Martin Kovář NOC V MARIBORU

Martin Rychlík / Martin Kovář NOC V MARIBORU

Martin Rychlík /

Martin Kovář NOC V MARIBORU Nejen o dějinách a o dnešním světě

Vyšehrad

Copyright © Martin Rychlík, Martin Kovář, 2015 ISBN 978­‑80­‑7429­‑531-7

ÚV O D

Martine, v listopadu ti bude padesát let. Jsi profesorem, dlouhá léta řídíš Ústav světových dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, druhým rokem jsi také prorektorem této univerzity. Napsal jsi výtečné odborné monografie i oblíbené populárně-vědecké knížky, získal jsi prestižní ocenění za vědeckou činnost, jsi členem think-tanku, který spolupracuje s řadou významných institucí, často vystupuješ ve veřejnoprávních i komerčních mé­ diích. Navíc jsi šťastně ženatý, v loňském roce se ti narodil syn. Myslím, že je na čase udělat „bilanční“ rozhovor, aniž bych tím chtěl říct, že už máš všechno za sebou… Snad máš pravdu. Musím ale říct, že když přišel pan inženýr Novák, ředitel nakladatelství Vyšehrad, s nápadem, že by chtěl takový rozhovor vydat, což bylo u příležitosti křtu podobné knížky, kterou s mým přítelem, profesorem Miroslavem Bártou, připravil Tomáš Tureček, šéf českého vydání časopisu National Geographic, nebyl jsem si jistý, zda je to vhodné. Padesátka přece není žádný věk, říkal jsem si, a já mám před sebou ještě tolik práce a tolik věcí, jež bych chtěl dokázat, napsat… Souhlasil jsem teprve poté, co jsi mi slíbil, že se ujmeš role „zpovědníka“; tvoje role je tudíž velmi důležitá. Ještě pár slov k té motivaci. Vždycky, po celý život, jsem měl pocit, že čas sice utíká hodně rychle, ale že já sám skoro nestárnu. Neustále jsem měl hodně co dělat a kolem sebe spoustu skvělých lidí – kolegů, přátel, studentů a doktorandů, doma báječnou ženu, vlastně jsem si ani nestačil všimnout, jak neúprosně mi přibývají roky. V posledních dvou letech se ale 9

mnohé změnilo. Nečekané úmrtí tatínka mojí manželky a záro‑ veň mého blízkého přítele, narození syna a nová výzva v podobě práce na rektorátu – to všechno jako by mi otevřelo oči. Dnes vnímám svůj věk i možná rizika velmi zřetelně, a proto dobře vím, že čas a příležitost udělat podobnou knížku už nemusejí nikdy přijít. I to mě vedlo k tomu, že jsem na nabídku pana ředitele nakonec kývnul. Padesát let, celé půlstoletí, je navíc dost na to, abychom se měli o čem bavit, zvlášť když jsem vět‑ šinu z nich strávil v takové instituci, jako je Univerzita Karlova v Praze. Většina podobných rozhovorů vzniká v době, když jsou ti zpovídaní takřka nebo úplně na konci kariéry, kdy bilancují celý život a kdy se mohou k mnoha věcem vyjádřit bez ohledu na to, o čem a hlavně o kom mluví. To ale není tvůj případ. Proto se nemohu na úvod nezeptat: nakolik hodláš být při našem povídání otevřený a co všechno si budeš chtít nechat pro sebe? V tom mám, Martine, jasno. Kdybych nechtěl být v největší možné míře otevřený a kdybych si chtěl nechávat svoje názory pro sebe, neměl by tenhle rozhovor smysl. Přesto, přirozeně, nebudu vyprávět úplně o všem a jistě se v některých případech budu vyjadřovat více či méně diplomaticky, protože to jinak nejde. V zásadě ale platí, že chci být co nejkonkrétnější, co nej­ adresnější, že – jednoduše řečeno – hodlám mluvit o tom, jaké to všechno, nač se budeš ptát, podle mého názoru opravdu bylo. Možná, že se moje slova některých lidí dotknou, možná, že se někdo bude cítit ukřivděný, nedoceněný nebo nepochopený, ale na tom, popravdě řečeno, příliš nesejde. Důležitý bude můj pocit, stejně jako názor lidí, které mám rád a kterých si vážím, nemluvě o čtenářích, kteří si knihu koupí a přečtou. Pro knížku sis vymyslel zvláštní název – Noc v Mariboru. Proč? Protože náš rozhovor bude nejenom o mojí životní cestě, o mé profesi, nejenom o dějinách a o všem, co s nimi souvisí, o lidech, místech a věcech, které mám rád, ale i o dnešním světě – hektickém, rozbouřeném, rozechvělém, o jeho neural‑ gických bodech, hrozbách a výzvách, o světě, jak ho vidí histo‑ rik, o světě, o němž a o jehož problémech se vedou v rodinách, 10

mezi přáteli, v médiích, na sociálních sítích i po hospodách tak vášnivé a vyhrocené debaty, že to člověku až bere dech. Jedné takové diskuse, přecházející chvílemi v hádku a pak se zase zázračně zklidňující, jsem byl před nedávnem svědkem a poté i aktivním účastníkem, když jsme s přáteli na cestě z letní dovolené nocovali ve slovinském Mariboru. Od té doby na tu noc často myslím, dost často se k ní vracím ve vzpomín‑ kách, takže nejspíš proto. A také proto, že to docela hezky zní: Noc v Mariboru…

11

S Tomášem Zimou (uprostřed) a Mirkem Bártou (vpravo) u pyramid v Gíze (foto M. F.) Snídaně v Západní poušti s Mirkem Bártou (uprostřed) a Tomášem Zimou (vpravo) (foto M. F.)

Restaurace Ancora v Mariboru, kde se zrodil název této knížky (foto M. K.)

218

Kadeřnictví se jmenuje Brigadir, kino Udarnik; jsme zkrátka, ač se to nezdá, na Balkáně (foto M. K.)

