MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy
Místo logu v Hérakleitově a stoické filosofii Diplomová práce
Brno 2008
Autor práce: Bc. Jaroslava Dudáková
Vedoucí práce: PhDr. Erika Vonková
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Telnici dne 10.4.2008
Bc. Jaroslava Dudáková
Poděkování Děkuji PhDr. Erice Vonkové za cenné rady při tvorbě diplomové práce a za odborné vedení diplomové práce.
1. Obsah 1. Obsah......................................................................................1 2. Úvod........................................................................................3 3. Pojem logos..............................................................................6 4. Pojem logos u Hérakleita a u stoiků............................................10 4.1. Hérakleitos...........................................................................10 4.1.1. Hérakleitova řeč.................................................................13 4.2. Stoikové..............................................................................16 4.2.1. Helénismus – doba změn a vzniku stoické filosofie.................16 4.2.2. Stoická škola.....................................................................18 4.3. Logos u Hérakleita a u stoiků.................................................20 4.3.1. Cesta k poznání logu...........................................................21 4.3.2. Logos a fýsika....................................................................28 4.3.2.1. Vznik světa.....................................................................28 4.3.2.2. Hmota a bůh (logos).........................................................29 4.3.2.3. Základní princip..............................................................31 4.3.2.4. Pohyb, protiklady, oheň....................................................32 4.3.2.5. Harmonie, napětí, vznik a zánik světa.................................35 4.3.2.6. Logos.............................................................................38 4.3.2.7. Duše..............................................................................40 4.3.2.8. Osud, determinismus........................................................43 4.3.2.9. Logos u stoiků a Hérakleita...............................................45 4.3.3. Logos a etika.....................................................................47 4.3.3.1. Dobro.............................................................................50 4.3.3.2. Hodnoty..........................................................................52 4.3.3.3. Tělo, pudy......................................................................52 4.3.3.4. Kritika – touha po chvále..................................................54 4.3.3.5. Rovnost lidí....................................................................54 4.3.3.6. Rozum............................................................................56 4.3.3.7. Život v souladu s logem....................................................57 5. Teoretikové o vztahu Hérakleitova a stoického logu.....................59 5.1. Georg Wilhelm Friedrich Hegel...............................................59
1
5.2. Emanuel Rádl.......................................................................64 5.3. Hans Joachim Störig..............................................................67 5.4. Dušan Machovec...................................................................69 5.5. M. A. Dynnik.......................................................................72 5.6. Valentin Ferdinandovič Asmus................................................75 5.7. Jiří Cetl...............................................................................79 5.8. Vladimír Čechák...................................................................82 5.9. Zdeněk Kratochvíl.................................................................85 5.10. Ivo Tretera.........................................................................91 5.11. Jaroslava Schlegelová..........................................................94 5.12. Ivan Blecha........................................................................95 5.13. Václav Kolář.......................................................................95 5.14. Tomáš Měšťánek..................................................................97 6. Závěr.....................................................................................98 7. Použitá literatura.....................................................................99 8. Internetové zdroje..................................................................101
2
1. Úvod Lo g o s j e j e d n í m z e z á k l a d n í c h a n e j d ů l e ž i t ě j š í c h f i l o s o f i c k ý c h pojmů. V dějinách celého evropského myšlení stojí logos v centru zájmu většiny filosofů a myslitelů. Logos, racionální řád, zákon, má prvopočátek v antickém mýtu. Kategorie logos se zde objevuje jako protipól
k chaosu,
k synonymu
neuspořádaného
stavu.
Z této
neuspořádanosti povstává kosmos, řád celku, který je vyvážený a uspořádaný. Kategorie logos je kompaktibilní k pojmu kosmos. Logos je rozum, racionální kosmický řád. Je základním a ústředním pojmem nejen řecké filosofie, ale prostupuje celé dějiny evropského myšlení. Hledání racionálního řádu ve světě, v poznávání, snaha o pochopení podstaty
světa
skrze
rozumovou
činnost
provází
celé
dějiny
naší
kultury, která má své kořeny zakotveny v pojmu logos. Již raní řečtí myslitelé, předsokratikové, se snažili najít podstatu světa. U nich můžeme vidět zárodky konstituování kategorie logos, hledání
jednoho,
ze
kterého
všechno
vychází.
Nejvýraznějším
a
nejdůležitějším řeckým myslitelem pro ustavení a definování pojmu logos byl bezesporu Hérakleitos z Efezu. Logos se stal ústředním pojmem jeho filosofie a veškeré jeho další učení bylo logu podřízeno. U Hérakleita
má
pojem
logos
hned
několik
základních
významů:
je
světovým zákonem veškerého dění, pořádajícím principem kosmu, ale je to
také
světovým
rozumovostí.
rozumem,
V jiném
na
významu
němž je
u
se
člověk
Hérakleita
účastní logos
vlastní
základním
zákonem myšlení, které může vystupovat s nárokem na pravdivost.
1)
Pojem logos se dále objevuje např. u stoiků, pro něž je logos nejen základem schopnosti člověka vytvářet obecné pojmy, mohutností pojící myšlení a jazyk, ale také tvůrčím principem, který proniká veškerým vesmírem, a který se má odrážet v jednání lidí. Pojem
logos
náboženských
se
objevuje
koncepcích,
a
to
také ve
v náboženských významu
božího
2)
a
filosoficko-
slova,
božího
__________________________________________________________________________________ 1. Srov. Filosofický slovník. 2.vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. s. 246 2. Srov. Tamtéž, s. 383. 3
zjevení nebo božího sdělení. Později logos získává význam božího rozumu. Logos je také důležitým pojmem pro novověkou filosofii, ve které filosofové snaží racionálně postihnout skutečnost světa. K opravdovému a pravému poznání přispívají vědecké poznatky. Logos se stává v tomto období synonymem pro vědu. Věda v sobě zahrnuje podmínky získávání poznání (např. laboratoře), používané metody (např. experimenty), používané pojmosloví pro daný obor, jazykovou formulaci výsledků a jejich vysvětlení. V užším slova smyslu je věda systém vět, splňujícím určité nároky.
3)
Kategorie logos prochází celým evropským myšlením od antiky až po současnost. Hledání řádu založeného na racionalitě je naší kultuře vlastní.
Samozřejmě
se
v evropské
filosofii
objevují
směry,
které
racionalitu zavrhují a hlavní význam přikládají iracionalismu. Tyto směry však netvoří souvislou linii tak jako filosofie založená na rozumovém
základu,
na
logu.
Mezi
iracionální
směry
v evropské
filosofii patří např. mysticismus, založený na bezprostředním vztahu mezi člověkem a Bohem. Zduchovnění je zde provázeno důrazem na kontemplativnost a meditaci. Dalším významným iracionálním směrem je voluntarismus, který staví na vůli jakožto na základním principu. Ve
své
diplomové
práci
se
budu
zabývat
pojetím
logu
u
Hérakleita, jakožto prvního filosofa, který začal pojem logos používat, definoval ho a ustavil jeho platnost, a pojetím logu u stoiků, kteří ve svém učení o logu z Hérakleita vycházejí a kteří k němu přistupují svým osobitým způsobem. V úvodu své práce bych chtěla nejprve stručně objasnit a vysvětlit kategorii logos, jak ji předkládají různé filosofické slovníky a příručky. V druhé, již rozsáhlejší části diplomové práce budu srovnávat Hérakleitovu
a
stoickou
filosofii.
V úvodu
stručně
představím
Hérakleita, u něhož se budu blíže zabývat jeho jazykem, především se zaměřím na zvláštnosti v jeho vyjadřování. U stoiků stručně nastíním
__________________________________________________________________________________ 3. Srov. Filosofický slovník. 2.vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. s. 427 4
dobu,
ve
které
jejich
filosofie
vznikala,
a
zmíním
se
o
nejvýznamnějších stoupencích tohoto filosofického směru. Hérakleita a stoiky budu srovnávat z hlediska jejich gnoseologie, tedy souhrnu jejich teoreticko-poznávacích postojů, především jejich cesty k poznání logu. Dále budu srovnávat jejich fyziku, zejména se budu zabývat otázkou vztahu hmoty a logu, chápání pohybu, ohně, změny, vzniku a zániku světa, duše a osudu. Poslední srovnávací část věnuji etice, vyvrcholení stoické filosofie, hlavnímu bodu, ve kterém se završuje jejich gnoseologie a fyzika. Pro lepší přehlednost textu, zejména přímých citací, jsem zvolila jejich barevné odlišení. Hérakleitovy citace budu označovat modrou barvou a citace stoiků barvou zelenou. V poslední části diplomové práce se budu zabývat teoretickými filosofickými pracemi, ve kterých budu hledat jejich náhled na vztah Hérakleitovy a stoické filosofie z hlediska pojetí logu. Při výběru teoretických prací jsem se pokusila vybírat texty, které by pokryly co nejširší spektrum náhledů a názorů na filosofii. Vybírala jsem autory jak české, tak i světové, práce novější i starší. Tyto texty jsem volila z hlediska možnosti jejich použití v pedagogické praxi.
5
3. Pojem logos Logos je jedním ze základních pojmů nejen filosofii, ale je také jedním
ze
základních
pojmů
celé
evropské
křesťansko-teologické
tradice. Uvádí se, že v řecké filosofii nese slovo logos asi 50 různých významů, a i proto je velice obtížné jej naprosto přesně zařadit a definovat. Pojem logos pochází z řečtiny a jeho základním významem je „slovo“. Původní význam však pochází od slova légein, což znamenalo „skládat
–
skládání
dějící
se
v řeči:
počítání,
vyprávění.“
4)
Filosoficky logos zahrnuje čtyři druhy významů: Za prvé „mluvení, 5)
slovo“
,
za
druhé
„smysl
slova,
myšlenkový
obsah,
,vnitřní
6)
, za třetí
slovo´(verbum mentis), které se zvňějšuje ve vnějším slovu“
se pojmem logos nazývá „ten myšlenkový obsah, který udává důvod něčeho a tedy odpovědnost za přesvědčení nebo konání“ bývá
za
logos
označována
celá
oblast
ducha
a
7)
, za čtvrté
idejí,
která
je
v protikladu k „oblasti organického života – bios či na rozdíl od oblasti mravních postojů – éthos.“
8)
Logos je nejen ústředním pojmem řecké filosofie, ale také má velký význam pro celkový vývoj evropské duchovní kultury. Prvním starověkým myslitelem zabývajícím se tímto pojmem byl Hérakleitos, který logos označoval za zákon veškerého dění, pořádající princip kosmu,
na
Hérakleita
němž se byl
logos
myšlenky do řeči.
může člověk účastnit vlastní rozumovostí. U taktéž
zákonem
myšlení
a
zákonem
vtělení
9)
Různá uchopení významů pojmu logos se objevují mezi řeckými filosofickými teoriemi gramatiky a rétoriky. Například Platón staví do protikladu „eristický logos sofistů (tj. taková pravidla vedení sporu, __________________________________________________________________________________ 4. BRUGGER, WALTER: Filosofický slovník. 1.vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 640 s. 224. 5.
Tamtéž, s. 224.
6.
Tamtéž, s. 224.
7.
Tamtéž, s. 224.
8.
Tamtéž, s. 224.
9. Srov. Filosofický slovník. 2.vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. s. 246.
6
která umožňují potvrdit i vyvrátit platnost téhož) a maieutický logos sokratovských přivádějí
dialogů
(tj.
diskutujícího
taková
pravidla
k samostatnému
vedení
dialogu,
poznávání
bez
která
nutnosti
10)
recipovat cizí vědění).“
V Aristotelově filosofii má pojem logos hned čtyři významy: „slovo, jazyk, řeč; myšlení, ale rovněž to, co je myšleno; rozum; poměr (ve významu matematické proporce.)“
11)
V antické kosmologii, logice a rétorice se objevovalo mnoho významů pojmu logos. Proto vznikaly snahy všechny tyto významy uchopit a popsat. Jedním z učenců, kteří se zabývali strukturací tohoto pojmu, byl Dionýsios z Alexandrie. Tento filosof popsal třiadvacet odlišných
významů,
ve
kterých
se
pojem
logos
užíval.
12)
K hérakleitovskému pojetí logu se odvolávají stoikové, pro něž je logos taktéž ústředním pojmem jejich filosofie. Stoikové chápou logos jako
„vším
pronikající
a
všechno
ovládající
světový
rozum.“
13)
Stoikové však chápou logos nejen jako kosmický princip, ale jako hlavní předmět všech tří odvětví jejich filosofie – logiky, fyziky a etiky. Další
významy
pojem
logos
získal
při
jeho
aplikaci
do
nábožensko-filosofických koncepcí. Zde logos nabývá významů: „boží slovo, boží sdělení, resp. zjevení, evangelium“ Označení logos se užívalo personifikovaně také pro osobu Ježíše.
14)
Filón Alexandrijský
chápal logos jako „zprostředkující bytnost mezi Bohem a světem, pomocí níž stvořil Bůh svět.“
15)
Od dob sv. Augustina vykládá západní
teologie „logos ze zplození Syna skrze poznání Otce, v Synovi, jakožto svém vnitřním slovu vypovídá Otec celou svou bytnost a plnost svých idejí.“
16)
__________________________________________________________________________________ 10. Filosofický slovník. 2.vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. s. 247. 11. Tamtéž, s. 246. 12. Srov. Tamtéž , s. 247. 13. BRUGGER, WALTER: Filosofický slovník. 1.vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 640 s. 224. 14. Srov. Filosofický slovník. 2.vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. s. 247. 15. Tamtéž, s. 247. 16. Tamtéž, s. 224. 7
Za zmínku stojí také to, jak pojem logos vysvětlují některé starší filosofické slovníky. Ne ve všech filosofických slovnících se pojem logos objevuje. Zmínka o logu, jakožto filosofickém pojmu, chybí např. ve Voltairově filosofickém slovníku, který byl dokončen v roce 1764.17) Filosofický slovník autorů Josefa Kratochvíla a Karla Černockého z roku 1934 logos po teotetické stránce příliš nerozebírají. Nejčastější významy, které se u pojmu logos uvádí, jsou: „slovo, myšlenka, rozum, božství.“
18)
Dějiny pojmu logos mají rozpracované jen velice stručně.
Heslovitě se zmiňují o Hérakleitovi, Filónovi a křesťanskému pojetí logu ve smyslu Syna Božího.
19)
Zajímavé je nahlédnout do filosofického slovníku, který byl sepsán ruskými autory v sedmdesátých letech dvacátého století, a u nás byl podruhé vydán v osmdesátých letech. O logu hovoří tento slovník pouze
z hlediska
historického.
Autoři
se
filosoficko-křesťanským
chápáním logu vůbec nezabývají a zmiňují se o něm pouze takto: „výklad
logu
scholastiků.“
20)
nalézáme
později
v křesťanské
literatuře
a
u
V závěru vysvětlení pojmu logos se objevuje krátká
poznámka, která upozorňuje na to, že „v marxistické literatuře se termínu „logos“ neužívá.“
21)
Filosofický slovník sepsal také Vladimír Neff. V tomto případě se nejedná o běžnou slovníkovou příručku, ale o svébytné dílo spisovatele, který při zpracování slovníku čerpal z běžně dostupných materiálů. Slovník byl napsán za druhé světové války, vydán byl v roce 1948 a 1993. V jeho slovníku se logos jakožto samostatný pojem neobjevuje. Zmínku o logu a jeho významech nalezneme u hesla Hérakleitos: „Tato
__________________________________________________________________________________ 17. Srov. VOLTAIRE: Filosofický slovník čili rozum podle abecedy. 1.vyd. Praha: Jan Laichter, 1929. 18. KRATOCHVÍL, JOSEF + ČERNOCKÝ, KAREL: Filosofický slovník. 3.vyd. Brno: Sursum, 1934. s. 163. 19. Srov. Tamtéž, s. 163. 20. Filosofický slovník. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. s. 263. 21. Tamtéž, s. 263.
8
jednota je božský zákon přírodní a mravní řád, spravedlnost, osud a také moudrost, logos.“
22)
Různé možné překlady slova logos nabízí Zdeněk Kratochvíl, autor obsáhlé knihy Délský potápěč k Hérakleitově řeči. O logu říká: „Kromě mnoha jiného může znamenat třeba: slovo, výraz rozmluva, určitá řeč, zapsaná řeč, kapitola knihy, řeč jako schopnost mluvit a myslet, příběh, pověst, výrok, věštba, přísloví, poměr nebo úměrnost, počet, účet, odvaha, učení, názor, důvod, rozkaz, důkaz, rozum, pojem i jeho definice, smysl...“
23)
Přesná definice pojmu logos je velice složitá. Jednak zahrnuje mnoho významů a vysvětlení, a také bývá
ve filosofických slovnících
někdy vynechán, jindy zkrácen nebo příliš nevysvětlen.
Zřejmé je ale
to, že logos je jedním ze základních pojmů evropské kultury, která vychází z filosofické i křesťansko-teologické tradice, pro něž je logos nezbytný. Nad člověkem tedy stojí nějaký řád, který může následovat, ale podle kterého může také uspořádat svůj život i život společnosti.
24)
__________________________________________________________________________________ 22. NEFF, VLADIMÍR: Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. s. 133. 23. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 88. 24. Filosofický slovník. 2.vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. s. 247. 9
4. Pojem logos u Hérakleita a stoiků 4.1. Hérakleitos Hérakleitos byl prvním filosofem, který zavedl do filosofie pojem logos. On sám je nazýván „temným“ a to především kvůli jazyku, který používá.
Jeho jazyk je plný metafor, symbolů a obrazů, jejichž
interpretace je velmi obtížná a často nabízí více možných významů, což stojí v kontrastu s tradičním pojetím evropské filosofie, pro kterou je každé jsoucno něčím jednoznačným, jednoznačnost řeči představuje jednoznačnost jsoucna. Zprávy
o
Hérakleitově
životě
jsou
často
jen
kusé
a
málo
hodnověrné. Přesto několik zachovaných zpráv dokládá, že Hérakleitos pochází z Efezu, města ležícího na pobřeží Malé Asie. Narodil se kolem roku 544 nebo 540 př. n. l. a zemřel asi v roce 480 př. n. l. Hérakleitos byl aristokrat nejen svým rodem, ale i politickými názory. V jeho době však nebyly sympatie většiny lidí na straně aristokracie, ale na straně demokracie. Snad i proto zanechal Hérakleitos své společenskopolitické činnosti a v samotě psal svou knihu O přírodě, do které shrnul své názory týkající se přírody, státu i boha. Z celého Hérakleitova díla se budoucím generacím zachovalo pouze 130 nevelkých zlomků. Hérakleitovy
zlomky
nejsou
jednoznačné,
25)
jednoduše
interpretovatelné a snadno pochopitelné. Při sdělování svých myšlenek používá Hérakleitos především obrazné pojmy, umělecká přirovnání a symboly. Nezabývá se ani tak logickou stránkou své výpovědi, ale spíše se zaměřuje na postihnutí skutečnosti, a to skutečnosti, která podle něj není bezrozporná, jednoduchá a lehce pochopitelná, ale je složitá a plná rozporů. Aby jeho výroky mohly tuto skutečnost zachytit a odrazit, musí
mít
v sobě
právě
onu
rozpornost
a
složitost.
Pokud
chtěl
Hérakleitos druhým sdělit pravdu, musel používat metafory a obrazy, které mu pomáhaly se ke skutečnosti dostat co nejblíže.
__________________________________________________________________________________ 25. Srov. ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČ: Antická filosofie. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. s. 35-38
10
Hérakleitovo myšlení je dynamické, protikladné a symbolické. Hérakleitos se nezaměřuje na to, aby byly jeho pojmy logicky přesné a precizně definované, ale klade důraz na přesnost vztahů mezi výrazy, na jejich dynamičnost, kterou dosahuje právě kontrasty. Hérakleitos používá ve svých výrocích zkušenosti běžného života, díky nimž přináší běžné, ale také nové, často paradoxní, pochopení významů.
26)
Hérakleitos tedy nebyl abstraktním myslitelem, "metafyzikem", který užívá jednoznačné kategorie a abstrakce, nýbrž byl filosofemmudrcem, který spoluprožívá bytí a má blízko k živé realitě. Obecné pro něj potom je v neoddělitelné jednotě s rozmanitostí jedinečných věcí.
Proto
kategoriemi,
obecné nýbrž
nevyjadřoval prostřednictvím
Nedokazoval, ale ukazoval.
abstraktní smyslových
formou, předmětů
pojmy a
a
jevů.
27)
Hérakleitův jazyk není nijak rozvláčný, ale naopak úsporný. Dodnes není známo pořadí Hérakleitových zlomků a ani není jisté to, jestli jsou to opravdu zlomky, tj.části původně celistvého textu, nebo zda jde o jednotlivé výroky propojené významy. Jednotlivé zlomky společně zpřesňují své významy a ukazují na širší kontexty. S výjimkou několika citací u Platóna a Aristotela je přístup k Hérakleitově dílu zprostředkován referáty a citacemi pozdně antických autorů, pro které bylo pramenem dílo Theofastovo. Nejvíce z Hérakleitovy řeči uchovali myslitelé tzv. středoplatónské vlny v 1. až 3.stol.př.n.l. Mezi ně patří Plútarchos, Klémens Alexandrijský, Hippolytos a Diogénes. Množstvím zachovaných
zlomků
konkuruje
těmto
autorům
už
jen
Stobaios,
vypisovač starých knih z 5.st.n.l. Hérakleitovy zlomky se dělí na několik skupin. Písmenem „A“ se označují referáty o životě, díle a nauce. Písmenem „B“ jsou značeny přímé citáty autora včetně pouze domněle přímých. Napodobeniny a podvrhy se označují písmenem „C“. Mnohé zlomky jsou dochovány u různých autorů v rozlišných verzích.
__________________________________________________________________________________ 26. Srov. KESSIDI, F.CH.:Hérakleitos. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. s. 59-67 27. Srov. www.herakleitos.mysteria.cz. 11
Český překlad předsokratovských zlomků podal Karel Svoboda. Hérakleitovy zlomky nově přeložil Zdeněk Kratochvíl, který vycházel především
z jejich
německých
překladů,
a
shrnul
je
do
knihy
Hérakleitos – Řeč o povaze bytí. Zároveň citace z Hérakleitova díla doplnil o interpretace a vysvětlující poznámkami k výkladům řeckých slov, která mohou být nositeli různých významů. Překlady Karla Svobody a Zdeňka Kratochvíla se v některých případech liší. Odlišný způsob překladu zlomků má vliv také na odlišný přístup k jejich výkladu. Patrné je to například u zlomku B 123. Svoboda tento zlomek přeložil takto: „Povaha (věcí) se ráda skrývá.“ B 123 z Themistia
28)
Oproti tomu Zdeněk Kratochvíl řecké slovo fýsis
přeložil jako přirozenost a pracuje s tímto překladem: „Přirozenost se ráda skrývá.“
29)
Kratochvíl pokládá za přirozenost vše, co prochází
rozením a umíráním, vznikem a zánikem, je to něco hemžícího a uplývajícího, každá přirozenost je tedy podle něj „zakládána zápasem uvnitř dynamiky svých protikladů.“
30)
Rozdílnost překladů a výkladů Hérakleitových zlomků u Karla Svobody a Zdeňka Kratochvíla je zřejmý také u zlomku B 101. Svoboda předkládá překlad: „Vyhledal jsem sebe samého.“ B 101 z Plutarcha.
31)
Zdeněk Kratochvíl tento zlomek překládá takto: „Prohledával jsem sebe sama.“
32)
přesnější,
Rozdíl v obou překladech je zřejmý. Kratochvílova citace je protože
ukazuje
pátrání
uvnitř
sebe.
Není
to
ovšem
psychologický pohled do vlastní duše, jako spíše poznání své vlastní jedinečnosti.
Ukazuje
schopnost
poměřovat
věci
svým
vlastním
měřítkem, ne tím, co nám předkládají ostatní. __________________________________________________________________________________ 28. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 53. 29. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Hérakleitos - Řeč o povaze bytí. 1.vyd. Herrmann a synové, 1993. s. 43. 30. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Hérakleitos - Řeč o povaze bytí. 1.vyd. Herrmann a synové, 1993. s. 22. 31. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 53. 32. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Hérakleitos - Řeč o povaze bytí. 1.vyd. Herrmann a synové, 1993. s. 22. 12
Hérakleitos z Efezu
Hérakleitos z Efezu
4.1.1. Hérakleitova řeč Oproti jiným filosofům je Hérakleitovou zvláštností jazyk, který používá. Abychom plně pochopili smysl jeho výroků, musíme se nejprve seznámit se zvláštnostmi jeho vyjadřování. Na první pohled se Hérakleitův text liší od ostatních tím, že není veršovaný.
Vždyť
ve
verších
psali
např.
Xenofanés,
Empedoklés,
Parmenidés. Další zvláštností je to, že jeho jazyk neobsahuje žádné neologismy. „Tvůrčí násilí na obyčejném jazyce se zde děje úsporností a provázaností, která postupně precizuje významy, nikoliv vytvářením nových slov.“33)
34)
Roli základních výrazů nesou u Hérakleita slovesa. Z pozdější filosofie jsme zvyklí na to, že pojmem bývá většinou substantivum. U Hérakleita se také často objevuje tzv.chiasmus. „Název této stylistické figury je odvozen od řeckého písmene chí (X), a to podle propojení významů
„do
kříže“...Potřebám
jeho
stylu
vyhovuje
jak
úspornost
takového výrazu, tak jeho schopnost provázat dvě paralely nebo dva protiklady.“35)
36)
Některé Hérakleitovy výroky začínají tak, jako by nám chtěl Hérakleitos nabídnout definici, ale nestane se tak – místo toho nás seznámí s výčtem protiklad, ambivalencí a řečí o proměnách v časovém cyklu.
V Hérakleitově
pojetí
se
jedná
se
o
tzv.
Nedozvídáme se tedy, co to obnáší, ale jak to funguje.
příslib
definice.
37)
V Hérakleitových výrocích jsou také časté souřadně vyslovené opaky. Je to proto, že Hérakleitos mluví tak, aby se co nejvíce přiblížil skutečnosti, v pohybu
která
mezi
se
dvěma
nedá
jednoznačně
protiklady.
popsat
Často
se
a
která
také
je nestále
v Hérakleitově
vyjadřování objevuje ambivalentní vazba středního členu věty nebo __________________________________________________________________________________ 33. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 59. 34. Srov. Tamtéž, s. 58-59. 35. Tamtéž, s. 60. 36. Srov. Tamtéž, s. 60-61. 37. Srov. Tamtéž, s. 62. 13
výroku, což má za následek, že není jasné, ke které části výroku se prostřední člen vztahuje, a tím se nabízí více možných významů a výkladů.
38)
Častá je u Hérakleita také potrojná struktura výroku, tzn. že jeho zlomky často obsahují výčet tří vlastností určitého jevu nebo tři slovesa. V původním řeckém zápisu se objevovalo stejné slovo na začátku
a
konci
výroku,
tedy
samy
výroky
představovaly
určitý
cyklus.39) Hérakleitova řeč je formou úsporně strohá a myšlenkově „tvrdá“, ale jeho řeč je také překvapivě hravá. „Krajním a nejpoetičtějším prostředkem této hravosti je připodobování slov podle jejich zvuku, která
se
občas
vyhraní
až
do
aliterace.“
40)
Hérakleitovo
hraní
s jazykem také zabíhá do etymologie, a tím upozorňuje na zvláštnosti jazyka. Bohužel tyto formy se vyskytují pouze v původním řeckém znění
a
jsou
nepřeložitelné,
Hérakleitovy řeči v plné kráse.
tím
pádem
se
nám
neukáže
podoba
41)
U Hérakleita se objevují také relační výroky – něco jiného jsou určité věci z pohledu člověka a něco jiného z pohledu ostatních – např. zvířat.
