MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Mezilidské vztahy v dílech K. V. Raise

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra české literatury

Mezilidské vztahy v dílech K. V. Raise Bakalářská práce

Brno 2008

Vedoucí práce: PhDr. Mgr. et Mgr. Martin Reissner

Autor práce: Monika Dostálová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jsem pouze literaturu, která je v práci uvedena.

V Brně 14. dubna 2008

Monika Dostálová..........

2

Obsah

Úvod ................................................. 4

1. Karel Václav Rais 1. 1. Život ..................................... 5 1. 2. Dílo ...................................... 7 1. 2. 1. Literární počátky ................. 8 1. 2. 2. Pozdější tvorba ................... 9

2. Mezilidské vztahy 2. 1. Vztah mezi rodiči a dětmi ................ 11 2. 2. Sousedské vztahy ......................... 18 2. 3. Sourozenecké vztahy ...................... 23 2. 4. Manželské vztahy ......................... 26 2. 5. Výminkářská otázka ....................... 32

Závěr ............................................... 36

Poznámky ............................................ 37

Primární literatura ................................. 40

Sekundární literatura ............................... 41

Resumé ...............................................43

3

Úvod Na interpersonálních vztazích závisí stabilita každého kolektivu, a pokud jsou špatné, dochází ke konfliktům. Mezi lidmi dochází hlavně ke střetu postojů, zájmů a hodnot. Každý člověk má hodnoty jiné a právě ony byly příčinou mnoha rozporů i v Raisových povídkách a románech. Ve druhé polovině 19. století převládl v českých zemích směr, který je nazýván kritickým realismem. Snažil se zachycovat objektivní pravdu a studovat nitro člověka. Takto je orientován i Karel Václav Rais, jenž se snažil vylíčit život na venkově tak, jak jej sám poznal. Tato práce je věnována jeho povídkovým souborům: Doma (1903), Horské kořeny (1916), Mezi lidmi (1898), Potměchuť (1892), Půlpáni (1898), Rodiče a děti (1893), Výminkáři (1891), Za světem (1896) a básnické sbírce Z domova (1912). Pokud to bylo možné, bylo použito první vydání jednotlivých děl. Práce je rozčleněna do dvou kapitol. V první části se zabývám Raisovým stručným životopisem, a shrnutím děl z počáteční a vrcholné tvorby. Jeho díla mají často lidovýchovné tendence. Ve svých povídkách

a

románech

se

snažil

vystihovat

problémy,

s nimiž se česká společnost na konci 19. století potýkala, spory.

a zaměřil se též na rodinné otázky a generační Ve druhé kapitole pomocí literárních ukázek ana-

lyzuji mezilidské vztahy v jeho dílech. Rozděluji je na vztah mezi rodiči a dětmi, sousedské vztahy, sourozenecké vztahy, manželské vztahy a výminkářskou otázku. Je zajímavé sledovat, co ve vztazích hrálo hlavní roli, proč se lidé chovali, tak jak se chovali. Nejaktuálnějším tématem jsou rodinné vztahy, protože s těmi se musí každý z nás potýkat dodnes, stejně tak i se vztahy sousedskými. 4

Karel Václav Rais 1. 1. Život Karel Václav Rais se narodil 4. ledna 1859 v Bělohradě u Jičína. Jeho otec byl drobný rolník a matka byla švadlena. Vždy na ně vzpomíná s láskou: „Otec můj, matka má byli nám bytosti nejdražší, nade všecko povznesené, vzory naše ve všem - bytosti vroucně milované po celý, celý život!"1 Když bylo Karlovi jedenáct let, odešel studovat do Jičína a to tři roky na reálce a čtyři roky na učitelském ústavu. Po studiích, v roce 1877 nastoupil na místo podučitele v Trhové Kamenici na Chrudimsku. V jeho knižních publikacích Ze vzpomínek I. - IV. píše, že mu toto místo doporučil ředitel jičínského učitelského ústavu Ferdinand Macháček. „Rais ale toužil po učitelském místě poblíž rodiště. Jeho nechuť odejít daleko od rodičů ještě vzrostla, když zajel do městečka, aby poznal své budoucí působiště. Kraj se mu zdál smutný a ani místo na něho dobře nezapůsobilo. Po návratu vypsal v dopise řediteli Macháčkovi své tísnivé dojmy, ale jeho nekompromisní odpověď a otcova rada, aby respektoval přání pana ředitele, způsobily, že přece jen na toto místo nastoupil."2 V roce 1882 z Trhové Kamenice odešel učit na obecnou školu do Hlinska na Českomoravské vrchovině. Zde se po půlročním působení oženil s Marií Hroznou, která byla učitelkou v Trhové Kamenici. Roku 1887 se dostal do Prahy, kde začal nejprve učit v Podole pod Vyšehradem, poté na měšťanské chlapecké škole na Žižkově a v roce 1894 na Královských Vinohradech. Roku 1899 se stal ředitelem II. měšťanské školy na nově zřízené dívčí měšťanské škole na Královských Vino-

5

hradech. O jeho působení se píše ve zprávě z kroniky školy: „Zakládal naši školu a působil při ní 21 let. Členové sboru, kteří pamatují ředitelování p. V. Raise, naučili se v něm ctít člověka dobrého, nesmírně svědomitého a nad pomyšlení jemného. Nikdy nikdo ze sboru učitelského nepocítil jeho nadvlády, vedl vždy školu ve volném a svobodném duchu, nelekaje se veselého ducha mezi dětmi a v učitelském sboru. Budeme vždy na něj s láskou a úctou vzpomínati a přejeme mu, aby zasloužilého odpočinku užíval ještě dlouho při skládání svých krásných povídek pro náš národ. Nikdy na něho nezapomeneme."3 Karel Václav Rais zemřel 8. července roku 1826 na Královských Vinohradech. O posledních chvílích se svým otcem vypráví ve svých vzpomínkách jeho dcera Marie Mišíková-Raisová: „Každé jaro tatínek uvažoval, že by se snad mělo zas jet někam jinam, ale v červnu již zase psal o byt v Bělohradě. Tak bylo i v roce 1926. Chtěl odjet, i kufřík s přípravami k literární práci měl již připraven. Přišla nemoc, zlá, neúprosná. Otcovo srdce, ač bylo silné, chřipce podlehlo. Trpěl, nemohli jsme mu pomoci ani my, ani několik lékařů. Jednou v noci prosil sestru, aby odhrnula záclonu, aby viděl na měsíc; počítal hvězdné nebe k největším krásám světa. Jeho poslední slova zněla: „Kdybys ty věděla, co jsem za ty čtyři neděle zkusil." Našli jsme lístek: „Chci být v tichosti zpopelněn, urna budiž uložena v naší hrobce!" Podle svého přání měl tedy tichý pohřeb. Ani na oznámení jsme se neodvážili nic měnit, ač se nám zdálo chladné. I jeho srdce jsme dali probodnout, jak si přál. K jeho urně do hrobky jsme dali věnec z polních a lučních květů, jenž měl nápis „Z kraje Zapadlých vlastenců."4

6

1. 2. Dílo Karel Václav Rais byl představitelem kritického realismu. Ke skutečnosti přistupoval pravdivě, bez idealizace a kritizoval negativní vlivy ve společnosti. Zaměřil se hlavně na rodinné problémy a spory mezi generacemi. Ve svých dílech se pokusil o kritickou analýzu českého života v devatenáctém století a povzbuzuje demokratické tendence národního hnutí. Oporu hnutí viděl ve venkovském lidu, z kterého sám vzešel. Tento lid ukazoval ze dvou pólů - jeho špatné stránky (hamižnost, závist)a na straně druhé i jeho dobré hledisko, jako je poctivost a láska. Rais byl mistrem povahokresby, jež stavěla na projevech hrdinů, konkrétně na jejich řeči, gestikulaci a činech. „Nenajdeme u něho ani dějové složitosti, ani analytické řešení složitých společenských problémů. Nemiluje vzrušující scény, pozoruje chladně, rozvažuje střízlivě, črtá pevnou rukou a srozumitelnou formou jednoduché příběhy seskupené obyčejně kolem jednoho ústředního hrdiny. A to vše zasazuje do klidného přírodního líčení."5 Právě líčení přírody dodává jeho dílům osobitý ráz. Děj příběhů umístil do rodného Bělohradu a Podkrkonoší. Druhým místem se stala Trhová kamenice a Hlinsko, kde prožil deset let svého života. Mistrně zachytil zdejší krajinu. V pozdější tvorbě, na přelomu století, se začal věnovat problému působení města na venkov. Ve sporu stranil skromným a pracovitým venkovanům, protože město chápal jako zdroj sobectví a ziskuchtivosti.

