MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Protektivní a rizikové faktory socializace dítěte Diplomová práce

Brno 2007

Vypracovala: Nina Špačková

Vedoucí práce: RNDr.Mgr. Alice Prokopová Ph.D.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a prostudovala uvedený seznam literatury. Souhlasím, aby byla práce uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

2

OBSAH

Úvod ...............................................................................................................................5 Teoretická část ...........................................................................................................7

1. Socializace............................................................................................................8 1.1. FUNKCE SOCIALIZACE .........................................................................................9 1.2. SOCIÁLNÍ VÝVOJ ...................................................................................................9 1.2.1. OSOBNOSTNÍ SLOŽKA SYSTÉMU ...................................................................10 1.2.1.2. ZÁKLADNÍ SOCIALIZAČNÍ POTŘEBY .........................................................11 1.3. PRŮBĚH SOCIALIZACE OSOBNOSTI ..................................................................12 1.3.1. KOJENECKÉ OBDOBÍ .......................................................................................13 1.3.1.1. SOCIALIZAČNÍ VLIV PRIMÁRNÍHO VZTAHU - DÍTĚ A MATKA...............13 1.3.1.2. SOCIALIZAČNÍ VLIV DALŠÍCH VZTAHŮ - DÍTĚ A OKOLÍ ........................14 1.3.1.3. BAZÁLNÍ ÚZKOST ........................................................................................14 1.3.2. BATOLECÍ OBDOBÍ ..........................................................................................16 1.3.3. PŘEDŠKOLNÍ VĚK ............................................................................................16 1.3.3.4. HRA ................................................................................................................16 1.3.4. MLADŠÍ A STŘEDNÍ ŠKOLNÍ VĚK ..................................................................18 1.3.4.1. ŠKOLA JAKO VÝZNAMNÝ SOCIALIZAČNÍ FAKTOR .................................18 1.3.5. DOSPÍVÁNÍ........................................................................................................20 1.4. SOCIALIZAČNÍ ČINITELÉ ....................................................................................20 1.4.1. RODINA JAKO VÝZNAMNÝ SOCIALIZAČNÍ ČINITEL ...................................21

2. Rodinné prostředí .........................................................................................23 2.1. VLIV RODINNÉHO PROSTŘEDÍ NA TĚLESNÝ VÝVOJ DÍTĚTE ........................24 2.2. VLIV RODINNÉHO PROSTŘEDÍ NA DUŠEVNÍ VÝVOJ DÍTĚTE.........................25 2.2.1. CITOVÉ ZÁZEMÍ RODINY ................................................................................26 2.2.1.1. DOMOV ..........................................................................................................27 2.2.1.1.1. VROZENÁ POVAHA...................................................................................28 2.3. VLIV RODINY A RODINNÝCH SPOJENECTVÍ NA JEDNOTLIVCE ...................29 2.4. POZITIVNÍ A NEGATIVNÍ VLIV RODINNÉHO PROSTŘEDÍ NA DÍTĚ ...............31

3. Manželství..........................................................................................................32 3.1. VOLBA MANŽELSKÉHO PARTNERA..................................................................32 3.1.1. NA ČEM JE VHODNÉ SE DOHODNOUT PŘED SVATBOU ..............................33 3.1.2. VZÁJEMNÁ OČEKÁVÁNÍ .................................................................................34 3.1.2.1. OD OČEKÁVÁNÍ K PRVNÍ MANŽELSKÉ KRIZI...........................................36 3.1.3. RIZIKOVÉ FAKTORY VOLBY MANŽELSKÉHO PARTNERA..........................36 3.1.4. MÍT RÁD SÁM SEBE .........................................................................................37 3.1.5. BIOLOGICKÉ ROZDÍLY MEZI MUŽEM A ŽENOU...........................................38 3.2. KOMUNIKACE MEZI MANŽELI ..........................................................................40 3

3.2.1. KONFLIKT JAKO SOUČÁSTÍ LIDSKÉHO VZTAHU.........................................40 3.3. VÝCHOVA DĚTÍ ...................................................................................................41 3.3.1. MANŽELSKÝ VZTAH A DĚTI ..........................................................................41

4. Rizikové faktory socializace dítěte .....................................................43 4.1. NEGATIVNÍ PROGRAMOVÁNÍ DÍTĚTE ..............................................................43 4.1.1. VĚDOMÁ A NEVĚDOMÁ SLOŽKA LIDSKÉHO JÁ ..........................................43 4.2. NAHRAZOVÁNÍ LÁSKY K DĚTEM MATERIÁLNÍMI PROSTŘEDKY ................47 4.3. NEDOSTATEK RODIČOVSKÉ POZORNOSTI ......................................................48 4.4. VÝCHOVA AUTORITATIVNÍHO RODIČE ...........................................................49 4.5. VÝCHOVA PASIVNÍHO RODIČE .........................................................................50 4.6. LÁSKA S PODMÍNKOU ........................................................................................51

5. Protektivní faktory socializace dítěte ..............................................53 5.1. BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA ..................................................................................53 5.1.1. KONTAKT OČIMA ............................................................................................53 5.1.2. FYZICKÝ KONTAKT .........................................................................................54 5.1.3. SOUSTŘEDĚNÁ POZORNOST ..........................................................................55 5.2. ASERTIVNÍ VÝCHOVA ........................................................................................55 5.2.1. ASERTIVNÍ DOVEDNOSTI ...............................................................................56 5.3. AKTIVNÍ NASLOUCHÁNÍ ....................................................................................57 Praktická část ...........................................................................................................59 ILUSTRATIVNÍ KAZUISTIKY .......................................................................................60 KAZUISTIKA I. .............................................................................................................60 KAZUISTIKA II.............................................................................................................63 KAZUISTIKA III. ..........................................................................................................65 Závěr ............................................................................................................................68 Resumé ........................................................................................................................69 Seznam použité literatury ....................................................................................71 INTERNETOVÉ ODKAZY..............................................................................................73

4

Úvod

Slovo socializace patří ke slovům, které se velmi často vyskytují v sociologii a to právě proto, že označuje základní sociální zakořenění každého člověka do společenského prostředí, ve kterém žije. Význam společenského prostředí pro člověka je v rámci socializace neodmyslitelný. Člověk je tvor společenský a jeho základní přirozeností je žít mezi lidmi. Se společenskou izolací a neúspěchy v sociálních vztazích se každý člověk vyrovnává velmi obtížně a cítí se ohrožen ve svém lidství. Potřeba sounáležitosti je velmi silná v každém věku, avšak nejvíce v období dětství. O tom, jak úspěšně se jedinec začlení do společnosti rozhoduje z velké části prostředí, ve kterém člověk vyrůstal v dětství a tím je prostředí rodinné. Rodina je základním stavebním prvkem každé společnosti. Právě rodinné prostředí významně ovlivňuje způsob, jakým se bude člověk během života socializovat, jaké bude zaujímat místo ve společnosti, jaké bude mít společenské ohodnocení či jaká bude jeho sociální role. Má diplomová práce je zaměřena na problematiku vlivu rodinného prostředí na sociální vývoj dítěte, na protektivní a rizikové faktory ovlivňující socializaci dítěte. Inspiraci k vybranému tématu diplomové práce jsem získala na základě mnohonásobných zkušeností z mého ročního pobytu ve Francii, kde jsem mimo studium francouzského jazyka bydlela a starala se o děti ve třech francouzských rodinách. V každé rodině jsem žila a pečovala o děti minimálně dva měsíce, což mi umožnilo hlouběji proniknout do souvislostí rodinných vztahů. S dětmi jsem byla v každodenním kontaktu, tudíž jsem s nimi navázala intenzivnější vztah a díky tomu jsem dokázala snadno rozpoznat jejich pocity a nálady. Diplomová práce se skládá ze dvou částí, teoretické a praktické. První část diplomové práce, část teoretická, se skládá ze čtyř kapitol. První kapitola je zaměřena na objasnění pojmu socializace a jejího průběhu, dále na sociální vývoj v jednotlivých vývojových fázích lidského jedince a na postihnutí nejzákladnějších socializačních činitelů.

5

Ve druhé kapitole je věnována pozornost rodinnému prostředí, jakožto nejdůležitějšímu prostředí, které ovlivňuje úspěšnou či neúspěšnou socializaci každého člověka během života. Třetí kapitola se věnuje problematice manželství, volbě manželského partnera, manželské komunikaci a řešení konfliktů, jelikož nutným předpokladem fungující rodiny je v prvé řadě fungující manželský vztah, který zůstává tím nejdůležitějším poutem v rodině. Aby mohl manželský vztah bez větších problémů fungovat, je potřebné, aby si manželé navzájem důvěřovali a milovali se. Láska k druhému člověku pramení z lásky k sobě, která sehrává důležitou roli v životě každého člověka. Bez optimální dávky sebelásky, kterou každý sám sobě dává, nemůže existovat vyrovnaný manželský vztah a tím i vyrovnané rodinné prostředí a následná výchova dětí. Poslední kapitola teoretické části diplomové práce zpracovává nejtypičtější rizikové a protektivní faktory socializace, které jsem při svém pobytu ve francouzských rodinách zaznamenala. Ve druhé, praktické části diplomové práce je problematika sociálního vlivu rodinného prostředí na socializaci dítěte podrobně zpracována na základě kazuistik ve třech zmíněných francouzských rodinách.

6

Teoretická část

7

1. Socializace

Socializace zaujímá významné místo v sociální determinaci jedince. Jedná se o celoživotní proces začleňování se jedince do společnosti, v němž dochází k postupným proměnám, kdy se jedinec vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z něho člověk jako kulturní a společenská bytost, která je schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti. Je to nesmírně významná přeměna. Člověk se učí začleňovat, zapojovat se do společnosti tj.do různých společenských komunikativních vztahů, do společenských vztahů, dále do společenských skupin, organizací a institucí. Socializace zabezpečuje vrůstání člověka do společnosti a kultury a znamená získávání sociálních dovedností, návyků a postojů potřebných pro styk s lidmi, pro přijímání různých společenských rolí, morálních i jiných norem společnosti.

Socializace se uskutečňuje ve společenských a mezilidských vztazích vzájemným působením osob, skupin, institucí. Tento proces probíhá tedy ve vzájemné interakci jedince a společnosti. ,, Je třeba poznamenat, že socializace není pasivním dějem, kdy je člověk formován tlaky společnosti, ale jedná se o vzájemnou interakci lidských potřeb a působení společnosti, kultury a jazyka.“ 1. Každý člověk je od narození aktivním činitelem tohoto procesu. Socializace je založena na celoživotním sociálním učení, vyplývající z kontaktu s lidskou společností. Výsledkem tohoto procesu je rozvoj specificky lidských vlastností a kompetencí, ale i schopnost jejich regulace v závislosti na pravidlech této společnosti a modifikace na základě aktuální situace.

1

Holý, Ivan.: Úvod do sociologie, str. 36

8

1.1. Funkce socializace

Socializace je procesem rozvoje takových vlastností a kompetencí, které umožňují postupnou integraci jedince do společnosti. Takové začlenění jedince do společnosti, kdy v ní dovede bez problémů žít, je jí přijat a sám se s ní identifikuje.

Každá společnost si v průběhu času vytvoří určitý typ průměrné, modální osobnosti, jejíž znaky by, alespoň rámcově, měly mít všichni její členové. Společnost má také svůj ideál, představu komplexu těch nejžádoucnějších vlastností. Mají stejný smysl jako individuální ideál identity, představují cíl, k němuž by měla socializace směřovat. Socializační proces je zaměřen na rozvoj určitých, pro danou společnost typických vlastností a kompetencí. Jejich komplex představuje normu platnou v této společnosti. Společnost nám tedy zadává jako úkol, kým se máme stát. Každá společnost ovlivňuje vývoj svých členů. Tito lidé jsou jejím produktem a sama společnost se jejich prostřednictvím reprodukuje. Každý člověk získá v rámci socializace základní předpoklady k integraci do této společnosti. Z tohoto hlediska se všichni příslušníci takové sociální skupiny podobají. Dovedou se orientovat v okruhu zde běžného sociálního chování, dovedou spolu komunikovat, sdílejí podobné hodnoty a postoje, chápou obsah jednotlivých rolí a s nimi související projevy. Příslušnost ke stejnému společenství působí jako jeden ze zdrojů jistoty, dané znalostmi a z toho vyplývajícím očekáváním ve vztahu k těmto lidem. Odlišným lidem nelze tak snadno porozumět. Cizost vyvolává pocit nejistoty, někdy dokonce i ohrožení.

1.2. Sociální vývoj

Sociální vývoj lze zjednodušeně posuzovat jako proces postupné orientace jedince v sociálním prostředí a z toho vyplývající rozvoj sociální zkušenosti, která umožňuje jeho přijatelné začlenění do společnosti, tedy adaptaci na její podmínky. 9

V průběhu socializace vznikají nové motivy, zatímco vrozené pudové tendence jsou různými způsoby modifikovány či potlačovány. Dochází i k postupnému rozvoji osobních hodnot, k osvojování si sociálních norem příslušné společnosti, osvojování si kulturních způsobů chování, osvojování si sociálních dovedností a návyků, postojů a dispozic k sociálním rolím.

1.2.1. Osobnostní složka systému

V průběhu socializace se jedinec vzhledem k začlenění se do společenskokulturního systému stává jeho součástí. Individuálními, socializovanými osobnostmi svých členů je tento systém stále znovu aktualizován a předáván z generace na generaci. Jedinec je nejen socializován vnějšími složkami systému, ale zároveň socializuje i sám sebe. Při začleňování se do společnosti a do sítě mezilidských vztahů je jedinec vystaven soustavám očekávání, pobídek, tlaků, ze strany společnosti, které Předpokládají, že se bude chovat v jednotlivých situacích určitým způsobem. Na jeho vlastnosti, projevy a výkony klade sociální prostředí, ať už záměrně či nezáměrně,určité normy, které stanovují, kdy a jak bude na jeho vlastnosti, projevy a výkony reagováno. Kritickým

momentem

socializace

člověka

je,

že

si

sám

v určité

fázi

psychosociálního vývoje začne stanovovat normy, hodnoty a přesvědčení podle kterých se dále řídí ve svém sociálním prostředí. ,, Osobnost není pouhým mechanickým produktem vlivů sociálních podmínek. ˝ 2 ,, Sebe prosazení

jedince se uskutečňuje v podmínkách společensko-kulturního

systému v dynamice mezilidských vztahů a činností: osobnost se jednak podřizuje těmto podmínkám, jednak je ale také podřizuje svým vlastním záměrům.˝

2 3

3

Helus, Zdeněk: Psychologické problémy socializace osobnosti, str. 42 Helus, Zdeněk: Psychologické problémy socializace osobnosti, str. 42

10

1.2.1.2. Základní socializační potřeby

Potřeba začlenění se do vztahů je jednou z nejdůležitějších potřeb v životě člověka, kdy jádrem je navazování mezilidských vztahů, které se vyznačují vzájemnou oboustrannou úctou, odpovědností, vzájemným respektováním a pochopením. Další významnou a nezbytnou potřebou pro život jedince je potřeba tvůrčího přesahu, která se projevuje tendencí člověka překonávat určitá omezení, sevření daná stávajícími podmínkami. Jedinec během života usiluje o vybudování podmínek důstojnějších v souladu s jeho názory, nároky a plány, o realizaci sebe sama. Pokud skupina či společensko-kulturní systém neumožní člověku dostatečný prostor pro realizaci těchto potřeb (osobní růst), pak se tyto potřeby zvrací v destruktivní tendence. To vše závisí na charakteru sociálního prostředí, jeho podmínky, normy, hodnoty, přesvědčení, které stimulují jedince k tomu, aby realizoval své potřeby či nikoliv. Jedinec má potřebu překonávat svůj nynější stav, realizovat neustále svůj osobní růst. Na druhé straně má ale současně potřebu pevného zázemí a jistoty. Osobní předpoklady uspokojující tyto potřeby se formují již v ranném dětství. Pro dítě je určující jakým způsobem vnímá své první mezilidské vztahy ( tj.s matkou, otcem). Pokud v této nejranější fázi dítě získá pocit uspokojení - tedy že je akceptováno, vkořeněno do neproblematických vztahů skýtajících ochranu a bezpečí, dokáže se následně otevírat novým vztahům. Dítě je motivováno do nich vrůstat, jelikož zobecňuje své příjemné zážitky z prvních typů kontaktů se sociálním prostředím i na další lidi. Došlo-li však k otřesům jistot, které první vztahy přináší a které nemohou být nikde jinde nalezeny, bývá zpravidla ohrožen další psychosociální vývoj dítěte. Jedinec má v takovém případě tendenci se na neuspokojivé vztahy fixovat, se snahou uchovat si tyto vztahy a osoby, o které se bojí a které mu stále unikají. Později prožívá své budoucí vztahy úzkostlivě, nevnímá jakou pro něho

mají nové vztahy hodnotu, jelikož tvrdošíjně opakuje

mechanismy původního soužití mezi sebou a jeho rodiči. Další klíčovou potřebou jedince je co nejlepší a nejpravdivější vyjádření své vlastní identity v životních situacích. Za koho a za co se považuje prozrazuje jeho každodenní chování, činnosti, starosti a naděje.

