MAS Radbuza - pasport industriálních památek Karel Drhovský Úvodem Památky, k nimž se vžil, ne zcela přesný název "industriální", jsou v posledních dvou desetiletí v popředí zájmu profesích i zájmových památkářů, místních patriotů i tak zvané kulturní veřejnosti. A to zcela oprávněně hned z několika závažných důvodů. Památky, či hmotné vzpomínky na práci, výrobu, těžbu a zpracování surovin, dopravu materiálu i výrobků, zásobování vodou i energiemi a podobné lidské činnosti, které bývají zařazovány podle nepřesně ohraničených názorů pod pojem památky industriální, patří k nejpřesnějším obrazům, ukazujícím lidskou práci, úroveň té které společnosti i místa, schopností využití místních podmínek topografických, geologických i geopolitických, čím přispělo, nebo co pokazila místní, či importovaná společnost na cestě k civilizaci a jejímu vývoji, rozvoji a pokroku. Navíc jsou industriální památky, v celé šíři toho jak různě obsáhle je vnímán jejich rozsah, kategorií beze sporu nejohroženější. Samo založení a poslání těchto objektů a zařízení, zejména technologií, je už počátkem jejich zániku. Zařízení, jakéhokoli druhu, dílna, továrna, musí vydělávat, aby se udrželo, tedy být co nejvíce v intenzivním provozu, tedy ve stálém opotřebování. Vývoj technologií jde stále dopředu, k výkonnějším, účinnějším a tedy se musí neustále měnit, často s výraznými stavebními změnami. Stejně tak výroba, je-li prosperující, vyvolává přístavby a rozšíření. Naopak omezení poptávky a změna módy, vliv úspěšnější konkurence čí společenskopolitické výkyvy, nebo jenom výměna majitele nutí změnu výroby a to nejen v rozsahu stávajícím, ale i celkovou změnu v cílené komoditě. Rozsáhlá a celý kraj formující těžba zaniká s vyčerpáním ložiska, s politickou situací světa vzniká, či zaniká těžký a zbrojařský průmysl, mění se dopravní cesty, atd, atd. A do třetice: průmyslové, výrobní objekty jsou obtížně, či vůbec nevyužitelné jiným způsobem,pro jiné účely. A technologie, pokud nezůstane sama jako exponát, není využitelná k ničemu jinému, než pro to, k čemu byla vymyšlena. Snad jenom skladovací objekty, sýpky, doky, překladiště, ovšem ze starších, "zděných" dob, moderní jsou nepoužitelné, dávají možnosti na kulturní, společenské a dokonce i bytové využití., i v osobitém a luxusním provedení. V naší zemi prošly za posledních sto let všechny výše uvedené přeměny tak výrazně, jako málokde v Evropě. V jedné z nejprůmyslovějších evropských zemí, kde proběhla první světová válka, prosperita a hospodářská krize v první republice, okupace a druhá světová válka, znárodnění výroby až do absurdních maličkostí a zvláště politické změny po roce 1990, se nejvíce projevily právě na výrobě, průmyslu a jeho stavební a technologické podstatě.
Ediční poznámky Pojem "památka" je zde uváděn v obecném smyslu, nikoli jako legislativní pojem ve smyslu zákona o památkové péči č. 20/1987 Sb. Jsou zde tedy zařazeny výrobní objekty, které mají nějakou architektonickou, krajinotvornou, historickou hodnotu. Už v tomto výběru je ale velký problém jednak obecný se zařazením objektů pod pojem "industriální", pivovary jsou součástí církevní (klášter) a zámecké architektury, mosty, hráze a přehrady patří do dopravních památek, kam tedy patří železnice s doprovodnými stavbami, vodojemy, lomy a důlní díla atp. Zvláště pak důlní díla zaniklá, z nichž stavebního na povrchu nezůstalo nic, ale výrazně se uplatnil v krajině jejich otisk v podobě hald hlušiny, skládky, místa zarostlá dřevinami nad bývalými šachtami. Zbořené objekty, po nichž už není vůbec žádná stopa, nebo byly zakryty novou výstavbou jsou snad už jenom předmětem historiků. V dnešní době,kdy mohou objekty od doby terénního průzkumu po vydání zprávy zmizet, je jejich evidence také ošidná. I volba názvu památky je namnoze problematická, kdy se třeba z pivovaru stane sklad, nebo výrobna něčeho jiného. A namnoze je z někdejšího jednoznačného areálu řada objektů s rozdílným určením. Protože území MAS Radbuza zasahuje do tří okresů, jsou objekty seřazeny podle těchto okresů, s uznáním jejich historické dlouhodobé funkce, do třech skupin. Číslování je pro nejlogičtější vyhledávání podle abecedního seřazení obcí. Údaj GPS je zaokrouhlen na minuty. Velmi problematické a většinou často nevyplněné musí zůstat údaje o majitelích objektů, nejen pro jejich častou změnu, ale i pro jejich utajení. Stejně jak velmi četné případy, kdy původně jednooborový areál byl po zrušení výroby rozdělen mezi více majitelů a rozdílných provozů. V území MAS Radbuza, kde většina průmyslu byla soustředěna na těžbu, po jejím zastavení osud nadzemních, často architektonicky hodnotných objektů, směřoval k zániku. A bohužel v podstatě nevyplněné zůstávají kolonky o akcích, nevýrobních, které jsou v objektu pořádány, nebo připravovány. Není zde zařazen podrobný historický vývoj a ostatní památky v území, protože jsou k tomu vydané četné jiné publikace. Historicky vývoj jednotlivých industriálních památek je v nástinu uveden v publikaci Industriální topografie, plzeňský kraj, kterou vydalo ČVUT v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury v roce 2013. Připojena je i charakteristika území MAS Radbuza, zejména s ohledem na vzájemné ovlivnění krajiny a průmyslu. i další výstavby. Průmyslové objekty jsou místem aktivní lidské činnosti a vzájemné lidské komunikace. Tady všude vnikaly běžné i mezní a vyhrocené citové situace, které v těchto místech zanechaly otisky, vytvářející prostor pro vyprávění a pověsti, třebaže se jedná až o novodobé objekty bez tajemného prachu historie. Ale většina míst je spojena s důlní činností, takže všude jsou permoníci. A tak
jedna souhrnná pověst obestírá všechny. Navíc je potíž, že všechny doly procházely tak četnými změnami majetkovými a posléze i hmotnými, že tu stěží mohl nějaký příběh mít čas k zakotvení. Některé pověsti, které se odehrávají v prostoru industriálních památek, byly převzaty z publikace Baroko v krajině, aneb příběhy známé i neznámé, od stejného autora, vydané MAS Radbuza v roce 2014. Jsou to: Proč je ve Vejprnicích most ke kostelu, Chotíkovský písek a Kostel svaté Barbory u Všekar.
