MÉDIA, KOMUNIKACE, SPOLEČNOST
I.ČÁST
MEDIÁLNÍ VÝCHOVA
POZNÁMKY PRO STUDENTY
Registrační číslo projektu Název projektu Číslo prioritní osy Datum zahájení realizace projektu Datum ukončení realizace projektu Číslo právního aktu (Rozhodnutí/Smlouvy/Opatření)
ŘEŠITELÉ MODULU: PhDr. Martin Přibáň Mgr. Eva Krutáková
CZ.1.07/1.1.02/02.0177 Nově, lépe, efektivněji – inovativní metodiky projektové výuky 7.1 1. března 2010 30. června 2012 CZ.1.07/1.1.02/02.0177
OBSAH ÚVOD - STRUKTURA, ČLENĚNÍ, ZAMĚŘENÍ CHARAKTERISTIKA PŘEDMĚTU, CÍLE A VÝCHOVNÉ A STRATEGIE ÚVOD DO PROBLEMATIKY MÉDIÍ
1 CO JSOU MÉDIA
2 TYPOLOGIE MASMÉDIÍ
3 MÉDIA A SPOLEČNOST
4 MÉDIA A POLITIKA
VZDĚLÁVACÍ
ÚVOD DO PROBLEMATIKY MÉDIÍ Motivační text Mediální výchova není většinou na středních školách samostatně vyučovaným předmětem, nicméně s jejími tématy se setkáváme na mnoha místech. V jazycích včetně mateřského, základech společenských věd, dějepisu nebo třeba zeměpisu. Příručka, kterou otvíráte, je podpůrným učebním a metodickým textem pro volitelný předmět „Média, komunikace, společnost“. K čemu je vlastně mediální výuka dobrá? Fakt, že se všichni dnes a denně setkáváme s tištěnými i elektronickými médii, o tzv. nových médiích nemluvě, ještě sám o sobě neznamená, že je umíme využívat a že jim rozumíme. Je tedy zřejmé, že hlavní náplní semináře bude sledování konkrétních mediálních projevů, konkrétních produktů, jejich rozbor a diskuse o závěrech, ke kterým se dobereme. K tomu ale bude nezbytně nutné, abychom nejprve získali jistý teoretický základ. Budeme si proto povídat o vzniku a vývoji médií v dějinách, rozdělíme média podle různých kritérií, shodneme se nad některými nezpochybnitelnými pojmy, které se v souvislosti s mediálními tématy objevují. Podíváme se na legislativní rámec, v němž se média pohybují. Jedním z klíčových témat naší práce bude naučit se, že sebevědomý a inteligentní člověk by neměl vůči médiím vystupovat v roli pasivního příjemce všeho, co nabízejí, ale jako ten, kdo nabídku kriticky zhodnotí a kriticky si vybere to, co pro něj má skutečný smysl. Ujistit se, že víme, co se vlastně při komunikaci mezi šiřitelem a příjemcem informace děje. Schopnost kriticky analyzovat mediální produkty, chápat motivaci jejich tvůrců a šiřitelů, odlišit realitu mediální od té skutečné – to jsou další významné cíle semináře V neposlední řadě se pokusíme odpovědět na otázku, zda tzv. masmédia se tak nazývají proto, že jsou určena masám, tedy všem, anebo proto, že manipulovat masami je snadnější, než jednotlivci. Ke společensko-vědním tématům našeho semináře bude nesporně patřit například debata o pozitivním či negativním vlivu médií na děti a dospívající, debata o svobodě projevu, jako jednoho ze základních lidských práv, o tom, do jaké míry můžeme tuto svobodu omezit a jestli vůbec a také o roli státu v mediálním prostředí.
1 CO JSOU MÉDIA? Médium (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 1994) 1. zprostředkující činitel zprostředkující prostředí obyč.mn. masmédium 2. zprostředkující osoba při spiritických pokusech 3. výp.tech. paměťové m. zařízení, na kt. lze zaznamenávat údaje Médium (Slovník cizích slov, SPN, Praha 1981) 1. zprostředkující osoba při tzv. parapsychologických pokusech, spiritistických úkazech aj. 2. zprostředkující prostředí , zprostředkující činitel,prostřednictví „Médium je to, co zprostředkovává někomu nějaké sdělení“ (J. Jirák) Z těchto definic vyplývá, že média používáme k různorodé komunikaci. Za základní prostředek komunikace, a tedy i za základní médium, považujeme JAZYK. Jazyk jako prostředek verbální komunikace je doplněn prostředky komunikace neverbální.
KOMUNIKACE
VERBÁLNÍ
JAZYK
NEVERBÁLNÍ
Mimika, gesta …
Pokuste se domluvit neverbálními prostředky komunikace: 1. Umyj si ruce! 2. Pojď sem! 3. Zavolej mi v 5 hodin.
