MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOSOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky

Naturalismus a mimesis ve vybraných dílech Émila Zoly Bakalářská diplomová práce

Autor práce: Ivana Litavská Vedoucí práce: Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D. Brno 2007 1

Bibliografický záznam LITAVSKÁ, Ivana. Naturalismus a mimesis ve vybraných dílech Émila Zoly. Brno: Masarykova univerzita, Filosofická fakulta, Seminář estetiky, 2007. 56 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D.

Anotace Bakalářská diplomová práce Naturalismus a mimesis ve vybraných dílech Émila Zoly se zabývá, jak už samotný název napovídá, naturalismem. Projevy tohoto směru můžeme i v současnosti pozorovat kolem nás. Tato práce se však zaměřuje na vliv naturalismu zejména v 19. století, právě v této době si totiž vybudoval silnou pozici. Účinky onoho specifického směru se ukazovaly v mnoha oblastech, nejvíce se však naturalismus rozvíjel v umění, literatuře, divadle, hudbě a filmu. V každém z těchto odvětví můžeme sledovat jeho specifické projevy, právě z tohoto důvodu je jednotlivým oblastem věnována samostatná kapitola. Svého vrcholu dosáhl onen specifický směr především v literatuře, i když se na něm udržel jen velice krátkou dobu. Vůdčí osobností literárního naturalismu byl Émile Zola. V kritickém díle Experimentální román určil autor základní principy tohoto uměleckého směru: například nesoudit, nevyvozovat závěry. Spisovatel se má úzkostlivě držet studia fakt. Zola ustanovil samozřejmě mnoho dalších naturalistických principů. Bohužel jeho zásady měly také své nedostatky, o kterých je pohovořeno v závěru práce. Jedná se například o odmítání socialismu či politiky. První Zolovy naturalistické pokusy můžeme najít již v románu Tereza Raquinová. Většina lidí si však představí pod pojmem „naturalismus“ jeho cyklus o rodině Rougonů-Macquartů, který se skládá z dvaceti románů. Není se čemu divit. Tato románová epopej měla obrovský úspěch již ve své době. Dílo Émila Zoly šokovalo, proto bylo tak úspěšné. Současný svět je plný násilí, a tak nám dnes naturalistické romány nepřipadají už tak barbarské. Přesto stojí za to je analyzovat. Z tohoto důvodu jsou v této práci studována tři stěžejní Zolova díla. Jelikož se česká literatura zabývá naturalismem pouze okrajově, cílem této bakalářské diplomové práce je vytvořit o tomto specifickém směru celistvý přehled.

2

L´annotation Le travail de bachelier diplômé Le Naturalisme et mimesis dans les oeuvres choisies d´Émile Zola s´occupe de naturalisme, comme le seul titre insinue. Actuellement nous pouvons regarder autour de nous déclaration de cette direction. Cependent ce travail s´oriente a l´influence du naturalisme surtout au 19e siècle, justement a cette époque il a obtenu en effet la position forte. Les effets de cette direction spécifique se sont présentés dans plusieurs domaines, cependent le naturalisme se déroulait le plus dans l´art, dans la littérature, au théâtre, dans la musique et le film. Dans chaque branche nous pouvons observer des déclarations divers de naturalisme, justement de cette raison à chaque de ces déclarations est destiné un seul chapitre. Le naturalisme est parvenu du comble surtout dans la littérature, quand même seulement un moment. Une personne directeur du naturalisme littéraire était Émile Zola. Dans l´oeuvre critique Le roman experimental cet auteur a déterminé les principes essentiels de cette direction: par example ne juger pas, n´argumenter pas. L´auteur suivrait avec angoisse des études des faits. Zola a déterminé sûrement beaucoup d´autres des principes naturalistes. Malheureusement ses principes avaient aussi

des

insuffisances, dont on parle a la fin du travail. Il s´agit par example du refus du socialisme ou de la politique. Les premières éxpériences naturalistes de Zola nous pouvons trouver déjà dans le roman Therèse Raquin. Mais la plupart des gens s´imaginent sous la notion „le naturalisme“ son cycle de la famille RougonMacquart, qui se compose de vingt romans. On ne peut pas en étonner. Déjà en son époque cet épopée romanesque avait le succès énorme. L´oeuvre d´Émile Zola a choqué, c´est pourquoi elle était si réussie. Le monde actuel est plein de la violence, donc les romans naturalistes ne nous semblent pas déjà si barbares aujourd´hui. Néanmoins ca vaut la peine de les analyser. Pour cette raison sont dans ce travail étudier trois oeuvres butoirs de Zola. Du fait que la littérature tchèque s´occupe du naturalisme seulement partiellement, le but de ce travail de bachelier diplômé est créer récapitulation intégrale de cette direction spécifique.

3

Klíčová slova Naturalismus Émile Zola Literatura

Les mots clefs Le naturalisme Émile Zola La littérature

4

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům.

Brně dne 22. června 2007

Ivana Litavská

5

OBSAH Úvod................................................................................................................. 7-8 1. Základní vymezení pojmu naturalismus.................................................. 9-10 1.1 Naturalismus ve výtvarném umění............................................................. 11-12 1.2 Naturalismus v literatuře ............................................................................ 13-20 1.3 Naturalismus v divadle............................................................................... 21-24 1.4 Naturalismus v hudbě................................................................................. 25 1.5 Naturalismus ve filmu ................................................................................ 26-27 2. Émile Zola, vůdčí osobnost literárního naturalistického hnutí.............. 28 3. Naturalistické prvky ve vybraných Zolových dílech .............................. 29-31 3.1 Zabiják........................................................................................................ 32-36 3.2 Nana ........................................................................................................... 37-41 3.3 Germinal..................................................................................................... 42-45 4. Nedostatky Zolovy naturalistické tvorby................................................. 46-47 Závěr................................................................................................................ 48 Resumé ............................................................................................................ 49-50 Le sommaire.................................................................................................... 51-53 Seznam použité literatury.............................................................................. 54-55 Další zdroje ..................................................................................................... 56 Přílohy ............................................................................................................. 57

6

Úvod Realismus, umělecký směr snažící se o věcné a střízlivé zobrazení člověka i společnosti, který převládal v literatuře v 19. století, zná alespoň okrajově každý vzdělaný člověk. Učí se o něm podrobně jak na základních, tak i na středních školách. S naturalismem, jakousi krajní mezí realismu, je to poněkud jiné. Téměř vůbec se o něm nemluví, české literatury věnující se této tématice je také ve srovnání s jinými uměleckými směry nemnoho. Tato skutečnost má snadné vysvětlení. Naturalistická díla jsou zkrátka velice realistická, drsná, nechutná, přehnaně tvrdá. Například v románech tohoto typu jsme svědky nemocí lidí, jejich umírání, často velice ohavné smrti, různých závislostí či pohlavní promiskuity. Naturalistická metoda má navíc také určité nedostatky, díky kterým se nemohla dlouho udržet takříkajíc nad vodou. I tak je ale zřejmé, že si naturalismus jako specifický směr projevující se v mnoha uměleckých oblastech zaslouží své čestné místo. Právě z toho důvodu je mu věnována tato práce.

Jak už bylo výše zmíněno, českých knih zabývajících se tématem naturalismu je opravdu velice málo. Je jednoduché vyhledat si stručný popis tohoto specifického směru na internetu (například otevřená encyklopedie Wikipedie a vyhledávač Co je co?) či v různých encyklopedických slovnících (například Malý encyklopedický slovník, Filosofický slovník nebo Duden Lexikon in drei Bänder), najít dílo věnující se z větší části pouze naturalismu je však téměř nemožné. Ucelenější popis tohoto uměleckého směru se mi podařilo najít pouze v jediné knize, v Dějinách francouzské literatury 19. a 20. století, kterou zpracoval kolektiv autorů pod vedením Jana Fischera. Jelikož si mnoho lidí v souvislosti s pojmem naturalismus vybaví jméno Émila Zoly, je tomuto známému francouzskému spisovateli věnována stěžejní pozornost. Tento „vůdce literární naturalistické školy“ napsal přes dvacet děl týkajících se onoho specifického směru, jehož zásady stanovil ve své známé knize Experimentální román. Naturalistické prvky můžeme sledovat především v jeho rozsáhlém cyklu o rodině Rougonů-Macquartů. Dle názoru většiny lidí jsou z této série nejdůležitější tři díla – Zabiják, Nana a Germinal, z tohoto důvodu jsou právě tyto romány v práci rozebírány. K dodatečnému vysvětlení těchto stěžejních děl

7

velice dobře slouží doslovy Karla Livanského, odborníka na samotného Émila Zolu a jeho tvorbu.

Ke zpracování této práce bylo využito dvou metodologických technik. Jelikož se práce snaží o komplexní vysvětlení pojmu naturalismus a popis vedoucí osoby literárního naturalistického hnutí, bylo nutné použít metodu tématickou. Aby byl následující text věnující se naturalismu zajímavější, byl doplněn citacemi. K dosažení tohoto cíle bylo nutné prozkoumat velké množství textu. Z tohoto důvodu byla v těchto okamžicích použita metoda systematická.

8

1. Základní vymezení pojmu naturalismus Pojem naturalismus vznikl z latinského slova „natura“ - příroda. Filosofie hovořila o tomto směru jako o metodologickém principu, který se pokoušel vysvětlit

vývoj

společnosti

přírodními

zákony,

například

klimatickými

podmínkami, geografickým prostředím, biologickými a rasovými zvláštnostmi lidí. Filosofická koncepce zkrátka považovala přírodu za univerzální a jediný princip výkladu všech jevů, který vylučoval vše nadpřirozené a nadpřírodní. V etice naturalismus odvozoval morálku z přírodních principů, jako jsou například zákony kosmu, organického světa, biologie nebo psychologie člověka, nikoli ze společenských zákonů lidské existence. K naturalismu v etice se řadil hédonismus1, eudaimonismus2, utilitarismus3 nebo evoluční etika4. V buržoasní teorii morálky byl naturalismus v etice poprvé kritizován představitelem axiologického intuitivismu G. E. Moorem. Ve 40. a 50. letech 20. století se objevily řady studií, které hájily některé vědecké etické zásady naturalismu před jejich kritikou intuitivismem5 a novopozitivismem6. Z přívlastku

„naturalistický“

můžeme

odvodit

slova

přirozený,

nezkreslující, ostře realistický či drsný. Naturalismus byl tedy často spojován se zachycením syrové reality, bez jakýchkoli úprav. Odešla fantazie, to vše ve prospěch důkladného popisu. Základem všeho dění byla pouze hmota, člověk se stal jen trpným produktem dědičnosti, pudů a prostředí, byl omezen na svou 1

Hédonismus: stanovisko v etice, podle něhož má být slast považována za nejvyšší dobro a kritérium jednání, vznikl v antice (Aristippos), rozvinul jej Epikúros, pojímá člověka a jeho činnost úzce naturalisticky, zjednodušuje hybné síly jednání, protikladný asketismu. 2 Eudaimonismus: etický princip považující úsilí o štěstí za kritérium mravnosti, od hédonismu (s nímž současně vznikl v antice) se liší tím, že za cíl morálního jednání nepovažuje trvalou slast, nýbrž uspokojení plynoucí mj. z překonávání úzce smyslových sklonů cestou sebeřízení a nezávislosti na vnějším světě, měl pokrokové rysy, vyjadřoval často požadavky utlačených tříd na uspokojování materiálních a duchovních potřeb. 3 Utilitarismus: princip hodnocení jevů z hlediska jejich užitečnosti, tj. možnosti sloužit jako prostředek k dosažení zvoleného cíle, v etice představuje směr považující užitek za základ a kritérium mravnosti, zakladatel J. Bentham pokládal největší možné štěstí (tj. uspokojení) pro největší možný počet lidí za smysl etických norem a principů. 4 Evoluční etika: věda o mravním jednání, která přenechává prostor k rozvíjení zjištěných antropologických předpokladů. 5 Intuitivismus: idealistické učení, podle kterého v poznání hraje hlavní roli intuice, jež je chápána buď jako zvláštní poznávací schopnost (extáze, zření), umožňující bezprostředně postihnout realitu, nebo jako nejvyšší stupeň racionálního poznání (tzv. racionální intuice), označení intuitivismus se však většinou užívá pouze pro iracionalistické směry. 6 Novopozitivismus: souhrnný název pro různé směry pozitivismu 20. století, redukuje skutečnost na určité prvky daného faktického a logického, nahrazuje základní filozofické problémy současnosti dílčími metodologickými otázkami vědeckého poznání.

