DIPLOMOVÁ PRÁCE. Právo jako literatura

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo a právní věda Katedra právní teorie

DIPLOMOVÁ PRÁCE Právo jako literatura

Tereza Jiránková

2015/2016

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právo jako literatura zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

Tereza Jiránková

2

Poděkování Ráda bych zde poděkovala především doc. JUDr. Mgr. Martinu Škopovi, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, cenné rady a vstřícný přístup po celou dobu zpracování mého tématu. Dále bych ráda poděkovala Mgr. Evě Laurinové za doporučení zdrojů z oblasti literární vědy a za všechny její hodiny literatury, dramaturgyni a scénáristce České televize Lindě Bendové za odbornou pomoc a v neposlední řadě i celé mé rodině a příteli za pomoc a neskutečně velkou podporu při psaní této práce a po celou dobu mého studia.

3

Abstrakt Cílem této diplomové práce je nastínit pohled na právo jako na specifický druh literatury. První polovina se zaměřuje na srovnání práva a literatury jakožto dvou kulturních jevů, které spojuje specifický způsob komunikace – jazyk, a dále vymezuje jejich společné znaky a odlišnosti. Druhá polovina pojednává o některých úskalích právních textů a možnostech jejich řešení díky aplikaci metod a poznatků literární vědy a lingvistiky, včetně názorných příkladů. Tato práce nabízí možnost určité kultivace právních textů (zejména právních předpisů a soudních rozhodnutí) tak, aby byly více srozumitelné a čitelné pro právní laiky.

Klíčová slova Jazyk, komunikace, právní jazyk, právní texty, nesrozumitelnost, lingvistika, literární věda, právní předpis, soudní rozhodnutí

Abstract The aim of this thesis is an outline of view of the law as a specific kind of literature. First half focuses on comparison law and literature as two culture phenomenons which are connected by specific way of communication – a language, and hereafter defines their common signs and differences. Second half deals with some difficulties of legal texts and possibilities of solutions through the application of methods and knowledge of literary sience and linguistics, including illustrative examples. This thesis offers possibility of certain cultivation of legal texts (especially law regulations and court decisions) to be more comprehensible and readable for legal laymen.

Key words Language, communication, legal language, legal texts, incomprehensibility, linguistics, literary science, law regulation, court decision

4

Obsah Úvod....................................................................................................................................... 6 1 Co je literatura? .................................................................................................................. 8 2 Jazyk jako společný jmenovatel práva a literatury ........................................................... 10 2. 1 Jazyk prohlubující, zachycující, klamavý, krásný a mocný ........................................ 12 2. 2 Právní jazyk, dialekt jazyka obecného....................................................................... 15 2. 3 Právní jazyk prohlubující, zachycující a mocný ......................................................... 17 3 Právo jako specifický druh literatury ................................................................................ 21 4 Právní texty ....................................................................................................................... 24 4. 1 Nesrozumitelnost a další úskalí právních textů ........................................................ 25 5 Normotvůrce spisovatelem .............................................................................................. 28 5. 1 Pravopis ..................................................................................................................... 29 5. 2 Zaměření na čtenáře ................................................................................................. 32 5. 3 Textová lingvistika ..................................................................................................... 35 6 Tvorba soudního rozhodnutí ............................................................................................ 42 6. 1 Soudce čtenářem ...................................................................................................... 42 6. 1. 1 Dialog účastníků v praxi ..................................................................................... 45 6. 2 Soudce spisovatelem ................................................................................................ 49 6. 2. 1 Krásná literatura a lidová rčení v soudních rozsudcích ..................................... 51 Závěr .................................................................................................................................... 53 Seznam použitých zdrojů ..................................................................................................... 56 Seznam použité literatury ................................................................................................ 56 Seznam použitých právních předpisů .............................................................................. 58 Seznam použité judikatury .............................................................................................. 59 Seznam použitých elektronických zdrojů ........................................................................ 60

5

Úvod

Tato diplomová práce pojednává o vztahu mezi právem a uměním, konkrétně literaturou. V následujících kapitolách se mimo jiné pokusím nastínit pohled na právo jako na specifický literární žánr za účelem zkultivovat právní texty tak, aby se pro laiky, kterým jsou předně určeny, staly srozumitelnější, přehlednější a čitelnější. Než nastíním, jak budu ve své práci postupovat, ráda bych úvodem objasnila důvod výběru tohoto tématu. Byť bylo studium práv od počátku mojí prioritou, k literatuře jsem měla též blízko. Velmi mě bavily hodiny českého jazyka a literatury, kde jsme z nejrůznějších hledisek probírali mnohá literární díla, symboly v nich uschované, postoje a záměry autorů či následky vydání toho či onoho románu. Když jsme pak v rámci přednášek na vysoké škole procházeli některé právní předpisy paragraf po paragrafu, četli si je, zkoumali záměry zákonodárce a všechny konsekvence daného právního předpisu, začala jsem mít pocit, že se to od hodin češtiny, jak je znám z gymnázia, příliš neliší, zdali vůbec. Ve čtvrtém ročníku jsem pak absolvovala předmět „právo a umění“, který mě přesvědčil, že můj pocit je správný a že mezi právem a uměním celkově (čili nejen literaturou, ale hudbou, filmem a dalšími uměleckými směry) určitý vztah je. A protože, jak jsem zmínila, jsem vedle studentky práv i velký nadšenec pro literaturu, téma „Právo jako literatura“ pro mě byla jasná volba. Hlavním cílem této diplomové práce je zjistit, jaké jsou společné znaky práva a literatury, případně, jak se od sebe tyto dva kulturní fenomény liší. V tomto kontextu se dále pokusím nastínit nějaké možnosti využití spojení práva a literatury v praxi, se zaměřením na právní předpisy a soudní rozhodnutí. Jinými slovy – zda je právo specifický druh literatury a jak jej literatura může „vylepšit“. Výchozím bodem tedy je v první řadě srovnání práva a literatury. Právo je pojem, se kterým se na právnických fakultách pracuje od prvního dne studia, takže ho není třeba v této práci nějak zvlášť do detailu vysvětlovat. Literatura jako taková ale pro právníky zas tak jasným pojmem být nemusí. Proto před zkoumáním a nalézáním společných či rozdílných znaků obou dvou jevů, je, dle mého názoru, na místě definovat si, s čím vlastně právo srovnáváme, definovat si, co je literatura.

6

Po vymezení literatury se budu blíže zabývat jazykem, neboť právě jazyk je to, co právo a literaturu tak úzce spojuje ve srovnání s jakýmikoliv jinými lidskými výtvory. Pokusím se vykreslit, co vlastně jazyk je, jak funguje, a vymezit jeho základní funkce a s tím současně též i funkce literatury, jakožto jevu, který je na jazyk bezpodmínečně odkázán. Stejně tak je na jazyk odkázáno i právo. Jeho forma je ale od obecného jazyka poněkud odlišná. Proto dále zkoumám tyto odlišnosti, zabývám se tedy tzv. právním jazykem jakožto jakýmsi specifickým dialektem, který si vyvinul z jazyka obecného, jeho funkcemi a pokusím se toto všechno srovnat s jazykem obecným. Po tomto srovnání obecného jazyka s právním jazykem (což víceméně odpovídá i srovnání literatury a práva) se pokusím už ne srovnat, ale přímo propojit právo s literaturou, pokusit se určit, zda právo je či není literatura, a tedy, zda na něj lze aplikovat závěry literární vědy a lingvistiky, oborů zkoumajících literaturu a obecný jazyk. Ve čtvrté kapitole pak pojednávám o právních textech – právních předpisech, smlouvách, soudních rozhodnutích a vědeckých textech, jakožto lidských výtvorech psaných právním jazykem, které lze nějakým způsobem pomocí literatury zkultivovat. Zde se též věnuji i úskalím, která je pronásledují, zejména jednomu z nich – nesrozumitelnosti a otázkou, jak ji eliminovat. Kapitola pátá se věnuje už přímo právnímu předpisu a možnostmi jeho zkulturnění díky metodám užitých v literatuře. Konkrétně jsem se zabývala pravopisem v právních předpisech se zaměřením na užití spojek, dále zaměřením na čtenáře (tedy adresáta právního předpisu), a textovou lingvistikou, jejíž závěry jsem se pokusila přímo ukázat na ustanovení zákona o vodách. Poslední kapitola, která se soustředí na soudní rozhodnutí, poskytuje odpověď na otázku, zda soudní řízení není jen vyprávění příběhů, ze kterých si soudce pomocí své imaginace vytvoří příběh vlastní, který následně taktéž vypráví dál, přičemž součástí této kapitoly je i rozbor konkrétního rozsudku, kde je odpověď na toto zcela jednoznačná. Dále se zde věnuji i tomu, pro koho je soudní rozhodnutí vlastně psáno a jak jej přizpůsobit, aby bylo pro tohoto adresáta snazší jej pochopit.

7

1 Co je literatura?

Základní tezí této diplomové práce je, jak vyplývá z názvu, tvrzení, že právo je druh literatury. Než ale začneme hledat společné a rozdílné znaky, abychom tuto tezi potvrdili nebo vyvrátili, myslím, že je na místě si vymezit, s čím vlastně právo, oblast, kterou jako právníci dobře známe, srovnáváme. Tak, jako se dá na právo nahlížet z různých hledisek a definovat ho desítkami různých způsobů, stejně i literatura jako předmět literární vědy se dá chápat odlišně. Část literárních badatelů například vymezuje literaturu jako souhrn písemnictví lidstva,1 vše, co je vytištěno2, soubor děl zaznamenaných písmem, ať už uměleckých nebo odborným,3 souhrn veškerých psaných textů, bez ohledu na jejich obsah a charakter4 nebo společensky významné písemné záznamy od vědeckých a odborných statí, přes útvary publicistické a řečnické, až k útvarům uměleckým – básním, povídkách, románům a dramatům.5 Tomuto pohledu na literaturu by pak nejvíce odpovídal původ samotného slova „literatura“, neboť pochází z latinského „littera“ znamenající písmeno, případně „litterae“ znamenající písemné záznamy.6 Zkoumání literatury by se tímto dalo ztotožnit se zkoumáním celé historie civilizace. Takové chápání literatury je dost složité z důvodu obrovského rozsahu předmětu zkoumání a literární vědec může být chápán dle tohoto hlediska jako „kompilátor a sebevědomý vetřelec“,7 který svým zkoumání zasahuje do více vědních oborů. Literaturu lze chápat i jako soubor knih význačných díky své literární podobě či výrazu, přičemž by se ona významnost určovala dle estetické hodnoty díla ve spojení

1

ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 5. díl, Ko-Ma. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, s. 470. 2 WELLEK, René; WARREN Austin. Teorie literatury. Přeložil CALDA, Miloš; PROCHÁZKA, Miroslav. 3. vyd. Olomouc: Votobia, 1996, s. 25. 3 HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1999, s. 7. 4 KOSTEČKA, Jiří. Do světa literatury jinak. 1. vyd. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, a.s., 1995, s. 19. 5 MARTINKOVÁ, Věra. Teorie literatury netradičně. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1995, s. 16. 6 ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 5. díl, Ko-Ma. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, s. 470. 7 WELLEK, René; WARREN Austin. Teorie literatury. Přeložil CALDA, Miloš; PROCHÁZKA, Miroslav. 3. vyd. Olomouc: Votobia, 1996, s. 27.

8

s jeho obecnou intelektuální úrovní.8 Tento pohled ale vykazuje významné nedostatky, zejména v tom, že určování, co literatura je a co není, podle této definice je nebezpečně subjektivní záležitost – ve smyslu „toto pro mě není estetické, tudíž to není literatura a nebudu k tomu jako k literatuře přistupovat“. Literární vědci by pak nepostupovali při své práci jako vědci, ale pouze jako kritici psaných produktů oprávnění z těchto produktů literaturu vytvořit, respektive na literaturu je povýšit, nebo naopak určit jako „neliteraturu“ a dále se jí nezabývat. Další východisko chápání literatury, které umožňuje se vyhnout příliš širokému předmětu zkoumání (tedy celé historie civilizace) a zároveň též subjektivnímu určování význačných a nevýznačných děl, můžeme literaturu chápat jako to, co bylo vytištěno a je fiktivní – imaginativní literatura.9 Podle této teorie je pak stanovena hlavní vlastnost literatury – fikčnost.10 Ale ať už je literatura souhrn písemnictví lidstva, soubor význačných knih nebo písemně zachycená fikce, všechny pohledy odráží jeden důležitý fakt, a to, že literatura je úzce spojena s člověkem, respektive společností, je „materiálem, který je výtvorem člověka a neexistuje bez vazby na člověka“.11 Literatura stejně jako právo pronásleduje společnost od samého počátku existence lidské pospolitosti.12 Literatura, stejně jako každé jiné umění, je tvořena jen člověkem a určena jen pro člověka. Je tvořena za účelem zachycení lidských zkušeností, představ a pocitů13 a jejich sdílení ostatním. Je vyjádřením toho, co bylo doposud jen skryto v mysli někoho, kdo se rozhodl toto sdělit svému okolí. Tímto máme zhruba načrtnuto, co si pod pojmem literatura představit. Pojem „literatura“ je chápán různě, ale v každém případě není sporu o tom, že je to chtěný výsledek lidské činnosti. Bezpochybný je i její účel, a to předávat jiným lidem určité sdělení. Nyní je na čase se zaměřit, co má tento společenský jev společného s neméně důležitým společenským jevem – právem.

8

WELLEK, René; WARREN Austin. Teorie literatury. Přeložil CALDA, Miloš; PROCHÁZKA, Miroslav. 3. vyd. Olomouc: Votobia, 1996, s. 26. 9 Tamtéž, s. 28. 10 Tamtéž, s. 35. 11 MARTINKOVÁ, Věra. Teorie literatury netradičně. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1995, s. 16. 12 KOSTEČKA, Jiří. Do světa literatury jinak. 1. vyd. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, a.s., 1995, s. 16. 13 Tamtéž, s. 16.

9

2 Jazyk jako společný jmenovatel práva a literatury

Kdybyste si z následujících lidských výtvorů – obraz, socha, hudební nahrávka, dům a zákon – měli vybrat ten, který je nejpodobnější výtvoru, o kterém již byla řeč, a to výtvoru literárnímu (jinými slovy knize), co byste vybrali? Určitě by to nebyla hudební nahrávka, neboť na rozdíl od knihy je primárně určena pro jiný lidský smysl, a to sluch. Ostatní uvedená umělecká díla jsou určena lidskému oku. Co tedy pak vybrat ze zbývajícího? Při pohledu na obraz květiny je každý vnímatel schopen rozpoznat, co malíř vytvořil, nikdo v tomto vnímání není omezen ničím jiným než svou vlastní vnímavostí a citem pro umění. Stejně tomu tak bude též u soch nebo domů. U zákona je již omezení značné. Obraz květiny rozpozná Čech stejně jako například Němec nebo Polák. Když však tomuto Němci nebo Polákovi dáme český zákon, bude to pro oba pouze nicneříkající změť písmen. Stejný výsledek bude, když Němci nebo Polákovi předložíme českou knihu. Kdybych si já ze všech výše uvedených výtvorů měla vybrat ten knize nejpodobnější, z tohoto důvodu bych zvolila zákon. Omezení bránící pochopit český zákon nebo česky psanou knihu je jazyk, v našem případě jazyk český. Jazyk obecně je to, co nás odlišuje od zbytku živé přírody.14 Díky jazyku mohou lidé formulovat svoje myšlenky, předávat je druhým a hájit je před druhými. Díky jazyku jsou lidé schopni pojmenovat svět kolem nich, mluvit o něm, popsat ho a vlastně jako jediný živý druh mohou lidé jazykem popsat jazyk samotný.15 Je nezbytný pro fungování jakékoliv lidské společnosti, je součástí kultury každého národa16 a hlavní znak, který od sebe jednotlivá lidská společenství vlastně odlišuje. Každý národ má díky svému jazyku jako by „vlastní svět“ tvořen z jazykem popsaných skutečností. „Definujeme-li skutečnost jako souhrn dat, můžeme říci, že žijeme ve dvojí skutečnosti: ve skutečnosti slov a ve skutečnosti surových či bezprostředních dat“.17 Dá se definovat jako systém jednotek, pravidel, modelů a konvenčních kolektivních norem sloužící ke kódování sdílené informace a dekódování přijaté informace, lidsky

14

ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: nakladatelství Rubico, 1998, s. 18. Tamtéž, s. 16. 16 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. 4. vyd. Praha: Karolinum, 2011, s. 14. 17 FLUSSER, Vilém. Jazyk a skutečnost. Přeložil PALEK, Karel. 1. vyd. Praha: Triáda, 2005, s. 14. 15

10

řečeno porozumění informace, která nám byla předána.18 Z tohoto lze vyvodit dvě základní funkce jazyka – funkci pojmenovací (nebo též nominativní) a funkci dorozumívací (komunikativní).19 Tyto funkce jsou navzájem provázané. Jazyk v první řadě pojmenovává svět kolem nás pomocí slov, „propůjčuje“ jimi jevům v tomto světě určité označení, aby vůbec bylo možné se o nich bavit a vlastně vůbec o nich přemýšlet. Slova jsou pak zástupci daných jevů, mají tedy svůj obsah, význam.20 Vedle významu mají též formu odrážející ne smysl slova, ale jeho podobu (v mluvené řeči to, jak dané slovo zní, v psané pak kolik má písmen). Další podstatou jazyka je komunikace, přenos určitého sdělení mezi dvěma subjekty – původcem a příjemcem. Původce při svém projevu dosadí za dané významy odpovídající znaky, významy tedy zakóduje do slov. Příjemce pak použitím toho samého klíče si za slova zpětně dosadí příslušné významy,21 slova tedy dekóduje a sdělení tak interpretuje, pochopí jeho smysl. Přiřadí-li jeden ze subjektů komunikace význam špatně, dochází k nedorozumění a záměr tvůrce se nemůže naplnit. O přiřazení obsahů k určitým formám slov je nerozhoduje jednotlivec nebo skupina jednotlivců, ale většina mluvčích daného jazyka.22 Nerozhodují o tom vědomě a z vlastní vůle, ale určitým přirozeným způsobem, významy slov vyplývají z toho, jak zmíněn většina mluvčích daná slova skutečně používá.23 S tím souvisí i fakt, že jazyk se neustále mění. Společnost (a tedy i většina mluvčích, která rozhoduje) se stále dynamicky vyvíjí, vznikají nové skutečnosti a tím i nové komunikační potřeby, které jazyk musí reflektovat. Mění se postupně všechny jeho složky, byť různým tempem, nejrychleji pak slovní zásoba.24 Komunikace tedy předpokládá alespoň dvě strany, původce a příjemce. Tomu odpovídá například úplně běžný rozhovor, který můžeme vést s kamarádem u kávy. Vedle té ale existují i jiné druhy komunikace, typicky dle počtu komunikačních stran rozlišujeme tzv. masovou komunikaci, kde příjemci tvoří obrovskou masu lidí, jimž je sdělení původce 18

ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. 4. vyd. Praha: Karolinum, 2011, s. 13. Tamtéž, s. 79. 20 FLUSSER, Vilém. Jazyk a skutečnost. Přeložil PALEK, Karel. 1. vyd. Praha: Triáda, 2005, s. 15. 21 ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: nakladatelství Rubico, 1998, s. 25. 22 CVRČEK, Václav. Mluvnice současné češtiny. 1. díl, Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum, 2015, s. 20. 23 Ke zjištění skutečného použití českých slov je velmi šikovným nástrojem Český národní korpus. Je to rozsáhlý soubor autentických textů převedený do elektronické podoby, vyhledávač, který po zadání určitého slova nebo slovního spojení poskytne uživateli výčet textů obsahující dané slovo, z čehož lze pak vyčíst, jaký je danému slovu dán význam v určitém kontextu. Dostupný na: <www.korpus.cz.> 24 ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: nakladatelství Rubico, 1998, s. 18. 19

11

určeno. Určitě to v první řadě asociuje televizní vysílání nebo internet, ale komunikace, kde je na jedné straně počet příjemců výrazně vysoký, je například právě v obou oblastech, které jsou podstatou této diplomové práce, v právu i v literatuře.

