MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav české literatury a knihovnictví

Neformální komunikace vědeckých informací (invisible college) a její současný stav na vědeckých pracovištích MU Diplomová práce

Autor práce: Anna Kodýtková Vedoucí práce: Mgr. Petra Hornochová

Brno 2010

Bibliografický záznam KODÝTKOVÁ, Anna. Neformální komunikace vědeckých informací (invisible college) a její současný stav na vědeckých pracovištích MU. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2009. 87 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Petra Šedinová.

Anotace Diplomová práce „Neformální komunikace vědeckých informací (invisible college) a její současný stav na vědeckých pracovištích MU“ charakterizuje neviditelné univerzity a mapuje neformální kanály vědecké komunikace, které neviditelné univerzity využívají. Sleduje historii a vývoj termínu neviditelná univerzita a mapuje posun z tradičního prostředí do prostředí elektronického. Zabývá se také základními charakteristikami, definicí tohoto pojmu a jeho různým nazíráním a základními metodami užívanými pro sledování neviditelných univerzit, ať již využívaných v minulosti, či v dnešní době. Práce je primárně rozdělena do dvou částí, teoretické a praktické. První část stručně shrnuje dosavadní poznatky o tomto tématu, druhá se pak věnuje výzkumu využívaní neformálních kanálů v rámci vědeckých pracovišť Masarykovy univerzity v Brně. Tento výzkum je veden formou dotazníkového šetření na výzkumných pracovištích lékařské a přírodovědecké fakulty. Cílem práce je tedy shrnout a charakterizovat základní společné atributy neviditelných univerzit a provést dotazníkové šetření na vědeckých pracovištích MU. Výsledky tohoto šetření jsou prezentovány v praktické části práce.

Annotation Diploma thesis 'Informal communication of scientific information (Invisible colleges) and its current situation at scientific workplaces of Masaryk University' deals with the concept of invisible colleges in science. It describes main features and history of the concept. It also deals with informal communication in science as whole and presents individual informal channels. It also follows the shift from invisible colleges to cyberspace colleges with the development of new informal communication channels. The thesis is divided into two parts. The first one summarizes the theoretical

background of invisible colleges. The second then provides with the survey of usage of informal communication channels at scientific workplaces of Masaryk University, faculty of Science and Medicine in particular. The purpose of the thesis is to summarize the concept of invisible college and informal communication in science. The second goal is to learn which channels for informal communication are used at Masaryk University. The results of the survey are presented in second part of the thesis.

Klíčová slova Neviditelné univerzity, cyberspace colleges, neformální komunikace, vědecká komunikace, odborné sociální sítě, kolaboratoria, vědecká komunikace v rámci MU.

Keywords Invisible colleges, cyberspace colleges, informal communication, scientific and scholarly communication, specialized social networks, collaboratories, scientific communication at Masaryk University

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům.

Brně dne 3.května 2010

Anna Kodýtková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Petře Hornochové za cenné rady, podporu a odpovědi na všechny mé otázky.

Obsah ÚVOD .......................................................................................................................................................... 8 1. DEFINICE POJMU ............................................................................................................................. 11 2. HLAVNÍ ATRIBUTY NEVIDITELNÝCH UNIVERZIT ............................................................... 19 2.1. NEFORMÁLNÍ CHARAKTER KOMUNIKACE ........................................................................................ 19 2.2 PŘEDMĚT VÝZKUMU ......................................................................................................................... 24 2.3 VZDÁLENOST.................................................................................................................................... 26 3. NEFORMÁLNÍ KOMUNIKAČNÍ KANÁLY VE VĚDĚ ................................................................ 28 3.1 NEFORMÁLNÍ KOMUNIKACE V NE-ELEKTRONICKÉM PROSTŘEDÍ....................................................... 30 3.1.1 Rozhovor.................................................................................................................................. 31 3.1.2 Neformální komunikace v organizaci ...................................................................................... 32 3.1.3 Přednášky ................................................................................................................................ 33 3.1.4 Plakátová sdělení (postery)...................................................................................................... 36 3.1.5 Abstrakt.................................................................................................................................... 36 3.1.6 Výměna preprintů .................................................................................................................... 38 3.1.7 Data a technické zprávy........................................................................................................... 40 3.2 NEFORMÁLNÍ KOMUNIKACE V ELEKTRONICKÉM PROSTŘEDÍ ............................................................ 40 3.2.1 NetNews ................................................................................................................................... 42 3.2.2 Vědecké monografie v prostoru webu...................................................................................... 44 3.2.3 Blog.......................................................................................................................................... 44 3.2.4 Elektronická pošta (e-mail)...................................................................................................... 45 3.2.5 Instant messaging a chat.......................................................................................................... 46 3.2.6 Videokonference....................................................................................................................... 47 3.2.7 Pre-printové archivy ................................................................................................................ 47 3.2.8 Sociální sítě.............................................................................................................................. 49 3.2.9 Kolaboratoria .......................................................................................................................... 50 4. HISTORIE A VÝVOJ.......................................................................................................................... 53 5. STRUKTURA NEVIDITELNÝCH UNIVERZIT ............................................................................ 59 6. METODY SLEDOVÁNÍ ..................................................................................................................... 64 6.1 BIBLIOMETRIE .................................................................................................................................. 65 6.1.1 Citační analýza ........................................................................................................................ 67 6.1.2 Dokumentační analýza............................................................................................................. 68 6.2 SCIENTOMETRIE ............................................................................................................................... 69 6.3 KYBERMETRIE .................................................................................................................................. 69 6.4 WEBOMETRIE ................................................................................................................................... 70 6.5 SOCIOMETRIE ................................................................................................................................... 71 7. PRAKTICKÁ ČÁST – DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ NA VÝZKUMNÝCH PRACOVIŠTÍCH MU ............................................................................................................................................................. 73 7.1 CHARAKTERISTIKA VĚDECKÝCH PRACOVIŠŤ MU............................................................................. 73 7.2 FORMULACE ŘEŠENÉHO PROBLÉMU .................................................................................................. 74 7.3 CÍLE VÝZKUMU ................................................................................................................................ 74 7.4 POUŽITÁ METODA ............................................................................................................................. 75 7.5 ZKOUMANÝ SOUBOR ........................................................................................................................ 76 7.6 VÝZKUMNÉ VÝSLEDKY .................................................................................................................... 77 7.6.1 Informace potřebné pro práci jsou k dispozici ........................................................................ 77 7.6.2 Frekvence využívání neformálních komunikačních kanálů pro získávání informací ............... 78 7.6.3 Srovnání využití formálních a neformálních komunikačních kanálů při získávání informací . 79 7.6.4 Nejčastěji využívaný kanál pro získávání informací a důvody jeho použití ............................. 79 7.6.5 Sdílení vědeckých informací před jejich publikací................................................................... 79 7.6.6 Četnost využívání formálních a neformálních kanálů při sdílení a zveřejňování informací.... 80 7.6.7 Frekvence využívání jednotlivých neformálních kanálů pro zveřejňování informací .............. 80 7.6.8 Nejčastěji využívané kanály pro zveřejňování informací a důvody jejich využití .................... 81 7.6.9 Členství v odborných sociálních sítích..................................................................................... 81

7.6.10 Velikost pracovní skupiny a využití komunikačních kanálů v rámci této skupiny .................. 82 7.6.11 Využívání komunikačních kanálů mimo pracovní skupinu..................................................... 83 7.6.13 Věrohodnost a význam neformálních komunikačních kanálů ................................................ 84 7.7 OBECNÉ ZÁVĚRY A TESTOVÁNÍ HYPOTÉZ ......................................................................................... 86 ZÁVĚR...................................................................................................................................................... 89 POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................................................... 91 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................................. 99 PŘÍLOHY ................................................................................................................................................... 7

Úvod Tato diplomová práce se zabývá problematikou neformální komunikace vědeckých informací a zvláštní důraz je kladen na koncept neviditelné univerzity. Toto téma úzce souvisí s rozvojem vědy, vědeckých časopisů a nejnověji i softwarových nástrojů pro práci v kolaboratoriích. Při komunikaci vědeckých informací vždy docházelo k výměně informací neformální cestou. Jednou z těchto neformálních cest jsou právě neviditelné univerzity, které zajišťují rychlou výměnu informací v porovnání s komunikací formální. V současné době, která napomáhá setkávání vědců i bez překonávání geografických vzdáleností, dochází k posunu komunikace i samotné vědecké práce do elektronického prostředí a také k posunu významu neviditelná univerzita. Tato práce hledá základní princip fungování a charakteristiky neviditelných univerzit a zjišťuje, jak neformální komunikace probíhá na vědeckých pracovištích MU. Tato problematika je všeobecně řešena spíše na úrovni vědeckých článků publikovaných v cizojazyčných časopisech než na úrovni monografií, proto tato diplomová práce právě z těchto zdrojů vychází. V České republice se k této problematice okrajově vyjadřuje například M. Špála v kontextu vědeckých informací z lékařství, například v rámci propedeutiky vědecké práce. Práce sama se skládá ze dvou částí, teoretické a praktické. Teoretická část sleduje různé druhy neformální komunikace a možnosti jejich využití právě v rámci neviditelných univerzit. Dále se pak zabývá termínem neviditelná univerzita, jeho historií a vývojem. Tento termín je ve své podstatě mnohoznačný. Tato práce se pokouší najít společné i rozdílné definice termínu a ustavuje termín vlastní. Kapitola zabývající se historií pojmu pak sleduje tento termín od jeho počátku a sleduje trendy ve vývoji i jeho změny související s nástupem IT technologií. Na tuto část pak navazuje struktura

8

neviditelných univerzit, která se zabývá hierarchickými vztahy mezi členy neviditelných univerzit a životním cyklem neviditelné univerzity. Následující, praktická část, navazuje na první část a využívá metodiky sociologického výzkumu pro sledování vědeckých pracovišť Masarykovy univerzity. Cílem práce je shrnout a charakterizovat základní společné atributy neviditelných univerzit a vysvětlit tento pojem. Zjistit jak se v čase měnil pojem „invisible college“ a jaký byl vývoj možností této neformální komunikace. V praktické části je pak cílem provést dotazníkové šetření a zjistit, jaké neformální kanály používají vědečtí pracovníci MU. Dotazník je směrován hlavně na výzkumné pracoviště MU (zejména přírodovědecká a lékařská fakulta). Problematika

vědecké

práce

s sebou

přináší

potřebu

vědecké

komunikace. Vědci potřebují odezvu svých spolupracovníků pro testování hypotéz, zjišťování novinek v oboru a pro evaluaci své práce.

Standardy

formální komunikace pak pomáhají začlení nových vědeckých prací do již daného vědeckého systému. Neformální komunikace je hlavním aktérem při formulování a řešení vědeckých problémů už v jejich počátku a průběhu. Je na ni tedy kladen požadavek větší rychlosti. Tento typ komunikace je pak charakteristický pro skupiny vědců, jejichž pojítkem je společný zájem nebo předmět výzkumu. V minulosti byly nazývány neviditelné univerzity proto, aby se odlišily od skutečných univerzit kamenných. Jedním z dílčích cílů práce je pak prokázat, že univerzity neviditelné i kamenné jsou do velké míry provázány. Problematika neviditelných univerzit jako jádra vědecké práce v rámci některých univerzit i mimo ně a možností neformální komunikace je řešena v dalších kapitolách této práce. Samotní vědci se opírají o různé druhy komunikace (například ústní nebo psanou) pro různé účely a také vyhledávají a sdílí informace pomocí různých komunikačních kanálů. Formální kanály přenášejí informaci, která je veřejná a trvale uchovávaná, zatímco neformální kanály přenášejí informace k omezenému počtu posluchačů a její skladování je poměrně dočasné.

9

Vědecká komunita je součástí různých komunikačních systémů, které využívají obou formálních i neformální kanálů a spadají pod vliv kulturních, politických a ekonomických faktorů. Kulturní vlivy se odráží například v udělování Nobelovy ceny, která zdůrazňuje některé objevy a uděluje granty a podporuje vědeckou práci i finančně. Politický vliv je patrný

v otázce

financování a grantů. Spadá sem však i politickoprávní systém, který je zodpovědný za otázku patentů, autorského práva a výzkumů, které tolik ovlivňují tok informací. Vědci jsou právě tak ovlivněni množstvím skupin, do nichž mohou spadat. Jsou to profesní členské organizace, referenční skupiny, neviditelné univerzity, formální organizace a pracovní týmy. Profesní členskou organizací je myšlen obor, který vědec vystudoval nebo v něm pracuje, například matematika, fyzika apod. Do referenční skupiny spadají vědci s podobným vzděláním,

specializací,

schopnostmi,

dovednostmi

apod.

Neviditelné

univerzity jsou podskupinou referenčních skupin, skládají se z menšího počtu vědců, kteří spolu přímo komunikují. Formální organizace (například univerzity,

privátní

vědecké organizace) umožňují sdružování

vědců

z rozdílných referenčních skupin na stejném místě. Pracovní skupina je pak soubor vědců pracujících společně na jednom úkolu. Pracovní skupiny představují jádro vědecké komunikace a poskytují prostor pro využití formálních i neformální komunikačních kanálů. Proces vědecké komunikace by nebyl úplný bez formálního vědeckého informačního systému, který představují knihovny a jiná informační centra.1

1

ZUCCALA, Alesia Ann. Revisiting the Invisible College : A Case Study of the Intellectual Structure and Social Process of Singularity Theory Research in Mathematics.. 1st edition. Toronto : University of Toronto, 2004. 254 s. Dostupný z WWW: .

10

1. Definice pojmu Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy definuje invisible college takto: „Neviditelnou univerzitu reprezentuje společenství odborníků, setkávajících se mimo "kamenné", institucionalizované univerzity na půdě laboratoří, seminářů, konferencí k neformální komunikaci. Komunikaci je možné realizovat kromě osobních setkání s pomocí telefonů, emailů, formou elektronických konferencí apod. Cílem neviditelných univerzit je poskytnout odborníkům, které spojuje společný zájem, možnost podílet se bez ohledu na místo, kde žijí či pracují, na řešení společných problémů.“2 Dále TDKIV uvádí český ekvivalent Neviditelná univerzita. V této práci pak používám anglický i český termín, oba se totiž užívají v českých článcích na toto téma stejně často a znamenají totéž. Avšak definice pojmu neviditelná univerzita se s časem vyvíjí, například Derek J. de Solla Price původně defininuje invisible college jako skupinu produktivních vědců, kteří jsou považováni za špičku ve svém oboru a kteří vzájemně spolupracují i přesto, že působí na vzdálených místech, kteří si vyměňují informace za účelem monitorování pokroku ve svém oboru. Zároveň jsou členy skupiny, která čítá okolo 100 lidí.3 Vidí také neformální vědeckou komunikaci v rámci neviditelných univerzit jako předstupeň pro formální publikaci a šíření výsledků vědeckých výzkumů. Právě toto šíření a poskytování materiálu v podobě dokumentů se považuje za důležitou součást neviditelných univerzit. Z jeho předpokladu tedy vychází možnost zkoumat neviditelné

univerzity

pomocí

analýzy

2

publikovaných

dokumentů.

Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. c2005 [cit. 2009-04-13]. Dostupný z WWW: . 3 A groups of elite, mutually interacting and productive scientists from geographically distant affiliates who exchange information to monitor progress in their field. Citace převzata z: ZUCCALA, Alesia. Modeling the Invisible College. Journal of the American Society for Information Science and Technology [online]. 2005, vol. 57, is. 2 [cit. 2009-04-13], s. 152-168. Dostupný z WWW: .

11

Publikované

materiály

jsou

tedy

jakýmsi

vodítkem

k neviditelným

univerzitám, kdy citace odkazující na práce někoho jiného představují důkaz spolupráce. Z tohoto předpokladu později vycházeli ostatní vědci, kteří pro zkoumání neviditelných univerzit využívali bibliometrických metod. Diane Crane, která studovala vznik a růst specializovaných odvětví matematiky a sociologie pomocí sledování spoluautorství a výměny preprintů, vymezuje Invisible college jako neformální spojení vědců v už existující formální socialní struktuře spíše než, jak uvádějí předchozí definice, neformální spojení vytvořené právě kvůli předcházející neexistenci formální sociální struktury.4 Formální sociální strukturou pak může být jakákoliv organizace, která vědce sdružuje. Může to být vědecká organizace, kde jsou zaměstnáni nebo jiné sdružení, jehož součástí jsou z vlastního zájmu. Crane pak tento termín využívá při sledování toho, jak se vyvíjí nové oblasti výzkumu, což, podle ní, závisí na počtu vědců-průkopníků a okruhu spolupracovníků a studentů tvořících se okolo nich. Neviditelné univerzity však mohou být použity i pro oblasti výzkumu, které nejsou nové. Lze pomocí nich zkoumat různá paradigmata uvnitř jedné vědecké disciplíny. D. Crane také zdůrazňuje interpersonální vztahy jako jeden ze základních kamenů vědeckého pokroku, zajímá se o vztahy mezi publikacemi, citace, spoluautorství, vědeckou komunikací mezi žáky a učiteli v určitém oborů, komunikace diplomantů a jejich vedoucích. Zdůrazňuje také roli neformální a poloformální komunikace a jejím úkolem je udržování kontinuálního vzájemného kontaktu za účelem zjišťování nejnovějšího pokroku v oboru a přizpůsobení své výzkumné práce novinkám.5 Její přístup byl později kritizován, protože 4

LIEVROUW, Leah A. The Invisible College Reconsidered : Bibliometrics and the Development of Scientific Communication Theory. Communication Research [online]. 1989, vol. 16, no. 5 [cit. 2009-04-13], s. 615-628. Dostupný z WWW: . Informal links accross existing formal social structures, rather than the original definition of links estabilished in the absence of formal social structures. 5 CRANE, Diana. Transnational Networks in Basic Science. International Organization [online]. 1971, vol. 25, no. 3 [cit. 2009-06-02], s. 585-601. Dostupný z WWW: .

12

vycházel ze artefaktů vědecké činnosti, výměny preprintů a sledování spoluautorství, které částečně spadají do komunikace formální, a ne samotné neformální komunikace. V této chvíli došlo k rozdělení pomyslných proudů. Jeden nahlíží na neviditelnou univerzitu jako strukturu vědců, jejíž činnost je možné pozorovat na základě vnějších faktorů – například publikovaných dokumentů. Pro druhý je neviditelná univerzita sociálním procesem, který je nedílnou součástí neformální komunikace a není měřitelný na základě vnějších faktorů, jestli je nějakým způsobem vůbec měřitelný.6 S. Crawford definuje invisible college jako interpersonální spojení, ve kterém si vědec vybírá odborníky z vědecké komunity, aby s nimi diskutoval aspekty své práce za pomocí formálních a organizovaných metod komunikace, včetně publikování a prezentace výsledků při setkání.7 Tato definice patří k těm, které nahlíží na invisible college jako na strukturu vědců a podle této definice by bylo možné studovat ji pomocí bibliometrických metod zkoumání. Crawfordova definice však dostatečně nespecifikuje neviditelnou univerzitu a nerozlišuje mezi ní a oborovou specializací. W. O. Hagstrom ve svém textu upřesňuje rozdíl mezi neviditelnou univerzitou a oborovou specializací. Upozorňuje na fakt, že s vysokou pravděpodobností budou vědci nejčastěji komunikovat s ostatními se stejnou specializací, sdílet preprinty a citovat jejich práce. A právě vědci ve vědním oboru, kteří se podílejí na výzkumu podobných problémů, mohou být nazýváni

6

ZUCCALA, Alesia Ann. Revisiting the Invisible College : A Case Study of the Intellectual Structure and Social Process of Singularity Theory Research in Mathematics.. 1st edition. Toronto : University of Toronto, 2004. 254 s. Dostupný z WWW: . 7 LIEVROUW, Leah A. The Invisible College Reconsidered : Bibliometrics and the Development of Scientific Communication Theory. Communication Research [online]. 1989, vol. 16, no. 5 [cit. 2009-04-13], s. 615-628. Dostupný z WWW: . A person-to-person relation in which a scientist selects out of the population other scientists to communicate with on aspects of his work with formal or organized methosd of communication, including publishin and presentation of papers at meeting.