Území MAS Radbuza a industriální památky Území, které se přihlásilo do MAS Radbuza, je v takových rozcuchaných hranicích, ale přece jenom má z mnoha hledisek svou osobitou charakteristiku. Především jako součást západního pomezí tvořícího se státu, navíc na etnické hranici, takže první známá písemná zmínka o západních Čechách, uvedená v kronice merseburského biskupa Thietmara, charakterizuje geopolitickou polohu českého západu : Roku 976 Jindřich, kníže bavorský, zbavený cti a statků, prchl do Čech. Císařem uspořádané silné vojenské tažení bylo knížetem Boleslavem očekáváno a nejenže se mu nepodařilo proniknout kupředu, nýbrž celé to velké bavorské vojsko, které přišlo císaři na pomoc a utábořilo se blízko plzeňského hradu, Boleslavovi bojovníci lstí zahubili. Večer se Bavoři koupali aniž zajistili svou bezpečnost strážemi, když vtom se objevil obrněný nepřítel, pobil je nahé ve stanech a pobíhající po zelenajících se lukách a se vší kořistí se s radostí a bez úhony vrátil. Když císař uslyšel o takovéto porážce svých mužů, neviděl jinou možnost, než se vrátit zpět k svému městu, které se jmenuje Cham. Po tisíc let od formování českého státu po současnost bylo území, které zahrnuje i obce sdružené v MAS Radbuza vlastně nárazníkovou oblastí vůči západu. Naše území bylo obklopeno ze severu, západu i z jihu místy, kde se těžil cín, stříbro, zlato a dokonce i drahé kameny. Tedy oba důvody pro strategický význam tohoto území.Samo toto území na objevení podzemního bohatství dlouho čekalo. Tato průchozí a strategická poloha místa dlouho neumožňovala výrazný rozvoj. Malé a migrující vesnice pod nevýraznou správou z královského hradu Plzně v podstatě živořily. Velmi výraznou změnou pro celý západočeský kraj bylo založení klášterů a jejich dominií, která postupně v podstatě celý kraj ovládla. Nejprve pragmaticky záměrná vladařská fundace Vladislava I. kláštera v Kladrubech, osazená benediktýny v roce 1115, stejně vladařem založený klášter v Plasích v r. 1144, osazený cisterciáky a v téže době klášter stejného řádu v Pomuku (Nepomuku) a posléze premonstrátský klášter v Teplé v r. 1193 a ženská odnož téhož řádu v Chotěšově po r. 1197. Naše území se okrajově dotýkala kláštera v Kladrubech a v Teplé, ale v podstatě po založení kláštera chotěšovského se stává součástí tohoto dominia. Kláštery nejen duchovně a kulturně, ale i hospodářsky kultivovaly svá dominia a nastává tedy pod ochranou klášterů stabilizace vesnic, i časové prvenství v zakládání městeček patří klášterům. Zlom v uspořádání celého kraje nastal po založení velkorysého města Nová Plzeň lokátorem Jindřichem v roce 1295 z příkazu krále Václava II. Město velmi rychle roste a přebírá centrální úlohu celého českého západu jako žádné město jinde ve státě. Také je brzy třetím největším městem v Čechách. To samozřejmě výrazně ovlivňovalo celé okolí. Zůstala, dokonce se zvýraznila, strategická poloha území - velké město bylo cílem nájezdů, dobývání a obléhání.
Každé vojsko plenilo, a vraždilo a zanechávalo smrdutý odpad a nemoci. Vznikla ale i úloha zázemí města, zejména v produkci potravin a zemědělských, či lesnických produktů. Celé naše území těžilo ze sousedství velkého města výhodným prodejem zemědělských produktů a také výrobou, ze zemědělské produkce vyplývající. Takže za nejstarší industriální památky nutno v území považovat mlýny, sýpky, pily, později pivovary. Mlýnů bylo v území mnoho, v podstatě na každém potoce, pod retenčními rybníky. Mlýn, většinou velmi jednoduchý, na spodní vodu, semlel úrodu z nejbližšího okolí. Většina z těchto mlýnů zanikla, mnohdy vymizela i z paměti, po výstavbě velkých parních mlýnů od konce 18.století. Naše území se dotýká oblastí s výskytem nerostného bohatství. Nejvíce sem zasahuje oblast těžby kaolinu na severu od Plzně. A samozřejmě ohromný lom na stavební písek za Chotíkovem, kde se těžil písek odedávna a z něhož je postavena velká část Plzně. Dnes se město Chotíkovu "odvděčuje" tím, že vytěžený lom zaváží městským odpadem. Mimo cínu, nejvýznamnější evropské lokality, drahých kovů a kamenů, písku a kaolinu v sousedství území naší MAS, čekalo v podzemí na objevení další bohatství, které je charakteristické právě pro naše území MAS Radbuza uhlí. A to, vedle uhlí hnědého, uhlí černé, neboli kamenné, které patřilo k nejkvalitnějším nejen v Čechách. První historická zpráva o nálezu uhlí v okolí Kladna, je datována do r. 1483. Dlouho se s uhlím hospodařilo rozpačitě. Na topení ještě nebyla uzpůsobena kamna, dlouho trvalo, než byla vytvořena konstrukce kachlových kamen, která umožňovala vysoký žár a tím dokonalé spalování uhlí. Dlouho se také uhlí spalovalo na hromadách pro popel, o kterém se věřilo, že je hnojivý a prodával se do zahrad. U obce Líně jsou od konce 16. století otevírány doly na černé uhlí. Ale jakési první náznaky dolování u Sulkova je možno nalézt až v 