2. 1 Jazyk prohlubující, zachycující, klamavý, krásný a mocný V této chvíli víme, co je jazyk. Instituce, která je nám od malička vštěpovaná, která nás nutí myslet jím ohraničeným způsobem, vyjadřovat se jím ohraničený způsobem, která nám umožňuje pojmenovávat všechny věci, jevy a situace kolem nás a mluvit o nich s druhými, tedy komunikovat. To ale není zdaleka všechno, co nám tento podivuhodný lidský „vynález“ umožňuje. Jazyk prohlubuje lidské vědění, umožňuje poznání věcí, jevů a procesů a jejich pochopení. „Jazyk má nezastupitelnou úlohu při rozvíjení myšlení a při poznávání mimojazykové skutečnosti.“25 Funkce kognitivní nebo též poznávací samozřejmě logicky navazuje na dvě již zmíněné funkce, funkci pojmenovací a funkci dorozumívací. Myslím, že v praxi si tuto jazykovou funkci lze demonstrovat například v odborném článku jakožto konkrétní formě komunikace. Autorem je určitý vědec, který na základě svého bádání dospěl k pochopení určitého jevu. Toto pochopení sdělí skrz odborný článek příjemcům za účelem, aby se o tomto se jeho pochopení dozvěděli, čímž se prohloubí lidské vědění. Toto sdělení pak může zapříčinit to, že jiný vědec díky tomuto odbornému článku může zas posunout svoje bádání, pak ho opět sdílí ostatním, čímž se vědění opět prohloubí a to vše stále dokola. Nemusí to ale být jen na půdě vědeckého bádání (toto bylo zvoleno pouze pro názornou ukázku). Podstata kognitivní funkce se dá obecně chápat tak, že jazyk slouží k tomu, aby se příjemci dozvěděli něco, o čem před sdělením nevěděli. Jazyk dále umí zachytit a udržet minulost nebo myšlenku. Tuto schopnost má hlavně psaný způsob jazyka, v některých případech ale i mluvený jazyk (spolu s určitými technickými pomůckami jako je diktafon nebo kamera). Stane-li se nějaká skutečnost, představme si třeba autonehodu, stane se během určitého krátkého časového úseku a už nikdy nelze přesně opakovat, nelze jí stejným způsobem znova způsobit, rekonstruovat. Totéž platí, když nás v hlavě napadne určitá myšlenka. Chceme-li pak z nějakého důvodu určitou skutečnost nebo myšlenku zachytit, konzervovat, aby byla alespoň přiblížená 25

ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: nakladatelství Rubico, 1998, s. 17.

12

výchozí skutečnosti, stačí je jen dát na papír, nějak je popsat. U autonehody náš popis bude obsahem policejního protokolu a skutečnost, byť nelze přesně znovu uskutečnit, bude tak díky popisu (učiněného s pomocí jazyka) zakonzervovaná. Minulé skutečnosti a své myšlenky jsou zachycovány vedle policejních protokolů například v deníčkách, v současnosti i na populárních blozích, myšlenky a popisy smyšlených situací zachycují i spisovatelé ve svých literárních dílech. V jazyku můžeme spatřovat i funkci estetickou nebo též poetickou. 26 Jazyk může lidi sám o sobě těšit, libozvuk textu může vyvolávat příjemné pocity, můžeme oceňovat krásu jazyka. Spíše než obsah se z hlediska estetické funkce zaměřujeme na formu sdělení,27 tedy jak vypadá, jak zní. Estetično pak můžeme spatřovat zejména v literárních dílech, nejvíce pak v poezii, která je stavěna hlavně na své fonetické stránce. Když vezmeme literaturu hodně ze široka, lze jako báseň určitým způsobem chápat i písně, u kterých je fonetická stránka snad ještě očividnější. Estetično je dle mého názoru důvodem, proč lidé čtou fiktivní literaturu. Nečtou ji, aby se něco dozvěděli (k tomu slouží literatura odborná), ale aby se nechali unášet perem spisovatele (a tedy krásou jazyka). Na rozdíl od všech jiných komunikačních kódů, kterými se dorozumívají živí tvorové, lidským jazykem lze tvořit i lži, klamy, dvojsmysly či nesmysly.28 Jako příjemci můžeme některá sdělení hodnotit na škále pravdivosti na pravdivé – výpovědi vědy, filozofie, publicistiky, a záměrně lživé a smyšlené29 – typicky díla krásné literatury. Sdělení nezakládající se na pravdě nemusí být vždy pro nás špatnými sděleními, například právě v případě krásné literatury o jejich nepravdivosti víme a vlastně chceme být klamáni, chceme se nechat unést do smyšleného světa, abychom zapomněli na strasti toho současného. Důležité ale je si uvědomit, že nejen umění je smyšlené, někdy i sdělení, která by měla být pravdivá, jsou příjemcům poskytnuta záměrně nepravdivě. Jazyk se tedy dá zneužít.

26

ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: nakladatelství Rubico, 1998, s. 16. Tamtéž, s. 16. 28 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. 4. vyd. Praha: Karolinum, 2011, s. 81. 29 SKALICKÝ, David. Daleko k nevinnosti: Jazyk, literatura a moc. In: SKALICKÝ, David a kol. (editoři). Jazyky reprezentace2. 1. vyd. Praha: nakladatelství Akropolis, 2014, s. 17. 27

13

Jazyk se dá charakterizovat též jako mocný. „Slova mají mnohem větší moc, než si obvykle uvědomujeme“.30 Slovy lze zasáhnout do přesvědčení lidí, jejich postojů, dá se jimi ovlivnit chování jiného. Některá slova nebo slovní spojení pak mohou dokonce sama o sobě zasáhnout do skutečnosti a změnit ji. John Langshaw Austin je označuje jako tzv. performativy.31 Příkladem takového performativu může být například pojmenování dítěte. Větou „Bude se jmenovat Viktorie“ se stane z doposud bezejmenného novorozence Viktorie, změní se tedy skutečnost. S tím souvisí funkce jazyka apelová nebo též konativní.32 Sdělením můžeme apelovat, aby příjemci něco konali, něčeho se zdrželi, něco strpěli, nebo jednoduše něco respektovali (například pojmenování holčičky Viktorie). Literatura je, jak bylo naznačeno výše, jeden ze způsobů lidské komunikace, která funguje na bázi jazyka jako specifického kódu. Jazykem je tvořená a jazykem je předávána. Proto všechny výše vymezené funkce jazyka lze přičítat i literatuře, která na jazyku stojí a bez něho by ani nemohla existovat. Literární díla prohlubují lidské vědění. Součástí literatury, chápeme-li ji jako souhrn písemnictví lidstva, jsou též žánry jako vědecké články, reportáže či autobiografie, jejichž účelem je informovat čtenáře o skutečnostech, které doposud nevěděli. Ale i v případě, že se zaměříme na krásnou (neboli fiktivní) literaturu, můžeme jistým způsobem chápat, že i tato nám rozšiřuje znalosti. Příkladem toho jsou třeba realistické romány, byť hlavní linie jejich příběhů je převážně smyšlená, neboť nám mohou nastínit pravdivý obraz tehdejší společnosti nebo psychologické romány, které nám zas mohou pomoci v pochopení různých pohnutek chování lidí. Jako typický příklad obojího lze uvést Dostojevského román Bratři Karamazovi. Schopnost literárního díla – zachytit a konzervovat myšlenky a popisy smyšlených událostí – již byla popsána výše. Jistě není pochyb ani v případě existence estetické funkce u literárního díla, které je spolu se zachycováním myšlenek a událostí vůbec podstatou literárního díla. Schopnost klamavosti již byla také rozebrána výše. Krásná literatura není odrazem pravdy, svým způsobem je lživá a klame nás. Ale my o této vlastnosti krásné 30

SKALICKÝ, David. Daleko k nevinnosti: Jazyk, literatura a moc. In: SKALICKÝ, David a kol. (editoři). Jazyky reprezentace2. 1. vyd. Praha: nakladatelství Akropolis, 2014, s. 14. 31 AUSTIN, John Langshaw. Jak udělat něco se slovy. Přeložil PECHAR, Jiří a kol. 1 vyd. Praha: Filosofia, 2000, s. 23. 32 ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: nakladatelství Rubico, 1998, s. 16.

14

literatury víme a nejen, že nám to nevadí, ale my jsme vlastně v tomto případě klamáni rádi. Četbou krásné literatury se nepravdy vlastně dožadujeme. A zda je literatura mocná? Může ovlivnit lidský život nebo chod celé společnosti? Důkazem takové moci literatury je existence institutu cenzury. „Mocenské zásahy do umění

plynou

z uznání

moci

umění,

naopak

nevšímavost

mocných

značí

zpravidla přesvědčení o jeho bezmoci.“33 Je sice pravdou, že cenzura jako taková je v současné době obecně zakázaná, to ale nemění nic na tom, že její existence (byť v minulosti) dokazuje, jak značný vliv může literatura na společnost mít.

2. 2 Právní jazyk, dialekt jazyka obecného Jedna z možností, jak pojímat právo je definovat ho jako určitý komunikační systém, založen jak z části verbální, tak z části neverbální.34 Z toho důvodu, že je těžiště této diplomové práce pojímat právo skrze literaturu, zaměřím se pouze na verbální část (jakožto na komunikaci „per verba“ – pomocí slov, respektive jazyka). Knapp uvádí, že k vyjadřování myšlenek v určitém odborném prostředí společenského života je třeba jak obecný základ jazyka (tedy určité základy jazyka jako takového, o kterém jsme doposud pojednávali), tak odborné jazyky, které jsou na rozdíl od obecné jazyka schopny označit předměty, jevy a vztahy, které se v daném odborném prostředí vyskytují.35 Podle mého názoru je vhodnější chápat právní jazyk spíše než jako samostatný jazyk, který se pouze opírá o jakýsi základ obecného jazyka, jako specifický dialekt obecného jazyka, tedy vlastně obecný jazyk, který je obdařen určitými zvláštnostmi. Ztotožňuji se tedy s tvrzením Jamese Boyda Whitea, když právní jazyk popisuje jako „lingvisticky oddělený dialekt se zvláštní slovní zásobou a zvláštní konstrukcí“36. Zatímco, co jedna ze základních podstat literatury je estetika (tedy potěšit člověka svou krásou), na právní jazyk jsou kladeny spíše jiné požadavky, musí být totiž hlavně 33

SKALICKÝ, David. Daleko k nevinnosti: Jazyk, literatura a moc. In: SKALICKÝ, David a kol. (editoři). Jazyky reprezentace2. 1. vyd. Praha: nakladatelství Akropolis, 2014, s. 13. 34 WHITE, James Boyd. The Legal Imagination: Studies in the Nature of Legal Thought and Expression. Toronto: Little, Brown and Company, 1973, s. 3. 35 KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 95. 36 WHITE, James Boyd. The Legal Imagination: Studies in the Nature of Legal Thought and Expression. Toronto: Little, Brown and Company, 1973, s. 6.

15

přesný, jasný a jednoznačný. „Právní jazyk nesměřuje v prvé řadě ke kráse vyjadřování, ale k přesnosti vyjádření.“37 Právě požadavky – přesnost, jasnost a jednoznačnost způsobují dva základní rozdíly mezi jazykem obecným, který se používá například právě v literatuře, a jeho dialektem, právním jazykem, používaným při nakládání s právem. Těmito rozdíly jsou slovní zásoba a styl. Co se týče slovní zásoby, tak právní jazyk některá běžná slova obecného jazyka nepoužívá (například místo slova přítel, který by šel do právní mluvy přeložit jako druh, případně osoba blízká, nebo též slovo bankrot, který by mohl odpovídat právnímu pojmu úpadek) a naopak jsou slova a slovní spojení právního jazyka, která se zase nevyskytují v jazyce obecném,38 tzv. právní technické termíny. Právní jazyk je plný technických nebo též odborných termínů, bez kterých se nelze obejít. Jak už bylo řečeno, důvodem vzniku právního jazyka je existence předmětů, jevů a vztahů vyskytujících se v daném odborném prostředí, a on vznikl právě proto, aby tyto mohl pojmenovat a aby se s nimi pak dále dalo pracovat. Nijak jinak než právním jazykem je správně pojmenovat nelze. „Technické termíny jsou nezbytné k označení pojmu nebo kategorie, které se vyskytují pouze v tomto oboru vědění: v našem případě ve světě práva.“ 39 Takovými termíny mohou být například komanditní společnost nebo platební rozkaz a mnoho dalších. Někdy je třeba při dekódování jazykového sdělení dávat pozor, zda se pohybujeme na poli právního nebo obecného jazyka. Právní jazyk je specifickým dialektem obecného jazyka, takže většina významů slov je stejná, ale v některých případech se mohou odlišovat.40 Příkladem slova, které má v právním jazyce jiný význam než v obecném, je například slovo „firma“ nebo „narovnání“. Firma právně odpovídá jménu, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku,41 obecně je však používána jako synonymum pro obchodní společnost, narovnání v právu zas pojmenovává jeden z typů změn obsahu

37

KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 98. Tamtéž, s. 95. 39 CAROFIGLIO, Gianrico . Slova práva. Přeložila GIORDANOVÁ, Helena. Jednota tlumočníků a překladatelů [online]. [cit. 14. 3. 16]. 40 KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 98. 41 § 423 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 38

16

závazků,42 ačkoliv v běžné mluvě to označuje proces směřující k rovnému stavu nějaké věci. Jasnost ovšem nemůže být ve všech případech stoprocentní, typicky u textů právních předpisů, kde je nutné vytvořit soudci nějaký prostor pro vlastní uvážení při jeho aplikaci. Právě proto právo někdy naschvál používá neurčité (nebo též neostré či mlhavé) pojmy,43 které soudci určitou míru vlastního uvážení dávají. Typickými příklady to jsou slova a slovní spojení jako „dobré mravy“, „přiměřeně“, „věk blízký věku mladistvým“ a další. Z toho důvodu, že jazykové znaky právního jazyka musí být zásadně přesné a jasné, je třeba, aby se zejména normotvůrce vyvaroval všech synonym, homonym a nejlépe i metafor či metonymií.44 Toto způsobuje pak i monotónnost a tuhost stylu právního jazyka oproti vláčnému a vyšperkovanému stylu, který je užíván v krásné literatuře.

