MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Memoárová literatura jako pramen poznání života a díla Josefa Lady, Josefa Čapka a Jiřího Trnky

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra české literatury

Memoárová literatura jako pramen poznání života a díla Josefa Lady, Josefa Čapka a Jiřího Trnky

Závěrečná práce

Brno 2012

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Vlastimil Válek, CSc.

Autorka práce: Mgr. Věra Bisová

Obsah 1 2 3 4 5 6 7 8

Úvod ................................................................................................................................... 2 Nejranější vzpomínky ........................................................................................................ 5 Mladší školní věk ve vzpomínkách malířů ...................................................................... 12 Starší školní věk ............................................................................................................... 16 4.1 Přátelé, učitelé, blízké osoby .................................................................................... 21 Rozhodování o ţivotní cestě ............................................................................................ 27 Závěr................................................................................................................................. 32 Seznam pouţité literatury a pramenů ............................................................................... 35 Seznam příloh ................................................................................................................... 36

1

1 Úvod Tématem závěrečné práce Memoárová literatura jako pramen poznání života a díla Josefa Lady, Josefa Čapka a Jiřího Trnky ( v letech 1887 – 1906) je porovnání znaků (vliv rodinného prostředí na umělecké vlohy dítěte, škola a její působení na rozvíjející se talent, dilemata při volbě povolání) vyskytujících se v memoárech tří významných moderních českých výtvarných umělců, se zaměřením na dětství a dospívání. Nejšířeji zkoumaným umělcem v této závěrečné práci je Josef Lada (1887 Hrusice – 1957 Praha), který byl nejen malířem, ale i literátem a karikaturistou.1 Další části práce se týkají Josefa Čapka (1887 Hronov – 1945 v Bergen – Belsen), výrazného výtvarného umělce, významného literáta a v neposlední řadě bojovníka proti fašismu.2 Předmětem práce se rovněţ stalo porovnání uměleckého rozvoje mladého Jiřího Trnky (1912 Plzeň – 1969 v Praha) s vývojem Josefa Lady a Josefa Čapka. Jiří Trnka3 patří mezi přední české loutkáře a animátory. V práci jsou analyzovány memoárové texty Josefa Lady Kronika mého života a Vzpomínky z dětství. Vedle toho naše práce vychází i z knihy Aleny Ladové Můj táta Josef Lada. Osobnost Josefa Čapka je ztvárněna v jeho memoárech O sobě a ve vzpomínkovém sborníku Malíř – básník, Vzpomínání na Josefa Čapka. Hlavním pramenem k poznání mládí Jiřího Trnky je vzpomínková publikace jeho matky Růţeny Trnkové nazvaná Můj syn. Pozornost je soustředěna na memoáry malířů, konkrétně na popis dětství a dospívání tří českých významných moderních výtvarných umělců. Paměti malířů nám mohou pomoci blíţe poznat vnitřní svět konkrétního umělce, a přiblíţit tak jeho osobní styl. Dále nás malířovy memoáry uvedou do historicko – kulturního kontextu, v němţ autor působil. Tento kontext měl (zvláště ve dvacátém století) jistě velký vliv například při volbě témat, která umělec zobrazoval. Kapitoly týkající se dětství jsou výrazným pramenem poznání dospělé (nejen umělecké) aktivity umělce. Vţdyť podle některých psychologů má největší význam na rozvoj charakteru prvních pět let ţivota dítěte. Teoretické prameny, které vyuţíváme v práci, se nacházejí na internetu. Informace k problematice memoárů nalezneme na internetové stránce kisk.phil.muni.cz/problematikamemoaru, dále na cs.wikipedia.org/wiki/Autobiografie nebo na internetové stránce www.fronta.cz/literatura. Ke konkrétní analýze memoárové literatury je nápomocna teoretická literatura o pamětech, např. dílo Vlastimila Válka K specifičnosti memoárové literatury nebo stať Memoárová literatura dvacátého století.

2

Obsahem závěrečné práce budou sondy do memoárů moderních českých umělců – malířů, jejichţ tvorba dosáhla vrcholu v meziválečném období a v období těsně poválečném. Ohniskem závěrečné práce však je období první republiky, i kdyţ se budeme zabývat kvůli větší názornosti také vývojovými etapami předcházejícími, v nichţ malíři proţili své dětství. Chceme se totiţ soustředit na dětství a dospívání. Josef Lada se narodil v roce 1887 4, Josef Čapek v témţe roce

5

a Jiří Trnka v roce 1912

6.

J. Lada a J. Čapek byli tedy generační

souputníci a Jiří Trnka byl tvůrce o generaci mladší. Všechny tři však spojuje společný ţánr výtvarného umění zaměřeného na dětského příjemce. Jiří Trnka a Josef Lada se obdobím své tvorby částečně překrývají. Tvorba Jiřího Trnky vrcholí ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století. Své Studio Bratři v triku zakládá v roce 1945 7, tedy v době, kdy je Josef Lada stále ještě aktivně činným autorem (vydává například své memoáry a knihy pro děti). Josef Čapek se bohuţel poválečného období nedoţil, ale v meziválečném období patřil s Josefem Ladou mezi nejvýznamnější české malíře (nejen pro děti). Josef Lada tedy logicky tvoří jakýsi svorník mezi Josefem Čapkem a Jiřím Trnkou, a stává se tak nejpodstatnější osobou naší práce. Josef Lada napsal dvě obsáhlé knihy vzpomínek, které se dočkaly mnoha vydání. Jedná se o Kroniku mého života a Vzpomínky z dětství. Psaní memoárů se Josef Lada věnoval zejména v období protektorátu Böhmen und Mähren, kdy nemohl svobodně tvořit. Z pozdějších biografií Josefa Lady lze jmenovat knihu Jiřího Oliče Josef Lada – životopis vydanou v Praze roku 1977. Vzpomínky na Josefa Ladu jsou zachyceny v memoárech mnoha meziválečných umělců – malíř se přátelil například s Jaroslavem Haškem nebo Jaroslavem Panuškou. Zajímavé informace se dozvídáme i z Ladovy korespondence s Jiřím Mahenem, vydáné v Praze v roce 1964 pod názvem Adresát J. Mahen. Josef Čapek bývá ve většině literárněvědných prací zmiňován spolu s bratrem Karlem. Přesto se některé vzpomínkové knihy zabývají téměř výhradně jím a bratra zmiňují jen příleţitostně. Vzpomínkový sborník Malíř – básník, s podtitulem Vzpomínání na Josefa Čapka, se týká jen Josefa Čapka. Sborník obsahuje statě od Čapkovy sestry, přátel a spoluvězňů z koncentračních táborů. Mezi Čapkovy přátele ovšem patřily přední postavy meziválečné kultury – například spisovatel František Langer 8, básníci František Halas 9, Jaroslav Seifert10, anarchista Fráňa Šrámek

11

nebo výtvarník Jan Zrzavý 12. Sborník Malíř –

básník měl poprvé vyjít v roce 1948, ale z politických důvodů bylo vydání na dlouhou dobu odloţeno. Samostatnou biografii Josefa Čapka vydal v Praze v roce 1980 Jiří Opelík.

3

V dalších literárněvědných nebo memoárových dílech je uţ Josef Čapek zmiňován ve dvojici s mladším Karlem. Zajímavé informace o jejich vztahu se dozvídáme z memoárů Karlovy manţelky herečky Olgy Scheinpflugové (vydáno pod názvem Album a zrcadlo v Praze 2002). O rodinnou románovou biografii se pokusila Marie Šulcová. Vydala ji v Praze v roce 1998 pod lakonickým názvem Čapci. Při zkoumání osobností bratří Čapků nemůţeme nesáhnout po vydání jejich korespondence s Viktorem Dykem a Stanislavem Kostkou Neumannem z let 1905 – 1918, vydané v Praze v roce 1962. Hlavním pramenem poznání ţivota Jiřího Trnky je kniha jeho matky Růţeny Trnkové Můj syn. Se svou tchýní vedla rozsáhlou korespondenci i Trnkova manţelka Helena Chvojková. Kromě jiných informací se zde také dozvídáme zajímavé informace ze ţivota významného výtvarného umělce Jiřího Trnky. Helena Chvojková rovněţ sepsala biografii Jiří Trnka (vydána v Praze roku 1990). Další ţivotopis Jiřího Trnky napsal Jaroslav Boček (pod názvem Jiří Trnka vydáno v Praze v roce 1963). Ke konkrétní analýze memoárové literatury je nápomocna teoretická literatura o pamětech, např. dílo Vlastimila Válka K specifičnosti memoárové literatury nebo jeho stať Memoárová literatura dvacátého století.

1

Viz Universum, všeobecná encyklopedie 2. Praha 2002, s. 661.

2


3


4


5


6


7

Viz tamtéţ.

8

Viz Malíř – básník, Vzpomínání na Josefa Čapka. Praha 2004, s. 19 – 28.

9

Viz tamtéţ, s. 89 – 91.

10


11

Viz tamtéţ, s. 94 -98.

12


4

2 Nejranější vzpomínky Věk, k němuţ se váţou nejranější vzpomínky malířů, je individuální. Někteří lidé si mohou na něco rozvzpomenout třeba aţ z předškolního věku. Většina lidí však uchovává vzpomínky staršího data – například z batolecí fáze svého vývoje. Nejedná se však o souvislé děje, ale spíše o jakési střípky, útrţky skutečnosti. Leckdy si pamatujeme něco, co nám dnes uţ vůbec nepřipadá důleţité. Ale dítě vnímá svět jinak. Existuje i moţnost, ţe máme nějakou příhodu vsugerovanou jako nejranější událost, kterou uchováváme v paměti, a přitom se jedná o pouhou reprodukci toho, co nám z našeho útlého dětství často vyprávěli. Domnívám se, ţe podobným způsobem si prvotní příhodu ze svého dětství sám sobě vsugeroval i Josef Lada. Ve svých memoárech Kronika mého života malíř vzpomíná, ţe jako nemluvně v kolébce vnímal příbuznou místního kováře. Na samotného Ladu vzpomínka působí rozporuplně. Těší ho, ţe má tak ranou vzpomínku, ale na druhé straně by si chtěl upamatovat na něco podstatnějšího pro jeho další rozvoj. Jak sám v textu zdůrazňuje, tak ranou vzpomínku mu nikdo nechce věřit. „Vzpomínám – li dob svého nejčasnějšího dětství, mohu se jistě pochlubiti upomínkou na okamţiky tak daleko sahající, ţe mi to nikdo nechce ani věřit. Pamatuji totiţ dobře, ţe jsem leţel ještě v kolébce, kdyţ do dveří vstupovala příbuzná místního kováře. Po nějaké době mne matka v neděli strojila na stole do čisté košilky s krejzlíkem a ta ţenská k nám přišla opět. >Ten uţ je velkej od tý doby, co jsem tady nebyla,< divila se a mně se to vrylo nesmazatelně v paměť. Nemůţe to být ţádná fantazie, vţdyť jsem si celou příhodu vţdycky připamatoval, jakmile jsem začal chodit a někde tu ţenu znovu uviděl!“ 1 Myslíme si, ţe historka mu buď byla vyprávěna, nebo ji proţil v pozdějším – třeba batolecím nebo předškolním věku. Alena Ladová se v kníţce Můj táta Josef Lada o příhodě s kovářovou příbuznou nezmiňuje. Aleně Ladové údajně její otec vyprávěl jinou (uvěřitelnější) příhodu z batolecího období svého dětství. „Byly mi asi dva roky, kdyţ hrusickou silnicí táhli vojáci. Schoval jsem se před pochodující kumpanií do výklenku našeho sklípku, který byl naproti našemu baráku vykopán ve stráni. Byl jsem jen tak v košilce a s tlukoucím srdcem jsem se díval na pochodující hradbu vojáků. Byl jsem opravdu rád, kdyţ docházeli poslední, kdyţ tu jednoho z nich napadlo – byl to saniťák s plechovou nohou přes rameno – ţe mě trochu postraší...“2 Daly by se jistě vyjádřit pochybnosti, zda byly Josefovi skutečně dva roky, kdyţ si vše pamatuje do takových detailů, ale celkově nám historka připadá poměrně věrohodná, myslíme si, ţe mohla tak malému dítěti způsobit i jisté trauma.

