MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA Obor Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva
Zákaz lovu velryb ve světle rozsudku Mezinárodního soudního dvora (Australia v. Japan: New Zealand Intervening) Diplomová práce
Šárka Benešová Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Uhlířová, Ph.D., LL.M UČO: 378 609 Imatrikulační ročník: 2010
Brno 2016
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Zákaz lovu velryb ve světle rozsudku Mezinárodního soudního dvora (Australia v. Japan: New Zealand Intervening) zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, jsou citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“ ……………………………… Šárka Benešová
2
Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Kateřině Uhlířové, Ph.D., LL.M. za odborné vedení při zpracovávání této diplomové práce. 3
Seznam použitých zkratek AAT - Australian Antarctic Territory (Australské antarktické území) ASW - Aboriginal subsistence whaling (Domorodý lov za účelem nutné obživy) ATS - The Antarctic Treaty System (Antarktický smluvní systém) AWS - The Australian Whale Sanctuary (Australská velrybí rezervace) BWU - blue-whale unit (tzv. jednotka plejtváka obrovského) CBD - Convention on Biological Diversity (Úmluva o biologické rozmanitosti) CITES - Convention on International Trade in Endangered Species (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin) CMS - Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals (Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů) Dvůr, MSD - Mezinárodní soudní dvůr EPBC - Environment Protection and Biodiversity Conservation Act HSI - Humane Society International ICRW, Úmluva - Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství (International Convention on the Regulation of Whaling) IMS - Initial Management Stock (Původní obhospodařovaná populace) IWC, Komise - Mezinárodní velrybářská komise (International Whaling Commission) JARPA a JARPA II - Japanese Whale Research Program under Special Permit in the Antarctic MSY - Maximum Sustainable Yield (Maximální udržitelný výnos) NMP - New Management Procedure (Nové postupy hospodaření) PS - Protection Stock (Chráněná populace) RMS - Revised Management Scheme (Nový režim hospodaření)
4
RMP - Revised Management Procedure (Nový postup řízení) SMS -Sustained Management Stock (Udržovaná obhospodařovaná populace)
5
Abstrakt Diplomová práce se zabývá problematikou velrybářství a zákazu lovu velryb ve světle rozsudku MSD ve věci Australia v. Japan: New Zealand intervening. Teoretická část práce se věnuje historii velrybářského průmyslu, Mezinárodní velrybářské komisi a Mezinárodní úmluvě o regulaci velrybářství. Praktická část se zaměřuje především na samotný rozsudek MSD a obsahuje analýzu vybraných otázek, týkajících se interpretace článku VIII Úmluvy a Úmluvy samotné a způsobu navržení a provedení japonského výzkumného programu JARPA II. Klíčová slova: Velrybářství, Mezinárodní právo veřejné, Mezinárodní soudní dvůr, Mezinárodní velrybářská komise, Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství, JARPA II. Abstract This diploma thesis deals with the phenomenom of whaling and the moratorium on commercial whaling in the light of the ICJ judgment in the case Australia v. Japan: New Zealand intervening. Theoretical part of the work deals with the history of the whaling industry, the International Whaling Commission and the International Convention on the Regulation of Whaling. Practical part of the thesis is focused on the judgment itself and contains an analysis of selected issues, concerning the interpretation of the Article VIII of the Convention and of the Convention itself and design and implementation of the Japanese research programme JARPA II. Key words: Whaling, International Public Law, International Court of Justice, International Whaling Commission, International Convention on the Regulation of Whaling, JARPA II.
6
Obsah 1
Úvod .................................................................................................................................... 9
2
Historie velrybářství .......................................................................................................... 11 2. 1 Historie IWC.................................................................................................................. 11 2.1.1 Počátky fungování ................................................................................................... 11 2.1.2 Od zavedení moratoria po současnost ...................................................................... 14 ICRW a činnost IWC ........................................................................................................ 18
3
Obsah a působnost Úmluvy ................................................................................... 18
3.1 3.2
4
Činnost IWC .............................................................................................................. 19
3.2.1
Vztah k některým dalším mezinárodním úmluvám ........................................... 20
3.2.2
Domorodý lov za účelem nutné obživy.............................................................. 21
3.2.3
Lov velryb pro vědecké účely ............................................................................ 23
Australia v. Japan: New Zealand intervening ................................................................... 26 4.1
Úvod do problematiky ............................................................................................... 26
4.1.1
Právní režim Antarktidy a význam antarktických vod pro Austrálii.................. 26
4.1.2
Spory před národními soudy .............................................................................. 27
4.1.3
Tradice lovu velryb v Japonsku ......................................................................... 29
4.1.4
Japonský lov velryb pro vědecké účely.............................................................. 31
4.2
Podstata žaloby .......................................................................................................... 32
4.3
Interpretace článku VIII............................................................................................. 33
4.3.1
Článek VIII a jeho vztah k Úmluvě ................................................................... 34
4.3.2
Výklad článku (teleologický, extenzivní/restriktivní) ........................................ 35
4.3.3
Evolutivní charakter Úmluvy ............................................................................. 36
4.3.4
Povaha práva na vydávání povolení na základě článku VIII ............................. 39
4.3.5 Soudní kritéria přezkumu udělení povolení (standard of review) k usmrcování, odchytu a zpracování velryb na základě článku VIII ........................................................ 40
4.4
4.3.6
Výklad spojení „pro účely vědeckého výzkumu“ .............................................. 41
4.3.7
Povaha směrnic a doporučení IWC .................................................................... 42
Program JARPA II ........................................................................................................ 43 4.4.1
Cíle programu JARPA II .................................................................................... 43
4.4.2
Používání smrtících metod ................................................................................. 45
4.4.3
Srovnání velikosti vzorků v programech JARPA a JARPA II........................... 46
4.4.4
Způsob stanovení velikosti cílových úlovků ...................................................... 47 7
4.4.5
Rozdíl mezi stanoveným vzorkem a skutečným odchytem ............................... 48
4.4.6
Další posuzované aspekty .................................................................................. 51
4.5
Závěry soudu ............................................................................................................. 52
5
Závěr ................................................................................................................................. 56
6
Literatura ........................................................................................................................... 59
8
1 Úvod Lov velryb byl v minulosti významný z vícero hledisek – z hlediska výživového, sociálního, ekonomického, kulturního apod. V současné době se ale jedná o aktivitu, kterou provozuje velmi málo států, což je způsobeno existencí platného zákazu lovu velryb pro komerční účely a také jinými faktory, zejména otázkou etiky lovu, otázkou významu velryb pro životní prostředí a veřejným míněním. Přesto se stále jedná o kontroverzní téma, což dokazují nejen všeobecně známé střety ekologických aktivistů s velrybáři, ale i diplomatické spory na mezinárodní úrovni, které se v případě Austrálie a Japonska dostaly až k Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Dne 31. března 2014 vydal Mezinárodní soudní dvůr rozsudek ve věci Australia v. Japan: New Zealand intervening, první mezinárodní rozsudek týkající se velrybářství, kterým rozhodl spor mezi Austrálií a Japonskem ohledně legality japonského lovu velryb pro vědecké účely, uskutečňovaného ve velrybí rezervaci v Jižním oceánu v rámci výzkumného programu JARPA II. Hlavním tématem této diplomové práce je právě rozsudek v případě Australia v. Japan: New Zealand intervening a jeho analýza, avšak pro lepší pochopení tématu lovu velryb byla práce rozdělena do tří kapitol, z nichž první dvě vytvářejí kontextuální základ pro rozhodnutí MSD. První kapitola práce představuje historický pohled na lov velryb, přičemž hlavní pozornost je věnována 20. století, tedy době, ve které prošel velrybářský průmysl největšími změnami. Klíčovou roli sehrál vznik Mezinárodní velrybářské komise, mezinárodní organizace založené na základě Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství, v rámci jejíž činnosti se státy zavázaly chránit velryby a regulovat velrybářský průmysl a od dílčích zákazů lovu týkajících se pouze určitých druhů velryb dospěly až k přijetí celkového moratoria na komerční lov velryb. Druhá kapitola práce se věnuje činnosti Komise, obsahu Úmluvy a zmiňuje i jejich vztah k dalším mezinárodním organizacím a smlouvám. Do této části jsou zařazeny i podkapitoly týkající se jediných dvou kategorií lovu velryb, které je v dnešní době možné provozovat – jsou jimi domorodý lov za účelem nutné obživy a lov velryb pro vědecké účely. V těchto dvou kapitolách práce je používána zejména metoda popisná, zakládající se na předchozí literární rešerši. V poslední a hlavní kapitole práce bude pozornost věnována samotnému rozsudku MSD. Ten si při rozhodování musel položit základní otázku – může být japonský lov velryb v antarktických vodách označen jako lov pro vědecké účely ve smyslu článku VIII Úmluvy? 9
Při hledání odpovědi na tuto otázku se pak MSD zabýval nejdříve analýzou článku VIII Úmluvy a následně zkoumáním programu JARPA II. Část práce týkající se rozsudku proto může být rozdělena do čtyř hlavních podkapitol. V úvodní podkapitole budou uvedeny informace, dokreslující kontext, ve kterém MSD rozhodoval, týkají se např. japonského lovu velryb či právního režimu Antarktidy a používána je zejména metoda popisná. Druhá podkapitola obsahuje stručný popis podstaty žaloby podané Austrálií u MSD. Další dvě podkapitoly jsou již věnovány samotné analýze vybraných bodů rozsudku. Na základě studia případu a rozsudku MSD, včetně stanovisek soudců jsem dospěla k závěru, že při analýze je nutné se zaměřit jak na otázky právní, tak na otázky vědecké vztahující se k případu. Třetí podkapitola se zabývá článkem VIII Úmluvy a jeho interpretací, i s ohledem na účel a cíl Úmluvy. MSD se této otázce v rozsudku sice věnoval, ale poněkud povrchně, a některá zajímavá témata, zejména evolutivní charakter Úmluvy, pouze zmínil. Při analýze vybraných dílčích interpretačních otázek jsou proto i za použití komparativní metody představeny a porovnány názory soudců uvedené v jejich odlišných či nesouhlasných stanoviscích. Závěrečná podkapitola se týká hodnocení programu JARPA II, čemuž MSD věnoval největší pozornost, a nevyhnul se ani zhodnocení vědeckých důkazů a názorů. V práci se proto budu věnovat i analýze nejzásadnějších otázek týkajících se způsobu navržení a provedení výzkumného programu JARPA II, kterými se MSD při rozhodování o jeho legalitě zabýval. Stejně jako ve třetí podkapitole, bude i zde použita převážně metoda analytická a komparativní, přičemž východiskem budou názory MSD a jeho soudců. Vzhledem k vědecké povaze této podkapitoly bude při představování programu JARPA II používána i popisná metoda. Cílem práce je představení tématu lovu velryb, a zejména pak analýza rozsudku MSD ve věci Australia v. Japan: New Zealand intervening týkající se vybraných otázek, a uvedení odlišných názorů na ně. V této souvislosti je vhodné uvést, že práce se bude zabývat pouze podstatou soudního sporu, tedy zda došlo k porušení konkrétních povinností stanovených Úmluvou, a nikoliv procesní stránkou řízení v dané věci. Hlavním zdrojem, ze kterého jsem při psaní práce a analýze rozsudku čerpala, byl samotný rozsudek MSD a stanoviska soudců, a dále také odborné články. Kromě toho jsem v prvních dvou částech práce využívala monografie zahraničních autorů dotýkající se tematiky lovu velryb.
10
2 Historie velrybářství Počátky lovu velryb sahají dle archeologických nálezů až do doby přibližně 3000 let před naším letopočtem. Pokud jde o komerční lov velryb, nejstarší záznamy o něm pocházejí z Baskicka, a to z doby asi 900 let př. n. l. 1 V průběhu staletí se velrybáři pohybovali zejména v oblasti Atlantického oceánu – od pobřeží kontinentální Evropy až k vodám Islandu a Grónska. Velrybí maso, svalovina a tuk sloužily díky vysokému obsahu proteinů a vitamínů jako zdroj obživy. Hojně se využívaly také kostice, a to zejména k výrobě rybářských vlasců, košíků, ale uplatnění našly i jako materiál k pokrývání střech, nebo v oděvním průmyslu při výrobě korzetů. Jedním z nejvýznamnějších velrybích produktů byl také olej, pocházející z velryb grónských či z vorvaňů, který se nejprve používal při výrobě svíček, později i k topení, v pouličním osvětlení a jako mazivo pro stroje. 2 V důsledku masivního rozvoje lovu velryb v 19. Století došlo k tomu, že ve 20. letech 20. století byl v Atlantickém oceánu takřka vyhuben vorvaň obrovský, a stejný osud potkal i populace plejtvákovců šedých v Tichém oceánu. I díky nástupu moderní technologie se proto zájmy velrybářských národů přesunuly do Arktického oceánu. Nicméně už po 20 letech od zahájení velrybářských operací v těchto vodách bylo zjevné, že tento ničím neomezovaný a neřízený lov velryb je dlouhodobě neudržitelný, protože dochází k ohrožení velrybích populací a tím pádem i k ohrožení celého velrybářského průmyslu.
2. 1 Historie IWC 2.1.1 Počátky fungování
Výsledkem několikaletých jednání o této problematice byla Úmluva o regulaci lovu velryb z roku 1931 (Convention on the Regulation of Whaling), která vstoupila v platnost v roce 1935. Ta zakázala lov tzv. pravých velryb (řádu Eulabaena), dále také lov kojených mláďat, nedospělých velryb, a samic doprovázených mláďaty.3 Záhy se ale ukázala jako nedostačující, protože některé druhy velryb byly kriticky ohrožené vyhynutím, a bylo tedy potřeba zavést jejich účinnější ochranu. V roce 1937 byla za tímto účelem sjednána Mezinárodní smlouva o regulaci lovu velryb (International Agreement for the Regulation of Whaling), která jasně stanovila kvóty výlovu a pevně určila podmínky pro lov jednotlivých druhů velryb. Důležitým 1
GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 3. 2 PERRIN, William F. Encyclopaedia of Marine Mammals. Amsterdam: Elsevier, 2009, s. 1246. 3 Úmluva o regulaci lovu velryb ze dne 24. 9. 1931.
11
dodatkem ke smlouvě byl Protokol z roku 1945 (Protocol Amending the International Agreement of 1937 for the Regulation of Whaling), který reagoval na poválečnou potřebu velrybích produktů, protože během 2. světové války byl lov velryb prakticky zastaven.4 Jelikož bylo nutné brát ohled i na zachování velrybích populací, zavedl tento Protokol takzvanou jednotku plejtváka obrovského (blue-whale unit, BWU), která odpovídala dvěma plejtvákům myšokům, dvěma a půl keporkakům a šesti plejtvákům sejvalům.5 Počáteční limit byl stanoven na 16 000 BWU za sezónu, ale během dalších let se toto číslo nepatrně snižovalo, což vedlo k nespokojenosti mnoha velrybářských zemí, které zvažovaly odchod z IWC. Z tohoto důvodu se rozhodla IWC limity navýšit, ačkoliv narůstaly obavy, že dojde k vážnému ohrožení existence některých druhů velryb.6 Poslední mezinárodní smlouvou upravující velrybářství se stala dosud platná Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946.7 Největší spory byly tradičně vedeny ohledně lovu v arktických vodách, který provozovaly Velká Británie, Sovětský Svaz, Nizozemí, Norsko a Japonsko. Na počátku 60. let bylo proto na dva roky pozastaveno stanovování kvót pomocí BWU, aby se do IWC vrátilo Norsko, které na krátkou dobu vystoupilo, a aby se urovnaly vztahy s dalšími zeměmi, které odchod zvažovaly. Jelikož v této době nebyli velrybáři ničím omezováni, počet ulovených velryb vzrostl až na 17 780 BWU, a bylo tedy nutné přijít s účinným řešením.8 Kromě toho, že se snížil celkový počet stanovené BWU za rok, v roce 1961 byly zavedeny kvóty na antarktický pelagický lov pro jednotlivé země zvlášť, některé státy však svůj podíl uměle navyšovaly tím, že skupovaly flotily či přímo kvóty ostatních zemí.9 Během padesátých a šedesátých let 20. století populace lovených velryb stále klesaly a nedařilo se najít účinné řešení. V roce 1963 proto Komise přijala alespoň dílčí opatření a zcela zakázala lov keporkaků jižně od rovníku a plejtváků obrovských jižně od 40° rovnoběžky. O dva roky později došlo i na zákaz lovu plejtváků obrovských, výraznému omezení lovu
4
GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 4. 5 Protokol k Mezinárodní smlouvě o regulaci lovu velryb ze dne 26. 11. 1945. 6 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 4. 7 Tamtéž. 8 Tamtéž, s. 5 - 6. 9 Tamtéž, s. 6.
12
plejtváků sejvalů a myšoků, a v roce 1976 i k celkovému zákazu lovu těchto druhů.10 Je ovšem nutné podotknout, že tato opatření vyústila v nadměrný lov jiných druhů (např. plejtváků malých) a v ohrožení jejich dosud dostatečných populací. S ohledem na nekončící spory mezi státy a pokračující nadměrný lov velryb bylo zřejmé, že IWC v této podobě nefunguje a není schopná naplňovat svůj účel, a je proto nutné přistoupit k výrazným změnám, kterými mělo být zejména upuštění od užívání BWU a přijetí Nových postupů hospodaření (NMP - New Management Procedure).11 Vědecký výbor komise navrhoval zrušení systému BWU již od 50. let, jelikož zcela zjevně nezohledňoval vědecké argumenty a stavy populací jednotlivých druhů velryb, ale vycházel ze zastaralé velrybářské metody, která se zakládala na průměrném obsahu oleje v těle velryb. Největším problémem systému bylo to, že takto nastavené kvóty vedly velrybáře k tomu, aby se jejich pozornost zaměřovala primárně na největší druhy velryb, jejichž lov byl podle tohoto systému nejvýhodnější, což vedlo k výraznému úbytku některých velrybích populací, zejména plejtváků obrovských.12 Kromě toho IWC nestanovovala pevný počet velrybářských lodí a jejich státní příslušnost, počet velrybářských stanic, ani individuální limity pro jednotlivé státy. Z těchto důvodů tak zejména v 50. letech docházelo k jevu označovanému jako „Whaling Olympics“, tedy Velrybářské olympijské hry, kdy mezi sebou flotily soutěžily o získání co největšího podílu na stanovených kvótách, než bude dosaženo limitu a lov bude na zbytek sezony pozastaven.13 IWC doporučení Vědeckého výboru vyslyšela až v roce 1972, kdy byla BWU definitivně zrušena a v roce 1974 nahrazena NMP. Nové postupy hospodaření se zároveň měly stát můstkem k zavedení moratoria na lov velryb, jelikož lov nejohroženějších druhů velryb byl díky nim fakticky zakázán. 14 Tento systém byl založen na konceptu maximálního udržitelného výnosu (Maximum Sustainable Yield – MSY), který se určuje podle počtu velryb. Populace velryb byly v Harmonogramu rozděleny do tří kategorií:
10
Status of whales. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/status 11 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 8 – 9. 12 Tamtéž. 13 OBERTHÜR, Sebastian. The International Convention for the Regulation of Whaling: From OverExploitation to Total Prohibition. Yearbook of International Co-operation on Environment and Development 1998/1999 [online]. 1999, s. 32[cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.fni.no/ybiced/98_03_oberthur.pdf 14 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 9.