Dále k médiím řadíme TECHNICKÉ PROSTŘEDKY, které usnadňují komunikaci vzhledem k místu a času. Jde tedy o překonání jisté vzdálenosti k tomu, abychom mohli sdělit osobě blízké, že ji milujeme, nebo osobě vzdálené, že je nám protivná. Mohou to být např. dopis, telefon, sms, občas ještě telegraf, mail … Tady pozor! Ve všech výše uvedených příkladech se vždy bude jednat o KOMUNIKACI MEZI DVĚMA LIDMI, případně malou skupinkou lidí. Sem počítáme i ono riskantní kliknutí „poslat všem“ při psaní krátké textové zprávy. SOUKROMÁ KOMUNIKACE
OSOBNÍ (FACE TO FACE)
NA DÁLKU
TECHNICKÉ PROSTŘEDKY
DOPIS
SMS
MAIL
TELEFON
TELEGRAM
Porovnejme výhody a nevýhody jednotlivých technických prostředků.
A nyní konečně ke třetí oblasti. Zabrousíme do sféry, která je stále důležitější, stále využívanější a stále kritizovanější – HROMADNÉ SDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY, jinak taky prostředky masové komunikace neboli masmédia. Nejprve si ujasněme pojem: co to je masa? Dobrat se v tomto případě definice bude trochu složitější. Pomůžeme si internetovou reklamou na nejmenovaný model mobilního telefonu, který recenzent označil jako „telefon pro masy“. Začteme-li se hlouběji do reklamního textu, zjistíme, že označení pro masy, by bylo lze nahradit daleko běžnějším a snad i libozvučnějším označením „telefon pro všechny“. Nebo ještě jinak – telefon pro všechny LIDI BEZ ROZDÍLU. Můžeme tedy dovodit, že masa je blíže nespecifikovatelná, poměrně velká skupina lidí, uvnitř které nerozlišujeme. Je jedno, jsou-li v ní ženy, muži, děti, penzisté. Proč tak zeširoka? Důvod je zřejmý. V našem základním dělení komunikace se dostáváme k situaci, která se netýká intimního rozhovoru mezi dvěma lidmi, milostné korespondence nebo telefonického rozhovoru. Budeme sledovat stav, kdy z jednoho místa odchází informace k nespočetnému a blíže nedefinovatelnému množství lidí (tedy mase lidí, jak již chápeme) – z vydavatelství novin ke čtenářům, z Kavčích hor k divákům České televize. Což se děje samozřejmě s využitím různých až nejrůznějších technických prostředků, z nichž některé mohou být využívány bez pochyby i pro komunikaci soukromou.
KOMUNIKACE
OSOBNÍ (SOUKROMÁ)
MASOVÁ (VEŘEJNÁ)
TECHNICKÉ PROSTŘEDKY
TECHNICKÉ PROSTŘEDKY
SMS
DOPIS TELEFON
SÍŤ
ROZHLAS MAIL
TELEVIZE
NOVINY
Základní rozdíl mezi dopisem a novinami je pak v tom, že dopis je většinou SOUKROMOU záležitostí dvou či několika lidí, kdežto noviny jsou naprosto VEŘEJNÉ. Mezi pisatelem a adresátem dopisu existuje v každém případě nějaký konkrétní přímý vztah nebo aspoň takový vztah tímto dopisem vzniká (žádost o zaměstnání). Mezi novinářem a čtenářem však PŘÍMÁ VAZBA není, komunikace je zde jednosměrná – čtenář ví, kdo článek napsal, novinář neví, kdo si článek přečte. Poznámka pro šťouraly – to samozřejmě nevylučuje, že mezi čtenářem a novinářem nějaký vztah na základě článku v novinách vznikne.
O jaký vztah by mohlo jít? Jaký byl nejstarší prostředek masové komunikace? Když nejmenovaný pračlověk v jeskyni Býčí skála (tu jsme si tak ovšem pojmenovali my, ne on) nakreslil své první zvíře, v jeho případě jelena, dopustil se, pravděpodobně nevědomky (ale co my víme…) pokusu o první masovou komunikaci - sdělil všem, kdo se v jeskyni ocitnou, a to nejen v jeho době, že v okolí se potulují jeleni. Tento pračlověk splňuje základní definiční požadavky pojmu masová komunikace: informace z jednoho zdroje pro nespecifikovanou skupinu lidí. Komunikace jednosměrná, veřejná. Jistě se jedná o
mírnou nadsázku, protože dnešní producenti, redaktoři a novináři (na rozdíl od pračlověka) přesně vědí, komu a proč své jeleny malují. A ještě něco: u pračlověka předpokládáme, že toho jelena skutečně viděl, než ho nakreslil. Tento předpoklad ovšem u moderních masmédií neplatí. Informace je v tomto případě COKOLI SDĚLENÉHO. Pravdivost není podmínkou. (dále viz kapitola 3)
Shrnutí: 1. Médium je prostředek komunikace 2. Základním médiem je jazyk a prostředky neverbální komunikace 3. Médiem je i technický prostředek, který tuto komunikaci umožňuje – telefon, dopis 4. Dnes je tento pojem spojován především s masovou komunikací, tedy se zprostředkováním informací z jednoho zdroje k nekonkrétnímu množství lidí.
