MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky

Pojem krása v české estetice Bakalářská práce

Autor práce: Vít Pechor Vedoucí práce: Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D. Brno 2010

Bibliografický záznam Pechor, Vít. Pojem krása v české estetice. Brno : Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2010. 60 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Rostislav Niederle, Ph.D.

Anotace Bakalářská diplomová práce „Pojem krásy v české estetice“ pojednává o tom, jak je pojem krása vysvětlován v české estetice. Pojem krása je velmi komplikovaný a do dnešního dne neexistuje jeho ucelený a všeobecně platný výklad. Protože je tento pojem velmi rozsáhlý, práce se zaměřuje na definice pojmu českých estetiků. První kapitola se zabývá krásou v historickém kontextu, jakými způsoby byla nahlížena a jak se vyvíjela. Další kapitola je zaměřena na vysvětlení toho, jak tento pojem chápali Bernard Bolzano, František Palacký, František Tomáš Bratránek, Josef Durdík a František Xaver Šalda společně s pojmy, které pro vysvětlení tohoto pojmu považovali tito estetikové za důležité. Následující kapitola poukazuje na skutečnost, že krásu můžeme v textech české estetiky nacházet i v kontextuálním významu, a to například v textech Otakara Hostinského a Tomáše Kulky. Poslední kapitola, tedy finální část této práce, shrnuje přístupy k tomuto pojmu, porovnává je a snaží se v nich nalézt společné prvky.

Annotation The bachelor degree diploma paper "The concept of beauty in czech aesthetics" treats of how is the concept of beauty explained in czech aesthetics. The concept of beauty is very complicated and up to the present day it has no comprehensive and universally accepted interpretation. Because of the wide concept extention, the work targets the definitions of the concept by czech aestheticians. The first chapter describes the concept of beauty in historical

context, how it was seen and how it evolved. The next chapter is focused on the explanation of how it was understood by Bernard Bolzano, František Palacký, František Tomáš Bratránek, Josef Durdík and František Xaver Šalda, along with other concepts which these aesthetitians considered necessary to explain the concept of beauty itself. The following chapter points out the fact that in czech literature beauty can be found also in contextual meaning, as it can be seen in literary work of Otakar Hostinský and Tomáš Kulka. The final chapter resumes the methods of approach to the concept of beauty, puts them in comparison and attempts to find elements these have in common.

Klíčová slova Hostinský, Palacký, Durdík, Bratránek, Šalda, Bolzano, Kulka, krása, krásno, česká estetika

Keywords Hostinský, Palacký, Durdík, Bratránek, Šalda, Bolzano, Kulka, beauty, beautiful (the...), Czech aesthetics

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům.

Brně dne 29.června 2010

Vít Pechor

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval panu doktorovi Rostislavu Niederlemu za vedení práce a Elišce Rakové za pomoc s korekturou.

Obsah Obsah .......................................................................................................... 6 Úvod....................................................................................................... - 7 1. Pojem krása všeobecně ...................................................................... - 8 2. Pojem krása v české estetice............................................................ - 13 2.1 Bernard Bolzano ........................................................................ - 15 2.2 František Palacký....................................................................... - 23 2.3 František Tomáš Bratránek ........................................................ - 35 2.4 Josef Durdík............................................................................... - 37 2.5 František Xaver Šalda................................................................ - 43 2.6 Pojem krásy v různých kontextech ............................................ - 45 3. Porovnání všech definicí.................................................................. - 47 4. Závěr ................................................................................................ - 51 Resumé................................................................................................. - 53 Abstract ................................................................................................ - 56 Seznam použité literatury .................................................................... - 60 -

Úvod Pojem krása je sám o sobě velmi složitý. Vysvětlit jej takovým způsobem, aby fungoval univerzálně na jakýkoliv předmět, který nazýváme krásným, se dosud nepovedlo, přičemž se jedná o jeden z nejdůležitějších pojmů estetiky vůbec. Ve své práci se nejdříve pokusím nastínit, jak byl pojem krásy všeobecně chápán v historii, a protože mým cílem je zaměřit se na tento pojem nahlížený pouze v kontextu české estetiky, v následujících kapitolách se budu věnovat textům české estetiky, které o tomto pojmu pojednávají přímo. Bude se jednat především o texty F. Palackého, B. Bolzana, F. X. Šaldy, J. Durdíka a F. T. Bratránka. Postupně se pokusím popsat a vysvětlit, jak je pojem krásna chápán u jednotlivých autorů a v závěru se tyto definice pokusím porovnat tak, abych dokázal najít nějaké společné vysvětlení pro pojem krása v české estetice.

7

1. Pojem krása všeobecně Co si vlastně představujeme, když někdo vysloví slovo krása? Kdo dokáže říci, co to krása vlastně je? Svatý Augustin jednou řekl něco, co mi velice připomíná problematiku krásna: „Co jest tedy čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětliti, nevím.“1 Tento pojem je velmi často probíraný, avšak na otázku, co to krása vlastně je, nikde nenacházíme uspokojivé odpovědi. Historie výkladů tohoto pojmu je velice pestrá, avšak v každé tezi se vždy dají najít místa, která nám napovídají, že tato teze nevysvětluje zdaleka vše. Názory na pojem krása se utvářely dlouho a vývoj doposud neustal. Jako takový je již od pradávna jedním z klíčových pojmů filozofie. Nejdříve jej najdeme v kontextu metafyziky, kosmologie, později i teologie. V pozdější době pak tento termín nalezl své místo také v textech filozofie umění a estetiky. Slovo krása má v jazykových základech různé počátky. V češtině můžeme nalézt jeho praslovanský základ ve slovech krasa, krasn – označující červeň; v litevštině pak existuje tvar grazis, grazus, který zřejmě odpovídá latinskému crassus – tučný, hustý. Ve staročeštině jsou ještě výrazy krasiti (jednati po dobrém) a kraslice (červené velikonoční vejce). Slova krása, krásný, krášliti jsou slovy novočeskými a ztratila jakoukoli souvislost s červenou barvou. V české estetice se pak dále vžilo rozlišení mezi výrazy krása v konkrétnějším smyslu a krásno ve smyslu abstraktnějším. V historii lidstva nemusíme pro pojem krása chodit daleko. Najdeme jej skoro v každé kultuře a skoro v každé epoše lidské historie, a to s mnoha rozdílnostmi. Termín krása v prvních kulturách2 byl a stále ještě je chápán, jako jakési propojení lidí s přírodou. V tomto období spolu pojmy jako krása, dobro

1 2

AUGUSTIN,, . Vyznání. Praha : Kalich, 1990. Hlava XIV. Myslíme tím dřívější kultury, než byla historie zapisována. Doba před Čínou, Islámským světem či sub-Saharskou Afrikou.

8

nebo pravda obvykle souvisely3. Ani v antickém Řecku a Číně nenacházíme výjimky. Konfucius zdůrazňoval společenskou krásu, realizovanou v umění a jiných činnostech. O dvě století později, byl v duchu taoismu sjednocen pojem krásy s přírodními zákonitostmi, účelem a s lidskou svobodou. Pojem krása nabýval dva rozličné významy, a to uzavírající a uzavřený4. Smysl uzavřeného významu spočívá v tom, jak se nám věci zdají, jakým způsobem se nám vyjevují a jaká radost či slast je vnímána při pozorování těchto věcí5. Otázkou však stále zůstává, jaké typy věcí jsou krásné, a které kvality uzpůsobují věci být krásnými. Smysl druhého, tzv. uzavírajícího významu, mluví o tom, že krásné představuje to, co je hodno obdivu či uznání, ať už se jedná o lidskou ctnost či charakter, vznešenost či dobrotu, skryté věci a pravdy nebo o smyslový či nadsmyslový svět. Skoro vše tedy může být považováno za krásné a krása může být téměř jakékoliv kvality. Ovšem to, jak chápeme tyto rozdílnosti dnes, již neodpovídá tomu, jak byly chápány tradičně v tehdejší době. V Řecku kolem 5. až 6. století před naším letopočtem byla idea krásy nerozlučná s pojmy dobro a duchovno. Řekové nerozlišovali pojmy krása a krásný, kallos a to kalon, od dobrý, agathon. Pojem pro krásu v řečtině vyjadřoval prvotřídní dokonalost, vznešenost a hodnotu. Příroda a její části byly krásné, stejně tak duchovní věci či činy, lidské bytosti a jejich myšlenky, osobnosti a tělesné schránky, sociální instituce, zákony a umělecká díla. V této době ale Řekové omezovali pojem krásný pouze na viditelná díla; poezie či hudba byly zřídkakdy nazvány krásnými, častěji se říkalo, že jsou dobré. Až Římští básníci (Horatius a Lucianus) mluví ve svých pracích mnohem častěji o kráse (pulchrum).

3 4

5

Co je krásné, je také dobré a pravdivé. (…)„Beauty here carries a double meaning, inclusive and excusive.“ (…) KELLY, Michael. Encyclopedia of aesthetics. New York : Oxford University Press, 1998, str. 237. Lidská těla, artefakty, zvěř či věci ostatní.

9

Po filozofické stránce se pak pojem krása dělí na krásu smyslovou a inteligibilní6. Platon a Plotinos nahlíží na krásu jako na ideu, kterou člověk chápe pouze díky rozumu. Podle nich se něco nazývá krásným proto, že se podílí na ideji krásy7. Účastnit se na této ideji mohou například stromy, kameny, skála, člověk, bohové, filosofické znalosti, morální činnosti či ctnosti. Tyto ideje jsou jakousi formou, která dává věcem jejich tvar, jejich vlastnosti a ukazuje nám, jaké by tyto věci měly být v dokonalém světě idejí8. Tato forma je pak daná řádem, mírou a proporcí. Ve středověku se navazovalo na platónský pojem krása, ale byl rozvíjen z křesťanského náhledu na svět. Krásno bylo v tomto období chápáno ve smyslu splendor Dei tedy lesk Boží, nebo také záře boží nádhery. Zde se tedy přešlo od platónského ideálu k tomu, že se touto ideou stal sám Bůh. Bůh byl něčím, co představovalo veškerou krásu, měl všechny vlastnosti, co má krása mít, představoval dokonalost a nekonečnost krásy, nebo byl sám chápán jako krásno. Stejně jako v Antice, i zde je krása záležitostí poznávací schopnosti člověka. Tyto myšlenky se ale liší od platónského pojmu tím, že náš svět již není pouze vzpomínkou na předchozí bytí ve světě ideí (na jakési božské krásno), ale náš svět tu je spíše jakousi metaforou boží dokonalosti. Svět je tu ve své kráse tzv. imago Dei tedy obraz Boží. V pozdější době se začíná více mluvit o kráse v souvislosti s uměním. Již od rané italské renesance se díky spojení platónsko-křesťanské teorie umění, začíná dosti mluvit o výjimečnosti umění a místa krásy v něm. V krásnu, které se nám zjevuje skrze umění, vidíme stejnou dokonalost a harmonii světa, jakou náš rozum již poznal jako účelnost a zákonitost, tzn. jako

6 7

8

Inteligibilnost, jinak řečeno nadsmyslovost, je tím, co je dostupné pouze rozumu. Platon mluví o dokonalém světě idejí. Když se narodíme, svět idejí známe, ale nějakým způsobem jsme na něj zapomněli. Časem se člověk učí tento svět opět rozeznávat v našem, nedokonalém světě. Ideje jsou neměnné, dokonalé a věčné. V našem světě jich nelze dosáhnout, protože náš svět je nedokonalý. Ideje nám říkají, jak by věc měla vypadat, jaké vlastnosti by měla mít. Pokud mluvíme o ideji krásy, máme na mysli jakýsi neměnný vzor krásy, něčeho dokonalého a věčného, na čem se podílí každá věc o které říkáme, že je krásná.

10

teologické chápání přírody. V renesanci se začíná mluvit o kráse v umění takovým způsobem, že ideu krásy získali skrze božskou inspiraci. Umělci jsou tu vedeni jakýmsi „géniem“, díky kterému vkládají do svého díla něco jako ideální vzhled věcí podle ideje krásy. Umělec je v podobných chvílích nadaný něčím, co můžeme pojmenovat božskou idejí krásy, a ta objevuje krásu věcí, která je překrytá materiálností tohoto světa. Podobné chápání pojmu krása s jakousi normativní hodnotou9 přežívá až do Goetheovy doby. V tomto období se již krása v umění stává tématem nápodoby. Napodobovat však není jiným názvem pro kopírování, spíše jde o napodobování „krásné přírody“. Pomocí takových napodobení

se umělci

pokouší hledat nové dojmy, chtějí vytrhnout člověka z jeho běžného normativního vnímání či mu připravit nový požitek. Později je pojem krása odvozován od subjektivity člověka, což má za následek subjektivitu celého pojmu. Tato subjektivita přetrvává i v začínající filozofické estetice. Baumgarten chápe krásu sice objektivně, jako projevující se dokonalost světa, ale Leibniz či Wolff, jejichž názorem je, že hlavním orgánem krásy je rozum, považují krásu jako věc vlastního estetického soudu. Kant sice odděluje krásu od pojmu dokonalost a osvobozuje ji od striktního vymezování, ale stále se jedná o pojem subjektivní. Podle něj je krása představou o věci a je formulována subjektivním estetickým soudem. V devatenáctém a dvacátém století, díky rozvíjející se ekonomice, krása ztrácí svoji čestnou pozici ve vztahu k přírodě a umění. Nazírání na krásu se později ve dvacátém století dělí na tři hlavní proudy. Jedni filozofové těžili z Kanta a Hegela, což znamenalo, že krásné podle nich bylo to, co nás těší sledovat, přičemž potěšení a vnímání jsou tu hlavními pojmy. V druhém způsobu nazírání se mluví o kráse ve spojení s uměním, ve kterém pokračuje její tradiční spojení s přírodou, dobrem a božskostí. A poslední způsob nazírání pokračuje v tradičním spojení krásy s pojmy dobra a pravdy.

9

Ve smyslu, že normou jsou pojmy jednota, jasnost, řád a symetrie.

