MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Invalidita a invalidní důchod

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení

Invalidita a invalidní důchod Bakalářská práce

Brno 2007

Autor práce: Eva Šindlerová Vedoucí práce: doc. JUDr. Zdeňka Gregorová, CSc.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Právnické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům

v Brně dne 15.5.2007

Eva Šindlerová

.…………........................

2

Na

tomto

místě

bych

ráda

poděkovala

vedoucí

bakalářské

práce

doc. JUDr. Zdeňce Gregorové, CSc. za vstřícnost, ochotu, odborné vedení, cenné rady a připomínky, které mi poskytla při vypracování mé bakalářské práce.

3

Obsah Úvod.................................................................................................................................. 1 1 Vymezení pojmu dočasná pracovní neschopnost a dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav................................................................................................................................ 3 1.1 Dočasná pracovní neschopnost .............................................................................. 3 1.2 Dlouhodobý nepříznivý stav .................................................................................. 4 2 Invalidita....................................................................................................................... 5 2.1 Invalidita jako sociální událost............................................................................... 5 2.2 Pojetí invalidity z medicínského pohledu .............................................................. 6 2.3 Právní úprava invalidity ......................................................................................... 6 3 Přechod zaměstnance z dočasné pracovní neschopnosti do invalidity ........................ 8 3.1 Podmínky pro zahájení řízení................................................................................. 8 3.2 Posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti a role ošetřujícího lékaře .. 9 3.3 Rozhodování o plné invaliditě nebo částečné invaliditě ..................................... 11 3.4 Zastavení výplaty nemocenského......................................................................... 12 3.5 Ukončení dočasné pracovní neschopnosti............................................................ 13 4 Plný a částečný invalidní důchod ............................................................................... 15 4.1 Vymezení pojmu invalidní důchod ..................................................................... 15 4.1.1 Plný invalidní důchod .................................................................................... 16 4.1.2 Částečný invalidní důchod .............................................................................. 17 4.2 Podmínky nároku na invalidní důchod................................................................. 17 4.2.1 Potřebná doba pojištění pro nárok na plný nebo částečný invalidní důchod .. 18 4.2.2 Důchodová schémata ...................................................................................... 21 4.2.2.1 Základní důchodové schéma ..................................................................... 21 4.2.2.2 Zvláštní důchodové schéma ...................................................................... 22 4.2.2.3 Speciální důchodové schéma..................................................................... 22 4.3 Důchodová formule invalidního důchodu............................................................ 23 5 Zaměstnání osob se zdravotním postižením a zákaz diskriminace ........................... 28 Závěr ............................................................................................................................... 32 Resumé............................................................................................................................ 33 Seznam použité literatury................................................................................................ 35 Přílohy............................................................................................................................. 37

4

Úvod Zdraví mnohdy chápeme jako znamení určité jistoty a vědomí, že pokud je člověk zdravý, lépe nebo alespoň snázeji, se mu dosahuje vytyčených cílů. Naopak nemoc chápeme jako jeho absolutní protipól. Tímto se ale mnohdy dopouštíme chyby, jelikož nikdo z nás nedokáže definovat zcela jasně hranici mezi zdravím a nemocí. Problém s sebou přináší i neexistence jasné, či všeobecně uznávané definice pojmu „zdraví“, neboť se jedná o pojem mnohorozměrný. Všeobecně je nejrozšířenější definice Světové zdravotnické organizace (WHO) z roku 1949, kde jako zdraví je označován “stav kompletní tělesné, duševní a společenské pohody, a nesestává se jen z absence nemoci nebo vady.“ Někteří odborníci se však domnívají, že tato definice v sobě skrývá přílišnou statiku, a je proto možné se setkat i s „dynamickými“ definicemi ve smyslu dynamické rovnováhy organismu ve vztahu k endogenním a exogenním podmínkám, která zajišťuje jeho optimální fungování1. Nemoc je potom v tomto pojetí prezentována jako objektivně zjistitelná porucha zdraví. Mezi objektivně zjistitelné poruchy zdraví patří i invalidita. Kromě toho je invalidita charakterizována jako stabilizovaná nemoc se zdravotním postižením dlouhodobějšího rázu. Můžeme ji chápat jako významnější přechodné nebo trvalé tělesné či duševní poškození nebo ztrátu určité funkce či části organismu a v důsledku toho i sníženou pracovní schopnost a společenské uplatnění. Tyto aspekty poté formují celou osobnost a člověk se s invaliditou jednoduše musí naučit žít. Asi každý z nás má alespoň určité povědomí o tom, co invalidita je. Pokud ale nastane v životě člověka situace, kdy k problému invalidity musí přistoupit z té druhé, praktické stránky, mnohdy se stává bezradným, jelikož mu tato životní situace nadále nedovoluje uspokojovat plně jeho potřeby a mnohdy ho tento stav nutí změnit již navyklé stereotypy, které se pro něj dříve zdály samozřejmostí. Bezpochyby je tato životní situace pro invalidního člověka velmi náročná a ne každý se s ní vyrovná. Úkolem společnosti je v tomto případě postarání se o invalidní občany, a to například

1

www.mcssp.cz, Barták, M.: Analýza typové a místní dostupnosti služeb sociální péče pro občany se zdravotním postižením v hl. m. Praze 2006, str. 4

1

formou poskytování invalidního důchodu, který zajišťuje kompenzaci ztráty pracovní schopnosti jako zdroje příjmu. Ve své práci bych se chtěla věnovat právě objasnění invalidity a základních pojmů s ní souvisejících a celkovým postupem v řízení o plný nebo částečný invalidní důchod.

2

1

Vymezení pojmu dočasná pracovní neschopnost a dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav Je v zájmu každého člověka, aby se jeho schopnosti mohly všestranně a optimálně

rozvíjet a aby zůstaly co nejdéle zachovány. Pracovní neschopnost je sociální událost způsobená nemocí nebo úrazem, která zaměstnanci brání ve výkonu dosavadního zaměstnání. Za následek pak považujeme nemožnost výkonu této výdělečné činnosti po dobu pracovní neschopnosti, tedy zhoršení postavení nebo i nemožnost uplatnit se na trhu práce a v neposlední řadě také ekonomickou újmu. Pro takový případ existuje v systému sociální politiky soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictvím a pomocí se uskutečňuje předcházení, zmírňování a odstraňování následků těchto sociálních událostí občanů. Prostředkem k uskutečňování těchto zabezpečovacích úkolů je sociální zabezpečení. Zásadní význam má v sociálním zabezpečení fakt, jedná-li se o poruchu zdraví dočasnou či dlouhodobou.

1.1 Dočasná pracovní neschopnost Pokud občan ztratí pracovní schopnost, ztrácí tím také část svého výdělku. Nastane tedy situace, kdy mu nevzniká nárok od zaměstnavatele na mzdu. Občan je pro tento případ zajištěn peněžitou dávkou nemocenského pojištění. Takové ekonomické zabezpečení z nemocenského pojištění je určeno výhradně pro ty občany, kteří mají příjem z výdělečné činnosti a jsou z ní dočasně vyřazeni na základě uznání pracovní neschopnosti ze strany příslušného orgánu2, a to pro nemoc, úraz nebo karanténu. S pojmem dočasná pracovní neschopnost je spojen její základní znak, a to její krátkodobost. Dočasnou pracovní neschopnost ve většině případů způsobuje totiž nemoc, která je spíše dynamického charakteru a neznamená tak pro postiženého občana výraznou změnu v jeho životě, tudíž se předpokládá, že pracovní schopnost bude u daného občana v dohledné době obnovena. Pracovní neschopnost občana se vždy posuzuje ve vztahu k výkonu jeho dosavadního zaměstnání, kterým se rozumí ta činnost, která zakládá účast na nemocenském pojištění, při jejímž výkonu tato pracovní neschopnost vznikla. 2

viz. kapitola 3.2 Posuzování zdravotního stavu a pracovní neschopnosti a role ošetřujícího lékaře

3

O dočasné pracovní neschopnosti hovoříme dle platné právní úpravy v případě, že zdravotní stav neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost, a to vzhledem k poruše zdraví nebo z jiného zákonem uvedeného důvodu, a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, i jinou než dosavadní pojištěnou činnost3. Nastane-li situace, že po uplynutí těchto 180 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti je pojištěnec schopen vykonávat i jinou než dosavadní pojištěnou činnost, dochází k ukončení dočasné pracovní neschopnosti.

