MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
Občanská válka v Kongu Analýza příčin občanské války v Demokratické republice Kongo Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Vladimír Vaďura
UČO:
144491
Obor:
Mezinárodní vztahy a politologie
Imatrikulační ročník: 2004 Brno, 2007
-1-
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně za použití uvedené literatury a zdrojů
Jakub Urbanec -2-
Poděkování Tímto děkuji Vladimíru Vaďurovi za vedení této bakalářské práce.
-3-
Obsah Úvod………………………………………………………….…….6 1. Příčiny konfliktů………………………………………….………7 1.1. Externalismus a internalismus………………………..…..7 1.2. Koloniální příčiny konfliktů…………………………..….8 1.3. Etnické příčiny konfliktů…………………………………9 1.4. Ekonomické příčiny konfliktů…………………………..10 1.4.1. Nerostné suroviny……………………………..11 1.5.Politické příčiny konfliktů……………………….………13 1.6. Vhodné podmínky pro vznik konfliktu………….……....14 2. Demokratická republika Kongo………………………………....15 2.1. Kongo – všeobecné informace …………………….…….15 2.2. Historický vývoj Konga ………………………………….16 2.2.1. Belgická nadvláda…………………………..…..16 2.2.2. Samostatné Kongo …………………………..….17 2.2.3. Vláda Josepha-desiré Mobutua …………….…...17 2.2.4. Krize Mobutuova režimu ……………………… 20 2.2.5. Vypuknutí první kongské války ………………...21 2.2.6. Laurent-Desiré Kabila…………………………...22 2.3. První kongská válka……………………………………… 23 2.3.1. Příčiny první kongské války ………………...….24 2.4. Kabilova vláda………………………………………...…..25 2.5. Druhá kongská válka………………………………….…..25 2.5.1. Aktéři druhé kongské války………………..……26 2.5.2 .Průběh druhé kongské války…………….…....…28 2.5.3. Příčiny druhé kongské války……………..…..….31 2.6. Následný vývoj……………………………………..….….32 3. Závěr……………………………………………………..…...…..33 4.Seznam použité literatury……………………………………....….35 4.1. Seznam internetových zdrojů………………………...……35 5.Anotace…………………………………………………………….37 6.Seznam použitých zkratek……………………………..…….…..…38 7.Přílohy………………………………………………………………39 -4-
7.1. Mapa Konga……………………………………………...…39 7.2. Rozsah území pod kontrolou jednotlivých frakcí v r. 2003…40 Tato práce obsahuje 64 293 znaků včetně mezer
-5-
Úvod
Občanská válka v Demokratické republice Kongo byla jedním z nejkrvavějších konfliktů od skončení druhé světové války. I přes to se jí dostalo daleko méně mediální pozornosti, nežli například občanské válce v sousední Rwandě, na niž v podstatě navázala. Tato bakalářská práce je tak pokusem popsat tento konflikt, v českém prostředí zatím málo prozkoumaný. Současná Demokratická republika Kongo (někdy též Konga-Kinshasa, dále jen Kongo nebo DRK) prošla za svou historii mnoha změnami svého názvu, pro zjednodušení jí budu v této práci nazývat Kongem.1 Je rovněž nezbytné ji odlišit od jiné země nesoucí podobné jméno – Republiky Kongo (někdy též Kongo-Brazzavil), která se nachází západně od DRK. Účelem
této
bakalářské
práce
je
analyzovat
příčiny
občanské
války
v Demokratické republice Kongo za použití moderních teorií konfliktů. Pokusím se nastínit hlavní současné teorie příčin občanských válek a aplikovat je na první a druhou kongskou válku, které probíhaly v letech 1996-1997 a 1998-2003. Mým záměrem je popsat především příčiny obou konfliktů, z tohoto důvodu se nebudu věnovat teoriím průběhu a řešení konfliktů. Tato práce je rozdělena na dvě části. V první části jsou alespoň zběžně popsány současné teorie příčin občanských válek, v druhé části je pak popsána situace v Demokratické republice Kongo. Tato práce využívá empirickoanalytického přístupu a je případovou studií. Z důvodu neexistence či malé dostupnosti knižních zdrojů čerpá tato práce především z cizojazyčných článků publikovaných v odborných časopisech či na internetu. Hypotézou této práce je, že hlavní příčinou obou kongských válek byly nerostné suroviny a snaha o jejich exploataci, spíše než obecně rozšířené představy o etnické nenávisti jako důvodu všech občanských válek v subsaharské Africe.
1
Název Demokratické republiky Kongo (DRK) se změnil celkem sedmkrát, přičemž většina těchto názvů operovala s jménem Kongo. Pro zkoumané období je nejvýznamnější změna názvu z roku 1997, kdy se od názvu Republika Zair (tento název byl používán od roku 1971) přešlo k názvu Demokratická republika Kongo (či také Kongo - Kinshasa)
-6-
1. Příčiny konfliktů2 Pro účely této práce bude nejprve účelné pokusit se o definici občanské války. Ačkoliv v odborné literatuře existuje takových definic více, budu v této práci používat vymezení I. Elabadaviho a N. Sambanise, kteří ze občanskou válku považují konflikt splňující tato kritéria: „(1) došlo při něm k více něž tisící úmrtím, (2) stal se ohrožením pro suverenitu mezinárodně uznaného státu, (3) odehrál se v hranicích tohoto státu, (4) stát (ve smyslu oficiální vláda pozn. aut.) byl účastníkem tohoto konfliktu, (5) konfliktu se účastnily rebelové schopní vytvořit organizovanou opozici a (6) který zahrnoval skupiny ochotné žít ve společném státě i po skončení konfliktu.“3 K prvnímu bodu lze ještě podotknout, že mnozí autoři k němu připojují podmínku časového ohraničení jedním rokem. Další podmínkou, která má odlišit občanskou válku od masakrů, je nutnost alespoň 5% ztrát vojáků na straně vlády i povstalců.
1.1Externalismus a internalismus Ve výzkumu příčin současných afrických konfliktů a krizí jsou rozlišovány dva základní přístupy – externalismus a internalismus. První přístup předpokládá že: „(…) téměř vše špatné, co se v Africe stane, je zapříčiněno západním kolonialismem a imperialismem.“4 Tento přístup s velkou oblibou využívají i afričtí vládci, kteří vinu za jakýkoli neúspěch s oblibou svalují na západní vlády, globalizaci, Mezinárodní měnový fond či Světovou banku. Druhý přístup – internalismus -
vychází naproti tomu
z působení domácích faktorů (externím faktorům ovšem přiznává také jistou roli), jako jsou neschopné vlády, korupce, slabá ekonomická výkonnost afrických států, málo rozvinutá infrastruktura, etnická roztříštěnost států, politická tyranie a další. V obou těchto přístupech lze nalézt alespoň jednu z příčin prakticky každého konfliktu v Africe, a proto není možné pracovat s nimi jako s protiklady, ale spíše jako s navzájem se doplňujícími přístupy. Navíc mnoho příčin konfliktů lze poměrně snadno zařadit do obou těchto modelů. Například vysokou míru chudoby v mnohých afrických státech lze chápat jako výsledek neschopnosti místních vládců, ale stejně tak může být chápána jako výsledek kolonialismu či zneužívání afrických států západními korporacemi. 2
V této kapitole hodlám alespoň stručně nastínit současné základní přístupy používané k vysvětlení občanských válek. O jejich praktickou aplikaci na samotné Kongo se pokusím dále. 3 Viz: Elbadavi, I. – Sambanis, N.: Why are there so many civil wars in Africa, s.5 4 Viz: Ayittey, G.B.N.: Why Africa is poor, s.2
-7-
Jako další dělení důvodů pro konflikt se používá rozdíl mezi příčinami konfliktů a podmínkami, které vypuknutí konfliktu ulehčují. Ani toto dělení však nelze dost dobře chápat absolutně, protože v mnoha případech je těžké rozlišit zda daný faktor je příčinou občanské války nebo faktorem, který vypuknutí občanské války usnadnil. Kvůli těmto nejasnostem v rozdělení příčin konfliktů jsem použil pracovní rozdělení na koloniální, etnické, ekonomické a politické příčiny konfliktů. Toto rozdělení nelze chápat jako vymezení čtyř na sobě nezávislých skupin příčin konfliktů, protože většina příčin spolu úzce či alespoň volně souvisí. V závěru kapitoly jsou pak popsány některé podmínky usnadňující vypuknutí povstání, které nejsou součástí žádné z těchto čtyř skupin.
1.2 Koloniální příčiny konfliktů Kolonialismus a jeho důsledky lze řadit na jedno z prvních míst mezi příčinami občanských konfliktů v Africe. Rozpad koloniálních impérií zanechal v Africe hranice vytyčené podle zájmů jednotlivých mocností, bez ohledu na etnickou či kmenovou příslušnost. Takovéto státy pak logicky nemohly vzbuzovat loajalitu svých občanů, protože ta zůstávala zakotvena na kmenovém principu. Dalším problémem, se kterým se dekolonizované země musely vyrovnat, byla nepřipravenost Afričanů na osamostatnění, ať už z hlediska nedostatku zkušených státníků či chybějící politické kultury. Mnoho států se tak rychle stalo diktaturami s velmi rozsáhlou korupcí, kde byla namísto lidským právům dávána přednost udržení pořádku a jednotlivý vládci se namísto ekonomického rozvoje země věnovali hlavně posilování armády a vlastnímu obohacení. V tomto vývoji je dědictví kolonialismu jasně patrné, neboť nový vládci domácího původu převzali vzory chování koloniálních správců. Kolonialismus rovněž přispěl k etnickým sporům, neboť častou praxí bylo upřednostňovat některou etnickou skupinu: „ (…) předkoloniální klientelistické systémy mezietnického charakteru byly přetvořeny na základě etnického rozdělení.“5 Tradiční rodová uskupení se tak pod vlivem zásahů z vnějšku stávala základem pro rozlišení jednotlivých etnických skupin, které se díky pocitu ohrožení, vyvolaném rovněž kolonialismem semkly mnohem pevněji než dříve. Tento přístup vyvolal v mnoha zemích pocit, že etnická různorodost je rovněž produktem kolonialismu a s tím spojený
5
Viz: Wimmer, A.: Nationalist exclusion and Ethnic Conflict, s. 94
-8-
názor „(…) odmítající jakékoliv řešení legitimních požadavků etnických skupin, přítomný téměř ve všech postkoloniálních afrických zemích.“6 Kolonialismus rovněž mnohdy vedl k nepřirozenému přerušení tradičních modelů soužití mezi jednotlivými etniky a jako náhradu přinesl evropský model národního státu, jehož vhodnost pro některé africké země, ve kterých nelze hovořit o existenci jednotného národa, zůstává otázkou. „Dekolonizace probíhající mezi čtyřicátými a sedmdesátými lety minulého století dala vzniknout řadě finančně, politicky a vojensky slabých států. Tyto státy byly po celou dobu ve velkém nebezpečí občanského násilí, převážně ve formě rurálních gerilových válek a rebelií.“7 Je tedy zřejmé, že koloniální minulost měla vliv i na vznik dalších příčin občanských válek, jako je etnická nenávist, slabá ekonomika či forma vlády.
