Martin Koláček : Hliněná božstva. Martin Koláček. Hliněná božstva

martin-kolacek.cz

1

Martin Koláček : Hliněná božstva

Martin Koláček

Hliněná božstva

2

martin-kolacek.cz

Copyright Autor: Martin Koláček Vydalo nakladatelství: Martin Koláček - E-knihy jedou Rok vydání: 2013 Vydání první ISBN 978-80-87856-06-2 (epub) 978-80-87856-07-9 (mobi) 978-80-87856-08-6 (pdf)

3


Obsah 1. Skála odplaty ............................................................................................................... 5

Část první: Lotův příběh ................................................................8

2. Přepadení ...................................................................................................................... 9 3. Kapitán Knum .......................................................................................................... 12 4. Čepel z vápence ....................................................................................................... 16 5. Jeskyně odplaty ....................................................................................................... 19 6. Špína ............................................................................................................................. 22 7. Jeho Hliněné veličenstvo .................................................................................... 26 8. Sto tisíc let v Divočině .......................................................................................... 29 9. Vražedné vlny .......................................................................................................... 33 10. Děti života ............................................................................................................... 38 11. Kamenné dítě ........................................................................................................ 41

Část druhá: Masův příběh ........................................................... 46

12. Obchodník s maskami ....................................................................................... 47 13. Věc názoru .............................................................................................................. 51 14. Na vlně geozón...................................................................................................... 54 15. Bitva u Černého prstu........................................................................................ 58 16. Hliněné střepy ....................................................................................................... 61

Část třetí: Aerein příběh ............................................................. 67

17. Hliněná božstva .................................................................................................... 68 18. Kamenná královna .............................................................................................. 72 19. Kamenná božstva ................................................................................................ 75 20. Vstříc rozpadu ....................................................................................................... 81

4

martin-kolacek.cz

1. Skála odplaty Nad skvostně bílým vápencovým údolím se tyčila ostrá bílá skála. K ní vedla jen jedna cesta, dlážděná černým obsidiánem. Když jste po cestě přišli, měli jste pocit, že skála nikde nekončí, jako by kdesi v závratné výšce plynule navazovala na oblohu. Jako by protínala sluneční kruh ve dví. Kdybyste však přišli takhle blízko, zaujalo by vás ještě něco jiného. Teprve až na úpatí skály byste si všimli, že není tak bílá, jak se zdálky zdá. Její sněhobílou tvář hyzdily ošklivé hnědé fleky a pramínky. Nejspíš byste se při tom pohledu otřásli hrůzou, protože hnědé fleky byly zaschlé krůpěje bláta, krve Hliněného. Teprve pak byste vzhlédli vzhůru a uviděli ho. Až na samé špici skály bez hlesu visel Hliněný. Už dávno nekřičel, ačkoliv hřeby, jimiž byl ke skále připoután, jej trýznily stejně, jako před tisíciletími. Ten Hliněný byl Ion, jeden z posledních Starších. A byl zde připoután, vystaven spalujícímu slunečnímu kruhu a bolesti z otevřených ran, aby pykal za své strašné zločiny. Už tisíce let sem nikdo nechodil. Ani těch pár Kamenů, které si na něm v minulosti tak rády vylévaly zlost. Ani ti Hlinění, kteří na něj pokřikovali, že je zradil. Nikoho už nezajímal. Dávno přestal vyhlížet jakoukoliv společnost. Proto si toho dne nevšiml postavy, jež se pomalu blížila po obsidiánové cestě. Byla to Hliněná žena, s tváří zvrásněnou jako pískovcové údolí. Z té tváře byste vyčetli bolest, snad dokonce větší, než jakou prožíval odsouzený. Možná proto, že rána, s níž se žena potýkala, byla ještě čerstvá. Přišla až ke skále a zavolala odsouzeného jménem. Ion shlédl dolů: „Netušil jsem, že tě ještě někdy uvidím. Po tom, cos na mě křičela naposled. A po tomhle,“ pokýval hlavou směrem ke svému hrudníku, kde byla viditelná velmi ošklivá puklina. „Bolí to moc?“ zeptala se žena. „Jestli to bolí?“ suše se rozchechtal odsouzenec, až mu z puklin vyletěl prach, „samozřejmě, že to bolí. Ale jeden si tak nějak zvykne, že ano.“ „Dospěla jsem k závěru, že jsem k tobě možná byla nespravedlivá.“ Ion se zase rozchechtal. Pak se rozkašlal. Smích jeho vysušenému tělu nedělal dobře. „A za co vděčím tvému nečekanému prozření?“ zeptal se pak, když se jeho kašel uklidnil. „Aerea je mrtvá,“ odpověděla žena prostě. „Mrtvá?“ Ion na ni vytřeštil své oči, dva popraskané, věky a bolestí omleté polodrahokamy. „Ano, mrtvá. Abych byla přesná, její tělo se nenašlo. Ale zmizela. Stejně záhadně, jako všichni předtím.“ „Tak jak víš, že je mrtvá?“ 5

Martin Koláček : Hliněná božstva „Aerea byla jako moje sestra. Bylo tam pouto. A teď je přerušené. Cítím to. Je mrtvá.“ „To je… to je mi líto,“ Ion zřejmě neměl, co říct. „Aerea zemřela, zatímco ty jsi byl připoutaný ke skále. Iriana tvrdí, že jsi to stejně udělal ty. Že jsi měl komplice. Ale já jí už nevěřím.“ „Takže konečně věříš, že jsem nevinný? Pomůžeš mi dolů?“ „Víš, že nedokážu jít proti Jejímu kouzlu. Nedokážu ty hřeby vytáhnout. A kromě toho si nejsem kamenně jistá, že ti věřím. Ty důkazy proti tobě zněly dost přesvědčivě.“ „Aha, no to je skvělé! Takže jsi přišla, abys mi řekla, že možná připouštíš variantu, že bych mohl být nevinný? A to je všechno? A teď odejdeš a vrátíš se do města, kde Iriana spokojeně zotročuje Hliněné?“ „To je vlastně další věc, díky níž jsem jí přestala věřit. Říká, že tvoje zločiny jsou důkazem, že Hlinění jsou rozpadlí nejen fyzicky, ale i morálně. Tak jsem se jí ptala, jestli za morálně rozpadlou považuje i mě. Řekla, že ne, že se to netýká Starších. Že ti mají v sobě božskou esenci. Ale ty jsi přece taky Starší. Tak jak na tobě mohla založit pravidlo, na jehož základě odsuzuje všechny Hliněné? Vždyť je to protimluv.“ „Ano, to je typická Iriana. To je jako mluvit do skály.“ „Na druhou stranu, někdo musí udržet řád. A to ona dokáže.“ „Ano, ale za jakou cenu?“ „Kdyby nevládla menším bytostem ona, pak kdo? Ty ani já určitě ne.“ „Já myslím, že tyhle ‚menší‘ bytosti by si klidně mohly vládnout samy.“ „Tomu přece nevěříš!“ „To víš, že tomu věřím. Ale na tom nezáleží. Pomoz mi dostat se z téhle mučírny.“ „Podívej, Ione, nemůžu tě sundat, ale existuje něco, co bych udělat mohla.“ „A to?“ „Můžu oživit ty hřeby, jimiž jsi připoután.“ „Cože? A k čemu mi to bude dobré? To čekáš, že se pak odplazí pryč?“ „Vlastně ano, přesně na to jsem myslela.“ „A co když ne? Co když se jenom budou kroutit a trápit mě ještě víc?“ „Víš, já myslím, že to právě dokáže tvoji nevinu. Iriana tě jimi přibila jako trest za tvoje zločiny. Když ožijí, budou se snažit splnit svoje poslání. Jestli jsi vinen, zůstanou a budou tě trápit ještě víc. Máš-li ale svědomí čisté, bylo by to popření jejich úkolu. Takže tě časem nechají být. Co říkáš? Mám to udělat?“ Ion neodpovídal. Žena smutně sklopila oči. „Aha,“ řekla, „takže nakonec měla Iriana pravdu. Udělal jsi to.“ Otočila se a měla se k odchodu. „Počkej,“ zastavil ji odsouzený, „tak to není.“ „Kdybys byl nevinen, nabídku bys přijal.“ „Ale… já jen… mluvila jsi o čistém svědomí. To, proč tady visím, jsem neudělal. Ale čisté svědomí nemám. Udělal jsem v minulosti věci, kterých lituji.“ Žena se opět otočila směrem k němu: „Nemyslím, že by je zajímaly nějaké drobné přestupky. Tvé přikování je trest za vraždu Iniaei, Illii, Ietha a Is. Zavraždil jsi někoho z nich?“ „Ne.“ „V tom případě by hřeby setrváním na svém místě popíraly svůj smysl existence.“ 6

martin-kolacek.cz „Jsi si tím jistá?“ „To ne, život je nevypočitatelný. Ale věřím, že to tak bude.“ „Dobře. Tak to tedy udělej.“ Hliněná žena položila ruku na skálu a zavřela oči. Z ruky vystřelilo světlo, které stíralo fleky suchého bláta, skrz něž se šířilo vzhůru. Dorazilo až k Hliněnému a vstoupilo do hřebů, držících ho ve skále. Údolí se rozeznělo Ionovým křikem, jak se hřeby začaly kroutit v jeho ranách. „Teď se konečně dozvíme pravdu,“ usmála se žena.

7


Část první: Lotův příběh

8

martin-kolacek.cz

2. Přepadení Do kamenného města se plížila noc. Paprsky slunečního kruhu, zapadajícího za obratník, odhalily blátivý stín, vykreslený proti bílé vápencové zdi. Lot, nevýznamný Hliněný zlodějíček, se stejně, jako noc, plížil ulicemi. Ruce, rozpraskané mnohými boji, měl založeny v podpaží, kde aspoň lehce nasávaly vlhkost potřebnou ke své regeneraci. Zoufale potřeboval bláto. Ne suchou zeminu, která ležela za hranicemi města, ale opravdové bláto. Vlhké, mazlavé, studené. Jenže jediní, kteří v tomhle městě vlastnili nějaké bláto, byly Kameny. Ne, že by je snad potřebovaly. Ale vlastnit veškeré zásoby vody znamenalo držet v područí Hliněné, kteří byli ochotni udělat cokoliv, aby ji dostali. Byli ochotní vykonávat jakoukoliv práci, poskytnout jakoukoliv službu, žebrat, krást. V ulici před ním se ozvalo zapleskání. Lot ztuhnul a skrčil se do stínu. Tohle nebyl zvuk kroků Kamene, ani suchého Hliněného, zoufalého ze své rozpadající se existence. Tohle byl Hliněný z lepší vrstvy. Snad majordom některého šlechtického Kamenného rodu, nebo šťastlivec, jemuž se dostalo vzdělání v geologii. Zavrženíhodného kolaboranta, co díky vzdělání získal pozici mezitlakového interpreta, specializujícího se na zprostředkování spolupráce bytostí obou forem. Jeden takový kdysi Lota do města nalákal příslibem práce za spoustu bláta, a pak jej nechal ležet schnoucího na ulici. Ať tak či onak, pomyslel si Lot, tenhle Hliněný potulující se noční ulicí je jistě nepřímo zodpovědný za situaci, v níž se místní Hliněná spodina nacházela. A proto není třeba mít s ním jakékoliv slitování. Pleskavé kroky se blížily. Lot se přikrčil ještě víc, vytáhl ruce z podpaží a zvedl je před sebe. Postava zakryla výhled do ulice. Lot na nic nečekal a stáhl ji k sobě za roh. Chlad vlhkého bláta se rozlil na jeho rozpraskaných rukách. Ten sladký pocit jej na chvíli zastavil. A to byla chyba. Přesně ta chvíle jej stála výhodu, kterou získal momentem překvapení. Do jeho hlavy udeřila dobře udržovaná pěst. Lot ztratil rovnováhu a spadl na záda. Cítil, jak popraskala. Následoval kop, který mu rozdrtil prsty na noze. Lota se zmocnila panika. V šíleném pokusu o sebezáchovu vykopl zdravou nohu proti kolenu soupeře. Ten spadl na něj a začala zuřivá bitka na zemi. Lot byl zvyklý na boj a znal veškeré zápasové finesy, ale soupeř byl dobře stavěný a perfektně udržovaný. S jeho celistvýma rukama se Lotovy rozpraskané pahýly nedaly srovnávat. Po pár úderech Lot věděl, že tohle nemůže vyhrát, a že bude záležet na jeho nepříteli, zda jej vůbec nechá přežít. Jako ubohou trosku, které nezbyde, než žebrat na náměstí o trochu bláta na zacelení životu nebezpečných ran.

9

Martin Koláček : Hliněná božstva A náhle tlak skončil. Byl volný. Než se ale rozkoukal, držely ho jiné ruce. Ještě pevnější a vražednější. Byly to ruce Kamene, tak tvrdého, že by mu stačilo jednou udeřit, aby zbavil Lota života. „Ale, ale,“ zaštěrkal smíchy Kamenný strážný, „copak to tu máme? Dva pouliční rváče?“ „Já nejsem rváč,“ bránil se Hliněný, jehož Lot napadl, „jsem zaměstnaný u…“ „Ticho, ty bláto!“ vyštěrknul na něj strážný tak ostře, že napadený opravdu zmlknul, „mě nezajímá, kde seš zaměstnanej, ty špíno! Bitky na ulici jsou proti zákonu.“ „Ale já byl napaden…“ „To tě neopravňuje k tomu, aby ses tady rval!“ „Co jsem měl dělat? Jen jsem se bránil!“ „Měls zavolat hlídku! Hej, Křemloune!“ zakřičel na druhého strážného, který držel Lota, „drž toho prachopsa pořádně, jo?! Takovýdle nebudem u nás ve městě trpět!“ „Ale já jsem nemohl…“ pokusil se ještě bránit napadený. Na jeho tvář narazila kamenná dlaň. Byla to jen lehká facka, ale pro Hliněného natolik drtivá, že jej umlčela. „Jdete oba s náma!“ napůl oznámil, napůl rozkázal strážný, „budete ležet v Hliněnejch dírách, než se rozhodne, co s váma. Teda pokud se mezitím vy dva vybláťové vzájemně nezabijete!“ „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Hliněný, kterého Lot napadl, nyní jeho spoluvězeň v jedné z Hliněných děr. „Tě vážně zajímá moje jméno?“ odvětil Lot, ležící na podlaze tak, aby co nejméně cítil praskliny na svém těle. „Ani ne, ale nechci posledních pár století svého života mlčet.“ „Tak klidně mluv. Ty seš kdo?“ „Rok, až do dneška velmi úspěšný úředník. Ty?“ „Lot, až do dneška docela úspěšnej zloděj.“ „Proč jsi mě vůbec napadl?“ „Koukni se na mě, jsem samá prasklina! Potřebuju bláto.“ „Proč jsi mě třeba nepožádal?“ „Protože nejsem žádnej prachsprostej žebrák!“ „Jasně, takže přizabít někoho je lepší, co?“ „Nemusel ses prát.“ „Aha, takže jsi čekal, že řeknu něco jako: ‚Prosím, neubližuj mi, tady máš všechno, co mám‘?“ „Ostatní to tak udělali.“ „A to je lepší, než žebrat?“ „Jo, protože dostanu víc, než nějakej blbej desátek. Vezmu si všechno. Ty máš stejně v tý luxusní jeskyni, kde žiješ, dost. „Nežiju v žádné luxusní jeskyni. Mám pronajatý pokoj v domě, co patří úřadu.“ „Proti tomu, kde žiju já, je to luxus! A vůbec, kdybych tě požádal, nic bys mi nedal.“ „Proč by ne? Když bych viděl, v jakém jsi stavu…“ „No výborně, tak teda prosím, prosím, moc se lísám, dáš mi nějaký bláto?“ Rok mlčel. „Jo, to jsem si myslel,“ suchými rty se zasmál Lot.

10

martin-kolacek.cz „Jenže teď jsme v trochu jiné situaci, že? Teď už musím vystačit s tím, co mám. Už žádné ‚doma v luxusní jeskyni‘ nebude.“ „Nekecej, nic bys mi nedal ani tam na ulici.“ „No dobře, nedal. A co? Já pracuju! Všechno, co mám, jsem si tvrdě vydobyl.“ „Jo, já taky,“ zasmál se Lot. „Na úkor jiných!“ „A ty snad ne?! Kolik takovejch, jako jsem já, prošlo tvojí administrativou, co? Kolik z nich skončilo v Hliněnejch dírách?“ „Jen ti, co porušili zákon.“ „Jo. A ty teď taky. Máš, cos chtěl. Stal ses obětí systému, kterýmu jsi pomáhal.“ „Ty jsi prachošuk!“ zakroutil hlavou Rok. Několik let seděli potichu. Pak se zeptal Lot, mnohem smířlivějším tónem: „Myslíš, že je tohle vážně posledních pár set let našich životů?“ Rok se jen ušklíbl: „Já jsem tu statistiku dělal. Z Hliněných děr se nikdy nikdo nevrátil.“

11


3. Kapitán Knum Lot s Rokem byli druhý den vyvedeni do kamenného lomu, kde je strážní postavili do řady, společně s dalšími desíti vězni. Desítky dalších byly vidět dole v lomu, jak těžce pracují na ostrém vysušujícím slunci, častováni ranami Kamenných strážných. „Tak to vypadá, že nás rovnou nepopraví,“ zašeptal Rok Lotovi. „Rovnou ne,“ odpověděl Lot. „Jako by na tom záleželo,“ pomyslel si. „Ticho tam!“ zařval dozorce a udeřil svojí ohromnou kamennou pěstí. Lot se bez hlesu svezl k zemi. „Vstávej, blátošmejde!“ zařval zase dozorce a nakopl ho, „nebo dostaneš víc!“ Lot byl po ráně pěstí tak otřesen, že měl pocit, jako by se neměl zvednout už nikdy. Hlava se mu točila. Něco v ní bylo roztříštěno na prach. „Povídám, vstávej!“ Dostal kopanec do vyschlého hrudníku, který, se strašidelným zvukem drolící se hlíny, popraskal. V hrůze, že by opravdu mohly následovat další, ještě fatálnější rány, Lot vstal. V první chvíli měl pocit, že omdlí, ale někdo ho zachytil. „Jak dojemné,“ zasmál se strážný ironicky směrem k Rokovi, který teď podpíral svého zraněného kolegu, „poděkuj tady blaťoušovi, špíno, jinak bych tě rozkopal na prášek do těživa!“ Lot v odpověď jen zasténal. „Takže, blaťáci!“ oslovil strážný všechny nastoupené Hliněné obvyklou urážkou, „já jsem major Knum a budu vaše noční můra. Moje obsidiánové oko vás bude sledovat na každém kroku a bude se vás pokoušet chytit při jakékoliv nepravosti.“ Ukázal na své oči, které byly opravdu tvořeny dokonale hladkými, dokonale černými obsidiány. Lot ucítil náhlou touhu tyhle dva luxusní obsidiány vyloupnout a zahodit a pak se bavit tím, jak je bude slepý dozorce hledat. Strážný Knum pokračoval: „Dnes budete všichni přesunuti z Hliněných děr do ubikací místního pracovního tábora. Dostanete vodu. Ano, slyšíte správně, bažinožrouti! Dostanete dostatek bláta, abyste se mohli patřičně zcelit před zítřejší namáhavou prací.“ Někdo ze skupiny radostně zavýsknul. „Ticho!“ zařval major Knum a výtržníka stihl stejný trest, jako předtím Lota. „Každý z vás dostane nástroj,“ oznámil opět Knum a na jeho pokyn začal jeden ze strážných rozdávat kamenné čepele, nasazené na rukojeti z kmene stromu, „za nástroje ručíte vlastní hlavou. Je vám to jasný, prachudáci?! Ztráta nebo zničení nástroje znamená, že navštívíte Jeskyni odplaty. A Jeskyně odplaty je, blaťáci, řešení konečné. Poškození nástroje v průběhu práce se považuje za menší přestupek. Nástroj vám bude vyměněn a zároveň snížen příděl vody na příštích tisíc let.“ Lot sevřel pahýlem, který kdysi býval rukou, nástroj k rozrušování kamene. Měl strašnou žízeň. Ve vězení trochu vody dostal, ale stěží dost na to, aby 12

martin-kolacek.cz zacelil život ohrožující rány. Nemohl se dočkat, až dostane ono slíbené bláto na ubikacích. „Nyní vám seržant ukáže vaše ubikace,“ pokračoval Knum, „ráno, jakmile slunce přeleze obratník, budete připraveni na pracovišti. Kdo nebude, skončí v Jeskyni odplaty. A nezapomeňte, blaťouši, že vás pořád sledují moje obsidiánové oči! Jediná výtržnost, jediné neuposlechnutí rozkazu, a skončíte kde?“ Vězni mlčeli, příliš se báli, že jakmile promluví, srazí je majorova pěst. „No tak!“ rozkřičel se major, „ptám se vás snad na něco!“ „V Jeskyni odplaty,“ odpověděl jeden z vězňů. Vzápětí dostal ránu pěstí a spadl na zem. „Řek jsem…“ zařval na něj major Knum, „ptám se vás snad na něco?! Řekl jsem, že budete mlčet a to taky budete, blátošmejdi!“ Raněný vězeň byl dostatečně inteligentní na to, aby se nepokoušel protestovat proti do očí bijící nespravedlnosti dozorcova jednání. „Tak co, kde všichni skončíte?!“ zařval zase Knum. Nikdo z vězňů nebyl tak hloupý, aby se nechal do stejné léčky nalákat podruhé. „No přece v Jeskyni odplaty, tupci!“ zařval na ně, „já jsem vždycky říkal, že Hlinění mají hlavy plný sraček! A teď pochodem vchod za seržantem! A kdo se bude loudat, dostane ránu!“ „Stejně jsou tyhle nástroje fascinující, co?“ ozval se Rok, zatímco Lot žíznivě nasával skromnou zásobu vody, kterou měl na ubikaci připravenou. „Jaký nástroje?“ nesoustředil se Lot. „No, ty klíny, přece! Tušil jsi někdy, že se správným nástrojem v ruce můžeš rozbít kámen? Že stačí zaseknout klín a hliněnýma rukama ho roztrhat?“ „Hm, asi proto se nikdy nikdo nevrátil.“ „Přesně na to jsem myslel. Když už nám ukážou, že jsou i oni zranitelní, musí nás tu držet celý život.“ „Přitom by to klidně mohli kutat sami,“ Lot se podíval s odporem ven z ubikace po nejbližším strážci, „ale oni ne. Pěkně to nechaj dělat Hliněný a sami budou jenom postávat kolem a buzerovat.“ „Zajímalo by mě, proč vůbec ten kámen kutají.“ „Co já vím? Z něčeho ty svoje města stavět musej, ne?“ „Viděl jsi někdy domy z vápence?“ „No, nebo možná doufají, že tam vykutají někoho živýho.“ „Jako živý Kámen?“ „No jasně. Nějak musej vznikat, ne? Reprodukovat se neuměj, aspoň teda ne přirozeně, jako Hlína. Šutrák ti žádnej štěrk neporodí. Tak jak to, že nevymírají?“ „Takže myslíš, že se rodí takhle? Že je musí někdo vykutat ze země?“ „Co já vím? Možný to je, ne?“ „Tak možné to asi bude… prosím tě, vem si to, se na tebe nemůžu koukat,“ a podal Lotovi, který se zoufale snažil vysát poslední kapky svého přídělu, vlastní misku s vodou. Hned během svého prvního pracovního dne dostali odpověď. Zatímco rozrušovali a trhali stěny skály, uslyšeli vzrušený křik z blízkého výkopu. Všichni okamžitě přestali pracovat a rozeběhli se k místu, odkud přicházel. Hliněný dělník právě vylézal z díry, z níž vykukoval dokonale uhlazený Kámen s živýma očima, přejíždějícíma zmateně od jednoho k druhému. 13