9

biologickou podstatu. Projevy naturalismu můžeme sledovat téměř všude kolem nás. Nejvíce se však tento směr uplatnil v umění, literatuře, divadle, hudbě a filmu. Naturalismus popsal velice dobře Henri Barbuse ve své knize věnující se vůdčí osobnosti literárního naturalistického hnutí, Émilu Zolovi:

Naturalismus

soustřeďuje

realistické

tendence,

otevírá

jistou

materialistickou literaturu v souzvuku s vědou, jež se nevyléčitelně stala materialistickou, používajíc těchže metod a kontrolování faktů: pozorování a zkušenosti; podobajíc se vědě svým podkladem (spíše než náhodnou spletitostí svého povrchu). Svatá akademická trojice: Pravda, Krása, Dobro, je navždy rozbita. Pravda, příliš zohavená, jež se během staletí procházela ze subjektivna k objektivnu a vzala na sebe všemožné tvary, ztratila vážnost svého jména. Dělají jí nyní s novým životem i nové panenství. Od této doby se bude dílo připínat k realitě. Krása, ta přijde dodatečně, chce-li. Ta není principem budování. Báje o Kráse byla vymyšlena, aby byla umění dána jistá bohyně a oné dlouhé války lidí proti bohům. Ale jinak je jen pouhým přívlastkem. Dobro, toho není třeba, neboť je, v tomto případě, produktem idealistické morálky, mlhovité, nemorální a osudné, jež je pouhým závojem, za nímž si může člověk dovolit vše.7

7

Barbuse, H.: Zola. Praha, Družstevní práce 1933. (str. 73)

10

1.1 Naturalismus ve výtvarném umění Naturalistický princip umělecké tvorby ve výtvarném umění byl daleko širší než literární projev naturalismu v 19. století. Tento směr patřil k obecnému slohovému principu, který se projevoval v různých slohových obdobích, jako například v pozdně antickém umění, pozdně gotické tvorbě či italském barokním a holandském umění 17. století. Ve francouzském malířství se spojil s bočním vývojovým proudem, který provázel tvorbu impresionistů a zároveň tíhl k jisté literárnosti obsahu a akademismu. Umělecky

významné

podoby

nabyl

naturalismus

v holandském,

belgickém a německém malířství i grafice. Sochařská a malířská tvorba v Holandsku a Belgii navazovala na tradici, zejména na realistické umění z počátku 17. století. Nové podněty, mezi něž se samozřejmě řadil také naturalismus, přijímala hlavně haagská škola, v jejímž čele stáli J. Israels8, známý jako autor obrazů holandských Židů a výjevů ze židovských dějin, a A. Mauve9. K nejvýznamnějším mistrům německého naturalismu v malířství patřil Adolph Menzel10, který v mnohém překonal impresionisty. V jeho žánrových obrazech se neodehrává nic zábavného, dodnes však upoutávají svou pravdivostí v osvětlení nebo pohybech postav. Mezi další představitele naturalismu v německém malířství se řadí například W. Leibl11 a F. von Uhde12. V českém umění se naturalismus projevoval od 70. let 19. století. Ovlivnil tvorbu V. Brožíka13, jenž maloval své krajiny, například obrazy Normandie a Bretaň, pod vlivem světelného realismu barbizonské školy14. Naturalistické

8

Israels Jozef (1824–1911): nizozemský malíř a rytec. Mauve Anton (1838–1888): nizozemský malíř. 10 Menzel Adolph Friedrich Erdmann (1815–1905): německý malíř a grafik. 11 Leibl Wilhelm (1844–1900): německý malíř; ovlivněn G. Courbetem, maloval realistické portréty a žánry, později náměty ze života hornobavorských rolníků. 12 Uhde von Fritz, vlastním jménem Uhde von Hermann Karl Friedrich (1848–1911): německý malíř; jeden ze zakladatelů mnichovské secese, ovlivněn tvorbou M. Liebermanna a starých nizozemských mistrů. 13 Brožík Václav (1851–1901): český malíř generace Národního divadla, působil jako profesor Akademie výtvarných umění. 14 Barbizonská škola: skupina francouzských krajinářů, kteří se kolem roku 1830 usadili v Barbizonu u Fontainebleau (T. Rousseau, Ch. Daubigny, dočasně C. Corot a J. Millet), ovlivněni holandským a anglickým malířstvím 17. století, kombinovali práci v ateliéru a plenéru, realistickým vztahem ke krajině a smyslem pro postižení její specifičnosti ovlivnili impresionisty. 9

11

prvky můžeme sledovat také v díle E. H. Schwaigra15, který díky inspiraci holandským malířstvím vytvářel realistické studie lidských postav, výjevy z trhů a plenéristické krajiny z Valašska. V českém umění naturalismus ovlivnil také tvorbu J. Schikandera16 a mnoha dalších. Naturalismus by se dal označit jako důsledný realismus. Tento směr byl aplikací přírodních věd, zejména darwinismu, do umění. Umělecká díla se vyznačovala determinismem, tedy přesvědčením, že vývoj světa je předem dán jeho současným stavem a absolutně platnými přírodními zákony. Lidé byli hnáni pudy a autor se jako pouhý pozorovatel snažil zdržet komentáře. Deterministické přesvědčení bylo silné v 18. a 19. století, po ustanovení mnohých přírodních zákonů. Po objevu kvantové fyziky vliv determinismu mezi vědci značně zeslábl.

15

Schwaiger Hanuš (1854–1912): český malíř a grafik; profesor techniky v Brně a akademie výtvarného umění v Praze, tvořil v duchu historismu 19. století, později ovlivněn holandským malířstvím. 16 Schikaneder Jakub (1855–1924): český malíř sociálních námětů, portrétních studií a lyrických pražských motivů.

12

1.2 Naturalismus v literatuře Naturalismus jako literární směr vznikl ve Francii v 60. letech 19. století a uplatňoval se zejména v západní Evropě. Předzvěstí vzniku tohoto nového odvětví literatury byla již léta 1870-1871, která jsou označována jako důležitý mezník pro literární vývoj. V této době ukončila svou vládu monarchie v podobě druhého císařství, zrodila se Třetí republika. Tento nový politický celek byl však výhodný pouze pro vládnoucí vrstvu, obyčejní lidé pocítili velké zklamání. Iluze o lepší budoucnosti, ke kterým směřovalo celé 19. století, byly navždy ztraceny. Sílilo zklamání, deziluze, nedůvěra k hlásaným pravdám, mysl lidí ovládly černé myšlenky, které předjímal již Flaubert17 a Baudelaire18.

Flaubertovský ctižádostivec nedosáhne nikdy předmětu svých tužeb. Nepozná ani pravou bídu ani pravé zoufalství, takové, které pochází z posedlosti a deziluze. Nikdy se jeho obzor nerozšíří. Je odsouzen k zatrpklosti, nevraživosti, k ubohým soupeřstvím. Flaubertovský román ověřuje chmurné Stendhalovy předpovědi o budoucnosti buržoasie.19

Všechny tyto skutečnosti napomohly vzniku naturalismu, který se smířil s nepěkným postavením člověka. Determinoval ho, nenalézal žádné východisko z jeho nelehké životní situace. Svět kolem roku 1870 byl pro naturalistické spisovatele zkrátka neměnný, ubíjel jakoukoliv lidskou činorodost, drtil člověka. Oproti naturalismu v literatuře se staví romantismus a novoromantické tendence, jenž se snaží o určitý imaginární únik. Dle tohoto dalšího slavného literárního směru si stačí nějaké to východisko vysnít, utéct do vnitřního světa.

17

Flaubert Gustave (1821–1880): francouzský romanopisec a realista, jeho romány usilující o formální a slohovou vytříbenost kriticky odhalují prázdnotu měšťáckého světa i barvitě evokují minulost. 18 Baudelaire Pierre Charles (1821–1867): francouzský básník, překladatel a autor kritických studií, první z řady tzv. prokletých básníků. 19 Girard, R.: Lež romantismu a pravda románu. Praha, Československý spisovatel 1968. (str. 116)

13

Procházíte se klidně vysněnou krajinou a vaše myšlenky se snoubí s fikcí, hrají si s podrobnostmi nebo pokračují v rozvíjení událostí podle jejich obrysů. Splývají s osobami knihy, připadá vám, že v jejich šatech žijete vy.20

V době kolem roku 1870 tedy vzniká veliký rozpor mezi naturalismem a romantismem. Pro řešení tohoto problému bylo nutné vysvobodit vědomí přívrženců obou literárních směrů z rámce světa, kterému vládla pouze ona nejvyšší vrstva. Toto však v dané době nebylo možné. Pocítili to také takzvaní „prokletí básníci“, kteří ze světa ovládaného rozumem a užitečností utíkali k tragické osamocenosti. Filosofickou základnou naturalismu v literatuře byl pozitivismus, tedy způsob myšlení, které se začalo projevovat již v polovině 19. století, ale jež své pravé uplatnění našlo až ve století dvacátém. Tento směr, který vycházel ze smyslově vnímatelných povrchových přírodních jevů nebo společenských procesů, uznával pozitivní vědění, tedy dokázané a nezpochybnitelné, pojmy stavěl na základě ověřených faktů, podobnosti a zákonitosti na základě posloupnosti. Toto světonázorové metodologické stanovisko bylo zaměřené proti metafyzice a idealisticky či spiritualisticky orientovaným filosofiím. Pozitivismus byl nejsilnější filosofický proud v rámci scientismu21, který reprezentoval zejména Ernest Renan22. Za zakladatele pozitivismu je považován Auguste Comte23, dalšími představiteli jsou například David Hume24, John Stuart Mill25 a Herbert Spencer26.

20

Flaubert, G.: Paní Bovaryová. Praha, Odeon 1973. (str. 83) Scientismus: světonázorová koncepce absolutizující úlohu a význam vědy, jednotlivé tendence ke scientismu se objevovali již v racionalistických a pozitivistických učeních 18. a 19. století, avšak jako programová orientace vzniká teprve koncem 19. století současně se vznikem svého protipólu, tj. antiscientismu. 22 Renan Ernest (1823–1892): francouzský filozof a spisovatel, proslavil se jako autor populární knihy Život Ježíše, která byla překládána do mnoha jazyků. 23 Comte Xavier Francois Auguste Marie Isidore (1798– 1857): francouzský myslitel, který je pokládán za zakladatele sociologie. 24 Hume David (1711–1776): považován za jednoho z největších anglicky píšících filosofů 18. století. 25 Mill Stuart John (1806–1873): anglický filozof a ekonom, zastánce utilitarianismu. 26 Spencer Herbert (1820–1903): klasický britský sociolog a filozof, patřil mezi zastánce takzvaného „organicistického proudu“ v sociologii, jenž se vyznačuje důrazem na podobnost rysů lidské společnosti a biologického organismu. 21

14

V duchu senzualismu27 a pozitivismu pracoval také Hippolyte Taine28, kulturní kritik a nejvýznamnější filosof dějin umění na konci 19. století. Postupem času se u Taina projevil vliv Hegelova29 dialektického myšlení, které dal do souvislosti s přírodovědeckou a deterministickou teorií. V třetím vydání La Fontaina z roku 1861 vyslovuje tento známý filosof teorii prostředí, podle níž je člověk produktem tří činitelů, k nimž je třeba přihlížet i v souvislosti s objasněním uměleckého díla. Jedná se o plemeno, rasu (národní dispozice vrozené a dědičné), prostředí (přírodní i společenské) a dobu, dějinný okamžik (sem patří také literární souvislosti, kontext děl a podnětů, na které vznikající dílo reaguje a navazuje). Tuto teorii tří faktorů Taine formuloval nejvyhraněněji v metodologicky významném teoreticko-estetickém úvodu k monumentálním Dějinám anglické literatury, uplatnil ji také v jejich vlastním textu. Aplikace Tainových tří faktorů popíraly rozměr sociálnosti, zbavovaly umění sociálního obsahu doby, historické síly. Tento znak je typický pro naturalismus. Svým způsobem tedy Tainovská obhajoba realismu otevírala dveře naturalismu. Zajímavé je, že sám velký filosof Hippolyte Taine se k onomu krajnímu směru realismu vůbec nehlásil. Tento fakt můžeme sledovat zejména v jeho Filosofii umění, Tainovy koncepce to zde vyjadřují naprosto jasně. První krok k naturalismu udělali svým dílem bratři Edmond30 a Jules31 Goncourtové. Již v jejich počáteční tvorbě jsme svědky podrobného studia neurotických postav, psychiatrického pitvání jejich morálních stavů. A právě toto je jedním z hlavních znaků naturalismu. Ve svých společných dílech bratři soustředili svou pozornost na všední život salónů, divadel, zvyků a dekorací. Místo velkých celků se zaměřili na podání soukromého života jednotlivců. V popředí jejich zájmu stály především ženy, které byly nějakým způsobem výjimečné. Při psaní svých knih se řídili

27

Senzualismus: směr v teorii poznání pokládající smyslovost za hlavní či jediný zdroj poznání, proti racionalismu se snaží odvodit veškerý obsah vědomí z počitků, formou empirismu. 28 Taine Adolphe Hippolyte (1828–1893): francouzský filozof, historik a literární kritik, měl mimořádný vliv na díla řady francouzských spisovatelů, například Zoly, Bourgeta a Maupassanta. 29 Hegel Friedrich Wilhelm Georg (1770–1831): významný filosof a představitel německého idealismu, jeho hlavním přínosem je objev takzvané dějinnosti. 30 Goncourt de Edmond (1822–1896): francouzský romanopisec a znalec umění, hledal „lidské dokumenty“ povah vyšinutých a ztroskotaných, psal impresionistickým stylem, založil Akademii Goncourtů v Paříži. 31 Goncourt de Jules (1830–1870): francouzský romanopisec a znalec umění, hledal „lidské dokumenty“ povah vyšinutých a ztroskotaných, psal impresionistickým stylem.