1.3 Etnické příčiny konfliktů Jako příčina častých občanských válek v Africe je
často uváděna etnická
roztříštěnost tamních států a vzájemná nenávist mezi jednotlivými etniky. Někteří autoři však etnicitu za důvod konfliktů nepovažují, jak například konstatují I. Elbadavi a N. Sambanis: „(…) většinu válek v Africe nelze vysvětlit etnickou nenávistí, ale spíše vysokou chudobou, selháním politických institucí a ekonomickou závislostí na primárních surovinách.“8 Etnická příslušnost však není zcela bezvýznamná, protože většina vlád i případných povstaleckých organizací je založena právě na etnickém principu a občanskou válku lze tak chápat také jako boj jednotlivých etnik o nadvládu. „Sociální diskriminace na základě etnického původu je praktikována v podstatě všemi etnickými skupinami a je evidentní například v najímaní pracovních sil, obchodu a etnické segregaci v některých městech.“9 Stejně tak politické strany bývají často vytvářeny na etnickém základě. Jak bylo popsáno výše, toto etnické dělení společnosti je často důsledkem koloniálního dědictví. Vlivem tohoto rozdělení se mezi jednotlivými etniky mohou vytvářet různé konfliktní situace, dané například rozdílným přístupem členů jednotlivých etnik k výkonu státní správy či k přerozdělování státního bohatství. Vliv etnicity byl navíc zvýrazněn snahou vlád i opozice o vyvolání etnických sentimentů, které měly za cíl upevnit jejich postavení. Etnická nenávist tak může být 6
Viz: Gedlu, M.:Subsaharská Afrika , s.31 Viz: Fearon, J. – Laitin, D.: Etnicity, insurgency and civil war, s.31 8 Viz: Elbadavi, I. – Sambanis, N.: Why are there so many civil wars in Africa, s.1 9 Viz: Congo Civil War (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/congo.htm)
7
-9-
spíše zástěrkou pro jiné důvody konfliktu nebo může být dokonce uměle vyvolána vůdci jednotlivých skupin k zajištění větší loajality vlastního etnika a k dosažení politických cílů těchto vůdců. Není proto překvapivé, že většina konfliktů, které mohly mít různé motivace, proběhla podél etnických linií. Co se týče vlivu etnické roztříštěnosti na pravděpodobnost vypuknutí konfliktu, největší je pokud v dané zemi existuje majoritní etnikum (Tzn. příslušníci jednoho etnika tvoří 45-90% celkové populace). Naopak v silně etnicky heterogenních zemích, kde majoritní etnikum neexistuje, je pravděpodobnost vypuknutí konfliktu menší. Vliv etnických příčin
na pravděpodobnost vypuknutí konfliktu je tak poměrně sporný,
přestože se většina konfliktů v Africe odehrává právě podél linií etnického štěpení. Stejně tak je sporný vliv náboženského štěpení společnosti na propuknutí konflinktu.
1.4 Ekonomické příčiny konfliktů P. Collier a H. Hoeffler rozlišují dva modely, podle nichž lze vysvětlit příčiny občanské války – model založený na chamtivost (greed) a křivdě (grievance)10. „Model křivd zkoumá nerovnost, politický útlak a etnické či náboženské rozpory jako příčiny konfliktů. Model chamtivosti se naproti tomu zaměřuje na zdroje financování občanské války.“11 Pro oba tyto modely je ekonomický faktor povstání důležitý, ale je zde rozdíl v jeho chápaní. Zatímco model postavený na konceptu křivdy vidí finance jako nutný prostředek k vyvolání občanské války, model založený na chamtivosti nazírá zisk jako její příčinu. „Při pohledu na rebely jako racionální aktéry, vedly kvantitativní výzkumy Paula Colliera a jeho kolegů ze Světové banky k vytvoření kontroversního předpokladu, že občanské války jsou vedeny kvůli zisku, který povstalcům přinášejí a jsou zapříčiněny touhou rebelů po kořisti spíše než hledáním spravedlnosti založeném na etnických, politických či sociálních křivdách.“12 Ať už je povstání motivovánu jakkoliv, každá rebelská organizace potřebuje pro vedení boje nakupovat zbraně a vybavení, rekrutovat nové bojovníky či zaplatit ty stávající. Dostupnost zdrojů financí je tak pro každé povstání klíčová. Collier a Hoeffler rozlišují tři základní zdroje financování povstaleckých organizací „nelegální
10
K tomuto dělení je nutno podotknout, že sami jeho autoři od něj později upustili a dávají rozdělení na příčiny a podmínky konfliktů. 11 Viz: Collier, P. – Hoeffler, H.: Greed and Grievance in civil war, s.1 12 Viz: Balentine, K.: Program of Ekonomic Agendas in Civil Wars: Principal Research Findings and Policy recomendations (http://www.ipacademy.org/pdfs/EACWFinal.pdf), s.3
- 10 -
obchod s
primárními surovinami, dotace od zahraniční diaspory a subvence
nepřátelských vlád.“13 Ekonomické přístupy k vypuknutí občanské války také operují se souvislostmi mezi stupněm ekonomické vyspělosti země a pravděpodobností vzniku povstání. Jako indikátory ekonomické vyspělosti jsou používány ukazatele jako výše HDP na jednoho obyvatele, rychlost růstu (případně poklesu) HDP a míra vzdělanosti mažu. Obecně lze říci, že čím nižší je každý z těchto faktorů, tím vyšší je pravděpodobnost vypuknutí občanské války 1.4.1 Nerostné suroviny Nerostné suroviny, které byly jednou z hlavních příčin již pro koloniální expanzi evropských mocností, jsou stále jedním z hlavních důvodů pro mnoho ozbrojených konfliktů v současném světě, občanské války nevyjímaje. Jejich význam ještě vzrostl po konci studené války, který přinesl rovněž zastavení podpory velmocí pro některé vlády i povstalecké organizace. Nerostné suroviny se tak staly ještě důležitějším zdrojem pro financování občanských válek jak ze strany vlády, tak ze strany povstalců. Lze rozlišit dva základní přístupy ke vztahu mezi konflikty a nerostnými surovinami „(…) případy ve kterých se nerostné suroviny staly příčinou konfliktu a případy, ve kterých nerostné suroviny poháněly a prodlužovaly konflikt.“14 Ačkoliv hrají nerostné suroviny velmi často klíčovou roli v konfliktu, u většiny konfliktů je obtížné či přímo nemožné rozlišit, který z těchto přístupů k nerostným surovinám je pro daný případ přesnější. Sami aktéři konfliktů uvádějí většinou jako příčinu povstání etnické, náboženské či politické rozpory, ale rozdílný přístup ke ziskům z nerostných surovin (které jsou většinou ovládány a kontrolovány vládou) je zcela jistě také důležitý faktor vzniku občanské války. V mnoha zemích došlo v souvislosti s koncem studené války k vytvoření demokratické opozice, která se začala zajímat o to, jak stát nakládá se svým nerostným bohatstvím. Mnoho členů takovéto opozice bylo ochotno chopit se zbraní, aby napravili stav společnosti, který vnímali jako nespravedlivý
„Kořeny
surovinově orientovaných (resource-based) konfliktů zůstávají v rozdílech mezi skupinami, kterých se týká vlastnictví a kontrola těchto surovin a ve způsobu, jakým je
13 14
Viz Collier, P. – Hoeffler, H.: Greed and Grievance in civil war, s.6 Viz: Alao, A. a Olonisakin, F.: Economic Fragility and Political Fluidity: Explaining Natural Resources and Conflicts, in Adebajo, A. – Sriram, CH. L. (editors): Managing armed conflicts in the 21st century, s.25
- 11 -
nakládáno se ziskem z jejich těžby.“15 Nerostné suroviny jako příčina konfliktu však musí být chápány v souvislosti s dalšími příčinami, především slabostí státních institucí, která jejich exploataci umožňnuje. Nerostné suroviny (především ty které jsou snadno dostupné, jako aluviální diamanty, dřevo či drogy) mohou mít také negativní vliv na průběh konfliktu, protože mohou působit jako faktor snižující morálku, zapříčinit rozpory mezi jednotlivými frakcemi atd. Tento druh surovin je také častěji přímo využíván povstalci, protože k jeho těžbě a transportu je zapotřebí pouze minimální technické vybavení. Naproti tomu těžko dostupné suroviny (minerály těžené v hlubinných dolech, ropa a zemní plyn) jsou většinou využívány spíše vládou, právě z důvodu jejich obtížné dostupnosti. Povstalci však mohou prodávat koncese na budoucí těžbu takovýchto surovin, takže i tyto suroviny se mohou stát zdrojem jejich financování. Některé občanské války mohou být zapříčiněny pouze touhou po zisku, který lze jejich vyvoláním dosáhnout. Občanská válka sebou jako vedlejší důsledek přináší chaos, který povstaleckým skupinám umožňuje těžit nerostné suroviny, provozovat nelegální obchod, či vymáhat peníze od obyvatel ovládaného území. Collier a Hoeffler považují za nejrizikovější ty organizace, které se snaží dosáhnout zisku pomocí exploatace nerostných surovin, protože k takovému jednání je nutná rozsáhlá organizace, schopná ubránit naleziště nerostných surovin před vládními jednotkami. Cílem takové organizace pak nemusí nutně být ovládnutí celého státu, ale pouze obrana území, ze kterého je tvořen zisk. Nerostné suroviny tak zároveň fungují jako příčina konfliktu i jako jeho palivo. Je však otázkou, zda v takovém případě považovat konflikt za občanskou válku, protože takováto organizace se spíše podobá zločineckému syndikátu. Jak však uvádí K. Balentine: „Žádný ze studovaných konfliktů nelze označit za čistě surovinově motivovaný, (…) každý konflikt byl spuštěn kombinací ekonomických příčin a podmínek a dlouhodobých křivd způsobených nerovným přístupem
k bohatství,
meziskupinovými
spory
exklusionistickým a
a
bezpečnostními
represivním obavami,
politickým
způsobenými
systémem, slabými
a
16
neefektivními státními institucemi.“
15
Viz: Alao, A. a Olonisakin, F.: Economic Fragility and Political Fluidity: Explaining Natural Resources and Conflicts, in Adebajo, A. – Sriram, CH. L. (editors): Managing armed conflicts in the 21st century, s.28 16 Viz: Balentine, K.: Program of Ekonomic Agendas in Civil Wars: Principal Research Findings and Policy recomendations (http://www.ipacademy.org/pdfs/EACWFinal.pdf), s.4
- 12 -
1.5 Politické příčiny Konfliktů Další velmi rozšířené teorie vysvětlují vznik občanských válek na základě politických příčin. Tím jsou míněny faktory jako slabá vláda, demokratická či autoritářská forma vlády nebo geopolitická situace. Častou příčinou občanských válek je snaha o změnu režimu panujícího v dané zemi. Může to být snaha o demokratizaci autoritářského režimu nebo naopak a může být to být také snaha změnit pouze osobu vedení země, aniž by došlo ke změně způsobu vlády. Co se týče formy režimu vládnoucího v dané zemi, jsou podle statistických výpočtů nejrizikovější nevyhraněné režimy nacházející se na přechodu mezi demokracií a autoritativním systémem vlády. Největší nebezpečí pak hrozí v režimech procházejících transformací z jedné formy na druhou. Co se týče rozdílu mezi autoritářským a demokratickým systémem vlády, je pravděpodobnost vypuknutí občanské války v podstatě stejná. Jistou výhodou pro demokracii je, že jejím hlavním cílem není zachování moci pro určitou osobu (alespoň v případě, že demokracie v zemi skutečně funguje a není pouze zástěrkou legitimizující diktátorovo moc) a pro její výměnu tak není nutné povstání, ale stačí nenásilné prostředky jako jsou volby či demonstrace. Autokracie má naopak výhodu v možnosti silového potlačení opozice už v počátcích jejího vývoje a neumožnění jí tak dospět až k ozbrojenému povstání. D. Feraon a J. Laitin uvádějí: „Předpokládáme, že finančně, organizačně a politicky slabá vláda způsobuje lepší proveditelnost a větší atraktivitu povstání, kvůli slabému lokálnímu policejnímu dohledu nebo kvůli neúčinnosti protipovstaleckých opatření či korupci zabraňujícím efektivnímu boji s povstalci.17 Podle statistických výzkumů je vliv tohoto faktoru na pravděpodobnost vypuknutí občanské války obzvláště patrný. Slabost centrální vlády tak může přispět k vypuknutí povstání tím, že snižuje pravděpodobnost jeho neúspěchu. Protože slabá vláda není schopna zabránit vypuknutí ozbrojeného povstání, je často nucena sáhnout k násilným opatřením, což může na stranu povstalců přivést další sympatizanty. K vypuknutí občanské války může rovněž přispět pocit nebezpečí, vyvolaný neschopností centrální vlády zajistit základní práva obyvatel dané země.