7

1. 2. 1. Literární počátky Počátek Raisovy tvorby se datuje 80. léty 19. století. Jeho první literární práce byly určeny hlavně dětským čtenářům, pro něž psal básně a povídky, které měly vlastenecký obsah. K nim čerpal náměty většinou z českých dějin. Napsal například Povídky ze starých hradů (1888), Listy z české kroniky (1888) a V záři minulosti (1882). Dále to byly básně o přírodě, domovu a lidech. Příběhy svých knih umístil do dvou krajů. Prvním z nich byl jeho rodný Bělohrad a druhým Trhová Kamenice a Hlinsko (zde vznikly spisy pro mládež jako například První květy, 1881; Doma, 1883; Vzkazy vlastenecké, 1885). Ve svých počátcích psal také básně pro dospělé, které byly zaměřené satiricky, a publikoval je pod pseudonymem Prokop Bodlák. Poté se začal spíše věnovat próze. Zrod spisovatelovy povídkářské činnosti spadá do období roku 1878. „První prozaický článek Na horách byl otištěn v časopise Posel z Budče, v 16. čísle roku 1878. Hned v dalším čísle stejného časopisu uveřejnil článek Jak bychom působiti mohli ku prospěchu literatury české. Příspěvky spjaty hlavně s učitelskou činností posílal i do časopisu Posel z východních Čech. Do 15. čísla tohoto časopisu Rais posílá článek Jan Neruda, obrázek od K. V. Hůrského, článek má svoji důležitost hlavně v tom, že se zde poprvé podepsal jako Rais."6 V roce 1885 vyšla v Národních listech třídílná črta Z vlasařských pamětí, čímž potvrdil svou povídkářskou činnost.

8

1. 2. 2. Pozdější tvorba Raisova „zralá" realistická díla pocházela až z devadesátých let. Děj je zasazen do Podkrkonoší a na Hlinecko, a to nejvíce z doby, kterou sám prožil. Generační konflikty a osudy výminkářů, kteří se za svou životní práci a starostlivost setkávají s nevděkem svých potomků, jsou námětem ve sbírce povídek jako Výminkáři (1891). Obsahuje 5 příběhů (Matka a děti, V boudě, Konec života, Do Prahy na pouť, Po letech doma). Rais v tomto cyklu poukazoval na poměry mezi hospodáři a starými lidmi, kteří mají na výminku nárok na zlomek úrody. Právě to bývá příčinou většiny sporů. Z díla vyplývá to, že starší lidé stojí morálně výš, díky svým zkušenostem a uvědomění si jiných hodnot, než je majetek. Tento motiv se opakuje také ve sbírkách Horské kořeny (1892), Rodiče a děti (1893), Za světem (1896)a Mezi lidmi(1898). Rais poukazoval i na vztahy manželské a jejich konflikty, u nichž neviděl v budoucnu žádné řešení. Slabošské a násilnické typy konfrontované s obětavými venkovany jsou motivem v díle Potměchuť (1892). Sobectví a upřednostňování materiálních hodnot nad morálními, je příčina rozpadu i vztahů sourozeneckých. Věnoval se také venkovanům, kteří se nechali zlákat městským pozlátkem, nebo se ve městě ukrývali před svou minulostí (Půlpáni, 1898). Kromě povídek psal také romány. Roku 1894 vyšla jeho idyla Zapadlí vlastenci, jež je oslavou buditelské práce českých učitelů a kněží na venkově za doby Národního obrození. Rais vyšel z rukopisných zápisků krkonošského učitele Věnceslava Metelky z Pasek u Vysokého nad Jizerou. Roku 1895 vydal realistický, téměř až naturalisticko - psychologický román Kalibův zločin. Je inspirován skutečnou událostí a poukazuje na to, že lidská hrabivost a vypočítavost může rozvrátit celou rodinu a zni9

čit člověka. Pantáta Bezoušek (1897) je idyla, která humorně zachycuje vztah svérázného venkovana k velkoměstu. V románě Západ (1898) se spisovatel zaměřil na prohloubení psychologické kresby a hledá to, co lidi spojovalo v jejich údělu. V dílech Paničkou (1900) a Na lepším (1901) se soustředil na sociální stránky vesnického života a stavěl se kriticky ke svým hrdinům, jež mají osobní podíl na tragickém osudu. Rodinný motiv, kdy se dítě stává záminkou k souboji otce a babičky, je zachycen v próze Sirotek (1903). Projevem lidského chápání a soucitu, kdy hrdina platí za hřích z mládí celoživotním trápením, by se dal nazvat román z roku 1905 s názvem Stehle. V horském obraze O ztraceném ševci (19181919) je řešena otázka národnostních vztahů na česko-německém (Vrchlabsko-Trutnovském) území, kde se čeští lidé těžce brání tlaku germanizace. V letech 1922-32 pak vyšly autorovi čtyřsvazkové memoáry, v nichž je líčeno autorovo mládí a učitelské působení v Trhové Kamenici a v Hlinsku. Nechybí popis prostředí, v němž vyrůstal a vzpomínky na přátele, jako byl například

Alois

Jirásek,

Svatopluk

Slavíček.

10

Čech

nebo

Antonín

Mezilidské vztahy 2. 1. Vztah mezi rodiči a dětmi „Vztah rodičů a dětí je u Raise jedním z nejčastějších motivů. V jeho pracích pro mládež vystupuje většinou v ideálních barvách, jako vztah vzájemné lásky a porozumění. V raných knížkách líčí autor hlavně lásku rodičů k dětem a péči o ně. V dílech z pozdějších let, ze sklonku Raisova života pak vystupuje dětství jako dárce radosti

a

svěžesti,

jako

potěcha

dospělých.

Ideální

vztah rodičů a dětí, pokojná tvář domova a stesk po něm mají v Raisových pracích pro mládež často autobiografický charakter."7 Spisovatel měl zřejmě velice kladný vztah ke svým rodičům, zejména k matce, jak dokazuje úryvek z básně Matka ze sbírky Doma, poprvé vydána v roce 1903.

„Matičce moji teď patnáct už roků to srdce přestalo bušiti v boku. Ach, duše rozmilá! Po celé žití nám dětem na cestu stlala jen kvítí. . . . . . Duše jen v myšlenkách denně se vznáší na chvilku na hřbitov k mamince naší. Ale má matičko, přijde ta doba, kdy my se navždycky sejdeme oba." . . . . .

8

Stesk po matce, po její smrti byl u autora značný. Vždyť ona se vždy obětovala a pro své děti by se rozdala. Jeden znak ve vztahu rodičů k dětem zůstal stejný i dodnes. Dárci života se snaží děti vychovat co nejlépe a

11

dát jim co nejvíce, třebaže na svůj úkor. Rodiče pak bývají na své děti pyšní a někteří nikoli. Tento kontrast je pěkně zachycen v povídce Nejlepší stránka ze sbírky Mezi lidmi (1898). Hlavní hrdina příběhu navštívil rodiče svých dvou kamarádů z dětství. První matka byla na svého syna velmi pyšná: „Panímáma zakývala, podívala se po dvoře, křikla kšš! na slepici, jež vrátky drala se do stodoly a povídala zálibně: „Pane, Gusta je pán!" „Byla jste taky na svatbě?" „I toť víte, že byla, to náš Gusta jináč nedal, ten se vždycky tuze hlásí", vypravovala kývajíc hlavou. „Človíčku, tam je všechno! Nábytku, prádla, šatstva, že vám povídat nemůžu - a třicet tisíc!" Po lících rozlil se jí blahý jas a černé oči zasvítily.9 Z ukázky je patrný znak povrchnosti, kdy matka měří úspěch a snad i štěstí jen majetkem. Kdežto rodiče druhého kamaráda Václava byli svým synem spíše zklamaní. „Tomu nerozumím," trpčeji řekla panímáma, „když jsme ho dávali studovat, chtěli jsme, aby něčím byl." „Ale vždyť je a bude, třeba nebyl profesorem!" „Nebude - já tam byl!" prudce a hněvivě ozval se hospodář a zase přestoupil. „Kdy?" „Už jsou tomu dva roky. Musím říct, že se mne zrovna lek. Naši tuhle myslili, že ho přivedou na jinší místo. Zůstává jako student, nemá nic, než ten kufr, tu naši starou postel s peřinami, ale jsou juž jak pelušiny, a hromady knih... „vždyť jsme mu psali psaní zrovna krvavými slzami; napsali jsme, že se pro něj táta nadobro udřel, že si nepomyslil, že to bude nadarmo - nic platno."10

