEK, Karel. Listy Anielce. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1978, s. 106. 5

12

1.2.

Čapkovy lásky z mládí

S první Čapkovou láskou se můžeme seznámit díky memoárům sestry Heleny. Se čtrnáctiletou spolužačkou z hradeckého gymnázia, Marií Svatoňovou, se rozešel v roce 1905. To dosvědčuje dopis sestře: „Co se pak týká té nešťastné lásky – i to se změnilo. Ta první láska, ta už je u konce. A sice od 5. januaria 1905. A je to docela dobře. Ta má zbožňovaná Mařenka se ukázala jako docela, ba až příliš všední, mělké, ale až příliš v jistých věcech „flákané“ děvče. Jsem rád, velice rád tomu, že jsem měl tolik síly, abych udělal konec. Teď je mi lehčeji, vždyť ta má první láska nebylo nic jiného než nepřetržitý řetěz trápení.“9 O Marii Svatoňové se Čapek zmiňuje v i dopise své následující lásce, Anně Nepeřené. Dopis se týká snahy po vzdělávání žen: „Taková Márinka Svatoňová — je chápavá, ráda by se vzdělávala — při tom je ale bigotní a klerikální, koketní – a přece je v ní něco, z čeho by se dala utvořit žena jiná.“10 Z korespondence Anně Nepeřené vyplývá, že Karel Čapek v té době založil knihovnu určenou pro mladé dívky. Zájem o vzdělávání a literární tvorbu žen nalézáme v různých svědectvích po celý Čapkův život. Dva roky po známosti s Annou Nepeřenou se Čapek zamiloval do dcery velkocukráře Antonína Bergera, Hermíny Bergerové (1891-1958).11 S Minkou (jak byla dívka přezdívána), se seznámil v Praze na tanečních hodinách Karla Linka, které v letech 1907-1908 navštěvovali s bratrem. Známost mezi nimi není dochována v korespondenci,12 ale dokládá ji vzpomínka samotné Hermínky Bergerové.13 Korespondence podle ní nebylo třeba, setkávali se prý téměř denně v 9

ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. 3. vyd. rozšíř. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 206. ČAPEK, Karel. Listy Anielce. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1978, s. 74. 11 ZELINSKÝ, Miroslav: Stopami života. In: Kniha o Čapkovi. 1. vydání Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 13. 12 Dochoval se pouze jediný krátký pozdrav Hermíně Bergerové a jeden krátký dopis Anně Bergerové, její matce. 13 BERGEROVÁ,Hermína: Taneční hodiny bratří Čapků. In: Jeden i druhý: vzpomínky na bratry Čapky. 1.vyd. Hradec Králové: Kruh, 1988, s. 18-21. 10

13

knihovně. Minka popisuje Karla jako velmi hezkého vnímavého chlapce, který byl k ženám dvorný, ale nijak je nedobýval. Na rozdíl od svého bratra se v tanečních omezil pouze na jednu partnerku, zatímco jeho bratr měl širší pole oblíbenkyň. Mezi sebou se bratři oslovovali „pane bratře“, chodili ve skořicových oblecích s cylindry a hůlkami. Minka prý byla do Čapka zamilovaná a Čapkovi nejspíš také nebyla lhostejnou. Vztah po nějaké době vychladl, zůstal však provždy zachován ve hře bratří Čapků. Předlohou pro hlavní postavu Mimi v dramatu Loupežník, je s velkou pravděpodobností právě Minka, jejíž jméno i charakter ji nápadně připomíná. Karel Čapek maturuje v roce 1909 a nastávající léto tráví celá rodina v Lázních sv. Kateřiny u Počátek, kde Čapkův otec pracuje jako lékař. Zde se seznamuje se svou další láskou, Libuší Solperovou z Hradce Králové. Sestra Helena Čapková na ni vzpomíná ve svých memoárech: „Karel se přeukrutně zamiloval do roztomilé dívky a byla to láska plná té nejútlejší poezie, jak ji sestře jednou důvěrně vylíčil Peča.“14 S ní si dopisoval dvě léta a dle zmínek v korespondenci se často navštěvovali a dokonce prý spolu strávili dovolenou ve Vídni.15 Po stopách této lásky se vydal Dr. Miroslav Halík.16 Při návštěvě na českokrumlovském zámku se zmínil o Čapkově lásce před místním archivářem dr. Navrátilem. Za tři měsíce se pan Navrátil dostavil s hromádkou dopisů a fotografií své sestřenice, žijící v Jindřichově Hradci. Ukázalo se, že sestřenice je právě onou Libuškou z lázní, do které se kdysi Čapek zamiloval. Dopisů však nezbylo mnoho, ty nejhezčí bohužel spálil Libušin žárlivý manžel, a proto nemají význačný memoárový charakter.17

14

ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 247. Pod přezdívkou Peča myslí Helena Čapková svého bratra Josefa Čapka. 15 ZELINSKÝ, Miroslav: Stopami života. In: Kniha o Čapkovi. 1. vydání Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 13. 16 HALÍK, Miroslav: Na světlo světa. In: Jeden i druhý: vzpomínky na bratry Čapky. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1988, s. 328. 17 viz ČAPEK, Karel a Marta DANDOVÁ. Korespondence 2. 1. soubor. vyd. Praha: Český spisovatel, 1993, s.273.

14

Pro úplnost zařazuji také zmínku o další z lásek Karla Čapka, Olze Špétové.18 S tou se Čapek seznámil na vysokoškolských studiích na filozofické fakultě pražské univerzity. Zmiňuje se o ní Helena Čapková ve svých memoárech: „[…] slaboučký Karel začal v zimních měsících chodit ven a vracíval se až v noci, vymrzlý na kost. A jak by ne; prořekl se, že chodí s dívkou a sedává s ní na Petříně, a schválně na kamenných lavičkách. Ne zima jí není – povídal Pečovi – půjčuje jí svůj zimník a celou ji do něho zachumlá, má jí tolik co povídat o Aldebaranu, Venuši a Saturnovi i o svých plánech a knížkách, které chystá.“19 Dle této vzpomínky nazvala Libuši dívkou z Petřína i Marie Šulcová, která napsala několik beletristických knih o bratřích Čapcích. Schůzkám však udělaly přítrž začínající Čapkovy potíže s páteří, které určovaly po zbytek života jeho milostný život. Zároveň byl zaměstnán studiem a prací, oddal se spisovatelství, koníčkům a poznávání. Proto se jeho další vážný vztah vyvinul až v třicátém roce jeho života.

18

ZELINSKÝ, Miroslav: Stopami života. In: Kniha o Čapkovi. 1. vydání Praha: Československý spisovatel, 1988, s 15 19 ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986,s. 292.

15

2. Vzpomínky Heleny Čapkové jako pramen poznání dětství a mládí Karla Čapka

Helena Čapková,20 narozená v roce 1886 jako nejstarší ze sourozenců Čapkových, měla od mládí spisovatelské ambice. Je autorkou subjektivních próz o rodině, zaměřených zejména na dětství a mládí. Její vzpomínky jsou cenným zdrojem informací o Čapkově domově a prostředí, ve kterém vyrůstal.

2.1. Memoáry Heleny Čapkové První pokusy o zaznamenání rodinného prostředí Helenou Čapkovou21 se uskutečnily již v roce 1920 útlou knížečkou Malé děvče. Následovala Kolébka (1922). V tvorbě Helenu Čapkovou podporovali oba bratři. V korespondenci mezi nimi jsou zachovány texty, které by mohly sloužit i jako učební materiál pro začínající spisovatele. O kvalitě literární tvorby Heleny Čapkové však měla pochyby její vlastní dcera Helena Koželuhová. „Strýci se ukázali ohleduplnými a poctivými rádci, ale vcelku byli myslím rádi, že se matka vzdala první.“22 Ve svém posledním díle, beletristických memoárech Moji milí bratři (1962), se Helena Čapková stylizuje do role staré pamětnice, kronikářky vyprávějící příběh, jehož byla svědkem. Kniha podává nejuceleněji a nejobšírněji svědectví o dětství prožitém s bratry Čapky. Jazyk je velmi zdobný, archaický, naplněný patosem. Kniha byla vydána posmrtně v roce 1962. První nedokončené vydání, autorkou připravované, zahrnuje líčení od narození Heleny po smrt otce Antonína. Až třetí rozšířené vydání, doplňuje příběh o nalezené torzovité a

20

Helena Čapková (1886-1961). viz FORST, Vladimír, Jiří OPELÍK a Luboš MERHAUT. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. sv. A-G. Praha: Academia, 2008, s. 390. 22 KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. 3. vyd., (v ČR. 1.). Praha: B. Just, 1995, s. 81-82. 21

16

neseřazené zápisky23 z Heleniny pozůstalosti sahající až do období smrti obou bratrů. Jak vypovídá název, kniha je zaměřena zejména na bratry Čapky. Avšak víc než jen v pozadí tohoto hlavního tématu je popisován život samotné autorky. Centrem vyprávění se stává zejména autorčin vztah k matce a žárlivost Heleny Čapkové, jejíž příčinou byl právě Karel Čapek. Nejmladší potomek, navíc svým vzezřením i zdravotním stavem slabé a často churavějící dítě, byl miláčkem matky. Ostatní dva sourozenci tak byli zanedbávaní. Pojetí memoárů jako zpovědi o nenávisti a žárlivosti Heleně Čapkové mnozí vyčítali, stejného názoru byla například i švagrová Jarmila Čapková, která v pamětech Heleny Čapkové viděla „popletenou historii nenávisti k matce“. O její knize se Jarmila Čapková vyjadřuje jako o „krasořečnění bez jednoty a historického kontextu, nastavování a vyšperkování literárními umnostmi, jen aby vyšla dlouhá kniha.“24 O bratrech Čapkových však kniha dle jejího názoru vypovídá jen velmi málo.

2.2. Svědectví o domově a rodině Karla Čapka Na Čapkovu matku Boženu25 všichni pamětníci vzpomínají jako na ženu krásnou a inteligentní, avšak velmi žárlivou, hysterickou, sebestřednou „hypochondričku“, plnou pocitu nenaplněného života. Matka Božena byla velmi výraznou, avšak negativní osobou. Ovlivnila život i charakter všech sourozenců. Helena Čapková po své matce zdědila žárlivost. Karel Čapek, kterému se dostávalo přílišné lásky a péče, měl k ženám velmi otevřený a často vášnivý postoj, zatímco Josef Čapek, pro nějž byl matčin horoucí cit k bratrovi zřejmě odstrašujícím příkladem, stal se uzavřeným a v důsledku toho chladným i ke své manželce. 23

Zápisky k memoárové knize Moji milí bratři z pozůstalosti Heleny seřadil editor Eduard Martin. ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. Vyd. 1. Praha: Torst, 1998, s. 320. 25 Božena Čapková (1866-1924), rozená Novotná, pochází z Hronova. 24

17

Božena Novotná své blízké často týrala hysterickými záchvaty, které byly důsledkem její psychické poruchy. Kolem roku 1924 se její zdravotní a psychický stav zhoršil. Podlehla závislosti na morfiu, které užívala na svou hysterii a nespavost. Božena Novotná zemřela po požití silné dávky morfia v roce 1924. „Velká, drtivá kocovina po chronickém omamování drogami byla pro ni nutně strašná, a soucitný Karel to nesnášel, […] už nedokázal chodit k ní jen a jen po špičkách a dávat si smáčet tvář a hlavu jejími slzami. Nebyl už malým chlapečkem, schopným útěšlivého blábolení, ale mladým mužem zaujatým literární a novinářskou prací,“26 vzpomíná Helena Čapková. Zcela rozdílně je ve vzpomínkách popisován Antonín Čapek,27 otec Karla Čapka. Tento statný muž, vyhledávaný venkovský a lázeňský lékař, měl prý zdravého ducha a rodina ho měla ráda. Rád maloval i skládal básně, mnoho četl a měl rád hudbu. Mnohá z těchto nadání a zálib zdědili i sourozenci Čapkovi. S otcem žil Karel Čapek staromládeneckým životem ještě pět let po matčině smrti v novém domě ve vinohradské vile. Doktor Čapek zemřel na rakovinu žaludku v roce 1929. Kniha Moji milí bratři čtenáře seznamuje též s prarodiči sourozenců Čapkových, po kterých Helena, Josef i Karel zdědili svá jména. Helena získala jméno po babičce Novotné, Josef po dědečkovi Čapkovi a Karel po dědečkovi Novotném. Z prarodičů ovlivnila Karla Čapka beze sporu nejvíce babička z matčiny strany, Helena Novotná28. Ta uměla nespočet říkanek, slovních hříček, písniček a průpovídek, přetékala energií a dobrou náladou. Rozmanitostí svého slovníku Karla Čapka do velké míry ovlivnila. Její mluvu často využíval jak v prostředí rodiny (na veřejnosti mluvil pouze přísně spisovným jazykem), tak ve svých knihách. Ty jsou plné jazykové hravosti. Prarodiče pobývali na mlýně

26

ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. 3. vyd. rozšířené, Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 336. 27 Antonín Čapek (1855-1929). 28 Helena Novotná (1841-1912), za svobodna Holzbrechrová.

