MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ MEZINÁRODNÍ POLITOLOGICKÝ ÚSTAV EDIČNÍ ŘADA SBORNÍKY SVAZEK Č. **

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ MEZINÁRODNÍ POLITOLOGICKÝ ÚSTAV — EDIČNÍ ŘADA SBORNÍKY SVAZEK Č. **

EVROPEIZACE Nové téma politologického výzkumu

BŘETISLAV DANČÁK; PETR FIALA; VÍT HLOUŠEK (EDS.)

Masarykova univerzita v Brně Mezinárodní politologický ústav Brno 2005

5

OBSAH

OBSAH

Předmluva ................................................................................................... 9 BŘETISLAV DANČÁK, PETR FIALA, VÍT HLOUŠEK 1. Evropeizace:pojem a jeho konceptualizace .......................................... 11 STANISLAV BALÍK 2. Modely exekutivních koalic na komunální úrovni ............................... 26 Publikace vychází s finanční podporou Konrad-Adenauer-Stiftung, zastoupení v Praze

LADISLAV CABADA 3. Evropeizace slovinských politických stran........................................... 40 ONDŘEJ CÍSAŘ 4. Europeizace a obhajoba zájmů: základy analytického rámce............... 54 JAROSLAV ČMEJREK 5. Specifika komunální politiky v malých obcích ČR .............................. 72 BARBORA GÁBELOVÁ-JANČÍOVÁ 6. Bezpečnostné priority SR rok po vstupe do NATO a EÚ ..................... 88 VLASTIMIL HAVLÍK 7. Euroskeptické politické strany v Dánsku.............................................. 96 ROMAN CHYTILEK 8. České senátní volby. Podněty, výsledky, alternativy .......................... 105 JAROSLAV JAKŠ 9. Europeizace – šance nebo hrozba? Členské státy a architektura EU ... 116 PETR JÜPTNER 10.Europeizace a komunální politické myšlení ...................................... 125

© **********, 2005 ISBN: 80-210-****-*

PETR KANIOK 11. Vznik Červnové kandidátky jako důsledek tendencí švédské evropské debaty .......................................................... 134

6

EVROPEIZACE

RADEK KHOL 12. Europeizace bezpečnostní a obranné politiky ČR ............................ 145 PETR DRULÁK, LUCIE KÖNIGOVÁ, PETR KRATOCHVÍL 13. Jak si stojí česká paradiplomacie? Podíl obecních a krajských samospráv na zahraniční politice ČR ......... 150 MARTIN JAKUBEK, PETER KOPECKÝ 14. Neškodí imidžu europeizácie tzv. demokratický deficit? ................. 166

OBSAH

7

PŘEMYSL ROSŮLEK 24. Europeizace Střední Evropy prostřednictvím koncepce lidských práv se zvláštním zřetelem na práva (etnických/národnostních) menšin .......................................................... 295 JAN ROVNÝ 25. Struktura evropské stranické politiky a její vliv na funkce a motivace politických stran na evropské úrovni.................................... 302

VLADIMÍR KRIVÝ 15. Slovensko: prvé voľby do Európskeho parlamentu.......................... 175

MAREK RYBÁŘ 26. Politické strany, európska integrácia a euroskepticizmus na Slovensku ........................................................... 323

MICHAL KUBÁT 16. Evropeizace a polské politické strany............................................... 191

HUBERT SMEKAL 27. Europeanizace práva ......................................................................... 344

JÁN LIĎÁK 17. Europeizácia a moslimská menšina v Európe................................... 207

VLADIMÍR SRB, PETRA HIRTLOVÁ 28. Evropa a politické vědy .................................................................... 365

LUKÁŠ LINEK, PAT LYONS 18. Přesuny voličů ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004 v České republice: Testování některých implikací teorie národních voleb druhého řádu ...................................................... 216

PIOTR SULA 29. Euro-scepticism in the party system of Poland................................. 369

MAREK LOUŽEK 19. Evropeizace – užitečný nebo módní pojem? .................................... 243 DAN MAREK 20. Regionální politika a decentralizace české politiky po vstupu do EU...................................................................................... 253 MIROSLAV MAREŠ 21. Soudobá stranickopolitická reprezentace eurokomunismu............... 263 BĚLA PLECHANOVOVÁ 22. Ústavní smlouva a proces europeizace v nových členských státech EU. Možnost použití konceptu evropeizace pro analýzu procesu přijetí ústavní smlouvy a procesu rozšíření ............................... 272 MICHAEL ROMANCOV 23. Geopolitické aspekty rozšíření EU ................................................... 284

JAN ŠKALOUD 30. Vznik a zánik politických stran......................................................... 381 LUKÁŠ VALEŠ 31. Problematika EU v činnosti české komunální politiky..................... 386 HANA VYKOUPILOVÁ 32. Eurofederalismus v politice evropských politických stran ............... 400 MAREK ŽENÍŠEK 33. Úspěch mimoparlamentních či malých politických stran při použití proporční volební techniky ve volbách do EP: Případová studie Spojeného království Velké Británie a Severního Irska..................................................................................... 410

9

PŘEDMLUVA

PŘEDMLUVA

Tato publikace představuje v českém prostředí ojedinělý a vlastně i první rozsáhlejší pokus vymezit a v českém prostředí konceptualizovat pojem evropeizace. Texty shromážděné v předkládaném sborníku jsou výstupy ze stejnojmenné konference, kterou uspořádal 14. – 15. dubna 2005 Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity v Brně ve spolupráci s Konrad-Adenauer-Stiftung, zastoupení v Praze. Tato konference si vytkla za cíl nejen určit základní obrysy výzkumu problematiky evropeizace v české politice, ale zároveň představovala určité sympózium, které shromáždilo na jednom místě nejen špičkové české badatele v oblasti politických věd, ale také hosty ze zahraničí. Jedním z průvodních jevů výzkumu fenoménu evropeizace v zemích západní Evropy a Spojených státech amerických je velká tématická pestrost výzkumných polí a úkolů. Tuto pestrost reflektovala nejen konference, ale zůstává zachována i v předkládané publikaci. Evropeizace se tak představuje jako jev, který je nutno zkoumat z hlediska politické teorie, komparativní politologie, evropských studií i mezinárodních vztahů. Vzhledem k určité přetrvávající roztříštěnosti pojmového aparátu a obsahového ujasnění konceptu evropeizace jsme rezignovali na vytváření širších tématických celků a příspěvky jsme seřadili v abecedním pořadí podle příjmení autorů. Jsme potěšeni, že konference na relativně nové badatelské téma připoutala pozornost doslova všech generací českých politoložek a politologů. Je to pro nás známkou významu, které toto téma, jež představuje zároveň jednu ze silných výzev brněnské politologické školy obecně, v české politické vědě má. Doufáme, že ke kultivaci výzkumného pole evropeizace přispěje i tento sborník. Břetislav Dančák, Petr Fiala, Vít Hloušek

10

EVROPEIZACE

11

EVROPEIZACE: POJEM A JEHO KONCEPTUALIZACE

1. EVROPEIZACE: POJEM A JEHO KONCEPTUALIZACE* BŘETISLAV DANČÁK , PETR FIALA, VÍT HLOUŠEK** Europeanization: The term and its conceptualization Abstract: Article deals with general notion of Europeanization. The authors try to cover particular meanings that are given to this concept by academic community. Most important meaning of Europeanization is, however, connected to mutual processes of influence between European Union level and domestic level of particular European countries. We can argue that not only EU-member countries are involved in these processes but in some extent also candidate countries as well as non-participating countries. They have to cope with challenges of European integration process, at least in the field of particular policies that are affected by changing policies of the EU. We can observe certain tendencies of prevailing policy-oriented research in the framework of broad Europeanization concept. Thus one of the aims of presented article is to examine potential of Europeanization issue in comparative politics oriented research. Particular conceptual problems of Europeanization (such as normative aspects of the concept, methodological insufficient approaches, problematic selection of case studies) are further discussed. Article argues that research in polity and especially politics fields are necessary to be extended and more proper theoretical and methodological framework should be developed. It concludes with list of potential topics of comparative politics oriented research.

Keywords: Europeanization; methodology; conceptualization; comparative politics; policy; polity; politics; political sciences * Tento článek byl zpracován v rámci projektu Političtí aktéři v procesu evropeizace a internacionalizace politického prostoru ČR Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (kód 1J 002/04-DP1).

PhDr. Břetislav Dančák, Ph.D. – ředitel Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně ([email protected]); Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D. – rektor Masarykovy univerzity v Brně, ředitel Institutu pro srovnávací politologický výzkum Fakulty sociálních studií MU ([email protected]); PhDr. Vít Hloušek, Ph.D. – zástupce ředitele Mezinárodního politologického ústavu MU ([email protected]); autoři přednášejí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU. **

12

EVROPEIZACE

V souvislosti s procesy evropské integrace a se změnami, které v politické oblasti přinesl konec studené války, došlo k celé řadě změn, které se dotýkají politických systémů evropských zemích v oblastech polity, politics i policy. Před srovnávací politologií tak vyvstal nelehký úkol reagovat na tyto změny, analyzovat je a dát jim adekvátní konceptuální rámec. Jedním z nejvýznamnějších tlaků, kterým jsou současné evropské politické systémy vystaveny (západoevropské stejně tak jako středoevropské, v případě jihovýchodní Evropy je tato skutečnost poněkud sporná), je tlak plynoucí z procesů evropské integrace. V poslední době se stále častěji začíná v souvislosti s výše naznačenými změnami používat pojmu „evropeizace“1. Podobně jako s celou řadou jiných nových pojmů užívaných v politické vědě podléhá i tento pojem teprve pozvolnému formování a upřesňování svého obsahu. Pokud srovnáme výskyt pojmu „evropeizace“ v sociálních vědách, pozorujeme, že termín sice byl využíván již v 80. letech a v letech 90., avšak k dramatickému nárůstu používání tohoto označení došlo až od roku 1999 (Featherstone 2003: 5). Fenomén evropeizace se dnes stává pomalu ale jistě rovněž běžkou součástí českých výzkumů v oblasti politologie, mezinárodních vztahů a evropských studií. Přístupy i směry bádání přitom odpovídají naznačené pluralitě, o čemž ostatně podává výmluvný přehled i předkládaný sborník, jehož tématická šíře se dotýká evropeizace stranických systémů, politických systémů na národní rovině i rovině EU, volební problematiky, mezinárodních a bezpečnostních vazeb i problematiky pojmového aparátu politické vědy v této komplikované a nové oblasti. V tomto uvozujícím příspěvku se zaměříme na různý význam, který je pojmu „evropeizace“ přikládán, pokusíme se provést určitý elementární přehled jeho používání a na závěr se pokusíme konceptualizovat tento pojem tak, aby byl použitelný při výzkumu politických systémů v souvislosti s vzájemným ovlivňováním evropské a domácí2 roviny politiky ve všech jejích dimenzích. O složitosti debaty vypovídá ilustrativně již pojmový zmatek. V českém prostředí se lze setkat s pojmy „evropeizace“, „evropeanizace“, „europeizace“ i „europeanizace“. Podobně nejasná je terminologie i v anglosaském prostředí, kde je výskyt pojmů „europeization“ a „europeanization“ zhruba v poměru 1:1 s mírnou převahou druhého označení. V německém jazykovém prostředí je jasně preferovaným pojmem „Europäisierung“, v polském „europeizacja“. Každopádně se preferovaná česká podoba tohoto neologismu stále ještě dotváří. Z toho důvodu rovněž respektujeme ve sborníku označení, který pro fenomén evropeizace preferují jednotliví autoři. 1

2 V následujícím textu budou používány pojem „domácí“ a „národní“ jako synonymní pojmy označující vnitrostátní politické procesy a struktury. Pro účely tohoto článku jsou


13

1.1 Mnoho „tváří“ evropeizace Již bylo naznačeno, že konceptu evropeizace se privilegovaně používá v souvislosti s tím, jak se mění domácí politické instituce a procesy a konkrétní politiky evropských zemí v souvislosti s procesem evropské integrace (srov. Radaelli 2000). Takto zaměřený výzkum probíhá již dvě desítky let a pozvolna se posunuje z oblasti případových studií singulárních jevů a parciálních vztahů do prostředí komplexního komparativně pojatého politologického výzkumu. (Haverland 2003: 1) Toto pojetí není ovšem jediné a v následujícím textu bude poukázáno na řadu jiných vnímání procesu evropeizace. Nelze se přitom omezit pouze na oblast klasické politologie, neboť koncept evropeizace je rozpracován v řadě jiných společenskovědních disciplín. Základní přehled podává tabulka na následující straně, aniž by si činila nárok na úplnost.3 Pouze některé z těchto konceptů budou blíže komentovány. Podle amerických antropologů Johna Bornemana a Nicka Fowlera je nová úroveň evropské integrace výsledkem reakcí na destruktivní důsledky první a druhé světové války. Následkem těchto válek zůstala Evropa rozdělena v etapě studené války na západní a východní blok. Procesy amerikanizace západní Evropy a sovětizace Evropy východní byly po rozpadu bipolarity studené války nahrazeny procesem evropeizace. Tento proces, který podle uvedených amerických antropologů v současné době akceleruje, má v zásadě dvě dimenze: teritoriální a lidskou (obyvatelé Evropy). Evropa stojí po konci bipolárního světa před úkolem definovat znovu sebe samu a to jak vůči mezinárodnímu prostředí (tento aspekt ponecháme pro účely tohoto textu stranou), tak „dovnitř“. Evropeizace „dovnitř“ je v podstatě ztotožňována s Evropskou unií, její organizací a administrativní mocí. Stále více se podle Bornemana a Fowlera stává evropská integrace cílem sama o sobě a působí jako síla, která se snaží zastoupit oddělené procesy utváření národa (nation-making) a zároveň prosazuje akceptování „pan-evropských“ standardů. Obě tyto snahy samozřejmě provokují reakce. (Borneman, Fowler 1997: 487–489) různé konotace těchto pojmů nepodstatné a budou proto libovolně zaměňovány ani nebude přihlédnuto ke skutečnosti, že zdaleka ne všechny evropské státy lze označit v úzkém slova smyslu jako „národní“. Objevily se dokonce i pokusy konceptualizovat evropeizaci na úrovni všedního života (Vogt 2005), existuje i článek, který používá slovo evropeizace pro popis změny pijáckých návyků Islanďanů po zrušení zákazu konzumace piva (Olafsdottir, Gudmundsdottir, Asmundsson 1997). 3

14

EVROPEIZACE

Tabulka 1: Roviny evropeizace rovina

základní charakteristika

související procesy

historická

pronikání Evropanů do zámoří

koloniální expanze; christianizační pokusy; snaha o kulturní asimilaci či standardizaci; částečná proměna sociokulturních a sociopolitických habitů

mezinárodní

nová definice role Evropy v současném mezinárodním prostředí

vymezení se vůči USA, Rusku, Blízkému Východu, asijským zemím atd; snaha o unifikaci evropské zahraniční a bezpečnostní politiky; tendence Evropské unie identifikovat se jako Evropa, vystupovat za celou Evropu

osobní

vytváření a přijímání evropské identity

spíše spekulativní a futuristicky orientovaný proces náhrady či skutečného doplnění komunální, regionální, národní a státní identity evropskou identitou

mezinárodního omezování role státu a nové systému úrovně demokratického rozhodování ve vnitřní politice i mezinárodních vztazích

pokles role a významu (národních) států; přispívání k etablování se „post-suverénního“ mezinárodního řádu; utváření „plurinacionální“ demokracie bez jasné vazby demokratické obce a národní identity

tranzitologická

demokratické instituce a procesy v transformujících se zemích střední a jihovýchodní Evropy napodobují instituce a procesy demokratických zemí západní Evropy

institucionální „inženýrství“ podle západoevropských vzorů; sbírání zahraničních zkušeností; „trénink“ a učení politického personálu v západní Evropě; vstup do evropských stranických, odborových atd. internacionál

Evropské unie

vytváření nového – evropského – politického systému

formování a posilování kompetencí orgánů Evropské unie (parlament, komise, rada); vytváření mechanismů zastupování zájmů na evropské rovině (strany; svazy; lobbing atd.); zvětšování rozsahu a dopadu politik Evropské unie

členských států

přizpůsobování se vnitrostátní polity, politics a policy změnám, které diktuje Evropská unie

implementace evropských politik a jejich evaluace; změny strategie a taktiky politických aktérů; institucionální “inženýrství“ plynoucí přímo či nepřímo z požadavků Evropské unie a nutnosti adaptace na změny v procesu integrace

legislativní

přejímání právních norem Evropské unie – accquis commuauitaire

nezbytné přizpůsobování národní legislativy a právního prostředí podmínkám EU; unifikace právního rámce velkého množství evropských zemí

ekonomické dopady existence jednotného trhu v zemích Evropské unie

harmonizace ekonomického prostředí; adaptace podniků; vznik jednotné evropské ekonomiky; společná monetární politika většiny zemí Evropské unie atd.

ekonomická

Hloušek 2004: 94 (doplněno


15

Borneman a Fowler rovněž poukazují na skutečnost, která je mnohdy v rámci současných debat o evropeizaci opomíjena: tento proces má svou významnou historickou dimenzi. (Borneman, Fowler 1997: 489–493) Evropa jako entita není stabilním, suverénním a autonomním objektem, ale existuje pouze v rámci určitých historických vazeb a vztahů. Mnohdy byla Evropa vnímána pouze v opozici vůči tlaku z jiných civilizačních okruhů (srov. Fontana 2001). Evropa se vymezovala postupně a její význam se historicky velmi významně měnil.4 (srov. Davis 2000: 17–67; Halecki 2000: 19–103; Horyna 2001) Definitivní dotvoření společného kulturního pocitu Evropy a Evropanů proběhlo zhruba ke konci 18. století, aniž by to automaticky znamenalo vědomí jednoty politické. Evropa teprve velmi pozvolna sjednocovala své politické struktury, přičemž nejvýznamnějším modelem se stal model národního státu, který propojil určitou etnickou či jazykovou komunitu s konkrétním teritoriem (srov. např. Gellner 1993; Gellner 2003; Hobsbawm 2000; Rokkan 1975; Schulze 2003; Tilly 1993). Toto budování států a formování národů však nemusí jít vždy ruku v ruce s evropskou integrací v podobě EU a tak by tyto pojmy neměly být svévolně zaměňovány. Některé země, které nejsou členskými státy EU (například Norsko) mohou být evropeizací ovlivněny daleko více, než státy, které jsou členy EU (například Velká Británie). V tomto kontextu je proces evropeizace velmi obtížný ve smyslu vytváření evropské identity občanů. Identifikace s (národním) státem trvala déle a opírala se o takové prvky jako společné náboženství či společné etnikum. Nic takového s procesem evropeizace spojeno není, kulturní obsah evropeizace je prázdný (srov. Bornenam, Fowler 1997: 492–498). To ovšem nutně neznamená, že by stejně prázdná musela být politická dimenze procesu evropeizace.5 4 „Jen špatný geograf, který neuvažuje čas jako proměnnou hodnotu, by mohl Evropu umístit do stálých hranic. Obrysy Evropy se totiž velmi měnily. A jen špatný historik, který zapomíná na základní zásady své vědy, by mohl Evropě připsat jednotný a neměnný obsah, ať už náboženský, právní, ekonomický, etický či kulturní. Evropa byla totiž vždy nadána mnoha různorodými, někdy i neslučitelnými obsahy. Závažnost, projevy a dopady těchto obsahů se mění v čase a prostoru.“ (Pomian 2001: 7) 5 Z hlediska mezinárodního je například zajímavé sledovat tendence některých (především větších či zakladatelských) států Evropské unie identifikovat své vlastní národní zájmy se zájmy celoevropskými a takto je vydávat za obecně podporované ostatními členskými zeměmi Unie. Velmi dobře patrné je to v případě Francie, která se již několikrát prezentovala jako mluvčí celé EU, ačkoliv prosazovala své partikulární národní zájmy. Tato tendence je úzce spjata také s představou o zvláštním postavení EU v mezinárodním prostředí, kdy se sice jedná o organizaci sdružující část evropských zemí, ale zároveň se staví do role reprezentanta Evropy jako celku.

16

EVROPEIZACE

Již bylo naznačeno, že existují rovněž pokusy aplikovat koncept evropeizace do roviny mezinárodního prostředí, respektive výzkumu mezinárodních vztahů. Michael Keating například operuje s evropeizací jako s variantou globalizace, která produkuje na jedné straně nový nacionalismus v některých oblastech Evropy, na straně druhé ale tento nacionalismus akomoduje měnícím se podmínkám „plurinacionální demokracie“. Keating dospěl k závěru, že právě procesy jako je evropská integrace proměňují po staletí se utvářející vztah mezi moderní společností, moderním národem, moderním státem a demokratickou politikou (srov. Flora et all. 1999) a že příklad evropské integrace poukazuje na nově se tvořící víceúrovňové „plurinacionální“ modely demokracie.6 (Keating 2001; Keating 2002) Někteří badatelé poukazují v této souvislosti na určité příznaky krize státu, který není schopen adekvátně plnit všechny role, které na sebe v průběhu vývoje moderní politiky nabral. Tato krize státu by pak mohla být řešena částečně tím, že se sníží význam státu v rovině mezinárodní politiky a bude doplněn či přímo nahrazen novými strukturami moci v mezinárodních vztazích. V této souvislosti je ovšem třeba uvědomit si možnost, že pokud bude Evropská unie posilovat svůj (quasi)státní charakter, není vyloučeno, že této „krizi státu“ podlehne také. (Vercauteren 2001) Evropeizace se tak dostává do kontextu výzkumů globalizace (srov. Hix, Goetz 2000: 20–23). Existují dokonce pokusy zkombinovat při výzkumu koncepty vyvinuté v teorii mezinárodních vztahů s koncepty komparativní politologie a tak zachytit prolínání různých rovin evropeizace (srov. Falkner 2003; Johansson 2004). Dominantní používání pojmu „evropeizace“ ovšem souvisí skutečně s evropskou integrací a s tím, jak tento komplexní proces ovlivňuje různé sféry politiky ve státech, které jsou v nějakém vztahu k tomuto procesu7 (de facto členské a kandidátské státy) a/nebo se týká utváření nové „evropské“ politické struktury (Evropský parlament, evropské politické strany, politiky Evropské unie atd.). Tyto procesy se mohou do jisté míry překrývat a mají v různé míře dopady na všechny roviny politiky. Tomuto způsobu Z hlediska teorie mezinárodních vztahů není tento Keatingův přístup zase až tak novátorský. Myšlenky o postupném úpadku Vestfálského řádu, který byl založen na dominanci principu státní (národní) suverenity jsou již od přelomu 70. a 80. let minulého století prosazovány tzv. neoidealistickou školou mezinárodních vztahů. Rovněž liberální a neoliberální institucionalisté velmi rádi argumentovali příkladem evropské integrace, když se snažili dokumentovat relativní oslabování vlivu (národních) států v mezinárodní politice. 6

„Současná debata o evropeizaci (Europeanization) se týká především schopností adaptace domácích politik (policies) na evropské výzvy…Evropeizace…je dostatečně široký pojem na to, aby se vztahoval nejen k politikám (policies), ale navíc i ke strukturám, institucím a organizacím.“ (Grote 2003: 4) 7


17

používání pojmu „evropeizace“ se poněkud blíží pojetí, které bychom mohli označit za tranzitologické. Celá řada (zejména západoevropských či amerických) badatelů, kteří se zabývali demokratickou transformací zemí střední a jihovýchodní Evropy, přinejmenším implicitně předpokládala, že se bude jednat o proces určité nápodoby již existujících vzorů. Přestože v takto vyostřeném pojetí samozřejmě předpoklad o evropeizaci jakožto prosté nápodobě západoevropských vzorů nebyl realitou potvrzen, je pravda, že tyto faktory sehrály zejména v zemích střední Evropy a Pobaltí velmi podstatnou úlohu. Otázkou však je, zda je vhodnější používat pojmu „evropeizace“, nebo „westernizace“, případně jak mezi těmito pojmy rozlišovat a je vzájemně hierarchizovat.

1.2 Metodologická úskalí konceptu evropeizace. Koncept evropeizace ale kromě toho, že jeho obsah je poněkud příliš široký, není prost dalších problémů. Nizozemský badatel Markus Haverland poukazuje například na skutečnost, že se takto zaměřené zkoumání sice velmi rychle „zorientovalo“ ve velkých sociálních teoriích typu teorie racionální volby nebo sociologický konstruktivismus, ale mnoha badatelům poněkud „uniká“ korektní aplikování metod sociálně-vědního výzkumu. Haverland poukazuje na malou vyjasněnost samotného konceptu evropeizace, pod nímž si řada badatelů představuje řadu různých – a mnohdy ne zcela konzistentních – věcí. Poukazuje oprávněně na nedostatek dokumentování a dokazování kauzality ve vztahu mezi evropskou integrací a domácím vývojem. (Haverland 2003) Tento problém je přitom poměrně klíčový vzhledem k níže analyzované skutečnosti, že pojem „evropeizace“ má mnohdy celou řadu implicitních normativních konotací nebo alespoň apriorních předpokladů, které by samy zasloužily pečlivou a kritickou analýzu. Haverland narazil i na další problém řady dosavadních výzkumů evropeizace, kterým je poměrně svévolný přístup k selekci případových studiích, na nichž je tento koncept zkoumán. Vybírány bývají pouze takové příklady, kde je zjevné, že EU vykonává určitý tlak na členské země, aby se adaptovaly na určitou politiku či situaci. Oblasti, kde EU nepředstavuje zjevný katalyzátor změn, jsou výzkumem evropeizace opomíjeny. Výzkumy evropeizace tak mnohdy nedovedou rozlišit, která změna domácí politiky je výsledkem působení EU, globalizace či poptávky po změně na národní úrovni. (Haverland 2005) Podobnou kritiku, jako Haverland, vznáší i švýcarský politolog Jürgen R. Grote, který dokonce navrhl použít tento pojem pouze na specifickou

18

EVROPEIZACE

oblast policy-analysis. Groteho názor, že se konceptu evropeizace v jeho současné podobě nedostává metod a analytických prostředků na to, aby mohl účinně fungovat i v oblastech politické vědy, které se nezabývají přímo policy-analysis (srovnávací politologie, státověda, teorie organizace, výzkum regionalismu atd.), lze sice sdílet, ale to automaticky neznamená, že by byl koncept evropeizace „odsouzen“ pouze do oblasti policy-analysis natrvalo. Koneckonců, ambicí řady článku v předkládaném sborníku je ukázat možnosti tohoto konceptu v oblasti srovnávací politologie evropských zemí. Vraťme se ale k problematice spojené s určitou normativitou konceptu evropeizace. Řada vědců používá tento koncept nejen pro popis a analýzu politického systému, jeho jednotek a politik, ale implicitně přitom předpokládá, že se jedná o jedinou možnou cestu vývoje a navíc že tato cesta vede k optimalizaci polity, politics i policy. Evropeizace je prezentována jako cesta, kterou sledované politické instituce a procesy nejen sledují, ale kterou také sledovat mají. Použití normativního přístupu v politické vědě samo o sobě nemusí vadit, koneckonců normativně-ontologické paradigma je jedním ze základních paradigmat současné politické vědy (srov. Fiala 1995; Voegelin 2000). Práce s normativně orientovanými koncepty ovšem vyžaduje permanentní badatelskou sebereflexi, která musí mít na zřetely jasně definované normativní východisko takového bádání a musí být schopna analyzovat, do jaké míry apriorní přijetí tohoto stanoviska predisponuje ohraničení pole a výběr metod výzkumu a tím samozřejmě ovlivňuje rovněž vlastní výsledky výzkumu. Tato opatrnost je namístě samozřejmě vždy, neboť žádné výzkumné zadání není v přesném slova smyslu nepředpojaté (srov. Popper 1997), ale u normativního přístupu je potenciální riziko prostě větší. S tímto problémem velmi úzce souvisí snaha některých badatelů vnímat evropeizaci jako proces, který vede pouze a výlučně ke konvergenci a harmonizaci institucí, procedur a politik. Jak však zdůrazňuje například Robert Ladrech, odpovědi na výzvy dané procesem evropské integrace mohou variovat v jednotlivých zemích v závislosti na tom, zda daná země má unitární či federální strukturu, na poměru soukromého a veřejného sektoru ekonomiky, na dlouhodobých tradicích politické kultury, na vzorcích kooperace a konkurence politických stran a na celé řadě dalších věcí. Proto může stejné vstupní zadání (inputs) vést k velmi rozdílným reakcím a výsledkům (outputs) v různých politických systémech. (Ladrech 2001: 2–5; srov. Andersen 2004; Knill, Lehmkuhl 2000: 255–256; Radaelli 2000: 6) Evropeizace tedy představuje sice slibný, ale relativně rozporuplný koncept. Při jeho aplikaci na konkrétní výzkumné cíle je podle našeho soudu


19

vždy nezbytné eliminovat (či naopak důsledně přiznat a zohlednit) normativní potenciál tohoto konceptu. Toto riziko je přitom zejména při studiu fenoménů v demokratizujících se zemích střední a jihovýchodní Evropy nepoměrně silnější, než v prostředí Evropy západní. Zároveň je třeba mít na paměti, že samotný koncept evropeizace ještě příliš mnoho nevypovídá o adekvátních metodách, které je nutné vybírat z široké palety metod používaných politickou vědou či vypůjčených z jiných (nejen) sociálních věd v závislosti na objektu a cílech konkrétního výzkumu.