2 TYPOLOGIE MASMÉDIÍ S tříděním médií je to jako s tříděním čehokoli. Vždy záleží na tom, z jakého úhlu se na danou věc díváme. Média tak dělíme podle technologie výroby, podle obsahu, periodicity, dosahu či vlastnictví. A) DĚLENÍ PODLE TECHNOLOGIÍ Základním dělítkem je technologie, pomocí které se informace k příjemci dostane. Rozlišujeme tak zásadně dva typy médií: TIŠTĚNÁ (noviny, časopisy) ELEKTRONICKÁ (rozhlas, televize). SÍŤOVÁ (internet apod.) Nyní se shodněme, že další třídící kritéria jsou podřazená onomu základnímu dělení, ovšem s jistými zvláštnostmi. Například dělení podle obsahu bude fakticky společné jak pro noviny, tak pro televizi. Stejně tak dělení podle dosahu: rozlišujeme lokální i celostátní noviny, stejně jako rozlišujeme regionální (městskou) a celostátní (celoplošnou) televizi. U jiných kritérií ovšem shodu nenajdeme. Například dělení novin, resp. časopisů na deníky, týdeníky a měsíčníky je možné, u televize ale dosti obtížné. Poznámka pro šťouraly: nezaměňujme prosím vysílací stanici (program) s vysílanými pořady jednotlivých stanic. Ty samozřejmě svou periodicitu mít mohou. B) DĚLENÍ PODLE OBSAHU (společné pro všechna média) VŠEOBECNÁ (deníky, televize Nova, Radiožurnál, Impuls) v této kategorii se média snaží oslovit všechny příjemce bez rozdílu a snaží se najít své „klienty“ (čtenáře a diváky) skutečně všude. TEMATICKÁ tady už šéfredaktoři uvažují jinak. Svými tituly či tematickými stanicemi se snaží CÍLIT NA URČITOU SKUPINU PŘÍJEMCŮ.
Rozlišujeme tak tituly (stanice) 1. zájmové 2. odborné 3. kulturní (včetně hudebních) 4. programové (v tištěných médiích) nebo promo (televize) 5. filmové (výhradně u televizí ) 6. sportovní 7. církevní 8. inzertní (tisk), reklamní (televize, ne rozhlas) 9. erotické (snad kromě rozhlasu ) 10. zaměřená na určitou cílovou skupinu (časopis pro ženy) V této souvislosti je na místě zmínit tzv. internetová rádia, která stále více pracují právě v tematické programové oblasti.
Vyjmenujme příklady jednotlivých tematických titulů. C) DĚLENÍ PODLE PERIODICITY Toto dělení se týká výhradně tištěných médií, v některých případech internetových novin či časopisů (vlastně charakterem jako tištěné médium). Jde o to, jak často daný titul vychází. Podle platných zákonů může tiskovina nést označení noviny nebo časopis (periodický tisk) pouze v případě, že vychází alespoň dvakrát ročně. Noviny vycházejí většinou jako deníky, časopisy potom s periodicitou týdenní a vyšší. Příčin je hned několik, první se nabízí sama: noviny jsou produkčně levnější, než časopisy, tisknou se na levnějším papíru, nemají vazbu, současně platí, že i pro tiskárnu je snazší denně tisknout noviny, než „vázaný“ časopis s obálkou. Druhým možným důvodem je formát, na jedné straně novin je umístěno více informací, k nimž se tak čtenář dostane hned a bez listování. Ale hlavně: noviny jsou plné nových informací, jsou aktuální (známý bonmot: nic není tak staré, jako včerejší noviny!), časopis je aktuální v rámci své periodicity, i když ani to hlavně u odborných titulů platit nemusí. D) DĚLENÍ PODLE DOSAHU (společné pro všechna média) Je velice jednoduché, týká se totiž okruhu předpokládaných uživatelů podle místa bydliště. CELOSTÁTNÍ (u elektronických médií se používá termín „celoplošná“) REGIONÁLNÍ LOKÁLNÍ (především místní)
Rozdíl mezi regionálními a lokálními novinami je patrný (viděno břeclavskýma očima) na rozdílu mezi měsíčníkem Radnice (vydávaným Městským úřadem Břeclav) a Týdeníkem Břeclavsko (soukromým periodikem, vydávaným pro obyvatele břeclavského regionu). Pro případ rozhlasových stanic stačí připomenout Radiožurnál a Rádio Jih. Regionální televizní stanice dnes z ekonomických důvodů šíří své vysílání na kmitočtech některých celoplošných médií a stávají se tak víceméně jejich součástí. Lokální televize fungují většinou v rámci provozování tzv. kabelových televizí (o tom více v oddíle, týkajícím se elektronických médií).