2. 3 Právní jazyk prohlubující, zachycující a mocný Literaturu i právo spojuje společný kód, který umožňuje přenos sdělení od původce k příjemcům – jazyk. Shodli jsme se na tom, že zatímco literatura (myšleno krásná literatura) používá tohoto kódu v obecném tvaru, právo si kvůli své specifičnosti vytvořilo vlastní odnož obecného jazyka, který můžeme nazývat dialektem. Nyní je, myslím, na místě se zaměřit na to, zda dialekt sám o sobě má stejné nebo podobné funkce jako jazyk obecný. Jinými slovy, zda i právní jazyk je prohlubující, zachycující, klamavý, krásný a mocný. Prohlubuje právní jazyk lidské vědění? Dozvídáme se skrz právní jazyk něco, co jsme doposud nevěděli? Zcela jistě. I právní jazyk má tzv. kognitivní funkci, protože díky němu se dozvídáme, co je legální a co ne, 45 poznáváme naše práva a povinnosti. Právo nám poskytuje jasné informace o dané politice a o hodnotách ve společnosti. Právním jazykem normotvůrce kóduje svoje představy o ideálním (dalo by se říci až utopickém)

42

§ 1903 – 1905 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 99. 44 Tamtéž, s. 96-97. 45 PŘIBÁŇ, Jiří. Toto není „právo“, toto není „literatura“: O Kafkově Procesu, literárních obrazech a interpretaci práva. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 99. 43

17

světě, který by nastal, kdyby se všichni jednotlivci v dané společnosti podle stanoveného návodu chovali.46 47 Může se právním jazykem zachytit minulost? Nejen, že může, ale celé soudní řízení je vlastně jen a pouze o zachycování minulosti. Podstata soudního řízení je jednoduše řečeno zrekonstruovat obraz již uplynulých skutkových okolností a na základě nich aplikovat všechny ustanovení odpovídajících právních předpisů. Soud, než přikročí k aplikaci jednotlivých právních předpisů, musí vycházet z toho, jak strany sporu zachytily skutkové okolnosti a jak mu je prezentovaly. Bez toho by bylo soudní řízení nemožné. Na rozdíl od moci literatury, která může být diskutabilní a lze dokázat s poukázáním například na institut cenzury, u práva o existenci moci nelze pochybovat. Slova právního jazyka a jejich chápání může vést až k fatálním následkům pro lidský život.48 Právo je prokazatelně schopno významně zasáhnout do osudu každého člověka. Jedním z takových významných zásahů může být například nařízení výkonu trestu, ale může to být i prohra v civilněprávním sporu, mající podstatný ekonomický dopad, který může být až likvidačního charakteru (neschopnost dostát svých závazkům a následný úpadek). Na právo lze proto pohlížet jako na dialekt plný výše zmíněných tzv. performativů, tedy slov ne popisujících, ale přímo zasahujících do skutečnosti. Slova práva zasahují do skutečnosti a mění ji. Vyslovením věty: „Je vinen a odsuzuje se…“ se z obžalovaného stává odsouzený a vznikne mu povinnost, která doposud neexistovala – povinnost vykonat trest. A tato povinnost bezesporu změní skutečnost a negativně ovlivní jeho život. Zbývá zodpovědět otázku, zda je právní jazyk klamavý a zda je krásný. Co do otázky klamavosti – právní jazyk klamavý být nemůže. Právo je úzce spojeno s pravdou. Ze sémantického pohledu (když už se zabýváme jazykem a lingvistikou) je právo odvozeno od

46

ŠKOP, Martin. Právo a násilí: Vybrané teorie vztahu práva a násilí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 20. 47 Je otázkou, zda by svět, ve kterém se všichni chovají dle práva, by byl skutečně světem ideálním. Právo tvoří člověk, a protože je člověk omylný i právo zákonitě nemůže být dokonalé. Nicméně hledat odpověď na takovou otázku není tolik potřeba, protože není možné, aby vznikl stav, kdy se každý jednotlivec chová plně v souladu s právem. 48 ŠKOP, Martin. Právo a násilí: Vybrané teorie vztahu práva a násilí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 59.

18

slova „pravé“, znamená to, „co bylo stanoveno za pravé“,49 a stejně tak pravda, když se vymezuje jako „co je pravé, správné, co se shoduje se skutečností“.50 Slova právního jazyka mají formu tzv. performativu (jak je psáno v předchozím odstavci), utváří, popřípadě mění skutečnost. Nemohou být hodnocena tedy jako pravdivé nebo nepravdivé, protože u performativů tuto škálu hodnocení nelze použít.51 Co ale může být klamavé a s právním jazykem souvisí, je jazyk právnický. Právní jazyk, jak jsme o něm mluvili doposud, je jazykem legálních textů (právních předpisů) a jazyk soudních rozhodnutí.52 Vedle něj ale ještě můžeme vnímat existenci jazyka právnického (odvozeného ne od práva, ale od právníka jakožto uživatele práva).53 Tak jako je právní jazyk dialektem (nebo derivátem) obecného jazyka, je právnický jazyk takovým dialektem jazyka právního. Jednoduše lze popsat jako jazyk, kterým hovoří právníci. Z důvodu, že právníci jsou lidé a lidé jsou schopni klamat a lhát, tak právnický jazyk, na rozdíl od právního, klamavý být může. Z toho důvodu si soud při soudním řízení musí „vybírat“ z popisovaných, tedy zachycených skutečností, které mu prezentují advokáti zastupující účastníky sporu (a které pravdivé být nemusí). Tímto výběrem si soud pak vytvoří jakýsi vlastní obraz skutečnosti, která pak už formu performativu má, neboť je součástí soudního rozhodnutí jakožto textu psaného právním (nikoli právnickým) jazykem. Ohledně krásy se nabízí tvrzení, že právní jazyk není ani tak jazykem vytříbeným, který nás především těší svým krásným zvukem (jako v případě literatury), jakožto spíše jazykem účelovým.54 To by mohlo znamenat, že právní jazyk je prost jakékoliv estetiky. V právu jde ovšem též i o přesvědčování. Právě z důvodu existence přesvědčování v právu je estetická funkce právního jazyka zde zcela na místě. Nejzřetelněji je tento jev vidět hlavně v rámci přesvědčování ze stran advokátů směrem k soudci. Při každém vyjádření k soudu se advokáti neomezují pouze na přesný, určitý a strohý popis skutečnosti a jednoduchou aplikaci právních pravidel, naopak spoléhají na širokou škálu svých dovedností,55 a to včetně schopnosti předvést svou řeč tak, aby byla vytříbená za účelem větší 49

TRÁVNÍČEK, František. Slovník jazyka českého. 4 vyd. Praha: Slovanské nakladatelství, 1952, s. 1238. Tamtéž, s. 1236. 51 AUSTIN, John Langshaw. Jak udělat něco se slovy. Přeložil PECHAR, Jiří a kol. 1 vyd. Praha: Filosofia, 2000, s. 27. 52 KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 96. 53 Tamtéž, s. 97. 54 Tamtéž, s. 98. 55 GAAKEER, Jeanne. The Future of Literary-Legal Jurisprudence: Mere Theory or Just Practice? Law and Humanities [online]. 2011, vol. 5, is. 1, s. 195-196 [cit. 21. 3. 16]. 50

19

důvěryhodnosti a tudíž i větší pravděpodobnosti přiklonění se soudce k jejich verzi příběhu (k přesvědčování více v kapitole Tvorba soudního rozhodnutí). Je ale evidentní, že se na estetickou funkci právního jazyka v českém právním prostřední poslední dobou dost zapomíná. Naopak právní texty jsou psány tak, že místo, aby v nás volávaly příjemné pocity, nemůžeme oceňovat jejich krásu, naopak můžeme spíš kritizovat jejich ošklivost. Velký podíl na tom má to, že právní texty ze své podstaty musí být přesné, jasné a jednoznačné, což při tvorbě právních textů autory samozřejmě výrazně omezuje. Ale i přes zachování těchto principů lze spolu s využitím krásné literatury, lze vytvořit aspoň lehce estetický právní text. „Literatura nabízí právu svět, který lze zúročit při nakládání s právním textem a jeho interpretaci“,56 neboť literatura stejně jako právo leží na jazyku a jeho používání, přičemž ho používá mnohem mistrněji, novátorsky a více si s ním hraje, neboť při jeho použití nebývá ničím omezována. Současná neestetika českých právních předpisů, soudních rozhodnutí a jakýchkoliv jiných právních textů způsobuje, že je valná většina lidí nečte (nebo spíš nikdo nečte), pokud nemusí. Cílem následujících kapitol této práce není udělat pomocí literatury z právních předpisů a soudních rozhodnutí díla, která by se objevila na nočních stolcích průměrných jednotlivců vedle Harryho Pottera nebo Padesáti odstínů šedi, ale zlidštit jejich podobu tak, aby byly pro tyto jednotlivce (kteří si je i přesto budou číst stále jen, když budou muset) o trochu stravitelnější.

56

ŠKOP, Martin. Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 30.

20

3 Právo jako specifický druh literatury

Až doposud jsme literaturu a právo chápali jako velmi podobné kulturní jevy, které spojuje, jak jejich základ – jazyk, tak z části i jejich funkce a charakteristika. Abychom ale mohli použít metody, které jsou používány v literatuře, případně v lingvistice (která jakožto věda zabývající se studiem i psaného jazyka s literaturou bezprostředně souvisí), je třeba tvrdit, že právo je specifický druh literatury. Toto tvrzení je vlastně základní teze této diplomové práce a zároveň též stěžejní východisko hnutí Law and Literature, česky Právo a literatura, respektive jednoho ze dvou směrů tohoto hnutí – Law as Literature, česky Právo jako literatura.57 Tento směr se zabývá možností aplikace literárních metod, které jsou obvykle používané v literární analýze (například různé interpretační58 či tvůrčí postupy) na právní texty. Směr Právo jako literatura považuje právo za specifický druh literatury a (obdobně jako tato diplomová práce) zkoumá a snaží se aplikovat metody užité v literatuře. Má ale i svoje odpůrce. Například Richard Posner uvádí, že na rozdíl od Whitea, který právo chápe jako společenskou vědu a přirovnává právníky ke spisovatelům, právo bere nikoliv jako společenskou vědu, ale jako metodu vlády, zároveň však připouští její spojení s tvorbou a interpretací textů.59 Proti rovnítku mezi právem a literaturou též vystupuje například i Robert Cover, který právo chápe jako tak specifický systém, že přesto, že interpretace textů krásné literatury velmi připomíná interpretaci práva, nelze tyto vůbec zaměňovat,60 a to z důvodu schopnosti významně zasáhnout do lidských životů, kterou je právo obdařeno. Dle jeho slov je „praxe ústavní interpretace tak neoddělitelně spojena se

57

Zde je třeba zmínit, že druhým směrem tohoto hnutí je Law in Literature, česky Právo v literatuře, který se věnuje tomu, jak je právo a soudní proces ztvárněn pomocí krásné literatury. Takovými typickými díly, které se zabývají právem či soudním procesem jsou příkladmo Sofoklova Antigona, Kafkův Proces, Dostojevského Bratři Karamazovi či Shakespearův Kupec Benátský. 58 ŠKOP, Martin. Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 36. 59 POSNER, Richard Allen. Law and Literature: A Relation Reargued. Virginia Law Review [online]. 1986, vol. 72, no. 8, s. 1392 [cit. 14. 3. 16]. 60 ŠKOP, Martin. Právo a násilí: Vybrané teorie vztahu práva a násilí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 53.

21

skutečnou hrozbou nebo praxí násilných činů, že je – a měla by být – bytostně odlišná disciplína než interpretace v literatuře a humanitních vědách“.61 Jak bylo uvedeno výše, právo má opravdu tu moc výrazně zasáhnout do lidských životů. Literatura tuto schopnost má svým způsobem sice taky, i ona sama může ovlivnit společnost i samostatné jednotlivce, ale přeci jen je tu poznat určitý rozdíl. V případě, že si jednotlivec postaví dům uprostřed chráněné krajinné oblasti v přesvědčení, že mu v tom nic nebrání (a tedy nezná zákon), následují nejen sociální sankce v podobě nepříjemného pocitu z káravého jednání příslušných úřadů, ale i sankce právní v podobě aktů aplikace práva těchto úřadů. Tyto akty pak budou mít za následek i ztenčení peněženky jednotlivce, případně můžou zapříčinit vznik potřeby jednotlivce se poohlédnout po jiné možnosti bydlení, neboť úřady mohou nařídit i odstranění stavby. Neznalost literatury může mít též své negativní následky, ať už to jsou špatné studijní výsledky z hodin českého jazyka, prohra ve vědomostní soutěži nebo i neschopnost se zapojit ke svým přátelům do zapálené diskuze o Kupci benátském. Srovnáme-li si pak dopady neznalosti práva a neznalosti literatury, obojí tedy může mít nepříznivé následky, u práva jsou však mnohem zásadnější a v některých případech až fatální, neboť právo může na rozdíl od literatury jednoduše ohrozit veškerý majetek jedince, ale i jeho svobodu a někdy dokonce i samotný život. Ano, mezi právem a literaturou je zásadní rozdíl v intenzitě schopnosti zasáhnout lidské životy. Podle mého názoru to ale není důvodem, proč by právo nemohlo být chápáno jako specifický literární žánr. Naopak právě ony možné fatální následky pro lidské životy jsou, dle mého názoru, argumentem pro užití literárních a lingvistických metod na právo, neboť by se mělo učinit všechno, použít jakékoliv metody, co může vést ke srozumitelnosti, čtivosti a správné interpretaci právního textu, a zamezit všemu, co by mohla nesrozumitelnost a nesprávná interpretace způsobit. Proto právo beru jako specifický druh literatury a mám za to, že lze na něj – samozřejmě s ohledem na jeho specifičnost spočívající v jeho značné moci – literární metody použít. Právo je „specifický umělecký žánr“,62 „literatura svého druhu“,63 která se sice liší od románů nebo poezie, ale

61

ŠKOP, Martin. Právo a násilí: Vybrané teorie vztahu práva a násilí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 53. 62 ŠKOP, Martin. Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 8.

22

i přesto má smysl srovnávat právní a literární texty z pohledu jejich interpretace64 a tvorby. Dospějeme-li k tomu, že právo je podmnožinou literatury, je nám dovoleno použít vše, co nám literární věda, jakožto věda zkoumající literaturu, nabízí, abychom právo zkvalitnili, zkultivovali, zlepšili, zdokonalili. Literární věda se dělí na tři základní pododvětví, a to literární teorii, literární kritiku a literární historii. Literární teorie se zabývá literaturou jako nedělitelným systematickým celkem, zkoumá literární principy, kategorie a kritéria, její žánry, struktury děl apod. Literární teorie nabízí možné postupy, jak dílo správně číst, proto si využití poznatků tohoto pododvětví lze představit například v kontextu interpretace právního textu. Základní princip literární kritiky je estetické hodnocení literárních děl, které odlišuje literární dějiny od obecných dějin.65 Nahlížení na právní text skrz literární kritiku by mohlo zajistit, aby se vytvářely takové právní texty, co budou čtivé a srozumitelné těm, jimž jsou určeny, tedy estetické – krásné. Vedle nich zde existuje též literární historie jakožto studium konkrétních literárních a uměleckých děl studovaných izolovaně nebo v chronologických řadách, tedy sledování vývoje umělecké literatury ve vztahu k vývoji společnosti.66 V souvislosti s literární historií můžeme zkoumat jen to, jaký je ve společnosti v určitých historických etapách lidstva pohled na právo, soudní proces a právníky. Toto se ovšem ohledně hnutí Právo a literatury týká spíše druhé odnože tohoto hnutí (Práva v literatuře), nespadá tedy do obsahu této diplomové práce. Uznáme-li tedy, že právo je literatura, právní text se dá považovat za specifický literární útvar, nebo lépe jako určitý literární žánr, který (samozřejmě v mezích své specifičnosti) podléhá zákonitostem vyplývajícím z literární teorie nebo literární kritiky.

63

PŘIBÁŇ, Jiří. Toto není „právo“, toto není „literatura“: O Kafkově Procesu, literárních obrazech a interpretaci práva. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 99. 64 Tamtéž, s. 99-100. 65 PAPOUŠEK, Vladimír. Wellekovo hledání principů a zákonitostí literární vědy. In: WELLEK, René. Koncepty literární vědy. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2005, s. 207. 66 WELLEK, René. Koncepty literární vědy. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2005, s. 9. Srov. též MARTINKOVÁ, Věra. Teorie literatury netradičně. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1995, s. 17.

23

4 Právní texty

Právní texty se dají definovat jako „souhrn gramaticky a sémanticky ztvárněných jazykových výrazů, jimiž se vytváří právo, a takových, které o právu vypovídají“.67 Jsou to texty týkající se práv a povinností jednotlivců a je nadány mocí ovlivnit jejich život. Právní texty, které vytváří právo, jsou v první řadě legální texty (texty právních norem, nebo jednoduše právní předpisy), jejichž autorem je normotvůrce a jejichž cílem je stanovit návod jednotlivců, jak se chovat. Za jejich finální verzí stojí mnoho autorů, „procházejí velmi pečlivou redakcí“.68 Jejich účinky jsou plošné (mohou zasáhnout život určitému širokému okruhu jednotlivců) a dlouhodobějšího charakteru, tedy že mohou nastat v určité vymezené době (zásadně mohou vznikat po dobu platnosti právních předpisů).69 Mám za to, že do této množiny by s ohledem na určité větší či menší rozdíly mohly spadat i smlouvy. Smlouvy totiž stejně jako právní předpisy obsahují návod chování smluvních stran, s tím rozdílem, že jejich autory jsou nikoliv normotvůrci, ale smluvní strany samotné, a to na základě své vůle si tento návod stanovit (nebo pravděpodobněji pochází z pera právních zástupců těchto smluvních stran). Rozdílem je i to, že nemají plošné účinky a nezavazují tedy určitý široký okruh jednotlivců, ale pouze smluvní strany samotné. Následky ale mají stejné jako právní předpisy – mohou ovlivnit životy smluvních stran, neboť při zasažení práv či nesplnění povinností plynoucích ze smlouvy lze chování v souladu se smlouvou zajistit soudní cestou. A samozřejmě též právě ona soudní rozhodnutí, jejichž původcem je soud. Soudní text spadá (spolu s rozhodčími a správními rozhodnutími) do tzv. aplikačních textů.70 Jeho cílem je řešit konkrétní situace, kde právní předpisy, případně smlouvy, byly nějak zasaženy, nějak porušeny. Dalo by se říci, že je to jakési polopatické vysvětlení onoho návodu buď z pera normotvůrce určené již konkrétním jednotlivcům, kteří normotvůrcův návod špatně pochopili, nebo těm smluvním stranám, které si stvořily nějaké nejednoznačné ustanovení smlouvy.

