Recenze
není překvapující při tak rozsáhlém kolektivu autorů. Ze stejného důvodu by nebylo čestné některé příspěvky vyzdvihovat jako mimořádně kvalitní oproti jiným – odborná i literární úroveň všech je na velmi dobré až vynikající úrovní. (Jazykovou úroveň publikace nemohl recenzent z pochopitelných důvodů zodpovědně posoudit.) Recenzovaná publikace patří k těm téměř vzácným knihám, ve kterých se snoubí nejen potřebná vědecká přesnost a jasnost výkladu, ale i čtivost pro širší veřejnost. Jejím hlavním kladem je bezesporu kritický, neidealizovaný rozbor stavu slovenské společnosti po dvaceti letech vývoje a množství nashromážděných faktů, které se ho týkají. Českým čtenářům – a to nejen pamětníkům česko-slovenského rozchodu – může sborník poskytnout hluboký a zasvěcený vhled do vývoje mentalitou velmi podobné společnosti s obdobnými „problémy růstu“. Budou pro ně určitě zajímavé především ty studie, které se týkají samotné sametové revoluce, prvních voleb a procesu hledání nové vlastní demokratické identity, vzniku právního státu a vlastní zahraniční politiky či ekonomických problémů a tématu korupce (viz i současné události související se spisem Gorila – psáno v únoru 2012). A to tím spíše, že před právě dvaceti léty se začalo pracovat na rozdělení tehdejšího Československa. Na závěr ještě připomeňme, že téměř paralelně vyšla v ČR publikace s obdobným tématem sociologické reflexe současné (v tomto případě české) společnosti s názvem Jaká je naše společnost? Otázky, které si často klademe... (Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 2010). I když není zcela férové obě publikace srovnávat (a my se o to ani nebudeme pokoušet), přesto je třeba s lítostí poukázat na skutečnost, že kniha obdobně širokého a přitom fundovaného pohledu na vývoj české společnosti v prvních dvaceti letech po rozpadu ČSFR v české společenskovědní literatuře zatím zcela chybí. Její vznik by mohl být iniciován např. na půdě Sociologického ústavu
AV ČR, v.v.i., ve spojení s fakultami sociologie a filozofie Univerzity Karlovy v Praze a Masarykovy univerzity v Brně. Potenciál ke vzniku tak široce koncipované odborné a přitom pro širší veřejnost čtivé publikace zde zcela jistě je. Michal Kotík
Maxwell T. Boykoff: Who Speaks for the Climate? Making Sense of Media Reporting on Climate Change Cambridge, Cambridge University Press 2011, 228 s. Je globální oteplování relevantním sociologickým tématem? Bezpochyby ano, vždyť šíře jím generovaných rizik může mít do budoucna nejen výrazné ekonomické dopady, vést k novým migračním vlnám, ale také vytvářet nové sociální nerovnosti. Není to pochopitelně jen záležitost vzdálené budoucnosti, sociální vědci již dávno studují otázky spojené s konstrukcí problému změny klimatu a s aktéry, kteří se na něm podílejí (tedy nejen klimatičtí vědci, ale i politici, nevládní organizace, nadnárodní korporace atd.). V tomto ohledu dnes v environmentální sociologii/psychologii patří k ústředním otázka zjevného rozporu mezi závažností problému změny klimatu, tak jak je definována většinou klimatologů a ekologických organizací, a opakovaným selháváním snah o jeho řešení. Významnou podotázkou je pak ve výzkumech veřejného mínění opakovaně potvrzovaná nevědomost či nezájem o natolik komplexní a vzdálené téma, jakým změna klimatu je. Autor knihy Maxwell T. Boykoff má zázemí v environmentálních studiích a sociologii, jeho přístup je však multidisciplinární. Ve svých pracích se často zabýval otázkou zprostředkování poznatků klimatologů v médiích, veřejném mínění a politice (působí na University of Colorado). V množství jeho výstupů měla asi největší ohlas studie „Balance as Bias: Global War-
169
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2012, Vol. 48, No. 1
