MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Je Hayek konzervativcem? Bakalářská diplomová práce Radim BRŇÁK

Vedoucí práce: PhDr. Ing. Ondřej Císař, Ph.D. UČO: 65606 Obor: Politologie – Sociologie Imatrikulační ročník: 2001

Brno, 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil

jen literaturu a zdroje uvedené v seznamu. V Brně 7. května 2006

2

Na tomto místě chci poděkovat vedoucímu mé diplomové práce,

PhDr. Ing. Ondřeji Císařovi, Ph.D., za odborné vedení, doporučení potřebné literatury, za podnětné náměty, rady a připomínky při řešení tohoto úkolu.

3

Annotation: Is Hayek a Conservative Theorist?

In the present work, the author analyses the philosophy of the Austrian economist and political philosopher Friedrich August von Hayek. The goal of the work is to draw attention to those aspects of Hayek’s philosophy that demonstrably contain elements of conservatism. In the course of the investigation, the author undertakes a comparison of Hayek’s views with the philosophy of recognised conservative thinkers, in which he likewise addresses the question of why Hayek – despite many similarities – should not be viewed as a conservative. In the first and second chapters, attention is paid to the similarities of both positions in light of their common awareness of human imperfection, and in the case of Hayek, the additional stress on the limits of human reason itself; similarly in chapters three and six, it is possible to discern an evident agreement in the position of both sides towards tradition and property ownership. On the other hand, significant divergences between both philosophies can be found in the question of legitimate authority and in the view of the central conservative concept of the “organic society”; these themes are addressed in chapters four and five. In the last chapter, entitled The Desire to Conserve versus the Courage to Change, the author presents a significant division between Hayek and conservatism, anchored in Hayek’s far greater resolution to change things, though at the same time noting the inaccuracy of the impression that conservatives are invariably opposed to change, revealing through many examples that conservatives do support change but advise that it be performed with care. In this respect, it can indeed be seen that the position of conservatism is indeed similar to that of Hayek, who was himself well aware of the necessity that changes be gradual and respect tradition. And, consequently, inasmuch as the author reaches the conclusion that Hayek is not a conservative but a liberal, the result of the analysis of Hayek’s intellectual oeuvre presented in the present work clearly shows that Hayek’s philosophy is in essence based on conservative principles. Keywords: Hayek F. A., conservatism, conservatives, free market, legitimate authority, liberty, limits of human reason, organic society, property, rationalism, social justice, spontaneous order, tradition

4

Obsah Úvod

6

Lidská nedokonalost

7

Odpor k racionalismu

9

Úcta k tradici

14

Moc, autorita a stát

18

Organická společnost

23

Respekt k vlastnictví majetku a odpor k rovnostářství

27

Touha konzervovat versus odvaha měnit

31

Závěr

35

Seznam literatury a pramenů

38

Počet slov základního textu: Počet znaků základního textu (včetně mezer):

5

10 771 71 576

Úvod

Cílem této stati není odpovědět na otázku obsaženou v jejím názvu. Tu víceméně známe. Hayek není konzervativcem, je liberálem. V tomto ohledu

proto starý profesor může zůstat klidným, nebudeme jej za každou cenu přesvědčovat o opaku (víme, že to nemá rád…). V rámci této práce si však přece jen dovolíme poukázat na ty rysy jeho filosofie, jež za konzervativní označit lze. A to vše bez toho, abychom hned nutně prohlašovali, že je konzervativcem. Jak víme, liberalismus má s konzervatismem hodně

společného, a Hayek je tudíž dobrým příkladem jak shody, tak i rozdílů v obou filosofiích. Cílem této práce tak bude pokusit se na straně jedné vysvětlit, proč Hayeka za konzervativce považovat nemůžeme, samotné

těžiště práce pak bude spočívat v analýze těch rysů Hayekovy filosofie, které prokazatelně nesou prvky konzervatismu. V následujícím textu bude provedena

kompletní

komparace

filosofie

Hayeka

se

smýšlením

konzervativců, přičemž prostředkem pro toto srovnání nám budou jakési

„indikátory“, tedy ukazatele, jež nám pomohou uchopit jednotlivé prvky konzervatismu, abychom je následně mohli srovnat s názory a postoji

Hayeka. Těmito pomyslnými indikátory budou v podstatě základní rysy

konzervatismu, tak jak je definují jednotlivé učebnice politické filosofie.1

Hayekovy názory budeme srovnávat s postoji konzervativců k takovým

institucím, jakými jsou kupříkladu tradice, majetek či autorita, přičemž na závěr každé kapitoly – jednotlivé kapitoly se budou zabývat právě

zkoumáním daného konkrétního indikátoru, např. autority – se pokusíme

zodpovědět otázku, zda lze Hayeka například z hlediska jeho „úcty k tradicím“ (indikátor tradice) označit za konzervativce či nikoliv.

Dostaneme se tak nepřímo i k vysvětlení, proč tohoto velkého filosofa mnozí Upozorňuji, že v žádném případě nejde o indikátory, jak je známe ze skutečného sociologického výzkumu. Jedná se o do značné míry pomyslnou pomůcku, která sice připomíná operacionalizaci v sociologickém výzkumu, avšak v našem případě jde pochopitelně o jistou nadsázku. Užití metody podobné indikátorům se jeví být vhodné pro komplexní posouzení Hayekova smýšlení, a to právě s ohledem na snahu zachytit stěžejní prvky konzervativní filosofie v jeho díle.

1

6

– přestože to sám odmítá a přestože on sám je důsledným liberálem – považují (a v určitých ohledech zcela oprávněně) za konzervativce.

Lidská nedokonalost

Jedním ze základních prvků konzervativní filosofie je přijetí představy, že lidská bytost je nutně nedokonalá, že člověk je od své přirozenosti hříšným

stvořením. Na tomto „axiomu“ pak konzervativci staví veškeré své další přístupy k řešení problémů jak jednotlivce, tak celé společnosti. V politické rovině může být příkladem tohoto přístupu snaha usměrňovat nedokonalé

lidské bytosti prostřednictvím silné státní autority. Protože otázka lidské nedokonalosti je i naším prvním „indikátorem“ sloužícím k posuzování

Hayekova konzervatismu, pojďme se nyní podívat, jak je na tom Hayek s názory na podstatu lidské bytosti a na možnost „přirozené“ vlastnosti člověka měnit.

Podobně jako se tomu zdá být i u některých jiných Hayekových

postojů, jsou i v tomto případě Hayekovy názory na lidskou přirozenost na

první pohled poněkud nejednoznačné.2 Na straně jedné totiž jasně odmítá iluzi o existenci jakéhokoliv „nedefinovatelného atributu dobra“, jímž údajně disponuje každý lidský jedinec a který je třeba v každém jednotlivci

probudit,3 na straně druhé však nejednou explicitně tvrdí, že lidské instinkty jsou solidární a altruistické a že tedy člověk není takovým egoistou, jak jej vykresluje Hobbes.4

Tuto zdánlivou nejednoznačnost v Hayekově smýšlení se nyní

pokusíme řešit následujícím způsobem. Předně je třeba odlišit nedokonalost Hayek na jednu stranu tíhne k tzv. kalvínské, v podstatě skeptické a konzervativní tradici, na stranu druhou věří v „jakýsi dobrý smysluplný řád“, k němuž lze dojít uvolňováním prostoru pro lidskou svobodu. Viz Halík, T.: Duchovní dimenze Hayekova liberalismu, on line text. 3 Srov. Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 64. O Hayekově skepticismu co se týče víry v „přirozenou lidskou dobrotu“ viz také Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 78, 397 a 405 nebo Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 24 a 27. Hayek rovněž odmítá tezi, že je člověk špatný díky špatnému prostředí. Viz Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 405-406 nebo Hayek, F. A.: Rovnost, hodnota a zásluha, s. 103. 4 Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 17. Podobně, tedy o Hayekově víceméně pozitivním náhledu na člověka, blíže viz tamtéž, s. 77.

2

7

lidského jedince v pojetí Hayeka a poté v pojetí konzervativců. Zatímco dle

konzervativní filosofie je člověk nejen sobecký a chamtivý, ale v podstatě též nepolepšitelný,5 v případě Hayeka je tomu jinak. Za prvé, Hayek ve své

filosofii klade důraz na nedokonalost lidské bytosti především v souvislosti

s omezením lidského rozumu. (A zde se s konzervativci může shodnout v otázce nenapravitelnosti tohoto stavu - člověk se často s nedokonalostí své

mysli prostě musí smířit.) Za druhé však, pokud jde obecně o lidskou

nedokonalost, a zejména pak o možnost „nápravy“ člověka, liší se Hayek od

konzervativců jak názorem na možnost člověka „kultivovat“, tak v otázce způsobu, jak na skutečnost lidské nedokonalosti reagovat.

Pokud jde o možnost nápravy, je třeba si uvědomit, že Hayek nesdílí

názor, že je člověk navždy a ve všech ohledech špatný. Ačkoliv se sice

s konzervativci jednoznačně shodne na tom, že člověka nelze měnit vědomě

a cíleně, tak jak se o to snaží socialisté, uvědomuje si zároveň, že lidskou bytost lze jistým způsobem „kultivovat“ – a s tím souvisí i otázka, jak

bychom měli na fakt existence naší nedokonalosti reagovat. Zatímco

konzervativci budou spíše spoléhat na moc autority a případně i represi – to když je třeba člověka hříšníka usměrnit -,6 vidí Hayek cestu v přiznání

svobody jednotlivci a v ponechání jeho rozvoje jak na svobodě, tak na morálních tradicích založeném „spontánním řádu“. Jakkoli nelze tvrdit, že konzervativci svobodu nerespektují, rozdíl mezi oběma pozicemi bude tedy

spočívat v tom, že konzervativci jsou ochotni jít v „usměrňování“ lidského jedince mnohem dále než Hayek a nespokojí se tudíž pouze s ponecháním běhu věcí na spontánním řádu.

Na rozdíl od postoje „běžného“ liberála si na druhou stranu zase

Hayek uvědomuje, a tím je opět blízko konzervativcům, že k tomu, aby se

lidská bytost mohla rozvíjet, je třeba svobody, které však nedosáhneme

jinak, než v součinnosti s působením tradice. „Svoboda je artefaktem civilizace …“, tvrdí Hayek.7 Avšak zároveň civilizace se může nejlépe Heywood, A.: Politické ideologie, s. 61. Srov. Halík, T.: Duchovní dimenze Hayekova liberalismu, on line text nebo Ashford, Nigel: Russell Kirk, s. 184. 7 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 399, kurziva v originále.

5 6

8

rozvíjet ve svobodě, dodává.8 A fungování celé naší civilizace je v podstatě založeno na tradici, pokračuje na jiném místě.9 A konečně, i pokud jde o samotného lidského jedince, je si Hayek vědom, že „to, co udělalo lidi

dobrými, není ani příroda, ani rozum, nýbrž tradice.“10

Abychom shrnuli tuto přece jen poněkud komplikovanou diskuzi,

shodněme se na následujícím. Hayek si je spolu s konzervativci vědom nedokonalosti lidské bytosti, v některých ohledech však s nimi nesdílí jejich

příliš pesimistické postoje. V čem jsou si blízko, je uvědomění si důležitosti role tradic při utváření a rozvoji společenského řádu, v čem se zřejmě

neshodnou, je způsob, jak s nedokonalým člověkem zacházet (svoboda vs.

donucení). K zodpovězení otázky, zda náš první „indikátor“ - tedy lidská nedokonalost - prozrazuje, je-li Hayek konzervativcem či nikoliv, je však třeba v této diskuzi ještě chvíli pokračovat. Otázka lidské nedokonalosti

a především pak uvědomění si mezí lidského rozumu se totiž jako červená

nit vine nejen Hayekovým celoživotním dílem, ale pro tuto chvíli také většinou kapitol této práce.