11

Pojem krása se stále vyvíjí, protože se jedná o velmi komplikovaný pojem. I přes všechny snahy jej striktně vymezit, krása vyjadřuje bezvýhradný a hodnoty v umění a přírodě zahrnující pojem, který tak jako žádný jiný pojem vyjadřující hodnotu umění, může být spojován s pravdou a dobrem. Pokud si uvědomíme, že pojmy, jakými jsou ošklivost, okouzlení, vytržení, násilí a děs, náleží k pojmu umění a příroda, spolu s řádem a dokonalostí, a možností, že krása může být chápána tak, že zahrnuje všechny tyto extrémní pojmy, a přitom může obsahovat také pochopení lidskosti, přírody a božskosti, potom můžeme dál uvažovat tak, že umění je vyjádřeno v pojmu krása, a odolává každému pokusu popřít pravdu a dobrotu umění. Krása je pojem nejvyšší hodnoty, který odolává jakékoliv klasifikaci a spolu s uměním, přírodou, pravdou a dobrem, přináší nekončící otázky, které lidské bytí přináší do přírody a umění.

12

2. Pojem krása v české estetice Cílem této práce není zabývat se podrobně všeobecným chápáním pojmu krása či krásno. Nyní se budu věnovat pojmu krása v oblasti české estetiky, která není až tak mladým oborem, jak se může na první pohled zdát. Pod pojmem česká estetika rozumíme estetiku vyučovanou a uplatňovanou na území České republiky. Estetika jako taková se u nás začala vyučovat na Karlově univerzitě již roku 1763, kdy byla na univerzitě zřízena stolice krásných věd a morálky. Ovšem předmět s názvem estetika se v českém prostředí začal vyučovat až roku 1774. Na estetiku se časem začalo pohlížet jako na obecnou teorii tzv. krásného umění. Jako zakladatele čistě české estetiky považujeme Josefa Durdíka, jenž je autorem spisů Všeobecná aesthetika (1875) a Poetika (1882), a Otakara Hostinského, který na Karlově univerzitě působil od roku 1877. Hostinský v rámci svých přednášek položil základy estetiky jednotlivých druhů umění – hudby, dramatu, výtvarného umění i estetiky uměleckého řemesla. Když získal profesuru estetiky, vznikla tzv. stolice estetiky, kterou můžeme pokládat za počátek osamostatnění oboru estetika v českém prostředí. Ačkoliv je krása prastarý pojem, o kterém bylo řečeno již mnohé, v české estetice se mu blíže věnuje jen hrstka estetiků. Většina českých estetiků jej zmiňuje spíše jen okrajově a bližší popis nechávají na dřívějších myslitelích, od kterých přebírají svůj názor na něj, souhlasí s ním nebo si jej jen minimálně modifikují, aby zapadal do jejich filozofie. Konkrétnější popis pak můžeme najít jen u některých estetiků, kteří cítili nutnost popisu tohoto pojmu, protože jej považovali za základ estetiky. Estetika u nás byla dříve nazývána krasovědou čili vědou zabývající se krásou. Přestože je možné namítnout, že toto pojmenování je chybné či nedostatečné, stále bude estetika v povědomí lidí chápána, jako věda, zabývající se krásou. Pojem estetický tu vždy bude v takové asociaci, že pokud je něco „estetické“ pak je to uhlazené, upravené,

13

hezké či krásné. Samozřejmě tato asociace není platná vždy za každé situace, vše je o výkladu pojmu krása, ale nutno říci, že ve většině běžných situací platná je10. Krása je pojem, který je provázán se spoustou estetických pojmů a snad i proto je tak obtížné jej blíže vymezit. Vymezení pojmu samotného tak, abychom našli jistou fungující univerzální teorii krásy, není cílem této práce, to by byl cíl nesplnitelný. V následujících kapitolách se pokusím přiblížit pohledy na pojem krása, které zastávali ti čeští estetikové, jež se tímto pojmem zabývali blíže a věnovali mu více než jen krátké zmínky ve svých článcích. V závěru se pokusím tyto pojmy porovnat tak, abychom našli nějaké ucelenější vysvětlení pro to, jakým způsobem je pojem krása v české estetice chápán.

10

Pojem estetický je ve slovnících zkráceně vylíčen jako krásný, vkusný, vyhovující požadavkům estetiky (estetika je dále vylíčena jako vědní obor, zabývající se otázkou krásy, podstatou umění a metodami umělecké tvorby). KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov : A-Ž. Vyd. 1. Praha : Academia, 2005, s. 253.

14

2.1 Bernard Bolzano Bolzano v úvodu své práce O pojmu krásna11 říká, že pojem krásno je velmi komplexním pojmem, a ten jako takový nelze popsat jednoduše. Samotný pojem krásno je podle něj asi nejdůležitějším pojmem estetiky. Proto také vysvětluje, jakým způsobem máme krásno hledat a co je třeba pochopit, či znát, abychom se dobrali jeho definice. Vzhledem k tomu, že je nutné znát pojmy, které jsou s pojmem krásno spjaté v takovém významu, v jakém je autor myslel, se je pokusím v následující kapitole srozumitelně rozepsat. Bolzano ve svém díle vysvětluje, že pokud chceme hledat vysvětlení pojmu krásný nebo krásno12, musíme nejdříve hledat pojem pro nás běžně s pojmem krásný spojovaný, jenž je jeho součástí. Jakmile začneme s hledáním definice tohoto pojmu, musíme zjistit, zda je tento pojem jednoduchý nebo složený. Pokud je pojem jednoduchý, pak je nám nejspíše jasný, ale pokud se jedná o pojem složený, pak musíme hledat pojmy, ze kterých se složený pojem sestává, a také, jakým způsobem je z nich složen. Autor se ve svém díle nesnaží vytvořit zcela nový pojem, spíše se snaží se najít nové vysvětlení pro krásno, které je nám už známé. Poukazuje na to, že je dosti možné, že jsme celou dobu pro pojem krásno hledali vysvětlení tam, kde není, nebo jsme jej jen špatně chápali. Tyto své výroky podkládá argumentem, že neexistuje jediný ucelený názor na tento pojem. Příkladem je tvrzení, že pokaždé, když se na tento pojem někdo zeptá, vždy vzniknou jisté rozpaky ve vysvětlení. Bolzano se jej pouze snaží přiblížit, i když uznává, že po tolika různých definicích se jistě nejedná o nic jednoduchého, a také, že je to jeden z nejtěžších pojmů ve filozofii vůbec. Podle Bolzana existuje spousta myšlenek a slov, jejichž význam se ihned po vyslovení může změnit v naprostý opak. To je ovšem správně, 11 12

BOLZANO, Bernard. O pojmu krásna. Estetika 1994. Krásný je spíše pro konkrétní předměty a krásno se používá ve formě abstraktní, pokud se snažíme mluvit o pojmu jako takovém.

15

protože bez podobného přístupu bychom se nikdy ničeho nedobrali, avšak pokud chceme mluvit o pojmech, z nichž je složen pojem (výše zmiňovaný složený pojem), musíme mluvit ve větách, myšlenkách či pojmech „o sobě“, tedy o větách, myšlenkách či pojmech v objektivním slova smyslu. Podobné věty, pojmy, myšlenky pak lehce rozliší od subjektivních každý. Podává příklad: „(…) každý mně například rozumí, když řeknu, že existuje pouze jeden jediný pojem o sobě, který označuje ve filosofii slovo bůh, že ale existuje nekonečně mnoho ne vždy stejných, spíše více méně odlišných, více méně zřetelně myšlených, zčásti i nesprávných pojmů a představ, které tímto slovem spojují jednotliví lidé“13. Je tím myšleno, že sice existují pojmy, věty, myšlenky a slova, které ztrácejí svůj význam dobou, avšak v objektivním slova smyslu svůj význam neztrácejí. Pokud tedy máme na mysli pojem krása, musíme mluvit o tomto objektivním pojmu, ne o časově proměnném. Pokud tedy budeme mluvit o objektivních pojmech, je nutné, abychom pro každou definici používali jen jedno slovo a nepoužívali jej vícekrát, jak se často stává. V našem hledání si musíme stanovit jeden jasný pojem. Například v matematice je trojúhelník rovnostranný a pravoúhlý. Každý z těchto dvou pojmů mluví o něčem jasně a každý ví, co si pod tím představit. Neměli bychom spojovat více pojmů nebo u nich hledat podobnosti. Pokud je tedy něco krásné, pak by to mělo splňovat jisté kvality, které jsou jasně dané pro tento pojem, a nesmíme hledat nic navíc. Pokud jsme dříve dělili pojmy na jednoduché a složené, je nutné je přiblížit. Například známe jednoduchý pojem pohár, známe jednoduchý pojem hlína14, a když je spojíme, vnikne pojem hliněný pohár, avšak ten jde ruku v ruce s pojmem křehkost. A je také možné představit si kaučuk místo hlíny, tak vznikne elastický pohár. Problém však je v tom, že tyto pojmy zvládáme bez problémů, ale některé pojmy (autor má na mysli krásno apod.) známe 13 14

BOLZANO, Bernard. O pojmu krásna. Estetika 1994, s. 52. I když samozřejmě pojem hlínu pojí další pojmy jako sypkost, vlhkost apod. Ovšem jako základní pojem, jej lze brát jako pojem jednoduchý. BOLZANO, Bernard. O pojmu krásna. Estetika 1994, s. 54.

16

z dětství, nebo jsme se je například naučili již dříve a po částech, takže máme problém si pohled na ně nějakým způsobem ucelit. Tím pádem se nám takový pojem hůře vysvětluje. Samotný pojem chápeme, ale neznáme aspekty pojmu, tedy to, proč jej tak chápeme. Každý pojem má řadu aspektů a obsahuje spoustu znaků, ale není možné myslet si, že každý znak, co předmět, který krásným nazýváme, má, lze zahrnout do definice krásna. Jde o to, že každý objekt, či pouhá jeho představa má tolik znaků, že by jejich soupis mohl být nekonečný. Je tedy nutné pojmy přesněji vymezovat. Například pojem lidské tělo obsahuje údy, orgány atd., ale tyto části jsou pouze jeho vlastnostmi. Pokud máme vysvětlit jeden pojem, pak nemusíme zahrnout všechny jeho vlastnosti, ale pouze hlavní znaky. Rozlišíme, zda je pojem složený v určitém případě, a pokud ano, pak vyčteme jeho součásti, nikoliv vlastnosti. Bolzano říká, že pokud chceme vymezit pojem krásna, je nutné zjistit, zda je tento pojem složený či nikoliv; pokud ano, tak ze kterých představ. Pro přesné vymezení Bolzano říká, že není lehké vysvětlit jakýkoliv pojem o sobě, protože u toho ještě musíme přesvědčit ostatní o správnosti naší definice. Je třeba ukázat, že pojem krásno je pojmem jednoduchým a to tak, že se jej pokusíme objasnit a prokážeme, že při jeho vysvětlování jej musíme užívat ve spojení s jinými pojmy. Je třeba ukázat na pojmu to, že není složen, tím způsobem, že se jej budeme pokoušet vysvětlit jinými pojmy. Zda je náš pojem už správně formulovaný zjistíme tak, že jej bude možno vysvětlit dvěma jinými pojmy, aniž bychom přitom byli nuceni využít náš pojem. To znamená, že pokud chceme vysvětlovat nějaký pojem, nesmíme ho při vysvětlování jeho podstaty použít ani ve slovním spojení. Pokud tak nelze učinit, pak se jedná o pojem jednoduchý. Pokud prohlásíme o některém pojmu, že je složený a určíme-li jeho součásti, pak musíme prokázat, že pojem vzniklý tímto spojením není ani širší, ani užší, než jsme chtěli pojmem říci. Jde nám o to říci, že obsahuje přesně ty součásti, které jsme řekli, a jsou mu společné všechny, které k němu náleží, ne však žádné jiné. I když toho dosáhneme, stále se může jednat o tzv. záměnný pojem. K odstranění i takové překážky je potřeba

17

zaměřit se už jen na své vědomí. Toto je však obtížnější, protože málokdo má svoje vědomí vycvičené správným způsobem. Je tedy nutné jej v tomto smyslu cvičit již od mládí. Je důležité umět si představit onen pojem sám o sobě. To, co pojem znamená, bez ničeho navíc. Pokud se nám bude dařit představit si onen pojem bez čehokoliv jiného vícekrát po sobě stejným způsobem, pak se jedná o pojem správný. K uspokojení je však nutno říci, že ve vědeckých naukách nám stačí jen sledovat pojmy, které s naším pojmem přímo souvisí a vysvětlení je nasnadě. To však v případě pojmu krása není tak jednoduché. Po ujasnění těchto pojmů přechází Bolzano k vymezení svého pojmu krásno, přičemž nejdříve se snaží odstranit věty, které si můžeme jen částečně s krásnem představit. Říká, že krásno není totožné s pojmy dobro, něco příjemné či dráždivé, a to ve smyslu, že ani jeden z těchto pojmů nemá ani stejný rozsah (tj., že by byl záměnným pojmem) a nemá ani jeho vlastnosti. Nepopírá, že by něco, co je dobré, tedy mravné, nebylo svým způsobem krásné, a jasně upírá všemu mravně zlému dokonalou krásu. Přesto však mají takové věci několik rozdílů, které musíme brát v potaz. Jsou totiž věci, které jsou podle nás krásné, přičemž vůbec nesouvisejí s mravním dobrem. Pokud prohlásíme o krajině, že je krásná, proč bychom měli zjišťovat také uplatnění mravních zákonů? Je možné, že krásné mohou být i bytosti, které jsou mravně na nižší úrovni, než je člověk či bůh, ale je spousta krásných předmětů, které nemají s mravností nic společného. Sice připouštíme, že krása souvisí s dobrem, ale tím, že s ním souvisí, ještě není jeho součástí, je pouze jeho další vlastností. Podobně zamítá myšlenku s pojmem něčeho příjemného. Bolzano tento pojem neomezuje jako Kant, jen na něco co se líbí smyslům, ale na jakýkoliv příjemný podnět, který nás těší a působí nám tak potěšení. Říká, že všechny věci, jež jsou krásné, jsou nám příjemné, ale naopak to nefunguje. Existují věci, které jsou nám příjemné, avšak proto nemusí být prohlášeny za krásné. Jsou totiž věci, které nám dají určité potěšení třeba až při hlubším prozkoumání, takže pak jsou nám za jistých okolností příjemné, avšak pokud něco neshledáme krásným, nebude tomu tak učiněno ani později. Protože co