5

Jak v Kronice mého života, tak v knize Můj táta Josef Lada se některé příhody z Ladova dětství opakují. Josef Lada v psaní svých memoárů postupuje chronologicky. Alena Ladová otcovy vzpomínky řadí do toku času svého dětství. Autorka nám vypráví, jak jí tatínek příhody vyprávěl – tato část knihy je jakoby primárně o ní – o tom, jak historky z Ladova dětství působily na její dětskou duši. „Těch záţitků, zapsaných do vnímavé dětské duše za měsíčných letních nocí! Všechny dojmy byly tak silné a krásné, ţe si je malíř uchoval aţ do dospělého věku a odraz citlivého dětského srdce přenesl do svého uměleckého díla. Celá ta krajina kolem Hrusic nutí k zamyšlení, k zasnění, tátovi dávala trvalou inspiraci a zůstal jí do smrti věrný.“3 Tímto citátem Alena Ladová krásně vyjadřuje, jak podnětné prostředí formuje a trvale inspiruje duševní svět umělce. Historky z útlého dětství, které Ladovi zřejmě nejvíce ulpěly v paměti, se shodují jak v Kronice mého života, tak v publikaci Ladové – jedná se například o příhody s ponocným 4, který se stal jedním ze symbolů ladovské ilustrace (viz obr. č. 1 v příloze). Kronika mého ţivota obsahuje popis a charakteristiku mnohých dalších postav, které se pohybovaly kolem Lady v období jeho nejranějšího dětství (například různí Ladovi vlastní a nevlastní příbuzní, amatérský dentista Nebuč, „poselák“ Chalupa, anonymní postavičky podomních obchodníků a zlodějíčků...).5 Tyto postavy později zalidnily překrásné Ladovy ilustrace. V publikaci dcery zdaleka netryská takový gejzír rázovitých lidských typů. Alena Ladová tyto lidi nezaţila a ve vyprávění jejího otce se u některých jiţ zřejmě setřela jejich osobitost. V Mém tátovi Josefu Ladovi tyto rázovité postavičky zčásti nahradili Ladovi přátelé 6, jiţ dostávají (v poměru k celkové délce knihy) v díle dcery daleko větší prostor neţ v Kronice mého života. 7 Dětské vnímání světa výrazně ovlivňují nejen lidé, kteří se okolo něj pohybují, ale také prostředí, ve kterém dítě ţije. Lada dokonce prohlašuje: „Naše světnice byla celý můj svět.“8 Autor opět hovoří o velmi raných vzpomínkách, kdyţ rodnou světnici popisuje z pohledu lezoucího (ne chodícího!) kojence. Uměleckou senzitivitu Josef Lada dokazuje tím, ţe popisuje, jak jako batole vnímal prostředí světnice a zahrady všemi smysly. „[...] byla tam také šídla a knejp, o který jsem se také často citelně poranil [...] Kdyţ pak za mnou přicházeli kamarádi, měli i oni neodolatelnou touhu přehrabovat se ve všech těch roztodivných věcech. Švitořili při tom jako vrabci [...] Z dvorku bylo uţ jen pár kroků na malou, ale pro mne nad jiné útulnou zahrádku. V ní jsem se učil znát, ţe krásné a vonící květiny rostou ze země...“9 Rodnou světnici malíř popisuje hned na dvou místech Kroniky mého ţivota. Josef Lada si dokázal najít příjemné vjemy i v chudém prostředí své rodiny. „V létě býval proto ve světnici milý chládek, ale v zimě se kamenné zdi tak potily, ţe ze stěn tekly celé potůčky vody [...] Ale i tento stav býval zdrojem mnohých zábav. Chodíval jsem po posteli a prstem 6

sváděl jeden malinký potůček do druhého, aţ splynuly dole u země v jediný velký proud [...] Proto jsem snadno mohl udělati lţicí ve zvlhlé hlíně malé struţky, kterými jsem sváděl vodu ze stěn do malého rybníčku. Tím rybníčkem ve světnici jsem se potom rád chlubíval před ostatními kluky, a kdyţ jsem si pozval některé synky ze statků, aby tomu uvěřili, často jsem vídával, jak mi to závidí a jak se potom mrzutě loudají k svým výstavným a suchým domovům.“10 Alena Ladová popisuje Ladovu rodnou světnici lakonicky. „U Ladů – Ševců měli jen jednu světnici, kde spali, jedli a provozovali ševcovské řemeslo.“11 Dcera samozřejmě nemá takový vztah k prostředí dětství svého otce. Moţná zde hraje roli i soucit s otcovou chudobou, kdyţ byl malým dítětem, a proto se Alena Ladová prostředím, v němţ otec vyrůstal, moc nezabývá. Rodiče, sourozenci a jiní blízcí příbuzní mají samozřejmě na dítě vliv v průběhu trvání celého vývoje jedince, ale nejvýrazněji, kdyţ je dítě malé (přibliţně do pěti let věku dítěte). Josef Lada věnuje v Kronice mého života rodině značný prostor. Nezačíná dokonce vyprávění o svém ţivotě svým narozením (tak jako mnoho autorů memoárů), ale obšírnou rozpravou o své nejbliţší rodině

12

. Zvláště postava otce se jeví jako velmi výrazná, a to i v pozdějších

pasáţích textu, například kdyţ se jedná o volbu Ladova povolání 13. Lada byl několikáté dítě velmi starých rodičů – „Kdyţ jsem se narodil, byla matce čtyřicet tři léta... Pamatuji si ji tedy jako starou ţenu, unavenou prací a starostmi.“14 Není se tedy čemu divit, ţe jeho dcera Alena (Lada se stal otcem téţ ve vyšším věku) na příbuzné nevzpomíná, ale popisuje je podle informací z druhé ruky.

15

Otcovi příbuzní (prarodiče

z otcovy strany, četné tety a strýcové) nehrají v jejím vyprávění ţádnou výraznou roli a někteří z nich v její knize ani nejsou zmíněni. Ladův bratr František ovšem figuruje v Kronice mého života i v memoárech Aleny Ladové Můj táta Josef Lada. Josef Lada v popisu jeho smrti mistrně ukazuje hrabalovský smysl pro kontrast. „Krásný, červnový den. Dopoledne jsem byl s rodinou na procházce na silnici vedoucí k Hrušovu a stále jsem si jen pochvaloval: >To je překrásně!< Uţ v poledne přiběhl syn hostinského Sejky vyřídit Jobovu zvěst, ţe je bratr mrtev [...] Tehdy se mi nejpříšerněji vyplnilo staré přísloví: Nechval dne před večerem.“16 Alena Ladová sice byla v době strýcovy smrti uţ na světě, ale evidentně si na to nepamatuje, protoţe pouze zmiňuje, ţe strýc spadl pod vlak a ţe se o tom otec později často zmiňoval. 17 Její popis této události proto není na rozdíl od Lady nijak emočně zbarven. Mnoho událostí popisovaných v Ladových pamětech pochopitelně nelze přesně časově zařadit, neboť dítě si nemůţe pamatovat, co dělalo ve třech a co například v pěti letech. Podle okolností také není moţné jednotlivé historky časově zařazovat, protoţe ţivot dětí 7

v devatenáctém století byl zcela odlišný od pravidel, která mají od rodičů nastavená dnešní děti. Lada se ve svých historkách potuluje Hrusicemi uţ třeba někdy ve třech letech, coţ by dnes nebylo moţné snad v ţádné rodině. Josef Čapek ve svých memoárech věnuje první vzpomínce celou kapitolu.

18

Jiţ jeho

první matný vjem z dětství naznačuje, ţe dítě mělo zárodky senzitivního výtvarného cítění – Josef Čapek vzpomíná na vzorek své dětské pokrývky a na ornamenty tapet svého dětského pokoje. Naproti tomu jeho sestra popisuje první vzpomínky na svého bratříčka „Peču“ jinak. „Ještě dnes ho vidí velká sestra, jak sestupoval kdysi po schodech v domě, tiše, tichounce, a kojil svého panáčka, přitisknutého pečlivou náručí k hrudi v dětských šatičkách, zatímco maminka kojila nahoře své třetí a poslední dítě, malinkého Karla.“19 Tato vzpomínka na Josefa Čapka je pravděpodobně mladší neţ Josefovy vjemy z deky a tapet, neboť Karel Čapek (nejmladší a poslední maminčino dítě) se narodil, kdyţ byly Josefovi tři roky a sestře Heleně čtyři léta. Barevné vjemy však mohl mít Josef Čapek jiţ ve dvou letech. Kapitola pojednávající o nejranější vzpomínce Josefa Čapka sice nese název „Má první vzpomínka“, ale Josef Čapek zde vypráví vlastně o celém útlém dětství. Hned v druhém odstavci se autor rozepisuje o čtení. Jedná se tedy o vzpomínání na období jeho dětství těsně před nástupem do školy a o školní věk. Josef Čapek nám totiţ mimo jiné sděluje, ţe četl jiţ před nástupem do školy

20

. Rovněţ sestra Helena se zmiňuje o bratrově vášni pro knihy

21

.

Vliv velmi časného začátku čtenářského ţivota budoucího velkého malíře měl jistě význam i pro rozvoj jeho fantazie a obraznosti. Josef Čapek sám ve svých memoárech v kapitole „Má první vzpomínka“ uvádí odstavec slovy: „První počátky tvorby. Dostal jsem v první třídě biblickou dějepravu s obrázkem Ukřiţovaného. Poněvadţ se mi zlatý a stříbrný bronz zdály nejvznešenějšími barvami, natřel jsem Krista bronzy.“22 Těmito slovy dokládá, jak u něj četba rozvíjela výtvarné vnímání světa a jak se od nejútlejšího dětství zabýval barvami – jak je všude viděl. Kromě literárního vlivu působila na duši malého „Peči“ i příroda. V kapitole Má první vzpomínka malíř popisuje, jaký dojem na něj dělaly tvary a barvy, jak si s rozjitřenou fantazií dítěte představoval v kaţdém obyčejném kameni drahokam. 23 Josef Čapek ve svých pamětech (na rozdíl od Josefa Lady) rád vyslovuje zevšeobecňující soudy. Nejprve nám sděluje, jak dětství přispělo k jeho tvorbě, a poté hovoří obecně o dětské obrazotvornosti. Klade zde do kontrastu dětství a dospělost a tento pomyslný souboj v kvalitě proţívání vyhrává dětství. „Základní představy jsou z dětství, ryzí poznatky rovněţ z dětství, neboť dětství je to, co věci světa prvně poznává, co vjemům poskytuje dychtivé a svěţí lůţko, V dětství je vše původní a krásné; kde dospělý člověk bývá ztupělý a 8

unavený. Vidět věci jako dítě, je vidět je bezprostředně a přitom se svěţí a nejbohatší vnitřní účastí.“24 Výtvarný styl Josefa Čapka, který spočívá v jednoduchosti, znamená, ţe se autor snaţil zůstat vnitřně dítětem. To nepřímo tvrdí i sestra Helena Čapková. Popisuje kaţdoroční dobrodruţství svých uţ dospělých bratrů na letním bytě, kde s její rodinou pobývali. „A pak se šlo na procházku třebas i v noci při měsíčku po silnici; tehdy se jazyky rozvázaly, bláznivý nápad stíhal jiný a vtip šlehal vtip a konečně se smálo hnízdo Čapků tak nevázaně ničemu, z pouhé radosti z nasyceného, prostinkého ţivota venku a jeho krásy, ţe se to noční šíravou rozléhalo.“ 25 Jako věčné dítě ţijící v souladu s přírodou za jakýchkoli okolností vidí Josefa Čapka i spoluvězni z koncentračních táborů. Emil Filla, Čapkův spoluvězeň z Buchenwaldu, vzpomíná: „Jednou z jara dali nás do práce a oba jsme byli zařazeni na práci sbírat v lesíku roští a skládat je na hromadu. A i v tom udupaném pustém lesíku Josef hned věděl, kde najde u vyprahlých kořenů stoletých buků své staré známé kytičky, které všechny dovedl jmenovat. Byl ve všem všudy stále velkým dítětem a zachoval si i v tomto prokletém ţaláři svěţest dětské mysli. Kaţdý tíţivý problém, nejen umělecký nebo filosofický, řešil vţdy vzpomínkou na své mládí, jak by to as rozřešil a jak by to as vymyslel nějaký lidský capart.“