15

heslem, že historie je román, který byl, kdežto román je historie, která by mohla být. Přechod z historie k románu bratři Goncourtové tedy považovali za zcela logický. Edmond a Jules byli velkými znalci umění, obratně se pohybovali v uměleckém prostředí. Z tohoto důvodu se jim podařilo v jejich dílech zobrazit určité dějiny francouzského malířství, jeho proudů a teorií v polovině 19. století. Současně dokázali obhájit i svou vlastní estetiku, která spočívala v hledání detailů, prchavých pocitů a proměnlivých dojmů. Na řadě příkladů ve své tvorbě bratři Goncourtové ukazují, že umění není pouze bohémou, ale těžkou prací. Žádná z jejich románových postav nedovede tuto činnost, ke které je nutné mít talent a velkou píli, dovést do zdárného konce. Nejznámější a nejproslulejší román bratří Goncourtů je Germinie Lacerteuxová. V tomto slavném díle je popisováno prostředí opovrhovaných společenských vrstev. Je zde sledován život služky, její pozvolný fyzický a morální úpadek, projevující se zpočátku lží, poté krádeží a nakonec opilstvím. Tento román byl kritikou charakterizován jako dílo znamenající vstup lidu do literatury. Alkoholický otec, bídou zedřená matka, předčasně umírající nemocní sourozenci, hysterie. Rozhodující není zjistit příčiny utrpení lidu. Důležité je podat něco nezvyklého, nového, vylíčit utrpení neurotické duše, které je zdůvodněno dědičností. Toto vše má mnoho společného s naturalistickými principy, které o něco později ve svém díle Experimentální román ustanovil Émile Zola32. Zdrojem důležitých fakt pro napsání této knihy bylo pro známého francouzského romanopisce dílo Clauda Bernarda s názvem Úvod do studia experimentálního lékařství, které bylo přijato jako klíč k vědění, pilíř vědeckého racionalismu 19. století. Hlavní myšlenky Zolova díla Experimentální román se staly základem naturalistické školy, která se okolo tohoto slavného spisovatele vytvořila. Útočištěm této literární skupiny se stalo Zolovo sídlo v Médanu, které obýval společně se svou manželkou Alexandrinou, či spíše Gabrielou (dříve Méleyovou).

32

Zola Émile (1840–1902): francouzský romanopisec, hlava a teoretik naturalistické školy, předvádějící v aplikaci přírodovědeckých objevů člověka jako bytost převážně biologickou a předjímající sociologizující metody.

16

Ohlasy Zolova díla u nás se objevily mezi léty 1879-1880, tedy v době, kdy byl tento autor již uznávaným romanopiscem. V tomto čase se vyskytly první informativní články o Émilu Zolovi, bez hlubšího pohledu. V téže době začaly vycházet autorovy překlady, a to jeho povídky a rané lyrické básně, které přeložil Jaroslav Vrchlický33. Zolova románová tvorba byla komentována v časopisech. Romanopisec byl zprvu kritizován, o něco později si ale vydobyl u českého národa jisté sympatie. Kladný přístup k tvorbě Émila Zoly měl například Vilém Mrštík34, F. X. Šalda35 a S. K. Neumann36. Díky moralistickým zásadám se Zola dočkal kritiky T. G. Masaryka37. Silný odpor proti Zolovi a naturalismu se utvářel na Slovensku, kde v očích lidu sám naturalistický autor představoval „zkaženost západní kultury“. Tento protest vůči Zolovi nepocházel jen z konzervativních kruhů, v 80. letech byl také příznačný pro předpozivistické stadium realismu. Český literární naturalismus měl samozřejmě také své představitele, svým dílem Santa Lucia, které vypráví o chudém studentovi z Moravy, reprezentoval tento směr například Vilém Mrštík. Dalším zástupcem naturalismu u nás byl Karel Matěj Čapek-Chod38, který měl jakožto novinář možnost poznat život pražské spodiny, hospod či zákulisí divadel. Jako příklad jeho naturalistické tvorby může sloužit dílo Kašpar Lén mstitel, které vypráví o muži, jenž zavraždí kupce zodpovědného za smrt svého přítele. Český literární naturalismus reprezentoval také Josef Karel Šlejhar39, například svou knihou Peklo, která popisuje těžkou práci dělníka v prostředí cukrovaru. Tradiční pojetí, které je silně poznamenané pozitivistickou interpretací pojmů, často chápe realismus a naturalismus v jedné linii, nikoli jako kvantitativní rozvíjení týchž principů. Naturalističtí spisovatelé chtěli být skutečně

pokračovateli

„balzacovského“40

33

a

do

určité

míry

také

Vrchlický Jaroslav, vlastním jménem Frída Emil (1853–1912): český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. 34 Mrštík Vilém (1863–1912): český spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik. 35 Šalda Xaver František (1867–1937): český literární kritik, novinář a spisovatel. 36 Neumann Kostka Stanislav (1875–1947): jeden z největších českých básníků. 37 Masaryk Garrigue Tomáš (1850–1937): český pedagog, politik a filozof, roku 1918 se stal prvním československým prezidentem. 38 Chod-Čapek Matěj Karel (1860–1927): český spisovatel a novinář, představitel naturalismu., pracoval jako redaktor v Národní politice a Národních listech. 39 Šlejhar Karel Josef (1864–1914): český naturalistický spisovatel, nejčastěji psal o životě na vesnici, který je v jeho dílech líčen v těch nejhorších barvách. 40 Balzac de Honoré (1799– 1850): francouzský spisovatel, představitel realismu a romantismu, považován za zakladatele kriticko-realistického románu, napsal však i řadu knih s dobrodružnou či fantastickou tematikou.

17

„stendhalovského“41 realismu, chtěli ho dovést dále pomocí nových vědeckých objevů. Rozvíjeli mnohé stránky kritického realismu, proti romantickému kultu představivosti stavěli smysl pro skutečnost. Koncepce naturalismu je však poznamenána rysy, které ji od výše zmíněných metod podstatně odlišují. „Balzacovský“ a „stendhalovský“ realismus skutečnost nejen popisoval, snažil se ji také pochopit a soudit. Tohoto se naturalismus programově zříká, jelikož se soustřeďuje především na popisy jevově dokumentární. Jednou z hlavních zásad tohoto literárního směru je také spisovatelská neosobnost. V naturalistických románech je zcela patrná autorova nezúčastněnost, pouhý komentátorský post. Názory naturalistických spisovatelů totiž ovlivňovalo vědecké myšlení doby, které bylo přesyceno například deterministickými hypotézami o přirozeném výběru, za nimiž stál Darwin42. Realismus se snaží chápat jedince v souvislosti se společenskými vztahy, naturalismus postavy registruje jako víceméně hotové produkty převážně biologických záležitostí. Jako příklad realistického pojetí skutečnosti může sloužit Stendhalovo dílo Červený a černý, naturalistickým příkladem může být Zolův román Zabiják. V obou těchto knihách se vyskytuje scéna svádění. V Červeném a černém se Julien Sorel rozhoduje získat Matyldu de la Mole, v Zabijákovi chce svést Lantier svou bývalou milenku Gervaisu. Realistický hrdina takto činí kvůli společnosti, ve které se nalézá, hlavní postava Zolova naturalistického románu chce nebohou pradlenu svést pouze z toho důvodu, že se mu k tomu naskytla vhodná příležitost, nad svým činem se nezamýšlí.

„Když je Matylda v očích těch panáků něčím tak pozoruhodným, stojí za to, abych ji studoval,“ pomyslil si. „Poznám, co pokládají za dokonalost.“ Jak ji hledal očima, Matylda se na něho právě podívala. „Povinnost mě volá,“ řekl si Julián, ale ve skutečnosti se rozmrzele již jen tvářil. Vábila ho k ní zvědavost a jeho potěšení bylo ještě zvýšeno pohledem na hluboce střižené šaty Matyldiny. Pro jeho ješitnost to ovšem bylo málo lichotivé.43

41

Stendhal, vlastním jménem Beyle Marie Henri (1783–1842): francouzský spisovatel, představitel kritického realismu romantismu. 42 Darwin Robert Charles (1809–1882): britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie, svou teorii opíral o přírodní a pohlavní výběr. 43 Stendhal: Červený a černý. Praha, Svoboda 1874. (str. 279)

18

„Ale nebuď hloupá, Gervaiso,“ opakoval. „Nemůžeš tady zůstat, hrozně to tu smrdí… Pojď! Čeho se bojíš? On nás přece neslyší, pojď!“ Ó, teď je v pěkné bryndě! Tady ten opilec manžel jí brání, že se nemůže počestně schovat pod přikrývku, a za ní zas ten zlořečený nestyda čeká na to, jak by využil jejího neštěstí a měl ji zase jako milenku!44

Po vzoru pozitivistické vědy si teorie naturalismu pohrávala s pojmy jako je empirie, jev, fakta, experiment, pozitivní vědění, laboratorní zkoumání a objektivnost. S tím souvisely také podrobné popisy, které velice často nahrazovaly analyzující pohled, který by pronikal pod povrch skutečnosti, do nitra

samotných

postav.

Tento

postoj

nezaujatého

pozorovatele

nutil

naturalistické spisovatele k faktografii, vnějškovosti, fotografičnosti, zachycování dílčích jevů a výseků života. S tímto vším souvisela metoda pečlivé dokumentace a podrobného sbírání různých materiálů. Svým programem i prací získal naturalismus jako literární směr mnoho přívrženců, svou jednostranností, také zobrazováním syrovosti světa, však vyvolával také prudké reakce. Již ve svých teoriích a záměrech bylo toto odvětví literatury bohužel poznamenáno rozpory, které se ještě více prohlubovaly v tvůrčí praxi jednotlivých spisovatelů. Zřejmě díky tomuto faktu vrcholné období literárního naturalismu probíhalo jen krátkou dobu, mezi lety 1880-1900. Již v době vrcholného období naturalismu se rodila jeho oposice. Svědčí o tom slova Henriho Barbuse:

Naturalismus byl vnucen od roku 1880 a díky tvůrčí síle Zolově si udržel převážné postavení a vykonával rostoucí nátlak na literaturu po dobu dvanácti či patnácti let. Z různých příčin, jež budeme musit stručně prozkoumat, byl svět později svědkem podivně mocného a zejména velice obratně uspořádaného posílení oposice, jež zůstávala stále latentní, ale byla prakticky odzbrojena po dobu bouřlivého defilé Rougonů-Macquartů. Předchozí známkou tohoto zdvižení štítů byl v době vyjití Země hrozný útok tradičních kritiků, i s kritikem Tempsu, Anatolem Francem (spoustou nečistoty), a prohlášení, nazvané Manifestem Pěti, jež bylo uveřejněno ve Figaru v červenci roku 1887. Pět spisovatelů: Paul

44

Zola, É: Zabiják. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1965. (str. 265)

19

Bonnetain, Lucien Descaves, Gustave Guiches, Paul Margueritte, J.-H. Rosny odštěpilo se hřmotným způsobem od Zoly a určilo si za cíl zlehčit a zesměšnit jeho literární úsilí (ohromné siluety, nadlidské a roztodivné, beze vší linie atd.).45

45

Barbuse, H.: Zola. Praha, Družstevní práce 1933. (str. 175)

20

1.3 Naturalismus v divadle Naturalismus ve Francii se nejvíce uplatnil v románě, nemohl se však vyhnout divadlu. V 80. letech 19. století se tento směr začal projevovat v praxi pařížského divadla Théatre Libre, které vedl André Antoine46, původním povoláním úředník plynárny. Antoniovo divadlo můžeme označit jako takzvané studiové, experimentální. Toto pojmenování si zaslouží díky faktu, že zde hraná představení nebylo možné spolehlivě identifikovat, jelikož se v nich jednoznačně nevyskytovaly stylové, druhové ani žánrové charakteristiky. Studiové divadlo více než divadlo amatérské klade důraz na přínos pro samotné aktéry. Jedná se tedy velice často o divadlo autorské či alternativní, ve kterých se produkce pohybuje v oblasti mezi uměním a neuměním. Za studiová divadla můžeme považovat také nejrůznější divadelní dílny, takzvané workshopy, laboratoře a podobně, ve kterých je proces zkoušení daleko důležitější než samotné představení. 30. březen 1887 – tak právě toto datum se stalo památným pro dějiny francouzského a světového divadelnictví. Právě v tento den totiž skupina divadelních ochotníků pod vedením Andrého Antoina zahrála v malém divadelním sále na svahu Montmartru Henniquovu47 dramatizaci Zolovy novely Jacques Damour. Tímto představením byla představena nová tvář světa, kterou až do této doby francouzské divadelnictví nedovedlo vyjádřit. V době po porážce Napoleona III. a po rozdrcení Komuny totiž divadlo ve Francii setrvávalo na stanovisku napoleonské éry, zobrazovalo společenský lesk a nádheru, jak to ukazují vedoucí divadelníci této doby, herci a také dramatikové, jako například Dumas48. Antoniovo divadlo oproti kráse stavělo skutečnost. Jelikož vzniklo ve znamení naturalismu, snažilo se chránit před cenzurou. Představení tudíž byla soukromá, v uzavřené společnosti, hrálo se maximálně pro 350 lidí. Francouzský divadelní naturalismus měl svou zvláštnost, uplatňoval se spíše v režii a hereckém pojetí než v dramatické produkci. Antoinovo Théatre Libre uvedlo na scénu tématiku života davů v moderním velkoměstě. Cílem bylo 46

Antoine André-Léonard (1858–1943): francouzský divadelní režisér, herec a kritik, roku 1887 založil Théatre Libre. 47 Hennique Léon (1951–1935): francouzský spisovatel, proslavil se jako Zolův stoupenec. 48 Dumas Alexandre, mladší (1824–1895): francouzský prozaik a dramatik, nemanželský syn slavného francouzského spisovatele Alexandra Dumase staršího.