ming and the US Prestige Press“ z roku 2004 (Global Environmental Change 14 (2): 125–136), již napsal spolu se svým bratrem Julesem Boykoffem (který se věnuje hlavně sociálním hnutím) a jež argumentovala v podstatě v tom smyslu, že za rozcházejícím se míněním vědců a veřejnosti na globální oteplování stojí do velké míry mediální pokrytí tématu. Přesněji: stavovská norma vyváženosti, která žurnalistům přikazuje dát ve zpravodajském textu prostor „oběma stranám konfliktu“. Není třeba dodávat, že vyváženost takto produkovaných mediálních obsahů je iluzorní a (jak argumentovali bratři Boykoffové) vede ve svém důsledku k umělému posílení názorů, které jsou v dané disciplíně okrajové. (Vzorový příklad: v televizní debatě se setkají klimatolog publikující v recenzovaných časopisech a klimaskeptik z konzervativního think-tanku. Normě vyvážené prezentace obou stran konfliktu je učiněno za dost, upozaďuje se tak ale fakt, že nejde o zcela rovnocenné názory.) Studie byla dost často citována a rezonovala i v populární kultuře (zmiňuje ji Al Gore ve svém filmu Nepohodlná pravda, což, jak Boykoff přiznává, vedlo občas k citelným zjednodušením jeho hypotézy). Boykoff nicméně od té doby publikuje dál, svou hypotézu přehodnocuje a díky komparativnímu designu následujících projektů či doplňujícím rozhovorům s novináři a vědci ji nahlíží v trochu jiném světle. Monografie Who Speaks for the Climate? pak shrnuje to, co v tématu mediálního pokrytí změn klimatu zjistil, a zasazuje jej do poněkud širšího kontextu. Autor neustrnul na tezi o všemocnosti médií. „Mediální reprezentace klimatické vědy a politiky jednoduše neřídí veřejné mínění, individuální jednání, kulturu či sociální změnu. Nicméně ukazují se být klíčovým příspěvkem – v řadě dalších faktorů –, který propojuje klimatologii, politiku a všední život.“ (s. 29) Většina lidí jednoduše nečte recenzované klimatologické žurnály a informace o změnách klimatu získá-
170
vá z médií (ať už zpravodajského, populárně-naučného, či zábavného ražení). V nové knize se pak Boykoff zabývá zejména mediálním pokrytím globální změny klimatu a interpretací kontextuálních proměnných, které v něm mohou hrát svou roli (od širšího politického kontextu při mezinárodním srovnání, přes institucionální a organizační rovinu médií po žurnalisty, kteří na individuální rovině spolurozhodují o „zpravodajské hodnotě“ událostí). Základní metodou je pro něj kvantitativní obsahová analýza padesáti anglicky psaných světových médií (především tedy USA a Británie, ale i český Prague Post), doplněná spíše ilustrativně rozhovory s novináři a kvalitativní analýzou vybraných článků. V první kapitole Boykoff nejprve ilustrativně popisuje, jak se z tématu globálního oteplování stalo v poslední dekádě v podstatě populární téma a jak se k němu v seriózních i zábavních obsazích začalo vyjadřovat stále větší množství aktérů (od politiků po nejrůznější celebrity). Nepochybně důležitou poznámku věnuje diskurzivnímu boji o samotné pojmenování problému, tedy zejména termínům změna klimatu vs. globální oteplování (vědečtí klimatologové tyto termíny rozlišují, výběr toho kterého pojmu však zároveň představuje dělicí linii mezi tábory ekologických aktivistů na jedné a klimaskeptiků/republikánských politiků na straně druhé). V první kapitole je nicméně stěžejní shrnutí výsledků dlouhodobého projektu obsahové analýzy hlavních světových deníků. Nejprve popisuje obecné trendy v mediálním pokrytí. V přehledném grafickém srovnání ukazuje, že pokrytí globálního oteplování a s ním souvisejících témat kvantitativně roste a je možné v něm najít určité vrcholy i období relativní stagnace. Co se týče celosvětového pokrytí, má Boykoff za hlavní vrcholy roky 2005/2006 (možné příčiny: hurikán Katrina, Sternova zpráva, Al Gorův film Nepohodlná pravda), počátek roku 2007 (publikována 4. zpráva IPCC) a konec roku 2009 (zřejmě kvůli tzv. aféře Cli-
Recenze