Odpor k racionalismu

S konzervativci se Hayek nepochybně shodne na tom, že naše myšlení je omezené, že lidský rozum je schopen pochopit pouze určitou výseč reality

světa kolem nás. Rovněž se s nimi shodne v tom, že tato skutečnost je spíše

věcí neměnnou, lidské bytosti danou, a že tedy často nezbývá, než tento smutný fakt pokorně přijmout. Sám Hayek se pak ve spoustě svých prací

zabývá tím, jak s tímto naším „hendikepem“ pracovat, jak naší neznalosti v praktickém životě čelit.

Studiem limitů lidského myšlení se Hayek zabývá nejen z hlediska

filosofického, kdy v podstatě vychází z Humova skepticismu,11 ale též v rovině čistě vědecké. Své názory na toto téma představuje kupříkladu ve Odkaz Friedricha von Hayeka: Liberálové musí jednat!, s. 11. Hayek, F. A.: Principy liberálního společenského řádu, on line text. 10 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 397. 11 Vanberg, V.: Friedrich August Hayek, s. 45.

8

9

9

své Kontrarevoluci vědy12 (ale i jiných dílech), kdy nám všem připomíná, že to, čemu říkáme věda, a v jejíž samospasitelské schopnosti mnozí z nás věří,

nám ve skutečnosti umožňuje poznávat pouze vcelku jednoduchá fakta, navíc spíše z oblasti fyzikálních jevů. Pokud však pracujeme s nepřeberným množstvím proměnných, tak jako je tomu například při zkoumání

společenských systémů, nutně naráží i věda na nemožnost obsáhnout všechna potřebná fakta, která jsou obvykle rozptýlena ve zlomkovitých znalostech miliónů jednotlivců a závisí pak možná na miliardách

proměnných, jež nikdy svým rozumem nemůžeme obsáhnout. Podobně jako jiní sociální vědci i Hayek hovoří o tzv. „otevřených systémech“, které ani „vědeckým zkoumáním“ nikdy zcela nepostihneme.13 Skutečné limity lidského rozumu Hayek pak odhaluje zjištěním, že i kdybychom pochopili

naše současné vědění, nejednalo by se vlastně již o naše vědění současné, nýbrž o vědění minulé. Pochopit naše vědění (pochopit „sebe sama“) je tudíž už z principu nemožné.14

Z uvědomění si mezí lidského rozumu vyplývá též zcela jednoznačná

názorová symbióza mezi Hayekem a konzervativci pokud jde o jejich

společný a fundamentální odpor vůči všem tzv. racionalistům. Již Edmund

Burke toto až pohrdání dobře vyjadřuje svojí kritikou všech „sofistů, počtářů a ekonomů“.15 Podobně Hayek hovoří o domýšlivosti lidského rozumu, ve který, aniž si uvědomujeme jeho meze, často slepě věříme.16 To se projevuje

zejména v naší ambici řídit společenské systémy (jako jsou ekonomika či

stát) stejným způsobem, jako by se jednalo o organizace typu armády,

podniku nebo domácnosti.17 Stejně jako Oakeshott si i Hayek uvědomuje, že jediná (racionalistova) mysl může řídit společnost pouze minimální velikosti

Hayek, F. A.: Kontrarevoluce vědy, Praha, Liberální institut 1995. Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 24. Blíže k „otevřeným“ a „uzavřeným“ systémům viz Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost, s. 17-20. 14 Hayek, F. A.: Kontrarevoluce vědy, s. 85. 15 In Nisbet, R.: Konzervatismus: Sen a realita, s. 44. 16 Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, Praha, Slon 1995. 17 Hayek, F. A.: Principy liberálního společenského řádu, on line text.

12

13

10

a složitosti.18 Výsledkem tzv. konstruktivního racionalismu mohou být „… auta, křemíkové čipy, budovy nebo továrny, armády nebo plánované

hospodářství.“19 Tyto úspěchy nás však nesmí svádět ke snahám řešit

racionalisticky všechny oblasti života „velké společnosti“ (o což se například tak vehementně snaží socialisté).

Celý problém racionalismu dobře shrnuje Michael Oakeshott, když

mimo jiné s Hayekem opět sdílí téměř totožný názor, a to minimálně ve dvou ohledech. Podle Oakeshotta není racionalismus špatný jen proto, že ohrožuje svobodu (což je i Hayekova námitka), ale především proto, že je mylný –

snaží se o „pseudovědecké pojetí rozumu“,20 aniž by kdy mohl - a zde je

druhá shoda s Hayekem - dosáhnout potřebného vědění. Meze našeho chápání jsou také jedním z důvodů, proč oba autoři tak razantně odmítají

veškeré ideologie. Komunismus, fašismus či jiné druhy kolektivismů se od sebe sice liší jednotlivými cíli, avšak mají společné to, že se snaží uměle

organizovat společnost směrem k naplnění toho kterého cíle, tvrdí Hayek.21 Svět je však příliš složitý na to, aby ho člověk pochopil, a tudíž jak Hayek, tak konzervativci budou vždy odmítat jakékoliv abstraktní ideje a tedy i „racionalistovy vize společenského zlepšování“.

Namísto vkládání marných nadějí v náš rozum se tedy Hayek, ale též

konzervativci, zabývá spíše otázkou, jak s naším nedokonalým myšlením

naložit, jak využít potenciálu našeho rozumu, aniž bychom se dopouštěli obdobných chyb jako racionalisté. V Hayekově filosofii lze v této souvislosti

rozlišit dvě hlavní dimenze: „horizontální“ - kdy se Hayek zabývá otázkou, jak

využít

vědění

rozptýlené

v hlavách

miliónů

jednotlivců

–

a „intertemporální“, kdy jde o to, jak naložit se zkušenostmi, jež jsou skryty

v tradicích.22 Toto dvoudimenzionální pojetí má potom hodně blízko k

rozlišení toho, co M. Oakeshott nazývá „praktickým věděním“ a co je Srov. Grant, R.: Michael Oakeshott, in: Velké postavy politické filosofie, s. 166; Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 53; nebo také Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 20 a 62. 19 In Marks, J.: Dva druhy řádu, s. 6. 20 Grant, R.: Michael Oakeshott, in: Velké postavy politické filosofie s. 166. 21 Srov. Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 56 nebo též Fingerland, J.: Konzervatismus jako postoj, s. 9. 22 Vanberg, V.: Friedrich August Hayek, s. 45-46. 18

11

kvalitativně zcela odlišné od vědění takzvaně technického, o něž se o jako jediné opírají racionalisté.23 Zároveň lze konstatovat, že obě tyto dimenze – tedy horizontální i intertemporální – mají ryze konzervativní základ:

V případě prvním je to skepticismus ohledně lidského poznání, v případě druhém jde o hodnotu tradice jako takovou.

Jak je vidět, pokud jde o meze lidské rozumu, jsou konzervativci

s Hayekem vcelku zajedno. Dlužíme-li si však stále odpověď na otázku, zdali náš první „indikátor“, tedy nedokonalost lidské bytosti, odhaluje

Hayekův konzervatismus, je možné odpovědět tak, že pokud jde o člověka

jako takového, není Hayek takovým skeptikem (a tedy ani konzervativcem), protože se nedomnívá, že je člověk nenapravitelný a natolik zkažený. Avšak

bereme-li v úvahu pouze Hayekovy názory na samotný lidský rozum, lze jej s klidným svědomím mezi konzervativce zařadit.

Abychom však zkoumání problému lidského poznání poctivě dotáhli

do konce, je třeba ještě zmínit Hayekův osobní postoj k tomuto tématu, včetně jeho výtek na adresu konzervativců. Tím se výše probíraná

„symbióza“ možná poněkud naruší. Hayek si totiž spolu s konzervativci sice

uvědomuje meze našeho rozumu, pro konzervativce tím však (na rozdíl od Hayeka) celý problém víceméně končí: „Liberál se od konzervativce liší

svou ochotou vyrovnat se s tímto tápáním a připustit, jak málo toho víme,

aniž by se utíkal k autoritě nadpřirozeného původu znalostí tam, kde jeho rozum selhává,“ tvrdí Hayek.24 Zatímco tedy kupříkladu Burke bude

racionalismus odmítat, protože si „uvědomuje“, že zákony svobodného trhu

jsou prostě „přírodními zákony“,25 v případě Hayeka rozhodně nepůjde o tak

snadné „smíření se“ s touto „danou realitou“. Při hledání řešení není Hayek

pasivní a navrhuje nedokonalou lidskou mysl rozvíjet v prostředí hry zvané

„katallaxe“.26 K cestě vpřed (na rozdíl od konzervativní „stagnace“) Hayek navrhuje využít zcela specifickým způsobem v podstatě konzervativního

Srov. Fingerland, J.: Konzervatismus jako postoj, s. 13. Hayek, F. A.: Proč nejsem konzervativcem, on line text. 25 Heywood, A.: Politické ideologie, s. 77. 26 O katallaxi blíže viz Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 239.

23

24

12

nástroje, jímž jsou zkušenosti a tradice, avšak navíc v kombinaci se svobodným trhem (hrou katallaxe).

Budeme-li však zcela důslední, nelze si nevšimnout, že ani tento

přístup konzervativcům není zcela cizí. A tím se karta znovu obrací směrem

k výše zmíněné symbióze Hayeka a konzervativců. Již Burke si totiž

uvědomoval „blahodárných“ účinků nejen tradic, ale i trhu. A podobné je to i se soudobými konzervativci – jen si vzpomeňme kupříkladu na Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherovou a jejich obhajobu svobodného trhu.

Rozdíl mezi Hayekovým myšlením a konzervativní filosofií bude tak

v něčem jiném. Obě strany se shodnou v tom, že je třeba využívat nástroje

trhu k eliminaci negativních vlastností lidského rozumu. Lišit se ale budou – a to je důležité - v pohnutkách k takovému způsobu uvažování. Hayek trhu

věří, protože je liberál a poněvadž jeho filosofie prostě předpokládá, že je to právě svoboda, jež člověku nejlépe umožňuje rozvíjet jeho osobnost. (To je

například ale také důvod, proč ho M. Oakeshott kritizuje za ideologii.27) Konzervativci na stranu druhou trh přijímají z poněkud jiných pohnutek.

Využívají výhod svobodného trhu spíše nevědomě, respektují trh spíše proto, že se na základě dlouhodobého sledování (zkušenosti) ukázal býti

přínosným. Jak správně konstatuje Russell Kirk o Edmundu Burkovi, „Burke byl

liberální,

protože

byl

konzervativní.“28

Jinými

slovy

řečeno,

konzervativec typu Burka by obhajoval třeba i socialismus, pokud by

dlouhodobá praxe ukázala, že socialismus funguje lépe.29 A tím se bude

vždy lišit od Hayeka, jenž v princip svobody a trhu věří víceméně bezpodmínečně.