42)
Častý je u Hérakleita také protiklad singuláru a plurálu. „Krajně důležité je to, že pozitivní hodnota singuláru a pejorativní význam plurálu je patrně jediný případ, kdy Hérakleitos přiřazuje určitému významu hodnotovou orientaci, pozitivní nebo pejorativní!“ V Hérakleitových
zlomcích
často
narážíme
na
43) 44)
kritiku
někoho
jmenovaného, ať už na kritiku nechápajících, davu, běžných lidí, tak se
__________________________________________________________________________________ 38. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 62-64. 39. Srov. Tamtéž, s. 65-66. 40. Tamtéž, s. 66. 41. Srov. Tamtéž, s. 66-67. 42. Srov. Tamtéž, s. 67-68. 43. Tamtéž, s. 68. 44. Srov, Tamtéž, s. 68-69
14
také setkáváme s kritikou řady autorů, které jmenuje. Hérakleitos také užívá citací, úsloví, anekdot, otázek a podmínkových výrazů.
45)
„Povaha Hérakleitova textu vyrůstá z jeho myšlenkového přístupu, z úkolu, který si stanovuje. Jeho základním obrazem je probuzení. Akcentuje vědomí a skrze společný prostor odkazuje k Jednomu.“
46)
Zajímavostí u Hérakletia je, že nevytváří nějaké pojmové konstrukce bez zkušenosti, ale lidskou zkušenost bere vážně, ať už jde o zkušenost vnitřní, nebo o zkušenost okolního světa, a přímo na ni navazuje. Zkušenost je však plná vnitřních rozporů a nejasností, a proto je pro myšlení těžkým oříškem. Základními myšlenkovými obrazy zkušenosti jsou proto vnitřní protikladnost a ambivalence významových vztahů.
47)
K tomu, aby čtenář pronikl blíže k Hérakleitově filosofii, musí se nejprve dostat blíže k jeho jazyku. Není to vůbec snadná cesta, ale lze ji najít. Je třeba nejprve se zbavit tradičního a zažitého chápání filosofických textů, a otevřít se nové cestě, jak říká Zdeněk Kratochvíl „potopit se k Hérakleitově řeči.“
__________________________________________________________________________________ 45. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 69-74. 46. Tamtéž, s. 79. 47. Srov. Tamtéž, s. 79. 15
Chrám v Efezu
Hérakleitos z Efezu
4.2. Stoikové Stoická
filosofická
škola
byla
jednou
z nejvlivnějších,
nejvšestrannějších a nejcharakterističtějších škol v době helénismu. Stoikové rozdělují filosofii na tři části – logiku, fýsiku a etiku. Do logiky řadili stoikové teorii poznání, sémantiku, gramatiku, stylistiku a také formální logiku. Předmětem fýsiky je příroda, která v sobě podle stoiků zahrnuje jak fyzikální svět, tak i živé bytosti zahrnující božské bytosti, lidi a jiné živočichy. Etika je pro stoiky vrcholem celé filosofie. Stoikové nebyli pouze morálními teoretiky, ale byli filosofy praktickými.
48)
Toto rozdělení stoické filosofie na tři tématické oddíly – na logiku, fýsiku a etiku je třeba chápat jako čistě metodologickou zásadu. Není potvrzením tří samostatných oborů studia. Naopak: „Předmět logiky, fýsiky a etiky je jeden: racionální svět ve svém celku, viděný ze tří odlišných, leč vzájemně konzistentních hledisek.“
49)
4 . 2 . 1 . H e l é n i s m u s – d o b a z m ě n a v zn i k u s t o i c k é f i l o s o f i e Tímto termínem byla označována doba přibližně od let 334-324 př. n. l., což bylo poslední desetiletí vlády Alexandra Makedonského, až
do
roku
30
z helénistických
př. států
n. –
l.,
kdy
Egypt.
byl
Termín
k Římu
připojen
helénismus
poslední
zavedl
teprve
v 19.století německý historik J.G.Droysen ve svém díle Geschichte des Hellenismus (1836). Tímto pojmem označoval rozšíření řeckého panství a řecké kultury na ostatní kulturní národy východu.
50)
Tato doba přináší mnoho změn v oblasti sociální, kulturní i politické. Kolonizace nových oblastí, rozšíření obchodu a sortimentu zboží dováženého z dalekých zemí vede v Řecku k zlepšení životní __________________________________________________________________________________ 48. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 152-153. 49. Tamtéž, s. 153. 50. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 106-108. 16
úrovně střední a vyšší třídy a k větší chuti „žít a užít si“, anebo také na druhé straně k přesycení se a vyčerpáním možností tohoto životního stylu a touhy z takovéhoto života odejít. Další
změna
se
odehrává
51)
v oblasti
politické.
Z nadvlády
makedonské se Řekové dostávají pod nadvládu Římanů. Řekové v této době ztrácí svou svobodu aktivně se účastnit na životě obce a nezbývá jim nic jiného, než se z veřejného života stáhnout do svého soukromí a zúžit svou pozornost na svou vlastní osobu. Úkol filosofie se mění na to poskytnout člověku útěchu, radu, jak dosáhnout osobního štěstí, jak žít
mravně,
hodnotně
a
smysluplně.
pěstována především jako etika.
Filosofie
je
v tomto
období
52)
Filosofie v období helénismu má svá specifika i díky tomu, že na dosavadní východní
racionalisticky zaměřené iracionální
orientálních
prvky
náboženských
jako kultů,
řecké např.
které
s řeckým božstvem, jejichž kult upadá.
myšlení magie,
se
začínají působit
východní
postupně
mystiky,
začínají
mísit
53)
Za římské nadvlády se řecké myšlení dostalo až do Říma, kde se setkává s praktickým myšlením římským. Římané tedy nepřinášejí do dějin evropské filosofie žádné převratné myšlenky nebo přístupy, ale „původní
řecké
myšlení
–
filosofii“
jakoby
aplikují
ve
směru
„praktickém“. Za doklad praktičnosti tohoto myšlení mohou sloužit dokonale propracované práce v oblasti práva a správy státu, v oblasti morálky, a mimo sledované souvislosti snad i vojenská strategie a taktika. Setkání těchto dvou odlišných způsobů myšlení má především dva společné momenty – mravního jednotlivce a jeho začlenění do státu a společnosti.
54)
Helénismus není obdobím úpadku, ale rozšiřuje tehdejší řecký způsob
života
od polis
ke
kosmopolis.
Lidé
nejsou pouze
občany
__________________________________________________________________________________ 51. Srov. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 107. 52. Srov. Tamtéž, s. 107. 53. Srov. Tamtéž, s. 107. 54. Srov. STÖRIG, HANS JOACHIM: Malé dějiny filosofie. 1.vyd. Praha: ZVON, 1991. s. 141142. 17
malého území, ale jejich životní prostor se rozšiřuje. Rozšiřuje se také vnímání člověka. Přestává postupně platit rozlišení občan-otrok, ale myšlení se v této době dopracovává k obecnému pojmu lidství.
55)
4.2.2. Stoická škola Název této školy je odvozen od jedné veřejné budovy v Athénách, „stoá poikilé.“ V této sloupové síni založil Zenón z Kitia (340-260 př. n.l.), jinak nazývaný Zenón stoik, vlastní filosofickou školu. Svými myšlenkami
navazoval
oproštěnosti
a
stoicismu
na
odmítání
kynickou bohatství.
školu, Další
především dva
na
význační
zásadu zástupci
v jeho počátcích jsou Kléanthés a Chrýsippos. Jejich díla se
do dnešní doby nedochovala celá, máme od nich zachované pouze zlomky.
56)
Vedle této starší stoy rozlišujeme stou střední, jejímž hlavním představitelem je Poseidónios, a stou mladší. Představitelé mladší stoy jsou daleko známější, než starší stoikové i díky tomu, že díla těchto filosofů se nám do dnešní doby vesměs zachovala. Představitelé mladší stoy měli velký význam pro formování dalšího evropského myšlení, zejména myšlení křesťanského, renesančního, ale také novověkého. Mezi
hlavní
představitele
mladší
stoy
patří
Lucius
57)
Annaeus
Seneca, který žil v letech 4 př. n. l. – 65 n. l. a byl vychovatelem císaře Nerona. Pro podezření z účasti na spiknutí spáchal Seneca na císařův pokyn sebevraždu. Jeho díla obsahovala především mravní ponaučení. Dalším
vlivným
stoikem
byl
propuštěný
otrok
Epiktétos
z Hierápole, který žil asi v letech 55 – 135 n. l. Stejně jako Seneca i
__________________________________________________________________________________ 55. Srov. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 107. 56. Srov. STÖRIG, HANS JOACHIM: Malé dějiny filosofie. 1.vyd. Praha: ZVON, 1991. s. 142143. 57. Srov. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 109. 18
Epiktétos obracel hlavní pozornost k etice. Tvrdil, že štěstí spočívá ve vítězství rozumu a vůle nad vášněmi. Hlavními etickými normami pro něj bylo smíření se s osudem, odmítnutí světských statků, porozumění a tolerance nedostatků ostatních a víra v Božstvo, které řídí universum.58) Epiktétos svou filosofii nesepisoval, zápis z jeho výroků pořídil jeho žák Arrianos z Nikomédie. Trojici nejslavnějších stoiků tohoto období uzavírá „filosof na trůně“ Marcus Aurelius Antoninus, který žil v letech 121 – 180 n. l. Z jeho díla byly dochovány zápisky, které si z větší části pořizoval při svých vojenských taženích. Toto dílo vznikalo v době, kdy římské impérium,
které
se
ze
všech
sil
snažil
zvětšit
a
spravedlivě
mu
vládnout, začalo zanikat. I přesto konkretizoval jeden z nejvyšších morálních kodexů všech epoch.
59)
V češtině vyšly tyto zápisky pod
názvem Hovory k sobě.
__________________________________________________________________________________ 58. Srov. Stoikové. 1.vyd. Nová Akropolis, 1996. s. 6. 59. Srov. Tamtéž, s. 14. 19
Zenon
Stoa
Marcus Aurelius
Marcus Aurelius
Epiktétos
Seneca
4.3. Logos u Hérakleita a stoiků Stoikové ve svém učení navazují na Hérakleita. Hérakleitos však nebyl
jediným
filosofem,
ze
kterého
stoičtí
filosofové
čerpali,
vycházeli např. z kynické sókratovské školy a z Aristotela, a proto se jejich učení s Hérakleitem zčásti shoduje, zčásti liší. Stoikové se ve svém učení často odvolávají na Hérakleita a na jeho myšlenky. Například Marcus Aurelius se ve své knize Hovory k sobě
na
Hérakleita
odvolává
přímo.
„Neustále
měj
na
mysli
Hérakleitova slova, že smrt je pro zem, změní-li se ve vodu, smrt pro vodu, změní-li se ve vzduch, smrt pro vzduch, změní-li se v oheň, a naopak. Také měj na mysli jeho slova o člověku, který zapomíná, kam si namířil, a jeho výrok, že lidé bývají v rozporu s tím, s čím jsou v nepřetržitém styku, s rozumem, který řídí veškerenstvo, a proto se jim příhody, které je denně potkávají, zdají cizí; a konečně: že nemáme jednat a mluvit jako ve spaní, neboť i tehdy se nám zdá, že jednáme a mluvíme, a také ne jako děti, které prostě říkají: „Jak nás tomu rodiče naučili!“
60)
Logos není pro stoiky pouze něco, co přebrali a čemu hlavní význam nepřikládají. Logos je společně s pojmem fýsis základem celé jejich filosofie. Logos (rozum) je pojítko, které sjednocuje všechny tři oblasti jejich filosofie – logiku, fýsiku a etiku. „Jsou nerozlučně spjaty, neboť je to jeden a týž rozum (logos), který v dialektice spojuje konsekventy s antecedenty, který v přírodě svazuje všechny příčiny dohromady a který v jednání vytváří mezi činy dokonalou shodu... je nemožné naplnit racionalitu v každém z těchto tří oborů nezávisle na ostatních.“
61)
__________________________________________________________________________________ 60. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 58. 61. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 154. 20
4 . 3 . 1 . C e s t a k p o zn á n í l o g u První otázkou, kterou je potřeba při srovnání pojetí logu u Hérakleita a stoiků zodpovědět, je cesta k jeho poznání. Stoikové řadí otázky poznání, ale také vyjasňování pojmů, mínění a filosofických stanovisek z hlediska jejich odůvodnění do první části své filosofie - do logiky. „Logikou stoikové mínili cosi, co zahrnuje teorii poznání, sémantiku, gramatiku a stylistiku, jakož i formální logiku.Ve stoicismu jsou tyto složky logiky navzájem spjaty, protože jejich společný předmět tvoří logos. Logos znamená řeč i rozum; a řeč lze zkoumat z fonetického i ze sémantického hlediska.“
62)
U Hérakleita nelze přesně otázku poznávání zodpovědět, nemá ji dokonale propracovanou, neboť se nedochovalo celé jeho dílo. Máme zachováno pouze nemnoho útržkovitých zlomků, které netvoří ucelenou poznávací teorii. Přesný smysl jeho výroků také neznáme, protože jazyk, který Hérakleitos používá, obsahuje mnoho nejednoznačných výrazů, které se dají interpretovat různými způsoby. K tomu, abychom se dostali k pochopení objektivního logu, vede podle Hérakleita cesta pouze přes poznání subjektivní, přes nahlédnutí do sebe samého, do své vlastní duše. „Prohledával jsem sebe sama.“ 63)
Tato cesta poznání sebe sama ve své mnohosti vede podlé Hérakleita
k poznání Jednoho. Hérakleitos dále upozorňuje na to, že cesta k poznání logu není snadná,
naopak
je
velice
obtížná.
Obtíže
lidem
činí
nejen
cesta
k poznání, ale také předmět poznávání sám – logos. Logos je podle něj tak složitým a obsáhlým pojmem, že je jeho uchopení velice obtížné. „Kráčeje nenalezl bys hranic duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hluboký má smysl (logos).“
64)
Základním zdrojem poznání je podle Hérakleita smyslová činnost. „Co lze vidět, slyšet, slyšet, poznat, tomu dávám přednost.“
65)
__________________________________________________________________________________ 62. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 152. 63. Zl. B 101 z Plutarcha. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 53. 64. Zl. B 45 z Diogena. Tamtéž, s. 59. 65. Zl.B 55 z Hippolyta. Tamtéž, s. 53. 21
Znamená to, že o věci nestačí mít jenom „záznam“, ale je potřeba si jí také všimnout a nějak jí rozumět už ve smyslové rovině. Skrze smysly je tedy třeba vnímat, ne pouze zaznamenávat.
66)
Stejně tak proces poznání u stoiků začíná vnímáním a stoici ho chápou, jako vytvoření otisků do duše. Člověk, když se narodí, je čistá, nepopsaná deska, tabula rasa. Vše, co člověk během života pozná, s čím se setká, to ho utváří. „Predstava je otlačok v duši; toto pojmenovanie bolo dané vhodne podľa otlačkov, ktoré vytvára pečatný prsteň na vosku...“
67)
Vnější
předmět
tedy
působí
na
smyslové
orgány
a
způsobuje, že se v mysli objeví představa. Představy se podle stoiků vytváří ze skutečných věcí, z toho, co skutečně existuje. „Pod predstavou sa však myslí otlačok, ktorý je verne vytvorený, vytlačený a vpečatený podľa niečoho, čo skutočne jestvuje, a ktorý by nebol možný pri niečom, čo skutečne nejestvuje.“68) Hérakleitos zároveň ale říká, že smyslové poznání je relativní a jen díky smyslovému vnímání není možné dosáhnout správného vědění o podstatě. „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, když mají barbarské duše.“.
69)
Pod pojmem „barbarské duše“ myslí Hérakleitos duše, které
jsou nevzdělané a nerozumějící. Jeho
poznávání
tedy
není
pouze
smyslovou
záležitostí,
ale
důležitou roli při poznávání hraje rozum, a právě „barbarské duše“ stojí mimo
společné,
myšlení.“
70)
tedy
mimo
společné
vědění.
„Společné
všem
je
Slovo myšlení se dá také přeložit jako vědomí, rozvaha,
praktický rozum nebo soudnost. Tento výrok ovšem neznamená, že je vědomí všem společné v tom smyslu, že by každému patřilo, ale společná je otevřenost vůči jednomu moudrému, což patří k božské
__________________________________________________________________________________ 66. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 273. 67. Diogenes Laertius, VII 46. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 154. 68. Diogenes Laertius, VII 50. Tamtéž, s. 156. 69. Zl. B 107 ze Sexta Empirika. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 59. 70. Zl. B 113 ze Stobaia. Tamtéž, s. 51. 22
povaze.
71)
„Úděl ve společném otevírá všem vědomí.“
72)
Hérakleitos však vidí problém poznávání v tom, že většina lidí svého rozumu nepoužívá tak, jak by měla. „Je třeba řídit se společným, ale ač je rozum (logos) společný, žije většina lidí tak, jako by měla své vlastní myšlení.“
73)
Společné se u Hérakleita blíží k významu skutečné.
Vlastní myšlení je podle něj překážkou skutečného poznání. Stoikové také dělí poznávání na smyslové, které vzniká vjemy z jednoho
nebo
více
smyslů,
a
mimosmyslové,
které
se
získává
myšlením a které si uvědomujeme pomocí rozumu: „Predstavy sa podľa nich delia na zmyslové a nezmyslové. Zmyslové sú tie, ktoré sa vnímajú jedným alebo viacerými zmyslami, nezmyslové sú tie, ktoré sa získávajú myslením, napríklad predstavy netelesných vecí a ostatných vecí, ktoré si uvedomunjeme rozumom.“ procesů
(tedy
nikoliv
74)
Na základě rozličných mentálních
smyslových)
„podobnosti“,
„analogie“,
„přenášení“, „skládání“ a „protikladnosti“ si lze podle stoiků utvořit i jiné pojmy, např. pojmy kentaura, smrti a prostoru. Stoikové výraz představa neomezovali pouze na vědomí o smyslových předmětech.
75)
Hérakleitos tvrdí, že úplnou a definitivní znalost podstaty věcí (logos) může lidem přinést jen myšlení. Myšlení je podle něj dovršením činnosti smyslů a je jedinou správnou cestou k poznání podstaty věcí (logu).
Jedině
myšlení
je
odděleno
od
všeho
nepravdivého
a
klamajícího. „Kolika lidí řeči jsem slyšel, nikdo nedospívá k tomu, aby poznával, že moudré, je ode všeho odděleno“
76)
Hérakleitos vychází
z toho, že běžné lidské řeči se buď starají o něco určitého, nebo sdělují příběhy, které by mohly napomoci vzájemnému porozumění, nebo jen __________________________________________________________________________________ 7 1 . Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 134-135. 72. Tamtéž, s. 135. 73. Zl. B 2 ze Sexta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 51. 74. Diogenes Laertius, VII 51. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 156. 75. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 158-159. 76. Zl. B 108 ze Stobaia. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 62. 23
tak plkají. Pokud se lidé snaží vyslovit pravdu, nemůže se jim to podařit, protože žádná z těchto řečí není natolik důsledná, aby se jí to podařilo. To, co je moudré, je odděleno od všeho.
77)
„Oddělenost
jednoho moudrého je právě v jinosti, se kterou o něm je a není možné mluvit, se kterou je nelze i lze nazývat nějakými jmény.“
78)
Také stoikové doplňují výklad lidského mentálního vývoje ještě o rozum.
Být
„rozumový“
ve
stoicismu
znamená
mít
schopnost
artikulovaně mluvit, používat jazyk. „...na prvom mieste je predstava, potom nasleduje rozum, ktorý prostredníctvom vyjadrovacej schopnosti má za úlohu vyjadriť slovami to, čo prijíma od predstavy.“
Dalším poznávání
společným
je
hledání
bodem kritéria
obou
filosofických
pravdivosti.
79)
náhledů
Hérakleitos
ve
na
svých
dochovaných výrocích stanovuje pořadí pravdivosti a spolehlivosti smyslů při poznávání. Základní smyslovou schopností je pro něj sluch, ale větší význam přisuzuje zrakovým vjemům. „Oči jsou přesnější svědkové než uši.“. víc,
než
80)
když
jsme 81)
jen o tom slyšeli.
prožitek skutečnosti.“ Také zaměřena
hlavní na
Když totiž něco vidíme, tak o té věci často víme to
natož
než
když
jsme
„Především však míváme jaksi naléhavější
82)
pozornost
otázku
slyšeli,
kritéria
stoické
logiky
pravdivosti.
a 83)
teorie
poznání
Stoikové
byla
rozdělovali
představy na dva druhy: Představy pravdivé, kataleptické, které jsou __________________________________________________________________________________ 7 7 . Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 122-123. 7 8 . Tamtéž, s. 123. 79. Diogenes Laertis, VII 49. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 154. 80. Zl. B 101a z Polybia. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 53. 8 1 . Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 274. 82. Tamtéž, s. 274. 8 3 . Srov. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 110.
24
tvořeny
z reálně
existujících
věcí,
a
představy
nepravdivé,
akataleptické, které neodpovídají reálnému objektu. „Sú dva druhy predstáv,
kataleptické
a
akataleptické.
Kataleptická
predstava,
pokladaná za kritérium veci, je taká, ktorá sa tvorí z objektu, čo reálne jesvuje, súhlasne s predlohou sa do nás vtláča a zanecháva v nás otlačok; akataleptická predstava je taká, ktorá sa netvorí z objektu, co reálne existuje, alebo sa z neho síce tvorí, ale mu nezodpovedá. Takáto 84)
predstava nie je ani jasná, ani výrazná.“ mezi
pasivním
příjmem
představ
a
Stoikové tedy rozlišují
mentálním
úkonem
souhlasu,
vytyčují tedy rozdíl mezi pouhým vědomím a mezi postřehováním, vnímáním nebo pozorností zaměřenou k něčemu. Stoikové pokládají vnímání za formu soudu: když uděluje představě souhlas, připouštíme, že naše smyslová zkušenost odpovídá nějakému vyjádřitelnému faktu, jako například, že to, co vidím, je černý pes.
85)
„Pravda“ se u stoiků objevuje po boku příčiny, přírody, nutnosti, a logu jakožto věcí, které odkazují k téže substanci. Každá z nich vyzdvihuje jeden aspekt světového celku. O této „kosmické pravdě“ se zmiňuje
také
Marcus
Aurelius,
který
ji
nazývá
příčinou
všeho
pravdivého. „Však se také říká říkává vesmírné přírodě „pravda“, a ona vskutku je první příčinou všeho pravdivého.“
86)
Hérakleitos i stoikové ve svém učení uvádí věci, které brání v cestě ke správnému poznání. Hérakleitos upozorňuje na nebezpečí, které se skrývá v přiklonění se většinovému názoru. „Jaký pak je jejich duch nebo mysl? Věří lidovým pěvcům a za učitele mají dav nevědouce, že většina je špatná, menšina dobrá.“
87)
Stoikové varují před vlastními předsudky, které brání ve získávání vědomostí.
Jsou-li
naše
přesvědčení
o
nějaké
situaci
mylné,
pak
__________________________________________________________________________________ 84. Diogenes Laertius, VII 46. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 154. 85. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 161-162. 86. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 116. 87. Zl. B 104 z Prokla. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 60.
25
můžeme vidět to, co není, nebo nevidět to, co je. „Vravel, že pri získávání vedomostí nič tak neprekáža ako vlastné predsudky.“
88)
Hérakleitově rozumovému poznání logu se stoikové přibližují ve svém učení o určitých vrozených dispozicích či předpojetích, prolepsis, které stojí zdánlivě v rozporu k jejich sensualistickému učení a které v sobě mají lidé jako přirozené. „Podľa stoikov keď sa človek narodí, je vedúca časť jeho duše ako list papiera pripravený na popísanie; do nej sa vpisuje každý jednotlivý pojem . - - Prvý spôsob zápisu sa deje prostredníctvom
zmyslového
vnímania.
Lebo
ak
niečo
vnímame,
napríklad bielu farbu, uchováváme si ju v pamäti, aj keď už predmet nevnímame. A keď vznikne veľa podobných spomienok, vtedy vravíme o skúsenosti. Totiž skúsenosť sa utvára z množstva podobných predstáv. Jedny pojmy sa tvorí prirodzene podľa tohoto spôsobu a bez akejkoľvek metódy, druhé naším bedlivým učením. Len tieto sa nazývajú pojmami, kým prvé anticipáciami (prolépseis). - - Rozum, podľa ktorého sa nazývame
rozumom
obdarenými
bytostmi,
sa
utvára
z anticipácií
v prvých siedmich rokoch života. Pojem je duševná vidina mysliaceho tvora. Lebo keď vidina vojde do mysliacej duše, volása pojem. Toto označenie pochádza od rozumu.“
89)
Hérakleitos i stoikové hledají něco, co je pro všechny lidi společné, z čeho lze při poznávání vycházet, na čem lze poznávání stavět. Hérakleitos i stoikové tvrdí, že rozum mají všichni lidé, ale zároveň si všímají toho, že jen málo lidí ho používá tak, jak by měli. „Je třeba řídit se společným, ale ač je rozum (logos) společný, žije většina lidí tak, jako by měli své zvláštní myšlení.“ Také Marcus Aurelius
90)
ve své knize Hovory k sobě kritizuje lidi
za to, že rozum, který má lidi vést, nepoužívají. „Máš rozum? „Mám.“ __________________________________________________________________________________ 88. Diogenes Laertius, VII 23. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 49. 89. Aetius, IV 11. Tamtéž, s. 158. 90. Zl. B 2 ze Sexta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 51. 26
Proč ho tedy neužíváš? Neboť když ten plní svou povinnost, co jiného ještě chceš?“
91)
Podle Hérakleitovy filosofie je tedy společné všem lidem myšlení. „Společné je všem myšlení.“Zl. B 113 ze Stobaia.92) I podle stoiků v sobě všichni lidé mají něco společného už od narození, a to jsou společné pojmy. Jsou to např. pojmy dobra nebo existence bohů. „Chápanie (katalépsis) sa deje podl´a stoikov jednak vnímaním, ako chápeme napríklad biele a čierne, drsné a hladké, jednak činnosťou rozumu ako pri dôkazoch, napríklad že bohovia sú a atarajú sa o svet.“ Diogenes Laertius, VII 52
93)
„...Od přírody máme
pojem spravodlivosti a dobra...“ Diogenes Laertius, VII 52
94)
Poznávání u Hérakleita jednoznačně vychází z logu a také k němu směřuje. Správné je pouze takové poznání, které k logu vede. Není to ovšem něco jednoduchého, ale naopak. Jde o nelehkou cestu, kterou projde jen málo lidí, většina pravého poznání logu dosáhnout nemůže. Stoikové se zasloužili o vytvoření nové logiky, v níž na rozdíl od Aristotela zvolili za jednotku logických operací věty, soudy, výroky nikoli termín, název, pojem.
95)
Logos prostupuje celou logiku stoiků.