13

vědeckou specializací, ta však není totožná s neviditelnou univerzitou.8 Tato definice jasně vylučuje, aby neviditelná univerzita měla nějaký základ ve formální vědecké instituci. D. A. Lingwood, pro kterého je bernou mincí frekvence vzájemná interakce mezi vědci, popisuje invisible college jako systém vědeckých jednotek v časté vzájemné interakci, které mají společný vědecký zájem.9 Tato definice opět pomíjí rozdíly mezi neviditelnou univerzitou a odbornou specializací a umožňuje jí mít základ v nějaké vědecké instituci. Je možné, aby členové invisible college byli zároveň kolegové v odborné instituci, splňují tak obě podmínky, mají společný vědecký zájem a zároveň jsou v časté interakci. V roce 1990 poukazuje L. Lievrow na fakt, že zde chybí reálné informace o neviditelných univerzitách, protože ti, kteří je studují se zaměřují spíše na produkty vědecké práce (dokumenty, citační data) než na vlastní komunikační proces vědeckých informací. Levrow se právě proto zaměřuje na proces komunikace a říká, že neviditelná univerzita je soubor neformálních komunikačních relací mezi vědci sdílejícími specifický společný zájem nebo cíl.10 Tato definice směřuje budoucí zkoumání neviditelných univerzit k novým otázkám. Například jak jedinci vnímají interakci s kolegy v rámci a mimo rámec neviditelných univerzit, nebo jak jednotlivci využívají neviditelných univerzit k naplnění svých informačních potřeb. Lievrow sice uznává bibliometrické metody, ale zároveň dodává, že slouží spíše pro mapování 8

ZUCCALA, Alesia Ann. Revisiting the Invisible College : A Case Study of the Intellectual Structure and Social Process of Singularity Theory Research in Mathematics.. 1st edition. Toronto : University of Toronto, 2004. 254 s. Dostupný z WWW: . the set of scientists in a discipline who engage in research along similar lines can be called the scientific specialty. It is reasonable to believe that scientists will communicate most often and intensively with others in their specialties, exchanging preprints with them [and] citing their work… There is some evidence that “specialties” are not “invisible colleges” – or tightly knit networks of communication .. [yet] most specialties in science are quite small -- small enough so that they could be tightly knit communication networks even if they are not so in fact. 9 An invisible college may be defined as a systém of scientist-units interacting frequently abou some shared topi of research interst. Tamtéž. 621 10 An invisible college is a set of informal communication relations aminy scientists or other scholars who share a specific common interest or goal. Tamtéž str. 622

14

komunikace formální. Pokud je třeba porozumět komunikaci neformální, Lievrow klade důraz na využívání kvalitativních technik, jako je pozorování či rozhovory, pro lepší interpretaci komunikačního chování v rámci neviditelných univerzit. Redefinování neviditelné univerzity tak upozorňuje na dva rozdílné přístupy k neviditelným univerzitám. Přístup k neviditelné univerzitě jako struktuře a na druhé straně jako sociálnímu procesu. 11 A. Zuccala definuje invisible college takto: „.Neviditelná univerzita je zájmová skupina vědců nepatřících ke stejnému výzkumnému zařízení a sdílících podobné výzkumné zájmy týkající se jejich specializace, běžně publikujících dokumenty na toto téma a komunikujících jak formálně, tak neformálně tak, aby dosáhli cílů v předmětu jejich zájmů (dané vědecké oblasti)“12 Co definice zdůrazňují, je společné pole působnosti, nepříslušnost ke stejnému výzkumnému zařízení a geografickoá vzdálenost. Zuccala pak do své definice zahrnuje jak komunikaci formální, tak neformální a pravděpodobně zohledňuje následnou publikaci článku ve spoluautorství.

J. L. Gresham definuje invisible college jako sociální síť o přibližně stech členech, která funguje jako vedoucí skupina v dané specializaci. Většina důležitých výzkumů této specializace je pak vedena členy této invisible college. Výzkum, jeho průběh a výsledky jsou pak předávány pomocí neformální komunikace v rámci konferencí a dalších fór. Zatímco se tyto sociální sítě liší ve struktuře v různých vědních oborech, sdílí společnou funkci, a tou je ulehčit práci vědců a udržovat své členy informované o

11

ZUCCALA, Alesia Ann. Revisiting the Invisible College : A Case Study of the Intellectual Structure and Social Process of Singularity Theory Research in Mathematics.. 1st edition. Toronto : University of Toronto, 2004. 254 s. 12 ZUCCALA, Alesia. Modeling the Invisible College. Journal of the American Society for Information Science and Technology [online]. 2005, vol. 57, is. 2 [cit. 2009-04-13], s. 152-168. Dostupný z WWW: . An invisible college is a set of interacting scholars or scientists who share similar research interests concerning a subject specialty, who often produce publications relevant to this subject and who communicate both formally and informally with one another to work towards important goals in the subject, even though they may belong to geographically distant research affiliates

15

nejnovějších trendech a vývoji v rámci jejich specializace.13 Podle Greshamovy definice

by

bylo

možné

neviditelnou

univerzitu

sledovat

pomocí

bibliometrických metod, protože ji podle něho tvoří nejproduktivnější vědci daného oboru. U. Matzat pak definuje neviditelnou univerzitu jako neformální akademickou komunikační strukturu, která se skládá z malého množství velmi aktivních členů, kteří si pravidelně vyměňují informace o vývoji v jejich poli zkoumání. V tomto bodě do jisté míry přejímá definic Price a Crane a dále dodává: tyto neviditelné univerzity mohou být nalezeny v přírodních, sociálních a humanitních vědách. Jako výsledek jejich velikosti však dochází k nerovné distribuci

komunikačních

příležitostí.

Podle komunikačních

příležitostí pak dochází k hierarchizaci.14 Tato definice zohledňuje možnost, že vědci mohou být zároveň kolegy v odborné instituci. Invisible college podle Matzatovy definice je možné sledovat pomocí technik sociemetrie. Christiane L. Borgman ve své knize Sholarship in the Digital Age: Information, Infrasctructure and the Internet mluví o moderní vědě a charakterizuje ji mezinárodní spoluprací a právě neviditelnými univerzitami, o nichž píše jako o sdružení výzkumníků, kteří znají jeden druhého a kteří si

13

GRESHAM, John, L. Jr. From Invisible College To Cyber Space College : Computer Conferencing And The Tranformation Of Informal Scholarly Communication Networks . Interpersonal Computing and Technology : An Electronic Journal for the 21st Century [online]. 1994, vol. 2, no. 4 [cit. 2009-06-02], s. 37-52. Dostupný z WWW: . ISSN 1064-4326. An invisible college is a social network of generally around 100 individuals who function as the scholarly in-group within a given specialization. Most of the significant research within the specialization is usually produced by members of such an invisible college. This research is facilitated by the informal exchange of information through contacts within this social network at conferences and other forums. While these informal networks vary in structure across various research areas, they share the common functions of facilitating group identity and purpose within a research specialization and keeping participants abreast of current trends and new developments within their area of specialized interest. 14 MATZAT, U. Academic Communication and Internet Discussion Groups : What Kinds of Benefits for Whom?. In BATINIC, B., REIPS, U.-D., BOSNJAK, M. Online Social Scinces. Seattle-Toronto-Bern-Goettingen : Hogrefe & Huber Publishers Inc., 2002. s. 385-404. ISBN 978-0-88937-2.

16

vyměňují informace na formální i neformální bázi.15 Ve své definici vyzdvihuje tedy spíše sociální aspekt neviditelných univerzit. Je to jakási sociální síť, kde známosti přestavují lepší přístup ke zdrojům informací. Kostadinka Simeonová uvádí, že ve své době byly neviditelné univerzity nejefektivnější

formou sebeorganizace ve vědě. Také uvádí, že

v současnosti je podobná role, jaká byla přisuzována neviditelným univerzitám, přisuzována „sociálním sítím“ („networks“). „Sítě“ jsou podle ní termín, který nejlépe vystihuje změny v neformální mezinárodní komunikaci, kterými prochází právě díky používaní informačních a komunikačních technologií. Ve srovnání s neviditelnými univerzitami jsou pak tyto „sítě“ méně elitářské, více otevřené ke spolupráci vědcům z různých koutů světa. Také uvádí, že tyto sítě jsou volnější formou mezinárodní komunikace, než mezinárodní výzkumné projekty. Nicméně participace na setkáních, výměn informací mezi jejími členy a navazování kontaktů jsou důležitými součástmi učebního procesu a mohou být přípravnou fází pro efektivní komunikaci právě v mezinárodních výzkumných projektech.16 Přední vědci ve svém oboru se často dobrovolně sdružují za účelem výměny informací pomocí neformální komunikace. Je možné je přirovnat k dnes už běžným internetovým sociálním sítím typu facebook, které jsou však úzce specializované a jejich cílem je sdružování odborníků nebo i amatérů se společným zájmem. Odborné sociální sítě jistě představují nástupce neviditelných univerzit, nicméně povědomí o nich ještě není příliš rozšířené. Více se pak těmto sítím věnuje kapitola tři, kde jsou uvedeny jako jeden z neformální komunikačních kanálů.

15

BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-026192. s. 28. Modern science, or big science, is characterized by international, collaborative effords and by invisible colleges of researches who knot each other and who exchange information on a formal and informal basis. 16 SIMEONOVA, Kostadinka. Communication in international R&D projects from science and technology studies perspective. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 61-75. ISBN 978-80-87029-28-2.

17

Význam elektronického textu zmiňuje i Papíková, která uvádí, že neformální vědecká komunikace a invisible colleges se přesunula do virtuálního prostoru bez místních, časových a personálních omezení a je nazývána tzv. cyberspace college.17 S postupem

času

a

přibýváním

nových

možností

neformální

komunikace se rozvíjel i pojem invisible college. Zásadní vliv v tomto procesu má internet a jednotlivé komunikační kanály, které nabízí. Pro účely této práce používám definici následující. Důvodem pro její použití je zaměření této práce především na neformální vědeckou komunikaci, ať v rámci nebo mimo rámec neviditelných univerzit. Proto také tato práce nezkoumá neviditelné univerzity pomocí bibliografických metod a snaží se soustředit na samotný komunikační proces. Invisible college je možné definovat jako sociální síť vědců, které spojuje stejný nebo podobný vědecký zájem a kteří používají neformální komunikaci k výměně informací o něm. Z definice zcela zmizela vzdálenost, a to ze dvou důvodů. První z nich je rozmach internetu a možnosti jeho využití pro neformální komunikaci. Díky tomu vzdálenost, ať již geografická či institucionální, přestává hrát roli. Druhým důvodem jsou pak potřeby tohoto výzkumu, který se zabývá zkoumáním těchto sítí uvnitř jedné instituce.

17

PAPÍKOVÁ, Vendula; PAPÍK, Richard . Informace – Komunikace – Věda – Výzkum. ITlib. Informačné technológie a knižnice [online]. 2007, 03, [cit. 2010-04-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1336-0779.

18

2. Hlavní atributy neviditelných univerzit Z předchozí kapitoly vyplývá, že definice neviditelných univerzit se mnohdy liší a většina autorů buď přejímá definici D. Price z roku 1963 nebo si vytváří definici vlastní. Existují však znaky, které mají všechny definice společné. Hlavní důraz je kladen na neformální charakter komunikace, společný vědecký zájem a geografickou vzdálenost. Tyto tři společné znaky se stručně pokouší charakterizovat následující odstavce.

2.1. Neformální charakter komunikace Samovar definuje komunikaci jako proces verbálního i neverbálního sdílení znalostí, zájmů, postojů, názorů, pocitů a myšlenek s další osobou či osobami.18 Každý takový komunikační proces se pak skládá z jednotlivých složek jako je zdroj zprávy, zpráva samotná, volba komunikačního média, proces kódování informace do jazyka a jeho zpětné dekódování posluchačem, kontext, počet účastníků komunikace, zpětná vazba a další.19 Tato práce se zaměřuje především na komunikační médium, neboli komunikační kanál. Kanál představuje jakýsi nosič informace, který může mít různé podoby. Za komunikační kanál lze považovat například rozhovor, sdělení pomocí telefonu, diskuze, nebo využívaní informačních a komunikačních prostředků jako je email nebo videokonference. Volba komunikačního kanálu může záležet na obsahu sdělení, ale i na dalších faktorech, jako jsou náklady, rychlost, přesnost, možnost zpětné vazby apod. Často může volba komunikačního kanálu

18

SAMOVAR, Larry A. Oral communication : Speaking across cultures. 11. Los Angeles, California : Roxbury Publishing Company, 1998. 508 s. ISBN 1-891487-28-0. s. 10 Communication is the proces sof verbally and nonverbally sparing with another person or persóna one`s knowledge, interests, attitudes, opinions, feelings and ideas. 19 Viz příloha č. 1: Schéma komunikačního modelu

19

předcházet zakódování sdělení a mnohdy je možné pro přenos sdělení využít několik kanálů současně.20 „Vědeckou komunikací se rozumí využívání a rozšiřování informací vědci v některé vědní oblasti prostřednictvím formálních a neformálních komunikačních kanálů.“21 Terminologická databáze knihovnictví a informační vědy definuje neformální komunikaci jako interpersonální nebo skupinovou přímou komunikaci, popř. komunikaci prostřednictvím telefonu a jiných telekomunikačních prostředků, v jejímž průběhu

si její účastníci zpravidla

vyměňují informace, jež doposud nebyly zaznamenány nebo sdělovány masmédii.22 Podobně definuje rozdíl mezi formální a neformální komunikací Meadows. „Formální komunikace je podle něho dostupná po delší časové období širšímu publiku nebo veřejnosti, zatímco neformální komunikace je často pomíjivá a je dostupná pouze pro omezené množství lidí.“23 Z těchto definic vyplývá, že rozdíl hranice mezi formální a neformální komunikací není úplně přesně stanoven. Díky nástupu internetu se však tato hranice ještě více posouvá a rozmazává. Jednoznačným kritériem může být dostupnost dokumentu. Je zde možné srovnat již publikovanou knihu uloženou v knihovně, která je přístupná široké veřejnosti s například vědeckým článkem, který je vystaven na webových stránkách autora. Sice může být přístupný široké veřejnosti, ale jeho dostupnost z hlediska času je mnohem kratší. Christine Bergmanová také uvádí, že pouze malé procento komunikace v rámci

20

VYMĚTAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací : Efektivní komunikace v praxi. Praha : Grada, 2008. 328 s. ISBN 978-80-247-2614-4. 21 KRIŠTOFIČOVÁ, Eva. Prostriedky hodnotenia knižničných a vedeckoinformačných procesov. 1. vyd. Bratislava : Centrum vedecko-technických informací SR, 1997. 157 s. ISBN 80-85165-62-7. 22 Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. c2005 [cit. 2009-04-13]. Dostupný z WWW: . 23 Citace převzata z: BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-02619-2.

20

výzkumu je zpřístupněno veřejnosti v rámci formální publikace.24 Internet umožňuje vědcům publikovat veřejně dokumenty, které dříve kolovaly spíše privátně. Online komunikace také podnítila velké množství neformální komunikace a usnadnila šíření formálně publikovaných dokumentů. Ve vědecké komunikaci pak existují dvě možnosti, jak pojímat míru formálnosti komunikace. V tradičním slova smyslu je formálnost vykládána jako něco, co dodržuje společenská pravidla a týká se formy.25 Neformální komunikace je tedy taková, která nemusí dodržovat určitá formální pravidla. Takto je běžně rozlišována mezilidská komunikace mezi osobami blízkými a neznámými. S blízkými osobami je možné se bavit bez ohledu na formální pravidla. Při formálních příležitostech a rozhovoru s cizími lidmi se pak používá komunikace formální. Problematika vědecké komunikace naznačuje, že existuje ještě jiné rozdělení míry formálnosti a neformálnosti. U vědecké komunikace míra formálnosti závisí na míře dostupnosti nějakého zdroje. Pokud je všeobecně přístupný a publikovaný, pak to znamená, že se jedná o formální zdroj. Pokud je tento zdroj či komunikační kanál nepublikovaný, či ve stádiu příprav k publikaci nebo přístupný pouze některým lidem, jedná se o zdroj či kanál neformální. Samozřejmě i u vědecké komunikace se rozlišuje první stupeň formálnosti, a to zda dokument, zdroj či osobní komunikace dodržuje určitá formální pravidla. Velká většina vědecké komunikace je vysoce formální, ve smyslu určitého řádu a pravidel. Dobrým příkladem může být výměna preprintů. Preprint samotný je článek ve stádiu přípravy k publikaci a jako takový podléhá určitým nárokům na formální úpravu, stejně jako výměna preprintů . Pokud žádá vědec o preprint někoho, koho nezná, jeho žádost zachovává vysokou míru formálnosti. Pokud je to někdo, s kým ho pojí přátelství nebo se jedná o kolegu, míra formálnosti jeho žádosti nemusí být tak 24

BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-026192. 25 Například: KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha : SPN, 2002. 862 s. ISBN 80-7235023-4.

21

vysoká. Problematika formálnosti a neformálnosti vědecké komunikace se zkomplikovala

s využitím

informačních

technologií

a

možnostmi

elektronického publikování. Zdroje a kanály mohou být publikovány, nepřístupné či polopřístupné veřejnosti a rozlišit, zda se jedná o formální či neformální komunikační kanál je u některých velmi obtížné. U některých je toto rozlišení otázkou jednotlivých komunikačních výměn. Příkladem mohou být konference, které jsou svou povahou na hranici mezi oběma formami. „Pojem vědecké komunikace,…, vychází z konceptu nahlížení vědeckého světa přes prostředky komunikace ve vědě, nejčastěji přes výsledky vědy a výzkumu. Vědecký svět si lze představit jako síť těchto výstupů (odborné literatury a jiných výsledků), ve kterém se vědci pohybují. Jejich pohyb zanechává stopy, a to jak v podobě citací, tak v podobě dat o využití zdrojů, počet návštěv, cesty apod. Souhrn těchto jevů tvoří právě soubor vědecké komunikace.“26 Vědecká práce je v podstatě sociální aktivitou a zahrnuje širokou škálu veřejných a soukromých interakcí v rámci vědecké komunity. Vědecké publikace jsou

výstupem pokračujícího čtení, psaní,

diskutování, hledání, prezentování, přednášení a zkoumání vědeckých prací. Žádná vědecká publikace nestojí pouze sama o sobě, ale stojí v relaci k ostatním vědeckým pracím právě díky procesu citování relevantní literatury.27 Tato poznámka klade důraz na komunikaci formální i neformální a poukazuje na fakt, že oba druhy komunikace jsou v neoddělitelném vztahu. Většina formálně publikovaných výstupů už předtím prošla nějakým neformálním komunikačním kanálem. Cílem formální a neformální vědecké

26

Vavříková, Lucie. Projekt MESUR - využití uživatelských dat k hodnocení vědecké komunikace. Ikaros [online]. 2009, roč. 13, č. 3. [cit. 2009-03-01]. Dostupný na World Wide Web: . URN-NBN:cz-ik5309. ISSN 1212-5075. 27

BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-026192.

22

komunikace je tvorba a nových vědeckých poznatků a jejich zhodnocení na základě univerzálních standardů.28 Invisible colleges mají pro vědeckou komunikaci velký význam. Právě díky nim se vědci dozvídají o nejnovějších objevech a poznatcích i v hraničních oborech určité vědecké disciplíny. Také mohou být často podnětem pro další práci či nápad na nový výzkum. Komunikace touto nepříliš formální cestou bývá přímá, je zde možnost konzultovat svou práci s dalším odborníkem a zjistit ohlas či kritické připomínky, ty poté mohou být použity i při přípravě dalších publikací. Někdy mohou invisible colleges dát podnět k založení nového úzce specializovaného vědeckého časopisu, elektronického archivu a dalších zdrojů vědeckých informací, pokud vědci vidí potřebu po informacích z nové či zatím nepříliš rozvinuté vědecké disciplíny. Tato sdružení však předpokládají u svých členů mnoho vydaných publikací a vysoký citační index. Je třeba podotknout, že výměna preprintů, spojená a nejčastěji uplatňovaná v rámci invisible colleges, mezi vědci patří k nejrozšířenějším formám komunikace a je často využívaná i v elektronické formě. Pokud má vědec zájem o článek svého kolegy, který je mu jinou formou nedostupný, je ve vědě běžnou záležitostí poslat kolegovi dopis se žádostí o preprint či dnes už ne tolik častý separát. Neformálnost výměny poznatků mezi vědci je jedním z primárních atributů definice neviditelné univerzity. Tradičním způsobem byla právě výměna preprintů, setkávání na akademické půdě a na přednáškách v rámci různých konferencí. S nástupem internetu, dochází k urychlování a vylepšování všech těchto možností. Je možné se zúčastnit konference, na které vědec není fyzicky přítomen. Problematika neformální komunikace je poněkud obsáhlejší, proto je jí v této práci vyhrazena celá následující kapitola, ve které se zabývám jednotlivými komunikačními kanály. Role neformálních komunikačních kanálů má ve vědě 28

CRANE, Diana. Transnational Networks in Basic Science. International Organization [online]. 1971, vol. 25, no. 3 [cit. 2009-06-02], s. 585-601. Dostupný z WWW: .