17
Viz: Fearon, D. – Laitin, J.: Etnicity, Insurgency and civil war
- 13 -
Geopolitická situace může mít pro stabilitu dané země dalekosáhlé následky. Jedná se především o možnou zahraniční podporu vládě či povstalecké skupině, která může být rozhodující pro udržení stability v zemi či naopak pro její zhoršení, podle toho, které ze stran případného konfliktu byla zahraniční pomoc zastavena. Změny v této podpoře souvisí především s koncem studené války. V situaci kdy se rozpadlo bipolární rozdělení světa, ztratily velmoci důvod podporovat „spřátelené“ režimy, což vedlo k jejich oslabení. Tento argument lze však použít i obráceně, neboť v mnoha zemích byla velmocemi podporována protivládní povstalecká hnutí a konec jejich podpory tak vedl spíše ke stabilizaci režimu. Rovněž konflikty v okolních zemích mohou výrazně přispět k destabilizaci dané země. V případě Afriky je tento faktor zvláště významný, neboť mnohá etnika obývají více států a konflikt mezi nimi v jednom státě se tak snadno může přenést i do státu sousedního. Občanská válka v sousední zemi také poskytuje snadnější dostupnost zbraní, tréninku a zkušených bojovníků. Jednotlivé povstalecké organizace rovněž často využívají území sousedních zemí jako základny pro útoky do své mateřské země, což může rovněž vést k vyššímu riziku vypuknutí občanské války i v těchto sousedních zemích.
Vhodné podmínky pro vznik konfliktu Pro vznik občanské války nemají význam pouze příčiny, které vedly k povstání, ale také podmínky panující v daném státě, které mohly vznik povstání usnadnit. V mnoha případech není snadné rozlišit, zda je daný faktor příčinou konfliktu nebo podmínkou usnadňující jeho vypuknutí a trvání. Typickým příkladem takového sporného faktoru jsou nerostné suroviny. V této kapitole se tedy pokusím popsat faktory, které nelze považovat za primární příčinu konfliktu, ale které mají vliv na jeho propuknutí či délku trvání. Vhodné podmínky pro vypuknutí, povstání mimo podmínky popsané výše, mohou být mimo jiné tyto: geografie, snadná dostupnost vojáků a zbraní. Geografie země má velký vliv především na počátku povstání, kdy si povstalci ještě nemohou dovolit regulérní střet s vládními silami. Z hlediska povstalců je nejvýhodnější těžko přístupný terén, jako jsou hory či rozsáhlé lesní porosty. Význam má rovněž rozmístění obyvatelstva ve státě, protože pro povstalce je výhodnější rurální prostředí. Na vypuknutí povstání může mít vliv také rozloha dané
- 14 -
země a počet jejích obyvatel. Pro rebely rovněž představuje výhodu znalost lokálního obyvatelstva a krajiny. Snadná dostupnost vojáků souvisí s několika faktory jako je chudoba, která rebelům umožňuje rekrutovat nové vojáky za malých nákladů. Dále to může být předchozí válečný konflikt, díky kterému v zemí existuje množství zkušených vojáků, kteří často nemají jinou kvalifikaci než válku a nemohou tak nalézt uplatnění v běžném životě. Předchozí válečný konflikt může rovněž znamenat existenci snadno dostupných zbraní. Etnická příslušnost může mít rovněž vliv na zisk nových rekrutů, například pomocí účelového představení konflikty jako „my vs. oni“. Snadná dostupnost zbraní je také velmi důležitou podmínkou vypuknutí občanské války. Zbraně mohou být mezi obyvateli rozšířeny z předchozích konfliktů, mohou být získány ze špatně chráněných vojenských skladů nebo může k jejich dostupnosti přispět síť šedé ekonomiky a pašeráctví, vzniklá už dříve a za jiným účelem. 2 Demokratická republika Kongo
2.1 Kongo – všeobecné informace Demokratická republika Kongo se rozkládá v subsaharské Africe na ploše zhruba 2,3 milionu kilometrů čtverečních a je tak třetí největší zemí Afriky. V Kongu žije zhruba 60 milionů obyvatel18, kteří jsou rozděleni na více než 250 etnických skupin. Žádný kmen nelze považovat za majoritní, největší kmeny jsou Mombo, Luba a Kongo. V tomto ohledu tedy Kongo nepatří mezi nejrizikovější země z hlediska pravděpodobnosti vypuknutí konflitu. Jinak je tomu v případě geografie, která je v Kongu pro povstalce téměř ideální – 77% procent rozlohy země pokrývají řídce obydlené lesy. Většina populace je navíc soustředěna na pobřeží či u hranic s okolními zeměmi. Kongo je rovněž velmi rozlehlou zemí – s rozlohou přes 2,3 milionu kilometrů čtverečních je třetí největší zemí Afriky. Jak k tomu podotýká V. Kváča: „(…) čím větší je rozloha země, tím větší je i politická nestabilita(…). Vliv rozlohy je zvláště zřejmý v zemích subsaharské Afriky (…) .“ 19 Ekonomické ukazatele před vypuknutím války řadí Kongo rovněž mezi nejrizikovější státy z hlediska pravděpodobnosti vypuknutí konfliktu. HDP na jednu 18
Tento údaj je z roku 2006, v roce 1997 bylo obyvatel Konga kolem 47 milionů. Údaje o počtu obyvatel jsou však pouze přibližné kvůli mohutným migračním vlnám způsobeným občanskou válkou. 19 Viz: Kváča, V.: Politická nestabilita v Africe, s. 50
- 15 -
osobu bylo v roce 1993 195 amerických dolarů. Ekonomika vykazovala počátkem devadesátých setrvalý pokles a nízká byla rovněž úroveň vzdělání, gramotnost nedosahovala ani 50%, sekundární vzdělání je pak ještě vzácnější. Míra urbanizace dosahovala zhruba 30%. Všechny tyto faktory řadí Kongo mezi země s velkým nebezpečím propuknutí občanské války.20 Pro financování povstání mají rovněž velký význam bohatá naleziště diamantů, zlata, stříbra, mědi, zinku, cínu, manganu, olova, uranu a koltánu21. Významná je rovněž těžba vzácných dřev. Z pobřežního šelfu se rovněž těží ropa. Těžba, nerostných surovin a dřeva představuje 21% konžského HDP22, což jej řadí mezi nejrizikovější země z hlediska pravděpodobnosti propuknutí občanské války.