67

KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 66. Tamtéž, s. 70. 69 Tamtéž, s. 70. 70 Tamtéž, s. 71. 68

24

Právní texty, které netvoří právo, ale pouze o něm pojednávají, jsou texty vědecké.71 Jsou tvořeny akademiky, kteří se právem zabývají, a jiným právními vědci. Ty sice svou povahou mají blíže k literatuře (jsou součástí literatury odborné), ale používají termíny právního jazyka, neboť jejich cílem je vlastně tyto termíny přiblížit a vysvětlit je, „jsou přizpůsobeny k tomu, aby uspokojovaly poznávací profesionální potřeby uživatelů a k pohotovému průběžnému přísunu nových informací“.72 Samy o sobě ale nemají žádné fatální následky a ani nepoužívají jazykové výrazy performativního charakteru. Normotvůrci a soudy z nich při své činnosti vycházejí (nebo by každopádně měli vycházet), jsou to tedy určitá nezávazná vodítka při hledání práva, označována též jako „soft law“.

4. 1 Nesrozumitelnost a další úskalí právních textů Právní texty se od literárních textů liší typem jazyka a autorem. Jsou psány právním jazykem a pochází z per právníků. Tyto odlišnosti pak odráží mnoho úskalí, kterým běžný jednotlivec musí čelit, když je nucen právní texty číst a nějakým způsobem vyluštit jejich význam, tedy je interpretovat. Připomeňme si dva rozdíly právního jazyka oproti obecnému jazyku – slovní zásoba a styl. Právní jazyk nutně obsahuje výrazy, které jediné jsou schopny vystihnout určité předměty, jevy a vztahy vyskytující se v právu, a bez kterých se v právu ani nelze obejít.73 Aby jednotlivec správně interpretoval, musí znát významy těchto právních technických termínů. Co se týče autorů právních textů, jsou to především lidé podílející se na normotvorbě, soudci, advokáti, tedy velmi dobře vzdělaní lidé, kteří si během studia na právnické fakultě a praxí právní jazyk osvojili. Osvojení právního jazyka ale způsobí i to, že jejich mysl začne pracovat jinak, než mysl ostatních lidí, začnou vidět mnoho věcí jinak, než ostatní lidé, stanou se jinými, než ostatní.74 Všechny tyto skutečnosti vedou k tomu, že většina právních textů je průměrným jednotlivcům z těchto důvodů málo (případně není vůbec) srozumitelná. Jak bylo uvedeno, právní jazyk musí užívat právní technické termíny, které jsou vlastně důvodem jeho vzniku a bez kterých se v právu ani nelze obejít. Při tvorbě je ale častou praxí používat vedle právních technických termínů i slovní spojení, která se

71

KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 71. Tamtéž, s. 71. 73 Tamtéž, s. 100. 74 WHITE, James Boyd. The Legal Imagination: Studies in the Nature of Legal Thought and Expression. Toronto: Little, Brown and Company, 1973, s. 9. 72

25

podobají právním technickým termínům, ale na rozdíl od nich nejsou nezbytná a lze je nahradit slovy, která jsou běžným uživatelům jazyka mnohem srozumitelnější. Tyto výrazy pak „zmrazují a zatěžují srozumitelnost, omezují (aniž by to bylo nutné) komunikaci jenom na specialisty“.75 Například se v něm na úkor srozumitelnosti objevují archaismy a zbytečné neologismy,76 nadbytečné opisy a strnulé fráze.77 Proto je právnímu jazyku spravedlivě vyčítáno, že je „užitečný spíš k tomu neříci, než říci“.78 Michal Bobek a Vojtěch Šimíček pak tento specifický styl psaní označují jako individualistickou „komplikovanou dlouhovětou právničinu, které nejenom že nerozumí nikdo z vnějšího světa, ale často ani ostatní právníci“.79 V tomto zvolání můžeme zpozorovat morální apel na všechny tvořící právníky, aby si při své tvorbě právního textu uvědomili, že se netýká a do života nezasahuje erudovaným akademikům, ale naopak obyčejným lidem, kteří nerozumí jediné větě v daném právním textu. Důvodů tohoto nežádoucího jevu může být hned několik. Příčiny přílišné složitosti právničiny lze hledat v ochraně výsadního postavení právnické profese ve společnosti80 a touze po uznání vznešenosti právnického povolání.81 Kdyby právní texty (od smluv, přes rozhodnutí, zákony konče) byly všechny srozumitelné a přehledné, netvrdím, že by zanikly veškeré právnické profese, ale mám za to, že by tím dozajista podstatně klesla jejich potřeba při řešení sporů mezi jednotlivci.82 Pravdou též je, že ani jednotlivci samotní

75

CAROFIGLIO, Gianrico . Slova práva. Přeložila GIORDANOVÁ, Helena. Jednota tlumočníků a překladatelů [online]. [cit. 14. 3. 16]. 76 KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 100. Příkladem obojího mohou být určité výrazy užité v občanském zákoníku – jako zbytečný archaismus mi přijde například označení „pacht“, jako zbytečný neologismus pak výrazy jako „svéprávnost“ místo dosavadní „způsobilosti k právním úkonům“ nebo „právní jednání“ místo „právního úkonu“. 77 CAROFIGLIO, Gianrico . Slova práva. Přeložila GIORDANOVÁ, Helena. Jednota tlumočníků a překladatelů [online]. [cit. 14. 3. 16]. 78 Tamtéž. 79 BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK Vojtěch. Úvod. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 4. 80 ŠKOP, Martin. Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 117. 81 CAROFIGLIO, Gianrico . Slova práva. Přeložila GIORDANOVÁ, Helena. Jednota tlumočníků a překladatelů [online]. [cit. 14. 3. 16]. 82 Právničina tedy zaručuje dlouhodobou nedotknutelnost prestiže právních profesí ve společnosti. Zároveň je ale třeba brát v potaz, že nesrozumitelnost právního jazyka má vedle této prestiže i stinnou stránku, a to fakt, že se lidé právníků víceméně bojí. Proto jsou v knihách, filmech nebo seriálech často vykreslováni jako postavy s převážně zápornými vlastnostmi. Velmi trefně je tento jev popsán v článku Tomáše Německa „Právníci v Českém filmu, Co advokát, to šmejd“ (NĚMEČEK, Tomáš. Právníci v Českém filmu, Co advokát, to šmejd. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s.

26

nejsou zcela bez viny. Čím více stránek a čím více nesrozumitelna ve smlouvě, tím větší uspokojení u klientů advokátních kanceláří83 a nebála bych se říct, že i větší důvěra v obsažený text. Domnívám se totiž, že klienti předpokládají na základě vlastní neschopnosti větám smlouvy rozumět to, že ani druhá smluvní strana na tom nebude o nic lépe. Je třeba si uvědomit, že takovéto znásilňování právního jazyka je značný problém a je nutno jeho složitost omezit opravdu jen nutnými právními technickými termíny a všechny ostatní příliš složité obraty úplně eliminovat, neboť „nejasnost právního jazyka je hluboce nedemokratická“.84 Srozumitelnost je nejzásadnější, ale zdaleka ne jediný problém právních textů. Autoři právních textů ve své tvorbě často inklinují ke křivolakým a rozvětveným souvětím, které jsou zbytečně plná nahromaděných vedlejších vět,85 místo toho, aby raději užívali věty krátké a jednoduché.86 Se skladbou vět souvisí i častá svévolná interpretace gramatiky obecného jazyka.87 Právní jazyk sice má svou terminologii a styl, ale pravopisná pravidla obecného jazyka je vždy třeba ctít i v jazyce právním. Výuka českého jazyka není ve studijních osnovách právnických fakult, což může způsobit, že pokles jazykové kvality právních textů, ať už u právních předpisů, nebo u soudních rozhodnutí. V následujících kapitolách se budu snažit aplikovat metody užité v literatuře a lingvistice na právní předpisy a soudní rozhodnutí, jakožto, dle mého názoru, nejvýznamnější právní texty. Smlouvy a vědecká díla tedy ze své práce záměrně vynechávám, byť mám za to, že i na ně by šla použít nejedna z následujících aplikovaných metod.

87-89.). Jsem si vědoma, že tato úvaha patří spíše do odvětví „právo v literatuře“, ale mám za to, že v tomto kontextu není chybou jí věnovat alespoň tuto stručnou poznámku pod čarou. 83 POLČÁK, Radim. Literární kamufláž práva a množení právnických světlušek. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 94. 84 CAROFIGLIO, Gianrico . Slova práva. Přeložila GIORDANOVÁ, Helena. Jednota tlumočníků a překladatelů [online]. [cit. 14. 3. 16]. 85 Tamtéž. 86 KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, s. 100. 87 CAROFIGLIO, Gianrico . Slova práva. Přeložila GIORDANOVÁ, Helena. Jednota tlumočníků a překladatelů [online]. [cit. 14. 3. 16].

27

5 Normotvůrce spisovatelem

V první řadě bych chtěla říci, že tato kapitola nepojednává o postupech Parlamentu při přijímání zákonů, byť i tento postup je z hlediska práva jako literatury zajímavý. Jeho součástí jsou totiž také postupy související s literaturou. Narážím na první, druhé a třetí čtení návrhů, jak je upravuje zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.88 Dalo by se totiž přirovnat k čtenářskému kroužku, ve kterém se skupinově probírá všemi předem přečtené literární dílo (návrh zákona). Nicméně tato oblast patří spíše k rozboru ústavnímu právu. Z tohoto důvodu se zaměřuji spíše na tvorbu textu samotného než na postupy jeho schvalování a přicházení v platnost. Jak bylo již v této diplomové práci uvedeno, právním předpisem dává normotvůrce jednotlivcům návod, jak se v dané společnosti chovat. Normotvůrce má určité představy o ideálním (dalo by se říci až utopickém) světě, který by nastal, kdyby se všichni jednotlivci v dané společnosti podle stanoveného návodu chovali.89

90

Právním předpisem tyto

představy vyjadřuje, popisuje onen ideál. Právní předpis se proto může chápat jako metafora jakéhosi ideálního světa, který se má v blízké budoucnosti odrazit ve světě skutečném.91 Je to zdroj informací pro jednotlivce o představách normotvůrce, protože až díky sdělení těchto představ v nějaké formě (tedy právním předpisu) jsou jednotlivci schopni rozpoznat, co je legální a co ne,92 tedy vlastně jejich práva a povinnosti. Velmi blízce tento přístup k právnímu předpisu koresponduje s literaturou, protože co jiného je krásná literatura než takové vyjadřování představ, které jsou určené k tomu, aby je rozpoznaly i jiné subjekty než původce (spisovatel), tedy aby je pochopili čtenáři?

88

§ 90 – 96 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. ŠKOP, Martin. Právo a násilí: Vybrané teorie vztahu práva a násilí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 20. 90 Je otázkou, zda by svět, ve kterém se všichni chovají dle práva, by byl skutečně světem ideálním. Právo tvoří člověk, a protože je člověk omylný i právo zákonitě nemůže být dokonalé. Nicméně hledat odpověď na takovou otázku není tolik potřeba, protože není možné, aby vznikl stav, kdy se každý jednotlivec chová plně v souladu s právem. 91 ŠKOP, Martin. Právo a násilí: Vybrané teorie vztahu práva a násilí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, s. 20. 92 PŘIBÁŇ, Jiří. Toto není „právo“, toto není „literatura“: O Kafkově Procesu, literárních obrazech a interpretaci práva. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 99. 89

28

5. 1 Pravopis V legislativních pravidlech vlády je na normotvůrce při tvorbě právního předpisu kladen požadavek, aby právní předpis byl mimo jiné „formulován jednoznačně, srozumitelně a jazykově a stylisticky bezvadně.“93 Pravopis lze přiřadit do požadavku jazykové bezvadnosti. Při tvorbě právních předpisů se normotvůrce musí soustředit na správné a přesné vyjadřování toho, co chce sdělit jednotlivcům. Svoje představy ideálního světa musí správně zakódovat pomocí jazyka tak, aby jeho výstup měl opravdu ty účinky, které byly původně zamýšleny. Tyto účinky mohou být ohroženy pravidly pravopisu, poněvadž i jedna čárka může zásadně změnit význam daných vět. Dobrá znalost českého pravopisu je tedy velmi žádoucí až nezbytná pro jednoznačnost právního textu.94 Největším pravopisným problémem v právních předpisech je, dle mého názoru, nesprávné užívání některých spojek a s tím bezprostředně spojené nerespektování pravidel pro použití rozdělovacích značek (označovaných též jako interpunkce). Problematická je například často používaná spojka „nebo“. Problematická je z toho důvodu, že patří jak mezi slučovací, tak mezi vylučovací.95 Jejich význam je jasně čitelný z jejich označení – slučovací spojky mají za úkol věty slučovat, vylučovací zase spojují věty, „které mají odlišné podmínky realizace“,

96

platit pak může jen jedna ze spojených vět.

Jestli má „nebo“ v dané větě mít význam slučovací nebo vylučovací se pozná podle toho, zda mu předchází čárka a tedy je spojkou vylučovací, nebo ne a je tedy spojkou slučovací. „Nebo“ ve slučovacím významu vyjadřuje vztah mezi eventualitami (příklad: barvu desek diplomové zvolím modrou, zelenou nebo třeba červenou), ve vylučovacím tedy vylučuje jednu z možností a často bývá ve spojení se slovem „buď“ (příklad: státní závěrečnou zkoušku buď složím, nebo nesložím). Spojka „nebo“ je jednou z nejfrekventovanějších spojek používaných v obecném jazyce

97

i v právních předpisech. Třeba v novém občanském zákoníku je celkem 3004

spojek „nebo“. Příklad špatného užití spojky v něm můžeme, dle mého názoru, vidět 93

Čl. 2 odst. 2 písm. d) Legislativních pravidel vlády schválených usnesením vlády č. 188/1998 ze dne 19. 3. 1998. Vláda České republiky [online]. [cit. 14. 3. 16]. 94 CAROFIGLIO, Gianrico . Slova práva. Přeložila GIORDANOVÁ, Helena. Jednota tlumočníků a překladatelů [online]. [cit. 14. 3. 16]. 95 STICH, Alexandr. O dvojznačnosti v právnickém vyjadřování. Naše řeč *online+. Praha: Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, 1968, roč. 51, č. 3 *cit. 14. 3. 16+. 96 CVRČEK, Václav. Mluvnice současné češtiny. 1. díl, Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum, 2015, s. 344. 97 Tamtéž, s. 342.

29

například v § 38, který zní: „V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem.“98 Čárka v této větě nemá co dělat, neboť § 38 dává právo osobě, která očekává vlastní nezpůsobilost právně jednat, aby si vybrala z tří možných eventualit. Vybrat si ale může jakoukoliv. Naopak správné užití vylučovacího významu je v § 18, kde se uvádí: „Osoba je fyzická, nebo právnická.“99 Osoba na výběr nemá, je buď fyzická, nebo právnická, nikdy nemůže být obojí, jedna možnost přímo vylučuje tu druhou. Pro znázornění, kdy normotvůrce opravdu myslí „nebo“ jako slučovací a kde jako vylučovací spojku, bych zvolila již zmíněného slova „buď“, které je se slovem „nebo“ často spojováno ve vícedílnou spojku100 s jasným vylučovacím významem. Dalšími problematickými spojkami jsou dle mého názoru pak „aniž / aniž by“ a „byť“.101 „Aniž“ je složeno z „a“, „ne“ a zesilovacího „ž“.102 „Aniž“ a „aniž by“ se pak od sebe odlišuje tím, že „aniž“ se užívá ve větách ve smyslu oznamovacím, kdežto „aniž by“ je určeno pro věty ve smyslu podmiňovacím. Obě formy (přičemž „aniž by“ je frekventovanější než prosté „aniž“) jsou v zákonech zastoupeny i přes svou složitost vcelku hojně a někdy i chybně. Nesprávné užití „aniž“ můžeme najít například v ustanovení zákoníku práce, kde je psáno: „Při poskytnutí náhrady jízdních výdajů *…+ zaměstnavatel poskytne tuto náhradu *…+, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat.“103 V této větě není žádná podmínka, jde pouze o sdělení, že zaměstnanec není povinen prokazovat jízdní výdaje. Správně by to bylo psáno tímto způsobem: „Při poskytnutí náhrady jízdních výdajů *…+ zaměstnavatel poskytne tuto náhradu *…+, aniž zaměstnanec musí jízdní výdaje prokazovat“. V tomtéž předpisu je pak i opačná chyba, a to užití „aniž“ tam, kde má dle české gramatiky být „aniž by“: „Nenastoupí-li zaměstnanec ve sjednaný den do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci *…+, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit.“104 Zaměstnavatel může odstoupit od 98

§ 38 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. § 18 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 100 CVRČEK, Václav. Mluvnice současné češtiny. 1. díl, Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum, 2015, s. 343. 101 OPRAVIL, Antonín. Úřední jazyk. Naše řeč *online+. Praha: Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, 1941, roč. 25, č. 7 *cit. 14. 3. 16+. 102 Tamtéž. 103 § 159 odst. 2 zákona č. 262/2002 Sb., zákoníku práce. 104 § 34 odst. 4 zákona č. 262/2002 Sb., zákoníku práce. 99

30

pracovní smlouvy za splnění dvou negativních podmínek – zaměstnanec nenastoupí ve sjednaný den do práce a zároveň zde není žádná překážka v práci, která mu v nástupu brání. Správně by tedy v této větě mělo být místo „aniž“ užito „aniž by“. Složitost užití „aniž / aniž by“ lze obejít užitím spojek obdobného významu, jako například „ale“, „třebaže“, „i když“ nebo „přestože“.105 První z vět by pak mohla vypadat jednoduše takto: „Při poskytnutí náhrady jízdních výdajů *…+ zaměstnavatel poskytne tuto náhradu *…+, i když zaměstnanec jízdní výdaje neprokáže“. Spojka „byť“ je zase složena z podmiňovacího „by“ a zesilovacího „ť“.106 Možným pochybením lze předejít výměnou za „i kdyby“. Dle mého názoru je „byť“ špatně užito například v ustanovení zákona o přeměnách obchodních společností a družstev, kde je toto ustanovení: „Nástupnická společnost při fúzi společností s ručením omezeným nebo akciových společností může mít kteroukoliv z těchto forem, byť jde o fúzi sloučením nebo fúzují-li společnosti téže formy.“107 V tomto případě nelze použít synonyma „i kdyby“ nebo „kdyby“, užití tedy spojky „byť“ je chybné a nedává smysl, i přestože na první pohled nemusí být toto pochybení vidět. Pravopisně správně by byla věta následujícího znění: „Nástupnická společnost při fúzi společností s ručením omezeným nebo akciových společností může mít kteroukoliv z těchto forem, ať jde o fúzi sloučením nebo fúzují-li společnosti téže formy.“ Problém se spojováním vět by byl vyřešen i tím, že by normotvůrce místo sálodlouhých souvětí tvořil věty kratší a méně rozvité. Samozřejmě, že to nejde vždy, ale například první věta z § 50 zákona o státní sociální podpoře, která má dohromady 84 slov, znějící: „Podmínkou nároku na výplatu dávky je písemný souhlas oprávněné osoby a společně s ní posuzovaných osob (§ 7) s tím, aby státní orgány a další právnické osoby a fyzické osoby sdělily orgánům státní sociální podpory, pokud o dávce rozhodují, vyplácí ji nebo kontrolují, výši příjmu těchto osob, skutečnosti prokazující nezaopatřenost dítěte, nepříznivý zdravotní stav, údaje o přihlášení se k trvalému pobytu a další údaje, které tvoří náležitosti žádosti podle § 68, a to v rozsahu potřebném pro rozhodování o dávce, její výši

105

OPRAVIL, Antonín. Úřední jazyk. Naše řeč *online+. Praha: Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, 1941, roč. 25, č. 7 *cit. 14. 3. 16+. 106 Tamtéž. 107 § 154 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev.