Je jakýmsi zákonem, kterým se řídí lidské poznávání. Na rozdíl od Hérakleita mohou všichni lidé dosáhnout pravdivého poznání. Všichni lidé poznávají stejně – a to smysly, z nichž se teprve potom za pomoci rozumu tvoří pojmy.
__________________________________________________________________________________ 91. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 51. 92. Zl. B 113 ze Stobaia. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 51. 93. Diogenes Laertius, VII 52. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 158. 94. Diogenes Laertius, VII 52. Tamtéž, s.159. 95. Srov. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 111. 27
4.3.2. Logos a fýsika Druhou část stoické filosofie tvoří fýsika. Jejím předmětem je příroda, „a tu je také zapotřebí chápat v dostatečně širokém smyslu, aby v sobě obsahovala jak fyzikální svět, tak i živé bytosti zahrnující božské bytosti, lidi a jiné živočichy.“
96)
Fýsika tedy kromě témat
vztahujícím se k přírodním vědám zahrnuje i teologii. Stoický přístup k těmto tématům ale není nikterak vědecký. Stoikové ve své fýsice čerpali nejen z Hérakleitovy filosofie, ale také z Aristotela a jeho učení formě (tvaru) a látce. Svět je u stoiků jediným
tělesem,
které
je
„živé
a
členité,
je
zcela
prodchnuto
oduševňujícím tělesným dýcháním („pneumatem“)... Jednotný svět byl sice
tělesný,
s bohem.“
97)
ale
měl
zároveň
i
božské
vlastnosti,
ztotožňoval
se
Z Aristotela také stoikové vycházejí při pojetí živlů, které
se transformují jeden do druhého. Stoikové
však
98)
Aristotelovu
kosmologii
nepřebrali
kompletně.
Rozdílů mezi stoiky a Aristotelem můžeme nalézt hned několik, např. Aristoteles nepojímá přírodu jako rozumového činitele, příroda je pro něho působící silou v každém organismu, která je odpovědná za úsilí tohoto organismu o sebezdokonalení. Rozdíl mezi nimi je i v pojetí boha. Aristotelovi je bůh prvotním nehybným hybatelem, čistou myslí, která působí na svět prostřednictvím nebeských těles. Oproti tomu stoikové vsadili boha do nitra světa.
99)
4.3.2.1. Vznik světa Stoikové a Hérakleitos se liší v názoru na vznik světa. Hérakleitos tvrdí, že svět nebyl stvořený žádnými bohy, že vždy byl, je a bude. „Tento svět, týž pro všechny, nestvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy __________________________________________________________________________________ 96. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 153 97. ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČ: Antická filosofie. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. s. 440. 98. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 190. 99. Srov. Tamtéž, s.189-190. 28
byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry.“
100)
Oproti tomu stoikové zastávají názor, že svět stvořili bohové. „Aj stoici hovoria o svete ako o stvorenom.“
101)
4.3.2.2. Hmota a bůh (logos) Své úvahy začínají stoikové zavedením dvou principů: hmoty a boha. Bůh je principem činným a hmota principem trpným. Ale prvotní příčina je pro ně jen jedna. „Ako vieš, naši stoici tvrdia, že v prírode sú dva principy, z ktorých vznikajú všetky ostatné veci, a to príčina a hmota. Hmota je nehybná, súca na všetko, ale nečinná, ak ju nikto neuvedie do pohybu. Príčina však, to jest rozum, stvárňuje hmotu, premieňa ju, ako chce, a utvára z nej rozličné diela. Teda každá vec musí vznikat z niečoho a skrze niečo: toto je príčina, tamto hmota.“
102)
Jedním z nápadných rysů stoické přírodní filosofie je její biologická orientace.
Je
to
jedním
z důkazů,
že
stoikové
navazovali
na
předsokratickou filosofii. Na rozdíl od předsokratiků však do své filosofie zapojili mnoho soudobých poznatků z oblasti medicíny a přírodní filosofie.
103)
Stejně tak Hérakleitos říká, že všechno lidské je živeno něčím, co stojí nad nimi – něčím božským a pro všechny společným. „Ti, kdo mluví s rozmyslem, musí se opírat o to, co je všem společné, tak jako se opírá město o zákon a mnohem pevněji. Neboť všechny lidské zákony jsou živeny jedním božským; ten vládne kam až chce, všechno zmůže a má převahu.“
104)
__________________________________________________________________________________ 100. Zl. B 30 z Klementa a Plutarcha. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 57. 101. Clemens Alexandrinus, Stromata, V 14. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 212. 102. Seneca, Epistulae, 65, 2. Tamtéž, s. 186. 103. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 188. 104. Zl. B 114 ze Stobaia. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 51. 29
U stoiků je vztah mezi dvěma principy, tedy látkou a činným utvářejícím principem, vztahem smíšení. „Právom by im niekto vyčítal, že vravia, že sú dva princípy, hmota a boh, z ktorých boh je aktívny a hmota pasívna; boh je vraj zmiešaný s hmotou, preniká ju a stvárňuje, dává jej podobu a týmto spôsobom vytvára svet.“ Bůh
není
pro
stoiky
duchovním
105)
principem,
ale
principem
materiálním, který závisí na hmotě a také z hmoty vychází: „Uvádzajú boha zo slušnosti, ale je to boh, ktorý za svoje bytie vďačí hmote, je zložený
a
druhoradý,
ba
skôr
je
to
určitým
spôsobom
stvárnená
hmota.“106) Stejně tak Hérakleitos tvrdí, že je svět řízen něčím oduševnělým, tedy logem. „Hérakleitos říká, že počátkem je duše jakožto výpar, a z ní
skládá
ostatní.“
107)
Právě
z tohoto
zlomku
vychází stoikové při formování své představy o oduševnělém světě, který má však materiální podstatu.
108)
Svět je podle stoiků rozumná živá bytost, která je spravovaná rozumem a prozřetelností. To, že je svět živou bytostí, dokazují stoikové tím, že svět je oduševnělý, obdařený smysly a že každá živá bytost je částí světové duše. „O tom, že svet je živou bytosťou, obdarenou rozumom, oduševnělou a chápavou, hovorí aj Chrysippos v 1.knihe svojho diela O prozreteľnosti, ďalej Apollodoros vo svojej Fyzike a Poseidonios. Živou bytosťou je v tom zmysle, že je oduševnělý a obdarený zmyslami. Lebo živý tvor je lepší ako neživý, a nič nie je lepšie ako svet; teda svet je živá bytosť. Že má dušu, je zrejmé z našej duše, ktorá je částočkou z nej.“
109)
__________________________________________________________________________________ 105. Alexander Aphrodisiens, De mixtione, p. 224, 32. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 187. 106. Plotinus, Enneades, VI 1, 27. Tamtéž, s. 188. 107. Zl. A 15 z Aristotela. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 64. 108. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 98. 109. Diogenes Laertius, VII 142, 143. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 216. 30
4.3.2.3. Základní princip Podle
Hérakleita
je
základním
principem
oheň,
který
není
nečinnou pasivní látkou, ale je neustále v pohybu, mění se. „Oheň je základním prvkem, vše je obměnou ohně a vše se děje zřeďováním a zhušťováním...“
110)
Všechny věci na světě jsou podle stoické školy tvořeny ze čtyř živlů. Zvláštní význam však také stoikové přikládají ohni, který byl původním živlem, ze kterého ostatní živly vznikají a do něhož zanikají. „O živloch, ktoré vznikli zo substancie, hovorí v súhlase se Zenonom, hlavou školy, asi toto: „Sú štyri živly, oheň, vzduch, voda a zem, z ktorých vzniká všetko, aj živočíchy, aj rastliny, celý svet a všetko, čo sa v ňom nachádza, a opät sa na ne rozkladá. A oheň je neobyčajný živel, pretože najprv, jeho premenami vznikli ostatné a nakoniec sa všetky do neho zlievajú a naň rozkladajú, zatial čo sám sa nezlieva do ničoho ani sa nerozkladá.“ Zenón vycházela
a
Kleanthés
z předpokladu,
111)
ztotožnili že
teplo
logos je
něco
s ohněm. životně
Jejich
úvaha
důležitého
a
aktivního. „Je to totiž tak, že všetky bytosti, ktoré sa živia a rastů, majú tepelnú silu, bez ktorej by sa nemohli živiť ani rásť. Lebo všetko teplé a ohnivé sa hýbea poháňa vlastnou silou, a to, čo prijíma potravu a rastie, má určitý rovnomerný pohyb. Kým toto teplo ostáva v nás, dotial trvá život a zmyslová činnosť, keď však zoslabne sami zanikneme a zhasneme.“
a zhasne, aj
112)
Ve svém učení o ohni vycházeli stoikové nejen z Hérakleita, ale také z Aristotela, který pokládal teplo za příčinu růstu.
113)
__________________________________________________________________________________ 110. Zl. A 1 z Diogena. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 63. 111. Stobaeus, Eclogae, I p. 129, 1. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 198. 112. Cicero, De natura deorum. Tamtéž, s. 125. 113. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 193. 31
4.3.2.4. Pohyb, protiklady, oheň Stejně tak jako pro Hérakleita tak i pro stoické filosofy je podstatou všech věcí látka, jejíž části nezůstávají neměnné, ale stále se rozlučují a slučují, jsou stále v pohybu. „Podstatou je prvá látka všetkých jestvujúcich
vecí; je
celá
od
večnosti a
nemôže
sa
ani
zväčšovať, ani zmenšovať. No jej části neostávajú nemenné, ale sa rozlučujú a zlučujú. Preniká ňou tak ako sperma rodidlami vesmírný 114)
rozum; niektorí ho volajú aj osudom.“
Hérakleitos to, že všechny věci jsou neustále v pohybu ukazuje na mnoha příkladech. Asi jeho nejznámějším výrokem je: „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky podle Hérakleita...“ Zl. B 91 z Plutarcha
115)
U
Hérakleita je řeka obrazem proudu a uplývání. Voda v řece se neustále mění. Okolí řeky může být stejné, název řeky také – ostatně ten si vytváří sami lidé, ale voda sama se mění. Neustálou
změnu
a
neustálý
pohyb
dokládá
i
další
z
Hérakleitových výroků. „Chladné se otepluje, teplé se ochlazuje, vlhké schne a suché vlhne.“ Zl. B 126 ze Tzetza
116)
V tomto výroku vládne
symetrie, žádný z těchto pólů není nadřazen ostatním. Stoikové upozorňují na to, že všechny věci se objevují stále dokola, jsou v pohybu, neustále se střídají a opakují. „Jako se ti protiví představení v amfiteátru a jiných takových místech, protože stále tytéž výjevy
se
znechucují
diváku
svou
jednotvárností,
něco
podobného
pociťuješ někdy i v životě; neboť všechno naveskrz – pořád totéž a téhož. Jak dlouho ještě?“
117)
Hérakleitos tyto neustálé změny nazývá bojem protikladů. Boj v Hérakleitově pojetí není nějakým ničivým principem, ale naopak je principem, podle něhož se všechno děje. „Je třeba vědět, že je boj __________________________________________________________________________________ 114. Stobaeus, Eclogae, I 11, 5. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 54. 115. Zl. B 91 z Plutarcha. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 55. 116. Zl. B 125 z Tzetza. Tamtéž, s. 55. 117. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 84.
32
(všem) společný, že právo je svárem a že se vše děje ve sváru a podle 118)
nutnosti.“
Stoikové však příliš nevyužili Hérakleitovy představy o jednotě protikladů, i když její stopy u nich lze nalézt. „Čo patrí do toho istého rodu, to sa najčastejšie navzájom líši.“
119)
Bez boje by podle Hérakleita nebylo nic určitého a jednotlivého – a
nic
by
se
nedělo.
Boj
tedy
zakládá
časový
bezrozporné systémy jsou vždy bezčasé a konečné.
průběh,
zatímco
120)
Příčina podle Hérakleita je tedy činná, aktivní síla. Stejně tak je podle stoiků příčina všeho činnou silou. „Stoici si myslia, že je jen jedna príčina, činná síla... Pýtáme sa, čo je tou príčinou? Bezpochyby činný rozum čiže boh.“
121)
Hérakleitos ve svém učení vyzvedává jeden živel, oheň, který v sobě obsahuje protiklady a z něhož všechno vychází. „Blesk vládne vesmírem.“
122)
Blesk je manifestací božské skutečnosti. „Blesk je
znakem přítomnosti; je znakem toho, že věčnost je přítomná na způsob blesku, okamžiku přítomnosti.“
123)
V dalším ze svých zlomků Hérakleitos mluví o ohni jakožto o jednotě
protikladů.
nasycením.“
124)
„Hérakleitos
nazývá
oheň
nedostatkem
a
V tomto zlomku Hérakleitos zmiňuje dvojici, která je
trochu zvláštní. Slovo nasycení u Hérakleita často nabývá význam přesycenosti, kterému chybí druhý pól, díky němuž může být nasycení __________________________________________________________________________________ 118. Zl. B 80 z Órigéna. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 54. 119. Simplicius, In Aristotelis Categorias, f. 98. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 169. 120. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 140. 121. Seneca, Epistulae, 65, 4, 11. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 192. 122. Zl. B 64 z Hippolyta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 57. 123. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 215. 124. Zl. B 65 z Hippolyta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 57. 33
spolu
se
svým
opakem
součástí
celku,
vztaženého
k jednomu.
Nedostatek nebývá příjemný, cesta k jeho překonání bývá namáhavá, ale jako součást cyklu je nedostatek nutný a potřebný.
125)
I ve stoické filosofii má oheň výsadní postavení především proto, že podle nich je právě oheň tvůrcem všeho živého, je stále živý a moudrý. Stoikové i pomocí ohně přicházejí k představě boha-logu, který je aktivním principem světa. „Stoici sa nazdávali, že oheň, teleso, jeden zo štyroch živlov, z ktorých sa skladá náš viditeľný svet, je živý a múdry a je tvorcom samého sveta samého sveta a všetkého, čo je v ňom, a mysleli si, že tento oheň je boh.“
126)
Stejně tak pro Hérakleita je nejdůležitějším a základním živlem praoheň. „Oheň je
základním prvkem, vše je obměnou ohně a vše se
děje zřeďováním a zhušťováním... Všechno se děje v protivě a teče jako řeka, vše je ohraničeno a jeden je svět. Vzniká z ohně a zpět je spalován v určitých obdobích střídavě po celý věk; děje se to podle sudby“
127)
K ohni jako jeho protiklad přiřazují stoičtí filosofové vzduch. „Vraví, že vzduch je svojou prirodzenosťou temný, a tým spôsobom tiež ukazuje, že je pôvodne chladný. Jeho temnotu a jeho chlad stavia proti jasnosti a teplote ohňa.“
128)
Z ohně a vzduchu podle stoiků vznikla pneuma, jakási látka, která prostupuje všemi tělesy, mísí se s nimi, a díky tomu tělesa nabývají své pravé bytí. „Pneuma, ktorá vznikla z ohňa a vzduchu, preniká všetkými telesami, pričom sa s nimi mieša, následkom čoho telesá nadobúdajú svoje bytie.“
129)
„Pneuma“ což doslova znamená „dech“, bylo píšícími
lékaři označováno za životodárnou sílu roznášenou tepnami. __________________________________________________________________________________ 125. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 222-223. 126. Augustinus, De civitae dei, VIII 5. 199. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 199. 127. Zl. A 1 z Diogena. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 63. 128. Plutarchus, De stoicorum repugnantiis, cp. 43 p. 1053f. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 199. 129. Alexander Aphrodisiensis, De mixtione, p. 224, 14. Tamtéž, s. 201. 34
4.3.2.5. Harmonie, napětí, vznik a zánik světa Stoikové znamenat.
upozorňují
Jeden
pojem
na
více
zahrnuje
pojmů, samého
které
může
slovo
boha,
který
je
svět
tvůrcem
světového uspořádání, druhý znamená uspořádání vesmírných těles a třetí znamená to, co je složené s obou těchto významů. „Pojem svet (kosmos) používajú v trojakom význame. Po prvé vo význame samého boha, ktorý má vlastnú kvalitu, odvodenú z celej hmoty: je nezničitelný a nebol stvorený, sám je tvorcom svetového usporiadania a v určitých časových intervaloch a bsorbuje do seba všetku látku a opäť ju zo seba plodí. Po druhé nazývajú svetem usporiadanie nebeských telies a po tretie to, čo je zložené z obidvoch.“
130)
Svět je pro stoiky pouze jeden a je tělesný. „Stoici vyhlásili, že svet je jeden, nazvali ho vesmírom a povedali, že je telesný.“
131)
Svět je tedy podle stoiků konečný a kompaktní, ale je obklopený nekonečným
a
prázdným
prostorem.
„...Vo
svete
niet
prázdneho
priestoru, ale naopak, tvorí úplne kompaktný celok. Toto je nevyhnutný následok
harmónie
pozemskými vecami.“
a
súladu,
ktoré
vládnu
medzi
nebeskými
a
132)
Také Hérakleitos hovoří o harmonii ve světě, který vládne mezi věcmi. „Hérakleitos říkal, že protivné se shoduje a že z neshodného je nejkrásnější harmonie.“ pouhou
shodností,
ale
133)
Harmonie podle Hérakleita však nevzniká
náležitým
poměrem
různého,
neshodného.
Protikladnost je základem harmonie, stejně jako neshodnost základem shody. Tedy diference je předpokladem souladu.
134)
__________________________________________________________________________________ 130. Diogenes Laertius, VII 137. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 209. 131. Aetius, I 5, 1. Tamtéž, s. 209. 132. Diogenes Laertius, VII 140. Tamtéž, s. 210. 133. Zl. B 8 z Aristotela. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 54. 134. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 261.
35
Podle stoiků byl svět stvořený bohem. „Aj stoici hovoria o svete ako o stvorenom.“
135)
Tak jako byl svět stvořený, tak také zanikne.
Stoici to vysvětlují tím, že když části něčeho podléhají zničení, stejně tak zničení musí podléhat celek. Dalším odůvodněním pro ně je, že když se něco může změnit na horší, je to zničitelné. „Stoici hlásajú, že svet je zničiteľný, pretože bol stvorený, a odôvodňujú to analogicky podľa vecí, ktoré sa uchopojú zmyslovým vnímaním; ak časti niečoho podliehajú zničeniu, je zničiteľný aj celok; a časti sveta sú zničiteľné, keďže sa premieňuajú jedny na druhé: teda svet je zničiteľný. Ďalej ak niečo pripúšťa zmenu na horšie, je zničiteľné a teda aj svet, keďže sa vysúša zase mení na vodu.“
136)
Na rozdíl od stoiků Hérakleitos tvrdí, že svět bohové nestvořili. Také u něj je ale svět dynamický, plný změn. Oheň je pro Hérakleita „vždyživou“ dynamikou světa. „Tento svět, týž pro všechny, nestvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry.“ Stoikové z Hérakleita,
vycházejí ale
k jeho
při pojetí
učení změn
o
137)
přeměnách
přidávají
ještě
světa
právě
Hérakleitovi
neznámý pojem látky a kvantitativní teorie „živlů“, která prozrazuje aristotelovské myšlení.
138)
Také u stoiků je důležitým živlem oheň. Podle Chrýsippa je oheň jediným živlem, který trvá. „A oheň je neobyčajný živel, protože bol najprv, jaho premenami vznikli ostatné
a nakoniec sa všetky do neho
zlievajů a naň rozkladajú, zatial´čo sám sa nezlievado ničoho ani sa nerozkladá.“
139)
__________________________________________________________________________________ 135. Clemens Alexandrinus, Stromata, V 14. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 212. 136. Diogenes Laertius, VII 141. Tamtéž, s. 213-214. 137. Zl. B 30 z Klementa a Plutarcha. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 57. 138. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 194. 139. Stobaeus, Eclogae, I p. 129, 1. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 198. 36
Stoikové převzali od Hérakleita pojem napětí, i když jejich interpretace „zpět obráceného“ či „zpět napnutého“ souladu přesahuje bezpochyby vše, co jím mínil. „Nechápu, jak neshodné spolu souvisí: zpět obrácený souhlas jako u luku a lyry.“
140)
Luk a lyra jsou podle
Hérakleita obrazem protikladné harmonie. Šíp může být vystřelen jen z napnutého luku. Díky tomu, že krajní konce luku pnou proti sobě a jsou spojeny, může se šíp vystřelit. Kdyby konce nepnuly nebo kdyby se luk rozlomil, rozrušila by se jednota protikladnosti jeho konců, luk by nebyl k ničemu. Stejně tak napětí strun u lyry umožňuje hru.
141)
Napětí ve stoicismu označuje jistý druh pohybu, který je zapotřebí ostře odlišit od změny místa. „Ak by však vraveli, ako stoici, že existuje akýsi tonický pohyb v telesách, pôsobiaci súčasne dovnútra i von, z ktorých ten, čo pôsobí navonok, vytvára vel´kosť a kvality, kým ten, čo pôsobí vnútorne, spôsobuje jednotu a bytie...“
142)
V Hérakleitově kosmologii představují materiální složky světa „obraty“
či
proměny
ohně.
„Převraty
ohně
jsou
nejprve
moře,
převratem moře je pak zpola země a zpola žár... Země se rozlije v moře a to dostane svou míru v témž poměru, jaký byl dříve, než se stalo zemí.“
143)
Stoikové říkají, že se ve světě neustále probíhá vzplanutí, při kterém dochází k jeho očistě. Jejich filosofie tedy předpokládá, že se svět neustále obnovuje. „Stoici sa nazdávajú, že svet vzplanie a očistí sa, a to podľa jedných cele, podľa druhých sčasti. Vravia, že sa takto po časti očisťuje; zánik a opätovný vnik sveta nazývajú očistením.“
144)
__________________________________________________________________________________ 140. Zl. B 51 z Hippolyta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 54. 141. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Hérakleitos - Řeč o povaze bytí. 1.vyd. Herrmann a synové, 1993. s. 36. 142. Nemesius, De natura hominis, cp. 2 p. 42. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 202. 143. Zl. B 31 z Klementa. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 57. 144. Hippolytus, Philosophumena, 21. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 214. 37
Hérakleitos stejně jako stoikové používá oheň jakožto látku, z které všechno vzniká a do které všechno zaniká. „Oheň je základním prvkem, vše je obměnou ohně a vše se děje zřeďováním a zhušťováním... Všechno se děje podle v protivě a vše teče jako řeka, vše je ohraničeno a jeden je svět. Vzniká z ohně a opět je spalován v určitých obdobích střídavě po celý věk; děje se to podle sudby.“
145)
Hérakleitos říká i v jiném zlomku, že se vše jednou navrátí do své ohnivé podstaty. „Hérakleitos říká, že se vše jednou stane ohněm.“
146)
Hérakleitos dodává, že svět se mění v závislosti na nutnosti. „Hérakleitos uznává též jakýsi pořádek a vymezený čas pro změnu světa podle usouzené nějaké nutnosti.“
147)
Stejně tak stoikové mluví o neustálé změně, o neustálém vzniku a zániku: „Bez ustání spějí jedny věci ke svému vzniku, jiné směřují k zániku, a z toho, co vzniká, už zase leccos bere zasvé.“
148)
Důkaz o vlivu Hérakleitova časového pojetí změn na stoiky přináší ve své citaci Aetius, který předkládá konkrétní čísla průběhu změn. „Podľa Herakleita sa vel´ký rok skladal z 18 000 slnečných rokov. Podľa stoika Diogena mal 365-krát tol´ko rokov ako rok podľa Herakleita.“
149)
4.3.2.6. Logos Z předchozích kapitol je jasně vidět, že všechno poznávání i dění ve světě je podle Hérakleita i podle stoiků propojeno s logem. Ve světě, jak ho chápou stoikové, spolu všechno souvisí, všechny věci k sobě patří, vše je spjato posvátným poutem a vytváří harmonii. Společné pro všechny je logos, tedy jeden bůh, jedna pralátka, jeden vesmírný řád, jeden rozum a jedna pravda. „Všechny věci jsou vespolek spjaty a jejich pouto je posvátné, a snad vůbec nic si není navzájem __________________________________________________________________________________ 145. Zl. A 1 z Diogena. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 63. 146. Zl. A 14 z Aetia. Tamtéž, s. 64. 147. Zl. A 5 z Simplikia. Tamtéž, s. 64. 148. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 76. 149. Aetius, II 32, 4. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 414. 38
cizí,
neboť
všechny
jsou
seřazeny
v celek
a
společně
přispívají
k jednomu a témuž vesmírnému řádu. Neboť jest jeden vesmír vše zahrnující a jeden bůh vším pronikající a jedna pralátka a jeden zákonitý řád: rozum, společný všem myslícím tvorům, a jediná pravda, je-li také dokonalost tvorů spolu spřízněných a téhož rozumu účastných jediná.“
150)
I u Hérakleita můžeme najít stejnou nauku o tom, že vše je jedním a vše společně vytváří harmonii. „Vyslechnou-li ne mne, nýbrž rozum (logos), pak je moudré, aby uznali, že vše je jedním.“ Hérakleitos
stejně tak jako stoikové
151)
vychází
ve svém učení
z existence jedné pralátky – ohně. „Tento svět, týž pro všechny, nestvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry.“
152)
A stejně jako stoikové Hérakleitos mluví o jednom zákonitém řádu, který vše řídí rozumem. „Ti, kdo mluví s rozmyslem, musí se opírat o to, co je všem společné, tak jako se opírá město o zákon a mnohem pevněji. Neboť všechny lidské zákony jsou živeny jedním božským; ten vládne kam až chce, všechno zmůže a má převahu.“
153)
Také stoikové mluví o jednom řádu, jednom popudu všeho dění. Podle nich všechny věci na světě na tento řád ukazují. „Neustále si představuj vesmír jako jednotnou živou bytost o jediné hmotné podstatě a jediné duši a také to, jak všechno dospívá k jednomu vědění o něm, jak vesmír všechno uskutečňuje z jediného popudu, jak všechno je společnou příčinou všeho dění a jaká asi je spojitost v osnově toho všeho.“
154)
Ve stejném duchu napomíná Hérakleitos lidi, kteří se tomuto světovému řádu nesnaží přiblížit. I když tento rozum je společný všem, většina lidí ve shodě s ním nežije. „Je třeba řídit se společným, ale ač __________________________________________________________________________________ 150. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 89. 151. Zl. B 50 z Hippolyta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 54. 152. Zl. B 30 z Klementa a Plutarcha. Tamtéž, s. 57. 153. Zl. B 114 ze Stobaia. Tamtéž, s. 51. 154. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 57. 39
je rozum (logos) společný, žije většina lidí tak, jako by měli své zvláštní myšlení.“
155)
„Hérakleitovi se zdá, že to, co nás obklopuje, má rozum a mysl...“156) O harmonii mluví Hérakleitos v souvislosti s bojem protikladů. „Hérakleitos
říkal,
že
nejkrásnější harmonie.“
protivné
se
shoduje
a
že
z neshodného
je
157)
Společný obraz logu nabízí Hérakleitos i stoikové – je to pohyb nahoru a dolů, stálé střídání, koloběh, který logos řídí. „Cesta nahoru a dolů jedna a táž.“
158)
U Hérakleita je tato cesta
cestou logu, který řídí veškerenstvo. Také stoikové se zmiňují o pohybu nahoru-dolů v souvislosti s působením logu, jakožto činnou silou, která řídí všechno, co se ve světě děje.
