MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra technické a informační výchovy
Návrh výrobků z kovových materiálů pro ZŠ Bakalářská práce
Brno 2013
Autor práce: František Pitek
Vedoucí práce: Ing. Zdeněk Hodis, Ph.D.
Bibliografický záznam PITEK, František. Návrh výrobků z kovových materiálů pro ZŠ: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra technické a informační výchovy, 2013. 67 stran. Vedoucí bakalářské práce Ing. Zdeněk Hodis, Ph.D.
Anotace Bakalářská práce ,,Návrh výrobků z kovových materiálů pro ZŠ‘‘ obsahuje teoretickou část zabývající se didaktikou a jednotlivými druhy ručního nářadí pro práci s kovem v domácích a školních dílnách. Tyto poznatky jsou využity v praktické části, kde je navrženo několik výrobků. U těchto výrobků je ve stručných bodech popsán jejich výrobní postup, který je doplněn fotodokumentací. Práce může sloužit jako studijní opora či publikace pro učitele ve výuce praktických činností na základní škole.
Annotation The bachelor thesis ,,Product design of metallic materials for primary schools ‘‘ contains theoretical part dealing with didactics and individual types of hand tools for working with metal in home and school workshops. This knowlenge are described in brief points to their production proces, which is complemented by photodocumentation. This thesis can serve as a study support or publication fot teachers in the teaching of practical activities in primary school.
Klíčové pojmy Didaktika technické výchovy, zásady technické dokumentace, ruční nářadí, zásady zacházení s ručním nářadím, bezpečnost práce, měření a orýsování, upínání, stříhání, sekání, řezání, ohýbání, pilování, vrtání, řezání závitů, spojování materiálu.
Keywords Didactics in technical education, principles of technical documentation, hand tools, principles of handling with hand tools, safety, measuring and scribing, camping, cutting, chopping, cutting, bending, sawing, drilling, threading, jointing material.
2
Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsem čerpal, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu použité literatury.
V Brně dne
Jméno autora a podpis
3
Obsah 1.
Úvod ................................................................................................................................................ 5
2.
Technické vzdělávání na ZŠ ......................................................................................................... 6
3.
2.1.
Technická výchova na základních školách v České republice ................................................ 6
2.2
Didaktika technické výchovy .................................................................................................. 8
2.3
Kovy v praktických činnostech ............................................................................................... 8
Práce s kovy ................................................................................................................................... 9 3.1
Zásady tvorby technické dokumentace.................................................................................... 9
3.2
Měření a orýsování ................................................................................................................ 17
3.2.1
Měření ........................................................................................................................... 17
3.2.2
Orýsování ...................................................................................................................... 20
3.3
Upínání .................................................................................................................................. 22
3.4
Tváření kovů.......................................................................................................................... 23
3.4.1
Rovnání kovů ................................................................................................................ 23
3.4.2
Ohýbání kovů ................................................................................................................ 24
3.5
4.
Dělení materiálu .................................................................................................................... 27
3.5.1
Stříhání .......................................................................................................................... 28
3.5.2
Sekání ............................................................................................................................ 31
3.5.3
Řezání ............................................................................................................................ 35
3.6
Pilování.................................................................................................................................. 38
3.7
Vrtání ..................................................................................................................................... 41
3.8
Řezání závitů ......................................................................................................................... 44
3.9
Spojování součástí ................................................................................................................. 47
3.9.1
Šroubové spoje .............................................................................................................. 47
3.9.2
Nýtování ........................................................................................................................ 49
3.9.3
Pájení ............................................................................................................................. 52
Náměty výrobků .......................................................................................................................... 55 4.1.
Háček ..................................................................................................................................... 55
4.2.
Miska ..................................................................................................................................... 58
4.3.
Šroub ..................................................................................................................................... 61
5.
Závěr ............................................................................................................................................. 66
6.
Seznam použité literatury ........................................................................................................... 67
4
1. Úvod ,,Technologií se v širším smyslu rozumí nauka o způsobech zpracování surovin, materiálů a polotovarů a o způsobech, postupech výroby výrobků.‘‘1 Během vývoje člověk využíval přírodní materiál a nástroje, např. kameny, klacky, kosti, kůru, listí apod., a postupně přechází na materiály technické, např. kovy a jejich slitiny, plasty, kompozity, keramika, papír, sklo, syntetické látky apod. Současné technologie se zaměřují na zpracování železné rudy, ropy, kaučuku a na výrobu a zpracování oceli, železa, neželezných kovů, dřeva, plastů a skla. ,,Technika je základem pokroku, její vývoj je těsně spjat s vývojem společnosti.‘‘2 Rozvoj techniky tkví zejména v rozvoji výroby, vědy a techniky, během kterého vznikly četné vynálezy, které přispívají k dalšímu rozvoji. Mezi přelomové vynálezce patří například Leonardo da Vinci, B. Pascal, J. Watt, A. Volta, M. Faraday, A.G. Bell, T. Edison, R. Diesel, z českých zejména František Křižík (oblouková lampa), Josef Ressel (lodní šroub), Erich Roučka (měřící přístroje), Jan Jánský (objevitel čtyř základních krevních skupin), Prokop Diviš (hromosvod), Mojmír Stránský (trojkolka Velorex, ruční řízení automobilu) a bratranci Veverkové (ruchadlo). Obsahem bakalářské práce je ruční zpracování kovů pro oblast druhého stupně základní školy. Součástí práce je didaktická část, část zabývající se postupy zpracováním kovů, bezpečností při práci a praktickou částí, kde jsou rozfázovány jednotlivé náměty výrobků včetně fotodokumentace. Součástí práce je také příloha obsahující několik výkresových dokumentů s náměty výrobků. Cílem této práce bylo vytvořit studijní oporu pro vyučující praktických činností, kteří by měli na základě této práce být schopni lépe pochopit teoretické poznatky prolínající se s praxí. Učitelé tak žáky povedou k lepšímu osvojení si technických znalostí, manuální dovedností a návyků nejen v oblasti ručního zpracování kovů, ale také v organizaci a časového rozvržení své práce, v udržování pořádku a bezpečnosti na pracovišti. Žáci by měli být schopni orientovat se v dané problematice nejen ve školní, ale také v domácí a pracovní dílně v průběhu života.
1
ŠKÁRA A KOLEKTIV, Ivan. Aplikace techniky. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, 90 s. ISBN 80-
210-1820-8.
2
FRIEDMANN, Zdeněk. Didaktika technické výchovy. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 92 s. ISBN 80210-2641-3.
5
2. Technické vzdělávání na ZŠ 2.1.
Technická výchova na základních školách v České republice ,,Pro tvorbu vzdělávacích programů má zásadní význam Standard základního vzdělávání,
který schválilo MŠMT dne 22.8.1995.‘‘3 Tento standard je závazný jak pro tvůrce kurikulárních dokumentů, jako jsou školní vzdělávací programy, učební plány, osnovy, učebnice, vzdělávací pomůcky apod., tak i pro ředitele a učitele základních školy, aby do všech učebních dokumentů zahrnuli stanovené cíle základního vzdělávání a jednotlivé okruhy kmenového učiva. Oblast pracovních činností a technologií pro II. Stupeň základní školy Obsahuje široké spektrum pracovních činností a technologií, které žákům poskytuje získání základních znalostí a dovedností v různých oblastech lidské činnosti, vede žáky k vytvoření životní a profesní orientaci. Specifické cíle Během vzdělávacího procesu by měl žák: 1) Získat základní pracovní dovednosti při ručním zpracování materiálu. 2) Získat poznatky o technologických výrobních postupech, materiálech a jejich vlastnostech. Měl by být schopen orientovat se v technických náčrtech a výkresech. 3) Uměl zvolit pro práci vhodné nástroje, nářadí a pomůcky. 4) Získat povědomost o zásadách bezpečnosti a ochrany zdraví při práci 5) Získat poznatky a dovednosti významné pro jeho další životní a profesní orientaci. Okruhy kmenového učiva Z okruhů kmenového učiva zasahující oblast zpracování materiálů patří zejména: 1) Práce s materiály – práce se dřevem, plasty a kovy. Oblasti z vlastností materiálu a jejich užití v praxi, funkce a užití základních nástrojů, nářadí a pomůcek pro ruční opracování materiálu. 2) Technika - technika a lidské poznání, historický vývoj nástrojů, materiálů, procesů a techniky. 3) Grafická komunikace - technické náčrty a výkresy, zobrazení výrobku a způsoby grafické technické informace. 4) Údržba a technika oprav jednoduchých zařízení v domácnosti 5) Provoz domácnosti – domácí práce, základní údržba a opravy, obsluha technických zařízení v domácnosti
3
FRIEDMANN, Zdeněk. Didaktika technické výchovy. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 92 s. ISBN 80210-2641-3.
6
RVP ZV Člověk a svět práce V současné době se vychází ze závazného vzdělávacího dokumentu s názvem Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV). Program je koncipován tak, aby umožňoval realizaci očekávaných výstupů, cílového zaměření a naplnění klíčových kompetencí. Vzdělávací oblast zabývající se pracovními činnostmi a profesní orientací se v RVP ZV nazývá Člověk a svět práce. ,,Vzdělávací oblast připravuje žáky pro život v technicky vyspělé informační společnosti. Vzdělávání a příprava směřuje k tomu, aby žáci byli schopni orientace v dynamicky se vyvíjejícím světě práce. Důraz je přitom kladen na tvorbu a upevňování pozitivních postojů k rozmanitým pracovním činnostem, osvojování prakticky využitelných dovedností a rozvoj schopnosti jejich aplikace v běžných životních situacích.‘‘4 Vzdělávací oblast RVP pro II. stupeň je rozdělena do osmi okruhů: 1) Práce s technickými materiály 2) Design a konstruování 3) Pěstitelské práce, chovatelství 4) Provoz a údržba domácnosti 5) Příprava pokrmů 6) Svět práce 7) Práce s laboratorní technikou 8) Využití digitálních technologií Z těchto osmi tematických okruhů je do vzdělávacího obsahu na 2. stupni povinný tematický okruh Svět práce a k němu si škola do svého školního vzdělávacího programu povinně vybírá z nabídky zbylých sedmi okruhů minimálně další dva. Vzdělávací obsah je závazný pro každého žáka a to bez ohledu na pohlaví. Cílem vzdělávací oblasti je, aby žáci získali nejen základní pracovní dovednosti související s prováděním, plánováním, organizováním a hodnocením pracovních činností, ale i s upevňováním návyků, zásad bezpečnosti a hygieny práce. Klade důraz na poznávání základních znaků charakterizujících lidskou práci, např. pracovní činnosti, produkty práce, prostředky či prostředí, jenž by se vždy mělo opírat o životní praxi a o reálné zkušenosti žáků.
4
BRANT, Jiří. Vzdělávací oblast Člověk a svět práce v rámci RVP ZV. In: [online]. 2004 [cit. 14.4.2013]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/s/Z/46/VZDELAVACI-OBLAST-CLOVEK-A-SVETPRACE-V-RAMCI-RVP-ZV.html/
7
2.2
Didaktika technické výchovy Příprava učitele na vyučování spočívá v důkladném promyšlení a stanovení obsahu,
organizaci hodiny, vyučovací metody a prostředky, časového plánu a požadovaných výsledků (cílů) žáků včetně jejích hodnocení. Při vybírání vhodného učiva musí učitel zohledňovat vybavení školních dílen a laboratoří, přidělených časových dotací, zájmu žáků a regionálních potřeb, díky čemuž tak dochází k odlišnosti mezi jednotlivými školami. Zejména začínající učitelé vypracovávají přípravu na vyučování. Základními pomůckami by měly být zejména učebnice, odborné časopisy a technická literatura. Na základě seznámení se s vzdělávacími programy, učebními osnovami, tematickým plánem, metodickými příručkami (pro začínající učitelé), obsahem učebnic a novinkami v oboru (je-li potřeba) si učitel stanovuje konkrétní obsah (základní pojmy, principy, vztahy, zákony, stanovit základní vědomosti, dovednosti a návyky), organizační formy (samostatná práce, exkurze), struktura (určení data, tématu a názvu učiva, vzdělávací a výchovné cíle, vyučovací metody, pomůcky, materiálová příprava, časové rozvržení hodiny), optimální metody (motivace), cíle (žák je schopen popsat, vysvětlit, řešit apod.) vyučování a hodnocení pracovních výsledků žáků.
2.3
Kovy v praktických činnostech V úvodní hodině praktických činností je důležité žáky obeznámit s bezpečností, správném
oděvu a chování v dílně. V následujících hodinách je dobré žákům vysvětlit význam kovů, uvést rozdílné vlastností jednotlivých kovů, se kterými lze pracovat ve školní či domácí dílně – např. ocel, měď, cín, olovo, hliník, mosaz. Pro názornost používáme vzorkovník se vzorky jednotlivých kovů. Následně zjednodušeně vysvětlíme postup výroby surového železa, popíšeme rozdílné vlastnosti oceli a litiny, vysvětlíme vlastnosti kovů - pevnost, tvrdost, pružnost, svařitelnost, odolnost proti korozi. Další vyučovací hodiny by měly začínat krátkým teoretickým úvodem doplněným základními pojmy a případnou praktickou demonstrací. Pro ruční zpracování kovů na základní škole je vhodné pro svoji jednoduchost a snadné zpracování zvolit drát a plech. Na uvedených polotovarech žáci mohou uplatnit základní pracovní postupy zpracování materiálu jako je měření, rýsování, dělení materiálu (stříhání, sekání, řezání), ohýbání, pilování, vrtání, řezání závitů, spojování součástí (šroubové, nýtované a pájené spoje) a řídit se jednoduchými výkresy (v měřítku 1:1). Studijními podklady pro přípravu na hodinu praktických činností na základní škole zabývající se zpracováním kovových materiálů se zabývám na následujících stránkách.