Proč jsou regionální týdeníky novinami a ne časopisy? E) DĚLENÍ PODLE VLASTNICTVÍ Všechna média bez rozdílu jsou buď veřejnoprávní a státní (placená z veřejných peněz), nebo v majetku fyzických nebo právnických osob. VEŘEJNOPRÁVNÍ SDĚLOVACÍ PROSTŘEDEK (u nás Česká televize, Český rozhlas a Česká tisková kancelář, v cizině např. BBC, ARD, ORF) nemá vlastníka. Je zřízen zákonem a spravován Radou, která je například u nás volena Poslaneckou sněmovnou PČR. Je financován z tzv. koncesionářských poplatků, které povinně platí majitelé rozhlasového nebo televizního přijímače. (dále viz následující kapitola) STÁTNÍ SDĚLOVACÍ PROSTŘEDEK (existuje v Evropě zcela výjimečně, např. v Rusku) vlastníkem je stát. Je spravován vládou a financován ze státního rozpočtu. SOUKROMÝ SDĚLOVACÍ PROSTŘEDEK (u nás např. Nova, Prima, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, všechna běžná tištěná média) Vlastnictví médií je velmi citlivá a významná otázka, která čas od času hýbe společností. V některých evropských zemích dosahuje až nebezpečných rozměrů, když např. vlastník několika televizních stanic je současně vlastníkem několika novinových a časopiseckých titulů a shodou okolností kandiduje do parlamentu nebo se stane rovnou předsedou vlády.
Vzpomeneme si na jméno premiéra jedné evropské země, ke kterému se tato charakteristika hodí? Proto se legislativa různých evropských zemí snaží vlastnické vztahy v médiích nějak regulovat a zabránit tak jejich nežádoucí koncentraci. V kapitole věnované mediální legislativě se tomu budeme věnovat blíže. (II. díl učebnice)
DUÁLNÍ SYSTÉM V ELEKTRONICKÝCH MÉDIÍCH Debata o rozdílech mezi veřejnoprávními a státními médii se vede již celá desetiletí, má odlišné důrazy na Západě (tedy v tradičních demokraciích) a na Východě (tedy v našem postkomunistickém světě). Abychom jej pochopili, musíme se nejdřív stručně projít mediální historií. Bude to procházka skutečně rychlá, detailnější zastavení bude následovat v kapitolách, které se věnují jednotlivým médiím podrobně. Na úvod upozorněme, že v našem zorném poli bude situace v Evropě, protože vývoj ve Spojených státech byl zcela odlišný a americké mediální prostředí se od evropského značně liší dosud. V počátcích měl stát na média absolutní monopol. Ten nejdřív (téměř ihned) ztratil u novin a časopisů. Dál svůj vliv uplatňoval pomocí státní kontroly, tzv. cenzury. V evropských demokraciích byla ve XX. století nepřijatelná, v totalitních státech byl bez cenzury mediální vývoj zcela nepředstavitelný. Cenzura byla např. u nás zrušena v roce 1990. V oblasti elektronických médií byl vývoj poněkud komplikovanější. Tady byl státní monopol dán tím, že frekvence, na kterých probíhalo rozhlasové a posléze televizní vysílání, byly (a jsou) tzv. národním bohatstvím, to znamená něčím, co stát může maximálně půjčit nebo pronajmout, nikdy ale prodat. Teprve později se objevil veřejný tlak na vytvoření konkurenčního prostředí. Vedle státních vznikala média soukromá. Stát vypisoval veřejné soutěže na pronájem konkrétních vysílacích frekvencí. Vytvořilo se tzv. DUÁLNÍ MEDIÁLNÍ PROSTŘEDÍ, tedy stav, kdy nabídku státního rozhlasu a televize doplňoval jejich soukromý konkurent. Nyní je čas položit si zásadní otázku. Je vůbec smysluplné zachovávat jiná než soukromá média? Chceme-li tuto otázku rozebrat, musíme se nejdříve zastavit u pojmu VEŘEJNÝ ZÁJEM. Co to je veřejný zájem? Kdo ho určí? Kdo posoudí? Kdo rozhodne, že to, co ještě včera ve veřejném zájmu bylo, dnes už není? A naopak? Odpověď, která se nabízí jako první, totiž že „veřejný zájem je to, co je v zájmu veřejnosti“, je sice pěkná, ale nic neříkající. Učená definice tvrdí, že veřejný zájem je to, co je prospěšné společnosti a vede k jejímu pozitivnímu rozvoji. Hned nás může napadnout, že to, co je prospěšné pro společnost, nemusí být prospěšné pro jednotlivce. Společnost je tvořena jednotlivci nebo různými menšími společenstvími a
tak dále. Může v tom být pěkný zmatek, veřejný zájem může vyvolávat konflikt s jiným veřejným zájmem.