Desátá kapitola

Noc v Mariboru „Jenom války zas vidím, strašlivé boje…“ VERGILIUS

Martine, začínáme poslední kapitolu, budeme se bavit o „noci v Mariboru“ z názvu knížky. Co se v létě před dvěma lety v tomhle slovinském městě přihodilo? A proč na to tak často vzpomínáš? Začnu maličko ze široka. Jak jsem řekl už na začátku, vraceli jsme se tehdy z dovolené v Dalmácii, kde jsme strávili čtrnáct dní v malé, zapadlé vesničce jižně od Splitu. Byli jsme odpoči‑ nutí, nikam jsme nespěchali, a protože jsme měli před návratem do práce ještě několik volných dnů, rozhodli jsme se prodloužit si dovolenou o jeden mariborský večer. Bez problémů jsme našli pěkný hotel v centru, ubytovali se a vyrazili na večeři. Všechno šlo přesně tak, jak jsme si představovali. Maribor, anebo Mar‑ burg an der Drau, chceš-li, půvabné univerzitní město na řece Drávě, je v létě plné turistů, uvolněná atmosféra příznačná pro Balkán se tu prolíná s nostalgickou připomínkou starého Rakousko-Uherska; trochu se podobá bavorskému Pasovu, který mám také hodně rád. Poté, co jsme se usadili v restauraci Ancora, jsme si začali povídat. Nejspíš to bylo ranní koupání v národním parku Krka, ještě v Chorvatsku, jež nás přivedlo ke vzpomínkám. Nejprve, s úsměvem, na legendární „vinnetouovské“ filmy Haralda Reinla a pak i na dětství prožité v komunismu, na cestování v době, kdy jsme byli malí, na blízké, kteří už odešli a po kte‑ rých se nám stýská. Bavili jsme se tiše, s častými odmlkami. Žádný div, protože tohle jsou citlivé, křehké, intimní věci, i mezi blízkými přáteli; slova se, aby nebyla patetická či směšná, nehle‑ dají snadno. Dokonce i ve velké literatuře najdeme o odchodu 219

blízkých a o stesku po nich jen několik opravdu dobrých textů, protože napsat něco takového je hodně těžké; já jsem, mimocho‑ dem, ten mariborský večer přátelům vyprávěl o knížce Odkaz. Skutečný příběh, již napsal Philip Roth a jež je jedním z nejsil‑ nějších textů na toto téma vůbec. Souhlasím. Vraťme se ale zpátky do Mariboru. Kde jsme to skončili? Aha, už vím. U našich blízkých, kteří už zemřeli. U našich vzpomínek: u Vinnetoua, u našeho dětství, u cestování v době komunismu, u vzrušení, jaké v nás vyvolá‑ valo pouhé slovo „Jugoslávie“, tedy v nás, kteří jsme nemohli na Západ a „Jugoška“ pro nás představovala vrchol exotiky, to se dnes těžko vysvětluje, jak mohl mít někdo radost z tak obyčej‑ ných věcí, jako jsou cestovní pas, letenka, palubní lístek, ubrou‑ sek z letadla, prospekt z hotelu – to všechno, jakkoli se to zdá komické, byly cenné cestovní suvenýry; už jenom samo vyprá‑ vění o dovolené v zahraničí bylo napínavé, natož prožít ji sám. Zdánlivě banální vzpomínky… Ano, bavili jsme se o věcech, které jsou vlastně banální. Jak jsem říkal, vzpomínali jsme na lidi, kteří už nejsou na světě, Blanka na svého tátu, my ostatní na naše prarodiče, na oblí‑ bené kantory, na lidi a na zkušenosti, jež nás formovaly. Já jsem si přitom znovu uvědomil, že i když jsem o dvanáct, tři‑ náct let starší než Blanka, Jerome a Martina, prožili jsme velmi podobné, nebo spíš – odhlédneme-li od konkrétních podrob‑ ností – téměř identické dětství, vyrostli jsme v podobných, středo­stavovských rodinách, s podobným zázemím, v rodinách, kde se kladl důraz na slušné chování, na dobré vzdělání, rodiče se o nás pečlivě starali… Noc plná vzpomínek. Je léto, teplo, na stole výtečná večeře, červené víno a pak i něco ostřejšího… Na takové noci se nezapomíná, to je pravda. Nezapomíná. Ale nejenom proto, taková ostatně byla pouze její první část. Předpůlnoční. K té druhé, která končila s roze‑ dněním, se teprve schylovalo. 220

Copak se stalo? Vlastně se nestalo skoro nic, žádné drama se nekonalo, ale přesto… Najednou, manželky odešly dávno spát a my jsme seděli nad naší „poslední dvoudeckou“, se u vedlejšího stolu usadila skupina deseti amerických studentů, čert ví, kde se tam vzali. V kuchyni jim navzdory pokročilému času připra‑ vili večeři, kluci ji rychle snědli a pak začali popíjet, povídat si. Zpočátku jsme je neposlouchali a drželi se vlastních témat, čas od času k nám ale přece jen dolehl silnější hlas, několik zře‑ telných slov, tu a tam nějaké jméno – Bush, Clinton, Obama, Usáma… Jak večer pokračoval? Jak postupoval čas, nabývala debata na hlasitosti a na ráz‑ nosti. Pokud jde o nás, po chvíli jsme nechali naše témata stra‑ nou a zaposlouchali se do jejich diskuse. V podstatě bylo úplně jedno, zda byli stoupenci klanu Clintonových anebo Bushových, zda byli zastánci anebo odpůrci interrupcí či trestu smrti, zda schvalovali americkou intervenci na Středním východě anebo nikoli, jakýma očima viděli putinovské Rusko, to všechno bylo úplně jedno. Důležitá byla mimořádná naléhavost v jejich hla‑ sech. Touha prvních přesvědčit druhé, že mají pravdu. Opravdu to bylo fascinující, což říkám jako člověk, který zná mladé lidi dobře a který byl svědkem desítek, možná stovek podobných debat. Když už jsme na ně zírali příliš dlouho, nezbylo nám než odejít, nebo se k diskusi přidat. Tak jsme se přidali; jak říká Jerome, my se nakonec vždycky přidáme… Debatovali jste až do rána? Skoro. Vyčerpávající, napínavá, ale krásná noc to byla. Ta jejich starost o svět! Ta touha být co k čemu! Ta snaha být pro‑ spěšný své zemi! Mimochodem, jak jsme brzy zjistili, všichni pocházeli z bohatých, velmi bohatých rodin, ale přesto či právě proto velkou část léta tvrdě pracovali, stejně jako moje „ame‑ rická“ neteř Bára, naprosto samozřejmě, buď zcela zdarma, na charitativních akcích, anebo za pár dolarů, v národních parcích třeba… A pak se vydali do Evropy. Později, když jsme 221