mategate). V období od poloviny roku 2007 do konce 2009 množství článků stagnovalo, což Boykoff vysvětluje „snížením kapacity“ mediálního prostoru v době vrcholící ekonomické krize. Zajímavější je ovšem porovnání medializace na různých kontinentech / v rozlišných zemích. Ta měla některá lokální specifika (např. kauze Climategate na University of East Anglia se věnovala významně více britská média), stěžejní zůstává ale hlavně Boykoffovo zjištění, že po celou poslední dekádu se stabilně nejméně o globální oteplování zajímala média jižní Ameriky a Afriky. Směřuje nás tak k úvahám, jak je informační nerovnost spjata s komplexem nerovností environmentálních/sociálních. To je jistě velmi inspirativní, ale je tu třeba směřovat první výtku: Boykoff ne zcela důsledně vysvětluje, jak mohl způsob výběru vzorku (tedy konkrétních anglicky psaných novin) ovlivnit výsledky. Mezi kritérii výběru jmenuje náklad, relativní vliv daného média a spolehlivost přístupu do jeho archivu. Nereflektuje však vůbec, jak se anglicky psaná média v jednotlivých zemích liší od těch psaných v národních jazycích (tedy např. Prague Post od Lidových novin). A vypovídají anglicky psaná periodika vůbec o situaci v dané mediální krajině? (např. The Moscow News v případě Ruska). Nebylo by vhodné zařadit produkci národních tiskových agentur? Je zjevné, že tyto otázky mohou být relevantní zejména v regionech globálního Jihu (autorův tým data aktualizuje každý měsíc, je možné si je prohlédnout na webu http://jdem.cz/ s45n5). Ve druhé kapitole se autor snaží načrtnout historické zdroje současné mediální reprezentace změn klimatu. Upozorňuje na intervenci různých kulturních tradic a na to, jak moc bylo referování o klimatu spjato s otázkou výkyvů počasí a s tím souvisejících problémů s úrodou. Tento přístup rezonuje v mediálních obsazích dodnes: „je tu sklon poukazovat na počasí jako na důkaz k podpoře tvrzení o změně
klimatu“ (s. 43). Z hlediska klimatologie je to samozřejmě špatně, podstatné však je, že z aktuálních výkyvů počasí se stává politikum mnohem více než dřív, a to na obou stranách klimatického konfliktu (teplou zimu ekoaktivisté interpretují jako důkaz oteplování, výraznější příval sněhu je pro klimaskeptiky argumentem pro jeho neprůkaznost). První zmínky o antropogenních příčinách změn klimatu Boykoff nachází v americkém tisku v 50. letech 20. století. Součástí veřejné agendy se však podobné úvahy staly až počátkem 90. let. Za příčinou vzrůstu mediálního zájmu vidí komplex přírodních (výrazná sucha, požáry), politických (význačné projevy politiků) a vědeckých (klimatologické konference) událostí. Druhá kapitola měla zmapovat historické příčiny současné medializace změn klimatu. Lze jí ovšem rozhodně vytknout přílišnou roztříštěnost, s jakou autor odbíhá od jednoho tématu k druhému (od raných popisů změn počasí v kronikách po nepochopitelně detailní popis kauzy Climategate). Editorský zásah je zde určitě na místě. Množství článků je jedna věc, o rámování problému však znatelně rozhoduje také jejich kvalita. Ve třetí kapitole se proto Boykoff zabývá dilematy, která by měl novinář, čtenář, ale i vědec vzít při medializaci globálního oteplování v úvahu. Jednak je to distribuce expertních názorů na různé aspekty oteplování (od příčin po opatření): autor poukazuje, že zatímco v otázce antropogenních příčin oteplení posledních let panuje již mezi vědci velmi výrazná shoda, neplatí to o emisních povolenkách či názoru na vztah oteplení a intenzity hurikánů. V médiích se často toto rozložení názorů zaměňuje (i manipulativně). Při referování o tak komplexním tématu, jako je změna klimatu, je rozhodující také otázka, kdo je vlastně relevantní expert v této debatě. To je klíčové zejména při medializaci oponujících tvrzení: riziko „balance as bias“, o kterém již byla řeč, je tu znač-
171
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2012, Vol. 48, No. 1