13
1. Udržovaná obhospodařovaná populace (Sustained Management Stock – SMS), jejíž velikost není o více než 10 % nižší a více než o 20 % vyšší než MSY. Komerční lov velryb v této populaci může být povolen na základě dobrozdání Vědeckého výboru. 2. Původní obhospodařovaná populace (Initial Management Stock – IMS), jejíž objem překračuje MSY o více než 20 %. I u této populace může být komerční lov povolen Vědeckým výborem, a to s cílem uvést populaci na úroveň MSY a poté ji efektivně udržovat na optimální úrovni bez nebezpečí snížení pod tuto úroveň. Využití populace musí předcházet provedení odhadu její velikosti, které schválí Vědecký výbor a poté, nejsou-li důkazy o možném snížení populace pod MSY, lze ročně ulovit maximálně 5 % odhadovaného základního využitelného objemu populace. 3. Chráněná populace (Protection Stock – PS) tedy populace, jejíž objem je o více než 10 % nižší než MSY. V rámci této populace nelze provádět komerční lov.15 Nové postupy hospodaření se však ukázaly v praxi téměř nepoužitelné, jelikož i ve Vědeckém výboru panovaly neshody ohledně určování optimálního maximálního udržitelného výnosu, protože je téměř nemožné bezchybně stanovit počet velryb v oceánech. I přes nejasnosti došel výbor k závěru, že na základě NMP by bylo možné (bez ohrožení jejich populací) lovit plejtváky myšoky, plejtváky sejvaly, plejtváky malé a vorvaně obrovské.16
2.1.2 Od zavedení moratoria po současnost
70. léta se v oblasti lovu velryb nesla ve znamení protivelrybářských kampaní, ekologického aktivismu a volání po úplném zákazu lovu velryb – k tomu ovšem mohlo dojít pouze změnou harmonogramu Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství, která může být přijata pouze na výročních zasedáních IWC, a to tříčtvrtinovou většinou členských států. Jako počátek procesu, který později vedl k zavedení moratoria, je označován rok 1972. V tomto roce se konalo zasedání OSN pod názvem Konference Organizace spojených národů o životním prostředí, na kterém se mimo jiné, poprvé na mezinárodní půdě, vedla diskuze o zákazu komerčního lovu velryb.17 USA navrhly rezoluci, která kromě tohoto zákazu obsahovala ustanovení týkající se fungování IWC a přispívání větších částek na vědecký výzkum.
15
Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946. GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 9. 17 KURKPATRICK, Dorsey. Whales and Nations: Environmental Diplomacy on the High Seas. 1. vyd. Seattle: University of Washington Presss, 2013, s. 222. 16
14
Rezoluce byla přijata v poměru hlasů 53-0 a ačkoliv byla nezávazná, stala se prvním významným krokem k zákazu komerčního lovu.18 V témže roce se některé státy, zejména USA a Velká Británie, pokusily prosadit myšlenku moratoria i na půdě IWC, ta však přijata nebyla, a to ani v následujících deseti letech. Odpůrci moratoria argumentovali tím, že celkový zákaz má v podstatě stejný nedostatek jako BWU – reguluje lov všech druhů velryb úplně stejně a nezohledňuje rozdíly ve stupni ohrožení jednotlivých velrybích populací. Dále uváděli i to, že pro zákaz lovu neexistuje žádný vědecký podklad, a že moratorium by zmařilo dosavadní úspěchy IWC a mohlo by vést k nekontrolovanému lovu velryb. Někteří odpůrci také tvrdili, že moratorium je v rozporu s duchem Úmluvy, která měla vytvořit mezinárodní systém regulace lovu, nikoliv jej zcela zakázat. Zastánci moratoria pak argumentovali povinností mezinárodního společenství zachovat velrybí populace, praktickou nemožností odhadnout přesné počty velryb, nehumánností metod lovu a principem předběžné opatrnosti.19 IWC navrhla jako náhradní řešení desetiletý intenzivní výzkumný program, omezení lovu jednotlivých druhů v jednotlivých oblastech a dále snižovala kvóty. Každoroční pokusy o zavedení moratoria byly neúspěšné, ačkoliv rostl tlak veřejnosti a objevil se i návrh technického výboru ICW, aby byl lov zastaven do doby, dokud nevstoupí v platnost opatření, které by zajistilo přežití velrybích populací, nicméně podobná opatření neměla dostatečnou podporu členských států. Velkým úspěchem proto bylo prosazení celosvětového zákazu lovu vorvaňů obrovských v roce 1981.20 V této době se IWC rozrostla z původních 12 členů na 37. Přidaly se i státy, které nebyly ve velrybářství příliš zainteresované, a neměly tedy silný zájem na jeho udržení - jejich společným zájmem se tedy stalo zachování velryb samotných, nikoli pouze velrybářského průmyslu.21 I díky tomu se na 34. zasedání IWC v roce 1982 konečně podařilo prosadit návrh
18
Tamtéž, s. 223. GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 10. 20 Tamtéž, s. 11. 21 Tamtéž. 19
15
na ukončení veškerého komerčního lovu velryb na dobu neurčitou.22 Do Harmonogramu Úmluvy byl poté vložen nový odstavec 10(e) v tomto znění: „Nehledě na jiná ustanovení odstavce 10 jsou kvóty pro zabíjení kytovců pro komerční účely ze všech populací počínaje sezónou 1986 v pobřežních oblastech a 1985/86 na volném moři rovny nule. Toto ustanovení podléhá přezkoumání na základě nejlepších vědeckých dobrozdání a nejpozději v roce 1990 komise provede komplexní posouzení účinků tohoto rozhodnutí na populace kytovců a zváží úpravu tohoto ustanovení a stanovení jiných limitů.“23 Ještě v roce 1981 bylo dohodnuto, že IWC upustí od NMP a začne pracovat na návrhu nového systému, tzv. nového postupu řízení (Revised Management Procedure – RMP) a že bude zpracován zevrubný odhad stavu velrybích populací, na jehož základě měl být sestaven nový algoritmus pro stanovení kvót pro lov.24 V rámci RMP se tedy nepočítalo s úplným moratoriem, jeho cílem by bylo, podle IWC, vytvoření stabilních kvót pro lov sloužící k řádnému rozvoji velrybářského průmyslu. Komerční lov by měl být povolen pouze pro určité druhy velryb, v limitech stanovených Vědeckým výborem a schválených IWC pro jednotlivé oblasti a sezóny. Pro ohrožené druhy velryb (populace nacházející se pod hranicí 54 % odhadované kapacity únosnosti ekosystému) by měl být limit stanoven na nulu.25 Pro stanovení limitu se navíc musel brát v potaz i vliv změn životního prostředí, vedlejší úlovky velryb a to, že dříve byla ve velrybářském průmyslu falšována data týkající se odchytu velryb. Komise proto přišla s inovativním přístupem a nejrůznější možné způsoby řízení velrybářství testovala pomocí počítačových simulací, které zprostředkovaly pohled na vývoj velrybích populací až 100 let do budoucnosti.26 Ačkoliv už byla podoba RMP v podstatě dohodnuta, Norsko požadovalo jeho revizi – prý byla příliš konzervativní a kvóty by nebyly dostatečně vysoké. Začalo se tedy pracovat na novém režimu hospodaření (Revised Management Scheme – RMS), systému zahrnujícímu i RMP, který měl při stanovování kvót zohlednit i další „nevědecké“ faktory (např. dohled nad jejich dodržováním, vynucovací mechanismus nebo i humánnost metod zabíjení velryb), 22
WATKINS, Casey G. Whaling in the Antarctic: Case Analysis and Suggestions for the Future of Antarctic Whaling and Stock Management. New York International Law Review [online]. 2012, Vol. 25, 31 s. [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract=2035631 23 Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946. 24 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 12. 25 Revised Management Procedure. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/rmp 26 PERRIN, William F. Encyclopaedia of Marine Mammals. Amsterdam: Elsevier, 2009, s. 626.
16
nicméně jeho konečná podoba dosud nebyla stanovena.27 IWC pro zpracování RMS ustanovila pracovní skupiny, které se od roku 1994 pravidelně scházely k projednání nejrůznějších návrhů, ale dosud se nepodařilo vytvořit podobu návrhu přijatelnou pro členské státy. Na zasedání v roce 2007 proto IWC došla k závěru, že diskuze na toto téma dospěla do slepé uličky, alespoň na její půdě. Poznamenala ale, že samotné vlády, nebo skupiny států by na vývoji RMS měly dále pracovat. Některé členské státy, například Austrálie, Německo či USA, ovšem odmítají přijetí RMS a zavedení RMP z toho důvodu, že by to byl krok nevyhnutelně vedoucí k obnovení komerčního lovu velryb.28 Japonsko, v současnosti hlavní zastánce lovu velryb, se naopak snaží získat potřebnou většinu pro zrušení moratoria. Japonci poukazují na to, že podle jejich výzkumu je velrybí populace už dostatečně velká na to, aby mohla být lovena, a není v žádném případě ohrožena, jak tvrdí Mezinárodní unie pro ochranu přírody (International Union for Conservation of Nature), a dokonce, že je tak hojná, že představuje ohrožení pro zdroje ryb. Nicméně, toto tvrzení vychází ze zjištění japonského Institutu pro výzkum kytovců, který je prezentován jako nezisková výzkumná organizace, avšak vznikl s podporou Ministerstva zemědělství, lesního hospodářství a rybářství a ve spolupráci s velrybářskými společnostmi, a o jeho nezaujatosti proto můžeme pochybovat.29 I po zavedení moratoria dále legálně probíhá lov velryb na Islandu a v Norsku, jelikož tyto státy své námitky nikdy nestáhly, a zákaz komerčního lovu se na ně tedy nevztahuje.30
27
GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 12 - 13. 28 Revised Management Scheme. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/index.php?cID=581&cType=html&zenario_sk_return=zenario__content/panels/content_types/ite m//html//item//en//html_1 29 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 129-130. 30 EPSTEIN, Charlotte. The power of words in international relations: birth of an anti-whaling discourse. 1. vyd., Cambridge, Mass: MIT Press, 2008. s. 220 – 222.
17
3 ICRW a činnost IWC 3.1 Obsah a působnost Úmluvy
V preambuli jsou vyjádřeny hlavní cíle Úmluvy a záměry smluvních států. Jsou jimi31:
zájem národů na zachování velrybí populace pro budoucí generace
nutnost ochrany všech druhů velryb před nadměrným lovem
řádná regulace lovu velryb tak, aby docházelo k přirozenému zvyšování jejich počtu, v důsledku čehož bude možné odchytávat větší množství velryb bez ohrožování jejich populací
co nejrychlejší dosažení optimální úrovně stavu velryb, aniž by došlo k rozsáhlé hospodářské a potravinové krizi
omezení lovu velryb pouze na ty druhy, které tomuto využívání nejlépe odolávají, a tím zajistit nezbytně nutnou dobu pro obnovu těch druhů velryb, jejichž počet byl zdecimován
vytvoření systému mezinárodní regulace lovu velryb a zajištění řádné a účinné ochrany velryb.
Působnost Úmluvy je stanovena v článku I – vztahuje se na všechny tovární lodě, pozemní stanice a velrybolovky, které spadají do působnosti smluvních vlád, a na všechny vody, kde se mohou vyskytovat. Součástí Úmluvy je také protokol z roku 1956, který rozšířil její působnost také na vrtulníky a jiné vzdušné dopravní prostředky, které by mohly sloužit k vyhledávání, vlečení či zabíjení velryb. Podstatnou částí Úmluvy je ustanovení článku VII, na jehož základě mohou být udílena často sporná povolení k lovu velryb pro vědecký účel.32 Ačkoliv ICRW sama pojem "velryba" nedefinuje, z harmonogramu můžeme vyčíst, že se Úmluva vztahuje především na všechny příslušníky podřádu kosticovců (Mysticeti): velryba grónská (Balaena mysticetus), velryba černá (Eubalaena glacialis), velryba jižní (Eubalaena australis), velrybka malá (Caperea marginata), plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus), keporkak (Megaptera novaeangliae), plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus), plejtvák myšok (Balaenoptera physalus), plejtvák malý (Balaenoptera acutorostrata), plejtvák Brydeův (Balaenoptera edeni) a plejtvák sejval (Balaenoptera borealis). Stejným způsobem, včetně stanovení kvót, upravuje Harmonogram i zástupce podřádu ozubených (Odontoceti): vorvaně obrovského (Physeter catodon). V textu harmonogramu je uvedena i kosatka dravá (Orcinus 31 32
Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946. Tamtéž.
18
orca), pokud jde o dovolené metody lovu. Ačkoliv bod 1 Harmonogramu uvádí ve výkladu pojmů kulohlavce černého (Globicephala melas) a kulohlavce Sieboldova (Globicephala macrorhynchus), patřící spolu s kosatkou do čeledi delfínovití (Deplhinidae), na ně se Úmluva blíže nevztahuje.33 Nedílnou součástí Úmluvy je i tzv. Harmonogram (Schedule), ve kterém jsou zakotvena veškerá opatření Komise týkající se regulace velrybářství. Ten má stejnou právní sílu jako Úmluva (čl. I odst. 1 ICRW) a je tvořen a měněn nařízeními (Regulations) Mezinárodní velrybářské komise tak, aby reagoval na aktuální mezinárodní vývoj v oblasti životního prostředí.
3.2
Činnost IWC
Na základě článku III Úmluvy je ustanovena Mezinárodní velrybářská komise, která se skládá z jednoho zástupce každé smluvní strany, jichž je aktuálně 89. Komise je hlavním světovým orgánem, který se zabývá všemi aspekty problematiky lovu a ochrany velryb, jimiž jsou stanovování kvót na lov, zavádění zákazů lovu určitých druhů, určování loveckých sezón, vymezování chráněných oblastí, humánnost loveckých metod, ale také turistikou zaměřenou na pozorování velryb apod.34 Komise se schází jednou ročně, případně podle potřeby, a jak již bylo naznačeno, jejím hlavním úkolem je přijímání opatření k regulaci velrybářství v rámci harmonogramu a kontrola jejich dodržování. Dle článku V Úmluvy má Komise právo stanovit35:
chráněné a nechráněné druhy
lovné sezóny a sezóny, kdy je lov zakázán
vody, ve kterých je lov povolen/zakázán včetně stanovení ochranných oblastí
velikostní limity pro jednotlivé druhy
dobu, metody a intenzitu lovu velryb
druhy a specifikace nástrojů, které lze použít
metody měření,
evidenci odchytu a jiné statistické záznamy
33
Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946. History and Purpose. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/history-and-purpose 35 Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946. 34
19
Změny Harmonogramu mohou být přijaty pouze na výročních zasedáních Komise, a to tříčtvrtinovou většinou. V Úmluvě je dále stanoveno, že přijetí jakýchkoli změn Harmonogramu musí být podloženo vědeckými závěry, musí odpovídat cílům Úmluvy, nesmí omezovat jakékoliv konkrétní velrybářské subjekty, a musí zohledňovat zájmy spotřebitelů velrybářských produktů i zájmy velrybářského průmyslu. Každá z těchto změn vstupuje v platnost 90 dnů po jejím oznámení, a během této lhůty má každá členská země možnost vznést námitku proti tomuto rozhodnutí Komise, čímž se účinnost rozhodnutí odkládá o nejméně dalších 90 dnů, což poskytuje více času dalším zemím pro případné podání námitky. Po uplynutí této prodloužené lhůty pak vstupuje změna v platnost a vztahuje se na všechny členské země, kromě těch, co vznesly námitky (jedná se tedy v podstatě o veto, které mohou státy kdykoliv odvolat).36 „Podle čl. VI ICRW má Komise rovněž pravomoc přijímat doporučení (recommendations) „ohledně jakýchkoli otázek, které souvisejí s velrybami nebo velrybářstvím, a ohledně cílů a účelů této Úmluvy“. K jejich přijetí postačuje prostá většina. Podle MSD tato doporučení, která se přijímají ve formě rozhodnutí, nejsou závazná. Nicméně pokud jsou přijata na základě konsensu či jednohlasně, mohou být relevantními pro výklad Úmluvy a jejího Harmonogramu.“37 V rámci Komise jsou vytvořeny čtyři výbory – technický, finanční, ochranářský a vědecký, který je považován za nejdůležitější, jelikož sdružuje přední světové vědce a odborníky doprovázející zástupce států, kteří Komisi poskytují vědecké podklady pro chystaná opatření.38 3.2.1
Vztah k některým dalším mezinárodním úmluvám
S velrybářstvím úzce souvisí i Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES - Convention on International Trade in Endangered Species). Tato úmluva vznikla v rámci OSN v r. 1973 a vešla v platnost v r. 1975. Členové CITES úzce spolupracují s Komisí už od roku 1979, kdy odsouhlasili rezoluci, kterou se zavazují, že nevydají vývozní ani dovozní povolení na obchod s kytovci, kteří jsou
36
Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946. Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 49. 38 Commission Sub-groups. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/commission-sub-groups 37
20
chráněni v rámci Úmluvy. Všechny druhy velkých kytovců jsou dnes také na podporu moratoria na Seznamu I, Úmluvy CITES.39 Další úmluvou, která se zabývá problematikou ochrany velryb je Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (CMS - Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals). Je nezbytné zmínit, že CITES i CMS respektují prioritu Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství. Článek XIV odst. 4 CITES stanoví, že smluvní strana, která je zároveň smluvní stranou Úmluvy, je osvobozena od povinností vyplývajících z CITES pro regulaci obchodu s exempláři mořských druhů zařazených v příloze II k CITES. CMS pak stanoví, že její ustanovení se žádným způsobem nedotýkají práv nebo závazků kterékoli strany, vznikajících na základě jakékoliv existující úmluvy.40 3.2.2
Domorodý lov za účelem nutné obživy
Domorodý lov velryb (Aboriginal subsistence whaling - ASW) je podle IWC samostatnou kategorií velrybářství – zvláštní postavení mu bylo přiznáno již v Úmluvě o regulaci lovu velryb z roku 1931, jejíž článek 3 stanovil, že Úmluva se nevztahuje na původní obyvatele obývající pobřeží členských států, kteří při lovu využívají pouze jednoduchá plavidla, nepoužívají střelné zbraně, a kteří nejsou ve službě třetích (nedomorodých) osob. V Úmluvě z roku 1946 již domorodý lov nebyl zmíněn v hlavním textu, ale byl uveden jako výjimka v Harmonogramu. I když byl výslovně zakázán lov určitého druhu velryb, tyto zákazy se zpravidla na domorodce nevztahovaly pod podmínkou, že velrybí produkty využijí pouze pro své vlastní potřeby.41 I tato kategorie lovu podléhá omezením a rozhodnutím vědecké komise, která stanoví kvóty, a je speciálně spravována podvýborem pro domorodý lov velryb za účelem nutné obživy (Aboriginal Subsistence Whaling Sub-committee). Ten se řídí doporučeními vědeckého výboru, co se týče kvót a žádostí o povolení tohoto typu lovu, sám pak spolupracuje s domorodými velrybáři a představiteli jejich států. Vlády musí podvýboru poskytovat podklady, které dokazují nezbytnost lovu pro domorodé obyvatele (z hlediska výživového a kulturního). Ten se samozřejmě od dob Úmluvy z roku 1931 změnil a tehdejší definice je dávno zastaralá – dnešní domorodci mohou používat motorové čluny a modernější nástroje jako harpuny a střelné zbraně, jelikož primitivní lovecké metody jsou neefektivní a při jejich 39
GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 67-68. 40 Tamtéž, s. 69. 41 Tamtéž, s. 194 – 195.