26

Uvedený

citát dokazuje, ţe Čapkovo věčné dětství nebyla póza a ţe mu umoţnilo přeţít dlouhé útrapy koncentračního tábora. (Josef Čapek bohuţel skonal v Bergen – Belsen v posledních dnech války pravděpodobně na tyfus.) Budeme – li srovnávat popis raného dětství v memoárech Josefa Čapka a Josefa Lady, nalezneme značné rozdíly stejně tak, jak odlišný je malířský styl obou významných umělců. Josef Čapek své nejranější dětství spíše lapidárně shrnuje a hovoří více obecně neţ Josef Lada. Jeho obrazy jsou jednoduché, motivy plošné, postavy mají podobný výraz. Rovněţ jeho vyprávěcí styl vyniká úsporností a autor ve svých memoárech popisuje spíše způsob svého dětského uvaţování neţ konkrétní historky. Josef Čapek neplýtvá postavami. Rozsáhleji a uceleně hovoří především o své matce27. Ostatním příbuzným věnuje krátké útrţky v kapitolách týkajících se i jiných témat.28 Zcela okrajově malíř vypráví o ostatních osobách, se kterými se v dětství znal (například sluţky, učitelé). „A pak Marie nebo Anna, zardělé ţárem cihličky, při ţehlení zpívaly hlasem tuze silným, ostrým a táhlým, který mi nikdy nečinil potěšení. Marie skrápí ztuchlou tatínkovu košili, zarachotí čile závěrkou ţehličky a vykonává pohyby obezřetné a obřadné, zvláštní ţenskou šikovnost, která upoutá chlapce na chvilku, aby ho pak nervózně omrzela. Při jejím zpěvu nelze nic dělati; nemoţno sníti ani čísti, ani netěší honiti po okně mouchu.“29

9

Naproti tomu memoáry Josefa Lady jsou bohatě zalidněné příbuznými sousedy, podomními obchodníky, komedianty... „Komedianti byli u nás všech šmahem darmochlebové a povaleči. Naši otcové nechápali, ţe takové loutkové představení můţe pro dítě tolik znamenat! […] Loutková představení jsem z duše miloval. Uţ to předběţné bubnování, troubení a zvaní loutkářů mi připadalo jako cosi z jiného světa a přivádělo mě u vytrţení. Hra sama mě pak okouzlovala a tak jsem se do ní vţil, ţe loutky v mé představě prostě oţívaly. Kouzelný dojem ještě zvyšovaly patetické řeči loutkářů a slavnostně znějící písně, vyhrávané na flašinet. Roztodivná výzdoba přední stěny jeviště, malba na oponě a flavonové osvětlení přispívaly k nadšení a vzrušení, jeţ končilo někdy i bolením hlavy.“30 Z předchozího výňatku jasně vyplývá, jak mocně na malého Josefa Ladu působily vnější vjemy a jak měl jiţ v raném věku velmi rozvinuté výtvarné vnímání světa. Obdobně i Ladovy obrazy bývají občas nepřehlednou skrumáţí lidských tváří a údů (viz obr. č. 2 v příloze). Josef Lada akcentuje konkrétní události, lidi a záţitky oproti obecnému charakteru svého dětství.

1

Lada, J.: Kronika mého ţivota. Praha 1974, s. 17.

2

Ladová, A.: Můj táta Josef Lada. Praha 1963, s. 47.

3

Tamtéţ, s. 19.

4

Viz tamtéţ, s. 18 + Lada, J.: Kronika mého ţivota. Praha 1974, s. 65 – 66.

5

Lada, J.: Kronika mého ţivota. Praha 1974, s. 36 – 68.

6

Viz Ladová, A.: Můj táta Josef Lada. Praha 1963, s. 89 – 128.

7

Viz Lada, J.: Kronika mého ţivota. Praha 1974, s. 277 – 337.

8

Tamtéţ, s. 21.

9

Tamtéţ, s. 21 – 22.

10

Tamtéţ,s. 17.

11


12

Viz Kronika mého ţivota. Praha 1974, s. 9 – 16.

13

Viz tamtéţ, s. 141.

14

Tamtéţ, s. 12.

15

Viz Ladová, A.: Můj táta Josef Lada. Praha 1963, s. 18.

16


17

Viz Ladová, A.: Můj táta Josef Lada. Praha 1963, s. 14. 10

18

Viz Čapek, J.: O sobě. Praha 1958, s. 21 – 25.

19

Malíř – básník, vzpomínání na Josefa Čapka. Praha 2004, s. 13.

20


21

Viz Malíř – básník, vzpomínání na Josefa Čapka. Praha 2004, s. 13 - 14.

22

Čapek, J.: O sobě. Praha 1958, s. 22 – 23.

23


24

Tamtéţ, s. 25.

25

Malíř - básník, vzpomínání na Josefa Čapka. Praha 2004, s. 17.

26

Tamtéţ, s. 120.

27


28

Viz tamtéţ, s. 22, 42, 53 – 55.

29

Tamtéţ, s. 23, 44.

30


11

3 Mladší školní věk ve vzpomínkách malířů Nástup do školy znamená velký zlom v ţivotě dítěte. Skončí čas neomezených her a zábav, nastává období povinností. Do světa dítěte vstupují noví lidé, kteří výrazně formují jeho charakter a vidění světa – učitelé. Letům stráveným na obecné škole a osobnostem svých učitelů věnovali všichni zkoumaní malíři mnoho prostoru. Jak Josef Lada, tak Josef Čapek vzpomínají na léta strávená ve škamnách obecné školy i na své učitele primárního vzdělávání dost ve zlém. Je to s podivem, kdyţ si uvědomíme, jak je lidská paměť milosrdná – zvláště ze vzpomínek z dětství nám většinou vyfiltruje to špatné a zanechá nám v paměti chvíle hezkých záţitků a nezbedných rošťáren. Prostředí tehdejších základních škol muselo být tedy asi nehostinné, kdyţ ve vzpomínkách převládá to negativní. Josef Lada v memoárech zmiňuje zajímavou skutečnost, jak ho jiţ při zápisu nepříjemně zaujalo, ţe ho pan učitel označuje špatným jménem: „[...] bylo mi divné, ţe mě pan učitel jmenuje Josefem Ladou. Býval jsem přece odjakţiva Josefem Ševcovým – jinak mě nikdo nepojmenoval. Nejvýš o mně ve vedlejších obcích říkali, ţe jsem Mlejnečkův.“1 Tento citát dokazuje, jakou volnost měly tehdejší venkovské děti. Jen tak si „vlály“ svým přirozeným prostředím, nikdo se jim příliš nevěnoval (nevěděly tedy třeba ani, jaké mají příjmení), a tak nástup do školy musel znamenat jistý šok. Překvapení jistě větší neţ dnes, kdy většina dětí navštěvuje mateřskou školu. Tento volný styl trávení času v dětství jistě napomohl rozvoji Ladovy umělecké senzitivity a fantazie. Děti devatenáctého století získávaly pozitivní podněty spíše ve volném čase neţ ve škole. Alena Ladová se ve svých vzpomínkách na otce o jeho školní docházce téměř nezmiňuje. Mluví spíše o svém školním vzdělávání v hrusické malotřídce, ale opět velice sporadicky. Srovnáme – li rozsah jejího vyprávění o školních dnech a o volných chvílích mezi hrusickými dětmi, rozhodně převládnou pasáţe z volného času. Na rozdíl od otce však školní docházku v Hrusicích popisuje pozitivně: „Můj první školní den byl velmi radostný. Táta mne doprovázel a posadil do lavice na místo, kde před osmatřiceti lety sám sedával.“

2

Naproti

tomu její otec Josef Lada zmiňuje: „Do školy jsem chodil tedy nerad a nevěřil jsem básničkám a článkům v čítankách a kníţkách, ţe se děti těší do školičky. Bývaly to tehdy spíše káznice, ne drahé, milé školy.“3 Obdobně se v memoárech vyjadřuje i Josef Čapek: „Školu jsem měl, mohu snad říci s dobrým vědomím, naprosto nedobrou a nemohl jsem si ji oblíbit. Otec byl politicky angaţovaným činitelem v malém městě a škola patřila protivné straně; nechci nikomu křivditi, 12

ale myslím a vím, ţe politické protivnictví přenášelo se tu na malého a bezmocného chlapce, který tu mnohdy velmi trpěl, kterému tu bylo velmi často a nepěkně ukřivděno.“4 Josef Čapek tak ve školních lavicích trpěl ani ne tak nedostatkem pozornosti ze strany učitelů a tělesnými tresty jako Josef Lada, ale dokonce i osobním zaujetím pedagogů vůči němu kvůli osobním animozitám mezi dospělými. Vyučující dokonce nebyli schopni ani podnítit jeho výtvarný talent. „Doma jsem kreslíval (mezi vánočními dárky byly často předloţky ke kreslení), ale ve škole jsem kreslil bez zájmu a byl jsem pokládán za špatného ţáka, hlavně také co do vnější úpravy prací. Vţdy mi říkával učitel, kdyţ jsem mu odváděl výkres: Čapku, z tebe nebude nikdy malíř.“5 Je opravdu s podivem, ţe se Josef Čapek po takovém úvodu do své malířské kariéry dokázal později prosadit a hlavně, ţe natolik věřil sám sobě a svému talentu. Traumatizující situaci s učitelem kreslení líčí i Čapkova sestra Helena: „Otec brával děti s sebou a ony viděly a myslely, cítily jako on sám. Protoţe pracoval a pomáhal nad své síly, ţádal totéţ i od dětí. Průměrný prospěch jejich v práci školní mu nestačil; chtěl po nich víc. A protoţe právě Josef přinesl z kreslení a čtení špatnou známku od opilého a omezeného učitele, rozhodl, ţe tedy bude vydán ţivotu praktickému...“

6

Josef Lada byl také vrţen do víru praktického ţivota a

jen vlastní nezměrnou pílí se vypracoval na skutečného malíře namísto malíře pokojů. 7 Děti mladšího školního věku ale neovlivňují jen učitelé, ale především rodiče a ostatní členové rodiny a rodinná sociální situace. Tíţivá sociální situace rodiny Ladovy (viz v předešlé kapitola) vedla Ladova otce (matka na rozhodování zřejmě neměla výraznější vliv) k tomu, ţe syna v jeho talentu nijak nepodporoval. Malý Josef nedostával od rodičů ani papír a pastelky, natoţ aby jej jinak výrazně podporovali v jeho přirozeném talentu. „A také se pamatuji, ţe jsem kreslil levou rukou a teprve ve škole se naučil kreslit pravou. Své vlastní tuţky jsem tehdy ještě neměl, a proto jsem si ji potají vypůjčoval z otcova zápisníku. Obyčejně jsem ji tam zapomněl vrátit, a tak mou první odměnou za kresby bývalo pár ran potěhem, kdyţ přišel zákazník a otec nenašel – jak říkal postaru – plavajz na svém místě.“8 V průběhu prvních let, které Josef Lada strávil v lavicích obecné školy, postupně vyšlo najevo, ţe má vlohy pro kreslení. Lada dokonce začal malovat lidem různé motivy za drobnou úplatu (kus chleba, pár vajíček nebo drobný peníz). Za takto uspořené finance pak mohl nakupovat pastelky a papíry, které ke své vášni nutně potřeboval (okraje novin a pytlíky od mouky uţ mu s rostoucím věkem přestávaly stačit). Doma se však uznání stejně nedočkal. „Jednou ve škole jsme četli nahlas článek, v kterém byla popisována poloha města Hallstattu v Horních Rakousích u jezera Hallstattského. Četli jsme, ţe leţí stupňovitě od jezera vzhůru po příkré stráni. V přestávce jsem si to město hned nakreslil a potom jsem to doma ukazoval 13