„Člověk vpustí símě v ženino lůno a vzdálí se; a tu se ho
ujme činná síla, zpracovává je a vytvoří dítě. Jaký výtvor z jakého „nic“. – A pak dítě vpustí jícnem potravu, a tu se jí ujme jiná síla a vytváří z ní pocity, pudy a vůbec život a sílu a bůhvíkolik zázraků. Sleduj tedy tyto svrchovaně tajemné děje a snaž se poznat moc, která je způsobuje, právě tak jako poznáváme, ne sice zrakem, ale přesto zřetelně neméně sílu, která pudí těleso nahoru a dolů.“
159)
4.3.2.7. Duše K pochopení působení logu mezi lidmi je důležité podívat se na to, jak Hérakleitos a stoikové vnímají duši. Stoikové říkají, že duše prostupuje
tělem.
Stoikové
vztáhli
své
rozlišení
pneumatem k tradičnímu rozlišení mezi tělem a duší.
mezi 160)
látkou
a
„Chrysippos
__________________________________________________________________________________ 155. Zl. B 2 ze Sexta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 51. 156. Zl. A 16 ze Sexta. Tamtéž, s. 64. 157. Zl. B 8 z Aristotela. Tamtéž, s. 54. 158. Zl. B 60 z Hippolyta. Tamtéž, s. 57. 159. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 136. 160. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 211. 40
vraví, že smrť je oddelenie duše od tela. Nijaká netelesná vec sa neoddeľuje od telesnej ani sa nedotýka telesného, no duša sa aj dotýka tela, aj sa od neho odlučuje; teda duša je telesná.“
161)
Podle Hérakleita má duše ohnivou podstatu, stejně jako svět, který je projevem vesmírného ohně. Podle Hérakleita je suchá duše – tedy duše ohnivá – nejlepší. Duše je pro Hérakleita tedy jakýmsi jemným druhem ohně, planutím ohně, nebo něčím podobným jako je pára.
162)
„Suchá duše – nejmoudřejší a nejlepší.“
163)
Stejně tak stoikové tvrdí, že duše má teplou podstatu. „Stoici vravia, že duša je rozumný a teplý dych.“
164)
Stejně jako duše Hérakleitova, tak i duše v pojetí stoiků vznikají proměnami ohně. Podle Hérakleita se duše vypařují z vlhkosti, a čím je „lepší“
duše,
tím
více
se
blíží
k ohnivé
podstatě.
„Na
ty,
kdo
vstupují do téže řeky, valí se jiné a jiné vody, a z vlhkosti se vypařují duše.“
165)
Hérakleitos ukazuje na příkladě s opilým mužem to, že „horší“ duše se vzdaluje od ohnivé podstaty a kloní se k druhému pólu – k vlhkosti. „Opije-li se muž, dává se vést nedospělým hochem, potácí se a nepozoruje, kam kráčí, neboť má vlhkou duši.“
166)
Tedy duše je podle
Hérakleita čímsi mezi ohněm a vodou. „Duše je u Hérakleita napětím mezi
temným
a
jasným,
mezi
uplývajícím
přirozenosti je diferencí ohně a vody.“
a
stravujícím;
život
167)
Stoikové také tvrdí, že duše vzniká proměnami na oheň. Stejně jako Hérakleitos vidí stoikové duši jako něco, co je nejteplejší a __________________________________________________________________________________ 161. Nemesius, de natura hominis, cp. 2 p. 46. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 227. 162. Srov. KESSIDI, F.CH.:Hérakleitos. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. s. 122. 163. Zl. B 118 ze Stobaia. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 58. 164. Aetius, IV 3, 3. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 227. 165. Z. B 12 z Areia Didyma u Eusebia. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 58. 166. Zl. B 117 ze Stobaia. Tamtéž, s. 58. 167. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Hérakleitos - Řeč o povaze bytí. 1.vyd. Herrmann a synové, 1993. s. 98. 41
zároveň nejjemnější. „Vraví, že najteplejším sa niečo stává ochladením a najjemnejším zhustnutím. Duša je totiž najteplejšia a najjemnějšia. A podľa nich sa takou stáva ochladením a zhustnutím tela, ktorým sa mení dych (pneuma) ako pri kalení ocele, a tak sa z rastlinej mení na živočíšnu. Vravia, že aj slnko sa stalo živou bytosťou, keď sa jeho vlkosť premenila na oheň, obdarený rozumom.“ sluncem,
které
podle
stoiků
vzniklo
168)
přeměnou
Právě příklad se
vlhkosti
na
oheň
naprosto odpovídá Hérakleitově představě o vzniku duše z vlhkosti na oheň. Hérakleitos a stoikové se však od sebe liší v pojetí smrtelnosti duše, ovšem ne úplně. U Hérakleita je totiž těžké říct, zda duše opravdu zcela zaniká. Hérakleitos tvrdí, že spolu se smrtí člověka umírá i jeho duše. „Duším je smrtí stát se vodou, vodě je smrtí stát se zemí, ale ze země vzniká voda a z vody duše.“
169)
Jestliže tedy různými podobami
duše jsou voda a země, pak z toho vyplývá, že určitá část duše nemůže zcela zahynout. Další
170)
věcí,
která
částečně
ukazuje
na
nesmrtelnost
duše
u
Hérakleita je zmínka o posmrtném životě v jednom z jeho zlomků. „Na zemřelé lidi čeká, co nedoufají a netuší.“
171)
Také stoikové se nekloní jednoznačně k nesmrtelnosti duše. Mezi stoiky nepanují shodné názory na tuto otázku. „Podl´a Kleantha všetky duše pretrvávajú až do vzplanutia sveta, podl´a Chrysippa len duše múdrých.“
172)
Pouze duše moudrých a ctnostných lidí jsou nesmrtelné a
po smrti zažívají blaho. Oproti tomu podstata bezbožných duší je podle stoiků na pomezí mezi smrtelností a nesmrtelností, a díky této své __________________________________________________________________________________ 168. Plutarchus, De communibus notitiis, cp. 46 p. 1084e. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 229. 169. Zl. B 36 z Klementa. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 58. 170. Srov. KESSIDI, F.CH.:Hérakleitos. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. s. 127. 171. Zl. B 27 z Klementa. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 62. 172. Dipogenes Laertius VII 157. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 229. 42
podstatě je možné to, že zažívají utrpení. „Ľudské duše síce pretrvávajú a po smrti sa nerozkladajú v nič, ale duše tých, ktorí boli spravodliví, odcházajú čisté, nepostihnuteľné trestom a blažené do nebeského sídla, odkiaľ vzišli, alebo sú unášané na akési šťastné polia, kde zažívajú podivuhodné rozkoše. No bezbožní, pretože sa poskvrnili zlými túžbami, nabúdajú prirodzenosť, ktorá je akoby uprostred medzi nesmrteľnosťou a smrteľnosťou, naďalej si zachovávajú čosi zo slabosti nakazeného tela
a
oddávajú
sa
telesným
žiadostiam
a
chútkam...duše
tejto
prirodzenosti nemožno celkom zničiť (lebo sú od boha), ale možno ich mučiť
skrze
bolesť.“
telesnú
škvrnu,
vypálenú
hriechmi,
ktorá
spôsobuje
173)
Marcus Aurelius ve své knize Hovory k sobě naopak tvrdí, že za předpokladu, že by duše trvaly i po smrti, by duše nějakou dobu měly přetrvávat ve vesmíru, ale postupně by se měly rozplývat a navracet v zárodečnou formu vesmírnou a uvolňovat místo pro nově příchozí duše. „Zrovna jako těla zde na zemi po nedlouhém pobytu uvolňují svou přeměnou a rozkladem místo jiným mrtvým, podobně asi duše, které se stěhují do ovzduší, po nějakou dobu tam trvají, a pak se přeměňují, rozplývají
a
spalují
a
jsou
znova
pojímány
v zárodečnou
formu
vesmírnou; a tímto způsobem uvolňují místo duším, které se stěhují za nimi. To by bylo možno odpovědět za předpokladu, že duše trvají i po 174)
smrti.“
4.3.2.8. Osud, determinismus Slovo osud nalezneme v Hérakleitově i ve stoické filosofii. Tento pojem jednoznačně souvisí s pojmem logos. Důležitou částí stoické fyziky je nauka o osudu. Osud je naprosto nevyhnutelný a nedá se lidskou snahou nijak změnit. „...osud je svetový rozum, alebo rozum vecí riadených vo svete prozreteľnosťou, alebo rozum, podľa ktorého sa stalo, čo sa stalo, stáva sa, čo sa stáva, a __________________________________________________________________________________ 173. Lactantius, Divinarum institutionum, VII 20. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 229. 174. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 53. 43
stane sa, čo sa stane...“
175)
„Osud nemožno nijakým spôsobom
176)
zmeniť.“
Také v Hérakleitově učení se objevuje osud (sudba), který spojuje s působením ohně. „Oheň je základním prvkem, vše je obměnou ohně a vše se děje zřeďováním a zhušťováním... Všechno se děje v protivě a vše teče jako řeka, vše je ohraničeno jeden je svět. Vzniká z ohně a opět je spalován v určitých obdobích střídavě po celý věk; děje se to podle sudby.“
177)
Lidé musí osud následovat, nejde ho nijak obejít ani vzpříčit se mu. Stoikové k vysvětlení nutnosti osudu používají konkrétní příklady, např. psa s vozem. Z tohoto přirovnání doslova vyplývá, že člověk je osudem buďto veden, anebo vláčen. „Aj títo (Chrysippos a Zenon) sa usilovali posilniť názor, že sa všetko stáva podľa osudu, pričom použili takýto príklad: Ak pes priviazaný k vozu chce ísť za ním, je aj vlečený, aj ide sám, spájajúc tak nezávislosť s nevyhnutnosťou (osudom): ak však nechce následovať (voz), je k tomu prinútený. To isté je aj u ľudí. Ak aj nechcú ísť spolu, sú prinútený prísť k tomu, čo je určené 178)
osudom.“
Hérakleitos říká, že se vše děje podle nutnosti. „Je třeba vědět, že je boj (všem) společný, že právo je svárem a že se vše děje ve sváru a podle nutnosti.“ Stoikové
179)
jako
první
důsledně
zastávali
zákon
o
univerzální
kauzální spojitosti. Příroda podle nich spojuje a determinuje všechny věci.
180)
„Ve svete nič nie je ani sa nestáva baz príčiny, pretože v ňom
__________________________________________________________________________________ 175. Stobaeus, Eclogae I 79, 1. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 238. 176. Servius, Ad Vergilii Aeneida, I 257. Tamtéž, s. 239. 177. Zl. A 1 z Diogena. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 63. 178. Hippolytus, Philosophumena. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 251. 179. Zl. B 80 z Órigéna. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 54. 180. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 203. 44
nič nie je osamotené a oddelené od všetkého, čo sa stalo prv.“
181)
Na rozdíl od Hérakleita stoikové precizněji definují časovou strukturu
následností
a
deterministické
pojetí
osudu.
Jako
všeprostupující logos je příroda podle stoiků správcem všeho. Kdyby některé události byly nahodilé nebo nespadaly do rámce působnosti přírody,
svět
by
přírodního zákona.
nemohl
být
beze
zbytku
analyzován
na
základě
182)
4.3.2.10. Logos u stoiků a Hérakleita Hérakleitos a jeho logos může mít několik významů, proto je složité ho jednoznačně definovat. Nejbližší k výrazy k jeho významu jsou tyto: smysl (celku v jeho projevech), slovo (božské), výrok (osudu, boží věštby), určení (osudové), řeč (boží, celku, světa, osudu).
183)
Logos je pro všechny lidi jeden a společný. Hovoří však pouze k těm, kteří se k němu „probudí“. Podle Hérakleita je těchto lidí jenom menšina. K pravému smyslu logu se tedy většina lidí nemůže dostat. Vše se ve světě, který definovali stoikové ve své fyzice, se odvozuje z hmoty včetně existence boha. Toto pojetí světa je v podstatě materialistické. Pouze v abstrakci se dají rozlišit dva principy – aktivní a pasivní.
184)
Z Hérakleita čerpají stoikové ve své nauce o praohni.
Praoheň je jediným principem, který je rozumný, který je tvůrcem celého světa. Z tohoto praohně se teprve druhotně odvozují ostatní živly. Skrze oheň se ve světě všechno cyklicky střídá vše ničícím a zároveň vše obnovujícím požárem.
185)
__________________________________________________________________________________ 181. Alexander Aphrodisiensis, De fato, cp. 22 p. 191, 30. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 242. 182. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 204. 183. Srov. KRATOCHVÍĹ, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 88. 184. Srov. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 111. 185. Srov. Tamtéž, s. 112 45
Logos je pro stoické filozofy silou, která působí zevnitř látky, která není vnější silou stojící a působící proti látce. Stoikové nazývají logos různými jmény – nús, duše, nutnost, prozřetelnost, ale také bůh. Jejich bůh je totožný s živým vesmírem, a proto lze jejich filosofii nazvat pantheistickou.186).Dalším rysem stoické filosofie je fatalismus. Člověk se osudu nemůže nijak postavit, musí ho následovat.
__________________________________________________________________________________ 186. Srov. STÖRIG, HANS JOACHIM: Malé dějiny filosofie. 1.vyd. Praha: ZVON, 1991. s. 144. 46
4.3.3. Logos a etika Při pohledu na Hérakleitovu a stoickou etiku je důležité si uvědomit odlišnost doby, ve které jejich názory vznikaly. Z toho pak také vyplývá odlišnost jejich filosofického učení a názorů. Hérakleitos se narodil kolem roku 544 nebo 540 př. n. l. a zemřel asi v roce 480 př. n. l. Hérakleitos žil v době, kdy v jeho rodném městě nahradila demokracie bývalou rodovou aristokracii. „Hérakleitos byl rodem
i
politickými
názory
aristokrat.“as.s.35
Co
se
tedy
týče
Hérakleitových názorů na život ve společnosti, jeho myšlenky, rady a kritiky
směřovaly
ve
valné
většině
k police,
tedy
ke
kritice
demokratického zřízení a k podpoře aristokracie. Odlišnost
mezi
Hérakleitem
a
stoiky
můžeme
vidět
také
v obecném směřování filosofie. Hérakleitos se v návaznosti na řecké filosofické myšlení snažil o vytvoření uceleného světového názoru, ve kterém kladl důraz na kosmologii, fyziku a psychologii. Pozornost věnoval také otázkám gnoseologickým, a to především nalezení cesty k pochopení
logu,
V kosmologii
pak
proniknutí
ke
byly
Hérakleita
pro
skutečné
podstatě
všech
nejdůležitějšími
věcí. tématy
harmonie, boj protikladů a variabilismus. Pro Hérakleita tedy nebylo nejdůležitější vytvořit pravidla a rady pro praktický život, ale bylo pro něj důležité rozumové pochopení řádu světa a podstaty věcí. I z tohoto důvodu se při studiu a rozboru Hérakleitových
zlomků
nesetkáme
s rozpracovanou
etikou.
Naopak pro stoiky je etika vrcholem jejich filosofie. Logika a fyzika jsou pouze předstupně k ní. Doba, v níž se stoická filosofie formovala a v níž nabývala na významu, se datuje přibližně v rozmezí let 300 př. n. l. a 200 n. l. Tato doba je nazývána helénistickou. Nese s sebou změny v oblasti politické i
kulturní.
Helénismus
v sobě
spojuje
kulturu
řeckou,
založenou
především na filosofii a racionalitě, a kulturu římskou, která v sobě __________________________________________________________________________________ 187. ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČ: Antická filosofie. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. s. 35. 47
nese tradici praktickou, zaměřenou na politiku, morálku a vojenství. Mezi nejdůležitější oblasti, kterými Římané obohatili tehdejší kulturu, patří římské právo a vzor správa státu. Silný vliv na formování doby a nálady ve společnosti mají také prvky východní filosofie. Další významnou změnou, která měla vliv na formování nové – helénistické
doby,
demokratické
vlády
byla
politická
přichází
situace
makedonská
v Řecku.
nadvláda.
Po
Lidé,
období kteří
si
navykli svobodné, aktivní účasti na veřejných záležitostech obce, se najednou dostávají do situace, kdy se již nemohou realizovat navenek, a tak se jejich pozornost obrací k sobě samému a ke svému osobnímu životu. Působením těchto podmínek se vytváří zcela nové pojetí filosofie – filosofie zaměřená na praktický život, filosofie, která odpovídá na otázky jak žít ve světě, jak dosáhnout štěstí, jak naplnit smysl svého soukromého života. Stoikové
nebyli
pouze
teoretickými
moralisty,
ale
etiky
praktickými. „Nabízeli sice analýzu mravních pojmů, ale ta byla pouze průpravou k tomu, jak ukázat, proč jsou dané pojmy platné a co ve skutečnosti tvoří základ lidské blaženosti, tj. nejlepšího života, který člověk může žít.“
188)
Etika je pro stoické filozofy hledáním odpovědí na otázku, jak žít ve světě, ve kterém podle nich je vše deterministicky předurčeno, vše se neustále cyklicky obměňuje, vše pochází z ohně a zase se do něj navrací. Odpověď na otázku, jak žít v tomto fatalistickém světě, řízeném logem,
přináší
s přírodou.
stoikové
Příroda
je
takovouto: dokonalá
Žít
bytost
ctnostně. a
hodnota
Žít
ve
shodě
jedné
každé
z ostatních věcí závisí na vztahu této věci k přírodě. Shoda s přírodou značí pozitivní hodnotu a protivení se přírodě hodnotu opačnou.
189)
__________________________________________________________________________________ 188. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 153. 189. Srov. Tamtéž, s. 220. 48
„Žít cnostne nie je nič iné ako žiť v zhode s tým, čomu nás učí príroda... Lebo naša prirodzenosť je časťou prirodzenosti sveta...“ Oproti
stoikům
nemá
Hérakleitos
příliš
rozpracovanou
190)
etiku.
Z jeho díla se nedochovalo příliš souvislých myšlenek, týkajících se toho, jak mají lidé správně žít. Zachovaly se jen nesouvislé výroky, mnohdy bez kontextu. Hérakleitos říká, že podle světového logu nemůže ani jeden z protikladů získat ve světě konečnou převahu. Kdyby
ve
světě převažoval jeden protiklad, pak by byl zničen světový řád. „Hérakleitos kárá toho, kdo napsal: „Kéž mezi bohy a kéž mezi lidmi by zanikly sváry!“ Neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou 191)
protivami.“
A stejně tak podle něj nejde o něčem říct, co je správné
bez znalosti jeho protikladu. Harmonie, i když v jiném slova smyslu, se objevuje i v učení stoiků. Ti vysvětlují, proč usilovat o ctnost. Podle nich to není odůvodněno z nějaké vnější příčiny, ale člověk by měl usilovat o ctnost jen pro ni samotnou, aby dosáhl harmonie svého života. „Cnosť je harmonický stav duše a treba sa o ňu usilovať pre ňu samu, a nie z nejakého
strachu,
blaženosť,
pretože
nádeje duša
sa
nebo
vonkajšej
usiluje
o
príčiny.
dokonalú
V nej
harmóniu
spočíva celého
života.“192) Pojem univerzální přírody je u stoiků komplexním pojmem. Má ale rozličné denotáty. Pojídání sena je přirozené pro koně, nikoli však pro lidi. Je ve shodě s univerzální přírodou, aby koně žrali seno a aby lidé mluvili lidskými jazyky. druhé zase pro koně.
Ale to prvé je nevhodné pro lidi a to
193)
__________________________________________________________________________________ 190. Diogenes Laertius, VII 87. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 293. 191. Zl. A 22 z Aristotela. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 54. 192. Diogenes Laertius, VII 89. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 299. 193. Srov. LONG, ANTHONY A.: Hellénistická filosofie. 1.vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. s. 221.
49
S podobným pojetím přirozenosti, která je odlišná u lidí a u zvířat,
se
můžeme
setkat
také
u
Hérakleita.
Zlomek
z Aristotela
upozorňuje na rozdíly potřeb u zvířat, a to konkrétně u osla, a u lidí. Tento výrok bývá spojován s tématem relativismu. Pro osly mají větší hodnotu plevy, tzn. jídlo. „Hérakleitos říká, že osli by volili spíše plevy než zlato.“
194)
4.3.3.1. Dobro Podle stoiků je být dobrým největší umění člověka. Nic jiného, většího dobrý.“
člověk
nemůže
dosáhnout.
„V
čem
je
tvé
umění?
–
Být
195)
Dobro je podle stoiků to, co se týká sebezáchovy a sebezáchovu způsobuje. „Dobro je činné, lebo prospieva; čo je činné, je hmotné. Dobro
podnecuje
ducha
a
jakosi
utvára
a
udržiava
to,
čo
patrí
telu.“196) Hérakleitos říká, že to, co je dobré, nemohou sdělovat ostatní lidé. Lidé sami si nemohou stanovovat hodnoty. Podle Hérakleita lidé nemohou říkat, co je pravda a co je dobré, protože to jedině může logos. Zdrojem dobra je tedy logos. Logos určuje dobro. „Vyslechnou-li ne mne, nýbrž rozum (logos), pak je moudré, aby uznali, že vše je jedním.“
197)
Lidé dokonce nemohou podle Hérakleita o dobrých a správných věcech zpívat. Tento výrok se vztahuje k předfilosofickému období, kdy byly zpívány mýty. „Jaký pak je jejich duch nebo mysl? Věří lidovým pěvcům a za učitele mají dav nevědouce, že většina je špatná, menšina dobrá.“
198)
__________________________________________________________________________________ 194. Zl. B 9 z Aristotela. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 56. 195. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 143. 196. Seneca, Epistulae, 106, 2. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984.
s.
307. 197. Zl. B 50 z Hippolyta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 54. 198. Zl. B 104 z Prokla. Tamtéž, s. 60. 50
A už vůbec nemohou lidé dobré a správné věci najít někde napsané.
„Pythágorás, syn Mnesarchův, bádal nejvíce ze všech lidí, a
vyhledav
si
tyto
spisy,
mnohoučenost, podvodnost.“
učinil
si
z nich
vlastní
moudrost
–
199)
I dobro podle stoiků přesahuje lidi a věci. „Totiž keď sa duch povznese na základe rozumového porovnánia nad veci, ktoré sú podl´a prírody, vtedy prichádza k pojmu dobra.“
200)
Stoikové říkají, že když tedy dobro přesahuje lidské činnosti a věci, že se člověk má naučit pohrdat všemi lidskými projevy mimo ctností.
„Naučíš
se
pohrdat
kouzlem
zpěvu
i
tance
i
zápolením
zápasníků, jestliže si celý nápěv rozložíš v jednotlivé tóny a při každém se zeptáš sebe sama, zdali je to ten, který tě uchvacuje; neboť pak se zastydíš. A podobně učiň při každém tanečním pohybu nebo postoji; a totéž při zápolení. Vůbec tedy – vyjímaje ctnost a její projevy – nezapomínej svou pozornost obracet k jednotlivým součástem všech věcí a tímto rozborem nauč se vším pohrdat. A tentýž postup přenes na celý život!”
201)
V tomto výroku Markus Aurelius používá podobný obraz
jako Hérakleitos – obraz zpěvu. Markus Aurelius ho dále rozšiřuje o tanec a zápas, tedy o projevy lidské zábavy, která nemůže lidi přivést k opravdovému naplnění. Odůvodňuje to tím, že rozkládá tuto zábavu na jednotlivosti, např. zpěv na jednotlivé tóny. Jestliže se člověk zamyslí nad tím, že to, co ho uchvacuje, je pouze tón, zastydí se a obrátí se k jediné opravdu naplňující věci, k jedinému dobru – ke ctnosti. Dalším důležitým aspektem tohoto výroku je jeho závěr. Upozornění, aby se člověk naučil vším pohrdat a aby tento postup přenesl na celý svůj život, vyzývá lidi k tomu, aby si vypěstovali lhostejný vztah nejen k umění, ale i k životu. __________________________________________________________________________________ 199. Zl. B 129 z Diogena. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 53. 200. Cicero, De finibus bonorum et malorum, III 10, 33. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 304. 201. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 142143. 51
4.3.3.2. Hodnoty Podle
Hérakleita
jsou
hodnoty
všem
společné.
Uvádí
to
na
příkladu, kdy staví mnohost nevědomých lidí proti singularitě sdílet společné. „Je třeba řídit se společným, ale ač rozum (logos) je společný, žije většina lidí tak, jako by měli své vlastní myšlení.“ Pro
stoiky
je
také
dobrem
to,
co
pochází
202)
ze
všem
společného celku a specifikují to tím, že to, co přispívá k zachování celku, je dobrem jak pro celý vesmír, tak i pro každého jedince. „Ale to, co vyžaduje přirozenost vesmírného celku a co přispívá k jeho zachování, je dobrem i každé jednotlivé části přírody” Hérakleitos
přidává
celku
božský
atribut
203)
moudrosti.
jediné jest moudré: znát myšlenku, která všechno veskrze řídí.“
„Neboť 204)
Také Marcus Aurelius připomíná to, že člověk má dělat to, co je prospěšné celku. Celek dává člověku hodnoty. Co je dobré pro celek, je dobré i pro jednotlivce, který je součástí celku. „Tvá první zásada budiž: jsem část celku, kterým vládne příroda; a druhá: jsem v jakémsi úzkém vztahu k stejnorodým částem. Neboť budu-li toho pamětliv, že jsem část, pak nebudu reptat na nic, co mi uděluje celek; neboť nemůže být na škodu části, co je celku na prospěch, a celek neobsahuje nic, co by nebylo na prospěch jemu samému.“
205)
4.3.3.3. Tělo, pudy Pro
Hérakleita
je
cennější
život,
který
vede
ke
získávání
duchovních statků než život, jehož smysl se redukuje na dosahování materiálních statků a smyslových slastí.206) „Nejlepší (šlechtici) volí jedno nade všechno: věčnou slávu mezi smrtelníky, avšak většina (lid) __________________________________________________________________________________ 202. Zl. B 2 ze Sexta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 53. 203. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 34. 204. Zl. B 40 a 41 z Diogena. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 52. 205. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 130. 206. Srov. KESSIDI, F.CH.:Hérakleitos. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. s. 146.