2.2 Historický vývoj Konga 2.2.1 Belgická nadvláda Prvním státním útvarem v moderním smyslu slova na území dnešního Konga byl Svobodný stát Kongo, založený belgickým králem Leopoldem II roku 1877. Do roku 1907 bylo Kongo v osobním vlastnictví krále Leopolda II, poté se stalo majetkem belgického státu. Belgičané využívali Kongo především jako zdroj surovin, které byly bezohledně těženy pouze pro zisk mateřské země a jejích soukromých společností, zatímco původní obyvatelé Konga byli silou přinuceni k práci pro zahraniční společnosti. „Kongo bylo spravováno spíše jako soukromý podnik než jako stát.“23. Belgičané rovněž využívali tradiční kmenové vůdce jako správce a obchodní agenty, což v souladu s výše popsanými koloniálními příčinami konfliktů mohlo vytvořit výraznější etnickou diversifikaci. Už za belgické nadvlády došlo k vytvoření rozsáhlé neformální ekonomiky, založené především na pašování komodit přes hranice a rozsáhlé korupci místních úředníků. Skupiny pašeráků byly založeny na etnickém základě. Tyto vazby přetrvaly i po konžském osamostatnění, stejně jako praxe využívat zemi pouze pro osobní zisk a nikoliv pro její rozvoj a pro zkvalitnění života jejích obyvatel. Osamostatnění Konga tak přineslo jeho obyvatelům s jistou mírou nadsázky pouze ten rozdíl, že vládnoucí třídu nadále netvořili Belgičané, ale vládci domácího původu. 20
Údaje převzaty z: Bateman, G. – Eganová, V. a kol.: Encyklopedie zeměpis světa, s.175 Koltán je název pro rudu tantalu a niobu (odtud i jeho název - Kolumbit-tantalit - koltán). Tantal se používá především do baterií v mobilních telefonech. Odhaduje se, že v Kongu se nachází zhruba 65% procent světových zásob této suroviny. 22 Bateman, G. – Eganová, V. a kol.: Encyklopedie zeměpis světa, s.175 23 Viz: Same old story – natural resources in The Democratic republic of Congo 21
- 16 -
2.2.2 Samostatné Kongo Bezohlednost, s jakou bylo Kongo využíváno jen pro ekonomické účely koloniálního impéria, vedla k protikoloniálním povstáním, vrcholícím v padesátých letech minulého století. Díky tomu získalo Kongo v roce 1960 samostatnost. Po prvních demokratických volbách se premiérem stal Patrice Lumumba a prezidentem byl zvolen Joseph Kasavubu. Kongo však nebylo na osamostatnění připraveno, chyběli mu zkušení správní úředníci a navíc došlo k rozsáhlému povstání armády. Zmatku využili separatisté: „ v provinciích Katanga (později přejmenované na Shaba, pozn. aut.) a Jižní Kasai vypuklo secesionistické povstání.“ 24,25Povstání bylo finančně podporováno belgickými důlními společnostmi, které měli zájem na těžbě mědi a diamantů. Nerostné suroviny se tak staly jednou z hlavních příčin první občanské války v nově nezávislém Kongu. Došlo rovněž k politické krizi vyvolané spory mezi premiérem a prezidentem, která vyústila v Lubumbovu popravu v roce196126. Později se premiérem stal Moishe Tschombe, dřívější vůdce povstání v Katanze. Během několika dalších let panoval v zemi chaos, protože povstání propukala v dalších a dalších provinciích a vzniklo několik paralelních center moci. Centrální vláda dlouho nebyla schopna se s chaosem vypořádat. 2.2.3 Vláda Josepha-Desiré Mobutua Politické krize i občanské války využil vrchní velitel armády Joseph-Desiré Mobutu.27 Mobutuovi se za podpory Spojených států Amerických a Belgie podařilo v roce 1965 situaci v zemi uklidnit. Politická krize nebyla vyřešena ani po volbách v roce 1965 a prozápadní generál Mobutu se s pomocí armády chopil moci, kterou si pak udržel po celých dalších 32 let. Relativní stabilitu Mobutuova režimu, trvající až do osmdesátých let minulého století lze připsat několika faktorům. Jedním z nich byla podpora spojených států, které se Mobutuovi dostávalo kvůli jeho prozápadní orientaci. Mobutu měl rovněž podporu Francie28, která s Kongem spolupracovala především ve vojenské oblasti a Belgie, jež měla zájem především na nerostných surovinách.
24
Mthembu-Salter, G.: The democratic republic of the congo: Recent history, s.262 Pro lepší orientaci v jednotlivých provinciích viz: Obrazová příloha 1 – mapa Konga 26 Za touto popravou údajně stála americká špionážní služba CIA 27 Mobutu se sám později přejmenoval na Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga, což mělo být jedním z projevů návratu k africkým kořenům. 28 Francouzští vojáci například pomohli Mobutuovi potlačit povstání v Katanze v roce 1978. 25
- 17 -
Z komunistického bloku mělo Kongo dobré vztahy pouze s Čínou, která se v devadesátých letech stala jediným zahraničním spojencem režimu. Mobutu se velmi rychle stal v zemi neomezeným vládcem, opírajícím se především o armádu a policii. Veškeré opoziční strany byly zrušeny a jejich vůdci byli popraveni. Jedinou povolenou stranou se stalo Lidové revoluční hnutí (Mouvement populaire de la revolución – MPR), založené roku 1966. Mobutu se rovněž pokoušel upevnit svou moc pomocí „(…) koncepce autentického nacionalismu, (…) který se má podle představ ideologů formovat na základě všestranného zdůraznění afrických tradic.“29 Dalším zdrojem Mobutuovi moci bylo zestátnění majetku zahraničních společností a z toho plynoucí zisky z důlní činnosti.30 Účinným prostředkem k udržení pořádku bylo rovněž dosazování místních náčelníků do vysokých funkcí státních podniků, z kterých jim plynuly zisky z nerostných surovin. Loajalitu armády mu pak přineslo povolení jednotlivým jednotkám zpravovat těžbu nerostných surovin na určitém území. Takto vytvořený klientelistický systém byl však závislý na ziscích z primárních komodit, což se promítlo do jeho rychlého oslabení během ekonomické krize koncem 80. a začátkem devadesátých let. Dalším prostředkem, který Mobutu používal, byla strategie „rozděl a panuj“ - snaha udržovat jednotlivá etnika ve vzájemném napětí a soupeření. Díky těmto faktorům se Mobutovi dařilo držet Kongo v relativním klidu. Jediným významnějším problémem se stalo povstání veteránů z bojů o Katangu v letech 1977-78, které však bylo úspěšně potlačeno. Stejně jako dřívější koloniální správa, využíval Mobutu Kongo jako soukromý podnik. Zisky z těžby nerostných surovin dále sloužily jen Mobutuovi a jeho rodinným příslušníkům, zatímco zbytek obyvatelstva trpěl chudobou. G. Ayittey nazývá toto uspořádání státu jako „upíří africký stát“:
„(…)instrumenty státu jsou
využívány k obohacení vládce, jeho spojenců a příslušníků jeho etnika, zatímco všichni ostatní jsou z tohoto procesu vyloučeni.“31 Takovéto využívání surovinového bohatství vytvořilo vrstvu rozčarovaných a zklamaných lidí, kteří se začali snažit o změnu režimu. Pocity křivdy byly také vyvolány porušováním občanských práv ze strany Mobutuova režimu a jeho celkově represivním charakterem. Byly také zanedbávány
29
Viz: Lacina, K.: Nejnovější dějiny Afriky, s.638 Ačkoliv po zestátní výrazně klesla produktivita, protože Kongu chyběli specializovaní pracovníci, což Mobutua nakonec donutilo povolat do vedení státních společností zahraniční manažery. 31 Viz: Ayittey, G.:Why Africa is poor, s.5 30
- 18 -
investice do veřejného sektoru a infrastruktury a celá ekonomika trpěla zneužíváním státních peněz pro soukromé účely. Přítomna byla rovněž rozsáhlá korupce. Kvůli zneužívání státního bohatství se rychle rozvíjela šedá ekonomika, která pro neprivilegované vrstvy představovala lákavou možnost, jak získat podíl na přerozdělování národního bohatství. Pašerácké sítě vytvořené již za koloniální nadvlády se rychle rozrůstaly, protože pro většinu obyvatel Konga představovaly jediný způsob, jak si zajistit prostředky k přežití. Vznikly tak celé „podniky“ založené na nelegálním obchodu s primárními surovinami a zemědělskými produkty. Podíl nelegální ekonomiky na celkovém hospodářství země je těžké odhadnout, ale dosahoval pravděpodobně velkých čísel. Pro ilustraci: „(…) v osmdesátých letech bylo odhadem 40% produkce kávy v provincii Orientale propašováno do Ugandy.“ Podobně vysoká čísla (tedy v řádu desítek procent) lze nalézt i pro další komodity a provincie. Mobutu se nelegálnímu obchodu snažil zabránit jednak částečnou deregulací některých sektorů ekonomiky a jednak snahou o tvrdé postihy pašeráctví, což se však kvůli běžné korupci minulo účinkem. Tyto pašerácké sítě měly později za občanské války velký význam, protože umožňovali povstalcům získávat peníze a zbraně pašováním nerostných a dalších surovin. Mobutuův režim lze podle rozdělení autoritativních režimů J.J. Linze zařadit mezi mobilizační autoritativní režimy ve společnostech, jež nově nabyly nezávislost. Toto zařazení podporuje několik faktorů – režim existoval v postkoloniální zemi se slabou ekonomikou, vyznačoval se úzkou vládnoucí elitou, jedinou povolenou stranou, nedostatkem zkušených politiků a přirozených autorit, fungoval v zemi výrazně etnicky heterogenní a byl sjednocován prakticky pouze osobou vůdce.32
2.2.4 Krize Mobutuova režimu Pro Mobutua příznivá situace se v osmdesátých letech začala měnit. V roce 1982 došlo ke vzniku první opoziční strany – Unie pro demokracii a sociální pokrok (Union pour la democratie et le progres social - UDPS) - , která se snažila o liberalizaci režimu. Mobutu reagoval jejím zákazem a uvězněním 13 jejích proponentů. V zahraničí byla 32
Viz: Balík, S.: Totalitární a autoritativní režimy, in Hloušek, V. – Kopeček , L (eds.): Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, s. 259-284
- 19 -
vytvořena exilová opoziční Konžská fronta za obnovu demokracie (Front congolais pour la rétablissement de la démocratie - FCD). Během osmdesátých let se však Mobutuovi dařilo držet opozici na uzdě jak pomocí perzekuce, tak i začleňováním jejích příslušníku do státního aparátu. V polovině osmdesátých let se státní ekonomika začala vlivem výše popsaného zneužívání a nárůstu šedé ekonomiky hroutit a došlo k hyperinflaci. Důsledkem tohoto vývoj byl jednak vzestup demonstrací a stávek proti Mobutuovi a jednak postupný rozpad loajality státních složek, která byla převážně závislá na penězích získaných ze zneužívání státních společností. Snaha privatizovat státní podniky spolu se snahou udržet si kontrolu země založenou na kontrole hospodářství vedla k omezení dosavadní ekonomické autonomie lokálních vůdců. To mělo za následek jejich odchod do šedé ekonomiky,
což
vedlo
k prohlubování
ekonomické
krize
a
de
facto
k
postupnému rozpadu celého systému stání správy země. Zanedbávání investic do rozvoje infrastruktury a do obnovy strojního vybavení vedlo k poklesu exportu hlavních komodit, což dále zhoršovalo ekonomickou situaci země. Pokles ekonomiky a korupce vedl také k faktickému rozpadu armády, protože vojáci nebyli placeni, chybělo jim vybavení i výcvik. Další oslabení režimu přinesl konec studené války a s ním spojený konec podpory pro Mobutua ze strany USA. Rovněž politická situace se koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století
začala opět přiostřovat. Došlo k mnoha demonstracím, které
vyvrcholily masakry protestujících studentů v Kinshase a Lubumbashi. Reakcí na tyto masakry se stalo zastavení veškerých oficiálních styků s Kongem ze strany Belgie. Mobutu ustoupil domácímu i zahraničnímu tlaku a přislíbil vytvoření nové ústavy, depolitizaci silových složek státu, povolení více politických stran, vypsaní demokratických voleb. Jediným faktickým výsledkem těchto slibů však bylo povolení vzniku nových politických stran. Nové strany vznikly velmi rychle, jakýmsi zastřešujícím hnutím se stalo UDPS. V čele demokratické opozice proti Mobutuovi stáli mezi jinými Etienne Tschisekedi a Nguza Karl-I-Bond. I přes vznik nových stran pokračovaly demonstrace za Mobutuovo odstoupení a jejich násilné potlačování. V celé zemi začal vznikat chaos, především v provinciích Katanga (Shaba) a Severní a Jižní Kivu. Proběhlo několik změn vlády a v roce 1993 dokonce vznikly dva vzájemně se neuznávající kabinety. Mezitím stále pokračovalo vyjednávání mezi demokratickými silami a Mobutuem, která však jednak díky sporům mezi jednotlivými demokratickými stranami a jejich frakcemi (Mobutu tyto spory velmi obratně přiživoval tím, že - 20 -
jmenoval zástupce některé z frakcí do rychle se měnících vlád, zatímco ostatní frakce vyloučil) a jednak díky Mobutuově snaze udržet se u moci nepřinášela významné výsledky. Tyto faktory vedly k tomu že: „v roce 1992 ztratil Mobutu kontrolu nad zemí“33 Přesto však Kongo nebývá řazeno do kategorie zhroucených států (failed-state), ačkoliv jeho struktury byly výrazně oslabeny. Situace v zemi se dále zhoršila v roce 1994, když do ní ze sousední Rwandy uprchlo před genocidou zhruba dva miliony lidí, především do provincií Severní a Jižní Kivu. Tato událost přispěla k návratu zahraniční pomoci Kongu, která však určena především uprchlíkům a nemohla již zvrátit proces rozkladu státní správy. Rostoucí frustrace opozice z neplodných vyjednávání vedla k dalším demonstracím. Konečné datum referenda o nové ústavě a následných svobodných volbách bylo stanoveno na konec roku 1996 a začátek roku 1997. Jejich konání však zabránilo rapidní zhoršení vnitřní situace. V srpnu 1996 Mobutu onemocněl a musel opustit zemi aby se podrobil léčení ve Švýcarsku, což také přispělo k oslabení jeho pozice. Tyto politické boje vedly k oslabení dříve velmi stabilního Mobutuovu režimu a přesunuly tak Kongo do velmi rizikové skupiny států na pomezí demokracie a autoritativní formy vlády. Dlouhotrvající politické spory a ekonomický úpadek rovněž oslabily funkčnost státní správy, která tak nebyla schopná vypořádat se s nadcházejícím povstáním.