31

a výplatě.“108 by se dala upravit takto: „Podmínkou nároku na výplatu dávky je písemný souhlas oprávněné osoby a společně s ní posuzovaných osob se sdělením údajů, které tvoří náležitosti žádosti podle § 68. Mezi tyto údaje patří zejména výše příjmu těchto osob, skutečnosti prokazující nezaopatřenost dítěte, nepříznivý zdravotní stav nebo údaje o přihlášení se k trvalému pobytu. Na základě tohoto souhlasu státní orgány a další právnické osoby a fyzické osoby mohou dané údaje sdělit orgánům státní sociální podpory, pokud o dávce rozhodují, vyplácí ji nebo kontrolují. Údaje se poskytují v rozsahu potřebném pro rozhodování o dávce, její výši a výplatě.“ Z jednoho obřího souvětí jsme tímto udělali celkem čtyři věty podstatně kratší. Odstavce výše uvádějící do tajů českého pravopisu se mohou zdát jako slovíčkaření. Je však třeba brát v potaz, že právo samotné je celé o slovíčkaření a též o argumentaci. Proto je nutné, aby normotvůrce volil všechna slova, a to včetně spojek tak, aby docílil toho, co zamýšlel, a aby nevhodnou spojkou pak neohrozil význam celé původně zamýšlené věty. Neříkám, že v literatuře se vždy tyto zákonitosti respektují, ale právě z důvodu síly, které právo má, by (na rozdíl od literatury) tato pravidla měla být respektována bezpodmínečně a v případě zjištění nějaké pravopisné chyby v právních předpisech, by pak tyto měly být ihned opraveny.

5. 2 Zaměření na čtenáře Normotvůrce by při své tvorbě měl mít neustále na zřeteli, že to, co tvoří, tvoří pro adresáty norem, a měl by se jim vždy určitým způsobem neustále přizpůsobovat, stejně jak spisovatel se při své tvorbě zaměřuje na své cílové čtenáře. „V díle samém lze nalézt určité signály, které naznačují zaměření autora k nějakému adresátovi“.109 Umělec si během své tvorby vyprojektuje tzv. implicitního čtenáře (označován též jako modelový), který je předobrazem konkrétních empirických čtenářů, které dílo opravdu čtou, interpretují a zahrnují do něj své zkušenosti a vědomosti.110 Vytvoří si jakousi představu konkrétních čtenářů a svého dílo následně tvoří jako by jim na míru. Je to například vidět v díle Josefa Svatopluka Machara Confiteor, kde už právě latinským názvem si básník jako své čtenáře představoval takové čtenáře, kteří jsou velmi 108

§ 50 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1999, s. 58-59. 110 Tamtéž, s. 154-155. 109

32

vzdělaní (neboť umí latinsky), a na základě toho volil pak taková témata a skladbu slov, které jsou pochopitelné právě spíše pro tyto vzdělance.111 V dílech Vladislava Vančury se zase objevuje škála nejrůznějších výrazů – „od biblismů, archaismů a různých rčení, až po hovorové výrazy“.112 Jako svého čtenáře si Vančura vymodeloval jazykového gurmána, který toto široké výrazové rozpětí jazykových prostředků ocení. A díla například Karla Čapka jsou často spíše v hovorovém tónu, používá jednoduchá a průměrnému čtenáři známá slova, proto je jeho předpokládané publikum mnohem širší než to Macharovo nebo Vančurovo.113 Čtenář děl normotvůrce je každý, na koho dopadá jurisdikce daného státu, proto by měl používat takových slov a slovních obratů, aby právní předpisy byly srozumitelné alespoň pro průměrného občana.114 Sice se samozřejmě nelze úplně vyhnout složitosti právního jazyka, jak je popsána v druhé kapitole, ale normotvůrce by se měl snažit ho užívat, jak nejjednodušeji to lze. Toto věděla i Marie Terezie, když za její vlády fungovala tvorba právních předpisů tak, že se obyčejným lidem – právním laikům předložily možné budoucí právní předpisy, oni si je přečetli, vlastními slovy tvůrcům vyložili obsah právních textů a jen v případě, že jim právní laici rozuměli, byl právní předpis přijat.115 Určitě by nebylo od věci se zamyslet, zdali by se tento nápad nebyl praktický i v dnešní době, kdy máme ještě i takový vynález jako je internet, který by zaručil i relativně nízkou ekonomickou náročnost provedení. Tento postup jsem pro ukázku aplikovala na ustanovení § 2950 občanského zákoníku, které zní následovně: „Kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.“116 O výklad obsahu tohoto usnesení jsem 111

HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1999, s. 155. Tamtéž, s. 155. 113 Tamtéž, s. 155. 114 OPRAVIL, Antonín. Úřední jazyk. Naše řeč *online+. Praha: Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, 1941, roč. 25, č. 7 *cit. 14. 3. 16+. 115 ROZBORA, Marián. Princip ignorantia legis neminem excusat a jeho místo v dnešní době. In KOTÁSEK, Josef a kol. (editoři). Dny práva – 2011 – Days of Law [online]. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012 [cit. 14. 3. 16]. 116 § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. 112

33

požádala několik právních laiků. Až na drobné nuance se nakonec vytvořily dvě verze interpretace. Zhruba polovina dotázaných si vyložila uvedený paragraf jako povinnost nějakého odborníka nahradit škodu, která vznikne v důsledku toho, co poškozenému řekne za peníze, s tím, že když to řekne zadarmo, odpovídá jen, když něco řekl záměrně špatně. Druhá polovina paragraf interpretovala jako povinnost odborníka nahradit škodu, která vznikne v důsledku toho, co poškozenému řekne za peníze, s tím, že kdokoliv pak někomu řekne něco špatně nebo špatně poradí a záměrně tím způsobí škodu, musí ji nahradit, i kdyby to odborník nebyl. Zatímco první věta paragrafu zásadní problém laikům nedělá (s tím poukazem, že pouze jeden správně pochopil, že ustanovení spadá i na neodborníky, kteří jako odborníci pouze klamně vystupují), druhá věta svou nesrozumitelností a nejednoznačností už vytváří dvě možné interpretace, přičemž každá z nich jinak odpovídá na otázku, zda normotvůrce slovem „někdo“ myslel kohokoliv nebo pouze odborníka, který si za informaci nebo radu nevezme odměnu. Ta správná odpověď je, že za informací nebo radou záměrně způsobenou škodu odpovídá kdokoliv.117 Za dob Marie Terezie by tedy toto ustanovení nemohlo projít a bylo by třeba ho přeformulovat. Ustanovení by pak mohlo vypadat následně: „Kdo poskytnutím rady nebo informace způsobí jinému vědomě škodu, je povinen ji nahradit. Kdo vystupuje jako odborník, nahradí škodu, pokud ji i nevědomě způsobí neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou, která se týká jeho oboru a kterou poskytne za odměnu.“ Zásadní změnou by tedy mělo být umístění obecné úpravy (takové, která ukládá povinnost všem jednotlivcům) na začátek ustanovení, speciální úprava pro odborníky by měla pak až následovat. Spojení „příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu“ je nadbytečné a interprety zbytečně mate. Jsem si jistá, že k účelu ustanovení stačí uvést pouze „odborník“. Navíc bych zde uvedla i spojení „i nevědomě“, aby se zdůraznila rozdíl mezi oběma úpravami. A opět by se místo zbytečně složitého a krkolomného „v záležitosti svého vědění nebo dovednosti“, které by se v běžné mluvě absolutně nikdy nepoužilo, lépe hodilo pro každého více pochopitelné „týkající se jeho oboru“.

117

MAGSUMOVÁ, Gabriela. Nový občanský zákoník a profesní odpovědnost daňového poradce - budete žalovat svého daňového poradce za nepřesnou radu? epravo.cz *online+. epravo.cz, publikováno 13. 12. 2013 [cit. 15. 3. 16].

34

5. 3 Textová lingvistika Co se týče přehlednosti právního předpisu, při jeho tvorbě by se měla vždy dodržovat zásada profesora Karla Eliáše: „že slušný paragraf má mít maximálně dva odstavce a každý slušný odstavec má mít maximálně dvě věty.“118 V takovém stylu textu se adresát spíše zorientuje a spíše pochopí jeho smysl. Dalším krokem, jak se inspirovat literaturou a daný právní předpis zpřehlednit, je používat u určitých menších skupin takovýchto „slušných“ paragrafů jim odpovídají nadpisy a u každého paragrafu vlastní podnadpis. Samozřejmě, můžete namítat, že nadpisy ve většině právních předpisů sem tam jsou, máte pravdu, jsou, ale mám za to, že by nadpisy měly být nejen u některých právních předpisů a jen někde v nich, ale u všech právních předpisů a konzistentně. Čtenářům by se též nelíbilo, kdyby v daném románu některé kapitoly nadpis měly a některé ne.119 Slušné krátké paragrafy s vlastními podnadpisy uspořádané do určitých skupin obdařených nadpisy by sice mohly možná zpočátku způsobit šok z jejich vysokého počtu v daném právním předpisu, ale díky tomu se pak právní předpis stane velmi přehledný, estetický, čtivý a spíše pochopitelný, a ne nějaká změť hustého textu, který by mohl konkurovat Hrabalově díle Obsluhoval jsem anglického krále.120 Touto problematikou se zabývá zvláštní obor jazykovědy – textová lingvistika,121 která zkoumá jazykový text (s důrazem na literární) jako takový, jeho vlastnosti, jeho ohraničení, mezistupně užitých v textu jako jsou odstavce či kapitoly. Od tradiční lingvistiky se liší tím, že zatímco u klasické lingvistiky byla nejvyšším patrem bádání věta, textová lingvistika se zabývá nadvětnými útvary.122 Vychází z pojetí literárního textu jako ze způsobu komunikace, odráží fakt, že lidé si vzájemně nepředávají sdělení jednotlivými větami, které mohou být samy o sobě vytržené z kontextu zcela nesrozumitelné, ale

118

RYŠÁVKOVÁ, Veronika a kol. Nový občanský zákoník úplně pro všechny *online+. 1. Vydání. Praha: GRADA Publishing, 2014, s. 199 [cit. 14. 3. 16]. 119 Netvrdím, že kapitoly všech románů jsou vybaveny nadpisy, vím, že ne. Poukazuji na to, že nadpisy obecně jsou cestou k zvýšení přehlednosti daného celku a ke zlepšení orientace v celém dokumentu, jak právního předpisu, tak románu. 120 Srovnání s Hrabalovým románem Obsluhoval jsem anglického krále je použito schválně. Chtěla jsem poukázat na to, že byť by literární díla měla být předlohou pro normotvůrce, některá z nich, stejně jako právní předpisy, nemusí být zrovna nejpřehlednějším uměleckým počinem. 121 HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1999, s. 68. 122 Tamtéž, s. 68.

35

komunikují spolu v celých textech a sekvencích,123 proto stojí za to koumat tyto celky a ne jejich jednotlivé části (věty) izolovaně. Normotvůrce by měl při své tvorbě respektovat závěry textové lingvistiky, ačkoliv se primárně týká textu literárního. Došlo by pak k „naprogramování“ textu právního předpisu (třeba právě pomocí rozdělení do velkého počtu kratších paragrafů a jejich odstavců a uvádění nadpisů jednotlivých skupin paragrafů), které by vyústilo k přijatelnosti právního textu pro adresáty a lepší pochopení jeho smyslu. Nyní se pokusím aplikovat výše uvedené závěry na ustanovení § 22 zákona o vodách a změně některých zákonů.124 Toto ustanovení vypadá následovně: § 22 (1) Vodní bilance sestává z hydrologické bilance a vodohospodářské bilance. Hydrologická bilance porovnává přírůstky a úbytky vody a změny vodních zásob povodí, území nebo vodního útvaru za daný časový interval. Vodohospodářská bilance porovnává požadavky na odběry povrchové a podzemní vody a vypouštění odpadních vod s využitelnou kapacitou vodních zdrojů z hledisek množství a jakosti vody a jejich ekologického stavu. Obsah vodní bilance a způsob jejího sestavení stanoví Ministerstvo zemědělství ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí vyhláškou.

(2) Pro potřeby vodní bilance jsou odběratelé povrchových nebo podzemních vod, jakož i ti, kteří využívají přírodní léčivé zdroje nebo zdroje přírodních minerálních vod a vody, které jsou vyhrazenými nerosty, a dále ti, kteří vypouštějí do vod povrchových nebo podzemních vody odpadní nebo důlní v množství přesahujícím v kalendářním roce 6 000 m3 nebo 500 m3 v kalendářním měsíci, nebo ti, jejichž povolený objem vody vzduté vodním dílem ve vodním toku nebo vody vodním dílem akumulované přesahuje 1 000 000 m3, povinni jednou ročně ohlašovat příslušným správcům povodí údaje o těchto odběrech a vypouštění a dále údaje o vzdouvání, popř. akumulaci, způsobem a v rozsahu, který stanoví Ministerstvo zemědělství ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zdravotnictví vyhláškou. 123

VESELKOVÁ, Ivana. Textová lingvistika. Asociace grafologů ČR *online+. Publikováno 17. 7. 2008 *cit. 14. 3. 16]. 124 § 22 zákona o č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (vodní zákon).

36

(3) Ministerstvo zemědělství spravuje informační systém veřejné správy podle § 21 odst. 2 písm. c) pro evidenci a) vodních toků a objektů na nich, jejich dílčích povodí a vodních nádrží, b) odběrů povrchových a podzemních vod, vypouštění odpadních a důlních vod a akumulace povrchových vod ve vodních nádržích, c) mezinárodních oblastí povodí na území České republiky a dílčích povodí (§ 24), d) zdrojů povrchových a podzemních vod, které jsou využívány nebo u kterých se předpokládá jejich využití jako zdroje pitné vody, e) vodních děl k vodohospodářským melioracím pozemků (§ 56).

(4) Ministerstvo životního prostředí spravuje informační systém veřejné správy podle § 21 odst. 2 písm. c) pro evidenci a) hydrogeologických rajonů a vodních útvarů včetně silně ovlivněných vodních útvarů a umělých vodních útvarů, b) množství a jakosti povrchových a podzemních vod, stavu vodních útvarů a ekologického potenciálu silně ovlivněných a umělých vodních útvarů, c) chráněných oblastí přirozené akumulace vod, d) ochranných pásem vodních zdrojů, e) citlivých oblastí, f) zranitelných oblastí, g) oblastí povrchových vod využívaných ke koupání, h) záplavových území, i) povrchových vod, které jsou nebo se mají stát trvale vhodnými pro život a reprodukci původních druhů ryb a dalších vodních živočichů.

(5) Ministerstvo životního prostředí spravuje jako samostatnou součást informačního systému veřejné správy podle § 21 odst. 2 písm. c) registr chráněných oblastí, ve kterém v návaznosti na vodní útvary povrchové nebo podzemní vody eviduje oblasti a území vyžadující zvláštní ochranu podle tohoto zákona nebo zákona o ochraně přírody a krajiny.