18

může být příjemné našim smyslům, může být příjemné např. zvířatům, jež nejsou schopna vnímat vyšší krásu či potěšení z pouhého pohledu na něco. Např. chuť jablka není krásná, jen protože nám chutná. Pojem něčeho příjemného je tedy nižším pojmem k pojmu krása. Podobně to vidí i s pojmem něčeho dráždivého. Bolzano říká, že bez ohledu na to, jak by s tím Kant nesouhlasil, většina krásných věcí jsou pro nás také dráždivé, vzbuzují v nás žádostivost. Tato žádostivost je namístě, protože pokud nám pohled na nějaký krásný předmět způsobuje určité potěšení, pak je jisté, že se budeme chtít podobnému potěšení vystavovat častěji. Avšak je zde spousta dráždivých předmětů pro naše smysly, které nemusejí být nutně krásnými. Bolzano dále poznamenává, že krásný je jen takový předmět, který je schopen na nás působit pouze pozorováním (a to ještě krátkým pozorováním, kdy si převezmeme jen představu předmětu) a z tohoto krátkého pozorování uznáme, že je předmět krásný. Nesmí dojít k žádné jiné interakci mezi předmětem a námi. Musí nám tedy působit jisté potěšení pouze z pozorování, po kterém můžeme prohlásit, že je předmět krásný. Pokud se budeme snažit předmět nějakým způsobem hlouběji zkoumat, pak má předmět různé kvality, ale krásným není, pokud tak na nás zapůsobí až po jisté době a po zdlouhavém zkoumání. Říci však, že krásné je to, co nás dokáže potěšit díky krátkému pohledu, by nebylo dostačující, protože Bolzano je přesvědčen, že je spousta věcí, které v nás vzbuzují potěšení, avšak jim nepřiznáváme ani nejnižší znaky krásy. Např. když Robinson našel kamenný klín, klidně jej mohl považovat za krásný, avšak ne v tom smyslu, v jakém ho hledáme my. Tedy ve smyslu estetickém15. 15

V souvislosti s estetickým smyslem říká Bolzano, že musíme najít druh potěšení, který nám objekt skýtá. Blíže specifikuje, co je třeba k bližšímu určení toho, co je vlastně krásné. Říká, že věc shledáváme krásnou jen při krátké pozorování, kdy soud proběhne tak rychle, že si jej ani neuvědomujeme, protože kdybychom byli schopni si podobný soud uvědomit, bylo by pro nás mnohem lehčí říci, co je vlastně krásné, kdybychom tyto podvědomé soudy řídili. „Krásný předmět je tedy ten, který nás dokáže potěšit na základě pozorování, které provádíme s takovou lehkostí a rychlostí, že si přitom nemusíme být zřetelně vědomi ani myšlenek, které v nás přitom probíhají.“ Takový rychlý soud pak označuje jako zalíbení v kráse. Protože pokud bychom o něčem řekli, že je to krásné po dlouhých soudech a

19

Pokoušíme se hledat nějaký znak krásna, něco, co nevidíme přímo, ale přesto jej vnímáme. Kladli jsme si otázku, jaký mají obsah pozorování, ovšem pokud jde o požitek z krásy, který vnímáme, a jde spíše o vlastnost předmětu tzn. spíše o formu. Všeobecně říká: „Naše mysl není zaměřena pouze na vztah, v němž se předmět nachází výlučně jen k mé individualitě, když vychutnává jeho krásu.16“ To znamená, že předmětu nepřidáváme vlastnost, kterou by měl předmět pouze k nám, ale očekáváme, že tuto jeho vlastnost (krásu) vnímají i jiní lidé. Jde o to, že estetikové a také i filozofové jako např. Kant věří v to, že výrok o kráse má všeobecnou platnost. Bolzano avšak popírá, že by ta vlastnost byla společná všem. Zvířatům a nižším živočichům než člověk, je tedy tato vlastnost víceméně upřena, protože oni nemohou krásu vnímat17. Určitým znakem krásna můžeme chápat situaci, která nastává vždy při pozorování předmětu, kdy zjišťujeme jeho vlastnosti, co je to za předmět atd. U krásných předmětů se na pozorování musí podílet více faktorů, protože pozorovat věc a vnímat ji dokážou i děti nebo zvířata. Musíme tedy zapojit jak nazírání, tak paměť, rozvažování, představivost, soudnost a dokonce i náš rozum. Nejdříve si utřídíme nějaké názory, za pomoci rozvažování je podřídíme pojmům, tzn. přejdeme k představě, že je zde předmět, který má určité vlastnosti. Později za použití svojí představivosti se pokoušíme vymyslet další vlastnosti takového druhu, aby z jejich spojení vznikl pojem, z něhož samy vyplynou i ty vlastnosti, které nám poskytne další pozorování předmětu. A právě cvik nám pomáhá naučit se hledat právě ty vlastnosti, které se nám rozhodování se, pak se nedá mluvit o zalíbení v této činnosti. Pokud uznáme toto, pak se tedy dá teze poupravit a zněl by poté takto: „krásný je předmět, který nás dokáže potěšit pouhým pozorováním, které provádíme s takovou lehkostí, že si ani nemusíme zřetelně uvědomovat jednotlivé myšlenky, které se při něm vyskytují.“ Avšak i tento zúžený pojem je stále příliš široký, aby nám prozradil, co je vlastně krásné, protože Robinson nepotřeboval dlouho přemýšlet, aby si uvědomil, jak je nalezený kámen užitečný a jaké z pohledu na něj měl potěšení. BOLZANO, Bernard. O pojmu krásna. Estetika 1994, s. 5960. 16 BOLZANO, Bernard. O pojmu krásna. Estetika 1994, s. 61. 17 Zde samozřejmě není rozlišováno mezi lidmi jako jednotlivci, protože základní věcí pro vnímavost krásy je vkus, který je nutný vycvičit. V zásadě platí, že každý člověk je schopen vnímat krásu, ovšem posuzovat ji mohou jen ti s vycvičeným vkusem.

20

později odhalí, tedy to, co zůstává skryto, nebo to, co na nás působí a my díky tomu svévolně a podvědomě poznáváme, že předmět je krásný. Avšak jen to nám k určení, zda je předmět krásný, nemůže stačit. K uvedenému znaku krásna musíme ještě najít, co je zdrojem potěšení, které z dívání na předmět máme. Pokud se začneme zajímat o tento zdroj potěšení, zjišťujeme, že to, co hledáme, není ono potěšení, které z pozorování máme. A jelikož tomu tak zřejmě není, musíme hledat onu věc ve vztahu mezi předmětem a našimi poznávacími silami. V podstatě se jedná o naše vlastní zalíbení v našem vlastním pozorování, které však přenášíme na předmět, jelikož bez jeho zprostředkování by vůbec nedošlo k takovému procvičení našich sil, a to tím nutněji, že tento právě učiněný pokrok ve své zběhlosti pouze cítíme, ale nedokážeme si ho přivést k zřetelnému vědomí. Nedokážeme si ho představit, a tudíž jej nemůžeme posuzovat. To znamená, že se nám na věci líbí naše vlastní pozorování. To, že nás ona věc tak zaujme, to vlastní dívání na ni18. Po vysvětlení všech souvisejících pojmů se tedy Bolzano dostává ke stanovení finální verze jeho definice. Jeho co nejvíce zúžená forma zní následovně: „Definujeme-li totiž krásný předmět jako takový, je předmět, jehož pozorování je s to vyvolat ve všech lidech s náležitě rozvinutými poznávacími schopnostmi určité zalíbení, a to z toho důvodu, že pro ně není ani příliš snadné, ani na nich nevyžaduje úsilí zřetelného myšlení, mají-li vytvořit po postižení několika jeho vlastností takový jeho pojem, jenž jim umožní uhodnout zbývající vlastnosti poznatelné při dalším pozorování, a tím jim poskytuje přinejmenším temný názor o obratnosti jejich poznávacích sil.19“ Krásno je tedy určitou hodnotou, jistým znakem ve věcech, který je společný

18

Bolzano dokazuje, že zdroj potěšení opravdu může být ono dívání se na předmět. Dává příklad, kdy mluví o nakreslené spirále, která je nakreslena bez chyby. Když se na ní podíváme tak podvědomě porovnáme rozměry, úhel atd. Vidíme, že je nakreslená bez chyby a těší nás se na ni koukat, protože je přesná a má správné proporce. Po sekundě koukání víme, že se nám líbí se na ni koukat, tudíž je krásná. 19 BOLZANO, Bernard. O pojmu krásna. Estetika 1994, s. 68-69.

21

pro všechny krásné věci, a tento znak vlastně zaujímá naši pozornost, zabývá naše pozorovací schopnosti, ale jen na krátkou dobu a jednoduše se nám líbí onu věc pozorovat. Krásno je tedy pojmem objektivním a všeobecně platným pro všechny předměty. Krása netkví v barvě nebo v podobných vlastnostech předmětu, je to spíše souhra různých vlastností, které předmět má. Bolzano poznamenává, že není jen smyslová krása, ale i nadsmyslová. Dle něj bychom se měli zaměřit na jiný další znak krásy a pokusit se hledat stupně krásy. Stále poukazuje na nutnost mít cvičené vědomí. Je tedy nezbytné, aby člověk vyrůstal v obdivnosti ke krásným předmětům, ovšem nesmí jimi být obklopen. Jeho definice krásna je podle něj srovnatelná k jiným, protože čím více lidí, tím více vysvětlení. Díky rozdílnému prostředí, kde člověk vyrůstá, díky jinému vzdělání pak může mít jinou představu o slově krásno. Bolzano pokládá svoji tezi pouze jako srovnatelnou s jinými definicemi tohoto pojmu, patřičně vymezenou a vysvětlenou.

22

2.2 František Palacký František Palacký má na pojem krása jiný pohled. K pojmu krása přiřazuje spoustu pojmů, které s krásou podle něj souvisí a je třeba je znát. V následujících odstavcích uvedu souvislosti mezi těmito pojmy a později ty důležitější z nich vysvětlím důkladněji. Palacký studoval filozofii a estetiku samostudiem a díky své znalosti jazyků a dostupnosti studijních materiálů se rozhodl, že napíše pojednání o kráse, historii krasovědy a pokusí se o vymezení samotného pojmu krása, které však nikdy nedokončil. V jeho definici hraje významnou roli pojem idea, který se ovšem liší od ideje Platonovy. Jeho idea není stejná jako platon-kantovská, později romantická, ale jedná se spíše o myšlenku ideje podle Locka.20 Palacký vnímá ideu jako neurčitě vymezený předmět myšlení a poznávání ve smyslu zásady. To znamená, že jeho idea není nejvyšší cíl a stupeň poznání, jak je tomu u Platona, ale v Lockově duchu spíše jakýsi prostředek sloužící k poznání. Palacký považoval filozofii za nauku o idejích; filozofie podle něj směřuje k poznání a moudrosti. Jinak řečeno mluvil o jakési správě lidského života tak, aby spěl k božnosti.21 Avšak všeho, co je o božnosti řečeno, lze dosáhnout pouze v ideji, ve skutečnosti totiž člověk jen o božnost usiluje.22 Člověk může k božnosti pouze spět, je jeho nejvyšší metou, ale samé jí nikdy v našem světě nedosáhne. Božnost je tu tedy jakýsi vzor toho, jak by měl 20 21

22

Idea is the object of thinking (Locke, Essay II, I) „Božnost, podle smyslu slova svého, jest jakoby srodnost a podobnost bohu, čili účastenství přírody boží a obraz bytu božského ve člověku“ PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902, s. 129. „Slovo božnosti samojediné vyjadřuje ponětí jistoty, podmětné, bezvýjimečné a neskonalé, představené životu člověčímu za konečný účel.“ PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902, s. 130. „Božnost tedy, podle věci znamenané jest obsah jestotný všech konečných oučelův zivota duchovního.“ PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902, s. 129.

