MASARYKOVA UNIVERZITA. Diabetes mellitus v dětském věku

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky

Diabetes mellitus v dětském věku

Diplomová práce

Brno 2011

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

PhDr. Mgr. Ilona Fialová, PhD.

Bc. Marie Dominika Širůčková

Prohlášení: „Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“

……………………….. podpis

Poděkování: Děkuji vedoucí diplomové práce paní

PhDr. Mgr. Iloně Fialové, PhD., za

uţitečnou metodickou pomoc, čas a cenné rady, které mi poskytla ke zpracování mé diplomové práce.

10. prosince 2011

Bc. Marie Dominika Širůčková

Obsah Úvod ...........................................................................................................................5 1

Charakteristika onemocnění diabetes mellitus

1.1

Historie diabetu

1.2

Diabetes mellitus a jeho projevy

1.3

Druhy diabetu

1.4

Komplikace diabetu ………………………………………………………...14

2

Kvalita ţivota s diabetem ………………………………………………...17

2.1

Charakteristiky chronického onemocnění

2.2

Strava a sportovní aktivity u jedinců s diabetem

2.3

Rodina a vyrovnání se s nemocí

2.4

Puberta, cestování, nástrahy ………………………………………………...26

3

Vzdělávání ţáků a profesní orientace

3.1

Vzdělávání ţáků s chronickým onemocněním

3.2

Legislativní opatření ………………………………………………………...33

3.3

Vzdělávání ţáků se zdravotním postiţením a zdravotním znevýhodněním podle RVP Z

………………………….6

…………………………………………………………6 …………………………………………8

.………………………………………………………..11

………………………………...17 ………..……….20

………………………………………...23 …………………….…………...30 ………….……………...30

………………………………………………………...36

3.4

Edukace zaměřená na výběr povolání

…………………………………37

4

Výzkumná část - diabetes mellitus v dětském věku

4.1.

Výzkumné otázky, metodologie

4.2.

Charakteristika výzkumného prostředí a výzkumného souboru

4.3.

Interpretace výzkumného souboru – kazuistiky

4.4.

Závěry šetření

............................42

…………………………………42 ………….43

…………………………43

…………………………………………………………61

Závěr ………………………………………………………………………………...64 Shrnutí

………………………………………………………………………...65

Summary

………………………………………………………………………...66

Seznam pouţité literatury ……………………………………………………….

Úvod Diabetes mellitus je chronické onemocnění, které postihuje jak děti, tak dospívající. Kaţdý rok u nás stoupá počet osob s tímto onemocněním. Lékaři tak zaevidují kolem 250 dětí do 15. roku ţivota. To je kolem 2000 dětí a dospívajících. Léčení diabetu 1. typu, je velice náročné a vyţaduje přesný denní reţim a úsilí rodiny i samotného diabetika. Pokud se dodrţují všechny předepsané úkony, dá se diabetes docela dobře léčit a tak předcházet vzniku akutních a pozdních komplikací. Učitelé a pedagogové, by měli být informováni, protoţe ve své praxi se mohou setkat s ţákem, který touto nemocí trpí. Je třeba, aby dokázali diabetu kvalifikovaně porozumět. Není nutné ţáka litovat, ale nepřipomínat mu jeho nemoc a chovat se k němu, jako ke zdravému jedinci. Školní personál, by měl být informován o moţných komplikacích, rozeznat příznaky a dokázat poskytnout první pomoc. Onemocnění ţáka nijak neomezuje v plnění povinné školní docházky. Musí však dodrţovat určitá pravidla a bylo by dobré, kdyby škola dokázala diabetikovi vyhovět. Pokud osoba s touto nemocí dodrţuje veškerá doporučení, můţe proţít bohatý a kvalitní ţivot (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008). Diplomová práce se zabývá problematikou diabetes mellitus v dětském věku. Tvoří ji část teoretická a část výzkumná. První kapitola pojednává o charakteristice onemocnění diabetes mellitus. Zabývá se historií, komplikacemi a druhy diabetu. Druhá kapitola pojednává o kvalitě ţivota s diabetem, charakterizuje chronické onemocnění, stravu a sportovní aktivity u jedinců s diabetem a vyrovnávání se s touto nemocí. Dále se zabývá moţností cestování a dospíváním. Třetí kapitola pojednává o vzdělávání ţáků s chronickým onemocněním a legislativním opatřením. Obsahem čtvrté kapitoly je vlastní výzkumné šetření zabývající se třemi informanty s onemocněním diabetes mellitus.

5

1

CHARAKTERISTIKA ONEMOCNĚNÍ DIABETES MELLITUS

1. 1 Historie diabetu „Nejstarší písemné záznamy o cukrovce máme ze starého Egypta, později i ze starého Řecka, starého Říma, z arabských zemí, z Indie a z Číny.“ (Kopecký, A. 2000, s. 8). Základy lékařského systému byly poloţeny asi tři a půl tisíce let před naším letopočtem. Tou vyspělou zemí se stala Staroegyptská říše. Ve srovnání s jinými zeměmi mělo lékařství v Egyptě velkou úroveň. V chrámových knihovnách, tzv. „Domech ţivota“, se uchovávaly papyrové svitky, náboţenská a lékařská díla, která byla tajná. Do dnešní doby se dochovalo pouze třináct textů, které souvisí s lékařstvím a pochází ze Starého Egypta. Mezi nejznámější však patří Ebersův papyrus a Smithův papyrus, téţ zvaný Illahúnský. Ebersův papyrus je spíše sbírkou receptů a Smithův papyrus obsahuje popis chirurgických zákroků. Z lékařských textů se podařilo dešifrovat kolem 900 léků. Ebersův papyrus, který pochází z roku 1552 před n. l., obsahuje v padesátém sloupci 8 návodů na odstranění moči, pokud je jí příliš mnoho. Tento papyrus se zmiňuje o projevech diabetu. Tuto nemoc popisuje jako nemoc bez známé příčiny, jako nemoc vzácnou. Nemocný člověk má velkou ţízeň, vymočí více, neţ vypije, proto jeho tělo hubne, šíří kolem sebe nepříjemný zápach a pak umírá. Ţádná léčba tehdy nevedla k úplnému vyléčení pouze ke zmírnění příznaků. V Řecku, 4oo let před naším letopočtem, slavný lékař Hippokrates chápal tuto nemoc jako porušení rovnováhy ţivotních sil vnějšími silami. Nejznámější římský lékař Galenos, viděl za celý svůj ţivot člověka postiţeného diabetem pouze dvakrát. Myslel si, ţe tato nemoc je způsobena nemocnými ledvinami. K léčbě diabetu přidal hydroterapii a tělesná cvičení. Také čínští lékaři zhruba ve stejné době, jako Římané popisují cukrovku velmi přesně: člověk trpí ţízní, vyprodukuje velké mnoţství moče, která má medovou barvu, je vyhublý a pokryt vředy. Jednu z příčin nemoci uvádí obezitu. I indičtí lékaři popisují nemoc, která se projevuje sladkou medovou močí.

6

Začátkem 16. Století lékař zvaný Paracelsus si všiml, ţe odpařená moč nediabetika, zanechává méně zbytků neţ moč diabetika. Protoţe odparek povaţoval za sůl, doporučoval k léčbě parní lázně. Domníval se, ţe diabetes je onemocnění krve. Thomas Willis, jako první Evropan, dokázal ochutnáváním sladkou chuť moči. Nemoc povaţoval za nemoc krve. K názvu nemoci „diabetes“ přidal přídavné jméno „mellitus“, coţ latinsky znamená „medový“, aby ji odlišil od „diabetes insipidus“, coţ znamená „bez chuti“. V roce 1889 přichází další objev týkající se pankreatu. Dva němečtí lékaři Oskar Minkowski a Joseph von Mering odstranili u psa pankreas a tím se jim podařilo vyvolat diabetes. Pokud psům následně implantovali pod kůţi pankreatickou tkáň, cukr, který byl obsaţen v moči, vymizel. Bylo tedy jasné, ţe před cukrovkou chrání něco, co je obsaţeno ve slinivce břišní. Brzy po tomto objevu se snaţilo mnoho vědců vyuţít léčebný extrakt z Langerhansových ostrůvků. Jako prvnímu se to podařilo německému lékaři Ludwigu Zulzerovi pomocí alkoholického výtaţku z hovězího pankreatu. Svůj preparát nazval „acomatol“. Poprvé to bylo v roce 1908 u psů a v roce 1909 i u lidí. Svoji novou metodu vyzkoušel na všech 8 pacientech, bohuţel u všech se projevily neţádoucí účinky. První pacient byl uţ v diabetickém komatu. Po injekci se jeho stav zlepšil. Bohuţel zemřel, protoţe druhá injekce nebyla k dispozici. U druhého také došlo k celkovému zlepšení a ke zlepšení cukru v krvi a acetonu v moči. U třetího pacienta se po injekci objevila teplota, zvracení a třesavka. Stejně tak, jako Zulzer, byl i Rumun Paulesco velice blízko k uznatelnému objevu. Tomu se podařilo extrahovat sterilně ve vodě vylouţený pankreatický materiál, do kterého přidal obyčejnou kuchyňskou sůl. Tento preparát nazval „ pancréine“. Frederik Banting, chirurg, nazvaný „doktor inzulín“, spolu se studentem medicíny Charlesem Bestem, zkoumali pankreatické ţlázy v laboratoři v kanadském Torontu. Banting poţádal Collipa, aby se ujal chemické purifikace extraktu. Collipa získávání tehdy ještě „isletinu“ zjednodušil a vylepšil. Isletin získávali z jatek, odkud si brali kravské pankreaty a pankreaty ještě nenarozených telat. Hned po odebrání byly na jatkách pankreaty hluboce zmrazený a tím se zabránilo bakteriím a enzymům pankreatickou tkáň rozkládat. Tkáň byla rozdrcena, pak byla extrahována zředěným kyselým alkoholem a poté byl extrakt ve vysoce koncentrovaném alkoholu zbaven vedlejších škodlivých účinků, které dřívější badatelé nedokázali odstranit. Jako prvním 7

člověkem, který na sobě nechal vyzkoušet isletin byl doktor Joe Gilchrist. Isletin měl pozitivní výsledky. Na Macleodův návrh, byl „isletin“ přejmenován na „insulín“. Avšak traduje se, ţe jako první člověk, kterému byl podán insulín, byl třináctiletý chlapec, který uţ byl v diabetickém komatu. Po té, co se mu upravil cukr v krvi, musel dodrţovat dietu, která uţ nebyla tak hladová, jako dříve, a mohl ţít prakticky normální ţivot. Best, Banting a Collip si nechali výrobu inzulínu patentovat. Nobelova cena byla udělena jiţ v roce 1923, rok poté, co byly inzulínové vzorky pouţity u lidí (Kopecký, A. 2000). Eli Lilly, byla americká firma, která mezi prvními zahájila průmyslovou výrobu inzulínu. O rok později byl jiţ inzulín v širokém klinickém pouţití (Štěpán, S. 2010). V roce 1922 se vyrábělo 100 000 inzulínových jednotek týdně, a proto se mohl v roce 1923 podávat inzulín i v Československu. U nás se začal inzulín vyrábět aţ v roce 1926 u firmy Norgie v Ústí nad Labem pod názvem „pankreas hormon“. Inzulín se začal vyrábět, ale stejně nestačil pro všechny nemocné. V roce 1926 se Jacobsu Abelovi podařilo získat krystalický inzulín, díky kterému nebylo nutné dodávat do těla inzulín kaţdé 3 hodiny, ale stačily dát 3 aţ 4 injekce inzulínu během dne. Vědci zjistili, ţe lidskému inzulínu se nejvíce podobá inzulín vepřový, který se liší pouze v jediné aminokyselině. Pro lidi, trpící diabetem se hodí inzulín od kteréhokoli ţivočišného druhu. I přesto se pouţíval pouze inzulín vepřový a hovězí pro jeho lepší dostupnost. V roce 1960 se pomocí nové metody zjistilo, ţe v krvi lidí trpící diabetem, je stejné nebo dokonce vyšší mnoţství inzulínu, neţ v krvi nediabetiků. To znamená, ţe existuje řada různých typů cukrovek. Henri Lestradet, pediatrický diabetolog říkával: „není diabetes, jsou diabety“ (Kopecký, A. 2000). 1. 2 Diabetes mellitus a jeho projevy Tato nemoc nazvaná diabetes mellitus postihuje bez výjimek všechny obyvatele světa, všech ras, národností a etnických skupin. Postihuje obyvatele všech věkových skupin, děti, mladistvé i dospělé osoby. Ve stejném měřítku postihuje jak muţe, tak ţeny (Perušicová, J. 1996). Tato nemoc, také nazývaná cukrovka není do dnešního dne vyléčitelná. Člověk však můţe ţít dlouhý a plnohodnotný ţivot, pokud bude dodrţovat pravidla stanovená lékařem, jako jsou vhodná ţivotospráva a dodrţování správných návyků. Velký podíl na vzniku tohoto onemocnění má nevhodné stravování, přejídání se, málo pohybu a sedavý 8

způsob ţivota. Tyto špatné návyky můţou mimo jiné způsobit i jiné civilizační choroby jako jsou vysoký krevní tlak, obezita atd. Pokud pacient odmítá ţít podle doporučení stanovených lékařem, pak mu hrozí různé kardiovaskulární nemoci, selhání ledvin, slepota a jiné. Diabetes mellitus se v současné době řadí mezi nejzávaţnější choroby na celém světě a počet lidí trpící touto chorobou se neustále zvyšuje. Od roku 1985 se počet pacientů téměř zdvojnásobil, tedy není daleko doba, kdy cukrovkou bude trpět kaţdý desátý občan České republiky, nehledě na věk (Podolská, Š. 2008). Perušicová, J. (1996) uvádí, ţe cukrovka je nemoc, která je rozšířená po celém světě a postihuje všechny rasy, etnické skupiny, muţe, ţeny, děti i dospělé. Cukrovka se projevuje řadou příznaků, podle kterých je moţné nemoc odhalit. Lékař tak můţe chorobu rozpoznat mnohem dříve, neţ je v laboratoři potvrzena rozborem moči a krve. Mezi hlavní příznaky této choroby patří velký pocit ţízně, nadměrné močení, úbytek hmotnosti, slabost, zvýšená únavnost, hubnutí, úbytek fyzických sil, rány a záněty hojící se mnohem pomaleji a sníţená zraková ostrost (Kotulán, J. 2005). Někdy se stane, ţe příznaky nemoci nejsou natolik zřetelné, aby je nemocný odhalil a navštívil lékaře. Proto se člověk trpící cukrovkou často odhalí náhodně při nějakém vyšetření (Páv, J. a kol. 1985). Funkce metabolismu u zdravého a nemocného jedince K tomu, abychom dokázali správně porozumět podstatě onemocnění, je důleţité pochopit základy metabolismu u zdravých jedinců. Tělo získává energii z potravy díky látkové výměně (metabolismu). Energie je nezbytná k udrţení základních ţivotních funkcí, jako jsou regulace teploty, dýchání, práce srdce a ostatních svalů. Pokud je naše tělo vystavěno větší fyzické námaze, jako je např. zvýšený pohyb, práce, nebo nemoc, je spotřeba energie větší. Protoţe naše tělo dokáţe získat energii z potravy pouze nárazově, musí být uchována v zásobní podobě a pak podle potřeby organismu uvolňována (Bělobrádková, J., Brázdová, L., 2006). Energii můţe naše tělo získat ze sacharidů stejně jako z tuků nebo bílkovin. Zvláště důleţitý je cukr, protoţe v případě okamţité potřeby se dokáţe rychle přeměnit na energii, jak je tomu například při sportování nebo práci. Játra mají na starost mezi jednotlivými denními jídly uvolňovat část z uloţených zásob cukru do krve. Tím je 9

zabezpečen stále stejný příjem přísunu cukru do mozku a k nervům, kteří ve svých funkcích jsou odkázány skoro výlučně na cukr. Takovýmto způsobem udrţují játra cukr v krvi na normální neboli fyziologické úrovni. Cukr, který je uloţen v játrech, tzv. zásobní cukr, se nazývá glykogen. Právě popsané metabolické pochody slouţí k přeměně potravy na energii, kterou tělo okamţitě vyuţívá a přebytek potravy ukládá jako zásoby energie, které můţe v případě potřeby vyuţít. Kdyţ výše uvedené metabolické pochody fungují správně, hladina cukru v krvi není ani vysoká ani nízká a udrţuje se ve správných mezích. Aby mohla glukóza a ţiviny vstoupit do buněk, pankreas vylučuje hormon inzulín do krve a ten se pak navazuje na povrch buněk. Glukóza tedy můţe proniknout z krve do buňky pouze v případě, ţe se inzulín naváţe na její povrch. Uvnitř buňky se ţiviny buďto přemění na energii, coţ znamená, ţe se ţiviny „spalují“ za pomocí kyslíku, který je vdechován, nebo se slučují a uvnitř buňky vytvářejí zásoby energie. Tyto zásoby energie začne buňka spotřebovávat, jakmile nějaký čas nejíme a tělo potřebuje energii. Ţiviny přeměněné v energii zanechávají rozpadové látky, které se vrací zpátky do krve. Krev je pak čištěna, filtrována pomocí ledvin a rozpadové látky jsou vylučovány močí z organismu. Po kaţdém jídle se zvyšuje hladina cukru v krvi a tím pádem se zvyšuje i výroba inzulínu. Inzulín je hormon, který se tvoří ve specializovaných buňkách organismu a pomáhá tělovým buňkám získávat, vychytávat cukr z krve. To je signál pro játra, která přestanou vylučovat cukr a naopak začnou ukládat přebytečný cukr jako zásobu na horší časy. Pokud je v krvi i nadále velké mnoţství cukru, začnou jej vychytávat tukové buňky a měnit v tuk. Ten je povaţován za výbornou rezervu energie. Po splnění úkolu se inzulín rozpadá. Proto je nutná stále nová tvorba inzulínu hlavně po jídle. Na obr. 1 str. 11, je ukázáno, jak inzulín pracuje. Nejprve je vytvořen v pankreatu, vyloučí se do krve a pak se navazuje na inzulínové receptory, které jsou uloţené na povrchu různých buněk, jako jsou např. buňky jaterní, svalové nebo tukové. Pokud se molekula inzulínu naváţe na receptor, pak se cukr dostane do buňky. Inzulín tedy můţeme povaţovat za klíč, který umoţňuje vstup glukózy do buňky. Pokud nejíme, naše tělo hladoví a slinivka břišní vylučuje do krve jen malé mnoţství tzv. bazálního inzulínu (Heinrich, J., Vávrová, H. 1997).