1.3 Evropeizace – výzvy evropské integrace a odpovědi domácí politiky Přes výše naznačené komplikace existuje určitý dominantní názor, který výzkum evropeizace uvádí do přímé souvislosti s evropskou integrací. Jeden rozměr evropeizace je dán předpokladem, že současná úroveň evropské integrace vytváří a rozvíjí určité struktury vládnutí na evropské úrovni, což znamená nejen tvorbu politických, sociálních a právních institucí, ale zejména formalizující se strukturou interakcí mezi těmito institucemi a vytváření politických sítí ( policy networks) k řešení politických úkolů (Cowles, Caporaso, Risse 2001). Výzkum evropeizace pak vychází z premisy, že postup evropské integrace pravděpodobně ovlivňuje domácí politiku a to v rozměru politics, polity i policy. Toto ovlivňování se přirozeně může dít různým způsobem a nesmí být předmětem apriorních představ, ale spíše detailního zkoumání jednotlivých jevů, ovlivňuje však nejen státy, které se již plně podílí na projektu Evropské unie, ale také státy kandidátské a koneckonců (v některých rovinách, například v rovinách některých policies) i ty evropské země, které z různých důvodů na evropském integračním procesu neparticipují vůbec. Výzkum orientovaný na propojování národní a evropské roviny a na jejich vzájemné ovlivňování byl však dlouhou dobu poměrně opomíjen a studium národních politických systémů bylo od výzkumu evropské integrace v podstatě izolováno. Podle Simona Hixe a Klause H. Goetze byla tato skutečnost způsobena zejména třemi faktory: 1. Šlo o produkt přirozené tradiční dělby práce v rámci politické vědy mezi vlastní politologii a mezinárodní vztahy. 2. Řada vědců z oboru komparativní politologie si zachovávala zdravou skepsi ohledně výzkumu evropské integrace. 3. Dlouhou dobu se význam evropské integrace na vývoj domácích politických systémů jevil empiricky jako zanedbatelný a tak prostě nebyl

20

EVROPEIZACE

zařazován jako sledovaný prvek výzkumu. Teprve v současné době se otevírá široký prostor pro výzkum, v němž by závislou proměnnou byla změna a kontinuita domácích (národních) politických systémů v závislosti na podobě, směru a rychlosti evropského integračního procesu. (Hix, Goetz 2000: 1–2) Evropská integrace obsahuje dva vzájemně propojené procesy. Jednak dochází k delegaci politických kompetencí na supranacionální rovinu tak, aby bylo dosaženo konkrétních politických výsledků, jednak dochází k etablování nové struktury politických institucí s exekutivní, legislativní i judikativní pravomocí. Jak připomínají Hix a Goetz, z hlediska vlivu evropské integrace na vnitropolitické prostředí není důležité, zda tato delegace pravomocí je determinována preferencemi národních vlád, požadavky transnacionálních ekonomických aktérů nebo prosazována již přímo supranacionálními strukturami. Jinými slovy řečeno, pro výzkumy týkající se evropeizace není rozhodující, zda se evropská integrace posunuje vpřed podle té či oné teorie/paradigmatu integrace. Co je však důležité, je to, jak delegování kompetencí ovlivňuje výstupy politiky ( policy) na domácím poli. Neméně důležité je v tomto kontextu sledování utvářející se vládní struktury Evropské unie. Struktura vládnoucích institucí na evropské rovině vytváří zvláštní prostředí, v němž se musejí orientovat a pohybovat i vnitropolitičtí aktéři a musejí tomuto prostředí přizpůsobovat svoje cíle, strategie a funkcionální a organizační struktury. (Hix, Goetz 2000: 3–9) Takové vymezení, které zahrnuje jak rovinu utváření de facto politického systému EU, tak rovinu domácích reakcí a podnětů, se ovšem zdá některým autorům jako příliš široké pojetí a vymezení konceptu evropeizace není dostatečně jednoznačně na to, aby bylo možné z tohoto konceptu vyvozovat konkrétní výzkumné úkoly. Claudio M. Radaelli se pokusil definovat koncept evropeizace primárně v souřadnicích národní politiky a její tvorby. Evropeizace pak podle Radaelliho představuje: „Proces (a) utváření, (b) difuze a (c) institucionalizace formálních a neformálních pravidel, procedur, paradigmat policy, stylů, způsobů ,jak dělat věci‘ a sdílených hodnot (beliefs and norms), které jsou nejprve definovány a konsolidovány v rámci utváření rozhodnutí EU a poté inkorporovány do logiky domácího diskursu, identit, politických struktur a veřejných politik.“ (Radaelli 2000: 4) Radaelliho definice zdůrazňuje zejména proměny logiky politického chování. V tomto smyslu doplňuje převládající institucionálně zaměřený pohled o klíčovou oblast politických procesů, které nejsou řízeny pouze formálními pravidly, ale také řadou neformálních zvyklostí. Radaelli zároveň naznačuje klíčovou výzkumnou otázku po internalizaci vzorců po-


21

litického chování (v nejširším slova smyslu) z evropské na národní rovinu. I Radaelliho definice však částečně opakuje výše zmíněné metodologické nedokonalosti evropeizačního konceptu: mlčky předpokládá, že reakcí domácí politiky bude adaptace ve směru přijetí evropských vzorců politického chování. Stejně tak je ovšem (přinejmenším teoreticky), že evropské vzorce budou odmítnuty a vyvolají rezistentní reakci ze strany aktérů národních politik, která se nemusí projevit jen přímým odmítnutím, ale i snahou o obcházení evropských modelů politického jednání.8 Vrátíme-li se k argumentaci Hixe a Goetze, lze očekávat, že proces evropské integrace bude mít v zásadě dva typy dopadu na vnitrostátní aktéry a instituce a navíc se lze důvodně domnívat, že tyto typy dopadů budou vzájemně propojeny (Hix, Goetz 2000: 10 an): 1. delegování politických kompetencí na evropskou rovinu a z toho vzešlé politické výsledky omezí vnitropolitické volby, posílí určité směry politického a institucionálního vývoje a budou katalyzovat změnu v jiných oblastech a 2. etablování vládních institucí na vyšší úrovni vytvoří nové příležitosti pro obcházení omezení daných vnitřní politikou státu, což bude sloužit buď k podpoře určitých politik nebo naopak k vetování jiných či k zajištění výhod plynoucích z držení specifických informací. Spolu s Tanjou Börzel a Thomasem Rissem lze říci, že potřeba evropeizační změny vyvstává de facto pouze v těch případech, kdy existuje určitá inkompatibilita (misfit) v oblasti polities, politics či policies mezi evropskou a domácí rovinou. Tato inkompatibilita může vyvolat adaptační tlak a následnou změnu, pokud aktéři či instituce, jichž se výzva týká, na ni odpovědí (Börzel, Risse 2003: 58). Zajímavé oblasti zkoumání evropeizačních dopadů byly přitom ponechávány stranou. To se týká zejména nepřímých dopadů evropských politik na vnitropolitické instituce a výstupy vnitrostátních politických procesů. Tyto dopady jsou přitom patrné např. v oblastech veřejné správy, kdy evropská integrace může vést k zavádění nového stylu práce, ve vztahu mezi exekutivou a legislativou, kdy lze pozorovat zmenšování prostoru národních parlamentů pro vlastní akce atd. Je pravděpodobné, že do budoucna budou mít výsledky evropské integrace a evropských politik vliv i na voliče, na stratifikaci elektorátu, vytváření nových vazeb (alignments) mezi stranami 8 Velmi vhodný příklad v oblasti policy by jistě přinesl soustavný výzkum využívání strukturálních fondů v evropských zemích, kdy je mnohdy patrné osvojení si určité „rétoriky“ nezbytné pro získání těchto prostředků, aniž by této rétorice odpovídalo jejich reálné použití.

22

EVROPEIZACE

a voliči (či skupinami voličů), což by mohlo mít dopady i na politické strany samotné a stranické systémy jednotlivých evropských států. Zatímco poměrně intenzivně jsou zkoumány oblasti vlivu evropské integrace na vládně-administrativní aspekty fungování vnitropolitického systému (sféry policies a v menší míře i polities – srov. Featherstone 2003: 7–12), dopady na sféru politics jsou zkoumány málo. Pole výzkumu je přitom poměrně široké a potenciálně zahrnuje oblast konfliktních linií (cleavages), voličů, voleb, stran, stranické soutěže, stranických systémů a vzorců demokratické legitimace. (srov. Hix, Goetz 2000: 14–17)

1.4 Pluralitní koncept evropeizace,


23

procesu (strany, zájmové skupiny, politická a sociální hnutí), kterým evropeizace otevírá nové, mnohdy konfliktní a problematicky uchopitelné pole pro politické aktivity v oblasti agregace a artikulace zájmů a prosazování politických programů a požadavků. Proměna a nárůst významu „evropských“ agend může ovlivnit obecně podobu politické soutěže, debat a prostoru, v němž se odehrává každodenní politický proces v evropských zemích. Evropeizace může přinést rovněž nové metodologické otázky spjaté se systémovou teorií či strukturně-funkcionální analýzou. Badatelských výzev je skutečně celá řada. Předkládaný sborník si nečiní ambici na všechny tyto výzvy reagovat, ale ukázat, že i v kontextu české (a slovenské) politické vědy je otázkám souvisejícím s procesy evropeizace věnována zasloužená pozornost.

obory politické vědy a badatelské výzvy Koncept evropeizace se otevírá před současnou politickou vědou jako nový a slibný pramen výzkumných agend i teoretických úvah. Při vhodné konceptualizaci jej lze použít zejména v oboru evropských studií, politologie obecně a s velkou měrou opatrnosti snad i v oborech jako mezinárodní vztahy či politická ekonomie. Použijeme-li Radaelliho katalog oblastí, které evropeizace ovlivňuje, lze zkoumat její vlivy v následujících rovinách domácí politiky: 1. instituce 2. veřejná správa 3. vztahy mezi různými úrovněmi domácího politického (vládního) systému 4. právní struktura 5. struktura reprezentace (včetně stran, stranických systémů a organizovaných zájmů) 6. kognitivní a normativní struktury (Radaelli 2000: 8–13). V našem příspěvku se jedná zejména o nalezení potenciálních polí pro výzkum v oblasti srovnávací politologie (comparative politics, comparative governments). Výzvy, které stojí před evropeizačním výzkumem v oblastech policy a polity jsou poměrně zřejmé z Radaelliho výčtu, čímž nechceme říci, že by se jednalo o výzkum sekundárního významu. V oblasti srovnávací politologie se objevuje řada zajímavých oblastí, v nichž má smysl uvažovat v pojmech konceptu evropeizace. Za legitimní oblast bádání lze považovat zejména výzkum procesu adaptace národních politických struktur (parlamentů, vlád, regionálních aktérů) na měnící se kompetenční pole dané rozvojem oblastí regulovaných na úrovni Unie. Neméně závažnou otázkou je výzkum strategií a taktik aktérů politického

Použitá literatura Andersen, S. S. (2004): The Mosaic of Europeanization: An Organizational Perspective on National Re-contextualization. ARENA Working Papers, WP 04/11. Oslo: Centre for European Studies, University of Oslo (http://www.arena.uio.no/ publications/working-papers2004/papers/wp04_11.pdf); ověřeno k 31. 5. 2005. Borneman, J.; Fowler, N. (1997): Europeanization. Annual Review of Anthropology, vol. 26, s. 487–514. Börzel, T.; Risse, T. (2003): Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In: Featherstone, K.; Radaelli, C. M. (eds.): The Politics of Europeanization. Oxford: Oxford University Press, s. 57–80. Cowles, M. G.; Caporaso, J.; Risse, T. (2001): Transforming Europe: Europeanization and Domestic Change. Ithaca: Cornell University Press. Davis, N. (2000): Evropa. Dějiny jednoho kontinentu. Praha: Prostor a Knižní klub. Falkner, G. (2003): Comparing Europeanisation Effects: From Metaphor to Operationalisation. Paper for presentation at the Marburg Conference Sessions, European Consortium for Political Research, Panel 15–1; Marburg 18–21 September 2003 (http://www.essex.ac.uk/ecpr/); ověřeno k 20. 1. 2004. Featherstone, K. (2003): In the Name of „Europe“. In: Featherstone, K.; Radaelli, C. M. (eds.): The Politics of Europeanization. Oxford: Oxford University Press, s. 3–26. Fiala, P. (1995): Německá politologie. Brno: CDK Flora, P.; Kuhnle, S.; Urwin, D. (eds.; 1999): State Formation, Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford: Oxford University Press. Fontana, J. (2001): Evropa před zrcadlem. Praha: NLN. Gellner, E. (2003): Nacionalismus. Brno: CDK.

24

EVROPEIZACE

Gellner, A. (1993): Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal. Grote, J. R. (2003): Delimiting Europeanization. Paper for presentation at the Marburg Conference Sessions, European Consortium for Political Research, Panel 15–1; Marburg 18–21 September 2003 (http://www.essex.ac.uk/ecpr/); ověřeno k 20. 1. 2004. Halecki, O. (2000): Historia Europy. Jej granice i podziały. Lublin: Instytut Europy Środkowo-Wschodniej. Haverland, M. (2005): Does the EU cause domestic developments? The problem of case selection in Europeanization research. European Integration online Papers, roč. 9, č. 2. (http://www.eiop.or.at/eiop/texte/2005-002a.htm); ověřeno k 31. 5. 2005. Haverland, M. (2003): Methodological issues in Europeanisation research: the „no variation“ problem. Paper prepared for presentation at the section „Europeanisation: challenges of a new research agenda“, panel „Europeanisation: concept and methods“, ECPR Conference, Marburg, 18–21 September, 2003 (http: //www.essex.ac.uk/ecpr/); ověřeno k 20. 1. 2004. Hix, S.; Goetz, K. H. (2000): Introduction: European Integration and National Political Systems. West European Politics (Special Issue on Europeanised politics, European Integration and National Political Systems), roč. 23, č. 4, s. 1–26. Hloušek, V. (2004): Proces europeanizace a politické strany v kandidátských zemích. Sociální studia, roč. 1, č. 1, s. 93–108. Hobsbawm, E. J. (2000): Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita. Brno: CDK. Horyna, B. (2001): Idea Evropy. Praha: Argo. Johansson, K. M. (2004): Toward a theory of federations of political parties in multilevel Europe: at the nexus of international relations and comparative politics. In: Delwit, P.; Külahci, E.; Van de Walle, C. (eds.): The Europarties. Organisation and Influence. Bruxelles: Editions de l’Université de Bruxelles., s. 17–43. Keating, M. (2001): Plurinational Democracy. Stateless Nations in a Post-Sovereignty Era. Oxford: Oxford University Press. Keating, M. (2002): Plurinational Democracy in a Post-Sovereign Order. Queen’s Papers on Europeanisation, č. 1/2002 (http://www.qub.ac.uk/ies/onlinepapers/ poe.html); ověřeno k 20. 1. 2004. Knill, C.; Lehmkuhl, D. (2002): The national impact of European Union regulatory policy: three Europeanization mechanisms. European Journal of Political Research, roč. 41, č. 2, s. 255–280. Ladrech, R. (2001): Europeanization and Political Parties: Towards a Framework for Analysis. Keele European Parties Research Unit, Working Paper 7. Keele University. (http://www.keele.ac.uk/depts/spire); ověřeno k 20. 1. 2004. Olafsdottir, H.; Gudmundsdottir, A.; Asmundsson, G. (1997): The Europeanization of Drinking Habits in Iceland after the Legalization of Beer. European Addiction Research, roč. 3, č. 2, s. 59–66.


25

Pomian, K. (2001): Evropa a její národy. Ve znamení jednoty a různosti. Praha: Mladá fronta. Popper, K. R. (1997): Logika vědeckého zkoumání. Praha: OIKOYMENH. Radaelli, C. M. (2000): Whither Europeanisation? Concept stretching and substantive. European Integration online Papers, roč. 4, č. 8. (http://www.eiop.or.at/eiop/ texte/2000-008a.htm); ověřeno k 5. 2. 2004. Rokkan, S. (1975): Dimensions of State Formation and Nation-Building: A Possible Paradigm for Research on Variations within Europe. In: Tilly, C. (ed.): The Formation of National States in Western Europe. Princeton: Princeton University Press, s. 562–600. Schulze, H. (2003): Stát a národ v evropských dějinách. Praha: NLN. Tilly, C. (1993): Die europäischen Revolutionen. München: C. H. Beck. Vercauteren, P. (2001): European Integration and the Crisis of the State. Queen’s Papers on Europeanisation, č. 7/2001 (http://www.qub.ac.uk/ies/onlinepapers/ poe.html); ověřeno k 20. 1. 2004. Voegelin, E. (2000): Nová věda o politice. Brno: CDK. Vogt, M. T. (2005): Europäisierung im Alltag. Eine Herausforderung. Vortrag auf der Vorkonferenz des Collegium Pontes 2005, Görlitz-Klingewalde, 2. 2. 2005 (http://www.kultur.org/download/pdf/2005/cp/1_VogtEuropaeisierungimAlltag VorkonferenzCP050205a1.pdf); ověřeno k 31. 5. 2005.

26

EVROPEIZACE

2. MODELY EXEKUTIVNÍCH KOALIC NA KOMUNÁLNÍ ÚROVNI* STANISLAV BALÍK**

MODELY EXEKUTIVNÍCH KOALIC NA KOMUNÁLNÍ ÚROVNI

27

či vyděračský potenciál, jeden hlas chybějící do nadpoloviční většiny může mít stejnou váhu jako tři hlasy další apod. Snad žádný z orgánů obecní samosprávy neprošel v průběhu dějin takovou změnou svého postavení, jako právě obecní rada – z pouhého poradního sboru starosty, jenž byl bez pravomocí, po kolektivní hlavu obce. Jeho aktuální pravomoci, legitimační zdroj a postavení v systému obecních orgánů jsou popsány jinde (viz např. Balík 2003: 29).

2.1 Teorie koalic Types of executive coalitions at the municipal level of government Abstract: The article “Types of executive coalitions at the municipal level of government” strive to apply the theory of coalitions on the municipal level of government in the Czech Republic. Author tries to specify this theory in the specific environment of the Czech local politics. The author tries to apply this classification to the case of executive coalitions in the municipalities in the district of the town of Šumperk in three election terms from the 1994 until 2005 (1994–1998, 1998–2002, since 2002).

Keywords: municipal politics, town councils, executive coalitions, district Šumperk, Czech Republic

Pro každou politickou sílu představují voličské hlasy jakýsi prvotní vklad, s nímž je nutné dále pracovat. Mandát v zastupitelském tělese totiž sám o sobě nemusí být až tak cennou devizou, pokud není spojen s přímým vlivem na činnost exekutivy. Jinak tomu není ani na úrovni komunální. Mandát v zastupitelstvu ztrácí na ceně ve chvíli, kdy není spojen s vlivem na každodenní chod radnic. Konkrétně to znamená, že pokud strana neobsadí post starosty, místostarosty nebo (v případě obcí s obecní radou) některého z radních, její vliv na osud samosprávné jednotky bývá minimální. Zde již vstupují do hry klasické modely koalic, strany si uvědomují svůj koaliční Tento článek byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407). Zdrojově vychází z disertační práce autora „Komunální politika: volby, aktéři, strategie. Případová studie okresu Šumperk od roku 1994“ obhájené v prosinci 2004 na Katedře politologie FSS MU v Brně. *

**

Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Podle určité části politologické obce je hlavním cílem politiků a politických stran získat podíl na vládě. Strany jsou v tomto pojetí chápány jako aktéři, kteří se snaží získat maximum křesel v exekutivě, a to na co nejdelší možnou dobu. Podle jiných politologů je hlavním cílem politického boje (a tedy sekundárně i účasti v koalici) snaha prosadit vlastní politický program (blíže viz Říchová 2000: 125–130). Oba tyto cíle přitom nemusí být v rozporu, alespoň v tom případě, kdy se strany snaží získat maximum vlivu v exekutivě nikoli kvůli vlivu samotnému, ale kvůli maximalizaci možnosti prosazovat vlastní program. Celá teorie koalic byla konstruována pro oblast celostátní, pro formování vlády a její oporu v parlamentu. Demokratický zastupitelský systém však bývá víceúrovňový, kdy občané mají své volené reprezentanty nikoli pouze na úrovni celostátní, ale také na místní, příp. regionální. Je obvyklé, že na všech těchto zastupitelských subúrovních funguje model obdobný uspořádání nejvyššímu – tedy oddělení moci legislativní od exekutivní. Nelze jednoznačně říci, že parlamentní celostátní uspořádání realizuje na územních subúrovních obdobný model podřízení exekutivy legislativě. Za všechny případy lze zmínit případ Spolkové republiky Německa, kde ačkoli je vláda podřízena Zemskému sněmu, podobně jako je tomu na úrovni všech spolkových zemí, setkáváme se v některých z nich na obecní úrovni se striktním oddělením exekutivy a legislativy, kdy každá z nich má svůj přímý, navzájem nezávislý, mandát (Balík 2002a: 5–8, Balík 2002b: 6–7). V těchto případech je logika formování exekutivy a legislativy postavena na jiném základě, při výzkumu se zde nemůžeme opřít o níže uvedené klasické modely koalic. Česká republika je však příkladem opačným – krajská i obecní úroveň zde funguje na obdobném principu, jako úroveň celostátní. Přímým mandátem disponuje legislativní orgán – zastupitelstvo (parlament), z něho čerpá svůj mandát exekutiva – rada (vláda). Jako nejproblematičtější instituce

28

EVROPEIZACE

se na komunální úrovni jeví politické strany. Ty sice mohou být doplněny o v zásadě funkčně podobná sdružení nezávislých kandidátů, na druhé straně však mají politické strany na komunální úrovni i jiné funkční a institucionální charakteristiky, než jaké lze pozorovat u parlamentní úrovně. Zejména v malých a středně velkých obcích mohou být chápány jako volné koalice či dokonce pouhé sumy jednotlivců, což může při aplikaci teorie koalic přivodit poměrně výrazné metodologické problémy (Hudák, Jüptner, Svoboda 2003: 182). V jednotlivých stranách mohou existovat svébytné zájmové či názorové proudy tvořící vlastní politiku, včetně koaliční. K tomu přistupuje skutečnost, že v komunální politice hrají významnou roli osobní vztahy, jež pomáhají vytvářet obecnou povědomost o schopnostech či povahových předpokladech jednotlivých kandidátů na starostu, případně členy rady. Mnoho „hráčů“ komunální politiky dále nesdílí obecný předpoklad teorie koalic, a sice snahu získat exekutivní post – mnohým z nich stačí kontrolovat uplatňování vlastních zájmů, mnozí dokonce o post zastupitele usilují pouze z prestižních společenských důvodů (Hudák, Jüptner, Svoboda 2003: 183). Tyto skutečnosti aplikaci teorie koalic na komunální sféru dále problematizují. V této na první pohled bezvýchodné situaci se zdá být zásadní odpověď na otázku po důležitosti ideových aspektů v komunální politice. Jelikož ale považujeme komunální politiku za skutečnou politiku, nikoli za doménu pouhého „technického“ řešení problémů bez ideového (či ideologického) zázemí, jsme přesvědčeni, že při respektování všech zmíněných zvláštností a omezení komunální politiky, lze teorii koalic na tuto rovinu aplikovat. Tato teorie rozeznává dva hlavní druhy koalic – koalice minimální vítězné a koalice velké. 1. Minimální vítězná koalice je definována dvěma podmínkami: a) jedná se o koalici tvořenou dvěma a více stranami disponujícími nadpoloviční většinou postů v legislativním orgánu; b) v koalici není žádný člen, jehož hlasy nejsou bezpodmínečně nutné pro získání většiny v legislativním orgánu – ztrátou jediného z partnerů ztrácí koalice většinu. Důvody pro vytváření koalice tohoto typu ozřejmuje teorie racionální volby, podle níž je pro politické aktéry prvořadou hodnotou vládnout – posty v legislativě pak jsou především prostředkem pro dosažení míst v exekutivě. Snaha maximalizovat zisk pak stojí za vznikem koalic o co nejmenším počtu členů, které disponují většinou hlasů. Z hlediska této teorie je za přirozenou, základní normu pokládán tento typ koalice, všechny další (velká,


29

široká apod.) za deviantní. Podle A. Lijpharta je tato koalice typičtější pro westminsterský (většinový) model demokracie, tedy pro prostředí, kde se vyskytuje menší počet politických stran. S nárůstem relevantních aktérů se snižuje šance na vznik minimálních vítězných koalic. Dle B. Říchové (2000: 131) to je zjevný důsledek toho, že „ve fragmentovanějším prostředí se snižuje jistota odhadu, jakou podporu lze za daných okolností získat a které spojenectví je jistější“. 2. Velká koalice bývá definována jako koalice, která má alespoň jednoho nebo více nadbytečných členů. Vyjednávání v koalici je složitější, neboť je nutno vyvažovat více, často odlišných zájmů. Ačkoli z hlediska teorie racionální volby postrádají tyto koalice smysl, nejsou nijak výjimečnými, a to jak na úrovni komunální, tak na úrovni celostátní. Lze dokonce zaznamenat situace, kdy vítěz voleb s nadpoloviční většinou mandátů vytváří koalici. Důvodů pro takové jednání může být víc – důraz na programové zájmy a vazby mezi stranami či obava o výsledek hlasování ve sborech bez výraznější stranické disciplíny. B. Říchová tvrdí, že velké koalice tak mohou být svého druhu ochranou před chováním vlastních poslanců (Říchová 2000: 133). Další možností vzniku velké koalice je situace soutěživých systémů s jednou dominantní stranou, která však nezískává nadpoloviční většinu mandátů. Dominantní strana pak vytváří koalici s více menšími partnery, aby snáze zabránila potenciálnímu vydírání ze strany jednoho menšího partnera. Podle Lijpharta se tento typ exekutivy nejčastěji vyskytuje v konsensuálních demokraciích, kde je společenské klima nakloněné dohodám a političtí aktéři dají přednost celospolečenské dohodě před konfliktem. Naznačené dělení bylo založeno na mechanickém principu počtu členů koalice, resp. logiky jejich sestavení ohlížející se pouze na počet křesel. Pro další kategorizaci obou typů ovšem můžeme použít další kritéria, kdy budeme brát v úvahu i kritéria další, jež budou případně dále kombinována s kritériem mechanickým. Ačkoli, jak bylo uvedeno, je velká koalice obecně definována jako jakákoli koalice větší než minimální vítězná, často se setkáme s vyhrazením termínu velká koalice pro spojení dvou velkých, programově vzdálených politických sil, často dvou hlavních aktérů politické scény, kteří do svého spojenectví nemusí přibírat další (menší) partnery. Tohoto vymezení se přidržíme i v tomto textu a pro potřeby analýzy komunálních koalic. Na komunální úrovni tedy mohou být konstruovány následující typy koalic: a) minimální vítězná (viz výše) b) velká – jako velkou koalici chápeme spojení alespoň dvou programově vzdálených sil, mimo něž (v opozici) zůstávají alespoň dva

30

EVROPEIZACE

relevantní protivníci, a to v situaci, kdy je teoreticky možno uzavřít koalici menší, minimální vítěznou. c) široká – vzniká v situaci, kdy se spojí téměř všechny (více než dvě) relevantní politické síly, avšak mimo tuto svou koalici ponechají obvykle z ideologických důvodů jednoho relevantního politického partnera. Jiný termín pro toto společenství může být např. duhová koalice. d) všeobecní – její název je inspirován termínem koalice všenárodní, tak jak jej známe např. z československých meziválečných dějin.1 V komunálním případě jde o situaci, kdy se na formování exekutivy podílejí všechny relevantní politické síly, žádná nedeklaruje veřejně svoji distanci od obecní rady. Hranice mezi koalicemi velkými a širokými je mnohem nezřetelnější, než mezi koalicí širokou a všeobecní. Přejít od široké ke všeobecní totiž znamená konec „ostrakizace“ posledního z politických hráčů, ať již to je politická strana, či bývalý starosta. Tento krok je odrazem mnohem hlubších proměn politické obce, než jen spíše technický krok rozšíření stávající radniční sestavy o reprezentanty jednoho z dosud opomíjených politických proudů. Je nutno připojit také zmínku o jednobarevné radě, jakkoli již svou strukturou nespadá do teorie koalic. Ačkoli je tento typ uspořádání obecní rady v České republice nejméně pravděpodobný, zcela vyloučit jej ale nelze. Vyloučit lze pouze možnost jednobarevné rady menšinové. Ta je na české komunální úrovni nemožná. Zákon vyžaduje pro řádné zvolení členů rady nadpoloviční většinu všech členů zastupitelstva, nikoli pouze přítomných (zákon 128/2000: § 84. odst. 2, písm. d, § 87). Stejná podmínka platí koneckonců v oblasti jakéhokoli jiného rozhodnutí, které zastupitelstvo učiní. Není tedy možné podpořit vznik rady bez toho, aniž by nadpoloviční většina členů zastupitelstva pro radu odevzdala svůj hlas. Jednobarevná rada může vzniknout v legislativních sborech, v nichž jedna politická síla disponuje nadpoloviční většinou mandátů. Exekutivní orgán obsadí výhradně svými členy a nepřipustí do něj představitele žádného jiného uskupení. Metodologickou poznámku si zasluhuje zvláštní případ matrice s dvěma relevantními stranami, kde může radu obsadit buď strana jedna, nebo obě. Ačkoli tedy ve druhém případě je koalice pouze dvojčlenná, počítáme ji (logikou jejího vzniku a fungování) mezi koalice všeobecní, ačkoli by také 1 Jsme si však vědomi skutečnosti, že vlády tzv. celonárodní koalice v období první republiky byly vládami zahrnujícími pouze české, resp. slovenské politické strany a byly primárně zaměřeny proti etniku německému. V tomto směru není náš koncept všeobecní koalice zcela obdobný koalici všenárodní, ale spíše jakési „všestátní“.


