MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Somocismo: Případová studie nikaragujského nedemokratického režimu Magisterská diplomová práce

Karolina Svobodová vedoucí práce: PhDr. Věra Stojarová Ph.D. UČO: 56077 obor: Politologie imatrikulační ročník: 2006/2007

V Brně 8.10.2007

Obsah práce: 1. Úvod, s. 1. 2. Politický pluralismus vs. monismus, s. 4. 2.1. Vývoj politického režimu v Nikaragui, s. 4. 2.2 Politická kultura Nikaraguy, s. 12. 2.3. Pluralismus ve stranickém a politickém systému Nikaraguy, s. 14. 3. Existence caudilla, s. 21. 4. Politická mobilizace, s. 30. 4.1. Nikaragujské cleveages a jejich vliv na mobilizaci, s. 37. 5. Ideologie vs. mentalita, s. 41. 6. Tranzice, s. 47. 7. Identita režimu, s. 53. 8. Závěr, s. 68.

počet znaků: 155 000

2

Vyjádření o autorství Prohlašuji, že jsem na tomto textu pracovala samostatně s pomocí své vedoucí za použití uvedené literatury.

Karolina Svobodová

3

Poděkování Chtěla bych poděkovat PhDr. Věře Stojarové Ph.D. za pečlivé vedení této práce, důležité odborné připomínky a literaturu, kterou mi pro práci poskytla. V neposlední řadě bych chtěla projevit vděčnost za její přátelský přístup, jenž rovněž napomohl zdárnému dokončení práce.

4

1. Úvod V této práci si klademe za cíl popsat a klasifikovat nedemokratický režim v Nikaragui za vlády rodiny Somozových, respektive tří autoritativních vůdců, kteří byli u moci jeden po druhém po dobu čtyř desetiletí, přesněji od roku 1936 do roku 1979. Úkolem práce tak bude na základě deskripce politické reality doložit či vyvrátit náš výchozí

předpoklad

o

charakteru

somozovského

režimu

(nazývaného

také

„somocismo“). Jedná se o případovou studii jednoho režimu v jednom státě a v určitém období. Tři po sobě následující nedemokratické lídry chápeme jako představitele jednoho režimu na základě podobností mezi jejich vládami (téměř by se dalo říci stejnorodostí jejich politik) a také díky jejich příbuzenským vztahům dávajícím somozovské vládě dynastický charakter. Naší výchozí hypotézou je zařazení nikaragujského systému mezi autoritativní režimy. Tento předpoklad se pokusíme v rozboru dokázat a podložit logickými argumenty a reálnými fakty nikaragujské politiky dané éry. Naše metoda bude spočívat na postupném rozboru čtyř kritérií autoritativních systémů Juana Linze, jež budeme aplikovat na případ Nikaraguy. Rozebereme podrobně Linzova čtyři kritéria (omezený politický pluralismus, absenci ideologie, absenci politické mobilizace a existenci autoritářského vůdce, popřípadě několika málo vůdců) a ke každému uvedeme konkrétní fakta ze somozovské Nikaraguy. Podle

naplnění

či

nenaplnění

těchto

kritérií

pak

zhodnotíme

totožnost

nedemokratického nikaragujského režimu a jeho typu. Ve stručnosti přiblížíme pro úplnost také změnu režimu, tranzici k demokracii a její okolnosti. Kromě deskripce systému jako autoritativního režimu se pokusíme identifikovat jeho přesný typ podle klasifikace Juana J. Linze. práce by tak měla dospět ke dvěma hlavním závěrům: k potvrzení nebo falzifikaci naší hypotézy a k určení typu režimu. Charakteristika režimu se bude týkat, jak už jsme zmínili, období vlády Somozových, avšak v některých případech pro úplnost provedeme i několik širších analýz z diachronního hlediska, jež jsou nezbytné například pro pochopení politické kultury Nikaraguy. Politická kultura a podobné sociální fenomény se nevyvíjely jen

5

několik let. Je proto potřeba věnovat se zčásti i předchozím epochám vývoje nikaragujské politiky, které nám jedině podají ucelený náhled na politickou mentalitu a kulturu v zemi. Teoreticky v naší analýze vycházíme nejvíce z hypotéz Juana Linze, dále například z práce

Stanislava

Balíka

a

Michala

Kubáta

a

z Brookerova

materiálu

o nedemokratických režimech. Při rozboru demokratické tranzice v Nikaragui využijeme zejména tezí Adama Przeworskiho a Klause von Beymeho, Juana Linze, Alfreda Stepana, Terry Karl a Phillippe Schmittera. Seznámíme se proto s obecnými východisky této studie podle uvedených teoretiků a dále je budeme uplatňovat prakticky na nikaragujský režim. Práce je rozdělena do osmi kapitol členěných na podkapitoly. Hlavní oddíly sestávají z úvodu, závěru, popisu nikaragujské demokratické tranzice, shrnutí obecných fakt týkajících se totožnosti nedemokratického Somozova režimu a z výše zmíněného rozboru čtyř Linzových kritérií autoritativních režimů. (Každé hledisko je námětem jedné samostatné kapitoly.) První oddíl je tvořen úvodem, v němž jsou obsaženy informace o struktuře a metodě práce, její cíle a východiska. Druhá kapitola má název Limitovaný politický pluralismus, která uvádí probíranou problematiku do souvislostí a deskribuje okolnosti vzniku somozovského režimu v Nikaragui. Zabývá se nikaragujskou politickou kulturou a vývojem pluralismu v zemi. Cílem oddílu je vysledovat přítomnou míru politického pluralismu pro naplnění jednoho z používaných kritérií. Třetí kapitola se věnuje analýze vůdcovského typu vlády jakožto dalšího z hledisek autoritativních režimů. Je tu pojednáváno o charakteru vlády Somozů, jejích proměnách a prostředcích k udržení moci. Opět se snažíme popsat a zhodnotit politickou realitu ve vztahu k danému kritériu. Čtvrtý oddíl uchopuje třetí Linzovo kritérium autoritativních režimů, absenci politické mobilizace národa či některých jeho tříd vládní garniturou. Srovnáním dokladů z historie politické kultury v zemi a frekvence výskytů mobilizace za Somozů se pokoušíme dospět k závěru, jenž by podpořil nebo falzifikoval náš výchozí předpoklad o charakteru režimu. V této kapitole se dostáváme také k podrobnějšímu rozboru nikaragujských cleveages.

6

Pátá kapitola podobným způsobem pátrá po projevech ideologizace občanů vládou (přesněji vůdcem), aby bylo možné přítomnost ideologie v somozovské éře potvrdit nebo vyloučit. Šestá část textu se zaobírá demokratickou tranzicí jako součástí (konce) období somozovské vlády. Považovali jsme za vhodné se pro úplnost zmínit i o ukončení režimu a stanovit typ tranzice, protože toto určení dokresluje charakter režimu, který má práce za cíl klasifikovat a popsat. Následuje sedmá kapitola pod názvem Identita režimu, v níž rozebíráme povahu somozovské vlády v Nikaragui na základě závěrů z předchozích oddílů posuzujících jednotlivá kritéria nikaragujského nedemokratického systému. V sedmém oddílu se snažíme přesně definovat typ politického režimu. V závěru práce shrneme předchozí kapitoly a jejich konkluze o případném splnění kritérií i shromážděná data o somozovské vládě a odpovíme tak na výzkumnou otázku, jíž je identita nedemokratického režimu v Nikaragui.

7

2. Politický pluralismus vs. monismus V tomto oddíle naší studie se zabýváme deskripcí politické kultury v Nikaragui, nastíníme stručně její vývoj a také evoluci politické situace v zemi. Přiblížíme nikaragujský politický a stranický systém, politické proudy a hnutí. Účelem rozboru politické kultury a vývoje nikaragujské politiky je zhodnocení historických, sociálních a politických příčin přítomnosti či nepřítomnosti pluralismu ve státě, možností jeho vytvoření a potenciálu úspěšnosti. Nejprve provedeme krátký exkurz do historie politického systému Nikaraguy z hlediska pluralismu, poté se budeme věnovat analýze a evaluaci výskytu prvků pluralismu především v období režimu Somozových. Pokusíme se najít stopy politického pluralismu nebo popřípadě dokázat jeho nepřítomnost. Podle Juana Linze je v autoritativních nedemokratických systémech pluralismus omezený.1 Na rozdíl od limitovaného politického pluralismu se zde vyskytuje celkem nenarušovaný ekonomický a sociální pluralismus. I když opozice nemá v autoritativních režimech šanci prosadit své požadavky, často se uplatňuje tzv. semiopozice (viz níže). Pokud zde existují nějaké stopy politického pluralismu, bývají to většinou pozůstatky z předchozího systému. Abychom dokázali neexistenci pluralismu jako jednoho z Linzových kritérií autoritativního režimu, budeme se ji snažit doložit falzifikací protikladné hypotézy, tedy budeme pátrat po příznacích pluralismu, a pokud žádné nenajdeme, bude to důkazem naší teze.

2.1. Vývoj pluralismu v Nikaragui a okolnosti vzniku Somozova režimu

V historii země po sobě následovalo několik různých politických uspořádání. Jde v prvé řadě o nejstarší koloniální periodu, trvající od 16. století do roku 1821, kdy se Mexiko osamostatnilo od koloniální nadvlády Španělska a pod svoji svrchovanost si

1

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 164.

8

podmanilo státy Kostariku a Nikaraguu.2 O politickém pluralismu nelze v tomto čase vůbec hovořit. Poté nastala postkoloniální fáze plná občanských válek, pokusů o převrat a separaci zmíněných dvou zemí, během níž roku 1823 došlo k rozvratu mexického impéria. Dané období končí rokem 1853, kdy byl konzervativec Fruto Chamorro zvolen prezidentem Nikaraguy. V éře padesátých až devadesátých let pak v zemi bojují o moc konzervativci a liberálové, přičemž zde výrazně působil personalismus politických vůdců, kteří vždy hráli v nikaragujské politické kultuře významnou roli. V postkoloniální éře se ukázal poněkud neúspěšným federalistický experiment Nikaraguy, Kostariky a dalších latinskoamerických států, které se pokusily po vzoru Spojených států amerických vytvořit federativní Středoamerickou republiku. Její vznik doprovázely proklamace demokratických idejí včetně oddělení jednotlivých mocí a systému checks and balances3. Politický systém tak byl alespoň formálně konsolidován na demokratizovanější úrovni. Pluralismus byl ústavně zaručen stejně jako kontrola jeho zachování. Pluralismus se díky tomu začal v Nikaragui v zárodcích projevovat, k jeho definitivnímu ustavení a k systematickému zaběhnutí do politické praxe však ještě mnoho chybělo. Problémem je vysoká nestabilita ve státě a rozdíl mezi teorií a reálnou praxí. Politické spory jsou stále řešeny více násilím než diskuzí. „Nikaraguané stejně jako Kostaričané čelili stísňující výzvě vzniku a organizace legitimní moci, jíž měli na mysli autoritu k uspořádání kontroverzních otázek.“4 Političtí aktéři na lokální úrovni v Nikaragui se snažili prosazovat demokratické principy voleb a rozhodování, což vedlo ke střetům s oligarchickými elitami. Od roku 1893 lze spatřovat v Nikaragui počátky systematičtějšího politického uspořádání. V tomto roce byla vytvořena ústava za vlády liberálního generála Zelayi svrhnuvšího republiku konzervativců.5 Nicméně staré mocenské spory a cleavages přetrvávaly. Pluralismus byl pořád ještě na cestě ke svému vzniku potlačován. 2

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 91. 3 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 91. 4 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 101.

9

V nestabilních podmínkách, jež ve státě panovaly, bylo téměř nemožné dosáhnout demokratického vyjednávání a pluralitního politického systému. Kromě politického pluralismu se příliš nedařilo prosadit ani pluralismus ekonomický. Za Zelayi fungoval systém tzv. koncesí, které byly převážně vlastněny zahraničními majiteli.6 Domácí obyvatelstvo tak bylo znevýhodněno na úkor nelegálních monopolů. I zde se projevoval rozpor mezi oficiálními ustanoveními a reálnou praxí. Nová ústava monopoly a „koncese“ nepovolovala. Politický systém dvacátých a třicátých let dvacátého století byl střídavě ovládán dvěma tradičně soupeřícími proudy – liberálním a konzervativním. Pluralismus byl limitován rivalitou uvedených dvou velkých vlivů dávajících legitimitu dvěma hlavním politickým stranám, protože v praxi profitovaly zejména ony. Pro malé strany byla příležitost dostat se k moci značně omezená díky politickému napětí a občanským válkám, jež v zemi čas od času propukly. Ve třicátých letech byl prezidentem konzervativec Díaz, proti jehož vládě bojovala gerila liberalistického generála Sandina. Politická situace stále nesměřovala ke stabilitě, docházelo k ozbrojeným střetům mezi námořníky, Sandinisty a dalšími politickými frakcemi a polovojenskými skupinami. Roku 1936 se moci ve státě chopil generál a politik Somoza García, který se stal o rok později prezidentem. Nastala doba „řízené demokracie“ (democracia ordenada7), v níž měl Somoza jako caudillo unikátní funkci zprostředkovatele zájmů mezi jednotlivými skupinami. Cílem bylo vést stát jako organický celek k harmonii. Vůdce sám tedy mohl vybírat, koho vyslyší a které zájmy budou opomenuty. Praktickým důsledkem nebyl demokratický pluralismus, ale jakési výběrové řízení, v němž některé skupiny participovaly více a některé méně, popřípadě vůbec. Nejenže některé skupiny byly vyloučeny z podílu na moci, pluralismus byl navíc znemožněn samotným

principem

řízené

demokracie.

Aby

nedocházelo

k rozbrojům

a vzpourám mezi příslušníky rozdílných skupin a sociálních vrstev, například bohatých

5

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 188. 6 Schoenrich, O.: The Nicaraguan Mixed Claims Commision, The American Journal of International Law, Vol. 9, No. 4. (Oct., 1915), p. 858. 7 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 207.

10

majitelů půdy a dělníků, bylo třeba vlády pevné ruky, neboli řízení politické artikulace a agregace zájmů shora, jednou osobou vůdce a jeho úzce vymezeným týmem. Somoza García se snažil uspokojit zvláště nejpočetnější skupiny, když rolníkům dal možnost získání půdy a dělníkům zaručil možnost organizovaného prosazování zájmů. Nepostavil se na stranu starých majetkových elit, což mu vyneslo oblibu u velké části národa a image novátora.8 Tím však nebyl dán volný průběh k vytvoření pluralismu. Vznikla jakási podoba limitovaného pluralismu, vyznačující se přítomností Linzem definované semiopozice, jež si nemůže dovolit přímé napadání vládnoucího režimu. Podle Linzovy definice jsou „semiopoziční skupiny, které nejsou dominantní nebo reprezentovány ve vládní skupině, a které se angažují v částečné kritice, ale jsou ochotny participovat na moci bez zásadních změn režimu.“9 Semiopoziční kruhy se liší od radikálních opozičních hnutí popisovaných níže. Semiopoziční organizace nebo zájmové skupiny (například malorolníci) občasně pořádaly revolty, když už se jim jejich postavení jevilo neúnosné. Později vznikla hlavní opoziční skupina, FSLN, organizující skutečný a trvalý odboj proti režimu. K tomu ale došlo až v posledním desetiletí vlády Somozových. Semiopozice však byla přítomna po celou dobu existence autoritativního režimu. Šlo o vyšší třídy či elity (například podnikatelé prosperující ze zahraničních investic zařízených Somozovou vládou nebo staří armádní důstojníci) nepodílející se na vládě, s výhradami k dílčím problémům a k detailům (často personálního charakteru) státních politik, neusilující ale o převrat a změnu systému jako například radikální FLSN. Semiopozice se dá přirovnat k alegální opozici, jež se rovněž nesnaží o tranzici a k ilegální opozici má ještě daleko. Je režimem zčásti tolerována podle míry svých aktivit.10 Opozice a semiopozice jsou v autoritativních režimech (na rozdíl od totalitních systémů) poněkud vágní pojmy, někdy se i prolínají v závislosti na tvrdosti a zacílení represí. Semiopozice i opozice jsou pod autoritativní vládou nemálo fragmentované, jak je vidět i na příkladu Nikaraguy. 8

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 207. 9 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 168. 10 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 168.

11

Dalším, snad nejvýmluvnějším dokladem omezeného pluralismu v Nikaragui za Somozů bylo nedodržování ústavy z roku 1939, v níž byla zaručena politická práva včetně formální svobody projevu. Jako již mnohokrát předtím však byly v praxi jakékoliv známky odporu tvrdě potlačovány. Zakázáno bylo vyjadřovat se kriticky proti státnímu establishmentu, veřejnému pořádku, veřejné morálce, vládě apod.11 Pro potvrzení existence limitů politického pluralismu svědčí rovněž statistické ukazatele ústavnosti a institucionalizace země. Nikaragua se podle míry konstitučního vývoje a institucionálního rozvoje státu (v letech 1935 – 1964) zařadila na sedmnácté místo ze dvaceti sledovaných latinskoamerických zemí.12 Při posuzování demokratické stability státu a participace občanů na politickém procesu je ale třeba brát v úvahu rozdíl mezi proměnnými zahrnutými v teoretických indexech a praxí. Autoritativní režimy a jejich vůdci mají sklony čísla upravovat ke svému prospěchu a pro zvýšení popularity. K podpoře naší hypotézy o nedostatku politického pluralismu za vlády Somozy slouží také situace opozice, jež se byla postupem doby vytvořila a byla neustále somozovským režimem perzekuována, i když nebyla zakázána. Nesouhlas se systémem opozice vyjadřovala mimo jiné i ve volbách. Volební účast byla většinou nezvykle nízká, jediná větší opoziční strana – konzervativní odmítala ve volbách soutěžit.13 Nemalé procento absence u voleb bylo určeno také příznivci těch liberálů, kteří nebyli zastánci Somozova režimu a proto se voleb neúčastnili. Kromě toho byly volební výsledky a celý průběh voleb pravidelně falšovány.14 Opozice se několikrát pokusila i o převrat. Šlo například o vzpouru z roku 1947 a 195415 podrobněji popisovanou v oddíle popisujícím politickou mobilizaci obyvatelstva. Opozice byla totiž silou schopnou mobilizovat nárazově široké vrstvy občanů. V řadách opozičních organizací se nejčastěji objevovali zástupci inteligence, studenti, opoziční 11

Walter: The Regime of Anastasio Somoza, in: Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 210. 12 Needler, M. C.: Political Development and Socioeconomic Development: The Case of Latin America, The American Political Science Review, Vol. 62, No. 3. (Sep., 1968), p. 891. 13 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 208. 14 Weitz, R.: Insurgency and Counterinsurgency in Latin America, 1960 – 1980, Political Science Quarterly, Vol. 101, No. 3. (1986), p. 412. 15 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 211.