na tu noc vzpomínali, mi Jerome říkal, že právě tehdy přestal mít o Ameriku strach. Říkal to v nadsázce, jistě, a sám se tomu smál, ale něco na tom je. O čem všem jste se bavili? O Americe? O Blízkém a Středním východě? O Rusku? O Evropě? O možné válce? Mluvili jsme snad úplně o všem. Pokud jde o ty kluky, neznali možná všechno, co naši študáci na „fildě“ v Praze, ale jejich „obyčejné“ lidské instinkty fungovaly bezchybně. Jak říkal Ronald Reagan: „Na to, abys poznal, kdo je gauner, a kdo je oběť, nemusíš studovat na Harvardu.“ Takže v tom, co se ve světě děje, měli jasno, pro mě až překvapivě dobře jasno. Jedni i druzí. Rozcházeli se, přirozeně, v názoru, co by se s tím mělo dělat, a proto byla několikahodinová debata tak napínavá a bouřlivá… K čemu jste dospěli, k čemu ti kluci dospěli? K ničemu, samozřejmě. Takové diskuse k žádnému výsledku nikdy nevedou a často po nich bolí hlava. Když jsme se nad ránem vrátili do hotelu, panovalo všude ticho, i moje žena spala. Zkusil jsem také usnout, ale po několika desítkách minut jsem se probudil, vyděšený z krátkého, temného snu, který si dodnes pamatuju. Vstal jsem a vyhlédl z okna. Venku začínalo svítat. Rozbřesk nad Drávou byl krásný; nad řekou se ještě vznášela mlha, ale vycházející slunce se ji už chystalo cupovat na kousky. Nad obzorem, nad okolními horami či spíše kopci se klenula modrá obloha. Tiše jsem stál u velkého okna a hleděl ven. Cítil jsem se unavený a vyčerpaný, jak člověk bývá po dlouhé noci plné diskusí a vína, a navíc neklidný a trochu roztřesený ze snu. Zároveň jsem ale cítil velkou chuť do života, obrovskou pozitivní energii, již na mě přenesli ti američtí kluci; vlastně mi najednou bylo moc dobře… Martine, říkal jsi, že jste mluvili skoro o všem, co se ve světě děje. Pojďme si o tom popovídat, dva roky od „noci v Mariboru“, i my. Jak vidíš situaci ve světě dnes? Bojíš se světové války? Celý svět je v poslední době jaksi rozechvělý… 222

Bát se není úplně správné slovo. Mluvil bych spíš o znepoko‑ jení a o neklidu než přímo o strachu. I když, ono je to asi jedno. Když jsem před dvěma lety dělal rozhovor na podobné téma pro Hospodářské noviny, začínali jsme skoro stejně a už tehdy byla situace velmi vážná. Od té doby se dále zhoršila. Říkal jsem to i v rozhovoru s tebou pro Lidové noviny a nemám na svých slovech co měnit. V jistém smyslu už válka, celosvětová válka svého druhu probíhá. Válčí se na Blízkém a Středním východě, válčí se ve východní Evropě, válčí se na mnoha místech v Africe, i jinde haraší různí političtí vůdci zbraněmi, které mohou kdy‑ koli spustit. Samozřejmě jsou to jiné konflikty, než jakými byly první nebo druhá světová válka, to jest jiné konflikty, než jaké lidem přijdou nejčastěji na mysl, řekne-li se válka, ale to na věci nic nemění. Začněme v naší blízkosti. Situace na Ukrajině je velmi vyhrocená, země je de facto rozdělená na tři části: západ řídí ukrajinská vláda, východ patří proruským separatistům, Krym okupovali Rusové přímo. Nejde ale jenom o Ukrajinu. Ruská letadla a plavidla soustavně narušují vzdušný a námořní prostor států NATO, před nedávnem došlo k únosu estonského zpravodajského důstojníka na rusko-estonských hranicích. Nepřipomíná ti to něco? Třeba gliwickou provokaci, jež bezprostředně předcházela druhé světové válce? Na Ukrajině proběhl a vlastně stále ještě probíhá vojenský konflikt, ať už to byla, respektive je občanská válka „bez pří‑ vlastku“, nebo občanská válka, jejíž jednu stranu podporovali takzvaní ruští dobrovolníci, anebo válka, do níž neoficiálně, bez ohlášení, vstoupily jednotky ruské armády. Brutální válka se vším všudy, navíc, jak jsi řekl, válka, která se odehrává blízko našich hranic. Pokud se někdo domnívá, že to nebylo nebo že to není nebezpečné, potom je naivní. Únos estonského zpra‑ vodajce, na který se také ptáš, je v dané situaci příznačný, další střípek do mozaiky, do skládačky, jejíž výsledný obraz mám zřetelně před očima.