1.2 Dlouhodobý nepříznivý stav Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je klíčový pojem, který tvoří základ definic plné a částečné invalidity. Považuje se za něj takový nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy má trvat déle než jeden rok, a který omezuje duševní, smyslové nebo fyzické schopnosti a má vliv na péči o vlastní osobu a soběstačnost4. Rozhodující je právě ona dlouhodobost nepříznivého zdravotního stavu. Důsledkem je pokles pojištěncovy schopnosti výdělečné činnosti a zároveň vzrůstání jeho životních nákladů, a to v závislosti na závažnosti tohoto zdravotního postižení a na jeho délce trvání. I když je tato oblast dynamická, měnící se v závislosti na změnách v pracovních a životních podmínkách, pokroku lékařských věd i celkovém vývoji společnosti, vynucuje si plná, ale i částečná invalidita podstatnou změnu způsobu života nejen pojištěnce, ale i jeho rodiny. Problematika dlouhodobé pracovní neschopnosti a její předcházení, odstraňování nebo zmírňování jejích následků apod. soustřeďuje pozornost několika vědních disciplín. Tato tendence se projevuje dlouhodobě a souvisí se skutečností, že si společnost postupně uvědomuje a uznává problematiku invalidních osob a snaží se ji řešit.

3 4

§ 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění § 3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

4

2

Invalidita

2.1

Invalidita jako sociální událost Právními událostmi nazýváme ty skutečnosti, které vznikají nezávisle na vůli

subjektů a se kterými právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. V právu sociálního zabezpečení nazýváme tyto právní události sociálními událostmi. A to z důvodu zaměření na sociální sféru, tedy na oblast společenských vztahů a životních situací, ve kterých se občané mohou ocitnout5. Nejsou-li však tyto životní situace spojeny s ekonomickými důsledky, nebývají předmětem veřejného zájmu a nejsou tak považovány za sociální události. Invaliditu chápeme jako sociální událost, která má zpravidla negativní dopad na sociální situaci jedince a je tím řazena mezi sociální události. Samotný pojem pochází z latinského invalidus, což znamená nemocný (in – záporka ne, validus – zdravý, zdatný silný) 6. Ve středověku se setkáváme s pojmem invalidita, potažmo invalida, v souvislosti s osobou, která byla neschopna činné vojenské služby. Od poloviny 19. století se již se setkáváme s užitím pojmu invalidita ve smyslu změny v negativním slova smyslu, případně úplné ztráty pracovní schopnosti, a to z důvodu dlouhodobého nebo trvale nepříznivého zdravotního stavu, v důsledku nemoci, úrazu či vrozené vady. Je zřejmé, že chápání invalidity je i z historického kontextu rozdílné, a to v závislosti na mnoha aspektech, ať se již jedná o osobní zkušenost, vzdělání, kulturní zvyklosti či historické kořeny péče o invalidní občany. Invalidita je určitou skupinou vnímána jako stigma, které znemožňuje běžný život, co se týče pracovního či společenského uplatnění. Zatímco s nemocí bojujeme a léčíme ji, s invaliditou se musíme naučit žít. Z hlediska členění sociálních události řadíme invaliditu do biologických sociálních událostí, které jsou zcela nezávislé na vůli jedince, což mimojiné značí, že se nedají ani předvídat. Invalidita je sociální událostí nepřirozenou. Nepřirozené sociální 5 6

Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení, C.H.Beck, Praha 2000, str. 50 Ottova všeobecná encyklopedie. Praha, Ottovo nakladatelství, 2004

5

události by neměly být běžnou součástí života jedince, ale jelikož není možné jim zcela zabránit, jako takové je musíme brát. Rozlišují se dva stupně invalidity, a to invalidita plná a částečná. Zvláštním případem je tzv. invalidita z mládí, kterou se rozumí invalidita vzniklá před dosažením 18 let věku.

2.2

Pojetí invalidity z medicínského pohledu Invaliditu jako pojem lze užít v souvislosti s různými obory. Jedním z takových

oborů, který pracuje s pojmem invalidita, je medicína. Medicínská kategorie invalidity tradičně vychází a jejím předmětem zájmu jsou především otázky zdravotního stavu pacienta, kterým se lékař snaží porozumět, předpovědět další průběh, interpretovat a hlavně změnit v průběhu léčby pacienta. V tomto pojetí se jako invalidní jeví ten, koho nelze vyléčit. Invaliditu je třeba odlišovat od handicapu. Invalidita představuje vlastní somatickou či psychickou poruchu, zatímco handicap znamená spíše důsledky invalidity pro život a práci postiženého.

2.3

Právní úprava invalidity Právní úprava invalidity zdůrazňuje především podmínky pro uznání tohoto

stavu. Má zde zásadní význam, zda je snížení nebo omezení schopnosti vyrovnávat se s působením vlivů prostředí dočasné nebo dlouhodobé, popř. trvalé. Pokud se jedná o dlouhodobou nebo dokonce trvalou ztrátu pracovní schopnosti, je pak důležité pro účely sociální zabezpečení, zda jde o občana plně nebo částečně invalidního. Občan je plně invalidní podle dvou právních definicí, a to jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 % nebo ve druhém případě, jestliže je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek7.

7

§ 39 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

6

Občan je částečně invalidní taktéž podle dvou právních definicí, a to jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 % nebo ve druhém případě, jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky8. Z právního hlediska se rozlišují tři koncepce invalidity způsobené zdravotním stavem, a to fyzická, profesionální, tzv. stavovská a všeobecná. Fyzická invalidita vychází z fyziologicky-funkčního hlediska, kdy je zdravotní stav posuzovaného srovnáván se zdravým, veškeré práce schopným

člověkem

odpovídajícího věku. Invalidita je potom posuzována podle rozsahu zhoršení fyziologických schopností člověka. Následné důsledky změny zdravotního stavu se vyjadřují v procentech. Při této koncepci se nepřihlíží k ekonomickým a profesionálním důsledkům invalidity. Lze rozeznávat fyzickou částečnou invaliditu a fyzickou plnou invaliditu. Koncepce tzv. invalidity profesionální (stavovské), vycházející z hodnocení změn v profesionálním životě postiženého, bere v úvahu dosavadní povolání před vznikem invalidity, resp. zaměstnání v určitém oboru či odvětví, a nemožnost jeho výkonu v důsledku zhoršení zdravotního stavu. Koncepce všeobecné invalidity vychází z příčinné souvislosti mezi dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a poklesem schopnosti soustavné výdělečné činnosti. A to pro neschopnost vykonávat jakoukoli podstatnou výdělečnou práci a nezpůsobilost k jakékoli ekonomické aktivitě. V současné právní úpravě ČR se uplatňuje koncepce invalidity všeobecné, kombinovaná s koncepcí profesionální.

8

§ 44 odst. 1,2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

7

3

Přechod zaměstnance z dočasné pracovní neschopnosti do invalidity Způsob, jakým lze přejít z dočasné pracovní neschopnosti, kdy je zaměstnanec

účastný nemocenského pojištění zabezpečen dávkami nemocenského, do plné nebo částečné invalidity, spojené při splnění ostatních podmínek s dávkou plného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu, je v mnoha směrech významný. Z pohledu zaměstnance, pro něhož takový přechod ve většině případů představuje složitou sociální situaci, je význam dán především potřebou pokud možno plynulého zajištění důchodovou dávkou navazující na ukončení výplaty nemocenského. Pro samotné systémy nemocenského pojištění a důchodového pojištění pak proto, aby bylo eliminováno souběžné čerpání prostředků ze dvou systémů pojištění na základě obdobného důvodu, byť v prvém systému je právním titulem k takovému čerpání dočasná pracovní neschopnost, zatímco ve druhém invalidita.