11

Jedinec jedná a usiluje ve svém životě jako někdo, kdo je tím kým je- jeho vlastní identita. Někdy se problém vlastní identity stává mučivou aktuálností každodenního života. Pod

vlivem hlubokých otřesů a opakovaném zklamání může jedinec ztratit

možnost a schopnost vyjádřit sebe sama způsobem sobě vlastním, kdy se cítí, že přestal být tím, za koho se dosud považoval, a že tedy vlastně neví kým je. Pocit ztráty vlastní identity bývá příznakem a někdy i zdrojem vážných duševních poruch. ,, Znakem úspěšné socializace je, stala- li se identita produktem a současně i východiskem konkrétního společenského začlenění osobnosti, rozvíjejícího její dispozice a ústícího v optimální soulad mezi hodnocením a sebehodnocením její platnosti v dynamice společnosti.˝

4

Jednou z hlubokých potřeb osobnosti je dosažení zkušenosti a poznání, že chod věcí má smysl a že svět a život jsou pochopitelné a srozumitelné skutečnosti.

1.3. Průběh socializace osobnosti

Proces socializace je nejintenzivnější a nejvýznamnější v dětství, ale pokračuje celý život, v dospělosti a dokonce i ve stáří. Nejvýznamnějším socializačním prostředím je rodina. Rané sociální zkušenosti dítěte vytváří základ, který zahrnuje komplex prvních zkušeností s působením sociálního světa. Tyto zkušenosti bývají označovány jako bazální zkušenost. Z hlediska průběhu socializace je důležité, jaká tato rodina je, jak dítě přijala a jakou zde má pozici. Rodina působí na jedné straně jako reprezentant společnosti, jejích socio-kulturních tradic, ale na straně druhé je každá rodina něčím specifická. A protože i každé dítě je jedinečnou individualitou, bude mít jeho socializace v tomto prostředí individuálně specifický průběh.

4

Helus, Zdeněk: Psychologické problémy socializace osobnosti, str. 49

12

1.3.1. Kojenecké období

V kojeneckém věku je důležitý vztah s matkou. Jejím prostřednictvím se dítě učí vnímat svět. Již od prvních dnů svého života dítě usiluje o bezpečí a jistotu. Souvisí s tím touha po mezilidských vztazích, která je prosycená výraznou pozitivní citlivostí. Nejde pouze o pravidelné krmení, včasné ošetřování, ale také o vřelý citový vztah ze strany sociálního okolí vyjádřený láskou a věnováním pozornosti. Pokud má dítě pocit jistoty a uspokojenosti bez trvalejších hlubších otřesů, vytváří si pozitivní vztah ke svému okolí, které vnímá jako příjemné. V této souvislosti mluvíme o bazálním pocitu jistoty, který dítě získává na základě pozitivního přijetí matkou, eventuálně rodiči. K otřesení bazální jistoty a vzniku bazální nejistoty nedochází pouze v důsledku osiření a nedostatečné mateřské péče, ale i když jsou potřeby dítěte frustrovány, uspokojování potřeb je omezeno, dítě je ohrožováno, traumatizováno, nebo když sociální okolí dítěte je složité ( časté střídání osob, které mají různé výchovné styly). Dítě si velmi rychle navykne na jednu osobu, na její péči, na způsob jak ho krmí, ošetřuje, obléká, koupe. Pokud je dítě vystaveno nepříjemnému zásahu nebo bolesti v blízkosti matky, bolest neprožívá tolik úzkostlivě, jelikož cítí pocit bezpečí z její přítomnosti. Pokud ale přichází do styku s více osobami ( jesle, nemocnice), nedokáže si vytvořit určitý styl zacházení, pociťuje strach a nedokáže se zorientovat.

1.3.1.1. Socializační vliv primárního vztahu - dítě a matka

Vztah dítěte a matky je velmi oboustranně intenzivní. Jedná se o vzájemné, velmi senzitivní přivykání, seznamování se, slaďování potřeb, projevů. Mezi matkou a dítětem se stále jemněji vytváří návyk. Takováto sehranost je pro dítě nezbytná. Dítě se učí poznávat, že matka na jeho projevy reaguje určitým způsobem. Z toho se rodí snaha ovládat a řídit své projevy tak, aby bylo dosaženo žádoucího chování či reakce matky. Podle reakcí matky se dítě učí hodnotit své vlastní projevy a přikládat jim určitý 13

význam. Stejně tak matka poznává, že dítě je spokojené, když s ním jedná určitým způsobem což ji motivuje k takovému zacházení. Vztah mezi matkou a dítětem se den ode dne prohlubuje. Projev jednoho má zcela určitý a jedinečný význam pro toho druhého. Dítě se bojí, znejistí, pláče v případě, že přijde jiná osoba, která se jinak tváří, jinak vypadá, dělá jiné grimasy, protože s ním není sladěná, sehraná.

1.3.1.2. Socializační vliv dalších vztahů - dítě a okolí

Dítě se musí naučit reagovat i na jiné lidi a na jiný sociální kontakt, než na matku, zpočátku ale postupně v přítomnosti nejbližší osoby, prostřednictvím které získá základní informace, rovnováhu zakládající jeho klid a bezpečí. Je- li dítě zpočátku vystavováno více osobám, základní jistoty se nevyvinou dostatečně. V tomto případě je sociální okolí vnímáno jako potenciální hrozba, zdroj nebezpečí a dítěti každé nové setkání přivozuje dříve zažité pocity úzkosti. Vrůstání do nových mezilidských vztahů je ztíženo, protože dítě je vždy vystaveno pocitům nejistoty, úzkosti a strachu. Kompenzuje to obrannými a únikovými mechanismy, které nazýváme bazální úzkost.

1.3.1.3. Bazální úzkost

Jedná se o soubor stavů a vnitřních pocitů osobnostní slabosti a bezmoci vůči okolnímu světu, před kterou není možnost úniku. Jedinec má mučivé nutkání a potřebu neustále ověřovat spolehlivost mezilidských vztahů, kterým je vystaven, na kterých je závislý a které se mu zdají nepřátelské. Toto neustálé prověřování má neurotické

14

tendence, které jsou úzkostně vystupňovány, přičemž techniky jejich uspokojování nevedou k uspokojení, ale k vytvoření ještě mučivějšího stavu, než jaký byl na počátku.

Deset základních typů bazální úzkosti


Zbujelá, nutkavá potřeba zakoušet náklonnost a přízeň druhých lidí




Potřeba být na někom závislý a stále znovu a náročněji si dokazovat, že tento druhý je mé závislosti rád a že bude za všech okolností tuto mou potřebu uspokojovat stále závažnějšími důkazy.




Potřeba vměstnat svůj život do úzkých hranic: stahovat a zužovat svou osobnost ze strachu před možnými zásahy a hrozbami. Řada věcí, počínaje slovy, přes zájmy, vztahy, myšlenky až po události ve veřejném životě indikuje v jedinci pocit, že nestačí uhlídat všechna místa, kde je v nějakém smyslu ohrožen. A proto se těmto slovům vyhýbá, tyto zájmy opouští, před těmi vztahy uniká, tyto myšlenky potlačuje, před těmito zprávami se uzavírá.




Potřeba mít v nějakém směru sílu, vládu nad druhým, kontrolu nad jeho vztahem ke mně nebo prostě kontrolu a vládu nad někým z nějakého důvodu a v nějakém směru. Neuroticky motivovaný jedinec si potřebuje neustále dokazovat , že není tak slabý, odkázaný, závislý, že také on má svébytnost, soběstačnost, vládu ve svých rukou.




Nutkavá potřeba využívat druhých, ujišťovat se znovu a znovu v tom, že nejsem bez možnosti opřít se o druhé a získat od nich v případě potřeby to, co potřebují.




Potřeba prestiže




Potřeba chvály, kladného ocenění či dokonce zbožňování.




Potřeba podávání prokazatelně excelentních výkonů a vykazování osobnostního, společenského, zaměstnaneckého a jiného vzestupu.




Neurotická potřeba osobní nezávislosti.




Potřeba perfektnosti, tj. naprosté neomylnosti a bezchybnosti chování, zajišťující nenapadnutelnost.

5

5

Helus, Zdeněk: Psychologické problémy socializace osobnosti. Str 69

15

1.3.2. Batolecí období

V batolecím věku se začínají projevovat první socializační zkušenosti. Socializace v této době probíhá vesměs výhradně v rodině. Potřeba poznání, orientace v okolním světě je sociálně zaměřena i ovlivněna, dítě si vytváří kognitivní stereotypy a postoje k rozličným aspektům reality. Učí se rozlišovat různé lidi a různé situace, které vyžadují odlišné chování. Tímto způsobem se diferencují a naplňují další sociální role, které dítě samo v rodině získává. Ve vztahu ke světu je významné i učeni normám, tj. pravidlům, chování.

1.3.3. Předškolní věk

V předškolním věku se dítě dostává do kontaktu s větším množstvím různých lidí mimo oblast rodiny a v souvislosti s tím získávají další role. Jsou to role podřízené, určující vztah k dospělým i role souřadné. Předškolní dítě dovede běžně a na dostatečné úrovni užívat v kontaktu s lidmi řeči. V souvislosti s tím se dále rozvíjí systém sociálních norem. Děti přejímají hodnotový systém dospělých. Součástí osobního hodnotového systému se stávají i obecně uznávané normy chování. Dítě se s nimi identifikuje a občas se podle nich řídí i tehdy, když není přítomen nikdo, kdo by jej za nedodržení trestal. Postupně se vytváří vnitřní kontrolní systém, tzv. svědomí.

1.3.3.4. Hra

Za důležitou formu interakce s prostředím je považována v předškolním věku dominující činnost- hra. 16

Hra dítěte má jiné kvality než hra dospělého. Dospělý si hraje pro rekreaci, kdy z reality vystupuje do imaginárního světa s předem stanovenými pravidly. Dospělý se obvykle nedokáže uvolnit ve hře jako dítě, jelikož je vystaven neustálé racionální sebekontrole. Hra dítěte je odlišná ve své spontánnosti. Často vykazuje infantilní způsob promýšlení obtížné situace, ale nejen to, navozuje také potěšující pocit ze zvládnutí konfliktu, který byl do hry promítán. Hra je také prostředkem pokroku k novým stádiím reálného zvládnutí světa. Po 3. roce věku se hra vyvine v hru úlohovou, tedy hru ,, na něco“, ve které dítě napodobuje lidi a jevy kolem sebe, jejich činnost a funkce, tzn. že si například hraje s panenkou v roli matky a přehrává situaci tak, jak se v jeho pojetí chová matka k němu. Přehrávání různých rodinných situací je navozeno zástupnými objekty- loutkami otce, matky, sourozenců, určitým nábytkem apod. Od 4. roku života dítěte se hra úlohová vyvíjí ve hru kooperativní, v pravém smyslu sociální, kde je dítě již schopno nahlédnout situaci i ze zorného úhlu druhé osoby a projevuje se zde konfrontace ,,já “ s druhými. Jsou-li vytvořeny tyto podmínky, začíná další důležitý přechod v charakteru hry- k utváření určitých pravidel či norem, které musí účastníci hry respektovat. Hra s pravidly je důležitým prostředkem socializace. Ve věku nástupu hry s pravidly - kolem 5. roku věku již dítě nutně potřebuje kolektiv vrstevníků pro učení se sociálním rolím a normám na základě kterých je postupně schopné poznat, porozumět, analyzovat i ty kontexty chování druhých, které nemusí být v řeči a v chování vůbec vyjádřeny přímo verbálně. Také postupně přijímá očekávání druhých týkající se role jeho samotného. Dětská hra představuje podstatnou složku celé dětské aktivity a je dítěti stejně potřebná jako dospělému člověku práce. ,, Jen pozorujme dítě zahloubané do hry. Ztrácí úplně vědomí svého okolí, zapomíná na nejmilejší jídlo, na matku, na sebe, jeho duše intensivně modeluje, skládá, rozkládá, kombinuje, staví a přestavuje, z jednoduchých prvků dospívá k složitějším, asociací představ proniká do fantastických světů, ale ihned poté sestoupí do koutku svého pokojíku a vzápětí pak znovu se vznese do světa jiných záhad.“ 6

6

Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje, str. 63

17

1.3.4. Mladší a střední školní věk

1.3.4.1. Škola jako významný socializační faktor

Významný socializační vliv má škola, instituce

rozvíjející dětskou osobnost

v souladu s potřebami společnosti, jejíž je součástí. Život v rodině, který předchází životu ve škole, je vztahem osobním, vztahem k pocitům, k lásce, k přirozené víře a důvěře. Dítě zde prožívá bez zásluhy lásku svých rodičů, nemusí si ji ani ,, koupit “ ani vysloužit, rodiče mu dávají sami od sebe náklonnost. Nástupem do školy se dítě dostává do nového prostředí, které svými nároky stimuluje jeho další socializační rozvoj. Zvládnutí požadavků školy vytváří předpoklady pro získání dalších rolí, spojených s určitým společenským postavením. Škola připravuje jedince k účasti na fungování společnosti, snaží se jej zespolečenštit. Usiluje o rozvoj osobnosti jednice, o schopnost jeho samostatného rozhodování v životě, klade také důraz na rozvoj individuálních vlastností. Ve škole není žádné dítě přijímáno bezpodmínečně, ale je hodnoceno podle toho, jak se chová a jaké výkony podává. Zpravidla je oceněno pouze tehdy, pokud si to zaslouží. Náročnost této sociální pozice je i v tom, že musí zvládat také konkurenci ostatních dětí. Role školáka slouží jako sociální potvrzení významného vývojového pokroku. Role žáka je spojena s nutností vzdát se svého výlučného postavení, které dítě má v rodině, a přijmout pozici nijak nezvýhodněného člena skupiny, tj. třídy. V roli žáka je dítě podřízené učiteli, jehož role reprezentanta této instituce je nadřazená, autoritativní a navíc ve vztahu k němu citově neutrální. Dítě už není ponecháno libovůli, náhodě, chuti a sklonu daného okamžiku. Učí se usměrňovat své jednání podle pravidel, přestává se hodnotit pouze podle své bezprostřední osoby a začíná se hodnotit podle toho co vykonává a co si zaslouží. Dítě ve své nové roli musí přijmout doposud neznámé povinnosti a zodpovědnost za jejich plnění. Za svůj školní výkon i chování je hodnoceno. Úspěch ve škole je významným faktorem ve smyslu plnění sociálního očekávání. 18

Předurčuje budoucí profesní roli a tím i zařazení do určité společenské vrstvy. Škola je tedy považována za spojovací zprostředkovací článek stojící mezi rodinou a skutečným světem, která převede jedince z rodinného prostředí do světa. Socializační proces ve škole není omezen pouze na institucionální socializaci a přípravu jedné kategorie budoucích sociálních rolí. Důležité je ve škole i socializační působení vrstevnické skupiny. Ve vztahu k dospělým je dítě v podřízené roli. K úspěšnému zvládnutí socializace je třeba rozvíjet i interakci na souřadné úrovni. V dětské skupině získává již předškolní dítě různé role s rozličným statutem a v nich se učí prosazovat i kooperovat. Dítě se učí projevovat altruisticky a pomáhat tomu, kdo to potřebuje. Soucítění se dítě učí na úrovni primárních symetrických vztahů, v nichž se občas dostává do výhodnější pozice, než v jaké je jeho kamarád. Všechny tyto zkušenosti a zde osvojené dovednosti jsou pro další život velmi užitečné.