37

(6) Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí postupují při správě informačních systémů podle odstavců 3 a 4 podle zvláštního právního předpisu.15) Tyto informační systémy slouží zejména pro účely podle § 21 odst. 1, § 23 až 26, § 54 a § 108 odst. 2 písm. v). Nejvíce lze zeštíhlit první odstavec. Zbytečně je tvořen celkem čtyřmi větami, přičemž ta poslední z nich ani nevyžaduje těsné propojení s prvními třemi, a proto může tedy spadat pod samostatný paragraf. Druhý odstavec sice nelze rozporcovat do více odstavců jako odstavec první, ale celý text by byl mnohem přehlednější, kdyby se výčet povinných adresátů i údaje, které mají povinnost ohlašovat, dal v odrážkách pod sebe. Třetí až šestý odstavec tohoto paragrafu pak opouští obecnou úpravu vodní bilance a týká se informačního systému veřejné správy, proto bych je od sebe oddělila samostatnými nadpisy. Pátý odstavec se týká registru chráněných oblastí, který spravuje Ministerstvo životního prostředí, proto myslím, že není chybou ho včlenit do jednoho paragrafu upravujícího údaje spravované tímto ministerstvem. A poslední šestý paragraf by též jako první šel poupravit, a to do dvou odstavců. Po zeštíhlení jednotlivých odstavců a stanovení odpovídajících nadpisů a podnadpisů by výchozí právní text mohl vypadat takto: VODNÍ BILANCE

§ 22 Složky vodní bilance (1) Vodní bilance sestává z hydrologické bilance a vodohospodářské bilance. (2) Hydrologická bilance porovnává přírůstky a úbytky vody a změny vodních zásob povodí, území nebo vodního útvaru za daný časový interval. (3) Vodohospodářská bilance porovnává požadavky na odběry povrchové a podzemní vody a vypouštění odpadních vod s využitelnou kapacitou vodních zdrojů z hledisek množství a jakosti vody a jejich ekologického stavu.

§ 22a

38

Forma stanovení vodní bilance Obsah vodní bilance a způsob jejího sestavení stanoví Ministerstvo zemědělství ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí vyhláškou.

§ 22b Povinnosti spojené s vodní bilancí (1) Pro potřeby vodní bilance jsou odběratelé povrchových nebo podzemních vod, jakož i ti, kteří využívají přírodní léčivé zdroje nebo zdroje přírodních minerálních vod a vody, které jsou vyhrazenými nerosty, a dále ti, kteří vypouštějí do vod povrchových nebo podzemních vody odpadní nebo důlní v množství přesahujícím v kalendářním roce 6 000 m3 nebo 500 m3 v kalendářním měsíci, nebo ti, jejichž povolený objem vody vzduté vodním dílem ve vodním toku nebo vody vodním dílem akumulované přesahuje 1 000 000 m3,

povinni jednou ročně ohlašovat příslušným správcům povodí údaje

o těchto odběrech a vypouštění a dále údaje o vzdouvání, popř. akumulaci,

způsobem a v rozsahu, který stanoví Ministerstvo zemědělství ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí a Ministerstvem zdravotnictví vyhláškou.

INFORMAČNÍ SYSTÉM VEŘEJNÉ SPRÁVY § 22c Údaje informačního systému evidované Ministerstvem zemědělství Ministerstvo zemědělství spravuje informační systém veřejné správy podle § 21 odst. 2 písm. c) pro evidenci a) vodních toků a objektů na nich, jejich dílčích povodí a vodních nádrží, b) odběrů povrchových a podzemních vod, vypouštění odpadních a důlních vod a

39

akumulace povrchových vod ve vodních nádržích, c) mezinárodních oblastí povodí na území České republiky a dílčích povodí (§ 24), d) zdrojů povrchových a podzemních vod, které jsou využívány nebo u kterých se předpokládá jejich využití jako zdroje pitné vody, e) vodních děl k vodohospodářským melioracím pozemků (§ 56).

§ 22d Údaje informačního systému evidované Ministerstvem životního prostředí (1) Ministerstvo životního prostředí spravuje informační systém veřejné správy podle § 21 odst. 2 písm. c) pro evidenci a) hydrogeologických rajonů a vodních útvarů včetně silně ovlivněných vodních útvarů a umělých vodních útvarů, b) množství a jakosti povrchových a podzemních vod, stavu vodních útvarů a ekologického potenciálu silně ovlivněných a umělých vodních útvarů, c) chráněných oblastí přirozené akumulace vod, d) ochranných pásem vodních zdrojů, e) citlivých oblastí, f) zranitelných oblastí, g) oblastí povrchových vod využívaných ke koupání, h) záplavových území, i) povrchových vod, které jsou nebo se mají stát trvale vhodnými pro život a reprodukci původních druhů ryb a dalších vodních živočichů. (2) Ministerstvo životního prostředí spravuje jako samostatnou součást informačního systému veřejné správy podle § 21 odst. 2 písm. c) registr chráněných oblastí, ve kterém v návaznosti na vodní útvary povrchové nebo podzemní vody eviduje oblasti a území vyžadující zvláštní ochranu podle tohoto zákona nebo zákona o ochraně přírody a krajiny.

§ 22f Postup při správě informačních systémů (1) Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo životního prostředí postupují při správě informačních systémů podle § 22c a § 22d a podle zvláštního právního předpisu.

40

(2) Tyto informační systémy slouží zejména pro účely podle § 21 odst. 1, § 23 až 26, § 54 a § 108 odst. 2 písm. v). Takto vypadající důsledně strukturovaný text mi přijde mnohem přehlednější a lepší na celkovou orientaci a tím pádem i čtivější (nebo lépe řečeno stravitelnější), než text původní. Kdyby se ale daná úprava aplikovala na celý právní text, bylo by příhodné i u celého právního textu zauvažovat nad jeho přečíslováním, aby paragrafy tvořily pouze číslice, nikoliv číslice pronásledovány řadou písmen.

41

6 Tvorba soudního rozhodnutí

Na soudce lze teoreticky nahlížet jako na spisovatele se specifickou inspirací, člověka z masa a kostí, vykonávajícího tvůrčí a intelektuální činnost. Výsledkem této činnosti (soudním rozhodnutím) pak je specifické literární dílo, jehož specifikum spočívá v tom, že podstatně zasahuje do života jiných lidí. Soudce musí být při svém povolání vybaven schopnostmi, které jsou nezbytné stejně tak pro spisovatele – musí umět pracovat s imaginací a musí hlavně umět psát, aby své představy dobře zachytil a správně formuloval své myšlenky. Tvorbu soudního rozhodnutí lze rozdělit na dvě fáze – fázi objevování a fázi vyložení.125 První je fáze objevování, kde má soudce roli čtenáře. V této fázi je jako by inspirován pro jeho budoucí výtvor ze strany účastníků a též ze strany normotvůrce. Je to proces interpretace skutkových okolností účastníků a též interpretace dotčených právních předpisů a jejich aplikace na daný případ. Fáze vyložení pak přetváří soudce ze čtenáře na spisovatele, neboť je povinen věc nějak vyřešit, tedy rozhodnout, a toto řešení zdůvodnit. V první fázi je přesvědčován soudce, v druhé fázi musí on „přesvědčit vnější svět, že došel ke správnému závěru“.126

6. 1 Soudce čtenářem Aby soudce vůbec mohl rozhodnout správně a spravedlivě, musí si vytvořit obraz skutečnosti tak, jak se (nejpravděpodobněji) opravdu udála. K tomu musí využít svou schopnost imaginace. Imaginaci nebo chcete-li obrazotvornost, představivost nebo prostě fantazii127 můžeme definovat jako schopnost si pomocí kombinace představ vytvořit v mysli originální obraz skutečnosti. Je „základem tvořivosti ve všech oborech lidské

125

BOBEK, Michal. O odůvodňování soudních rozhodnutí. Právní rozhledy [online]. Praha: C. H. Beck, 2010, roč. 2010, č. 6. *cit. 14. 3. 16+. 126 Tamtéž. 127 ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 6. díl, Mb-Op. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, s. 553. Srov. též s ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 4. díl, CH-Kn. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, s. 125-126. Srov též s ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 3. díl, F-H. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, s. 21.

42

činnosti, ve vědě, umění, ale i v technice, řemeslech a jinde.“128 Nyní si pojďme ukázat, jak přesně soudce využívá imaginaci při svém rozhodování. Je třeba si uvědomit, že při soudním řízení jde v první řadě o komunikaci mezi soudcem a účastníky i o komunikaci mezi účastníky navzájem. Účastníci před soudem v první fázi procesu rozhodování vystupují jako zvláštní vzájemně si někdy protiřečící vypravěči podobného příběhu. Každý sice vypráví tu svou verzi skutečnosti, ale to, že jsou ve sporu v určité věci, odráží fakt, že určitá část obou verzí bude stejná. Oba příběhy mají ze své podstaty vždy stejný kontext, odlišují se jen v různě velkém rozsahu. Proto by se projev účastníků před soudem mohlo připodobnit k dialogu. Literární teorie vymezuje tři nezbytné stránky dialogu – polarita účastníků, jejich vztah k předmětné situaci a střídání jejich projevů.129 Role mluvčího a posluchače se při soudním jednání vzájemně, pravidelně vyměňují (tak, jak soud uděluje slovo). V praxi si to lze představit tak, že jedna strana nejprve tvrdí určitou skutečnost a druhá strana na to reaguje tím, že uvede svou verzi skutečnosti, která výchozí tvrzení vyvrací. Mezi účastníky tak panuje určité napětí.130 Na rozdíl od jednostranné komunikace, kde „mluvčí je vždy jakoby v převaze nad tím, kdo ho poslouchá, ať s ním posluchač souhlasí či nikoliv, v dialogu posluchač vždy živelně usiluje o změnu postavení, chce se sám stát mluvčím.“ 131 Záměrem obou účastníků při těchto komunikačních sdělení je jak narušit důvěryhodnost verze skutečnosti toho druhého, tak přesvědčit soud o pravdivosti verze své. Způsobem, jak toho dosáhnout, je náležitě splnit dvě základní povinnosti – povinnost unést břemeno tvrzení a povinnost unést důkazní břemeno. Unést břemeno tvrzení neznamená nic jiného, než poskytnout právě onen popis dané situace, a to nejlépe poskytnout takový popis, takový příběh, který bude tak moc pravděpodobný, že soudce ani nebude mít možnost pochybovat o tom, že by se situace mohla, vyvíjela jinak, než jak bylo popsáno. Povinnost unést důkazní břemeno pak spočívá v podložení tohoto popisu řádnými důkazy, ať to jsou konkrétní hmotné věci, výpovědi svědků či znalecké posudky.

128

ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 3. díl, F-H. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, s. 21. 129 HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1999, s. 83-84. 130 Tamtéž, s. 83. 131 Tamtéž, s. 83-84.

43

Obě břemena jsou spolu úzce spjatá a těžko existuje jeden bez druhého, tedy s předpokladem, že chcete soudní spor vyhrát.132 Ze vzájemné komunikace účastníků (z dialogu) před soudem tak na konci vzniknou vlastně dva (případně více, záleží na počtu účastníků) na sobě víceméně nezávislé příběhy. Soudce pak ohodnotí pravdivost nebo nepravdivost sdělených příběhů nebo jejich částí, eliminuje nepodstatné části a na základě své imaginace si vytvoří obraz dané skutečnosti, který bude účastníkům jasný a srozumitelný.133 Jinými slovy vytvoří jakousi kvaziskutečnost, která vychází z dle jeho úsudku pravdivých popisů skutečností prezentovaných účastníky. Na základě této kvaziskutečnosti pak aplikuje příslušné právní předpisy a spor účastníků vyřeší. V tomto se činnost právníků od činnosti spisovatelů nijak neliší. Spisovatelé tvoří totiž též kvaziskutečnosti – umělecké skutečnosti. „Umělecká skutečnost je nový obraz skutečnosti, který autor vytvořil ve svém díle, vzniká výběrem a hodnocením prvků skutečnosti, jejich kombinací, strukturací i fantazií autora.“134 Další vypravěč, jemuž musí soudce věnovat velkou pozornost je normotvůrce. Jak je uvedeno v Ústavě ČR: „soudce je při rozhodování vázán zákonem“.135 Právní předpisy poskytují pevnou a neměnnou jakoby úvodní kapitolu soudcova celého příběhu, prolog, od kterého se při tvorbě soudního rozhodnutí nesmí odchýlit. Jsou popisem ideálního světa, jak jej vidí normotvůrce, který by nastal, kdyby jednotlivci se podle tohoto popisu tak chovali. Tento popis si musí soudce přečíst a pochopit ho (interpretovat), neboť ani jemu, stejně tak jako jednotlivcům, nedává normotvůrce žádné pokyny, jak jeho slova promítat do reality, co tím a tamtím slovním obratem doopravdy myslel a podobně. Soudce tedy k vytvoření vlastního příběhu musí umět interpretovat účastníkův popis skutečnosti (toho, co je) i normotvůrcův popis ideálního světa (toho, co býti má) a vhodně je vzájemně zkombinovat. Musí si umět dobře představit obraz skutečnosti, jak se podle něj odehrávala, a porozumět jí. Zároveň k tomu znát smysl skutečností dotčených 132

Příběh bez důkazů je velmi nepravděpodobný, neboť důkazy příběhu dodávají na kýžené přesvědčivosti, zvyšují jeho pravděpodobnost. Naopak pouhé důkazy nutí soud si příběh bez dalšího složit sám, tedy domýšlet. A to je nejen pro účastníka nebezpečné, protože hrozí, že si soud nedomyslí správně a tím mu uškodí, ale dle mého názoru hlavně nemožné, protože si nedokážu představit soud, který by vycházel pouze z navržených důkazů bez jakéhokoliv tvrzení skutečností. 133 ŠKOP, Martin. Právo bez vlastností In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 118. 134 MARTINKOVÁ, Věra. Teorie literatury netradičně. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1995, s. 17. 135 Čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky.

44

právních předpisů na základě zásady „iura novit curia“, soud zná právo.136 „Soudní rozhodnutí musí být schopno podrobit si realitu svým přesným popisem toho, k čemu ve skutečnosti došlo, ale také toho, jak se celá záležitost má normativně uchopit“.137 6. 1. 1 Dialog účastníků v praxi Fakt, že celé soudní jednání leží na dialozích účastníků a příběhovosti jejich výpovědí (zejména před soudem prvního stupně), je velmi krásně zachycen ve výpravném pořadu České televize Rozsudek. Jeho cílem je primárně zavést diváka do jemu zásadně neznámého prostředí – do soudní síně. Autoři čerpají z trestních a civilních rozsudků, které byly skutečně v České republice vyneseny.138 Samozřejmě pořad je určen primárně laikům, ale i právník se v něm může soustředit na vyprávěcí techniky, které jsou užity za cílem vykreslit svůj příběh tak, jak se stal. „Část děje se odehrává v soudní síni, paralelně se však zločin či spor sleduje retrospektivně.“139 V hlavě soudce by se pak přesně mělo dít to, co v Rozsudku můžeme vidět, tedy měl by si umět představit všechny možné verze dané situace a na základě své imaginace a provedených důkazů situaci vyřešit a vytvořit rozhodnutí. K detailnějšímu rozboru jsem si vybrala rozsudek, který byl předlohou pro devátý díl druhé řady Rozsudku s názvem „Pod betonem“.140 Jde o případ vraždy podnikatele a jeho ženy, která byla předem naplánovaná celkem třemi pachateli (pro zpřehlednění budu používat jejich seriálová příjmení – Kubík, Zavřel a Moravec). Jejich verze se ale podstatně rozcházejí, neboť svalují vinu jeden na druhého s cílem dostat co nejnižší trest. Nyní si názorně ukažme, jak každý z nich vyprávěním svého příběhu chce soud přesvědčit o pravdivosti svého popisu a zároveň znehodnotit popis ostatních.

136

Setkala jsem se zajímavým názorem, že řádné uplatnění této zásady by mělo mít ten následek, že úkolem právních zástupců při soudním řízení by bylo pouze poskytnout skutková tvrzení podložená důkazy o jejich pravdivosti, nikoliv vlastní právní kvalifikace, ostatně stejně, jak to teoreticky popisuji v této diplomové práci. Pravdou ale je, že odkazů na jednotlivá zákonná ustanovení v podáních advokátů je stejně hojně jako v soudních rozhodnutích. 137 ŠKOP, Martin. Právo bez vlastností In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 119. 138 Roz§udek. Česká televize [online]. [cit. 14. 3. 16]. 139 Tamtéž. 140 Scénář BENDOVÁ, Linda; NOVÁK, Ján. Režie JANDOUREK, Pavel. Rozsudek *dokumentární televizní seriál+. Česká republika, Tvůrčí producentská skupina Lenky Polákové, 2016. S laskavou pomocí dramaturgyně a scénáristky pořadu Lindy Bendové mi byl poskytnut přístup k anonymizovanému rozsudku, který byl základem pro vytvoření tohoto dílu, a to rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 30 T 1/2014.