Uveďme příklad konfliktu osobního zájmu se zájmem veřejným. Abychom se ale vrátili k našemu problému. Úkolem STÁTU je stanovit, definovat a prosazovat takový VEŘEJNÝ ZÁJEM, který je shodný pro naprostou většinu společnosti. Pokud ho takto stanoví, stává se součástí platné legislativy, je tedy chráněn a prosazován zákonem. Závěr je jednoznačný: VEŘEJNÝ ZÁJEM DEFINUJE, PROSAZUJE A CHRÁNÍ STÁT. Jelikož stát rovná se společnost, přičemž zákony schvaluje parlament volený společností (voliči), je zřejmé, že takto zprostředkovaně MY VŠICHNI PROSAZUJEME A CHRÁNÍME VEŘEJNÝ ZÁJEM. Jak to ale všechno souvisí se sdělovacími prostředky? Velmi. Položme si otázku, zda je ve veřejném zájmu existence soukromých médií. Odpovíme rychle: ano, je. Soutěž různých vlastníků sdělovacích prostředků posune jejich kvalitu vpřed a udrží jejich cenu na stravitelné (tedy prodejné) výši. Vznikne proto zákon, který určí, za jakých podmínek může Karel Novák z Břeclavi založit televizní stanici nebo začít vydávat noviny. Soukromá média ale někomu patří. Na někom jsou závislá. Hájí něčí zájmy. Jejich hlavním cílem je vytváření zisku. Ten plyne z prodeje reklamní plochy resp. reklamního času. Čím širší je publikum, tím dražší je reklama. Získávat nové čtenáře, diváky nebo posluchače je jejich existenční nutností. Budou proto vytvářet takové noviny a vysílat takové pořady, které přilákají co největší množství lidí. To znamená, že soukromá média fungují pro většinovou veřejnost. Co ale menšiny? Nemyslíme etnické, nebo lépe řečeno – nemyslíme JENOM etnické menšiny. Fanoušků fotbalu a hokeje je hodně. Fanoušků florbalu je méně, fanoušků frisbee ještě méně. Soukromé televize se doslova poperou o práva na přenos finále Poháru mistrů. Co ale takové Mistrovství Evropy ve frisbee, kde jsme mimochodem my Češi tak dobří? Co jeho fanoušci? Neplatí snad daně? Nemají stejná práva jako fanoušci fotbalu? Jak k tomu přijdou? Již je asi jasné, kam směřujeme. Stát musí hájit zájmy nejen většiny, která rozhoduje, ale i menšin. Ekonomický zájem soukromých médií je proto doplněn zájmem veřejným. Státní rozhlas a televize tento veřejný zájem hájí. Proto existují televizní a rozhlasové stanice, vysílající pořady primárně určeny pro menšinového diváka, z nichž soukromé televize nezbohatnou.
Jaké pořady jsou určeny menšinovému diváku?
Postupně se ale objevil problém. Státní média jsou financována státním rozpočtem. Vláda jmenuje a odvolává ředitele nebo ředitelku státní televize. Co bylo tedy v zájmu ředitele? Nenaštvat vládu. Co bylo v zájmu televize? Nenaštvat vládu. Jak máme věřit rádiu a televizi, když je placena vládou? Všimněme si drobného posunu. Nejdřív jsme se bavili o pořadech pro zájmové menšiny, které nemůže tržně zaměřený soukromý provozovatel uspokojit, nyní se ocitáme v oblasti zpravodajství, tedy převážně politiky. Půjde o to, zbavit rozhlas a televizi vládního vlivu, ale současně zachovat jejich „neziskový“, „promenšinový“ charakter. V rozmezí let 1927 až 1990 začala vznikat v Evropě tzv. veřejnoprávní média, která měla stálý příjem veřejných peněz, nebyla ale řízena vládou, nýbrž zákonem. Kontrolní roli v nich hraje Rada, která je poměrně složitě volena parlamentem, nebo jmenována různými významnými národními organizacemi. Co země, to jiná pravidla. Jak je ale takové masmédium financováno? Přídělem peněz z ministerstva financí? To by nezávislosti moc nepomohlo. Peníze z reklamy? Spadli bychom do boje o většinového diváka. Řešením jsou tzv. koncesionářské poplatky. Jejich plátcem není automaticky každý plátce daně, ale pouze majitel rozhlasového nebo televizního přijímače. My si snad na závěr této kapitoly můžeme zapamatovat, že nejstarším veřejnoprávním médiem se stala již v roce 1929 BBC, která byla o pět let dříve zřízena jako soukromá společnost.
Shrnutí: 1. Veřejnoprávní média vznikla většinou z médií státních. Jejich hlavním úkolem je plnit tzv. veřejnou službu, to znamená poskytovat takový program, který je ze své povahy neziskový. 2. Na rozdíl od státních médií (která mohou plnit stejnou funkci, ale jsou závislá na vládě) nejsou financována přímo ze státního rozpočtu, ale z jiných veřejných zdrojů 3. Soukromá média poskytují takový program, který zaujme většinového diváka, protože je na něm závislý.
3 MÉDIA A SPOLEČNOST Média zprostředkovávají informace, reflektují skutečnost, což je primárním smyslem jejich existence. Při tomto procesu ovšem hrají ještě další, vedlejší role, které se mohou ovšem stát rolemi hlavními. Potvrzují to, co si lidé myslí, reflektují uznávané hodnoty, stabilizují postoje veřejnosti – ROLE POTVRZOVACÍ Aktivně vystupují proti stávajícím hodnotám, stávají se jejich kritiky – ROLE DESTRUKTIVNÍ Zdůrazňují některé hodnoty, některá témata, čímž zvyšují společenský zájem o ně, vybírají různá témata, čímž je upřednostňují před těmi, kterých si nevšímají – ROLE TVŮRČÍ. Sem patří i podpora vybraných názorů, domněnek a vytváření pocitu, že se nejedná o domněnky, ale o fakta.