3.1

Podmínky pro zahájení řízení Pro zahájení řízení je nezbytné splnění několika podmínek. Jedná se především

o podmínku posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti občana lékařem ošetřujícím, tj. praktickým, který zaměstnance vede v dočasné pracovní neschopnosti, ve spolupráci s lékařem referátu lékařské posudkové služby okresní správy sociálního zabezpečení. Lékaři OSSZ posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů při zjišťovacích a kontrolních lékařských prohlídkách, a to nejčastěji právě pro účely invalidity. Při takovém posuzování musí lékař OSSZ vycházet jak z lékařských zpráv a posudků vypracovaných odbornými lékaři, tak zároveň přihlédne i k výsledkům vlastního vyšetření, na jejichž základě si vytváří komplexní představu o vývoji a prognóze zdravotního stavu práce neschopného zaměstnance. Pro typ této spolupráce mezi lékaři se pro praxi uvádí termín konzultace. Tato konzultace by měla proběhnout poprvé po uplynutí šesti měsíců dočasné pracovní neschopnosti9, jež je další z podmínek pro zahájení řízení. Na základě konzultace je provedeno společné písemné hodnocení

9

Radim Langer: Práce a mzda, č. 11/2005, str. 24

8

ošetřujícího lékaře a lékaře OSSZ se závěrem, zda se jedná anebo nejedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Pokud je dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav v rámci konzultace zjištěn, ošetřující lékař předkládá lékaři OSSZ zdravotní dokumentaci takového pacienta. Z výše uvedeného je zřejmé, že podmínku nesplňuje zaměstnanec, který se například cítí subjektivně neschopen jakékoliv práce. Poslední ze stěžejních podmínek je, že musí jít o práce neschopného zaměstnance, jemuž náleží nemocenské. Řízení o přiznání dávky důchodového pojištění se zahajuje na základě písemné žádosti sepsané na předepsaném tiskopisu. Za den uplatnění nároku na tuto dávku se považuje den, kdy se oprávněný poprvé obrátil na místně příslušnou organizaci (podle místa trvalého pobytu zaměstnance neschopného práce), nebo na místně příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení se žádostí o její přiznání. Přechod zaměstnance z dočasné pracovní neschopnosti do plné nebo částečné invalidity může být dvojí. A to v řízení na základě jeho žádosti o plný nebo částečný invalidní důchod nebo v řízení zahajovaném při splnění zákonem stanovených podmínek z vlastního podnětu okresní správou sociálního zabezpečení.

3.2

Posuzování zdravotního stavu a pracovní neschopnosti a role ošetřujícího lékaře Lékařská posudková služba je soustava lékařských posudkových orgánů, jejichž

stěžejním úkolem je posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti osob pro účely jednotlivých systémů sociální ochrany. V současné době jde o LPS, která vyvíjí svou činnost v rámci orgánů státní správy pro oblast sociálního zabezpečení, tj. posuzování zdravotního stavu pro účely pojistných systémů (nemocenského a důchodového pojištění) a v rámci úřadů práce pro posuzování pro účely nepojistných systémů. Úřady práce rozhodují, zda jde o osobu zdravotně znevýhodněnou a dále o stupni zdravotního postižení pro účely dávek státní sociální podpory. LPS ÚP vypracovává posudky o zdravotním stavu jednak přímo pro úřady práce, jednak pro obecní úřady, které podle míry svých pravomocí rozhodují ve věcech mimořádných výhod pro občany těžce zdravotně postižené, jako jsou například příspěvky na úhradu

9

bezbariérového bytu a garáže, koupi nebo celkovou opravu a úpravu motorového vozidla atd.. Lékaři referátů LPS posuzují při zjišťovacích a kontrolních lékařských prohlídkách zdravotní stav a pracovní schopnost občanů nejčastěji pro účely invalidity. Samotné posouzení invalidity vychází jak z lékařských znalostí, tak ze znalostí speciálních a znalostí příslušných právních úprav posudkové činnosti10. Pro posudkovou činnost jsou závazná posudková kritéria, která dávají posuzujícím lékařům potřebné informace pro vlastní konkrétní posuzování jednotlivých zdravotních postižení a jejich důsledky. Tato kritéria jsou převážně medicínského charakteru. Na druhé straně slouží posudková kritéria k zajištění sociálních a právních jistot posuzovaných jedinců. U posuzování zdravotního stavu pojištěnce platí zásada, že se vždy posuzuje člověk a jeho individuální situace v určených souvislostech, nikoliv sama nemoc, úraz nebo zdravotní postižení11. Lékařská posudková služba posuzuje zdravotní stav občana pro účely rozhodování o nárocích na příslušné dávky důchodového pojištění, a to na základě požadavku toho státního orgánu, u něhož byla žádost o dávku sociálního zabezpečení podána a který vede řízení o této žádosti a potřebuje posouzení zdravotního stavu žadatele o dávku jako jeden z podkladů pro své rozhodnutí. Z toho vyplývá, že LPS nemůže požádat o posouzení svého zdravotního stavu občan, který se domnívá, že pro svůj závažný zdravotní stav nemůže pracovat. Hlavním obsahem posudku je vyhodnocení, zda žadatel o dávku sociálního zabezpečení plní zdravotní podmínku pro přiznání dávky sociálního zabezpečení. Při kontrole posuzování dlouhodobé pracovní neschopnosti hodnotí ošetřující lékař spolu s lékařem LPS zdravotní stav občana a dosavadní průběh jeho onemocnění. Po uplynutí šesti měsíců pracovní neschopnosti, včetně zápočtu předchozích pracovních neschopností, je provedena konzultace, při které oba lékaři zhodnotí, jedná-li se o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. V kladném případě zahájí příslušná OSSZ řízení o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity. Pokud nejde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a dočasná pracovní neschopnost dále pokračuje, je občan

10

§ 1,2 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení 11 www. archiv.noviny.mpsv.cz, článek z 15.12.2006

10

i jeho ošetřující lékař upozorněn plátcem nemocenského na termín uplynutí podpůrčí doby alespoň tři měsíce před jejím vyčerpáním. Ke konzultaci zdravotního stavu a pracovní schopnosti tak dochází znovu po devíti měsících trvání dlouhodobé pracovní neschopnosti.

3.3

Rozhodování o plné invaliditě nebo částečné invaliditě Výchozím předpokladem uznání plné nebo částečné invalidity, jakož

i předpokladem jakýchkoli dalších možných úvah o splnění i ostatních zákonných podmínek vzniku nároku na plný nebo částečný invalidní důchod, je přesvědčivé lékařské zjištění dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posuzované osoby. Teprve kladná odpověď na tuto otázku otevírá možnost posouzení míry zachované schopnosti soustavné výdělečné činnosti pro účely hmotného zabezpečení z důchodového pojištění. To znamená například zjištění, že je občan plně invalidní pro účely přiznání plného invalidního důchodu nebo částečně invalidní pro účely přiznání částečného invalidního důchodu apod. Občan, který se domnívá, že pro svůj závažný zdravotní stav nemůže pracovat, může požádat o invalidní důchod. Do 31. prosince roku 2006 sepisovaly žádosti zaměstnanců o dávku samy organizace, které měly více než 25 zaměstnanců. Od 1.1.2007 všechny žádosti o důchod sepisují místně příslušné (podle místa trvalého bydliště žadatele) okresní správy sociálního zabezpečení, případně Pražská správa sociálního zabezpečení nebo Městská správa sociálního zabezpečení v Brně12. OSSZ je povinna sepsat žádost o dávku důchodového pojištění a nesmí odmítnout sepsání žádosti, a to i když má za to, že občan nesplňuje podmínky stanovené pro nárok na dávku důchodového pojištění nebo není-li žádost občana doložena potřebnými doklady13. Pokud nastane situace, že se budoucí důchodce nemůže na OSSZ dostavit s žádostí osobně, a to vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, může ji v takové případě za něj podat, s jeho souhlasem a na základě potvrzení od lékaře o jeho zdravotním stavu, zmocněnec, kterým se rozumí buď rodinný příslušník nebo pokud takového žadatel nemá, tak jiný občan. Podání žádosti zmocněncem, který není

12 13

§ 82 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení § 83 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení

11

rodinným příslušníkem žadatele je podmíněno plnou mocí, ze které musí být zřejmé, že byla udělena právě pro tento případ. Po řádném podání žádosti a na základě posudku lékaře okresní správy sociálního zabezpečení vydá OSSZ rozhodnutí o plné nebo částečné invaliditě. Toto rozhodnutí doručí pak zaměstnanci neschopnému práce a jeho ošetřujícímu lékaři. Výsledek řízení poté oznámí okresní správa sociálního zabezpečení zaměstnavateli, popřípadě jinému plátci nemocenského.