10

Obrázek č. 1 Vylučování inzulínu do krve (Heinrich,J.,Vávrová,H.1997) Metabolismus u diabetiků funguje zcela jiným způsobem. „Při diabetu ta část potravy, kterou tvoří cukr, nemůže být vychytána buňkami, a to buď proto, že je inzulínu nedostatek, nebo proto, že tělové buňky jsou jen částečně schopné jej využívat. Cukr tedy zůstává v krvi, a proto má neléčený diabetik trvale vysokou hladinu cukru v krvi (glykémii). Když je hladina cukru v krvi velmi vysoká, část cukru přechází do moče. Odtud pramení název „diabetes“, což znamená propouštět a „mellitus“, což znamená sladký jako med. Když není v pořádku metabolismus cukru, nejsou v pořádku ani některé další metabolické procesy. Existují dvě hlavní formy diabetu: diabetes I. typu (nebo též „závislý na inzulínu“) a diabetes II. typu („na inzulínu nezávislý“).“ (Heinrich, J., Vávrová, H. 1997, s. 6). 1. 3 Druhy diabetu Glykemie v krvi můţe stoupat z různých důvodů. Podle toho o jaký důvod se jedná, rozlišujeme několik typů diabetu. Nejznámější a nejdůleţitější jsou však diabetes mellitus 1. typu a diabetes mellitus 2. typu. U obou typů diabetu stoupá hodnota glykémie, ale u kaţdého z nich z jiného důvodu. Jaký je tedy mezi nimi rozdíl?  Diabetes mellitus 1. typu (závislý na inzulínu) Diabetes 1. typu se u nás kaţdý rok nově projeví asi u 250 dětí do 15. roku ţivota. To znamená, ţe v České republice je to něco přes 2000 dětí a dospívajících. 11

Kaţdý nový člověk, který přichází na svět si s sebou přináší vlohy zděděné od obou rodičů. Jedna z vloh praví, ţe se u dítěte můţe, ale nemusí projevit diabetes. Přitom vůbec nezáleţí na tom, jestli se u rodičů, nebo jejich příbuzných diabetes vyskytuje či ne. Většinou touto formou diabetu onemocní ty děti, které nikoho v rodině s diabetem 1. typu nemají (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008). „Diabetes mellitus 1. typu vzniká proto, že beta-buňky v ostrůvcích v pankreatu přestávají vyrábět inzulín. Když se po jídle vstřebává glukóza do krve a glykemie stoupá, nepřichází povel, aby se nadbytečná glukóza uložila do zásob v játrech. Glukóza tedy koluje ve velkém množství v krvi, glykemie je vysoká. Glykemie v tomto případě stoupá, i když člověk nejí: játra tvoří stále další a další glukózu. Tělní buňky však nemůžou glukózu dobře využívat, rozkládat ji a získávat z ní potřebnou energii. Chybí jim k tomu inzulín, který buňky pro glukózu otevírá. Chybí-li inzulín, buňky zůstávají uzavřené, i když jsou omývány krví s velikým obsahem glukózy. Koupou se tedy v moři glukózy a přitom hladovějí“. (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008, s. 14). Při tomto typu diabetu jsou pankreatické buňky produkující inzulín částečně nebo úplně zničeny. Pokud pankreas produkuje málo inzulínu nebo jej neprodukuje vůbec, buňky těla začínají „hladovět“, protoţe nemohou vychytat cukr z krve a glykémie tak neustále roste. Proto je nutné funkci slinivky břišní nahradit nějak jinak. Zatím se nepodařilo podávat inzulín jinou formou neţ aplikací inzulínu podkoţně, odkud se pak vstřebává do krve. Pokud by byl inzulín podáván ústy, v ţaludku se rozloţí na neaktivní formu. Také se provádí pokusy s transplantací zdravého pankreatu. To však přináší mnoho technických problémů a v nejbliţší době se s ní nedá počítat (Heinrich, J., Vávrová, H. 1997). Kaţdý člověk se během svého ţivota setká s různými nepříznivými podněty z vnějšího prostředí. U většiny populace tyto běţné typy virů způsobí obyčejné nachlazení. Ale u některých vnímavějších dětí či mladých dospělých, kteří zdědili rizikové geny neboli vlohu k diabetu, se můţe spustit řetězec událostí, který vyústí v diabetes. Některé názory povaţují za důleţitou dobu kojení, jiné ji dávají do souvislosti s mnoţstvím vypitého kravského mléka. Na kaţdém názoru můţe být část pravdy, obvykle se však jedná o souhru řady náhod. Ty mohou vést u vnímavého člověka

k tomu,

ţe

se

jeho

obranyschopnost

otočí

nesprávným

směrem.

Obranyschopnost, nebo téţ imunita pomáhá člověku rozpoznat co je vlastní a co cizí a 12

tělo chrání. Podstatou nemoci diabetu je, ţe začne vidět jako nepřítele, jako cizorodou součást své vlastní beta-buňky a začne je ničit pomocí bílých krvinek. Takovou obranyschopnost, která je zaměřená proti vlastnímu tělu, nazýváme autoimunitou. To znamená, ţe diabetes 1. typu patří mezi autoimunitní onemocnění. Ničení a ztráta beta-buněk, probíhá po celá léta skrytě. Beta-buněk má naše tělo více, neţ je potřeba a kdyţ se tedy vlivem autoimunity beta-buňky začnou ničit, nějakou dobu se nic nepozná. To je jeden z důvodů, proč je tak těţké určit faktor, který vše vyvolal. Nikdy se totiţ nedozvíme, kdy přesně nemoc propukla. Člověku stačí pouze jen část z velkého počtu beta-buněk, aby tělo dostávalo dostatek inzulínu ke své funkci. Kdyţ se ale počet beta-buněk dostane ke kritické hranici, člověk se stává, více zranitelnějším. Stačí, aby se v kritickém okamţiku vývoje cukrovky setkal s chřipkou nebo angínou a tělo dá znát, ţe trpí nedostatkem inzulínu. Právě v nemoci, při boji s infekcí a při zvýšené teplotě tělo potřebuje více inzulínu neţ jindy. I kdyby člověk zrovna v rizikovém okamţiku nebyl napaden nějakým virem, sníţená tvorba inzulínu by se objevila třeba za pár týdnů či měsíců, kdy uţ by inzulín přestal stačit. Nemoc tedy není její příčinou, je pouze vyvolávajícím faktorem. Tělo se začne zbavovat nadbytečné glukózy tím, ţe ji propouští do moči. Pokud se prokáţe glukóza v moči, znamená to, ţe hodnota glykémie stoupla na tzv. „ledvinný práh pro glukózu“. Odcházející glukóza s sebou strhává vodu, proto se objevuje nadměrné močení. Velká ztráta tekutin nutí tělo tekutiny neustále dodávat, proto má nemocný velký pocit ţízně. Tělo tekutiny, které přijme, zase vyloučí, a to je důvod, proč bere ze svých zásob, coţ zapříčiňuje, ţe člověk hubne. Buňky nemohou z glukózy získávat energii a proto je člověk spavý, unavený a nevýkonný (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008).  Diabetes 2. typu (nezávislý na inzulínu) Při tomto typu diabetu beta-buňky nebyly zničeny, ale ztrácí vnímavost k inzulínu, neumí na něj dobře reagovat. Přitom inzulínu vyrábějí dostatek, někdy i více, neţ je nutné (Lebl. J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008). Jevu, kdy buňky nejsou schopné dostatečně vychytat inzulín se říká „inzulínová rezistence“. Diabetes 2. typu je povaţován za „mírnější“ neţ diabetes mellitus 1. typu, jeho příznaky nejsou tak zřejmé a vzniká u dospělých, nezřídka starších lidí. Diabetes se 13

dá léčit několika způsoby. Nejčastější je doporučen dostatečný pohyb a sníţení váhy, pokud je nemocný obézní. Hladina glykémie se pak často vrátí na normální hladinu. Pokud nezabere sníţení tělesné hmotnosti nastupuje léčba tabletami, které buď zvýší vnímavost beta-buněk k inzulínu, nebo vlastní tvorbu inzulínu posílí. Avšak inzulín tyto tablety vůbec neobsahují. Kdyţ ani jedna z léčby nezabere, pak se přistupuje k uţívání inzulínu. Kromě toho, jsou určité ţivotní situace, kdy je potřeba inzulín uţívat. Jako je např. při zánětlivých onemocněních, stresu, operaci, průjmech, atd. Dědičnost zde hraje větší roli, neţ u diabetu 1. typu (Heinrich, J., Vávrová, H. 1997). 1. 4 Komplikace diabetu

Hyperglykémie Hyperglykémie je způsobena nadměrným mnoţstvím glykémie v krvi. Hladina cukru můţe dosahovat aţ 11mmol/l. Tato zvýšená hladina můţe být způsobena nedostatečným mnoţstvím inzulínu v důsledku vynechání dávky, podání menšího mnoţství inzulínu neţ je zapotřebí, nebo úplné přerušení dodávky inzulínu z důvodu zlomení nebo vytaţení kanyly u pacientů s pumpou. Mezi další příčiny patří niţší fyzická aktivita, nemoc, stres nebo nadměrné mnoţství jídla. Pokud není hyperglykémie včas zjištěna, můţe dojít k diabtecké ketoacidóze, kde dojde k rozvratu vnitřního prostředí organismu a je nutná hospitalizace. V počátečních stádiích se nevyskytují ţádné problémy, ale při nárůstu glykémie v krvi se začnou projevovat následující potíţe: častější močení, ţízeň, pocit suchého jazyka, rozostřené vidění, únava, křeče, slabost, nevysvětlitelné hubnutí. Pokud k hyperglykémii dojde, pacient si musí co nejrychleji aplikovat potřebné mnoţství inzulínu a zabezpečit dostatečný přísun tekutin. Pokud glykémie stoupne nad 25mmol/l je nezbytné vyhledat lékaře, protoţe dříve či později můţe dojít k hyperglykemickému kómatu (Aktuální komplikace diabetu [on-line], 2011). Hypoglykémie Hypoglykémie je způsobena nízkou hladinou krevního cukru v krvi. O hypoglykémii mluvíme, kdyţ hodnota cukru v krvi klesne pod 3,3mmol/l. Můţe k ní dojít pouze u člověka, který se léčí inzulínem, popřípadě také u člověka, který se léčí s cukrovkou 2. typu a poţívá tablety na posílení vlastní tvorby inzulínu. Hypoglykémie 14

můţe být lehká, kde si člověk dokáţe pomoci sám anebo těţká hypoglykémie, kde dochází ke ztrátě vědomí a můţe dojít aţ k hypoglykemickému šoku. Zde se diabetik stává závislým na pomoci okolí (Bělobrádková, J., Brázdová, L., 2006). K hypoglykémii můţe dojít v důsledku větší fyzické námahy, stresu, alkoholu, sníţený příjem potravy nebo po poţití určitých léků. Neléčená hypoglykémie vede k poškození mozku. Kaţdý uţivatel inzulínu by měl příchod hypoglykémie rozpoznat a vědět, jak se v takové situaci zachovat. Hlavní příznaky přicházející hypoglykémie jsou bolest hlavy, pocení, sníţená citlivost končetin, pocit na zvracení nebo zvracení, mravenčení, nedostatek inzulínu. Mezi další projevy hypoglykémie patří pocit úzkosti, podráţdění, zmatenost, závrať, slabost, ztráta vědomí aţ koma. Proto je nutná okamţitá pomoc. Pokud je dotyčný při vědomí je nutné podat rychle vstřebatelný cukr (glukózu ve formě gelu), ovocný dţus, případně krajíček chleba. Pokud dotyčný jiţ není při vědomí, je nejlepší aplikovat glukagon (hormon působící proti inzulínu) přímo do svalu (Aktuální komplikace diabetu [on-line], 2011). Inzulín Lidské tělo vytváří velké mnoţství hormonů. Kaţdý hormon vzniká ve specializovaných buňkách a kaţdý z nich je předurčen k jinému poselství. Z těchto buněk se vydává spolu s krví do celého těla a putuje na místo, které je mu určeno. Těmto místům se říká cílové tkáně. „Inzulín je hormon. Tvoří se ve specializovaných buňkách, o kterých již víme, že se jmenují beta-buňky, a že jsou v mikroskopických ostrůvcích roztroušených po pankreatu, slinivce břišní. Tvorba inzulínu se v těchto buňkách řídí podle glykémie. Beta-buňky ji dokáží bezchybně rozpoznávat. Když glykémie stoupá, začne se inzulínu tvořit více, aby se mohla glukóza z krve uložit do zásob. Když glykémie klesá, tvorba inzulínu se sníží tak, aby glukóza z krve zbytečně neubývala. Určité množství inzulínu však beta-buňky tvoří stále: to je inzulín, kterého je zapotřebí k otevírání všech buněk v těle, aby do nich mohla vstupovat glukóza, a aby se v nich mohla dobře využívat. Cílovými tkáněmi inzulínu jsou tedy všechny buňky našeho těla. Všechny buňky potřebují inzulín, aby mohly využívat glukózu. Výjimku tvoří jen buňky centrálního nervového systému“ (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008, s. 21). 15

Jakmile beta-buňky přestanou vytvářet inzulín, je zapotřebí jej do těla nějakým způsobem aplikovat. Inzulín je ale látka bílkovinné povahy, která se po spolknutí díky trávícím šťávám v ţaludku a střevech rozkládá. Proto inzulín nelze přijímat ústy ať v podobě kapek, sirupu či tablet. Nepřinesl by nám ţádný uţitek. Proto je nutné dostat do těla inzulín přímo, ne přes trávicí ústrojí. Od roku 1922 se začal inzulín vyrábět z pankreatů vepřů a skotů, kteří byli zabití na jatkách. Pankreas byl okamţitě po zabití zvířat zmrazený a dopraven do továrny na inzulín. Vytvořený inzulín byl tedy označován jako vepřový nebo hovězí. I kdyţ inzulín od zvířat má u člověka dobré účinky, přece jen se svou stavbou trochu liší od inzulínu lidského. Lékaři se také obávali, ţe s přibývajícím počtem pacientů, nebudou schopni vytvořit dostatek inzulínu pro všechny nemocné. Tyto problémy však byly v osmdesátých letech vyřešeny pomocí nové technologie, tzv. genetického inţenýrství. V laboratořích se do buňky obyčejného druhu bakterie vpraví gen, který má za úkol tvořit lidský inzulín. Bakterie se později pomnoţí a dají se do kádě s výţivným roztokem. Toto prostředí bakteriím vyhovuje a tak začnou vytvářet lidský inzulín. Za několik dní se bakterie z roztoku scedí, zničí se jejich buněčné stěny a nastupuje několik stupňů čištění, aţ je získán pravý lidský inzulín. Takovýto inzulín je čistý, srovnatelný s inzulínem, který si lidské tělo samo vytvoří. Uţ tedy nemusí mít lékaři obavy, ţe by inzulínu byl někdy nedostatek, bakterie vytváří inzulín podle potřeby (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008).

16

2 KVALITA ŢIVOTA S DIABETEM 2.1 Charakteristika chronického onemocnění Chronické onemocnění je charakterizováno jako onemocnění, které lze do určité míry léčit, ale nelze jej vyléčit. Podle zdrojů Světové zdravotnické organizace se počet lidí trpících chronickým onemocněním neustále zvyšuje. V současné době chronickým onemocněním trpí asi 10% dětské populace a jejich počet neustále roste. Bohuţel je pravdou, ţe se stále setkáváme s nedostatkem materiálů, které by nás informovali o edukaci a vzdělávání dětí s chronickým onemocněním a jak k této skupině dětí přistupovat. Cílem speciálně pedagogické podpory je snaha pomoci pacientovi jeho rodině a kmenovému učiteli (Opatřilová, D., Zámečníková,D. 2007). Chronická nemoc je taková nemoc, která se projevuje dlouhotrvajícím, vleklým a většinou celoţivotním průběhem. Podle závaţnosti nemoc ovlivňuje zdravotní stav člověka na dlouhou dobu. Chronické,

neboli

dlouhodobé

onemocnění,

je

charakteristické

svým

nepříznivým a dlouhodobým vlivem na osobnost člověka. V širší klasifikaci se řadí mezi tělesná postiţení. Tělesné postiţení je primární v tělesné oblasti i přesto se sekundárně negativně projeví v oblasti psychiky. Chronické nemoci zasahují všechny věkové kategorie a v různých údobích se projevují různým způsobem. Zasahují jak populaci dětí, tak populaci dospělých a posléze i starých lidí. Jak uvádí Vítková (1998), podle zdravotního stavu rozdělujeme děti a mladistvé do čtyř zdravotních skupin:  Děti a mládeţ nadprůměrná – úplně zdravá, tělesně dobře vyvinutá,  Děti a mládeţ prakticky zdravá – s nepatrnými odchylkami zdravotního stavu,  Děti a mládeţ oslabená – se značnými úchylkami tělesného vývoje a  zdravotního stavu,  Děti a mládeţ nemocná (Vítková, M. 1998). Zdravý jedinec je schopen přizpůsobit se změnám ve vnějším i vnitřním prostředí. Dokáţe se snadno adaptovat. Pokud se však rovnováha v těle naruší, dojde k nemoci. Nemoc se poté projeví anatomickými i funkčními změnami a v konečném důsledku můţe být zasaţena i psychická oblast organismu. 17

Po prodělání nemoci mohou zůstat následky, které často ovlivní další ţivot postiţeného jedince. Ať uţ je to jeho výchova, vzdělávání, uplatnění se ve společnosti nebo v zaměstnání (Renotiérová, M., Ludíková, L., 2003). Klasifikace chronických onemocnění se v různých literaturách liší. Dá se ale říct, ţe zpravidla se dělí na tato onemocnění:  alergická a astmatická onemocnění  koţní onemocnění  záchvatová onemocnění  metabolická onemocnění. Mezi poruchy metabolických procesů řadíme diabetes mellitus, onemocnění ledvin, dnu a infekční onemocnění jater. Cukrovku neboli diabetes mellitus tedy řadíme do poslední skupiny – metabolická onemocnění. Symptomy chronického onemocnění Chronické onemocnění představuje velkou fyzickou i psychickou zátěţ.

U

většiny pacientů se vyskytují určité symptomy somatického charakteru, které jsou často doplněny psychickými symptomy. Zejména pro děti je zvládání této zátěţe velice obtíţné. Somatické symptomy Při poruše somatických (tělesných) funkcí často dochází ke změně proţívání, ke změně vnímání a dokonce můţe dojít i k odmítání vlastního těla. Dochází ke zhoršení kvality ţivota v důsledku menší soběstačnosti, omezení osobního komfortu atd. Důsledky tělesného onemocnění se odráţí i na psychické stránce pacienta. A to z toho důvodu, ţe somatická a psychická stránka spolu úzce souvisí. Psychické symptomy Jak jiţ bylo zmíněno, jak tělesné tak duševní symptomy spolu velice souvisí. Kaţdé dítě na ně reaguje jiným způsobem a jinak je proţívá. V některých případech můţe dojít ke zhoršené sebeúctě a sebehodnocení. Reakce na nemoc u dětí a dospělých se od sebe liší. Malé děti reagují emocionálně. Aţ starší děti dokáţou hodnotit svou nemoc rozumově.