52
je nasycena jako dobytek.“
207)
Sám Hérakleitos se ve svém životě tímto
řídil. Příkladem může být to, že se vzdal zákonodárné funkce, protože se prý moci zmocnila ústava, a to ústava špatná. Podle legendy Hérakleitos poté odešel do ústraní, žil v horách a jedl pouze rostlinnou stravu. Když z toho dostal vodnatelnost, vrátil se do města a zeptal se hádankovitým způsobem lékařů, zda dovedou ze zátopy udělat sucho. Když nechápali, dal se zakopat do chléva a doufal, že teplem mrvy vyschne přílišná vlhkost. Ovšem Jeho snažení mu nepřineslo úspěch, a tak zemřel v šedesáti letech.208) Také stoikové říkají, že smysly, pudy a také nesprávně používaný rozum nepatří k dobrému člověku. Ten má žít v souladu se světovým řádem. „Tělo, duše, rozum: tělu náležejí smysly, duši pudy, rozumu zásady...Vnímat a vytvářet si představy dovedou také zvířata; zmítat se pudy
jako
loutka
dovedou
i
šelmy
a
chlípníci...řídit
se
rozumem
v činech zdánlivé povinnosti dovedou i neznabozi...Je-li tedy to ostatní jmenovaným tvorům společné, pak jako zvláštní znak dobrého člověka zbývá to, že je...klidný, poslušný a ochotně smířen se svým osudem.“209) S tělesnými potřebami souvisí potřeba zdraví a hmotné potřeby. Stoikové je však vnímají jako nedůležité. „Pre dobrého človeka však strata majetku neznamená nič viac, než ako keď stratí jednu drachmu, a choroba je pre neho, ako keď si udrie nohu.“210) „A podobne z vecí, ktoré si nezaluhujú, aby sa im pripisovala nejaká hodnota, jedny sa zavrhujú oprávnene, ako bolesť, choroba, strata zmyslových orgánov, chudoba, hanba a im podobné, iné nie.“
211)
Také Seneca ve svých Útěchách mluví o lidech, kteří touží po bohatství
a
ukazuje
zbytečnost
a
nedůležitost
jejich
touhy
po
materiálních statcích. „Proč běháte plni neklidu hned sem, hned tam? __________________________________________________________________________________ 207. Zl. B 29 z Klementa. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 60. 208. Srov. PATOČKA, JAN: Nejstarší řecká filosofie. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 141. 209. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 47. 210. Plutarchus, De stoicorum repugnantii, 20, p. 1043e; 30, 1048b. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 318. 211. Cicero, De finibus bonorum et malorum. Tamtéž, s. 315.
53
Proč vršíte bohatství na bohatství? Nechcete se zamyslit nad tím, jak malé je vaše tělo? Není to šílenství a vrchol poblouznění mysli toužit po mnohém, ačkoliv pojmeš tak nepatrné množství?“
212)
Také Hérakleitos ve svých výrocích kritizuje lidi, kteří touží jenom
po
uspokojení
svých
tělesných
potřeb
a
přirovnává
je
ke
zvířatům, která volí jen to, co je dobré pro jejich tělo, nikoliv to, co je dobré pro jejich duši. Lidé, kteří logos neznají, vyznávají jiné hodnoty, hodnoty nižší, hodnoty tělesné. „Hérakleitos říká, že by si osli zvolili spíše plevy než zlato.“213)
4.3.3.4. Kritika – touha po chvále Stoikové kritizují lidi za to, že touží po chvále a slávě, tedy po věcech pomíjivých a přechodných, i když jim to k ničemu nebude. „Jak zvráceně si ti lidé vedou! Ty, kteří žijí s nimi a v téže době, chválit nechtějí, ale sami si nad jiné cení chválu potomků, které nikdy ani neviděli, ani neuvidí. A to je bezmála totéž, jako by ses rmoutil pomyšlením, že tvoji předkové o tobě nevedli chvalořeči.“ S chválou
ostatních
lidí
souvisí
Hérakeitův
214)
výrok
o
mínění
většiny. Podle něj je mínění většiny špatné. „Jaký pak je jejich duch nebo mysl? Věří lidovým pěvcům a za učitele mají dav nevědouce, že většina je špatná, menšina dobrá.“
215)
4.3.3.5. Rovnost lidí Hérakleitos a stoikové se liší v názoru na to, zda jsou si lidé rovni či nikoliv. U Hérakleita je všem společný logos. Všichni lidé jsou si rovni v možnosti poznat logos, tuto možnost mají teoreticky všichni, ale nerovnost mezi lidmi vzniká v praktickém poznávání logu, neboť někomu chybí snaha, jiným vzdělání apod. __________________________________________________________________________________ 212. SENECA, LUCIUS ANNAEUS: Útěchy. 1.vyd. Praha: Odeon, 1977. s. 76. 213. Zl. B 9 z Aristotela.. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 56. 214. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 78. 215. Zl. B 104 z Prokla. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 60. 54
Hérakleitos podle zlomku B 1 dělí lidí do tří kategorií. „Tuto řeč (logos) věčně jsoucí nechápou lidé, ani dokud ji neslyšeli, ani když ji uslyšeli. Neboť ač se všechno děje podle této řeči, přece se podobají nezkušeným, když se pokoušejí o taková slova a díla, jaká já vykládám, rozebíraje každé podle jeho povahy a vysvětluje, jaké jest. Avšak ostatním lidem uniká, co dělají bdíce, tak jako zapomínají, co dělají spíce.“
216)
Do první kategorie řadí lidi, kteří pochopili logos stejně
jako on. Do druhé kategorie řadí ty, kteří by měli logos chápat, ale nechápou ho, i když všechny věci znají. Do poslední kategorie řadí Hérakleitos ty lidi, kteří logos nechápou a od nichž vůbec nelze očekávat pochopení logu. Oproti Hérakleitovi stoikové uznávají všechny lidi za rovné. Dokazuje to například citát z Marca Aurelia o Alexandru Makedonském a jeho vozkovi. „Alexandr Makedonský a jeho vozka zaujali smrtí totéž postavení: buďto byli znova
pojati v tytéž zárodečné vesmírné prvky,
anebo se stejným způsobem rozptýlili v atomy.“
217)
Rovnost lidí je podle Marca Aurelia dána tím, že člověka je součástí celku. Všichni lidé jsou podle jeho názoru stejnorodé součásti tohoto celku, a tím pádem jsou si navzájem rovni. „Aťsi je svět shluk atomů, či spořádaná příroda, tvá první zásada budiž: jsem část celku, kterým
vládne
příroda;
k stejnorodým částem.“ Hérakleitos
a
druhá:
jsem
v jakémsi
úzkém
vztahu
218)
nerovnost
lidí
považuje
za
přirozenou
díky
neustálému souboji protikladů. Lidé si nemůžou být rovni. K tomu, aby jedni mohli být králi, musí být jiní poddanými a otroky. Toto rozdělení lidí se dá u Hérakleita označit až jako determinace.
„Boj je otcem
všeho i králem všeho a jedny učinil bohy, druhé lidmi, jedny učinil otroky, druhé svobodnými.“
219)
__________________________________________________________________________________ 216. Zl. B 1 ze Sexta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 51. 217. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 79. 218. Tamtéž, s. 130. 219. Zl. B 53 z Hippolyta. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 54. 55
Stoická etika položila základy humanismu. Dokazuje to výrok Senecy: „Neříkej otrok, nýbrž člověk.“220)
4.3.3.6. Rozum Podle Hérakleita je pro všechny lidi společné myšlení. „Společné je všem myšlení.“221) Člověka člověkem dělá podle Hérakleita jeho schopnost poznat sebe sama. S tím souvisí také schopnost uvažovat o uspořádání světa a o božských věcech, tyto schopnosti však všichni lidé nemají.
222)
Stoikové díky rozumu staví člověka na vyšší úroveň, než zvířata, a zároveň jej přibližují díky této vlastnosti bohům. „Čo je u človeka najlepšie? Rozum: ním človek prevyšuje zvieratá a nasleduje hned za bohmi. Preto dokonalý rozum je dobrom jemu vlastným, ostatné má spoločné se zvieratami a rastlinami.“
223)
Stoikové považují za nejlepšího člověka člověka moudrého jednak proto, že moudří lidé jsou neomylní, a také proto, že všechno, co dělají, dělají
dobře.
„Múdri
sú
neomylní,
pretože
nemôžu
upadnúť
do
omylu.“224) „...múdry všetko robí dobre, aj to, čo robí, aj to, čo nerobí.“225) U moudrých lidí je nejdůležitější to, že chápou to, že pro člověka je přirozené a také nejlepší žít ve shodě s přírodou. V tom jediném tkví ctnost a spočívá blaženost.
226)
„Keď je teda cieľom žiť podľa prírody a
__________________________________________________________________________________ 220. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 114. 221. Zl. B 113 ze Stobaia. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 51. 222. KRATOCHVĹ, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. s. 39. 223. Seneca, Epistulae, 76, 9, 10. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 328. 224. Diogenes Laertius, VII 122. Tamtéž, s. 382. 225. Stobaeus, Eclogae, II 66, 14. Tamtéž, s. 382. 226. Srov. STÖRIG, HANS JOACHIM: Malé dějiny filosofie. 1.vyd. Praha: ZVON, 1991. s. 145.
56
v zhode s ňou, z toho nevyhnutne vyplýva, že všetci múdri žijú šťastne, dokonale a požehnane, že im nič neprekáža, nič nestojí v ceste a nič nechýba.“227) Rozum
podle
stoiků
je
také
nástrojem
k přemáhání
lidských
neřestí. „Rozum nepřemáhá jednotlivé neřesti, ale všechny najednou; vítězství nad jednou je vítězstvím nad všemi.“228)
4.3.3.7. Život v souladu s logem Hérakleitos i stoikové tvrdí, že lidé mají žít v souladu s logem, který prostupuje celý svět. Hérakleitos říká, že se všichni mají řídit tím, co je všem společné a používá při tom terminologie z oblasti politiky. „Ti, kdo mluví s rozmyslem, musí se opírat o to, co je všem společné, tak jako se opírá město o zákon a mnohem pevněji. Neboť všechny lidské zákony jsou živeny jedním božským; ten vládne, kam až chce, všechno zmůže a má převahu.“
229)
Stoikové taktéž jako hlavní cíl života uvádí život v souladu s kosmem, kterým proniká vesmírný logos. I Marcus Aurelius
v tomto
výroku používá výraz z politické terminologie: „stát s nejctihodnější ústavou“,
čímž
myslí
vesmír
protknutý
logem.
„Konečný
pak
cíl
rozumných bytostí jest podřídit se rozumu a řádu státu s nejctihodnější ústavou.“
230)
Podobně o logu jako o zákoně mluví i Cicero. „Zákon je najvyšší rozum, zahrnutý do prírody, kážuci, čo treba robiť, a zakazujíci opačné.“231) Stoikové říkají, že klid a pohodu mohou lidé najít pouze v sobě, ve své vlastní duši. Tato pohoda je pro ně pocitem mravní spořádanosti. __________________________________________________________________________________ 227. Cicero, De finibus bonorum et malorum, III 7, 26. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 385. 228. SENECA, LUCIUS ANNAEUS: Útěchy. 1.vyd. Praha: Odeon, 1977. s. 83. 229. Zl. B 114 ze Stobaia. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. s. 51. 230. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 38. 231. Cicero, De legibus, 16, 18. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. s. 385. 57
„Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku, než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě; tato pohoda pak podle mého soudu není nic jiného než pocit mravní spořádanosti.“
232)
__________________________________________________________________________________ 232. AURELIUS ANTONIUS, MARCUS: Hovory k sobě. 1.vyd. Praha: Svoboda, 1969. s. 48. 58
5 . T e o r e t i k o v é o v zt a h u H é r a k l e i t o v a a s t o i c k é h o l o g u 5.1. Georg Wilhelm Friedrich Hegel Georg Wilhelm Friedrich Hegel se narodil 27.srpna 1770 ve Stuttgart a zemřel 14.listopadu 1831 v Berlíně. Hegel byl významným filosofem, představitelem německého idealismu. Hegelovým
hlavním
přínosem je objev dějinnosti: svět není neměnné, stálé uspořádání, nýbrž jedno nesmírné dějství, v němž hledá duch cestu sám k sobě. Tomu, co je, nelze rozumět jinak, než jako procesu, změně, případně i zápasu. Tuto myšlenku převzala v průběhu 19.století nejen filosofie, ale postupně i jednotlivé vědy: jazykověda, právo, sociologie a v podobě evoluce také např. biologie, antropologie a kosmologie.
233)
Hegel pojímá dějiny filosofie jako historický proces poznání, jako vyvíjející se vnitřně rozporný celek. Celé dějiny filosofie jsou vývojem absolutního ducha. Filosofie jako věda je pro Hegela systémem, který nemohl vzniknout najednou, ale předpoklady pro něj byly vytvářeny v čase. Celý vývoj filosofie podle něj směřuje k dialekticko-logicky spjatému systému, ve kterém vrcholí filosofie německého idealismu a tradiční metafyzika. Hegel
u
Hérakleitos
234)
Hérakleita pojímá
zdůrazňuje
samo
„Hérakleitos...postoupil
od
objektivní
absolutno bytí...k
za
určení
pojetí
dialektiky
dialektický dění...dění
konkrétno, absolutno jako jednota protikladů v sobě samém.“
proces. je
první
235)
Hegel označuje Hérakleita jakožto „temného“ filosofa a objasňuje důvod
této
jeho
„temnosti“
skrze
jeho jazykové
vyjadřování.
Hérakleitova temnost je spíše následkem zanedbaného slovního výrazu a nevyspělé
řeči...Hérakleitova
temnost
spočívá
–
pokud
jde
o
gramatickou stránku – v nedostatcích interpunkce...Temné
__________________________________________________________________________________ 233. Srov. http://cs.wikipedia.org/ 234. Srov. http://profil.muni.cz/02_2001/filosofie_veda_hlavon.html 235. HEGEL, GEORG WILHELM FRIEDRICH: Dějiny filosofie 1. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. s. 245. 59
v Hérakleitově filosofii je však dáno především tím, že v ní je vyjádřena hluboká, spekulativní myšlenka.“
236)
Hegel se zabývá obecným principem Hérakleitovy filosofie a dochází k pojmu dění. „Bylo hlubokým poznáním, když se nahlédlo, že bytí a nebytí jsou abstrakce bez pravdivosti, že teprve dění je první pravdou.“
237)
Další věcí, kterou Hegel u Hérakleita analyzuje, jsou protiklady a jejich kladení
v jednotu. S tím souvisí pojetí celku a části. „Část je
odlišná od celku a je současně týmž, čím je celek; substance je celek a část; celek v universu, část v této živoucí podstatě... Každý předmět existuje jen potud, pokud je v jeho pojmu obsažen i jeho protiklad.“238) Identita tkví v tom, že každý předmět je jiný vůči něčemu jakožto vůči svému jinému předmětu.
239)
Hérakleitos vnímal podle Hegela bytí jakožto nekonečný pojem, jakožto absolutní podstatu jsoucna. Příroda je nekonečná o sobě, ale je zároveň procesem. Hegel doplňuje, že procesem není voda, vzduch nebo něco podobné, ale oheň. „Oheň je fysikálním časem, znamená absolutní neklid, absolutní rozplynutí všeho, co trvá: zanikání jiného, ale i vlastní zánik.“
240)
Oheň znamená proměnu a rozplynutí všeho určitého. S tím souvisí pojmy nepřátelství a sporu, přátelství a harmonie. „Z obou určení je nepřátelství, spor principem vzniku rozdílného; a co vede ke spálení, je shoda a mír.“
241)
U Hérakleita vše plyne a zůstává pouze Jedno – toto Jedno je pojmem jsoucí jednoty protikladů, nikoli jednoty reflektované. „Toto jedno, ve své jednotě s pohybem individuí, je rodem, čili je to ve své nekonečnosti jednoduchý pojem jakožto myšlenka.“
242)
Hérakleitos
__________________________________________________________________________________ 236. HEGEL, GEORG WILHELM FRIEDRICH: Dějiny filosofie 1. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. s. 247. 237. Tamtéž, s. 249. 238. Tamtéž, s. 249-250. 239. Srov. tamtéž, s. 250. 240. Tamtéž, s. 252. 241. Tamtéž, s. 252. 242. Tamtéž, s. 255. 60
nazval tuto Jednotu osudem či nutností (heimarmené). Z definice pojmu nutnosti se Hegel dostává k pojmu logos a k jeho bližšímu vysvětlení. Pojem nutnosti podle Hegela „náleží v tom, že určení znamená podstatu jsoucího jakožto jednotlivého, jež se právě tím, že je jednotlivé, vztahuje na svůj protiklad – absolutní vztah (LOGOS), jenž prolíná veškeré jsoucno skrz naskrz.“
243)
Hegel věnuje pozornost také vztahu logu k lidskému vědomí. Z Hérakleitových zlomků vyplývá, že smyslová jistota není pravdivá, a proto je pro něj hlavním bytím myšlenka. K logu, ke světovému rozumu, se
lidé
mohou
dostat
prostřednictvím
svého
rozumu.
„Rozum
je
procesem individuální jednotlivosti s objektivnem. Nejsme-li ve vztahu 244)
k celku, tu pouze sníme.“
Hérakleitos vyžaduje, aby člověk, který se
chce přiblížit k logu, byl ve bdělém stavu, jinak jeho duch ztrácí svou objektivnost. Člověk svým rozumem může dosáhnout téže kvality, jakou má celek. „Tento celek, všeobecný a božský rozum, v jednotě s nímž jsme logičtí, je u Hérakleita podstatou pravdy.“
245)
Hegel v souvislosti
s účastí lidského rozumu na rozumu božském, na logu, upozorňuje na Hérakleitova slova: „Jednáme a myslíme vždy díky účasti na božském rozumu (LOGOS). Proto musíme poslouchat tento všeobecný rozum... Proto pokud
se podílíme na vědění o tom (MNÉMÉS), poznáváme
pravdu; pokud ale myslíme na něco zvláštního, klameme se... Vědomí obecného
je
vědomím
nepravdivé a špatné.“
pravdy,
a
naopak
vědomí
jednotlivosti
je
246)
Hegel nejprve představuje stoickou filosofii jako celek, srovnává ji s filosofií kynickou a Aristotelovou, a stručně charakterizuje její hlavní představitele. Co se týče jednotlivých oblastí stoické filosofie, Hegel netradičně začíná výkladem fýsiky. Hned na úvod poukazuje na to, že stoická __________________________________________________________________________________ 243. HEGEL, GEORG WILHELM FRIEDRICH: Dějiny filosofie 1. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. s. 256. 244. Tamtéž, s. 257. 245. Tamtéž, s. 258. 246. Tamtéž, s. 258. 61
filosofie vychází z Hérakleita. „Neobsahuje mnoho svérázného; je to spíše konglomerát starších fyzikálních teorií, přičemž čerpá zejména z hérakleitovské fyziky.“
247)
Hlavní myšlenka stoické fýsiky je podle Hegela taková: „Určující rozum (LOGOS) vládne všemu, dává vzniknout věcem, proniká veškerou realitu...Tento vládnoucí princip v jeho rozumném působení nazývají bohem...Protože tuto racionální duši nazvali bohem, je stoicismus panteismem.“
248)
Stoikové
přikládali
význam
studiu
přírody,
tomu,
aby
právě
v přírodě poznali obecný zákon přírody, jímž je obecný rozum. „Stoici však nechtěli poznat rozumový pojem, který vládne přírodě, pro tento pojem sám; studium pro ně bylo spíše věcí užitečnosti.“249) Při studiu těchto obecných zákonů přírody a řádu světa navázali stoici na Hérakleitovu myšlenku. Hegel upozorňuje na to, že zvláště Zenón
Hérakleita
velmi
studoval.
Jako
základní
pojem
přebírají
stoikové z Hérakleita oheň. „Stoikové činí z ohně reálný pojem, činný základní princip. Oheň přechází v ostatní prvky jako ve své formy.“250) Z učení o ohni vycházejí stoikové také ve svých názorech na duši, která je podle nich něčím, co povstalo z ohně. „Všechny duše lidí, živočišný princip životnosti a také rostliny jsou součástí všeobecné světové duše, obecného ohně...Čili – duše jsou ohnivým dechem.“251) Stoici nazývali oheň prvkem především proto, že z ohně, jakožto z toho prvotního, vzniká cestou proměny vše ostatní a vše se v oheň jakožto v to poslední rozpouští. Stejně tak tento věčný proces vnímali stoikové i Hérakleitos.
252)
Pro stoiky je podle Hegela bůh jakožto oheň a jakožto činný princip přírody současně rozumovým řádem přírody. „V tom právě je __________________________________________________________________________________ 247. HEGEL, GEORG WILHELM FRIEDRICH: Dějiny filosofie 2. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. s. 284. 248. Tamtéž, s. 284. 249. Tamtéž, s. 284. 250. Tamtéž, s. 285. 251. Tamtéž, s. 285. 252. Srov. Tamtéž, s. 286. 62
stoický světový názor dovršeným panteismem. Tento řídící princip nenazývali pouze bohem, nýbrž také přírodou, osudem či nutností (HEIMARMENÉ), též Diem, hybnou silou látky, rozumem (NÚS) a prozřetelností. To vše u nich znamená totéž.“
253)
Jako druhou, duchovní stránku stoické filosofie označuje Hegel logiku, která je odpovědí na otázku: co je pravda a co je rozumné? „Jako zdroj poznání či jako kritérium pravdy, o něž tehdy šlo, vytyčují stoici
jako
vědecký
princip
pochopenou
představu
KATALÉPTIKÉ). Je kritériem pravdy a rovněž dobra.“ Pravda
u
stoiků
podle
Hegela
znamená
(FANTASIA
254)
souhlas
předmětu
s vědomím. „Pravda je předmět, který je zároveň myšlen tak, že myšlení, které dává souhlas, je tím, co vládne a klade shodu subjektu a obsahu... Pravdivost samotného předmětu tkví v tom, že tento předmět je
v souladu
s předmětem.“
s myšlením,
nikoli
v tom,
že
myšlení
bylo
v souladu
255)
Co se týče třetí oblasti stoické filosofie – etiky, je to podle Hegela to, co je nejvíce proslavilo. Základním pojmem etiky je u stoiků ctnost. „Ctnost spočívá v tom, abychom poslouchali to, co je myšleno, tj. obecné zákony a rozum. Vše je správné a morální jen potud, pokud se v tom uskutečňuje a znázorňuje obecné učení.“
256)
Hegel říká, že pokud stoické myšlení ulpívá jen na formalismu, vede to k tomu, že myšlenky redukují vědomí na jednotu se sebou samým. „Ztratil-li se život reálného ducha v abstraktním obecnu, jak tomu bylo v římském světě, musí se vědomí, jehož reálná obecnost se narušila, vrátit ke své jedinečnosti a udržovat se ve své myšlence.“
257)
Přestalo-li Řecko politicky existovat a zanikla-li řecká mravní skutečnost a nebyl-li uspokojen ani svět římského císařství, „stáhlo se
__________________________________________________________________________________ 253. HEGEL, GEORG WILHELM FRIEDRICH: Dějiny filosofie 2. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. s. 286. 254. Tamtéž, s. 288. 255. Tamtéž, s. 290. 256. Tamtéž, s. 295 257. Tamtéž, s. 306. 63
vědomí zpět samo do sebe a zde hledalo spravedlnost a mravnost, jež zmizely z veřejného života.“ Hegel
se
zabývá
258)
Hérakleitovou
i
stoickou
filosofií
značně
podrobně. Hegel vysvětluje pojem logos u Hérakleita jako protikladný vztah jednotlivého k absolutnímu. Logos proniká veškeré jsoucno skrz naskrz. Hegel se o Hérakleitově logu vyjadřuje také jako o přibližování se jednotlivce k obecnému prostřednictvím rozumu. Lidé musí tento celek, logos, obecný rozum poslouchat a následovat ho. U stoické filosofie Hegel rozebírá jednotlivé oblasti, kterými se stoická
filosofie zabývala.
Stoický logos
je
princip
vševládnoucí,
pronikající veškerou realitu, dávající vzniknout všem věcem. Stoický logos je racionální, často jej stoikové nazývali bohem, a proto je jejich svět pantheistický. Stoikové se však příliš nezabývali teoretickým zkoumáním logu, ale důležitější pro ně byl jeho význam v praktickém životě. Člověk má podle stoiků žít podle obecných zákonů a obecného rozumu. Z Hérakleita vychází stoikové podle Hegela především ve fýsice, neboť od něj přejali oheň jakožto základní pojem. Stejně jako u Hérakleita vše vzniká a zaniká prostřednictvím přeměn ohně. I pojetí duše ve stoické filosofii je podobné pojetí Hérakleitovu, protože duše má podstatu taktéž ohnivou.
5.2. Emanuel Rádl Emanuel Rádl se narodil v roce 1873 a zemřel v květnu 1942 v Praze. Byl významným českým biologem a filosofem.srov.
259)
Ve
svých Dějinách filosofie se Emanuel Rádl snaží vnímat jednotlivé filosofy jako lidi, proto se snaží postihnout jejich lidské vlastnosti a ukázat vztah mezi filosofovým životem a jeho filosofickým učením. Emanuel Rádl říká, že Hérakleitos chce svět jen vidět, člověk se smí na svět dívat, ale nesmí o něm přemýšlet a mluvit. Celý svět je __________________________________________________________________________________ 258. HEGEL, GEORG WILHELM FRIEDRICH: Dějiny filosofie 2. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. s. 306. 259. Srov. http://cs.wikipedia.org/ 64
podle něj hnán dopředu slepým pudem, ve kterém je vše obsaženo. „Dívejte se jen nezaujatě, jak svět běží, vnímejte a mlčte...všechno je jedno a totéž: duch a svět, Bůh a příroda, rozum a hmota, mravnost a nemravnost. Jediné co jest, je pud, slepě se kupředu ženoucí, slovy nepostihlý a jen analogiemi zobrazitelný; vedle něho není nic než zdání.“260) Hérakleitos
podle
Emanuela
Rádla
staví
sám
sebe
do
role
uvědomělého myslitele, který jako jeden z mála zná pravdu. Člověk, který zná pravdu, vidí pouze jeden zákon, platný pro všechno: „Proud dějství; jsme jím strhováni a marně si myslíš, že se myšlenkou nad něj povzneseš; i naše myšlení je součástí tohoto proudu, letíc s ním nahoru a dolů.“261) Emanuel Rádl popisuje Hérakleitův logos jako stálou sílu, jako základní
přírodní
pud,
který
je
sám
v sobě
zápasem.
„lze
jej
připodobnit ohni (pyr aei zoon), oheň vždy živý; jako oheň neustále plápolá a jen hořením žije, věci stravuje a tím je mění, a jako oheň je neustálým zápasem mezi chladem a horkem. Všechno tedy neustále plápolá, mění se, teče (panta rei).“
262)
Emanuel Rádl upozorňuje také
na to, že každá smrt je zároveň zrozením, duše živého přechází v duši mrtvého a po smrti se koloběhem zrození vrací opět do života.
263)
Další věcí, nad kterou se Emanuel Rádl u Hérakleita pozastavuje, je relativita hodnot. „I dobro a zlo jsou jen proudem věcí; dobro a zlo jsou totéž, jsou to dva stupně plápolajícího ohně.“ Za
jediný
nutný
přírodní
zákon
Emanuel
264)
Rádl
u
Hérakleita
označuje nekonečné plápolání věcí. Je to neodvratným osudem všech věcí. „Je to „míra“, „rozum“ (gnomé, logos), je to osud (heimarmené, ananké); je to jediná „spravedlnost věcí“ (diké), je to vlastní světový řád.“
265)
__________________________________________________________________________________ 260. RÁDL, EMANUEL: Dějiny filosofie 1. Starověk a středověk. 1.vyd. Praha: Jan Leichter, 1932. s. 95. 261. Tamtéž, s. 96. 262. Tamtéž, s. 97. 263. Srov. Tamtéž, s. 98. 264. Tamtéž, s. 98. 265. Tamtéž, s. 99. 65
Z tohoto plyne jediný možný mravní řád, a to žít podle přírody. „Proto
jest
jediným
možným
mravním
příkazem,
podřídit
se
této
nutnosti a podle přírody žít, t.j. prakticky vzdát se rozumu, vzdát se všeho reformního úsilí, odevzdat se slepě běhu věcí.“
266)
Zde vidí
Emanuel Rádl Hérakleitovu souvislost s buddhismem. Stoicismus označuje Emanuel Rádl za nejvlivnější filosofickou náladu v helénistické době, kterou ale označuje za úpadek filosofie. Velmi osobitě Rádl pak vyjadřuje podmínky vzniku stoické filosofie, její prameny a základní charakteristiku: „Útržkovité vzpomínky na staré filosofy, starořímská prostota, Sokratova chladnokrevnost a orientální apathie se tu spojily v náladu hypochondrickou, rozumářskou, beze vztahu k aktualitám života i beze vztahu k poesii a umění.“
267)
Na úvod svého zamyšlení nad stoickou filosofií se Emanuel Rádl věnuje jednomu ze stěžejním bodů stoicismu – pantheismu. „Božství toť vesmír; božstvím je i materiál světa i život, pralátka, praoheň, tvůrčí princip dějství přírodního, světový rozum...Toto božství fatálně vládne; pravý mudrc je ten, kdo svoji vůli uvede v soulad s božským zákonem veškerenstva.“
268)
Emanuel Rádl kritizuje starší období stoické filosofie, kdy si podle učení stoiků lidé mysleli, že proti osudu nelze nic udělat, a proto se obrnili proti osudu a starali se pouze o sebe. Slovo osobní svoboda bylo podle něj jen „krasořečněnickou zásadou“ stoiků, ve skutečnosti šlo totiž o slovo egoismus.