21
používání by docházelo ke zbytečným ztrátám velrybího masa. Změnila se také definice využívání velrybích produktů pro vlastní potřeby, jelikož i Komise uznává, že domorodci mají právo část těchto produktů prodat, nicméně alespoň převládající část by měla být spotřebována v rámci domorodého společenství.42 Podle současného pohledu Komise by měli původní či domorodí obyvatelé sdílet silné společenské, rodinné, sociální a kulturní vazby vztahující se k tradiční odkázanosti na lov velryb a používání velrybích produktů43. Sama Komise si uvědomuje, že někdy může její zhodnocení „nezbytnosti“ domorodého lovu působit kontroverzně, jelikož neexistuje jeho jediná závazná definice, a navíc každý lov je specifický, a proto není možné stanovit jednotná pravidla. Můžeme nicméně uvést některé z faktorů, které při rozhodování Komise zvažuje: síla nebo význam velrybářské tradice v dané zemi, odlehlost oblasti, dostupnost potravin, zdraví, klima, zajištění přístupu k potravinám nebo „domácká“ povaha lovu.44 Kvóty se pro domorodý lov stanoví zpravidla na 6 let, a v současnosti je lov povolen v těchto oblastech45: a) Čukotské moře, Beringovo moře a Beaufortovo moře (domorodí obyvatelé Aljašky a Čukotky): velryba grónská, 336 velryb a max. 67 ročně (2013 – 2018) b) východní část severního Pacifiku (domorodí obyvatelé Čukotky a Washingtonu): plejtvákovec šedý, 744 velryb, max. 140 ročně (2013 – 2018) c) východní Grónsko (domorodí obyvatelé Grónska): plejtvák malý, max. 12 velryb ročně (2005 – 2018) d) západní Grónsko (domorodí obyvatelé Grónska): velryba grónská, max. 2 velryby ročně (2015-2018); plejtvák myšok, max. 19 velryb ročně (2015-2018), plejtvák malý, max. 164 velryb ročně (2015-2018); keporkak, max. 10 velryb ročně (2015-2018) e) Sv. Vincent a Grenadiny: keporkak, max. 24 kusů (2013-2018) O povolení provádět domorodý lov opakovaně usiluje i Japonsko se svým tradičním pobřežním lovem, ale jeho žádosti bývají zamítnuty, jelikož se Komise obává, že je to pouze 42
Greenland and „local comsuption“. Whale and Dolphin Conservation [online]. Whale and Dolphin Conservation © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://us.whales.org/wdc-in-action/greenland-and-localconsumption 43 Tamtéž. 44 Aboriginal Subsistence Whaling. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/index.php?cID=html_65 45 Catch Limits & Catches taken. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/index.php?cID=html_65
22
zástěrka pro komerční lov. I v této souvislosti můžeme pozorovat diplomatické spory západu (především USA) s Japonskem kvůli velrybářství. Na zasedání Komise v roce 2002 byla totiž poprvé zamítnuta žádost aljašských Inuitů a obyvatel Čukotského poloostrova o udělení kvót na lov velryb (velryba grónská, 2003-2007, 280 kusů). Mnozí vnímali tento krok jako politickou odvetu Japonska a jeho spojenců v Komisi za odmítavé stanovisko většiny členů Komise vůči japonským snahám o zařazení pobřežního lovu do kategorie domorodého lovu. Z tohoto důvodu pak téhož roku proběhla mimořádná schůze IWC, na které se USA podařilo prosadit opětovné udělení kvóty pro domorodý lov velryb aljašskými Iniuty a obyvateli Čukotského poloostrova. I Japonsko se opětovně pokusilo o zařazení pobřežního lovu do kategorie ASW a i tento pokus byl sice neúspěšný, ale tentokrát pro něj hlasovaly i USA, které svůj hlas podmínily tím, že japonský lov bude nekomerční a striktně se podřídí všem doporučením vědeckého výboru Komise.46 Za zmínku stojí i skutečnost, že během 90. let narostl počet členů IWC, kteří svými hlasy podporovaly japonské zájmy - jednalo se zejména o méně rozvinuté země v Karibiku či v Africe. Objevila se proto nařčení, že Japonsko tyto státy uplácí, aby získalo při hlasování převahu, což Japonsko dlouho odmítalo, nakonec je ale oficiálně potvrdil Hiroaki Kameya, náměstek ministra zemědělství a rybářství. Přiznal, že podnikl cesty do několika zemí za účelem zvýšit počet národů činných v IWC a nabídl jim finanční pomoc, pokud budou v rámci IWC podporovat japonské zájmy.47 Hlavním japonským cílem je zřejmě přesvědčit o vstupu do IWC dostatek států na to, aby získalo potřebnou tříčtvrtinovou většinu pro změnu harmonogramu a tedy pro zrušení moratoria.
3.2.3
Lov velryb pro vědecké účely
Lov velryb pro vědecké účely představuje spolu s domorodým lovem za účelem nutné obživy jediné dvě možné výjimky z moratoria a tento koncept výjimek z ochrany kytovců převzala současná Úmluva z Mezinárodní smlouvy o regulaci lovu velryb z roku 1937.48 Na tuto kategorii lovu je nutné mít zvláštní povolení, která mají pravomoc udílet vlády smluvních států, a to kterémukoliv svému občanovi, avšak zároveň musí stanovit omezení ohledně počtu 46
GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 199 – 201. 47 Vote Buying: Japan's strategy to secure a return to large-scale whaling. Greenpeace [online]. Greenpeace © 2001 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.greenpeace.org/international/Global/international/planet2/report/2001/11/vote-buying-japan-s-strategy.pdf 48 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 195 – 201.
23
velryb apod., a oznámit vydání tohoto oprávnění Komisi. Zabíjení, odchytávání a zpracovávání velryb v souladu s tímto ustanovením se pak zcela vyjímá z působnosti Úmluvy.49 Jelikož se jedná o stěžejní problematiku, budeme se podrobnějšímu rozboru a interpretaci tohoto článku věnovat v další části diplomové práce. Vládní povolenky na lov se záhy staly častým způsobem, jak obcházet stanovené kvóty pro komerční lov nebo lovit mimo stanovenou sezónu. Komise se s touto problematiku snažila vypořádat nejprve prohlášením, že vlády by neměly vydávat tato povolení, pokud nejsou maximálně opodstatněná, poté jejich vydávání podmínila tím, že vědecké výsledky získané na základě lovu jí musí být předávány.50 Navzdory těmto opatřením problémy nevymizely, a v roce 1962 proto bylo stanoveno pravidlo, že před udělením povolení je nutné žádost zkonzultovat s vědeckým výborem, že žádost by měla obsahovat řádné odůvodnění a že počet ulovených kusů by měl být co nejnižší, pouze nezbytně nutný pro splnění cíle výzkumu. Ačkoliv ještě v 60. a 70. letech lovily velryby pro vědecké účely lodě Japonska, USA, Austrálie, Kanady a SSSR, tato problematika začala být znovu kontroverzní až po zahájení moratoria v roce 1986. V té době přešly na vědecký lov státy, které byly moratoriem nejvíce zasažené (Island, Japonsko, Norsko) a v letech 1986 – 2002 bylo ve znamení vědy zabito přibližně 6000 velryb, což je 2.8 krát více, než kolik jich na základě těchto povolení bylo zabito v letech 1949 až 1987.51 Ihned po účinnosti moratoria zavedl svůj výzkumný program Island a část masa z těchto úlovků putovala na japonský trh navzdory tomu, že maso z lovu pro vědecké účely mělo být určeno primárně k místní spotřebě. Tento program sice oficiálně skončil v roce 1989, dodávky velrybího masa do Japonska ale pokračovaly až do roku 1992, kvůli čemuž se Island stal terčem mezinárodní kritiky a na protest proti tomuto nátlaku vystoupil z IWC. Znovu se vrátil až v roce 2002, nicméně jeho výhrady k moratoriu byly stále aktuální, a v roce 2003 opět zahájil svůj vědecký program, v rámci kterého bylo v letech 2003 až 2007 uloveno 200 plejtváků malých.52 Ještě před ukončením tohoto údajně vědeckého výzkumu obnovil Island v roce 2006 komerční lov, jelikož moratorium se na něj kvůli vznesené námitce nevztahuje. V roce stanovil kvóty pro komerční lov na 40 kusů plejtváků malých za rok, ale 49
Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946, čl. VIII. IWC. 9th Report. (1958). 51 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 195. 52 Tamtéž, s. 199 – 198. 50
24
v následujících letech je kvůli špatné ekonomické situaci postupně zvyšoval, a velrybí produkty z Islandu byly nadále prodávány do Japonska. V současnosti to ale vypadá, že se lov velryb na Islandu (alespoň komerční) chýlí ke konci, jelikož v únoru 2016 oznámila jediná islandská společnost lovící plejtváky, že lov velryb nebude v tomto roce obnoven.53 Norsko také zahájilo svůj vědecký program, který proběhl v letech 1992 až 1994 a týkal se populací plejtváků malých v severovýchodním Atlantiku.54 V roce 1995 pak přestala norská vláda vydávat povolenky a znovu zahájila komerční lov. Kromě Islandu a Norska měly své vědecké programy pro lov velryb i Sovětský Svaz a Jižní Korea, ačkoliv jen krátce, a samozřejmě Japonsko, jehož vědeckému lovu velryb se budu věnovat později.55
53
Whaling in Iceland. Whale and Dolphin Conservation [online]. Whale and Dolphin Conservation © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://us.whales.org/issues/whaling-in-iceland 54 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 123 55 Tamtéž.
25
4 Australia v. Japan: New Zealand intervening 4.1 4.1.1
Úvod do problematiky Právní režim Antarktidy a význam antarktických vod pro Austrálii
Oblast Antarktidy je ve smyslu mezinárodního práva ovlivněna zásadou společného dědictví lidstva (principle of common heritage of mankind), která obsahuje zákaz přivlastnění si mezinárodních prostorů a jejich přírodních bohatství (jde o tzv. věc patřící všem, res communis omnium) a povinnost států podílet se na výzkumu a využívání mezinárodních prostorů bez diskriminace a na základě rovnosti.56 Nicméně zásada společného dědictví lidstva se však plně na Antarktidu nevztahuje z důvodu, že pro antarktické území neplatí zákaz přivlastnění, jelikož státy se pouze zavázaly, že po dobu platnosti Smlouvy o Antarktidě nebudou uplatňovat územní nároky na Antarktidu57. Jde tedy o jakési „zmrazení“ územních nároků, kdy státy upřednostnily zájem mezinárodního společenství na zachování této oblasti před svými mocenskými tendencemi.58 Antarktický smluvní režim se začal formovat na počátku 20. století, ale až v roce 1959 došlo k uzavření mnohostranné Smlouvy o Antarktidě (Antarctic Treaty), která vstoupila v platnost 23. 6. 1961. Ta stala základním pilířem právního režimu v Antarktidě a jejím uzavřením byl zahájen proces vytváření komplexního Antarktického smluvního systému (The Antarctic Treaty System – ATS), který se mimo jiné zaměřuje i na ochranu mořských živých zdrojů.59 ATS se ale nedotýká problematiky velrybářství, nebo lépe řečeno, smluvní státy se rozhodly neupravovat velrybářství v tom rozsahu, v jakém jej upravuje IWC60. Austrálie spravuje tzv. Australské antarktické území (Australian Antarctic Territory - AAT), které je z pohledu australského práva jedním z vnějších australských teritorií, avšak na mezinárodní úrovni jej oficiálně uznává pouze Velká Británie, Nový Zéland, Francie a
56
DAVID, Vladislav a kol. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou, 2. vydání, Praha: Leges, 2011, s. 292. K roku 2012 vzneslo územní nároky na Antarktidu 7 států – Argentina, Austrálie, Chile, Francie, Nový Zéland, Norsko a Spojené království. 58 DAVID, Vladislav a kol. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou, 2. vydání, Praha: Leges, 2011, s. 293. 59 Součástí ATS je v dnešní době Úmluva o zachování antarktických tuleňů (Convention for the Conservation of Antarctic Seals – CCAS), Úmluva o zachování antarktických mořských živých zdrojů (Convention on the Conservation of Antarctic Marine Living Resources – CCAMLR), Úmluva o úpravě činností týkajících se nerostných zdrojů v Antarktidě (Convention on the Regulation of Antarctic Mineral Resource Activities – CRAMRA) a Protokol o ochraně životního prostředí ke Smlouvě o Antarktidě z roku 1991 (Protocol on Enviromental Protection to the Antarctic Treaty – tzv. Madridský protokol). 60 McGRATH, Chris. Australia can lawfully stop whaling within its Antarctic EEZ. EDONSW Seminar, “Can whaling in Antarctica be stopped?” [online]. 2008, s. 3 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://bawp.org.au/wpcontent/uploads/2013/07/whaling-case-FFC-chris_mcgrath_paper_080225.pdf 57
26
Norsko61. I navzdory chybějícímu mezinárodnímu Austrálie tvrdí, že územní výsost získala efektivní okupací pobřeží prostřednictvím tří stálých základen, tedy v souladu s principy mezinárodního práva.62 Právě antarktické vody náležející k této oblasti se staly součástí sporu mezi Japonskem a Austrálií. V roce 1999 Austrálie zřídila Australskou velrybí rezervaci (The Australian Whale Sanctuary - AWS), sloužící k ochraně velryb a delfínů vyskytujících se v australských vodách63 před lovem, kterou upravuje zákon s názvem Environment Protection and Biodiversity Conservation Act (EPBC). Vzhledem k tomu, že Japonsko patří mezi několik států, které australské teritoriální nároky v Antarktidě výslovně neuznaly64, vznik AWS nijak neovlivnil jeho velrybářské aktivity v těchto vodách uskutečňované v rámci programu JARPA, což vyhrotilo australsko-japonské vztahy v oblasti velrybářství. Mimo to, AWS není velrybí rezervací pod záštitou IWC65, jedná se o národní prostředek ochrany velryb, ovšem z geografického hlediska je tato oblast součástí velrybí rezervace v Jižní oceánu, která byla zřízena Komisí. Ačkoliv je tedy ve sporu před MSD zmiňována zejména problematika lovu ve velrybí rezervaci v Jižním oceánu, můžeme se domnívat, že zde existují i jiné (národní) zájmy Austrálie. 4.1.2
Spory před národními soudy
Jakkoliv byly vztahy mezi proti-velrybářskými zeměmi a Japonskem napjaté, před mezinárodní soudy se tato problematika dostala až v rámci zkoumaného řízení před MSD. Nicméně, za zmínku stojí případ řešený před národními soudy Austrálie, který se otázky velrybářství dotýká na soukromoprávní úrovni.
61
TRIGGS, Gillian. Australian sovereignty in Antarctica Part II. Melbourne University Law Review [online]. 1982, Vol. 13 Issue 3, s. 5 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.austlii.edu.au/au/journals/MelbULawRw/1982/2.pdf 62 McGRATH, Chris. Australia can lawfully stop whaling within its Antarctic EEZ. EDONSW Seminar, “Can whaling in Antarctica be stopped?” [online]. 2008, s. 4 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://bawp.org.au/wpcontent/uploads/2013/07/whaling-case-FFC-chris_mcgrath_paper_080225.pdf 63 Australská velrybí rezervace zahrnuje veškeré vody Commonwealthu, včetně výlučné ekonomické zóny sahající do vzdálenosti přibližně 200 námořních mil od pobřeží. Spadají do ní vody obklopující jak australský kontinent, tak vody australských závislých území. Australian Whale Sanctuary. Australian Government – Department of the Environment [online]. Commonwealth of Australia © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.environment.gov.au/marine/marinespecies/cetaceans/australian-whale-sanctuary 64 McGRATH, Chris. Australia can lawfully stop whaling within its Antarctic EEZ. EDONSW Seminar, “Can whaling in Antarctica be stopped?” [online]. 2008, s. 4 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://bawp.org.au/wpcontent/uploads/2013/07/whaling-case-FFC-chris_mcgrath_paper_080225.pdf 65 Whale Sanctuaries. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/sanctuaries
27
V roce 2004 podala australská pobočka Humane Society International (HSI), organizace zabývající se ochranou zvířat, žalobu k Australskému federálnímu soudu na japonskou velrybářskou společnost Kyodo Senpaku Kaisha Ltd pro opakované porušování australského práva, konkrétně článků 229-230 EPBC, čehož se dopustila lovením velryb v AWS v rámci programu JARPA. 15. ledna 2008 vydal soud deklaratorní rozhodnutí, kde prohlásil, že k porušení uvedených článků skutečně došlo, a zároveň vydal soudní příkaz k zastavení zabíjení, lovu a zraňování velryb66.