Zkusme vymyslet několik příkladů témat médii zdůrazňovaných a pouvažovat co by se s nimi dělo, kdyby na ně média neupozorňovala.
Hned v úvodu si všimněme významného úkolu, který média ve společnosti hrají. Měla by totiž být hlídačem práva a morálky, „hlídacím psem demokracie“. Tím, že „nějak“ reflektují skutečnost, že mají tu moc zveřejnit jakoukoli informaci o komkoli, nutně ovlivňují vztah lidí nejen k zákonům, ale i etice a morálce. Většina z nás se pohybuje v mezích zákona jednak proto, že jeho překročení může vést k sankci (trestu), jednak proto, že jsme tak byli vychováni. Důležitým odstrašujícím prvkem je ale vedle zákonného také společenské odsouzení. Zveřejnění fotografií lidí, kteří kradli v Hypernově, může pro ně být větším trestem, než zákonná pokuta. Ostudy se často bojíme více, než konkrétního trestu. Lidské jednání může být navíc shledáno sice zákonným, ale lidsky (morálně) nepřijatelným nebo pobuřujícím. Jako příklad uvedeme příběh břeclavské školačky, zveřejněn na počátku léta 2011. Dívka - žákyně, která v Břeclavi natáčela pornofilm, se jistě nedopustila trestného činu (na rozdíl od těch, kteří s ní film točili a těch, kteří ho zveřejnili). Její herecký výkon byl nejprve uveřejněn na internetu, kde si ho prohlédli možná spolužáci a pár lidí okolo. Ve chvíli, kdy tuto informaci zveřejnila celostátní média, se situace radikálně změnila. Rodina dívky pocítila tak nesnesitelný společenský tlak, že se odstěhovala pryč z míst, kde se dívka narodila a kde vyrůstala. Média sice její jméno neuvedla, ale sdělila publiku, na jakou školu v jakém městě chodila a k dovršení všeho i jméno města, kam se s rodinou přestěhovala! Nebýt médií (nejprve internetu a později televize a tisku), společnost by se o prohřešku žákyně nikdy nedozvěděla. Připusťme, že zmíněný příběh může odradit případné budoucí adepty pornoherectví z řad školní mládeže. Připusťme ale rovněž, že kolektivní trest pro celou rodinu je zcela neadekvátní. Nakonec popusťme uzdu fantazii a dokončeme náš příběh: někdo z dívčina rodinného okolí či dívka sama situaci neunese a propuknou u ní zdravotní problémy, v horším případě s fatálními následky. Debatujme o tom, jestli novinář, který na případ upozornil, tak učinil proto, aby se žáci houfně nehlásili k veřejnému sexu, nebo proto, že vytušil lákavost tématu a zvýšil tak pro ten den prodejnost svých mateřských novin nebo sledovanost své mateřské televize. Jestli působil v roli strážce morálky, nebo v roli člověka (instituce), který svévolně a z nízkých pohnutek brutálně zasáhl do života několika lidí. Popusťme uzdu fantazii a dokončeme náš příběh: někdo z dívčina rodinného okolí či dívka sama situaci neunese a propuknou u ní zdravotní problémy, v horším případě s fatálními následky. Opět debatujme o odpovědnosti za tuto situaci: je vinna nedospělá nerozumná dívka, která svým činem všechno rozpoutala, nebo dospělý rozumný novinář, který její čin zveřejnil? Kde jsou meze toho, co zveřejnit lze, a co už ne?
Je pravdivost informace automatickým ospravedlněním pro její zveřejnění?
Kromě odpovědnosti novináře si všimněme i způsobu zkreslování zveřejněných informací. Vytvořme si následující pracovní schéma. a) Média reagují na nějakou objektivní skutečnost, která se stala b) Rozhodnou se, že ji zveřejní c) Tuto skutečnost zkreslí (ať už z nedostatku času, nemístným zkrácením nebo zjednodušením, nebo prostě proto, že se jim „upravená“ víc hodí) d) „Novou“ skutečnost rozšíří e) Publikum skutečnost zaregistruje již v její mediální podobě f) Nějak zareaguje g) Reakci publika zaregistrují média – a můžeme se vrátit k bodu a) Obecně tedy platí, že i když jsou média primárně zřízena ke zprostředkování informací, může být tato informace na cestě k uživateli silně zkreslena, což znamená, že tak vlastně vznikne nová realita. Média tak výrazně ovlivňují společenské prostředí, společenský vkus a kulturní zvyklosti obecně. Tímto konstatováním se ale můžeme vrátit zpátky na začátek kapitoly. Není v našich silách přesně určit, zda sdělovací prostředky realitu více odrážejí, nebo více přetvářejí.
Pokusme se odpovědět na otázku, proč to není v našich silách? Co bychom všechno museli udělat?