né. Boykoff si nemyslí, že by opozitní či okrajové hlasy klimatické debaty bylo třeba nějak potlačovat – naopak míní, že legitimní nesouhlas může naše porozumění obohatit. Dilematem nicméně zůstává, jak medializovat nesouhlas či nejistoty přesně, přiměřeně a zodpovědně. Boykoff správně připomíná, že v klimatickém diskurzu (zejména v USA) má totiž významnou roli celé odvětví zesilování či produkce nejistoty (konzervativní think-tanky, PR agentury, frontové skupiny). Podobně jako Peter Jacques v knize Environmental Skepticism (Farnham, Burlington: Ashgate 2009) tedy směřuje k podstatné otázce: jak zamezit zpochybňování ekologických změn a zároveň nepotlačit diskusi samotnou? Podobně jako Jacques zdůrazňuje nutnost zasadit nesouhlasné hlasy (např. klimaskeptiků) do patřičného kontextu a také umění překladu vědeckých zjištění do laického jazyka. Je si ale vědom, že to naráží na četné faktory (v médiích i mimo ně), které tomu brání. Tyto vlivy rozebírá s četnými příklady ve čtvrté kapitole. Uvádí zejména politický a ekonomický kontext na makrorovině (koncentrace vlastnictví médií, ekonomická krize omezující počet novinářů věnujících se tématu životního prostředí) a dilemata na individuální/organizační rovině (zejména tlak času a omezeného prostoru, rozdíl v kultuře vědců a žurnalistů). Tyto vlivy již samozřejmě v souvislosti s jinými tématy byly popsány jinde, a je proto s podivem, že některý zásadní konceptuální aparát (například vlivná kniha Pamely J. Shoemaker a Stephena R. Reese Mediating the Message: Theories of Influences on Mass Media Content. New York: Longman Publishers 1991) autor nijak nepoužívá ani nezmiňuje. Vyvaroval by se tak podle mého jisté nesystematičnosti a přeceňování určitých faktorů (např. vlastnictví na úkor organizačních rutin). V páté kapitole se Boykoff podrobněji zabývá zpravodajskými normami a hodnotami – tedy faktory, které o medializaci rozhodují na individuální a organizační úrov-
172
ni (koncept dobře zmapovaný v mediálních studiích). Za klíčové normy rozhodující o zpravodajské hodnotě považuje hlavně těchto pět: novost, personalizace, dramatizace, vyváženost (tedy prezentace „obou stran“ konfliktu), vztah k autoritám. Autor ukazuje, že komplexní, vzdálená a v zásadě nudná témata jako globální oteplování sítem těchto norem projdou málokdy: vlastně hlavně tehdy, když je možné je aktualizovat prostřednictvím dramatických (Katrina) či skandálních (Climategate) zpráv. Boykoff praktický dopad uplatňování těchto zpravodajských norem na medializaci změn klimatu popisuje v druhé části kapitoly. Tentokrát koherentní a brilantní případová studie (obsahová analýza televizního pokrytí v USA v letech 1985–2010) porovnává množství publikovaných obsahů v jednotlivých letech a snaží se hledat příčiny jejich nárůstu/stagnace právě v souhře různě uplatňovaných zpravodajských norem a kontextuálních změn. V šesté kapitole se autor zaměřuje podrobněji pouze na jednu z výše uvedených profesních norem: snahu o „vyváženost“ a její (Boykoffem dlouho studovaný) dopad na rámování změn klimatu v médiích. Znovu zdůrazňuje, že expertní konsenzus ohledně antropogenních příčin oteplování je již poslední dekádu velmi silný. Míru distorze v médiích pak de facto poměřuje tím, zda je vědecký názor na příčiny oteplování reprezentován jako konsenzus, nebo (nepřesně) jako souboj. Autor přehodnocuje výsledky výše zmiňovaných studií, které vedl se svým bratrem. Dosti extenzivní obsahové analýzy amerického tisku (1988–2002) a televize (1995–2004) poměrně jasně ukázaly, že zatímco cca do roku 1990 média informovala o globálním oteplování v souladu s vědeckým konsenzem (tedy že je způsobuje do značné míry člověk, Boykoff to vysvětluje relativní novostí tématu), následující období do roku 2002 popisuje jako „ztracené“ v tom smyslu, že média uměle posílila názory z okraje politického či vědeckého