21

ztvárnit, jak dobové a společenské prostředí vytváří osud člověka podrobeného dědičnosti. Divadelní Antoinovi ochotníci našli zkrátka novou divadelní vědu, která spočívala v aplikaci Zolových a Tainových tezí na divadelní oblast. Právě v tomto čase se ukázalo, že naturalismus rozvrací drama, jelikož mate a zabíjí jeho hlavního hrdinu. Představení, která byla odehrána v divadle Andrého Antoina, musela obsahovat naprostou věrnost výpravy, přirozený přednes a herecký projev. Herci si měli počínat tak, jako by hráli v uzavřené místnosti, neměli vnímat publikum. V popředí všeho stála pravdivost, klasické přežitky a romantické tendence musely ustoupit. Antoine chtěl na jevišti zachytit skutečný život. Jelikož nenáviděl náhražky reality, vytvářel při divadelních představeních naprosté divy – scénu lékárny zaplavil několika sty lahviček, při jiném divadelním kuse vytvořil na jevišti vodotrysk, na scéně předvádějící řeznický krám nechal zavěsit velké kusy masa dodaného přímo z jatek. V Théatre Libre se hrály hry jinde odmítané. Antoine si pro svá představení rád vybíral hry považované za nehratelné, on sám je totiž hodnotil jako průkopnické. Jediné, co mu vadilo, bylo to, že francouzský naturalismus nevytvořil své drama. Z tohoto důvodu uváděl na scénu dramatizace románů Zolových, bratří Goncourtů či Daudeta49. Bohužel v těchto hrách pronikala všude románová struktura se svou popisností, bez náležité dějové soustředěnosti a výrazové zhuštěnosti. André Antoine si však nevybíral jen dramatizace románů známých naturalistických spisovatelů, objevil také například Tolstého50 Vládu tmy, Ibsenova51 Strašidla a Divokou kachnu, Hauptmannovy52 Tkalce a Haničku… V Antoinově divadle se hrálo jen dvakrát měsíčně, i tak zde ale bylo odehráno mnoho her od nejméně 114 autorů, z nichž 69 tu mělo svou premiéru. Jedinou výraznou dramatickou osobností doby byl Henry Becque53, autor Krkavců a Pařížanky. I když se Becque nehlásil k naturalismu ani žádné jiné

49

Daudet Alphonse (1840–1897): francouzský spisovatel, čelní představitel naturalismu a autor divadelních her. 50 Tolstoj Nikolajevič Lev (1828–1910): ruský spisovatel a filozof, představitel realismu. 51 Ibsen Johan Henrik (1828–1906): norský dramatik, básník a malíř, považován za zakladatele realistického dramatu, kritizoval často měšťáckou společnost. 52 Hauptmann Robert Johann Gerhart (1862–1946): německý prozaik a nejvýznamnější německý dramatik přelomu 19. a 20. století, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912. 53 Becque Henry (1837–1899): francouzský dramatik, realista a kritik měšťáckých mezilidských vztahů, obnovil realistické tradice francouzské komedie, teoriemi i praxí byl předchůdcem naturalistického dramatu.

22

škole, podařilo se mu vytvořit novou, výrazně realistickou dramatickou strukturu, která z části odpovídala naturalistickým koncepcím. Autorův nelítostně krutý a neuhlazený pohled na svět však neměl před francouzským měšťáckým publikem konce 19. století úspěch. Pod výrazným vlivem naturalismu pracoval také Francois de Curel54, jehož tvorbu jen částečně vystihují označení jako „francouzský Ibsen“ nebo „autor idejí“. Při studiu celého jeho díla je však bohužel patrné, že tento autor prožíval těžký konflikt mezi vírou a vědou, velice často řešil psychologické konflikty. Z Curelovy tvorby se u nás na začátku 20. století hrála Figurantka, Rub světice, Nová modla, Divoška, Poplašená duše a Nelidská země. Tendence naturalistického dramatu pokračovaly v komediích Émila Fabra55 a později vyústily v ostřejší pojetí sociálních konfliktů u Octava Mirbeaua56. André Antoine divadlem Théatre Libre komerčně u měšťáckého publika své doby nevyhrál. Roku 1894 musel s velkými dluhy ukončit jeho činnost. Širší publikum získal Antoine až jako ředitel Théatre Antoine (1896–1906), později divadla Odéon (1906–1914). I tak byl ale jeho počin vytvořit experimentální divadlo Théatre Libre plodný. Z umělecky spřízněných scén na Antoina navázalo v Berlíně pod vedením Otty Brahma57, jenž usiloval o sblížení divadla se životem a o věrnou scénickou nápodobu života, divadlo Freie Bühne (1889–1893) a divadlo Freie Volksbühne (1890–1914), které založil Franz Mehring58. V Londýně si vzalo jako vzor Théatre Libre divadlo Independent Theatre (1891–1896), jenž bylo otevřené J. T. Greinem, W. Archerem a G. B. Shawem. Roku 1898 zahájilo svou činnost Moskevské umělecké divadlo (zkratka MCHT, od roku 1920 MCHAT - navíc "akademické", to znamená. s lepší státní dotací). Založili a vedli je K. S. Stanislavskij59 a V. I. Němirovič-Dančenko60. Roku 1905 K. S. Stanislavskij s V.

54

Curel de Francois (1854–1928): francouzský dramatik, člen francouzské Akademie. Fabre Émile (1869–1955): známý jako úspěšný dramatizátor Balzacových románů, ředitel Francouzské komedie. 56 Mirbeau Octave (1848–1917): enormně produktivní spisovatel, novinář a aktivista. 57 Brahm Otto, vlastním jménem Abraham Otto (1856–1912): německý divadelní ředitel, režisér, teoretik a kritik, propagátor naturalismu. 58 Mehring Franz (1846–1919): německý historik, filozof, publicista a divadelní kritik,byl jednou z vedoucích osobností německé historické a literární vědy, teoretik levice německé sociální demokracie. 59 Stanislavskij Sergejevič Konstantin, vlastním jménem Alexejev (1863–1938): ruský herec, režisér, divadelní teoretik a pedagog. 55

23

E. Mejercholdem61 otevřeli při MCHT Divadelní studio v Kuchařské ulici (1905– 1906), Mejerchold později vedl několik dalších souborů studiového typu i mimo Moskvu. V následujících letech vznikala experimentující studiová divadla po celé Evropě i v USA. Naturalismu se nevyhýbalo například divadlo pod vedením Lugné-Poea62 s názvem L´Ouvre (1893–1929), které navázalo na amatérské pařížské divadlo věnující se symbolismu Théatre Mixte, z něhož vzápětí udělal jeho zakladatel, osmnáctiletý mladík Paul Fort63, Théatre d´Art (1890–1893).

60

Dančenko-Němirovič Ivanovič Vladimír (1858–1943): ruský režisér, divadelní pedagog a spisovatel. 61 Mejerchold Emiljevič Vsevolod (1874–1940): ruský režisér, herec a divadelní pedagog. 62 Poe-Lugné Marie Aurélien (1869–1940): francouzský režisér, herec a divadelní kritik. 63 Fort Paul (1872–1960): francouzský básník, dramatik a divadelní činitel.

24

1.4 Naturalismus v hudbě V hudbě se naturalismus snažil o přesné napodobení přírodních jevů. Jeho výrazové prostředky však byly omezené, proto se tvorba brzy přeorientovala do oblasti hudebního dramatu. V hudebně dramatické tvorbě se uplatnil zejména verismus, italský umělecký směr z konce 19. století, který v sobě zahrnoval prostředky realismu a naturalismu. Vyznačoval se jednoduchou působivou melodikou, spontánní rytmikou, novými harmonickými postupy, efektní instrumentací a oblibou exotických hudebních prvků. Verismus připravila opera Carmen od francouzského hudebního skladatele Bizeta64. Hlavními představiteli verismu byli P. Mascagni65, autor zvláště oper, operet, vokální a filmové hudby, G. Puccini66, jehož opery s exotickými náměty se dodnes těší trvalému zájmu publika a patří mezi nejčastěji hraná díla na celém světě, a R. Leoncavallo67, hlavní zástupce verismu v opeře. Ovlivněn italským uměleckým směrem, jenž obsahoval realistické a naturalistické prvky, byl také francouzský hudební skladatel G. Charpentier68 či italský skladatel U. Giordano69.

64

Bizet Georges (1838–1875): francouzský skladatel, ve svých operách uplatnil exotické prvky, dále autor operet, scénické hudby, Symfonie C dur, Te Deum, kantátové, písňové a jiné hudby. 65 Mascagni Stefano Antonio Pietro (1863–1945): italský skladatel a dirigent; v letech 1895–1902 ředitel Hudebního lycea G. Rossiniho v Pesaru, jeden ze zakladatelů verismu. 66 Puccini Maria Secondo Michele Domenico Antonio Giacomo (1858–1924): italský skladatel, představitel verismu. 67 Leoncavallo Ruggiero (1857–1919): italský skladatel, přední představitel verismu. 68 Charpentier Gustave (1860–1956): francouzský skladatel, autorem oper, orchestriálních děl, písní (cyklus Květy zla podle Ch. Baudelaira) a jiných děl. 69 Giordano Umberto (1867–1948): italský skladatel, autor zvláště oper.

25

1.5 Naturalismus ve filmu Naturalismus v hraném filmu z počátku 20. století se projevoval snahou přiblížit se skutečnosti téměř dokumentární rekonstrukcí, později se rozšířily tendence zdůraznit především negativní společenské jevy jejich detailním popisem. Podnětem k těmto aktům byl naturalismus divadelní a literární. V amerických filmech 30. a 40. let 20. století byly naturalistické tendence reakcí a hollywoodský schematický typ filmů, naturalismus 60. a 70. let 20. století byl inspirován teoriemi vulgárního sociologismu. V komerčních a pornografických filmech vznikajících od 60. let 20 století byl drastický naturalismus diktován výlučně obchodními zájmy. Samozřejmě také v českých snímcích můžeme sledovat projevy naturalismu. V duchu neorealismu byl u nás natočen například film Hoří, má panenko, jenž vznikl díky faktu, že trojice scénáristů Miloš Forman70, Jaroslav Papoušek71 a Ivan Passer72 navštívila ve Vrchlabí místní hasičský bál. Tento zážitek určil námět vznikajícího filmu včetně jeho zápletek, zároveň navodil Formanovi myšlenku, aby snímek natočil právě ve Vrchlabí a to bez obsazení jediného profesionálního herce. Do většiny rolí Miloš Forman obsadil místní obyvatele, kterým nikdy neukázal text filmu. Každou scénu pouze předehrál, poté nechal amatérské herce mluvit jejich vlastními slovy. Dějová struktura snímku se příliš nezměnila, ale dialogy, rytmus a chování lidí se stalo mnohem autentičtější. A právě v tomto spočívalo jádro snímku. Talent Miloše Formana i kvalitní scénář vznikajícího filmu Hoří, má panenko, zaujaly tehdejšího italského filmového magnáta Carla Pontiho73, manžela světoznámé herečky Sophie Lorenové74. Na natočení Formanova filmu Ponti poskytl částku 80 000 dolarů. Filmový magnát se neúčastnil vlastního natáčení, dostavil se až na promítání sestřihaného výsledného filmu. Bohužel s ním nebyl spokojen, považoval ho za zesměšňující parodii, proto odstoupil od 70

Forman Miloš, vlastním jménem Forman Tomáš Jan (1932): americký režisér, scenárista a herec českého původu. 71 Papoušek Papoušek (1929–1995): český malíř, sochař, scenárista a režisér. 72 Passer Ivan (1933): český režisér, vystudoval režii na FAMU a pak působil především jako asistent Miloše Formana. 73 Ponti Carlo (1913–2007): italský filmový producent, jeho kariéra byla úzce spjata s italským neorealismem a francouzskou „novou vlnou“. 74 Lorenová Sophia (1932): italská herečka, jedna z nejkrásnějších a nejrespektovanějších hereček nejen rodné Itálie, nýbrž celého světa.

26

smlouvy. Miloš Forman byl zdrcen, hrozilo mu dokonce desetileté vězení. Naštěstí se podařilo známému českému scénáristovi přemluvit francouzského režiséra a producenta Clauda Berriho75, aby za oněch dlužných 80 000 dolarů zakoupil všechna výhradní zahraniční práva. Katastrofa byla zažehnána a Formanův film Hoří, má panenko, se dokonce dočkal nominace na Oscara.

75

Berri Claude, vlastní jménem Langmann Claude (1932): francouzský režisér, koncem 60. let 20. století založil vlastní produkční společnost Renn, ve své vlastní tvorbě čerpá z francouzského literárního a historického dědictví.

27

2. Émile Zola, vůdčí osobnost literárního naturalistického hnutí Při vyslovení pojmu „naturalismus“ se mnoha lidem vybaví jméno Émile Zola. Pro tohoto známého francouzského romanopisce se stal důležitým mezníkem rok 1862, kdy stal zaměstnancem velkého pařížského nakladatelství Hachett. Pro mladého adepta literatury zde začal nový život. Svými kritickými články, povídkami, které vyšly pod souborným názvem Povídky pro Ninonu, a románem Klaudiova zpověď s autobiografickými prvky se Zolovi podařilo otevřít si cestu ke čtenářům. Opravdové slávy se Émile Zola dočkal roku 1880. V březnu tohoto roku vyšel autorův román využívající naturalistických prostředků Nana, osmá část cyklu Rougonů-Macquartů. První výtisky známého Zolova díla, jehož děj se odehrává ve vyšší společnosti, provázela ohromná reklama, v té době neslýchaná. Právě v tomto čase se kolem spisovatele začali scházet různí přívrženci. Za zmínku stojí jména Guy de Maupassant76, Joris-Karl Huysmans77, Henry Céard78, Léon Hennique a Paul Alexis79. Právě tito lidé totiž vytvořili pod Zolovým vedením naturalistickou skupinu, která se scházela v příjemném prostředí na břehu řeky Seiny, v klidném Médanu nacházejícím se nedaleko Paříže. V duchu Zolových koncepcí vytvořili tito muži kolektivní soubor povídek nazvaný Médanské večery, který byl věnován Gustavu Flaubertovi.