23

nezastupitelnou funkci. Podle odhadů Dereka Price okolo 80% všech potřebných informací pro výzkum projde kanály neformální komunikace.29

2.2 Předmět výzkumu Každá definice na nějaké úrovni operuje s předmětem výzkumu. Vymezuje tak sociální okruh, ve kterém se neformální komunikace realizuje. Představuje okruh vědců, které spojuje společný zájem nebo předmět výzkumu. Předpokladem je podobná, ne však nutně stejná specializace, častým účastníkem mohou být i okrajové nebo nově rozvíjející se vědní obory. Výzkumné týmy se zabývají určitou částí reality tak, aby ji lépe porozuměly, často je jejich výzkum zakotven v jedinečném vědeckém paradigmatu, například je založen na limitované, ale sdílené řadě předpokladů a nástrojů.30 Tyto nástroje a předpoklady jsou poté to, co členové neviditelné univerzity sdílí. Je ovšem možné, že uvnitř vědního oboru vznikají různé nové vzory a postupy a tyto dva způsoby, nový a starý, spolu mohou po nějakou dobu koexistovat a později se přijme pouze jeden, zatímco starší vymizí. Společný zájem či předmět výzkumu je pro sdílení vědeckých informací incentivou. Často jsou takové incentivy nutné pro překonání bariér ve sdílení vědeckých informací. Takovou bariéru často mohou tvořit rozdílné jazyky, různé obory, jejichž technika výzkumu se může lišit, právo duševního vlastnictví, konkurence a další. Josef Hochgerner uvádí, nejúspěšnější jsou týmy vědců, které mají umírněnou mírou diversity ve skupině.31 Což znamená, 29

Převzato z: SIMEONOVA, Kostadinka. Communication in international R&D projects from science and technology studies perspective. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 61-75. ISBN 978-80-87029-28-2. 30 Citace převzata z VERSPAGEN, Bart, WERKER, Claudia. The Invisible College of The Economics of Innovation and Technological Change. Estudios do Economia Aplicada [online]. 2003, volume 21, no. 3 [cit. 2009-07-27], s. 393-419. Dostupný z WWW: . 31 HOCHGERNER, Josef. The culture of crossing borders. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from

24

že vědci zabývající se výzkumem jsou buď vědci z jednoho nebo přilehlých vědních disciplín. Každá disciplína pak funguje na principu dokazování nebo popíraní již existujících teorií, experimentu, souboru pravidel, výsledků apod. Tyto soubory pravidel a znalostí se v každé disciplíně liší a často může být pro vědce z různých oborů problematické najít společnou řeč. Základ vědecké komunikace je stejný jako u běžné komunikace, to je předat zprávy od jejího tvůrce k příjemci. Tvůrce zprávy tedy musí jasně vysvětlit, co je obsahem zprávy a předejít tak nedorozumění. Jak již bylo řečeno, různé disciplíny se liší a je tedy důležité předem stanovit kontext předávané zprávy, který umožňuje ostatním pochopit, za jakých okolností zpráva vznikla a umožňuje ji správně interpretovat.32 Stanovení kontextu je tedy důležitou částí v mezioborové komunikaci. Společný zájem umožňuje tento kontext vymezit. Pro neviditelné univerzity, jako i pro jiné formy vědecké spolupráce, by měla být samozřejmá reciprocita. Při sdílení společného vědeckého zájmu se komunikace bude uskutečňovat pouze v tom případě, pokud bude pro obě strany přínosná. Kontext vědecké práce v přírodních vědách je možno shrnout do několika kroků. Prvním z nich je získávání dat, buď pozorováním nebo pomocí měřících zařízení. Druhým je interpretace získaných dat a poté následuje konstrukce modelu ve formě hypotéz nebo teoríí.33 Informace o všech těchto stádiích, které vědci sdílejí jsou tím, co spojuje jednotlivé členy v sociálních sítích. Tato výměna informací ovšem neprobíhá stále, zájmy a výzkum se

Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 11-23. ISBN 978-80-87029-28-2. 32

ZIMEK, Tomáš. The role of context in general and in scientific and scholarly communication. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 97-106. ISBN 978-8087029-28-2. 33 ALBRECHT, Rudolf Plethoric Prose vs. Salient Points. In Future Professional Communication in Astronomy. Brussels : Academie royale de belgique, 2007. s. 167-176. ISBN 978-2-8031-0238-9, ISSN 365-0936. s. 168

25

v čase vyvíjejí. Důležité také je, aby sdílení informací bylo přínosné pro obě strany.34

2.3 Vzdálenost Existuje několik možností, jak pohlížet na vzdálenost jako na atribut neviditelných univerzit. Při vzniku termínu invisible college a ve starších definicích byla myšlena vzdálenost geografická. Tento atribut neviditelných univerzit byl tedy spíše patrný v minulosti, kdy vzdálenost mezi vědci a vědeckými pracovišti představovala překážku pro vědecké zkoumání. Je však možné vzdálenost pojímat jako neorganizovanost v tom smyslu, že vědce nespojuje příslušnost k nějaké formální organizaci. S rozvojem internetu, kolaboratorií a některých dalších nových technologií se geografické i institucionální rozdíly mažou a postupně mizí. Pro vědce je možné a snazší spolupracovat s někým z jiné instituce, státu nebo i světadílu. Významným problémem poté může být jazyková bariéra. Pokud chce být autor vydán a čten, musí svůj článek napsat v angličtině, která se stala jazykem vědy. Pod pojem vzdálenost může spadat také rozdílný kulturní rámec spolupracovníků. Komunikaci všeobecně je velmi prospěšné, pokud jsou spolupracovníci z různých zemí informováni a zajímají se o kulturu a události ze zemí svých spolupracovníků.35 Všeobecně se má za to, že s rozvojem internetu a on-line komunikačních kanálů vzdálenost mezi lidmi mizí a je možné podílet se na vědecké práci bez ohledu na vzdálenost mezi spolupracovníky. I přesto má 34

BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-026192. s. 169

35

SMÉKAL, Vladimír. Psychosocial and Moral Aspects of Communication in International Research Projects. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 33-41. ISBN 978-80-87029-28-2.

26

však přímá komunikace stále své výhody a komunikace prostřednictvím jiných kanálů má oproti ní určité nevýhody.36

36

OLSON, Gary M.; OLSON, Judith S. Distance Matters. Human-Computer Interaction. 2000, 15, s. 139–178. Dostupný také z WWW: .

27

3. Neformální komunikační kanály ve vědě „Ukazuje se zřetelně, že vědecké získávání poznatků je veskrze a od počátku do konce komunikačním procesem, na němž má jazykové uchopení podstatný podíl.“37 Kromě klasických vědeckých žánrů se objevují i nové, které nespadají do kategorie formální komunikace. Například grantové projekty, které se stávají podstatným, někdy nejdůležitějším komponentem. Nové poznatky se často předávají právě pomocí mluveného slova, díky osobním stykům. Publikování, tedy formální zpřístupnění přichází s určitým zpožděním, kdy tyto poznatky už mohou být dávno překonány. Existuje mnoho definic komunikace jako takové a neformální komunikace jako její součásti. Stejně tak by se neformální komunikace mohla členit do množství podskupin a kanálů. Tato kapitola se zabývá popisem jednotlivých

komunikačních

kanálů,

které

mohou

vědci

využívat.

„Komunikační kanál je médium, kterým se přenášejí sdělení. Komunikace málokdy probíhá prostřednictvím pouze jediného kanálu, ale spíše několika kanálů, které jsou použity souběžně. … Za kanály lze považovat i jednotlivé komunikační prostředky, například osobní rozhovor, telefon, e-mail, kouřové signály apod.“38 Základem neformální komunikace je však přímá interakce mezi mluvčím a posluchačem, jejichž role se mohou v průběhu rozhovoru střídat. Neformální kanály jsou pak relativně zproštěny filtrování a monitorování. Ten, kdo práci nějakým způsobem šíří, většinou autor, je v těchto neformálních kanálech posuzovatelem její kvality. Také si může vybrat, jaký kanál chce využít a jaké publikum oslovit.39

37

Citace převzata z: ČMEJRKOVÁ, S.; DANEŠ, F.; SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Praha : Leda, 1999. 255 s. ISBN 80-85927-69-1. 38 DE VITO, J.A.: Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, ISBN 807169-988-8 39 GARVEY, William D.; GRIFFITH, Belver C. Scientific Communication : Its Role in the Conduct of Research and Creation of Knowledge. American Psychologist. 1971, 26, 4, s. 349362. s. 360

28

Pokud se zaměříme na důležité části definice, tedy ty, které neformální komunikaci odlišují od jiných druhů komunikace, zjišťujeme, že důležitou složku tvoří informace nové, doposud nepublikované. Z těchto odlišení vyplývají i některé další znaky neformální komunikace. Prvním znakem je větší přímost, často se jedná o přímou komunikaci tváří v tvář, ať už s jednou osobou nebo v případě přednášky s více osobami. Dalším znakem je větší možnost interaktivity, neformální komunikace dává možnost jak mluvčímu, tak příjemci možnost zpětné vazby, a to často i v průběhu komunikace, což může mít závažný dopad na pozdější oficiální formulování informace samotné. V případě komunikace formální zpětná vazba sice také existuje, ale proces, při kterém se dostává k původci informace, může být zdlouhavý. Dalším znakem neformální komunikace je její aktuálnost, většinou probíhá v konkrétním prostředí a konkrétním čase. Jak již z názvu vyplývá, dalším znakem je neformálnost komunikace, což ovšem neznamená, že by pro ni neplatila pravidla. Samozřejmě na ni lze aplikovat pravidla běžného mezilidského styku a snažit se o maximální srozumitelnost a stručnost. Podle těchto a dalších znaků je možné odlišit komunikaci neformální od formální. Komunikaci neformální pak dále můžeme rozdělit na komunikaci v ne-elektronickém prostředí a neformální komunikaci v prostředí elektronickém. Mezi tradiční způsoby patří .přednášky, ať už v rámci akademické půdy či na různých konferencích a sympoziích. Dalším způsobem mohou být tzv. plakátová sdělení neboli postery v rámci různých konferencí, výměna abstraktů nebo preprintů. V rámci komunikace v elektronickém prostředí jsou to pak NetNews, vědecké monografie na webu, blog, elektronická pošta a další.40 Z předchozího vyplývá, že komunikace ve vědě představuje jednu z nejkomplexnějších a mezioborových možností studia díky tomu, že vykazuje různé formy, intenzitu, efektivnost, využití nových technologií a organizaci. 40

KODÝTKOVÁ, Anna. Komunikace vědeckých informací (vědecká komunikace). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2007. 43 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Michal Lorenz

29

Mezinárodní komunikace k tomu pak přidává různost jazyků, kultur, vzdělání, stylů a dalších faktorů, které mohou komunikaci usnadnit, ale také ztížit.41

3.1 Neformální komunikace v ne-elektronickém prostředí Tradiční způsob výměny informací v rámci neformální komunikace se vyvíjel postupně s vývojem vědeckých disciplín samotných. Jeho součástí je přímá komunikace i osobní setkání v rámci vědeckých událostí, jako jsou přednášky, sympózia a konference. V rámci vědeckých konferencí se také hojně využívají plakátová sdělení neboli postery, které mají sloužit k stručné definici problému a upoutání pozornosti potenciálních zájemců o problematiku. Tradičním způsobem je pak také výměna preprintů a separátů, což jsou kopie vědeckých článků už připravených pro publikaci v rámci formální komunikace. Patří sem ale i méně zmiňované způsoby šíření informací, ať už vědeckých či jiných, jako je šeptanda apod. Charakteristickými rysy pro tento typ komunikace je přímá interakce mezi mluvčím a posluchačem, popřípadě posluchači, jejichž role se může v průběhu rozhovoru měnit nebo rychlá zpětná vazba. Existují ale i kanály, které se v tomto mohou lišit (například výměna prerpintů). Některé z těchto rysů se poté staly vzorem pro napodobení při tvorbě komunikačních nástrojů v elektronickém prostředí. Jednu z nesporných výhod oproti elektronické komunikaci představuje výměna materiálů, které jsou vytištěny na papíru. Jejich výměna nebyla rychlá bez použití elektronické pošty. Jejich životnost je však v porovnání s elektronickými formami velmi vysoká. Při správném

41

SIMEONOVA, Kostadinka. Communication in international R&D projects from science and technology studies perspective. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 61-75. ISBN 978-80-87029-28-2.

30

skladování mohou přetrvat několik stovek let. Životnost digitálních dat je o mnoho nižší, musí se totiž přenášet do nových forem technologií, protože rychle zastarávají a bez migrace do nových forem by byly brzy nečitelné.

3.1.1 Rozhovor Rozhovor je možné považovat za základ neformální vědecké komunikace, mnohé další formy elektronické komunikace se mu snaží svou podstatou přiblížit. J. DeVito definuje rozhovor ve své knize Základy mezilidské komunikace takto: „Rozhovory jsou formou interpersonální komunikace, ve které se setkají dva lidé a prostřednictvím otázek a odpovědí dosahují svých cílů. Rozhovory se obvykle konají v rámci dvou osob, některé však mohou mít i více účastníků.“42 Z této definice je patrné, že zde existuje prostor pro zpětnou vazbu a role mluvčího a posluchače se střídají. Vše probíhá v reálném čase a je pravděpodobné, že na své otázky dostane tazatel ihned odpověď. To jsou faktory, které tvoří z tohoto druhu komunikace jednu z nejúčinnějších. Míra formálnosti se u jednotlivých rozhovorů liší. U neformálního rozhovoru se obecné téma volí dopředu, ale konkrétní otázky vznikají až v průběhu komunikace. Existuje však i řízený rozhovor, standardní otevřený rozhovor či kvantitativní rozhovor, kde jsou otázky předem stanoveny a odpovídají určitým kategoriím.43 Olga Škvareninová poukazuje na to, že komunikace je forma interakce, která používá systém znaků, které jsou verbální i neverbální. A ačkoliv je efektivní a úspěšná komunikace v mezinárodní vědecké spolupráci založená primárně na výměně informací, jazyk samotný nezaručuje zvládnutí komunikace tváří v tvář. Jazyková kompetentnost tak není jediným předpokladem komunikace na vysoké úrovni. Také poznamenává, že existují

42

DE VITO, J.A.: Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, ISBN 807169-988-8. s. 217 43 Tamtéž str. 218

31

dva druhy komunikace. Socialně-orientovaná a informačně-orientovaná, která se soustředí právě na získávání informací od dalších účastníků komunikace.44 Protože tato práce se zabývá neformálními kanály vědecké komunikace, soustředí se především na informačně orientovanou komunikaci. „Lidé jsou a nadále budou důležitým zdrojem informací, ať již pro přímé odpovědi (například osoba je informační zdroj), nebo jako ukazatel dalších zdrojů (například osoby, soubory dat, dokumenty, knihovny, vládní agentury a výzkumné skupiny). E-.mail, videokonference, chat, telefony, zasílání zpráv a jiné komunikační technologie rozšiřují příležitosti pro interpersonální hledání informací.“45

3.1.2 Neformální komunikace v organizaci Joseph DeVito v knize Základy mezilidské komunikace definuje šeptandu jako neformální kanály, kterými se mohou šířit informace v nějaké instituci. Svým nevypočitatelným větvením a šířením se podobají některým druhům rostlin, u nichž nelze předem odhadnout, kde vyraší nový výhonek.46 Tento termín je používán také v marketingu, kde znamená nejen využívaní neformální kanálů uvnitř nějaké firmy, ale také to, jak se mezi lidmi šíří povědomí o nějaké produktu či službě. Často může jít i o neúmyslné předání nějaké domněnky či nepotvrzené informace, která nemusí být pravdivá, avšak 44

ŠKVARENINOVÁ, Oľga. Barriers in nonverbal communication in international scientific cooperation. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 53-61. ISBN 978-80-87029-28-2. 45 BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-026192. s. 157 „Human Romain important sources of information, whether for direkt answers (i.e., the person is the information resource) or pointers to other sources (e.g., people, data sets, documents, libraries, goverment agecies, and research groups). E-mail, videoconferencing, online chats, telephones, text messaging, and other communication technologies extend the opportunities for interpersonal information seeking.“ 46

DE VITO, J.A.: Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, ISBN 807169-988-8

32

má tendenci se nekontrolovatelně šířit. Není to však pravidlem. Někteří odborníci nepovažují šeptandu za druh komunikace, ale v organizacích je pravděpodobně důležité s ní počítat a snažit se o tvorbu přesných a spolehlivých komunikačních kanálů. To je ostatně i cílem neviditelných univerzit, předávání hodnotných informací co nejrychleji. Pokud jsou tedy informace

předávané

v rámci

šeptandy správné,

jedná

se

o

jeden

z neúčinnějších a nejrychlejších komunikačních kanálů v rámci organizace. K jejím nevýhodám patří nepodloženost informací a je tedy třeba informace přijaté tímto komunikačním kanálem kriticky posuzovat, hodnotit a ověřovat důvěryhodnost zdroje. 47

3.1.3 Přednášky Akademické prostředí je velmi stimulující pro výměnu vědeckých informací a výzkum obecně, proto sem řadíme nejen přednášky na konferencích

a

podobných

odborných

setkáních,

ale

i

přednášky

vysokoškolské. Jsou zařazeny mezi neformální komunikaci spíše proto, že nepředstavují tak vysoce dostupnou formu komunikace a ne každý se jich může účastnit. Například přednášky na vysokých školách a následující debaty mohou působit velmi neformálně. Oproti tomu přednášky na různých vědeckých setkáních jsou často velmi dobře připravené a je možné je pokládat i za formální způsob vědecké komunikace. Tvoří však jednu z nejvýznamnějších forem vědecké komunikace. Struktura a forma přednášky by měla odrážet i to, pro jaké posluchače je určena. Přednáška má tři části, a to úvod, stať a závěr. Úvod obsahuje oslovení publika a sděluje téma přednášky. Ve stati je vysvětlena podstata vědeckého sdělení a přednášející postupuje od abstraktního ke konkrétnímu, od celku k detailům a od starého k novému. Při přednášce bývá často využita 47

HURST, B.: Encyklopedie komunikačních technik. Praha: Grada Publishing, 1994, ISBN 80-85424-40-1

33

technika, díky které je přednáška ozvláštněna o videoprojekci či promítání powerpointové prezentace nebo jsou pomocí epidiaskopu promítány knihy či obrázky. Často bývá využita kombinace více způsobů. Konkrétně však záleží na možnostech místa, kde se přednáška koná. Další částí je pak závěr, který jednoduchou formou shrnuje už řečené. Bývají v něm zopakovány hlavní teze přednášky. Po přednášce často následuje diskuze. Nespornou předností této formy vědecké komunikace je přímá interakce mezi původcem sdělení a jeho příjemcem. Stejně jako vědecké časopisy i přednášky mají dlouhou tradici a jsou součástí vysokoškolského studia. Je to tedy forma předávání informací, která bude hojně využívána i v budoucnosti. Novým trendem v oblasti přednášení jsou pak interaktivní přednášky, které mohou být snímány kamerou a být dostupné například na internetu pro široké obecenstvo. Použití audio nebo video techniky je nyní poměrně rozšířenou záležitostí. Je možné pořádat také video nebo audio konference, které do jisté míry nahrazují osobní kontakt a umožňují výměnu informací neformální cestou při zachování všech hlavních atributů přímé osobní komunikace.48 Pokud

diskuze

probíhá

v menších

skupinách,

mají

jednotlivé

komunikační formy jiný název. Může se jednat například o panelovou diskuzi, fórum či sympozium. U panelové diskuze není předem stanoveno, kdo bude kdy hovořit. Je to však diskuze v rámci malé skupiny na určité téma či předem stanovený problém. Komentář účastníků je neformální, může zde být však moderátor, který má za úkol udržet příspěvky relevantní k tématu. Panelová diskuze může být sledována obecenstvem, které může mít možnost klást otázky jednotlivým mluvčím. Sympózium je sérií připravených prezentací na určité aspekty nějakého problému. Vedoucí sympózia uvádí mluvčí a zajišťuje jejich střídání a shrnuje to, co bylo řečeno. Fórum využívá schématu sympozia, ale doplňuje je o otázky a komentáře z publika. Moderátor má pak za úkol 48

KODÝTKOVÁ, Anna. Komunikace vědeckých informací (vědecká komunikace). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2007. 43 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Michal Lorenz

34

představit mluvčí a sledovat průběh otázek a odpovědí a opět se snažit o relevanci všech příspěvků.49 Výzkum, který se zabýval interakcí lidí na přednáškách ukazuje, že v první třetině setkání se nejčastěji předávají informace, poté následuje čas pro prezentování odlišných názorů, tato prezentace je nejvyšší v závěrečné třetině setkání.50 To ve velké většině odpovídá struktuře přednášek. V první části zde mluvčí prezentuje informace a své stanovisko k nějakém problému. V poslední části je většinou dán prostor pro diskuzi a případné dotazy. V této části pak mohou posluchači vyjádřit svůj názor, který může být odlišný od názoru mluvčího, a zeptat se na případné doplňující otázky. Pokud není jedním z výstupů konference vydání sborníku, očekává se, že jednotlivé příspěvky budou později publikovány ve vědeckých časopisech či monografiích. Tyto příspěvky jsou vnímány jako semiformální komunikační kanály a jsou tedy na pomezí mezi formální a neformální vědeckou komunikací. Konference jako takové však mohou využít i jiný komunikační kanál, a tím jsou webové stránky, na kterých je možné vystavit příspěvky před, během nebo po skončení konference. Tyto stránky pak mohou být užitečné po několik měsíců či let, ale zřídkakdy zaručují stálou archivaci a přístup k těmto materiálům.51 I díky této dočasnosti v přístupu je možné přednášky považovat za neformální komunikační kanál, přestože některé její výstupy jsou přístupné široké veřejnosti a bylo by možné je považovat za kanál formální. Nicméně C. E. Nelson. W. D. Garvey a N. Lin ve svém článku z roku 1970, zabývajícím se výměnou informací ve výzkumu vzdělávání, uvádějí, že období mezi prezentací materiálu na přednášce a jeho publikací trvalo až několik let.52 49

DE VITO, J.A.: Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, ISBN 807169-988-8 50 BALES, R. F. Communication in face to face interaction. Harmondsworth : Penguin Books, 1972. How people interact in Conferences, s. 364-374. 51 BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-026192. 52 NELSON, Carnot E.; GARVEY, William D.; LIN, Nan. Scientific Information Exchange Surrounding the 1968 Annual Meeting of the American Educational Research Association.

35

3.1.4 Plakátová sdělení (postery) Tato forma vědecké komunikace se vyvinula se v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy se od každého účastníka konference vyžadoval příspěvek. Protože by tak byl překročen nejen časový limit konference, vyvinula se tak tato speciální forma sdělení. Jde vlastně o rozšířený abstrakt doplněný obrázky, grafy, tabulkami, nákresy a někdy také nejnutnějším seznamem literatury.53 Text by měl být stručný a výstižný. Je také důležité, aby měl poutavou formu a přilákal tak čtenáře a bral na ně ohled, ať už volbou písma a jeho velikosti, barevnosti, či místem vyvěšení. Tento „plakát“ je pak vyvěšen na určeném místě a jeho autor má povinnost během stanoveného času u něj stát a vysvětlovat případným zájemcům podrobnosti. Je tedy na zájemcích samotných, která problematika je zajímá a které se tedy mohou a budou více věnovat. Nevýhodou plakátových sdělení je jejich velké množství a pro případné zájemce není lehké se v nich zorientovat, ale toto je spíše otázka organizátora konference. Velkým přínosem plakátových sdělení je navázání osobního kontaktu mezi vědci a nesporná časová úspora při přípravě materiálu i poměrně rychlé šíření nových informací. Naproti tomu přednáška bývá považována za reprezentativnější formu komunikace.