Oakeshott píše o Hayekově Cestě k nevolnictví: „Plán na odpor proti všemu plánování je možná lepší než jeho opak, ale patří ke stejnému stylu politiky.“ Viz Fingerland, J.: Kozervatismus jako postoj, s. 14. O kritice Hayeka za to, že jeho vlastní myšlení má ideologickou povahu také (a poměrně důrazně) Mlčoch, L.: F. A. Hayek: Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, s. 497. 28 Kirk, R.: Konzervativní smýšlení, s. 41. 29 Grant, R.: Edmund Burke, Proglas, s. 23. 27

13

Úcta k tradici

Několikrát jsme v předchozí diskuzi zmínili Hayekovu úctu k tradici.

V tomto ohledu má Hayek ke svým konzervativním kolegům stejně blízko, jako je tomu i v případě jejich společné averze vůči všem racionalistům

(resp. socialistům). Na mnoha místech svého rozsáhlého díla explicitně

zdůrazňuje význam tradice, přičemž těžiště jeho argumentace spočívá v uvědomění si významu tradic především v souvislosti s přenášením vědění

(vědomě i nevědomě), kterého se člověku – jak víme z předchozího výkladu

– dostává ne vždy v potřebné míře. „Člověk se stal inteligentním, protože existovala tradice …“, prohlašuje Hayek.30 Naše vědění, pokračuje, je

předáváno mezi miliony jednotlivců, mezi miliony lidí žijícími právě v tento okamžik, ale i generacemi již dávno nežijícími.31

Posloucháme-li tato slova, nelze si nevšimnout podobnosti Hayekovy

argumentace s jinou, dnes již slavnou, obhajobou tradic ze strany E. Burka. Ten hovoří o společnosti coby „… věčné pospolitosti, kterou sjednocuje

mravní vazba mezi mrtvými, živými i dosud nenarozenými …“ 32 Stejnou podobnost lze u Hayeka vysledovat i pokud jde o jeho názor na význam

a úlohu rodiny, která dle něj hraje klíčovou roli při přenášení kulturního dědictví, a stejně tak například co se týče náboženství, které jak tvrdí též

sehrálo velevýznamnou roli při uchovávání a přenášení tradice.33 Obě tato

témata, tedy jak rodina, tak náboženství, jsou jak víme vděčnými podněty k diskuzím mezi všemi konzervativně smýšlejícími autory, a lze tedy předpokládat, že i v tomto ohledu by si měl Hayek s konzervativci co říci.

Přibližme si ale nyní krátce, co Hayek o tradici píše a čím se, jak

uvidíme, v mnohém podobá M. Oakeshottovi. Stejně tak se podívejme, jak

pohlíží na tzv. předsudky - v čemž se pro změnu zase názorově podobá E. Burkovi – a také, jak vnímá vývoj a fungování práva a společenských Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 27, kurziva v originále. Srov. Hayek, F. A.: Kontrarevoluce vědy, s. 86 a Hayek, F. A.: Rovnost, hodnota a zásluha, s. 106. 32 Citováno dle Kirka, R.: Konzervativní smýšlení, s. 28. 33 Srov. Hayek, F. A.: Rovnost, hodnota a zásluha, s. 106; Pavlík, J.: F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, s. 545 a 551; Hayek, F. A.: Kontrarevoluce vědy, s. 87 a Ogrocký, J.: Burkovy Úvahy o revoluci ve Francii, s. 21. 30

31

14

pravidel. Stejně jako M. Oakeshott zabývá se i Hayek především studiem,

slovy Oakeshotta, praktického vědění, o němž je nám mnohem méně známo (aniž si to často dovedeme připustit) než o vědění „technickém“. Při svých úvahách tak Hayek neustále naráží na „rozsáhlou oblast vědění

nevyslovitelného, neartikulovaného, praktického,“34 čímž se jeho zkoumání jednoznačně podobá poznatkům M. Oakeshotta.35 Velká část našeho vědění

je přenášena mezi generacemi „… mimeticky, v procesu kulturní transmise tradic a postupů, z nichž některým je souzeno zůstat kritickému zkoumání

trvale nedostupnými.“36 Podobně jako se děti učí jazyku a nejrůznějším

výrazům, které nikdy před tím neslyšely, učí se podle Hayeka každý z nás spoustě implicitních neartikulovatelných postupů, tak jak to známe

z přijímání různých zvyků, mravů či práva a vůbec většiny dovedností. Tato pravidla či dovednosti známe a umíme je používat, avšak často si jejich znalost ani neuvědomujeme a neumíme je ani vysvětlit. Podobným

(víceméně nevědomým) způsobem vznikly dle Hayeka takové společenské instituce jako jsou právo, jazyk, morálka či trh nebo také peníze, písmo či náboženství nebo zákon.37 A právě vývoj všech těchto institucí by se

bezpochyby těžko obešel bez kontinuity spočívající právě v respektu k tradicím.

Konzervativec jistě zbystří, pakliže uslyší Hayeka hovořit o tzv.

předsudcích, jichž si konzervativci váží coby užitečného nástroje, bez něhož bychom se zřejmě rychle vrátili k Hobbesovu stavu boje všech proti všem.38

I zde může Hayek konzervativce potěšit. Podporuje totiž stanovisko jistého Jamese Frazera, spolu s nímž si uvědomuje, že je pro nás mnohem lepší, jednáme-li správně, ač na základě předsudků a pověr, než kdybychom „činili zlo s těmi nejlepšími záměry“.39 „Pověra prokázala lidstvu velkou službu,“ Gray, J.: Friedrich A. Hayek, s. 132. Srov. Grant, R.: Michael Oakeshott, in: Konzervativní myslitelé, s. 168. Ve shodě s Oakeshottem Hayek rozvíjí „jednu verzi teze o prvotnosti praxe ve struktuře vědění a poznání“, když hovoří na téma politické filosofie. Viz Gray, J.: Friedrich A. Hayek, s. 133. 36 Gray, J.: Friedrich A. Hayek, s. 132. 37 Srov. Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 21 a 27. 38 Srov. Kirk, R.: Konzervativní smýšlení, s. 63-4. 39 Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 168.

34

35

15

říká Frazer, a Hayek nemůže než plně souhlasit. Sám si totiž dobře

uvědomuje, že veškeré morální tradice, jako jsou vlastnictví, šetrnost, směna, počestnost nebo pravdomluvnost či smlouva,40 jsou tak trochu i dílem našich předsudků.

V podstatě konzervativní rysy lze vysledovat též v Hayekově

interpretaci vývoje (a významu) společenských pravidel a institucí. Společenská pravidla se dle Hayeka hromadily po tisíciletí v rámci tří vrstev: Za prvé, vyrůstaly na základě našich biologických pudů a „biologicky“

zděděných vlastností, dále na tradicí vniklých pravidlech, jež se utvářela

spontánně, bez vědomého účelu, a až nakonec, na vrcholu takto stratifikovaných kulturních pravidel, vznikla „tenká vrstva“ pravidel vědomě zamýšlených.41 Většina pravidel tedy, aniž si to uvědomujeme, nevznikla

„pozitivně“, za nějakým účelem, nebyla nikým vědomě navržena a přijata.42 Vznikla spíše spontánně, nevědomky a často tzv. „negativním“ způsobem:

k vystříhání se nebezpečí bylo často nutné vědět, co se dělat nesmí, resp. co se k naplnění určitého výsledku udělat musí.43 I proto jakýkoliv zákon nemůže nikdy zcela předvídat všechny okolnosti a důsledky, jež lidské jednání přináší, a tudíž nám nezbývá, než k nalezení „správnosti“ či

„přiměřenosti“ nově tvořených pravidel postupovat prostřednictvím jakéhosi experimentálního procesu, kdy se bude vždy jednat spíše využívávání

pravidla „pokusu a omylu“.44 Stejně jako mnozí konzervativci si tak i Hayek

uvědomuje nebezpečí skryté v tzv. právním pozitivismu a preferuje tudíž

raději postupné a obezřetné kroky, spočívající spíše v „ex post přístupu“, nežli v metodě „ex ante“, jak se o to bude snažit reformátor typu racionalisty.

Výmluvným příkladem Hayekova konzervativního postoje v oblasti

práva je jeho tzv. „test univerzalizace“, jenž není v postatě ničím jiným než Srov. Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 74. Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 396. 42 Zde stojí za zmínku srovnání společnosti tzv. nomokratické resp. teleokratické, o níž hovoří Oakeshott, a řádu Taxis resp. Kosmos, který představuje Hayek. Viz Hayek, F. A.: Principy liberálního společenského řádu, on line text a Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 44 a 149. 43 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 26. 44 Tamtéž, s. 99-100.

40

41

16

konzervativní procedurou.45 Právníci jsou poznamenáni konzervatismem, lze se dočíst v Hayekovi. To když opatrně postupují při aplikaci či

interpretaci nových předpisů, které se snaží dostávat do souladu s celkem.46

Na podobném přístupu je založen i test univerzalizace, spočívající

v posuzování „kompatibility“ nového pravidla s celkem stávajících pravidel.

Takovýto postup dle Hayeka nemá znamenat, že je třeba slepě obhajovat tradice. Jde spíše o to, že pokud tradici chceme změnit, chceme-li například

staré pravidlo nahradit novým, musí se jednat o náhradu za „jiný produkt tradice“. Změny mají tudíž probíhat vždy v kontextu dané kultury.47 Posloucháme-li tyto věty, nelze si nevzpomenout na E. Burka a jeho vlastní

„návod“, jak měnit pravidla: To, co se přidalo, má být uzpůsobeno tomu, co se uchovalo, praví Burke.48 Není to docela nápadná podoba s Hayekovým

postupem?

Abychom uzavřeli tuto, i opatrný konzervativec musí uznat, že ryze

konzervativní kapitolu, podívejme se, zda náš druhý „indikátor“, tedy úcta k tradicím, ukázal na Hayekův konzervatismus či nikoliv. Jak již bylo

konstatováno, odpověď zní, že víceméně ano. Pokud bychom přeci jen

hledali nějaké odlišnosti, můžeme prohlásit, že se od konzervativců Hayek liší opět spíše v důvodech, proč tradici ctít. Stručně vyjádřeno, Hayek uznává

tradici proto, že tradice - a vše, co je s ní spojené - dovede pomáhat našemu

nedokonalému rozumu na cestě k „objevování“ svobody, resp., že je dobrým

základem pro fungování svobodného, spontánního řádu, v kterémžto (a pouze v tomto) uspořádání dojdeme nejlépe ku svobodě a rozvoji lidské

existence. Zatímco tedy o důvodech konzervativců lze prohlásit, že jsou čistě

„konzervativní“ – úcta k tradicím zde spočívá spíše v prosté touze po sounáležitosti s řádem a v pocitu bezpečí (jež byly vždy pro konzervativce stěžejní) -, v případě Hayeka jde tedy o „cosi více“, což lze možná označit za „cosi liberálního“.

Srov. Hloušek, V.: Friedrich August von Hayek - jeden možný úhel pohledu, s. 22. 46 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 68. O tom, co je „test zuniverzálnitelnosti“ viz tamtéž, s. 158-9. 47 Tamtéž, s. 156. 48 Ogrocký, J.: Burkovy Úvahy o revoluci ve Francii, s. 24. 45

17

Moc, autorita a stát

Až doposud jsme se bavili o těch rysech konzervatismu, s nimiž Hayekovy postoje víceméně nebyly v rozporu. Nyní jsme se však dostali k místu, kdy

hledání shody nebude snadné. Přesto se o to pokusíme a troufám si dokonce předeslat, že ani téma jako moc či státní autorita nemusí hned nutně

znamenat konec naší „virtuální debaty“ mezi Hayekem a jeho konzervativně smýšlejícími kolegy. Rozpor mezi liberály a konzervativci ohledně autority

pochopitelně nikdy zcela nevyřešíme, pokusíme se však nalézt témata, v nichž se na roli státu obě strany mohou shodnout. Přiblížíme si nejprve Hayekův odpor vůči silné vládě (a rovněž vymezení oblastí, v nichž podle

něj aktivita vládě přísluší), poté ukážeme na postoj obou stran k fenoménu svobodného trhu, a následně též připomeneme jejich názor na demokracii.