76

Maupassant de Guy Albert René Henri (1850–1893): francouzský spisovatel, mistr povídky a dramatické novely, představitel literárního realismu a naturalismu. 77 Huysmans Karl-Joris, vlastním jménem Huysmans Charles Georges (1848–1907): francouzský spisovatel, po naturalistických začátcích se přiklonil k psychologické analýze, úsilím o vyjádření nudy z životní banality se stal předchůdcem dekadentů, po roce 1891 konvertoval ke katolicismu. 78 Céard Henri (1851–1924): francouzský spisovatel, v jeho románech se projevil jako stoupenec estetiky naturalismu. 79 Alexis Paul (1847 –1901): francouzský spisovatel, zůstal nejvěrnější naturalistické doktríně Émila Zoly.

28

3. Naturalistické prvky ve vybraných Zolových dílech „Neřest a ctnost jsou produkty stejně jako vitriol a cukr“. Tímto motem z Taina byl uveden první Zolův román vytvořený v duchu naturalistické koncepce, Tereza Raquinová. Sám autor toto dílo označil za velkou psychologickou a fyziologickou studii. Jedná se o příběh ženy, která se svým milencem utopí manžela. Na vraždící pár o něco později však doléhají výčitky svědomí tak silně, že se začne vzájemně nenávidět. U muže i ženy začínají propukat silné nervové krize, které oba dovedou k sebevraždě. Rozvíjející se drama tedy nebylo navozeno jen vzájemnými lidskými a společenskými vztahy, ale také vrozenými či zděděnými fyziologickými příčinami, které určují duševní i tělesný vývoj každého člověka, jsou tedy základními faktory jeho budoucího osudu. Postavy v Zolově díle Tereza Raquinová byly tedy dobrým příkladem naturalistického pojetí člověka, který se podobá biologickému objektu, na němž je prováděn experiment. Další Zolova tvorba byla již plně prostoupena snahou o vědomé uplatnění naturalistických teorií, i když se v ní daly občas spatřit romantické či realistické tendence. Díla napsaná před Terezou Raquinovou byla jen určitým odrazovým můstkem pro autorovu stěžejní naturalistickou tvorbu, jejíž jádro tvořil mohutný dvacetisvazkový cyklus o rodině Rougonů-Macquartů, s podtitulem Přírodopis a sociální dějepis jedné rodiny za druhého císařství. Základní myšlenkou Émila Zoly bylo vykreslit osudy tohoto rozvětveného rodu a sledovat ho naturalistickými očima po dobu osudového období, které silně poznamenalo život celé Francie. Při práci na Rougonech-Macquartech spisovatel Zola postupoval přísně vědecky. Celou románovou epopej si velice dobře připravil. Například aktéry svého ohromného díla spisovatel zaznamenal do bohatého rodokmenu, jenž byl znázorněn také graficky, se všemi důležitými detaily a vzájemnými souvislostmi. Základy rodu Émile Zola poznamenal dvěma protikladnými principy, zdravím a nemocí. Jako symbol zdraví ustanovil romanopisec sedláka Rougona, nemoc reprezentovala Adelaida Fouquetová, jež po Rougonově smrti žila s opilcem Macquartem. V celém svém dvacetisvazkovém díle sledoval Zola vlivy obou

29

těchto principů. Potomstvo výše zmíněných venkovanů a později maloměšťáků nechal spisovatel proniknout do všech společenských tříd.

Ukázal intriky a mravy venkovského města, dobytého knězem; velikého politického šplhavce, lovícího slávu svrchovanosti v kalných vodách; přirozenost a náboženský mysticismus, bijící se v témž člověku v novém pozemském Ráji; předměstského dělníka, klouzajícího po šikmé ploše neřesti; holku, která mění okolo sebe ty nejmajetnější samce v loutky a řídí tanec boháčů, jako nástroj zkázy, pro svou silnou vůli ženy; měšťanský dům s přebohatým zevnějškem, přecpaný žřanicemi a hrabivostí; tržnici, ohromnou stravovací továrnu, a měšťáctvo, nasycené u císařského žlabu; veliký obchodní závod, jenž je sám v sobě několika městy nad sebou; peklo dolu; umělce, který se udýchává a stravuje, aby dosáhl snu, jejž tlačí stále před sebou; sedláka; pannu; rozpoutaného člověka uprostřed strojů; metlu-finančníka, který drží v dlani, již otevírá nebo zavírá, bouře a epidemie; válku, v níž se hroutí lidé, města a trůny; vědce, jenž objímá s klidem celou moderní dobu. Dvanáct set osob se v tom všem pohybuje.80

V Zolově stěžejním díle, které popisuje život rozsáhlé francouzské rodiny za dob druhého císařství, se to různými postavami a naturalistickými scénami jen hemží. Jak Rougonové, kteří jsou hlavními aktéry románového cyklu a představují buržoasii na vzestupu finančním, podnikatelském, politickém a intelektuálním, tak i nelegitimní linie Macquartů, jenž reprezentuje spíše třídu dělnickou nebo drobné živnostníky a obchodníky, posloužili Émilu Zolovi k rozvíjení jeho naturalistických metod. Na rozmezí obu základních rodů stojí Mouretové, k nimž se postupně provdaly rougonské a macquartovské dcery, a dále i rod Quenu. Lidovými levobočky Mouretů jsou Lantierové, kteří si v cyklu Rougonů-Macquartů budují silnou pozici. Na postavy všech těchto rodů Zola aplikoval naturalistické principy, které ustanovil ve své knize Experimentální román. Émile Zola chtěl svými romány upozornit společnost na fakta, kterých si moc nevšímala. Zřejmě proto se tento spisovatel v jednotlivých dílech věnoval

80

Barbuse, H.: Zola. Praha, Družstevní práce 1933. (str. 173)

30

líčení otřesných detailních scén, které se týkaly rozkladu osobnosti, jejího úpadku. Jazyk plný vulgarismů, kterým mluví většina Zolových hrdinů, byl také zvolen účelně. Naturalistická díla mají totiž burcovat, šokovat, vzbuzovat pozornost lidu. Pomocí ostrých slov a znázorňování syrovosti světa toho šlo lehce dosáhnout, alespoň Zolovi se to prostřednictvím jeho tvorby podařilo. Mohl být na sebe hrdý, těšit se ze svého úspěchu. Bohužel si tento spisovatel všímal spíše kritiky, která se na něj sypala ze všech stran, Zola se tedy skutečného štěstí a pocitu zadostiučinění nikdy nedočkal.

31

3.1 Zabiják Jedním z nejvýznačnějších a nejznámějších románů z cyklu RougonůMacquartů je Zabiják. Pomocí tohoto díla Émile Zola uvedl do francouzské literatury nové románové postavy, drobné řemeslníky a dělníky. Známý naturalistický spisovatel byl první, kdo upozornil na tyto lidi, na jejich těžký život. Před ním to nedokázal ani realista Balzac, jeden z nejpopulárnějších spisovatelů 19. století, také Viktor Hugo ve svých Bídnících zapomněl na vyobrazení dělnických příslušníků. Zola chtěl svým Zabijákem zapůsobit na morální svědomí čtenářů. Právě z tohoto důvodu jim ve svém románu ukazoval životní prostředí dělnictva, jež následně určovalo lidské mravy. Drobní řemeslníci a dělníci to neměli vůbec lehké. Těžká práce, málo peněz, skromné živobytí… Realita byla krutá, lidé se z ní pokoušeli pomocí různých prostředků dostat. Jedna z věcí, která člověku pomáhala alespoň na chvíli zapomenout na smutnou skutečnost, byl alkohol. Bohužel mnoho lidí to s ním přehánělo, zničilo si svou vlastní osobnost, spadlo až na dno. Zolův román je tím příkladem. Autor neměl v úmyslu dělníkům lichotit, ani je očerňovat. Chtěl zachytit pouze skutečnost, kterou předtím pečlivě zdokumentoval.

Dokumentace byla trpělivá a důkladná. Badatelé budou jednou moci napsat celá díla o vzniku, plánech a tříbení tohoto předměstského románu. Studium specielních knih, všeobecné vědy, biologie, lékařství, bádání historická, sociální, technická. Vznešený od Denise Poulota (jsou to zajímavé a pestré studie o jistých dělnických typech), Slovník hantýrky od Delwana, monografie o zaměstnání: zinkovače, řetězáře, pradleny, kováře. Dokumentační práce zahrnuje i jednání. Pozorovat přímo na místě, vidět, dotýkat se. Dotýkat se lidu v jeho vzezření a jeho zvycích, dotýkat se prostředí, v němž žije: jeho příbytku, jeho ulice, ohrady nebo dílny, v nichž pracuje, místností, do nichž chodívá, dotýkat se slov, jimiž myslí, výkřiků, které vyráží. Prošel některé dělnické čtvrti, pak zejména čtvrť Goutte-d´Or, kterou si zvolil, a úžeji a podrobněji jeden její obvod, v němž si vtiskl do očí jeho barevné skvrny, figuraci, uzavřenost, perspektivy. Hleděl na muže, kteří přicházejí s vlekoucíma se nohama večer ve skupinách, posměvační,

32

brutální nebo unavení, nebo zapálení záští či alkoholem; na ženy, ošklivější každého večera, staré ač mladé, zničené zbytečností svého úsilí. Poznámky se nahromadily v haldy; ovzduší, čtvrť, okolí, to vše se dostalo konečně pod kůži tohoto bojovníka písma. Styl je drsný a silný. Je to silné víno, které pije tento muž od pera, jehož čas plyne jako ve vatě. Člověk poznává, že se dotýká pravdy, když před ní počíná mít strach – protože pravda je vždycky cizinkou.81

Émile Zola chtěl svou naturalistickou koncepcí upozornit na sociálněekonomickou problematiku jím vybrané společenské vrstvy, dělnictva. Aby dosáhl svého cíle, využil prostředků, které nebyly v literatuře běžné a vymykaly se ustáleným představám. K zvýšení estetického a etického účinku využil novou uměleckou formu. Zolovo vyjadřování plné syrovosti mělo zkrátka zobrazit život četných postav žijících v pařížském předměstí. Zabiják je plný naturalistických scén. Právě tento fakt způsobil vlnu kritiky, která se sesypala na autora románu. Skandál propukl bezprostředně po tom, co Zolovo dílo začalo vycházet na pokračování v časopise La Bien public. Čtenáři nebyli zvyklí na takové otřesné líčení skutečnosti, právě proto v nich román vyvolal odpor. Redakce byla donucena vydávání Zabijáka zastavit. Naturalistické dílo se dočkalo nových výtisků až v červenci roku 1876, v týdeníku La République des lettres. Republikáni byli vzteky celí bez sebe, také socialisticky orientovaná část tisku byla velice pobouřena. Bohužel tito Zolovi odpůrci nemohli vydávání Zabijáka zastavit, román se stával populárním. Největší sympatie si dílo vydobylo roku 1887, kdy začalo vycházet knižně u Charpentiera.

Úspěch byl opravdu ohromný. Zolovo jméno se dostává takřka přes noc do všech úst a je ve všech perech. U Charpentiera jezdí vzhůru a dolů postupné náklady vydání, a vedle, v menším měřítku, je vidět balíky článků v novinách. Je to především úspěch vyděšený, úspěch zatajeného dechu, skandálu; úspěch plný reptání a štěkotu. V mocném díle, pevném a drásavém, oráčsky realistickém, jež vyplňovalo svou masou – po prvé v literárních análech – prázdné místo mezi

81

Barbuse, H.: Zola. Družstevní práce 1933. (str. 89)

33

vulgárním životem a epickou poesií, vystupovala především, ba můžeme říct výhradně, syrovost a přízemnost některých obrazů, některých sprostých slov.82

Zola chtěl svým dílem povědět pravdu o pařížském dělníkovi, ne zcela se mu to však podařilo. Postavy jeho románu jsou pasivní, rezignující, bez snahy proniknout dále za své soukromé zájmy a starosti. Takto se může chovat pár lidí reprezentující onu společenskou vrstvu, nikoliv celé dělnictvo. Tak jako tak však Émile Zola svým příběhem o pradleně Gervaise a dělníkovi Coupauovi vzbudil zájem široké veřejnosti. Některé lidi uchvátil, jiné naopak šokoval. Ti, kteří byli pobouřeni, vyčítali Zolovi krutost, obviňovali jej z pornografie, cynismu a nemorálnosti. V rozsáhlém díle Zabiják jsou uplatňovány mnohé naturalistické tendence. Při pročítání příběhu odehrávajícím se na pařížském předměstí se stáváme svědky lidského utrpení, neštěstí a bídy, což plyne z nelehké životní situace dělnictva; zákeřných bojů mezi ženami, jenž zápasí o muže, kteří jejich zájmu stejně nejsou hodni; bití, týrání, dokonce i vraždění žen a dětí svými manželi a otci, kteří se chovají bestiálně díky požívání velkého množství alkoholu; vulgárních slovních urážek, vymýšlení nepěkných přezdívek a pomluv; podivného chování lidí, kteří jsou ochotni žít v haldách špinavého prádla kvůli osobám, jenž je kvůli svému prospěchu dostanou bez výčitek klidně i na dlažbu; zhoubného alkoholismu a hrůzných věcí s ním spojených; pohlavní promiskuity, která plyne ze zkaženého prostředí předměstí; využívání lidí, kteří jsou tak hloupí, že to dopustí; znázorňování umírání a smrti, často velice škaredé; obžerství v protikladu s hladověním; zvráceného chování mladých dívek, které takto činí po vzoru svých matek; potupování lidské důstojnosti, úpadku až na dno. V Zolově knize Zabiják se stále opakují čtyři hlavní naturalistické obrazy: situace způsobené přílišnou konzumací alkoholu, pohlavní promiskuita, týrání žen a dětí, postupný úpadek

na naprosté

dno. Toto

vše je

dovršeno

používáním ostrých vulgarismů. Pojďme se postupně podívat na konkrétní případy, ve kterých jsou tučně zvýrazněny naturalistické projevy.