12

Je snad druhý syn něčím míň, jen proto, že šel vlastní cestou? Je snad proto méně šťastný? Zvolil si to, co mu vyhovovalo, třebaže za cenu bídy. Takových případů, kdy děti zklamou své dárce života tím, že mají jiné životní představy je mnoho. Je na nich, zda se tyto dvě zdánlivě neslučitelné tendence spojí, či ne. Třeba v povídce V kuchyňské vůni, ze stejné sbírky Mezi lidmi, šla dcera Pavli za hlasem svého srdce. Otec s matkou nebyli ochotni respektovat její rozhodnutí, a zavrhli ji kvůli němu. Časem Pavli potřebovala pomoc rodičů, protože její manžel byl chudý, ale zůstali zatvrzelí a nechtěli ji ani vidět. „Zle se jí vede?" „Zle! Ó, tohle je paličák!" a pěstí zahrozila ke dveřím správcovým. „Proč?" Chvilku hledíc k zemi, mlčela. Potom smutně pokrčila rameny a děla přitlumeně: „Prosimich, byla jako kvítek a neptala se - jak koho smí mít ráda".11 Tato povídka nakonec skončila trochu tragicky, přestože ke smíření nakonec došlo. Otec vzal dceru zpátky až po sebevraždě manžela. V Raisových povídkách většinou takto rodinné poměry končí nakonec dobře, přestože ze začátku se jeví tragicky, nevyřešitelně. V povídce Poslední radosti ze sbírky Za světem (1896) se do rodiny nečekaně narodil potomek. Téměř nikdo neměl z toho dítěte radost, snad ani jeho vlastní matka. Dítě už totiž ve svém věku nečekala a nejvíce jí mrzelo, jak se chovají její již odrostlí potomci a manžel. „Ještě se žádný na to dítě nepodíval!" domácí drsně vyjekla. „No, těm dětem se nedivte, je to odrostlé," panímáma vroucně vymlouvala. 13

„On taky ne - je v něm zlost, že je to holka, pro tu musí být víc. Je to neštěstí, tohle se nám už stát nemělo!" Tmavé oči nemocné se opět přivřely a obličej její zůstal zamračen. „Prosím

vás,

hospodyně,

mlčte

a

nerouhejte

se

Bohu!

Vždyť je to vaše dítě - - kolik lidí by Boha velebilo! Jen si vzpomeňte, jakou ti měli radost z děťátka!" přísně, kazatelky kázala panímáma.12 „Ale jak ho vychovám! Všecko mi to vstupuje do hlavy. Když si pomyslím, jak teď nebudu moct dělat, že budu jen tuhle sedět doma a kolíbat, všecko se se mnou točí. Ó zlé to bude, zlé! Táta bude jediná zlost, jak dítě zapláče, bude bručet, žádný ho nepochová, každému bude proti mysli, v hospodářství budu scházet - - Ale ať si nikdo nemyslí, že dopustím, aby bylo odstrčeno!" náhle prudce vybuchla.13 I v tomto případě nakonec dojde ke smíření se se situací, ač to jde ze začátku „ztuha". Hospodářka si uvědomila, že je to její dítě a že ho musí milovat. K uvědomění této skutečnosti ji ovšem musela pomoci stará výminkářka. Domov by měl pro člověka představovat oporu a místo, kam se může kdykoliv vrátit. Ideální představou je, že na něj budou rodiče čekat s otevřenou náručí, jenže vždy to tak nebývá. Otcové a matky občas návraty svých dětí domů brali jako nežádoucí přítěž a obtěžování. Zvlášť, když se jako hrdinka povídky Jen povrch (1894), Kateřina Karbanova vrátila do rodné vesnice, kde mnoho štěstí nenadělala. Nyní se stala marnivou městskou paničkou, a to nemůže zkousnout její otec. Stál nehnutě, ruku s dýmkou na kus upaženu a ostře hleděl na dceru. „To jsi ty?" vyrazil ostře, „co pak že tak najednou?" drtil mezi zuby. 14

„Najednou?" zachychtla se jako ptáček, „vždyť jsem mamince psala, že přijedeme; inu na den jsem to nevěděla, v takovém kšeftě, jako je u nás, nedá se to na vlas povědět!" odpovídala stále vesele.14 „Co pak nevěděl, že přijedu? Vždyť jsem to psala!" matka přisvědčovala, ale rukou naznačovala marnost všeho. „Milá holka, ty nevíš, jak to s ním je. Teď už po delší čas, když mu o tobě začnu povídat, ani si nevšimne. Když mu poslíček dá od tebe psaní, přinese mi ho nerozdělané a nekoukne do něho, i kdybych mu to před oči položila. Z toho, co posíláš, nevezme sousta; kolikrát mu naleju skleničku vína, ale nenapije se - tak to musím sníst a vypít všecko sama," a Karbanka lítostivě, ubědovaně kývala hlavou.15 I přesto všechno, měl otec Kateřinu rád, jenže mu vadily řeči lidí a nemohl jí zapomenout to, že ho zklamala. Mohlo by se zdát, že setkání rodičů a jejich dětí nebývají radostná. To ale není případ oficiála Vlačihy v povídce Jeden z davu (Mezi lidmi, 1898). Když k němu matka přijede na návštěvu, je radostí bez sebe. „Kriste pane, je to naše maminka, bodejť že je!" a chytiv ji do náručí, líbal ji dlouho. Když ji pustil, zamotala se a klesla na pohovku. Rty se jí tuze chvěly a ramena třásla; zvolna se fěrtochem utírala, ale promluviti nemohla. „Že jste se tak vydala - kde pak by mi napadlo - nic jste nepsali - ani se nemůžu vzpamatovat -" a zas ji chytil, tiskl, obličej její obrátil se přímo proti očím a líbal ji po vráskách. Potom rozesmál se divným, zrovna dětským smíchem.16 Maminka měla z toho setkání předtím obavy, nevěděla, jak její syn návštěvu vezme. Přijal ji víc než radostně. Jenže i on měl z návštěvy obavy. Jak totiž přiznat mat15

ce, která se na něj celý život dřela, že není šťastný? V některých případech, jakým je tento, bývá lepší nechat si to pro sebe. Ano, dárci života myslí na své děti často stejně jako oni na ně, přestože to nedávají hned příliš znát. Babička Pařízková z povídky Matka a děti vzpomínkami na své syny doslova žila. Prostřednictvím učitele jim psávala dopisy plné lásky a snažila se jim posílat i nějaké peníze, bylo-li to možné. Byla na ně pyšná, i když o nich nic moc nevěděla, jelikož oni jí na dopisy odpovídali velmi málo, ne-li vůbec. Usmála se a vděčně hovořila: „Toníka mám ve Vídni, Václava v Olomouci a nejmladšího Vojtíška, vojákem v Praze. Všem bych ráda několik slov napsala, tuze se mi po nich stýská, odlehčím si. Už nemám na světě než ty děti. Nevede se jim právě, těch pár grošů pretence jim málo pomohlo, nevěsty byly s holýma rukama. Proto se tatík rozhněval, nehlásí se k nim tuze; ale já to nedovedu, srdce mi nedá."17 Stařenku Pařízkovou vídal jsem častěji. Kdykoliv potkal jsem ji ustaranou, zšedivělou, pomyslil jsem si: „Myslí na svoje děti!" Kdykoliv uviděl jsem ji v poli, jak nad brázdami skloněna suchýma opálenýma rukama kopala nebo trhala plevel pro svou výminkářskou kravičku, pomyslil jsem si: „Myslí na svoje děti!"18 „Přec jen, přec jen je to srdce ku podivu - je to matka výborně dobrá, ale ty děti, víme - za mnoho nestojí snad za nic." Za několik neděl potom vynesli stařenku v prosté černé rakvi na starý hřbitov. Již se listu od svých dětí nedočkala žádného...19 Později, když umřel i manžel paní Pařízkové, přijely děti na pohřeb. Zřejmě se spíše chtěli ujmout dědictví, než se s rodiči rozloučit na jejich „poslední cestě".

16

„Hrobník hodiv několik lopat hlíny do hrobu, ustal od práce a obrátil se do kouta ke zdi pro malý, bílý uzlíček. „Co je v tom uzlíku?" ptal se Vojtěch. „Vaše maminka!" hrobník krátce zahučel. „Má - maminka?" zajektal syn a tváří mu prudce zachvělo. Vzav od hrobníka uzlík, poklekl s ním na vlhkou hlínu. Z uzlíčku vysypala se hromádka suchých, šedých kostí... Vojtěch maje oči vypouleny chvěl se jako žebrák v nejprudším mraze. Křečovitě zdvihal kosti, líbal je a skrápěl slzami. Po nějaké chvíli jako bez ducha odcházel ze hřbitova. Vaše maminka - hromádka kostí - kde je ta láska veliká, jasná, vroucí, nekonečná - -?"20 Pařízková si nepřála nic jiného, než ještě jednou vidět své syny. Jenže ti měli už svých starostí dost, založili si své rodiny a na svou starou matku jaksi zapomínali. To, jak matka člověku schází, si často lidé uvědomí až po její smrti. „Láska mateřská, obětavá, vše odpouštějící, oddanost dětem, starostná péče o ně i tehdy, když z rodného hnízda dávno se již rozletěly, na doškovou střechu i dávno zapomněly, svítí Raisovým dílem jako zlatá niť, odvíjená z klubíčka vlastních vzpomínek na dvě prosté, staré hlavy,

dřímající

sen..."

na

bělohradském

21

17

hřbitově

svůj

věčný

2. 2. Sousedské vztahy Vztahy mezi sousedy na konci 19. století byly různé. Měly ale pár společných znaků. Sousedé se měli vzájemně v úctě, vždy se pěkně zdravili stylem: „Pozdrav pánbůh" či „Dobré jitro". Pokud zrovna nikam nespěchali, dali se spolu do řeči, ať už za účelem něco vyzvědět, nebo ze slušnosti. Pro obyvatele jedné vesnice byla důležitá jejich dobrá pověst, aby je ostatní nepomluvili a nedívali se na ně skrz prsty. Občas mezi nimi vládla nepřejícnost, záviděli si i maličkosti. Třeba ve sbírce Z domova, v básni Ráno na mši.