18

Papírna v Hronově,29útulném domě plném tepla a vůní, který byl pro sourozence Čapkovi kouzelným místem dětství. Po smrti manžela Karla Novotného,30se babička Novotná přestěhovala k Čapkově rodině. Doprovázela Karla Čapka při studiích v Hradci Králové. Babička zajistila svým vnukům klidná studijní léta finančním odkazem po prodeji hronovského mlýna. Dopřála jim tak do velké míry samostatnost a možnost cestování. Rodina Čapků pocházela z rodu sedláků ze Žernova. V tradici sedláků pokračoval bratr tatínka Antonína, strýc Pepek. Statek rodiče nechtěli rozpůlit mezi bratry, proto byl starší bratr Antonín poslán na studia medicíny. Brzy prý jako lékař došel takové obliby, že se říkávalo: „Tu mě bolí, tu mě pšká, pošlete mi pro Čapka.“31 Mladá rodina Čapkova žila v Malých Svatoňovicích. Karel zde prožil jen pár měsíců, poté se rodina přestěhovala do nového a konfortnějšího domu v Úpici. Do Malých Svatoňovic se však Čapek s matkou často vracel při cestách ke zdejší zázračné Panence Marii. Té byly připisovány léčivé schopnosti. Hronovský mlýn, Svatoňovice i dům v Úpici, všechna tato malebná místa, kde spolu sourozenci prožili idylické dětství, je velmi ovlivnila. Zde můžeme hledat zárodky Čapkovy záliby ve zvířatech, zahradě a klidné přírodě a vůbec v jeho optimistické náladě a lásce k dělným lidem a řemeslům. Již zde Čapek často chodíval od kováře ke sklenáři, ševci, lékárníkovi i pekaři a zkoumal jak se co dělá. Již jako dítě byl velmi zvídavý, ale také sdílný. Helena Čapková na něj vzpomíná jako na „žalobníčka“. Babička Helena Novotná však Ičínka, jak Karlovi v rodině říkávali, hájila slovy: „Cák je to všechno platný, je tuze spěšnej, dyť von je to haťárek, musí vyšplechnout všechno, co ví, a eště víc někdy.“32 Na tomto citátu ze vzpomínek Moji milí bratři Heleny Čapkové, můžeme si ukázat ráznou a barvitou mluvu babiččinu. 29

OPELÍK, Jiří a Karel ČAPEK. Karel Čapek ve fotografii. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1991, s. 11. 30 Karel Novotný (1837-1900), velmi pohledný muž, který však babičku Novotnou týral svými sklony k alkoholu, hazardu a ženám. 31 Ibid., s. 57. 32 ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. 3. vyd. rozšíř. Praha: Československý spisovatel, 1986,s. 67.

19

Za studií Čapek pobýval v Hradci Králové, v Brně a v Praze. Do Prahy se v roce 1907 odstěhovala celá rodina poté, co matka bez otcova vědomí33 prodala dům v Úpici a koupila byt v Praze v Říční ulici č. 11.34 Nechtěla být již více „maloměšťankou“, ale kulturní dámou. Karel v bytě bydlel zprvu s rodiči, poté co se přestěhovali do Trienčanských Teplic,35 zde bydlel s Josefem a jeho ženou Jarmilou až do doby, kdy Čapkova matka onemocněla a rodiče se museli do Prahy vrátit. Poté se bratři rozhodli postavit společně dvojdomek, do kterého se nastěhovali v roce 1925. Počáteční okouzlení bratrů městem Helena Čapková popisuje s úsměvem. Bratři, kteří se v Úpici prali na dvorku v roztrhaných kalhotách, se zde proměnili: „[…] oba na sobě útlé, v pase těsně upjaté šaty, boty hranaté, pěstěné nehty – inu – dandyové; […] I jejich řeč byla škrobená, ‚ne madam, ano madam, pane bratře‘[…]“36 Helena Čapková trpěla pocitem, že rodičům překáží,37 a proto se v roce 1904 vdala v pouhých sedmnácti letech. Muž, který jí měl umožnit útěk z domova, byl advokát František Koželuh. Manžel Heleny Čapkové zemřel předčasně v roce 1926 na mozkovou mrtvici. O čtyři roky později se Helena Čapková provdala za Josefa Palivce.38 Po smrti prvního manžela se odstěhovala do Prahy blízko vinohradské vily.

2.3. Svědectví o vztazích sourozenců Čapkových Krize v dosud pevném sourozeneckém vztahu nastala poté, co se Karel Čapek oženil. Učinil tak náhle, bez jakékoliv zmínky o zásnubách, dokonce bez pozvání sourozenců na svatbu. Helena Čapková byla Karlovým rozhodnutím

33

Doktor Čapek v té době prodělal zánět mozkových blan, s kterým se léčil v lázních. Ibid., s. 227. 35 Zde Antonín Čapek působil jako lázeňský lékař. 36 Ibid., s. 254. 37 Ibid., s. 196. 38 Josef Palivec (1886-1975), diplomat, spisovatel a překladatel. 34

20

oženit se bez konzultace s rodinou tak uražena, že se nějakou dobu vůbec nestýkali. Svým dílem k tomu přispěl i sám Čapek, který jí zaslal výhružný dopis, varující před útoky na svou manželku Olgu: „Dotkneš-li se jen slůvkem mé ženy kdy, rozejdu se s Tebou navždycky, nikdy bych to neodpustil ani nesnesl.“39 Sourozenci se usmířili až těsně před smrtí Karla Čapka poté, co Helena Čapková vážně onemocněla. Čapkovo jednání lze chápat, pokud vezmeme na vědomí, že rodina v minulosti přijala Olgu velmi negativně. Helena Čapková viděla problém ve velkém věkovém rozdílu mezi Karlem a Olgou a neváhala se o své obavy s Karlem podělit. I přes krátké období neshod sourozenců, měli spolu Helena, Josef i Karel Čapkovi pevný vztah. Již od dětství spolu vše sdíleli a byli jeden druhému oporou. Josef Čapek by bez pomoci bratra nezískal místo redaktora v Národních listech. Sestře byl Karel Čapek oporou v jejích spisovatelských začátcích, později i v těžkých chvílích jejího života. Všímavost k strastem bližních a pohotová a úspěšná pomoc je rys Karla Čapka vzpomínaný nejedním pamětníkem. Čapkovu životu v dospělosti není v memoárech Heleny Čapkové věnováno mnoho místa, autorka své paměti kvůli předčasnému úmrtí neměla možnost dokončit. Stručně jej zaznamenávají pouze útržkovité autorčiny poznámky k memoárům. V jedné z nich Helena Čapková vzpomíná na smrt svých bratrů takto: „Viděla jsem je a vidím stále a oba současně; jako malé děti, chlapce a muže, a vždy jsou to oni. Tehdy ne, ale teď vím, že je jako starce neuvidím už nikdy. Jsou bez účasti, odešli jeden po druhém osiřelé sestře právě v době, kdy se zdálo, že v žilách národů jako by přestala kolovat jasně červená svobodná krev.“40

39

ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. 3. vyd. rozšíř. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 410. ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. 3. vyd. rozšíř. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 372.

40

21

3. Memoárové svědectví Jarmily Čapkové Jednou z žen, které svým svědectvím přispěly k poznání osobnosti Karla Čapka, byla jeho švagrová Jarmila Čapková41. Její memoárové dílo Vzpomínky (1998) je dedikováno manželu Josefovi, na svého švagra v něm však často vzpomíná.

3.1. O knize vzpomínek Jarmily Čapkové Kniha Vzpomínky (1998) vznikala velmi dlouho a ze všech memoárů, kterými se v této práci zabývám, nejúporněji. To bylo způsobeno jednak autorčinou literární nezkušeností (doposud vydala pouze několik překladů), ale hlavně autorčiným duševním rozpoložením. Jarmilin manžel Josef Čapek, který byl nacisty držen v koncentračních táborech, měl údajně zemřít koncem války na břišní tyfus, avšak jeho tělo se nikdy nenašlo. Jarmila nejspíš až do své smrti doufala, že se jí manžel z války vrátí, o čemž svědčí i několik pasáží ve Vzpomínkách: „Žila jsem patnáct let v myšlenkách na Vás. A teď Vás vítám, i kdybyste mi už nenáležel, byla bych šťastna, že Vám mohu odevzdat Váš dům, Vaše dítě i vnuky, dílo, o něž jsem se starala, a ponechat si jen plány na další oslavení toho díla.“ Na manželovo hledání vynaložila mnoho sil, proto psaní memoárů po dlouhou dobu odkládala. Začala psát až ke sklonku svého života. Memoáry jsou nedokončené a neúplné. Práce na nich skončila v roce autorčina úmrtí 1962. Velmi dlouho se muselo čekat též na vydání knihy, úryvky z ní však vycházely již dříve.42 V roce 1998 vyšly Vzpomínky knižně. Samotná kniha Jarmilou Čapkovou určená k publikaci, byla doplněna o další tři oddíly. Ke Vzpomínkám editoři 41

Jarmila Čapková (1889-1962) V knize vzpomínek a statí o bratrech Čapcích Jeden i Druhý, vyšel v roce 1988 úryvek z pamětí Jarmily Čapkové s názvem Povinnost lásky (s. 129-152). 42

22

přiřadili i nezahrnuté poznámky nalezené v autorčině pozůstalosti, citový deník a krátké texty týkající se pátrání po manželovi v koncentračních táborech. Jaroslav Dostál43 k memoárům dopsal krátký text o životě Jarmily Čapkové a její dcery Aleny,44 s kterou se v roce 1947 oženil. Jednotlivé části knihy se od sebe velmi liší. Zatímco Vzpomínky určené k vydání jsou zbavené veškeré intimity a citovosti, v denících je tomu právě naopak. Zde je prozrazeno vše, co se Jarmila Čapková snažila ve Vzpomínkách skrýt. Jarmila přiznává nevyhnutelnou subjektivnost svého díla, avšak její memoáry jsou jedny z nejdokumentárnějších. Nesnaží se o beletrizování. Míra subjektivnosti je v memoárech Jarmily, například oproti memoárům Heleny Čapkové nebo Olgy Scheinpflugové, nejmenší. Práce obou žen sama dosti kritizuje. Vyčítá jim přeceňování a samolibost. Knize Heleny Čapkové pak prý také schází jakýkoliv historický kontext. Do jisté míry jsou výtky opodstatněné, ale k takto negativnímu komentáři jistě musel přispět i špatný vztah mezi oběma ženami, o čemž ostatně vypovídá i Jarmilin deník.

3.2. Svědectví o vztahu Jarmily Čapkové k bratřím Čapkům Jarmila Čapková, rozená Pospíšilová, se s Josefem Čapkem seznámila v roce 1910 při společných studiích na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Její bratr i otec45 zemřeli v první světové válce. Jarmilina matka46 vztahu s nezaopatřeným umělcem nepřála, proto musel pár devět let čekat, než si Josef našel stálé místo jako redaktor v Národních listech. Novomanželům přenechali rodiče Čapkovi byt v Říční ulici s přáním, aby zde mohl zůstat i Karel. Nastává tak doba, kdy jsou si Jarmila Čapková s Karlem Čapkem velmi blízcí, přebývají 43

Jaroslav Dostál (1923), lékař, básník, výtvarník. Alena Čapková (1923-1971). 45 Otec Jaroslav Pospíšil (1862-1910) byl zemským advokátem, autorem prvního obšírného výkladu autorského práva, vnuk nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila. 46 Zdena Pospíšilová (1862-1950), sestra knihkupce Bursíka. 44

23

po několik let ve společné domácnosti, a díky tomu může Jarmila zasvěceně vypovídat i o Karlově životě. Jarmila Čapková poznala Karla Čapka v jeho dvaceti letech, ještě v dobách, kdy se zatím neprojevila jeho nemoc páteře. Pamatuje si ho prý ještě vyššího než Josefa a vzpřímeného. Ze vzpomínek Jarmily Čapkové vyplývá, že s Karlem Čapkem dobře vycházela. Popisuje ho jako muže „veselého a veselí milujícího, prostořekého a rozpačitého, jasného a žertovného, příchylného a něhy potřebného.“47 Vzpomíná na Karla Čapka jako na člověka, který neváhal pomoci bližnímu, ať už hmotně nebo alespoň psychickou podporou. Byl prý upřímný, sdílný a hovorný. Svého švagra měla ráda. Nesla však těžce jeho stín na svém manželovi, což je patrné z jejích poznámek ke své memoárové knize: „Prosím, abyste neumenšovali význam Josefa Čapka přídomkem ‚bratr Karla Čapka‘. Bratři Čapkové, to je něco jiného; ale i ve společných dílech byl jeho přínos nespravedlivě podceňován.“48 Vztah Josefa Čapka k manželce byl pevný, ale na rozdíl od vztahu citového bratra Karla Čapka, poněkud chladný. Na veřejnosti si nikdy neprojevovali žádnou náklonnost a dokonce si po celý život vykali, zatímco s Karlem Čapkem si Jarmila Čapková tykala. Josefova neschopnost projevování náklonnosti k ní ji velmi trápila, s čímž se svěřuje i ve svém deníku. Přesto po celý život svého muže milovala a nikdy se znovu nevdala.

3.3. Svědectví o tvorbě bratří Čapků

Karel Čapek se stal v roce 1920 světově známým autorem díky dramatu RUR. Jak tento úspěch nesl, žertovně dokládá dopis adresovaný Jiřině Šubrtové z roku 1921, který Jarmila do svých memoárů zahrnula, aby podtrhla Čapkovu 47 48

Ibid., s. 212. ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. 1. vyd. Praha: Torst, 1998, s. 319.

24

skromnou povahu: „Teď se těším na dny, kdy už se zase nebude o RUR mluvit. Prosím Vás, jak se má člověk tvářit, když mu lidé lichotí? Tváří-li se vážně, je směšný; tváří-li se nevážně, je nafoukaný; věřte, je hrozně těžké chovat se přirozeně v takové trapné situaci.“49 Karel Čapek drama považoval za tribunu lidu. Obracel se s ním na čtenáře v případech, kdy potřeboval sdělit něco velmi naléhavého. O společné tvorbě bratří Čapků se vyjadřuje mnoho pamětníků, přičemž nejčastěji skloňovanou záležitostí je právě jejich rozchod v tvorbě. Jarmila se však výjimečně tímto jevem nezaobírá. Jejím přínosem k tomuto tématu je naopak svědectví, jak spolupráce bratrů fungovala. „Nevěděli ani, že psáti společně je něčím v zemi neobvyklým. Přišli z venkova, kde spolu rostli, neměli v Praze přátel, a byli tedy odkázáni pouze na sebe. Psali společně, protože se jim to zdálo snazší.“50 Sami bratři pak o této spolupráci hovoří v předmluvě ke společnému dílu, Krakonošově zahradě (1918): Přišlo to tak, že Karel Čapek napsal jakousi povídačku, kterou odhodil, protože s ní nebyl spokojen. Mně se zdálo, že by jí bylo škoda, a nějak jsem ji předělal. A pak ji zas předělal Karel. A pak jsme se na ní vrtali oba… A tak jsme mysleli, že bude nejlépe, když budeme dělat literaturu spolu.“51 Jarmila Čapková podává též svědectví o práci obou bratří v redakci novin. Josef Čapek neměl práci v novinách rád. „Nerad sloužil tomu shonu a potřebě předhodit něco čtenáři.“52 Na rozdíl od něj, Karel Čapek považoval práci v novinách za velmi důležitou a vynikal v ní: „[…] jeho drobné zprávy, psané pro chvíli, v tlaku horečky dne, jsou jeho nejlepší, mistrovská díla,“53 vzpomíná Jarmila Čapková.