82

Barbuse, H.: Zola. Družstevní práce 1933. (str. 97)

34

Následky přílišné konzumace alkoholu můžeme sledovat ve scéně, kdy se pradlena Gervaisa navrací se svým bývalým milencem Lantierem z taneční zábavy domů a nalézá zde opilého manžela Coupeaua.

„Sakra, co to tu dělal? Tady to smrdí!“ poznamenal Lantier, když vešli. A opravdu, smrdělo to tam hrozně. Gervaisa hledala sirky a šlápla do mokra. Když se jí konečně podařilo rozsvítit svíčku, uviděli pěkné divadlo! Coupeau zvracel jako prase, byl toho plný pokoj. Postel byla pošpiněna, koberec také, dokonce i prádelník postříkal. Coupeau se svezl z postele, kam ho asi Poisson dopravil, a chrápal na zemi uprostřed vší té špíny. Válel se v tom jako prase, jednu tvář měl umazanou, vydechoval alkoholový dech otevřenými ústy a jeho prošedivělé vlasy se máčely v široké kaluži. „To je čuně! To je čuně!“ opakovala rozzlobená a dopálená Gervaisa. „Všechno tady zamazal! Ne, ani zvíře by tohle neudělalo, ani chcíplotina není tak odporná!“83

Pohlavní promiskuitu v Zolově známém románě reprezentuje především Gervaisa, která postupem času dělí svou přízeň mezi dva muže – manžela a otce svých dvou synů, Klaudia a Štěpána. V následující ukázce je zachycen okamžik, kdy Gervaisa poprvé začala sdílet své lože s jiným mužem než se kterým byla oddána.

Celá se třásla, ztrácela hlavu. A zatím co ji Lantier strkal do svého pokoje, objevila se za skleněnými dveřmi pokojíčku tvář Nanina. Holka se probudila, tiše vstala a stála tu v košili, pobledlá spánkem. Viděla otce, jak se válí ve vlastní blivanině. Zůstala jako přilepená na sklo a čekala, dokud spodnička matčina nezmizela v pokoji naproti, v pokoji druhého muže. Byla velmi vážná. Kulila oči a ty nestydaté dětské oči svítily smyslnou zvědavostí.84

Symbolem tyranství je v románu Zabiják alkoholik Bijard, soused Coupeauových.

83 84

Zola, É.: Zabiják. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1956. (str. 264) Tamtéž (str. 265-266)

35

Od té doby, co starý Bijard zabil svou ženu kopancem do břicha, byla Lalie svým sourozencům maminkou. Beze slova, sama od sebe nahrazovala mrtvou paní, a to tak dokonale, že ten nelidský otec, snad aby podoba byla ještě úplnější, tloukl teď dceru tak, jako kdysi tloukl ženu. Když se vracel domů opilý, musil tam mít nějakou ženu, kterou by bil. Ani si neuvědomoval, že je Lalie ještě dítě; třískal do ní jako do staré. Fackoval ji do obličeje tak prudce a pleť dítěte byla ještě tak jemná, že dva dny tam zůstávalo otištěno jeho pět prstů. Byly to ohavné výprasky, kopance pro nic za nic a opilec byl jako zuřivý vlk, který napadá ubohou ovečku, celou postrašenou a hubenou až k pláči.85

Začalo to odchodem jediné dcery Nany z domu, skončilo to smrtí manžela v záchvatu deliria, jenž na sklonku svého života prožíval neustále dokola v psychiatrické léčebně. Gervaisa už nemá pro co žít. Dokonce i milenec Lantier ji opustil. Pradlena ztratila svou důstojnost, spadla až na dno.

Tak žila Gervaisa po celé měsíce. Upadala stále víc a víc, snášela nejhorší ústrky a celé dny vlastně umírala hlady. Jak někde sehnala čtyři pěťáky, šla je hned propít a potácela se podél zdi. Ve čtvrti jí dávali nejhorší práce. Jednou večer se lidé vsadili, že nepozře něco strašlivě odporného: ale ona to spolkla, aby si vydělala deset pěťáků. Pan Marescot se rozhodl, že ji vystěhuje z její světničky v šestém poschodí. Ale protože našli právě starého Bru mrtvého v jeho koutku pod schody, smiloval se domácí a nechal ji v té díře.86

85 86

Zola, É.: Zabiják. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1956. (str. 320) Tamtéž (str. 422)

36

3.2 Nana Mnoho čtenářů si oblíbilo Zolovo dílo Zabiják z toho důvodu, že se snažilo o vykreslení pravého života pařížských řemeslníků a dělníků. Další autorův román usilující o zachycení skutečnosti Nana, který volně navazuje na Zabijáka, byl však přijat s velkými rozpaky. Lidé, jenž milovali zobrazení pravdy, nemohli toto dílo uvítat s radostí jako předcházející Zolův román z pařížského předměstí. Nana už nehovoří o nějakých podřadných lidech, dělnících. Hlavní pozornost je zde věnována odhalování neřestí a úpadku vážených lidí, z takzvané vyšší společnosti. Zřejmě tento fakt čtenáře kdysi tak rozrušoval. Tak jako tak román Nana vydělal Zolovi mnoho

peněz, takže se

v klidu mohl věnovat své další literární činnosti. Vědecká formule naturalistického románu vyžadovala podrobnou a věrohodnou dokumentaci. Z tohoto důvodu shromažďoval Émile Zola materiály pro své dílo Nana velice pečlivě a trpělivě. Na svých výpravách do Paříže si spisovatel opatřoval fotografie různých hereček, prolézal zákulisí divadel, nahlédl do šaten herců a divadelních dílen, trávil dlouhé hodiny na zkouškách v hledišti. Se svým přítelem Henri Céardem dokonce navštívil podniky pochybné pověsti. Při shromažďování informací o světě lidí, který chtěl Zola ve svém románě vylíčit, vyzpovídal mnoho osob. Hovořil například s herci, režiséry, řediteli divadel, hudebníky, šatnářkami či uvaděčkami. Některá fakta, která Émile Zola uplatnil ve svém díle, prozradil romanopisci Paul Aléxis či divadelník Ludovic Halévy, od něhož Zola vyslechl mnoho historek z divadelního zákulisí, které se týkaly života vyšších vrstev. K vykreslení titulní postavy románu Nana měl Zola pravděpodobně dva modely v ženách, které byly proslulými kurtizánami v posledních letech druhého císařství a v prvním desetiletí Třetí republiky. Prvním vzorem byla Valtesse de la Bigne, ke které Zolu přivedl malíř Guillement. Spisovatel si pozorně prohlédl její dům, který později podrobně ve svém díle vylíčil. Od druhé ženy, Blanky d´Antigny, si Zola vypůjčil některé věci související s její činností ve FoliesDramatiques. Tato kurtizána byla známá tím, že pořádala velkolepé hostiny na oslavu svých hereckých úspěchů. Také tuto skutečnost Émile Zola ve svém díle využil. Nana samozřejmě nebyla ani Valtessou, ani Blankou d´Antigny, přebrala

37

jen některé jejich dílčí rysy. Romanopisec byl informován také o jiných prostitutkách, například Coře Pearl či Delphine de Lise, jejichž některé vlastnosti také na svou Nanu aplikoval. Alexandrina Zolová prosila svého manžela, aby od psaní románu tohoto typu upustil. Tato žena neměla pochopení zejména pro mužovo večerní navštěvování podniků pochybných pověstí, ve kterých Zola získával velice důležité informace. Spisovatel se však svého cíle nechtěl vzdát. Poukazoval na rodokmen Rougonů-Macquartů, sestavený již v roce 1870, ve kterém osoba Nany zaujímala své čestné místo. Důkladnost nedovolovala Zolovi vypustit takto klíčovou postavu, která zapadala svým sociálním vývojem do řetězu osudů celého rodu, který byl poznamenán dědičným zatížením. Nana, dcera notorického alkoholika a ženy žijící v jedné domácnosti se dvěma muži, vyrůstá v bídě jako dítě špinavého pařížského předměstí. O něco později se z ní stává prostitutka, dle Zoly naprosto logicky. V této době se dospívající dívka učí využívat předností svého těla, pomocí něhož mstí svět svých lidí, řemeslníků a dělníků. Využívá boháče, požírá kapitály, podniky a pozemky, ničí životy a rodiny svých zbožňovatelů. Naně, původem prosté dívce, leží u nohou bankéři, hrabata, markýzové, novináři či velkopodnikatelé. Mladá žena je však poznamenána rodovou i společenskou příslušností, nikdy tedy nemůže definitivně splynout s onou vyšší vrstvou. Zřejmě z tohoto důvodu Nana nakonec po těžké nemoci umírá osamocena. Děje se tak právě v den, který znamená začátek konce druhého císařství. Nana, jejíž tělo je zničené řáděním neštovic, se tedy stává symbolem rozpadu společnosti, které zasadí smrtelnou ránu nastávající francouzsko-pruská válka. Také

v románu

Nana

spisovatel

Émile

Zola

využil

spoustu

naturalistických prostředků. Můžeme si zde všimnout dvojsmyslných narážek a necudností, kterými se projevují ženy i muži takzvaných vyšších vrstev; používání vulgarismů, jenž jsou pro Zolova díla typická; pohlavní promiskuity, kterou se nejvíce projevuje hlavní aktérka románu; využívání mužského chtíče ve prospěch ženy, jenž si vyžaduje splnění svých rozmarů; hádek mezi ženami i muži, které jsou pro ono prostředí, jenž Zola ve svém románu líčí, typické; odhalování neřestí takzvané vyšší společnosti, která se na úrovni chová jen před zraky veřejnosti; sexuálních styků mladých mužů se zralými ženami a naopak, kterými se to v knize jen hemží; lesbické lásky, jenž sebou přináší jak něžnosti, 38

tak i syrové chování způsobující v některých případech dokonce i smrt; líčení prostředí nejnižšího druhu lehkých holek; bití žen, ale také psychického i fyzického násilí páchaného na mužích; plnění zvrácených úkolů kvůli rozmarům ženy, která umí využívat předností svého těla; touhy ničit lidi, jejich úctu a majetek; znázornění ohavných nemocí a smrti, jenž velice nehezky mění lidské tělo. V známém Zolově díle Nana můžeme být svědky mnoha naturalistických scén, nejvíce jsou však zobrazovány tyto výjevy: smyslnost ženského pohlaví a její účinky, líčení pravd o takzvané vyšší společnosti, bití žen a zobrazování psychického i fyzického týrání mužů, lesbická láska. Nyní je potřeba ukázat jednotlivé příklady. Výrazy, jež jsou typické pro naturalismus, jsou v následujících ukázkách opět vyznačeny. Smyslnost ženského pohlaví a její ohromné účinky můžeme pozorovat ve scéně, kdy Nana vstoupí na jeviště jednoho pařížského divadla jakožto Venuše.

Sotva Diana osaměla, vstoupila Venuše. Hledištěm proběhla vlna vzrušení. Nana byla nahá. Klidně si troufala být nahá, jista všemohoucností svého těla. Halil ji toliko prostý závoj; pod jeho lehoučkou tkaninou se rýsovala oblá ramena, amazonská hruď, růžové hroty ňader trčely vzhůru pevné a napjaté jako kopí; bylo vidět široké kyčle, jak se rozkošnicky pohupují, stehna tlusté blondýny, celé to pěnové bělostné tělo. Venuše, zrozená z mořské vlny, oděná toliko závojem svých vlasů. A když Nana zvedla ruce, v podpažním důlku se ve světle rampy zlatilo chmýří. Žádný potlesk se neozval. Nikdo se už nesmál, tváře mužů byly vážné a napjaté, nosy se špičatily, rozjitřená ústa byla suchá. Sálem jako by zavanul lehoučký větřík plný temné hrozby. V té hodné holce se náhle vztyčila žena, věčný zdroj nepokoje; smyslnost jejího pohlaví se vzepjala, rozevřely se propasti chtíče. Nana se stále usmívala, ale nabroušeným úsměvem samice, která polyká muže.87

87

Zola, É.: Nana. Praha. Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1961. (str. 29)

39

Přetvářku „vyšší společnosti“ pozoruje Sametka, prostitutka té nejnižší třídy.

Paní Julesová bez jediné kapky potu jen strnule stála a čekala, kdežto Sametka při vší své neřesti žasla vidouc, jak se takový princ a pánové ve fraku tlačí s maskovanými komedianty na nahou ženu, a skrytě si pomyslila, že to s počestností nóbl lidí není tak hrozné.88

V psychickém i fyzickém týrání mužů z vyšší společnosti si libuje Nana, která tímto mstí lid pařížského předměstí, ke kterému se původem řadí.

Když ho Nana viděla tak poníženého, zmocňoval se jí tyranský pocit triumfu. Měla v krvi zběsilou touhu ponižovat. Nestačilo jí věc zničit, ještě ji musela pošpinit. Její tak jemné ruce zanechávaly hnusné stopy na všem, čeho se dotkly. Nerozbíjely jen, rozkládaly. A on hlupák se propůjčoval její hře v matné vzpomínce na svaté, které žraly vši a kteří jedli vlastní výkaly. Když s ním byla Nana v ložnici za zavřenými dveřmi, dopřávala si, co hrdlo ráčilo požitku vidět ponížení muže. Napřed mu jen tak žertem vrazila nějaký ten štultec, musil hovět jejím rozmarným nápadům, šišlat jako dítě, dělat papouška a opakovat po ní konce vět.89

Lesbická láska se v románu objevuje velice často, nejvíce je však prezentována Nanou a její přítelkyní Sametkou.