8
3. Práce s kovy 3.1
Zásady tvorby technické dokumentace Technický výkres je základním dorozumívacím prostředkem v technické praxi, bez kterého
daný výrobek nelze přesně zrealizovat. Proto, aby byl všem srozumitelný, musí být vytvořen a řízen jasnými pravidly. Důležitým základem pro porozumění takovýchto dokumentů je základní znalost jednotlivých pravidel, technické myšlení a prostorová představivost. Tyto složky je nutné nejen rozvíjet, ale také umět aplikovat v praxi při čtení či rýsování náčrtů či výkresů. ,,Mezi základní znalosti vyučujícího praktických činností na základní škole patří zejména oblast technické normalizace, technického zobrazování, kótování, konstrukční dokumentace a konstrukce s využitím výpočetní techniky.‘‘5 Výuka technického kreslení by měla začínat od řešení nejjednodušších problému a stupňovat se až po uplatnění v praktických cvičeních. Každé kapitole je nutno věnovat pozornost a nově nabyté znalosti je nutné si procvičovat nejen teoreticky, ale především prakticky.
Technická normalizace Druhy norem 1) Státní normy (ČSN) – platí na území státu ČR 2) Celoevropské normy (EN) – platnost se vztahuje na území států EU 3) Mezinárodní normy (ISO) – mají celosvětovou platnost Druhy technických výkresů a) Náčrt, neboli skica je obvykle kreslený tužkou od ruky, bez ohledu na měřítko. Bývá často prvním ztvárněním návrhu nového výrobku. b) Originál je nakreslený pomocí kreslících pomůcek při dodržování závazných pravidel (norem). V dnešní době se může zhotovit pomocí programů CAD. Originální výkres je archivován a slouží jako podklad pro vytváření kopií. c) Kopie je zhotovená vhodnými rozmnožovacími metodami originálu. Slouží jako výrobní podklad. Formáty výkresů Běžně užívaný je formát ISO-A, který má základní velikosti A4 z něhož se pomocí násobků 3,4,5 základní šířky (210 mm) vytvářejí prodloužené formáty typu A3, A2, A1 a A0.
5
KOČÍ, Jaroslav. Od historie technické tvorby ke konstruování. Praha: EKON Jihlava, 1994, 320 s. ISBN 8085431-57-4.
9
U formátu A4 se popisové pole umisťuje dolů na kratší stranu, u prodloužených formátů do pravého dolního rohu kreslící plochy.
Obr. 1. Rozměry výkresových formátů ISO-A
Výkresový list musí splňovat následující náležitosti: 1) Kreslící plocha je vytyčena souvislou tlustou čarou a je umístěna tak, aby po jejím oříznutí vznikl takový formát, který má levý okraje o šířce 20 mm a pravý, horní a dolní 10 mm. 2) Popisové pole je nezbytnou součástí každého technického výkresu. Obsahuje zejména registrační či evidenční číslo výkresu, název výkresu, název či logo zákonného vlastníka výkresu a měřítko zobrazení (např. měřítko pro zvětšení je 2:1) Nad popisovým polem se může dále udávat seznam položek (kusovník), který obsahuje číslo položky, název a označení položky, polotovar a materiál u vyráběných součástí a hmotnost jednoho kusu příslušné položky.
Obr. 2. Vzorové popisové pole s kusovníkem
3) Středící značky se zobrazují 15 mm tlustou čarou na každé straně kreslící plochy. 4) Souřadnicová síť slouží k usnadnění orientace a určení polohy objektů na výkrese. Pomyslně dělí kreslící plochu na pole, kde jsou písmena velké abecedy vedena shora dolů a číslice zleva doprava. 5) Oříznutý formát se zobrazuje souvislou tenkou čarou. Tato čára společně se značkami pro oříznutí určuje velikost formátu výkresového listu. 6) Značky pro oříznutí se kreslí ve všech rozích oříznutého formátu výkresu. 10
Obr. 3. Úprava výkresového listu
Měřítka zobrazování Měřítko zobrazování udává poměr mezi délkovým rozměrem na výkrese a tím ve skutečnosti. Skutečná velikost 1:1. Toto zobrazení volíme vždy, pokud je to možné. Měřítko pro zvětšení 2:1, 5:1 apod. Toto měřítko volíme v případě, jedná-li se o malé objekty či tvarové podrobnosti. Měřítko zmenšení 1:2, 1:5 apod. Měřítko pro zmenšení používáme zobrazení rozměrných objektů. Druhy čar Každá čára na výkrese se charakterizuje určitými vlastnostmi. Čáry rozdělujeme podle tloušťky na tenké, tlusté a velmi tlusté čáry, které jsou ve vzájemném poměru 1:2:4. Souvislá tenká čára -
zobrazení závitů
-
šrafování
-
kótovací a pomocné čáry
-
odkazové čáry
-
ohraničení tvarových podrobností
Souvislá tlustá čára -
viditelné hrany a obrysy
-
ukončení délky závitů
-
čáry šipek u řezů a průřezů
-
vymezení kreslící plochy 11
Souvislá velmi tlustá čára -
označení lepeného nebo pájeného spoje
Souvislá tenká čára od ruky nebo se zlomy -
přerušení obrazu
-
ukončení částečně nakresleného obrazu
Čárkovaná čára -
zakryté (neviditelné) hrany a obrysy
Čerchovaná tenká čára -
osy souměrnosti
-
rozteče kružnice a přímky
Technické zobrazování ,, V technické praxi se velmi často setkáváme s potřebou zobrazení prostorových útvarů pomocí náčrtů nebo přesně kresleného výkresu. Již v dávných dobách se lidé snažili zobrazovat reálné věci pomocí různých zobrazovacích metod.‘‘6 Velmi používanou metodou je dodnes plošné zobrazení 2D, kdy na těleso nahlížíme v určitém směru, vytváříme pomyslné promítací přímky a výsledný pohled promítneme na určitou průmětnu (rovinu). Metoda prostorového zobrazení (3D) je v současnosti spojena převážně s výpočetní technikou. Metoda evropského promítání (ISO-E) je způsob pravoúhlého promítání, při němž objekt leží mezi pozorovatelem a průmětnou. Hlavní pohled volíme ten, ze kterého můžeme získat co nejvíce informací. Ostatní pohledy nazýváme sdružené pohledy. Při volbě pohledů je vždy nutné zvážit jejich optimální počet pro plné zobrazení objektu.
Obr. 4.
Sdružené obrazy zobrazené
promítací metodou ISO-E
6
KLETEČKA, Jaroslav a Petr FOŘT. Technické kreslení. Brno: Computerpress, a.s., 2007, 252 s. ISBN 978-80-
251-1887-0.
12
Kótování Základní pojmy a pravidla kótování a) Kóta je číselný údaj určující požadovanou nebo skutečnou velikost rozměrů nebo polohu předmětu a jeho části, bez zřetele na měřítko, ve kterém je předmět kreslen. b) Délkové rozměry se kótují v milimetrech, avšak jejich značka se neuvádí. c) Úhly se kótují ve stupních, minutách a vteřinách, přičemž značky jednotek se připisují vždy. d) Každý prvek ve výkresu se zapisuje pouze jednou. e) Kóty se umisťují v tom pohledu či řezu, ve kterém je zřetelný popis kótovaného prvku. f) Kótovací čára je čára rovnoběžná s kótovaným rozměrem, je zakončena šipkami. g) Pomocné čáry jsou kolmé na kótovaný rozměr, vždy se prodlužují o 2 až 4 mm za kótovací čáru. h) Odkazová čára je obvykle lomená tak, aby zapsání kóty bylo rovnoběžné s dolním okrajem výkresu. i) Kótovací, pomocné a odkazové čáry se kreslí tenkými plnými čárami.
Obr. 5. Provedení kót
Kótování oblouků Kruhové oblouky se kótují poloměrem R (radius) s číselnou hodnotou společně s:
Obr. 6. Kótování oblouků
13
Kótování poloměrů Kóta poloměru je složena z písmene R a číselné hodnoty. Kótovací čára je vedena nebo naznačena ze směru středu oblouku. Jestliže se střed oblouku nachází mimo kreslící plochu, kótovací čára se lomí (obr. c).
Obr. 7. Kótování poloměrů
Obr. 8. a–d – Kótování poloměru zaoblených hran, e – Kótování velmi malých poloměrů
Kótování průměrů Kóta průměru se skládá ze značky průměru ø a číselné hodnoty.
Obr. 9. Kótování průměrů
Obr. 10. Kótování malých průměrů
14
Kótování zkosených hran Zkosené hrany se kótují délkovým a úhlovým rozměrem. Hrany zkosené pod úhlem 45° se kótují součinem velikosti zkosení a úhlu 45°, např. 2x45°.
Obr. 11. Kótování zkosených hran pod úhlem 45°
Hrany zkosené pod jiným úhlem než je 45°se kótují délkovým a úhlovým rozměrem. U plochých součástí se zkosení mohou kótovat také dvěma délkovými rozměry (obr. c).
Obr. 12. Kótování zkosených hran pod úhlem jiných než je 45°
Kótování děr U průchozích i neprůchozích děr kótujeme jejich průměr a polohu osy vzhledem k jiné ose. U neprůchozích děr navíc kótujeme jejich hloubku.
Obr. 13. Kótování neprůchozích děr
Obr. 14. Kótování děr
15
a) Hloubka vrtané díry se kótuje bez kuželovitého ukončení, který svírá úhel asi 120°. b) U součásti, kde je nebezpečí, že by hrot kužele vrtáku mohl součást provrtat, hloubka díry se kótuje až k vrcholu kuželovitého zakončení. c) U díry zakončené s jiným vrcholovým úhlem než je 120°, se kótuje i vrcholový úhel tohoto kužele. Kótování sklonu Kótování sklonu provádíme třemi způsoby: a) Udáním všech tří rozměrů b) Dvěma rozměry a úhlem sklonu c) Udáním dvou rozměrů a značky sklonu, která se zapisuje písmenem S. Hodnota sklonu se vyjadřuje poměrem, procenty nebo úhlovými stupni.
Obr. 15. Kótování sklonu
Kótování kuželu Kótování kuželu provádíme: a) dvěma průměry a délkou b) jedním průměrem, délkou a polovičním vrcholovým úhlem c) dvěma průměry a polovičním vrcholovým úhlem d) dvěma průměry a vrcholovým úhlem
Obr. 16. Kótování kuželů
16
3.2
Měření a orýsování Práce s kovem vyžaduje velikou přesnost, často v řádu jednotek desetin milimetru. Pro
dosažení takové přesnosti musejí odpovídat i vlastnosti použitých pomůcek používaných k měření nebo orýsování materiálu. Při rýsování je důležité dbát na pečlivost a ekonomické zpracování materiálu a vyvarovat se vzniku nepotřebného a dále již nezpracovávatelného materiálu. ,,Z kovových materiálů pro použití v domácí či školní dílně přicházejí v úvahu zejména ocel, mosaz, hliník, měď nebo zinek. Tyto materiály se vyrábějí v několika druzích polotovaru, jako jsou trubky, čtyřhran, úhlový nebo plochý materiál nebo plech.‘‘7
3.2.1
Měření
Měřením zjišťujeme či kontrolujeme již narýsované či zhotovené rozměry součásti, jako je například hloubka díry, délka, výška, šířka či průměr polotovaru. Slouží také k tomu, aby se podle výkresu mohl zhotovit výrobek. Při práci s kovy ve školní dílně měříme převážně v milimetrech, ojediněle i na desetiny milimetru. Ve strojírenské praxi se však měří ještě s větší přesností, a to na setiny a tisíciny milimetru. K nejběžnějším měřícím pomůckám patří ocelové pravítko, svinovací metr, posuvné měřítko, digitální posuvné měřítko, úhelníky, úhloměry.
Posuvné měřítko Posuvné měřítko je nepostradatelné pro měření rozměrů malých kovových předmětů s větší přesností. Lze s ním měřit tloušťku materiálu, vnější průměr tyčového materiálu (hlavní ramena), vnitřní průměr tyčového materiálu (pomocná ramena), hloubky neprůchozích děr nebo drážek (hloubkoměr). Běžné posuvné měřítko má rozsah měření délky do 140 mm a měří s přesností 0,05 mm (1 mm rozdělen na 10 dílků) nebo 0,025 mm a digitální posuvná měřítka s rozlišením 0,01 mm.
Obr. 17. Popis posuvného měřítka
7
DRASTÍK, František et al. Strojnické tabulky pro konstrukci i dílnu. Praha: Montanex, 1995, 563 s. ISBN 80-85780-22-4
17
Abychom mohli přesně odečítat hodnotu na milimetrové stupnici společně s noniem, musí stupnice na vzájemně posuvných částech ležet ve stejné rovině. Pro správné odečítání údaje musí náš pohled směřovat kolmo na stupnici. V místě, kde nula na noniu ukazuje na hlavní stupnici, přečteme na hlavní stupnici údaj celých milimetrů. Údaj, platný pro další desetinné místo, čteme na noniové stupnici v místě, kde na sebe rysky obou stupnic navazují.
Obr. 18. Čtení údaje: na horní stupnici je celých 13 mm a dole na noniu je 0,3 mm. Výsledek je tedy 13,3mm.
Pro méně přesná měření se používá kovové nebo jiné pravítko, pro přesnější měření se používá mikrometr.
Obr. 19. Popis mikrometru
Úhelník Pro měření a kontrolu pravých úhlů nám slouží úhelník, který má předem nastavený pravý úhel. Slouží nám také pro zjištění malých nerovností pomocí průsvitu, a to tak, že úhelník položíme na výrobek a proti světlu sledujeme, zda mezi měřidlem a výrobkem neprosvítá světlo. K měřené ploše přikládáme delší rameno úhelníku. V případě rýsování musí být úhelník celou svojí plochou položen na pevném a rovném podkladu, hrot rýsovací jehly je veden směrem k sobě silným tahem bez oddálení od hrany úhelníku.
18
Obr. 20. Úhelník
Úhloměr Pro měření úhlů jiných než je 90° nám slouží úhloměr. Úhloměr se skládá z oblouku se stupnicí úhlů a stavitelného ramena, které se nastavuje k patřičnému úhlu a zajistí se šroubem.
Obr. 21.
Obloukový úhloměr
Při měření a orýsování úhloměrem přiložíme jeho základovou plochu na jednu plochu výrobku a na druhou plochu nastavíme rameno úhloměru. Úhel odečteme na stupnici. Orýsování nastaveného úhlu provádíme podle stavitelného ramena na ploše konkrétního orýsovaného výrobku.