60. letech 18. století. V r. 1817 jsou hlášeny nálezy černého uhlí u Třemošné (Augustin Konigsdorf), kde už v tomto roce byl založen důl sv. Hynka, v následující roce pak důl Ignác.V r. 1860 byl založen Západočeský horní a hutní spolek, v r. 1870 přeměněn na Západočeskou báňskou akciovou společnost.. Západočeský horní a hutní spolek započal v r. 1868 s hloubením Sulkovského dolu na Starém Sulkově. Jednalo se v té době o nejhlubší důl v celém revíru západních Čech. Hlavní jáma až k vodní jímce byla hluboká 252 m a výdušná jáma 232 m. Těžba byla zahájena v r. 1872. V té době se černé uhlí začalo koksovat a tak v r. 1877 na Starém Sulkově vyrostlo třicet nových pecí na výrobu koksu. V r. 1879 bylo zahájeno hloubení nového, v té době největšího a nejhlubšího dolu, na Novém Sulkově. Důl byl pojmenován "Pomocný" a hloubka jeho hlavní, čtyřpatrové jámy činila 485 m. Otevřen byl v r. 1881. Pozapomenutou historií je dokonce lidová tvořivost, spojená s černým uhlím. Ve 374 m se nacházely "nýřanské sloje" s velmi kvalitním, doslova kamenným uhlím. Někteří havíři z něj uměli vyřezávat figurky zvířat i
pohádkových bytostí, zvláště permoníků a různé jiné zajímavosti, které vypadaly jako ebenové. S rozvojem dolování a průmyslu se mění po staletí zemědělský ráz krajiny a zaměstnání obyvatel. Mění se ale i ráz krajiny a do jisté míry i klima. Těžařské společnosti kvůli dolování vypouštějí rybníky a tím následně přispívají ke vzniku klimatického jevu tzv. "srážkového stínu". K suchému prostředí přispívá i důlní činností stržení pramenů spodních vod, studny vysychají, hladina spodní vody, tak důležitá pro stromy, se snížila, lesy prosychaly. Dosavadní struktura vesnic se pronikavě změnila, usedlosti s hospodářskými staveními mizí, vesnice se stávají jakousi "noclehárnou" dělníků a horníků. S tím mizí i sporé "industriální" objekty, spojené se skladováním a zpracováním zemědělských produktů. K zániku původní struktury zemědělské krajiny přispěly nejen haldy hlušiny, ale i doprava vytěženého uhlí, které se vyváželo hlavně do Německa a Rakouska. Například oba sulkovské doly byly spojeny vlečkou s Liticemi a Valchou na straně jedné, ale i s Nýřany na straně druhé. Část trati vedla v prostoru mezi Líněmi a Tlučnou v dnešní trase dálnice Plzeň - Rozvadov; nyní z ní již nic nezbylo. Těžba byla velmi intenzivní, s tím souviselo i množství zaměstnaných horníků (na dole Pomocný až 1100 lidí). Samozřejmě se tady střetávaly zájmy majitelů s potřebou horníků, na území je zaznamenána řada stávek, některé z nich byly i tvrdě potlačeny. Posledním dolem, založeným Západočeským báňským akciovým spolkem, na kterém pracovalo mnoho horníků z Líní i Sulkova, byl v r. 1908 vyhloubený důl ve Zbůchu, původně nazvaný "Austria“, nazvaný tak k výročí panování císaře Františka Josefa I. Tento důl, z kterého se vytěžilo za dobu jeho existence více než 20 miliónů tun uhlí je téměř příkladem osudu celého revíru. Byl rozšiřován, výstavba probíhala podle architektonických návrhů. Jeho jméno se měnilo podle proměnlivé politické situace. V roce 1977 byla v dole ukončena těžba. Rozlehlý areál byl postupně vyrabován, zpustnul, jednotlivé části rozprodány různým uživatelům. I charakteristická halda je dnes odtěžována. Takže všechny podniky v revíru procházely velmi četnými proměnami jak stavebními, tak majetkovými. To pokračovalo i po ukončení těžby, kdy se jednotlivé podniky rozprodávaly, nebo opouštěly a ponechaly postupné zkáze. I noví majitelé, zejména zahraniční, naprosto nerespektovali mnohde zajímavé a architektonicky hodnotné stavby, které zbořili, nebo brutálně přestavěli. Celé období od objevení uhlí v revíru našeho regionu, přes počátky těžby, její horečnou intenzitu, četné proměny, spojování, výstavby a přestavby až po rušení průmyslu a rozpad všech pozůstatků by zasloužilo podrobná studia v archivech průmyslových podniků, pokud jsou ještě zachovány. Takže dnes jsou největší památkou na „slavné“ období těžby uhlí v našem regionu a s ním související zpracování, dopravu a navazující výrobu v podstatě ruiny, nebo jenom v krajině zarostlé plochy. Ale na druhé straně i tento faktor
lze pojmout, alespoň pro krajinu jako pozitivum. V krajině jsou četné, dřevinami zarostlé plochy, které ji nejen esteticky zpříjemňují, ale tyto vegetační skupiny vytváří i příznivé podmínky pro oživění krajiny zvěří a dalšími živočichy jako jejich refugium. Na většině ploch po průmyslových objektech byl ponechán růst spontánnímu vývoji, takže plochy zarůstají ruderální flórou. Bylo by vhodnější je cíleně zalesnit, pro výstavbu jsou nevhodné, není vyloučeno jejich propadání i po dlouhých letech. Na některých místech, na haldách, či na skládkách inertního průmyslového odpadu se už začala přirozenou sukcesí vytvářet zajímavá společenstva, která vykazovala charakter společenstev xerotermních, jak ve vegetaci, tak v živočišné říši.
