MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Chincá Makhá Děti Země Výtvarné aktivity dětí v přírodě a pro přírodu

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy

Chincá Makhá – Děti Země Výtvarné aktivity dětí v přírodě a pro přírodu Diplomová práce Brno 2007

Vedoucí práce:

Vypracovala:

PaedDr. Hana Stadlerová

Silvie Lessyová

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně s použitím informačních zdrojů uvedených v přiloženém seznamu.

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

......................................................

2

Dovoluji si touto cestou poděkovat PaedDr. Haně Stadlerové za odborné vedení a pomoc při zpracování mé diplomové práce.

3

„Naši předkové viděli Zemi jako bohatou a štědrou, a ona taková opravdu je. Mnozí lidé v minulosti také viděli, že příroda je nevyčerpatelná a dovede se udržovat. My dnes víme, že to bude platit jen tehdy, budeme-li se o přírodu starat . Máme schopnosti, ale máme také odpovědnost. Musíme jednat dříve, než bude pozdě!“ Čtrnáctý tibetský dalajláma, duchovní vůdce svého národa a hlava buddhistické církve

„Uznávám spíše ducha amerických Indiánů než současných amerických zemních umělců. Raději jsem ochráncem a spolupracovníkem přírody, než bych i já byl jejím vyděračem. Moje pozice je pozicí zelených. Jsem pro umění, jež je proti jaderným zbraním, a nechci dělat umění, které je strpí.“ Richard Long, umělec a milovník přírody

„Nemapujeme ani neměříme rozsáhlé plochy přírody ani nevyjadřujeme její divy vědeckými termíny, naopak, vidíme zázraky na každém kroku- zázrak života v semínku a vajíčku, zázrak smrti v záři blesku a ve vlnící se hlubině.“ Ohiyesa, příslušník indiánského kmene Dakota

4

Obsah ÚVOD - Moje životní cesta................................................................................... .............7 1 Kdo jsou Lakotové....................................................................................... ................9 2 Svět a život Lakotů........................................................................... .........................12 2.1 Obřady................................................................................................. ...............16 2.2 Hudba....................................................................................... ..........................19 2.3 Odívání............................................................................................. ..................20 2.4 Zdobení.......................................................................................................... .....21 2.5 Malba........................................................................................................ ..........21 2.6 Vyšívání.............................................................................................. ................22 3 Lakotové dnes................................................................................... .........................24 4 Hledání úcty a pokory k přírodě v současných výtvarných směrech........................26 5 Východiska pro výtvarné aktivity dětí v přírodě a pro přírodu.................................30 6 Vytváření vztahu dítěte k přírodě......................................................................... ......32 7 Volání slunce...................................................................................... ........................34 8 Probouzení stromů............................................................................. ........................43 9 Indiánská výprava - Libavá - „Mohykánská louka“ 5. - 8. května 2006..................49 9.1 Seznámení............................................................................... ...........................50 9.2 Přijímání indiánského jména............................................................................. .51 9.3 Po stopách muže z kmene Lakota.............................................................. ........52 9.4 Tajemné indiánské váčky.................................................................. .................55 9.5 Prokletí muže jménem „Vítr ve vlasech“..........................................................57 9.6 Hanbléćeyapi – Hledání vize.............................................................................59 9.7 Večer hromových zvuků a nočního lovu...........................................................61 9.8 Obrazce na louce............................................................................... .................63 9.9 Vůně lesů, luk a kapradí................................................................................. ....66 9.10 Tajemství symbolů a příběhy dvou kmenů......................................................68 9.11 Heyókha a jeho bláznivá hra............................................................... .............71 9.12 Inípi – obřad Potní chýše aneb jak se malé Indiánky konečně vykoupaly v řece............................................................................................. .............................72 9.13 Náramky ze surové kůže a rozloučení s „Mohykánskou loukou“..................73 5

Závěr – „Chincá Makhá – Děti Země“.......................................................................... ...78 LITERATURA.................................................................................................. ................81 OBRÁZKY V TEXTU – TEORETICKÁ ČÁST.............................................................84 SHRNUTÍ............................................................................................. ............................85 SUMMARY............................................................................................... .......................86

6

ÚVOD - Moje životní cesta Jako studentka gymnázia jsem tři roky pracovala jako dobrovolník (peer) Občanského sdružení Filipa Neriho (později Centrum Nové Naděje), organizující volnočasové aktivity dětí především na velkých sídlištích ve Frýdku –Místku. Nikdy nezapomenu na naše víkendové výpravy do hor a letní tábory v různých koutech Beskyd, stejně jako na překvapující zjištění, že některé osmileté děti vidí poprvé v životě na vlastní oči telátko. Už tehdy jsem věděla, kterému povolání se chci ve svém životě věnovat a uvědomovala si že žádnému dítěti nestačí jen příchod ze školy uprostřed sídliště a zbytek dne strávený na železných průlezkách v „betonové džungli“. I my všichni, kteří stavíme svá týpí na Mohykánské louce, jsme byli dětmi z panelákových sídlišť. Na takových místech lze jen těžko nalézt svůj vztah k prostředí, přírodě, společnosti. Už jako děti jsme však měli možnost svůj život zásadně změnit díky tomu, že jsme se stali členy skautských oddílů. Doteď, po mnoha letech, kdy už se většina našich oddílů rozpadla, moc rádi vzpomínáme na naše táborové výpravy a dobrodružství a pějeme chválu na naše někdejší táborové vedoucí. Nejspíše právě díky nim teď sedíme u ohně v týpí, oni a dozajista také naši rodiče nám pomohli najít tu správnou cestu ke kulturním a duchovním stránkám života. Jedni nalézali své sebeurčení a využití v undergroundové kultuře nebo v orientálních náboženstvích, další utíkali do přírody a podobně. My jsme hledali svou cestu v kultuře, životě, filosofii a dějinách Indiánů. Hledali jsme a hledáme cestu nikoli útěk. Během našich táboření v týpí se zaměřujeme na poznávání přírody, pobyt v ní a na studium kultury Lakotů. Smyslem našich táboření však nikdy nebyl a není návrat do minulosti. Ten nejen, že není možný, ale především byl nebyl řešením současné situace lidstva. Našim cílem je naučit se ze života přírodních národů něco o tom, jak žít v harmonii, naučit se něco o pokoře, skromnosti, o úctě k přírodě. Během našeho táboření chodíme v oblečení, které jsme si sami ušili a ozdobili výšivkou či malbou, nosíme vlastnoručně ušité mokasíny a používáme věci vyrobené z přírodních materiálů. Mnoho lidí si myslí, že je to jenom hra, ale pro nás je to výraz slavnostní příležitosti, poděkování 7

za možnost tábořit v týpí, což má vždy svou neopakovatelnou a jedinečnou atmosféru. A ta vytváří a mění i cosi v našem nitru. Člověk se učí jinému způsobu myšlení, když si musí ušít šaty nebo mokasíny, rozdělat si oheň, aby se ohřál a uvařil jídlo. Učíme se tak skromnosti a pokoře k životu. Postupem času se počet lidí tábořících na „naší“ louce zvětšil. Nespojuje nás jen zájem o Lakoty nebo o indiánské kmeny obecně, ale také hledání duchovních hodnot, ekologické myšlení atd. Vznikly mezi námi pevné a nerozlučné přátelské vztahy, pocit sounáležitosti, pocit, že člověk někam patří. Vztahy mezi námi jsou skutečným příbuzenstvím. Není to příbuzenství krve, ale příbuzenství mysli a srdce. Současná doba se přiklání spíše k individualismu, my věříme, že sounáležitost a zodpovědnost za společnou věc, které byly tolik charakteristické pro kmeny přírodních národů, by měly mít místo v srdcích i dnešních lidí. Přestože se orientujeme na studium Lakotů, nevzdáváme se svých vlastních moravských kořenů. Nejde nám o to, být Indiánem, ale o to učit se být přírodním člověkem. Věříme, že v minulosti přírodních národů je mnoho, co lze nějak použít dnes. A právě o to se snažíme. Mou snahou tedy je pomocí výtvarných aktivit (čerpajících inspiraci nejen v kulturách přírodních národů, ale také v současném výtvarném umění), her v přírodě a silných citových prožitků navrátit děti zpět k poznání krás naší Země. Pokusit se v zažehnout alespoň malý plamínek lásky a úcty nejen k místu, kde žijeme, ale k přírodě jako takové, celé naší planetě.

8

1 Kdo jsou Lakotové Podle obývaného území patří Lakotové mezi Indiány Velkých plání, nazývaných též prérie. Tato oblast leží v americkém středozápadě a je zhruba ohraničena řekou Mississippi na východě a Skalistými horami na západě. Na jihu se táhne téměř k Mexickému zálivu a na severu zasahuje až do území Kanady. Velké pláně byly tedy nedozírným prostorem, který byl zvlněný nízkými kopci a kde rostla jen vysoká tráva a tu a tam roztroušené stromy. Ty také lemovaly koryta četných řek. Lakotové obývali území západně od řeky Missouri, které se rozkládalo na území dnešních amerických států Severní a Jižní Dakota (v jejich západní polovině), v severní části Nebrasky a na východě států Montana a Wyoming. Lakotové byli kočovní lovci bizonů. Území, které obývali, bylo bohaté na zvěř. Zvláště hojný zde byl americký bizon, který se pásl na tučné prérijní trávě a migroval po pláních v milionových stádech. Bizon byl základním zdrojem obživy Lakotů, kteří za stády neustále putovali.

Obr. 1

Lovec bizonů

Lakota znamená Spojenec. Tento národ mluví jazykem, který má tři nářečí. V každém z těchto nářečí se slovo spojenec řekne trochu jinak, a tak máme tři názvy: Lakota, Dakota a Nakota. Díky tomu nemají Spojenci slovo, kterým by mohli svůj národ

9

souhrnně označit. V literatuře jsou Spojenci označováni většinou slovem Sioux (anglicky vyslovováno „sú“). Avšak toto slovo vzniklo z hanlivého označení, kterým byli Lakotové nazváni svými nepřáteli z kmene Odžibva. Slovo bylo sice ještě zkomoleno Francouzi, takže Spojenci na jistou dobu přestali vnímat jeho hanlivý charakter, nicméně v poslední době Spojenci odmítají slovo Sioux jako jméno svého národa a trvají na jménu ze svého vlastního jazyka.1 Ještě asi v 16. století žili Spojenci v oblasti Velkých jezer. Byli usedlými lovci pěstujícími kukuřici a sbírajícími divokou rýži. Doplňkem stravy byl lov. Zřejmě někdy v této době spojili všechny své kmeny do konfederace známé pod názvem Ócéthi Šakówi – „Sedm poradních ohňů“. Tehdy pravděpodobně vznikl i název „Spojenec“. V průběhu 18. století byli Spojenci vytlačeni na západ Odžibveji, kteří již stykem s bělochy získali pušky. Konfederace přestala fungovat a Spojenci se roztrousili po Velkých pláních. Dakotové a Nakotové zůstali východně od řeky Missouri v oblasti, která byla mírně zalesněná a kde se i nadále živili částečně zemědělstvím. Avšak Lakotové překročili kolem roku 1700 Missouri a západně od ní objevili velká stáda bizonů. O něco později se na pláně dostali také koně, jednak z jihu od Španělů a jednak z východu od Angličanů. Toto podivné zvíře, které Lakotové ještě nikdy předtím neviděli (koně v Americe vyhynuli v prehistorii), usnadnilo jejich život na pláních a jen díky němu se stali skutečnými Indiány plání. Podle jejich vlastních záznamů dorazili Lakotové v roce 1775 k Černým horám. Tyto hory, tyčící se do výše v samém středu Velkých plání, se staly jejich nejposvátnějším územím. Začala zlatá éra rozkvětu kultury Indiánů plání, které jsou Lakotové nepochybně nejtypičtějšími představiteli. Spojenci patřili mezi největší prérijní kmeny, avšak i oni byli poraženi nezadržitelnou záplavou bílých přistěhovalců z Evropy. Dakotové a Nakotové byli přesunuti do rezervací již v šedesátých letech 19. století. Někteří z nich se poté uchýlili na západ ke svým silnějším příbuzným Lakotům, ale i ti byli po roce 1877 usídleni v rezervacích. Rezervace Spojenců byly postupně zmenšovány až z původního území slíbeného navěky americkou vládou smlouvou z roku 1868 zůstaly jen malinké ostrůvky země. Život v rezervacích byl velmi bídný, Indiáni trpěli nedostatkem jídla, bizoni byli vyhubeni a jídlo slibované vládou se nedostávalo. Kromě toho začal i psychologický nátlak na Lakoty. Zvláště v první polovině dvacátého 1 Ullrich, F. Jan. Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi. Praha: Argo 2002, s. 9

10

století jim bylo zakazováno jejich náboženství, jazyk i další prvky jejich kulturní a národní identity. Mnohé děti byly odebrány svým rodičům a dány do internátních škol, kde byly násilně převychovány na bělochy. Nesměly mluvit svým jazykem, oblékat se jako Indiáni, nosit dlouhé vlasy atd. Další pohromou pro Spojence byl alkohol. Ten byl v té nejpodřadnější podobě podáván Indiánům již v 19. století a způsobil mezi nimi skutečnou pohromu, protože jejich organismus na něj nebyl zvyklý. Po vzniku rezervací se problém alkoholu prohluboval, neboť Indiáni přišli o své tradiční činnosti a navíc jejich organismus velmi snadno získal na alkohol návyk. Lakotská národní i kulturní identita se ocitla nad propastí.