31

mohla být chápána např. jako koalice velká. Podobné vysvětlení připojme i k matricím tříprvkovým se dvěma hlavními a jedním vedlejším aktérem, kdy variantu spolupráce dvou hlavních aktérů budeme považovat za koalici velkou, byť nesplňuje výše uvedené vymezení existence dvou relevantních sil mimo ni a patřila by tak spíše pod koalici širokou. Upřednostníme tak důležitost komunikace uvnitř koalice oproti jejím vztahům s vnějším okolím. V tomto příspěvku bude odhlédnuto od nejmenších obcí, kde koaliční chování lze jen stěží identifikovat – vždyť tento akt se zde vztahuje pouze na volbu starosty a místostarosty. Může padnout námitka, že velmi podobné je to v případě obcí s radou. S tímto názorem nelze zcela souhlasit. V obcích, které řídí rada, bývá již zastupitelstvo minimálně patnáctičlenné, tudíž je nižší přirozený práh pro vstup. Obvykle tedy v takovém zastupitelstvu již zasedá více politických proudů, které spolu musí nutně více komunikovat nejen při ustavování obecních orgánů, ale i v průběhu volebního období. Politická odpovědnost již v takovém případě není extrémně koncentrovaná na osobu starosty, ale minimálně na několik členů obecní rady. Samozřejmě, i zde se setkáváme s případy, kdy koaliční spolupráce končí ve chvíli volby nové obecní rady, ale nezřídka tomu tak nebývá. Při povolebních jednáních se začíná stále více také prosazovat názor, který omezuje platnost koalice na obsazení místa starosty a místostarosty, nikoli již na místo v radě. Názor je to mylný, neboť starosta a jeho zástupce mají v českém obecním zřízení relativně slabé postavení, přičemž skutečnou výkonnou moc drží v ruce rada – starostenský a místostarostenský post je spíše reprezentativní. Uzavírat koalice k obsazení reprezentačních pozic a skladbu nejmocnějšího orgánu ponechat takřka náhodě jde proti logice věci. Skupina obcí, kterou se budeme na dalších stránkách zabývat, je velmi rozmanitá. Nejmenší z nich má necelých šest set obyvatel, největší téměř třicet tisíc. Až na tři z nich mají (a měly) všechny dále zmiňované obce zastupitelstva patnáctičlenná, tzn. jejich rady musí být pětičlenné.2 Jaké koalice jsou v těchto obcích realizovány, bude předmětem následujících řádků. Je nutné také varovat před některými omezeními, s nimiž se musí při výzkumu komunální politiky počítat. Snad nejvýraznějším jsou nejrůznější ekonomické a lobbyistické zájmy, které k sobě mohou pojit představitele jinak světonázorově zcela protichůdných stran. Typickým příkladem může být propojení místní politiky s místními stavebními firmami. Podobným faktorem mohou být osobní přátelské či rodinné vztahy, které mohou vést V procesu vytváření koalice může být tento přesně stanovený počet problémem – mezi koaliční partnery je zapotřebí rozdělit právě pět míst, ne více a ne méně. 2

32

EVROPEIZACE

ke koaliční spolupráci dva příbuzné, zastupitele dvou světonázorově odlišných stran. Nicméně tato omezení nesmí stát v cestě vědeckému výzkumu – pokud by mělo být nepřekonatelnou překážkou, pak by nebylo možné zkoumat ani jiné (vyšší) úrovně politiky.

2.2 Důvody vzniku velkých koalic Jak již bylo uvedeno, velké koalice (chápány v této chvíli jako obecná kategorie zahrnující tři podtypy – velké, široké a všeobecní) postrádají z hlediska teorie racionální volby smysl, přesto nejsou nijak výjimečnými (a to ani v dále sledovaném okrese Šumperk). Důvodů pro takové jednání může být víc – důraz na programové zájmy a vazby mezi stranami či obava o výsledek hlasování ve sborech bez výraznější stranické disciplíny. Další možností vzniku velké koalice je situace soutěživých systémů s jednou dominantní stranou, která však nezískává nadpoloviční většinu mandátů. Jedno z tvrzení také uvádí, že se tento typ exekutivy nejčastěji vyskytuje v konsensuálních demokraciích. Jedno z vysvětlení vzniku všeobecních koalic lze vidět v tzv. touze po bezpečí, což je ovšem vysvětlení jen obtížně doložitelné empirickými důkazy. Široká koalice v řadě případů vzniká z důvodu „ochrany“ před vyloučeným aktérem – motiv společného nepřítele je zde silnější, než případné programové rozdíly. Množství širokých koalic dále vzniká na základě kombinace dvou důvodů, jenž každý sám o sobě vedou k odlišnému typu koalice. Jedním z nich je přesvědčení aktérů o užitečnosti poměrného zastoupení všech subjektů v radách (což by vedlo k modelu všeobecnímu), druhým přesvědčení většiny o nemožnosti spolupráce s některým z nich (což by jinak vedlo k modelu minimální vítězné koalice). Velké koalice (jako varianta širšího typu) vznikají nejčastěji z důvodu zvětšení šance na podporu v zastupitelstvu, v situaci nedostatečné stranické disciplíny. Často je zde také ukryt zmíněný motiv touhy po bezpečí, kdy se výměnou za menší úspěch v oblasti personální, příp. programové minimalizuje velikost opozice a potenciálně se zklidňuje veřejné mínění.

Tab. 1: Typy radničních koalic v jednotlivých volebních obdobích v okrese Šumperk 1994–1998

1998–2002

od 2002

jednobarevná

2

3

2

minimální vítězná

5

1

3

velká

1

2

4

široká

9

14

9

všeobecní

11

4

7

celkem

28

24

25

Pozn.: Celkový počet ustavených rad se v jednotlivých obdobích liší proto, že rada je vytvářena pouze v tom zastupitelstvu, které má přinejmenším patnáct členů

Zdroj: Věstník Českého statistického úřadu 1995, 1999, webové stránky jednotlivých obcí, výpočty autor

Tab. 1 zachycuje, jak se měnil počet jednotlivých typů koalic v průběhu tří volebních období. Při analýze těchto počtů však není možné zapomínat na skutečnost, že jde o kategorie stanovené předem, do nichž je vměstnávána sociální realita, která je značně mnohotvárná – např. rozdíl mezi velkou a širokou koalicí, jak již bylo zmíněno, může být značně nezřetelný, takže mohou vznikat spory o zařazení konkrétních případů.3 Formování obecní rady jednobarevné probíhá na základě stejné logiky, jako formování vlády v systémech, kde jedna strana získá nadpoloviční většinu mandátů v té komoře parlamentu, jíž je vláda odpovědná (velmi často v systémech formovaných většinovým volebním systémem s formulí relativní většiny). V šesti ze sedmi případů jednobarevných koalic v šumperském okresu v celém období je tato podoba obecní rady spojena s dvouprvkovou matricí, pouze v jednom s tříprvkovou matricí s jedním hlavním aktérem a dvěma vedlejšími. Druhý typ, který stále ještě vede k soutěživosti, tedy minimální vítězná koalice, byl nejčastěji zastoupen v období 1994–1998, kdy jsme jej mohli nalézt v pěti obcích, následně Poznámku je nutno učinit taktéž k celkovým počtům. Ve volebním období 1994–1998 byla rada ustavena v 27 obcích šumperského okresu, počet 28 je způsoben změnou v Lesnici uprostřed volebního období, kdy po odvolání starosty došlo ke změně typu koalice. Ve volebním období po volbách 2002 je rada ustavena ve 24 obcích (stejně jako v období 1998–2002), avšak v roce 2004 došlo v Sudkově k odvolání starostky a místostarosty, takže vznikla personálně nová rada, která však má stejné stranické složení a funguje na obdobné logice, jako rada předchozí. 3

2.3 Typy radničních koalic v šumperském okrese Pokusme se nyní výše uvedené rozdělení koalic podle logiky jejich utváření aplikovat i na ty obce a města šumperského okresu, v jejichž čele kdykoli v období 1994–2002 stála obecní či městská rada.

33


34

EVROPEIZACE

pouze v jedné a v současné době jsou na jeho půdorysu vystavěny 3 rady. Důležitým znamením je, že se tak poprvé stalo i ve větším městě – v Mohelnici. Z devíti pokusů (tři větší města, tři volební období) to je první porušení schématu široké či velké koalice – dlužno ale podotknout, že se však nejedná o minimální vítěznou koalici ideově blízkých partnerů, neboť spolu „vládne“ ODS s KSČM a US-DEU. První dva uvedené typy koalic, které podporují soutěživost stranických systémů, netvořily nikdy více než čtvrtinu všech radničních koalic v šumperském okrese (1994: 25 %, 1998: 16,7 %, 2002: 20 %). Zbývajících 75–82 % koalic připadá na typy, které soutěživost přinejmenším nepovzbuzují, na koalice velké, široké a všeobecní. Z nich nejméně častou variantou jsou koalice velké, byť u nich můžeme pozorovat vzrůstající oblibu (1 – 2 – 4). Koalice široká je ve sledovaném časovém období nejčastější variantou „radničního uspořádání“, kdy představuje více jak dvě pětiny všech uzavřených koalic. Nejčastěji jsou tyto koalice uzavírány bez (proti) KSČM (devětkrát), následně proti ODS a KDU-ČSL. Ostatní varianty představují výjimku. Zajímavě se vyvíjel počet koalic všeobecních: od masové obliby v roce 1994, kdy zastupovaly téměř dvě pětiny všech uzavřených koalic, přes pokles na jednu šestinu v roce 1998, k opětovnému vzrůstu počtu přesahujícímu jednu čtvrtinu v roce 2002. Nelze přitom jednoznačně říci, zda spolu souvisí typ realizované koalice a velikost obce – jednotlivé typy koalic jsou spíše rovnoměrně rozptýleny ve všech kategoriích obcí. Všeobecní koalice tak nalezneme jak v obci s šesti sty šedesáti obyvateli, tak v třiapůltisícové obci. Stejně tak je jednobarevná rada realizována jak v půltisícové obci, tak opět v třiapůltisícové. Jediný typ koalice, u nějž se zdá, že nenachází uplatnění ve všech kategoriích obcí, je minimální vítězná. Ta se těší zvláštní oblibě u obcí o velikosti 2000–5000 obyvatel. Ze všech devíti realizovaných případů jich osm spadá právě do této skupiny, přičemž oním devátým je desetitisícová Mohelnice.

2.4 Politický charakter koalic v šumperském okrese Situace, kdy obecní radu tvoří pouze jedna politická strana či koalice ideově blízkých stran, můžeme v každých volbách spočítat na prstech, v posledních dvou obdobích již dokonce jen na prstech jedné ruky. Nejčastěji to jsou případy, kdy v takových radách dominují nezávislé subjekty, tudíž lze jen velmi obtížně určit jejich ideový profil. Tam, kde to lze, vidíme, že se jedná spíše o koalice středové, méně časté jsou koalice pravostředové či levicové. Zbývající případy nemůžeme ideově identifikovat, můžeme se tedy pouze

35


pokusit ozřejmit, s jakými partnery je ta která politická síla nejčastěji v koalici. To nám ozřejmuje následující tabulka. Zařadili jsme do ní pouze ten vztah, který představoval alespoň v jednom období 20 % všech koalic, jichž se ta která politická strana zúčastnila. Tab. 2: Spolupráce politických stran v obecních a městských radách v okrese Šumperk 1994–1998

1998–2002

od 2002

počet

podíl z vlastních koalic (%)

počet


počet


ODS – KDU-ČSL

9

50

9

56

7

64

ODS – KSČM

9

50

7

44

6

55

ODS – ČSSD

1

6

6

38

3

27

ODS – nez.

4

22

9

56

5

45

ODS – SDL

4

22

0

0

0

0

KDU-ČSL – ODS

9

64

9

64

7

54

KDU-ČSL – KSČM

5

36

8

57

9

69

KDU-ČSL – ČSSD

0

0

6

43

5

38

KDU-ČSL – nez.

4

29

7

50

7

64

KDU-ČSL – SDL

4

29

0

0

0

0

KSČM – ODS

9

82

7

70

6

43

KSČM – KDU-ČSL

5

45

8

80

9

64

KSČM – ČSSD

1

9

4

40

2

14

KSČM – nez.

2

18

5

50

8

57

KSČM – SDL

3

27

0

0

0

0

ČSSD – ODS

1

50

6

75

3

50

ČSSD – KDU-ČSL

0

0

6

75

5

83

ČSSD – KSČM

1

50

4

50

2

33

ČSSD – nez.

0

0

4

50

3

50

nez. – ODS

4

44

9

56

5

33

nez. – KDU-ČSL

4

44

7

44

7

47

nez. – KSČM

2

22

5

31

8

53

nez. – ČSSD

0

0

4

25

3

20

nez. – SDL

5

56

0

0

0

0

SDL – ODS

4

44

0

0

0

0

SDL – KDU-ČSL

4

44

0

0

0

0

SDL – KSČM

3

33

0

0

0

0

SDL – nez.

5

56

0

0

0

0


36

EVROPEIZACE

Z tab. 2 nás zajímá především procentní údaj, který vyjadřuje, jak velký podíl ten který koaliční vztah představuje ze všech koalic, jichž se strana účastní. Vidíme, že ODS v roce 1994 nejčastěji spolupracovala s KDU-ČSL a KSČM, v následujícím období opět s KDU-ČSL a nezávislými subjekty a v současném období je prioritním partnerem KDU-ČSL. Pro KDU-ČSL byla v roce 1994 a 1998 nejčastějším partnerem ODS, v roce 2002 však již KSČM. KSČM v roce 1994 nejčastěji spolupracovala s ODS (82 % všech koalic, jichž se KSČM v tomto období účastnila, bylo mj. tvořeno také ODS), v roce 1998 s KDU-ČSL (platí týž údaj, jako pro vztah KSČM a ODS v předcházejícím období) a v roce 2002 opět s KDU-ČSL. ČSSD v roce 1994 v polovině případů koaličně spolupracovala s ODS, stejně jako s KSČM. O čtyři roky později se téměř výhradními partnery vládní strany staly ODS a KDU-ČSL, v roce 2002 prvenství zůstalo již jen KDU-ČSL. Nezávislé subjekty v roce 1994 vytvořily nejčastěji koalici s SDL, v roce 1998 s ODS a v roce 2002 s KSČM. Z nastíněných údajů lze např. vyčíst, že na postupném vyvádění KSČM z izolace se největší měrou nepodílely levicové strany typu SDL či ČSSD, ale především ODS a KDU-ČSL. Stejně tak vidíme poměrně silnou vazbu mezi ODS a KDU-ČSL, které patří po celé období ke komunálně nejsilnějším subjektům analyzovaných obcí okresu Šumperk – jejich vzájemný vztah tvoří vždy minimálně polovinu všech jejich koaličních vztahů. Mezi ostatními subjekty stejně silnou, oboustranně vyváženou vazbu nenalezneme (na paty jí ovšem „šlape“ partnerství KDU-ČSL – KSČM). Tab. 3 již přímo zachycuje „sílu“ radničního zastoupení jednotlivých stran ve všech třech obdobích. Číslo uvedené u volebního období značí, v kolika radách byla patřičná politická strana zastoupena. Z tabulky vyplývá, že okresní politickou špičku (poměřováno frekvencí jejich zastoupení na radnicích) tvoří čtyři politické síly – nezávislé kandidátky,4 ODS, KDU-ČSL a KSČM, a to jak v jednotlivých funkčních obdobích, tak v celkovém součtu.5 4 K nezávislým subjektům je také možno bezesporu přičítat zisky NEZ a SNK – vždyť volič dozajista nerozlišuje podle právní formy kandidátky – orientuje se podle termínu „nezávislost“ v jejím názvu. 5 Metodologickou poznámku si zaslouží dvě hodnoty uváděné u nezávislých subjektů – proč rozlišujeme frekvenci jejich zastoupení v radách a počet rad, v nichž jsou skutečně přítomny? Důvodem je možnost kandidatury více nezávislých subjektů v jedné obci, přičemž strany tuto možnost nemají. Pokud bychom tedy počítali jen frekvenci bez ohledu na počet rad, nebyla by tato čísla zcela srovnatelná s hodnotami ostatních politických sil. Je proto vhodnější komparovat raději počet rad, v nichž jsou nezávislé kandidátky zastoupeny.

37


Tab. 3: Zastoupení politických stran v obecních a městských radách v okrese Šumperk 1994–1998

1998–2002

od 2002

celkem

ODS

18

16

11

45

KDU-ČSL

14

14

13

41

11 (v 9 radách)

21 (v 16 radách)

18 (v 15 radách)

50 (ve 40 radách)

KSČM

11

10

14

35

ČSSD

2

8

6

16

SDL (2002 SDS)

9

0

1

10

NEZ

0

0

5

5

SZ

2

1

1

4

Nezávislí kandidáti

3

1

0

4

SŽJ

0

1

2

3

US

0

2

1

3

SNK

0

0

2

2

SMV (2002 SV-SOS)

1

0

1

2

HZ

2

0

0

2

ODA

2

0

0

2

KSČM/SDL (1998 KSČM/SDS)

1

1

0

2

VPM

0

0

1

1

ČMSS

1

0

0

1

DEU

1

0

0

1

ČSNS

0

1

0

1

MDS

0

1

0

1

78

77

76

231

nezávislé kandidátky

Celkem


Nejčastějším subjektem zastoupeným v průběhu sledovaných tří volebních období v obecních a městských radách je ODS. Avšak pod tímto prvenstvím se taktéž skrývá jednoznačně sestupný trend, kdy ODS po volbách 2002 dosáhla již jen 60 % svého zisku z roku 1994 a ze zmíněné nejsilnější čtveřice se umístila na posledním místě. Vzestupu se v posledních volbách dočkala KSČM, která je v současnosti (s výjimkou nezávislých subjektů) radničně nejsilnější politickou stranou šumperského okresu. Nezávislé kandidátky (v roce 2002 počítáno včetně NEZ a SNK) jsou také na vzestupu, takže v roce 2002 se zastoupením v 19 radách již více než zdvojnásobily své zisky roku 1994. Konstantních zisků dosahuje KDU-ČSL. Kromě zmíněné čtveřice zasluhují zbývající politické strany pouze okrajovou poznámku.

38

EVROPEIZACE

Nejzajímavější z nich je případ SDL, která „zazářila“ v roce 1994, aby po naprostém vymazání z politické scény její systémové místo zaujala ČSSD, která se ale ani poté nemůže měřit s výše uváděnými stranami.

2.5 Vztah mezi typem koalice a typem matrice v šumperském okrese Můžeme odpovědět na otázku o tom, v jakém strukturování zastupitelstva vzniká jaká koalice? Pokusíme-li se získané poznatky zobecnit, můžeme konstatovat, že vznik jednobarevné rady je na základě empirického výzkumu nejpravděpodobnější v dvouprvkové matrici. Jednoznačné konstatování nelze poskytnout pro všeobecní koalice, které se nevyhýbají žádnému z typů matric, ačkoli se prozatím zdá, že pravděpodobnější jsou v případě matric o menším počtu členů. Široké koalice se již ze své definice vyskytují výhradně v matricích mnohoprvkových a čtyřprvkových, neboť nikde jinde nesplní podmínky pro to, aby takto mohly být označeny. Z minima realizovaných velkých koalic jich většina byla ustavena v systémech mnohoprvkových koalic. Zastánce soutěživosti komunálních stranických systémů jistě potěší zpráva, že minimální vítězné koalice se nepojí výhradně s jedním či dvěma typy matric, ale byly zaznamenány ve všech. Přesto se však zdá, že pokud se mohou někde ustavit, nejpravděpodobněji se tak stane v matricích mnohoprvkových, kde je, zjednodušeně řečeno, dostatečný výběr koaličních partnerů a kde voliči jistou soutěživost (vyjádřenou mj. vznikem mnoha politických sil reprezentujících rozličné společenské proudy) předpokládají, či dokonce očekávají.

2.6 Závěr České komunální radniční koalice jsou zajímavým tématem výzkumu. Přes vědomí všech omezení, které s sebou výzkum komunální „politics“ přináší, se lze v této oblasti dobrat zajímavých výsledků. Můžeme definovat dva základní typy radničních koalic v českých zemích – minimální vítězné a velké. Velké lze dále rozdělit na velké, široké a všeobecní. Pokud tuto typologii aplikujeme na skutečnost, jak ji lze pozorovat v případové studii šumperského okresu v letech 1994–2002, docházíme k zajímavým zjištěním. Zcela převládajícím modelem je typ velké koalice, v posledním období zvláště její varianta všeobecní. Zajímavé výsledky rovněž přináší analýza ideového složení jednotlivých koalic, zvláště četnost vazeb


39

mezi jednotlivými politickými stranami, kdy lze jednoduše vyvrátit mýtus o nepřijatelnosti KSČM pro další strany. Lze doložit, že KSČM je postupně vyváděna z izolace již od roku 1994 (pokud vůbec kdy v izolaci byla), a to především díky místním představitelům KDU-ČSL a ODS.

Použité prameny a literatura Balík, S. (2002a): Čtyři základní typy obecního uspořádání v Německu? Debata nad jejich vzájemnou konvergencí, Arbeitspapiere 3/2002. Münster: Institut für Politikwissenschaft, Westafälische Wilhelms-Universität. Balík, S. (2002b): Obecní volby v Německu. Zastupitelská demokracie na komunální úrovni, Arbeitspapiere 2/2002. Münster: Institut für Politikwissenschaft, Westafälische Wilhelms-Universität. Balík, S. (ed.; 2003): Komunální volby v České republice v roce 2002. Brno: IIPS, s. 126–140. Hudák, J.; Jüptner, P.; Svoboda, J. (2003): Komunální politické systémy. Praha: FF UK. Jüptner, P. (2001): Komunální koalice a politické modely. Politologická revue, roč. 7, č. 2, s. 147–148. Věstník Českého statistického úřadu (1995): Zvolení starostové, zástupci starostů a členové rady, leden, SOA Šumperk. Věstník Českého statistického úřadu (1999): Zvolení starostové, zástupci starostů a členové rady, leden, SOA Šumperk. Volby.cz – volební server ČSÚ (http://www.volby.cz); ověřeno k 14. 4. 2005. Webové stránky jednotlivých obcí šumperského okresu Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Zápisy z jednání zastupitelstev obcí Bludov, Dolní Studénky, Třeština, Police (2002–2004)

40

EVROPEIZACE

3. EVROPEIZACE SLOVINSKÝCH POLITICKÝCH STRAN LADISLAV CABADA*

Europeanisation of Slovene political parties Abstract: Republic of Slovenia was grounded in the year 1991. One of the important state-building ideas was the idea of going from the Balkans to the Europe. Since the very beginning of its existence Slovenia declared strong interest for the EU-membership. All levels of public administration and all important types of political actors were influenced by the process of Europeanisation and many of them also at least particulary influenced the process. In the article we examine main characteristics of Europeanisation of Slovenian political parties.

Keywords: Republic of Slovenia, Europeanisation, Political Parties

3.1 Úvodem Problematika „evropeizace“ se v posledních desetiletích stala jedním ze základních výzkumných a badatelských polí soudobé evropské politologie. V posledním desetiletí se tento trend přenesl také do diskurzu politické vědy v nových evropských demokraciích včetně České republiky (Cabada, Kustec Lipicer, 2004: 332). Ve svém příspěvku se nechci soustředit na teoretické vymezení evropeizace, které již bylo alespoň částečně zmapováno a akcentováno také v českém společensko-vědním prostředí; vzhledem k tomu, že tento text vzniká jako základ vystoupení na konferenci, budu se * Doc. PhDr. Ladislav Cabada, Ph.D., Katedra politologie a mezinárodních vztahů Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. E-mail [email protected]. Ladislav Cabada (1973) je vedoucím Katedry politologie a mezinárodních vztahů na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni (od roku 2000) a od dubna 2005 zastává na Fakultě filozofické rovněž funkci děkana. Je docentem politologie (2004, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně).

EVROPEIZACE SLOVINSKÝCH POLITICKÝCH STRAN

41

naopak snažit o maximální zaměření na konkrétní téma a metodologickým či teoretickým vymezením se budu věnovat pouze minimálně. Nemohu však zcela pominout historický vývoj evropeizace slovinské politiky jako celku, byť se zvláštním zaměřením na politické strany. Co se týče metodologie, přidržím se standardních modelů vztahujících se k evropeizaci politických stran, zejména modelu Roberta Ladrecha. Hlavním cílem mého příspěvku je ovšem zachycení proměn slovinského stranického systému jak na úrovni jednotlivých aktérů, tak i na úrovni vztahů mezi nimi; vedle toho se pokusím zařadit proces evropeizace slovinských politických stran také do roviny přesahující teritoriální hranice Slovinska, primárně tedy do roviny evropské, resp. roviny vymezené působením institucí Evropské unie se zvláštním zřetelem na Evropský parlament. Ve své analýze se opřu o poznatky získané v průběhu let 2003–2004 v souvislosti s řešením projektu bilaterální vědecké spolupráce mezi Katedrou politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni a Centrem politologických výzkumů při Fakultě společenských věd Univerzity v Lublani1, resp. o analýzu evropeizačního vlivu na programatiku a organizační strukturu českých a slovinských politických stran, kterou jsme uskutečnili s Mgr. Simonou Kustec Lipicer (Cabada, Kustec Lipicer, 2004).

3.2 Evropeizace slovinské politiky v 90. letech Slovinská republika vznikla osamostatněním jedné z federativních republik bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie 25. června 1991. V samém počátku byla samostatnost a suverenita zpochybněna ze strany bělehradského vedení a Jugoslávská lidová armáda se pokusila osamostatňovací proces potlačit. Tuto skutečnost zmiňuji zejména z toho důvodu, že to byla právě Evropská společenství (zejména však Spolková republika Německo), která přispěla k ukončení tzv. desetidenní války a k vyvázání Slovinska z jugoslávské federace.2 1 Bilaterální badatelský projekt „Evropeizace národních politických stran – příklad České republiky a Republiky Slovinsko“ byl podporován ministerstvy školství obou zemí. Hlavními řešiteli projektu byli Doc. Alenka Krašovec a Doc. Ladislav Cabada, spoluřešiteli pak Dr. Šárka Waisová a Mgr. Daman Lajh. Vedle několika odborných článků je hlavním výstupem z projektu monograficky laděný sborník Europeanisation of National Political Parties (Cabada, Krašovec, 2004). 2 Více nejen o procesu osamostatňování, ale rovněž o předchozím i následném vývoji slovinské politiky, resp. etablování slovinského politického systému, viz (Cabada, 2005).

42

EVROPEIZACE

Již před osamostatněním v roce 1991 se členství Slovinska v Evropských společenstvích stalo strategickým cílem slovinské (nejen) zahraniční politiky; někteří autoři dovozují, že „evropeizace se stala náhražkou za starou (rozuměj marxistickou – pozn. L.C.) ideologii“ (Fink-Hafner; Lajh, 2003). V březnu 1991 přijala slovinská vláda dokument „Zásady slovinské zahraniční politiky“, v nichž se hlavní politické strany shodly na tom, že členství Slovinska v Evropských společenstvích představuje krok směrem k vytvoření demokratické, stabilní, silné, hospodářsky úspěšné a „rozeznatelné“ země. Celý osamostatňovací proces byl dokonce označen jako cesta z Balkánu do Evropy (Cabada, Dobrovcová, 1998). Také po osamostatnění se členství v Evropských společenstvích, následně pak v Evropské unii (dále jen EU) stalo samo o sobě cílem pro prakticky celou slovinskou politickou elitu, což se následně odrazilo ve skutečnosti, že na začátku nebyly vytvořeny žádné analýzy nákladů a zisků vstupu Slovinska do EU. V roce 1993 byla podepsána první Dohoda o spolupráci mezi ES a Republikou Slovinsko, kterou následovaly „Společná deklarace o politickém dialogu“, „Finanční protokol“ a „Dohoda o dopravě“ a v roce 1996 nejdůležitější „Evropská dohoda“, která také úředně umožnila, aby Slovinsko mohlo požádat o členství v EU. Navzdory tomu, že dohoda vstoupila v platnost teprve 1. února 1999, se vztah Slovinska k EU neměnil, ale dokonce posiloval. Jedním z důkazů tohoto vývoje je bezpochyby „Dohoda o spolupráci“, kterou 3. července 1997 podepsaly všechny parlamentní politické strany s výjimkou SNS (Lajh; Krašovec, 2004: 169; Cabada, Kustec Lipicer, 2004). Podpisem zmíněné smlouvy se politické strany zavázaly, že učiní vše pro to, aby zajistily ústavně-právní a politické podmínky pro ratifikaci asociační dohody s EU. Dohoda je zajímavá také kvůli poměrně neobvyklé myšlence vytvořit stálou koordinaci parlamentních stran, v jejímž rámci by se politické strany domlouvaly na postupu při začleňování Slovinska do EU a NATO. Toto opatření ovšem nebylo nikdy uvedeno do praxe. Nehledě na tuto skutečnost můžeme říci, že slovinské politické strany (vzhledem k povaze slovinského politického systému, který bychom mohli označit za parlamentní formu vlády s relativně výraznými pozůstatky předchozí konventní formy vlády /Cabada, 2005/, nejsilnější političtí aktéři) byly již od etablování samostatné stranické soustavy na přelomu 80. a 90. let vystaveny procesu evropeizace či – jak tento proces označují A. Krašovec a D. Lajh právě v souvislosti s evropeizací politických stran – procesu „penetrace institucí z evropské roviny do národních a subnárodních systémů vládnutí“ (Krašovec; Lajh, 2004: 165). Termín Evropa se rovněž pro slovinské politické strany stal „univerzálním zaklínadlem“, resp. jediným


43

cílem a současně vzorem, ke kterému se chtěly vztahovat.3 Slovy D. Fink-Hafnerové: „O samostatné politické jednotce ve smyslu polity můžeme (v případě slovinského stranického systému – pozn. L.C.) hovořit teprve v souvislosti se vznikem samostatného státu v roce 1991. Strany v přechodu k demokracii vytvořily nové vládní uspořádání a uskutečnily proces osamostatnění státu. Přesto se však neuzavřely v novém politickém prostoru. Se vznikem nového státu totiž v podstatě svorně podpořily také strategii integrace slovinského hospodářství, společnosti a státu do evropského prostoru … Již v devadesátých letech strany vytvořily četné vazby s příbuznými evropskými stranami a jejich organizacemi“ (Fink-Hafner, 2001: 186–187).