3.4

Zastavení výplaty nemocenského Zaměstnanci, který je dle rozhodnutí OSSZ uznán plně nebo částečně invalidní,

se zastaví výplata nemocenského. Postup plátce nemocenského se liší podle toho, zda dočasně práce neschopný zaměstnanec byl uznán plně invalidním nebo částečně invalidním. Pokud se jedná o zaměstnance, kterému byl přiznán status plné invalidity, zastaví plátce nemocenského výplatu této dávky po uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy obdržel oznámení o výsledku řízení. U zaměstnance, který byl uznán částečně invalidním, zastaví plátce nemocenského výplatu této dávky dnem skončení zaměstnancovy dočasné pracovní neschopnosti, ovšem nejpozději rovněž po uplynutí jednoho měsíce od obdržení oznámení o výsledku řízení. Rozdíl je odůvodněn tím, že při částečné invaliditě je pravděpodobnější ukončení pracovní neschopnosti již dříve, a to vzhledem k nižší intenzitě nepříznivosti zdravotního stavu zakládajícího částečnou invaliditu oproti invaliditě plné. Ať už se jedná o jakoukoli variantu zastavení výplaty nemocenského, musí být výplata nemocenského zastavena ode dne následujícího po uplynutí podpůrčí doby. Podpůrčí doba v oblasti nemocenského pojištění je časový úsek, po který lze poskytovat nemocenské. Podpůrčí doba začíná zásadně běžet od vzniku pracovní neschopnosti, tj. od prvního dne, kdy byl zaměstnanec uznán práceneschopným podle příslušných předpisů. Tato doba je nově stanovena na 380 dní od počátku pracovní neschopnosti14.

14

§ 26 odst. 1 zákona č.187/2006 Sb.,o nemocenském pojištění

12

3.5

Ukončení dočasné pracovní neschopnosti Pravidla pro ukončování dočasné pracovní neschopnosti se odvíjejí od výsledku

řízení. Liší se jednak podle uznaného stupně invalidity, jednak podle toho, zda má pacient v této době ještě nárok na nemocenské či nikoliv. Dočasnou pracovní neschopnost ukončuje ošetřující lékař formou správního rozhodnutí na předepsaném tiskopisu, který slouží k uplatnění nároku na nemocenské a

jednotlivé důvody pro ukončení dočasné pracovní neschopnosti jsou taxativně

vymezeny v zákoně15. Lékař může ukončit pracovní neschopnost občana nejen s ohledem na zlepšený zdravotní stav, ale také ze sankčních důvodů, a to za předpokladu, že se pojištěnec bez vážného důvodu nedostaví k lékařskému ošetření v den, který lékař určil. Jestliže se ale prokáže, že se občan nemohl k lékařskému ošetření dostavit z vážných důvodů a důvody jeho pracovní neschopnosti dále trvají, lékař uzná pracovní neschopnost dodatečně. Lékař ukončí pracovní neschopnost občana, jestliže vyšetřením zjistí, že mu jeho zdravotní stav umožňuje vykonávat dosavadní zaměstnání. Pokud jde o práce neschopného pacienta, který má nárok na nemocenské a jehož dočasná pracovní neschopnost přešla podle rozhodnutí příslušné OSSZ v plnou invaliditu, ukončuje ošetřující lékař dočasnou pracovní neschopnost nejpozději třicátým dnem ode dne následujícím po dni, kdy byl pojištěnec uznán plně nebo částečně invalidním16. Pokud jde o práce neschopného zaměstnance, který nárok na nemocenské nemá a jehož dočasná pracovní neschopnost přešla podle rozhodnutí příslušné OSSZ v plnou invaliditu nebo částečnou invaliditu, ukončuje ošetřující lékař dočasnou pracovní neschopnost dnem, kdy OSSZ uznala takového zaměstnance plně nebo částečně invalidním. Lékař vyznačí ukončení pracovní neschopnosti v legitimaci, v hlášení zaměstnavateli, popřípadě příslušnému úřadu práce. 15 16

§ 55 odst. 1 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění § 55 odst. 1 písm. k) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění

13

Nesouhlasí-li občan s ukončením pracovní neschopnosti lékařem, může podat návrh na přezkoumání vedoucímu zdravotnického zařízení a ten o něm rozhodne. Pokud vedoucí zdravotnického zařízení nevyhoví návrhu, postupuje se stejně jako v případě občanova návrhu proti neuznání pracovní neschopnosti.

14

4

Plný a částečný invalidní důchod

4.1

Vymezení pojmu invalidní důchod Český důchodový systém se skládá ze dvou částí. Prvním pilířem je povinné

základní důchodové pojištění, dávkově definované a průběžně financované. Je univerzální a zabezpečuje všechny ekonomicky aktivní osoby, právní úprava je jednotná pro všechny pojištěnce a neexistují zde speciální odvětvová schémata. Pouze v oblasti organizačního a administrativního zabezpečení platí určité odchylky pro tzv. silové resorty (např. vojáci, policisté, celníci, hasiči). Vedle toho existuje dobrovolné doplňkové, příspěvkově definované, kapitálově financované penzijní připojištění se státním příspěvkem. Penzijní připojištění se státním příspěvkem je možno považovat za třetí pilíř důchodového systému. Součástí třetího pilíře jsou i produkty komerčních pojišťoven,a to zejména životního pojištění. Důchody přiznávané z tzv. třetího pilíře se zatím podílejí na příjmech důchodců zanedbatelnou měrou. Základním hmotněprávním předpisem, který upravuje nároky na důchody ze základního důchodového pojištění, jakožto i způsob stanovení výše důchodů a podmínky pro jejich výplatu, je zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1996. Řada dílčích reformních kroků pak byla přijata i za účinnosti tohoto zákona. V rámci základní důchodové soustavy jsou poskytovány dlouhodobé peněžité dávky pro případy dlouhodobého ohrožení následkem sociální události, při které dochází ke ztrátě zdroje obživy občana a schopnosti si takový zdroj opatřit. Systém poskytuje náhradu příjmu v případě stáří (starobní důchod), invalidity (plný nebo částečný invalidní důchod) a úmrtí živitele (vdovský, vdovecký a sirotčí důchod). Systém je jednotný (s určitou odchylkou pro osoby samostatně výdělečně činné) a dynamický, protože řada prvků konstrukce výpočtu důchodu se každoročně upravuje s přihlédnutím k ekonomickému vývoji, a to včetně indexování vyměřovacích základů. Invalidní důchod se poskytuje pojištěnci, u něhož nastala sociální událost označována jako invalidita, která může být rozlišována jako plná nebo částečná. Podle

15

rozlišení plné a částečné invalidity je potom poskytován plný a částečný invalidní důchod.

4.1.1 Plný invalidní důchod

Za plně invalidní považujeme dle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění pojištěnce, jehož schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 66 %17, nebo toho pojištěnce, který je z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek18. V těchto dvou podmínkách, za kterých je pojištěnec považován za plně invalidního je obsažena jak koncepce obecné invalidity, a to v první podmínce, kdy je sledován pokles výdělečné činnosti vzhledem k dlouhodobě nepříznivému stavu, tak i koncepce tzv. fyzické invalidity, kde je posuzován rozsah zhoršení fyziologických schopností člověka, který má vliv na výkon výdělečné činnosti ve srovnání se zdravým člověkem. Základem posuzování zdravotního stavu, ať už z hlediska jakékoli koncepce invalidity, je tedy zjišťování zbývajícího pracovního potenciálu. Pracovním potenciálem rozumíme soubor všech pro práci významných fyziologických a psychických vlastností a schopností organismu. Všechny provedené klinické diagnózy a co nejúplnější změření fyziologických funkcí významných pro pracovní činnost, je základem hodnocení zbývajícího pracovního potenciálu člověka k nárokům a požadavkům určitého zaměstnání. Pro potřeby kompletního posouzení poklesu výdělečné činnosti vykonávané posuzovaným před vznikem onemocnění, je dále nutné znát dosažený stupeň vzdělání, zkušenosti, znalosti a schopnost rekvalifikace, jelikož všechny tyto skutečnosti odráží vliv zdravotního postižení na člověka a také vliv tohoto zdravotního postižení právě na výkon výdělečné činnosti.

17 18

§ 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 39 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

16

4.1.2 Částečný invalidní důchod

Za částečně invalidního se považuje ten pojištěnec, kterému z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %19. Za částečně invalidního se považuje taktéž pojištěnec, kterému dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky. Jak jsem již zmínila, u invalidních osob se především zkoumá jejich zbývajícího pracovní potenciál k nárokům a požadavkům určitého zaměstnání. Pokud pojištěnec splňuje nároky na výkon požadovaného zaměstnání, může mít i částečně invalidní důchodce příjmy z výdělečné činnosti a má nárok na celou výši částečného invalidního důchodu bez ohledu na příjem z této výdělečné činnosti.