Ve středním školním věku se dětská skupina stále více diferencuje. Děti zde mají určité, již relativně trvalejší role spojené s určitým postavením, které ovlivní i jejich budoucí postavení. Zkušenost vede k rozvoji různých kompetencí. Zároveň má vliv na sebehodnocení a z toho vyplývající očekávání budoucí sociální pozice. Z charakteru současné role vyplývá větší pravděpodobnost opětovného získání podobné role i v budoucnosti. Socializační pokrok se projeví i diferenciací sociálních aktivit. Normy vrstevnické skupiny začnou mít postupně vetší význam než obecně proklamované normy dospělých. Významným signálem socializačního pokroku ve středním školním věku je schopnost jednat jako skupina, jednotně a koordinovaně, i když zatím ještě dost primitivně. Skupina může dát najevo svůj postoj, např. odmítání nebo nadšení. V této době je velmi důležité být vrstevnickou skupinou akceptován. Naplnění této potřeby závisí mimo jiné i na jedinci, na tom, zda dokáže spolupracovat a zároveň se prosadit. Pokud se nedokáže těmto požadavkům přizpůsobit, budou reakce ostatních nepříznivé a mohou další vývoj jeho osobnosti určitým způsobem ovlivnit.

19

1.3.5. Dospívání

Dospívání je obdobím emancipace ze závislosti na rodině, to znamená i z podřízenosti normám a hodnotám světa dospělých. Dospívající projevují obzvlášť výraznou snahu zbavit se závislosti na cizích příkazech, vzorech, postojích a snaží se postupně co nejnezávisleji formovat vlastní východiska. ,, 98% dospívajících až do 19 let přiznává, že mají určitý vzor, kterému se chtějí podobat.“ 7 Sociální zralost charakterizuje citlivost jedince k projevům ostatních lidí, spolehlivost v mezilidských vztazích, sebekontrola v oblasti afektivních projevu i veškerého chování, která respektuje sociální normy. Člověk jako důkaz své zralosti přijímá zodpovědnost, která z role dospělého vyplývá.

1.4. Socializační činitelé

Společnost jako celek socializačně působí na jedince prostřednictvím různých socializačních činitelů. Socializační činitele lze rozdělit do několika kategorií, podle míry i bezprostřednosti jejich působení na každého jednotlivce. Jedním z nich je společnost, respektive obecné socio-kulturně podmíněné faktory, které působí na všechny členy daného společenství. Jejich prostřednictvím si všichni osvojí tentýž jazyk a přibližně tytéž hodnoty i způsoby chování, které jsou obecně respektovány a vyžadovány. Tento soubor pravidel a postojů se vlivem aktuálních okolností mění, ale existuje i opačný tlak na zachování tradice. Jejich dodržování je v každé společnosti nějakým způsobem odměňováno a naopak, nedodržování bývá různě sankcionováno. Zdrojem zkušenosti je především aktuální sociální kontext.

7

Čačka, Otto: Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace, str. 260

20

Sociální vrstva, k niž jedinec patří, mu tato obecná pravidla určitým způsobem zprostředkovává a interpretuje (např. tím, že některá z nich zde mají větší hodnotu než jiná) a nebo k nim zaujímá specifický postoj. V tomto směru jde spíše o varianty obecného sociokulturního vzorce.

Funkci činitelů socializace mohou plnit nejrůznější sociální skupiny a nejrůznější osoby, s nimiž jedinec vstupuje do různých vztahů. Hlavními činiteli socializace jsou takové sociální skupiny, do nichž je jedinec začleněn relativně trvale, a které proto mají možnost dlouhodobého působení. Jedná se v prvé řadě

o rodinu, školu, vrstevnickou či zájmovou skupinu a o sociální skupiny na

pracovišti. Malá sociální skupina je definována přímým kontaktem všech svých členů a s tím souvisejícím osobním významem, ale i strukturovaností a přesným vymezením jejich rolí. Člověk se do ní dostává různým způsobem, výběrově (např. do party nebo sportovního klubu) či nevýběrově (např. tím, že se do ní narodí).

1.4.1. Rodina jako významný socializační činitel

Významným a specifickým činitelem socializace je rodina, nejvýznamnější sociální skupina, která se zásadním způsobem podílí na komplexním rozvoji jedince. Rodina dává dítěti první, a proto již velmi silné zkušenosti do dalšího života. Tyto zkušenosti ovlivňují způsob, jakým bude dítě chápat různé informace, jak je bude interpretovat a jak na ně bude reagovat. Pro dítě je rodina důležitým zdrojem informací, které zobecňuje a očekává, že se stejným způsobem budou chovat všichni lidé. Ukazuje mu, jak se lidé chovají jeden ke druhému, zda spolupracují a pomáhají si, jak reagují, když se jim něco nedaří. Dítě sleduje názory, postoje i hodnoty matky a otce, zjišťuje, co je úkolem muže a ženy. ,, Z tohoto hlediska má ovšem velký význam nejen to, jak se chovají členové rodiny k sobě navzájem, ale i k lidem, kteří k rodině nepatří. Jak mluví se sousedy a jak s paní listonoškou, jak se chovají v samoobsluze a jak v autobuse, jak jednají se sestřičkou a 21

jak s paní doktorkou na středisku, to sotva unikne pozornosti dítěte. Už proto, že tak jednají ,, jeho” lidé - ti, k nimž patří a s nimiž se takzvaně identifikuje.”8 Rodina předává základní model sociální interakce a komunikace v malé sociální skupině. Začleňuje dítě do určitého způsobu života, předává mu sociální požadavky a normy a reguluje jejich přijetí. Rodina modifikuje základní postoj dítěte ke světu. Vysokou měrou se podílí na rozvoji pocitů sebejistoty a sebedůvěry, na nichž závisí uplatnění schopností tohoto dítěte. Rodina dítě dále ovlivňuje biologicky i sociálně. Rodiče mají více či méně podobné dispozice jako děti a v závislosti na svých schopnostech je také určitým způsobem vychovávají. Rodiče, kteří dosáhli vyšší sociokulturní úrovně, bývají v tomto směru motivovanější, považují vzdělání za důležité i pro svoje dětí. Rodinné prostředí posiluje rozvoj těch kompetencí, které rodiče považuje za důležité a cíleně nerozvíjí ty, které zde významné nejsou. Některé může dokonce i potlačovat. Význam určitých schopností a dovedností zdůrazňuje různým způsobem: verbálními proklamacemi, ale i svým vlastním chováním, které dítě napodobuje, hodnocením dětských projevů odměnami a tresty, které mu pomáhají, aby se v situaci orientovalo. Veškeré sociální vlivy působí na jedince tak, jak jejich podnětům a požadavkům rozumí, jak si je vysvětluje a jak je prožívá. Důležitým faktorem je proto vždycky aktuální vývojová úroveň daného jedince (zda jde o dítě, dospělého nebo starého člověka) a jeho předchozí zkušenosti.

8

Matějček Zdeněk, Rodiče a děti, str. 51

22

2. Rodinné prostředí

Rodina a její prostředí tvoří nejdůležitější článek společnosti . Jedná se o primární sociální skupinu v procesu socializace dítěte. Rodinné prostředí je nejdůležitějším prostředím, které vykonává vliv na dítě, protože je prvním prostředím které dítě po narození poznává, se kterým je vázáno nepřerušitelným poutem, jehož pomocí využívá nejvíce v době dětství.

Rodina má pro vývoj dítěte výjimečný význam z toho důvodu, že dítě v jejím prostředí tráví nejvýznamnější období svého života, dětství, kdy se kladou základy k celé pozdější lidské osobnosti. Právě dětství a to především prvních šest let života je považováno z hlediska tělesného i duševního vývoje za nejdůležitější období lidského věku. Prvních šest let života jedince odpovídá téměř 60% celkového duševního růstu. ,, Naprosto bezmocný a pasivní tvor, zachycující jen zvuky a šelesty, reagující jen pudově na své okolí a základní potřeby své tělesnosti, mění se v údobí šesti let v jedince mluvícího,cítícího, vnímajícího, reagujícího na jevy a podněty, schopného soudů a hodnocení, upravujícího svůj poměr k lidem podle mravních zásad. “ 9 V prvních šesti letech života dochází k vytváření tělesných, duševních a mravních základů lidské osobnosti, které následně podmiňují její život. Celý pozdější život jedinec čerpá z tohoto ranného období svou sílu a uplatňuje naučené znaky , vzorce chování, které si v této první době vypěstoval. ,, Je- li dětství jedním z nejdůležitějších období lidského života, jest rodinné prostředí nejdůležitějším faktorem dětství, neboť v žádném pozdějším údobí věku nezávisí jedinec tak bezprostředně a v takovém měřítku na svém prostředí, jako právě ve věku ranném.“ 10. Dospělý člověk naopak někdy záměrně přerušuje kontakt se společenským prostředím, aby se mohl věnovat sám sobě, což by v případě dítěte vedlo k vážným následkům jeho psychického a sociálního vývoje.

9

Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje, str. 28 Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje, str. 28

10

23

Základní postoje a zvyky člověka se tvoří již v brzkém věku a velmi záleží na povaze sociálního okolí, které v této době jedince obklopuje a které určuje základní rysy jeho sociální osobnosti.

2.1. Vliv rodinného prostředí na tělesný vývoj dítěte

Tělesný vývoj dítěte je závislí jednak na jeho organické konstituci, ale také na působení vlivů vnějších a to především rodinného prostředí, ve kterém žije. Organická konstituce dítěte závisí především na dobré či špatné dědičnosti, na zděděných dispozicích a vlastnostech, které se vlivem vnějších podmínek buď rozvíjejí nebo zůstávají latentními, není-li dostatek vnějších stimulů. Dětský organismus roste a vyvíjí se, zatímco dospělý organismus je již vyvinut a nepodléhá tedy tak pronikavým změnám jako organismus dětský. ,, Růstem se organismus zvětšuje, jeho váha i rozměry podléhají změnám růstu, organismus mění své tvary a všem těmto změnám se přizpůsobují i ostatní biologické funkce.“ 11 Nejpronikavějším změnám je organismus jedince podroben především první rok života dítěte a dále pak v období pubertálního dospívání. Nezbytná role rodinného prostředí v tomto období spočívá především v poskytování dostatku potravy, která by měla odpovídat svým složením potřebám organismu, pravidelnost v přijímání této potravy a také zabezpečení všech hygienických předpokladů pro zdraví a život dítěte. ,, Význam rodinného prostředí pro dětskou biologii je důležitý nejenom proto, že zajišťuje potravu kvantitativně a kvalitativně dítěti přiměřenou, ale i proto, že poskytuje dítěti vše ostatní, co s jeho biologií souvisí, že posiluje a reguluje účinky positivní a zamezuje účinky negativní, ať už pramení ze zdrojů materiálních, duchovních nebo mravních. Je třeba míti na paměti, že dětská tělesnost není jen otázkou jeho kostry a svalstva, krevního oběhu, srdeční činnosti a funkce jednotlivých tělesných orgánů, ale

11

Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje, str. 37

24

že je to též otázka celého nervového systému, vývoje a funkce mozku a že na všem závisí i celý problém činnosti a výkonnosti tělesného ústrojí dítěte.“ 12

Organický vývoj dítěte by byl určitě ohrožen, kdyby bylo dítě uspokojováno pouze z hlediska materiálních podmínek bez ohledu na vlivy psychologické povahy.

,, Dítě se nám představuje jako celek, kde se zájmy biologické a psychologické k nerozeznání prolínají, splývají, doplňují, působí na sebe negativně a positivně, a v každém

jevu biologickém můžeme zřetelně zaznamenávati projevy psychologické,

stejně jako projevy psychologické jsou podloženy dětskou biologií.“ 13

2.2. Vliv rodinného prostředí na duševní vývoj dítěte

Tak jako pro tělesný vývoj dítěte, má i rodinné prostředí nemalý význam pro jeho vývoj duševní. ,, Dětství klade základy celému intelektuálnímu a citovému životu, otvírá cestu řeči, logickému myšlení, mravním zásadám, rovnováze duchovních a mravních sil a pěstování vůle a svědomí.“ 14 Dětství je obdobím, kde se budují základy lidské osobnosti. Duševní činnost dítěte se začíná projevovat od druhé poloviny prvního roku. V této době již dítě rozeznává osoby, věci, pozoruje své okolí, reaguje na zvuky a poznává hlasy a dává najevo svou libost či nelibost. Také se zde projevuje zřetelná fixace k jedné osobě, k matce, které dává přednost před jinými osobami. Další vývoj duševního života pokračuje velmi rychle. Základy budoucího charakteru člověka jsou kladeny již v druhém roce života dítěte, kdy jsou již zřejmé počátky dětské vůle. Ve třetím roce se rozvíjí soudnost, uvědomělé hodnocení osob,

12

Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje, str. 47

13

Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje, str. 49 Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje, str. 53

14

25

věcí a jevů a také touha reagovat na okolní dění vlastní činností. Čtvrtý rok života je charakteristický rozvojem dětské fantazie. ,, Předškolní děti se tedy nechávají lehce unášet fantazií a emocemi, dokonce i při vlastním líčení nějaké události, ať slovy či kresbou. Výsledkem bývá značně volný popis děje, s upravenými až vymyšlenými pasážemi.“ 15 V tomto období si dítě začíná uvědomovat, že vedle známého existuje i neznámo, a začíná se bát neznámého prostředí, tmy, lidí a věcí. Dítě je plaché vůči cizím lidem a také nesmělé v novém prostředí. Pátým a šestým rokem je dovršováno počáteční vývojové období , kdy dítě již dokáže regulovat své smyslové projevy, pudy, fantazie a rozumovou spontánnost. Rozlišuje již mravné a nemravné, dobré a zlé. Rýsují se základy jeho temperamentu, citového založení, charakterové dispozice a také inteligenční úroveň. Ve věku šesti let se dítě představuje jako již ,, malá “ osobnost. Celý tento velký vývojový proces lidského života se rozvíjí v rámci rodinného prostředí, ze kterého dítě čerpá všechny podněty dobré i špatné a které jsou zdrojem veškerého jeho poznání a zkušeností. ,, Domov má obyčejně plnou převahu nad vývojem dětských vztahů a pojmů. Emocionální reakce rodičů a jiných k samému dítěti a k sobě navzájem, stupeň sebekontroly, jejich nervový stav, tyto věci budou se v tomto raném věku odrážeti v sensitivní dětské duši tak, že jejich účinky v ní často zakotví navždy.“ 16

2.2.1. Citové zázemí rodiny

Rodina je významným a nezastupitelným prostředím, které by dítěti mělo sloužit jako citové zázemí, jako zdroj jistoty a bezpečí. ,, Rodina vytváří ono milované podnětlivé sociální prostředí pro zdravý růst individua, v němž koření všecka chuť a láska k životu, láska k práci, k člověku a všecky

15 16

Čačka, Otto: Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace, str. 74 Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje, str. 56

26

vyšší hodnoty a zájmy životní. Bez něho je všechen život, všecka práce, všecko usilování jako bez základu, bez opory, nejisté, vratké, kolísavé.“ 17 Rodinné prostředí je místem, které vytváří základní citovou atmosféru. Citový vztah k rodině, jejím členům a k celému rodinnému prostředí je hluboký. Matka, otec, sourozenci, jsou člověku nejbližšími lidmi. Ke členům rodiny a k rodnému domovu člověk zpravidla cítí lásku, k ostatním lidem a prostředím cítí spíše sympatii nebo i antipatii. Vliv citového rodinného zázemí je tak hluboký, že překračuje hranice dětství a doprovází člověka obvykle až do smrti. Kladné, vřelé citové vztahy v rodině usnadňují vytvoření kladného vztahu k lidem vůbec. ,, Rodina je ,, středisko“ formování mezilidských vztahů. Rodina je místem, kde by se měl člověk od útlého věku učit hlubokému pochopení toho, že lidé jsou významní, důležití, že život má hodnotu a smysl.“ 18

Vliv rodinného prostředí na člověka je tak hluboký a trvalý, že v něm i zcela samostatný dospělý člověk mnohdy hledá útočiště či bezpečné místo pomoci a dobrých citů, je-li vystaven životní krizi.

