MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií

Katedra politologie

Benešovy dekrety v českém diskurzu: aplikace modelu Policy Paradox Magisterská diplomová práce

Bc. Vojtěch Šmíd

UČO: 333049 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2011 Vedoucí práce: PhDr. Roman Chytilek, Ph.D.

Brno 2014

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci "Benešovy dekrety v českém diskurzu: aplikace modelu Policy Paradox" vypracoval samostatně a pouţil jen zdroje uvedené v seznamu literatury. ................................... Vojtěch Šmíd V Brně 9.5.2014

Děkuji PhDr. Romanu Chytilkovi, Ph.D za poctivé vedení mé diplomové práce, za jeho trpělivost, cenné připomínky a rady. Obzvláště pak chci poděkovat svým nejbliţším, kteří mě po celou dobu studia všestranně podporovali.

1.

Úvod ................................................................................................................................... 7

2.

Benešovy dekrety .............................................................................................................. 9 2.1

3.

Historický kontext ..................................................................................................... 9

2.1.1

Postoj Spojenců k otázce odsunu ...................................................................... 9

2.1.2

Národní očista v českých zemích..................................................................... 10

2.2

Debata v českém prostředí do roku 1989 .............................................................. 11

2.3

Devadesátá léta: cesta k česko-německé Deklaraci .............................................. 12

Model Policy Paradox ..................................................................................................... 17 3.1

Cíle (Goals) ............................................................................................................... 18

3.2

Problémy (Problems) ............................................................................................... 20

3.3

Řešení (Solutions) ..................................................................................................... 21

3.4

Kritika modelu Policy Paradox .............................................................................. 23

4.

Výzkumné otázky ............................................................................................................ 25

5.

Metoda a datová báze výzkumu .................................................................................... 27

6.

Analytická část ................................................................................................................ 31 6.1

Benešovy dekrety mimo volební kampaně ............................................................ 32

6.1.1

Česko-německá Deklarace a konec 90. let ..................................................... 32

6.1.1.1

Cíle .............................................................................................................. 33

6.1.1.2

Problémy .................................................................................................... 36

6.1.1.3

Řešení ......................................................................................................... 42

6.1.1.4

Shrnutí ....................................................................................................... 45

6.1.2

Česká republika v EU - od našeho vstupu až po Lisabonskou smlouvu ..... 46

6.1.2.1

Cíle .............................................................................................................. 47

6.1.2.2

Problémy .................................................................................................... 51

6.1.2.3

Řešení ......................................................................................................... 55

6.1.2.4

Shrnutí ....................................................................................................... 62

6.2

Benešovy dekrety jako téma volební kampaně ..................................................... 63

6.2.1 6.2.1.1

Cíle .............................................................................................................. 64

6.2.1.2

Problémy .................................................................................................... 68

6.2.1.3

Řešení ......................................................................................................... 73

6.2.1.4

Shrnutí ....................................................................................................... 74

6.2.2

6.3

Sněmovní a prezidentská kampaň Václava Klause ...................................... 63

Benešovy dekrety v první přímé volbě prezidenta ........................................ 75

6.2.2.1

Cíle .............................................................................................................. 76

6.2.2.2

Problémy .................................................................................................... 79

6.2.2.3

Řešení ......................................................................................................... 83

6.2.2.4

Shrnutí ....................................................................................................... 84

Reflexe debat z hlediska střetů mezi cíli ................................................................ 85

6.3.1

Česko-německá Deklarace a konec 90. let ..................................................... 85

6.3.2

Sněmovní a prezidentská kampaň Václava Klause ...................................... 86

6.3.3

Česká republika v EU - od našeho vstupu až po Lisabonskou smlouvu ..... 88

6.3.4

Benešovy dekrety v první přímé volbě prezidenta ........................................ 89

6.3.5

Shrnutí ............................................................................................................... 90

7.

Závěr ................................................................................................................................ 92

8.

Použité prameny a zdroje ............................................................................................... 95

9.

Anotace, klíčová slova ................................................................................................... 104

Počet znaků práce: 196465

"Kdo si zaslouţí smrt, má býti vylikvidován - ať bouří lidovou, ať mocí vojenskou - hned po převratu a v prvních dnech nového reţimu." (poslední vzkaz Edvarda Beneše z exilu instruovaný vůdcům domácí rezistence)

1. Úvod Jedna z nejkontroverznějších kapitol našich dějin, poválečný odsun Němců z pohraničí, je stále ţivým tématem ve veřejném diskurzu. Řada vstřícných a pozitivních kroků nedávné minulosti (od vzájemných projevů lítosti aţ po schválení společné Deklarace) moţná pomohla k vybudování přátelských vztahů s německým sousedem, nezmírnila se ovšem výbušnost sudetoněmecké otázky v českém prostředí. Téma Benešových dekretů se pravidelně dostává do popředí v předvolebních kampaních, politických diskuzích nebo na poli zahraniční politiky a ukazuje se tak, ţe má stále velkou sociální relevanci. Je to vlastně zajímavý paradox: jak je moţné, ţe událost stará téměř sedmdesát let má potenciál ovlivnit výsledek prezidentských voleb v roce 2013? Proč je téma stále tak silné politikum, kdyţ drtivá většina přímých účastníků odsunu jiţ neţije, a jejich potomci povětšinou nepoţadují navrácení zabaveného majetku? V jakých souvislostech je nyní otázka vlastně rozebírána, kdyţ se zdálo, ţe spornou minulost vyřešila česko-německá Deklarace? Smyslem této práce není primárně odpovědět na výše zmíněné otázky, ale analyzovat, kdo je aktérem opakovaně se vynořujících debat na téma odsunu Němců, jakými problémy se zaobírají a jaké argumenty jsou při tom vyuţívány. Cílem naší práce je tedy popis veřejné debaty. Pro tento účel bude vyuţit model Policy Paradox od americké politoloţky Deborah Stonové. Tento koncept je povaţován za vhodný metodologický nástroj pro popis debat s širokým společenským významem a také v českém prostředí byl jiţ několikrát s úspěchem aplikován (například na diskuzi týkající se zavedení státních maturit či zákazu kouření v restauračních zařízeních). Samotný název modelu vychází z představy paradoxů politického rozhodování, kdy jednotliví aktéři na základě znalosti stejných informací často docházejí k diametrálně odlišným závěrům. To můţe být zapříčiněno skutečností, ţe první můţe povaţovat za důleţité to, co druhý za marginální, často se však také ukazuje, ţe pouze odlišně interpretují dostupná data. Dochází tak k situacím, kdy proti sobě stojí dvě (zdánlivě) protichůdná, přesto v obou případech "správná" řešení. Model za pomoci tří dále se dělících kategorií (cíle, problémy a řešení) umoţňuje utřídit jednotlivé argumenty, coţ by ve výsledku mělo vést k hlubšímu pochopení debaty i jednotlivých postojů v rámci ní. Před samotnou analýzou debaty provedeme stručnou historickou exkurzi; nejprve popíšeme historické okolnosti odsunu Němců, abychom poté reflektovali, jak byla otázka v následujícím období (aţ do podpisu Deklarace) vnímána a diskutována. Poté za pomoci stejnojmenné kníţky popíšeme model Policy Paradox, jeho jednotlivé kategorie a také limity. 7

Dále bude představena metoda naší práce, výzkumné otázky a datová báze. Poté se jiţ dostaneme ke klíčové části výzkumu - analýze debaty za pomoci kategorií Policy Paradoxu. V předposlední kapitole bude věnována zvláštní pozornost argumentačním střetům mezi cíly, které lze povaţovat za ústřední prvek, od kterého se pak debata de facto odvíjí. V Závěru budou stručně shrnuty výsledky analýzy včetně zhodnocení toho, zda byl Policy Paradox vhodným nástrojem pro dosaţení cíle práce.

8

2. Benešovy dekrety Dekrety prezidenta republiky, které se zpravidla označují jako tzv. Benešovy dekrety, jsou právní normy, které byly vydávány nejprve v Londýně za druhé světové války československým prezidentem E. Benešem a exilovou vládou, a po skončení války první poválečnou vládou aţ do ustavení Prozatímního Národního shromáţdění. Jednalo se o řešení mimořádné situace, kdy se Československo vinou agresivní politiky nacistického Německa de facto rozpadlo na tři části: pohraniční oblasti přímo připojené k Německu, Německem ovládaný Protektorát Čechy a Morava a formálně nezávislý slovenský stát.1 Prezidentské dekrety (celkem jich bylo 143) se týkaly širokého spektra záleţitostí; od rozpočtů orgánů exilového státního zřízení, přes obnovu právního řádu osvobozeného Československa, aţ po otázku státního občanství a majetku německé a maďarské menšiny či potrestání válečných zločinců a domácích kolaborantů. A právě dekrety z roku 1945, kterými E. Beneš vyhlásil zabavení majetku a vyhnání téměř tří milionů sudetských Němců, dodnes vzbuzují největší kontroverze.2

2.1

Historický kontext

2.1.1 Postoj Spojenců k otázce odsunu Jiţ v první fázi druhé světové války začaly polská a československá exilová vláda uvaţovat o vyhnání německé menšiny ze svých zemí. Obě přitom poukazovaly na "úspěšné" přesídlení Řeků a Turků zprostředkované lausannskou smlouvou z ledna 1923. Transfer tehdy posvětily a finančně podpořily velmoci a pod patronátem mezinárodního společenství chtěli menšiny odsunout i Čechoslováci a Poláci. Čeští politici sice zpočátku uvaţovali o řešeních, o nichţ se diskutovalo s rozpadem habsburské monarchie, například o federalizaci nebo asimilaci, ale po nástupu Reinharda Heydricha do funkce říšského protektora a zejména po atentátu na něj, za který se nacisté pomstili vyhlazením Lidic, přestali brát v úvahu jinou moţnost neţ vyhnání. Exilové vlády Polska a Československa, jeţ převáţnou část války sídlily v Londýně, spolu tento problém projednaly a došly ke shodě, ţe je potřeba na Spojence vyvíjet tlak, aby s odsunem vyslovili souhlas.3

1

Kuklík, J. Tzv. Benešovy dekrety z právně-historické perspektivy, s. 55. Blaive, M. K „Benešovým dekretům“: o co vlastně jde?, s. 19. 3 Naimark, N. M. Plameny nenávisti: etnické čistky v Evropě 20. století, s. 101-106. 2

9

Jak se později ukázalo, nebylo se čeho obávat. V názoru, ţe Němci budou muset z Polska i ze Sudet odejít, byli Spojenci zajedno, a protoţe za války uţ k velkým přesunům obyvatelstva docházelo, neviděli v dalším transferu velký problém (obzvlášť pokud se týkal nenáviděných Němců). Sověti, kteří měli s masovými deportacemi největší zkušenosti, při schůzkách s českými a polskými exilovými politiky prohlašovali, ţe proti odsunu nejenţe nemají "zásadní" námitky, ale dokonce se na něj dívají "pozitivně". Americký prezident Roosevelt měl určitě obavy, aby transfer negativně neovlivnil hospodářskou situaci v Německu, jinak ovšem neměl ţádné námitky. Velmi pragmaticky se k otázce stavěl britský ministerský předseda Churchill, který v rozhovoru se Stalinem z počátku října 1944 pronesl, ţe ve válce nejspíše padne celkem sedm milionů Němců, takţe pro vyhnance ze Slezska a z východního Pruska bude i v okleštěném německém státě dost místa. Na postupimské konferenci (17. červenec - 2. srpen 1945), kde měla být otázka transferu vyřešena, se přeci jen nakonec ukázaly dílčí pochybnosti na straně Spojenců. Nového amerického prezidenta Trumana například znepokojovalo, kam "devět milionů" Němců půjde, Churchill se dokonce nechal slyšet, ţe "proti masovým přesunům obyvatelstva má z morálních důvodů silné námitky". Podle Stalinových slov však jiţ nešlo situaci ovlivnit, protoţe odsun v té době dávno probíhal. Spojenci tedy nakonec dospěli k závěru, ţe jeho průběh musí být alespoň pomalejší a organizovanější. Dohodu zpečetil článek XIII Postupimské dohody, ve kterém stálo: "Vlády tří zmíněných zemí otázku zevrubně projednaly a dospěly k názoru, ţe německé obyvatelstvo, respektive jeho zbytky, které se ještě nacházejí v Polsku, Československu a Maďarsku, je třeba odsunout do Německa, přičemţ tento transfer musí proběhnout spořádaně a humánně."4

2.1.2 Národní očista v českých zemích Ve všech koutech osvobozeného evropského kontinentu si vlády uloţily závazek potrestat nacisty, válečné zločince a ty, kteří s nimi kolaborovali. Kvůli nahromaděné nenávisti a zlobě se retribuce neomezovala jen na vyslovené nacisty a politickou elitu; téţ obyčejní lidé, kteří zrazovali své známé, sousedy i příbuzné, byli souzeni, odsouzeni a mnohdy posláni na dlouhou dobu do vězení či dokonce na smrt. Americký historik a autor knihy Národní očista: retribuce v poválečném Československu Benjamin Frommer upozorňuje, ţe v případě trestání vlastních občanů jen 4

Naimark, N. M. Plameny nenávisti: etnické čistky v Evropě 20. století, s. 101-104.

10

málokterý stát postupoval tak důkladně jako Československo. Na jaře roku 1945 se pluralitní vláda shodla na komplexním programu národní očisty, jenţ se řídil logikou potrestání minulých zločinů, aby se zabránilo zločinům budoucím. Slovy historika Normana Naimarka mělo jít jednak o "očištění lidu od cizorodých elementů pocházejících z vlastních řad" a především pak o "očistu vlastní komunity od cizích prvků". V českém případě těmito cizími prvky byli sudetští Němci, z nichţ téměř tři miliony musely zemi nuceně opustit.5 Češi pouţili výše zmíněného výrazu cizího původu - retribuce -, aby vyjádřili specifičnost formálního potrestání nacistických zločinců a kolaborantů prostřednictvím státních orgánů a speciálních sankčních norem. Poválečná retribuce se v českých zemích řídila třemi inkriminovanými dekrety prezidenta republiky. Byly to: tzv. velký retribuční dekret (č. 16/1945 Sb.), na jehoţ základě vzniklo dvacet čtyři mimořádných lidových soudů pro potrestání "nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů"; dále dekret č. 17/1945 Sb., který v Praze zřizoval Národní soud pro případy prominentních českých kolaborantů; a tzv. malý retribuční dekret (č. 138/1945 Sb.), který dával pravomoc místním správním orgánům trestat občany za "některá provinění proti národní cti". Vojtěch Beneš, starší a ve společnosti velice respektovaný bratr tehdejšího prezidenta, v červnu 1947 odhadoval, ţe se tyto dekrety týkaly zhruba jednoho a půl milionu osob (včetně osob podezřelých a osob na nich závislých) jen v samotných českých zemích.6 Následné tzv. divoké odsuny z jara a počátku léta 1945 patří k temným kapitolám československých dějin (např. nechvalně známý brněnský pochod smrti z 30. května 1945 nebo masakr v Ústí nad Labem z 31. července 1945). Celkový počet obětí odsunu je, podobně jako samotné hodnocení tohoto kroku, předmětem sporů. Sudetoněmecké zdroje uvádí, ţe odsun nepřeţilo 272 tisíc lidí, čeští i němečtí historici tento odhad odmítají jako silně nadsazený a tvrdí, ţe skutečný počet obětí byl zhruba desetkrát niţší.7

2.2

Debata v českém prostředí do roku 1989 Česká retribuce nebyla navzdory svému rozsahu a počtu obětí dlouhá desetiletí

zkoumána. Československý komunistický reţim domácím historikům programově bránil, aby se nestranně zabývali poválečným obdobím, badatelé z ciziny zase neměli přístup k potřebným archiváliím. Komunistická vláda v Československu prezentovala odsun sudetských Němců jako nutný a spravedlivý čin jak po stránce morální, tak i právní, který 5

Frommer, B. Národní očista: retribuce v poválečném Československu, s. 20. Tamtéţ, s. 22. 7 Naimark, N. M. Plameny nenávisti: etnické čistky v Evropě 20. století, s. 107-111. 6

11

umoţnil "vyřešit" německý problém v Československu. Po roce 1948 ve veřejném prostoru nezazněl výrazně ţádný hlas, který by zpochybnil samotný princip vyhnání. V té době to však ani nebylo moţné – kaţdý, kdo by svým vyjádřením vybočil z oficiální interpretace, by byl nařčen z podpory západoněmeckého "revanšismu". Aţ koncem 70. let, po krátkém období tzv. Praţského jara, se v československých disidentských kruzích otázka odsunu znovu vynořila. Debata se týkala především tří otázek. Zaprvé otázky morální: porušila poválečná politická elita humanistické principy, na kterých bylo v roce 1918 zaloţeno demokratické Československo, kdyţ přijala a aplikovala teorii kolektivní viny? Dále otázky politické: odsuny národů a zbavení jejich občanských práv byly výsadou totalitních reţimů 20. století. Neznamená vyhnání Němců první krok k nastolení totalitního reţimu v Československu? A nakonec otázce identity: podle Palackého je nutno hledat smysl české historie ve vzájemném působení a konfliktech mezi Čechy a Němci v Čechách. Neměli bychom proto povaţovat vyhnání Němců a zbavení se hlavního partnera v dialogu v podstatě za Pyrrhovo vítězství?8 Obecně lze říci, ţe v období studené války byly informace o těchto událostech značně povrchní. Objevovali se pouhé stručné zmínky v přehledu historie, mnohdy polemicky formulované, bez ohledu na to, zda byly publikovány na Východě či na Západě. Aţ v devadesátých letech dochází k nezávislému zkoumání této historické kapitoly a také politickému nastolení sudetoněmecké otázky.

2.3

Devadesátá léta: cesta k česko-německé Deklaraci9 Události roku 1989, především pomyslný pád ţelezné opony a konec studené války,

znamenaly pro řadu evropských států kromě jiného také příleţitost znovu "nastartovat" standardní vztahy se svými sousedy. V případě česko-německých vztahů však na cestě k tomuto cíli stály sporné otázky společné minulosti. Změny v roce 1989 měly za následek také zesílení aktivit sudetoněmeckých organizací na mezinárodní úrovni a bylo patrné, ţe pro celkovou normalizaci vzájemných vztahů bude nutné vypořádat se s bolestivými tématy minulosti - mimo jiné s poválečným odsunem sudetských Němců z ČSR. Bez nadsázky lze tvrdit, ţe se sudetoněmecká otázka stala jedním z hlavních témat české zahraniční politiky. Velkou roli v něm hrála postava prezidenta Václava Havla, který

8

Bazin, A. Dědictví studené války v přístupu k sudetské otázce v Německu a v České republice, s. 4546. 9 V našem textu budeme Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji označovat zkráceně jako Deklarace. Toto označení bude plnit funkci vlastního jména a bude tak psáno s velkým písmenem na začátku. O tomto pravidle viz. více na http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=195.

12

povaţoval urovnání česko-německých vztahů za zvláště důleţité. Neváhal tak učinit řadu vstřícných kroků; při několika příleţitostech se omluvil10 za vysídlení sudetských Němců a jeho první zahraniční cesta v prezidentském úřadu směřovala právě do Německa. Jeho morální gesta, pravděpodobně zamýšlená jako první kroky ke vzájemnému dialogu a postupnému uzdravení vztahů, však zůstala prakticky bez odezvy. Pozitivně je sice přijaly německé demokratické a liberální kruhy, avšak odpovídající reakce nepřišla ze strany sudetoněmeckých organizací, ani od vrcholných politiků z Mnichova. Za výjimku lze povaţovat opoţděnou odpověď v podobě vystoupení tehdejšího prezidenta Richarda von Weizäckera, který se při návštěvě Prahy v březnu 1990 omluvil za příkoří způsobená nacismem.11 Samotná německá vláda díky vstřícným gestům z české strany povaţovala Prahu za partnera, který je schopen nenacionálního a proevropského myšlení. Docházelo tak k mírným pozitivním posunům ve vztazích, jakým bylo například zřízení společné komise historiků, která měla nestranně zkoumat sporné události a kultivovat historické porozumění. Situaci komplikovalo především posílení Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL)12; toto krajanské sdruţení zpočátku nemělo prakticky ţádnou oporu v německé vládní politice, na konci roku 1990 však došlo k vnitropolitickým událostem, které měly za následek převzetí agendy sudetských Němců bavorskou Křesťansko-sociální unií (CSU). Z poţadavků sdruţení13 tak CSU postupně učinila poţadavky bavorské vlády, aby je následně vnášela také do stanovisek spolkových vládních koalic.14 Další etapa ve vzájemných vztazích se započala po sjednocení Německa v říjnu 1990. Nová situace vyţadovala mimo jiné uzavření nových bilaterálních smluv a v průběhu roku 1991 tak probíhala vyjednávání o česko-německé smlouvě. Především československá diplomacie vkládala do těchto jednání velká očekávání, vzhledem k výše zmíněným poţadavkům landsmanšaftu však probíhala poměrně komplikovaně. Konečná verze smlouvy s oficiálním názvem Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou 10

Poprvé se tak stalo v československé televizi 23. prosince 1989 (tehdy ještě z pozice soukromé osoby). Viz Kural, V. a kol.: Krajanské organizace sudetských Němců v SRN, s. 8. 11 Handl, V. Česko-německá deklarace 1997 – mezi minulostí a zítřkem?, s. 5. 12 Sudetoněmecký landsmanšaft (Sudetendeutsche Landsmannschaft) neboli Sudetoněmecké krajanské sdruţení je nejvýznamnější organizace zastupující zájmy Němců vysídlených ze Sudet po druhé světové válce. Sdruţení postupem času získávalo stále větší vliv na poli domácí i zahraniční politiky a často namísto oficiálních reprezentantů SRN vstupovalo do dialogu s českými politiky. Landsmanšaft sídlí v Mnichově a jeho současným mluvčím je Bernd Posselt. 13 Poţadavky se v průběhu času ustálily v nárokování tří práv - na návrat do vlasti, na majetkové vyrovnání a práva na sebeurčení. 14 Handl, V.- Kural, V. - Reiman, M. Česká republika a Německo, s. 173.

13

republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci byla podepsána 27. února 1992 v Praze. Přestoţe smlouva znamenala nesporný kvalitativní posun v mnoha oblastech česko-německých vztahů, její kritici upozorňovali na ohroţení československé pozice v otázkách spojených s válkou a poválečnou historií.15 Zajímavé bylo, ţe se ke smlouvě záporně stavěli také sudetští Němci (přestoţe většina poslanců patronátní strany CSU hlasovala ve Spolkovém sněmu pro přijetí smlouvy). Důvodem byla skutečnost, ţe se landsmanšaftu v zásadě nepodařilo prosadit do textu smlouvy své poţadavky. Přesto sudetoněmecká otázka v té době do velké míry určovala povahu bilaterálních vztahů mezi ČSFR (následně ČR) a Německem. Vladimír Handl v této souvislosti mluví o paradoxu, kdy jedna zájmová skupina, z německého a především evropského pohledu druhořadá, měla na vzájemné vztahy mnohem větší vliv, neţ německá spolková vláda či zemské vlády a politické strany.16 Ratifikace česko-německé smlouvy se stala posledním významným počinem ve vzájemných vztazích mezi ČSFR a Německem. Rozpad Československa (31.12.1992) znamenal další kvalitativní změnu v česko-německých vztazích; z geopolitického hlediska ztratily oba nástupnické státy ČSFR na svém významu, coţ znamenalo jisté oslabení pozice české politiky vůči německému sousedu. Oba sousedé v té době zaujímaly velmi rozdílné názory v důleţitých politických tématech (například v otázce dalšího vývoje EU) a svou roli hrály také osobní antipatie mezi tehdejšími předsedy vlád. V důsledku těchto a dalších faktorů se česko-německé vztahy v letech 1992-1996 na vrcholné politické úrovni nijak zvlášť nerozvíjely. O to více však bylo slyšet představitele sudetských Němců, kteří stále sebevědoměji artikulovali své zájmy. Pro českou stranu (veřejnost, sdělovací prostředky, ale také politiky) se téma vyrovnání s minulostí stávalo stále naléhavějším a česká vláda hledala způsob, jak reagovat na rostoucí obavy společnosti. Svou roli hrály také důvodné obavy, ţe by pošramocené česko-německé vztahy mohly zkomplikovat přibliţování České republiky k NATO a EU. Následně došlo k několika aktivním krokům české vlády (například jednostranné odškodnění obětí nacismu v ČR), klíčovým se však ukázal být projev českého prezidenta Havla v praţském Karolinu. Projev s názvem "Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství", pronesený v únoru 1995, našel pozitivní odezvu na domácí půdě, neuspokojil ovšem SL a některé jeho pasáţe nepřijala ani bonnská vláda. Přesto Havlův příspěvek znamenal důleţitý impuls pro oţivení česko-německého dialogu a připravil pole pro jednání o česko-německé Deklaraci.17 15

Viz Handl, V. Česká politika vůči Německu, s. 73. Handl, V. Česká politika vůči Německu, s. 73. 17 Tamtéţ, s. 74-75. 16

14

Motivace obou stran k dosaţení kompromisního řešení se v některých ohledech lišily. Česká strana usilovala především o zajištění ochrany svých občanů před poţadavky sudetských Němců a poţadovala také realizaci humanitárního gesta vůči českým obětem nacismu. Spolková vláda se v průběhu 90. let snaţila s konečnou platností vyřešit nároky států i individuálních obětí pramenící z dob nacistické diktatury. Německo se taktéţ obávalo, ţe by poškozené sousedské vztahy mohly komplikovat jím podporovaný proces rozšiřování EU a NATO. Jednání byla oficiálně zahájena v červnu 1995, za českou stranu je vedl první náměstek ministra zahraničních věcí Alexandr Vondra, za německou stranu státní tajemník Ministerstva zahraničí Peter Hartmann. Vyjednávací proces se ukázal být delší, neţ čeští zástupci předpokládali. Důvodem byla skutečnost, ţe jednání probíhala výhradně na vládní úrovni a byla přísně tajná. Na konci roku 1995 ministři zahraničí obou zemí, Josef Zieleniec a Klaus Kinkel, naznačovali, ţe je jiţ většina sporných bodů vyřešena. K předpokládanému podpisu na počátku roku 1996 však nedošlo, neboť Kinkel naprosto nečekaně znovu otevřel otázky hodnocení minulosti, kde strany jiţ předtím dospěly k dohodě.18 Ministr Kinkel tehdy zpochybnil Postupimskou dohodu (Německo ji nikdy nepovaţovalo za platný právní akt) a potvrdil závazky vlády vůči sudetským Němcům. V důsledku toho vzrostly obavy české veřejnosti (v Kinkelových krocích viděla snahu o revizi poválečného uspořádání) a do jednání vstoupili dokonce také francouzští a američtí představitelé, kteří dali oběma stranám najevo, ţe narovnání vzájemných vztahů je silně ţádoucí vzhledem k jednání o přijetí ČR do NATO. V září 1996 nakonec tehdejší kancléř Helmut Kohl prosadil přijetí textu Deklarace ve vládě.19 K podpisu smlouvy s oficiálním názvem Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji nakonec došlo během praţské návštěvy H. Kohla 20. prosince 1996. Na konci ledna 1997 pak byla přijata Spolkovým sněmem, Poslanecká sněmovna k totoţnému závěru dospěla 15. února 1997. Podle V. Handla měla Deklarace potenciál stát se důleţitým předělem ve vývoji vzájemných vztahů, protoţe doposud ţádný česko-německý dokument neobsahoval tak výrazné vyjádření vize budoucí spolupráce a společné vůle k dobrému sousedskému souţití.20 Historička Eva Hahnová pak o Deklaraci hovoří dokonce jako o "uţitečném modelu pro řešení konfliktů týkajících se minulosti mezi státy s různými historickými zkušenostmi a kulturně historickými tradicemi."21 Ať jiţ s těmito

18

Důvodem tohoto obratu byla tvrdá kritika Kinkela ze strany koaliční CSU, pro kterou bylo nepřijatelné, ţe Deklarace nebere v úvahu pozice SL. 19 Handl, V. Česko-německá deklarace 1997 – mezi minulostí a zítřkem?, s. 7-8. 20 Handl, V. Deklarace – od akceptace jinakosti k porozumění, s. 91. 21 Hahnová, E. Česko-německá deklarace – model po deseti letech, s. 37.

15

hodnoceními souhlasíme či nikoliv, budoucí vývoj ukázal, ţe se Deklarací nepodařilo uzavřít otázku poválečného odsunu Němců.

16

3. Model Policy Paradox Cílem předkládané práce je analýza a popis debaty ohledně Benešových dekretů v českém prostředí. Pro tento účel byl vybrán model Policy Paradox, jehoţ autorem je americká politoloţka Deborah Stone. Obecně lze říci, ţe Policy Paradox je vhodným analytickým nástrojem pro popis vytváření politického rozhodnutí u témat, o kterých se vede široká veřejná debata. Tento předpoklad Benešovy dekrety zajisté splňují; byly jedním z největších témat české politiky 90. let a předmětem zájmu zůstaly také v novém tisíciletí. Diskutovány byly opakovaně různými aktéry v různých souvislostech. Jak si ukáţeme dále, tento model umoţňuje sledovat a podrobně popsat veřejnou debatu i její proměnu a zdá se proto být vhodným nástrojem pro dosaţení našeho cíle. Model Policy Paradoxu představuje alternativu ke klasickým teoriím politického rozhodování, které vycházejí z trţní (market) představy a rozhodování chápou jako cyklus, v němţ dochází k vyřešení stávajících problémů. Toto mainstreamové pojetí chápe vytváření politik jako uspořádaný cyklus, v němţ jsou nejdříve formulovány, agregovány a artikulovány jednotlivé zájmy, poté dochází k výběru a implementaci rozhodnutí a nakonec k jeho zpětnému zhodnocení. Podle Policy Paradoxu americké politoloţky Deborah Stoneové ovšem tyto komponenty nenásledují v pevně daném pořadí, proces formulace a přijímání politik není cyklický, nýbrţ nepřetrţitý. V jeho průběhu se střetávají různé zájmy a hodnoty, mezi nimiţ dochází k tzv. paradoxům – situacím, kdy vyhovět jedné znamená rezignovat na druhou. Slovy Stoneové, politický ţivot je plný paradoxů, kdy se zdá, ţe dvě protichůdné interpretace téţe situace jsou pravdivé.22 Oproti původní představě trhu staví Stoneová vizi politické obce (polis), kterou si můţeme představit jako komunity s vlastními idejemi, vůlí, energií a způsobem jednání, jeţ se liší od cílů jedince. Zde dochází ke střetávání různých zájmů, budování aliancí ve snaze ovlivnit či donutit jiné skupiny ke změně rozhodnutí. Informace, které mají subjekty k dispozici jsou manipulovatelné, zřídkakdy úplné a podléhají interpretaci. Samotné rozhodování v polis lze rozdělit do tří nezávislých kategorií, v rámci kterých dochází ke střetávání protikladných idejí. Tyto výchozí analytické nástroje Stoneová označuje jako cíle (goals), problémy (problems) a řešení (solutions).23

22 23

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making. s. 1. Chytilek, R. - Spáč, P. Rozhodování ve veřejné sféře: Model Policy Paradox v ČR, s. 11-17.