Proč je ve Vejprnicích most ke kostelu Kostel sv. Vojtěcha ve Vejprnicích je skvostnou barokní stavbou s unikátním oltářem na západní, neobvyklé straně. Kostel byl postaven na místě středověkého hrádku, po kterém jsou užity některé zděné konstrukce a velká část obranného příkopu. Fara tedy mohla být postavena až na druhé straně příkopu a pan farář musel do kostela sestoupit po schodech na náves a znovu vystoupit na kopec do kostela. Ale i přímo od fary z kopce vedla ušlapaná pěšina od kluků ministrantů. Tak to běželo bez námitek dvacet let po dostavění chrámu. I když nastoupil na faru pan farář, který byl pomenší, zato víc do šířky, dohromady do kulata. Zdravím překypoval nechutenstvím netrpěl. Přes svou zajímavou postavu byl pan farář čipera. A dobrák. Na svých nožkách běhal po vesnici, všude pomáhal, ať radou. útěchou, vyřízením protivných úředních papírů, v mnoha případech i hmotně. Pořád usměvavý rozdával dobrou náladu. Lidé ho měli rádi, téměř obřadem se stal nedělní nástup na mši do kostela. Lidé na pana faráře čekali v hloučcích dole na návsi a spolu s ním pak vystoupali ke kostelu.Jednou se pan farář zpozdil a protože nechtěl své farníky nechat čekat, neuváženě se rozběhl dolů po ministrantské pěšině. Stalo se, co se stát muselo. Po pár rychlých krocích panu faráři podjely nohy a tak se zbytek cesty dokutálel. Dokonce jako balonek ještě se kousek vykutálel do protějšího svahu. Nic se mu nestalo, jen si zašpinil sutanu. Pár farníků mu běželo pomoci, ale situace byla tak legrační, že se všichni museli rozesmát. Většinou se snažili to zakrýt, ale bylo to nezvladatelné. Ne nadarmo je v Čechách přísloví “Máš-li nouzi, o posměch se nestarej“. Pan farář se smál sám, vtipně událost zařadil i do kázání a považoval to za odbyté, jako následek své vlastní chyby. Lidem se to ale rozleželo a začali se stydět, že se panu faráři smáli. V hospodě, to je u nás na vsi tradiční parlament, se pak chlapi dohodli, že mezi farou a kostele přes středověký příkop postaví most. A nezůstalo rozhodnutí u piva, do práce se pustili. Ti bohatší dodali dřevo. modřín na trámy, aby byly trvanlivé, smrk a jedli na střechu, aby konstrukce vydržely. Ti šikovní se pustili do práce. Potěšený a dojatý pan farář jim nosil občerstvení a štamprličky slivovičky od kolegy z Moravy. Za všeobecného smíchu pak šel sám poměřit, jestli mu šířka mostu, 160 cm, bude stačit. Od té doby 18 metrů dlouhý krytý most, nebo snad lávka, ve Vejprnicích stojí a opravuje se. Určitě ale chlapi v roce 1744 ve Vejprnicích nestavěli unikátní památku, ale jen projev úcty a lásky.
Chotíkovský písek Už při vyměřování nového města, dnešní Plzně, lokátor krále Václava II., pan Jindřich, před rokem 1295, měl pečlivě obhlédnuté okolí, aby věděl, zda budoucí město má v okolí dostatek stavebních materiálů, kamene, jílu a hlavně písku. Toho bylo nalezeno nedaleko dost, dokonce tolik, že stačil po celá staletí až dodnes. Obec Chotíkov, která u pískovny vznikla, by obydlena většinou pískaři, kteří písek kopali a třídili pro stavební firmy, které si pak pro něj přijížděly. Byla to těžká a někdy i nebezpečná práce. To když se podkopávaná stěna nenadále sesula, zejména po dešti. A nebyla moc placená. Aby se rodiny uživily, museli pracovat v pískovně kluci už od mladého věku. Místo her a sportů kopali krumpáčem a házeli lopatou těžký mokrý písek. Mnohde museli ještě trpět přezíravé chování od stavebních firem, dokonce i jejich vozkové se chovali mnohdy povýšeně, jako měšťáci k venkovanům. Přitom kdyby se z Plzně měl vrátit do Chrtíkova všechen písek, celé město by spadlo. Písek z Chotíkova je značně hlinitý, výborný na zdící maltu, špatný na omítky. Pro ně se musel zvláště vybírat, aby měl menší podíl jílu. Jednou si přijel pro písek zvláště arogantní vozka ze stavebního podniku. Komandoval a urážel dělníky, až ho mladý kluk po naložení, poslal pryč – a řekl kam. Vozka se sprostým zaklením práskl do koní a ti vyrazili tak prudce a nešťastně, že toho kluka přejeli. Zkušení chlapi se ho hned snažili ošetřovat, ale viděli, že na to nestačí. Poslali dalšího kluka pro felčara – a pro faráře. Těžce zraněného opatrně naložili na improvisovaná nosítka a nesli ho z lomu. U vesnice se setkali s doktorem i knězem. Lékař kluka prohlédl a smutně zavrtěl hlavou. Kněz pak poklekl u nosítek vyslechl pár jeho zašeptaných slov a přes slzy za zmarněný mladý život, mu dal rozhřešení a poslední pomazání. Chlapům pak pan farář pověděl, co chlapec řekl, nebylo to zpovědní tajemství. Proklel Plzeň, s tím, že musí vrátit všechen písek do Chotíkova - a musí tedy spadnout. Podle pana faráře svým rozhřešením kletbu zrušil, ale mladý hlas je slyšet daleko. A vysoko. Takže po Plzni by bylo dobré chodit obezřetně – co kdyby.
Kostel svaté Barbory u Všekar Obvyklé situace samostatně stojících kostelů, většinou na návrší mezi obcemi,jsou už od středověku způsobené domluvou několika okolních obcí. Žádná z nich neměla prostředky na postavení vlastního kostela. Ani na jeho provoz a na kněze. Tak se obyvatelé domluvili a společně postavili kostel do přibližně stejné vzdálenosti ode všech zúčastněných obcí, nejlépe na kopci. Obvykle byl u kostela i společný hřbitov, většinou i fara a posléze i škola. To ovšem není případ barokního kostela, zasvěceného sv, Barboře, stojícího osamoceně u lesa, asi kilometr západně od Všekar. Tedy - dnes stojí o samotě, ale postaven byl doprostřed hornické osady, která dnes už zmizela. Kostel dal postavit majitel panství, sídlící v Horšovském Týně, František Adam Trautmannsdorf, v letech 1717 – 1724. To, že stavba trvala tak dlouho, způsobila svatá panna Barbora, které byl kostel už při pokládání základního kamene zasvěcen. Místo kostela bylo určeno, základní kámen položen a stavba započata uprostřed původní, staré osady. Ale vždy, když ráno přišli zedníci do práce, zjistili, že celé předchozí dílo je pryč. Našli ho, tak jak ho postavili, ale za obcí v hornické osadě. Když se to stále opakovalo, žádná stráž nic neuhlídala, pochopili, že to není dílo lidské, ale vůle svaté Barbory. Zjevně chtěla mít svůj kostel uprostřed lidí, jimž byla patronkou a kteří ji uctívali. Možná i proto, aby to ke svým chráněncům neměla daleko. Svatá Barbora je, přes své mládí, jednou z nejvíce zaměstnaných svatých. Je i patronkou slévačů, architektů a stavebních dělníků, kameníků, pokrývačů, tesařů. Ale i kuchařů a řezníků. Dále všech, kdo se zabývají střelným prachem, tedy i kanonýrů. Svatá Barbora chrání i proti blesku, proti bouřím i požárům, je i utěšitelkou umírajících. Má tedy referát značně rozsáhlý, ale zřejmě má nejraději horníky. Tady se totiž horečně dolovalo, znám je cín a zinek. Ale zjevně se hledalo – a snad i nalézalo – víc. Stříbro se odedávna těžilo nedaleko. Není vyloučeno, že se nalézaly i drahé kameny, jejichž nálezy a těžba byly nejvíce utajovány. To je nejlepší ochrana; ještě dnes se objevují dosud neznámá naleziště, z nichž jsou obklady kaplí na pražském Hradě a na Karlštejně. Po skončení důlní činnosti osada postupně zmizela, zůstaly jen nepatrné zbytky základů staveb i důlních jam. Kostel svaté Barbory ale, třebaže osamocen, zůstal a byl uctíván jako poutní místo. I po jeho zrušení Josefem II., sem mířily zakázané poutě, přečkal obě velké války, zůstal, sice poškozen, i po velkých společenských změnách, kdy se státní ideologií stala nenávist. To ho prý stále chrání svatá panna Barbora, protože je tady v zemi ještě mnoho neobjeveného vzácného kovu a její milovaní horníci se sem jistě ještě vrátí.