12

radikálové z Národních gard (somozovské bezpečnostní a pořádkové služby) a příslušníci staré aristokracie. Mezi další opoziční akce patřila například povstání malorolníků a zemědělských dělníků proti majitelům velkých plantáží s bavlnou v padesátých a šedesátých letech.16 Režim vládnoucí dynastie zvládal třídní konflikty poměrně úspěšně díky dvěma faktorům. Za prvé, Somoza si svými populistickými sliby a politikou naklonil sociálně níže postavené vrstvy, jež mu potom často byly loajální. Za druhé, vláda se nevměšovala do zájmů ekonomických elit, takže ty vlastně zvítězily v socioekonomických střetech s pracujícími. Somozové oddělovali politiku od ekonomiky a obchodních záměrů ekonomických špiček, čímž si získali relativně stejný nenásilný přístup z jejich strany. Se změnou politických poměrů v zemi se změnil i charakter opozice. Po vraždě Anastasia Somozy Garcíi roku 1956 vládu převzal jeho syn a rodina Somozů se u moci udržela až do roku 1979, kdy začala revoluce, Anastasio Somoza Debayle (Tachito) byl zbaven úřadu, emigroval a vláda přešla do rukou opoziční junty pod názvem Sandinistická fronta národního osvobození - Frente Sandinista de liberación nacional (FSLN)17. Impulsem k revoluci byla vražda novináře Pedra Joaquína Chamorra Cardenala roku 1978.18 Reakce obchodních i intelektuálních elit ukázala hranice vůdcovy moci. Neochota snášet nadále somozovský režim se rozvinula do občanské války a posléze do svržení caudilla. Začala pozvolná liberalizace země. Převratu přecházel velký tlak opozičních sil, které se spojily proti společnému nepříteli. Mimo organizaci FSLN to bylo například Široká opoziční fronta - Frente amplio opositor (FAO). Sandinistickou frontu národního osvobození založili pod vlivem kubánských událostí, jež je inspirovaly, Carlos Fonseca Amador a Tomás Borge, kteří si však jako ideologickou autoritu zvolili Sandina. Původně opoziční organizace se tak dočasně stala jediným představitelem vládní moci ve státě. Změna se ale nedotkla pouze postavení hnutí, ale i jeho idejí a politiky. 16

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 212. 17 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 214. 18 Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 179.

13

FSLN se později za své vlády podobně jako Somozové snažila banalizovat význam voleb a diskreditovat jejich význam. Tvrdila, že „lidé už volili tím, že uznali autorizující postavu Sandina a vedoucí roli FSLN v roce 1978 a 1979“19. Dalším argumentem na podporu jedinečného postavení FSLN byla zavádějící teze, že většina Nikaraguanů stejně patří mezi Sandinisty. Ještě při posledních volbách roku 1990 se FSLN snažila nedemokraticky a ilegálně rozhodnout o výsledku voleb ve svůj prospěch. Existují doklady o tvrdém tlaku vyvíjeném Sandinisty na nerozhodné voliče. Přestože Sandinistická fronta nakonec nezvítězila, užívala manipulace voličů a falšování předvolebních průzkumů.20 Podle Katherine Bischoping a Howarda Schumana existovala v průzkumech jakási „partyzánská spojení“ tazatelů s politickými aktivisty FSLN.21 Z toho důvodu průzkumy ve výsledku značně podhodnocovaly podporu Violety Chamorro. Po volbách se rozvinula bouřlivá debata jejich férovosti a o politizaci volebních průzkumů. Vyšlo najevo, že objektivní pozorování voleb bylo téměř znemožněno. Zvýhodněni byli politicky angažovaní komentátoři.22 Jak vyplývá (nejen) z těchto faktů o průběhu voleb za sandinistické vlády, FSLN se snažila udržet u moci za každou cenu. Demokracie nebyla pro stranu hlavní prioritou. Namísto politického pluralismu se FSLN snažila zavést korporativistický systém organické sociální jednoty, v němž by mohla společnost i občany snadno manipulovat. FSLN navíc narozdíl od Somozových narušovala privátní socioekonomickou sféru střední třídy a intelektuálů. Ani v jiných oblastech se praktiky FSLN příliš nelišily od somozovských, jako například užití násilí vůči opozici apod. Revoluční vláda sandinistické junty tedy k pluralismu také příliš nepřispěla. Zlepšilo se však postavení žen, které díky získané ekonomické nezávislosti na manželech (platy v zemědělství byly dřív vypláceny pro celou rodinu dohromady, a to většinou muži), se začaly postupně dostávat i k nezávislosti politické a sociální. 19

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 227. 20 Booth, J.: Assessing Candidate Preference Polling and Other Survey Research in Nicaragua, 1989 – 90: Comments on Anderson, and Bischoping and Schuman, American Journal of Political Science, Vol. 38, No. 2. (May, 1994), p. 506. 21 Bischoping, K., Schuman, H.: Pens and Polls in Nicaragua: An Analysis of the 1990 Preelection Surveys, American Journal of Political Science, Vol. 36, No. 2. (May, 1992), p. 349. 22 Miller, P.: A Review: Which Side Are You on? The 1990 Nicaraguan Poll Debacle, The Public Opinion Quarterly, Vol. 55, No. 2. (Summer, 1991), p. 281.

14

Jiné nerovnosti, pro pluralitní systém nepřijatelné, nadále zůstávaly, a to především etnické cleveage. „FSLN si svou násilnou asilmilační politikou proti sobě poštvala většinu indiánského i černošského obyvatelstva tradičně izolovaného atlantického pobřeží, kde poté vznikla indiánská gerila.“23 Za vlády FSLN probíhaly ve velkém měřítku boje s indiánskými ozbrojenými skupinami, jež se často mísily se somozovskými Contras. Původ nespokojenosti etnických menšin spočíval v jejich špatné ekonomické a sociální situaci. Indiánské kmeny (například Miskitové, Sumové, Ramové) a potomci anglických bukanýrů a černošských otroků žili v chudé, geograficky nepříznivé oblasti severovýchodní Nikaraguy.24 Dozvuky partyzánských (indiánských) bojů přetrvaly až do období vlády Violety Chamorro. Během první poloviny osmdesátých let se začal zvedat v zemi odpor jednotek Contras (National Resistance Movement), které se snažily vládu FSLN svrhnout. Contras vznikly z původních Somozových Národních gard, nebo lépe řečeno některých jejich důstojníků, podporovaných Reaganovou vládou. Sandinisté byli donuceni přistoupit k liberálnější politice a k demokratickým procedurám. Organizace FSLN roku 1987 vydala novou ústavu,25 roku 1990 se uskutečnily volby, v nichž zvítězila Violeta Chamorro, vdova po antisandinistickém disidentském novináři Pedru Joaquínu Chamorrovi zavražděném při atentátu za Somozovy vlády. Chamorro zavedla postupně demokratickou vládu. Jejím záměrem bylo vytvořit pevné politické centrum v systému s vysokou fragmentizací a celkově politický systém více centralizovat. Za vlády Violety Chamorro bylo dosaženo postupného rozšiřování politických a občanských svobod. Spolu s budovním občanské společnosti na moderních demokratických principech byla rozvíjena i míra pluralismu. Příznakem skutečné demokratizace se staly volby v letech 1996 a 2001, kdy byl dvakrát poražen kandidát FSLN Daniel Ortega týmem liberála Arnolda Alemána. Průvodním znakem demokratizace byly nové změny ústavy v letech 1995 a 2000.26 23

Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 185. Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 185. 25 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 230. 26 Politická ústava Nikaragujské republiky z roku 1987 s úpravami z r. 1995, 2000 a 2005, online text (pdba.georgetown.edu/Constitutions/Nica/nica05.html). 24

15

V Nikaragui se za poslední století vystřídalo několik politických režimů. Žádný z nich ale nepřinesl zemi politický pluralismus. Tendence k dynastické vládě se v Nikaragui objevovaly po dlouhou dobu více než čtyřiceti let za Somozových, kdy politický systém sice nesl formální demokratické znaky, ale nebylo možné jej považovat za opravdu faktickou liberální demokracii. Politická elita málokdy zaručovala v Nikaragui během dějin implementaci reálných preferencí elektorátu. Demokracie v zemi nemá širší tradici. Lze to vypozorovat z dějin státu a nikaragujské politiky i z povahy politické kultury.

2.2. Politická kultura Nikaraguy

Ekonomický potenciál Nikaraguy nebyl nikdy příliš perspektivní. Země postrádala delší dobu kapitál potřebný k industrializaci a modernizaci. Většina produkce země spočívá odedávna v zemědělství. Nejpočetnější společenskou vrstvou v Nikaragui byla malorolnická buržoazie.27 Z malorolníků se během času vytvořila se vrstva nejbohatších majitelů pozemků - latifundistů. Vlastnictví kapitálu bylo často zastupováno vlastnictvím pozemků, protože v zemi nebyl dostatečně rozvinutý průmysl. Latifundisté proto fungovali v roli podnikatelských elit Nikaraguy. Důležitým

historickým

momentem

politické

kultury

bylo

zotročování

a vyvražďování původních indiánských obyvatel Nikaraguy. Politický a společenský systém byl dlouho postaven na rasismu a segregaci vzešlém z dob kolonialismu. Dalšími elementy nikaragujské politiky byl typický latinskoamerický sklon k autoritářství28 a iliberalismu, popřípadě klientelismu a caciquismu. Vládu převážně zastávala oligarchická vrstva latifundistů, jež vládla autoritativním způsobem. „Na periferii moderního západního světa, zvláště v Latinské Americe po získání nezávislosti, pod formálně demokratickými ústavami, se objevily neostré formy tradičních personálních vlád: caudillismo a oligarchická vláda lokálních hodnostářů,

27

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 36. 28 Wiarda, H.: The Soul of Latin America: The Cultural and Political Tradition, New Haven, Yale University Press 2001, in: Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 39.

16

majitelů půdy a políticos, někdy ve spojení s modernějšími centry, systém zvaný caciquismo.“29 Význačné osobnosti historických vůdců nemůžeme při našem výčtu složek politické kultury opomenout. Jak je vidět z historického vývoje politického systému Nikaraguy (viz výše), personalismus byl jednou z klasických součástí politiky ve smyslu „polity“. „Politics“ se soustřeďovala kolem charismatických caudillů jako byl například Sandino či Somoza. Okolo vůdců vznikaly tzv. klany30 složené z jejich příznivců. Ideologický význam obou hlavních politických stran postupně klesal s asimilující se ideovou programatikou konzervativců i liberálů.31 Boj za ideologii se postupně změnil v boj o moc. Základy autoritarismu byly položeny již v samotné politické kultuře země, která postrádala faktické demokratické myšlení a jednání. Aktéři byli ovlivňováni více mocenskými ambicemi než ideovou stránkou politiky. Mocenská stránka v politice natolik převažovala, že se jednotliví vůdcové (často z vojenských kruhů) a jejich přívrženci mnohem snadněji orientovali na naplnění vlastních cílů a zájmů. Neexistovala žádná elektorátní masa, jež by od nich vyžadovala výsledky a teze. V šedesátých letech dvacátého století se ukazatele politické kultury v Nikaragui pohybovaly ve spodních dvaceti procentech latinskoamerického průměru. Vzdělanost a gramotnost byla na dosti nízkém stupni stejně jako přehled občanů o politice.32 Jak vyplývá ze studie Russella Fitzgibbona, svoboda voleb byla v somozovské Nikaragui čtvrtá nejnižší ze dvaceti komparovaných států Jižní a Střední Ameriky (po Kubě, Haiti a Paraguayi). Stranická mobilizace a organizovanost stran, nezávislé soudnictví, svoboda tisku a další indikátory demokratického politického procesu v zemi se pohybovaly na podobně nevalné úrovni.33

29

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 143. 30 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 34. 31 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 38. 32 Fitzgibbon, R. H.: Measuring Democratic Change in Latin America, The Journal of Politics, Vol. 29, No. 1. (Feb., 1967), p. 135.

17

Ideologie obou největších nikaragujských politických proudů se ve dvacátém století přes formální programová prohlášení de facto nelišily, splynuly v jednu populistickou rétoriku. Voliči tak ani nepředpokládali důsledné dodržování konkrétních stranických slibů a programů. Ideologie byla využívána jako pouhá zástěrka mocenského soupeření jednotlivých klanů či skupin v čele s jejich vůdci.34 Politický pluralismus tudíž nevznikl ani na ideologické rovině jako variabilita politických idejí. Politická kultura Nikaraguy nedoznala v průběhu vlády Somozových větších změn. Po smrti prvního ze Somozů, Anastasia Debayleho, se faktory udávající informace o politické kultuře země mírně zvedají, ale v porovnání s ostatními latinskoamerickými státy Nikaragua stále nedosahuje průměrných hodnot. Protože politický pluralismus nemá v nikaragujské politické kultuře výraznější tradici, nemohl se příliš rozšířit ani v somozovském režimu, v souladu s Linzovou tezí o podmíněnosti zbytků politického pluralismu v autoritativním režimu existencí pluralismu v předešlém státním zřízení.

2.3. Pluralismus ve stranickém a politickém systému Nikaraguy

V Nikaragui jako i v ostatních latinsko amerických zemích se politický a stranický systém vyznačuje vysokou proměnlivostí, což se odráží i na rovněž značné voličské volatilitě. Nikaragua dosahovala v letech 1980 - 1997 průměrné volatility podle Pedersenova indexu 49,5 %, což ji řadí na první místo mezi zeměmi Latinské Ameriky.35 Udaná hodnota tedy kromě fluktuace elektorátní podpory vypovídá také o nestabilitě nikaragujského stranicko – politického systému.

33

Fitzgibbon, R. H.: Measuring Democratic Change in Latin America, The Journal of Politics, Vol. 29, No. 1. (Feb., 1967), p. 135. 34 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 38. 35 Roberts, M. K., Wibbels, E.: Party Systems and Electoral Volatility in Latin America: A Test of Economic, Institutional and Structural Explanations, The American Political Science Review, Vol. 93., No. 3. (Sep., 1999), p. 577.

18

Podle Kennetha M. Robertse a Erika Wibbelse volatilita voličů koreluje s nestálostí politických institucí ve státě. V případě Nikaraguy se vyskytují v této sféře extrémní podmínky. Celý politický systém prošel v posledních dvou desetiletích od pádu klanu Somozových a vlády FSLN mnoha změnami a instituce se dosud neetablovaly v povědomí voličů natolik, aby byly vnímány jako spolehlivé. Politický pluralismus se sice od doby prvních svobodných voleb v Nikaragui stal po dlouhé době jedním z aspektů politického systému, nicméně na úkor zmatku a neorganizovanosti ve státních a politických záležitostech země. Období posttranzičního chaosu předcházel přísný autoritativní Somozův režim, v němž instituce prokazovaly jistou rigiditu a neautonomnost v rozhodování. Pokusíme se nyní najít náznaky autonomie ve vyjadřování politického názoru alespoň u voličů a politických subjektů stranického systému Nikaraguy. Politické strany v Nikaragui nikdy, ani před nástupem Anastasia Somozy Garcíi k moci, nebylo možno označit za „odpovědné strany“. Termín „odpovědné strany“ zaručuje jakýsi minimální stupeň politického pluralismu. Podle definice Federica G. Gila totiž takové strany dbají na pravidelnou výměnu svých lídrů, starají se o ideologické pokrytí zájmů všech vrstev národa a jejich političtí vůdci nemají nárok na kontrolu celé strany,36 jako tomu je u personalistických stran podporujících jednoho caudilla nebo malou skupinu okolo něho. V Nikaragui nemáme doklad o existenci vlivných odpovědných stran. Naopak, nikaragujské politické strany se často vázaly na určitého vůdce, který se ztotožňoval s jejich politikou. Image caudilla a strany bylo nezřídka jednotné. (Jedním ze základních znaků somozovského režimu byl personalismus, jak podrobněji rozebíráme níže v kapitole „Existence caudilla“.) Personalismus objevující se ve stranách, jež vykazovaly všechny rysy protikladné charakteristice „odpovědné strany“ měl souvislost s fenoménem absence politického pluralismu.

36

Gil, F. G.: Responsible Parties in Latin America, The Journal of Politics, Vol. 15, No. 3. (Aug., 1953), p. 333.

19

Somoza García měl ve svém režimu sklony k uzurpaci veškerého politického prostoru výhradně pro sebe. Když byl tento charismatický caudillo u moci, neměl zájem na připuštění svých rivalů k participaci na vládě. Samozvaný prezident užíval k ovládnutí národa teror i diplomacii. V roce 1936 tak dal pro upevnění svého postavení zahubit 20 000 pracujících a studentů.37 Později ve čtyřicátých letech se zbavil nově vzniklé Nikaragujské socialistické strany (PSN) schválením progresivního pracovního zákoníku. Promoskevská PSN tím přišla o své revoluční pozice, byla jí předem vzata příčina stížností. Od socialistů se později odtrhla radikální frakce, která založila Komunistickou stranu Nikaraguy (PCDEN). Samotná PSN byla původně ustavena komunisty (roku 1944).38 Neradikálnější z opozičních levicových uskupení v Nikaragui bylo Marxisticko – Leninské hnutí lidové akce (MAP –ML), obdoba hnutí MIR v Chile. MAP – ML se účastnilo různých gerilových protivládních bojů. Členové maoistického Marxisticko – Leninského hnutí lidové akce například zorganizovali koncem osmdesátých let těsně před revolucí Lidové antisomozovské milice (MILPAS).39 V sedmdesátých letech pak vznikla ještě Lidová sociální křesťanská strana (PPSC) jako odnož Sociální křesťanské strany (PSC). Mezi nikaragujskými liberály a konzervativní stranou trvalo odedávna soupeření spojené s občanskými válkami. Ve dvacátých a třicátých letech krize dostoupila takové úrovně, že ani jedné ze znepřátelených stran nevadila zahraniční intervence, pokud slibovala zničení protivníka.40 Nezávislá liberální strana (PLI) a Konzervativní tradicionalistická strana (PCT) však posléze koncem padesátých let našly společnou řeč v boji proti režimu Luíse Somozy Debayleho,

když

zorganizovaly

komplot

spočívající

ve

vojenském

výcviku

41

paramilitární skupiny, jež měla Somozovu vládu radikálně ukončit.

Výcvik probíhal v Kostarice. Předseda liberálů Enrique Lacayo Farfán a později zavražděný konzervativec Pedro Joaquín Chamorro požádali o pomoc také Kubu, která 37

Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 177. 38 Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 177. 39 Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 180. 40 Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 458.

20

ale jejich požadavkům nevyhověla. Ozbrojený vpád spojené „liberálně – konzervativní“ gerily byl nakonec Národními gardami potlačen. Somozu Debayleho se nepodařilo odstranit jako jeho otce o desetiletí před tím, ani se nepovedlo vyhlásit první svobodné volby po více než dvaceti letech. Na druhou stranu se ale ukázalo, že i dlouhodobě znepřátelené politické strany se dokázaly spojit proti největšímu rivalovi, kterým byl v té době caudillo. Byl tak položen základní kámen pozdějších demokratických jednání, jež probíhala v období tranzice, kdy se již soupeření mezi liberály a konzervativci přeneslo z vojenské na politickou rovinu. Všechny výše uvedené strany (FSLN, PCD, PCDEN, PLI, PPSC a PSN) se také alespoň teoreticky shodly na hlavních zásadách demokracie a právního státu – na politickém pluralismu, odporu vůči autoritativnímu režimu a liberální ekonomice s omezenými státními zásahy.42 Prostor k formulaci a implementaci svých zájmů však tyto subjekty dostaly částečně až ve volbách od Národního shromáždění v osmdesátých letech. Politický pluralismus se evidentně v letech vlády klanu Somozových příliš nerozmáhal. Politické strany byly nuceny k tajným spiknutím, aby se zbavily autoritativního Somozova režimu. Možnost

veřejného

odvolání

k jurisdikci

neexistovala.

„Za

vlády

rodiny

Somozových byla exekutivní sféra totálně dominantní a legislativa a soudy obecně schvalovaly to, co chtěl prezident“.43 Přesto se vyskytovaly veřejné protesty, ať už je pořádaly politické strany, podzemní hnutí či dokonce gerily. Někdy byly protesty trestány tvrdě, jindy se caudillo ukázal jako poměrně benevolentní. (Například Luís Somoza Debayle propustil organizátory kostarického vpádu.44) Běžně prezident své rivaly či potenciální odpůrce eliminoval tedy různými způsoby, které ale byly v převážné většině neslučitelné s principy demokratické pluralitní společnosti. Některé protivníky dal Somoza jednoduše odstranit, jiné si zavazoval. Komunistů se zbavil relativně liberálně tím, že jim částečně vzal důvod k agitaci.