11

2 Svět a život Lakotů Příchod koní umožnil Lakotům osídlení plání a život na nich. Díky koním se z nich stali kočovní lovci neustále putující za stády bizonů. K tomuto kočovnému stylu života potřebovali také lehce přenosné obydlí. A tak vzniklo zřejmě nejdokonalejší a nepochybně nejkrásnější mobilní obydlí na světě. Byl to kónický stan, jehož plášť napnutý na konstrukci z tyčí byl sešit z vyčiněných bizoních kůží (později z plachtoviny). Lakotové tomuto stanu říkali „tipi“. Samo slovo „týpí“ je lakotské, dnešní Lakotové je zapisují „tipi“. Sloveso „ti“ (čteme tchi) znamená žít, obývat, „pi“ je koncovka pro tvorbu podstatného jména – obydlí.2

Obr. 2

Indiánská vesnice, 1833

Týpí, které mělo kruhový půdorys, bylo středem života Lakotů. Odehrávaly se v něm všechny události rodinné, společenské i náboženské. Ve středu týpí byl oheň, jenž byl symbolem věčného tepla a světla Slunce. Spolu s ohněm se ve středu nacházelo také místo pro malý oltář, kde se pálila šalvěj a sladká tráva, jejichž kouř zaháněl zlé duchy či síly a očišťoval předměty i lidi. Na oltáři se také prováděly tabákové obětiny a odkládala se zde dýmka. V obydlí měl každý své vyhrazené místo, vše mělo svůj řád. Týpí stálo většinou dveřmi k východu, k místu, kde se ráno objevují první paprsky světla. Čestné 2 Bartoň, P. Týpí – obydlí prérijních Indiánů. In Výukový program Indiáni. Brno: EcoCentrum 1998. s. 11

12

místo se nacházelo v zadní, západní části stanu. Týpí bylo místem rodinného kruhu, poskytovalo ochranu při letních vedrech i bouřích, stejně jako v krutém zimním mrazu. Vesnice Lakotů byla často postavená v kruhu vytvořeném z mnoha týpí. Kruh – ćangléška byl posvátným symbolem jednoty a bezpečí. Jedině kruh poskytoval Lakotům pocit bezpečí. Prostor vně kruhu byl v mnohém vnímán jako cizí a Lakotům nepřátelský. Tyto představy jsou spojeny s jejich duchovním chápáním světa. Kruh, ať už týpí či tábora, pro ně představoval mikrokosmos jedince či kmene a vše, co bylo vně kruhu, bylo makrokosmem. To bylo univerzum skládající se z nekonečného počtu kruhů. Každý kruh měl svůj střed a každý střed byl posvátný, neboť střed kruhu byl Stvořitel. Lakotové věří v jediného boha. Nazývají ho Wakhán Thánka, což je nejčastěji překládáno jako Velký Duch či Velké Mystérium. Avšak ani jeden z těchto překladů nevystihuje pojetí a širokost pojmu Wakhán Thánka tak, jak je chápou Lakotové. Wakhán Thánka samotný není personifikován, pouze některé jeho projevy jsou zosobněny, např. ve Slunci, Měsíci, Zemi, hromu, větrech. Wakhán Thánka je nekonečný, bez začátku a bez konce, bez zrození a bez smrti. Je stvořitelem všeho a je všude přítomen. Je v každém stromu, květině, v kameni, obloze, trávě, zvířeti i člověku. Všechny věci i živočichové mají ducha, který je součástí Wakhán Thánky. A ten je posvátnou duchovní jednotou všeho, co existuje.

13

Obr. 3

Lakotský obřad Alo´wanpi („ zpívat někomu“). Tento rituál byl úzce svázán s bájnou postavou Dívky bílého bizona a její návštěvou u kmene Lakotů.

Lakotové se k Nejvyššímu, k Wakhán Thánkovi, obracejí ve všech modlitbách a obřadech a nazývají Ho též svým Dědem a Otcem. Stejně tak Zemi zvou svou Matkou a Babičkou. Tato čtyři příbuzenství jsou pro ně posvátná, jakož i příbuzenství samotné. Každá společenská událost i náboženský obřad je znovu a znovu připomínáním příbuzenství, které hraje nejdůležitější úlohu v lakotském chápání světa. Pro Lakoty je Slunce jejich příbuzným, Země je jejich Matkou, zvíře jejich bratrem. V příbuzenství spatřují posvátnou duchovní jednotu. Proto každý svůj obřad či modlitbu uzavírají slovy Mitákuye oyás´in – Všichni moji příbuzní (přeneseně chápáno „Všichni jsme příbuzní“). Při velikosti svého národa nemohli Lakotové žít všichni pohromadě, neboť lovecký a kočovnický způsob života to neumožňoval. Proto se každý ze sedmi lakotských kmenů dělil na velké množství menších skupin zvaných buď tlupa, vesnice či podkmen. Každá z těchto skupin byla vedena náčelníkem, stařešiny a radou bojovníků. Náčelník byl volený, nikoli dědičný. Pokud ztratil svou autoritu, která závisela pouze na jeho schopnostech a vlastnostech, zvolil si kmen nového náčelníka. Náčelník musel být především moudrý, odvážný a štědrý. Výjimečnými osobnostmi byli náčelníci, kteří měli autoritu v rámci celého národa Lakotů. Takovými osobnostmi byli například Rudý Oblak, Splašený Kůň a Sedící Býk. V každé tlupě či vesnici byly také zvláštní společnosti

14

bojovníků, které se staraly o pořádek v kmeni a dodržování nepsaných zákonů. Každý kmen měl několik takových bojovnických společností. Jednotlivé tlupy a kmeny se většinou scházely na velkých letních shromážděních u příležitosti každoročních obřadů. To byla příležitost pro mladé muže, kteří si zde mohli hledat ženu, neboť v rámci tlupy byli lidé příbuzní a lakotská etika nedovolovala sňatek ani velmi vzdáleným příbuzným. Pokud si mladý muž chtěl vzít nějakou dívku, musel její rodině věnovat několik koní jako symbolický projev úcty k rodině a náhrady za ztrátu dcery. Po svatbě žili mladí manželé v novém týpí nebo u rodičů muže. V tradiční lakotské rodině byly povinnosti muže a ženy rozděleny. Muž byl lovec, který musel zaopatřit rodinu jídlem, byl bojovník, který musel ochránit kmenové území a bezpečí kmene i rodiny. Žena se starala o domácnost, činila kůže, šila a zdobila oděvy, zhotovovala obydlí. Děti byly vychovávány společně, většinou se tak dělo příkladem starších. Děti se učily dovednostem potřebným pro život pozorováním dospělých a vlastními pokusy. „Je pravda, že jsme neměli žádné školní budovy, knihy nebo pravidelné školní hodiny. Naše děti byly vychovávány přirozenou cestou – byly v úzkém spojení se světem přírody. Tímto způsobem našly samy sebe a uvědomily si svůj vztah k celému životu.“3 Malí chlapci stříleli ze svých malinkých luků, děvčata si stavěla malá týpí apod. Lakotové své děti velmi milovali a při výchově nepoužívali tělesné tresty. „Nikdy jsem neviděl, že by někdo indiánskému dítěti naplácal, nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by je někdo zbil.“4

3 Ohiyesa. Vzdělávání dětí. In Duše Indiána a jiné spisy. Praha: DharmaGaia, 1998, s. 34 4 Seton, T.E. Děti. In Poselství rudého muže. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 1997, s . 27

15

Obr. 4

Vypravěč příběhů

Lakotští lovci nejčastěji lovili bizony. Velké bizoní lovy se konaly především v létě. Lakotové lovili jen tolik, kolik potřebovali. Velká část uloveného bizoního masa se usušila a tak se uchovala pro nadcházející zimu. Kromě velkých letních lovů bizonů, lovili Lakotové doplňkově jeleny, antilopy a drobnou zvěř. Doplňkem převážně masité potravy byly také jedlé hlízy některých rostlin a další plody prérie, jako jahody, maliny, borůvky, jedlá dužina kaktusu a podobně. Ale hlavním zdrojem potravy byl stále bizon. Ten neposkytoval Lakotům pouze maso, ale dával jim i kůži na oděv, obuv, obydlí, z jeho rohů se vyráběly lžíce a naběračky, z kopyt klih, ze šlach tětivy, provazy a nitě, z kostí rukojeti nástrojů nebo dětské sáňky. Ulovený bizon se zužitkoval do posledního kousku. Nic nepřišlo nazmar. Není tedy divu, že bizon z něhož Lakotové získali vše, co potřebovali k životu, byl ctěn jako posvátné zvíře. Lakotové věřili, že je moudrý a že jeho tělo symbolizuje celé univerzum. Také proto bizon a jeho symboly hrají důležitou úlohu ve většině obřadů.

2.1

Obřady

Obřady byly neoddělitelnou součástí života Lakotů. Dvěma nejdůležitějšími a nejpůvodnějšími obřady jsou obřad Potní chýše (Oínikage) a obřad Hledání vize (Hanbléćeyapi). Tyto dva obřady používali Lakotové ještě než jim byla přinesena posvátná dýmka. Stará pověst tradovaná z generace na generaci praví, že kdysi dávno 16

přišla k Lakotům krásná mladá žena, která měla nadpřirozené schopnosti. Tato posvátná bytost jim přinesla dýmku a naučila je, jak ji používat k modlení a jak s ní dělat obřady. Posvátná žena se při svém odchodu změnila v bílé bizoní tele, a tak o ní Lakotové mluví jako o Dívce bílého bizona. Ještě než odešla, naučila je posvátné písně a dala jim pět dalších obřadů. Od té doby mají Lakotové sedm posvátných obřadů: obřad Hledání vize, obřad Potní chýše, Držení duše, Tanec Slunce, Zpívání příbuzným, Zasvěcení dívky na ženu a Házení míče. Všechny obřady mají jednoho společného jmenovatele a tím je dýmka. Dívka bílého bizona nechala Lakotům Posvátnou dýmku, kterou Lakotové dodnes stráží a kterou nazývají Posvátná dýmka bizoního telete. Byla předávána od jejího prvního strážce z generace na generaci. Dnešní strážce je devatenáctým v pořadí. Podle Dýmky telete si Lakotové začali vyrábět další dýmky a s nimi se začali modlit k Wakhán Thánkovi a pořádat posvátné obřady. Žádný obřad nebyl myslitelný bez dýmky. Být strážcem dýmky bylo významnou společenskou, ale především duchovní záležitostí a neslo to s sebou velkou odpovědnost. Dýmky mohli strážit jen bezúhonní a všeobecně uznávaní lidé. Dýmka mimo jiné symbolizuje celé univerzum. Její hlavička vyrobená většinou z posvátného červeného kamene katlinitu představuje Matku Zemi a dřevěná troubel symbolizuje mužský prvek univerza, stvoření nebo představuje strom rostoucí na Matce Zemi, čnící k obloze, k Wakhán Thánkovi. Dýmka je symbolem cesty k tomu nejvyššímu. Tabák, který se do ní nacpe, je symbolem univerza a kouř vyfukovaný z dýmky je modlitbou stoupající vzhůru k obloze. Dýmka je symbolem posvátné duchovní hodnoty. Obřady, byť byly záležitostí především duchovní, měly i nesmírný význam společenský a význam pro udržení životaschopnosti kmene. Všechny obřady byly prováděny více lidmi, žádný z nich nebyl obřadem jednotlivce. Dokonce i Hledání vize, při němž muž stál po čtyři dny a noci bez jídla a vody úplně sám na osamělém kopci, byl obřad nejen pro něj, ale také pro jeho kmen a další lidi. Nejlépe to vystihuje věta, která se často opakuje v modlitbách a obřadních písních Lakotů: „Mitákuye ób waní waćín ća léćamun weló.“5 („Se svými příbuznými chci žít, a proto tohle dělám.“) Ovšemže i takováto modlitba byla uzavřena posvátným Mitákuye oyás´in - všichni jsme příbuzní.

5 Tato slova byla použita v průvodci k výstavě indiánských výrobků kmene Hayčá, která se uskutečnila ve vlastivědném muzeu ve Vsetíně v roce 1995.

17

Obr. 5

Hledání vize

Kromě sedmi posvátných obřadů měli Lakotové také mnoho obřadů léčitelských nebo obřady na přivolání bizonů apod. Také každý medicinman (duchovní člověk, svatý muž, obřadník a léčitel) měl své vlastní obřady a obřadní písně. Ve všech obřadech však hrála hlavní roli dýmka. Její kouř se vyfukoval do čtyř světových stran, nahoru k Wakhán Thánkovi, dolů k Matce Zemi a často ještě k prostředníku či k poslu, jakým byl třeba orel. Čtyři světové strany byly velmi významnou součástí Wakhán Thánky, každá z nich měla své zvláštní symboly a také číslo čtyři bylo považováno za posvátné. Bylo čtvero ročních období, čtyři končetiny mnoha živočichů, čtyři stupně lidského života – od dětství, přes mládí, dospělost a stáří, čtyři prsty na každé ruce a k tomu čtyři palce na všech dohromady atd. Stejně posvátné bylo číslo sedm. Také jejich násobek byl posvátný. Vždyť měsíc má dvacet osm dní, bizon má dvacet osm žeber atd. Víra Lakotů v posvátnost čísel 7 a 4 ovlivňovala i jejich představy o světě a životě v něm. Ne náhodou byl národ Lakotů tvořen sedmi kmeny, ne náhodou měli sedm posvátných obřadů. Ve všech obřadech i jiných důležitých činnostech se Lakotové vždy snažili dělat vše ve čtyřech fázích nebo ve čtveru opakování. Měli čtyři posvátné rostliny, které byly používány pro obřadní a očistné důvody – šalvěj, tabák, cedr a tzv. sladkou trávu (druh trávy s příjemně sladkou vůní, která se splétala do copů a pálila při obřadech). Tradiční lakotské náboženství bylo zcela prosto jakýchkoli omamných či halucinogenních prostředků.

18

Lakotové samozřejmě neprojevovali svou víru pouze v obřadech. Víra, modlení a ostatní duchovní záležitosti byly také individuální, ostatně každý Indián měl své vlastní osobní „medicíny“- předměty či symboly, v jejichž kouzelnou nebo ochrannou moc věřil. Modlitby, či jiné způsoby komunikace s duchovním světem byly každodenní a zcela samozřejmou součástí života. Lakotové mluvili se zvířaty, rostlinami, větrem i kamením a věřili, že tito promlouvají k nim a že se od nich mohou dozvědět mnoho moudrého. Lakotové byli velmi pokorní před Wkahán Thánkou a všemi jeho projevy. Byli vděční za vše dobré a často vzdávali své díky. Děkovali za věci, které by se dnešním lidem mohly zdát zcela samozřejmé. Děkovali bizonovi, když ho ulovili, že jim dal obživu pro jejich rodiny, děkovali stromu, když ho pokáceli, že jim poslouží pro stavbu obydlí. K těmto všem se modlili a vydávali jim svůj dík, obojí dávali najevo slovy, písněmi a tabákovými obětinami.

2.2

Hudba

Hudba hrála v životě Lakotů nezastupitelnou úlohu, stejně jako tanec. Nejenže zpívali nesmírně rádi, ale zpěv a písně byly významným vyjadřovacím prostředkem. Písněmi vyjadřovali Indiáni své modlitby, provázeli jimi své obřady, písně měly léčebné a duchovní účinky, projevovala se jimi radost i smutek. Existovaly písně milostné, válečné, oslavné a také bojovnické spolky měly své písně. Mnohé písně, především obřadní a osobní, pocházely ze snů a vizí a všechny písně se přenášely z generace na generaci. K většině písní se také tancovalo, tance byly jednak náboženské a jednak společenské. Tanečník často představoval lovce při lovu, zvěda, bojovníka nebo i orla vyhlížejícího svou kořist.