17

3.1

Cíle (Goals) Kategorie cílů označuje čtyři hlavní ideje, které dominují jazyku politického diskurzu -

rovnost, efektivitu, bezpečnost a svobodu. Ideje často slouţí jako ospravedlnění pro vykonání (nebo naopak nevykonání) nějakého politického kroku, případně jako kritéria pro zhodnocení navrhovaných řešení. Spíše neţ návod k provedení konkrétní akce představují argumentační bázi, pomocí které jedni přesvědčují druhé o správnosti jimi navrhovaného postupu.24 Cíle mají v zásadě normativní charakter; jedná se o hodnoty, na jejichţ ţádoucnosti se téměř všichni shodnou. Shoda na tom, co je vlastně jejich obsahem, zpravidla tak jednoduchá není a bývá zdrojem politických sporů - chceme rovnost vstupů nebo výstupů? Jaká jsou kritéria efektivity? V tom tkví podstata výše zmíněného (policy) paradoxu. Rovnost (Equity) Jedna z neznámějších definic politické vědy říká, ţe politika je o tom, "co kdo dostane, kdy a za jakých podmínek". Stoneová pak vyčerpávajícím způsobem ukazuje, ţe představy o spravedlivé distribuci se mohou radikálně lišit. Vţdy totiţ bude záleţet na kritériu, které označíme za důleţité. Je například splněna podmínka rovnosti ve zdravotní péči jiţ tehdy, kdyţ máme přístup k lékaři, nebo aţ v situaci, kdy můţeme navštěvovat námi preferovaného lékaře? Stejnost distribuce můţe znamenat nerovnost výsledků a naopak její nestejnost mohou mnozí povaţovat za férový výsledek. Rovnost se tak stává velice ambivalentní a mnoha způsoby interpretovatelnou veličinou.25 Efektivita (Efficiency) Podobně nejasné můţe být chápání kategorie efektivity. Obecně lze efektivitu definovat jako zisk největšího moţného mnoţství výstupů za pouţití nejmenšího mnoţství vstupů. Stoneová na příkladu efektivního fungování veřejné knihovny dokládá, jak různé mohou být představy ideálního (nejefektivnějšího) modelu fungování. Má být primárním cílem a měřítkem efektivity mnoţství knih v regálech nebo zvyšování vzdělanosti návštěvníků prostřednictvím veřejných přednášek? Pokud za hlavní cíl označíme cirkulaci a mnoţství knih, jaké ţánry budeme nakupovat? Ty nejčtenější nebo se spíše budeme snaţit nabídnout co nejširší spektrum ţánrů? A budeme nakupovat také časopisy či multimédia? Nejasnost kritérií a nejistota o tom, co je nejlepší výstup, jsou s elementem efektivity spojené.26 24

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making, s. 37-38. Tamtéţ, s. 39-51. 26 Tamtéţ, s. 61-65. 25

18

Bezpečnost (Security) Bezpečnost představuje hodnotu, která je úzce spojena s kategorií potřeby (need) a představou, ţe někdo (typicky vláda) má zodpovědnost za uspokojení našich nezbytných potřeb. Poţadavek bezpečnosti (vojenské, fyzické, ekonomické či psychologické) vnáší do politiky naléhavost a je častou příčinou kontroverzí a vášní. Jak říká Stoneová, potřeba (něčeho) je patrně nejzákladnějším poţadavkem v politice. Kategorie potřeb má stupňovitý charakter; nejniţší stupeň zahrnuje potřeby nutné k pouhému přeţití jedince, na nejvyšším stupni se setkáme s argumentem, ţe k ţivotu je potřeba uspokojit i takové potřeby jako je pocit společenství, solidarity, vzájemné úcty a sebeúcty apod.27 Svoboda (Liberty) U kategorie svobody existuje nejširší přesvědčení o tom, ţe má více pojetí. Patrně nejvíce akceptované chápání svobody vychází z minimalistického pojetí J. S. Milla: "Lidé mohou dělat všechno to, co nepoškozuje druhé". I tento přístup však často vyţaduje vládní zásahy, protoţe poškozením dnes nerozumíme pouze materiální újmu (zranění, zásah do vlastnictví). Stoneová mluví o poškození způsobené zvýšeným budoucím rizikem poškození (např. vystavování se malým toxickým dávkám na pracovišti). Dále můţe jít o zhoršení kvality ţivota (amenity effects), kdy můţeme cítit estetickou újmu (např. billboardy u silnic či změna rázu krajiny), poškození emoční a psychologická (jaderná elektrárna v okolí domova můţe vyvolat strach a tím dotyčné poškozuje) a nakonec duchovní a morální. Kromě poškození individuálních existují také skupinová (např. rozhodnutí zamezující určité komunitě fungovat jako komunita).28 Podle Stoneové nedochází ke konfliktům jen v rámci jednotlivých kategorií, ale také mezi nimi navzájem. Nejčastěji upozorňuje na konflikt svobody s bezpečností a rovnou distribucí. Bezpečnost vytváří závislost na tom, kdo ji poskytuje a sniţuje soběstačnost těch, jichţ se týká (typicky pokud vláda chce zabránit tomu, aby si lidé ubliţovali, musí nutně omezit jejich svobodu). Základním argumentem u rozporu mezi svobodou a rovností distribuce je pak skutečnost, ţe rovnost znamená redistribuci od těch, kteří jsou na tom lépe, k těm ostatním, čímţ je narušena jejich svoboda.29 V zásadě stejný argument lze pouţít v 27

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making, s. 86-98. Tamtéţ, s. 108-121. 29 Tamtéţ, s. 121-130. 28

19

paradoxu mezi efektivitou a rovností (více efektivity znamená méně rovnosti).30 Podle některých se efektivita můţe dostat do konfliktu s bezpečností, přičemţ příznivci tohoto názoru se opírají o koncept motivace. Ten předpokládá, ţe jedinci, jejichţ potřeby jsou uspokojeny na vysoké úrovni, ztrácí motivaci k vysoké produktivitě práce.31

3.2

Problémy (Problems) Abychom dosáhli svého cíle - implementace námi navrhovaného řešení - je třeba daný

problém přesvědčivě interpretovat a prezentovat. Definice problému je v pojetí Stoneové "strategická reprezentace situace", kdy jednotliví aktéři vědomě a záměrně vykreslují danou problematiku tak, aby podpořila jimi preferovanou akci. Jinými slovy jde o strategické zarámování situace.32 Symboly (Symbols) Jejich smyslem je reprezentovat určitou situaci srozumitelněji, zároveň mají daný problém učinit naléhavější. K tomuto účelu se nejčastěji vyuţívají čtyři prostředky: 1) příběhy (stories), kdy de facto "vyprávíme" politická řešení, typicky zde pracujeme s konspiracemi nebo rozlišujeme hlavní aktéry jako „dobré“ (hrdinové) a "zlé" (padouchové). Dále vyuţíváme 2) metafory (metaphors), pomocí kterých přenášíme význam na základě vnější podobnosti, 3) synekdochy (synecdocha), které akcentují dílčí aspekt problému, s jehoţ pomocí se snaţí dosáhnout celkové změny politiky a konečně 4) nejednoznačnost (ambiguity), kdy symboly mohou znamenat zároveň více věcí (např. nejednoznačné vyznění sloganu rovné šance na studium na vysoké škole).33 Čísla (Numbers) Čísla jsou politickými aktéry často vyuţívána, protoţe navozují dojem přesnosti, a tím pádem jsou přesvědčivá. Ve skutečnosti je však rozhodnutí co budeme měřit značně arbitrární, stejně jako ustavování norem o tom, kolik čeho má být.34

30

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making, s. 80-84. Tamtéţ, s. 104-107. 32 Tamtéţ, s. 133. 33 Tamtéţ, s. 138-158. 34 Tamtéţ, s. 163-165. 31

20

Příčiny (Causes) V této kategorii vycházíme z faktu, ţe kaţdý problém je něčím zapříčiněn. Pro vykonavatele politiky je výhodné odkazovat k příčinám, protoţe díky tomu působí jako znalci problému, kteří ví, jak daný problém řešit.35 Zájmy (Interests) V rozhodovacím procesu lze rozlišit jednotlivé strany konfliktu, kterým záleţí (mají zájem) na výsledku rozhodnutí. Tyto skupiny se snaţí mobilizovat, tj. přetavit agregované individuální zájmy v kolektivní aktivitu s cílem změnit (nebo naopak zachovat) status quo. Důleţitý je především střet mezi úzkými partikulárními zájmy a širokými obecnými zájmy.36 Rozhodování (Decisions) Strategie rozhodování je de facto protipólem k hledání příčin problému – zde naopak analyzujeme dopady akcí, které volíme k řešení problému. Mezi základní nástroje patří analýza zisků a nákladů (cost-benefit analysis) a analýza rizik a zisků (risk-benefit analysis). Cílem této operace je postavit proti sobě výhody a nevýhody moţných rozhodnutí a zvolit takové, které nejlépe maximalizuje sociální uţitek.37 V rámci kategorie problémy proti sobě tedy často stojí více strategicky definovaných interpretací, které nelze vzájemně porovnávat a které mohou být vyuţívány k zastávání zcela odlišných postojů. Na rozdíl od cílů jsou bezhodnotové; představují pouze nástroje, které aktéři vyuţívají k prezentaci problému takovým způsobem, který jim nejvíce vyhovuje (a pomůţe o svém postoji přesvědčit co nejvíce lidí).

3.3

Řešení (Solutions) Řešení jsou podle Stoneové dočasné strategie výkonu moci, jejichţ cílem je usměrnit

chování těch, kterých se týkají. Jinými slovy donutit danou skupinu lidí udělat to, co by jinak neudělala a změnit tak status quo.38 Proces jejich implementace je politický a dlouhodobý. Stoneová rozlišuje pět následujících strategií, které bývají v reálném procesu často kombinovány. 35

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making, s. 188-189. Tamtéţ, s. 221-229. 37 Tamtéţ, s. 232-234. 38 Tamtéţ, s. 261. 36

21

Stimuly (Inducements) Stimuly vycházejí z metody cukru a biče, kdy lidé mění své chování na základě hrozby trestu či příslibu odměny, případně kombinaci obojího. Hranice mezi hrozbami a odměnami však bývá často nejasná (odměny v sobě zahrnují moţnost odebrání, tresty odměnu zrušení) a celkově je koncept stimulu v polis mnohem sloţitější neţ v ekonomických modelech.39 Pravidla (Rules) Pravidla představují nepřímé příkazy, jejichţ cílem je sociální koordinace. Vznikají v situaci „nedostatku“ (informačního, materiálního), kdy nelze vyuţívat stimulů. Pravidla dělíme na oficiální a neoficiální, podle míry (ne)jednoznačnosti mohou být více flexibilní či přesná.40 Přesvědčování (Facts) Přesvědčování je velmi ambivalentní kategorií z toho důvodu, ţe fakta nemají neutrální povahu. Vţdy podléhají interpretaci a pouţívají se k manipulaci a ovlivnění chování. Na jedné straně umoţňují volit „informovaná rozhodnutí“, které jsou v dobrém souladu s veřejným zájmem, na druhé straně přesvědčování můţe nabýt podobu propagandy či indoktrinace, jehoţ cílem je zajištění společenské kontroly.41 Práva (Rights) Řešení politických konfliktů pomocí soudu má tradici především v USA. V diskurzu práv se ustavily dvě tradice – normativní a pozitivní. Pozitivní právo je odvozeno ze státní moci, normativní pojetí práv je mnohem širší a nejasnější (zdrojem právního nároku není moc vlády, ale například morálka, rozum, náboţenství).42 (Re)distribuce moci (Powers) Změna toho, kdo rozhoduje, znamená prostředek vedoucí ke změně rozhodnutí. Je zaloţena na přesvědčení, ţe odlišná forma kolektivního rozhodování vyprodukuje odlišné

39

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making, s. 265. Tamtéţ, s. 286-288. 41 Tamtéţ, s. 305-323. 42 Tamtéţ, s. 325-328. 40

22

výsledky. Jedná se změnu toho, kdo nakonec rozhodne, o přesunutí moci. O to budou usilovat ti, kteří jsou přesvědčeni, ţe jim tato alternativa přinese pro ně příznivější výstupy.43

3.4

Kritika modelu Policy Paradox Model Policy Paradox je od svého uvedení v roce 1988 poměrně hojně vyuţíván.

Aplikován byl také v českém prostředí, přičemţ doposud nejvýznamnějším tuzemským počinem je kniha Rozhodování ve veřejné sféře: Model Policy Paradoxu v ČR. V úvodu této knihy se P. Spáč zabývá reflexí modelu a pracemi, které z Policy Paradox vychází, přičemţ pro nás zde bude stěţejní kritika modelu jako takového. Samotné východisko modelu, spočívající v odklonu od trţního chápání a přísně racionálního přístupu k politickému rozhodování, je hodnoceno většinou pozitivně. Kritičtěji je pohlíţeno na samotné zpracování, kdy například Heddon odmítá autorčino pojetí trhu a dokonce konstantuje, ţe Stoneová i přes silnou kritiku racionálního modelu staví svoji publikaci z hlediska struktury přesně do této podoby. Pořadí jednotlivých kapitol je kritizováno také Nadienovou, podle které je nelogické předřadit kapitolu cílů (goals) před zájmy (interests). Tato poznámka má racionální jádro, protoţe ke stanovení cíle je skutečně nejprve nutná existence nějakého zájmu či potřeby. Krom toho tato posloupnost sniţuje u potenciálního čtenáře moţnost plného pochopení politických cílů aktérů. Druhou významnou výtkou, se kterou přišel Peters a opět Nadienová, je slabé napojení kategorií modelu na teorii či empirii. Peters se domnívá, ţe jednotlivým schématům by prospělo jejich přiblíţení k určitému teoretickému základu. Čtenář by pak byl spíše schopen správně pochopit jednotlivé kategorie. Se slabým napojením na teorie souhlasí také Nadienová, která Stoneovou dále kritizuje za jejich nedostatečnou reflexi. Autorka Policy Paradox podle ní poukazuje na slabé stránky racionálního přístupu, avšak minimálně či vůbec se zabývá s tím souvisejícími teoriemi inkrementalismu, teorie elit či skupin.44 Stručně nastíněná kritika modelu Policy Paradox měla poukázat na hlavní nedostatky tohoto konceptu, které musíme mít na paměti při našem výzkumu. Kritizována byla často nízká srozumitelnost pro čtenáře, který tak nemusí vţdy plně porozumět motivům policy makera či významu některé z kategorií. Tyto potenciální nedostatky, vycházející z teoretické báze, se pokusíme minimalizovat pokud moţno co největší srozumitelností obsahu v interpretativní (analytické) části práce. 43 44

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making, s. 354-355. Spáč, P. Reflexia modelu Policy Paradox, s. 50-51.

23

I přes výše zmíněné limity konceptu však stále platí hlavní pozitivum modelu, na které bylo poukázáno v úvodu kapitoly Model Policy Paradox - model D. Stoneové umoţňuje detailní analýzu procesu politického rozhodování u témat s celospolečenským dosahem. Autor těchto řádků Benešovy dekrety mezi taková témata řadí, nicméně aţ samotná analýza ukáţe, zda je Policy Paradox skutečně vhodným nástrojem pro náš výzkum. Zhodnocení tohoto aspektu bude důleţitým výstupem naší práce.

24

4. Výzkumné otázky Cílem našeho výzkumu je popis veřejné debaty, která se v České republice vede o Benešových dekretech. Na debatu bude nahlíţeno prostřednictvím novinových článků, které by měly zrcadlit, jak je téma prezentováno ve veřejném prostoru. Dílčí argumenty, stejně jako způsob prezentace problému, budou analyzovány pomocí kategorií Policy Paradoxu a zasazeny do jeho rámce. Jednotlivé články tedy budou rozřazeny do jednotlivých kategorií na základě argumentů, které obsahují, a které svou vnitřní logikou odpovídají některé z kategorií modelu. U takto roztříděných argumentů bude dále pozorován jejich vztah s dalšími kategorie a především pak střety, ať uţ v rámci kategorií či mezi nimi. Primárně se v rámci široké problematiky Benešových dekretů zaměříme na otázku odsunu německých obyvatel45 z pohraničních oblastí. Přestoţe jde o historickou, téměř sedmdesát let starou událost, v českém prostředí představuje ţivé a často diskutované téma. Právě poválečný transfer je předmětem opakované reflexe naší minulosti a citlivým tématem v domácí i mezinárodní politice. Do určité míry platí, ţe debata o Benešových dekretech de facto znamená debatu o poválečném odsunu Němců. V rámci diplomové práce není moţné zabývat se všemi aspekty - opomíjeny tak například budou další poměrně hojně se objevující problémy spojené s dekrety. Jde především o partikulární případy navracení majetku či soudních sporů státu s jedinci, kterým byl majetek na základě Benešových dekretů zabaven (šlechtické rody, dědicové Tomáše Bati atd.), či vliv často diskutovaných církevních restitucí na dekrety (prolomí restituční zákon hranici z února 1948?). Domnívám se, ţe přes zmíněnou redukci budeme schopni uchopit téma dekretů jako celek. Ba dokonce problematice snad i lépe porozumíme díky tomu, ţe se diskuze nebude "drolit" - nebude reflektovat argumenty směřující k partikulárním záleţitostem (zmíněné vleklé soudní spory), nebo k zcela odlehlé tématice (církevní restituce). Hlavní výzkumná otázka, na kterou by naše práce měla odpovědět, tedy zní: Jaké argumenty a strategické reprezentace (rámování) jsou užívány v debatě o Benešových dekretech v České republice?

45

Přestoţe němečtí občané nepředstavovali jedinou národnostní skupinu, která byla zahrnuta do odsunu (dále např. Maďaři), představovali drtivou majoritu z celkového počtu vyhnaných osob. Ve veřejném diskurzu je také problém odsunu chápán povětšinou jako česko-německý problém, debaty a spory probíhají mezi českými politiky a zástupci sudetských Němců apod. V rámci naší práce proto budeme pracovat také s tímto do jisté míry zjednodušeným schématem.

25

V rámci analýzy bude rozlišována debata ve volebním a nevolebním období. Do volebního období budou spadat články publikované zhruba 2 měsíce před dnem konání voleb a mimo tento časový úsek budou zahrnuty také ty, které se obsahově volebních kampaní dotýkají (například zpětná hodnocení kampaní od novinářů). V potaz budou brány pouze volby hlavní, tedy do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky46. Cílem tohoto rozdělení je zmapovat, zda aktéři k tématu přistupují rozdílně v době, kdy se ucházejí o voličské hlasy, a v období mimo volební kampaně, kdy zpravidla tolik nezávisí na veřejném mínění, voličských preferencích apod. Vedlejší výzkumná otázka tedy bude: Liší se argumenty a strategické reprezentace (rámování) ve volebním a nevolebním období? Pokud ano, jak?

46

V rámci námi vymezeného časového období (které bude specifikováno v následující kapitole) se jedná o volby v roce 1998, 2002, 2006 a 2010.

26

5. Metoda a datová báze výzkumu Z hlediska metody lze naší práci označit jako kvalitativní výzkum. Nepůjde nám tedy o testování předem daných hypotéz, nýbrţ o porozumění dané problematice. Kvalitativní výzkum nemá rigidní průběh a konkrétní postup závisí na cíli práce. V typickém případě kvalitativní výzkumník vybírá na začátku výzkumu téma a určí základní výzkumné otázky. Ty poté můţe modifikovat či doplňovat v průběhu výzkumu, během sběru a analýzy dat (z tohoto důvodu se někdy kvalitativní výzkum povaţuje za emergentní nebo pruţný typ výzkumu).47 Výzkumník je podle Creswella základním instrumentem výzkumu, klíčová je jeho analýza a interpretace dat; kvalitativní výzkumník nesestavuje ze získaných dat skládanku, jejíţ konečný tvar zná, ale spíše konstruuje obraz, který získává kontury v průběhu sběru a poznávání jeho částí. V tomto procesu se snaţí nevynechat nic, co by mohlo ovlivnit výslednou podobu.48 Jak jiţ bylo řečeno výše, zdrojem dat pro naši analýzu budou novinové články, které se zabývají Benešovými dekrety. Toto médium bylo zvoleno z několika důvodů; především noviny jsou prostorem, který dobře zachycuje postoje a názory aktérů, a také sami aktéři je chápou jako platformu pro svá sdělení - nezřídka publikují vlastní články či píšou blogy49. Naproti tomu například nová média (typicky sociální sítě) jsou řadou jedinců chápány spíše jako soukromý prostor a nemusí zde být ambice relevantními argumenty přesvědčovat ostatní o svém postoji. Noviny, respektive databáze novinových článků, dále umoţňuje kontinuálně sledovat danou debatu (opět na rozdíl od sociálních sítí). V neposlední řadě jsou noviny otevřeným prostorem, který umoţňuje zachytit rozmanitější spektrum aktérů a jejich pozic, neţ kupříkladu analýza ryze parlamentních či sněmovních debat. Zdrojem článků pro naší analýzu bylo pět celostátních deníků - Blesk, Hospodářské noviny, Lidové noviny, Mladá fronta Dnes a Právo. Tato periodika byla zvolena proto, ţe se jedná o dlouhodobě nejprodávanější a nejčtenější noviny50, nezahrnujeme-li úzce vyprofilované tiskoviny E15 (ekonomická tematika) a Sport.

47

Hendl, J. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace, s. 48. Creswell, J. W. Research design: qualitative, quantitative, and mixed methods approaches, s. 14-16. 49 V některých případech nebylo moţné dohledat autora. V případě, ţe u článku byla uvedená jmenná zkratka, iniciály autora, v seznamu novinových článků byl identifikován jako anonymní autor. Pokud u článku nebylo autorství uvedeno vůbec, duševní vlastník byl uveden jako autor neznámý. 50 Údaje o prodeji a čtenosti periodik lze nalézt na stránkách ABC ČR - Kanceláře ověřování nákladu tisku (http://www.abccr.cz/). 48

27

Do analýzy byly zařazeny články z časového rozmezí 1.1.1997 aţ 30.7.2013. Počáteční bod sběru dat je dán česko-německou Deklarací, která byla podepsána na konci ledna 1997, její finální znění však bylo veřejně známo a diskutováno jiţ o několik týdnů dříve. Koncové datum bylo zvoleno tak, aby byl dostatek času na sběr a kvalitní analýzu článků. Články byly vyhledány pomocí databáze Anopress na základě následujících hesel: Benešovy dekrety Odsun Němců Odsun německého obyvatelstva Vyhnání Němců Vyhnání německého obyvatelstva Poválečný odsun Takto bylo vyhledáno celkem 8 235 článků. Jak však ukazuje následující tabulka, drtivá většina z nich nebyla v analýze vyuţita. Velké mnoţství příspěvků obsahovalo jedno či více z uvedených hesel, obsahově však s naším tématem článek nijak nesouvisel. Spousta příspěvků vyhledaných na základě hesla Benešovy dekrety se zabývala problematikou více či méně s dekrety spojenou, kterou se však na základě redukce (viz. kapitola Metoda a výzkumné otázky) zabývat nebudeme. Objevovaly se také dublované články, u kterých lze v zásadě rozlišit dva typy: 1) u významnějších témat často docházelo k tomu, ţe obsah článků mezi sebou noviny v podstatě kopírovaly. Tento jev byl patrný především u internetových verzí deníků (iDNES, Novinky.cz atd.), kde je rozhodujícím faktorem rychlé sdělení informace, a docházelo tudíţ k přebírání obsahu. 2) V rámci jednotlivých novin pak někdy článek vyšel v několika regionálních mutacích a byl tak zvlášť nalezen několikrát. Takové články sice splňovaly kritéria výběru, nemělo však smysl pracovat s několika identickými texty. Do analýzy byl tedy vybrán vţdy ten, který byl Anopressem nalezen dříve. Vhodných článků pro analýzu bylo celkem 578, po odečtení dublovaných se pak v rámci výzkumu reálně pracovalo s 433 články.

28

1997

Počet nalezených článků 193

Počet článků k analýze 16

Články k analýze včetně dublovaných 17

1998

334

24

35

1999

355

22

37

2000

486

8

12

2001

381

4

8

2002

2043

99

134

2003

910

32

44

2004

526

22

34

2005

477

28

32

2006

279

22

24

2007

343

9

11

2008

318

17

19

2009

421

37

42

2010

322

15

23

2011

257

10

12

2012

196

16

23

2013 (do července)

412

52

71

Celkem

8253

433

578

Rok

Tabulka 1: Počet článků Zdroj: výpočet autora Kaţdý článek vybraný k analýze byl podroben pečlivému rozboru. Zaznamenány byly následující údaje: v jakém deníku vyšel, na základě jakého hesla (hesel) byl nalezen, zda vznikl ve volebním či nevolebním období a pochopitelně jaké argumenty (cíle, problémy, řešení) obsahuje. V případě opakujících se článků nebyly tyto údaje zaznamenávány. Například u deníku Blesk tak byly ponechány pouze 4 články k analýze, přestoţe původní počet relevantních článků byl několikrát vyšší. Zpravidla se však jednalo o články převzaté a upravené (většinou do bulvárnější formy).

29

Počet nalezených článků* 4

Noviny Blesk Hospodářské noviny

43

Lidové noviny

119

Mladá fronta Dnes Právo

116 118

*Bez dublovaných článků. Tabulka 2: Články podle typu deníku Zdroj: výpočet autora Na závěr několik poznámek k limitům, které souvisejí s výběrem daného typu dat, a také k jazyku, kterým budou data interpretována. Novinové články jakoţto zdroj analýzy názorů a postojů třetích osob mohou být problematické z důvodu zkreslení původního sdělení. To potenciálně hrozí jednak ze strany autora článku a také při analýze ze strany výzkumníka. Dané riziko pochopitelně nelze zcela neutralizovat, je ovšem potřeba mít jej na paměti při klíčové analytické části výzkumu. Co se jazykového stylu práce týče, předkládaný text bude obsahově i jazykově pokud moţno co nejobjektivnější. Například klíčové termíny problematiky - odsun a vyhnání - budou vyuţívány synonymicky s tím, ţe jejich výskyt bude do značné míry korespondovat s výskytem v analyzovaných článcích. Častěji se tak setkáme s neutrálním označením odsun namísto expresivnějšího vyhnání.

Výskyt ve vybraných článcích 241

Heslo Benešovy dekrety Odsun Němců Odsun německého obyvatelstva Poválečný odsun

80 9 84

Vyhnání Němců 42 Vyhnání německého 6 obyvatelstva Tabulka 3: Výskyt hesel v analyzovaných článcích Zdroj: výpočet autora 30

6. Analytická část Jiţ během procesu sběru a analýzy dat bylo patrné, ţe namísto jedné kontinuální debaty lze ve sledovaném období identifikovat spíše několik více či méně propojených debat. Danou skutečnost implikuje jiţ výše navrţené dělení na diskurz ve volebním a nevolebním období. Mimo volební kampaně se otázka Benešových dekretů řešila zpravidla v souvislosti s nějakou konkrétní událostí, která zapříčinila zájem o danou otázku (měřitelný nárůstem článků) a logicky předznamenávala logiku argumentace i okruh zapojených aktérů. Během volební kampaně pak byl sudetoněmecký problém tematizován často bez zjevné příčiny. Na základě charakteru dat a s přihlédnutím k dělení na nevolební (1. a 2. kapitola) a volební (3. a 4. kapitola) období, byla navrţena následující struktura analytické části práce, která pokrývá převáţnou část sledované časové periody: 1. Debata týkající se převáţně česko-německé Deklarace (název kapitoly Česko-německá Deklarace a konec 90. let). V této fázi se debata točí pochopitelně kolem dokumentu (střet mezi odpůrci a příznivci Deklarace) a zahrnuje zhruba čtyřleté období od roku 1997 do konce tisíciletí. 2. Debata reflektující období členství ČR v EU v letech 2004-2010 (název kapitoly Česká republika v EU - od našeho vstupu aţ po Lisabonskou smlouvu). Především v hraničních letech této periody proběhly velké debaty, jeţ se týkaly problému Benešových dekretů v kontextu EU. 3. Debata v rámci volebních kampaní v roce 2002 a 2003 (název kapitoly Sněmovní a prezidentská kampaň Václava Klause). Zahrnuje patrně nejdynamičtější debatu, která se doposud v souvislosti s dekrety odehrála. 4. Debata v kampani před posledními prezidentskými volbami v roce 2013 (název kapitoly Benešovy dekrety v první přímé volbě prezidenta). Prozatím poslední politizace sudetoněmecké otázky ve veřejném diskurzu. O významné roli dekretů v kampani svědčí mimo jiné to, ţe celá polovina analyzovaných článků za roky 2012 a 2013 se týká právě těchto několika dnů před a po druhém kole prezidentské volby.

31

6.1

Benešovy dekrety mimo volební kampaně

6.1.1 Česko-německá Deklarace a konec 90. let Patrně nejdůleţitější dokument v novodobých vztazích České republiky a Německa, Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (obecně označovaný zkráceně jako česko-německá Deklarace), byl podepsán 21. ledna 1997. Signatáři za Českou republiku byli tehdejší český premiér Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec, za Německo spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Česko-německá Deklarace je členěna do osmi oddílů, kterým předchází krátký úvod51. V něm obě strany odmítají řešení starých křivd pomocí nových a naopak akcentují společné bohaté kulturní dědictví. V prvním oddílu dále zdůrazňují stejné demokratické hodnoty a potřebu jasné reflexe minulosti. Následuje přiznání odpovědnosti a lítost za stinné stránky minulosti (Německo za nacistickou politiku, Česká republika za poválečné vyhnání). V patrně nejkontroverznějším čtvrtém oddílu si obě strany navzájem přiznávají právo mít rozdílné názory na minulé události, zbylé oddíly se poté nesou v pozitivním duchu (podpora menšin druhých národů na svém území, sbliţování zemí v rámci EU, zřízení česko-německého fondu budoucnosti atd.). Dokument vzbuzoval od počátku rozličné reakce. Různé postoje i argumentační polohy zajímavě shrnul Pavel Rychetský, tehdejší předseda ústavně-právního výboru Senátu Parlamentu ČR: "Jsme svědky nejrůznějších postojů - od nekritického nadšení povaţujícího sjednaný text za dokonalost samu a vítězství naši diplomacie po superkritické odsudky povaţující deklaraci za zradu národa, svědomí i odkazu našich předků. Jedni opakovaně prohlašují, ţe Deklarace není mezinárodní smlouvou, nemá ţádnou závaznost a představuje pouze společnou vůli vlád i parlamentů obou zemí jednou provţdy uzavřít neblahou minulost. Jiní varují před nebezpečným precedentem mezinárodněprávního charakteru, kterým se revokují závěry Postupimské dohody, přiznává právní a majetková odpovědnost našeho státu za odsun Němců z ČSR a otevírá prostor pro rehabilitaci Henleinova usilování o právo na vlast a individuální odškodné odsunutých Němců, nebo dokonce připojení Sudet k Německu."52

51

Celý text je k dispozici například na stránkách Velvyslanectví České republiky v Berlíně: http://www.mzv.cz/berlin/cz/index.html. 52 Rychetský P. Hospodářské noviny. Deklarace: Úspěch nebo fiasko? 5.2.1997.

32

Následující kapitola se tedy bude zabývat diskuzí, která se rozpoutala kolem českoněmecké Deklarace a pokračovala zhruba do konce 90. let.