18

Podle vývojové úrovně dítěte a pochopení nemoci dělíme děti podle Opatřilové a Zámečníkové (2007) do tří skupin:  Předškolní věk – významným a důleţitým socializačním faktorem je rodina. V tomto období dochází k rozvoji sociálních vztahů a to i mimo rodinu a dále k rozvoji motorického vývoje. Ke správnému rozvoji motoriky je důleţitá hra a to i u dítěte s chronickým onemocněním.  Mladší školní věk – socializace probíhá jak v rodině tak i mimo ni. Nejčastěji však ve školním prostředí a v prostředí vrstevníků. V tomto dochází k rozvoji motoriky, pohybové aktivity, smyslového vnímání. Začíná uvaţovat realističtěji, logičtěji a tak přijímá i svoji nemoc.  Starší školní věk – toto období je bouřlivé a plné změn v důsledku dospívání. Tyto změny se často promítnou do vnímání nemoci. Dospívající pacient pak můţe s nemocí smířit nebo se proti ní bouřit. Chronické choroby postihují lidskou populaci ve všech věkových kategoriích a v kaţdém věku se specificky projevují. Zdravotně oslabený jedinec ať uţ se jedná o dítě, mladistvého či dospělého má sníţenou odolnost vůči chorobám a sklon k častějšímu opakování. Oslabení těla bývá často provázeno funkčními poruchami vyšší nervové činnosti. U některých dětí se projeví psychickými poruchami, nemají chuť k jídlu, jsou brzo unavitelné, dráţdivé, trpí úzkostnými stavy a nespavostí, nutkavým jednáním a hysterií. Jiné dětí trpí poruchami chování a projevuje se u nich nesprávné hygienické a společenské návyky (Vítková, M. 1998). Důsledky psychických a somatických symptomů u ţáků s dlouhodobým onemocněním. Mezi vlivy chronického onemocnění na dítě řadíme:  vytrţení ze sociálního prostředí  časté, opakované i dlouhodobé hospitalizace  narušení psychického, fyzického a sociálního vývoje  zhoršení zdravotního stavu

19

Somatické symptomy mívají subjektivní význam: zhoršuje se kvalita ţivota, stává méně soběstačným, tělesné funkce mohou vykazovat určitou poruchu, častěji evidujeme určité změny vnímání, proţívání a především v pubertě můţe docházet i k odmítání vlastního těla. Mezi psychikou a tělem existují úzké vztahy. Pokud je porušena tělesná stránka je narušena i stránka psychická, protoţe osobnost člověka je jeden velký propojený funkční celek. Porucha psychické stránky se můţe projevit změnou sebepojetí nebo postojem k vlastní nemoci (Opatřilová, D., Zámečníková, D., 2007. s. 61). Chronické onemocnění stejně jako jiná onemocnění mají podobné následky. Jsou to především projevy oslabení centrální nervové soustavy. Projevuje se psychomotorickým

neklidem,

netrpělivostí,

náladovostí,

dráţdivostí,

zvýšenou

unavitelností, niţší odolností vůči zátěţi, sklonu k úzkostným nebo zlostným afektům a sníţenou koncentrací pozornosti. Rodiče dětí s chronickým onemocněním cítí potřebu svoje dítě příliš ochraňovat a nepřiměřeně litovat. Chtějí dítěti splnit kaţdé jeho přání a tak se místo těch, kdo mají být jeho oporou, stávají jeho sluţebníky. Dítě samo se subjektivně necítí dobře a i vychovatelé zpravidla zdůrazňují to, co by dítě nemělo dělat, jakým činnostem by se mělo vyhnout, jaká omezení vyplývají z jeho onemocnění, neţ to, co dělat můţe a jak co nejvíce přiblíţit ţivotu zdravého dítěte (Matějček, Z. 2001). 2. 2 Strava a sportovní aktivity u jedinců s diabetem Jídlo Diabetici mohou jíst stejné potraviny jako zdraví jedinci. Rozdíl je jen v dodrţování určitých pravidel, jako jsou např. časové intervaly, mnoţství jídla, atd. Dnes jiţ v obchodech nalezneme potraviny s označením „DIA“. Dia znamená, ţe tyto potraviny jsou určené pro lidi s diabetem. Není však pravdou, ţe pomáhají tuto nemoc léčit a ţe jsou pro nemocné diabetem vhodné.

20

Cukrovkáři by měli preferovat tyto potraviny:  brambory, celozrnný chléb, rýţi, vločky  v těchto potravinách je obsaţeno velké mnoţství polysacharidů a vlákniny a jsou velkým zdrojem energie.  luštěniny  jsou vhodné přidané v polévce  kuřecí, rybí a krůtí maso  tyto druhy mas mají nízký obsah tuku  do jídelníčku přidat aspoň 2krát týdně rybu  jako prevence v onemocnění srdce a cév  je vhodnější osladit si čaj či jiné nápoje umělým sladidlem  místo sladkých nápojů pijte raději nápoje nízkokalorické  jezte zeleninu a ovoce namísto oplatků, brambůrek a sušenek  vybírat si raději nízkotučné mléčné výrobky  denně vypít 2-3 l čaje, vody a jiných nápojů  Jídlo, kterému by se diabetici měli vyhnout:  med, cukr, slazené alkoholické nápoje  hladina cukru v krvi je těţko kontrolovatelná  pikantní jídlo, kečup, zavařená zelenina, praţené oříšky  jídlo obsahuje příliš soli  „DIA“ potraviny  obsahují příliš tuku  neředěné ovocné dţusy  smaţené potraviny Důleţité je naplánovat si jídlo na celý den dopředu, jíst pomalu, nespěchat a hlavně nevynechat ţádné jídlo (Rybka, J. 2007). Pro člověka, který je diabetik je nejdůleţitější znát sloţení stravy, aby si dokázal správně sestavit jídelníček. Proto je nezbytné vědět, ţe jídlo, které konzumujeme, se skládá z tuků, bílkovin, vody, soli, vitamínů, vlákniny, sacharidů atd.

Vědět, ţe

zdrojem energie jsou bílkoviny, tuky a sacharidy, které lidské tělo dokáţe ukládat, následně spalovat a tím získávat energii. Naproti tomu také existují potraviny, které nejsou zdrojem energie a to jsou minerální látky (soli), vitamíny, vláknina. 21

Ze všech uvedených základních ţivin, které naše strava obsahuje, ovlivňují hodnotu glykémie pouze sacharidy. Tvoří 50 – 60% energetického obsahu denní stravy a jsou obsaţeny téměř v kaţdém jídle. Aby se diabetikům usnadnilo sestavování jídelníčku, byl vymyšlen pojem „výměnná jednotka“. Je to takové mnoţství jídla, které ovlivní glykémii téměř stejně, ať se do těla dostane v podobě pomeranče, chleba, hranolků, čokolády nebo smaţeného řízku. Pokud se naučíme jídlo posuzovat pomocí výměnných jednotek, usnadní nám to plánování jídelníčku a posílíme šanci k udrţení stabilnější glykémie (Lébl,J., Průhová, Š, Šumník, Z. 2008). Kaţdý člověk s diabetem by si měl vytvořit svůj jídelní plán. Je to něco jako rozvrh výměnných jednotek na celý den. Diabetici se stravují 6krát denně (3 hlavní jídla, dopolední a odpolední svačina a druhá večeře). Hlavní jídla, která by od sebe neměla být vzdálena méně neţ 4 hodiny a více neţ 7 hodin. Svačiny bychom měli do jídelníčku zařadit asi 2–3 hodiny po hlavním jídle a druhou večeři těsně před spaním (Léčiva ve zdraví i nemoci [on-line], 2011). Sport Lidské tělo je stvořeno k pohybu. Pohyb a sport pomáhají najít ztracenou rovnováhu mezi příjmem a výdejem energie a přinášejí uspokojení. Rozdíl mezi diabetikem a zdravým člověkem je v tom, ţe diabetik musí o sportu více přemýšlet, protoţe pohyb ovlivňuje glykémii (Lebl, J., Průhová, Š.,Šumník, Z. 2008). Lékaři by měli dokázat vysvětlit, jak moc je pohyb v léčbě diabetu důleţitý a pacienty správně motivovat. Úkolem rehabilitačních pracovníků je ukázat diabetikovi kde a jak se aktivně cvičit (Kvapil, M. 2011). Pohyb by nám měl především přinést radost. Můţe to být míčová hra s kamarády, aerobik či fyzicky náročná práce na chalupě. S věkem se mění druh zábavy. Malé děti si rády pohrají a proběhnou se svými kamarády, děti školou povinné, dají přednost míčovým hrám. Tento věk je ideální pro výběr sportovního odvětví. V dítěti se tím podpoří soutěţivost a lépe stráví svůj volný čas. V dospívání se mladému člověku zdají zajímavé všechny sporty, ve kterých nalezne dobré přátele. Zajímavou se stane i turistika, ať uţ horská, cyklistická, pěší, vodní, nebo lyţařská, protoţe pomáhá poznávat nové kraje, lidi a prostředí. Cílem není vychovat špičkového sportovce. Většina diabetologů to dokonce zakazuje. Obavy z jednostranného zatíţení s vysokou intenzitou 22

jsou tu na místě. Praxe však ukazuje, ţe diabetik 1. typu se můţe stát dobrým sportovcem v oblasti tenisu, silniční cyklistiky a dokonce i profesionálním hokejistou. Při zvýšeném pohybu se spotřebovává více energie, dochází k poklesu glukózy v buňkách a můţe dojít k hypoglykémii. Té můţeme předejít tak, ţe buď zvětšíme mnoţství jídla, nebo sníţíme dávku inzulínu, anebo zkombinujeme oba dva postupy. Pro rodiče a učitele je potěšující, ţe sport diabetiky téměř neomezuje. Pokud ano, pak je to jen kvůli riziku z nerozpoznané hypoglykémie. Např. při plavání by měl učitel diabetika neustále sledovat, aby mohl při hypoglykémii včas zasáhnout. Také se nedoporučují takové sporty, kde člověk nestojí pevnýma nohama na zemi, jako jsou parašutismus, horolezectví, potápění, atd. Ţák s diabetem, který dodrţuje daná pravidla, můţe dosahovat stejných výsledků jako jeho vrstevníci (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008), (Machová, J., Kubátová, D., 2006). 2. 3 Rodina a vyrovnání se s nemocí Nikdy nejsme dost připraveni na zjištění, ţe naše dítě trpí chronickým onemocněním. Vyrovnat se s touto novou skutečností a zorientovat se, nám napomáhají informace od lékařů. Důleţitá je vzájemná podpora i pomoc všech členů rodiny a okolí. Kaţdý člen rodiny se s nemocí vyrovnává různým způsobem. Hledat někde chybu, nebo viníka, který stejně neexistuje, nás zbytečně vyčerpává a nevede k ţádnému cíli. Nesnaţme se své starosti a obavy v sobě skrývat, ale podělme se s nimi se svými blízkými. Dítě, které onemocnělo diabetem, musí být vzhledem k jeho věku o nemoci také informováno. Tak jako jeho rodina i ono proţívá zmatek a nejistotu, protoţe můţe hledat moţné souvislosti a příčiny, jeho nemoci. Proto by se dítě mělo od počátku stát aktivním spolupracovníkem při léčbě. Rodiče by si měli dát pozor na rozdělení pozornosti mezi sourozenci. Ti sice chápou, ţe jejich nemocný bratr nebo sestra potřebují více péče, ale ne vţdy tuto novou situaci dokáţou respektovat. Pokud cítíme, ţe novou ţivotní situaci nezvládáme, neměli bychom mít ostych navštívit psychologa nebo psychiatra. Nebo můţeme vyuţít tzv. svépomocnou rodičovskou skupinu, kde si rodiče navzájem předávají své zkušenosti a dělí se o radosti i starosti. Říká se, ţe v nouzi poznáš přítele, tak od nich neutíkejme.

23

Je dobré, kdyţ se o nemocné dítě dokáţe postarat i jiný člen rodiny, neţ právě rodiče. U počáteční edukace je přítomnost obou rodičů samozřejmostí, ale není na škodu, kdyţ se zúčastní i ostatní členové rodiny, kteří s dítětem ţijí. Rodiče přemýšlejí, do jaké míry bude jejich současný i budoucí ţivot poznamenán. Dnešní péče se snaţí, aby se v rodině diabetika co nejméně změnil chod rodiny. Některé změny jsou však nevyhnutelné. Především je to určitá organizace času. Někdy můţe dojít, u matek starajících se především o malé dítě s diabetem, ke změně zaměstnání. (Lébl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008). Jak se dítě vyrovná s pocitem, ţe je nemocné Cukrovka přichází do ţivota rodičů i dítěte nečekaně a navţdy ovlivní jejich ţivot. Pravidelná léčba a reţim se stanou základem jejich ţivota. Je nutné naučit dítě se s nemocí vyrovnat v kaţdém věku. U předškolního dítěte se s nemocí musí vyrovnat hlavně rodiče. Nemocné dítě pak můţe být oproti ostatním dětem méně samostatné. Dítě si potřebuje hrát s ostatními dětmi ale také mít řád a stanovená pravidla. Přílišná péče a strach rodičů můţe vést k odmítání léčby a ke vzdoru. V předškolním věku se začne porovnávat s ostatními dětmi a uvědomí si svoji odlišnost. Pak můţe začít svou nemoc brát jako trest za zlobení. Myslí si, ţe pokud bude hodné, nemoc zmizí. Proto je stále nutné jim vše znovu vysvětlovat. Po nástupu do základní školy se od dítěte očekává, ţe bude samostatnější. Pokud se ale nezačlení mezi spoluţáky a nebude ve třídě spokojeno, můţe se to odrazit na léčbě. Pícháním inzulínu a dietou se od ostatních spoluţáků liší, proto můţe docházet k vynechávání dávek a pojídání jídla mimo stanovenou dobu.

Další překáţkou je

skloubit léčbu se školními aktivitami. V tomto věku je důleţité, aby se dítě necítilo být odlišné od ostatních. Rodiče spolu s diabetologem by měli vymyslet, jak nejméně dítě omezit ve školních aktivitách. Mezi 8 – 12 rokem by mělo být dítě téměř plně zodpovědné za svou léčbu. Kolem dvanáctého roku by mohl zvládnout vypočítat potřebnou dávku inzulínu. Problém však je, pokud se stává terčem výsměchu. Chce svou vadu před kamarády skrýt, takţe začne jíst sladké jako ostatní a vynechávat dávky inzulínu. Je dobré poradit se s odborníkem, promluvit s dítětem a najít mu takový reţim, aby mohlo „zhřešit“, aniţ by to ohrozilo jeho zdraví. 24

Nejbouřlivější období nastává v pubertě. Kolem 15. roku dítěte se objevuje vzdor, odmítání autorit, ignorování léčby a daného reţimu. Některé děti ponocují, pijí alkohol a zkoušejí, co se stane, kdyţ zcela vynechají dávku. Puberťák nebere svoje rodiče jako autoritu, takţe domlouvání nepomáhá. Takovým chováním se adolescent vystavuje opakovaným ketoacidózám, které jsou nejčastější příčinou úmrtí u mladých diabetiků 1. typu. Zvláště u dívek diabetiček je snaha co nejrychleji zhubnout. Mentální anorexie a bulimie se u diabetiček objevuje aţ třikrát častěji, neţ u zdravých holek. V období puberty hraje rodina důleţitou roli v úrovni kompenzace cukrovky, proto by se i přes veškeré problémy měla stát dítěti zázemím (Ţivot s diabetem [online], 2011). Vyrovnání se s nemocí Vyrovnat se s chronickým onemocněním není jednoduché pro samého pacienta ani pro jeho rodinu a přátele. Švédský profesor Lundvigsson popsal čtyři fáze, které jsou charakteristické pro většinu lidí, kteří se s nemocí vyrovnávají:  Fáze šoku pro rodinu i pacienta je velice obtíţné se s novou situací smířit. Nechtějí přijímat informace o nemoci, hledají příčiny onemocnění a naději na uzdravení. Je důleţitější rodinné příslušníky spíše vyslechnout a dát jim dostatek informací. Přejí si, aby tato skutečnost byla jen zlým snem.  Fáze reaktivní V druhé fázi se objevuje smutek a zlost. Hledá se viník a vybízí se otázka, proč právě my. Převaţuje smutek z jisté nespravedlnosti. Rozpory v postiţené rodině mohou významně narušit potřebnou integritu zúčastněných a proto je zapotřebí jim od počátku čelit. Pacientům musíme dodávat sílu ke zvládnutí nezbytné léčby a od svých blízkých musí cítit oporu a pomoc a vědět, ţe na ni nejsou sami.  Fáze vyrovnání Po té, co si rodina i pacient uvědomí, ţe nemoc je krutou realitou, začínají se aktivně podílet na léčbě. Mají v sobě snahu zajímat se plně o nemoc, o její zákonitosti a následně o moţnosti léčby a dosáhnutí co nejlepších výsledků.  Sţití se s nemocí Po delším období, které je u jednotlivých pacientů různé, se naučí s nemocí ţít. Je však důleţitá pomoc okolí, které pomůţe pacientovi skloubit nemoc s vytouţenými 25

aktivitami a činnostmi. Tato fáze má velký vliv na další kvalitu ţivota pacienta. Většina z nich dokáţe skloubit své koníčky a aktivity s nemocí. Najdou se ale i méně ukáznění pacienti, kteří svoji nemoc bojkotují vzdorovitou a bojovnou reakcí. Tento přístup můţe vést aţ k sebepoškozování a následným těţkým příznakům (Bělobrádková, J., Brázdová, L.,2006). 2. 4 Puberta, cestování, nástrahy Dítě i rodina procházejí různými vývojovými fázemi. Asi nejbouřlivější období, je období dospívání. Rodiče mají o své dítě strach, a proto cítí potřebu mít přehled o jeho aktivitách a v souvislosti s nemocí jej více kontrolovat. Pro dospívající dítě jde o období velkých změn (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008). „Dítě je třeba neustále, ale nenápadně pozorovat, při podezření na nedostatečnou léčbu ihned poslat žáka do nemocnice či k lékaři. V tomto období, si dítě již plně uvědomuje své odlišnosti, což může vést k nekázni, pocitům méněcennost, depresi aj. Velmi záleží na přístupu rodiny a taktu pedagogů k překonání těchto obtíží“ (Opatřilová, D., Zámečníková, D. 2007, s. 70). V rodině se objevuje více hádek a konfliktů, ale to je přirozené. Většina rodičů se obává léčby diabetu u svého potomka v období puberty. Je prokázáno, ţe v době dospívání skutečně dochází ke zhoršení diabetu a ke zvýšení dávek inzulínu. To můţe být způsobeno:  zvýšeným mnoţstvím jídla. Během pubertálního růstového výšvihu potřebují přijmout větší mnoţství jídla, neţ dříve. Zvýšené mnoţství jídla, potřebuje větší dávky inzulínu. Po skončení dospívání, mnoţství jídla znovu klesá.  zvýšení pohlavních hormonů v těle mladého člověka  zhoršená spolupráce při léčbě a nesprávné dodrţování ţivotosprávy Narušení vztahu mezi rodiči a dítětem vede ke vzdoru a revoltě vůči diabetu. Právě rodiče jsou ti, kteří jsou nositeli povinností spojených s léčením diabetu, vyţadují respektování zásad měření glykémie, stravování nebo vedení diabetického deníku. Dospívající nezralé dítě povaţuje porušování těchto zásad za úspěšný vzdor vůči rodičům( Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008). Dítě má svoje kamarády, vrstevníky a ti mohou negativně ovlivnit jeho chování vůči rodičům. (Machová, J., Kubátová, D. 2006). Rodiče nemohou ovlivnit chování svého potomka, ale trápí je rizika s tím spojená. Snaha rodičů o nápravu situace však odpor dítěte jen posiluje. Jestliţe rodiče 26

dojdou k názoru, ţe si s danou situací nedokáţou poradit, je moţnost poţádat diabetologa o konzultaci s klinickým psychologem (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008). S příchodem dospělosti a dozrání myšlení si diabetik začíná uvědomovat následky svého chování. Jako dospěly, samostatný člověk začíná svého diabetologa navštěvovat

sám, bez doprovodu rodičů a začíná nést zodpovědnost za své léčení.