19

Obr. 6

Tanec duchů

Nejdůležitější hudební nástroj byl buben. Bubny byly zhotoveny ve tvaru nejposvátnějšího symbolu – ve tvaru kruhu. Jejich dunění představovalo neustávající tlukot srdce univerza. Kruh symbolizoval harmonii, věčný koloběh života a jednotu lidí s přírodou. Rytmus bubnu, zdánlivě jednotvárný a jednoduchý, se neshoduje s rytmem zpěvu, díky čemuž jsou písně Lakotů tak zvláštní. Bubny byly vyrobeny natažením kůže na kruhový rám. Dalšími hudebními nástroji byly nejrůznější chřestidla a flétny. Často se také používaly píšťalky vyrobené z kostí orlů a jiných ptáků.

2.3

Odívání

Lakotové zhotovovali svůj oděv z materiálů, které jim byly běžně dostupné. Byly to tedy především kůže zvěře, kterou lovili. Na oděvy se používaly hlavně kůže bizonů, jelenů a prérijních antilop. Muži, kteří zvěř ulovili, stáhli kůži a pak začala práce ženy. Ty ji připevnily kolíky k zemi nebo napnuly do rámu. Následovalo pracné oškrabávání masa, podkožního tuku a srsti (pokud nebyla kůže určena pro zimní oděv). Oškrabávání se dělo pomocí škrabky, jejíž rukojeť byla ze dřeva nebo z paroží a čepel byla původně kamenná, v pozdějších dobách už z kovu (získaného například z pánví U.S. kavalerie). Po oškrabání se do kůže většinou vetřel uvařený mozek zabitého zvířete, který se po několikadenním působení z povrchu kůže seškrábal. Kůže se pak sundala z rámu a přetahovala se přes provaz, aby změkla a stala se hebkou. Ztvrdnutí kůží po jejich zmoknutí se předcházelo

20

uzením (většinou se kůže zavěsily do kouřového otvoru týpí). Z takto vyčiněných kůží se šily části oděvů, tašky, vaky, obaly, obydlí atd. Často se také používala surová kůže zbavená nečistot a srsti. Z ní se vyráběly krabice a jiné tvrdé obaly, které měly chránit věci uchovávané v nich.

Obr. 7

Ukázka tradičního oděvu muže z kmene Lakota

V pozdějším období Indiáni začali získávat obchodem s bělochy tkané látky, které si velmi oblíbili pro jejich barevnost. Mnohé části oděvu se tedy začaly zhotovovat z látek.

2.4

Zdobení

Zdobení oděvů a věcí bylo úzce spjato s představami Lakotů o životě a s jejich duchovním životem. Vzory často symbolizovaly jejich sny, modlitby, zážitky ze života a nebo představovaly přírodní věci, kterými byli Indiáni obklopeni (stromy, oblohu, hvězdy, stopy zvěře, stezky atd.). Zdobení mělo tedy úlohu nejen estetickou, ale také mělo chránit svého majitele nebo mu dodávat sílu, bylo modlitbou za úspěch při lovu nebo v boji, modlitbou za zdraví a podobně.

2.5

Malba

Nejranějším prvkem zdobení byla malba na kůži. Malbou se zdobily části oděvů, tašky, 21

krabice a další výrobky ze surové kůže, bizoní pláště. Muži malovali na plášť své lovecké či válečné činy v podobě stylizovaných postav lidí a zvířat, zobrazovali také své sny. Ženy vyjadřovaly své představy složitými geometrickými vzory, mnohdy abstraktními, někdy znázorňujícími jejich modlitby, zážitky či části těl zvířat.

Obr. 8

2.6

Lakotský umělec maluje na tzv. Velkou missourijskou zimní kroniku, jež zachycuje léta 1796 - 1926

Vyšívání

Další technikou zdobení bylo vyšívání. Vyšívání bylo výhradně ženskou záležitostí. V ranějším období Lakotové vyšívali především brky z ptačího peří a ostny urzona (americká forma dikobraza). Brky či ostny se obarvily a pak se jejich našíváním na kůži vytvářely jednoduché, ale působivé vzory složené z geometrických útvarů. Ornamenty byly hranaté (nikoli oblé jako u jejich lesních sousedů – Dakotů, kteří vyšívali tzv. květinové vzory). Začátkem 19. století začaly k prérijním kmenům pronikat kromě jiného zboží i skleněné korálky, které získávaly výměnou za kožešinové zboží v obchodních stanicích bělochů. Korálky se dovážely z evropských zemí, především z Itálie a také z českého Jablonce. Korálky pro svou stálost barev postupně vytlačily používání ursoních ostnů a ptačích brk, které se později používaly už jen výjimečně a v kombinaci s korálky. Korálky jakoby zaplavily celou prérii. Každá žena je chtěla mít. Nejprve se používaly korálky velké tzv. „pony beads“, později menší „sead beads“. Pomocí malých korálků se 22

daly vyšívat mnohem složitější a jemnější vzory, a tak se ornamenty postupně měnily. Koncem 19. století byly již vzory velmi složité, výšivkou začaly být zobrazovány dokonce i figurální vzory – do té doby používané pouze v malbě mužů. Následkem násilného přesídlení Indiánů do rezervací koncem předminulého století a tím změnou jejich života, se značně zvětšila plocha výšivek, neboť ženy, zbaveny mnoha svých tradičních povinností, měly možnost věnovat vyšívání více času. Díky změně života Lakotů v průběhu rezervačního období, ztrácejí mnohé výšivky na své autentičnosti. Veškeré zdobení sloužilo nejen pro okrasu věcí, ale hrálo i roli duchovní – každá malba či výšivka byla modlitbou. Nezanedbatelné bylo i to, že podle vzorů mohli Indiáni rozpoznat příslušnost ke kmeni.

23

3 Lakotové dnes Po roce 1876, kdy byli Lakotové násilně přestěhováni do rezervací, začala pro ně doba plná strastí. Jednak trpěli fyzicky - hladem a nemocemi, ale také strádali psychicky, neboť nemohli žít svým tradičním způsobem života, kočovat po nekonečných pláních, chovat obrovská stáda krásných koní, lovit bizony nebo činit kůže. Nesměli se dokonce ani otevřeně modlit k Wakhán Thánkovi, neboť jejich náboženství, obřady a dokonce i jejich řeč byly americkou vládou zakázány. V tomto období, což bylo zejména v první polovině minulého století, kultura Lakotů velmi utrpěla. Až po roce 1978, kdy byl americkým senátem schválen zákon o svobodě náboženského vyznání pro původní obyvatele Ameriky, se tato situace začala uvolňovat. Avšak mnohé již bylo nenávratně ztraceno, mnohé obřady a posvátné písně byly zapomenuty, hodně mladých lidí již neumělo mluvit lakotským jazykem a velké procento všech Lakotů, stejně jako všech Indiánů se potýkalo s alkoholismem. Ten je pouze jedním z hrůzných následků toho, že přírodní lidé, jakými byli Indiáni, byli násilně uvrženi do století průmyslové revoluce. Dnešní život v indiánských rezervacích není pro mnohé jejich obyvatele snadný. Alkoholismus je jen jedním z mnoha problémů a v podstatě je spíše důsledkem celkové situace Indiánů. Nedostatek pracovních příležitostí v rezervacích je důvodem pro neúnosně velkou nezaměstnanost, v některých rezervacích až osmdesátiprocentní. Také vzdělání pro indiánské děti nepatří k nejlepším, a tak klesá i jejich šance pro studium na vysokých školách mimo rezervaci a na získání zaměstnání. Mnoho Lakotů se stěhuje do měst a do průmyslových oblastí. Buď zde hledají práci, vzdělání pro své děti, nebo prchají před prostředím ve své rezervaci. Někdy dokonce sami před sebou. Indiáni v rezervacích, ale také v mnoha směrech i ti mimo ně, mají mnohé výhody - úlevy při platbě daní, zdravotnictví, školství, vláda Spojených států financuje samosprávnou administrativu jednotlivých rezervací, stavbu domů pro Indiány, sociální podporu atd. Avšak v Lakotech bylo již cosi zlomeno, byl zlomen jejich posvátný kruh. Nedokáží se snadno vyrovnat s životem v tomto století a když ano, tak většinou ne k užitku svému a svého okolí. Nakonec možná i kompenzace americké vlády za útrapy, které Indiánům připravila v předminulém století, nemá pozitivní dopad, neboť připravuje Indiány o 24

motivaci k činnosti pro svou soběstačnost a nezávislost. Nebylo snadné ulovit bizona a vyčinit jeho kůži, aby z ní mohlo být vyrobeno obydlí – proto byli Lakotové tak silní, neboť jejich život byl tvrdý. Dnes kráčejí životem opřeni o berle cizí pomoci a tím slábnou. Jejich národní kultura a identita tím nesmírně trpí. Avšak národ Lakotů i jejich kultura nezanikla a je naděje, že posvátný kruh se zase scelí. Dnešní potomci Indiánů plání jej ponesou dál. Kdysi se přizpůsobili příchodu koní, dnes se přizpůsobují životu v novém tisíciletí, avšak snaží se zůstat připomínkou toho, že je potřeba žít v rovnováze, v harmonii s „Matkou Zemí“, v rovnováze kruhu. I duchovní učení Lakotů se dále vyvíjelo. Tradiční přístup ke světu jako k jedinému celku, v němž je vše spřízněno příbuzenstvím, rozšířili Lakotové na lidi všech ras, aby vyjádřili svůj postoj, že všichni lidé bez rozdílu barvy pleti jsou součástí kruhu, že jsou všichni příbuzní. Mitákuye oyás ´in.

Obr. 9

Katharine Smith z indiánského kmene Navajo držící vlajku USA se slovy: „ Prosím, nechte nám svobodu.“ Big Mountain, Arizona, 1991

25

4 Hledání úcty a pokory k přírodě v současných výtvarných směrech Již od pradávna se člověk snažil přetvářet přírodu. Takovéto lidské snahy lze dokázat už z doby pravěké. Člověk za sebou zanechával stopy, zkoušel otiskovat prsty do hlíny, kopal jámy a lámal větve. Tím si také začínal uvědomovat svou existenci. V této době vzniká jakési prvotní výtvarné umění - jeskynní malby. Jeskynní malby s největší pravděpodobností představovaly něco jako „diář“ pravěkého člověka, jejich posláním nejspíše bylo zobrazit zážitky z minulosti- lovy, boje atd. Můžeme je také pokládat za důkaz existence pravěkého šamanství, jelikož malby na stěnách jeskyně měly možná zaručovat šťastný lov.

Obr. 10 Rytina ve skále u řeky Columbia znázorňuje obrovské oči náčelnice Tsagigla´laly, která podle mytologie Wišramů zkameněla, aby se stala strážkyní kmenů celé oblasti

Později se z člověka-lovce stává zemědělec, je závislý na půdě, chápe její nezbytnost pro svou existenci. Začínají vznikat první náboženství a také první bohové představující živly. Bohové Země, Větru, Slunce a Blesku, kteří mají pro člověka nepředstavitelnou a všemohoucí moc, proto je člověk začíná zobrazovat, respektovat, uctívat a přinášet jim všemožné oběti.

26

Sám sobě člověk staví obydlí skromné, plně postačující pro přežití a ochranu. Svým bohům ale jako projev díků velkolepé svatyně a obětiště. A tak vznikají pyramidy v Egyptě, zikkuraty, Stonehenge a White Horse v Británii, starověké řecké chrámy a na našem území rotundy a katedrály. Bohužel zásahy do krajiny způsobené člověkem jednadvacátého století jsou ve většině případů necitelné a nezodpovědné. Nejenže uráží bohy, ale také devastují přírodu. Zdá se, že člověk na své bohy zapomněl, už je zdánlivě nepotřebuje a jako jediného boha uznává sám sebe. Bylo by však velmi nespravedlivé, zavrhnout dnešní civilizaci se vším všudy. Stejně jako v průběhu celých dějin, tak i dnes se objevují lidé různých ras, náboženství a názorů, jež spojuje společná myšlenka: snaha o návrat k přírodě a potřeba upozornit na nutnost její ochrany dřív, než bude příliš pozdě. Do skupiny takto smýšlejících lidí můžeme bezpochyby zařadit také představitele výtvarného proudu, objevujícího se od konce šedesátých let minulého století, jež se nazývá land-art. Land-art znamená v překladu „zemní umění“. Zatímco někteří z těchto umělců potřebují ke zhotovení svých náročných děl a k vyjádření svých myšlenek bagry, krumpáče nebo stovky metrů látky (Christo a Jean-Claude, Robert Smithson, Michael Heizer a další), vybavení k uskutečňování uměleckých vizí těch ostatních se řídí ve smyslu italského „arte povera“ (chudé umění), což znamená prostředky prosté a skromné, stejně tak jako jejich záměry a následné, většinou minimalistické zásahy do přírody (Richard Long, Andy Goldsworthy,Chris Booth, Hugo Demartini, Zorka Ságlová atd.).6 Přece však obě skupiny spojuje základní myšlenka land-artu: pomocí svých aktivit, činů a uměleckých děl navrátit člověka zpátky do náruče své matky-přírody. Ať už se svými díly snaží upozornit na tragickou ekologickou situaci nebo pouze ozvláštnit liduprázdné prostory uprostřed opuštěných pouští či lesů, prvořadý není výsledek jejich tvorby, ale prožitek z ní. Uvědomit si okolní svět trochu jinak, zkusit přírodu a své okolí vnímat intenzivněji než obvykle. Land-art není jen svázán s místem svého vzniku, důležitou roli hraje také čas. Podoba díla se s časem samovolně mění, v závislosti nikoli na člověku (někdy bohužel ano, ale to je 6 Zhoř, I. Proměny soudobého výtvarného umění. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, s. 95 – 105.

27

jiná kapitola, smutná kapitola o ničitelích), ale na přirozených a nikým neovlivnitelných událostech v přírodě, klimatických proměnách, střídání ročních období atd. Materiálem pro zemní umění se může stát téměř cokoli. „Zelení“ umělci využívají jen čistě přírodní zdroje – běžnou zeminu, kameny, písek, dřevo, sníh, větve, listy stromů.

Obr. 11 Richard Long – Five Paths („Pět pěšinek“), Anglie, 2002

Jiní se naopak nebojí použít ocelové tyče, zrcadla, tkaninu atd.

28

Obr. 12 Christo a Jeane Claude – Surrounded Islands („Obalené ostrovy“), Biscayne Bay, Miami, Florida, 1980 – 1983 Otázkou také je, co všechno lze k uměleckému směru land-art přiřadit. Když jsem se pokoušela přiblížit zemní umění dětem, nutně jsem musela použít díla jim alespoň trochu podvědomě blízká. Jako ukázky jsem tedy použila nejen fotografie děl mého nejoblíbenějšího umělce Richarda Longa, ale také fotografie ze Stonehenge a White Horse ve Velké Británii a letecké snímky tajemných „crops circles“ (kruhy v obilných polích). Zamyslím-li se nad podstatou land-artu do hloubky, jeho znaky zajisté splňuje i kruhovité rozmístění našich týpí na louce.