A tak počala oběma ženám odpůldne něžného miliskování, lichotek a výbuchů smíchu tlumených polibky. Pokračovaly v milostných pletkách, které přerušila policie, když vnikla do hotýlku v Lavalově ulici, zpočátku jakoby žertem. Ale jednoho krásného den žerty přestaly. Nana, která kdysi u Laury cítila ošklivost, teď chápala. Byla z toho celá rozrušená, zrovna zuřivá; tím spíše, že čtvrtého dne ráno Sametka pojednou zmizela. Nikdo ji neviděl odcházet. Pláchla

88 89

Zola, É.: Nana. Praha. Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1961. (str. 119) Tamtéž (str. 361-362)

40

v nových šatech, potřebovala čistý vzduch, zastesklo se jí po milovaném chodníku.90

90

Zola, É.: Nana. Praha. Státní nakladatelství krásné literatury a umění 1961. (str. 362)

41

3.3 Germinal Se Zolovým Germinalem přišlo další dílo o dělnictvu. V Zabijákovi reprezentovali tuto společenskou vrstvu nejvíce řemeslničtí dělníci, kováři, klempíři, pradleny, krejčí, prodavači a podobně, kteří pracovali pro soukromníky, byli tedy do jisté míry nezávislí. V Germinalu reprezentují dělnictvo horníci, kteří se bouří proti společnosti, jež je vykořisťuje a utlačuje. Dělnická třída v tomto Zolově románu je plná síly. Horníci nejsou pasivní, nerezignují. I když nakonec prohrávají, můžou byt tito lidé pyšní na skutečnost, že se snažili udělat něco pro svou rodinu, také pro zlepšení svého vlastního života. Ústředním tématem románu jsou události hornické stávky. Při psaní Germinalu byl Émile Zola ovlivněn skutečnou událostí, přesněji řečeno vzpourou, kterou uskutečnili v únoru roku 1884 horníci v Anzinu. Stávka trvala 56 dní, došlo v ní dokonce ke krvavým zásahům četníků a jízdního vojska proti bouřícímu se lidu. O místě konfliktu informoval Zolu jeho přítel Girard, poslanec radikální strany a profesor přírodních věd v Lille na Sorbonně. Jelikož tento člověk vydával Zolu za svého tajemníka, mohl romanopisec strávit několik týdnů v uhelné pánvi, cestovat po kraji a studovat jeho typografii, získávat důležité informace od úředníků, dozorců i samotných horníků. Od pana de Forcade, ředitele těžební společnosti, získal dokonce povolení navštěvovat určité podniky na povrchu i pod zemí. Tento fakt byl pro Zolu rozhodující, mohl totiž do nejmenších detailů poznat těžký život horníků, jejich práci, která jim nevydělala pomalu ani na chleba… Po návratu do Paříže romanopisec doplnil získané poznatky studiem pramenů o stávkách, seznámil se také s nejrůznějšími ekonomickými studiemi a politickými teoriemi. Název díla Germinal zvolil Zola podle údobí od 21. března do 19. dubna. Právě v této době se příroda začíná probouzet a rašit, v tomto čase roku 1795 ale také došlo k povstání v pařížském předměstí Saint-Antoine. Přijetí tohoto Zolova románu bylo kupodivu vesměs obdivné. Negativní názory, které provázely předcházející autorova díla, odezněly. K Germinalu se vyjádřil kladně například Philippe Gille, Adolphe Brisson či Anatole France91. Émile Zola dokázal, že má vypravěčský smysl a instinkt pro davy. Germinal 91

France Anatole, vlastním jménem Thibault Anatole-Francois (1844–1924): francouzský spisovatel, myslitel v tradicích antické a osvícenské filozofie, 1921 obdržel Nobelovu cenu.

42

poutal svou dramatickou stránkou, sílou a dechem hrozné skutečnosti. Vyskytly se sice také kritické hlasy, týkaly se však jen nepodstatných věcí. Zolův román z prostředí horníků dal přímý podnět k napsání celé řady děl s vyhraněnou sociální tématikou. Současná francouzská i světová literární kritika ho tedy právem považuje za mistrovské dílo. Germinal je zpracován především v duchu realismu, naturalistické Zolovo pojetí však ani v tomto románu zcela neumírá. V díle vyprávějícím o stávce horníků jsme svědky popisů lidí zničených těžkou prací v dolech; hladu, neustálého nedostatku jídla; nebezpečí, které představuje šachta; namáhavé práce, která horníkům zaručuje jen velmi skromné živobytí; projevů animálnosti, kterou zde reprezentuje sex, hádky a boje lidí; nepřetržitého používání vulgarismů, které jsou horníkům vlastní; nadávání a bití dětí, kterých je díky nevázanému sexu mezi hornictvem více než je únosné; bídy a utrpení; bití žen, které jsou už tak jako tak zničené těžkou prací v dolech nebo péčí o hromady dětí; líné buržoazie žijící z práce hladových a polomrtvých horníků; zloby dětí, jenž se mezi sebou navzájem bijí; týrání zvířat; umírání, nemocí, smrti; vraždění mužů, žen a dětí; potupování lidí za jejich života, ale také po smrti; strachu ze zimy a všudypřítomné špíny; popisů znetvořených mrtvých osob. V Zolově románě vyznačujícím se silným sociálním cítěním se nejvíce opakují tyto obrazy: líčení těžké práce horníků a jejích následků, projevy animálnosti lidí, zobrazování mrtvých osob, týrání dětí, žen a zvířat. Podívejme se na jednotlivé ukázky, samozřejmě se zvýrazněním naturalistických projevů. Jednou z hlavních postav knihy je Kateřina. Ačkoli má pouhých patnáct let, je těžkou prací v dole již pořádně zubožená.

Kateřina se počala v zoufalém vypětí sil protahovat, obě ruce zabořené do rusých vlasů, zcuchaných na čele i na šíji. Byla tak útlá na svých patnáct let, jak tu seděla v úzké košili, která ji obnažovala jen namodralé, uhlím jakoby tetované nohy a štíhlé paže, daleko bělejší než její našedlý obličej, jehož pleť už byla porušena od častého mytí černým mýdlem. Kateřina naposledy zívla. Otevřela poněkud příliš velká ústa s dokonalými zuby a chudokrevně bledými dásněmi,

43

zatímco se jí v šedých očích, slzících od přemáhané ospalosti, zračilo bolestné vyčerpání, které drtilo celé její tělo.92

V románu Germinal se velice silně projevuje animálnost lidí. V jedné scéně například díky davu umírá obchodník Maigrat, padá ze střechy. Rozběsněné ženy se však s jeho smrtí nespokojí, chtějí ho zesměšnit. Chovají se jako rozběsněná zvěř, kastrují ho…

Ozval se pronikavý hlas Baby Pálené: „Vykleštit ho jako kocoura!“ „To je ono, jako kocoura!… Za všechno to svinstvo, co nadělal!“ Mouquetka už mu stahovala kalhoty, Levaquová ho přitom držela za nohy. A Baba Pálená svýma vyschlýma stařeckýma rukama roztáhla nahá stehna a uchopila to mrtvé mužství. Držela je celé a táhla s takovým úsilím, až se jí napínal hubený hřbet a v kloubech jí praštělo. Měkká kůže vzdorovala, Baba Pálená to musela zkusit znovu; a nakonec urvala celý ten cár, kus chlupatého krvavého masa, zamávala jím a vítězoslavně se zachechtala: „Už ho mám! Už ho mám! Ječivé hlasy uvítaly tu příšernou kořist bouří nadávek. „Ty prasáku, teď už nebudeš našim holkám dělat parchanty!“ „Už ti nebudeme muset platit tělem, nebudeme ti muset nastavovat zadnici za kousek chleba!“93

Mrtvými lidmi i zvířaty se to v tomto Zolově díle jen hemží. Jako příklad může sloužit ukázka, kdy horníci objevují v dole oběti nehody, která se stala zhruba před týdnem.

Nahoře se Maheudka zhroutila vedle mrtvé Kateřiny; vykřikla jednou, vykřikla podruhé a pak znovu a znovu, naříkala dlouze, bez ustání. Několik mrtvol už bylo vytaženo, a ležely seřazeny na zemi: Chaval, o němž se myslelo, že ho zabil zával, jeden odbíhač a dva rubači, všichni stejně potlučeni, mozek vyplavený, břicho napuchlé vodou. V davu kolem ženské propadaly šílenství, rvaly na sobě sukně, drásaly si tváře.94

92

Zola, É.: Germinal. Praha, Odeon 1970. (str. 17) Tamtéž (str. 324) 94 Tamtéž (str. 449) 93

44

Že i děti dokáží být kruté dokazuje scéna, ve které týrají nebohou samici králíka.

Strkal Bertíka před sebou a navrhoval, aby si zpříjemnili cestu k prvním stromům tím, že zase pustí Polsku a poženou ji kamením. Janek měl tajně v úmyslu ramlici zabít, odnést si ji do své tajné skrýše v Réquillartu a tam ji sníst. Polska se rozeběhla, nos skrčený, uši dozadu; první kámen jí sedřel kůži na hřbetě, druhý jí přerazil ocas; a ačkoli už byla skoro tma, byla by určitě přišla o život, nebýt toho, že děti náhle zahlédly uprostřed mýtiny Štěpána a Maheua.95

95

Zola, É.: Germinal. Praha, Odeon 1970. (str. 247)

45

4. Nedostatky Zolovy naturalistické tvorby Émile Zola se snažil ve své tvorbě zachytit soudobého člověka. Bohužel při psaní jednotlivých románů opominul sociální pohnutky a mechanismy, potřeby a cíle lidu jeho doby. Zola se ani trochu nezabýval politikou, jelikož nenáviděl její zástupce. Stejně tak vyloučil ze svých děl veškerou morálku, cítil k ní nechuť. Mezery v tvorbě naturalistů popsal ve svém díle Henri Barbuse:

Ale rovněž a především musíme pronést slovo: nevědomost. Byla to nevědomost. Jež zabránila jim, naturalistům, vědeckým spisovatelům, lidem, kteří se honosili připoutáváním každého ke všem a kteří opakovali každou chvilku, že všichni jsou soudržní, aby byli důslední u sebe samých a aby napadali sociální život materialistickou kritikou. Byli na sto mil vzdáleni myšlenky, že lidoví bojovníci ulice, kteří dráždí hněv mas a od nichž je oddaloval v principu jen jejich titul politikářů, byli též vědci jistého druhu, a téhož druhu jako oni. Nerozmotávali ovšem v hloubi strukturu a kostru moderního života, hospodářské problémy, jejichž proudy a pohyby podmiňují život celků s větší přísností, než fysiologie podmiňuje psychologii; neujasňovali mezinárodní průřez tříd, jenž bourá národnostní ohraničenost a vlastenecké nedůslednosti – realistické roztřídění lidstva na světě. A přece je třeba dojít až k tomu, chceme-li ukázat přesný výhled na přítomnost a budoucnost lidského rodu, a dokonce, to nejčastěji, i chceme-li vylíčit současný typ úplně a do dna. Zde přichází na scénu, prohlubuje a zdůrazňuje tuto mezeru, dědičný hřích naturalismu, jenž je rubem jeho silné ctnosti. Zola, který pronikl tak plně do věcí, do hrubé látky světa, vzpírá se přizpůsobení jedněch fakt k druhým, vzpírá se celkovým vztahům; nezevšeobecňuje, nesynthetisuje.96

S prvotními výtisky Zolova díla Zabiják přišla také první velká kritika. Například politici tvrdili, že toto naturalistické dílo představovalo pařížského dělníka jako opilce a zaslíbence vězeňské cely. Musíme uznat, že tyto výtky byly to jisté míry oprávněné. Další mezerou v Zolově díle je, že neoznačuje pravé 96

Barbuse, H.: Zola. Družstevní práce 1933. (str. 153)

46

příčiny zla. Autor byl jen nezávislým pozorovatelem, nesnažil se o nápravu svých hrdinů. Tento fakt učinil jeho práci neúplnou. Kniha zůstává zoufalou, nemá žádné vyústění, je čistě negativní, má také úzký sociální dosah.

Prvním nesouhlasem autora se sebou samotným (autora, který, když se pustil do studia celého člověka své doby, si sliboval, že vylíčí celkový obraz dělnického světa), bylo, že udělal obraz pouze částečný. Druhým bylo to, že neukázal strašný mechanismus, jenž zde na zemi svírá kolektivum pracovníků, jenž podmiňuje jeho život a vyrábí jeho neštěstí. Mluví o prostředí, dovolujícím ukázat mravy lidu. A jemu jsou prostředím pouze vinárny. Prostoduchý požadavek, přílišná krátkozrakost, rozumování, jež se zastavuje při prvním kroku, přirovnatelné k oné tautologii, klasické už od dob Molierových, že opium uspává, protože má uspávací sílu.97

97

Barbuse, H.: Zola. Družstevní práce 1933. (str. 102)

47

Závěr Tato bakalářská diplomová práce se věnovala naturalismu, o který se česká literatura zajímá jen okrajově. Cílem bylo zachytit projevy tohoto specifického směru v pěti základních uměleckých oblastech – výtvarném umění, literatuře, divadle, hudbě a filmu. Jelikož si mnoho lidí v souvislosti s pojmem naturalismus vybaví jméno Émila Zoly, byla stěžejní pozornost věnována hlavně jemu. V práci bylo zmíněno jeho vůdčí postavení v literárním naturalistickém hnutí, poté byla stručně rozebrána jeho stěžejní díla, ve kterých se projevují různé naturalistické prvky.