„Ti dva braši u věčném jsou sporu, kdo z nich lépe Boha pochválí. Čermák snad? Vždyť vříská vždy až běda; Mrkvička? Vždyť na polo je hluch! Neví jedna, druhá hlava šedá, kterou proto raději má Bůh. S divným sporem šli až na faráře, ten pak ztišil hlavy pováté: „Bůh se těší oba dva když jaře v duetu mu pěkně zpíváte!"22

Malicherný spor dvou starších mužů se nakonec ukáže jako naprosto zbytečný v básni Náš hřbitov ze stejné sbírky.

„Spí zpěvák Čermák u zdi hnedle, již na Mrkvičku nežárlí, jak tenkráte, když hlavy zšedlé v ten kancionál sestárlý se klonívaly v našem chóře, a Čermák zpíval krásněji..."23

18

Závist a hašteřivost je také patrná v povídce Ve skále ze sbírky Mezi lidmi (1898). Dvě vdovy dostaly jako vejminek obydlí vydlabané ve skále a ač by se řeklo, že si nemají co závidět, přesto zde určitá nepřejícnost byla. „Tohle je moje, tam to je její," ukazovala a pyšněji zahleděla se na své zboží v levo, jež bylo mnohem lepší. „Můj býval nádvorník, její jen pacholek," dodala a suché rty se jí sebevědomě natáhly. „Inu, ona ta druhá si pěkně sedí tamhle u kamen, pořád pomalu kuchtí a jen se směje a mlaská. Ta se, pane, má dobře! Vždyť si kolikrát i čaje navaří! Nelituje ona dát dva krejcary za rum!" Ke konci té řeči suchý hlas její oživěl a zhlučněl. Nemohl jsem chvilku promluviti - tak bolestně rozechvěla mne její slova: Ta se, pane, má dobře! -

I pal v očích jsem pocítil.

„Ta druhá zas bude mít zlost, že nebyla doma. To ona vždycky -

mrzí ji, že k vůli těm svým očím spíš něco

dostanu."24 Druhá vdova na tom ovšem se závistí nebyla o nic lépe. „Člověk musí to živobytí shánět! Co pak tam ta, ta má časy, tuze se nestará, spoléhá jen na to, co máme od pánů - inu ona má štěstí - že má ty oči, spíš ledaco dostane. Já vím, že se mi zas bude chlubit." „A ještě - pane! Bývala nádvornice - a já jen čeledínova - peřin má ještě hromadu a šatstva taky -

no, vždyť

jste viděli. Ó to ona se ještě ustrojí - vždyť má taky zrcátko - " a babka se třaslavým, drobným smíchem rozklepala. Bezděky usmál jsem se také. „Tu máte a mějte se spolu rády," povídal jsem. Ale když jsem po chvilce od hradní brány naposledy hleděl k lidskému brlohu ve skále, myslil jsem si: Jak by

19

ty ubožačky žily, jak by tam vydržely, kdyby se časem nepoškorpily, kdyby si v té bídě někdy nezáviděly?25 Někteří lidé bývají hrdí a pyšní, doufají, že jim ostatní závidí, a přitom ostatní lidé je pomlouvají. Příkladem

je

ukázka

z

povídky

Jen

povrch

(Půlpáni,

1898). "Dali se do smíchu, a poznámky padaly jedna přes druhou: „Vždyť ti sotva ruku podala!" - „Milá osobo, ta slovíčka prodává!" - „Ale má toho na sobě!" - „I kdo pak ví, kdo kupoval - a zač!" - "Tohle je něco pro Karbanku, když může s dcerou takhle vystrojenou do kostela!" Stará vejměnice ani nedutala, ale dívala se k zemi, jakoby počítala kaménky. „A čí pak to má děti?" „Čí? Kdo pak ví, ví-li sama." Stařenka teprve teď povznesla hlavu a pravila: „Povídá, že jsou to její děti." „Její?" vyhrklo z několika úst najednou. „Jsou to její, jsou, vypravovala mi o tom Karbanka," povídala vrbinská Vejpravka. „Tak ono je to přeci pravda! My to taky slyšeli, ale člověk hned nevěří. Má tam prý nějakého chlapíka. Ale že se ta stará nestydí, jít ji tak nad lidi ukazovat!"26 Jestli by si tohle sousedé dokázali říct do očí, těžko říct. Na malém městě často vládla společenská přetvářka. Rais v některých svých dílech vzpomíná na bělohradské měšťáky, na to, jak byli prázdní, povrchní a sobečtí. Společenské postavení a jejich majetek bylo hlavním měřítkem. „Věčná nespokojenost, řevnivost, závist a zklamání, pramenící z toho, že se lidé neřídí svými skutečnými názory a potřebami a ve snaze vyšvihnout se ve svém životě všechno pouze předstírají: okázale pohrdají prostotou, upřímností a opravdovostí „obyčejných" lidí až do malichernosti napodobují snobské „panské" způsoby, po20

mlouvají, pochlebují, snaží se udělat dojem, „přetrumfnout okolí".27 Sousedské vztahy, především na vesnici, byly čas od času i dobré. Lidé si pomáhali, jak jen mohli, jelikož věděli, že až budou oni něco potřebovat, že se jim to vrátí. V povídce Do Prahy na pouť z cyklu Výminkáři (1891) sháněla babička Pilařka peníze na cestu do Prahy, kam by se ráda podívala za svým synem. Její syn-hospodář se jí jen vysmál, když ho požádala o peníze a snacha byla také velmi lakomá. Nakonec jí pomohl soused Lasík. Zklamaná, skleslá vyšla z chodby. „No tak, už máte lístek, teď už jenom jet!" volal na ni Lasík, ale zarazil se vida, jak je ztrápena. „Ba, nemám, stojí tři třicet, a mám jen tři zlatky a tři krejcary!" zavzlykala a sedla na práh. Lasík se mlčky odvrátil a hladil Lucku. Za nějakou minutku pravil: „Panímámo, postůjte mi trošku u balíčků!" Když

stařenka

vstala,

zdlouha

odcházel

před

nádraží.

Vrátil se za krátko. „Panímámo, půjčím vám těch třicet krejcarů, vypůjčil jsem si je odpoledne u ponocného; až přijedete, vrátíte mi je." Stařena vážně se naň podívala. „Ale nebudete proto mít doma zle?" ptala se tiše. „Ale jděte, vždyť o to nepřijdu!" odpověděl usmívaje se.28 Když se stařena vrátila domů a chtěla posílákovi Lasíkovi povyprávět, jak se u syna v Praze měla a vrátit mu půjčené peníze, dozvěděla se, že je mrtev. „Stařenka nešla přímo domů cestou vozovou, ale po silnici klusala až ke hřbitovu. Tam spatřila čerstvý rov - čí jiného byl by než Lasíkův? Poklekla do hlíny a modlila se tiše. „Tak jsem vám chtěla povídat, jak jsem se u syna měla, dluh jsem vám chtěla oplatit a vy jste zatím odešel, La21

síku!" šeptala. „Je vám líp, ale Kristus Ježíš vám dobrotu vaši odplať! Ty peníze dám vašim dětem a pomodlím se, aby vám to Pánbůh nebeským královstvím oplatil!"29 Někdy

bylo

třeba

ostatním

sousedům

líto

nějakého

„chudáka", proto když bylo potřeba, tak mu vypomohli, ač by vůbec nemuseli. „Měli v Kameničkách barák, opodál ostatních na stáni stojící, a majetník jeho, tatík Hondův, živil se řemeslem obecního zloděje. V létě kradl boží ourodu, na podzim z kurníků, v zimě z panského lesa. Znali jej všickni jako pracovníka v tom oboru znamenitého, ale nevím, že by byli proti němu nějak zle vystupovali. Byli s ním za dobře. Bylo-li s ním zle, přišel na dvorek k dobrým kamarádům sám, čepici přitáhl, za uchem se poškrábal a řekl: „Víš, Vášo, je se mnou zle, nemáme do huby, pamatuj na mne!" A pamatoval Váša, Toník, Vinca, Pepek i ti ostatní. Trochu mouky, blumek, brambor to spravilo, a Voříšek nějaký čas neškodil."30 Z ukázek je patrné, že vztahy mezi sousedy nebyly vůbec špatné a na dnešních vesnicích jsou dodnes velmi podobné.