Na rozdíl od liberálů, jak známo, konzervativci nevěří v žádnou

dohodu či smlouvu mezi vládnoucími a ovládanými a je podle nich tudíž

vlastností praktického života, že někdo vládne a jiný je ovládán.49 Protože jsou lidé nutně nedokonalí a hříšní (jak víme z první kapitoly), můžeme být

vlastně vděční za to, že existuje nějaká autorita, jež je schopna (za využití určitých prostředků) se o nás postarat. S takovým pojetím autority však Hayek zásadně nesouhlasí. Nesouhlasí ani s tím, že by se člověk měl

výměnou za jistá pravidla zaručující řád vzdát své svobody, jak to navrhuje

Hobbes.50 Pochopitelně, že jistou část svých svobod musí obětovat každý,

chceme-li být jako občané chráněni před tím, aby s námi bylo zacházeno

„ad hoc“ systémem, praví Hayek.51 Obětovaná část svobod musí být ale co nejmenší a musí být provázena obecným souhlasem. Navíc samotná moc státu má být vykonávána pouze v rámci zákonných (tedy předem daných) pravidel, přičemž samotné zákony musí reflektovat spontánně vzniklá pravidla a morální hodnoty společnosti.52 Hayek si rozhodně nemyslí, že by

se člověk, ač je v mnohém nedokonalý, nemohl o sebe sám dobře postarat. Nesouhlasí s konzervativci, kteří tvrdí, že každý člověk potřebuje jistý druh

Gray, J.: Odpůrci liberalismu, s. 67. Pavlík, J.: F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, s. 541-542. 51 Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 67. 52 Hloušek, V.: Klasická liberální teorie demokracie, s. 77.

49

50

18

vedení, že je třeba občas člověku ukázat jeho místo ve společnosti i to, co se od něj očekává, a že tedy podobně jako děti věří svým rodičům, kteří nejlépe

chápou, co je pro dítě dobré, máme se i my svěřit v péči autority, která ví nejlépe, co je pro společnost jako celek správné.53 Namísto takové představy

však Hayek prosazuje názor, že je člověk schopen postarat se o sebe sám a že je třeba nechat na něm, co je pro něj dobré a co ne. Role autority pak má spočívat ve vytváření vhodného prostředí pro takový rozvoj, přičemž samotná „donucovací funkce vlády“ by měla být omezena na prosazování zákonných pravidel přispívajících k růstu svobodného řádu. Vláda má být

pouze jakousi „údržbářskou četou“, jejímž posláním není primárně „pozitivní“ výkon moci, nýbrž výkon v negativním smyslu, spočívající v uplatňování a dohledu nad dodržováním pravidel.54

Stručně se dá rozdíl v obou pojetích vyjádřit tak, že Hayek (a obecně

liberálové)

prosazuje

méně

autority

a

vládu

omezenou,

zatímco

konzervativci, považují-li to za důležité pro udržení řádu, dovedou sáhnout i k autoritativnějším řešením. Hayek však dovede na mnoha empirických příkladech ukázat, že dokud vláda plnila pouze svoji „negativní funkci“ (byla garantem dodržování pravidel a dále do života společnosti příliš nezasahovala), prospívala celku daleko více, než když se snažila „více vládnout“. Jakmile šla nad rámec svých běžných pravomocí, jakmile se

snažila spravovat stále více věcí - ve snaze uplatnit svoji „moudrost“ -,

docházelo vždy k brždění spontánního rozvoje společnosti. Silné vlády tak podle Hayeka přispěly k pádu či úpadku spousty vyspělých civilizací.55

V žádném případě však Hayek není prostým obhájcem principu

„laissez-faire“. Naopak. Existuje rovněž poměrně široké pole působnosti pro

státní autoritu. „Zakázat používání nějaké jedovaté látky …, zkracovat pracovní dobu nebo vyžadovat určitá hygienická opatření je plně se

zachováním konkurence,“ praví Hayek. „Jediná otázka je“, pokračuje, „zda jsou získané výhody v každém případě větší než vzniklé společenské Srov. Heywood, A.: Politické ideologie, s. 66. Srov. Hayek, F. A.: Principy liberálního společenského řádu, on line text; Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 52 a Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 70. 55 Viz Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 37 a 51.

53

54

19

náklady.“56 V oblastech, kde „… zisk nikdy žádnému jednotlivci nebo

malému počtu jednotlivců neuhradí výdaje“, je naopak třeba silného státu.57

To je pole pro jeho působnost, ba je dokonce povinností státu konat v určitých situacích, tvrdí Hayek.

Hayek však dovede jít ještě dále. Například základní vzdělávání by

podle něj mělo být povinností vlády, protože se malé děti ještě nejsou schopny samy rozhodnout a ponechávat věc na rodičích se taky nezdá být vhodné.58 To už zní „konzervativněji“. Dostáváme se tak do míst, kdy by

Hayek s konzervativci ohledně pozice státu nemusel být v tak příkrém

rozporu. Nebo ještě lépe řečeno, ukážeme si na místa, kde se konzervativci

nechali inspirovat liberály a kde by se tedy naopak oni mohli shodnout s Hayekem. Jedním z těchto míst je oblast svobodného trhu.

Již Edmund Burke si uvědomoval, že by vláda v žádném případě

neměla násilně vnikat do procesu směny (svobodného trhu): „Tím, že si

nárokuje znalosti, které nikdy nemůže mít … ,přikládá sekyru ke kořenům

výroby‘, vytváří zmatek a uvádí sebe sama v opovržení,“ tvrdí Burke.59 Nejde ale jen o svobodný trh. I samotná politika má být podle konzervativců omezená.60 Jak prohlásil M. Oakeshott, „vláda není na to, aby lidi

zlepšovala.“61 V souladu s Hayekovým přesvědčením si tak spousta konzerHayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 42. Viz Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 44. 58 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 319. 59 Grant, R.: Edmund Burke, in: Konzervativní myslitelé, s. 41. 60 Hloušek, V.: Klasická liberální teorie demokracie, s. 64. Například dle Oakeshotta je třeba být v politice konzervativním především ve vztahu ku nástrojům, které při vytváření politiky používáme. Už méně konzervativní pak můžeme být co se týče konkrétních „projektů“, tedy našich cílů. Tak jako kladivo či kleště zůstávají při produkci nejrůznějších věcí – které se všemožně mění a nabývají tak nejrůznějších podob – přibližně stejné, je třeba, abychom i v politice měnili pouze cíle (a i ty obezřetně), zatímco nástroje bychom měli uchovávat. Důvodem opatrnosti ke změnám nástrojů je to, že své nástroje dokonale známe, a proto je můžeme efektivně, bezpečně a při vynaložení nejmenší možné námahy používat. Proto i v politice je sice možné měnit cíle, avšak jako naprosto nevhodné se jeví měnit nástroje vedoucí nás k těmto cílům. Viz Fingerland, J.: Kozervatismus jako postoj, s. 8. A tak jestliže je pro Hayeka cílem např. svoboda člověka, pak je třeba být obezřetný na cestě v hledání co největší míry svobody a je třeba tudíž používat bezpečné (bezpečně známé) nástroje – v případě Hayekovy politické filosofie mohou těmito nástroji být zákony, instituce a zvyklosti. 61 Citováno dle Heywooda, A.: Politické ideologie, s. 67. 56

57

20

vativců uvědomuje nebezpečí zneužívání státní moci. Stejně tak lze nalézt

společný názorový průnik i v představě, že by vláda měla pouze regulovat (ze své povahy konfliktní) prostředí.62 Podle Roberta Nisbeta je třeba

rozlišovat mezi „vládou“ a „administrativou“: „Tím, co musí být v zájmu svobody i řádu maximálně decentralizováno, lokalizováno a učiněno obecně

nevýrazným je administrativa.“63 Přinejmenším pokud jde o takto pojatou vládu, mají tudíž Hayek a konzervativci k sobě velmi blízko. Dalo by se

dokonce s trochou nadsázky říci, že se Hayek mnohdy tak trochu vlamuje do otevřených dveří, když kritizuje konzervativce za to, že nedůvěřují

spontánním silám a spoléhají raději na silnou státní moc.64 Dokonce snad i konzervativcům křivdí, hovoří-li přímo o jejich „zálibě v autoritách

a nedostatku porozumění ekonomickým silám.“65 Jak správně konstatuje Vít Hloušek, nabízí se v této souvislosti otázka, zda Hayekovo příliš negativistické vykreslení konzervatismu vůbec odpovídá realitě.66

Ještě než zakončíme tuto vskutku kontroverzní kapitolu, dlužíme si

říci něco o Hayekovu postoji k demokracii. I zde je nepochybně shoda, kterou však Hayek opět popírá. Jak víme, „dokonalá demokracie“ je podle

Heywood, A.: Politické ideologie, s. 67. Nisbet, R.: Konzervatismus: Sen a realita, s. 56. 64 Srov. Hloušek, V.: Friedrich August von Hayek - jeden možný úhel pohledu, s. 21. 65 Viz Hayek, F. A.: Proč nejsem konzervativcem, on line text. 66 Hloušek, V.: Friedrich August von Hayek - jeden možný úhel pohledu, s. 21. Možná nebude od věci upozornit, že je třeba si v rámci této debaty vždy uvědomit, že i samotný konzervatismus mohl nabývat v minulosti (ale i v současnosti) různých podob a že tedy i v souvislosti s otázkou autority je třeba brát v úvahu to, zda mluvíme o větvi konzervatismu, která akcentuje silnou roli státu, nebo zda je řeč o konzervativcích například typu M. Thatcherové, kteří jistě připustí daleko méně státních zásahů, než by se obecně od konzervativců očekávalo. Hayekův náror na stát se potom od konzervativního pojetí bude lišit právě s ohledem na to, jaký druh konzervatismu máme na mysli. Protože ale nyní není možné řešit tuto určitou „ambivalenci“ konzervativní filosofie, omezme se pouze na rozlišování toho, zda mluvíme o vládě a jejím vztahu k ekonomickým otázkám – kde lze mezi Hayekem a konzervativci nalézt nepochybně mnoho shodných momentů – nebo zda se zabýváme rolí státu či autoritou obecně, kdy tudíž mezi nimi nalezneme spíše rozpory. O vývoji konzervatismu a jeho podobách viz Kristol, I.: Americký konzervatismus 1945-1995, Joch, R.: Liberalismus, konzervatismus, nebo whigismus?, nebo obecně Heywood, A.: Politické ideologie. O významu Hayekova myšlení pro soudobý konzervatismus viz Glasner, D.: Hayek a konzervativci. 62

63

21

konzervativců „tou nejnemravnější věcí na světě.“67 Ani sám Hayek si

o demokracii jako takové nedělá příliš iluze a přijímá ji pouze jako (za určitých podmínek) vhodnou „proceduru“. „… Má-li demokracie znamenat

vládu neomezené vůle většiny, pak nejsem demokrat a dokonce takovou vládu považuji za zhoubnou a dlouhodobě neprovozovatelnou,“ prohlašuje

Hayek.68 „Leč jako jediná metoda mírové výměny vlády, kterou člověk až dosud objevil, je nicméně cenná a stojí za to za ni bojovat,“ dodává k tomu na jiném místě.69 Samotná kritika konzervativního postoje k demokracii je

pak v Hayekově podání založena na následující argumentaci: „Konzervativci klamou sami sebe, když všechna zla dnešní doby svádějí na demokracii.