3.3 Integrace slovinských politických stran do evropské politické arény První slovinskou stranou, která navázala pevnější spolupráci s příbuznými stranami v rámci některé z evropských stranických federací, byli Slovinští křesťanští demokraté (Slovenski krščanski demokrati, SKD), kteří již od přelomu 80./90. let deklarovali svou příslušnost k Evropské lidové straně (EPP). Tyto vztahy byly ovšem relativně volné a až do dubna 2000, kdy se SKD sdružili se Slovinskou lidovou stranou (Slovenska ljudska stranka, SLS), se jim nepodařilo získat ani status pozorovatele. Sjednocená SLS získala status pozorovatele při EPP v roce 2001 společně se dvěma dalšími slovinskými stranami – Novým Slovinskem. Slovinskou křesťanskou stranou (Nova Slovenija. Krščanska ljudska stranka, NSi) a také Sociálně demokratickou stranou (Socialdemokratska stranka, SDS), která se po celá 90. léta posouvala k politickému i ekonomickému liberalismu. Všechny tři strany získaly v roce 2003 status přidružených členů EPP a ke dni vstupu Slovinska do EU pak status řádných členů EPP (Lajh; Krašovec, 2004: 170). Odlišný vývoj měl proces navazování vztahů mezi nejsilnější slovinskou politickou stranou 90. let – Liberálními demokraty Slovinska (Liberální demokrati Slovenije, LDS) – a Evropskou liberální, demokratickou a reformní stranou (ELDR). Liberální demokraté získali statut přidruženého člena ELDR již v roce 1992; v roce 1998 pak byla LDS přijata jako řádný člen ELDR. V roce 2001 uspořádali slovinští liberálové v Lublani kongres ELDR. Vztahy mezi LDS a ELDR však byly velmi volné, v pravém slova smyslu Z relevantních politických stran byla výjimkou pouze Slovinská národní strana, vycházející z výrazně nacionalistických a později také panslovanských konceptů. 3

44

EVROPEIZACE

„liberální“. Poslední z „velkých“4 politických stran ve Slovinsku – post-komunistická Sjednocená kandidátka sociálních demokratů (Združena lista socialnih demokratov, ZLSD) – navázala po své stabilizaci v první polovině 90. let spolupráci se Stranou evropských socialistů (PES). V roce 1996 se ZLSD stala pozorovatelkou při PES, v roce 1999 získala přidružené členství a záhy po podpisu přístupové dohody mezi slovinskou vládou a EU v květnu 2003 se ZLSD stala řádnou členkou PES (Lajh; Krašovec, 2004: 171). Z malých politických stran navázala pevnější vztahy s některou z evropských stranických federací pouze Strana mladých Slovinska (Stranka mladih Slovenije, SMS), která vstoupila do slovinského parlamentu po volbách v roce 2000 a volby v roce 2004 ji z něj opět vytěsnily. Partnerem SMS se stala Evropská federace zelených stran (EFGP/EG), ačkoliv SMS nelze označit za typickou ekologicky orientovanou stranu a ve Slovinsku navíc existuje autonomní (od roku 1992 ovšem mimo parlament stojící) Strana zelených. V roce 2003 se SMS stala pozorovatelkou v EFGP/EP a v únoru se stala spoluzakladatelkou rekonstituované Evropské strany zelených (Lajh; Krašovec, 2004: 172). Demokratická strana důchodců Slovinska (Demokratska stranka upokojencev Slovenije, DeSUS) ani Slovinská národní strana (Slovenska nacionalna stranka, SNS) nevyhledávaly spolupráci na nadnárodní úrovni, druhá jmenovaná ji dokonce explicitně odmítala. Tabulka 1: Integrace slovinských parlamentních stran do evropské stranické arény SMS Politická skupina

ZLSD DeSUS PES

LDS

SDS

SLS

NSi

SNS

ELDR EPP-ED EPP-ED EPP-ED

Členství v evropské straně

EFGP

PES

ne

ELDR

EPP

EPP

EPP

ne

Pozorovatelé/MEPs

ne

ano

ne

ano

ano

ano

ano

ne

Zvolení členové EP

ne

1

ne

2

2

ne

2

ne

Zdroj: (Deželan, 2004: 214).

4 Označení velká politická strana příslušelo ve Slovinsku od roku 1991 pouze LDS, která získávala v parlamentních volbách více než 30 % hlasů. Ostatní parlamentní politické strany se pohybovaly v rozmezí čtyř až dvaceti procent hlasů; za velké bychom mohli označit ty, které získávaly deset či více procent hlasů (SDS, SKD, SLS, ZLSD), za malé pak ty, které těsně – ovšem opakovaně – překračovaly čtyřprocentní volební práh (Demokratická strana mladých Slovinska /DeSUS/, Slovinská národní strana /SNS/ a Strana mladých Slovinska /SMS/).


45

Vidíme tedy, že proces integrace slovinských politických stran do evropské politické arény, zejména pak do evropských stranických federací, se příliš neodlišoval např. od vývoje v České republice. Odlišností je bezpochyby existence silné, v 90. letech dokonce dominující liberální strany ve stranicko-politické soustavě, resp. z ní vyplývající relativně silná reprezentace slovinské stranické politiky v rámci ELDR. Podobně jako v případě České republiky, také ve Slovinsku nacházíme hned několik politických stran, které fungují v rámci Evropské lidové strany. Jednoznačná je naopak spolupráce Strany evropských socialistů a ZLSD, resp. nezájem PES o spolupráci s SDS. Pozici Komunistické strany Čech a Moravy, která stojí v procesu evropeizace mimo etablované evropské stranické federace, sdílejí ve Slovinsku DeSUS a nacionalisté – obě tyto formace můžeme v jistém ohledu (personální i programová kontinuita) označit jako post-komunistické. Z hlediska proměn vnitřní organizace slovinských politických stran zmiňme zejména tu skutečnost, že se kontinuálně posilovalo postavení sekretářů, resp. tajemníků pro mezinárodní či vnější vztahy, kteří se postupně stali členy nejvyšších grémií jednotlivých stran. Jako zajímavý projev vnitřní rekonfigurace některé ze slovinských politických stran, spojený alespoň částečně s procesem evropeizace, zmiňují D. Lajh a A. Krašovec přejmenování Sociálně demokratické strany (SDS) na Slovinskou demokratickou stranu (SDS) v roce 2003; změna názvu měla v tomto ohledu vyplnit očekávání EPP, s níž byla SDS svázána (Lajh; Krašovec, 2004: 173; Cabada, 2005). Nehledě na tyto změny je nutné vedle institucionalizace vztahů mezi slovinskými politickými stranami a evropskými stranickými federacemi, resp. frakcemi Evropského parlamentu, jako druhou nejvýznamnější oblast, v níž došlo k evropeizaci slovinských politických stran, zmínit oblast programatickou.

3.4 Evropeizace slovinských politických stran z hlediska programových dokumentů Analýza programových dokumentů, resp. vlivu evropských témat na podobu programů jednotlivých politických stran, vychází – podobně jako výše popsané změny v oblasti institucionální – z Ladrechova modelu evropeizace národních politických stran. V následující analýze se zaměřuji výhradně na programy, které jednotlivé slovinské politické strany nabídly před volbami do Evropského parlamentu v roce 2004. Důvodem je jednak limitovaný prostor, na druhé straně je třeba říci, že až do roku 2000 slovinské politické strany o evropských tématech téměř nediskutovaly, dle mého soudu

46

EVROPEIZACE

především proto, že k členství v EU neviděly alternativu a proces přidružování chápaly – s výjimkou SNS – jako nevyhnutelný a jasně vymezený. K určité změně dochází teprve po Summitu EU v Nice a volby do Evropského parlamentu byly prvními celoslovenskými volbami, které se po tomto summitu konaly. Obecně můžeme rozlišit dva základní přístupy slovinských politických stran k otázce, jak se vypořádat s evropskými tématy. Tyto přístupy, resp. první z nich, poněkud relativizují obecně sdílený pocit, že volby do Evropského parlamentu jsou jen další arénou pro vnitrostátní střet jednotlivých politických stran. Před volbami do Evropského parlamentu v roce 2004 totiž dvě relevantní slovinské politické strany nabídly slovinským voličům programy evropských stran, k nimž přináležejí, byť doplněné rovněž o „slovinskou komponentu“. Jednalo se o ZLSD a SMS. Další politické strany, které jsou zapojeny do evropských stranických struktur, ve svých programech odkázaly k programovým východiskům nadnárodních stranických struktur, ale soustředily se zejména na vnitropolitické otázky (Lajh; Krašovec, 2004: 174). Výjimku představovala SNS, která není svázána se žádnou z evropských stranických struktur a která svůj volební program vystavěla na kritice evropské integrace a zpochybnění členství Slovinska v EU. Podívejme se tedy, jak byly volební programy relevantních slovinských politických stran před volbami do Evropského parlamentu v roce 2004 ovlivněny evropskou tématikou:5 Liberální demokracie Slovinska a Demokratická strana důchodců (LDS+DESUS)

LDS se pro první volby do EP spojila s menší stranou DESUS. Strany do voleb vstupovaly se sloganem „Sedm dobrých důvodů pro další slovinská vítězství“. Prvním prezentovaným důvodem bylo konkurenční hospodářství, v němž jako hlavní výhodu vidí neomezený nákup a prodej zboží a služeb na vnitřním trhu EU. Jako klíčový aspekt slovinské finanční politiky ve vztahu k EU strany vyzdvihovaly zavedení eura v roce 2007. Druhým důvodem byla otázka rozvinutosti regionů – strany obsáhle popisovaly integrovaný rozvoj měst a venkova a ochranu a zvýšení významu státu v oblasti Společné zemědělské politiky. V rámci třetího bodu – zdravé a zelené Slovinsko – strany citovaly klíčové směrnice evropských právních aktů v této 5 Následující text tvoří zkrácená a upravená verze druhé části textu Evropeizace národních politických stran – příklad České republiky a Republiky Slovinsko (Cabada; Kustec Lipicer, 2004).


47

oblasti a požadovaly důslednou implementaci evropského právního řádu při ochraně životního prostředí a trvalého rozvoje, které se mají stát symbolem Slovinska. Čtvrtý bod programu hovořil o pluralitě znalostí a hodnot a je zaměřen dovnitř země. Strany poukazují na to, že Slovinsko dosud nedosahuje evropského průměru 3 % HDP investovaného do výzkumu a vývoje. Slovinská vláda musí tyto prostředky adekvátně navýšit (upozorněme ovšem, že od roku 1991 s půlroční přestávkou v roce 2000 dominovala vládě právě LDS). Podobný postoj zastávaly strany v oblasti kulturní politiky, kde ovšem specifikovaly, o co budou usilovat europoslanci zvolení z jejich kandidátní listiny: ochrana kulturního dědictví, menšin a etnických skupin, médií, kulturních styků a jazyka. Solidární a citlivé společenství jako šestý bod programu zdůrazňuje problematiku sociálního začlenění všech společenských vrstev a solidaritu, na konci se pak zabývá statutem důchodců ve Slovinsku (zde LDS učinila největší ústupek od liberální ochrany jednotlivce směrem ke koaličnímu partnerovi). Poslední bod programu hovoří o „společném evropském domu“, v jehož rámci je zdůrazněna péče europoslanců o ochranu lidských práv a přijetí ústavní dohody, která „bude odrážet propojenost evropského kontinentu a rovnoprávnost členských zemí, národů a občanů s cílem vytvořit transparentní, efektivní a demokratickou Evropu“. Na konci kapitoly je zdůrazněn význam společné zahraniční a bezpečnostní politiky, zejména ve spojení s NATO. Kandidáti za LDS+DESUS prezentovali podobná témata také ve veřejných vystoupeních; na těchto akcích zpravidla vystupoval lídr kandidátní listiny Jelko Kacin. Nové Slovinsko. Křesťanská lidová strana (NSi)

Volební úspěch NSi, která ve volbách do EP konaných ve Slovinsku zvítězila, byl bezpochyby jedním ze dvou velkých překvapení těchto voleb. Analytici jej většinou vysvětlovali silou osobnosti lídra kandidátní listiny, místopředsedy Konventu Lojze Peterleho. Strana – a především L. Peterle – vsadila na velmi aktivní kampaň, spočívající v návštěvách slovinských měst a vesnic, kde se kandidáti osobně snažili představit programová východiska NSi. Tento přístup se ovšem ukázal jako problematický v případě té části veřejnosti a voličů, kteří si program chtěli přečíst v podobě klasického programového dokumentu – strana jej totiž představila teprve tři dny před volbami. V programu předseda strany A. Bajuk – který nebyl na kandidátní listině – a lídr Peterle poukazovali zejména na soulad stranického programu

48

EVROPEIZACE

se směrnicemi Evropské lidové strany a poslanecké frakce EPP-ED v EP, resp. naplňování „velkých“ cílů, což zamlžilo odpověď na otázku, co se týká slovinské politiky a co evropského politického prostoru. V hospodářské oblasti NSi deklarovala úsilí o tvorbu nových pracovních míst, vzdělanosti a konkurenceschopnosti. Velká pozornost byla věnována také otázce trvalého rozvoje a regionalismu. Také v oblasti rozvoje zemědělství strana deklarovala podporu konkurenčnímu prostředí a konkurenceschopnosti slovinského i evropského zemědělství, které vidí jako důležitý aspekt ochrany životního prostředí. Nejasný byl program v bezpečnostní oblasti, kde se strana věnovala zejména kvalitě stravy, právu na zdravotní a sociální péči a boji proti terorismu a organizovanému zločinu. V závěru programu přece jen nacházíme některé odkazy k tématice EU, zejména v oblasti společné obranné a bezpečnostní strategie. Programový dokument je uzavřen heslem o vytvoření sebevědomého Slovinska v EU a péči o ochranu národní identity, subsidiarity, vyváženosti a demokratické průhlednosti. „Slovinsko se musí etablovat jako přátelská země, která je připravena pomáhat těm zemím, které si ještě přejí připojit se k EU, současně pak Evropě nabídnout to nejlepší a využít tak příležitosti a výzvy, které přináší členství“. Slovinská demokratická strana (SDS)

SDS svou kandidátní listinu představila jako „listinu sestavenou z mezinárodně známých lidí, z nichž každý má své povolání a úspěšnou odbornou kariéru. Kdokoli z nás bude zvolen do EP, bude s nadšením zastupovat zájmy vlasti Slovinska“. V souladu s tímto prohlášením vystupovalo sedm kandidátů a nekandidující předseda SDS Janez Janša na volebních mítincích pod heslem „Slovinsko – má vlast. Také v Evropě“. Strana v programovém letáku, který poslala do všech slovinských domácností, jasně vyjadřovala příslušnost k EPP-ED, která je největší frakcí EP (argumentace byla totožná s argumentací české KDU-ČSL). Europoslanci zvolení za SDS budou v rámci EPP-ED hájit: bezpečnou Evropu, silnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku, úspěšné hospodářství, konkurenceschopné zemědělství, čisté životní prostředí a zdravé potraviny, efektivní a odpovědně využívání prostředků, dynamické regiony, rozvoj znalostí a vysokou kvalitu vzdělávání, průhlednost, demokracii a subsidiaritu, společnou tvorbu budoucnosti Evropy a rozšiřování EU. Analýza samotného stranického programu ukazuje, že klíčové body z letáky nejsou vždy v souladu s prezentovaným programem, který se zabývá zejména hospodářskými záležitostmi a zemědělstvím. V obou oblastech je program rozdělen do dvou částí: a) co nám umožní členství v EU; b) o co se


49

SDS postará ve Slovinsku. V oblasti zemědělství SDS obhajuje myšlenku rodinných statků, venkovského průmyslu a slovinských potravin. V oblasti kultury vidí SDS členství v EU jako možnost vytvoření jednotného kulturního prostoru mezi Slovinskem, Itálií, Rakouskem a Maďarskem, což by mohlo přispět k posílení slovinského národa (v sousedních zemích žijí slovinské menšiny – pozn. autorů). Podobně „alegoricky“ dále SDS pozitivně hodnotí vstup Slovinska do EU v perspektivě životního prostředí, školství, turistiky a také sportu. Velká pozornost je v programu věnována také Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU. SDS deklaruje, že bude usilovat o ochranu míru, bezpečnost lidí a majetku, spolupráci se zeměmi EU v oblasti ochrany před teroristickými útoky a tvorby Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jako důležitou podmínku zde vidí spolupráci mezi NATO a EU, která zabrání dublování kapacit. V sociální sféře chce SDS usilovat o zlepšení vzdělávání, zaměstnávání mladých, soulad rodinných a pracovních povinností a posilování malých a středních podniků. Sjednocená kandidátka sociálních demokratů (ZLSD)

ZLSD byla jedinou slovinskou stranou, která do EP neposlala lídra své kandidátní listiny, ale naopak posledního kandidáta z volební listiny. Tímto kandidátem byl předseda strany Borut Pahor, který díky preferenčním hlasům poskočil na první místo. Pahor se dlouho nemohl rozhodnout, zda chce do EP kandidovat, proto byl nakonec na stranickém sjezdu zařazen až na poslední místo. Analytici soudí, že takový vývoj sice pomohl předsedovi strany, ale na druhé straně se domnívají, že poškodil stranu, která by v případě, že by její předseda od začátku dal najevo jasný zájem o kandidaturu, mohla získat o něco vyšší procentuální podíl a tedy mandáty dva (Cabada; Krašovec, 2004). ZLSD svou volební kampaň pojmenovala „V Evropě za blaho Slovinska“. Navzdory upřednostňování národních obsahů předseda strany zdůrazňoval členství ZLSD ve Straně evropských socialistů a koncept rozvoje Evropy, která „usiluje o rovné příležitosti pro všechny, jednotlivce i národy“. Základním poselstvím programu ZLSD byla solidarita a sociální zakotvenost, která je podle ZLSD primárním cílem prosazení slovinských národních zájmů. ZLSD představila šest hlavních tématických okruhů – zaměstnanost, Společná zemědělská politika, životní prostředí, vnitřní bezpečnost, Společná zahraniční a bezpečnostní politika a genderová rovnost. V oblasti zaměstnanosti ZLSD pléduje pro rozšířenou Evropu s plnou zaměstnaností, integrací sociálně znevýhodněných a celoživotním vzděláváním.

50

EVROPEIZACE

V oblasti životního prostředí zdůrazňuje myšlenku trvalého rozvoje a lepšího využívání přírodních zdrojů. ZLSD požaduje odstranění rozdílů způsobených chudobou a také bezpečnostní politiku, která odstraňuje příčiny hrozeb, jako jsou chudoba, porušování lidských práv, společenská degradace, etnické a náboženské konflikty. O podobných problémech hovoří i v souvislosti se Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou – řešení má spočívat v ekonomické spolupráci, humanitární pomoci a pomoci při rekonstrukci jako nejdůležitějších povinnostech evropských sociálních demokratů. ZLSD požaduje konečné odstranění jaderného ohrožení a zákaz technologie balistických střel a chemických a biologických zbraní. SZBP má sloužit zejména k boji proti moderním hrozbám typu terorismu a zbraní hromadného ničení. ZLSD prosazuje také genderovou rovnost – rovné zastoupení žen v politice i jinde vidí jako záruku skutečného fungování demokracie. „Rovné zastoupení žen není pouze právo, ale znamená také společenský rozvoj“. Slovinská lidová strana (SLS)

SLS je bezpochyby stranou, pro kterou volby do EP znamenaly největší prohru. Neúspěch, tj. neobsazení žádného ze sedmi mandátů v EP určených pro poslance zvolené ve Slovinsku, je podle analytiků dán zejména častou nerozhodností a lavírováním na vnitropolitické scéně. Po volbách v roce 2000 byla SLS součástí vládní koalice, z níž před volbami do EP vystoupila kvůli nespokojenosti se svým postavením vedle dominantní LDS. Ve volbách byl lídrem její kandidátní listiny dlouholetý ministr zemědělství a vyjednavač s EU Franci But, který optimisticky předpovídal zisk jednoho mandátu. V programu strana zkoušela poukázat na rovnocenný význam evropského i slovinského prostoru. To můžeme vidět i ve sloganu „SLS: Stoprocentní Slovinsko. Více Slovinska v Evropě. Více Evropy ve Slovinsku“ a zdůrazňování příslušnosti SLS k Evropské lidové straně. Stranický program byl výrazně proevropský, což ukazují i jeho hlavní body: SLS pléduje za Evropu budoucnosti, kterou představují hodnoty právního státu a demokracie. Strana také podporuje co nejrychlejší přijetí evropské ústavy, protože se domnívá, že rozšířená Evropa potřebuje nová pravidla. Proevropské ladění je vyjádřeno také ve vizi Evropy jako silného společenství, které bude usilovat o mír v rámci partnerství s USA, a nikoli pouze kvůli hospodářské spolupráci. Strana deklaruje podporu a pomoc zemím jihovýchodní Evropy, které usilují o vstup do EU. V perspektivě institucionálního rozvoje EU SLS podporuje volbu předsedy Evropské rady na omezenou dobu; předsedu Evropské komise by měl


51

potvrdit předseda EP; občané EU by měli získat právo podat petici k EP. SLS se vyslovuje pro přiblížení institucí EU občanům EU. V závěrečné části programu SLS shrnuje důležitá témata, o jejichž realizaci chce usilovat spolu s Evropskou lidovou stranou: evropská ústava, prohlubování evropské integrace, co nejrychlejší zavedení eura ve Slovinsku, evropská kulturní identita, více prostředků z rozpočtu EU do zemědělství (sic!) a ochrana slovinských zájmů. Program SLS byl ze všech srovnávaných programů slovinských politických stran neanalytičtější, když kromě nastínění témat usiloval také o analýzu a návrhy možných řešení. Slovinská národní strana (SNS)

Podobně jako SLS, ani SNS se nepodařilo získat dostatečný počet hlasů pro zisk alespoň jednoho mandátu europoslance. SNS je parlamentní stranou, která se v průběhu procesu přidružování Slovinska k EU nejjasněji a nejhlasitěji vyjadřovala k problematice EU i jejím dílčím tématům. V období před parlamentními volbami v roce 2000 a referendem o vstupu do EU v roce 2003 zdůrazňovali představitelé SNS na čele s předsedou strany Zmagem Jelinčičem potenciální nebezpečí, které by členství Slovinsku mohlo přinést. Obecně můžeme říci, že pohled na EU byl také v období volební kampaně pro volby do EP velmi negativní (Kustec Lipicer; Krašovec, 2004). SNS upozorňovala na nebezpečí možného výprodeje státu a jeho zájmů. Slibovala, že europoslanci zvolení za SNS budou v EP hájit slovinské zájmy proti zájmům (nad)stranickým, které prosazují všechny ostatní slovinské politické strany. Protože SNS před volbami nepřipravila žádný dostupný volební program, většinu jejích postojů známe pouze z výroků jejích představitelů v televizi a jiných veřejných vystoupení. Klíčovým poselstvím představitelů SNS – nejčastěji předsedy a lídra kandidátní listiny v jedné osobě – bylo to, že je nutné členství Slovinska v EU nahlížet prizmatem slovinských národních zájmů, protože existuje velké nebezpečí, že v EU nebudou respektovány, pokud se za ně nebude nikdo bít. Takový úkol v současné chvíli plní pouze SNS. Svůj pohled SNS označovala za eurorealistický. Podíváme-li se na představené programy jako celek, pak můžeme pozorovat zejména překvapivě jednotné a prakticky nekonfliktní vystupování slovinských politických stran (s výjimkou SNS) vůči Evropské unii. S výjimkou SLS se žádná ze stran nepokusila o projekci možných změn institucí Evropské unie tak, jak to v kampani před volbami do Evropského

52

EVROPEIZACE

parlamentu v roce 2004 činily prakticky všechny české relevantní strany. Tato skutečnost se vyjevila právě v kvalitativní analýze textů stranických dokumentů, kde jsme pozorovali, že strany víceméně popisovaly status quo v EU a opisovaly potenciální řešení, nejčastěji ta, která zastávaly jednotlivé evropské stranické federace; navíc nebyly schopny (s výjimkou SLS) podat samostatnou analýzu důležitých témat spojených s EU. V tomto směru byly české strany daleko kreativnější (nechceme-li ovšem použít termín troufalejší), když přicházely např. s návrhy na restrukturaci rozpočtu EU, tvorbu nových institucí apod. (Cabada; Kustec, 2004). Pokud jsem v úvodní části naznačil, že se při své analýze budu opírat zejména o Ladrechův model, pak na konci musím zdůraznit, že z objektivních důvodů nebylo možné analyzovat evropeizační vliv na slovinské politické strany ve všech pěti oblastech, které Ladrech považuje za důležité. Má analýza se zaměřila na obsahovou stránku programů jednotlivých politických stran ve Slovinsku a na organizační změny uvnitř slovinských politických stran, resp. změny v jejich vztazích k evropským stranickým strukturám. Stěží zatím můžeme zodpovědně analyzovat třetí dimenzi, tj. vztahy mezi poslaneckou skupinou jednotlivých slovinských politických stran v Evropském parlamentu a vlastní stranou, protože poslanci z nových zemí EU jsou v Evropském parlamentu zastoupeni velmi krátkou dobu. Vzhledem k tomu, že žádná ze slovinských politických stran zřejmě nebude do Evropského parlamentu vysílat více než 3 poslance (po volbách v roce 2004 vyslaly tři strany po dvou poslancích, jedna pak jediného), stěží lze očekávat, že by skupina europoslanců zásadně ovlivňovala dění ve vlastních politických stranách. Očekávat ovšem můžeme tvrdé vnitrostranické boje o první a druhé místo na kandidátní listině pro volby do Evropského parlamentu. Další dvě Ladrechovy kategorie se týkají vztahů mezi jednotlivými stranami a vládou, resp. vztahům uvnitř národního stranického systému vzhledem k procesu evropeizace. Vzhledem k tomu, že s výjimkou marginální Slovinské národní strany všechny slovinské politické strany po celá 90. léta i v prvních letech 21. století deklarovaly zájem na členství Slovinska v EU, resp. na posilování evropské integrace, můžeme říci, že slovinská stranicko-politická soustava je v tomto směru „nekonfliktně evropeizována“. Spolehlivě predikovat budoucí vývoj je ovšem velmi obtížné, zejména proto, že příklady z jiných zemí (např. sousední Chorvatsko) ukazují, že na (anti)evropské rétorice lze budovat úspěšné volební kampaně. Takový scénář však ve Slovinsku považuji za vysoce nepravděpodobný.


53

Použitá literatura Cabada, L. (2005): Politický systém Slovinska. Praha: Sociologické nakladatelství. Cabada, L.; Dobrovcová, D. (1998): Slovinsko – z Balkánu do Evropy. Mezinárodní politika, roč. 23, č. 5, s. 26–28. Cabada, L.; Krašovec, A. (eds.; 2004): Europeanisation of National Political Parties. Dobrá Voda: Aleš Čeněk. Cabada, L.; Kustec Lipicer, S. (2004): Evropeizace národních politických stran – příklad České republiky a Republiky Slovinsko. In Rozvoj české společnosti v evropské unii. 2. díl (Politologie, Ekonomie). Praha: Matfyzpress, s. 332–347. Deželan, T. (2004): Slovenian Parliamentary Political Parties in the European Parlament: Outline of Eurodeputy Behaviour. In: Cabada, L., Krašovec, A. (eds.): Europeanisation of National Political Parties. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, s. 198–218. Fink-Hafner, D. (2001): Politične stranke. Lublaň: Fakulteta za družbene vede. Fink-Hafner, D.; Lajh, D. (2003): Managing Europe from Home: The Europeanisation of the Slovenian Core Executive. Lublaň: Fakulteta za družbene vede. Krašovec, A.; Lajh, D. (2004): Slovenian Political Parties and Candidate Selection for Elections to the European Parlament. In: Cabada, L., Krašovec, A. (eds.): Europeanisation of National Political Parties. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, s. 178–197. Kustec Lipicer, S.; Krašovec, A. (2004): Party-Based Euroscepticism in Slovenia: Elections to the National and European Parliaments. In: Cabada, L., Krašovec, A. (eds.): Europeanisation of National Political Parties. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, s. 219–238. Lajh, D.; Krašovec, A. (2004): Co-Operation between Slovenian Parliamentary Political Parties and European Party Federations. In: Cabada, L., Krašovec, A. (eds.): Europeanisation of National Political Parties. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, s. 161–177.

54

EVROPEIZACE

4. EUROPEIZACE A OBHAJOBA ZÁJMŮ: ZÁKLADY ANALYTICKÉHO RÁMCE* ONDŘEJ CÍSAŘ**

Europeanization and Interest Politics: Towards a Framework of Analysis Abstract: The primary goal of the article is to identify the variables that explain the different ways of involvement of non-state actors (interest groups, social movements, non-governmental organizations) in European politics. The identified variables are: (1) political opportunity structures at both the national and the European levels and (2) the resources available to different actors. The effects of the two variables are studied against the background of a complex model of the Europeanization of political interactions.

Keywords: Europeanization, interest politics, political interactions, organizational resources, multilevel political opportunity structure, European Union.

4.1 Úvod Již před více než desetiletím teorie nového institucionalismu upozornily na to, že členství v Evropské unii (EU) „má váhu“. Budování evropské institucionální struktury proměňuje podmínky, za nichž státy sledují v evropské aréně své zájmy. Novým institucionalismem inspirovaná teorie europeizace se pak v posledních letech zaměřila na studium konkrétních mechanismů, jimiž evropské instituce proměňují nikoliv již mezinárodní kontext, ale domácí politiku členských států EU. Tento text se zaměřuje na projevy * Tento příspěvek byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (MSM 0021622407). ** Ondřej Císař (nar. 1974) je odborným asistentem Katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Přednáší politickou filosofii a teorii sociálních hnutí.

EUROPEIZACE A OBHAJOBA ZÁJMŮ: ZÁKLADY ANALYTICKÉHO RÁMCE

55

europeizace v interakcích nestátních aktérů – zájmových skupin, sociálních hnutí a nevládních organizací. První část (oddíl 2) identifikuje omezení současné teorie europeizace ve vztahu k její schopnosti navrhnout analytický přístup ke studiu proměny politických interakcí v mnohoúrovňové struktuře EU. Druhá část (oddíl 3) proto formuluje alternativní model a zároveň se ptá, které proměnné determinují schopnost zájmových skupin, sociálních hnutí a nevládních organizací vstoupit do evropského politického procesu. Odpověď na tuto otázku nabízí poslední část textu (pododdíly 3.1 a 3.2).