3.1.5 Abstrakt Terminologická databáze knihovnictví a informační vědy definuje referát takto: „Redukovaný text, který bez doplňkových nebo hodnotících informací charakterizuje obsah dokumentu. Základními vlastnostmi referátu jsou výstižnost, přehlednost, jasnost, stručnost, přesnost, objektivnost a čtivost. American Educational Research Journal. 1970, 7, 2, s. 169-188. Dostupný také z WWW: . 53 ŠESTÁK, Zdeněk. Jak psát a přednášet o vědě. 1. vyd. Praha : Academia, 1999. 204 s. ISBN 80-200-0755-5.

36

Referát je formulován v přirozeném jazyce - obvykle ve větách, někdy však jen v heslovité podobě, telegrafickým stylem. Referát může používat textových formulací z referovaného dokumentu, ale jako celek je formulován nově. Ve spojení s bibliografickými záznamy referovaných dokumentů se referáty publikují v referátových publikacích (např. referátové bibliografie, referátová periodika apod.) Podle charakteru zpracování lze vydělit informativní, indikativní, kritický, modulární, analytický, monografický, přehledový, výběrový a autorský referát.“54 Ekvivalentním termínem k pojmu referát je abstrakt, který je důležitou částí všech vědeckých článků. V některých případech jsou články opatřeny abstraktem, před článkem, i resumé, které je možné nalézt za článkem. Často abstrakt nahrazuje celý dokument a může být publikován samostatně ve specializovaných periodikách, například časopis Sociological Abstracts, který soustřeďuje abstrakty článků publikovaných v nejcitovanějších sociologických časopisech.55 Abstrakty také mohou tvořit podklady pro vědecké setkání, který se posílá organizátorům v rámci přihlášek a poté bývá vytištěn v programu konference či sympozia. Díky němu mají pořadatelé možnost zjistit, na kolik příspěvek odpovídá programu konference, popřípadě zařadit autora do konkrétní sekce. Často se také stává, že se v rámci konference prezentují pouze krátká sdělení, resumé, které pouze představují základní aspekty práce a slouží jako pozvánka pro navázání užšího pracovního kontaktu v kuloárech.56 Tento abstrakt se nejčastěji skládá ze čtyř částí. Prvním z nich je cíl výzkumu nebo hypotéza. Druhý se věnuje metodám použitým při výzkumu. Třetí stručně popisuje výsledky, tato část je vlastním abstraktem, používaným 54

Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. c2005 [cit. 2009-04-13]. Dostupný z WWW: . 55 ŠANDEROVÁ, Jadwiga. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách : Několik zásad pro začátečníky. první. Praha : Sociologické nákladatelství (Slon), 2006. 209 s. ISBN 80-86429-40-7. 56 Tamtéž str. 43

37

v článcích ve vědeckých časopisech. Čtvrtá část se poté věnuje závěrům, hodnotí výsledky, kterých bylo dosaženo a popřípadě naznačuje další možnosti. Existují i abstrakty, které toto členění nedodržují. Například nastiňují jen jednotlivá témata práce, nikoliv výsledky, kterých bylo dosaženo.57 Při psaní abstraktu je tedy třeba věnovat pozornost účelu, pro který je psán a od toho se poté odvíjí jeho struktura i délka. Abstrakty pro vědecká setkání bývají o čtvrtinu až polovinu delší než běžné abstrakty ve vědeckých článcích.

3.1.6 Výměna preprintů Mezi tradiční formu neformální vědecké komunikace patří také výměna preprintů. Preprintem se rozumí článek zveřejněný před publikováním v „peerreviewed“ časopisu, často už po procesu recenzování.58 Pro svého tvůrce je preprint už vědecky dokončený a nachází se ve stádiu přípravy k publikování. To znamená, že je nositelem důležitých informací, které se ještě nedostaly v procesu publikace k ostatním vědců. Výměna preprintů tedy plnila důležitou roli, protože zaplnila mezeru mezi rukopisy a formálním uveřejněním článku. Toto období mohlo často trvat až několik měsíců. Často bývá určen jen malému okruhu zájemců, přestože představuje nejnovější výsledky informaci. Už od dob prvních vědeckých časopisů však přestavovala výměna preprintů jednu z nejdůležitějších forem neformální vědecké komunikace. S nárůstem počtu vědeckých publikací se vědci stále více uvědomují

potřebu

rychlé

výměny

poznatků.

Proto

dnes

převážně

v elektronickém prostředí existují preprintové archivy, které se na takovéto články soustředí. Poté zde však vyvstává problematika publikování a dohoda s nakladateli, kteří při podpisu smlouvy přebírají odpovědnost za šíření díla

57

ČMEJRKOVÁ, S.; DANEŠ, F.; SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Praha : Leda, 1999. 255 s. ISBN 80-85927-69-1. 58 KRAUS, Jiří, et al. Nový akademický slovník cizích slov. 1. vyd. Praha : Academia Nakladatelství Akademie Věd ČR, 1995. 879 s. ISBN 8020013512.

38

prostřednictvím vědeckých časopisů a zajišťují jeho odbornou kontrolu jak po stránce formální tak i obsahové, k čemuž slouží právě „peer-review“ časopisy. Tento proces publikace však šíření informací zpomaluje a zdražuje. Výměna preprintů pak probíhá prakticky zdarma, v minulosti poštou nebo faxem a při osobním kontaktu na přednáškách a při dalších příležitostech. S rozvojem internetu a preprintových archivů preprinty zaplnily mezeru mezi rukopisem a formální publikací, ale také mezi soukromou a veřejnou komunikací. Zpočátku byla totiž výměna preprintů právě doménou vědců v rámci neviditelných univerzit. Nicméně důležitost preprintů pro vědeckou komunikaci lze vysledovat z jejich rostoucí citovanosti. Například H. Abt studoval pomocí citační analýzy články uveřejněné v odborně zaměřených astronomických časopisech, kde vzrůstala míra referencí na preprinty.59 Dnes je možné využít elektronické pošty, preprint publikovat na vlastních webových stránkách, což ovšem zaleží na dohodě s nakladatelem, nebo využít už výše zmíněných preprintových archivů. Pokud se autor článku rozhodne zajistit šíření svého článku sám, vyvstává zde problém s nakladateli, kteří jsou tímto zbaveni svého výsadního postavení v procesu šíření vědeckých informací, které je však spojeno s převzetím odpovědnosti za kvalitu díla. Odpadá zde posouzení vrstevníky, což je dodnes přetrvávající problém.60 V procesu publikování dílo prochází ještě několika stádii, jejichž výsledkem je separát, reprint nebo offprint. Separát je samostatný výtisk shodný s dílem a některé části zde mohou být vynechány, například části jiného článku umístěné na první či poslední straně. Reprint (dotisk) je separát, jehož text je jinak

59

ABT, Helmut A. Changing Sources for Research Literature. In Future Professional Communication in Astronomy. Brussels : Academie royale de belgique, 2007. s. 177-186. ISBN 978-2-8031-0238-9, ISSN 365-0936. s. 186 60 ONDRIŠOVÁ, Mirian. Preprintové servery. ITlib. Informačné technológie a knižnice [online]. 2005, roč. 2005, č. 2 [cit. 2009-06-20]. Dostupný z WWW: . ISSN 1336-0779.

39

zalomen a může se lišit i číslování stránek. Offprint (přetisk) je nově přetištěná část díla, ve které jsou provedeny úpravy, doplněny údaje či opraveny chyby.61

3.1.7 Data a technické zprávy Výměna preprintů a abstraktů není jedinou možností, jak sdílet informace neformální cestou. Vědci také mohou sdílet data související s výzkumem. Data mohou být definována jako reprezentace informací, která mohou být znova interpretována, formalizovaná pro komunikaci, interpretaci nebo zpracování.

62

Příkladem dat v jednotlivých vědách mohou být rentgenové snímky v lékařství, proteinové struktury v chemii, různé vzorky v biologii. Velká většina dat je však zpracována v podobě dokumentů, například tabulky, znaky a symboly, nahrávky zvuků, apod. a jsou původně v digitální formě tzv. „born digital“.63 Přestože množství dat a poznámek stále existuje v papírové podobě, rostoucí množství těchto dat je zpracováváno pomocí výpočetní techniky. Někdy je obtížné odlišit data od softwaru, vybavení či dokumentů samotných.

3.2 Neformální komunikace v elektronickém prostředí Z rozvojem internetu došlo k rozšíření nových možností i v rámci neformální výměny vědeckých informací. Je nutné podotknout, že často se obě možnosti, jak tradiční možnosti, tak možnosti v elektronickém prostředí doplňují a hranice mezi nimi se stírají, respektive se jedná o jakousi symbiózu obou možností. Znakem neformální komunikace v elektronickém prostředí je 61

KRAUS, Jiří, et al. Nový akademický slovník cizích slov. 1. vyd. Praha : Academia Nakladatelství Akademie Věd ČR, 1995. 879 s. ISBN 8020013512. 62 BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-026192. „A reinterpretable represenation of information in a formalized manner suitable for communication interpretation, or processing.“ 63

Tamtéž s. 182

40

její nesporná rychlost. Je třeba zdůraznit, že téměř veškerá neformální komunikace, kromě již zmíněného setkávání v rámci konferencí, probíhá pomocí počítače nebo má elektronickou podobu. Kromě již zmíněného urychlení také pomáhá stírat rozdíly mezi elitními vědci a nováčky v oboru. Právě pro ty je díky elektronické komunikaci snazší stát se členy invisible college. Elektronická forma také napomáhá stírat geografické rozdíly a umožňuje u vědcům z velmi vzdálených míst být v centru dění a mít přehled o nejnovějších poznatcích ať už v jejich specializaci nebo přidružených oborů. Další z nesporných výhod této formy výměny informací je její přehlednost, snáze umožňuje rozeznat podstatné od nedůležitého a orientovat se ve velkém množství informací, které jsou k dispozici. Ale naopak i pomáhá získávat nové poznatky z nejen hlavního předmětu zájmu, ale i z přidružených oborů. Při využití elektronické neformální komunikace odpadá potřeba papírové formy, což také podstatně snižuje náklady na publikování a šířeních těchto informací. Elektronická podoba pak také umožňuje přidat k dokumentu některé zásadní dodatky a umožňuje i jeho rychlejší zpracování uživatelem. Ale i zde existují mezi jednotlivými kanály podstatné rozdíly. Joseph DeVito v knize Základy mezilidské komunikace upozorňuje na fakt, že při komunikaci za pomocí počítačové techniky se interakce v reálném čase objevuje pouze někdy. Jako příklad uvádí e-mail a skupinovou komunikaci, kde může být rozdíl mezi vysíláním a příjmem zprávy až několik dnů, naproti tomu ve skupinách IRC (Internet Relay Chat) se komunikace odehrává v reálném čase a vysílání a příjem probíhají souběžně.64 Mezi negativní stránky, které jsou patrné zvláště u některých druhů neformální komunikace jsou velké množství irelevantních informací, které jsou přenášeny spolu s informacemi důležitými a s tím související jakési informační přetížení, kdy dochází k zahlcení velkým množstvím informací, které účastník komunikace není schopen projít nebo 64

DE VITO, J.A.: Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, ISBN 807169-988-8 s. 19

41

s v něm zorientovat. Přes svou technickou vyspělost se elektronická komunikace stále velmi podobá osobní rozmluvě, která přestavuje základní model komunikace, a to velmi účinný model. Při rozmluvě tváří v tvář máme možnost sledovat i mimojazykové signály, které přispívají k porozumění mluvenému. Při takové rozmluvě je také snazší zpětná vazba, protože role mluvčího a posluchače se mohou střídat. To je také důvodem snahy po napodobení. Elektronická komunikace však přináší některé další výhody, které umožňují vědeckou komunikaci na patřičné úrovni. Je ovšem pravdou, že v elektronickém prostředí se ještě více stírají už tak obtížně definovatelné rozdíly mezi vědeckou komunikací formální a neformální. V této kapitole tedy stručně představím ty kanály, které jsou považovány za neformální či poloformální.

3.2.1 NetNews Pro tyto diskusní skupiny existuje mnoho dalších označení, například elektronické konference, e-konference, elektronická fóra, online diskusní skupiny apod. Podstatný rozdíl mezi tímto druhem komunikace a konferencí je však to, že příspěvky jsou přenášeny v podobě textu. NetNews umožňují mimo jiné navázání kontaktu s dalšími uživateli. Jejich výhodou je možnost zpětné vazby, sloužící k diskuzi mezi vědci, což je funkce velmi významná. Jejich největší předností je rychlost výměny informací a velká přehlednost, v již skončených konferencích je možné vyhledávat podle klíčových slov. NetNews představují obrovská diskusní fóra, ke kterým má každý přístup bez přihlašování. Mohou být prezentovány jako vývěsní tabule, kde kdokoliv může zadat svůj příspěvek, dotaz či odpověď na ostatní články, tento typ komunikace je asynchronní, zatímco příspěvky jsou okamžitě přeneseny ke všem „účastníkům“ konference, ale každý takový účastník může číst a odpovídat na příspěvky kdykoliv se mu to hodí.

42

Tvoření příspěvku je podobné psaní e-mailu, jen místo adresáta se zadá jméno příslušné skupiny. Příspěvky jsou poté zasílány do news serveru, který je pak postoupí uživatelům dané skupiny. V NetNews může probíhat najednou velké množství „konverzací“ na mnoho různých témat, které jsou rozlišeny podle předmětu v záhlaví e-mailu. Účastníci mohou jednoduše sledovat téma, které je zajímá a smazat ostatní, mohou odpovídat na příspěvky buďto odesláním příspěvku všem nebo jednotlivcům na individuální e-mailové adresy. NetNews jsou rozčleněny do množství tématicky různých skupin (groups).65 Tyto skupiny jsou uspořádány hierarchicky podle témat, která jsou strukturována od obecných ke konkrétním. Ve výchozích skupinách je možné se orientovat podle zkratek, které skupinu charakterizují. Příkladem může být zkratka sci, která sdružuje vědecké skupiny, soc, která je vyhrazena pro společenské vědy, nebo humanities pro humanitní vědy. Zpracování příspěvků je podobné jako u elektronické pošty s výjimkou uchovávání zpráv. Existují dva základní druhy těchto konferencí, nemoderované a moderované konference. V moderované konferenci funguje moderátor, který se snaží udržet diskuzi v předem určených mezích. Snaží se o to, aby přispěvatelé zasílali příspěvky k tématu. Klientský program, zprostředkující přístup k NetNews, bývá součástí všech internetových browserů (Microsoft Internet Explorer, Mozilla Firefox, atd.). Příspěvky v NetNews lze vyhledávat například pomocí Google po zadání odkazu skupiny v hlavičce. Lze využít i vyhledávač diskutujících skupin Cyberfiber66. Pravidla zdvořilosti jsou v tomto i dalších popsaných typech komunikace jsou určovány síťovou etiketou. U tohoto typu komunikace je zásadní nejprve zjistit, o čem určitá skupina diskutuje a až poté se připojit s vlastními příspěvky. Důležité je také neduplikovat příspěvky a neopakovat, co už bylo řečeno. Pokud se jedná o

65

PAPÍK, Richard, et al. Internet : ekonomické, marketingové a finanční aplikace. 1. vyd. Praha 4 : Ekopress, 1998. 220 s. ISBN 80-86119-03-3. 66 Cyberfiber newsgroups [online]. c1995-2004 [cit. 2007-06-28]. Dostupný z WWW: .

43

vědeckou komunikaci, očekává se, že se ve svých příspěvcích pisatel soustředí na obsah sdělení, nikoliv na osobnost pisatele.67

3.2.2 Vědecké monografie v prostoru webu Své vědecké práce publikuje autor v prostoru webu nebo na své osobní home page. Tato možnost vědecké komunikace nese název „self publishing“. Kritériem důvěryhodnosti takového zdroje může být ovšem pouze renomé autora, například pokud má autor vysoký citační index a publikoval již množství veřejně uznávaných prací, je možné tuto publikaci považovat za kvalitní zdroj informací. Přístupnost publikace je díky internetu velmi dobrá. Problémem je však malá informovanost potencionálních čtenářů o jejím umístění v prostoru webu. Pokud čtenář tedy nesleduje přímo odkaz na tuto práci, má šanci jí najít pouze náhodou. Naproti tomu jsou často aktualizovány, takže jde vždy o aktuální vydání. Oproti klasickým knihám pak mají veškeré výhody elektronické knihy. Příkladem může být

hypertext, označení a

zvýraznění důležitých pasáží, vysoká dostupnost, téměř žádné náklady. Nevýhodou může být nižší přehlednost a problematika vyhledávání.

3.2.3 Blog Jedná se o jakousi obdobu možnosti předchozí. Blog vznikl spojením slov web log, což by se dalo přeložit jako internetový deník. „Webová stránka, která umožňuje registrovaným uživatelům publikovat své názory, myšlenky, poznatky, zkušenosti a webové odkazy k určitým tématům často v podobě krátkých vstupů, jež jsou nejčastěji uspořádány chronologicky od těch nejnovějších po nejstarší. Autor příspěvků, tzv. blogger, nepotřebuje k publikování znalost HTML ani jiných formátovacích jazyků, blog může 67

DE VITO, J.A.: Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, ISBN 807169-988-8. s. 104

44

editovat kdykoli a kdekoli, když má přístup k internetu, je zodpovědný za vzhled i obsah blogu, který musí respektovat zákony platné v zemi, kde byl blog vytvořen. Blogger nemusí svůj blog nikomu zpřístupnit nebo jej může zpřístupnit pouze určité skupině lidí či široké veřejnosti, přičemž ostatní mohou reagovat na jeho příspěvky. Pro knihovny blog znamená jeden ze způsobů komunikace se čtenáři, poněvadž prostřednictvím blogu mohou informovat o nových titulech, chystaných akcích apod. a čtenáři jim mohou psát své připomínky.“68 Výhodou této formy je její rychlost a možnost zpětné vazby. Často pak slouží k publikování nejnovějších trendů a novinek v oblasti vědy a techniky. Může také sloužit k popularizace vědy.

3.2.4 Elektronická pošta (e-mail) Je velmi rozšířeným a důležitým prvkem komunikace formální i neformální. Často se první kontakt mezi vědci odehrává právě díky e-mailu, kdy se odborníci žádají například o nedostupný výtisk nějakého článku, jehož je jeden z nich autorem. Předchůdcem tohoto zdroje byla výměna tzv. separátek klasickou poštou. Pokud vědec této možnosti využije, je velmi vysoká pravděpodobnost, že článek skutečně dostane. Často je možné v citacích či v poznámkách o autorech příspěvků nalézt jejich pracoviště, na které je možné se obrátit s žádostí o adresu autora. Často také bývá adresa autora uvedena přímo v článku, jako takzvaná afilace. Je také možné pokusit se jméno tvůrce článku a jeho profesi zadat do některého z vyhledávačů a doufat, že v některém z odkazů bude i jeho e-mailová adresa. K nalezení adresy je možné využít i některé vyhledávače elektronických adres. Ze zahraničních vyhledávačů jsou to například BigFoot, PeopleYahoo, AnyWho nebo WhoWhereLycos. 123people, které sdružuje informace z několika zdrojů, jsou

68

Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. c2005 [cit. 2009-04-13]. Dostupný z WWW: .

45

jimi sociální sítě, například facebook a další. Zájemce zde nalezne fotografie, předchozí publikační činnost a kontakt na osobu. Důležitým zdrojem emailových adres jsou pak institucionální interní informační systémy, které umožňují vyhledat adresu osoby podle jejího jména. Například Informační systém Masarykovy univerzity umožňuje právě takové hledání. Každá fakulta má pak také svou organizační strukturu, ve které je možné nalézt jednotlivé osoby právě podle funkce či pozice v této organizační struktuře. Možnost vyhledávání osoby v informačním systému MU pak mohou využít i ostatní lidé, kteří sami nejsou zaměstnanci či studenty. Komunikace pomocí e-mailu má také svá formální pravidla a poměrně stálou strukturu, jejíž pravidla je možné porušit pouze v případech velmi osobní komunikace s přáteli. Pisatel by se tak měl soustředit na stručnost a jasnost sdělení. V rámci MU předpokládám, že e-mail představuje jeden z formálnější kanálů, za méně formální může být považován přímý kontakt, nebo osobní rozhovor.

3.2.5 Instant messaging a chat Instant messaging(IM) je služba, která umožňuje komunikovat dvěma a více lidem v reálném čase. Umožňuje sledovat, kdo je právě připojen, posílat zprávy a posílat soubory. Stačí si vytvořit účet u některého z komunikačních klientů. Chat je pak online diskuzní skupinou, kdy se uživatel přihlásí na příslušnou stránku a do příslušné místnosti. Instant messagingje rychlejší, protože k němu uživatel nepotřebuje službu internetového prohlížeče a oproti e-mailu se jedná o komunikaci v reálném čase, tedy pokud jsou oba účastníci komunikace připojeni. IM je v současnosti velmi rozšířený a mnoho lidí uvádí svůj účet podobně jako e-mailovou adresu, kde je možné je kontaktovat.

46

3.2.6 Videokonference Videokonference mohou být definovány jako hlasová a obrazová komunikace mezi dvěma či více osobami za použití přenosu dat přes internet. Jak Dostálová a Havlíček zdůrazňují, videokonference představují nejen pro akademickou komunitu jedinečnou příležitost při minimálních nákladech. Videokonference

umožňují

„zúčastnit se“ všech příspěvků, odpadají

problémy s hledáním vhodných prostorů pro konferenci a mohly by tedy plně nahradit konference reálné.69 Jejich výhodou je přenos obrazu a zvuku, nikoliv textu, jak je tomu u většiny ostatních komunikačních kanálů. Je tedy možné sledovat i neverbální komunikaci, což videokonference staví na úroveň přímé komunikace. Možnou nevýhodou je, že u těchto konferencí odpadá ono setkávání vědců a akademiků v zákulisí, které je důležitým faktorem vědecké komunikace. I přesto se videokonference řadí mezi komunikaci poloformální, protože z hlediska zveřejnění, není určena všem.