45

Kubík svůj příběh začal popisem obsahu telefonátu, v němž mu jeho kamarád Zavřel navrhl možnost rychle získat velký obnos peněz. Sdělil mu, že už dlouho má určitý plán loupeže, přičemž k jejímu provedení potřebuje ještě jednoho člověka. Z hovoru vyplynulo, že součástí zmíněné loupeže bude i usmrcení oloupeného. Následně se sešel se Zavřelem a Moravcem v Zavřelově kanceláři, aby se domluvili na podrobnostech a rozdělili si úkoly. Úkolem Moravce bylo mimo jiné samotné usmrcení poškozených, jednoho oblastního velmi zámožného podnikatele a jeho ženy. Dle výpovědi Kubíka Moravec přitom uvedl, že s tím nemá žádný problém a že to udělá třeba krumpáčem, přičemž mu Kubík navrhl, jestli by nebyla lepší pistole, kterou k tomu může poskytnout. Pachatelé se tedy shodli, že usmrcení proběhne střelnou zbraní. Zavřel pak vylákal poškozeného do své kanceláře, kde ho Moravec přemohl, a pak ho všichni tři odvezli do garáže, kde Moravec předem vykopal jámu pro uložení těl. Do této garáže vešel Moravec sám pouze s poškozeným a následně ho zastřelil. Po první vraždě se vydali do domu zavražděného s úmyslem dům vyloupit. Aby loupež mohli provést, Moravec musel též přemoct a spoutat manželku, která byla v domě. Po loupeži ji pak z domu přivezli do téže garáže, kde už v jámě bylo uloženo tělo podnikatele. Tentokrát byl v garáži společně i Kubík, který se před druhou střelbou jen otočil ke stěně, aby nic neviděl. Zavřel hlídal venku a střílel opět Moravec. Nakonec jámu částečně zaházeli Moravec se Zavřelem a poté všichni tři odjeli do Zavřelovy kanceláře si rozdělit uzmuté peníze. Moravcova verze se od té Kubíkovy podstatně liší. Podle něj si onen den šel k Zavřelovi pouze pro peníze, které měl dostat za úpravu jeho garáže. V Zavřelově kanceláři byli v tu chvíli celkem tři lidé – Zavřel, Kubík a podnikatel, jemuž Kubík držel u hlavy velkou černou pistoli. Kubík mu nakázal, aby zavřel dveře a aby mu pomohl poškozeného spoutat a naložit do auta. K tomu Kubík Moravcovi též řekl, že teď už je v tom s nimi a že jim musí pomoct. Garáž, kam přijeli s poškozeným, Moravec dobře znal, neboť v ní během předchozích dnů vyhloubil kanál, což byla právě ona úprava, za kterou měl dostat od Zavřela peníze. V garáži podnikatele jen posadili na zem, a zatímco Moravec šel zhasnout světla u auta, Kubík zvenčí zamkl dveře od garáže a spolu odjeli loupit do domu poškozeného. Aby loupež mohli provést, Kubík musel přemoci a spoutat manželku, která byla v domě. Když dorazili zpátky do garáže, Moravec poprvé uviděl, že podnikatel je už mrtvý a hozený do jámy. Pak Moravec se Zavřelem šli zhasnout motor auta, a když

46

do garáže přišli znovu, žena byla už taktéž mrtvá a její tělo bylo vhozeno do jámy. Poté Kubík donutil Moravce a Zavřela, aby jámu zaházeli hlínou. Žádnou loupež ani vraždu neplánoval, připletl se k tomu všemu jen náhodou a po celou dobu mu Kubík vyhrožoval tak, že na něj mířil pistolí a důrazně mu doporučoval, ať nedělá blbosti, jinak na to tvrdě doplatí on i jeho rodina. Zavřel vypověděl, že spolu s Moravcem a Kubíkem často probírali, jak jsou všichni ve špatné finanční situaci, až se jednou společně dohodli, že provedou loupežné přepadení poškozeného. Několik týdnů před osudným dnem se několikrát sešli v Zavřelově kanceláři, kde probírali různé varianty přepadení. Neboť Zavřel jediný podnikatele osobně znal, naplánovali, že by to mohlo vypadat jako přepadení obou, tedy podnikatele i Zavřela. Plánem bylo je oba spolu zavřít do garáže. Vyhloubená jáma a pytle s betonem měly sloužit pouze jako zastrašení. Když přijeli ke garáži, Zavřel šel hlídat okolí, zatímco Moravec vytáhl poškozeného z auta a odešel s ním sám do garáže. Po pěti nebo deseti vteřinách z garáže Moravec vyšel a spolu s Kubíkem odjeli loupit do podnikatelova domu, zatímco on si šel udělat alibi do blízké restaurace. Po provedení loupeže pouze svým autem kousek cesty doprovodil auto svých kompliců, u garáže pak ani nevystoupil a vyrazil rovnou do své kanceláře, kde na oba měl čekat. Až tam se teprve měl dozvědět, že manželku podnikatele spolupachatelé museli vzít s sebou, a že oba dva následně v garáži zabili, aby zahladili stopy. Následně tuto výpověď změnil tak, že o únosu manželky věděl dříve než v kanceláři, neboť s komplici vystoupil u garáže, ale přítomnost manželky si vysvětlil pouze tak, že strachem o ni chtějí spolupachatelé donutit podnikatele, aby mluvil. Na rozdíl od Moravce i Kubíka čekal před garáží a vstoupil do ní až po tom, co uslyšel ránu. Tam viděl dvě mrtvá těla hozená v jámě. Jako společný plán uvedl, že se dohodli na možnosti použít vůči poškozenému násilí, aby promluvil, kde má peníze, usmrcení ani jedné z obětí ovšem dohodnuto, dle jeho slov, nebylo. Soudce si mohl vedle verzí obžalovaných vytvořit svůj obraz dané skutečnosti též i z provedených důkazů jako byly výpovědi mnoha svědků, ohledání garáže, kanceláře i aut, kterými pachatelé při akci jezdili, nebo znalecké posudky z oboru soudního lékařství a oboru kriminalistiky. Jako velmi významným ze všech důkazů vzal soudce dopis, kde si Moravec se Zavřelem sjednocují výpovědi. Zavřel především sděluje Moravcovi, že přiznal domluvu na loupežném přepadení, ale nikoliv na vraždě, a že beton a vykopaná jáma

47

měly sloužit pouze k zastrašení poškozeného. Zavřel vyzval Moravce, aby uvedl, že oba poškozené usmrtil Kubík s tím, že oni pak pouze těla zasypali. Tento důkaz velmi zasáhl do důvěryhodnosti a pravděpodobnosti verzí Moravce i Zavřela. Soudce si pak vytvořil následující kvaziskutečnost: Přesvědčil se o tom, že obžalovaní se na základě společné předchozí úvahy dohodli o přepadení a zmocnění se finančních prostředků poškozených a jejich následném usmrcení zastřelením. Společně si též rozdělili úlohy týkající se přípravy a provedení daného skutku. Zavřel a Kubík vytipovali pro provedení činu garáž, kterou Moravec připravil tak, že tam vyhloubil jámu určenou pro uložení těl, a společně se Zavřelem tam navozili pytle s betonem a připravili další pomůcky. Kubík k činu opatřil pistoli určenou k zastřelení poškozených. Zavřel pak nalákal podnikatele do kanceláře, kde byl fyzicky napaden a spoután Moravcem a Kubíkem. Všichni tři ho pak dvěma auty odvezli do připravené garáže, kde ho pistolí zastřelili.141 Zavřel poté jel do restaurace, zatímco druzí dva odjeli do domu poškozeného, aby ho mohli vyloupit. V tomto domě se v dané chvíli nacházela i manželka podnikatele, kterou rovněž fyzicky napadli, spoutali a posléze spolu s doprovodem Zavřela odvezli do téže garáže, kde ji stejnou pistolí zastřelili a její tělo dali do jámy vedle těla jejího manžela. Jámu Moravec se Zavřelem poté zasypali zeminou. Následně si v Zavřelově kanceláři rozdělili odcizené finanční prostředky.142 Tuto kvaziskutečnost pak právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy, omezování osobní svobody, nedovoleného ozbrojování a porušování domovní svobody, to vše ve formě spolupachatelství.143 Svůj příběh včetně jeho právní kvalifikace popsal jak ve výrokové části, tak v odůvodnění. Detailní rozbor tohoto bezmála stostránkového rozhodnutí má dokázat existenci obrazotvornosti a další možnosti užití některých literárních metod v praxi. Má být důkazem toho, že soudní řízení není nic jiného než soudcovská tvorba příběhu, který je

141

Rozsudek v odůvodnění v tomto kontextu opravdu používá množné číslo, nevyjadřuje se tedy k tomu, kdo přesně na poškozeného vystřelil. 142 Zásady textové lingvistiky tak, jak jsou popsány v kapitole týkající se tvorby právního předpisu, by měly být kvůli přehlednosti a srozumitelnosti textu reflektovány i v soudních rozhodnutích. I Michal Bobek ve svém článku O odůvodňování soudních rozhodnutí tvrdí, že „věta dlouhá na půl stránky je zločin“ (BOBEK, Michal. O odůvodňování soudních rozhodnutí. Právní rozhledy [online+. Praha: C. H. Beck, 2010, roč. 2010, č. 6. *cit. 14. 3. 16+). Tento odstavec, který jsem sestavila z celkem 10 vět, je výtahem z jedné jediné věty daného rozsudku (rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 30 T 1/2014, s. 85-87), která má celkem 64 řádků, v grafickém provedení tak činí půl druhé stránky. 143 Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 30 T 1/2014, s 87.

48

vytvořen z dialogů,144 nebo lépe z příběhových dialogů účastníků, v našem případě tří obžalovaných. Každý obžalovaný měl svou verzi příběhu, která byla podpořena či vyvrácena verzí toho druhého, případně jinak vyvrácena, a to důkazy – výpovědi svědků (takže vlastně dalšími verzemi příběhů), ale i jinými důkazy, věcným či místním ohledáním, posudky a tak dále. Soudce si pak zhodnotil pravdivost nebo nepravdivost sdělených příběhů, eliminoval nepodstatné části a tím si vytvořil kvaziskutečnost, na kterou aplikoval příslušné právní předpisy, čímž negativně zasáhl do života obžalovaných, a to tak, že jim stanovil výjimečné tresty odnětí svobody ve výši od 27 let až po doživotí.

6. 2 Soudce spisovatelem Na základě vytvořené kvaziskutečnosti a aplikace odpovídajících právních předpisů soudce vyřeší daný spor a nějakým způsobem rozhodne. Své rozhodnutí sdělí účastníkům, čímž se jejich komunikační role vzájemně vymění – soudce se stává původcem sdělení a účastníci se z původních původců stanou zas příjemci. Rozhodnutí je obvykle vybaveno odůvodněním. Odůvodnění soudního rozhodnutí je částí nejvíce literárně zajímavá, neboť v něm soudce popisuje (případně by měl popisovat) onu jím vytvořenou kvaziskutečnost, tedy tu jeho a tu nejzásadnější ze všech prezentovaných verzí. Má být srozumitelné, ale i čtivé a přehledné. Prostě dobře napsané. Smutnou pravdou ale je, že „podstatná část soudců bohužel neumí psát“.145 Tendence tento nešvar změnit a začít budoucí soudce vzdělávat o správném obsahu a přehledné struktuře soudních rozhodnutí nejsou na právnických fakultách, ani nikde jinde nejsou.146 Účel odůvodnění je přesvědčit vnější svět o tom, že jeho rozhodnutí je správné a spravedlivé.147 Soudci ale často zapomínají, koho mají přesvědčovat hlavně. Jako příjemce svých výtvorů často chybně vidí spíše nadřízené soudy,148 je to ale účastník, neboť to jemu se soudním rozhodnutím zasáhne do života, proto má právo vědět důvody rozhodnutí soudu, proto mu musí být nějak vysvětleno, proč se soud rozhodl, jak se rozhodl.149 Tomu

144

Dialogové prvky jsou krásně vidět v seriálovém provedení případu. Je zde vidět napětí mezi účastníky, postupná výměna komunikačních rolí i úsilí o tuto výměnu. 145 BOBEK, Michal. O odůvodňování soudních rozhodnutí. Právní rozhledy [online]. Praha: C. H. Beck, 2010, roč. 2010, č. 6. *cit. 14. 3. 16+. 146 Tamtéž. 147 Tamtéž. 148 Tamtéž. 149 Tamtéž.

49

je „běžný justiční produkt *…+ nesrozumitelný“.150 S názorem, že i laikům by měla být soudní rozhodnutí srozumitelná, se ztotožňuje i ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, když uvedla, že „v tradičních i moderních společnostech je pro vládu práva nesmírně důležité, aby soudní rozhodnutí byla přesvědčivá a občany akceptovatelná.“151 Soudci by se tedy měli (stejně jak tomu uvádím u tvorby právních předpisů) předně zaměřit na svého cílového adresáta. Měli by své rozhodnutí koncipovat tak, jak nejjednodušeji to lze, úplně eliminovat jakékoliv pseudotechnické termíny, které jen zbytečně adresáty matou (a to včetně latinských pouček), a celkově mezi dvěma možnostmi vyjádření téhož zvolit vždy tu nejméně složitou a nejsrozumitelnější verzi. Co se týče míry srozumitelnosti, podle mého názoru by měl být na soudce nárok ještě mnohem vyšší než je u normotvůrce, neboť je určen zejména právě těm adresátům právních předpisů, kterým se nepodařilo dané právní předpisy správně interpretovat. Nepatří tedy mezi dobré interprety a s takovou je třeba k nim přistupovat. K „porozumění následného textu a rychlé orientaci v judikatuře“152 by mohla pomoci třeba i tak jednoduchá věc, jako místo zbytečně dlouhé a nepřehledné procesní rekapitulace (která mnohdy zapříčiní, že se čtenář daného rozhodnutí dozví až v půlce stránky základní problém daného případu)153 na začátku každého odůvodnění uvést prosté konstatování, kdo jsou strany sporu a co je základní problém.154 Další možností, jak účastníkovi přiblížit myšlenkové úvahy soudce při rozhodnutí jeho věci je apelace na společenskou zkušenost,155 tedy odvolání se toho, že pravidlo, jež bylo použito, ve společnosti dlouhodobě funguje. Toto lze učinit různými metodami užívanými přímo v krásné literatuře, typicky přirovnáním, metaforou, vyprávěním, lidovým rčením a dokonce i odkázáním na známá díla krásné literatury. Tyto metody

150

BOBEK, Michal. O odůvodňování soudních rozhodnutí. Právní rozhledy [online]. Praha: C. H. Beck, 2010, roč. 2010, č. 6. *cit. 14. 3. 16+. 151 ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Jak vybírat ty správné soudce. JUDr. Kateřina Šimáčková, PhD. [online]. [cit. 14. 3. 16]. 152 BOBEK, Michal. O odůvodňování soudních rozhodnutí. Právní rozhledy [online]. Praha: C. H. Beck, 2010, roč. 2010, č. 6. *cit. 14. 3. 16+. 153 Tamtéž. 154 Tamtéž. 155 SMEJKALOVÁ, Terezie. Argumentace krásnou literaturou. In: HAMUĽÁK, Ondřej (editor). Právo v umění a umění v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 23-24.

50

mohou fungovat jako argumentační zkratky a jsou „schopny předávat ideologické, etické a principiální vzkazy“.156 157 6. 2. 1 Krásná literatura a lidová rčení v soudních rozsudcích Nyní mi dovolte na tomto místě názorně předvést způsob apelace na společenskou zkušenost pomocí díly krásné literatury. Tereza Smejkalová se ve svém článku Argumentace krásnou literaturou158 zabývá případy soudních rozsudků, kde soudci argumentují literárními díly. Základním argumentem, na kterém leží použití krásné literatury, je argument ad exemplum – přirovnání k podobnému, přirovnání dané situace k situaci zachycené krásnou literaturou.159 Tím, že soud odkáže ve svém díle na dílo literární, z tohoto literárního díla udělá svým způsobem pramen práva, zdroj informace toho, co soud danou argumentací chtěl vlastně říct. Apelovat na společenskou zkušenost literaturou lze tedy odkazem na konkrétní literární díla jako taková. Ústavní soud například řešil návrh Ministerstva vnitra na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ostrova. Konkrétně šlo o požární řád města, který byl vypracován přesně podle metodického doporučení Ministerstva vnitra – generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky. Jinými slovy Ministerstvo chtělo zrušit právní předpis, který kopíroval text, který Ministerstvo samo vydalo. Ústavní soud si proto neodpustil přirovnání situace k absurdním literárním dílům: „Ministerstvo vnitra tím vytváří situaci, jež ukazuje, že absurdní svět románů Franze Kafky či Georga Orwella, divadelních her Samuela Becketta či Eugena Ionesca nemusí být a není toliko fikcí, nýbrž začasté je i životní realitou“.160 Zaujalo mě i odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost stěžovatele, který se žádostí chtěl domoci zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu nepříčetnosti pachatele. Stěžovatel argumentoval, že dané usnesení mělo za cíl 156

SMEJKALOVÁ, Terezie. Argumentace krásnou literaturou. In: HAMUĽÁK, Ondřej (editor). Právo v umění a umění v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 26. 157 Tuto metodu přesvědčování lze užít kdykoliv, i například v běžném životě, když chceme, aby někdo pochopil naše postoje nebo pocity, můžeme využít příběh, ve kterém ho vytvoříme postavou, abychom zapůsobily na jeho vnímání a donutili ho k empatii. Příběhovost je též i skvělá pedagogická metoda. Metodu příběhů jsem hojně používala, když jsem na středních školách vyučovala spotřebitelskému právu, a vždy se to setkalo s velkým ohlasem. 158 SMEJKALOVÁ, Terezie. Argumentace krásnou literaturou. In: HAMUĽÁK, Ondřej (editor). Právo v umění a umění v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 23-31. 159 Tamtéž, s. 26. 160 Nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 25/06.