4.2

Podmínky nároku na invalidní důchod Stane-li se pojištěnec v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu

plně nebo částečně invalidním, náleží mu důchod jedině v tom případě, že splní zásadní podmínky stanovené zákonem, které tvoří základní důchodové schéma invalidního důchodu, popřípadě speciální důchodové schéma invalidního důchodu. Podmínky nároku na invalidní důchod se do určité míry liší v závislosti na tom, zda se jedná o nárok na plný invalidní důchod nebo částečný invalidní důchod. Společnou podmínkou, která se v obou dvou důchodových schématech invalidního důchodu shoduje je, že nárok na invalidní důchod, ať již plný nebo částečný, mají ti pojištěnci, kteří se stali plně či částečně invalidní následkem pracovního úrazu20. Druhou vyžadovanou stěžejní podmínkou obsaženou v důchodového schématu, aby byl nárok na dávku uznán, je potřebná doba pojištění. Zde zákon uvádí u plného invalidního důchodu dovětek, že podmínku nároku na dávku splňuje ten pojištěnec, který nesplnil ke dni vzniku plné invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., a nesplňuje ji ten, kterému byl přiznán starobní důchod podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., pokud nedosáhl důchodového věku21. 19

§ 44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 38 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 43 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 21 § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 20

17

Speciálním důchodovým schématem rozumíme podmínky nároku na plný invalidní důchod v mimořádných případech. Za mimořádnou okolnost, na základě které vzniká nárok na plný invalidní důchod se pro účely citovaného zákona považuje skutečnost, že plná invalidita vznikla před dosažením 18 let věku osoby, která má trvalý pobyt na území České republiky a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu22. 4.2.1 Potřebná doba pojištění pro nárok na plný a částečný invalidní důchod Splnění potřebné doby pojištění je jednou ze stěžejních podmínek budoucího důchodce, aby mu byl přiznán plný nebo částečný invalidní důchod. Bez ohledu na délku doby pojištění vznikne nárok na plný nebo částečný invalidní důchod totiž pouze v případech, kdy ke vzniku plné nebo částečné invalidity došlo následkem pracovního úrazu nebo kdy plná invalidita, a v tomto případě nestačí pouze částečná invalidita, vznikla před dosažením 18. roku věku, pokud plně invalidní osoba dosáhla 18 let věku, má trvalý pobyt na území ČR a nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu. Doba pojištění je zejména doba uvedená na evidenčním listě důchodového zabezpečení (ELDP). ELDP jsou povinny vést ty organizace a orgány, které jsou kompetentní plnit úkoly v důchodovém pojištění, a to po dobu, po kterou pojištění trvá. Účast na důchodovém pojištění nevzniká a evidenční list se nevede, jedná-li se o výdělečnou činnost, která svým rozsahem nezakládá účast na nemocenském pojištění. Česká správa sociálního zabezpečení je povinna průběžně získávat informace o dobách pojištění jednotlivých pojištěnců do její centrální evidence. Takové informace ČSSZ získává právě z evidenčních listů, které jí předkládají okresní správy sociálního zabezpečení, v jejímž obvodu je útvar organizace, ve kterém je vedena evidence mezd. Průběžně získávané informace umožní ČSSZ kdykoliv na požádání zahraničních nositelů oznámit doby pojištění získané na území České republiky. Pro účely nároku na plný nebo částečný invalidní důchod se potřebná doba pojištění zjišťuje z období před vznikem plné invalidity. Rozhodujícím faktorem pro stanovení potřebné doby pojištění je věk pojištěnce. Pojištěnci do 20 let jsou omezeni 22

§ 42 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

18

potřebnou dobou pojištění v trvání nejméně jednoho dne. Co se týče pojištěnce ve věkové kategorii od 20 let do 22 let věku, jedná se už o minimálně 1 rok pojištění, následuje vymezení pro pojištěnce od 22 do 24 let, u kterých připadá v úvahu nárok na plný či invalidní důchod za předpokladu, že jsou účastni pojištění nejméně 2 roky, od 24 do 26 let jsou to 3 roky a pojištěnci od 26 do 28 let jsou omezeni 4 roky trvání pojištění. Jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, zjišťuje se z období posledních 10 letech před vznikem plné invalidity a minimální doba pojištění je zde 5 let23. Obdobně se postupuje při zjišťování potřebné doby pojištění pro částečně invalidní důchod24. Podle uvedeného schématu se nepostupuje v případě a podmínka potřebné doby pojištění je splněna, jestliže bezprostředně před vznikem částečné invalidity byl pobírán plný invalidní důchod25. Kromě potřebné doby pojištění vymezuje zákon také náhradní dobu pojištění26. Pro účely důchodového pojištění a nároku na důchod je to doba, která se po 18. roku věku hodnotí v rozsahu, který je stanoven právním předpisem, stejně jako doba pojištění27. Základní podmínkou pro její zhodnocení je doba trvání pojištění alespoň jeden rok. Náhradní dobou pojištění je například doba studia na středních a vysokých školách v České republice, kdy se osoba soustavně připravuje na budoucí povolání, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let, dále se za náhradní dobu pokládá doba, kdy je osoba vedena v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, a to po dobu, po kterou ji náleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, dále například doba, po kterou je osoba se zdravotním postižením zařazena v teoretické a praktické přípravě pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, doba, po kterou osoba vykonává civilní službu, doba péče o osobu starší jednoho roku věku závislou na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci při úkonech péče o vlastní osobu soběstačnosti, a protože je schopnost zvládat péči o vlastní osobu a být soběstačný u každého člověka různá, zákon pro tento případ rozeznává 4 stupně závislosti na pomoci jiné osoby, a to od lehké až po úplnou závislost; další náhradní doby pojištění stanoví zákon. 23

§ 40 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 44 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 25 § 44 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 26 § 12 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 27 § 12 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 24

19

Podmínku získání potřebné doby pojištění je pro účely nároku na plný či částečný invalidní důchod nutno splnit ke dni vzniku plné či částečné invalidity. Je však možné splnit tuto dobu i dodatečně. V tomto případě je pro posuzování podmínky získání potřebné doby pojištění rozhodující věk dosažený ke dni, k němuž se tato podmínka posuzuje. I k této výměře potřebné doby pojištění je sestaveno schéma, pro které je opět stěžejní jak věk pojištěnce, tak i splněná potřebná doba pojištění s vymezením od 2 do 5 let pojištění, která se zjišťuje u všech věkových kategoriích v období 10 let před získáním příslušné doby. Kombinací dvou schémat pro stanovení základní potřebné doby pojištění a dodatečné doby pojištění se pak určuje potřebná doba pojištění pojištěnce pro vznik nároku. Lidé, kteří z důvodu poklesu nebo úplné ztráty pracovní schopnosti nemohou vykonávat výdělečnou činnost, ztrácí tím také možnost získat potřebnou dobu pojištění. Tito lidé zůstávají i nadále uznáni jako plně či částečně invalidní, ovšem nevzniká jim nárok na výplatu důchodu, a to právě z důvodu této uzákoněné podmínky povinné doby pojištění, kdy člověk musí v posledních 10 letech před odchodem do důchodu získat alespoň 5 let doby pojištění. Jedná-li se však o osobu částečně invalidní a není-li pro ni její zdravotní stav překážkou ve výdělečné činnosti, není pro ni problém podmínku splnění doby pojištění dodržet. Pokud chce plně či částečně invalidní osoba odejít do důchodu a nesplňuje tuto podmínku pojištění, může využít možnosti důchod oddálit a potřebnou dobu pojištění si doplatit, a to v rámci tzv. dobrovolného důchodového pojištění. Dobrovolná účast na důchodovém pojištění a zápočet této doby je podmíněn tím, že se jedná o osobu starší 18 let, která podala písemně přihlášku k účasti na pojištění na předepsaném tiskopisu u příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, v Praze u Pražské správy sociálního zabezpečení a učinila tak ještě před tím, než si podala žádost o plný či částečný invalidní důchod, a neuplynula ji doba, za kterou je možné pojistné doplácet zpětně. Dobrovolná účast není vázána na trvalý pobyt na území ČR. Vzhledem k tomu, že se jedná o dobrovolnou účast, vyplývá z toho, že osoba, která je dobrovolně účastna důchodového pojištění může kdykoliv podat písemnou odhlášku k této účasti. Účast potom zaniká dnem uvedeným v odhlášce, ne však dříve než dnem, ve kterém se osoba z účasti odhlásila.

20

Právní úprava dále rozeznává plný invalidní důchod v tzv. mimořádných případech28. Podmínkou vzniku nároku na plný invalidní důchod je v tomto případě věk alespoň 18 let, plná invalidita vznikla před dosažením věku 18 let, trvalý pobyt na území ČR a také podmínka, že nebyla dosažena potřebná doba pojištění.