49

Ibid., s. 190. ČAPEK, Karel a Josef ČAPEK. Předmluva. In: Krakonošova zahrada. Praha: Borový, 1938, s. 16. 51 Ibid., s. 26. 52 ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. 1. vyd. Praha: Torst, 1998, s., s. 293. 53 tamtéž 50

25

3.4. Smrt Karla Čapka Jarmiliny nedopsané vzpomínky končí právě smrtí Karla Čapka. Ta je předmětem dohadů pamětníků. Zatímco jedni za smrtí Čapka vidí pouze důsledek onemocnění, jiní přičítají vinu nástupu fašistů k moci a blížící se válce. Jarmila Čapková však vidí jako důsledek smrti Karla Čapka jeho zdravotní stav, nikoliv jeho zklamání ze života. „Karel zemřel tragicky, nepředvídaně a v mužném věku, téměř mlád, beze zjevného zápasu s nemocí, v době těžké sklíčenosti národní, takže veřejné mínění – lidé stejně jako on trpící, těžce zranění – nebylo daleko domněnky, že to byla smrt dobrovolná. Ale Karel zemřel na zápal plic pozdě rozpoznaný;“54 „Rozhodně však nesouhlasím s představou a s tvrzením po válce uplatňovaným zejména Olgou Scheinpflugovou, že ho zabilo zhroucení duševní nebo mravní […]“55 Tomu nasvědčují i Karlovy poznámky týkající se pracovních plánů do budoucna, rozepsané knihy i poznámka řečená na smrtelné posteli: „Já nemám čas stonat, mám plno práce, musím být zdráv.“56

54

ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. 1. vyd. Praha: Torst, 1998, s. 209. Ibid., s. 213. 56 Ibid., s. 211. 55

26

4. Memoárové svědectví služebných Karla Čapka Mezi memoáry žen z Čapkova blízkého prostředí jsem zařadila i knihu Jak se vařilo a žilo u Čapků (1999).57 Stylisticky, faktograficky i rozsahově je tato práce sice nejslabší z rozebíraných memoárů, podává však ve srovnání s ostatními velmi odlišné svědectví o Karlu Čapkovi.

4.1. Služebnictvo Karla Čapka Vendy Vrbatová58 zaznamenala vzpomínky na Karla Čapka z vyprávění svých rodičů, manželů Motlových. Matka Alžběta Venhodová byla u Čapka hospodyní. Otec Václav Motl neboli Motlík, jak mu Čapek přezdíval, se zprvu staral o Čapkovu zahradu a později zde natrvalo zůstal zaměstnán jako řidič. Rodiče Vendy Vrbatové se seznámili právě ve vinohradské vile. Vinohradskou vilu i Strž si Vrbatová pamatuje osobně, s rodiči často navštěvovali Čapkovu manželku, Olgu Scheinpflugovou, ještě po smrti manžela. Vrbatová vzpomíná také na březový hájek, který tu Karel zasázel spolu s Pátečníky. Vzpomínání samotné služky Karla Čapka, Alžběty Venhodové, je zachyceno také v dokumentárním filmu Heleny Třeštíkové Obsluhovala jsem Karla Čapka (2003). Venhodová v něm podává svědectví o Čapkovi prostřednictvím analyticko-historického rozhovoru. V něm vystupuje jako žena, která svého zaměstnavatele nekriticky milovala. Dokument doplňuje knihu její dcery Vrbatové, která již dříve vzpomínky své matky a otce zaznamenala. O pozitivním přijetí Alžběty Venhodové Karlem Čapkem jako služky svědčí vzpomínka, kterou ve svých pamětech zaznamenala její dcera Vendy Vrbatová: „Hned jak si sedla, Iriska59 jí hbitě vyskočila do klína a blaženě se tam 57

VRBATOVÁ, Vendy. Jak se vařilo a žilo u Čapků. 1. vyd. Praha: Olympia, 1999. Vendy Vrbatová (1948), je známou autorka knih receptů. 59 Iriska byla fenka foxteriéra. Později se jí narodilo štěně, světově známá Dášeňka. 5858

27

stočila do chundelatého klubíčka. Setrvala tak až do chvíle, kdy se vrátil domů Karel Čapek. Ten si spokojeně prohlédl maminku se psem v náručí a přivítal novou panskou zvoláním: ‚Je to dobrý, bude hodná, protože Iriska to poznala‘.“60 Karel si ji oblíbil, o čemž svědčí i přezdívky, jakými ji nazýval: Betuška, Betka, Bedla, Bedule, Bedynka. Karla Čapka personál oslovoval „pane doktore“, zatímco často přítomného bratra oslovovali, „pane redaktore“, aby je od sebe odlišili. Nejdéle ze služebnictva Karlu Čapkovi sloužila paní Šunková (asi jedenáct let). Hospodyni poslala bratrům sestra Helena z Moravy, za což jí byli bratři vděční, jak vzpomíná sestra Helena Čapková: „Poslouchej, tu jsi výborně vybrala, je jemná, poctivá a pečlivá, hotové dobrodiní. Jakživ se o nás nikdo tak nestaral.“61 Také Čapkova manželka Olga se pochvalně zmiňuje o Šunkové ve svých memoárech: „Léta mu hospodařila slečna Šunková, drobná a jemná bytost ovládající po něm latinská jména kytiček a keřů v zahrádce […]Měla ho ráda, jistě ho bude vidět po celý život, jak stojí u zábradlíčka modřínových schodů a volá svou uličnickou zkratkou: „Čno? Bude kaf?“62

4.2. Obraz Karla Čapka ve vzpomínkách služebných

Vzpomínky Vendy Vrbatové jsou pro nás zajímavé tím, že zachycují Čapka v domácím prostředí očima služebných, tedy osob, které nepocházejí z vyšších společenských kruhů ani z rodiny Karla Čapka jako ostatní autorky memoárů či adresátky korespondence probírané v této práci. Na Karla Čapka Vrbatová nepohlíží jako na autora, ale jako na zahrádkáře „brebentícího“ po vzoru své babičky v nářečí a slovních hříčkách. Vidí jej jako muže velmi vtipného, inteligentního a vzdělaného, zároveň skromného a vstřícného. Čapkovo cítění s chudými je všeobecně známé, zabýval se jimi často ve svých románech a 60

VRBATOVÁ, Vendy. Jak se vařilo a žilo u Čapků. 1. vyd. Praha: Olympia, 1999, s. 8. ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1986, s. 344. 62 SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Živý jako nikdo z nás. 1. vyd. Praha: Hynek, 1997, s. 35. 61

28

dramatech. Memoáry vyprávěné z pohledu jeho služebných také dokládají, že neváhal využít svého vlivu ani finančních prostředků na jejich podporu. Vrbatová například vzpomíná na případ, kdy Čapek finančně vypomohl jednomu z dělníků pracujících na stavbě vinohradské vily, který se chtěl zabít kvůli neschopnosti uživit své děti.63 Čapek se také podílel na kampani Demokracie dětem, v které veškerý výnos za podepsané výtisky jeho knih šel chudým a postiženým dětem. Kniha Jak se vařilo a žilo u Čapků je stylizována do kuchařky sestávající z Čapkova domácího jídelníčku, prokládaného vzpomínkami na Čapka a jeho domácnost. Dozvíme se tedy nejen to, jaký byl Čapek v domácím prostředí, ale i to, jaká jídla mu služky vařily a co kdy jedl. Zatímco ostatní autorky memoárů zdůrazňují Čapkův literární přínos, služebné ve svých pamětech vyzdvihují jeho humánnost, milou povahu a skromnost. Věnují se též vzpomínkám na Čapkovu skromnou stravu. Jedl prý vždy stejné pokrmy jako služebnictvo, neliboval si ve složitých pokrmech o mnoha chodech. Jídelníček a receptář, který doprovází publikaci, naopak svědčí o jednoduchosti klasické a lidové kuchyně. Vrbatová zaznamenává vzpomínky na Čapkovu štědrost a sdílnost. Byly mu často zasílány vstupenky na různá představení, a ty pak rozdával mezi své služebnictvo.64 Čapkův zájem ve vzdělávání žen se projevuje i na chování k jeho zaměstnankyním. Ve společných prostorách domu nechával k dispozici kvalitní knihy, ve kterých si mohly služebné číst. Vrbatová velebí též Čapkovu disciplínu: „[…] byl velice poctivý člověk i ‚dělník‘, přísný sám na sebe a velice pilný. Totéž vyžadoval od svého personálu, a protože byl v případě slečny Šunkové i mých rodičů většinou spokojený, sotva měli někteří jiní zaměstnanci laskavějšího a humánnějšího pána a velitele.“65

63

Viz VRBATOVÁ, Vendy. Jak se vařilo a žilo u Čapků. 1. vyd. Praha: Olympia, 1999, s. 45. viz VRBATOVÁ, Vendy. Jak se vařilo a žilo u Čapků. 1. vyd. Praha: Olympia, 1999, s. 12. 65 VRBATOVÁ, Vendy. Jak se vařilo a žilo u Čapků. 1. vyd. Praha: Olympia, 1999, s. 72. 64

29

O pilnosti Čapka svědčí též jeho přísný a pravidelný režim. Vstával kolem osmé hodiny, s oblibou snídal kávu bez kofeinu. Po snídani trávil dopoledne v zahradě nebo prací na svých knihách, pokud nebyl zrovna odvolán do divadla nebo za jinými pochůzkami. Oběd pak býval zpravidla v jednu, po něm následovala opět káva bez kofeinu a zákusek nebo moučník. Po obědě odpočíval, což bývala chvíle pro domácí mazlíčky. Fence Irisce, která dlouho v jeho náruči přešlapovala, než se uvelebila, říkával: „Ty blecho jedna zatracená, tak už si konečně lehni!“66 Své zvířecí kamarády miloval. O radost z nich se podělil například v knížkách Dášeňka čili život štěněte (1934) a Měl jsem psa a kočku (1939). Ve tři hodiny odpoledne si Čapek dal opět kávu a nějaké pečivo a pokračoval v práci na zahradě či psaní. V sedm večer chodil pravidelně do Lidových novin, vracíval se po desáté, povečeřel a dal svůj „půllitřík“ piva. Navečer si dal obvykle šálek čaje. V noci psával někdy až do jedné hodiny ranní. Rodiče Vrbatové vzpomínají i na nelehké období Čapkova života, kdy byl napadán fašisticky smýšlejícími výtržníky nejen písemně, ale i fyzicky. Od Vrbatové se můžeme dozvědět o Čapkovi „pacifistovi" i málo známou a překvapivou věc, že v této době u sebe nosil při večerních cestách domů revolver, což dokládá závažnost útoků a Čapkův strach. Služebnictvo prožívalo spolu s rodinou a Čapkovými přáteli i jeho nenadálou smrt. Dle slov Venhodové v dokumentárním filmu Obsluhovala jsem Karla Čapka, jeho smrt nikdo nečekal. Dokonce ani on sám netušil, že zápal plic, který byl následkem běžného nachlazení, je tak závažný a hrozí mu smrt. Po smrti Karla Čapka rodina Motlových zůstala věrna Olze Scheinpflugové a často vdovu navštěvovali a pomáhali jí. Václav Motl měl díky tomu možnost jako „šofér“ Olgy shlédnout Mezinárodní vojenský tribunál s válečnými fašistickými zločinci v Norimberku.

66

Ibid., s. 20.

30

5. Svědectví o Karlu Čapkovi očima Olgy Scheinpflugové

Olga Scheinpflugová byla ženou Karla Čapka pouhé tři roky a celkově ho znala jen osmnáct let, avšak v jeho šlépějích pokračovala až do své smrti. Sama o sobě pronesla slova: „Nevím, jaká jsem byla manželka, ale vdova jsem skvělá.“67 Již nikdy se znovu neprovdala a po zbytek života pečovala o Čapkovu památku. O Karlu Čapkovi napsala mnoho článků, účastnila se přednášek o něm, starala se o veškerou manželovu pozůstalost, prosazovala vydávání jeho děl i v dobách, kdy tomu nebylo přáno. Hlavně však byla autorkou dvou memoárů o Čapkovi, které podávají svědectví o jeho dospělém životě. Zachytila dokonale, ač zidealizovaně jeho osobnost, myšlení a tvorbu.

5.1.

Olga Scheinpflugová a její memoáry

Olga Scheinpflugová,68 narozená v roce 1902 ve Slaném, byla úspěšnou spisovatelkou a žurnalistkou, autorkou básnických sbírek, dramat, románů a drobných próz. Byla vynikající herečkou a též velmi zajímavou ženou. Hrála ve Švandově divadle, v divadle na Královských Vinohradech a v Národním divadle. Zahrála si i v několika filmech. Charismatická, inteligentní, temperamentní, upřímná a velmi výřečná, jistě by neupadla v zapomnění, ani kdyby se s Čapkem nikdy nesetkala. Byla nejmladší ze tří sourozenců. Bratr Karel Scheinpflug byl právník, později Čapkův přítel a jeho literární agent. Sestra Božena, velmi skromná a obětavá, byla Olze vždy oporou. I Karel Čapek si ji oblíbil a respektoval její názory. Velký vliv na sourozence měl jejich otec Karel Scheinpflug69, který své děti vedl ke vzdělání a zájmu o umění.