Výše zmíněný příklad je typickou ukázkou vztahu médií k tzv. třetím osobám. Zatím jsme zmínili pouze jednosměrnou komunikaci mezi médiem a konzumenty mediálních informací, kterým se v odborné literatuře říká „publikum“. Kam ale zařadit naši pornoherečku? Ona je objektem mediální informace, osobou, o které zpráva (článek, pořad) pojednává – třetí osobou. V mediálním sdělení tedy rozlišujeme: masmédia jako šiřitele informace publikum (čtenáři, diváci, posluchači) jako příjemce informace tzv. třetí osoby, tedy ty, o nichž informace pojednávají Práva těchto osob doznala v průběhu mediálního vývoje značných změn. Obecně lze říci, že situace se mění v jejich prospěch. Dnešní evropské zákony přímo nařizují sdělovacímu prostředku reakci „postižené“ osoby zveřejnit (tzv. právo na odpověď). V obecných zákonech (občanské a trestní právo) je na ně pamatováno v paragrafech týkajících se ochrany osobnosti, resp. trestného činu pomluvy. Kdyby tedy naše dívenka byla z pornoherectví nařčena křivě, může se celkem úspěšně domáhat práva u soudu s velkou nadějí na odškodnění. Tvrzení médií bylo ale v našem případě pravdivé. Znamená to tedy, že ani ona, ani její blízcí nemají žádné právo na ochranu?
Z textů v pracovním listu č. 6 se pokusme zjistit, zda a případně jak byla břeclavská školačka chráněna. Současně na stejném materiálu posuďme účinnost její ochrany.
Úmyslně jsme se v souvislosti se zveřejňováním informací o třetích osobách vynechali nejvděčnější a nejběžnější prostředí, naši politiku.
4 MÉDIA A POLITIKA V demokratických státech je politika s médii provázána téměř absolutně. To je zcela pochopitelné, pokud si uvědomíme, že demokracie závisí na volné soutěži politických stran a občané se ve volbách rozhodují hlavně podle toho, co se o činnosti a plánech stran dozvědí z médií. Politici si proto velmi dobře uvědomují, jaký význam pro ně novináři mají. Uvědomují si to ovšem logicky také samotní novináři. Jednou z nejotřepanějších charakteristik sdělovacích prostředků v demokratických státech je jejich přirovnání ke hlídacím psům. Jestliže nejstarší politické strany v dnešním slova smyslu můžeme najít již v polovině 17. století v Anglii, naše politické stranictví vzniklo až v polovině století 19. Tehdejší české noviny se politikou nezabývaly, čeští politikové diskutovali v novinách psaných německy, což souviselo s kulturním a civilizačním náskokem Němců. Teprve ve druhé polovině století se začínal svět novin a svět politiky potkávat stále častěji. Dokonce do té míry, že moderní politické stranictví přímo vznikalo na půdě jednotlivých redakcí. V Národních listech došlo k rozštěpení Národní strany na tzv. staročechy a mladočechy. Představitelé stran působili mnohdy přímo v redakcích novin. Počátkem dvacátého století se noviny stále častěji stávaly tlampačem politických stran. Všechny významné české strany vlastnily nebo se jinak podílely na fungování konkrétních novin. Tato praxe se naplno rozběhla po vzniku Československa (1918). Skutečně politicky nezávislých novin bylo poskrovnu, zato se ovšem jednalo o tituly, které patřily v dějinách české žurnalistiky k těm nejlepším – např. Lidové noviny. Se vznikem Československého rozhlasu (1923) vstoupily do hry státní sdělovací prostředky. Situace, kdy fungovaly jako propagátor politických stran, vydržela prakticky až do roku 1989. Od roku 1948 ovšem již v podmínkách totalitní diktatury. Teprve po Listopadu začal být zdůrazňován princip nezávislosti a média se stala oním „hlídacím psem demokracie“. Zájemce o dějiny českého rozhlasu odkažme na stránky http://archiv.radio.cz/doma/radio/historie.html.
Jak je to se vztahem novinářů a politiků obecně? Novinář politika potřebuje jako exkluzivní zdroj informací o politickém dění. S takto získanou informací potom nějak naloží. Měl by s ní naložit objektivně. Současně ale nesmíme zapomenout, že novinář je „taky jenom člověk“, kterému je jeden politik sympatičtější, než druhý. A politik, který toho dokáže využít, má potom v médiích značnou výhodu. Tady do informační role médií vstupuje tak zvaný lidský faktor. Novinář může „svého“ politika chránit, varovat. Tento postoj, zpočátku silně pragmatický (něco za něco) může ovšem přerůst do obyčejné lidské roviny, kde svou úlohu hrají obyčejné sympatie nebo animozity. Politik novináře potřebuje, protože bez něj má pramálo možností k oslovení voličů, k vlastní prezentaci. Politik, který „je v novinách nebo v televizi“ se stává známým politikem, což může u mnoha nerozhodnutých voličů hrát při volbách svou roli. I v tomto
případě ovšem může nejprve pragmatický vztah přerůst ve vztah osobní, ovšem s daleko menšími dopady a důsledky, než tomu je ve výše uvedeném případě. Zkusme si nyní vzájemný vztah novinářů a politiků rozebrat poněkud konkrétněji. Na rozdíl od minulosti plní média funkci nezávislého dozoru nad fungováním demokracie. Abychom ale nepropadali nadbytečnému nadšení z toho, jak všechno krásně funguje, musíme si uvědomit, že novinář může mít různé cíle, s nimiž ke zpracování vstupních informací přistupuje. Ať vědomě či nevědomě. Pro větší přehlednost uveďme nyní čtyři typy těchto cílů, podle toho, jak ovlivňují veřejné dění, tedy politiku. 1. novinář informátor jedná se prakticky o ideální pozici. Úkolem novináře je informovat o událostech, které se staly. Objektivně, nezaujatě. S touto formou v její čisté podobě se setkáme nejspíše u čistého zpravodajství, tedy u tvorby agenturních zpráv, stručných, faktických, bez hodnocení a komentářů.