Obr. 22. 1 – stupnice, 2 – úhloměr, 3 – stavitelné rameno
19
3.2.2
Orýsování
Orýsování nám slouží pro správné vedení nástroje během opracovávání materiálu. Slouží také pro přenesení tvaru součásti v zadaných rozměrech z výkresové dokumentace na materiál. ,,Velkou roli u žáků hraje prostorová představivost a znalost délkové míry. Jestliže žáci neznají délkové jednotky (nižší ročníky), mohou k přenesení a kontrolování míry kreslené na výkrese v poměru 1:1 používat špejli nebo karton s označenou vzdáleností. Jakmile jsou žáci schopni zvládat délkové jednotky, mohou využívat následující délková a rýsovací měřidla.‘‘8
Rýsovací jehla a ocelové pravítko Pro rýsování rozměrově malých polotovarů z kovu používáme ocelové pravítko a rýsovací jehlu s tvrdým (vidiovým) hrotem, který v materiálu zanechá zřetelný a odolný vryp (rysku). Při použití obyčejné tučky by se její čára mohla lehce setřít. Tužku používáme jen v případě tenké kovové fólie a měkkých světlých plechů (hliníkové), neboť při použití rýsovací jehly by mohl být vryp příliš hluboký a narušil tak pevnost materiálu, který by mohl v ohybu prasknout.
Obr. 23. Rýsovací jehla (vlevo), ocelové pravítko se vyrábí ve dvou velikostech, 300 mm nebo 500 mm. (vpravo)
Pokosník Pomocí pevného pokosníku rýsujeme úhly 45° nebo 135°. Libovolné úhly měříme úhloměrem a přenášíme stavitelným pokosníkem.
Obr. 24. Klasický pokosník (vlevo), digitální pokosník (vpravo) 8
ŠKÁRA A KOLEKTIV, Ivan. Aplikace techniky. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, 90 s. ISBN 80-210-1820-8.
20
Rejsek Rejsek používáme v případech, kdy potřebujeme na kovové ploše orýsovat čáry rovnoběžné s hranou materiálu. Rovnoběžku (rysku) vyrýváme v materiálu tahem v nastavené vzdálenosti podél jeho hrany.
Obr. 25. Rejsek dvoušinkový s aretací
Důlčík a kladivo Důlčík a kladivo nám slouží k vyražení důlků vyznačující středy děr sloužících pro ustálení vrtáku na požadovaném místě během vrtání nebo pro vytvoření bezpečného bodu pro zasazení hrotu kružidla. Při důlkování musíme dbát na použitou sílu úderu kladivem, která musí být úměrná tloušťce plechu. Při nasazování důlčíku jej přikládáme ze strany tak, abychom viděli na obě osy, teprve pak jej vztyčíme. Obr. 26. Důlčík
Kružidlo Slouží k orýsování zaoblených tvarů či kružnic. Pomocí zajišťovacího šroubu se na kružidle nastavuje požadovaná míra snímaná z ocelového pravítka. Aby se hrot kružidla spolehlivě udržel ve středu budoucího oblouku, je nutné v tomto bodě ještě důlčíkem vyrazit důlek. Pokud je po orýsování vryp kružidla nedostatečný a to i po předchozím očištění plochy, natřeme orýsovanou plochu roztokem modré skalice nebo křídy ve vodě. Z hlediska bezpečnosti při práci s měřidly nehrozí přímé nebezpečí úrazu, u měřidel s ostrými hroty je nutné dbát na jejich řádné ukládání v době, kdy s nimi nikdo nepracuje. Pro ulehčení a urychlení rýsování oblouků a kružnic mohou žáci využívat šablony, které mohou být vyrobené z kartonu, lepenky, plastu či pevné fólie.
Obr. 27. Kružidlo
21
3.3
Upínání Upínáním se snažíme znehybnit obráběný materiál (v našem případě kov) tak, aby bylo
zajištěno co nejsnazší, nejkvalitnější a nejbezpečnější opracování materiálu. Pro upínání materiálu na desku pracovního stolu nebo ke stažení lepených částí výrobků, používáme svěrku či kovové ztužidlo. Výrobky menších rozměrů upínáme mezi čelisti svěráku. Pro upínání materiálu pro stojanové vrtačky používáme strojní svěrač.
Obr. 28. Obr. 29.
Obr. 30. Svěrka (vlevo nahoře), svěrák (vlevo dole), truhlářské ztužidlo (vpravo nahoře), strojní svěrák (vpravo dole)
Zásady pro upínání materiálu: 1.
Materiál musí být upnutý tak, aby během opracovávání materiálu nedošlo k jeho samovolnému uvolnění.
2.
Upnutý materiál musí být z hlediska prováděné operace dobře přístupný a upevněný tak, aby během opracovávání materiálu nedošlo k poškození pracovní plochy nebo nástroje.
3.
Měkký materiál, tyč se závitem nebo plocha, která nesmí být poškozena, chráníme ochrannými vložkami.
4.
Aby nedocházelo ke chvění materiálu během obrábění, musí být místo obrábění co nejblíže k místu upnutí.
Obr. 31. Správné upínání materiálu
22
3.4
Tváření kovů Tváření kovů je technologický postup výroby nebo úpravy materiálů, kdy se mění jeho
velikost nebo tvar působením vnějších sil a nevznikají přitom třísky. Tváření se provádí za studena nebo za tepla. V případě školních dílen se budeme zabývat pouze metodou tváření za studena. ,,Tvářet se mohou pouze ty materiály, které splňují určité vlastnosti, a to především tažnost a houževnatost. Většina ocelí tvářet lze, u některých ocelí a zejména litin však jedna z těchto vlastností chybí a působením vnějších sil se zlomí.‘‘9
3.4.1
Rovnání kovů
Rovnání materiálu je pracovní postup, při němž je snahou a cílem dosažení původního tvaru materiálu. Pro ruční rovnání se používají různé typy kladiv, palic, kovadlin, rovnacích desek apod. Palice mohou být dřevěné, pryžové, plastové, olověné nebo měděné. Rovnání je operace vyžadující určitou zručnost a zkušenost, proto je velmi náročná a její výsledky jsou často nejisté, z tohoto důvodu se jí pokud možno vyhýbáme. Rovnání tenkého drátů nejčastěji provádíme přetahováním přes dřevěnou kulatinu upnutou mezi čelisti svěráku. Konce drátu držíme v rukou a za mírného natahování přejíždíme od jednoho konce ke druhému. Rovnání plechů a pásů nejčastěji provádíme za pomocí palice a rovné ocelové desky. Vyklepáváme směrem od vypoukliny ke kraji plechu. Kovové fólie a velmi tenké plechy vyrovnáváme hlazením dřevěnými špalíky, které nesmějí mít ostré hrany a jsou větší než je šířka vyrovnávaného materiálu. Rovnání materiálu tyčového profilu nejčastěji provádíme na kovadlině nebo ocelové desce za použití kladiva. Rovnání probíhá tak, že ohnutou tyč položíme na kovadlinu ohnutou částí nahoru a údery směřujeme od nejvyššího bodu zakřivení směrem od ní. Drát se přitom drží buď v kleštích s plochými čelistmi, nebo v ruce s navléknutou pracovní rukavicí.
9
DUFKA, Jaroslav. Práce s kovy: dělení, obrábění, tváření a spojování kovů v domácí dílně. Praha: Grada, 2002, 83 s. ISBN 80-7169-755-9.
23
3.4.2
Ohýbání kovů
,,Během tohoto tvářecího procesu dochází ke změně tvaru materiálu v jeho délce. Zatímco se délka materiálu v jeho ose nemění, vlákna na vnějším poloměru se vytahují a na vnitřním poloměru naopak pěchují.‘‘10 Pro ohýbání materiálu se ve většině případů používají ty samé nástroje jako při jejím rovnání. Před samotným ohýbáním je nutné si předem zřetelně označit místo ohybu, které při upnutí musí být vždy těsně nad hranou čelistí či vložky. Ohýbání drobných drátů, plechového a pásového materiálu nejčastěji provádíme přes hranu ocelové desky nebo přímo ve svěráku, do jehož čelistí podle požadovaného tvaru ohybu vkládáme vložky nejčastěji z tvrdého dřeva, které musejí mít šířku minimálně stejnou jako je šířka ohýbaného materiálu. Pro ohýbání plechu do pravoúhlých hran používáme hranolovou vložku. Pro ohýbání plechu do oblých hran používáme kulatinové vložky, přičemž si dáváme pozor, abychom nepřekročili pravý (požadovaný) úhel. Při dokončování ohybu nebo při samotném ohýbání si můžeme pomoci údery dřevěné, pryžové nebo plastové palice nebo kladiva, které přitom nakláníme tak, aby na ohýbaný plech dopadali celou jejich ploškou.
Obr. 32. Tvarové vložky do svěráku
Měkké a tenké dráty (hliníkové, měděné) nejčastěji ohýbáme ručně pomocí kleští s plochými (pokud má být ohyb v úhlu) či kulatými (má-li být ohyb oblý) čelistmi. Tlustší drát ohýbáme ve svěráku. Na každý ohyb je nutné připočítat nějaký přídavek. Po dokončení ohýbání se drát zkrátí na požadovaný rozměr.
10
STIBOR, K. a kol. Praktikum materiálů a technologie kovů. Brno: MU, 2003. 97 s, ISBN
80-210-3077-1
24
Obr. 33. Postup při zhotovování oka z tyčové oceli s pomocí profilu kruhového průřezu
Vinutí pružiny provádíme tak, že drát navíjíme na trn o menším průměru, než je požadovaný vnitřní průměr pružiny. Drát zasuneme do zářezu nebo otvoru v trnu a upneme jej mezi dvě destičky v čelistech svěráku. Poté drát obtáčíme na trn a podle úhlu mezi obtočeními vytvoříme pružinu tažnou nebo tlačnou. Po navinutí potřebné délky povolíme čelisti svěráku, tím se uvolní také pružina a mírně se zvětší její průměr. Velmi tenké dráty o průměru 0,3 mm a méně je možné stříhat i nůžkami. Dráty do průměru 1,5 mm oddělujeme štípacími kleštěmi a dráty od průměru 1,5 mm přesekáváme sekáčem nebo řežeme ruční pilou. Lemování neboli přehýbání hran provádíme za účelem zpevnění okraje výrobku z plechu. 1) Nejprve začínáme ohybem plechu do pravého úhlu (obr. a)). 2) Dále k němu upneme kus plochého profilového materiálu, přes jehož hranu maximálně přehneme okraj plechu (obr. b)). 3) Nakonec vytáhneme přiložený profil a pouze okraj plechu přitlačíme až na doraz (obr. c)). Pro větší odolnost vůči mechanickému namáhání vyztužujeme lem drátem.
Obr. 34. Pracovní postup při lemování
25
Pro přesné a dlouhé ohyby plechů a pásů používáme ohýbačky.
Obr. 35. Ruční ohýbačka plechu
Zhotovování dutých válcových tvarů nazýváme zakružování. Při ručním zakružování ohýbáme užší plechové pruhy okolo kulatiny nebo trubky. K zakružování plechů větších rozměrů používáme tříválcovou zakružovačku, ve které dva válce svírají zakružovaný materiál a třetí, nastavitelný válec, provádí vlastní zakružování požadovaného průměru.
Obr. 36. Zakružovačka
Zásady bezpečnosti práce při tvarování materiálu 1) Při tvarování drátu dáváme pozor, abychom se drátem neřízli, nepíchli nebo jeho konci nepoškrabali. Dáváme si obzvlášť pozor, abychom si neporanili oči. 2) Při rovnání tenkých plechů a fólií dáváme pozor, abychom se neřízli o hrany. 3) Pokud kladivo nepoužíváme, mělo by být uloženo na bezpečném úložním místě. 4) Pracujeme pouze s kladivy, která nemají naštípnuté násady, opotřebované bicí plochy, prasklé hlavy a nedostatečně upevněnou hlavu. 26
3.5
Dělení materiálu Obrábění je technologický proces, při kterém pomocí odebírání částic nebo oddělováním
částí materiálu dochází k úpravě povrchu obrobku na určitý tvar, rozměr a kvalitu. Mezi tradiční způsoby obrábění patří ruční a mechanické obrábění (soustružení, frézování, vrtání, řezání atd.). Obrábění rozdělujeme podle toho, zda během něj dochází či nedochází k vytváření vedlejšího produktu, odpadu jako jsou v častých případech například hobliny či piliny, na beztřískové a třískové obrábění. Pro obrábění využíváme širokou škálu obráběcích nástrojů lišící se především svým tvarem, velikostí a počtem břitů. Podle počtu břitů dělíme nástroje na jednobřité (nože, sekáče, dláta) a mnohobřité (pilníky, rašple, pily, vrták apod). Pracovní část nástroje má tvar klínu, který je tvořen rovinami 1 a 2, které spolu s boky 3 a 4 tvoří břit nástroje. Průsečnice rovin 1 a 2 tvoří ostří nástroje. Úhel břitu má vliv na vnikání nástroje do materiálu, který mu klade odpor. Velikost úhlu volíme nejen s ohledem na velikost řezného odporu, ale i na tvrdost opracovávaného materiálu a to tak, aby byla zachována patřičná odolnost proti otupení a poškození břitu nástroje. Důležitá je také trvanlivost břitu a ostří, kterou prodloužíme správnou volbou nástroje vzhledem k vlastnostem obráběného materiálu, správným prováděním pracovních operací a správným odkládáním nástroje.
1 – čelo 2 – břit β – úhel břitu
Obr. 37. Břit
,,Dělením materiálu rozumíme použití některého z technologických postupů materiálu tak, že dojde k jeho rozdělení na dvě nebo více částí. Volba způsobu závisí zejména na tvrdosti a tloušťce materiálu, vybavení dílny, možnost použití nástrojů a strojů. Mezi nejčastější metody dělení materiálu patří stříhání, sekání a řezání.‘‘11
11
DUFKA, Jaroslav. Práce s kovy: dělení, obrábění, tváření a spojování kovů v domácí dílně. Praha: Grada, 2002, 83 s. ISBN 80-7169-755-9.