41

Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 174. Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 184. 43 Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 462. 44 Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 174.

42

21

Prosazení požadavků radikálních disidentských hnutí proto už vůbec nebylo myslitelné. Caudillo se například zasazoval o vymýcení veškeré tradice generála Augusta Césara Sandina a jeho geril. Historie jeho odboje vůči Somozovi a jeho zabití Národními gardami se například nesměla ani vyučovat.45 Svobodné volby, v nichž se pluralismus mohl plně projevit, byly zorganizovány až pod mezinárodním dohledem roku 1990. Ani Sandinisté se v otázce politické participace neangažovali natolik, abychom mohli říct, že pluralismus nastal v Nikaragui již v osmdesátých letech. Do vývoje nikaragujského pluralismu negativně zasahovaly během sandinistické periody v letech 1979 – 1990 navíc Spojené státy americké. USA ovlivňovaly svojí finanční i materiální podporou Contras (bývalých Národních gard) a některých indiánských geril Miskitů46 decision-making vlády FSLN a narušovaly tak uplatnění pluralismu. Nikaragua dokonce zažalovala Spojené státy u Mezinárodního soudního dvora pro porušování mezinárodního práva o narušování suverenity státu podporou povstaleckých jednotek.47 USA naopak zažalovaly Nikaraguu pro porušování lidských práv. Soudní dvůr však rozhodl vágně ve prospěch Niakraguy.48 Boje se díky zásahům Reaganovy administrativy prodlužovaly, protože USA pomáhaly

radikálním

povstalcům

namísto

liberálním

reformistům.

Často

nedemokratické ambice autoritativních Contras nemohly být uskutečněny v parlamentní demokracii, jež měla být tranzicí v Nikaragui dosažena. FSLN sice prosazovala nepoměrně liberálnější politiku než Somozové, například byl zrušen trest smrti a nebyli popraveni ani političtí odpůrci, přesto ale existovali za její vlády političtí vězni.49 Nespokojené skupiny (zejména indiáni) opět vyjadřovaly své požadavky zbraněmi. 45

Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 176. 46 Kline, H., Wiarda, H. J.:Government Machinery, The State, and Public Policy, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 51. 47 Leigh, M.: Military and Paramilitary Activities in and Against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America). 1984 ICJ Reports 392, The American Journal of International Law, Vol. 79, No. 2. (Apr., 1985), p. 442. 48 Teson, F. R.: Le Peuple, C´est Moi! The Worl Court and Human Rights, The American Journal of International Law, Vol. 81, No. 1 (Jan., 1987), p. 173 - 174. 49 Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 185.

22

V době vlády FSLN neměla menšinová etnika rovné příležitosti a postavení, což byl značný nedostatek sandinistických snah o pluralismus. Nikaragua deklarovala v některých

oficiálních

dokumentech

rovnost

etnik

a

multikulturalismus.

Nejdůležitějším z těchto dokumentů byla Ústava z roku 1987, kde byl prohlášen pluralismus, rovnost ras a vyloučena veškerá diskriminace.50 Dalším z dokumentů byl například Akt autonomie domorodých národů z roku 1988. Akt, přijatý po konzultacích s představiteli domorodých etnik, byl odpovědí na výzvy Organizace spojených národů a Mezinárodní organizace práce a dalších mezinárodních uskupení k potlačení rasismu a etnické či rasové diskriminace .51 Multietnicismus a rovnost všech nikaragujských etnik však byly stále pouze formální. Práva, zaručovaná ústavou nemohla být ve skutečnosti etnickými menšinami uplatněna. Svědčí o tom i fakt, že Nikaragua jako jedna z mála latinskoamerických států nepřistoupila v roce 1989 ke Konvenci č. 169 Mezinárodní organizace práce, která se zaměřovala právě na problematiku rasové diskriminace a domorodých etnik.52 Již v osmdesátých letech však proběhly významné reformy týkající se lidských práv, rovnosti, gramotnosti a další související reformy, například agrární. V následujícím desetiletí začala vyjadřovat své zájmy také nová sociální hnutí, například etnická hnutí, feministky apod.53 Větší míra pluralismu v Nikaragui se tedy datuje až od devadesátých let minulého století, kdy kromě svobodných voleb Nikaragua proklamovala pluralitní přístup ke svým rozličným etnikům. Než se stačila vytvořit situace ke vzniku politického pluralismu, moc převzal vůdce Anastasio Somoza García. Za jeho vlády si žádná z obou hlavních politických stran (podobně ani další strany a hnutí) nemohla dovolit plně artikulovat své politické zájmy nebo se skutečně podílet na vládě.

50

Politická ústava Nikaragujské republiky z roku 1987, on-line text (http://www.constitution.org/cons/nicaragu.htm). 51 Banton, M.: International Norms and Latin American States´ Policies on Indigenous Peoples, Nations and Nationalism, Vol. 2. (1996), p 98. 52 ILO Convention (No. 169) concerning Indigenous and Tribal Peoples in Independent Countries. 53 Kline, H., Wiarda, H. J.:Government Machinery, The State, and Public Policy, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 51.

23

Cílem této kapitoly ale bylo dokázat neexistenci pluralismu zejména v době, kdy byli u moci Somozové. V krátkém historickém úvodu jsme se seznámili s nikaragujskou politickou tradicí, v níž faktický pluralismus neměl kromě několika epizod místo.

24

3. Existence caudilla Jak už vyplývá z předchozího textu, byla přítomnost vůdce a malé skupiny jeho přívrženců podílejících se na rozhodování na nejvyšší úrovni jedním z určujících faktorů nikaragujského režimu. Navíc caudillova existence funguje jako další Linzovo kritérium, které se v tomto oddíle pokusíme na případě Nikaraguy doložit. V Nikaragui se vyskytuje dlouhá tradice politických populistických vůdců, často z vojenského prostředí. Už od dob získávání nezávislosti na Španělsku byla země často ovládána pouze několika pohlaváry a jejich juntami, později, v devatenáctém století lídry, kteří se snažili o politickou legitimitu oficiálními prostředky, i když jejich praktiky nebývaly příliš transparentní a demokratické. Ve volbách převládaly negativní volební kampaně a očerňování protivníka ad hominem, volební proces musel být monitorován a zprostředkováván, aby se předešlo rozbrojům, volební výsledky byly pozměňovány (zejména na místní úrovni) dokonce i vítěznou stranou.54 Veřejnost, která byla neorganizovaná a nedokázala v atmosféře tradičních převratů a násilných bojů o moc jednotně a rozhodně artikulovat a prosadit své zájmy, byla vydána na pospas politickým vůdcům, jímž nemohla být nikdy rovnocenným partnerem v politických střetech.55 Pro populistickou rétoriku byla nestabilní politická situace nejvhodnější půdou. Caudillo jednoznačně zařadil svého protivníka do kategorie „těch špatných“ (podle Consuely Cruz jde o tzv. „manichejistickou identitu“ dobra a zla, kdy oponent je vždycky zlý) a nastínil přitažlivé jednoduché řešení složité sociální a ekonomické situace. Politický vůdce se také představoval jako ochránce nějaké sociální vrstvy či skupiny (chudých, lidu, národa, rolníků, dělníků apod.). Idea strážce práv byla často nacionálně zabarvená. Nikaragujští caudillové se povětšinu rekrutovali ze dvou hlavních politických táborů – konzervativců nebo liberálů. Tak se stávala předvolební kampaň soubojem dvou 54

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 102. 55 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 102.

25

rivalů, kteří se nezabývali diskuzí o příslušných aktuálních politických tématech, ale spíše využívali populistickou rétoriku k vzájemnému potření. Když se potom jeden z nich dostal k moci, málokdy připustil, aby se s ním někdo spoluúčastnil na vládnutí. Jejich obvyklou taktikou bylo vyloučit z procesu decision – making co nejvíce profesionálních úředníků i dosazených politiků,56 takže faktická vláda a rozhodování spočívala v konečné fázi převážně pouze na nich. V praxi až do roku 1862 vždy po volebním vítězství některé strany s jedním vůdcem následovala autoritativní vláda jednoho muže, který se stal prezidentem. Ten se však veřejně dohodnul se svým protivníkem,57 jenž zastával funkci viceprezidenta, přestože jeho postavení prvního člověka ve státě nebylo zpochybněno. Od roku 1862 byla viceprezidentská pozice zrušena, což mělo za následek mírné uklidnění politické scény, především díky posílenému postavení prezidenta, který tak ale převzal všechnu moc. Ve výsledku tedy nebyly veřejné zájmy a cíle nikdy adekvátně zastoupeny, přestože někteří caudillové včetně Somozy se snažili vytvářet dojem, jako by byly. Pokusy o vytvoření demokratických institucí nezřídka ztroskotaly na personalistické tradici systému, kde docházelo k rozdělování křesel a funkcí ne na základě politické legitimace nebo osobních schopností, ale podle stupně loajality k vůdci. Vrcholem tradice autoritativní vlády caudillů byl Somozův režim, kdy veškeré rozhodování přešlo do rukou jednoho člověka, respektive posléze do rukou jedné rodiny. Pokusíme se v následujících odstavcích popsat Somozovo postavení ve státě a prostředky, jimiž si svou pozici zajišťoval. V roce 1936 nový vůdce Anastasio Somoza García dokázal využít situace a zmocnit se vlády po odchodu amerických (námořních) ozbrojených sil z Nikaraguy, (což vymohl liberální generál Augusto Cesar Sandino, později zavražděný na Somozův rozkaz Národními gardami). Somozovi Garcíovi však nic nebránilo předstírat, že se Spojenými státy navázal pevné diplomatické vazby, a opírat se tímto způsobem o autoritu USA.58 Když ale byly USA po dlouhodobé okupační intervenci v letech 1912 – 1933, kdy se

56

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 158. 57 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 159. 58 Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 458.

26

zastávaly režimu konzervativního prezidenta Díaze, Sandinovými gerilami nuceny opustit zemi,59 nevyvíjely přílišnou snahu k navázání přátelských vztahů se Somozou. Teprve v padesátých letech začaly užší styky mezi americkou a nikaragujskou diplomacií. Například roku 1953 převzalo velitelství Mise americké armády v Manaze velení nad somozovskými Národními gardami.60 Nešlo o žádný převratný politický krok ze strany nikaragujského vůdce, nebo o výjimečné narušení státní suverenity Nikaraguy. Američané dali podnět ke vzniku Národních gard jako vojenských policejních složek již ve dvacátých letech na ochranu konzervativního prezidenta Díaze, jehož diktatura předcházela Somozově režimu.61 Somoza García pak během převratu získal na svou stranu i tyto speciální jednotky. Jako prezident a tedy i vrchní velitel nikaragujských ozbrojených sil pak Somoza pod americké velení pochopitelně nespadal. Přesto z podoby diplomatických vztahů mezi Somozovou garniturou a Spojenými státy jasně vyplývá jejich asymetrie. Somozovo odvolávání se na americkou moc nemělo úplné opodstatnění, protože sám caudillo nebyl s Američany v rovnocenném postavení. Představitelé Spojených států počínání nového nikaragujského caudilla převážně tolerovali. Počítali totiž s tím, že bude přitakávat jejich politice. Americká vláda se tak například ani nepostavila proti převratu roku 1936. Prezident Franklin D. Roosevelt se sice v roce 1936 o Somozovi vyslovil velice nelichotivě, ale i tak připustil, že Spojené státy mají na spojeneckém vůdci v Nikaragui zájem.62 S předstíráním americké loajality a vzájemného přátelství přestal až Anastasio Somoza Debayle, který přiznal, že Nikaragua je na USA závislá z hospodářského, politického i bezpečnostního hlediska. USA trpěly Somozův režim několik desetiletí, než je mezinárodní tlak donutil k formální změně postoje. Ze své pragmatické politiky uplatňování národních zájmů v Nikaragui

se

přesměrovaly

k politice

podpory

demokratické

transformace

autoritativního režimu. 59

Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 171. 60 Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 171. 61 Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 171.

27

Spojené

státy

za

Carterovy

administrativy

dokonce

napomáhaly

snahám

nikaragujských podnikatelských elit o svržení Anastasia Somozy Debayleho, i když tyto pokusy nebyly úspěšné. Později i další mezinárodní sympatie směřovaly spíše k Sandinistům než k Somozovým. Po převratu USA ovšem brzy zjistily neochotu FSLN ke spolupráci i přátelské vztahy Sandinistů se SSSR, a tak v osmdesátých letech opět zacílily proud svých dodávek zbraní a financí k bývalým Somozovým přívržencům Contras vedoucím partyzánský boj proti Sandinistické frontě. Somozovým nástrojem udržení vlastní vlády nad celou zemí, jenž zabraňoval pluralitě prosazování politických zájmů, byly kromě hypotetické americké podpory (na niž nemohl vždy spoléhat) i zmíněné jednotky Národní gardy63 zaručující veřejný pořádek a potlačující veřejné protesty a pokusy o vzpouru. Kromě Národních gard měl národní vůdce k dispozici osobní armádu (EEBI), jejíž příslušníci byli už od mládí vychováváni k profesionálními vraždění lidí.64 Národní gardy byly názorným obrazem caudillovy síly, jeho nejdůležitější exekutivní oporou. Zasahovaly při všech nepokojích, vzpourách a stávkách. I po skončení somozovského režimu nepřestali někteří jejich členové jako Contras bojovat proti Sandinistům, a poté proti demokratizující se vládě Violety Chamorro. Dalším Somozovým prostředkem k zajištění přežití autoritativního systému byla jeho jistá legitimizace na základě caudillových intrik a konexí v Nezávislé liberální straně (PLI), k níž politicky náležel. Vůdce stranu využíval k podpoření svých rozhodnutí, ale nedával jí na oplátku možnost rozhodování či spolurozhodování. Somoza byl typem vůdce, který sám (popřípadě v malé skupině poradců) řídí stát a implementuje svá rozhodnutí, aniž by se ohlížel na běžné demokratické procedury, jež jsou sice formálně deklarovány, ale v realitě nejsou uskutečňovány. Oddělení jednotlivých státních mocí a systém checks and balances byly proto v Nikaragui za vládnutí Somozových omezeny. Brzdy a rovnováhy nemohly fungovat,

62

Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 176. 63 Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 458. 64 Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 177.

28

protože všechny tři moci byly výrazně propojeny v osobě vůdce, který ovlivňoval zákonodárství, justici a byl de facto hlavním rozhodujícím činitelem v oblasti exekutivy. Ústavní a státoprávní problematiku zde zmiňujeme, protože existuje souvislost mezi nízkou úrovní organizace vlády i státu a fenoménem caudilla.65 Čím slabší je konstituční zakotvení právního řádu ve státě a separace tří dílčích mocí, tím více se pravděpodobnost, že se v zemi vyskytne nějaký autoritativní vůdce, zvyšuje. A naopak, caudillo obecně snižuje výkonnost státní administrativy a zvyšuje politickou nestabilitu. Korelace mezi uspořádáním funkcí zástupců státních mocí se objevuje i ve stavu, kdy je již lídr u moci a pozměňuje zákony podle své vůle a vlastních zájmů. V autoritativním režimu má caudillo tendenci měnit konstituci nedemokratickým směrem a napomáhat splynutí mocí. „V praxi se vůdce postupem času institucionalizuje, stává se samostatnou institucí stojící nad všemi ostatními státními či politickými institucemi.“66 Takovou univerzální institucí se stal i Somoza a po něm jeho potomci. Způsob vlády Somozy Garcíi i jeho rodinných příslušníků nacházejících se na postu prezidenta později tak lze zařadit do Balíkovy a Kubátovy definice „autokratického stylu vůdcovství“, který je podle zmíněných politologů „charakteristický tím, že lídr sám určuje cíle, rozděluje úkoly členům vnitřního kruhu (vládnoucí skupiny, okolí vůdce) a exekvuje jejich vykonání, přičemž upřednostňuje tresty před odměnami.“.67 Autokratický typ vůdce přesně vyhovuje jednomu z Linzových kritérií autoritativních režimů. Na podporu tohoto tvrzení si nyní přiblížíme jednotlivé charakteristiky stylu Somozova politického vůdcovství. Na jedné straně Somoza García vystupoval v roli obhájce rolnické a dělnické vrstvy v opozici vůči staré aristokracii. To byla oficiální část jeho politiky na úrovni populistické rétoriky. Somozův populismus lze vidět například i v jeho předvolební

65

Stokes, W. S.: Parliamentary Government in Latin America, The American Political Science Review, Vol. 39, No. 3. (Jun., 1945), p. 522. 66

Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 70. 67 Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 89.

29

kampani, kdy nechal rozdávat potenciálním voličům z řad dělníků tabák, lihoviny a jídlo.68 Sliby pracujícím na počátku éry Somozy Garcíi nelze chápat jinak než jako politiku ke zvýšení popularity caudilla. Postupem času se nikaragujští autoritářští vůdcové více snažili naklonit si obchodní a pozemkové špičky. Somoza se rovněž prezentoval jako ochránce národa a veřejného pořádku. Pro občany bylo v dané situaci Somozovo vládnutí nejjednodušším řešením narozdíl od zdlouhavého vyjednávání a demokratického rokování o konstituci a politickém systému. (Je však nutno přiznat, že vůdci opozice postupovali celkem shodnou metodou. I oni navrhovali jasná, bezchybná a hlavně rychlá řešení, například Chamorro Cardenal propagující keynesiánskou politiku státních intervencí a zároveň rozvoj soukromé sféry.69) Na druhou stranu vůdce postupoval čistě pragmaticky ve snaze neznepřátelit si vyšší vrstvy složené z latifundistů a bohatých průmyslníků. Snažil se získat na svou stranu klasické elity kromě aristokracie. Nešlo o početné skupiny, ale mohli by podstatně ovlivnit caudillovo postavení ve státě, jak bylo připomenuto výše při zmínce o povstání rolníků v padesátých letech. Tato dvojaká politika se vůdci vyplácela ze dvou důvodů. Prvním byla určitá nepsaná dohoda mezi Somozou a nikaragujskou elitou o vzájemném příměří. To, že si neznepřátelil ekonomické špičky, přineslo caudillovi dostatek výhod. Uchoval si tímto způsobem pověst nestranného strážce klidu v zemi. Kdyby otevřeně vystupoval proti elitám, mohl by rychle přijít o vydobytou pozici v čele státní hierarchie.

Naopak,

neutrální

či

celkem

kladné

vztahy

se

zemědělskými

a průmyslovými magnáty mu pomohly vydržet u moci po dlouhou dobu. Nicméně v řadách ekonomických a aristokratických elit panovaly různé názory a politické identity. Někteří z příslušníků nejvyšších vrstev ostře kritizovali Somozu a jeho režim a v osmdesátých letech se stali radikálními sandinisty. K nespokojenosti vysokých vrstev dopomohlo i zatčení několika stovek jejich zástupců roku 1959, které pak měla osvobodit kostarická gerilová „intervence“. Svých 68

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 208. 69 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 211.