223

Jaký obraz to je? Oč podle tebe Rusku a jeho prezidentovi jde? Ještě než se dostanu k Vladimiru Putinovi, bych rád řekl, že je zajímavé sledovat, jaké stereotypy se v souvislosti s „ukrajin‑ skou krizí“ projevovaly a projevují v uvažování lidí, často velmi vzdělaných lidí. Důležitou roli přitom hraje nejen vztah těchto lidí k Rusku a k Putinovi, ale i, dost možná dokonce zejména, hluboce zakořeněný a ve své podstatě ideologický odpor vůči Spojeným státům americkým, vůči Evropské unii, zkrátka vůči Západu jako celku; kdyby se nejednalo o tak vážné téma, bylo by to směšné. Co za Putinovými činy, za zahraničněpolitickou i vojenskou expanzí Ruska stojí? To je velmi jednoduché. Putin to koneckonců před nedáv‑ nem řekl: touha změnit světový pořádek, světový řád, jak jej známe z posledního čtvrtstoletí. To ale není žádné překvapení. Rusko nás nemá čím překvapit. Vždyť ho tak dobře známe. Sku‑ tečné Rusko. To Rusko, jež nikdy nebylo a ani dnes není evrop‑ ský stát, byť od časů Petra Velikého čas od času předstírá, že tomu tak je. Ve skutečnosti je to euroasijská imperiální mocnost, trpící dlouhodobě vážnými, ba přímo existenčními problémy, v posledních dvou desetiletích zejména hlubokou depresí ply‑ noucí ze ztráty postavení supervelmoci z časů bipolárního světa. Mohl bys to, prosím, rozvést? Jistě. Ohlédneme-li se do osmdesátých a devadesátých let minulého století, musíme říci, že někdejší šéf sovětských komu‑ nistů Michail Gorbačov a jeho stranický rival a pak první demo‑ kraticky zvolený prezident samostatného Ruska Boris Jelcin nepřinesli občanům Sovětskému svazu a dnešní Ruské fede‑ race – viděno jejich očima – nic víc než již zmíněnou ztrátu vlivu a s tím související ponížení na mezinárodní scéně, naprostý hospodářský chaos, v evropských poměrech nepředstavitelnou korupci, mučivou nejistotu a paralyzující strach z budoucnosti, v důsledku čehož jsou v zemi hrubě neoblíbení. Z téhož pak logicky plyne silná a v posledních letech stále silnější podpora Vladimira Putina, který se situaci snaží, ať už skutečně či pouze zdánlivě, podle toho v čem, změnit. Jeho jednání ovšem určují 224

minulost důstojníka sovětské zpravodajské služby, studeno‑ válečnické vidění světa, nevyléčitelný komplex z Ameriky, ze Spojených států amerických, frustrace z toho, do jak neřešitel‑ ných potíží – ekonomických, demografických, ekologických a dalších – se Rusko propadá, ale současně možnosti, které jako vládce stále ještě velkého a silného státu na poli domácí i zahraniční politiky má. Neboli? Neboli: za činy Vladimira Putina je strach. Strach ze ztráty ekonomické konkurenceschopnosti jeho země ve světě, strach z jejího pádu do bezvýznamnosti, strach ze stále větší eman‑ cipace bývalých sovětských republik, v posledním případě Ukrajiny, nebo alespoň západní části Ukrajiny, strach z radikál‑ ního islámu, jenž ohrožuje jihovýchodní části Ruska, nemluvě o strachu z toho, že přijde o moc. Většina západních politiků to, myslím, dobře ví, a proto je podle mě pouze otázkou času, kdy najdou odvahu vzít tuto skutečnost ve svém přístupu vůči Moskvě razantněji než dosud v potaz. V dlouhodobém výhledu se přitom nemají, přesněji řečeno nemáme, neboť se to týká i nás, čeho bát, snad kromě dočasných ekonomických těžkostí, jež sice mohou být nepříjemné a možná i bolestivé, ale jež jsou zanedbatelné ve srovnání s těmi, jaké by rozkolem se Zápa‑ dem připravilo Rusko samo sobě. Jak řekl před časem profesor Igor Lukeš z Bostonské univerzity, „Rusko Evropu potřebuje, zatímco Evropa Rusko nikoli“. To je přesné. V čem je dnes situace jiná než v době gliwické provokace? Skoro ve všem; dějiny se neopakují a všechny paralely, jak historikové dobře vědí, jsou falešné. Vladimir Putin není Adolf Hitler a dnešní Rusko není nacistické Německo, i když jsem taková přirovnání četl. Putin si navíc, alespoň doufám, uvě‑ domuje, že válku proti Západu nemůže vyhrát, i kdyby o ní uvažoval, což, věřím, reálně nedělá. Současně si je ale vědom slabosti Západu, přesněji řečeno jeho neochoty „krvácet“, není‑ -li to bezpodmínečně nutné; proto také zkouší, krůček za krůč‑ kem, co všechno Západ snese, co všechno mu bude tolerovat. Využívá přitom všech metod a prostředků jako když, například, 225

obklopen malými dětmi, vyhrožuje světu ruským jaderným arzenálem a podobně. Mohou – z dlouhodobého hlediska – fungovat protiruské sankce? Jsi i historikem sportu – zasáhl by prezidenta Putina bojkot mistrovství světa ve fotbale anebo zákaz účasti ruských týmů ve fotbalové Lize mistrů? V první řadě bych rád řekl, že podle mnoha odborníků jsou sankce vůči Rusku nastavené velmi dobře a že tamní ekono‑ miku silně zasáhly – zvlášť připočteme-li k tomu dlouhodobě klesající ceny ropy. To je, myslím, koneckonců patrné i z řady informací, jejichž úniku nedokáže moskevská vláda navzdory veškeré snaze zabránit. Teď přímo k tvojí otázce: jakkoli to některým lidem, zejména těm, kteří o sportu a o jeho společenském významu nemají potu‑ chy, může přijít směšné, je to tak. Autoritativní vládci a nejrůz‑ nější diktátoři kdekoli na světě se nesmírně rádi prezentují jako pořadatelé „té nejlepší olympiády“, „toho nejlepšího šampio‑ nátu v kopané“, jako skvělí organizátoři a podobně. Jenom si vzpomeň na Benita Mussoliniho a mistrovství světa v kopané v roce 1934, na Adolfa Hitlera a olympijské hry v Garmisch-Par‑ tenkirchenu a v Berlíně v roce 1936, na Moskvu v roce 1980 či na Peking v roce 2008… Přiznám se, že jsem se musel smát, když jsem četl výroky sportovců o tom, jak „báječná“ byla poslední zimní olympiáda v Soči, jak všechno „dokonale fungovalo“, na rozdíl od někte‑ rých minulých her, jak byli pořadatelé „vstřícní a přátelští“. Kdybys totiž četl vyjádření sportovců vracejících se z letních olympijských her v Berlíně v roce 1936, zjistil bys, že používali úplně stejná či přinejmenším hodně podobná slova. Tím neří‑ kám, aby mi nebylo špatně rozuměno či aby moje slova nebyla omylem anebo záměrně vytržena z kontextu, že Soči 2014 rovná se Berlín z roku 1936. To vůbec ne. Říkám jen, že pokud by politikové z demokratických zemí skutečně chtěli zasáhnout autoritativní vládce či diktátory kdekoli ve světě na citlivém místě, mohli by to poměrně efektivně udělat mimo jiné tak, že by je zbavili pořadatelství podobných akcí. Ekonomické sankce diktátory bolí relativně málo, neboť trvá velice dlouho, než se 226