27
3.5.1
Stříhání
Stříhání je operace, při které za pomocí dvou nožů dochází k rozdělení materiálu na dvě části, přičemž nevznikají třísky (tzv. beztřískové obrábění). Stříhání je velmi vhodný a rychlý způsob pro dělení papíru, textilu, fólií z plastů a plechu, drátů, tyčí, pásovin apod. Důležitý je úhel břitů nožů, který se volí pro měkké materiály 65°, pro středně tvrdé až 75°a pro tvrdé materiály až 85°. Pro správnou funkci nůžek je důležité, aby byla mezi oběma protilehlými noži vůle a úhel hřbetu byl přibližně 2 až 3°. V první fázi stříhání je materiál břity nožů nejprve stlačován a následně oddělován. V tomto momentě dochází k přesunu působiště střižné síly a materiál má snahu konat odpor výklonem do stran a rozevírat tak čelisti. Proto je nutné udržovat rovinu stříhaného materiálu v kolmé rovině střihu, například při ručním stříhání přidržujeme materiál levou rukou. Při strojním stříhání přidržování zajišťuje tzv. přidržovač. Nůžky na plech se skládají z dvojice přilehlých nožů přecházejících do držadel, které jsou spojeny šroubem či čepem. Nože na materiál nepůsobí v jedné rovině, ale míjejí se v přiměřené vzdálenosti – vůle. Velikost vůle závisí na tloušťce a pevnosti stříhaného materiálu. Je-li vůle příliš velká, pak materiál nestříhají a ohýbají se. Pokud je vůle naopak příliš malá, nůžky se otupují.
Obr. 38. Následky odlišných vůlí a - Při správné vůli nůžky stříhají, b – Při velké vůli nůžky materiál ohýbají, c – Bez přidržování materiál otáčí
Ruční nůžky Pro stříhání tenkých materiálů je zapotřebí vyvinou malou sílu, pro tuto práci jsou vhodné ruční nůžky. Tyto nůžky mají krátké nože, které přecházejí do dlouhých rukojetí, které pomáhají vytvořit větší páku, čímž snižuje velikost potřebné sily. Pro stříhání plechu v přímém směru se vyrábějí ruční nůžky s rovnými břity, pro stříhání do oblouku nůžky s lehce zakřivenými břity a pro lepší ovladatelnost za použití menší síly nůžky univerzální. Dalším provedením jsou vyráběny nůžky s otevřenými nebo uzavřenými držadly (pro stříhání přímých úseků a vnějších oblouků) a nůžky s držadly zahnutými nahoru (stříhání nad tabulí plechu). 28
Ručními nůžkami lze stříhat ocelový plech do tloušťky 1 mm, plech z pozinkovaného železa, mosazi, mědi a hliníkový plech až do tloušťky 1,2 mm a plech z houževnatějšího materiálu jako je například nerezová oceli do tloušťky 0,5 mm.
Obr. 39. Ruční nůžky na plech
Pákové nůžky se využívají pro kratší střih silného materiálu, například drátu. Nože musejí mít dostatečnou tloušťku a vhodný tvar, aby se velkým namáháním neohýbaly a správně stříhaly. Spodní nůž je nehybný a horní nůž se ovládá pomocí delší páky. Stříhané materiály mohou být tloušťky až 6 mm.
Obr. 40. Ruční pákové nůžky na drát (vlevo), stolní pákové nůžky (vpravo)
Tabulové nůžky jsou sestaveny ze stolu s přidržovačem a pravítkem pro nastavení šířky odstřihovaného plechu. Tloušťka stříhaného plechu je do 2 mm.
Obr. 41. Tabulové nůžky na plech
29
Základní pokyny při stříhání: 1.
Orýsované rysky, podle kterých budeme stříhat, musí být na materiálu jasné a nesmějí se zaměnit s náhodnými rýhami na materiálu.
2.
Materiál musí být kolmý ke střižné rovině a pevně upnutý nebo neustále přidržovaný. U pákových nebo tabulových nůžek se materiál přidržuje šroubem nebo pravítkem.
3.
Podle tloušťky a pevnosti materiálu vybereme vhodné nůžky, na kterých zkontrolujeme, zda nemají poškozený nebo ztupený břit a mají správnou vůli.
4.
Ostří nůžek vedeme přesně podél rysky tak, aby horní nůž při stříhání nepřekrýval rysku.
5.
Oblé a kruhové tvary vystřihujeme tak, že neustále vidíme na rysku i prsty držící ruky.
6.
Při stříhání oblých tvarů odstřihujeme nejprve materiál okolo rysky tak, aby zbyl ještě alespoň 5 mm široký přídavek. Teprve potom stříháme zbývající materiál podél rysky.
7.
Nůžky držíme na konci rukojeti s ukazováčkem uvnitř. Je to proto, abychom využili páku a působili tak největším momentem síly.
8.
Prsteník a malík pomáhají při rozevírání rukojetí nůžek. Hřbety prstů odtlačují dolní rukojeť. Při střihu se tyto prsty přehmatávají a pomáhají vyvinout větší sílu.
9.
Nedostřihujeme až do úplného sevření nožů, dochází tím k deformaci plechu.
10.
Ustřižený materiál je nutné zbavit otřepů a ostrých hran pilníkem. Při vzniku malého ohnutí či jiné tvarové deformace používáme jemné poklepy kladívka.
Zásady bezpečnosti při stříhání plechu: 1.
Břity nožů musí být ostré a bez poškození.
2.
Jestliže není materiál upnutý ke stolu, přidržujeme jej rukou v rukavici.
3.
Dáváme pozor na prsty ruky držící materiál.
4.
Zvýšenou pozornost věnujeme při práci na ručních pákových nůžkách.
5.
Abychom zabránili zbytečnému poranění, dáváme si při stříhání pozor na o ostré hrany materiálu a po dokončení stříhání uklidíme odpadový či jiný nepotřebný materiál.
6.
Po stříhání zůstávají ostré hrany, které je nutno pilníkem upravit. Vyrovnávání plechu provádíme údery kladivem.
30
3.5.2
Sekání
Sekání je operace sloužící pro hrubé dělící práce, jako je například přeseknutí drátů velkého průměru, proražení kovových plechů tloušťky přes 1mm či přeseknutí zrezivělého šroubu. Pomocí sekáče můžeme ubrat požadovanou vrstvu materiálu, rozdělit jej nebo na něm odstranit nerovnosti. Sekáč můžeme dokonce využít pro vytváření vnitřních otvorů různých tvarů. K sekání používáme sekáče, kladivo, svěrák, pevnou podložku – ze dřeva nebo oceli. Sekáč je jednoduchý nástroj skládající se z těla a břitu. Protože je sekáš namáhán rázovou velkou silou, vyrábí se z houževnaté nástrojové oceli. Zakalený břit musí mít správný úhel, který závisí na tvrdosti obráběného materiálu. Čím tvrdší je opracovávaný materiál, tím větší je úhel břitu: na měkké materiály 30°až 50°, na středně tvrdé materiály (konstrukční ocel) 50°až 60°, na tvrdé materiály (nástrojová ocel) 60°až 70°. Pro snadné a bezpečné užívání nástroje by mělo být klínové ostří sekáče dobře zakaleno a nabroušeno. Při sekání vniká ostří sekáče do materiálu pomocí úderů kladiva na plosku hlavy sekáče. Podle toho, jako velkou chceme odebrat třísku, přikládáme sekáč k materiálům pod úhlem od 30° do 40°.
Obr. 42. Různé velikosti úhlů břitu u sekáčů
Obr. 43. Poloha sekáče při sekání
Obr. 44. Popis plochého sekáče: 1 – ostří, 2 – břit, 3 – klín, 4 – tělo, 5 – ploska, 6 – hlava
31
K nejpoužívanějším druhům sekáčů patří plochý, křížový sekáč, dělící sekáč a sekáč na drážky. Plochý sekáč má šířku břitu přibližně stejně širokou jako je šířka sekáče. U křížového sekáče je břit napříč tělu a je podstatně užší.
Obr. 45. Sekáč plochý
Obr. 46. Sekáč křížový
Vysekávání kruhových děr Pro vysekávání kruhových děr do papíru, koženky, kůže, tenkých plechu z hliníku nebo mědi a jiných materiálů se používá kruhový výsečník. Tento nástroj se skládá z válcovitého těla a kruhového břitu, jehož dutina vyúsťuje v boční otvor, který slouží k odvádění vyseknutého materiálu. Materiál klademe na pevnou podložku, většinou z tvrdého dřeva. Touto operací provádíme otvory, ale polotovarem mohou být i vyseknuté špalíčky odvedené do válcové díry.
Obr. 47. Kruhový výsečník
32
Základní pokyny pro sekání 1.
Při upínání materiálu pro sekání je nutné pevné sevření materiálu mezi čelistmi svěráku a zamezení tak jeho pohybu. Aby se na materiálu nevytvořili otisky od čelistí svěráku, je vhodné při upínání použít vložky, například tenké destičky. Při sekání plechu ve svěráku nastavujeme plochý sekáč šikmo k ose sekaného materiálu tak, aby břit sekáče klouzal po zadní části čelisti svěráku a nepoškodil ji. Dosáhnete tak i větší přesnosti a hladkosti sekané plochy.
Obr. 48. Sekání plechu ve svěráku
2.
Materiál menší tloušťky přesekáváme ve svěráku, tlustší materiály na měkké podložce.
3.
Během odsekávání materiálu je důležité po celou dobu práce držet sekáč stále pod stejným úhlem, aby se odsekávala stále stejně tlustá tříska.
4.
Sekáč držíme pevně, ne však křečovitě. Z křečovitého držení brzy bolí ruka a nebylo by tak možné udržet stejný sklon po celou dobu sekání.
5.
Aby při dosekávání materiálu nedošlo k jeho vytržení, neprovádíme poslední seky v původním směru, nýbrž opatrně ubíráme třísku z druhé strany.
6.
Při vysekávání (dělení) materiálu je nejvhodnější použít litinovou nebo ocelovou podložku. Při sekání na kovadlině vkládáme mezi kovadlinu a sekaný materiál měkkou podložku. Materiál nejprve nasekáváme více lehkými údery tak, aby bylo dobře vidět na rysku sekání. Po naseknutí se materiál prosekává několika silnými údery kladivem na sekáč postaveným do svislé polohy. Tlustý materiál se nasekává co nejhlouběji ze všech stran. Pak se materiál oddělí lomem.
7.
Pro vysekávání drážek se používá křížový sekáč, který má úzké ostří kolmé na širokou stranu nástroje. Úzké ostří snadněji vniká do materiálu, a proto lze ubírat větší třísky.
8.
Každý odsekaný materiál má otřepy nebo ostré hrany, které je vždy nutné pilníkem zapilovat.
33
Zásady bezpečnosti při sekání plechu: 1.
Materiál pro sekání musí být řádně upnut ve svěráku či svěrkou k pevné podložce a stolu.
2.
Ruku, kterou držíme sekáč, chráníme pracovní rukavicí.
3.
Okraje úderné plochy nesmějí mít otřepy, popřípadě je nutné je obrousit. Pro menší opotřebovávání plochy a ochranu ruky lze použít chrániče.
Obr. 49. Nebezpečné otřepy je nutno obrušovat
Obr. 50. Sekáč křížový s chráničem
4.
Pokud během sekání odlétávají třísky, chráníme své oči ochrannými brýlemi a své okolí sekáním proti ochranné stěně.
5.
Podle velikosti sekáče používáme přiměřeně velké kladivo. Kladivo musí mít kovovou část řádně upevněnou v toporu, aby při sekání nemohla vylítnout.
6.
Nikdy nesekáme směrem k tělu, nýbrž vždy ve směru ke svěráku či podložce.
7.
Při sekání na obrobku vznikají ostré hrany, které je nutno po dokončení sekání upravit pilníkem.
34
3.5.3
Řezání
Řezání je proces, při kterém za pomoci mnohozubého nástroje dochází k dělení materiálu. Tím, že během operace vznikají nepotřebné částečky materiálu, tzv. třísky, řadíme tuto operaci do třískového obrábění. Nástroj pro řezání kovů nazýváme pila, přesněji ruční rámová pila, která je opatřena pilovým listem vyrobeným z ocelového plátku s jednostranným nebo oboustranným ozubením. Slouží k dělení profilového materiálu, trubek, plechu a desek. Jednotlivé zuby mají tvar trojúhelníčků, mohou být buď širší než ocelový plátek nebo jsou střídavě vyhnuty do stran, tzv. rozvod zubů. Účelem je vytváření širší drážky a zamezování tak zadrhování listu. Pilové listy se vyrábějí z materiálu s vyšší pevností než je pevnost řezaných materiálů, a to zejména z konstrukční chromové nebo wolframchromové oceli. S tvrdostí řezaného materiálu také souvisí parametry zubů na pilce, pro řezání tvrdého materiálu jako je ocel, je třeba volit list s jemnými zuby, naopak pro měkčí materiály jako jsou měď, mosaz nebo hliník, by měly být zuby poněkud hrubší. ,,Pilový list s označením HSS představuje vysoce výkonnou rychlořeznou ocel, která je všestranně použitelná (plechy a tenkostěnné trubky). Pilový list vyrobený z rychlořezné oceli (SS) je pružný a hodí se na řezání materiálu do tloušťky 2 mm (tvrdá ocel, mosaz). Pilový list vyrobený z nástrojové oceli (WS) je vhodný pro měkké materiály (měkká ocel, hliník, měď).‘‘12 Pilový list se upíná mezi přední a zadní čelisti tak, aby zuby směřovaly špičkami dopředu, ve směru řezu od rukojeti, a zajistí se kolíčky. Napnutí pilového listu realizujeme utahováním křídlové matice na šroubu předního tahounku. Pilový list nesmí být při řezání příliš napnutý, ani povolený, mohlo by tak dojít ke zlomení pilového listu. Pilový list zpravidla upínáme v rovině rámu. Potřebujeme-li řezat materiál delší než je výška rámu, můžeme pilový list upnout kolmo k rovině rámu.
Obr. 51. Úprava pily pro řezání delších částí 12
PŘEMYSL, Engel, MALOTOVÁ, Helena, NOVOTNÁ, Olga. Udělej si sám. Praha: Knižní klub ve spolupráci s nakaldatelstvím Ikar s.r.o., 1995, 480 s. ISBN 80-85944-06-5.