3.2.7 Pre-printové archivy Výměna preprintů tvořila od dob prvních vědeckých časopisů významnou součást neformální komunikace vědeckých informací. S rozvojem informačních

technologií

vznikají

v elektronickém

prostředí

místa

k

jejich uložení a publikování. V těchto elektronických archivech nejsou uloženy pouze preprinty, ale dokumenty již publikované tzv. postprinty, je možné je zahrnout pod společný termín e-printy. Toto elektronické uchovávání e-printů přispělo nejen k větší rychlosti výměny vědeckých informací, ale také přispělo ke změně a vylepšení formy e-printů. Dokumenty je možné vkládat v různých

69

DOSTÁLOVÁ, Jana; HAVLÍČEK, Zdeněk. Videoconferencing : A revolution in the communication evolution or innovating communication process in the academic environment. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 83-93. ISBN 978-80-87029-28-2.

47

formátech, užitých v jednotlivých vědních disciplínách, například TeX, HTML, PDF, Postcript.70 Dokument je při přijetí do archivu označen metadaty, které popisují například autorství, zda byl text recenzovaný, rok a místo publikace, pokud byl publikovaný. Pomocí je linků je také umožněno odkazovat na jiné dokumenty, které se buď nacházejí v archivu nebo v prostoru webu. Tato citační síť společně s fulltextovým vyhledáváním tvoří dvě nesporná vylepšení oproti klasické papírové verzi. Umožňují rychleji vyhledávat relevantní informace v textu či souboru textů a zjistit důležité informační zdroje autora daného dokumentu. Archivy je možné rozdělit na databázi dokumentů a služby pro jejich vyhledávání a ukládání. S ukládáním a vyhledáváním dokumentů nastává klasický problém selekčních jazyků a formátů. Rozvoji elektronických archivů, problematice ukládání a vyhledávání dat v nich a také interoperability se věnuje The Open Archive Initiative. Tato iniciativa se především zabývá problematikou standardů. Velké množství vědních oborů má v současnosti své archivy e-printů, jako příklad mohou sloužit arxiv.org, který je jedním z prvních elektronických archivů e-printů a původně byl vytvořen pro skladování dokumentů z oblasti teoretické fyziky vysokých energií, rychle se však rozrostl i o matematiku, nelineární vědy a informatiku, dalším je například CERN Dokument Server, který se opět týká fyziky vysokých energií, osahuje však i knihy, články, fotografie apod., posledním příkladem je BioMed Central, který poskytuje bezplatné informace z oblasti medicíny a biologie.71 Nevýhoda preprintových archivů a dokumentů v nich uložených spočívá ve faktu, že tyto dokumenty ještě neprošly procesem recenzování a revize. Například A. Heck na dokumenty uložené v preprintových archivech

70

ONDRIŠOVÁ, Mirian. Preprintové servery. ITlib. Informačné technológie a [online]. 2005, roč. 2005, č. 2 [cit. 2009-06-20]. Dostupný z . ISSN 1336-0779. 71 ONDRIŠOVÁ, Mirian. Preprintové servery. ITlib. Informačné technológie a [online]. 2005, roč. 2005, č. 2 [cit. 2009-06-20]. Dostupný z . ISSN 1336-0779.

48

knižnice WWW: knižnice WWW:

pohlíží jako na nepodložený zdroj informací.72 Nicméně pro vědeckou komunitu jsou jistě velmi přínosné z hlediska rychlosti a preprintové archivy představují důležitý informační kanál.

3.2.8 Sociální sítě Sociální webhostingové

sítě

nebo

služby

a

také

komunitní

specializovaného

servery

jsou

kombinací

73

Umožňují

vyhledávače.

participantům vyhledávat známé osoby, kteří už jsou v daném serveru zaregistrováni, zakládat místnosti věnované různým tématům, sdílet například fotografie, komentovat současnou situaci apod. Příkladem může být dnes velmi populární Facebook či Twitter.74 Existují však i úzce specializované sociální sítě pro některá vědecká odvětví. Jako příklad lze uvést Epernicus, Scibog a Scholar Universe. Jejich společným jmenovatelem je možnost zveřejňovat a sdílet libovolné informace o sobě, nalézat, uchovávat a sdílet kontakty na uživatele s obdobnými zájmy. Poskytují také snadný přístup k novým informacím, kontaktům, projektům a aktivitám v rámci oboru po celém světě. Epernicus je zaměřen především na uživatele z oblasti přírodních věd, jak jsou biologie, chemie, biochemie, biofyzika a další. Registrace je zdarma na základě pozvánky, ale je zde omezený přístup i informacím i bez registrace. Epernicus umožňuje uživateli sdílet výsledky své činnosti a kombinuje tak sociální síť a správy záznamů vlastní publikační činnosti. Na základě informací v profilu

72

HECK, André. Future Professional Commnunication in Astronomy : Questions and Challenges. In HECK, André ; HOUZIAUX, Léo. Future Professional Communication in Astronomy. Brussels : Academie royale de belgique, 2007. s. 19-36. ISBN 978-2-8031-0238-9, ISSN 0365-0936. 73

DONÁT, Jiří. Sociální sítě - cesta ke strukturovanějšímu internetu?. Lupa : server o českém internetu [online]. 2006, den 22, měsíc 2 [cit. 2009-06-06]. Dostupný z WWW: . ISSN 12130702. 74 BEDNÁŘ, Vojtěch. Iluze a realita sociálních sítí. Lupa : sever o českém internetu [online]. 2009, [cit. 2009-06-06]. Dostupný z WWW: . ISSN 1213-0702.

49

uživatele lze vyhledávat kontakty na odborníky na konkrétní problematiku, zveřejňuje také reálné pracovní vztahy mezi jednotlivými uživateli.75 SciBog kombinuje sociální síť s blogem. Sdružuje uživatele z oborů farmaci, biotechnologie, bioinformatika. Po registraci umožňuje vyhledávat kontakty, ukládat a sdílet profily jiných uživatelů. Umožňuje komunikovat a sdílet vlastní výsledky výzkumů, závěry i hypotézy. Na rozdíl od jiných sítí umožňuje vkládat plné texty článků nebo publikací.76 Scholar Universe je pak spíše databází odborných profilů vědeckých a univerzitních pracovníků. Profil obsahuje biografie, výzkumné záměry, aktuální projetky, kontaktní informace včetně afiliace. Umožňuje přímý import záznamů do citačních manažerů.77 Tyto sociální sítě představují nástupce neviditelných univerzit. Domnívám se však, že přestože povědomí o běžných sociálních sítích typu facebook je vysoké, odborné sociální sítě nejsou natolik využívány.

3.2.9 Kolaboratoria William Wulf definoval v roce 1989 kolaboratoria jako centra bez zdí, kde mohou výzkumníci provádět svůj výzkum bez ohledu na místo, kde se nacházejí, kontaktovat kolegy, získat přístup k nejrůznějším nástrojům, sdílet data a různé zdroje a získávat informace z digitálních knihoven.78 Zjednodušeně

kolaboratoria označují prostředí, kde účastníci využívají

počítačových a komunikačních technologií k přístupu ke sdíleným přístrojům

75

Epernicus : solutions [online]. 2009 [cit. 2010-03-15]. www.epernicus.com. Dostupné z WWW: . 76 SciBog : Science&Medical Writing Blog [online]. 2010 [cit. 2010-03-15]. SciBog. Dostupné z WWW: . 77 Sholar Universe [online]. 2010 [cit. 2010-03-15]. Scholar Universe. Dostupné z WWW: . 78 KLING, Rob; MCKIM, Geoffrey; KING, Adam. A Bit More To IT : Scholarly Communication Forums as Socio-Technical Interaction Networks. Journal of the American Society for Information Science and Technology [online]. 2003, 54, 1, [cit. 2010-03-27]. Dostupný z WWW: . ISSN 1532-2882.

50

nebo nástrojům, datům a také ke komunikaci s ostatními. Kolaboratoře umožňují sdílení a analýzu dat prostřednictvím metadat, použití elektronických poznámkových bloků, které jsou určeny pro laboratorní prostředí a výzkum, použití náhledů organizace dat, sledování původu informací a mnoho dalšího. Často také podporují nejrůznější formáty, umožňují interakci a výměnu dat s jinými zdroji (například externími databázemi), zprostředkovává překlad dat, poskytuje „předplatné“, verifikaci osob a zabezpečují bezpečný přenost dat. Pohled na kolaboratoria se však mění a často je součástí definice kolaboratoří i sociální rozměr.79 Jako příklad kolaboratorií je možné uvést Biological Collaborative Research Environment (BioCoRE), které umožňuje kolaborativní spolupráci v biologii, Molecular Interactive Collaborative Environment (MICE), které poskytuje

přístup

a

manipulaci

s komplexními,

tří

dimenzionálními

molekulárními modely, nebo Diesel Combustion Collaboratory, jehož cílem je zefektivnit

komunikaci

informací

v oblasti

spalovacích

motorů.80

Kolaboratoria je možné vnímat jako vhodné prostředí pro vznik neviditelných univerzit. Kolaboratorium dodává potřebné nástroje a data pro výzkum a komunikaci mezi vědci, umožňuje tak překonávat geografické i institucionální vzdálenosti. Kolaboratoria jsou pak základem e-Vědy, která má být sdružením distribuovaných kolaboratorií a bude umožňovat jednotlivým vědcům přístup k velkým sbírkám dat, výpočetních zdrojů a bude umožňovat kvalitní vizualizaci.81 Spíše než komunikační kanál kolaboratoria představují soubor nástrojů umožňující vědcům sdílení dat. 79

Tamtéž. U. S. Department of Energy National Collaboratories [online]. 2005 [cit. 2010-03-31]. Diesel Combustion Collaboratory. Dostupné z WWW: . 81 BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-026192. 80

51

52

4. Historie a vývoj Termín „Invisible college“ byl poprvé použit v roce 1660, kdy byla založena Královská společnost v Londýně, která sdružovala významné vědce na neformálním základě.82 Tehdejší invisible college sdružovala vědce, především matematiky, kteří nebyli spojeni s nějakou formální institucí, ale spojoval je společný vědecký zájem. Členy této invisible college byly například Robert Boyle, John Wilkins, Christopher Wren a William Petty. 83 Na rozdíl od dnešní invisible college se tito vědci pravidelně setkávali, přestože je rozdělovala geografická vzdálenost, což je pro tehdejší dobu pochopitelné. Termín invisible college byl použit jako protiklad „viditelných“ kamenných univerzit jako byly Oxford nebo Cambridge. V této době byla pravděpodobně jedinou možností osobní setkání a s ním spojená přímá komunikace, výměna korespondence nebo knih. Tehdejším zvykem bylo do knih připisovat různé další údaje a poznámky. Knihy pak sloužily více než jednomu uživateli. S předáním knihy se nový majitel dostal i k myšlenkám předchozího vlastníka.84 S rozvojem dopravy i formální vědecké komunikace se pak otevírají další nové možnosti komunikace neformální. V sedmnáctém století dochází k založení prvních vědeckých časopisů v podobě, jaké je známe dnes. Příkladem těchto nových možností mohou být osobní setkání, korespondence, účast na mezinárodních konferencích, výměna preprintů (kopií rukopisů zaslaných k tisku) a reprintů (kopií již uveřejněných prací). Termín Invisible college pak použil D. Price v roce 1961 k popsání důležitosti neformální vědecké komunikace 82

pro rozvoj a šíření nových

Reportáž z neviditelné univerzity. Ikaros [online]. 2006, roč. 10, č. 5 [cit. 2009-04-13]. Dostupný na World Wide Web: . URN-NBN:cz-ik3359. ISSN 1212-5075. 83 ZUCCALA, Alesia. Modeling the Invisible College. Journal of the American Society for Information Science and Technology [online]. 2005, vol. 57, is. 2 [cit. 2009-04-13], s. 152-168. Dostupný z WWW: . 84 KODÝTKOVÁ, Anna. Komunikace vědeckých informací (vědecká komunikace). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, 2007. 43 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Michal Lorenz

53

poznatků.85 Pro sledování těchto neformálních sociálních struktur se používaly techniky bibliometrie, zvláště pak citační a kocitační analýza. Protože neviditelné univerzity jsou neformální sociální strukturou, byly použity také techniky sociometrie. Pomocí dotazníků se zkoumaly nejen hierarchické vztahy mezi jednotlivými členy neviditelných univerzit. Dotazníky se poté zpracovaly ve výsledný sociogram, který napovídal, kteří členové mají nejvíc komunikačních příležitostí a jak jsou tyto vztahy silné nebo naopak slabé, ať už z hlediska z frekvence neformální komunikace a následné komunikace formální, nebo z hlediska důležitosti a vlivu předávaných informací na jejich recipienta. V sedmdesátých letech 20. století se poté někteří začali zabývat zkoumáním skupin pracujících na vědeckých projektech.86 Diana Crane například zdůrazňuje roli vědců stojících mimo zájmovou oblast nebo stojící vně invisible college. Také poukazuje na využití různých metod při zkoumání neformální komunikace, sociálních skupin a vztahů mezi členy těchto skupin.87 Důležitým aspektem její definice je také kontinuita kontaktů mezi vědci v rámci neviditelné univerzity. Jedná se jakousi dlouhodobou spolupráci, která slouží k monitorování pokroku a novinek v určité vědní oblasti a také slouží jako zpětná vazba při samotném výzkumu. Poprvé byly pomocí dotazníků sledováni sociologové zaměřující se na výzkum rozšiřování pěstitelských inovací. V roce 1970 pak S. Crawford zkoumal dotazníkovou formou sociální struktury vědců zabývající se 85

GRESHAM, John, L. Jr. From Invisible College To Cyber Space College : Computer Conferencing And The Tranformation Of Informal Scholarly Communication Networks . Interpersonal Computing and Technology : An Electronic Journal for the 21st Century [online]. 1994, vol. 2, no. 4 [cit. 2009-06-02], s. 37-52. Dostupný z WWW: . ISSN 1064-4326. 86 CALDAS, Alexandre. Are Newgroups extending \"Invisible colleges\" into the digital infrastructure of science. Economics of Innovation and New Technology [online]. 2003, vol. 12, no. 1 [cit. 2009-06-05], s. 43-60. Dostupný z WWW: . 87 CRANE, Diana. Social structure in a Group of Scientists : A test of the "Invisible College" hypothesis. American Socioligical Review [online]. 1969, vol. 34, no. 3 [cit. 2009-06-02], s. 335-352. Dostupný z WWW: .

54

problematikou spánku, tyto dotazníky byly poté vyhodnoceni pomocí socigramů.88

V následujícím

desetiletí

proběhlo

množství

výzkumů,

zkoumajících sociální struktury mezi vědci, ať už v rámci jednotlivých vědeckých disciplín nebo různých formální struktur, jako jsou například univerzity nebo jiná vědecká pracoviště. V roce 1982 Cronin uznává význam neviditelných univerzit nejen pro přírodní vědy, ale i pro vědy sociální.89 Následující výzkumy na tomto poli se soustředily na sledování nárůstu vědeckých informací a vznik nových vědních oborů a jejich spolupráci s dalšími odvětvími. Některé výzkumy pak používají koncept neviditelné univerzity ke sledování rozvoje nového paradigmatu uvnitř vědní disciplíny. Jejich konkurenčního působení a poté převzetí nového paradigmatu. Většina těchto výzkumu byla prováděna uvnitř jediné vědní disciplíny nebo vědní specializace. Tyto výzkumy ukazují, že hranice mezi výzkumnými oblastmi jsou velmi otevřené.90 D. Crane například uvádí, že za iniciativu pro vznik CERNu podnítila neviditelná univerzita fyziků zabývajících se po několik desítek let problémy spojenými s fyzikou vysokých energií a jejími předchůdci. Spolupráce na vysoké úrovni v rámci obrany států během Druhé světové války vybudovala právě fyzikům poměrně zásadní vliv na národní politiku, která ovlivňuje a financuje chod vědeckých pracovišť v jednotlivých státech. Toto vše vedlo

88

FRIEDKIN, Noah E. Social Structure and Social Networks Among Scientists. The American Journal of Sociology, [online]. 1978, vol. 83, no. 6 [cit. 2009-08-17], s. 1444-1465. Dostupný z WWW: . 89

GRESHAM, John, L. Jr. From Invisible College To Cyber Space College : Computer Conferencing And The Tranformation Of Informal Scholarly Communication Networks . Interpersonal Computing and Technology : An Electronic Journal for the 21st Century [online]. 1994, vol. 2, no. 4 [cit. 2009-06-02], s. 37-52. Dostupný z WWW: . ISSN 1064-4326. 90 FRIEDKIN, Noah E. Social Structure and Social Networks Among Scientists. The American Journal of Sociology, [online]. 1978, vol. 83, no. 6 [cit. 2009-08-17], s. 1444-1465. Dostupný z WWW: .

55

k vybudování tohoto komplexního a drahého zařízení.91 Autorka proti sobě staví neformální neviditelné univerzity a formální mezinárodní a národní organizace (různé vědecké asociace a sdružení). Také implikuje, že vědci slouží jako poradci, když se vláda rozhoduje pro nějaký vědecký projekt. Autorka tvrdí, že čím silnější je neviditelná univerzita, tím spíše budou vědci podporovat její zájmy ve své roli vládních poradců. S rozvojem IT technologí a internetu se stále častěji uskutečnujě komunikace pomocí počítače, která usnadňuje a urychluje

předávání

informací. V této době dochází k obrovskému nárůstu produkce a publikace vědeckých informací. Vědecká komunita je spojená s rozvojem internetu, který nabízí prostor pro neformální vědeckou komunikaci. Jak je patrné, i předchozí kapitoly vývoj technologií a jejich využití pro neformální komunikaci ve velké míře ovlivňuje i neviditelné univerzity, což je patrné i v různých definicích. Spolu s nástupem internetu a nových softwarových nástrojů se objevily i různé téměř utopické vize z oblasti vědy i společnosti jako takové. Jednou z nich je totální vymizení vzdáleností, které by mělo platit i pro oblast neviditelných univerzit. Existuje i opačná predikce, která tvrdí, že využívání některých nástrojů na internetu naopak povede k větší roztříštěnosti jednotlivých vědeckých skupin.92 Formální i neformální komunikaci je pro vědu nezbytná a rozvoj nových možností ji velmi ovlivňuje. Například neformální komunikace v internetovém prostředí, pre-printové archivy do velké míry ovlivňují tradiční publikační činnost nakladatelů, kteří vydávají vědecké časopisy. S rozvojem IT technologií se tedy mění i způsoby zkoumání neviditelných univerzit. Samotná bibliometrie s citační a kocitační analýzou už nestačí sledovat nové způsoby 91

CRANE, Diana. Transnational Networks in Basic Science. International Organization [online]. 1971, vol. 25, no. 3 [cit. 2009-06-02], s. 585-601. Dostupný z WWW: . 92

MATZAT, U. Academic Communication and Internet Discussion Groups : What Kinds of Benefits for Whom?. In BATINIC, B., REIPS, U.-D., BOSNJAK, M. Online Social Scinces. Seattle-Toronto-Bern-Goettingen : Hogrefe & Huber Publishers Inc., 2002. s. 385-404. ISBN 978-0-88937-2.

56

neformální komunikace. Dochází proto k rozvoji nových disciplín, jako například webometrie, která umožňují sledovat formální i neformální komunikaci v internetovém prostředí. Toto prostředí také umožňuje odbourávat některé bariéry, které bránily rozvoji neviditelných univerzit z geografického či institucionálního hlediska. V nedávné době proběhly výzkumy zabývající se využitím některých nových technologií a vlivu, jaké má jejich použití na vědeckou komunitu (příkladem

může

být

e-mail,

newsgroups,

kolaboratoria,

záležitosti

elektronického publikování a on-line prostředí).93 Dále jsou zdůrazňovány jednotlivé úrovně, na kterých vědecká spolupráce probíhá, od individuálních přes institucionální až po mezinárodní vědeckou spolupráci.94 Velkým průlomem v oblasti neviditelných univerzit a mezinárodní spolupráce je vznik a vývoj kolaboratorií, která vědcům umožňují podílet se na výzkumném projektu a čerpat informace bez geografických omezení. J. M. Hurd ve svém článku o transformaci vědecké komunikace předpovídá, že může rozšířit řady členů neviditelných univerzit ať už jednotlivců či organizací ze zemí, pro něž byla doposud spolupráce s těmito sociálními sítěmi přinejmenším obtížná. Předvídá také zvyšující se potřebu po pre-printových archivech a veřejně přístupných úložišť, kde budou skladována nezpracovaná data různých výzkumů, která budou sloužit komukoliv, kdo na jejich základech bude chtít vést svůj výzkum nebo je zpracovat do dalších materiálů. Toto vše povede k mnohem větší otevřenosti neviditelných univerzit. J. M. Hurd také

93

CALDAS, Alexandre. Are Newgroups extending \"Invisible colleges\" into the digital infrastructure of science. Economics of Innovation and New Technology [online]. 2003, vol. 12, no. 1 [cit. 2009-06-05], s. 43-60. Dostupný z WWW: . 94 CALDAS, Alexandre. Are Newgroups extending \"Invisible colleges\" into the digital infrastructure of science. Economics of Innovation and New Technology [online]. 2003, vol. 12, no. 1 [cit. 2009-06-05], s. 43-60. Dostupný z WWW: .