23

člověk vypadat či jak by se měl chovat. V této souvislosti Palacký popisoval, že hledání významu krásna je znakem nejušlechtilejších duchovních potřeb a žádá, aby člověk měl jistou jemnost citů a rozumnosti, ale také vlády nad duchem a jeho činnostmi. Říká, že v krasovědě není zapotřebí více než jen vniterná jemná zkušenost, což je vlastně součást onoho spění k božnosti. Podle Palackého má vše svoji formu. Celý poznatelný svět se odráží v duši jako v zrcadle. Kvalita tohoto odrazu závisí na tom, v jaké podobě se nám tyto předměty ukazují. Říká, že musíme znát zákony, které spravují našeho ducha. Náš duch pak hledá pravdu, snaží se ji nabýt, či jí prozřít, tzn. musíme se snažit pochopit tuto dvojitou realitu (co nejlépe pochopit tyto odrazy). Objevení tohoto ducha je pouze na nás. Musíme se zaměřit sami na sebe, abychom objevili to skryté v nás, to, co vše poznává. V poznávání krásna, je tedy nutné nejdříve poznat sebe sama. Je to nelehké a často vznikají v takovém poznání mezery, protože poznat své nitro není jen tak. Tyto mezery se ale dají domýšlet, doplnit tím, co je podle nás pravděpodobné. Pokud pak má člověk být podobně samostatnou bytostí, pak musí být původní, jednotný a neměnný. Pro Palackého je velmi důležitý cit. Cit je základ, rodiště všeho. Palacký upozorňuje, že je velký rozdíl ve vnímání člověka a zvířat. Zvířata jednají bezrozumně (z toho plyne, že nemohou vnímat krásu, protože vnímat krásu lze pouze cvičeným pohledem, znalostí a také se musí jednat o člověka nebo vyšší bytost). V souvislosti s vysvětlením jeho definice pojmu krása se autor zabývá nejdříve otázkou, zdali se dá krasověda považovat za vědu. Pokud by nebyla, celé jeho zkoumání by nedávalo smysl. Krasovědu popisuje jako vědu o původní zákonitosti krásy, je soustavou toho, co o kráse víme. Jejím předmětem je idea krásy. V souvislosti s krasovědou přidává Palacký příklad, proč lze krasovědu chápat jako vědu. Říká, že v Platonově době, bylo dost lidí, kteří tvrdí, že krása se nedá chápat rozumem a na jejím základě tedy nemůže být vystavena žádná věda, že nelze zkoumat něco tak nevyzpytatelného. On

24

však říká, že pokud by se nedala krása chápat jako jistá záležitost, která se dá zkoumat, lidé by ji chápali takřka automaticky a nikdo by se u ní nepozastavoval. V životě jsou věci, které chápeme okamžitě, nebo se nedají spočítat a přesto nepřestávají být pravdou. Krasovědě nevadí, že podle jiné vědy vědou být nemůže. „Krása arci jen potud krásou jest, pokud se cítí; právě tak jako pravda jen potud pravdou jest, pokud se myslí, dobro jen dobrem, pokud se koná.“23 Krasověda hledá jen pravou podstatu krásy. Říká, že nelze pochybovat o tom, že má krása svoji zákonitost, či bytnost. Není pochyb, že je ideou duchu vrozenou a základní, k níž člověk není zvenku buzen, ale sám sebou se budí. Schopnost rozpoznat krásu (krásocit) musí tedy být uložena v původní zákonitosti ducha. Krása má jen jednu bytnost, jednu pravdu, proto je třeba najít pro ni jediné všeobecné pojetí krásy. Palacký říká, že spousta filozofů jistě ztroskotala při vysvětlování krásy na tom, že krásu považovali za věc předmětnou, snažili se uchopit její bytnost přehnaným rozumováním o jejích jednotlivých úkazech. Snažili se ji vyměřit a uchopit, či vypočítat. Wolf a Baumgarten považovali krásu dokonalostí smyslně poznanou, ale dokonalost jakožto bytnost je pouze záležitostí boha. Proto musí člověk stále usilovat o to, aby byl člověkem dokonalým, to znamená, že je nutno snažit se být co nejlepším člověkem, a tím se blížíme bohu, tedy k božnosti. Jak již bylo uvedeno výše, mluví Palacký o tzv. krásocitu, který je nutný pro rozpoznání krásy. Krásocit je jakási původní potřeba v duchu, a jejím působením cítíme potřebu kochat se její formou. Působnost krásocitu je založena na zestejnění podmětnosti a předmětnosti, tedy na ujednocení citu a obraznosti. V takovém případě se vždy cit potýká se samopředmětným působením.

23

PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902, s. 135.

25

Prvním samopředmětným působením je názorlivost; každý názor je sám o sobě pojatý do ducha, je na samé hranici předmětnosti. Názorlivost představuje našemu duchu předměty, takové jaké jsou, jakým způsobem je vidíme. Zakládá veškerou naši zkušenost, ukazuje vždy vše tak jak je, ne tak jak by být mělo. V názorlivosti se pohybuje nevázaný předmět a tím je obrazotvornost. Její činnosti jsou pouze předmětné, ale pochází z duchovní potřeby. Dělí se na obrazotvornost tvornou a obnovnou. Tvorná samovolně plodí obrazy, druhá obrazy, čili názory, již předtím v duchu zaznamenané znovu obnovuje. O této druhé Palacký říká, že by měla být nazývána pamětí názorní. Zamýšlí se nad tím, že pokud je pravdou to, že člověk v sobě nese malý svět tzn., že se celý svět zrcadlí v jeho duchu, musí se to přičítat obraznosti. Obraznost dává život všemu. Díky ní vše vidíme takové, jaké je. Tím, že spojíme obraznost s citem, tzn. s podmětnou částí života, dostáváme krásocit a krásu. Palacký zdůrazňuje dva vztahy týkající se citu. Prvním z nich je vztah citu k přírodě a lidskosti. Díky citu jsme ve spojení s přírodou živou i neživou. Čím více je předmět živější, čím větší má podíl na živosti, a tím větší lahodnost v něm nacházíme. Vše smyslové pak působí i na ducha. Druhým vztahem je vztah útvarnosti a předmětů k citu. Tento druhý, nejdůležitější vztah, by měli, podle Palackého, brát krasovědci v úvahu. V tomto vztahu hledáme jistou podobnost vnějších forem bytí, které vnímáme hlavně zrakem a sluchem. Dalším důležitým pojem je zde útvarnost (podobnost) – jedná se o sílu, která ovlivňuje všechen hmotný svět. Vše na co působí získává svůj tvar. Ať se jedná o lidské tělo nebo třeba o tělo brouka. Na vše musí působit jistá síla, která způsobí, že předměty mají své tvary. Útvarnost se dělí na tzv. formy našeho bytí. Těmi jsou stejnost a rozmanitost neboli Pokoj (spočívání) a Ruch (pohybování); jsou uvnitř nás tak zakořeněny, že je vnímáme spíše citem než myslí. Stálost je něco jako těžiště, střed v nás. Jelikož je vždy něco působící a něco stálého, aby byla stálá

26

rovnováha, tak tu máme i ruch, který je jakési pohybování, jakási protiváha. Tyto dva pojmy si pak odporují. Z toho dále plyne že jsou tu síly, a to rozprostíravost a staživost. Vliv těchto dvou působností se zobrazuje v duchu čehokoliv hmotného. Spojení těchto pojmů – spočívání a ruchu, rozprostíravosti a staživosti, stvoří všechny úkazy útvarnosti, které jsou vidět. Jejich rovnováha je jako v kouli. V kouli totiž mohou působit síly od středu ven a opět se odráží zpět. Tvar koule je tedy nejdokonalejší. Nikde v ní není jednostranné převahy, nikde ničeho navíc, vše se v něm stejně pohybuje a je v něm stejný pokoj. Žádný jiný tvar není stejně vyvážen. Autor tvrdí, že život není nikdy stálý jako koule. Život je stvořen z rozličných částí a působí na něj mnoho různých sil. Díky tomuto výkladu nacházíme další dva zákony, a to zákon skladu a číplosti. Zákon skladu říká, že každá křivá čára, ve které není zlom, je nám příjemná. Líbí se nám, ale jen pokud je stejnoměrná. Pokud je vše souměrné, žije si svým život. Pokud je na jedné straně převažující element, zdá se nám, že předmět ztrácí rovnováhu a tím i svůj život. Zákon číplosti (štíhlosti) je také stejně potřebný. Tento zákon nám udává pravidlo, podle kterého poznáme, že délka se šířkou jsou v takovém poměru, jak se nám to líbí. Toto byly zákony viditelné útvarnosti, ale Palacký říká, že je tu i slyšitelná útvarnost. To je například zvuk hudebních nástrojů. Tato útvarnost je pak ve společnosti citelnosti duše. Posloucháním dáváme hudbě jisté tvary – formu v naší duši. Stejně totiž jako mají věci svůj tvar, svoji délku a hloubku, tak to platí i v případě hudby. Dostáváme se k vysvětlení ideálu krásy (ideálnost pokrásna) – tato idea se skrývá v krásocitu. Jedná se o nejvyšší, božskou hodnotu. Díky ní se smrtelník oprošťuje od svého pozemského života, když dosahuje nebeské pravdy a jasnosti. Jako ideály krásy označujeme ty obrazy bytí a života lidského, které se našim očím naskytnou při pohledu na něco dokonalého, v čem je nejvyšší dobrota. Tyto ideály krásy jsou předmětné ztělesnění boží, je to jistá reflexe božského světa. Nejsou obrazy zevnějška i přesto, že jsou

27

v předmětném světě. Jsou něco jako vzory toho, po čem máme toužit. Ovšem nejde o předměty, jde o to, že jak říká Palacký „…sice látka, smyslná, zákonům zevnější přírody podrobená, ve kteréžby vytvářeni a v úkaz vůbec vynešeni býti mohli: ale látka ta jest jen nádobou, která chová v sobě ducha vysokého, jenž jen sám může míti platnost ideální.“24 Původ takové ideálnosti se dá vysvětlit: Lidský duch je důstojnější než celý smyslový svět, takže i jeho zákony musejí mít nějaký ráz důstojnosti, které vnější svět nedokáže vystihnout. Proto tedy, pokud chce člověk vyhrát zápas s předmětností, musí mít v sobě něco podobně důstojnějšího. Kdyby neměl, musel by se jí podrobit. Ideálnost se nám zjevuje jen díky jisté shodě mezi podmětností a předmětností, protože není jiné cesty. Kdyby vše bylo předmětné, nemohli bychom se dočkat nějakého pohledu na ideálnost, na něco schovaného uvnitř věci (neviděli bychom krásu). Náš rozum je jistým způsobem proti předmětnosti s tím, že proti ní jakoby donekonečna bojuje. Snaží se odhalovat onu podmětnost předmětů, aby našel pravdu, která se skrývá za jejím vzhledem. Tento zápas, ale není posledním účelem našeho bytí. Zápas je jen jistou potřebou pro dosažení pokoje, kdy se svět poddává potřebám našeho ducha. To je jakýsi stav božnosti, jistého klidu. V takovém případě vidíme ideu krásy za onou předmětností. Ale náš život si žádá, aby se idea stala ideálem. Tzn., aby se toto nepřebrané stalo něčím určitým, nějakým jasným obrazem. Kdekoliv je duch na takové úrovni, že sám vyhledává podmětnost věcí, tak je mu třeba, aby tuto obraznost, nějaký ideál, nacházel, protože pak naše duše nachází důstojnost, po které se sama pídí. Duše se snaží hledat v obrazu nějakou jistotu božné lidskosti. Úkazy jako láska, západy slunce a podobné věci, všeobecně považované za krásné, jsou jistě počátkem našeho povznášení se. Jakýmsi počátkem našeho poznávání a dávají nám jistotu, že tušení ideálů krásna není jen přeludem mysli a že ideály krásy existují. Tyto ideály nejsou ničím jiným, 24

PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902, s. 164.

28

než živým zobrazením božnosti. Jedná se o spolek citů a obraznosti. Obraznost tu je jakoby důvtipná; rozeznává obrazy, které v sobě nesou jakousi svrchovanou dokonalost. Dovtípení je návodem citelnosti. Pokud jde o umělecké dílo, pak umělec netvoří dílo sám o sobě, on totiž vnitřně zná ideu, zná ji životně, cítí dokonalost každé formy buď tělesné nebo duchovní. Čím volnější, plodivější je jeho obraznost, čím lépe je věc vytvořena, tím jasněji proniká do našeho vnímání a do duše. Čím úmyslněji umělec hledá jistý ideál, něco, co by nakreslil, tím více se mu vytrácí. Je tedy třeba, aby nekreslil účelně, musí tvořit z inspirace. Tyto ideje jsou jen dary od boha nebo-li jen výtvorem ducha čistě lidského v jeho božnosti. Ideály lidské pak nejsou nikdy ideály dokonalými, ale mají svoji stupňovitost tzn., že mohou být stále zdokonalovány. Pouze božský ideál je absolutní. Lidské ideály jsou dokonalejší tím, čím více se blíží ideálu božskému. Pěstováním krasovědy pak můžeme dosáhnout vyšší dokonalosti v poznávání těchto ideálů. Pouze z čisté lidskosti se jich může dosáhnout. Na místech, kde je převaha ducha nad tělem nebo naopak, se lidskost kalí a není možno se k nim dobrat. Pravý ideál pak vyjevuje známky povšechnosti a určitosti. Tato povšechnost záleží na čistě lidském významu, který každého pozorovatele zajímá a k jehož rozumění není třeba žádného vzdělání. Stačí pouze jemný lidský smysl – cit. Určitost ideálů pak závisí na síle a jasnosti obraznosti, která jej vytvořila. Obraznost nenechá nic polovičatého, nic nedokonalého, v jejím oboru musí vše žít. Obraznost způsobuje, že ideály vytvořené umělcem žijí nezávisle na něm. Ona jim dá zvláštní ráz, který je rozlišuje od ostatních podobných děl. „V ideálech krásy jeví se nejvyšší pravda, ne sice skutečnosti, ale vyšší potřeby, kterou lidé odpradávna mají v sobě zakořeněnou.“25

25

PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902, s. 165.

29

Palacký dále zmiňuje nezbytnou součást pro vnímání krásy, která je každé ušlechtilejší duši vrozená, a to tzv. roznět pokrásný – enthusiasmus. Dělí se na dva smysly. Prvním z nich je okamžité zahoření citů v určité době k něčemu krásnému, a druhý je oddáním ducha všemu, co je krásné. První ze smyslů pak vládne naším duchem jen omezenou dobu, druhý smysl jím vládne po celý život. První je jako silný plamen, který nás zažehne a nutí nás o jistém předmětu přemýšlet či zajímat se o něj, druhý je jako pokojný plamínek, který jemně zahřívá a plápolá vlídně a věrně. Roznět je něčím, co budí naši bytnost, jemní naše city a posiluje ducha. Budí v nás génia26, který je uvnitř nás. Kdo prý byl jednou zasažen enthusiasmem, ten už se jakoby posvětil službě nebes. Taková duše je povýšena, a nedá se zmást čímkoli nízkým. Opravdově poznávat umění nebo oplývat se jeho krásou pak může jen člověk, jehož duše je enthusiasmem zasažena, přičemž Palacký svůj enthusiasmus vede spíše v romantickém duchu, popírajíce myšlenky na to, že enthusiasmus může přejít až ve fanatismus. Duše, která okusila enthusiasmu a rozplývá se v kráse, pak přímo hoří po božnosti. Pokud jde o bytnost krásy, Palacký říká, že ji nacházíme v podmětnosti. Předměty mohou být krásnými, pouze pokud v sobě nesou jistou podmětnost. Zkoumání krásy v předmětnosti má svůj účel jen v tom, že hledáme, jak se idea krásy zjevuje v předmětech. Tedy, jakým způsobem se může idea krásy v předmětech objevit (jak na sebe bere jistou formu božnosti), hledáme, v čem se stýká zákonnost přírody a ducha a v čem si odporuje. Nacházíme shodné prvky nebo rozdíly, spor obou zásad s ohledem na naši citelnost. Díky tomuto hledání docházíme k poznání zákonitosti, která vede k porozumění, jestli jsou dané předměty krásné, nebo ne a proč se dá vynést nejen nějaký soud o krásnosti předmětů, ale i ospravedlnit a učinit předmětně platným. V 26

Geniem – důvtipem je tu duch, neporušený, čistý duch člověka. Proto taky genius, protože tento čistý duch je podobný božské moci. Genia má každý na něco jiného. Ale jen ty více duchaplné nazýváme genii. Krasoumný důvtip je něčím vyšším, alespoň pro nás, protože je to nadání vidět v obrazech aj. více krásy, vidíme ji přímo. Kdo má takové nadání, má jistě čistou duši.