(Machová, J., Kubátová, D, 2006). Pokud trpíme diabetem, měli bychom o alkoholu a alkoholických nápojích vědět hodně. Alkoholické nápoje totiţ dokáţou velice výrazně ovlivnit glykémii. Na glykémii působí jak alkohol sám, tak sacharidy v alkoholických nápojích obsaţené. Díky sacharidům, můţe alkohol glykémii jak sníţit tak také zvýšit. Kaţdý alkoholický nápoj působí na glykémii jiným způsobem, a vţdy způsobí v glykémii výkyv. Je tedy nejlepší, pokud člověk s diabetem pije alkohol pouze ve výjimečných případech. Pivo – obsahuje málo alkoholu, ale hodně maltózy, coţ je sladový cukr, který vznikl při jeho výrobě ze sladového ječmene a ze škrobu. Vypijeme-li třetí a další pivo, bude glykémie stále stoupat. Pak přijdeme domů, usneme a glykémie začne klesat, a pokud se nevzbudíme včas, můţe dojít k hypoglykémii. V ţádném případě si nesmíme před spaním kvůli vysoké hladině cukru připíchnout inzulín. To bychom hypoglykémii za několik hodin dostali určitě. Nepomůţe nám ani injekce glukagonu. Ten za normálních podmínek povzbudí uvolňování glukózy z jaterních zásob, ale alkohol tuto cestu uzavírá. Jediným řešením, této nerozumné situace, ke které by ani nemělo dojít, je dát si před spaním vydatnou večeři. Bezpečnou dávkou jsou dvě desetistupňová nebo jedno dvanáctistupňové pivo. Nealkoholické pivo – obsahuje minimální mnoţství alkoholu, ale velké mnoţství maltózy. I přesto, ţe glykémie po něm velice rychle stoupne, zvýšené riziko následné hypoglykémie nehrozí. Vypití nealkoholického piva se projeví podobně, jako při vypití limonády slazené řepným cukrem, sacharózou. Dochází k výkyvu glykémie, kterou pomocí inzulínu nelze zvládnout. Diabetické pivo – obsahuje více alkoholu, ale málo maltózy. Výhodou je, ţe po vypití diabetického piva glykémie nestoupne, ale alkohol musejí spálit jaterní buňky. Vhodné je jedno pivo k jídlu. Ovšem po vypití dvou a více dia-piv, při představě, ţe dia-piva jsou neškodná, můţe alkohol způsobit hypoglykémii těţší neţ po jiném pivu. 27

Víno – obsahuje více alkoholu neţ pivo a různé mnoţství jednoduchých sacharidů. Přírodní, neboli suchá vína obsahují málo sacharidů, a proto jsou pro diabetiky vhodnější neţ vína sladší, dezertní. 2 decilitry suchého vína k jídlu jsou bezpečnou dávkou pro většinu lidí s diabetem. Dvojnásobná dávka uţ vede ke zvýšené ostraţitosti a dodatečné pozdní večeři před spaním. Likéry – patří mezi alkoholické nápoje, a proto také obsahují alkohol. Většinou jsou to však jen zahuštěné roztoky obvykle řepného cukru. Pro diabetiky nejsou vhodné. Destiláty – Obsahují aţ 40 % alkoholu a ţádné sacharidy. Proto dochází k rychlému poklesu glykémie. Dva aţ tři panáky rumu můţou ohrozit ţivot. Takový člověk můţe být na ulici postiţen hypoglykémií. Je z něj cítit alkohol a proto je odvezen na záchytku, kde je ponechán, aby se vyspal. Glykémie však stále klesá a člověk se z ní uţ nemusí probudit. Bezpečnou dávkou je jeden malý přípitek po něm hodně jídla a hlavně ţádný další alkohol ( Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008). Cestování „Dnešní doba je dobou cestování. Cestujeme všichni často a rádi. Někoho přivádí na cesty pracovní povinnosti – počet lidí, kteří brázdí všemi směry naši republiku nebo často i zahraničí v rámci své profese, rok od roku stoupá – jiní cestující pro své potěšení, zejména o prázdninách či o dovolené. Ani člověk s diabetem nechce být z možnosti cestovat vyřazen. Ještě v nedávné minulosti bylo cestování s diabetem složité. Skleněné stříkačky a kovové jehly, které bylo nutno po každém použití sterilizovat varem, činily z cestování obtížně zvladatelný problém. I někdejší nepružné inzulínové programy, které vyžadovaly přesné dodržování určených hodin jídla, komplikovaly cestování. Dnešní pomůcky pro léčení diabetu, zejména inzulínová pera či dokonalé inzulínové injekční stříkačky spolu s pružnými inzulínovými programy, činí i pro člověka s diabetem z cestování potěšení.“ (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník. Z. 2008, str.158, 159). Měli bychom vědět, jak a kde inzulín při cestování skladovat. Nenechávat jej na přímém slunci. Sluneční záření rozkládá inzulín a ten pak dostává ţlutohnědou barvu. Proto si dejte pozor, abyste inzulín nenechali např.v autě stojícím na slunci. Pokud cestujete letadlem, mějte inzulín raději ve dvou příručních kabelkách. Krádeţe zavazadel nejsou nijak neobvyklé. Sehnat nový inzulín se nemusí podařit včas 28

a představuje velkou finanční zátěţ. Inzulín si v ţádném případě nedávejte do kufru, který se ukládá do zavazadlového prostoru. Jak jiţ bylo řečeno, kufr se můţe ztratit a zavazadlový prostor letadel není vyhříván. Letadla létají ve výškách, kde teplota dosahuje aţ – 50 °C, inzulín zmrzne a je nepouţitelný. Při dlouhodobém otřásání inzulínu, jako např. při dlouhodobé jízdě autem, dojde ke shlukování nebo vytvoření bílé vrstvy na vnitřní straně skleněné lahvičky. Takový inzulín se stal nepouţitelným (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník. Z. 2008), (Heinrich, J.,Vávrová, V. 1997). Před kaţdým výletem či cestou do zahraničí je dobré se na cestování s diabetem připravit. Nikdy nevíme, kdy kvůli diabetu budeme muset vyhledat lékařskou pomoc. Proto před odjezdem do zahraničí je potřeba vţdy uzavřít zdravotní pojištění. Léčebné výlohy v zahraničí jsou většinou mnohonásobně vyšší neţ v České republice. Je dobré vzít si s sebou dostatečné mnoţství inzulínu, ale i léků, které moţná budeme potřebovat. Za léky na recept se v zahraničí platí vţdy v hotovosti. Země s nízkou hygienou nejsou pro diabetika zrovna vhodné. Cizinci mohou snadno podlehnout střevnímu infekčnímu onemocnění. Pro zdravého člověka toto onemocnění nepředstavuje aţ takový problém, ale pro člověka s diabetem to můţe být váţná komplikace, obzvlášť pokud se připojí i zvracení. Pokud i přesto chcete takovou zemi navštívit, pak si počínejte velmi opatrně. Pijte vodu jen v originálním balení, nejezte neloupané ovoce, stravujte se v restauracích se zaručeným hygienickým standardem, nekupujte jídlo ani pití od pouličních prodavačů. Příprava na překonání jazykové bariéry je tu na místě. Pokud ovládáte anglický jazyk, pak se s lékaři určitě nějak domluvíte, avšak pro komunikaci s místním obyvatelstvem je lepší mít s sebou jednoduchý slovníček základních pojmů, ve kterém jsou pojmy týkající se diabetu a jeho komplikací. Jako je např. příručka Diabetický SOS slovník, který vydalo Sdruţení rodičů a přátel diabetických dětí (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008).

29

3 VZDĚLÁVÁNÍ ŢÁKŮ A PROFESNÍ ORIENTACE 3. 1 Vzdělávání ţáků s chronickým onemocněním

Kaţdé dítě má snahu nalézat své schopnosti a dovednosti a rozvíjet je. U dětí předškolního věku je k vlastnímu rozvoji nepostradatelná hra a u dětí školního

věku

jejich vzdělání. Ţáci, kteří trpí chronickým onemocněním musí podstupovat vyšetření u lékaře či v nemocnici a s tím bývají spojené časté absence ţáků ve škole. Čím méně času tráví ţák mezi svými spoluţáky a vrstevníky, tím více je vyčleňován z běţného školního prostředí a návrat zpět a reintegrace bývá velkým problémem. Protoţe počet dětí s chronickým onemocněním neustále stoupá, je důleţité věnovat se i této skupině ţáků. Snad kaţdý pedagog se setkal s ţákem s chronickým onemocněním a měl by o něm vědět aspoň základní informace. Dítě s touto nemocí musí čelit mnoha potíţím, které tuto nemoc doprovází a nelze jim zabránit. Lze však alespoň částečně zmírnit dopady chronického o nemocnění. Ţivotní situace těchto dětí není jednoduchá. Nemoc zatěţuje jak oblast somatickou, tak psychickou a sociální. Kaţdé dítě je jedinečná osobnost a s nemocí se vyrovnává různým způsobem. Jakékoliv onemocnění je zátěţí nejen pro nemocného, ale i pro jeho nejbliţší, rodinu a v neposlední řadě je to zátěţ i pro školu. Děti jsou často odloučeny od rodiny, tráví hodně času v nemocnici, podrobují se lékařským vyšetřením a zákrokům, bývají odděleny od svého sociálního prostředí a musí si zvykat na jiné. I nemocné dítě je ţákem, které musí chodit do školy a splňovat povinnou školní docházku. Je proto nutné, aby pedagog byl o nemoci svého ţáka informován, věděl alespoň základní informace, v případě potřeby dokázal poskytnout první pomoc a uměl s takovým ţákem pracovat (Opatřilová, D., Zámečníková, D., 2007). Vzdělávání ţáků s cukrovkou Onemocnění diabetes mellitus 1. typu postihuje především děti školního věku. Zpravidla bývá ve třídě jen jediné dítě s touto chorobou, a proto se můţe cítit osamoceno a do jisté míry i omezováno (Machová, J., Kubátová, D. 2006). Jestliţe učitel má ve třídě ţáka s chronickým onemocněním, ať uţ se jedná o diabetes či jiné, měl by (o nemoci i o ţákovi) vědět základní informace. Těmi jsou: informace o

30

zdravotním stavu ţáka, znát průběh nemoci, jak rozpoznat přicházející nebezpečí, jak poskytnout první pomoc, osobní údaje o ţákovi a telefonní číslo či kontakt na rodiče. Učitelé musí být schopni poznat příznaky hypoglykémie a (hyperglykémie) a umět jednat (Machová, J., Kubátová, D., 2006). Diabetik ve škole Hypoglykémie ve školním prostředí: Pokud se dítě začne třást, zbledne, začne mu bušit srdce a objeví se studený pot, musí okamţitě přerušit činnost a tělu dodat energii tzn. sníst třeba 2 – 4 kostky cukru, colu nebo dţus. Aţ se situace zlepší, dítě sní 1 – 2 výměnné jednotky pečiva. Někdy se však stane, ţe si dítě varovných signálů nevšimne, nebo signály mohou chybět. V takovém případě na poruchu vědomí či chování musí reagovat okolí. Pokud je dítě ještě při vědomí a je schopno polykat, dá učitel dítěti ihned 6 – 10 kostek cukru nebo 3 – 5 dcl sladkého nápoje (coly nebo dţusu). Pokud uţ dítě nereaguje a není schopno polykat, aplikuje učitel nebo zaškolený ţák postiţenému ampulku glukagonu. Jakmile se vědomí dítěti navrátí musí pozřít aspoň 5 kostek cukru rozpuštěného ve vodě a pak 1 – 2 v.j. pečiva, aby se zabránilo návratu hypoglykémie. Jestliţe po 10 – 15 min. dítě stále nenabylo vědomí, učitel okamţitě volá rychlou záchrannou pomoc 155 a sdělí diagnózu: „hypoglykémie.“ Dítě musí od záchranářů dostat glukózu přímo do ţíly. Po prodělané hypoglykémii musí být odesláno domů pouze v doprovodu jiné osoby (např. spoluţáka). Učitelé i spoluţáci musí vědět, o moţnosti takového stavu a být natolik poučeni, aby dokázat dítěti pomoct. Mnohdy je ţák agresivní, odmítá pomoc druhých a nechce spolupracovat. I v takových případech je nutné ihned správně zasáhnout. Součástí první pomoci je i zvládnout aplikovat (píchnout) glukagon. Ten, kdo nikdy injekci nedával, se obává píchnout. Proto je na místě píchání glukagonu naučit osobu, která je dítěti nablízku. To je určitě učitel, popřípadě spolehlivý spoluţák. Glukagon je látka, která má opačný účinek neţ inzulín, tedy hladinu krevního cukru zvyšuje. Pokud je ţák v bezvědomí, je jedinou účinnou pomocí (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008), (Lebl, J. 1998), (Dia-svět [on-line], 2011). .

31

Hyperglykémie ve školním prostředí: Stejně tak, jako by učitel měl poznat příznaky hypoglykémie, měl by poznat příznaky hyperglykémie. Tím jsou suchá kůţe, vpadlé oči, hluboké dýchání a hlavně dech páchnoucí po acetonu. Učitel či pověřená osoba nic nepokazí, kdyţ se zachová stejně jako při hypoglykémii a to je podáním cukru a glukagonu. Doporučuje se také podat neslazenou tekutinu, jako je voda, soda, hořký čaj, apod. Pokud se stav nezlepší, je nutné zavolat rychlou záchrannou sluţbu. Kdyţ se opravdu jedná o hyperglykémii, dítě je převezeno do nemocnice. Tam je pacientovi podán inzulín intravenózně (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008), (Lebl, J. 1998), (Dia-svět [on-line], 2011). Sport ve škole: Dítě, které trpí diabetem, se účastní tělesné výchovy stejně jako ostatní spoluţáci. Nesmí však zapomenout na jídlo a injekci inzulínu. Ţák či rodiče by měli dopředu vědět, jestli tělesná výchova bude fyzicky příliš náročná nebo méně, aby si ţák mohl upravit dávku inzulínu podle odpovídající zátěţe. Kaţdopádně by dítě mělo před i po hodině tělesné výchovy sníst větší svačinku. Před začátkem i během pohybu je dobré změřit hladinu glykémie v krvi a mít s sebou pomůcky pro případnou hypoglykémii, jako jsou glukagon, cukr, banán nebo slazený nápoj. Je vhodné píchnout si inzulín do míst, které při sportu nebudeme zatěţovat. Většinou je tím místem břicho. Pokud bychom si inzulín aplikovali do stehna, a pak jeli na kole, máme větší pravděpodobnost hypoglykémie. Samostatně absolvovat vícedenní výlety nebo školní akce (v zimě lyţařský výcvik, v létě škola v přírodě) mohou takoví ţáci (zhruba od 14 let), kteří dokonale zvládnou svoji nemoc, jsou soběstační a dokáţou odhadnout správnou dávku inzulínu. Pomoc učitele je i přesto vítána. U menších ţáků je zapotřebí přítomnost jednoho z rodičů. Rodič můţe zastupovat funkci kuchařky nebo vedoucího. Diabetické dítě touto pomocí nepohrdne, protoţe se necítí vyčleněno z kolektivu (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008), (Lebl, J. 1998), (Dia-svět [on-line], 2011). . Stravování ve škole: Pro učitele je nutné vědět, ţe ţák diabetik, musí mít svůj jídelní plán. Potřebuje jíst v určitou hodinu určité mnoţství jídla. Dále by měl vědět, ţe mezi snídaní a obědem 32

by nemělo uplynout více neţ 7 hodin. Pokud vyučování trvá déle, je nutné ţáka uvolnit před koncem 5. vyučovací hodiny aby si mohl píchnout inzulínovou injekci a naobědvat se. Po té se můţe vrátit zpět do 6. Vyučovací hodiny. Stravování se ve školní jídelně nepředstavuje pro diabetického ţáka ţádný problém, avšak jídlo potřebuje dostat hned, bez čekání, bezprostředně po inzulínové injekci. Diabetik můţe jíst sladká jídla, ale lepší je nahradit je jídlem nesladkým. Je dobré, kdyţ rodiče zajdou do školní jídelny a podrobnosti o jídle proberou přímo tam. Pokud lékař nedoporučil jíst sladká jídla, je moţnost vzít si dvojitou porci polévky a chleba navíc. V dnešní době, po domluvě s rodiči, není problém uvařit diabetikům nesladké jídlo. Starší děti, pokud mají chuť na sladké, si sami dokáţou určit správné mnoţství inzulínu. Tím pádem odpadá starost ve školní jídelně (Lebl, J., Průhová, Š., Šumník, Z. 2008), (Lebl, J. 1998), (Dia-svět [on-line], 2011).