22

2. 3. Sourozenecké vztahy Tento typ rodinného svazku nevnímá autor nijak „slavně". V převážné většině svých povídek poukazuje na rivalitu

a

chamtivost

sourozenců,

jež

se

dokáží

pohádat

a nesnášet se za každou peřinu, hrneček a jiné dědictví po rodičích. V povídce Poslední radosti ze sbírky Za světem

(1896),

dva

starší

sourozenci

nenáviděli

svou

právě narozenou sestru už jen za to, že přišla na svět. „A co pak jste, Verunko, docela nic nevěděla?" „I tuhle už nějaký týden se mi ledaco zdálo, ale kdo pak by si byl pomyslil!" bručela z myšlenek. „Holčička zdráva?" „Neviděla jsem to."31 „Co doma? Od rána do tmy abych se dřel a v noci poslouchal brek, ne? A abych teď čekal, až holka doroste, že se snad budu moct ženit!"32 Bratr a sestra jsou rozhořčeni proto, že dřív to chodilo tak, že hospodář, který převezme chalupu, musí potom vyplatit ostatní sourozence a dívka musela mít nějaké věno, aby měla šanci se dobře vdát. V povídce Po letech doma z cyklu Výminkáři (1891) líčí Rais odcizení dvou bratrů: hospodáře Vášu a Petra, který byl na studiích v Praze. Váša se nikdy nezbavil dojmu, že měl Petr lehčí život, že se nemusel dřít za každý peníz tak tvrdě jako on. „Každý

vejměník

naříká

pořád

na

hospodáře,

jakoby

mu

krávu dojil, vajec ubíral, hospodář aby pro něj nejedl, ale pro jiné má všeho, těm by poslední strčil do chřtánu. Jakoby Petr dost nestál!" „Nehubuj, hochu, nehubuj, vždyť je bratr a ještě o tebe nic nechtěl!" „To by si taky přišel na pravého! Což pak z nás dost neužil? Když my se zpoceni v plátěných košilích a odřených 23

plandách dřeli, chodil kolem nás jako pán, jen si pohvizdoval, a teď, když druhým měl spíše pomoci, přijde sám. Tolik jste na něho naložili a co teď od něho máte?"33 Petr těžce ochuravěl a vrátil se do rodného domu. Váša byl však vůči němu zatvrzen, nechtěl ho ani vidět a záviděl mu i kousek jídla. Nedovolil mu ani, aby mohl vyjít na slunce do jeho zahrady. Neústupný zůstal i v hodině Petrovi smrti... „Bylo po půlnoci, když na stěnu mezi výminkem a hospodářovou světnicí někdo z výminku zaťukal. Slyšel to Váša, slyšela to Frantina, ale nepromluvili. po malé chvilce ozval se ťukot opět. „Slyšíš?" ptal se Váša. „Slyším - ťuká tam." „A zas - to snad Petr." „Bude mu zle." Zas byli tiše. „Ťuká pořád - mám tam jít?" „Že by ti hanba nebylo, měl jsi ho tu kolik neděl a nepodíval ses tam. Teď v noci tam snad poběhneš! Kdo ví, proč ťuká, snad ze spaní,"bručela zívajíc. Ťukot stichl. Pak ozval se slaběji - pak nebyl to ťukot, ale jakoby někdo nehty škrabal do stěny. Váša usedl na lavici. „Půjdeš přec?" Neodpověděl - poslouchal. Bylo ticho. Po hodné chvíli bylo slyšet, že někdo bosýma nohama chodí po síni. Váša vyšel. V temnu poznal bílou postavu otcovu. „Petr právě skonal - ťukal na tebe, ale tys nepřišel. Máš na něm hřích smrtelný!"34

24

Stála tedy ta zatvrzelost a hamižnost za to? Je otázkou, zda si to Váša vyčítal do konce života, nebo jestli se mu ulevilo. Touha po hromadění majetku, kdy každý daný obnos bolí, je také zachycena v povídce Přišlo psaní (Mezi lidmi, 1898). Lojzík Jiřička se dopisem obrátil ke svému bratru Václavovi a otci a žádal především bratra, aby mu vyplatil slíbený příspěvek do začátku. Právě se oženil a je jen chudý řemeslník. „Také ty jsi mi, drahý bratře, zvlášť slibovával, snad se na to ještě budeš pamatovat. Já vím, že jsi taky bohatství z domova nedostal, že Tě jen přičinění a štěstí přivedlo na tahle místa, ale přeci jen jsi dostal nejvíc. Naše chalupa byla sic prodlužená, ale přeci na ní bylo víc, než co na nás ostatní připadlo. A Vy všickni byli jste za nebožky maminky déle doma nežli já nejmladší. Říkali jste mi: Mlč, Lojzíku, mlč, až se oženíš a uděláš se samostatným, já ti taky trochu pomůžu, protože jsi byl nejmladší a skoro pořád mezi cizími lidmi! Jestli jsi teda na to nezapomněl, tuze bych Tě prosil."35 Hospodář nechtěl přiznat pravý důvod, proč mu slíbený podíl nepošle, proto odpověděl dopisem, v němž urážel nejen bratra Lojzíka, ale i jeho novou ženu. „To psaní jsme dostali, ale mohl jsi si uspořit práce. Když jsi se takovou pražskou fiflenou dal omámit, teď si dělej, co chceš. Tatínek je sám rád, že je živ, ale o to ty se nestaráš. Já mám svých starostí až dost, vždyť máme tři děti. A kdybys mi ještě takové psaní poslal, odpovídat nebudu. Václav Jiřička."36 Václav si tedy radši nadobro znepřátelil bratra, než aby mu poslal slíbenou část peněz z hospodářství. Tak veliká je touha po majetku. Smutné na tomto příběhu je i fakt, že jejich otec to mlčky schvaloval a ještě hodil dopis do schránky. 25

2. 4. Manželské vztahy V dnešní době si člověk většinou vezme toho, koho miluje. V období, kdy Karel Václav Rais psal své povídky, tomu vždy tak nebylo. Rodiče ženicha dbali na to, aby jeho „vyvolená" měla nějaké věno. To proto, že když novomanželé chtěli převzít hospodářství, museli vyplatit ostatní sourozence. „Rozumný syn býval už tak veden a nabádán, aby si vyhlížel nevěstu, jaké živnost potřebovala, a dle toho se řídil. Blaze bylo, když se k potřebnému věnu nevěstině pojila i láska k ní. Má zkušenost praví, že nejčastěji trpívaly dívky, potom ženy, protože nejednou bývaly provdány bezohledně, bez lásky, jen dle vůle rodičů, a tedy jejich oběť bývala největší. Ale umívaly se manželství obětovat a je to také krásný rys v povaze selské ženy. Než by byly mučily muže, děti a hubily majetek, trpěly samy."37 Příkladem obětavé ženy je paní Pařízková, která se musela podvolit vůli rodičů a nemohla si vzít jí vyhlédnutého

mládence.

Vdala

se

tedy

za

toho

nejbohatšího,

který měl zájem, ač jej nechtěla. „Ale tu nenadále nejzámožnější z nápadníků - víme, Pařízek - přihlásil se důkladně, a mocně chtěl rozhodné slovo. Inu, tentokráte, jak si můžeme pomyslit, měla nebohá duše

zlé

chvíle.

Vzpírala

se,

plakala,

žalovala,

ale

stará matka naříkala, že dcera vlastní štěstí zakopává a bídně na stará léta polehčiti nechce; přátelé také domlouvali, ženich hartusil, a vzdálený hoch Baruščin nepsal. Byla svatba, Baruška chudinka k oltáři bleda jak křída... Pak byla mladou hospodyňkou a hleděla se do nového života vpravit. Honila se proto z práce do práce, jen aby zapomněla."38 Obětovala se pro rodiče a později i pro své děti. Když jí potom nejmladší syn Vojtěch napsal, že se bude ženit 26

a jeho nevěsta je chudá a bez věna, nebránila mu a respektovala jeho rozhodnutí. Zřejmě si vzpomněla sama na sebe, jak byla do sňatku bez lásky „dotlačena" a doufala, že on bude šťastnější, než ona. „Vojtíšek psal, že má šťastně vyslouženo a že se ožení. „Nehněvejte

se

proto

na

mne"

psal,

„ale

přijeďte

na

svatbu. Má Marjánka je sice chudá, ale hodná. Přičinímeli se, snad nám Pánbůh pomůže. Zavedeme si malý obchůdek, a proto vás prosím, abyste mi poslali, co mi ještě z pretense zbývá. Snad bude tatínek hubovat, ale již není pomoci, a mám ji taky tuze rád." Stařenka Pařízková na Vojtíškův dopis odpověděla s pochopením, protože věděla, že peníze ve vztahu nehrají roli a každý má právo rozhodnout o svém životě sám. „O té nové nevěstě jsi mi tuze málo napsal! Máte-li se tak rádi, nedivím se Ti, že pospícháš, ale přece jsi mohl přijet, vždyť jsem tvá matka. Odkud pak je Tvá nevěsta a má ještě rodiče na živě? Bude-li pak hospodářská? Že jí vzkazuju pěkné pozdravení. Nemůžeš-li již, Vojtíšku, jinak, vzpomeň si, že doma Tvá matka spíná ruce k nebi, modlí se za Tebe a posílá Ti své požehnání. A buď hodným manželem." „Vždyť vím, že srdci žádný poroučet nemůže, ale mladá krev někdy nezkoumá!" stařenka dokládala upřímným hlasem.39 Ale ani manželství „z lásky" nebývají vždy šťastná. Zvlášť, když se do vztahu připlete alkohol. Ten změní povahy mužů a taky stojí peníze. Jak k nim nejsnáze přijít? V povídce Z vlasařských pamětí (Potměchuť, 1892) Bartoníček prodal vlasy své milované ženy člověku, vykupujícímu vlasy na paruky. „Baruška, hlavu majíc v dlaních, seděla skloněna jako v mdlobách - jen chvilkami zaštkla hlasitě...Barák propil, těžce vydělaný groš propíjí a teď i ty vlasy... Ty vla27