67

ČERNÝ, František. Doslov. In: Živý jako nikdo z nás. 1. vyd. Praha: Hynek, 1997, s. 257. Olga Scheinpflugová (3. prosince 1902 – 13. dubna 1968) 69 viz FORST, Vladimír, Jiří OPELÍK a Luboš MERHAUT. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4. sv. S-Ž. Praha: Academia, 2008, s. 105-107. 68

31

Olga Scheinpflugová70 se poprvé ke smrti svého muže vyjádřila ve sbírce básní Stesk (1939), kterou napsala jedním dechem jako katarzi truchlící ženy. Za války vznikaly nejrozsáhlejší beletristicky zpracované memoáry Český román (1964). Před nacisty byl rukopis ukrýván do zavařovacích sklenic, které spolu se sestrou zakopávaly na stržské zahradě. Paměti vychází z korespondence mezi Čapkem a Olgou Scheinpflugovou a pojednávají zejména o jejich vztahu. Karlův život je zde zachycen od seznámení s Olgou až po jeho smrt. Memoáry jsou vyprávěny er-formou, autorka se stylizuje do vypravěčky Olgy. Vypráví o sobě jako o někom jiném. Dává tím tak najevo, že již není tou dívkou Olgou a vypráví její příběh, který jako by se jí samotné už netýkal. Smrt milovaného muže ji jakoby odtrhl od minulého života. Vzpomínky jsou líčeny velmi subjektivně, hlavně z pohledu jejich vztahu, který je v knize velmi dramatizován, místy i přikrášlen na úkor skutečnosti. Olga Scheinpflugová si však nedává za úkol v knize vylíčit vše podle pravdy, tak, jak to ve skutečnosti bylo. Chce vzdát hold mrtvému manželovi a nedbá proto důsledně na přesnost podávaných informací. Román vzbudil nadšení i kritiku. Byl mu vyčítán přílišný patos, zidylizovaný pohled na Čapka, přikrášlení i domýšlení faktů. Musíme si však uvědomit, že Olga psala své vzpomínky krátce po smrti manžela ve špatném psychickém stavu, byla navíc stíhána a šikanována nacisty. Nedostatky svého prvního románu si zřejmě sama uvědomovala a snažila se je později napravit ve své druhé knize pamětí Byla jsem na světě (1988), která zpracovává vzpomínky na Čapka již více dokumentárně a méně zaujatě. Čapkova neteř Helena Koželuhová se ve své knize zmiňuje o románu nechvalně: „Český román, který Olga napsala o sobě a o něm po jeho smrti po válce, musel rozhořčit. To, co z něj Olga udělala, opravdu nebyl Karel. […] Olga si všechno dramatizovala

a tím došla

k polopravdám.“71 Stejného názoru byl kritik Václav Černý, který zpochybnil pravost citovaných dopisů, vyčetl Olze neznalost Čapkovy povahy a sebestředné 70

viz FORST, Vladimír, Jiří OPELÍK a Luboš MERHAUT. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4. sv. S-Ž. Praha: Academia, 2008, s. 107-111. 71 KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. 3. vyd. Praha: B. Just, 1995, s. 119-120.

32

zaměření Olžiných pamětí.72 Na námitky kritiků Olga reagovala pozváním k osobní kontrole dopisů. Ověřit si je dnes můžeme i sami v publikaci Listy Olze (1971). V této publikaci jsou zahrnuty veškeré dochované dopisy mezi Čapkem a Olgou. Korespondenci chtěla původně Olga spálit, avšak sám Karel na to reagoval slovy: „V tom se budou jednou prohrabovat nějací příští Arne Novákové, schovejte to, nemáme se zač stydět.“73 V roce 1963 se k vydání odhodlala na naléhání prof. Halíka, který argumentoval tím, že by dopisy měly uzavřít Čapkovo dílo a zastihnout autorovu generaci. Druhou vzpomínkovou knihu Byla jsem na světě (1988) autorka psala velmi dlouho. Byla příliš pracovně vytížena a potýkala se se zdravotními problémy. Dílo není dopsané, v pozůstalosti se u archu se zápisky našla poznámka pověřující jeho dopsáním přítele Františka Krčmu. Kniha má tentokrát více memoárový a dokumentární charakter, pojednává nejen o Olze a Čapkovi, ale zabývá se i prostředím divadla, herci, kritikou. Zahrnuje i dobu po smrti Karla Čapka, prostředí okupace, těžký život v socialismu, stíhání české inteligence, osudy Čapkových přátel. Olga Scheinpflugová vzpomínky vypráví z pohledu politicky pronásledované ženy, která obětovala svůj život uctívání památky zesnulého spisovatele. S vědomím blížící se smrti chtěla jistě po sobě zanechat nějaký odkaz a upozornit budoucí generace na to, že „byla na světě“. Poslední kniha zachycující Olžiny vzpomínky na Čapka je Živý jako nikdo z nás (1997), soubor statí vznikajících od roku 1939 až do její smrti v roce 1968. Statě vznikaly na žádost novin, čtenářů, k příležitostem výročí a k různým přednáškám věnovaným bratřím Čapkům.

72

ČERNÝ, Václav. „Český román“ českým případem. In: Kritický měsíčník. Praha: K. Borový, 1947, 8 (3-4), s. 63-72. 73 SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Byla jsem na světě. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 57.

33

5.2.

Vztah Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Olga se s Karlem Čapkem poznala ve Švandově divadle, na představení Shakespearovy hry Zkrocení zlé ženy. Čapek, spolupracovník Olžina otce Karla Scheinpfluga74 v redakci Národních listů, se přišel podívat na jeho dceru. Ve hře se Čapkovi Olga líbila, počkal na ni po představení, a tak se začala jejich celoživotní láska. Jejich společný život je symbolicky započat i uzavřen Čapkovým dramatem Loupežník. Toto drama mělo premiéru v době jejich seznámení a o mnoho let později, krátce před smrtí Karla Čapka, byl Loupežník v Národním divadle hrán znovu. Schylovalo se k válce. Karel Čapek naposledy svou hru zhlédl v poloprázdném hledišti s připravenou plynovou maskou.75 V letních měsících roku 1921 spolu zamilovaný pár odjel na dovolenou do rakouských Alp. Aby rodiče mladé dívce povolili odjet na dovolenou s Čapkem, musela je doprovázet jeho sestra Helena Čapková. Milenci navíc Olžiny rodiče ubezpečili, že se brzy vezmou. Ve stejném roce Olga otěhotněla.76 V srpnu však ve vztahu nastala krize. Nesouhlas Čapkovy rodiny a Čapkův zhoršený zdravotní stav zapříčinili jeho nerozhodnost ohledně plánované svatby. Olga bez naděje na vdavky a ve strachu o slibnou hereckou kariéru, podstoupila interrupci. Ukončení těhotenství Karel Čapek Olze Scheinpflugové vyčítal a litoval toho, o čemž svědčí i vzájemná korespondence v Listech Olze. Milenecký vztah byl ukončen, ale časem mezi nimi vzniklo pevného přátelství, během kterého Čapek Olze toleroval i milostné vztahy s jinými muži. Olga mluví často ve svých memoárech s nevraživostí vůči Čapkově rodině. „Nevím, zavinila-li to jeho fyzická křehkost nebo snad to, že se do třicítky

74

Karel Scheinpflug (1869-1948) byl spisovatel, novinář a kritik a jeden ze zakladatelů Syndikátu českých spisovatelů. 75 viz SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Živý jako nikdo z nás: O Karlu Čapkovi. Praha: Hynek, 1997, s. 165. 76 viz ČERNÝ, František. Doslov. In: Živý jako nikdo z nás. 1. vyd. Praha: Hynek, 1997, s. 254.

34

neodhodlal k známosti, že si na něho rodina osobovala víc než přirozené právo.“77 S Čapkovou rodinou se Olga setkala pouze jednou v životě, ale poté, co členové rodiny projevili svůj nechvalný názor na Olgu, ji už nikdy Čapek domů nepřivedl. Oženil se až po smrti rodičů a nepozval na svatbu ani své sourozence. Na Karlovu matku Olga vzpomíná jako na hrdou a okázalou paní pobledlé tváře s fanatickýma očima. „Dívala se na mě laskavě a přejícně, zatímco asi odhadovala, kdy zaútočit na vetřelkyni a jak ji porazit.“78 Ostatně matka již dříve Karla varovala: „Smíš si vzít za ženu koho chceš, jenom ne cikánku nebo herečku.“79 Sestra Helena Čapková viděla jako překážku velký věkový rozdíl mezi milenci.80 Otec Karla Čapka měl námitky ohledně synova zdravotního stavu a tím dovršil množství Čapkových obav. Olga Scheinpflugová staví do centra příčin jejich rozchodu Čapkovu nemoc páteře.81 Tento názor je však nadsazený. Služebná Karla Čapka Alžběta Venhodová v dokumentárním filmu zaznamenávajícím její vzpomínky na Čapka tvrdí, že zvěsti o tom, že Čapek byl vážně nemocný nejsou pravdivé. Na zahradě prý zastával i náročnou práci, což by u vážně nemocného člověka nebylo možné. V pozadí Čapkova rozhodnutí k rozchodu byl jistě i vztah k druhé ženě, Věře Hrůzové, nátlak rodiny a Čapkova uvyklost ve staromládeneckém životě. Další nepochybnou příčinou rozchodu bylo Čapkovo dílo, kterému se zasvětil. Olga se mezitím snažila naplnit svůj život jinak. Oddala se herectví i spisovatelské tvorbě. Zlom ve vztahu Čapka a Olgy představoval rok 1935. Po nových lékařských vyšetřeních získal Čapek jistotu, že se jeho zdravotní stav ustálil a nemoc dále nepokračuje. Olgu Čapek pozval na dovolenou do Dolomit, kde ji 77

SCHEINPFLUGOVÁ, Olga a František KRČMA. Byla jsem na světě. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1988, s. 154. 78 Ibid., s. 58. 79 SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Živý jako nikdo z nás: O Karlu Čapkovi. Praha: Hynek, 1997, s. 29. 80 Na námitky ohledně jejich věkového rozdílu Scheinpflugová reaguje slovy: „Byl o třináct let starší než já a já zase o třináct let starší než mých sedmnáct let.“ SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Živý jako nikdo z nás. 1. vyd. Praha: Hynek, 1997, s. 165. 81 Karel Čapek trpěl Bechtěrevovou nemocí, chronickým zánětlivým onemocněním obratlů, spojenou s bolestmi. K jejich zmírnění je doporučena rehabilitace.

35

požádal o ruku. Tentokrát Čapek z rozhodnutí oženit se rodinu naprosto vyloučil. „Když se Karel oženil, poslal místo oznámení Pečovi srdečný pozdrav na lístku, kde pouze podpisy manželů spojil svorkou. Za den přišel telegram Josefa, který rozuměl bratrskému stylu: „Přejeme všechno nejlepší, houby nerostou. A nebylo tam opravdu ani znaménko stop, aby oddělilo tyto dvě věty. Ve věcech soukromých

je

brzdila

cudnost

nesdílnosti

[…],“82

vzpomíná

Olga

Scheinpflugová. Vzali se 26. srpna v Praze, jediným rodinným zástupcem byla Helena Koželuhová. Anglický list Manchester tuto událost komentoval slovy: „Jeden z nejzajímavějších starých mládenců světa právě kapituloval.“83

5.3.

Svědectví Olgy Scheinpfugové o tvorbě Karla Čapka

Během společného života se Karel Čapek s Olgou Scheinpflugovou vzájemně ovlivňovali, rozmlouvali o svých nápadech a plánech a radili se. Díky tomu vzniklo též Čapkovo drama Matka (1938), jehož námět Čapkovi Scheinpflugová přenechala. Olga Scheinpflugová byla z pamětnic Čapkovi nejblíže při jeho tvorbě. Byla to právě ona, kdo většinou četl jako první jeho čerstvě dokončené knihy. Díky společnému soužití měla též možnost sledovat Čapka při psaní. Díky ní máme možnost představit si Čapka při tvorbě jeho děl. Sedával u malého stolu, psal malým písmem na malé papíry přezdívané „čtvrtky“, tužkami s okousanými násadkami. Nikdy se neodhodlal ke psaní na stroji. Vždy psal perem, které namáčel v kalamáři, potřeboval prý ten pohyb k odpočinku. Navíc mu vadilo cvakání stroje. Marie Podešvová vzpomíná na Čapkova slova, kterými odmítání psaní na stroji odůvodňoval: „Vyprávělo se, že mu jeden kamarád radil, aby si najal stenotypistku a diktoval přímo do stroje. Čapek se prý v rozpacích zarazil: Jenže to bych pak nevěděl, co mám okusovat – ten stroj, nebo

82

SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Živý jako nikdo z nás. 1. vyd. Praha: Hynek, 1997, s. 30. ZELINSKÝ, Miroslav: Stopami života. In: Kniha o Čapkovi. 1. vydání Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 26. 83

36

tu slečnu?“84 Své dílo nikdy nepřepisoval, existoval vždy pouze jeden originální rukopis, který odevzdával vydavatelům se všemi škrty, kterých bylo často více než čistého textu. Mnoho času mu zabrala korespondence. Odpovídal všem, třeba i obyčejným lidem, kteří potřebovali poradit ve svém osobním životě a obraceli se na něj. Při psaní vždy poslouchal hudbu, aby ho prý nerušilo ticho. Když psal větší dílo, nečetl cizí knihy, aby neovlivnily jeho styl, oddechl si jen u luštění křížovek.

Vynechával

všechny

své

koníčky,

dokonce

i

zahradničení.

Prostřednictvím Olgy se dozvídáme o jeho posledních uměleckých záměrech. Olga dokládá svědectví o rukopise, který byl zničen, Černé hodince, o níž prohlásil, že by byla příliš chmurná pro lid, který je již tak zdrcen počínající válkou. Nedočkal se záměru napsat drama Judit o hrdince, která zabije diktátora, ani knihu o lékaři, která by vzdávala čest jeho otci. Karel Čapek zemřel v období, kdy pracoval na knize Život a dílo skladatele Foltýna (1939). Román zůstal autorem nedokončený, ale dostalo se mu naštěstí stručného dopovězení Olgou Scheinpflugovou, kterou Karel Čapek o ději románu informoval. Toto dílo proto vychází s oddílem Svědectví autorovy ženy.85

5.4.

Počátek války a závěrečné období Čapkova života

Při společné cestě86 do Dánska, Švédska a Norska v roce 1936 se manželé dozvěděli o fašistickém povstání ve Španělsku. Tehdy Čapek předpověděl, že se rozpohybovaly události, které vyústí ve světovou válku. Z dovolené spěchal Čapek domů, aby započal svou aktivitu v boji za svobodu a demokracii. Krátce před zprávou o španělském povstání chtěl Čapek ukončit svou novinářskou činnost, ale s blížící se válkou názor změnil. Byla by to prý dezerce. Stejně tak

84

PODEŠVOVÁ, Marie: Rada do života. In: Jeden i druhý: vzpomínky na bratry Čapky. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1988, s 112-113. 85 ČAPEK, Karel a Miroslav HALÍK. Život a dílo skladatele Foltýna 10. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, s. 110-116. 86 Na dovolené v Dánsku, Švédsku a Norsku Čapek vytvořil jeden ze svých cestopisů, Cesta na sever (1936).