30

příznivců se tehdy zastala Konzervativní tradicionalistická strana (PCT), jež uspořádala generální stávku.70 Mezi zatčenými byli totiž také odboráři a někteří liberální politici. Na vytvoření ozbrojených antisystémových sil se proto podílela dokonce i Nezávislá liberální strana (PLI).71 Druhým důvodem, proč Somoza García nezasahoval do podnikatelského sektoru, se stala jeho nezávislost na odborech a nižších vrstvách vůbec. Vůdce si uvědomoval, že pokud by zůstal skutečným zastáncem pouze jedné sociální vrstvy, přineslo by mu neplnění politických slibů a nezvládnuté řízení státu pokles popularity i u těchto jeho původních příznivců, nehledě na výše uvedené možné obtíže zapříčiněné opozicí elit. Caudillo dokonce nechal zavřít vedoucí kádry hnutí pracujících a jeho nejradikálnější představitele. Pravomoci a svobody organizovaných odborů a jiných sdružení pracujících byly podstatně omezeny.72 Proto celkově Somozova pozice jako lídra země měla jistou formální legitimitu. Působil totiž jako jakýsi arbitr mezi jednotlivými společenskými a zájmovými skupinami. Snažil se prosadit se v image veřejného ochránce, jenž pracuje pro blaho všech a zprostředkovává řešení mnoha politických, sociálních a ekonomických sporů a problému mezi aktéry, kteří by se jinak bez jeho pomoci nemohli mezi sebou dohodnout. Ke stylu politického vůdcovství Anastasia Somozy Garcíi tedy patřilo (jako další z charakteristik autokratického vůdce podle Stanislava Balíka a Michala Kubáta) řešení konfliktů z neosobního účelového hlediska, kdy nikdo nemohl lídra osočovat ze stranění určité skupině. Dalším znakem caudillovy politiky byla jeho personální hodnotová orientace. Somoza za dobu své vlády neprovedl ani polovinu reforem, jimiž přivedli zemi k pozvolné liberalizaci Sandinisté za sedm let. Prezidentovi nešlo o fungování státu, ale o vlastní prospěch. Somoza García i jeho synové se například despoticky obohacovali z veřejných zdrojů. Roku 1972 ukradli část mezinárodní humanitární pomoci obětem

70

Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998., s. 174. Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 174. 72 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 211. 71

31

nikaragujského zemětřesení.73 Profitovali také ze zahraničních (především amerických) investic, o jejichž účelu rozhodovali. Somozovská politika měla na Nikaraguu katastrofální dopad, převážně v sociální a ekologické oblasti. Neuvážené investice a vidina krátkodobých zisků způsobily následně velké škody. Je příznačné, že Somoza neprováděl dalekosáhlé reformy, jaké proběhly v osmdesátých letech, ale specializoval se na dílčí problémy, jež bylo třeba zažehnat. V opačném případě by totiž hrozila otevřená vzpoura. (Například při rolnických nepokojích v padesátých letech.) V somozovském režimu působil ještě jeden aspekt caudillovy vlády, jenž dopomohl k získání kontinuity autoritativního systému a k jeho prolongaci. Jde o dynastický prvek vlády rodiny Somozových. „Díky pevně ustaveným dynastickým vztahům režim přežil smrt svého zakladatele“.74 Po zavraždění Somozy Garcíi při atentátu nastoupil na jeho místo jeho nejstarší syn Luís Somoza Debayle. Luís Somoza pokračoval v politice svého otce. Nevměšoval se do soukromého podnikání a obdobně se stavěl do role mediátora společenských vztahů. U vlády se udržel až do své smrti roku 1967, kdy ji po něm převzal jeho mladší bratr Anastasio Somoza Debayle vládnoucí až do roku 1979. Somozovi synové pokračovali v autoritativním způsobu vlády svého otce. Legislativní, soudní i výkonná moc spadaly do jejich výsostné kompetence. Demokratické procedury byly vůdcem umožněny, pouze pokud nenarušovaly jeho osobní zájmy. (Somozové například bohatli ze soukromého podnikání v zemědělství i v průmyslu. Potřebné finance si brali ze státních zdrojů, jak již bylo zmíněno.) Pro shrnutí by se dalo říci, že všichni tři Somozové spadali do typu charismatických caudillů. Jejich autorita nebyla postavena na legálním podkladě, první z této řady vůdců se prohlásil za prezidenta sám. (Přesto nelze opominout fakt, že Somozové si rádi dodávali sami zdání legální autority. Tato legalita však byla falešná, neměla oporu ve skutečnosti.)

73

Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 178. 74 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 211.

32

Můžeme ale připustit jakousi pseudolegální autoritu, protože moc Somozových nebyla podpořena pouze jejich (poněkud sporným) charismatem. Roli zde hrála i jejich konkrétní politika zaměřená na určité aktéry, kteří v ní mohli spatřovat pro sebe výhody, a proto vůdce podporovat u moci. Počáteční legitimaci Somozovy autokracie osobními vlastnostmi generála, projevenými v boji proti Sandinovým jednotkám ve třicátých letech, později nahradila státní moc rádoby legálně soustředěná pod jeho vůli. Somoza rozhodoval o řízení státu. Neopominutelným prostředkem vynucení prezidentových požadavků byly ozbrojené státní složky milicionářského typu (Národní gardy), plně podléhající vůdcově vlivu, o čemž svědčí i jejich porevoluční aktivity v paramilitárních Contras. Ani tradice nehrála v Somozově uzurpaci vlády žádnou roli. Nikaragujský prezident se neopíral o legitimní zdroje moci, jeho vláda by se dala charakterizovat jako čistě personalistická. Caudillo si vládu zajistil i po stránce bezpečnostní a materiální, nejen z hlediska legality a legitimity. Somozové splňují další z Linzových kritérií autoritativních režimů. Byli autoritativními lídry, kteří vykonávali své panství v relativně předpokladatelných mezích.

33

4. Politická mobilizace Jako u politického pluralismu je i v případě politické mobilizace občanů naší presupozicí její absence. I zde budeme postupovat vylučovací metodou, tedy stanovíme případy mobilizace v Nikaragui, přičemž se zaměříme na somozovské období. Pro srovnání uvedeme ve stručnosti příklady mobilizace nejrůznějších skupin z doby sandinistické vlády či pokusy či mobilizační pokusy protisomozovské opozice. Poté dané příklady zhodnotíme z hlediska relevance a významu, zejména za vlády Somozových a určíme tak naplnění nebo nenaplnění Linzova kritéria. Pro naši analýzu, jež dokazuje absenci určitého jevu, je také vhodné, abychom neexistenci politické mobilizace v Nikaragui v Somozově období komparovali s příznaky přítomnosti mobilizace v jiných historických úsecích. Ze srovnání zřetelně vyplyne fakt výskytu nebo bezpředmětnosti jevu. Krátce proto popíšeme příznaky mobilizace obecně v nikaragujských dějinách a potom budeme sledovat průběh Somozova vládnutí, kde se pokusíme najít přítomnost nebo nepřítomnost. Mobilizace nechyběla v průběhu historie v Nikaragui úplně, vždy se vyskytovala na určité úrovni. Jistý stupeň politické mobilizace se v Nikaragui vytvořil obdobně jako v dalších zemích Latinské Ameriky v počátcích konstituování systému reprezentace, voleb a vyhlášení ústavy. Jakmile měli občané zajištěná politická práva, začali se mobilizovat okolo vznikajících politických skupin, hnutí a stran.75 Jako i v mnoha jiných zemích třetího světa ovlivňovali politickou mobilizaci občanů silní vůdci (ať již pocházeli z politických či armádních kruhů) s vojenským zázemím. Jejich cílem byl sociální převrat a uzurpace moci.76 Vojenští vůdci pak občany dočasně mobilizovali do občanských i mezistátních válek. Občané se mobilizovali zvláště okolo dvou hlavních stran. První velký spor, který rozdělil národ, byla v polovině devatenáctého století debata o ústavě, kterou liberálové podporovali a konzervativci odmítali. Kolem tohoto problému se utvořily skupiny

75

Van Cott, D. L.: From Movements to Parties in Latin America, New York, Cambridge University Press 2005, s. 46. 76 Skocpol, T.: Social Revolutions and Mass Military Mobilization, World Politics, Vol. 40, No. 2. (Jan., 1988), p. 168.

34

poměrně mobilizovaných občanů spadajících politicky do jednoho ze dvou řečených táborů. V padesátých letech devatenáctého století se názorové střety ohledně ústavy natolik vyostřily, že vyústily v občanskou válku mezi liberálním a konzervativním táborem trvající tři roky.77 Další obtíží ale bylo, že představy tehdejších obyvatel Nikaraguy i politiků o demokracii a právním státu byly dost nejasné. Na to doplatila i vnitřní soudržnost politických stran a mobilizace jejich přívrženců. Strany se začaly uvnitř štěpit na frakce a docházelo k jejich značné fragmentaci78. Mobilizace občanů okolo liberálů i konzervativců proto opadla a veškeré rozhodování i zodpovědnost za budování státu přešly na vrub politických lídrů praktikujících často pouze pragmatickou mocenskou politiku. Mobilizace v Nikaragui se měnila podle nestálého charakteru vlády. Pokud byla vláda despotická, mobilizace se snižovala na pouhé přitakávání režimu, pokud vláda naopak neprojevovala dostatek síly a schopností k udržení pořádku, veřejnost se projevovala revolučně v podmínkách poloviční anarchie. 79 Když se Anastasio Somoza García dostal k moci, nepotřeboval politicky mobilizované obyvatelstvo. Po skončení občanské války naopak preferoval uklidnění situace a depolitizaci země. Charismatický vůdce nevyužívající k legitimizaci své nadvlády nějaký druh ideologie nemá důvod národ nebo některé jeho vrstvy mobilizovat. Juan Linz ve své teorii autoritativních režimů vysvětluje principiální nepřítomnost intenzivní či extenzivní politické mobilizace tím, že caudillo své panství většinou nemá zapotřebí udržovat na této bázi. Občasně se mobilizace vyskytuje v počátcích autoritativních režimů, jde však o vzácné případy.80 Fenomén mobilizace je podle Linze též závislý na okolnostech vzniku daného autoritativního režimu. Pokud měl systém počátek v podmínkách nízkého stupně 77

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 107. 78 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 107. 79 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 107.

35

národního konsensu, vzešel z etapy opakujících se revolucí, pak se jistá mobilizace nacházela v prvotních fázích režimu. Caudillovým cílem pak převážně bylo dosáhnout zmírnění třenic uvnitř státu,81 a proto se autoritativní režim snažil obyvatelstvo depolitizovat. Sám vůdce pak neměl zájem na aktivní participaci občanů na politice, již se snažil řídit z vlastních pozic. Tento typ vzniku autoritativního režimu lze aplikovat na Nikaraguu v Somozově období. Země, v předchozích letech okupovaná americkou armádou (především námořnictvem) a sužovaná partyzánskými boji přerůstajícími v občanskou válku, byla v roce 1936 ve stavu vysoké politické tenze a nízkého konsenzu mezi jednotlivými skupinami. Somoza se zbavil nejdůležitějšího oponenta – generála Sandina. Po jeho smrti se sandinistická gerila stáhla zvolna do ústraní. Mobilizace národa se postupně snižovala. Anastasio Somoza García a poté i jeho synové využívali ke zmírňovaní mobilizačních tendencí národa celou škálu prostředků – od tvrdých represálií až po arbitráž. Jako prevenci mobilizačních snah zájmových skupin zaváděl zejména Somoza García zprostředkovatelský postoj své vlády ke sporům mezi různými společenskými vrstvami. Při rozboru limitovaného pluralismu somozovského režimu jsme popsali případy prostředkující caudillovy funkce v sociálních třenicích. Arbitrážní způsob řešení některých velkých sociálních konfliktů do jisté míry legitimoval Somozovu vládu a rovněž snižoval politické napětí. Účelem této politiky bylo implicitně také dosáhnout demobilizace daných aktérů. Prezident tedy namísto mobilizace občanů inklinoval k roli mediátora vzájemných vztahů všech zúčastněných nebo exekutora vlastní moci. Smírnou cestu ale Somoza neaplikoval zase tak často. Koncem čtyřicátých let se však objevila nová ohniska odporu. Vznikla Nikaragujská socialistická strana (PSN)82 bojující za práva pracujících. Prezident ji vyšachoval z politického dění politicky – změnou legislativy, jak už bylo řečeno výše. 80

Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 26. 81 Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 26. 82 Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 177.

36

Roku 1947 politická mobilizace opozice kulminovala v otevřenou vzpouru proti Somozvu režimu.83 Většina povstání a násilných střetů s vládními silami byla tvrdě zastavena národními gardami. Po druhé světové válce se v Nikaragui mobilizovaly početné malorolnické vrstvy národa proti movitým latifundistům, kteří je vykořisťovali. Rozšiřovaly se řady bezzemků. Koncem padesátých let došlo k hromadné mobilizaci národa, když se spojily síly původně nesourodých zájmových skupin – podnikatelů, majitelů pozemků, odborů i politiků z Konzervativní tradicionalistické strany (PCT) a Nezávislé liberální strany (PLI) při přípravě intervence geril z Kostariky.84 Výsadek byl doprovázen generální stávkou a povstáními rolníků v provinciích Matagalpa a Chontales. O komplexnosti akce vypovídá i účast budoucích členů FSLN (Ernesta Cardenala a Edéna Pastora), kteří společně s konzervativci spolupracovali na vytvoření Národního opozičního svazu.85 Participace všech vrstev národa svědčí o vážnosti situace. Jindy soupeřící skupiny se společně mobilizovaly proti autoritativnímu režimu. „Cíl spočíval v odstranění Somozy a uspořádání voleb.“86 Opoziční úsilí bylo zmařeno přesilou ozbrojených státních sil. Nicméně se kromě této události, kdy se Nikaragujci mobilizovali ve velkém, vyskytlo mnoho akcí omezenějších rozměrů, prováděných menšími skupinami disidentů. Například ještě v témže roce provedla gerila pod vedením Che Guevary násilný vpád z Hondurasu.87 O rok později byla založena Sandinistická fronta národního osvobození (FSLN). Sandinisté byli od šedesátých let hlavní mobilizační silou v Nikaragui. I když jejich aktivity neměly velký rozsah, pořád znamenaly největší ukázku mobilizovaného odporu v zemi. FSLN měla napojení na většinu levicových uskupení, například Nikaragujskou socialistickou stranu (přes jednoho ze zakladatelů, Carlose Fonsecu).

83

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 211. 84 Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 174. 85 Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 174. 86 Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 174. 87 Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 174.

37

Politické strany nemohly v té době legálně mobilizovat své voliče. Ilegální činnost politických stran, jako například předchozí organizace kostarického výsadku, byla v útlumu. Jediným možným způsobem mobilizace byly akce odbojových skupin, mezi nimiž vynikala FSLN. Organizace často zprostředkovávala komunikaci mezi různými odbojovými skupinami. Na skutečné mobilizaci celého národa se podílela FSLN až na sklonku sedmdesátých let, kdy se začal somozovský systém hroutit. Roku 1978 Sandinisté za podpory Venezuely a Panamy začali organizovat stávky a položili základy univerzální alianci odborářů a podnikatelů Široká opoziční fronta (FAO). Indiáni ve čtvrti Monimbu v městě Masayi uspořádali ozbrojené povstání, posléze potlačené Národními gardami.88 Podobné akce spontánní občanské mobilizace se dále šířily. V roce 1979 vznikla prosandinovská Národní vlastenecká fronta (FPN), kterou tvořila Nezávislá liberální strana, Hnutí jednotného lidu (MPU), Lidová křesťansko – sociální strana (PPSC), Skupina 12, Dělnická fronta (FO) a odborová Centrála pracujících Nikaraguy (CTN).89 Široká opoziční fronta a Národní vlastenecká fronta znamenaly spojení většiny zájmových skupin národa. Na rozdíl od jednotné akce, která proběhla roku 1959 za účasti příslušníků variety skupin a organizací včetně politických stran, povstání z konce sedmdesátých let se účastnil mnohem větší počet nikaragujských občanů. I šíře zapojených zájmů měla větší dimenzi. Například indiánští zástupci se roku 1959 pokusu o Somozovo svržení nezúčastnili. Vše nasvědčuje tomu, že v somozovské éře bylo množství prostředků politické mobilizace omezené. Prezident ovládal Národní gardy, s jejichž pomocí úspěšně čelil snahám o mobilizaci. Jako doklad tohoto tvrzení může sloužit komparace mobilizace za vlády rodiny Somozů a po revoluci za vlády FSLN. Míra mobilizace v porevolučních osmdesátých letech prudce vzrostla. Sandinisté ve snaze chránit kmeny indiánů před Contras postupujícími ze severu z Kostariky za asistence USA přesídlili indiánské vesničky 88

Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 179. 89 Nolan, D.: The Ideology of The Sandinistas and the Nikaraguan Revolution, Coral Gables 1985, in: Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 180.

38

necitlivým způsobem.90 Indiáni velice lpěli na rodné půdě a proto se postavili proti vládě FSLN. Indiáni byli ale poměrně mobilizováni již před revolucí, což bylo dáno jejich špatnou sociální a ekonomickou situací. Založili Alianci na podporu Miskitů a Sumů (ALPROMISU).91 Indiánské kmeny neměly zájem na změně vlády, požadovaly pouze zlepšení svého postavení. Nezapojily se ani do Široké opoziční fronty. S autoritativním režimem Somozových však indiáni vycházeli vcelku bez problémů. Přispěl k tomu konformní přístup církve (evangelických Moravských bratří či Moravské církve92), jejíž

hodnostáři

často působili ve

státních funkcích.93

Zprostředkovávali tak vzájemné vztahy somozovského režimu a indiánů, což ve výsledku mělo pozitivní vliv v tom smyslu, že vláda nenarušovala dění v indiánských teritoriích. Sami indiáni z východního pobřeží křtění Moravskou církví neměli k Somozovi výhrady větší než ke kterékoliv neindiánské „kolonizující“ vládě.94 Až později se i tyto kmeny mobilizovaly do revolty proti FSLN. Významný podíl na postsomozovské mobilizaci měly také oddíly Contras. Mezi nejznámější paramilitární kontrarevoluční skupiny patřila Legie 15. září se svou politickou frakcí nazývanou Nikaragujské revoluční demokratické spojenectví (ARDEN).95 Tato organizace byla ve styku se Somozovými pobývajícími v exilu. Podobně jako i další uskupení Contras se dostávalo i Legii 15. září pomoci od bývalého caudilla i od Spojených států. Kromě indiánských geril a Contras se v sandinistické etapě mobilizovaly i jiné složky národa. Významným aktérem mobilizace občanů byla církev, a to nejen periferní Moravští bratři působící na indiánských územích, ale hlavně katolická církev.

90

Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 185. Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 186. 92 Jednota bratrská (http://www.jednotabratrska.cz/phprs/phprs/view.php?cisloclanku=2006040401). 93 Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 186. 94 Stührenberg, M., Venturini, E.: Střední Amerika – 5. hranice?, Brno, Rudé právo, 1989, s. 98. 95 Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 184. 91

39

Ze začátku církev souhlasila se sandinistickou revolucí. Obhajovala tzv. „pravý socialismus“,96 protikladný k obvyklé podobě socialismu, jež (podle názoru církve) je nezřídka tyranií společnosti užívající násilné prostředky k udržení své moci. Později se církevní představitelé se rozdělili na dva tábory. „Církev se rozpadla na ty, kteří udržovali tradiční hierarchii a ty, kdo zastávali a implementovali to, co bylo známo jako lidová církev.“97 Zastánci tradiční církve neschvalovali revoluci, byli spíše příznivci bohatých vrstev a rozrůstající se střední třídy. Lidová církev se pokládala za mluvčího většiny národa, tedy sociálně níže postavených vrstev. Po revoluci tedy církevní zástupci podporovali obě znepřátelené strany, vládní i opoziční. I Papež se dostal do sporu s FSLN. Veřejnost mu též vyčítala jeho oportunistický postoj vůči Somozovým a Contras. Církev byla mocným nástrojem politické mobilizace rovněž v somozovské éře. „Somozova diktatura nedovolovala jiný ventil pro protest nebo nezávislé organizování pracujících kromě církve.“ 98 Nikaragujští věřící se sdružovali okolo církevních spolků také z politických důvodů. Církev jim dávala možnost vyjádřit a agregovat své zájmy. Jako jediná příležitost k nezávislému sdružování měla církev velký potenciál pro politickou mobilizaci. Tento potenciál se její lidové části podařilo během revoluce a v menším měřítku i dříve, za Somozovy vlády, naplnit. Mnozí křesťanští radikálové vstupovali po represáliích z roku 1976 do geril. Lidová církev sjednocovala socialisty s křesťany a mobilizovala je do opozice proti Somozovým.99 Podle Juana Linze měla katolická církev v autoritativních režimech často významné postavení a její legální status jí proto dával prostor k rozvíjení opozičních aktivit.100 Navíc jako nadnárodní organizace měla oporu i v jiných zemích mezi svými přívrženci, kteří sdíleli společné etické hodnoty. Linz upozorňuje na konspirativní úlohu církve, 96

Lockcroft, J. M. 1989, s. 187. 97 Lockcroft, J. M. 1989, s. 187. 98 Lockcroft, J. M. 1989, s. 188. 99 Lockcroft, J. M. 1989, s. 187.