35
Obr. 52. Popis ruční rámové pily na kov: 1 – rám, 2 – rukojeť, 3 – zadní tahoun, 4 – pilový list, 5 – přední tahounek, 6 – křídlová matice, 7 – šroub předního tahounku
Zásady pokyny při řezání: 1.
Před řezáním si označíme místo řezu rýsovací jehlou. Čára řezu musí být po celé délce jasná. Jestliže chceme provést řez v pravém úhlu, použijeme pro rýsování úhelník.
2.
Řezaný materiál (obrobek) upínáme do svěráku tak, aby místo řezu bylo co nejblíže jeho čelistem. Zamezíme tak možnosti vylomení zubů pilového listu, pružení nebo chvění řezaného materiálu. Součásti, které při upnutí nesmíme povrchově poškodit je nutno upnout do svěráku vyztuženými měkkými vložkami. Tenké plechy upínáme mezi dřevěné destičky, které zabraňují chvění a ohýbání plechu a řežeme je zároveň s plechem.
3.
Před samotným řezáním je nutná kontrola stavu pily. Kontrolujeme, zda: • je v pilce správně upnutý pilový list • je vhodný pro řezaný materiál • nemá větší počet vylomených zubů • je rukojeť pevně nasazená a nehýbe se.
4.
Při řezání je důležité zaujmou správný postoj a držení pily. Stojíme mírně rozkročení v mírném předklonu, u praváků platí: Ke svěráku se pootáčíme levým bokem, levou nohu předsunujeme vpřed, pravá noha je mírně zakročená. Rukojeť se drží volně pravou rukou palcem nahoru a levou rukou držíme rám v přední části pily těsně pod obloukem. Pro lévaky toto platí obráceně.
Obr. 53. Správný postoj při pilování (vlevo), správné držení pily (vpravo)
36
5.
Abychom u obrobku s obdelníkovým průřezem zamezili nerovnému řezu, řežeme vždy na jeho delší straně.
Obr. 54. Upínání obrobku obdélníkového průřezu
6.
Řežeme vedle rysky na straně odpadního materiálu.
7.
Pila řeže pouze při pohybu vpřed. Na začátku tohoto pohybu lehce tlačíme levou rukou na přední část pily, která je mírně nakloněna dopředu ve sklonu 5 až 10°, aby se snadněji zařízla a získala rychle správné vedení ve směru rysky.
Obr. 55. Nařezávání materiálu
8.
Po naříznutí pilu pomalu vyrovnáváme do vodorovné polohy a tlačíme na ní rovnoměrně oběma rukama. Řežeme pravidelným plynulým tempem a využíváme celou délku pilového listu.
9.
Při zpátečním směru pila nezabírá a můžeme ji tedy mírně nadzvedávat.
10.
Při dořezávání materiálu zkracujeme tahy, zpomalíme řezání a zmenšíme tlak na pilu, volnou rukou přidržujeme odřezávaný kus materiálu.
11.
Plocha po řezání má obvykle příliš velkou drsnost, ostré hrany nebo otřepy, proto ji vždy zapravujeme na konečný rozměr pilníkem.
Zásady bezpečnosti při řezání: 1.
Řezaný materiál musí být řádně upnutý.
2.
Před samotným pilováním pilu zkontrolujeme, zda je v ní vhodný pilový list pro řezání daného materiálu a je řádně upnutý, při větším počtu vylomených zubů list vyměníme. Rukojeť musí být pevně a nehybně nasazena.
3.
Pilu vedeme zlehka, pomalu a dlouhými tahy.
4.
Při dořezávání materiálu dbáme zvýšené opatrnosti. 37
3.6
Pilování ,,Pilování je úprava povrchu materiálu po předchozím obrábění, jako je stříhání, sekání či
řezání. Pilovat můžeme dřevo, plast i kovy. Pomocí pilování z povrchu odstraňujeme drobné nečistoty (rez), dosahujeme přesných rozměrů, požadované drsnosti a tvaru (zaoblení, sražení hran, zbavení ostrých hran) výrobku nebo jeho části podle technické dokumentace.‘‘13 Pro pilování využíváme mnohabřitý nástroj pilník, kterým po malých vrstvách (několik desetin milimetru) z obrobku odebíráme velké množství drobných částeček (třísek). Pilníky se skládají ze dvou základních částí - těla a rukojeti. Pilníky se nejčastěji vyrábějí z nástrojové oceli uhlíkové nebo nástrojové oceli chromové.
Obr. 56. Popis pilníku: 1 - tělo, 2 – stopka, 3 – hlava, 4 – čelo, 5 – bok těla bez zubů, 6 – bok těla se zuby, 7 – rukojeť
Pilníky rozdělujeme: 1) Podle způsobu výroby zubů Sekané a)
Jednoduchý sek má šikmou drážku přes celou šíři těla pilníku, řeže celou šířkou zubů
najednou, vytváří nedělenou třísku, hodí se na měkké kovy, zuby se pilinami tolik nezanáší. b)
Křížový sek má první spodní sek stejně jako u pilníků s jednoduchým sekem a druhý
(křížový) horní sek, zuby jsou rozděleny na užší části, které lépe vnikají do materiálu a nejsou v ose pilníku za sebou, aby na pilované ploše nevznikaly rýhy.
Obr. 57. a – jednoduchý sek, b – křížový sek: 1- spodní sek (první), 2 – horní sek
13
Práce s kovem [online]. 2010 [cit. 31.1.2013]. Dostupné z: http://ucivozs.sweb.cz/kov.htm
38
Vytlačované Frézované a) S přímými zuby pro obrábění měkkých materiálů b) Se zuby obloukovými pro obrábění tvrdších materiálů 2) Podle velikosti (hustoty) zubů na pilníky hrubé, jemné a velmi jemné. 3) Podle velikosti (délky) na malé – držíme pouze pravou rukou, ukazováček přitlačuje pilník k opracované ploše, střední a velké – pravou rukou přidržujeme rukojeť, prsty nebo dlaní levé ruky přitlačujeme na hlavu pilníku k materiálu. 4) Podle průřezu těla na pilníky ploché (obdelníkový průřez), půlkruhové, kruhové (kulaté), čtyřhranné, trojhranné (trojúhelník s úhly 60°), nožovité, mečovité a jehlové (malé pilníky bez rukojeti, tělo pilníku přechází přímo do válcovité stopky).
Obr. 58. Druhy pilníků: a) plochý, b) čtyřhranný, c) půlkruhový, d) trojhranný, e) kruhový
Základní pokyny pro pilování 1) Pilovaný materiál musí být pevně upnutý mírně nad čelistmi svěráku, aby se nechvěl. Aby se povrch obrobku nepoškodil otlaky čelistí svěráku, používáme měkké vložky. 2) Pro danou práci si zvolíme vhodný typ pilníku. Pilník volíme v závislosti na tvrdosti materiálu, velikosti, drsnosti a tvaru obráběné plochy. Pro pilování měkkých materiálů volíme hrubé pilníky, pro tvrdé materiály volíme pilníky jemné a velmi jemné. Pro pilování rovinných a vnějších kruhových (zaoblených) ploch používáme pilníky s větší rovinnou plochou.
39
Pro pilování oblých ploch větších poloměrů nejčastěji používáme půlkulaté pilníky, pro pilování vnitřních kruhových ploch malých poloměrů volíme kruhové pilníky. 3) Dodržujeme správný postoj a držení pilníku. Svěrák by měl být přibližně ve výši pasu pracovníka (to platí i při řezání, ohýbání a dalších činnostech). Pro praváky platí následující postoj a držení pilníku: Stojíme levým bokem ke svěráku, levá noha je vysunutá vpřed a druhá stojí za ní tak, aby střed chodidla byl proti patě vysunuté nohy. Pravou rukou držíme rukojeť tak, aby ruka od loktu byla v jedné přímce s pilníkem. Palec leží nahoře v ose rukojeti. Levá ruka přidržuje pilník hlavy, ve vzdálenosti 2 – 4 cm od konce. 4) Pilník vedeme rovně, nesmí se kolébat, mohl by tak vzniknout vypouklý povrch. Tlak obou rukou není stejnoměrný. Síla se během práce mění tak, že pravou rukou vyvíjíme sílu ve směru pohybu pilníku i kolmo na obráběný materiál, levou rukou jen kolmo k materiálu. Nejdříve je větší tlak u hlavy pilníku. Uprostřed těla pilníku se tlak na pilník obou rukou vyrovnává a nakonec zesiluje u rukojeti a u hlavy zeslabuje. Při zpátečním pohybu na pilník netlačíme, ale jen jej po materiálu zvolna táhneme. 5) Pilujeme plynule, na pilník zbytečně netlačíme a využíváme celou jeho délkou. Rychlými pohyby si práci nejen nezrychlíme, ale otupíme pilník a pilovaná plocha bude nerovná. 6) Při pilování rovinné plochy pilujeme křížem a střídáme směry pilování. Během práce pomocí úhelníku provádíme kontrolu rovinnosti a kolmosti průsvitem. 7) Pro pilování vnějších nebo vnitřních kruhových nebo jinak zaoblených ploch používáme pouze kruhové pilníky. Jejich pohyb skládá pak z pohybu přímočarého vratného a pohybu, který kopíruje tvar zaoblení. 8) Na stůl pilník pokládáme celou jeho délkou. Po dokončení pilování pilníky neodkládáme mezi ostatní nářadí, ani přes sebe, ale řádně je uložíme do dřevěné zásuvky, prodloužíme tak jejich životnost. 9) Zanesené pilníky čistíme kartáčem ve směru horního seku. Zásady bezpečnosti při pilování 1) Pilovaný materiál musí být pevně upnutý. 2) Nepoužíváme pilník s prasklou, volně nasazenou či chybějící rukojetí. 3) Dbáme na to, aby rukojeť pilníku nenarážela na materiál, mohlo by tím dojít k jejímu uvolnění. 4) Pilníky i obrobky během práce včas odklidíme, třísky neodstraňujeme rukou, nýbrž kartáčem nebo štětcem.
40
3.7
Vrtání Vrtáním označujeme proces, při kterém na principu odřezávání třísky obráběcím nástrojem -
vrtákem, v materiálu dochází ke zhotovování průchozích nebo neprůchozích děr kruhového průřezu sbíhavého. Vyvrtané otvory slouží především pro spojování částí výrobků pomocí spojovacích součástí, jako jsou hřebíky, závlačky, šrouby nebo nýty. Základem šroubovitého vrtáku je tyčovina kruhového průměru vyrobená z nástrojové oceli uhlíkové nebo z rychlořezné oceli, do které jsou vytvořeny dvě protilehlé šroubovité drážky, které z místa řezu odvádějí třísky. K oddělování třísek slouží dvojité ostří břitu na špičce vrtáku, které vykonává pohyb otáčivý – břity se otáčí kolem své podélné osy a pohyb přímočarý – břity se současně posouvají ve směru osy do materiálu. Tyto břity jsou spojeny příčným břitem a svírají tzv. vrcholový úhel, který se u jednotlivých vrtáků liší podle toho, do jakého materiálu určité tvrdosti se bude vrtat (ocel a litina 116-120°, hliník 130-140°, měď 125°). Na hlavní břity podél šroubovité drážky navazují vedlejší břity, tzv. fazetky. Průměr vrtáku se určuje podle hlavních břitů a vzdáleností mezi fazetkami. Za úzkými fazetkami je za účelem snížení tření vrtáku v díře průměr vrtáku zmenšený. Část vrtáku, která se pomocí kličky dotahuje do sklíčidla vrtačky, se nazývá stopka. Stopka je buď válcového, nebo kuželovitého tvaru.
Obr. 59. Popis vrtáku: 1- úhel břitu, 2 – břit, 3 – fazetka, 4 – šroubovitá drážka, 5 – válcová stopka, 6 – ostří břitu, 7 – příčný břit
Pro práci ve školní dílně je vhodné použít ruční vrtačku, a nebo za dohledu učitele ruční elektrickou vrtačku nebo stolní vrtačku (do ø16, pro větší průměry vrtáků jsou vrtačky sloupové). Vrtáky zasouváme mezi čelisti sklíčidla. Otáčením pouzdra sklíčidla se čelisti uvolňují nebo utahují. Po upevnění vrtáku do sklíčidla je nutné provést kontrolu řádného upevnění.