2.2.1.1. Domov

,, Dobrý domov je jednou z podmínek šťastného dětství. A šťastné dětství je jednou z podmínek pro dobré, zdravé utváření lidské osobnosti.” 19 Domov je místem, kde se dítě cítí v bezpečí. Poskytuje mu ochranu před vším nebezpečným a neznámým. ,, Je tu mámina náruč, do které je možno se utéci při každém skutečném či zdánlivém ohrožení. Jsou tu další lidé na které je spolehnutí.“ 20

17

Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje , str. 31 Schaefferová, Edith: Co je rodina? , str. 45 19 Matějček Zdeněk, Rodiče a děti, str. 175 20 Matějček Zdeněk, Rodiče a děti, str. 175 18

27

Nejen, že je domov považován za místo, kde se dítě cítí v bezpečí, ale dítěti je tam i dobře. ,, Doma” je tam kam dítě patří, kde má své místo a to ne pouze ve smyslu svého pokojíčku ve kterém si hraje, ale především místo společenské. Místo, kde se s ním počítá a kam může kdykoliv bez velkých rozpaků přijít, kde na něj rodina čeká, kde je dítě přijímáno a kde ho lidé mají rádi přirozenou láskou bez ohledu na to zda- li dosáhl nějakého úspěchu. ,, Zde se utváří vědomí našeho ,, já”, naší společenské hodnoty. Zde si vytváříme ,, svědomí” , které nadále bude naším průvodcem na cestách života a které nás bude upozorňovat , co je dobré a co zlé, i když už dávno a třeba definitivně překročíme práh svého domova.” 21 Domovem není místo samo o sobě, domov dítěti vytvářejí především lidé. Zpravidla jsou to rodiče a dále pak všichni další, kteří ve společné domácnosti žijí nebo jsou s rodinou v blízkém kontaktu. Vědomí domova lidé dítěti nevytvoří, pokud na něj nemají čas a nevěnují mu dostatek pozornosti. Vliv domova je v každém případě dominantní. Domov rozhodujícím způsobem předurčuje, zda se dítě cítí šťastně, bezpečně a vyrovnaně. Rozhoduje o tom, jak dítě vychází s dospělými, kamarády, jak si je dítě jisté samo sebou a svými schopnostmi,zda dovede mít rád nebo je lhostejný, jak reaguje na neznámé situace. Domov ale není jediným faktorem, který předurčuje povahu dítěte.

2.2.1.1.1. Vrozená povaha

Vývoj dítěte není determinován pouze rodinným prostředím, ale také vrozenými povahovými rysy dítěte. Rozlišujeme devět základních povahových rysů, které mají tendenci provázet člověka po celý život. Tyto rysy jsou zakořeněny v celé osobnosti dítěte a nemění se snadno, mohou se však vlivem prostředí, ve kterém dítě žije pozměnit.

21

Matějček Zdeněk, Rodiče a děti, str. 176

28

1.

Míra aktivity je dána množstvím vrozené motorické aktivity a definuje, jak je dítě aktivní nebo pasivní.

2.

Rytmus funkcí vypovídá o pravidelném či nepravidelném opakování tělesných projevů jako je hlad, návyk na krmení, vylučování, střídání spánku a bdění.

3.

Přijetí nebo odmítnutí je přirozená reakce dítěte na nový podnět ( např. na nové jídlo, hračku nebo osobu).

4.

Adaptabilita je rychlost a snadnost, s jakou dítě přizpůsobuje své současné chování změně vnějšího prostředí.

5.

Intenzita reakce je množství energie, které dítě používá pro vyjádření nálady.

6.

Práh citlivosti vyjadřuje, jak velkou intenzitu musí podnět mít, aby na něj dítě reagovalo.

7.

Kvalita nálady (pozitivní nálada oproti negativní náladě): hravá, příjemná, radostná nebo přátelská nálada v kontrastu s nepříjemným, plačtivým nebo nepřátelským chováním.

8.

Nesoustředěnost vyjadřuje účinek vnějšího zásahu na další chování dítěte( zda se dosavadní chování dítěte změní nebo nezmění)

9.

Rozpětí pozornosti a vytrvalost udává dobu, po kterou dítě sleduje nějakou činnost i přesto, že jejímu pokračování klademe překážku22

I přesto, že tyto vrozené povahové rysy mají velký vliv na vývoj dítěte, rodiče by měli mít na paměti, že pro vývoj jejich potomka je důležitější způsob, jakým o něj pečují.

2.3. Vliv rodiny a rodinných spojenectví na jednotlivce 23

Za primární rodinné spojenectví je dnes považován vztah mezi dítětem a matkou. Ten vzniká a stabilizuje se jíž v době těhotenství ženy. Již od prvních měsíců 22 23

Campbell, Ross: Potřebuji tvou lásku, str. 13 Matoušek, Oldřich: Rodina jako instituce a vztahová síť, str. 80

29

těhotenství až do doby dospívání dítěte se u většiny matek nemění intenzita jejich zájmu o dítě. Vztah matky a dítěte je také ovlivňován průběhem porodu, který by měl být k dítěti maximálně šetrný a také intenzitou poporodního kontaktu, které dítěti prospívá nejen psychicky ale i zdravotně. Každá dobře fungující rodina je založena na pevném spojenectví mezi mužem a ženou. Pokud je spojenectví mezi dítětem a jedním rodičem silnější než spojenectví mezi mužem a ženou, tedy se dítě stává spojencem jednoho rodiče proti druhému, je spojenectví rodičů ohroženo. Nejvýznamnější rodinnou aliancí je spojenectví mezi dítětem a rodičem stejného pohlaví. Zde se dítě učí nápodobou a s rodičem se identifikuje. Učí se základům své sexuální role, regulovat emoce, sociální inteligenci a morálnímu cítění. ,, Nejen děti, ale i rodiče jsou na uzavření této aliance naprogramováni. Výzkumně bylo prokázáno, že otcové věnují víc pozornosti synům a matky věnují víc pozornosti dcerám.” 24 Spojenectví dítěte a rodiče opačného pohlaví, tzv. oidipovskému komplexu, je věnována v psychoterapeutických kruzích zvláštní pozornost. Jedná se o ,, erotickou vazbu”

25

dítěte a rodiče, která bývá doprovázena žárlivým chováním dítěte k rodiči

stejného pohlaví, jehož místo by chtěl zaujmout. Nejčastěji jde o abnormální fixaci syna na matku. Tato vazba nabývá největší síly mezi 4. a 6. rokem dítěte a u některých lidí přetrvává do dospělého věku, kdy blokuje navazování jiných převážně partnerských vztahů. Dalším významnou aliancí rodiny je spojenectví mezi dětmi. Dítě se v něm učí zdravému vztahu, který je založen na solidaritě k vrstevníkům, formuje roli partnera, kterou bude později zastávat vůči spolužákům, přátelům, kolegům a životním partnerům. Také dospělý člověk je formován rodinou, ve které žije. Rodina mu dává základní psychologickou ,, potřebu intimní blízkosti ”. 26

24

Matoušek, Oldřich: Rodina jako instituce a vztahová síť, str. 81 Matoušek, Oldřich: Rodina jako instituce a vztahová síť, str. 81 26 Matoušek, Oldřich: Rodina jako instituce a vztahová síť, str. 82 25

30

2.4. Pozitivní a negativní vliv rodinného prostředí na dítě

Během života každého jedince má tedy prostředí rodiny významnou roli a stává se rozhodujícím činitelem. Rodinné prostředí poskytuje často všechny předpoklady pro dokonalý vývoj jedince. Je ideálním místem pro příznivý rozvoj dětí, poskytuje dítěti zázemí, pocity bezpečí, lásky, sympatie, přátelství.

Rodinné prostředí je sociální

prostředí plné vzájemně důvěrných vztahů mezi nejbližšími lidmi.

Téměř všichni

rodiče své děti milují. Je také ale potřeba umět lásku dítěti náležitě projevit. Domov předurčuje jak se bude dítě během svého života cítit. Je třeba míti na paměti, že vlivy rodinného prostředí mohou být dvojího druhu, a to dobré i špatné. Toto nejdůležitější prostředí, v němž člověk čerpá pro život relativně nejvíce podnětů plně zaručuje dobrý tělesný, duševní, mravní a sociální vývoj vedoucí k pocitům uspokojení, štěstí, úspěchu, sebedůvěře, radosti, společenské jistotě a fyzickému zdraví dítěte nebo naopak má své smutné a negativní stánky, které se projevují jeho nespokojeností, neúspěchem, strachem, nenávistí, bolestmi, zapíráním se, neurotickými stavy a celkovým ohrožením zdravého vývoje. ,, Bývá většinou pozdě napravovati v dospívajícím nebo dospělém věku to, co bylo zanedbáno v útlém dětství, nebo zaviněno už před zrozením. Stejně bývá pozdě, dá- li se možnost vývoje v příznivém prostředí jedinci teprve tehdy, až ho nevhodné prostředí o dobré možnosti vývoje připravilo.“ 27 V dnešní době se stále více setkáváme s výchovnými problémy dětí, které mají za následek jejich pozdější disociální chování mezi než patří nejčastěji- agresivita, záškoláctví, vandalismus. Příčin tohoto disociálního chování, které jedinci zamezují prožívat plnohodnotný život je mnoho. Ať už jsou to vrozené předpoklady s kterými dítě na svět přichází, jeho temperament, který může být ovlivněn dědičností, nitroděložním vývojem nebo průběhem porodu

či postižení jedince, je vznik těchto závažných problémů v

nejčastějším případě spojován s neuspokojivým rodinným prostředím, se špatným výchovným postojem rodičů k dítěti, které mnohdy vzniká v důsledku absence komunikace mezi manželi či vlivem osobních problémů či nespokojenosti rodičů.

27

Uhlíř, František: Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje, str. 23

31

3. Manželství

Ze sociologického hlediska je manželství nejrozšířenější formou společného soužití mezi mužem a ženou. Jeho základní význam spočívá v řadě přirozených biologických i naučených sociálních potřeb muže a ženy, je výchozí ,, platformou”28 pro založení rodiny a optimálním prostředím pro výchovu dětí. Manželství je základem společné odpovědnosti matky a otce za péčí a výchovu svých dětí. Nejdůležitějším vztahem v rodině

je vztah mezi manželi. Je nadřazen všem

ostatním vztahům. Kvalita vztahu rodiče a dítěte a také pocit bezpečí dítěte ve velké míře závisí na kvalitě manželského vztahu, a proto by se mezi manželi měl vytvořit co nejlepší možný vztah ještě předtím, než bude vytvořen vztah s dítětem. Manželství je základem rodiny. Pro mnoho lidí je manželství zdrojem hlubokého osobního štěstí, ale společný život v manželství není samozřejmostí. Je potřeba na něm neustále pracovat. Vyžaduje vzájemné učení, potřebu neustálé komunikace mezi partnery, snahu se vzájemně pochopit, vyjít si navzájem vstříc.

3.1. Volba manželského partnera

Volba manželského partnera reprezentuje důležitou fázi vzniku manželského vztahu mezi mužem a ženou a právě ona má později vliv na oboustranné pocity celkové životní spokojenosti stejně jako na rodinné soužití. Jedná se o závažný a důležitý rozhodovací proces v životě člověka, protože se jedná o volbu manželského partnera na celý život. Nejedná se pouze o výběr sexuálního partnera či kamaráda se kterým se cítíme dobře, ale i o životního spolupracovníka a druhého z rodičů vlastních dětí. 28

Mlčák, Zdeněk: Vybrané kapitoly z psychologie manželství a rodiny, str. 5

32

Adekvátní volba vhodného partnera je jedním z nejvýznamnějších prvotních předpokladů harmonického soužití mezi mužem a ženou, nicméně je nutno počítat s faktem, že v průběhu dlouholetého manželství a později i rodinného soužití působí na manželský vztah velká řada různých vnitřních i vnějších činitelů, které ovlivní jeho kvalitu. Žena i muž se také během společného soužití osobnostně mění a vyvíjejí vlivem ,, ontogenetických zákonitostí”29 a životních událostí, které lze jen těžko předvídat. Proto kromě správné volby manželského partnera hraje důležitou roli neustálé mnohostranné úsilí ve zdokonalování jejich společného vztahu.

3.1.1. Na čem je vhodné se dohodnout před svatbou

Základní struktura domácnosti • • • • •

Bydlení (byt, dům, zahrada, chata, vybavení domácnosti) Auto Děti (plánování rodičovství, počet dětí) Zaměstnání, kariéra Hierarchie hodnot

Dělba práce • • •

Uklízení, vaření, opravy, styk s úřady, péče o děti Vztahy k širší rodině a okolí, udržování vztahů s rodinou ( rodiče, sourozenci) Vztahy k přátelům, sousedům, návštěvy

Volný čas • • •

Jak využívat volný čas (individuálně, společně, kombinovaně ) Dovolená (společně, individuálně, kombinovaně ) Společné, individuální zájmy, koníčky

Vztah k Bohu

29

Mlčák, Zdeněk: Vybrané kapitoly z psychologie manželství a rodiny, str. 6

33

• • • •

Angažovanost v církvi Slavení svátků Modlitba vlastní, společná Náboženská výchova dětí

Finance • •

Společné finance, individuální Dohoda financování nákladů v domácnosti

Intimní život •

Antikoncepce • Sexuální výchova dětí

3.1.2. Vzájemná očekávání

Při volbě partnera hraje roli soubor nejrůznějších očekávání o ,, ideálním” manželství či manželském partnerovi. Muži a ženy touží po perspektivním manželském vztahu a po společném založení stabilní rodiny. „…téměř každé manželství je na začátku provázeno velkou nadějí, očekáváním, láskou a ušlechtilými city mezi novomanželi. Všechno se zdá nádherné, svět vypadá dokonale.”30 V dřívějších dobách, vstupovali lidé do manželství s úplně jiným očekáváním než dnes, jelikož partnery pro své děti hledali rodiče. Ačkoliv tomu lze jen těžko uvěřit, manželství byla většinou méně konfliktní než ta dnešní. Lidé totiž vstupovali do manželství s jiným očekáváním. Mnozí předpokládali jen málo naplnění, zato však hodně povinností a starostí. Své štěstí proto neočekávali od svého partnera, ale odjinudod svých

přátel, zájmů a koníčků. Manželství proto netrpěla tak velkým tlakem

očekávání, který v dnešní době vztahy zatěžuje a často přivádí až k jejich ztroskotání.

30

Campbell, Ross: Potřebuji tvou lásku, str. 22

34

V naší kultuře a v naší době, je hlavním kritériem partnerství zamilovanost, tedy stav vědomí, ve kterém jsme partnerem fascinováni a idealizujeme si ho. Naše vnímání je vysoce výběrové, tzn. že vnímáme jen to co vnímat chceme. Stav takovéto intenzivní zamilovanosti trvá individuálně, zpravidla několik měsíců, kdy posléze přechází do stavu ,, střízlivějšího vědomí”31, ve kterém již partnera hodnotíme realisticky. Intenzivní zamilovanost je ovlivněna silnou emocí, která usnadňuje sblížení mezi mužem a ženou včetně rozhodování o sňatku, stejně jako vytvoření našich nejrůznějších očekávání, které by měl náš partner splňovat.