30

souvislosti se zákony krásy se Palacký vrací k otázce, zda lze považovat krasovědu za vědu: „Jsou-li tedy prazákony krásy a mohou-li býti předmětem vědění, nelze také pochybovati o možnosti vědy o kráse.“27 Nedá se stanovit zřetelný pojem krásy. Krása je idea, ale není nejasná či temná. Má svoji vlastní působnost podmíněnou svojí jednotou a stálostí. Stálost působnosti se zjevuje stálostí svých zjevů (výjevů), které můžeme vnímat pomocí smyslů. Jejich rozmanitost uvádíme v jednotu pomocí rozumu. Co nijak nepůsobí je ničím. Tato stálost zjevů, jednota, je zákonnost předmětu; její intelektuální pojetí tvoří pojem věci. Pojem, čili idea krásy, musí být zřetelný a určitý, jak zřetelná a určitá je jeho zvláštní zákonnost, protože obojí je jedno a totéž. Úlohou teoretické filozofie je zkoumání původní zákonitosti světa kolem nás. Pokud filozof studuje prazákony krásy, není tu jiná metoda, jak postupovat, než racionálně-psychologickou cestou, jelikož se v kráse zjevuje moment podmětný, forma života. Celou historii se snažili různí filozofové rozebrat logické pojmy, které se týkaly krásy, ale vždy zůstaly širším nebo užším významem nevysvětleny, a proto Palacký říká, že by nám podobné zkoumání mělo být výstrahou. Dokonce empiricko-psychologické věty, kterými si badatelé vypomáhali, byly cenné, ale nepostačovaly k vystižení bytnosti krásy, protože z nich jen poznáváme, na co a jakým způsobem krása působí v konkrétních případech, ne však, co krása je a proč tak působí. S jejich pomocí získáváme jen znalost historické krásy, která nám sice znázorňuje zákonitosti krásy, ale ne znalosti filozofické, které by odhalily celou původní zákonnost. Nejdříve musíme hledat genezi krásy v dané jednotě ducha, pokud chceme najít zásadu, která má odůvodnit a udržet celou soustavu vědy o kráse. Pokud Palacký mluví o své teorii krásy, je třeba vědět, co je předmětem našeho poznání.28 V souvislosti s lidským poznáním automaticky počítá ve své

27

PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902, s. 221.

31

tezi s tzv. reálnou jsoucností29 (jakési já). V jeho opozici staví reálnou jsoucnost jakéhosi ne-já. Předkládá tedy reálnou jsoucnost v dualismu, a to totiž dvou principů, já a ne-já. Já je tu nejvniternější vědomí, podmětný přístup, duch lidský; ne-já je v působení poznatelný předmětný princip, svět vnější nebo příroda. Nad těmito dvěma jsoucnostmi tkví ještě jeden vyšší princip, a to jsoucnost boží. Dualismus se tu neruší. Ovšem nemůžeme ztotožňovat ani jeden z těchto tří principů (boha, ducha a přírodu) a nelze také rušit jedním ten druhý. Poměr ducha k bohu či přírodě je mimo naše poznání a nikdy jej nedosáhneme. Zákonnost se kterou se vzájemné působení těchto tří principů projevuje, je nejen přístupna našemu bádání, ale je vlastně předmětem lidského poznání. Duch sám o sobě není individuální, ale teprve s tělem tvoří uzavřenou individualitu. Veškeré působení je boj dvou nezávislých principů, aby společně podmiňovaly a určovaly převládající princip; převládající princip nazýváme činností, druhý pak trpností. Protiva já a ne-já, ducha a přírody podmiňuje působení a život člověka. Mluvíme-li o duchu v jeho jednotě, je třeba uznat, že je v této jednotě těla a ducha cosi dvojího, Palacký vysvětluje, že tato jednota má dvojí stránku a obsahuje tedy: sílu o sobě a pro sebe ve vztahu na sebe samu a sílu v působení, nebo ve vztahu k předmětům. První stránku pak nazýváme subjektivní, absolutní nebo centrální; druhou objektivní, relativní nebo excentrickou; první z nich je citem, druhá rozumem. Cit Palacký vysvětluje jako první skutečninu ducha, je ohniskem, z něhož vychází paprsky duševní činnosti. Cit je samozřejmě citem duševním, nikoli smyslový pocitem. 28

Poznávání je vnímání předmětů v podmětnost, chtění však je rozvíjení předmětů

z podmětnosti. 29

Jedná se o jakési vnitřní vědomí, bezprostřední duševní princip, jednotná působící síla. Palacký říká: „Reálná jsoucnost duševní síly jest tedy absolutně nutný postulát filosofie vůbec.“ PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902, s. 223.

32

Ze začátku jsem částečně přiblížil Palackého pojem božnost, který je pro pojem krásno jedním z nejdůležitějších. Palacký se v případě božnosti domnívá, že každá síla se o něco snaží, tj. stává se činná; každé snažení předpokládá záměr. Záměry ducha jsou pravda, dobrota a krása. Jsoucnost boží je absolutně nutný postulát rozumu a ohlašuje se duchu stejně jako jsoucnost přírody. Člověk jako idea je pravý obraz boží. Stejně tak jako v božnosti najdeme nejvyšší možnou míru dobra, krásy a pravdy. Člověk má žít tak, aby se co nejvíce podobal bohu, protože božnost je jeho konečným cílem. Krása je pak absolutní forma božnosti. Božnost jako svatost není účel, který by byl nezávislý na duchu, tedy objektivní, ale je podmětu imanentní; jedná se o moment subjektivního života, a to moment nejvyšší. Ideje pravdy, dobra a krásy jsou jednotlivé paprsky světla, které se lámou objektivní činností ducha. Bůh je nejvyšší objektivitou, božnost nejvyšší subjektivní idea. Člověk má jak pudy, tak nutnost po božnosti. Historie lidstva je o snažení se dosáhnout božnosti. Oba póly naší jsoucnosti, jsou rozum a smyslnost. Mezi těmito dvěma póly je cit, který spojuje rozum a smyslovost v jednom vědomí. Úloha lidského života je věčný boj mezi autonomií ducha a nutností přírody; konečným účelem je božská jsoucnost, tj. absolutní vláda ducha nad přírodou. Palacký se snaží shrnout jeho poznatky o kráse do jedné věty: „Geneze krásy je podmíněna a určena volným usilováním po formě božnosti – její původní zákonnost však vniterným ujednocením citu a obraznosti.“30 Mirko Novák pak shrnuje Palackého vymezení krásy srozumitelněji: „Ideou krásy je u Palackého určen jen obor vědeckého estetického poznávání, kdežto krásu samu pokládá za zvláštní svézákonný duchovní úkaz: „Předmětem krasovědy jest idea krásy,“ kdežto krása sama „jest cosi zvláštního, podstatného a bytného v duchu člověka; … obor ten, ve kterém se krása jevívá, jest jakýsi zvláštní obor duchovních úkazů, a předmětové 30

PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902, s. 230.

33

krásní, pokud krásní jsou… náležejí pod svou jakousi zvláštní zákonnost ve světě skutečném“. Krasověda pak, majíc racionálné vědomí ideje krásna, „objevuje tento krásy obor a jeho veškeru zvláštní zákonnost věcně a důkladně“. Není zde tedy idea dle Platona nejvyšším cílem a stupněm poznání, ale spíše v duchu Lockově jen prostředkem poznání.“31 Ač je tu víceméně spíše řeč o Palackého pojmu idea, myslím, že dosti stručně tato pasáž vystihuje onu myšlenku, že u Palackého není idea nejvyšším cílem, kterého lze dosáhnout, tak jako tomu bylo u Platona. Cílem je božnost, což je vyvážení dobra, pravdy a krásy, přičemž krása je nejvyšší formou božnosti. Tato božnost je něčím jako subjektivní ideou (protože naše chápání boha je pouze chápáním lidským), která říká, jak správně žít, jenž se ale podřizuje se bohu.

31

NOVÁK, Mirko. Česká estetika : od Palackého po dobu současnou. V Praze : Fr. Borový, 1941, s. 12.

34

2.3 František Tomáš Bratránek Bratránek se nepokouší nalézt nějaké jasné vymezení pojmu krásno, ale spíše se snaží pojem krásno popsat.32 Jeho poznámky na toto téma vyšly knižně pod názvem „K explikaci pojmu krásna“.33 Popisuje zde pojem krásno a pojem umění v jejich časovém vývoji. Říká, že poznání krásna je pouze věcí vkusu, citu nebo nějakého smyslu pro ně, avšak člověk se může od počátku poznávání krásna vzdát myšlenky, že by jej někdy zobjektivnil a tím postavil před lidi objektivní pojem, protože se jedná o pojem silně subjektivní. Pokud je tedy řečeno, že poznání krásna a chápání umění závisí na jakémsi smyslu pro ně, je jasné, že rozumíme a uznáváme, že podstata krásna nevyžaduje svůj vlastní smysl (tj. smyslový orgán), tak, jak ho vyžaduje podstata světla, zvuku nebo vůně apod. Avšak k poznání krásna je nutné mít zvláštní duchovní talent, protože i když člověk vidí nebo slyší, neznamená to, že by vnímal krásno. Bratránek zastává názor, že tento talent nemůže být nic jiného, než podstata lidskosti, duch jako takový. Odmítá, že by poznání krásna přímo záviselo na vkusu. Jediné, co vkusu přiznává, je skutečnost, že je nutné jej vypěstovat, čímž se právě vkus z poznání krásna vylučuje, protože pro poznání krásna je potřebný jistý talent ducha, který je ale společný všem lidem. Stejně tak odmítá, že by poznání krásna nějakým způsobem zprostředkovával cit člověka. Cit je sice je v tomto velmi důležitým činitelem, stejně jako tomu bylo u vkusu, avšak není tím, co by přímo poznávalo krásno. Celou myšlenku toho, že by umění či poznání krásna mělo být záležitostí vkusu nebo citu, úplně zavrhuje. Pokud někdo přisuzuje vkusu či citu podíl na poznání krásna, pak se jedná pouze o ješitné výroky, stejně jako když se v umění mluví o napodobování přírody. 32

33

Sám říká, že se nejedná o ucelenou teorii, ale že jde spíše o jakýsi pokus vypsat v pár poznámkách obsah tohoto pojmu. BRATRÁNEK, František Tomáš. K explikaci pojmu krásna. 1. vyd. Praha : Společnost pro estetiku - AV ČR, 1995, 40 s.

35

Píše: „krásno spočívá v napodobení krásna!“34 Pravým účelem krásna je pravda našeho ducha. Ne sama pro sebe, ale jako jednota sebe samé a přirozenosti. „Je tedy krásno jako mravnost skutečným vítězstvím ducha nad jeho přirozeností, a pravda ducha je proto jeho poučným jádrem, stejně jako je znázorněním všech citů tryskajících z lidského nitra a jejich místa v obecně lidském podněcujícím okolí; a protože krásno vystupuje jako smyslový jev, je třeba chápat také přirozenost – jakožto jeho podstatný moment – v její pravdě. – Tato v přirozenosti se jevící pravda ducha sama se však má osvědčit jako obecná, a musí se tudíž stát nejniternějším vlastnictvím jednotlivce v citu, který se stane vnímavým pro krásno tím, že se u něho vloha vlastní všem lidem očistí pěstováním strusky nahodilosti. – Člověk, který vidí, jak se v krásnu zjevuje jeho nejniterněji pociťovaná pravda, nachází v něm takové uspokojení, jaké mu vesměs odpírají zájmy tzv. praktického života, které se až příliš často týkají jen nahodilostí; takové uspokojení, jež tkví v čistém zření, o kterém Aristoteles praví, že je ze všeho nejsladší a nejlepší.“35 Krásno je u Bratránka pojmem silně subjektivním, který závisí na schopnostech člověka jej poznat. Je mystickou veličinou, která je svým způsobem nepopsatelná. Podobně jako u Palackého ji mohou vidět pouze lidé a vyšší bytosti. Hledáme ji, protože krásno nám pomáhá nalézt pravdu našeho ducha. Je tedy něčím, po čem prahneme.

34 35

Ibid., s. 21. Ibid., s. 34.

36

2.4 Josef Durdík Josef Durdík, již výše zmiňovaný v souvislosti s českou estetikou, při výkladu své definice pojmu krásno či krása říká, že: „Slovem „krásný“ naznačujeme předmět nejušlechtilejší záliby.“36 Tento výrok je dle něj neměnný a nedá se vysvětlit jinak. V každém jazyce se tento výrok vysvětluje stejně, avšak přidává druhý výrok, který se v souvislosti s pojmem krásno velmi často vyslovuje, a to výrok „líbí se mi“,37 který je sice velmi běžně užívaný, ale podle Durdíka je důležité tento pojem zevrubněji určit v různých situacích. Vše, co se nám líbí, na nás působí smyslně. Krásno má sice smyslům také bezprostředně lahodit, avšak prostá příjemnost (pocit z toho, že se nám něco líbí) nevyčerpá onu zálibu, pro kterou máme slovo krása. Příjemnost z dívání se na něco se týká pouze nervů, ale krása je na vyšším stupni. „Krásno je příjemné, nebo vlastněji může obsahovati pocity nervům lahodící, ale nikoli naopak. Onoť se líbí ještě něčím jiným než svou příjemností.“38 Durdík říká, že pouze vyššími smysly můžeme vnímat krásno, těmito vyššími smysly jsou hmat, sluch a zrak. A praví, že je nutné oddělovat slast z příjemného od čisté záliby v krásnu. Popisuje, že kromě příjemnosti, která je popsána výše, je velmi důležité vyloučit z poznávání krásna také pojem užitku. Umělecké dílo sice může být užitečné, ale musí se líbit samo sebou a ne tím, jaký přináší užitek. Proto také užitečné věci nejsou krásné samy o sobě, ale tím, čím přináší užitek; nemají pravou podstatu krásy. Durdík důrazně varuje před užíváním pojmů příjemnosti a užitku s pojmem krásný a tyto pojmy chce vyjasnit. Není možné užívat nepřesné pojmy. Například, když se vezme dravá zvěř nebo jedovatá rostlina. Muchomůrka je jistě krásnou rostlinou, ale tím, že je jedovatá, určitě nesplňuje 36

37 38

DURDÍK, Josef. Všeobecná aesthetika : a rozpravy filosofické. 2. laciné vyd. Sv. 2. Praha : I. L. Kober, 1875. Všeobecná knihovna. Sv. 4, s. 7. Ibid., s. 7. Ibid., s. 7.