37

odmítal jakoukoliv možnost emigrace. Odmítl i pomoc přítele Thomase Manna, kterému dříve Čapek sám pomohl uprchnout před nacisty. Díky své protinacistické činnosti se stal Čapek cílem útoků pravicového tisku. Snášel je na oko statečně a útočníky často omlouval a litoval je, ale vnitřně ho to ubíjelo, k čemuž se přiznal koncem života v dopise Olze. „Je mi hořko, já, který mám zrovna zoufalou potřebu harmonie a čistoty, abych se udržel při životě, se musím utkávat s takovou lží a křivostí. Jsem slabý člověk, slabší než víš, mé zdraví a životní síla je založena na kreditu, na důvěře k lidem, na úctě k člověku […]“87 Ještě více jeho deziluze a zoufalost vyústily v době mnichovské zrady: „Jsem naprosto roztržen, je mi, jako by ze mne tekla krev, střeva, mozek, jako by se přese mne přehnalo stádo splašených býků.“88 „Všechno, co bych dál žil, by byla zbytečnost, můj svět umřel, byl bych tu směšnou figurou.“89 Z letního sídla na Strži si Karel Čapek vytvořil symbolické barikády. Odtud útočil svými články a knihami. Pracoval pilně s nasazením sobě vlastním. Olga vzpomíná na slova, která v té době pronesl: „Nejlepší knihy napíšu mezi padesátkou a šedesátkou, řekl mi půl roku před svou smrtí, tenkrát zdráv a odhodlaný k práci jako nikdy před tím.“90 Posledním výkřikem, dramatem Matka (1938), povolával do boje. Po Mnichovské dohodě však byla veškerá naděje vložená do obrany národa zadupána. Rozporuplné názory na to, jak Karel Čapek zemřel, mluví o dobrovolné smrti ze zklamání. Profesor Charvát, Čapkův přítel a lékař, jenž mu poskytoval i poslední lékařskou péči, po smrti Čapka pronesl: „Duše to nevydržela.“91 Proti tomuto názoru se staví jiní, kteří Čapkovu smrt přisuzují pouze nešťastné náhodě. V prosinci roku 1938 se Karel Čapek nachladil, přechodil chřipku, která vyústila v těžký zápal plic. Zemřel na Boží hod, obklopen přáteli a rodinou. Pohřeb se konal na Vyšehradě 29. prosince. Kvůli panujícímu 87

SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Živý jako nikdo z nás. 1. vyd. Praha: Hynek, 1997, s. 149. Ibid., s. 142. 89 Ibid., s. 129. 90 Ibid., s. 62. 91 Ibid., s. 150. 88

38

strachu z fašistů se Čapkovi nedostalo státních poct, jak by se slušelo na tak významnou osobnost. Jeho pohřeb odmítli vypravit zástupci Panteonu i Národního divadla. Po Čapkově smrti zažívala Olga těžké chvíle. Smutek ji na nějakou dobu zahnal do sanatoria pro duševně choré u Dobříše. Jakmile ji však lékaři ze sanatoria propustili, byla vyslýchána nacisty. Na to, jak Olga reagovala, když si pro zesnulého manžela přišlo gestapo, vzpomíná takto: „Ten přece umřel ani ne před třemi měsíci. Nevěděli a podivili se, když jsem jim řekla, že to ví v Čechách každý. Škrtli zklamaně jeho jméno v starých, ale dobře připravených seznamech. A pak šli dál představit se Josefu Čapkovi.“92

5.5.

Život Olgy Scheinpflugové po smrti Karla Čapka

Ani konec války nepřinesl Olze jednodušší život. Socialismus odsoudil Čapka jako „buržoazní plevel“ a s ním tedy i Olgu. Bylo jí zakazováno hrát a vydávat svá i Čapkova díla. Se shromažďováním Čapkových děl, jejich uspořádáním a vydáváním jí pomáhali přátelé František Krčma a doktor Miroslav Halík. V těžkých dobách se jí snažili přátelé pomáhat, zejména Klaus Mann a Karel Steinbach. Oba jí nabídli manželství, aby umožnili její emigraci. Po vzoru Karla Čapka však odmítla. Olga Scheinpflugová od mládí trpěla nemocí srdce, paroxysmální tachykardií. Po smrti Karla Čapka se její zdravotní stav zhoršil a až do její smrti se problémy se srdcem stupňovaly. Osudným se Scheinpflugové stalo právě společné dílo Matka. V něm vystupovala v hlavní roli v sezóně 1967-1968 vždy jen s kapesníkem v ruce, ve kterém měla schovaný nitroglycerin pro případ nevolnosti. Její srdce nakonec nevydrželo zklamání po posledním představení 92

SCHEINPFLUGOVÁ, Olga a František KRČMA. Byla jsem na světě. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1988, s. 227.

39

Matky pro žáky základní školy. Ti tak vážné téma nemohli pochopit a při představení vyrušovali. Rozčilená Olga krátce po něm v nemocnici skonala.93 Posmrtně byla jmenována národní umělkyní. Nejpůsobivěji Olga Scheinpflugová vzpomíná na svého manžela v pasáži z memoárové knihy Byla jsem na světě. „Bratr, který se rozzáří radostí z úspěchu sourozence tisíckrát víc, než když se něco povedlo jemu. Učitel, který vykládá tak, aby nezahanbil toho, jenž ví méně než on, mluvící s úctou a obdivem o díle jiného spisovatele, s nímž jej rozvedly soukromé nebo veřejné rozpory. Čapek cestovatel, který rozpačitě odmítá okázalejší přivítání v té či oné zemi a neví, kam utéci filmovým nebo fotografickým aparátům […] Pacient, ohleduplný k těm, kteří jsou zdrávi, a nešťastný, že svou nemocí kazí Vánoce lékařům a ošetřovatelce. Umírající se starostí v očích i ústech, jak budeme žít my, až se on na nás přestane usmívat.“ 94

93

viz SCHEINPFLUGOVÁ, Olga a František KRČMA. Byla jsem na světě. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1988, s. 380. 94 Ibid., s. 72-73.

40

6. Svědectví o vztahu Karla Čapka a Věry Hrůzové

Karel Čapek byl člověk silných mravních zásad. O to větším překvapením bylo zjištění, že po dobu téměř tří let udržoval paralelně dva milostné vztahy. Svědectví o vztahu s Věrou Hrůzovou95 bylo veřejnosti odhaleno až vydáním korespondence mezi Karlem Čapkem a jeho milenkou v knize Věře Hrůzové: Dopisy ze zásuvky (1980). S Věrou Hrůzovou se Čapek poznal v literárním salónu Anny Lauermannové96 krátce po seznámení s Olgou Scheinpflugovou, tedy 19. prosince v roce 1920. Věra Hrůzová v té době byla studentkou Československé obchodní akademie v Praze. Dle zachované korespondence se Čapek do Věry ihned vášnivě zamiloval. Uchvátila ho její krása, mládí97 a Věřin vnitřní oheň. Dochovaná korespondence Věře Hrůzové zahrnuje léta 1920-1931. Věra Hrůzová se pro uveřejnění rozhodla po vydání Listů Olze (1971), avšak pověřený Miroslav Halík se rozhodl korespondenci nevydat, kvůli přátelskému vztahu k vdově Olze Scheinpflugové a Čapkově rodině. Podruhé se Věra Hrůzová obrátila na Jiřího Opelíka,98 krátce poté však zemřela. Dostalo se jim tedy pouze jediného osobního setkání. Jiří Opelík již k rodině Karla Čapka nebyl nijak vázán a navíc Olga Scheinpflugová, které by se vydání listů mohlo nejvíce dotknout, již byla po smrti. Věra Hrůzová99, narozená v roce 1901, byla dcerou univerzitního profesora,100 žila u rodičů v Brně. Čapek se zde s Věrou Hrůzovou setkával při častých cestách do redakce brněnských Lidových novin a za rodiči do Trenčianských Teplic. 95

Věra Hrůzová, provdaná Skoupilová, narozena 30. března 1901, zemřela 25. 1. 1979 Literární salón spisovatelky Anny Lauermannové (1852-1932), píšící pod pseudonymem Felix Téver, v té době sídlil na Jungmanově náměstí. 97 Karlu Čapkovi bylo v té době 31 let a Věře Hrůzové dvacet. 98 Jiří Opelík (1930), editor, literární kritik, historik. 99 ZELINSKÝ, Miroslav: Stopami života. In: Kniha o Čapkovi. 1. vydání Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 17. 100 Otec Věry Hrůzové, Antonín Hrůza (1865-1950) byl profesorem VŠ zvěrolékařské v Brně. 96

41

Karel Čapek tedy od konce roku 1920 udržoval vztah s oběma ženami. Otázkou tedy zůstává proč. V Olze vidí něžnou, zranitelnou dívku, které chce býti otcem a vychovatelem, Věra je však krásná, prudká a vášnivá dívka, která ho inspiruje a vzrušuje. Dopisy Olze se vyznačují něhou, sdílností, zájmem o její práci a tvorbu, účastí na jejím životě, zatímco listy Věře Hrůzové se vyznačují vášnivostí a erotičností. Uvádím několik ukázek z listů Věře Hrůzové: „Vaše písmo má něco hrozně nahatého; jako by se člověk dotýkal holého těla. Pokušení.“101 Nebo v jiném dopise: „Moje sekretářka umí šest jazyků; ale když si vzpomenu na jeden jediný, růžový, hbitý a plný rozkoše, hrome!“102 Čím Čapkovi byla jeho mladá milenka, sám prozrazuje v dopise: „[…] chci požitky, které svědí, exaltují, vzrušují; které se pijí z mlsnosti a ne ze žízně; které vzněcují ducha a dávají mu lehkost až hříšnou…“103 Během roku 1921 korespondence mezi Věrou Hrůzovou a Karlem Čapkem ustává. Příčinou je zřejmě Věřino zasnoubení s žurnalistou Bořkem Dohanským. Po zrušení zásnub je však milostný poměr obnoven ve svém původním duchu: „A nyní půjdu zavřít víčka, abych se na ně, na to nejkrásnější, díval. A dotýká-li se Vás něco této štědrovečerní noci, nelekejte se: jsem to já.“104 V prosinci v roce 1920 Karel Čapek Věře Hrůzové píše: „Věro, myslím na jednu věc: řekla jste kdysi (19. prosince ve čtvrt na šest), že jste bídnice. A já jsem řekl, že jsem bídník. Nyní tedy myslím na to, jste-li stejně veliká bídnice jako já… a jakmile se vrátíte do Prahy, musíme změřit své bídnictví. Žiju na ostří nože. Musím padnout na jednu nebo na druhou stranu.“105 Pocity, které Karel Čapek pojmenoval jako „život na ostří nože“, vyvolala nerozhodnost ve vztazích k Hrůzové a Scheinpflugové. Obě ženy ho přitahovaly, ale zároveň věděl, že si je 101

ČAPEK, Karel a Jiří OPELÍK. Karel Čapek Věře Hrůzové: Dopisy ze zásuvky. 3. vyd. Praha: Primus, 2000, s. 16. 102 Ibid., s. 22. 103 Ibid., s. 14. 104 ČAPEK, Karel a Jiří OPELÍK. Karel Čapek Věře Hrůzové: dopisy ze zásuvky. 3. vyd. Praha: Primus, 2000, s. 33. 105 Ibid., s. 5.

42

nemůže současně udržet. Dálka mezi Brnem a Prahou zabraňovala v častějším setkávání s Věrou Hrůzovou. Karel Čapek měl strach o trvalost náklonnosti dívek k němu (o obě dívky měli zájem i jiní muži). To vše činilo Čapkovi starosti a zhoršovalo jeho zdravotní stav, což vyústilo v roce 1923, kdy se rozhodl ujet do Itálie a získat tak čas na rozmyšlenou. Distanc však nebyla vůbec důkladná, protože po celou dobu pobytu nedokázal přerušit s dívkami korespondenci. Věře zasílá kratší pohledy, Olze delší listy. Obě dívky však čekaly naplnění jejich vztahu, jak však Čapek psal i Věře Hrůzové, chtěl od lásky naopak volnost. V Itálii dokonce Čapek obdržel od Olgy návrh k zasnoubení, který však odmítl a nabídl jí pouze přátelství. „Už tolikrát jsi mi říkala, že bys chtěla jen to, ošetřovat mne, kašičky mně vařit, obklady dávat a div ne plínky vyměňovat. Prosím Tě, děvče, kde pak jsi tohle vzala? […] oškliví se mi i rozmazlující něžnost a pečlivost […] píšeš o našem manželství, a zajisté čekáš ode mne přímou odpověď. Běda, třikrát běda: já jí nemám.“106 Věra Hrůzová se nakonec rozhodla vzít situaci do svých rukou a provdala se za dalšího nápadníka, těžaře Josefa Skoupila107. S velkou pravděpodobností jedním z důvodů jejího rozhodnutí byl právě Čapkův dopis, napovídající, že se z Čapkovy strany nikdy vdavek nedočká: „[…]jediná věc v životě má cenu: volnost. A kdyby se láska a volnost vylučovaly, volím volnost […] lepší černá křídla než růžová pouta. Víte, „vážná“ láska je ta, která váže; láska musí být nevážná, nesmírně nevážná.“108 Karel Čapek se dozvěděl o vdavkách Hrůzové těsně po svém návratu z Itálie. Reaguje na to velmi rozporuplně. V prvním dopise se snaží projevit radost a přeje mnoho štěstí, avšak další dopisy jsou výbuchy smutku, žárlivosti, zase zpátky k přání všeho nejlepšího novomanželům, zpět k milostným narážkám, etc. Korespondence po Věřině svatbě mezi nimi neustala, avšak změnila svůj ráz. Od

106

ČAPEK, Karel. Listy Olze. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, s. 140. Josef Skoupil později koupil mlýn ve Skalici nad Svitavou, kam se rodina odstěhovala. Manželé Skoupilovi měli spolu tři dcery. 108 ČAPEK, Karel a Jiří OPELÍK. Karel Čapek Věře Hrůzové: dopisy ze zásuvky. 3. vyd. Praha: Primus, 2000, s. 14. 107