Mezi nejčastější očekávání žen patří: 1. Posedět a popovídat. Žena čeká, že muž bude poslouchat její běžné starosti. Případně, že i on jí bude vypravovat svoje běžné starosti. 2. Duševní porozumění. Žena chce s mužem sdílet své niterné pocity bez obav, že budou zlehčovány nebo ironizovány. Chce se svěřit s výjimečně pěknými zážitky i s omyly. V hraničním případě chce vést s mužem „ bytostný rozhovor” týkající se hodnot, zásadních názorů na život. 3. Vycítit co žena potřebuje. Žena chce, aby muž vycítil její potřeby a spontánně na ně reagoval. Chce, aby muž oceňoval , co žena pro něj a pro rodinu dělá. Týká se to i sexuality. 4. Vyjadřovat lásku celým svým životem. Toto očekávání představuje rozprostření předchozích požadavků do delšího časového intervalu. Žena čeká trvalé důkazy toho, že je milována.

Analogicky vypadají očekávání mužů: 1. Uvařeno, uklizeno. Muž čeká, že domácnost bude v dobrém stavu, že mu žena vytvoří příjemný domov, ve kterém budou uspokojeny jeho základní potřeby. 2. Neobtěžovat s problémy. Muž čeká, že provoz rodiny bude běžet pod vedením ženy, případně s účastí dětí, ale že on bude jen minimálně obtěžován jejich těžkostmi. 3. Sex kdykoli se mi zachce. Muž se cítí být pánem v sexuální sféře, nepředpokládá, že by měl ženu k sexuálnímu aktu vylaďovat, nepočítá s tím, že by mohl být odmítnut. 31

Matoušek, Oldřich: Rodina jako instituce a vztahová síť, str. 51

35

4. Obdiv stále. Muž čeká, že žena bude obdivovat jak jeho výkony v zaměstnání, tak to, co udělal pro rodinu. 32

3.1.2.1. Od očekávání k první manželské krizi

První manželská krize se objevuje v době přechodu ze zamilovanosti ke zralé manželské lásce. Vzniká v důsledku nesplněných očekávání, nereálných představ, které tu byly při vstupu do manželství. Jedná se o nejrůznější protichůdná přání, nároky na partnera a očekávání, že bude takový, jaký byl v den svatby, což někdy vede až k sobeckému vyžadování či výčitkám mezi partnery. Čím více na sebe partneři naléhají, tím více se sobě odcizují. Příčinou některých rozporů bývá touha uplatňovat zvyklosti či návyky z původní rodiny, tedy snaha o to, aby se jeden z partnerů choval tak, jak se choval jeho rodič. Větší problémy vznikají tehdy, týká- li se očekávání jiného pořadí hodnot. ,,

Čím jsou očekávání při vstupu do manželství vyhrocenější, jasnější, více

zvnitřnělá, více zafixovaná, tím bývá stabilita manželství menší. Krize někdy vznikají ze zcela malicherných příčin, které se v jiném manželství tolerují. Velikost příčin, z nichž vzniká krize, si určují manželé sami tím, nakolik se respektují, nakolik jsou snášenliví a trpěliví. Ke krizím přispívá hněv, častý v projevech afekce, hodnocení znevažující druhého s netaktním odmítáním jeho návrhů, nečestné jednání a další negativní chování.” 33

3.1.3. Rizikové faktory volby manželského partnera

Při výběru je nutné se vyvarovat partnerů, kteří se vyznačují určitými

32 33

Matoušek, Oldřich: Rodina jako instituce a vztahová síť, str. 52 http://www.recepty.biz/jak-resit-krizi

36

,, rizikovými osobnostními charakteristikami”

34

, z nichž některé mohou dosahovat

patologických rozměrů. Patří k nim zejména:


závislost




vznětlivost




sklon k despotismu




sexuální dysfunkce




osobnostní nezralost




emocionální uzavřenost




narcismus




následky minulých partnerských vztahů




emocionální poruchy v dětství.35

3.1.4. Mít rád sám sebe

,, Láska je tou obrovskou sjednocující silou, která žene dva lidi přes všechny překážky k sobě. Tak jako potkáváme v lásce toho druhého, potkáváme v ní i sami sebe.” 36 Významný základ naší identity, od kterého se odvíjí náš celkový přístup ke skutečnosti a ke vztahům s ostatními lidmi, spočívá v lásce, kterou dáváme sami sobě. Sebeúcta patří mezi rozhodující faktory našich veškerých citových vztahů. Pokud si patřičně nevážíme sami sebe, nebudeme vyhledávat to , co skutečně sami potřebujeme, abychom mohli kladně rozvíjet svůj vlastní potenciál. Člověk nemůže milovat druhého, když nemá rád sám sebe. Přisoudí-li člověk vyšší hodnotu sobě samému, snadněji se vyhne vztahům závislosti, kdy vyhledává pohled toho druhého, aby se ujistil, že má právo na svou vlastní existenci.

34

Mlčák, Zdeněk: Vybrané kapitoly z psychologie manželství a rodiny, str. 25 Mlčák, Zdeněk: Vybrané kapitoly z psychologie manželství a rodiny, str. 25 36 Corneau, Guy: Anatomie lásky, str. 12 35

37

Mít rád, znamená být k sobě laskavý, neočekávat schválení od ostatních, aby člověk dokázal ocenit sám sebe a svůj život, nemít k sobě nelítostné požadavky. Sebeláska člověku umožní přisvojit si právo na to být sám sebou, aniž by čekal na schválení od ostatních, dá člověku příležitost hledat to, co jej přitahuje, dovolí mu žít podle svého, svobodně se rozhodovat a zaujímat místo, které potřebuje pro svůj vývoj, při respektování potřeb ostatních. ,, Rozhodnout se pro život, pro lásku, pro radost z každodenní existence, být plně zodpovědný za svou schopnost žít a za své štěstí je nesporně základem toho nejtvořivějšího, čeho může jedinec dosáhnout.” 37 Mít rád sám sebe znamená také přijmout skutečnost, že obtíže , které člověk má, nezávisí na náhodě či na jiné vnější okolnosti, ale na tom, jakým způsobem se k životu postavíme, jakým způsobem za něj převezmeme zodpovědnost, a proto chceme-li sami sobě umožnit to co je pro nás dobré, je potřeba to také v sobě pěstovat. ,, Když máme lásku ve svém nitru, a nejenom na povrchu, když pociťujeme zodpovědnost vyhovět svým vlastním potřebám, tehdy přestáváme být obětí.” 38 Pokud máme rádi sami sebe, potom jsme schopni žít plnohodnotně svůj vlastní život a díky tomu mít i plnohodnotné přátelské i partnerské vztahy. Když pochopíme, že si musíme vzít sami sebe na starost, protože láska nás nezachrání, osvobodíme tím partnera od našich požadavků a očekávání.

3.1.5. Biologické rozdíly mezi mužem a ženou

Základní rozdíly mezi mužem a ženou jsou dány biologicky ,, primárními pohlavními znaky” 39, tedy rozdílnými pohlavními orgány muže a ženy, a ,, sekundárními pohlavními znaky”40, kterými se odlišuje vzhledově mužské tělo od těla ženského.

37

Corneau, Guy: Anatomie lásky, str. 34 Corneau, Guy: Anatomie lásky, str. 226 39 Mlčák, Zdeněk: Vybrané kapitoly z psychologie manželství a rodiny, str. 8 40 Mlčák, Zdeněk: Vybrané kapitoly z psychologie manželství a rodiny, str. 8 38

38

Z hlediska psychického se muži a ženy také vzájemně odlišují. Muži mají lepší prostorovou orientaci, vidí objekty a jejich vzájemné vztahy prostorově, jako by skládali skládačku ,, puzzle. 41 Touží být za své činy pochváleni, zajímají je výsledky, cíle, moc a jejich postavení. Ženy vidí vše v širším kontextu a zároveň vnímají i drobné detaily. Mají větší zájem o mezilidské vztahy, lepší schopnost vcítění se do pocitů druhých a také dokáží rychleji zpracovat informace v situacích, kde je nutno se rozhodnout rychle. Ženy se zaměřují na komunikaci, touží po vztazích, spolupráci, lásce a důvěře. Ženský mozek pracuje komplexněji v souvislostech a mužský mozek zaměřeněji. Tyto rozdíly jsou nezávislé na výchově, prostředí či kultuře. Jsou výsledkem stovky tisíců let dlouhého vývoje lidského rodu, života v tradičních rolích, které naprogramovaly mozek mužů a žen. Muži si odedávna zakládali na své práci a úspěších, zatímco ženy na kvalitě vztahů. Žena touží po tom, aby k ní byl muž vřelý a dovedl ji podepřít. Potřebuje se s ním podělit o své starosti, úzkosti a každodenní problémy. Žena může svého muže obtížně milovat, pokud necítí, že ji stoprocentně podporuje ve všech oblastech rodinného a citového života. Potřebuje cítit, že je muž schopný na sebe vzít zodpovědnost za celou rodinu. Totéž platí o mužově zodpovědnosti v rodině. I muž potřebuje mít jistotu, že je jeho žena připravena spolupracovat..

,, Muž byl lovcem a tím , kdo řeší problémy- to byl jeho prvořadý úkol. Žena byla ochránkyní ,, hnízda”a zajišťovala přežití dalších generací.”42

I v dnešní době je žena lépe vybavena na to, aby se zabývala vnitřními záležitostmi rodiny, zatímco muž je o něco lépe vybaven k tomu, aby ochránil nejen svou ženu, ale i své děti, tedy byl ochráncem rodiny proti vnějšímu ohrožení. Z tohoto naprogramování lidského mozku pochází většina současných problémů, které přirozeně vedou k nedorozumění v partnerských vztazích.

41 42

Peaseovi, Allan a Barbara: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, str.166 Peaseovi, Allan a Barbara: Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, str. 173

39

3.2. Komunikace mezi manželi

Manželské soužití je druhem sociální komunikace mezi dvěma partnery opačného pohlaví. Toto soužití, aby bylo funkční, vyžaduje potřebu společně dodržovat zásadní pravidla párové komunikace. Manželství je rovnoprávné, proto by si oba partneři měli uvědomovat nezastupitelnou hodnotu, kterou jeden pro druhého představují. V manželském životě je především potřebné vzájemně respektovat druhého partnera jako bytost nezávislou a samostatnou, která do manželství vstoupila ráda a dobrovolně a přijmout ji takovou jaká je. Aby manželství mohlo fungovat, je zapotřebí dobrého klimatu, který je nutno neustále rozvíjet. Součástí optimálního klimatu je pozornost věnovaná partnerovi, která není umělá, ale naopak láskyplná a kterou si vzájemně manželé prokazují, že jim jejich soužití nezevšednělo, ale je naopak stále živoucím poutem. Nezbytnou nutností je také schopnost se vzájemně přizpůsobit partnerovi a také schopnost vzájemně komunikovat a řešit konflikty, které jsou nedílnou součástí každého manželství.

3.2.1. Konflikt jako součástí lidského vztahu

Manželství je dialog. Aby se manželství mohlo rozvíjet a ne ustrnout na místě, dochází v tomto dialogu dříve či později ke konfrontaci. ,, Existují rozpory ve vnímání, názorech,tužbách atd. existují konflikty zájmů, potřeb

a

hodnot.Dochází

k nedorozumění,

frustraci,

zatrpklosti,

k pocitům

nespravedlnosti, konkurenci, nedostatku vděčnosti. Rozdílnost a rozpor mohou dát vznik sporu.” 43

43

Trélaun, Béatrice: Překonávání konfliktů v rodině, str.11

40

Je zcela přirozené , že se manželé dohadují ohledně priorit nákupu, volného času, výchovy dětí ad. Východisko konfliktu může být pro zúčastněné osoby destruktivní nebo konstruktivní podle toho, jakým způsobem se k němu postaví a jak se ho budou snažit vyřešit. Konflikt může mít pozitivní důsledky, může znamenat nastolení rovnováhy a jasnějších manželských vztahů, může být pro manželství, ale také pro rodinu zdrojem osobního růstu a může také podpořit změnu a vývoj. Někdy ale na sebe manželé křičí a reagují nepřiměřeně s cílem si udržet svou vlastní pravdu , což jen prohlubuje více a více propast mezi nimi. Předpokladem funkčního manželství je

přítomnost snahy si navzájem

porozumět, spolupracovat, laskavost a schopnost umět nabídnout či přijmout smír. Překážkou každého lidského soužití je egoismus, náladovost a také tvrdohlavost spojená s nepřístupností.

3.3. Výchova dětí

Podstatnou částí manželského soužití je vztah k dětem a jejich výchova. Nejčastější rozpory mezi partnery se týkají odlišných stylů výchovy, otázek míry přísnosti a tolerance, souladu a důslednosti výchovného působení a rozdělení výchovné autority. Rodinné konflikty pramení i z rozdílného hodnocení činnosti dětí především v oblastech plnění školních povinností, trávení volného času a rozvíjení zálib či jejich aktivitou v domácnosti.

3.3.1. Manželský vztah a děti

Rodina plní své funkce, když je její citové jádro stabilní, proto by měli tatínek a maminka mít neustále na paměti, že jsou také manželem a manželkou a že jejich láska 41

musí růst spolu s jejich dětmi. Jestliže je jejich vztah pěkný, silný a živý, rodina obvykle dobře plní své funkce a problémy se dají řešit. Toto téma je často při výchově dětí opomíjeno a někdy se stává, že manželé přestávají o svůj vzájemný vztah pečovat s příchodem svých potomků. Plně se zaměří na rodičovskou péči a drobné manželské nedostatky omlouvají nedostatkem času ve spojitosti s péčí o dítě. Nebezpečná situace hrozí, když manželský vztah přestane fungovat, rodiče si již nerozumí a vztah k dětem začne nahrazovat vztah k partnerovi. V takovémto případě se stává dítě ,, pojistkou ” manželského vztahu. Tato ,, záplata ” může nějakou dobu fungovat, ale časem odpadne a problém se znovu objeví.

42

4. Rizikové faktory socializace dítěte

Velké množství životních zranění si nese člověk už od dětských let. Tenkrát jej hluboce zraňovali, nemohl je jako dítě unést, a tak je potlačil a zasunul někam hluboko do podvědomí a jakoby na ně raději zapomněl. Jenže ony skrytě stále existují a provází nás celým životem. Stále se objevují znovu a znovu v konkrétních situacích, kde opakujeme neustále stejné, destruktivní a neproduktivní reakce. Dětství a dospívání je časem, kdy je člověk zvláště náchylný ke zraněním. Křehkost a jemnost dětské psychiky způsobuje, že se do ní hluboko vtiskují situace pociťované v dětství jako nespravedlivé, a ty pak zraňují. Výsledkem toho může být v dospělosti celá řada duševních a fyzických těžkostí, po jejichž příčinách mnohdy marně pátráme.