3. 2 Legislativní opatření Vzdělávání v České republice je novelizováno Zákonem č. 49, kterým se mění Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném vzdělávání (Školský zákon) ve znění pozdějších předpisů (Opatřilová, D. 2009). Podle tohoto zákona má právo na vzdělání kaţdý ţák, tedy i ţák, který je chronicky nemocný či zdravotně oslabený. Nemoc je většinou doprovázena opakovanou hospitalizací a následným domácím léčením. Z pohledu legislativy je vzdělávání takovýchto ţáků zakotveno ve vyhlášce č. 147/2011 Sb., kterou se mění vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţáků a studentů mimořádně nadaných. V rámci této vyhlášky je definována mateřská a základní škola při zdravotnickém zařízení, kde se mohou vzdělávat ţáci se zdravotním oslabením nebo dlouhodobě nemocní, pokud to jejich zdravotní stav umoţňuje. Dle domluvy mohou být poskytovány i konzultace ţákům středních škol. Na základě doporučení ošetřujícího lékaře, a pokud rodiče souhlasí, je dítě zařazeno do školy při zdravotnickém zařízení. Rozvrh předmětů a rozsah výuky určuje ředitel školy po dohodě s ošetřujícím lékařem. Vyučování probíhá podle učebních plánů a osnov základní školy s přihlédnutím na zdravotní stav pacienta. Výuka probíhá

33

v učebnách, které bývají součástí oddělení, nebo ve třídách. Při klasifikaci by mělo být přihlédnuto ke zdravotnímu stavu ţáka, ale hodnocení by mělo zůstat objektivní. Ve škole při zdravotnickém zařízení funguje speciální pedagog, který zabezpečuje následující funkce:  Pedagogickou – vzdělávání a výchova  Léčebnou – snaţí se odvést pozornost od nemoci  Psychologickou – usnadňuje pobyt ve zdravotnickém zařízení, umoţňuje kontakt s okolím, vytváří citové zázemí v neznámém prostředí  Sociální – umoţňuje pokračovat dětem ve vzdělání, a tím poskytuje předpoklady pro uplatnění v ţivotě. V rámci zdravotnických zařízení působí kromě speciálního pedagoga také herní specialista. Prostřednictvím hry pomáhá nemocným dětem pochopit důvod jejich hospitalizace, objasňuje léčebné procedury a tím napomáhá odstranit strach z neznámého. Formou hry pomáhá pacientům vyjádřit, to co cítí a co si přejí. Navazuje kontakt s dítětem, je jeho společníkem a kamarádem. Komunikuje s rodiči a personálem (Oparřilová, D., Zámečníková, D., 2007). V České republice funguje poradenství jiţ několik let. V legislativě je zakódováno ve Vyhlášce 116/2011 Sb., kterou se mění vyhláška 72/2005 Sb., o poskytování poradenských sluţeb ve školách a školských poradenských zařízeních (Opatřilová, D. 2009). Poradenské sluţby jsou určeny dětem, mládeţi, rodičům těchto dětí, učitelům a ostatním pedagogickým pracovníkům. Poradenská zařízení v České republice mají právo spolupracovat s dalšími odbornými pracovišti, jako jsou lékaři, soudy, odbory péče o dítě, atd. Úkolem je pomáhat rodičům, pedagogům i dětem řešit obtíţné situace v průběhu edukačního období, řešit jejich osobní problémy, v dospívání pak správnou volbu povolání, atd. Odbornou pomoc poskytují poradenští pracovníci diagnostikou, konzultacemi či podáváním informací. Mezi specializovaná poradenská zařízení řadíme pedagogicko-psychologické poradny (PPP), speciálně pedagogická centra (SPC) a střediska výchovné péče (SVP) (Pipeková, J. 2006). „Za žáky se spaciálními vzdělávacími potřebami jsou považováni žáci se zdravotním postižením, žáci se zdravotním znevýhodněním a žáci se sociálním

34

znevýhodněním. Patří sem i žáci nadaní a mimořádně nadaní. Jejich integrace vyžaduje vytvoření určitých podmínek, kterými jsou především:  příprava a uspořádání třídy, školy,  odborná připravenost pedagogů  přijetí spolužáky, kolektivem třídy,  příprava kolektivu,  systematická spolupráce s rodinou,  zajištění potřebného materiálního vybavení,  nižší počet žáků ve třídách,  souhlas rodičů, ředitele dané školy a doporučení příslušného poradenského pracoviště“ (Pipeková, J. 2006, s.14). Kaţdé postiţené nebo jinak odlišné dítě je nějakým způsobem omezeno ve svých předpokladech. Ţák s handicapem je odlišný jak zevnějškem, tak svým chováním a proţíváním. Škola, kromě rodiny, je prostředím, které napomáhá socializaci jedince a také prostředím, kde dochází ke konfrontaci postojů rodiny a školy. Ţákovi poskytne socializační zkušenost, naučí se sociálním vzorcům chování a získají sebedůvěru. Zajištění kvalitně zaškoleného personálu je jednou z hlavních podmínek k úspěšnému vzdělání ţáků se zdravotním postiţením a zdravotním znevýhodněním. Různé typy postiţení kladou různé nároky na odborný přístup. Integraci kaţdého ţáka musí předcházet speciálně pedagogické a psychologické vyšetření. Pak následuje rozhodnutí, zda je integrace vhodná. Dnešní společnost se snaţí akceptovat, porozumět a nedělat rozdíly mezi zdravými a postiţenými dětmi. Mezi jedno ze základních práv dětí, tedy i dětí a ţáků s postiţením, je právo na vzdělání. Vzdělání by mělo probíhat podle speciálních vzdělávacích potřeb ţáka nejlépe ve škole svého bydliště a se svými vrstevníky. Učitel vzdělávající ţáky s postiţením, by měl zvládat aspoň základní kompetence:  při učení pouţívat reedukační metody a postupy, vyuţívat dostupnost kompenzačních pomůcek;  seznámit učitele i spoluţáky s jiným způsobem vzdělávání a vytvořit příjemné klima třídy;  učitel speciálně pedagogické diagnostiky musí dokázat rozeznat dovednosti, vědomosti a znalosti ţáka;  umět rozpoznat to, v čem je ţák úspěšný a motivovat ho; 35

 dokázat vysvětlit ţákovi, v čem vězí jeho potíţe;  zabránit vzniku prostředí, které by dítě stresovalo;  znát a řídit se zákony a vyhláškami;  spolupracovat s rodinou  zajistit základní podmínky pro vzdělání integrovaného ţáka  spolupracovat s poradenským pracovištěm Typ a stupeň postiţení ţáka nám určuje, podle jakých specifik bude ţák se speciálními vzdělávacími potřebami vzděláván (Pipeková, J. 2006). 3. 3 Vzdělávání ţáků se zdravotním postiţením a zdravotním znevýhodněním podle RVP ZV Vzdělávání ţáků se zdravotním postiţením a zdravotním znevýhodněním probíhá ve školách zřízených pro tyto ţáky, v samostatných třídách s upravenými vzdělávacími programy nebo individuální integrací do běţných tříd. Ve všech třech formách vzdělávání je nutné vytvářet ţákům podmínky pro vzdělávání a uspokojování vzdělávacích potřeb. Základní

vzdělávání

ţáků

se

zdravotním

postiţením

či

zdravotním

znevýhodněním je podmíněno tím, aby pedagogičtí pracovníci byli na takové ţíky odborně připraveni, aby se jim dokázalo přizpůsobit školní prostředí a tím podporuje jejich sociální integraci. RVP ZV je východiskem pro tvorbu školních vzdělávacích programů. Na základě ŠVP se vytváří individuální vzdělávací plán pro ţáky se zdravotním znevýhodněním a zdravotním postiţením. Aby se mohly i tyto děti vzdělávat v souladu mezi vzdělávacími poţadavky a tím, co jsou opravdu schopny zvládnout, je moţné upravit a přizpůsobit vzdělávací obsah základního vzdělávání. Také je moţno zavést i odlišnou délku vyučovací hodiny. Podmínky vzdělávání ţáků se zdravotním postiţním a zdravotním znevýhodněním. Pro plánování a následné uskutečnění vzdělávacího procesu je zapotřebí vycházet z konkrétního zjištění, poznat speciální vzdělávací potřeby ţáků a jejich moţnosti. I přesto, ţe u ţáků se zdravotním postiţením a zdravotním znevýhodněním lze nalézt společné vzdělávací potřeby a stejný druh speciálně pedagogické podpory, 36

musíme myslet na to, ţe kaţdý ţák má své vlastní individuální potřeby a moţnosti. Z toho důvodu probíhá výuka předmětů speciálně pedagogické péče v souladu s potřebami vzdělávání u kaţdého jedince. „Pro úspěšné vzdělávání žáků se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním je potřebné zabezpečit tyto podmínky:  uplatňovat zdravotní hlediska a respektovat individualitu a potřeby žáka;  umožnit využívat všech podpůrných opatření při vzdělávání žáků;  uplatňovat princip diferenciace a individualizace vzdělávacího procesu při organizaci činností, při stanovování obsahu, forem i metod výuky;  zabezpečit odbornou výuku předmětů speciálně pedagogické péče;  zohlednit druh, stupeň a míru postižení nebo znevýhodnění při hodnocení výsledků vzdělávání;  odstraňovat architektonické bariéry a provádět potřebné změny, případně úpravy školního prostředí;  spolupracovat s rodiči nebo zákonnými zástupci žáka, školskými poradenskými zařízeními a odbornými pracovníky školního poradenského pracoviště, v případě potřeby spolupracovat s odborníky z jiných resortů (zejména při tvorbě individuálních vzdělávacích plánů);  spolupracovat s ostatními školami, které vzdělávají žáky se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním;  podporovat nadání a talent žáků vytvářením vhodné vzdělávací nabídky“ (RVP ZV , 2005, s. 109).

3. 4 Edukace zaměřená na výběr povolání Jeden z cílů, proč ţáky se zdravotním znevýhodněním vzdělávat, je připravit je na ţivot ve společnosti a na budoucí povolání. Součástí vzdělávání je získání vědomostí, osvojení kompetencí a dovedností, které budou moci ţáci v ţivotě vyuţít a potřebovat. Výběr budoucího povolání, je pro kaţdého ţáka obtíţný úkol, pro ţáka s postiţením je navíc ztíţen různým omezením. Profesní příprava a orientace se prolíná celým edukativním procesem uţ od základní školy. Úkolem je vytvořit předpoklady pro moţnost správného rozhodování při volbě povolání, seznámení s pracovními

37

podmínkami a procesem a zejména posilovat kladný vztah k práci (Vítková, M. 2006 in Pipeková, J. 2006). Správný výběr pracovní profese je důvod, proč do Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP ZV) byla zavedena vzdělávací oblast Člověk a svět práce a do klíčových kompetencí, které si během základního vzdělání mají ţáci osvojit, kompetence pracovní. V pracovních kompetencích se např. uvádí: „ Na konci základního vzdělání žák využívá znalosti a zkušenosti získané v jednotlivých vzdělávacích oblastech v zájmu vlastního rozvoje i své přípravy na budoucnost, činí podložená rozhodnutí o dalším vzdělávání a profesním zaměření“ (RVP ZV, 2005. s. 17). Vzdělávací oblast Člověk a svět práce zasahuje široké spektrum pracovních činností, technologií, vede ţáky k získání základních dovedností v mnoha oborech lidské činnosti a přispívá k vytváření ţivotní a profesní orientace ţáků. Cílem vzdělávání ve vzdělávací oblasti Člověk a svět práce je uplatnění ţáka v dalším ţivotě a společnosti. Na 1. stupni ZŠ je vzdělávací obsah této vzdělávací oblasti rozdělen do čtyř tematických okruhů, které jsou pro školu povinné: Práce s drobným materiálem, Konstrukční činnosti, Pěstitelské práce a Příprava pokrmů. Na 2. Stupni se tyto čtyři tematické okruhy rozšíří na osm okruhů: Práce s technickými materiály, Design a konstruování, Pěstitelské práce a chovatelství, Provoz a údrţba domácnosti, Příprava pokrmů, Práce s laboratorní technikou, Vyuţití digitálních technologií a v poslední řadě Svět práce (RVP ZV). Vzdělávací oblast Člověka a svět práce je určena všem ţákům, tedy dívkám i chlapcům a je součástí výuky na 1. Stupni i 2. Stupni ZŠ. Jeden z tematických okruhů Svět práce je zaměřen na výběr povolání (součástí učiva je trh práce, podnikání, atd.), proto je tento okruh zařazen do nejvyšších ročníků na 2. Stupni ZŠ (Pipeková, J., 2010). Po ukončení povinné školní docházky se mladí lidé musí zamyslet nad tím, jakou práci by v budoucnosti chtěli vykonávat. Podle svých moţností, schopností a s ohledem na své zdravotní potíţe, se profesně orientovat (Procházková, L. 2009 in Pipeková, J. 2010). Výběr vhodného povolání je pro ţáka, který končí základní školu a jeho rodiče velmi důleţité rozhodnutí. Díky správnému výběru se můţe seberealizovat a jako kaţdý jiný by měl mít moţnost uspokojovat své potřeby. Ke konci základního vzdělání je ţákům s postiţením nabídnut specifický druh podpory, který jim umoţní se 38

správně profesně orientovat. U ţáka s postiţením je potřeba zaměřit se na několik faktorů, které jsou při volbě povolání nezbytné. Musíme brát v úvahu ţákovo postiţení či znevýhodnění, jeho druh a intenzitu. Dále také charakter postiţení, zda se jedná o stav trvalý či postiţení progresivního charakteru, kde můţeme do budoucna očekávat např. zhoršení zdravotního stavu, které by nedovolovalo nadále vykonávat povolání. Při volbě zaměstnání je důleţité, aby zvolená profese ţáka bavila, uspokojovala jej a mohl ji dlouhodobě vykonávat (Opatřilová, D. 2009). Význam práce pro člověka s postiţením Práce má pro kaţdého z nás velký význam. Díky ní se cítíme zcela integrováni do společnosti zároveň přispívá k lepší kvalitě ţivota. Práce nám zajišťuje:  existenci – zaměstnání nám umoţní vydělat si peníze, zajistí příjem  nezávislost – zaměstnání nám umoţňuje osobní i finanční nezávislost. Člověk, který si dokáţe na své ţivobytí vydělat sám, se cítí méně zavázán vůči okolí.  Rozšíření duševního horizontu – Při procesu učení v zaměstnání dochází k podpoře myšlenkových pochodů, které lze přenést i do jiných oblastí ţivota  Řád všedního dne – díky práci má všední den určitou strukturu a řád. Na základě časové struktury si člověk do podvědomí dostává pracovní dobu, volný čas, víkend, dovolenou. Pokud ztratíme zaměstnání, ztratíme i časovou strukturu. Prostorová struktura nám zase umoţňuje rozlišit pracoviště a bydliště. V kaţdém z těchto míst se odehrávají různé záţitky, různá komunikace a různé zkušenosti.  být ve společnosti – práce umoţňuje sociální kontakty mimo rodinu, učí, jak se chovat v určitých situacích k jiným lidem.  Větší zodpovědnost – práce nejvíce naznačuje přechod z dětství, ve kterém se o nás starají ostatní, do dospělosti, kde přebíráme zodpovědnost my. Zaměstnání zajišťuje obţivu, umoţňuje být nezávislým, umoţňuje převzít další sociální role a její získání a vykonávání by tedy mělo být samozřejmostí. Tak tomu ale není. Lidé s postiţením neustále naráţejí na mnoţství překáţek jak na pracovišti, tak ve všedním ţivotě (Procházková, L. 2009 in Pipeková, J. 2010). Díky tomu, ţe mohou lidé s postiţením pracovat, stávají se ekonomicky a sociálně samostatní a nezávislí. Vyučení a vykonávání zaměstnání dává postiţenému člověku získat status pracujícího a výdělečně činného, který je obzvláště důleţitý. Zaměstnání umoţňuje překonání 39

sociální izolace, umoţňuje komunikaci s lidmi. Dává člověku s postiţením existenční smysl, kdyţ můţou být jeho schopnosti pouţity produktivním způsobem pro sebe i pro jiné. Práce stimuluje osobní vývoj člověka a je spojujícím článkem psychického vnitřního světa a vnější reality. Trh práce a překáţky při začleňování osob s postiţením Osoby s postiţením se při vstupu na trh práce často setkávají s překáţkami různého rázu. Jsou to nedostatečná kvalifikace, nedostatek pracovních kompetencí postiţených osob, předsudky ze strany zaměstnavatelů a společnosti. Lidé s postiţením jsou znevýhodněni jak primárně tak sekundárně. Primárně jsou znevýhodněni svým zdravotním stavem a společenským náhledem na postiţení a dále různými předsudky a neinformovaností. Sekundární znevýhodnění označuje nedostatky člověka s postiţením v běţných sociálních dovednostech a kompetencích. Ty se projevují např. nízkým sebehodnocením, neznalostí pracovně a občanskoprávních norem, přeceňování či naopak podceňování pracovních omezení, která plynou z postiţení (Novosad, L. 2009 in Pipeková, J. 2010). V dnešní společnosti vyţaduje trh práce vysoce kvalifikované, výkonné pracovní síly. U osob s postiţením se často dopředu předpokládá, ţe buď poţadovanou kvalifikaci nemají, nebo by nezvládli danou práci, aniţ dojde k ověření jejich skutečných schopností. Proto jsou jim automaticky nabízeny zaměstnání pro takové lidi typická, jako jsou vrátný, zahradník či telefonista. Je třeba si zvolit takové zaměstnání, kde bude moţné vyuţít jejich schopností (Procházková, L. 2009 in Pipeková, J. 2010). V naší společnosti se ještě často setkáváme s předsudky nejen u zaměstnavatelů, ale i v celé společnosti. Na osoby s postiţením se pohlíţí jako na takové, kteří pracovat nechtějí anebo nemohou či určitě nebudou schopni podávat odpovídající kvalitu, nebo budou často nemocní a tak v práci chybět. Často se stává, ţe lidé s postiţením jsou odmítnuti dřív, neţ jsou schopni dokázat, co umí. Samozřejmě i mezi postiţenými se najdou tací, kteří pracovat nechtějí, tak jako u zdravých. Proto je dobré, dát jim aspoň šanci. (Procházková, L. 2009 in Pipeková, J. 2010). Základem neúspěchu je nedostatek či nepřesné informace. To situaci ztěţuje, ale dá se řešit. Jak lidé s postiţením, tak zaměstnavatelé často nemají dostatek informací, neví ani kde je mají hledat a tak je ani nehledají. Zaměstnavatelé netuší, co obnáší 40

zaměstnávat lidi s postiţením. Především v tom vidí překáţky a nevýhody. Lidé s postiţením sami často nevědí jak se ucházet o své právo na práci, jak se mají o práci ucházet, jak a kde ji hledat a kde vůbec najít podporu a pomoc. Po roce 1990 se informovanost zlepšila. V oblasti poradenských sluţeb došlo k vytvoření specifických poradenských pracovišť jako jsou speciálně pedagogická centra nebo agentury podporovaného zaměstnání, atd. (Procházková, L. 2009 in Pipeková, J. 2010). Nikde není stanoveno, které povolání diabetik smí, nebo nesmí vykonávat. Výběr povolání je individuální. Obecně diabetici, léčeni inzulínem, nebývají zaměstnáni tam, kde by mohli ohrozit jak svůj, tak ţivot někoho jiného. Mezi tyto zaměstnání patří horníci, řidiči hromadné dopravy, letci, práce v armádě, vězeňská sluţba, či sluţba u policie a práce ve vysokých výškách. Diabetici s jakýmkoliv typem léčby mohou vlastnit řidičský průkaz, pokud se jim často neopakuje kóma a mají v pořádku zrak (Svačina, Š. 2010).