Martin Koláček : Hliněná božstva „Teda člověče,“ vydechl Krum, „nejsi ty věštec?“ Lot jen nenaloženě zabručel: „Si myslíš, že kdybych byl věštec, skončil bych tady?“ Narození nového Kamene bylo strážci vždy oslavováno jako svátek. Co se týče Hliněných, ti si nejspíš pomysleli, že existence nového Kamene je pro ně všechno, jen ne svátek. Nicméně, po zbytek dne dostali volno a extra příděl vody, a proto Hlinění vždy tuto událost hlasitě oslavovali spolu s Kameny. Neuběhlo ani deset tisíc let a Lot s Rokem, pracující v dole, uslyšeli opět hlas majora Knuma, jak přednáší nováčkům svoji přivítací řeč. „Za nástroje ručíte vlastní hlavou. Ztráta nebo zničení nástroje znamená, že navštívíte Jeskyni odplaty. A Jeskyně odplaty je, blaťáci, řešení konečné.“ Lot si schválně počkal, zda Knum udělá ten stejný podraz, jako předtím jim. Udělal. Větu „Na něco jsem se snad ptal!“ vystřídala odpověď jakéhosi nešťastníka „v Jeskyni odplaty“, po níž následovala rána a zvuk drcené hlíny, který byl slyšet až k nim, tak jasně, jako Knumův křik, oznamující, že se přece na nic neptal. Nešťastný vězeň měl nicméně štěstí. Zrovna probíhala menší doba ledová, slunce tolik nevysušovalo a ve vzduchu byla cítit vláha. Měl mnohem větší šanci na přežití, než před pár tisíci lety Lot. Majora Knuma nenáviděli bez výjimky všichni Hlinění. Byl nejen tím nejzlovolnějším Kamenem, co Lot kdy poznal, ale také tím nejustrnulejším. Miloval řád. Byl přesný. Každý pracovní den obcházel důl po stejné trase, stejnou rychlostí, ve stejný čas. Byl zločinně přesný v šikanování vězňů. Každý den udeřil vězně, pracujícího na východní straně nejvyššího kruhu. Místu se kvůli tomu přezdívalo „Šutrákova skála“. Stalo se jakýmsi pomyslným prubířským kamenem, jímž se určoval charakter Hliněných jednotlivců. Bez pomoci ostatních byl totiž vězeň na Šutrákově skále obvykle odsouzen k smrti. Vězňové se podle charakterových vlastností dělili na tři skupiny. Ti, kteří se snažili budovat komunitu, jejíž jedinci si vzájemně pomáhali, tváří v tvář zlovůli majora Knuma, se sami nazývali vznešeným výrazem „Kaolíni“. Ti spolu sdíleli zásoby vody a rozdělovali je podle potřeby, ošetřovali raněné a snažili se opravovat poškozené nástroje. Díky nim byla zrušena tradice posílat na Šutrákovu skálu nic netušící nováčky. Místo toho Kaolíni každý den vylosovali jednoho ze svých řad, kdo se měl na tuto pozici vydat. Tedy samozřejmě jednoho z těch zdravých, kteří měli šanci Knumovu ránu přežít. Ostatní mu pak dali své příděly vody a pomohli mu na konci dne zase na nohy. Zcela opačnou skupinou byli „Humusové“, individualisté, kteří se rozhodli přežívat zcela nezávisle na ostatních. Vodu si nechávali pro sebe. Když byli ranění nebo žízniví, prostě se s tím vyrovnávali sami. Běželi do dolu vždy jako první, aby se vyhnuli Šutrákově skále. Kaolíni jejich rozhodnutí respektovali, ale chovali se k nim přezíravě. Tvářili se, že prostě neexistují. Do nejhorší, ostatními opovrhované skupiny patřili „Prachouni“. Byli to všichni ti, kteří se nějakým způsobem zpronevěřili komunitě. Například tím, že donášeli Kamenům. Často šlo o bývalé Kaolíny, kteří ochotně využívali výhod komunity, ale když ostatní Kaolíni potřebovali pomoc od nich, zachovali se sobecky a pomoci odmítli.

14

martin-kolacek.cz Nejhorším případem takového Prachouna byl mladík jménem Mas. Když přišel, měl na sobě stěží kousek těla mokrý. Když mu Kaolíni nabídli pomoc, vřele ji přijal. Díky neustálému skuhrání, jak je mu špatně, se mu dostalo tak velkého přídělu bláta, že se zvedl na úroveň těch nejzdravějších jedinců. Jednoho večera na něj padl los na Šutrákovu skálu. Svůj úděl, zdálo se, přijal a druhý den vyrazil v procesí ostatních Kaolínů k inkriminovanému místu. Když však přišel k Šutrákově skále, prudce odbočil a zabral jiný post. Na nebezpečném místě tak skončil jeden slabší Kaolín, kterého Knum svojí ranou toho dne zabil. Mase od té doby nenáviděli všichni, snad kromě ostatních Prachounů. I Humusové na něj pokřikovali nadávky. Přezdívali mu „čestný šutr“ a házeli po něm kameny, kdykoliv se přiblížil. Rok samozřejmě patřil mezi Kaolíny. Lot často litoval, že se tehdy dostal na mušku Knumovi a musel přijmout pomoc komunity, čímž se stal jedním z Kaolínů. Mezi Humusy by byl mnohem spokojenější. Vždy se s problémy pral sám. S překvapením však zjistil, že zradit komunitu a stát se Prachounem mu bylo proti srsti.

15


4. Čepel z vápence Oblíbenou zábavou majora Knuma bylo vyhledávat vězně, kteří si odložili nástroj, aby nechali trochu odpočinout přesušeným rukám, a nástroj jim rozdupat. Své oběti pak oznámil: „Zítra při nástupu ukážeš funkční nástroj! Jestli ne, na dalších tisíc let žádnou vodu! Já ti ukážu, ty blátošlape, jak se máš starat o majetek, který ti byl propůjčen!“ A pak jej udeřil tak silně, že vězeň nemohl zvednout ze země sám sebe, natož zdemolovaný nástroj. Mezi Kaolíny proto časem vyniklo několik řemeslně zdatných jedinců, kteří byli za jistých okolností schopní nástroje spravit. „Co teď?“ skuhral Rens, mladý Kaolín, držící v rukou zbytky svého nástroje. „Ukaž to,“ zabručel Ukas, starší Kaolín s neobvykle zručnýma rukama, který se stal během tisíciletí nejmenovaným vůdcem komunity, „to spravíme.“ „Jak?“ vzlykal Rens, „ztratil jsem čepel.“ Byla to pravda. Z jeho pěsti opravdu čněla pouze násada. „No jo, prachra, co s tím? Jak se ti to stalo? Proč jsi ji nevzal?“ „Jak to ruplo, tak vyletěla do vzduchu a někam zmizela. Hledal jsem jako blázen. Buď spadla do nějaký pukliny, nebo ji někdo sebral.“ „Myslíš, že ji mohl někdo vzít?“ „Poblíž pracoval takovej ten vysokej Humus.“ „Klah? Tomu nevěřím. Je to samotář, drsňák, ale nekrade. To bych víc věřil, že šel kolem nějaký šutrák a ze srandy to sežral.“ „A taky tam byla Tara,“ vzpomněl si Rens na jednu Kaolínku, v tu chvíli nepřítomnou. „Tara by nic takového neudělala!“ opáčil rezolutně a trochu naštvaně Ukas. „Jak si můžeš být tak jistej? Minule jsem ji viděl, jak byla sama s Knumem. Schází se s ním. Nejspíš je s ním právě teď!“ „Opakuju, že Tara by to neudělala! A to, žes ji náhodou viděl, když ji zrovna soukromě šikanoval Knum, nic neznamená! Jestli se budou Kaolíni vzájemně obviňovat, tak můžeme rovnou zprachounovatět všichni!“ „Nestačilo by tam dát jinej kámen?“ ozval se Lot, „vždyť bychom ho do toho tvaru dokázali osekat, ne?“ „Nestačilo,“ zakroutil hlavou Ukas, „čepele, co nám dodávají, jsou z mnohem tvrdšího materiálu, než ten vápenec, co tady kopeme.“ „A co by to znamenalo? Že by Rens nic nenakopal?“ „No, spíš bych řekl, že by se mu ten nástroj prostě rozpadl.“ „Ale to by bylo dobrý, ne?“ zamyslel se zase Lot, „přišel by s tím za Knumem, že nástroj poškodil. Dostane ránu a bude. Vodu mu dáme ze svýho.“ „To by stálo za úvahu,“ Ukas se podrbal na své tisíckrát puklé a znovu scelené hlavě. 16

martin-kolacek.cz „Ale,“ Rens k překvapení všech začal protestovat, „co když mě tou ranou zabije?“ „Ale nezabije. Jsi na tom docela dobře. A dnes tě ještě pořádně problátíme, abys to vydržel.“ „A… a… nemohl by to vzít na sebe někdo silnější? Třeba tady Rok.“ „Rensi,“ zavrčel Lot, „snažíme se ti pomoct, jak můžeme. Ale pořád je to tvůj nástroj! Kdybys byl nějaká vyschlá troska, tak neřeknu." „Přesně tak,“ přisvědčil Ukas, „Kaolíni si pomáhají, ale neberou na sebe úděl ostatních. Vysekám ti z vápence repliku čepele a dostaneš bahenní masáž. To je všechno, co pro tebe můžeme udělat." „Tak se mi zdá, že náš mladý Rens je na nejlepší cestě stát se Prachounem,“ pošeptal Lot Rokovi. „Neblázni,“ opáčil mu Rok, který vždy věřil v to nejlepší ve všech Hliněných, „jenom má strach. Vždyť je tu nový." „No, doufejme, že máš pravdu. Ale stejně bych na něho moc nespolíhal. A co ta Tara? Myslíš, že na tom něco je? Není to poprvý, co slyším, že by mohla donášet.“ „Slyšel jsi, co říkal Ukas. Nesmíme se vzájemně obviňovat. A já s tím souhlasím. Musíme si důvěřovat. O tom Kaolíni jsou.“ „Já vím, ale stejně. Přijde mi divná. Nikdy se ti nepodívá do očí. Jako kdyby měla výčitky svědomí.“ „Třeba je jenom přirozeně plachá.“ „Plachá? Viděl jsi, jak jí tenkrát chtěl ten Prachoun sebrat vodu? Ta s ním zametla takovým stylem, že se z toho málem rozpad. Ti říkám, ta není plachá ani náhodou. Něco s ní není v pořádku.“ Druhý den se Lot a Rok postavili v dole vedle sebe, tak, aby měli výhled na Rense. Přece jen jejich plán nebyl zcela dokonalý. Obyčejné strážné snad Rens ošálí, ale jestli ho s vápencovým nástrojem nachytá major Knum, má to spočítané. „Docela to zvládá, co?“ poznamenal Lot a připravil si vlastní nástroj k rozbíjení skály. Rens už tím svým lehce oťukával stěnu před sebou. „Jo, a hraje to taky dobře,“ odpověděl Rok, „tváří se, že tam má nějakou náročnější část, na kterou musí pomalu. Něco takového, jako tady teď mám já." „Jo, pěkná žula,“ usmál se Lot, „to bude otrava, než to vymlátíš ven." „To mi povídej. Ale není to velké, začnu tady ze strany." Po několika dalších ťuknutích Rok otřel suché čelo. „No teda, to bude asi větší, než to na první pohled vypadalo." „Fakt?“ „No jo, koukni, tady to vypadá na normální vápenec. Ale ťukám do toho a nic." „To bude hrudka. Musíš do toho pořádně fláknout." „Hm, asi jo." Rok se rozpřáhl a vší silou udeřil svým nástrojem do skály. Čepel se s třesknutím rozletěla na kousky. Rok překvapeně zíral na samotnou násadu, kterou teď držel v ruce. Z překvapení jeho pohled pomalu přecházel ke zděšení, když si uvědomil, co to znamená. A aby toho nebylo málo, za jeho zády se ozval hlas majora Knuma: „Ale, ale, copak to tu máme? Poškozený nástroj? No to bude bolet. Jé, panečku, to bude tááák bolet…“ Zastavil se u Roka a jeho už tak dost široký úsměv se rozšířil ještě víc: „A kdepak máš čepel, co, blaťoune?" 17

Martin Koláček : Hliněná božstva „No, tady…“ Rok se jal sbírat kousky čepele ze země. „To si ze mě děláš bahno, ne?!“ rozkřičel se Knum a udeřil sehnutého Roka svrchu do hlavy, „když nemáš čepel, tak to aspoň přiznej! To seš takový chudák, že mi budeš cpát před oči kusy vápence a tvrdit, že pochází z našich skvělých nástrojů?!" „Ale to opravdu je…“ zkusil to Rok, ale další rána ho umlčela. „Chceš říct, žes dostal šmejd? Co, šmejde?!“ Otočil se k dvěma strážným, co stáli opodál: „Hej, vy dva, pojďte sem! Tenhle blátošmejd jde do Jeskyně odplaty." Lot zíral nevěřícně za strážnými, kteří odváděli Roka. Chtěl mu nějak pomoct, ale nevěděl jak. Cokoliv by řekl, vyneslo by mu to jen problémy. Cítil se bezbranný, tváří v tvář té strašné nespravedlnosti. Obzvlášť, když se ta čepel opravdu rozpadla při běžné práci… Teprve teď ho napadla ta strašná myšlenka. Sehnul se a zvedl ze země kusy Lotova nástroje. Nebylo pochyb, v ruce sice držel několik kvalitně opracovaných kusů kamene, jenže to byl vápenec. Otočil se k Rensovi, který teď v klidu oťukával skálu před sebou. Lotovi se podlily oči blátem. Celou jeho mysl náhle pohltila jediná emocenenávist k tomu úlisnému Prachounovi, co si včera nechal dát luxusní bahenní masáž a pak, když všichni spali, odsoudil Roka k smrti. Klid, s nímž teď zasekával do skály kradený nástroj, Lota rozzuřil tak, že úplně zapomněl, v jak bezútěšné situaci se nachází. „Ty zkurvená Blátosračko!“ zařval Lot a vrhnul se k Rensovi, „ty zasranej Prachoune!“ Lot zvedl ruku s nástrojem a udeřil. „Tohohle taky do jeskyně,“ rozkázal usmívající se Knum směrem k Lotovi, zatímco se bezvládné Rensovo tělo, s hlavou rozťatou až k ramenům, pomalu kácelo k zemi.

18

martin-kolacek.cz

5. Jeskyně odplaty Lot a Rok seděli vedle sebe v Jeskyni odplaty. „Jak dlouho už tady jsme?“ zeptal se Lot. „Co já vím?“ odpověděl Rok, „jak nevidím sluneční kruh, nedokážu odhadnout čas.“ „Slyšel jsem, že když se vydáš hodně na jih, tak tam sluneční kruh ani neklesá k horizontu. Že prej tam skoro nejde určit čas.“ „Ano, taky jsem to slyšel. Ale mám ještě lepší kameňák. Nějaký Kámen na univerzitě v Kramlitu prý teoretizoval, že sluneční kruh není žádný kruh, ale že je v podstatě tvořen jedním rychle rotujícím bodem.“ „To je dobrý, ale tak to by se asi dostával pod obzor, ne? To by se pak furt strašně rychle stmívalo a rozednívalo.“ „Přesně. On tvrdí, že si náš mozek zvykl na tu frekvenci a to chvilkové stmívání prostě ignoruje.“ „To je blbost.“ „Ano. Ale je to zajímavé na zamyšlení.“ „No jo, to je klasika. Kameny. Vymejšlej šutrárny, zatímco my makáme.“ Dalších pár let seděli mlčky. „Co s náma ti šutráci vůbec hodlaj udělat?“ ozval se pak zase Lot, „to nás tady chtěj unudit k smrti?“ „Nerouhej se,“ odpověděl mu Rok, „třeba na nás zapomněli.“ „No to určitě! Už vidím Knuma, jak na někoho zapomněl!“ Z puklin u stěn jeskyně začalo vycházet cosi šedivého. „Co to, prachra...?“ Lot vyskočil na nohy. „Vypadá to jako úplně obyčejný prach,“ odpověděl Rok, „nic nebezpečného.“ Mračno prachu se pomalu zvětšovalo. „O co těm Žulounům jde? Proč nám sem pouštěj prach?“ Oba odsouzení se rozkašlali. Prachové částice začaly vnikat do puklin na jejich tělech. Lot cítil, že se dusí. Pokusil se udělat několik kroků od mračna, ale to jej, k jeho překvapení, následovalo. Začal kolem sebe zuřivě mávat rukama. Boj s prachovými částicemi byl ale předem ztracený. Neexistoval způsob, jak je zastavit. A náhle uslyšel hlas. Jako by prach, který jej obklopoval, začal šeptat: „Rozpad! Smrt! Všechny vás čeká smrt!“ „Tak to ani náhodou!“ zašeptal Lot vyschlým hlasem. Nadechnul se. A znovu. Prach z dutin zmizel. Lot zvedl hlavu a rozhlédl se. Rok zhluboka dýchal kousek od něj. Mračno prachu vyplňovalo většinu jeskyně, ne však jejich útroby. „Ty mě slyšíš!“ zašeptal hlas. „Jo, slyším,“ odpověděl Lot. 19