Obr. 60. Sklíčidlo (vlevo), klička (vpravo)
41
Obr. 61. Ruční vrtačka, AKU vrtačka (vpravo)
Obr. 62. Ruční elektrická vrtačka s dorazovou tyčí hloubky vrtání, stolní vrtačka (vpravo)
Základní pokyny při vrtání 1) Před samotným vrtáním si průsečíkem os (křížkem) označíme střed vrtané díry, do které zhotovíme zřetelný důlek. Důlek navádí špičku vrtáku do místa vrtání, která pak nemůže vybočit do strany a snadněji se do materiálu zařízne. 2) Vrtaný materiál menších rozměrů ve většině případů upínáme do klasického nebo strojního svěráku. Pro ploché, válcové nebo tvarové obrobky používáme různé podložky, tvarové čelisti apod. Pro upínání malých obrobků lze také použít ruční svěrka, která se drží v levé ruce. Dlouhé nebo rozměrové obrobky (plechy, desky) se mohou přidržovat rukou, přičemž musejí být zapřeny o zarážku. 3) Velikost vrtáku volíme podle požadovaného průměru a hloubky díry. Při výběru vrtáku myslíme na to, že vyvrtaná díra je vždy o málo větší, než je průměr vrtáku. Důležitá je také kontrola vrtáku, zda není tupý, nalomený nebo nemá vyštípnuté ostří. 4) Vrták se upíná mezi sklíčidla vrtačky tak, aby byla stopka zasunuta do ¾ ve sklíčidle a ¼ byla vidět. Pak se vrták dotáhne pomocí kličky s kuželovým ozubeným kolečkem. 42
5) Pro vrtání platí pravidlo: čím je větší průměr vrtáku, tím jsou otáčky větší a naopak. U tvrdších materiálu se naopak vrtá s menší rychlostí otáčení. 6) Při vrtání neprůchozí díry lze na vrtáku bez dorazu vytvořit doraz např. lepící páskou označující požadovanou hloubku díry. 7) Při vrtání průchozí díry je nutné materiál upnout společně s podložkou z tvrdého dřeva, zamezíme tak vytržení okrajů otvoru na spodní straně materiálu. 8) Otvory průměru většího než 8 mm se většinou předvrtávají vrtákem menšího průměru do celé hloubky díry, a poté se dokončuje vrtákem s požadovaným průměrem. 9) U vrtání hlubších otvorů častěji vytahujeme vrták, abychom jej zbavili třísek, případně zavedli řeznou kapalinu (olej, vodní emulzní roztoky) a vrták i materiál tak ochladili. Řeznou kapalinu či olej na vrták nanášíme štětečkem nebo olejničkou. 10) U ručních vrtaček levou rukou udržujeme kolmý směr na vrtaný materiál, pravou rukou otáčíme ve smyslu hodinových ručiček. 11) Vrtat začínáme až po spuštění vrtačky do chodu a teprve pak zavádíme hrot vrtáku do vyraženého důlku. 12) Vrtáme za mírného tlaku a pomalým posuvem. Za velkého tlaku a rychlého posuvu při vrtání dochází k zahřívání vrtáku, který se pak rychle otupuje a hrozí jeho zlomení. 13) Při dovrtávání průchozích děr zmenšujeme tlak na vrták a za stálého otáčivého pohybu jej vysuneme z díry. 14) Pro zapuštění hlavy šroubu (popř. pro zápustný nýt) nebo srážení hran děr se provádí tzv. zahlubování. Zahlubování spočívá ve vytvoření důlku velikosti hlavy šroubu na začátku díry pomocí vrtáku asi o 3 až 6 mm větší, než je průměr hlavy šroubu. Aby bylo zahloubení čisté, pracujeme s malými otáčkami a na vrták působíme malým tlakem. Zásady bezpečnosti při vrtání 1) Vrtaný materiál musí být správně a pevně upnutý, nikdy jej nedržíme volně v ruce. 2) Vrták musí být nabroušený, jinak se po ploše pouze posouvá, nevrtá a zahřívá se. 3) Vrták musí být mezi čelistmi vrtačky upnutý dostatečně hluboko a dotažený pomocí kličky. 4) Při vrtání dbáme na kolmé postavení vrtáku k materiálu. 5) Nikdy nepracujeme s tupým, ohnutým nebo prasknutým vrtákem. 6) Třísky nikdy neodstraňujeme rukou, nýbrž štětcem či smetáčkem. 7) Pečlivě si hlídáme otáčející se vřeteno vrtačky, mohlo by dojít k zachycení šatů, vlasů apod. 8) Vrtání ruční elektrickou vrtačkou žáci vykonávají pouze za dohledu vyučujícího. 9) Při vrtání si oči chráníme brýlemi nebo štítkem. Volné části oděvu musí být zapnutý a nesmí volně viset či trčet. Dlouhé vlasy je třeba chránit čepicí.
43
3.8
Řezání závitů Podstatou ručního řezání závitů je vytváření závitových drážek ručními závitořeznými
nástroji. Tyto závitové drážky (závity) se používají pro šroubové rozebíratelné spojení a pro pohybové šrouby, které jsou tvořeny šroubem s vnějším závitem a maticí s vnitřním závitem. Závity dělíme podle několika faktorů: Podle směru stoupání závitů: 1) Pravotočivý závit (nejčastější) 2) Levotočivý závit Podle tvaru profilu závitu – jsou normalizovány. Liší se tvarem, rozměry a stoupáním. 1) Metrický závit – označuje se písmenem M a číslicí vyjadřující průměr závitu, př. M8 2) Whitworthův závit – udává se v palcích nebo jeho zlomcích, př. W 1
ଵ ଶ
3) Edisonův závit – u žárovek a některých pojistek 4) Trubkový závit – mají velký průměr, používají instalatéři pro rozvod vody, označují se ଵ
písmenem G a číslicí udávající průměr v anglických palcích (1‘‘ = 25,4 mm), př. G ‘‘ ଶ
5) Lichoběžníkový závit rovnoramenný – u obráběcích strojů Podle umístění závitu na materiálu na: 1) Vnitřní - závit je uvnitř otvoru, např. matice 2) Vnější - závit je na dříku, např. šroub Převážná většina závitů jsou pravé metrické. Základní rozdělení nástrojů pro výrobu závitů se posuzuje podle toho, zda se jedná o závit vnitřní nebo vnější. Jedná-li se o vnitřní závity, používáme závitníky, u vnějších závitů používáme závitové čelistmi (očka). Nejčastějšími závitníky jsou závitníky pravořezné, které slouží pro výrobu pravotočivých závitů. Mezi nejběžnější a nejpoužívanější závitníky pro ruční řezání vnitřních závitů patří závitníky sadové, které se zpravidla skládají z trojčlenné sady a lze s nimi řezat v dírách slepých i průchozích. Závitník se skládá z pracovní a závitové části a ze stopky, která je zakončena čtyřhranem. Závitník vytváří šroubovitou drážku. Při řezání závitů nejprve používáme takzvaný předřezávací závitník, který je na stopce označený jedním proužkem a ubírá z doposud hladkého materiálu pouze mělkou závitovou drážku. Druhý závitník, řezací, je označený dvěma proužkami. Třetí závitník, dořezávací, je označený buď třemi proužky, nebo je bez označení a závit pouze dořezává. 44
Obr. 63. Závitníky sadové, shora – závitník předřezávací, řezací, dořezávací
Dalším typem jsou závitníky maticové, které slouží k výrobě závitů pouze v průchozích otvorech. Pro vyřezání závitu stačí jeden nástroj. Závitník má dlouhou řeznou část, která plní funkci předřezávacího a řezacího závitníku.
Obr. 64. Maticový závitník
Vnější závity řežeme závitovými čelistmi (očkami). Závitová čelist řeže celý závit na jeden průchod. Velikost kruhových čelistí se odvíjí od velikosti závitu a jsou označovány metrickými závity, např. M3, M8. Na jeho obvodě se nachází středící drážka a upínací důlek. Malé závitové čelisti M3 až M6 se vkládají do pouzdra, spolu se kterým se upne do vratidla. Velké závitové čelisti se upínají do vratidla přímo.
Obr. 65. Závitová očka
Závitníky a závitové čelisti upínáme do nástroje nazývaného vratidlo.
Obr. 66. Vratidlo pro závitník (vlevo), vratidlo pro závitová očka (vpravo)
45
Zásady řezání závitů Při řezání vnitřních závitů nejprve předvrtáme otvor, jehož průměr je menší, než je velký průměr závitu. Průměr díry je přibližně 0,8 průměru závitu (př. pro závit M3 odpovídá vrták ø2,5, pro M6 vrták ø5). U slepé díry musíme díru vyvrtat hlubší, než je samotná délka závitu. Dále na čtyřhran závitníku s jedním proužkem (zářezem) upneme vratidlo a závitník navedeme kolmo do díry. Při zařezávání vratidlem za mírného tlaku pomalu otáčíme ve směru osy závitníku. Jakmile se závitník zařízne, bude se do díry vtahovat již sám. V tomto okamžiku otáčíme vratidlem opakovaně o půl otáčky (180°) ve smyslu řezání závitu a pak se vrátíme asi o čtvrt otáčky (90°) zpět, kdy uslyšíme ulomení třísky v podobně malého prasknutí. Tento postup nám umožňuje lepší odvádění třísky, která se ukládá v drážce, a usnadňuje práci během řezání. Během řezání závitu je nutné hlídat souosost pomocí úhelníku a interval mazání (nejčastěji pomocí čistého oleje), čímž tolik neopotřebováváme nástroj a zároveň získáváme kvalitnější povrch závitu. Jakmile tuto práci dokončíme s předřezávacím závitem, opakujeme stejný postup s řezacím závitníkem (se dvěma proužkami) a následně s dořezávacím (bez označení) závitníkem. Hotový závit očistíme, odmastíme a zkontrolujeme, přičemž obrobkem netlučeme o stůl, neboť bychom mohli poškodit závit. Očistíme také závitníky a uložíme je. Pro řezání vnějších závitů nejběžněji používáme kruhové závitové čelisti, které se pomocí tří nebo čtyř upínacích šroubů upínají do vratidla. Kulatina musí být pevně upevněna mezi čelistmi svěráku a neměla by příliš vyčnívat, její čelní hrana by měla být sražena pod úhel 45°. Průměr kulatiny by měl být stejný jako průměr závitové čelisti. Závitovou čelist upnutou ve vratidle nasadíme kolmo na polotovar upnutý ve svěráku. Výkružek držáku vratidla musí být dole. Za mírného tlaku otáčíme vratidlem ve smyslu řezání závitu, až se závitová čelist zařízne. Další postup je stejný jako při řezání vnitřního závitu. Čelisti se však nevyměňují, jako je tomu u sadových závitníků, ale závit se vyřeže najednou. Zásady bezpečnosti při ručním řezání závitů 1) Při upínání závitové čelisti ve vratidle si dáváme pozor, abychom se šroubovákem nepíchli. 2) Na začátku řezání na vratidlo tlačíme jemně, než se nástroj chytne. 3) Nezapomínáme dodržovat zpětné pootáčení vratidla. 4) Vzniklé třísky neodstraňujeme rukou, ale štětečkem. 5) Nástroje udržujeme čisté, bez třísek a ukládáme je na neželeznou podložku.
46
3.9
Spojování součástí Hlavními přednostmi spojování součástí by měla být rychlost, trvalost a malé náklady.
Spojování součástí dělíme podle toho, zda je či není možná zpětná demontáž na: a) Rozebíratelné – spoje, které lze vícekrát bez porušení rozebrat a znovu smontovat týmiž spojovacími součástkami. Patří mezi ně zejména spojování pomocí závlaček nebo šroubů a matic b) Nerozebíratelné – lepené, nýtované, pájené, svařované c) Pohyblivé – závěsy dveří a křídel skříní d) Nepohyblivé
3.9.1
Šroubové spoje
Spojování pomocí šroubu a matice je nejrozšířenějším a nejjednodušším způsobem rozebíratelného spojení dvou či více součástí, obvykle kovových. Rozebíratelná šroubová spojení mohou být pevná nebo pohyblivá. Pohyblivé šroubové spojení je uplatněno např. u zámečnického svěráku, šroubového lisu, u posuvných mechanismů obráběcích strojů. Šroub se skládá nejčastěji z šestihranné hlavy, dříku a části se závitem. Matice jsou také šestihranné a mají vnitřní závit. Při spojování vkládáme pod matici podložku z důvodu rozložení tlaku matice na větší plochu a nezatlačovala se tak do součásti z měkčího materiálu, nebo aby nedocházelo k odírání součásti při častém uvolňování matice. Abychom zamezili samovolnému uvolňování matky, používáme pružnou podložku, pružnou podložku s vnějším ozubením, korunovou matici se závlačkou, pojištění kontra maticí. Důležité je, aby šroub ve šroubovém spoji nebyl nikdy namáhán na střih. Závity rozdělujeme na: a) Vnější (pro šrouby) a vnitřní (pro matice) b) Pravé a levé podle smyslu vinutí závitu c) Metrický (normální, základní řady a jemný), Whitworthův, lichoběžníkový a další – např. Edisonův závit pro elektrotechnické účely Jednotlivé závity se liší svým profilem, stoupáním a měrnou soustavou, ve které jsou tvořeny (metrická, palcová). Nejběžnějším závitem je metrický závit, který značíme dle ČSN velkým písmenem M. Rozměr šroubu se zapisuje např. M 8x50, což znamená, že se jedná o metrický závit průměru 80mm a délky 50mm. Levý závit se používá zřídka, např. u napínací matice.
47
Při montáži a demontáži (utahování a povolování) šroubových spojů používáme především maticové klíče. Nejpoužívanější jsou oboustranné otevřené klíče, jejichž velikost se liší o číslo velikosti šroubu a udává se v mm. Některé šrouby, zejména s malým průměrem, se vyrábí s půlkulovou, válcovou či kuželovou hlavou se zářezem, který slouží pro dotažení šroubu šroubovákem. Při šroubování šroubu s drážkou se pro plné dotažení musí matice přidržovat klíčem.
Obr. 67. Šrouby s hlavou: a) šestihrannou, b) půlkulovou, c) válcovou, d) čočkovou, e) kuželovou
Existují tři základní možnosti šroubového spojení: a)
Spoj šroubem s hlavou a maticí (šroub prochází volně součástí, obr. a))
b)
Spoj zašroubovaný šroubem s hlavou (šroub je do spodní součásti zašroubován,
horní součástí volně prochází, nutno vyšroubovat při každé demontáži, obr. b)) c)
Spoj závrtným šroubem a maticí (šroub je do spodní části zašroubován, horní volně
prochází, při demontáži se uvolní pouze matice, šroub se nevyšroubovává, obr. c))
Obr. 68. Možnosti šroubového spojení
48
3.9.2
Nýtování
Nýtováním je technologický postup vytváření pevného nerozebíratelného spoje dvou a více součástí, nejčastěji se jedná o plechy a profilový materiál. Ze všech druhů klasických kovových spojů, kromě svařování, nabízí nejpevnější a nejodolnější spojení. Nýtování provádíme pomocí nýtu, kladiva a hlavičkáře nebo nýtovacími kleštěmi s nýty s trhacím trnem. Nýty se vyrábějí plné i duté z oceli, mědi, mosazi a hliníku. Jelikož je hliník ze zmíněných materiálů nejměkčí a nejkřehčí, spoje s takovýmito nýty zatěžujeme co nejméně. Nejčastěji se používají plné nýty s půlkulatou hlavou.
Obr. 69. Popis nýtu v nýtovém spojení
Základní pokyny při nýtování 1) Nejprve si zvolíme, jaký nýt použijeme, rozhodujícími parametry jsou průměr, délka a tvar hlavy. Průměr dříku by měl být 1,5 až 2x větší než je tloušťka spojovaných materiálů.