4.2 Europeizace čeho? O vysvětlení integračního procesu v Evropě se teorie evropské integrace pokoušejí od jejího počátku. Zatímco neofunkcionalisté věřili, že podmínkou úspěšné integrace je přesun politických kompetencí na nadnárodní úroveň a s tím spojený přesun ohniska zájmové politiky (a politické loajality), intergovernmentalisté naopak zdůraznili klíčovou roli velkých evropských států (Haas 1968, Moravcsik 1998, Rosamond 2000). Paradigma mnohoúrovňového vládnutí pak svým způsobem jednostranný pohled obou perspektiv na nadnárodní, resp. národní úroveň politického rozhodování doplnilo komplexním modelem, v němž politický proces probíhá zároveň na několika úrovních (Marks et al. 1996, Hooghe, Marks 2001, Císař 2002). Přes podstatné odlišnosti sdílejí všechny teorie integrace jedno společné: chápou evropský integrační proces a jeho výsledek – institucionální strukturu EU – jako svou závislou proměnnou (jako to, co má být vysvětleno). V tomto smyslu jsou to teorie, které se na integraci dívají „zdola“ – snaží se (můžeme říci: v národním kontextu nebo jeho proměně) nalézt příčiny pro budování nadnárodní struktury evropských institucí (Börzel, Risse 2003: 57). Teorie europeizace tento kauzální vztah obrací. Namísto toho, aby se snažila vysvětlit důvody integračního procesu, vysvětluje vliv tohoto procesu v národních politických společenstvích. Jedná se tak o pohled „shora“ – závislou proměnnou tohoto výzkumného programu není integrační proces, ale jím způsobené změny v politické struktuře členských států EU. Podle Radaelliho je europeizace tvořena procesy „(a) konstrukce, (b) rozšiřování a institucionalizace formálních a neformálních pravidel, procedur, politických paradigmat, stylů, „metod řešení“ a sdílených přesvědčení a norem, které jsou nejprve definovány a konsolidovány v rámci veřejné politiky a politického procesu EU a následně inkorporovány

56

EVROPEIZACE

v rámci domácího diskurzu, identit, politických struktur a veřejných politik.“ (Radaelli 2003: 30) Teorie europeizace se jinými slovy týká proměny domácí politiky v důsledku adaptačního tlaku z EU. Schematicky lze vztah integrace a jejího dopadu (europeizace) znázornit následujícím způsobem: Schéma 1: Integrace a europeizace

57


Tabulka 1: Domácí efekty europeizace europeizace politiky ( policies)

politický proces ( politics)

instituce ( polity)

standardy

formulace zájmů

politické instituce

instrumenty

agregace zájmů

mezivládní vztahy

způsoby řešení problémů

reprezentace zájmů

soudní struktury

politické diskurzy

veřejné diskurzy

veřejná správa státní tradice ekonomické instituce

EU

vztah státu a společnosti kolektivní identity

Zdroj: Börzel, Risse 2003: 60. teorie integrace

teorie europeizace

(pohled „zdola“ – bottom-up)

(pohled „shora“ – top-down)

požadavek mez. kooperace (národní preference)

národní instituce, proces a politiky – polity, politics, policy

Jiní autoři europeizaci definují jako konkrétní projev mezinárodní institucionalizace v evropském prostoru. Europeizace je chápána jako „objevení se a rozvoj zvláštních struktur vládnutí na evropské úrovni, tj. politických, právních a sociálních institucí spojených s politickým řešením problémů, které formalizují interakce mezi aktéry, a politických sítí specializujících se ve vytváření autoritativních evropských pravidel.“ (Risse et al. 2001: 3) Europeizace je tak primárně chápána jako rozvoj nové – nadnárodní – struktury politického rozhodování. Avšak podobně jako v případě Radaelliho je i v tomto případě výzkum exkluzivně zaměřen na efekty budování této nové struktury v národních politických prostředích. I v této verzi si tak zachovává pohled „shora“ – studuje tlak EU v evropských státech. Tento tlak se projevuje jak v jednotlivých politikách ( policies), tak také v institucionální struktuře ( polity) a politických interakcích ( politics) v členských zemích EU a zemích ucházejících se o členství (Schimmelfennig 2002, Börzel, Risse 2003, Grabbe 2003). Rejstřík domácích efektů europeizace shrnuje následující tabulka.

Abychom mohli o tlaku europeizace hovořit, mezi národními a evropskými politikami, institucemi a interakcemi musí existovat určitý nesoulad. Jen v tomto případě lze očekávat adaptační tlak. Pokud je národní rovina s evropskou v souladu, pro tlak europeizace neexistuje logicky žádný prostor: „Pokud jsou evropské normy, pravidla a s nimi spojená kolektivní přesvědčení z velké části kompatibilní s těmi na domácí úrovni, nedávají vzniknout problémům jejich dodržování nebo efektivní implementace […] Ani neposkytují nové příležitosti a hrozby domácím aktérům, které by vedly k redistribuci zdrojů na domácí úrovni, a umocňovaly by některé z nich, zatímco jiné by oslabovaly.“ (Börzel, Risse 2003: 61) Nesoulad mezi domácí a evropskou rovinou tak tvoří východisko modelu europeizace. Ten pak popisuje logiku adaptace na základě dvou odlišných optik – jednu poskytuje racionalistická verze institucionalismu a druhou jeho verze sociologická (Schimmelfennig 2002, Börzel, Risse 2003). Obě verze nového institucionalismu se zaměřují na efekty, které pro politické aktéry a jejich rozhodování přinášejí politické instituce (Hall, Taylor 1996). Racionalistická verze modeluje jednání aktérů na základě teorie racionální volby – aktéři sledují svůj vlastní zájem, jednají instrumentálně a snaží se maximalizovat svůj užitek. K tomu kalkulují náklady a očekávané výnosy svého jednání. Z tohoto hlediska je pak europeizace viděna jako nová struktura politických příležitostí, která svým tlakem v domácím politickém kontextu některé aktéry umocňuje a jiné naopak zbavuje politické relevance (Börzel, Risse 2003). Výsledkem je proměna politik a institucí určitým směrem. Díky tlaku europeizace tak dochází k redistribuci zdrojů v domácí politické aréně a ta v konečném důsledku vede ke změně politik(y) nebo institucí. Europeizace však vede k redistribuci zdrojů jen v tom

58

EVROPEIZACE

případě, kdy mají aktéři schopnost adaptačního tlaku (nových příležitostí) skutečně využít. Jen tehdy platí, že europeizace „vede nejen k adaptačním tlakům, ale také různým způsobem umocňuje domácí zájmy“. (Cowles at al. 2001: 229) Podle logiky sociologického institucionalismu není domácí změna vedena instrumentální logikou, ale je výsledkem procesu sociálního učení (Powel, DiMaggio 1991). Podle této verze institucionalismu totiž aktéři nejednají vždy instrumentálně, ale často podle pravidel, která chápou jako legitimní a správná. Sociologický institucionalismus europeizaci nevidí jako novou strukturu politických příležitostí, ale jako zdroj norem, přesvědčení a sociálních očekávání, do nichž jsou aktéři v členských státech socializováni (Checkel 1999, Risse 2000). Pokud jsou nové (evropské) normy dostatečně internalizovány, dochází k proměně sebechápání (identity) reprezentantů politického společenství a díky tomu se mění také politiky a instituce (Börzel, Risse 2003). V procesu socializace sehrávají stěžejní roli nestátní političtí aktéři, kteří fungují jako promotéři evropských norem (Keck, Sikkink 1998, Risse et al. 1999). Představený model europeizace popisuje některé aspekty adaptačního tlaku EU, jiným se však v jeho rámci nedostává dostatečné pozornosti. Za prvé, ačkoli hovoří o změně ve všech třech dimenzích pojmu politiky, týká se v zásadě jen politik ( policies) a institucí ( polity). Dopad europeizace na interakce aktérů je v něm zachycen jen druhotně jako součást mechanismu, který zajišťuje převod požadavků EU na domácí politiku. Podle racionalistické logiky dochází k umocnění/oslabení domácích aktérů, podle sociologické logiky pak k jejich socializaci do evropských norem. Političtí aktéři v tomto modelu vystupují jako zprostředkující proměnná, která filtruje působení nezávislé (EU) na závislou proměnnou (domácí politiky, instituce). V protikladu k tomu, co model tvrdí, není proto schopen navrhnout adekvátní nástroje k analýze proměny politických interakcí v integrující se EU. Za druhé, model se zaměřuje jen na působení EU shora na národní politické systémy. V tomto smyslu může sice zachytit proměnu domácích politik a institucí (zprostředkovaně také vliv EU na domácí politické aktéry), ale zcela vynechává možnost působení (původně) domácích politických aktérů přímo na evropské instituce. To dále podtrhuje jeho neschopnost analyzovat dopady europeizace v dimenzi politics. EU totiž nejen vede k redistribuci zdrojů v domácí politické aréně, ale určitým skupinám politických aktérů umožňuje, aby rozšířili svůj akční rádius a vstoupili do přímé interakce s evropskými institucemi. Jak upozornila teorie multiúrovňového vládnutí již v polovině 90. let 20. století, politický proces v EU je charakterizován


59

vzájemným propojením národních, regionálních a nadnárodních institucí, které umožňují různým politickým aktérům na různých úrovních interagovat a „obejít“ národní (státní) úroveň tak, jak to ilustruje přímá spolupráce mezi zájmovými skupinami a evropskými institucemi. Příkladem mohou být evropské asociace zastupující zájmy velkých a malých firem, profesní zájmy, zájmy zaměstnanců, životního prostředí, žen či regionů a měst (viz např. Rucht 2001, Helfferich, Kolb 2001, Martin, Ross 2001, Greenwood 2003). Mnohoúrovňové politické zřízení (multi-level polity), které se podle proponentů této teorie zformovalo v podobě EU, poskytuje nové politické příležitosti, které umožňují kolektivní jednání (resp. prosazování zájmů) na jiné než národní úrovni. Analogicky k tomu, jak se v návaznosti na rozvoj moderního národního státu rozvinula národní sociální hnutí, očekávají někteří autoři, že se rozvine „transnacionální kolektivní jednání“ v odpovědi na vývoj evropské mnohoúrovňové polity. Podle Markse a McAdama: „[…] do té míry, do níž evropská integrace vede k nahrazení, nebo pravděpodobněji k úpadku významu národního státu jako exkluzivního umístění formální institucionalizované moci, můžeme očekávat doprovodné změny ve formách a dynamice aktivity sociálních hnutí.“ (Marks, McAdam 1999: 97–98) Podle jiných názorů sice nelze díky komplexitě a rozsahu evropské správy očekávat, že by se rozvinula autentická evropská sociální hnutí, která vyžadují zapuštěnost v domácích sociálních sítích (Imig, Tarrow 2001, Greenwood 2003: 272), neznamená to však, že by evropská politika měla vlivu organizovaných zájmů zůstat prosta. Právě naopak – evropské instituce poskytují unikátní příležitosti pro aktivní strategie prosazování nejrůznějších sociálních zájmů, které tak europeizují svou činnost. Tuto dynamiku však Risse a jeho spolupracovníci uchopit nedokáží. Jedním z cílů zbytku tohoto textu je navrhnout alternativní přístup, který by mohl politické interakce v mnohoúrovňové struktuře EU postihnout.

4.3 Europeizace politických interakcí Východiskem našeho modelu je „obousměrnost“ či interaktivnost (viz Gourevitch 2003: 310). Aby byl schopen postihnout jednání politických aktérů v rámci EU, musí zohlednit nejen to, že EU vykonává adaptační tlak na domácí aktéry, ale také to, že tito aktéři mohou (za určitých podmínek) vykonávat tlak přímo na EU. Proto, aby lépe dosáhly svých domácích požadavků, mohou zájmové skupiny externalizovat politický tlak, tj. prosadit se v jiné politické aréně, než je jejich národní stát (Tarrow 1999). Právě tato

60

EVROPEIZACE

strategie je velmi užívaná v rámci EU. Národní zájmové skupiny se při ní snaží získat materiální či symbolickou podporu od EU, aby tak přinutily domácí reprezentaci ke změněně určité politiky, nebo se snaží pomoci prosadit na evropské úrovni direktivu, jejíž přijetí by proměnilo politiku i v jejich zemi (Fairbrass 2003). Pokud nenacházejí domácí příležitosti k prosazení svého požadavku, užívají „evropské cesty“ jako alternativního přístupového kanálu (viz také níže). Mezinárodně institucionalizovaný prostor EU totiž poskytuje nestátním aktérům (zájmovým skupinám atp.) příležitosti pro navazování vazeb přeshraniční spolupráce. Právě v tomto kontextu roste pravděpodobnost, že političtí aktéři překročí hranice svých národních společenství a rozvinou transnacionální – evropskou – identitu (budou se europeizovat). Obecně totiž platí, že mezinárodní organizace ve vztahu k domácím politickým aktérům vykazují jednu důležitou charakteristiku – „legitimizují přístup nestátních aktérů na úrovně politického rozhodování mimo národní stát.“ (Tarrow 1999: 24) Toto pozorování, které se týká všech mezinárodních institucí, popisuje situaci v EU dvojnásob. EU totiž nejen vytváří „institucionální lešení“, kterého se tito aktéři mohou přichytit (srov. Tarrow 2002, Císař 2004a: 41–44), ale přímo je spoluvytváří a financuje. Pokud existuje v Evropské komisi (EK), resp. v některém DG poptávka po prohloubení integrace, EK jako „politický podnikatel“ organizuje a financuje v příslušné oblasti transnacionální koalici ve prospěch zamýšleného návrhu (Greenwood 2003). Může také fungovat jako zprostředkovatel, který přivádí pod jednu střechovou organizaci rozptýlené zájmy. To ilustruje případ ženských organizací, které takto vytvořily politicky úspěšnou střechovou strukturu European Women’s Lobby (Greenwood 2003: 260–61, Helfferich, Kolb 2001). Je to proto především EK, jako iniciátor evropské legislativy, která slouží jako hlavní aréna evropské zájmové politiky. EK také každý rok utratí 1 miliardu € na podporu „NGOs sledujících veřejný zájem, na aktivity sahající od humanitární pomoci zemím třetího světa k financování existence a projektů zájmových skupin, aby se mohly organizovat na úrovni EU a vstoupit zde do politického rozhodování.“ (Greenwood 2003: 265) Vedle EK nabízí bohaté příležitosti pro politickou akci také Evropský parlament a jeho jednotlivé výbory (della Porta, Tarrow 2005: 6, Greenwood 2003: 4–5). To je důvod, proč je důležité v modelu zachytit nejen tlak EU na národní politické instituce shora, ale také přístupové kanály, které se původně domácím aktérům nabízejí na evropské úrovni. Prvním pilířem modelu politických interakcí v EU bude schéma 1, které zachycuje dynamiku budování evropských institucí a jejich zpětný dopad na národní politické jednotky

61


(integrace a europeizace). Zároveň s tím však musí být tento model doplněn tak, aby reprezentoval také nestátní aktéry a jejich aktivity zaměřené na ovlivnění struktury evropských institucí (viz schéma 2). Schéma 2: Model politických interakcí v EU (2) vstup: požadavek mezinárodní kooperace

(4) výstup: kolaps

teorie integrace (bottom-up) (5) transnacionální kooperace

(7) lobování atp. (8) příležitosti

(3) výstup: umocnění/ oslabení domácích aktérů

teorie kolektivního jednání

teorie europeizace (top-down)

(1) vstup: identifikace (domácího) problému nebo mezinárodní příležitosti

(6) budování EU, iniciativa EK

Zdroj: Císař 2004a: 77 (upraveno).

Vstupy našeho modelu představují identifikace domácího problému (uzavřený přístup do domácího politického systému) či příležitostí na mezinárodní úrovni (např. podpora EK), kvůli nimž politický aktér vstupuje do transnacionální kooperace (1), a požadavek mezinárodní kooperace (2). Výsledkem prvního vstupu je buď transnacionální kooperace (5), jsou-li podmínky pro ni skutečně příznivé, nebo kolaps této kooperace (4), pokud podmínky příznivé nejsou. Tyto podmínky jsou poskytovány ve formě příležitostí (otevřený přístup, oficiální uznání) ze strany EU (8). Pokud mají aktéři schopnost těchto příležitostí využít, vstupují s nimi do interakce – lobují, připravují expertní podklady, případně využívají jiného repertoáru jednání (7). Aby však k tomuto mohlo dojít, na mezinárodní úrovni musí v příslušných politických oblastech existovat „záchytné body“. Jinými slovy řečeno,

62

EVROPEIZACE

požadavek mezinárodní kooperace ze strany jednotlivých států (2) musí vyústit do budování institucí EU, tj. do europeizace politické oblasti, které se aktivity sledovaných aktérů týkají, či musejí být příležitosti poskytnuty aktivistickou EK (6). Jak naznačuje zpětná vazba mezi boxy 6 a 2, budování struktury EU nutně nepovstává z požadavků (zájmů) členských států (jak by tvrdili intergovernmentalisté, viz Moravcsik 1991, 1993). Naopak, může to být aktivismus EK a jejích transnacionálních spojenců, který dá integraci v určité oblasti impuls (např. role EK a transnacionální koalice velkých firem v projektu jednotného evropského trhu, viz Sandholz, Zysman 1989, van Apeldoorn 2000). Výsledkem internacionalizace (europeizace), resp. aktivismu EK jsou politické příležitosti (8), které jsou k dispozici zájmovým skupinám. Jejich nátlakové aktivity pak, pokud se neminou úspěchem, mohou napomoci proměnit politiky EU. A tyto politiky nakonec mění podmínky politického boje v jejích členských státech. Tlak EU tvaruje domácí struktury politických příležitostí – některým aktérům je otevírá a jiným naopak uzavírá (srov. také Meyer 2003). Tím dochází, jak upozornil již Risse a jeho spolupracovníci, k umocnění některých aktérů a k oslabení jiných (3). Navržený model zachycuje interakce politických aktérů v obou směrech. Modeluje jak působení evropských institucí na národní politické jednotky „shora“, tak také využívání příležitostí na mezinárodní úrovni transnacionálně operujícími aktéry „zdola“. Model tak shrnuje vhledy tří teorií – teorie integrace, europeizace a kolektivního jednání či zájmových skupin. Zatímco teorie integrace vysvětlují budování nadnárodní struktury evropských institucí a teorie integrace dopad této struktury na národní politické jednotky, současné teorie kolektivního jednání (resp. zájmových skupin) se zabývají konsekvencemi mezinárodní institucionalizace pro politickou organizaci a jednání nestátních aktérů – sociálních hnutí, nevládních organizací a zájmových skupin (Imig, Tarrow 2001, Greenwood 2003, Císař 2004a, 2004b, Císař, Fiala 2004). Model však nepředstavuje „nutný algoritmus“ procesu europeizace, spíše identifikuje institucionální podloží, na němž k tomuto procesu dochází a ponechává otevřený prostor pro působení konkrétních mechanismů. Otázkou tak zůstává, které konkrétní proměnné determinují schopnost politických aktérů europeizovat jejich činnost.

4.3.1 Diferencované příležitosti První takovou proměnnou jsou politické příležitosti. Ty jsou totiž různým aktérům poskytovány diferencovaným způsobem. Jinými slovy řečeno, příležitosti se otevírají jen pro některé aktéry (Higgott 2000, Schmitter 2000).

63


Navíc platí to, že příležitosti na domácí a mezinárodní (evropské) úrovni se nemusejí otevírat „synchronně“. Přesně to se snaží zachytit dynamický model K. Sikkinkové (2005), kterým zde doplním předchozí schéma a budu jej aplikovat na EU. Její model umožňuje dále specifikovat podmínky prosazování zájmů v mnohoúrovňové struktuře EU. Sikkinková v souladu s východisky jedné větve teorie mobilizace zdrojů (podskupiny teorií kolektivního jednání, viz Tarrow 1998) – modelu politického procesu – tvrdí, že tyto podmínky jsou determinovány konkrétní konfigurací struktury politických příležitostí. Avšak vzhledem k tomu, že nestuduje politické interakce v uzavřeném poli jednoho národního státu, ale snaží se navrhnout model jejich studia na různých úrovních, nemůže se zaměřit jen na příležitosti poskytované národními institucemi. Právě naopak – musí zachytit interakce příležitostí poskytovaných jak na národní, tak mezinárodní (v našem případě evropské) úrovni. Tím dostaneme dynamický model vysvětlující způsoby, jimiž mezinárodní instituce (v našem případě EU) ovlivňují jednání původně národně zakotvených zájmových skupin (viz Sikkink 2005: 155–165). Obecně platí, že struktura politických příležitostí buď přístup do politického systému poskytuje (je otevřená) nebo neposkytuje (je uzavřená). To se týká jak domácích (domácí struktury politických příležitostí), tak mezinárodních institucí (mezinárodní struktury politických příležitostí). Kombinace dvou hodnot (otevřená/uzavřená) dvou proměnných (domácí/mezinárodní příležitosti) dává čtyři odlišné kombinace či situace (viz schéma 3). Schéma č. 3: Interakce domácí a mezinárodní struktury politických příležitostí mezinárodní struktura politických příležitostí uzavřená domácí struktura politických příležitostí

otevřená

uzavřená

A: minimální šance pro politický aktivismus

B: efekt bumerangu

otevřená

C: demokratický deficit/defenzivní transnacionalizace

D: mnohoúrovňová strategie

Zdroj: Sikkink 2005: 156 (upraveno).

První kombinace proměnných (A), tj. uzavřené příležitosti na domácí i mezinárodní úrovni, popisuje takové situace, které zájmovým skupinám neposkytují žádné přístupové body. Ani na domácí ani na mezinárodní

64

EVROPEIZACE

úrovni neexistují možnosti ovlivnit politický proces. Typickým příkladem je oblast monetární politiky (Sikkink 2005: 159). Ta je jak například v České republice, tak v EU řízena na zájmových skupinách nezávislou centrální bankou. V takové oblasti lze proto očekávat jen minimální šance pro politický aktivismus – formování zájmových skupin či sociálních hnutí. Pravděpodobnost politického aktivismu se zvyšuje až tehdy, když dojde k otevření politických příležitostí – buď na mezinárodní nebo domácí úrovni. Situaci, v níž jsou otevřeny politické příležitosti na mezinárodní úrovni, popisuje kvadrant B. Příkladem může být oblast environmentální politiky ve Velké Británii, kde v 80. a 90. letech 20. století nebyla agenda environmentálního hnutí zcela v souladu s oficiální státní politikou (Fairbrass 2003, 2004). Domácí příležitosti byly britským environmentalistům uzavřeny a ti se snažili skrze „evropské kanály“ zvolit alternativní strategii nátlaku. Fairbrassová se zaměřuje na oblast biodiverzity a dokazuje, že britské environmentální hnutí ve snaze dosáhnout (domácí) politické změny rozvinulo lobbyistické strategie zaměřené na evropské instituce (skrze bruselské environmentální organizace) a zároveň s tím se snažilo mobilizovat podobné skupiny v jiných státech EU (Fairbrass 2003). Podobný model bylo možné identifikovat v environmentálním sektoru v 90. letech také v České republice, která se v té době ucházela o členství v EU. Jelikož domácí politické příležitosti byly v tomto období pro environmentální hnutí uzavřeny, snažilo se využívat příležitostí poskytovaných na mezinárodní (nejen evropské) úrovni a zároveň použít zahraničních zdrojů, které mu byly díky transnacionální kooperaci dostupné (Císař 2004a: 146–158). Působení britských a českých environmentalistů je konkrétním příkladem působení mechanismu bumerangu (B). Ten popisuje situaci, v níž jsou uzavřeny domácí politické příležitosti, ale mezinárodní příležitosti jsou vnímány jako otevřené. To domácí politické aktéry vede k tomu, aby v mezinárodní aréně hledali spojence, kteří by jim pomohli při mobilizaci nátlaku na instituce jejich státu. Přehlížení, které národní instituce adresují domácím aktérům, se jim takto vrací jako bumerang (Keck, Sikkink 1998: 13, Clark 2001). Pokud jsou jim otevřeny příležitosti vně jejich státu, budou se političtí aktéři snažit prosadit svou agendu v těchto otevřených fórech a zároveň budou využívat doma zdrojů, které jim poplynou z mezinárodní arény (Císař 2003). Opačnou situaci popisuje kvadrant C. Političtí aktéři chápou strukturu mezinárodních institucí jako relativně uzavřenou (trpící demokratickým deficitem) a organizují se buď proto, aby ji učinili přístupnější (posunuli se do kvadrantu D) nebo aby naopak zabránili vlivu těchto (nedemokratických) institucí v domácí politice – odtud označení defenzivní transnacionalizace.


65

Současným příkladem může být problém demokratické odpovědnosti („demokratického deficitu“) institucí EU a v té souvislosti také pravděpodobná politická mobilizace okolo ratifikace Evropské ústavní smlouvy. Obecně totiž platí, že jak eurooptimisté, tak také skeptici (suverenisté) se shodnou na tom, že instituce EU nejsou v porovnání s demokratickou praxí jednotlivých členských států dostatečně podřízeny demokratické kontrole. Avšak zatímco jedni (optimisté) kvůli tomu požadují jejich další demokratizaci (posun do kvadrantu D), suverenisté se snaží minimalizovat jejich dopad v domácím kontextu (defenzivní transnacionalizace), neboť podle nich ohrožuje mechanismy domácího demokratického vládnutí. Zatímco první se snaží něco získat (nové mechanismy demokratické kontroly), druzí hodlají „minimalizovat ztráty“ (Sikkink 2005: 164) vyplývající z přistoupení jejich země k podle nich byrokratické a neodpovědné struktuře EU. Poslední kvadrant D je charakterizován otevřenými příležitostmi jak na domácí, tak mezinárodní úrovni. Dosáhnout této situace je obvykle cílem politických aktérů v kvadrantech B a C. To je důvod, proč schéma 2 vidíme jako dynamický model. Aktéři podle něj totiž nejsou odsouzeni trpně snášet dané okolnosti, ale snaží se o jejich aktivní přeměnu, tj. o otevření domácích a mezinárodních politických institucí (Sikkink 2005, Císař 2004a: 81–84). Situace D popisuje v EU a jejích členských státech celou řadu politických oblastí. Výše citovaná Jenny Fairbrassová do této kategorie zařazuje velké firmy, jejichž liberalizační agenda souzněla jak s cíli britské vlády (domácí příležitosti), tak s nasazením evropských institucí podporujících evropskou konkurenceschopnost (Fairbrass 2003, 2004). V závislosti na konkrétní zemi však můžeme do této skupiny zařadit také například organizace sledující veřejný zájem (práva žen, životní prostředí, rozvojová a humanitární pomoc) (viz Greenwood 2003: kap 6). Díky otevřenosti příležitostí na domácí i mezinárodní (evropské) úrovni proto můžeme očekávat nátlakové strategie zaměřené jak na domácí, tak také nadnárodní instituce. V protikladu k situaci B poskytují evropské instituce nikoli alternativní, ale dodatečnou cestu prosazování zájmů (srov. Fairbrass 2004: 23).

4.3.2 Diferencované organizační zdroje Přístup K. Sikkinkové v souladu s východisky modelu politického procesu vysvětluje diferencovanou schopnost různých aktérů prosazovat své zájmy rozdíly v otevřenosti struktur politických příležitostí. Zaměřuje se na podobu podmínek, které jsou politickým aktérům vnější. Sikkinková tak pomáhá systematizovat ty přístupy, které studují, jak evropská

66

EVROPEIZACE

struktura politických příležitostí ovlivnila způsoby prosazování zájmů v jejích členských státech. Vedle vnějších podmínek však o konkrétních strategiích prosazování zájmů rozhodují také (vnitřní) zdroje, které jsou jednotlivým subjektům k dispozici. Schopnost politického aktéra vstoupit aktivně do evropské arény proto není determinována jen otevřeností institucionálního přístupu, ale také jeho schopností mobilizovat organizační zdroje (tj. peníze, čas, expertní znalosti). To zdůrazňuje organizačně podnikatelský model teorie mobilizace zdrojů, který doplňuje důraz modelu politického procesu na vnější kontext interakce (viz Císař 2004a: 50). Podle tohoto modelu platí, že mezi zdrojově vybavenými a nevybavenými skupinami existuje ve smyslu jejich schopnosti europeizovat politické strategie diametrální rozdíl. Podle všeobecně sdíleného přesvědčení platí, že evropská zájmová politika byla dominována firemními zájmy. Tato teze se však netýká všech firem. Mezi velkými (zdrojově vybavenými) a malými (zdrojově nevybavenými) firmami a jejich schopností ovlivnit politiku na evropské úrovni existuje propastný rozdíl (Coen a Dannreuther 2003). Na jedné straně jsou zástupci velkých firem, kteří se v 80. letech stali hybnou silou budování jednotného trhu. Jejich lobbyistické aktivity, ztělesněné především ve formě Evropského kulatého stolu průmyslníků (European Round Table of Industrialists) založeného v roce 1984, hrály společně s aktivismem tehdejší EK v tomto projektu podstatnou roli (Sandholtz, Zysman 1989). Podle neomarxistických vysvětlení lze dokonce projekt jednotného evropského trhu se zájmy velkých firem zcela ztotožnit (van Apeldoorn 2000). Důležité je však to, že pro velké firmy existovaly na jedné straně otevřené příležitosti (EK chtěla, aby v projektu participovaly) a na straně druhé vykazovaly schopnost těchto příležitostí využít (Coen a Dannreuther 2003). Malé firmy naopak nebyly schopny rozvinout efektivní evropské strategie a překročit tak omezení roztříštěných národních reprezentací. I když existovala ze strany evropských institucí (především EK) snaha přivést národní asociace k tomu, aby centralizovaly (europeizovaly) reprezentaci svých zájmů, nesetkala se (kvůli jejich omezeným zdrojům) s úspěchem (Coen a Dannreuther 2003: 264). Tato nerovnováha neprošla proměnou ani v pozdějších letech. Zatímco velké firmy dokázaly agregovat své zájmy a ovlivňovat podstatným způsobem evropskou agendu, zájmy malých firem zůstaly roztříštěny a bez vlivu. Podle Coena a Dannreuthera (2003: 270) to vyplývalo především z toho, že zástupci velkých firem dokázali získat důvěru EK tím, že redefinovali svou kolektivní identitu. Jinými slovy řečeno, zatímco malé firmy bojují za své zájmy definované na národní bázi, velké firmy přijaly za svůj program zvyšování evropské konkurenceschopnosti


67

v globálním měřítku. Malé firmy tak v očích EK bojují za své partikulární výhody, zatímco velké korporace se berou za Evropu. Coen a Dannreuther tak podtrhují to, že různí aktéři mají rozdílné schopnosti využít diferencované struktury politických příležitostí na evropské úrovni v závislosti na zdrojích, které jsou jim k dispozici, a v závislosti na tom, zda-li definují evropskou arénu jako nejvhodnější fórum pro sledování svých zájmů. Jen pokud budou mít organizační zdroje a budou definovat evropskou arénu jako ohnisko své činnosti, budou se také schopni přizpůsobit pravidlům hry na evropské úrovni, aby byli uznáni za partnery v evropském politickém procesu. To sice obecně může platit, nezdá se však, že by to byly jen velké firmy, které mohou do evropského rozhodovacího procesu získat přístup. Jak upozorňuje například J. Greenwood (2003: 268), situace 90. let 20. století se od 80. let značně odlišovala. Zatímco v 80. letech se firmám podařilo získat privilegované postavení, v 90. letech to byla spíše obava z „demokratického deficitu“, která motivovala jednání EK a dalších evropských institucí. Právě proto se otevřely evropské příležitosti pro nevládní organizace sledující veřejný zájem a jak jsme viděli, v tomto období také EK poskytla prostředky pro financování evropské reprezentace těch sociálních zájmů, kterým se nedostávalo zdrojů. Vedle zájmů velkých firem se tak na evropské úrovni dostalo hlasu např. environmentalistům, obhájcům spotřebitelů, do určité míry odborovým organizacím, profesním sdružením (Rucht 2001, Helfferich, Kolb 2001, Martin, Ross 2001, Greenwood 2003). EK se tak aktivně snažila překonávat identifikovaný zdrojový deficit nestátních aktérů a rozvojem „evropské občanské společnosti“ bojovat proti vlastnímu „demokratickému deficitu“. Tyto snahy vedly v roce 2001 k Bílé knize o vládnutí (EK 2001), jejímž cílem bylo dále otevřít rozhodovací strukturu EU a propojit ji s reprezentanty různých sociálních zájmů. A i když např. Greenwood upozorňuje na omezený vliv Bílé knihy, tvrdí také, že „její širší agenda se znovu objevuje v různých formách a může mít přetrvávající dopad na podmínky, za nichž instituce EU vstupují do kontaktu s vnějšími zájmy“. (2003: 6) Nehledě na to, že diskuse a konflikt kolem témat otevřenosti institucí a reprezentativnosti občanské společnosti v EU dále pokračuje (viz např. EK 2002, Coalition 2004). Pro nás z uvedeného vyplývá, že diferenci ve zdrojové vybavenosti je třeba identifikovat jako druhou nezávislou proměnnou, která determinuje způsob odezvy zájmových skupin na budování evropské struktury politických příležitostí.