4.1. Negativní programování dítěte

4.1.1. Vědomá a nevědomá složka lidského já

Vědomé a nevědomé procesy představují dvě oblasti činnosti lidského já. Vědomí je všechno to, co si člověk uvědomuje. Proces myšlení se odehrává ve vědomí. Člověk, který jedná vědomě, ovládá vůlí svou činnost a může také ovlivnit její výsledky. Pomocí vědomí si například může zvolit druh četby, bydliště či životního partnera. Všechna tato rozhodnutí činí jeho vědomí. Na druhé straně nemůžeme vnitřní pochody svého organismu vůli nijak ovlivnit. Tyto pochody se odehrávají v nevědomí. V našem nevědomí jsou uloženy veškeré informace, vzpomínky, postřehy a zážitky. Nevědomí považuje za skutečné všechno, co mu vnukneme a čemu vědomě věříme; naše představy o světe, o tom jak funguje, o tom co je správné a co není, co můžeme a co nesmíme, tedy soubor našich vlastních zásad podle kterých se řídíme a 43

žijeme. Nevědomí na rozdíl od vědomí nehodnotí předávané skutečnosti a souvislosti a nic proti nim nenamítá. Neprověřuje, zda- li jsou myšlenky správné či nesprávné, ale reaguje vždy způsobem, který odpovídá těmto myšlenkám a představám. Nevědomí není schopno logicky uvažovat, nedokáže ani rozhodovat, ani porovnávat. ,, Jestliže mu tedy vsugerujete něco objektivně nesprávného, přijme tuto sugesci přesto jako správnou a dříve či později ji zrealizuje v podobě životní okolnosti, zkušenosti nebo události.”44

Informace, které dítě dostává od svého okolí, působí jak v rovině vědomí, tak v rovině podvědomí. Rodič nebo jiná blízká osoba je pro dítě nepostradatelnou postavou, která zajišťuje jeho fyzické a citové přežití. V představách dítěte vystupuje obvykle rodičovská postava ve formě idealizované bytosti, neschopné udělat cokoliv špatného, a proto pokud rodiče dítě odmítají, kritizují jej, mluví o něm negativně, dítě si situaci nedokáže vysvětlit jinak než svou špatností nebo nějakým blíže neurčitým proviněním. „Dětská mysl je plná otázek. Nejdůležitější z nich jsou možná tyto. Kdo jsem? Jaký jsem člověk? Kam patřím? Jsou to otázky sebedefinování nebo- li identity. Na nich jako dospělí lidé stavíme svůj život a na jejich základě činíme všechna svá klíčová rozhodnutí. Proto je dětská mysl pozoruhodně ovlivňována výroky začínajícími slovy ,, ty jsi”. ”45 Mezi destruktivní příklady negativního programování dítěte patří záměrné komentáře s cílem dítě ponížit, ale také komentáře, které rodiče používají v běžném životě a leckdy nevědomě, aniž by chtěli dítěti vědomě ublížit. Příkladem jsou následující situace. •

situace v domácím prostředí týkající se domácích prací ,, Jsi lenoch, nemehlo, hlupák.” 46

•

situace, kdy rodiče dítě ukázňují, používají prosté příkazy a dítě při tom ponižují ,, Dej mi to, ty pitomče! ”

44

Murphy, Joseph: Moc podvědomí, str.33 Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str. 15 46 Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str.18 45

44

,, Ty jsi sobec!”47 •

situace, kdy rodiče používají ponižující výrazy přátelským způsobem ,, Hej, sloní uši! Večeře je na stole.”48

•

situace, kdy rodiče dítě srovnávají se sourozenci či ostatními vrstevníky ,, Proč nemůžeš být tak milý a hodný jako tvůj bratříček?”49

•

situace, kdy rodiče mluví s ostatními lidmi o chybách dítěte, když to slyší ,, No, moc bystrá tedy není! ” ,, Je strašně stydlivá, nevím co z ní bude.”50

•

situace, kdy rodiče děti obviňují ,, Podívej se, co děláš se svou matkou!”51

Uvedené komentáře nemají pouze krátkodobý účinek pro danou situaci, ale také tzv. ,, hypnotický účinek”52, který působí dále bez vědomí dítěte a usazuje se v jeho podvědomí jako obraz o sobě samém. Ten se bude později projevovat v životě dítěte, případně se stane skutečným rysem jeho osobnosti. Kdykoliv užíváme určité řečové modely v kontaktu s dětmi, zasahujeme tím až do jejich podvědomí, a i přesto, že to nemáme v úmyslu, určitým způsobem je programujeme. Tyto řečové stopy se později v různých situacích dospělého člověka stále znovu vynořují a podle nich i nevědomě dospělý jedná. Jsou uloženy v mozku člověka z doby, kdy jako dítě ještě nebyl schopen zkoumat, zda- li jsou pravdivé či nikoliv. Jako dítě s nimi nemusel souhlasit, ale jako dítě ještě neměl možnost srovnání. Mezi nejčastější řečové stopy patří: •

Neumím!

47

Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str. 13 Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str. 26 49 Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str. 26 50 Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str. 27 51 Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str. 27 52 Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str. 13 48

45

•

To nezvládnu!

•

Nejsem na to dost dobrý!

•

To nedokážu!

•

Jsem neschopný!

•

Určitě to nevyjde!

•

Co tomu řeknou ostatní!

•

Jak budu vypadat!

Situaci, prožívanou v dospělosti vnímá člověk nevědomě skrze prožitý zraňující zážitek z dětství, a tak nevidí žádné další možnosti. V dané situaci tak vlastně nepřemýšlí, jen reaguje na základě negativních zkušeností, na které mnohdy už dávno zapomněl. Vždy se totiž člověk vrací k té bolesti, kterou prožil a všechny ty potlačené pocity ve stále se opakujících nebo podobných situacích prožívá znovu a znovu.

Hloubka poznamenání dítěte vysloveným komentářem, závisí také na stylu, jakým rodiče s dítětem jednají, tedy jakým hlasem a jaký postoj u toho zaujímají. Hypnotický účinek daného komentáře je posílen divokým pohledem emocionálně vypjatého rodiče, náhlou tělesnou blízkostí a nezvykle zvýšeným hlasem. Takový zážitek se pro dítě stává nezapomenutelným, odnáší si z něj nevyhnutelnou a pro dítě, které svým rodičům věří, pravdivou informaci: Tak takový/á jsem opravdu já! Tak tohle si o mně rodiče doopravdy myslí!

Slova, která rodiče v těchto chvílích používají, mohou být příliš silná. ,, Bylo by lepší, kdyby ses nikdy nenarodil.” ,, Jsi hlupák, naprostý idiot.” ,, Ty mě přivedeš do hrobu, slyšíš?” ,,Nejradši bych tě zaškrtil!”53

53

Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str. 25

46

Téměř každé dítě je rodiči vroucně milováno; leckterý dospělý si ale někdy až do své smrti myslí, že svým rodičům působil jen obtíže, ostudu či byl pro ně pouze zklamáním.

4.2. Nahrazování lásky k dětem materiálními prostředky

Představa, že pozemské štěstí závisí na tom, co máme, je prastará a hluboce zakořeněná. Ne nadarmo ve společnosti přetrvává také odlišný názor, že za peníze lze získat všechno, za to nikdy ne opravdovou lásku. Životní jistota je jednou ze základních životních potřeb bez jejíhož naplnění jsme vydáni napospas nejistotě a úzkosti. Jestliže máme málo, snažíme se zajistit a pocitu nejistoty se zbavit. Máme-li dost a nebezpečí strádání nehrozí, můžeme se věnovat jiným zábavnějším věcem než jenom shánění potravy a majetku. Míry jako je ,, málo ” ,, dost ” a ,,moc ” , jsou velice neurčité, velmi relativní a především velice individuální. Co je někomu málo, druhému je dost, co jednomu stačí k životu až vrchovatě, druhému se zdá nemožné k naplnění základních životních jistot. Jak hmotná chudoba, tak i hmotné přesycení žádné štěstí nepřináší.

V dnešní době u nás a v západoevropských zemích děti opravdovou bídou strádají jen zcela výjimečně, zatímco v nebezpečí přesycení se ocitají relativně často. Hlavním důvodem je neustále se rozšiřující dostupnost sortimentu, zajišťující stále dokonalejší, rychleji dostupné a cenově výhodné zboží, jelikož dokonalá péče rodičů o dítě vyžaduje spoustu nezbytných a užitečných věcí. Trh nabízí širokou škálu výrobků, které jsou účelné, spolehlivé a především bezpečné pro děti přes nejrůznější hygienické a jídelní potřeby, oblečení, chůvičky, kočárky, dětský nábytek až po vzdělávací hračky, PC hry, sportovní vybavení ad. Většinou je tomu tak,že rodiče stejně jako tetičky, strýčkové a babičky mají o dítě ,, opravdový” rodičovský či příbuzenský zájem, milují je a čas si na něj najdou a z této

47

lásky mají tendenci dítěti snést ono ,, modré z nebe” a to prostě proto, že jej všichni mají tolik rádi. Jsou ale také případy, kdy rodiče zahrnují děti dárky a nejrůznějšími mnohdy zbytečnými vymoženostmi, aby mu tak vynahradili nedostatek času, který by mu měli věnovat, ale který nemají například vzhledem ke své pracovní kariéře, popřípadě, aby si vykoupili nedostatek zájmu, který by o ně měli mít. Když je dítě zaplavováno dárky bez jakéhokoliv přání, nebo je mu koupeno oč si požádá, nemá už co chtít, po čem toužit a co vyhlížet. Také si nemá co zasloužit, na co se těšit. Přichází o pocity naplněné touhy a radosti z dárku. Soustavné materiální obohacování tak může snadno přinášet psychické ochuzení. Příliš mnoho věcí svádí k povrchnímu zájmu, takže si dítě k ničemu nevytvoří citový vztah. Ať něco dostane, rozbije či ztratí, vždy si je jisto, že bude nové a proto, nemá žádný velký strach a smutek ani žádnou velkou radost. Rodiče v takovéto situaci ztrácejí své postavení, jelikož se stávají služebníky dítěte a vykonavateli každého jeho přání či rozmaru, nemohou být současně oporou v nejistotě, v těžkostech, pomocníkem v rozporuplných situacích. Dítě se k nim také podle toho chová. Svou nejistotu skrývá za agresi, provokace, tvrdé prosazování svých nápadů, neurotické projevy či záměrnou lhostejnost. Někdy mívá agrese podobu chronického týrání rodiče, kdy si děti vynucují různými prostředky splnění svých neadekvátních přání.

4.3. Nedostatek rodičovské pozornosti

Pro zdravý vývoj dítěte je potřebné nejen lásku projevit, ale projevit ji vhodným způsobem. Vhodně projevenou láskou je taková láska, která dítěti poskytuje potřebnou péči a zaručuje jeho citové zrání. Jedním ze způsobů nevhodně projevené lásky je nedostatečná rodičovská pozornost. Bez rodičovské pozornosti prožívá dítě úzkost, jelikož se cítí jako méně důležité než všechno ostatní. Dlouhodobý nedostatek pozornosti rodičů ke svým dětem vede 48

k citové deprivaci dítěte, kdy dítě velmi strádá v citové oblasti i přesto, že je více než dobře materiálně zajištěno, má dostatek smyslových nebo intelektových podnětů. Pomoc se tedy hledá často v rámci širší rodiny- prarodiče, pomocné síly v domácnosti nebo školní zařízení, ale zde již dochází k ,, přerušované ( diskontinuitivní) výchově.” 54 ,, K základní diskontinuitě výchovy připisuje pak i jistá nevyrovnanost v zásobení citovými podněty, projevující se občasným výbuchem přízně k dítěti, po němž následuje období skutečného nebo okolnostmi vynuceného ,, nezájmu” . Dochází tu tedy k opakovaným psychickým separacím, se všemi problematickými důsledky pro obě strany.” 55

Negativním důsledkem nedostatku rodičovské pozornosti jsou děti, které bývají obvykle uzavřené, mají problémy s komunikací, se vztahy k ostatním dětem, hůře se s nimi vychází a obvykle špatně reagují na jakýkoliv konflikt. Jiné děti se na první pohled projevují úplně opačně, zvláště dívky, které jsou hovorné, rády s ostatními manipulují, působí dramaticky a často svůdně. Tyto děti bývají mnohdy označovány za předčasně zralé. Když jsou starší, jejich chování se nemění a stává se nevhodným. Nedostatek pozornosti ze strany rodiny se projevuje řadou neurotických problémů a zvýšenou potřebu pozornosti od okolí. V pozdějším věku se některé děti stahují do pouličních gangů, ve kterých nacházejí seberealizaci, přijímají jejich postoje a názory, tráví zde volný čas většinou neaktivní formou a mají sklony k sociálně patologickému chování ( záškoláctví, krádeže, konzumace drog, šikana ad.).

4.4. Výchova autoritativního rodiče

Autoritativnost je při výchově dětí rizikovým faktorem. Projevuje se duševní nepružností, snahou dirigovat a nedostatkem tolerance. 54 55

Matějček, Zdeněk: Psychická deprivace v dětství, str.158 Matějček, Zdeněk: Psychická deprivace v dětství, str.158

49

Autoritativní osobnosti jsou lidé, kteří nepřipouštějí diskusi, svých názorů se tvrdě drží, považují je za jedině správné. Od dětí vyžadují naprostou poslušnost, kterou si vynucují buď po dobrém – záplavou kázání a argumentů, anebo po zlém – tresty všeho druhu. Autoritativní chování rodiče bývá spojeno s agresivním chováním, kdy se rodiče na své děti vlivem vlastní netolerance a přemíry kritičnosti zlobí, útočí na ně slovy nebo činy s cílem děti ovládnout. Jejich hněv není obvykle spojen s chováním dítěte. Příčinou jejich hněvu jsou problémy v zaměstnání nebo manželství, únava, nespokojenost se životem ad. Své napětí rodiče uvolňují křikem a ponižováním dítěte. V autoritativní výchově rodič brání citovému rozvoji a zrání dítěte. Dítě je trestáno a ponižováno, popírána jeho individualita,

je mu poroučeno, musí vždy rodiče

poslouchat a také dosahovat maximálních výkonů. Výsledky autoritativních rodičů jsou založeny na strachu. Autoritativní rodiče vychovávají děti zakřiknuté, bázlivé a úzkostné nebo vzpurné a drzé. Děti jsou často nesamostatné a nezralé, jelikož jim vlivem neustále kontroly chybí dostatek pro rozvoj dětské osobnosti a je ohrožena jejich seberealizace.

4.5. Výchova pasivního rodiče

Pasivně jednající rodič neumí jasně sdělit své přání a potřeby. Stejně bezradný je i vůči požadavkům druhých. Chybí mu jistota v jednání, trápí ho, že se nedovede přiměřeně uplatnit. Neúspěchy snižují i tak nepříliš silné sebevědomí. ,, Děti vedené v tomto stylu jsou řízeny jen velmi málo nebo vůbec, nejsou na ně kladeny téměř žádné požadavky a pokud přece jen ano, není kontrolováno jejich splnění.”56 Aby se usnadnil každodenní život a předcházelo se konfliktům, po dětech se dobré chování nevyžaduje. Pasivní rodič dovolí dítěti všechno a dokonce mu toleruje i jeho špatné chování.

56

http://cs.wikipedia.org/wiki/Styly_vchovy

50

Ve výchově pasivního rodiče je dítě převážně ponecháno samo sobě. Nejsou mu dány přesné hranice, neplatí zde jasná pravidla a řád, někdy něco platí, jindy ne. Vše je v podstatě dovoleno a za nic dítě nepřebírá zodpovědnost. V podstatě neví co může a co ne, smývá se hranice mezi dobrým a špatným. Požadavky na dítě jsou nízké, nebo úplně chybí. Rodiče nedohlíží na plnění úkolů, podléhají často požadavkům dítěte, ve škole ho za neúspěchy omlouvají, odstraňují jeho nepříjemnosti. Když dítě nespolupracuje, rodiče to nemají lehké. Pasivní rodiče se snaží stále více ustupovat a nebránit svým dětem v rozletu. Jednoho dne na ně padne únava z neustálého odsouvání problému a budou toužit nastolit pořádek. Rozzuří se na nejvyšší míru, vybuchnou a děti ukázní zcela nečekaným způsobem. Je známo, že rodiče, které svým dětem způsobují největší újmy na zdraví, pocházejí často z kategorie pasivních rodičů.

„Měkcí ” rodiče se podceňují: Jsem v rodině na posledním místě. Nejsem-li s to zajistit, aby mé děti byly šťastné, jsem špatný rodič. Nesmím omezovat jejich přirozenou tvořivost. Já jsem vlastně v životě nic nedokázal, ale moje děti by jednou mohly být ,, někdo”. Na partnerovi také záleží, ale ne tolik jako na dětech. Chci udržet doma klid: ustupuji dětem jenom proto, aby byl v rodině klid a mír. Škoda, že to nikdy netrvá dlouho.57

4.6. Láska s podmínkou

Lásku s podmínkou uplatňujeme ve výchově tehdy, pokud dítě milujeme jen když si to zaslouží, když

dítě udělá něco obzvlášť dobře, splní naše požadavky nebo

očekávání, tedy své dítě milujeme pouze za určitých podmínek.