4.2.2

Důchodová schémata

Nárok na plný i částečný invalidní důchod vzniká podle dvou důchodových schémat, a to základního a zvláštního. V případě plného invalidního důchodu však můžeme hovořit o třech důchodových schématech, kde kromě základního a zvláštního důchodového

schématu

přichází

v úvahu

nárok

na

plný

invalidní

důchod

i v mimořádných případech a podmínky pro splnění jsou obsaženy ve speciálním, třetím důchodovém schématu. Důchodovým schématem rozumíme pro účely citovaného zákona podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod. Jedná se především o existenci určité sociální události, která je v tomto případě dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, existenci čekací doby a dalších podmínek, které stanoví zákon

č. 155/1995 Sb.,

o důchodovém pojištění.

4.2.2.1

Základní důchodové schéma

Základní důchodové schéma plného invalidního důchodu zahrnuje dvě podmínky, které podmiňují vznik nároku, a to čekací dobu, čili potřebnou dobu účasti na pojištění a existenci sociální události, kterou je pro tento případ plná invalidita. Podle tohoto ustanovení se postupuje, jestliže pojištěnci ke dni vzniku plné invalidity nevznikl nárok na starobní důchod podle § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, anebo mu byl přiznán starobní důchod podle § 31 téhož zákona a nedosáhl ještě důchodového věku29. Základní důchodové schéma částečného invalidního důchodu v tomto případě zahrnuje částečnou invaliditu a potřebnou dobu pojištění, která je odstupňovaná podle věku stejně jako v důchodovém schématu plného invalidního důchodu30.

28

§ 42 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění Gregorová, Z., Galvas. M. : Sociální zabezpečení, Brno, 2005, str. 241 30 Gregorová, Z., Galvas. M. : Sociální zabezpečení, Brno, 2005, str. 242 29

21

4.2.2.2

Zvláštní důchodové schéma

Zvláštní důchodové schéma je určeno těm pojištěncům, jejichž plná invalidita vznikla v důsledku pracovního úrazu (ve vymezení § 25 cit. zákona se pod pojmem pracovní úraz rozumí i nemoc z povolání). Ve zvláštním důchodovém schématu se pak nárok odvíjí pouze od splnění podmínky plné invalidity v důsledku pracovního úrazu a doba pojištění se pro tyto účely nevyžaduje31. Zvláštní důchodové schéma u částečné invalidity taktéž řeší poskytování důchodu v případě, že částečná invalidita vznikla v důsledku pracovního úrazu. A i v případě uznání nároku na částečný invalidní důchod postačí tato podmínka a plnění doby pojištění se nevyžaduje32.

4.2.2.3

Speciální důchodové schéma

Na plný invalidní důchod má nárok též osoba, která dosáhla aspoň 18 let věku, má trvalý pobyt na území České republiky a je plně invalidní, jestliže plná invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu33. Jedná se mimořádný případ uplatnění nároku na plný invalidní důchod a hovoříme zde o tzv. invaliditě z mládí.

31

Gregorová, Z., Galvas. M. : Sociální zabezpečení, Brno, 2005, str. 242 Gregorová, Z., Galvas. M. : Sociální zabezpečení, Brno, 2005, str. 242 33 § 42 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 32

22

4.3

Důchodová formule invalidního důchodu Důchodová formule neboli určení výše důchodu představuje přesně určený

postup s cílem stanovit základ, z něhož se důchodová dávka vyměřuje, tzn. výpočtový základ a hlavně v konečné fázi vyměřit dávku samotnou. Tento proces je uskutečňován za pomocí aplikace přesně vytyčených matematických pravidel. Všechny dávky důchodového pojištění se skládají ze základní výměry a procentní výměry. Základní výměra náleží každému pojištěnci, kterému vznikl nárok na jednu z dávek důchodového pojištění, z čehož vyplývá, že základní výměra nerozlišuje ani plný a částečný invalidní důchod. Výše základní výměry je stanovena pevnou částkou, a to od 1.1.2007 částkou 1.570 Kč34. Do procentní výměry se naopak promítá zásada zásluhovosti, čili individuální přispění každého pojištěnce, a to podle toho, jakou celkovou dobu pojištění získal a jak vysoké měl příjmy z výdělečné činnosti. Pro zjištění základu je nutno znát tyto pojmy: výpočtový základ, osobní vyměřovací základ, roční vyměřovací základ, vyměřovací základ, vyloučené doby, koeficient nárustu všeobecného vyměřovacího základu, všeobecný vyměřovací základ, přepočítací koeficient, rozhodné období, celková doba pojištění a náhradní doba pojištění. Výpočtovým základem35 je osobní vyměřovací základ, pokud nepřevyšuje tzv. první redukční hranici. První redukční hranici představuje pro účely důchodového pojištění částka 9 600 Kč. Pokud tuto hranici převyšuje, stanoví se výpočtový základ tak, že částka osobního vyměřovacího základu do první redukční hranice se počítá v plné výši a z částky osobního vyměřovacího základu v pásmu od první do druhé redukční hranice, což pro naše účely pásmo nad 9 600 Kč do 23 300 Kč, se počítá 30 % a z částky osobního vyměřovacího základu nad druhou redukční hranici se počítá 10 %. Osobní vyměřovací základ36, z něhož se určuje výpočtový základ, je výsledkem již složitějšího početního procesu. Vypočte se jako součin koeficientu 30,4167, který 34

§ 41 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 36 § 16 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 35

23

představuje průměrný počet dní v kalendářním měsíci (365/12 = 30,4167) a z podílu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období, tedy od roku 1986, ze kterých se stanoví měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů, přičemž se respektují vyloučené doby, které se v tomto rozhodném období vyskytují a o které se snižuje počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. Osobní vyměřovací základ se zaokrouhluje na celé koruny nahoru. Roční vyměřovací základ se zjišťuje z vyměřovacího základu. Můžeme ho definovat jako součin úhrnu vyměřovacích základů pojištěnce za kalendářní rok a koeficientu nárůstu všeobecného vyměřovacího základu37. Úhrn vyměřovacích základů se skládá z dílčích, měsíčních vyměřovacích základů v příslušném kalendářním roce. Roční vyměřovací základ pojištěnce se zaokrouhluje na celé koruny nahoru. Vyměřovací základ38 je jedním ze základních termínů pro výpočet důchodové dávky a pro stanovení pojistného pro účely sociálního zabezpečení a pojistného na zdravotní pojištění. Pojem vyměřovací základ se pro účely důchodového pojištění používá pro vymezení celkového úhrnu všech příjmů, respektive ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a nejsou od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském nebo důchodovém pojištění. Vyloučenými dobami jsou takové doby, v nichž pojištěnec z objektivních důvodů uznávaných zákonem39 nedosahoval příjmy, které by byly zahrnuty do vyměřovacího základu. Zahrnutím těchto dob by totiž ve výpočtu došlo ke snížení výsledné částky, což by bylo v neprospěch pojištěnce. Vyloučené doby bývají uvedeny na ELDP a nejčetnější z nich je pobírání dávek nemocenského pojištění nahrazující příjem z výdělečné činnosti nebo například pobírání plného invalidního důchodu nebo starobního důchodu atd. Koeficient nárustu všeobecného vyměřovacího základu můžeme považovat za první ze základních dynamických prvků potřebných k celkovému výpočtu, který slouží k vyjádření reálné hodnoty vyměřovacího základu v době co nejbližší kalendářnímu roku, do něhož spadá den, od něhož se přiznává důchod. Jako dynamický ho 37

§ 16 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 39 § 16 odst. 4 písm. a) až j) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 38