6.1.1.1 Cíle Rovnost Jedním z úhlů pohledu bylo hodnocení Deklarace z hlediska jeho dopadu na postavení České republiky vůči Německu a vzájemné vztahy s Německem vůbec. Podle Marie Neudorflové, kanadské historičky českého původu, dokument zakládá nerovné postavení mezi zeměmi: Česko-německá Deklarace oslabuje dosavadní legitimní české pozice a brzy se stane prostředkem k dalším poţadavkům Německa. Deklarace ... není dokument respektující suverenitu a základní a dlouhodobé zájmy ČR.53

Podle historičky je Deklarace důkazem toho, ţe se Německo "nevzdalo své tradice jednat s českým národem z pozice síly" a česká vláda i Parlament by ji měly odmítnout. Toto nerovné postavení v současných mezinárodních vztazích je mimo jiné umocněno formulacemi týkajících se dějinných událostí, které podle Neudorflové vyznívají ve prospěch německých sousedů. Historická perspektiva tak značí další úroveň sporu v kategorii rovnost: (M. Neudorflová) povaţuje za nepřípustné, ţe Deklarace staví na stejnou rovinu zločiny spáchané Německem v letech 1938 aţ 1945 a excesy při odsunu Němců z Československa.54

Tato řekněme historická úroveň kategorie rovnost se objevuje v debatě častěji. Stejně jako Neudorflová argumentují například také bývalí političtí vězni nebo právník a politik, profesor Zdeněk Mlynář: "Nelze vůbec srovnávat přípravu vyhlazení jednoho národa s tím, co nastalo potom, s odsunem Němců, jakkoliv nebyl školením o demokracii a lidských právech"55. Logika tohoto sporu je tedy následující - Německo napáchalo mnohem větší zlo neţ Češi při následném vyhnání Němců, proto také omluva z německé strany by měla být "větší". Pocit z (ne)rovnosti ve zpětném hodnocení klíčových okamţiků českých a německých dějin byl u mnohých komentátorů navíc umocněn nepříliš jasnými formulacemi v Deklaraci:

Autor neznámý. Právo. Dokument oslabuje české pozice, shrnuje historička. 16.1.1997. Tamtéţ. 55 Autor neznámý. Právo. Český parlament nemusí se schválením deklarace spěchat. 20.1.1997. 53 54

33

V tomtéţ článku je vysloveno politování nad utrpením a křivdami způsobenými českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny Němců. Tedy ne německým státem? A proč nacionálněsocialistickými, a ne nacistickými? Oboustranná omluva v deklaraci znamená něco jiného pro Němce a něco jiného pro Čechy. Němci se prostě omlouvají za nacionálněsocialistické zločiny Němců a opět nikoli za hrůzy a utrpení, které Německo způsobilo naší zemi. Česká strana se omlouvá i za zákon č. 115 z 8. května 1946.56

Na druhé straně se objevovaly (byť ne tak často) hlasy, které v dokumentu neviděly posilování německé pozice, ale spíše nízké sebevědomí na české straně. Není překvapivé, ţe se zpravidla jednalo o zastánce přijetí Deklarace: Mezinárodní postavení českého i německého státu na konci dvacátého století je ve všech směrech jiné neţ v časech protihitlerovské koalice. Jsou to dvě rovnoprávné demokracie, které usilují o hlubší vhled do svých dějin a pracující k porodu spojené Evropy. A máme-li trauma z toho, ţe jsme přestali být zemí, která něco znamenala pro své zvláštní postavení ve střední Evropě, a stali jsme se zemí podstatně méně zajímavou, je to náš problém, nikoli problém Němců.57

Bezpečnost Kritici česko-německé Deklarace také velmi často argumentovali dvěma potenciálními riziky, která podle nich tento dokument přináší: hrozbu revize poválečného uspořádání, zaloţeného na dohodě z Postupimi, a z toho plynoucí hrozbu majetkových nároků sudetských Němců. V prvním případě tak měla být zpochybněna dohoda velmocí (konkrétně článek XIII) o transferu menšin z území Československa, Polska a Maďarska, coţ by ve svém důsledku podkopalo samotné základy české státnosti, ve druhém případě měl být ohroţen majetek obyvatel ţijících v pohraničí tím, ţe by se otevřel prostor pro poţadavky bývalých sudetských Němců. Kritiky upozorňujícími na moţné nebezpečí lze rozdělit na "umírněné" a "radikální". Podle první skupiny bylo minimálně nerozumné v Deklaraci nezmiňovat výsledky Postupimské dohody, která byla z hlediska dalšího vývoje klíčová, a spíše implicitně je zde naznačeno moţné riziko: Konference vůdců tří velmocí F. D. Roosevelta, J. Stalina a W. Churchilla v Postupimi rozhodla o příštím osudu poraţeného Německa tak, aby zabránila opakování jeho výbojů. ... Odsun Němců byl tudíţ mezinárodně uváţený, legitimní a neodvolatelný. Před několika málo měsíci současné vlády tří velmocí své tehdejší rozhodnutí 56 57

Autor neznámý. Právo. Proč nemohu souhlasit. 20.1.1997. Autor neznámý. Právo. Deklarace: Čas lámání chleba. 13.1.1997.

34

potvrdily jako platné. Proto je na pováţenou, mají-li upadnout v zapomenutí postupimské formulace o "strašlivých zločinech", jichţ se "dopustil německý lid pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal".58

Druhá skupina hovořila explicitně o zpochybnění dohody, ke kterému došlo jiţ samotnou omluvou za poválečný odsun Němců. Česká strana prý tímto aktem "otevírá skulinu pro to, aby odsunutí Němci a jejich potomci mohli poţadovat na Češích nápravu 'utrpení a křivd nevinným lidem' způsobených 'vyvlastňováním a odnímáním občanství' odsunutým Němcům"59. Radikálními odpůrci česko-německé Deklarace na politické scéně byla KSČM a SPR-RSČ, nejasný byl postoj ČSSD: Komunisté a sládkovci jsou zásadně proti a tvrdí, ţe Deklarace zpochybňuje Postupimské dohody o odsunu německého obyvatelstva a výsledky druhé světové války. Zemanovi sociální demokraté mají podobné námitky a k přijetí dokumentu se stavějí velmi zdrţenlivě, přestoţe je jejich němečtí kolegové vyzývají k podpoře dokumentu.60

Politici a komentátoři, kteří naopak vyvraceli moţnost majetkových nároků Němců či revidování minulosti, stáli ve zjevné defenzivě. Jistě k tomu přispěla i slova kancléře Helmuta Kohla, který při podpisu Deklarace zdůraznil, ţe otázka majetkových nároků zůstává otevřena. Opatrnými výroky se snaţil uklidnit veřejnost například tehdejší prezident Václav Havel, který se k otázce navracení majetku vyjádřil takto: Pro nás je důleţité, ţe od této chvíle německá vláda nebude politicky tyto poţadavky podporovat. V Deklaraci je navíc psáno, ţe obě strany respektují právní stav strany druhé, tedy ţe SRN respektuje náš právní stav, který ţádné takové nároky neuznává.61

O zklidnění atmosféry se snaţily také vládní strany. Předseda ústavně-právního výboru Sněmovny Libor Novák (ODS) podle svých slov nepřikládá Deklaraci právní význam, povaţuje ji za "dţentlmanskou dohodu", a ti, kteří stáli u jejího zrodu, by neměli "nepřesnými formulacemi zavdávat příčiny k jejímu zpochybňování". Pro místopředsedu vlády a šéfa

58

Autor neznámý. Právo. Zamyšlení nad česko-německou deklarací. 6.1.1997. Autor neznámý. Právo. Proč nemohu souhlasit. 20.1.1997. 60 Autor neznámý. Mladá fronta Dnes. Jednání o společném prohlášení provázel urputný odpor opozice. 21.1.1997. 61 Autor neznámý. Právo. Vládní strany se majetkových nároků z Německa neobávají. 23.1.1997. 59

35

KDU-ČSL Josefa Luxe je důleţitou hodnotou Deklarace "respekt k různým právním pohledům a zároveň shoda, ţe se k nim oba státy nebudou vracet a nebudou je otvírat".62 Objevilo se také několik nesouhlasných reakcí na údajnou hrozbu dějinné revize, kterou by způsobilo zpochybnění výsledků postupimské konference. Stejně jako v případě "nadřazeného Německa" (viz. kategorie rovnost) i tady šlo podle jejich autorů spíše o kombinaci nízkého sebevědomí a vyvolávání strachu: Deklarace vychází z jiného obrazu dějin neţ z toho, v němţ poválečná konference Velké trojky hrála roli prvního hybatele a poslední příčiny poválečného vysídlení sudetských Němců z Československa. Deklarace je sebevědomým dokumentem. Opouští ustrašené vzývání Postupimi jako nosného pilíře české politiky a národního bytí.63

6.1.1.2 Problémy Symboly Vyjadřování v symbolech bylo vyuţíváno nejen v bezprostřední reakci na Deklaraci, ale samozřejmě také v následujících letech při snaze uchopit odsun Němců jako takový. Při popisu této historické události byla často patrná snaha o analogii s jinými dějinnými událostmi. Smyslem tohoto metaforického vyjádření (snaha identifikovat podobnosti u dvou odlišných jevů) bylo především ukázat, ţe daný problém lze díky historické zkušenosti uchopit a pochopit, ţe jde v podstatě o opakování téhoţ v jiném kontextu (prostoru, času atd.). V. Brabec a M. Volková nachází ve svém hodnocení řadu analogických situací: rozhodnutí okupační rady v Rakousku, která vydala Titově Jugoslávii velkou skupinu chorvatských uprchlíků, vydání utečenců z baltických zemí, kteří kolaborovali s nacisty, do Sovětského svazu atd. Tito lidé, podobně jako sudetští Němci, šli většinou vstříc velmi krutým osudům, spojenecké vlády však nikdy nevzaly toto rozhodnutí zpět, ani se za ně neomlouvaly. Řešení v případě odsunu je tedy nasnadě: neomlouvat se a nesnaţit se přehodnocovat zpětně minulé rozhodnutí.64 V době válečných konfliktů v Jugoslávii na konci devadesátých let byl poválečný transfer často přirovnáván právě k tehdy probíhajícím událostem na Balkáně:

62

Autor neznámý. Právo. Vládní strany se majetkových nároků z Německa neobávají. 23.1.1997. Autor neznámý. Mladá fronta Dnes. Deklarace na Postupim oprávněně nenavazuje. 16.1.1997. 64 Brabec,V.; Volková, M. Hospodářské noviny. Doba omlouvání by měla jiţ přestat. 9.10.1998. 63

36

Etnická čistka je vţdy zaloţena na vyhnání obyvatelstva z určitého území. Z hlediska skutkové podstaty bylo proto vyhnání Němců z Československa v letech 1945-46 právě tak etnickou čistkou, jako je jí vyhánění Albánců z Kosova.65

V tehdejších diskuzích se také řešila otázka, zda odsun německého obyvatelstva byl či nebyl etnická čistka. Převaţovali spíše zastánci souhlasného názoru, kteří tak tuto paralelu někdy doprovázeli (více či méně vyargumentovanou) obhajobou: Odsun Němců etnickou čistkou byl, ať se nám to líbí, či ne. Dokladem je prostý fakt, ţe po "odsunu" Němců zůstalo naše území od Němců etnicky vyčištěné. Slovo etnická čistka ostatně není tak nelibě znějící, uváţíme-li, ţe se za ním skrývá nesmírné utrpení lidí, na něţ je nahlíţeno z hlediska kolektivní viny.66

Kromě hojně uţívaných historických analogií lze v debatě vystopovat také jazykové metafory či parafráze. Příkladem můţou být články historika Emanuela Mandlera, který se k tématu odsunu často vyjadřoval, a povaţoval jej za "temné období" naší minulosti. Obrazný a poměrně expresivní slovník je patrný jiţ ze samotných názvů jeho článků: Benešovy dekrety jsou výtvorem ostudné minulosti67

Střední Evropou obchází strašidlo Benešových dekretů68

V březnu roku 1999 bylo poprvé v souvislosti s platností Benešových dekretů uţito také metaforické označení "vyhaslé", se kterým přišel tehdejší premiér Miloš Zeman. Tato formulace, pronesená na schůzce s německým kancléřem Gerhardem Schröderem, byla povaţována za dosud největší distanc českého politika od Benešových dekretů a vzbudila velkou pozornost médií. Ta výsledky schůzky označovala za "historický krok" či "uzavření historické kapitoly". Miloš Zeman přímo uvedl: Při zachování kontinuity českého právního řádu účinnost některých zákonných opatření přijatých po roce 1945 jiţ "vyhasla".69

65

Mandler, E. Lidové noviny. Vyhánění Němců a Albánců lze srovnávat. 11.6.1999. Drápal, D. Mladá fronta Dnes. "Odsun" aneb etnická čistka se stále vrací. 5.3.1999. 67 Mandler, E. Lidové noviny. Benešovy dekrety jsou výtvorem ostudné minulosti. 21.4.1999. 68 Mandler, E. Lidové noviny. Střední Evropou obchází strašidlo Benešových dekretů. 31.10.1998. 69 Palata, L. Mladá fronta Dnes. Zeman a Schröder udělali tečku za těţkou minulostí. 9.3.1999. 66

37

Míněno tím bylo, ţe "tyto zákony [Benešovy dekrety] byly jaksi jednoúčelové pouţity v konkrétní historické situaci, kterou nemůţeme dodatečně předělat", ovšem v ţádném případě se nejedná o modifikaci českého právního řádu: Respektujeme, ţe nemůţeme měnit náš právní řád, a nikdo ho ani měnit nechce. Kdyţ mluvíme o tom, ţe účinnost některých právních aktů vyhasla, máme na mysli například to, ţe kdyby německý podnikatel investoval na českém území, pak mu nemůţeme na základě Benešových dekretů konfiskovat jeho majetek.70

Výklad česko-německé Deklarace se často výrazně lišil podle toho, kým byla interpretována. Snahu vyzdvihnout jednostranně pouze dílčí aspekty celku (vyuţití synekdochy) lze prezentovat v článku s lapidárním titulkem Václav Klaus uvedl deklaraci po česku, Kohl zase po německu. Jeho podstatu dobře vystihl tehdejší poslanec Pavel Dostál (ČSSD): "oba politici říkali svým posluchačům to, co potřebovali slyšet"71. Český premiér se ve svém vystoupení obracel především k té části voličů, jeţ byla znepokojena moţností revize našeho právního řádu a majetkovými nároky sudetských Němců. Zdůraznil, ţe německá strana se zavázala majetkoprávní nároky na mezistátní a mezivládní úrovni jiţ nenastolovat, a prohlásil je z českého pohledu za provţdy uzavřené. Připomněl také platnost Benešových dekretů a z pasáţe věnované dějinným událostem hovořil pouze o útlaku Němců vůči Čechům. Ani v jediné části projevu se neobrátil k Německu, Němcům a uţ vůbec ne k sudetským Němcům. Naproti tomu německý kancléř Helmut Kohl soustředil pozornost právě na sudetské Němce a ujišťoval je, ţe Deklarace jasně hájí jejich zájmy: Sudetští Němci mají nárok na to, abychom nezavírali oči před tragikou jejich osudu, nýbrţ abychom jim způsobené bezpráví pojmenovali. ... Bylo dosaţeno jasného příslibu týkajícího se přednostního poskytování povolení k pobytu pro sudetské Němce.72

Čísla Číselné hodnoty nebyly v diskuzích o odsunu Němců z Československa často vyuţívaným prostředkem. Pokud se přeci jen čísla v článku objevila, zpravidla působila jako přesvědčovací prostředek pro autorův postoj:

70

Anonymní autor (dan, čtk). Lidové noviny. Zeman: Benešovy dekrety jsou vyhaslé. 9.3.1999. Autor neznámý. Mladá fronta Dnes. Václav Klaus uvedl deklaraci po česku, Kohl zase po německu. 13.2.1997. 72 Tamtéţ. 71

38

...všechno začalo nikoli tak, ţe nejprve pomáhala většina sudetských Němců (85 % pro Henleina ve volbách v roce 1938) Hitlerovi rozchvátit Československo , ale mnohem sloţitěji a dávno předtím. Ale budiţ. S nacisty tedy bylo vyhnáno i 15 % sudetských Němců, kteří Hitlerovi nepomáhali. Předpokládáme-li velkoryse, ţe ani jeden z nich neměl vůbec ţádnou rodinu a děti, i tak docházíme k děsivému číslu nějakých 525 000 nevinných lidí, někdy asi i starých a bezmocných, kteří, pokud vůbec nezahynuli, byli oloupeni o veškerý majetek a vyhnáni.73

Čísla mají podle Stoneové navodit dojem jakési preciznosti v argumentaci - ten, kdo šermuje konkrétními čísly, se v dané otázce pravděpodobně detailně orientuje. Problém ovšem nastává, pokud není známý původ čísel či jsou z jiných důvodů (v našem případě např. vzhledem ke stáří události) jakákoli přesná data jen těţko ověřitelná. Důsledkem mohou být velké rozdíly ve výstupech, například co se počtu poškozených týče: Je smyšlenkou, ţe bylo z Brna vyhnáno celkem 30 000 Němců. Úřední prameny udávají počet 17 014 osob, proto nemohl být počet obětí 10 000, jak píše kniha. Je to nesmysl i proto, ţe by někde musely být hromadné hroby, ty však neexistují. Pochod skončil po dvou dnech v Pohořelicích, kde podle matrik zemřelo 458 osob (většinou na tyfus).74

Příčiny Hledání příčin problému - odsunu Němců - bylo velmi častým prvkem v debatě. V drtivé většině bylo poukazováno na rozhodnutí USA, VB a SSSR v Postupimi, spor se ovšem vedl o to, zda vítězné velmoci na sklonku války rozhodly o (a byly tedy příčinou) odsunu německé menšiny z ČSR či nikoliv. Převaţující postoj v debatě odpovídal na tuto otázku kladně a často byl spojen také s odkazováním na logickou příčinu tohoto rozhodnutí: Co to jsou tyto poválečné reality? Německo vyvolalo druhou světovou válku - stejně jako bylo rozhodujícím činitelem pro vypuknutí první světové války. Druhá válka však byla nejstrašnější v evropských dějinách. Zanechala za sebou genocidu miliónů Ţidů, Poláků a Romů, statisíce mrtvých z celé Evropy v koncentračních táborech, desítky miliónů mrtvých na bojištích i v zázemí a stamiliardové ztráty materiální. Za kaţdou prohranou válku musel viník zaplatit. Také Německo muselo platit.75

Německo tedy muselo být jakoţto původce největšího lidského utrpení v dějinách druhé světové války - potrestáno a vyhnání příslušníků tohoto národa (kteří navíc nacismus podporovali) z cizí země bylo přirozeným krokem. Většina obhájců postupimského

73

Chudoţilov, P. Lidové noviny. Německá mrtvola, kupecké počty a udobření. 26.1.1998. Macháček, P. Lidové noviny. Chudoţilovovy případy se nemohly stát. 20.2.1999. 75 Müller, J. G. Právo. Dobré vztahy s Německem musejí vycházet z poválečných realit. 20.8.1998. 74

39

rozhodnutí se jej ovšem nesnaţila nijak zdůvodnit, argumentace se nesla v jiné rovině. Tito diskutující zpravidla reagovali na tehdy častý poţadavek Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který tlačil na českou stranu, aby zrušila sporné dekrety. To podle nich ovšem nebylo moţné právě proto, ţe tyto dekrety byly zaloţeny na rozhodnutí vnějšího činitele - velmocí v Postupimi, které jediné mohou toto rozhodnutí případně revidovat: Myšlenka na odsun vznikala nezávisle na sobě na mnoha místech a pro postupimskou konferenci byla připravena po předběţném projednání Spojenců. Není oprávněná smyšlenka SL, ţe Postupim pouze odsun legalizovala, aby byl "humánní". ČSR realizovala rozhodnutí Spojenců. Jestliţe by dnes kdokoliv ţádal, aby ČR odsoudila odsun."plakal by na nesprávném hrobě". Jakoukoliv změnu ve věci odsunu jsou oprávnění udělat jenom Spojenci - vţdyť ti přijímali odsunuté do svých zón. Dovede si někdo představit dnešní odmítnutí odsunu? To by přece zbořilo celou architekturu poválečné Evropy.76

Pavel Macháček, tajemník Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, tedy explicitně říká, ţe Postupim neměla pouze zaručit humánní odsun, ale přímo rozhodla o transferu Němců. ČSR poté "pouze" realizovala dané rozhodnutí. S touto verzí nesouhlasí historik Emanuel Mandler, který tvrdí opak: Velmoci sice v Postupimi "transfer" německého obyvatelstva povolily, ale nenařídily, a podmínky, které vytvořily Benešovy dekrety pro "humánní odsun" Němců, byly zcela nehumánní; na jaře a v létě 1945 odebraly zdejšímu třímilionovému německému obyvatelstvu majetek a občanská práva a nahnaly je do pracovních táborů.77

Mnoho novinářů a historiků tak zastávalo zcela opačný postoj neţ ten, který je zde reprezentován P. Macháčkem. Tato skupina tvrdí, ţe v době postupimské konference jiţ odsun probíhal (výsledky jednání nanejvýš pomohly odsun "humanizovat") a odvolávání se na rozhodnutí velmocí je pouze snahou "umýt si ruce" nad tragickou událostí našich dějin. Například J. Loewy explicitně tvrdí: Proti rozšířenému názoru, ţe konference výslovně souhlasila s plány na vyhnání Němců, originály dokumentů ukazují, ţe obě západní velmoci uznaly ("recognize"), ţe probíhající transfer obyvatelstva uţ nelze zastavit; zasadily se tedy alespoň o jeho usměrnění do relativně spořádaných kolejí.78

76

Macháček, P. Hospodářské noviny. Východiska korektního souţití. 4.2.1999. Mandler, E. Lidové noviny. Smíření 98? Raději nemluvit. 9.6.1998. 78 Loewy, J. Lidové noviny. Originální pokus o revizi dějin. 23.1.1999. 77

40

Loewyho článek je reakcí na text historika Ladislava Řezníčka Velmoci naléhaly na urychlený odsun79, který naopak vyznívá opět ve prospěch první názorové skupiny. Zajímavé je, ţe obě strany sporu předkládají "nezpochybnitelná" data, zaloţená na historických materiálech (coţ mimo jiné poukazuje na ambivalentnost kategorie fakta). Hledání pravdy v debatě o příčinách odsunu německých obyvatel z ČSR, která rozděluje dokonce i historickou obec, se tak ukazuje být velmi sloţitým úkolem.

79

Řezníček, L. Lidové noviny. Velmoci naléhaly na urychlený odsun. 2.1.1989.

41

6.1.1.3 Řešení Pravidla Jak jiţ bylo řečeno, pravidla podle Stoneové říkají, ţe v situaci A musí (či nesmí, mohou...) určití aktéři udělat X. Při uplatnění pravidla je vţdy nutno nejprve klasifikovat výchozí situaci, tj. jakému A odpovídá. Přijatou Deklaraci povaţovali mnozí politici za úhelný kámen česko-německých vztahů a lze ji připodobnit právě k onomu bodu A - Deklarace má představovat jakýsi návod (normu, pravidlo), který jednak uzavřel určitou historickou kapitolu v česko-německých vztazích, a zároveň i do budoucna vyřešil moţné sporné otázky. Při majetkových poţadavcích německého landsmanšaftu (podle kterého naopak Deklarace o otázce navracení majetku vůbec nemluví) tak tehdejší premiér Václav Klaus reaguje právě odkazem na deklaraci (A), která podle něj otázku majetkové vyrovnání vyřešila a uzavřela (X). "Česká strana v souladu se svou vnitrostátní úpravou i s mnoha normami mezinárodního práva povaţuje majetkoprávní otázky za jednou provţdy uzavřené," zdůraznil v úterý v parlamentní debatě Sněmovny k českoněmecké deklaraci český premiér Václav Klaus. Ministr zahraničí Josef Zieleniec k tomu v rozpravě prohlásil, ţe "němečtí občané nemohou nadále očekávat, ţe by s pomocí německé vlády mohli svými majetkovými nároky zatěţovat naše vzájemné vztahy." Slova premiéra i ministra potvrzují, ţe Deklarace podle české interpretace znamená definitivní majetkovou tečku a ţe česká vláda nebude v budoucnu o této záleţitosti uţ jednat.80

Podobně jako V. Klaus Deklaraci chápal i jeho nástupce ve funkci premiéra Miloš Zeman. Ten se na dokument odvolával při diplomatické roztrţce s Rakouskem, která nastala v souvislosti s otázkou moţného přijetí České republiky do EU. Jedním ze sporných bodů byla právě sudetoněmecká problematika: Premiér Zeman, který včera odcestoval na svou první zahraniční cestu, zdůraznil, ţe "nevidí ţádný důvod, proč problematiku sudetských Němců v Rakousku řešit jinak, neţ je tomu v česko-německé deklaraci z roku 1997".81

V podobném duchu se řešila také otázka zrušení Benešových dekretů, přičemţ tento poţadavek zazníval střídavě z německé (landsmanšaft a bavorští politici) a rakouské (např. Jörg Haider) strany. Čeští politici reagovali zamítavě, jejich nejčastějším argumentem byla neoddělitelnost dekretů od českého právního řádu. Snaha dekrety zrušit tak byla vnímána jako nabourání legislativního systému, v logice policy paradoxu nepřípustné porušení onoho 80 81

Autor neznámý. Právo. Majetek: konec, tečka. 13.2.1997. Česká tisková kancelář. Hospodářské noviny. Zeman: Vídeň je blíţe neţ Brusel. 22.9.1998.

42

výchozího stavu. Jasně to vystihují slova tehdejšího místopředsedy vlády Egona Lánského v reakci na J. Haidera: Vláda České republiky a nejenom tato poslední vláda - uţ několikrát vysvětlila, ţe takzvané Benešovy dekrety, které jsou ve skutečnosti platnými zákony podle práva ČR, nelze zrušit, protoţe jsou součástí našeho legislativního systému.82

Následující Klausova vláda ústy svého místopředsedy Josefa Luxe zareagovala na poţadavek okamţitého zrušení dekretů, který zazněl od předsedy bavorské zemské vlády Edmunda Stoibera, ještě razantněji: Benešovy dekrety povaţujeme za nedotknutelné.83

Fakta Kategorii fakta, chápeme-li ji jako prezentování důleţitých skutečností, jeţ mají nesouhlasnou stranu přesvědčit, nelze oddělit od dalších kategorií. Tato snaha je totiţ patrná u většiny pisatelů, kteří se k problematice vyjadřují. Nanejvýš lze zmínit příspěvky, které deklarují poctivou snahu o nestranný popis problému, který opírají o řadu historických a právních reálií. Například Viktor Dobal, pracovník Centra pro historická studia, nabízí v článku Benešovy dekrety anebo české a německé báje84 rozsáhlou prezentaci "opomíjených historických faktů" a svůj postoj k nim separovaně v závěru článku. Rudolf Kučera, ředitel Institutu politických věd FSV UK, se pak snaţí z právního hlediska posoudit roli dekretů v našem právním řádu. Jeho příspěvek85 působí odborně a důvěryhodně díky pouţití škrobeného právního jazyka a odvolávání se na konkrétní zákony. V obou zmíněných případech je ovšem zapotřebí mít na paměti, ţe i tito autoři (byť odborníci snaţící se o věcnou deskripci) jsou lidé s vlastními hodnotovými východisky, a hodnocení Benešových dekretů je napříč historickou a právnickou obcí různorodé. Stoneová ve své knize popisuje dva opačné póly pojímání faktů - puristické přístupy, které se v reálném ţivotě mísí. Na jedné straně stojí racionální ideál, který veškerá fakta chápe neutrálně, jejich prezentování má pouze bezhodnotově popsat daný problém. Jak ovšem 82

Anonymní autor (jem). Hospodářské noviny. Zrušení Benešových dekretů ČSSD ani ODS nepřipouštějí. 16.9.1998. 83 Anonymní autor (čtk, jar). Hospodářské noviny. Vládní kabinet volání po zrušení Benešových dekretů nevyslyší. 1.6.1998. 84 Dobal, V. Lidové noviny. Benešovy dekrety anebo české a německé báje. 3.10.1998. 85 Kučera, R. Hospodářské noviny. Dekrety v našem právním řádu. 4.2.1999.

43

na druhé straně neutrálně informovat například o mučení a zabíjení v Latinské Americe, kdy jiţ pouhé označení těchto událostí nám generuje hodnotové významy (rebelové hovoří o teroristickém aktu, policie o bezpečnostním opatření)?86 Právě z ryze racionální perspektivy fakta jsou objektivní a nezávislá na interpretaci - vycházel český premiér M. Zeman a rakouský kancléř V. Klima, kdyţ společně navrhovali "vytvoření česko-rakouské komise historiků, která posoudí společnou minulost obou zemí, včetně období po 2. světové válce, kdy došlo k odsunu Němců z ČR do Rakouska a Německa"87. Tento krok ovšem nepomohl k vyřešení problému a spíše se tedy potvrzuje předpoklad D. Stoneové, ţe fakta nejsou objektivní a neplynou z nich jasná a jednoznačná řešení, protoţe vţdy záleţí především na jejich interpretaci. Práva Mezi závaţné otázky s moţným přesahem do praktické roviny patřily majetkové poţadavky vyhnaných sudetských Němců. Nebylo to nijak překvapivé; na konci 90. let byla naţivu řada sudetských Němců, kterých se odsun přímo týkal, a z německé strany nebyly záruky (alespoň zpočátku), ţe tamní vláda nebude vznášet majetkové nároky sudetských Němců. V právní rovině se tedy řešilo, zda dnes jsou či nejsou Benešovy dekrety platné, a k tomu bylo někdy připojeno v zásadě normativní hodnocení, zda mají sudetští Němci dnes právo něco poţadovat. Objevovaly se tedy čistě právnické analýzy. Podle tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Elišky Wagnerové a soudce ústavního soudu Vladimíra Čermáka jsou dnes dekrety fakticky neplatné. Svůj názor opírají o čtyři roky starý nález Ústavního soudu, který došel k závěru, ţe "dekrety svůj účel splnily a nezakládají nové vztahy"88. Eliška Wagnerová přímo řekla: Dekrety jsou sice součástí právního řádu, ale uţ z nich nemohou vznikat práva či povinnosti. Pokud by je parlament zrušil, byl by to akt čistě formální. Řeknu to ještě jinak: bylo by to gesto bez reálného dopadu.89

Opatrný jazyk volili politici, kdyţ na jedné straně zdůrazňovali oprávněnost pouţití dekretů v minulosti a zároveň vylučovali jejich uplatňování v současnosti (a budoucnosti).