37

u některých lidí obsah pojmu krásný a je spíše kvůli této její vlastnosti považována za ošklivou. Tygr je jistě majestátné a v očích mnohých lidí překrásné zvíře, ale pro mnohé je pouhým zabijákem. Pro takové lidi, může být krásnější třeba velbloud, který unese náklad na velkou vzdálenost. Proto podobné pojmy jako užitečnost musí být z pojmu krásna vyloučeny, protože nejsou pojmy estetickými. Dalším, co je třeba upřesnit, je krása v poezii. Někdo jí má za pouhou didaktiku, ale poezie může poučit, polepšit či vštěpovat dobré zásady. Tyto všechny vlastnosti jsou druhořadé, protože se u nich jedná o užitek mravní, který je sice žádoucí, ale stále je řeč o užitku, jenž není zdrojem krásy. Pro mnohé lidi je poezie krásná, protože obsahuje myšlenku, ke které tíhne, avšak taková tendence spadá k pojmu užitku, tudíž není z pojmu krásno sice vyloučena, ale není v jeho popředí. Durdík tedy nepopírá přímo pojem užitku, jako součást pojmu krásno, považuje jej za důležitou část tohoto pojmu, ale není tím hlavním, co musíme hledat, pokud se chceme dobrat pojmu krásno. Při tom se musíme od podobných pojmů víceméně oprostit. Durdík zastává názor, že kromě příjemnosti a užitečnosti se nám vyjevuje ještě jeden blízký pojem, a to pojem interess – tedy jakási osobní zaujatost. Jsou díla, která se nám líbí, protože je vytvořil náš známý, nebo například někdo narozený v naší zemi. Avšak podobný přístup pouze poukazuje na naši subjektivitu. S takovou subjektivitou jsme při hodnocení podjatí, není možno hodnotit předmět objektivně a pravou krásu v něm neobjevíme. Interess je tedy podle Durdíka dalším pojmem, který s pojmem krása souvisí, ale nejedná se o pevnou součást pojmu čisté krásy. Všechny zájmy či různé zaujatosti mohou velmi ovlivňovat naše soudy nebo to, jakým směrem se v životě vydáme, ale krásu samou milujeme kvůli ní samé. Nemilujeme ji z nějaké vychytralosti nebo prospěchu, ale proto, že se nám líbí sama o sebě. Pokud je ale věc interessantní, máme na mysli, že je neobyčejná, zvláštní, nějakým způsobem poutavá. V takovém významu mohou být všechny krásné věci, ale ne vše interessantní bývá pospolu s krásnem. Potom totiž

38

některé věci mohou člověka zaujmout svojí novostí nebo zvláštností, ale tím nezískávají krásu. Podobný pojem je tedy rovný s pojmy příjemnost nebo užitek, ale ne s pojmem krása. Co je tedy krásné, líbí se každému, příjemné nebo užitečné věci se líbí jen někomu. Pokud je řeč o pojmu krása či krásno, Durdík vysvětluje, že žádný pojem není jednoduchý, vždy se nám něco jeví krásné, protože je v jakémsi souladu, v určité harmonii. Ukazuje úsečky, kdy jedny jsou seřazené podle velikosti pod sebou a druhé jsou sice přesně stejně dlouhé, jsou ve stejném počtu, avšak nakreslené náhodně, bez pořadí či kompozice, jak tomu bylo u prvních úseček. Každému se pak jistě zdá složená soustava úseček jako krásnější, než ta náhodná. Durdík říká: „něco jednoduchého, něco samo o sobě stojícího nikdy nemůže zploditi dojem krásy. K tomu je třeba více členův. Vnímáme krásotu pouze na předmětech složených. Složenost jest tedy nutným význakem všeho krásna.“39 Složené je pak vše, co je krásné, ale neznamená to, že by bylo také složité. Složitost líčí vlastnost složenosti ve vyšším stupni. Co je složené z tolika pojmů či jiných částí, že není možno tyto části přehlédnout, pak se jedné o složitost. V souvislosti s těmito pojmy Durdík upozorňuje, že je zapotřebí správně chápat pojem jednoduchý, a to ve dvou významech. Prvním je význam jednoduchý, tedy přesný a je protikladem složeného. Druhý význam je nevlastní, je protikladem složitého či spletitého, hojného, plného, tedy něco méně složitého. Pokud má něco krásného méně částí, pak to nazýváme lepokrásno, přičemž věci složené z více částí jsou pak plnokrásno (bohatost, nádhera, přeplněnost). Krásno je tedy složené vždy z více, jak jedné části, protože nic není jednoduchého, vše obsahuje více různých vlastností. Durdík říká, že i při pravidle, kdy se nám líbí souměrnější, či harmoničtější předmět, je možné, aby se nám líbil i předmět neharmonický, ovšem jen pokud je součástí nějakého celku.

39

Ibid., s. 15.

39

Pokud opět mluvíme o libosti, je nutno poukázat na to, že většina lidí u soudu libosti má dvě kritéria, a to líbí se mi „více – méně“ a tito lidé pak berou tyto hodnoty jako „ano – ne.“ Avšak takto není možné hodnotit předměty. U takových soudů, vždy musíme ponechat místo pro nějaké porovnání s ostatními předměty stejného druhu. Při hodnocení libosti posuzujeme věc podle jiné podobné věci. Každý však má na věc jiný názor a taková různost soudů se pak dělí na několik stupňů. Prvním stupněm je soud smyslný a druhým je jakýsi soud z chytrosti, který vychází z předchozích zkušeností. Po těchto soudech se, ale může stát, že i nejmoudřejší lidé dojdou ke stejnému soudu. Při stejných soudech se pak rozumní lidé shodují, že tyto soudy nejdou dělat bez určité záliby a ta se připojuje nutně, všeobecně nebo samozřejmě. Pod takové soudy nespadají relativní hodnoty jako příjemnost, užitek či interess. Krásno jako takové, se líbí bez výjimky a spadá pod soudy nutné a všeobecné. Tímto znakem se pak krásno shoduje s pojmem dobra. Při soudech o věcech se tedy musíme oprostit ode všeho, co by nás mohlo nějakým způsobem ovlivnit a snažit se o jakousi dokonalou40 představu. Při ní pak může člověk dojít o zálibu v předmětu, k čemuž ale při pozorování krásna nikdy nedochází. Jak tedy bylo řečeno, u některých soudů o předmětu nemůžeme ovlivnit, jestli se na věc budeme dívat nezaujatě. Ovšem ke krásným věcem se nechtě připojuje i naše záliba z krásna, což je cit, avšak tento cit není náš, nýbrž se pojí s věcí samou a je tedy objektivní. Takový objektivní cit je rozdílný od pocitů, které máme třeba při užitečných věcech. Ty se nám líbí tím, co od věci očekáváme; krásné věci se nám líbí objektivně. Při soudech, kdy se snažíme posoudit krásu, musí soud probíhat sám, tak aby do něj nebylo zapojeno nic navíc. Takový soud je soudem estetickým. Durdík dále mluví o vnímání krásna. Pokud vnímáme krásno, vždy hledáme ve věcech jistý poměr. „Pravíme-li, že krása zakládá se na jistých 40

V dokonalém představování, je pak nutná záliba; estetický soud je samozřejmý. To co je samozřejmé nepotřebuje důkazů.

40

poměrech, nemíníme tím, že poměry tyto jsou samy krásou. Jsoutě pouze podmínkou, ustálený cit krásy však jest dodatkem k nim, jenž v nás nutně vzniká.“41 Líčí zde, důležitost formy předmětu. Pro estetika a pro vnímání krásy není třeba pravých diamantů, jde především o obraz. Obrazy (obraznost krásna) nejsou pouze výplody malířů, ale všeobecně to, jakým způsobem se předmět v naší mysli odráží. Tento odraz je pak tím, co nám v mysli nezávisle na vzhledu předmětu zůstává. Každý takový obraz se skládá z více částí, avšak jinak chápeme tyto části a jinak poměry, ve kterých spolu souvisí. Části nám určují látku předmětu a souhrn poměrů tvoří formu obrazu. „Kde jest něco složeného, tam vyskýtá se forma jakožto způsob složenosti.“42 Estetická libost, tedy něco, co nás zajímá na krásném předmětu, je spojena s formou předmětu. Tuto formu musíme chápat tak, jak je popsáno výše. Jenom taková záliba, která se pojí k formě obrazu ve smyslu vysvětleném výše, je pak zálibou estetickou a může působit dojmem krásna. Potom také musíme rozlišit, jakým způsobem na nás předmět působí. Není vyloučeno, že by nás mohlo zaujmout i něco jiného jako např. látka předmětu nebo jiné interessy. Pokud se nám líbí obsah díla sám o sobě, pak je jistě složený a líbí se nám tedy svojí formou. Vše je dáno faktem, že se řídíme pouze smysly; pak nemůžeme logicky vnímat nic jiného než formy objektů, k nimž přidáváme svůj cit, tedy ustálený stav našeho nitra. Tento cit můžeme zobrazit jen pomocí představ. Skrze formy tedy vnímáme city, představy aj. K poznání krásy jsou formy nutné, protože bez nich nejsme schopni krásu rozeznat. Po výčtu těchto pojmů se dostáváme k definici pojmu krásno u Durdíka. „Krásným nazýváme, co v dokonaném představování svou formou naprosto se líbí. Podstata krásna jest forma a dojem z ní nutně vyplývající. Na poměrů členův visí krásno, – členy samé jsou nám lhostejny, ano ani na tom nezáleží, zdali jim ve skutečnosti něco odpovídá, stojí-li ze nimi makavý 41

42

DURDÍK, Josef. Všeobecná aesthetika : a rozpravy filosofické. 2. laciné vyd. Sv. 2. Praha : I. L. Kober, 1875. Všeobecná knihovna. Sv. 4, s. 34. Ibid., s. 16.

41

předmět.“43 Musí nám tedy stačit jen naše představa o předmětu, taková již nazýval Durdík obrazem, tedy jakási představa o předmětu uvnitř naší duše. Na těchto představách44 rozeznáváme dvě stránky – co si představujeme a jakým způsobem si to představujeme – čili její obsah a sílu této představy. Krásno je u Durdíka pojmem objektivním a podobně jako u předešlých autorů je jistou veličinou, která se slovy špatně popisuje. Durdík hlavně dává návod, jak krásno na věcech hledat a co je vlastně tím, co shledáváme na předmětech krásným. Naše hledání krásna je podle Durdíka vždy subjektivní, protože každý je něčím ovlivňován, my se jen musíme snažit nenechat se při našich soudech o věcech ovlivnit příjemností, užitkem nebo interessem předmětu. Krásno je tedy tím, co nacházíme ve formě předmětu a v poměrech částí souzené věci.

43 44

Ibid., s. 34. Durdík ještě připomíná, že toto slovo zahrnuje každý duševní stav, tedy i prvotní stavy jakými je pocit. Potom také odvozené stavy, čili představy v užším smyslu a nakonec i výsledné duševní stavy, tedy představy ze kterých opět činíme předměty nového představování.

42

2.5 František Xaver Šalda Šalda se věnuje pojmu krása v souvislosti s tzv. novým uměním,45 které chápe jako jakýsi přerod starého umění v nové. Novým uměním rozumí umění, které znamená něco jako revoluci namířenou proti ustálenému akademickému pojetí umění. Takový posun přináší i jiný pohled na pojem krása. Šalda je přesvědčen, že se tento pojem nijak neobrozuje, protože nikdy nebyl ztracen a ani se nijak nemění. Pouze v souvislosti s novým uměním se proměňuje úhel pohledu na to, co chápeme jako krásné. Doba, ve které toto nové umění a nová krása vzniká, už onen mystický pojem krásno obsahuje, tudíž ho nemusí hledat. „A tak také doba, která jest vyvolena k tomu, aby stvořila novou krásu, ji nikdy úmyslně a účelně nehledá – neboť ji má. (…) jest jí proniknuta a obklopena celá jako mlunným oblakem: neboť to, čemu se říká krása, není nic než jeden nebo druhý z bleskových paprsků, které z ní stále rytmicky srší, náhodou námi jasněji zachycený.“46 Krásu chápe jako jistou nepopsatelnou entitu, božskou a dokonalou. Je jednotná a všudypřítomná. Popisuje ji následovně: „Neboť krása jest jen slovo, obraz a podobenství pro nepojmenovatelnou jednotu života, pro mystickou sílu, která znova a znova obrozuje svět, pro kouzlo prchající chvíle, kterou se božstvo vylévá do vesmíru a života, pro mysterium rozkoše a hrůzy, spravedlnosti a důslednosti životní, pro světlo, jehož záři snesli z nás jen největší geniové a titani a i ti jen na vteřinu a z jehož přešlosti, vzpomínkou a legendou, žijí všichni ostatní.47“ Krásu může vidět jen ten, kdo sám tvoří. Pasivní jedinec nemůže být nikdy schopen krásu vidět. Může vidět pouze stopy krásy, její střípky a místa, kde se krása objevila. 45

ŠALDA, František Xaver. Boje o zítřek. Praha : [s.n.], 1905. Dráhy a cíle. Sv. 1. Nová krása – její geneze a charakter, s. 84–118. 46 Ibid., s. 117. 47 Ibid., s. 117.