(a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc.

40

podporující často formálně režim, a na druhé straně však také poskytující azyl disidentům a opozičním hnutím. Celkově však vliv církve v Nikaragui ve dvacátém století a tedy i v Somozově období poklesl. Stalo se tak díky sociálně - dějinnému vývoji, proměnám sociálního života a vzniku nových společenských skupin s novými přístupy a rozšířenými oblastmi politických zájmů (například feministky, etnické menšiny apod.).101 Proto se nedá říci, že by celkově církev Somozův režim nějak významně ovlivňovala, i když byla jedním mobilizačních center. Katolická organizace se neprojevila ani jako hybná síla vládní garnitury, ani jako klíčová revoltující opoziční platforma.

4.1. Nikaragujské cleveages a jejich vliv na mobilizaci

Klíčovými rokkanovskými štěpícími liniemi v Nikaragui byly socioekonomické cleveage a linie centrum – periferie. Socioekonomická štěpící linie se nacházela mezi početnými nižšími vrstvami národa. Patřili k nim chudí malorolníci, drobní statkáři a dělníci pracující ve městech. Socioekonomické cleveage se pak projevovalo zvláště ve výše zmíněných protestech malých statkářů, kteří byli nuceni platit vysoké poplatky za pronájem pozemků, byli špatně placeni za práci na velkých plantážích a jejich obchod byl ničen konkurencí domácích zemědělských korporací. Rolnické nepokoje a vzpoury proti establishmentu byly pro Somozovu vládu neopominutelnou hrozbou. Somoza García a později jeho syn Luís Somoza Debayle proto raději řešili spory mezi latifundisty a malými zemědělci smírně. Pokoušeli se naklonit si střídavě obě strany pragmaticky podle jejich klesajícího a stoupajícího potenciálu ohrožujícího režim. Většinou se tedy přikláněli na stranu movitých majitelů pozemků, i když Somoza García proklamoval svou loajalitu pracujícím. (Nebyl naopak oblíben mezi příslušníky

100

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 169. 101 Billings, D. B., Scott, S. L.: Religion and Political Legitimation, Annual Review of Sociology, Vol. 20. (1994), p. 173.

41

zchudlých aristokratických vrstev, přestože se z finančních důvodů nezřídka asimilovali s novými zbohatlíky.) Linie centrum – periferie se objevovala v etnickém cleveage mezi indiánskou menšinou (5 %) a zbytkem národa, složeným převážně z mesticů (69 %)102 a občanů evropského původu (17 %). Indiánské kmeny a černošští obyvatelé Nikaraguy (9 % obyvatelstva) byli od většiny občanů izolování sociálně, politicky, ekonomicky a kulturně. Hodně z nich se lišilo také nábožensky. Mezi Indiány vykonávali misijní činnost evangeličtí kněží (viz výše). Převážná část Nikaragujců se však hlásila ke katolické církvi (73 %), protestantů je zde pouhých 16 %.103 Linie centrum – periferie nabyla největšího významu po sandinistické revoluci, kdy byly etnické menšiny nuceně přesídlovány, proti čemuž se organizovaně bouřily. Ke konci Somozovské epochy se vynořil i problém s migrací venkovské chudiny do měst, a zavdal tak příčinu ke vzniku cleveage město – venkov. Hospodářský růst podpořil rozvoj městských středních vrstev, ale na druhé straně přivodil snížení životní úrovně většiny obyvatel venkova, jak podrobněji uvádíme při deskripci okolností vzniku revolučních aktivit vedoucích k tranzici. Chudé vrstvy se staly ještě chudšími a hledaly mylně záchranu ve městech. Posléze ani města s mnohonásobně rozrostlou chudinou a vysokou nezaměstnaností na tom nebyla v průměru o moc lépe než venkov. Cleveages často zapříčiňovala mobilizaci nespokojených sociálních vrstev, jež vystupovaly proti opozitním aktérům dané štěpící linie. Protože však dosud nebyl přesvědčivě dokázán směr implikace ve vztahu mezi politikou a sociální sférou cleveages, není jisté, zda sociální sféra působí na vytvoření politických zájmů nebo zda politika podmiňuje sociální štěpení.104 Z výzkumu Martina Needlera o vztahu hospodářské vyspělosti latinskoamerických zemí a stability jejich politického systému vyplývá, že ekonomické a sociální ukazatele, 102

Ministerstvo zahraničních věcí ČR (http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={033DD578-BC2D-41D3-8E2B506C27C76F29}#1.1.). Aktualizováno 30.9.2005. Ověřeno k 12.5.2007. Současná data. Dobová nejsou k dispozici. 103 Ministerstvo zahraničních věcí ČR (http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={033DD578-BC2D-41D3-8E2B506C27C76F29}#1.1.). Aktualizováno 30.9.2005. Ověřeno k 12.5.2007.

42

jako například HDP mají k politickému rozvoji státu a k demokratické stabilitě často vztah. Tato relace však není jednoznačná, protože ji může ovlivnit více proměnných, jež mohou výsledky modifikovat.105 Nemůžeme proto tvrdit, že cleveages byla primární příčinou mobilizace v Nikaragui. Přesto lze spatřovat souvislost mezi mobilizací a sociální tenzí. Napětí mezi jednotlivými zájmovými skupinami a třídami zvyšovala jejich mobilizaci. Mobilizace ekvivalentně produkovala rostoucí společenskou a politickou tenzi. Mobilizaci způsobovalo více faktorů, nejen cleveages. (Dalšími aspekty mobilizace byly například míra politizace národa, tuhost režimu, gramotnost, všeobecný kulturní a politický přehled aktérů, ideologizace, religiozita apod.). Společenská štěpení ale byla pro mobilizaci nesporně významným činitelem. Částečná politická mobilizace objevující se v Nikaragui od čtyřicátých let do konce sedmdesátých let dvacátého století byla způsobena disidentskými odbojovými proudy mobilizujícími se proti autoritativnímu režimu. Nešlo však o mobilizaci občanů v autoritativním režimu vůdcem či vládnoucí stranou. Disidentské skupiny reprezentovaly téměř všechny společenské vrstvy a sféry zájmů. Šlo o pracující, podnikatele, latifundisty, inteligenci a studenty, gerilová hnutí, církev atd. Rolníci a dělníci se někdy organizovali sami, jindy byli vedeni inteligencí nebo radikálními skupinami. Například indiáni z Masayi za povstání v průběhu sandinistické revoluce byli zprvu instruováni členy FSLN, později převzali iniciativu do vlastních rukou a vzpouru uspořádali spontánně. „Ve většině případů, rolníci i městští obyvatelé byli mobilizováni pro gerilové boje nacionalistickými revolucionářskými elitami.“106 V Nikaragui toto tvrzení platí především o spolupráci mnoha politických stran a skupin na protestech roku 1959 a o převratu vedeném Sandinisty. Mobilizace těchto aktérů nebyla souvislá ani trvalá, měla spíše charakter opakovaných pokusů, mařených vládními silami. Snahy o mobilizaci nenabyly nikdy většího či dokonce masového měřítka. Přesto nelze opomenout významnější akce, jako 104

Fiala, P., Schubert, K.: Moderní analýza politiky, Brno, 2000, s. 29. Needler, M. C.: Political Development and Socioeconomic Development: The Case of Latin America, The American Political Science Review, Vol. 62, No. 3. (Sep., 1968), p. 891. 105

43

například kostarické spiknutí, mobilizaci v prostředí církve nebo činnost FSLN v druhé polovině sedmdesátých let. V Nikaragui mobilizace vždy probíhala okolo politických stran a hnutí, vládní garnitury neměly zájem rozsáhle mobilizovat z důvodů politických ani válečných, protože

všechny

nikaragujské

války

v historii

spadaly

typově

do

válek

latinskoamerických, jež jsou většinou místní, gerilové nebo války s malým územním rozsahem. Do bojů není třeba mobilizovat velká vojska a už vůbec ne celou společnost.107 Nám však v této kapitole jde o mobilizaci politickou, o niž se tedy ze strany nikaragujské vlády nikdy nejednalo. Po somozovském převratu sice nějakou dobu přetrvávaly zbytky mobilizovaných skupin obyvatel, ale s odeznívající občanskou válkou a ve zostřeném Somozově režimu postupně vymizely. Somoza pak obyvatelstvo nijak výrazně nemobilizoval, využíval raději k prosazení svých cílů manipulativního nátlaku, státního násilí (otevřeného i skrytého) a pragmatické politiky. Dalším prvkem podporujícím depolitizaci v Nikaragui byl vliv Spojených států, jež potřebovaly k ovládání nikaragujských záležitostí zkorumpovaného vůdce a ne silného caudilla vedoucího mobilizovaný lid.108 Somozové tomuto požadavku dokonale vyhovovali svou konformitou k USA a tajným vykrádáním veřejných zdrojů i financí zahraniční humanitární pomoci. Nikaragujští vůdci si nemohli dovolit významně mobilizovat národ též kvůli ztrátě postavení, které jim po většinu jejich vlády zaručovaly Spojené státy. Lze tedy uzavřít, že i Linzovo kritérium absence politické mobilizace bylo z velké části v Somozově režimu splněno.

106

Skocpol, T.: Social Revolutions and Mass Military Mobilization, World Politics, Vol. 40, No. 2. (Jan., 1988), p. 157. 107 Thies, C. G.: War, Rivalry, and State Building in Latin America, American Journal of Political Science, Vol. 49, No. 3. (Jul., 2005), p. 453. 108 Skocpol, T.: Social Revolutions and Mass Military Mobilization, World Politics, Vol. 40, No. 2. (Jan., 1988), p. 161.

44

5. Ideologie vs. mentalita Nepřítomnost ideologie je dalším z kritérií Juana Linze, jež se uplatňuje pro identifikaci autoritativního režimu. Obdobně jako u politického pluralismu a mobilizace se zaměříme na doložení případů ideologizace nikaragujské společnosti především za vlády Somozových. Opět budeme nejprve hledat náznaky caudillovy snahy aplikovat určitou vládnoucí ideologii na občany Nikaraguy. Když žádné známky snahy o ideologizaci obyvatelstva nenajdeme, můžeme pokládat i poslední rozebírané kritérium za vyhovující Kritérium ideologie souvisí úzce s předchozím kritériem politické mobilizace. Většinou jsou výskyty obou těchto fenoménů vzájemně přímo úměrné. Pokud se v režimu neobjevuje ideologie, je obtížně najít mobilizaci. Je zřejmé, že ideologie je stavebním kamenem mobilizace. „Absence ideologie, různorodost a kompromisní charakter vládnoucích idejí a mentalita vládců (převážně armádních elit, byrokratů a odborníků) představují závažnou překážku pro mobilizaci a participaci.“109 Masy se jen stěží mohou ztotožňovat s režimem, jenž k nim nevytváří pevné psychologické a citové vazby, jež by národ převzal za své.110 Ideologie občanům vysvětluje účel a cíle režimu z dlouhodobého hlediska. V předešlých oddílech naší analýzy jsme doložili omezenost pluralismu, občanské participace na politice a dosti limitovanou mobilizaci v Nikaragui. Můžeme tedy předpokládat rovněž omezenou či vůbec žádnou ideologizaci země. Ideologie je potřebná pro legitimizaci režimu, vysvětlení jeho pohnutek, motivací a cílů. Příchod světlých zítřků je těžké racionálně vysvětlit. Je proto nutné najít vhodné utopické emocionální východisko, na němž lze postavit ideologickou argumentaci.111 Působení ideologie se pozitivně odráží při rozšiřování stranické základny či skupiny caudillových příznivců. Platí to zejména o mladší generaci, studentech a inteligenci,112

109

Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 55. 110 Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 55. 111 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 168.

45

což jsou činitelé politicky uvědomělí a nezřídka napomáhající ideologizaci dalších sociálních vrstev, jak upozorňoval již Juan Linz. Jak už bylo předesláno, ideologie souvisí s legitimitou režimu, ať se jedná o demokracii nebo autoritativní systém. Legitimita v autoritativním systému ovšem vykazuje jiné specifické znaky než jsou typické pro demokracii. Bývá založena na charismatickém nebo personálním charakteru panství vůdce.113 Vláda Somozových byla determinována charismatickou autoritou caudillů, jejich imagem ochránců národa, arbitrů nebo správců státu a ekonomiky. Na Somozovo vládnutí lze aplikovat jeden ze čtyř Linzových typů personálního panství,114 a to caudillismus. Somozův autoritativní systém nesplňoval charakteristiky ostatních druhů personálního panství - oligarchické demokracie, moderního sultanismu či caciquismu. Anastasio Somoza García pak navíc ještě vynikal v roli novátora měnícího špatné sociální a ekonomické poměry dělnické a rolnické třídy. Na počátku své vlády se příliš nestaral o vysoké třídy. Vůdcovská autorita Somozů se opírala o zmíněné morální vlastnosti, schopnosti a aktivity pro blaho státu, promítající se v jejich imagi. Kromě personálního typu legitimity se Somozovi Garcíovi dařilo zpola zapadnout i do definice strukturálního a sociálně - ideového typu legitimity.115 Strukturální legitimita Somozova režimu spočívala v oportunistickém získávání podpory u nejrůznějších vrstev – zpočátku u nebezpečně početné skupiny rolníků a dělníků, jimž Somoza García sliboval sociální výhody, později i u podnikatelských elit, kde vůdce nemohl dopustit, aby došlo k větší nespokojenosti s jeho vládou. Somozové nestranili výhradně žádné společenské třídě. Kromě otevřeně negativní relace k aristokracii, jež ztratila bývalou moc,116 si proti sobě nemohli poštvat

112

Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 55. 113 Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 70. 114 Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 55. 115 Typologie legitimity viz Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004. 116 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 207.

46

kteroukoliv z jiných sociálních vrstev. Každá znamenala docela mocný revoluční potenciál. Sociálně - ideová legitimita somozovské vlády se projevovala v populistických slibech různým zájmovým uskupením, například zmíněným dělníkům a malorolníkům. Podle tohoto druhu legitimity lze Somozův režim zařadit do tzv. distribučního typu autoritarismu.117 Nikaragujský prezident se totiž snažil alespoň dočasně vyhovět co nejvíce stranám, aby si tak zajistil jejich loajalitu. V protikladu ke svým stabilizačním snahám ale často jednal tak, že si dané skupiny zase znepřátelil, například přísnými exekucemi a postihy za odporování režimu nebo skrytým násilím na opozici (viz příčiny přípravy kostarického vpádu). Ideologie se v somozovské éře hledá jen velmi obtížně. Sám Somoza ani další rodinní příslušníci ve funkci prezidenta žádnou zvláštní ideologii nerazili, styl jejich vlády byl personalistický. Přestože Somoza politicky vyšel z Nezávislé liberální stany (PLI), nikdy se jako liberál příliš nechoval. Jeho režim rozhodně nelze považovat za vládu člověka, který by řídil stát na základě liberálních idejí a aplikoval by na chod státní mašinérie liberální ideologii, nebo by se dokonce snažil šířit liberalismus. Ani stopy jiné ideologie v Somozově autoritativním režimu nikde nevidíme. Somozovův autoritativní režim se vyznačoval jistou legitimizací svého panství, nicméně ideologii postrádal. Jeho legitimita tedy nebyla založena na ideologických základech (jako je naopak obvyklé u totalitních systémů, kde je legitimita nahrazena ideologií118), ale na populismu, morálních vlastnostech charismatického caudilla a na politice vycházející vstříc rozdílným zájmovým skupinám. Ideologii nemůžeme směšovat s populistickými Somozovými proklamacemi nebo s vůdcovskou mentalitou. Ideologie jako jeden z hlavních rysů totalitních uzavřených popperovských

společností

s univerzální

odpovědí

na

všechny

problémy

je

definovatelná jako intenzionální náplň myšlení.119 117

Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 74. 118 Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 74. 119 Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 96.

47

Juan Linz uvádí, že v autoritarismech je zřejmá absence ideologie a mobilizace intenzivního i extenzivního charakteru.120 V autoritativních režimech se vyskytují na místě ideologií spíše různé typy mentalit, například úřednická, vojenská, církevní apod. Mentalita je méně racionálně určená než ideologie, vyznačuje se emotivním vnímáním světa a jistými nepsanými způsoby jednání a přístupy ke společenský situacím.121 Mentalitou se rozumí sociální vlastnosti dané státní, společenské či politické struktury. Zatímco ideologie hledí do utopické budoucnosti a předestírá vidiny lepších zítřků, mentalita je zakotvena v přítomnosti (nebo minulosti).122 Jedná se o konkrétní reflexi okolní reality. Protože vychází z opravdové politiky, je koncept mentality podle Linze protikladem ideologie, jež se snaží politickou realitu měnit k obrazu svému. V režimu Somozových převládala mentalita úřednická a vojenská, dbající na dodržování veřejného pořádku a konformnosti k vůdci. „Mentalita je obecně charakterizována obecnými hodnotami jako patriotismus, vlastenectví, pravda, ekonomický rozvoj, sociální spravedlnost, řád a pořádek, maximálně srozumitelné pro většinu sociálních vrstev.“123 Autoritativní režimy se omezují na deklarování těchto univerzálních potřeb a důrazu na disciplínu. Narozdíl od totalitních systémů nevkládají politické ideje (ani jimi nedisponují) do politické, sociální a soukromé sféry i do všech ostatních stránek života. Somozové ve shodě s uvedenou charakteristikou absence ideologie a její náhrady mentalitou v autoritativních režimech ve svém režimu nezaváděli utopickou rádoby transcendentální ideologii, ale opírali se o mentality. Úřednická a vojenská mentalita somozovského režimu nebyla nijak ostře vymezitelná, protože ani identita režimu nepatřila k nejvyhraněnějším případům byrokraticko – militaristického typu. Somozovy pravděpodobně nelze klást na stejnou úroveň s Pinochetem či Francem, jejichž vlády jsou u Linze typickými příklady byrokraticko – militaristického 120

Linz, J. J., Stepan, A.: Problems of Democratic Transition and Consolidation, The John Hopkins University Press, Baltimore 1996, s. 67, tab. 3.1. 121 Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 97. 122 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 162.