dotknou jich samotných, pokud se tak vůbec stane. Nemožnost prezentovat se ve „světle ramp“, například při zahájení velké sportovní události bok po boku s mocnými západního světa, je oproti tomu velmi nepříjemné a bolí hned. V souvislosti s tím, o čem se bavíme, bych řekl, že vstup České republiky do Severoatlantické aliance a existence pátého článku její charty patří k nejdůležitějším událostem našich dějin. Vnímáš to jako historik a jako člověk, který dobře rozumí dnešnímu světu, stejně? Vidím to úplně stejně. Situace, v níž se Severoatlantická ali‑ ance po skončení studené války, respektive po rozpadu Sovět‑ ského svazu ocitla, byla sice nesmírně složitá, neboť „den ze dne“ přišla o dlouholetého nepřítele, jenž prostě přestal existo‑ vat, takže musela rychle, „za pochodu“, měnit svoji doktrínu. Poté následoval podle řady lidí problematický zásah na Bal‑ káně, ani to ale nemění nic na skutečnosti, že je to nejúspěšnější a nejefektivnější obranné společenství na světě, navíc složené z demokratických států, což je rovněž velmi důležité. Osobně mám za to, že pokud nás neochrání před nebezpečím, ať přijde odkudkoli, NATO, neochrání nás nic. Z toho by měla plynout i ochota České republiky podílet se akcích aliance ve světě, přispívat do rozpočtu na obranu, dodr‑ žovat své závazky atd. Čeští politikové by měli mít odvahu být solidární s NATO také tehdy, má-li třeba i nezanedbatelná část veřejnosti na některé věci více či méně odlišný názor než většina spojenců – taková je zkrátka daň za to, že nám aliance poskytuje bezpečnostní garance, o jakých se nám mohlo v našich moder‑ ních dějinách doposud jenom zdát. Dalším aktuálním tématem je řecká krize, ohrožující eurozónu a možná i celou Evropskou unii. Jaký na to máš názor? Pokud jde o Řecko, výborně to řekl nedávno Honza Koura z našeho Ústavu světových dějin v rozhovoru pro jeden slo‑ venský deník: ve dvacátých a třicátých letech minulého století šlo o zaostalou, agrární zemi, která navzdory tomu nebyla ani potravinově soběstačná; během italské a německé okupace se situace ještě zhoršila a sotva skončila druhá světová válka, 227

vypukla válka nová, občanská. Vzhledem ke svému strategic‑ kému významu ve východním Středomoří ale Řecko obdrželo velkorysou pomoc v rámci Marshallova plánu a zanedlouho bylo přijato – z téhož důvodu – do NATO. Od té doby, tj. od přelomu čtyřicátých a padesátých let, si země a její obyva‑ telé na tuto pomoc zvykli. Západ, ať už Spojené státy americké, či později Evropská společenství, předchůdce dnešní Evrop‑ ské unie, nastavil „pravidla hry“ zcela jasně: My potřebujeme, abyste byli loajálními členy naší aliance/našeho společenství, Vy potřebujete peníze; dobrá, za těchto podmínek je máte mít. Takto zjednodušeně, ale v podstatě pravdivě řečeno, vztah mezi Řeckem, Spojenými a státy a Evropskými společenstvími, respektive Evropskou unií fungoval dlouhá léta. Krize z nedáv‑ ných let ovšem situaci změnila. Bohatí „sponzoři“ se dostali do vážných ekonomických těžkostí a rozhodli se svoji politiku revidovat. U Řeků, navyklých na něco jiného, to vcelku logicky vyvolalo šok… Mám tomu rozumět tak, že „vina“ za „řeckou krizi“ je podle tebe především na straně Evropské unie? To v žádném případě. Chci říct jen tolik, jak jsem už ostatně naznačil, že celá záležitost je složitější, než by se mohlo zdát po přečtení většiny našich novin a internetových serverů. Jak to nakonec dopadne? Ve finále budou Řekové muset akceptovat pokles své životní úrovně, jež by se měla v co nejkratší době přiblížit reálné výkon‑ nosti jejich ekonomiky, a uvědomit si, že je nezachrání levicoví populisté jako Tsipras; to se už koneckonců děje. Evropská unie pak bude muset postupovat nanejvýš obezřetně, protože na daném stavu má, ať si to připouští nebo ne, svůj podíl. Nechat Řecko odejít z eurozóny by byla katastrofa, v tomto ohledu souhlasím s většinou evropských politických špiček. Netvrdím, že by to nutně spustilo „dominový efekt“, který by skončil kolapsem celé unie, rizika by nicméně byla obrovská. Východní Středomoří je navíc strategicky mimořádně významný region. Například Vladimir Putin, a jistě nejen on, by takový 228