Největším zlem je neomezená vláda, a nikdo není způsobilý vládnout neomezenou mocí. Moc, kterou má moderní demokracie, by byla ještě

nepřijatelnější v rukou nějaké úzké elity,“ praví Hayek.70 Jinými slovy se tak opět vrací ke „strašáku“ silné státní autority, v níž si podle něj konzervativci tolik libují a kterou on, coby liberál, nikdy nemůže přijmout.

Podařilo-li se nám v předchozí debatě nalézt jisté styčné body mezi

konzervativci a Hayekem pokud jde o otázku svobodného trhu nebo též o roli vlády coby „administrativy“, přece jen nás to nesmí svádět

k přílišnému optimismu. Hayekovo pojetí státu je tak či tak hodně odlišné. Jak připomíná Petr Fiala, konzervatismus nelze omezit jen na „liberální

přístupy v hospodářské politice“.71 Mluvíme-li pak obecně o střetu autority a svobody, je třeba konstatovat, že Hayek se k (nejen ekonomické) svobodě staví vskutku bezpodmínečně, zatímco konzervativci ji dovedou tu a tam bez

ostychu omezit. Jak praví Edmund Burke, svoboda má být „odvážná,

morální a omezená“.72 Jakkoli tedy autorita nemá v konzervativním pojetí

znamenat ztrátu svobody, samotná svoboda bez řádu dle konzervativců také nedává smysl. Svoboda má být tudíž podle konzervativců vždy součástí řádu.

Nisbet, R.: Konzervatismus: Sen a realita, s. 59. Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 302. 69 Tamtéž, s. 348. 70 Hayek, F. A.: Proč nejsem konzervativcem, on line text. 71 Fiala, P.: Rekonstruovaná tradice konzervativního myšlení, s. 7. Srov. též Crowther, I.: Eric Voegelin, filosof hledající řád, s. 27. 72 Grant, R.: Edmund Burke, Proglas, s. 19. Přičemž slovo „omezená“ je nutno v našem kontextu zdůraznit.

67

68

22

A právě v tom se konzervativci s Hayekem nejvíce liší. Odpověď na náš třetí „indikátor“ (autorita) tak bude tentokráte spíše negativní.

Organická společnost

Dalším indikátorem je rys konzervatismu, jenž Andrew Heywood nazval

pojmem „organická společnost“.73 Ta se podle Heywooda vyznačuje hned několika prvky, z nichž některé – a tím předem odpovídáme na to, co odhalí náš čtvrtý „indikátor“ – jsou Hayekovu pojetí společenského řádu velmi blízké, jiné naopak méně nebo vůbec.

Začneme tím, že si povíme, jak konzervativci vnímají člověka ve

vztahu ku společnosti, v níž se nachází. Jednotlivec je v jejich pojetí

považován za „… sociální výtvor, za produkt historických podmínek, které způsobily, že splynul se zvyklostmi, hodnotami a nadějemi, bez nichž by byl

vážně poškozen nebo neúplný.“74 S takovou definicí by obecně Hayek pravděpodobně souhlasil. Přinejmenším co se týče praktického vědění víme, že dle Hayeka má vědění „holistický charakter“ a že je tudíž „majetkem“

celé společnosti.75 S tezí konzervativců, že hovořit o jednotlivci bez kontextu na společnost nemá nikdy smysl, by Hayek coby liberál již určité potíže mít

mohl. Jisté však je, že ani on si jednotlivce nedovede představit jinak, než

jako součást „spontánního řádu“, tedy jako součást celé společnosti.

Hayekova pozice se tak v tomto ohledu podobá stanovisku Davida Huma,

jenž jednotlivce považuje také za součást společnosti, avšak takové společnosti,

jež

je

jakýmsi

„vynálezem

nenápadně

k rozšiřování a uchovávání sil a příležitostí jednotlivců“.76

realizovaným

Dalším prvkem „organické společnosti“ je, dalo by se říci,

organismus sám o sobě. Společnost se totiž dle konzervativců podobá jakémusi živoucímu organismu, jehož jednotlivé části pracují a vykonávají

určité funkce, podobně jako například v lidském organismu pracuje mozek, Heywood, A.: Politické ideologie, s. 62. Scruton, R.: Slovník politického myšlení, s. 58. Srov. Gray, J.: Liberalismus, s. 92. 75 Gray, J.: Friedrich A. Hayek, s. 134. 76 Helm, P.: David Hume, s. 24-5.

73

74

23

plíce či játra: „Každá část této organické společnosti, rodina, církev, škola, vláda, hraje svou roli při udržování celku a všechny se starají o ,zdraví‘

společnosti.“77 Přestože takové pojetí společnosti se mimo jiné velmi podobá

Hayekovu spontánnímu řádu, což i on sám přiznává,78 nesouhlasí Hayek

s validitou tohoto konceptu. Organismické pojetí společenského řádu pouze „nahrazuje jeden neobjasněný proces jiným“,79 tvrdí Hayek. Na rozdíl od spontánního řádu má organismus pevně dané prvky, které existují ve

víceméně neměnné podobě po celou dobu „dospělosti“ organismu a plní

svoji neměnnou, stále stejnou konkrétní funkci.80 S konzervativci se tak

Hayek nepochybně nemůže shodnout v představě pevně dané a víceméně

neměnné pozice jednotlivce ve společnosti. Společně s nimi si sice

uvědomuje hierarchickou strukturu každé společnosti, odmítá však, že bychom v rámci udržování kontinuity a tradice měli nutně „konzervovat“ pozice všech členů společnosti, a to bez ohledu na změny, které ve

společnosti probíhají. Sám si je vědom „důležitosti role, kterou hraje kulturní a intelektuální elita ve vývoji civilizace…“. Jako liberál je však přesvědčen, „ … že tato elita musí sama prokázat schopnost udržet si své postavení podle stejných pravidel, jaká platí pro všechny ostatní.“81

Hayekův spontánní řád se tudíž minimálně v tomto ohledu podstatně

liší od „modelu“ společnosti konzervativců. Co mají na druhou stranu do značné míry společné, je jejich uvědomění si existence „kulturního

evolucionismu“ v duchu sociálního darwinismu.82 Ten, jak uvádí Hayek, nespočívá pouze ve vývoji jedinců jako takových (viz Darwin), nýbrž

Heywood, A.: Politické ideologie, s. 63. Viz Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 55. 79 Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 155. 80 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 55. 81 Hayek, F. A.: Proč nejsem konzervativcem, on line text. 82 Srov. Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 155 a Heywood, A.: Politické ideologie, s. 60. Stejně jako v případě „organismu“ konzervativců je i Hayekův spontánní řád nezávislý na jakémkoli konkrétním účelu a nelze jej tudíž „racionálně“ ovlivňovat. Blíže viz Hayek, F. A.: Principy liberálního společenského řádu, on line text. O fungování a utváření spontánního řádu dále Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, zejména s. 92.

77

78

24

především ve vývoji společenských institucí a systémů pravidel.83 Obě strany si tak společně uvědomují postupný a přirozený vývoj každé „velké společnosti“, slovy Rogera Scrutona společnosti, ovládané „… určitými

zákony vývoje a sebezáchovy, jež je třeba respektovat.“84 Rozdíl v obou

pohledech lze nicméně zaznamenat v tom, že Hayek netrvá (tak „konzervativně“) na předpokladu, že pakliže některá instituce přežila „přirozený výběr“, znamená to, že prošla zkouškou užitečnosti a nelze ji tudíž jen tak zrušit.85

S pojmem organická společnost dle Heywooda souvisí též otázka

náboženství a rovněž rodiny. V obou případech se Hayek s konzervativci

jistě shodne na celospolečenském významu těchto institucí. Ač ateista,86

uvědomuje si Hayek význam náboženství jak z hlediska minulosti – kdy jeho role, jak již dříve bylo řečeno, spočívala v uchovávání a přenášení tradičních hodnot společnosti -, tak z hlediska současnosti a budoucnosti, kdy má plnit jakousi roli „strážce tradic“.87 (To připomíná E. Burka, který také tvrdí, že je

náboženství „prostředníkem mezi minulostí, současností a budoucností.“88) Stejně tak co se týče rodiny, spočívá dle Hayeka její význam především v bezprostředním

předávání společenských hodnot, resp. v samotném

učebním procesu (či socializaci), jenž se odvíjí právě a primárně v rámci každé rodiny.89

Pavlík, J.: F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, s. 19. Je chybné se domnívat, že společenské vědy si pojem evoluce vypůjčily z biologie a od Darwina. Ve skutečnosti tomu bylo naopak. Nejprve společenští vědci objevili evoluční, spontánní vývoj společnosti a pak přišel Darwin… Viz Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 30 nebo Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 29. 84 Scruton, R.: Slovník politického myšlení, s. 59. 85 Srov. Heywood, A.: Politické ideologie, s. 60. Hayek odmítá tvrzení, že vše, co projde evolučním procesem a přežije – kupříkladu podobně jako po tisíciletí přežívají švábi – je „dobré“ a má nejvyšší morální hodnotu. Došlo-li by k vyhynutí švába, nestane se zase tolik s naší civilizací. Kdybychom však popřeli tradice na nichž evoluce a celá společnost spočívá, stanuli bychom na pokraji rozvratu celé naší civilizace. Viz Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 33. 86 Viz Hayek, F. A .: Autobiografické rozhovory, s. 49. 87 Pavlík, J.: F. A. Hayek a teorie spontánního řádu, s. 545 a 551. 88 Ogrocký, J.: Burkovy Úvahy o revoluci ve Francii, s. 21. 89 Srov. Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 28.

83

25

Podobně jako rodina vzniká dle konzervativců i národ, pročež

k němu konzervativci chovají zvláštní úctu.90 Otázka „mezinárodních

vztahů“ se tak stane posledním tématem diskutovaným v rámci kapitoly

„organická společnost“. Jak víme, konzervativci nepovažují lidstvo za „univerzální“ a tudíž si uvědomují, že lidé vždy budou hledat sobě podobné

jedince z důvodu pocitu bezpečí.91 Pokud jde o tuto „lásku k vlasti“

konzervativců, měl by Hayek coby liberál zdůrazňovat pravděpodobně poněkud jiné hodnoty. I v tomto případě je však jeho pozice mírně řečeno víceznačná. Na straně jedné varuje před přílišným optimismem co se týče

příliš těsné (ekonomické) kooperace mezi národy, a sám uznává, že je třeba učinit jakousi výjimku z liberálního pravidla o „svobodě bez hranic“

a omezit tak přístup do ekonomicky vyspělejších zemí světa,92 na straně druhé navrhuje, že by měla existovat mezinárodní autorita, jež by působila „negativně“ na národy v tom smyslu, aby nedocházelo k ekonomickému

poškozování států navzájem.93 Samotným konzervativcům pak Hayek vyčítá

jejich „náchylnost k ostrému nacionalismu“ a také to, že konzervatismus

rezignuje na seznamování se s novými myšlenkami, čímž se zbytečně připravuje o „možnost efektivního protiúderu, je-li ho zapotřebí.“94

Heywood, A.: Politické ideologie, s. 64. Národy vznikají stejně jako rodiny přirozenou cestou, příslušníci národa jsou spojeni sdílením společného jazyka, historie, kultury i tradice. Tamtéž. 91 Tamtéž. 92 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 315. „Neexistuje žádný základ, který by dovolil rozhodnout, zda nároky chudého rumunského venkovana jsou více nebo méně naléhavé než nároky ještě chudšího Albánce, nebo zda jsou potřeby slovenského bači větší než potřeby jeho slovinského kolegy.“ I takto se staví Hayek k možnosti plánování a kooperace mezi národy… Viz Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 172. 93 Tato autorita měla působit v duchu „laissez faire“. Viz Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 175. 94 Hayek, F. A.: Proč nejsem konzervativcem, on line text. Je nutno přiznat, že Hayek nakonec přece jen dospívá k závěru, že pro liberalismus, a tedy pro celou společnost, je případné otevření hranic výhodou. Viz Hayek, F. A.: Individualism and Economic Order, kap. dvanáctá. Svojí kritikou určitého, dnes bychom řekli „hurá evropanství“, se pouze snaží upozornit na podmínky, které je nezbytné pro případné slučování politických celků naplnit. Jak sám říká, nutnou podmínkou pro jakoukoli mezistátní federaci je existence liberálního ekonomického systému. A naopak, zrušení suverenity jednotlivých států a vytvoření určitého nadnárodního řádu je nutným doplňkem či dokonce „logickým vyústěním liberálního programu.“ Viz Hayek, F. A.: Individualism and Economic Order, s. 269.