sy, které kdysi hladíval a líbával! Proč ho má posud tak ráda? - Pozdě v noci přišel Bartoníček nadobro opilý. Žena již spala, a ten muž darebák padl u lůžka jejího a plakal až běda, že dal jí ustřihnout ty dlouhé, zlaté proudy! - - Zítra prodal by je nanovo..."40 Alkohol je taky příčinou rozpadu dříve šťastného manželství v povídce Sekáči (Potměchuť, 1892). Hlavní hrdina, Václav sice svou ženu miloval, leč lihovina mu někdy zatemnila mozek. Jednou zase seděl v hospodě a žena pro něj přišla, aby už šel domů. „Však nepůjdu, to mne neznáš!" „Pojď, pojď Václave - děti čekají!" „Babička se o ně postará - mají být už dávno na kutích!" „Čekají na tebe, vždyť jsi táta!" „Kdo pak to může vědět!" „Václave!" žena spustila pláč. „Teď ale jdi, nebo tě..." "Před sedmi roky dva lidé nemohli se míti raději, než Vencka s Baruškou. Vencka byl sice již tehdy sekáč, byl z takové rodiny, ale dobrák a dost přičinlivý, jenom že trochu nestálý. Sotva se vzali, jako když do něj hodí! Nejprve jenom tak v neděli odpůledne zašel si na kuželky, ale již tenkráte málokdy co domů přinesl."41 Manželství

Vencka

a

Barušky

skončí

tragicky.

Žena

se

utopí a muž zůstane s dětmi sám. Lituje toho, jakým byl manželem a na svou mrtvou choť stále vzpomíná. „Vencka uháněl k hřbitovu. Měsíc svítil na všecky hroby stejně, také na ten Baruščin. Vencka padl na hlínu a přitiskl k ní hlavu: „Má Baruško, má zlatá Baruško, odpusť mi pro Boha nebeského!" Ležel dlouho a plakal hlasitě, až ho kdosi vzal za ruku."42 Nakonec povídka přeci jenom končí relativně dobře. Vencka se znovu oženil, s kamarádkou své mrtvé ženy. Ta si jej vzala hlavně kvůli dětem, ale jejich manželství bylo 28

vcelku poklidné. Sňatek z rozumu totiž většinou nebývá plný divokých vášní, jako je tomu u svatby z lásky. Jsou i případy takových svazků, kdy žena využívá svého manžela. Pan oficiál Vlačiha (Jeden z davu ze souboru Mezi lidmi, 1898) byl zakřiknutý člověk, kterého ovládala jeho choť i její syn. Znamenal pro ně jen zdroj příjmů, jinak se za něj styděli a do společnosti chodili raději sami. „Prosím tě, že si ho vzala?" ptal jsem se. „Vlačihu? Proč by nevzala? Před lety nebyl jako dnes pamatuju ho dobře, byl jsem tenkráte praktikantem. Ta ramena mu ještě tak nepadala, byl takový zdravý, ramenatý, venkovský člověk - a hezký, bystrý člověk, třeba, že trochu nešikovný. Zůstával vedle ní, jak ty teď vedle nich zůstáváš, a ta hejtmanka byla podle toho, aby pobláznila jiné lidi než Vlačihu - vždyť to ještě dnes vidíš." „A má peníze?" „To u Vlačihy asi taky padlo na váhu, jinak, myslím, byl by se přemohl a jinam odstěhoval - je to rozvaha. No, zůstala jí kauce, pravda, ale co dluhů, to žádný nevěděl. Náš Charousek zůstával s nimi kolik roků v jednom domě, ten to zná." „Je tam pokoj úplný," připomněl jsem. „No je, je, ale nebyl! Vlačiha se teď už poddal všemu, ztupěl, ale trvalo to dost dlouho, než se tak zpřemáhal. Ta si ho vzala jen pro tu službu, a on se chudák dře a dře; má hezký příjem, ale kde může, pracuje ještě mimořádně. Ti dva se zatím mají dobře, vesele, jdou užít všeho, jezdí na letní byty, a on jen že se tak nají." „To je ale baba! Co pak pro pána Boha nevidí?" vmísil se Dlabal a vypustil velký mrak kouře. „Povídal jsem, že snad viděl, ale ukřičeli ho. Charousek dokonce říká, že ho i bili, ale Charousek někdy mnoho 29

mluvívá. Jednou to ve Vlačihovi tuze vzkypělo, a potom byl několik dní z domu; do kanceláře chodil s napuchlýma očima, tabák a pivo z něho čpělo - ale vrátil se k nim zase sám. Je to dobrý člověk, takový věřící venkovan, a přivedli si ho, myslím, tak daleko, že teď už všecku vinu shledává jen v sobě, ne na nich."43 Těžko říct, proč pan oficiál nesebral odvahu odejít natrvalo. Vzdal se volby konflikt řešit a tím i předpokladu změny své situace. Rozhodl se zůstat pasivním a možná tajně doufal, že se stav zlepší sám. Snad svou ženu miloval a pravděpodobně měl rád i jejího syna. Ti si ho dobře zpracovali a člověk musí mít jistotu, že k někomu patří. A třeba i to byl důvod, proč je nedokázal opustit. Dále

je

uvedena

ukázku

z

básně

Pavla

(Z

domova,

1912). Mladičká dívka milovala chlapce a on ji. Jenže ona byla chudá, proto otec našel pro syna jinou nevěstu. Ta mu ale nebyla moc dobrou ženou, protože ho ve chvíli, kdy bylo muži nejhůř, opustila ze strachu před nemocí. Ovšem Pavla, chudá dívka, která ho doopravdy milovala, jej neopustila. Když se dozvěděla o jeho nemoci, jela za ním, aby mu byla na blízku. Přestože ho již nezastihla živého, alespoň ho doprovodila na „cestu poslední".

Pak zvěděla, že v hospodářství novém vše paní nová rychle jinačí, že Václav nikde nepostýská slovem, klid samoty že teď mu dostačí. ... Zpěv léta ztichl, v poli po souvrati květ pestrý vydán vichru v pospasy... Ten z kopců modrých k Pavle počal vláti, jak Václav její bědně zápasí, že nemoc hrozná mladé tělo chvátí, 30

až tatík starý hořem zoufá si; že před nákazou domů prchla žena, a Václav jenom po své Pavle sténá...44 ... Šla místo ženy za ním k hrobní tůni a naslouchal, jak ty hroudy duní.45

Snad by mohlo být všechno jinak, kdyby táta vztahu Pavli a

Václava

nebránil.

Přestože

by

třeba

Václav

stejně

umřel, jistě by se mu umíralo lépe s vědomím, že při něm stojí milovaná žena. Jaké bylo manželství samotného Raise? Spisovatel si své soukromí chránil a o své ženě moc nepíše ani ve svých pamětech. Ze vzpomínek jeho přátel se ví pouze to, že paní Raisová byla velmi laskavá, milá a s příjemným úsměvem na tváři. Rais viděl vzor manželství ve svých rodičích, o nichž si myslel, že jejich vztah je ideální. „Otec můj s matkou byli vždy jediná duše; sporů, hádek nebylo u nás jaktživo. Od té doby, co se vzali - otec jedenadvacetiletý, matka o rok mladší - žili jen sobě a potom svým dětem."46

2. 5. Výminkářská otázka

31

„Rais chápal výminkáře jako zosobnění smutného stáří, který nedovede žít ani ve vysokém věku s rukama v klíně, který je prodchnut vůlí pomáhat a rozdávat kolem sebe vyrovnanost,

klid

a

lásku.

Opakem

výminkáře

se

stává

hrabivý a sobecký hospodář se svou ženou, kteří svému tchánu a někdy i otci ztrpčují život, litují, že mu musí dávat „výměnek", a jeho smrti ani trochu neželí."47 Oním „výměnkem"

býval

příděl

jídla

a

nejnutnějších

potřeb.