43

nezastírané erotiky Čapek přechází k eliptičnosti, symbolům a metaforám,109 nadále si však zachovává milostný nádech. Karlu Čapkovi tedy nezbyla naděje na společný život ani s jednou z dívek. Můžeme se pouze dohadovat, jestli to nebylo jeho záměrem. Snad dal přednost volnosti zmiňované v dopise Věře a zasvětil se literatuře, možná chtěl udržet platonický vztah k oběma dívkám a přitom ani jednu nepodvádět, možná opravdu věřil, že se svou nemocí se nesmí oddat rodinnému životu a oženit se. Jiří Opelík se ve svém doslovu k Dopisům ze zásuvky kloní k názoru, že Čapek ukončil vážnou známost s oběma ženami vědomě: „[…] jediné vážné překážky kladl své lásce Karel Čapek sám, totiž tvůrce Karel Čapek […] Čapkovi šlo paradoxně o účelovou volnost, o všemu nadřazenou volnost tvorby a k tvorbě.110 Čapkův vztah k oběma ženám a jeho nerozhodnost odráží drama Krakatit (1923). V něm se objevuje jak něžná postava Ančí, tak démonická a vášnivá žena, princezna Wille. Prostřednictvím srovnání Čapkovy korespondence Věře Hrůzové a dramatu Krakatit, lze Věru spatřit v princezně. Například v její zálibě ve sportu, jízdě na koni, snědé pleti, či například v přesmyčce Zahur – Hrůza.111 Důkaz toho, že předlohou pro princeznu Wille se Čapkovi stala Věra Hrůzová, jsou mnohé pasáže v korespondenci: „Chtěl bych Vás vidět, amazonko, na Vašem valachu.“112 Čapek Věru častuje i oslovením poukazujícím na snědou pleť, například „černá čarodějnice“.113 Zajímavostí je, že Olga Scheinpflugová si myslela, že předlohou pro princeznu je ona sama. Román odráží též beznadějnost obou vztahů k dívkám, v něm hlavní postava románu, stejně jako Čapek ve svém vlastním životě, dává

109

OPELÍK, Jiří. Doslov. In: Karel Čapek Věře Hrůzové: Dopisy ze zásuvky. 3. vyd. Praha: Primus, 2000, s. 103. 110 Ibid., s. 105. 111 Zahur je fiktivní zámek, vysněné místo princezny Wille, kde ona a její milý Prokop, najdou ráj. Viz ČAPEK, Karel. Krakatit. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1924, s. 179. 112 ČAPEK, Karel a Jiří OPELÍK. Karel Čapek Věře Hrůzové: dopisy ze zásuvky. 3. vyd. Praha: Primus, 2000, s. 5. 113 Ibid., s. 12.

44

přednost před ženami své práci. Není shodou náhod, že v době, kdy dopisoval román Krakatit, se zrovna vyhrocovaly vztahy k oběma dívkám. Postupem času korespondence Věře Hrůzové milostný ráz ztrácí a mění se v dopisy formální a zábavné, dopisy plné omluv za dlouhé odmlky, až nakonec v roce 1931 korespondence ustane nadobro. S Olgou Scheinpflugovou Karel Čapek vztah naopak více utužuje, po dlouhou dobu pouze v rámci přátelství, až konečně roku 1935 se spolu zasnoubí a uzavřou manželství. Tak končí kapitola o Věře Hrůzové a Karlu Čapkovi. Jejich vztah nedošel naplnění, avšak pro nás zůstává důležitým zdrojem poznání Čapkovy osobnosti. Hrůzová nám poskytnutím své korespondence umožnila nahlédnout na Čapka jako na muže se svými neovladatelnými touhami, kvůli nimž byl ochoten překročit svou morální hranici. Bylo nám díky tomu dáno poznat Čapkovu stránku osobnosti plnou vášní a citu.

45

7. Svědectví Heleny Koželuhové o Karlu Čapkovi Neteř Karla Čapka, Helena Koželuhová,114 dcera Heleny Čapkové, se narodila 7. května 1907. Byla advokátkou, novinářkou a političkou. Její manžel, Adolf Procházka,115 byl ministrem Československé strany lidové a členem odbojové organizace počátkem druhé světové války. Helena Koželuhová, též politička, členka Lidové strany a poslankyně Národního shromáždění, zastávala výrazně protikomunistický postoj. Po převratu v únoru roku 1948 rodina emigrovala.116 Koželuhová zemřela v Bostonu 6. května 1967, den před svými šedesátými narozeninami, na rakovinu ledvin.

7.1. Paměti Moji milí bratři K poznání osobnosti Karla Čapka přispěla memoárovou knihou Čapci očima rodiny (v ČR 1995). Ta je zajímavá zejména z toho hlediska, že se jedná o knihu, která vyšla v exilu, a mohla tedy pojednávat o všem otevřeně, bez cenzur. Na pamětech o bratřích Čapcích začala Helena Koželuhová pracovat již v době války a dopsala je až v 60. letech v USA. Byly vydány roku 1961 Antonínem Vlachem v časopise Sklizeň ve třech sešitech (únor 1961, červenec 1961 a duben 1962). První knižní vydání v roce 1985 bylo též exilové. V České Republice mohly memoáry poprvé vyjít až v roce 1995. Paměti Heleny Koželuhové jsou oproti knihám Heleny Čapkové a Jarmily Čapkové rozdílné v politické otevřenosti. V dobách vlády socialismu se vyjadřuje otevřeně k hrozbám a praktikám režimu. Proto můžeme v memoárech narazit i na větu: „Karel prý kdysi patřil Hradu a dnes komunistům. Ještě nedávno to byl zhoubný buržoazní vřed na těle našeho národa a vida, dnes je z něj i z Josefa znamenitý komunistický kulturní 114

Helena Koželuhová (1907-1967). Viz HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. 115 Adolf Procházka (1900-1970). 116 Helena Koželuhová žila v Německu, Velké Británii, Francii, USA. Přednášela na vysokých školách francouzštinu a němčinu. Byla členkou Rady svobodného Československa, podílela se na činnosti stanice Svobodná Evropa a překládala a časopisu Návrat.

46

přínos. Je to k pláči i k vzteku.“117 Helena Koželuhová líčí postavy ve svých pamětech bez příkras, s jejich přednostmi, ale zejména i chybami. V zahraničí, daleko od těch, kterých by se memoáry mohly týkat, se Koželuhová nemusela bát konfrontace. Nevýhodou tohoto odtržení od domova však byla nedostupnost dokumentárních zdrojů. Koželuhová daleko od své vlasti neměla přístup k pramenům, kterých se držely její kolegyně. Proto se v memoárech často dopouští faktografických chyb. Její omyly, způsobené mezerami v paměti, uvádí na pravou míru editor Vladimír Justl poznámkovým aparátem v třetím vydání.

7.2. O rodině Karla Čapka Jak již sama Helena nastiňuje v memoárech, chce vylíčit hlavně ovzduší rodiny. Dává nám zajímavé svědectví o prostředí Čapkova dětství a mládí, jež zná z matčina vyprávění. Na rozdíl od matky se však podrobněji věnuje též létům dospělosti. Hlavním svědkem Čapkova dětství, domova a předků byla Helena Čapková, její pohled je však do velké míry subjektivní a styl memoárů příliš beletrizovaný. Naopak Helena Koželuhová podává vzpomínky na rodinu věcněji a s větším nadhledem. Své strýce měla Helena Koželuhová možnost poznat dostatečně. Pravidelně trávili prázdniny společně v Bílovicích u Brna. I později neteř Helena Koželuhová Čapka často navštěvovala, když spolu s manželem bydlela v Praze. Koželuhová vypráví o rodině Čapků, rodičích, prarodičích, zejména pak o své prababičce Heleně Novotné, která byla často předmětem rodinného vzpomínání. Věnuje se postavě dědečka Antonína Čapka, jehož měla možnost ještě poznat. Vzpomínky na něj však v memoárech nejsou příliš osobní, spíše přejímá názor matky a strýců. „Vůbec vrchol dobroty a mravní dokonalosti měly pro Karla rysy dědečkovy. Snad nikdy nepostavil žádný syn svého otce tak vysoko […] Byl pro něj tak lidsky laskavý a tak celý člověk, že nezaváhal dát mu i tu Boží 117

KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. Praha: B. Just, 1995, s. 132.

47

podobu.“118 Taktéž pohled na svou babičku Boženu Čapkovou je do velké míry přejatý od matky Heleny Čapkové. Helena Koželuhová se však zároveň dokáže do role babičky Boženy vcítit:„Babička byla ovšem taky nešťastná. Vzala si lékaře, a tím se dostala do třídy vzdělanců, kam se svým intelektem hodila. Co z toho však měla? […]Manželství ani mateřství pro ni nebylo naplněním života, paradoxně se jí však později právě od dětí dostalo zadostiučinění, když se všichni stali úspěšnými […] Nikdy se tak docela nevzpamatovala z údivu nad tím, že ty, které krákala za uši, má dnes obdivovat. Byla na ně pyšná, už ve vlastním zájmu, neboť ji to stavělo na piedestal.“119 Karel Čapek na své dětství velmi rád vzpomínal, což dokládá ve svých memoárech i Olga Scheinpflugová, pro něj je dětství šťastnou dobou. Jeho sourozenci ho však podle Heleny Koželuhové za šťastné nepokládali: „Moje představa o Karlovi v raném dětství je obraz kničivého, ufňukaného žalobníčka, krmeného všemi pamlsky, zatímco moje matka slzami zalévala suchou housku […] matka byla dítě jako řimbuch s neukojitelným apetitem, kdežto Karel slabounké, bledé, předčasně narozené dítě, trpící nechutenstvím a věčně churavějící.“120

7.3. Popis a charakteristika Karla Čapka V memoárech Heleny Koželuhové nelze přehlédnout časté negativní zabarvení vzpomínek. To se netýká pouze Čapkova dětství, ale například i popisu Čapkova vzhledu. „Jeho úzká hlava a oválný obličej odmítaly krásu a zalíbily si ve veselé původnosti. Bylo to, jako by mozek hledal výpadovou cestu a prudkými výbuchy dokázal jen tolik, že se tvrdá lebka leckde vyboulila do řady sopečných útvarů, jimiž se nepodařilo otevřít se do kráterů. Už zádí lebky bylo zprohýbané a její vrchol vyrazil tak prudce, že chvostek vlasů z něj vyrůstající vytvořil pyšný chochol, či spíše chocholku, která vzdorovala hřebenu či kartáči a odmítla položit 118

KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. 3. vyd., (v Čes. rep. 1.). Praha: B. Just, 1995, s. 89. Ibid., s. 15-17. 120 Ibid., s. 19. 119

48

se poslušně do účesu […] až pak vypuklo čelo. Nedá se to říci jinak, protože vyrazilo nezadržitelně zpod vlasu dvěma mohutnými, vysoko posazenými hrboly. Pak si trochu odpočinulo, pokleslo, aby vzápětí vyrazilo mocnými nadočními oblouky, které jen částečně pokryl mocný začátek obočí, jež si to rychle rozmyslilo, rozhodlo se, že nebude pokračovat.“121 Popis Čapkova vzhledu se v různých memoárech výrazně liší. Zatímco u Olgy Scheinpflugové nalezneme popis pozitivně zabarvený, až idealizovaný, Helena Koželuhová podává popis lehce neidealizovaný až negativní. Z toho si můžeme dovodit též účel, za jakým byly oba memoáry vydány. Helena píše své svědectví o slavném strýci z vlastního pohledu, o kterém si myslí, že je objektivnější než svědectví jiných. Zatímco Scheinpflugová svými memoáry chce více ukotvit Čapkovu popularitu, přitom však neklade důraz na objektivitu sdělení, ale více na jeho účinek. Charakteristiku Karla Čapka podává Helena Koželuhová v části memoárů porovnávající oba bratry. Karel Čapek měl podle ní zvídavého ducha, byl zvědavý a vědychtivý a výborně se učil, kdežto Josef prý byl těžkopádnější, hloubavější a poetičtější, učení mu moc nešlo a byl více introvertní než Karel Čapek.122 Josefa však měla Helena Koželuhová v dětství radši, protože Karel si s dětmi, na rozdíl od Josefa, neuměl hrát. Dokonce se jich prý bál: „Děti měl rád, ale držel si od nich zbožný odstup, snad aby je nepomačkal nebo jim jinak neublížil,“123 dodává Koželuhová. Bratři Čapkové mají význam nejen jako jednotlivci, ale též jako dvojice autorů, kteří tvořili společně. Při spolupráci na knihách mezi nimi fungovalo takové souznění, že za sebe i dokončovali věty, vzájemně se doplňovali a usměrňovali. Rodina tuto spolupráci považovala za prospěšnou, proto nesla těžce jejich umělecký rozchod. Zatímco veřejnost mluvila o tom, že mnohem úspěšnější Karel Čapek nechtěl být brzděn Josefem, rodina viděla důvod rozchodu v jejich 121

KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. 3. vyd. Praha: B. Just, 1995, s. 26. viz KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. Praha: B. Just, 1995, s. 20. 123 KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. Praha: B. Just, 1995, s. 91. 122

49

naprosté odlišnosti. Koželuhová zastává názor, že jejich dílo rozchodem trpělo: „Kdyby hlídali jeden druhého, opravovali by se navzájem, Karel by se nikdy nedostal od metafyzického zahloubání svých Šlépějí v Božích mukách ke grotesknímu duchařství Matky a laciné sentimentalitě První party a Josef by dodal společnému dílu lehké krajkoví pravé poezie, která by nekulhala těžkomyslným steskem toho, který jde sám a sám, neví si dobře rady a uvázne nakonec u otázky. Josef nebyl filosof a pracně se o to celý život pokoušel, Karel filosof byl a vyhýbal se tomu širokým obloukem.“124 Koželuhová Karlovi vyčítala přílišný optimismus a didaktiku jeho knih, chudý vnitřní život jeho hrdinů, jednoduchost a lidovost jeho umění.125 Ukončení společné literární tvorby litoval i Josef Čapek, který samostatnou Karlovu tvorbu též komentoval negativně. Odsuzoval to, že se jeho bratr často nechával svést lacinými a snadnými tématy.126 Otázkou je, do jaké míry Josef Čapek neuznával hodnotu děl Karla Čapka a do jaké míry byly výčitky motivovány lítostí nad koncem spolupráce.