57

Biddulph, Steve: Proč jsou šťastné děti šťastné, str. 74

51

Dítě vnímá naši lásku podle toho, jak se k němu chováme, z toho co mu říkáme a co děláme, přičemž větší váhu mají činy a než pouhá slova. ,, Děti si můžeme představit jako zrcadla, která odrážejí naši lásku, ale sami ji nevytvářejí. Jestliže jim projevujeme lásku, ony ji vracejí. Když ji neprojevujeme, nemohou ji ani vracet. Jestliže je naše láska bezpodmínečná, opětují ji bez podmínek. Když je milujeme jen za určitých podmínek, opětují naši lásku stejným způsobem.” 58

Dítě se nemůže dobře vyvíjet, jestliže jej milujeme pouze tehdy, když nám udělá radost. Naopak se cítí nejisté, jeho sebevědomí je narušené a dítě není spokojené samo se sebou. Své okolí vnímá jako odmítavé, nemilující a nepřátelské. Trápí jej nejistota, úzkost a pocit nedostatečnosti ve svém jednání, což později ovlivňuje jeho chování, schopnost navazovat vztahy, učit se a řešit běžné životní situace. Je více než přecitlivělé a zranitelné.

58

Campbell, Ross: Potřebuji tvou lásku, str. 31

52

5. Protektivní faktory socializace dítěte

Mezi protektivní faktory socializace dítěte v rodinném prostředí patří takové faktory, které jsou výsledkem láskyplné výchovy dětí založené na vzájemné důvěře a porozumění, na schopnosti přiměřené, nevynucené a vlídné komunikace mezi členy rodiny, které dále vedou k úspěšnému, bezkonfliktnímu začlenění mladého člověka do společnosti.

5.1. Bezpodmínečná láska

,, Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.”59 Bezpodmínečná láska znamená milovat své dítě bez ohledu na to, jaké je. Rozhodující není jeho vzhled, sklony, vlastnosti, dovednosti nebo handicapy. Nezáleží na tom, jak se dítě chová, jakých dosahuje výsledků. Bezpodmínečná láska znamená, že své dítě milujeme i přesto, že se nám jeho chování někdy protiví. Bezpodmínečnou lásku můžeme projevit několika způsoby; kontaktem očima, fyzickým kontaktem a soustředěnou pozorností.

5.1.1. Kontakt očima

Při kontaktu očima se díváme do očí druhého člověka. Mnoho lidí si neuvědomuje, jak důležitý je tento kontakt.

59

Campbell, Ross: Potřebuji tvou lásku, str. 24

53

Kontakt očima je rozhodující nejen pro vytvoření dobré komunikace s ostatními lidmi, ale také pro naplnění citových potřeb každého člověka. Kontakt očima je prvotním prostředkem k vyjádření lásky. Dítě jej ve styku s rodiči často využívá, aby se citově nasytilo. Kontakt očima je jedním z hlavních zdrojů ,, citové výživy dítěte” 60 Je důležité, aby kontakt očima vždy vyjadřoval bezpodmínečnou lásku, a to i za okolností, které rodičům nejsou příjemné. Velkou chybou je používat kontaktu očima pouze ve chvílích kritiky, kdy dítěti sdělujeme něco nepříjemného nebo negativního. Záměrné odmítání očního kontaktu působí na dítě bolestivěji než fyzický trest a bývá někdy uplatňováno rodiči při nevhodném chování dítěte. Aby se dítě cítilo milováno bezpodmínečně, je potřebné projevovat lásku stále bez ohledu na situaci.

5.1.2. Fyzický kontakt

Součástí každodenního jednání s dětmi je fyzický kontakt. Obvykle se dotýká nezbytně nutných situací- oblékání, krmení, koupání, držení za ruku při chůzi ad. Fyzický kontakt je považován za jeden z nejdůležitějších projevů lásky k dítěti a má zásadní vliv na vývoj dítěte, ať už fyzický či psychický, na jeho odolnost proti nemocem a v podstatě i na utváření jeho charakteru. Fyzický kontakt dává dítěti pocit lásky, náklonnosti a bezpečí. Jedná se o jakýkoliv druh fyzického kontaktu od objetí, políbení či pohlazení po jemné poklepání po rameni dítěte, dotyk ruky či paže, poplácání po zádech. Kontakt by měl být přiměřený věku a pohlaví dítěte. Je prokázáno, že malý chlapec potřebuje rodičovskou náruč, mazlení, objímání stejně jako malé děvče.

60

Campbell, Ross: Potřebuji tvou lásku, str. 36

54

5.1.3. Soustředěná pozornost 61

,, Při soustředěné pozornosti se dítěti věnujeme takovým způsobem, že nemá žádné pochybnosti o naší lásce.”62 Soustředěná rodičovská pozornost probouzí v dítěti pocit, že se věnujeme pouze jemu, že je milováno a že je pro rodiče nejdůležitějším člověkem na světě. Tato pozornost dává dítěti poznání a vědomí vlastní hodnoty, což velmi kladně přispívá k vývoji jeho sebehodnocení. Cílem soustředěné pozornosti je tento pocit dítěte: ,, Jsem úplně sám se svou maminkou ( nebo tatínkem)”, ,, mám ji ( ho) teď jen pro sebe”.63 Nejlepším způsobem jak se dítěti plně věnovat je, když si rodiče vymezí čas, který stráví pouze se svým dítětem. Chvíle soustředěné pozornosti může být krátká, může ji tvořit pouze několik okamžiků, přesto je na dítě velmi působivá. Dítě je při každé soustředěné pozornosti šťastné a je naplněné pocity bezpečí.

5.2. Asertivní výchova

Asertivita je způsob komunikace, který je založen na nenásilném, vlídném, ale pevně, otevřeném projevení svého názoru. Při asertivním jednání, člověk vyjadřuje a prosazuje své názory, myšlenky, postoje a pocity jak pozitivní, tak i negativní podoby upřímně, přiměřeně a jasně. Asertivní vystupování je klidné, člověk působí uvolněným dojmem, jeho verbální i neverbální projev je bez jakéhokoliv napětí. ,, Mluva je přiměřeně hlasitá, srozumitelná, tempo řeči rovnoměrné. Oční kontakt je ,, přímý”. Aserivně jednající člověk vytváří kolem sebe pohodu. Číší z něho čistá jistota i proto, že se dobře orientuje v sociální situaci.”64 61

Campbell, Ross: Potřebuji tvou lásku, str. 53 Campbell, Ross: Potřebuji tvou lásku, str. 54 63 Campbell, Ross: Potřebuji tvou lásku, str. 58 62

55

Asertivně jednající rodiče jsou ve výchově dětí jednoznační, pevní a rozhodní. Dokáží přesně definovat, jak situaci vidí, co si o ní myslí a jak ji prožívají. Chovají se přiměřeně sebejistě, umí naslouchat svým dětem a přistoupit na kompromis. Jejich děti vědí, že to, co máma a táta říkají platí, a zároveň mají jistotu, že je rodiče neponižují. Asertivní rodič se nebojí konfliktu, čím jsou děti starší a rozumnější, tím více vyjednává, určuje pravidla a vyvozuje důsledky.

5.2.1. Asertivní dovednosti

Základní asertivní dovedností je schopnost mluvit sám za sebe a nést za to plnou zodpovědnost. Pokud dítě o něco žádáme, je třeba jasně a pozitivně formulovat, co chceme, aby dítě udělalo. ,, Chci, abys teď hned uklidil hračky! ” Když dítě neposlouchá, rodiče požadavek opakují, s dítětem nediskutují a především se nenechávají vyprovokovat k hněvu. Takový postup je pro dítě signálem, že rodiče na svém požadavku trvají. Další asertivní dovedností je schopnost oprostit se od jakéhokoli srovnávání či obecného hodnocení. Při podávané kritice rodiče vyjadřují svůj vnitřní pocit z dané situace, bez toho aniž by situaci obecně hodnotili a zároveň dítě žádají o nápravu. Je rozdílné dítěti říci: ,, Prosím, pospěš si, všichni už jsou připraveni a ty jsi zase poslední, ” nebo asertivně: ,, Jakube, mrzí mne, že jsi poslední, prosím, pospěš si s obouváním.” Poukazování na nedostatky a nedokonalosti je zapotřebí vyvážit stejně velkou pochvalou a povzbuzením dítěte. ,, Prima, Aničko, to se mi líbí, jak jsi to hezky uklidila."

Asertivni výchova vede děti ke schopnosti převzít zodpovědnost za sebe samé a slouží jako příprava na ,, skutečný,, dospělý život. Cílem asertivní výchovy je způsobilost ve všech základních oblastech života- postupné zvykání si na povinnosti

64

http://www.stolniceni.estranky.cz/stranka/spolecenska-vychova

56

jako je vaření, uklizení, péče o dům a zvířata, zacházení s penězi, plánování času, jednání s ostatními členy rodiny, řešení konfliktů a týmová spolupráce.

5.3. Aktivní naslouchání

Základem úspěšné komunikace mezi lidmi je schopnost vzájemně si naslouchat. Aktivní naslouchání je způsob komunikace, ve kterém je zahrnuta posluchačova ochota a snaha se podívat na problém očima druhého. Jde o snahu pokusit se porozumět, co mluvčí přesně říká, cítí a dělá. Děti se stávají zralými a nezávislými tak, že se učí vyrovnávat se s obtížnými životními situacemi, které jsou přiměřené jejich věku a tím také jednat s lidmi. Jak děti rostou, mnohokrát přijdou za rodiči se svými problémy, aby je požádali o pomoc. Způsob, jakým rodiče na problém dítěte zareagují, buď u dítěte vyvolá větší pocit důvěry, nebo postaví bariéru, která se bude jen těžko odstraňovat. Pozorným nasloucháním dítěte, získáme důležité informace o konkrétním problému a to nejen z mluveného slova, ale také z neverbálních projevů, na jejichž základě si uděláme představu o pocitech, postojích a přáních dítěte. Aktivní naslouchání vyžaduje: •

Oční kontakt

•

Otevřenou pozici v postoji těla

•

Pozornost posluchače

•

Pokyvování hlavou

•

Slovní vyjadřování souhlasu

•

•



Rozumím!



Chápu!

Reflexi pocitů 

Vypadá to, že tě to hodně mrzí.



Cítím, že jsi smutná.

Pokládání otevřených otázek 57



Můžeš mi o tom říct něco více?



Co se stalo?

•

Akceptování druhého bez hodnocení

•

Shrnutí a ujištění se, že jsme správně porozuměli

Aktivním nasloucháním rodiče dítěti pomohou tak, že mu věnují čas, problém si vyslechnou a porozumí mu. Odpovědnost za vyřešení problému však nechávají na dítěti. Aktivní naslouchání vede k posílení důvěrného vztahu mezi rodiči a dětmi, ke sníženi negativních emocí dítěte a k jeho uklidnění. Samostatné řešení problému za nepřímé podpory rodičů vede dítě k poznání a vědomí vlastní hodnoty.

58

Praktická část

59

Ilustrativní kazuistiky Cílem praktické části této diplomové práce je podrobně prozkoumat rodinné prostředí třech francouzských rodin na základě ilustrativních kazuistik. Pozornost je věnována jednotlivým členům každé rodiny, vzájemným rodinným vztahům a výchovným přístupům rodičů k dětem, s akcentem na sociální vývoj dětí.

Kazuistika I.

Rodina I.

2 děti, Věk: 3 a 9 let Rodina I. se vyznačovala velkým nedostatkem pozornosti a chladným vztahem matky k dětem. Matka se podílela pouze na chodu domácnosti, na výchově dětí zřídka. Otec zastupoval dvě role, roli otce i matky zároveň. Domácnost i děti byly velmi zanedbané, jak z hlediska sociálního, tak z hlediska hygienických návyků.

Rodina žila v malém městečku v jihovýchodní části Francie. Zde jsem se o děti starala jako 11 au pair v pořadí od narození dětí. Každý z

rodičů vlastnil obchod, tudíž pracovali každý den mimo nedělní

odpoledne od 9. do 19. hodin. Matka děti ráno vodila do školy a odpoledne jsem děti v 17. hodin vyzvedávala ve škole, přivedla domů, udělala s nimi úkoly , chvíli si pohrála a třikrát týdně dle pokynů rodičů děti vykoupala. Matka měla 32 let a otec 52 let, byl již po třetí ženatý. Matka byla autoritativní a k dětem zaujímala chladný vztah. Pracovala jako vedoucí prodejny s luxusním oblečením, kterou zdědila po rodičích a tato práce ji bavila. Z práce chodila na nákupy a domů přicházela vždy po 20. hodině. Dětem za celý večer věnovala jediný ,,křečovitý 60

” úsměv na přivítanou , nachystala rychle večeři, navečeřela se tím způsobem, že kromě svého jídla dojedla zbytky večeře po dětech, to co již nechtěly dále jíst, aniž by je přinutila jíst maso a zeleninu, nebo další stravu, která by pro děti byla vhodná vzhledem k jejich věku. Po večeři se obvykle usadila u televize, kterou sledovala necelé dvě hodiny a poté šla spát. Matka se o děti prakticky vůbec nikdy nestarala, veškerou péči zajišťoval otec a od 3 let jejich prvorozené dcery také au-pair, které se v této rodině střídaly často. Podle vyprávění matka ve svém dětství nikdy netrávila čas se svojí matkou a veškerou péči o dítě zajišťovala opatrovnice, proto nebyla navyklá pečovat o své vlastní děti a neměla k nim hluboký citový vztah. Otec byl velice srdečný, milý a přátelský, od své ženy se nechával s láskou značně ovládat. V rodině nemohl zastávat odlišný názor než jeho žena. Vlastnil také obchod s oblečením. Pracovně byl vytížený stejně jako jeho manželka, ale k dětem se choval velmi přívětivě a mile. Otce děti vítaly každý den s radostným křikem, maminky si nevšímaly. Po večeři se chodily pravidelně k otci přitulit a posedět si na klíně. K mamince nechodily nikdy, ona sama tvrdila, že jí to takto vyhovuje. Když byly děti malé, tak se o ně staral vždy otec, přebaloval je a dával jim v noci napít.

Evžénie Oblíbenou aktivitou této na svůj nízký věk bystré a leckdy vychytralé holčičky bylo vytahovat špagety, rýži a mouku z kuchyňských regálů a rozsypávat je po kuchyni, či po pohovkách v obývacím pokoji. Ráda sledovala celé dny animovaný film Aristochat v ložnici u rodičů a to i několikrát za sebou. Byla velice samostatná a to především při hře, když si vymýšlela nejrůznější aktivity. Nejčastěji si hrála na nákupy nebo s panenkou. Velmi nerada se koupala, a to i když ji koupali rodiče. Ve svém brzkém věku si byla vědoma toho, že au pair do rodiny nepatří, a proto mi to dávala při jakékoliv nelibosti zřetelně najevo pokřikováním nejrůznějších k jejímu věku neočekávaných

nadávek. Vždy, když se dopustila nějaké chyby, přišla se přitulit

s láskyplnými slovy, což nejvíce rozčilovalo a zároveň dojímalo maminku. Jelikož matka nedohlížela na stravu svých dětí, Evženie ráda večeřela dva čokoládové pudinky a kousek šunky, z čehož byla velmi podvyživená a proto měla také nafouklé bříško a velmi drobnou postavu. Sama se ještě nedokázala převléci, a tak se někdy probouzela 61

v šatičkách, které měla předchozí den na sobě. Česal ji pouze kadeřník jednou za dva měsíce.

Victorie

První narozená dcera se na první pohled příliš neprojevovala. Měla ráda zvířata a velmi obdivovala myši a kanárky v místním obchodě se zvířaty. I přesto, že měla ve škole dobré výsledky, nepatřila mezi oblíbené žáky a to vzhledem ke své časté drzosti k učitelům. V domácím prostředí ráda sledovala v kuchyni televizi a ráda se mnou pekla dorty. Od maminky okoukala chladný vztah k lidem, kteří nepatří do rodiny. Její oblibou byla zpočátku ignorace mé osoby a po celou dobu mého pobytu také ignorace uklizečky, která docházela do domu dvakrát týdně a měla na starosti úklid velmi znečistěného domu. Victorie po sobě zanechávala velký nepořádek. Měla spousty oblečení, které dostávala od své matky pravidelně několikrát do měsíce, pohazovala je po pokoji a nevážila si jich. Ráda se voněla a líčila maminčinou kosmetikou, i přesto že se sprchovala pouze jednou za 3 dny. Někdy na mě bývala drzá a chovala se zlomyslně, někdy si naopak velmi ráda kreslila a modelovala a byla pozorná a milá. Za otcem se chodila přitulit a pomazlit, za maminkou spíše pouze pokud chtěla něco koupit. Z toho, jak se k ní její maminka chovala byla smutná. Několikrát se mi svěřila, že ji velmi trápí maminčin nezájem. Jejím snem bylo trávit volný čas se svou nevlastní sestrou, která bydlela v Pyrenejích a kterou Victorie vídala pouze několikrát do roka.