Martin Koláček : Hliněná božstva „Cože?“ zareagoval udýchaně Rok, který myslel, že Lot mluví na něj. „Co seš zač?“ zeptal se Lot do prostoru. „Co je to za otázku? Přece Rok!“ „Ne ty!“ obořil se na něj Lot, „ten hlas.“ „Hlas?“ „Tvůj společník nemá dar,“ zašeptal zase hlas, „mohl bych ho zabít. Ale jeden je mi nanic. Potřebuju dva.“ „Proč?“ „Protože tak zní dohoda. Jednu duši pozřu, druhou pošlu Kamenům, aby se zrodila znovu v dole.“ „Tak takhle se rodí Kameny?“ „Ano.“ „S kým se to, do prachové řiti, bavíš?“ zeptal se nedočkavě Rok. Lot jej ignoroval. „Proč to děláš?“ zeptal se zase mračna. „Protože chci! Protože v téhle jeskyni trpím už milión let a ještě dalších spoustu miliónů bych tu měl být. Do doby, než přijde někdo, kdo mě uslyší.“ „Jako já?“ „Jsi po miliónech let první, kdo mě slyší, takže to musíš být ty. „A jak víš, že tě musí slyšet? Nebo jako…“ Lot nevěděl, jak se zeptat. Cítil se dokonale ztracený. Chtěl nějak uchopit svoji šanci na přežití, ale netušil, jak. „Co seš zač? Proč jsi tady?“ „Neznám celý příběh svého prokletí. Jen moje matka, Aya, ho zná. Vyprávěla mi ho, ale už dávno jsem ho zapomněl. Ale nezapomněl jsem, že jednoho dne přijde někdo, kdo mě uslyší a vezme na sebe můj úděl.“ „Tvůj úděl? Jakože někdo, kdo by se stal oblakem prachu a dusil Hliněný místo tebe? To bych musel bejt blázen, abych to na sebe vzal.“ „Ne. Stačí, když na sebe vezmeš můj úděl celého, milióny let trvajícího cyklu. Od scelení k rozpadu a zpět. Staneš se místo mě nesmrtelným.“ „To je všechno? Prostě mi nabízíš nesmrtelnost? V tom bude ňákej pěkně ošklivej pracháček!“ „Jen v naprosté izolaci je možné projít a pochopit celý cyklus.“ „Jo tak. Takže bych tady měl zůstat místo tebe?“ „Ne. K té izolaci se budeš muset odhodlat sám, z vlastní vůle. Bude zcela na tobě, kdy to uděláš.“ „Co to je za pitomý prokletí? Chceš říct, že tě vysvobodím z údělu mračna prachu, který je milióny let samo a ze zoufalství vraždí Hliněný, tím, že prakticky získám nesmrtelnost a jednou v daleký budoucnosti se budu muset uchýlit někam do ústraní? To ten, kdo tě proklel, musel bejt úplnej debil, ne?“ „Nesmrtelnost není zase až tak skvělá věc, jak si možná myslíš. Můžou tě během procesu klidně rozdrtit na prášek. A tobě nebude dáno své zničené tělo opustit.“ „Aha, jasně, asi už ti rozumím. Prostě se vzdám možnosti umřít, ale bolet to může prachra hodně.“ „Ano.“ „V tom případě se obávám, že asi nemám zájem.“ Rok se náhle rozkašlal. „Jo tak,“ znechuceně zareagoval Lot, „buď to na sebe vezmu, nebo nás zabiješ?“ „To není přesné vyjádření. Ale jestli si raději vybereš smrt před nesmrtelností, není třeba otálet. Jste tady na popravě. Když to neudělám já, udělají to stejně venku Kameny.“ 20

martin-kolacek.cz „A co se změní, když tvoji nabídku přijmu? Mě pak Kameny rozemelou tak jako tak, ne? Jen při tom navíc nebudu moct umřít.“ „Pomůžu ti porazit stráže a uprchnout.“ „Vážně? Jak?“ „Umím najít jejich slabá místa. Mohli bychom osvobodit všechny vězně. Nicméně, měl by ses rozhodnout rychle.“ Rok sípal z posledních sil. Než ztratil vědomí, upřel zoufalý pohled na Lota. „Kamenná hrana!“ zaklel Lot, „tak dobře. Já to teda beru. I když pořádně nechápu, co.“ Lot seděl vedle Roka, který právě nabyl vědomí. „Já žiju?“ zeptal se Rok hloupě a upřel vystrašený pohled na černý mrak opodál. „Přesně tak,“ odpověděl Lot, „a až se zblátoříš, vyjdeme z jeskyně, abychom si to vyřídili s kapitánem Knumem.“ „To myslíš vážně? Vždyť nás rozsekají hned, jak nás uvidí.“ „Nerozsekají. Máme totiž nového spojence.“ Lot kývnul hlavou směrem k mračnu prachu.

21


6. Špína Návrat odsouzených působil jako zjevení. Když se objevili uprostřed směny na východním konci lomu, nikdo nevěřil svým očím. Kapitán Knum se vzpamatoval jako první: „Zabijte je!“ zařval. Nejbližší strážný okamžitě uposlechl rozkazu a vyrazil směrem k nim, připraven rozdrtit je svými těžkými pěstmi. Jakmile však zvedl ruku, aby udeřil, přilepilo se na něj černé mračno prachu. Ne, že by jej snad dusilo tak, jako předtím oba Hliněné. Kameny dýchat nepotřebují. Ale vniklo do puklin, čímž odhalilo jejich pozici. Lot se vyhnul kamenné pěsti, vsunul obě ruce do nejširší pukliny a trhnul. V první chvíli měl pocit, že jediný efekt, kterého docílí, bude, že mu upadnou obě ruce. Ale ruce vydržely. Prasklina, kterou mu nový spojenec označil, byla ta pravá. Kámen se rozpadl na dvě části. Ta horní, s překvapeným výrazem ve ztuhlém obličeji, padla k zemi. Nohy zůstaly stát, kde byly, nyní jen dva kamenné sloupy bez života. Vypadalo to velmi, velmi efektně. Nikdy předtím slabí a zotročení Hlinění neviděli nikoho ze svých řad roztrhnout Kámen vedví. Nikdy by nevěřili, že je něco takového vůbec možné. Všichni vězni začali jásat. „Ke mně, Kaolíni!“ zakřičel Lot, „i vy, Humusové! Tohle je vaše šance na svobodu!“ Kaolíni neotáleli a jeho výzvy vyslyšeli do posledního. Rozeběhli se nadšeně k Lotovi a cestou převálcovali a roztrhali dalšího dozorce. Několik Humusů se k nim připojilo. Jiní se odplížili pryč. Nejspíš doufali, že využijí zmatku k nepozorovanému útěku. Prachouni zmizeli, jako když do nich udeří lavina. Lotovi to nevadilo, stejně s nimi nepočítal. Knum však nebyl jen dozorcem a šikanátorem, byl i schopným vojenským taktikem. Svolal všechny strážce k sobě, aby netříštil síly. Pak vydal povel k pochodu na nepřítele. Dvacet Kamenů v čele s Knumem se vydalo proti ani ne padesátce Hliněných. Hliněná armáda zaujala postavení těsně pod vrcholkem kopce, tyčícím se nad lomem. Tím získali drobnou taktickou výhodu. „Nebojte se,“ nabádal Lot své svěřence, „jsou mnohem zranitelnější, než se zdají. Použijte nástroje a roztrhejte je na štěrk!“ A pak Kameny udeřili. Bitva u Jeskyně odplaty, první střet ve válce Kamene a Hlíny, začala. V první fázi bitvy Kameny doplatily na přemíru sebevědomí. K úpatí kopce sice došly ve spořádaných řadách, ale jakmile byli Hlinění na pár 22

martin-kolacek.cz kamenných rázu od nich, mnozí Kamenní se neorganizovaně rozeběhli dopředu, aby rozdrtili nepřítele. Knum se je marně pokoušel zavolat zpět. Hlinění se na ně sesypali a s pomocí nástrojů jich několik poranili, dva dokonce zabili. Nedočkavci pochopili svoji chybu a rozeběhli se zpět k uzavřeným řadám svého kapitána. Hlinění, povzbuzení prvním úspěchem, se rozeběhli za nimi a sekali je do prchajících nohou. Teď bylo na Lotovi, aby je zastavil. Nesměli udělat stejnou chybu, jako předtím nepřítel. „Zpátky!“ zakřičel, „vraťte se!“ Hlinění naštěstí jeho rozkazu uposlechli. Za oběť nerozvážného protiútoku tak padla jen jedna Humuska. Kameny se stáhly pod kopec, aby znovu zkoordinovaly útok. „Roku,“ oslovil svého společníka Lot, „vezmi si tři Kaolíny a jděte na západní stranu. Až na nás narazej, zaútočíte z boku. Jenom krátce, abyste je rozhodili a znejistili. Nezůstávejte tam!“ Rok vybral tři Hliněné a odplížil se s nimi úbočím kopce. „Ukasi, vidíš támhletu skálu? Vyber si někoho a jděte ji společně podkopat. Ne moc, jen až dám znamení, ať se může skutálet.“ „Ta skála je ohromná,“ protestoval Ukas, „jestli spadne, pohřbí nás všechny, Hliněné i Kamenné.“ „Ne tu velkou,“ upřesnil Lot, „tu menší vedle.“ „Myslíš tu malinkou? Ale ta zas nic neudělá.“ „Jde o to, aby je vyvedla z rovnováhy, až se kamínky budou kutálet dolů.“ „Ty se kutálet nebudou. Z téhle skalky budou spíš střepy, než valouny. Ale když mi dáš Niu a Taru, mohli bychom ti na ní celkem rychle udělat pěknou zásobu štěrku.“ „Výborně, jděte na to! Připravte štěrk a čekejte, až vám dám znamení“ Ukas s oběma řemeslně zručnými Kaolínkami vystartoval k vrcholu kopce. „Výborně, a teď…“ Z levé strany se ozval křik. Ze směru, kam poslal Roka. „Co dělají? Měli počkat na nás!“ zareagoval v první chvíli Lot, ale pak uviděl jednoho z Kaolínů, kteří odešli s Rokem, jak ze všech sil běží směrem k němu. „Přepadli nás!“ zakřičel mu mladý Kaolín v ústrety. „Do kamenný řiti!“ zaklel Lot a dal rozkaz k útoku. Hlinění se nahrnuli na Kameny jako lavina. Ti to však čekali. Rozhořela se bitva, v níž Hlína trhala Kámen a Kamenné pěsti drtily Hlínu. Na levé straně se Lot probil až k Rokovi. Ten byl zraněn, ale stál na nohou. Oba Kaolíni, kteří s ním zůstali, leželi na zemi mrtví. Ten třetí, jménem Prek, který běžel pro pomoc, se nyní vrátil s Lotem a sám zasekl svůj nástroj do pukliny v krku Kamene, jenž se chystal uštědřit Rokovi smrtelnou ránu. Kamenná hlava s puknutím odpadla. „To nebylo moudré, jít mi na pomoc,“ Rok se usmál na Lota, „ale děkuju.“ „Neděkuj,“ odpověděl Lot, „teď máme před sebou každej aspoň tři Šutry.“ Byla to pravda. Štěstí v bitvě se pomalu obracelo na stranu Kamenů. Ačkoliv na levé straně, kde teď bojovali Lot, Rok a Prek, se podařilo zabít čtyři Kameny, na straně pravé to byla pro Hliněné naprostá pohroma. Zahynulo jich aspoň deset. Sám Knum se nyní prodíral směrem k Lotovi. „Pusťte mě k němu! Já ho zabiju!“ křičel. Kamenná armáda obklíčila Hliněné. Zdálo se, že je konec. Ale nebyl. Lot si konečně vzpomněl na Ukase a jeho řemeslnice. 23

Martin Koláček : Hliněná božstva „Preku, udržíš mě na zádech?“ zeptal se. „Jasně,“ odpověděl Prek. Lot vylezl Prekovi na záda a začal zuřivě mávat k vrcholu kopce. Vtom se ale Prek poroučel k zemi a Lot samozřejmě s ním. Otočil hlavu a uviděl Knuma, jak se napřahuje, aby udeřil. Rána však nedopadla. Přesně v tu chvíli se totiž Knumovi pod nohy připletl štěrk, kapitán uklouzl a skutálel se dolů ze svahu. Hlinění teď byli opět ve výhodě. Ač unavení, nadšeně sekali do kutálejících se Balvanů. Mnoho jich zranili. Dole se však Kameny opět sešikovaly. Lot dal rozkaz k ústupu. „Výborná práce,“ pochválil Lot Ukase, když se opět sešli. „Už jsem myslel, že to znamení nedáš,“ odpověděl Ukas. „No, skoro jsem zapomněl,“ zasmál se ztěžka Lot. Ztráty byly obrovské. Z padesáti Hliněných zbyla sotva polovina, navíc jen málokdo zůstal nezraněn. Kamenů přežilo deset, včetně kapitána Knuma. To znamenalo, že byly síly rozložené stejně, jako na začátku bitvy. Teď už ale Lot nemohl počítat s momentem překvapení, ani s přehnaným sebevědomím Kamenů. Naděje na vítězství slábla. „Lote,“ oslovil jej Ukas, „mohl bych s tebou mluvit o samotě?“ „Jasně,“ odvětil Lot a poodešel s řemeslníkem kus stranou. „Podívej,“ začal nejistě Ukas, „nebudeme si nic nalhávat. Šance, že vyhrajeme, je dost malá. Jestli budeme prohrávat, měli bychom to ukončit.“ „Ty mluvíš o tý skále, že jo?“ povzdechl si Lot. „Přesně tak. Jestli jediný Kámen přežije, zalarmuje okamžitě jiné posádky. Ty pak budou nahánět všechny, kteří uprchli, než je pobijí.“ „Když shodíme tu skálu, pohřbíme tím i sebe.“ „Já vím. Ale ti, co se k nám nepřipojili, budou mít šanci na přežití.“ „Chceš se obětovat pro pár proradnejch Prachounů, co zdrhli, jakmile uviděli příležitost?“ „Když bude jasné, že je po nás, tak proč nepomoct aspoň jim?“ „Asi máš pravdu,“ uznal Lot, „i když si to nezaslouží ani v nejmenším. Připrav to se svýma holkama. A pak je obě pošli do bitvy. Shodit to můžeš sám, budeme dole potřebovat každej pahnát.“ „Nechám tam Taru, sám půjdu do bitvy s tebou.“ „Ty seš Kaolín každým coulem,“ usmál se na něj Lot a chytil jej za rameno, „slibuju ti, že až tohle skončí, budeš první, s kým si připiju na svobodě pořádnou bažinou.“ „To beru!“ „Ale jen takovej nápad,“ nejistě poznamenal Lot, „nechceš tam místo Tary spíš nechat Niu?“ „Proč? Tara je schopnější.“ „To jo, já jen… vždyť víš, co se proslýchá. O Taře a Knumovi.“ „To jsou jenom pomluvy.“ „Určitě?“ „Za Taru bych dal ruku do řeky!“ Kameny věděly, že mají navrch. Zároveň se ale poučily z předchozího průběhu bitvy. Nyní vyrazily k rebelům v semknuté řadě. Lot neměl čas ani schopnosti vymyslet jakýkoliv geniální nápad, jak jejich postup zarazit, či 24

martin-kolacek.cz rozbít jejich řady. Třikrát na ně Hlinění zaútočili a třikrát byli odraženi. Nakonec dal Lot rozkaz k poslednímu zoufalému útoku přímo do středu Kamenné hráze. Střed hráze zakolísal a řada se rozpadla. Dva Kameny zahynuly, ale vzaly s sebou hned několik Hliněných. A co hůř, rebelové byli nyní obstoupeni Kameny z obou stran. Ukas padl a s ním Nia. Rok byl těžce zasažen kapitánem Knumem a upadl pod jeho těžké nohy. Lot věděl, že je konec. Vylezl proto na tělo mrtvého Kamene, aby dal sebevražedný signál poslední přeživší řemeslnici, Taře. A vtom se ozval bojový pokřik z jižní strany bojiště. Kameny znejistěly. „Zpátky!“ zařval Knum a všechny Kameny se teď rozeběhly na jih. Nikdo ze zbytků Hliněné armády je nenásledoval, ale už to nebylo třeba. Z jihu se totiž řítilo na třicet Prachounů, v čele s Masem. Dezorientované a zraněné Kameny neměly proti čerstvým silám, které se na ně nahrnuly, žádnou šanci. Prachouni je pobili do posledního. Sám Mas rozsekl a roztrhl hrudník kapitána Knuma. Bitva u Jeskyně odplaty skončila.

25


7. Jeho Hliněné veličenstvo Prachouni ten večer oslavovali vítězství. Ne však Kaolíni a Humusové. Jejich ztráty byly příliš vysoké. Z padesátičlenné armády jich zůstalo jen deset. Přežili Lot, Rok, řemeslnice Tara a s nimi sedm Humusů. Zahynuli Nia, Prek, Klah a především Ukas, jehož ztráta Lota trápila nejvíc. Měl to být ten první, s kým si připije na vítězství. Tehdy se zapřísáhl, že již nikdy s nikým nebude pít bažinu. Lot postával o samotě na kopci a zíral smutně směrem k lomu. „Měl bys oslavovat,“ ozval se za jeho zády Mas, „aby tě armáda v době tvého triumfu měla na očích.“ „Triumfu? Podle mě není co oslavovat,“ odpověděl mu Lot, aniž se otočil. „Ale je. Bylo to velké vítězství.“ „Co to je za vítězství, s tolika mrtvejma?“ „Jestli v tom budeme pokračovat, tak bude těch mrtvých mnohem víc. Budeš si na to muset zvyknout.“ Lot se otočil: „Pokračovat?“ „Jasně. Snad si nemyslíš, že teď můžeme jenom tak utéct? Nahnali by nás jak lavina kamínky.“ „A co chceš dělat? Začít válku?“ „Donutíme Kamennou královnu, aby uznala naši nezávislost. Máš tady několik desítek věrných, kteří za tebou půjdou. A až se o tomhle povstání dozví ostatní, spousta se jich připojí.“ „Několik desítek věrnejch? Nejlepší Kaolíni jsou mrtví, zůstali mi dva. K tomu pár Humusů, Jinak samí Prachouni.“ „Podívej, Lote, já nebudu obhajovat, co jsem tehdy v lomu provedl. Nemá cenu ti tady vykládat, že jsem byl vystrašený nováček. Byla to šutrárna a já si to uvědomuju. Měl jsem z toho příšerný výčitky svědomí. A jak seš jednou Prachoun, nikdo ti nedá šanci k nápravě. Ani nevíš, jak mě zranilo, že jsi s náma v tom lomu vůbec nepočítal a oslovil jenom Kaolíny a Humusy. Sehnat dohromady třicet Prachounů, co by byli ochotní jít vám na pomoc, to nebylo zrovna jednoduchý. Ale povedlo se to. A víš, co je přesvědčilo? Řekl jsem jim, že je to jejich poslední příležitost, jak ulevit svýmu svědomí. Že tak dokážou ostatním, že jsou stejně dobří a že jenom udělali chybu. A říkám ti, napravený Prachoun pro tebe může být cennější, než leckterý Kaolín.“ Lot se zamyslel: „Budu doufat, že máš pravdu. Ale co dál? Na nějakej pořádnej odpor je nás prachra málo. Jak seženem ostatní? Většina jich žije ve městech Kamenů.“ „Tím líp. Můžeme se nepozorovaně dostat do měst a přesvědčovat svoje známý. Bude to chvíli trvat, ale nakonec se to rozšíří.“ „Já žádný známý nemám…“ 26

martin-kolacek.cz „To nevadí. Ty bys ani nikoho přesvědčovat neměl. Ty jsi ten, za kým mají jít. Za kým budou putovat přes celou Pláň, aby se připojili k jeho armádě. Za naším králem.“ „Za králem? To myslíš mě?“ Lot se rozesmál, „to si děláš srandu, ne? Já jsem pouliční zlodějíček, nic víc.“ „Teď už ne. Začal jsi povstání. Zpráva o téhle bitvě se roznese, Hlinění si ji budou předávat jako legendu. Kameny se ji budou snažit tajit a perzekuovat každýho, kdo ji bude veřejně šířit, čímž dají rebelii navíc romantický nádech. Všichni budou chtít bojovat po tvým boku. Ale je potřeba, aby říkali: ‚Z Jeskyně odplaty vyšel Král všech Hliněných, který je osvobodí z útlaku!‘“ „Snažíš se ze mě udělat legendu?“ „Přesně tak. Jedině tak máme šanci přilákat víc Hliněných. Za králem půjdou. Za pouličním zlodějíčkem ne.“ „Ale já nejsem žádnej král! Nepatřím ke Starším. Jak můžu uzurpovat pozici Kamenný královny?“ „Nemusíš uzurpovat její pozici. Jen dát alternativu Hliněným.“ „Ale ona má v sobě božskou esenci. Je poslední z první generace Starších! Co jsem proti ní já? Nic!“ „Budu se tvářit, že jsem to neslyšel. Pamatuj si, odteď se musíš tvářit sebevědomě. Víš přesně, co děláš. Ať se stalo cokoliv, bylo to tvým plánem. Máš Hliněnými božstvy stanovený úkol, který ses zavázal splnit.“ „Žádný Hliněný božstva mi úkol nedaly. Ani nevím, že by nějaký byly.“ „Tak je najdi. A nebo vymysli.“ „To, co po mně chceš, je pěkná špína.“ „To jo, ale taky naše jediná naděje. Zkus je najít. Někdo z druhé generace bude určitě ještě naživu. A možná i z první.“ „Neříkej, že jsi Ionista?“ „To nejsem. Ale přemýšlel jsem o jejich argumentech.“ „Ion vypustil duši před věky na skále v bílejch horách. To ví každý malý blátě! A navíc to byl démon, šílenec. To radši ať vládne Kamenná královna!“ „Dobře, tak se nerozčiluj. Soustřeďme se na tu druhou generaci. Někdo z nich byl přece podle legend Hliněný. Co je zač ten tvůj duch z Jeskyně? Mračno prachu, co mluví? Nepřipadne ti to ani trochu divný? Jestli v tomhle nemá prsty někdo ze Starších, tak sežeru šutrák!“ „No jo, máš pravdu,“ zamyslel se Lot, „to mě nenapadlo.“ „Tak co kdyby ses ho prostě zeptal?“ „Jo, to není vůbec blbej nápad.“ „Vidíš, to mi připomíná ještě jednu věc. Měl bys něco udělat s tím, jak mluvíš.“ „Jak mluvím?“ „Jako zlodějíček. Musíš se naučit mluvit vznešenějším jazykem, jako král. Aspoň na veřejnosti“ „No to je teda výborný!“ „Výborné, Lote, správný tvar toho slova je ‚výborné‘.“ Ještě téhož večera Lot vyhledal ducha z Jeskyně. Světlo slunečního kruhu bylo v tomto období slabší, takže nebylo tak snadné najít mračno prachu. Nakonec se mu to ale podařilo. Duch se vznášel u vchodu do Jeskyně. „Je to zvláštní pocit,“ řekl mu duch, „byl jsem tady milión let. Přemýšlím, proč jsem vlastně neodešel. Co mě tam celou tu dobu drželo? Jako bych měl úplně zastřené myšlení.“ „Co budeš dělat teď?“ zeptal se Lot, „půjdeš s náma?“ 27