86

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making, s. 309-310. Mitrofanov, A. Právo. Klima nechce spojovat vstup ČR do EU s odsunem Němců. 22.9.1998. 88 Navara, L. Mladá fronta Dnes. Zrušit dekrety? Proč, kdyţ uţ neplatí? 21.4.1999. 89 Tamtéţ. 87

44

Implicitně tím de facto zpochybňovali majetkové nároky vyhnaných Němců. Takto se například vyjadřoval tehdejší premiér Václav Klaus: Benešovy dekrety byly přijaty v souladu s platnými zákony, a jsou tudíţ, stejně jako vše, co se na jejich základě po válce odehrálo, nezpochybnitelné. Na druhou stranu je třeba, aby se tyto dekrety jiţ v budoucnu neuplatňovaly.90

6.1.1.4 Shrnutí Benešovy dekrety byly jedním z největších témat zahraniční politiky 90. let, coţ se ukázalo také v rámci prvního sledovaného období - od počátku roku 1997 do zhruba přelomu tisíciletí. Nejvíce reakcí pochopitelně vzbudil text česko-německé Deklarace a proces jejího přijímání, přičemţ tento dokument rozdělil společnost na jeho odpůrce a zastánce. V tomto kontextu se také odehrála většina sporů v rámci jednotlivých kategorií. V oblasti cílů byly dominantní dvě kategorie - bezpečnost a rovnost. V prvním případě bylo upozorňováno na hrozbu dějinné revize; česko-německá Deklarace fakticky zpochybňuje dohodu Spojenců z Postupimi a potaţmo výsledky druhé světové války. Z toho plyne nebezpečí pro samotnou českou státnost. Ruku v ruce s touto revizí jde přeci jen reálnější riziko navracení majetku sudetským Němcům. V této době totiţ ještě nebylo zdaleka jasné, zda majetkové poţadavky sudetských Němců nebude podporovat německá vláda. Někteří kritici Deklarace pak byli přesvědčeni o tom, ţe dokument z různých důvodů vyznívá ve prospěch německého souseda, a zakládá tak nerovné postavení České republiky a Německa (rovnost). Zastánci opačného postoje zpravidla Deklaraci označovali za pozitivní posun v českoněmeckých vztazích. Problém kritiků dokumentu podle nich spočívá spíše v nízkém sebevědomí, které zakládá neopodstatněné obavy z většího a úspěšnějšího souseda. Kategorie efektivita a svoboda nehrály v diskuzích z tohoto období roli. Patrně nejvyuţívanější kategorií v debatě vůbec byla kategorie příčiny, uvnitř které se vedl velmi komplikovaný spor o to, kdo vlastně rozhodnul o transferu Němců, a nese odpovědnost za tuto událost. Byly to vítězné velmoci druhé světové války, nebo rozhodnutí vzešlo ze strany tehdejších českých politických elit? Ve druhé linii kategorie příčin (která šla často ruku v ruce s první) bylo upozorňováno na to, ţe příčinou veškerého zla bylo Německo a sudetští Němci si tak trest (= vyhnání) zaslouţili. Tato linie byla často pilířem argumentace proti navracení majetku bývalým sudetským Němcům. Symboly můţeme vidět nejčastěji v 90

Autor neznámý. Lidové noviny. Názory veřejnosti, politiků, politologů a publicistů. 3.10.1998.

45

historických analogiích - připodobňování odsunu Němců k jiným historickým událostem. Tyto zjednodušující komparace byly vyuţívány jako podpůrný argument pro tvrzení, ţe vyhnání (ne)byla etnická čistka. Další symbolika byla spíše výjimečná (synekdocha) nebo spočívala v jazykové rovině. Zdálo se, ţe pro mnohé politiky bylo přijetí česko-německé Deklarace opěrným bodem (snad aţ vysvobozením) při komunikaci s bavorskými politiky či landsmanšaftem. Zatímco Němci povaţovali některé sporné otázky (především majetkové) za otevřené, čeští politici se k nim s odkazem na text Deklarace nechtěli vyjadřovat. Deklarace zkrátka hrála funkci normy - "pravidla, které se nesmí porušovat". Ve stejné logice se nesla argumentace při poţadavcích na zrušení dekretů - "nepřípustnost" tohoto poţadavku nebyla vysvětlována existencí Deklarace, ale neoddělitelností Benešových dekretů od právního řádu. V kategorii právo se pak poměrně hojně řešila otázka majetkových nároků Němců, přičemţ obzvlášť politici tuto rovinu vyuţívali k hodnocení toho, zda Němci mají či nemají na majetek právo.

6.1.2 Česká republika v EU - od našeho vstupu až po Lisabonskou smlouvu Druhé období, kdy se téma dekretů dostávalo do veřejné debaty nezávisle na předvolebních kampaních, lze ohraničit vstupem České republiky do Evropské unie (květen 2004) na jedné straně a ratifikací Lisabonské smlouvy na straně druhé (v českém případě zhruba od listopadu 2008 do listopadu 2009). Květen roku 2004 byl bezesporu jedním z nejvýznamnějších dnů v novodobé historii České republiky (a dalších devíti převáţně postkomunistických zemí). Kromě entuziasmu z účasti na evropském projektu však někteří sdíleli také obavy z dalšího vývoje - např. v problematice Benešových dekretů. Bavorští sousedé naznačovali, ţe vstupem do Unie nebyla otázka dekretů vyřešena, a znovu vyvstaly obavy z moţných majetkových sporů. Podobně tomu tak bylo v případě ratifikace Lisabonské smlouvy - mezinárodní smlouvy, jejímţ hlavním cílem bylo reformovat instituce EU a její fungování. Mezi lety 2004-2009 v České republiky proběhly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (2006) a několik druhořadých voleb. Do ţádné z kampaní však téma Benešových dekretů naplno neproniklo a veřejná debata v této periodě tak byla rozpoutávána především v souvislosti s výše zmíněnými událostmi.

46

6.1.2.1 Cíle Svoboda a Rovnost Drtivá většina pisatelů napříč názorovým spektrem se shodla v tom, ţe při vyhnání sudetských Němců byl uplatněn princip kolektivní viny. Pod tímto principem se prolínají kategorie svoboda a rovnost - s kaţdým Němcem v pohraničí bylo zacházeno stejně (pokud neprokázal protinacistickou aktivitu, coţ bylo samo o sobě velmi obtíţné) bez ohledu na věk, pohlaví, náboţenství či světonázor. Rozhodujícím faktorem byla jen a pouze národnostní příslušnost. Podle některých však k potrestání stačilo ještě méně. Ondřej Liška, iniciátor výzvy brněnským radním za omluvu vyhnaným Němcům, píše: Před šedesáti lety, 30. května 1945, byl z města vyhnán kaţdý, kdo mohl být povaţován za Němce: buď se k německé národnosti hlásil, měl německé jméno, nebo ho prostě sousedé jako Němce udali.91

Tímto zacházením docházelo pochopitelně k porušení základních lidských práv a svobod. Martin Komárek nabízí svůj pohled na poválečnou realitu a nabízí bodový výčet dle něj "nesporných faktů": Benešovy dekrety jsou nemorální. Okradeny a vyhnány byly i děti mladší patnácti let, které nemohly mít právní, mravní ani politickou zodpovědnost za činy svých rodičů. Vyhnáni byli lidé, kteří se za války chovali stejně jako etničtí Češi - mlčky snášeli tyranii, snaţili se zachránit ţivot a majetek své rodiny a doufali v brzký konec války. Dekrety prezidenta republiky jsou v rozporu se základem veškerého práva. Vycházejí z principu kolektivní viny a presumpce viny. Kaţdý, kdo byl občanem Německa, musel dokazovat, ţe byl antifašistou. Benešovy výnosy zůstaly součástí našeho právního řádu a jsou v rozporu s jeho jinou částí, Listinou základních práv a svobod.92

Uplatňování principu kolektivní viny při transferu pochopitelně zdůrazňovaly především hlasy, které s tímto historickým aktem nesouhlasily a morálně jej odsuzovaly. Ti, kteří odsun povaţovali za správné řešení, zpravidla tento argument také přímo nerozporovali. Našly se ovšem výjimky. Filosof Miroslav Bednář nesouhlasí s tím, ţe by byl princip kolektivní viny uplatněn:

91 92

Liška, O. Mladá fronta Dnes. Vyhnání Němců z Brna se musí připomínat. 3.6.2005. Komárek, M. Mladá fronta Dnes. Dekrety: nutné a nemorální. 19.1.2005.

47

Právně u bývalých československých Němců reparační opatření a vysídlení nevycházely z principu kolektivní viny, jak lţivě tvrdí sudetoněmecký landsmanšaft a s ním někteří čeští publicisté, ale z jejich volby občanství (nebo navíc i členství v nacistické straně NSDAP). Ta byla výrazem svobodné vůle, a jednotlivci za ni proto nesli plnou individuální odpovědnost, jako otec paní Colloredo-Mansfeldové.93

Efektivita V historické reflexi těch, kteří povaţovali odsun německých obyvatel z pohraničí za chybu, se čas od času objevil poukaz na to, co v pohraničních oblastech odliv lidí způsobil. Bylo poukazováno na zpřetrhání tradičních kulturních a sociálních vazeb na region, které pak jiţ nikdy nebyly obnoveny; kdysi ţivelné oblasti zůstaly opuštěné, odchod pracovní síly mnohdy způsobil úplný kolaps regionu. Například odchod stovek tisíc Němců z Karlovarského kraje způsobil zánik desítek obcí94, Brno podle Davida Macka (KDU-ČSL) "ztratilo tvůrčí napětí spojené s různorodým měšťanstvem, celé čtvrti se z náhlého zmizení svých tradičních obyvatel dosud nevzpamatovaly"95. Luboš Vedral, toho času editor Mladé fronty Dnes, vidí transfer Němců jako jednu z příčin současného neutěšeného stavu pohraničních regionů: Některé důsledky poválečného odsunu Němců z Karlovarského kraje se zřejmě uţ nikdy nepodaří zahladit. A lze je dát do souvislosti s dnešními statistickými čísly o vzdělanosti, počtech rozvodů a mnoha dalších. Nucený odchod stovek tisíc Němců z regionu znamenal zánik desítek obcí a výrazně změnil ţivot na venkově.96

Argument úpadku pohraničních oblastí v podstatě upozorňuje na to, ţe jsme odsunem potrestali především sami sebe - kdysi prosperující obce buď rovnou zmizely, nebo se proměnily v neefektivní místa s ekonomickými a sociálními problémy. Ve veřejném prostoru s tímto argumentem nikdo nepolemizoval. Důvodem mohla být skutečnost, ţe jde o empiricky doloţitelný argument (a není tedy co rozporovat), mnohem spíše ale hrál roli fakt, ţe se jedná o problém s "pouze" lokální relevancí. Bezpečnost I v novém tisíciletí byla podle mnohých stále aktuální hrozba individuálních i hromadných ţalob ţádajících navracení majetku bývalým obyvatelům Sudet. Tato otázka se řešila především v souvislosti se vstupem České republiky do EU, v rámci které se mohli 93

Bednář, M. Mladá fronta Dnes. Ztráta paměti. 26.1.2005. Česká tisková kancelář. Mladá fronta Dnes. Některé důsledky odsunu se uţ nezahladí. 20.10.2005. 95 Macek, D. Mladá fronta Dnes. Fádní "město bez vlastností", či útulný a otevřený domov? 3.10.2007. 96 Vedral, L. Mladá fronta Dnes. Strach o Sudety je k ničemu! 27.3.2006. 94

48

postiţení dovolávat svých práv u Evropského soudního dvora. Například podle poslance Jana Zahradila (ODS) zde u případných ţalob sice nebyla velká šance na úspěch, ale "stoprocentní jistota tu není"97. Velkou pozornost médií si pak získala přestřelka mezi bavorským premiérem Edmundem Stoiberem a prezidentem Václavem Klausem. Stoiber se nechal při oslavě sudetoněmeckých dnů v Norimberku slyšet, ţe "vstupem Česka do Evropské unie nekončí debata o dekretech prezidenta Beneše" a naopak burcoval, ţe "teď začne opravdový boj". Klaus označil tyto výroky za "drzé" a nesouhlasil ani z reakcí premiéra Vladimíra Špidly, podle něhoţ je otázka dekretů uzavřenou věcí. Klaus v oficiálním prohlášení Hradu uvedl: Nemohu souhlasit s postojem českého premiéra, který se ve včerejší reakci snaţil Stoiberova slova bagatelizovat a nepřiměřeně uklidňovat naši veřejnost tím, ţe v Evropské unii sudetoněmecké poţadavky vůči České republice nemají šanci. Opak je totiţ pravdou a je nutno říci to s plnou naléhavostí a váţností, ač bez hysterie.98

S neotřelým nápadem pak přišla sociální demokracie v Ústeckém kraji, kdyţ slíbila a posléze v zastupitelstvu prosadila zřízení fondu, kterým současným majitelům kdysi zabavených nemovitostí hodlá pomoct. Podle představ členů ČSSD by se jednalo o vyčlenění milionu korun, z nichţ by se zaplatil špičkový právník, který by pomáhal s případnými ţalobami sudetských Němců. Podle předsedy severočeské ČSSD Jaroslava Foldyny "je to nezbytně nutné", protoţe reálně hrozí série ţalob: Mám signály o tom, ţe se ty ţaloby chystají, nebo jsou uţ připraveny k podání u soudu ve Štrasburku.99

Nová vlna obav z revize Benešových dekretů se poté objevila o několik let později v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy. Velký odpůrce tohoto dokumentu, prezident Václav Klaus, za velkého zájmu médií pravidelně varoval před moţným prolomením dekretů po přijetí smlouvy. Při této příleţitosti nezapomínal připomínat, ţe mu jde o české zájmy a podporovatelé "eurosmlouvy" je podle něj nehájí100. Silná slova volil tehdejší europoslanec a Klausův názorový spřízněnec Vladimír Ţelezný:

97

Anonymní autor (dan). Právo. Zahradil: přijdou majetkové ţaloby proti dekretům. 1.3.2004. Bek, L. - Linková, J. Právo. Klaus: Stoiberovy výroky jsou drzé. 1.6.2004. 99 Veselý J. Mladá fronta Dnes. ČSSD ţádá milion na ochranu před vyhnanci. 21.6.2004. 100 iDNES.cz. Mladá fronta Dnes. Klaus se opřel do své ODS a bojí se o Benešovy dekrety. 14.5.2008. 98

49

Myslím, ţe tady jde skutečně o přeţití českého státu. A to z hlediska subsidiarity, tedy zachování vlastní nadřazenosti nad předpisy EU, ale především to zakládá mimořádné, smrtelné nebezpečí z hlediska případného pokusu o revizi Benešových dekretů.101

Objevuje se také zcela nová linie argumentace týkající se bezpečnosti. Nově zde nejde pouze o naši bezpečnost v partikulárním smyslu (riziko navracení majetku), ale o zachování míru a bezpečí všech, včetně vyhnaných Němců. Odsun Němců byl tedy prevencí před rozpoutáním nové války. S tímto argumentem vstupuje do diskuze opět V. Klaus, který svým článkem reaguje na historika E. Mandlera. Ten naopak odsun (který označuje za etnickou čistku) vidí jako výsledek dlouhodobé snahy československých politických elit vytvořit národní - slovanský - stát. A právě poválečný vývoj nabízel unikátní příleţitost se Němců a Maďarů (i s poţehnáním vítězných mocností) zbavit. Podle Klause je v tomto vidění nepřípustné zaměňování příčiny a následku (my jsme zlo nerozpoutali) a pokračuje: Naše země - se souhlasem vítězných mocností - vyuţila tehdejší chvíle a jednoznačné atmosféry, v níţ převládl názor, ţe je viníky světové války třeba potrestat a ţe je třeba řadou preventivních opatření zabránit vzniku války nové. Podílela se proto aktivně na transferu Němců z našeho území. Vytvoření etnicky čistého slovanského státu na našem území nebylo cílem nikoho.102

Klaus svůj postoj opírá o zajímavý a ne nelogický předpoklad: Troufám si říci, ţe to, co se stalo, bylo i obranou před potenciálními podobnými budoucími nebezpečími. ... Lidé si v roce 1945 mysleli, ţe nesmějí udělat stejnou chybu, jaká byla udělána v roce 1918, kdy se také zdálo, ţe se něco tak hrozného jako první světová válka nemůţe opakovat.103

Podle Davida Webera z Ústavu soudobých dějin Akademie věd podobně smýšlel ve své době také sám Edvard Beneš. Ten prý povaţoval vyhnání Němců za jediné vhodné řešení, aby se předešlo dalším etnickým konfliktům.104

101

Adamičková, N. - Königová, M. Právo. Eurosmlouva otevírá cestu k revizi dekretů. 21.1.2008. Klaus, V. Mladá fronta Dnes. Uţ je třeba říci rozhodné ne! 6.6.2005. 103 Tamtéţ. 104 Holub, P. Hospodářské noviny. Beneš - častý zdroj konfliktů. 27.5.2005. 102

50

6.1.2.2 Problémy Symboly Příběhy bývají zpravidla vystavěny tak, ţe lze snadno odlišit dobro od zla (řečeno se Stoneovou oběť a padoucha). V našem případě se většinou jedná o skutečné příběhy, svědectví, jeţ mají poukázat na nespravedlnost a bezpráví odsunu. Obětí jsou v těchto příbězích reální sudetští Němci, nevysloveným, spíše tušeným padouchem E. Beneš se svými dekrety, či neosobně akt vyhnání. Příběhy jsou psány sugestivním jazykem: Bojoval v československé zahraniční armádě v Anglii, spolu s Američany osvobozoval západní část republiky. Jen těţko lze tedy Fredu Kittelovi upřít, ţe byl za druhé světové války antifašistou. Přesto ho stihl stejný osud jako tři milióny Němců ze Sudet: po květnu 1945 byl diskriminován a donucen - podruhé během deseti let - k emigraci.105

Chápeme-li metaforu jako snahu o analogii, podobně jako v předchozím sledovaném období, i zde je odsun Němců připodobňován k jiným (historickým) událostem. Cílem je zpravidla zdůraznit a, podobně jako u příběhů, ukázat vyhnání Němců jako akt bezpráví. Na konci 90. let jsme se setkávali se srovnáváním k vyhnání Albánců z Kosova, nyní se objevovala například analogie106 (a její rozporování107) odsunu Němců s Arménskou genocidou. Pozornost přitáhla také kontroverzní analogie ministryně bez portfeje Dţamily Stehlíkové, která přirovnala vyhnání Němců k tehdejší, mediálně velmi známé, kauze vystěhování Romů z centra Vsetína108. Novináři i politici taktéţ sahali po jazykových metaforách. Jejich vyjádření neobsahovala pravidelně se opakující vzorce (snad s výjimkou poměrně častého obrazu odsunu jako "doby temna", "temné kapitoly dějin" apod.), vţdy spíše záviselo na konkrétní situaci, v jejíţ spojitosti byla otázka dekretů diskutována. Kupříkladu v červenci roku 2005 reagoval na Paroubkovo zamýšlené morální ocenění německých antifašistů opět prezident Klaus. Ten označil premiérův návrh za "mimořádně nešťastný a nebezpečný, jde podle něj o "otevírání Pandořiny skříňky".109 O více neţ měsíc později, kdy k ocenění antifašistů formou vládního prohlášení skutečně došlo, Klaus hovořil o "politické hříčce" a "chybném, zbytečném a prázdném gestu"110. Klausova prohlášení lze zároveň 105

Kleknerová, Z. Hospodářské noviny. Příběhy psané dekrety. 2.8.2005. Hruška, B. Právo. Fenomén vyhánění srovnáváme jako první. 19.8.2006. 107 Tureček, B. Právo. I masakry Arménů zasluhují spíš odborný, neţ politický metr. 14.10.2006. 108 Kopecký, J. Mladá fronta Dnes. Ministři se přou, kdo zlepší Romům bydlení. 20.2.2007. 109 Anonymní autor (gö, kov, čtk). Právo. Paroubek: Klaus se odmítáním gesta přiblíţil landsmanšaftu. 14.7.2005. 110 Anonymní autor (gö). Právo. Klaus: Je to chybné a prázdné gesto. 25.8.2005. 106

51

vnímat jako poměrně nejednoznačná. Co má na mysli onou politickou hříčkou? Myslí tím, ţe jde o uměle vytvořené téma (čemuţ nasvědčuje adjektivum "zbytečné"), které do jisté míry slouţí k jakémusi "zabavení" politiků (proto uţití zdrobněliny "hříčka")? Nebo vláda rozehrává nebezpečnou hru s těţko odhadnutelnými důsledky? Pokud ano, jaká rizika ocenění představuje? Příčiny Stoneová rozlišuje kauzální příběhy podle toho, zda jsou příčiny neřízené či kontrolované a následky zamýšlené či nezamýšlené. Je-li něco mimo kontrolu vykonavatele politické autority, je mnohem snazší obhájit případný negativní výsledek. Naopak ti, kdo s podobnou interpretací nesouhlasí, se snaţí ukázat, ţe to, co vypadalo jako náhoda, bylo ve skutečnosti záměr a výsledek promyšlené akce.111 V tomto smyslu do debaty o příčinách odsunu nově vstoupily také okolnosti masakru v Ústí nad Labem z 31. července 1945. Po výbuchu muničního skladu, který vyprovokoval masakr, tehdy zahynulo zhruba 50 Němců. V roce 2005 vyšla o této události nová kniha, ve které autorská trojice historiků shrnuje všechny doposud známá fakta. Pozornost vzbudilo jejich prohlášení, ţe výbuch skladu zbraní i následný masakr byl Čechy předem připraven. Podle jednoho z autorů, Jana Havla, byla událost zorganizovaná ministerstvem vnitra ve spolupráci s ministerstvem obrany. Cíl byl jediný - ovlivnit rozhodnutí mocností na právě vrcholící postupimské konferenci ve prospěch odsunu Němců.112 Dochází tak zajímavému posunu v chápání příčin odsunu - rozhodly o něm sice velmoci, ovšem byl zde evidentní zájem nejvyšších politických kruhů toto rozhodnutí ovlivnit. Příčiny odsunu Němců - krvavé konflikty mezi Čechy a Němci - tedy mohly být "kontrolované" a následky - rozhodnutí velmocí o odsunu - veskrze zamýšlené. Podle některých známe naprosto konkrétního původce a realizátora odsunu Němců komunisty. KSČ se snaţila dokázat, ţe je "národní a nejdůslednější stranou, která chce dokončit proces národní revoluce, coţ v praxi znamenalo dosáhnout za kaţdou cenu odsunu Němců"113. E. Mandler vidí příčinu v kombinaci radikálního nacionalismu a komunismu: Naše politika také neví a nechce vědět, ţe poválečná revoluce s vyhnáním Němců, s majetkovými konfiskacemi a nucenou demokracií byla výplodem aliance radikálního nacionalismu a komunismu.114

111

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making. s. 189-197. Krsek, M. Mladá fronta Dnes. Historik: Výbuch skladu a vraţdění měly dát podnět k odsunu. 28.7.2005. 113 Pehr., M. Lidové noviny. Proč komunisté vyhráli. 22.5.2006. 114 Mandler, E. Mladá fronta Dnes. Poměr sil v únoru 1948. 24.2.2005. 112

52

Historik František Hanzlík, který se specializuje na poválečné období, je ovšem přesvědčen, ţe vinu za poválečný masakr není moţné hledat jen u komunistů. Podle něj komunisté takovou moc, jaká je jim připisovaná, ještě v té době neměli, a vidět v nich viníky poválečných masakrů je "zkreslená představa, která odporuje reálným faktům"115. Tento spor ovšem nevyvolal širší diskuzi a zůstal předmětem názorové výměny de facto pouze mezi několika historiky, kteří do novin přispívali.

Rozhodování V otázce Benešových dekretů se nestávalo příliš často, aby politici namísto proklamací vybírali a volili reálné rozhodnutí (a z dimenze policy se dostávali na pole politics116). Výjimkou byla situace kolem ratifikace Lisabonské smlouvy, ke které její odpůrce, prezident Václav Klaus, odmítl připojit jako poslední signatář svůj podpis. Klaus tehdy své rozhodnutí vysvětloval obavou z "ohroţení právní jistoty a ohroţení vlastnických vztahů v naší zemi" 117 (risk-benefit analysis) a poţadoval výjimku ze smlouvy. Na tahu byli čeští politici i čelní představitelé Unie, kteří hledali cestu z této zablokované situace. Jedinou parlamentní stranou, která ostře kritizovala Klause, byli Zelení. Řešení nastínil předseda Ondřej Liška: Nastala extrémní situace, kdy je potřeba uvaţovat o odvolatelnosti prezidenta republiky.118

Náklady tohoto rozhodnutí jsou vysoké (sloţitá procedura odvolatelnosti s malou šancí na úspěch, další zhoršení vztahů s prezidentem apod.), ale zisky jsou také nemalé (zabránění odsunu ČR na periferii EU, posílení stran v systému, zbavení se "nepřátelského" prezidenta). K tomuto kroku ovšem chyběla větší politická podpora a Fischerova vláda nakonec zvolila méně riskantní a méně "nákladný" postup. Klausovi navrhla, ţe se pokusí vyjednat jeho výjimku výměnou za to, ţe prezident nevznese ţádné další poţadavky.119

115

Navara, L. Mladá fronta Dnes. Komunisté takovou moc tehdy neměli, říká historik. 24.5.2006. O trojdimenziálním rozdělení politiky více v: Cabada, L. – Kubát, M. a kolektiv. Úvod do studia politické vědy. s. 53-55. 117 Palata, L. Lidové noviny. Evropa nemá na výběr. Musí Klausovi ustoupit. 10.10.2009. 118 Tamtéţ. 119 Kreč, L. Hospodářské noviny. Vláda chce Klausův slib, ţe podepíše. 13.10.2009. 116

53

Zájmy Strategie zájmy představuje vymezení hranic mezi "my a oni", "spojenci a nepřáteli" s popisem toho, kdo z kterého moţného řešení bude profitovat. Pro jednotlivé strany konfliktu, kterým záleţí na výsledku rozhodnutí, se pak pouţívá termín "zájmy"120 Stoneová souboj zájmů nejčastěji interpretuje jako střet "dobrých", ale slabých zájmů (řadí sem zájmy dlouhodobé, duchovní, kolektivní atd.) a "silných", avšak "zlých" zájmů (např. krátkodobé, individuální, materiální). Zjednodušeně řečeno jde o souboj mezi zájmem veřejným (který by měl být chráněn vykonavateli politické autority) a soukromým.121 Z výše uvedeného konceptu vyplývá, ţe se Stoneová pohybuje primárně v dimenzi interní, vnitrostátní politiky, kde probíhá střet mezi privátními a veřejnými zájmy. V našem případě má však policy paradox charakter mezistátního střetu, kde na jedné straně stojí národní zájmy (které jsou slabé a je potřeba je chránit), na opačné straně externí, cizí zájmy. Do role ochránce českých zájmů se pravidelně stavěl Václav Klaus a logika střetu podle něj byla následující: kdo chce jakýmkoliv způsobem revidovat Benešovy dekrety, nehájí české zájmy, a naopak, pro obhájce národních zájmů jsou dekrety nedotknutelné. Revize pak v Klausově představě hrozila především ze strany Evropské unie - ať uţ při samotném vstupu České republiky do ní (2004), tak při přijetí zásadního dokumentu - Lisabonské smlouvy (2009). Václav Klaus pochopitelně nebyl jediný, kdo danou pozici zastával (zdatně mu sekundovali např. europoslanci Jana Bobošíková nebo "umírněnější" Jan Zahradil), a podporu svých názorů v otázce dekretů pravidelně nacházel u komunistů a části občanských demokratů. Někteří senátoři těchto dvou stran se společně postavili právě proti Lisabonské smlouvě122, na evropské úrovni pak europoslanci za ODS a KSČM často nacházeli společnou řeč právě s odkazem na národní zájmy123. Tehdejší prezident byl však s tématem Benešových dekretů zdaleka nejvíce spojován. Důvodů je celá řada; prezident se k tématu bezesporu rád vyjadřoval, přičemţ domácími politiky byl kritizován, ţe svými postoji dělá soukromou politiku odlišnou od vládní linie. Prezidentova prohlášení si zaručeně získávala pozornost médií, která se jeho postoji pravidelně (a někdy aţ obsesivně) zabývala. Především v době ratifikace Lisabonské smlouvy pak docházelo k přestřelkám mezi Klausem a vrcholnými evropskými politiky. 120

Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making, s. 210. Tamtéţ, s. 228. 122 Kalenský, J. - Kolář, P. Lidové noviny. Senátoři ODS se kvůli Lisabonu spojili s komunisty. 16.10.2009. 123 Šafaříková, K. Lidové noviny. KSČM, spojenec ODS. 18.1.2008. 121

54

Komentátoři seriózních médií s kritikou Klause nešetřili, kritické články drtivě převaţovaly a kumulovaly v době ratifikace Lisabonské smlouvy: Jestliţe přesto hlava státu povolává vyčpělé přízraky do "poslední bitvy" proti Lisabonu, nemá to s ochranou naší svrchovanosti nic společného. Je to neblahé znamení, ţe Klausovi uţ vůbec nezáleţí na pověsti a bezpečném zakotvení země, v jejímţ čele stojí.124 Klausovo vystoupení bude mít nepříjemné následky. Nejen, ţe se mu jistě podaří poplést některé lidi u nás. Ale před očima celé Evropy nás znovu staví do role zakomplexovaných ustrašenců, kteří se pořád ještě bojí hrstky bavorských důchodců. ... Václav Klaus nám svými umanutými návraty k vyčpělým myšlenkovým schématům prospívá snad jen tím, jak je s kaţdým jeho výpadem jasnější, ţe tudy cesta skutečně nevede.125

Za toto vydírání EU a partnerských zemí zaplatí ČR vysokou cenu. Je to situace, na kterou se nezapomíná a kterou nám samozřejmě v budoucnu připomenou. Kdyby se mě někdo před týdnem zeptal, jestli je moţné, aby si prezident kladl pro ratifikaci další podmínky, tak se mu vysměji a řeknu, ţe to je moţné v orientálních despociích, ale ne v ústavním státě126.