68

EVROPEIZACE

4.4 Závěr Hlavním cílem tohoto příspěvku bylo identifikovat proměnné, které rozhodují o schopnosti nestátních aktérů (zájmových skupin, hnutí a nevládních organizací) vstoupit do politického prostoru v mnohoúrovňové evropské polity. Těmito proměnnými jsou politické příležitosti poskytované domácími a evropskými institucemi (3.1) a zdrojová vybavenost aktérů (3.2). Působení těchto proměnných bylo zasazeno do celkového modelu europeizace politických interakcí, který byl formulován na pozadí kritiky současné teorie europeizace. Podle tohoto modelu rozdílné konfigurace politických příležitostí na domácí a mezinárodní úrovni a rozdílná míra zdrojové vybavenosti vedou k rozdílným mechanismům transnacionalizace (europeizace) politických strategií nestátních aktérů.

Literatura: Börzel, T. A.; Risse, T. (2003): Conceptualizing the Domestic Impact of Europe. In: Featherstone, K.; Radaelli, C. M. (eds.): The Politics of Europeanization. Oxford, New York: Oxford University Press, s. 57–80. Císař, O. (2002): Teorie mezinárodních vztahů a evropská studia. Politologický časopis, roč. 10, č. 1, s. 50–67. Císař, O. (2003): The Transnationalisation of Political Conflict: Beyond Rationalism and Constructivism. Journal of International Relations and Development, roč. 6, č. 1, s. 6–22. Císař, O. (2004a): Transnacionální politické sítě. Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. Brno: IIPS. Císař, O. (2004b): Mezi Prahou a Bruselem: nevládní organizace, sociální hnutí a zájmové skupiny na cestě do EU. Sociální studia, roč. 1, č. 1, s. 109–120. Císař, O.; Fiala, P. (eds; 2004): Obhajoba zájmů a transnacionální vztahy. Brno: IIPS. Clark, A. M. (2001): Diplomacy of Conscience. Amnesty International and Changing Human Rights Norms. Princeton and Oxford: Princeton University Press. Coalition. (2004): The Open Letter to Mr. Barroso on Curbing Corporate Lobby Power (http://www.corporateeurope.org/barroso.html); ověřeno k 14. 4. 2005. Coen, D.; Dannreuther, C. (2003): Differentiated Europeanization: Large and Small Firms in the EU Policy Process. In: Featherstone, K.; Radaelli, C. M. (eds.): The Politics of Europeanization. Oxford, New York: Oxford University Press, s. 255–275. Cowles, M. G.; Risse, T. (2001): Transforming Europe: Conclusions. In: Cowles, M. G.; Caporaso, J.; Risse, T. (eds): Transforming Europe. Europeanization and Domestic Change. Ithaca and London: Cornell University Press, s. 217–237.


69

della Porta, D.; Tarrow, S. (2005): Transnational Processes and Social Activism: An Introduction. In: della Porta, D.; Tarrow, S. (eds.):Transnational Protest and Global Activism. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield Publishers, s. 1–17. EK (2001): European Governance: A White Paper. COM (2001) 428 final. EK (2002): Communication from the Commission: Consultation Document: Towards a Reinforced Culture of Consultation and Dialogue – Proposal for General Principles and Minimum Standards for Consultation of Interested Parties by the Commission. COM (2002) 277 final. Fairbrass, J. (2003): The Europeanization of Interest Representation: A Strategic Decision-Making Analysis of UK Business and Environmental Interests. Paper Prepared for ESRC Seminar Series/UACES Study Group on the Europeanization of British Politics, edited version (www.shef.ac.uk/ebpp/fairbrass.pdf); ověřeno k 14. 4. 2005. Fairbrass, J. (2004): The Europeanisation of Interest Representation: UK Business and Environmental Interests Compared. Paper Prepared for the Conference „Britain in Europe and Europe in Britain: The Europeanisation of British Politics?,“ (www.shef.ac.uk/ebpp/Fairbrassjuly16.doc); ověřeno k 14. 4. 2005. Gourevitch, P. (2003): Domestic Politics and International Relations. In: Carlsnaes, W.; Risse, T.; Simmons, B. A. (eds.): Handbook of International Relations. London: Sage Publications, s. 309–328. Grabbe, H. (2003): Europeanization Goes East: Power and Uncertainty in the EU Accession Process. In: Featherstone, K.; Radaelli, C. M. (eds.): The Politics of Europeanization. Oxford, New York: Oxford University Press, 303–325. Greenwood, J. (2003): Interest Representation in the European Union. London: Palgrave. Haas, E. (1968): The Uniting of Europe: Political, Social and Economic Forces 1950–1957. 2nd edn. Stanford: Stanford University Press. Hall, P.; Taylor; R. (1996): Political Science and the Three New Institutionalisms. Political Studies, roč. 44, č. 5, s. 936–957. Helfferich, B.; Kolb, F. (2001): Multilevel Action Coordination in European Contentious Politics: The Case of the European Women’s Lobby. In: Imig, D.; Tarrow, S. (eds.): Contentious Europeans. Protest and Politics in an Emerging Polity. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield, s. 143–162. Higgott, R. (2000): Contested Globalization: The Changing Context and Normative Challenges. Review of International Studies č. 26, s. 131–153. Hooghe, L.; Marks, G. (2001): Multi-Level Governance in the European Union. In: Multi-Level Governance and European Integration. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield, s. 1–32. Checkel, J. (1999): Social Construction and Integration. Journal of European Public Policy, roč. 6, č. 4, s. 545–560.

70

EVROPEIZACE

Imig, D.; Tarrow, S. (eds.; 2001): Contentious Europeans. Protest and Politics in an Emerging Polity. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield. Keck, M.; Sikkink, K. (1998): Activists Beyond Borders. Advocacy Networks in International Politics. Ithaca and London: Cornell University Press. Marks, G.; McAdam, D. (1999): On the Relationship of Political Opportunities to the Form of Collective Action: the Case of the European Union. In: della Porta, D.; Kriesi, H.; Rucht, D. (eds.): Social Movements in a Globalizing World. New York: St. Martin’s Press, s. 97–111. Marks, G., Hooghe, L., Blank, K. (1996): European Integration from the 1980s: State-centric v. Multi-level Governance. Journal of Common Market Studies, roč. 34, č. 3, s. 341–378. Martin, A.; Ross, G. (2001): Trade Union Organizing at the European Level: The Dilemma of Borrowed Resources. In: Imig, D.; Tarrow, S. (eds.): Contentious Europeans. Protest and Politics in an Emerging Polity. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield, s. 53–76. Meyer, D. (2003): Political Opportunity and Nested Institutions. Social Movement Studies, roč. 2, č. 1, s. 17–35. Moravcsik, A. (1991): Negotiating the Single European Act: National Interests and Conventional Statecraft in the European Community. International Organization, roč. 45, č. 1, s. 651–688. Moravcsik, A. (1993): Preferences and Power in the European Community: A Liberal Intergovernmentalist Approach. Journal of Common Market Studies, roč. 31, č. 4, s. 473–524. Moravcsik, A. (1998): The Choice for Europe: Social Purpose and State Power from Messina to Maastricht. Ithaca and London: Cornell University Press. Powell, W.; DiMaggio, P. (eds.; 1991): The New Institutionalism in Organizational Analysis. Chicago and London: University of Chicago Press. Radaelli, C. M. (2003): The Europeanization of Public Policy. In: Featherstone, K.; Radaelli, C. M. (eds.): The Politics of Europeanization. Oxford, New York: Oxford University Press, s. 27–56. Risse, T. (2000): ‚Let’s Argue!‘ Communicative Action in World Politics. International Organization, roč. 54, č. 1, s. 1–39. Risse, T.; Cowles, M. G.; Caporaso, J. (2001): Europeanization and Domestic Change: Introduction. In: Cowles, M. G.; Caporaso, J.; Risse, T. (eds): Transforming Europe. Europeanization and Domestic Change. Ithaca and London: Cornell University Press, s. 1–20. Risse, T.; Ropp, S.; Sikkink, K. (eds.; 1999): The Power of Human Rights: International Norms and Domestic Change. Cambridge: Cambridge University Press. Rosamond, B. (2000): Theories of European Integration. London: Macmillan.


71

Rucht, D. (2001): Lobbying or Protest? Strategies to Influence EU Environmental Policies. In: Imig, D.; Tarrow, S. (eds.): Contentious Europeans. Protest and Politics in an Emerging Polity. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield, s. 125–142. Sandholtz, W.; Zysman, J. (1989): 1992: Recasting the European Bargain. World Politics, roč. 42, č. 1, s. 95–128. Schimmelfennig, F. (2002): Introduction: The Impact of International Organizations on the Central and East European States – Conceptual and Theoretical Issues. In: Linden, R. (ed.): Norms and Nannies. The Impact of International Organizations on the Central and East European States. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield, s. 1–29. Schmitter, P. C. (2000): How to Democratize the European Union…and Why Bother? Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield Publishers. Sikkink, K. (2005): Patterns of Dynamic Multilevel Governance and the Insider-Outsider Coalition. In: della Porta, D.; Tarrow, S. (eds.): Transnational Protest and Global Activism. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield Publishers, s. 151–173. Tarrow, S. (1998): Power in Movement. Social Movements and Contentious Politics, 2nd edition. Cambridge: Cambridge University Press. Tarrow, S. (1999): International Institutions and Contentious Politics: Does Internationalization Make Agents Freer or Weaker? Presented to the Panel on „Coping with World Transitions.“ American Sociological Association Annual Meeting. Chicago Illinois, August 6, (http://www.nd.edu/~dmyers/cbsm/vol2/ stasa99.PDF); ověřeno k 14. 4. 2005. Tarrow, S. (2002): From Lumping to Splitting: Specifying Globalization and Resistance. In: Smith, J.; Johnson, H. (eds.): Globalization and Resistance. Transnational Dimensions of Social Movements. Lanham, Boulder, New York, Oxford: Rowman and Littlefield Publishers, s. 229–249. van Apeldoorn, B. (2000): Transnational Class Agency and European Governance: The Case of the European Round Table of Industrialists. New Political Economy, roč. 5, č. 2, s. 157–181.

72

EVROPEIZACE

5. SPECIFIKA KOMUNÁLNÍ POLITIKY V MALÝCH OBCÍCH ČR JAROSLAV ČMEJREK*

Particularities of Local Politics in Small Municipalities in CR Abstract: This paper analyses local politics in small municipalities (up to 2 000 inhabitants) in the Czech Republic. Small municipalities represent a special field in the political process because political parties are weakly anchored in them. In the Czech Republic, we often see an incomplete spectrum of political parties in municipalities with less than 2 000 inhabitants (90 % of all municipalities) and even the parties, which do work in the municipality, have very weak membership. There are usually no political parties active in municipalities with less than 1 000 inhabitants (80 % of all Czech municipalities) and only non-party candidates are active in these municipalities. This paper consists of three points: (1) particularities of social networks within small communities and their impact on local political life, (2) citizens’ political participation in small municipalities in perspective of age, (3) size of municipality and effectiveness of local politics and public administration.

Keywords: local politics; small municipalities; political parties; reprezentation

5.1 Úvod Na první pohled by se mohlo zdát, že komunální politika v malých obcích představuje zcela okrajové téma. Vezmeme-li však v úvahu sídelní strukturu ČR, význam tématu bude zcela zřejmý. Pro ČR je charakteristický velký počet velmi malých obcí, jež se osamostatnily většinou v první polovině 90. let. Dezintegrační tendence po roce 1989, které lze do jisté míry považovat za reakci na poněkud necitlivé slučování obcí v sedmdesátých a osm*

Provozně ekonomická fakulta, Česká zemědělská univerzita v Praze.

73

SPECIFIKA KOMUNÁLNÍ POLITIKY V MALÝCH OBCÍCH ČR

desátých letech, vedly ke zvýšení celkového počtu obcí téměř o 50 %. Současná podoba sídelní struktury České republiky tak vykazuje vysokou míru fragmentace, která je svou povahou v evropském kontextu výjimečná. Tabulka 1: Obce podle počtu obyvatel (k 1. 1. 2003) Počet obyvatel

Počet obcí

Do 199

1 635

200 – 499

2 034

500 – 999

1 284

1 000 – 1 999

665

2 000 – 4 999

369

5 000 – 9 999

131

10 000 – 19 999

68

20 000 – 49 999

41

50 000 – 99 999

17

Přes 100 000 Celkem

5 6 249

Zdroj: ČSÚ

Jak ukazuje Tabulka 1, více než čtvrtina obcí v ČR má méně než 200 obyvatel a 58,7 % obcí má méně než 500 obyvatel. Zatímco takřka v polovině evropských států vůbec neexistují obce s méně než tisíci obyvateli, v ČR představují takové obce 79,3 % z celkového počtu obcí (rozkládají se na 57,4 % státního území a žije v nich 17,2 % celkové populace státu). Téměř 90 % obcí ČR (89,9 %) má méně než 2 000 obyvatel. Vymezit kategorii malých obcí lze různými způsoby. Kupř. P. Jüptner rozlišuje „nejmenší obce“, které mají horní hranici počtu obyvatel mezi 1 000 a 2 000, a „obce střední velikosti“ s počtem obyvatel 2 000 – 40 000 (Jüptner 2001). Zákon č. 128/2000 Sb. nabízí jednak hranici 3 000 obyvatel, která rozděluje města a neměstské obce, jednak hranici 1 000 obyvatel, která určuje nejmenší možnou velikost nově vznikající obce. Ovšem i obce do 1 000 obyvatel lze dále rozdělovat do menších skupin podle velikosti. Jednu z možností nabízí zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní, který určuje velikostní kategorie obcí, na jejichž základě se stanovuje výše koeficientu pro výpočet podílu obce na výnosu ze sdílených daní. Velikostních kategorií obcí je celkem 14 (včetně samostatné kategorie pro hlavní město), přičemž obce do 1 000 obyvatel jsou rozděleny do

74

EVROPEIZACE

4 kategorií: do 100 obyvatel, 101–200 obyvatel, 201–300 obyvatel a 301– 1 500 obyvatel. Pro potřeby tohoto příspěvku, který se soustřeďuje na specifika komunální politiky a lokální politické participace občanů, by mělo postačit vymezení dvou velikostních kategorií: za malé obce budeme pokládat obce do 2 000 obyvatel a obce do 1 000 obyvatel budeme označovat jako nejmenší obce. Soustředíme se na tři roviny problému: (1) sociální prostor malých obcí a jeho vliv na politický proces, (2) politická participace občanů malých obcí (generační hledisko) a (3) malé obce z hlediska soběstačnosti a schopnosti zajistit plnohodnotnou veřejnou správu a služby.

5.2 Sociální prostor malých obcí Jedním z hlavních rysů malých a nejmenších obcí je úzký sociální prostor a značná provázanost sociální sítě uvnitř malých komunit. Úzký sociální prostor v malých obcích zásadním způsobem determinuje podobu komunální politiky, ovlivňuje socializaci i formy politické participace občanů a zejména jejich volební chování. To má přirozeně vliv i na úlohu politických stran a podobu stranických systémů v malých obcích. Pokud jde o parlamentní, celostátně působící strany, v obcích do 2 000 obyvatel se zpravidla setkáváme jen s neúplným spektrem politických stran a v nejmenších obcích do 1 000 obyvatel často nejsou politické strany žádné, působí tam pouze nezávislí a jejich sdružení (Čmejrek 2003). Úlohu parlamentních stran v malých a nejmenších obcích si můžeme přiblížit na příkladu výsledků obecních voleb v roce 2002 v okrese Strakonice. Tabulka 2 ukazuje, do jaké míry byly po obecních volbách zastoupeny Tabulka 2: Parlamentní strany v malých obcích okresu Strakonice Počet obcí do 2 000 obyvatel Žádná parlamentní strana v obci

64

1 parlamentní strana v obci

26

2 parlamentní strany v obci

10


4


3

5 parlamentních stran v obci Celkem

0 107

Zdroj: www.volby.cz

75


parlamentní strany v zastupitelstvech malých obcí. V 64 obcích okresu (téměř 63 % obcí do 2 000 obyvatel) se v zastupitelstvech po komunálních volbách neuplatnila žádná z parlamentních stran. V drtivé většině případů (63) šlo o obce s méně než 1 000 obyvateli. Naopak, všechny tři obce, v nichž kandidovaly a uspěly čtyři parlamentní strany, měly více než 1 000 obyvatel. Kromě parlamentních stran se do obecních zastupitelstev zpravidla dostávají i nezávislí, jejich sdružení a další subjekty lokálního či regionálního charakteru. Zůstaneme-li u příkladu obcí okresu Strakonice, pak pouze v deseti obcích neuspěly žádné lokální či regionální politické subjekty. Kupříkladu v Katovicích (1 234 obyvatel) si všechny hlasy voličů mezi sebou rozdělily čtyři parlamentní strany. V Předních Zborovicích (65 obyvatel) získala všechny hlasy voličů jediná parlamentní strana (KDU-ČSL). Ovšem i v těchto případech se obecní politická scéna bez nezávislých neobejde; neobejdou se bez nich totiž lokální či regionální struktury parlamentních politických stran, které zařazují nezávislé na své kandidátní listiny. Tabulka 3 ukazuje, jak si ve zmíněných Katovicích po obecních volbách v roce 2002 rozdělily mandáty čtyři parlamentní strany. Tabulka 3: Katovice – zvolení zastupitelé dle volební strany Kandidátní listina

Počet mandátů abs.

v%

Občanská demokratická strana

8

61,54

Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová

3

23,08

Komunistická strana Čech a Moravy

1

7,69

Česká strana sociálně demokratická

1

7,69

Zdroj: www.volby.cz

Jak je z tabulky zřejmé, rozhodující pozice získala v Katovicích ODS, která dostala osm z celkového počtu třinácti mandátů, tři mandáty připadly KDU-ČSL, zatímco KSČM a ČSSD měly jen po jednom mandátu. Podíváme-li se však na stranickou příslušnost 13 zvolených zastupitelů, zjistíme, že pouze jediný z nich byl členem politické strany (ODS); všichni ostatní byli nestraníci. Podobně tomu bylo i v Předních Zborovicích, jež byly také zmíněny výše. Všech pět mandátů tam sice získala kandidátní listina KDU-ČSL, ale ani jeden ze zvolených zastupitelů nebyl jejím členem. Slabost stranických struktur v malých obcích může mít za následek i překvapivé zvraty ve volebních výsledcích. Kupříkladu v Pohorovicích (79 obyvatel, okres Strakonice) získala všechny hlasy v komunálních volbách v roce 1998

76

EVROPEIZACE

KDU-ČSL, ale v roce 2002 vůbec nekandidovala – všechny hlasy i mandáty získalo pro změnu Sdružení nezávislých kandidátů, jež se zformovalo před volbami. Úzký sociální prostor v malých obcích dovoluje voliči, aby se rozhodoval spíše podle osobních sympatií ke kandidátovi než podle politických stran, jejichž zprostředkující úloha je v tak úzkém sociálním prostoru vlastně zbytečná. Stranická příslušnost komunálních politiků se může dokonce stávat přítěží (srov. Jüptner 2001: 149n.). Teprve s rostoucí velikostí obce vzrůstá i význam zprostředkování politických stran a jejich ideologií či programů. Ve velkých městech se již místní politické spektrum více podobá politickému spektru vyšších politických rovin. Volební chování voličstva větších měst je při komunálních volbách a volbách do dolní komory parlamentu téměř identické. Nezávislí kandidáti jsou vytěsňováni parlamentními stranami a hrají spíše jen okrajovou roli. Důraz je zejména dáván na nutnost agregační funkce volebních pravidel. Jedná se o požadavek, aby se vhodnými restrikcemi zabránilo nadměrné fragmentaci politických sil v legislativním orgánu obce za účelem snadnějšího vytváření akceschopného exekutivního orgánu s dostatečnou podporou v zastupitelstvu.

77


pitelstva v čtyřech městech okresu – Strakonicích, Vodňanech, Blatné a Volyni – byla ponechána stranou. Z grafu vyplývá, že v obcích okresu Strakonice byla mezi zastupiteli i kandidáty nejvíce zastoupena věková kategorie 40–49 let (28,04 % kandidátů a 29,81 % zastupitelů), na druhém a třetím místě jen s malým odstupem byly „sousední“ věkové kategorie 30–39 let (25,66 %, resp. 26,79 %) a 50–59 let (24,50 %, resp. 28,05 %). Krajní věkové kategorie, tedy nejmladší a nejstarší občané, měly mezi kandidáty a zvolenými zastupiteli mnohem menší podíl. Nejmladší občané (18–29 let) představovali 12,34 % kandidátů a 7,80 % zastupitelů, u nejstarších občanů (60 a více let) to bylo 9,45 % kandidátů a 7,55 % zastupitelů. Graf 1 V�kové sloení kandidát� a zastupitel� zvolených do obecních zastupitelstev v okresu Strakonice v roce 2002

7,55%

zastupitelé

26,79%

29,81%

28,05%

7,55%

5.3 Politická participace občanů malých obcí V důsledku úzkého sociálního prostoru a značně provázaných sociálních sítí se v malých a nejmenších obcích stírá rozdíl mezi politickou participací v úzkém slova smyslu a dalšími projevy veřejného života. Nicméně politická participace občanů – zejména pokud jde o uplatnění aktivního i pasivního volebního práva – zůstává v popředí zájmu. Charakter lokální politické participace občanů velice plasticky odrážejí obecní zastupitelstva a zajímavé informace o lokální politické participaci občanů poskytují nejen vlastní volební výsledky, ale rovněž kandidátní listiny pro obecní volby. Lokální politickou participaci lze zkoumat z řady hledisek. V tomto příspěvku se soustředíme na hledisko generační, přičemž zůstaneme u příkladu strakonického okresu. Graf 1 přibližuje věkové složení zastupitelstev obcí okresu Strakonice zvolených v roce 2002 a porovnává je s věkovým složením kandidátních listin pro obecní volby v tomtéž roce. Do analýzy byly zahrnuty pouze kandidátní listiny a volební výsledky vztahující se k obecním zastupitelstvům v malých obcích, tj. v obcích do 2 000 obyvatel. Městská zastu-

kandidáti

0%

11,90%

10%

25,66%

20%

do 29 let

30%

28,04%

40%

30-39 let

50%

40-49 let

24,50%

60%

70%

50-59 let

80%

9,45%

90%

100%

60 let a více

Zdroj: www.volby.cz

Zajímavé informace o generačních aspektech lokální politické participace získáme, jestliže komparaci věkového složení kandidátů a zvolených zastupitelů doplníme ještě o věkové složení občanů. Na příkladu okresu Strakonice nám to přibližuje Graf 2.1

Kvůli jednoduchosti byl do tohoto srovnání zahrnut celý okres, tedy i čtyři města (Strakonice, Vodňany, Blatná a Volyně), která nezahrnoval Graf 1. 1

78

EVROPEIZACE

Graf 2 V�kové sloení obyvatelstva, kandidát� a zastupitel� zvolených do obecních a m�stských zastupitelstev v okresu Strakonice v roce 2002 zastupitelé 7,02%

kandidáti

10,14%

z roku 2002 lze proto srovnávat pouze s obecními volbami v roce 1998. Je samozřejmé, že závěry z takové komparace musí být přijímány se značnou opatrností. Změny ve věkovém složení kandidátů a zvolených zastupitelů v obcích okresu Strakonice mezi lety 1998 a 2002 přibližuje Graf 3. Graf 3 V�ková struktura kandidát� a zastupitel� obcí okresu Strakonice Volby do místních obecních zastupitelstev v roce 1998 a 2002

12,45%

26,17%

27,86%

22,87%

7,48%

29,46%

29,57%

26,24%

zastupitelé 2002 obyvatelstvo

7,8%

26,8%

24,8%

zastupitelé 1998 6,4% 0%

10%

20-29 let

20%

30%

30-39 let

40%

50%

40-49 let

60%

70%

50-59 let

29,8%

28,1%

7,5%

26,4%

8,1%

19,18%

13,64%

14,64%

13,13%

16,47%

79


80%

90%

34,4%

100%

60 let a více

Zdroje: ČSÚ; www.volby.cz

Graf názorně ukazuje, že tři věkové kategorie mezi 30 a 59 lety, které mají největší podíl mezi zvolenými zastupiteli a jen o něco nižší podíl mezi kandidáty, se na složení obyvatelstva okresu podílejí v mnohem menší míře. Ve srovnání s podílem mezi zvolenými zastupiteli se jejich podíl na složení obyvatelstva pohybuje na polovičních hodnotách. U věkové kategorie 30–39 let je to jen 13,13 % oproti 26,24 % mezi zastupiteli, u věkové kategorie 40–49 let to představuje 14,64 % oproti 29,57 % a u věkové kategorie 50–59 let 13,64 % oproti 29,46 %. U nejmladší a nejstarší věkové kategorie občanů je poměr mezi oběma podíly právě opačný. Na počtu obyvatelstva se věková kategorie do 29 let podílí 16,47 %, ale na počtu zvolených zastupitelů jen 7,02 %. U věkové kategorie nad 59 let činí podíl na počtu obyvatel 19,18 %, avšak na počtu zvolených zastupitelů se tato kategorie podílí jen 7,48 %. Nejmladší a nejstarší občané tedy představují mezi plnoletými občany nejpočetnější věkové skupiny, které jsou však nejméně zastoupeny mezi kandidáty v obecních volbách i mezi svolenými zastupiteli. Nyní si položme otázku, zda se věkové složení kandidátů a zvolených zastupitelů mění v čase, zda se v něm projevuje určitá vývojová tendence. Přístupná data však v tomto ohledu poskytují jen velice málo možností. Při obecních volbách v roce 1994 nebyly ještě zjišťovány údaje o věkovém složení kandidátů a zvolených zastupitelů. Volby do obecních zastupitelstev

kandidáti 2002

kandidáti 1998

0%

12,3%

10,7%

10%

18-29 let

25,7%

28,0%

25,7%

20%

24,5%

31,5%

30%

30-39 let

40%

50%

40-49 let

9,5%

22,8%

60%

70%

80%

50-59 let

9,3%

90%

100%

60 let a více

Zdroj: www.volby.cz

Z grafu vyplývá, že mezi lety 1998 a 2002 se ve věkovém složení kandidátů a zvolených zastupitelů projevily určité posuny, přičemž za pozornost stojí zejména tři momenty: 1. Dominantní postavení věkové kategorie 40–49 let se v daném období o něco oslabilo. Jestliže v roce 1998 se tato věková kategorie podílela na počtu kandidátů 31,5 %, v roce 2002 to bylo již jen 28 %, tedy o 3,5 % méně. Ještě větší pokles nastal u podílu této věkové kategorie mezi zvolenými zastupiteli, který se z 34,4 % v roce 1998 snížil na 29,8 v roce 2002, což je pokles o 4,6 %. Tím došlo k určitému posunu směrem k vyrovnání podílu jednotlivých věkových kategorií. Kategorie 30–39 let byla mezi kandidáty zastoupena v obojích volbách stejně (25,7 %), ale mezi zvolenými zastupiteli si o dvě procenta polepšila – z 24,8 % na 26,8 %. Ještě větší posílení se projevilo u věkové kategorie 50–59 let. Její podíl mezi kandidáty vzrostl z 22,8 % na 24,5 %, tj. o 1,7 %. Podíl mezi zvolenými zastupiteli vzrostl rovněž o 1,7 %.