29

5 Východiska pro výtvarné aktivity dětí v přírodě a pro přírodu Žijeme v době, kdy by naší největší obavou měla být skutečnost, že nepříznivě ovlivňujeme rovnováhu Země, když zasahujeme do jejího koloběhu energetických proměn a znečišťujeme životní prostředí. Moudří lidé (nejen domorodí obyvatelé Ameriky, ale národy ze všech částí světa) také často upozorňují na to, že účinky všech válek nebudou pociťovat jen současné generace, ale i mnoho generací po nás, dokud se Matka Země sama „neočistí.“ Přirovnávají to ke kamenu hozenému do vody, který čeří vodu, dokud se hladina neustálí. Mnoho lidí na otázku „Co je podle vás životní prostředí?“ odpovídá, že životním prostředím je vzduch, voda a hmota země. Většina z nich zapomíná na stromy, rostliny, zvířata, ptáky a vzájemně propojenou harmonii všech věcí. Myslím, že nastal nejvyšší čas k tomu, abychom začali obnovovat náš kontakt s přírodou. „Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme ve vztahu ke všemu ostatnímu na světě – ke všem rostlinným,stromovým, kamenným a rybím lidem, k našim čtyřnohým bratrům a sestrám ze světa zvířat a ke všem ostatním živým věcem.“7 Možná se nám to zdá všechno příliš složité, ale není to pravda. Věci se stávají složitými jen tehdy, když to tak opravdu chceme. Odmítáme uznat sílu celku, okrádáme sami sebe a celý náš svět, protože vidíme jen oddělené části bez jakýchkoli vzájemných vztahů. Vidíme jen „nevyužité zdroje“ nebo „neživé předměty.“ Naše Země nám začíná dávat tvrdé lekce, reaguje na znečištění, neúctu a zneužívání všech darů, které nám poskytovala. Přesto nás nadále stále obdarovává a na oplátku nežádá nic jiného, než abychom s ní jednali s úctou a laskavě. Stejné věci očekáváme my od ní a od ostatních. „Každý život je zvláštním darem od Velkého a musí se s ním zacházet s vděčností a úctou. Jen se zapojením všech našich vztahů může být náš život opravdový. Vítr dává našemu tělu první dech a my si nosíme jeho ducha všude s sebou. Matka Země nám poskytuje 7 Garret, M.aj. Medicína Čerokíjů. Praha: Alternativa, 1997, s. 148

30

potravu, místo k životu a všechno ostatní, co potřebujeme. Voda hasí naši žízeň, čistí naše tělo a duši a vydává ze sebe vše, o co požádáme. Dědeček Slunce nám nabízí své teplo a světlo- životní energii, aby všechno mohlo růst a vzkvétat. Všechno je propojeno a existuje v nepřetržitém cyklu harmonie a rovnováhy. Ale je důležité, abychom tento posvátný tok životní energie posilovali nebo ho alespoň nenarušovali.“8

8 Garret, M.aj. Medicína Čerokíjů. Praha: Alternativa, 1997, s. 148

31

6 Vytváření vztahu dítěte k přírodě Také jste si někdy všimli, že svou pozornost soustředíme vždy jen na to, co chceme? Nevnímáme, když se domníváme, že se jedná o záležitost nedůležitou. Kupříkladu, na základě našich životních zkušeností víme, že stůl stojící uprostřed našeho obývacího pokoje není větší než Eliášův kopec, na který se díváme z okna. Ten sice z dálky vypadá malý, ale my víme, že je nesrovnatelně větší než náš rodinný stůl. Co je ale pro náš současný život důležitější? Blízké je nám to, co jsme si pořídili za svoje peníze, které jsme si vydělali a tuto věc každodenně potřebujeme. Pokud by někdo přišel a chtěl náš stůl zničehonic rozbít, nejspíš pro jeho záchranu vynaložíme větší úsilí než pro zachování kopce, který se má změnit ve štěrk. Našim úkolem by tedy mělo být především naučit naše děti starat se o „svůj kopec“ stejně dobře jako o „svůj rodinný stůl“. Myslím, že je to reálné. Máme ještě šanci, ale jen pokud začneme moudře a soustavně od nejmenších dětí. O problémech se životním prostředím se bohužel hlavně jen mluví. My všichni víme, co dnes a denně způsobuje člověk svým chováním. Proto by se měla začít hlouběji řešit otázka, kdy a jak ovlivňovat právě člověka, aby uměl, chtěl a byl schopen moudře hospodařit s bohatstvím životadárné Země. Překážky jsou v nás, dospělých,děti chtějí být užitečné a dokazovat nám svou šikovnost. Je tedy na nás začít vytvářet příležitosti, aby mohly mít radost z dobře vykonané práce ve prospěch živáčků, rostlinek a krajiny.9 Měli bychom tedy začít pozitivně využívat zvídavosti a „tvárnosti“ dětí, které ještě nejsou zcela zapojeny do světa, kde jediné pravidlo zní „více pro sebe“. Využít jejich lásky k přírodě nezatížené stereotypy dnešního světa, kterými jsme, přiznejme si popravdě, svázáni my, dospělí. Umožnit jim poznávat a objevovat všední i zvláštní tvář okolního světa, prožívat jedinečné a neopakovatelné zážitky, vážit si všeho živého a mít možnost „kouzlit“ v přírodě i pro přírodu. 9 Strejčková, E. Ekologická výchova jako cesta k životnímu optimu. In Sborník příspěvků z konference Enviromentální vzdělávání, výchova a osvěta v Moravskoslezském kraji. Ostrava: Vita - občanské sdružení, 2004, s . 15.

32

„Budoucnost našich dětí závisí na tom, jak budeme schopni naučit se žít v harmonii s přírodou a mezi sebou samými. Trvale udržitelný rozvoj znamená, že již nemůžeme pokračovat v uspokojování svých vlastních zájmů na úkor budoucích generací.“10

10 Gro Harlem Brundtlandová, bývalá předsedkyně Světového výboru OSN pro životní prostředí a rozvoj. In Zachraňme Zemi. Praha: Brázda ve spolupráci s MŽP ČR, 1992. s. 114.

33

7 Volání slunce Volání slunce byl název výtvarného projektu, který jsem realizovala s dětmi druhé třídy základní školy Tyršova v Brně-Židenicích. Mou snahou bylo, aby si děti uvědomily, že v přírodě lze vytvořit velké množství objektů jen za použití přírodních materiálů, rozvinout dětskou tvořivost a celkově posílit jejich vztahu k přírodě. Při realizaci našeho výtvarného projektu jsem se pokusila dětem přiblížit a dát možnost vyzkoušet si principy tvorby významného směru moderního umění (o němž již jsem se zmínila), land-artu a to formou pro děti zábavnou a příslušnou k jejich věku. Jako vhodné prostředí k realizaci našich záměrů se mi zdála býti Bílá hora. Jednak proto, že v dopoledních hodinách je to jedno z nejtišších míst v celém Brně a také samozřejmě díky své pozici - není od naší školy až tak daleko. Neopomenutelnými atributy pro jsou také dostatek prostoru a materiálů - kameny, listy, šišky, trávy atd.

Obr. 13 Bílá hora v Brně Necelou hodinu nám trval přesun od školy, kde jsme měli v 8.00 sraz až na vrchol Bílé hory. Už před školou jsem při pohledu na některé děti litovala maminky při představě, jak budou světle růžové bundičky a bílé kalhoty po absolvování našich výtvarných pokusů vypadat. Na druhou stranu, řekla jsem si, co víc mohu udělat. Předchozí instrukce, které jsem dala rodičům byly jasné a zřetelné: „Jdeme do lesa (dá-li se Bílá hora lesem nazvat), 34

sportovní oblečení, pláštěnku, svačinu atd.“ Pro jistotu jsem některým dětem tedy ještě zapůjčila své šátky a maličko velké rukavice a naše výtvarné dobrodružství mohlo začít.

Obr. 14 Povídání s dětmi V době, kdy jsme na Bílou horu dorazili, bylo sychravo a zataženo. Ačkoli to zní zvláštně, právě takové počasí mi padlo do noty, tedy spíš do motivačního vyprávění. Dětem jsem nejprve prozradila něco málo o moderním výtvarném umění zvaném land-art nebo také zemní umění, vysvětlila jsem jim,že tato díla, přestože jsou lidského původu, nenarušují přírodu, ale patří do ní. Mohou jí v určitém smyslu „ozvláštnit“, dotvářet její krásu a výjimečnost každého místa v ní. Přičemž přírodu nijak neznečišťují a nepřekáží v ní. Na obrázcích v knihách a fotografiích si děti mohly prohlédnut např. tvorbu Richarda Longa, Stonehenge, indiánské oltáře, obilné kruhy v polích atd. Děti s napětím poslouchaly tím spíš, když jsem si dávala záležet na tom, aby můj hlas zněl dostatečně zvláštně a tajemně.

35

Obr. 16 Crops circles (Kruhy v polích), Longwood Warren, Anglie, 1995 Obr. 15 Richard Long, Hemisphere circle (Kruh polokoule), Tokyo, 1996 Nabídla jsem dětem, zda by si dnes nechtěly zkusit vytvořit nějaké podobné, ale zcela vlastní a originální dílo. (Děti nadšeně souhlasí. No není to krásné?). „Děti, vidíte také, jak je dneska zataženo a studeno? Kampak se nám to sluníčko schovalo? Jé, děti, já mám nápad, co kdybychom svoje dnešní díla věnovali slunci? A když je uděláme pořádně velké, sluníčko na ně snadno seshora dohlédne, rozveselí se a třeba se konečně ukáže a zahřeje nás!“ Děti vykřikují: „Jo, uděláme to jako dárek pro sluníčko!“ Děti mluví o tom, jak je slunce pro náš život důležité, proto bychom jej měli zavolat pomocí objektů, které dokáže vidět i z tak velké výšky a možná konečně začne svítit. Při pohledu na ně mě napadá: „Může si snad člověk vybrat lepší a vděčnější profesi něž je učitel osmiletých dětí? Já myslím, že ne.“ Jelikož je opravdu nevlídno a studeno, v rychlosti děti rozdělím do tří skupinek v jiném složení než na jaké jsou zvyklé ve třídě, každá skupina má pro lepší orientaci své jméno: Jeleni, Lišky a Srnky. Děti se spolu ve skupince radí, plánují a kreslí návrh, jak by jejich dílo mělo vypadat. Opravdu oceňuji jejich schopnost spolupráce - jsou teprve osmiletí a umění kompromisu ovládají mnohem lépe než řada dospělých.

36

Obr. 17 Skupinová porada

Obr. 18 Návrh díla Jejich návrhy jsou originální a velkorysé. Ještě si společně zazpíváme píseň o sluníčku a hned po ní už děti odbíhají na všechny strany, najít si dostatek materiálů k tvorbě. Samozřejmě jsem si Bílou horu několikrát předtím prošla a den před realizací naší výtvarné akce detailně obhlédla všechny možné přírodní materiály, které bychom k tvorbě mohli s dětmi použít, aniž bychom jakkoli negativně zasahovali do přírody. Nacházíme kůru odpadlou z kmenů stromů, celé pytle šišek („Děti, poznáte z kterého stromu je tato šiška?“), větvičky odlomené nejspíš silným větrem, stébla trav, listí, šípky,

37

kamínky. Děti si také přinesly některé přírodniny z domu (mušle, semínka, luštěniny, kukuřičné listy atd.)

Obr. 19 Sběr přírodnin Následuje krátká svačinka ……. „Děti, nezapomínejte, že obaly od svačinky nepatří do přírody, ale do koše.“ …… a pár pohybových her na zahřátí, protože sluníčko ještě opravdu nesvítí. Poté už všechny skupiny nechám jejich tvůrčímu zápalu. Děti se s energií pouští do realizace svých návrhů a postupně vznikají krásná a velkorysá díla a jejich názvy, na kterých se opět bez problémů společně domluvily. Během jejich tvorby mezi všemi třemi skupinami procházím, zodpovídám jejich případné dotazy, občas také maličko přiložím ruku k dílu.

38

Obr. 20 „Všechno si pořádně připravíme“ Naší závěrečnou vernisáž jsme pojali jako vtipnou a zajímavou hru – zvolený mluvčí z každé výtvarné skupiny se vždy zhostil role komentátora, který nám ostatním, návštěvníkům muzea a novinářům, s mikrofonem v ruce (smrková šiška) popisoval a představoval dílo, které společně se svými uměleckými kolegy vytvořil.

Obr. 21 Lišky a jejich bezpochyby geniální dílo „Země Slunce“, kterému v jeho středu dominuje žlutá tykev znázorňující Slunce. Borovicové šišky představují ostatní planety včetně Země, obíhající kolem Slunce, vnější největší kruh vytvořený z klacíků pak představuje ohraničení celé naší galaxie. Divákovi usnadní přístup důmyslně umístěná cestička z kamenů.

39

Obr. 22 Výtvarná skupina „Lišky“ se svým nadčasovým dílem „Země Slunce“

Obr. 23 Dovolte nám představit výtvarníky pod názvem „Jeleni“ a jejich dílo Andromeda Dílo Andromeda, vytvořené ze smrkových šišek, masivních pískovcových kamenů, větviček posbíraných pod stromy a klacíků z černého bezu, zaujalo diváky nejen unikátním názvem, ale také svým neobvyklým tvarem. Inspiraci, podle slov samotných výtvarníků pod názvem „Jeleni“, byla vesmírná loď Andromeda, objevující se v televizním seriálu.

40

Obr. 24 Skupina výtvarníků s uměleckým pseudonymem „Srnky“ a jejich společné dílo „Spirálová růže“ Spirálová růže všechny pozorovatele uchvátila svým zdánlivě nenáročným vyjádřením, při pohledu zblízka jste si totiž mohli všimnout důmyslně umístěných kamínků, mušlí a větviček mezi jednotlivými liniemi. Skupina umělců skrývající se pod názvem „Srnky“ tak dokonale vystihla skutečnost, že i růže jako květina je úchvatná v každém svém detailu. Jako zázrakem slunce opravdu začíná svítit, což je pro děti i pro mě nepředstavitelná radost. Poskakujeme si po cestě dolů z Bílé hory a děti už štěbetají o tom, jak doma prozradí rodičům tajemství na probuzení sluníčka. Přestože jsem děti na zvolené téma „Volání slunce“ lehce „nemotivovala“, jejich následná práce, postřehy a zajímavé myšlenky byly jen a jen kreativní a neotřelé výtvory důmyslných dětských hlaviček. Děti se svým vlastním přičiněním, zvědavostí a nadšením dozvěděly o výtvarném směru land-art a následně, třebaže si to možná ani samy neuvědomovaly, svými výtvory přesně vystihly jeho podstatu. Děti jsem upozornila na skutečnost, že naše výtvarná díla se budou časem měnit, nezůstanou stejná. Vítr, déšť nebo jakýkoli jiný vnější zásah může podobu našeho právě vytvořeného díla časem zcela přetvořit. Což ale není nic špatného. I my přece rosteme a měníme se.