Nebývale ostře se směrem ke Klausovi vyjadřovali také politici. Premiér Vladimír Špidla označil prezidentův poţadavek ke smlouvě jako "pouţívání ideologie strachu" a bývalý Klausův stranický kolega Alexandr Vondra jeho tah s Benešovými dekrety nazval "útokem proti Občanské demokratické straně". Kriticky se na adresu Klause vyjádřil i jindy zdrţenlivý exprezident Václav Havel. Klaus podle něj poškozuje jméno České republiky: Předtím, neţ byl zvolen, měl jasně vyloţit karty, aby ti, kteří ho volí, věděli, co lze očekávat. Jeho počínání škodí této republice, je neodpovědné, je to nepochopení charakteru naší ústavy.127

6.1.2.3 Řešení Do kategorie řešení v podání Stoneové spadají nástroje, pomocí kterých přimějeme ostatní, aby jednali nějakým způsobem - jde o zamýšlené, prezentované či realizované politické akce slouţící pro koordinaci chování a naplňování kolektivních cílů. Stoneová tyto nástroje chápe jako formy vyuţití moci a ve svém modelu rozlišuje pět strategií.128 124

Leschtina, J. Hospodářské noviny. Jiří Leschtina: Prezidentovy přízraky. 12.10.2009. Matějka, O. - Spurný, M. Mladá fronta Dnes. Poslední křeč Václava Klause. 13.10.2009. 126 Česká tisková kancelář. Právo. Přibáň: Na Hradě jako v orientální despocii. 14.10.2009. 127 Rovenský, J. Právo. Havel: Klaus škodí této republice. 16.10.2009. 128 Stone, D. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making. s. 261. 125

55

Pokud bychom ovšem přistoupili na to, ţe dané akce mohou být spíše symbolického charakteru (bez vyuţití moci), a dosahujeme pomocí nich nanejvýš abstraktních cílů, lze zmínit tři často prezentované formy "řešení" ve veřejném diskurzu - omluvu, debatu na dané téma či jeho ignorování. Omluva z úst českých politiků nezaznívala často, opakovaně k ní ovšem byli vyzýváni německými činiteli i některými českými komentátory. Ze strany novinářů byla tato výzva zpravidla uváděna jako jakési morální uzavření tragické historické kapitoly, kterou není vhodné a uţitečné dnes vnášet do politiky. Jedním z mála politiků, kteří k omluvě našli odvahu, byl například europoslanec Libor Rouček (ČSSD).129 Potřebu o tématu Benešových dekretů neustále mluvit pak vysvětluje historik Petr Placák. Na otázku, zda při své aktivitě zaměřené na zrušení dekretů očekával úspěch, odpovídá nekonformním jazykem: Ne. Spíš mi šlo o to, aby se o tom mluvilo, aby lidé tyhle dějinné divnosti nepřijali za své. Je to obrana sebe sama a prostoru, ve kterém ţiju. Kdyby společnost najednou začala brát komunisty nebo jakýkoliv jiný hnus jako něco naprosto normálního, bylo by nesnesitelné v takové společnosti ţít.130

Více se ovšem našlo těch, kteří nepovaţují za dobré se dekrety jakýmkoliv způsobem zaobírat: je to téma minulosti a raději se zaměřme na budoucnost. Například slovy Jana Švejnara nemá smysl se "touto starou historií" vůbec zabývat, protoţe "jak Německo, tak my před sebou máme mnoho smysluplnějších výzev"131. Stimuly V kategorii rozhodování byl jiţ načrtnut problém s ratifikací Lisabonské smlouvy. Václav Klaus se tehdy obával, ţe by Evropský soudní dvůr mohl na základě Listiny základních práv a svobod (která je součástí smlouvy) přezkoumat Benešovy dekrety a prohlásit je za protiprávní. Český prezident tedy poţadoval záruky, ţe odsun Němců zůstane nedotknutelný. Nebylo jasné, jak by takové záruky měly vypadat, a stejně tak bylo těţké odhadovat, zda po případném vyřešení problému Klaus smlouvu bez dalšího podepíše. Celá Evropská unie se tak krok od dokončení ratifikace ocitla v nejistotě a hledalo se východisko. Český prezident byl ve zjevné výhodě; i přes enormní tlak ho prakticky nikdo nemohl donutit, aby jednal, kdeţto Unie potřebovala jeho podpis, aby smlouva mohla začít platit. S první pobídkou přišli evropští lídři, kteří slíbili, ţe na nejbliţším summitu přijmou speciální 129

Anonymní autor (kov). Právo. Rouček se omluvil za odsun Němců. 10.6.2011. Kaprálová, D. Mladá fronta Dnes. Standardní občanské postoje. 4.11.2006. 131 Kramer, A. Právo. Je na čase odblokovat naši politickou scénu, říká Jan Švejnar. 22.12.2007. 130

56

dodatek - ten měl Čechům zajistit, ţe při další změně evropské legislativy dojde k zapracování sudetoněmeckého problému. Klausův tajemník Jakl však v médiích uvedl, ţe přijetí deklarace k Lisabonské smlouvě by bylo málo. Doslova prohlásil: Rozhodně by to nebyla garance. Nebyla by to záruka.132

Bylo jasné, ţe záruky evropských lídrů euroskeptického prezidenta nepřesvědčí. S "výměnným obchodem" tak poté přišla vláda Jana Fischera. Ten sice několikrát prohlásil, ţe povaţuje prezidentův poţadavek za zbytečný, je ovšem připravený o něm s evropskými partnery jednat. Výměnou za to Klaus přislíbí, ţe jiţ nebude klást další překáţky ratifikačnímu procesu. Fischer vzkázal na Hrad: Vláda po důkladném posouzení všech vnitropolitických i zahraničněpolitických souvislostí deklaruje svoji připravenost jednat s evropskými partnery o moţném řešení vzniklé situace. Prezident vládě poskytne jednoznačnou garanci, ţe pokud bude podmínka splněna, bezodkladně dokončí ratifikaci.133

Prezident Klaus nakonec dosáhl svého - Evropská unie vyhověla tím, ţe přislíbila České republice stejnou výjimku, jaká platí i pro Spojené království a pro Polsko134. Svého cíle dosáhl ovšem také Fischerův kabinet, Klaus poté jiţ nevznesl další poţadavek. Pravidla Jiţ v kapitole spadající do období přijetí česko-německé Deklarace bylo řečeno, ţe mnozí politici brali tento dokument jako bernou minci v otázce Benešových dekretů. S odstupem času nebyl odkaz na Deklaraci tak častý, nicméně někteří politici se na ni nadále odvolávali při snaze německých politiků či členů Sudetoněmeckého krajanského sdruţení toto téma nastolovat. Premiér Topolánek tak například reagoval na domněnky, ţe jeho vláda otevřela dialog o poválečném odsunu a o dekretech prezidenta Edvarda Beneše: Otázky minulosti odmítáme i nadále otevírat a otázky naší spolupráce se Spolkovou republikou Německo se budou řídit principy česko-německé Deklarace.135

132

Kreč, T. Hospodářské noviny. Sliby z EU prezidentovi nestačí. 12.10.2009. Kalenský, J. - Šupová, T. - Kolář, P. Lidové noviny. Vláda se postaví za Klause. Kdyţ slíbí, ţe pak podepíše. 13.10.2009. 134 Evropský parlament však nakonec odmítl doporučit výjimku k přijetí do Listiny práv EU s tím, ţe je to zbytečné (viz. např. Šlajchrtová, L. Lidové noviny. Klausovu výjimku smetli ze stolu. 23.5.2013.) 135 Anonymní autor (gö). Právo. Topolánek: minulost otevírat odmítáme. 19.6.2008. 133

57

Podle některých Deklarace (spolu s dodatkem ke smlouvě mezi SRN a ČSFR z roku 1992) vyřešila i majetkoprávní spory a snaha vymáhat dnes majetek je tak v podstatě "hrou proti pravidlům". Europoslanec Richard Falbr (ČSSD) takto argumentoval Vladimíru Ţeleznému, podle kterého Lisabonská smlouva v tomto ohledu představovala hrozbu: Navracení majetku odsunutým sudetským Němcům či jejich potomkům přece vůbec nepřipadá v úvahu. Tato skutečnost byla opakovaně stvrzena například v dodatku ke smlouvě mezi SRN a ČSFR z roku 1992 anebo v Česko-německé deklaraci z roku 1997.136

Je zřejmé, ţe politikům se Deklarace "hodila" především jako rychlá a jasná odpověď těm, kteří téma znovu otevírali. Otázka Benešových dekretů pro ně byla zkrátka vyřešena a patří do minulosti. Spor o to, zda rušit či nerušit Benešovy dekrety, zde ovšem byl nadále přítomen a komplikoval tehdejší diplomatické vztahy s našimi německými a rakouskými sousedy. Zcela jednotná nebyla ani česká politická scéna. Drtivá většina politiků ve veřejných prohlášeních zastávala názor, který dobře shrnuje výrok premiéra Mirka Topolánka pronesený na pietním aktu k 60. výročí Benešova úmrtí: Benešovy dekrety jsou základem našeho právního řádu, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Je na nich postavena celá poválečná konstrukce a já si vůbec nedovedu představit, ţe by se mohly kdy nějaké Benešovy dekrety jako základ právního řádu Československa rušit nebo nějakým způsobem jejich platnost zpochybňovat.137

Většina politiků tedy povaţovala dekrety za nedotknutelné, je ovšem nejasné, zda racionálním důvodem pro tento postoj byla skutečně jejich neoddělitelnost od právního řádu. Podle Karla Schwarzenberga (toho času senátora a kandidáta na ministra zahraničí) jsou Benešovy dekrety "historické dokumenty, jeţ nejsou součástí ústavy" a proto nelze očekávat jejich zrušení.138 Oproti předchozí debatě se nám situace komplikuje; podle první verze je nepřípustné dekrety rušit, jinak hrozí eroze právního řádu, podle té druhé dekrety nelze zrušit právě z toho důvodu, ţe součástí právního systému vůbec nejsou. Pohledem Policy Paradoxu se jednalo o rozdílné vnímání výchozího stavu, na kterém se ovšem musíme shodnout, chceme-li, aby bylo pravidlo vyţadováno.

136

Falbr, R. Právo. Ţelezný jen plaší. 29.1.2008. Orholz, P. Právo. Klaus i Topolánek uctili Beneše. 4.9.2008. 138 Anonymní autor (nek). Právo. Schwarzenberg: stal jsem se nástrojem Klausovy nelibosti. 30.12.2006. 137

58

Fakta Někteří autoři přicházeli s poznatky, které označovali jako dosud nepoznaná či opomíjená fakta. Prezentovali je s explicitní či implicitní domněnkou, ţe daná skutečnost změní naše dosavadní vnímání Benešových dekretů. Kupříkladu advokát Václav Král u dekretů zpochybňuje samotný přívlastek "Benešovy" s tím, ţe prezident Beneš nebyl oním rozhodujícím činitelem. Málo známá je podle něj síla tehdejších prezidentských pravomocí: A tu jsme u prvé, obecně málo známé a málo diskutované skutečnosti, jaké pravomoci měl podle tehdejší ústavy prezident. Po druhé světové válce byla obnovena platnost ústavní listiny první republiky (vyhláška ministra vnitra č. 30 z 27. 7. 1945), podle které měl prezident, stručně řečeno, pravomoci minimální. Sám nemohl dekrety vyhlašovat a vládnout jimi jako jedinec, k tomu bylo zapotřebí vlády, byť dočasné, a parlamentu, nazývaného tenkrát Národním shromáţděním, byť také Prozatímním.139

Podle experta na mezinárodní právo, Richarda Krále, je při reflexi poválečných událostí prvním problémem zmatení pojmů. Správné není označení odsun (které navozuje představu jednostranného aktu), ani emociálně zabarvené slovo vyhnání, ale je potřeba vycházet z anglického či ruského originálu Postupimské dohody, ve které Spojenci o vysídlení Němců rozhodli. V anglickém textu je pouţit obecný a značně neutrální termín transfer, coţ lze přeloţit jako přemístění. Ruský originál je pak ještě výstiţnější - nalezneme zde termín pereselenije, coţ znamená přesídlení.140 S nápadem sestavit komisi historiků pro zkoumání společné minulosti přišli, podobně jako před lety premiér Zeman a rakouský kancléř Klima, v září 2009 také tehdejší ministři zahraničí těchto dvou zemí. Jan Kohout a Michael Spindelegger povaţovali za uţitečné zhodnotit společné historické momenty: Ministři chtějí udělat ve společné historii jasno, a proto včera v mikulovském zámku podepsali memorandum o vzniku českorakouské skupiny historiků, která se pokusí najít objektivní pohled nejen na Benešovy dekrety, ale například i na rok 1968, kdy hodně Čechů emigrovalo právě do Rakouska.141

Objektivní pohled na minulost, který je od výsledků komise očekáván, značí, ţe ministři chápou fakta jako neutrální. Jak jiţ však bylo řečeno v předchozím případě, fakta zpravidla podléhají interpretaci a představa nalezení objektivní pravdy je tak spíše iluzorní.

139

Král, V. Právo. Král Lear Pavla Kohouta. 23.3.2004. Král, R. Právo. Transfer, odsun, přemístění, nebo přesídlení. 4.5.2004. 141 Anonymní autor (vha). Mladá fronta Dnes. Historici posoudí Benešovy dekrety. 10.9.2009. 140

59

Práva Ve veřejném prostoru se také v tomto období spekulovalo, zda jsou Benešovy dekrety platné, případně zda mají Němci nárok doţadovat se kdysi zabaveného majetku. Exsenátor a právník Petr Pithart například takto reagoval na otázku týkající se zrušení dekretů: Ty dekrety ztratily svoji právní účinnost. To říkám jako právník. To znamená, ţe z nich nemohou vznikat ţádné nové právní vztahy, a otázka jejich zrušení je tedy irelevantní a nadbytečná.142

Přestoţe tu tedy podle Pitharta neexistuje šance na úspěch v případě domáhání se majetku ze strany Němců, někteří politici povaţovali za nezbytné se proti potenciálním pokusům tohoto typu pojistit. Konkrétně tomu tak bylo v době ratifikace Lisabonské smlouvy. Jak jiţ bylo zmíněno, prezident Václav Klaus se tehdy obával prolomení Benešových dekretů a s tím spojených majetkových nároků sudetských Němců. Přestoţe Klaus nikde explicitně neřekl, ţe sudetští Němci nemají na ztracený majetek nárok, všemoţně bojoval proti jeho moţnému navracení a implicitně tím tak vlastně dával najevo, ţe nároky bývalých obyvatel Sudet jsou neoprávněné. Většina expertů tehdy vyvracela Klausovy obavy; podle Zbyňka Dubského z Vysoké školy mezinárodních vztahů je "retroaktivita143 práva nepřípustná" (prakticky stejně argumentovali také ředitel Ústavu státu a práva AV ČR Vladimír Balaš nebo politolog Milan Znoj), podle Jana Kudrny z katedry Ústavního práva UK "[Klausem] uváděné nebezpečí nehrozí"144. Europoslanec Jan Zahradil sice povaţuje nebezpečí prolomení za marginální, o pojistku by se ovšem pokusil: V kaţdém případě bychom měli a mohli ještě usilovat o nějakou dodatečnou výjimku z tzv. Charty základních práv a svobod, která je přílohou Lisabonské smlouvy, resp. z těch jejích pasáţí, které by teoreticky mohly slouţit k odstartování nějakých pokusů o prolomení poválečných konfiskací. Nicméně podle Lisabonské smlouvy nepřipadá v úvahu ţádná retroaktivita, takţe podle mě je toto nebezpečí malé a spíše teoretické.145

Klausovy obavy sdílel jako jeden z nemnohých expert na majetkové právo Aleš Pejchal. Uznává sice, ţe smlouva nemá retroaktivní účinky, ovšem při vynalézavé argumentaci je podle něj moţné v majetkovém sporu uspět i bez retroaktivní logiky:

142

Kramer, A. Právo. Kocovina po srpnu 1968 nám nalomila charakter. 6.3.2004. Termín označující zpětnou účinnost (popř. zpětné působení) právní skutečnosti (např. zákona). 144 Kalenský, J. Lidové noviny. "Ţádné nebezpečí nehrozí". 12.10.2009. 145 Autor neznámý. Lidové noviny. Výslech. 9.12.2008. 143

60

Hned v článku druhém Smlouvy o EU je upraven, a zcela správně, zákaz jakékoli diskriminace pro všechny občany unijních států v celé Unii. Propříště se tedy bude moci např. německý nebo rakouský občan dovolávat tohoto ustanovení, ţe je diskriminován na území ČR v otázce majetkových nároků pro svoji státní příslušnost.146

Podobnou otázku prý zatím ţádný soud z hlediska evropského práva neřešil. Jednalo by se tedy o naprosto nový problém s nejasným rozuzlením.

Moc Vyuţití kategorie moci jakoţto nástroje přesunu rozhodovacích pravomocí od jednoho aktéra k druhému, nebylo v problematice Benešových dekretů obsaţeno přímo. Ke konkrétním krokům, které někteří deklarovali provést (například zrušení dekretů, finanční odškodnění sudetských Němců apod.), nikdy nedošlo, a proto ani nevyvstala otázka (a případný spor o to), kdo má oprávnění o daných krocích rozhodnout. Nepřímo lze ovšem spory o decision-making nalézt v kauzách, které s dekrety souvisely. Největší snaha o změnu při procesu utváření rozhodnutí (konkrétně změna toho, kdo nakonec rozhodne) byla patrná ve vypjaté situaci kolem ratifikace Lisabonské smlouvy. Prezident Klaus tehdy odmítal připojit k dokumentu svůj podpis, kterým měl formálně dokončit schvalovací proces (smlouvu předtím schválili obě komory parlamentu). Politici se proto snaţili nalézt způsob, jak z procedury prezidenta vynechat. Tehdejší senátor a exministr pro evropské záleţitosti Alexandr Vondra (ODS) navrhoval zapojení Ústavního soudu: Je naprosto nutné, aby vládě garantoval, ţe smlouvu podepíše do konce roku. Pokud by takovou garanci odmítl, tak se vláda má obrátit na Ústavní soud, aby rozhodl, kdo je příslušný, aby smlouvu za ČR podepsal.147

Vondra tedy poţaduje "jednorázové" řešení, které by pomohlo vyřešit konkrétní aktuální problém. Poslanec Zdeněk Jičínský naopak navrhuje krok, který by z dlouhodobého hlediska zabránil opakování podobné situace. "Nedůstojnou hru" prezidenta o ratifikaci smlouvy podle něj do značné míry dovolily nejvyšší ústavní orgány, které "trpěly jeho protiústavní chování". Nasnadě je tedy úprava prezidentských pravomocí: V kaţdém případě by se parlamentní reprezentace měla začít váţně zabývat problémy ústavy včetně nezdařilého vymezení ústavní role prezidenta a po důkladné diskusi projednat a schválit změny.148

146 147

Vavroň, J. Právo. Prezident má pravdu, nebezpečí existuje. 12.10.2009. Rovenský, J. Právo. Havel: Klaus škodí této republice. 16.10.2009.

61

Zdaleka nejradikálnější řešení se snaţila prosadit Strana zelených, která chtěla prezidenta přímo odvolat. Jak jiţ však bylo řečeno, pro tento krok neexistovala silná politická podpora.

6.1.2.4 Shrnutí Klíčovými okamţiky ve druhém sledovaném období (a hlavními hybateli naší debaty) byly dvě události - vstup České republiky do EU a ratifikace Lisabonské smlouvy. V souvislosti s nimi se řešila především hrozba majetkových nároků sudetských Němců. Z tohoto tématu vyplynuly dvě nejčastěji reflektované kategorie v diskuzi - bezpečnost (cíle) a právo (řešení). Při morálním hodnocením odsunu bylo často upozorňováno na uplatňování principu kolektivní viny. Vyhnání obyvatel, které spojovala pouze národnost (či jazyk), znamenalo "rovné zacházení" ve zvrácené logice, a pochopitelně porušování základních lidských práv a svobod. Morální soudy tedy byly v diskuzích často vynášeny za pomoci kategorií rovnost a svoboda. Nově se objevuje také kategorie efektivita, v rámci které je upozorňováno na negativní důsledky vyhnání obyvatel po staletí spjatých s regionem. Jiţ zmíněná bezpečnost se řešila v prvém případě v souvislosti s majetkem - znamená náš vstup do EU (s moţností sudetských Němců dovolávat se nově svých práv také u Evropského soudního dvora) a poté Lisabonská smlouva (s Listinou základních práv a svobod) riziko majetkové revize? Druhou linií v kategorii bezpečnost pak byla "historická linie". V ní obhájci odsunu argumentovali, ţe odsun problematické menšiny byl jedinou moţnou prevencí další války. Rámování pomocí symbolů se s předchozí fází shodovalo v metaforách (opět nalezneme několik analogií k odsunu), objevují se příběhy reálných osob s cílem prezentovat otázku jako jednodimenzionální problém (akt bezpráví) a setkáváme se také s nejednoznačnými vyjádřeními. Autoři ve svých příspěvcích opět velmi často vyuţívají odkazování na příčiny. Na případu volby nejlepšího moţného řešení v kauze zablokované ratifikace Lisabonské smlouvy byl patrný jeden z mála případů kategorie rozhodování. Oproti prvnímu sledovanému období se mnohem častěji upozorňuje na to, v čí zájmu je to které řešení. V této disciplíně byl aktivní především tehdejší prezident Václav Klaus, pro kterého jakákoliv (domnělá) revize dekretů znamenala pošlapávání národních zájmů. 148

Jičínský, Z. Právo. Prezident Klaus jedná protiústavně. 13.10.2009.

62

Nástrojů, jeţ měly ostatní přimět ke změně chování, se v diskuzích objevovala celá řada. Někteří povaţovali Benešovy dekrety jako celek za "ránu minulosti", kterou lze zacelit omluvou. Další nabádali, aby se o problému mluvilo, protoţe jen tak se s ním dokáţeme vyrovnat. A nakonec, podle třetí skupiny je třeba Benešovy dekrety nechat být a hledět do budoucnosti. Zmíněná řešení jsou však spíše symbolického, abstraktního charakteru. Naopak velmi reálným politickým nástrojem byla pobídka Fischerovy vlády směrem ke Klausovi v době jeho blokování Lisabonské smlouvy. Premiér Fischer tehdy prezidentovi navrhl, ţe pokud nebude klást další překáţky, vyjedná jím stanovenou podmínku. Jiní politici ovšem nehodlali trpět Klausovi jeho nestandardní postup a snaţili se různými způsoby o změnu v rozhodovacích pravomocích (moc). Prakticky totoţné vzorce jako v předchozí fázi lze nalézt v kategoriích pravidla a fakta a koneckonců také ve velmi hojně se objevující kategorii práv. Neustále přicházely poţadavky na zrušení Benešových dekretů (stát Evropské unie by neměl mít v právním systému normy podobného charakteru) a řešila se velice komplikovaná právní otázka "bezpečnosti" majetku.

6.2

Benešovy dekrety jako téma volební kampaně

6.2.1 Sněmovní a prezidentská kampaň Václava Klause Předchozí kapitola ukázala, ţe Václav Klaus byl výrazným aktérem v problematice Benešových dekretů v období vstupu ČR do Evropské unie i při následných důleţitých kauzách, které se dekretů dotýkaly. Nejinak tomu bude také v následující části analýzy, kde se budeme zabývat léty předcházejícími, konkrétně roky 2002 a 2003. Za tyto dva roky bylo nalezeno rekordních 2953 článků (z celkového počtu 8235), po selekci ponecháno k analýze 131 článků. Důvodem velkého objemu dat je především kampaň ODS (v nichţ hrál dominantní roli lídr strany Václav Klaus) k volbám do Poslanecké sněmovny, které se uskutečnily 14.-15. června 2002. Hlavním tématem kampaně občanských demokratů se staly Benešovy dekrety a jak ukázal rozbor článků, ODS si připravovala půdu pro svojí kampaň dlouho dopředu. Přestoţe tedy ne všechny články spadaly do námi určeného časového kritéria (dva měsíce před konáním voleb), drtivá většina byla označena za "volební". Tematicky totiţ bylo naprosto zřejmé, ţe se (nadcházejících či uplynulých) voleb týkají. Jistou, byť v porovnání se sněmovními volbami marginální, roli hrály Benešovy dekrety také při prezidentské volbě v roce 2003. Důleţitým tématem se staly před třetí volbou, která se konala 28. února, a kdy proti sobě stáli kandidáti Jan Sokol a Václav Klaus. 63

6.2.1.1 Cíle Svoboda a Rovnost Nejdominantnějším obdobím z hlediska nastolování tématu Benešových dekretů bylo období kampaně k červnovým volbám do Poslanecké sněmovny v roce 2002. Jiţ počátkem tohoto roku (v rámci kterého bylo vyhledáno rekordních 2043 článků) však otiskl rakouský týdeník Profil exkluzivní rozhovor s českým premiérem Milošem Zemanem, jehoţ pasáţe vyvolaly bouřlivé reakce. Zeman v rozhovoru několikrát zopakoval, ţe "Rakušané byli prvními spojenci Hitlera, i kdyţ se rádi povaţují za jeho oběti" a o sudetských Němcích prohlásil, ţe byli Hitlerovou pátou kolonou. Podle českého právního řádu se dopustili zrady, zločinu, který se tehdy trestal smrtí. Jejich vyhnání tudíţ bylo mírnějším trestem neţ smrt.149 Premiérovy radikální výroky, ve kterých fakticky připustil princip kolektivní viny při odsunu Němců, vyvolaly širokou mediální diskuzi. Řada komentátorů vyjadřovala potřebu "pravdivě pojmenovat skutečnost", čímţ měli na mysli, ţe odsun Němců mnohdy připomínal nacistické praktiky. Příkladem za všechny budiţ příspěvek novináře Pavla Tigrida: Na tři miliony lidí bylo násilně v dobytčácích vyvezeno ze země, jejich majetek byl bez náhrady zabaven, jejich občanství anulováno. Na základě nepřijatelné zásady o kolektivní vině. Navíc v první fázi tohoto tzv. odsunu došlo z české strany ke krutostem, násilnostem a vraţdám zcela nacistického typu. Jistě, jsou tu polehčující okolnosti (byly z německé strany, dokonce důrazně a často, zmíněny a mohou být připomenuty znovu).150

Rýsuje se nám zde tedy další srovnání. Podle některých si Češi v pohnuté poválečné době v podstatě udělali z německé menšiny obětního beránka, který měl za pomoci nacistických technik trpět za veškeré zlo spáchané Hitlerovým reţimem: Nenávist k německému ţivlu a snahu o odvetu za předchozí příkoří lze psychologicky pochopit. Pochopit však neznamená ospravedlnit. Pochopit lze i člověka, který ve snaze pomstít křivdu vezme zákon do vlastních rukou. V našich zeměpisných šířkách však není zvykem uchylovat se ke krevní mstě, chceme přece ţít v právním státě. V právním státě musí být kaţdá vina doloţena a o trestu rozhoduje soud. Němcům a Rakušanům vyhnaným po válce z Československa se ţádného soudu nedostalo.151

149

Anonymní autor (kov). Právo. Haiderové přicházejí a odcházejí jako Hitlerové. 22.1.2002. Tigrid, P. Mladá fronta Dnes. Česko-německé vztahy jsou dobré, tak proč je kazit? 31.1.2002. 151 Šustrová, P. Lidové noviny. Přiznat chybu není slabost. 6.2.2002. 150

64

Odvetu podle principu "oko za oko, zub za zub" snad lze s přihlédnutím ke kontextu pochopit, nelze ji ale omluvit. Podle mnohých nakládal demokratický právní stát s lidmi stejný způsobem jako totalitní systém. Podobně jako "rovnostářský" princip kolektivní viny je i tento způsob rovnosti povětšinou kritizován.

65

Efektivita V souvislosti s aktuálním politickým děním se v argumentacích objevila také nová linie efektivity. Nově nejde o problémy pohraničních oblastí (i kdyţ i tyto argumenty se objevují), ale o vztahy České republiky se sousedními zeměmi, a o postavení země na mezinárodním poli vůbec. Opět se však jedná o efektivitu v negativním chápání; řada komentátorů kritizovala politiky za to, ţe buď lehkováţně nebo dokonce účelově vytahují citlivou otázku vyhnání Němců. Efekt je podle nich vţdy stejný - poškozování mezinárodních vztahů. Za výše zmíněné výroky byl nejprve kritizován tehdejší předseda vlády Miloš Zeman. Tato aféra měla skutečně za následek zhoršení vztahů s Německem, kdy kancléř Schröder zrušil dlouho plánovanou návštěvu ČR.152 Pikantní je, ţe premiér byl v této době kritizován také Klausovou ODS za to, ţe se vláda "stala největším spojencem rakouských Svobodných při vytváření umělých národních averzí a atmosféry nepřátelské našemu vstupu do EU"153. O měsíc a půl později na zasedání Česko-německého fóra v Berlíně však ODS ústy svého zahraničněpolitického experta Miloslava Bednáře vyjádřila obavu ohledně existence "osy zla" procházející Mnichovem, Vídní a Budapeští, která je namířená proti České republice.154 Podobně jako Zemanovy výroky byl i tento označován za nepatřičný a především zbytečný. Bednáře nejprve podpořil stranický kolega Jan Zahradil, po vlně kritiky se však strana od Bednářových slov distancovala.155 Ke skutečnému a dlouhotrvajícímu nastolení tématu došlo aţ s volební kampaní ODS, kdy se problematika dekretů stala hlavním mobilizačním prvkem této strany. To, co Václav Klaus povaţoval za hájení národních zájmů, mnozí označovali jako nacionalismus a prázdné národovectví. A cena za tento nacionalismus bude podle kritiků vysoká: Nacionalistická politika se nedá dělat bez následků: Česká republika upadá do regionální izolace, stává se těţko srozumitelným, nedůvěryhodným a pro ostatní obtíţným státem. Moţná se po volbách nacionalistická rétorika ztlumí, ale na to, co se děje dnes, se automaticky nezapomene. Cena za nacionalismus je vysoká a nikdo si za ni nic nekoupí, snad jenom některé strany dostanou tři čtyři procenta hlasů navíc.156

152

Anonymní autor (pes, fra). Blesk. Schröder: V Praze mě nečekejte. 1.3.2002. Anonymní autor (luk). Právo. ODS: vláda oţivila Benešovy dekrety. 26.1.2002. 154 Šustrová, P. Lidové noviny. Otevřeme Západu oči? 19.3.2002. 155 Česká tisková kancelář. Lidové noviny. ODS se distancovala od výroků svého člena Bednáře o dekretech. 16.3.2002. 156 Drda, A. Mladá fronta Dnes. Cena za nacionalismus. 26.3.2002. 153

66

O velkém odporu ke kampani občanských demokratů svědčí široké spektrum nesouhlasných reakcí. Kromě řady kritických komentářů v novinách se objevila například výzva Stop nacionalismu, kterou podepsaly desítky publicistů, politologů, duchovních a umělců. K otázce zaujala postoj také Česká biskupská konference: Věříme, ţe mezi Čechy, Němci a Rakušany jsou lidé dobré vůle ve většině. Česko-německé sousedství a vybudování společného evropského domu se musí zdařit.157

Bezpečnost ODS se v podstatě v průběhu celého roku stavěla do pozice jakéhosi ochránce. Počátkem roku, několik dní po kontroverzních výrocích M. Zemana, Klaus na tiskové konferenci prohlásil, ţe písemně poţádal premiéra, aby vláda zváţila, zda by smlouva o přistoupení ČR k EU neměla obsahovat právní pojistku bránící úvahám o revizi poválečného uspořádání. Stínový ministr zahraničí za ODS J. Zahradil upřesnil: Je načase, abychom uvaţovali o exkluzivní klauzuli v přístupové dohodě o vstupu České republiky do EU, jeţ zajistí nezpochybnitelnost majetkových a právních poměrů v České republice.158

Debata byla v podstatě totoţná s tou, která se odehrála o dva roky později, kdy se Česká republika nacházela těsně před vstupem do EU. Hlavním argumentem byla hrozba poválečné revize a následné nárokování majetku. Jak se ukázalo o několik týdnů později, tato bitva o Benešovy byla pouhou předzvěstí masivní kampaně ODS na obranu národních zájmů. Kampaň občanských demokratů nesla motto "ODS volí české národní zájmy" a za vše hovoří hlavní slogany z volebních letáků: Nedopustíme změnu poválečného uspořádání v Evropě a chceme k tomu záruky. Čelíme tlaku na změnu poválečného uspořádání v Evropě jak v symbolické, tak v majetkové a právní rovině, a to na účet naší země. Nenechme si namlouvat, ţe nám nic nehrozí.159

Podobně jako v jiných situacích, které jiţ byly v rámci výzkumu analyzovány, i v této volební kampani měla ODS v otázce dekretů názorově blízko ke komunistům. Kupříkladu

157

Anonymní autor (hh). Mladá fronta Dnes. Stop nacionalismu, ţádají osobnosti. 9.4.2002. Mocek, M. - Steiner, S. Mladá fronta Dnes. Klaus: Do Evropy i s dekrety. 22.2.2002. 159 Korecký, M. Lidové noviny. Hlavní bitva o národní zájmy začíná. 6.4.2002. 158

67

předvolební kampaň KSČM v Plzni doprovázel transparent s nápisem "Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou celá naše vlast" a návštěvníci měli moţnost prohlédnout si nástěnku s názvem Takoví byli sudeťáci. Benešovy dekrety však hrály bezesporu nejdůleţitější roli právě v kampani ODS. Ne náhodou strana zahájila kampaň v bývalých Sudetech, přičemţ odstartována byla symbolicky v Liberci - někdejším sídle šéfa Sudetoněmecké strany Konrada Henleina.160

6.2.1.2 Problémy Symboly Kritici předvolební kampaně ODS upozorňovali, ţe nebezpečí, před kterým strana varuje, neexistuje. Podle nich šlo o pouhý manévr, v zásadě marketingový tah, jehoţ předmětem se však stala velmi citlivá otázka. Občanští demokraté stvořili fiktivní příběh plný nejistoty a nebezpečí, ve kterém hrají roli hlavního ochránce. Komentátor Petr Fischer píše, ţe tato taktika nastupuje, pokud politici nejsou schopni reflektovat potřeby voličů. V takovém případě musí "strana odhadnout, co voliče trápí, nebo musí jejich trápení (potřeby) vytvořit a pak je patřičně zveličit". Poté stačí jen nastoupit do role spasitele-zachránce.161 Vilém Holáň, tehdejší poslanec za KDU-ČSL, viděl situaci podobně: Strategii [ODS] nemění: Nejprve vytvoří umělého nepřítele, kterého vykreslí jako ohroţovatele blíţe nedefinovaných národních zájmů, a na něm pak - opět uměle - demonstruje svou sílu. Vţdy je to boj proti něčemu, co je prezentováno jako zlé, co pro nás údajně představuje ohroţení.162

Jiţ zmíněná metafora o ose zla Mnichov, Vídeň a Budapešť byla stejně jako příběhy propojena s kategorií bezpečí. M. Bednář tehdy parafrázoval výrok amerického prezidenta George Bushe, který mluvil o ose zla mezi Íránem, Irákem a Severní Koreou. Podle Bednáře existuje podobná osa také ve střední Evropě a společnou snahou jím zmíněných států je snaha zrušit Benešovy dekrety.163

160

Anonymní autor (kub). Lidové noviny. ODS začíná národní kampaň v bývalých Sudetech. 8.4.2002. 161 Fischer, P. Lidové noviny. Václav Klaus opět v šoku. 15.4.2002. 162 Holáň, V. Hospodářské noviny. Co skutečně ohroţuje české národní zájmy. 11.4.2002. 163 Menschik, T. Lidové noviny. Expert ODS: Mnichov, Vídeň a Budapešť je osa zla. 14.3.2002.