80

EVROPEIZACE

2. Podíl nejstarších občanů mezi kandidáty se v uvedeném období zvýšil jen nepatrně – z 9,3 % na 9,5 %, tj. pouze o 0,2 %. Podíl této věkové kategorie mezi zvolenými zastupiteli se naopak o něco (o 0,6 %) snížil – z 8,1 % v roce 1998 na 7,5 % v roce 2002. 3. Podíl nejmladších občanů se v uvedeném období zvýšil. Mezi kandidáty to bylo o 1,6 %, z 10,7 % na 12,3 %. Mezi zvolenými zastupiteli činil nárůst 1,4 %, z 6,4 % na 7,8 %. Podobně jako v obcích okresu Strakonice se vyvíjelo věkové složení kandidátů a zvolených zastupitelů i v malých obcích jiných okresů. Kupř. v obcích okresu Louny se – jak ukazuje Graf 4 – projevilo oslabení dominantního postavení věkové kategorie 40–49 let výrazněji než v malých obcích okresu Strakonice. Výraznější bylo posílení participace věkové kategorie 50–59 let. Ve věkové kategorii 30–39 let, stejně jako v nejmladší věkové kategorii, již nebylo posílení participace tak výrazné. Graf 4

zastupitelé 2002

tivně rasantní (7,4 % kandidátů a 11,1 % zvolených zastupitelů). Posílení politické participace se projevilo i u nejstarší věkové kategorie. V roce 1998 sice patřilo k nejstarší věkové kategorii 17,2 % kandidátů, ale žádný z nich nebyl zvolen. V roce 2002 podíl nejstarší věkové kategorie mezi kandidáty vzrostl na 22,2 %, tj. o 5 %, a mezi zvolenými zastupiteli dosáhl její podíl – shodně jako u nejmladší kategorie – 11,1 %. Mezi volbami v roce 1998 a 2002 tak došlo k významnému posunu směrem k vyrovnanějšímu podílu jednotlivých věkových kategorií mezi zvolenými zastupiteli. Graf 5 V�kové sloení kandidát� a zastupitel� obce Bavorov ve volbách do obecních zastupitelstev v roce 1998 a 2002 zastupitelé 2002

7,4%

kandidáti 1998

kandidáti 2002

10,5%

kandidáti 1998

10,0%

11,5%

29,9%

27,0%

21,2%

9,2%

24,6%

40,3%

19,4%

zastupitelé 1998 6,5%

44,4%

33,3%

22,2%

22,2%

18,5%

31,5%

20,4%

11,1%

9,2%

31,7%

32,2%

19,2%

7,7%

kandidáti 2002

22,2%

33,3%

22,2%

11,1%

zastupitelé 1998

V�kové sloení kandidát� a zastupitel� obcí okresu Louny ve volbách do místních obecních zastupitelstev v roce 1998 a 2002

81


0%

10%

18-29 let

20%

30%

30-39 let

40%

17,2%

34,5%

24,1%

24,1%

50%

40-49 let

60%

70%

50-59 let

80%

90%

100%

60 let a více

Zdroj: www.volby.cz

0%

18-29 let

10%

20%

23,6%

34,9%

19,5%

30%

30-39 let

40%

50%

40-49 let

60%

70%

50-59 let

80%

11,9%

90%

100%

60 let a více

Zdroj: www.volby.cz

Podívejme se nyní na věkové složení kandidátů a zvolených zastupitelů na úrovni jednotlivých obcí. Věkové složení kandidátů a zvolených zastupitelů v Bavorově (okres Strakonice) v letech 1998 a 2002 přibližuje Graf 5. Již na první pohled je zřejmá absence nejmladší věkové kategorie mezi zvolenými zastupiteli, ale i kandidáty v obecních volbách v roce 1998 a její vstup na lokální politickou scénu v roce 2002, který byl v Bavorově rela-

Podobné posuny lze prokázat i u dalších obcí (srov. Čmejrek, Blažek, Kubálek 2004). Mezi jednotlivými obcemi ovšem existují značné rozdíly, takže rozbory věkového složení kandidátů a zvolených zastupitelů mohou sloužit pouze jako příklady, generalizace by byly možné pouze na základě analýz velkého počtu obcí. Podstatně větší vypovídací hodnotu ovšem mají analýzy věkového složení kandidátů a zvolených zastupitelů na úrovni celých okresů. Zde už lze k určitým závěrům dospět. Ze zkoumání generačních aspektů politické participace, která se projevuje při volbách do zastupitelstev obcí, se do popředí dostávají dva hlavní závěry. Jeden se vztahuje k posunům v politické participaci směrem ke generační proporcionalitě, druhý se týká jisté nedůvěry voličů v nejmladší a nejstarší věkové skupiny mezi kandidáty (Čmejrek, Blažek, Kubálek 2004).

82

EVROPEIZACE

Nabízí se otázka, jak tendenci k vyrovnávání podílů věkových skupin mezi kandidáty, resp. zvolenými zastupiteli interpretovat. Mnoho bude záležet samozřejmě na tom, zda se uvedená tendence potvrdí i v dalších obecních volbách v roce 2006. Prozatím je patrně třeba hledat vysvětlení především v reformě územní veřejné správy, která začala akcelerovat právě v období mezi obecními volbami v letech 1998 a 2002. Svůj význam má nepochybně zejména přechod k tzv. spojenému modelu územní veřejné správy, v němž se posiluje úloha územních samospráv, jež na svém území přebírají v tzv. přenesené působnosti i úkoly státní správy. Důležité jsou i změny volebního zákona (zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí), v němž se posiluje úloha politických stran a zájmových skupin na lokální úrovni. Aktivizace těchto tzv. mobilizátorů se může projevit rozšířením politické participace mimo hranice etablovaných politických struktur. Druhý závěr, který nabízí analýza generačních aspektů lokální politické participace, naznačuje nedůvěru voličů k nejstarším a nejmladším kandidátům. Statistiky na úrovni okresů ukázaly, že zatímco ve věkových kategoriích mezi 30–59 lety byl podíl zvolených zastupitelů zpravidla o něco větší než podíl kandidátů, u krajních věkových kategorií, tedy do 29 let a nad 60 let, tomu bylo právě opačně; podíl nejmladších a nejstarších zvolených zastupitelů byl menší než podíl kandidátů. Je třeba si samozřejmě položit otázku, zda lze tento jev jednoznačně pokládat za specifiku menších obcí. Hledat jeho potvrzení u jednotlivých obcí by znamenalo dostat se do vleku nahodilostí. Prokazovat jej můžeme pouze u statistických souborů na úrovni celých okresů a lze jej ostatně prokázat i u velkých měst. Uvedený jev lze jistě interpretovat tak, že voliči projevují nedůvěru k nejmladším a k nejstarším kandidátům. Avšak pro úplné pochopení problému je třeba vzít v úvahu povahu volebního systému. Vzhledem k tomu, že volební systém používá otevřených kandidátních listin spolu s kombinovaným hlasem (panašováním), volič má tolik hlasů, kolik činí počet členů voleného zastupitelstva. Proto se strany v zájmu maximalizace volebního zisku snaží předkládat zcela zaplněné kandidátní listiny, na nichž je tolik kandidátů, kolik členů zastupitelstva obce se volí. Ponechme stranou evidentní skutečnost, že zmíněný způsob přidělování mandátů diskriminuje nezávislé kandidáty, kteří jsou tímto systémem nuceni buď se sdružovat na společné kandidátce nezávislých, nebo kandidovat za některou z politických stran. Pro pochopení našeho problému je důležité, že volební strany v případě nouze zaplňují kandidátní listinu i lidmi, kteří kandidují pouze „do počtu“ a ve skutečnosti nemají v úmyslu zapojit se do činnosti samosprávy. Dost často to bývají lidé z krajních věkových kategorií, tedy „příliš mladí“ a „příliš staří“.


83

A zde se dostáváme ke specifice malých obcí. Doplňování kandidátů pouze „do počtu“ je charakteristické zvláště pro malé obce a menší města, v nichž mají strany velmi malou členskou základnu. Nezřídka se v nich setkáváme i s doplňováním kandidátních listin příbuznými místních volebních lídrů. Lze předpokládat, že voliči jsou zejména v menších obcích díky užšímu sociálnímu prostoru a vysoké provázanosti sociální sítě uvnitř místní společnosti schopni vnímat rozdíly mezi vážně míněnou kandidaturou a kandidaturou pouze „do počtu“ a volební systém jim umožňuje to při volbě vyjádřit. Volební systém však často znevýhodňuje nejmladší a nejstarší kandidáty i tehdy, kdy svou kandidaturu myslí zcela vážně. Kandidáti z okrajových věkových skupin zpravidla nemají silnou pozici v místních organizacích, a proto obvykle nekandidují na předních místech kandidátní listiny. Jestliže byli zařazení v dolní části kandidátní listiny, tedy na tzv. nevolitelných místech, mají šanci získat mandát jen tehdy, jestliže počtem získaných hlasů o 10 % překročí průměrný počet hlasů příslušné kandidátní listiny.

5.4 Malé obce a soběstačnost Když se Aristotelés zabýval velikostí obce, poukazoval na to, že „jest nesnadno, ba snad nemožno, aby příliš lidnatá obec byla dobře spravována“. Proto kladl důraz na přehlednost obce; pokládal za nezbytné, „aby se občané vespolek znali“ (Aristotelés 1998: 257n.). S vědomím značného historického posunu a zcela odlišného společenského kontextu musíme připustit, že malé obce kritériu přehlednosti vyhovují. Aristotelés ovšem při určení optimální velikosti obce kombinoval kritérium přehlednosti s kritériem soběstačnosti. Napsal, že „nejlepším vymezením obce jest nejvyšší míra obyvatelstva, která zaručuje soběstačný život, ale jest přehledná“ (Aristotelés 1998: 258). V kritériu soběstačnosti a – dodejme – v schopnosti zajistit plnohodnotné fungování veřejné správy i veřejných služeb spočívá hlavní úskalí komunální politiky malých obcí. Příliš malé obce představují z hlediska efektivity fungování veřejné správy na obecní úrovni skutečně vážný problém. Proto již v 90. letech byla přijímána opatření, jež měla v obcích přibrzdit separatistické tendence. Stát se bránil vzniku příliš malých obcí především legislativně, zpřísněním podmínek pro vyhlášení místního referenda o oddělení části obce. Zatímco zákony z počátku 90. let (zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, zákon č. 298/1992, o volbách do zastupitelstev v obcích a o místním referendu) ještě neurčovaly minimální počet obyvatel nově vzniklé obce, zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích, zavedl podmínku, jež znemožňovala konat

84

EVROPEIZACE

místní referendum o oddělení části obce, pokud by jím měla vzniknout obec s méně než 300 občany. Tato hranice pak byla podstatně zvýšena v roce 2000. Zákon č. 128/2000 Sb. stanovil, že nová obec vzniklá oddělením části obce musí mít alespoň 1 000 občanů. Další opatření, která by vyvíjela tlak za strany státu na menší obce ke slučování, již nejsou tak evidentní. Za formu nepřímého tlaku lze ovšem pokládat systém financování obecních výdajů. Příjmovou část rozpočtů malých obcí tvoří především finanční prostředky plynoucí ze státního rozpočtu ve formě sdílených daní, dále výlučné daně (kupř. daň z nemovitosti) a příjmy obcí (např. správní poplatky). Podstatnou část příjmů malých obcí představují výnosy ze sdílených daní, které lze také s jistou nadsázkou považovat za určitou formu neúčelových dotací. Každá obec se podílí na části celostátních výnosů z některých daní určitým procentem. Základem výpočtu daného procentního podílu je počet obyvatel konkrétní obce a tzv. koeficient velikostní kategorie obce, který se každoročně stanovuje vyhláškou Ministerstva financí. Tabulka 4 obsahuje příklad kalkulace průměrného výnosu malých obcí jednotlivých velikostních kategorií určité sdílené daně vypočtené z podílu obcí na dané dani v hypotetické výši 100 mld. Kč. Tabulka 4: Nejmenší velikostní kategorie obcí a jejich sdílené daňové příjmy po�et obyvatel p�íjem ze sdílených daní velikostní rozloha kategorie �etnost k území celkem � obec � obyv. celkem � obce (tis. ha) (mil. K�) (tis. K�) (K�) 552 39 229 71 300,21 0,4213 163,4 296,0 4 165,4 do 100 obyv. 163 377 149 673,11 0,5370 867,4 792,2 5 309,3 101 - 200 obyv. 1 095 904 221 786 245 726,01 0,5630 1 234,5 1 365,6 5 566,4 201 - 300 obyv. 552 2 826,50 0,5881 7 722,4 3 212,3 5 814,5 301 - 1000 obyv. 2 404 1 328 116 4 955 1 752 508 354 4 525,84 9 987,7 2 015,7 5 699,1 celkem 100 000,0 16 002,6 9 800,8 6 249 10 203 269 1 633 7 886,75 celkem �R 79,3% 17,2% 21,7% 57,4% 10,0% 12,6% 58,1% podíl (%) pozn.: k = koeficient velikostní kategorie obce dle zákona �. 243/2000 Sb. zdroj: vlastní výpo�et dle údaj� �SÚ 2003

(Převzato z Čmejrek, Bubeníček 2004)

Z tabulky je na první pohled zřejmé, že první tři velikostní kategorie obcí jsou z hlediska průměrného příjmu ze sdílené daně na jednu obec relativně znevýhodněny oproti čtvrté velikostní kategorii.2 Až na obce do 100 obyva2 Čtvrtá velikostní kategorie je ve skutečnosti stanovena v limitu 301 až 1 500 obyvatel. Pro účely příspěvku však byla daná skupina obcí redukována pouze na obce pod horní hranicí počtu obyvatel nejmenších obcí.

85


tel jsou však průměrné příjmy přepočtené na jednoho obyvatele u ostatních malých obcí vcelku vyrovnané. Nedostatek finančních prostředků často předurčuje podobu komunální politiky. Obecní úřady nejmenších obcí se mohou odhodlat jen k plnění základních funkcí. Nejmenší obce pro nedostatek volného kapitálu nemohou realizovat své investiční záměry a často ani nedokáží zajistit spolufinancování projektů, na které by mohly získat dotaci ze státních podpůrných programů a ze strukturálních fondů EU. Nutnost investic do podpory místních podnikatelských či kulturních aktivit je bezesporu nejdůležitější podmínkou dalšího rozvoje regionu. Přitom investice malých obcí by nejprve směřovaly do zajištění základních veřejných služeb, především technické infrastruktury a občanské vybavenosti obce. Jak ukazují Tabulka 5 a Tabulka 6, úroveň veřejných služeb a občanské vybavenosti je v malých obcích na značně nízké úrovni. Tabulka 5: Technická infrastruktura malých obcí

vodovod plynofikace po�et kanalizace velikostní kategorie obce obcí # % # % # % do 100 obyv. 552 18 3,3% 300 54,3% 107 19,4% 101 - 200 obyv. 1 095 107 9,8% 750 68,5% 384 35,1% 201 - 300 obyv. 904 130 14,4% 710 78,5% 389 43,0% 301 - 1000 obyv. 2 404 724 30,1% 2 125 88,4% 1 519 63,2% celkem 4 955 979 19,8% 3 885 78,4% 2 399 48,4% zdroj: vlastní výpo�et dle údaj� �SÚ 2003 (Převzato z Čmejrek, Bubeníček 2004)

Tabulka 6: Občanská vybavenost malých obcí pota kola zdrav. za�. policie po�et velikostní kategorie obce obcí # % # % # % # % 4 0,7% 3 0,5% 6 1,1% 4 0,7% do 100 obyv. 552 101 - 200 obyv. 1 095 60 5,5% 3 0,3% 43 3,9% 10 0,9% 201 - 300 obyv. 904 125 13,8% 9 1,0% 82 9,1% 11 1,2% 301 - 1000 obyv. 2 404 1 063 44,2% 301 12,5% 910 37,9% 104 4,3% celkem 4 955 1 252 25,3% 316 6,4% 1 041 21,0% 129 2,6% zdroj: vlastní výpo�et dle údaj� �SÚ 2003

(Převzato z Čmejrek, Bubeníček 2004)

86

EVROPEIZACE

Na rozdíl od velkých měst, kde zastupitelstva hospodaří s rozpočtem čítajícím až několik set milionů korun a mohou si dovolit velkorysejší komunální politiku, v malých a nejmenších obcích může mít místní politika v důsledku nízkého rozpočtu spíše jen údržbářský charakter. V takové komunální politice pak je jen nepatrný prostor pro politickou a ideologickou soutěž. K specifickým rysům malých obcí proto patří i nízká úroveň ideologizace lokální politiky, relativně vysoká mezistranická mobilita místních politických aktérů, která by na národní úrovni byla politicky těžko akceptovatelná. Neshody uvnitř zastupitelstev malých obcí mají svůj základ často nikoli v skutečně politických konfliktech, ale v mimopolitických otázkách a ve sporech osobní povahy. Politická rozhodnutí v malých obcích mnohdy vyžadují dosahovat konsensu napříč politickým spektrem. Proto také dochází po volbách k sestavování „superkoalic“, založených na principu co nejširší participace politických subjektů na místní politice (nezřídka jsou v utvořených koalicích zastoupeny všechny volební strany). Analýzy ukazují, že slučování malých obcí by jim mohlo přinést určité výhody (Kameníčková 2003a; Kameníčková 2003b). V prvé řadě by jim umožnilo stabilizovat obecní rozpočty, které by snadněji čelily výkyvům v daňových příjmech. Obce by snadněji získávaly finanční podpory a dotace na realizaci investičních záměrů. Snížení počtu malých obcí by navíc umožnilo hlubší reformu veřejné správy a rozsáhlejší delegaci kompetencí na místní samosprávy, vyšší profesionalizaci práce obecních úřadů. Současný stav však nenaznačuje výraznější tendenci ke slučování malých obcí. Přestože se malé obce potýkají s řadou problémů limitujících jejich rozvoj, nadále se snaží udržet svou nezávislost. Ukazuje se, že řešení dané problematiky vytvářením tlaku na slučování obcí je kontraproduktivní (k slučování dochází paradoxně snadněji u velkých měst). Východiskem z dané situace by se zřejmě měla stát spíše podpora sdružování obcí ve formě dobrovolných svazků obcí a venkovských mikroregionů.

5.5 Závěrem Soustředili jsme se na tři aspekty komunální politiky v malých obcích ČR – na charakteristiku sociálního prostoru malých obcí, na politickou participaci jejich občanů a na otázku soběstačnosti a schopnosti malých obcí zajistit plnohodnotnou veřejnou správu a služby. S ohledem na zaměření konference zbývá ještě poukázat na evropský, a snad i globální rozměr komunální politiky. Zde se otvírá široké pole témat od komparací komunální politiky, přes úlohu obcí jako aktérů nadnárodní a evropské spolupráce až po souvis-


87

losti vytváření evropského správního prostoru. Za zvláštní pozornost stojí naplnění práva na místní samosprávu u malých obcí, jejichž financování by mohlo být pokládáno za překážku naplnění tohoto práva. Dále je třeba vzít v úvahu, jaký dopad na komunální politiku budou mít nové tendence jako např. zrod nové politické kultury, nová a aktivnější úloha občanů, e-government, tzv. metropolizace, teritoriální dualismus apod. (Hambleton, Savitch, Stewart 2003).

Použitá literatura Aristotelés (1998): Politika. Praha: Nakladatelství Petr Rezek. Balík, S. (ed.; 2003): Komunální volby v České republice v roce 2002. Brno, IIPS. Čmejrek, J. (2003): Lokální a regionální politické stranictví v ČR. In: Dvořáková, V., Heroutová, A. (eds.): II. kongres českých politologů. Praha: ČSPV, s. 271–280. Čmejrek, J.; Blažek, P.; Kubálek, M. (2004): Generační aspekty lokální politické participace. In: Český venkov 2004. Život starých a mladých lidí. Praha: ČZU 2004, s. 49–72. Čmejrek, J., Bubeníček, V. (2004): Reforma veřejné správy a rozvoj venkovského prostoru v ČR. In: Sborník prací z mezinárodní vědecké konference Agrární perspektivy XIII. Trvale udržitelný rozvoj agrárního sektoru – výzvy a rizika. Praha: PEF ČZU 2004, s. 383–388. Hambleton, R.; Savitch, H. V.; Stewart, M. (eds.; 2003): Globalism and Local Democracy. Challenge and Change in Europe and North America. Basingstoke: Palgrave Macmillan. Hudák, J.; Jüptner, P.; Svoboda, J. (eds.; 2003): Komunální politické systémy. Praha: FFUK. Jüptner, P. (2001): Komunální koalice a modely. Politologická revue, roč. VI, č. 2, s.147–158. Kameníčková, V. (2003a): Stojí za to usilovat o slučování? Obec a finance, č. 4. Kameníčková, V. (2003b): Rozpočtové určení daní. Obec a finance, č. 1.

88

EVROPEIZACE

6. BEZPEČNOSTNÉ PRIORITY SR ROK PO VSTUPE DO NATO A EÚ BARBORA GÁBELOVÁ-JANČÍOVÁ*

Security priorities of Slovak Republic one year after joining the NATO and EU Abstract: The author outlines current discussion on short-term and medium-term priorities of the foreign and security policy of the Slovak Republic. Owing to the fact that Slovakia became a member of both the European Union and NATO in 2004, by which it fulfilled its main foreign and security policy goals, it needs to reformulate its goals for the post-integration period. The expert community started to discuss this issue seriously in 2003: a draft of the new Security Strategy of the Slovak Republic is expected by summer 2005, drafts of the other two strategic doctrines, Defense Strategy and Military Strategy, are currently being formulated. However, it seems so far, that the mentioned (upgraded) documents will not alter current axioms of Slovakia’s foreign and security policy. Among these axioms are the following: pro-Atlantic stance (support for NATO’s role as a key security actor) and pro-U.S. stance (support for both strategic partnership with the U.S. and strong ties between U.S. and Europe). As far as the EU’s projects of common foreign, security and defense policy are concerned, Slovakia supports a stronger EU as a security actor (ESDP) but on the condition that it will not weaken NATO. These were, are and most probably will remain the main axioms of Slovakia’s foreign and security policy although they might be modified after parliamentary elections of 2006 and a change of government coalition, namely if the Smer party becomes a member of the coalition.

Keywords: European security and defense policy, Slovakian Security Strategy, NATO, European Union, foreign and security policies’ priorities, strategic partnership with USA

*

Autorka je analytička Inštitútu pre verejné otázky (IVO).

BEZPEČNOSTNÉ PRIORITY SR ROK PO VSTUPE DO NATO A EÚ

89

Členstvo v Európskej únii (EÚ) a Organizácii Severoatlantickej zmluvy (NATO) boli dlhodobými cieľmi zahraničnej a bezpečnostnej politiky Slovenskej republiky už od roku 1993. V prvej polovici roku 2004 sa uvedené ciele naplnili. Hoci to tak z pohľadu laika vyzerá, v skutočnosti sa vstupom do týchto zoskupení nič neskončilo. Práve naopak. Už od roku 2003 sa začala v odbornej komunite diskusia o novej, tzv. postintegračnej koncepcii zahraničnej a bezpečnostnej politiky SR. Keďže všetky koncepčné dokumenty ako Bezpečnostná stratégia SR, Obranná stratégia SR a Vojenská stratégia SR boli schválené v roku 2001, je logické, že v súčasnosti je potrebné ich prinajmenšom aktualizovať. Už v júni 2005 by malo Ministerstvo zahraničných vecí SR predložiť novú bezpečnostnú stratégiu, pričom Ministerstvo obrany SR pracuje na koncipovaní novej obrannej stratégie. Uvedené koncepčné dokumenty musia predovšetkým zhodnotiť, ako sa zmenilo bezpečnostné prostredie, definovať národné záujmy SR v tomto prostredí, definovať priority rezortov diplomacie i obrany, a najmä zodpovedať rad otázok súvisiacich s plnením záväzkov vyplývajúcich zo Spoločnej zahraničnej a bezpečnostnej politiky (SZBP), Európskej bezpečnostnej a obrannej politiky (EBOP), ako aj z členstva v NATO. Priebeh odbornej diskusie a deklarácie politických aktérov však naznačujú, že ani očakávané nové koncepčné dokumenty neprinesú zmenu v základných axiómach doterajšej zahraničnej a bezpečnostnej profilácie SR.

6.1 Dilema spojenca USA v strednej Európe Medzi spomínané axiómy patrí aj orientácia na strategické partnerstvo so Spojenými štátmi americkými (USA), ktorá je prioritou vlády M. Dzurindu od roku 1998, resp. od roku 2002. Na konferencii Slovenského inštitútu medzinárodných štúdií (SIMŠ) o výsledkoch a výhľadoch slovenskej zahraničnej politiky v rokoch 2002–2004, ktorá sa konala 28. marca 2003 v Bratislave, túto prioritu jednoznačne pomenoval samotný predseda vlády SR. Vrátil sa k nej aj s odstupom jedného roka na Hodnotiacej konferencii zahraničnej politiky pod názvom „Slovensko na prahu vstupu do EÚ a NATO“, ktorú 15. marca 2004 v Bratislave zorganizovalo Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku, n. o. (SFPA). Vo svojom vystúpení zaradil vzťahy s USA medzi mimoriadne dôležité aspekty zahraničnej politiky SR: „Tak ako potrebujeme lídrov v Európe, potrebujeme lídrov aj vo svete… Spojené štáty americké ukázali schopnosť líderstva, ktoré predstavuje zodpovednosť za globálny vývoj. Spojené štáty americké vnímame ako silného, strategického spojenca a súčasťou našej zahraničnej

90

EVROPEIZACE

politiky bude posilňovanie transatlantických väzieb.“ Ako dodal, orientácia na posilňovanie väzieb medzi Európou a USA sa odráža aj v postoji Slovenska k projektom európskej obrannej a bezpečnostnej spolupráce. „Európa potrebuje takúto novú politiku, potrebuje viac zjednotenia aj v tejto politike, ale nikdy to nesmie ísť proti transatlantickému spojenectvu. Nikdy by toto spojenectvo nemala oslabovať, práve naopak“ (Vystúpenie predsedu vlády 2004: 15–16). Vzhľadom k dlhodobo budovanému imidžu spojenca USA v regióne preto nie je prekvapením, že minister zahraničných vecí SR Eduard Kukan ohodnotil februárovú návštevu prezidenta USA G. Busha na Slovensku (v rámci tzv. summitu Bush – Putin 24. februára 2005 v Bratislave) „zlatou medailou“ pre slovenskú diplomaciu. Napriek tomuto oceneniu sa však práve dôraz vlády SR na partnerstvo s USA stáva v ostatných rokoch čoraz častejšie predmetom diskusií v politickej i odbornej komunite. Existuje pre to viacero dôvodov. Po prvé, z vecného hľadiska je prinajmenšom diskutabilná dlhodobá udržateľnosť takejto politiky. Slovensko ako malý členský štát EÚ, ktorý je ekonomicky silne zviazaný so západoeurópskymi štátmi, bude v prípadných ďalších sporoch medzi spojencami (podobných sporu ohľadom Iraku) v oveľa komplikovanejšej pozícii ako napríklad Veľká Británia či Poľsko, ak bude trvať na svojom partnerstve s USA. Po druhé, z politických dôvodov je práve partnerstvo s USA príležitosťou pre opozičné strany (Smer, KSS a v menšej miere aj HZDS) vymedziť sa voči vládnej politike, a to najmä v situácii, keď sa verejná mienka väčšinovo stavia proti účasti slovenských vojakov na aktivitách medzinárodnej koalície pod vedením USA v Iraku, a keď vzrastá počet kritikov politiky G. Busha. Strana Smer sa počas irackej krízy mediálne profilovala ako proeurópska strana, zdôrazňujúca význam vzťahov s kľúčovými európskymi štátmi, Francúzskom a Nemeckom. Predstavitelia tejto strany v roku 2004 často ostro kritizovali pro-americkú politiku súčasnej vlády. Krátko pred voľbami do Európskeho parlamentu a v súvislosti s úmrtím troch vojakov Ozbrojených síl SR v Iraku Smer vydal vyhlásenie, v ktorom konštatuje: „Vláda M. Dzurindu na jednej strane formálne hovorí o význame Európskej únie, ale prakticky v ekonomickej, sociálnej, zahraničnej a bezpečnostnej politike len buduje ostrov amerického vplyvu v strednej Európe.“ Podľa výsledkov kvalitatívneho prieskumu Inštitútu pre verejné otázky (IVO) z roku 2004 však uvedené výroky mali za cieľ pritiahnuť potenciálnych voličov a vymedziť sa voči politike vlády (čo je pre opozičnú stranu pochopiteľné). Vo vyjadreniach iných predstaviteľov strany – Moniky Beňovej a Roberta Kaliňáka, ktoré uviedli vo výskume IVO, totiž prevládal opatrnejší a skôr


91

proatlantický postoj (áno európskej obrane, ale so zreteľom na NATO) (Šťastný, Gábelová 2004: 24). Proti zahraničnej politike súčasnej vlády vystupovala aj KSS. Na rozdiel od Smeru, komunisti sú vo svojich názoroch na NATO a politiku USA konzistentný a existenciu Aliancie a aktivity USA hodnotia dlhodobo negatívne. Aliancia je pritom vnímaná výlučne cez prizmu anti-amerického postoja, a preto je často spájaná s USA (pozri Šťastný, Gábelová 2004: 25). Pre úplnosť je potrebné dodať, že uvedené výroky boli okrem debaty o situácii v Iraku súčasťou rodiacej sa politickej diskusie o budúcnosti Európskej únie a transatlantického partnerstva. Potvrdzuje sa tak predpoklad, že iracká kríza otvorila širšiu diskusiu o zahraničnopolitickej stratégii SR, ktorá presahuje jej časový rámec a týka sa najmä obdobia po vstupe do NATO a EÚ. Zároveň táto kríza „významnou mierou prispela k profilácii našej zahraničnej a bezpečnostnej politiky“ (Ondrejcsák 2004: 49). Pre postintegračnú politiku SR to znamená, že hoci strategické partnerstvo s USA sa zrejme stane súčasťou nových koncepčných dokumentov, vláda, ktorá vznikne po voľbách v roku 2006, nemusí toto partnerstvo presadzovať s takou razanciou ako súčasná vláda. Napokon, táto priorita sa už premietla aj do Strednodobej stratégie zahraničnej politiky SR do roku 2015, ktorú Národná rada SR schválila v decembri 2004. Podľa tohto dokumentu bude SR na úrovni transatlantických vzťahov „dôsledne podporovať politiku rozvoja a upevňovania spojenectva medzi štátmi Európy a Severnej Ameriky… Slovenská republika vníma Spojené štáty americké ako strategického partnera, spojenecké vzťahy s ktorým sú jedným zo základov bezpečnosti v globálnom meradle“ (Strednodobá 2004: 7).