57

předpokládá, že zůstane zachován peer-review systém, který je pro vědeckou komunikaci významný a že bude zahrnut v novém komunikačním modelu.95 V současnosti se objevují dva různé pohledy na neviditelné univerzity, které se zabývají otázkou, zda jsou neviditelné univerzity spíše strukturou, kterou mohou ostatní rozeznat a nějakým způsobem měřit, či sociálním procesem, který může být pozorován pouze těmi, kteří se ho účastní.96 Z kapitoly, která se zabývá jednotlivými definicemi, je možné vysledovat, kdo zastává jaký názor, zda se soustředí spíše na strukturu nebo proces. Předchozí kapitoly se zabývali především vědeckou komunikací a interakcí, jako nezbytným procesem při výměně informací a další kapitola navazuje na toto téma a zabývá se strukturou.

95

HURD, Julie M. The Transformation of Scientific Communication : A Model for 2020. JOURNAL OF THE AMERICAN SOCIETY FOR INFORMATION SCIENCE [online]. 2000, vol. 51, is. 14 [cit. 2009-10-31], s. 1279-1283. ISSN 0002-8231. Dostupný z WWW: . 96

MULLINS, Nicholas C. The distribution of social and cultura properties in informal communication networks among biological scientists. American Sociological Review. 1968, 33, 5, s. 786-797. Dostupný také z WWW: .

58

5. Struktura neviditelných univerzit V případě vědecké komunikace formální jsou mezi vědci již publikované práce jasně stanoveny a definovány. Vědec může být buď autor, spoluautor, komentátor nebo čtenář.97 V případě neviditelných univerzit je situace poněkud odlišná. Definování a mapování vztahů v rámci této sociální sítě je obtížnější. Pokud celá skupina jako celek nepublikuje výsledky studie, je často obtížné rozlišit, zda je daný člen komentátor, autor či spoluautor. Pro zjednodušení tedy strukturou neviditelných univerzit rozumíme hierarchické vztahy mezi jednotlivými členy z hlediska komunikačních příležitostí, četnost kontaktů a komunikace a také životní cyklus neviditelné univerzity. Cronin zdůrazňuje jako hlavní z výhod neviditelných univerzit aktuálnost informací, specializované informace, příležitost zpětné vazby, možnost vstupu při formování myšlenek, nápadů a projektů a také potenciál pro výměnu mezidisciplinární výměnu informací. Mezi nevýhody pak řadí elitářskou a limitující povahu této sítě. Neviditelné univerzity se totiž často formují okolo jádra nejdůležitějších vědců oboru, vynechávají geograficky nebo institucionálně vzdálené vědce. Další nevýhodou jsou vysoké náklady. Protože neviditelné univerzity fungují na základě osobních kontaktů, častá návštěva konferencí je jejich nezbytnou součástí. Jako systém neformální komunikace mají další nevýhodu v rozšiřování velkého množství základních nebo irelevantních dat společně s důležitými informacemi.98 Je třeba dodat, že tyto výhody a nevýhody jsou nyní jen z části platné. Protože se neviditelné univerzity a neformální komunikace v nich z velké části přesunula do virtuální

98

GRESHAM, John, L. Jr. From Invisible College To Cyber Space College : Computer Conferencing And The Tranformation Of Informal Scholarly Communication Networks . Interpersonal Computing and Technology : An Electronic Journal for the 21st Century [online]. 1994, vol. 2, no. 4 [cit. 2009-06-02], s. 37-52. Dostupný z WWW: . ISSN 1064-4326.

59

prostředí, mnoho nevýhod bylo překonáno a neviditelné univerzity mohou sloužit jako příklad geograficky a institucionálně neomezených komunit. Dá se předpokládat, že se vědecké informace přenášejí snáze v systémech, kde jsou dvojice lidí propojeny velkým množstvím poměrně krátkých komunikačních vazeb než v systémech, kde je dvojice lidí propojena pouze několika krátkými vazbami. Z toho vyplývá, že různé vědecké organizace a skupiny mohou být různě úspěšné či neúspěšné v rozšiřování a předávání vědeckých informací. Z výzkumů také vyplývá, že velmi často jde o vztahy mezi vědci z množství různých odvětví. Neviditelné univerzity jsou tak z velké části přístupné pro všechny, kteří je mají k dané problematice co říci. Odborníci z různých vědních oborů

mohou přinést nový pohled na věc i

techniku zkoumání problému, což je velmi obohacující. Často je však rozhodujícím faktorem výběr partnerů pro výměnu informací, to je často ještě umocněno pokud je předmět kolaborace nerutinní povahy nebo pokud je konkurenční tlak velký.99 Životní cyklus neviditelné univerzity popsala Diane Crane ve své knize Neviditelné univerzity, ve které popisuje, že vědci se organizují do neformálních skupin, které jsou založeny spíše na vědeckém zájmu než na geografické blízkosti a co více, že tyto skupiny jsou klíčovým prvkem pro rozvoj vědy. Členové neviditelných univerzit čtou stejnou literaturu, sdílejí data, publikují ve spoluautorství, neformálně se setkávají, aby probrali právě probíhající práci a mohou se příležitostně stát kolegy v laboratoři. Jakmile neviditelné univerzity přilákají více členů a rostou do velikosti, stávají se viditelnými ve výzkumné literatuře, protože jejich členové publikují více a více prací vztahujících se k tématu. Naopak pokud je výzkumný problém nebo

99

FRIEDKIN, Noah E. Social Structure and Social Networks Among Scientists. The American Journal of Sociology, [online]. 1978, vol. 83, no. 6 [cit. 2009-08-17], s. 1444-1465. Dostupný z WWW: .

60

předmět zájmu neviditelné univerzity vyřešen nebo dostatečně prozkoumán, univerzita posléze atrofuje a její členové se začnou věnovat jinému tématu.100 D. Crane se také zabývala sociální strukturou vědeckých skupin. Každá vědecká výzkumná oblast obsahuje svůj vlastní strukturu neformální komunikace. Jak také naznačuje předchozí odstavec, tato struktura se v průběhu času mění. Na začátku má oblast pouze několik členů, kteří spolu komunikují pouze sporadicky. Pokud je jejich výzkum důležitý, přiláká to nové členy. Mezi nimi jsou pak někteří, kteří se oblasti věnují velmi intenzivně a dlouhodobě. Ti pak školí nové studenty, spolupracují s nimi a dalšími výzkumníky. Jejich práce poskytuje záštitu pro další práci. Komunikace mezi těmito výzkumníky pak vytváří jakousi komunikační síť, která spojuje aktivní členy oboru. Pro příklad vysoce rozvinutá mezinárodní komunikační síť existuje v rámci fyziky. Její sub-obor fyzika vysokých energií, která se vyvinula z atomové a nukleární fyziky a jako taková má své předchůdce. Tato mezinárodní síť je rozdělena na tři subsystémy, které jsou vytvořeny kolem jádra nejaktivnějších vědců a jsou svým způsobem uzavřeny do sebe.101 Hilz a Turoff měly za to, že elektronické sítě mohou vést k mnohem otevřenější formě neviditelných univerzit s masovější účastí a rychlejší výměnou informací, které povede k hlubším specializacím uvnitř vědních oborů, ale také k intenzivnější komunikaci mezi specializacemi a k zvýšení počtů velkých vědeckých objevů.102 Z dnešního pohledu je možné říci, že tato

100

Citace převzata z: LIEVROUW, Leah A., et al. Triangulation as a Research Strategy for Identifying Invisible Colleges Among Biomedical Scientists. Social Networks [online]. 1987, vol. 1987, no. 9 [cit. 2009-08-14], s. 217-248. Dostupný z WWW: . 101

CRANE, Diana. Transnational Networks in Basic Science. International Organization [online]. 1971, vol. 25, no. 3 [cit. 2009-06-02], s. 585-601. Dostupný z WWW: . 102

GRESHAM, John, L. Jr. From Invisible College To Cyber Space College : Computer Conferencing And The Tranformation Of Informal Scholarly Communication Networks . Interpersonal Computing and Technology : An Electronic Journal for the 21st Century [online]. 1994, vol. 2, no. 4 [cit. 2009-06-02], s. 37-52. Dostupný z WWW: . ISSN 1064-4326.

61

předpověď z roku 1993 se z velké častí splnila a stále se očekává její prohlubování. Také S. D. Brunn a S. R. O`Lear ve svém článku zdůrazňují význam neformální elektronické komunikace pro neviditelné univerzity a výměnu informací.103 Právě elektronická komunikace přesouvá neviditelné univerzity do nové sféry a umožňuje mezinárodní spolupráci v mnohem vyšší míře. Projekty zabývající se mezinárodní vědeckou komunikací poukazují na důležitost komunikace a práci na vědeckých projektech rozdělují do čtyř fází. Zpočátku se skupina zabývá získáváním informací a stanovením čeho a jak mají za úkol dosáhnout. Tato fáze je často o prvních dojmech a panuje všeobecná snaha vyhnout se sporům. Druhá fáze může definovat odpovědnost jednotlivých členů, v této fázi může dojít ke sporům, které by však měli být vyjasněny. Pro tuto fázi je také charakteristická výměna počátečních nápadů týkajících se úkolu samotného. Následuje třetí fáze, která se věnuje samotnému úkolu a čtvrtá fáze je fází závěrečnou.104 Studie zabývající se sociálními sítěmi ve vědě odhalují, že vazby mezi vědci v komunitě jsou poměrně krátké, tzn. že obvykle je potřeba pět nebo šest odkazů z jedné vědecké práce na jinou v dané skupině. Také se ukazuje, že pokud

dva

vědci

mají

společného

103

spolupracovníka,

je

mnohem

BRUNN, S.D.; O, S.R. Research and communication in the `invisible collegea of the Human Dimensions of Global Change. Global Environmental Change [online]. 1999, 9, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW: . 104 KARVÁZY, Eszter. Communication in international projects. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 113-115. ISBN 978-80-87029-28-2.

62

pravděpodobnější, že budou také spolupracovat. Je však třeba brát v potaz, že tyto faktory ovlivňují jinak různé vědecké komunity.105 Například

analýza

neformální

komunikace

mezi

profesory

zkoumajících vzdělávání naznačuje, že tok informací mezi jednotlivými členy se soustřeďuje především v rámci jednotlivých univerzit.106

105

NEWMAN, M. E. J. The structure of scientific collaboration networks. Roceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America [online]. 2001, 98, 2, [cit. 201004-05]. Dostupný z WWW: . 106 PALONEN, Tuire; LEHTINEN, Erno. Exploring Invisible Scientific Communities : Studying Networking Relations within an Educational Research Community. A Finnish Case. Higher Education [online]. 2001, 42, 4, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW: .

63

6. Metody sledování Vědní disciplínou, která se zabývá sledováním informačních toků je Infometrie. TDKIV ji definuje jako „vědní obor, který za použití matematicko statistických metod k popisu a analýze informačních jevů za účelem hledání jejich zákonitostí….Její výsledky slouží např. pro analýzu kvantitativního růstu literatury, účinnosti informačních systémů, role informací ve vědecké komunikaci apod.“107 Hlavními specializovanými disciplínami patřícími do infometrie jsou bibliometrie, scinetometrie, cybermetrie a webometrie.108 Některými z nich blíže nastíním v dalších podkapitolách. Infometrie ve výzkumech používá metody dokumentační, citační a klasifikační analýzu, a to ve všech subdisciplínách. Blíže s nimi seznámím v kapitole o bibliometrii. Mimo disciplíny infometrie se pro sledování neviditelných univerzit také používá sociometrie, které se věnuje poslední část této kapitoly.109 Dříve ke zkoumání vztahů mezi vědci sloužily bibliometrické metody,

hlavně pak

citační analýza. Z pohledu neviditelných univerzit je však možné namítnout, že bibliometrie se v prvé řadě zabývá dokumenty již publikovanými, čímž může minout hlavní doménu neviditelných univerzit, a tou je právě komunikace neformální. S rozvoje internetu pak vyvstala potřeba nějakým způsobem mapovat vědeckou komunikaci, publikační a výzkumnou činnost právě v tomto prostředí, což vedlo k rozvoji cybermetrie a webometrie. Na jedné straně zde máme studium artefaktů (například bibliometrie a scientometrie), ve které je vědecká informace brána jako objektivní komodita, jejíž hodnota je nezávislá na jejím použití a proto může být přesně měřena a kvantifikována. Na straně druhé jsou zde laboratorní studie, kde je vědecká 107

Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. c2004 [cit. 2007-06-28]. Dostupný z WWW: . 108 MACHKOVA, Marie. Současné trendy v oblasti webometrické analýzy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet knihovnictví, 2006. 114 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michal Lorenz. S. 12 109 Pro lepší orientaci v rozložení těchto disciplín slouží diagram v příloze 2.

64

informace brána jako sociální konstrukt vědců a pouze etno-metodologická studia by byla schopná shromáždit potřebná data o tom, jak je skutečně věda funguje. V středu těchto dvou se pak nachází uživatelské a síťové studie. V uživatelských studiích je pak hodnota informace podřízena praktickým potřebám uživatele. Síťové studie pak pohlíží na vědeckou informaci jako na určitý sociální spoj nebo vztah mezi vědci a jejíž hodnota je vyjádřena její přínosem pro koherenci sociální sítě.110 Tato práce se ve své podstatě přiklání ke studiu artefaktů a síťové analýze.

6.1 Bibliometrie Vědní

obor

zabývající

se

kvantitativní

analýzou

dokumentů

vznikajících v rámci vědecké komunikace, který vychází z předpokladu, že zkoumané dokumenty jsou odrazem stavu vědeckého poznání. Bibliometrické výzkumy směřují k formulaci kvantitativních zákonitostí souvisejících s formální a sémantickou strukturou dokumentů (např. Bradfordův zákon, Lotkův zákon, Zipfův zákon atd.). Tyto zákony se zabývají zákonitostmi růstu, rozptylu a stárnutí publikací. Okruh zájmu bibliometrie se soustředí hlavně na zkoumání citačních vazeb dokumentů, spoluautorství, citační analýzu, hodnocení vědců, publikací a vědeckých institucí a také sledování sociinformatických jevů. Bibliometrie se chápe jako součást informetrie anebo scientometrie, prakticky se však s těmito disciplínami výrazně překrývá. Infometrie je vědecká disciplína zabývající se popisem a analýzou informatických jevů. Scientometrie se pak soustředí na zkoumání vědeckého

110

CALDAS, Alexandre. Are Newgroups extending "Invisible colleges" into the digital infrastructure of science. Economics of Innovation and New Technology [online]. 2003, vol. 12, no. 1 [cit. 2009-06-05], s. 43-60. Dostupný z WWW: .

65

systému za pomocí exaktních měřících metod. 111 S vývojem internetu, vědy a nových technologií, dochází i k vývoji nových metod zkoumání dokumentů. Biblometrie tedy tvoří jednu z možností zkoumání, kterou navazují další, modernější metody. Těmito metodami jsou například sociometrie nebo webometrie, která se zabývá zkoumáním internetové prostředí a dokumentů nacházejících se v něm. Neviditelnou univerzitu je možno vysledovat na základě spoluautorství článků, citací a odkazů v textu. Na tyto texty jsou poté aplikovány bibliometrické metody, které umožňují zjistit pravidelnosti a nepravidelnosti v komunikaci a poukázat tak na odborníky spolupracující více i méně. Aplikace bibliometrických metod se v minulosti jevila velmi přínosnou a pomohla k vytvoření hypotézy neviditelných univerzit. Je ovšem i metodou kritizovanou, protože nepostihuje vlastní chování vědců v rámci neformální komunikace.112 Citování pak ve vědeckých článcích probíhá na základě ustálených konvencí. Články jsou poté většinou publikovány v peer-review časopisech. Kde často dochází k neformální komunikaci mezi recenzenty a autorem článků. Tato komunikace může mít vliv na finální podobu článku, ovšem v citacích nemusí být uvedena. Další používanou metodou je sociometrie, která se zabývá vztahy uvnitř skupiny. Bibliometrie slouží k lokaci sociální skupiny a sociometrie poté určuje hierarchii vztahů ve skupině a například četnost styků. Jednou z nevýhod použití bibliometrických metod je fakt, že se z velké části soustředí na literaturu, která prošla formální publikační cestou. Dá se však použít na preprintové články, které mají stejnou strukturu jako články, které už byli publikovány. S rozvojem IT a hlavně internetu dochází k přesunu bibliometrických metod do prostředí internetu tak, aby bylo 111

KRIŠTOFIČOVÁ, Eva. Prostriedky hodnotenia knižničných a vedeckoinformačných procesov. 1. vyd. Bratislava : Centrum vedecko-technických informací SR, 1997. 157 s. ISBN 80-85165-62-7. 112 LIEVROUW, Leah A. The Invisible College Reconsidered : Bibliometrics and the Development of Scientific Communication Theory. Communication Research [online]. 1989, vol. 16, no. 5 [cit. 2009-04-13], s. 615-628. Dostupný z WWW: .

66

možné mapovat vědeckou činnost právě v tomto prostředí. K tomuto slouží cybermetrie a webometrie.

6.1.1 Citační analýza Matematicko-statistická bibliometrická metoda, která kvantifikuje vztahy mezi autory, dokumenty a vědními obory na základě bibliografických citací a bibliografických referencí. Zkoumá citovanost dokumentů, četnosti citací v dalších pracích apod. Vychází z předpokladu, že jakákoliv citace práce je vždy významný fakt. Jako aplikovaná metoda má citační analýza význam pro optimalizaci informačních toků a pro profilování knihovních fondů; je také základem citačního mapování vědy pomocí konstrukce citační sítě. Mimo jiné se zabývá otázkami motivace citování, zkoumá spoluautorství v publikacích, zkoumá bibliografické sdružování a kocitace.113 Citační analýza vychází z předpokladu E. B. Garfielda: „Pokud vědecký pracovník cituje daný článek ve svojí publikaci, dává tím najevo, že citovaná práce je pro něho a jeho výzkum nějakým způsobem (pozitivně neb negativně) důležitá a že obsahuje užitečnou informaci…“114 Z toho také vyplývá, že pokud některý autor cituje práci jiného autora ve své publikaci, je z prací druhého vědce obeznámen a pravděpodobně došlo k nějakému typu komunikace mezi autory, ať už k polemice s prací autora či k nějakému jinému druhu neformální komunikace. Citační analýzou se zabýval mimo jiné D. Price ve svém článku Network of scientific papers (Sítě vědeckých článků)115, kde tvrdí, že každý publikovaný vědecký článek je v průměru jednou za rok citován. V daný rok však okolo 35% článků není citováno vůbec, 49% je citováno pouze jednou a zbylých 16% 113

KRIŠTOFIČOVÁ, Eva. Prostriedky hodnotenia knižničných a vedeckoinformačných procesov. 1. vyd. Bratislava : Centrum vedecko-technických informací SR, 1997. 157 s. ISBN 80-85165-62-7. 114 Citace převzata z: KRIŠTOFIČOVÁ, Eva. Prostriedky hodnotenia knižničných a vedeckoinformačných procesov. 1. vyd. Bratislava : Centrum vedecko-technických informací SR, 1997. 157 s. ISBN 80-85165-62-7. s. 87. 115 Překlad autorky

67

je citovány v průměru 3,2. Z těchto šestnácti procent je pak pouze jedno procento citováno pětkrát a více. Toto jedno procento tvoří jakési jádro nejnovějších a nejdůležitějších informací v oboru. Pokud je článek citován i období následujících let a v tomto směru neupadá, tvoří jakousi „klasiku“ ve svém oboru. Důvodem jeho opětovného citování mohou být i reference, které obsahuje a které odkazují na další důležité články v oboru.116 Jak je z přecházejících informací patrné, díky citační analýze je možné vysledovat nejvlivnějších články a potažmo autory v daném vědeckém oboru. Tito autoři poté mohou být součástí oné sociální sítě, kterou nazýváme neviditelnou univerzitou. Jedná se však o pouhou domněnku. Značnou nevýhodou citační analýzy také je, že některé výsledky se dají jen s určitou mírou odstupu aplikovat na komunikaci neformální. Studie zabývající se citační analýzou se většinou soustředí pouze na dokumenty publikované formální cestou. Protože však většina vědeckých dokumentů například v preprintových archivech dodržuje určitou formální strukturu a citační etiku, bylo by s největší pravděpodobností možné podobný výzkum provést i na některých dokumentech spadajících do neformální vědecké komunikace.

6.1.2 Dokumentační analýza Zahrnuje formální a obsahovou analýzu dokumentu. Výsledkem dokumentační analýzy jsou obsahové charakteristiky (anotace, referát) nebo selekční obraz dokumentu pro účely jeho zpětného výhledávání. Dokumentační analýza se používá pro dokumenty, které prošly publikací, ale je možné ji použít i pro texty neformálního charakteru například dopisy, nebo šedou literaturu například diplomové či disertační práce. U těchto dokumentů je charakteristická formální úprava, která může pomoci dokumentační analýzu

116

PRICE, Derek J. De Solla. Networks of Scientific Papers. Science [online]. 1965, vol. 149, no. 3683 [cit. 2009-06-06], s. 510-515. Dostupný z WWW: .

68

zjednodušit a zrychlit. Některé formy dokumentační analýzy bývají přímou součástí vědeckých prací, například monografií či diplomových prací. Jak již bylo zmíněno výše, většina vědeckých dokumentů je standardizovaná po formální a citační stránce a tím obsahovou analýzu do velké míry zjednodušuje. Obsahová analýza se dá aplikovat na takřka všechny formy vědecké komunikace. Jejím smyslem a cílem je však posoudit dokument po obsahové stránce a nezabývá se ve velké míře autorstvím, spoluautorstvím apod.