269)
Emanuel Rádl pokračuje v kritice stoiků dále. Epiktéta i Marca Aurelia „háže do jednoho pytle“ když je označuje za lidi neschopné citu.
Zápisky
Marca
Aurelia
hodnotí
Rádl
takto:
„Jeho
slavné
„Zápisky“ jest nudné moralisování bez konkrétního obsahu, beze vztahu ke skutečnému životu tohoto císaře.“
270)
__________________________________________________________________________________ 266. RÁDL, EMANUEL: Dějiny filosofie 1. Starověk a středověk. 1.vyd. Praha: Jan Leichter, 1932. s. 99. 267. Tamtéž, s. 227. 268. Tamtéž, s. 227-228. 269. Srov. Tamtéž, s. 228-229. 270. Tamtéž, s. 229. 66
Emanuel Rádl shrnul hodnocení stoiků takto: „Byli to studení, lhostejní lidé,
jejich kosmopolitismus nebyl pokusem o dokonalejší
společnost než byla ta, kterou nacházeli kolem sebe, nýbrž byla to lhostejnost ke společnosti vůbec. Jejich pesimismus nebylo zoufalství nad nemohoucností se uplatnit, nýbrž jen projevem duchovní malomoci. Jejich pantheismus nebyl novou vírou, nýbrž starou nevěrou.“
271)
Emanuel Rádl tedy přímý vztah mezi Hérakleitovým a stoickým pojetím logu neuvádí. Snad by se nějaký vztah dal odtušit z věty „útržkovité vzpomínky na staré filosofy...“ hodnocení
náplně
stoické
filosofie
272)
používá
Každopádně v dalším stejná
slova
jako
u
Hérakleita: světový řád řízený rozumem a praoheň.
5.3. Hans Joachim Störig Hans Joachim Störig se narodil v roce 1915. Jeho Malé dějiny filozofie vyšly poprvé v roce 1950. Störig na úvod své knihy uvádí, že jeho dílo není určeno pro odborníky, ale pro ty, kdo chtějí získat základní povědomí o základní orientaci v myšlenkách velkých myslitelů minulosti i současnosti. Z toho vyplývá, že v některých částech je jeho výklad zjednodušený. Autor také často zaujímá k některým filosofům osobní stanovisko, což snižuje objektivitu jeho práce.
273)
Pro Störiga je Hérakleitův logos jednotný zákon, který tkví v tom, že za neustálým tokem světa Hérakleitos spatřuje jednotu. Jednotu v mnohosti a mnohost v jednotě. Störig upozorňuje na jednu substanci – na praoheň, který se podle věčného zákona, podle míry (logu) rozněcuje a uhasíná. Z něho vystupuje svět se svými protiklady a zase se do něj navrací. Hérakleitův praoheň je podle Störiga božský, ale zároveň Hérakleitos považuje duši za část tohoto ohně. Logos (velký zákon) je __________________________________________________________________________________ 271. RÁDL, EMANUEL: Dějiny filosofie 1. Starověk a středověk. 1.vyd. Praha: Jan Leichter, 1932. s. 229-230. 272. Tamtéž, s. 227. 273. Srov. STÖRIG, HANS JOACHIM: Malé dějiny filosofie. 1.vyd. Praha: ZVON, 1991. s. 19-20. 67
jednotou protikladů. Veškerý vývoj se odehrává v souhře protikladných sil. V tomto neustálém boji se utváří harmonická celistvost světa. Každá věc ke svému bytí potřebuje protiklad.
274)
Hans Joachim Störig upozorňuje na to, že Hérakleitos dal základy dialektickému učení, na které navázal za více než dva tisíce let Hegel. O pojmu logos v Hérakleitově filosofii se Störig zmiňuje takto: „Pro
zákon
světa
Hérakleitos
poprvé
používá
slova
„logos“,
jež
v řečtině znamená zprvu jednoduše „slovo“, pak „rozumnou řeč“, pak vůbec rozum. Úkolem člověka je, aby poznal logos, světový rozum, který vším vládne. je moudré podrobit se jeho zákonům. Čím více poznáváme, že naše duše je jen součástí všemocného logu, do něhož se pak po smrti vrací – „jako světlo, které za noci vyhasíná“ - , tím více se učíme podřídit mu v dobrovolném odevzdání naši vlastní vůli a dosáhnout onoho duševního míru, v němž jedině můžeme nalézt štěstí. Neboť „pro boha jsou všechny věci krásné a spravedlivé; avšak lidé považují jedno za nespravedlivé, druhé za spravedlivé.“
275)
Hans Joachim Störig dále upozorňuje na to, že Hérakleitovo učení mělo vliv na Hegela, jeho myšlenky dále zaznívají u Herberta Spencera, Nietzscheho a Darwina. Neobjevuje se zde zmínka o vlivu Hérakleitovy filosofie a hlavně pojmu logos na stoiky.
276)
U stoické školy se Störig zabývá stručným představením hlavních stoických filosofů a upozorňuje na návaznost stoické filosofie na kynickou školu a také na Hérakleitovu filosofii.
277)
Hans Joachim Störig také upozorňuje na to, že etika je vrcholem stoické filosofie a logika a fyzika tvoří pouze předstupně k ní. Jejich poznání je empirické, tedy pramení ze zkušenosti. Při rozboru stoické fyziky upozorňuje Störig na to, že stoikové čerpají z Hérakleita.278) „...učí, využívajíc Hérakleitovy nauky o praohni, přísnou zákonitost, __________________________________________________________________________________ 274. Srov. STÖRIG, HANS JOACHIM: Malé dějiny filosofie. 1.vyd. Praha: ZVON, 1991. s. 102-103. 275. Tamtéž, s. 103. 276. Srov. Tamtéž, s. 104. 277. Srov. Tamtéž, s. 143. 278. Srov. Tamtéž, s. 143-144. 68
která je celku světa vlastní (imanentní). Formující sílu působící zevnitř (tedy nikoliv vnější vůči látce) nazývají logos, nús, duše, nutnost, 279)
prozřetelnost nebo také bůh (Zeus).“
5.4. Dušan Machovec Doc. PhDr. Dušan Machovec se narodil v roce 1929 a zemřel 20.dubna 2005. Byl to vynikající znalec antické filosofie, ale zároveň vynikající pedagog a hudebník. Machovec byl mimo jiné autorem knihy Dějiny antické filosofie. Dušan Machovec chápe Hérakleita jako jednoho z pokračovatelů míletské školy, především ve snaze uchopit mnohotvárný svět v jedné myšlence, v jediném pojmu. Hérakleitův věčně živý oheň je odmítnutím dřívějších
koncepcí
z hlediska
konkrétnosti,
ale
jinak
jde
podle
Machovce o to samé, jde o redukci světa na určitý konkrétní princip. Dušan Machovec upozorňuje také na to, že Hérakleita a jeho názory již nejde vymazat z dějin filosofie, že se Hérakleitos se svou dialektickou
koncepcí
světa
stal
zdrojem,
ať
už
uznávaným
nebo
kritizovaným, pro mnoho dalších filosofů a filosofických směrů. Velký význam
vidí
Machovec
především
v Hérakleitových
postřezích
relativnosti smyslového poznání a relativnosti hodnotících kritérií. „A Hérakleitovo pojetí samotného
zákona
o 280)
jednoty bytí a dění, věčně živého ohně a
(logos),
bylo
takovýmto
vnitřně
rozporným
pojetím...Dialektická koncepce světa mohla být pozdějšími filosofy přejímána, někdy i nově interpretována, nebo naopak ostře napadána, avšak
nemohla
už
nikdy
z pozornosti filosofie.“
–
byť
jen
jako
sporná
otázka
–
zmizet
281)
Dušan Machovec o Hérakleitovi dále říká, že k tomu, abychom mohli
plně
pochopit
jeho
filosofii,
potřebujeme
nejprve
pochopit
životní osudy nejen jeho samého, ale také obce, v níž žil a tvořil. __________________________________________________________________________________ 279. STÖRIG, HANS JOACHIM: Malé dějiny filosofie. 1.vyd. Praha: ZVON, 1991. s. 144. 280. Srov. MACHOVEC, DUŠAN: Dějiny antické filosofie. 1.vyd. Jinočany: H&H, 1993. s. 18-19. 281. Tamtéž, s. 18. 69
Hérakleitovým rodištěm a působištěm byl Efesos. Na přelomu 5. a 6.století
př.n.l.,
v době
Hérakleitova
života,
rychle
vzrůstal
hospodářský rozvoj maloasijských osad, podrobených perské nadvládě, a tím připravoval půdu pro vzpoury proti Peršanům, které byly zprvu neúspěšné a znamenaly i zpustošení Mílétu. Za Hérakleitova života vzrůstal také nesoulad mezi ekonomickou silou otrokářských demokratů a jejich politickou podřízeností rodovým aristokratům. Tento nesoulad se poté vyhrotil do otevřeného třídního konfliktu. Nakonec se tedy nová ekonomická moc prosadila i vítězstvím politickým. Hérakleitos, který pocházel z aristokratické rodiny, tuto výměnu politické moci zažil a 282)
stala se důležitým východiskem pro jeho filosofii. Sám
Dušan
proměnlivým
Machovec
vývojem
o
Hérakleitově
historických
filosofii,
událostí,
říká:
inspirované
„Hérakleitova
filosofie byla pravdou staletých zkušeností trvání a proměn, věčně trvajícího pravdivých
zápasu
a
poznatků
střídání staré
forem
řecké
bytí,
byla
mythologie,
shrnutím
relativně
poznamenaných
však
novou dobou: myšlenkové vyjádření, opírající se ovšem o množství smyslově konkrétních pozorování a názorných představ, dosahuje již značného stupně abstraktnosti.“
283)
Mnohotvárnost skutečnosti působila na Hérakleita tedy ze strany politické a on ji převedl i do skutečnosti poznávací a světonázorové. Z neustálých změn, zápasu a střídání forem bytí a čerpá podle Dušana Machovce i Hérakleitův logos, který všechny tyto proměny zastřešuje: „Hérakleitos překlenul mnohotvárnost dění pojmem logu, světového zákona proměny, osudu, nutnosti.“ Řecká
mytologie
poznala
284)
střídání
jevů
každodenního
života
člověka, ale i světového pořádku, a nazývala to všemocností osudu. Z těchto kořenů Hérakleitos vychází a předkládá konečnou formulaci této naivní pravdy.
285)
Hérakleitos podle Dušana Machovce přichází
s tím, že: „…pro celý svět, to jak pro „mikrokosmos“ člověka, tak i pro __________________________________________________________________________________ 282. Srov. MACHOVEC, DUŠAN: Dějiny antické filosofie. 1.vyd. Jinočany: H&H, 1993. s. 21. 283. Tamtéž, s. 21-22. 284. Tamtéž, s. 22. 285. Srov. Tamtéž, s. 22. 70
svět
společnosti,
svět
svobodných
i
otroků,
a
konečně
i
pro
„makrokosmos“ vesmíru vždy platil a bude platit jeden zákon, zákon vzniku a zániku, vznikání a zanikání, zákon cesty „nahoru“ a „dolů“, zákon přechodu protikladů, vystřídávání jejich moci a bytí.“286) Při
analýze
stoické
filosofie
postupuje
Dušan
Machovec
po
jednotlivých filosofech, kteří do této skupiny patřili, a zabýval se především vývojem jejich názorů a učení. Největší důraz klade na stoickou
etiku.
V souvislosti
s etikou
však
byli
podle
Machovce
stoikové nuceni řešit i otázky, které se týkaly fyziky. „Proto do značné míry
eklekticky
hérakleitovský
přebírají
oheň,
různé
vzněcování
myšlenky a
předchozí
uhasínání
světa,
filosofie: osud
(řec.
heimarmené) a logos. Obdařují svět božskostí, ale tím jenom posvěcují svou
naivně
deterministickou,
potřebnou pro jejich etiku.“
tj.
fatalistickou
koncepci
světa,
287)
Dušan Machovec upozorňuje také na to, že slovo bůh má ve stoické filosofii mnoho významů: „Bůh je totéž co semenný logos, společný
zákon,
„vládnoucí“
prozřetelnost,
hybný
Hérakleitova
učení
proces,
duše,
Zeus.“288) Stejně
jako
při
analýze
vychází
Dušan
Machovec při analýze stoické filosofie z historických a společenských souvislostí, které měly na formování tohoto směru vliv. Například stoický poměr k světu a k lidem v římské době pramení z pocitu moci Římana, který kamkoliv přijde, všude je pánem, občanem. pocit
označovaný
za
stoický
kosmopolitismus
289)
„To je
(světoobčanství),
spojovaný u stoiků většinou s myšlenkou bratrství všech lidí jako bytostí,
majících
v sobě
podíl
vesmírného
božství
–
rozumu,
této
nejjemnější látky. Bratrství a rovnost lidí jejich podílem božskosti - to je základní zdůvodnění této stoické myšlenky.“
290)
__________________________________________________________________________________ 286. MACHOVEC, DUŠAN: Dějiny antické filosofie. 1.vyd. Jinočany: H&H, 1993. s. 22. 287. Tamtéž, s. 170. 288. Tamtéž, s. 170. 289. Srov. Tamtéž, s. 171-172. 290. Tamtéž, s. 172. 71
Dušan
Machovec
se
zabývá
Hérakleitem
a
stoickou
filosofií
především z hlediska historických a společenských souvislostí, které měly na jejich filosofii vliv a které je utvářely. Vztahu logu u stoiků a u Hérakleita ve své knize nevěnuje větší pozornost, pouze se zmiňuje o tom, že stoikové eklekticky přebírají myšlenky předchozí filosofie, jmenovitě uvádí Hérakleita a jeho oheň, vzněcování a uhasínání světa, osud a logos.
5.5. M. A. Dynnik Dynnik a kolektiv autorů stojí u vzniku knihy Dějiny filosofie. Jedná se o čtyřsvazkové marxistické filosofické dějiny, které poprvé vyšly v Moskvě roku 1957. Za předmět filosofie označuje Dynnik „dějiny vzniku, formování, vývoje základních filosofických směrů – materialismu a idealismu, jejich vzájemného boje...Marxistické dějiny filosofie odhalují všechny stránky vývoje filosofického myšlení v jejich vzájemné souvislosti, přikládají rozhodující význam závislosti filosofie konec konců na společenském bytí, na třídním boji ve společnosti, bez čehož
by
filosofie,
nebylo její
možné
úlohu
a
správně význam
pochopit v životě
společenskou
podstatu
společnosti...Marxistická
filosofie je úzce spjata s politikou komunistických a dělnických stran, aktivně hájí tuto politiku, přímo a otevřeně vyjadřuje zájmy dělnické třídy.“
291)
První svazek Dynnikových Dějin filosofie zachycuje období
od starověku do přelomu 18. a 19.století. Dynnikovy Dějiny filosofie věnují větší pozornost Hérakleitovi a jeho filosofii, než filosofii stoické. Analýzu jeho filosofie začíná u ohně, jakožto jediného a obecného základu všech jevů. Jeho změnami se děje všeobecný oběh přírodních jevů, cestou nahoru a cestou dolů. Dynnik se odvolává na názor V. I. Lenina, který označil Hérakleita za jednoho z prvních zakladatelů dialektiky. Dialektika se u Hérakleita __________________________________________________________________________________ 291. DYNNIK, M. A. A KOL.: Dějiny filosofie I. 1.vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1959. s. 10-11. 72
objevuje v učení o úloze protikladů v přírodě a o jejich boji. Dynnik upozorňuje na to, že pravda v Hérakleitově pojetí je závislá na určitých podmínkách.
292)
Dynnik
při
objasňování
pojmu
logos
vychází
z rozdvojení
a
protikladů. „Zákonitost rozdvojení, boje a spojení protikladů nazýval 293)
Hérakleitos všeobecným logem.“
Učení o logu označuje Dynnik za
„živelně dialektické“. Dynnik chápe Hérakleitovo pojetí duše jako silně materialistické. „Herakleitos se pokoušel materialisticky vysvětlit duševní život. Z jeho hlediska je duše hmotná a je jedním z přechodných stavů ohně.“
294)
Toto své tvrzení však Dynnik nijak nedokládá. Dynnik
uvádí
i
přístupy
některých
teoretiků
filosofie
k Hérakleitovi a provádí hodnocení jejich názorů. „Marx a Engels, kteří vysvětlili historickou úlohu Herakleita jako skvělého představitele živelné starořecké dialektiky, podrobili kritice Hegelův a Lassallův výklad Herakleitovy dialektiky.“
295)
Tuto kritiku rozvedl dále V. I. Lenin. Dynnik uvádí, co Lassalle má
ve
svém
„Herakleitos Hérakleitův
díle
za
považoval proud
jako
„chyby,“
a
jak
je
„opravil“
V.
přírodu za proud. Lasalle však „dění“
v hegelovském
slova
I.
Lenin.
vysvětluje
smyslu,
jako
přechod „čistého bytí“ v „nebytí“ a opačně. Přesně tak vysvětluje Lassalle i Herakleitův „oheň“, který ztotožňuje s „děním“, kdežto ve skutečnosti Herakleitův „oheň“ je hmotný základ kosmu, hmotný, a nikoli duchovní princip vývoje. Jak Lenin ukázal, Lassalle překroutil svévolným a nesprávným výkladem pramenů a zlomků Herakletových spisů filosofický smysl jeho učení.“
296)
Dynnik dále rozvádí Leninovu
kritiku Lassalleho na konkrétních příkladech.
__________________________________________________________________________________ 292. Srov. DYNNIK, M. A. A KOL.: Dějiny filosofie I. 1.vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1959. s. 68-69. 293. Tamtéž, s. 69. 294. Tamtéž, s. 70. 295. Tamtéž, s. 70. 296. Tamtéž, s. 71. 73
Stoické filosofii se Dynnik věnuje jen velice stručně. U raných stoiků vidí Dynnik za pomoci filosofických názorů Marxe a Engelse určité dialektické domněnky. „Učili o proměnlivosti přírodních jevů, o jejich
přechodu
z jednoho
stavu
do
druhého.
Marx
a
Engels
charakterisují názor raných stoiků na přírodu jako herakleitovský, dynamický, vyvíjející se a živý.“ Pojetí Hérakletova.
logu
u
stoiků
„Stoikové
297)
charakterizuje
však
Dynnik
připisovali
logu,
za který
pomoci
logu
Hérakleitos
pokládal za zákonitost kosmických jevů, význam „světového ducha.“ Pro
jejich
filosofii
slepému osudu.“
je
charakteristický
fatalismus
podřizující
lidi
298)
U raných stoiků vidí Dynnik určité materialistické tendence, a to především v oblasti poznání. „Stoik Zenon a jeho žáci pravili, že lidská duše je dobře zpracovaný papyrus pro zápis. otisk v duši, vyvolaný vnějšími předměty.“
Představu chápali jako
299)
Stoickou etiku Dynnik velice kritizuje, zejména v absenci třídního boje. „Taková etika vyzývala pracující smířit se se svým otrockým údělem,
hledat
utlačovatelům.“ Dynnik
blaženost
v
„ctnosti“
a
vzdávat
se
boje
proti
300)
chápe
Hérakleita
jednoznačně
materialialisticky.
Jeho
logos je všeobecným zákonem, stojícím na neustálém boji a spojení dvou protikladů. Stoiky se Dynnik snaží také alespoň částečně (starší stoa) interpretovat materialisticky. Logos u stoiků Dynnik vidí ne ve významu hérakleitovském, jakožto zákon, ale jako „světového ducha“, který vede k bezmeznému fatalismu.
__________________________________________________________________________________ 297. DYNNIK, M. A. A KOL.: Dějiny filosofie I. 1.vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1959. s. 118. 298. Tamtéž, s. 118. 299. Tamtéž, s. 118. 300. Tamtéž, s. 119. 74
5.6. Valentin Ferdinandovič Asmus Valentin
Ferdinandovič
Asmus
se
Hérakleitovou
i
stoickou
filosofií zabývá se svém díle Antická filosofie. Jedná se o marxistické filosofické dějiny. Ruský originál vyšel poprvé v roce 1976, první české vydání tohoto díla pochází z roku 1986. V antické filosofii uvádí Asmus jako podmínku jejího rozvoje a jejích úspěchů materialismus. Uvnitř
tohoto
materialistického
základu
se
podle
Asmuse
začaly
objevovat odlišné názory, které vedly ke vzniku idealismu. Další protiklad v řeckém myšlení se podle něj projevuje v dvou odlišných metodách myšlení – dialektického a metafyzického. „Materialismus a idealismus, dialektika a metafyzika, vytvořené na půdě starého Řecka, nezůstaly
během
v nezměněné
více
podobě,
než ale
tisíciletého prodělaly
vývoje
dlouhou
starořecké
filosofie
a
evoluci,
složitou
odrážející dialektiku dějinného vývoje otrokářské společnosti.“
301)
Hérakleitovo učení není podle Asmuse pouze jednou z ukázek raného starořeckého materialismu, ale je také významným příkladem rané starořecké dialektiky. „Myšlenka o všeobecnosti pohybu a změny u Hérakleita těsně souvisí s dialektickým chápáním samotného procesu pohybu.“
302)
Hérakleitův přínos vidí Valentin Ferdinandovič Asmus především ve čtyřech bodech. Tím, že uznává za pralátku oheň, se projevuje jako materialista. myšlenkou
Dále
je
odmítá
souměrné
stvoření
světa
(harmonické)
bohy.
uspořádání
Třetí světa,
důležitou rytmičnost
světového procesu. Hérakleitos uznával za základní charakteristiku bytí boj protikladů, pohyb, změnu, a z toho vyplývající relativnost.
303)
Asmus se pouze okrajově, a to v jedné větě, zmiňuje o logu. Nijak jej
neanalyzuje
s otázkami
a
lidského
nerozebírá. poznání.
Zabývá „Světem
se
jím
pouze
vládnoucí
v souvislosti
zákon
je
podle
__________________________________________________________________________________ 301. ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČ: Antická filosofie. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. s. 10-11. 302. Tamtéž, s. 38. 303. Srov. Tamtéž, s. 39-43. 75
Hérakleita kontaktu.“
„slovo“
nebo
„logos“
a
lidé
jsou
s ním
v neustálém
304)
Valentin Ferdinandovič Asmus se zmiňuje o vlivu Hérakleita na novověkou
filosofii,
především
na
Hegela,
který
prohlásil:
„že
v Hérakleitově filosofii není ani jediné tvrzení, které by on sám nemohl začlenit do své vlastní filosofie.“305) Asmus se také kriticky vyjadřuje k dílu
Ferdinanda
Lassalleho,
který
v 19.století
vydal
velkou
monografii o Hérakleitovi, v níž ho řadí mezi idealisty. Uvádí i to, že tuto knihu studovali Marx, Engels i Lenin a všichni ji jednohlasně odmítli a mluvili o „hegelianizaci Hérakleita“.
306)
U stoiků Asmus uvádí přímou souvislost s Hérakleitovým učením. „Stoicismus se vrátil k materialistickému učení Hérakleitovu.“
307)
Vliv Hérakleita zmiňuje Asmus především v souvislosti s oblastí fýsiky, která navazovala na Aristotela i na Hérakleita. „Stoická fýsika vznikla na základě spojení Aristotelovy fýsiky, zejména jeho učení o formě
(tvaru)
Hérakleita
a
látce,
stoikové
s některými
převzali
rysy
myšlenku
učení o
Hérakleitova...
vzniku
světa
z ohně
Od a
periodicky se opakujícím návratu světa do ohně, o vzplanutí, a rovněž učení o logu, zákonu ovládajícím svět.“ Stoický
logos
Valentin
308)
Ferdinandovič
Asmus
také
příliš
nerozvádí. Jediné, čím jej charakterizuje, je to, že je zákonem, který ovládá svět a určuje všechno dění. „Tímto zákonem je všeobecný logos, určující všechno dění.“
309)
O logu se Asmus u stoiků zmiňuje také v souvislosti s teorií poznání. Logos je buďto obsažen v lidském vědomí nebo je formulovaný jazykem. Stále je to tentýž logos. „Předmětem logiky je podle stoiků
__________________________________________________________________________________ 304. ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČ: Antická filosofie. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. s. 45. 305. Tamtéž, s. 47. 306. Srov. Tamtéž, s. 47. 307. Tamtéž, s. 439. 308. Tamtéž, s. 440. 309. Tamtéž, s. 440. 76
„logos“. Je stejný (totožný) nezávisle na tom, je-li uvnitř vědomí, nebo zjevil-li se jako vnější slovesný výraz.“
310)
Valentin Ferdinandovič Asmus chápe logos v teorii poznání také jako schopnost lidského rozumu vytvářet obecné logické představy. „V tomto učení se logos chápe jako orgán řeči i jako orgán myšlení. Logos odlišuje člověka od zvířat, která nemají rozum. Člověk má rozum stejně jako božstvo a jeho „logos“ je stejný jako božský rozum, který působí v celém světě a formuje hmotu podle svých záměrů.“
311)
Lidský rozum
nestaví stoikové na stejnou úroveň jako rozum božský. Lidský rozum na rozdíl od rozumu božského není dokonalý a může se zmýlit. O logu se Asmus zmiňuje také v souvislosti s osudem, a to konkrétně s příčinnými představami. „Božská substance je nositelem všech vznikajících cílových představ, pokud jde o všechny bytosti. Tyto představy stoikové nazývají „semennými logy“ (logoi spermatikoi).“
312)
V tomto pojmu jsou v jednotu spojeny čtyři druhy příčin, které do ontologie zavedl Aristoteles: jsou to příčiny materiální, dynamická, logická a účelová. Přímý předkládá
313)
odkaz
na
Hérakleita
v souvislosti
s kosmologií,
a
Valentin
s druhou
především
Ferdinandovič
oblastí
v souvislosti
stoické se
Asmus
filosofie
světovým
–
požárem
(ekpyrósis). „V této kosmologii, která učila o „světovém požáru“ (ekpyrósis) a o „ obrodě“ (palingenesia) světa , stoikové vycházeli z Hérakleitovy kosmologie.“
314)
Také v etice je u stoiků logos důležitým pojmem. Logos je zákonem, který ovládá svět. Zároveň určuje každé jednotlivé bytosti způsob jednání. „Lidský rozum je totožný s božským rozumem a život ve shodě
s přírodou
zákona.“
spočívá
v tom,
že
člověk
žije
podle
božského
315)
__________________________________________________________________________________ 310. ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČ: Antická filosofie. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. s. 443. 311. Tamtéž, s. 445-446. 312. Tamtéž, s. 451-452. 313. Srov. Tamtéž, s. 452. 314. Tamtéž, s. 455. 315. Tamtéž, s. 457. 77
Člověk poznává obecně, prostřednictvím obecných pojmů to, co odpovídá jeho přirozenosti a co jí neodpovídá a proč. Právě v tomto okamžiku se v člověku začíná logos rozvíjet. Člověk se snaží povznést k dokonalosti.