48

Resumé Bakalářská diplomová práce s názvem Naturalismus a mimesis ve vybraných dílech Émila Zoly měla již zpočátku stanovené dva základní cíle. Za prvé se snažila vytvořit komplexní přehled o naturalismu. Tento cíl byl zvolen díky faktu, že je onomu specifickému směru věnováno v české literatuře jen velmi málo prostoru. Za druhé bylo nutné pohovořit o vůdčí osobnosti literárního naturalismu Émilu Zolovi a jeho naturalistické tvorbě. Mnoha lidem se totiž v souvislosti s pojmem naturalismu vybaví právě jméno tohoto známého francouzského spisovatele. Začátek práce patří základnímu vymezení pojmu naturalismus. Je zde pohovořeno o tom, z jakého slova pojem vznikl, co vlastně přívlastek „naturalistický“ znamená, jak se onen specifický směr projevoval ve filosofii či etice. Jelikož se naturalismus projevoval především v umění, literatuře, divadle, hudbě a filmu, je zpočátku této práce hlavní pozornost věnována právě těmto odvětvím. Ve výtvarném umění se naturalismus rozvíjel v různých slohových obdobích. Umělecky významnou podobu však tento směr získal v holandském, belgickém a německém malířství i grafice. Od 70. let 19. století se naturalismus v umění objevil také u nás. Nejvýznamnějšího postavení dosáhl naturalismus především v literatuře. Velký podíl na tomto úspěchu měl Émile Zola, vůdčí osobnost literárního naturalistického hnutí. Tento francouzský spisovatel ve svém díle Experimentální román ustanovil zásady naturalismu. Na svém sídle v Médanu také vytvořil naturalistickou školu. První krok k naturalismu v literatuře udělali bratři Goncourtové, kteří se proslavili především svým naturalistickým

dílem

Germinie

Lacerteuxová.

Filosofickou

základnou

naturalismu v literatuře byl pozitivismus. V duchu tohoto směru pracoval také Hippolyte Taine, který byl ovlivněn Hegelovým dialektickým myšlením. Taine vyvořil teorii prostředí, kterou se naturalisté v literatuře inspirovali. Naturalismus se nemohl samozřejmě vyhnout ani divadlu. Ve Francii se tento směr projevil především v praxi pařížského divadla Théâtre Libre, které vedl André Antoine. Toto divadlo patřilo k takzvaným divadlům experimentálním. Postupem času na Antoina navázala v Berlíně divadla Freie Bühne a Freie Volksbühne, v Londýně divadlo Independent Théâtre a Moskevské umělecké divadlo. O něco později

49

vznikala experimentující divadla po celé Evropě i v USA.V hudbě obsahoval prostředky naturalismu a realismu především italský verismus, který byl započat Bizetovou operou Carmen. Podnětem naturalismu ve filmu byly divadelní a literární naturalistické tendence. Filmový naturalismus se projevoval také v tvorbě českých scénáristů, například v snímku Miloše Formana „Hoří, má panenko“, který byl nominován na Oscara. Druhá část této práce je věnována vůdčí osobnosti literárního naturalistického hnutí, Émilu Zolovi. První projevy jeho naturalismu můžeme sledovat již v románě Tereza Raquinová. Přece jen toto dílo bylo jen přípravou pro další autorovu naturalistickou tvorbu, která se projevila především v rozsáhlém díle o rodině Rougonů-Macquartů. Tento Zolův cyklus má dvacet svazků, nebylo tedy možné rozebírat jednotlivé knihy. Pozornost se soustřeďuje na tři stěžejní romány cyklu – Zabijáka, Nanu a Germinal. Vyhledávání naturalistických scén v Zolových dílech bylo opravdu namáhavé, jelikož bylo nutné pročíst velké množství textu. Snažení se však vyplatilo. V každé knize jsou obsaženy specifické naturalistické rysy, které jsou v jednotlivých kapitolách podrobně vypsány. Émile Zola ve svém díle Experimentální román, jak už bylo výše zmíněno, ustanovil hlavní zásady naturalismu. Například nesoudit, nevyvozovat závěry a držet se studia fakt. Zolovy naturalistické principy však měly také své negativní stránky. Jelikož tento francouzský spisovatel a jeho příznivci odmítali socialismus, jsou Zolovi hrdinové pasivní, rezignující, smíření se svým osudem. Émile Zola se snažil být při psaní svých románů pouze nezávislým pozorovatelem, nesnažil se o nápravu svých postav. Jeho knihy tedy zůstávají zoufalé, bez vyústění, čistě negativní. Největší kritiky se dočkalo Zolovo dílo Zabiják. Touto knihou byli pobouřeni například politici, kteří tvrdili, že tento román představuje pařížského dělníka jako opilce. Tyto výtky jsou do určité míry oprávněné. Tak jako tak Émile Zola vzbuzoval zájem lidu. Někteří se nad jeho tvorbou pohoršovali, jiní ho však obdivovali. Zolovy romány se tiskly ve velkém, vydělaly autorovi spoustu peněz. Už tento fakt svědčí o tom, že si Émile Zola jako naturalistický spisovatel zaslouží pozornost. Jeho osoba byla s naturalismem těsně spjata a bezpochyby s ním bude spojována i nadále.

50

Le sommaire Au début le travail de bachelier diplômé avec le titre Le naturalisme et mimeses dans les oeuvre choisies d´Émile Zola avait deux buts essentiels. Tout d´abord s´est efforcé créer la récapitulation complexe du naturalisme. Ce but était élu a force de fait, que dans la littérature tchèque est a cette direction spécifique consacré minimum de l´espace. En seconde lieu il fallait de discuter de la personne directeur du naturalisme littéraire d´Émile Zola et de la création naturaliste. A raport du titre „naturalisme“ beaucoup de gens évoque justement le nom de cet auteur français connu. Le début de travail appartient à l´abornement essentiel de la notion du naturalisme. On parle de la naissance de la notion, de ce que l´épithète „naturaliste“ signifie au fait et comment cette direction spécifique se manifestait en philosphie ou dans l´éthique. Du fait que le naturalisme se faisat voir surtout dans l´art, dans la littérature, au théâtre, dans la musique et film, l´attention principale est destinée a ces branches au début de ce travail. Dans l´art plastique le naturalisme se déroulait dans divers périodes de styl. Cette direction a obtenu une image importante artistement dans l´art et graphique hollandais, belge et allemand. Des soixante-dix années du 19e siècle le naturalisme de l´art a apparu aussi chez nous. Le naturalisme a parvenu la position la plus importante surtout dans la littérature. Émile Zola, la personne directeur du naturalisme dans la littérature, avait un grande participation a ce succès.

Ce auteur français a

déterminé les principes du naturalisme dans son oeuvre Le roman experimental. Dans sa résidence à Médan il a créé l´école naturaliste. Les frères Goncourt, qui se sont illustrés surtout par son oeuvre naturaliste Germinie Lacerteux, ont fait le premier pas vers le naturalisme dans la littérature. Une base philosophique du naturalisme dans la littérature était le positivisme. En pensée de cette direction travaillait aussi Hippolyte Taine qui a eté influencé par les pensées dialectiques de Hegel. Taine a créé la theorie d´environnement, qui a inspiré les naturalistes dans la littérature. Sûrement le naturalisme ne peut pas éviter même le théâtre. En France cette direction s´est montreé surtout au Théâtre Libre, que menait André Antoine. Cet théâtre appartenait soi-disant aux théâtres experimentals. Peu à peu les théatres Freie Bühne et Freie Volksbühne en Berlin, le théàtre Independent

51

Théàtre en Londres et le Théàtre artist en Moscou ont renoué avec Antoine. Plus tard les théâtres expérimentals intervenaient dans l´Europe entière et aussi dans USA. Le verisme italien, qui était introduit par l´opera Carmen de Bizet, comportait dans la musique des moyens de naturalisme et de réalisme. L´impulsion de naturalisme dans le film étaient les tendances naturalistes théâtrales et littéraires. Le naturalisme de film manifestait aussi dans la création des scénaristes tchèques, par example dans la vue de Miloš Forman Brûle, ma fille, qui était nommé a Oscar. La deuxième partie de ce travail est consacré à la personne directeur littéraire du mouvement naturaliste, Émile Zola. Les premières déclarations de son naturalisme nous pouvons regarder déjà en roman Therèse Raquin. Cependent cette oeuvre était seulement une préparation pour autre création naturaliste de l´auteur, qui s´est exprimé surtout dans une oeuvre vaste sur la famille Rougon-Macquarts. Ce cycle de Zola a vingt volumes, donc on ne pouvait pas analyser des livres particuliers. Une attention est consacrée aux romans butoirs du cycle – L´assomoir, Nana et Germinal. Une recherche des scènes naturalistes dans les oeuvres de Zola était vraiment difficile, parceque il fallait de lire grand nombre des textes. Un effort était utile. Dans chaque livre sont contenus des traits naturalistes spécifiques que étaient écrits dans le chapitres particuliers. Émile Zola a constitué les principes généraux du naturalisme dans son oeuvre Le roman experimental. Par example ne juger pas, n´argumenter pas et se tenir des études des faits. Les principes naturalistes de Zola avait aussi ses aspects négatifs. Étant donné que cet auteur français et ses protecteurs refusaient le socialisme, des héros de Zola sont passifs, résignés, accordés avec leur sort. Dans ses romans Émile Zola s´efforcait être seulement un observateur indépendant, il ne s´efforcait pas de la reforme de ses héros. Donc ses livres reste désespérés, sans un débouché, purement négatifs. L´oeuvre de Zola L´Assomoir était le plus critiqué. Par example des politiques, qui ont affirmé que ce roman présente l´ouvrier parisien comme un ivrogne, étaient irrités par ce livre. Ces admonestations sont compétentes à ce point. En tout cas Émile Zola imprimait l´intérêt des gens. Certaines personnes s´offusquaient sur son oeuvre, d´autres l´admiraient. Les romans de Zola se imprimaient en grand et ils lui ont gagné beaucoup d´argent. Déjà ce fait démonte de ce que Émile Zola mérite l´attention 52

comme l´écrivain naturaliste. . Son personnage était attaché etroitement avec le naturalisme et sans doute sera lié avec lui aussi désormais.

53

Použitá literatura BARBUSE, Henri. Zola. Bohumil Štěpánek. 1. vyd. Praha : Družstevní práce, 1933. 248 s.

Duden Lexikon in drei Bänder. Manheim: Bibliographisches Institut AG, 1969. 2998 S.

FISCHER, O. J. – LIVANSKÝ, K. Naturalismus. In Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. (díl 2., 1870-1930). 1. vyd. Praha: Academia, 1976. s. 27-29.

Filosofický slovník. Praha: Svoboda , 1981. 555 s.

FLAUBERT, Gustave. Paní Bovaryová. Eva Musilová. 1. vyd. Praha : Odeon, 1973. 490 s.

GIRARD, René. Lež romantismu a pravda románu. Alena Šabatková. 1. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1968. 375 s.

KVAPIL, Š. J. Zola. In Slovník spisovatelů Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. s. 687-689.

LIVANSKÝ, K. „Médanská skupina“. In Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. (díl 2., 1870-1930). 1. vyd. Praha: Academia, 1976. s. 79-81.

Malý encyklopedický slovník A – Ž. Praha: Academia, 1972. 1419 s.

MINÁŘ, J. – FISCHER, O. J. – KVAPIL, Š. J. Vůdčí myslitelé doby Taine a Renan. Pozitivistická literární věda. In Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. (díl 2., 1870-1930). 1. vyd. Praha: Academia, 1976. s. 29-51.

54

STENDHAL. Červený a černý. Otakar Levý. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1874. 467 s.

ZATLOUKAL, A. Cesta k naturalismu: Goncourtové. In Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol. (díl 2., 1870-1930). 1. vyd. Praha: Academia, 1976. s. 5358.

ZOLA, Émile. Germinal. Eva Outratová. 1. vyd. Praha : Odeon, 1971. 454 s.

ZOLA, Émile. Nana. Miroslav Jirda. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1961. 387 s.

ZOLA, Émile. Zabiják. Jaroslav a Růžena Pochovi. 1. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. 423 s.

55

Další zdroje [cit. 2007-06-01] [cit. 2007-06-02] [cit. 2007-06-01]

56

Přílohy Naturalismus ve zkratce: Představitelé: Naturalismus ve výtvarném umění

J. T. Israels A. Mauve A. Menzel W. Liebl F. von Uhde V. Brožík E. H. Schwaigr J. Schikander Naturalismus v Bratři Goncourtové literatuře É. Zola V. Mrštík K. M. Čapek-Chod J. K. Šlejhar

Naturalismus v A. Antoine divadle H. Becque F. de Curel O. Brahm F. Mehring J. T. Grein W. Archer G. B. Schaw K. S. Stanislavskij V. I. NěmirovičDančenko V. E. Mejerchold Lugné-Poe P. Fort Naturalismus v Bizet hudbě P. Mascagni G. Puccini R. Leoncavallo G. Charpentier U. Giordano

Období:

Projevy:

Tento směr patřil k obecnému slohovému principu, který se projevoval v různých slohových obdobích

Aplikace přírodních věd, zejména darwinismu, do umění

Důležitým mezníkem léta 1870-1871, vrcholné období 1880-1900

Spisovatelova neosobnost, pečlivá dokumentace, odmítání politiky a socialismu Naturalismus Aplikace v divadle se proslavil Zolových a zejména praxí Tainových tezí pařížského divadla na divadelní Théatre Libre pod oblast, vedením André zachycení Antoina, 30. březen reality bez 1887 – důležité datum jakýchkoli pro dějiny náhražek francouzského i světového divadelnictví

Zejména konec 19. století, kdy se v dramatické tvorbě uplatnil zejména italský verismus

57

Jednoduchá působivá melodika, spontánní rytmika, nové harmonické postupy, efektivní instrumentace, obliba exotických hudebních prvků

Naturalismus ve filmu

M. Forman

Rozvoj na počátku 20. Snaha přiblížit století se skutečnosti téměř dokumentární rekonstrukcí, později tendence zdůraznit negativní společenské jevy

58