Martin Koláček : Hliněná božstva „Ne,“ odvětil duch, „jdu konečně spočinout.“ „Kam?“ „Půjdu se rozpustit v Jezeře střepů.“ „Já myslel, že Jezero střepů je místo, kam se ukládají mrtvý Šutry.“ „Jezero střepů je místem zrodu i odpočinku všech. Kamenů i Hliněných. I tvůj osud tě tam jednou dovede. Tam na sebe vezmeš úděl, který jsi ze mě sejmul.“ „Tak to abych se mu vyhýbal obloukem,“ zasmál se Lot. „Neboj se, Jezero na tebe počká. Až budeš připraven, vydáš se k němu.“ „Když jsme byli v tý jeskyni,“ změnil pak Lot téma, „mluvil jsi o svojí matce. Říkal jsi, že se jmenuje Aya?“ „Přesně tak.“ „To jméno mi zní jako druhá generace Starších.“ „Ano, moje matka je jedna ze Starších.“ „Doteď jsem znal jediný božstvo, a to Kamennou královnu.“ Oblak prachu se viditelně smrsknul a roztřásl. „Irianu!“ sykl duch, s takovou nenávistí v hlase, že by dokázala srazit kontinenty. „To ona může za to, co se ti stalo?“ „Ano.“ „Jak to udělala?“ „Nevím,“ odpověděl duch, „už jsem ten příběh zapomněl. Je to příliš dávno. Ale mohla za to ona.“ „Jestli nad ní mám zvítězit, potřeboval bych ho znát. Žije ještě tvoje matka?“ „Ano, žije.“ „Kde ji najdu?“

28

martin-kolacek.cz

8. Sto tisíc let v Divočině Korunovace proběhla nepříliš slavnostně. Rebelové byli stále na útěku a životní podmínky se nedaly popsat jinak, než jako velmi drsné. Korunu udělala Tara ze slídy, kterou našla po cestě. Samotný obřad se odehrál ve skalách Žebrového průsmyku, členitého kaňonu spojujícího Kamenné království s divočinou, do níž se Hlinění rozhodli dočasně uchýlit. Korunu nesl Mas, na hlavu ji Lotovi posadil Rok. Všichni Hlinění pak jeden po druhém složili slib věrnosti. Poté armáda pokračovala dál do divočiny. Lot však brzy armádu zastavil a promluvil k ní: „Tady se musíme na nějakou dobu rozdělit.“ Hlinění byli zmatení, nejistě se dívali jeden na druhého. To je chce jejich král hned po korunovaci opustit? „Máme před sebou spoustu těžké práce, bez které nemůžeme uspět. Poslouchejte, takovéto jsou mé rozkazy…“ Koutkem oka zaznamenal Mase, jak se na něj zašklebil, aby dal najevo, že po jazykové stránce zlodějíček zvládá svoji proměnu v krále bravurně. „Rok povede armádu dál do divočiny, až k Velké pláni,“ Lot pokračoval, „na jejím severním konci je hora, co vypadá jako černý prst. Tam se utáboříte. Mas mezitím vybere vhodné jednotlivce, s nimiž se vydá druhým směrem. Váš úkol bude nejtěžší. Proniknout do Kamenných měst a přesvědčit co nejvíce Hliněných, aby se k nám připojili. Pošlete je všechny k Černému prstu. Rok se o ně postará. Až zapracujete ve všech větších sídlištích, vrátíte se také.“ „A ty, náš králi?“ zeptal se Mas, zjevně velmi spokojený s tím, jak se Lot snažil udržet vznešenou mluvu. „Já se vydám na západ, vyhledat Hliněnou bohyni, která umí dávat život.“ Mezi Hliněnými to zapleskalo, jak se jeden po druhém překvapeně otáčeli. „A jak víte, že existuje?“ zeptal se jeden z davu, „že to není jen legenda?“ „Kamenná královna také existuje,“ odpověděl Lot, „není legenda. To, že Hliněným byla božstva odebrána, neznamená, že neexistují. Jedině s jejich pomocí můžeme bojovat proti Kamenné královně.“ „Pak by ale měla jít armáda s tebou,“ řekl Rok, „přece nebude král cestovat divočinou sám!“ „Ne, tahle cesta musí zůstat v utajení.“ „Pak nech mě, abych šel s tebou.“ „Ne, Roku, jak jsem řekl, ty musíš vést armádu. Jsi můj první zástupce. Můj generál. Kdybych já zahynul, ty budeš vést Hliněné dál.“ Nato se ozvala Tara: „Král se nesmí potulovat divočinou sám. Nech tedy aspoň mě, abych tě doprovázela.“ Lot se zamyslel. Představa, že se vydá na cestu zcela sám, měla v sobě jakýsi osudový nádech. Na druhou stranu, společnost zručné Tary mohla být značným přínosem. A pro případ, že, jak říkaly pomluvy, je agentkou Kamenů, 29

Martin Koláček : Hliněná božstva bude lepší mít ji pod dohledem. Tak se aspoň nebude moct nepozorovaně vytratit a vyzradit, kde se schází armáda. „Dobře tedy, Tara půjde se mnou. Očekávejte nás u Černého prstu.“ Cesta divočinou neprobíhala zcela podle Lotových představ. Zatímco skály, v nichž žily Kameny, byly holé a skvěle přístupné, divočina měla pro putující Hliněné připravenu spoustu překážek. Mnohdy neviditelných. Každou chvíli tu či onde vyrazil ze země strom a než se cestující vzpamatovali, už jím byli taženi kamsi vzhůru. A aby bylo jasno, nešlo o žádné stromky, jako rostly ve skalách. Žádné nízké kleče, které vás nadzvedly jen dvě, tři kamenné stopy nad zem a hned zase umřely a pustily vás zpět. Ani štíhlé stonky, co vyrazily ze země a zlomily se o váš rozkrok, aniž byste si jich všimli. Tyhle mohutné živé sloupy rostly do výše třiceti i více kamenných stop a vydržely tisíce let. Lot děkoval své rozvaze, že dovolil Taře, aby ho následovala. Nutno říci, že to teď byl spíš Lot, kdo následoval Taru. „Jak to, že to schytám vždycky já?“ zapleskal naštvaně Lot, když mu Tara pomohla z dalšího, zdatně se k obloze tyčícího stromu. „Vždyť ti to říkám. Musíš sledovat zem. Je to vidět chvíli dopředu. Jakmile ti hlína pod nohama popraská, musíš uskočit.“ „Ve skalách mám obvykle dost času…“ „Tys asi nikdy nebyl v divočině, co?“ „A ty jo?“ „Jasně. Já jsem se narodila na břehu Šedé řeky. Nikdy jsem nechápala, jak můžete žít ve skalách, bez vody, pod nadvládou Šutráků.“ „Ty ses narodila svobodná?“ „Jasně.“ „Jak ses teda dostala do dolu?“ „Byla jsem moc zvědavá. Vydala jsem se do průsmyku a chytli mě. Nemohla jsem jim říct, že nejsem uprchlice, že jsem z divočiny. Hrozilo by, že najdou ostatní a zotročí je. Byla to moje hloupost. A tak jsem se nechala odvést. Ono je to jedno, i kdybych jim řekla všechno, co vím, nejspíš by mi nevěřili.“ „Já bych řekl, že by ti to uvěřili snadno. Vždyť přes tu skalnatou poušť se jen tak snadno nedostaneš. Nikdo nikdy neutíkal z Kamennejch měst.“ „Znáš Šutráky. Ti přijímají novinky hůř, než vodu. By jim trvalo dalších milión let, než by jim došlo, že by někdo fakt mohl žít za hranicema jejich světa. Mimochodem, jsem dost unavená, co to dneska zapíchnout?“ „Kde? Odmítám nocovat někde, kde mě každou chvíli nabodne strom. A žádnej pořádnej zdroj vody tady taky není.“ „Neboj, cítím vlhko ve vzduchu, něco najdu.“ „Ty seš tady doma, tak veď.“ Tara hledala cestu mezi roklinami. Občas se zastavila a zvedla hlavu, aby zkontrolovala směr zdroje vlhkosti, ale jinak vedla svého krále neomylně. Brzy stanuli na kraji řeky, na její písčité pláži. „Pěkný, ne?“ zajásala Tara. Pak ji zarazilo, že za sebou neslyší kroky. Otočila se, aby zjistila, proč ji Lot nenásleduje, „co je? Něco se ti nelíbí?“ „Jestli se mi něco nelíbí?“ zlobil se Lot, „no jasně, že se mi něco nelíbí. To chceš jako spát u řeky?“ „To je ideální, ne? Písčitá pláž, na tý stromy neporostou. A spousta vody.“ „Jasně, že je tady spousta vody, prachra! Spousta šutrácky bezedný vody, co tě rychlostí stromu strhne s sebou a rozslizne tě na bláto.“ 30

martin-kolacek.cz „Vždyť nikdo do řeky lézt nechce. Vody je dost na pláži.“ „A co když přijde povodeň?“ „Neboj, budu tě varovat předem.“ „Co, když budeš zrovna spát?“ „Lote, já jsem se v divočině narodila. Mám na tohle instinkt. Prostě mi věř a pojď za mnou.“ Lot se velmi neochotně vydal na pláž. Když se ocitl na vlhkém písku, zavrávoral, jako by jej už jen vstupem do říční oblasti odnášely vlny do nebytí. Tara se rozchechtala. Lot se na ni zle podíval. „Ale no tak, Lote, král se přece nemůže bát nějaký vlnky,“ rýpla si do něj Tara, „jen si v klidu sedni a užívej si vlhkosti. Já zatím rozdělám louži.“ „Hm,“ zabručel Lot a nejistě si sednul do písku. V hlavě ho znovu začala strašit myšlenka, že je Tara agentkou Kamenů a snaží se jej zabít. Místo, které Tara vybrala, nakonec nebylo vůbec špatné. Stromy zde nerostly, voda příjemně prosakovala, a když si Lot začal máčet ruce v louži, kterou jeho společnice rozdělala, zapomněl na obavy. Tedy aspoň do té míry, do jaké může Hlína zapomenout na obavy. „Když jsem byla malá, trávili jsme u řeky spoustu času,“ začala Tara nezávaznou konverzaci, „když překonáš první obavy, je to u ní fajn.“ „Kolik z vás kvůli tomu chcíplo?“ stejně konverzačně se otázal Lot. „Jeden nebo dva, ale za to si mohli sami.“ „Jak to?“ „Tak v tom věku vysychání, znáš to, jak děti dělaj šutrárny. Jsme s kámošema sjížděli řeku.“ „Co že jste dělali?“ „Byl to takový extrémní sport. Jak říkám, byli jsme blbí, dělali jsme hrozný šutrárny.“ „Chceš mi říct, že jste naskákali do řeky?“ „Tak jednoduchý to samozřejmě není. To bychom nepřežili. Jde jenom o to, najít dobře tvarovaný kámen.“ „Jako kámen, co plave v řece?“ „Přesně tak. Musíš být přesný, když skočíš vedle, je s tebou kámen.“ „Chceš mi říct, že jste fakt stáli na břehu a čekali, až poplave kámen, a pak jste na něho skákali?“ „Přesně tak.“ „Ale… ale vždyť ty kameny se různě převalujou, a tak.“ „Tak v tom je ten vtip. Musíš si najít kámen, co se nepřevaluje. Ideálně placák.“ „Jak to v tý rychlosti poznáš?“ „Proto je to taky tak vzrušující. Nepoznáš. Teda poznáš, ale až s tím máš trochu víc zkušeností.“ „Chceš mi říct, že to někdo dělal víckrát?“ „Jasně. Já sama jsem jela čtyřikrát. Při prvním pokusu jsem se zachránila jenom díky děsnýmu štěstí, že se ten kámen po pár kamenných sázích zarazil.“ „A potý, co ses málem zabila, jsi do toho šla znovu? Tys musela bejt totálně šílená.“ „Věděla jsem, co jsem napoprvý udělala špatně. Napodruhý jsem si dala naprosto luxusní jízdu. A napotřetí taky.“ „A napočtvrtý?“ Tara si povzdechla: „Ty víš, jak rýpat v ranách, viď?“ „Tak co se stalo? Nemohla jsi to nezvládnout, to bys tu nebyla.“ 31

Martin Koláček : Hliněná božstva „To víš, že jsem to zvládla. Jenomže jako jediná.“ „Kolik bylo mrtvejch?“ „Tři. Všichni, co do toho šli se mnou. Moji nejbližší kamarádi. A nejhorší bylo, že jsem to celý viděla a nemohla nic dělat. Pár kamenných sáhů přede mnou se jeden placák zarazil o kořen stromu, co trčel ze břehu. Kamarád se pokusil vyskočit na břeh, když to ještě nebylo bezpečný. Uklouzl a spadl do vody. V tu ránu byl pryč. Navíc rozviklal ten kámen. Ten vystřelil doprostřed proudu, kde právě jeli zbylí dva. Kameny se srazily a převrátily. Já byla hned za nima.“ „Jak jsi přežila?“ „Ani sama nevím, v záchvatu paniky jsem přenesla váhu a protočila se s kamenem dokola. Když jsem se ocitla zase nad hladinou, kámoši byli pryč a jejich kameny taky. Asi se nárazem rozbily a jely pak mnohem rychleji.“ „Nebyla šance, že přežili?“ „Byla, ale s ubývajícíma rokama, kdy se nevraceli, klesala. Až jsme se nakonec museli smířit s tím, že jsou mrtví. Tehdy jsem toho nechala. Dost na tom, že mi komunita dávala najevo, že nesu vinu na jejich smrti. Nejspíš proto jsem tak často zdrhala do skal, kde mě pak chytli Šutráci.“ „Ty jsi ale neměla vinu na jejich smrti, ne? Copak jsi tomu mohla zabránit?“ „Mohla jsem mít rozum a třeba je přesvědčit, aby nechodili. Nebo to prásknout…“ „To by tě zas nenáviděli oni.“ „No jo, ale byli by naživu.“ „Taro, všichni víme, jak to během vysychání chodí. Prostě jsme v tý době blbí. Říká se, že tohle období přežije tak polovina Hliněnejch.“

32

martin-kolacek.cz

9. Vražedné vlny Náhle se ozval zvuk, kterého se děsili nejvíc v životě. Zvuk valících se kamenů. Oba vyskočili jako zasaženi povodní a rozeběhli se druhým směrem. Až když zmizeli v lese, zastavili se a, schovaní v největším trsu stromů, se podívali zpět na pláž. Leželo na ní několik úplně obyčejných kamenů, bez známky života. Kromě pravidelně pulzujícího hučení vody nebylo nic slyšet. „Asi se prostě odněkud skutálely,“ oddechla si Tara, „zřejmě povolil strom, co o něj byly opřený.“ „Připadám si jako idiot,“ zablátil vztekle Lot, „právě jsem utekl před pár kutálejícíma se valounama.“ „Co naděláš? Kdyby to byli Šutráci, byl bys moc rád, žes zdrhnul.“ „A to je právě ono. Proč se pořád chováme jako ustrašený balvouni? Vždyť už víme, jak na ně! Proč jsme oba bez přemejšlení utekli?“ „To nevím, asi protože to máme v povaze. Instinkt vrozený po předcích.“ „Přesně! A proto jsme tam, kde jsme! Shrbení uslintaní blaťáci, co utečou, jen co uslyšej, jak se blíží Kámen!“ „Ale no tak, Lote…“ „Stejně by nám ten útěk byl na nic. Kameny jsou z kopce rychlejší. Až příště uslyším valení, nikam neběžím! Zůstávám stát a počkám si na ně!“ „Zníš, jako bys teprve vysychal,“ zasmála se Tara. Lot po ní hodil nehezký pohled. „Řekl ti už někdo, že nemáš smysl pro humor?“ usmála se na něj. „Všichni. A taky už pochopili, že to nemaj v mojí přítomnosti zkoušet!“ odpověděl Lot výhružným tónem. Příhoda s kutálejícími se kameny je přeci jen přesvědčila, že možná byli až moc bezstarostní a že na pláži jsou snadnými cíli. Vydali se proto do trochu vyšších poloh, do kopců nad řekou, jejíž tok sledovali. „Ani jsi mi neřekl, kam jdeme,“ utrousila Tara. „Protože to sám přesně nevím,“ odpověděl Lot, „jen vím, že musíme po proudu. Vidím někdy budoucnost, víš? Tak se podle toho řídím.“ Nebyla to pravda. Lot neviděl z budoucnosti zhola nic. Přesto věděl celkem přesně, kam jdou. Bílé skály na břehu čedičového moře, do něhož se vlévá řeka. Popis, který mu dal duch z Jeskyně, byl naprosto jasný. Jenže Lot si nebyl o nic jistější, že Taře může věřit, než v průběhu bitvy. Tara nicméně odpověď přijala. Překvapeně, ale s uspokojením. Je to zvláštní, jak prohlášení se za krále může z ubohého zlodějíčka udělat bytost osudu, vyvolenou božstvy k nelehkému úkolu. Vidiny budoucnosti se najednou jevily jako možné a pravděpodobné.