6.2 Európska bezpečnosť a transatlantické partnerstvo Ďalšou axiómou doterajšej zahraničnej a bezpečnostnej politiky SR bol proatlantizmus, ktorý sa prejavoval tromi spôsobmi: 1. zdôrazňovaním silných transatlantických vzťahov ako priority (sem patrí udržanie angažovanosti USA v Európe); 2. zdôrazňovaním potreby zachovať NATO ako kľúčovú organizáciu garantujúcu bezpečnosť Slovenska i ostatných európskych štátov; a 3. odmietaním oslabovania Aliancie prostredníctvom posilňovania autonómneho postavenia EÚ v oblasti obrany a bezpečnosti. Členstvo v NATO a EÚ, ako aj zmeny v bezpečnostnom prostredí, si však vyžadujú premietnuť do záujmov SR aj kvalitatívne nové hľadiská, akými sú bezpečnosť a stabilita spojencov SR; posilnenie funkčnosti transatlantickej väzby; strategické partnerstvo NATO a EÚ, najmä v oblasti bezpečnostnej

92

EVROPEIZACE

a obrannej politiky; rozširovanie NATO a EÚ v európskom regióne (Nečej 2004: 25). V budúcnosti preto možno v zahraničnej a bezpečnostnej politike SR očakávať dve zdanlivo protichodné tendencie. Po prvé, zdôrazňovanie úlohy NATO ako garanta európskej bezpečnosti a stability zostane naďalej prioritou. Potvrdzuje to aj vyššie citovaná Strednodobá stratégia zahraničnej politiky SR do roku 2015: „Severoatlantickú alianciu považuje Slovensko za hlavný nástroj pre udržanie bezpečnosti a mieru vo svete a rozhodujúce bezpečnostné fórum… Slovenská republika bude vystupovať proti oslabovaniu akcieschopnosti Aliancie. V ďalšom rozširovaní Organizácie Severoatlantickej zmluvy vidíme nástroj na šírenie priestoru stability a demokracie“ (Strednodobá 2004: 7). V záujme Slovenska by malo byť posilnenie akcieschopnosti NATO. „Len za tohto predpokladu zostane NATO pre USA relevantnou platformou pre spoluprácu s európskymi spojencami. Zachovanie funkčnej transatlantickej väzby má pre SR kľúčový bezpečnostný význam. Komplementarita medzi EÚ a NATO tak predstavuje najväčšiu výzvu nielen pre ďalší rozvoj EBOP, ale v strednodobej časovej perspektíve aj pre európsku bezpečnosť a globálnu stabilitu“ (Korba 2004: 58–59; pozri aj Korba, Šťastný 2005: 477). Po druhé, oproti predchádzajúcim rokom, kedy bola SR vo vyjadreniach na adresu EBOP skôr opatrná, bude potrebné zaujať jasnejší postoj a zamerať sa na ovplyvnenie vývoja tejto politiky v súlade s vyššie uvedenou prioritou SR. Základom tohto postoja by mala byť snaha predísť duplicite, znižovaniu či dokonca nahradeniu významu Aliancie. Rozvoj kapacít krízového manažmentu EÚ by mal posilniť NATO ako celok a zároveň posilniť celkovú európsku bezpečnosť. Z tohto pohľadu poskytuje základ pre efektívnu spoluprácu NATO a EÚ tzv. Berlin plus. Podľa niektorých odborníkov totiž môže nastať medzi obomi organizáciami napätie pri budovaní vojenských spôsobilostí, a to najmä v prípade síl rýchlej reakcie. Rozhodujúci bude vzťah medzi NATO Response Force a EU Rapid Response Force a tým samozrejme aj vzťah medzi požiadavkami na budovanie potrebných vojenských spôsobilostí NATO (Prague Capabilities Committement, PCC) a EÚ (European Capabilities Action Plan, ECAP). Budovanie a udržovanie takýchto síl je totiž veľmi náročné a „pred krajinami, ktoré sú členmi oboch organizácií, stojí otázka, či tieto sily majú byť budované komplementárne alebo konkurenčne. Slovensko zastáva názor, že problém dostupnosti síl rýchlej reakcie by sa mal riešiť spôsobom one country – one set of forces. Takýto postup si bude vyžadovať na jednej strane tesnú, transparentnú a koordinovanú spoluprácu medzi obomi organizáciami, ale na druhej strane by jej výsledkom mali byť flexibilné sily vysokej pripravenosti použiteľné oboma organizáciami. Z pohľadu Slovenska je dôležité zamedziť


93

triešteniu národných ozbrojených síl a predchádzať zbytočným duplicitám (EÚ musí maximálne využívať existujúce plánovacie procedúry a postupy NATO prostredníctvom dohody Berlin plus; je potrebné využiť potenciál EU-NATO Capabilities Group). Preto je potrebné do dokumentu včleniť odkaz na single set of forces väčšiny členských štátov NATO a EÚ (Postavenie 2004: 72–74). Uvedené tvrdenia potvrdzuje aj spomínaná Strednodobá koncepcia zahraničnej politiky SR: „V rámci aktuálneho vývoja v EÚ bude Slovensko podporovať budovanie kapacít Európskej obrannej a bezpečnostnej politiky Európskej únie tak, aby bolo budované komplementárne ku kapacitám Severoatlantickej aliancie, ktoré považujeme za kľúčového garanta národnej bezpečnosti a územnej celistvosti Slovenskej republiky. Postavenie Európskej únie bude slovenská diplomacia posilňovať predovšetkým v oblastiach krízového manažmentu, prevencie konfliktov, energetickej bezpečnosti, boja proti medzinárodnej organizovanej zločinnosti a ilegálnej migrácii, ako aj v iných oblastiach bezpečnosti“ (Strednodobá 2004: 6).

6.3 Aké priority po roku 2004? Podľa odborného materiálu z dielne Inštitútu pre obranu a bezpečnosť (IBOŠ) pri Ministerstve obrany SR z roku 2004 by mali priority zahraničnej a bezpečnostnej politiky SR v postintegračnom období vychádzať z nasledujúcich tvrdení: • „Najvyššou zárukou národnej bezpečnosti a prípadného zaistenia kolektívnej obrany je pre nás NATO. Preto sú životne dôležité silné transatlantické vzťahy, podpora trvalého partnerstva s USA a ďalšími členskými krajinami Aliancie. • Proces EBOP je významným komplexom nástrojov na zabezpečenie autonómneho riešenia európskej bezpečnosti a zvýšenia autority EÚ. Slovensko sa pripojilo k tomuto procesu a malo by aj naďalej využívať nástroje štruktúrovanej spolupráce a ďalšie mechanizmy spolupráce. • Slovensko by malo vo svojich postojoch zvažovať národné prístupy svojich európskych spojencov, predovšetkým pozície Veľkej Británie, Francúzska a Nemecka ako dôležitých aktérov v rozhodujúcich otázkach formovania SZBP. • Slovenská republika by mala naďalej posilňovať regionálny zväzok krajín V4 a prehlbovať susedskú spoluprácu s Českou republikou, Poľskom a Maďarskom v oblasti zaistenia medzinárodnej a národnej bezpečnosti, v oblasti obrany a vojenstva.

94

EVROPEIZACE

• Slovensko by malo udržiavať priateľské, korektné a vyrovnané vzťahy s Ruskou federáciou a Ukrajinou a zároveň pomáhať zvyšovať medzinárodnú dôveryhodnosť a kredit týchto významných krajín, s ktorými nás spájajú nielen historické skúsenosti, ale aj reálne ekonomické väzby“ (Postavenie 2004: 72–74). Pre oblasť EBOP to znamená: • „Prioritne rozvíjať transatlantické spojenectvo ako hlavnú záruku bezpečnosti Slovenskej republiky. Podporovať modely riešenia, ktoré predpokladajú zachovanie vojenskej a bezpečnostnej prítomnosti USA v Európe. • Pokračovať v zapojení Slovenskej republiky do budovania a hodnotenia vojenských spôsobilostí EÚ a vytvárať podmienky na splnenie deklarovaného záväzku podľa Helsinki Headline Goals (HHG). Akceptovať a podporovať všetky nové aktivity štruktúrovanej spolupráce vo vzťahu k skutočným kapacitným možnostiam a limitovaným zdrojom. • Prehlbovať úzku spoluprácu v rámci krajín V4, predovšetkým v koordinácii postupov pri zabezpečovaní požiadaviek EBOP (vytváranie spoločných jednotiek), v obrannom výskume a vývoji a zbrojnej výrobe. Posilňovať pocit regionálnej zodpovednosti Slovenska za vývoj v strednej a juhovýchodnej Európe. • Rešpektovať skutočnosť, že jedným z najlepších spôsobov zabezpečenia trvalejšej bezpečnosti a stability je „vývoz bezpečnosti“ do okolitých nestabilných regiónov. Záujem Slovenska by sa mal sústrediť na priestor západného Balkánu a štátov SNŠ“ (Postavenie 2004: 75). V strednodobom a dlhodobom horizonte bude slovenská zahraničná politika stáť pred voľbou medzi dvomi alternatívami. Prvou možnosťou je príklon k „motoru“ EÚ, teda k Francúzsku a Nemecku, najmä v ich snahe vybudovať úniu ako protiváhu USA vo svetovej politike. Druhou možnosťou je podpora USA a príklon ku krajinám, ktoré sú za silné transatlantické partnerstvo, akými sú Veľká Británia a Poľsko. Každá z uvedených alternatív má svoje výhody. Pre prvú alternatívu hovoria ekonomické dôvody: previazanosť slovenskej ekonomiky s ekonomikami európskych štátov, najmä Nemecka. Pre druhú alternatívu hovorí fakt, že prostredníctvom silných politicko-bezpečnostných vzťahov s USA a proatlanticky orientovanými členmi EÚ môže Slovensko do istej miery kompenzovať svoje ekonomicky slabšie postavenie v rámci únie. „V súčasnosti sa dá povedať, že SR ešte stále predstavuje príklad „tretej cesty“ v transatlantickom diskurze. Za „tretiu cestu“ tu označujeme transatlantickú pozíciu medzi záväzkami vyplývajúcimi z členstva v EÚ a podporou USA. V polohe parlamentných a vlád-


95

nych štruktúr (nehovoriac o verejnej mienke) sa však táto pozícia nachádza v útlme, ak jej dynamiku budeme pozorovať z hľadiska transatlantických záujmov. Vzhľadom na verejnú mienku je slovenský prístup pragmatický. Vyžadovať od slovenských politických elít niečo iné ako pragmatickosť (čo nemusí byť synonymom oportunistického správania) by zrejme presahovalo nielen prípustnú psychologickú mieru politického rizika, ale smerovalo by aj proti vyčkávajúcej politickej stratégii, ktorá je Slovensku historicky ešte vlastnejšia než niektorým iným krajinám v stredoeurópskom regióne“ (Samson 2004: 46).

Použitá literatúra Korba, M.; Šťastný, M. (2005): Vonkajšia bezpečnosť a obrana. In: Kollár, M.; Mesežnikov, G. (eds.): Slovensko 2004. Súhrnná správa o stave spoločnosti. Bratislava: IVO. Korba, M. (2004): Európska bezpečnostná a obranná politika a jej limity. Medzinárodné otázky, roč. XIII, č. 3, s. 58–59. Nečej, E. (2004): Bezpečnostná stratégia Slovenskej republiky po vstupe do NATO a EÚ. Medzinárodné otázky, roč. XIII, č. 3. Ondrejcsák, R. (2004): Vplyv irackej krízy na zahraničnú a bezpečnostnú politiku Slovenskej republiky a rozvoj vzťahov so Spojenými štátmi americkými. In: Ročenka zahraničnej politiky Slovenskej republiky 2003. Bratislava: Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku. Postavenie Slovenskej republiky v bezpečnostnej architektúre Európy. Bratislava: Inštitút bezpečnostných a obranných štúdií Ministerstva obrany SR 2004. Samson, I. (2004): Medzinárodná zodpovednosť SR po vstupe do NATO a EÚ. In: Duleba, A.; Lukáč, P. (eds.): Zahraničná politika Slovenska po vstupe do NATO a EÚ. Východiská a stratégie. Bratislava: Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku. Stredonodobá stratégia zahraničnej politiky Slovenskej republiky do roku 2015. Bratislava: Ministerstvo zahraničných vecí SR 2004. Šťastný, M.; Gábelová, B. (eds.; 2004): Transatlantické vzťahy optikou slovenských politikov. Bratislava: Inštitút pre verejné otázky. Vystúpenie predsedu vlády Slovenskej republiky Mikuláša Dzurindu. In: Ročenka zahraničnej politiky Slovenskej republiky 2003. Bratislava: Výskumné centrum Slovenskej spoločnosti pre zahraničnú politiku, 2004.

96

EVROPEIZACE

7. EUROSKEPTICKÉ POLITICKÉ STRANY V DÁNSKU VLASTIMIL HAVLÍK*

Eurosceptical political parties in Denmark Abstract: Denmark is considered to be one of the most eurosceptical member states of the European Union (rejection of the Treaty on the European Union in 1992 and the euro in 2000). The article presents four Danish political subjects which are labeled as “anti-European” or “eurosceptical” (Socialistic People Party, Danish People`s Party, People`s Movement against the EU and June Movement). By examining their different vision of the European Union, various extent of their opposition to the process of European integration and their roles in the party system of Denmark, the article points out the variety of the phenomena euroscepticism.

Keywords: Denmark, European integration, euroscepticism, political parties

Úspěšné referendum o vstupu Dánska do Evropských společenství (63 % hlasujících pro), které se uskutečnilo v roce 1972, umožnilo Dánsku připojení se společně s Velkou Británií a Irskem k evropské Šestce. Před tímto rozhodnutím (ale i po něm) proběhla v Dánsku (včetně parlamentu – Folketing) intensivní debata o možném postavení země v rámci evropské politiky, přičemž veřejnost a politická reprezentace byly nad touto otázkou rozděleny. Jednu z možných alternativ členství Dánska v ES představovalo tzv. severské řešení, tedy spolupráce mezi skandinávskými zeměmi.1 Prvotní diskuse o připojení země k ES však měla relativně krátkého trvání, neboť dva roky po svém zahájení (1961) skončila vstupní jednání v důsledku

EUROSKEPTICKÉ POLITICKÉ STRANY V DÁNSKU

97

de Gaullova veta2 nezdarem.3 Druhé kolo vstupních rozhovorů skončilo podobným způsobem v roce 1967. Po tomto neúspěchu bylo z iniciativy dánské vlády zahájeno jednání o vytvoření případné alternativy v podobě aktivnější severské ekonomické spolupráce založené na modelu ES a překračující dosavadní úzký obchodní rámec Evropské zóny volného obchodu (European Free Trade Area – EFTA4) vtělené v Severskou hospodářskou unii (Nordic Economic Union – NORDEK). K realizaci NORDEKu nakonec nedošlo, když Finsko odmítlo díky specifickým vztahům k Sovětskému svazu smlouvu pár dní před stanoveným datem podepsat (Hořejšová 2003a: 26). Ke znovuotevření vstupní negociace s ES došlo až v roce 1970, tedy ve stejné době, kdy obnovila své vstupní rozhovory s ES Velká Británie.5 V rozhovorech pokračovala a koncem roku 1971 je i úspěšně zakončila následující sociálnědemokratická vláda Jense Otta Kraga. Již zmíněnou rozpolcenost politických představitelů lze dokumentovat hlasováním o zákonu, který měl umožnit afilaci Dánska k ES. V září 1971 se pro vstup země do ES vyslovilo 141 poslanců, 34 bylo proti a dva se zdrželi (z celkových 179). Proti vstupu hlasovalo všech 17 zákonodárců ze Socialistické lidové strany (SF), 12 sociálních demokratů, čtyři členové RV a jeden poslanec z Grónska. Dánská ústava vyžaduje pro přenos kompetencí na mezinárodní autoritu pětišestinovou většinu (článek 20), zároveň umožňuje v případě neúspěšného hlasování předložit zákon k referendu (srov. Sychra 2005). O členství Dánska v ES se nakonec rozhodlo v referendu, které se uskutečnilo 2. října 1972. Při účasti přesahující 90 % hlasovalo pro vstup do ES Dne 14. ledna 1963 oznámil francouzský prezident Charles de Gaulle na tiskové konferenci Rady ministrů, že vstup Velké Británie není v souladu s cíli Společenství. Británie podle de Gaulla představovala námořní, neevropskou mocnost svázanou s velmi vzdálenými zeměmi. K formálnímu uplatnění veta došlo na zasedání Rady ministrů 15. – 18. ledna 1963. Podobná argumentace provázela i druhé francouzské veto v květnu 1967 (blíže viz Pitrová, Fiala 2003: 82, Sychra 2003: 37–40). 2

Sám premiér Jens Otto Krag, jenž nahradil ve funkci Kampmanna, prohlásil, že vstup Dánska do ES bez Velké Británie není v zájmu země. 3

* Autor je studentem doktorského studia na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, e-mail: [email protected].

4 Evropskou zónu volného obchodu založily 20. listopadu 1959 Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. Vznik tzv. Vnější sedmičky byl reakcí na založení Evropského hospodářského společenství v roce 1957. Členem EFTA se v roce 1970 stal Island, v roce 1986 jej následovalo Finsko a o tři roky později Lichtenštejnsko. (Pinder 1993: 55, Schrötter 2003: 27)

1 David Arter (2001: 317) v této souvislosti hovoří o politickém reflexu severských zemí pracovat na řešení konkrétních problémů a pozvolna směřovat k západoevropské spolupráci na mezivládní úrovni.

5 Právě vazby (v prvé řadě ekonomické) Dánska na Velkou Británii a zájmy vlivného a pro dánskou ekonomiku klíčového agrárního sektoru představovaly hlavní motivy pro integraci země do ES.

98

EVROPEIZACE

63,3 % voličů. Již první pohled na výsledky referenda nám může posloužit jako doklad rozdělení veřejnosti nad „evropskou otázkou“, což vytváří nezanedbatelný prostor pro fungování antievropsky laděných subjektů. Podobně „těsné“ výsledky se staly průvodním jevem i v následujících pěti „evropských“ referendech, která se v Dánsku uskutečnila (v roce 1986 o přijetí Jednotného evropského aktu, v roce 1992 o přijetí Smlouvy o EU, v roce 1993 znovu o přijetí Smlouvy o EU – tentokrát s výjimkami, v roce 1998 o přijetí Amsterdamské smlouvy a v roce 2000 o přistoupení země k tzv. eurozóně), přičemž dvakrát (v roce 1992 a v roce 2000) nebylo referendum úspěšné (viz tabulka 1). Jako zaznamenání hodná se jeví volební účast, která pouze jednou (v roce 1986) klesla pod 75 % a třikrát byla vyšší než 85 %, což svědčí o významu, který dánští voliči evropské problematice přičítají. Po svém vstupu do ES se Dánsko projevovalo jako pevný zastánce intergovernmentální povahy Společenství a obhájce principu jednomyslnosti a zachování veta (právě tzv. Lucemburský kompromis představoval významný argument v kampani před referendem v roce 1972). (Arter 2001: 317–321, Buch, Hansen 2002: 2, Hansen et al. 1976: 102–103, Sychra 2001: 40–43, Thomas 1975: 460, Worre 1995: 236–237). Určitý zlom v dánské politice vůči ES lze vypozorovat na přelomu 80. a 90. let. Z této doby je nutné zmínit zejména memorandum sedmi parlamentních politických stran (včetně do té doby spíše euroskeptické SD) o změnách v Římských smlouvách z října 1990 (Arter 2001: 332–333). Tab. 1: Dánská referenda k evropské problematice Pro (%)

Proti (%)

Účast (%)

1972

63,3

36,7

90,1

1986

56,2

43,8

75,4

1992

49,3

50,7

83,1

1993

56,7

43,3

86,5

1998

55,1

44,9

74,8

2000

46,9

53,1

87,8

V následujících pasážích se zaměříme na tři, resp. na čtyři dánské politické subjekty, které můžeme označit za euroskeptické, přičemž důvody pro zaujetí euroskeptického stanoviska se u každého z těchto subjektů liší, stejně jako „míra“ (resp. tvrdost) jejich euroskepticismu. Nejprve se zmíníme o Socialistické lidové straně, následně představíme Dánskou lidovou stranu, přičemž závěr textu se bude věnovat dvěma euroskeptickým single-issue subjektům – Lidovému hnutí proti ES a Červnovému hnutí.


99

7.1 Socialistická lidová strana Socialistická lidová strana (Socialistisk Folkeparti, SF) vznikla v roce 1956 odštěpením od Komunistické strany Dánska jako reakce na sovětské potlačení maďarské revoluce v roce 1956. Jako svůj programový cíl vyhlásila demokratický socialismus, od 70. let začala akcentovat ve svém programu i ekologickou problematiku. Po dlouhou dobu své existence patřila SF k hlavním (a v 60. letech byla jediným) odpůrcům dánské integrace do ES, kterou vnímala jako ohrožení sociálního a ekologického prostředí. Tato skutečnost se odrazila v odmítnutí vstupu Dánska do ES (viz hlasování jejich poslanců o zákonu o vstupu Dánska do ES v roce 1972). Jako alternativa k členství v EU byla viděna spolupráce severských zemí (Hansen 2002: 63). SF se později postavila i proti přijetí JEA a Maastrichtské smlouvy, když se nepodílela na vládním memorandu k mezivládní konferenci. Původně tvrdě euroskeptický postoj strany (tedy odmítající i členství v ES) doznal změny koncem 80. a začátkem 90. let, kdy v rámci SF převládl pragmatický přístup, což lze vidět v souvislosti s mezinárodně politickou situací (pád východního bloku a nazírání ES jakožto možnosti pro integraci postkomunistických zemí). SF se postavila proti přijetí Smlouvy o EU, kdy ji dala do protikladu severské spolupráci, ovšem nebyla již obhájcem vystoupení ze Společenství. Předseda strany Holger K. Nielsen se pak v roce 1992 stal hlavním architektem dánských výjimek (opt-outs) z členství, tzv. Národního kompromisu, který vyústil v podpis tzv. Edinburghské dohody (na zasedání Evropské rady v Edinburghu v prosinci 1992). Strana přestala odmítat Společenství jako celek (a členství Dánska v něm), podpořila přijetí Maastrichtské smlouvy doplněné o edinburghské výjimky a soustředila se na kritiku jednotlivých projektů ES (např. jednotná měna), odmítla federalistické směřování ES a postavila se proti přijetí Amsterdamské smlouvy. V současnosti strana odmítá přijetí tzv. euroústavy a požaduje větší demokratičnost a transparentnost ES. SF je v současnosti v EP členem frakce Zelených/Evropské svobodné aliance (dříve byla SF ve frakci komunistů, což také dokumentuje její obrat ve vztahu k evropské integraci) (Buch, Hansen 2002: 14–15, Kopeček 2003: 256, Pečínka 2002: 107–109, Worre 1995: 243–247, http: //www.valg.sf.dk/index.htm). Není bez zajímavosti, že odvrácení strany od dříve tvrdě euroskeptických pozic se zřejmě odrazilo v úbytku její voličské přízně v evropských volbách (dnes disponuje v EP jedinou poslankyní, jíž je Margrete Aukenová)

100

EVROPEIZACE

7.2 Dánská lidová strana V roce 1995 vyústil dlouhotrvající vnitrostranický konflikt v rámci Pokrokové strany mezi křídlem vedeným předsedou Mogensem Glistrupem a křídlem, v jehož čele stála charismatická Pia Kjaersgaard, v rozpad strany a vznik nového subjektu s názvem Dánská lidová strana (Dansk Folkeparti, DFP). Zastavme se však na chvíli u Pokrokové strany. Ta se stala ve zlomových volbách roku 1973 nejúspěšnější z nových protestních formací, když obdržela 15 % hlasů a stala se druhou nejsilnější stranou vůbec. Strana se profilovala prakticky na dvou tématech, a sice odporu proti vysokým daním a proti přílivu imigrantů. Pokrokáři narušili dosavadní shodu politických elit ohledně dánského sociálního státu, tvořící jeden z pilířů dánské politiky a postavili se proti jeho fungování (srov. Rydgren 2004: 473–481, 484–488, Bjørklund, Goul Andersen 1999). DFP se rovněž vymezila skepticky vůči evropské integraci. V roce 1986 se postavili na stranu odpůrců JEA, o čtyři roky později byli jednou ze dvou parlamentních stran, které se nepřipojily k výše zmíněnému vládnímu memorandu k mezivládní konferenci. Není tak žádným překvapením, že pokrokáři odmítli Maastrichtskou smlouvu jako „napuštěnou plánovanou ekonomikou a centralismem“ (Worre 1995: 239). Příznačná je neúčast pokrokářů jako jediné parlamentní strany na Národním kompromisu. Odmítli rovněž příliš nákladné evropské projekty typu strukturálních fondů a postavili se vůči Sociální chartě. Po roce 1995 a rapidním poklesu voličských preferencí převzala roli pokrokářů DFP, která se podobně jako Pokroková strana vymezila jednoznačným způsobem proti členství Dánska v EU. V antievropské rétorice DFP hraje prim poukaz na zachování suverenity Dánska, přičemž právě EU představuje dle DFP ohrožení nezávislosti země. O pozici Dánska v mezinárodním prostředí by měli rozhodovat sami Dánové. Oprávněnost vlastních obav o suverenitu Dánska a naopak „nepřípustné“ zásahy EU do vnitřní politiky členských států dokládala DFP i odkazem na sankce EU vůči Rakousku v roce 2000, kdy se členem rakouské vlády stala Haiderova Svobodomyslná strana Rakouska. Velmi významnou roli v kritice EU ze strany DFP hraje imigrační politika, tedy téma z hlediska jejího profilu zcela klíčové (především díky DFP a jejímu vlivu na vládu premiéra Fogha Rasmussena má dnes Dánsko nejpřísnější imigrační zákony v Evropě). DFP se obává „vnucené“ liberalizace imigrační politiky ze strany EU a následnému přílivu imigrantů ohrožujících dánskou identitu. Imigrační dimenzi dává DFP i možnému budoucímu vstupu Turecka do EU. Podle DFP je „v současnosti v Turecku 72 milionů Turků, kteří čekají na volný vstup do Evropy“. Během kampaně před loň-


101

skými volbami do EP tak DFP voličům slíbila, že bude prosazovat odmítnutí vstupu Turecka do EU. Podle průzkumů veřejného mínění z dubna 2005 se poprvé většina respondentů vyslovila proti přijetí tzv. euroústavy, přičemž jejich významná část se obává právě rozšíření EU o Turecko. DFP se rovněž vymezila jak proti Amsterdamské smlouvě, tak proti přijetí eura. V současnosti je jednoznačným odpůrcem tzv. evropské ústavy. Podle DFP by mělo Dánsko, pokud vejde Ústava v platnost, EU opustit (Braun 2004: 7–9, Buch, Hansen 2002: 14–15, Kopeček 2003: 255, http: //www.danskfolkeparti.dk). Není bez zajímavosti zmínit tu skutečnost, že zatímco ve volbách do Folketingu se daří DFP dosahovat značných úspěchů (v roce 2001 zisk 12 % a v letošních volbách 13,3 %), ve volbách do EP se jí nedaří na výsledky z národní politické scény navázat a její volební zisky jsou poloviční (v roce 1999 5,8 %. v roce 2004 6,8 %). Jak si tento rozdíl vysvětlit? Na národní úrovni působí DFP do značné míry jako protestní formace, alternativa vůči tradičním stranám (i když v souvislosti s podporou vlády Fogha Rasmussena došlo k určitému zpochybnění této pozice), která je svým charakterem (profilace na imigrační politice a odpor vůči vysokým daním) výjimečná. Na evropské úrovni DFP punc této výjimečnosti ztrácí, neboť není jedinou formací, která představuje oponenta EU. Její mobilizační potenciál je oslaben zejména existencí Lidového hnutí proti EU a Červnového hnutí.

7.3 Antievropská hnutí Kromě euroskeptických politických stran působících na národní rovině, lze identifikovat v Dánsku politické subjekty, které se profilují výhradně na evropské otázce. Specifikou těchto single-issue subjektů je skutečnost, že ačkoli neprorazily na půdě domácí politické scény (a ani se o to nesnaží), v rovině supranacionální dosahují pozoruhodných úspěchů. Již v roce 1972, tedy krátce před vstupem Dánska do ES, vzniklo Lidové hnutí proti Evropským společenstvím (FB). Členy tohoto subjektu se stali i politikové krajně pravicového i radikálně levicového zaměření. Pozoruhodných výsledků dosáhlo FB již v prvních volbách do Evropského parlamentu v roce 1979, kdy získalo více než 17 % hlasů (více obdržela jen SD) a 4 mandáty. Nejlepšího výsledku dosáhlo FB o pět let později, kdy se mu podařilo oslovit 20,8 % voličů. Již od počátku své existence se FB postavilo proti členství Dánska v ES a během kampaní před jednotlivými referendy patřilo k nejhorlivějším odpůrcům prohlubování evropské integrace. FB je členem frakce Evropské sjednocené levice/Severské zelené levice. Podle FB by mělo být členství

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ MEZINÁRODNÍ POLITOLOGICKÝ ÚSTAV EDIČNÍ ŘADA SBORNÍKY SVAZEK Č. **

Recommend Documents