2.2.5 Vypuknutí občanské války S vlnou utečenců ze Rwandy v roce 1994 přišli do Konga rovněž rebelové, kteří hodlali využít východní Kongo jako základnu k přeskupení a znovuvyzbrojení. Milice Hutuů, známé jako Interhawme, „začali vytvářet své vlastní teritorium v provinciích Kivu a s podporou konžských Hutuů (známých také jako Banyarwanda, pozn. aut.) a členů Zairských ozbrojených sil (Zairean armed forces - FAZ) zabíjeli a vyháněli konžské Tutsie (Banyamulenge, pozn. aut.) a další etnické skupiny.“34
Kongští
Tutsiové byli nejprve zbaveni kongského občanství a v říjnu 1996 nařídil guvernér Jižního Kivu, aby Banyamulenge opustili zemi, což mělo společně s útoky Hutuů za následek odvetu Tutsijských milicí, podporovaných vládou Rwandy a Ugandy. Lépe 33
Viz: Same old story – natural resources in The Democratic republic of Congo (http://www.globalwitness.org/media_library_detail.php/118/en/same_old_story) 34 Mthembu-Salter, G.: The democratic republic of the congo: Recent history, s.266
- 21 -
vyzbrojení a vycvičení Tutsiové, povětšinou veteráni z válek v oblasti velkých jezer, rychle ovládli situaci a od pouhé ochrany svého etnika přešli k ozbrojenému povstání proti Mobutuově vládě. Toto etnické násilí lze chápat jako prvotní příčinu k občanské válce, která se z něj vyvinula. K Tutsiům se přidali konžští disidenti různého etnického původu a vytvořili tak Alianci demokratických sil za liberalizaci Konga-Zairu (Alliance des Forces Democratiques pour la liberation du Congo-Zaire - AFDL). K povstalcům se rovněž připojili katangské policejní jednotky a vojáci bojující v Angole35 na straně vlády proti hnutí UNITA, kteří zprostředkovali spojení s angolskou vládou. Povstalci byli podporováni také vládou Burundi. V čele organizace AFDL stanul Laurent-Desiré Kabila, dlouhodobý odpůrce Mobutuova režimu a obchodník se zlatem a diamanty, který si příslibem těžebních koncesí získal podporu Rwandy a Ugandy.
2.2.6Laurent-Desiré Kabila Laurent-Desiré Kabila se narodil roku 1939 v provincii Katanga jako příslušník kmene Luba. Studoval politickou filosofii v Paříži, kde se pravděpodobně seznámil s marxismem a stal se jeho zastáncem. „(…) po osamostanění Konga v roce 1960 se stal aktivním v politice.“36
Kabila byl přívržencem Patrice Lumumby a po
jeho smrti uprchl na východ země, kde v roce 1964 organizoval protivládní povstání. V této době se také setkal s Che-Guevarou, který o něm prohlásil: „Nic mě nevede k tomu, abych věřil že Kabila je mužem dne.“37 Jeho slova se do značné míry vyplnila, protože v roce 1965 bylo povstání potlačeno. O dva roky později Kabila založil s podporou Číny Lidovou revoluční stranu a vytvořil secesionistický marxistický stát v provincii jižní Kivu. Díky pašování nerostných surovin, vymáhání peněz a krádežím získal významné bohatství a seznámil se rovněž s budoucími prezidenty Ugandy a Rwandy. Jeho mikrostát byl poražen v roce 1988, ale Kabilovi se podařilo uniknout, přestože byl považován za mrtvého. Do Konga se vrátil v roce 1996 a znovu stanul v čele povstání proti prezidentu Mobutuovi.
35
Angola se do války zapojila především kvůli dřívější Mobutuově podpoře hnutí UNITA Viz: Profile: Laurent Kabila (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/1121068.stm) 37 Viz: Laurent-Desire Kabila biography (http://www.biographybase.com/biography/Kabila_Laurent-Desire.html)
36
- 22 -
2.3 První kongská válka Konžská vláda, oslabená z důvodu Mobutuovi nemoci, dlouhotrvající politické nestability a ekonomické krize, nedokázala proti AFDL účinně zasáhnout. Během listopadu 1996 se povstalcům podařilo ovládnout většinu provincií Severní a Jižní Kivu, včetně důležitých měst Bukavu a Goma. Povstání mělo za následek protitutsijskou nenávist, která se projevila především v Kinshase a místní Tutsiové uprchli do Republiky Kongo. Vypukly rovněž demonstrace proti vládě, která nedokázala povstání zabránit. V prosinci se do země vrátil Mobutu a okamžitě začal provádět kroky k potlačení povstalců. Jmenoval novou krizovou vládu, ze které však byla vyloučena část opozice. Ta se po kampani občanské neposlušnosti přiklonila na stranu AFDL. Konžská armáda byla posílena jednotkami protivládního hnutí UNITA ze sousední Angoly a rovněž bílými žoldnéři. V lednu 1997 podnikly vládní jednotky ofenzívu proti povstalcům, avšak s malými výsledky. Konžské vzdušné síly bombardovaly města obsazená povstalci, což však také nepřineslo žádný významnější efekt. Po odražení vládní ofenzívy postupovali povstalci na jih bez výraznějšího odporu vládních sil. V březnu se jim podařilo obsadit město Kisangani, které do té doby sloužilo jako základna vládních sil. Další úspěch povstalců přišel v dubnu, když dobili centrum těžby diamantů Mbuji-Mayi. V tomtéž měsíci padlo do rukou AFDL i Lubumbashi, druhé největší město v Kongu. Na stranu povstalců se rovněž připojila Katanga, čímž se pod Kabilovu kontrolu dostala v podstatě všechna centra těžby surovin v Kongu. Povstalci dále metodicky postupovali podél řeky Kongo směrem k hlavnímu městu Kinshase. Začátkem roku 1997 probíhaly snahy o zprostředkování jednání, především ze strany Jihoafrické republiky, které však nebyly vyslyšeny. Ze strany AFDL se jednalo o poměrně logický krok, neboť kontrolovala významnou část území s většinou nerostných zásob a vládní síly jí nekladly výraznější odpor. Namísto dohody s vládou se AFDL rozhodla obsadit celou zemi. K jednání obou znesvářených stran, které zprostředkoval jihoafrický prezident Nelson Mandela, došlo začátkem května 1997. Mobutu odmítl rezignovat a vydat zemi do rukou AFDL, Kabila se proto rozhodl obsadit Kinshasu pomocí síly. 16. května Mobutu opustil Kinshasu a uprchl do Maroka, kde nedlouho poté zemřel. Mnoho Mobutuových spolupracovníků a rodinných příslušníků uprchlo do sousední Republiky Kongo. Den poté dosáhly Kabilovy
- 23 -
jednotky Kinshasy a bez většího odporu jí obsadily. O pět dní později získaly jednotky AFDL kontrolu nad prakticky celou zemí. Boje však pokračovaly na východě země v obou provinciích Kivu, kde se proti AFDL a proti Tutsiům postavila aliance složená z bývalých vojáků konžské armády, milice Interhawme a povstalecká organizace Mai-Mai (tradiční název pro domobranu). Proti této alianci bojovala armáda DRK ve spolupráci s rwandskou armádou, což posilovalo negativní vnímání Tutsiů.
2.3.1 Příčiny první kongské války Z průběhu konžské občanské války lze vysledovat, které výše popsané příčiny měly hlavní vliv na její vypuknutí. Za prvotní příčinu povstání lze pravděpodobně označit etnický konflikt mezi Huty a Tutsii na východě země, kterým začal ozbrojený boj proti Mobutuovi. Tento konflikt byl na území Konga přenesen ze sousední Rwandy. Příčiny tohoto sporu, jakkoliv zajímavé, už nespadají do tématu této práce, alespoň ve zkratce však lze říci, že původní příčinou tohoto konfliktu byl boj o moc a ekonomickou kontrolu, spíše než primordiální etnická nenávist. Lze však rozeznat několik dalších příčin, které vedly k povstání. Mezi nejdůležitější patřila slabost Mobutuova režimu: povstání v DRK vypuklo ve chvíli, kdy legitimita a vojenská kapacita země byla oslabena externími šoky a interní korupcí a úpadkem, přispívajíce tak jednak ke křivdám a jednak zlepšujíc podmínky pro vypuknutí konfliktu.38 “. Další významnou příčinou bylo nerostné bohatství, které umožnilo povstalcům získat podporu Rwandy a Ugandy a zajistit si tak dostatek financí pro úspěšné vedení občanské války. Velký význam měla rovněž geopolitická situace, protože zastavení podpory od západních vlád vedlo k oslabení Mobutuova režimu. Stejně tak významná byla snadná dostupnost zkušených bojovníků a zbraní ze sousední Rwandy, která prodělala občanskou válku, umocněná ještě přímou podporou rwandské a ugandské armády pro povstalecké hnutí. Význam geografických podmínek nebyl v tomto případě příliš veliký, neboť povstalci byli od počátku schopni otevřeného střetu se slabými vládními jednotkami. Z následného vývoje se dá také usuzovat, že příčinou konfliktu nebyla snaha o demokratizaci země, ale spíše snaha nahradit jeden autoritářský režim
38
Viz: Balentine, K.: Program of Ekonomic Agendas in Civil Wars: Principal Research Findings and Policy recomendations (http://www.ipacademy.org/pdfs/EACWFinal.pdf), s.4
- 24 -
druhým. Tento předpoklad však není možné spolehlivě ověřit, z důvodu rychlého vypuknutí dalšího konfliktu.