41

4 VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ DIABETES MELLITUS V DĚTSKÉM VĚKU 4.1 Výzkumné otázky, metodologie Hlavním cílem diplomové práce bylo seznámit širší veřejnost s tím, jak se ţije s chronickou nemocí diabetes mellitus 1. typu dětem a jejich rodinám. Ukázat, jaké postoje mají k těmto ţákům jejich učitelé, spoluţáci, kuchařky, kamarádi a celé školské prostředí. Pokusili jsme se zjistit, do jaké míry tato nemoc diabetika omezuje v plnění školních povinností, doma či při hře s kamarády. Jestli se děti dokázaly s nemocí vyrovnat. Jak jejich nemoc přijali spoluţáci, učitelé a zda se cítí vyčleňováni z kolektivu. Dále chci poukázat na běţné, kaţdodenní maličkosti, na které musí diabetik myslet, protoţe na těchto zdánlivých úkonech závisí jeho ţivot. Hlavní výzkumná otázka: Které faktory se nejvíce podílejí na kvalitě ţivota jedince s diabetes mellitus 1. typu? Vedlejší výzkumné otázky: 1.

Jak přistupuje škola k ţákům s chronickým onemocněním?

2.

Jaký je přístup okolí k dětem s onemocněním diabetes mellitus?

Metodologie výzkumného šetření: Výzkumné šetření bylo zpracováno kvalitativní metodou. Byly pouţity tyto techniky: 1.

Vlastní pozorování

2.

Analýza odborných dokumentů a odborné literatury

3.

Rozhovory

42

4. 2 Charakteristika výzkumného prostředí a výzkumného souboru Výzkumné prostředí Výzkum byl prováděn ve škole, během vyučovací hodiny, o přestávkách, při obědě ve školní jídelně. Dále v domácím prostředí při plnění domácích úkolů, při hře se sourozenci a kamarády. Výzkumný soubor Výzkumný soubor tvořily tři ţáci, 2 chlapci a 1 dívka ve věku od 8 do 15 let. Doba sledování u jednotlivých ţáků byla různá. Průměrně však pozorování trvalo kolem jednoho roku.

4. 3 Interpretace výzkumného šetření – kazuistiky

Kazuistika 1. případová studie Rok narození: 2003 Pohlaví: ţena Diagnóza: diabetes mellitus 1. typu, diagnostikován v roce 2009 Současný stav: dívka je ţákyní 3. třídy základní školy, je ráda v dětském kolektivu, je kamarádská, i kdyţ trošku zakřiknutá, navštěvuje několik krouţků, jako např. flétnu, taneční a šikulku. Prospěch ve škole má na výbornou a učení ji baví. Zvykla si na pravidelný reţim, který je u cukrovky nutností. Sama si dokáţe píchnout inzulín a naváţit jídlo. Celá rodina se stravuje velice zdravě. Zdravotní stav je stabilizovaný, jen se někdy objeví hypoglykémie. Dívka neuţívá ţádné léky. Stále pouţívá inzulínové pero a glukometr, ale touţí po inzulínové pumpě. Vţdy u sebe nosí průkazku diabetika a kostku cukru v případě hypoglykémie.

43

Rodinná anamnéza: Otec: 1975 – vysokoškolské vzdělání, pracuje v jedné počítačové společnosti, neprodělal ţádnou váţnou chorobu, v jeho rodině se diabetes nevyskytuje, je zdravý. Děda ze strany otce trpí vysokým krevním tlakem, babička ze strany otce trpí dnou. Matka: 1977 – středoškolské vzdělání, dříve pracovala ve zdravotnictví, nyní je na mateřské dovolené. Matka v dětství neprodělala ţádnou váţnou chorobu, je zdravá. Děda z matčiny strany i babička jsou zdraví. Sourozenci: bratr 5 let – trpí atopickým ekzémem, jinak je jeho zdravotní stav v pořádku. Denně navštěvuje mateřskou školu v místě bydliště. sestra 2 roky – její zdravotní stav je zcela v pořádku. Sourozenci mají mezi sebou hezký vztah, rádi si spolu hrají a v rámci moţnosti doma pomáhají. V rodině se nevyskytuje ţádné váţnější onemocnění. Osobní anamnéza: Období prenatálního vývoje a porodu: jednalo se o první plánované těhotenství, matka během těhotenství měla zvýšený krevní tlak, jinak bylo vše v pořádku. Dívka se narodila v termínu, přirozenou cestou, bez váţnějších komplikací. Váţila 3,21kg a měřila 52 cm. Matka dítě kojila do 15 měsíců. Psychomotorický vývoj: raný psychomotorický vývoj dívky byl v normě. Plazila se v 5 měsících, v 8 měsících seděla a v roce začala chodit bez drţení. První slabiky říkala v 8 měsících, kolem roku jednotlivá slova a v roce a půl mluvila ve větách. Kolem 2. roku přestala dívka nosit pleny. Ve 3 letech se dokázala sama najíst. Dívka, byla upjatá na matku, citlivě reagovala na změny, těţko se adaptovala v cizím prostředí, nenavazovala sociální vztahy a do dětského kolektivu se vůbec nezačleňovala. Vývoj v raném a předškolním věku: dívka od 4 let navštěvovala mateřskou školu v místě bydliště. Nechodila kaţdý den, ale jen 5 krát do měsíce. Psychicky nezvládala odloučení od matky, ne snadno se adaptovala v cizím prostředí, těţko navazovala sociální vztahy a do dětského kolektivu se zpočátku nezačleňovala. Nechtěla komunikovat ani s paní učitelkou. To, se však za nějakou dobu změnilo.

44

Období školního věku: v šesti letech nastoupila ţákyně na běţnou základní školu v Brně. Nějakou dobu jí trvalo, neţ se na nové prostředí adaptovala. Vztah k paní učitelce i spoluţákům byl kladný. Ţákyně byla zručná, šikovná, psychomotorický a rozumový vývoj odpovídal danému věku. Školní prospěch byl výborný. Ţákyně učení zvládala bez problémů a vţdy chodila do školy připravená. Dokázala se orientovat v prostorových dimenzích, avšak časové dimenze jí dělaly menší problémy (pletla si dopoledne a odpoledne), dokázala se orientovat v prostředí. Prodělané choroby: v půl roce dívka prodělala zápal plic, pak několik běţných nachlazení, jinak byla v pořádku. Ve 3 letech prodělala plané neštovice. Nynější onemocnění: v šesti letech dívka onemocněla chronickou nemocí diabetes mellitus 1. typu. Speciálně pedagogická diagnostika Jemná a hrubá motorika: odpovídá věku dívky, je plně samostatná v oblékání, ve stolování. Je pohybově zdatná (ale nezvládá jízdu na kole, bojí se pádu). Grafomotorika: v 8 letech koordinace pohybů v normě, správný úchop psacího nástroje, ruka ještě není zcela uvolněna, přítlak při psaní v normě, vývoj kresby lidské postavy odpovídá věku dítěte, pouţívá personifikaci. Lateralita: upřednostňuje pravou ruku, pravostranná orientace zcela vyhraněna, z hlediska dominance oka a ruky se jedná o lateralitu souhlasnou. Rozumové schopnosti: celková úroveň prospěchu je v horní části klasifikační stupnice, při plnění úkolů je samostatná, čas zadaný k vypracování úkolu je pro ţákyni dostačující, poznatky získané v jednom předmětu dokáţe vyuţít i v ostatních předmětech, dívka má zájem o výuku a učení vůbec. Zraková a sluchová percepce: vizuální diferenciace se jeví na dobré úrovni, barvy rozlišuje, orientační vyšetření sluchu odpovídá normě.

45

Komunikační schopnosti: obsahová i formální stránka je v normě, dívka má dostatečnou aktivní i pasivní slovní zásobu, řeč je plynulá, projev gramaticky správný, všechny hlásky vyslovuje správně. Socializačí a citový vývoj: dívka je ukázněná, je trochu bojácná, nemá snahu se v kolektivu prosazovat, není sebevědomá, spíš zakřiknutá. Dívka ţije v úplné fungující rodině, je mírně úzkostná a na rodinu hodně fixovaná. Dívka má dobrý vztah se sourozenci, s rodiči i se spoluţáky. Vlastní pozorování: Pozorování bylo plánované a cílevědomé. Ţákyni jsem sledovala ve škole, doma, při hře, při učení, při psaní úkolů, při aplikaci inzulínu po dobu asi 1 roku. Odborné dokumenty, které jsem pouţila, jsou vyšetření od dětské lékařky a lékařské vyšetření z diabetické ambulance. Dále jsem pouţila vysvědčení a diplomy. Rozhovory jsem prováděla s rodiči, se sourozenci, se spoluţáky a s třídní učitelkou, která ţákyni učí. Rozhovor začínal otázkami, které jsem si předem připravila aţ k volnému rozhovoru, který následně vyplynul ze situace.

Informace získané z rozhovoru s rodiči a chlapcem Diagnostika nemoci diabetes mellitus 1. typu Diagnóza diabtes mellitus byla stanovena v první třídě ve věku 6 let. Kdyţ byla dívka v první třídě, kolem vánoc dostala chřipku. Byla s ní přes týden doma a pak se vrátila zpátky do školy. Asi za 14 dní dívka dostala chřipku znova. Po vyléčení nastoupila zpátky do školy, ale bylo na ni vidět, ţe je stále unavená. Chodila, i přes den spát, neměla chuť na jídlo, byla nervózní a trochu se zhoršila v prospěchu. Rodiče tohle všechno přičítali chřipce, kterou dcera dostala dvakrát po sobě, brzy za sebou. Kdyţ se ale přidalo i noční pomočování, začala mít matka obavy a dceru víc hlídala. Jako ţena, která pracovala ve zdravotnictví, znala různé choroby, začínala si všechno dávat dohromady. Protoţe se dívka i nadále pomočovala a zvýšila příjem tekutin, došlo matce, ţe by se mohlo jednat o cukrovku. Hned druhý den šla s dcerou k doktorce, kde jí odebrali krev. Den na to volali, aby se dostavili do nemocnice, ţe se opravdu jedná o 46

diabetes mellitus 1. typu. Matka si vyčítala, ţe si příznaků nevšimla dřív. Tušila, ţe se bude jednat o diabetes, ale stále tajně doufala, ţe se její obavy nepotvrdí. Rodiče měli v hlavě ty nejhorší scénáře. Protoţe matka věděla, co všechno tato nemoc obnáší, byla zoufalá. S manţelem začali chodit do nemocnice na přednášky, kde je učili píchat inzulín, počítat chlebové jednotky, rozpoznat hyper a hypoglykémii, ketoacidózu, atd. Dívka zpočátku měla strach z píchání inzulínu, křičela, ţe jí to bolí, ale po čase si zvykla a dnes uţ inzulín bere jako kaţdodenní součást dne. Povinná školní docházka Kdyţ se vrátili z nemocnice, zašla matka s ţákyní do školy a třídní učitelce objasnila situaci, popsala rizika a vysvětlila jak se v dané situaci zachovat. Chování spoluţáků se k nemocné spoluţačce nijak nezměnilo. Spoluţačky se ze zvědavosti ptaly, proč nosí takové zvláštní pero, nebo proč odchází do kabinetu a co tam vlastně dělá? Ţákyně na tyto otázky reagovala podráţděně. Paní učitelka si toho všimla a proto po rozhovoru s rodiči i dívkou, se rozhodla vyčlenit si jednu vyučovací hodinu věnovanou diabetu. Ţáci se dozvěděli vše o nemoci, jaké mohou nastat komplikace a hlavně, jak mají poskytnout první pomoc. Ţákyně byla středem pozornosti a zvýšilo se jí sebevědomí. Paní učitelka ţákyni zapojuje do aktivit ve škole tak jako dřív. Tato nemoc ji nijak neomezuje v plnění školních povinností. Pokud si potřebuje píchnout inzulín, jde do kabinetu ke své třídní učitelce. Na ţákyni není nic neobvyklého. Chová se přirozeně, jako kaţdé jiné dítě jejího věku. Protoţe má ţákyně jen dopolední vyučování, svačiny do školy jí denně připravuje matka. Ve školní jídelně, se nestravuje. Hodiny tělesné výchovy navštěvuje jako všichni ostatní spoluţáci. Jen musí matka dívky dopředu vědět, jak moc bude hodina fyzicky náročná. Podle toho nachystá dceři svačinu a upozorní ji na častější měření glykémie. Pár měsíců v roce mají ţáci místo tělesné výchovy plavání. Matka má obavy z utonutí a z dalších nepříjemností a proto dívku na plavání nepouští. Moc ji to mrzí a byla by ráda, kdyby mohla chodit plavat jako ostatní. Cítí se vyčleňována z kolektivu. Účastní se sportovních dnů, kde vyhrála druhé místo v hodu koulí.

47

Matka ţákyni pustí jen na jednodenní školní výlety. Zatím se bojí dívku poslat na výlety se školou, které jsou vícedenní. Aţ si bude 100 % jistá, ţe ţákyně bude diabetes zvládat sama, bude moci na všechny výlety jezdit. Pozorování při různých aktivitách Pozorování při hře: Dívka si často hraje se svými sourozenci. Na dívce není nic neobvyklého, hraje si stejně jako zdravé dítě, jen při hře s míčem nebo při jiných fyzicky náročných úkonech je trochu opatrnější neţ ostatní. Dívka má ráda deskové hry, nejsou fyzicky náročné a tak se nemusí tolik hlídat. Ráda si hraje se svými sourozenci, hlavně s mladším bratrem. Jejich nejoblíbenější hra, je hra na schovávanou, dále Cestička do nebe nebo Člověče nezlob se. Pokud jde ven za kamarádkami, dívka u sebe vţdy nosí kostku cukru, nebo sladkou tyčinku pro případnou hypoglykémii. Také s sebou všude nosí kartičku diabetika. Pozorování v domácím prostředí: Dívka se doma chová přirozeně, nejvíce času tráví se svými sourozenci, hlavně s mladším bratrem. Pokud je dívka doma, nevěnuje čas tomu, aby si vzpomněla, kdy si má píchnout inzulín a dát si jídlo. O to se stará matka. Pokud zapomene i ona, dívka si vzpomene jen málokdy. Sama si dokáţe aplikovat inzulin a spočítat chlebové jednotky. Není pro ni problém zapamatovat si, do jakého místa na těle si má inzulín aplikovat. Dívka píše úkoly sama nebo se svou matkou. V učení je hodně samostatná. Její nemoc ji nebrání v plnění domácích úkolů ani jiných domácích povinností. Je pilná a poctivá, učení ji baví. Závěr: Dívka zvládá svoji nemoc dobře a bere ji jako součást svého ţivota. Nemoc ji nijak zvlášť neomezuje. Ve škole plní všechny povinnosti, jako ostatní spoluţáci. Liší se pouze tím, ţe si musí píchat inzulín a jíst v pravidelnou dobu. Je velice poslušná, a ohledně diabetu s ní nejsou ţádné potíţe. Dívce vadí, ţe si nemůţe sníst, co chce a kdy chce. Od té doby co je nemocná, má omezený příjem sladkostí na minimum. Dívce se nelíbí, ţe ji matka neustále sleduje a kontroluje. Jediné místo, kde se necítí pod drobnohledem je škola. Rodiče, obzvlášť matka, je velice starostlivá a bojí se 48

o zdraví své dcery. Svoji starostlivost ovšem vede aţ do extrému. Dívka si tak neuvědomuje zodpovědnost za svou nemoc po celý den, ale jen po tu dobu, kdy je ve škole. Matka dceři měří glykémii, chystá kaţdé jídlo, atd. Návrh intervence: Bylo by prospěšné, kdyby si dívka i doma sama váţila jídlo, podle potřeby si upravila inzulín a hlídala čas. Ve škole všechny tyto činnosti zvládá a nikdo jí u toho nekontroluje. Matka by zjistila, ţe veškerá zodpovědnost neleţí jen na ní a dívka by se naučila úplné samostatnosti a zodpovědnosti. Pak by mohli rodiče dívku bez obav pustit se školou na výlet, o prázdninách na tábor čí k babičce a necítila by se vyčleňována z kolektivu.

Kazuistika 2. případová studie Rok narození: 2000 Pohlaví: muţ Diagnóza: diabetes mellitus 1. typu, diagnostikován 2007 Současný stav: ţák 5. třídy základní školy, zvládá všechny potřebné úkony týkající se diabetu, bydlí doma se svojí matkou, otec chlapce pravidelně navštěvuje. Zdravotní stav je v současné době v pořádku. Někdy se objeví nachlazení. Nebere ţádné léky. Jako pomůcky k diabetu mu slouţí glukometr a inzulínové pero. Kartičku diabetika s sebou nenosí jen někdy. Rodinná anamnéza: Otec: 1970 – středoškolské vzdělání, 3 roky pracoval jako prodavač v obchodním řetězci, pak jako skladník. V současné době pracuje ve stavební firmě jako zedník. V dětství často trpěl záněty středního ucha a záněty krčních mandlí. Dědeček za strany otce trpí parkinsonovou chorobou, babička za strany matky trpí diabetem 2. typu Matka: 1977 – vyučená prodavačka smíšeného zboţí, dříve pracovala jako prodavačka v obchodním řetězci, pak byla na mateřské dovolené. Nyní pracuje jako prodavačka v drogerii. Matka v dětství neprodělala ţádnou váţnou chorobu, je zdravá. Děda z matčiny strany má problémy s klouby, babička trpí diabetem mellitem 2. typu. 49

Sourozenci: bratr 8 let - po narození chlapci neodtékal mozkomíšní mok, má menší problémy s řečí, proto navštěvuje logopeda. Jeho zdravotní stav je jinak v pořádku.

V rodině se

nevyskytuje ţádné váţnější onemocnění. Osobní anamnéza: Období prenatálního vývoje a porodu: jednalo se o první neplánované těhotenství, matka konec těhotenství strávila v nemocnici kvůli odtékající plodové vodě. Chlapec se narodil v termínu císařským řezem. Váţila 3,11 kg a měřil 50 cm. Matka dítě kojila do 9 měsíců. Psychomotorický vývoj: psychomotorický vývoj chlapce byl v normě. V 6 měsících zvedal hlavu, v 8 měsících se plazil, v 10 seděl, a ve 13 měsících začal chodit bez drţení. První slabiky začal říkat v 9 měsících, kolem roku říkal jen pár slov a ve dvou letech mluvil ve větách. Kolem 3. roku udrţel chlapec moč, byl bez plen. Kolem 4. roku nepouţíval pleny ani na noc. Ve 3 letech se dokázal s menší dopomocí najíst. Vývoj v raném a předškolním věku: chlapec býval často nemocný, a proto mateřskou školu nenavštěvoval. Jeho psychomotorický vývoj odpovídal věku dítěte. Chlapec byl veden k dodrţování základních pravidel společenského chování, dokázal se dorozumět s okolím, byl výřečný a uměl se orientovat v časových a prostorových dimenzích. Období školního věku: v sedmi letech nastoupil chlapec do běţné základní školy v místě bydliště. Nástup do školy proběhl bez problémů. Ţák měl kladný vztah k paní učitelce, školnímu personálu i spoluţákům. Jemná a hrubá motorika odpovídala věku ţáka. Ţák učivo zvládal s menšími problémy. Prodělané choroby: chlapec trpěl opakovanými záněty horních dýchacích cest, akutními záněty krčních mandlí a hltanu. Ve 2 letech prodělal laryngitidu. V 5 letech plané neštovice. V 6 letech byl chlapec v nemocnici na vytrţení nosních mandlí kvůli špatné průchodnosti nosu.