Zajímavé je, že v prvotní fázi řízení byla žaloba
zamítnuta zejména z toho důvodu, že aplikace australských zákonů na japonskou společnost by mohla v tomto případě narušit diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi, jelikož Japonsko by vynucení EPBC vůči svým lodím ve výlučné ekonomické zóně AAT vnímalo jako porušení mezinárodního práva, což by mohlo vést k narušení celého ATS.67 I když byl nakonec spor před australským soudem rozhodnut, skutečného vítězství se dosáhnout nepodařilo, protože japonská strana rozsudek neuznala z důvodu sporné suverenity Austrálie nad daným územím68, a společnost Kyodo v lovu dále pokračovala. V souvislosti s japonskými aktivitami v antarktických vodách můžeme zmínit i některé případy týkající se útoků ekologických aktivistů na japonské lodě operující v rámci programu JARPA II. První se týká útoku na loď Shonan Maru 2, kdy australský aktivista Pete Bethune z organizace Sea Shepherd vniknul na palubu lodi s cílem provést občanské zatčení jejího kapitána. Byl však sám zadržen velrybáři, kteří jej odvezli do Tokia, kde ho následně zatkla policie, v následném soudním řízení byl shledán vinným a dostal dvouletý podmíněný trest a pětiletý zákaz pobytu v Japonsku. Jednalo se o jeden z nejvýraznějších střetů aktivistů s japonskými velrybáři, a bylo to vůbec poprvé, co byl v Japonsku souzen protivelrybářský aktivista.69
66
Rozsudek Australského federálního soudu ze dne 15. ledna 2008 ve věci Humane Society International Inc v. Kyodo Senpaku Kaisha Ltd, NSD 1519 (2004) [online]. Federal Court of Australia © 2008 [cit 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.judgments.fedcourt.gov.au/judgments/Judgments/fca/single/2008/2008fca0003 67 ANTON, Donald K. Antarctic Whaling: Australia's Attempt to Protect Whales in the Southern Ocean. Boston College Environmental Affairs Law Review [online]. 2009, Volume 36, Issue 2, s. 4 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://lawdigitalcommons.bc.edu/ealr/vol36/iss2/3 68 Comments on the Judgement by the Federal Court on the case of HSI vs Kyodo Senpaku Kaisya. ConsulateGeneral of Japan, Sydney [online]. Consulate-General of Japan, Sydney© 2012 - 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.sydney.au.embjapan.go.jp/english/top/important_info/comments_on_the_judgement.htm 69 Sea Shepherd man sentenced for whaler assault. The Guardian [online], 2010. Guardian News and Media Limited © 2016. Dostupné z: http://www.theguardian.com/world/2010/jul/07/peter-bethune-sea-shepherdsentence
28
Druhým případem, který bych chtěla zmínit, je případ Institute of Cetacean Research v. Sea Shepherd Conservation Society70. Americký odvolací soud v roce 2013 aktivisty označil za piráty a zakázal jim přibližovat se k velrybářům na vzdálenost půl kilometru. Před americký soud se tento spor dostal poté, co Japonský institut pro výzkum kytovců, který lov velryb zaštiťuje, podal na aktivisty z organizace Sea Shepherd žalobu. Předseda soudního senátu Alex Kozinski v rozhodnutí uvedl, že lidé nemusí mít dřevěnou nohu a pásku přes oko, aby mohli být klasifikování jako piráti. „Když úmyslně vrážíte do jiných lodí, vrháte na ně nádoby s kyselinou, přetahujete přes vodu kovová lana a poškozujete lodní šrouby a kormidla, když házíte dýmovnice a světlice, jste bezpochyby pirát, bez ohledu na to, v jaký ušlechtilý cíl věříte“71. 4.1.3
Tradice lovu velryb v Japonsku
Velrybářský průmysl má v Japonsku dlouhou tradici, ačkoliv zpočátku se jednalo o „pasivní“ velrybářství, tedy o usmrcení velryb vyplavených na pobřeží nebo pouhé využití uhynulých jedinců, což se praktikovalo již od pravěku. Aktivní velrybářství se začalo rozvíjet na konci 16. století, a záhy Japonci přišli s vlastní specifickou metodou lovu pomocí sítí, která vyžadovala, aby se velryba dostala blízko k pevnině.72 Důležitým momentem byl rozmach pelagického lovu velryb ve 20. století. Japonci se do něj zapojili až v sezóně 1934/35, kdy vyslali svou první zpracovatelskou velrybářskou loď do oblasti Antarktidy. Japonská flotila od začátku čelila potížím, jelikož její zapojení do pelagického lovu vyvolalo v západním světě vlnu odporu a mnohé etablované velrybářské národy by tehdy rády zabránily Japonsku zapojit se do výnosného velrybářského průmyslu v těchto vodách. Japonští velrybáři se přesto uchytili, a brzy nakoupili další zpracovatelské lodě, se kterými se vydávali do lovišť v jižním i severním Pacifiku a Japonsko se brzy stalo velrybářskou velmocí.73
70
Rozsudek, United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ,ze dne 25. února 2013 ve věci Institute of Cetacean Research v. Sea Shepherd Conservation Society, D.C. No. 2:11-cv-02043-RAJ [online]. United States Court of Appeals for the Ninth Circuit © 2013 [cit 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://cdn.ca9.uscourts.gov/datastore/general/2013/02/25/1235266.pdf 71 Tamtéž, s. 2 72 MOREAN, Brian; KALLAND, Arne. Japanese Whaling: End of an Era. Newcastle: Athenaeum Press, 1992, kap. 2. 73 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 11
29
S příchodem druhé světové války se musel velrybářský průmysl vyrovnat s velkými změnami - všechny velké lodě (zpracovatelské lodě a větší doprovodné lodě z pelagických flotil) byly zabaveny pro potřeby probíhající války a nebylo proto možné provozovat pelagický lov velryb. Kromě toho se v Japonsku konzumace velrybího masa stala velice důležitým zdrojem energie a zejména bílkovin, neboť ostatní zdroje masa zde byly téměř vyčerpány. Do druhé světové války byly velryby konzumovány spíše lokálně, v pobřežních vesnicích, avšak v 1. polovině 40. let se velrybí maso, jehož bylo v této době dostatek, rozšířilo po celém Japonsku. Toto období bylo v historii tím jediným, kdy se konzumace velrybího masa rozšířila plošně.74 V roce 1951 se Japonsko připojilo ke Komisi, a bylo jedním z jeho nejaktivnějších členů, co se týče lovu velryb. Už od 70. let se Japonsko ohrazovalo proti diskriminaci ze strany Západu a tvrdilo, že Spojené státy, Velká Británie a Nizozemsko prosazují striktní omezení velrybářství a jeho případný úplný zákaz pouze jako reakci na japonský ekonomický rozvoj.75 Když bylo v roce 1982 schváleno moratorium, Japonsko, společně s Norskem, Islandem, Peru a Sovětským svazem, proti němu okamžitě vzneslo námitky v souladu s ustanovením Úmluvy, a moratorium se na něj tedy nemělo vztahovat. Japonsko svou námitku odůvodnilo tím, že se moratorium nezakládá na dostatečných vědeckých základech, a že vzhledem k tomu, že všechny ohrožené druhy velryb už je zakázáno lovit, se moratorium prakticky vztahuje jen na populaci plejtváka malého, která je ovšem dostatečně hojná na to, aby se mohla lovit. Ostatní protestující státy svoje námitky brzy odvolaly, jen Japonsko dohodu dlouho odmítalo, a podepsalo ji až pod bezprostřední hrozbou rybářského embarga. USA tehdy vyhrožovaly zákazem přístupu do vod okolo Aljašky, klíčových pro japonské velrybářství.76 Japonsko pak v roce 1986 vyslalo svoji poslední pelagickou flotilu do Antarktidy, v roce 1988 stáhlo všechny předešlé námitky a uzavřelo poslední zpracovatelské stanice pro příbřežní lov velkých druhů velryb, čímž oficiálně zastavilo komerční lov. Nicméně již od roku 1987 pokračovalo Japonsko ve vysílání pelagické flotily do jižního Pacifiku s úkolem lovit velryby pro vědecké účely.77
74
Tamtéž. KALLAND, Arne; MOREAN, Brian. Japanese Whaling: End of an Era. Newcastle: Athenaeum Press, 1992, kap. 8. 76 ANTON, Donald K. Dispute Concerning Japan’s JARPA II Program of “Scientific Whaling” (Australia v. Japan). ASIL Insights [online]. 2010, Volume 14 Issue 20 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.asil.org/insights/volume/14/issue/20/dispute-concerning-japan%E2%80%99s-jarpa-ii-program%E2%80%9Cscientific-whaling%E2%80%9D 77 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 123. 75
30
V roce 2001 japonská vláda zlegalizovala prodej a zužitkování vedlejších úlovků, tedy velryb, které nebyly uloveny záměrně, ale zachytily se do rybářských sítí.78 Po tomto kroku vzrostl vedlejší úlovek japonských rybářů z 20 - 30 kusů ročně na 90 - 140 kusů ročně.79 V Japonsku navíc vládne názor, že velryby konzumují příliš velké množství ryb, a představují tedy konkurenci pro japonské rybáře.80 4.1.4
Japonský lov velryb pro vědecké účely
Po vyhlášení moratoria bylo Japonsko jednou ze zemí, které se rozhodly pokračovat v lovu velryb, a v roce 1986 vyhlásilo svůj vědecký program, v rámci kterého chtělo každoročně ulovit 825 plejtváků malých a 50 vorvaňů po dobu deseti let. Ačkoliv IWC tuto aktivitu nepodpořila, Japonsko její rozhodnutí odmítlo respektovat a společně se SSSR a Norskem pokračovalo v lovu s odvoláním na fakt, že proti zákazu komerčního lovu vzneslo námitku a postupuje tedy zcela legálně. V roce 1987 vydala IWC rezoluci nabádající Japonsko k zastavení aktivit výzkumného lovu, dokud nebude jeho podoba schválena, jelikož se v té době zabývala otázkou, zda je cíl programu (výzkum biologických parametrů populací plejtváků malých a jejich vlivu na ekosystém) pro činnost Komise vůbec relevantní. Japonsko však v lovu pokračovalo a proto byla v roce 1988 vydána další výzva ze strany IWC, ve které doporučila, aby Japonsko přestalo vydávat povolení k lovu pro vědecké účely svým občanům do doby, než vědecký výbor vyřeší některé závažné nedostatky programu, zejména zda je uvedenými vědeckými metodami vůbec možné získat spolehlivé výsledky.
Japonsko
nereagovalo ani na tuto výzvu, a proto do situace zasáhl i tehdejší americký prezident Ronald Reagan, když zakázal japonským rybářům přístup do výsostných vod Spojených států, protože dle názoru USA neexistovalo dostatečné odůvodnění, které by ospravedlnilo nutnost tak rozsáhlého japonského lovu pro vědecké účely. Pokud by Japonsko nedostatky programu nenapravilo, USA by navíc mohly zavést sankce proti dovozu rybích produktů z Japonska, což by na japonský rybářský průmysl mělo tvrdý dopad. Japonsko proto v roce 1988 zrušilo pobřežní lov, výzkumný program ovšem i přes nesouhlas většiny členů IWC zahájilo ještě téhož roku, i když jen v omezeném rozsahu - do pelagických vod vyslalo jedinou flotilu.81
78
Whaling in Japan. Whale and Dolphin Conservation [online]. Whale and Dolphin Conservation © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://uk.whales.org/issues/whaling-in-japan 79 Tamtéž. 80 Japan's „vote consolidation operation“ in the International Whaling Commission. International Fund for Animal Welfare [online]. International Fund for Animal Welfare © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z:http://www.ifaw.org/sites/default/files/3MF_Report-Japan_IWC_Vote_Consolidation.pdf 81 GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd. Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, s. 97- 99.
31
Tento výzkumný program s názvem JARPA (Japanese Whale Research Program under Special Permit in the Antarctic) byl dle Austrálie pouze záminkou, jak pokračovat v lovu velryb pro komerční účely. Japonsko podobná nařčení odmítlo s tím, že účelem zahájení programu JARPA bylo shromáždění vědeckých dat, která měla přispět k přezkoumání a řádnému zhodnocení moratoria. Mimoto byl tento program určen k výzkumu populací plejtváků malých na jižní polokouli a k předběžnému výzkumu mořského ekosystému v Antarktidě. Zjištění velikosti populací plejtváků malých mělo podle Japonska poskytnout vědecký podklad pro vyřešení problémů, kterým IWC čelila, s ohledem na zcela rozdílné pohledy některých zemí na moratorium. Ačkoliv mnozí vědci přiznávali, že taková analýza velrybích populací je zcela jistě přínosná, domnívali se, že podobných výsledků lze dosáhnout i jinými způsoby bez nutnosti velryby zabíjet.82 JARPA byla zahájena v sezóně 1987-1988 a ukončena v sezóně 2004-2005 a během této doby bylo v rámci programu uloveno více než 6700 plejtváků malých v antarktických vodách.83 Po ukončení programu Japonsko okamžitě navázalo výzkumem s názvem JARPA II, který předložilo vědeckému výboru ke schválení v roce 2005. Tedy ještě předtím, než byl dokončen sběr dat v rámci JARPA, a jeho výsledky a skutečný přínos nemohly být vyhodnoceny. Tato data byla představena v roce 2006 na workshopu vědeckého výboru, který po jejich vyhodnocení došel k závěru, že nebylo dosaženo žádného z cílů programu JARPA a jeho výsledky nejsou pro systém RMP potřebné.84
4.2
Podstata žaloby
Dne 31. května 2010 podala Austrálie žalobu na Japonsko ohledně sporu týkajícího se "vytrvalého úsilí Japonska o provozování rozsáhlého programu lovu velryb v rámci druhé fáze Japonského programu pro výzkum velryb na základě zvláštních povolení v Antarktidě (JARPA II), které je v rozporu se závazky plynoucími z Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství, jakož i s dalšími mezinárodními povinnostmi k ochraně mořských savců a mořského prostředí. 20. listopadu 2012 požádal Nový Zéland o vstup do řízení a MSD usnesením ze dne 6. února 2013 jeho účast umožnil.85
82
Tamtéž, s. 97-99 Whaling in Japan. Whale and Dolphin Conservation [online]. Whale and Dolphin Conservation © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://uk.whales.org/issues/whaling-in-japan 84 Tamtéž.. 85 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 1 – 13. 83
32
Podstatou žaloby bylo tvrzení Austrálie, že program JARPA II není programem lovu pro účely vědeckého výzkumu ve smyslu čl. VIII Úmluvy. Austrálie je tedy toho názoru, že Japonsko porušilo a nadále porušuje své povinnosti plynoucí z Harmonogramu ICRW. Konkrétně mělo dojít k porušení těchto hmotněprávních povinností86: 1) povinnosti dodržovat nulový limit týkající se usmrcování všech populací velryb pro komerční účely (bod 10 písm. e Harmonogramu) 2) povinnosti neprovádět komerční lov plejtváka myšoka v chráněné oblasti Jižního oceánu (bod 7 písm. b Harmonogramu) 3) povinnost dodržovat moratorium na odchyt, usmrcování či zpracování kytovců, s výjimkou plejtváků malých, s použitím továrních lodí nebo velrybolovek příslušejících k továrním lodím (bod 10 písm. d Harmonogramu). Kromě toho podle závěrečného vyjádření Austrálie, povolením JARPA II Japonsko rovněž nedodrželo procesní postupy a požadavky stanovené v bodu 30 Harmonogramu týkající se návrhu vědeckých povolení.87
4.3
Interpretace článku VIII
Článek VIII Úmluvy zní takto88: 1. Nehledě na jakékoli ustanovení této úmluvy, jakákoli smluvní vláda může udělit kterémukoli svému občanu zvláštní povolení opravňující tohoto občana zabíjet, odchytávat a zpracovávat velryby pro účely vědeckého výzkumu, s výhradou omezení ohledně počtu velryb a jiných podmínek, které uzná daná vláda za vhodné, a zabíjení, odchytávání a zpracování velryb v souladu s ustanoveními tohoto článku se vyjímá z působnosti této úmluvy. Každá smluvní strana oznámí neprodleně komisi udělení všech takovýchto oprávnění. Každá smluvní vláda může kdykoli takové zvláštní povolení, které udělila, odvolat. 2. Jakékoli velryby odchycené na základě těchto zvláštních povolení musí být, pokud možno, zpracovány a s výtěžkem zpracování musí být naloženo v souladu s pokyny vydanými vládou, která vydala dané povolení.
86
Tamtéž, bod 24. Tamtéž, bod 25. 88 Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946. 87
33
3. Každá smluvní vláda předkládá orgánu určenému komisí, podle možností, avšak v intervalech ne delších než jeden rok, vědecké informace, které má dispozici s ohledem na velryby a velrybářství, včetně výsledků výzkumu prováděného na základě ustanovení odstavce 1 tohoto článku a článku IV. 4. Uznávajíce, že soustavný sběr a analýza biologických údajů v souvislosti s aktivitami továrních lodí a pozemních stanic jsou nepostradatelné pro šetrnou a konstruktivní péči o velrybářské oblasti, smluvní strany přijmou veškerá praktická opatření k získání takovýchto údajů. 4.3.1
Článek VIII a jeho vztah k Úmluvě
Japonsko na začátku řízení tvrdilo, že ze znění článku vyplývá, že „lov velryb na základě zvláštního povolení podle čl. VIII stojí zcela mimo působnost ICRW“, později ovšem uznalo, že článek nemůže být oddělen od ostatních ustanovení Úmluvy, ale naopak musí být vykládán v souvislosti s nimi. Zdůraznilo ale, že konzistentním výkladem je třeba dojít k závěru, že čl. VIII odst. 1 by měl být považován za výjimku z Úmluvy. Austrálie uvedla, že dle jejího názoru je nutné vykládat čl. VIII v kontextu dalších ustanovení Úmluvy, v rámci jíž představuje omezenou výjimku. Austrálie konkrétně tvrdila, že ochranná opatření přijatá v souladu s cíli Úmluvy, jimiž jsou i moratorium a chráněná oblast, jsou relevantní také pro lov velryb pro vědecké účely s ohledem na to, že odvolávání se na čl. VIII odst. 1 nemůže mít za následek podkopávání efektivity regulačního režimu jako celku.89 Dvůr k této problematice poznamenal, že čl. VIII tvoří nedílnou součást Úmluvy a musí být proto interpretován ve světle předmětu a účelu Úmluvy, přičemž tato interpretace musí zohlednit i ostatní ustanovení Úmluvy včetně Harmonogramu. Nicméně, výjimka obsažená v tomto článku, vyjádřená větou „zabíjení, odchytávání a zpracování velryb v souladu s ustanoveními tohoto článku se vyjímá z působnosti této úmluvy“, znamená, že lov velryb dle zvláštního povolení, které splňuje podmínky stanovené článkem VIII, nepodléhá povinnostem, jež jsou obsaženy v Harmonogramu. Jde zejména o závazky týkající se moratoria na lov velryb pro komerční účely, zákaz komerčního lovu velryb v chráněné oblasti Jižního oceánu a moratorium vztahující se na tovární lodě.90 Dvůr má v tomto ohledu bezesporu pravdu a ukazuje se, že formulace článku VIII je nedostatečně pečlivá a možná
89
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 51 – 53. 90 Tamtéž, bod 55.