mamince. Ale ta místo pochvaly se krátce zeptala: >Byls tam někdy? Nebyl, viď? Tak podruhé kresli jen to, cos opravdu viděl!<“9 Ladovo dětské dílo se bohuţel nezachovalo. „Mnoho jsem namaloval, ale nezachovala se z té doby snad jediná moje kresbička. Sám jsem na to nedbal a také jsem to neměl ani kam schovat. Jediná naše almara byla přecpána šatstvem, do stolní zásuvky natekla často při mytí voda a na půdě nám všechny papíry rozkousaly myši.“ 10 Josef Čapek měl v rodičích mnohem větší oporu neţ Josef Lada. Souviselo to se zcela jinou sociální situací rodiny (otec sourozenců Čapkových byl lékař) a se vzděláním rodičů.11 Podle vzpomínek Josefa Čapka, byla matka, ač venkovského původu, poměrně vzdělaná ţena. Rodiče sice také plánovali Josefovi zcela jinou ţivotní cestu, neţ nejistou uměleckou. Otec si nejprve přál, aby zdědil jeho lékařskou praxi 12, protoţe Josef byl v rodině jediný kromě otce, který snesl pohled na krev. Později rodiče Josefovi Čapkovi plánovali kariéru v textilním průmyslu. Kdyţ však bylo jisté, ţe výtvarné umění se stalo Josefovým ţivotním snem, všemoţně ho podporovali. Josef Čapek se ve svých memoárech vyjádřil o matce: „Měla veliké porozumění pro vše, za čím šly první sny dětí; bratr Karel uţ v prvních třídách gymnázia psal verše, sestra byla na skoku do konservatoře, já, napříč všem rodinným plánům, chtěl jsem se státi malířem; to vše hned ţivě sdílela, ve všem tom nám hned chtěla býti a byla doma co nejúčinnější podporou.“13 Josef Lada i Josef Čapek byli uţ v mladším školním věku okouzlováni výtvory slavných českých výtvarných umělců. Mohlo se jednat i o výtvarné artefakty anonymní, například působení oltářních obrazů, které byly nejbarevnějšími a nejvýraznějšími uměleckými objekty české vesnice konce devatenáctého století, v podstatě často uměleckými díly jedinými.14 Konkrétně Josef Lada byl uţ od školních let očarován ilustracemi malíře Mikoláše Alše. Styl jeho malby Josefa Ladu inspiroval a směroval jeho pozdější tvorbu: „Do té chvíle se mi nikdy nestalo, abych si figurky na obrázcích oţivoval osobami ze svého okolí. Byli to dříve jen „paňáci“ a dost. Ale nad touto kníţečkou se vybavovali v mysli všechny známé figurky tak lehce a samozřejmě, ţe jsem byl z toho celý u vytrţení. Nemohl jsem se obrázků nabaţit. A připojené písničky vzácný dojem ještě zvyšovaly. To se rozumí, potom jsem se pokoušel napodobit všechno všecko, co jsem viděl.“

15

Právě Ladovi „paňáci“ dodávají jeho

obrázkům kouzlo a ţivot, jejich osobitostí a výrazem dostávají autorovy kresby originalitu. Josef Čapek se v dětství dal unášet dojmy z oltářního obrazu svatého Jakuba na hlavním oltáři farního kostela v Úpici. „To tedy byl první silný dojem z opravdového umění, ze skutečného obrazu rozměrného a mohutného, z díla, jaká vytváří opravdoví velcí malíři.“ 16 14

Obraz sice Čapek hodnotí dosti negativně, ale jistě v něm i tak zanechal silný vjem, jinak by si ho vůbec nepamatoval. „Obraz se kloučkovi, který jako všechny děti miloval spíše strakatost, jevil převelmi přísný a ponurý v svých mocných černotách a ve svém velkolepě vzdutém barokním pojetí, umění zdálo se tu něčím nesmírně váţným, co na sobě nemělo nic z líbeznosti profánní, blízké ve všech svých podobách dětem. To je veliké umění pro velké lidi, říkal si chlapec, sevřený muţně náboţným pathosem velkolepé Brandlovy malby, hle, tak takové má tedy opravdové umění být.“ 17 1


2


3


4

Čapek, J.: O sobě. Praha 1958, s. 24.

5

Tamtéţ, s. 23.

6

Malíř – básník, Vzpomínání na Josefa Čapka. Praha 2004, s. 14.

7


8

Tamtéţ, s. 129.

9

Tamtéţ, s. 130.

10

Tamtéţ, s. 133.

11

Viz Čapek, J.: O sobě. Praha 1958, s. 26.

12

Viz Šulcová, M.: Čapci. Praha 1988, s. 12.

13


14


15


16


17

Tamtéţ, s. 50.

15

4 Starší školní věk Obdobím staršího školního věku se malíři a jejich blízcí ve svých memoárech zaobírají poměrně ve velké míře. Je tomu tak nepochybně proto, ţe záţitky, které se odehrávají v období jejich puberty, si jiţ pamatují detailněji a měly větší vliv na jejich pozdější ţivotní osudy neţ události z jejich raného dětství. Některé děje popisované v memoárech nelze přesně časově zařadit – nevíme, jestli je malíř proţil v mladším, nebo starším školním věku. Leckdy můţeme události zařadit spíše na základě kontextu – podle chování nebo vyjadřování osob v memoárech. Za starší školní věk se dnes povaţuje ţivotní období dítěte mezi šestou a devátou třídou základní školy, tedy v jeho jedenácti aţ patnácti nebo šestnácti letech. Na sklonku devatenáctého a v prvních desetiletích dvacátého století však školní systém fungoval zcela jinak, byl sloţitější. Například Uměleckoprůmyslová škola, na níţ studoval například Jiří Trnka, přijímala ţáky ve věku od čtrnácti do třiceti let.

1

Věkové rozpětí studentů prvního

ročníku bylo tedy značné a zabíralo dnešní věkové kategorie – dítě ve věku ţáka druhého stupně základní školy, student střední školy, student vysoké školy, plná dospělost. V kapitole „Starší školní věk“ se budeme věnovat věkovému rozpětí malířů, které odpovídá věku současných ţáků druhého stupně základní školy. Josef Lada aţ do svých třinácti let navštěvoval obecnou školu.

2

Kdyţ potom mělo být rozhodnuto o jeho dalším

osudu, pronásledovaly jeho otce návaly váţné nemoci.

3

Tato negativní skutečnost přispěla

k otcovu rozhodnutí, ţe Josef „půjde do ţivota“. „Teprve později jsem se dozvěděl, jak se otec o mě staral. Byl by rád vyhověl mé touze chodit dále do škol, ale na to nesměl ani pomyslit. Barák byl prodluţený, takţe starší bratr ani o něj valně nestál. Proto se otec snaţil, aby mě dostal někam, kde bych uţ nic z domova nepotřeboval. Zkoušel to všelijak. Vyptával se faráře i učitelů, jestli bych mohl vystudovat na nějaký „chudý atest“. Vysvětlili mu, ţe bych snad mohl zadarmo studovat, ale horší je to prý se stravou a bytem. A to bude stát měsíčně pár zlatek i při sebevětší skromnosti. Na to otec, málem uţ neschopný práce, přistoupiti nemohl.“4 Ve svých memoárech Vzpomínky z dětství se Lada o překáţkách, které mu stály v cestě za studiemi, vyjadřuje stejně, pouze nezmiňuje faráře a učitele. 5 Alena Ladová se o úvahách svého dědečka z otcovy strany Lady staršího, ţe by měl Josef studovat, nezmiňuje. Tato skutečnost je pochopitelná, protoţe dcera svého dědečka nezaţila, a hovoří tedy spíše o skutečnostech, které se opravdu staly – o Ladových učednických létech. 6

16

Lada přirozeně cítí potřebu (na rozdíl od své dcery) jednání svého otce vysvětlovat a omlouvat. „A přece vím, ţe na mne byl otec pyšný. Dověděl jsem se to pouhou náhodou a ne právě přátelskou formou. Na návsi spravovali obecní pumpu a já – zapomněv poučky: Drţ se zpátky – podovolil jsem si přitom utrousiti víc rozumu, neţ mohli obecní strýcové snést, aţ jeden z nich se na mne obořil: >Táhni, kluku ucucanej, a tady nepřekáţej! Vo tvý rady se neprosíme!< Na důkaz, ţe to myslí váţně, odepínal obecní tatík řemen, základní pilíř tehdejší výchovy. Moudře jsem se poodstrčil a jen jsem ještě slyšel, jak si jiný strýc přiloţil: >To je pořád chlouby vod starýho ševce, jakou má kluk hlavu, jak umí kreslit a kdesi cosi! A kluk je zatím hloupej, jak patník!<“ 7 Obdobně jako Josef Lada i Josef Čapek zhruba do třinácti let navštěvoval základní školu. Nepatřil mezi premianty 8, a tak otec rozhodl, ţe nejstarší syn bude vydán ţivotu praktickému, jak zmiňuje ve svých vzpomínkách sestra Helena 9. Otec se rozhodl neposlat syna na studie ne z důvodů finančních jako u Josefa Lady, avšak proto ţe měl pocit, ţe by se nejstarší z Čapkových dětí nestal dobrým studentem. Helena, Josef a Karel Čapkovi vzpomínají, ţe otec kladl na děti velké nároky. „Otec brával děti s sebou a ony viděly a myslely, cítily jako on sám. Protoţe pracoval a pomáhal nad své síly, ţádal totéţ i od dětí. Průměrný prospěch jejich v práci školní mu nestačil; chtěl po nich víc.“ 10 V období staršího školního věku byl Josef Čapek poslán „na handl“ do Ţacléře, aby se naučil řádně německy. Podle svědectví Heleny Čapkové prý otec pravil: „Musíš umět i německy; co dělat, jsou to přeci naši nepřátelé.“11 Oproti Josefu Čapkovi, který pocházel z poměrně dobře situované rodiny maloměstského lékaře, neměl Jiří Trnka podobně jako Josef Lada téměř ţádné finanční prostředky.

12

Za cenu obrovského sebezapření a tvrdé práce obou rodičů mohl on i jeho

mladší bratr Rudolf studovat od jedenácti let reálné gymnázium v Plzni. Vydání na studia byla sníţena faktem, ţe Trnkovi bydleli přímo v Plzni, a nebylo tedy nutné platit za ubytování nebo dojíţdění. Přes tyto příznivé skutečnosti, jeţ například Josefovi Ladovi nebyly dopřány, byl Jiří Trnka špatným studentem, a školu dokonce ani neukončil. „Kdyţ jsem se přišla zase jednou optat na Jiřího prospěch ve škole, řekl mi ředitel, ţe tihle umělci jsou všichni stejní lehkomyslníci. Jiří ţe je schopný i nadaný ţák, ale ţe je nedbalý a stále zaujatý něčím jiným neţ učením. Mluvil o našem chlapci jako o nějakém umělci, zatímco on, chudáček, nevěděl, kam se vrtnout. […] Skončilo to nakonec tím, ţe kdyţ ukončil niţší reálku, odešel ze školy.“13 V nejútlejším dětství a mladším školním věku charakter dětí nejvíce ovlivňují rodiče. V starším školním věku rodiče zůstávají výraznými hybateli dění ţivota svých potomků, ale výrazně se zesiluje vliv jiných autorit – přátel, učitelů, vedoucích zájmových krouţků… 17

Čtenář memoárů, jejichţ jádro spočívá na přelomu devatenáctého a dvacátého století a v prvních desetiletích dvacátého století musí mít na paměti, ţe vztahy v rodinách měly dosti jiný charakter neţ v těch, které zachycují současnou dobu. Zatímco dnes dochází k mnohdy aţ přehnané demokratizaci vztahu rodičů a dětí, v dřívějším období se razil model autoritářské výchovy. Zvláště rozhodnutí otce bývala nezpochybnitelná – otcův verdikt, ţe syn se stane malířem pokojů, byl pro malého Ladu jistě téměř nepřijatelný, ale neodváţil by se o něm diskutovat. „Kdo chce být umělcem, musí prý dlouhá léta studovat na vysokých školách nejen u nás, ale i v cizině. To otci postačilo. Mávl nad vším rukou a víc se o mé studování nestaral. Viděl, ţe by takovými pochůzkami jenom ztrácel čas a nikam by to nevedlo. Rozhodl: >Máš – li, kluku, vlohy k malování, tak budeš tedy malovat – třeba by to byly jenom pokoje.< […] Uţ jsem tušil, ţe se tak pohřbívají všecky mé naděje na studování malířství a studování vůbec. Poddal jsem se svému osudu.“14 Ve Vzpomínkách z dětství Josef Lada anabázi při hledání místa učedníka značně zjednodušuje. Tyto memoáry jsou primárně určeny dětem a Ladovo postupné ztrácení nadějí v Kronice mého života působí značně tristně a jeho líčení asi chtěl autor dětského čtenáře ušetřit. Líčí proto aţ získání relativně zajímavého místa, jeţ skýtalo naději určitého uměleckého uplatnění. „A nakonec se otci podařilo najít mi vhodné místo u pana Petránka, malíře pokojů a divadelních dekorací. Příleţitost k malování dekorací otce velmi potěšila, domníval se asi, ţe přece jenom bude ze mne něco lepšího neţ pouhý malíř pokojů, a také já jsem byl s tím velmi spokojen. Divadelní dekorace! Nebyly to sice obrazy, ale přece jenom něco mnohem lepšího, jak se mi zdálo, neţ pouhé řemeslné obarvení stěn pomocí papírových patron. Stačilo vzpomenout si na dekorace, jeţ jsem občas vídal doma na loutkovém divadle.“ 15

V tomto učení vydrţel (jak se zmiňuje ve svých pamětech i Alena Ladová) Josef Lada jen

měsíc.