50

Nynější onemocnění: v 7 letech chlapec onemocněl diabetem mellitem 1. typu, alergie na pyl. Speciálně pedagogická diagnostika Jemná a hrubá motorika: senzomotorická koordinace odpovídá normě, při práci spolu obě ruce spolu spolupracují, při oblékání v šatně i při stolování je samostatný. Chlapec není pohybově moc nadaný. Rád jezdí na kole, plave, hraje tenis, nemá rád pohybově náročné sporty, jako jsou např. běh a fotbal. Grafomotorika: koordinace pohybů v normě, chlapec při kreslení zaplní celou plochu papíru, dochází ke zdokonalování kresby, pouţívá personifikaci, správný úchop psacího nástroje, ruka je zcela uvolněna, přítlak při psaní v normě. Lateralita: upřednostňuje pravou ruku, pravostranná orientace je zcela vyhraněná, ruka i oko mají stejnou dominanci. Rozumové schopnosti: celkové rozloţení známek v rámci klasifikace je v horní i ve spodní části klasifikační stupnice, rozloţení známek se v jednotlivých předmětech liší. Při plnění úkolů je někdy potřeba pomoc ze strany učitele, čas zadaný pro plnění úkolu je většinou dostačující, ne vţdy je schopen aplikace poznatků v dalších oblastech. Chlapce celkově výuka moc nebaví. Komunikační schopnosti: chlapec špatně vyslovoval sykavky, a proto chodil na logopedii, dnes jiţ vyslovuje všechny hlásky správně. Jeho řeč je plynulá, rytmická, má dostatečnou slovní zásobu, při rozhovoru pouţívá věty rozvité i jednoduchá souvětí. Socializační a citový vývoj: chlapec je trochu roztrţitý, mezi svými kamarády má snahu se prosazovat, při řešení problému reaguje impulzivně, respektuje autority, ţije pouze s matkou a bratrem, má s nimi přátelský vztah. Zraková a sluchová percepce: vizuální diferenciace je na dobré úrovni, někdy si splete některé barvy, orientační vyšetření sluchu odpovídá normě.

51

Vlastní pozorování: Pozorování bylo plánované a cílevědomé. Chlapce jsem sledovala ve škole, doma, dále jsem chlapce sledovala v běţných situacích jako např. při hře s kamarády, při učení, při psaní úkolů. Celkové sledování trvalo po dobu asi 1 roku. Odborné dokumenty, které jsem pouţila, jsou vyšetření od dětské lékařky, lékařská vyšetření z Dětské nemocnice v Brně v Černých polích, lékařské vyšetření z diabetické ambulance, psychologické lékařské vyšetření a vysvědčení. Rozhovory jsem prováděla s matkou, se sourozencem, se spoluţáky, s třídní učitelkou a s kuchařkou. Biologický otec mi rozhovor neposkytl. Rozhovor byl veden podle dopředu připravených otázek, aţ k volnému rozhovoru, který následně vyplynul ze situace. Informace získané z rozhovoru s matkou a chlapcem Diagnostika nemoci diabetes mellitus 1. typu Od mala byl chlapec často nemocný. Ve 2 letech se začal dusit a na pohotovosti pan doktor oznámil, ţe se jedná o laryngitidu. Od té doby to bylo se zdravím jako na houpačce. Z lékařských záznamů vyplývá, ţe chlapec trpěl opakovanými záněty horních dýchacích cest a akutními záněty krčních mandlí a hltanu. Příčinou, pravděpodobně byla sníţená imunita organismu. Kvůli svému zdraví chlapec nenavštěvoval mateřskou školu. V 6 letech byl v nemocnici na vytrţení nosních mandlí, ohledně špatné průchodnosti nosu. Rok na to začal mít změny nálad a začal se večer pomočovat. Protoţe před zahájením povinné školní docházky chlapec nechodil do mateřské školy, nebyl zvyklý na dětský kolektiv a ani na určitý reţim, matka si myslela, ţe noční pomočování má s tím vším souvislost. Paní učitelka si stěţovala na časté odbíhání na záchod během vyučování. Po vyšetření se nepřišlo na ţádnou zjevnou příčinu. Dětská lékařka naznala, ţe by pomočování mohlo být psychického původu. Proto rodiče navštívili pedagogickopsychologickou poradnu. Po rozhovoru chlapce s paní psycholoţkou, bylo rodičům řečeno, ţe dítě je po psychické stránce v pořádku. Chlapec sice ubral na váze, ale za to vyrostl. Pak se k únavě a pomočování přidalo časté pití. Rodiče s chlapcem zašli k dětské lékařce znovu a ta z moči zjistila

52

zvýšenou hladinu cukru v krvi. Bylo to 18mmol/l. Ihned byli odesláni do nemocnice s podezřením na diabetes mellitus 1. typu. Chlapci v nemocnici udělali odběry krve a napojili na kapačky. Nejhorší pro něj bylo, ţe nemohl chodit a volně se pohybovat. Na jednotce intenzivní péče strávil dva dny. Pak byl přeloţen na lůţkové oddělení dětské kliniky. Maminka zůstala s chlapcem v nemocnici a učila se, jak píchat injekce, jak a kde uskladňovat inzulín, jak se pouţívá inzulinové pero, počítat chlebové jednotky, váţit jídlo, atd. K tomu dostala od pana primáře spoustu literatury, kterou si během pobytu v nemocnici pročítala a tím se s cukrovkou seznamovala stále víc. Povinná školní docházka Po návratu z nemocnice, zašla matka chlapce do školy, aby informovala personál o ţákovu zdravotním stavu. Popsala příznaky hypo a hyperglykémie a poţádala třídní učitelku o dohled a kontrolu nad ţákem. Chlapec chodil do školy na obědy a také do druţiny. V kuchyni poţádala paní kuchařku, zda by bylo moţné chlapci jídlo váţit. Jedná se o menší školu na vesnici a paní kuchařka s váţením jídla vyhověla. Chlapec si aplikuje inzulín v kabinetě po páté vyučovací hodině. Poté odchází na oběd a ve frontě má přednost před ostatními ţáky. Cukrovka chlapce ve škole nijak neomezuje. Na první pohled není poznat, ţe je chlapec chronicky nemocný. Ve škole vykonává všechny činnosti jako ostatní ţáci, není nijak vyčleňován z kolektivu. Má stejné povinnosti, jako zdraví spoluţáci. Zpočátku matka chlapci zakazovala chodit na hodiny tělesné výchovy, na sportovní dny, na jednodenní výlety se školou. Nesměl se chodit koupat, jezdit na kole, hrát fotbal, atd. Prostě všechny fyzicky náročné aktivity. To se naštěstí po několikátém rozhovoru s paní diabetoloţkou změnilo. Zpočátku někteří učitelé nechtěli brát chlapce s sebou na výlety a uţ vůbec ne na vícedenní akce. Měli strach z komplikací, které by mohly nastat. Spoluţáci svoje chování k chlapci nijak nezměnili. Do třídy přišel nový spoluţák, který se začal nemocnému ţákovi kvůli nemoci posmívat. Chlapec si začal svůj handicap více uvědomovat a chtěl být co nejvíc roven zdravým spoluţákům. Za svoji nemoc se začal stydět, jedl, kdy neměl nebo si píchal inzulín se zpoţděním. Nepomohlo domlouvání ani zakazování. Došlo to aţ tak daleko, ţe se chlapec zamknul 53

v místnosti a odmítl si píchnout inzulín. Byl odvezen k psychologovi, kde se zjistilo, ţe se za svoji nemoc stydí, někteří kamarádi se mu za nemoc posmívají a těţce snáší rozchod rodičů. Po rozchodu rodičů a odchodu nového spoluţáka, se chlapec vyrovnává se svým handicapem, který si díky němu naplno uvědomil. Pozorování při různých aktivitách Pozorování při hře: Na chlapci není na první pohled poznat, ţe je nemocný. Chová se jako kaţdé jiné dítě. Za svoji nemoc se stydí. Kdyţ jde s kamarády ven, nebere si s sebou glukoměr ani kartičku diabetika. Nechce na sebe zbytečně upozorňovat. Někdy u sebe nenosí ani kostku cukru, kterou by v případě hypoglykémie jistě potřeboval. Při hře s kamarády i v tělesné výchově, není na sebe zvlášť opatrný. Kdyţ si přihodí zranění, v důsledku nemoci se mu špatně hojí. Nejraději chodí s dědem na ryby a touţí po rybářském lístku. Pozorování v domácím prostředí: Doma se chlapec chová přirozeně. Domácí úkoly si chlapec píše hned po příchodu ze školy. Na následující školní den se ale moc nepřipravuje. Nemoc chlapci nebrání v plnění domácích úkolů ani v přípravě na následující vyučovací den. Mezi rodiči docházelo k častým rozepřím, které později vyvrcholily rozvodem. Hádky rodičů trvaly uţ nějaký čas, pak se do toho přidala šikana, a to vše se odrazilo na chlapcovu zdraví i chování. Svoji nemoc se snaţí ignorovat. Dokáţe si sám aplikovat inzulín, vypočítat chlebové jednotky a zvládá všechny ostatní úkony. Nedodrţuje však časový rozestup mezi jídly. Závěr: Chlapec svou nemoc vnímá jako velký handicap, snaţí se, jako by nemoc neexistovala. Na druhou stranu si uvědomuje pojem smrti a upadení do kómatu. Dietu nedodrţuje tak, jak by měl, a pozdní komplikace diabetu si nepřipouští. Do školy nerad chodí, kvůli šikaně, kterou zaţil od spoluţáka. Chlapec je samostatný, učení zvládá s menšími problémy.

54

Psychologa navštívil pouze jednou. Matka se jeví jako psychicky labilní a na nemocného chlapce se upnula. Pokud nastane nějaký problém, reaguje nepřiměřeně emocionálně. Svoje chování přenáší na chlapce a všechny členy rodiny. Matka je velice zaneprázdněná a nedůsledná. Proto se chlapec do školy téměř nepřipravuje. Otec ţije s partnerkou a do synovy výchovy moc nezasahuje. Měl by se synovi více věnovat a trávit s ním víc času. Na chlapcově chování je znát, ţe doma chybí muţská ruka. Návrh intervence: Chlapec určitě není v lehké situaci, obzvláště, pokud otec nejeví o výchovu svého syna zájem a matčin přístup je nevyhovující. Záleţí však, do jaké míry lze tento přístup rodičů změnit. Pokud chlapec nenachází oporu ve své vlastní rodině, pak bych doporučovala obrátit se na pomoc odborníka. Důleţité je, aby návštěvy byly pravidelné a dlouhodobé, pak je moţnost, ţe se chlapcův přístup ke své nemoci změní a bude ji vnímat jako nezměnitelnou součást svého ţivota. Pokud je pomoc ze strany odborníka krátkodobá a nepravidelná, míjí se účinkem. Důleţitý je i přístup pedagogů ve škole, kteří by měli jakoukoliv formu šikany odhalit, včas ji zabránit a důsledně řešit.

Kazuistika 3. případová studie Rok narození: 1997 Pohlaví: muţ Diagnóza: diabetes mellitus 1. typu, diagnostikován 2008 Současný stav: ţák 9. třídy základní školy, ve škole navštěvuje několik krouţků. Pochopil, ţe ignorováním nemoci, nemoc nezmizí, ale dosud se s ní nenaučil ţít. V diabetu je soběstačný, snaţí se jíst zdravě a pravidelně, pozdní komplikace si však nepřipouští. Jeho zdravotní stav je stabilizovaný, málokdy dojde k hypoglykémiím. Neuţívá ţádné léky. Chlapec si aplikuje inzulín inzulínovým perem 4krát denně. Zanedlouho by měl přejít na inzulínovou pumpu. Na kontrolu na diabetologii dochází jednou za 2 měsíce. Je členem klubu diabetiků.

55

Rodinná anamnéza: Otec: 1966 – vyučen obráběčem kovů, pracuje v továrně na zpracování ţeleza. Trpí vysokým krevním tlakem, jinak je zdravý. Babička z otcovy strany má vysoký krevní tlak a trpí diabetem 2. typu. Matka: 1970 – vyučená jako dámská krejčová. Matka byla na operaci se ţlučníkovými kameny, jinak neprodělala ţádnou váţnou chorobu, je zdravá. Děda z matčiny strany má zvýšený cholesterol, babička z matčiny strany má křečové ţíly, Sourozenci: bratr 17 let - po narození špatná neprůchodnost střev, byl operován, nyní je jeho zdravotní stav v pořádku. Sestra 11 let - vývoj v pořádku, nemá ţádné zdravotní omezení, je zdravá. Setra: 8 let - zdravotní stav zcela v pořádku. V rodině se nevyskytuje ţádné váţnější onemocnění.

Osobní anamnéza: Období prenatálního vývoje a porodu: jednalo se o druhé plánované těhotenství, bylo rizikové, poslední 2 měsíce před porodem matka musel leţet. Chlapec se narodil 14 dní před termínem, váha 2,70 kg, délka 47 cm, dítě kojeno do 12 měsíců. Psychomotorický vývoj: psychomotorický vývoj probíhal v pořádku, v 5 měsících zvedal hlavu, v 7 se plazil, v 8 seděl a ve 13 chodil bez opory. V 11 měsících říkal slabiky a věty pouţíval ve dvou letech. Chlapec nosil pleny na noc do svých 4 let, s menší dopomocí se dokázal najíst ve 3 letech. Chlapec se snadno adaptoval v cizím prostředí. Vývoj v raném předškolním věku: chlapec od 3 let navštěvoval mateřskou školu, bez problémů se začlenil do dětského kolektivu, byl velice komunikativní, dokázal se orientovat v prostředí. Období školního věku: v šesti letech nastoupil na běţnou základní školu, rychle se adaptoval na nové prostředí. Měl kladný vztah k učitelům i ke spoluţákům,

56

psychomotorický i rozumový vývoj odpovídal věku, ţák byl bystrý, učení zvládal bez problémů. Prodělané choroby: ve 3. roku prodělal spalničky, v 5 letech plané neštovice, v 9 letech byl na operaci se zlomeným kotníkem, dále prodělal běţné nachlazení, virózy, angíny a chřipku. Nynější onemocnění: diabetes mellitus 1. typu. Speciálně pedagogická diagnostika Jemná a hrubá motorika:motorika odpovídá věku dítěte, chlapec je ve všech směrech samostatný. Je pohybově zdatný, má rád adrenalinové sporty (ale neměl by je absolvovat). Grafomotorika: správný úchop pera, ruka je uvolněná, ale přítlak na podloţku při psaní je silnější, vývoj je prakticky dokončen dochází ke zdokonalování, objevuje se stínování. Lateralita: vyhraněna, levá ruka je zcela upřednostněna Rozumové schopnosti: klasifikace se pohybuje v horní části stupnice, chlapec je při plnění úkolů samostatný, někdy poţádá o pomoc spoluţáka, je bystrý, získané poznatky dokáţe vyuţít, učí se jen z povinnosti Komunikační schopnosti: chlapec má dostatečnou slovní zásobu, která odpovídá jeho věku, řeč je gramaticky správná, logoped není potřeba, chlapec vyslovuje správně všechny hlásky, jeho projev není obsahově chudý. Socializační a citový vývoj: chlapec se dostává do puberty, začíná si prosazovat svůj názor, v kolektivu je dominantní, je vytrvalý. Ţije v úplné rodině a má v ní zázemí. Zraková a sluchová percepce: chlapec dokáţe rozlišit všechny barvy, zrak i sluch jsou v pořádku. Vlastní pozorování: Pozorování bylo plánované a cílevědomé. Chlapce jsem měla moţnost sledovat ve škole, doma, při hře se sourozenci, při učení a při psaní úkolů po dobu asi 1 roku. Odborné dokumenty, které jsem pouţila, jsou, lékařské vyšetření z Diabetické ambulance a z Fakultní nemocnice v Brně, dále jsem pouţila vysvědčení a diplomy. 57

Rozhovory jsem prováděla s rodiči, sourozenci, s prarodiči, se spoluţáky, s třídní učitelkou, s kuchařkou a s vedoucím krouţků. Rozhovor začínal otázkami, které jsem si předem připravila aţ k volnému rozhovoru, který vyplynul ze situace. Informace získané z rozhovoru s rodiči a chlapcem Diagnostika nemoci diabetes mellitus 1. typu Chlapec, kterého jsem pozorovala, se mnou z počátku nechtěl moc komunikovat. Dostává se do puberty a na téma diabetes se mu moc dobře nemluví. Chlapec byl do svých dvanácti let zdravý. Asi 5 měsíců před propuknutím nemoci se začaly objevovat typické příznaky cukrovky. Začal chodit velice často na záchod, i kdyţ byla zima, pil jako při největších vedrech, byl malátný, ospalý, celkově utlumený a špatně se mu hojily rány. Za měsíc shodil 10 kilo. Kdyţ se chlapcův zdravotní stav nezlepšoval, navštívili dětskou lékařku. Podle popsaných příznaků a podle dechu, který byl cítit acetonem, poslala doktorka chlapce do nemocnice s podezřením na diabetes mílius 1. typu. Chlapec byl přijat do nemocnice, kde se cukrovka potvrdila a byla mu naměřena hladina 31 mmol/l. Byl převezen na jednotku intenzivní péče, kde leţel tři dny. Dostával kapačky inzulínu a fyziologického roztoku. Nesměl se pohybovat a to snášel velice těţce. Pak strávil spolu s matkou 10 dní na dětském oddělení, kde získával potřebné informace o nemoci. Rodiče dostali mnoţství literatury, aby se o diabetu dozvěděli co nejvíce. Chlapec velice těţce nesl své onemocnění. Odmítal si píchat inzulín a kaţdá injekce byla doprovázena hysterickým záchvatem. Po příchodu domů bylo těţké zvyknout si na reţim, na hlídání času, mnoţství jídla atd. Chlapec sám na píchnutí inzulínu neupozornil. Pokud rodiče zapomněli, chlapec se nepřipomenul a odmítal si píchat inzulín. Matka se proto znovu obrátila na pomoc diabetologa a psychologa. Ze zpráv vyplývá, ţe byla  doporučena hra „Jak přemoci cukrovku“, kde se dítěti vysvětluje, ţe pokud nebude dodrţovat všechny předepsané instrukce, které diabetes obsahuje, je nepřítelem sám pro sebe. Ničí si svoje zdraví, které má jen jedno. Cílem hry, je stát se sám sobě kamarádem.