34
dokonce i neaktuální91, jelikož v dnešní době, kdy platí zákaz veškerého komerčního lovu, by měl smysl chráněných velrybích oblastí spočívat v ochraně velrybích populací před těmi typy lovu, které jsou v současnosti možné. Pokud ovšem stojí lov pro vědecké účely mimo působnost Harmonogramu, tyto oblasti v podstatě ztrácí svoji ochrannou funkci. Dle MSD představuje článek VIII odst. 1 jedinou výjimku z Úmluvy a Komise má tedy pravomoc upravovat jakoukoliv jinou kategorii velrybářství – tedy velrybářství původních domorodých obyvatel za účelem nutné obživy podle bodu 13 Harmonogramu a komerční lov velryb v nejširším slova smyslu, což je kategorie, kam spadá veškeré velrybářství, které není lovem velryb pro účely vědeckého výzkumu ve smyslu čl. VIII Úmluvy.92 4.3.2
Výklad článku (teleologický, extenzivní/restriktivní)
MSD při své interpretaci článku nejdříve vyšel z jeho vztahu k předmětu a cílům Úmluvy. Jak již bylo řečeno výše, v preambuli Úmluvy jsou vyjádřeny jak cíle směřující primárně k ochraně velryb (zachování velrybích populací pro budoucí generace, ochrana velryb před nadměrným lovem, zajištění nezbytně nutné doby pro obnovu zdecimovaných druhů velryb), tak cíle zaměřené na využívání velryb a řádný rozvoj velrybářského průmyslu (přirozené zvýšení počtu velryb, aby mohly být odchytávány; dosažení optimální úrovně stavu velryb, omezení lovu velryb na druhy, které využívání odolávají nejlépe). I dle MSD Úmluva sleduje účel zajištění ochrany všech druhů velryb a zároveň umožnění jejich udržitelného využívání. Austrálie považuje Úmluvu v kontextu současného stavu velrybářského průmyslu za prostředek sloužící zejména k ochraně velryb a poukázala na její evolutivní charakter - právní režim regulace velrybářství se postupně vyvinul od systému primárně určenému ke správě využívání přírodních zdrojů k režimu orientovaném na jejich ochranu. Japonsko se zaměřilo na poslední z cílů Úmluvy: „vytvoření systému mezinárodní regulace lovu velryb a zajištění řádné a účinné ochrany velryb“. Z japonského pohledu ochrana nebyla zamýšlena jako cíl sám o sobě, ale prostředek k zajištění řádného rozvoje velrybářského průmyslu, což vyvodilo právě z uvedené věty a zároveň striktně odmítlo evolutivní charakter Úmluvy.93 Podle Austrálie by měl být čl. VIII odst. 1 vykládán restriktivně, neboť umožňuje lov velryb, a tudíž poskytuje výjimku z obecných pravidel Úmluvy, která provádějí její předmět a účel ochrany. Se spíše restriktivním přístupem k výkladu podmínek, za nichž smluvní vláda může 91
BRIDGEWATER, Peter. Whaling win will be a hollow victory without updating the rules. The Conversation [online]. Publikováno 3. 4. 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://theconversation.com/whaling-win-will-bea-hollow-victory-without-updating-the-rules-24981 92 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 58. 93 Tamtéž, body 56 – 57.
35
vydat zvláštní povolení podle čl. VIII, souhlasí i Nový Zéland. Podle něj by extenzivním výkladem mohlo dojít k narušení systému kolektivní regulace podle Úmluvy. Jejich názor na věc ovšem napadlo Japonsko, dle kterého by pravomoc povolovat lov velryb pro vědecké účely měla být viděna v kontextu svobody účastnit se velrybářství, jíž se těší státy podle obecného mezinárodního práva.94 MSD došel s ohledem na preambuli a ostatní ustanovení Úmluvy k závěru, že se zde není opodstatnění ani pro restriktivní, ani pro extenzivní výklad. 95 Toto tvrzení už Dvůr dále nerozvedl, je nicméně jasné, že podstatný je výklad článku v kontextu celku, nikoliv jako izolovaného ustanovení. Soudce Cançado Trindade k této otázce ve svém stanovisku uvedl, že článek VIII nemůže být vykládán extenzivně a v žádném případě nemůže být považován za samostatný (self-contained), jelikož je součástí systému kolektivní záruky a kolektivní regulace zaměřené na zachování žijících druhů. S ohledem na smysl Úmluvy, smluvní stát nemůže mít neomezenou diskreční pravomoc rozhodovat o tom, co “vědecký výzkum” znamená a o tom, zda daný velrybářský program spadá pod definici lovu “pro účely vědeckého výzkumu”. Článek je podle něj možné vykládat pouze restriktivním způsobem, jelikož všechny členské státy Komise vyjádřily společný úmysl spočívající v zachování velrybích populací do budoucna.96 4.3.3
Evolutivní charakter Úmluvy
Je škoda, že se MSD nezabýval otázkou povahy Úmluvy více do hloubky, a že se zcela odmítl vyjádřit k otázce, zda je „správný“ pro nebo protivelrybářský postoj – ačkoliv to samozřejmě není tím hlavním předmětem rozhodování, jedná se nepochybně o jeden z jeho výchozích bodů. Austrálie a Japonsko zde představují dva tábory, z nichž každý představuje jiný přístup k interpretaci účelu Úmluvy – první zastává ochranářský postoj, pro druhý je smyslem Úmluvy zachování a rozvoj velrybářského průmyslu. MSD se nepřiklonil ani k jedné straně, pouze konstatoval, že Úmluva sleduje účel zajištění ochrany všech druhů velryb a zároveň umožnění jejich udržitelného využívání. Bylo by proto vhodné zabývat se blíže evolutivní interpretací Úmluvy, zda se jedná o tzv. living instrument (živý nástroj). MSD v rozsudku uvedl, že „funkce svěřené Komisi učinily z Úmluvy rozvíjející se nástroj (evolving
94
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 57. 95 Tamtéž, bod 58. 96 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Odlišné stanovisko Cançado Trindade, body 24 a 59.
36
instrument)“97, bohužel však tuto myšlenku dále nerozvedl, nicméně zabývali se jí mnozí jeho soudci ve svých stanoviscích. Úmluva má v sobě podle některých (např. odlišné stanovisko soudců Charlesworthové, Cançada Trindade) přímo zabudovaný mechanismus, který z ní činí živý nástroj. Jedná se především o zmocnění článku V, na základě kterého může Komise přijímat změny Harmonogramu tříčtvrtinovou většinou hlasů členských států – Harmonogram je totiž stejně závazný, jako Úmluva. Kromě toho existuje i druhá, méně přímá cesta vývoje Úmluvy, a to prostřednictvím přijímání doporučení Komise, k čemuž dostačuje prostá většina hlasů. Tato doporučení jsou sice nezávazná, ale určitou váhu mají, jelikož vyjadřují názor členských států, a jsou relevantní pro výklad Úmluvy. Soudkyně Charlesworthová toto poslední tvrzení opírá o článek 31, odst. 3, písm. a) nebo b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu – pod toto ustanovení je ale možné podřadit pouze ta doporučení, která byla přijata jednohlasně, což je samozřejmě vzhledem k rozdílným postojům členských států menšina. Význam podle ní ale mohou mít i doporučení přijatá výraznou většinou, jelikož se vztahují k „povinnosti spolupráce“ (duty of co-operation), což je koncept objevující se v právních režimech, které se týkají sdílených zdrojů a životního prostředí. Tento koncept vychází z teze, že zachovávání a hospodaření se sdílenými zdroji a životním prostředím se musí zakládat na zájmech většiny, nikoliv jednotlivce, a v Úmluvě jej dle jejího názoru můžeme nalézt např. v článku VIII, kde je mimo jiné stanovena povinnost stran informovat Komisi o udělení povolení k lovu pro účely vědeckého výzkumu.98 V rámci úvahy nad evolutivním výkladem Úmluvy se musíme zamyslet i nad tím, zda určitým vývojem neprošly i její samotné cíle – tedy, spíše zda v dnešní době neustoupily cíle týkající se udržení a rozvoje velrybářského průmyslu. Ty sice stále nepochybně jsou součástí Úmluvy, avšak nelze pominout současné postoje velké části členů Komise, kteří se stále více zaměřují na ochranu velryb, což je způsobeno např. již zmíněným faktem, že se k Úmluvě připojily i státy, které velrybářství nikdy nepraktikovaly, nebo i tím, že dřívější velrybářské velmoci tento průmysl opustily. Z mého pohledu bylo v době přijetí Úmluvy hlavním cílem zachování velrybářského průmyslu a ochrana velryb byla podstatná spíše proto, aby velrybářství mohlo pokračovat, což již v dnešní době není příliš potřebné – veřejnost si stále více uvědomuje důležitost přírodních zdrojů a jejich ochrany. Opačný postoj zaujímá např. soudce Owada, který za hlavní cíl a předmět Úmluvy považuje dosažení maximálního udržitelného rozvoje
97
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 45. 98 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Odlišné stanovisko Charlesworthová, body 4 a 13.
37
velrybích populací, aby mohl velrybářský průmysl dále pokračovat. Mimo to také odmítl evolutivní výklad Úmluvy i z toho důvodu, že dodatky k Harmonogramu jsou závazné pouze pro státy, které nevznesou námitku. Úmluva podle něj nemůže podléhat změnám v socioekonomickém prostředí.99 K otázce evolutivního výkladu Úmluvy a její interpretace bych ještě zmínila zajímavou myšlenku, kterou ve svém stanovisku uvedl soudce Cançado Trindade. Mezinárodní úmluvy (či jiné nástroje mezinárodního práva) by měly být vykládány ve vzájemné souvislosti, nikoliv izolovaně, jelikož koexistence nástrojů týkajících se zachování přírodních zdrojů vyžaduje i systematický náhled na ně.100 V případě ICRW odkazuje na práci Patricie W. Birnie, „která podporuje teleologický výklad ICRW, zdůrazňuje rostoucí význam zachování v evolutivní intepretaci a aplikaci ICRW; dále poukazuje, že související úmluvy (např. CITES), pomohly identifikovat značné množství problematických oblastí pro celé mezinárodní společenství, kterou je mimo jiné i ochrana flóry a fauny.“101 Austrálie neobvinila Japonsko z porušení ustanovení jiných mezinárodních úmluv, ačkoliv ve svém původním podání k MSD poukazovala nejen na porušení povinností vyplývajících z ICRW ze strany Japonska, ale i na porušení dalších mezinárodních závazků týkajících se ochrany mořských živočichů a mořského prostředí. Konkrétně se mělo jednat o některá ustanovení CITES a CBD.102 Austrálie také ve svém vyjádření pro MSD poznamenala, že mezinárodní komunita v posledních desetiletích zaujala postoj zaměřený na zachování zdrojů, což se týká i mořských živočichů.103 Ustanovení uvedených úmluv mohla být relevantní při interpretaci Úmluvy a jejího účelu, a také např. princip předběžné opatrnosti vtělený do CBD mohl být použit jako jeden z argumentů pro restriktivní interpretaci článku VIII (viz níže).104
99
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Nesouhlasné stanovisko Owada, body 9 a 12. 100 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Odlišné stanovisko Cançado Trindade, bod 25. 101 Tamtéž. 102 SULLIVAN, Sebastián Riosecco; YOUNG, Margaret A. Evolution through the duty to cooperate: Implications of the Whaling case at the International Court of Justice. Melbourne Journal of International Law [online]. 2015, Vol. 16, s. 4 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://law.unimelb.edu.au/__data/assets/pdf_file/0004/1687783/Young-and-Sullivan.pdf s.5 103 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Odlišné stanovisko Cançado Trindade, bod 48. 104 SULLIVAN, Sebastián Riosecco; YOUNG, Margaret A. Evolution through the duty to cooperate: Implications of the Whaling case at the International Court of Justice. Melbourne Journal of International Law [online]. 2015, Vol. 16, s. 4 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://law.unimelb.edu.au/__data/assets/pdf_file/0004/1687783/Young-and-Sullivan.pdf, s. 12
38
4.3.4
Povaha práva na vydávání povolení na základě článku VIII
Cançado Trindade v tomto bodu svého stanoviska zmínil další zajímavou otázku, a to otázku povahy oprávnění státu k vydávání povolení k lovu pro vědecké účely. Japonsko totiž poznamenalo, že pouze stát, jehož státní příslušnost má fyzická nebo právnická osoba žádající o povolení, má právo tuto žádost schválit nebo zamítnout. Stát je dle Japonska nejlépe schopný zhodnotit vědecký program, který mu předložil jeho občan, a v tomto ohledu mu náleží diskreční pravomoc, a to na základě té části článku VIII, která stanoví, že stát může udělit povolení „s výhradou omezení ohledně počtu velryb a jiných podmínek, které uzná daná vláda za vhodné“. Podle názoru Japonska může být tato pravomoc definována jako margin of appreciation (prostor k uvážení), tedy právo volného uvážení státu při aplikaci článku VIII Úmluvy.105 Ze znění článku vyplývá, že určitá diskreční pravomoc státu tu je ovšem i s ohledem na konsenzus stran ohledně nutnosti interpretovat jednotlivé články ve vzájemné souvislost, je potřeba zamyslet se nad rozsahem této pravomoci. Stát má povinnost předložit zvláštní povolení k přezkumu vědeckým výborem, ale na druhou stranu se zdá, že se jedná o formalitu, protože nikde není stanovena povinnost státu řídit se názorem výboru. I přesto nemůže nikdo tvrdit, že vědecký lov velryb stojí zcela odděleně od zbytku Úmluvy, a že „prostor k uvážení“ smluvní strany při udělování zvláštních povolení je neomezený. Pravomoc státu je totiž založena Úmluvou, a už z tohoto důvodu je omezená, a vydání povolení by zejména nemělo velrybí populace ohrozit. Dále je tu zásadní podmínka článku VIII, že tato povolení musí být udělena „pro účely vědeckého výzkumu“, což vyžaduje určité vědecké zhodnocení programu ze strany státu. Ten ale nemůže rozhodovat podle vlastních kritérií, zda je lov pro vědecké účely nebo ne, jelikož jedná v rámci mezinárodní instituce a jeho pravomoc rozhodnout je vlastně založena existencí Úmluvy – je proto možné říci, že suverenita státu je v tomto ohledu mírně omezena. Diskreční pravomoc státu v rámci ustanovení článku VIII tedy spočívá v tom, že stát není povinen povolení udělit; má právo zamítnout jakoukoliv žádost; pokud žádost udělí, může stanovit podmínky vědeckého lovu, a kdykoliv může udělené povolení zrušit.106 Soudkyně Xue ve svém stanovisku došla k závěru, že „jelikož rozhodnutí udělit zvláštní povolení spočívá výhradně na diskreční pravomoci povolující strany, nemá cenu zabývat se tím, zda takové rozhodnutí bylo přijato subjektivně či ne; povolující strana je povinna užít svých nejlepších znalostí aby rozhodla, zda zvláštní 105
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 59. 106 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Nesouhlasné stanovisko Abraham, bod 23.
39
povolení pro vědecký výzkum udělí, nebo ne. Jakmile je však toto rozhodnutí přijato, může se stát předmětem vědeckého či soudního přezkumu. Zhodnocení rozhodnutí se samozřejmě nemůže spolehnout pouze na názor udělující strany, ale musí být provedeno na objektivním základě. Udělující strana by své rozhodnutí měla ospravedlnit vědeckými důkazy a přesvědčivou argumentací.“107 I MSD k otázce uvedl, že „článek VIII poskytuje smluvní straně ICRW diskreční pravomoc odmítnout žádost o zvláštní povolení či specifikovat podmínky, za kterých bude povolení uděleno. Nicméně to, zda usmrcování, odchyt a zpracování velryb na základě požadovaného zvláštní povolení je pro účely vědeckého výzkumu, nemůže záviset pouze na představách tohoto státu.“108 Někteří soudci (Owada109, Abraham110) zdůraznili, že stát je při výkonu pravomoci k udělování povolení povinen postupovat v dobré víře, která musí zcela nezbytně presumována, což platí vždy, když členský stát jedná v rámci ustanovení Úmluvy. MSD by se pak podle nich měl omezit pouze na zhodnocení, zda žalovaný stát jednal v dobré víře, či nikoliv, a samotné hodnocení vědeckého programu by mělo být provedeno orgány IWC, zejména vědeckou komisí – není to podle nich role, kterou by měl zastávat soud. 4.3.5
Soudní kritéria přezkumu udělení povolení (standard of review) k usmrcování, odchytu a zpracování velryb na základě článku VIII
Ze stanoviska Austrálie vyplynulo, že od MSD očekává rozhodnutí, zda je japonský program v souladu s ICRW, aniž by se při přezkoumávání nechal omezit presumpcí dobré víry státu udělujícího povolení. Pro přezkum je nutné stanovit objektivní prvky, na jejichž základě by mělo probíhat zkoumání, zda bylo povolení opravdu uděleno pro vědecké účely. Dle Austrálie by se měl soud zabývat zejména návrhem programu, jeho realizací a výsledky, Nový Zéland navrhl jeho zhodnocení na základě metodologie, návrhu a vlastností programu. Japonsko nakonec s opodstatněností provedení objektivního testu souhlasilo, i když se vyjádřilo v tom smyslu, že MSD není schopen správně ohodnotit problematiku vědeckého rázu, a měl by tedy
107
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Odlišné stanovisko Xue, bod 12. 108 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 61. 109 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Nesouhlasné stanovisko Owada, body 19 – 21. 110 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Nesouhlasné stanovisko Abraham, bod 28.