33

Martin Koláček : Hliněná božstva Neurazili ani tisíc kamenných rázů, když se znovu ozval zvuk valících se kamenů. Tara vyskočila a chystala se utéct, ale Lot ji zastavil. „Ne!“ řekl, „nebudeme zdrhat! Jdeme vstříc nebezpečí!“ Tara chtěla protestovat, ale pak se jí to zřejmě rozleželo v hlavě. Poslechla a společně se vydali směrem, odkud zvuk vycházel. „Je jich hodně,“ podotkla Tara, „jestli to nebude obyčejná lavina, tak jsme ve štěrkový díře.“ Před jejich zraky se otevřela pláň. Skrz ni si mezi stromy razilo cestu na dvacet Kamenů. Obrovských, tvrdých Kamenů. Válečníků. „Někdo mě musel zradit! Úplnou náhodou nás najít nemohli,“ zavrčel Lot a podíval se úkosem na Taru. Začalo mu všechno zapadat do sebe. Tara je agentka. „No na mě nekoukej!“ odpověděla Tara, „to bych musela být úplně blbá!“ „Kdo ví, co ti Šutráci slíbili?“ „To myslíš vážně?!“ vyštěrkla na něj Tara. „To si piš, že myslím! Si fakt myslíš, že jsme neviděli, jak se scházíš s Knumem?“ „Cože?! Já jsem se s ním nescházela! Já jsem… co si vůbec…“ Tara evidentně nevěděla, co na to říct, „Proč jsi mě teda bral s sebou, když si myslíš, že jsem zrádkyně?“ „Abych tě měl na očích,“ odvětil chladně Lot. „Ty jsi takovej kretén!“ Radostný pokřik přibližujících se nepřátel přerušil jejich konverzaci. „Nemyslíš, že je už načase zdrhnout?“ zeptala se Tara nervózně. „Řekl jsem, že nebudu zdrhat,“ odvětil Lot. „No jasně, výborný! Takže tady chceš čekat, až tě rozšmelcujou, jo?“ „Aspoň umřu v boji a ne jako ustrašenej blátík!“ „Do Ionovy vzteklý řiti, Lote, jestli chcípneš, je po odboji! Hliněný už navždy budou v područí Šutrů!“ „Jako kdyby zrovna tobě záleželo na odboji!“ „To víš, že mi záleží na odboji, ty idiote! Ať tomu věříš, nebo ne!“ „Stejně nemáme kam běžet. Jsme v pasti.“ „To není pravda. Máme!“ „Snad si nemyslíš, že s tebou poběžím do řeky? Tak blbej nejsem, abych se nechal zabít bez boje! To by se ti líbilo, co?“ „Je to větší šance na přežití, než tady! Vím, jak na to. Budu ti říkat, co máš dělat. Ale jestli seš takovej magor, že tady radši zůstaneš stát, aby tě rozemleli, tak si zůstaň. Já mizím!“ Kameny byly jen na pár sáhů od nich. Tara se rozhodla slevit ze své hrdosti: „No tak, Lote, prosím tě, věř mi! Chceš být hrdina? Tak buď, ale v řece, ne v lavině!“ Kameny už byly téměř na dosah, když se Lot konečně rozhodl: „Dobře, dám ti ještě jednu šanci,“ a rozeběhl se směrem k řece. „Tamtudy ne,“ zastavila jej Tara, „tudy!“ Ukázala na blátivou skluzavku k řece. Měla pravdu, Kameny jsou cestou z kopce rychlejší, ale nedokáží využít kluzkého povrchu. Prostě se budou valit. A to dá prchajícím náskok. Lot a Tara se řítili dolů skluzavkou. Lot měl tendenci brzdit nohama, ale Tara, která jela za ním, ho okřikla vždy, když to udělal. Nabírali čím dál tím větší rychlost. 34

martin-kolacek.cz „Levou nohu!“ zakřičela na něj Tara a pomohla mu tak vybrat levotočivou zatáčku, v níž musel pořádně zabrat, aby nenarazil do stromu. „Pravou, ale lehce!“ Lot poslechl, ale zabral příliš silně a roztočil se. Tara do něj narazila a vyletěla několik kamenných stop do vzduchu. Dopadla před něj. Na břicho a hlavou dolů. Nezpomalila ani o píď. „Juhů, to je jízda!“ zakřičela nadšeně Tara, jako by se právě vrátila do svých vysychacích let. Lot za ní výrazně zaostával. Pak ale znovu uslyšel Kameny, jak se valí za ním. Překonal pud sebezáchovy a položil se jako kmen, aby znovu nabral rychlost. Lehce doprava, ostře doleva, teď doprava, a prachra! Lot byl u konce skluzavky a plnou rychlostí se řítil k řece. Tara už byla nejspíš v ní. Utopená. V takové rychlosti nemohla chytit žádný plovoucí kámen. Lot se pokusil přetočit na bok a něčeho se zachytit, ale bylo to marné. Kluzký bahnitý povrch jej nesl neomylně do záhuby. Už jen pár kamenných stop… Jeho nohy se dotkly hladiny… Někdo ho chytil za ruku. Chvíli měl pocit, že mu ji utrhne. Ale ruka vydržela. Nohy opustily nebezpečnou hladinu. Byl zachráněn. Prozatím. „Tak to bychom měli,“ řekla Tara, zatímco si masírovala pohmožděnou ruku, jíž zachraňovala Lota, „pro příště, když chceš z kluzkýho povrchu, zaber nohou, aby ses roztočil. Odstřelí tě to na stranu.“ „Já doufám, že žádný příště už nebude,“ plesknul Lot, „tohle nehodlám dělat nijak často.“ „Proč? Vždyť to byla sranda, ne?“ Lot to nekomentoval. Řítit se skluzavkou přímo ke smrtelné hladině, to nepovažoval za příliš zábavné. „Co teď?“ zeptal se místo toho, zatímco pozoroval kameny v proudu, „Šutráci tu budou za chvíli.“ „Chyť mě za ruku. Až pojede u břehu vhodný kámen, skočíme. Nebude čas ti ukazovat, který mám na mysli, takže až řeknu ‚skoč‘, tak skočíš, i když nebudeš vědět, kam. Dobře?“ „Výborný,“ poznamenal ironicky Lot. Otočil hlavu a uviděl první Kameny, jak se kutálí po skluzavce za nimi, „vybírej rychle!“ „Fajn. Tak se připrav. Ten ne, ten ne, SKOČ!“ Lot vyskočil dopředu. Opět ten pocit, že mu Tara utrhne ruku. Dopadl na špičatý výstupek jinak pěkného placáku. Ten se začal okamžitě převažovat. Jeho hlava mířila k vodní hladině. Ucítil trhnutí a přistálo na něm Hliněné tělo. Tara jej zalehla a vyvážila tím kámen. Řítili se ohromnou rychlostí vpřed. Lotovi se dělalo špatně. „Suň se zpod mě pomalu doleva,“ rozkázala Tara. Lot poslechl. S každým kamenným palcem, o který se on přesunul k jedné straně, se Tara posunula o stejnou délku ke straně druhé. „Výborně,“ řekla, když konečně leželi vedle sebe na vratkém placáku, „jsi výborná Zátěž.“ „Zátěž?“ Lot nemohl moc mluvit, protože mu prudká sprška vody vymlela díru v obličeji, ale proti takovému titulu se musel ozvat. Byl přece král! Ten důležitější z páru! Žádná zátěž! „Ale ne,“ zasmála se Tara, „to se tak říká při sjíždění. Když jedou dva spolu, vždycky jeden je Jezdec, ten druhý Zátěž. První udává pokyny. Kdyby udávali pokyny oba, tak by chcípli.“

35

Martin Koláček : Hliněná božstva „Aha,“ zamručel Lot a přitiskl hlavu k placáku, protože proti němu vystartovala další prudká vlna. „Ne, fakt, být dobrá Zátěž, to je náhodou umění. Pozor, tady to zrychluje, musíme víc ke straně!“ „Jak?“ „Až řeknu, strčíš nohu za kamenem do vody.“ „Vždyť mi ji to odemele!“ „Ale neodemele! Takový blátíčko zas nejsi. Ale je možný, že se převrátíme. Jestli se to stane, zůstaň, jak jsi, otočím nás zpátky. TEĎ!“ Lot strčil nohu do vody a, přesně, jak Tara řekla, převážili se. Vší silou se připlácl na balvan, zatímco se celý ponořil do vody. Nemohl dýchat a cítil, jak se okraje jeho těla pomalu začínají rozpouštět. A najednou byl zase venku. Tara teď ležela těsně u něj. Jakmile se vynořili, prudce se přesunula zase ke straně. Ale nestačilo to. Kámen se dál točil. „Ke mně!“ zakřičela Tara. Lot se překulil směrem k ní. Kámen se převážil na druhou stranu. „Ode mě!“ Lot se překulil zpět. „Ke mně! Ode mě! Ke mně! Stačí! Trochu zpátky!“ „To je peklo!“ postěžoval si Lot, když konečně kámen vyvážili. „Sranda, ne?“ odpověděla Tara, nyní však úplně jiným hlasem, než předtím. Ani trochu to neznělo, že by si situaci užívala. Lot se na ni podíval. A uviděl to. Taře chyběla většina pravé ruky. Držela se pouze levou. Bláto z pahýlu se mísilo s vodou kolem. „Ty jsi zraněná!“ vykřikl. „S něčím jsem se potkala pod vodou,“ odpověděla ztěžka, „promiň, Lote, asi už nedokážu řídit. Asi už nedokážu vůbec nic.“ Vypadala, že omdlí. „Zůstaň se mnou!“ rozkázal jí Lot, „ať tě ani nenapadne ztratit vědomí!“ „Já to… asi… nezvládnu…“ „To teda zvládneš! Vydrž! Dostanu nás odtud!“ „I kdybys to dokázal, je se mnou kámen!“ „To se ještě uvidí! Přebírám řízení, teď budeš Zátěž ty!“ „Vždyť to neumíš!“ „Jeden nemusí být génius, aby na to přišel.“ „Lote, ještě něco. Cítila jsem pod vodou sůl. Blížíme se k moři. Jestli se nedostaneme ke břehu co nejdřív, tak skončíme v něm.“ „Tak fajn. Takže Taro, pravou nohu špičkou do vody a hlavou se otoč ke mně, napříč přes kámen.“ „To se ti nemůže povýst!“ „Teď seš prachra Zátěž, tak neprotestuj! Dělej, musíme to stihnout támhle k tý zákrutě!“ Tara poslechla. Kámen se zhoupnul a pootočil se proti proudu. „Ke mně!“ „Blázníš?“ „Udělej, co říkám!“ Tara poslechla. Kámen se převážil a oba Hliněné potopil. Lot zachytil svoji společnici, kterou málem strhl proud, a přitáhl ji ještě blíž k sobě. Byli zase na hladině. A vzápětí pod ní. Kámen se točil dokola jako šílený. A pak se zarazil.

36

martin-kolacek.cz Náraz kamene do břehu Lotovi uštípnul kousek hrudníku. Přes prudkou bolest, která by ho jindy zcela jistě paralyzovala, dokázal nahmatat na břehu levou rukou něco pevného a, s Tarou na zádech, se vyškrábat ven z vody.

37


10. Děti života Tara ležela bez hnutí na čedičové skále, zatímco Lot se snažil co nejlépe zacelit blátem její rány. Vůbec se mu to nedařilo. Tohle bláto v sobě mělo hodně písku a po chvíli se z ran drolilo ven. „Lote, chci ti něco říct.“ „Povídej,“ odvětil bez většího zájmu Lot, který měl spoustu práce s ošetřováním. „Jak jsem ti vykládala o té poslední jízdě…“ „Hm.“ „Jak tam zemřeli ti tři kamarádi. Neřekla jsem ti celou pravdu. Já jsem za tu jejich smrt totiž opravdu mohla.“ „Jak to?“ Lot ani nezvedl hlavu. Momentálně měl podstatně větší starosti, než jakousi událost, která se stala před tisíciletími. „Jak jsem říkala, že se jeden z nich snažil dostat předčasně na břeh a jeho kámen se srazil s ostatníma. Tak ten jeden z nich jsem byla já. Zpanikařila jsem a pokusila se dostat ke břehu, když to ještě nebylo bezpečný. Vyskočila jsem na břeh a můj kámen srazil ty ostatní. A zabil je.“ „Proč mi to říkáš zrovna teď?“ „Chci to někomu říct, než umřu.“ „Jednu věc si ujasníme, Taro! Ty neumřeš!“ „Ale no tak, podívej se na to smaragdovýma očima. Ztratila jsem strašně moc bláta. Nemám kus ruky.“ „Řekl jsem, že kurva nechcípneš!“ „Proč tě to vlastně tak trápí? Ještě před chvíli jsi mě podezíral, že jsem agentka Kamenů.“ „Zachránila jsi mi život. Dokázala jsi, že jsem se mýlil.“ „To je fajn. Aspoň umřu s pocitem, že mi někdo věřil.“ „Přestaň mluvit o umírání, prachra!“ „Proč tě to vlastně tak trápí?“ „Já… chci, aby ses stala mojí královnou.“ Tara na něj vykulila oči. Pak se ušklíbla: „No jasně, to jsem vždycky chtěla, být módním doplňkem královskýho hermelínu!“ „Cože?“ překvapeně se na ni podíval Lot. „To je příběh celýho mýho života. Pořád dokola. S každým chlapem, co má nějakou moc. Neustále si mě chce někdo přisvojit. Jako ten parchant Knum.“ „Knum tě chtěl?“ „Jasně, furt se mi dvořil, přesvědčoval, vydíral. Proč myslíš, že jsem s ním byla tolikrát o samotě? Nejsi jediný, kdo mě podezíral, že donáším. Svěřila jsem se s tím jenom Ukasovi. Bez jeho podpory bych se asi zbláznila.“ „Promiň, Taro…“ „Teď už je to jedno. Stejně umírám.“ 38

martin-kolacek.cz „Přestaň, prosím. Já chci, abys žila. Nechci tě jako žádnej doplněk. Klidně o nás nikomu neřeknu…“ „On Knum by to asi taky neřekl. Jenom by potěšilo jeho vladařský ego, že mě dostal do kaluže.“ „Já tě nechci dostat do kaluže. Já… myslím, že tě asi miluju.“ „Ale,“ zasmála se Tara, „tak to si možná to umírání přece jen rozmyslím.“ Ozvalo se pleskání. V první chvíli si Lot myslel, že to jsou jeho blátivé slzy, které dopadaly na bezvládné Tařino tělo. Pak mu ale došlo, že přicházejí odjinud. Zvedl hlavu. Po blízké cestě kráčel Hliněný. Učiněný obr. „Haló, ať jste kdokoliv!“ zakřičel Lot, „pojďte mi pomoct!“ Hliněný se zastavil a změnil trasu své cesty, směrem k nim. „Co jsi zač?“ zeptal se. „Sjížděli jsme řeku a moje společnice se těžce zranila.“ „Sjížděli řeku? Copak jste se zbláznili? Nejste na takové kousky poněkud staří?“ „Prosím, pomozte mi. Musíme ji zachránit!“ Obr přišel až k nim a podíval se na Taru: „Já tedy nevím, jak podle tebe, ale podle mě je mrtvá,“ okomentoval situaci klidně. Lotovi se znovu nahrnuly do očí blátivé slzy: „Ne, to není! Musíme ji zachránit! Prosím!“ Obr pokrčil rameny a zvednul Taru do náruče, jako by byla malé blátě. „Tak pojďme,“ řekl prostě. Obr jej zavedl do údolí zaříznutého v bílých skalách. Na jeho vzdálenějším konci se blyštila mořská hladina. U velké louže seděla stará žena a máchala si v ní nohy. Obr přišel až k ní a beze slova jí k nohám položil Tařino tělo. Oproti obrovi působila žena maličká, ztracená. A přesto měla v sobě jakési kouzlo, které působilo větší a mocnější, než obrovy pěsti. Lot udýchaně dorazil k nim. Udržet s obrem tempo nebylo snadné. „Máme návštěvu,“ oznámil obr klidně, „jeden raněný Hliněný a tahle. Podle mě je mrtvá, ale on trval na tom, že není.“ Žena se sklonila nad Tarou. Položila na ni ruku. „Ne, ještě není,“ řekla pak, „ale oživit ji, to by bylo jako vytvořit ji znovu.“ „Prosím, musíte ji zachránit,“ zažadonil Lot. Měl pocit, že jestli to někdo dokáže, pak je to tahle stará paní. Paní zavřela oči a seděla bez hnutí. „Prosím…“ „Ticho,“ upozornil jej obr. Lot zmlknul. „Jejím úkolem je proměna,“ řekla po chvíli žena, „její Hliněný život se už naplnil.“ „Určitě se to dá změnit!“ zažadonil Lot. „Ne, je mi líto. Nedá. Mohu zařídit, aby její duše neodešla a aby její paměť zůstala s ní. Ale proměnou projít musí. Má před sebou milióny let v zapomnění.“ „Tak jako já,“ zareagoval Lot, „to můžeme spolu. Já mám taky před sebou milióny let samoty. Aspoň ten duch to říkal.“ „Duch?“ žena se na něj překvapeně podívala. „Duch v Jeskyni odplaty. To on mě sem poslal.“ „Tys na sebe vzal úděl mého syna?“ žena náhle vypadala o dvacet tisíc let mladší. 39

Martin Koláček : Hliněná božstva „Takže vy jste fakt Aya?“ Lot padl na kolena, „jste jedna ze Starších! Ani nevíte, jak jsem poctěn, že jsem vás mohl potkat tváří v tvář.“ „Ano, jsem Aya. Ale prosím, neklaň se přede mnou. Jsi raněný. Sedni si a odpočívej. Ostatně, vzal jsi na sebe úděl mého syna, mám ti být za co vděčná.“ Aya položila ruku na Tařinu hlavu. Tara se zhluboka nadechla. Naposled. Lotovi opět vyhrkly slzy. „Není proč plakat,“ usmála se na něj Aya, „nyní je třeba vydat se s ní k Jezeru střepů a položit tělo do jeho vod. Až oba projdete proměnou, budete spolu.“ Lot se postavil, jako by měl okamžitě vyrazit. Ale jeho vlastní zranění jej konečně překonala a on usedl znovu na zem. „Není třeba spěchat,“ uklidnila jej Aya, „ostatně, nepůjdeš sám. Pošlu s tebou Aeona. Ten ji unese snáz.“ Pokynula směrem k obrovi. Ten jen odpověděl pokývnutím zpět. „Počkáš tu pár tisíc let. Vyléčíme tě a společně vyrazíte. Ostatně, řekla bych, že máš spoustu otázek. Láska ti je vyhnala z hlavy, ale pořád tam jsou. Kdybys odešel dřív, než je zodpovím, musel by ses pak vrátit. V klidu si lehni a já zatím připravím kaolínovou směs.“ Lot se naposled smutně podíval na Tařino bezvládné tělo a pak upadl do sladkého spánku.

40

martin-kolacek.cz

11. Kamenné dítě „Už se cítíme lépe?“ zeptala se Aya, když Lot nabyl vědomí. Odštípnutý kus hrudníku stále chyběl, ale na jeho místě byla velmi kvalitní kaolínová záplata. Ani to příliš nebolelo. „Mnohem líp,“ odpověděl Lot, „jak dlouho jsem byl mimo?“ „Dost dlouho na to, abys mi povyprávěl celý příběh.“ Lot se na ni nechápavě podíval. „Mluvil jsi ze spaní,“ usmála se na něj Aya, „neboj, u mě zůstanou tvoje obavy v utajení. Nemysli si, všichni králové a královny mají své obavy. Všichni mají strach, že to nedokáží. Tedy aspoň ti dobří. Kamenná královna je jiný případ, ta je přesvědčená o své dokonalosti.“ „Vy znáte Kamennou královnu?“ „Jestli znám Kamennou královnu? Jistě, že znám. Byla to moje pěstounka. Nutno dodat, že až poté, co zabila moji matku.“ „Zabila vaši matku? Proč?“ „To je dobrá otázka. Nejspíš prostě proto, že celý život touží po absolutní moci a vadí jí každý, kdo by její pozici ohrožoval. Můj syn ti nevyprávěl příběh Starších?“ „Ne. Říkal, že už si ho nepamatuje. Proto mě poslal k vám.“ „Aha, vidíš. Asi to tak pro něj bylo snesitelnější, zapomenout. Řeknu ti ho tedy já. Já si ho, bohužel, pamatuji velmi dobře.“ Aya si sedla vedle Lota a začala vyprávět: „Na začátku bylo sedm božstev: Iniaea, vládkyně života, Is, vládkyně smrti, Ieth, vládce času, Illia, vládkyně formy, Ion, vládce hmoty, Ithal, vládce proměny … A samozřejmě Iriana, vládkyně řádu. Tituly si dali sami, obvykle podle nějaké schopnosti, kterou ovládali. Iniaea, například, uměla, jako jediná, stvořit život. Dokázala oživit cokoliv. Kameny, Hlínu, stromy. A také to dělala. Na tu Iriana žárlila asi nejvíc. Ale jako první zabila Illiu.“ „Zabila ji?“ přerušil ji Lot, „a to teda byla vaše matka?“ „Ne, moje matka byla samozřejmě Iniaea. Ale nepředbíhej, jinak se v tom ztratíš. Ano, zabila Illiu. Přesněji řečeno, Illia zmizela a nikdo nevěděl, kam. Is byla hned druhá. Není to paradox? Říkala si Vládkyně smrti. A nepřežila ani do druhé generace Starších.“ „Nějak nerozumím těm generacím. Vždyť jste říkala, že Iniaea oživovala Kameny, Hlínu i stromy. Jak to, že se teda Is nedožila druhé generace?“ 41

Martin Koláček : Hliněná božstva „Iniaea je uměla oživovat, ale neuměla jim předat božskou esenci. Rozuměj, mluvím o druhé generaci Starších. Ne druhé generaci bytostí obecně. Ale zase předbíháme. Když už chyběli tři z původních sedmi, Iniaea došla k závěru, že musí objevit způsob, jak předávat božskou esenci dál. A tak vynalezla způsob, jak vytvořit nový život přímo ze sebe. Potřebovala si změnit formu na Hliněnou, protože jako Kámen to nemohla dokázat. Jenže Illia, vládkyně formy, už byla pryč, a tak Iniaea začala vědomě rozrušovat svoji tělesnou podobu. Prošla tak přes obrovské utrpení, ale nakonec se jí opravdu podařilo stát se Hlínou. Porodila syna. Jmenoval se Anius. Božská esence v něm byla přítomná, ale schopnosti žádné nezdědil. Byl pracovitý, ale hloupý. Zamiloval se do Iriany.“ „Do Iriany? Copak nevěděl, co provedla?“ „Ale to tehdy přece nevěděl nikdo. Veškerá podezření, která nešla vysvětlit nešťastnou náhodou, šikovně přenesla na Iona. Mám pocit, že dodnes z něj tahle podezření nespadla.“ „No to ne,“ potvrdil Lot, „to jméno se používá jako synonymum zla. Doteď jsem teda nevěděl, proč. U nás se prostě říkalo, že to byl dávnej démon, kterej jako první uvrhnul Hliněný do otroctví.“ „Takže se to pořád šíří? To je smutné. Do otroctví uvrhla Hliněné samozřejmě Iriana. No, ale, kde jsme skončili?“ „Iniaea, způsob, jak přenést esenci,“ snažil se vybavit si Lot, „pak porodila syna.“ „Á, ano, jistě. Příběh Ania a Iriany. Vzali se.“ „Vážně?“ „Ano. Iriana se tvářila, že ho také miluje. Ale dost o tom pochybuji. Obzvláště proto, že Anius brzo umřel za stejně podivných okolností, jako ostatní.“ „Zabila ho?“ „Nejspíš. Ale až později. Samotné se totiž nějak podařilo porodit. Nevím jak, když byla stále Kamenná, ale ona byla vždycky plná překvapení. Její dcera, Aerea, byla sice Hliněná, ale zdědila schopnost měnit formu, tedy tu schopnost, co kdysi ovládala Illia. Mezi Staršími to tehdy vzbudilo velkou naději, že nezaniknou a že božská esence bude dále pokračovat v jejich dětech. Brzo se Iniaei podařilo porodit druhé dítě. Mě. Když Iriana zjistila, že jsem zdědila matčinu schopnost dávat život, začala se zase obávat o svoji moc. Zabila proto i Iniaeu. Zabila vlastně všechny Starší první generace, kromě Iona. Proti němu vytvořila falešné důkazy a podařilo se jí všechna ta úmrtí svést na něj. A protože Ion byl tou dobou už dávno Hliněný, Iriana toho využila, aby vzbudila nenávist Kamenů ke všem Hliněným a ty s pomocí Kamenů zotročila. Aerea a já jsme byly vychovávány spolu, jako sestry. Iriana byla naše pěstounka. Kromě nás už zbyl jediný Starší, a to Ion. Připoutaný ke skále, kde trpěl, bez vody, nechráněn před slunečním kruhem. Několikrát nás k němu Iriana přivedla. Tehdy už si říkala ‚Kamenná královna‘. Pamatuji si na zuboženého Iona, jak křičel bolestí. Bylo mi ho líto, ale Iriana tvrdila, že si to všechno zasloužil. A Aerea s ní souhlasila. Měla jsem Aereu moc ráda, ale vždycky mě trápilo, jak moc byla ve vleku svojí matky. Nikdy nebyla schopná udělat si vlastní názor. Jako by na ni Iriana působila nějakým kouzlem.