Až 316)
odpovědnost.
s vývojem
logu
v člověku
vzniká
mravní
„Dokonalost přirozenosti spočívá v rozvoji systému
vědění, dosahovaného prostřednictvím pojmů, které si vzájemně logicky 317)
odpovídají. Shoda života s přírodou je cílem všech živých bytostí.“
S logem souvisí také stoické učení o ctnosti a také učení o zlu. „Tímto učením stoiků o ctnosti je určeno také jejich učení o zlu. Protože souhrnnou ctností je plně rozvinutý logos a hlavními dílčími ctnostmi jsou věda a umění, vyplývá z toho, že podstatou neřesti je nevědomost a nedostatečnost.“ Logos
v lidské
duši
je
318)
nikoli
principem
individuálním,
ale
principem obecným. „Logos vládne v celém kosmu, ukazuje, co má být a co nemá být. Tato nadvláda udílí imperativ nejen v kosmu, ale i jednotlivé
lidské
duši.“
319)
Logos
se
vztahuje
jako
zákon
nejen
k jednotlivému člověku, ale k celému kosmu. Valentin v souvislosti Hérakleita
Ferdinandovič s filosofií
nijak
pojem
Asmus
Hérakleitovou, logos
používá tak
pojem
s filosofií
nerozebírá,
pouze
logos
jak
stoickou. jej
U
zmiňuje
v souvislosti s otázkami poznání a definuje ho jako světový zákon. Stoikové pojem logos začleňují do všech tří oblastí jejich filosofie. V oblasti logiky je logos předmětem logiky jakožto obsah vědomí a také jako zákon formulovaný jazykem, jako schopnost rozumu vytvářet obecné
představy,
jako
osudová
příčina.
V oblasti
etiky
je
logos
zmiňován jako zákon, který ovládá svět a podle něhož lidé jednají. Logos je pramenem a zárukou mravního jednání. Je obecným principem, který se vztahuje k jednotlivci i k celku. __________________________________________________________________________________ 316. Srov. ASMUS, VALENTIN FERDINANDOVIČ: Antická filosofie. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. s. 458. 317. Tamtéž, s. 458. 318. Tamtéž, s. 461. 319. Tamtéž, s. 464. 78
Valentin Ferdinandovič Asmus neuvádí přímý vztah mezi logem Hérakleitovým a logem u stoiků. Přímý vztah mezi nimi uvádí pouze v souvislosti s kosmologií a s učením o věčném požáru a obrodě světa.
5.7. Jiří Cetl Jiří Cetl působil jako profesor na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zemřel v roce 2002. Jiří Cetl a kolektiv – tedy Petr Horák, Radislav Hošek a Jaroslav Kudrna - ve svém Průvodci dějinami evropského myšlení chtějí přispět k ujasnění pohledu na dějiny evropské kultury. Autorský kolektiv se inspiroval marxistickou filosofií dějin. Ve svém díle autoři předkládají portréty
řady
osobností,
jejichž
názory,
dílo
nebo
život
vtiskly
evropskému myšlení osobitý ráz. Jednotlivé epochy jsou doplněny vstupními, případně závěrečnými texty, které je charakterizují. Kniha neobsahuje četné odborné odkazy, jmenný rejstřík na konci knihy je určen jen k nejnutnější orientaci. Jiří
Cetl
přistupuje
ve
320)
svém
Průvodci
dějinami
evropského
myšlení k Hérakleitovi mj. z hlediska jeho osobnosti. O Hérakleitovi říká, že „byl samolibý, přezíravý a impulzivní.“
321)
Jiří Cetl také
popisuje Hérakleitovu smrt a zmiňuje se o legendě, podle níž zemřel tento filosof na vodnatelnost, kterou chtěl odpařit zábalem z hnoje. Na rozdíl od ostatních teoretiků filosofie Cetl poukazuje na to, že pod označením „uplakaný filosof“ vstoupil několikrát i do krásné literatury, např. reflexe Hérakleita se objevuje v díle Jaroslava Vrchlického. Základem Hérakleitova učení je podle Jiřího Cetla změna ohně. „Kosmický
oheň
nazývá
Hérakleitos
různými
jmény:
Logos,
Věk,
Moudrost, Osud, Nutnost, Bůh, Božstvo, Nejmocnější zákon, Zeus, Blesk.“
322)
Ve všech věcech jsou přítomny protiklady, a to vyvolává
__________________________________________________________________________________ 320. Srov. CETL, JIŘÍ A KOL.: Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha. Panorama, 1985. s. 11-14. 321. Tamtéž, s. 47. 322. Tamtéž, s. 48. 79
pohyb. Protiklady vytvářejí harmonii, směňují se ve vzájemné válce a vyvolávají věčný pohyb světového řádu. Jiří
Cetl
se
také
podrobněji
zabývá
proměnami,
kterými
Hérakleitův Logos prochází. „Proměny... mají svůj průběh, vyměřený po celou dobu trvání, tj. po dobu třicetkrát 360 let, tedy 10 800 let (A 13) na cestě od horního bodu k dolnímu a zpět, který se našemu smyslovému zdání může jevit i jakousi pauzou v pohybu.“
323)
Podle Jiřího Cetla klade Hérakleitos na člověka požadavek, aby sám člověk jakožto součást světového řádu pochopil souvislosti, které z logu plynou a nebral jeho slova jako nějakou osobní výzvu. Hérakleitos podle Cetlovy analýzy v některých výrocích vychází ze starobylých představ a metafor, v jiných navazuje na jiné myslitele. „Např. Hérakleitův Logos je věčný a jeden jako božstvo Xenofanovo, od něhož se ale liší tím, že není ohraničený ani kulatý.“
324)
Jiří Cetl dává do souvislosti Hérakleitovo pojetí duše a pojetí logu.
„Vzájemnou
souvislost
všeho
dokazuje
i
to,
že
v duši
se
odměřeným množstvím ohně vyvolá bdění, spánek či smrt. Podobně prostupuje Logos – oheň jako božský zákon, lidské zákony jako výtvory lidí, jejichž duše souvisí s Logem.“
325)
Jiří Cetl upozorňuje na vztahy mezi Hérakleitem a jednotlivými filosofy a filosofickými školami. Cetl dává také do přímého vztahu Hérakleita a stoiky. Stoikové přejímali Hérakleitovo učení zvláště proto, že jim bylo důkazem správnosti jejich stanovisek, především v oblasti fysis. „Toto potvrzení svého postulátu „žít ve shodě s fysis“ shledávali stoikové ve zlomku: „Proto je třeba jít za tím, co je společné.“ (B 2) Výroky, že vše se jednou stane ohněm, že oheň hasne a rozněcuje se podle toho, jak je mu to vyměřeno nebo že se vesmír pohybuje
mezi
dvěma
body
za
10 800
let
jim
byly
důkazem
oprávněnost učení o ekpyrósi, cyklickém světovém požáru.“
pro
326)
__________________________________________________________________________________ 323. CETL, JIŘÍ A KOL.: Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha. Panorama, 1985. s. 49. 324. Tamtéž, s. 49. 325. Tamtéž, s. 49. 326. Tamtéž, s. 50. 80
Jiří Cetl se nezmiňuje o stoické škole jako o celku, ale při svém rozboru evropského myšlení si zvolil za představitele stoické filosofie dva její představitele – Panaitia z Rhodu a Poseidónia z Apameie. Jiří Cetl se zabývá otázkou, proč právě stoicismus pronikal tak snadno z řeckého do římského prostředí, a dochází k závěru, že to bylo tím, že se nejpružněji přiblížil názorům politických představitelů Říma. Jako
důležitou
osobu
pro
změnu
v pojetí
stoy
uvádí
Jiří
Cetl
Poseidóniova učitele Panaitia z Rhodu, který odmítl učení o světovém požáru a neustálém obnovování kosmu, a nahradil ho Aristotelovou myšlenkou o věčném trvání světa. Panaitios se také distancoval od stoického pojetí duše, která po smrti splývá s božstvem. Zásadu žít ve shodě s přírodou pojal v praktickém jednání jako povinnost.
327)
„Pro
každého stoika znělo jako příkaz, že zvnějšku, ze světového logu vstupují do lidské duše podněty k vykonání činů, jež se pak jeví jako povinnosti.“
328)
V souvislosti s povinnostmi Jiří Cetl stručně rozvádí pojem logos. „Protože logos prostupuje celým světem, mají své povinnosti zvířata i rostliny.“
329)
Návrat
ke
stoickým
Panaitiův
žák
Poseidónios
pramenem
mj.
pro
klasikům
Seneku,
podle
z Apameie, Marca
Jiřího
který
Aurelia
a
se
Cetla
zaznamenal
stal
významným
jiné.
Kosmos
podle
Poseidónia je „do sebe uzavřený a živý organismus, v němž je vše jako v těle
propojeno
(sympathea).“
a
v němž
všechno
se
vším
prožívá
svůj
stav
330)
Svět je podle Poseidónia v neustálém pohybu. Důkazem toho je lidské tělo, které je tvořeno z nižších a vyšších prvků, které mají svoji funkci. „Nižší prvky řídí vzruchy, vyšší usilují o to, aby daimón, božstvo, které vstupuje do člověka při jeho narození, bylo v souladu __________________________________________________________________________________ 327. Srov. CETL, JIŘÍ A KOL.: Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha. Panorama, 1985. s. 80. 328. Tamtéž, s. 80. 329. Tamtéž, s. 80. 330. Tamtéž, s. 81. 81
s božstvem,
prostupujícím
celou
přírodu
mimo
lidské
tělo,
tj.
s logem.“331) Jiří Cetl ve svém díle Dějiny evropského myšlení poukazuje na vztah Hérakleitova filosofického učení a stoické filosofie. Hlavní body, které vidí jako společné, jsou žít ve shodě s tím, co je všem společné, tedy u stoiků s fýsis, a dále neustálé proměny ohně, učení o světovém požáru a cyklické obnově světa. U Hérakleita i u stoiků zmiňuje pojem logos a stručně jej charakterizuje.
5.8. Vladimír Čechák Vladimír Čechák je vedoucím kolektivu, který vydal v roce 1983 knihu Co víte o starověké a středověké filosofii. Jedná se o filosofické dějiny
inspirované
marxistickou
filosofií
dějin.
Tato
kniha
vyšla
v pětisvazkové edici Malá moderní encyklopedie. Cílem této edice je seznámení
čtenářů
s dějinami
filosofie
populární
formou.
V úvodu
autoři specifikují svůj přístup k filosofii a pojetí filosofických dějin. Tato
kniha
„z
marxistického
hlediska
osvětluje
metodologické a ideové trendy dějin filosofie.“
332)
historické,
V současné době
Vladimír Čechák vyučuje na Vysoké škole finanční a správní v Praze. Vladimír Čechák považuje u Hérakleita za nejpodstatnější ty myšlenky, které se týkají obecného způsobu vysvětlování podstaty a vývoje světa jako celku. Oheň je u Hérakleita nejen pralátkou, ale také představuje
určitý
metodologický
princip.
vývoje jako postupnosti jednotlivých změn. Vladimír
Čechák
zdůrazňuje
také
Je
symbolem
dynamiky
333
Hérakleitův
přínos
pro
dialektiku a odkazuje na dílo Hegela a na Leninovy filosofické sešity. __________________________________________________________________________________ 331. CETL, JIŘÍ A KOL.: Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha. Panorama, 1985. s. 84. 332. ČECHÁK, VLADIMÍR A KOL.: Co víte o starověké a středověké filosofii. Praha. Horizont, 1983. s. 2. 333. Srov. Tamtéž, s. 86. 82
„Dialektika není v Hérakleitově díle pochopitelně vyložena v jasných a utříděných
pojmech.
Jsou
to
spíše
jednotlivé
geniální
postřehy
směřující k postižení významu principu jednoty a boje protikladů.“ Mezi
základní
rysy
Hérakleitovy
dialektiky
řadí
Čechák
334)
také
univerzálnost vývoje. Hérakleitos
je
Vladimírem
Čechákem
vnímán
a
interpretován
jednoznačně materialisticky. „Hérakleitova živelná dialektika se velmi úzce prolíná i s jeho přirozeným materialismem. Vedle jednoznačného zdůraznění
hmotného základu veškerého bytí
a vedle konstatování
nekonečnosti tohoto hmotného principu co do jeho extenze najdeme u Hérakleita i myšlenku zdůrazňující nekonečnost hmoty v historickém slova
smyslu
nezničitelnosti.“
a
výslovné
vyjádření
její
nestvořitelnosti
a
335)
Důležitou roli hraje u Hérakleita otázka determinismu. Veškeré dění je řízené osudem či nutností. „Logos je podle Hérakleita stejně věčný
jako
nestvořitelný
a
nezničitelný
svět...
Logos
existuje
objektivně, tj. nezávisle na lidském vědomí. Lidské vědomí – duše (psyché) je tomuto logu podřízeno .“
336)
Z toho podle Vladimíra
Čecháka plyne, že Hérakleitova dialektika je dialektikou objektivní. Vladimír Čechák vidí největší Hérakleitův přínos do pozdějšího filosofického myšlení především v dialektice a oceňuje jeho koncepci dialektiky z hlediska univerzálního pohledu. Logos a jeho působení a vliv na další filosofy, popřípadě stoickou filosofii vůbec neuvádí. Při
analýze
stoické
filosofie
postupuje
Vladimír
Čechák
po
jednotlivých představitelích tohoto filosofického směru. Logu se věnuje jen velice stručně. Neuvádí vazbu na Hérakleita a jeho pojetí logu. Jako nejvýznamnější představitele římského stoicismu označuje Vladimír Čechák Senecu, Epiktéta a Marca Aurelia. Blíže se zabývá rozborem jejich díla a jejich filosofických názorů, především názorů etických. __________________________________________________________________________________ 334. ČECHÁK, VLADIMÍR A KOL.: Co víte o starověké a středověké filosofii. Praha. Horizont, 1983. s. 87. 335. Srov. Tamtéž, s. 87. 336. Tamtéž, s. 88. 83
U
Senecy
Dualismus
se
látky
materialisticky.
Vladimír (hmoty)
Aktivním
a
Čechák formy
principem
stručně
zmiňuje
interpretuje je
rozum,
i
Čechák
který
o
fýsice. výrazně
dodává
látce
(hmotě) tvar. „Přitom však zcela jednoznačně uznává prvotnost látky (hmoty).“
337)
Pro Senecovu filosofii je příznačné „uznání strohé vlády nutnosti, které je podřízeno vše ve světě i ve vesmíru. To vyplývá z jeho pojetí boha
jako
imanentní,
řídící
síly
vládnoucí
rozumem
(logos).
Charakterizuje ho jako nejvyšší dobro a nejvyšší moudrost, jež se uskutečňuje v harmonii světa a účelném uspořádání vesmíru.“
338)
U Epiktéta definuje Vladimír Čechák logos stejně jako u Senecy, tedy jako světový rozum. „Stejně jako rozum vládne člověku, tak i světu vládne světový rozum – logos (bůh). Ten je zdrojem a určujícím činitelem vývoje světa. A věcem, tak jak jsou řízeny bohem, je třeba se podřizovat“
339)
Podle Marca Aurelia má být základním cílem lidského snažení dosažení
ctnosti.
Ctnost
lidé
dosáhnou
„podřízením
zákonům přírody v souladu s lidskou přirozeností.“
se
rozumným
340)
Vladimír Čechák se nezmiňuje o vztahu Hérakleitova a stoického logu. Hérakleita i stoiky interpretuje značně materialisticky. Hérakleita vyzdvihuje jakožto zakladatele dialektiky a používá častých odkazů na Hegela a Lenina. Stoická filosofie a jejich přirozený svět jsou podle Čechákovy
interpretace založeny především na materiálním základě.
Logos je potom nutností, rozumem, kterému se lidé musí přizpůsobovat.
__________________________________________________________________________________ 337. ČECHÁK, VLADIMÍR A KOL.: Co víte o starověké a středověké filosofii. Praha. Horizont, 1983. s. 183. 338. Tamtéž, s. 184. 339. Tamtéž, s. 186. 340. Tamtéž, s. 187. 84
Zdeněk Kratochvíl: Hérakleitos. Řeč o povaze bytí (Titulní strana knihy)
Zdeněk Kratochvíl: Délský potápěč k Hérakleitově řeči (Obrázek z knihy)
5.9. Zdeněk Kratochvíl Doc.
Zdeněk
Kratochvíl,
PhD.
studoval
nejprve
katolickou
teologii, ale byl vyloučen po 4.ročníku z názorových důvodů. V období 1978–89 působil v "Akademii na Kampě" kde pořádal přednáškové cykly a semináře na témata z antické filosofie. V roce 1992 se stal členem katedry filozofie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a začal přednášet rovněž na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde je od roku 1997 pracovníkem Ústavu pro filosofii a religionistiku. V roce 1991 dokončil oficiální studium filosofie a začal doktorandské studium v oboru filosofie výchovy; titul PhD získal v roce 1994. V roce 1995
se
na
Filosofické
fakultě
Univerzity
Karlovy
habilitoval
z
filosofie prací Filosofie živé přírody. Zdeněk Kratochvíl spravuje internetový
portál
www.fysis.cz,
kde
lze
předsokraticích, především pak o Hérakleitovi.
najít
informace
o
341)
Kratochvílovo dílo Mýtus, filosofie, věda obsahuje filosofické dějiny
od
předsokratiků
po
renesanci.
Poprvé
vyšly
v podobě
vysokoškolských skript, získaly Cenu rektora Univerzity Karlovy za nejlepší skripta a byly ihned vyprodány. V prvním knižním vydání v roce 1993 již vyšly oba díly v jednom svazku, text byl doplněn o rejstříky, bibliografii a o podobizny filosofů. Zdeněk Kratochvíl je v současné době největším českým znalcem Hérakleita a jeho filosofického učení. Vydal několik odborných prací týkajících se tohoto filosofa, například Hérakleitos – Řeč o povaze bytí,
ve
které
se
zabývá
Velkým přínosem je
bližší
analýzou
u Kratochvíla
také
Hérakleitových
to,
že
zlomků.
pracuje se svými
vlastními překlady Hérakleitova díla. Mnohem obsáhlejší je jeho kniha Délský potápěč k Hérakleitově řeči, která vyšla v roce 2006. Zde se Kratochvíl zabývá mnohem podrobněji všemi Hérakleitovými zlomky, podává rozsáhlé výklady jednotlivých Hérakleitových výroků, podrobně analyzuje Hérakleitovu řeč, logickou skladbu a vzájemné vztahy mezi jednotlivými citacemi. __________________________________________________________________________________ 341. Srov. http://glosy.info/autori/zdenek-kratochvil/ 85
V úvodu Kratochvíl
knihy
vysvětlení
Mýtus,
filosofie,
tohoto
názvu.
věda
Při
jeho
předkládá
Zdeněk
vytváření
vychází
z Augusta Comta a jeho zákona tří stádií. První stadium je mytické, před vznikem vědy i filosofie. Ve vývoji jednotlivce to znamená dětství, člověk přejímá různá vyprávění, jak to na světě je. Druhé stadium je filosofické, cosi mezi mýtem a vědou. Ve vývoji jednotlivce to odpovídá dospívání, kdy se člověk táže po podstatě světa i své vlastní existence a spokojuje se s nalézáním obecných odpovědí. Třetí stadium odpovídá
je
pozitivní,
zralé
skutečně
dospělosti.
vědecké.
Z tohoto
Ve
vývoji
rozdělení
Kratochvíl
úlohu filosofie – je prostředníkem mezi mýty a vědou. Na
titulní
straně
knihy
Mýtus,
jednotlivce
filosofie,
to
odvozuje
342)
věda
se
nachází
podobizna pouze jednoho filosofa – Hérakleita, což upozorňuje na to, že autor mu přikládá zvláštní význam. Výklad
Hérakleitovy
filosofie
začíná
„Zkoumal jsem sebe sama.“ B 101 z Plútarcha.
Kratochvíl 343)
u
výroku
Nalézání sebe sama
souvisí s probuzením, s otevřením se tomu, co je všem společné, tedy otevření se logu. Logos porozumění.“
je 344)
podle
Kratochvílova
výkladu
„to,
co
umožňuje
Logos obsahuje tedy významy jako „příběh, řeč,
věta, slovo, rozum, řád.“
345)
Je to tedy jakákoliv velká nebo malá
jednotka tohoto smyslu, konkrétní či abstraktní. Hérakleitos postupuje podle Kratochvíla k základnímu významu tohoto slova a povyšuje je pak na filosofický výraz. „Skrze LOGOS může mít člověk přístup k tomu, co je moudré, TO SOFON („to moudré“), co je božské. Je to otevření se pro jednotu, pro společný smysl veškerenstva.“
346)
__________________________________________________________________________________ 342. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Mýtus, filosofie, věda I. a II. (Filosofie mezi Homérem a Descartem). 2.vyd. Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1996. s. 9-10. 343. Tamtéž, s. 34. 344. Tamtéž, s. 34. 345. Tamtéž, s. 34. 346. Tamtéž, s. 34.
86
Hérakleitos poukazuje na to, že je třeba se probudit, slyšet společný
logos
a
vidět
ve
společném
světle.
Nevědomost
plnou
předsudků přirovnává Hérakleitos ke spánku a ten zase ke smrti. Je to kolísání mezi každodenním shonem a nicotou. Cestou k probuzení je rozvaha, opilými.
mysl, 347)
vědomí.
Ten,
kdo
ji
má,
je
jako
střízlivý
mezi
„Rozvaha (vědomí) souvisí s logem, pro jehož hloubku je
duše nekonečná.“
348)
U Hérakleita je vše ve světě způsobeno bojem protikladů, ale tento boj není pouhým ničením, ale skutečným vztahem, i když mnohdy za cenu zániku. Patří sem např. protiklad tepla a chladna, suchého a vlhkého, mužství a ženství. Jejich boj se projevuje jako vznik a zánik věcí, jako neustálá proměna. Protiklady od sebe nelze odloučit. Každý protiklad vede i k svému opaku.
349)
Základním protikladem je vztah Jedno – všechno. „Je to napětí vzniku a zániku, napětí proměn, neustálý tok všeho jsoucího, proudění veškerenstva.
„Jedno“
vede
k věcem,
to
je
„cesta
dolů“,
davem
považovaná za vznikání. Jednotlivé věci vedou k „Jednomu“, a to je „cesta nahoru“, davem považovaná za zanikání. Oba konce tohoto protikladu však opět působí v jednotě.“
350)
Cesta nahoru je u Hérakleita spojována se vzplanutími ohně a cesta dolů s uhasínáním ohně. „Cesta nahoru je „vzplanutím ohně“, zánik jednoho světa a jeho spočinutí v bezmeznu, v jednotě protikladů. Cesta dolů je „pohasnutí ohně“, vznik jednoho světa, počátek nového boje.“
351)
Zde je oheň výrazem pro planutí a stravování. Jinde je zase
oheň především jedním z přírodních živlů, které se vzájemně proměňují a jsou si též protikladné.
352)
__________________________________________________________________________________ 347. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Mýtus, filosofie, věda I. a II. (Filosofie mezi Homérem a Descartem). 2.vyd. Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1996. s. 35. 348. Tamtéž, s. 35. 349. Srov. Tamtéž, s. 36. 350. Tamtéž, s. 36. 351. Tamtéž, s. 36. 352. Srov. Tamtéž, s. 36. 87
Světu nevládnou podle Hérakleita mýtičtí bohové, ale to, co je moudré.
„K
tomu
má
mít
člověk
vztah
a
tím
vztahem
je
filosofie...Jednota protikladů a skrytá harmonie souvisejí s „jedním“ i s přírodou (FYSIS), která se ráda skrývá.“
353)
Podle Kratochvíla je Hérakleitovo vidění světa tak dynamické a jednota probuzeného vědomí je tak silná, že ani nepotřebuje viditelný obraz jednoty vědomí ve světě.
354)
Kratochvíl se zmiňuje o vlivu Hérakleita na další myslitele a filosofické školy. Jmenovitě uvádí např. Platóna. Zmiňuje se také o vlivu na stoickou filosofii. „Mnoho Hérakleitových myšlenek uchová filosofie starých řeckých stoiků.“
355)
Dále zmiňuje jeho vliv na rané
křesťanské myslitele. Zmiňuje se také o tom, že od Hegela bylo podáno mnoho výkladů Hérakleita. Zdeněk Kratochvíl upřednostňuje starší stoickou, převším řeckou filosofii. Říká o ní, že je mnohem rozmanitější a zajímavější. Blíže představuje Zénóna z Kitia, jeho žáka Kleantha z Assu a Chrýsippa. V souvislosti s těmito jmény upozorňuje Kratochvíl na to, že starší řecká stoická filosofie je málo známá, neboť se díla těchto filosofů dochovala jen ve zlomcích a vše je překryto popularitou pozdějších stoiků.
356)
U Zénóna z Kitia objasňuje Kratochvíl vlivy na jeho filosofické názory. Zmiňuje se mimo jiné i o vlivu Hérakleita. Zénón „vytváří vlastní
nauku,
ovlivněnou
kyniky,
Platónem,
iónskou filosofií, zvláště Hérakleitem.“
Aristotelem
a
starou
357)
Při rozboru stoické filosofie začíná Kratochvíl fýsikou. Oddíl věnovaný fýsice nazývá „Vanutí a hmota“. Stoické pojetí světa popisuje Kratochvíl takto: „Podle stoické nauky je celý svět hmotný, látkové povahy; je živý a v božské míře dokonalý...V novověku bude tato nauka __________________________________________________________________________________ 353. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Mýtus, filosofie, věda I. a II. (Filosofie mezi Homérem a Descartem). 2.vyd. Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1996. s. 37. 354. Tamtéž, s. 37. 355. Tamtéž, s. 37. 356. Srov. Tamtéž, s. 79. 357. Tamtéž, s. 79. 88
označována jako „panteistický monismus“ nebo jako „materialistický monismus.“
358)
Zajímavé
je
podle
Kratochvíla
stoické
kritérium
jsoucnosti.
„Jsoucí je jen to, co samo působí a na co může být působeno.“
359)
Jsoucno je tedy působení, ať už aktivní, nebo přijímané. „Vše je tělesné a současně aktivní a pasívní, ale jaksi uvnitř všeho lze rozlišit tuto aktivní a pasívní stránku...Látková povaha aktivity je pouze jemnější než povaha pasivity, která je těžší.“
360)
Stoikové to přirovnávají
k povaze živlů. Povaha aktivity je na způsob ohně nebo vzduchu, povaha pasivity na způsob vody nebo země. Aktivní oheň je pouze jedním ze čtyř živlů, ale je základem bytí a ostatní živly jsou jen jeho proměny. „Zde lze vidět jak analogii s Hérakleitem, tak prastarou hermetickou vizi bytí jako aktivity a tepla jako reprezentace aktivity bytí, zvláště v ohni a živých bytostech.“
361)
Aktivita je ve stoické filosofii nazývána „pneuma“, což doslovně znamená „vanutí, van“.