2) Pokud je to možné, sevřeme spojované materiály ruční svěrkou či ztužidly a vyvrtáme do nich díry zároveň. Díra by měla být asi o 0,1mm až 0,2mm větší než je průměr dříku nýtu. Pro zápustné nýty po vyvrtání díry provedeme pro obě hlavy nýtu zahloubení. Nýt by měl být v otvoru těsný a mít dostatečný přesah pro vytvoření tvarované hlavy. 3) Nýt do díry vkládáme tak, aby přípěrná hlava nýtu visela směrem dolů, kde je uložena buď do spodního (přípěrného) hlavičníku upnutého mezi čelistmi svěráku nebo do předem vyvrtaného důlku v ocelové podložce.
4) Dále provedeme zatažení nýtu zatahovákem. 5) Přesahující dřík v délce přibližně rovné průměru nýtu několika údery kladiva spěchujeme tak, aby se od sebe spojované součásti nemohly oddálit a nýtovaná hlava dostala přibližný tvar. 6) Hlavu nýtu dokončíme silným úderem na závěrný hlavičkář, nazýváme ji závěrnou hlavou .
49
Obr. 70. Postup při ručním nýtování s plnými nýty
Spojování materiálů s dutými nýty se používá tam, kde je dírou potřeba vést např. elektrický kabel nebo při spojování kovové části s plastovou, kde nesmíme použít tak silné údery, které by jinak materiál poškodily. Nýtování se provádí tak, že se nejprve důlčíkem částečně rozšíří závěrná hlava nýtu a konečný tvar dokončí hlavičkářem či kladívkem.
Obr. 71. Postup při nýtování dutými nýty
Uvolnění nýtového spoje Uvolnění nýtu provádíme následujícím způsobem: 1. Nejprve udeříme ploskou kladiva přesně na střed nýtu, kam následně důlčíkem vyrazíme důlek. 2. Následně asi do 1/3 délky nýtu navrtáme vrtákem díru. 3. Po navrtání pomocí sekáče usekneme horní hlavu nýtu tak, aby na povrchu nezůstaly žádné zbytky nýtu. 4. Do předvrtané díry vložíme kulatinu o stejném či menším průměru dříku nýtu a pomocí několika úderů kladiva vyrazíme zbylou část nýtu ven. Jestliže nemáme takovou kulatinu k dispozici, můžeme použít tlustý hřebík, ze kterého uřežeme špičku.
50
Časté chyby při nýtování, aneb na co si dát pozor 1) Nedostatečně stažený nýt. 2) Nedosednutí přípěrné hlavy. 3) Pokřivení nýtu v důsledku malého průměru. 4) Deformace nýtů z důvodu špatné souososti děr. 5) Šikmé napěchování nýtu nebo plochá hlava v důsledku použití krátkého nýtu. 6) Nýtované spoje by neměly být namáhány silou, působící ve směru osy nýtů. Nýty velmi dobře zvládají namáhání ve střihu. Zásady bezpečnosti při nýtování 1) Spojované materiály musí být řádně upnuty ke svěráku či svěrkami (ztužidly) k pevné podložce stolu. 2) Odstřihnuté trny nýtů nenecháváme volně na pracovní ploše, ale uklízíme je. 3) Pokud kladivo nepoužíváme, mělo by být uloženo na bezpečném úložním místě. 4) Pracujeme pouze s kladivy, která nemají naštípnuté násady, opotřebované bicí plochy, prasklé hlavy a nedostatečně upevněnou hlavu.
51
3.9.3
Pájení
Pájením dostáváme pevný, trvalý a nerozebíratelný spoj dvou nebo více kovových součástí, který je navíc i vzduchotěsný a vodotěsný. Pájení rozdělujeme podle teploty tavení pájky na: 1) Pájení měkké – použitá pájka má bod tání nižší než 500°C, použití v elektrotechnice a běžných domácích prací 2) Pájení tvrdé – bod tání pájky je vyšší než 500°C Pomůcky k měkkému pájení 1) Zdroj tepla – páječka, pájedlo Pájedlo se skládá z pájecího hrotu, zdroje tepla a rukojeti. Pájecí hrot je vyroben z mědi a shromažďuje se v něm teplo, které pak ohřívá pájené místo a taví pájku. Nejrozšířenějšími pájedly pro měkké pájení jsou elektrická pájedla. Pro drobné spoje se používá transformátorové pájedlo (trafopáječka) s příkonem 100 W nebo 150 W. Pro pájení větších součástí se používají elektrická pájedla s hrotem ohřívaným topnou spirálou s příkonem od 60 W do 500 W. Mezi velmi dobře pájitelné kovy patří měď a její slitiny, zlato, stříbro, zinek a ocelový plech, který lze danými kovy pokovit. Při pájení ocelového plechu je nutné používat pájecí vody a kyseliny. Ve školních dílnách je z důvodu náročnějšího postupu vhodné vyhýbat se pájení hliníku. 2) Spojovací kov – pájka, většinou se vyrábí ze slitiny cínu a olova v podobě drátů či tyčí. 3) Tavidlo a) Kalafuna b) Pájecí pasta c) Pájecí vody a laky - chlorid zinečnatý ,,Obsahuje-li pájka více než 50% cínu, její teplota tavení se pohybuje v rozmezí 180°až 220°C. Jako tavidlo se používá kalafuna, pájecí pasta nebo pájecí voda. Obsahuje-li pájka více než 50% olova, teplota tavení stoupá až 280°C. Jako tavidlo se používá pájecí voda, která efektivně čistí materiál i od koroze. Pájka se dodává v podobě trojhranných tyčí.‘‘14
14
STIBOR, K. a kol. Praktikum materiálů a technologie kovů. Brno: MU, 2003. 97 s, ISBN
80-210-3077-1
52
Obr. 72. Elektrická páječka (vlevo), trafopáječka a pájecí hrot z měděného drátu (vpravo)
Tvrdé pájení se používá v oblastech, kde se vyžaduje pevný spoj vyšších mechanických vlastností a v silnoproudé elektronice. Používají se mosazné, měděné a stříbrné pájky a z tavidel nejčastěji borax. Teplota tavení těchto pájek je 600°C až 800°C. Roztavená pájka vyplňuje mezeru mezi spojovanými materiály. Kovy se při pájení neroztavují, ale pouze zahřívají. Roztavená pájka proniká do prohřátého povrchu spojovaných součástí. Ochlazením nabývá spoj pevnost. Základní pokyny a zásady správného pájení 1) Pájený materiál musí být před pájením důkladně očištěn a zdrsněn pilníkem nebo brusným papírem. 2) Pájené součásti by měly být řádně zafixovány. 3) Pájecí hrot musí být pokryt tenkou vrstvou pájky. Ideální je, pokud jsou i obě spojované součásti předem pocínované. 4) Abychom při zahřívání povrchů spojovaných součástí zamezili jejich okysličování, které brání vytvořit spoj, potíráme je před pájením tavidlem. Teprve pak můžeme začít pájet. 5) Na pájené místo přitiskneme hrot pájedla a postupně přidáváme potřebné množství pájky, přičemž doba pájení by neměla přesáhnout dobu 5 sekund. Za tuto dobu musí páječka pájené materiály řádně prohřát a následně roztavit pájku, která zaplní spoj. 6) Po oddálení hrotu necháváme pájené místo pozvolna vychladnout a nehýbeme s ním. Vlivem prudkého zchlazení či posunu spojovaných součástí by mohlo dojít ke studenému spoji, kvůli kterému by spoj po krátkém čase povolil. 7) Při použití pájecí kapaliny nebo pasty daný spoj opláchneme vodou, jejich zbytky by jinak narušovaly povrch materiálu. 8) Během pájení se na hrotu páječky vytváří nečistoty, které je nutné po dokončení pájení očistit např. pilníkem či smirkovým papírem.
53
Zásady bezpečnosti při pájení 1) Pracujeme s pájedlem, které je v dobrém technickém stavu, zamezíme tím tak možnost úrazu elektrickým proudem či popálení. 2) V průběhu pájení odvětráváme pracoviště. 3) Chráníme si oči, pokožku i oděv před potřísněním tavidlem. 4) Pájecí hrot je zahřátý a nesmíme se jej proto dotýkat rukou. 5) Rozehřáté pájedlo odkládáme výhradně na kovový stojánek nebo na jinou nehořlavou podložku, zamezíme tím možnosti vzniku požáru. 6) Elektrické pájedlo necháme zapojeno pouze po dobu potřeby, po skončení práce jej nezapomeneme odpojit ze zdroje napětí.
54
4. Náměty výrobků 4.1.
Háček
Náčrt:
Účel: Vyzkoušení si následujících metod zpracování drátu a vyrobení si vlastního výrobku pro osobní užití. Druhy zpracování: orýsování, řezání, pilování, ohýbání Materiál: Drát ø2,8 a délky 185mm Nástroje a pomůcky: ocelové měřítko, rýsovací jehla, kulatina ø15 a 20, kladívko, pilka na železo, pilník Postup výroby: 1. Prvním krokem je orýsování a uřezání rozvinuté délky drátu 185 mm. Následně zapilujeme ostré hrany.
55
2. Konec drátu upneme do svěráku tak, aby byl těsně za průměrem kulatiny.
3. Drát kolem kulatiny těsně obtočíme s mírným přesahem.
4. Abychom vyrovnali roviny drátu, sevřeme obtočený konec drátu do svěráku.
56
5. Stejný postup opakujeme pro druhý konec drátu a opět jej vyrovnáme sevřením ve svěráku.
Hodnocení: 4. Po orýsování a řezání 5. Po zapilování a prvním ohnutí 6. Po druhém ohnutí a následné konečné úpravě výrobku
57
4.2.
Miska
Náčrt:
Účel: Vyzkoušení si následujících metod zpracování plechu a vyrobení si vlastního výrobku pro osobní užití. Druhy zpracování: orýsování, stříhání, pilování, ohýbání, pájení Materiál: Plech tloušťky 1mm. Nástroje a pomůcky: ocelové měřítko, rýsovací jehla, nůžky na plech, pilník (plochý, trojúhelníkový), páječka Postup výroby: 1. Pokud daný polotovar odebíráme z tabule plechu, z důvodu úspory materiálu a zamezení zbytečného odpadu, začínáme rýsovat na jeho okraji. Orýsování provedeme včetně čar pro odstřihnutí rohů a čar pro ohyb.
58
2. Orýsovaný plech vystřihneme.
3. Dále vystřihneme rohy.
4. Následně polotovar upneme do svěráku, trojúhelníkovým pilníkem zapilujeme drobnou nerovnost stran a srazíme ostré hrany.
59
5. Takto vytvořené strany k sobě pomocí ohýbacích kostek ohneme tak, aby k sobě jednotlivé strany navzájem přiléhaly.
6. Po přilehnutí všech stran můžeme začít pájet.
7. Pájené spoje začistíme pilníkem.
Hodnocení: 1. Po orýsování 2. Po zastřižení a zapilování. 3. Po ohnutí 4. Po následné konečné úpravě výrobku po pájení 60
4.3.
Šroub
Náčrt:
Účel: Vyzkoušení si následujících metod zpracování tyčoviny a vyrobení si vlastního výrobku pro osobní užití. Druhy zpracování: orýsování, řezání, pilování, řezání vnitřního a vnějšího závitu Materiál: Tyčovina plná: kruhová ø8, čtvercová délka strany 15mm Nástroje a pomůcky: ocelové měřítko, rýsovací jehla, pilka na železo, pilník, důlčík, kladívko, vrtačka s vrtákem velikosti M6,5, vratidlo pro závitník se závitníkem velikosti M8, vratidlo pro závitová očka s očkem velikosti M8. Postup výroby: 1. Nejprve si na kruhové tyčovině orýsujeme celkovou délku 60 mm a následně i délku pro oba závity.
61
2. Řežeme na vnější straně budoucího polotovaru.
3. Uřezaný polotovar upneme mezi čelisti svěráku a srazíme hrany.
4. Pokračujeme s řezáním závitu, přičemž dodržujeme jeho zásady - dodržujeme lámání třísky a promazáváme olejem. Při dokončení obou závitů vše očistíme od třísek a mastnoty.
62
5. Výrobu dvou matic ze čtvercové tyčoviny provádíme tak, že si nejprve orýsujeme a uřežeme rozměry pro jednu matici a teprve potom pro matici druhou.
6. Dále zapilujeme otřepy hran, narýsujeme si střed děr a důlčíkem vyrazíme menší důlek.
63
7. Vyvrtáme otvor, který následně upravíme pilníkem nebo větším vrtákem pro náběžnou hranu závitníku.
8. Při řezání vnitřních závitů postupujeme obdobně jako u vnějších.
64
9. Po dokončení řezání závitů vše důkladně očistíme od mastnoty a třísek.
Hodnocení: 1. Po orýsování 2. Po řezání a zapilování. 3. Po vyřezání závitů a následné konečné úpravě výrobku
65
5. Závěr Práce může sloužit jako podpůrný materiál při přípravě na výuku vyučujícímu praktických činností na základní škole. Na základě této práce je vyučující schopen popsat jednotlivé druhy ručního nářadí, vysvětlit jednotlivé technologické postupy při zpracování kovových materiálů a obeznámit žáky s bezpečností na pracovišti. Žáci jsou tak vedeni k získání základů nejen pro řemeslné povolání, ale jsou schopni poradit si i s menšími domácími pracemi, kde je zásadní výběr správného nástroje, správného pracovního postupu a bezpečnost při práci. Měli by také získat kladný vztah k práci, ke spolupráci a k vytváření materiálních hodnot. Při vytváření výrobků by měli být schopni samostatně přemýšlet a pracovat efektivně a hospodárně. Práce se skládá z teoretické a praktické části. První kapitola teoretické části se zabývá didaktikou upozorňující na nutnost technické výchovy na základních školách. Druhá kapitola, členěná do devíti podkapitol, se zaměřuje na zásady tvorby technické dokumentace jakožto základu pracovního postupu výroby, popis jednotlivých nářadí a základních technologií pro ruční práci s kovy, které by měl být schopen zvládnout každý absolvent základní školy. U jednotlivých technologií ručního zpracování kovů jsou rozebrány zásady pracovního postupu a bezpečnosti při práci. Praktická část obsahuje navržené a rozfázované výrobní postupy výrobků včetně fotodokumentace a výkresové dokumentace. Výkresové dokumentace uvedených i dalších námětů výrobků jsou přiloženy v příloze. Výrobky jsem volil tak, aby byli z různorodého a lehce dostupného materiálu, nebyly náročné na zpracování a doba výroby zahrnovala jednu až dvě dvouhodinové výuky praktických činností.