Recenze
spektra. Dostála tak profesní normě vyváženosti, ale ta byla do značné míry iluzorní. Závěry studie se opět staly politikem (argumentem či protiargumentem aktérů klimatického konfliktu). Boykoff nicméně upozorňuje, že v následujících letech provedl ještě několik šetření. Ta ukázala tři podstatná zjištění. V americkém tisku mezi lety 2003 a 2006 klesl počet oněch „falešně vyvážených“ článků z jedné třetiny na tři procenta a medializace se tak (aspoň kvantitativně) přiblížila vědeckému konsenzu. Srovnání poskytla další analýza britského prestižního tisku (v letech 2003–2006), kde „falešně vyvážené“ pokrytí obsahovalo jen velmi malé množství textů (od 2 do 0,6 procent) a drtivá většina zdůrazňovala antropogenní příčiny. Určitý korektiv poskytla ojedinělá analýza britského bulvárního tisku (2000–2006), která naopak ukázala, že „tabloidy“ z velké většiny antropogenní vlivy zlehčují či přímo popírají. Přivádí nás to tedy opět k „beckovské“ myšlence nerovné distribuce ekologických rizik, nyní nikoliv v geografické, ale třídní linii. Výrazné rozdíly mezi americkým a britským referováním o klimatu vysvětluje Boykoff rozdíly v politických systémech a silnějším postavením konzervativní pravice v USA. V Británii podle něj téma nikdy nerozdělilo elitu natolik, jako tomu bylo na druhé straně Atlantiku. Zřetelný nepoměr mezi britským bulvárním/elitním tiskem autor vysvětluje tamní poměrně silnou dělicí linií mezi jeho čtenáři: globální oteplování bulvár viděl jako téma politických elit a vyšších tříd a zdůrazňoval nikoli environmentální dopady na dělnickou třídu (jak by si asi přáli zastánci environmentální spravedlnosti), ale ryze ekonomická negativa regulací (případně senzační zprávy o katastrofách). Boykoff zdůrazňuje, že nečeká, že by žurnalisté rezignovali na svou profesní normu vyváženosti (má naopak svá pozitiva), nebo že bychom měli cenzurovat odlišné názory. Volá spíše po „větší mediální
přesnosti prostřednictvím přiměřené reprezentace všech perspektiv, zjištění, názorů a stran v patřičném kontextu.“ (s. 143) Není to pestrost za každou cenu, velkým tématem je pro něj totiž problém relevantní expertízy a míra inkluzivity vědy (na s. 79 totiž naznačuje, že spíše než k postnormální vědě Silvia Funtowicze a Jeroma Ravetze se přiklání k jejímu kritickému zhodnocení v konceptu „normativní teorie expertízy“ Harryho Collinse a Roberta Evanse). Sedmá kapitola působí bohužel asi nejméně uceleně. Posuďte sami: Boykoff nejprve dosti chaoticky opakuje, jaké faktory medializaci změn klimatu ovlivňují a pouze nadhazuje otázku, proč je tak velká disproporce mezi míněním vědců a ochotou lidí usilovat o změnu (bez nějakého uceleného vysvětlení). Poté rozebírá problematiku výzkumů názorů na klima (metodologická úskalí, jejich pochybnou interpretaci v médiích), srovnává dva (podle jeho názoru) nejvýznamnější modely tematizující definování sociálních problémů ve veřejném prostoru a nakonec „pro jistotu“ obsáhle zopakuje roli klimaskeptiků v jejich deproblematizaci. Zde tkví asi hlavní slabina knihy: chybí jí teoretické ukotvení, které by interpretaci dat dalo jasnější rámec. Autor zahlcuje příklady dokládajícími pochybení novinářů (což brzy unavuje), mnohé otázky pouze nadhazuje, aniž by hledal uspokojivé vysvětlení. Teoretická nejasnost se projevuje na několika místech. V případě osvětlování vlivů působících na produkci zpráv některé faktory přeceňuje a nemá pro to dostatečné zdůvodnění (4. kapitola), podobně ve vysvětlení modelů konstrukce sociálních problémů prostřednictvím médií v 7. kapitole (kde po srovnání Downsova cyklu pozornosti k problémům a Hiltgartnerova a Boskova modelu veřejných arén se přiklání k druhému jmenovanému, aniž by to mělo nějaký zvláštní vliv na předchozí či pozdější výklad). Navíc opomíjí minimálně obdobně užitečnou a dosti rozpracovanou teorii agenda setting.