24

označujeme právě proto, že se mění se v závislosti na tempu růstu průměrné mzdy v národním hospodářství. Vyjadřuje podíl všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky předchází roku přiznání důchodu, vynásobeného přepočítacím koeficientem, a všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, za který se vypočítává roční vyměřovací základ; tento koeficient se stanoví s přesností na čtyři platná desetinná místa. Koeficient nárůstu všeobecného vyměřovacího základu činí vždy nejméně hodnotu 1. Všeobecný vyměřovací základ40 je dalším z dynamických prvků v soustavě pro určení výše důchodové dávky. Jedná se o prvek každoročně vyhlašovaný nařízením vlády ve výši průměrné měsíční mzdy zjištěné za předchozí kalendářní rok Českým statistickým úřadem, a to do 30. září následujícího kalendářního roku. Vláda je zde vázána zákonem, podle něhož výše všeobecného vyměřovacího základu nesmí být nižší než výše stejného prvku za předešlý kalendářní rok. A to i kdyby dle zjištění Českého statistického úřadu došlo k poklesu průměrné měsíční mzdy v meziročním srovnání. V tomto případě musí vláda v nařízení vlády použít stejnou hodnotu z nařízení předchozího. Přepočítací koeficient41 je dílčím pojmem pro sestavení koeficientů nárustu všeobecného vyměřovacího základu. Přepočítací koeficient se definuje jako podíl průměrné měsíční mzdy zjištěné Českým statistickým úřadem za první pololetí kalendářního roku, který o jeden rok předchází roku přiznání důchodu, a také jako podíl průměrné měsíční mzdy zjištěné Českým statistickým úřadem za první pololetí kalendářního roku, který o dva roky předchází roku přiznání důchodu. Přepočítací koeficient činí vždy nejméně hodnotu 1 a stanovuje se s přesností na čtyři platná desetinná místa. Rozhodné období42 je časový úsek, v němž se zjišťují dílčí prvky, které jsou určující pro stanovení osobního vyměřovacího základu. Rozhodným obdobím pro tyto účely je období 30 kalendářních roků bezprostředně před rokem přiznání důchodu. Pro případy přiznání důchodu do roku 2016 počíná rozhodné období kalendářním rokem 1986 a končí kalendářním rokem bezprostředně předcházejícím roku, v němž se

40

§ 17 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 17 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 42 § 18 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění 41

25

přiznává důchod. Změna nastane po roce 2016 v tom, že rozhodné období bude stanovováno v rozsahu 30 kalendářních roků bezprostředně předcházejících roku přiznání důchodu, což znamená, že v roce 2017 bude rozhodné období zahrnovat již roky 1987 až 2016 atd. Do rozhodného období se nezahrnují kalendářní rok, ve kterém pojištěnec dosáhl 18 let věku a kalendářní roky předcházející. Do rozhodného období se dále nezapočítávají kalendářní roky před rokem 1986. Jestliže však není v takovémto rozhodném období splněna podmínka alespoň pěti let s vyměřovacím základem pojištěnce, prodlužuje se postupně rozhodné období před rok 1986 tak, aby zahrnovalo ještě jeden rok, nevýše však kalendářní rok bezprostředně následujícím po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let. Doba pojištění a náhradní doba pojištění jsou základními právními událostmi, které mají vliv na vznik nároku na důchodovou dávku a na její výši. Základní rozdíl mezi dobou pojištění a náhradní dobou pojištění je ten, že za dobu pojištění se platí pojistné na důchodové pojištění, zatímco za náhradní dobu pojištění se toto pojistné neplatí. Doby pojištění a náhradní doby pojištění jsou v ZDP vymezeny dvěma způsoby, a to v závislosti na časovém období a to od 1. 1. 1996, tj. za účinnosti ZDP, a před 1. 1. 1996, tj. před účinností ZDP. Za doby pojištění od 1. 1. 1996 se považují doby, kdy je občan povinen platit pojistné na sociální zabezpečení podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Do doby pojištění se započítává i tzv. dopočtená doba, kterou je doba ode dne vzniku nároku na plný invalidní důchod do dosažení důchodového věku a která je započítávána pro výši důchodu. Doby pojištění se prokazují prostřednictvím evidenčních listů důchodového pojištění. Doby studia jsou prokazovány doklady o studiu, výchova dětí se prokazuje rodnými listy dětí, atd.. Procentní výměra plného invalidního důchodu je individuální a určuje se stanovenou procentní sazbou 1,5 % z výpočtového základu podle získané doby pojištění, včetně náhradních dob pojištění (zásada zásluhovosti)43. Současně se

43

§ 41 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

26

započítávají dopočtené doby pojištění. Minimální výše procentní výměry činí Kč 770,měsíčně. Procentní výměra částečného invalidního důchodu je individuální a určuje se stejným způsobem jako procentní výměra plného invalidního důchodu s tím, že stanovená procentní sazba činí 0,75 % z výpočtového základu podle získané doby pojištění a ve stanoveném rozsahu včetně náhradních dob pojištění (zásada zásluhovosti)44. Současně se započítávají dopočtené doby pojištění. Minimální výše činí Kč 375,- měsíčně. Procentní výměra plného invalidního důchodu osoby uvedené v § 42 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, činí 45 % výpočtového základu, který se stanoví z osobního vyměřovacího základu, za který se považuje všeobecný vyměřovací základ za kalendářní rok, který o 2 roky předchází roku přiznání důchodu, vynásobený přepočítacím koeficientem pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu45.

44 45

§ 45 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění § 42 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

27

5

Zaměstnání osob se zdravotním postižením a zákaz diskriminace Zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace je obecnou zásadou práva EU

a je výslovně zmíněna ve smlouvách v různých konkrétních kontextech. Tato zásada se ale ne vždy vztahovala i na zdravotně postižené osoby. Změna nastala až přijetím Amsterdamské smlouvy v roce 1997, která dala Radě zmocnění k přijímání opatření k potírání diskriminace založené na pohlaví, rasovém nebo etnickém původu, náboženství, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci. I přes tento fakt se ale stále setkáváme s tím, že osoby se zdravotním postižením nemají rovnocenné možnosti, a to v mnoha významných ohledech, jako je například přístup ke zboží, službám, vzdělání a především přístup k zaměstnání. Problematikou zaměstnání osob se zdravotním postižením se u nás zabývá zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Podle něj se fyzickým osobám, které jsou zdravotně postižené poskytuje zvýšená ochrana na trhu práce. Za zdravotně postižené se považují dle tohoto zákona osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány plně nebo částečně invalidní46, a také ty osoby, které jsou v rozhodnutí úřadu práce uznány zdravotně znevýhodněnými47. Za zdravotně znevýhodněnou považuje zákon tu fyzickou osobu, která má zachovánu schopnost vykonávat soustavné zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, ale její schopnosti být nebo zůstat pracovně začleněna, vykonávat dosavadní povolání nebo využít dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat jsou podstatně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu48. Evidenci osob se zdravotním postižením vede úřad práce, a to jednak pro statistické účely, ale hlavně proto, aby lidé se zdravotním postižením nebyly zcela vyčleněni z možnosti uplatnit se na trhu práce. V evidenci se vedou identifikační údaje o osobě se zdravotním postižením, údaje o omezeních v možnostech jejího pracovního uplatnění ze zdravotních důvodů, údaje o právním důvodu, na základě kterého byla uznána osobou se zdravotním postižením, a údaje o poskytování pracovní rehabilitace49.

46

§ 67 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti § 67 odst. 2 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti 48 § 67 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti 49 § 68 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti 47

28

Jelikož jsou tyto údaje v evidenci určeny jen pro výše zmíněné účely, je úřad práce povinen ze zákona poté, co opadnou důvody vést evidenci, údaje týkající se této fyzické osoby učinit nepřístupnými, a to do doby, než nastanou nové důvodů pro jejich další zpracování. Pro snadnější přístup zdravotně postižených na trh práce poskytují úřady práce těmto osobám na základě zmiňovaného zákona určitý druh služeb, a to pracovní rehabilitaci a chráněné pracovní místo či chráněnou pracovní dílnu. První z důležitých forem pomoci, na kterou mají zdravotně postižení občané právo ze zákona, je pracovní rehabilitace, kterou zabezpečuje úřad práce nejčastěji ve spolupráci s pracovně rehabilitačními středisky. Důležité je v tomto směru to, že úřad práce nejen poskytuje tuto pomoc k získání a udržení vhodného zaměstnání zdravotně postižených, ale také ji i financuje. Pracovní rehabilitace sleduje především to, aby se lidé se zdravotním postižením necítili zcela vyčleněni ze společnosti. Díky pracovní rehabilitaci se pohybují ve skupině lidí s obdobnými problémy, což jim pomáhá ztratit zábrany mluvit a projevovat se. Pracovní rehabilitace je kvalifikována jako souvislá činnost, na jejíž základě si mohou také zdravotně postižení ověřit nebo osvojit řadu dovedností, počínaje rozličnou rukodělnou činností, až po práci s počítačem či zvládnutí jednodušších administrativních činností, a to na základě sestaveného individuálního plánu úřadem práce, jehož obsah stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem, s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu postiženého a jeho schopnosti vykonávat určité soustavné zaměstnání či výdělečnou činnost s ohledem na situaci na trhu práce. Po absolvování rehabilitace se účastníci rozhodnou, zda chtějí pokračovat například v motivačních nebo rekvalifikačních kurzech úřadu práce a podniknout další kroky, které by měly vést k získání pracovního místa. Zařazení občana do pracovní rehabilitace je povinen úřad práce písemně oznámit příslušné okresní správě sociálního zabezpečení s uvedením data zahájení, místa výkonu, denního rozsahu a celkové délky trvání rehabilitace, a do 5 kalendářních dnů písemně oznámit její ukončení50. Druhou formou pomoci je chráněné pracovní místo a chráněná pracovní dílna. Chráněné pracovní místo, společně s chráněnou pracovní dílnou nejsou na rozdíl od pracovní rehabilitace ve zřizovací kompetenci úřadu práce. Úřad práce je zde