58

 pravidelná návštěva psychologa – chlapec doufal, ţe ignorováním nemoci, nemoc zmizí, prostě nebude existovat Povinná školní docházka Matka zašla do školy, kde informovala učitele a další personál školy o nemoci chlapce. Chlapec chodí na obědy, proto byla nutná i návštěva kuchyně. Paní kuchařka byla zprvu vyděšená a trochu nepříjemná, ale kdyţ zjistila, ţe chlapec jí stejné jídlo, jako ostatní ţáci, ţe pro něj nemusí extra vařit, ulevilo se jí a s váţením jídla souhlasila. Chlapec však musí na oběd odcházet před ukončením páté vyučovací hodiny a nemusí stát frontu. To mu mnoho ţáků závidí. Po příchodu z nemocnice se spoluţáci na chlapce dívali jako na mimozemšťana. I kdyţ na chlapci není nemoc viditelná, někteří spoluţáci se na něj dívali jinak. Odmítli s ním komunikovat a brali ho jako méněcenného. Někdy na něj byli zlí a nepříjemní. Jiní spoluţáci, ho brali pořád stejně a ani nevnímali, ţe je chronicky nemocný. Chronické onemocnění chlapce ve škole nijak neomezuje. Není důvod, aby kvůli nemoci nevykonával své povinnosti. Od ostatních zdravých spoluţáků se liší pouze tím, ţe si v pravidelnou dobu chodí píchat inzulín a jí. Chlapec do školy rád nechodí, uţ kvůli některým spoluţákům a učení ho taky nebaví. Učí se jen, kdyţ musí, úkoly píše sám, kdyţ něco neví, pomůţe mu starší bratr. Chlapec navštěvuje hodiny tělesné výchovy tak jako dřív. Není zproštěn ţádného tělocvičného úkonu. Účastní se sportovních dnů, kde 2 krát vyhrál druhé místo ve skoku do dálky a první místo v běhu. Doma má několik diplomů a medailí z různých sportovních soutěţí. Kdyţ mu lékaři diagnostikovali diabetes, myslel si, ţe se sportem bude konec. Proto chlapci trvalo delší dobu, neţ pochopil, ţe se diabetes stal součástí jeho ţivota navţdy a ţe se s ním musí naučit ţít. Letos končí devátý ročník základní školy a musí se rozhodnout, na jakou školu si dá přihlášku a kam by svoje povolání chtěl nasměrovat. Lidé s diabetem nejsou ve výběru povolání omezeni takřka vůbec. Protoţe chlapec je zapálený sportovec a vţdycky se chtěl sportu věnovat, chtěl by si dát přihlášku na sportovní školu. Rodiče se bojí o zdraví svého syna. I tak má chlapec dost volnosti a necítí se být ze strany rodičů nijak omezován.

59

Pozorování při různých aktivitách Pozorování při hře: Chlapec má 3 sourozence a proto tráví spolu spoustu času. Kdyţ je se svými sourozenci, rodiče mohou vypnout a vědí, ţe v případě náhlých komplikací je s ním někdo, kdo mu dokáţe pomoci. Při hře se sourozenci nebo s kamarády, není na chlapci poznat, ţe je nemocný. Nic tomu nenasvědčuje. Pozorování v domácím prostředí: Doma se chlapec nechová nijak zvláštně. Chlapec je jediný, který smí jíst jen v určitou dobu. Zpozorovala jsem, ţe sourozenci si vzali sušenku, kdyţ na ni měli právě chuť, ale diabetik si můţe vzít aţ v daný čas. Závěr: Chlapec doposud není vyrovnaný se svou nemocí. Bere ji jako velký handicap. Nemoc mu bere spoustu času (měření, chystání jídla, počítání výměnných jednotek). Vadí mu, ţe kdekoliv je a kamkoliv jde, musí mít neustále přehled o čase. Snadné to neměl ani ve škole. Školní personál včetně školní jídelny se snaţili chlapci maximálně vyhovět, ale s nepochopením se setkal u svých spoluţáků. Většina z nich se stavěla odmítavým přístupem, nezačleňovali ho do kolektivu. Takovým chováním spoluţáků si chlapec více uvědomoval svoji nemoc a bral ji jako celoţivotní prohru. Návrh intervence: Především by se měl klást důraz na změnu klimatu třídy. Důleţitou roli v tomto případě by měli sehrát pedagogové, kteří musí dbát na příznivé prostředí ve třídě a podporovat je. Právě v tomto případě by bylo vhodné, kdyby ve škole působil školní psycholog, který by měl moţnost vyslechnout potřeby ţáků, poskytnout jim pomoc a vhodně na případné problémy reagovat. I přes svoje onemocnění se chlapec sportu věnuje. Je však potřeba, aby vytrval a sportovní aktivity se staly jeho motivací do budoucna. .

60

Závěry šetření Na základě získaných informací jsem hledala odpovědi na tyto otázky: 1. Které faktory se nejvíce podílejí na kvalitě života jedince s diabetem mellitem 1. typu? Na první pohled není onemocnění zpozorovatelné. Nese však sebou určitá omezení a dodrţování reţimu. Dívka, kterou uvádím v případové studii 1, nemá s dodrţováním reţimu velký problém. Dívka uvádí, ţe ji toto onemocnění v běţném ţivotě nijak neomezuje. Je nutné přihlédnout k jejímu věku, kdy veškerá zodpovědnost ohledně pravidelné stravy a inzulínu nespadá pouze na ni, ale především na její matku, která o pravidelný reţim dbá. Ze strachu z moţných komplikací, které tato nemoc přináší je matka na dceru velice upnutá a svoji starostlivost vede aţ do extrému. Dívka by byla určitě schopna si s menší dopomocí sama připravit a naváţit jídlo, píchnout inzulín a sledovat čas. Ve škole je dívka schopna tyto činnosti zvládat a proto jí někdy přehnaná péče matky vadí. Mezi další faktory, které se podílejí na kvalitě ţivota diabetika je i kontrola fyzické námahy, kdy si musí častěji hlídat hladinu cukru v krvi, aby nedošlo k hypoglykémii. Tento faktor dívku prozatím moc neovlivňuje, jelikoţ se pravidelnému sportu nevěnuje. Hodiny tělesné výchovy absolvuje bez problémů. V dalších případových studiích chlapci uvádí, ţe reţim, který je důleţitý v tomto onemocnění dodrţují jen zvolna a povaţují ho za jeden z faktorů, který nejvíce ovlivňuje jejich kvalitu ţivota. Právě tato nucená přesnost a organizovanost chlapce obtěţuje a vede ke vzdoru. Obzvláště chlapec ve 2. případové studii nedodrţuje reţim diabetika z důvodu nepochopení nemoci okolím, převáţně ve škole. Za svoji nemoc se stydí, snaţí se na svůj reţim neupozorňovat, coţ vede k jeho lhostejnému přístupu. Chlapec v poslední případové studii vidí jako největší faktor v kvalitě svého ţivota fyzickou námahu spojenou s diabetem. Obavy má z hypoglykémie, obtíţ vidí v neustálém měření hladiny cukru v krvi během zvýšené fyzické námahy. Rád by se věnoval adrenalinovým sportům jako je skok padákem, horolezectví i potápění. Uvědomuje si však, ţe tyto sporty se diabetikům nedoporučují z důvodu nerozpoznané hypoglykémie. Dále ho tato nemoc omezuje i v konzumaci alkoholických nápojů, coţ je pro jedince v pubertálním věku těţké dodrţet. 61

V závěru se všichni tři informanti shodují, ţe je diabetes v běţném ţivotě prakticky neomezuje, musí být ale důslední v dodrţování zásadních podmínek, které tato nemoc obnáší. 2. Jak přistupuje škola k žákům s chronickým onemocněním? Sledovaní ţáci, kteří trpí metabolickým či chronickým onemocněním navštěvují běţnou základní školu, ale z důvodu svého onemocnění vyţadují individuální přístup. Dívka, kterou uvádím v případové studii 1, se setkala s pozitivním přístupem zaměstnanců školy a to proto, ţe v minulosti ţák s tímto onemocněním jiţ tuto školu navštěvoval. Pedagogové věděli, co tato nemoc obnáší. Třídní učitelka byla ochotná, diabetu rozuměla a nenacházela důvod, proč by se ţákyně nemohla účastnit různých školních aktivit a to zejména výletů. Kvůli obavám z moţných komplikací ze strany matky však k těmto akcím nedochází. Při zpozorování, ţe spoluţáci kladou ţákyni mnoho otázek ohledně diabetu, vyčlenila třídní učitelka hodinu, která se tomuto tématu věnovala. Spoluţáci své chování k dívce nezměnili. V 2. případové studii nebyl přístup školy aţ tak pozitivní. Škola neměl ţádné zkušenosti s tímto onemocněním a měla obavy ze správného přístupu k ţákovi. Třídní učitelka z počátku nechtěla, aby se chlapec účastnil školních výletů a uţ vůbec ne vícedenních akcí. Měla strach z moţných komplikací, které by mohly nastat. I přes poskytnutí informací ze strany matky tyto obavy u některých pedagogů přetrvávají. Škola nezareagovala adekvátně v případě šikany chlapce ze strany spoluţáka, který na jeho odlišnost upozorňoval. V poslední případové studii škola reagovala podobně, jako ve druhém případě. Škola i přes to, ţe z minulosti má zkušenosti s takovým ţákem, neprojevila takovou ochotu, jako tomu je v 1. případové studii. Na nevhodný přístup spoluţáků nereagovala a nesnaţila se příliš tuto situaci řešit. U všech třech informantů vyšla škola vstříc. Poskytla moţnost aplikace inzulínu na diskrétním místě, pravidelně se stravovat a dle jednotek připravovat jídlo, nechyběl ani dohled pedagoga.

62

3. Jaký je přístup okolí k dětem s onemocněním diabetes mellitus? Všichni sledovaní ţáci uvedli, ţe přístup okolí je různý. Setkávají se jak s kladnými, tak negativními reakcemi. Všichni dotazovaní se shodli, ţe pokud se setkali s negativním přístupem, bylo to hlavně ze strany spoluţáků. Byli na ně někdy aţ zlí a vyčleňovali je z kolektivu. Chlapci se shodují se zkušeností, kdy byli nuceni aplikovat si inzulín na veřejnosti (autobusové zastávce, hřišti) s negativními a zvědavými pohledy kolemjdoucích. Mají pocit, ţe je lidé můţou často povaţovat za narkomany. Dívka tyto negativní zkušenosti nemá. Shodli se, ţe se častěji setkávají s kladným přístupem okolí, neţ s odmítavým. Dívka i chlapci uvádí, ţe přístup školní jídelny i pedagogů je dobrý a především u dívky se škola snaţila maximálně vyhovět. Chlapec ze 3. případové studie má kladnou zkušenost s reakcí okolí, kdy na ulici upadl do náhlé hypoglykémie. Všímaví kolemjdoucí se nezachovali lhostejně a při nalezení kartičky diabetika, kterou chlapec u sebe nenosí často, zavolali záchranou sluţbu a poskytli první pomoc. Chlapec ze 2. případové studie zaţil podobnou zkušenost a to během tělesné výchovy ve škole. Jeho fyzická námaha byla větší neţ předpokládal a došlo ke sníţení hladiny cukru v krvi. Chlapec upadl do bezvědomí, aniţ by si povšiml varovných signálů, které hypoglykémie doprovází. Zaškolený pedagog, který byl seznámen s tím, ţe k takové situaci můţe dojít, ihned aplikoval chlapci ampulku glukagonu a zavolal záchranou sluţbu.

63

ZÁVĚR Diabetes mellitus je chronické metabolické onemocnění. Dá se léčit, ale ne vyléčit, je celoţivotní. Diabetici si musí neustále hlídat hladinu cukru v krvi. Při správné léčbě mohou proţít dlouhý a kvalitní ţivot, věnovat se svým zálibám i svému zaměstnání. Při nesprávné léčbě můţe dojít k těţké hypoglykémii s následnou ztrátou vědomí. Pokud pomoc nepřijde včas, můţe se stát pro diabetika osudným. Na druhou stranu je diabetes pro člověka prospěšný. Naučí ho přesnosti, pečlivosti, zodpovědnosti ke svému ţivotu a naučí ho účelně organizovat čas. V dnešní době existuje na trhu spousta pomůcek, které diabetici vyuţívají ke své léčbě. Jsou to základní nebo barevná inzulínová pera anebo inzulínové pumpy. Diplomová práce je rozdělena do dvou částí. Část teoretická a výzkumná. Teoretická část se zabývá problematikou jedinců s diabetes mellitus 1. typu. Dále se zaměřuje na kvalitu ţivota s diabetem, na stravování, cestování, vzdělávání, výběr povolání, návody na poskytnutí první pomoci a další důleţité informace. Výzkumná část je zaměřena na pozorování a rozhovory se třemi diabetiky školního věku. Zaměřuje se na kvalitu ţivota jedinců s diabetem, zvláště na přístup školy a zároveň i na přístup spoluţáků k dítěti s chronickým onemocněním. Dále se výzkumná část zabývá sledováním kaţdodenních diabetických povinností v domácím i školním prostředí.

64

SHRNUTÍ Cílem diplomové práce bylo zjistit, jak probíhá edukace ţáků s onemocněním diabetes mellitus v běţných základních školách. V teoretické části jsem se věnovala historii diabetu, jeho komplikacím, rodině, legislativnímu opatření a vzdělávání ţáků s chronickým onemocněním. Tyto informace jsem získala z odborné literatury a z internetových zdrojů. Praktickou část je zaměřena na pozorování tří ţáků, kteří s tímto onemocněním navštěvují běţnou základní školu. Měla jsem moţnost ţáky sledovat ve školním i domácím prostředí. Zákonní zástupci, pedagogové i spoluţáci mi poskytli potřebné rozhovory a odpovědi na předem připravené výzkumné otázky.

65

SUMMARY The aim of thesis was to investigate how the ongoing education of children with diabetes mellitusin mainstream schools. In the theoretical part, I gave the history of diabetes, its complications, family, legislative measures and education of children with chronic illness. This information I obtained from literature and Internet sources. The practical part was focused on the observation of three pupils who attend with the disease a normal primary school. I had the opportunity to monitor students in the school and home environments. Guardians, teachers and classmates gave me the necessary interviews and answers to research questions prepared in advance.

66

LITERATURA: BĚLOBRÁDKOVÁ, J., BRÁZDOVÁ, L. Diabetes mellitus. 1.vyd. Brno: NCO NZO 2006. 161 s. ISBN 80-7013-446-1

HEINRICH, J., VÁVROVÁ, H., Diabetes mellitus: vysvětlení a rady. 4. upravené vydání. Praha: 1997. 30 s. KOPECKÝ, A., Dějiny cukrovky. Zbuzany: Sdružení rodičů a přátel diabetických dětí v ČR 2000, 57s. KOTULÁN, J., a kol. Zdravotní nauky pro pedagogy. 2. vyd. Brno: MU v Brně, 2005. 258 s. ISBN 80-210-3844-6 KVAPIL, M. Diabetologie 2011. 1. vyd. Praha: Triton 2011. 285 s. ISBN 978-80-7387461-2 LEBL, J. a kol. Abeceda diabetu: příručka pro děti, mladé dospělé a jejich rodiče. 1. vyd. Praha: Maxdorf, 1998. ©1998. 170 s. Medica. ISBN 80-85800-86-1 LEBL, J., PRŮHOVÁ, Š., ŠUMNÍK, Z., Abeceda diabetu: příručka pro děti a mladé dospělé, kteří chtějí o diabetu vědět víc. 3. vydání. Praha: Maxdorf 2008. 184 s. ISBN 978 – 80 – 7345 – 141 – 7 MACHOVÁ, J., KUBÁTOVÁ, D., A KOL. Výchova ke zdraví pro učitele. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J. E Turkyně, 2006. 250 s. ISBN 80-7044-768-0 MATĚJČEK, Z., Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. 3.vyd. Ústí nad Labem: Nakladatelství H & H 2001. 147 s. ISBN 80-86022-92-7 OPATŘILOVÁ, D., Analýza současného stavu inkluzivního vzdělávání v České republice u jedinců s tělesným postižením v předškolním a základním vzdělávání. 1. vyd. Masarykova univerzita v Brně 2009. 322 s. ISBN 978-80-210-5030-3 OPATŘILOVÁ, D., ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Somatopedie: Texty k distančnímu vzdělávání. 1.vyd. Brno: Paido 2007. 123 s. ISBN 978-80-7315-137-9 PÁV, J., a kol. Jak žít a co jíst při cukrovce 4.vyd. Praha: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, 1985. 272 s. PERUŠIČOVÁ, J., Diabetes mellitus 2. typu - Praktická rukověť. 1. vyd. Praha: Galén 1996. 127 s. ISBN 80-85824-33-7 PIPEKOVÁ, J., Kapitoly ze speciální pedagogiky 3., přepracované a rozšířené vydání..Brno: Paido 2010, 120 s. ISBN 978-80-7315-198-0 67

PODOLSKÁ, Š., Epidemiologie diabetes mellitus v ČR dnes (DM 1. a 2. typu). Brno 2008 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání s přílohou upravující vzdělání žáků s lehkým mentálním postižením. Výzkumný ústav pedagogický. Praha: Tauris 2006, 92 s. ISBN 80-87000-02-1 RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L., a kol. Speciální pedagogika 1.vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 2003. 290 s. ISBN 80-244-0646-2 RYBKA, J., Diabetes mellitus – komplikace a přidružená onemocnění 1.vyd. Praha: Grada publishing 2007. 320 s. ISBN 978-80-247-1671-8 SVAČINA, Š., Diabetologie. 1. Vyd. Praha: Triton 2010. 188 s. ISBN 978–80–7387348-6 VÍTKOVÁ, M., Paradigma somatopedie. 1.vyd.Brno: MU 1998. 140 s. ISBN 80-2101953-0

Internetové odkazy: Aktuální komplikace diabetu [online]. [cit. 2011-12-06]. Dostupný na WWW: Léčiva ve zdraví i nemoci [online]. [cit. 2011-13-05]. Dostupný na WWW: http://www.lecvyziva.estranky.cz/clanky/diabetes-mellitus-1_typu---dietoterapie.html Ţivot s diabetem [online]. [cit. 2011-16-02]. Dostupný na WWW: http://www.zivotsdiabetem.cz/dite-s-diabetem/115-jak-dite-zvladne-pocit-ze-jenemocne.html Dia - svět [online]. [cit. 2011-8-03]. Dostupný na WWW:

68