66
6. Seznam použité literatury B & B elektro [online]. Benešov, 2012 [cit. 21.2.2013]. Dostupné z: http://www.bbelektro.cz/elektricka-trafo-pajka-100w/d-128317/ Brána-bydlení.cz. EXNEROVÁ, Vlaďka. Aby byl váš vrták stále ostrý [online]. 2010 [cit. 23.2.2013]. Dostupné z: http://www.brana-bydleni.cz/aby-byl-vas-vrtak-stale-ostry/ BRANT, Jiří. Vzdělávací oblast Člověk a svět práce v rámci RVP ZV. In: [online]. 2004 [cit. 14.4.2013]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/s/Z/46/VZDELAVACI-OBLAST-CLOVEK-A-SVETPRACE-V-RAMCI-RVP-ZV.html/
ČERNÝ, František. Nářadí pro řemeslníky [online]. 2012 [cit. 10.2.2013]. Dostupné z: http://frantisekcerny.eu/obchod/znackovaci-naradi/174-rysovaci-jehla-spicka.html ČIHÁK, Radovan. RR NÁŘADÍ [online]. Praha, 2010 [cit. 2013-02-28]. Dostupné z: http://www.rr-naradi.cz/rejsek-dvousinkovy-s-aretaci DesignTech: otevřený publikační portál věnovaný nejen CA technologiím. KLETEČKA, Jaroslav. Autodesk Inventor a týmové řešení projektů, 13. díl [online]. 2007 [cit. 13.2.2013]. Dostupné z: http://www.designtech.cz/c/plm/autodesk-inventor-13-dil.htm DUFKA, Jaroslav. Práce s kovy: dělení, obrábění, tváření a spojování kovů v domácí dílně. Praha: Grada, 2002, 83 s. ISBN 80-7169-755-9. ELEKTRO-KOVO MARTIN. Dobré náradie: To najlepšieprevašuzáhradu, dielňu, profesiu... [online]. 2008-2012 [cit. 23.2.2013]. Dostupné z: http://www.dobrenaradie.sk/product_info.php/products_id/3173?osCsid=f9ejkfolj241hup50ohvb4 gnl6 FÁBER, Vojtěch. Protokol o laboratorním cvičení [online]. 2011 [cit. 8.2. 2013]. Dostupné z: http://www.blog.faberweb.cz/soubory/dokumenty/2-mereni-zavitu-sroubu-zavitovymmikrometrem.pdf FORCH [online]. 2012 [cit. 10.2.2013]. Dostupné z: http://www.foerch.cz/product.aspx?p=7dfc2cdb-c3a9-4044-bcf3-3c7b018dad2a&g=f50c05d4ed23-49f9-974e-300d35c2af1f FRIEDMANN, Zdeněk. Didaktika technické výchovy. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 92 s. ISBN 80-210-2641-3.
67
HAPEO. Strojírenství: engineering [online]. Stavba a provoz strojů – 2. ročník Rozebiratelné spoje. 2007 [cit. 15.2.2013]. Dostupné z: http://www.strojirenstvi.wz.cz/sps/rocnik2/01.php Heureka! [online]. Miton Media, a.s, 2000-2013 [cit. 10.2.2013]. Dostupné z: http://mericiuhlomery.heureka.cz/fachmann-pokosnik-hybny-prenaseni-uhlu-0-340/ HKMkalibra s.r.o. [online]. 2011 [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://www.hkmkalibra.cz/mikrometr-trmenovy-mech-kinex KLETEČKA, Jaroslav a Petr FOŘT. Technické kreslení. Brno: Computerpress, a.s., 2007, 252 s. ISBN 978-80-251-1887-0. KOVONÁSTROJE [online]. 2012 [cit. 10.2.2013]. Dostupné z: http://www.kovonastroje.cz/de/Messgerate/Messwerkzeuge-WinkelmesserZirkel/Kruzitka/Kovove-kruzitko-310mm-s-pruzinou.html Hofman elektro [online]. 2012 [cit. 21.2.2013]. Dostupné z: http://www.elektrohofman.cz/cz-detail-783486-pajecka-ir200-200w.html Husqvarna [online]. Praha, 2008-2011 [cit. 16.2.2013]. Dostupné z: http://www.husqvarna.com/cz/accessories/product-accessories/nastroje-na-brouseni/plochepilniky/ KAXL S.R.O. HOBY NÁŘADÍ.cz. [online]. 2012 [cit. 22.2.2013]. Dostupné z: http://www.hobynaradi.cz/cs/zavitniky/7284-drzak-zavitoveho-ocka-pro-zavitova-ocka-s-vnejsimprumerem-38mm-nebo-45mm-extol-premium-8595126927543.html KUDO.cz: Internetové nákupní centrum. KUDO.CZ. [online]. 2011 [cit. 23.2.2013]. Dostupné z: http://www.kudo.cz/cs/eshop/produkty/elektricke-naradi/vrtacky/stojanovevrtacky/7124-stojanova-vrtacka-powerplus-350w-pow302-akce?item=10137 Landsmann: nářadí a nástroje [online]. 2013 [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://www.landsmann.cz/new/default.asp?cls=stoitem&stiid=76398 LUTOMA S.R.O. LUTOMA. [online]. 2013 [cit. 22.2.2013]. Dostupné z: http://eshop.lutoma.cz/maticovy-zavitnik-s-kratkou-stopkou-m7-iso1-csn-223070 MAJOR, Pavel, BENEŠOVÁ, Jitka.Pracovní vyučování: Technické práce v 7. ročníku základní školy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990, 96 s. ISBN 80-04-24646-X.
68
MAMICA, Jiří. Shop-Naradi.cz [online]. Praha, 2012 [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://www.shop-naradi.cz/svorka-truhlarska-80-x-300-mm-tuv-gs/d-71351/ MOSER, Miroslav. Základy CAD systémů [online]. 2009 [cit. 13.2.2013]. Dostupné z: http://www.math.muni.cz/~xmoser/2009CAD/pr08.html MOŠNA A KOLEKTIV, František. Úvod do studia základů techniky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989, 255 s. ISBN 80-7066-037-6. MOŠNA A KOLEKTIV, František. Praktické činnosti pro 6.-9. ročník základních škol: Práce s technickými materiály. Praha: Nakladatelství Fortuna, 1997, 104 s. ISBN 80-7168-468-6. Mountfield [online]. 2013 [cit. 16.2.2013]. Dostupné z: http://www.mountfield.cz/rukojetpilniku-1PIZ9012.html NaradiOnline.cz: Největší internetová prodejna elektrického nářadí [online]. 2013 [cit. 23.2.2013]. Dostupné z: http://www.naradionline.cz/jak-vybrat-elektrickou-vrtacku/ NÁŘADÍ SLAVKOV S.R.O. Nářadí-nástroje: Nářadí Slavkov [online]. 2013 [cit. 23.2.2013]. Dostupné z: http://www.azvercajk.cz/16376-narex-naradi/20620-aku-vrtacka-asv-14ea-1-3ah-li-lon-narex-648645/ Obchodní-dům.cz [online]. 1998-2013 [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://www.obchodnidum.cz/sverak-festa-125mm/z287487/ Práce s kovem [online]. 2010 [cit. 31.1.2013]. Dostupné z: http://ucivozs.sweb.cz/kov.htm Práce s materiály [online]. 2006 [cit. 31.1.2013]. Dostupné z: http://www.modding.cz/?p=42 PRODEJ NÁŘADÍ: profi a hoby nářadí za skvělé ceny! [online]. 2012 [cit. 31.1.2013]. Dostupné z: http://www.gola-sada-tona.cz/sekace/44885-z-seka-zamplochy-101300.html PRODEJ NÁŘADÍ: profi a hoby nářadí za skvělé ceny! [online]. 2012 [cit. 31.1.2013]. Dostupné z: http://www.gola-sada-tona.cz/sekace/94631-seka-kiovy-150-mm-233360.html PRODEJ NÁŘADÍ: profi a hoby nářadí za skvělé ceny! [online]. 2012 [cit. 31.1.2013]. Dostupné z: http://www.gola-sada-tona.cz/vysecniky/76593-vysenik-tyovy.html Profesionální vybavení pro servis a dílnu‚ zahradní technika‚ kompresory [online]. 2013 [cit. 10.2.2013]. Dostupné z: http://www.dovavanik.cz/Kladiva---palicky---sekace-.html
69
PROFI NÁŘADÍ A STROJE [online]. 2012 [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://profi-naradistroje.cz/sverky-g/8706-sverka-g-litinova-light-duty-100mm-675kg-senator.html PROFI ODĚVY CZ [online]. 2006-2013 [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://www.profiodevy.cz/produkty/515/260203-uhelnik-ht-profi-v-30-p/#!prettyPhoto PRONAR S.R.O. PRONAR: Nářadí, nástroje, brusiva, měřidla. [online]. Olomouc, 2012 [cit. 22.2.2013]. Dostupné z: http://www.pronar.cz/zavitnik-sadovy-rucni-m10-sada-ean352-020010+SADA-skup314.php PRONAR S.R.O. PRONAR: Nářadí, nástroje, brusiva, měřidla. [online]. Olomouc, 2012 [cit. 31.1.2013]. Dostupné z: http://www.pronar.cz/sekac-krizovy-200mm-kryt-ean106-200++PVC-skup156.php První hanácká BOW [online]. Olomouc, 2005-2012 [cit. 7.2.2013]. Dostupné z: http://www.bow.cz/produkt/3816002-pakove-nuzky-na-plech-bss-1250-e/ PŘEMYSL, Engel, MALOTOVÁ, Helena, NOVOTNÁ, Olga. Udělej si sám. Praha: Knižní klub ve spolupráci s nakaldatelstvím Ikar s.r.o., 1995, 480 s. ISBN 80-85944-06-5. RODKOVÁ, Romana. SPS STROJNICKÁ VSETÍN. Technické zobrazování 2D. [online]. 2012 [cit. 15.4.2013]. Dostupné z: http://rodkovar.webzdarma.cz/2012/10/Technicke-zobrazovani.html
ROSTEX: Český výrobce bezpečnostního a dveřního kování [online]. Vyškov, 2012 [cit. 31.1.2013]. Dostupné z: http://www.rostex.cz/eshop-nuzky-na-plech-vystrihove-250-mm-2344504.html RR nářadí [online]. Praha, 2010 [cit. 16.2.2013]. Dostupné z: http://www.semarplus.cz/cs/obrabeci-a-tvareci-stroje/katalog/zakruzovacky-plechu-rucni424/rucni-zakruzovacka-plechu-rbm-1030-10-4276 RR nářadí. [online]. Praha, 2010 [cit. 22.2.2013]. Dostupné z: http://www.rrnaradi.cz/vratidlo-na-zavitniky-csn-24-1126-2-4-5 Rychlokurz technologie ručního osazování plošného spoje: [online]. 2010 [cit. 21.2.2013]. Dostupné z: http://watt.feld.cvut.cz/vyuka/BP1/slaboproud/osazovani_cz.htm SEMAR: Profesionální nářadí a nástroje [online]. 2008 [cit. 18.2.2013]. Dostupné z: http://www.semarplus.cz/cs/obrabeci-a-tvareci-stroje/katalog/zakruzovacky-plechu-rucni424/rucni-zakruzovacka-plechu-rbm-1030-10-4276 SCHEJBAL A SLANÝ. Schejbal [online]. 2002 [cit. 7.2.2013]. Dostupné z: http://schejbal.cz/stolni.htm 70
STIBOR, K. a kol. Praktikum materiálů a technologie kovů. Brno: MU, 2003. 97 s, ISBN 80-210-3077-1 Svářečky - obchod.cz [online]. David-Studio.net. 2008 [cit. 18.2.2013]. Dostupné z: http://www.svarecky-obchod.cz/kovoobrabeci-stroje/ohybacky-profilu-a-trubek/2454-rucniohybacka-plechu-fsbm-1020-25-e.htm Šimek: proficentrum [online]. 2012 [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://www.simek.eu/z46391-uhlomer-120mm-oblouk-80mm ŠKÁRA A KOLEKTIV, Ivan. Aplikace techniky. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1998, 90 s. ISBN 80-210-1820-8. ŠKÁRA A KOLEKTIV, Ivan. Technické práce. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1986, 112 s. Uni-max.cz [online]. Praha, 1996-2013 [cit. 8.2.2013]. Dostupné z: http://www.unimax.cz/strojni-sverak-102/d/ ŠTĚPÁNEK, Jan. Pctuning. Casemodding: Spojovací materiály [online]. 2008 [cit. 22.2.2013]. Dostupné z: http://pctuning.tyden.cz/navody/upravy-modding/12108-casemoddingspojovaci_materialy?start=3 UŽIVATEL B89. Rozpad.cz [online]. Uherské Hradiště, 2011 [cit. 7.2.2013]. Dostupné z: http://rozpad.cz/forum/viewtopic.php?f=13&t=75 VINTR, Jiří. Technická praktika. Č. Budějovice: Pedagogická fakulta JU, 1992, 130 s. ISBN 80-7040-056-0. VOJSLAVSKÝ, Roman. Nářadí-shop.cz: Roman Vojslavský [online]. 2013 [cit. 23.2.2013]. Dostupné z: http://naradi-shop.cz/ostatni/sklicidla/obycejne/sklicidlo-do-vrtacky-1-5-13-0mm-1-220unf/ Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. 2013 [cit. 20.2.2013]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%BDt ZAdmin. Elektrické nářadí.com. Ruční vrtačka (Hand Drill) [online]. 2010 [cit. 23.2.2013]. Dostupné z: http://xn-42cgal8ik4ec0c4bd5hxeg.com/%E0%B8%AA%E0%B8%A7%E0%B9%88%E0%B8%B2%E0% B8%99%E0%B8%A1%E0%B8%B7%E0%B8%AD-hand-drill.html
71