48

autoritativního režimu.124 Přesto je pro somozovský režim nejvhodnější právě tato klasifikace, i když se nejedná přímo o „nejtvrdší“ verzi. Somoza a jeho synové spadali do politického vlivu Spojených států, které je v jejich politice limitovaly. Caudillové nemohli zavést státní režim zcela podle své vůle, měli slabší pozici například právě ve srovnání s Francem, jenž se nedal nikým ovlivnit, a i za cenu nepřátelství s velmocemi jednal v zahraniční i vnitřní politice, jen jak sám chtěl. Mentalita v somozovském autoritarismu (tzv. „somocismu“) nebyla tedy vysloveně úderně militaristická nebo přísně byrokratická, ačkoliv oba tyto elementy v daném režimu najdeme. Mentalita autoritativních vůdců (oproti normativní ideologii) odráží skutečné politické a sociální dění. V Nikaragui vznikl autoritativní Somozův režim za podpory USA. Je diskutabilní, jaký by byl politický vývoj země bez této okolnosti. Potenciální caudillo by patrně musel mít ještě silnější postavení než Somoza, kdyby chtěl převzít moc. Vláda by potom nejspíš byla postavena na tvrdším prosazování vojenského nebo byrokratického modelu. (V Nikaragui by díky tamní politické tradici dvacátého století asi převládl militarismus.) Takto vzniknuvší autoritativní systém by měl pravděpodobně ještě tužší podobu a exaktněji popsatelnou mentalitu než Somozův. Mentalita obecně je však vágní pojem ve všech režimech.125 Předchozí zmínkou o somozovském typu mentality, jenž byl ovlivněn caudillovým postavením, nechceme naznačit opačnou (a chybnou) implikaci, že druh mentality determinuje typ autoritativního režimu. Pro stanovení typu autoritativního režimu jsou signifikantnějšími proměnnými výskyt pluralismu a mobilizace.126 Juan Linz uvádí i jiné důvody, proč v autoritativních systémech neexistuje ideologická složka. Jde především o souhrn politických zájmů, vlivů politické kultury

123

Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 98. 124 Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004, s. 57. 125 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 170. 126 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 170.

49

a tradice (jak jsme o Somozově režimu vytkli výše), institucí a střet různých sil, který zabraňuje ideologizaci režimu.127 Takový systém je nemálo roztříštěný a lídr zde pak musí (kromě eliminace vlastních odpůrců) využít nějaký jednotící prvek, sdružující varietu aktérů. Tímto faktorem je mentalita. O mentalitu se dělí mnoho aktérů, což vůdci umožňuje jimi manipulovat, neboť je schopen předvídat jejich reakce. Aktéři jsou navíc často vzájemně znesvářeni. Caudillo je tak snadněji přiměje ke konformitě. S vůdcovskou ideologizací národa má úzkou souvislost právě i typ caudillova panství. Personalistický styl Somozova vůdcovství se silně projevoval zejména v jeho odideologizovanosti. Caudillo sledoval především své osobní cíle. Kromě toho, že si běžně přisvojoval veřejné finance apod., lze v jeho režimu vypozorovat tendence k vysoké zkorumpovanosti po všech stránkách. Ještě dvě desítky let po skončení Somozova režimu Nikaragua vykazovala relativně vysoký Index vnímání korupce v mezinárodním žebříčku korupce. (S korupcí se setkalo 70 % dotázaných. V západní Evropě to bylo pro srovnání 0,7 %.)128 (Je ale třeba vzít v úvahu také fakt, že demokratizace otevřela hranice novým zahraničním investorům, a tak se zvětšil i prostor pro úplatky.) Avšak i Somoza připouštěl americké i jiné investice za cenu vysokých úplatků splatných jemu osobně.129 Můžeme tedy konstatovat, že i hledisko absence ideologie bylo Somozovou vládnou splněno.

127

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 166. 128 Seligson, M. A.: The Impact of Corruption on Regime Legitimacy: A Comparative Study of Four Latin American Countries, the Journal of Politics, Vol. 64, No. 2, (May, 2002), p. 420 – 421. 129 Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 178.

50

6. Tranzice V padesátých a šedesátých letech se změnila struktura společnosti v Nikaragui. Po hospodářském boomu padesátých a šedesátých let, jenž byl zapříčiněn intenzifikací zemědělské výroby a zvýšeným podílem zemědělských výrobků na nikaragujském exportu,130 (což byl hlavní hospodářský cíl Somozy Garcíi), došlo k ještě většímu zchudnutí již poměrně chudých vrstev. Agroexport posílil ekonomickou pozici majitelů velkých pozemků na úkor malých farem. Zvýšila se tak rapidně nezaměstnanost v zemědělství a bývalí malorolníci, kteří utrpěli ztrátu, se začali stěhovat do měst, kde se zařadili do nejchudších sociálních skupin.131 K urbanistickému problému přispěla i zvýšená porodnost v šedesátých až osmdesátých letech. Města, a to především hlavní města, naplnila chudina i ožebračení rolníci, nespokojení s caudillovým režimem. Somozové ve skutečnosti nestáli na straně chudých rolníků a pracujících, jak často proklamovali ve své politické rétorice. Naopak nebyli ani schopni sociální a ekonomické problémy nižších tříd reálně řešit. Hospodářský růst však přinesl také rozšíření střední třídy,132 jež byla důležitá pro pozdější tranzici k demokratickému režimu. S ekonomickým pokrokem se také zlepšila infrastruktura a vzdělání, což mělo za následek nárůst počtu příslušníků inteligence, a tedy zvýšení opozičního tlaku na somozovský systém. Intelektuálové podobně jako střední třída významně přispěli k demokratické transformaci v osmdesátých letech. První změny nálad veřejnosti se začaly projevovat vůči bezohlednému vykrádání veřejných prostředků caudillem a jeho rodinou. Situace se vyostřila zejména po zemětřesení v roce 1971.133 Sandinistická fronta národního osvobození získala naráz mnohem větší podporu od nikaragujských občanů než kdy předtím.

130

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 212. 131 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 212. 132 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 213. 133 Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 459.

51

Vražda Pedra Chamorra byla prvotním impulsem převratu, příslovečnou poslední kapkou, jež vedla k revoluci, vedené převážně FSLN. „Politické a ekonomické tlaky uplatňované podnikatelskými elitami, s určitou podporou Carterovy administrativy, neuspěly při pokusu o vyhnání Somozy, a národní i mezinárodní podpora se postupně přelévala k Sandinistům.“134 Nikaragujská tranzice k demokracii měla revoluční, bojovný začátek. Nastaly ozbrojené boje revolučních sil s Národními gardami a dalšími státními bezpečnostními složkami. Poslední Somoza byl nucen opustit zemi a uchýlit se do vyhnanství. Sandinistická fronta ovládla hlavní město v červnu roku 1979. Tak začala éra vlády FSLN a pomalý přechod k demokratickému státnímu uspořádání. Pro určení typu demokratické tranzice v Nikaragui použijeme klasifikaci Alfreda Stepana. Dala by se snad aplikovat i typologie O´Donnella a Schmittera, z níž bychom vybrali „anti – personalistický“135 druh tranzičního procesu. V Nikaragui nešlo o abdikovanou tranzici. Somoza zprvu bojoval proti revoluci, teprve posléze, když boje prohrál, byl nucen emigrovat a vzdát se moci. Nebyl nenásilně zbaven moci a nepřistoupil na žádný pakt odebírající mu vládu. Není možné použít ani žádný ze zbývajících modelů O´Donnellových a Schmitterových typů tranzic (smluvené či diktované), ale je třeba zmínit, že oba autoři řadí nikaragujský přechod k tranzicím z personalistické vlády, tedy k výše uvedenému čtvrtému dodatečnému typu.136 V tomto anti – personalistickém přechodu dochází k násilné vzpouře civilního obyvatelstva proti personalistickému lídrovi. Bez ozbrojeného povstání by v případech vysoce personalizované vlády tranzice nebyla podle O´Donnella a Schmittera možná. Pokud v daném autoritativním režimu není u moci personalistický vůdce jako Somoza, ale například několik málo lídrů nebo caudillo, který nemá dostatečně velký

134

Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 459. 135 Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 213. 136 Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 213.

52

osobní vliv na politiku, bývá většinou vládnoucí garnitura sesazena armádou, jež nechce již dále snášet své podřízené postavení ve funkci nástroje autoritativní moci.137 Oproti O´Donnellově a Schmitterově klasifikaci je Stepanovo rozdělení pro naše účely vhodnější. Posledně jmenovaný politolog totiž odlišuje více druhů tranzice, a proto můžeme stanovit tranziční typ v Nikaragui přesněji a výstižněji. Z typologického hlediska (podle Alfreda Stepana) lze tedy nikaragujskou tranzici zařadit mezi ukončení nedemokratického režimu „revoluční válkou vedenou marxisty.“138 Mohli bychom uvažovat i o typu přechodu „organizovaná násilná revolta koordinovaná reformistickými stranami“,139 ale liberální strany sehrály v nikaragujské revoluci pouze podružnou úlohu. Hlavní slovo měla v tzv. sandinistické revoluci FSLN. Dalším dokladem na podporu naší teze, že nikaragujská tranzice byla přechodem typu revoluce, je obdobná hypotéza Terry Karl a Phillippe Schmittera, kteří ji zakládají na klasifikaci zúčastněných aktérů a provedených strategií. Karl a Schmitter řadí případ Nikaraguy do revolučního typu, protože šlo o vojenské ukončení autoritativního režimu, kde klíčovými aktéry byly masy obyvatel140 (přestože vedené levicovou FSLN). K zastavení autoritativní vlády se spojily dva faktory, násilí a masovost (v protikladu k jiným typům tranzice, determinovaným u Karl a Schimttera participací elit a strategií kompromisu či vyjednávání). Při určování typu tranzice máme možnost řídit se i východisky Juana Linze, který se v některých bodech shoduje s D. Sharem. Jedná se o dělení přechodů na prudký zlom (u Linze (ruptura by golpe“) a na sjednanou reformu (reforma pactada). Z Shareovy klasifikace bychom pro nikaragujskou tranzici vybrali jako definici ne přímo přechod zlomem, který je okamžitý, ale přechod revolučním bojem, jenž se odehrává postupně.141 Podle Linze pak klasifikujeme tranzici v Nikaraguu jako kolaps režimu započatý ozbrojeným povstáním a ustavením prozatímní vlády složené z povstalců. (Juan Linz

137

Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 213. 138 Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2000, s. 242. 139 Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2000, s. 242. 140 Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2000, s. 245. 141 Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2000, s. 246.

53

uvádí i další aktéry, kteří již na sandinistické revoluci neparticipovali, například nehierarchizované vojsko.142) Pokud autoritativní režim skončí svým pádem, zapříčiněným povstáním mas spojených s radikály, bývá často deklarována prozatímní vláda. V Nikaragui šlo o vládu Sandinistické fronty národního osvobození. Tyto prozatímní vlády mají sklony k revolucionářské politice, odmítají nebo oddalují svobodné volby, uzurpují si moc pro sebe a násilně potírají opoziční skupiny. Tranzice k demokracii je tím pádem několikanásobně prodloužena a zdržena, někdy dochází i k nastolení nového nedemokratického režimu.143 FSLN objevující se v čele státu v osmdesátých letech skutečně k mnoha zmíněným nešvarům revolučních vlád dospěla. Sandinisté sice nejprve spolupracovali s se zástupci ostatních nikaragujských politických stran i s představiteli ekonomických elit na vybudování vlády s širokou politickou platformou, avšak posléze nenápadně operovali faktickou mocí sami. …„Brzy bylo jasné, že skutečná moc náleží devíti členům Sandinistické národní správy, jež směřovala k vytvoření kontrolované ekonomiky, podporující další středoamerická povstalecká hnutí, a ustavující úzké vazby na Kubu a Sovětský svaz.“144 V zemi vznikl odpor proti vládě FSLN, který pozvolna přerostl v občanskou válku. Kromě Contras bojovali proti sandinistickému režimu zejména indiáni. Spojené státy americké začaly podporovat antisandinistickou opozici přibližně od roku 1981, kdy do prezidentského úřadu nastoupil Ronald Reagan. V roce 1984 proběhly v Nikaragui volby, ale za podmínek, v nichž nelze označit hlasování za svobodné. Politickým stranám kromě FSLN byla opravdová participace znemožněna. Volební výsledky byly falšovány. Opozice proto nezřídka odmítala vůbec soutěžit. Oproti tranziční limitované demokratizaci byl režim Sandinistické fronty mnohem více autoritativní, jak plyne například již z ústavy zavedené roku 1987 omezující právo na soukromé vlastnictví apod. 142

Linz, J. J., Stepan, A.: Problems of Democratic Transition and Consolidation, The John Hopkins University Press, Baltimore 1996, s. 59, tab. 4.2. 143 Linz, J. J., Stepan, A.: Problems of Democratic Transition and Consolidation, The John Hopkins University Press, Baltimore 1996, s. 59, tab. 4.2. 144 Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 459.

54

FSLN nicméně volby využila k legitimizaci své vlády.145 Předseda strany Daniel Ortega se stal prezidentem. Sandinistická fronta národního osvobození však nedokázala efektivně vládnout. Ekonomická situace se rychle zhoršovala, k čemuž přispěly i vleklé boje s povstalci. Spustila se spirála hyperinflace, Spojené státy navíc uvalily na Nikaraguu ekonomické embargo. Nakonec byly díky americkému prezidentu Georgi Bushovi a prezidentům dalších latinskoamerických zemí, kteří převzali zprostředkovatelskou funkci, uspořádány v zemi roku 1990 první svobodné volby po více než půl století. Volby pod mezinárodním dohledem vyhrála s 54 % koalice čtrnácti stran pod vedením Violety Barrios de Chamorro.146 Violeta Chamorro dokázala elektorát upoutat politickými cíli, které později též realizovala, zvláště skončením dlouhotrvající občanské války a nastolením relativního pořádku a demokratického řádu ve státě. Voliče přitahoval politický program Chamorrové více než její plánované ekonomické reformy, jež se zakládaly převážně na konzervativních politikách Nezávislé liberální strany (PLI) a jejího lídra Virgilia Godoye i dalších stran koalice.147 FSLN si však udržela statut nejpočetnějšího celku v oblasti zákonodárné moci. Chamorro, aby vystavěla efektivní akceschopnou vládu, uzavřela jakousi opoziční smlouvu s FSLN, což byla příčina mnoha pozdějších neshod a sporů v parlamentu. Z hlediska posloupnosti jednotlivých stádií tranzice podle Adama Przeworskiho by se dalo říci, že jistá liberalizace započala v osmdesátých letech, když byla u moci Sandinistická fronta národního osvobození. Po několika desetiletích byla vydána v roce 1987 nová ústava, ještě ne zcela liberální. V ústavě však bylo zakotveno několik důležitých zlomových opatření, například zavedení smíšené ekonomiky s povolením soukromého vlastnictví.148 Skutečná tranzice a demokratizace ale nastala až v první polovině devadesátých let po svobodných volbách, kdy byla u moci koalice Violety Chamorrové. Konstituce byla

145

Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 459. 146 Stokes, S. C.: Mandates and Democracy, USA, Cambridge University Press 2001, s. 36. 147 Stokes, S. C.: Mandates and Democracy, USA, Cambridge University Press 2001, s. 36. 148 Politická ústava Nikaragujské republiky z roku 1987, on-line text (http://www.constitution.org/cons/nicaragu.htm).

55

doplněna o nová ustanovení, týkající se zejména ochrany soukromého majetku, depolitizace armády, omezení výkonné moci apod.149 Vláda Chamorrové byla zatížena ekonomickou krizí, politickými nepokoji a přetrvávající nestabilitou. Přesto ale země za Chamorrové učinila velký pokrok ve sféře demokratizace a demokratické konsolidace. Situace se postupně uklidňovala. Ve volbách roku 1996 zvítězil vůdce odštěpené frakce liberálů José Arnaldo Alemán, v roce 2001 vyhrála volby Liberální konstitucionální strana (Partido Liberal Constitucional – PLC) v čele s Enriquem Bolaňosem Geyerem, který se stal prezidentem.150 Nelze připustit, že by se v Nikaragui demokracie zcela konsolidovala. Vlády Alemána i Bolaňose zůstaly poznamenány politickou nestabilitou a častými nepokoji. Pro doplnění této teze o nikaragujské konsolidaci můžeme rovněž použít rozdělení von Beymeho. V Nikaragui dosud nenastala etapa konsolidace občanské společnosti, při níž se informační toky stávají konstantními a političtí aktéři se ztotožňují se svými rolemi.151 Nikaragujští aktéři stále nejsou se svými rolemi naprosto identifikováni, často dochází ke střetu zájmů, korupci, apod. Také některé předchozí konsolidační fáze nebyly úplně dokončeny, především etapa konsolidace politických aktérů a zájmových skupin, které se tu navzájem prolínají. Nové reformy konstituce v letech 1995, 2000 a 20004 například měly jako svůj hlavní cíl podpořit vládnoucí strany. Na politické scéně stále přetrvávají pozůstatky tradiční politické kultury – snaha o uzurpaci moci. Tranzici v Nikaragui tedy můžeme považovat za nezcela dokončenou, se stále ještě probíhající demokratickou konsolidací. Revoluční typ přechodu však splnil svůj základní účel – zbavil zemi autoritativního režimu rodu Somozových.

149

Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000, s. 460. 150 Ministerstvo zahraničních věcí ČR (http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={033DD578-BC2D-41D3-8E2B506C27C76F29}#1.1.). Aktualizováno 30.9.2005. Ověřeno k 12.5.2007. 151 Beyme, K. von: Osteuropaforschung nach dem Systemwechsel. Der Paradigmawandel der „Transitologie”, Osteuropa, No. 3, 1999, p. 297.

56

7. Identita režimu Úkolem této práce bylo identifikovat typ somozovského režimu v Nikaragui. Při klasifikaci daného systému vycházíme z teorie Juana Linze a jeho typologie nedemokratických režimů. Předpokladem naší analýzy bylo ztotožnění Somozovy vlády s autoritativním režimem, jak vyplynulo z použití čtyř faktorů charakterizujících podle Linze autoritativní režim na nikaragujský případ. Práce měla za úkol verifikovat či falzifikovat původní východisko pomocí doložení nebo nesplnění daných čtyř kritérií. V této kapitole shrneme naše dosavadní poznatky o povaze režimu a poté určíme také přesněji typ systému, přičemž budeme opět sledovat Linzovu definici. Představíme proto nejprve obecná teoretická východiska Linzova dělení a poté je budeme aplikovat na konkrétní data o Nikaragui. Juan Linz chápe autoritativní režimy jako odlišné od totalitních systémů. Diference obou pojmů spočívá v rozdílném naplnění čtyř kritérií, jež Linz stanovil pro vymezení autoritativních systémů. Těmito kritérii jsou: limitovaný politický pluralismus, absence vládnoucí ideologie (a její nahrazení Linzovými „distinktivními mentalitami“), absence politické mobilizace občanů a řízení státu v rukou jednoho vůdce (popřípadě několika málo vůdců) s úzkým okruhem jejich příznivců.152 Dva ze čtyř faktorů nacházejících se podle Linze v autoritativních systémech se naopak nevyskytují v totalitarismech. Totalitní režimy právě mají vždy nějakou ideologii, pomocí níž mobilizují své voliče i všechny ostatní občany. V totalitních systémech najdeme ještě menší míru pluralismu než v autoritarismech, je zde téměř na nule. Stát ovládá většinou jedna politická strana, která je podrobena malé skupině faktických vůdců. Kritérium vůdcovství se v totalitních a autoritativních systémech liší zvláště rozsahem mocenského potenciálu vládnoucí skupiny. V autoritativních režimech je rozsah moci většinou omezenější než v totalitarismech.

152

Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 23.