42

martin-kolacek.cz A pak jsem, jednoho dne, otěhotněla. Byla jsem z toho zmatená, nevěděla jsem, co si počít. Šla jsem tedy za Irianou, abych se s ní poradila. Tvářila se vyděšeně. Řekla mi, že se bojí, že na mě Ion přenesl prokletí. Vymyslela si povídačku o nějaké věštbě, kterou údajně vyřknul její bratr Ieth, než zemřel. O narození Kamenného démona z čistého lůna. Poslala mě do jeskyně, daleko od ostatních, abych tam porodila. Řekla mi, že jestli se mé dítě promění po narození v Kámen, bude to znamenat, že je to opravdu Ionův démon. A jediným způsobem, jak duši očistit od temných sil, je odevzdat ji miliónům let samoty, během níž se promění zpět v Hlínu. Instruovala mě tedy, že pokud by se opravdu změnil na Kámen, budu jej muset rozdrtit na prach, čímž proměnu urychlím.“ „Už je mi to jasné,“ přerušil ji Lot, když uviděl slzy v Ayiných očích, „jen mi řekněte, jak to, že se to dítě opravdu proměnilo v Kámen? Vždyť to žádný démon nebyl, ne?“ „To je na tom to nejhorší. Trvalo mi nějakou dobu, než mi to došlo. Až, když jsem zjistila, že Aerea zmizela.“ „Jakože ji Iriana taky zabila? Vlastní dceru?“ „Přesně tak. Musela říct Aeree úplně jinou povídačku, než řekla mně. Nejspíš jí řekla, že hrozí, že se moje dítě po porodu rozpadne. Musela Aereu přesvědčit, aby moje dítě na dálku stlačila. A protože Aerea mě milovala a chtěla mi pomoct, použila svoji schopnost…“ Aya se nekontrolovatelně rozvzlykala, „Iriana zneužila její lásku, aby zabila moje dítě!“ Aya teď klečela na zemi a plakala tak, jak Lot ještě nikdy nikoho plakat neviděl. „Snad je i dobře, že pak Aereu zabila,“ vyrážela mezi vzlyky, „protože Aerea tak nemusela žít s vědomím toho, co udělala.“ Lot se zvedl z bahenního lůžka a sedl si k ní na zem. Nevěděl ale, co dělat. Chtěl ji nějak utěšit, ale netušil jak. Takže jen seděl naproti ní a bezbranně se díval, jak usedavě pláče. „Promiň, nevěděla jsem, že mě to tak vezme. Žiju s tím už statisíce let. Myslela jsem, že se dokážu udržet.“ Teď Lot nevěděl už vůbec, co říct. Nejen, že jí není schopen pomoci, ona se mu ještě omlouvá, že pláče! Nejistě jí položil ruku na rameno. Měl pocit, jako by tím páchal svatokrádež. „To je přece jasný,“ zkusil to nejistě, „vždyť tohle by rozplakalo i Kámen.“ Ten den už s Ayou nemluvil. Odešla po několika letech s omluvou, že musí do blízké vesnice pomoct s porodem, a už se nevrátila. Druhý den mu místo ní přišel převázat ránu Aeon. Dělal to neobratně a násilně, ale Lot neprotestoval, byl vděčný za to, jak se obr snaží. „Ty jsi teda Ayin syn?“ zeptal se ho Lot. „Něco v tom smyslu,“ odpověděl Aeon neurčitě, „bolí to?“ „Příšerně.“ „To bude dobré.“ Aeon evidentně opakoval fráze, které slyšel, když viděl Ayu někoho ošetřovat. Nebyl v nich žádný obsah. Aeon neměl představu, jak má takové zranění bolet, ani nevěděl, zda to bude dobré. Lot ale opět ocenil obrovu snahu. „Ty znáš ten příběh?“ zeptal se pak Lot. „Příběh?“ „Ten o Starších. O Aye, Aeree, a tak.“ 43

Martin Koláček : Hliněná božstva „Jistě, že znám.“ „No jasně, že znáš. Jestli seš její syn, tak jsi… no, něco jako třetí generace? Ale po druhé generaci už se jako božstva nepočítáte, ne?“ „Není to jedno?“ zakroutil hlavou Aeon. „No, tak asi je, no. Já jen, jestli ti nevadí, že ti tykám. Jakože božstvům samozřejmě vykám, já jen...“ „Klidně mi tykej,“ mávl rukou obr, „na co ses to chtěl zeptat?“ „Víš, vrtá mi hlavou ten příběh, ale už se nechci Ayi ptát a otevírat to. Můžu se zeptat tebe?“ „Zkus to.“ „Teda jako jestli tě to obtěžuje…“ „Jen se ptej.“ „Jak se tvůj bratr proměnil v tu příšeru, co polyká duše?“ „Můj bratr?“ „No, ten v jeskyni. Já myslel, že jsi říkal…“ Aeon si povzdechl: „Aha, ano, duch v jeskyni. Aya rozdrtila svoje dítě na prach, protože uvěřila Královniným lžím. Vrátila se, úplně zlomená, zpět domů. Tam zjistila, že Aerea zemřela. Pochopila, co se vlastně stalo, že jí Královna lhala. Proto utekla. A to byl pro Kamennou královnu problém, protože najednou neměla nikoho, kdo by pro ni oživoval nové Kameny. Teď se mohla jen dívat, jak se její Kameny postupně rozpadají. Znamenalo by to postupný zánik celého jejího impéria. Tak se vypravila do Jeskyně.“ „Vážně? To je odvaha…“ zahlédl Aeonův tázavý pohled, „a taky neuvěřitelná nehoráznost,“ dodal rychle. „Ano, taková ona je. Odvážná a bezskrupulózní. Bez svědomí.“ „Proč do tý jeskyně šla?“ „Protože duch v jeskyni měl v sobě něco ze své matky. Tvořit život neuměl, ale manipulovat s ním ano. Iriana s ním uzavřela dohodu. Dodá mu dva Hliněné a on za to jednoho přenese do Kamene. Druhého pohltí, aby tím kompenzoval svoji samotu. Celý ten důl byl taková jedna velká továrna na Kameny.“ „A hřbitov Hliněnejch…“ „Přesně tak.“ „Proč to vůbec Kamenná královna dělá? Proč je všechny zabila?“ „Vždy je dost obtížné pochopit ostatní,“ ozvala se Aya, která se právě objevila ve skalní bráně, „posuzujeme je totiž podle sebe. Hledáme důvody, proč to či ono udělali. Ale u některých na to nikdy nemůžeme přijít, protože to, co mají v hlavě, se naprosto neslučuje s naší zkušeností.“ „Dobrý den,“ Lot se na ni usmál, jak nejvíc dovedl, „já… chci se omluvit, že jsem vás včera přivedl k tomuhle tématu.“ „Netřeba se omlouvat, chlapče,“ mávla rukou Aya, „každý máme bolesti, které si s sebou neseme. V tom božstva nejsou odlišná od ostatních bytostí.“ „Tak já půjdu,“ oznámil prostě Aeon, který byl zřejmě velmi rád, že může přestat s ošetřováním. „Víte,“ zeptal se Lot, „když jsem se ptal, proč to dělala, měl jsem na mysli spíš nějaký důvody. Je mi jasný, že nikdy nepochopím její pohnutky. Ale k čemu jí to všechno bylo?“ „Jak se zdá, Iriana má schopnost nějak získávat schopnosti svých obětí. Nebo spíš jejich stín. Když zabila Illiu, naučila se zcelovat svoji formu, aby se nikdy nerozpadla. Ale jako by to byl jen stín, dokáže to jen sama na sobě. Ostatním nikdy nepomohla. Smrt Is jí dala moc nad dušemi mrtvých. Proto mohla 44

martin-kolacek.cz ovládnout mého syna. Nechala žít jen Iona, nejspíš proto, že neměl žádné schopnosti, o které by měla zájem. Tak ho použila jinak. Jako objekt, na nějž hodila všechna podezření. Ona snad ani nebyla na začátku vyloženě zlá. Možná tehdy Illiu zabila i omylem. Ačkoliv… Iriana byla vždy posedlá udržením své formy. Takže jí nejspíš Illia odmítla pomoct, což Irianu rozlítilo a zabila ji. Těžko říct, jak to začalo. Ale s první vraždou na její duši sedl stín. Nejen stín schopnosti, kterou zavražděná měla, ale opravdu cosi temného, co ji začalo měnit. Každá vražda přinesla další stín, až stíny mrtvých její duši zcela pohltily. To, co dnes vládne z Bílého města, není Iriana, ale soubor stínů těch, které zabila.“ „To je strašný,“ otřásl se Lot, „má vůbec nějakou naději?“ „Má. Musí se vzdát svého lpění na formě a projít znovu celý cyklus.“ „Pořád vlastně nevím, co ten cyklus je.“ „To je v pořádku. Přijdeš na to. Až se uložíš k proměně v Jezeře střepů a projdeš ho. A nejen ty. Všichni přeživší Starší si jej musí připomenout. A taky Tara.“ „A pak ty stíny z Královniny duše zmizí?“ „Ano. A pak budou svobodní i Hlinění.“ „Až pak? Takže nemám vést válku za svobodu?“ „Obávám se, že nemáš na vybranou. Připletl ses do něčeho mnohem většího, než jsi ty sám.“ „Ale říkáte, že Hlinění válkou svobodu nezískají?“ „Ne.“ „Doufal jsem, že mi řeknete, že je mým úkolem vyhrát válku.“ „Ne. Je mi líto. Tvým úkolem je válku prohrát.“ „Ale… tak proč to nemůžu ukončit rovnou teď? Rozpustit armádu a poslat je všechny do divočiny?“ „Protože Iriana musí po nějakou dobu věřit, že ty jsi jejím hlavním nepřítelem, a zapomenout na to, že největším nepřítelem je sama sobě.“ „Mluvíme tady o válce! Zemřou v ní tisíce bytostí! To mi přijde jako příliš velká cena za to, že odlákám pozornost jednoho božstva od sebe samé.“ „Vše co vím, je, že pokud splníš svůj úkol, Hlinění budou svobodní. Součástí úkolu je vést válku, i přesto, že ji nemůžeš vyhrát.“ „To je ale děsný!“ „Já vím, že taková odpověď nepotěší. Ale musíš to břímě přijmout. Jen tak se může povést vyléčit Královnu, aby znovu pochopila, v čem spočívá dar života, a konečně osvobodit Hliněné.“

45


Část druhá: Masův příběh

46

martin-kolacek.cz

12. Obchodník s maskami Uprostřed pouště, pod spalujícím slunečním kruhem, leželo město jménem „Kamenné Dvorany“. Na náměstí, přímo před hlavní strážnicí, a tedy pod dohledem Kamenných autorit, se nacházel trh pro Hliněné. Byla zde k vidění plejáda všech možných existencí, od dobře provlhlých obchodníků s luxusním zbožím, přes popraskané prodejce, snažící se vydělat na více či méně užitečném zboží, které leželo před nimi na prudkém slunci, až po žebráky a zlodějíčky, pohybující se v davu. Mohli jste zde koupit bažinu různé kvality, od hutné energetické bomby až po tu nejubožejší břečku. Mohli jste koupit nástroje denní potřeby. Také různé rukodělné výrobky, z nichž ovšem většina neměla naprosto žádnou hodnotu. Zvláštní kategorii tvořily masky. Prodejci masek byli na vrcholu pyramidy Hliněných. Jejich celospolečenské postavení bylo dokonce vyšší, než jaké měli nejchudší Kamenní. Masky byly určeny pro ty Hliněné, kteří potřebovali vypadat reprezentativně a zakrýt svoji pravou tvář, často zuboženou léty zcela nereprezentativní dřiny. Masky si ovšem mohli dovolit jen ti nejbohatší. Majordomové, mezitlakoví interpreti, úředníci a, přirozeně, obchodníci s maskami. Masku bylo možné koupit i na splátky. Tuto příležitost využívali mladí dobrodruzi, ochotní riskovat vše pro šanci dostat dobrou práci. Risk to byl opravdu velký, protože když se jim práci sehnat nepodařilo, obchodníkovi pohůnci si pro splátky přišli tak jako tak. Dokud odvážlivce nevysáli dosucha. V Kamenných Dvoranách se nacházela jen jedna studna, a to ve Vodním paláci. Ten měly samozřejmě ve správě Kameny a s vodou tak hospodařily ony. Hlinění to, až na výjimky, přijímali. Věděli, že v poušti je vody málo a že je třeba s ní šetřit. Věřili, že kdyby Palác spravovali Hlinění, vodu by vypili sami a způsobili by ostatním žízeň. Kameny navíc chytrou regulací dávek udržovaly v chodu společenskou pyramidu, v níž se voda stala hlavním platidlem. A to značné části Hliněných vyhovovalo. „Ale no tak, dej mi to za dvě mísy,“ smlouval mezitlakový interpret u stánku s maskami. „Si děláš srandu, ne?“ obořil se na něj obchodník, „moje masky jsou ty nejluxusnější ve městě! Tahle je vyrobena z prvotřídní směsi kaolínu a říčního bahna. Perfektně sedne a netlačí. Ta je minimálně za dvacet mis.“ „Dvacet mis? Za to bych mohl mít celý tohle tržiště!“ „Jo, ale kromě týhle masky!“ „Promiňte, pane,“ přerušil jej obchodník, který seděl vedle stánku na zemi, „jestli nechcete utrácet tolik, zkuste se podívat na moje masky. Sám je vyrábím. A jednu vám dám za tři misky.“ 47

Martin Koláček : Hliněná božstva Interpret se na něj opovržlivě podíval: „Jak se opovažuješ mi vůbec něco nabízet, ty špíno?! Ta věc, co držíš v ruce, to není maska! To je nějaká placka, cos uplácal z písku za městem! Vždyť už se i drolí!“ „Stačí navlhčit a bude jako nová,“ zkusil to suchý obchodník. „Chceš mi namluvit, že s tímhle na ksichtě budu vypadat reprezentativně?“ „Prosím, pane, poslední trochu vody jsem dal na její výrobu. Aspoň misku mi za ni dejte.“ „U Ionovy ďábelský hnáty!“ zaklel interpret, „no dobře, tady máš misku, ty žebráku, a kliď se mi z očí! A tu placku si vem s sebou!“ „Děkuji, pane,“ muž s vlastnoručně vyrobenou maskou si stoupnul, přijal vodu a uklonil se tak, že se málem rozlomil, „děkuji mnohokrát. Vaše štědrost bude jistě odměněna…“ „Jo, jo, to určitě! Teď zmiz!“ Muž zmizel v davu. „Zítra tady bude zas,“ uchechtl se obchodník s maskami, „a bude to zkoušet na někoho dalšího.“ „Vždyť já vím,“ odpověděl interpret, „holt mám měkký srdce. Ale to, že mám měkký srdce, teda rozhodně neznamená, že přistoupím na vaši směšnou cenu!“ „Ale vždyť deset mis není až tak moc!“ „Deset? Říkal jste dvacet!“ „Ne, to jsem určitě neříkal!“ bránil se obchodník. „Ale jo, určitě… Aha. Jasně, deset mi přišlo hodně, co byste řekl na pět?“ „No tak, to mě zase podceňujete! Tolik stálo jenom dopravit sem suroviny. Pod devět nemůžu jít.“ „Osm. Moje poslední nabídka.“ Obchodník se usmál: „Gratuluji, pane! Právě jste se stal majitelem krásné nové masky.“ Davem se prodírali dva vyschlí Hlinění, kteří zjevně neměli v úmyslu nic kupovat. Prošli skrz celé tržiště, aniž by zareagovali na jedinou nabídku, které se jim dostalo od těch několika obchodníků, kteří vypadali ještě hůř, než oni sami. Došli až k nejluxusnějšímu zboží, k výklenku s maskami. Tam se zastavili. Jeden z nich vzal do ruky tu očividně nejhůře provedenou, polovyschlou masku, jež visela nenápadně na straně. Pak ji vložil dospod hromady masek nejvyšší kvality. „Zbláznil ses, ty drolo?!“ obořil se na něj mezitlakový interpret, který se právě stal hrdým majitelem krásné masky za osm mis, „tahleta placka, to je jenom vtip! To chceš tady panu obchodníkovi poškodit jeho dobré jméno?“ Pak se podíval vyschlému muži do očí a ztuhnul. Tohle nebyl pohled žebráka. Žádný pohled porobeného Hliněného, který se zbláznil a rozhodl se přehrabovat v luxusním zboží. Tohle byl pohled odhodlaného válečníka, který prováděl předem promyšlené politické gesto. A to nebylo všechno. V těch očích se zračilo pohrdání. Neskutečné, nenávistné pohrdání. Interpret se náhle ani trochu necítil jako člen Hliněné smetánky. V očích tohoto cizince měl menší hodnotu, než leckterý polorozpadlý žebrák. Nestál mu dokonce ani za jediné slovo. Oba podivní cizinci se otočili a vyrazili skrz tržiště, zpět, odkud přišli.