16

Problémy týkající se výběru učebního oboru Josef Lada nejdetailněji popisuje

v Kronice mého života – „Byl jsem v učení uţ dva týdny a stále jsem jen tahal vozík s malířskými potřebami. Dopálil jsem se na to a zeptal se druhého učně, kdy uţ začnu malovat ty dekorace. Kluk se na mne nejprve útrpně podíval a potom se dal do hrozného chechotu: >Ty jsi ale najiva! Von si myslí, ţe za tejden ho nechá pán malovat uţ dekorace! Chachá, ty troubo, já uţ jsem tu přes dva roky, a ještě jsem v malírně ani nebyl!< Také tovaryši i pan mistr mohli se potrhat smíchy, kdyţ jim Ludva přednesl mou stíţnost, a dlouho si mne s tou malírnou dobírali. Mně však bylo do breku. Poznáním, ţe se k malování dekorací sotva někdy dostanu, znechutilo se mi malířství pokojů tak, ţe jsem o ně neměl docela ţádného zájmu.“ 17

18

Z uvedeného citátu vyplývá, ţe Josef Lada v sobě stále choval naději na naplnění svých uměleckých ambicí. Zmíněná ztráta iluzí je popsána i ve Vzpomínkách z dětství, byť poněkud jinak. Historka je zkrácena, zato autor zdůrazňuje důsledky vystřízlivění. „Nevím, jak jsem si to své učení vlastně představoval. K práci jsem se tuze neměl a nevzpomínám si, ţe bych byl míval tehdy nějaké představy o své budoucnosti. Zato je měl asi pan mistr Petránek, a proto to se mnou vydrţel právě měsíc a dal mi výpověď. Ten sobotní večer jsem se ovšem smutně vlekl ze zaměstnání. Cítil jsem se dvojnásob vystrčen. Jednou z domova, podruhé z učení.“ 18 Ladův výrazný neúspěch v jeho prvním místě je v pamětech Aleny Ladové zmíněn jen lakonicky jistě i z toho důvodu, ţe ve vzpomínkách na svého milovaného a obdivovaného otce chce A. Ladová zdůrazňovat jen to dobré. Naproti tomu sám Josef Lada se rád vysměje i sám sobě. Stále ještě v období staršího školního věku (bylo mu čtrnáct let) Josef Lada nastoupil na své definitivní místo učení – začal se učit knihařem. „Pan Jan Karásek, knihař v Ječné ulici, přijal mě za stravu a byt. V rancích jsem měl peřiny, všední oblek, prádlo a v černém kufříku své poklady: nějaké kresby a pár tuţek. Ţelezné drţadlo kufříku zařezávalo se mi do ruky a ranec mě škrtil a táhl dozadu. I toto putování mělo svůj konec a já došel svého cíle.“19 V Kronice mého života popisuje okolnosti svého vstupu do učení na knihaře velice detailně – charakterizuje i jednotlivé členy mistrovy domácnosti a podobně. Zdůrazňuje při tom i některé nepříjemné skutečnosti, které souvisely s rolí učedníka, a těmi asi nechtěl dětského čtenáře ve Vzpomínkách na dětství zatěţovat. „Musím přiznat, ţe má nová velitelka se mnou valně spokojena nebyla. Neříkala mi to hned – snad se nechtěla unáhlit – aţ za chviličku mi pověděla svůj úsudek: >No – za měsíc bude z tebe kluk jak ze škatulky!< Toho jsem se velmi lekl, poněvadţ jsem k smrti nenáviděl kaţdou reformu. Ba, zdá se mi, ţe jsem chtěl zase prchnout, ale ranec se mi vzpříčil mezi dveřmi a tu uţ přispěchal z dílny také můj nový mistr. Měl kaštanové vousy a tak dobrácké oči, ţe jsem k němu pocítil hned upřímnou náklonnost. Ještě však musím ujistit, ţe se mistrové nepodařilo udělati ze mě kluka jako ze škatulky ani za půl čtvrta roku, co mě měla pod svým přísným komandem.“20 Alena Ladová podává Ladova knihařská učednická léta aţ v příliš hutné zkratce – obsáhne je jedinou větou. „A proto kdyţ se 30. září 1905 vyučil u mistra Karáska a nechtěl dál pokračovat v knihařském řemesle, odstěhoval se ještě téhoţ dne do nového domova s blahým pocitem volnosti, ale pln starostí o ţivobytí.“21 Takovéto zkrácení významné Ladovy ţivotní kapitoly je jistě pochopitelné, neboť dcera nemohla být svědkem Ladova tehdejšího osobnostního i uměleckého zrání. 19

Sám Josef Lada věnuje ve svých memoárech tomuto období svého ţivota rozsáhlou kapitolu nazvanou Knihařem!22 Autor dokonce vyjadřuje přání, aby se této kapitole mohl věnovat ještě obšírněji – „Barák, v němţ jsem měl nyní trávit čtyři léta, stál věru za to, aby se o něm napsala celá kniha.“

23

Osoby, které Josef Lada potkával během svého pobytu v tomto

domě, rovněţ ovlivňovaly jeho malířskou imaginaci. „Jen na jednu babku si ještě trochu více vzpomínám. […] Třeba se na mě vţdy vlídně usmívala, viděl jsem v ní zosobněnou babu – jeţibabu, stejně jako ve vznešené paní domácí zase hraběnku či paní kněţnu.“

24

„Není divu,

ţe v tomhle domě také strašilo. Kde jinde mělo strašidlo k dispozici tak rozlehlé půdy, nekonečné sklepy, tajemné kouty a na dvoře ještě dlouhou řadu kolniček, jeţ byly postaveny u zahradní zdi sousedního domu?“25 Hrusice a svět jeho raného dětství nebyla pro Ladu jediná inspirace, jak se někdy tvrdívá. V době svého učení na knihaře měl Josef Lada svou zpola dětskou mysl ještě zcela otevřenou podnětům z nového prostředí, které, ač v reálu asi zcela obyčejné, na umělcovu duši působilo tajemným aţ pohádkovým dojmem. Podobně jako u Josefa Lady bylo i Čapkovo vnímání světa okolo věku čtrnácti let ovlivněno novými podněty. Josef Čapek byl otcem vyslán do tehdy německého Ţacléře.

26

Podle tvrzení jeho sestry Heleny „Peča vrátil se za rok opilý horami, statný, otuţilý, odborník v pohledu na přírodu, kde trávil celé dny a honil zmije po balvanech; německy zatím neuměl.“27 Jak je patrné ze svědectví jeho sestry, rodící se umělecká duše Josefa Čapka čerpala inspiraci spíše z přírodních vjemů neţ z rázovitých postav podkrkonošských horalů. Josef Čapek svou fascinaci přírodou (i ve vyšším věku) potvrzuje i ve svých pamětech – „Včera jsem viděl – dokonce ponejprv v ţivotě – letět v mracích čápy. Vzduch byl prudký, mračná oblaka se řítila k obzoru a na nich rýsovaly se křepké a daleké šipky ptáků, mířicích kdoţ ví kam ke kterým vodám a osadám do dálky. Přišlo mi pomysliti na umění. […] Nemyslil jsem ničeho jasného. Říkává se starou literární šablonou: pohnutí bylo tak mocné, ţe hrdinovi nedostávalo se slov.“

28

Jinde se Čapek přímo vyjadřuje k širokému pojetí sousloví

rodný kraj, a tím vyjadřuje, jak ho v dospívání mimo jiné ovlivňovaly vjemy z Ţacléřska. „Ale šíře vzato, rodné krajiny jsou tak trochu všude, kde jsme nějak rostli a se utvářeli. A kde nás obemklo něco vlídného a vnitřně důvěrného, neboť zlé zkušenosti, to není růst, to je jen zvýšená obeznalost a vlastně je to nepřátelská cizina. […] Jistě, člověk se rodí jen jednou, aby pak se ještě rodil zvolna, dobývaje sebe sama klikatě i v prudkých nárazech, pokud mu zbývají čerstvé a nenasycené smysly a duše potřebná k růstu.“

29

Těmito větami Josef Čapek

přesně vyjadřuje, jak dospívajícího člověka ovlivňuje prostředí, v němţ se dokončuje formování jeho charakteru.

20

Na rozdíl od Josefa Lady, který musel jiţ od třinácti let jako učedník tvrdě pracovat, měl Jiří Trnka i během studia na reálném gymnáziu mnoho volného času, v němţ se věnoval bujným mladickým nerozváţnostem. Jeho matka Růţena Trnková v memoárech Můj syn uvádí historku: „Později jsem se dozvěděla, ţe chlapci tam skákali z malé vysunuté skalky, které říkali Jestřáb. Pod tou skalkou byl úzký výstupek, na který se dopadlo na kousek trávníčku. Kdyţ přišla řada ve skákání na Jirku, rozběhl se snad trochu víc, neţ měl, takţe nedopadl na ten výstupek, ale přeletěl jej a sletěl aţ na dno hlubokého lomu, do hromady různých odhozených křápů.“30 Je nepochybné, ţe pokud chlapci v té době zaţívali tak intenzivní dobrodruţství i v létech dospívání, přínosně to formovalo jejich fantazii. Jiří Trnka měl v letech svého dospívání moţnost, stejně jako například Josef Čapek, získávat vjemy pro svou uměleckou imaginaci i v jiných krajích neţ v tom rodném. „Poslala jsem ho k příbuzným na Slovensko, aby se trochu vzpamatoval z té náhlé změny (odchod z reálného gymnázia, pozn. autorky). Nakreslil tam několik pěkných obrázků, hlavně tamější lidi v jejich malebných krojích.“31 Vjemy z návštěvy Slovenska Jiřího Trnku inspirovaly při jeho další umělecké činnosti (nezvyklá barevnost krojů, ráz tamější krajiny). Obdobně jako u Josefa Čapka bylo umělecké zrání Jiřího Trnky v době dospívání výrazně ovlivněno proţitky vnímání přírody. Růţena Trnková popisuje ve svých pamětech nejen umělecké aktivity Jiřího Trnky a jeho přátel. „Na jejich večerních procházkách je nadchlo třeba jen zvláštní záření měsíce nebo tajemné seskupení hvězd. Oba byli plni ideálů a romantismu.“32 Umělecky citlivá duše si dokáţe najít podněty pro tvorbu i na zdánlivě nudném a neinspirujícím místě jako bylo Trnkovo bydliště – plzeňská periferie.