57

„I když se dokonce vůdce či vůdcové režimu mohou zdát absolutističtí, v praxi je tato moc vykonávána v předvídatelných hranicích spíše než v cele libovolném nebo svévolném stylu.“153 Somozové rozhodně neměli absolutistickou moc, což dokazují četná povstání a střety s gerilami, někdy organizovanými i politickým mainstreamem. Navíc se nikaragujští lídrové odvolávali na podporu Spojených států. Kdyby nebylo hrozby americké intervence, režim by pravděpodobně měl ještě užší limity. V autoritarismech je též vůdcovství častěji neseno několika málo osobami, ať již jde o příslušníky junty nebo o civilní úředníky. V totalitních režimech oproti tomu bývá vládnoucím činitelem (alespoň formálně) celá strana. V Nikaragui byl typ vůdcovství založen na vládě jednoho člověka (nebo jedné rodiny) a malého počtu jeho poradců. Nikaragujský systém vůdcovství lze přiřadit k jednomu ze čtyř Linzových typů personální vlády – k tzv. caudillismu. Caudillismo (neboli caudillismus) znamená personální vládu vojenského vůdce.154 Somoza García byl původně generálem a počátky jeho vlády byly postaveny na militaristické bázi, když porazil ve třicátých letech Sandina, bojujícího proti přítomnosti amerického námořnictva v Nikaragui, a za spolupráce s USA se chopil moci. Kritérium omezeného politického pluralismu obsahuje rozdělení limitů pluralismu na strohé a mírné, legální a faktické, určené politickým stranám nebo stranám i zájmovým skupinám.155 Hlavním měřítkem je však existence nezávislých organizací, jež jsou schopny uplatňovat nějaký politický vliv. Takovou organizací byla v Nikaragui katolická církev, jež byla mimo jiné důležitým střediskem odporu.156 V Nikaragui za Somozových byl pluralismus formálně limitován jen mírně, bylo povoleno působení politických stran. Fakticky ovšem byla omezení politického pluralismu mnohem přísnější, protože stranám nebyla dána možnost se veřejně projevovat (a kritizovat systém) tak, jak by chtěly.

153

Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 26. 154 Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 55. 155 Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 23. 156 Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 187.

58

Pluralismus byl v Nikaragui v somozovské éře potlačován nejen na úrovni politických stran, ale i co se týče zájmových skupin. Dělnické a rolnické stávky byly násilně

potlačovány

Národními

gardami,

které

vykonávaly

Somozovu

moc

a ztělesňovaly jeho monopol na státní násilí. Politici a podnikatelé byli zavíráni do vězení (viz výše incident z roku 1959). V autoritativních režimech se neobjevují na rozdíl od totalitarismů ideologie, ale mentality. Linz přesto poukazoval na povědomí autoritativních vůdců o potenciálu ideologie a jejich snahách ideologii pro propagaci svých režimů využít.157 V Nikaragui nalézáme pouze mentality. Somozové si pěstovali různá image, ale nedeklarovali žádné ideologie. Somozovský režim postrádal také z důvodu absence ideologie politickou mobilizaci občanů. Srovnáním autoritativních a totalitních režimů jsme de facto charakterizovali autoritativní systémy. Je třeba jasně vymezit distinkci mezi těmito dvěma typy režimů, protože právě odlišující kritéria stanovená Juanem Linzem jsou určující pro definici autoritarismů. Zároveň jsme prezentovali zmíněná kritéria, jež budou hlavními body našeho rozboru. Při aplikaci čtyř aspektů autoritativních režimů na Nikaraguu za vlády Somozových potvrzujeme naši výchozí hypotézu, že somozovský systém patří mezi autoritativní režimy. Jednotlivá kritéria a zdůvodnění tohoto závěru probíráme podrobněji výše při deskripci těchto kritérií. Nyní je ještě třeba zjistit, o jaký typ autoritativního režimu se přesně jedná. Máme za to, že somozovskou Nikaraguu lze přiřadit pod Linzův byrokraticko – militaristický typ autoritativních režimů. Ve zmíněném druhu autoritarismu vládne určitá skupina byrokratických vládců podporovaná armádními hodnostáři.158 Mohou existovat různé kombinace těchto dvou vládnoucích skupin, například vojenský caudillo obklopený několika armádními důstojníky a řadou úředníků, poslouchajících jeho rozkazy a pomáhajících při vytváření lídrova image či radících vůdci nevýhodnější postup v jeho politikách.

157

Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000, s. 26. 158 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 184.

59

V Nikaragui vládl generál Somoza, který měl k dispozici pomocníky z armádních kruhů i zkušené odborníky, úředníky pohybující se na vysokých postech ve státním aparátu. Dalším rysem byrokraticko – militaristického režimu, jak je popisuje Juan Linz, je kompletní držba moci vládcem a okruhem jeho rádců a podřízených příznivců. Somoza stál v čele vládnoucí skupiny jako caudillo, jehož postavení bylo silně nadřazené oproti ostatním pomocníkům účastnícím se malým podílem na rozhodování o státních záležitostech. Nikaragujská vládnoucí skupina by se dala popsat jako spíše úřednická hierarchie, na kterou byli napojeni někteří vojenští důstojníci (zejména hodnostáři udržující osobní kontakty s caudillem). Na vrcholku této hierarchie pak byl samotný Somoza, a později jeho synové. Po personálně – organizační stránce tedy nikaragujský autoritativní systém znaky Linzova byrokraticko – militaristického režimu vykazoval. Mimo skupinu, jež vládne, nejsou podle Linze v byrokraticko – militaristickém režimu k vyjádření svých zájmů přizváni žádní další účastníci.159 Toto faktické potlačení politického pluralismu již probráno v příslušném oddíle, a proto zde jen ve stručnosti poznamenáváme, že v Nikaragui za vlády Somozových skutečně nedocházelo k dělbě vládní moci mezi více skupin nebo politických stran. Jedinými účastníky reálného politického procesu byla rodina Somozových a elita, s níž autoritáři udržovali přátelské styky. Nově vznikající zájmové skupiny snažící se prosadit své cíle neměly šanci uspět při běžném (nenásilném) boji o moc. (Viz výše například vznik Nikaragujské socialistické strany (PSN)). Gerilové organizace, soupeřící o moc násilnou cestou, byly tvrdě odráženy Národními gardami a dalšími bezpečnostními jednotkami včetně armády. V Nikaragui nedošlo k vytvoření nějaké specifické ideologizující vládní strany (a už vůbec ne ke vzniku strany masové). Moc držel sám caudillo (Somoza), jenž se radil pouze s malým okruhem nejdůvěrnějších známých byrokratů a představitelů nové generace liberálů, popřípadě starých kamarádů z armády.160

159

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 184. 160 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 207.

60

Somozova vláda vcelku přesně odpovídala Linzově byrokraticko – militaristickému druhu autoritativního režimu ve způsobu vůdcova rozhodování implementace jeho požadavků. Juan Linz ve své typologii uvádí, že vládnoucí skupina často praktikuje pragmatickou politiku závislou na typu mentality dané vlády.161 Somoza takto přizpůsoboval svou politiku ve velké míře aktuálním okolnostem, neměl žádnou pevně stanovenou politickou linii, již by naplňoval. Proměnlivá politika byla také výhodná z hlediska popularity vůdce. Pokud totiž neurčoval přesné mety, jichž měl svojí vládou dosáhnout, nebylo lehké jej kritizovat za neplnění slibů. O charakteru caudillovy mentality se blíže rozepisujeme na jiném místě, avšak je vhodné zde připomenout, že byla úřednického a vojenského typu, ne zcela převládající, ale dostatečně silná. Hlavním rysem vůdcovské mentality v Nikaragui bylo úsilí Somozů o dosažení personální nadvlády nad státem a jeho obyvateli. Prezidenti tak od občanů vyžadovali převážně poslušnost a loajalitu na úkor okázalé podpory politických hesel. Juan Linz vymezuje byrokraticko – militaristické režimy jako systémy, v nichž nezřídka dochází k výskytu jedné vládnoucí strany. „Mohou operovat bez existence jakýchkoliv stran, ale častější je vytvoření oficiální vládou sponzorované strany, která, raději než aby se zaměřovala na kontrolovanou mobilizaci populace, směřuje k redukci její participace na politickém životě dokonce i manipulativním způsobem, – když použijeme příhodný Schmitterův (1974) výraz, – aby „okupovala politický prostor“.“162 V některých vzácnějších případech vůdce povolí existenci více stran, ale pro jiné strany, jež nepodporují caudilla a jeho politické zázemí, není reálná šance uspět ve volbách, protože vládce nikdy nepřipustí svobodnou nefalšovanou soutěž, do níž by se mohly zapojit masy veřejnosti, a vyjádřit tak své politické preference. Takto postupovali i Somozové, když formálně nebránili vzniku nových stran, ale oficiálními (úpravy legislativy) i neoficiálními prostředky (fyzická likvidace, vydírání) potlačovali jejich skutečné uplatnění.

161

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 184. 162 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 184.

61

Somozovský režim zde opět splňoval charakteristiky Linzova byrokraticko – militaristického typu autoritativních režimů, když omezoval pluralismus a politickou proklamaci zájmů manipulacemi, kooptacemi, podplácením i násilím, aby zajistil, že strany se samy rozpadnou díky zkorumpovanosti nebo vnitřnímu rozkladu163 způsobenému infiltrací Somozových agentů, nebo že začnou přitakávat režimu či přestanou efektivně fungovat a nebudou již schopny koordinovaně prosazovat své požadavky. Linz také upozorňuje na důležité postavení vojenských hodnostářů v těchto režimech,164 což zase odpovídá Somozovu autoritarismu. Caudillo byl generál a mezi jeho spolubojovníky se našlo mnoho pozdějších vysokých funkcionářů. V celkové politické konstrukci byrokraticko – militaristických režimů měla však majoritní podíl civilní složka. Byla to převážně vláda byrokratů, jež řídila Nikaraguu po čtyřicet let somozovského autoritativního systému. Civilní úředníci byli významní jednak díky svému odbornému zaměření, hodně z nich pracovalo pro vládu jako experti v různých oborech, nebo kvůli svým politickým konexím a ambicím. Podle Janose hodně byrokratů čerpalo svou moc a vysoké funkce ve státní hierarchii na základě znalostí ekonomiky, a zvláště fiskální domény, protože prováděli daňové reformy, jež jim umožnily ovládat velkou část státního hospodářství.165 Posty byrokratů byly spjaty i s charakterem a strukturou vlády. Somozova vláda řídila dosti centralizovanou ekonomiku z ústředního postavení.166 Úředníci státní správy si tak mohli vyvářet pevné mocenské pozice, neboť určovali chod důležitého státního sektoru o korupčních praktikách nemluvě. V teoretickém Linzově modelu někteří vládní byrokraté rekrutující se z politických stran přetrvávali ještě z předpřevratových dob. Vzhledem k dlouhé době trvání režimu

163

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 184. 164 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 184. 165 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186. 166 Ministerstvo zahraničních věcí ČR (http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={033DD578-BC2D-41D3-8E2B506C27C76F29}#1.1.). Aktualizováno 30.9.2005. Ověřeno k 12.5.2007.

62

Somozových ale lze říci, že v Nikaragui za jejich vlády postupně vznikla nová úřednická vrstva. V nemalém počtu byrokraticko – militaristických režimů zastávaly význačné pozice i tradiční instituce jako například monarchie, církev, nebo předmoderní společenské vrstvy (latifundisté, aristokracie, buržoazie apod.).167 V somozovské Nikaragui samozřejmě nefungovala monarchie, ale církev zde stále měla značný vliv, a stejně tak i latifundisté. Protože se v zemi nevytvořil samostatný progresivní průmysl, ale pořád přetrvával primát zemědělství (průmyslové výrobky se z majoritní

části

importovaly),

postavení

velkých

majitelů

pozemků

bylo

neoddiskutovatelně silné. Naproti tomu aristokracie již ztratila někdejší své pozice na společenském žebříčku. Stalo se tak právě kvůli latifundistům, kteří získali nový vliv na základě držby pozemkového vlastnictví. Aristokracie zchudla a přišla o ekonomickou i politickou moc.168 Některé instituce tradiční společnosti tedy měly v Nikaragui ještě určité postavení (zvláště církev), ale souhrnně se dá konstatovat, že somozovský režim příliš do této charakteristiky nezapadá. Naopak Somoza García od počátku své vlády proklamoval reformistickou politiku zaměřenou na modernizaci státu i společnosti. Jediná vrstva, jež dokázala přetrvávat několik generačních údobí, byla v zemi třída zmíněných latifundistů nahradivších bývalou aristokracii. V Nikaragui spíše nastala situace, kdy nově vznikající elity pomalu vytlačovaly staré tradiční vládnoucí třídy, zejména tedy aristokracii. Moderní zbohatlické vrstvy, kromě původních latifundistů i noví majitelé velkých pozemků, dále v malém počtu i průmyslníci, těžaři apod. často čerpaly svůj lidský potenciál ze sociálně níže postavených skupin (pracujících), čímž se v zemi prokázal vznik moderní společnosti s proměnlivými sociálními statuty. Tyto nové vysoké vrstvy však neprokázaly větší odpor vůči staré aristokracii jako představitelce zastaralých a přežilých pořádků nebo proti symbolům tradičné moci 167

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 185. 168 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 212.

63

vůbec. Byla to protikladně právě aristokracie, která neměla nové zbohatlíky moc v oblibě, a jen jako znouzectnost zůstávala díky výhodným sňatkům s bohatými skupinami ve styku.169 Nikaragujské aristokracii se nelíbila ztráta původního vysokého postavení v sociálním žebříčku, v němž ji nahradila třída zbohatlíků. Linzovo vymezení moderních společenských vrstev v mnoha byrokraticko – militaristických režimech neodpovídá úplně nikaragujské societě, kde nebyl tlak ze strany nově vznikajících tříd proti starému establishmentu tak velký, jako byl spíše od bývalých vyšších vrstev směřován k moderním elitám. Proto ani nemáme problém s vágností definic pojmů označujících typy autoritativních režimů nacházejících se mezi byrokraticko – militaristickými systémy a Shilsovými tradičními oligarchiemi.170 Somozovský režim nelze přiřadit k tradičním oligarchiím. Juan Linz vzpomíná Weberovu typologii vůdcovské autority, když poukazuje na fakt, že v autoritativních režimech jsou typy vůdcovství oprávněné často smíšené a nejasně vymezitelné.171 Linz pak vytýká pro byrokraticko – militaristické režimy hlavně charismatický typ caudillovy autority a legitimity jeho panství, jenž je propojen s personalistickým druhem vlády, v daných systémech se hojně vyskytujícím. Povaha

caudillů

je 172

pseudocharismatická.

tak

nezřídka

popsatelná

jako

charismatická

nebo

Razí totiž vlastní politiku svým osobním stylem vlády, podle

něhož je možné jednotlivé vůdce od sebe rozlišovat. Například oproti totalitním či posttotalitním systémům jsou byrokraticko – militaristické autoritativní režimy více personalisticky zabarvené a role jedné osoby vůdce je nenahraditelná. V autoritativním byrokraticko – militaristickém režimu na rozdíl od uvedených posttotalitarismů stojí celý systém v nemálo případech na osobnosti caudilla. Ztráta vládce znamená proto i pád systému nebo minimálně jeho výraznou změnu. 169

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 212. 170 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186. 171 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186.

64

V Nikaragui po převratu provedeném Sandinistickou frontou národního osvobození (FSLN) se režim změnil. I když nenastala úplná tranzice k demokracii, byly implementovány mnohé reformy. Kdyby nebylo dynastického prvku somozovské vlády, nikaragujský autoritativní režim by se s největší pravděpodobností změnil již daleko dříve po úspěšném atentátu na prvního z rodu Somozů, Anastasia Garcíu. Rodové předávání moci v Nikaragui je poměrně řídkým jevem v byrokraticko – militaristických režimech. Relevantnějším příkladem výměny (či ztráty) caudilla je tedy až sandinistická revoluce, jež Anastasia Somozu Debayleho svrhla. Vláda FSLN netransformovala okamžitě, otevřeně a naprosto nikaragujský politický systém, ale přece jen se její politika dosti liší od vlády Somozových. V osmdesátých letech se situace v zemi významně liberalizovala. Sandinistický režim nepřinesl demokracii, ale přesto se svými znaky od somozovského autoritativního systému výrazně diferencoval. Jak

dodává

Linz,

tradicionalistický

rys

vlády

caudillů

v byrokraticko

- militaristických režimech je příliš slabý na to, abychom ho mohli uplatnit pro zařazení těchto systémů do tradičního Weberova typu autority.173 Typ vůdcovství v byrokraticko – militaristických režimech více odpovídá koncepci personální vlády Guenthera Rotha. Tento typ vlády přes četná autoritativní opatření a násilné represe proti zástupcům opozice projevuje jisté tendence k legitimizaci svého režimu.174 …„Uzákoňování ústav modelovaných podle západních liberálních demokratických typů, udržování pseudokonstitučních parlamentních forem tak dlouho, jak je to možné, používání i zneužívání zákonných procedur a soudů, a především vyžadování poslušnosti od civilních úředníků i důstojníků ne na základě identifikace s jejich politikami, programy nebo charismatem, ale na bázi legální autority.“175

172

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186. 173 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186. 174 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186. 175 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186.

65

Toto vymezení je celkem platné i pro Somozovu Nikaraguu. Klan Somozových formálně uznával ústavu, dokonce novou ústavu přijatou za vlády Somozy Garcíi roku 1939.176 Ve skutečnosti ovšem byla ústavní práva občanů nedodržována podobně jako další legální záruky plynoucí z konstituce. Zákony byly autoritativními nikaragujskými vůdci využívány, když se jim to hodilo pro jejich cíle (například schválení progresivního pracovního zákoníku za účelem politického odstavení. Nikaragujské socialistické strany (PSN)). Jindy zase byl právní řád země obcházen či zneužíván, když caudillovi v jeho politice a intrikách překážel. Řada politických oponentů Somozových byla odstraněna tajně, protože jejich veřejná exekuce by byla protiprávní nebo by přinejmenším zvedla ve státě veřejný odpor. (Jako se nakonec opravdu stalo po likvidaci Pedra Joaquína Chamorra Cardenala. Nepodařilo se však prokázat, že vraždu nařídil Somoza..177) Také Linz výslovně jmenuje protiprávní prostředky moci, jako například vraždy, zabití zadržených při „pokusu o útěk“, a další tzv. soukromé násilí vládních činitelů.178 Somozové praktikovali všechna zmíněná jednání s politickými odpůrci svého režimu. Oficiálně si nemohli dovolit zajít tak daleko, aby uzákonili některé brutální postupy z mocenských pozic proti kritikům systému, ale ve skrytu je užívali při neveřejných exekucích apod. Loajalita státního aparátu a jeho členů a stejně tak i armádních hodnostářů byla pro Somozovy samozřejmostí. Svou autoritu budovali díky osobnímu charismatu i na pseudolegálních základech. Záštitou somozovské autority byly i Spojené státy (viz výše v oddíle Existence caudilla). Snaha o formální legalitu a legitimitu systému vedla podle Linzových závěrů k produkci politických kontradikcí.179 Na jedné straně existovala ve státě ústavně zajištěná lidská práva a svobody, na druhé straně tajné i oficiální režimní represe.

176

Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 210. 177 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 220. 178 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186. 179 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186.