41

Také jsem jim navrhla, aby doma poprosili rodiče, zda se s nimi nechtějí o víkendu na jejich zemní umění podívat. Ano, přestože jeden z hlavních znaků zemního umění je postupné proměňování se podoby díla v průběhu času, proměnu našich děl zcela jistě neměly na svědomí jen přírodní živly. Když jsem pouhé dva dny poté svou procházku se psem naplánovala na Bílou horu, k mému překvapení tu už po Andromedě, Spirálové růži a Země Slunci nebylo skoro ani památky.

42

8 Probouzení stromů Povýším-li naši výtvarnou tvorbu s dětmi do odborné roviny, naše činnost by se dala také označit za rituál svou podstatou spojený se střídáním ročních cyklů. Sedíme v kruhu na koberci. Děti, víte, kdo jsou Indiáni? (ukázka fotek a obrázků v knihách - zběžně). Indiáni jsou původními obyvateli Ameriky. Kdysi dávno, dlouho před tím, než lidé v Americe bydleli v domech a mrakodrapech, tak jak jste to možná viděli v televizi, žila v Americe spousta Indiánů v obydlích, kterým se říká týpí. Indiáni tam takhle žijí dodnes, ale je jich už mnohem méně než před lety. Indiáni mají s námi mnoho společného, mají rádi všechna zvířata, která po světě chodí a všechny stromy i kytičky. Vy také, že ano, děti? A protože mají Indiáni tak rádi přírodu, dávají jí různé dárky, které sami vyrobili. Nebyli to ale jen Indiáni, kdo uctívali přírodu, stejné dárečky dělali i vaše babičky a prababičky. My si to dnes také zkusíme. Přestože je venku ještě pořád docela zima, jaro už tu bude co nevidět. Děti, těšíte se na jaro? Až bude svítit sluníčko mnohem víc než teď a porostou nové kytičky? Jak poznáme, že jaro přichází (pupeny na stromech, ptáčci zpívají víc než v zimě, víc sluníčka,……)? Aby se jarní sluníčko i ty stromy těšily stejně jako my, uděláme pro ně dnes dárek. Inspirovat se můžeme v knihách, ale samozřejmě každý z nás si dárek zhotoví podle své chuti. Děti si vybraly každý z nařezaných špalíků třešňových větví takovou, která se každému individuálně zalíbila. K dispozici dostaly velké množství výtvarných potřeb, které jim měly posloužit k „ozvláštnění“ třešňového špalku dle jejich libosti. Mým původním záměrem bylo použít společně s keramickou hlínou, dřevěným třešňovým špalkem, lýkovými provazy a dalšími přírodninami (peří, šnečí ulity, kamínky, luštěniny atd.) i barvy přírodní. Při předchozích přípravách mě ovšem Míša (třídní učitelka) upozornila, že děti a obzvláště v tomto věku dávají přednost barvám sytým a přestože s nimi již několikrát pracovala s barvami vodovými, k nadšení dětí vždy skončily u barev temperových, svou barevnou škálou a ostrostí pro děti mnohem zajímavějších. Ostatně, podíváme-li se na instalace mnoha výtvarníků zabývajících se zemním uměním, 43

jejich díla se prvotřídními „umělinami“ jen hemží, také mnoho přírodních národů (těžko posoudit, zda ke svému užitku či škodě) vyměnilo svá tradiční „barvidla“ za moderní, stabilnější chemické barvící látky. Tudíž se mi použití akrylových barev v našem případě nezdálo až tak kruté. Jelikož počasí nám dlouho nepřálo zrealizovat celou výtvarnou akci přímo v terénu, zvolila jsem nakonec variantu, kdy děti tvořily svá díla uvnitř ve třídě a své dílo následně v přírodě „naaranžovaly“. Přestože název naší společné akce „Probouzení stromů“ byl vyřknut z úst mých, děti měly na výběr tématu podstatný vliv, v předchozích dnech jsme se spolu často bavili o příchodu jara a o tom, jak se na něj všichni moc těšíme. Proto také nebylo těžké děti „namotivovat“, práce je zajímala, bavila a naplňovala. Jistou inspiraci jsme našli v indiánských knihách, plných rozličných geometrických vzorů a barev, způsob ztvárnění však záležel čistě na dětské tvořivosti a fantazii. Vzhledem k tomu, že děti ještě neumí pořádně psát, symboly a vzory, které namalovaly či vymodelovaly, zastoupily roli písma a přejaly funkci jakési informace, vzkazu, kterým chtěly děti vyjádřit své myšlenky. V souvislosti s tím mě napadá, proč vlastně není až tak záhadné, že se ve tvorbě dětí tak častokrát objevil symbol kruhu. Kruh je nejspíš také pro děti symbolem bezpečí (kruh jako symbol bezpečí jsem zmínila u kmene Lakota), tedy možná jakýmsi archetypem v našem podvědomí, jehož smysl, podstatu a proto také oblibu v jeho znázornění si neseme již od dob svých dávných předků. Nutno také podotknout, že některé děti v tomto věku nemají dosud zcela vyvinutou jemnou motoriku, proto jsem jim ponechala svobodnou volbu nad výběrem výtvarných potřeb (malovaly štětcem, prsty, barvu nanášely houbičkou). Paleta barev, kterou jsem dětem nabídla byla záměrně velmi omezená (5 barev). Děti si na mou radu: „Zkus a uvidíš.“ zkoušely barvy samy namíchat. Vznikaly opravdu nádherné odstíny, Kristýnce se například podařila typická „lišejníková“ zeleň. Příjemná meditační hudba celou poklidnou, tvořivou a barevnou atmosféru ve třídě ještě více umocnila, děti se do svého díla opravdu ponořily. Najednou nebyl čas ani chuť na obvyklé: „Mně to nejde.“ nebo „Tahá mě za vlasy!“ Vše bylo náhle prosyceno duchem

44

vzájemné ohleduplnosti, respektu a úcty k druhému…

Obr. 25 …„Máš to hezké.“….„Ty taky, líbí se mi to červené.“

Obr. 26 …„ Ukaž, podržím ti to a ty to obmotej.“

45

Obr. 27, 28 Dary pro strom od Honzíka a Kristýnky

Při realizaci našeho krátkodobého projektu jsem se snažila propojit výtvarnou práci samostatnou - výroba svého vlastního „daru pro probuzení přírody“ s prací skupinovou závěrečná instalace všech darů kolem stromu. Tehdy si děti vzájemně radily čí dílo by lépe vyznělo zavěšené na kůře stromu a který dar naopak vypadá lépe jen jakoby ledabyle položen na trávě.

Obr. 29 Naše dary

46

Obr. 30 Malí, přesto velcí umělci z 1.B

Děti jsou ve věku, kdy pohádky stejně tak jejich hrdinové tvoří nedílnou součást jejich života. Jejich hranice mezi světem fantazie a světem reálným je ještě k závidění nejasná. Terka: „Já si myslím, že ten stromeček to vidí i když nemá oči.“ Lucka: „Ne, má oči, já jsem je viděla.“ Mám velkou radost. Děti si sami vyzkoušely a uvědomily, že i „obyčejný“ třešňový špalek ze stromu padlého k zemi svým stářím, který by během několika minut shořel v krbu lze povýšit a přetvořit na umělecké dílo.

Obr. 31 Matýskovo „pořád to ještě lepí“ originální dílo

47

…„Jak se vám dnešní obdarování stromu líbilo?… Je to hezké, dávat někomu dárek, že? …Raději dárek dáváte nebo dostáváte?…. Vidíte taky, jakou má strom z dárku radost? ….Pracovalo se vám hezky? …Pracovaly jste rády s hlínou, provázkem,….?“ Při závěrečném rituálu jsme se všichni drželi za ruce okolo stromu a promlouvali k němu. Někomu to možná může připadat nadsazené a sentimentální, ale dětem, které dárky pro strom zhotovily, určitě ne. Ony promlouvaly ke stromu a on promlouval k nim, ukláněl se svými větvemi a šeptal jim ve větru svá poděkování.

48

9 Indiánská výprava - Libavá - „Mohykánská louka“ 5. - 8. května 2006

Obr. 32 „Mohykánská louka“, Libavá

49

9.1

Seznámení

Pátek proběhl ve smyslu příprav na příchod dětí, tedy dívčího skautského oddílu z Ostravy. Přípravy obnášely hlavně: Postavení druhého týpí a obstarání dostatku dříví do obou týpí a na zahajovací oheň.

Obr. 33 Stavění týpí Holky měly dorazit do Heřmánek vlakem v 17.42. Jejich první úkol na „indiánském území“ byl dorazit z vlakového nádraží k Maria Skále (pro místní obyvatele je to velmi známé místo s pramenem vyvěrajícím ze skály, který má podle pověsti léčebné účinky). Já, Honza a náš pes Čikala jsme je čekali dobrou půlhodinku a málem už jsme se obávali, že nedorazí. Holky měly batohy, za kterými je nebylo skoro ani vidět (vlastně jsem tak v tom cítila i svoji vinu, připravovala jsem je celou dobu na to, že noci v týpí jsou opravdu chladné a proto je nutné mít hodně teplého oblečení, spacák, deku, karimatku atd). Nejmenším jsme batohy pobrali, ale i tak nás zpáteční cesta k Mohykánské louce (cca 8 km) stála hodně sil. Malé skautky se ubytovaly ve svém týpí a byly pozvány k zahajovacímu ohni. Hlavní slovo zde měl Honza, kterého jsme také jednohlasně zvolili za náčelníka naší výpravy. Uvítal všechny na Mohykánské louce (tento název vytvořili již dávno naši přátelé, jelikož louka, kde celé roky táboříme opravdu připomíná louku z filmu Poslední Mohykán).

50

Obr. 34 Náš první zahajovací oheň Pohovořil o životě Indiánů, tedy zejména o způsobu života kočovných Indiánů kmene Lakota, kteří žili na stepích na severozápadě Severní Ameriky. Jejich potomci dnes žijí bohužel už jenom v uměle vytyčených rezervacích (někteří z nich však naštěstí své zvyky a rituály stále udržují). Také se zmínil o „duši Indiána“, jeho úctě před bohy a Matkou přírodou, jinak řečeno, nenásilnou formou naznačil nepsaná pravidla chování v týpí a vlastně v celé okolní přírodě (jelikož jsou holky skautky, nebylo to pro ně nic nového, přírodu mají od prvního pohledu ve svém srdci). Slovo dostaly taky ostatní - mohly se náčelníka zeptat na cokoli ohledně Indiánů. Dívky: …. „Kdo to byli zpátečníci? Proč Lakoti museli kočovat? Jak se řeknou některá slova lakotsky?“…..

9.2

Přijímání indiánského jména

Pro lepší orientaci a možnosti hrát různé hry si jsme oddíl rozdělili do dvou kmenů na Čejeny (Barbucha, Koťátko, Chichťa) a Hurony (Jerry, Jelen). Při zahajovacím ohni si také každý měl vymyslet své nové indiánské jméno (popřípadě mu jej vymysleli ostatní) a předložit náčelníkovi ke schválení. Jména se tedy nakonec vybírala společně 51

s přihlédnutím na vlastnosti a charakterové rysy každého z nás. A tak došlo k přejmenování: Jelena na Mrštnou Lvici, Koťátka na Zářící Slunce, Jerry na Vlnitý Vlas, Chichti na Zrzavou Veverku, Barbuchy na Usměvavou, Lucky (jejich vedoucí) na Měsíční Kvítek a já jsem dostala jméno Bílý Korálek. Zahráli jsme si seznamovací hru, abychom si lépe zapamatovali svá nová jména, každá z děvčat od nás dostala na noc jednu kůži z berana a hajdy na kutě! Podstata dávání si indiánských jmen nebyla v tom, změnit se během několika dnů v jiného člověka. Přijetí nových jmen nám umožnilo zjistit něco o sobě samém, o tom, jak mě vidí ostatní, co je pro mne charakteristické, čím dokáži upoutat. Zvolená podoba jmen jistě také přispěla ke kladnému sebehodnocení nás všech a k posílení našeho vlastního sebevědomí.

9.3

Po stopách muže z kmene Lakota

Jelikož ani jeden z kmenů, tudíž celý oddíl neměl díky neočekávané neúčasti jedné z vedoucích dostatek jídla, začalo naše sobotní ráno cestou do Spálova. Já – Bílý Korálek – jsem šla asi o dvě hodiny napřed. Když se ostatní později téhož rána probudili, čekal je u vchodu záhadný svitek kůže, uvnitř byl zašifrovaný vzkaz. Poté, co odhalily tajemství šifry, mohly si dívky přečíst: „Huroni a Čejeni, vydejte se po stopách muže z kmene Lakota a po cestě sbírejte indiánské symboly.“

52

Obr. 35 Po stopách lakotského muže Oba kmeny se ihned pustily do hledání lakotského muže. Brzy pochopily, že stopami se rozumí značky na stromech, na zemi, ve křoví a že nedaleko této značky se vždy skrývá jeden nebo více symbolů.

Obr. 36 Tajemné indiánské symboly

Potkali jsme se tedy ve Spálově, což je vesnice vzdálená asi sedm kilometrů, k níž vede cesta přes jednu horu a dvě pole. Dívky ani ve snu nenapadlo, hledat za mou přítomností

53

ve vesnici něco podezřelého (následovaly přece muže z kmene Lakota). Já jsem se však ospravedlnila tím, že jsem musela jít brzy ráno pro chleba, aby na nás ještě v „hladové“ vesnici něco zbylo. Holky se jen divily, že lakotského muže nenašly, já jsem je však uklidnila sdělením, že je možné, pokud nenašly ony jeho, najde si nás on sám, bude-li s námi chtít promluvit. Vydaly jsme se tedy se zásobami jídla na zpáteční cestu. V případě opravdového „vyhladovění“ vesnice by byly dívky postaveny před zásadní problém obstarání si potravy nebo, chcete-li, před problém přežití v divočině. Přestože jsme v sobotu chleby ve Spálově díky Bohu „ulovily“, děvčata byly ve svém vlastním týpí odkázána sama na sebe a své kuchařské dovednosti. „Náčelnické“ týpí sice zvládalo uvařit teplé jídlo alespoň jednou denně ve velkém kotli, děvčata však vždy pomáhala s přípravou, krájením,mytím, zajištěním dostatku dřeva atd. Krátce po našem příchodu, zrovna, když jsme dovařily oběd, se z dálky ozval neznámý psí štěkot a na Mohykánskou louku dorazil muž z kmene Lakota (ve skutečnosti je to náš dlouholetý přítel Lukáš- zvaný Noha, který, jsa naprosto osvobozen od „městských požitků“, se rozhodl žít způsobem života podobným lesním Indiánům- na samotě u lesa, sám se svým psem a přírodou všude vůkol). Jejich příchod vzbudil všeobecné nadšení v obou týpích.