4.1 Přátelé, učitelé, blízké osoby Kromě přetrvávajícího vlivu rodičů a blízkých příbuzných začínají v ţivotě dospívající mládeţe dominovat vlivy z okolního světa – učitelé, přátelé, kolegové… V této podkapitole si promítneme vlivy těchto osob na ţivotní a umělecké směřování Josefa Lady, Josefa Čapka a Jiřího Trnky. Sebevědomí Josefa Lady v době učení se knihařem jistě nijak výrazně nerostlo a je skutečně s podivem, ţe mu vydrţelo odhodlání dát se na dráhu umělce. Lidé jemu v té době nejbliţší – mistr a mistrová – ho v jeho snech pochopitelně nijak nepodporovali. Mistrová ho spíše utvrzovala v jeho nevýznamnosti. Vypovídá o tom Ladovo vnímání paní domácí jako někoho, kdo ho společensky i lidsky převyšuje, a chování mistrové k němu, kdyţ byla

21

v afektu. „Domácí byla vdova s jedinou stárnoucí dcerou, ale tak vznešené dámy jsem předtím neviděl. Chodívaly obyčejně spolu, chovaly se, řekl bych mrazivě vznešeně, ţe jsem se vţdy přitlačil aţ ke zdi průjezdu, kdyţ jsem je tu někdy potkal. Vţdyť tehdy byl učedník sám o sobě něco tak podřadného, ţe uţ pouhý pohled znechutil lepšího člověka. Nevyprávím fantazie. Tak o kvartále vrátila se mistrová rozdurděna nevlídným chováním domácích dam; prý se jim sakramentsky pomstí. Uţ prý příště neponese činţi sama, ale urazí je smrtelně, pošle jim činţi – po učedníkovi! To jsem byl já. Mistrová vyřkla tu hrozbu jen v největším rozčilení. Pak mne tam neposlala. Bohudíky.“ 33 Ladův mistr sice pravděpodobně Josefa Ladu také nepovaţoval za osobu sobě zcela společensky rovnou, ale nepatřil mezi despotické nelidské nadřízené. Dokazuje to, ţe Josefu Ladovi umoţňoval číst knihy ze své vlastní knihovny. Četba se stala hned po malování Ladovým největším koníčkem a nesporně pomáhala v nepříliš podnětném městském prostředí rozvíjet autorovu imaginaci. „A nyní všechny volné chviličky i celá nedělní odpoledne náleţela jenom četbě. Četl jsem doma, na vyšehradských šancích a na ostrově Štvanici, kde jsem si mohl lehnout do trávy a oddati se knihám, jeţ se mi rázem staly celým světem. Četl jsem je znovu a znovu, aţ jsem je znal téměř celé zpaměti, a pak jsem ty děje v duchu proţíval, stavě sama sebe na místa některých osob povídek.“34 Josef Lada ţil v tak trvalé finanční nouzi, ţe by v případě, ţe by mu mistr knihy kvalitních českých autorů (např. Boţena Němcová, Karel Václav Rais) neposkytl, neměl takovou moţnost číst. Mistr tedy Ladovu osobnost formoval nesporně kladně. Ve Vzpomínkách z dětství si Josef Lada připomíná osobnost svého mistra poněkud jinak. O své četbě se sice také zmiňuje, ale neudává, ţe se mu stala dostupnou díky mistrovi.35 Zdůrazňuje však jiné nesporné mistrovy klady. „Mistr s rodinou odcházel na celý den na výlety do okolí Prahy. Záviděl jsem jim, ţe se mohou procházet lesy, a v duchu je viděl, jak jdou pěšinami podle lesnatých strání, lukami, pod vysokými borovicemi a smrky. Je pravda, ţe mě chtěli brát s sebou, ale já jsem chodil do přírody nejraději sám, abych se mohl do sytosti a nerušeně pokochat zvláštními zákoutími jen pro mne zajímavými. Zůstal jsem raději doma, abych se mohl věnovat kreslení, a pro potěchu mi musil stačit pohled oknem na vrcholy břízek, jeţ rostly za vysokou zdí ve vedlejší zahradě.“36 Mistr tedy poskytoval učni dostatek volného času, a dokonce mu nabízel zajímavé nedělní aktivity. Tyto moţnosti však Josef Lada nevyuţíval, a přesto se nechával přírodou inspirovat, ačkoli jen v představách. Opět se zde potvrzuje fakt, ţe člověku s velkou fantazií stačí k imaginaci velmi málo. Josef Čapek nebyl otcem ve svých plánech stát se malířem zprvu nijak podporován. Matka měla pro jeho sny moţná více pochopení, ale okolo roku 1900 nebyla ţena tím, kdo by v rodině rozhodoval. „Měla veliké porozumění pro vše, za čím šly první sny dětí; bratr Karel 22

uţ v prvních třídách gymnasia psal verše, sestra byla na skoku do konservatoře, já, napříč všem rodinným plánům chtěl jsem se státi malířem; to vše hned ţivě sdílela, ve všem tom nám hned chtěla býti a byla doma co nejúčinnější podporou.“37 Josef Čapek však potřeboval muţský vzor, podle kterého by se mohl řídit. Našel ho ve svém učiteli kreslení. „Hle, pocítil jsem velmi silně, kdyţ jsem se díval na to stálé planutí, kterým ve svém hrozném údělu ţhnul, a na tu něhu a významnost, která se spodně ozývala z jeho hlasu, kdyţ učil svému umění, hle člověk, v němţ ani to, čemu se říká nepřízeň osudu, nemohlo utlumiti ten trvalý ţár, to vnitřní světlo, které je v umění! Nebyl jsem nikdy šplhavec, ale v druhém roce jsem si umínil, ţe musím dostat výbornou z kreslení, aby viděl, ţe jsem z jeho vnitřního ohně něco pochopil a pocítil. Dělal jsem, jak nejlépe jsem dovedl, víc, neţ bylo na škole zvykem. Ale on se nedal, nechtěl být tak snadno dobýván chlapeckou vůlí. V pololetí byla dvojka. – Chce výbornou z kreslení, řekl mé bytné, ale právě ţe ji chce, nemůţe ji tak lehce dostat. Ach, ucítil jsem, to je váţné, jak nechce z toho vnitřního ohně nic jen tak zdarma dát!“ 38 Učiteli připadal ţák Josef Čapek mimořádný, neboť by jinak asi nehovořil o jeho výsledcích s bytnou. Jednalo se zřejmě o typ učitele – jedničku mám já… Josef Čapek ho zajisté obdivoval především proto, ţe v něm viděl sebe samého, protoţe také čelil nepřízni osudu, ačkoli v něm hořel vnitřní oheň umělce. Josef Čapek dokonce tento vnitřní oheň povaţuje za hlavní předpoklad uměleckého vnímání světa. „Tuto představu vnitřního světla, které nemůţe být zadušeno těţkostmi ţivota, jsem uţ pak v sobě nesl navţdycky.“39 Základy ţivotní filosofie vznikají jiţ během raného dospívání, jak tomu bylo i u Josefa Čapka. V ţivotopise Jiřího Trnky se v období staršího školního věku vyskytují velice zajímavé osobnosti, které zcela nepochybně výrazně napomohly přesvědčení Jiřího Trnky i jeho rodičů o malířově výrazném talentu. Jedná se především o profesora Josefa Skupu, známého tvůrce postaviček Spejbla a Hurvínka. Josef Skupa Jiřího Trnku vyučoval na reálném gymnáziu několik předmětů a hned v primě v něm rozpoznal nadějnou osobnost.40„Všecky svoje volné chvíle, které dříve trávil mezi dětmi, proţíval teď u profesora buďto v kabinetu, nebo v loutkovém divadle feriálních osad. Teď uţ ne jako divák, ale jako platný pomocník pana profesora, který si Jiřího velmi oblíbil.“ 41 Mezi Trnkovy otcovské přátele patřil redaktor Karel Koval. Trnkova talentu byl rovněţ přítelem Ladovým

43

42

Tento podporovatel

. Informace, které se dovídáme z Ladových

pamětí a memoárů Růţeny Trnkové, však nenapovídají tomu, ţe by se Jiří Trnka v dětství seznámil

s Josefem

Ladou.

Redaktor

Koval

podporoval

Jiřího

Trnku

v

senzitivním uměleckém vnímání světa. „Naše rodiny se znaly uţ dávno, a kdyţ Koval poznal před lety v našem tehdy asi šestiletém synkovi jemnocitného a po umění dychtícího chlapce, 23

přilnul k němu tak, ţe pak sledoval s účastí jeho vývoj po celé roky. Brával ho s sebou na procházky do Hradiště nebo do Českého údolí a srdečně s ním hovořil. Sám byl velkým přítelem přirody a vyprávěl Jirkovi zajímavě o všem, co viděli kolem sebe. Mluvili spolu o ptácích, stromech i květinách.“ 44 Společné proţitky z vnímání přírody a umění sdílel Jiří Trnka rovněţ se svým o něco málo starším přítelem Františkem Kolihou. „Kreslívali spolu nebo hovořili o umění a literatuře. Některý večer se věnovali hudbě. Koliha hrál moc pěkně na housle a Jiří na kytaru. Někdy Jiří vyřezával z bělostného lipového dřeva nějakou loutku a tu mu Franta s velkým zájmem přihlíţel. Často si také vyšli na procházku k Hradišti nebo i dále a pak probírali různé ţivotní problémy. Oba hodně četli váţné autory a pak přečtené dopodrobna rozebírali. I o divadle se dovedli rozpovídat a kriticky rozlišovat dobré od špatného. Na jejich večerních procházkách je nadchlo třeba jen zvláštní záření měsíce nebo tajemné seskupení hvězd. Oba byli plní ideálů a romantismu.“45 Z uvedených citací jasně vyplývá, ţe Jiří Trnka (na rozdíl od Josefa Lady) trávil své dospívání ve společnosti zajímavých podnětných osobností, takţe jeho talent mohl utěšeně růst. Bohuţel však na úkor vzdělávání. Matka Jiřího ve všech jeho mimoškolních aktivitách výrazně podporovala, otec měl oprávněnou obavu o synovu budoucnost. „Jiří neměl jednou napsaný školní úkol a nenaučil se nazpaměť básničce a dostal proto ze školy napomenutí. Otec se tuze rozzlobil a řekl, ţe by se kluk pro samé hraní s panáčky vůbec neučil a snad by i propadl na konci roku, a v hněvu mu všechny ty pěkné figurky spálil.“46 Z pohledu starostlivého rodiče konal otec Jiřího Trnky dobře, protoţe nemohl tušit, ţe jeho syn bude jeden z mála vyvolených, kteří se mohou ţivit uměním. Obával se o synovu budoucnost v případě, kdyby nedokončil gymnázium. „Kdyţ jsem se přišla zase jednou optat na Jiřího prospěch ve škole, řekl mi ředitel, ţe tihle umělci jsou všichni stejní lehkomyslníci. Jiří ţe je schopný i nadaný ţák, ale ţe je nedbalý a stále zaujatý něčím jiným neţ učením. Mluvil o našem chlapci jako o nějakém umělci, zatímco on, chudáček, nevěděl, kam se vrtnout. Jak rád by se naučil všemu pro školu, ale nemohl přece přerušit práci u profesora Skupy a návštěvy loutkového divadla, coţ spolu úzce souviselo a kam ho jeho srdce táhlo. Skončilo to nakonec tím, ţe kdyţ ukončil niţší reálku, odešel ze školy.“47 Můţeme tedy podotknout, ţe v době Trnkova dospívání mohly jeho kontakty s podnětnými dospělými osobami leckdy způsobit i velké problémy v chlapcově vzdělávacím procesu, ale na druhou stranu ho tito dospělí přátelé zajímavě motivovali v umělecké tvorbě.

24

1

Viz Trnková, R.: Můj syn. Praha 1972, s. 65.

2

Viz Lada, J.: Kronika mého ţivota. Praha 1974, s. 141.

3


4

Tamtéţ, s. 142 – 143.

5

Viz Lada, J.: Vzpomínky z dětství. Praha 1988, s. 83.

6

Viz Ladová, A.: Můj táta Josef lada. Praha 1963, s. 57 – 58.

7


8

Viz Čapek, J.: O sobě. Praha 1958, s. 24.