68

Před volbami se objevovala také kritická vyobrazení kampaně ODS, jejichţ smyslem bylo poukázat na její absurditu - a opět, nesmyslnou snahu o rozdmýchávání strachu. Humornou formou se o to pokusil Jiří Franěk: Pohádkový seriál Klausovy Ochotnické divadelní společnosti (dále jen ODS) je zřejmě největším projektem letošního festivalu předvolebních slibů, o kvalitě však darmo mluvit. V těchto dnech přichází ODS na scénu se zlatým hřebem svého programu, s důkladně nacvičenou, ba vypiplanou aktovkou "My národ nedáme", avšak ani ta asi nenadchne. Její hrdinové sice dovedou urputně bojovat za národní zájmy proti všem nepřátelům, které si vymysleli, divák se však nedozví, co jsou ty zájmy. Jediným národním zájmem, který ODS umí pojmenovat, jsou totiţ Benešovy dekrety a podstatou jejich hájení je rozdmychávání hysterie a obav.164

Další obrazná vyjádření ukazovala na samotné dekrety jako na něco negativního, nebezpečného. Podle Michala Mocka Benešovy dekrety oţivují jediné: "starý strach, stará podezření, staré nepřátelství". Jakékoliv spojování této věci se současností je nebezpečné a dekrety je potřeba zneškodnit jako "politickou minu"165. Několikrát byla vyuţita také klasická metafora s kostlivcem ve skříni.166 Vedle klasických metafor, jejichţ obrazná forma ukazuje problém v zásadě jasným a srozumitelným způsobem, se objevovala vyjádření, ze kterých nebylo příliš patrné, co jimi "chtěl autor říci". Příkladem za všechny mohou být výroky reagující na výše zmíněný poţadavek ODS připojit k přístupové smlouvě ČR do EU pojistku. Podle M. Zemana má návrh "více nevýhod neţ výhod, otvírá Pandořinu skříňku a celkově je riskantní"167. Jeho nástupce v úřadu premiéra Vladimír Špidla viděl situaci podobně - poţadavek "nepředstavuje dobré řešení, má v sobě více rizik neţ příleţitostí"168. Později jej dokonce označil za "velmi nebezpečnou záleţitost"169. Podobná nejednoznačná vyjádření se často objevovala ve spojitosti s navrhovanými kroky (zmíněná pojistka, zrušení dekretů atd.) a podobně jako u příběhů a metafor se prolínala s kategorií bezpečnost. Nezdálo se ovšem, ţe by vţdy šlo o snahu aktéra určitým, pro něj vyhovujícím, způsobem problém zarámovat. Mnohdy příjemce sdělení spíše nabyl dojmu, ţe autor výroku není s problematikou dostatečně obeznámen, a

164

Franěk, J. Právo. Jejich naše zájmy. 8.4.2002. Mocek, M. Mladá fronta Dnes. Zneškodnění dekretů. 12.4.2002. 166 Janýr, P. Lidové noviny. Dekrety unii nevadí. Věc má ale háček. 26.11.2002. 167 Česká tisková kancelář. Lidové noviny. Premiér: Dekrety ve smlouvě o přistoupení k EU jsou riskantní. 28.2.2002. 168 Anonymní autor (zpravodajství). Právo. Klaus narazil se spojením dekretů a vstupu do EU. 23.2.2002. 169 Anonymní autor (čtk, zr). Právo. Špidla: Posseltova omluva nezmění český postoj. 26.3.2002. 165

69

snaţil se svým vyjádřením věc takříkajíc "zahrát do autu". Nejednoznačná vyjádření tak ne vţdy plnila funkci symbolů tak, jak je chápe Stoneová. Příčiny V rámci kategorie příčiny lze ukázat, jak velkou roli hrál v případě debaty o Benešových dekretech kontext. Stejně jako se lišily souvislosti, pomocí kterých se dekrety dostávaly do veřejného prostoru, se diametrálně lišil způsob argumentace aktérů. V předchozí části analýzy - v nevolebním období - se široce řešily historické příčiny odsunu. Tento retrospektivní argument se hojně objevuje také ve volebním období, nově se však setkáváme s naprosto odlišnou linií, která přímo souvisí s aktuálními volbami. V analýze výsledků sněmovních voleb 2002, ve kterých uspěla KSČM, se mnozí politici i odborníci shodli na tom, ţe příčinou tohoto úspěchu byly Benešovy dekrety. Kupříkladu Vlasta Parkanová (toho času kandidující za Koalici) přičítá výsledek komunistů na vrub Václavu Klausovi a jeho ODS. Ten si podle ní neodpovědně pohrával se sudetoněmeckým problémem a "vytvářel falešný dojem nějakého ohroţení národních zájmů". Tím následně umoţnil komunistům, aby se vydávali za jejich pravé ochránce.170 Kriticky Klausovu roli viděl také politolog Jiří Pehe. Na otázku, čím si vysvětluje více neţ 18 procent ve prospěch KSČM, odpověděl: KSČM se stala protestní stranou. Vydělala i na tom, ţe mnoho lidí nepřišlo k volbám. A pomohla jí nacionalistická hysterie, kterou vytvořil Václav Klaus. Rozdmýchával kartu Benešových dekretů, spojil tu otázku s členstvím v EU. Lidé vyděšení domnělou hrozbou revize poválečného uspořádání se nakonec přiklonili nikoliv k ODS, ale ke KSČM.171

Tento názor nakonec podporuje také analýza sociologa médií Vladimíra Volka.172 Nově se tedy interně v rámci problematiky dekretů nehledají pouze příčiny problému (odsunu), ale na dekrety je nahlíţeno zvnějšku, samy jsou příčinou něčeho. Ještě důleţitější roli pak sehrály ve volbě prezidenta v roce 2003, kdy proti sobě ve druhém kole stáli Václav Klaus a filozof Jan Sokol. Česko-německé vztahy se staly kruciální otázkou klání, přičemţ J. Sokol byl komunisty a sociálními demokraty kritizován za podepsání petice Usmíření 95, která vyzývala k dialogu se sudetskými Němci. Podle mnohých zákonodárců byl Sokolův postoj v této otázce hlavním důvodem, proč ve druhém kole nezíská jejich hlas. A to dokonce

170

Dubnová, I. Mladá fronta Dnes. Za úspěch KSČM můţe Klaus, tvrdí Parkanová. 17.6.2002. Pravec, J. Hospodářské noviny. Komunisté nesmějí dostávat ţádné exekutivní funkce. 21.6.2002. 172 Ciglerová, J. Lidové noviny. Přispěla média k výsledku voleb? 17.6.2002. 171

70

také od poslanců sociální demokracie, jejímţ kandidátem Jan Sokol byl. Jasně to dokládají slova místopředsedy ČSSD Zdeňka Škromacha: Myslím, ţe to bude velmi důleţitá otázka na jednání poslaneckého klubu sociální demokracie (v úterý mají poslanci ČSSD rozhodnout, zda Sokola podpoří). Myslím, ţe bude dokonce rozhodující.173

Rozhodování Kampaň postavenou na tématu Benešových dekretů mnozí povaţovali za velice nebezpečnou, většinou ovšem nesahali k argumentům a vysvětlení toho, co konkrétně je na ní vlastně nebezpečné. Jednou z mála výjimek byl senátor Michael Ţantovský, který v bodech nabídnul poměrně rozsáhlou "analýzu" dopadů kampaně ODS a obecně zpolitizování otázky. ODS a ČSSD si podle něj neuvědomují rizika, která přináší jejich honba za vidinou volebních zisků. Nabízí proto následující výčet všem občanům ČR: 1. Hysterie kolem dekretů je nejlepší cestou k volebnímu úspěchu KSČM, která na obavách z revanšistů a na ztrátě pracně konfiskovaných německých chaloupek zaloţila politiku přeţití po listopadu 1989. Nejnovější volební odhad asi 15 procent pro KSČM ukazuje, ţe tato taktika je hrozivě úspěšná. 2. Parlamentní či jen stranická deklarace, přijatá po divoké diskusi, v níţ vyniknou ty nejnesnášenlivější proudy české politiky, nemůţe nevyvolat stejně silnou a opačnou reakci v Německu a v Rakousku. Dosáhne se tak jen kodifikace krajních a neslučitelných stanovisek. 3. Renesance českého šovinismu povede nejen k nezaslouţenému volebnímu zisku pro komunisty a šloufovskou větev sociální demokracie, ale pomůţe vyhrát letošní volby i pánům Orbánovi a Stoiberovi a v příštím roce moţná i Haiderovi. Ze strašáka na zdi se tak společným úsilím sudetoněmeckých revizionistů a českých komunistů stane skutečný upír. 4. Takový vývoj můţe váţně ohrozit tři ţivotně důleţité podmínky pro klid, svobodu a blahobyt občanů této země: pokračující evropskou integraci, regionální stabilitu a demokratické poměry. Škody způsobené všemi dosavadními českými vládami by byly ve srovnání s následky takového vývoje zanedbatelné.174

Podobné obavy sdílel také sociolog a teolog Tomáš Halík. Ten viděl negativní důsledky v přijetí jednoho konkrétního dokumentu - rezoluci o nezpochybnitelnosti dekretů, která byla přijata právě v době, kdy se téma dekretů mediálně a politicky nejvíce řešilo. Spekulace o tom, ţe hrozila revize poválečného uspořádání, povaţoval za nesmyslné (kromě extrémních hlasů je nikdo v Rakousku ani v Německu nezpochybňuje), v tomto směru rezoluce znamená "vlamování do otevřených dveří". Podle Halíka v konečném důsledku rezoluce neprospěje ţádné z demokratických stran a profitovat budou extremistické strany, 173 174

Česká tisková kancelář. Mladá fronta Dnes. Sokol: Názor na odsun nezměním. 14.2.2003. Ţantovský, M. Lidové noviny. Politici a občané: Zadrţte! 5.4.2002.

71

které "s kartou nacionalismu a strachu z Němců hrají uţ dávno" - komunisté nebo Sládkovi republikáni.175 Zájmy Kampaň ODS byla fakticky postavena na otázce ochrany národních zájmů a jak jiţ bylo ukázáno v předchozích kategoriích, Občanská demokratická strana si půdu pro předvolební boj připravovala jiţ dlouho dopředu. Několik dní po zasedání česko-německého diskusního fóra (na kterém v souvislosti s dekrety zazněla parafráze s osou zla) ODS zkritizovala předsedu vlády Zemana za jeho vystoupení na summitu EU v Barceloně. Zeman se tehdy nechal slyšet, ţe vstup ČR do Unie nebude v ţádném případě souviset s dekrety. Výkonná rada ODS na to reagovala usnesením, ve kterém kritizovala Zemana za nedůsledné hájení českých zájmů. Podle Klause například nebyla zodpovězena otázka, zda po vstupu do EU nebudou ohroţena vlastnická práva českých občanů.176 Ke skutečnému zpolitizování otázky došlo počátkem dubna, kdy Klaus přesvědčil lídry ostatních stran, aby Poslanecká sněmovna zaujala společné stanovisko k Benešovým dekretům. V dopise předsedům stran píše: Z půdy českého parlamentu by do zahraničí i vůči naší veřejnosti mělo zaznít, ţe je česká politická scéna přes všechny své odlišnosti v těchto hlavních věcech, týkajících se základního národního zájmu, jednotná.177

Onou jednotou Klaus zamýšlel konstatování, ţe dolní komora nepřipustí revizi historie a ohroţení platných majetkových a právních vztahů v České republice. Předsedové ostatních stran návrh kvitovali a poněkud vtipně se hlásili k autorství myšlenky; předsedkyně US-DEU Hana Marvanová připomínala, ţe unionisté spolu s lidovci byli první, kdo navrhovali vydání stanoviska k této otázce, Cyril Svoboda (KDU-ČSL) prohlásil, ţe je rád, ţe Klaus reaguje na jejich výzvu. Roli ochránce Benešových dekretů a národních zájmů však do budoucna jednoznačně uzurpovala ODS. Zajímavý je v této souvislosti předpoklad H. Marvanové, která zcela minula se svým odhadem budoucího vývoje. Přijetí stanoviska tehdy zdůvodnila slovy: Povaţujeme za důleţité, aby se vydalo jasné stanovisko, aby Benešovy dekrety nebyly předmětem předvolebního boje.178 175

Kerles, M. Lidové noviny. Z debat o dekretech těţí extremisté. 30.4.2002. Anonymní autor (lan, gö, čtk). Právo. Expertiza: dekrety neodporují právu EU. 19.3.2002. 177 Anonymní autor (obi, čtk). Lidové noviny. Klaus navrhl svolat kvůli debatě o dekretech schůzku šéfů stran. 29.3.2002. 178 Anonymní autor (obi, sau). Lidové noviny. Šéfové stran se sejdou kvůli dekretům. 29.3.2002. 176

72

6.2.1.3 Řešení Pravidla Václav Klaus byl paradoxně prvním politikem, který na počátku roku 2002 s odkazem na česko-německou Deklaraci odmítal otevření otázky Benešových dekretů a poválečného odsunu Němců. Na tiskové konferenci, kde kritizoval M. Zemana za jeho kontroverzní výroky o Rakousku a Německu, se tehdy nechal slyšet, ţe "jeho strana jakékoli znovunastolení této otázky zásadně odmítá"179. V rozhovoru pro rakouský časopis Profil pak na dotaz, jak se staví k poţadavku FPÖ180, aby česká vláda anulovala před vstupem do Unie Benešovy dekrety o vyhnání a vyvlastnění sudetských Němců, odpověděl: Benešovy dekrety nemají v současné době ţádné aktuální právní následky. Pokud jde o dekrety, nedovedu si představit jiné stanovisko, neţ jaké jsme zaujali při přípravě pět let staré česko-německé Deklarace: na politické a právní úrovni se jiţ nebudeme zabývat minulostí.181

I přes tato prohlášení Klaus později poţadoval zaujetí závazného stanoviska k dekretům na půdě Sněmovny a z Benešových dekretů udělal téma číslo jedna v předvolební kampani ODS. Podobně s Deklarací "šermovali" také další politici.182 Političtí aktéři tak Deklaraci prezentovali jako závazný dokument především v situacích, kdy reagovali na podněty zvenčí (zpravidla na poţadavky rakouských či německých politiků). Tehdy hlásali, ţe Deklarace vše vyřešila a není dobré zabývat se minulostí. Naopak v případech, kdy se jim téma politicky "hodilo", najednou bylo bezpodmínečně nutné okamţitě zaujmout stanovisko či vyřešit aktuální problém týkající se Benešových dekretů. Právo Na konci února 2002 se úvodní strany novin hemţily titulky ve stylu Klaus: Do EU jen s Benešovými dekrety. Podobně jako o pár let později při podpisu Lisabonské smlouvy chtěl mít i v době přístupových jednání tehdejší předseda ODS jistotu, ţe Benešovy dekrety zůstanou v Unii nedotknutelné.183 Nápad byl prezentován v době, kdy podle slov J. Zahradila 179

Anonymní autor (luk). Právo. ODS: vláda oţivila Benešovy dekrety. 26.1.2002. Svobodná strana Rakouska. 181 Anonymní autor (kov). Právo. Klaus odmítl nové jednání kvůli Temelínu a zrušení dekretů. 4.2.2002. 182 Např. Anonymní autor (dpa, čtk). Právo. Zeman varoval před zneuţitím odsunu. 9.2.2002. 183 Menschik, T. Lidové noviny. Klaus: Do EU jen s Benešovými dekrety. 22.2.2002. 180

73

"ještě neměl ţádnou právní formu", okamţitě byl však smeten ze stolu jak vládnoucí ČSSD, tak zástupci EU, kteří problém označili za "čistě dvoustrannou záleţitost, která není součástí vstupních jednání".184 Po velkém tlaku ze strany tuzemských i unijních politiků se chvíli zdálo, ţe ODS nakonec ze svého poţadavku ustoupí.185 Na počátku předvolební kampaně však Klaus naopak přitvrdil. Poţadavek spojil s otázkou hlasování o vstupu do EU: Ţádáme záruky nedotknutelnosti poválečné legislativy po vstupu do EU. Pokud takové záruky nedostaneme, ODS nedoporučí voličům, aby v referendu hlasovali pro vstup do Evropské unie.186

Po skončení voleb se v médiích neobjevily ţádné zmínky o tom, ţe by občanští demokraté na pojistce trvali, a celkově jiţ nevnášeli téma do veřejného prostoru. Zpětně viděno se tak jednalo o čistě předvolební tah, který však nakonec ODS vítězství nepřinesl. V mnohem menší míře bylo téma diskutováno v kampani k prezidentským volbám 2003. Tentokrát nešlo o vznášení poţadavků na ochranu Benešových dekretů, ale v zásadě o debatu, zda do budoucna mají či nemají právní účinnost.187

6.2.1.4 Shrnutí Rok 2002 lze s mírnou nadsázkou označit za "rok Benešových dekretů". Doposud v ţádném období se téma neřešilo s takovou intenzitou a po tak dlouhou dobu prakticky nepřetrţitě a velmi pravděpodobně se tehdy jednalo o jedno z nejdůleţitějších témat v domácí politice. Na počátku roku vnesl problematiku vyhnání Němců do veřejného prostoru premiér Miloš Zeman svými kontroverzními výroky směrem k rakouským a německým sousedům. Záhy poté si téma dekretů a ochrany národních zájmů vzala za své ODS a postavila na něm svoji předvolební kampaň. Po skončení voleb debata utichla a zhruba po půlroční pauze se otázka Benešových dekretů dostala znovu do popředí, tentokrát v rámci prezidentské volby. Heslo z volebního letáku ODS - "nenechme si namlouvat, ţe nám nic nehrozí" - dobře ilustruje, která kategorie v diskurzu dominovala. Občanští demokraté nejprve poţadovali pojistku nedotknutelnosti dekretů, následně iniciovali společné prohlášení dolní komory k otázce dekretů, aby nakonec během kampaně varovali před revizí historie a změnami na úkor ČR v majetkové i právní rovině. Mnozí tento přístup označovali za prázdný nacionalismus a 184

Mocek, M. - Steiner, S. Mladá fronta Dnes. Klaus: Do Evropy i s dekrety. 22.2.2002. Grohová, J. - Mocek, M. Mladá fronta Dnes. ODS uţ psanou záruku od EU neţádá. 12.4.2002. 186 Šídlo, J. Mladá fronta Dnes. Bez záruky za dekrety jsme proti EU, řekl Klaus. 24.4.2002. 187 Houska, K. Právo. Souhlasím se Zemanem, ţe dekrety jsou vyhaslé. 15.2.2003. 185

74

národovectví, objevila se také nesouhlasná petice intelektuálů Stop nacionalismu. Klaus podle nich svou agresivní kampaní neváhá poškozovat pracně budované sousedské vztahy. Častým střetem v kampani tudíţ byla otázka bezpečnosti a efektivity (fungování mezinárodních vztahů). Bojovné naladění se částečně promítlo také do kategorie rovnost, kdy se začal objevovat argument, ţe Němce od Čechů po válce čekala pouze zaslouţená a tedy spravedlivá odplata. Podobné názory však byly v diskuzích silně kritizovány. Prakticky všechny přítomné symboly (příběhy, metafory, nejednoznačná vyjádření) byly spojené s kategorií bezpečnost. Nejčastěji šlo o satirické obrazy kampaně ODS, která podle jejich autorů vytvořila umělý problém, hrozbu, aby se poté nabídla jako jediný moţný ochránce. O tom, jak důleţitým tématem se dekrety staly, svědčí nová linie v kategorii příčiny: Benešovy dekrety podle mnohých ovlivnily výsledky sněmovních voleb, při prezidentské volbě se pak postoj k dekretům jednoho z kandidátů stal důvodem pro jeho nezvolení. Naprosto dominantním argumentem pro získání podpory se pak stala ochrana národních zájmů. Svědčí o tom motto kampaně občanských demokratů ("ODS volí národní zájmy") a také v tomto případě je evidentní důraz na bezpečnost. Oproti předcházejícím periodám se v tomto období méně setkáváme s kategorií řešení. Objevují se sice tradiční odkazy na česko-německou Deklaraci, stejně jako otázka právní ochrany českých občanů. Nicméně přesah do politics je minimální, zřídkakdy se objevují návrhy praktických politických kroků. Důraz na kategorie goals a problems koresponduje se skutečností, ţe se nacházíme v kontextu předvolebního klání, kde je primárním snahou aktérů vzbudit zájem, zaujmout a následně přesvědčit co nejvíce lidí o svém postoji.

6.2.2 Benešovy dekrety v první přímé volbě prezidenta Prozatím poslední velká debata o Benešových dekretech, která doslova rozvířila v zásadě klidnou atmosféru tehdejší kampaně, se odehrála v lednu 2013 před druhým kolem prezidentských voleb. Tehdy proti sobě stáli bývalý premiér Miloš Zeman (kandidát SPOZ) a tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (kandidát vládní koalice). Vzhledem k tomu, ţe se jednalo o historicky první přímou volbu prezidenta ČR, předvolební kampaň se těšila velké pozornosti médií i občanů. Oba uchazeči o prezidentský post si po prvním kole volby v jedné z televizních debat slíbili, ţe se budou chovat korektně a nevyuţijí nástrojů negativní kampaně. V první fázi skutečně vše nasvědčovalo tomu, ţe se celá kampaň odehraje v klidné a veskrze slušné atmosféře. To však do velké míry vzalo za své, kdyţ se na scéně objevila sudetoněmecká 75

otázka. Situaci v jednom ze svých článků trefně pojmenoval Jan Broţ: "Téma odsunu sudetských Němců se stalo rozbuškou, která korektní prezidentskou kampaň přeměnila v otevřený boj."188

6.2.2.1 Cíle Rovnost a Svoboda Spor o sudetoněmeckou otázku pramenil z toho, jak oba kandidáti poválečný odsun (a obecně Benešovy dekrety) vnímali. Podle Karla Schwarzenberga jsou Benešovy dekrety "proti lidským právům" a "ostuda, za kterou bychom se měli stydět"189. Šlo o hrubé porušení lidských práv na základě principu kolektivní viny: Ţe jsme uplatnili tento princip kolektivní viny, neohlíţeli se, jestli někdo byl k republice loajální nebo se proti ní provinil, to je to, co našim předkům vyčítám.190

Za tato přímá (podle některých však v kontextu kampaně netaktická) vyjádření byl Schwarzenberg povětšinou oceňován domácími komentátory a dokonce i zahraničním tiskem, jehoţ pozornost přitáhlo právě vtaţení sudetoněmecké otázky do kampaně. Například podle rakouského listu Die Presse tehdejší ministr zahraničí "svým krajanům výrazně poslouţil" bez ohledu na to, zda nakonec uspěje, či ne. Díky němu se totiţ ve volbách ukáţe, zda jsou Češi téměř 70 let po válce "schopni střízlivě pohlíţet na citlivé sudetoněmecké téma a nepropadnou vlasteneckým výlevům".191 Miloš Zeman zastával opačný názor neţ jeho soupeř; Benešovy dekrety podle něj ve své době byly "odpovědí na plánovanou genocidu českého národa" a nelišily se od podobných dokumentů přijatých v řadě dalších evropských zemích po pádu nacismu.192 Odsun Němců byl v jeho představách v zásadě logickým a regulérním krokem. Přímo pak se svým protivníkem nesouhlasí v otázce kolektivní viny, která podle něj uplatněna nebyla:

188

Broţ, J. Mladá fronta Dnes. Benešovy dekrety vyhrotily kampaň. 21.1.2013. Danda, O. Právo. Schwarzenberg: Vlády se nezříkám, ale jako prezident budu hájit slabší. 19.1.2013. 190 Anonymní autor (rsk). Právo. Zeman a Schwarzenberg se do sebe v debatě poprvé pustili. 18.1.2013. 191 Kerles, M. Lidové noviny. Chválí Schwarzenberga za odvahu. 21.1.2013. 192 Autor neznámý. Právo. Co řekli o dekretech prezidenta Beneše: Miloš Zeman. 21.1.2013. 189

76

Mimochodem, pan Schwarzenberg nemá pravdu, ţe odsun byl zaloţen na principu kolektivní viny, protoţe právě v těchto zákonech, které recipovaly Benešovy dekrety, se jasně z odsunu vyčleňují antifašisté.193

Efektivita Otázka vyhnání Němců by se pravděpodobně nestala tak silným tématem, nebýt Schwarzenbergova nešťastného vyjádření, které se stalo pravděpodobně nejcitovanějším výrokem v kampani: To, co jsme v roce 1945 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv. Asi by se tehdejší vláda včetně prezidenta Beneše ocitla v Haagu.194

Přestoţe se Schwarzenberg a jeho tým poté všemoţně snaţili "uvést věci na pravou míru"195, ahistorické srovnání se ukázalo býti rozbuškou, která v nevídané míře aktivizovala soupeře. Zeman okamţitě reagoval prohlášením, ve kterém označil Schwarzenberga za sudeťáka ("takto mluví sudeťák, ne prezident") a do kampaně se nově vloţil dosluhující prezident Václav Klaus, který ministrovy výroky označil za neodpustitelné.196 Původní favorit prezidentských voleb Jan Fischer následně překvapivě nepřímo podpořil Zemana a inkriminované vyjádření označil za jeden z důvodů, proč nemůţe podpořit "původně bliţšího" Schwarzenberga: Rovněţ nemohu podpořit ministra zahraničí, který de facto srovnal prezidenta Beneše s válečnými zločinci souzenými mezinárodním tribunálem v Haagu. Takový výrok z úst prezidentského kandidáta váţně podkopává 197

mezinárodní postavení ČR a poškozuje její dobré jméno.

Logika je tedy podobná jako v případě jiţ zkoumaných kampaní: aktéři jsou názorovými oponenty kritizováni za to, ţe politizováním problematiky dekretů poškozují mezinárodní vztahy ČR. Zatímco však Klaus byl dříve kritizován pro "národovectví" a falešnou obranu před neexistujícím nebezpečím, Fischerovo zdůvodnění paradoxně vůbec neodpovídalo právě reakcím zahraničního tisku, který naopak Schwarzenbergův výrok

193

Ovčáček, J. Právo. Zeman: Jako přesvědčený sociální demokrat si nepřeji oslabení pozice ČSSD. 19.1.2013. 194 Autor neznámý. Právo. Co řekli o dekretech prezidenta Beneš: Karel Schwarzenberg. 21.1.2013. 195 Königová, M. Právo. Kampaň se zvrhla v hádku o dekrety. 21.1.2013. 196 Eliášová, K. Hospodářské noviny. Schwarzenberg nahrál soupeři neobratným výrokem. 22.1.2013. 197 Martinek, J. Právo. Fischer po týdnu rozmýšlení nepřímo podpořil Zemana. 22.1.2013.

77

oceňoval jako projev odvahy. Úryvek z německého deníku Frankfurter Allgemeine spíše ukazoval na opačný efekt výroku: Ţádný praţský politik, který se ucházel o významné postavení, dosud nic podobného neřekl. Ani Václav Havel.198

Ministr zahraničí tedy podle zahraničního tisku svým postojem zastínil i Václava Havla, který byl známý svou otevřeností vůči sudetským Němcům (několikrát se jim veřejně omluvil a dlouhodobě usiloval o dobré vztahy s bavorským sousedem). Přesto se Benešovy dekrety staly pro některé pozorovatele kampaně klíčovým problémem, rizikem v případě zvolení Karla Schwarzenberga prezidentem. Například podle bývalého ministra zahraničí Jana Kohouta stačí v této citlivé otázce jiţ "chybná, nepřesná a zpochybňující vyjádření", která mají své "domácí, ale i zahraniční negativní konsekvence".199 Sociolog Jan Keller pak přímo vyjádřil obavu o budoucnost naší země, pokud by byl K. Schwarzenberg zvolen. "Koketování" s Benešovy dekrety prý nepřinese nic dobrého nám a "neméně by uškodilo Slovákům".200 Bezpečnost Názoroví spřízněnci Miloše Zemana i samotný prezidentský kandidát se v posledních dnech kampaně vehementně snaţili přesvědčit veřejnost, ţe postoje Karla Schwarzenberga představují riziko pro naši zemi. Václav Klaus tak například na Schwarzenbergovu adresu prohlásil, ţe "[jeho] postoje cítí jako pohrdání českými dějinami a jako Čech se jimi cítí ohroţen"201, podle jiţ zmíněného J. Kohouta dokonce "ohroţují základy naší poválečné státnosti"202. Podpory dosluhujícího prezidenta Klause vyuţil Zemanův volební tým, který povaţoval za nutné varovat veřejnost před postoji tehdejšího ministra zahraničí: A pokud se Václav Klaus vyjádřil ke Schwarzenbergovu názoru na Benešovy dekrety, zřejmě cítí, stejně jako jiní občané ČR, ţe smýšlení současného ministra zahraničí skutečně ohroţuje bezpečnost a suverenitu naší země.203

Je stěţí uvěřitelné, s jakou rychlostí a především intenzitou se otázka Benešových dekretů stala tématem číslo jedna ve volební kampani. Prakticky jediný výrok stačil k tomu, 198

Kerles, M. Lidové noviny. Chválí Schwarzenberga za odvahu. 21.1.2013. Kohout, J. Hospodářské noviny. Prosadí národní zájmy a před nikým se neohne. 24.1.2013. 200 Keller, J. Právo. Čeho se bát víc. 25.1.2013. 201 Jeschke, F. Lidové noviny. Dekrety pohledem Sudeťáka. 22.1.2013. 202 Kohout, J. Hospodářské noviny. Prosadí národní zájmy a před nikým se neohne. 24.1.2013. 203 Königová, M. Právo. Kampaň se zvrhla v hádku o dekrety. 21.1.2013. 199

78

aby byl Schwarzenberg označen za zrádce, jehoţ postoje nejenţe podkopávají mezinárodní postavení ČR, ale dokonce jsou hrozbou pro samotnou českou státnost. Patrně nejdále v této argumentaci zašel tehdejší místopředseda SPOZ Zdeněk Štengl, který na svůj veřejný facebookový profil napsal, ţe Schwarzenberg "otevřel cestu sudeťákům k navracení majetku" a "chce, abychom byli opět protektorátem Německa"204. Ministr zahraničí se snaţil situaci zachránit (například svoláním tiskové konference), jeho další vyjádření si však nevyslouţila zdaleka takovou pozornost ze strany médií a politických oponentů.