6.2 Scientometrie Scientometrie je obor, který používá matematicko-statistické metody k informačnímu výzkumu zejména přírodních věd. Sleduje však také politickoekonomické aspekty vědy.117 Jak je patrné z přílohy z diagramu v příloze dvě, scientometrie se do určité míry překrývá s bibliometrií. Je považována za jeden z nástrojů, jak měřit a hodnotit vědeckou výkonnost a kvalitu vědeckého výzkumu jako takového. K sledování vědeckého vývoje byli tedy vyvinuty různé indexy, například citační ohlas či impakt faktor, které měří kvantitativní aspekty práce jednotlivých vědců, týmů či zemí. Metody scientometrie jsou však také často kritizovány za to, že neodrážejí přesně výsledky vědecké práce a je velmi složité z takto získaných výsledků posuzovat kvalitu vědecké práce.

6.3 Kybermetrie Kybermetrie je obor zabývající se kvantitativními aspekty vytváření a využívání informačních zdrojů, struktur a technologií v prostředí internetu za

117

MACHKOVA, Marie. Současné trendy v oblasti webometrické analýzy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet knihovnictví, 2006. 114 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michal Lorenz.s. 13

69

užití bibliometrických a infometrických metod.118 Kybermetrie měří ve všech složkách digitálního prostředí, tj. v sítích jednotlivých domén, intranetu, hodnotí sítě podle objemu informačních kolekcí, počtu www stránek, podle možností vstupu, času odezvy atd. Zabývá se také klasifikací stránek podle způsobu prezentace, statistikou užívání a produktivitou autorů

6.4 Webometrie Webometrie je poměrně nový obor, který se zabývá webem. Vznikl v souvislosti s potřebou sledovat výsledky vědeckého výzkumu v jiném než papírovém prostředí. S nárůstem počtu vědeckých článků a jejich částečnému přenosu do elektronického prostředí nestačila pouze bibliometrie pro analýzu těchto dokumentů. Zároveň se však i některé její metody uplatnily v novém oboru nazvaném webometrie. Ta zkoumá strukturu webových stránek, odkazů na nich umístěných, ale také jejich užití. Webometrie je studium kvantitativních aspektů tvorby a užití informačních zdrojů, struktur a technologií na web za použití technik bibliometrie a infometrie.119 Webometrická analýza se nejprve soustředila především na oblast vědeckého výzkumu a publikování v oblasti webu. Sleduje, zda a jakým způsobem jsou nové poznatky publikovány, jestli je odborná veřejnost nemá problém nalézt a hlavně také zda existuje propojení mezi výzkumnými centry.120 Právě toto propojení by mohlo indikovat možnou existenci neviditelné univerzity. Sledování webového obsahu a komunikace je však poměrně složité díky jeho relativní nestálosti. Denně zaniká a vzniká obrovské množství nových či starých stránek. Nejsou zde ustálené citační normy, autoři používají takové 118

BJÖRNEBORN, Lennart; INGWERSEN, Peter. Toward a Basic Framework for Webometrics. JOURNAL OF THE AMERICAN SOCIETY FOR INFORMATION SCIENCE AND TECHNOLOGY [online]. 2004, 55, 14, [cit. 2010-04-05]. Dostupný z WWW: . 119 MACHKOVA, Marie. Současné trendy v oblasti webometrické analýzy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet knihovnictví, 2006. 114 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michal Lorenz.s. 14 120 Tamtéž s. 38

70

citace, jaké jsou běžné pro jejich zemi. Web také obsahuje dokumenty v množství formátů, které také přispívají k heterogenitě webového obsahu a znesnadňují vznik normativní teorie. „Z tohoto důvodu jsou v současné době veškeré webometrické výzkumy aplikovány pouze na poměrně úzkou oblast a pracují s malým výzkumným vzorkem.“121

6.5 Sociometrie Sociometrií se rozumí kvantitativní vyjádření sociálních jevů. Nejčastěji se zaměřuje na malé skupiny, v jejichž rámci se modelují sítě vzájemných vztahů individuí (sympatie, antipatie, preference, postavení, hierarchie). Je to jedna z nejznámějších metod analýzy sociální sítě. Jejím autorem je Jacob Levy Moreno, který ji původně vyvinul pro potřeby skupinové psychoterapie. V průběhu sociometrického měření odpovídají všichni členové zkoumané skupiny na otázky týkající se jejich interakce ve skupině. Smyslem je zmapovat všechny vzájemné vztahy a rozdělit je na pozitivní a negativní volby (resp. na vztahy kladného, nulového a negativního směru). Grafickým výstupem sociometrie je sociogram. Výsledek sociometrie je důležitý pro posouzení klimatu a hierarchie ve skupině (organizaci, útvaru, týmu apod.).122 Tyto metody je pak možné aplikovat na různé skupiny, například v mezinárodních projektech, podílejících se na určitém projektu a podobně. Studie na toto téma se zaměřují na hustotu sítí a intenzitu vzájemné komunikace v průběhu projektu.123

121

MACHKOVA, Marie. Současné trendy v oblasti webometrické analýzy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet knihovnictví, 2006. 114 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michal Lorenz.s. 58 122 CHAPIN, F. Stuart. Trends in Sociometrics and Critique. Sociometry [online]. 1940, 3, 3, [cit. 2010-04-05]. Dostupný z WWW: . 123 DALL, Elke ; LAMPERT, Dietmar; SCHUCH, Klaus. Project communication in international research and innovation networks of small and medium-sized companies. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects :

71

Pomocí této metody lze rozdělit členy skupiny do několika skupin, podle množství kontaktů a komunikačních příležitostí, které mají. Ti s nejvyšším množstvím kontaktů a komunikačních příležitostí bývají označováni jako „hvězdy“. V rámci organizační struktury se ukazuje, že „hvězdy“ jsou ti, kteří buď mají velké množství kontaktů a často komunikují odborné aspekty své práce mimo oficiální organizační strukturu, nebo čtou větší množství odborné literatury než ostatní členové skupiny.124 Pro tento typ testování je však důležité přesně vymezit testovanou skupinu. Sociometrický test také předpokládá poměrně malou skupinu, což je v přímém rozporu s některými předešlými definicemi neviditelných univerzit, které předpokládají skupinu čítající okolo stovky členů.

A Perspective from Social Sciences and Humanities. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 187-205. ISBN 978-80-87029-28-2. s. 188. 124 ALLEN, Thomas J.; COHEN, Stephen I. Information Flow in Research and Development Laboratories. Administrative Science Quarterly [online]. 1969, 14, 1, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW: .

72

7. Praktická část – dotazníkové šetření na výzkumných pracovištích MU Tato část diplomové práce se zabývá dotazníkovým šetřením provedeným na některých odborných pracovištích MU. Testovanou skupinou jsou zaměstnanci Přírodovědecké a Lékařské fakulty MU na pozicích vědeckovýzkumný pracovník nebo výzkumný a vývojový pracovník. Další kapitoly stručně charakterizují vědecká pracoviště MU, formulují řešený problém a cíle výzkumu, stanovují testované hypotézy a nakonec prezentují výsledky výzkumu ve formě tabulek a grafů.

7.1 Charakteristika vědeckých pracovišť MU Masarykova univerzita je jednou z nejvýznamnějších vzdělávacích a vědeckých

institucí

v České

republice

a uznávanou

středoevropskou

univerzitou s demokratickými tradicemi, prosazovanými již od jejího založení v roce 1919. Již několik let je nejžádanější vysokou školou v České republice. V současnosti sestává z devíti fakult s více než 200 katedrami, ústavy a klinikami. Jednu ze základních priorit na Masarykově univerzitě tvoří věda a výzkum. V soutěžích o podporu výzkumných projektů se univerzita v posledních letech umísťuje na předních místech, investuje mimořádné prostředky do rozvoje výzkumných a výukových kapacit v novém univerzitním kampusu, rozvíjí aktivity v oblasti transferu vědění a podpory inovací a vědy. Pro potřeby výzkumu byly vybrány ústavy dvou fakult, a to přírodovědecké a lékařské. Obory, které tyto fakulty sdružují zapadají do tradičního paradigmatu vědecké komunikace jako takové, a proto je

73

dotazníkové šetření prováděno právě v jejich ústavech.125 Ústavy byly vybrány pro svou orientaci na výzkum, nikoliv výuku. Aby tato podmínka byla dodržena, dotazníkem byly oslovení zaměstnanci těchto ústavu na postu – vědecký a výzkumný pracovník.

7.2 Formulace řešeného problému Komunikace je jedním ze základních předpokladů rozvoje vědy. Přestože ve velké míře vzrostl objem publikovaných vědeckých prací, neformální komunikace je stále považována za jeden ze základních předpokladů pro rozvoj vědy a výzkumu. Z předchozích kapitol tedy vyplývá, že neformální komunikace, co se týče kvantity, značně převyšuje komunikaci formální. Jednou z částí výzkumu je tedy otestovat tuto hypotézu. Cílem výzkumu je zjistit, které neformální komunikační kanály jsou nejvíce využívané, jaký je k tomu důvod a jaké je povědomí o odborných sociálních sítích, které v současnosti nahrazují pojem neviditelná univerzita, jehož koncept je pro vědu a výzkum velmi důležitý.

7.3 Cíle výzkumu Cílem výzkumu je

zjistit, v jaké míře jsou využívány neformální

kanály vědecké komunikace na vybraných pracovištích MU, které z nich jsou nejpoužívanějších a co je důvodem jejich popularity. Zda jsou tyto kanály používány primárně pro získávání informací či pro jejich diseminaci a zda jsou skutečně neformální kanály využívány častěji než kanály formální. Cílem je zjistit, jak se liší využívání neformální informačních kanálů při získávání informací a při jejich šíření. Závěrečná část výzkumu se věnuje sociálním sítím. Výzkumnou otázkou je, jaké je povědomí o těchto sítích, zda jsou 125

Viz. Příloha č. 2 – Seznam vědeckých pracoviště ve kterých bylo dotazníkové šetření provedeno.

74

vybraní účastníci výzkumu členy a jakou důležitost přisuzují neformálním komunikačním kanálům. Z teoretické části práce a z formulovaných cílů pak vychází hypotézy, které má dotazníkové šetření testovat. - Hypotéza č. 1 – Neformální komunikační kanály jsou využívány častěji, než kanály formální. - Hypotéza č. 2 – Ve využití neformální kanálů převažují nástroje na internetu. - Hypotéza č. 3 – Existuje rozdíl mezi využitím komunikačních kanálů při získávání informací a při jejich diseminaci. - Hypotéza č. 4 – Povědomí o odborných sociálních sítích a jejich využití v praxi je poměrně nízké. - Hypotéza č. 5 – Účastníci výzkumu pokládají neformální komunikační kanály za důležité a důvěryhodné zdroje informací.

7.4 Použitá metoda V rámci kvantitativního výzkumu byl použit dotazník zahrnující celkem dvacet otázek, z toho třináct otázek uzavřených a sedm otevřených.126 Dotazník je strukturován do tří oblastí, první z nich je využívání neformální komunikačních kanálů při hledání informací, druhá se zabývá využitím neformálních komunikačních kanálů při diseminaci informací. Poslední část se věnuje sociální sítím a kontaktům a jejich důležitosti pro vědeckou práci. Toto rozvržení odpovídá i výše uvedeným výzkumným hypotézám. Konkrétně se pak otázky 1, 2, 4, 5 zabývají neformální komunikací při získávání informací, otázky 6, 8 - 10 při diseminaci informací. Otázky 3 a 7 se zabývají srovnáním

126

DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost : Příručka pro uživatele. Praha : Karolinum, 1993. 374 s. ISBN 80-7066-822-9.

75

s komunikací formální. Otázky 11 až 17 se věnují sociálním sítím a otázky 18 až 20 se věnují věrohodnosti a důležitosti neformální komunikačních kanálů.127 Pro

rozeslání

a

zpracování

dotazníků

byly

využity

stránky

easyresearch.biz.128 Respondentům by v průběhu dubna 2010 zaslán e-mail s odkazem na stránky dotazníku. Výsledky výzkumu jsou pak zpracovány ve formě grafů a tabulek a použity k testování uvedených hypotéz.

7.5 Zkoumaný soubor K účasti na výzkumu byla oslovena vědecká pracoviště MU, zabývající se především přírodními vědami a jejichž primárním zaměřením je výzkum. Statistika MU uvádí 92 osob zaměstnaných jako vědeckovýzkumní pracovníci. Z tohoto

počtu

je

33

žen.129

Lékařská

fakulta

zaměstnává

dva

vědeckovýzkumné pracovníky, proto byli osloveni i zaměstnanci se statutem výzkumný a vývojový pracovník. Přírodovědecká fakulta zaměstnává 64 vědeckovýzkumných pracovníků. Celkem bylo tedy osloveno 113 zaměstnanců z Přírodovědecké a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Respondenti byli osloveni pomocí e-mailu, ve kterém jim byl dotazník představen, a který obsahoval odkaz na stránky s dotazníkem. Z celkového počtu 113 dotázaných odpovědělo a dotazník vyplnilo vyhovujícím způsobem 57 respondentů, tzn. návratnost dotazníku byla 50%.

127

Viz příloha č. 4

128 Easyresearch.biz [online]. 2.0. 2004-2009 [cit. 2010-04-18]. Dostupné z WWW: . 129

Masarykova univerzita - podrobné statistické údaje [online]. 1996–2009 [cit. 2010-04-18]. Http://www.muni.cz/. Dostupné z WWW: .

76

7.6 Výzkumné výsledky 7.6.1 Informace potřebné pro práci jsou k dispozici Zda vědci získávají informace potřebné pro svou práci pomocí převážně formálních či neformálních zdrojů udává graf č. 1.

Graf č. 1: Informace pro vědeckou práci jsou k dispozici

Na otázku, v jaké formě získávají vědecké informace odpovědělo 45 respondentů (78%), že část informací mají k dispozici oficiální cestou a část neformálními kanály. 8 z dotázaných odpovědělo, že většina informací je získána neformální cestou a pouze 4 odpověděli, že informace získávají pouze oficiální cestou. Nicméně, tito 4 i poté odpovídali na míru využití neformálních komunikačních kanálů.

77

7.6.2 Frekvence využívání neformálních komunikačních kanálů pro získávání informací Frekvenci využívání jednotlivých komunikačních kanálů pro získávání informací udává graf č. 2.

Graf č.2 Frekvence využívání neformálních komunikačních kanálů pro získávání informací.

Z grafu je patrné, že nejčastěji používaným zdrojem je neformální komunikace s kolegy na pracovišti, to také vyplývá z povahy přímé komunikace. Často využívaným prostředkem je e-mail a instant messaging mimo pracovní skupinu. Následují abstrakty a preprintové archivy. Nejméně využívanými jsou sociální sítě a kolaboratoria.

78

7.6.3 Srovnání využití formálních a neformálních komunikačních kanálů při získávání informací Při získávání informací používá častěji neformální komunikační kanály 43% dotázaných. 32 respondentů odpovědělo, že častěji využívá formální komunikační kanály.

7.6.4 Nejčastěji využívaný kanál pro získávání informací a důvody jeho použití Tato část dotazníku se skládala ze dvou otevřených otázek, které zněly, který informační kanál je používán nejčastěji pro získávání informací a jaké jsou důvody jeho použití. Otázka umožňovala zahrnout kanály jak formální, tak neformální. Často využívaným formálním kanálem jsou odborné publikace a popřípadě databáze těchto publikací a abstrakty. Důvodem pro jejich použití je důvěryhodnost a spolehlivost. Z neformálních kanálů je to pak přímá osobní komunikace a e-mail, což potvrzuje informace získané z grafu č. 2. Důvodem pro jejich využívání je pak jednoznačně rychlost, efektivita a jednoduchost, jak některý z respondentů poznamenal, je to přirozená součást vědecké práce. Často je zde také uveden internet, respektive vyhledávání na něm pomocí vyhledávače Google, který je však spíše informačním zdrojem než komunikačním kanálem. Důvodem pro jeho využití je vysoká univerzálnost a opět rychlost, nevýhodou je nutnost informace ověřovat.

7.6.5 Sdílení vědeckých informací před jejich publikací Na otázku, zda vědci sdílí výsledky vědecké práce s kolegy ještě před jejich formálním uveřejněním, uvedlo 89% respondentů, že ano a 11% uvedlo ne. Další otázky dotazníku byli směřovány právě na kanály používané při sdílení těchto informací.

79

7.6.6 Četnost využívání formálních a neformálních kanálů při sdílení a zveřejňování informací Respondenti opět dostali možnost vyjádřit se, zda využívají spíše formální či neformální komunikační kanály při sdílení informací. I pro sdílení informací opět převažují formální komunikační kanály, jako jsou publikace, články v odborných časopisech a databázích. 38 respondentů (přibližně 67%) uvedlo, že používají převážně formální komunikační kanály, dalších 19 respondentů (33%) uvedlo, že pro sdílení informací používají převážně neformální komunikační kanály.

7.6.7 Frekvence využívání jednotlivých neformálních kanálů pro zveřejňování informací Frekvenci využívání jednotlivých kanálů ukazuje graf č. 3 Graf č. 3: Frekvence využití jednotlivých neformálních kanálů

Z grafu je opět patrné, že nejčastěji je využívána neformální komunikace na pracovišti a e-mail. Důležitým komunikačním kanálem jsou

80

také přednášky, abstrakty a preprinty. Naopak nejméně využívaná jsou kolaboratoria a sociální sítě.

7.6.8 Nejčastěji využívané kanály pro zveřejňování informací a důvody jejich využití Odpovědi na otázku, jaké kanály využíváte pro zveřejňování informací, je možné rozdělit opět do sekce formálních a neformálních komunikačních kanálů. Z formálních jsou to publikace ve vědeckých časopisech a důvodem pro ně, je většinou sledovanost vědeckou komunitou, celosvětový standard vědecké práce a také sběr bodů. V neformálních kanálech převažuje osobní komunikace na pracovišti, následují přednášky a jiná sdělení ve formě posteru či abstraktů. Důvodem jejich použití je okamžitá reakce, rychlost, nenáročnost i výběr publika, kterému chcete informace sdělit. Poměrně často využívaným kanálem je e-mail, ne tolik preprint. Několik málo vědců využívá odborný blog k publikaci svých výsledků.

7.6.9 Členství v odborných sociálních sítích Členstvím v odborných sociálních sítích se zabývá graf č. 4.

81

Graf č. 4: Členství v odborných sociálních sítích

Jak je patrné z grafu, povědomí o sociálních sítích není příliš vysoké a pouze necelých 9% je členy odborných sociálních sítích. V dotazníku následovala otázka, jaké jsou důvody pro členství. Důvodem pro členství jsou rychlost komunikace, kontakt s kolegy a zpětná vazba a jeden respondent sociální sítě využívá k získávání informací.

7.6.10 Velikost pracovní skupiny a využití komunikačních kanálů v rámci této skupiny Množství členů pracovní skupiny je od tří členů do šedesáti. Jedná se tedy o poměrně malé skupiny s úzkými komunikačními vazbami. I neviditelné univerzity tvoří malé skupiny, které umožňují častou osobní komunikaci. A právě využívání komunikačních kanálů v rámci skupiny ukazuje graf č. 5: Využívání komunikačních kanálů v rámci pracovní skupiny.

82

Graf č. 5: Využívání komunikačních kanálů v rámci pracovní skupiny

7.6.11 Využívání komunikačních kanálů mimo pracovní skupinu. 89% respondentů odpovědělo, že konzultuje odborné informace s někým mimo svou pracovní skupinu. Z další otázky zabývající se možností konzultace s někým z oboru vyplynulo, že 94% respondentů by rádo svou práci konzultovalo s někým ze svého oboru. Využití komunikačních kanálů mimo pracovní skupinu ukazuje graf č. 6.

83

Graf č. 6: Využití komunikačních kanálů mimo pracovní skupinu

7.6.13 Věrohodnost a význam neformálních komunikačních kanálů Poslední tři otázky dotazníku se zabývají tím, za jak důvěryhodné a důležité vědci pokládají jednotlivé neformální komunikační kanály. 29 dotázaných (téměř 51%) považuje neformální komunikační kanály za důvěryhodný zdroj. 26 dotázaných považuje za důvěryhodný zdroj pouze některé neformální komunikační kanály. 2 respondenti je nepovažují za důvěryhodný

zdroj.

Graf

č.

7

ukazuje

komunikačních kanálů.

84

věrohodnost

neformálních

Graf č. 7: Věrohodnost neformálních komunikačních kanálů.

Ti respondenti, kteří uvedli, že pouze některé kanály považují za věrohodné, byli požádáni, aby uvedli, které to jsou. Za nejdůvěryhodnější pokládají přímou osobní komunikaci, například během nebo po přednáškách, a různá konferenční sdělení. Někteří odpovídali, že důvěryhodnost pro ně závisí na míře citovanosti autora. Několik respondentů zmínilo, že potřeba ověřovat je pro ně u všech zdrojů. Poslední otázka se pak týkala toho, zda vědci považují neformální komunikační kanály za důležité pro svou práci. Důležitost neformálních komunikačních kanálů pro vědeckou práci zobrazuje graf č. 8. 79% respondentů uvedlo, že považují neformální komunikaci za důležitou pro svou práci. 21% odpovědělo, že považují za důležité pouze některé neformální komunikační kanály. Nikdo nevyužil možnost ne, nepovažuji neformální komunikační kanály za důležité pro svou práci.