66

Byrokraticko – militaristické režimy by se mohly zdát slučitelné se Shilsovým konceptem poručnických demokracií.180 Většina byrokraticko – militaristických režimů by ale nejspíše spadala do Shilsových modernizačních oligarchií. Oba druhy systémů mají společné některé rysy, například v nich převažuje zemědělství a jejich vývoj je de facto v jistém smyslu na úrovni preindustriálních společností.181 Dalším shodnými znaky jsou i nízký počet obyvatel ve městech, všeobecně malý rozvoj urbanistické sféry, nízké procento odborníků, kvalifikovaných pracovníků či malých podnikatelů. Střední třída má opět jen nevelké zastoupení, početně jsou nejsilnější nižší a chudé vrstvy. Nebudeme se pouštět do rozboru Shilsovy klasifikace, kterou uvádíme jen jako přiblížení Linzova pojetí (tento teoretik autoritativních režimů srovnává byrokraticko – militaristické režimy a modernizační oligarchie). Avšak prvky, jejichž výskyt Juan Linz uvádí v obou typech autoritarismů, jsou použitelné pro deskripci Somozovy Nikaraguy. Jak už bylo řečeno, zemědělství mělo hlavní podíl na celkové produkci země. Průmysl byl v počátečním stádiu rozvoje, a jeho evoluce byla uspíšena zejména zahraničními investicemi. Velká část obyvatel Nikaraguy žila na venkově, do měst se začala řada vesnických rolníků stěhovat až koncem šedesátých let, kdy bylo zemědělské podnikání v malém měřítku ohroženo vzestupem velkopodniků a agroexportu.182 (Po sandinistické revoluci a demokratizaci země v devadesátých letech se situace změnila. V roce 2004 už je podíl obyvatel měst 59 %.183) Na začátku Somozova režimu ve třicátých letech dvacátého století však nikaragujská společnost spadala přesně do Linzova popisu paralel byrokraticko – militaristických režimů s modernizačními oligarchiemi. „Tyto režimy se objevovaly ve společnostech, které měly začínající industrializaci, a ne vysoce modernizované zemědělství, pročež měly následně širokou rurální populaci, obecně chudé nádeníky a/nebo pracovníky 180

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186. 181 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 186. 182 Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005, s. 212. 183 Ministerstvo zahraničních věcí ČR (http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={033DD578-BC2D-41D3-8E2B506C27C76F29}#1.1.). Aktualizováno 30.9.2005. Ověřeno k 12.5.2007.

67

farem či nájemce.“184 taková situace panovala též v Nikaragui, takže lze mít za to, že Linzova klasifikace je zde vysoce uplatnitelná. Později i zmíněné společnosti prošly jistou industrializací a modernizací. I Nikaragua nyní, přestože je druhou nejchudší zemí Latinské Ameriky (po Haiti),185 má nesrovnatelně vyšší makroekonomické ukazatele než před čtyřiceti nebo padesáti lety. Největší města, zejména města hlavní, se značně modernizovala, došlo k zvýšení gramotnosti obyvatel, rozšíření vzdělání, a tím pádem i k rozvoji ekonomiky, k tvorbě nových pracovních příležitostí, nárůstu zaměstnanosti a zvětšení počtu příslušníků středních vrstev. Všechny tyto změny nastaly i v Nikaragui, jak uvádíme v kapitole o demokratické tranzici. I když se stav hospodářství, průmyslu a zemědělství v daných společnostech změnil, faktem je, že se původně mnoho byrokraticko – militaristických režimů, a mezi nimi i somozovská Nikaragua, uchytilo v chudých, převážně agronomických zemích. V byrokraticko – militaristických režimech se vyskytují instituce obvyklé pro liberální demokracie. Jedná se zvláště o parlament, příbuzné instituce a vládní kanceláře.186 Fakticky ale nemají politické strany možnost se v politickém systému prosadit a dosáhnout vyjádření preferencí svých voličů. Schopnost demokratických politických stran mobilizovat své voliče se přímo úměrně zmenšuje se vzdáleností od velkých měst. Na venkově se stále udržují vrstvy majitelů rozlehlých pozemků a zbytek obyvatel je povětšinou negramotná masa, jež se dá snadno zmanipulovat politickými vůdci a demagogy.187 Ve vesnických oblastech tak převládala klientelistická politika s vysokou mírou korupce. V Nikaragui rovněž existovaly instituce západní provenience napodobující liberální demokracie. Ve skutečnosti ale nešlo o demokratické vyjádření zájmů všech zúčastněných, pouze o uplatnění moci caudillla a jeho přívrženců. Pozvolná liberalizace 184

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 187. 185 Ministerstvo zahraničních věcí ČR (http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={033DD578-BC2D-41D3-8E2B506C27C76F29}#1.1.). Aktualizováno 30.9.2005. Ověřeno k 12.5.2007. 186 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 187. 187 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 187.

68

nikaragujské politiky nastala až koncem sedmdesátých let, kdy už Somozovi Debaylemu nezbývalo nic jiného. Ve venkovských zónách se politickým stranám nedařilo mobilizovat masy tak jako ve městech. Ve městech měla úspěch zejména Sandinistická fronta národního osvobození (FSLN), jež v době těsně před revolucí a za revoluce dokázala mobilizovat obyvatelstvo tak, jako žádná jiná politická organizace. Na záměrný i nezáměrný popud FSLN vznikala spontánní povstání v nikaragujských městech, například v Masayi.188 Jinak na venkově působily spíše gerily, jež nepotřebovaly mobilizovat davy, ale naopak útočily v malých jednotkách záškodnickým způsobem.189 Klientelismus a nevzdělanost se v nikaragujských vesnicích udržely po celou dobu vlády rodiny Somozových. Politické strany tak reálně měly naprosto odlišné postavení od pozice stran v západních demokratických státech. Somozův byrokraticko – militaristický režim parlamentní i jiné instituce trpěl jenom jako formální symboly právního státu a liberální demokracie, jejichž zdání se snažil vzbuzovat. Byrokraticko – militaristický autoritativní systém může obsahovat různý podíl obou složek, civilně – úřednické i vojenské. Alfred Stepan rozpracoval rozličné kombinace a relace mezi oběma prvky daného typu nedemokratických režimů. Civilní politici na předních místech se snaží získat vojenské funkcionáře do svých řad a využít je pro prosazení svých politických požadavků. Přítomnost vojenských zástupců ve vládě je pak vnímána jako normální záležitost, nikoliv jako neoprávněný vpád.190 V Nikaragui ovšem moc převzal sám armádní velitel Somoza García a nepotřeboval k tomu souhlas či spolupráci civilních úředníků. Postup tu byl opačný, militární složka vnikla do civilní a podrobila si ji. Členové armády nemusí mít stejné názory na politiku. I když se jejich náhledy různí, přesto obvykle docilují jisté jednoty v hlavních institucionálních otázkách. Somozové vládli personalistickým stylem a odlišné názory důstojníků stojících níže v armádní hierarchii neměly pro utváření reálné politiky význam. 188

Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989, s. 179. 189 Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998, s. 13.

69

Klíčoví

političtí

předáci

(caudillové

apod.)

v autoritativních

byrokraticko

– militaristických režimech zajišťují kooperujícím vojenským představitelům legitimitu jejich působení ve vládě tím, že je nechají při určitých příležitostech vystupovat jako zprostředkovávající politické síly. Politici také mohou využívat armádní hodnostáře při řešení napjatých politických situací. Vojsko se pak stává mocenskou zárukou a hrozbou opozici. K uplatnění vojska pro přežití režimu dochází zejména pokud se objeví tendence k masové mobilizaci zájmových skupin, jimž je zabraňován vstup do politiky.191 Somozové pomocí armádních složek nezřídka čelili pokusům o ozbrojený odpor a povstáním. Ještě při definitivní vzpouře obyvatel během tzv. Sandinistické revoluce bojoval Anastasio Somoza Debayle proti povstalcům s podporou armády (a speciálních Národních gard). Spolupráce civilních byrokratů s vojáky vysoce usnadňuje utvoření byrokraticko – militaristického režimu. V případě, že nevojenští úředníci kooperovat se zástupci armády odmítají, jde podle Stepana o legitimní přístup, jenž ale znemožňuje vytvoření popřevratové vlády. Byrokraté byli Somozou ke kooperaci donuceni. Otázka, zda se chtěli nebo nechtěli účastnit na budování byrokraticko – militaristického režimu a zda měli zájem na zapojení vojenských představitelů do vlády, je na tomto místě irelevantní. Obecnému konsenzu úředníků i vojáků podléhá domněnka, že zatímco nárazové zapojení armády do politických záležitostí je oprávněné, není naopak přípustné, aby vojenští důstojníci participovali na moci delší dobu, v horizontu například několika desetiletí,192 jako tomu bylo v somozovské Nikaragui. Opět se ale naskýtá argument silného vůdce, jakým Somoza byl, a proto nemusel přistupovat na žádné kompromisy. Jeho vláda byla přesto (či právě proto) nepochybně nelegitimní. Vojenská i civilní složka byrokraticko – militaristických režimů se snaží vzájemně kooptovat a převážit. V Somozovském autoritarismu - „somocismu“ byly oba elementy relativně vyrovnané. 190

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 184 – 185. 191 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 184. 192 Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 207.

70

Z rozboru byrokraticko – militaristických režimů a deskripce režimu v Nikaragui vidíme, že tento typ autoritativních systémů je vskutku aplikovatelný na Somozovu vládu.

71

8. Závěr V případové studii nedemokratického režimu v Nikaragui za vlády Anastasia Somozy Garcíi a poté jeho synů jsme rozebrali charakteristiky politického systému, přičemž jsme vycházeli ze čtyř kritérií Juana Linze pro autoritativní režimy. Předpokladem

naší

analýzy

bylo

vymezení

somozovského

systému

jako

autoritativního. Tato výchozí hypotéza byla v práci potvrzena zejména díky ověření platnosti všech čtyř Linzových kritérií autoritativních režimů pro Nikaraguu. Validitu daných kritérií jsme dokazovali pomocí konkrétních fakt i teoretických dokladů některých odborníků. Při aplikaci kritéria existence autoritativního vůdce jsme dospěli k závěru, že Somoza (či posléze jeho následovníci) takoví bezpochyby byli. Díky charakteru Somozova panství lze zařadit Nikaraguu té doby mezi personalistické autoritativní režimy. Somoza byl personalistickým vládcem typu caudilla, jak ho definuje Juan Linz. Způsob jeho vlády odpovídal Balíkovu a Kubátovu autokratickému stylu vůdcovství. Zejména první ze Somozů pro zvýšení své popularity uplatňoval populistické prostředky a stavěl se do role arbitra mezi různými zájmovými skupinami v zemi, čímž si vytvářel pevnou pozici ve státě a zdání dobrých vztahů jednak s pracujícími, kterým sliboval

vybudování

moderního

státu

se

sociálním

zabezpečením,

jednak

i s nikaragujskými elitami, jež potřeboval ke své podpoře. Jako typický caudillo Somoza soustřeďoval veškerou moc ve svých rukou, nespoléhal příliš na podporu politické strany nebo armádních funkcionářů. Rozbor kritéria omezeného politického pluralismu přinesl podobné výsledky, tj. v podstatě potvrdil jeho výskyt v somozovském režimu. Zjistili jsme, že již tradiční politická kultura v Nikaragui směřovala k autoritativní vládě. Demokracie nikdy neměla v zemi pevné kořeny. Za Somozových pak byl politický pluralismus značně potlačen, což jsme doložili například některými ukazateli politické situace, jež patřily v latinskoamerickém kontextu k silně podprůměrným.

72

Na skutečné preference voličů nebyl brán ohled. Politické strany neměly možnost soutěžit v demokratických volbách. Opoziční projevy byly často potlačovány tvrdými represemi a nedemokratickými procedurami. V zemi fungovaly gerily jako násilná odpověď násilnému režimu. Zájmové skupiny a politické strany se účastnily tajných spiknutí, protože to byla jediná možnost, jak se politicky projevit. Demokratická cesta vyjádření zájmů byla stranám i zájmovým skupinám odepřena. Kritérium nepřítomnosti politické ideologie je úzce spjaté s kritériem absence mobilizace, protože tyto dva faktory se navzájem podmiňují. Během našeho pátrání po známkách ideologizace nikaragujské společnosti caudillem a mobilizaci občanů jsme nenalezli žádné odpovídající stopy daných jevů. Somozové, spíše než aby mobilizovali obyvatelstvo, zprostředkovávali sociální interakce mezi různými složkami společnosti nebo pouze implementovali vlastní vůli. Místo ideologie nacházíme v somozovském režimu prvky mentality. Jedná se hlavně o militaristický a byrokratický typ mentality. Somozovské panství bylo natolik personalizované, že ideologii nepotřebovalo k své prosperitě a přežití. Juan Linz sice uvádí kritérium neexistence jednotící ideologie pro autoritativní režimy, nicméně připouští občasné snahy autoritářských vůdců o zavedení určité ideologie.193 U Somozových tyto tendence postrádáme. Kromě verifikace našeho předpokladu o autoritativní povaze režimu ve studii dále podrobněji určujeme charakter režimu v návaznosti na Linze jako byrokraticko – militaristický. Pro tuto tezi jsme nashromáždili četné doklady z nikaragujských reálií, jež odkazují k zmíněnému typu nedemokratického režimu, například postoj režimu k politickým a státním institucím, ekonomické a sociální aspekty, typ Somozova panství apod. V práci jsme také stručně zhodnotili nikaragujskou tranzici k demokracii. Použili jsme teoretických východisek několika autorů. Tato hlediska se vzájemně nevylučují, nýbrž doplňují a podávají tak ucelený obraz o charakteru přechodu od autoritativního režimu v Nikaragui.

193

Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000, s. 164.

73

Tranzici jsme pak při aplikaci O´Donnellových a Schmitterových modelů přechodů zařadili k typu tranzice z personalistické vlády. Pro přesnější určení jsme použili též typologii Alfreda Stepana, kde nikaragujský přechod patří mezi tranzice revoluční, vedené nějakou marxistickou platformou. V případě Nikaraguy bylo revoluční vedení v rukou Sandinistické fronty národního osvobození (FSLN), která posléze převzala v zemi moc. Za vlády FSLN však demokratizace stagnovala, i když v některých ohledech došlo k určité liberalizaci. Faktický přechod k liberálně demokratickému státu se odehrál až po prvních svobodných volbách konaných v roce 1990. Po volbách se země demokratizovala, a od té doby stále probíhá konsolidace. Časový horizont jejího dokončení je nyní neznámý. Nikaraguu ale v současnosti nelze prohlásit za plně demokraticky konsolidovanou. Závěrem lze studii shrnout rekapitulací našich výchozích hypotéz a potvrzených předpokladů. Zjistili jsme, že v Nikaragui v letech 1936 – 1979, kdy zde vládl klan Somozů, existoval autoritativní režim, který blíže definujeme jako byrokraticko – militaristický. Somozovský režim dále pokládáme za vysoce personalizovaný, i když caudillo sám nebyl výrazně charismatickým vůdcem (ve srovnání například s Francem) a vyznačující se všemi rysy personalistické vlády. Somozové byli personalistickými autoritářskými caudilly užívajícími v politice metod autoritativních režimů.

74

Použitá literatura: Balík, S., Kubát M.: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán 2004. Banton, M.: International Norms and Latin American States´ Policies on Indigenous Peoples, Nations and Nationalism, Vol. 2. (1996), pp. 89 – 103. Beyme, K. von: Osteuropaforschung nach dem Systemwechsel. Der Paradigmawandel der „Transitologie”, Osteuropa, No. 3, 1999, pp. 285 – 304. Billings, D. B., Scott, S. L.: Religion and Political Legitimation, Annual Review of Sociology, Vol. 20. (1994), pp. 173 – 202. Bischoping, K., Schuman, H.: Pens and Polls in Nicaragua: An Analysis of the 1990 Preelection Surveys, American Journal of Political Science, Vol. 36, No. 2. (May, 1992), pp. 331 – 350. Booth, J.: Assessing Candidate Preference Polling and Other Survey Research in Nicaragua, 1989 – 90: Comments on Anderson, and Bischoping and Schuman, American Journal of Political Science, Vol. 38, No. 2. (May, 1994), pp. 500 – 513. Brooker, P.: Non – Democratic regimes. Theory, Government and Politics, Houndmills, Basingstoke Hampshire, Macmillan Press 2000. Cruz, C.: Political Culture and Institutional Developement in Costa Rica and Nicaragua, New York, Cambridge University Press 2005. Fiala, P., Schubert, K.: Moderní analýza politiky, Brno, 2000. Fitzgibbon, R. H.: Measuring Democratic Change in Latin America, The Journal of Politics, Vol. 29, No. 1. (Feb., 1967), pp. 129 – 166. ILO

Convention

(No.

169)

Concerning

Indigenous

and

Tribal

Peoples

in Independent Countries, on-line text (http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/62.htm). Ověřeno k 15.9.2007. Jednota

bratrská

(http://www.jednotabratrska.cz/phprs/phprs/view.php?cisloclanku=2006040401). Ověřeno k 15.9.2007. Katedra geografie, Fakulta přírodovědecká, Univerzita palackého v olomouci (http://geography.upol.cz/soubory/lide/fnukal/KGG_RGAM_Nikaragua.htm). Ověřeno k 15.9.2007.

75

Kline, H., Wiarda, H. J.:Government Machinery, The State, and Public Policy, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000. Leigh, M.: Military and Paramilitary Activities in and Against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America). 1984 ICJ Reports 392, The American Journal of International Law, Vol. 79, No. 2. (Apr., 1985), pp. 442 – 446. Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes, Lynne Rienner Publishers, Boulder 2000. Linz, J. J., Stepan, A.: Problems of Democratic Transition and Consolidation, The John Hopkins University Press, Baltimore 1996. Lockcroft, J. M. (a kol.): Neighbors in Turmoil, New York, Harper & Row Publishers Inc. 1989. Miller, P.: A Review: Which Side Are You on? The 1990 Nicaraguan Poll Debacle, The Public Opinion Quarterly, Vol. 55, No. 2. (Summer, 1991), pp. 281 – 302. Millet, R. L.: Nicaragua: The Politics of Frustration, in: Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000. Ministerstvo

zahraničních

věcí

ČR

(http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?StaID={033DD578-BC2D-41D3-8E2B506C27C76F29}#1.1.). Ověřeno k 12.5.2007. Needler, M. C.: Political Development and Socioeconomic Development: The Case of Latin America, The American Political Science Review, Vol. 62, No. 3. (Sep., 1968), pp. 889 – 897. Pečínka, P: Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk 1998. Politická

ústava

Nikaragujské

republiky

z roku

1987,

on-line

text

(http://www.constitution.org/cons/nicaragu.htm). Politická ústava Nikaragujské republiky z roku 1987 s úpravami z r. 1995, 2000 a 2005, on-line text (pdba.georgetown.edu/Constitutions/Nica/nica05.html). Roberts, M. K., Wibbels, E.: Party Systems and Electoral Volatility in Latin America: A Test of Economic, Institutional and Structural Explanations, The American Political Science Review, Vol. 93., No. 3. (Sep., 1999), pp. 575 – 590. Říchová, B.: Přehled moderních politologických teorií, Praha, Portál 2000.

76

Schoenrich, O.: The Nicaraguan Mixed Claims Commision, The American Journal of International Law, Vol. 9, No. 4. (Oct., 1915), pp. 858 – 869. Seligson, M. A.: The Impact of Corruption on Regime Legitimacy: A Comparative Study of Four Latin American Countries, the Journal of Politics, Vol. 64, No. 2, (May, 2002), p. 408 – 433. Skocpol, T.: Social Revolutions and Mass Military Mobilization, World Politics, Vol. 40, No. 2. (Jan., 1988), pp. 147 - 168. Stokes, S. C.: Mandates and Democracy, USA, Cambridge University Press 2001. Stokes, W. S.: Parliamentary Government in Latin America, The American Political Science Review, Vol. 39, No. 3. (Jun., 1945), pp. 522 – 536. Stührenberg, M., Venturini, E.: Střední Amerika – 5. hranice?, Brno, Rudé právo, 1989. Teson, F. R.: Le Peuple, C´est Moi! The Worl Court and Human Rights, The American Journal of International Law, Vol. 81, No. 1 (Jan., 1987), pp. 173 - 183. Thies, C. G.: War, Rivalry, and State Building in Latin America, American Journal of Political Science, Vol. 49, No. 3. (Jul., 2005), pp. 451 – 465. Van Cott, D. L.: From Movements to Parties in Latin America, New York, Cambridge University Press 2005. Weitz, R.: Insurgency and Counterinsurgency in Latin America, 1960 – 1980, Political Science Quarterly, Vol. 101, No. 3. (1986), pp. 397 - 413. Wiarda, H. J. (ed.): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press 2000.

77