50

§ 69 odst. 5 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

29

v postavení prvního subjektu písemné dohody, který může poskytnout za určitých předpokladů uvedených v zákoně51 na vytvoření místa příspěvek. Druhým subjektem této dohody je zaměstnavatel, který pro zdravotně postiženou osobu vytvoří chráněné pracovní místo, které je jím tedy zcela nebo zčásti hrazeno finančně hrazeno. Na základě dohody mezi úřadem práce a zaměstnavatelem vzniká i další z pracovních míst pro zdravotně postižené spoluobčany, je jím chráněná pracovní dílna, na jejíž vytvoření poskytuje úřad práce příspěvek. Výše příspěvku a jednotlivé podmínky pro jeho poskytování jsou vymezeny zákonem52. Chráněná pracovní dílna je místem, které musí být zaměstnavatelem přizpůsobeno k takové činnosti. V poměru se zdravými zaměstnanci, je zde zastoupeno nejméně 60 % zaměstnanců se zdravotním postižením. Chráněné pracovní místo i chráněná pracovní dílna, aby byly splněny podmínky její činnosti, musí být provozována po dobu nejméně 2 let ode dne sjednaného v dohodě. Příspěvky zaměstnavatelům, kteří provádí na svém pracovišti přípravu k práci osob se zdravotním postižením, může úřad práce uhradit náklady na přípravu k práci těchto osob. Pokud zaměstnavatel zaměstnává více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců, poskytuje se mu příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob. Ministerstvo stanoví prováděcím právním předpisem charakteristiku chráněného pracovního místa a chráněné pracovní dílny, také způsob výpočtu ročního přepočteného počtu zaměstnanců, kteří vykonávají práci v chráněné pracovní dílně, druhy nákladů, na které lze poskytnout příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů chráněného pracovního místa a chráněné pracovní dílny, a způsob poskytování příspěvku53. Pokud bychom na věc pohlíželi z hlediska povinnosti zaměstnavatele, tak ten, který zaměstnává více než 25 zaměstnanců je povinen zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši 4 % z celkového počtu svých zaměstnanců. Jestliže nesplňuje tuto podmínku, lze ji nahradit odběrem výrobků a služeb nebo odvodem příslušného penále

51

§ 75 zákona č.435/2004 Sb., o zaměstnanosti § 76 zákona č.435/2004 Sb., o zaměstnanosti 53 § 77 odst. 1 z.č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti 52

30

do státního rozpočtu. Tyto způsoby plnění jsou považovány za rovnocenné a lze je vzájemně kombinovat.

31

Závěr V průběhu života se dostáváme do přímého nebo nepřímého kontaktu s různými obtížnými situacemi, se kterými se snažíme bojovat, ať už více, či méně úspěšně. Existují však i takové situace, které přesahují naše možnosti řešit je vlastními silami. Následky těchto situací mohou být pak krátkodobé, dlouhodobé, ale bohužel někdy i trvalé. S těmi nejzávažnějšími, čili trvalými, se pak jednoduše musíme naučit žít. Je nutné s těmito obtížnými situacemi seznámit zejména intaktní společnost, která se bude stále více se zdravotně postiženými setkávat a spolupracovat s nimi. Vztah společnosti ke zdravotně postiženým jedincům se vyvíjel a měnil souběžně s rozvojem společenského bytí a vědomí a byl závislý na struktuře společnosti, na stupni myšlení, na stavu morálky a normách společenského života. Dnes, narozdíl od doby, kdy byla častější spíše diskriminace a snaha o vyčlenění těchto osob na okraj společnosti, se setkáváme v posledních letech spíše se snahou o maximální integraci zdravotně postižených do běžného života se srovnatelnými podmínkami a přístupy jako mají zdraví jedinci. Je bezpochyby, že taková integrace je možná nejen díky příznivějšímu postoji společnosti k těmto lidem, ale hlavně také proto, že je jim poskytnuta právní jistota zakotvená v několika zákonech, kde má zásadní význam pro účely invalidity zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, kterým jsem se především zabývala ve své práci.

32

Resumé We usually percieve health as a sign of certainty and awareness of the fact that as long as a person is healthy, it is better or more easier achieve his or her aims. Contrary to this, we percieve illness as its total counterpart. This perspective is to a certain degree wrong because it is very difficult to find the exact border between health and illness. That is why it is for daily life more practical to proceed from generally well-known definition of health of WHO which regards health as per state of general welfare and not only as the absence of diseases.

A disability which we can characterize as a difficult situation in life provides not onlythe presence of diseases but also issues regarding peace of mind. These aspects implementing the condition for that fact that disability is considered as an illness. Afterwards these aspects form the whole personality and a person with a disability must learn how to live with it. This situation is for each person very demanding and not everyone is able to deal with it. The progression in this area is that society is becoming gradually aware of the situation and acknowledging the problems of invalid men and women and is trying to solve it. One of the solutions of this problem is looking after these disabled people by providing disability pension which can guarantee to compensate the loss of the ability to work as a source of income.

The primary rule for regulating the pension entitlement and the way of determination of the level of the pension and conditions for their payment is law no. 155/1995 Sb., about pension scheme in wording of later regulations.

This area of pension scheme is one of the most dynamically developed domain of social policy. It stems from the simple fact that society will be more in contact with disabled people and will cooperate more with them. Not only people must adjust to this situation but especially legislative organs which create the rules where they have to respect especially equality all citizens in all considerations. Nowadays, in contradiction to the times, when there could be seen more discrimination and endeavours to eliminate these people on the edge of the society, we can meet more with the effort of maximal

33

integration of the disabled into everyday life comparable to the conditions and access of healthy individuals.

34

Seznam použité literatury Gregorová Z., Galvas M., Sociální zabezpečení, Brno : Masarykova univerzita, 2005. Přib, J., Voříšek, V. : Důchodové předpisy s komentářem, Olomouc, Anag, 2001 Voříšek, V. : Pomýšlíte na důchod? Praha, Aspi, 2005 Krebs, V., Sociální politika, Praha , Aspi, 2002 Gregorová, Z.: Důchodové systémy, Brno, MU, 1998 Langer, R.: Posudková služba sociálního zabezpečení, Praha, Linde, 1999 Budilová, A. a kol.: Příručka pro posudkovou službu sociálního zabezpečení, Praha, MPSV, 2002 Arnoldová, A.: Slovník sociálního zabezpečení, Praha, Galén, 2002 Brůha, D., Tomek V.: Pracovní právo ve zdravotnictví a sociálních službách Praha : ASPI, 2005 Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení, Praha : C.H. Beck, 2005 Tomeš, I.: Sociální politika teorie a mezinárodní zkušenost, Praha, SOCIOKLUB, 2001 Ženíšková M., Nemocenské pojištění, Anag, Jihlava, 2001 Langer R.: Práce a mzda, č. 11/2005, str. 24 až 31 Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách Zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti Vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení Ottova všeobecná encyklopedie, Praha, Ottovo nakladatelství, 2004

35

www.cssz.cz www.mpsv.cz www.mzd.cz

ČASOPIS Národní pojištění Langer, R.: Lékařská posudková služba, č. 1/2006 Langer, R.: Účast posuzovaných osob na jednání posudkových komisí MPSV, č.1/2007 Jouza, L.: Změna práce ze zdravotních důvodů, č.2/2006 Voříšek, V.: Změny v důchodovím pojištění, č.11/2006 Voříšek, V.: Zvýšení důchodů, příplatků k důchodům a nové hodnoty výpočtových prvků, č. 12/2006 Daněk, A.: Zdravotní pojištění a úřad práce, č.1/2007 Barták, M.:Analýza typové a místní dostupnosti služeb sociální péče pro občany se zdravotním postižením v hl. m. Praze 2006

36