scénář určitě uvítal. Právě proto je důležitá nesmírná opatrnost a obezřetnost Bruselu, jakkoli může na první pohled působit poněkud nepatřičně. Martine, Evropu i Západ jako celek ohrožuje též rozmach Islámského státu. Známe z dějin nějaká podobně barbarská státní i nestátní uskupení, anebo je to „novinka“? Fakt je, že někteří evropští vládci i obyvatelé některých evrop‑ ských zemí vnímali v předchozích staletích podobně například Osmanskou říši, čímž – pozor – neříkám, že taková skutečně, navzdory zvěrstvům zvaným „bulharské hrůzy“ nebo „armén‑ ské řeže“, byla. Ve dvacátém století se bezpříkladným barbarstvím prezen‑ tovalo hitlerovské Německo anebo stalinské Rusko, jedno jako druhé, děsivá byla i Mao Ce-tungova diktatura v Číně, vláda Rudých Khmerů v Kambodži, nejrůznější „kanibalská krá‑ lovství“ v Africe, čili – v zásadě podobná státní či protostátní uskupení z dějin známe. Osobně jsem nicméně přesvědčen, že Islámský stát předsta‑ vuje největší hrozbu, jíž musí Západ, ale nejen on, totéž platí i o Rusku, jakkoli jsem vůči němu, přesněji řečeno, vůči jeho současnému vládci velmi kritický, v současné době čelit. Oka‑ mžitě. Neodkladně. Dokud je čas. Strkat hlavu do písku a tvářit se, že tato hrozba neexistuje, by bylo nesmírně pošetilé. Fran‑ couzský prezident Hollande to ostatně před pár dny, abych byl aktuální, po pokusu o atentát na rychlovlak jedoucí z Amstero‑ damu do Paříže, řekl téměř stejnými slovy, jako to říkám teď já. Nebezpečí je o to větší, ze ideologové a stratégové Islám‑ ského státu nepracují pouze na jeho území a v jeho okolí, tj. ve středo- a blízkovýchodním regionu a v severní Africe. Představa, že do Evropy v posledních letech z výše zmíněných oblastí přišly pouze oběti politické, náboženské či jiné perze‑ kuce, uprchlíci před válkou, mající v zásadě přátelské úmysly, je tak naivní, že by se mi ani nechtělo věřit tomu, že takhle může někdo uvažovat; občasné nahlédnutí do našich novin a inter‑ netových diskusí mě ovšem přesvědčuje o tom, že tomu tak je, což mě poněkud děsí. 229

Teroristické útoky ve Francii, v Dánsku, v Egyptě, v Tunisku i jinde tento názor potvrzují, zdá se mi… Jistě. Ve skutečnosti přirozeně nejde o konkrétní, jednot‑ livé útoky, například na jeden časopis, na jednu kavárnu nebo na jeden vlak, jakkoli jsou to tragédie, které se dotkly mnoha lidí a dlouhodobě nás poznamenaly. Jde o to, že zjevné zlo, odhodlané zničit naši civilizaci, opakovaně zkouší, co všechno smí, jak daleko může zajít, a hlavně zjistit, jaká bude naše – říkám záměrně naše, protože se to týká i nás – reakce, jaké odhodlání vzdorovat prokážeme. Evropa, Spojené státy, pro‑ stě Západ, nemají na vybranou: vůči Islámskému státu je třeba postupovat s maximální tvrdostí, protože jeho vůdci ničemu jinému nerozumějí a všechno ostatní si vykládají jako slabost. Platilo to o Hitlerovi a o Stalinovi, platí to o Putinovi – aniž bych ho chtěl srovnávat se dvěma prvně jmenovanými, platí to i o Islámském státu. Když už se na toto téma bavíme, nemohu zároveň neříct, že někteří západní analytikové vážně varují před riziky plynou‑ cími z porážky, z rozpadu Islámského státu. Ten by podle nich nevyhnutelně vedl k odchodu velkého množství bojovníků IS do jiných zemí, ať už přímo v regionu, či mimo oblasti, které dnes ovládají. Rozpadlý Islámský stát by zkrátka podle řady expertů znamenal pro svět, zejména pro Západ a pro Rusko, ještě větší nebezpečí než jeho existence; to jen tak na okraj. Jak se v této souvislosti díváš na přijímání imigrantů evropskými státy a na problematiku multikulturalismu? Německá kancléřka Angela Merkelová již v roce 2010 na shro‑ máždění mladých křesťanských demokratů jasně řekla to, co dneska všichni soudní lidé vědí, a sice že „multikulturalismus“, ve své idealizované podobě, dodávám já, „naprosto selhal“. Ve svém letošním novoročním projevu pak tatáž politička pro‑ hlásila, že pomoc lidem, kteří v Německu i jinde v Evropě hle‑ dají útočiště, je zcela samozřejmá a že Německo pomůže tam, kde je pomoc nezbytně třeba. Nedávno to téměř doslova zopa‑ kovala v saském Heidenau, kde došlo k útoku na ubytovnu uprchlíků ze Sýrie, aniž se dala vyvést z míry nenávistným pokřikem některých místních obyvatel. 230

S prvním i druhým tvrzením, která se nijak nevylučují, nelze než souhlasit; přesně takový je i můj postoj k problematice multikulturalismu a přijímání imigrantů evropskými státy. Představa, že se s problémem, jejž příliv uprchlíků do Evropy představuje, vypořádáme stavbou zdí, plotů a hermetickým uza‑ vřením schengenského prostoru, je dlouhodobě neudržitelná. Západ je Západem mimo jiné proto, že vždycky byl schopen poskytnout pomoc těm, kteří ji nutně potřebovali. Pomáhat lidem, utíkajícím především z oblastí zasažených válkou, je tedy nepochybně správné, o obětech zjevné politické perze‑ kuce platí totéž. Důležité ale je, aby se na tom podílely všechny státy Evropské unie, protože to je problém všech států EU, nikoli pouze těch, které se nacházejí na její vnější hranici, nebo těch, kam směřuje největší množství imigrantů. Základní idea evropské integrace ostatně vychází z toho, že budeme budovat společnou, jednotnou Evropu; právě v tom je – navzdory všem problémům, s nimiž se potýká – její přitažlivost, její půvab a její smysl. Jinou věcí je, jaký rozsah a jakou formu by měla pomoc imigrantům mít, za jakých podmínek by ji měli dostávat a jak přesně se členské státy EU o jejich stále větší množství podělí. V tomto ohledu je role političek a politiků, jako jsou kanc‑ léřka Merkelová nebo prezident Hollande, naprosto klíčová. Když totiž tento problém nebudou řešit oni, vezmou si jej za svůj lidé jako paní Le Penová ve Francii, vůdci hnutí Pegida v Německu, anebo – abych zůstal v českém prostředí – samo‑ zvaní mluvčí těch, kteří s nadšením vítají prohlášení o tom, že „každý koupený kebab je další krok k burkám“. To je ovšem potenciálně stejně nebezpečné jako islámský radikalismus či fundamentalismus, protože by to přispělo k polarizaci společ‑ nosti a k vytváření „obrazu nepřítele“ za každou cenu, dokonce i tam, kde není. Ještě než přejdeme k dalšímu tématu, se tě v této souvislosti nemohu nezeptat: sdílíš ty, známý milovník Británie, obavy nemalé části britské společnosti z islamistů? Já bych, Martine, nejprve rád řekl, že ona „moje Británie“, kterou jsem měl tak rád a o níž tak hezky mluvil z­ pravodaj 231