Dům rodiny byl velký a krásně vybavený, byl ale v kritickém stavu z hlediska hygienického. Všude byl nepořádek, v kuchyni se pod stolem i na stole povalovaly zbytky jídla, v ložnici oblečení na zemi, v posteli rodičů oplatky a čokoláda. Bylo velmi zvláštní, že matka přehnaně pečovala o svůj zevnějšek, nosila drahé luxusní oblečení, pravidelně chodila na manikúru a několikrát do měsíce ke kadeřníkovi,vůbec ji ale nevadilo, že její dcery postrádají základní hygienické návyky.

62

Kazuistika II.

Rodina II.

1 dítě, Věk: 5 let

Rodina II. se vyznačovala středně velkým nedostatkem pozornosti rodičů ke svému dítěti. Na rozdíl od rodiny číslo I., dítě nedostatkem rodičovské pozornosti očividně trpělo. Tento nedostatek se projevoval hyperaktivním chováním v domácím prostředí .Ve školce se dítě projevovalo pasivně a ustrašeně.

Rodina žila v krásném městě Annecy, které se nachází v Savojských Alpách V této rodině jsem pracovala jako 2 au pair. Mathias si velmi dobře rozuměl s předchozí au- pair a byl na ni značně fixovaný. Když odjela po roce a půl, rodina bleskurychle hledala náhradu. Každý z rodičů měl za sebou již jedno manželství a spolu s ním každý dvě děti ve věku dvaceti let. Mathias byl jejich společným synem, velmi ho zbožňovali, méně pozornosti mu však věnovali. Oba rodiče byli velmi pracovně vytížení. Otec chodil z práce dříve kolem 18. hodiny, ale měl kromě starostí s večeří ještě další práci ve své domácí pracovně. Mathias si rád hrál v otcově kanceláři, ale při hře otce rušil, což je nakonec vedlo ke konfliktům a pozdějšímu zakázání všech aktivit v pracovně. Matka každé ráno dojížděla 50 kilometrů do práce. Od brzkého rána byla až do 19. hodin mimo domov. Po příchodu z práce syna vždy dlouze objímala a dávala mu pusinky, a také s nadšením poslouchala jaký měl Mathias den. Pokud však zjistila, že zlobil, dítěti chybu vytkla a dále s ním nekomunikovala. Na každé večeři si již Mathiase rodiče spíše nevšímali a věnovali se vzájemné diskusi o pracovním dni. Před spaním se s dítětem oba rodiče znovu pomazlili. O víkendech rodiče nepracovali, čas trávili s Mathiasem doma, někdy si zašli na procházku do města.

63

Mathias Mathias byl v domácím prostředí velmi hyperaktivní dítě. Nedokázal se ani na chvilinku posadit a hrát si s jednou hračkou, odpočíval pouze u sledování televize, na kterou měl právo denně pouze 30 minut. Stále vyžadoval nové a nové aktivity, nedokázal se zabavit sám. Ve školním prostředí byl naopak velmi mlčenlivý, pasivní a ustrašený. Měl problémy komunikovat a spolupracovat s ostatními dětmi. Cestou do školy a ze školy vesele vykládal a poskakoval po chodníku, jakoby se již nemohl dočkat až si bude ve školce hrát, po příchodu do školky ale ztichl a držel se pevně za ruku. Do třídy mezi ostatní děti vstupoval pomalu a bojácně.

Povahově byl velice panovačný a u snídaně mne neustále poučoval o rozmístění talířů a příborů na stole, stejně jako o uložení oblečení či hraček ve skříni. Při hře také rád rozdával pokyny a nedokázal nikdy přijmout prohru, proto rád podváděl a během hry měnil pravidla vždy ve svůj prospěch. Pokud bylo doma něco v nepořádku, rád chodil daný problém vyřešit k babičce a dědečkovi, kteří bydleli v domě přes rodinné parkoviště. Ti mu téměř vždy s láskou uvěřili a následně chodili situaci kontrolovat. Když matka odjela na služební cestu, Mathias byl nezvladatelný a celý týden plakal. Nevěřil, že se matka ještě někdy vrátí. Když se maminka vrátila, přivezla Mathiasovi krásný svetr. Na konci června rodina odjela na týdenní dovolenou. Rodiče si vybrali cestovní kancelář, která zajišťuje celodenní péči o děti. Podle informací rodiče trávili část dovolené na golfovém hřišti a zbytek dne u bazénu, s Mathiasem pouze při snídani, obědě a večeři. Mathiasovi se pobyt u moře líbil, protože byl zaplněn spoustou aktivit. Rodiče Mathiase milovali pouze když měli čas a náladu, to se ale nestávalo často, jelikož také museli po práci odpočívat. Nedokázali dítěti vymyšlet program, proto si, podle jejich slov,

pořídili au pair, která měla rodičovskou péči v době jejich

nepřítomnosti zastupovat.

64

Kazuistika III.

Rodina III. 2 děti, Věk: 9 a 14 let V rodině III. byl nedostatek rodičovské pozornosti nahrazen velkým počtem mimoškolních aktivit. Vztah rodičů k dětem byl pozitivně založený, v rodině se ale objevoval často bezdůvodně vyhrocený křik rodičů na děti kvůli maličkostem. Problémy jednotlivých členů se řešily v přítomnosti ostatních členů rodiny a to velmi ponižujícím způsobem.

Rodina III. pocházela z francouzské oblasti, která ležela v blízkosti Ženevy. Rodiče, stejně jako v předchozích rodinách, byli pracovně vytížení. Každé ráno dojížděli 70 kilometrů do práce. Vraceli se kolem 19. hodiny večer. Nepracovali o víkendu a matka měla ve středu volno,kvůli dětem, které ve Francii nemají v tento den výuku. Komunikace mezi rodiči byla špatná. Otec nevěnoval příliš pozornosti matce, která měla na starosti celý chod domácnosti. S ničím jí v domě nepomáhal, jezdil pouze na nákupy a většinu času o víkendech a po práci trávil sledováním televize. Na pořádek v domácnosti nedbal, ale své děti a především mladší Sáru neustále vybízel k úklidu.

Sára Sára byla milé dítě. Podle jejích slov, si mě velmi oblíbila. Často jsme společně diskutovaly o jejích problémech. Chodila do 5. třídy a škola ji končila v 16. hodin. Jednou týdně chodila na Jazz Dance, do Juda a na hodiny flétny. Hrát na flétnu ji nebavilo, a proto ji hra také nešla. Otec hru na flétnu vyžadoval a Sára ji musela každé ráno po snídani 20 minut trénovat, což ji ráno velmi obtěžovalo a možná se cítila i 65

poníženě. Po škole Sára udělala úkoly a poté sledovala televizi. Neuměla se sama zabavit a při sledování televize nebyla schopna kohokoliv poslouchat. Pokud bylo nutné doma pomoci s úklidem, musela jsem Sáře vždy televizi vypnout a potom ji teprve uložit úkol. Sára také ráda četla a to především o víkendech, když otec sledoval v televizi fotbal či jiný sport. Sára bývala někdy netaktní a nedokázala rozeznat, jak se zachovat v určité situaci, což rozčilovalo celou rodinu. Před Vánocemi začala navštěvovat psychologa, na doporučení otce, u kterého řešila převážně problémy s otcem. Měla problémy s nadváhou, a proto musela důsledně dodržovat dietu - jíst hodně zeleniny, vyhýbat se sladkým jídlům. Cítila se špatně, pokud bylo téma diety neustálému zdůrazňováno před celou rodinou. Kdykoliv byla Sára nervózní z otce, matka s ní hrála stolní hry a pekla cukroví.

Otec po Vánocích začal také navštěvovat psychologa kvůli osobním problémům a také kvůli špatné komunikaci se svou ženou, která byla vytížená z práce. Její práce byla velmi zodpovědná, proto chodila často z práce unavená a trpěla na migrény. Matka děti velmi milovala, i přesto s nimi nedokázala komunikovat klidným hlasem. Kdykoliv děti udělaly něco jinak, rozkřičela se na ně. Křik byl krátký, zato intenzivní a u některých členů rodiny vyvolával silné bolesti hlavy. Prakticky veškeré konflikty byly řešeny počátečním křikem a následným klidným vysvětlením. Děti tento křik oplácely podrážděností a neschopností jednat racionálně, což zase provokovalo otce, který se nedokázal ovládat a následně děti zraňoval svými poznámkami. Otec také děti svolával k jídlu velmi nepříjemným křikem. Děti své veškeré potíže a trápení řešily s matkou, která jim poskytovala větší citovou podporu a pochopení než otec.

Gabrielle Poslední člen rodiny byla Gabrielle, které bylo v době mého pobytu čtrnáct let. Gabrielle velmi zbožňovala příbehy Harryho Pottera, a proto je neustále četla na Internetu. Celý volný čas trávila u počítače a s rodinou příliš nekomunikovala. Měla stejně jako Sára velmi dobré školní výsledky, proto se nemusela do školy příliš připravovat. Mezi její další koníčky patřila jízda na koni a Jazz Dance. 66

Volný čas rodina trávila převážně u počítačů. Matka u počítače v pracovně, otec s mladší dcerou v obývacím pokoji a starší dcera v ložnici. Matka s mladší dcerou občas jezdily na výlety do přírody. Rodiče zpočátku hledali třetí úhel pohledu ve svém vzájemném manželském vztahu a komunikaci, a proto se mnou diskutovali o rodinných problémech. Touto cestou si dokázali problémy vyříkat a pochopit je. Pokud se v rodině vyskytl určitý problém a to buď problém jednotlivce či problém celé rodiny, všichni se sešli v kuchyni a problém byl řešen tím způsobem, že se otec vyptával jednotlivých členů rodiny, především dětí s tím cílem, aby na řešení přišly samy. Tato metoda nebyla úspěšná. Ten, kdo měl problém byl v danou chvíli ponížen před ostatními a nucen hledat řešení, které neznal.

67

Závěr

Cílem diplomové práce bylo postihnout základní souvislosti mezi rodinným prostředím a pozdějším psychosociálním vývojem jedince. V diplomové práci byly popsány a rozebrány nejdůležitější aspekty ovlivňující sociální vývoj dítěte a jeho schopnost začlenění se do společnosti během života. Významná pozornost byla věnována kapitole týkající se problematiky negativních socializačních faktorů, ve které jsem se zaměřila na výchovné rodičovské návyky, které bývají mnohdy podceňovány a zlehčovány, avšak které způsobují velmi závažné socializační komplikace a zůstávají pro člověka zraňujícími po celý zbytek života. Na základě vypracování diplomové práce jsem dospěla k názoru, že pouze stabilní rodinné prostředí a přirozeně láskyplná výchova dětí v harmonicky fungujícím manželství jsou nejbezpečnější zárukou pro zdravý vývoj člověka.

68

Resumé

Rodinné prostředí je významným a neodmyslitelným sociálním prostředím, které sehrává důležitou roli v životě každého jedince. Vliv tohoto prostředí je tak hluboký a dominantní, že rozhodujícím způsobem ovlivňuje, jak se bude jedinec během celého života cítit, chovat, jednat s lidmi a navazovat vztahy. Má také vliv na jeho vlastní fyzický, duševní, mravní a sociální vývoj. V diplomové práci jsem se zaměřila na problematikou vlivu tohoto sociálního prostředí na vývoj jedince, na objasnění základních pojmů týkajících se problematiky socializace a sociálního vývoje jedince a na významné protektivní a rizikové socializační faktory uplatňované ve výchově dětí. V praktické části jsem uvedla tři případové studie rodin- kazuistiky , ve kterých jsem na základě vlastní zkušenosti popsala povahu rodinného prostředí, jednotlivé členy rodiny, jejich vzájemné vztahy a také negativní výchovné postupy a návyky rodičů vedoucí k rizikovému začlenění se dítěte do společnosti.

69

Résumé

The family environment is essential and inseparable social environment, which is very important in life of each person. The influence of this environment is so deep and dominant, that it is decisive way for every person how he will feel, behave, act with people and mix in. It has great influence to his physical, balance of mind, moral and social development as well. In my graduation thesis I target the questions for influence of this social environment to the development of person, clarification the main conceptions which are related to problems of socialization and social development of person and the significant protective and risk social factors which are enforced in upbringing of children. In practical part I mentioned three studies of families I was in, and on this base I described in according to my own experience the character of the family environment, each member of the families, their family relations and of course negative education practising and habits of parents leading to risk integration of children to our society.

70

Seznam použité literatury

1) Biddulph, Steve. Proč jsou šťastné děti šťastné. Praha: Portál, 1997, 139s. 2) Campbell, Ross. Potřebuji tvou lásku. Praha: Návrat, 1992, 124s. ISBN 8085495-11-2 3) Čačka, Otto. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Brno: Doplňek, 2000. 378s. ISBN 80-7293-060-0 4) Geist, B. Psychologický slovník. Praha: Vodnář, 2000. ISBN 80-862226-077 5) Helus, Zdeněk. Psychologické problémy socializace osobnosti. Praha: SPN, 1973. 261s. 6) Helus, Zdeněk. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004. ISBN 807178-888-0 7) Chapman, Gary. Pět znaků láskyplné rodiny. Praha: Návrat domů, 1985, 203s. ISBN 80-7255-123X 8) Koenig, Larry J. Chytrá výchova. Praha: Portál, 2004, 178s. ISBN 80-71787809 9) Matějček, Zdeněk. Rodiče a děti. 1.vyd.Praha: AVINCEUM, zdravotnické nakladatelství, 1986. 336s. 10) Matějček, Zdeněk. Psychická deprivace v dětství. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1968. 384 s. 11) Matějček, Zdeněk. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. 1. vyd. Praha:

SPN, 1992, 223 s. ISBN 80-04-25236-2

12) Matoušek, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. 1. vyd. Praha:

71

Sociologické nakladatelství, 1993,124 s. ISBN 80-901424-7-8 13) Murphy, Joseph. Moc podvědomí. Praha: Pragma, 1993. 237s. ISBN 8085634- 08-2 14) Pernerová, Rotrau. Tabu v rodinné komunikaci: O čem se v rodinách nemluví, ač

by to bylo užitečné. 1. vyd. Praha: Portál, 2000, 161 s.

ISBN80-7178-363-3 15) Peseschian, Nossrat. Příběhy jako klíč k dětské duši. 1.vyd. Praha: Portál, 1999, 152 s. ISBN 80-7178-275-0 16) Plaňava, Ivo. Manželství a rodiny. 1.vyd. Brno: Doplněk, 2000,296 s. ISBN 80- 7293-039-2 17) Plaňava, Ivo. Spolu každý sám: V manželství a rodině.1.vyd.Praha: Lidové noviny, 1998, 213 S. ISBN 80-7106-292-8 18)

Petrová, Iva. Neúplná rodina v současných společenských podmínkách. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 1997, 44 s.

19) Schaefferová, Edith. Co je rodina? Praha: Návrat domů, 1975. 178s. ISBN 80- 85495-41-4 20) Sobotková, Irena. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál,2001, 176 s. ISBN 80-7178-559-8 21) Trélaőn, Béatrice. Překonávání konfliktů v rodině. Praha: Portál, 2005, 143 s. ISBN 80-7178-935-6 22)

Uhlíř, František. Sociologie rodiny z hlediska dětského vývoje. 1.vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1947. 292s

72

Internetové odkazy

1. http://www.recepty.biz/jak-resit-krizi 2. www. http://cs.wikipedia.org/wiki/Podv 3. http://cs.wikipedia.org/wiki/Styly_vchovy 4. http://www.stolniceni.estranky.cz/stranka/spolecenska-vychova 5. www.rodina.cz

73

74