43

Krása je u Šaldy pojmem objektivním, je nejvyšší veličinou předmětu, je něčím božským. Neznáme skutečnou krásu, v umění vidíme pouze její otisk. Krása je tedy jen slovem, kterým se snažíme označit tuto veličinu, která se však přímo popsat nedá.

44

2.6 Pojem krásy v různých kontextech Jak již bylo řečeno dříve, v českém prostředí působila spousta estetiků, kteří pojem krása nijak blíže nevysvětlovali. Často se o něm dočteme v souvislosti s estetickým soudem, kdy nám autoři říkají, proč se nám nějaký předmět líbí, nebo vnímají pojem krása jako synonymum pojmu estetická hodnota. Většinou se předpokládá, že každý ví, co to krása je, a dokáže ji vidět. Proto není třeba tento pojem blíže vysvětlovat. Otakar Hostinský chápe pojem krása jako silně subjektivní pojem. Tuto subjektivitu vysvětluje tak, že pokud se jednomu člověku líbí určitý předmět a druhému ne, není možné, aby mu druhý vymlouval, že se mu daný předmět ve skutečnosti nelíbí. Pojem krása dělí na více kategorií (např. krása architektonická, hudební, krásno, malebnost aj.). Je formalistou, tj. stoupenec vztahové estetiky, takže podle něj je něco krásné, jen pokud části onoho předmětu jsou ve správném vztahu, poměru a formě. Jednoduše řečeno krásná věc se líbí, protože má správný vztah, poměr a „formu“ dvou představ.48 Tomáš Kulka se ve své práci49 snaží objevit, v čem je kýč horší než kvalitní umění, a o pojmu krása se zmiňuje spíše v kontextu. Nedá se mluvit o snaze vymezit pojem krása, jak tomu bylo výše; jedná se spíše o pojem, který hledáme pro hodnocení uměleckých děl, tedy jaká jsou kritéria při hledání krásy v nich. Využívá tu slovního spojení estetická hodnota, které je pak měřítkem pro soud o kráse uměleckého díla. Podle Kulky se v uměleckých dílech hledá krása pomocí tří veličin, kterými jsou jednota, komplexnost a intenzita. Tyto pojmy přejímá od Dickieho a Beardsleye, a dále přebírá jejich vysvětlení, že jednota díla je hodnotou, jež určuje, jak moc jsou jednotlivé části díla či předmětu sladěny, skloubeny či zharmonizovány. Komplexnost je 48

49

Příklad tohoto formalismu podává Hostinský v jeho pojednání o malebnosti, kde říká: „Malebnost nějakého předmětu nespočívá tedy ani v jeho významu, ani v jeho tvaru samotném, nýbrž v jistých poměrech barev, světla a stínu se týkajících.“ HOSTINSKÝ, Otakar; NEJEDLÝ, Zdeněk; HOSTINSKÝ, Otakar. Co jest malebné? : Výlet do říše romantiky. V Praze : F. Topič, 1912, s. 16. KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Vyd. 2., rozš. Praha : Torst, 2000, s. 62.

45

chápána jako vícerozměrnost, různorodost, propracování struktur, forem a detailu. Intenzita je pak ta součást výtvoru, která dodá dílu náboj, to, co člověka zaujme, jakási životnost předmětu. Krása je tu tím, co způsobuje, že se nám předmět líbí. Nejedná se o přímou libost, ale o neviditelnou vlastnost, která způsobuje, že dílo shledáváme krásným. Kulka sám tvrdí, že i kýč může být krásný a může se nám líbit, ale není kvalitním uměním, protože užívá již známých kompozic či způsobu malby přesně tak, aby působil krásně. Další autoři se již pojmem nezabývali a spíše řešili pojmy jiné nebo se mi rozsáhlost vysvětlení jejich pojmu nezdála dosti přínosnou pro tuto práci.

46

3. Porovnání všech definicí V předešlých kapitolách jsem se zabýval způsobem jakým pojem krása chápali různí autoři. Nyní se pokusím porovnat zmíněné teorie krásy tak, abych dokázal utvořit náhled na to, jakým způsobem byl pojem krása v české estetice definován. Pokusím se vytvořit celistvý náhled, který je pro všechny autory teorií společný, a poukázat na to, kde se jejich názory na pojem krása rozchází. Jak bylo napsáno v úvodu práce, samotný pojem krása či krásno má dlouhou historii a ještě jej nikdo nedokázal popsat či vysvětlit takovým způsobem, který by spolehlivě fungoval na cokoliv, co nazýváme krásným. Pojem se zdá být jednoduchý. Každý říká, že ví, co to krása je, ovšem když po takovém člověku chceme vysvětlení, nedočkáme se ho. Dočkáme se pouze prvních pár vět, než si tento tázaný člověk uvědomí, že jde mnohem náročnější úkol, než se zpočátku mohlo zdát. Jak popsat entitu, která je společná všem věcem, jež jsou všeobecně uznávané za krásné,50 pokud jsou tyto věci rozdílné? Co hledat, pokud se pokoušíme najít něco, co je všem podobně uznávaným věcem společné, ale nejedná se o vizuální kvalitu? Ve svém srovnání jsem se rozhodl zaměřit se na dvě hlavní kritéria. Jednak rozlišení, zda je pojem u daného autora objektivní nebo subjektivní, a co je podstatou krásy. Prvním estetikem, jehož definici krásy jsem se v práci pokusil přiblížit, byl Bernard Bolzano. Bolzano bere krásu jako objektivní pojem, tedy něco co mají všechny krásné věci společné. Jedná se tedy o vlastnost, kterou nevidíme přímo. Není to vlastnost (tvar, barva apod.), která by určovala to, čím onen daný předmět je. Ač je svým způsobem neviditelná přímo, cvičený člověk ji uvidí bezprostředně po prvním pozorování předmětu. Líbí se nám dívání samotné, ne konkrétní věc. U ní pak ani nezáleží na tom, jestli se jedná o obraz nebo sochu. 50

Mluvíme například o západech a východech slunce, o Leonardových obrazech nebo o sochách renesančních umělců.

47

Palacký chápe krásu podobně, ale při svém vysvětlení pojmu, používá pojmu božnosti, který je svým způsobem jakousi nejvyšší ideou lidského bytí. Ideou, po které prahneme po celý svůj život. Božnost je sjednocením dobra, pravdy a krásy, přičemž krása je nejvyšší subjektivní formou této božnosti. Samotný pojem krása je u Palackého pojmem zvláštním, který má vlastní zákony, a je skryt někde uvnitř v duši člověka, v každém z nás. Jelikož je krása součástí božnosti, která je nejvyšší subjektivní ideou, můžeme pojem krása u Palackého chápat jako subjektivní. Když se pokoušíme najít krásu v předmětech, pak hledáme, jakým způsobem se krása, jakožto božnost v těchto předmětech zjevuje. Tedy hledáme něco co je dokonalé, nějaký prvek či vztah mezi částmi předmětu. Pokud jde o tvoření krásných předmětů, platí, že i kdyby se umělec snažil sebevíc, nedokáže vytvořit krásné umělecké dílo, spíše se musí nechat pouze inspirovat a tvořit jakoby ze srdce, protože pak se božnost a s ní spojená krása projeví a vznikne umělecké dílo. František Tomáš Bratránek vidí krásno jako silně subjektivní pojem, který závisí pouze na schopnostech člověka, aby ho poznal. Je krátce řečeno nepopsatelné. Krásu vnímá jako vlastnost, kterou nevidíme. Krásno samo o sobě pak člověk hledá po celý svůj život, protože krásno nám pomáhá nalézt pravdu našeho ducha. Josef Durdík na rozdíl od Bratránka vidí krásno jako pojem objektivní. Jedná se o pojem, který je velmi obtížné vysvětlit. Stejně jako jsem psal výše, nelze jednoduše popsat něco, co nevidíme přímo. Durdík se však alespoň pokouší popsat, jak krásno na předmětech hledat, jakým způsobem jej lze najít. Avšak při hledání krásna v předmětech se pojem stává spíše subjektivní a my se musíme snažit jej opět objektivizovat. Krása v předmětech, taková, jak ji vnímáme, je objektivní vlastnost, kterou nevidíme přímo, ale krásnému předmětu je vlastní. Na takovém předmětu pak krásno nacházíme ve formě či v poměrech jeho částí. Je tím, co se nám na daném předmětu líbí. Definice krásy Františka Xavera Šaldy se od ostatních také příliš neliší. Pojem krása je podle něj pojem objektivní. Krása je nepopsatelná, je něčím, co

48

věci, které uznáváme, že jsou krásné, mají. Slovem krása se snažíme označit mystickou vlastnost předmětů, ale popsat se nám ji stále nedaří. Skutečná krása je nám skryta, vidíme pouze její otisk. Otakar Hostinský pak pojem chápe podobně jako František Tomáš Bratránek a František Palacký, pokud jde o jeho subjektivitu. Říká, že pokud se někomu něco líbí, druhý mu jistě nedokáže vymluvit, že daný předmět není krásný. Je vlastností předmětu, kterou nemůžeme vidět přímo, která se velmi špatně popisuje. Určitou věc pak můžeme vnímat jako krásnou, jen pokud jsou její části ve správném vztahu, poměru a formě. Tomáš Kulka sice nerozebírá, co je krása, spíše se zabývá tím, co je na kýči defektní a proč jej nemůžeme chápat jako kvalitní umění. Z kontextu však můžeme krásu u Kulky chápat stejným způsobem jako výše uvedené definice. Krása chápe jako neviditelnou vlastnost, kterou přesto vnímáme. Díky ní se nám určité dílo líbí. Krása tkví v poměru částí či formě předmětu. V české estetice se pojem krása ještě rozlišuje na krása ve smyslu konkrétním a pojem krásno ve smyslu abstraktním. Z kontextu se dá pochopit, že pokud teorie Bratránka a Hostinského říkaly, že krásno je pojmem subjektivním, zcela jistě mluvili o pojmu krása v konkrétnějším smyslu, protože rovnou navazovali s vysvětlením, že každý člověk vnímá krásu u věcí jinak. Hovořili o soudech, které lidé při pohledu na věci uvádějí v chod, a že tyto soudy jsou subjektivními, proto je také krása pojmem subjektivním. Krásno je však stále oním objektivním pojmem, který nemůžeme vidět, přestože jej ve věcech hledáme. U Františka Palackého pak subjektivitu pojmu nacházíme v souvislosti s člověkem, přičemž bůh je nejvyšší objektivita, nejvyšší krásno. Božnost je pouze pokusem člověka, blížit se bohu. Palacký tedy chápe krásno také jako objektivní pojem, avšak jen v souvislosti s bohem. Lidské je pouze subjektivní, blíží se tedy více kráse v konkrétním smyslu. Výše uvedené definice se víceméně shodují v názoru, že krásno je objektivním pojmem, který se nedá dostatečně vysvětlit. Krásno je pouze

49

slovem, kterým se snažíme pojmenovat tuto mystickou veličinu, jež doposud nebyla dostatečně vysvětlena. Jedná se tedy o nám neviditelnou vlastnost, jakousi hodnotu předmětu, která se vyjevuje skrze krásu předmětu. Krása je určitou souhrou, harmonií prvků objektu, který pozorujeme. Díky této souhře částí a poměrů mezi nimi se nám daný předmět líbí a můžeme alespoň zčásti rozpoznat krásno v předmětu. V podobném vysvětlení mohou být rozpory, protože Palacký vidí krásno v bohu, avšak kým je bůh? Pokud si to důkladněji přebereme, bůh je vlastně nejvyšší objektivitou a dokonalostí. Stejně tak u ostatních je krásno nejvyšší objektivitou a ideálem, něčím co nám poskytuje pravdivé poznání nebo pravdu o nás samých, po čem toužíme. Šalda pak říká, že námi viděná krása je pouze otiskem skutečné krásy, ale to můžeme i tak, že je nám umožněno vidět krásu pouze v onom konkrétním smyslu, kdy vidíme správný poměr částí předmětu nebo jeho formu. Skutečná krása se dá pochopit jako zmiňované objektivní krásno, určitý ideál. Tyto definice mají sice rozdílnosti v pojetí svého vysvětlení pojmu krása či krásno, liší se v pojmech, které autoři použili pro jejich vysvětlení nebo pro aplikaci v praxi. Názor na krásno či krásu však zůstává víceméně stejný až na menší rozpor s objektivitou a subjektivitou pojmu, ale to můžeme přisuzovat tomu, že většina z těchto autorů pojmy krásno a krása pravděpodobně jednoduše ztotožňovali nebo se tomuto rozlišení příliš nevěnovali. V takovém případě pak mohl nastat malý problém se subjektivitou pojmu krása a objektivitou pojmu krásno. Pojem krása či krásno se v české estetice prolíná, přičemž ani jeden nemůže existovat bez druhého.

50

4. Závěr V své bakalářské práci jsem se pokusil vysvětlit, jakým způsobem je pojem krása v české estetice chápán. Při porovnání všech pojmů, jsem došel k názoru, že pojmy krásno a krása nebyly dosud v české estetice dostatečně popsány, ale dá se říci, že jsou svým způsobem nepopsatelné. Můžeme se však pokoušet hledat způsob, jak krásu na předmětech objevit. Krása a krásno se pak liší svým pojetím, a to tím, že krásno můžeme chápat jako objektivní pojem, jelikož se jedná o pojem abstraktní. Popisuje určitou entitu skrývající se za materiálním vzhledem předmětů. Krása v konkrétním smyslu popisuje spíše něco, co se nám na předmětech vyjevuje, co můžeme hodnotit; vzhledem k tomu, že je závislá na našem soudu, ji lze chápat jako subjektivní i objektivní pojem (což závisí na našem vysvětlení a na dalších okolnostech soudu). Vysvětlení, že krásný předmět je ten, jehož části jsou ve správném poměru a formě k sobě samým a líbí se nám sám o sobě pohled na ně, je snad vysvětlením dostatečným, i když je taková definice velmi široká. K jejímu zúžení ještě výše zmínění autoři upozorňují, že je třeba mít vycvičenou mysl pro poznávání krásna. Z toho všeho však plyne, že česká estetika nemá užšího pojmu pro vysvětlení pojmu krása. Dozvídáme se, jak krásu hledat a v jaké formě ji na předmětech nacházíme, ale nikdy nemůžeme dostat přesný popis toho, co to krása v abstraktním významu je. Víme tedy, že je skrytá ve správném poměru částí předmětů nebo v jejich formě, ale pravděpodobně se nám nikdy nestane, že by někdo došel, ukázal na nějaký předmět, na některou jeho nepatrně viditelnou součást a oznámil nám, že on tady v této malé části našel to krásno, které všichni tak dlouho hledáme. Pak bychom si uvědomili, že tato malá součást je na každém předmětu. Mnohem pravděpodobnější je, že je opravdu nutné se snažit cvičit svoji mysl a vnímat, co nám okolní svět říká. Hledat v sobě smysl pro krásu, abychom mohli hodnotit věci objektivně. V případě

51

pojmu, jako je krásno, je však velmi těžké hledat jakoukoliv užší teorii, protože na světě můžeme najít spoustu věcí či okamžiků, které jsou prostě krásné.