6.2.2.2 Problémy Symboly Problém přitom spočíval do velké míry v tom, ţe kritici (úmyslně či neúmyslně) chápali Schwarzenbergovo vyjádření doslovně, zatímco on sám ryze obrazně. Jádrem sdělení nebylo tvrzení, ţe Edvard Beneš byl zločinec, předválečný prezident byl pouze "pouţit" v symbolickém odkazu na míru bezpráví, které odsun Němců provázelo a které by dnes bylo neakceptovatelné. Zbyněk Petráček ve svém článku konstatuje, ţe si tímto výrokem "Schwarzenberg sám podřízl větev" a ţe podobná slova "do kampaně nesmí". Potvrzuje však domněnku, ţe ministr zahraničí uţil víceméně metaforický slovník: Zkuste se oprostit od kampaně i emocí a zváţit to v klidu. Schwarzenberg přece neřekl, ţe Beneš měl být souzen v Haagu. Řekl pouze to, ţe odsun československých Němců prošel v historicko-společenském kontextu roku 1945, ale dnes by neprošel. Proč se kolem tak banální úvahy dělá takový virvál?205

A na jiném místě stejný autor kritizuje Klause za jeho způsob interpretace: Past kampaně číhá v tom, ţe vše vytáčí do spirály. Schwarzenberg řekne, ţe to, co se tu stalo v roce 1945, se nedá odestát, ale podle dnešních norem by to bylo porušení lidských práv a vláda i s prezidentem Benešem by se ocitla v Haagu. Ale Klaus to ocituje tak, ţe Beneš by "patřil před mezinárodní soud v Haagu". On z tohoto postoje cítí pohrdání českými dějinami a jako Čech se cítí ohroţen. Všímáte si té spirály od srovnávání dobových norem k hodnotícímu slovu "patřil" i k osobnímu ohroţení?206

204

Anonymní autor (val). Mladá fronta Dnes. Zemanovci se nechtějí pustit tématu odsunu. 25.1.2013. Petráček, Z. Lidové noviny. S de Gaullem na Hradě. 31.1.2013. 206 Petráček, Z. Lidové noviny. Benešova spirála. 21.1.2013. 205

79

Zemanovy a Klausovy postoje lze v zásadě analyzovat jako ukázkové vyuţití synekdochy. Jediný (navíc symbolicky míněný) výrok protivníka dokázali vyuţít pro celkovou charakteristiku jeho autora. Prohlášení, které by mimo volební kampaň pravděpodobně příliš nikoho nevzrušilo, bylo akcentováno do té míry a takovým způsobem, ţe stačilo k označení jeho původce jakoţto zrádce a sudeťáka. Miloš Zeman dokázal v této souvislosti vyuţívat různých nástrojů. Sáhnul dokonce i ke státní symbolice tak, aby problém působil maximálně naléhavě a bylo jasné, "kdo na které straně stojí": Zatím jsem se rozhodl, ţe si na další televizní debaty připnu na klopu českou vlajku, coţ jsem původně nechtěl udělat, protoţe bych to pokládal za laciné gesto. Ale po označení Edvarda Beneše panem Schwarzenbergem za 207

válečného zločince, který by patřil před soud do Haagu, jsem si tu vlajku připnul.

Nevkusné ovšem byly pozdější snahy problém akcentovat pomocí kádrování rodinných příslušníků Karla Schwarzenberga. Účelem této snahy bylo opět jediné - najít dílčí argumenty, zdůraznit je a prezentovat jako podpůrná fakta pro své tvrzení. V tomto případě měl být posílen obraz Schwarzenberga jako zrádce a sudeťáka prostřednictvím odkazu na jeho údajně fašistickou rodinu. Zeman tak na adresu svého soupeře řekl, ţe "i jeho rodiče měli kolem sebe samé nacisty, a ţe dokonce v rodovém sídle, kde pobývá jeho manţelka Therese, dosud visí obrazy s hákovými kříţi a hajlujícími lidmi"208. Tato informace se však záhy ukázala býti nepravdivá. Zeman tak později alespoň kvitoval názor tehdejší první dámy Livie Klausové, která taktéţ měla problém s rodinnými příslušníky Schwarzenberga: Nechci, aby po mně na Praţský hrad přišla první dáma, která bude mluvit jenom německy.209

Tento způsob rámování problému byl silně kritizován. Příkladem za všechny můţe být reakce politologa Stanislava Balíka: Otřesné ale je, začínáme-li kádrovat rodinné příslušníky, argumentujeme-li třeba tchánem. Farář mé rodné dědiny, kdyţ umíral na otravu krve v Terezíně pár chvil před osvobozením, vzkázal domů všem pomstychtivým: "Nezapomeňte, ţe děti nemohou za své rodiče a rodiče nemohou za své děti." I kdyţ se můţeme zamýšlet nad tím, do jaké míry (ne)ovlivňují rodiče výchovou své děti, poselství starého, nacisty utýraného kněze je jasné. Posuzujme ostatní podle jejich práce, podle jejich chování, ne podle jejich blízkých. Nemstěme se na nevinných. 207

Ovčáček, J. Právo. Zeman: Jako přesvědčený sociální demokrat si nepřeji oslabení pozice ČSSD. 19.1.2013. 208 Eliášová, K. Hospodářské noviny. Schwarzenberg nahrál soupeři neobratným výrokem. 22.1.2013. 209 Anonymní autor (fin). Lidové noviny. Klausová: První dáma nemá mluvit německy. 19.1.2013.

80

K čemu mi je informace, co dělal dědeček přítelkyně Václava Klause mladšího? Proč má být předmětem debaty před volbou českého prezidenta činnost otce potenciální první dámy? Kandiduje snad někam on či jeho dcera?210

Rozhodování Stoneová strategií rozhodování v obecné rovině rozumí výběr nejlepší moţné cesty (s nejvýhodnějším poměrem zisků a nákladů) pro vyřešení problému. V širším pojetí této kategorie a v rámci naší kampaně pak byl oním problémem úspěch v politickém boji a dekrety součástí strategie, jeţ měla vést k úspěchu (k řešení problému). Po otevření sudetoněmecké otázky se Miloš Zeman opakovaně snaţil veřejnost přesvědčovat, ţe to byl jeho soupeř, kdo vtáhl téma dekretů do kampaně. Většina komentátorů však za "viníka" označovala právě Zemana a poukazovala na to, ţe jemu dané téma přinese benefit v podobě voličských hlasů. Politolog J. Pehe Zemanovu strategii přirovnal ke Klausově před volbami v roce 2002. Vysvětluje také, proč by Zeman mohl na rozdíl od Klause díky "zneuţívání nacionalismu" ve volbách uspět: Zeman ovšem jeho slova vyuţil k nacionalistické ofenzívě, v níţ mu zdatně sekunduje prezident Klaus a jeho okolí. Kvůli Schwarzenbergovým výrokům ho Zeman údajně nadále nerespektuje jako svého soka v boji o prezidentský post, neboť takto prý mluví "sudeťák a ne prezident". A kdyţ uţ se Zeman dostal do ráţe, pronesl také cosi o "zdegenerované šlechtě". Klaus přizvukuje poznámkami o Schwarzenbergově "nečešství". S pomocí tohoto temného bahna Zeman asi zvítězí, jakkoli podobné zneuţívání nacionalismu přispělo k poráţce Klause ve volbách do Sněmovny v roce 2002. Jenţe Schwarzenberg je v zemi plné předsudků snadnější terč, neţ byla Evropská unie coby terč Klausovy kampaně v roce 2002.211

Další politolog Lukáš Jelínek pak s Pehem souhlasí v názoru, ţe sudetoněmecká otázka Zemanovi pomůţe. Přestoţe se Zeman povaţoval a často označoval za autentického levicového politika, podle Jelínka mířil na voliče z opačné strany spektra: Vytaţením sudetoněmecké karty a připomínáním Schwarzenbergova cizího občanství tak Zeman zřejmě míří na národovecky smýšlející a krajně pravicové voliče, kteří by k volbám zřejmě nešli. A také na ty, kteří v prvním kole hodili hlas Janě Bobošíkové. "Ve chvíli, kdy výsledek můţe být velmi těsný, se hodí i tři procenta," řekl Jelínek.212

210

Balík, S. Lidové noviny. Schwarzenberg a dekrety. 21.1.2013. Pehe, J. Právo. Zemanův skluz. 21.1.2013. 212 Broţ, J. Mladá fronta Dnes. Zemanova munice: Benešovy dekrety i švýcarský pas. 19.1.2013. 211

81

Politologům přizvukovala také většina šéfů agentur zabývajících se průzkumy veřejného mínění. Podle ředitele PPM Factum Jana Herzmanna existuje v ČR "skupina lidí, kteří se bojí, ţe by mohlo k nějaké revizi či přezkoumávání právních či majetkových poměrů vzniklých na základě dekretů"213. Zároveň však také připomněl, ţe je zde poměrně velká část lidí, kteří podporovali Václava Havla, kdyţ se v roce 1989 omlouval sudetským Němcům. Vše tak záleţí na tom, který tábor bude aktivnější. Po volbách se většina pozorovatelů shodla, ţe pouze Benešovy dekrety o vítězství Zemana nerozhodly. Staly se ovšem tématem, díky kterému Zeman alespoň část voličů získal a které naopak Schwarzenbergovi takřka neumoţnilo artikulovat vlastní agendu. Zájmy Jiţ naznačenou podobnost Zemanovy a Klausovy strategie dokládá také debata o hájení zájmů. Logika je stejná, jako v kampani v roce 2002 - ten, kdo si dovolí zpochybnit či jinak kritizovat Benešovy dekrety, musí být zastáncem jiných, neţ českých zájmů. Jasně tuto tezi v jednom z předvolebních rozhovorů pronesl M. Zeman: Váţení pánové, pokud řeknete o bývalém československém prezidentovi, ţe by patřil před soud v Haagu, je to výrok, který mnoho lidí právem pobouřil. Chápu, ţe se to snaţíte omlouvat a nazývat to nepřesností, já to naopak nazývám nechtěným odkrytím karet. Pana Schwarzenberga jsem si přestal váţit teprve v tomto okamţiku, protoţe jsem dospěl k názoru, ţe je exponentem jiných zájmů, neţ jsou zájmy České republiky.214

Na dotaz, jaké zájmy má na mysli, odpověděl, ţe "například sudetoněmeckých kruhů", coţ podle něj dokládá například skutečnost, ţe "[Schwarzenberg] radil Havlovi při přípravě omluvy sudetským Němcům"215. Zemana později opět podpořil bývalý prezident V. Klaus, kdyţ na ministra zahraničí kvůli jeho výroku zaútočil slovy: Jasně tím demonstroval, ţe není autentickým Čechem.216

Rámování národními zájmy se ukázalo býti efektivní. Zeman tím na svou stranu získal (nebo jim alespoň dodal argumenty) důleţité spojence z řad sociální demokracie, jejíţ kandidátem před prvním kolem byl Jiří Dienstbier. Regionální vedení sociální ČSSD v 213

Königová, M. Právo. Téma dekretů můţe přihrát voliče. 21.1.2013. Honzejk, P. - Šídlo, J. Hospodářské noviny. Karel Schwarzenberg slouţí sudeťákům, ne České republice. 23.1.2013. 215 Tamtéţ. 216 Anonymní autor (miš). Lidové noviny. Extrémní levičák Havel bořil řád. Jako jakobíni. 11.2.2013. 214

82

Ústeckém kraji pak dokonce vyzvalo všechny "vlastence", aby volili Zemana. Místopředseda strany v regionu tuto výzvu zdůvodnil následovně: Vlastenci by měli Miloše Zemana volit kvůli tomu, ţe se Schwarzenberg distancoval od Benešových dekretů.217

K ústeckým sociálním demokratům se přidali také jihočeští, přičemţ zdůvodnění bylo podobné. Například sociálnědemokratický náměstek českobudějovického primátora Miroslav Joch se nechal slyšet, ţe bude "volit člověka, který zastává zájmy českých občanů, a to je Zeman"218. Není příliš pravděpodobné, ţe kauza "Beneše v Haagu" byla rozhodujícím faktorem příklonu části sociálních demokratů k Miloši Zemanovi. Stala se ovšem zdůvodněním, frekventovaným způsobem rámování problému, které na jistou část voličů mohlo zapůsobit.

6.2.2.3 Řešení Právo a Pravidla Schwarzenbergův inkriminovaný výrok nebyl jediným "přešlapem", který mu v otázce dekretů způsobil problémy. Ministr zahraničí jiţ předtím takříkajíc dodal munici svému soupeři, kdyţ se v jednom z televizních rozhovorů zamotal do právnické terminologie. V dotazu na Benešovy dekrety Karel Schwarzenberg, v očividné snaze téma rychle vyčerpat, prohlásil, ţe "neplatí od momentu přijetí české ústavy a Listiny základních práv a svobod v roce 1993" a dodal, ţe "co je zrušené, uţ nemůţu ještě jednou zrušit"219. Jeho soupeř však oponoval prohlášením, ţe "Ústavní soud jasně konstatoval, ţe zákony čs. Národního shromáţdění z roku 1946, které z dekretů vycházely, jsou stále nedílnou součástí českého právního řádu"220. Zeman od této chvíle Schwarzenberga obviňoval ze snahy revidovat Benešovy dekrety. Na námitky novinářů, ţe zatímco on jako premiér dříve pouţil slovo vyhaslé, coţ se de facto neliší od Schwarzenbergova termínu neplatné, prohlásil:

217

Horák, J. Mladá fronta Dnes. Severočeská ČSSD jasně stojí (a stála) na straně Zemana. 23.1.2013. Vácha, V. Právo. Jihočeské špičky ČSSD jsou pro Zemana. 23.1.2013. 219 Anonymní autor (rsk). Právo. Zeman a Schwarzenberg se do sebe v debatě poprvé pustili. 18.1.2013. 220 Tamtéţ. 218

83

No a to je zatracený rozdíl, který by měli pochopit nejenom právníci. Vyhaslé dekrety znamená, ţe byly zkonzumovány, to znamená, ţe byly naplněny, protoţe skutečně došlo ke konfiskaci majetku kolaborantů a zrádců a skutečně došlo k odsunu.221

Jak jiţ bylo řečeno, Karel Schwarzenberg následně a opakovaně přicházel s vysvětlením svých předešlých výroků za účelem uklidnit veřejnost. Jako příklad uveďme jedno z takových prohlášení, ve kterém se zároveň odvolává na česko-německou Deklaraci. Implicitně tím dává najevo, ţe nehodlá porušovat nic, co bylo v minulosti konsenzuálně přijato: Ve včerejší televizní debatě jsem se k problematice Benešových dekretů nevyjádřil nejpřesněji. Musel jsem z důvodů časové tísně pouţít zkratku, která můţe vést k pochybnostem o mém postoji v této otázce. Uvedl jsem, ţe Benešovy dekrety není potřeba rušit, protoţe zanikly díky přijetí Listiny základních práv a svobod. Chtěl jsem vyjádřit, ţe Benešovy dekrety jsou dnes uţ překonány, ţe jsou právně vyhaslé. Jinými slovy, co se stalo, stalo se a nelze z toho vyvozovat nějaké majetkové nároky, jak to ostatně potvrdila i česko-německá Deklarace. Ţádné nároky na majetky v České republice tedy nelze vznášet. To však neznamená, ţe nepodléhají nějakému historickému či morálnímu zhodnocení.222

6.2.2.4 Shrnutí Benešovy dekrety byly příčinou, proč se kampaň před druhým kolem posledních prezidentských voleb stala emotivně velmi vyhrocenou. Podobně jako v kampani ODS v roce 2002 ani tentokrát téma dekretů nestálo na příliš seriózních, věcných argumentech a faktech. Prezidentští kandidáti se nejprve neshodli na zpětném zhodnocení odsunu (uplatnění principu kolektivní viny), ke skutečné eskalaci však došlo po nešťastném, často připomínaném výroku Karla Schwarzenberga. Reakcí Zemanova týmu a jeho sympatizantů byla lavina kritiky, v rámci které důsledně (někdy aţ hystericky) varovali před postoji ministra zahraničí (bezpečnost). Poněkud zvláštní pak byly argumenty, ţe nás Schwarzenbergovy postoje a výroky poškozují v zahraničí (efektivita). Dle odezvy zahraničního tisku tomu bylo spíše naopak. Podle některých komentátorů se Zemanova kampaň nesla v podobném duchu jako jiţ analyzovaná kampaň Klausovy ODS. Velká podobnost tu skutečně byla v propojení kategorie 221

Ovčáček, J. Právo. Zeman: Jako přesvědčený sociální demokrat si nepřeji oslabení pozice ČSSD. 19.1.2013. 222 Autor neznámý. Lidové noviny. Prezidentská kampaň se vyostřuje. Záminkou je Schwarzenbergův výrok o Benešových dekretech. 21.1.2013.

84

bezpečí a zájmů: je nebezpečné jakkoli kritizovat či dokonce revidovat Benešovy dekrety a kdo tak činí, nehájí národní zájmy. Zemanova reakce na Schwarzenbergův výrok pak byla ukázkou dokonalého vyuţití synekdochy, kdy se jediná věta stala nástrojem pro označení soupeře jako zrádce a sudeťáka s nacistickou rodinou. Jakkoli nevkusná tato kampaň podle hodnocení mnohých byla, experti se shodli na tom, ţe vnášet do popředí sudetoněmeckou otázku se Zemanovi vyplatí (rozhodování). Absence kategorie řešení opět ukázala, ţe se nacházíme v prostředí předvolební debaty. Charakter této debaty - abstraktní sliby či varování namísto věcných argumentů napovídá, ţe aktérům primárně nešlo o (vy)řešení konkrétního problému, ale o oslovení voliče a následný zisk jeho hlasu.

6.3

Reflexe debat z hlediska střetů mezi cíli V následující kapitole se pokusíme o bliţší reflexi našich čtyř debat z hlediska stylu

argumentace a střetů mezi cíli. Jednotlivá období budeme na rozdíl od analytické části zkoumat v časové posloupnosti, coţ nám umoţní vypozorovat, zda v rámci argumentační logiky docházelo k nějakému vývoji, celkově se pak pokusíme identifikovat odlišnosti mezi debatami. Nejprve se zaměříme na rovinu střetů mezi cíli a identifikujeme ty nejčastější. Jiţ víme, ţe střety vycházejí z odlišných postojů aktérů, kteří jednotlivé kategorie interpretují tak, aby se hodily především jim samotným - aby odpovídal jejich představám o politice. Někdy tak mohou jedinci argumentovat z pozic odlišných cílů (bezpečnost x svoboda), jindy povaţují za důleţitou stejnou dimenzi, ale odlišně ji interpretují (rovnost x rovnost).

6.3.1 Česko-německá Deklarace a konec 90. let Analýza první debaty, v jejímţ středu stála česko-německá Deklarace, vycházela z datové báze zhruba 70 článků. Prakticky jedinými (a navzájem zhruba stejně frekventovanými) cíli byla rovnost a bezpečnost. Odpůrci dokumentu byli přesvědčeni, ţe jeho přijetí je výhodné pro Německo a naopak nevýhodné pro Českou republiku. Nejčastěji přicházeli se dvěma (mnohdy propojenými) argumenty: Deklarace zakládá nerovné postavení mezi zeměmi a dokonce představuje hrozbu co se poválečné revize dějin či majetkových nároků Němců týče. Zastánci Deklarace často reagovali na tyto argumenty s tím, ţe jsou zmíněné obavy neopodstatněné, a společná dohoda naopak spíše značí kvalitní vztahy mezi zeměmi. Střet tak probíhal v rámci těchto dvou cílů, kdy často nejprve odpůrci dokumentu 85

přicházeli s kritikou, na kterou aţ posléze reagovali názoroví oponenti. Tyto reakce tak neměly podobu budování vlastní argumentační konstrukce (např. přijetí Deklarace zaručí ochranu majetku českých občanů nebo je znakem rovného postavení zemí v mezinárodních vztazích), ale spíše vágní formou vyvracely výše zmíněné obavy (Deklarace je sebevědomý dokument, jde o dţentlmanskou dohodu, která uzavírá určitou kapitolu dějin apod.). Převaha odpůrců byla patrná také na sebevědomém a úderném stylu argumentace, zatímco zastánci přijetí Deklarace sami často připouštěli, ţe jde o kompromisní text, jeţ má své silné i slabé stránky. Následující tabulka zjednodušeně představuje hlavní linie střetů mezi cíli.

Bezpečnost X Bezpečnost Odpůrci Deklarace

Zakládá hrozbu revize (historické, navracení majetku).

Ţádná hrozba z Deklarace neplyne. Tabulka 4: Střety mezi cíli - česko-německá Deklarace Zastánci Deklarace

Rovnost X Rovnost Zakládá nerovné postavení mezi zeměmi v současném systému. Dokládá dobré vztahy mezi zeměmi.

Staví na jednu rovinu nesrovnatelné zločiny minulosti. -

Zdroj: tabulka vytvořena autorem Specifikem diskuze bylo, ţe vyuţívané argumenty často mířily do minulosti. Pro mnohé bylo nepřijatelné, ţe Deklarace v jistém smyslu staví na stejnou úroveň nacistický teror a vyhnání Němců ze Sudet, byly zde jiţ zmíněné obavy z revize poválečné historie apod. Tento aspekt byl patrný také v kategorii problémů. Nejčastěji se řešilo, proč k vyhnání Němců došlo a kdo o něm rozhodnul (příčiny), odsun se stal předmětem analogií s jinými dějinnými událostmi (metafora). Deklarace byla výstupem reflektujícím společné stránky minulosti a šlo proto o logický způsob argumentace. Také následné odkazy politiků na dokument byly logické. Debata nad společnou minulostí jiţ proběhla, jejím výsledkem je oboustranně akceptovaná Deklarace a neexistuje ţádný důvod, proč by se otázka měla znovu řešit a proč by se závěry plynoucí z dokumentu měly jakkoli zpochybňovat (pravidlo).

6.3.2 Sněmovní a prezidentská kampaň Václava Klause Na počátku roku 2002 strhl pozornost tehdejší premiér Miloš Zeman svými kontroverzními výroky. Rakušany tehdy nazval prvními spojenci Hitlera a sudetským Němcům vzkázal, ţe jejich tehdejší odsun z pohraničí byl mírnějším trestem, za který mohou být de facto rádi. Reakcí převáţné části veřejnosti byla silná kritika postavená na argumentu, 86

ţe takto nejapné výroky poškozují obraz České republiky v zahraničí. Šlo tedy o (ne)efektivitu ve způsobu jednání, který na poli mezinárodních vztahů můţe mít negativní dopad. Zeman sice sudetoněmeckou otázku otevřel, za svou ji však poté vzal tehdejší předseda ODS Václav Klaus. Opakovaně téma s okázalou naléhavostí vnášel do veřejného prostoru (poţadavek nedotknutelnosti dekretů při jednáních o vstupu ČR do EU, společné prohlášení dolní komory k dekretům atd.), aby na něm nakonec postavil předvolební kampaň občanských demokratů. V jejím jádru byla bezpečnost - ochrana národních zájmů, ochrana statu quo poválečného uspořádání, ochrana majetku českých občanů - a ODS se profilovala jako jediný subjekt, který můţe tuto ochranu poskytnout. Během kampaně tak došlo k rozdělení veřejnosti na ty, kteří dané hrozby brali váţně a s ODS sympatizovali, a na ty, kteří počínání občanských demokratů povaţovali za nebezpečné národovectví a nacionalismus. Druhá skupina opět argumentovala rizikem zhoršení pracně budovaných vztahů se sousedy výměnou za snahu jedné strany získat o něco více procent ve volbách. Bezpečnost X Efektivita Ochrana národních zájmů, nebezpečí revize ODS a sympatizanti její poválečného uspořádání a vznášení majetkových kampaně nároků ze strany Němců. Prázdný nacionalismus a národovectví, necitlivé Odpůrci otevírání otázky povede k kampaně ODS poškození našich mezinárodních vztahů Tabulka 5: Střety mezi cíli - kampaně V. Klause Zdroj: Tabulka vytvořena autorem Oproti předešlé diskuzi byla logika argumentů více prospektivní - nepolemizovalo se nad mírou viny za odsun, nehledal se viník tragických událostí, namísto toho bylo zapotřebí teď a tady hájit české zájmy a chránit majetek občanů. Opačný tábor se zas obával poškození stávajících vztahů a dalších negativních důsledků kampaně do budoucna. O tom, ţe Benešovy dekrety nejsou minulým, ale navýsost aktuálním tématem, se nás aktéři snaţili přesvědčit také rámováním problémů. Dominantní roli hrála ochrana národních zájmů, obě strany vyuţívaly sugestivní metafory.

87

Postoj Klause a jeho ODS k otázce stojí za pozornost. Jak bylo popsáno v analýze, po zmíněných Zemanových výrocích na počátku roku se Klaus v rámci kritiky premiéra nechal slyšet, ţe jeho strana jakékoliv nastolení otázky dekretů zásadně odmítá, dekrety podle něj nemají aktuální právní následky a nedovede si představit jiné stanovisko, neţ jaké bylo přijato v Deklaraci (pravidlo). Klaus tehdy doslova vyloučil zaobírání se minulostí na politické a právní úrovni. Pouze o několik týdnů později však spolu s ODS rozjel popsanou kampaň, aniţ by bylo patrné, jaké objektivní důvody k tomu nastaly. Prismatem Policy Paradoxu, co se změnilo z hlediska cíle bezpečnosti, jehoţ naplnění zaručovala Deklarace? V této souvislosti stojí za připomenutí kritika Nadienové (kapitola Kritika modelu Policy Paradox), která povaţuje za nepřirozené předřazovat kategorii cílů před zájmy. Je pravděpodobné, ţe Klausovi šlo v první řadě o lepší výsledek ODS ve volbách (zájem či potřeba), a aţ poté byly definovány (zástupné) cíle.

6.3.3 Česká republika v EU - od našeho vstupu až po Lisabonskou smlouvu V rámci zhruba šestiletého období jsme mohli identifikovat prakticky dvě debaty. První probíhala v období vstupu naší země do Evropské unie (2004), druhá v souvislosti s ratifikací stěţejního unijního dokumentu, Lisabonské smlouvy (2009). V obou případech se řešila otázka "bezpečnosti dekretů" - ať uţ jejich zpochybnění či zvýšená pravděpodobnost úspěchu sudetských Němců při soudních sporech o majetek. Pro první skupinu, která se vyznačovala euroskepticismem, představoval nebezpečí vstup do nového institucionálního rámce Evropské unie. Šlo jednak o existenci Evropského soudního dvora, u kterého se nově mohli domáhat svých práv vyhnaní Němci, obecně pak také o nejasné fungování Benešových dekretů v novém právním prostředí a odpor některých zemí k nim (Maďarsko, Německo). Podobný problém představovala o několik let později také Lisabonská smlouva, která podle skeptiků mohla opět zpochybnit Benešovy dekrety. V čele těchto pochybovačných hlasů stál tehdejší prezident Václav Klaus, podle kterého jakákoli kritika či zpochybnění dekretů znamenalo pošlapání národních zájmů. S Klausem nesouhlasila (patrně větší) část politické a mediální scény, která povaţovala jeho výpady za neopodstatněné, případně je chápala jako součást prezidentova permanentního boje proti Evropské unii. Střet tak probíhal povětšinou v rámci kategorie bezpečnost. Kromě těchto prospektivních argumentů se ale také objevovalo mnoţství argumentů retrospektivních. Lze říci, ţe souběţně se sloţitou otázkou majetkově-právních konsekvencí probíhalo jakési morální hodnocení minulost (patrně řešení budoucích dopadů dekretů 88

přitáhlo pozornost k problematice obecně). Kategoriemi svoboda a rovnost se tak prolínala otázka, zda odsun Němců proběhl na základě kolektivní viny, nebo občanství (případně členství v NSDAP), které si kaţdý mohl svobodně zvolit. V kategorii bezpečnost se polemizovalo, zda české elity vyuţily poválečné situace završit dlouhotrvající snahu zbavit se německého ţivlu, nebo odsun byl takříkajíc v zájmu všech, protoţe se jím předešlo dalším etnickým konfliktům. Tyto spory naznačuje následující tabulka, v níţ tentokrát nejsou identifikovány strany sporu. Důvodem je neexistence dlouhodobého prvku223, který by měl potenciál rozdělit veřejnost na dva tábory. Rovnost a Svoboda Bezpečnost X X Rovnost a Svoboda Bezpečnost Odsun proběhl na základě Odsun byl vyuţitou Riziko navracení principu kolektivní viny, za příleţitostí zbavit se majetku Němcům porušení základních práv a problematických (při vstupu do EU a svobod menšin v důsledku LS) Vysídlení proběhlo na Odsun byl prevencí Otázka základě volby občanství před rozpoutáním další majetkových práv (příp. členství v NSDAP) války je vyřešena Tabulka 6: Střety mezi cíli - Česká republika v EU Zdroj: tabulka vytvořena autorem

6.3.4 Benešovy dekrety v první přímé volbě prezidenta Zatím poslední velká debata v předvolební kampani posledních prezidentských voleb započala kontroverzním výrokem Karla Schwarzenberga. Do té chvíle se prezidentští kandidáti neshodli pouze v otázce kolektivní viny (svoboda a rovnost), kdy podle Schwarzenberga tento princip uplatněn jednoznačně byl, zatímco Zeman tvrdil přímý opak (svůj argument zakládal na tom, ţe existovaly skupiny lidí, které byly vyčleněny z odsunu, např. antifašisté). Po inkriminovaném vyjádření tehdejšího ministra zahraničí však byla rozpoutána velice intenzivní kampaň Miloše Zemana a jeho týmu. Kritika spočívala v otázce bezpečnosti (Schwarzenberg představuje riziko pro naší zemi) a neblahého dopadu výroků na mezinárodní vztahy (efektivita). Zeman a jeho tým absolutně ovládli danou agendu a debata (dá-li se to tak nazvat) měla podobu akce-reakce; Zeman přicházel s kritikou, na kterou

223

Tento potenciál lze najít snad pouze v Klausově boji za ochranu dekretů vůči EU, v rámci kterého našel jak řadu podporovatelů, tak odpůrců. Bylo by ovšem nepřesné nerozlišovat názorové skupiny v debatě roce 2004 a 2009, o rozdělení na dva tábory pak nelze vůbec hovořit v debatě týkající se historického hodnocení dekretů.

89

opačný tábor reagoval. Jak ukazuje následující tabulka, střety tak probíhaly výhradně v rámci jednotlivých kategorií.