Většinou výminkáři nedostávali maso ani máslo, protože to se většinou prodávalo do města. Bydleli v malé světničce při obydlí, kde většinou byla jen postel. Zřejmě pro ně nebylo nic jednoduchého, přenechat svou chalupu „mladším". Ve sbírce Rodiče a děti (1893), v povídce V tiché chalupě je odchod na výměnek naznačen takto: „Výminkář, oči maje přivřeny, volně rozhlížel se z kouta do kouta. Rozkývav bílou hlavou, zašeptal si: „Tak už je to tady!" Vyloudav se ze světnice, ve které čtyřicet roků hospodařil, na síni potkal se se ženou. Mlčky vešli do síňky, ke sklepu a do výměnku."48 Většinou se jednalo o otce, či matku hospodáře nebo hospodářky. Byli ovšem i lidé, kteří bydleli u „cizích lidí" na výměnku, o to to bylo těžší a trpčí. Takhle žila babka Trampotková v povídce Poslední radosti ze sbírky Za světem (1896). Z ukázky je patrný nezájem jedinců o starou výminkářku. „Jak představený takhle tence zpívá, vždycky má zlost. Proč se zlobí? To je zas po dlouhém čase, že jsem se vyškrábala a mluvím se živým člověkem. Pořád sedím v té sedničce,

a

abych

vám

zrovna

řekla,

bojím

se

vyjít,

všecko to zahlíží. Hospodyni jsem již dlouhých časů nespatřila, snad mne ani vidět nemůže a schovává se přede mnou, ty děti taky ani pozdravení nedají. Nic jsem jim neudělala, dokud to bylo menší, ledacos jsem jim podstr32

čila, aby mě to mělo rádo, ale Veruna jenom škaredí, a Emák chodí, jako by mne neznal."49 Při takovém jednání se už nemůže dočkat své smrti, aby už nebyla „na obtíž". „Nic už si nepřeju, než aby si mě Pánbůh povolal - jsem tady jak zakleta a na překážku -" a výměnkářce roztřásla se hlava, suché vrásčité tváře stáhly se jí ještě více, a hrdlo dusilo škytot. Líce přitom zůstala suchá, ani oko se nezavlažilo."50 Vše se změnilo, když se hospodářce potom narodila nechtěná dcera. Právě toto dítě, o které se Trampotka začala starat, rozjasnilo poslední dny jejího života. Právě kvůli možnosti zlepšení životní situace není na místě se konfliktům vyhýbat, jelikož mají svůj význam a je třeba k nim přistupovat pozitivně. Tedy i postoj hospodyně se změnil k lepšímu. „Panímáma

chvilku

nepokojně

přebíhala,

potom

se

opět

usadila na truhle a počala se radostně modliti. Tolik smutku s ní dnes spadlo, že za to musela Bohu poděkovat. Hospodyně s ní tak pěkně jednala, a sám představený pro ni přišel! Už tu není jako za živa pochována, už ji aspoň trochu znají, hovoří s ní, a což teprva, bude-li tu to dítě. A při té myšlence si radostně vydechla: „To děťátko mi sám Pánbíček poslal!"51 Většinou si ale tito lidé připadají až do konce života

opuštění

a

čekají

jen

na

tu

svou

„poslední

ho-

dinku". Působivou ukázkou je báseň Pro jetel ze sbírky Z domova (1912).

Pak spatřili jsme Dlabku, výminkářku: ta, chuďas, tady zkusila muk- řeč její byla vždycky plna nářků, že z baráku ji denně honí vnuk, že zdá se mu již dlouhé žití její, 33

kus chleba vždy jí vyčte do očí, a prosby její marně k nebi spějíBůh nechce ji - tož dál se plahočí. Teď v létě v boru k zimě roští hledá, má ruku mdlou i hlavu v závrati, a zubožená její hlava šedá již nedovede ani plakati... ... Však někdy říkám: Jen ať hůře není jako té Dlabce - chudák nebohá ta zkusí víc než lidské pomyšlení a marně volá pomoc od Boha; smrt na lůžku již léta toužně čeká, jen pro ní vznáší suchá ramena - Ach, pravnoučat i vnuků ruka měkká jí nepohladí líce studená, jeť starším protivna a mladí zlobu dědí, to pro to sousto bídné vejminku, jež přece ještě rtové její snědí. Tak poslední svou čeká hodinku...52

V jedné povídce dokonce dvě výminkářky nedostaly ani žádnou malou temnou světničku, ale jen obydlí, které bylo vydlabané ve skále. Tato povídka je umístěna v knize Mezi lidmi (1898) a jmenuje se Ve skále. „A kdo vám to tady pořídil?" „I to už je dávno, kdo pak to pamatuje; my to máme zadarmo, když už nahoře nemůžeme dělat!" a hlavou pohnula směrem

k

zámku...Několikráte

ohlédl

jsem

se

k

brlohu

lidskému, jímž jsem právě prolezl. Ani bych byl neuvěřil, že tak ještě u nás v Čechách lidé bydlí. Dobytčata v selských chlévech mají vlídnější byt - natoť v těch panských. „Člověk si zvykne!" klidně řekla mi žena. 34

A pán, jemuž daly své mozoly? - Kde pak je toho pořád konec."53 Rais ukazoval výminkáře jako velice skromné lidi, jež si téměř nikdy neztěžovali na nouzi o jídlo. Díky svým bohatým

životním

zkušenostem

se naučili

vyznávat

jiné

hodnoty a trpěli nezájmem hospodářů a jejich honbou za majetkem. Milan Pávek v dodatku ke knize Kalibův zločin napsal: „Ukázal, že i venkovský člověk se naučil nahlížet na druhého jako na „zboží", jehož cena stoupá a klesá podle toho, co může nebo nemůže přihodit na druhou misku vah. V obrazech rozvrácených rodinných společenství si uchovávají sympatii čtenářovu právě ti nejvíce trpící, staří výminkáři, jejichž houževnatost, skromnost a citlivé povahové rysy zachraňují elementární hodnoty lidské důstojnosti."54

Závěr

35

V bakalářské práci bylo zjištěno, že ve vztazích mezi lidmi na konci devatenáctého století hrála velkou roli otázka majetku a peněz. Ta určovala jednání lidí a rozvracela rodinné vztahy. „Touha po lepším životě do nich vzrostla

tak,

že

se

chopili

každé

sebemenší

příleži-

tosti, která slibovala pomoc nebo zisk; trvalý nedostatek utlumil v nich často každý teplejší projev lidství a dohnal je až k nelidské tvrdosti, k sobectví, k nenávisti ke každému, kdo ujídal ze společného krajíce a nemohl již pomáhat ho zvětšovat, ke zločinu nakonec."55 U Raisova díla se potvrzuje, že ani velké množství peněz často nepřineslo člověku štěstí, protože se stávalo příčinou závisti druhých lidí, kteří se nesnažili najít jiné životní hodnoty. Rais nepřímo upozorňoval na absenci citlivého jednání a hlubšího porozumění. Sociální problémy, jako je výminkářská otázka, sousedské a rodinné vztahy (rodiče a děti; sourozenci), řeší Rais případ od případu. V několika ukázkách jsou naznačeny jednotlivé typy vztahů a v některých případech i osvětleny důvody jednání postav. Většina Raisem popisovaných poměrů mezi lidmi je ještě dnes aktuální. Není to tím, že by byla Raisova díla nadčasová, spíš to bude proto, že lidé a vztahy mezi nimi se nemění.

Poznámky 36

1

RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek I. Praha: Unie, 1922, s.

164. 2

ČERVENKA, Jaromír. K. V. Rais na Hlinecku, in sborník Stu-

die, vzpomínky, dokumenty, 1959, MNV L. Bělohrad, s. 106-110. 3

FRIEDRICHOVÁ, Hana. Život a dílo Karla Václava Raise. Lázně

Bělohrad, 2006. 4

PRCHAL, Zdeněk. Život a dílo Karla Václava Raise. Lázně Bě-

lohrad, 2006. 5

KUNC, Jaroslav in HUDÍKOVÁ, Helena. Karel Václav Rais, per-

sonální bibliografie. Plzeň: Knihovna města Plzně, 1979, s. 2. 6

HLADKÝ, Martin. Život a dílo K. V. Raise. Lázně Bělohrad,

2006. 7

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury III. Praha: Nakla-

datelství československé akademie věd, 1961, s. 467. 8

RAIS, Karel Václav. Doma. Praha: F. Topič, 1903, s. 58-59.

9

RAIS, Karel Václav. Mezi lidmi. Praha: F. Topič, 1898, s.

29. 10

Tamtéž, s. 33-34

11

Tamtéž, s. 154.

12

RAIS, Karel Václav. Za světem. Praha: F. Topič, 1896, s.

27-28. 13

Tamtéž, s. 37.

14

RAIS, Karel Václav. Půlpáni. Praha: J. Otto, 1898, s. 40.

15

Tamtéž, s. 52.

16

RAIS, Karel Václav. Mezi lidmi. Praha: F. Topič, 1898, s.

120. 17

RAIS, Karel Václav. Výminkáři. Praha: unie, 1918, s. 7.

18

Tamtéž, s. 17.

19

Tamtéž, s. 21.