54

Obr. 37 Příchod muže jménem „To“ (z lakotštiny znamená „Noha“)

9.4

Tajemné indiánské váčky

Po obědě malým skautkám ukazuji některé z našich knih o indiánských kmenech a zatímco dívky listují v knihách, pomalu začínám vyprávět: „Všimněte si,že všechno své oblečení i předměty k denní potřebě byly krásně zdobeny, buď pomalovány nebo častěji vyšity ursoními bodlinami, které se daly různě barvit přírodním barvivem.“ Dívky: „A co je to ursoň?“ „Ursoň je zvíře podobné našemu ježkovi, je však daleko větší, s delšími bodlinami a také nebezpečnější, když se ocitne v ohrožení, dokáže svoje bodliny vystřelovat na útočníka.“, vysvětluji. „Až teprve po příchodu bílého muže se Indiáni setkávají s korálkovou výšivkou. Některé z věcí však měly pro Indiány ryze náboženský charakter nebo byly používány při rituálech.“ Ukazuji jim svoji vyšívanou želvičku, jejíž vnitřek je vyplněn pohankou a pokračuji ve vyprávění: „Indiánské kmeny nepoužívaly pohanku, ale dávaly do těchto želviček usušenou pupeční šňůru, věřili, že jestliže člověk nosí po celý svůj život želvu při sobě, ochraňuje ho před zlými duchy.“

55

Obr. 38 Spona do vlasů, panenka a talisman v podobě želvy „Každá žena nebo muž měl jeden nebo více váčků vždy u sebe, do koženého váčku se dají uschovat bylinky nebo jakékoli drobné věci, které jsou během dne k užitku. Chtěly byste si zkusit podobný váček vyrobit?“ Dívky nadšeně souhlasí a s horlivostí se pouští do tvorby svého vlastního váčku. Protože je šití z jelenicové kůže velmi obtížné a fyzicky náročné, zvolily jsme raději režnou látku. Korálky, mušle a jelenici jsme využily jen na dozdobení. Některé dívky se nechaly lehce inspirovat ornamenty zobrazenými v knihách, žádné jejich dílo však nebylo bezduchou kopií, ba právě naopak, jejich tvořivost, nápady a nezvyklé uplatnění motivů byly obdivuhodné.

56

Obr. 39 Výroba váčků Zatímco děvčata dokončují svá díla, usedám k nim na louku a vyprávím svůj smyšlený příběh, jak nejlépe dovedu …

9.5

Prokletí muže jménem „Vítr ve vlasech“

Příběhů a mýtů o Indiánech Severní Ameriky je několik. Za nejlépe zpracované a nejvíce autentické pokládám „Mýty Lakotů aneb když ještě po zemi chodil Iktómi“ od Jana F. Ullricha, který sám mezi Lakoty žil. Mentalita Lakotů je ale nepochybně od té naší velmi odlišná. Mýty a příběhy byly běžně vyprávěny v týpích, kde seděl celý kmen od nejmenších dětí až po nejstarší stařešiny. Pro české děti mi však jejich vyprávění připadne nepříslušné a místy opravdu „drsné“. Skoro každý příběh se nevyhýbá tématu zabíjení, stejně jako incestu. Proto jsem si lakotský příběh raději vymyslela sama. „Kdysi dávno, před mnoha a mnoha slunci žil Indián z kmene Asinibojců jménem Vítr ve vlasech. Vítr ve vlasech šel jednoho dne na lov do lesů, protože jeho rodina už neměla žádné jídlo, trpěla hlady. Vítr ve vlasech měl toho dne štěstí, zanedlouho ulovil statného jelena, který by byl obživou pro jeho rodinu po mnoho sluncí. On však navíc ulovil ještě srnu, z pouhého rozmaru. To se však bohům nelíbilo. Potrestali ho tím, že mu vzali schopnost vidění a nechali ho slepého bloudit po lesích. Vy však můžete mladého Indiána zvaného Vítr ve vlasech zachránit tak, že v bludišti, ale také bez schopnosti vidění, najdete posvátné orlí pero. Najde-li ho každý z vás, kletba z něj spadne a on se bude moci 57

zdráv a plný sil zpátky vrátit ke své rodině.“ Ještě na louce zavazuji dívkám šátky přes oči a poté je opatrně dovedu až na okraj lesa. Hledání posvátného orlího pera v hustě propleteném bludišti začíná…

Obr. 40 Hledání v bludišti

Obr. 41 Nekonečné bloudění

58

Obr. 41 „Psst, našla jsi posvátné orlí pero, ale neprozrazuj ostatním.“ Vysvobodit muže jménem Vítr ve vlasech nakonec po určité době podařilo úplně všem. A dívky z toho měly neskrývanou radost.

9.6

Hanbléćeyapi – Hledání vize

Usedáme na jehličí v lese a já se opět pouštím do vyprávění tentokrát o obřadu Hanbléćeyapi: „Je to obřad spojený s hledáním vize. Tento obřad podstupovali lakotští muži jako zkoušku své dospělosti. Mladý muž se vydal do lesa, daleko od svého kmene, našel si příhodné místo, kolem kterého vytyčil nevelký kruh. Na toto místo se posadil, nesměl jíst, pít a opustit kruh a meditoval na tomto místě třeba i několik dní a nocí. Jestliže se mu zdál sen, měl velký smysl pro jeho budoucnost. Zdálo- li se mu například o nějakém zvířeti, toto zvíře se pro něj stalo posvátné, nesměl je již nikdy více zabíjet a měl je chránit. Záleží jen na každém z vás, zdali si chce „hledání vize“ vyzkoušet. Pokud ano, zůstaň v lese a vydej se hledat své místo tak, abys neviděl na ostatní, přitom však slyšel křik kavky z tábora. To bude náš smluvený signál, na který se vrátíte zpět na Mohykánskou louku. Čas strávený v lese můžeš využít k naslouchání „Ducha lesa“, rozjímání, odpočinku.“ V době, kdy se dívky na smluvený signál vracely zpátky na Mohykánskou louku, se svými prožitky načrtlými na kouscích papíru, už se nad údolím pomalu začínalo 59

stmívat. Tohoto večera jsem si poprvé všimla, že mezi námi vznikají opravdové přátelské vztahy. Jak odlišné bylo první večerní setkání u ohně v našem týpí, tak zdrženlivé a ostýchavé. A dnešní večer… Malé skautky byly více a více otevřenější a upovídanější. Myslím, že velkou roli hraje také fakt, že týpí má kruhový půdorys, tudíž všichni sedí uvnitř kolem ohně v kruhu. Žádný z nás nesedí v čele. Ať promlouvá kdokoli, jeho hlas lze slyšet stejnou silou, na jeho obličej, ozářený žárem ohně, vidíme zřetelně jako obličeje všech ostatních. Po večeři jsme tedy opět všichni usedli v kruhu kolem ohně v týpí. Rozrušení se zážitků uplynulého dne bylo přímo hmatatelné. Děvčata mluvila jedna přes druhou a proto je náčelník požádal, zda by nám své dojmy z poslední aktivity - Hanbléćeyapi - nesdělila. Přes počáteční stud a obavy (v týpí přece sedělo 9 lidí a dva psi) postupně každá z nich přečetla své popsané listy…a mně se tajil dech:

Obr. 43 Dojmy Mrštné Lvice z obřadu Hanbléćeyapi Přepisy pocitů všech dívek: Mrštná Lvice (10 let) „Stromy si mezi sebou jak kdyby povídaly, květiny byly skloněné a spaly, ptáci zpívali vpravo i vlevo. Lesy šuměly. Myslím, že to byl Vítr ve vlasech a jeho poděkování. Lesy 60

šuměly stejně jako voda a jako vodopád, když teče dolů. Chvíli jsem seděla, potom jsem stála. Listnaté stromy vypadaly jako kachny, které letí do teplých krajin.“ Zrzavá veverka (10 let) „Bylo to pěkné. Šuměly lesy a poletovali ptáčci. Nelíbilo se mi vrzání stromů,rušilo mě to při poslouchání přírody.“ Usměvavá (14 let) Líbilo se mi: zvuky ptáků, ticho, šumění lesa a potoka, vrzání stromů, klid, nikdo kolem mě, uvolnění (hlavně uši ), odreagování. Nelíbilo se mi: klíšťata, nepohodlí, strach z každého klacku. Zářící Slunce (9 let) „Líbilo se mi: klid a mír v přírodě a hezké prostředí. Nejvíc se mi líbilo hlavně klid. Nebylo tam nic, co by se mi nelíbilo.“ Vlnitý Vlas (13let) „Nikdy jsem neslyšela tak krásný zpěv ptáků. Nikdy jsem necítila takovou vůni lesa. Nikdy jsem neviděla takový nádherný tanec stromů. Bylo to úžasné, víc než to!!! Kdybych mohla, tak si to s největší radostí zopakuju. Pode mnou měkká, hebká půda, pocukrovaná jehličím a ozdobena mechem a jinými různými rostlinami. Nemám slov pro tuto krásu.“

9.7

Večer hromových zvuků a nočního lovu

Tento večer jsme dále prožili ve znamení zvuků, rytmů a zpěvů. Vyzbrojeni neuvěřitelným množstvím bubínků, bubnů, trianglů, tamburín a všelijakých chrastítek a ťukátek, zpívali jsme písně indiánské i neindiánské až do hluboké noci.

61

Obr. 44 Nespoutaný večer hromových zvuků Náš „bubnující večer“ patří rozhodně k těm, na které budu s hřejivým pocitem vzpomínat celý život. Ne nepřeháním. Nadšení, energie a oddanost zpěvu a hraní na nástroje byly bezmezné. Nikdo neřekl: tak a teď se bude hrát a zpívat, jako to často známe z hodin hudební výchovy nebo z lidové školy. Nástroje ležící v týpí na kožešinách se s prvními odvážlivci začaly rozeznívat tichými tóny, které vyvrcholily nespoutaným zpěvem a tancem kolem ohně. Někteří příslušníci kmene Čejenů dokonce vysílením usnuli v našem týpí s hudebním nástrojem v ruce. Tím však tento den ještě zdaleka neskončil. Stejně jako muži ze všech indiánských kmenů, kteří se nebáli jít lovit zvěř i v černočerné noci, vyrazili jsme na vedlejší louku, která lemuje okraj lesa. Úkol zněl: „Každý příslušník kmene Čejenů a Huronů se vydá sám do lesa, kde nemusí zvířata přímo lovit, stačí, když si zapamatuje jejich jména. Lovec se orientuje podle blikajících ohníčků v lese.“ Na malých Indiánkách nešlo nepoznat, že mají z noční výpravy „malou dušičku“. Všechny děti mají velmi rozvinuté fantazijní představy, které v nich často vyvolávají pocit strachu a úzkosti. I přesto trasu prošly a ještě k tomu každá sama! Zvířata s blikajícími ohníčky, které po cestě potkaly přece jen tak divoká a nebezpečná nebyla. Zajícem se ukázal být náš známý Noha, na Bizona si hrál náčelník a ze strašlivé Lišky se vyklubal Bílý Korálek. Překonání vlastního strachu jim bylo tou největší odměnou a 62

hrdinské řeči z holčičího týpí slyšet ještě hodnou chvíli po skončení noční výpravy. Zanedlouho se však už Mohykánská louka ponořila do ticha, jen měsíc svítil na vrcholy obou týpí.

9.8

Obrazce na louce

V neděli nás hned po snídani nás čekalo milé překvapení- na Mohykánskou louku přijeli další dva (vlastně tři) „Indiáni“, Arny a Jukí a jejich pes Boneta. Jelikož na louce stálo již třetí týpí, vznikla tím vlastně na Mohykánské louce taková malá „indiánská vesnice“. Hlavním tématem dne se stalo „ozvláštnění“ krajiny, tedy náš pokus o „zemní umění“. Dívky napjatě poslouchaly mé vyprávění o tom, že i Indiáni vytvářeli obrovské obrazce na plochách v přírodě z kamenů, sešlapováním trávy atd. Každý kmen si měl promyslet, co by chtěl na louce ztvárnit a jaká myšlenka by jej při ztvárnění vedla. Představy, pohnutky, dojmy, asociace,…….. Malé „Indiánky“ mě naprosto šokovaly - svou precizností, promyšleností, spoluprací a samotnými neuvěřitelnými výtvory. Huroni ztvárnili pomocí žulových kamenů, větví a větviček, kousků mechu, všemožných bylin a dokonce i těžkého kmenu stromu kruhový obrazec, který má symbolizovat „Rok“. Kruh byl ve středu rozdělen na čtyři stejné části, přičemž každá z nich symbolizovala jedno roční období. Bílé drobné kvítky nám vybavily vzpomínku na uplynulé jaro, barevné větší květy důmyslně rozmístěné v druhé části představovaly léto, suché, holé větve znamenaly podzim a šedá část kruhu posetá tu a tam lišejníky a mechy byla neomylně zima.

63

Obr. 45 Vlnitý Vlas a Mrštná Lvice při tvorbě „Roku“

Obr. 46 Umístění suchých větví – podzim

64

Obr. 47 „ Čuchám, čuchám, v „létě“ něco krásně voní.“ Zrzavá Veverka, Usměvavá a Zářící Slunce jako představitelé kmenu Čejenů se také nenechaly zahanbit. Včerejší příběh a vysvobození asinibojského muže, na ně zcela určitě velmi zapůsobily, neboť se jimi nechaly inspirovat i při tvorbě svého díla a tudíž vytvořily z větví a plochých kamenů siluetu „Bojovníka na lovu“.

Obr. 48 „ To se nám hezky povedlo“

65

Obr. 49 „Bojovník na lovu“

9.9

Vůně lesů, luk a kapradí

Po obědě jsme se konečně přichystaly využít naše krásné váčky, které jsme si předchozí den vyrobili a ozdobili. Povyprávěly jsme si o tom, že i indiánské ženy (právě proto, že byly ženy), se chtěly svým mužům líbit a vonět, proto si takovéto „voňavky“ vyráběly samy a čerpaly z všemožných darů přírody. „Všímejte si také různých přírodnin, které byste jinak za zvlášť voňavé nepokládalykůry, dřeva, hlíny a zkuste si ve svém váčku namíchat svoji vlastní příjemnou vůni.“ Dívky vytvořily opravdu překrásné „parfémy“, se kterými se ty umělé, obchodové nemohou vůbec srovnávat. Navzájem jsme si své voňavé pytlíčky hodnotily a následně odhalovaly, co je jejich obsahem. „Dokážeš vytušit, které bylinky a přírodniny jsou v tomto váčku?“ „Připomíná ti tato vůně nějakou barvu?“…„Jaké má tvoje vůně jméno?“…

66

Obr. 50 „Sbírám si kytičky na svou vůni »Lučničku«“ Vlnitý Vlas byla tvůrcem „Lesní vůně“, velmi osvěžující vůně borovicového a smrkového jehličí, navozující pocit zelené barvy. Mrštná Lvice nám představila svou vůni s názvem „Jehličnan“, jemnou, příjemnou vůni fialek a jehličí borovice, ozvláštněnou netradičními ingrediencemi, jako jsou kůra a pryskyřice stromů, které by asi nejvíce slušela barva sytě zelená. Zrzavá Veverka ve váčku ukrývala „Přírodní vůni“, směs bylin z louky a lesa, včetně listů jahodníku, mydlice a macešky, barvu bychom jí přiřadily světle modrou. Usměvavá nám předvedla vůni s názvem „Máteří“, jelikož její hlavní přísadou byla mateřídouška. Takřka všechny jsme ji pociťovaly jako teplou žlutou barvu. Zářící Slunce nám také nabídlo přičichnutí ke své vůni“ Lučničce“, květinové vůni z kvítků na louce. Připomínala nám modrou a drobné modré kvítky barvínku byly její součástí. Jako nejlepší výrobce „parfému“ byla většinou hlasů zvolena Usměvavá, její mateřídoušková vůně navozovala pocit pohody a klidu.…Také i mně vybavila vzpomínky z dětství.