52

Resumé Bakalářská práce „Pojem krása v české estetice“ pojednává o obsahu pojmu krása v kontextu české estetiky. Pojem krása je sám o sobě velmi obtížný k vysvětlení? V jazykových základech měl tento výraz souvislost nejdříve s červení nebo také se slovy hustý, silný. Ve staročeštině je pak možno najít jeho význam „jednati po dobrém“. Avšak slova krása, krásný jsou slova novočeská. V české estetice se nám pak tento pojem štěpí na pojmy krása a krásno. Pojem krásno je spíše pojmem, který obsahuje krásu abstraktní, něco, co nemůžeme na předmětech po vizuální stránce nalézt. Pojem krása je konkrétnější. V historii byla krása to, co po dlouhou spojovalo lidí s přírodou. Pojmy jako krása a dobro spolu většinou souvisely. V řečtině pak pojem pro krásu vyjadřoval prvotřídní hodnotu, něco vznešeného. V Řecku kolem 5.-6. století byla krásná příroda, ale i lidské skutky, lidské bytosti a jejich myšlenky, sociální instituce nebo také umělecká díla. Ovšem tato krása se vymezovala pouze na viditelná díla; poezie nebo hudba byly častěji dobré. Později se začala krása dělit na krásu smyslovou a nadsmyslovou. Ve středověku se pak navazovalo na Platóna a jeho nauku. Avšak v tomto kontextu už bylo krásným ne to, co obsahuje ideu krásna, ale to, v čem se odráží bůh. Bůh byl tehdy považován ze nejvyšší ideál: to on způsobuje, že jsou věci krásné nebo je on sám považován za absolutní krásno. V pozdější době došlo k posunu. Krása začala být stále častěji chápána především v souvislosti s uměním. Vládla představa, že krásné umělecké dílo vzniká díky jistému géniu, něčemu, co vdechne umělci božskou ideu krásy. V dalším období se krása proměnila ve spíše subjektivní pojem, který přímo závisí na našich schopnostech vnímání. V devatenáctém a dvacátém století se vnímání pojmu krása rozdělilo do tři hlavních proudů. Prvním proudem jsou lidé, kteří za krásné pokládají to, co

53

je těší sledovat. V druhém proudu je krása spojována s přírodou, dobrem a božským světem. V posledním proudu se nazírá na krásu tradičně se spojením pojmu krása, dobro a pravda. V další kapitola se zabývá popisem pojmu krása podle Bernarda Bolzana, Františka Palackého, Františka Tomáše Bratránka, Josefa Durdíka a Františka Xavera Šaldy, Otakara Hostinského a Tomáše Kulky. Bernard Bolzano bere krásu jako objektivní pojem. Krása je určitou kvalitativní hodnotou, kterou najdeme u každé věci obecně považované za krásnou. Tato hodnota pak není viditelná přímo, nejde na ni jakýmkoliv způsobem poukázat. A přesto je viditelná hned bezprostředně po prvním pozorování předmětu. Vidíme ji v tom, že se nám líbí pohled na onu věc, tedy dívání samotné. František Palacký používá při vysvětlení pojmu krásna jako hlavní pojem božnost. Božnost je nejvyšší lidskou ideou dobra, pravdy a krásy, přičemž krása je podle Palackého nejvyšším druhem božnosti. Božnost je nejvyšší subjektivitou, tzn. Palackého definice krásy je subjektivní, avšak jen v souvislosti s lidským hledáním. Pojem krásno může být u Palackého chápán jako objektivní, pokud budeme mluvit o krásnu nevyšším, tedy o bohu. Když vidíme krásný předmět, jedná se o předmětné vyobrazení boží. Jinými slovy je krása, stejně jako u Bolzana, nejvyšší kvalitativní hodnotou předmětu, která se nedá konkrétně popsat, stejně jako se nedá slovy popsat křesťanský bůh. František Tomáš Bratránek pak mluví o kráse spíše v konkrétním slova smyslu a považuje ji za subjektivní pojem. Krásno jako takové se dá považovat za objektivní. Pokud jde o hledání krásy, vždy jej bude hledat člověk, takže se vždy bude jednat pouze o subjektivní soud o věcech. Krása je tu také jakousi vlastností předmětu, jeho nepopsatelnou složkou, která mu propůjčuje nejvyšší hodnotu. Josef Durdík pojem krásy považuje za pojem objektivní. Krása je podle něj ukrytá ve formě a tvarech předmětu. Nevidíme ji a neumíme ji slovy

54

popsat, přesto však krása v předmětech je jakožto jejich nejvyšší kvalitativní hodnota. U Františka Xavera Šaldy se pojem také příliš neliší od výkladů již zmíněných autorů. Krása je podle Šaldy pojem objektivní. Je nepopsatelná, je něčím, co věci uznávané za krásné přirozeně mají. Krása je jen slovo, kterým se snažíme tuto mystickou vlastnost předmětů označit, ale popsat se nám ji stále nedaří. Skutečná krása je nám skryta, vidíme pouze její otisk. Otakar Hostinský a Tomáš Kulka patří mezi autory, kteří se tímto pojmem nezabývali tolik do hloubky jako předchozí autoři, věnují se mu spíše kontextuálně. Hostinský pojem popisuje jako pojem silně subjektivní. Krásu můžeme hledat v předmětech, jejichž části jsou ve správném vztahu, poměru a formě. Krásno je tu opět nejvyšší hodnotou. Kulka chápe krásu naopak jako objektivní pojem, přičemž krása je neviditelnou vlastností, kterou i přesto vnímáme. Díky ní se nám určité dílo líbí. Krásu můžeme nalézt v poměru či formě předmětu. Závěr práce nabízí porovnání všech výše popsaných definic. Autoři se liší způsobem vysvětlení tohoto pojmu, přičemž obsah je víceméně totožný. Krása v české estetice se dělí na krásu a krásno, a to přestože autoři zmíněných prací tyto dva pojmy víceméně ztotožňují. Je jen na nás, abychom se pokusili rozeznat, který z těchto výkladů pojmu krása je zamýšlen ve smyslu abstraktním, a který o kráse ve smyslu konkrétním. Všeobecně v české estetice nacházíme spíše návody, jak hledat krásu na věcech, tedy krásu v konkrétním smyslu, a docházíme k závěru, že pro její poznání je třeba určitý cvik.

55

Abstract The bachelor degree diploma paper "The concept of beauty in czech aesthetics" treats of the perception of concept of beauty in the context of czech aesthetics. It is very difficult to explain the concept of beauty itself. In the language roots the vocable is related to the red colour or to words thick or tough. The old Czech offers the meaning as "to deal by fair means." However, the words "krása, krásný" (beauty, beautiful) belong to vocabulary of new Czech language. The Czech aesthetic splits the concept of beauty into two other concepts: One of them, "krásno," is an abstract one, describes something that cannot be found visually; The other, "krása," is more specific. In ancient history beauty was something that connected people with nature. Concepts like beauty and good were usually related. In Greek language, the concept of beauty expressed something noble, a supreme merit. In 5th and 6th century in Greece, not only the nature was beautiful but also the people, their deeds and ideas, institutions and works of art. However, this beauty was limitated only to visible work; Poetry and music were more frequently referred to as "good." Later beauty was distinguished as either sensible or transcendental. The middle ages followed Platon and his teaching. Nevertheless, in this context beauty didn't come with what contained the idea of beauty, but with the reflection of God. God was seen as the highest ideal then: He is the reason of beauty of things, because He is the absolute beauty. Later periods brought a shift in perception of beauty. It started to be seen mostly in relation to art. The thought prevailed that a beautiful work of art stems from certain genius, something that inspires the artist with the divine idea of beauty. The next period brought the beauty as a subjective concept, which depends closely on our perception ability.

56

The apprehension of the concept of beauty split into three trends in 19th and 20th century. First consists of people, who consider beautiful what they like to see. Second trend connects beauty with nature, good and the divine world. The last one regards the concept of beauty traditionally through connection of beauty, good and truth. The next chapter concerns about the description of the concept of beauty by Bernard Bolzano, František Palacký, František Tomáš Bratránek, Josef Durdík and František Xaver Šalda, Otakar Hostinský and Tomáš Kulka. Bernard Bolzano takes up beauty as an objective concept. Beauty is defined by a certain qualitative value which can be found in every thing that is generally considered beautiful. This value cannot be seen directly, it cannot be pointed at in any way. In spite of that it can be seen on the instant of the first observation. We can see it in the way how we like seeing the object and the watching itself. To explain the concept of beauty, František Palacký introduces the concept "božnost" (divinity). Divinity is the highest human ideal of good, truth and beauty, and according to Palacký, beauty is the supreme form of divinity. Divinity is the highest subjectivity, ie. Palacký's definition says that beauty is subjective but only in context of human perception. The concept of beauty in its abstract meaning ("krásno") can be seen as objective, says Palacký, if we speak of the supreme beauty, of God. When we see a beautiful object, it is an objective portrayal of the divine. In other words, same as Bolzano, Palacký also interprets beauty as the highest merit of an object which cannot be described by concrete means, same as the christian God cannot be described. František Tomáš Bratránek speaks of beauty having a concrete meaning and he considers it a subjective concept. The abstract beauty ("krásno") can be considered objective. As for searching for beauty, it will be always performed by a human, which always results in a subjective judgement of the matter. Beauty is also kind of an attribute of an object, its indescribable factor which bestows the highest value to the object.

57

Josef Durdík considers the concept of beauty an objective concept. According to him, beauty is hidden in form and shapes of the object. We don't see it and we cannot describe it, yet beauty remains the highest qualitative value of an object. The approach of František Xaver Šalda does not differ much from the concept description of the previously named authors. Beauty is, according to Šalda, an objective concept. It cannot be described, it is something that is naturally present in things that are generally considered beautiful. Beauty is just a word, which we use to try to point out this mystical quality of objects but we still fail at describing it. The real beauty remains hidden, we can only see its imprint. Otakar Hostinský and Tomáš Kulka weren't concerned with the concept of beauty as deeply as the previously mentioned authors, their approach is more contextual. Hostinský describes the concept as a very subjective one. Beauty can be found in such objects whose parts are connected in appropriate relation, proportion and form. Once again, the abstract beauty ("krásno") is considered the supreme value. On the contrary, Kulka sees beauty as an objective concept, as beauty is an unseen quality which can be still perceived. That makes us like certain work of art. Beauty can be found in proportion or form of the object. The final part of the work summarises all the deffinitions stated above. There are differences in authors' approach to the explanation of the concept of beauty, while the content is less or more the same. Beauty in Czech aesthetics is seen either as specific ("krása") or abstract ("krásno"), even though the authors often identify these concepts as equal. It is up to our own judgement to to try to decide which one of these interpretations of the concept of beauty is meant to touch the abstract meaning and which one follows the specific meaning of beauty.

58

Put in general, the Czech aesthetics offers guidelines on how to see beauty in objects, beauty as in its specific meaning, and we find that one needs certain practice for beauty's recognition.

59

Seznam použité literatury HENCKMANN, Wolfhart. - LOTTER, Konrad. Estetický slovník. Wolfhart Henckmann, Konrad Lotter. Vyd. 1. Praha : Svoboda, 1995. 229 s. (Členská knižnice) ISBN 8020504788. BRATRÁNEK, František Tomáš. K explikaci pojmu krásna. 1. vyd. Praha : Společnost pro estetiku - AV ČR, 1995. 40 s. PALACKÝ, František. Františka Palackého Spisy drobné. Díl III. Spisy aesthetické a literarní. Vyd. Praha : Bursík & Kohout, 1902. 791s. DURDÍK, Josef. Všeobecná aesthetika : a rozpravy filosofické. 2. laciné vyd. Sv. 2. Praha : I. L. Kober, 1875. Všeobecná knihovna. Sv. 4. LOCKE, John. An essay concerning human understanding : in two volumes. Vol. 2. London : Everyman’s library, 1964. 314s. BOLZANO, Bernard. O pojmu krásna. Přeložil Jaromír Loužil. Estetika 1994 AUGUSTIN,, . Vyznání. Praha : Kalich, 1990. s. ISBN 8070171448 KELLY, Michael. Encyclopedia of aesthetics. New York : Oxford University Press, 1998. 521 s. ISBN 01951264591. NOVÁK, Mirko. Česká estetika : od Palackého po dobu současnou. V Praze : Fr. Borový, 1941. 156 s. NEJEDLÝ, Zdeněk. Otakar Hostinský. Vyd. 2. Praha : Československý spisovatel, 1955. 29 s. KULKA, Tomáš. Umění a kýč. Vyd. 2., rozš. Praha : Torst, 2000. 292 s. ISBN 8072151282. ŠALDA, František Xaver. Boje o zítřek. Praha : [s.n.], 1905. Dráhy a cíle. Sv. 1. Nová krása – její geneze a charakter, s. 84–118. HOSTINSKÝ, Otakar; NEJEDLÝ, Zdeněk; HOSTINSKÝ, Otakar. Co jest malebné? : Výlet do říše romantiky. V Praze : F. Topič, 1912. 55 s.

60