51

zastřít nemožnost ho za daný čin odsoudit, jeho záměrem tedy pravděpodobně bylo, aby proběhlo trestní řízení, protože očekával úplné zproštění obžaloby. Ústavní soud mu toto řešení situace znemožnil, odvolávajíc se na absurditu situace pomocí odkazu na povídku Soud pana Havleny, kde hlavní hrdina advokát usiloval o svoje odsouzení.161 Literární díla vždy odráží určité společenské zkušenosti, proto má argumentace krásnou literaturou svůj pádný důvod. Navíc vytváří s autorem a svými čtenáři určitý druh společenství, umožňující užití argumentačních zkratek, což na přesvědčivosti jen přidává.162 O něco efektivnější jsou co do apelace na společenskou zkušenost, dle mého názoru, lidová rčení, neboť jejich obsah adresáti soudního rozhodnutí znají spíše, než hlavní myšlenku toho či onoho díla. Musíme se ale vyhnout módním formulím, které ze své podstaty mají omezenou životnost (například politické nebo reklamní slogany), ale užít ty výroky a formulace, které zobecňují do hloubky určitou životní zkušenost člověka.163 Příkladem toho je označení předběžného zákazu konání shromáždění za medvědí službu demokracie v nálezu Ústavního soudu: „V této souvislosti je totiž třeba připomenout konstantní judikaturu ESLP, že opatření preventivního charakteru sloužící k potlačení svobody shromažďování (či svobodu projevu), *…+ dělají demokracii "medvědí službu" a často ji dokonce ohrožují.“164 Jiného lidového rčení Ústavní soud zas použil ve svém odůvodnění, když poučování spojil s lidovou průpovídkou „chytrému napověz, hloupého trkni“.165 Velmi trefná mi přijde i argumentační zkratka pomocí rčení „bez práce nejsou koláče“, které mělo poukázat na právo rodičů naučit dítě hodnotě peněz: „vštípit mu (dítěti), že nic není zadarmo a "bez práce nejsou koláče", je bezesporu významnou částí výchovy.“166

161

Usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1311/13. SMEJKALOVÁ, Terezie. Argumentace krásnou literaturou. In: HAMUĽÁK, Ondřej (editor). Právo v umění a umění v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 30. 163 HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1999, s. 79-80. 164 Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 164/15. 165 Usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3971/12. 166 Nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 650/15. 162

52

Závěr

Srovnáním práva a literatury jsme zjistili, že literatura je stejně jako právo výsledkem lidské tvůrčí činnosti, stejně jako právo pronásleduje společnost od samého počátku její existence a stejně jako právo nemůže existovat bez jazyku. Nyní již víme, že skrze jazyk lze literaturu i právo vidět jako určitý druh komunikace, který funguje na základě zakódování významu určitého sdělení pomocí slov jeho původcem a následném zpětném odkódování příjemcem, kde jazyk slouží jako kód, který tento proces umožňuje. Mezi základní funkce jazyka tedy patří funkce pojmenovací a funkce dorozumívací. Díky jazyku se prohlubuje lidské vědění, zachycují se události a myšlenky, jazyk umí svým libozvukem potěšit lidskou duši, ale může se jím i klamat nebo zásadně ovlivnit lidský život či společnost. Vedle obecného jazyka byl zkoumán i jazyk právní, na který jsou na rozdíl od jazyka obecného kladeny jisté nároky – přesnost, jasnost, jednoznačnost, což způsobuje určité odlišnosti, zejména v slovní zásobě a stylu, v jakém jsou psány právní texty. Dále zde bylo též poukázáno na to, že právní jazyk tím ztratí určité charakteristické rysy jazyka – schopnost klamat a (ohledně českých právních textů) hlavně estetiku, což má za následek, že právní texty bývají laiky odsuzovány jako příliš formální, upjaté a sotva srozumitelné. K tomu, abychom mohli právní texty „vylepšit“ pomocí literárních a lingvistických metod, bylo třeba potvrdit, že právo je určitým druhem literatury či spíše, že právní texty jsou specifické literární žánry. Toto pojetí bývá vyvraceno tvrzením, že právo na rozdíl od literatury je obdařeno specifickou schopností velmi podstatným způsobem zasáhnout do lidských životů, a proto by se s literaturou nemělo zaměňovat. Za prvé jsem poukázala na to, že i literatura je schopna ovlivnit lidský život i společnost, byť ne v takové míře, ale za druhé, a to hlavně – právě tato schopnost nutí používat při tvorbě a interpretaci práva všechny možnosti, které se nabízí tedy i ty literární či lingvistické. Z toho tedy vyplývá, že právo je specifickým druhem literatury a lze na něj všechny dané metody (s přihlédnutím k jeho specifičnosti) používat. Literární a lingvistické metody tedy lze použít a zkultivovat jimi všechny druhy právních textů – právní předpisy, smlouvy, soudní rozhodnutí i vědecké texty. Zjistili jsme 53

ale, že u všech je nutné respektovat jejich specifičnost, a to, že jsou psány právním jazykem, který musí být nutně přesný, jasný a jednoznačný, proto jsou tedy plné právních technických termínů, které z jejich podstaty eliminovat nelze. Jako velký problém jsme v právních textech však zpozorovali tzv. pseudotechnické termíny jako jsou různé archaismy, zbytečné neologismy, nadbytečné opisy a strnulé fráze, které zbytečně dělají text pro laika nadmíru nesrozumitelný a nečitelný. Cestou, jak z právních předpisů udělat pro jednotlivce pochopitelnější sdělení je úplně eliminovat tyto zbytečné a zatěžující pseudotechnické termíny, ale například i místo dlouhých a křivolakých souvětí užívat spíše více a o to kratších vět. Při rozboru právního předpisu a jeho možné kultivaci inspirací z literatury jsem se věnovala především pravopisu, zejména otázkám problematických spojek „nebo“, „aniž / aniž by“ a „byť“, kde jsem načrtla, jak by je šlo vhodně nahradit méně problematickými spojkami či případně právě vyměnit složité souvětí za jednoduché věty, což dokazuje i názorný příklad ustanovení ze zákona o státní sociální podpoře. Dále jsem se zaměřila na to, že spisovatelé si při své tvorbě často vymodelují svého čtenáře a dané dílo píšou jemu na míru, přičemž normotvůrce by při tvorbě právního předpisu měl postupovat stejným způsobem, přičemž jsem poukázala na obdobný způsob tvorby právních předpisů, který fungoval za vlády Marie Terezie, a následně jsem se pokusila aplikovat tento postup na ustanovení občanského zákoníku. Závěry textové lingvistiky, jakožto vědy, která se zabývá skladbou textu jako celku, tedy spojením vět, tvorbou odstavců a kapitol, jsem pak názorně předvedla na transformaci ustanovení zákona o vodách, kde jsem z jednoho paragrafu o šesti dlouhých odstavcích udělala přehledných šest krátkých paragrafů, čímž se text velmi zpřehlednil a usnadnila se v něm orientace. V poslední kapitole jsem rozborem soudního rozsudku řešícího plánovanou loupež a vraždu demonstrovala, že soudní řízení není nic jiného, než příběhové dialogy účastníků, jejichž cílem je působit na imaginaci soudce a přesvědčit ho o pravdivosti jejich příběhu. Poskytla jsem zde důkaz toho, že výsledkem soudního řízení není též nic jiného, než příběh soudce vytvořen na základě jak příběhů účastníků, včetně důkazů, kterými své příběhy potvrzují, tak na základě interpretace představ normotvůrce, kdy soudce pak dané příběhy a představy vzájemně propojí. Dále jsem poukázala na to, že cílem takového soudního rozhodnutí je vedle vyřešení daného sporu též přesvědčit vnější svět o své

54

správnosti a spravedlnosti, s tím, že ten, který by měl být především rozhodnutím přesvědčen je nikoliv nadřízený soud, ale účastník sám, neboť to jemu se rozhodnutím zasáhne do života. K přesvědčení tohoto účastníka může soudce využít apelace na společenskou zkušenost, a to pomocí různých literárních metod, ale dokonce i přímo odkazy na díla krásné literatury samotná nebo lidová rčení, kterým se v závěru diplomové práce blíže věnuji. Dále jsem se poukázala na to, že tím, že soudní rozhodnutí je určeno zejména těm adresátům právních předpisů, kterým se nepodařilo dané právní předpisy správně interpretovat, čímž se dostali se svým problémem až před soud (a tedy evidentně nepatří mezi dobré interprety), je zde na soudce ještě větší nárok, aby se zaměřil na svého čtenáře, eliminoval pseudotechnické termíny či dlouhé a složité věty a celkově, aby jeho dílo byl ještě více srozumitelné, než se vyžaduje u právního předpisu. To, co spojuje právo s literaturou je jazyk. Právo na rozdíl od literatury ale používá jeho specifický dialekt – právní jazyk, který se vyznačuje častým výskytem pseudotechnických výrazů, dlouhých složitých vět, a proto je běžnému smrtelníkovi téměř zapovězeno. Uznáme-li, že právo lze chápat jako specifický druh literatury, můžeme na něj aplikovat všechny možné metody, které jsou užívány v literatuře – zaměření na čtenáře, přehledné členění do odstavců a kapitol, metodu vyprávění či přirovnávání a mnoho dalších. Jejich použitím se pak z právních textů sice nestanou přímo bestsellery rovné Harry Potterovi nebo Padesáti odstínů šedi, ale budou mnohem srozumitelnější, přehlednější a čitelnější pro laika, neboť ten hlavně je jejich složitostí ohrožen. Mám ale za to, že jejich srozumitelnost, přehlednost a čitelnost prospějí i právníkovi samotnému.

55

Seznam použitých zdrojů

Seznam použité literatury 1. ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 3. díl, F-H. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, s. 676. ISBN 80-207-1063-9. 2. ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 4. díl, CH-Kn. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, 649 s. ISBN 80-207-1066-3. 3. ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 5. díl, Ko-Ma. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, 715 s. ISBN 80-207-1067-1. 4. ADAMOVÁ, Karolina a kol. Universum Všeobecná encyklopedie. 6. díl, Mb-Op. 1. vyd. Praha: Odeon, 2000, 656 s. ISBN 80-207-1068-X. 5. AUSTIN, John Langshaw. Jak udělat něco se slovy. Přeložil PECHAR, Jiří a kol. 1 vyd. Praha: Filosofia, 2000, 176 s. ISBN 80-7007-133-8. 6. BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK Vojtěch. Úvod. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 3-6. ISBN 978-8087284-16-2. 7. CVRČEK, Václav. Mluvnice současné češtiny. 1. díl, Jak se píše a jak se mluví. Praha: Karolinum, 2015, 416 s. ISBN 978-80-246-2812-7. 8. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. 4. vyd. Praha: Karolinum, 2011, 380 s. ISBN 978-80-246-1946-0. 9. ČERNÝ, Jiří. Úvod do studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: nakladatelství Rubico, 1998, 248 s. ISBN 80-85839-24-5. 10. FLUSSER, Vilém. Jazyk a skutečnost. Přeložil PALEK, Karel. 1. vyd. Praha: Triáda, 2005, 200 s. ISBN 80-86138-54-2. 11. HAMAN, Aleš. Úvod do studia literatury. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 1999, 179 s. ISBN 80-86022-57-9. 12. KNAPP, Viktor a kol. Právo a informace. 1. vyd. Praha: Academia, 1988, 288 s. 13. KOSTEČKA, Jiří. Do světa literatury jinak. 1. vyd. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, a.s., 1995, 367 s. ISBN 80-85937-01-8. 14. MARTINKOVÁ, Věra. Teorie literatury netradičně. 1. vyd. Praha: Trizonia, 1995, 343 s. ISBN 80-85573-61-X.

56

15. NĚMEČEK, Tomáš. Právníci v Českém filmu, Co advokát, to šmejd. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 87-89. ISBN 978-80-87284-16-2. 16. PAPOUŠEK, Vladimír. Wellekovo hledání principů a zákonitostí literární vědy. In: WELLEK, René. Koncepty literární vědy. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2005, s. 206-213. ISBN 80-7319-031-1. 17. POLČÁK, Radim. Literární kamufláž práva a množení právnických světlušek. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 90-96. ISBN 978-80-87284-16-2. 18. PŘIBÁŇ, Jiří. Toto není „právo“, toto není „literatura“: O Kafkově Procesu, literárních obrazech a interpretaci práva. In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 97-103. ISBN 97880-87284-16-2. 19. SKALICKÝ, David. Daleko k nevinnosti: Jazyk, literatura a moc. In: SKALICKÝ, David a kol. (editoři). Jazyky reprezentace2. 1. vyd. Praha: nakladatelství Akropolis, 2014, s. 13-26. ISBN 978-80-7470-073-6. 20. SMEJKALOVÁ, Terezie. Argumentace krásnou literaturou. In: HAMUĽÁK, Ondřej (editor). Právo v umění a umění v právu. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 23-31. ISBN 978-80-87576-14-4. 21. ŠKOP, Martin. Právo a násilí: Vybrané teorie vztahu práva a násilí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, 152 s. ISBN 80-210-4059-9. 22. ŠKOP, Martin. Právo a vášeň: Jazyk, příběh, interpretace. 1. vyd.

Brno:

Masarykova univerzita, 2011, 205 s. ISBN 978-80-210-5464-6. 23. ŠKOP, Martin. Právo bez vlastností In: BOBEK, Michal; ŠIMÍČEK, Vojtěch (editoři). Jiné právo literární. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011, s. 110-124. ISBN 978-8087284-16-2. 24. TRÁVNÍČEK, František. Slovník jazyka českého. 4 vyd. Praha: Slovanské nakladatelství, 1952, s. 1801. 25. WELLEK, René; WARREN Austin. Teorie literatury. Přeložil CALDA, Miloš; PROCHÁZKA, Miroslav. 3. vyd. Olomouc: Votobia, 1996, 555 s. ISBN 80-7198-1508.

57

26. WELLEK, René. Koncepty literární vědy. 1. vyd. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2005, 229 s. ISBN 80-7319-037-07. 27. WHITE, James Boyd. The Legal Imagination: Studies in the Nature of Legal Thought and Expression. Toronto: Little, Brown and Company, 1973, 986 s.

Seznam použitých právních předpisů 1. Čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 16]. 2. § 18 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting *vid. 14. 3. 16]. 3. § 38 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting *vid. 14. 3. 16]. 4. § 423 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 16]. 5. § 1903 – 1905 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 16]. 6. § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting *vid. 15. 3. 16]. 7. § 90 – 96 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 16]. 8. § 154 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 16].

58

9. § 50 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 16]. 10. § 22 zákona o č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (vodní zákon) , ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 16]. 11. § 34 odst. 4 zákona č. 262/2002 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting *vid. 14. 3. 16]. 12. § 159 odst. 2 zákona č. 262/2002 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS ACADEMIA *právní informační systém+. ATLAS consulting [vid. 14. 3. 16].

Seznam použité judikatury 1. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 25/06. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky [online]. AutoCont CZ, a.s. © 2006 *cit. 14. 3. 16]. Dostupné z: . 2. Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3971/12. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky [online]. AutoCont CZ, a.s. © 2006 [cit. 14. 3. 16]. Dostupné z: . 3. Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1311/13. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky [online]. AutoCont CZ, a.s. © 2006 [cit. 14. 3. 16]. Dostupné z: .

59

4. Nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 164/15. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky *online+. AutoCont CZ, a.s. © 2006 [cit. 14. 3. 16]. Dostupné z: . 5. Nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/15. NALUS: Vyhledávání rozhodnutí Ústavního soudu České republiky [online]. AutoCont CZ, a.s. © 2006 [cit. 14. 3. 16]. Dostupné z: . 6. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2014, sp. zn. 30 T 1/2014.

Seznam použitých elektronických zdrojů 1. Scénář BENDOVÁ, Linda; NOVÁK, Ján. Režie JANDOUREK, Pavel. Rozsudek

*dokumentární televizní seriál+. Česká republika, Tvůrčí producentská skupina Lenky Polákové, 2016. Dostupné z: . 2. BOBEK, Michal. O odůvodňování soudních rozhodnutí. Právní rozhledy [online].

Praha: C. H. Beck, 2010, roč. 2010, č. 6., s. 204-211 [cit. 14. 3. 16]. ISSN 1210-6410. Dostupné z: . 3. CAROFIGLIO, Gianrico . Slova práva. Přeložila GIORDANOVÁ, Helena. Jednota

tlumočníků a překladatelů [online]. [cit. 14. 3. 16]. Dostupné z: .

60

4. GAAKEER, Jeanne. The Future of Literary-Legal Jurisprudence: Mere Theory or Just

Practice? Law and Humanities [online]. 2011, vol. 5, is. 1, s. 185-196 [cit. 21. 3. 16]. DOI 10.5235/175214811796219583. Dostupné z: . 5. Legislativní pravidla vlády schválených usnesením vlády č. 188/1998 ze dne 19. 3.

1998. Vláda České republiky *online+. Vláda ČR [cit. 14. 3. 16]. Dostupné z: . 6. MAGSUMOVÁ, Gabriela. Nový občanský zákoník a profesní odpovědnost

daňového poradce - budete žalovat svého daňového poradce za nepřesnou radu? epravo.cz *online+. epravo.cz, publikováno 13. 12. 2013 *cit. 15. 3. 16+. ISSN 1213189X. Dostupné z: . 7. OPRAVIL, Antonín. Úřední jazyk. Naše řeč *online+. Praha: Ústav pro jazyk český

Akademie věd České republiky, 1941, roč. 25, č. 7, s. 193-198 [cit. 14. 3. 16]. ISSN 0027-8203. Dostupné z: . 8. POSNER, Richard Allen. Law and Literature: A Relation Reargued. Virginia Law

Review [online]. 1986, vol. 72, no. 8, s. 1351-1392 [cit. 14. 3. 16]. ISSN 0042-6601. Dostupné z: . 9. ROZBORA, Marián. Princip ignorantia legis neminem excusat a jeho místo v dnešní

době. In KOTÁSEK, Josef a kol. (editoři). Dny práva – 2011 – Days of Law [online].

61

1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, s. 95-115 [cit. 14. 3. 16]. ISBN 978-80210-5912-2. Dostupné z: . 10. Roz§udek. Česká televize [online]. [cit. 14. 3. 16].

Dostupné z: . 11. RYŠÁVKOVÁ, Veronika a kol. Nový občanský zákoník úplně pro všechny [online]. 1.

Vydání. Praha: GRADA Publishing, 2014, 304 s. *cit. 14. 3. 16]. ISBN 978-80-2475157-3. Dostupné z: . 12. STICH, Alexandr. O dvojznačnosti v právnickém vyjadřování. Naše řeč [online].

Praha: Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, 1968, roč. 51, č. 3, s. 147-151 [cit. 14. 3. 16]. ISSN 0027-8203. Dostupné z: . 13. ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Jak vybírat ty správné soudce. JUDr. Kateřina Šimáčková,

PhD. [online]. [cit. 14. 3. 16]. Dostupné z: . 14. VESELKOVÁ,

Ivana. Textová lingvistika. Asociace grafologů ČR [online].

Publikováno 17. 7. 2008 *cit. 14. 3. 16]. Dostupné z: .

62