48

martin-kolacek.cz Dvě Hliněné postavy seděly ve stínu sochy Kamenné královny a dělily se o skromný příděl vody. Zpoza rohu ulice se vynořil třetí Hliněný, došel k nim a sedl si vedle nich. Vodu mu nenabídli. „To nebylo moc chytré,“ řekl obchodník, „mohli jste se aspoň tvářit, že něco nakupujete. Jako, dobře, heslo znáte, ale kdyby to dělal každý takhle okatě, už jsme dávno všichni mrtví. Kdo ví, kolik nedůvěryhodných osob to vidělo. Minimálně ten Štěrkoun, co u mě zrovna nakupoval.“ „Nejsme žádní žebráci, co hledají způsob, jak dostat pár misek vody,“ odpověděl Mas, „jsme tady jako vyslanci krále Lota a jako takoví musíme být vidět!“ „Vyslanci krále Lota?“ překvapeně se na něj podíval obchodník, „on opravdu existuje?“ „Jistě.“ „Říká se, že měří deset Kamenných stop. Že roztrhl Kámen vejpůl.“ „Přesně to udělal. Ale velký není. Jen chytrý. A taky vizionář. Vidí do budoucna. Ale nebudu to tady celé vykládat jednomu členovi odboje. Chci promluvit k celé skupině.“ „Ale to přece nejde. Nikdy se nemůžou sejít všichni. Pravidla jsou jasná. Nikdo nezná víc, než tři další. Tak je síť chráněná před útoky zvenčí. Kdyby někoho z nás mučili, nepřijdou nikdy na všechny.“ „Časy se mění. Teď je tu král a svolává k sobě armádu. Vás všechny. Už žádné schovávání. Konečně se budete moct hrdě napřímit.“ „Ale my přece nejsme válečníci, jen provádíme akce na podporu komunity, když je potřeba.“ „Když je potřeba? Tam na tržišti vám vysychá bok po boku na třicet Hliněných a vy provádíte akce, když je potřeba?!“ „Nemůžeme zachránit všechny.“ „Jasně, takže jste stejný elitářský bestie, jako Kameny.“ „To teda nejsme!“ vztekle zapleskal obchodník, „pomůžeme každému, kdo přijde. Kdo zná heslo. Ale všechny nespasíme. Ve městě není dost vody pro všechny.“ „Ale jo, jasně, že je! Jenom si ji Kameny drží pro sebe!“ „Proč by to dělaly? Vždyť je nepotřebují!“ „To jste vážně tak naivní?! To jste nikdy nezkusili udělat útok na Vodní palác?“ „To by byla katastrofa! Všechny by nás pobili!“ „Pro Ionovy hnáty, co jste to za vzbouřence?! V Ohnivým dole bylo jenom padesát Hliněných, bez jakýkoliv organizace. Ale když jsme k nim přišli, všichni se sjednotili, vnikli do podzemí, kde Kameny schovávaly vodu, vzali dost na cestu přes Pláň a vyrazili za králem. Všichni do jednoho.“ „Ohnivý důl je pracovní tábor. Bodejť by neodešli. Ale my tady máme svoje domovy. Svoje obchody. Své blízké.“ „No dobře, tak teda v Černým zhybu. Tam taky byli doma. Ale půlka z nich se sebrala a šla s náma! V Hlubokým přelomu to bylo těžší, místní se organizujou v nenásilný frontě odporu, takže nechtěli jít do války. Preferujou ‚pasivní odpor‘, jak tomu říkají. Ale když slyšeli o králi Lotovi, značná část z nich šla taky! A pak přijdu do města, který je vyhlášený podzemním hnutím, a narazím tady na zbabělce, co se bojí svolat víc členů dohromady, aby si jich náhodou někdo nevšiml!“ „Kamenné dvorany nejsou, co bývaly,“ pokusil se obhájit obchodník, „nevšimli jste si těch zesílených hlídek? Šutráci na každém kroku! Půlku z nás pochytali a pozabíjeli. Aktivita naší skupiny je v podstatě mrtvá.“ 49

Martin Koláček : Hliněná božstva „Tím spíš je čas ji vzkřísit! Prostě pošli informaci dál, dobře? Ať si to všichni předají. Zítra, až se spodek kruhu dotkne horizontu, k nim promluvím. Místo vyber ty. Přijď nám říct, až to zařídíš. Budeme v hospodě u Křivýho hnátu.“ „Jasně, takže mám všechno udělat za vás, co? A vy si jenom přijdete popovídat?“ „Neboj, i pak bude práce dost. Útok na Vodní palác už povedu já.“ „Útok na Vodní palác? Jsi blázen!“ Mas chytil obchodníka pod krkem a zvedl jej ze země. „Co to děláš?!“ zasyčel obchodník. „Škrtím tě!“ oznámil mu vztekle Mas a donutil jej podívat se mu do očí. „Ale vždyť jsme na stejné tektonické desce!“ „Jo?! Tak to dokaž! Přestaň tady zbaběle blekotat a jdi svolat tu svoji skupinu! Neputoval jsem přes Velkou pláň, aby mě tady od mýho úkolu odrazoval strachy proschlej blaťoun!“ „Dobře, dobře,“ zaskřehotal obchodník, „řeknu jim. Proč ne, ať se rozhodnou sami. Tak už mě pusť!“ „Konečně si rozumíme,“ Masova ústa se zkřivila do tak kamenného úsměvu, že by jej nedokázala vyloudit ani sama Kamenná královna.

50

martin-kolacek.cz

13. Věc názoru Mas a Tekh seděli v hospodě a popíjeli sladký rašelinný roztok. „Nedáte si něco na scelení?“ zeptal se hostinský, když přišel k jejich stolu, „máme tady ještě pár balení Kaolínové masti. Určitě by vám přišla vhod.“ „To nejde,“ odporoval Mas, „to už bychom vás vážně zneužívali.“ „Nesmysl,“ usmál se na ně hostinský, „vyslanci krále Lota jsou ta nejdůležitější návštěva, co jsem tady kdy měl. A stejně to pozítří všechno naložím na vůz a jedu s váma.“ „Je to od vás hezké, ale rašelina nám naprosto stačí. Učíme se žít skromně. Nezapomeňte, že jestli se rozhodnete jít s námi, budete muset spoustu luxusu nechat za sebou.“ „Radši budu žít jako svobodný chudák, než jako porobený boháč. Ale ne, do žulové laviny!“ Dveře hospody se rozletěly a dovnitř vešla Kamenná hlídka. Tři velké Kameny s pěstmi jako buchary. Rozhlédly se a pak neomylně zamířily přímo k Lotově vyslancům. „Tak, pánové,“ zaštěrkal jeden z nich, „půjdete s námi.“ „Počkejte, seržante,“ oslovil jej rašelinným hlasem hostinský, „přece mi tu nebudete děsit zákazníky. Tady pánové jsou váženými hosty.“ „Tady pánové jsou prachsprostí rebelové! A jestli nechceš jít na výslech s náma, tak zavřeš hubu a půjdeš si po svých!“ „Ale seržante, znáte mě přece spoustu let. Platím veškeré poplatky a vždy jsem vám byl nápomocen. Ale tihle pánové…“ „Řekl jsem, že budeš držet hubu!“ zařval na něj Kámen. Hostinský ztichl. „Řek jsem vstávat!“ zařval znovu na oba vzbouřence. „Zdá se, že budeme muset jít, kamaráde,“ klidně řekl Mas Tekhovi, „tak na ex.“ Oba vyprázdnili nádoby, z nichž pili rašelinu, a zvedli se. „Až po vás, seržante,“ usmál se na něj Mas a ukázal ke dveřím. Byla to samozřejmě jen drobná drzost, kterou si Mas nemohl odpustit. Kameny ve skutečnosti hnaly oba vyslance před sebou, takovým tempem, že měli oba pocit, že je to jejich poslední pochod. Vězení bylo, naštěstí, nedaleko. Neseděli na zemi v cele ani sto let, když se v okýnku dveří objevila známá tvář. „Ale, kdopak nám to přišel?“ ironicky se zasmál Mas, „netušil bych, že se odvážíš ještě ukázat svůj prachounskej nos!“ „Podívej,“ odpověděl obchodník s maskami, „nemá cenu zastírat, že máme poněkud odlišné politické názory…“ „Tak on tomu říká odlišné politické názory!“ Mas se rozchechtal, „tak milej pane, čemu vy říkáte odlišné politické názory, tomu já říkám zrada!“

51

Martin Koláček : Hliněná božstva „To je úhel pohledu. Já jsem povinován službou svému městu a jeho Hliněnému obyvatelstvu. Ne králi Lotovi. Nemůžu připustit, aby moji lidé vyšli do války.“ „To je snad na nich, jak se rozhodnou, ne?“ „Copak oni vědí, co je pro ně dobré?“ „Zjevně ne, když si jako spojku s hnutím odporu vybrali tebe. Zrádce!“ „Znovu ti opakuji: Nejsem zrádce. To ty máš pokřivené myšlení. Ženeš Hliněné do sebevražedné války, kterou nemůžou vyhrát!“ „Co ty můžeš vědět, ty pracháči?! Nemůžeš ani tušit, jak ohromná síla se skrývá v hnutí odporu!“ „Ale prosím tě, ty revolucionáři,“ ironicky se uchechtl obchodník, „komu to tady nalháváš? Mně nebo sobě? Co si myslíš, že se stalo po tom vašem představení v Černém zhybu? Jeden Hliněný šel okamžitě za autoritami a řekl jim všechno! Právě teď se vydává k Černému prstu stohlavá Kamenná armáda z hlavního města. Je konec. S celou tou vaší rebelií. A ještě, že tak! Hlinění v tomhle městě pracují tisíce let na tom, aby dokázali Kamenům, že jim můžou být morálně rovni. A Kamenní nás odměňují. Máme svoje tržiště, hospody, jsme majordomy a máme pozice v městské správě. A najednou přijde pár odsouzených zlodějů a vrahů z Hliněných děr a začnou ničit všechno, co jsme tady vybudovali.“ „Ty ubohá trosko!“ vysmál se mu v odpověď Mas, „ty tomu snad fakt věříš? Že jste něco vybudovali? Každý den sedíš na tržišti a vidíš tam ty rozpadající se chudáky. A říkáš tady něco o budování?“ „To se ale mění! Máme slíbené projekty na pomoc chudým, aby měli uspokojeny aspoň základní potřeby, aby neumírali vyschnutím. Ale každá revolta naše šance snižuje.“ „Základní potřeby?! Slyšíš se?! Zajistit chudákům základní potřeby, aby neumírali vyschnutím! To je fajn, udržme je pěkně na hranici, na který budou trpět a bát se o svou celistvost, takže nebudou schopný jakýkoliv akce proti systému. A ještě si je tím zavážeme, budou nám vděční.“ „Tohle nemá cenu, já nepřesvědčím tebe a ty nepřesvědčíš mě…“ „Já tě nepřesvědčuju, já ti oznamuji, že seš ten nejhnusnější prachoun!“ „Tak abys věděl, tenhle prachoun vám právě domluvil propuštění.“ „Co?“ „Ano, místní autority nemají žádnou potřebu vás odpravit. Chtějí jenom, abyste odešli z města. Přesvědčil jsem je, že vaší popravou by jenom vzbudili zájem veřejnosti o vás. Slíbili, že vám dají svobodu, pod podmínkou, že do Kamenných dvoran už nikdy nevstoupíte.“ „A co teď čekáš? Že ti poděkujeme? Že se ti budeme lísat k nohám za tvý milosrdenství? Upozorňuju, že jakmile otevřeš tyhle dveře, zabiju tě!“ „To je přesně ten zločinný přístup, o němž jsem mluvil. Místo dialogu vražda. Kromě toho se obávám, že jsem se nevyjádřil přesně. Samozřejmě vás nepustí na svobodu hned teď. Počkají, až Lotova armáda padne, teprve pak budete volní. Nemůžou riskovat, že budete svého ‚krále‘ varovat.“ Z dálky se ozval křik stráží. Obchodník se překvapeně otočil za zvukem. „Myslím, že tvoji velkorysost odmítneme,“ usmál se na něj Mas. „Cože? Jako že nechcete ven z vězení?“ „To víš, že chceme. Ale nepotřebujeme k tomu tvoji přímluvu. Copak si opravdu myslíš, že jsme tak hloupí, že jsme všechno vsadili na jednu kartu? Že jsme se šli rovnou udat prvnímu práskači?“ 52

martin-kolacek.cz Za dveřmi byl slyšet ryk boje. Obchodník se vyděšeně rozhlédl, jako krysa chycená v koutě. Z místnosti nebyl jiný východ. „Tvoji spolubojovníci tě už dlouho podezírali, že donášíš,“ zašklebil se na něj Mas. Dveře se prudce otevřely, jak do nich narazil Kámen. Strážný vpadnul dovnitř a zůstal bez známky života ležet na zemi. Za ním vstoupil vysoký Hliněný s palicí v ruce, následovaný třemi dalšími. „Co to…?“ obchodník zíral na skupinku, „co to má znamenat? Hale, co tady děláš?“ Muž oslovený Hal mu neodpověděl. Místo toho sebral klíče a otevřel celu, v níž byli oba vyslanci zavřeni. „Jménem lidu Kamenných dvoran vám děkuji za vaši službu,“ oznámil jim. „Co? Ty?“ obchodník se na něj obořil, „jménem lidu? Kdo ti dal právo za kohokoliv mluvit?!“ Hal zvedl palici a obchodníka zabil. „Prokázali jste velkou službu našemu hnutí, když jste nás zbavili donašeče. Nyní je na nás, abychom vám splatili dluh. V tuto chvíli naši lidé dobývají Vodní palác. Dav na tržišti čeká, až k nim promluvíte. Dáme vám také dost vody na cestu do Bílého města.“ „Bílý město bude muset počkat,“ přerušil ho Mas. „Proč? Změnili jste plán?“ „Tady váš pan zrádce nám nechtěně prozradil zásadní informaci. Kamenná královna ví, kde se nachází Lotova armáda. Už vyslala Kamenné vojsko, aby se s nimi vypořádalo. Musím krále varovat dřív, než tam Šutráci dorazí.“ „Tak v tom případě nemáme času nazbyt.“

53


14. Na vlně geozón Na náměstí bylo plno. Tržiště ustoupilo, aby udělalo místo davu Hliněných. Kameny zcela vyklidily scénu. Strážní byli mrtví nebo zavření a Kamenní civilisté buď utekli z města, nebo se schovali ve sklepech svých domů. Pro tento večer město patřilo Hliněným. Když Mas vystoupil na improvizované řečnické podium, strhl se nadšený jásot. Revolta v Kamenných dvoranách nebyla zdaleka tak mrtvá, jako si myslel obchodník. „Zdravím všechny svobodné Hliněné!“ začal Mas svoji řeč, kterou měl během putování po městech a pracovních táborech dobře nacvičenou. V ústrety se mu ozval zesílený jásot. „Zdravím všechny, kdo jste se rozhodli vzepřít útlaku Kamenných. Všechny, kteří neuvěřili sladkým slovům Kamenů a jejich Prachounských nohsledů. Tvrdili vám, že není dost vody pro všechny, že je potřeba šetřit. Podívejte se kolem sebe. Dnes večer každý jeden z vás dostal napít. A studna je stále plná!“ Křik z davu tentokrát obsahoval především urážky na adresu Kamenů. „Teď konečně vidíte, že vám lhali. A proč? Protože vás chtějí mít porobené, vysychající, zoufalé. Protože jen díky tomu vás mohou ovládat!“ Udělal dramatickou pauzu. „Ale v Divočině povstal Hliněný král! Král Lot, který se bude chovat k Hliněným jako k sobě rovným, protože on sám je Hliněný!“ Tekh začal provolávat: „Lot! Lot!“ Dav začal skandovat královo jméno s ním. Když se utišili, Mas pokračoval: „Naším cílem je život v míru a ve svobodě. Konec útlaku a chudoby! Založíme svoje vlastní města v Divočině, poblíž nekonečných vodních zdrojů.“ Další jásot. „Ale Kameny nás nenechají jen tak odejít a žít podle sebe. Nechtějí přijít o své otroky. Kamenná královna už teď vysílá vojsko, které má Lota a jeho armádu rozdrtit. Připojte se k nám! Pojeďte s námi ke králi Lotovi a pomozte mu vybojovat svobodu pro všechny Hliněné!“ Jásot davu ještě zesílil. Když utichl, ozval se někdo: „Co když nechceme bojovat? Co ti, kteří chtějí odejít, ale ne do války?“ Z davu se ozvalo několik výkřiků, urážejících mluvčího. Mas je pokynutím ruky utišil. „V naší nové, spravedlivé civilizaci, je místo pro všechny pracovité Hliněné. Někdo musí vyrábět nástroje, zakládat vesnice a obstarávat zásoby pro armádu. Situace donutila řemeslníky, aby vzali do rukou zbraně, a vodohospodáře, aby se učili trhat Kameny. To ale nebude trvat navždy. Vy všichni, kteří nechcete do války, pojďte také s námi! Usaďte se Divočině a pomozte se zásobováním armády. Budeme bojovat i za vás!“

54

martin-kolacek.cz „Když jsem tě slyšel řečnit poprvé,“ řekl Tekh, když seděli s hostinským a dvěma mladými revolucionáři u stolu a popíjeli bažinu, „nevěřil jsem, že bys mohl být ještě lepší. Ale dneska to bylo dokonalý. Jestli jedinej z nich nepůjde s náma, tak ho ostatní sežerou.“ Zasmál se a notně si přihnul. „Nemáme vyhráno,“ odpověděl mu Mas, „Šutráci jsou už na cestě k Černýmu prstu. Musím teď hned vyrazit, abych je varoval.“ „Chceš předběhnout Kameny? Na Pláni?“ Mas se otočil na hostinského: „Říkal jste něco o voze. Co to přesně je?“ „Taková plošina,“ odpověděl hostinský, „dají se na ni naložit věci. Má dno do špičky, takže bruslí po povrchu. Nelepí se jako nohy. Ještě má někdy dvě ramena, takže klouže po třech nožích.“ „Takže dokáže jet rychleji, než Kameny?“ „No, když ho pustíte z kopce, tak předjede leckterý Kámen, to jo. Ale na plání vám to bude na houby. Rozumíte, vůz je rychlý tak, jako Hlína, co ho tlačí. Neumí jezdit sám.“ „Jasně, takže to nám nepomůže…“ „No, možnost by tu byla,“ ozval se nejistě mladík, sedící vedle Tekha. „Ale ne,“ zakroutil hlavou hostinský, „zase ty tvoje geozóny?“ „Jestli chce předběhnout Kameny, je to jediná možnost.“ „Co jsou geozóny?“ zeptal se Mas. „Taková pověra,“ řekl hostinský. „To není žádná pověra!“ bránil se mladík, „geozóny existujou! A dají se prakticky využít. Stačí správně připevnit magnetit k vozu. Pak už jenom musíte být citlivý k tomu, jak vůz reaguje. Rychlost se tak dá zvýšit až na dvojnásobek. Naposled jsem zvládl cestu do hlavního města a zpátky za tři dny. Normálně to trvá minimálně čtyři.“ „Vždyť jsi na cestě vůbec nespal!“ protestoval hostinský, „když ses vrátil, tak ses tady zhroutil!“ „Jasně, nespal, protože jsem jel na vlně! Zrovna tam byla super tektonická aktivita, toho nešlo nevyužít.“ „Obávám se,“ zamyšleně přerušil jejich debatu Mas, „že nemám moc na vybranou. Jak se jmenuješ?“ „Leth,“ odpověděl mladík. „Výborně. Lethe, dokážeš mě vést?“ „Pche,“ odfrkl si hostinský. „No jasně!“ nadšeně odpověděl Leth. „Kolik ti tak zabere připravit ty vozy?“ „Chvilku. Sto let, ani ne!“ „Výborně. Tak odlož bažinu a jdi na to. Vyrážíme okamžitě.“ „Okamžitě?“ Tekh byl překvapen, „nepůjdeme společně s poutníky? Vydávají se na cestu zítra.“ „Ty ano. Já ne.“ „Chceš se rozdělit?“ „Přesně tak. Já tady s Lethem vyrazím napřed. Počítám, že Šutrákům bude cesta trvat tak šest dní. Vyrazili už včera. Jestli chceme varovat Lota včas, musíme tam být do čtyř dnů. Ty a Hal povedete poutníky. Kdyby se vám podařilo dorazit před bitvou, bylo by to fajn. Ale počítat s váma nebudeme. Tore,“ otočil se k poslednímu z přítomných, „ty pokračuj do hlavního města. Že pozdravuju rodinu. Spoj se s nima a zkus nám co nejlíp připravit půdu.“

55

Martin Koláček : Hliněná božstva Leth splnil své slovo, byl opravdu zpátky za necelých sto let. Před hospodu přistavil dva nízké vozy. „Magnetit jsem umístil sem, sem a sem,“ vysvětloval narychlo Masovi, „a tady ten volný ukazuje sever, což převádí tady na ten, kterým se nastavuje správný směr. Ty ostatní na něj lehce reagují, takže vždycky vyberou zónu, která je nejvýhodnější v tom směru.“ Zahlédl Masův nepřítomný výraz. „To je jedno. Prostě takhle chytni vůz, za ta dvě zadní držadla. Jeď za mnou, už v tom mám praxi. Cítím i tu nejslabší zónu. Časem je možná ucítíš taky.“ „Jo, a až se za čtyři dny proberete ze snu sto Kamenných sáhů od města,“ poznamenal hostinský, „tak odlámejte ty magnetity z mých nejlepších vozů a zkuste to přímo, jako všichni ostatní, příčetní Hlinění.“ Leth byl mladý a ve formě. Běžel rychle a vytrvale, klidně dýchal a šetřil silami. Mas, naproti tomu, zoufale sípal a vysychal, jak se s ním snažil udržet krok. Ještě, že mladík naložil na zadní část obou vozů několik soudků s vodou a bažinou. Díky tomu si Mas mohl neustále udržovat mírnou hladinu bažiny v blátě, díky čemuž nezaostával. Nechtěl si radši představovat, jak dopadne, až dorazí k armádě a energetický dluh, který své tělo nutil uměle ignorovat, ho dostihne. „Tady zóna končí,“ řekl Leth, když konečně zpomalil, „škoda, byla výživná. Ale tady se obrací a jde zase zpět. Takže chvíli půjdeme normálně po směru, než na něco zase narazíme.“ Podíval se na těžce oddechujícího Mase, který ho teprve teď doběhl, snažíce se popadnout dech. „Promiň, zapomínám, že nejsi tak trénovaný v běhu. Vždycky, když narazím na zónu, tak zapomenu na všechno a snažím se ji využít naplno. Je to jako droga.“ „Těší… mě…“ Mas vyrážel slova mezi nádechy, „že si to… užíváš…“ Leth se rozesmál. „No dobře, tak pár desítek let odpočinku, co říkáte, starý pane?“ „Dobrej nápad,“ vydechl Mas a praštil sebou o zem. Nebezpečí, které hrozilo Hliněné armádě, v tuhle chvíli nevěnoval ani myšlenku. „Jak ty zóny vůbec fungujou?“ zeptal se Mas, když si trochu odpočinul, „rychlí jsme, to jo, ale přijde mi, že prostě jenom rychle běžíme. Nemám pocit, že kdybychom nebyli na zóně, běželi bychom pomaleji.“ „On nikdo neví, jak geozóny fungují,“ odpověděl mu Leth, „proto je tolik Hliněných považuje za mýtus. Jsou na to různé teorie. Já jsem ale praktik. Ozkoušel jsem si to a vím, že to funguje. Když běžím po zóně, jsem v cíli rychleji.“ „A není to prostě tím, že ti víra, že to funguje, dodává sílu?“ „Myslím, že ne. Prostě běžíš, máš třeba i pocit, že nemáš svůj den, že budeš muset zastavit a odpočívat. A najednou jsi v cíli. Ani nevíš, jak.“ „Tak to jsem zvědav. A co si ty teda myslíš? Je to nějaký kouzlo?“ „Já bych spíš věřil té teorii desek.“ „A ta říká co?“ „Ta říká, že se nepohybujeme jenom my, ale i země pod námi. Že tektonické trhliny nejsou uzavřenými jevy, ale souvisejí s neustálým pohybem desek. Někteří teoretici geozón tvrdí, že se při hledání napojuješ na ty desky, co se pohybují správným směrem.“