2.4 Kabilova vláda Kabila se 17. května prohlásil hlavou státu a slíbil oživení ekonomiky, zavedení politického pluralismu a vypsání svobodných prezidentských a parlamentních voleb během dvou let. Až do plánovaného přijetí nové ústavy měl mít Kabila téměř absolutní moc. Jako prezident získal legislativní i exekutivní pravomoci, kontrolu nad armádou a státní pokladnou. Jeho kroky směřovali rovněž proti proponentům bývalého režimu a strany MPR, kteří byli zatčeni. Kabila také nahradil ředitele polostátních podniků svými lidmi, čímž v podstatě převzal Mobutuův systém státní správy, založený na klientelismu a korupci. Byly zakázány všechny politické strany a lidové demonstrace. Bývalá opozice proti Mobutuovi byla postupně vyloučena z veřejného života a někteří její vůdci byli zatčeni. Po těchto krocích se vynořily celkem oprávněné obavy o slibovanou pluralitní demokracii. Dá se říci, že Kabilova vláda se nijak výrazně neodlišovala od způsobu, jakým v Kongu vládl Mobutu. Ačkoliv
se
Kabilovi
podařilo
dosáhnout
několika
úspěchů
především
v ekonomické oblasti39, nepodařilo se mu nastolit v zemi pořádek. Pokračovaly etnické nepokoje v mnoha provinciích a vzrůstaly rovněž protesty proti přítomnosti jednotek Rwandy a Ugandy na území DRK. „Rwanda a Uganda měly malý zájem na stažení svých jednotek z Konga, (…) místo toho se snažily vytvořit ve východním Kongu svou zónu vlivu, která jim měla pomoci udržet stabilitu v pohraničí a ochraňovat Banyamulenge.“40
2.5 Druhá kongská válka Kvůli obavám z protitutsiovských tendencí nařídil Kabila v září 1997 stažení rwandských jednotek z Konga a rovněž vyměnil Tutsie v řadách konžské armády za příslušníky jiných etnických skupin. V červenci roku 1998 pak Kabila vypověděl všechny příslušníky Rwandské armády (kteří zůstali v zemi z důvodu výcviku nové 39 40
Podařilo se mu například stabilizovat měnu a zahájit několik projektů veřejných staveb. Viz: Four milion death: a second congolese (http://www.geocities.com/afonseca/CongoWar.htm)
- 25 -
war
konžské armády) ze země, což mělo za následek obrat bývalých Kabilových spojenců proti němu. Tento krok lze označit za jednu z primárních příčin druhé kongské války „Na východě země, kde bylo rozčarování z Kabilovy vlády nejsilnější a obyvatelé etnicky spříznění s Rwandou, vypuklo kvůli tomuto kroku povstání části armády.41 Rwanda a Uganda začaly opět podporovat povstalce a brzy se jim podařilo ovládnout většinu východních a severovýchodních provincií a rovněž ústí řeky Kongo. Díky podpoře Rwandy a Ugandy povstalci rychle postupovali směrem ke Kinshase a centrální vláda neměla dostatečné prostředky k účinné obraně. Oficiálním důvodem pro přítomnost rwandských a ugandských jednotek v DRK byl boj s povstaleckými skupinami operujícími z území DRK a ohrožujícími tak bezpečnost těchto zemí. V případě Rwandy se jednalo především o milice Interhamwe, u Ugandy pak o organizaci NALU (National Army for the Liberation of Uganda) působící na hranicích mezi DRK a Ugandou. Na stranu povstalců se rovněž postavilo Burundi. Kabila se proto obrátil s žádostí o pomoc na Jihoafrické rozvojové společenství (Southern Africa Development Community - SADC) a na jeho stranu se postavila Angola42, Čad, Namibie, a Zimbabwe. Především pomoc Namibie a Zimbabwe se Kabilovi podařilo získat pomocí koncesí na těžbu nerostných surovin. Angola se zapojila do konfliktu především proto, aby zabránila hnutí UNITA využít vzniklého zmatku pro zisk prostředků k dalšímu boji.
2.5.1 Aktéři druhé kongské války Konflikt, který vypukl v srpnu 1998, nazývaný druhá konžská válka nebo také Africká světová válka se stal jedním z nejkrvavějších válečných konfliktů od druhé světové války. Je rovněž jedním z nejsložitějších, neboť se do něj na obou stranách zapojilo několik států a povstaleckých skupin. Označovat tento konflikt za občanskou válku by bylo zkreslením situace neboť se jednalo spíše o kombinaci občanského a mezistátního konfliktu. „(…) koncem roku 1999 se válka stala multidimenzionálním konfliktem, kterého se účastnilo více než pět kongských povstaleckých skupin a sedm zemí středoafrického regionu.“43 Tato válka se odehrávala mezi několika aktéry, ať už
41
Viz: http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/148462.stm Pomoc Angoly byla zvláště významná, neboť její armáda byla po čtyřiceti letech občanské války největší a nejzkušenější z armád středoafrických zemí. 43 Viz: Alao, A. a Olonisakin, F.: Economic Fragility and Political Fluidity: Explaining Natural Resources and Conflicts, in Adebajo, A. – Sriram, CH. L. (editors): Managing armed conflicts in the 21st century, s.31
42
- 26 -
státními či povstaleckými a probíhala povětšinou bez jasně vymezených frontových linií a velkých bitev. Podrobný popis všech povstaleckých skupin, jejich v čase se střídajících spojenectví a bojových operací by znamenal překročení rozsahu i záměru této práce, omezím se proto na nejvýznamnější povstalecké organizace a nejdůležitější události konfliktu. Mezi nejvýznamnější povstalecké skupiny operující v Kongu patřili Především tyto:. Konžské shromáždění za demokracii (Rassemblement Congolais pour la Démocratie – RCD, později známé jako RCD-Goma), které bylo podporováno Rwandou a Burundi a zpočátku rovněž Ugandou. RCD působilo v obou provincích Kivu, dále v Katanze, Maniemě a provincii Oriental. Tato organizace vyvolala původní povstání proti Kabilovi a tvořila jakousi zastřešující organizaci pro protikabilovské síly. Po roztržce Ugandy s Rwandou přestala Uganda RCD podporovat a přesunula svou podporu na jiná povstalecká hnutí. Hnutí za osvobození Konga (Mouvement pour la Liberation du Congo - MLC) – organizace financovaná a trénovanou Ugandou, jako protiváha k RCD-G. Vzniklo koncem roku 1998 v provincii Equatur. MLC se díky své jednotě stala nejsilnější povstaleckou organizací v občanské válce. Tato organizace působila především v provinciích Equatur a Oriental. Jejím vůdcem byl Jean Piere Bemba, pozdější nejsilnější protikandidát Josepha Kabily při prezidentských volbách. Rozpad RCD vedl k vytvoření organizace Konžské shromáždění za demokracii – Kinsahani (Congolese Rally for democracy – Kisangani – RCD-K, později přejmenováno na Congelese Rally for Democracy – Liberation Movement – RCD-KML). Toto hnutí vzniklo po změně vůdčí osobnosti RCD, když bývalý vůdce Wamba di Wamba uprchl do Kinsahani a založil RCD-K. Nová povstalecká skupina získala podporu Ugandy a stala se tak příčinou sporu mezi Ugandou a Rwandou, která stále podporovala původní RCD. RCD-K působilo především v provinciích Severní Kivu, Ituri a Oriental. Další významnou organizací, která vznikla odštěpením od RCD-G se stala RCD-National (Rally for Congelese Democracy - National). Tato organizace spolupracovala s MLC a působila v provincii Oriental. Další významnější organizace byly Unie kongských patriotů (Union of Congolese Patriots - UPC), vzniklá odtržením od RCD-ML a působící především v regionu Ituri. Pod souhrnným názvem Mai Mai operovaly v Kongu rovněž vládou podporované povstalecké organizace, které bojovali proti přítomnosti rwandských a ugandských vojáků a proti jimi podporovaným povstaleckým organizacím. Na Kabilovu stranu se - 27 -
také postavili milice Interwamwe. I z tohoto rychlého přehledu je patrné, jak složitá situace v občanské válce panovala. Navíc je třeba připočíst fakt poměrně častých změn spojenectví mezi jednotlivými frakcemi, což dále komplikovalo snahy o mírové řešení konfliktu.
2.5.2 Průběh druhé kongské války RCD dosáhlo již během srpna 1998, tedy na počátku povstání rychlých úspěchů na východě země, kde obsadilo města Bukavu a Goma a rychle postupovalo směrem k hlavnímu městu Kinshase, ke kterému se povstalci přiblížili asi na tři sta kilometrů. Rebelům se rovněž podařilo unést letadlo z letiště v Gomě a přepravit se do města Kituna. Brzy poté obsadili rebelové ústí řeky Kongo a ohrozili tak samotnou Kinshasu. Jejich postup byl však zastaven zásahem jednotek angolské armády, které porazily síly rebelů v ústí Konga. Na východě země pokračovalo obsazování dalších měst, nejvýznamnějším z nich bylo centrum těžby diamantů a třetí největší město v Kongu Kinsagani, obsazené koncem srpna bez většího odporu. Již v září došlo k prvním jednáním o příměří, která však zkrachovala, především kvůli nepřizvání RCD a Kabilově požadavku na okamžité stažení jednotek Rwandy a Ugandy. V září 1998 se jednotky Mai Mai a Interhamwe, spojenci kabilovy vlády, pokusily obsadit město Goma, ale byly odraženy. Povstalcům se naopak v září podařilo obsadit strategicky významné město Kinda. Jako odpověď na tento úspěch byly posíleny jednotky Angoly, Namibie a Zimbabwe v Kongu. Koncem roku vznikla nová významná povstalecká organizace MLC, která získala podporu Ugandy, zatímco Rwanda dále podporovala hnutí RCD. Na počátku roku 1999 se pod kontrolou povstalců RCD a jednotek rwandské, ugandské a burundské armády nacházela zhruba třetina celkové rozlohy DRK a to na východě a severovýchodě země. Proti okupačním jednotkám povstali původní konžští obyvatelé a situace se tak dále zkomplikovala. V první polovině roku 1999 pokračovali povstalci v obsazování dalších měst rozšiřovali tak oblast pod svojí kontrolou. Povstalecké hnutí RCD se vlivem sporů o jeho přílišnou závislost na Vládách Rwandy a Ugandy a také přílišná podíl Tutsiů v jeho vedení rozpadlo na RCD-G (spojenec Rwandy) a RCD-ML (spojenec Ugandy a MLC). Původní spojenectví Rwandy a Ugandy se v srpnu 1999 vlivem podpory pro rozdílné povstalecké skupiny a soupeření o kontrolu nerostných surovin rovněž rozpadlo, což vedlo ke střetům mezi těmito zeměmi i mezi povstaleckými skupinami MLC a RCD, které tyto země podporovaly. - 28 -
Prvním střetem mezi těmito bývalými spojenci byla bitva o město Kisangani. Území Konga se tak rozdělilo na tři části – část pod kontrolou centrální vlády a jednotek jejích spojenců, kterou tvořilo území na západě a jihu země. Východní část země byla pod kontrolou Rwandy a jí podporovaných povstaleckých jednotek a severovýchodní část, kontrolovanou Ugandou a jejími spojenci. Tento stav se udržel bez výraznějších územních změn až do konce války v roce 2003.44 Ve všech třech částech pak docházelo k intenzivní těžbě nerostných surovin, na které se podílely především jednotky Rwandy a Ugandy. Jednotky Angoly a Zimbabwe se na těžbě nerostných surovin podílely také, ale „většina těžby se odehrávala legálně, neboť byla založena na dohodách s mezinárodně uznávanou Kabilovou vládou.“
45
.