I zde ovšem můžeme najít „čertovo kopýtko“. Zkusme přijít na to, kde? 2. novinář vychovatel Tato pozice je velmi častá. Někomu se stane nějaká křivda, někdo je podveden při obchodní transakci, rostou ceny bankovních poplatků, neklesají ceny za sms a provolané minuty u mobilních operátorů. My jako jednotlivci, my jako oběti nekalostí můžeme napsat stížnost, můžeme nadávat v hospodě. Pokud se ovšem „naše křivda“ stane předmětem mediálního zájmu, může se stát, že bude skutečně napravena. Pokud novinář registruje stesky lidí na drahý internet, začne zjišťovat, jak vysoké zisky mobilní operátoři mají, jaká je situace v zahraničí a podobně. To bychom my jako jednotlivci zjišťovali jen obtížně. Média ale mají tu moc vyvinout na mobilní operátory (nebo třeba na banky) tlak, aby svou cenovou politiku začali měnit. V případech potom, že k nápravě je zapotřebí změna zákona, může tento mediální tlak vést i k tomu, že se problémem začne zabývat parlament a zákon změní.
Jmenuj příklady pořadů, které se zaměřují na tuto problematiku?
3. novinář manipulátor Síla médií nespočívá pouze v tom, že si z mnoha možných témat vyberou jedno, že sama rozhodnou, co je důležité a co ne, že tak nepřímo určí, co si volič o politikovi bude myslet. Jednotliví novináři mohou rovněž i z výše uvedených důvodů podlehnout pocitu, že jsou nejlépe informovaní (protože z množství informací, které dostanou, zveřejní jen ty, které sami považují za důležité), a proto mají právo těm méně informovaným (tedy nám všem) sugerovat, co si mají myslet. Tím nechceme říct, že to musí být vždy špatně. Jde ale o to, že média neřeknou přímo: myslete si to a to. Výběrem informací, důrazem na některé a třeba i účelovou kritikou jiných nás ale přivedou k tomu, že si myslíme to, co on chce, abychom si mysleli. Je jistě paradoxem, že novinář předtím, než manipuluje veřejnost, může být sám zmanipulován politikem. 4. novinář účastník politického boje V této pozici se moc médií projevuje nejfatálněji. Představme si, že redaktoři vlivného deníku nebo vlivné televize dospějí k názoru, že vláda strany XY a její předseda zvláště jsou špatní. K tomuto názoru mohou dospět na základě objektivních skutečností, subjektivních pocitů, lobbingu, nebo prostě tak, že se sami stanou obětí manipulace. Mohou se rozhodnout vstoupit do politického boje a ovlivnit budoucnost strany XY tak, že začnou z pozice své síly ovlivňovat programově a dlouhodobě veřejné mínění v neprospěch odmítané strany nebo jejího předsedy. Tady se smíchají všechny tři role, které jsme zmiňovali na začátku. Potvrzují názory těch, kteří si myslí totéž, vymezují se negativně vůči „nepřátelské straně“ a výběrem informací tvoří novou realitu, ve které je strana nebo její představitel ještě daleko horší, než ve skutečnosti je. Je přitom úplně lhostejné, do jaké míry je jejich názor oprávněný. Nepředloží publiku objektivní informace a nenechají publikum, aby samostatně a svobodně zvolilo, ale výsledek se pokusí připravit předem. Na jedné straně se zde odráží názor, že lidé obecně „nejsou schopni se správně rozhodnout“, proto je musíme ke správnému rozhodnutí „přivést“, na straně druhé to mezi politiky posiluje dojem, že média jsou všemocná a kdo se jim znelíbí, bude odstaven. Mediální literatura tento problém řeší velmi zevrubně, protože v takových případech se sdělovací prostředky stanou aktivním hráčem v politickém boji, ovšem hráčem bez společenské kontroly, bez odpovědnosti, hráčem bez jakéhokoli „hlídacího psa“. Je jisté, že moc médií je i v tomto případě omezena, protože lidé skutečně nejsou „pouhé ovce“. Odborná literatura proto hovoří o pojmu „over-kill“ neboli přestřelení, což znamená, že pokud je tlak masmédií příliš velký, pokud je manipulace příliš „okatá“, našeho politika, určeného na „odstřel“ to může naopak paradoxně posílit (soucit veřejnosti). Situace „overkill“ může nastat i v obráceném gardu – média se mohou pokusit stranu XY nebo politika YZ příliš vyzdvihnout, příliš podpořit, a reakce veřejnosti bude opět zcela opačná.