7.4. Karel Čapek a ženy Na závěr knihy se Helena Koželuhová věnuje Karlu Čapkovi a jeho láskám, jak sama doznává, nejchoulostivější kapitole. Své bratry Koželuhová líčí jako muže, kteří se nezajímali o ženy; pokud s nimi chtěla některá navázat kontakt, musela je doslova nahánět. „[…] strýci nepatřili k sukničkářům a neměli mnoho zájmu o ženské pohlaví. Byli svou povahou monogamní, vždyť v obou jejich životech se vyskytuje vždy jen jedna žena.“127 Tento názor však vypovídá o tom, že se v rodině o choulostivých tématech příliš nemluvilo a Koželuhová měla o milostném životě Karla Čapka zkreslené představy. Čapkova korespondence totiž vypráví o pravém opaku jejích představ o Čapkově nezájmu o ženy. Nejen,

124

Ibid., s. 58. Ibid., s. 48-50. 126 viz KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. 3. vyd. Praha: B. Just, 1995, s. 122. 127 Ibid., 114. 125

50

že slečny často dobýval on sám, ale navíc měl, jak již víme, dlouhou dobu poměr se dvěma ženami současně. O Olze Scheinpflugové se Koželuhová zmiňuje v souvislosti s negativním přijetím Čapkovou rodinou. Sama Koželuhová ke vztahu Čapka k Olze zaujímá rozporuplný postoj: „Zlobí nás, že dal přednost svému soukromému štěstí před posvátností práce.“ Zároveň však přiznává, že štěstí je pro člověka mnohem důležitější než práce.128 Olgu obvinila, že měla na Karla velmi špatný umělecký vliv, drama Matka prý byla „nejtrapnější, nejsměšnější a nejubožejší z Karlových her.“129 Olze však nakonec přiznala, že Čapek byl po svatbě s ní mnohem šťastnější a sdílnější než dříve. „Kdo je pozoroval, nemohl ujít dojmu, že jsou přesvědčeni, že ještě nikdo nikdy neměl tak znamenitý, odvážný a zcela původní nápad jako uzavřít manželství. Bylo to dojemné, jak byli na sebe dětinsky pyšní.“130 Helena dokonce přiznala, že Čapek si již nějakou dobu před tím, než požádal Olgu o ruku, posteskl: : „Víš, já nevím. Někdy se mi zdá, že nejsem celý člověk. Ona ta rodina a to zlobení s ní patří k životu, a kdo to nemá, žije jen napůl.“131 Štěstí trvalo však jen tři roky, Karel Čapek o Vánocích roku 1938 zemřel. Chvíle po Čapkově smrti sdíleli manželé Procházkovi s Josefem Čapkem. Helena tak měla možnost stát se svědkem jeho slov o bratru Karlu Čapkovi: „Ten Karel měl vždycky v životě štěstí. Dovedl i včas zemřít. Už ho nic dobrého nečekalo. Uvidíte, že to za něj já odsedím v koncentráku.“132 Memoáry Heleny Koželuhové nesou celkově kritický postoj ke Karlu Čapkovi. Co se týče jeho vzhledu, povahy, tvorby i jeho vztahu k Olze Scheinpflugové, hovoří o něm často negativně, sarkasticky. Těžko říct, čím její zášť k Čapkovi byla způsobena. Chtěla se snad odlišit od autorek memoárů, které Čapka nekriticky vychvalovaly, nebo jí byl Čapek osobně nesympatický? 128

Ibid., 148. KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. 3. vyd. Praha: B. Just, 1995, s. 145. 130 Ibid., 140. 131 Ibid., 137. 132 Ibid., 156. 129

51

Závěr Společným jmenovatelem memoárů je svědeckost a dokumentární charakter. Autoři pamětí bývají zároveň i jejich hrdiny. Helena Čapková, Jarmila Čapková, Helena Koželuhová i Olga Scheinpflugová byly přímými svědky vyprávěných událostí. Výjimku tvoří memoáry sepsané autorem (nepřímým svědkem) dle vyprávění skutečného svědka událostí. V memoárové literatuře o Karlu Čapkovi tuto skupinu zastupuje kniha Vendy Vrbatové Jak se vařilo a žilo u Čapků (1999). Vrbatová podává svědectví zprostředkované jejími rodiči, kteří u Karla Čapka sloužili. Ostatní autorky memoárů jsou však již autentickými svědky Čapkova života. Nejblíže ke Karlu Čapkovi měla Helena Čapková, byla svědkem celého Čapkova života. O něco kratší dobu znala Karla Čapka švagrová Jarmila Čapková, tedy od jeho dvaceti let. Neteř Helena Koželuhová vypovídá o Čapkovi od svého narození v roce 1917. Olga Scheinpflugová poznala Čapka v jeho třiceti letech, stejně jako Věra Hrůzová. Vztah Olgy s Karlem Čapkem však na rozdíl od vztahu Hrůzové s Čapkem přetrval až do jeho smrti. Nejautentičtějším svědkem Čapkova dětství a mládí je sestra Helena Čapková, naopak o konečné fázi Čapkova života vypovídá nejlépe manželka Olga Scheinpflugová. Nový úhel pohledu na Karla Čapka znamená vydání jeho milostné korespondence. Soubor korespondence, který se svým charakterem blíží memoárové literatuře, je výjimečný svou výpovědní hodnotou o autorovi. Je přímým projevem jeho myšlenek, citů a jeho lidského já. Dopisy zaznamenávají aktuální proud myšlenek, jsou synchronní. S Čapkovou korespondencí pracují i samy autorky memoárů jako s dokumentárním materiálem. Čapkovo „já“ zaznamenaly již dopisy z jeho útlého mládí Anně Nepeřené. Korespondence podává pohled na Čapka jako zamilovaného patnáctiletého chlapce. Útržkovitě podává svědectví též korespondence Libuši Solperové z roku

52

1909, z původního souboru listů se však dochoval pouze zlomek, který nemůže mít významný výpovědní charakter. O myšlenkách a citu Karla Čapka již jako dospělého muže svědčí korespondence mezi ním a manželkou Olgou Scheinpflugovou a také s Věrou Hrůzovou. Listy Karla Čapka se svým charakterem velmi odlišují dle adresátek. Čapkovy rané dopisy (určené Anně Nepeřené a Libuši Solperové) se vyznačují formálností a pozitivní zdvořilostí. To je dáno jednak dobovou normou, která vyžadovala formálnost ve styku mužů se ženami, ale též slušným jednáním Čapka a jeho vytříbenými způsoby. Navíc listy určené pro Anielku jsou vysoce stylizované, což způsobil Čapkův úmysl stát se Anielčiným uměleckým vychovatelem. V pozdějších letech však jeho styl psaní dopisů nabývá neformálního rázu. Listy sestře Heleně Čapkové i Olze Scheinpflugové jsou srdečné, plné slovních hříček, familiárních oslovení. V tom se od listů Olze Scheinpflugové liší korespondence určená Věře Hrůzové. Ta se vyznačuje též neformálností, avšak zdvořilost má zde odstín negativní. Projevuje se například ironizováním jejich vztahu a sebe sama (například v osloveních a pozdravech: Vážná a bídná Věro… hříšný bifteku… Váš zcela nesnesitelný…).133 Dopisy Věře Hrůzové nejsou tak upřímné a srdečné jako listy pro Scheinpflugovou, ale naopak jsou nabité výčitkami, náznaky, nedoslovenými výpověďmi, hádankami a ironií. Zpočátku jsou nabyty erotikou a milostnými vyznáními. V posledních dopisech Věře Hrůzové, kdy jejich vztah již vychladl, dopisy nabývají též formálního charakteru. Dokumentárnost memoárů je založena nejen na vzpomínkách samotného pamětníka, ale též na práci s prameny, které bývají do memoárů vloženy jako doprovodný materiál. U rozebíraných memoárů žen jsou dokumenty zařazeny jen ve velmi malé míře. V knize Vendy Vrbatové jsou vzpomínky doloženy fotografiemi jejích rodičů s Karlem Čapkem i písemnými dokumenty.134 Naopak 133

HOFFMANNOVÁ, Jana. Pragmalingvistický pohled na dopisy Karla Čapka. Naše řeč: list pro vzdělání a tříbení jazyka českého. Praha: Šolc a Šimáček, 1999, roč. 82, č. 3, s. 113-121. 134 Kniha Jak se vařilo a žilo u Čapků zahrnuje například otištěnou legitimaci sociálního pojištění Alžběty Venhodové, dopis prezidenta T. G. Masaryka Karlu Čapkovi, přetištěnou stránku

53

Helena Koželuhová své vyprávění o strýci nepodložila dokumenty žádnými. V emigraci k nim neměla přístup. Navíc její vlastní paměť na mnoha místech selhává, proto se v memoárech dopouští i faktografických chyb. Ostatní pamětnice pracují zejména s korespondencí. Velmi volně s ní nakládá Olga Scheinpflugová, která vkládá krátké citace z dopisů Karla Čapka volně do textu memoárů Český román. O něco důsledněji využívá korespondence Helena Čapková. Cituje ve svých pamětech Moji milí bratři delší pasáže dopisů i s datací. Nejzodpovědněji využívá korespondence Jarmila Čapková, která se však v memoárech Vzpomínky věnuje více Josefu Čapkovi a cituje tedy jeho dopisy. Vydání memoárů Jarmily Čapkové zahrnuje též její deníky. Ty jsou z hlediska svědectví významné synchronním pohledem, bezprostředním a otevřeným zachycením myšlenek autora. Deník je soukromý, velmi subjektivní a úryvkovitý. Nebyl určen k vydání. O Karlu Čapkovi toho příliš nevypovídá, protože se týká spíš vztahu Jarmily Čapkové a jejího manžela Josefa Čapka. Přináší však upřímné svědectví o vztazích v rodině. Memoáry analyzované v této práci jsou monografické paměti. Události v memoárech jsou podávány v chronologické posloupnosti. Autoři vzpomínky vyprávějí ich-formou. Existují tu však i výjimky. Autoři se mohou rozhodnout vybočit z klasického pojetí memoárů. Stává se tak většinou za účelem estetického podání událostí. Kladou si za cíl důrazněji působit na čtenáře. Tento postup autorky zvolily z důvodu svých vlastních uměleckých ambic a také k zdůraznění výjimečnosti Čapkovy osobnosti. Memoáry Olgy Scheinpflugové, Heleny Čapkové a Vendy Vrbatové jsou toho příkladem. Autorky své memoáry výrazně beletrizovaly. Olga Scheinpflugová svoje vzpomínky na manžela Karla Čapka pojala jako román. Stylizuje se do role vypravěčky, která líčí v er-formě osud hlavní postavy Olgy. Helena Čapková se stylizuje do role staré „tkadleny“,

z rukopisu knihy Jak vzniká divadelní hra od bratří Čapků, fotografii Olgy Scheinpflugové s autogramem, její pracovní posudek na Václava Motla a několik rodinných fotografií.

54

pamětnice „spřádající“ příběh. Vendy Vrbatová pro své memoáry kompozičně zbeletrizované zvolila formu knihy receptů prokládané vzpomínkami. V memoárové literatuře se setkáváme s časovými rovinami. Hraje zde roli, kdy se události odehrávaly, kdy byly vzpomínky zaznamenány, kdy byly memoáry vydány a kdy je čtenář čte. Mezičasový prostor mezi děním událostí a jejich sepsáním autorem má vliv na subjektivitu memoárů. Zpravidla bývají memoáry sepsané dlouhou dobu po vzpomínaných událostech více zkresleny. Jsou však i případy, kdy je tomu naopak. Například kniha Olgy Scheinpflugové Český román je subjektivní více, než pozdější kniha Byla jsem na světě. Je tomu tak díky duševnímu rozrušení Olgy Scheinpflugové krátce po smrti manžela. Memoáry Byla jsem na světě se již nezabývají ryze vztahem Olgy Scheinpflugové a Karla Čapka, ale zahrnují širší téma, vypráví o osudech jejich přátel a kolegů a zahrnují i historický kontext. Karel Čapek zde není líčen zejména z hlediska jejich vzájemného vztahu jako tomu je v Českém románu. Svou roli v memoárech má i stupeň pravdivosti. Pamětníci vyprávějící o životě svém či o životě významné osobnosti, vycházejí z vlastního stanoviska. Popisují děj přes vlastní subjekt. Snaží se přitom vzpomínky zaznamenávat objektivně, ale všechny nesou určitou míru subjektivity. Memoáry Heleny Čapkové jsou subjektivizovány z pohledu nejstarší sestry, ochranitelky a pečovatelky. Ve vyprávění se však odráží závist, žárlivost, zaujatost k popisovaným osobám. Proti své matce, ale i sourozencům je Helena Čapková zaujata, její postoj k nim proto nelze brát objektivně. Karla Čapka zde vylíčila jako nesamostatného muže závislého na názoru rodiny, již nezbytně potřeboval a o kterou ho nakonec připravila Olga Scheinpflugová. Pohled Olgy Scheinpflugové je naopak zabarven křivdou ze strany Čapkovy rodiny, která bránila jejímu sňatku s Karlem Čapkem. Svého manžela vidí bez jediné chybičky jako dokonalého, geniálního, osobností i vzhledem přitažlivého. Naopak Helena Koželuhová zaujímá ke Karlu Čapkovi v mnoha ohledech negativní postoj. Jeho vzhled, dílo a často i chování je v jejích pamětech odsuzováno. Jarmila Čapková zaujímá ke