40
pouze určit, zda proces, který vedl k udělení povolení, byl správný, a nikoliv hodnotit samotné povolení111. MSD si postup při přezkumu stanovil takto: zaprvé je nutné zjistit, zda japonskou vládou povolený program, v jehož rámci dochází k usmrcování, odchytu a zpracování velryb, zahrnuje vědecký výzkum. Zadruhé se bude zabývat otázkou, zda usmrcování, odchyt a zpracování velryb slouží „pro účely vědeckého výzkumu“. Tedy jinak řečeno, zda je použití smrtících metod nutné k dosažení stanovených cílů programu, i s ohledem na to, jak byl program navržen a realizován.112 MSD v textu rozsudku několikrát zdůraznil, že se nebude zabývat vědeckými otázkami, ani problematikou regulace velrybářství. Jeho jediným úkolem je rozhodnout, zda povolení vydaná v rámci programu JARPA II spadají do působnosti článku VIII odst. 1 ICRW.113 Nicméně, v tomto případě se vědě nedá zcela vyhnout, a Dvůr se proto musel zhostit role hodnotitele vědeckých důkazů. Zejména se jednalo o důkazy předložené stranami a svědectví expertů předvolaných stranami.114 4.3.6
Výklad spojení „pro účely vědeckého výzkumu“
Uvedené spojení v sobě zahrnuje dva prvky: spojení „vědecký výzkum“ a spojení „pro účely“. Jak uvedl MSD, jedná se o prvky kumulativní – i pokud by velrybářský program zahrnoval vědecký výzkum, zabíjení velryb je možné pouze v případě, že je to nezbytné k dosažení jeho účelu. Co se týče „vědeckého výzkumu“, Dvůr došel k závěru, že nepovažuje za nutné nalézt definicí tohoto spojení – mohlo to být i z toho důvodu, že řada soudců ve svých stanoviscích vyjádřila pochyby o tom, zda je vhodné, aby Dvůr určoval, co má nebo nemá být součástí vědeckého výzkumu.115 MSD se tedy zabýval zejména výrazem „pro účely“. Zde je především podstatné zjistit, zda způsob navržení (použití smrtících metod, rozsah použití těchto metod, metodologie pro určení velikosti zkoumaného vzorku, délka programu apod.) a 111
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 65. 112 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 67 - 68. 113 Tamtéž, bod 69. 114 PAYNE, Cymie R. Australia v. Japan: ICJ Halts Antarctic Whaling. ASIL Insights [online]. 2014, Volume 18 Issue 9 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.asil.org/insights/volume/18/issue/9/australia-v-japan-icj-haltsantarctic-whaling 115 MBENGUE, Makane Moïse. Between law and science: A commentary on the Whaling in the Antarctic case. QIL [online]. 2015, Vol. 14, s. 5 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.qil-qdi.org/wpcontent/uploads/2015/04/02_Whaling-Case_MBENGUE_FIN.pdf
41
provedení vědeckého programu jsou v souladu s jeho vědeckými cíli. Právě v těchto aspektech by se měl lov pro vědecké účely odlišovat od komerčního lovu, jak např. uvedlo Japonsko, komerční lov se zaměřuje na větší, hodnotnější druhy velryb, kdežto vědecký lov se podle potřeby týká i menších druhů.116 Japonsko sice přijalo skutečnost, že na základě článku VIII mohou být udělována povolení pouze pro vědecké účely, nikoliv pro komerční, ale poukázalo na to, že stát má právo zahájit vědecký program, jehož cílem je získat vědecké poznatky, díky nimž by mohl být znovu zahájen komerční lov velryb na udržitelné úrovni.117 Článek VIII nicméně nezakazuje prodej velrybího masa, spíše k němu vybízí, aby nedocházelo ke zbytečnému plýtvání. Soudce Cançado Trindade celou problematiku výkladu spojení „pro účely vědeckého výzkumu“ shrnul tak, že podstatné je určit, zda vědecký program provozovaný na základě povolení musí být pouze pro vědecké účely, a zda nemůže sledovat i jiný účel, jako například právě prodej velrybího masa.118 Je zřejmé, že ve velrybí maso je pouze vedlejším produktem vědeckého lovu, Austrálie je nicméně toho názoru, že množství masa získaného v rámci vědeckého výzkumu a jeho prodej může vyvolat určité pochyby o povaze tohoto výzkumu. 119 Dle mínění MSD ovšem samotný prodej masa není dostačující, aby kvůli němu mohl být vědecký program prohlášen za nelegální. Dále uvedl, že stát může často při svém jednání sledovat více účelů, avšak při hodnocení vědeckého výzkumu se není třeba zabývat úmysly vládních představitelů, ale pouze objektivním zhodnocením celkového navržení a provedení výzkumu.120 Pokud ale navážeme na výše uvedený názor, že článek VIII je možné vykládat pouze restriktivně, je nutné dojít k závěru, že na povolení vydaná na základě tohoto článku musí sloužit pouze pro vědecké účely, nikoliv pro jiné účely, a to ani v případě, že zde zároveň existoval určitý vědecký záměr. Jestliže by jedním z účelů vědeckého výzkumu bylo i získání velrybího masa k prodeji, bylo by jeho povolení zcela proti povaze Úmluvy. 4.3.7
Povaha směrnic a doporučení IWC
Při řešení předchozí otázky se strany dotkly i problematiky používání smrtících metod v rámci vědeckého výzkumu a v této souvislosti i otázky závaznosti rozhodnutí a směrnic Komise. Austrálie uvedla, že článek VIII opravňuje k vydávání povolení k usmrcování, odchytu a
116
Tamtéž, body 70 – 88. Tamtéž., bod 96. 118 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Odlišné Stanovisko Cançado Trindade, bod 20. 119 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 91. 120 Tamtéž, bod 94 a 97. 117
42
zpracování velryb pouze, pokud není možné cílů programů dosáhnout jinými, nesmrtícími metodami, což dovodila z některých rozhodnutí či směrnic IWC. Povaha těchto právních aktů je ale nezávazná a i sama Komise si je vědoma, že se jedná pouze o jakási doporučení, která nejsou součástí Úmluvy a Harmonogramu. Austrálie jim ovšem přikládá váhu z toho důvodu, že některá z nich byla přijata na základě konsenzu, a měla by být vzata v potaz i při interpretaci článku VIII, jelikož představují postupnou dohodu členských států na výkladu a aplikaci Úmluvy.121 MSD tento názor odmítl, i z toho důvodu, že řada těchto rozhodnutí týkajících se používání smrtících a nesmrtících metod byla přijata bez podpory některých států včetně Japonska a nemůžeme na ně tedy pohlížet jako na dohodu členských států na výkladu a aplikaci článku VIII nebo samotné Úmluvy ve smyslu čl. 31 a) a b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu.122 Na základě tohoto tvrzení MSD můžeme proto dojít k obecnému závěru, že usnesení dozorčího orgánu mezinárodní organizace přijaté ve shodě či jednohlasně mohou být považovány za dohodu členských států či praxi, mající význam pro interpretace příslušné mezinárodní smlouvy. Na druhé straně usnesení přijatá většinou význam pro interpretaci nemají.123 Připustil ale zároveň, že členské státy mají povinnost spolupracovat s Komisí a vědeckým výborem, a měly by se proto zabývat jejich doporučeními, co se týče používání nesmrtících alternativních metod.
4.4 Program JARPA II První roční povolení potřebná k zahájení výzkumného programu JARPA II, udělilo Japonsko v listopadu 2005, poté co od vědeckého výboru obdrželo výsledek přezkoumání výzkumného plánu124 programu JARPA II. 4.4.1
Cíle programu JARPA II
Hlavními cíle jsou dle výzkumného plánu programu JARPA II tyto125: 121
Tamtéž, bod 78 – 79. Tamtéž, bod 83. 123 ARATO, Julian. Subsequent Practice in the Whaling Case, and What the ICJ Implies about Treaty Interpretation in International Organizations. EJIL: Talk! [online]. Publikováno 31. 3. 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.ejiltalk.org/subsequent-practice-in-the-whaling-case-and-what-the-icj-implies-abouttreaty-interpretation-in-international-organizations/ 124 Výzkumný plán obsahuje klíčové prvky návrhu programu, jimž jsou: cíle výzkumu, doba výzkumu, oblast výzkumu, výzkumná metodologie, velikost zkoumaných vzorků a očekávaný dopad na velrybí populace. Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 110. 122
43
1. monitorování antarktického ekosystému, a to konkrétně změn týkajících se početnosti a biologických parametrů velryb, hojnosti kořisti, a vlivu znečištění na kytovce a prostředí, ve kterém žijí; 2. modelace soupeření mezi velrybími druhy a budoucí cíle hospodaření – JARPA II měla v tomto bodě především prozkoumat „hypotézu nadbytku planktonu“126, ale i jiné myšlenky, které by měly pomoci vytvořit model antarktického ekosystému, který by měl přispět k vytvoření nových cílů hospodaření (tedy nový způsob řízení velrybářství); 3. objasnění časových a prostorových změn ve struktuře populace – srovnání současné populace plejtváka myšoka s historickými záznamy a každoroční přezkoumávání populací keporkaka a plejtváka malého; 4. zlepšení postupu hospodaření s populacemi plejtváka malého – základem 4. cíle jsou informace získané v průběhu plnění předchozích cílů. Program se tedy zaměřuje na tři druhy velryb: plejtváka malého, plejtváka myšoka a keporkaka; a působí v oblasti, která se nachází ve velrybí rezervaci v Jižním oceánu, stanovené v bodě 7 písm. b) Harmonogramu k Úmluvě. Výzkumný plán počítá s každoročním usmrcením 850 plejtváků malých plus minus 10 procent (tj. maximálně 935 za sezónu), 50 jedinců plejtváka myšoka a 50 jedinců keporkaka.127 Pro první dva cíle programu JARPA II bylo podle Japonska nutné velryby usmrcovat. Výzkumný plán JARPA II vysvětluje, že třetí cíl se bude opírat o "genetické a biologické ukazatele" získané z velryb, které byly usmrceny v souvislosti s prvním a druhým cílem, ale i o nesmrtící metody, např. biopsii, satelitní značkování nebo pozorování. Uvádí také, že na základě současných odhadů početnosti, plánovaný odchyt každého druhu je příliš malý, aby měl jakýkoli negativní dopad na populace těchto druhů.128
125
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 113 – 118. 126 Tato hypotéza v sobě zahrnuje 2 související myšlenky: 1. dřívější nadměrný lov některých velrybích druhů způsobil, že ostatním predátorům (včetně menších druhů velryb) bylo dostupné větší množství planktonu, což vedlo k nárůstu jejich populací. 2. následné obnovení populací plejtváků myšoků a keporkaků vedlo ke zvýšenému soupeření těchto velkých druhů a plejtváků malých o potravu. Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 115. 127 Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 119 – 123. 128 Tamtéž, bod 122.
44
MSD na základě těchto i dalších informací o programu JARPA II uvedl, že program může být u širšího hlediska charakterizován jako vědecký, a tudíž se bude rovnou zabývat jeho legalitou, tedy zda spadá pod článek VIII Úmluvy.129 4.4.2
Používání smrtících metod
Japonsko prohlásilo, že nepoužívá smrtící metody v míře větší, než nezbytně nutné k dosažení cílů programu. Zejména první dva cíle vyžadují data, která mohou být získána pouze z vnitřních orgánů a obsahu žaludku, a u plejtváků malých by navíc použití nesmrtících metod bylo nepraktické a nákladné. Austrálie ve svém stanovisku zopakovala názor, že JARPA II je záminkou pro pokračování komerčního lovu, a je tedy na zabíjení velryb přímo postavena. Na vysvětlení Japonska ohledně opodstatněnosti zabíjení velryb pro vědecké účely australská strana zareagovala tvrzením, že technologie se od dob zahájení programu JARPA posunula výrazně vpřed, a že nesmrtící metody jsou v případě výzkumu velryb dokonce efektivnější. Kromě toho, jak už bylo zmíněno výše, zastává názor, že smrtící metody by v rámci výzkumného programu dle článku VII měly být používány výjimečně a subsidiárně.130 Dle mého názoru tuto otázku nedokáže MSD jednoznačně posoudit, jelikož se jedná vědeckou otázku vyžadující nezávislý odborný přezkum, což experti předvolaní stranami sporu zřejmě nemohou plně zaručit. Dvůr si tedy vystačil s poněkud laickým pohledem na věc a hodnocením důkazů předložených stranami. Uvedl, že pro získání některých dat zřejmě nejsou nesmrtící metody vhodné, a že nic nenasvědčuje tomu, že by zabíjení velryb v rámci JARPA II bylo samo o sobě neopodstatněné. Rozhodl se ale hlouběji zabývat otázkou, zda nemohlo být cílů programů dosaženo za rozsáhlejšího používání nesmrtících alternativ.131 Používání smrtících metod, ačkoliv existují alternativy, sice přímo neznamená, že by program nespadal pod článek VIII, ale podle MSD by výzkumný plán programu měl obsahovat analýzu vhodnosti/nevhodnosti použití alternativních metod. Uvedl pro to tyto důvody: 1. dle rozhodnutí a směrnic IWC by státy měly zvažovat, zda cílů výzkumu nelze dosáhnout alternativními nesmrtícími metodami, což Japonsko uznalo, ale zdůraznilo, že tyto právní nástroje IWC jsou nezávazné; 2. Japonsko uvedlo, že nepoužívá smrtící metody více, než je nutné, což implikuje, že k tomuto závěru muselo dojít na základě nějaké vědecké analýzy; 3. experti australské strany u soudu představili některé pokroky v alternativních metodách a
129
Tamtéž, 127. Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 129 – 130. 131 Tamtéž, bod 135. 130
45
možnost jejich použití v programu JARPA II, dle MSD měla případnou uplatnitelnost vědeckého pokroku při navrhování programu zvážit i japonská strana.132 Soud neměl možnost vyslechnout japonské vědce, kteří program navrhovali, a v průběhu řízení se k otázce, jaká analýza vhodnosti použití alternativních metod byla provedena před sestavením velikosti vzorků lovených velryb, japonská strana přímo nevyjádřila, pouze odkázala na dva dokumenty, které ovšem existenci takové analýzy neprokázaly.133 4.4.3
Srovnání velikosti vzorků v programech JARPA a JARPA II
Program JARPA byl původně navržen tak, aby ročně bylo odchyceno 825 plejtváků malých, ovšem při jeho zahájení byl tento počet snížen na 300 kusů ročně, a po několika letech navýšen na 400 kusů ročně (plus mínus 10 %). Ve srovnání s ním je plánovaný roční vzorek zabitých plejtváků malých v programu JARPA II dvojnásobný – jak již bylo zmíněno, jedná se o 825 kusů (plus mínus 10 %), a navíc JARPA II zkoumá další dva druhy velryb. Japonsko popisuje program JARPA II jako projekt odlišný, sofistikovanější a ambicióznější. Zdůrazňuje přitom, že má jiné cíle, než JARPA, a že vzhledem k obavám ze změny klimatu a globálního oteplování bylo potřeba sestavit odlišný výzkumný program.134 MSD uvedl, že na první pohled se oba programy překrývají v podstatných věcech, jako jsou předmět, cíle a metodologie.135 Oba se také zaměřují především na roli plejtváků malých v antarktickém ekosystému - Austrálie dokonce poznamenala, že Japonsko sbírá stejná data, jaké již posbíralo v programu JARPA136. MSD proto začíná pochybovat o tvrzení Japonska, že program JARPA II se výrazně odlišuje ve svých cílech a také ve svém zaměření na více druhů velryb, ačkoliv z návrhu programu je zřejmé, že navržený odchyt (a skutečný odchyt, kterým se budu zabývat níže) plejtváků myšoků a keporkaků je ve srovnání s rozsahem plánovaného lovu plejtváků malých výrazně menší. Japonsko navíc zahájilo program JARPA II, aniž by počkalo na konečné zhodnocení programu JARPA vědeckým výborem, což vzbuzuje další dohady o tom, na jakém podkladu byla velikost vzorku plejváků malých stanovena. Japonsko uvedlo, že okamžitá návaznost programu JARPA II byla důležitá pro zachování konzistence a kontinuity získávaných dat, čímž vlastně potvrdilo podobnost a souvislost obou programů. Nevysvětlilo ovšem, proč by bylo nutné zabíjet dvojnásobné množství plejtváků malých, když se program zakládá na velmi podobných výzkumných 132
Tamtéž, bod 137. Tamtéž, bod 138. 134 Tamtéž, body 148 – 149. 135 Tamtéž, body 151 - 152. 136 Tamtéž, bod 151. 133
46
metodách. Tato zjištění pouze podpořila tvrzení Austrálie, že prioritou Japonska bylo ničím nerušené pokračování v lovu velryb. Otázkou tedy zůstalo, jak Japonsko dospělo k určení potřebného vzorku velryb – při ústním jednání bylo poskytnuto pouze velice neurčité vysvětlení, že vzorky byly vypočteny na základě pečlivě vybraných parametrů, za použití běžné vědecké formule a za zvážení možných dopadů výzkumu na velrybí populace.137 4.4.4
Způsob stanovení velikosti cílových úlovků
Pro průběh řízení mělo podstatný význam zkoumání způsobu určení vzorků ve výzkumném plánu programu JARPA II., jelikož se podařilo zpochybnit některé z cílů programu, modelace soupeření mezi velrybími druhy. MSD nejprve posoudil roli plejtváka myšoka a keporkaka ve výzkumu, společně, jelikož výzkumný plán pro tyto dva druhy určil stejné podmínky a kritéria výzkumu. Roční odchyt byl stanoven na 50 kusů, po výzkumné období trvající 12 let. Právě stanovení doby výzkumu je jedním z faktorů, které zpochybňují vědeckost celého programu. JARPA II totiž stanovila cíle, jejichž splnění zahrnuje výzkum všech tří druhů velryb, ale zároveň stanovila dvě různá výzkumná období – dvanáctileté pro plejtváka myšoka a keporkaka, šestileté pro plejtváka malého s tím, že po skončení výzkumného období by mělo dojít k přezkoumání dosavadního průběhu programu, a případně i k jeho úpravám. MSD uvedl, že důvody stanovení těchto výzkumných období musí být zváženy v celkovém kontextu programu, zejména s ohledem na jeho cíle, z nichž Japonsko zdůrazňovalo výzkum ekosystému a mezidruhového soupeření, aby odůvodnilo potřebu většího výzkumného vzorku plejtváka malého i zahrnutí dalších dvou druhů do programu. 138 Dle MSD je ovšem „obtížné pochopit, jakým způsobem by mohlo dojít k smysluplnému přezkoumání programu JARPA II ohledně těchto dvou klíčových cílů po šesti letech, když výzkumné období pro dva ze tří druhů je 12 let.“139 Zajímavá je i skutečnost, že dokonce i v samotném výzkumném plánu je uvedeno, že zvolený vzorek plejtváka myšoka a keporkaka je nedostačující k zjištění všech informací potřebných k dosažení cílů programu. Podle výpočtů vědců, kteří program JARPA II navrhli, by bylo potřeba ročně ulovit alespoň 131 velryb obou druhů, avšak ve výsledku bylo toto číslo stanoveno na 50, aniž by uvedli, zda se rozhodli akceptovat nižší přesnost výzkumu, nebo zda jej proporcionálně upravili.140 Podle MSD se tedy zdá, že program JARPA II nebyl navržen tak, aby přinesl statisticky relevantní informace vztahující se k alespoň k jedné z položek 137
Tamtéž, body 153 – 156. Tamtéž, body 157 – 159. 139 Tamtéž, bod 177. 140 Tamtéž, bod 179. 138
47
výzkumu, jelikož stanovená velikost vzorku je na to příliš malá. Expert pozvaný Japonskem, pan Walloe, navíc u soudu uvedl další skutečnosti týkající možných pochybení při zařazení plejtváka myšoka do výzkumu. Nahodilý odchyt tohoto druhu v rámci výzkumné oblasti programu JARPA II podle něj není možný, neboť hlavní populace plejtváka myšoka žije mimo uvedenou oblast, více na severu. Druhým problémem, na který upozornila i Austrálie, je skutečnost, že lodě programu JARPA II jsou schopny pojmout pouze menší jedince plejtváka myšoka, což prakticky znemožňuje nahodilý odchyt, který je pro výzkum podstatný141. 4.4.5
Rozdíl mezi stanoveným vzorkem a skutečným odchytem
MSD se dále zabýval otázkou, proč je mezi vzorkem stanoveným vědeckým plánem a skutečným odchytem podstatný rozdíl. V případě plejtváků myšoků byl roční odchyt stanoven na 50 kusů, v prvním roce bylo ale uloveno pouze 10 těchto velryb, a v následujících letech se toto číslo pohybovalo v rozmezí 0-3 kusy ročně. Celkově bylo za 7 sezón programu JARPA II uloveno 18 plejtváků myšoků a žádný keporkak, ačkoliv Japonsko udělila potřebné povolení k jejich lovu. Potřebný roční vzorek plejtváků malých (850 kusů, plus mínus 10 %) byl dodržen pouze v sezóně 2005 - 2006, kdy bylo uloveno 853 kusů. V následujících letech se odchyt snižoval, průměrně bylo uloveno pouze 450 kusů těchto velryb.142 Japonsko uvedlo, že k lovu keporkaka nepřistoupilo, jelikož se rozhodlo vyhovět žádosti tehdejšího předsedy IWC. Austrálie souhlasila, že rozhodnutí nelovit keporkaka bylo reakcí na žádost předsedy IWC, avšak poukázala na to, že šlo o politické rozhodnutí, nikoli rozhodnutí učiněné z vědeckých důvodů. Japonsko dále poukázalo na sabotážní akce aktivistů nevládních organizací ekologického a protivelrybářského zaměření, zejména organizace Sea Shepherd, které významně zkomplikovaly lov plejtváka myšoka. Dalším faktorem byla také nedostatečně vybavená flotila, jelikož na palubu hlavní lodě Nisshin Maru nebylo možné vytáhnout větší velryby. Také v případě lovu plejtváka malého Japonsko uvedlo, že komplikace byly způsobené sabotážními akcemi aktivistů a také požárem na palubě Nisshin Maru v sezóně 2005 – 2006.143 Austrálie u soudu předložila důkazy (v rozsudku blíže neidentifikované), že důvodem, proč vznikl takový rozdíl mezi plánovaným a skutečným odchytem plejtváka malého, je to, že
141
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 180 – 181. 142 Tamtéž, body 186-187. 143 Tamtéž, bod 194.