67

Obr. 51 Váčky plné vůní Při sbírání a následném hodnocení „parfémů“ jsme si tedy vyzkoušely naši schopnost syntetického vnímání. Dívky samy byly překvapeny, že vůně různých bylin v nich dokáže vyvolat vzpomínky nebo představu určité barvy. Byliny, u kterých jsme si nebyly jisty jejich jménem, jsme se pokusily vyhledat v atlasu bylin, poté jsme tedy dokázaly pojmenovat většinu z našich „ingrediencí“, což nás všechny obohatilo o pocit nového vědění a nepatrného proniknutí do tajů světa přírodních léčitelů.

9.10

Tajemství symbolů a příběhy dvou kmenů

Při včerejší výpravě do Spálova a hledání muže z kmene Lakota měly dívky za úkol hledat lakotské symboly a naučit se jejich význam. Jejich píle a snaha se tedy mohla zúročit právě dnes odpoledne. Pilně využily posledních chvil na zopakování symbolů, které příslušníkům daného kmene náležely (každý kmen Čejeni i Huroni asi 20 znaků k zapamatování) a poté již na daný signál –křik vrány-vybíhají a hledají tyto symboly na Mohykánské louce a v přilehlém lese.

68

Obr. 52 Dívky běží hledat indiánské symboly ukryté na louce a v lese

Obr. 53 „Tento symbol znamená »dobro«“

69

Obr. 54 Nalezené a rozluštěné znaky: muž, dobro, špatně, hory, stále vpřed, bůh, blízko, vzhůru a dolů, smrt, budoucnost i nový život, pospěš si, studánka, noc.

Oba kmeny měly vymyslet svůj vlastní příběh, jehož součástí budou jména symbolů, které našly a určily.

Čejenský příběh - Příběh o odvážném chlapci (Přepis) V indiánské vesnici, kde panovalo dobro a den převažoval nad nocí, žil jeden indiánský muž, spíš chlapec, ale síly měl moc. Měl ale také velmi nemocného tatínka, který na jednom z lovů oslepl a teď neměl rodinu kdo živit. Proto se chlapec Malý Vlk rozhodl zajít za šamanem a požádat ho o radu, jak tatínkovi pomoci. Zdejší šaman žil vysoko v horách, kde lidé normálně nechodí. Malý Vlk se ale nebál se vydat do hor. Cesta byla dlouhá, šel vzhůru a dolů, přes les a louku až se dostal k nejvyššímu vrcholku, kde šaman bydlel. Šaman ho přivítal s otevřenou náručí, pohostil ho a zeptal se, co potřebuje. Malý Vlk řekl: „Můj otec oslepl a já mu chci pomoct.“ Šaman praví: „Pokud chceš tedy otci pomoct, dát budoucnost i nový život, musíš se vydat ke studánce s posvátnou vodou, kterou střeží Velký bůh. Není to ovšem tak jednoduché. Musíš jít až k Orlí hoře. Potom stále vpřed bez jediného ohlédnutí či zastávky, jinak tě čeká smrt. Až vyjdeš na samotný vrchol, musíš bohovi odpovědět na jeho tři otázky. Pak už jsi k léku blízko. Když odpovíš špatně, zkameníš. A teď si pospěš!“ 70

Malý Vlk uposlechl rad šamana. Došel až k bohovi, který mu dal tři jednoduché otázky. Jelikož byl chytrý, ani otázky mu nedělaly problém. Pak už nabral láhev posvátné vody a donesl ji otci. Jedno potření vodou stačilo k uzdravení. Tatínek byl šťastný a svého syna přejmenoval na Velkého Vlka.

Příběh Huronů- Záhada staré vědmy a jejich tří synů (Přepis) Blízko kmene Lakota bydlili špatně vychovaní kluci s matkou vědmou. Indiáni se vědmy, která žila v horách, zeptali na budoucnost a nový život. Ale ta vědma byla podvodnice a nikdo to nevěděl. Předpověděla jim pravý opak, že se nic nestane a nemusí se bát zla. Neměl jim vyschnout pramen, ze kterého čerpali vodu. Vědma jim ještě k tomu podstrčila své rozmazlené synáčky a řekla jim: „Běžte za Indiánama, oni vás čekají a těší se.“ Ale Indiáni je neměli rádi, protože byli darebáci.Kluci jim tam dělali velký nepořádek. Uhašovali jim oheň, vylívali jim vodu připravenou k jídlu a jiné věci. Málem jim shodili týpí. Vyschl pramen a Indiáni neměli vodu. Indiáni se začali modlit pravidelně a vícekrát a bohové je vyslyšeli! Poslali na vědmu a její tři syny kletbu- stali se sochou. Indiáni si našli nový pramen a sochy dali nedaleké vesnici. Nezdá se mi moc pravděpodobné, že naše malé „spisovatelky“ četly knihu Trnová dívka od Jáchyma Topola nebo knihu Mýty Lakotů od pana Jana F. Ullricha. Příběhy, které samy vytvořily, jakoby byly součástí těchto knih s indiánskými příběhy, dokonce si troufám říct, že by se pan Topol ani pan Ullrich nemuseli stydět otisknout příběhy bezpochyby velmi nadaných „Indiánek“ v některé své další knize.

9.11

Heyókha a jeho bláznivá hra

Odpoledne ještě zdaleka neskončilo, proto jsme vydali na sousední louku, zahrát si oblíbenou hru Indiánů - zpátečníků (také opačníků). „Klaunovi se v našem jazyce se jim říká heyókha. Je to opačník plný rozporů, všechno otočí, převrátí, říká ano i ne jedním dechem. Klaunem se může stát kdokoli ze dne na den, ať chce nebo nechce. Je to velmi jednoduché. Stáčí, abys snil o blesku, o Hromových ptácích. Ráno se pak probudíš a je z tebe heyókha.“(Chromý jelen, 2004, s.209) 71

Hra se tedy dá přeložit jako „Blbárna“. Huroni a Čejeni hrají jako dva kmeny proti sobě. Každý sám vybíhá z označeného bodu, běží asi pět metrů, vezme do ruky hůl, zdvihne ji nad hlavu a stále se na ni dívá. Otočí se osmkrát o 360 stupňů, běží (spíš padá) asi tři metry a pak hází třemi míčky do kruhu vytyčeného lany, o průměru asi 2,5 metru. Počítají se míčky, které dopadnou do kruhu.

Obr. 55 Hra opačníků Zatímco jsme hrály Heyókhovu hru, vydala se „odborná porota“ – náčelník, Noha, Arny a Jukí v doprovodu svých psů shlédnout obrazce na louce, které dívky vytvořily. Oba nápady zhodnotila jako výborné, výtvarníky z kmene Huronů navíc obdivovala za to, že k výtvoru svého díla neváhali dotáhnout odněkud z lesa sedmimetrový starý táborový stožár.

9.12

Inípi – obřad Potní chýše aneb jak se malé Indiánky konečně vykoupaly v řece

Přestože jsem dívky nemohla celé dny dostatečně vynachválit, jedna věc mě přece jen zlobila. Nedokázala jsem je přesvědčit ke koupeli v řece. Vymlouvaly se, že voda je moc studená, ba přímo ledová, což samozřejmě nebyla pravda. Naštěstí nám ostatní členové naší „indiánské vesnice“ - náčelník, „lakotský“ muž Noha, Arny a Jukí na závěr dne připravili Iníti - indiánskou potní lázeň. Děvčata i s Měsíčním Kvítkem, tedy okusily 72

očistný obřad (Inípi) v jehož závěru se s radostí vykoupaly v teploučké (podle jejich slov) řece.

Obr. 56 Příprava na obřad Inípi – v ohni se žulové kameny rozpalují do ruda K Inípi a celému průběhu obřadu chováme úctu, po dobu pobytu v Iníti (muži a ženy mají vždy zvlášť svůj vlastní obřad), se ostatní lidé v táboře chovají tiše a nepřibližují se k místu, kde je Iníti postaveno. V Iníti je povoleno sypání léčivých bylin na kameny (šalvěj, sladká tráva) zpívat indiánské písně a hrát na hudební nástroje, pokud s tím souhlasí ostatní účastníci očisty. Inípi je též vyjádřením modlitby a meditací. Obřad je rozdělen na několik kol. Jsou-li kameny příliš rozžhaveny nebo je-li v Iníti moc horký vzduch, slovo: „tiyópa“ znamená otevírání, vyvětrání sauny. Obřad Inípi je prospěšný a blahodárný, lze a má se provádět několikrát během celého roku.

9.13

Náramky ze surové kůže a rozloučení s „Mohykánskou loukou“

Našeho posledního společného pondělního rána jsme se hned po snídani pustily do výroby náramků. Tuto činnost pokládám za druh“ instinktního umění.“ Náramky pak lze pokládat za artefakty - plní funkci estetickou i užitkovou. Jejich výroba nebyla nikterak snadná, protože jsme nejprve základní obdélník na náramek museli vyříznout z surové kravské kůže (kůže, zbavená srsti, ale neměkčená, nepovařená v mozku, proto velmi tvrdá, vhodná k výrobě krabiček a krabic, toulců, pouzder na nože atd.) 73

Poté, co jsme s pomocí náčelníka vyřezaly úzké obdélníky, začaly jsme vařit hlinkové barvy (barvy na přírodní bázi, jako pojidlo slouží kostní klih). Tyto barvy se tradičně používaly k malování na kůži, jejich jedinou nevýhodou je, že klih rychle tuhne, proto je potřeba nádobky s barvami často povařit a míchat ve vodní lázni. Náramek si každý vymaloval podle své fantazie nebo se nechal inspirovat vzory z knih o Indiánech nebo vzory z věcí v našem týpí a z knih stejně jako při výrobě váčku.

Obr. 57 Výroba náramků ze surové kůže Po namalování vzoru a vybarvení plochy, jsme nechaly hlinky chvíli zaschnout a mezitím jsme si zhotovily zapínání. Připomněla jsem děvčatům, jak z kusu jelení kůže správně vystřihnout, namočit a „ušoulat“ správný řemínek (už jsme používaly u váčků). Řemínek jsme protáhly otvory, které jsme si propíchly v kůži šídlem, ozdobily korálky a mušličkami a krásný náramek byl hotov. Díky našim tvořivým činnostem – výroba váčků, instalace obrazců na louce (náš pokus o zemní umění), výroba náramků ze surové kůže, se dívky naučily pracovat s novými materiály (syrová a vyčiněná jelení a kravská kůže, hlinkové barvy), k jejich údivu poskytujícími velký okruh využití. Zjistily, že tvrdou syrovou kůži je vhodné použít k zhotovení krabiček, náramků a opasků, zatímco vyčiněná, jemná a měkká kůže nám dobře poslouží zejména při šití šatů, legín, mokasín atd.

74

Obr. 58 Náramky ze surové kůže, pomalované hlinkami Pak přišla nejtěžší chvíle z celé výpravy, rozloučení malých „Indiánek“ s Mohykánskou loukou… Slova poděkování, úcty a přání v kruhu… Každá z „Indiánek“ od nás na památku dostala náhrdelník z mušlí a tudíž mi díky jejich radosti z malého dárku nepřišlo loučení tak smutné.

Obr. 59 Nesmutněte. „Hau Kola“, další výprava je již za pár sluncí. Při organizaci „Indiánské výpravy“ jsem využila přirozeného zájmu malých skautek o 75

dané téma (týpí, Indiáni, pobyt v lese), proto také nebylo třeba dívky neustále motivovat. Dívkám jsem vždy nabízela možnost „poupravit si“ průběh aktivity podle svého vlastního uvážení, každý si mohl sám rozhodnout, kolik času chce dané aktivitě věnovat. Naše společné táboření s dívčím skautským oddílem umožnilo vzniknutí nové sociální skupiny, s možností přijetí pro každého nové sociální role (kompetence sociální a personální). S přibývajícími dny jsem měla možnost sledovat, jak mezi námi postupně vznikají opravdové přátelské vztahy. Také v jejich skautském oddíle se dozajista upevnila přátelství již stávající. Týpí a život v přírodě vůbec mi ukázal jednu velmi důležitou věc- příliš lpíme na materiálních věcech. Jakkoli jsou díla nebo předměty, který vyrobíme my nebo někdo jiný, krásné a ozdobené, jsou a vždy budou jen věcmi, majetkem. Ano, máme své vzpomínky a citové vztahy poutající nás k různým předmětům. A právě o to jde. Nejen přírodní národy, ale též všichni naši předkové věděli o pomíjivosti věcí v tomto světě, měli radost svou vlastnoručně vyrobenou věc darovat blízkému člověku a taková je podle mého soudu i pravá podstata majetku. Krásnými váčky, které dívky zhotovily a naplnily vůněmi v podobě bylinek a jehličí, hned poté zcela spontánně obdarovaly ostatní členy „vesnice“ jako výraz svého poděkování. V týpí si člověk uvědomí, jak málo věcí k životu potřebuje. Nenápadně vyřknuté věty a některé odezvy dívek mi potvrdily, že během našeho táboření prožívají pocity podobné těm mým. … když jsme našly na lesní stezce vyhozenou duši od kola … „Jak to tady někdo může zahodit?“, ptala se Zrzavá Veverka. …při nabírání vody ze studánky… „Ta voda je tak dobrá. Je… taková jiná. Pila bych ju furt.“, rozesmála mě Mrštná Lvice. Pro mě osobně je každé naše táboření vlastně takovým „návratem do reality“, cestou zpět ke svým kořenům. Náš život ve městě, který nás takřka nutí a chtě nechtě přesvědčuje k tomu, abychom se každý den oblékli jinak a vždy, za všech okolností byli řádně upravení a uhlazení, mi připadá k smíchu. Člověk, jehož vizáž dnešnímu a pomyslně 76

dokonalému světu připadne jako na nezajímavá a obyčejná, je z mého pohledu krásný a jedinečný. A nejlepší na tom je, že takový pocit se vám ani po návratu domů úplně nevytrácí.