55

Karlu Čapkovi celkem nezaujatý pozitivní postoj. Subjektivnost tkví také v tom, co autorky prozrazují a co naopak zamlčují. Mohou svým podáním událostí ovlivňovat jejich vnímání čtenáři. Například Olga Scheinpflugová chce být vnímána jako žena, která obětovala významnému muži celý svůj život a chce zdůraznit, že ona byla jedinou skutečnou láskou Čapkova života. Vědomě proto zamlčuje své vztahy s jinými muži. Vypráví události tak, aby z nich vyplývalo, že jedinou překážkou mezi nimi byla Čapkova nemoc. Memoárová literatura žen o Karlu Čapkovi je významným pramenem poznání Čapkova vztahu k ženám. Vyplývá z ní, že Karel Čapek k ženám choval úctu a podporoval jejich emancipaci. Za partnerky si vybíral velmi výrazné ženy, jež byly „múzami“ i dalších významných osobností. Mluví se často o poměru Olgy Scheinpflugové s Janem Masarykem. Z korespondence mezi Čapkem a Věrou Hrůzovou vyplývá, že o Věru měl zájem i další spisovatel, Bořek Dohanský. Společnými rysy žen, o které se Čapek zajímal, byl zejména značný intelekt a nadání, také krásná postava i tvář, živelnost a osobní kouzlo. Čapek byl citově velmi vázán na svou matku. Silné citové pouto měl i k sestře Heleně. Vyhledával pozornost dívek, což dokládá jeho korespondence i vzpomínky sestry Heleny Čapkové. Olga Scheinpflugová musela na svatbu s Čapkem čekat patnáct let, avšak po celou dobu Čapek cítil potřebu s Olgou sdílet své záležitosti. Již od dětství Čapek o ženy jevil zájem a vyhledával jejich náklonnost, avšak jeho vztah k nim byl značně rozporuplný. Jejich náklonnost, zájem o něj i vášeň vyhledával, avšak zdráhal se jim plně oddat. Upřednostňoval samostatný a samotářský styl života a volnost. Dílo Karla Čapka je plné vášní a citů, které vycházely z jeho nitra. Čapkovy knihy odráží jeho skutečný život, o kterém vypovídají pamětnice. Větší požitek z četby jeho děl se nám tedy dostane, pokud rozeznáme, z čeho vychází. S pochopením pak pročítáme například řádky o princezně Wille v Krakatitu, pokud v ní již rozeznáme Čapkovu lásku Věru Hrůzovou. I v mnoha dalších

56

příbězích Karla Čapka pak nacházíme známé osoby a události z jeho života. V tlustém pradědečkovi v Čapkově knize pohádek spatříme jeho vlastního pradědečka. V povídce o kobercích nalézáme jeho vlastní sběratelskou vášeň. V pasážích, v kterých je líčena nádherná přírodní scenerie rozpoznáváme kraj Čapkova dětství. O Karlu Čapkovi mluví svědectví memoárů jako o muži nadprůměrného intelektu a nadání. Svého nadání si byl Čapek vědom, jak vyplývá z korespondence, avšak bral ho jako dar, o který by se měl dělit a kterým musí sloužit lidu. Používal často svou fantazii a schopnost poutavě psát k varování lidstva před nebezpečím či k jeho poučení i zábavě. Svůj intelekt nikdy nestavěl na odiv. Měl široké pole zájmů, byl velmi zvídavý, snadno a dobře se učil. Nespokojil se s málem, chtěl vše znát a vše umět. Po celý svůj život ho popoháněl vnitřní neklid. Věděl, že na to, co by se chtěl naučit, poznat a vykonat, mu jeden život nestačí. Tento neklid zřejmě odráží i Čapkova záliba v pokuřování „půlčíků“ (cigaret). Na své okolí však působil jako charismatický muž. Byl spíš málomluvný, avšak zaujalo-li ho nějaké téma, dokázal o něm debatovat hodiny. Byl také velmi skromný a stydlivý. Neměl herecké nadání ani dobrý přednes. Těšil ho úspěch jeho knih, ale nevyhledával příležitosti jak se zviditelnit. Veřejně přednášel nerad a zájem médií ho netěšil. Nedbal příliš o svůj vzhled, ke koupi nového oděvu jej musely přemlouvat právě ženy z jeho okolí. Jako mladý si se svým bratrem potrpěli na poutavém vzhledu, avšak od toho brzy ustoupili a stali se skromnými lidmi. Karel Čapek si již jako chlapec v nádherném kraji svého dětství vybudoval pevný vztah ke své vlasti, národu a kultuře. Byl okouzlen přírodou a lidmi svého kraje. Vracel se vždy do své domoviny s nadšením, které vystihuje rčení „všude dobře, doma nejlíp“. Byl vzdělancem patřícím do vyšších společenských kruhů a vyhledával podobné společníky pro intelektuální hovory. Vždy však tíhnul k „obyčejným“, dělným lidem, kteří se živili těžkou prací. Soucítil s nimi v jejich chudobě, ale zároveň si vážil poctivé práce a obdivoval lidskou odolnost. Sám

57

Karel Čapek byl však tělesně slabý. Celý život ho trápily bolesti hlavy, oční migrény a slabost plic, které způsobovala nemoc páteře. Toužil po tom, být silným mužem, který by byl ženám oporou, ale ty naopak cítily potřebu nemocného opečovávat. Karel Čapek, který sám soucítil s jednotlivci i celým lidstvem, soucit týkající se jeho vlastní osoby nesnášel. Tak na něj vzpomíná zejména Olga Scheinpflugová. Z korespondence mezi ní a Karlem Čapkem však vyplývá i opak. V listech o svých nemocech a bolestech často psal a nikdy je „mužně“ nezamlčoval. Prostřednictvím memoárů žen se nám na osobnost Karla Čapka dostalo nového pohledu: Čapka jako chlapce, sourozence, obdivovatele a nápadníka žen, manžela i jako zaměstnavatele, strýce, či švagra. Pokusili jsme se vykreslit Čapkovu osobnost tak, jaký byl v prostředí své rodiny, domova, či v intimní korespondenci. Memoáry žen, zvláště těch, které měly k Čapkovi velmi silné citové pouto, jsou zaměřeny dosti subjektivně a zabývají se i odlišnými tématy z Čapkova života. Zachycují Čapka v domácím prostředí, především však tyto memoáry podávají svědectví rodinných vztahů a poměrů, z kterých Čapek vychází a které působily i na jeho dílo. V mnoha případech do centra vyprávění autorky memoárů staví sebe samotné více, než Čapkovu osobnost. K utvoření si objektivní představy o Čapkovi je tedy potřeba vlastního srovnávání a posuzování těchto memoárů. Memoáry sepisují lidé, kteří si myslí, že jejich život byl výjimečný a stojí proto za zaznamenání, ať již událostmi nebo osobami, s kterými jej mohli sdílet. Naše autorky memoárů byly k sepsání svých pamětí motivovány právě známostí s Karlem Čapkem. Samotné autorky memoárů však byly úspěšnými a zajímavými osobnostmi. Snad tedy tato práce motivuje čtenáře k poznání nejen Karla Čapka a memoárů o něm, ale též k poznání osobností, které se mu svým dílem věnovaly.

58

Analýzou memoárů žen z blízkého Čapkova okolí a memoárů ostatních autorů usuzuji, že ženy ve svých memoárech zdůrazňují Čapkovu příjemnou povahu, zachycují rodinné vztahy, jeho přednosti, snaží se ukázat Čapka zejména v prostředí soukromém. Naopak většina ostatních autorů zachycuje Čapka v prostředí veřejném, zpravidla se nezabývají do detailů jeho rodinou a nesnaží se jeho obraz idealizovat v takové míře, jako je to u žen z Čapkova blízkého okolí.135 Memoáry zachycují Karla Čapka jako humanistu, pacifistu, muže chápavého, sdílného a ochotného. Karel Čapek byl pokřtěn jako katolík, ale vyznával ateismus. Víru však respektoval jako součást naší kultury a držel se jejích mravních zásad. Čapek byl, jak bychom zjednodušeně řekli, dobrý člověk. Měl soucit se sociálně slabšími a snažil se jim všemožně pomáhat. Byl vtipný a zábavný, plný slovních hříček a průpovídek, písniček a říkanek. Měl rád umění a hudbu, zvířata a přírodu. Čapkovou předností byla též přísná pracovní kázeň. Byl pracovitý, nedokázal zahálet. Dovolená pro něj nebyla dobou pouhého odpočinku, ale na svých cestách bedlivě zkoumal vše nové, co ho obklopovalo, aby to použil ve svých knihách. Své čtenáře chtěl vzdělávat, vychovávat, varovat před hrozícími nebezpečími, ale také upozorňovat na vše, co je na Zemi krásné a hodno poznání. Byl vlastencem. V dobách, kdy na něj jeho krajané útočili z fašistického tisku, odmítal odejít do zahraničí, ač byl známý a vítaný po celém světě. Měl mnoho zahraničních přátel, kteří by jej ve své zemi rádi uvítali. Avšak Čapkova láska k vlasti mu odchod nedovolovala. To z velké části zapříčinilo tragické vyvrcholení Čapkova života. Nebylo nám tedy již dopřáno poznat, jaká díla mohla vzniknout v jeho vrcholném tvůrčím období. Za to se však Čapkův život a zejména okolnosti jeho úmrtí staly vděčným tématem badatelů.

135

Takto jsou z většiny zaměřeny vzpomínkové články v knize pamětí Jeden i druhý, či paměti Františka Langera Byli a bylo.

59

Seznam použité literatury Primární literatura •

ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. 3. vyd. rozšířené Praha: Československý spisovatel, 1986, 435 s., [16] s. obrazových příloh.

•

ČAPEK, Karel. Listy Anielce. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1978, 143 s.

•

VRBATOVÁ, Vendy. Jak se vařilo a žilo u Čapků. 1. vyd. Praha: Olympia, 1999, 85 s. ISBN 80-7033-560-2.

•

ČAPKOVÁ, Jarmila. Vzpomínky. 1. vyd. Praha: Torst, 1998, 410 s. ISBN 80-7215-046-4

•

SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Český román. 6. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991, 553 s. ISBN 80-202-0019-3.

•

SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Živý jako nikdo z nás: o Karlu Čapkovi. Vyd. 1. Praha: Hynek, 1997, 266 s. ISBN 80-85906-69-4.

•

SCHEINPFLUGOVÁ, Olga. Byla jsem na světě: 1.úplné vyd.pamětí ženy K.Čapka ; K vyd. připr. a doslov naps. František Krčma. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1994, 349 s.

•

ČAPEK,

Karel.

Listy

Olze:

korespondence

[K.

Čapka

Olze

Scheinpflugové] z let 1920-1938. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971, 291 s. •

ČAPEK, Karel a Jiří OPELÍK. Karel Čapek Věře Hrůzové: Dopisy ze zásuvky. 2., rev. samostané vyd., (celkově 3.). Praha: Primus, 2000, 113 s. ISBN 8086207153.

•

KOŽELUHOVÁ, Helena. Čapci očima rodiny. 3. vyd., (v Čes. rep. 1.). Praha: B. Just, 1995, 171 s. ISBN 80-901841-0-3.

•

ČAPEK, Karel a Marta DANDOVÁ. Korespondence 1. 1. soubor. vyd. Praha: Český spisovatel, 1993, 552 s. ISBN 80-202-0448-2.

60

•

ČAPEK, Karel a Marta DANDOVÁ. Korespondence 2. 1. soubor. vyd. Praha: Český spisovatel, 1993, 518 s. ISBN 80-202-0448-2.

Sekundární literatura •

ČAPEK, Karel. Krakatit. 1. vyd. Praha: Aventinum, 1924, 253 s.

•

ČAPEK, Karel a Miroslav HALÍK. Život a dílo skladatele Foltýna 10. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1960, 116 s.

•

ČAPEK, Karel a Josef ČAPEK. Předmluva In: Krakonošova zahrada. 5. vyd. Praha: Borový, 1938, s. 9-19.

•

ČERNÝ, Václav. „Český román“ českým případem. In: Kritický měsíčník. Praha: K. Borový, 1947, 8 (3-4), s. 63-72. ISSN 1212-5989.

•

FORST, Vladimír, Jiří OPELÍK a Luboš MERHAUT. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. vyd. Praha: Academia, 1985-, ^^^ sv. ISBN 80-200-0468-821.

•

HALÍK, M. Karel Čapek život a dílo v datech. Vyd. 1. Academia : Praha, 1983. Bez ISBN.

•

HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2.

•

HOFFMANNOVÁ, Jana. Pragmalingvistický pohled na dopisy Karla Čapka. Naše řeč: list pro vzdělání a tříbení jazyka českého. Praha: Šolc a Šimáček, 1999, roč. 82, č. 3, s. 113-121. ISSN. 0027-8203. 5x ročně.

•

KLÍMA, Ivan. Velký věk chce mít též velké mordy: život a dílo Karla Čapka. Vyd. 1. Praha: Academia, 2001, 215 s. ISBN 80-200-0936-1.

•

OPELÍK, Jiří a Karel ČAPEK. Karel Čapek ve fotografii. Praha: Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1991, 93, 175 s.

•

VACINA, Ladislav. Jeden i druhý: vzpomínky na bratry Čapky. 1.vyd. Hradec Králové: Kruh, 1988, 389 s.

61

•

VÁLEK, Vlastimil. K specifičnosti memoárové literatury. 1. vyd. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1984, 160 s.

•

VÁLEK, Vlastimil. Memoárová literatura 20. století. Brno: CERM, 2000, 20 s. ISBN 80-7204-148-7.

•

VÁLEK, Vlastimil. Očima těch druhých. Obraz Karla Čapka v českých memoárech. In: Kniha o Čapkovi. 1. vydání Praha: Československý spisovatel, 1988, 360-386.

•

VLAŠÍN, Štěpán. Kniha o Čapkovi: kolektivní monografie. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1988, 426 s.

Elektronické prameny •

Byla jsem na světě. In: Příběhy slavných [televizní dokument]. Režie O. Kepka. ČT, 2002. Dostupné z www:
•

Obsluhovala

jsem

Karla

Čapka

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena. Česko, 2003.

62

[dokumentární

film].

Režie

Seznam příloh 1. Obrazová příloha: 1.1. Helena Čapková 1.2. Anna Nepeřená 1.3. Hermína Bergerová 1.4. Libuše Solperová 1.5. Jarmila Čapková 1.6. Olga Scheinpflugová 1.7. Novomanželé Čapkovi 1.8. Věra Hrůzová 1.9. Helena Koželuhová 1.10. Helena Novotná 1.11. Božena Novotná/Čapková 1.12. Karel Čapek 2. Rodokmen Karla Čapka

63

1. Obrazová příloha

Obr. 1: Helena Čapková

Obr. 3: Hermína Bergerová

Obr. 2: Anna Nepeřená (vpravo)

Obr. 4: Libuše Solperová

64

Obr. 5: Jarmila Čapková

Obr. 7: Novomanželé Čapkovi v roce 1935

Obr. 6: Olga Scheinpflugová

Obr. 8: Věra Hrůzová

65

Obr. 9: Helena Koželuhová

Obr. 11: Matka Božena Novotná

Obr. 10: Babička

Obr. 12: Karel Čapek

66

2. Rodokmen Karla Čapka

67