9

Viz Malíř – básník, Vzpomínání na Josefa Čapka. Praha 2004, s. 14.

10

Tamtéţ

11

Tamtéţ

12

Viz Trnková, R.: Můj syn. Praha 1972, s. 44.

13

Tamtéţ, s. 54 – 55.

14


15

Lada, J.: Vzpomínky z dětství. Praha 1988, s. 84.

16


17


18


19

Tamtéţ, s. 86.

20


21


22


23

Tamtéţ, s. 156.

24

Tamtéţ, s. 159.

25

Tamtéţ, s. 160.

26

Viz Malíř – básník, Vzpomínání na Josefa Čapka. Praha 2004, s. 14 – 15.

27

Tamtéţ, s. 15.

28

Čapek, J.: O sobě. Praha 1958, s. 72 – 73.

29

Tamtéţ, s. 57 – 58.

30

Trnková, R.: Můj syn. Praha 1972, s. 51.

31

Tamtéţ, s. 56.

32

Tamtéţ, s. 50.

33


34

Tamtéţ, s. 168. 25

35


36

Tamtéţ, s. 87.

37


38

Tamtéţ, s. 35.

39

Tamtéţ.

40

Viz Trnková, R.: Můj syn. Praha 1972, s. 48 – 49.

41

Tamtéţ, s. 49.

42


43


44

Trnková, R.: Můj syn. Praha 1972, s. 52 – 53.

45

Tamtéţ, s. 50.

46

Tamtéţ, s. 54.

47

Tamtéţ, s. 54 – 55.

26

5 Rozhodování o životní cestě Jiţ během svých studií na středních školách, nebo v případě Josefa Lady během jeho učení na knihaře, směřovali Josef Lada, Josef Čapek i Jiří Trnka ke kariéře akademického malíře. Všichni pevně věřili, ţe se ve svém ţivotě budou nějakým způsobem věnovat malování, ale rozdíl byl v tom, jak k této jejich dost neobvyklé tuţbě přistupovalo okolí. Josef Lada, Josef Čapek ani Jiří Trnka totiţ nebyli schopni si svá studia na uměleckých školách hradit sami. Jejich rozhodování o nelehké ţivotní dráze umělce tedy neleţelo jen na jejich bedrech, ale záleţelo i na podpoře jejich rodičů, nebo na jejich obrovském odhodlání, jako tomu bylo v případě Josefa Lady. Z následující citace ze Vzpomínek z dětství vyplývá, ţe Josef Lada touţil stát se malířem téměř za kaţdou cenu. „Nemusil jsem dělat obvyklou tovaryšskou zkoušku, kdyţ jsem za půldruhého roku nato ţádal o vydání výučního listu. Ani jsem vlastně o něj tuze nestál, pevně odhodlán odejít na školu i za cenu nedoučení. Připravoval jsem se k přijímací zkoušce. Stálo mě to mnoho bezesných nocí, neţ jsem se odhodlal. Vţdyť jsem uţ tehdy dosti četl o těţkém a svízelném ţivotě českých umělců. Ale ve mně bylo cosi osudového, co mě nutilo dát se za určeným cílem a bez ohledu na těţkosti, které mě jistě čekají.“

1

Okamţik,

kdy se Josef Lada pevně rozhodl, ţe bude studovat malířství, popisuje ve svých pamětech Kronika mého ţivota úplně totoţnými slovy. Naopak Alena Ladová moment, kdy se její otec poprvé pokusil dostat na uměleckoprůmyslovou školu, zcela opomíjí. Nechce zřejmě zdůrazňovat skutečnost, ţe Josef Lada nebyl na studia přijat na první pokus. „Ta tři léta měla pro jeho další ţivot velký význam. Splnil se mu dávný sen a stal se řádným posluchačem uměleckoprůmyslové školy.“2 Josef Čapek ve svých memoárech O sobě okamţiky rozhodování nelíčí. Jeho sestra však ve vzpomínkové kníţce Malíř – básník naopak popisuje bratrovo rozhodnutí poměrně dramaticky. „Pak přišla praxe v textilní továrně; mazal tam stroje jako volontér, kreslil vzory, přepočítával osnovy; přicházel domů po desítihodinové práci zmučen, znaven a páchnoucí olejem, oblepen jutou a chmýřím. Přešel rok a pak se konečně zhroutil a řekl: >Ne, nehodím se k tomu, a nebudu-li moci jen kreslit a malovat, zastřelím se.< Nic víc neţ tolik; ale sestra věděla, ţe stačí těchto několik zoufalých slov a stanou se skutkem. A bylo dohadování a přemlouvání; velmi rychle pak odcházel sedmnáctiletý za svým ţivotním cílem; tatínek byl nejen moudrý, ale i krajně obětavý, a dal vše, co jen mohl, aby děti byly šťastny.“3

27

Stejně tak naplnění Trnkovy touhy stát se malířem ovlivňovali rodiče, respektive jejich finanční poměry. Jiří dokončil svoje učení a zůstal nějaký čas doma. Stále jen kreslil a maloval, jako by stále doufal, ţe se nakonec přece na studie dostane. Profesor Skupa i Koval nám teď často domlouvali, abychom velké nadání Jiřího nenechali přijít nazmar a abychom mu umoţnili další vzdělání. V roce 1929 však se začala projevovat hospodářská krize, a my jsme ji v našem řemesle začali uţ značně pociťovat. Otec vydělával stále méně a začal u nás nedostatek ve všem. Já jsem sice šila pro lidi, ale byl tu ještě ten mladší chlapec, který byl uţ v páté třídě reálky a dobře se učil, proto jsem se snaţila, aby střední školu dokončil. Dlouho jsem se bránila tomu váţnému rozhodnutí pro další studie Jiřího, zdálo se mi totiţ zcela nemoţné, aby se sehnalo kaţdý měsíc tolik peněz, kolik by jich v Praze potřeboval.“4 Nezáleţelo však jen na matčině rozhodnutí, ale především na otcově, neboť on byl hlavním ţivitelem rodiny. Otec byl rezolutně proti synovým malířským studiím. Tak jako mnohdy v ţivotě pomohla šťastná náhoda. „Otec byl v nějaké obchodní záleţitosti v Praze a napadlo ho podívat se na tu výstavu, o které slyšel doma hovořit. Nikdo ho tam neznal, proto mohl vyslechnout řeči přítomných umělců a odborníků. Všichni mluvili o Jiřím s velkým obdivem a nadšením jako o velkém a slibném talentu. Našeho otce jen tak něco nedojalo, ale tehdy po svém příjezdu z Prahy začal pohlíţet na Jiřího práci s jakousi úctou a přestal ji povaţovat za ničemné hraní jako aţ dosud. Dal nám teď i svůj souhlas k tomu, aby se Jiří do těch dalších studií pustil.“5 Zásadním krokem k splnění cíle Josefa Lady, Josefa Čapka a Jiřího Trnky stát se malířem bylo absolvování studia na umělecké škole. Hlavními problémy, kterým museli čelit, bylo dokázat při přijímacích zkouškách dostatek talentu a především získat finanční prostředky, aby se během studií uţivil. Dnes velmi uznávaný a ceněný malíř Josef Lada musel projevit opravdu velkou houţevnatost, aby jeho vysněná studia vůbec začala. „Koncem června 1906 podnikl jsem třetí útok na zatvrzelá srdce pánů profesorů Uměleckoprůmyslové školy. Řekl jsem si, ţe do třetice všeho dobrého a po třetím nezdaru uţ nebudu obtěţovat. Věděl jsem uţ, co z večerních kursů umím a jak nakreslili hlavy přijatí účastníci minulých dvou zkoušek. Při vyplňování nacionále jsem napsal, ţe chci býti malířem v grafickém závodě, a přiloţil jsem k dokladům také výuční list. Ten patrně tak zapůsobil na pány ze zkušební komise, ţe mě konečně uznali za hodna býti ţákem Uměleckoprůmyslové školy – třeba jenom hospitantem – t.j. mimořádným ţákem, pro předběţné nedostatečné vzdělání. Kdybych byl tehdy věděl, ţe jsem byl skutečně přijat pouze na základě výučního listu, byl bych se poděkoval za takové uznání své dosavadní práce.“6 28

Vzpomínkou na úspěch v přijímacím řízení na Uměleckoprůmyslovou školu končí Ladovy memoáry Vzpomínky z dětství. „Výuční list knihařského řemesla mi byl dán o devět měsíců dříve a ten mi také pomohl při třetím pokusu k přijetí na denní studium na uměleckoprůmyslové škole.“7 Jedná se o poslední větu těchto Ladových pamětí. Josef Lada tedy zřejmě povaţuje konec vyučení za závěr svého dětství. Zajímavá je lapidárnost autorova vyjádření ve Vzpomínkách z dětství ve srovnání s Kronikou mého života. Ve Vzpomínkách z dětství se malíř vůbec nepozastavuje nad skutečností, ţe ho přijali snad jen na základě jeho předchozího vyučení. Naproti tomu jej v Kronice mého života tato skutečnost pobuřuje. Důvody tohoto rozporu tkví zřejmě ve faktu, ţe tyto memoáry jsou primárně určeny mládeţi. Podobně Josef Lada byl ve svém dospívání nevýslovně šťasten, ţe byl přijat, a důvody, proč se tak stalo, začal hledat aţ v pozdějším věku. „Takto jsem však měl velkou radost, kdyţ jsem na listině vývěsního prkna četl lapidárním písmem své jméno mezi několika málo přijatými hospitanty. „Přece jsem prorazil,“ řekl jsem si spokojeně a nafoukl se pýchou jak holub.“8 Spletitou cestu Josefa Lady k přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu shrnuje Alena Ladová do jediné věty. „Splnil se mu dávný sen a stal se řádným posluchačem Uměleckoprůmyslové školy.“9 Autorka věnuje studiu Josefa Lady jen velmi omezený prostor, protoţe toto období jeho ţivota neznala z autopsie. Akcentuje spíše počátky jeho profesionálního působení, které se udály uţ během studií. Je to pochopitelné, protoţe publikace Aleny Ladové má slouţit především k adoraci Josefa Lady a vyzdvihování jeho profesionálních úspěchů, autorka tedy nepopisuje pochybnosti tehdejších profesorů Uměleckoprůmyslové školy o jeho profesionálních kvalitách. Počáteční nepochopení díla mladého umělce laickou i profesionální veřejností byl společným problémem Josefa Lady a Josefa Čapka. Podivnost díla svého bratra popisuje ve své vzpomínce Čapkova sestra Helena: „A počal psát a malovat kubistické obrazy, nad nimiţ rodiče spínali ruce a veřejnost se smála.“10 Josef Lada se rovněţ zmiňuje o jedné z prvních veřejných kritik svého díla. Kritika je s výtvorem mladého umělce docela spokojena, ale pokus o moderní umělecké směry (jako u Josefa Čapka o kubismus u Josefa Lady o secesi) přinášel posměch u neodborné veřejnosti. „V kníţce byl na první stránce úvodní obrázek, jenţ měl představovati Honzíčkovu rodnou chaloupku. Obrázek trochu secesní, přesto však chaloupka na něm byla rozhodně zřetelná. Ale tříletý Vašíček, synek domovníka u Rokytů, chaloupku nepoznal. Kdyţ jsem se ho zeptal, co je na obrázku, odpověděl bez dlouhého rozmýšlení: „To je tuň (kůň)!“ Je pravda, Vašíček se sotva dostal ze dvora praţského činţáku a sotva viděl venkovskou chaloupku – ale přece jen mohl aspoň říci, ţe je to třeba psí bouda, neţ tvrdit o mé chaloupce, ţe je to kůň; to mě sakulentsky ochladilo v nadšení.“11 29