Tajemství piva v Rochlově Že pivo je po vínu nejstarší nápoj kulturního lidstva, známý již 7 tisíc let před Kristem, je obecně známo. Také to, že nejlepší pivo na světě se vaří v Čechách je neměnná a všeobecně uznávaná pravda. Pivo se v Čechách vařilo od nepaměti a všude. Při každém hradu, později zámku, klášteře, či dvoru byl alespoň malý pivovárek, který vařil pivo pro potřebu panství a hostů, pro místní hostince, pro některé si jezdili i z daleka. A každé pivečko mělo svůj vlastní charakter, vůni, chuť, každý si mohl podle svého gusta vybrat. V zámecké pivovaře v Rochlově se také vařilo, samozřejmě, že dobré pivo. Ale začalo být zvláštní a vyhledávané až po napoleonských válkách, kdy se celá Evropa vzpamatovávala z rozvratu. Ale s válkou to nemělo nic společného. Pivovar se sice opravoval a doplňoval, ale každý ví, že pivo dělá sládek, tak jako u vína nejen vinice, ale hlavně vinař. Do Rochlovského pivovaru přišel z měšťanského pivovaru v Plzni mladý sládek, který se v Plzni nějak nepohodl, nebo spíše starým vadil, žárlili na jeho nápady a úspěchy. Mladý sládek si do Rochlova přivedl neskutečně krásnou mladou ženu, kterou ale hlídal více než ono pověstné oko v hlavě. V pivovaře vařili pivo svrchním kvašením a všem v pivovaře bylo divné, nicméně to plně respektovali, že varna při přečerpávání piva z vystírací kádě do rmutovací pánve byla panem sládkem pevně uzavřena a nikdo, kromě něho a jeho mladé krásné paní tam nebyl. Bylo to jeho tajemství, které mělo za následek vysokou prosperitu pivovaru. Rochlovské pivo mělo takový zvláštní libý „šmak“ a pijáci po něm doslova mládli. Bylo to tak, každý mistr má své tajemství, které jeho práci ozvláštňuje a dělá ji jedinečným. Vesničtí kluci jsou ale neuhlídatelní. Jednomu se, parchantovi, ze zvědavosti podařilo protáhnout se sklepem nad studnou pod základy pivovaru a schován za kádí, pozorovat, co tam pan sládek s paní čarujou. Vyprávěl pak, oči navrch hlavy a sípaje vzrušením, co tam v pološeru uviděl. Když se pivo přečerpalo do rmutovací pánve, kde se začíná ohřívat od 35 stupňů, mladá paní se svlékla – i kluk nad tou nádherou málem omdlel – a do várky vstoupila. Když se vykoupala, zároveň teplota várky se zvyšovala, vystoupila z pánve přímo do náruče pana sládka. Klukovi se zatmělo před očima a raději se honem plížil nebezpečnou cestou přes studnu zpátky. I když klukům po vsi z počátku moc nevěřili, přece jenom po čase se toto sládkovo tajemství vynikajícího piva dostalo mezi lidi. Konečně se to dostalo až k pánovi a ten si sládka zavolal k pohovoru. Výsledek byl pro rochlovský pivovar nešťastný. Mladý pan sládek se svou překrásnou paní se odstěhovali, prý až někam do Bavor, vědět o sobě nedali. Do Rochlova přišel nový sládek, vařilo se zase dobré pivo, v Čechách to jinak ani nejde, ale ten zvláštní, omlazující účinek už nemělo. Inu, je dobré – a užitečné – někdy nechat tajemství utajená. Vždyť nemusíme vědět všechno, že.
Rochlovská sýpka Sýpka je krásný a dobrý dům. Za silnými kamennými zdmi, na patrech z poctivého dřeva, uchovává sklizenou úrodu. Zaručuje tak nejen živobytí pro lidi i zvířata, ale i osivo na příští rok a tak se stává spojkou do nekonečného životního řetězu. I proto bývala obvykle stavěna v odstupu od ostatních, zejména obytných stavení. Aby se chránila před ohněm, který byl po staletí opakující se pohromou sídel a měst. Snadno, vždyť se topilo a svítilo otevřeným ohněm a většina stavebních konstrukcí, včetně střešní krytiny, byla ze dřeva. Všude v domech, kde žili lidé, se jejich životy do stěn otiskly, všechny lidské city, milování, ale, co si budeme nalhávat, více svárů, nenávisti, závisti i mordů se mezi lidmi děje. Všechny tyto lidské vlastnosti a činy vytváří energii, která do stavby vstupuje, zůstává tam a vrací se mezi lidi zpátky. Spoluvytváří onu zvláštní atmosféru starých staveb, která se někdy nazývá jako genius loci. Ale v budově sýpky se dějí jenom samé dobré věci. V sýpce je největší tragédií kočkou zakousnutá myš, pro lidi opět dobrá zpráva. A někdy se tu děla i činnost nadmíru příjemná, která je i lidstvu dána k jeho zachování. Co jiného byste čekali v době po sklizni, když v horku, polosvlečený čeledín vynáší do patra sýpky zlatou úrodu a zámecká děvečka mu přinese džbánek piva na svlažení a posilnění. Jsme jenom lidé, že. I to se občas odehrávalo v rochlovské zámecké sýpce – a působí to mile a radostně svým odleskem i dnes. Ale ! Čert, který funěl Hospodinovi přes rameno, když v ráji svým dechem tvořil člověka, musí škodit všude. A v rochlovské sýpce se mu jednou podařil skutečně zvláště vynikající špatný kousek. Ve vášnivém a krásném milování se mladý čeledín překulil tak nešťastně, že spadl až z druhého patra po strmých schodech na tvrdou cihlovou podlahu do přízemí. Ano, tak nešťastně, že ani pružné mladé tělo život neuchovalo. Umřel tak v okamžiku lásky a smrtelné bolesti. Z velké lásky se tak stal velký žal. Jeho milá po devíti měsících porodila krásného synka, po tátovi, ale zůstala svobodná a do konce života si chodila s vypůjčeným klíčem zaplakat do sýpky. Nešťastný čeledín se v sýpce občas ještě objevuje jako krásný, smutný, stinný obraz na schodech mezi patry.