77

Závěr – „Chincá Makhá – Děti Země“ Po celém světě stále ještě můžeme najít mnoho přírodních národů s velmi úzkými a harmonickými vztahy k prostředí, které je obklopuje. Tyto národy dokáží žít uprostřed přírody bez toho, aby ji poškozovaly. Teprve nyní, možná, že téměř na poslední chvíli, si začínáme uvědomovat, že jsou to právě domorodé národy a kmeny, které nám poskytují živý obraz toho, co vlastně vystihuje pojem „trvalá udržitelnost“ životního prostředí. Všechny domorodé národy respektují přírodu, považují Zemi za svou matku a mají hlubokou úctu k silám života, jenž určují běh ročních období nebo plodnost…. Jsou opravdové „Chincá Makhá - Děti Země“. Proto jsem ve své diplomové práci hledala inspiraci v tradičním způsobu života kmene Lakota a rozporem mezi životem tohoto kmene v minulosti a v současné době. Uvedené poznatky jsem částečně využila i u všech akcí v přírodě popsaných v praktické části, s ohledem na věk a zájem dětí. Historií kmenů severoamerických Indiánů a dalších přírodních národů chci dětem naznačit smutnou představu, jak málo někdy stačí k tomu, aby celý národ pozbyl svých tradic a území. Chci děti přirozeně navést ke zjištění, že filosofie přírodních národů může být v mnohém blízká a přínosná i nám všem. Zároveň jsem dětem také ukázala cesty, kterými svůj vztah k přírodě vyjadřují současní výtvarní umělci. Moje osobní náklonnost k výtvarné tvorbě předurčila způsob ztvárnění většiny aktivit, ale téměř vždy se nám podařilo nenásilné propojení také projevu slovního, literárního, hudebního a někdy i dramatického. Dětem jsem při jejich činnostech projevovala svou účast a uznání, podporovala jsem v poznávání svých předností a možností, ale současně i v tom, aby byly samy schopny zhodnotit práci svou, svých kamarádů, jak se jim společně pracovalo ve skupině atd. Při našich činnostech s dětmi jsem se snažila posílit jejich pocit radosti nad vlastní tvůrčí činností a také pocit, že my patříme přírodě a ne ona nám. Po celou dobu jsem se snažila být spíše pozorovatelem a jejich partnerem než

78

instruktorem dávajícím jasná pravidla. Děti jsem povzbuzovala při svobodné volbě aktivit a přestože jsem měla připravený určitý plán akcí, v případě jejich nezájmu, (což se nestalo), bych jej okamžitě změnila. Děti potřebují uvést do určité situace k navození zážitku velmi pozvolna, aby byl jejich následný prožitek při činnostech hluboký a intenzivní. K tomu mi dobře posloužily příběhy, většinou smyšlené, které děti vtáhly do děje a vyvolaly jejich živé vzpomínky a představy. Přestože se téma indiánských kmenů do jisté míry odrazilo ve všech výtvarných i jiných akcích s dětmi, mým záměrem v žádném případě není přetvořit děti na „Indiány“, na něco, co nejsou a stejně jako já nikdy nebudou. Naopak, při toulkách po horách, ale i ve školní třídě se snažím dětem připomínat krásu naší vlastní země, ve které jsme se narodili, usiluji o to, aby se v dětech upevnila nebo teprve probudila hrdost a láska k místu, kde žijí a proto se také snažím společně s dětmi nenásilně hledat způsoby, jak o naši zemi pečovat a chránit ji. Mé výtvarné akce s dětmi v přírodě a pro přírodu by zároveň mohly sloužit k inspiraci mých kolegů například při tvorbě programu „školy v přírodě“ nebo jiných forem zážitkové pedagogiky. V hlavě se mi honí spousta dalších nápadů a aktivit, které s dětmi budu realizovat. A věřte, že není mým snem z dětí, jejichž myšlení které budu nepochybně jako učitel do jisté míry ovlivňovat, vychovat bojovníky „vykopávající válečnou sekyru“ proti civilizovnému světu … …Jen zkusit přemýšlet, vnímat, cítit a nebýt lhostejný. Pokud se mi v dětech podařilo zažehnout nebo posílit plamínek lásky a úcty k přírodě, o kterém jsem mluvila na začátku svého vyprávění, má snaha nebyla zbytečná. Každý z nás si nosí takový plamínek v sobě uvnitř schovaný. A z plamínků se může stát velký oheň, který však nebude mít sílu zničující, ale bude nadějí pro budoucí generace.

79

„To je Cesta,“ řekl tiše, „ber jen to, co potřebuješ. Dyž lovíš jelena, neber nejlepšího. Vem menšího a pomalejšího, a jeleni porostou silnější a dycky ti dají maso. Pa-ko, panter, to ví, a tak bys to měl vědět i ty.“ Zasmál se: „Jen Tý-bí, včela, ukládá víc, než spotřebuje, pak jí vokrádaj medvěd a mýval …a Čerokí. Tak je to s lidma, co ukládaj a tloustnou z toho, vo co se nechtěj dělit. Přídou vo to. Budou kvůli tomu války, povedou se o tom dlouhé debaty, aby si udrželi víc, než kolik jim patří. Budou tvrdit, že je k tomu opravňuje jejich prápor …, lidi budou umírat kvůli slovům a práporu …, jenže nikdy nemůžou změnit zákon Cesty.“ (Carter, F. Škola Malého stromu. Praha: Kalich, 2000, s. 13)

80

LITERATURA ALEXANDER, S. Crops circles - Signs, Wonders and Mysteries.London: Arcturus Publishing Limited, 2006.192 s. ISBN 1-84193-401-1 BABYRÁDOVÁ, H. Rituál, umění a výchova. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 351 s. ISBN 80- 210-3029-1 BARTOŇ, P. Výukový program Indiáni. Brno: EkoCentrum Brno, 1998. 34 s. ISBN 80-902203-6-3 CARTER, F. Škola Malého stromu. Praha: Kalich, 2000. 158 s. DAVIS, C., WILLIAM. The American frontier- pioneers, settlers and cowboys 1800 – 1899. London: Salamander Books Limited, 2000. 256 s. ISBN 184065 168 7 EASTMAN,A., CH. ( OHIYESA). Duše Indiána a jiné spisy. Praha: DharmaGaia, 1998. 86 s. ISBN 80-85905-49-3 GANGULY, P. Trvale udržitelný rozvoj. Ostrava : Vysoká škola báňská- Technická univerzita Ostrava, 1997. 107 s. ISBN 80- 7078-473-3 GARRETT, T.J. a KOL. Medicína Čerokíjů. Praha: Alternativa, 1997. 211 s. ISBN 80-85993-34-1 GREEN, R. The British museum - Encyklopedia of Native North America. London: British museum company, 1999. 213 s. ISBN 0-253-21339-8 JAHODA, P. Žijící lidé pravěku. Praha: Tigris.2003. 172 s. ISBN 80-86062-14-7 JANDA, J. Spřátelte se s výtvarnými projekty. Praha: Tereza, sdružení pro ekologickou výchovu. 1998. 116 s. JAVNA, J. 50 Nápadů pro děti k záchraně Země. Praha: Český svaz ochránců přírody, 1991. 158 s. JEMELKA, P. Úvod do ekologické problematiky. Brno: Masarykova univerzita, 2003.

81

72 s. ISBN 80-210-3103-4 LEDVINOVÁ, J. A KOL. Výchova pro budoucnost – cesty ekologické výchovy. Praha : MŽP ČR,1992. 100 s. ISBN 80- 853668-20-X KELLER, J. Politika s ručením omezeným: proměny moci na prahu 21. století. Praha: Evropský literární klub, 2001. 139 s. ISBN 80-86316-27-0 KELLER, J. Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. Praha: Nakladatelství G plus G, 1995. 175 s. ISBN 80-901896-1-X MÁCHAL, A. Špetka dobromysli - Kapitoly z praktické ekologické výchovy. Brno: Ekocentrum Brno,1996.153 s. ISBN 80-901668-6-5 MOORE, J. R. Native Americans – A portrait. The Art and Travels of Charles Bird King, George Catlin and Karl Bodmer. New York: Steward, Tabori and Chang, 1997. 278 s. ISBN 1-55670-616-2 NAES, A. Ekologie, pospolitost a životní styl- Náčrt ekologie. Praha: Arbies, 1996. 318 s. ISBN 80- 88699-09-6 NEDVĚDOVÁ, Z. A KOL. Výtvarná tvorba. Olomouc : Rubico, 2002. 54 s. ISBN 80-85839-46-6 NEUMAN, J. Dobrodružné hry a cvičení v přírodě. Praha: Portál, 1998. 325 s. ISBN 80-7178-218-1 PORRIT, J. Zachraňme Zemi. Praha: Brázda ve spolupráci s MŽP ČR, 1992. 208 s. ISBN 80-853-68-28-5 PROCHÁZKA, P. Indiánská kniha mrtvých. Praha: Eminent, 2004. 348 s. ISBN 80-7281-148-7 RÁZGOVÁ, E. Ekologická stopa – Unese Země Vaše kroky?. Praha: Iris, o.p.s. 2002. 20 s. ROSA, G.,JOSEPH. Age of gunfighter. London: Salamander books limited, 2000. 192 s. ISBN 1 84065 168 7

82

SETON, THOMPSON E. Poselství rudého muže. Praha: Chvojkovo nakladatelství, 1997. 84 s. ISBN 80-901622-9-0 SMITH, L., E. Artoday: Současné světové umění. Praha: Slovart, 1996. 511 s. ISBN 80-85871-97-1 TAYLOR, F.,COLIN A KOL.Mýty a legendy Indiánů Severní Ameriky. Praha: Volvox Globator, 1995. 144 s. ISBN 80-85769-64-6 TAYLOR, F., COLIN A KOL. Život Indiánů Severní Ameriky. Praha: Volvox Globator, 1997.128 s. ISBN 80-7207-074-6 TAYLOR, F., COLIN, STURTEVANT,C.WILLIAM. The Native Americans – The indigenous people of North America. London: Salamander books limited, 2000. 256 s. ISBN 1 84065 168 7 ULLRICH, F.,J. Mýty Lakotů aneb Když ještě po zemi chodil Iktómi. Praha: Argo, 2002. 386 s. ISBN 80-7203-378-6 ULLRICH, F.,J. Tatanka Witko – Lakotský slovník. Indian hobby courier. 1991, č. 9. ULLRICH, F.,J. Tatanka Witko – Lakotský slovník. Indian hobby courier. 1991, č. 10. ULLRICH, F.,J. Tatanka Witko – Lakotský slovník. Indian hobby courier. 1991, č. 11. ULLRICH, F.,J. Tatanka Witko – Lakotský slovník. Indian hobby courier. 1991, č. 12. ULLRICH, F.,J. Tatanka Witko – Lakotský slovník. Indian hobby courier. 1992, č. 1-2. ULLRICH, F.,J. Tatanka Witko – Lakotský slovník. Indian hobby courier. 1992, č. 3. WILLIAMS, L.,S. Folk art. London: Flame Free Publishing, 2006. 384 s. ISBN 1 84451 290 8 ZHOŘ, I. Proměny soudobého výtvarného umění. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 165 s. ISBN 80-04-25555-8

83

OBRÁZKY V TEXTU – TEORETICKÁ ČÁST ALEXANDER, S. AND K. Crops circles - Signs, Wonders and Mysteries.London: Arcturus Publishing Limited, 2006. (Kruhy v polích - str. 36) DAVIS, C., WILLIAM. The American frontier- pioneers, settlers and cowboys 1800 – 1899. London: Salamander Books Limited, 2000. (Ukázka tradičního oděvu muže z kmene Lakota – str. 21) GREEN, R. The British museum - Encyklopedia of Native North America. London: British museum company, 1999. (Katherine Smith – str.25) CHRISTO.CLAUDE, JEAN. Surrounded Islands („Obalené ostrovy“), Biscayne Bay, Miami, Florida, 1980 – 1983. In Christo and Jean Claude official website - (Obalené ostrovy str.28) Dostupný z: http://www.christojeanclaude.net LONG, RICHARD. Richard Long. Five Paths („Pět pěšinek“), Anglie, 2002. Hemisphere circle („Kruh polokoule“), Tokio,1996. In Richard Long official websites (Pět pěšinek - str. 28, Kruh polokoule - str. 36). Dostupný z http://www.richardlong.org TAYLOR, F.,COLIN A KOL.Mýty a legendy Indiánů Severní Ameriky. Praha: Volvox Globator, 1995. (Tanec duchů - str. 19, Rytina ve skále - str.26, Lakotský obřad Alo´wanpi - str.13) TAYLOR, F., COLIN, STURTEVANT,C.WILLIAM. The Native Americans – The indigenous people of North America. London: Salamander books limited, 2000. (Lovec bizonů - str. 9) TAYLOR, F.,COLIN A KOL. Život Indiánů Severní Ameriky. Praha: Volvox Globator, 1997. (Hledání vize - str.17,Lakotský umělec - str.22, Vypravěč příběhů - str. 15) MOORE, J. R. Native Americans – A portrait. The Art and Travels of Charles Bird King, George Catlin and Karl Bodmer. New York: Steward, Tabori and Chang, 1997. (Indiánská vesnice - str.12)

84

SHRNUTÍ Cílem mé diplomové práce bylo prostřednictvím výtvarných aktivit v přírodě a pro přírodu posílit pozitivní vztah dětí jak k zemi, ve které jsme se narodili a kde žijeme, tak i k Zemi jako naší planetě. Diplomová práce se skládá z části teoretické a praktické. V teoretické části popisuji tradiční i současný život kmene Lakota se zaměřením na jeho sepětí s přírodou. Dále také naznačuji individuální vyjádření vztahů formou zážitkové pedagogiky a poukazuji na výchovné a vzdělávací možnosti prostřednictvím moderního výtvarného umění. V praktické části jsou popsány aktivity dětí v přírodě, které by zároveň mohly sloužit jako inspirace pro mimoškolní činnost dětí s prvky zážitkové pedagogiky.

85

SUMMARY The aim of my diploma thesis was to create children´s positive attitude to the country where they were born as well as to the Earth, a planet where we live, throught the art activities in a country and for the nature. The diploma thesis has two parts - a theoretical and a practical part. The theoretical part describes history and today´s life of the Lakota tribe and their connection with a nature. There are also described individual ways of expressing these relations by using an experienced pedagogy. The abilities of education are also presented through the modern art. In the practical part are described children´s activities in a nature, which should be a source of inspiration for realization children´s activities in natural settings with an elements of experienced pedagogy.

86