90

26

Jak vidět, pokud jde o vizi organické společnosti, lze zde Hayekův

„konzervatismus“ vyjádřit slovy sportovců „jedna jedna“ nebo prostě „remíza“. Na straně jedné spousta odlišností, na straně druhé zřejmá shoda

v mnoha oblastech. Podívejme se však nyní na předposlední kapitolu této stati, jež bude jistě v tomto ohledu daleko „jednoznačnější“.

Respekt k vlastnictví majetku a odpor k rovnostářství

Každý konzervativec se musí rozplývat blažeností, poslouchá-li Hayekovu argumentaci, jíž Hayek obhajuje vlastnictví majetku, jeho převod v rámci

rodiny (dědictví) či obecně sociální nerovnosti, nebo když zcela upřímně a vážně pochybuje o smyslu pojmů jako „sociální spravedlnost“,

„spravedlivá cena“ apod. Jestliže byla předchozí kapitola do jisté míry rozporuplná, resp. neukazovala jasně na konzervativní rysy Hayekova

myšlení, problematika vlastnictví majetku bude nádherným příkladem

symbiózy nejen Hayeka a konzervativců, ale též obecně všech konzervativců a liberálů.

Již ze starověkého „řecko-římského“ světa známe dle Hayeka trh

v podobě směny majetku. Díky existenci odděleného vlastnictví mohl vzniknout a rozvíjet se svobodný obchod, kterýžto byl zase hlavní příčinou

rozvoje všech velkých společností, tvrdí Hayek.95 Jakkoli se tak Hayek od

konzervativců bude lišit opět v důvodech proč obhajovat vlastnictví a tím i nerovnosti – konzervativci kladou důraz na stabilitu, uchovávání řádu

a pocit bezpečí, který vlastnictví majetku přináší, zatímco Hayekův akcent spočívá spíše v uvědomění si významu vlastnictví pro udržení a rozvoj

svobody -,96 používají obě strany téměř stoprocentně shodnou „obrannou argumentaci“:

Bez bohatých, bez těch, kdo akumulují kapitál, by byli chudí, kterým bylo vůbec umožněno existovat, daleko, daleko chudší. Plahočili by se kvůli Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 34. Srov. Hloušek, V.: Friedrich August von Hayek - jeden možný úhel pohledu, s. 23. 95

96

27

svému nuznému živobytí na svých nerentabilních políčkách a každé období sucha by zahubilo většinu dětí, jež by se snažili vychovat … Závist a nevědomost způsobily, že lidé začali považovat situaci, kdy má někdo více, než potřebuje pro běžnou spotřebu, za zavrženíhodnou věc, místo aby v tom viděli zásluhu.97

V podobném duchu se nese i Hayekův názor na přenos vlastnictví

prostřednictvím instituce dědictví. Mnoho lidí souhlasí s tím, že je rodina

důležitá ve smyslu udržování morálky, předávání znalostí, pravidel slušného chování apod., říká Hayek. Avšak pokud jde o převod materiálního

vlastnictví, uvažují tito lidé zcela jinak. Má-li však docházet ke správnému a bezproblémovému přenášení všech těchto hodnot, pokračuje, je třeba, aby

se vše odehrávalo v rámci rodinného prostředí, tedy včetně prostředí materiálního.98

Podobně jako mnozí konzervativci si i Hayek uvědomuje na straně

jedné strádání chudých lidí na „dravém trhu“, na straně druhé si je však

vědom, že by tito lidé na tom byli mnohem hůře, kdybychom chtěli uměle

regulovat tržní principy, respektive – slovy Edmunda Burka – narušovat „přirozený běh věcí“.99 Podle Hayeka narušování trhu typu keynesiánských zásahů do ekonomiky znamená pro chudé v konečném důsledku mnohem

větší újmu (po zdánlivé konjunktuře totiž přichází ještě větší recese), než kdyby byla situace ponechána moci svobodného trhu.100 „Ve spontánním

řádu se nelze vyhnout nezaslouženým zklamáním,“ konstatuje Hayek.101 To,

že některé skupiny přišly o své postavení, znamená dle Hayeka pouze fakt, že některé jiné skupiny na této „hře“ (katallaxe) naopak vydělaly - a to na základě stejného principu, jako první skupina (jež je nyní v krizi) získala v minulosti postavení, které teď ztrácí. Podle Hayeka tudíž nelze změnit

skutečnost, že „… jisté procento obyvatelstva se musí ocitat na spodu stupnice …“102

Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, s. 135. Hayek, F. A.: Rovnost, hodnota a zásluha, s. 107. 99 Heywood, A.: Politické ideologie, s. 77. 100 Srov. Hayek, F. A.: Fikce sociální spravedlnosti, s. 65. 101 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 247. 102 Tamtéž, s. 250. 97

98

28

Pochopitelně, že existují, jak říká Hayek, dobré důvody, „abychom se

postarali o staré a nemocné nebo oběti nepředvídatelných katastrof.“103 To

ale neznamená, že má kdokoli právo, v případě, že se stal příslušníkem určité

(třeba vyspělé a bohaté) společnosti, nárokovat si přerozdělení bohatství této společnosti, a to pouze na základě toho, že kolem žijí lidé bohatší, než je on

sám.104 Naopak, v případě lidí, kteří pomoc skutečně potřebují, je Hayek

ochoten připustit poměrně rozsáhlou síť sociálních služeb.105 V jedné ze svých prací nám však mimo jiné prozrazuje i jeden z důvodů pro tuto svoji ochotu pomáhat:

Systém, který chce lákat velké počty lidí, aby opustili relativní jistotu, kterou jim dalo členství v malé skupině, by asi velmi brzy vedl k velké nespokojenosti a prudké reakci, kdyby se ti, kteří první okusili jeho výhody, sami ocitli bez pomoci, když bez vlastní viny jejich schopnost vydělávat si na živobytí zanikne.106

Posloucháme-li tato slova, nelze si nevybavit důvody konzervativců, kteří jsou přesně stejně ochotni připustit přerozdělování proto, aby tak uchránili společnost od otřesů a zachovali v ní tolik potřebný řád.107

V souvislosti se snahou domáhat se přerozdělování pod heslem

takzvané sociální spravedlnosti či jiných podobných argumentů, rozvíjí

Hayek svoji známou debatu na téma „rovnost, hodnota a zásluha“.108 Má-li

být podle něj politická diskuze čestnou hrou, pak je třeba odmítnout falešný pojem

„sociální

spravedlnost“, tuto demagogickou frázi, která je

neopodstatněná a která se pouze snaží o neoprávněný prospěch určité (byť Hayek, F. A.: Rovnost, hodnota a zásluha, s. 120. Hayek, F. A.: Rovnost, hodnota a zásluha, s. 120. 105 Miller, D. (ed.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 158. Obecně se však nelze spoléhat jen na stát. Podobně jako Burke vidí i Hayek v tomto smyslu prostor spíše pro nevládní organizace (např. církve) a pro jiné dobročinné a obecně prospěšné aktivity, než spoléhání se na vládu. Viz Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 311. Podrobněji se Hayek otázkám sociálního zabezpečení věnuje ve své knize Ústava svobody, blíže viz Hayek, F. A.: The Constitution of Liberty, zejména kapitola devatenáctá. 106 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 315. 107 Heywood, A.: Politické ideologie, s. 72. Obrazně řečeno, konzervatismus v minulosti často „kradl šaty svého protivníka“, když přijímal socialistické postupy znamenající rozsáhlé státní intervence. Viz Miller, D. (ed.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, s. 231. 108 Viz Hayek, F. A.: Rovnost, hodnota a zásluha, s. 101-123. 103

104

29

často velké) části společnosti.109 Podle Hayeka je bezobsažnost tohoto pojmu nejlépe patrná v tom, že se vlastně ani nikdo není schopen dohodnout, co je

sociálně spravedlivé.110 Často se argumentuje v tom smyslu, že je

nespravedlivé, když účastníci trhu přijdou k újmě v důsledku okolností, které

nemohli předvídat, říká Hayek. Navrhuje se pak rizika, která trh přináší rozdělit tak, že se všichni účastníci trhu podělí o celkový zisk. Taková úvaha je však podle Hayeka mylná především proto, že neexistuje (jak víme

z druhé kapitoly) žádná autorita, která by na základě znalostí (faktů) mohla rozhodnout, který účastník nepříznivé okolnosti předvídat mohl, který ne,

a který třeba jen částečně.111 Nezbývá nám tudíž, než se opět spolehnout na trh, který nám – protože toho sami nejsme tak či tak schopni (spoustě

činností nerozumíme, neumíme je ani ocenit) – sdělí nejlépe hodnoty spravedlivého odměňování:

Když se … zeptáme, jaké by měly být výdělkové relace zdravotní sestry a řezníka, horníka a soudce nejvyššího soudu, mořského potápěče a čističe kanalizací, organizátora nového průmyslového oboru a žokeje, daňového inspektora a vynálezce léku, který zachraňuje životy, pilota tryskového letadla a profesora matematiky, odvolání se na „sociální spravedlnost“ nám ani v nejmenším nepomůže v rozhodování …112

Proto nám nezbývá, než ponechat toto rozhodnutí „moci trhu“, protože jinak se stejně žádné skutečné spravedlnosti nikdy nemůžeme dobrat.

Podobně jako pronásledování faty morgány přinese dle Hayeka každá

snaha naplnit prázdný pojem sociální spravedlnosti vždy pouze velké škody

a velká zklamání.113 Celé Hayekovo pojetí spravedlnosti je tudíž opět dobrou ukázkou onoho „negativního“ principu, jehož uvědoměním si nejlépe

dojdeme k pochopení toho, že ku spravedlnosti se můžeme vždy pouze přiblížit, a že tohoto přiblížení se je možné dosáhnout jenom tím, že se

budeme

snažit

eliminovat

nespravedlnosti

(například

„negativních“ pravidel, o nichž Hayek tak často hovoří).