Skleněná panenka Drobné dívenky a ženy jsou oblíbené. Jejich křehkost dodává klukům i mužům pocit síly a sebevědomí. To ale chybí klukům malým, mají to v životě těžší, už od školních let jsou terčem posměchu a někdy i ubližování. Každý se s touto nespravedlností osudu vyrovnává po svém. Pravda, některý se obrátí proti světu, je záludný, podlý, závistivý a jde za svým prospěchem a pomyslným uznáním a kariérou za každou cenu. Zejména za cenu pomluv a ubližování těm velkým, úspěšnějším, kteří mu třeba i v životě hodně pomohli. Jiný pracuje na sobě, snaží se svou malou tělesnou výšku nahradit výškou vzdělání, pracovního úspěchu, výkonem, uměním. Mnoho malých - velkých mužů se zapsalo do historie, vědy i umění. Z těch druhých byl i Francek, který pracoval ve sklárnách v Heřmanově huti. Byl šikovný, pracovitý, všichni ho měli rádi. Ale byl i velice zručný, nadaný. Pravda při výrobě lahví a takových věcí moc možností ukázat svůj talent neměl, ale často,když si splnil úkol, z roztavené skloviny vytvářel krásné figurky. A kolegové za něj rádi zaskočili, když jim dělal figurku jako dárek blízkým, nebo jako pozornost tomu, od koho něco potřebovali. Francek také neměl štěstí u děvčat, dívala se na něj "svrchu".Dobře si okusil, jak umí být tato něžná a křehká stvoření krutá a zákeřná. Posléze s pokusy navázat kontakt s děvčetem přestal. Ale svou vysněnou panenku si začal vytvářet ze skla,v životní - tedy úměrné Franckovi - velikosti. A byla to opravdu krásné dílko, skleněná panenka vzbuzovala obdiv i u ostatních sklářů, nikdo se pro ni Franckovi neposmíval. A Francek se do skleněné panenky se vší svou mladou a dychtící vášní zamiloval. Ale - co čert nechtěl. Anebo chtěl. Ke konci jedné směny, kdy Francek vyňal skleněnou panenku z úkrytu, aby ji ještě, bylo-li to vůbec možné, vylepšil, vtrhl do dílny pan šéf. Naštvaný, jak šéfové bývají, něco se nedařilo. Uviděl panenku a rozeřval se na Francka, že se tady fláká, seřval i ostatní, že to dovolí a ve vzteku panenku rozmlátil.Pak z dílny utekl těsně před tím, než by ho Francek, tak trochu pruďas, zabil. Kolegové mladíka zadrželi, aby se nedostal do neštěstí, šéfa by nelitovali, šéfů je vždycky dost, přišel by jiný a stěží horší, ale toho šikovného kluka by bylo škoda. Francek pak ale utekl, už ho nikdo neviděl, utíkal přes hranice a hory, vědomí ochromené žalem, zadrželo ho až moře v italských Benátkách. Tam už se trochu uklidnil, že začal uvažovat. Dostal se pak do skláren na ostrově Murano, kde zanedlouho vynikal, zejména ve tvorbě krásných věcí ze štípaného a tlačeného, podjímaného a přejímaného skla. V Itálii se jeho výšce nikdo neposmíval, Italové jsou také často takoví mrňousové. Léta ubíhala, Frančesko byl uznávaným "esperto". Nikdy se ale nezadíval na žádné děvče, žil sám, uzavřený do své vzpomínky a neskutečně věrné lásky ke skleněné panence v Čechách. Ta ovšem zmizela v četných drobných střepech v hromadě odpadu. Skleněný odpad se struskou a popelem pak z továrny vyváželi kam se dalo.Často dost daleko, majitelům polností dali nějakou korunu
za to, že mohli zavézt rokli, či jinou poruchu v polích. Takže střepy z Franckovy panenky se dostaly do mnoha různých for odvezeny porůznu do širokého okolí. Francek umřel, dost brzy, při podjímání a přejímání skla dýchal jedovaté výpary z barev, je pochován někde na útraty sklárny, nikoho neměl. Do vlasti se už nikdy nepodíval. Tedy za živa. Ale za to, že tak nestřídmě, urputně a proti přirozenosti miloval neživou věc, nedošel po smrti pokoje. Musí bloudit po skládkách dávného odpadu ze sklárny a skládat střípek po střípku svou skleněnou panenku. Dokud nebude celá, nebude mít pokoj. Takže je možno ho spatřit třeba i při cestě od rochlovké zámecké sýpky, kde je taková dávná skládka, snad i na větrací šachtě, na které je i vidět, že tam někdo kope. Není dobré a bezpečné ho vyrušovat, je to pořád pruďas, jedině kdyby nějaká živá panenka dokázala Francka přesvědčit, že krása nemusí být jenom skleněná, pak bude vysvobozen.