173
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2012, Vol. 48, No. 1
Závěrečná osmá kapitola v podstatě navazuje na autorovu předchozí kritiku tzv. deficitního (pozitivistického) modelu zprostředkování vědeckých poznatků. S odkazem na předešlé obsahové analýzy připomíná, že mediální pokrytí změn klimatu stále roste; kvantitativní růst ale v žádném případě nemusí znamenat lepší porozumění u publika, natož větší ochotu jednat. Nová média (oproti těm tradičním) v tomto ohledu podle Boykoffa slibují mnoho (podíl zpráv o klimatu je v nich podle některých analýz vyšší), ale problémy zahlcení informacemi či obtížného rozlišení relevantní expertízy se tím neřeší. Média bez pochyby představují významný prvek zprostředkující vztahy mezi vědci, publikem a politikou. Autor v závěru rozebírá několik dilemat, se kterými se v případě medializace globálního oteplování budeme muset vyrovnat. Zdá se, že za hlavní považuje nerovný přístup k informacím (jak globálně, tak na národní úrovni), podávání informací v patřičném kontextu (v případě žurnalistů), lepší výměnu zkušeností mezi vědci a novináři a v neposlední řadě etická dilemata vědců, kteří musí hledat kompromis mezi normami své vlastní komunity, nutností proaktivní komunikace a jistou mediální zkratkou. Není třeba připomínat, že oblast environmentální sociologie je v ČR výrazně poddimenzovaná (konkrétně o oblast percepce změn klimatu i jejich mediální reprezentaci se, zdá se, více zajímají klimatologové). Mezi plusy recenzované publikace tak patří kladení otázek, o kterých se u nás dosud příliš nemluví. Přínosné je mezinárodní srovnání mediálního pokrytí a zejména náhled do oblastí moc nestudovaných (medializace klimatu v bulvárním tisku, nových médiích, v zemích globálního Jihu, inkluze ve vědě). Mnohá srovnání (časová, geografická atd.) autorovi umožňují vidět svou (svého času vlivnou) hypotézu „balance as bias“ v novém světle a je sympatické, že to přiznává. Maxwell T. Boykoff se již stačil projevit
174
jako autor mnoha případových studií na téma mediální reprezentace změn klimatu. Šlo však vždy „pouze“ o recenzované časopisecké studie nebo kapitoly ve sbornících. Shrnutí těchto poznatků do ucelené monografie se jaksi nabízelo, ale v tomto případě nedopadlo úplně šťastně: na rozdíl od oněch článků příliš zahlcuje příklady (vyprávění občas výklad situuje spíše do publicistického, než odborného stylu) a chybí jí jasnější teoretický rámec. Řazení výsledků z již publikovaných časopiseckých studií za sebou tak působí poněkud nepovedeně a nelze se zbavit dojmu, že autor by v tomto případě potřeboval důraznější editorské vedení. Jednoduše řečeno, od první Boykoffovy větší práce bychom mohli čekat mnohem víc. Na druhé straně, pokud nemáme čas či možnost probírat se jeho (jistě kvalitními) časopiseckými studiemi, můžeme na tuto knihu nahlížet prostě jako na čítanku či výběr textů spjatých s mediální reprezentací klimatu. Čítanku sice nijak výrazně objevnou či teoreticky precizní, ale přesto prakticky užitečnou. Petr Vidomus
Jean-Paul Gabilliet: Of Comics and Men. A Cultural History of American Comic Books Jackson, University Press of Mississippi 2010, 390 s. Kontinentální i novosvětské souhrny dějin komiksového média se dlouho odlišovaly nejen regionálním tematickým zacílením, se kterým Američané snad pokaždé nacházeli počátky moderního komiksového vyprávění u newyorského novinového tisku poslední dekády 19. století, zatímco Evropané zrod sledované narativní vizuálněverbální formy „inaugurovali“ již o padesát let dříve grafickými cykly Švýcara Rodolpha Töppfera, ale i rozdílnými metodologickými východisky. Ustavující se ame-