48
skutečný odchyt pouze reagoval na poptávku na japonském trhu s velrybím masem. S tím, jak se poptávka snižovala, se zkracovala i lovná sezóna a bylo uloveno menší množství velryb.144 Přinejmenším pochyby vzbuzuje rozhodnutí Japonska zařadit do programu plejtváka myšoka a keporkaka, když už při jeho plánování mohli vědět, že na lov větších velryb nemají japonští velrybáři potřebné vybavení, případně mohli pro program JARPA II zajistit větší loď – pokud je získání vzorku těchto velryb pro program opravdu tak podstatné. Nicméně není na místě kritizovat Japonsko za to, že ulovilo méně velryb, problematické je spíše to, že po rozhodnutí nelovit keporkaky, ani po dalších komplikacích japonští vědci nepřizpůsobili program a jeho cíle skutečnému a menšímu odchytu, aby z něj bylo možné přece jen získat nějaká relevantní data. Tento přístup je zarážející, zejména vezmeme-li v úvahu, že Japonsko při obhajování navržení programu JARPA klade největší důraz na jeho první dva cíle, monitorování antarktického ekosystému a modelaci soupeření mezi druhy. Ty lze ovšem jen těžko splnit, pokud se skutečný odchyt týká prakticky jen jednoho druhu velryb.145 Japonsko k této otázce uvedlo, že rozdíl mezi cílovým a skutečným odchytem, alespoň ve vztahu k plejtvákům malým znamená, že by měl výzkum pokračovat po několik dalších let, dokud nebude získán potřebný počet vzorků, aby mohly být naplněny cíle programu. Druhým možným řešením je pak vyhodnocení získaných vzorků, ačkoliv je jejich počet výrazně menší, s tím, že v tomto případě je nutné přijmout nižší stupeň přesnosti (bod 208). MSD došel k závěru, že ani jeden z důvodů uvedených Japonskem nemůže vysvětlit rozdíl, mezi cílovým a skutečným úlovkem. Japonsko nevysvětlilo, jak může politické rozhodnutí nelovit keporkaka poměrně výrazným způsobem zasáhnout do vědeckého výzkumu, a proč nebyl program JARPA v důsledku této změny upraven. Malé množství ulovených plejtváků myšoků sice mohlo být ovlivněno i jinými faktory, jedním z nich ale nepochybně byl výběr nevyhovujících lodí na japonské straně. Požár na palubě Nisshin Maru se týkal pouze jedné sezóny, a Japonsko soudu neposkytlo informace o rozsahu poškození, případně o době, po kterou byla loď vyřazena z provozu. Sabotáže ze strany aktivistických skupin bezpochyby mohly ovlivnit průběh lovu, MSD ovšem připomněl, že odchyt byl nižší i sezónách 20062007 a 2007-2008, tedy před sabotážními akcemi, které Japonsko zmínilo146. Závěr je tedy takový, že ačkoliv se za několik málo let od zahájení průběh programu JARPA výrazně změnil, Japonsko tyto změny nebralo v potaz, a každoročně vydávalo velrybářům stejná 144
Tamtéž, bod 195. Tamtéž, body 200 – 206. 146 Tamtéž, bod 204. 145
49
povolení, bez toho, aby vědci pozměnili cíle programu či upravili výši cílových vzorků. Z rozdílu mezi cílovým a skutečným odchytem vyvodil soud dva závěry. Zaprvé, pokud ponecháme stranou roli plejtváka myšoka a keporkaka v programu, Japonsko tvrdí, že nižší úlovek plejtváků malých program neohrozí, jelikož i na jeho základě je možné získat užitečné informace, buď prodloužením doby jeho trvání, nebo přijetím nižší úrovně přesnosti jeho výsledků. Zde je ovšem nutné zabývat se otázkou, zda si toto tvrzení neodporuje – je možné přijmout skutečnost, že méně přesné výsledky program nijak nekompromitují? A navíc, šestiletá výzkumná doba a roční odchyt ve výši 850 kusů byly nepochybně stanoveny z nějakých výzkumných důvodů. Pokud Japonsko prohlašuje, že přes delší výzkumnou dobu či nižší přesnost může program přinést vědecky významné informace, znamená to, že stanovených cílů programu mohlo být dosaženo i s nižším cílovým vzorkem, než jaký byl stanoven? Podle MSD právě tyto nejasnosti nahrávají tvrzení Austrálie, že cílový vzorek nebyl v případě plejtváků malých určen na základě vědeckých důvodů. Zadruhé, Japonsko klade při odůvodňování stanovených velikostí vzorků pro všechny tři druhy důraz na jeden z cílů – modelaci vícedruhového soupeření velryb. Soud proto usoudil, že rozdíl mezi plánovaným a skutečným úlovkem plejtváka myšoka a keporkaka v důsledku zpochybňuje argument Japonska, že první dva cíle programu JARPA II ospravedlňují výrazné navýšení plánovaného úlovku plejtváků malých oproti programu JARPA. Japonsko navíc ve vztahu k tomuto rozdílu uvedlo, že se při výzkumu plejtváka myšoka a keporkaka může spolehnout na alternativní nesmrtící metody, aby získalo data potřebná pro sestavení modelu antarktického ekosystému. Je tedy záhadou, proč nemohly být nesmrtící metody použity i pro výzkum plejtváka malého, pokud pro ně opravdu není vědecké opodstatnění, případně i pro dosažení dalších cílů programu.147 Ačkoliv z ochranářského hlediska by Japonsko nemělo být kritizováno za to, že neusmrtilo více jedinců plejtváka myšoka, a za své rozhodnutí přistoupit na žádost předsedy IWC, aby nerealizovalo svůj plán lovit keporkaky, je třeba si uvědomit, že nepřiměřeným či nelegálním lovem pro vědecké účely může být jak lov zbytečně velkého počtu velryb, tak neodůvodněně malého. Z tvrzení Japonska navíc vyplynulo, že alespoň v případě plejtváka myšoka a keporkaka bylo možné použít nesmrtící metody a také expert povolaný Japonskem, že plánovaný počet úlovků keporkaka nebyl ospravedlnitelný a nepřinesl by údaje užitečné pro výzkum.148 Pokud by tedy byl usmrcen jediný keporkak, bylo by již možné hovořit o 147
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 206 – 210. 148 Tamtéž, bod 207.
50
nesouladu programu se článkem VIII. V případě plejtváka myšoka sice někteří soudci MSD ve svých stanoviscích uvedli, že zabití osmnácti jedinců tohoto druhu nemůže negativně ovlivnit danou populaci. To může být sice pravda, ale podstatné je, zda pro tento úlovek existuje nějaké vědecké opodstatnění, či zda byli tito jedinci uloveni zbytečně, a zároveň posloužili jako záminka pro odůvodnění rozsáhlejšího lovu plejtváka malého. 4.4.6
Další posuzované aspekty
Pro program JARPA II nebylo stanoveno žádné datum ukončení, je pouze rozdělen do šestiletých výzkumných období, přičemž po každém z těchto období by mělo následovat jeho přezkoumání vědeckým výborem IWC a případně i úprava programu. Japonsko to odůvodňuje tím, že JARPA II je dlouhodobým programem a jeho primární cíl, monitorování antarktického ekosystému, vyžaduje pokračující výzkum. Podle Austrálie tato časově nijak neohraničená povaha výzkumu slouží zejména k zachování velrybářství až do doby, než bude moratorium zrušeno, dále také znemožňuje smysluplné zhodnocení toho, zda program dosáhl stanovených cílů a ohýbá proces určení velikosti cílového vzorku – jeho navržení je proto zcela nevědecké. MSD uvedl, že časový rámec s dočasnými cíli by se jevil jako vhodnější, a že neomezené trvání programu JARPA II vyvolává pochybnosti o tom, zda může být označen jako program pro účely vědeckého výzkumu.149 Japonsko dále uvedlo, že vzhledem k plánovanému periodickému zhodnocení programu JARPA II (první zhodnocení vědeckým výborem bylo naplánováno na rok 2014), nemůže být před soudem předložen žádný vědecký výstup, expert povolaný Japonskem ovšem dosvědčil, že dle jeho názoru se japonským vědcům podařilo získat cenné informace týkající se RMP a antarktického ekosystému. S tím ovšem nesouhlasila Austrálie, která u soudu prohlásila, že data získaná usmrcování velryb, která byla předložena vědeckému výboru, se neukázala jako užitečná a nijak významně nepřispěla k otázce zachování a hospodaření s velrybami. Faktem ovšem je, že první výzkumná fáze programu JARPA II, probíhající v sezónách 2005-2006 až 2010-2011, již byla dokončena. Dle soudu Japonsko ke dni vyhlášení rozsudku předložilo pouze dva hodnotící dokumenty vztahující se k programu JARPA II, které se ovšem nezabývají jeho cíli, ale opírají se o data získaná z několika málo jedinců (7 a 2 kusů) plejtváků malých ulovených v rámci studie proveditelnosti programu. Japonsko soud také odkázalo na tři prezentace učiněné na vědeckých sympoziích a osm dokumentů předložených vědeckému výboru, z nichž šest je plavebními zprávami programu JARPA II, a jeden ze dvou zbývajících dokumentů je vyhodnocením studie proveditelnosti programu JARPA II a další se 149
Tamtéž, body 214 – 216 a 226.
51
týká fotografické identifikace plejtváka obrovského nevyžadující usmrcení. Je sice nutné vzít v úvahu, že první ukončené období je pouze šestileté, ale pro plejtváka myšoka a keporkaka je výzkumné období stanoveno na 12 let, tudíž se zatím nedá očekávat hlavní komplexní zhodnocení programu, jenže vzhledem k tomu, že v rámci programu JARPA II bylo od roku 2005 usmrceno přibližně 3 600 plejtváků malých, se MSD zdál dosavadní vědecký výstup omezený.150 Pochybnou se MSD zdála i absence rozsáhlejší spolupráce mezi japonskými vědci a ostatními vědci či vědeckými pracovišti v souvislosti s programem JARPA II, na což poukázala i Austrálie, aby podpořila své tvrzení, že JARPA II není programem pro účely vědeckého výzkumu. Expert povolaný Austrálií, pan Gates, uvedl, že program JARPA II působí v naprosté izolaci" od dalších japonských a mezinárodních výzkumných projektů týkajících se antarktického ekosystému. V reakci na tuto výtku expert japonské strany, pan Walloe, naznačil, že spolupráce s mezinárodními výzkumnými programy „by byla komplikovaná kvůli osobním a politickým důvodům“, což je způsobeno zejména tím, že používání smrtících metod je mezi vědci sporné. MSD v rozsudku uvedl, že vzhledem k zaměření programu by byla prokázaná spolupráce japonských vědců s jinými institucemi očekávatelná.151
4.5
Závěry soudu
MSD došel k závěru, že program JARPA II zahrnuje činnosti, které mohou být obecně charakterizovány jako vědecký výzkum, avšak na základě předložených důkazů nebylo prokázáno, že způsob navržení a provádění programu je přiměřený ve vztahu k dosažení jím stanovených cílů. MSD proto rozhodl, že zvláštní povolení udělená Japonskem k usmrcování, odchytu a zpracování velryb v rámci programu JARPA II nejsou pro účely vědeckého výzkumu dle čl. VIII odst. 1 Úmluvy.152 Hlavní důvody, proč soud takto rozhodl, mohou být shrnuty v těchto bodech:
ve srovnání s programem JARPA je míra smrtícího odchytu v programu JARPA II mnohem rozsáhlejší, a podle názoru MSD nejsou plánované vzorky v programu JARPA II přiměřené ve vztahu k dosažení cílů programu;
150
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 217 – 219 rozsudku. 151 Tamtéž, body 220 – 222. 152 Tamtéž, bod 227.
52
obecné cíle programů JARPA a JARPA II se ve velké míře překrývají, přesto došlo ke značnému nárůstu v míře smrtícího odchytu ve výzkumném plánu JARPA II, což nebylo dostatečně vysvětleno;
velikosti vzorku plejtváka myšoka a keporkaka jsou příliš malé, aby poskytovaly informace nezbytné pro účely výzkumných cílů programu JARPA II;
postup použitý k určení velikosti vzorku plejtváka malého postrádá transparentnost;
některé důkazy naznačují, že program by mohl být upraven tak, aby se ve větší míře použily alternativní nesmrtící metody, a bylo tak dosaženo mnohem menší velikosti vzorku, avšak při úpravě programu hrály roli spíše úvahy o financování než přísně vědecká kritéria;
v rámci programu JARPA II nebyl chycen žádný keporkak, pro což Japonsko uvedlo pouze nevědecké argumenty, odchyt plejtváka myšoka je jen zlomkem velikosti vzorku, který byl určen výzkumným plánem programu JARPA II a skutečný odchyt plejtváka malého byl také podstatně menší, než plánované roční odchycené množství, a to ve všech sezónách kromě jedné;
Japonsko ospravedlnilo jak užívání, tak rozsah smrtícího odchytu předepsaného výzkumným plánem JARPA II pro všechny tři druhy odvoláváním se zejména na první dva výzkumné cíle programu JARPA II (výzkum ekosystému a vytvoření modelu vícedruhového soupeření) – tyto cíle ovšem nebyly revidovány či upraveny za účelem zohlednění skutečného počtu chycených velryb;
Japonsko nevysvětlilo, jak mohou výzkumné cíle zůstat relevantními s ohledem na rozhodnutí užít šestiletých a dvanáctiletých výzkumných období pro různé druhy, když navíc bylo v průběhu programu zcela upuštěno od smrtící odchytu keporkaků a bylo uloveno velmi málo jedinců plejtváka myšoka;
pochybnosti o vědecké povaze programu JARPA II vyvolaly i další aspekty, např. jeho neurčitý časový rámec, omezené vědecké výstupy ke dni rozsudku a absence významné spolupráce vědeckých pracovníků programu JARPA II s dalšími souvisejícími výzkumnými projekty.153
Vzhledem k tomu, že dle závěrů MSD program JARPAII nespadá do kategorie lovu velryb pro vědecké účely, a samozřejmě se ani nejedná o domorodý lov za účelem nutné obživy,
153
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), body 224 – 227.
53
musíme jej označit jako komerční lov. To má za následek porušení těchto hmotněprávních ustanovení Harmonogramu ze strany Japonska: a) porušení moratoria na komerční lov velryb (odstavec 10 písm. e) Harmonogramu) „Od roku 2005 do současnosti Japonsko prostřednictvím vydávání povolení k programu JARPA II stanovilo kvóty vyšší než nula pro tři druhy - 850 pro plejtváka malého, 50 pro plejtváka myšoka a 50 pro keporkaka. Jak bylo uvedeno výše (viz body 229-230), Dvůr je toho názoru, že veškerý lov velryb, který nespadá pod čl. VIII Úmluvy (jiný než domorodý lov za účelem nutné obživy) je předmětem odstavce 10 písm. e) Harmonogramu. Z toho vyplývá, že Japonsko nejednalo v souladu se svými povinnostmi dle odstavce 10 písm. e) v každém roce, v němž udělilo povolení pro program JARPA II (od roku 2005 do současnosti), jelikož těmito povoleními jsou stanoveny kvóty vyšší než nula.“154 b) porušení moratoria na tovární lodě (odstavec 10 písm. d) Harmonogramu) „Úmluva definuje 'tovární loď' jako loď 've které nebo na které jsou zcela nebo zčásti zpracovávány velryby' a 'velrybolovku' definuje jako 'loď sloužící k lovu, odchytu, vlečení nebo vyhledávání velryb' (čl. II odst. 1 a 3). Plavidlo Nisshin Maru, které bylo použito v programu JARPA II, je tovární lodí a další plavidla programu JARPA II sloužila jako velrybolovky. Jak je uvedeno výše (viz body 229-230), Dvůr je toho názoru, že veškerý lov velryb, který nespadá pod čl. VIII Úmluvy (jiný než lov k obživě domorodců) je předmětem odstavce 10 písm. d) Harmonogramu. Z toho vyplývá, že Japonsko nejednalo v souladu se svými povinnostmi podle odstavce 10 písm. d) v každé sezóně, během níž byli v programu JARPA II chytáni, usmrcováni a zpracováni jedinci plejtváka myšoka.“155
c) porušení zákazu komerčního lovu velryb ve velrybí rezervaci v Jižním oceánu (odstavec 7 písm. b) Harmonogramu) „Jak již bylo uvedeno, program JARPA II je prováděn v chráněné oblasti Jižního oceánu (viz bod 120). Bod 7 písm. b) neplatí pro plejtváka malého ve vztahu k Japonsku, jako důsledek japonské námitky vůči tomuto bodu. Jak je uvedeno výše (viz body 229-230), Dvůr je toho názoru, že veškerý lov velryb, který nespadá pod čl. VIII Úmluvy (jiný než lov
154
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 231 155 Tamtéž, bod 232
54
k obživě domorodců) je předmětem bodu 7 písm. b) Harmonogramu. Z toho vyplývá, že Japonsko nejednalo v souladu se svými povinnostmi podle bodu 7 písm. b) v každé sezóně, během níž byli v programu JARPA II chytáni jedinci plejtváka myšoka.“156 MSD se také zabýval otázkou porušení bodu 30 Harmonogramu, který stanoví, že smluvní stát má povinnost poskytnout tajemníkovi IWC navrhovaná vědecká povolení dříve, než budou tato povolení vydána, a to v takovém časovém předstihu, aby měl vědecký výbor dostatek času k jejich přezkoumání a vyjádření svého stanoviska. Dvůr ale konstatoval, že před udělením prvního povolení Japonsko předložilo vědeckému výboru výzkumný plán programu JARPA II, který představoval návrh na udělení zvláštních povolení a stanovil informace specifikované bodem 30 Harmonogramu, a Japonsko tak splnilo svou povinnost. V tomto žalobním bodě tedy nebylo Austrálii vyhověno.157 Na základě těchto závěrů Dvůr Japonsku nařídil, aby zrušilo jakékoli existující oprávnění, povolení či licence k usmrcování, odchytu či zpracování velryb ve vztahu k programu JARPA II a zdrželo se udílení dalších povolení podle čl. VIII odst. 1 Úmluvy v rámci tohoto programu.158 MSD nicméně nepovažoval za nutné nařídit opatření požadované Austrálií, aby se Japonsko zdrželo povolování anebo provádění jakéhokoli lovu velryb na základě zvláštních povolení, který není pro účely vědeckého výzkumu ve smyslu čl. VIII.159 Rozsudek se proto nijak nedotkl dalšího japonského vědeckého programu, který je provozován v Tichém oceánu160.