Permoníci Kdopak ví kdy byla, či jak dlouho trvá "nepaměť" ?! Takže také nevíme, od kdy žijí pod zemí zvláštní tvorové, kteří jsou vídáni po celém světě a nazývají je porůznu, u nás nejčastěji permoníci. No jistě, Bohem byl osazen přece nejenom povrch Země, ale i povětří a hluboké vody. Každý tvor je pro svůj určený prostor uzpůsoben, i když se snaží dostat i do toho druhého. Tedy od oné nepaměti žijí ve skalách, hlavně těch tvrdých a zejména těch, které skrývají nějaké vzácnosti tito tvorečkové, člověku podobní, ale v miniaturním provedení, permoníci. Zlato a stříbro a drahé kamení, to jsou roztavené hvězdy, které spadly na Zem. Ale i uhlí, které bylo v době oné nepaměti velkými živými rostlinami na zemském povrchu. Lidi se snaží vlézt všude, už létají a noří se do hlubokých vod, ale do země se dostali zatím jenom volno dírou. Tak, jak to umí jenom permoníci, prolínat puklinami a podél žíly drahého kovu, to se lidem nepodařilo. Je to jediná část Země, která je člověku nepřístupná. Permoníci ale na povrch mohou. To se z nich stanou takoví jako trpaslíci, šediví, nebo barevní, ale hbití. Mihnou se jako myši, jako stín, sotva kdy se zjeví člověku v celé podobě. V oblasti Zbůchu a Nýřan a tam všude okolo, kde byly doly, se jich hemžilo plno.Tak jako dříve laškovali s havíři v dolech, dnes po hromadném zrušení dolů, vylézají na povrch a škádlí koho potkají. Tak se jenom baví, víte co to je za nudu být tisíce let jenom pod zemí ? Úmyslně neškodí, jenom provokují, dobírají si, sem tam něco drobného šlohnou, nebo schovají, přendají tam, kde to být nemá.Vylézají na povrch v místech zrušených dolů i větracích šachet, nějaké zasypávky a ucpávky jim nepřekáží. Tak se vyskytují i ti, co byli až někde v dolech na Nýřansku až na kraji Plzně. Dostávají se tam pohodlně, lidé jim cestu naznačili větrací šachtou až na Novou Hospodu, kde má dnes sídlo stavební firma Pegisan. Tam po večerech škádlí podnikovou kočku, zašantročí nářadí v dílnách a zpřehází papíry v kancelářích. Sem tam si ďobnou něco z ponechané svačiny, zvláště je zajímají jakékoliv zvláštní kaménky. Řeklo by se, že mineralogie je jim vlastní. Tuhle tam jeden úplně odjinud přinesl zajímavě vykrystalizovaný křemen, ukazoval to, že jsou to zkamenělá varlata pračlověka. To permoníky zaujalo a už to mají někde pod zemí, kam to vlastně patří. Naučili se, potvory, i s novou technikou: lezou do počítačů, mění programy, mažou soubory. No jo, jsou to takoví pišišvorové, ale opravdu neublíží; oni také lidé na ně ledacos svedou ze svého.
Fajfka páně mlynářova Kouření škodí zdraví je psáno a omíláno všude už staletí. Zbytečně, lidé kouří dál. Ale, že kouření škodí i podnikání, o tom může přesvědčit příběh starého pana mlynáře a osud jeho mlýna na Lučním potoce u Přehýšova. Svoji dlouhou porcelánovou pěnovku, na které byl vymalován on sám, snad nikdy z pusy (všichni ale říkali z huby) nevyndal. Snad nikdo ho bez fajfky, visící od oné huby, neviděl. I pivo v hospodě dokázal vypít s fajfkou v koutku, při práci i povídání ji měl také. Panímáma prozradila, že většinou usne na boku a z postele mu visí fajfka z huby až do ráno. Jak to bylo při jiné činnosti v posteli, to neprozradila - tajemství ložnic je tajemství Boží. Celé stavení bylo nasáklé tabákovým kouřem, někteří říkali dokonce smradem. Ale kdepak to, pantáta nacpával dýmku jenom kvalitou, žádní machorka, to i kdyby nebylo co do huby, tedy k jídlu.Všichni to o něm věděli, takže mu občas přinesli, z přátelství, nebo jako takový, řekněme, úplateček. Nu a to se vždy přece nosí to nejlepší, že. No a ten mlýn, to byl takový dřevěný klapálek na spodní vodu, který mlel vodou z nadrženého rybníka jen tak dva, tři týdny v roce. Semlel úrodu okolním hospodářům a dál se mlynář živil hospodařením na několika malých políčkách. Nic moc, ale na skrovné živobytí to stačilo. Ale mletí bylo opravdu tak za fajfku tabáku. Při tom mletí se jednou stalo, co se stát muselo. Pantátovi při nasýpání obilí do násypky nad mlecí stolicí, i když to dělal tisíckráte, nějak divně pospravovaný pytel, hospodáři šetřili, se zachytil za fajfku a shodil ji do násypky, kde hned zmizela s obilím dole mezi mlýnskými kameny. Ani chřupnutí porcelánu nebylo v tom rámusu slyšet. Mlynář hned chtěl mlýn zastavit, ale než slezl dolů, nohy už mu moc nesloužily a než se mu celý mlýn podařilo zastavit, nemohl ani poznat, ve které části na drobno semletá fajfka se rozptýlila. Ať prohledával a pročuchával co chtěl, nenašel nic, co by o přítomnosti fajfky svědčilo. Jenom rozemletý střapec se našel v otrubách. Pro mlýn a mlynáře to bylo dost velké neštěstí. Platil přísný mlynářský řád, v jehož smyslu by musel všechno, co v té době mlel vyhodit, mlýn vyčistit a hospodáři, mleči zaplatit náhradu. Ten směl být, také podle řádu, mletí přítomen. Také byl a vše viděl. Zaplatit náhradu a vše splnit podle řádu by mlynáře přivedlo na buben, s hospodářem se tedy nějak dohodli. Ale věc se neutajila, do mlýna nikdo obilí už nepřivezl. Takže ani páni z úřadu nemuseli přijít, mlynář se svou živností skončil. Takhle skončit celoživotní činnost je smutné, ale hmotně mu to ani tak nevadilo. Měl svůj věk, chystal se stejně na odpočinek, tak ho i s panímámou vzal k sobě syn, který už dělal v novém parním mlýně v Přehýšově. Neúrodná políčka zarostla buření, stroje si odvezli kolegové, mlýnské kameny má někdo na dvoře a opuštěné dřevěné stavení jednou shořelo, patrně haranti, přišlo se na to až po čase. Popel odnesla velká voda, paměť o mlýnu čas. Jenom když jdete podél Lučního potoka, můžete v jednom místě ucítit vůni tabáku. Pantáta kouřil opravdu fajnový.