Karel Schwarzenberg a jeho stoupenci Miloš Zeman a jeho stoupenci

Rovnost a Svoboda X Rovnost a Svoboda Odsun proběhl na základě principu kolektivní viny, za porušení základních práv a svobod Princip kolektivní viny nebyl uplatněn (např. antifašisté nebyli potrestáni)

Bezpečnost X Bezpečnost Majetkové ani jiné nároky nehrozí, vše vyřešila Deklarace Sch. postoje jsou hrozbou pro bezpečnost a suverenitu naší země

Efektivita X Efektivita -

Sch. postoje a výroky poškozují obraz naší země v zahraničí

Tabulka 7: Střety mezi cíli - přímá volba prezidenta Zdroj: tabulka vytvořena autorem Někteří upozorňovali, ţe se kampaň nese ve stejném duchu jako u ODS v roce 2002. Tato poznámka je relevantní, ať uţ souhlasíme či nesouhlasíme s kritikou, ţe obě kampaně byly zaloţeny na hysterickém nacionalismu a národovectví. V obou případech se totiţ objevovaly podobné argumenty a způsoby rámování. Primární byla snaha vzbudit dojem, ţe je zde nějakým způsobem ohroţena naše bezpečnost, coţ se odráţelo ve způsobu rámování. Problémy často byly prezentovány formou symbolů, názoroví oponenti byly vykreslováni jako exponenti cizích zájmů. Prakticky ţádnou roli v kampaních nehrála kategorie řešení. Podobně jako u Klause, také u Zemana lze najít podporu pro jiţ zmíněnou kritiku Nadienové. U Zemana a jeho týmu byla naprosto evidentní snaha poškodit protivníka všemi moţnými způsoby (Zeman se v kampani opakovaně dopouštěl lţí) a ospravedlnění jeho kroků za pomoci cílů často nebylo přesvědčivé (např. u kategorie efektivita). I zde má tedy smysl připomenout, ţe by v rámci modelu Policy Paradox nebylo nelogické předřadit kategorii zájmů před cíle.

6.3.5 Shrnutí Analýza argumentačních poloh a střetů ukázala, ţe nevýznamnější kategorií napříč debatami je kategorie bezpečnost. V zásadě lze tvrdit, ţe argumentace naší bezpečností (státu či majetku) je významným mobilizačním prvkem, který umoţňuje přitáhnout k otázce pozornost a následně přesvědčit veřejnost/voliče. K získávání názorových stoupenců jsou poté 90

vyuţívány především kategorie symbolů a zájmů, v nichţ se výrazně promítá rovina bezpečnosti (ochrana národních zájmů). V ani jedné z debat nedošlo k vyuţívání všech čtyř kategorií cílů a spory probíhaly povětšinou izolovaně v rámci jednotlivých kategorií. Jednotlivé debaty se dále lišily ve vyuţívání retrospektivní a naopak prospektivní logiky argumentace. Nebylo zaznamenáno, ţe by postupem času docházelo ke znatelnému vývoji či obměně v uţívání té či oné logiky, vţdy spíše záleţelo na kontextu a aktérech.

91

7. Závěr Problematika poválečného odsunu sudetských Němců z pohraničí byla v období let 1997-2013 (červenec) významným tématem ve veřejném diskurzu. Po analýze dat, v našem případě novinových článků, se ukázalo býti nejefektivnější danou debatu rozdělit do čtyř okruhů - jakýchsi vln, které představovaly nejvýznamnější fáze debaty. Přesnější (a pro účely naší analýzy efektivnější) se ukázalo téma odsunu Němců ve veřejném prostoru vnímat nikoliv jako jednu kontinuální debatu, ale jako čtyři navzájem odlišné celky. Tyto "minidebaty" se pokaţdé nacházely v odlišném kontextu, byly vyvolány různými faktory a jejich aktéři i strategické zarámování se lišilo. Po zasazení debaty do teoretického rámce Policy Paradoxu byla u jednotlivých debat identifikována logika argumentace, coţ z pohledu modelu znamenalo vyuţívání kategorií cílů, problémů a řešení. První debata (1997-2000), v jejímţ středu stála česko-německá Deklarace, rozdělila společnost na její odpůrce a zastánce. Nejvyuţívanějšími cíli byly bezpečnost a rovnost, objevovaly se jak retrospektivní (neodpovídající - "nerovné" hodnocení odsunu), tak prospektivní (Deklarace pozitivně/negativně ovlivní budoucí vzájemné vztahy) argumenty. Střídání obou typů argumentů poté bylo patrné také u dalších debat. Často vyuţívaným způsobem k přesvědčení druhých o svém postoji bylo strategické rámování pomocí příčin, někteří diskutující sahali také k metaforám, případně číslům nebo zájmům. Deklarace samotná pak byla vnímána jako milník, závazný a svým způsobem nedotknutelný dokument, který určuje logiku budoucích česko-německých vztahů (pravidlo). Kromě toho byla v kategorii řešení široce diskutováno propojení českého právního řádu a dekretů a otázka majetkoprávní (soudy o majetek zabavený Němcům). Po několikaleté odmlce se stalo téma Benešových dekretů dominantní v kontextu kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2002 (a částečně také při prezidentské volbě o rok později). Václav Klaus jako lídr ODS tehdy stál v čele kampaně postavené na ochraně národních zájmů, které podle něj ohroţoval chystaný vstup České republiky do EU. Nebezpečí konkrétně tkvělo v moţné revizi Benešových dekretů. Dominantním střetem v kampani byl spor mezi bezpečností (jiţ zmíněná revize) a efektivitou (odpůrci kampaně upozorňovali na její negativní důsledky v podobě narušení vztahů s dalšími zeměmi). Rámování problému celkem logicky zapadalo do kategorie zájmy, široce pak byly vyuţívány symboly (se zřejmými odkazy na rovinu bezpečnosti). Václav Klaus hrál hlavní roli také v debatách, které nějakým způsobem reflektovaly postavení České republiky v Evropské unii. I zde viděl Klaus (a s ním část ODS, Bobošíková, komunisté) 92

nebezpečí v moţné revizi Benešových dekretů. Nejprve tomu tak bylo v roce 2004, kdy ČR vstupovala do EU a poté při ratifikaci Lisabonské smlouvy (2009). Ospravedlnění pomocí cílů i rámování problému bylo podobné jako v kampani - hrozba revize Benešových dekretů znamenala ohroţení národních zájmů. V rámci sporu o podpis Lisabonské smlouvy pak došlo také ke konkrétním politickým krokům (stimulům), které měly prezidenta donutit ke změně postoje. Prozatím poslední debata proběhla v rámci prezidentských voleb v roce 2013. Argumentace současného prezidenta tehdy byla podobná jako u Klause (který ho koneckonců v kampani v této otázce podpořil), ústřední roli hrála opět bezpečnost. Spor mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem velice vyhrotil atmosféru kampaně, coţ bylo patrné jiţ ze způsobů (mnohdy aţ neetických), jakými byl problém strategicky rámován. V rámci našeho výzkumu byla rozlišována debata ve volebním a nevolebním období s cílem identifikovat případné rozdíly ve strategickém rámování problému a celkovém způsobu argumentace. Obecně lze konstatovat, ţe zásadní proměnnou (ne)volební kontext nebyl. Velkou roli jistě bude hrát fakt, ţe politizace Benešových dekretů byla doménou především premiéra a později prezidenta Václava Klause, který z velké části utvářel podobu diskuze. Ať uţ v kampani či mimo ní byla například patrná jeho snaha přesvědčit či mobilizovat veřejnost/voliče pomocí argumentů v oblasti bezpečnosti a národních zájmů. Ani v jedné z oblastí však nedocházelo příliš často k návrhům či dokonce implementaci konkrétních řešení (problém s kategorií řešení bude diskutován dále), nebyl patrný rozdíl ve vyuţívání retrospektivních a prospektivních argumentů. Jistý rozdíl můţeme vystopovat, porovnáme-li konkrétně například první a poslední debatu (debata o Deklaraci a debata v prezidentské kampani). Argumentace v prvním případě byla věcnější, její forma méně dramatická a emocionálně zabarvená neţ ve zmíněné kampani. Význam tedy můţe hrát například krátké období kampaně, které vede její účastníky k sugestivnímu aţ agresivnímu stylu prezentace, mnohdy dochází k útokům na protivníka apod. To však nemusí platit absolutně ani obecně, strategické rámování problémů zůstává v obou případech podobné. Celkově lze tedy shrnout, ţe zásadní rozdíly v debatě mimo a vně volební období identifikovány nebyly. Máme-li na závěr zhodnotit vhodnost teoretického rámce Policy Paradoxu pro náš výzkum, nelze pominout několik problematických prvků. Potenciálně rizikovým jevem můţe být jiţ zmiňovaná skutečnost, ţe namísto jedné debaty byly analyzovány prakticky čtyři více či méně rozdílné debaty. Ty se odehrávaly v různém časoprostorovém kontextu, téma bylo vtahováno do veřejného prostoru z rozdílných příčin, bylo na něj nahlíţeno z různých úhlů pohledu. Na rozdíl od jiných případů vyuţití modelu tak nebylo prakticky moţné sledovat kontinuální genezi argumentace v rámci kategorií (argumenty se v jednotlivých diskuzích 93

spíše opakovaly, neţ postupně rozvíjely), bylo identifikováno více stran sporu, apod. Jinými slovy, v rámci diskuze o Benešových dekretech se ukázala nespojitost policy diskurzu, minulé události neměly velký význam pro ty současné. K tomu je nutné připočíst jisté aplikační limity; několik kategorií modelu nebylo v naší debatě vůbec či naprosto marginálně vyuţito (obzvláště v oblasti řešení), některé často reflektované prvky v debatě byly obtíţně zařaditelné do struktury modelu (například omluvy za vyhnání). I přes tyto zmíněné nedostatky se domnívám, ţe model Policy Paradox umoţnil kvalitní analýzu debat(y), a byl vhodným nástrojem pro dosaţení cílů práce.

94

8. Použité prameny a zdroje 1. ABC ČR. 2012. Periodický tisk. (cit. 2014-01-16). (http://www.abccr.cz/overovanadata/periodicky-tisk/). 2. Bazin, A. 2003. Dědictví studené války v přístupu k sudetské otázce v Německu a v České republice, In: Blaive, M. - Mink, G. (ed.) Benešovy dekrety: budoucnost Evropy a vyrovnávání se s minulostí, Praha: CeFReS, s. 42–54. 3. Blaive, M. 2003. K „Benešovým dekretům“: o co vlastně jde? In: Blaive, M. - Mink, G. (ed.) Benešovy dekrety: budoucnost Evropy a vyrovnávání se s minulostí, Praha: CeFReS, s. 19–26. 4. Cabada, L. – Kubát, M. a kolektiv. 2002. Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia. 5. Creswell, J. W. 2003. Research design: qualitative, quantitative, and mixed methods approaches. 2. vyd. Thousand Oaks: Sage Publications. 6. Frommer, B. 2010. Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha: Academia. 7. Hahnová, E. 2007. Česko-německá deklarace – model po deseti letech. In: Louţek, M. (ed.) Česko-německá deklarace: Deset let poté. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, s. 23-37. 8. Handl, V. 2004. Česká politika vůči Německu. In: Pick, O. - Handl, V. (ed.) a kol. Zahraniční politika České republiky 1993-2004. Úspěchy, problémy a perspektivy, Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 71-81. 9. Handl, V. 1998. Česko-německá deklarace 1997 – mezi minulostí a zítřkem? Mezinárodní vztahy, č. 3, s. 5-17. 10. Handl, V. 2007. Deklarace – od akceptace jinakosti k porozumění. In: Louţek, M. (ed.) Česko-německá deklarace: Deset let poté. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, s. 73-96 11. Handl, V. - Kural, V. - Reiman, M. 1997. Česká republika a Německo. In: Kotyk, V. (ed.) Česká zahraniční politika. Úvahy o prioritách. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 167-183. 12. Hendl, J. 2012. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál. 95

13. Chytilek, R. - Spáč, P. (ed.) 2012. Rozhodování ve veřejné sféře: Model Policy Paradox v ČR. Brno: Masarykova univerzita. 14. Kuklík, J. 2003. Tzv. Benešovy dekrety z právně-historické perspektivy. In: Blaive, M. - Mink, G. (ed). Benešovy dekrety: budoucnost Evropy a vyrovnávání se s minulostí. Praha: CeFReS, s. 55–72. 15. Kural, V. a kol. 1998. Krajanské organizace sudetských Němců v SRN. Praha: Ústav mezinárodních vztahů. 16. Naimark, N. M. 2006. Plameny nenávisti: etnické čistky v Evropě 20. století. Praha: Lidové noviny. 17. Spáč, P. 2012. „Reflexia modelu Policy Paradox.“ In: Chytilek, R. - Spáč, P. Rozhodování ve veřejné sféře: Model Policy Paradox v ČR. Ed.. Brno: Masarykova univerzita, s. 47-64. 18. Stone, D. 2002. Policy Paradox: The Art of Political Decision Making. New York: Norton. 19. Ústav pro jazyk český, Akademie věd ČR, v.v.i. 2008-2014. Velká písmena - zástupné názvy. (cit. 2014-05-08). (http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=195) 20. Velvyslanectví České republiky v Berlíně. 2013. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. (cit. 2013-12-12). (http://www.mzv.cz/berlin/cz/vzajemne_vztahy/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajem nych.html).

Novinové články 1. Adamičková, N. - Königová, M. Právo. Eurosmlouva otevírá cestu k revizi dekretů. 21.1.2008. 2. Anonymní autor (čtk, jar). Hospodářské noviny. Vládní kabinet volání po zrušení Benešových dekretů nevyslyší. 1.6.1998. 3. Anonymní autor (čtk, zr). Právo. Špidla: Posseltova omluva nezmění český postoj. 26.3.2002. 4. Anonymní autor (dan, čtk). Lidové noviny. Zeman: Benešovy dekrety jsou vyhaslé. 9.3.1999. 5. Anonymní autor (dan). Právo. Zahradil: přijdou majetkové ţaloby proti dekretům. 1.3.2004. 6. Anonymní autor (dpa, čtk). Právo. Zeman varoval před zneuţitím odsunu. 9.2.2002. 96

7. Anonymní autor (fin). Lidové noviny. Klausová: První dáma nemá mluvit německy. 19.1.2013. 8. Anonymní autor (gö). Právo. Klaus: Je to chybné a prázdné gesto. 25.8.2005. 9. Anonymní autor (gö). Právo. Topolánek: minulost otevírat odmítáme. 19.6.2008. 10. Anonymní autor (gö, kov, čtk). Právo. Paroubek: Klaus se odmítáním gesta přiblíţil landsmanšaftu. 14.7.2005. 11. Anonymní autor (hh). Mladá fronta Dnes. Stop nacionalismu, ţádají osobnosti. 9.4.2002. 12. Anonymní autor (jem). Hospodářské noviny. Zrušení Benešových dekretů ČSSD ani ODS nepřipouštějí. 16.9.1998. 13. Anonymní autor (kov). Právo. Klaus odmítl nové jednání kvůli Temelínu a zrušení dekretů. 4.2.2002. 14. Anonymní autor (kov). Právo. Haiderové přicházejí a odcházejí jako Hitlerové. 22.1.2002. 15. Anonymní autor (kov). Právo. Rouček se omluvil za odsun Němců. 10.6.2011. 16. Anonymní autor (kub). Lidové noviny. ODS začíná národní kampaň v bývalých Sudetech. 8.4.2002. 17. Anonymní autor (lan, gö, čtk). Právo. Expertiza: dekrety neodporují právu EU. 19.3.2002. 18. Anonymní autor (luk). Právo. ODS: vláda oţivila Benešovy dekrety. 26.1.2002. 19. Anonymní autor (miš). Lidové noviny. Extrémní levičák Havel bořil řád. Jako jakobíni. 11.2.2013. 20. Anonymní autor (nek). Právo. Schwarzenberg: stal jsem se nástrojem Klausovy nelibosti. 30.12.2006. 21. Anonymní autor (obi, čtk). Lidové noviny. Klaus navrhl svolat kvůli debatě o dekretech schůzku šéfů stran. 29.3.2002. 22. Anonymní autor (obi, sau). Lidové noviny. Šéfové stran se sejdou kvůli dekretům. 29.3.2002. 23. Anonymní autor (pes, fra). Blesk. Schröder: V Praze mě nečekejte. 1.3.2002. 24. Anonymní autor (rsk). Právo. Zeman a Schwarzenberg se do sebe v debatě poprvé pustili. 18.1.2013. 25. Anonymní autor (val). Mladá fronta Dnes. Zemanovci se nechtějí pustit tématu odsunu. 25.1.2013.

97

26. Anonymní autor (vha). Mladá fronta Dnes. Historici posoudí Benešovy dekrety. 10.9.2009. 27. Anonymní autor (zpravodajství). Právo. Klaus narazil se spojením dekretů a vstupu do EU. 23.2.2002. 28. Autor neznámý. Lidové noviny. Názory veřejnosti, politiků, politologů a publicistů. 3.10.1998. 29. Autor neznámý. Lidové noviny. Prezidentská kampaň se vyostřuje. Záminkou je Schwarzenbergův výrok o Benešových dekretech. 21.1.2013. 30. Autor neznámý. Lidové noviny. Výslech. 9.12.2008. 31. Autor neznámý. Mladá fronta Dnes. Deklarace na Postupim oprávněně nenavazuje. 16.1.1997. 32. Autor neznámý. Mladá fronta Dnes. Jednání o společném prohlášení provázel urputný odpor opozice. 21.1.1997. 33. Autor neznámý. Mladá fronta Dnes. Václav Klaus uvedl deklaraci po česku, Kohl zase po německu. 13.2.1997. 34. Autor neznámý. Právo. Co řekli o dekretech prezidenta Beneše: Miloš Zeman. 21.1.2013. 35. Autor neznámý. Právo. Co řekli o dekretech prezidenta Beneš: Karel Schwarzenberg. 21.1.2013. 36. Autor neznámý. Právo. Český parlament nemusí se schválením deklarace spěchat. 20.1.1997. 37. Autor neznámý. Právo. Deklarace: Čas lámání chleba. 13.1.1997. 38. Autor neznámý. Právo. Dokument oslabuje české pozice, shrnuje historička. 16.1.1997. 39. Autor neznámý. Právo. Majetek: konec, tečka. 13.2.1997. 40. Autor neznámý. Právo. Proč nemohu souhlasit. 20.1.1997. 41. Autor neznámý. Právo. Vládní strany se majetkových nároků z Německa neobávají. 23.1.1997. 42. Autor neznámý. Právo. Zamyšlení nad česko-německou deklarací. 6.1.1997. 43. Balík, S. Lidové noviny. Schwarzenberg a dekrety. 21.1.2013. 44. Bednář, M. Mladá fronta Dnes. Ztráta paměti. 26.1.2005. 45. Bek, L. - Linková, J. Právo. Klaus: Stoiberovy výroky jsou drzé. 1.6.2004. 46. Brabec,V. - Volková, M. Hospodářské noviny. Doba omlouvání by měla jiţ přestat. 9.10.1998. 98

47. Broţ, J. Mladá fronta Dnes. Benešovy dekrety vyhrotily kampaň. 21.1.2013. 48. Broţ, J. Mladá fronta Dnes. Zemanova munice: Benešovy dekrety i švýcarský pas. 19.1.2013. 49. Ciglerová, J. Lidové noviny. Přispěla média k výsledku voleb? 17.6.2002. 50. Česká tisková kancelář. Hospodářské noviny. Zeman: Vídeň je blíţe neţ Brusel. 22.9.1998. 51. Česká tisková kancelář. Lidové noviny. ODS se distancovala od výroků svého člena Bednáře o dekretech. 16.3.2002. 52. Česká tisková kancelář. Lidové noviny. Premiér: Dekrety ve smlouvě o přistoupení k EU jsou riskantní. 28.2.2002. 53. Česká tisková kancelář. Mladá fronta Dnes. Některé důsledky odsunu se uţ nezahladí. 20.10.2005. 54. Česká tisková kancelář. Mladá fronta Dnes. Sokol: Názor na odsun nezměním. 14.2.2003. 55. Česká tisková kancelář. Právo. Přibáň: Na Hradě jako v orientální despocii. 14.10.2009. 56. Danda, O. Právo. Schwarzenberg: Vlády se nezříkám, ale jako prezident budu hájit slabší. 19.1.2013. 57. Dobal, V. Lidové noviny. Benešovy dekrety anebo české a německé báje. 3.10.1998. 58. Drápal, D. Mladá fronta Dnes. "Odsun" aneb etnická čistka se stále vrací. 5.3.1999. 59. Drda, A. Mladá fronta Dnes. Cena za nacionalismus. 26.3.2002. 60. Dubnová, I. Mladá fronta Dnes. Za úspěch KSČM můţe Klaus, tvrdí Parkanová. 17.6.2002. 61. Eliášová, K. Hospodářské noviny. Schwarzenberg nahrál soupeři neobratným výrokem. 22.1.2013. 62. Falbr, R. Právo. Ţelezný jen plaší. 29.1.2008. 63. Fischer, P. Lidové noviny. Václav Klaus opět v šoku. 15.4.2002. 64. Franěk, J. Právo. Jejich naše zájmy. 8.4.2002. 65. Grohová, J. - Mocek, M. Mladá fronta Dnes. ODS uţ psanou záruku od EU neţádá. 12.4.2002. 66. Holáň, V. Hospodářské noviny. Co skutečně ohroţuje české národní zájmy. 11.4.2002. 67. Holub, P. Hospodářské noviny. Beneš - častý zdroj konfliktů. 27.5.2005. 68. Honzejk, P. - Šídlo, J. Hospodářské noviny. Karel Schwarzenberg slouţí sudeťákům, ne České republice. 23.1.2013. 99

69. Horák, J. Mladá fronta Dnes. Severočeská ČSSD jasně stojí (a stála) na straně Zemana. 23.1.2013. 70. Houska, K. Právo. Souhlasím se Zemanem, ţe dekrety jsou vyhaslé. 15.2.2003. 71. Hruška, B. Právo. Fenomén vyhánění srovnáváme jako první. 19.8.2006. 72. Chudoţilov, P. Lidové noviny. Německá mrtvola, kupecké počty a udobření. 26.1.1998. 73. iDNES.cz. Mladá fronta Dnes. Klaus se opřel do své ODS a bojí se o Benešovy dekrety. 14.5.2008. 74. Janýr, P. Lidové noviny. Dekrety unii nevadí. Věc má ale háček. 26.11.2002. 75. Jeschke, F. Lidové noviny. Dekrety pohledem Sudeťáka. 22.1.2013. 76. Jičínský, Z. Právo. Prezident Klaus jedná protiústavně. 13.10.2009. 77. Kalenský, J. Lidové noviny. "Ţádné nebezpečí nehrozí". 12.10.2009. 78. Kalenský, J. - Kolář, P. Lidové noviny. Senátoři ODS se kvůli Lisabonu spojili s komunisty. 16.10.2009. 79. Kalenský, J. - Šupová, T. - Kolář, P. Lidové noviny. Vláda se postaví za Klause. Kdyţ slíbí, ţe pak podepíše. 13.10.2009. 80. Kaprálová, D. Mladá fronta Dnes. Standardní občanské postoje. 4.11.2006. 81. Keller, J. Právo. Čeho se bát víc. 25.1.2013. 82. Kerles, M. Lidové noviny. Chválí Schwarzenberga za odvahu. 21.1.2013. 83. Kerles, M. Lidové noviny. Z debat o dekretech těţí extremisté. 30.4.2002. 84. Klaus, V. Mladá fronta Dnes. Uţ je třeba říci rozhodné ne! 6.6.2005. 85. Kleknerová, Z. Hospodářské noviny. Příběhy psané dekrety. 2.8.2005. 86. Kohout, J. Hospodářské noviny. Prosadí národní zájmy a před nikým se neohne. 24.1.2013. 87. Komárek, M. Mladá fronta Dnes. Dekrety: nutné a nemorální. 19.1.2005. 88. Kopecký, J. Mladá fronta Dnes. Ministři se přou, kdo zlepší Romům bydlení. 20.2.2007. 89. Korecký, M. Lidové noviny. Hlavní bitva o národní zájmy začíná. 6.4.2002. 90. Königová, M. Právo. Kampaň se zvrhla v hádku o dekrety. 21.1.2013. 91. Königová, M. Právo. Téma dekretů můţe přihrát voliče. 21.1.2013. 92. Kramer, A. Právo. Je na čase odblokovat naši politickou scénu, říká Jan Švejnar. 22.12.2007. 93. Kramer, A. Právo. Kocovina po srpnu 1968 nám nalomila charakter. 6.3.2004. 94. Král, R. Právo. Transfer, odsun, přemístění, nebo přesídlení. 4.5.2004. 100

95. Král, V. Právo. Král Lear Pavla Kohouta. 23.3.2004. 96. Kreč, L. Hospodářské noviny. Sliby z EU prezidentovi nestačí. 12.10.2009. 97. Kreč, L. Hospodářské noviny. Vláda chce Klausův slib, ţe podepíše. 13.10.2009. 98. Krsek, M. Mladá fronta Dnes. Historik: Výbuch skladu a vraţdění měly dát podnět k odsunu. 28.7.2005. 99. Kučera, R. Hospodářské noviny. Dekrety v našem právním řádu. 4.2.1999. 100.

Leschtina, J. Hospodářské noviny. Jiří Leschtina: Prezidentovy přízraky.

12.0.2009. 101.

Liška, O. Mladá fronta Dnes. Vyhnání Němců z Brna se musí připomínat.

3.6.2005. 102.

Loewy, J. Lidové noviny. Originální pokus o revizi dějin. 23.1.1999.

103.

Macek, D. Mladá fronta Dnes. Fádní "město bez vlastností", či útulný a

otevřený domov? 3.10.2007. 104.

Macháček, P. Lidové noviny. Chudoţilovovy případy se nemohly stát.

20.2.1999. 105.

Macháček, P. Hospodářské noviny. Východiska korektního souţití. 4.2.1999.

106.

Mandler, E. Lidové noviny. Benešovy dekrety jsou výtvorem ostudné minulosti.

21.4.1999. 107.

Mandler, E. Lidové noviny. Smíření 98? Raději nemluvit. 9.6.1998.

108.

Mandler, E. Lidové noviny. Střední Evropou obchází strašidlo Benešových

dekretů. 31.10.1998. 109.

Mandler, E. Lidové noviny. Vyhánění Němců a Albánců lze srovnávat.

11.6.1999. 110.

Mandler, E. Mladá fronta Dnes. Poměr sil v únoru 1948. 24.2.2005.

111.

Martinek, J. Právo. Fischer po týdnu rozmýšlení nepřímo podpořil Zemana.

22.1.2013. 112.

Matějka, O. - Spurný, M. Mladá fronta Dnes. Poslední křeč Václava Klause.

13.10.2009. 113.

Menschik, T. Lidové noviny. Expert ODS: Mnichov, Vídeň a Budapešť je osa

zla. 14.3.2002. 114.

Menschik, T. Lidové noviny. Klaus: Do EU jen s Benešovými dekrety.

22.2.2002. 115.

Mitrofanov, A. Právo. Klima nechce spojovat vstup ČR do EU s odsunem

Němců. 22.9.1998. 101

116.

Mocek, M. Mladá fronta Dnes. Zneškodnění dekretů. 12.4.2002.

117.

Mocek, M. - Steiner, S. Mladá fronta Dnes. Klaus: Do Evropy i s dekrety.

22.2.2002. 118.

Müller, J. G. Právo. Dobré vztahy s Německem musejí vycházet z poválečných

realit. 20.8.1998. 119.

Navara, L. Mladá fronta Dnes. Komunisté takovou moc tehdy neměli, říká

historik. 24.5.2006. 120.

Navara, L. Mladá fronta Dnes. Zrušit dekrety? Proč, kdyţ uţ neplatí?

21.4.1999. 121.

Orholz, P. Právo. Klaus i Topolánek uctili Beneše. 4.9.2008.

122.

Ovčáček, J. Právo. Zeman: Jako přesvědčený sociální demokrat si nepřeji

oslabení pozice ČSSD. 19.1.2013. 123.

Palata, L. Lidové noviny. Evropa nemá na výběr. Musí Klausovi ustoupit.

10.10.2009. 124.

Palata, L. Mladá fronta Dnes. Zeman a Schröder udělali tečku za těţkou

minulostí. 9.3.1999. 125.

Pehe, J. Právo. Zemanův skluz. 21.1.2013.

126.

Pehr., M. Lidové noviny. Proč komunisté vyhráli. 22.5.2006.

127.

Petráček, Z. Lidové noviny. Benešova spirála. 21.1.2013.

128.

Petráček, Z. Lidové noviny. S de Gaullem na Hradě. 31.1.2013.

129.

Pravec, J. Hospodářské noviny. Komunisté nesmějí dostávat ţádné exekutivní

funkce. 21.6.2002. 130.

Rovenský, J. Právo. Havel: Klaus škodí této republice. 16.10.2009.

131.

Rychetský, P. Hospodářské noviny. Deklarace: Úspěch nebo fiasko? 5.2.1997.

132.

Řezníček, L. Lidové noviny. Velmoci naléhaly na urychlený odsun. 2.1.1989.

133.

Šafaříková, K. Lidové noviny. KSČM, spojenec ODS. 18.1.2008.

134.

Šídlo, J. Mladá fronta Dnes. Bez záruky za dekrety jsme proti EU, řekl Klaus.

24.4.2002. 135.

Šlajchrtová, L. Lidové noviny. Klausovu výjimku smetli ze stolu. 23.5.2013.

136.

Šustrová, P. Lidové noviny. Otevřeme Západu oči? 19.3.2002.

137.

Šustrová, P. Lidové noviny. Přiznat chybu není slabost. 6.2.2002.

138.

Tigrid, P. Mladá fronta Dnes. Česko-německé vztahy jsou dobré, tak proč je

kazit? 31.1.2002.

102

139.

Tureček, B. Právo. I masakry Arménů zasluhují spíš odborný, neţ politický

metr. 14.10.2006. 140.

Vavroň, J. Právo. Prezident má pravdu, nebezpečí existuje. 12.10.2009.

141.

Vácha, V. Právo. Jihočeské špičky ČSSD jsou pro Zemana. 23.1.2013.

142.

Vedral, L. Mladá fronta Dnes. Strach o Sudety je k ničemu! 27.3.2006.

143.

Veselý J. Mladá fronta Dnes. ČSSD ţádá milion na ochranu před vyhnanci.

21.6.2004. 144.

Ţantovský, M. Lidové noviny. Politici a občané: Zadrţte! 5.4.2002.

103

9. Anotace, klíčová slova Anotace Cílem předkládané práce je popis veřejné debaty o Benešových dekretech. Benešovy dekrety, a obzvláště poválečný odsun Němců, jsou široce diskutovaným tématem, které se neustále vrací do veřejného prostoru. V rámci výzkumu budou za pomoci novinových článků sledovány argumenty a pozice, jeţ jsou v debatě o dekretech zastávány, porovnávány budou debaty v rámci volebních kampaní a nevolebního období. K samotné deskripci pak bude vyuţit analytický model Policy Paradox americké politoloţky Deborah Stone. Abstract The goal of the thesis is a description of a public dispute over Beneš Decrees. The Beneš Decrees - and especially a post-war transfer of Germans - are widely discussed topics in public life. The research observes the arguments and attitudes shown in this dispute using newspaper articles as the basic source of information. The debates held both in election and non-election periods will also be compared. For the description itself the analytical model Policy Paradox by Deborah Stone will be used. Klíčová slova Benešovy dekrety, odsun Němců, Policy Paradox, česká politika Keywords Beneš Decrees, transfer of Germans, Policy Paradox, Czech politics

104