156
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), bod 233. 157 Tamtéž, body 234 – 242. 158 Tamtéž, bod 245. 159 Tamtéž, bod 246. 160 Special Permit Programmes. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/spw-programmes
55
5 Závěr Při pohledu do historie je zřejmé, že velrybářství bylo vždy činností provozovanou poměrně úzkou, ale zároveň mocnou skupinou států, a zejména v 18. – 19. století mělo pro lidstvo nezanedbatelný význam. Ve 20. století muselo mezinárodní společenství kvůli obavám z budoucnosti velrybích populací a samotného velrybářství přistoupit k výrazným změnám tohoto průmyslu. V důsledku nejrůznějších faktorů, jako kritického stavu některých druhů velryb, tlaku environmentalistů či malého zájmu veřejnosti o velrybí produkty státy přistoupily na přijetí úplného zákazu komerčního lovu velryb, což – ačkoliv se mělo jednat o dočasné opatření – znamenalo praktický zánik velrybářského průmyslu. Problematikou lovu a ochrany velryb se od roku 1946 zabývá Mezinárodní velrybářská komise, zřízená na základě Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství. Úmluva obsahuje mimo jiné i ustanovení týkající se lovu velryb pro vědecké účely a lovu velryb za účelem nutné obživy, což jsou jediné dvě kategorie lovu, které mohou členské státy Komise provozovat, proto jim byla věnována pozornost i v této práci. Hlavní část práce se týkala rozsudku MSD ve věci Australia v. Japan: New Zealand intervening, který se stal vyvrcholením mnohaletých sporů Austrálie a Japonska ohledně velrybářství. Austrálie, ač sama kdysi bývala velrybářskou velmocí, se poslední desetiletí zasazuje o ochranu velryb, a to jak na mezinárodní, tak i na vlastní národní úrovni, např. prostřednictvím zřízení Australské velrybí rezervace. Na druhé straně stojí Japonsko, taktéž stát s významnou velrybářskou tradicí, v níž ovšem hodlá pokračovat i v dnešní době, o čemž svědčí jak snahy získat povolení pro lov velryb za účelem nutné obživy, tak japonské výzkumné programy, které by mimo jiné měly sloužit i k získání dostatečných informací pro znovuzavedení komerčního lovu velryb. Z pohledu velrybářského průmyslu se bezpochyby jedná o průlomový rozsudek, který v podstatě naznačil, jakou cestou by se měl ubírat lov velryb pro vědecké účely161, tedy např. že povolující stát by se měl více zabývat názorem Komise a Vědeckého výboru, nebo že by se měly ve větší míře používat nesmrtící metody při získávání vědeckých informací. Mimo to je pro budoucnost velrybářství přínosné, že MSD se v rozsudku zabýval i výkladem Úmluvy a zejména článku VIII, a rozhodnutí se proto netýká pouze stran sporu, ale všech členských států Komise. Přesto se v závěru práce můžeme zamyslet nad tím, zda MSD rozsudkem 161
KOPELA, Sophia. Saving the whales: the ICJ judgment in the Whaling in the Antarctic case. LancsLaw [online]. Publikováno 23. 4. 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://lancslaw.wordpress.com/2014/04/23/saving-the-whales/
56
naplnil očekávání, která na něj byla kladena. V úvodu práce bylo uvedeno, že hlavní otázkou v celém sporu bylo, zda může být japonský lov velryb v antarktických vodách označen jako lov pro vědecké účely ve smyslu článku VIII Úmluvy. K jejímu zodpovězení se MSD musel nutně zabývat jak právními aspekty, tak aspekty vědeckými či technickými, týkajícími se způsobu navržení a provedení programu JARPA II. Soudci ve svých stanoviscích k rozsudku často uváděli, že ačkoliv souhlasí s tím, že program JARPA II nesloužil pro čistě vědecké účely, jsou toho názoru, že MSD by neměl hodnotit správnost navržení vědeckého programu (např. odlišné stanovisko soudkyně Xue, odst. 14). Dle mého názoru MSD postupoval logicky i co se týče hodnocení technických aspektů programu JARPA II, avšak občas se nelze ubránit dojmu, že některé ze závěrů působí příliš laicky – je ale nutné vzít v potaz složitost látky. V této souvislosti bych zmínila i názor soudce Owady (který v podstatě sdílí i ostatní disentující soudci), že úlohou soudu není hodnotit, zda program JARPA II je z vědeckého hlediska „dokonalý“, jelikož to je práce Vědeckého výboru. Dále uvedl, že i kdyby navržení programu JARPA II vykazovalo určité nedostatky, neznamená to samo o sobě, že by sloužil pro komerční účely.162 V tomto má jistě pravdu, ale na druhou stranu, se z mého pohledu soudu vcelku přesvědčivě povedlo vytknout některé závažné nedostatky výzkumného programu, a jeho závěrům navíc nahrává skutečnost, že japonská strana na tyto výtky mnohdy nedokázala reagovat přesvědčivým vysvětlením. Nedostatečná transparentnost programu JARPA II hrála při rozhodování MSD bezesporu velmi významnou roli.163 Dle mého názoru se ale MSD mohl zabývat více do hloubky právním kontextem celého sporu. Jistě, v rozsudku došlo i na výklad Úmluvy a článku VIII, nicméně některá dílčí témata byla pouze naznačena, ačkoliv jejich rozbor mohl být přínosný. Jedná se hlavně o otázky evolutivního charakteru Úmluvy a extenzivního / restriktivního výkladu článku VIII, které jsem se do práce rozhodla zařadit, jelikož se jimi docela podrobně zabývali soudci ve svých stanoviscích (v tomto ohledu bych odkázala zejména na stanovisko Cançada Trindade). Je možné, že se MSD této problematice vyhnul, jelikož se v konečném důsledku jedná o zodpovězení otázky, zda je „správný“ postoj Japonska nebo Austrálie. Nicméně ani to nemění nic na tom, že z pohledu ochrany velryb se jedná o dosud nejvýznamnější rozhodnutí. Význam rozsudku shrnul i soudce Cançado Trindade: „Dnešní rozsudek MSD ukazuje, že smluvní státy ICRW 'mají povinnost spolupracovat s Mezinárodní velrybářskou komisí a 162
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Nesouhlasné stanovisko Owada, bod 49. 163 NAGTZAAM, Gerry. Righting the ship?: Australia, New Zealand and Japan at the ICJ and the barbed issue of “scientific whaling”. Australian Journal of Environmental Law [online]. 2014, Vol. 1 No. 1, s. 71 – 92 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://search.informit.com.au/documentSummary;dn=774489266487287;res=IELHSS
57
Vědeckým výborem' a 'brát náležitý ohled na doporučení volající po posouzení proveditelnosti nesmrtících' výzkumných metod (bod 83). (…) Rozsudek Dvora, který byl přijat právě dnes, 31. března 2014, bude pravděpodobně významný pro budoucnost IWC a zajištění přežití ICRW samotné jakožto 'živoucího nástroje' schopného reagovat na potřeby mezinárodního společenství a na nové výzvy, kterým čelí v této oblasti v dnešních dnech“.164 A dále: „Dnešní případ Velrybářství v Antarktidě vynesl do popředí rozvíjející se právo ochrany a udržitelného využívání živých mořských zdrojů, čímž se odhalilo to, co chápu jako jeho příspěvek k postupnému vytvoření opinio iuris communis v této oblasti stávajícího mezinárodního práva“.165 Nicméně, přes veškeré pozitivní aspekty tohoto rozhodnutí MSD je v současnosti již zcela jisté, že mezinárodní spory ohledně velrybářství rozhodně nekončí.166 Dvůr totiž Japonsku zakázal pokračovat pouze v programu JARPA II, a dle některých názorů dokonce posvětil pokračování lovu pro vědecké účely, pokud bude v souladu s Úmluvou167. Japonsko poté lov skutečně na sezónu přerušilo, avšak v prosinci 2015 lov v antarktických vodách opět obnovilo, tentokrát pod názvem NEWREP-A (The New Scientific Whale Research Program in the Antarctic Ocean). Tento výzkumný program se zaměřuje na lov plejtváků malých, a jeho cílem je ulovit celkem 3 000 kusů těchto velryb v průběhu příštích deseti let. Vzhledem k tomu, že Japonsko si svůj program prosadilo navzdory názoru Vědeckého výboru, že pro něj neexistuje dostatečné vědecké očekávání, a přes výrazný nesouhlas Austrálie či ekologických organizací, by nebylo nijak překvapující, pokud by v dohledné době došlo k dalšímu soudnímu sporu.168
164
Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening). Odlišné stanovisko Cançado Trindade, bod 28. 165 Tamtéž, bod 89. 166 ROTHWELL, Donald K. Why whaling will remain a thorny issue for Australia–Japan relations. East Asia Forum [online]. Publikováno 4. 7. 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.eastasiaforum.org/2014/07/04/why-whaling-will-remain-a-thorny-issue-for-australia-japan-relations/ 167 BRIDGEWATER, Peter. Whaling win will be a hollow victory without updating the rules. The Conversation [online]. Publikováno 3. 4. 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://theconversation.com/whaling-win-will-bea-hollow-victory-without-updating-the-rules-24981 168 FITZMAURICE, Malgosia. Whaling and International Law. 1. vyd., Cambridge: Cambridge University Press, 2015, s. 118 – 119.
58
6 Literatura Odborná literatura 1. DAVID, Vladislav a kol. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 2. vyd., Praha: Leges, 2011, 448 s. ISBN 978-80-87212-86-8. 2. EPSTEIN, Charlotte. The power of words in international relations: birth of an antiwhaling discourse. 1. vyd., Cambridge, Mass: MIT Press, 2008, 333 s. ISBN 9780262272384. 3. FITZMAURICE, Malgosia. Whaling and International Law. 1. vyd., Cambridge: Cambridge University Press, 2015, 418 s. ISBN 9781107021099. 4. GILLESPIE, Alexandre. Whaling Diplomacy: Defining Issues in International Environmental Law. 1. vyd., Cheltenham: Edward Elgar Publishing Limited, 2005, 509 s. ISBN 1-84542-107-8. 5. KALLAND, Arne; MOREAN, Brian. Japanese Whaling: End of an Era. Newcastle: Athenaeum Press, 1992, 228 s. ISBN 978-0-415-58819-5. 6. KURKPATRICK, Dorsey. Whales and Nations: Environmental Diplomacy on the High Seas. 1. vyd. Seattle: University of Washington Presss, 2013, 365 s. ISBN 9780295804941. 7. PERRIN, William F. Encyclopaedia of Marine Mammals. 2. vyd: Amsterdam: Elsevier, 2009, 1352 s. ISBN 978-0123735539. 8. STOETT, Peter. The International Politics of Whaling. Vancouver : Univ. of British Columbia Pr., 1997, 228 s. ISBN 0-7748-0605-2. Odborné články 9. ANTON, Donald K. Antarctic Whaling: Australia's Attempt to Protect Whales in the Southern Ocean. Boston College Environmental Affairs Law Review [online]. 2009, Volume 36, Issue 2, s. 319 – 351 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://lawdigitalcommons.bc.edu/ealr/vol36/iss2/3 10. ANTON, Donald K. Dispute Concerning Japan’s JARPA II Program of “Scientific Whaling” (Australia v. Japan). ASIL Insights [online]. 2010, Volume 14 Issue 20 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://www.asil.org/insights/volume/14/issue/20/disputeconcerning-japan%E2%80%99s-jarpa-ii-program-%E2%80%9Cscientificwhaling%E2%80%9D
59
11. ARATO, Julian. Subsequent Practice in the Whaling Case, and What the ICJ Implies about Treaty Interpretation in International Organizations. EJIL: Talk! [online]. 31.
Publikováno
3.
2014
[cit.
20.
3.
2016].
Dostupné
z:
http://www.ejiltalk.org/subsequent-practice-in-the-whaling-case-and-what-the-icjimplies-about-treaty-interpretation-in-international-organizations/ 12. BRIDGEWATER, Peter. Whaling win will be a hollow victory without updating the rules. The Conversation [online]. Publikováno 3. 4. 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z:
https://theconversation.com/whaling-win-will-be-a-hollow-victory-without-
updating-the-rules-24981 13. KOPELA, Sophia. Saving the whales: the ICJ judgment in the Whaling in the Antarctic case. LancsLaw [online]. Publikováno 23. 4. 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://lancslaw.wordpress.com/2014/04/23/saving-the-whales/ 14. MBENGUE, Makane Moïse. Between law and science: A commentary on the Whaling in the Antarctic case. QIL [online]. 2015, Vol. 14, s. 3 – 12 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné
z:
http://www.qil-qdi.org/wp-content/uploads/2015/04/02_Whaling-
Case_MBENGUE_FIN.pdf 15. McGRATH, Chris. Australia can lawfully stop whaling within its Antarctic EEZ. EDONSW Seminar, “Can whaling in Antarctica be stopped?” [online]. 2008, 23 s [cit.
20.
3.
2016].
Dostupné
z:
http://bawp.org.au/wp-
content/uploads/2013/07/whaling-case-FFC-chris_mcgrath_paper_080225.pdf 16. NAGTZAAM, Gerry. Righting the ship?: Australia, New Zealand and Japan at the ICJ and the barbed issue of “scientific whaling”. Australian Journal of Environmental Law [online]. 2014, Vol. 1 No. 1, s. 71 – 92 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://search.informit.com.au/documentSummary;dn=774489266487287;res=IELHS S 17. OBERTHÜR, Sebastian. The International Convention for the Regulation of Whaling: From Over-Exploitation to Total Prohibition. Yearbook of International Co-operation on Environment and Development 1998/1999 [online]. 1999, s. 29 – 38 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.fni.no/ybiced/98_03_oberthur.pdf 18. PAYNE, Cymie R. Australia v. Japan: ICJ Halts Antarctic Whaling. ASIL Insights [online].
2014,
Volume
18
Issue
9
[cit.
20.
3.
2016].
Dostupné
https://www.asil.org/insights/volume/18/issue/9/australia-v-japan-icj-halts-antarcticwhaling
60
z:
19. ROTHWELL, Donald K. Why whaling will remain a thorny issue for Australia–Japan relations. East Asia Forum [online]. Publikováno 4. 7. 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.eastasiaforum.org/2014/07/04/why-whaling-will-remain-athorny-issue-for-australia-japan-relations/ 20. SULLIVAN, Sebastián Riosecco; YOUNG, Margaret A. Evolution through the duty to cooperate: Implications of the Whaling case at the International Court of Justice. Melbourne Journal of International Law [online]. 2015, Vol. 16, 33 s. [cit. 20. 3. 2016].
Dostupné
z:
http://law.unimelb.edu.au/__data/assets/pdf_file/0004/1687783/Young-andSullivan.pdf 21. TRIGGS, Gillian. Australian sovereignty in Antarctica Part II. Melbourne University Law Review [online]. 1982, Vol. 13 Issue 3, s. 302 – 333 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.austlii.edu.au/au/journals/MelbULawRw/1982/2.pdf 22. WATKINS, Casey G. Whaling in the Antarctic: Case Analysis and Suggestions for the Future of Antarctic Whaling and Stock Management. New York International Law Review [online]. 2012, Vol. 25, 31 s. [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract=2035631 Další elektronické prameny 23. Status of whales. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/status 24. Revised Management Scheme. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/index.php?cID=581&cType=html&zenario_sk_return=zenario__conten t/panels/content_types/item//html//item//en//html_1 25. History and Purpose. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/historyand-purpose 26. Commission Sub-groups. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/commission-sub-groups 27. Greenland and „local comsuption“. Whale and Dolphin Conservation [online]. Whale and Dolphin Conservation © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://us.whales.org/wdc-in-action/greenland-and-local-consumption 61
28. Aboriginal Subsistence Whaling. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/index.php?cID=html_65 29. Catch Limits & Catches taken. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/index.php?cID=html_65 30. Vote Buying: Japan's strategy to secure a return to large-scale whaling. Greenpeace [online]. Greenpeace © 2001 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.greenpeace.org/international/Global/international/planet2/report/2001/11/vote-buying-japan-s-strategy.pdf 31. IWC. 9th Report. (1958). Dostupné z: https://archive.iwc.int/pages/search.php?search=%21collection33&k= 32. Whaling in Iceland. Whale and Dolphin Conservation [online]. Whale and Dolphin Conservation © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://us.whales.org/issues/whaling-in-iceland 33. Comments on the Judgement by the Federal Court on the case of HSI vs Kyodo Senpaku Kaisya. Consulate-General of Japan, Sydney [online]. Consulate-General of Japan, Sydney© 2012 - 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.sydney.au.embjapan.go.jp/english/top/important_info/comments_on_the_judgement.htm 34. Sea Shepherd man sentenced for whaler assault. The Guardian [online], 2010. Guardian News and Media Limited © 2016. Dostupné z: http://www.theguardian.com/world/2010/jul/07/peter-bethune-sea-shepherd-sentence 35. Special Permit Programmes. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/spwprogrammes 36. Revised Management Procedure. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/rmp 37. Whale Sanctuaries. International Whaling Commission [online]. International Whaling Commission © 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: https://iwc.int/sanctuaries Právní předpisy a judikatura 38. Úmluva o regulaci lovu velryb ze dne 24. 9. 1931. 62
39. Mezinárodní úmluva o regulaci velrybářství ze dne 2. 12. 1946. 40. Protokol k Mezinárodní smlouvě o regulaci lovu velryb ze dne 26. 11. 1945. 41. Rozsudek, United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ,ze dne 25. února 2013, Institute of Cetacean Research v. Sea Shepherd Conservation Society, D.C. No. 2:11-cv-02043-RAJ [online]. United States Court of Appeals for the Ninth Circuit © 2013 [cit 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://cdn.ca9.uscourts.gov/datastore/general/2013/02/25/1235266.pdf 42. Rozsudek Australského federálního soudu ze dne 15. ledna 2008 ve věci Humane Society International Inc v. Kyodo Senpaku Kaisha Ltd, NSD 1519 (2004) [online]. Federal Court of Australia © 2008 [cit 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.judgments.fedcourt.gov.au/judgments/Judgments/fca/single/2008/2008fca 0003 43. Rozsudek MSD ze dne 31. 3. 2014. Whaling in the Antarctic (Australia v. Japan: New Zealand intervening), I.C.J. Reports 2014 [online]. Mezinárodní soudní dvůr © 2014 [cit 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/docket/files/148/18136.pdf
63
64
65