Bludný havíř Havířina je těžká práce, o tom snad nikdo nepochybuje. A v dolech bývá i teplo. Nu a dřina spolu s okolním teplem je prostředí, které nutí k odložení oděvů. Že pracují horníci mnohdy zcela svlečení se vědělo. Samí mužský, nikdo nepovolaný tam nepřišel - tak co. Občas si sami dělali legraci nejen ze svých, uhelným prachem černých ozdob, ale i tak, že někomu při odchodu z "díry" schovali šaty, aby jako musel vyfárat nahatý. Ale nejpozději v kleci mu je vždy dali, příště by to určitě on udělal zase jim. A nahoře, zejména při výplatním termínu, stávalo plno manželek, aby peníze chlapi hned nepropili, to chlapi museli držet při sobě. Někdy se ale kalhoty a halena hned nenašly, všichni se přitom zapřísahali, že je neschovali. No jo, to jim takovéto šprýmy vyváděli i permoníci, takové ty bytůstky, které žijí pod zemí. Ona je to děsná nuda žít tisíce let ve skalách - a když už tam lidi vlezli a berou si rudy nebo uhlí, tak ať je aspoň trochu zábavy. Ne, že by chtěli škodit, jenom sem tam trochu rošťárny, či uloupnutý kus krajíce chleba. Taky ty gatě vždycky havíři, třeba až při odchodu, našli a nemuseli vyfárat s holým zadkem. Jednou zase se jednomu mladému, takovému pruďasovi, šaty ztratily. Nemohl ty hadry najít ani když končila šichta a musel do klece nahatý. Zrovna ve výplatní den, nahoře hromada ženských, než přejdou do šatny byl by na očích. On byl sice svobodný, zatím žádná s takovým raplem nevydržela. Tím spíš se mu před ty baby nechtělo. Byl sice mladý a za nic se nemusel stydět, ale ten smích by neunesl. Kolega mu půjčil aspoň halenu, možná ze závisti, aby se nahoře nemusel předvádět. Tam se pak oblékl do civilu. Byl ale vzteky bez sebe, zapřisáhl se, že to těm trpajzlíkům nedaruje. Druhý den přinesl do šachty plno pérových pastiček na myši, které posbíral doma i po sousedech a před odchodem ze šichty je ve štolách všude nastražil. To bylo velmi kruté, nářek permoníků prý byl slyšet v noci až na povrch. A navíc nespravedlivé, hadry pak našli zapadlé za hromadou připravené výdřevy, na kterou je při svlékání havíř odhodil. Odplata na sebe nenechala dlouho čekat. Permoníci jsou v podstatě dobráci. Co jen zachránili životů při různých důlních haváriích - a bylo jich mnohem víc, než se veřejnost dozvěděla. Majitelé to vždy tutlali. A nakonec havíři také, aby měli doma pokoj. Nebyly to jenom známé výbuchy plynů, ale hlavně nějaký posun těžkého nadloží, který slabá výdřeva nevydržela. Většinou se to jenom pohnulo, zjevně se permoníkům podařilo posun balvanů zastavit. Nebo zůstala škvíra, kudy se horníci mohli ven protáhnout. Ale tentokrát se skála pohnula zrovna, když si byl onen necitelný havíř stranou ulevit. Všichni havíři bez úrazu ze závalu vylezli, jemu ale nikdo nepomohl. A veškeré zachraňovací práce byly marné, skála se vzápětí sesunula úplně. Do kapsy, kde havíř zůstal, se už neprokopali, důl byl vzápětí zrušen.
To už nešťastného havíře měli v práci permoníci. Za to utrpení v pastičkách na myši, které na ně, navíc zcela nespravedlivě, nastražil, nejenže mu nepomohli, ale nedovolili mu ani poctivě umřít; dole jsou pány oni. Takže teď bloudí různými šachtami, které byly během let navzájem pospojované. Nahoru se ani větracími šachtami přes zásyp nedostane. Jen jednou ho prý mohli zachránit, když do šachty instalovali čerpací zařízení. Ale jak na ně nahatý černý chlap vybafl, dělníci se polekali a utekli, za sebou pečlivě větrací šachtu zasypali. Jak dlouho musí nešťastný vztekloun bloudit pod zemí, kdy už mu permoníci odpustí, nikdo neví. Inu, ubližovat, dokonce i malým permoníkům, se někdy krutě nevyplatí.
Jak bylo objeveno uhlí Stalo se to před, no řekněme dávnými časy. Bylo to někde v místech dnešního Zbůchu, nebo snad blíž ke Stodu, zkrátka tam někde. Krajinou se potulovali lovci. Tedy krajinou; po nějakých cestách, neřku-li staveních zatím ani památky - a jestli lze nazvat krajinou neprostupné močály a pralesy, nevím. Místy nějaká skalnatá holina, jinde naopak rokle a propasti. Lovci byli muži a vejrostkové, ženy se popelily s dětmi a udržovaly oheň u hliněných a slaměných chýší, byli opásáni přes plece a bedra kožešinami, na chodidlech nohou přivázané pruhy kůže. Ozbrojeni kopími, tedy špičatými klacky z tvrdého dřeva, luky ještě nevynalezli. Brodili a prodírali se touto krajinou, občas se jim podařilo nějaké zvíře ulovit. Brodili se už dlouho, měli hlad. Rozhodli se, že si jeden kus, snad to bylo selátko, upečou k jídlu. Oheň už uměli rozkřesat, posbírali tedy suché chrastí a trávu. Na ohniště vybrali holé kamenité místo a posbíranými černými kameny z okolí ohniště ohraničili. Z ohně měli strach, věděli, co dokáže způsobit požár lesa. Oheň už plál, nad ním se na tvrdém klacku otáčelo vykuchané sele. Tu muži zpozorovali, že kameny, které měly bránit rozšíření ohně začaly samy hořet. Užaslí pánové, spjati s přírodou, to přičetli duchům pralesa. Ale přijali to od nich jako dar, protože zjistili, že ty hořící kameny náramně a dlouho hřejí, dlouho si udržují jiskru, kterou lze znova rozfoukat. Místo si zapamatovali a chodili si pak k němu pro černé kamení na topení, zejména přes dobu zimní bylo velice užitečné. Po dlouhém čase využívání tohoto kamene, kdy už ho začali vykopávat ze zemně, se přihnaly přírodní nevlídnosti a lidé kraj na hodně dlouhou dobu opustili. Na hořící černý kámen se zapomnělo a tak i tento, řekněme první důl na černé uhlí zanikl. Na své znovuobjevení muselo uhlí čekat ještě mnoho set let.