Rwanda v podstatě pokračovala v těžbě nerostných surovin, se kterou začala již během první kongské války, její výhodou tak bylo, že již měla vytvořené kapacity k těžbě a transportu nerostných surovin. Běžné bylo rovněž zabavování potravin, které vedlo k hladomoru a k dalšími nárůstu již tak vysokého počtu obětí. Jak velké bohatství bylo takto z Konga odčerpáno je těžké odhadnout, alespoň přibližné vodítko může nabídnout požadavek Konga na vyrovnání ve výši deset miliard dolarů, který byl vznesen proti Ugandě. Časté byly také masakry civilního obyvatelstva, ke kterým docházelo na všech stranách. Kvůli těmto faktorům dosáhl počet obětí této války podle různých údajů zhruba tří a půl milionu, převážnou část z tohoto počtu tvořili civilisté. Kvůli zapojení několika národních armád na obou stranách občanské války hrozilo, že konflikt přeroste do mnohonárodní války. Dne 10. července 1999 bylo proto v Lusace podepsáno Kongem, Angolou, Namibií, Rwandou a Ugandou příměří, které vedlo ke stabilizaci konfliktních linií. Ačkoliv se k tomuto příměří připojila i RCD, neznamenalo to konec konfliktu, protože jeho ustanovení byla porušována všemi stranami. V příměří byl zakotven požadavek na stažení zahraničních intervenčních armád, odzbrojení některých povstaleckých skupin označených za nežádoucí síly (byly to především skupiny Mai Mai, milice Interhamwe a hnutí UNITA) a následnému dialogu mezi kongskými aktéry konfliktu v rámci společné vojenské komise (Joint Military Commission - JMC), který měl vést k vytvoření vlády a k následným demokratickým volbám. Tento požadevek se však kvůli obstrukcím z Kabilovy strany nepodařilo naplnit. Dohoda počítala také s rozmístěním mírových jednotek OSN. Na 44 45
Pro přibližný přehled o jednotlivých územích viz příloha 2: Rozdělení Konga v roce 2003. Mthembu-Salter, G.: The democratic republic of the congo Recent history, in Africa South of Sahara 2004, s.271
- 29 -
základě tohoto příměří byla 24. února 2000 schválena radou bezpečnosti rezoluce 1291, jejímž obsahem bylo vyslání mise MONUC (United Nations Organization Mission in the Democratic Republic of the Congo) do Konga. Cílem této mise bylo dohlížet na dodržování příměří a ochraňovat civilisty před válečnými útrapami. Tato mise však byla „(…) konstantně kritizována nevládními organizacemi i konžskými civilisty za nedostatečnou sílu, pasivitu a neschopnost ochránit civilní obyvatelstvo za jakýkoliv okolností.“46.Význam mise MONUC tak vzrostl až po ukončení konfliktu v roce 2003, kdy byla výrazně posílena a dostala za úkol dohlížet na mírový vývoj země. Význam mise pro ukončení konfliktu byl prakticky nulový. Během roku 2000 pokračovaly boje mezi povstalci a centrální vládou, především v provincii Equatur (kde bojovala vládní vojska s MPL) a ve městech Pepa a Pweto (zde docházelo k bojům mezi RCD-G a rwandskou armádou proti zimbabwským a vládním jednotkám). Stejně tak probíhala další mírová vyjednávání, ale bez výsledku. V únoru 2001 byl svým osobním střážcem zavražděn Laurent-Desiré Kabila a na jeho místo nastoupil jeho syn Joseph Kabila. Tato změna ve vedení Konga přinesla novou naději na úspěch vyjednávání o ukončení konfliktu, protože na rozdíl od svého otce se Joseph Kabila nebránil snahám o demokratizaci země a neblokoval jednání o stažení zahraničních vojsk z DRK. Byla započata jednání jak mezi vnitrostátními skupinami a vládou o ukončení bojů a vytvoření nové vlády, tak mezi vládou Konga a vládami dalších zúčastněných zemí o stažení jednotek. Začalo také rozmisťování jednotek MONUC, kterému Laurent Kabila za své vlády bránil. V červenci a v srpnu 2002 pak bylo v Pretorii a v Luandě pomocí dvoustranných dohod mezi Kongem Rwandou, Ugandou a Angolou vyjednáno stažení zahraničních jednotek z Konga. Rwanda přislíbila stáhnout svá vojska výměnou za slib odzbrojení milic Interhamwe. Stažení rwandských jednotek bylo potvrzeno misí MONUC, ačkoliv se objevila i hlášení, že některé rwandské jednotky v zemi zůstaly. Jednotky Zimbabwe byly rovněž staženy, ale přítomnost ugandské armády trvala až do dubna 2003. Pokračovaly také srážky mezi RCD-G na jedné straně a RCD-ML a Mai Mai na straně druhé. Stahování vojenských jednotek však nevedlo k ukončení exploatace nerostných surovin. „Vlády Rwandy a Zimbabwe, stejně jako mocní jednotlivci z Ugandy vytvořili nové strategie, umožňující jim pokračovat v kontrole ekonomické produkce na 46
Viz: Democratic republic of the Congo, Amnesty (http://www.amnesty.org/en/alfresco_asset/17d52628-a39d-11dc-9d08f145a8145d2b/afr620102003en.pdf)
- 30 -
International
obsazených územích, (…) i po stažení jejich jednotek.“47 Panel expertů OSN pro vyšetřování nelegální těžby surovin v DRK doporučil zavést sankce na všechny zúčastněné země a zakázat vývoz nerostných surovin z Konga, ale tato doporučení nebyla uplatněna. Závěrečná zpráva této komise odhalila rovněž podíl některých západních firem na nelegálním obchodu s kongskými nerostnými surovinami. Od roku 2002 probíhala v Sun city a v Pretorii v Jihoafrické republice jednání mezi konžskou vládou, politickou opozicí a povstalci, které mělo za cíl definitivně ukončit občanskou válku. Konečné dohody o podobě nové vlády, ústavy a bylo dosaženo v březnu, kdy rovněž došlo k vytvoření přechodné vlády (transitional goverment), ve které zasedli i zástupci povstaleckých skupin MLC a RCD-G, politické opozice a skupin Mai Mai. V červenci 2003 bylo dosaženo i dohody o integraci povstaleckých skupin do oficiální armády. Ačkoliv nepokoje trvají v zemi až dodnes48, lze rok 2003 označit za konec občanské války v Kongu.
2.5.3 Příčiny druhé kongské války Nerostné suroviny lze označit za hlavní příčinu vypuknutí a především dlouhého trvání druhé konžské války. Jak Rwanda a Uganda tak i Zimbabwe a Angola využívali přítomnost svých vojenských jednotek oficiálně vyslaných do země za účelem podpory povstalců a obrany bezpečnosti etnicky spřízněných obyvatel (tento důvod však nelze zpochybňovat, protože především bezpečnost Rwandy a Ugandy a částečně rovněž Angoly skutečně byla vývojem v Kongu ohrožena) či pomoci oficiálně vládě v boji s povstalci, především jako záminku pro umožnění těžby nerostných surovin na okupovaných územích. Tím lze vysvětlit, proč se do konfliktu zapojily i země, jejichž bezpečnost nemohla být bezprostředně ohrožena jako Zimbabwe a Namibie. „(…) ozbrojený spor o konžské nerostné suroviny je hlavní příčinou, proč devastující konflikt z roku 1998 stojí tisíce životů obyvatel severovýchodního Konga.“49 Nerostné suroviny měli také vliv na povstalecké organizace, které jejich prostřednictvím získávaly jednak nezbytné finance pro vedení války a jednak je využívaly k osobnímu obohacení.
47
Viz: Final Report of the Panel of Experts on the Illegal Exploitation of Natural Resources and Other Forms of Wealth of the Democratic Republic of the Congo (http://www.un.dk/doc/S20021146.pdf) 48 Nejméně stabilním regionem je stále východ země, především oblast Ituri, kde dochází k etnickému konfliktu mezi kmeny Hema a Lendu 49 Viz: Same old story – natural resources in The Democratic republic of Congo
- 31 -
Další příčinou byla nespokojenost některých skupin s vládou Laurenta Kabily, která se od předchozího Mobutuova režimu příliš nelišila. Povstalci proto zdůvodňovali své počínání snahou o svržení tohoto režimu. Přetrvávali rovněž příčiny, které vedly k vypuknutí první kongské války. Slabost centrálních institucí byla v druhé kongské válce do značné míry kompenzována přítomností zahraničních jednotek, které však byly do konfliktu zapleteny na obou (či na všech třech) stranách. Významný byl rovněž pokračující etnický spor mezi Huty a Tutsii na východě země.
2.6 Následný vývoj Vývoj po skončení druhé kongské války vedl k přijetí nové ústavy, schválené referendem v roce 2005. V ní je zakotveno oddělení legislativní, exekutivní a judikativní moci a vytvoření semi-prezidentského systému vlády. V ústavě je také zakotvena poměrně výrazná decentralizace a nové rozdělení země na 25 provincií. První svobodné volby prezidenta se konaly v roce 2006 a stal se jím Joseph Kabila. Ve stejném roce došlo k demokratickému zvolení nového parlamentu. Kabilova vládní strana (Lidová strana pro rekonstrukci a demokracii, People’s Party for Reconstruction and Democracy - PPRD) získala většinu křesel v parlamentu. Jisté zastoupení získaly rovněž strany vzniklé z bývalých povstaleckých hnutí.50 Došlo také k vytvoření poměrně stabilních vládních institucí, které je ovšem do značné míry závislé na podpoře zahraničních států. Exploatace nerostných surovin za účelem osobního obohacení nadále pokračuje. Udržení současné relativní stability je tedy otázkou, kterou zodpoví až další vývoj.