Československého a poté Českého rozhlasu v Londýně, Karel Kyncl – ostatně se tak jmenuje i jedna z jeho knížek –, je v mnoha ohledech, nevím, jestli ne dokonce ve většině ohledů, mrtvá. Dnes je to země vypjatých sociálních, rasových i nábo‑ ženských střetů a, bohužel, nejen potenciálních teroristických útoků, které – což je hrozivé – přicházejí zevnitř. Nikdy neza‑ pomenu na to, jak v souvislosti s jedním, naštěstí včas odhale‑ ným útokem britské noviny, myslím, že to byly The Daily Telegraph, napsaly o atentátnících: White, Rich and British, tedy „bílí, bohatí a Britové“. Odhodlání Cameronovy vlády tomuto nebezpečí čelit, zpřísnit zákonodárství, zavést různá opatření na posílení bezpečnosti tudíž chápu a naprosto ho sdílím. Bez výhrad, i za cenu dílčích omezení některých tradičních svo‑ bod, na nichž si Britové tolik zakládají. Premiér má pravdu, nic jiného se nedá dělat. Nepletu-li se, vůdce londýnských muslimů nedávno vystoupil ostře proti Islámskému státu. Je to tak? Máš pravdu. Mírumilovní muslimové, jichž je na Britských ostrovech, především v metropoli, většina, nemají a nechtějí mít s Islámským státem nic společného, podobně jako muslimové v ostatních evropských zemích, protože k nim tamní vlády při‑ stupují velmi vstřícně a žije se jim tu mnohem lépe, nežli by se jim žilo v IS. Proto koneckonců odešli či, v některých přípa‑ dech, uprchli právě do Británie nebo do jiných západoevrop‑ ských zemí, a proto nikdy neusilovali o to usadit se například v Saudské Arábii, kde jsou zákony i meze tolerance a smířlivosti nastaveny úplně jinak než na „starém kontinentě“. Martine, jsi znám jako velký zastánce a obhájce Západu, západní civilizace a kultury… Niall Ferguson a potom hned já, jak mi se smíchem říkal jeden můj kolega. Já jsem ale vůči Západu i velmi kritický, možná až příliš, snad právě proto, že se tak moc cítím být jeho součástí. Na druhé straně mě, přiznávám, rozčilují všichni ti zavilí odpůrci Západu a hlavně Spojených států, kteří tvrdí, že je/jsou úplně či takřka úplně špatný/špatné a že téměř ve všem selhává/selhávají, pokud už neselhal/neselhaly docela, všichni 232

ti vyznavači Noama Chomského a jemu podobných chytráků… Vždycky, když slyším jejich řeči o tom, jak za všechno špatné mohou Amerika a Západ, se musím smát, ale je to, řečeno s kla‑ sikem, hořký smích, takový „smích skrz slzy“. Západ, to víme všichni, není vůbec dokonalý, je spíš zoufale nedokonalý, jenže já o žádném lepším místě k životu nevím… Možná právě proto je Západ, Amerika, pro lidi na celém světě tím nejpřitažlivějším místem, kde by chtěli žít. Samozřejmě. Mnozí evropští intelektuálové, včetně těch českých, sice Západu a především Spojeným státům nemo‑ hou přijít na jméno, ale stejně nemohou změnit nic na tom, že počet lidí, kteří by v této zemi chtěli žít, neustále roste, takže ani USA nestačí takový příval zvládnout a musí se před ním nějakým způsobem chránit. Kdyby to byl tak špatný stát s tak mizernou vládou a s tolika chybami a zločiny „na triku“, lidé z celého světa by se do něj nejspíš tolik nehrnuli. Pro srovnání se stačí podívat, kolik lidí usiluje o to usadit se třeba v Rusku… Myslím, že je to jasné. Martine, pojďme k dalšímu neuralgickému bodu dnešního světa. Jak coby historik moderních dějin vidíš další vývoj izraelsko-palestinského konfliktu? Má podle tebe nějaké řešení? Situace na Blízkém východě je podle mě naprosto bezvý‑ chodná. Na obou stranách je totiž příliš mnoho prolité krve, pří‑ liš mnoho nenávisti, příliš mnoho touhy po odplatě. Pokud jde o politiku izraelské vlády, která je v současné době často kriti‑ zována, musím říci, že jejím tvůrcům, oněm izraelským „policy‑ -makerům“, rozumím, jakkoli i já vnímám některá z rozhodnutí, jež v posledních letech učinili, jako – řekněme – problematická. Na jejich obranu a jejich kritikům bych ale rád, třebaže o to nestojí, vzkázal: Zkuste si byť jen představit, že žijete dlouho‑ době obklopeni státy, jejichž političtí vůdci, duchovní i velká část populace tvrdí, že k holocaustu nikdy nedošlo, a jejichž jediným cílem je vaši zemi zničit, spláchnout její obyvatele, celý národ, do Středozemního moře, což se ostatně již něko‑ likrát pokusili zrealizovat. Já sám dokážu pochopit všechny, kteří vidí oběti tohoto konfliktu na prvním místě například 233