20

Tamtéž, s. 22-23.

21

FRIČ, Jan. K. V. Rais. Praha: F. Topič, 1922, s. 12.

22

RAIS, Karel Václav. Z domova. Praha: Unie, 1912, s. 22. 37

23

Tamtéž, s. 31.

24

RAIS, Karel Václav. Mezi lidmi. Praha: F. Topič, 1898, s.

179-180. 25

Tamtéž, s. 182-183.

26

RAIS, Karel Václav. Půlpáni. Praha: J. Otto, 1898, s. 67-

68. 27

Podepsáno mm. Půlpáni a čtvrtpáni K. V. Raise. O knihách a

autorech, 1985, s. 26. 28

RAIS, Karel Václav. Výminkáři. Praha: Unie, 1918, s. 139.

29

Tamtéž, s. 142.

30

RAIS, Karel Václav. Potměchuť. Praha: F. Šimáček, 1892, s.

26-27. 31

RAIS, Karel Václav. Za světem. Praha: F. Topič, 1896, s.

23-24. 32

Tamtéž, s. 31.

33

RAIS, Karel Václav. Výminkáři. Praha: Unie, 1918, s. 152.

34

Tamtéž, s. 186-187.

35

RAIS, Karel Václav. Mezi lidmi. Praha: F. Topič, 1898, s.

216-217. 36

Tamtéž, s. 245

37

RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek IV. Praha: Unie, 1932, s.

138-139. 38

RAIS, Karel Václav. Výminkáři. Praha: Unie, 1918, s. 11-12.

39

Tamtéž, s. 19.

40

RAIS, Karel Václav. Potměchuť. Praha: F. Šimáček, 1892, s.

8. 41

Tamtéž, s. 34-35

42

Tamtéž, s. 54.

43

RAIS, Karel Václav. Mezi lidmi. Praha: F. Topič, 1898, s.

102-103. 44

RAIS, Karel Václav. Z domova. Praha: Unie, 1912, s. 36-37.

45

Tamtéž, s. 39.

46

RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek I. Praha: Unie, 1922, s.

113. 38

47

BASTL, Miroslav. Hlinecko očima K. V. Raise. Chrudimský

vlastivědný sborník, 1996, sv. 1, s. 122. 48

RAIS, Karel Václav. Rodiče a děti. Praha: F. Šimáček, 1893,

s. 32. 49

RAIS, Karel Václav. Za světem. Praha: F. Topič, 1896, s. 8.

50

Tamtéž, s. 10.

51

Tamtéž, s. 42-43.

52

RAIS, Karel Václav. Z domova. Praha: Unie, 1912, s. 1-18.

53

RAIS, Karel Václav. Mezi lidmi. Praha: F. Topič, 1898, s.

171-183. 54

PÁVEK, Milan in RAIS, Karel Václav. Kalibův zločin. Praha:

Československý spisovatel, 1974. 55

BOHÁČ, Antonín in RAIS, Karel Václav. Tři povídky z rodného

kraje. Hradec králové: nakladatelství krajského domu osvěty, 1959, s. 25.

Primární literatura

39

RAIS, Karel Václav. Doma. Praha: F. Topič, 1903, 162 s. RAIS, Karel Václav. Horské kořeny. Praha: Unie, 1916, 184 s. RAIS, Karel Václav. Kalibův zločin. Praha: Československý spisovatel, 1974, 263 s. RAIS, Karel Václav. Mezi lidmi. Praha: F. Topič, 1898, 245 s. RAIS, Karel Václav. Potměchuť. Praha: F. Šimáček, 1892, 192 s. RAIS, Karel Václav. Povídky K. V. Raise. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1953, 148 s. RAIS, Karel Václav. Půlpáni. Praha: J. Otto, 1898, 281 s.

RAIS, Karel Václav. Rodiče a děti. Praha: F. Šimáček, 1893, 149 s. RAIS, Karel Václav. Tři povídky z rodného kraje. Hradec Králové: Nakladatelství krajského domu osvěty, 1959, 72 s. RAIS, Karel Václav. Výminkáři. Praha: Unie, 1918, 187 s. RAIS, Karel Václav. Z domova. Praha: Unie, 1912, 125 s. RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek I. Praha: Unie, 1922, 372 s. RAIS, Karel Václav. Ze vzpomínek IV. Praha: Unie, 1932, 255 s. RAIS, Karel Václav. Za světem. Praha: F. Topič, 1896, 160 s.

Sekundární literatura

40

BASTL, Miroslav. Hlinecko očima K. V. Raise. Chrudimský vlastivědný sborník, 1996, sv. 1, s. 117-132. BOHÁČ, Antonín. K. V. Rais - Svatopluk Čech, výběr z listů přátel. Praha: Památník národního písemnictví, 1959, 65 s. ČERVENKA, Jaromír. K. V. Rais na Hlinecku, in sborník Studie, vzpomínky, dokumenty, 1959, MNV L. Bělohrad, s. 106110. ČÍŽKOVÁ, Jiřina. K. V. Rais ve školské praxi: diplomová práce. Měřín: s. n., 1958, 104 s. FRIČ, Jan. K. V. Rais. Praha: nakladatel F. Topič, 1922, 16 s. HOLÝ, Jiří. Objektivní text? Česká literatura, 2000, roč. 48, č. 6, s. 578-581. HOMOLOVÁ, Květa. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1892, s. 225-229. HUDÍKOVÁ, Helena. Karel Václav Rais, personální bibliografie. Plzeň: Knihovna města Plzně, 1979, 27 s. HRABÁK, Josef: Průvodce po dějinách české literatury. Praha: Panorama, 1978, s. 314-319. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury. Brno: Centa, 2005, s. 779-781. CHRTKOVÁ, Monika. Lidské typy v románech K. V. Raise: diplomová práce. Praha: Karlova univerzita, Fakulta pedagogická, 2003, 71 l. Vedoucí diplomové práce Anna Stejskalová. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Máchovská inspirace v realistické próze z konce 19. století. Česká literatura, 1987, č. 2, s. 111-115. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Zapomínané dědictví. Literární měsíčník, 1989, č. 1, s. 119-121. KNOB, Jan. Dvojí cesta s Karlem Václavem Raisem. Havlíčkův Brod: Východočeské nakladatelství, 1964, 119 s. MÁDLE, Alois. Farář z Kameniček. Katolické noviny, 1976, č. 21, s. 3.

41

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Dějiny české literatury III. Praha: Nakladatelství československé akademie věd, 1961, s. 465-485. NOVOTNÁ, Jitka. K. V. R. in Profily literární kritiky KMČ. Praha: Albatros, 1974. OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury, svazek II. P-Ř. Praha: Academia, 2000, s. 1198-1203. Podepsáno mm. Půlpáni a čtvrtpáni K. V. Raise. O knihách a autorech, 1985, s. 26. PRCHAL, Zdeněk. HLADKÝ, Milan. Život a dílo Karla Václava Raise. Lázně Bělohrad, 2006. RODR, Josef. Múzy zaměstnávají drsného chlapa. Rodným krajem Červený Kostelec, 2004, roč. 28, č. 28, s. 40-42. SLAVÍK, Ivan. Motlitby básníků. Katolické noviny, 1996, roč. 7, č. 25, s. 9. SMOLKA, Zdeněk. Jak je vydávat? Tvar, roč. 11, č. 2, s. 21. TRÁVNÍČEK, Mojmír. Třicáté vydání. Tvar, 2004, roč. 15, č. 21, s. 23. ŽĎÁRSKÝ, Jiří. Připsáno učitelům a kněžím. Katolický týdeník, 1996, roč. 7, č. 37, s. 12.

Resumé 42

Bakalářská práce je zaměřena na mezilidské vztahy v povídkách a básních Karla Václava Raise. Práce je rozdělena do dvou kapitol. První oddíl obsahuje Raisův stručný životopis a shrnutí děl z počáteční a vrcholné tvorby. Témata jeho děl byla ovlivněna prostředím, v němž tvořil, a mají lidovýchovné tendence. V povídkách a románech vystihuje problémy, s nimiž se česká společnost na konci 19. století potýkala, a věnoval se též rodinným problémům a generačním sporům. Ve druhé kapitole jsou pomocí literárních ukázek analyzovány mezilidské vztahy v Raisových dílech. Jsou rozděleny na vztah mezi rodiči a dětmi, sousedské vztahy, sourozenecké

vztahy,

manželské

vztahy

a

výminkářskou

otázku.

The bachalor work intended on interpersonal relations in stories and poems of Karel Václav Rais. The work is devided into two chapters. The first part includes brief biography of Raise and recapitulation of his works from beginning to the top of his production. The themes of his writings were affected by place where he wrote his works and they are having tendency of human upbringing. He describes problems of czech company in the end of nineteen century and he dedicated

to

family

problems

and

generations

arguments

In the second part interpersonal ralations are analyzed thanks to literary illustrations. They are dividend in relationships between parents and kids, neighbours, siblings, married couples and pensioner in kind problems.

43

44