114

vytvářením

Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 220. Hayek, F. A.: Fikce sociální spravedlnosti, s. 62. 111 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 246. 112 Tamtéž, s. 206. 113 Tamtéž, s. 254. 114 Srov. Chovancová, J.: Liberalistické koncepce spravedlivosti 20. století, s. 42. 109

110

30

Touha konzervovat versus odvaha měnit V předchozí

kapitole

byl

Hayek

vykreslen

jako

v podstatě

silný

konzervativec. Nyní přistoupíme k tématu („indikátoru“), jež by nám

konečně mělo napomoci zodpovědět otázku, zda je Hayek skutečně

konzervativcem. Jak sám Hayek zdůrazňuje, nejproblematičtějším rysem

konzervatismu je jeho zpátečnictví.115 Podívejme se tedy, jak na tom

konzervatismus se svým „zpátečnictvím“ je a jaký postoj ke změnám má sám Hayek.

Konzervatismus podle Hayeka může být užitečnou mravní zásadou,

avšak sám o sobě nám není schopen ukázat žádnou cestu, jíž bychom se

mohli dlouhodoběji ubírat. Pro svou neschopnost nabídnout alternativu

vývoji, který se obvykle snaží zvrátit, nemůže tak nikdy doufat v to, že by se

mu vývoj událostí podařilo zastavit a je tudíž dle Hayeka odsouzen k tomu

„být zavlékán na cesty, které si sám nevybral.“ 116 Jediné, co dovede, je pouze brzdit tento vývoj, avšak již bez možnosti jakkoliv ovlivnit jeho směr. A právě v otázce směru se liší konzervativci od liberálů, poněvadž liberál –

a tedy i Hayek – si bude mimo jiné vždy klást otázku, kam se máme

dostat.117

S tím souvisí též odvaha liberálů měnit věci. Na rozdíl od

konzervativce, který, jak podotýká Michael Oakeshott,118 se neznepokojuje, jestliže se neprovádí žádné inovace, půjde liberál do změn i v případech, kdy nedovedeme přesně odhadnout, kam nás změny zavedou. Přestože, jak

uvidíme později, patří Hayek k poněkud „opatrnějším“ liberálům, je i jeho jednou z hlavních výhrad ke konzervatismu to, že je tento přístup až příliš strnulý a opatrný k jakýmkoliv změnám.

Posloucháme-li tuto argumentaci, mohli bychom však namítnout,

o jakých že to konzervativcích Hayek hovoří? Vždyť minimálně pokud jde

o samotný přístup ke změnám, to není s konzervativci tak zlé. Nevlamuje se Hayek, F. A.: Proč nejsem konzervativcem, on line text. Tamtéž. 117 Tamtéž. 118 Viz Oakeshott, M.: Konzervativní politické smýšlení, s 3. 115

116

31

Hayek opět do otevřených dveří? Přece připomeneme-li znovu Edmunda

Burka, jenž sám, jak víme, vyznával názor „měnit v zájmu zachování“,119

musí i Hayek uznat, že se v případě konzervativců nejedná vždy a pouze o slepý odpor ke změnám. Abychom mohli v naší debatě pokročit dále, je přeci jen třeba se na chvíli zamyslet nad touto námitkou.

Jak praví Burke, „stát postrádající prostředky k uskutečnění určitých

změn postrádá prostředky ke svému zachování“. Burke si tudíž uvědomuje

důležitost schopnosti měnit. Bojuje však proti tomu „duchu inovace“, který provádí „změnu pro změnu“, resp. kritizuje „široce rozšířenou potřebu mas

nalézat rozptýlení a dráždivé vzrušení v nekonečných novotách.“120 Jak

dodává M. Oakeshott, i konzervativec je schopen měnit. Avšak dává

přednost malým a postupným změnám a odmítá velké, často abstraktní až

metafyzické vize změn, které se pouze snaží - namísto řešení konkrétních

věcí - nastolovat představy o dokonalých, často však neuskutečnitelných,

cílech.121 To je na jednu stranu přece přesně ten názor, který musí oslovit

i Hayeka. Jak víme z naší druhé kapitoly o racionalismu, ani Hayek přeci

nebude souhlasit se změnami typu racionalistových vizí a v mnoha případech připustí tudíž raději pomalejší a postupné kroky.

Sám Hayek na mnoha místech svého díla ukazuje, že je přece jen

daleko opatrnějším a obezřetnějším liberálem než spousta jeho kolegů. Připomenout lze například jeho názor na snahy některých pokrokářů „řídit“

vývoj vědění. Snaha o řízení vývoje vlastního vědění podle Hayeka

v konečném důsledku způsobuje omezování tohoto vývoje. Pokrok lze proto lépe přijímat, když je postupný, přiznává Hayek.122 „Máme-li budovat lepší

svět, musíme mít odvahu začít znovu – i kdyby to znamenalo trochu reculer

pour mieux saauter (ustoupit, abychom mohli lépe skočit),“ praví Hayek.123

Pro Hayeka je tudíž zcela charakteristické, že v zájmu „šance skočit“ kupředu dovede být hodně konzervativním.

Heywood, A.: Politické ideologie, s. 56. Nisbet, R.: Konzervatismus: Sen a realita, s. 41. 121 Fingerland, J.: Konzervatismus jako postoj, s. 7. 122 Srov. Hayek, F. A.: Kontrarevoluce vědy, s. 85 a Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 403. 123 Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, s. 180, kurziva v originále. 119

120

32

Není tedy pravda, že by byli konzervativci pouze zpátečníky. Jak

správně podotýká Robert Nisbet, konzervativcům je neprávem připisován

výrok: „Není-li nezbytné provádět změny, pak je nezbytné je neprovádět“.124 Toto opravdu není skutečným krédem konzervativců.125 A stejně tak Hayek musí přiznat, že si v mnohém půjčuje jejich argumenty, aby se mimo jiné při

uskutečňování svých liberálních představ vyhnul chybám těch, jimiž

opovrhuje a jež po celý život kritizuje, tedy chybám neuvážlivých a tradicemi opovrhujících socialistů.126

Jak praví Edmund Burke, „mohou nastat situace …, kdy je revoluce

politováníhodnou, avšak nevyhnutelnou potřebou.“127 Jinými slovy i takovou

změnu jako je revoluce, jsou konzervativci schopni připustit. Proto není zcela přesné hledat rozpor mezi Hayekem a konzervativci pouze v samotné otázce, zda měnit či nikoliv. Podívejme se proto, v čem je Hayek jiný, v čem

se bude od konzervativců lišit do takové míry, že jej bude těžké na konci této kapitoly opět označit za konzervativce. Odpověď na tuto otázku jsme mimochodem již načali v úvodu této kapitoly.

Jak již bylo řečeno, je-li to třeba, dovedou konzervativci měnit.

Klíčové pro naši debatu však je, že přistoupit ke změnám jsou konzervativci ochotni často až v momentě, kdy jsou k tomu – ať už přímo či nepřímo –

donuceni. Celý problém změn tak dobře vystihuje Russell Kirk, když říká, že

nemá smysl klást změnám překážky, „jakmile se již zřetelně projeví jejich

směřování.“128 Jinými slovy, dokud někdo (třeba liberál typu Hayeka) nebo Nisbet, R.: Konzervatismus: Sen a realita, s. 40, kurziva v originále. „Lincolnovo Prohlášení o emancipaci, Bismarckův podnět k zavedení pojištění proti nezaměstnanosti, Disraeliho obrat ve prospěch reformních zákonů sedmdesátých let devatenáctého století, Churchillovo spojenectví s liberály v roce 1909 a jeho podpora návrhům zákona proti aristokracii, ba dokonce proti konzumaci lihovin, de Gaullovo překvapivé zavržení vlastní alžírské politiky, to vše jsou příklady odvážných manévrů celožitních konzervativců.“ Viz Nisbet, R.: Konzervatismus: Sen a realita, s. 8. 126 „Nebo kdyby bylo stále ještě možné mluvit … o Burkovi, Macaulayovi a Gladstoneovi jako o třech největších liberálech, nebo kdyby bylo možné dosud považovat … Tocquevilla a Lorda Actona za ,dokonalé liberály devatenáctého století‘, mohl bych se skutečně s hrdostí sám přihlásit k tomuto pojmenování.“ Viz Hayek, F. A.: Proč nejsem konzervativcem, on line text. 127 Grant, R.: Edmund Burke, s. 22. 128 Kirk, R.: Konzervativní smýšlení, s. 243. 124

125

33

něco (například revoluce) nezpůsobí, že se věci dají do pohybu, nebude se

konzervativec, slovy Michaela Oakeshotta, znepokojovat, že ke změnám nedochází. Stejně jako Kirk i Oakeshott tak akceptuje změny spíše až

v momentě, kdy se „věci dají do pohybu“, tedy teprve až se změny stanou „přirozeným vývojem událostí“.129

Sám Oakeshott udává příklad zavádění volebního práva pro ženy. To

nebylo výsledkem aplikace nějakých „přirozených práv“, nýbrž pouze reflexí společenské reality v tom smyslu, že už bylo jednoduše neudržitelné

to, co ženy dle zákona směly a jaké bylo ve skutečnosti jejich postavení ve společnosti.130 Zamyslíme-li se potom i nad tímto příkladem změny, nelze si

nevzpomenout na Hayekovu kritiku konzervativců, protože i zde skutečně

šlo spíše o případ, kdy byli konzervativci „vlečeni událostmi“, které sami nevyvolali (nebo možná ani nechtěli).

Na rozdíl od konzervativců navrhuje Hayek v otázce změn více. Je

povahou lidského ducha, říká, že se člověk vždy bude snažit vytvářet něco nového. Jako liberál, Hayek prosazuje tezi, že je třeba obracet se k „imaginaci“ a být tvůrčím, přinejmenším pokud se chceme ubránit přitažlivým myšlenkám socialistů.131 Možná i proto v zásadě neodmítá ani

utopie (!). Ty nám totiž dle Hayeka mohou posloužit tak, že umožní

například společnosti sledovat určitý cíl, k němuž se sice nikdy zcela

nepřiblížíme, avšak i samotné sledování nějakého „vnitřně konzistentního modelu“ nám může napomoci spoluvytvářet spontánní řád ve společnosti. Hayek udává příklad Adama Smithe, jenž kdysi přirovnal možnost, že by byl

ve Velké Británii zcela obnoven svobodný obchod, k představě stejně

absurdní jako je ta, že by zde někdy mohla vzniknout Oceánie nebo Utopie.

„A přece o sedmdesát let později ho bylo dosaženo, do značné míry jako výsledek jeho práce“, konstatuje Hayek.132

Jak vidět, v případě Hayekovy odhodlanosti jít změnám naproti se

jeho pozice vskutku ne nevýznamně liší od té, co zastávají konzervativci. Už Srov. Fingerland, J.: Konzervatismus jako postoj, s. 7. Tamtéž, s. 11. 131 Srov. Hayek, F. A.: Proč nejsem konzervativcem, on line text a Hayek, F. A.: Intelektuálové a socialismus, s. 236-7. 132 Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, s. 67. 129

130

34

jenom připomeneme-li Hayekovy další odvážné – a tentokráte nikoli jen hypotetické

-

návrhy

jako

jsou

projekt

nové

Ústavy,

koncept

„demarchického“ shromáždění či návrh na zavedení soustavy několika měn,

které by si - v rámci jedné země (!) - mohly vzájemně konkurovat, to všechno jsou myšlenky spíše liberála než konzervativce. A tak jakkoli jsme

se v předchozí debatě tak trochu snažili učinit z konzervativců pokrokáře, nezbývá než konstatovat, že náš poslední indikátor „touha konzervovat resp. měnit“ neodhalil víc, než že je Hayek, ač tradici ctící a k samotným změnám uvážlivý, liberál.