v Pásmu Gazy, ale byl bych velmi rád, kdyby oni byli schopni stejně silně vnímat i obavy, strach a oběti také na druhé straně, tj. na straně Izraele. Když tě tak poslouchám, nenastal náhodou čas, aby si západní společnost uvědomila, že se navzdory tomu, že žijeme v době politické korektnosti, bude muset naučit říkat některé věci jasně a že se bude muset rozhodnout, na jaké straně bude stát? Nevyhnutelně. Čas politické korektnosti skončil, nebo se blíží svému konci. Celá ta politická korektnost je, její zastánci mi snad prominou, cesta do pekla. Neschopnost, neochota či strach politiků, businessmanů i intelektuálů a vědců vyjádřit se jasně, bez obav z toho, že budou nařčeni z bůhvíčeho, k tomu či onomu problému, k té či oné otázce, fakticky vzato diskusi na řadu témat buď přímo ukončily, nebo ji učinily plytkou a jed‑ nostrannou. A to je špatně. Martine, na závěr bych se ještě jednou rád vrátil tam, kde jsme tuto kapitolu začínali: jak bude vypadat třetí světová válka, dojde-li k ní? Bude to nějaký kontinuální konflikt, o němž budeme mít díky médiím ihned povědomí? Na začátku jsem řekl, že už ve válce jsme. Myslel jsem to a myslím to i teď vážně. Pojmenování přitom samo o sobě není důležité, nejde o to, zda se budeme bavit o huntingtonovském „střetu civilizací“, či to nazveme nějak jinak. V zásadě je to střet mezi státy fungujícími na základě demokratických pravi‑ del, respektujícími určitý řád a určité hodnoty, které jsou i nám vlastní, tj. mezi tak zvaným Západem, a mezi státy, skupinami či jednotlivci, které či kteří tento řád a tyto hodnoty respektovat odmítají, a je jedno, zda je to z ideologických, hospodářských, náboženských či jiných důvodů. Tato válka skoro jistě není a nebude válkou velkých tažení, velkých armád a velkých bitev, ale válkou skládající se z neustá‑ lých drobných střetů, lokálních konfliktů, teroristických útoků, ekonomických sankcí, blokád a podobně. Bude to, vlastně už je, dost možná především, také nemilosrdná propagandistická, ideologická válka, válka, ve které jsme až po uši. 234

Pro nás je situace o to složitější, že Česká republika patří – viděno očima většiny ruských politiků v čele s prezidentem Puti‑ nem i očima příslušníků jejich místní „páté kolony“ – do ruské sféry vlivu, z níž se nám podařilo zázračně vyklouznout po roce 1989; tito lidé se s tím nikdy nesmířili, a proto dělají všechno pro to, aby situaci zvrátili. Někteří moji dobří přátelé jako Honza Konvalinka či Jirka Kuthan mi v této souvislosti řekli, že ještě nikdy od listopadu 1989 neměli o další směřování, o další osud České republiky takový strach jako teď, v posledních letech a hlavně měsících. Naprosto je chápu, protože to cítím stejně. Jak tahle válka, pokud k ní dojde, dopadne? Já jsem, jakkoli se to možná nezdá, nakonec optimista. Proto jsem přesvědčen o tom, že uvědomí-li si američtí a evropští poli‑ tikové rizika, která západní civilizaci hrozí, vezmou-li vážně nebezpečí, jež je bezprostřední a zcela reálné, přestanou-li se schovávat za fráze a vymaní-li se ze svazujících pout politické korektnosti, má v sobě Západ takový potenciál a takovou sílu, že může jakýmkoli, i těm největším hrozbám úspěšně odolat. Nám, Evropanům, bych pak přál, jak jsem napsal už ve své kapitole pro knížku Civilizace a dějiny, aby nástupci Baracka Obamy v Bílém domě byli, podobně jako jejich předchůdci v letech 1914/1917–1918 a 1939/1941–1945, vůči „starému konti‑ nentu“ tak vstřícní a tak si vědomi nejen významu „Ameriky“ pro něj, ale i jeho významu pro „Ameriku“, že ona ties that bind, „pouta, jež nás přes Atlantik spojují“, zůstanou i v budoucnu přinejmenším stejně pevná a silná jako dnes. Teprve pokud by tomu tak nebylo, čekala by nás zřejmě velmi neradostná budoucnost. Mimochodem, také o tomhle mluvili, snad proto, že byli na dlouhé cestě po Evropě, ti američtí kluci během naší noci v Mariboru…

235

O BS AH

Úvod – – – 9 PRV NÍ K APITOL A

Dětství a dospívání v Jičíně – – – 13 DRUHÁ K APITOL A

Vysokoškolská studia v Praze a rok 1989 – – – 33 TŘETÍ K APITOL A

Kantorem v Nové Pace a na pražské VŠE – – – 61 ČT VRTÁ K APITOL A

Asistentské časy na Palachově náměstí – – – 72 PÁTÁ K APITOL A

Ředitelská léta na Filozofické fakultě a prorektorská léta na Univerzitě Karlově v Praze – – – 92

ŠESTÁ K APITOL A

Historie, moje láska: nejen příběh anglických (britských) dějin – – – 105 SEDMÁ K APITOL A

Moji kolegové z fakulty, o nichž již byla i nebyla řeč, a moji žáci – – – 131 OSMÁ K APITOL A

Lidé, s nimiž jsem se spřátelil, a místa, která mám rád – – – 153 DEVÁTÁ K APITOL A

Kultura a umění v mém životě – – – 183 DESÁTÁ K APITOL A

Noc v Mariboru – – – 219

Martin Rychlík / Martin Kovář NOC V MARIBORU Foto Martin Kovář a jeho archiv, Jaromír Kovář, Vladimír Šigut, Jaromír Soukup, Martin Frouz, Jiří Stibor, Jan Chlubna, Jan Hálek, Pavel Kavka, Blanka Kovářová, Milan Svoboda (frontispis) Obálku s použitím fotografie Vladimíra Šiguta a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2015 jako svou 1383. publikaci Vydání první. AA 11,14. Stran 240 Odpovědná redaktorka Radka Fialová Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 268 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-531-7