„Vanutí proniká pasivitu tak, jako teplo
proniká železem. Určuje vlastnosti všech věcí... Z ohňového vanutí vše vychází a zase se do něj obrátí při „požáru světa“.“
362)
Všudypřítomnost vanutí (pneuma) způsobuje aktivitu, a tudíž i život a pohyb všeho. Vše se neustále pohybuje, i to, co zdánlivě stojí. V tomto bodě se ukazuje souvislost s Hérakleitovou filosofií. „Zde se objevuje
známý
výrok
PANTA
RHEI,
připisovaný pak zpětně Hérakleitovi.“ Základní
vlastností
jsoucna
„Všechno
je
v pohybu“,
363)
je
pohyb.
Podle
Kratochvíla
je
nejzajímavějším pohybem ten, který nelze postřehnout. „Tímto pohybem se pohybuje vše, i to, co zdánlivě stojí a zdánlivě se ani jinak nemění. Je
to
vnitřní
pohyb
věcí,
chvění,
„napětí,“
TONOS.“
364)
Tonos
__________________________________________________________________________________ 358. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Mýtus, filosofie, věda I. a II. (Filosofie mezi Homérem a Descartem). 2.vyd. Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1996. s. 80. 359. Tamtéž, s. 80. 360. Tamtéž, s. 80. 361. Tamtéž, s. 80. 362. Tamtéž, s. 80. 363. Tamtéž, s. 81. 364. Tamtéž, s. 81. 89
nejsilněji působí v živých bytostech. Aktivita živých bytostí, jejímž vrcholem je podle stoiků rozumová a volní aktivita, je vrcholným projevem základní aktivity bytí. „TONOS souvisí s vanutím, PNEUMA. V živých bytostech působí PNEUMA nejsilněji a v člověku působí též jako LOGOS, smysl.“365) Kratochvíl se v dalším oddílu zabývá stoickou logikou. Základním principem poznání je PNEUMA, které zakládá jednotný příčinný a účelový řád světa a současně tento řád poznává. „Jménem pro tento řád je též LOGOS, „slovo, věta, myšlenka, řeč, řád“, jakkoli velká či malá jednotka smyslu.“ U
logiky
366)
Zdeněk
Kratochvíl
zdůrazňuje,
že
stoikové
poprvé
shrnuli pod názvem logika dosud různé obory popisující poznání. Pneuma podle stoiků vytváří logickou strukturu skutečnosti, proto lze logicky poznávat. Završením Kratochvílova výkladu o stoicismu je etika, v níž upozorňuje na její širokou popularizaci. „Základními etickými principy jsou shodnost s přírodou a současně nezávislost na přírodě.“
367)
Jistotu šťastného života nelze opřít o věci vnější, ale je třeba ji hledat uvnitř v ctnosti. „Právě tak spočívá v harmonii s přírodou, FYSIS, která je božská. Spočívá ale i ve svobodě od jejích určení. Spočívá ve shodě s rozumem, s řádem světa, s tím, čemu stoikové říkají LOGOS.“
368)
Tuto
shodu
působí
rozvaha
a
poznání.
Ctnost je jediným skutečným dobrem. Natušují ji však afekty a vášně. Proto je třeba proti nim postavit svou apatii, APATHEA.
369)
Zdeněk Kratochvíl se také stručně zmiňuje o ostatních stoických filosofických školách, např. o škole na ostrově Rhodos, jejímž hlavním představitelem je Poseidónios z Apameie. Stoická filosofie ovládla také latinskou filosofii císařské doby, ale podle Kratochvílových slov „v __________________________________________________________________________________ 365. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Mýtus, filosofie, věda I. a II. (Filosofie mezi Homérem a Descartem). 2.vyd. Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1996. s. 81. 366. Tamtéž, s. 82. 367. Tamtéž, s. 82. 368. Tamtéž, s. 82. 369. Srov. Tamtéž, s. 83. 90
podobě pokleslé zlidovělé etiky.“
370)
Významný vliv stoiků uvádí také
na helénistické židovstvo a na křesťany. Trvalá přítomnost stoického myšlení
je
vidět
nejen
ve
středověku,
ale
i
ve
20.století
v díle
přírodovědce a teologa Pierra de Chardina. Zdeněk Kratochvíl, nejvýznamnější znalec Hérakleita v českém prostředí, začíná charakteristiku jeho filosofie cestou k poznání logu, dále logos vysvětluje a předkládá cestu k jeho nalezení. Hérakleitův logos je podle Zdeňka Kratochvíla to, co umožňuje porozumění. Je to jakákoli jednotka smyslu, konkrétní či abstraktní. Kratochvíl se také zmiňuje o protikladech, o jejich vzájemném působení, které ilustruje na vztahu Jedno – mnoho, a o jejich jednotě. Oheň jakožto základní živel vysvětluje Kratochvíl jako něco stravujícího a rozněcujícího. Oheň je živel, který se též proměňuje a je protikladný. Kratochvíl uvádí přímý vztah mezi Hérakleitovou a stoickou filosofií. Jako nejzajímavější a nejrozmanitější označuje Kratochvíl starou řeckou stoickou filosofii. Stoickou filosofii římského období označuje jako pokleslou zlidovělou etiku. Ve stoické fýsice vidí dva nejdůležitější pojmy, a to vanutí a hmotu. Působení pneumatu (vanutí) v člověku nazývá logem, smyslem. Pojem logos uvádí i v stoické logice jakožto velkou či malou jednotku smyslu. V etice je poté logos řádem světa, podle něhož mají lidé žít.
5.10. Ivo Tretera Ivo Tretera se narodil v roce 1933. Je profesorem dějin filosofie v Ústavu
filosofie
a
religionistiky
Filosofické
fakulty
Univerzity
Karlovy. Na formování jeho filosofických názorů mělo vliv i to, že navštěvoval přednášky Jana Patočky. V současné době profesor Ivo Tretera přednáší především moderní francouzskou filosofii. Jeho kniha Nástin dějin evropského myšlení je historickým úvodem do filosofie, počínaje Tháletem a Rousseauem konče. __________________________________________________________________________________ 370. Srov. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Mýtus, filosofie, věda I. a II. (Filosofie mezi Homérem a Descartem). 2.vyd. Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1996. s. 83. 91
Hérakleitovo
pojetí
logu
patří
podle
Iva
Tretery
„k
nejzáhadnějším a k nejobtížnějším partiím tohoto „temného“ myslitele a má také nejvíce různých interpretací.“
371)
Výraz logos má podle něj v Hérakleitově pojetí nejméně šest významů: „slovo, řeč, její smysl, dále i rozum jednotlivých lidí, ale též vševládný rozum mimo člověka a konečně i zákon.“
372)
Logos je sice podle Hérakleita pro všechny stejný, ale promlouvá pouze k těm, kteří se k němu probudí. Logos je pak smysluplný, racionálně
přehledný
sjednocujícím,
a
pochopitelný.
řádotvorným
a
373)
uvádějícím
„Logos do
je
činitelem
filosofického
světa
obecných a podstatných učení. Zároveň je také základem a garancí oné relativní
stálosti
v univerzální
proměnlivosti,
„harmonizující“jednoty v „bojující“ protikladnosti.“
oné
374)
Ivo Tretera upozorňuje v souvislosti s Hérakleitovým logem ještě na jednu zajímavou věc. Vedle toho, že Hérakleitův logos působí dojmem nutnosti a osudovosti jen v racionálním plánu, na druhou stranu se u něj objevují také zlomky, ve kterých poukazuje na určitou tvořivou lehkost, někdy dokonce až na nerozumnou, absurdní stránku, se kterou se běh světa vyznačuje.
375)
Při analýze stoické filosofie se věnuje Ivo Tretera všem jejím částem.
V logice
se
zabývá
názory
gnoseologickými,
především
sensualismem a kritérii pravdivosti. Stoickou fyziku označil za jistý druh pantheistického monismu, který je v podstatě materialistický.
376)
Dále tuto myšlenku rozvádí a upřesňuje: „Ve stoické fyzice však nejde o čistý materialismus. Svět je sice hmotný, avšak vše prostupující božské PNEUMA, které je i duší, svět zároveň spiritualizuje, zbožšťuje, vnáší do kosmu nadpřirozený prvek.“
377)
__________________________________________________________________________________ 371. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 40. 372. Tamtéž, s. 40. 373. Srov. Tamtéž, s. 40. 374. Tamtéž, s. 41. 375. Srov. Tamtéž, s. 41. 376. Srov. Tamtéž, s. 110-111. 377. Tamtéž, s. 111. 92
Právě toto pneuma, které prostupuje hmotný svět a které ho oduševňuje, je podle Iva Tretery logem, rozumem světa. „PNEUMA je rovněž
rozumem
(LOGOS)
světa,
a
proto
celý
kosmos
vyplňuje
racionalita, tak jako med naplňuje voskové plástve. Svět je takto velkou oduševnělou a rozumnou bytostí, a vše, co se v něm odehrává, se odehrává
zároveň
zároveň
nejúčelněji,
prozřetelností.“
nutně,
tj.
ve
shodě
nejrozumněji
s nevyhnutelným
–
tj.
ve
osudem,
shodě
a
s božskou
378)
Ivo Tretera upozorňuje na to, že na tomto teologickém základu vytvářejí stoikové první theodiceu, tzn. filosofické ospravedlnění boha tím, že svět je uspořádán nejlepším možným způsobem, že jednotlivé nedokonalosti zvyšují dokonalost světa. Stoikové
zastávají
podle
Iva
379)
Tretery
krajní
determinismus
a
fatalismus, což vyústilo do tzv. stoické teorie věčného návratu, která říká, že vše povstalo z ohně a vše se do ohně navrátí. V tomto bodě upozorňuje Tretera na vliv Hérakleitova myšlení na stoiky a jejich filosofii. „V
návaznosti na
vyslovují
stoikové
tvůrčího
období
Hérakleita
přesvědčení
o
s nevyhnutelným,
a zčásti
cyklickém vše
i
na
střídání
ničícím
a
Empedoklea vzestupného,
současně
vše
očišťujícím světovým požárem (EKPYRÓSIS), po němž opět dochází k obnovení světa v jeho bývalé podobě neboli k palingenezi (PALIN – znovu, GENESIS – zrod), a to až do posledním detailů.“
380)
V analýze stoické etiky upozorňuje Ivo Tretera především na hlavní zásadu stoické etiky: žít ve shodě s přírodou a žít ve shodě se svou vlastní přirozeností, tzn. žít ve shodě s rozumem. Celé směřování lidského života vede podle stoiků k blaženosti, kterou dosáhneme díky ctnosti. Ctnost je jediným dobrem, špatnost je jediným zlem. Všechny ostatní záležitosti jsou lhostejné. Stoická etika vrcholí ideálem mudrce, který dosáhl všech ctností a jako jediný je svobodný. Stoickou etikou __________________________________________________________________________________ 378. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 112. 379. Srov. Tamtéž, s. 112. 380. Tamtéž, s. 112.
93
byly položeny základy humanismu.
381)
Vliv Hérakleita na stoickou filosofii Tretera konkrétně uvádí při tzv. teorii věčného návratu, ve které se říká, že vše povstalo z ohně a vše se do něj navrátí. U Hérakleita charakterizuje Tretera pojem logos jako řád, sjednocení, harmonii v protikladnosti. Pojem logos u stoiků Tretera ztotožňuje s pojmem pneuma a nazývá je rozumem světa.
5.11. Jaroslava Schlegelová Jaroslava Schlegelová vydala v roce 1991 učební text filosofie pro střední školy s názvem Základy filosofie. Jedná se několik tenkých sešitů. Hérakleitovu
filosofii
srovnává
Schlegelová
s
filosofií
školy
elejské. Na rozdíl od nich nezavrhoval pojem nebytí, ale „jak bytí, tak i nebytí
tvoří
zanikání.“
382)
elementy
dění,
patří
k podstatě
světa,
k vznikání
a
Schlegelová upozorňuje na to, že tuto neustálou změnu
ilustroval Hérakleitos obrazem neustále plynoucí řeky. Bytí a nebytí pojímal Hérakleitos také jako protiklady, mezi nimiž panuje neustálý boj, ale zároveň směřují k dosažení harmonie. U
Hérakleita
zdůrazňuje
Schlegelová
také
jeho
význam
pro
vytvoření dialektického učení a jeho vliv na mnoho dalších myslitelů, zejména na Hegela. Schlegelová u Hérakleita pojem logos nezmiňuje. Stejně tak se o tomto pojmu nezmiňuje u stoicismu. Schlegelová nijak necharakterizuje jejich učení. Pouze vyjmenovává hlavní představitele stoické filosofie.
__________________________________________________________________________________ 381. Srov. TRETERA, IVO: Nástin dějin evropského myšlení. 4.vyd. Praha: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. s. 112-114. 382. SCHLEGELOVÁ, JAROSLAVA: Základy filosofie, 1.část. Učební text pro střední školy. 1.vyd. Praha: S & M, 1991. s. 15. 94
5.12. Ivan Blecha Ivan Blecha si při tvorbě své práce Filosofie (základní problémy), která poprvé vyšla v roce 1994, dává za úkol zasvětit čtenáře do filosofického uvažování. Text je rozčleněn do svou základních vrstev – do vrstvy tematické a historické. Celý text je doplněný „problémovými“ odstavci, ve kterých se objevuje kritická reflexe k předchozím názorům a otázky. „Tyto pasáže jsou zásadně doplňkové a popularizující.“
383)
Pro uvědomění si širších filosofických a kulturních souvislostí slouží tzv.souvislosti. Jsou to již těžší filosofické pasáže, kterých je zároveň nejméně potřeba k porozumění celému textu.
384)
Hérakleitos je zařazen do oddílu věnovanému kosmologii a řecké přírodní filosofii. Blecha vychází z názorů na podobu arché u prvních řeckých filosofů. Sem řadí vedle Tháleta s vodou a Anaximena se vzduchem také Hérakleita s ohněm. Jeho filosofii nerozebírá nijak široce. Na její vysvětlení stačí Blechovi pouze jedna věta, ve které se zmiňuje
také
o
logu.
„Základem
všeho
byl
oheň,
který
dobře
představoval věčně se měnící a přesto všechno trvale prostupující princip, vzněcující se a uhasínající, povzbuzující střetávání protikladů, boj, a držící veškerenstvo v harmonii – logu.“ filosofii
přikládá
Blecha
také
některé
385)
zlomky,
K Hérakleitově
které
jeho
učení
ilustrují. Ivan Blecha ve své knize naprosto opomíjí stoickou filosofii. Nenajdeme o ní, a tedy ani o stoickém pojetí logu, ani zmínku. Blechova
Filosofie
se
dočkala
dalších
dvou
přepracovaných
a
rozšířených vydání, ale žádná změna se nedotkla Hérakleitovy filosofie a neobjevila se ani žádná zmínka o stoicích.
5.13. Václav Kolář Václav Kolář je autorem knihy Stručné dějiny filosofie pro střední školy.
Tato
publikace
je
určena
středoškolským
studentům.
Jejím
__________________________________________________________________________________ 383. BLECHA, IVAN: Filosofie (základní problémy). 3.vyd. Olomouc: FIN, 1998. s. 10. 384. Srov. Tamtéž, s. 10. 385. Tamtéž, s. 22. 95
úkolem je co nejstručněji informovat studenty o základních osobnostech a směrech v dějinách filosofie. Nejedná se o odbornou monografii, ale autor kompiluje z různých odborných prací a podotýká, že mu jde „o zaplnění mezer, které ve fondu středoškolských učebnic nesporně jsou.“ 386)
I přes velice stručný výklad o Hérakleitovi se Václav Kolář zabývá pojmem logos a blíže ho vysvětluje a definuje. „Jako první však (Hérakleitos) užívá slovo LOGOS jako označení pro fakt, že veškeré dění v kosmu se děje s osudovou nutností. Toto dění, které je ustavičný vznik a zánik, má v sobě míru, pravidelnost, řád – tedy jedním slovem opět LOGOS.“
387)
Václav Kolář stručně nastiňuje také význam pojmu logos pro další filosofické dějiny. „Toto klíčové slovo se zabydlí natrvalo v dějinách filosofie, bude použito i ve významu světový rozum a v křesťanské 388)
filosofii bude znamenat Boží slovo.“
U stoickou filosofii Václav Kolář charakterizuje a vysvětluje taktéž velmi stručně. Předkládá základní rozdělení stoické školy do tří období
–
na
starší,
střední
a
mladší
a
uvádí
jména
hlavních
představitelů. Blíže seznamuje čtenáře s postavami římských stoiků – Senecou, Marcem Aureliem a Epiktétem. Pojem
logos
se
v jeho
krátkém
výkladu
stoické
filosofie
nevyskytuje. Jediná věta, která se u něj alespoň zčásti přibližuje logu se týká etiky. „Člověk má žít rozumným životem, v souladu s přírodou, vše ostatní je podružné.“
389)
U Václava Koláře se logos a jeho alespoň stručné vysvětlení objevuje v souvislosti s Hérakleitem a jeho filosofií. Stoickou filosofii pojal Václav Kolář velice stručně a pojem logos a jeho vysvětlení naprosto opomíjí. __________________________________________________________________________________ 386. KOLÁŘ, VÁCLAV: Stručné dějiny filosofie pro střední školy. 1.vyd. Prostějov: AqUAREL, 1994. s. 6. 387. Tamtéž, s. 15. 388. Tamtéž, s. 15 389. Tamtéž, s. 37. 96
5.14. Tomáš Měšťánek Tomáš Měšťánek je autorem příručky Filosofie pro střední školy, která vyšla v roce 1996. Hérakleita uvádí Měšťánek pěti jeho citáty, poté doplňuje pouze stručnou
charakteristiku
jeho
filosofických
názorů,
především
upozorňuje na sjednocující princip veškerého jsoucna, kterým je změna a vývoj. Taktéž dynamickou podobu něčeho, co je v neustálé změně a zároveň věci mění, má oheň.
390)
Co se týče logu, upozorňuje Měšťánek na to, že tato neustálá změna neznamená chaos. „Hérakleitos hovoří o obecném zákonu (řádu), jímž se svět řídí (tento zákon se nazývá logos). Úkolem moudrého člověka je poznat logos a žít v souladu s ním.“
391)
Stoicismus charakterizuje Měšťánek velice stručně, představuje hlavní stoické filosofy Zenóna, Senecu, Marca Aurelia a Epiktéta, u kterých jsou stručné ukázky jejich díla. V gnoseologii klade Měšťánek důraz na smyslové poznání. Svět charakterizuje jako materialistický a veškeré dění v něm probíhá podle zákonu nutnosti, „který má povahu přírodní a božskou (panteismus)“
392)
U etiky se zmiňuje o vlivech starších filosofů a filosofických škol.
Na
prvním
místě
uvádí
Hérakleita,
ale
už
konkrétní
vliv
nerozvádí. Etickým ideálem je podle Měšťánka „blaženost chápaná jako vyrovnanost, soulad s přírodou a lidmi. Žít ve shodě s přirozeností a rozumem, to je nejdůležitější ctnost.“
393)
U Měšťánka najdeme pojem logos a jeho charakteristiku pouze u filosofie
Hérakleitovy.
U
stoiků
se
Měšťanek
zmiňuje
o
zákonu
nutnosti, podle něhož probíhá veškeré dění. Nijak blíže jej nerozvádí. Přímý vliv Hérakleita na stoiky uvádí až v oblasti etiky, nedokládá to žádnými konkrétními příklady. __________________________________________________________________________________ 390. Srov. MĚŠŤÁNEK, TOMÁŠ: Filozofie pro střední čkoly. 1.vyd. Praha: Trizonia, 1996. s. 12. 391. Tamtéž, s. 12. 392. Tamtéž, s. 28. 393. Tamtéž, s. 28. 97
6. Závěr Logos je jedním ze základních pojmů evropského myšlení. Ve starověké filosofii se objevují dvě koncepce, pro které je logos jedním ze základních pilířů jejich filosofie. Jako vůbec první se o logu zmiňuje Hérakleitos, zakladatel a ustanovitel tohoto pojmu. Kategorii logos do své filosofie řadí také stoikové, kteří na Hérakleita navazují. Základním rozdílem mezi pojetím kategorie logos u Hérakleita a stoických filosofů je především v účelu jejich filosofie. Hérakleitos se v návaznosti na starší řecké myšlení snažil vytvořit ucelený světový názor, ve kterém kladl důraz na fyziku, kosmologii a psychologii. Značnou
pozornost
věnoval
gnoseologickým
otázkám,
především
nalezení cesty k logu, proniknutí k skutečné podstatě všech věcí. Pro Hérakleita bylo nejdůležitější rozumové pochopení světového řádu. Oproti tomu stoikové kladli důraz na praktickou stránku filosofie, tedy na etiku. Tento jejich zájem vyplývá z doby a z dobových událostí helénismu. Dochází k propojení řecké kultury, založené na racionalitě, a kultury římské, založené na tradici praktické. Demokratická vláda v Řecku je svržena a přichází nadvláda makedonská. Lidé, kteří byli zvyklí aktivně se účastnit na politickém životě, ztrácí oblast, ve které se mohou realizovat, a proto se jejich pozornost obrací k svému vlastnímu životu. Filosofie se zabývá hledáním odpovědi na otázku: Jak žít v tomto světě? Jak naplnit smysl svého soukromého života? Vrcholem stoické filosofie je tedy etika. Logika a fýsika tvoří pouze předstupně k ní. Stoikové si pokládají otázku, jak žít ve světě, který je řízen logem, řádem, a docházejí k závěru, že jediným řešením je žít ctnostně, žít ve shodě s přírodou. Hérakleitos
chápe
logos
jako
cestu
k poznání,
je
to
to,
co
umožňuje porozumění. Logos ale také obsahuje významy jako „příběh, řeč, věta, slovo, rozum, řád.“394). Stejné významy zahrnuje také logos u stoiků. Logos je pro ně rozum, řád světa, který prochází všemi oblastmi jejich filosofie. A ve shodě s tímto řádem mají všichni lidé žít. __________________________________________________________________________________ 394. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Mýtus, filosofie, věda I. a II. (Filosofie mezi Homérem a Descartem). 2.vyd. Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1996. s. 34. 98
7. Použitá literatura ASMUS,
VALENTIN
FERDINANDOVIČ:
Antická
filosofie.
1.vyd.
Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. 544 s. AURELIUS
ANTONIUS,
MARCUS:
Hovory
k sobě.
1.vyd.
Praha:
Svoboda, 1969. 194 s. BRUGGER, WALTER: Filosofický slovník. 1.vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 640 s. BLECHA, IVAN: Filosofie (základní problémy). 1.vyd. Olomouc: FIN, 1994. 304 s. BLECHA, IVAN: Filosofie (základní problémy). 2.vyd. Olomouc: FIN, 1996. 272 s. BLECHA, IVAN: Filosofie (základní problémy). 3.vyd. Olomouc: FIN, 1998. 340 s. CETL, JIŘÍ A KOL.: Průvodce dějinami evropského myšlení. 1.vyd. Praha. Panorama, 1985. 634 s. ČECHÁK, VLADIMÍR A KOL.: Co víte o starověké a středověké filosofii. Praha. Horizont, 1983. 324 s. DYNNIK, M. A. A KOL.: Dějiny filosofie I. 1.vyd. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1959. 610 s. Filosofický slovník. 2.vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 464 s. Filosofický slovník. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1981. 558 s. HEGEL, GEORG WILHELM FRIEDRICH: Dějiny filosofie 1. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. 328 s. HEGEL, GEORG WILHELM FRIEDRICH: Dějiny filosofie 2. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 404 s. KESSIDI, F.CH.: Hérakleitos. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 184 s. KOLÁŘ, VÁCLAV: Stručné dějiny filosofie pro střední školy. 1.vyd. Prostějov: AqUAREL, 1994. 128 s. KRATOCHVÍL, JOSEF + ČERNOCKÝ, KAREL: Filosofický slovník. 3.vyd. Brno: Sursum, 1934. 346 s. __________________________________________________________________________________ 99
KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. 1.vyd. Praha: Herrmann a synové, 2006. 528 s. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Hérakleitos - Řeč o povaze bytí. 1.vyd. Herrmann a synové, 1993. 88 s. KRATOCHVÍL, ZDENĚK: Mýtus, filosofie, věda I. a II. (Filosofie mezi Homérem a Descartem). 2.vyd. Praha: Hrnčířství a nakladatelství, 1996. 314 s. LONG,
ANTHONY
A.:
Hellénistická
filosofie.
1.vyd.
Praha:
Oikoymenh, 2003. 342 s. MACHOVEC, DUŠAN: Dějiny antické filosofie. 1.vyd. Jinočany: H&H, 1993. 188 s. MĚŠŤÁNEK,
TOMÁŠ:
Filozofie
pro
střední
čkoly.
1.vyd.
Praha:
Trizonia, 1996. 128 s. Mýtus, epos a logos. 1.vyd. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku a katedra politologie FSV UK, 1991. 120 s. NEFF, VLADIMÍR: Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias. 2.vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. 440 s. PATOČKA, JAN: Nejstarší řecká filosofie. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1996, 360 s. RÁDL, EMANUEL: Dějiny filosofie 1. Starověk a středověk. 1.vyd. Praha: Jan Leichter, 1932. 514 s. SENECA,
LUCIUS
ANNAEUS:
O
dobrodiních.
1.vyd.
Praha:
Nakladatelství Svoboda, 1992. 378 s. SENECA, LUCIUS ANNAEUS: Útěchy. 1.vyd. Praha: Odeon, 1977. 270 s. SCHLEGELOVÁ, JAROSLAVA: Základy filosofie, 1.část. Učební text pro střední školy. 1.vyd. Praha: S & M, 1991. 32 s. SOBOTKA, MILAN: Zlomky předsokratovských myslitelů. 1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 138 s. Stoikové. 1.vyd. Nová Akropolis, 1996. 24 s. STÖRIG, HANS JOACHIM: Malé dějiny filosofie. 1.vyd. Praha: ZVON, 1991. 512 s.
__________________________________________________________________________________ 100
Stručný
filosofický
slovník.
1.vyd.
Praha:
Nakladatelství
Svoboda,
1966. 536 s. SVOBODA, KAREL: Zlomky předsokratovských myslitelů. 2.vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. 204 s. TRETERA,
IVO:
Nástin
dějin
evropského
myšlení.
4.vyd.
Praha:
Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 376 s. VOLTAIRE: Filosofický slovník čili rozum podle abecedy. 1.vyd. Praha: Jan Laichter, 1929. 394 s. Zlomky starých stoikov. 1.vyd. Bratislava: Pravda, 1984. 464 s. Život a učenie Herakleita z Efezu. 1.vyd. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1954. 98 s.
7. Internetové zdroje http://cs.wikipedia.org/ http://glosy.info/autori/zdenek-kratochvil/ http://www.fysis.cz http://www.herakleitos.mysteria.cz http://www.phil.muni.cz/fil/antika/texty/4_herakleitos.htm http://www.profil.muni.cz
__________________________________________________________________________________ 101