Závěr

V předchozím odstavci jsme si v podstatě odpověděli na otázku, proč Hayeka nemůžeme považovat za konzervativce. Je to právě odvaha měnit, je

to odvaha jít kupředu, je to daleko větší odhodlanost k - dalo by se říci permanentnímu poznávání nového. Jen takový přístup nám může napomoci v hledání, nalézání, ale také uchovávání svobody, jež je pro Hayeka tím nejcennějším, co máme.

Zároveň jsme si tak odpověděli na první ze dvou hlavních otázek,

jejichž zodpovězení jsme si jako cíl vytkli v úvodu. Nyní se ještě pokusme

shrnout, čeho jsme se dobrali při naplňování druhého cíle práce, tedy při samotném hledání konzervativních rysů Hayekovy filosofie. Jak bylo

představeno v úvodu, měly nám při tom napomoci „indikátory“ v podobě jednotlivých prvků konzervatismu, s nimiž mělo být Hayekovo myšlení

poměřováno. Pojďme se tedy podívat, co se nám za pomoci této metody podařilo zjistit.

Za naprosto neoddiskutovatelnou lze považovat konzervativnost

Hayekova vztahu k tradici a majetku. Přestože se Hayek od konzervativců jistě liší v důvodech pro své přesvědčení (jak již bylo upozorněno, tradice

resp. nedotknutelnost soukromého majetku jsou podle něj nezbytnou podmínkou pro rozvoj i samotnou existenci svobody), jedná se v jeho případě fakticky o ryze konzervativní postoj. Také pokud jde o Hayekův

názor na povahu lidské bytosti, můžeme najít i zde hodně podobného. 35

Ačkoliv si Hayek rozhodně nemyslí, že je člověk nutně a vždy

nenapravitelný, jeho skepse ohledně schopností samotného lidského rozumu je s konzervativním postojem zcela totožná.

Tím jsme ale vyčerpali všechny víceméně zjevné podobnosti v obou

filosofiích a nezbývá než přejít k poněkud komplikovanějším tématům. Jedním z našich „indikátorů“ byl prvek konzervatismu, jenž Andrew Heywood nazval pojmem organická společnost. Tento indikátor byl

komplikovaný v tom smyslu, že se skládal z více částí, z nichž ne každá byla k Hayekově filosofii ve zcela jednoznačném vztahu. Shodu bylo možné

vysledovat v názorech na rodinu a náboženství a do jisté míry též

v představě, že člověka jako jednotlivce nelze pojímat bez kontextu na celou

společnost. O něco méně uchopitelná však byla otázka „transnacionálních svazků“, kdy Hayek sice na jednu stranu věří, že přijetí svobody musí dříve

či později znamenat otevření hranic, avšak v souladu s konzervativním

postojem upozorňuje, že nelze opomíjet ani samotné rozdíly mezi národy, a tedy že i prosazování „univerzalismu“ za každou cenu není vždy na místě. Jako docela složité se jevilo i posuzování případného „darwinismu“

Hayekovy filosofie, resp. jeho vztahu k samotnému „organismickému“ pojetí

společnosti. Zde se Hayek s konzervativci neshoduje v pohledu na strukturu společnosti, která je podle něj dynamická, nikoli neměnná a s pevně danými funkcemi, které mají plnit její jednotlivé části.

Vypustíme-li nyní komentář k již diskutovanému indikátoru „touha

konzervovat

versus

odvaha

měnit“,

zbývá

probrat

poslední

rys

konzervatismu, jímž je autorita. Při řešení této otázky jsme se při posuzování

Hayekova konzervatismu pohybovali na vskutku tenkém ledě. To zejména

proto, že samotný konzervatismus se v tomto směru štěpí na minimálně dva proudy, z nichž jeden má k liberalismu (a tedy i k Hayekovi) poměrně velmi blízko – ba dokonce mnozí konzervativci z Hayeka přímo vycházejí (viz

thatcherismus či reaganismus) –, zatímco druhý je s ním v přímém rozporu. Záleží potom na tom, zda Hayeka poměřujeme s konzervativci tíhnoucími spíše k Nové pravici nebo naopak s jejich „paternalističtějšími“ kolegy.

Protože nebylo cílem této práce představovat jednotlivé možné varianty 36

konzervatismu ani vysvětlovat jeho případné vnitřní rozpory, omezili jsme se

v naší diskusi na pojetí autority v obecném duchu konzervativního smýšlení

a vyhodnotili tudíž Hayekův postoj jako k tomuto pojetí víceméně odmítavý.

Indikátor „autorita“ je tak mimo jiné druhým hlavním důvodem, proč s Hayekem chtě nechtě musíme souhlasit, když odmítá býti nazýván konzervativcem.

Tak či tak nejen diskuze nad otázkou autority, ale i jiná v rámci této

práce diskutovaná témata ukázala, jak neuvěřitelně blízko k sobě mají

konzervatismus a liberalismus, a tedy i jak snadné a lákavé může být

pokušení začleňovat Hayeka do konzervativního tábora. Na druhou stranu

nám zároveň tato diskuse jistě ozřejmila, jak významně se Hayek liší od „běžných“ liberálů právě tím, že je jeho (i když zcela jistě liberální) filosofie přímo vystavěna na

konzervativních základech. Namísto odpovědi na

otázku, zda je Hayek konzervativcem se tudíž jeví jako daleko vhodnější

odpovídat jeho vlastními slovy, a to že je whig, jednoduše „zatvrzelý starý

whig“, který nás však všechny - jak doufám - bude ještě dlouho fascinovat a unášet svým myšlením.

37

Seznam literatury a pramenů

Ashford, N.: Russell Kirk, in: Scruton, R. (ed.): Konzervativní myslitelé, Brno, CDK 1994, s. 179-188.

Crowther, I.: Eric Voegelin, filosof hledající řád, Obzory, roč. II., č. 2, 2005, s. 26-30.

Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost, Praha, Karolinum UK 1993. Doering, D. (ed.): Liberalismus v kostce, Praha, LI 1994.

Fiala, P.: Rekonstruovaná tradice konzervativního myšlení, in: Scruton, R. (ed.): Konzervativní myslitelé, Brno, CDK 1994, s. 7-8.

Fingerland, J.: Kozervatismus jako postoj, in: Konzervativismus Russella Kirka a Michaela Oakeshotta, Občanský institut (Bulletin OI, č. 146) 2003, s. 6-15. Glasner, D.: Hayek a konzervativci, Proglas, roč. IV., č. 7, 1993, s. 2-5.

Grant, R.: Edmund Burke, in: Scruton, R. (ed.): Konzervativní myslitelé, Brno, CDK 1994, s. 27-43. Grant, R.: Edmund Burke, Proglas, roč. III., č. 2, 1992, s. 18-23.

Grant, R.: Michael Oakeshott, in: Scruton, R. (ed.): Konzervativní myslitelé, Brno, CDK 1994, s. 157-179. Grant, R.: Michael Oakeshott, in: Žegklitz, J. (ed.): Velké postavy politické filosofie, Praha, OI 1996, s. 163-173.

Gray, J.: Friedrich A. Hayek, in: Scruton, R. (ed.): Konzervativní myslitelé, Brno, CDK 1994, s. 127-141. Gray, J.: Liberalismus, Praha, OI 1999.

Gray, J.: Odpůrci liberalismu, in: Doering, D. (ed.): Liberalismus v kostce, Praha, LI 1994, s. 66-72. Halík, T.: Duchovní dimenze Hayekova liberalismu, on line text (http://www.halik.cz/clanky/hayek.php).

Hayek, F. A .: Autobiografické rozhovory, Brno, Barrister & Principal 2002. Hayek, F. A.: Fikce sociální spravedlnosti, in: Doering, D. (ed.): Liberalismus v kostce, Praha, LI 1994, s. 61-65.

Hayek, F. A.: Individualism and economic order, Chicago, University of Chicago Press 1992.

Hayek, F. A.: Intelektuálové a socialismus, in: Ježek, T. (ed.): Liberální ekonomie, Praha, Prostor 1993, s. 215-238.

Hayek, F. A.: Principy liberálního společenského řádu, in: Ježek, T. (ed.): Liberální ekonomie, Praha, Prostor 1993, s. 51-76.

Hayek, F. A.: Rovnost, hodnota a zásluha in: Kis, J. (ed.): Současná politická filosofie, Praha, Oikoymenh 1997, s. 101-123. 38

Hayek, F. A.: The Constitution of Liberty, Chicago, The University of Chicago Press 1978. Hayek, F. A.: Cesta do otroctví, Praha, Academia 1990.

Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost, Praha, Slon 1995.

Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda. Nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie, Praha, Academia 1994. Hayek, F. A.: Kontrarevoluce vědy, Praha, Liberální institut 1995.

Hayek, F. A. (1991): Principy liberálního společenského řádu, on line text (http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=471). Hayek, F. A. (1993): Proč nejsem konzervativcem, on line text (http://www.obcinst.cz).

Helm, P.: David Hume, in: Scruton, R. (ed.): Konzervativní myslitelé, Brno, CDK 1994, s. 24-25. Heywood, A.: Politické ideologie, Praha, VP 1994.

Hloušek, V.: Klasická liberální teorie demokracie, in: Hloušek, V. Kopeček, L. (eds.): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity 2003, s. 57-83.

Hloušek, V.: F. A. Hayek - jeden možný úhel pohledu, Proglas, roč. IX., č. 3, 1999, s. 21-24. Chovancová, J.: Liberalistické koncepce spravedlivosti 20. storočí, Bratislava, Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského 1996.

Joch, R.: Liberalismus, konzervatismus, nebo whigismus? Proglas, roč. IV., č. 3, 1993, s. 12-18. Kirk, R.: Konzervativní smýšlení, Praha, Občanský institut 2000.

Kristol, I.: Americký konzervatismus 1945-1995. Proglas, roč. VII., č. 9-10, 1996, s. 25-29. Marks, J.: Dva druhy řádu, Proglas, ročník IV., č. 7, 1993, s. 6-11.

Miller, D. (ed.): Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Brno, Barrister & Principal 2000. Mlčoch, L.: F. A. Hayek: Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, Sociologický časopis, roč. 32, č. 4, 1996, s. 497-499. Nisbet, R.: Konzervatismus: Sen a realita, Praha, OI 1993.

Oakeshott, M.: Konzervativní politické smýšlení, in: Konzervativismus Russella Kirka a Michaela Oakeshotta, Občanský institut (Bulletin OI, č. 146) 2003, s. 3-5.

Odkaz Friedricha von Hayeka: Liberálové musí jednat!, Proglas, roč. III., č. 2, 1992. s. 10-13. 39

Ogrocký, J.:Burkovy úvahy o revoluci ve Francii, Proglas, roč. VIII., č. 5-6, 1997, s. 19-26. Pavlík J.: F.A. Hayek a teorie spontánního řádu, Brno: Professional Publishing 2004. Scruton, R. (ed.): Konzervativní myslitelé, Brno, CDK 1994.

Scruton, R.: Slovník politického myšlení, Brno, Atlantis 1999.

Vanberg, V.: Friedrich August Hayek, in: Ballestrem, K.- Henning O. (eds.): Politická filozofie 20. století, Praha, 1993, s. 45-56.

40