85

Graf č. 8: Důležitost neformálních komunikačních kanálů pro vědeckou práci

7.7 Obecné závěry a testování hypotéz První hypotézou, která vychází z teoretické části je fakt, že neformální komunikační kanály by měly být využívány častěji než kanály formální. Odpovědi na otázky č. 14 a č. 16 naznačují, že pro komunikaci v rámci pracovní skupiny i mimo ni respondenti používají spíše kanály neformální. Nicméně, odpovědi na otázky zabývající se srovnáním s formálními komunikačními kanály naznačují, že formální kanály jsou využívány velmi často, jak pro získávání informací, tak pro jejich prezentaci a další šíření. Hypotéza tedy byla do jisté míry potvrzena, na druhou stranu však ukazuje velkou četnost využívání formálních komunikačních kanálů. Druhá hypotéza se týkala využití internetových nástrojů jako neformálních komunikačních kanálů, kdy předpokladem byla jejich větší využití

oproti

kanálům

tradičním.

Tato

hypotéza

se

nepotvrdila.

Nejpoužívanějším neformálním kanálem je přímá komunikace na pracovišti, popřípadě přednášky, což je do určité míry dáno povahou tohoto komunikačního

86

kanálu, navíc je to respondenti považováno za typický způsob a součást vědecké práce. Z internetových nástrojů je pak nejpoužívanější e-mail. Nicméně novější nástroje, které, jak vychází z teoretické části, by měly neformální vědeckou komunikaci i neviditelné univerzity posunout do tzv. cyberspace college130 nejsou využívané v takové míře, jak by se dalo očekávat. Hypotéza číslo tři se věnuje rozdílu mezi využitím neformálních komunikačních kanálů při získávání a při sdílení vědeckých informací. Jak je patrné z grafů č. 2 a 3. Existuje poměrně malý rozdíl mezi využíváním neformálních komunikačních kanálů při získávání a při zveřejňování informací. Hypotéza se tedy potvrdila. Vědci při získávání informací používají ve větší míře neformální komunikační kanály než při jejich zveřejňování, kde volí standardní cestu publikace již hotových materiálů. Co se týče využití jednotlivých kanálů, při získávání a zveřejňování informací, poměrně podobně je na tom přímá komunikace na pracovišti, které je využívána v obou případech poměrně stejně. Respondenti jsou také ochotni využít více komunikačních kanálů pro získávání informací než pro jejich zveřejňování. Hypotéza č. 4 předpokládá, že povědomí o sociálních sítích, které mají být nástupcem neviditelných univerzit, a jejich využití v praxi je poměrně nízké. Pouze necelých 9% respondentů odpovědělo, že je členem nějaké sociální sítě. Při vyhledávání a zveřejňování informací jsou používány buď velmi zřídka nebo vůbec. Hypotéza se tedy potvrdila. Poslední hypotéza tvrdí, že neformální komunikační kanály jsou považované za důvěryhodné a důležité pro vědeckou práci. Tato hypotéza se potvrdila. Většina respondentů považuje neformální komunikační kanály za důležité pro svou práci, někteří jejich využívání považují za přirozenou součást své práce. Důvěra v neformální komunikační kanály je také poměrně vysoká, ovšem i informace získané touto cestou je třeba ověřovat.

130

PAPÍKOVÁ, Vendula; PAPÍK, Richard . Informace – Komunikace – Věda – Výzkum. ITlib. Informačné technológie a knižnice [online]. 2007, 03, [cit. 2010-04-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1336-0779.

87

Obecný závěr z dotazníkového šetření pak ukazuje, že některé nové komunikační kanály nejsou ještě natolik využívány. Také ukazuje, že neformální vědecká komunikace stále spadá do tradičního modelu vědecké komunikace a že tradiční komunikační kanály jsou stále velmi preferovány a budou využívány pravděpodobně i nadále.

88

Závěr Cílem této práce bylo charakterizovat a shrnout základní společné atributy neviditelných univerzit a vysvětlit tento pojem. Zjistit, jak se v čase tento pojem měnil a jaký byl vývoj možností této neformální komunikace. V praktické části bylo cílem provést dotazníkové šetření na vědeckých pracovištích MU a zjistit, jaké neformální kanály se zde používají. Práce se skládá ze sedmi kapitol. Je ji však také možné rozdělit na část teoretickou a praktickou. V první části se zabývám pojmem neviditelná univerzita, jejími různými definicemi a tím, jak se pojem v čase vyvíjel. S rozvojem internetových nástrojů umožňujících neformální komunikaci online se definice mění a je možné konstatovat, že za tzv. cyberspace college je možné považovat především odborné sociální sítě a kolaboratoria. Druhá kapitola navazuje na kapitolu první a řeší společné atributy definic neviditelných univerzit. Pro množství autorů představuje neviditelná univerzita rozdílný pojem a rozdíl je tedy i v jednotlivých definicích. Tato kapitola se tedy snaží najít společné prvky a pomocí nich charakterizovat neviditelnou univerzitu. Tyto prvky jsou neformálních charakter komunikace, společný předmět zájmu a vzdálenost. V druhé kapitole je stručně definován komunikační proces a co se rozumí neformální komunikací ve vědě. Třetí kapitola pak vyjmenovává jednotlivé neformální komunikační kanály, s důrazem na praktické příklad a soustředí se sociální sítě a koraboratoria. Čtvrtá kapitola pak stručně shrnuje historii a vývoj neviditelných univerzit, od prvopočátku, přes problematiku sociální struktury versus komunikačního procesu a krize sledování až k nejnovějšímu posunu do virtuální sféry.

89

Pátá kapitola se zabývá strukturou neviditelných univerzit. Na ni navazuje stručný přehled metod používaných pro sledování neviditelných univerzit. Poslední kapitola se pak představuje dotazníkové šetření provedené na přírodovědecké a lékařské fakultě MU. Cílem šetření bylo zjistit, které neformální komunikační kanály a v jaké míře jsou využívány, jaké je povědomí o odborných sociálních sítích a kolaboratoriích, zda existuje rozdíl ve využívání neformálních komunikačních kanálů při vyhledávání informací a jejich zveřejňování a zda vědci považují neformální komunikační kanály za důležité a důvěryhodné. Výsledky dotazníkového šetření naznačují, že existuje rozdíl ve využití neformálních komunikačních kanálů při vyhledávání a zveřejňování informací. Vědci častěji využívají neformální kanály při získávání informací, pro jejich zveřejňování naopak raději používají osvědčené kanály, často formální povahy. Povědomí o odborných sociálních sítích a kolaboratoriích není příliš vysoké, nevyužívají se tak často. Výsledky také naznačují, že nové komunikační kanály nejsou příliš využívané, a že tradiční model vědecké komunikace má své pevné místo a v rámci MU zatím funguje.

90

Použitá literatura 1) ABT, Helmut A. Changing Sources for Research Literature. In Future Professional Communication in Astronomy. Brussels : Academie royale de belgique, 2007. s. 177-186. ISBN 978-2-8031-0238-9, ISSN 365-0936. 2) ALBRECHT, Rudolf Plethoric Prose vs. Salient Points. In Future Professional Communication in Astronomy. Brussels : Academie royale de belgique, 2007. s. 167-176. ISBN 978-2-8031-0238-9, ISSN 365-0936. 3) ALLEN, Thomas J.; COHEN, Stephen I. Information Flow in Research and Development Laboratories. Administrative Science Quarterly [online]. 1969, 14, 1, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW: . 4) BALES, R. F. Communication in face to face interaction. Harmondsworth : Penguin Books, 1972. How people interact in Conferences, s. 364-374. 5) BEDNÁŘ, Vojtěch. Iluze a realita sociálních sítí. Lupa : sever o českém internetu [online]. 2009, měsíc 7, den 4 [cit. 2009-06-06]. Dostupný z WWW: . ISSN 1213-0702. 6) BJÖRNEBORN, Lennart; INGWERSEN, Peter. Toward a Basic Framework for Webometrics. JOURNAL OF THE AMERICAN SOCIETY FOR INFORMATION SCIENCE AND TECHNOLOGY [online]. 2004, 55, 14, [cit. 2010-04-05]. Dostupný z WWW: . 7) BORGMAN, Christine L. Scholarship in the Digital Age : Information, Infrastructure and the Internet. Cambridge, Massachusetts : The MIT Press, 2007. 336 s. ISBN 978-0-262-02619-2. 8) BRUNN, S.D.; O, S.R. Research and communication in the `invisible collegea of the Human Dimensions of Global Change. Global Environmental Change [online]. 1999, 9, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW:
91

3&_user=835458&_coverDate=12%2F31%2F1999&_rdoc=1&_fmt=high&_o rig=search&_sort=d&_docanchor=&view=c&_searchStrId=1292338826&_rer unOrigin=google&_acct=C000045159&_version=1&_urlVersion=0&_userid= 835458&md5=cbe523a2962b75463a36712500240518>. 9) CALDAS, Alexandre. Are Newgroups extending "Invisible colleges" into the digital infrastructure of science. Economics of Innovation and New Technology [online]. 2003, vol. 12, no. 1 [cit. 2009-06-05], s. 43-60. Dostupný z WWW: . 10) CRANE, Diana. Social structure in a Group of Scientists : A test of the "Invisible College" hypothesis. American Socioligical Review [online]. 1969, vol. 34, no. 3 [cit. 2009-06-02], s. 335-352. Dostupný z WWW: . 11) CRANE, Diana. Transnational Networks in Basic Science. International Organization [online]. 1971, vol. 25, no. 3 [cit. 2009-06-02], s. 585-601. Dostupný z WWW: . 12) Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. c2005 [cit. 2009-04-13]. Dostupný z WWW: . 13) ČMEJRKOVÁ, S.; DANEŠ, F.; SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Praha : Leda, 1999. 255 s. ISBN 80-85927-69-1. DALL, Elke ; LAMPERT, Dietmar; SCHUCH, Klaus. Project communication in international research and innovation networks of small and medium-sized companies. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanities. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 187-205. ISBN 978-80-87029-28-2. 14) DE VITO, J.A.: Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001, ISBN 80-7169-988-8 15) DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost : Příručka pro uživatele. Praha : Karolinum, 1993. 374 s. ISBN 80-7066-822-9.

92

16) DONÁT, Jiří. Sociální sítě - cesta ke strukturovanějšímu internetu?. Lupa : server o českém internetu [online]. 2006, den 22, měsíc 2 [cit. 2009-06-06]. Dostupný z WWW: . ISSN 1213-0702.

17) DOSTÁLOVÁ, Jana; HAVLÍČEK, Zdeněk. Videoconferencing : A revolution in the communication evolution or innovating communication process in the academic environment. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 83-93. ISBN 978-8087029-28-2.

18) Easyresearch.biz [online]. 2.0. 2004-2009 [cit. 2010-04-18]. Dostupné z WWW: . 19) Epernicus : solutions [online]. 2009 [cit. 2010-03-15]. Www.epernicus.com. Dostupné z WWW: . 20) FRIEDKIN, Noah E. Social Structure and Social Networks Among Scientists. The American Journal of Sociology, [online]. 1978, vol. 83, no. 6 [cit. 2009-08-17], s. 1444-1465. Dostupný z WWW: . 21) GRESHAM, John, L. Jr. From Invisible College To Cyber Space College : Computer Conferencing And The Tranformation Of Informal Scholarly Communication Networks . Interpersonal Computing and Technology : An Electronic Journal for the 21st Century [online]. 1994, vol. 2, no. 4 [cit. 200906-02], s. 37-52. Dostupný z WWW: . ISSN 1064-4326. 22) HECK, André. Future Professional Commnunication in Astronomy : Questions and Challenges. In HECK, André ; HOUZIAUX, Léo. Future Professional Communication in Astronomy. Brussels : Academie royale de belgique, 2007. s. 19-36. ISBN 978-2-8031-0238-9, ISSN 0365-0936.

93

23) HOCHGERNER, Josef. The culture of crossing borders. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 11-23. ISBN 978-80-87029-28-2.

24) HURD, Julie M. The Transformation of Scientific Communication : A Model for 2020. JOURNAL OF THE AMERICAN SOCIETY FOR INFORMATION SCIENCE [online]. 2000, vol. 51, is. 14 [cit. 2009-10-31], s. 1279-1283. ISSN 0002-8231. Dostupný z WWW: . 25) HURST, B.: Encyklopedie komunikačních technik. Praha: Grada Publishing, 1994, ISBN 80-85424-40-1. 26) GARVEY, William D.; GRIFFITH, Belver C. Scientific Communication : Its Role in the Conduct of Research and Creation of Knowledge. American Psychologist. 1971, 26, 4, s. 349-362. 27) CHAPIN, F. Stuart. Trends in Sociometrics and Critique. Sociometry [online]. 1940, 3, 3, [cit. 2010-04-05]. Dostupný z WWW: . 28) KARVÁZY, Eszter. Communication in international projects. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 113-115. ISBN 978-80-87029-28-2. 29) KLIMEŠ, Lumír. Slovník cizích slov. Praha : SPN, 2002. 862 s. ISBN 807235-023-4. 30) KLING, Rob; MCKIM, Geoffrey; KING, Adam. A Bit More To IT : Scholarly Communication Forums as Socio-Technical Interaction Networks. Journal of the American Society for Information Science and Technology [online]. 2003, 54, 1, [cit. 2010-03-27]. Dostupný z WWW: . ISSN 1532-2882. 31) KODÝTKOVÁ, Anna. Komunikace vědeckých informací (vědecká komunikace). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české

94

literatury a knihovnictví, 2007. 43 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Michal Lorenz 32) KRIŠTOFIČOVÁ, Eva. Prostriedky hodnotenia knižničných a vedeckoinformačných procesov. 1. vyd. Bratislava : Centrum vedeckotechnických informací SR, 1997. 157 s. ISBN 80-85165-62-7. 33) LIEVROUW, Leah A. The Invisible College Reconsidered : Bibliometrics and the Development of Scientific Communication Theory. Communication Research [online]. 1989, vol. 16, no. 5 [cit. 2009-04-13], s. 615-628. Dostupný z WWW: . 34) LIEVROUW, Leah A., et al. Triangulation as a Research Strategy for Identifying Invisible Colleges Among Biomedical Scientists. Social Networks [online]. 1987, vol. 1987, no. 9 [cit. 2009-08-14], s. 217-248. Dostupný z WWW: . 35) MACHKOVA, Marie. Současné trendy v oblasti webometrické analýzy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví, Kabinet knihovnictví, 2006. 114 s. Vedoucí diplomové práce PhDr. Michal Lorenz. 36) Masarykova univerzita - podrobné statistické údaje [online]. 1996–2009 [cit. 2010-04-18]. Http://www.muni.cz/. Dostupné z WWW: . 37) MATZAT, U. Academic Communication and Internet Discussion Groups : What Kinds of Benefits for Whom?. In BATINIC, B., REIPS, U.-D., BOSNJAK, M. Online Social Scinces. Seattle-Toronto-Bern-Goettingen : Hogrefe & Huber Publishers Inc., 2002. s. 385-404. ISBN 978-0-88937-2. 38) MULLINS, Nicholas C. The distribution of social and cultura properties in informal communication networks among biological scientists. American Sociological Review. 1968, 33, 5, s. 786-797. Dostupný také z WWW: .

95

39) NELSON, Carnot E.; GARVEY, William D.; LIN, Nan. Scientific Information Exchange Surrounding the 1968 Annual Meeting of the American Educational Research Association. American Educational Research Journal. 1970, 7, 2, s. 169-188. Dostupný také z WWW: . 40) NEWMAN, M. E. J. The structure of scientific collaboration networks. Roceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America [online]. 2001, 98, 2, [cit. 2010-04-05]. Dostupný z WWW: . 41) OLSON, Gary M.; OLSON, Judith S. Distance Matters. Human-Computer Interaction. 2000, 15, s. 139–178. Dostupný také z WWW: . 42) ONDRIŠOVÁ, Mirian. Preprintové servery. ITlib. Informačné technológie a knižnice [online]. 2005, č. 2 [cit. 2009-06-20]. Dostupný z WWW: . ISSN 1336-0779. 43) PALONEN, Tuire; LEHTINEN, Erno. Exploring Invisible Scientific Communities : Studying Networking Relations within an Educational Research Community. A Finnish Case. Higher Education [online]. 2001, 42, 4, [cit. 2010-04-12]. Dostupný z WWW: . 44) PAPÍKOVÁ, Vendula; PAPÍK, Richard . Informace – Komunikace – Věda – Výzkum. ITlib. Informačné technológie a knižnice [online]. 2007, 03, [cit. 2010-04-18]. Dostupný z WWW: . ISSN 1336-0779. 45) PRICE, Derek J. De Solla. Networks of Scientific Papers. Science [online]. 1965, vol. 149, no. 3683 [cit. 2009-06-06], s. 510-515. Dostupný z WWW: . 46) Reportáž z neviditelné univerzity. Ikaros [online]. 2006, roč. 10, č. 5 [cit. 2009-04-13]. Dostupný na World Wide Web: . URN-NBN:cz-ik3359. ISSN 1212-5075.

96

47) SAMOVAR, Larry A. Oral communication : Speaking across cultures. 11. Los Angeles, California : Roxbury Publishing Company, 1998. 508 s. ISBN 1891487-28-0. 48) SciBog : Science&Medical Writing Blog [online]. 2010 [cit. 2010-03-15]. SciBog. Dostupné z WWW: . 49) SIMEONOVA, Kostadinka. Communication in international R&D projects from science and technology studies perspective. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 61-75. ISBN 978-8087029-28-2.

50) SMÉKAL, Vladimír. Psychosocial and Moral Aspects of Communication in International Research Projects. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 33-41. ISBN 978-8087029-28-2.

51) ŠANDEROVÁ, Jadwiga. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách : Několik zásad pro začátečníky. první. Praha : Sociologické nákladatelství (Slon), 2006. 209 s. ISBN 80-86429-40-7. 52) ŠESTÁK, Zdeněk. Jak psát a přednášet o vědě. 1. vyd. Praha : Academia, 1999. 204 s. ISBN 80-200-0755-5. 53) Sholar Universe [online]. 2010 [cit. 2010-03-15]. Scholar Universe. Dostupné z WWW: . 54) ŠKVARENINOVÁ, Oľga. Barriers in nonverbal communication in international scientific cooperation. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu Barrister & Principal, 2008. s. 53-61. ISBN 978-80-87029-28-2.

97

55) U. S. Department of Energy National Collaboratories [online]. 2005 [cit. 2010-03-31]. Diesel Combustion Collaboratory. Dostupné z WWW: . 56) VAVŘÍKOVÁ, Lucie. Projekt MESUR - využití uživatelských dat k hodnocení vědecké komunikace. Ikaros [online]. 2009, roč. 13, č. 3. [cit. 200903-01]. Dostupný na World Wide Web: . URN-NBN:cz-ik5309. ISSN 1212-5075. 57) VERSPAGEN, Bart, WERKER, Claudia. The Invisible College of The Economics of Innovation and Technological Change. Estudios do Economia Aplicada [online]. 2003, volume 21, no. 3 [cit. 2009-07-27], s. 393-419. Dostupný z WWW: . 58) VYMĚTAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací : Efektivní komunikace v praxi. Praha : Grada, 2008. 328 s. ISBN 978-80-247-2614-4. 59) ZIMEK, Tomáš. The role of context in general and in scientific and scholarly communication. In HOCHGERNER, Josef; ČORNEJOVÁ, Irena. Communication in Internation R&D Projects : A Perspective from Social Sciences and Humanites. Brno : Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2008. s. 97-106. ISBN 978-80-87029-28-2. 60) ZUCCALA, Alesia Ann. Modeling the Invisible College. Journal of the American Society for Information Science and Technology [online]. 2005, vol. 57, is. 2 [cit. 2009-04-13], s. 152-168. Dostupný z WWW: . 61) ZUCCALA, Alesia Ann. Revisiting the Invisible College : A Case Study of the Intellectual Structure and Social Process of Singularity Theory Research in Mathematics.. 1st edition. Toronto : University of Toronto, 2004. 254 s. Dostupný z WWW: .

98

Seznam příloh Příloha č. 1: Komunikační model Příloha č. 2: Vzájemné prolínání informetrie, bibliometrie, scientometrie, cybermetrie a webometrie (diagram) Příloha č. 3: Seznam vědeckých pracovišt MU (tabulka) Příloha č. 4: Použitý dotazník

99

Přílohy Příloha č. 1: Schéma komunikačního modelu

Odesílatel Vznik sdělení

Přenos (šum) Zakódování sdělení

Volba komunikačního média

Zpětná vazba

Zdroj: Vymětal, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací. S.30

Příjem a dekódování sdělení

Příjemce Formování zpětné vazby

Příloha č. 2: Vzájemné prolínání informetrie, bibliometrie, scientometrie, cybermetrie a webometrie

Zdroj: BJÖRNEBORN, Lennart; INGWERSEN, Peter. Toward a Basic Framework for Webometrics. JOURNAL OF THE AMERICAN SOCIETY FOR INFORMATION SCIENCE AND TECHNOLOGY [online]. 2004, 55, 14, [cit. 2010-04-05]. Dostupný z WWW: .

Příloha č. 3: Seznam oslovených vědeckých pracovišť MU Přírodovědecká fakulta: Národní centrum pro výzkum biomolekul Ústav botaniky a zoologie Ústav experimentální biologie Ústav fyzikální elektroniky Ústav fyziky kondenzovaných látek Ústav geologických věd Ústav chemie Ústav matematiky a statistiky Ústav teoretické fyziky a astrofyziky

Lékařská fakulta MU I. chirurgická klinika I. interní kardioangiologická klinika I. neurologická klinika Klinika funkční diagnostiky a rehabilitace Interní hematoonkologická klinika Interní kardiologická klinika Neurologická klinika Psychiatrická klinika Klinika dětské chirurgie, ortopedie a traumatologie Anatomický ústav Biologický ústav Fyziologický ústav Ústav patologické fyziologie Ústav preventivního lékařství Ústav psychologie a psychosomatiky Babákův výzkumný institut

Stomatologické výzkumné centrum Centrum léčivých rostlin Výzkumné pracoviště preventivní a sociální pediatrie

Příloha č. 4: Použitý dotazník