O podmínkách přijetí Josefa Čapka na studia v Praze a v Paříţi se bohuţel Josef Čapek sám ani jiní jeho přátelé a příbuzní, kteří na něj vzpomínají ve sborníku Malíř – básník, bohuţel nezmiňují. Rovněţ ve vzpomínkách Růţeny Trnkové se zobrazuje neúplné pochopení rodičů a okolí pro styl uměleckého vyjádření začínajícího malíře. „Jednou zdařilou kresbou byl Prométheus ke skále přikovaný a sup klovající mu játra. Protoţe to byl bůh, byl to krásný, ale také docela nahý mladý muţ. Jiří mi vţdycky ukazoval všecko, co nakreslil, a dychtivě očekával můj posudek. I tentokrát mi ukázal svoji práci. Obrázek byl krásný, ale hodně realistický. Trochu jsem se proto zlobila a domlouvala mu, ţe snad nemusil zacházet do takových podrobností. Jiří klidně vzal kousek bílého papíru a vystřihl z něho maličké šortky, které poloţil na útlé boky Prométheovy.“ 12 Obdobně jako u Josefa Lady nevypadaly vyhlídky Jiřího Trnky na studium Uměleckoprůmyslové školy nijak růţově. V cestě mu stály především překáţky finančního rázu. Čas před započetím studií trávil stejně jako Josef Lada v učení. „Jiří začal teď více kreslit, protoţe se mu blíţil konec učební doby, a Koval ho začal přemlouvat k tomu, aby jel po prázdninách na studie do Prahy. I profesor Skupa se přimlouval, abychom umoţnili Jiřímu další vzdělání na Uměleckoprůmyslové škole, na které i on studoval. […] Byl to sice dávný sen Jiřího i můj, aby se Jiří stal malířem, ale naděje na uskutečnění byla příliš malá.“13 Na rozdíl od Josefa Lady, který neměl téměř ţádnou oporu ve své rodině ani u nějakých zkušených přátel, byl Jiří Trnka ujišťován lidmi, jichţ si váţil, o svém talentu. I samotné přijímací řízení se pro Jiřího Trnku konalo v daleko radostnějším duchu neţ pro Josefa Ladu. „Prázdniny proběhly v samé práci a chystání a začátkem září se vydal Jiří do Prahy k přijímací zkoušce s deskami plnými kreseb a mnohých obrázků. Bylo tam tehdy asi dvě stě uchazečů a myslím, ţe bylo přijato jen několik na grafické oddělení profesora Bendy a náš Jiří byl mezi přijatými.“14 Jiří Trnka se ve srovnání s Josefem Ladou „narodil na šťastné hvězdě“ a nemusel čelit nepřízni osudu s takovou zarputilostí a takovým odhodláním jako Josef Lada. 1

Lada, J.: Vzpomínky na dětství. Praha 1988, s. 93.

2


3

Malíř – básník, Vzpomínání na Josefa Čapka. Praha 2003, s. 15.

4

Trnková, R.: Můj syn. Praha 1972, s. 61 – 62.

5

Tamtéž, s. 63. 30

6


7


8


9


10

Malíř – básník. Vzpomínání na Josefa Čapka. Praha 2003, s. 15.

11


12

Trnková, R.: Můj syn. Praha 1972, s. 63.

13

Tamtéţ, s. 60.

14

Tamtéţ, s. 64.

31

6 Závěr Závěrečná práce Memoárová literatura jako pramen poznání ţivota a díla Josefa Lady, Josefa Čapka a Jiřího Trnky je zaloţena na srovnávání popisu dětství a dospívání těchto výtvarných umělců v memoárech Josefa Lady, Aleny Ladové, Josefa Čapka, Růţeny Trnkové a dalších příbuzných a známých Josefa Čapka, kteří přispěli do sborníku Malíř – básník, Vzpomínání na Josefa Čapka. Zvláštní důraz byl v závěrečné práci kladen na dětské vnímání přírodních krás – na rozvoj umělecké imaginace v duši dítěte/ dospívajícího člověka. Kaţdá ze vzpomínkových knih slouţí primárně jinému účelu. Nejrozsáhlejší z nich, Kronika mého ţivota Josefa Lady, uţ svým názvem napovídá, ţe se bude jednat o všeobjímající komplex týkající se nejen Ladova celého ţivota a díla, ale i prostředí, v němţ se autor během svého pestrého ţivota pohyboval. Malíř chce seznámit čtenáře s rázovitým prostředím středočeské vesnice začátku dvacátého století a činí tak podobně jako na svých malbách vykreslováním osobitých typů českého venkova. Kronika mého ţivota není pouze adorací vlastní osoby malířovy, avšak také poklonou jeho zajímavým přátelům (zejména Jaroslavu Haškovi). Díky publikaci Kronika mého ţivota se můţeme dozvědět mnohé o kulturním ţivotě meziválečné Prahy (například celá jedna kapitola nese název Kavárna Union). Ladovy memoáry Vzpomínky z dětství obsahují některé pasáţe zcela totoţné jako Kronika mého života. Kniha je však určena v první řadě dětskému čtenáři, a tak je ostří některých vzpomínek poněkud otupeno. Název vypovídá o skutečnosti, ţe Lada zcela opomíjí svá produktivní léta. Memoáry se proto jako v Kronice mého života nerozmělňují na medailony jednotlivých jeho přátel. Nejen dětského čtenáře jistě zaujme popisování starých venkovských zvyklostí a poměrů. Rovněţ je pro čtenáře (a nemusí být dítětem) atraktivní porovnávat dnešní a tehdejší poměry v rodině a ve škole. Kniha Aleny Ladové, kterou věnovala ţivotu a dílu svého otce, Můj táta Josef Lada, je především poklonou obdivovanému rodiči – v největší míře jeho práci. Alena Ladová nezdůrazňuje otcovo dětství – hovoří o něm spíše v souvislosti s vlastními záţitky z Hrusic, kam jezdila s rodiči a sestrou na letní byt. V knize Můj táta Josef Lada autorka akcentuje především profesionální působení Josefa Lady coby malíře, karikaturisty a spisovatele. V nemenší míře se vyjadřuje o otcových přátelích, které ona, stejně jako její otec, pokládá za hodné pocty. Publikace tedy můţe slouţit, stejně jako Kronika mého ţivota, jako galerie postav českého uměleckého ţivota Prahy 20. – 30. let dvacátého století. Vzpomínková kniha O sobě Josefa Čapka je především mnohem abstraktnější neţ memoáry Josefa Lady. Nejde o nějaký systematický sled vzpomínek a soubor medailonů 32

jednotlivých přátel jako například v Kronice mého života. Malíř Josef Čapek se především vznáší v rovině svých snů o dětství – barvy, vůně, zvuky – a občas se z tohoto impresionistického mraku vynoří konkrétní celistvá vzpomínka. Vzpomínání není ani úplně chronologické a mnohé podstatné informace nejen o svém mládí autor zcela opomíjí. Kniha O sobě tudíţ spíše nahlíţí do myšlení Josefa Čapka a odhaluje jeho pohled na svět a vztah k němu, neţ aby plnila informativní funkci..

Čtenář se pak dokáţe vţít do autorova

myšlenkového světa a lépe pochopit jeho dílo. Sborník vzpomínek na Josefa Čapka Malíř – básník, Vzpomínání na Josefa Čapka ukazuje umělcovu osobnost z mnoha různých úhlů – jak v rovině zcela osobní (vzpomínání sestry Heleny), tak v rovině celospolečenské (mnoho vzpomínek jeho přátel, kolegů a spoluvězňů). Celý sborník je směřován ke zdůraznění osobnosti Josefa Čapka coby hrdiny a oběti fašistické zvůle. I ve vzpomínkách sestry Heleny se objevuje protiněmecký tón, který například v memoárech O sobě vůbec nevyvěrá na povrch. Sborník Malíř – básník se tak stává především hodnotnou mozaikou vzpomínek na koncentrační tábor, jeţ si ale leckdy částečně protiřečí, a nebudou tak asi úplně objektivní. Memoáry Růţeny Trnkové Můj syn jsou jediné ze vzpomínkových kníţek, kde je umělec nahlíţen očima rodičů, a tudíţ značně neobjektivně. Matka syna značně obdivuje, pravděpodobně i na úkor mladšího potomka. Ráda také zdůrazňuje svou osobní roli v malířově osobnostním i uměleckém zrání. Autorčin manţel – otec Jiřího Trnky – se ve vyprávění téměř nevyskytuje. Pokud ano, tak téměř vţdy v záporné roli. Kniha Můj syn je tedy pouze omezeným zdrojem informací o skutečném Trnkově dětství. Mnohé si však čtenář můţe domýšlet (například pravděpodobně nedobrý vztah manţelů Trnkových, a tím aţ nezdravou fixaci Růţeny Trnkové na syna). Zajímavým aspektem pamětí Můj syn je vnímání osobnosti mladého člověka skrze rodiče. Matka o Jiřím Trnkovi stále hovoří jako o chlapci. V hodnocení zkoumaných memoárů se lze soustředit na dvě hlediska – jaké faktické informace o dětství a mládí daného umělce tyto publikace sdělují a jak autoři memoárů dokáţí postihnout dětské vnímání světa a utváření výtvarného cítění v dětství a dospívání. Pokud se jedná o faktické informace, pak je nejvýstiţnější Josef Lada v Kronice mého života. Čtenář se dozvídá velké mnoţství aţ zdánlivě nepodstatných detailů o autorově dětství a dospívání. Nejméně faktů o dětských letech umělce můţe čtenář načerpat ze sborníků O sobě od Josefa Čapka a ze sborníku Malíř – básník, který je soustředěn především na závěrečnou část umělcova ţivota. Naproti tomu informace o utváření umělcovy senzitivní duše převládají právě v memoárech Josefa Čapka O sobě. Zajímavé znaky týkající se tohoto rozměru pamětí lze 33

vysledovat i v knize Růţeny Trnkové Můj syn. Josef Lada pravděpodobně předpokládal, ţe čtenář bude číst mezi řádky, a ve svých memoárech předkládá spíše koláţ lidských typů a situací.

34

7 Seznam použité literatury a pramenů Adresát Jiří Mahen (vzájemná korespondence z let 1928 – 1936), ed. Š. Vlašín a J. Hek, Praha: SNKLU, 1964. Boček, J.: Jiří Trnka. Praha: SNKLU, 1963. Buriánek, F.: Národní umělec Fráňa Šrámek. Praha: SNKLHU, 1960. cs.wikipedia.org/wiki/Autobiografie Čapek, J.: O sobě. Praha: Československý spisovatel, 1958. Dyk, V., Neumann, S. K., Čapek, J., Čapek, K.: Korespondence z let 1905 – 1918. Praha: Československý spisovatel, 1962. Chvojková, H.: Jiří Trnka. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1990. Jan, Zrzavý, malíř, básník: 1890 – 1977. Okrouhlice: Občanské sdružení za záchranu rodného domu Jana Zrzavého, 2010. kisk.phil.muni.cz/problematika-memoaru Lada, J.: Kronika mého života. Praha: Odeon, 1974. Lada, J.: Vzpomínky z dětství. Praha: Albatros, 1962. Ladová, A.: Můj táta Josef Lada. Praha: Mladá fronta, 1963. Langer, F.: Byli a bylo. Praha: Akropolis, 2003. Malíř – básník, Vzpomínání na Josefa Čapka. Praha: Akademia, 2003. Olič, J.: Josef Lada. Brno: Petrov, 2003. Opelík, J.: Josef Čapek. Praha: Československý spisovatel, 1980. Seifert, J.: Všecky krásy světa. Praha: Eminent, 1999. Scheinpflugová, O.: Album a zrcadlo. Praha: Nava, 2002. Šulcová, M.: Čapci. Praha: Melantrich, 1998. Trnková, R.: Můj syn. Praha: Československý spisovatel, 1972. Universum, všeobecná encyklopedie. Praha: Odeon, 2003. Válek, V.: Memoárová literatura 20. století. Brno: Cerm, Akademické nakladatelství, 2000. Válek, V.: K specifičnosti memoárové literatury. Brno: Universita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. www.fronta.cz/literatura Zrzavý, J.: O něm a s ním. Praha: Academia, 2003.

35

8 Seznam příloh Obr. č. 1 – Josef Lada – Triptych s českou krajinou. Obr. č. 2 – Josef Lada – Rvačka v hospodě.

36

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Memoárová literatura jako pramen poznání života a díla Josefa Lady, Josefa Čapka a Jiřího Trnky

Recommend Documents