3. Závěr V této práci jsem se pokusil analyzovat první a druhou kongskou válku z hlediska moderních teorií příčin konfliktů. V první části byli popsány některé nejvýznamnější teorie, vysvětlující vznik občanských válek na základě koloniálního dědictví, etnicity, ekonomických a politických faktorů a v neposlední řadě i existence vhodných podmínek pro povstání. Jako nejpodstatnější pro pravděpodobnost vypuknutí občanské války se ukázaly tyto fenomény: ekonomická zaostalost země, výskyt a nakládání s nerostnými surovinami, slabost centrálních institucí, režim na přechodu
50
Celkové výsledky voleb viz: http://africanelections.tripod.com/cd.html
- 32 -
mezi demokracií a autokracií a geopolitická situace. Ve všech těchto případech lze nalézt původní příčinu v koloniálním dědictví, ale také v neschopnosti vládců se s tímto dědictvím úspěšně vypořádat. Jako méně významná se pro pravděpodobnost vypuknutí konfliktu jeví etnická či náboženská heterogenita dané země. V druhé části je pak popsán vznik, průběh a ukončení obou občanských válek v Demokratické republice Kongo s přihlédnutím k tomu, které z výše popsaných příčin měly největší vliv na její propuknutí. Demokratická republika Kongo byla využívána k těžbě nerostných surovin už za Belgické nadvlády. Již tehdy vznikly negativní vzorce chování, jako bylo využívání státu jen pro osobní obohacení a existence rozsáhlé šedé ekonomiky, které měly po osamostatnění velký vliv na další vývoj i na propuknutí občanské války. Kolonialismus tak lze chápat jako prvotní příčinu konfliktu, protože stál na počátku většiny ostatních faktorů, které přispěly k propuknutí občanské války. V případě první i druhé kongské války se jako jedna z nejvýznamnějších příčin projevila geopolitická situace, tedy především občanská válka, která se odehrála v roce 1994 v sousední Rwandě. Jejím následkem přišlo do Konga mnoho uprchlíků a mezi nimi i milice, které s sebou přinesly i ozbrojený konflikt. Jejich vlivem občanská válka přenesena z Rwandy do Konga a jejich působení v Kongu bylo také jedním z hlavních důvodů pro zapojení Rwandy a Ugandy do obou kongských válek. Významný byl rovněž konec studené války, který s sebou přinesl zastavení zahraniční podpory pro Mobutuův režim. Další z nejdůležitějších příčin obou kongských válek byly bohaté zásoby nerostných surovin, jejichž využívání pro osobní zisk bylo v Kongu běžné už za belgické nadvlády a pokračovalo rovněž za vlády Mobutua. Tato praxe vytvořila významnou tradici šedé ekonomiky a také velkou vrstvu nespokojených lidí a tím podkopala legitimitu Mobutuova režimu. Nerostné suroviny umožnily povstalcům nejen financovat dlouhotrvající odpor proti centrální vládě, ale také jim zajistily podporu okolních zemí, které chtěly z těchto surovin rovněž profitovat. Vliv nerostných surovin byl jasně patrný především v druhé konžské válce, kde sloužily nejen jako její příčina, ale především jako faktor významně ovlivňující a komplikující její průběh a délku trvání. Nerostné suroviny byly také hlavním důvodem, proč se občanské války v Kongu účastnilo sedm dalších středoafrických zemí. K propuknutí první kongské války významně přispěla nestabilita Mobutuova režimu v posledních letech jeho vlády, která byla zapříčiněna především snahami - 33 -
opozice o demokratizaci země, špatnou ekonomickou situací a zastavením zahraniční podpory Mobutuovu režimu, vlivem konce studené války a násilného potlačování protirežimních demonstrací. Tyto faktory vyústili v polovině devadesátých let k praktickému rozkladu kongské armády a nefunkčnosti státní správy, což povstalcům umožnilo rychlý a poměrně bezproblémový postup završený obsazením celé země. V druhé konžské válce už faktor stability režimu nebyl tak výrazný, což bylo způsobeno především přítomností zahraničních vojenských jednotek, které zachránily kabilův režim v začátcích války. S pokračujícím časem se začala stabilita režimu zlepšovat a to jednak díky sílící armádě a také kvůli odporu některých obyvatel proti rwandské a ugandské okupaci. Také podmínky usnadňující vznik občanské války byly v případě Konga pro povstalce příznivé. Je to především velká rozloha země, která je navíc z převážné části pokryta lesy. Povstání bylo usnadněno také nízkým stupněm ekonomického rozvoje země. Původní hypotéza o nerostných surovinách jako hlavní příčině obou kongských válek byla potvrzena, avšak s výhradou, že velký vliv měly další, výše popsané faktory, včetně původně odmítnutého faktoru etnické nesnášenlivosti, přestože tato nenávist byla spíše uměle vyvolána.
- 34 -
4. Seznam použité literatury Alao, A. a Olonisakin, F.: Economic Fragility and Political Fluidity: Explaining Natural Resources and Conflicts Adebajo, A. – Sriram, CH. L. (editors): Managing armed conflicts in the 21st century, Frank Cass Publishers, Londýn 2001
Balík, S.: Totalitární a autoritativní režimy, in Hloušek, V. – Kopeček , L (eds.): Demokracie: Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, s. 259-284, Masarykova universita, Brno 2007
Bateman, G. – Eganová, V. a kol.: Encyklopedie zeměpis světa, Columbus, Praha 1999
Gedlu, M.: Subsaharská Afrika, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998
Kváča, V.:Politická nestabilita v Africe 1960-1999, Mezinárodní vztahy, č.4, roč. 2003
Lacina, K. a kolektiv: Nejnovější dějiny Afriky, Svoboda, Praha 1987
Mthembu-Salter, G.: The democratic republic of the congo Recent history, in: Kolektiv autorů: Africa south of Sahara 2004 33 rd. edition, Europe publications, London 2003
Wimmer, A.: Nationalist exclusion and Ethnic Conflict (shadows of modernity), Cambridge University press, Cambridge 2002
4.1Internetové zdroje Ayittey, G.B.N.: Why Africa is poor, (http://ipn.lexi.net/images/uploaded/12402933f493659--george_ayittey_chapter4.pdf) Balentine, K.: Program of Ekonomic Agendas in Civil Wars: Principal Research Findings and Policy recomendations, on-line text
(http://www.ipacademy.org/pdfs/EACWFinal.pdf), New York 2004 Collier, P. – Hoeffler, A.: Greed and Grievance in civil war, on-line text, (http://www.csae.ox.ac.uk/workingpapers/pdfs/2002-01text.pdf)
- 35 -
Congo Civil War (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/congo.htm)
Democratic republic of Congo: „Our brothers who help kill us“ – economic exploatation and human rigts abuses in the east, on-line text http://www.amnesty.org/en/alfresco_asset/17d52628-a39d-11dc-9d08f145a8145d2b/afr620102003en.pdf
Elbadavi, I. – Sambanis, N.: Why are there so many civil wars in Africa? Understanding and Preventing violent conflict, on-line text, (http://siteresources.worldbank.org/DEC/Resources/warsinAfrica.pdf )
Final Report of the Panel of Experts on the Illegal Exploitation of Natural Resources and Other Forms of Wealth of the Democratic Republic of the Congo, on-line text (http://www.un.dk/doc/S20021146.pdf) Fonseca, A.:Four milion death: a second congolese war 1998-2004, on-line text (http://www.geocities.com/afonseca/CongoWar.htm)
Laurent-Desire Kabila biography (http://www.biographybase.com/biography/Kabila_Laurent-Desire.html)
Profile: Laurent Kabila (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/1121068.stm)
Same old story: a backround study on natural resources in the Democratic republic of Congo, on-line text, (http://www.globalwitness.org/media_library_detail.php/118/en/same_old_story)
Stránka Kimberlejského proceu: http://www.kimberleyprocess.com/background/index_en.html Congo Civil War (http://www.globalsecurity.org/military/world/war/congo.htm)
Výsledky voleb v Kongu, on –line text (http://africanelections.tripod.com/cd.html) www.wikipedia.com http://www.congo-pages.org/geo.htm - 36 -
5. Seznam použitých zkratek AFDL - Alliance des Forces Democratiques pour la Liberation du Congo-Zaire DRK – Demokratická republika Kongo FAZ – Zairean Armed Forces FAC – Congolese armed Forces MLC – Mouvement pour la Liberation du Congo MONUC – United Nations Organization Mission in the Democratic Republic of the Congo MPR - Mouvement Populaire de la Revolución RCD – Rassémblement Congolais Pour la Democatie RCD-G - Rassémblement Congolais Pour la Democatie - Goma RCD-K - Rassémblement Congolais Pour la Democatie – Kinsagani RCD-K-ML Rassémblement Congolais Pour la Democatie – Liberation Mouvement RCD-National - Rassémblement Congolais Pour la Democatie – National RPA – Rwanda Patriotic Party SADC – Southern Africa Development Community UDPS - Union pour la Democratie et le Progres Social UPDF – Uganda People’s Defense Forces UNITA – Uniao Nacional para Independencia Total de Angola UPC – Union of Congolese Patriots FAZ - Zairean Armed Forces
- 37 -
6. Anotace Tato práce se zabývá moderními teoriemi příčin občanských konfliktů a jejich aplikací na Demokratickou republiku Kongo. Práce je rozdělena na dvě části. V první jsou popsány současné nejvlivnější teorie vysvětlující příčiny občanských válek. Ve druhé části je pak popsán vývoj Demokratické republiky Kongo od koloniální nadvlády do dnešních dnů, se zaměřením na první a druhou kongskou válku z let 1996-7 a 1998-2003. Tato část je rovněž zaměřena hledání příčin těchto konfliktů.
Anotation This thesis is about modern theories of causes for civil war and their aplication on the Democratic republic of Congo. Thesis is divided into two parts. In first part are described the most influetial recent theories explaining causes for civil wars. In second part is descibed history of the Democratic from colonial age to present day with special attention to first and second congolese wars, that occured in 1996-7 and 1998-2003. Second part also focus on finding sources for these conflicts.
- 38 -
7. Přílohy Příloha 1 – Mapa Konga
Převzato z: http://www.congo-pages.org/geo.htm
- 39 -
Příloha 2: Rozsah území pod kontrolou jednotlivých frakcí v roce 2003
Převzato z: www.wikipedia.com
- 40 -