56

martin-kolacek.cz „Aha, takže chceš říct, že spolu běžíme po něčem, co se samo pohybuje směrem k Černýmu prstu?“ „Já to netvrdím. To je teorie. Mě zajímá praxe. Běžíme dál?“ Mas se neochotně zvedl a rozeběhl se za Lethem. S překvapením zjistil, že se děsí chvíle, kdy jeho mladý společník znovu narazí na zónu. Měl proč. Jakmile se to totiž stalo, Leth opět vyrazil vpřed jako splašený. Pro Mase byla tahle cesta noční můrou. Neviděl napravo ani nalevo, dokázal vnímat jen běžící postavu kdesi před sebou a nádobu s bažinou, z níž si přihýbal. Chvílemi měl pocit, že dokonce ucítil jakési vedení, kterému podléhal jeho vůz, že snad opravdu měl tendenci zatáčet podle těch tajemných zón. Ale dost možná to bylo způsobeno jen částečným deliriem, v němž se nacházel. Myslel na to, jak šťastně se bude cítit, až bude na konci cesty. Až tenhle příšerný zážitek bude mít za sebou. A najednou byli u Černého prstu. Na pláni od nich až po horu postávaly, posedávaly a polehávaly stovky Hliněných. Mas nemohl uvěřit svým očím. Myslel si, že už mu prostě přeskočilo. Ale Leth ho vyvedl z omylu: „No, neříkal jsem to? Tři dny! Chápeš to? To je rekord! Věřil bys, že něco takovýho dokážeme?“ „Ani ve snu,“ odvětil Mas a omdlel. Když přišel k sobě, stál nad ním Rok. „Jsi s námi?“ ptal se ho. „Co?“ odpověděl zmateně Mas, „jo, jo, jasně.“ „Víš, jak se jmenuješ?“ „No jo, vím. Co se stalo?“ „Omdlel jsi. Ale ani se nedivím. Dát cestu z Kamenných dvoran za tři dny, to je výkon!“ „Jak dlouho jsem byl mimo?“ „Jen pár stovek let. Párkrát ses mezitím probral, ale nereagoval jsi na nás. Ten mladík, co přišel s tebou, říkal, že se k nám blíží na sto Šutrů. Že jste se sem kvůli tomu tak hnali. Je to pravda?“ „Jo,“ Mas se snažil vybavit si, proč vůbec na cestu vyrazil, „jo, přesně tak. Promiň, moc toho teď ze mě nedostaneš.“ „Nechceš trochu bažiny, aby tě zvedla na nohy?“ Mas začal zvracet. „Aha, tak asi ne, viď?“ zasmál se Rok. Mas po něm hodil velmi nepěkný pohled.

57


15. Bitva u Černého prstu Na hlavním place Hliněné armády sedělo devět osob u mapy nakreslené na zemi. Král Lot se doposud nevrátil, a tak se velitelství muselo připravit na bitvu bez něj. „Tak rozhodně máme jasno všichni v tom, že se musíme stáhnout na horu,“ shrnul Rok předchozí debatu, „získáme tím výhodu terénu. I když, jak správně poznamenala Leira, bude nám to nanic, pokud se nenechají vyprovokovat a budou postupovat v semknutých řadách.“ „Což se dá očekávat,“ odvětila Leira, obrovitá velitelka pluku z Černého zbyhu, „tohle je armáda vycvičená do boje. Ale souhlasím, je to asi to nejlepší, co můžeme udělat.“ „Nešlo by ty jejich řady nějak rozbít?“ napadlo Nera, jednookého vůdce horníků z Ohnivého dolu, „třeba na ně pustit kameny?“ „To není špatný,“ zareagoval Mas, „to by je mohlo i poškodit.“ „To pochybuju,“ ozvala se zase Leira, „já jsem ty vojáky z hlavního města viděla. Takovej kamínek, co my na ně pustíme, jim nic neudělá.“ „Ty jsi strašně negativistická!“ obořil se na ni Ner, „máš lepší nápad, co?!“ „Nejsem negativistická,“ klidně mu vrátila Leira, „jenom o věcech přemýšlím.“ „A já snad ne, nebo co?! Se ptám: Máš lepší nápad, než ty šutry?“ „Možná bych měla. Kdyby ty kameny dostaly větší rychlost…“ „Dyť říkám, že je pošlem z kopce!“ „To je málo… Lethe,“ otočila se na mladíka, který byl za své zásluhy odměněn přítomností na velitelství, ale který, protože nebyl velitel, seděl opodál, „co ty tvoje vozy, unesly by pár kamenů?“ Leth, překvapený, že byl osloven, vyskočil na nohy. „No, pár jo. Moc ne, tyhle vozy jsou hodně lehké. Musely by se vyztužit. Ale vyztužit vůz, to chce možná víc času, než udělat nový.“ „A to?“ zajímal se Rok. „No, počítám, že schopný řemeslník by mohl udělat tři za den.“ „Je fakt, že té rychlosti by se dalo využít,“ přemýšlel Rok, „i pár kamenů v takové rychlosti by mohlo mít efekt.“ „To nevím,“ odporoval mu Mas, „ty vozy jsou fakt lehký. A při nevyrovnaný váze se snadno převrhnou.“ „Ty seš taky pozitivní jak černej šutr!“ zamumlal Ner. „Nejsem. Mám lepší nápad. Co takhle jezdci na vozech? Nebudeme nic vyztužovat, uděláme třicet lehkých vozů a na každý posadíme jednoho Hliněnýho. Ten efekt Kameny totálně rozhodí.“ „V čem?“ divila se Leira, „prostě do nich rychle najede pár lehkých Hliněných, který pak zmasakrujou. To mi přijdou lepší ty kameny.“ „Ale vůbec. Valící se kameny pro ně nejsou novinka, na ty jsou připravení. Jak jsi říkala, jsou to ostřílení válečníci. Jsou sebevědomí, přesvědčení, že na ně zbabělí Hlinění budou chvíli posílat kameny a pak zdrhnou. Ale když se na ně v 58

martin-kolacek.cz plné rychlosti vrhne hromada Hliněných, beze strachu a s bojovým pokřikem, zbaví je to sebejistoty. Protože i kdyby vozovou jednotku porazili, nemůžou tušit, s jakým překvapením se ještě můžou setkat.“ „No to je hezký, ale co když to ten efekt mít nebude? Prostě pošleme třicet vojáků proti Kamenný hradbě. To je můžeme rovnou popravit.“ „Tak to udělejme obojí,“ ozval se Rok, „máme přece dva svahy, co hledí k pláni. Stejně je musíme držet oba. Až přijdou Šutry pod horu, ze severního svahu pošleme ty kameny, aby jim rozhodily řady. Hned nato ze západního zaútočí vozová jednotka. Nebudou čekat tak rychle útok z obou svahů. Vozy díky tomu vletí zboku do rozhozených řad. A za tím vším pošleme celé vojsko. Rozdrtíme je jedním úderem.“ „Promiňte, že do toho vstupuju,“ ozval se nejistě Leth, „ale co budou ti na vozech dělat, až dorazí dolů? Viděl jsem tady nějaké zbraně, ale ty jsou hodně krátké. S takovou do těch Kamenů prostě v plné rychlosti narazí svými těly a než se vzpamatují, bude po nich.“ „Na tom něco je,“ pokýval hlavou Mas, „chtělo by to zbraň, co jim způsobí ztráty dřív. Máš nějaký nápad, Lethe?“ „Tak asi by to chtělo něco delšího. Něco, co se dá zabořit do pukliny a zapáčit, než bude voják na dosah Kamene.“ „Co ty kmeny, co jsme používali na přenos materiálu?“ napadlo Leiru, „osekáme je do hrotu, aby snadno zalezly.“ „Je vám jasný,“ protestoval Ner, „že jestli se netrefí do pukliny, tak jim to urazí ruku?“ „Tak je to lepší, než na ně jít s těma našima dlátíčkama.“ „Já říkám, že nejlepší je normálně tam poslat ty šutry,“ trval na svém Ner. „Já myslím, že ta vozová jednotka je výborný nápad,“ řekl Rok, „musíme pro ni ale získat dobrovolníky. Musí vědět přesně, do čeho jdou.“ „Ty určitě najdeme,“ přerušil ho Leth, „já se hlásím hned teď.“ „Mladíku,“ usmál se na něj Rok, „myslím, že sis právě vysloužil velitelskou pozici. Povedeš vozovou jednotku.“ „Vážně?“ Leth byl nadšený, „to je skvělý. Určitě vás nezklamu, pane. Tak já jdu shánět dobrovolníky, dobře?“ „Výborně, jen jdi. Mas a Tyn ti pomůžou. Kane,“ oslovil dalšího z velitelů, který do debaty nezasáhl, „jdi mi domluvit deset řemeslníků na výrobu vozů. Ať okoukají ty dva Lethovy. Ať se ho případně optají na detaily. Leiro, zařiď to ostření tyčí.“ Oslovení velitelé beze slova odešli za svými úkoly. „Ti mladí mě fascinujou,“ zabručel Ner, když delegovaní odešli, „nejenom, že se ten kluk přihlásil dobrovolně na sebevražednou misi, ale ještě je nadšenej, že ji může výst!“ „To je skvělé, ne?“ odvětil mu Rok, „snad mu to dlouho vydrží.“ „Ti říkám, to mu vydrží přibližně do doby, než poprvý potká Šutráka tváří v tvář. Teda pokud tak dlouho vůbec přežije.“ Kamenná armáda přitáhla večer následujícího dne. Pohled na ni byl dech beroucí. „Říkal jsi, že jich bude sto,“ zlobil se Rok, „těchhle je minimálně sto padesát.“ „Taková byla moje informace,“ odvětil Mas stejně naštvaně, „co se mění? Kdybys věděl, že je jich víc, tak bys radši utekl?“ „Jasně, že ne! Ale mohli jsme se na to líp připravit.“ „Jak? Je nás tady pět set. Víc by nás nebylo, ani kdyby ses rozsliznul.“ 59

Martin Koláček : Hliněná božstva V jednom měla Leira rozhodně pravdu, Kamenná armáda byla plná zkušených válečníků. Sešikovali se do dokonalého čtverce a vyrazili do kopce, vstříc Hliněným. Vybrali si západní svah. Zřejmě jim nečinilo problém nechat pravou stranu odkrytou. Kameny kutálející se ze severního svahu tak jejich řady opravdu rozrazily, ačkoliv spousta z nich je zcela minula. Vozová jednotka s bojovým pokřikem vyrazila, podle plánu, hned nato. Po ní se rozeběhla obě křídla armády, severní i západní. Leth všech třicet jezdců a jezdkyň předchozího dne naučil, jak řídit vůz, takže těch, kteří nechtěně zatočili a převrátili se, bylo jen pár. Bohužel, vzhledem k délce zbraní s sebou vzali i několik dalších. Přes dvacet vozů přesto dorazilo až na místo určení. Kopí udeřila. Jen tři kopí našla svůj cíl a opravdu roztrhla nějakého Kamenného vojáka. Ta ostatní se buď zarazila bezpečně do země, to v tom lepším případě, v horším případě náraz kopí do Kamene vyhodil své jezdce z vozu. Několika Hliněným dokonce utrhl ruku. Na dvacet Hliněných se teď bezmocně válelo po svahu. Zbývajících deset podle plánu zaútočilo na zmatené Kameny. Než dorazil zbytek armády, všichni byli mrtví. Psychologický efekt však šílený útok vozatajů jednoznačně měl. Kameny nebyly schopné se dostatečně rychle srovnat do svých řad, a tak utrpěly značné ztráty. Hlinění je navíc obklíčili ze všech stran a tvrdě na ně doráželi. Vítězství bylo nadosah. Jenže Kamenný velitel byl zkušený a měl pro takovou situaci krizový plán. Dal rozkaz k prudkému útoku do kopce. Jistě, Kameny jsou v chůzi do kopce pomalejší, než Hlinění, nemohou navíc v útoku použít přitažlivost ve svůj prospěch. Jenže přesně to generál Rok věděl, a proto nechal severní, tedy horní, část armády oslabenou. Kamenný velitel tímto krokem sice obětoval na dvacet Kamenů na jižní straně, ale podařilo se mu prorazit. Než si Rok uvědomil, co se děje, celá horní část jeho vojska se proměnila v beztvarou blátivou hmotu. Kameny nejen, že se dostaly z obklíčení, nyní byly navíc na kopci. Bezmála osmdesát Kamenů proti méně, než čtyřem stům Hliněných. „Ústup!“ křičel Rok. Snažil se svoji armádu přesunout dál na jih, aby Kameny musely sestoupit za nimi. Ale v hluku bitvy a křiku zraněných nebyl vůbec slyšet. Kameny udeřily a Hliněná armáda se rozpadla na dvě části. Její střed, v němž bojovala Nerova jednotka, byl rozprášen. Ner padnul se svými spolubojovníky. Dvacítka Hliněných neudržela nervy a rozeběhla se pryč z bojiště. Rok se rozhlédl kolem sebe. Utíkající vojáci se brodili v hlíně z padlých spolubojovníků. Byl konec. Až se král Lot vrátí, nenajde ze své armády nic. Jen strašidelně zablácené bitevní pole.

60

martin-kolacek.cz

16. Hliněné střepy Lot a Aeon, s Tarou v náručí, stáli na vrcholu kopce a hleděli do dálky, kde se blyštila hladina Jezera střepů. „Konečně,“ vydechl s úlevou Aeon, zřejmě nepříliš nadšený z Lotovy mlčenlivé přítomnosti. Za celou cestu neřekli ani slovo, tedy kromě informací, týkajících se cesty samotné. „Teď ještě jak se tam dostat,“ odvětil Lot, „bude tam určitě spousta Kamenů.“ Aeon, aby ulevil svým rukám, zvedl Tařino tělo a přehodil si jej přes rameno. „No to nemyslíš vážně!“ zareagoval okamžitě Lot. „Co se ti nelíbí?“ „Co se mi nelíbí? Tara si zaslouží úctu. Nemůžeš ji nést jako pytel štěrku!“ „Jestli potkáme Kameny, potřebuji aspoň jednu ruku volnou. A vůbec, už mám unavené ruce. Tvoje milá se docela pronese!“ „Jestli potkáme Šutráky, tak budeš mít obě ruce pro boj volný. Já ji vezmu. A jestli jsi už unavenej, vezmu ji rovnou. Ale poneseme ji jako hrdinku, ne jako pytel hlíny!“ Aeon si povzdechl, sundal Taru z ramene a opět ji položil na své paže. „Spokojen?“ Sestoupili k Jezeru a schovali se za skálu na jeho břehu. Všude bylo až nepřirozené ticho. „Nikdo tam není,“ zašeptal Aeon. „Jo, vidím. Je to dost podezřelý. Slyšel jsem teda, že sem občas chodí Kamenná královna sama rozjímat a že tady prý v těch chvílích nikoho nestrpí. Ale že tady nebude nikdo ani v době, kdy tu Královna není? Čekal bych, že aspoň nechá někoho strážit přístupy k Jezeru.“ „To je ale dobře, ne? Položíme tvoji dívku do vody a zmizíme.“ „Co když je to past?“ „Dobře, pojďme to Jezero ještě obejít dokola. Ale když ani pak nikoho neuvidíme, musíme dokončit úkol. A doufat, že to past není.“ Ani po obhlédnutí okolí Jezera nebylo ani vidu ani slechu po Kamenech. Poutníci proto sestoupili k vodě. „Můžu já?“ spíše oznámil, než se zeptal, Lot. Aeon beze slova předal Tařino tělo do jeho rukou a poodešel. Aeon potlačil náhlý záchvat pláče a vstoupil, s Tarou v náruči, do vody. Až, když byl po krk potopený, tělo pustil. S tichým zabubláním kleslo ke dnu. A vtom po jeho pravici vystříkl do výšky gejzír. Voda Lota oslepila, navíc uklouzl a potopil se. Znovu se vynořil. Rozhlédl se, kousek od něj stála postava. Tak přece to byla past! Připravil se k útoku. „Ne!“ zakřičel Aeon, skočil do vody a chytil ho.

61

Martin Koláček : Hliněná božstva „Zrádce!“ zakřičel Lot. Nepřemýšlel teď, kdy a jak mohl Aeon domluvit přepadení. Otočil se a udeřil jej. Uklouzl a nalokal se vody. Znovu se rozpřáhl. „Přestaň, ty blázne!“ zakřičel na něj Aeon a srazil ho zpět pod hladinu. Lotovy nohy klouzaly po dně. Zrovna ve chvíli, kdy byl v ohrožení! Potřeboval se rychle dostat na hladinu, aby mohl čelit útoku. Konečně se vynořil. Obě postavy se od něj rychle vzdalovaly ke břehu. Co to znamená? Proč ho nechali být? A pak mu to došlo. Postava, kterou Aeon vedl na břeh, byla Hliněná. „Kde ses tu vzala?“ ptal se Aeon, zatímco se Lot unaveně a s omluvným výrazem na tváři škrábal na břeh. „Já… nevím,“ odpověděla vysoká Hliněná žena. „Nevíš? Jak je možné, že to nevíš?“ „Nepamatuju si.“ „Aha. A co je tvoje poslední vzpomínka?“ Žena se zamyslela: „Jak jsem ve vodě a topím se. Tak jsem vyskočila na hladinu. A tam byl tenhle,“ ukázala na Lota. Aeon se pousmál při slově „tenhle“. „Já myslel poslední vzpomínku před tím, než jsme tě potkali.“ „Já… nevím. Nic si nepamatuju.“ „A víš aspoň, jak se jmenuješ?“ „Aerea.“ Oba muži zpozorněli. „Aerea?“ překvapeně vydechl Aeon. „Nebyla to ta sestra tvojí matky?“ zeptal se Lot. „Není to přímo moje matka,“ opravil ho Aeon, „ale jinak ano, Ayina sestra se jmenovala Aerea.“ „Kdo je Aya?“ zeptala se Aerea. „To musí být shoda jmen. A nebo si to jenom pamatuje špatně,“ přemýšlel Aeon, „vždyť si nepamatuje nic jiného. To jméno se k ní mohlo třeba jenom dostat nějakým přenosem myšlenek v Jezeře.“ „Ale já jsem Aerea,“ protestovala žena, „to jméno mě celou naplňuje. “ „Ať jsi, kdo jsi, musíš odtud pryč. Máš štěstí, že tady nejsou zrovna žádné Kameny. Ale jestli tě najdou, zotročí tě.“ „Proč?“ „Protože si myslí, že na to mají právo. Pojď, půjdeš s námi.“ „Kam?“ „Nejdřív musíme doprovodit tady pana krále k jeho armádě. Pak bych tě mohl vzít s sebou za Ayou.“ „Kdo je Aya?“ zeptala se znovu Aerea. „Uvidíš. Ale teď musíme pryč, tady to pro nikoho z nás není bezpečné.“ Cesta k Černému prstu utíkala Lotovi mnohem rychleji, než předtím ta k Jezeru střepů, a to díky Aeree, která se vyptávala na každý detail jejich rebelie. „Já tomu stejně nerozumím. Proč jste doteď žili v těch jejich městech? Proč jste už dávno neodešli?“ „To je dobrá otázka,“ zamyslel se Lot, „těžko říct. Asi je to o zvyku. A o strachu. Máš se špatně, ale pořád ještě by mohlo být hůř. Ve městě máš určitou jistotu. Buď pracuješ, nebo žebráš, ale máš jistotu, že přežiješ.“ 62

martin-kolacek.cz „Na co takový život je?“ „Na štěrk, to je jasný. Proto jsme se taky vzbouřili.“ Zastavil se. „Hele, Černej prst! Jsme skoro u něj!“ „Mně to nepřipadá moc jako prst,“ protestovala Aerea. „To ne, protože jsme přišli zezadu. Zepředu to jako prst vypadá.“ „Počkejte,“ zarazil je Aeon, „buďte chvíli zticha!“ Oba zmlkli. Nad krajinou se vznášel zvuk valících se Kamenů. „Co to je?“ zeptala se Aerea. „Bitva,“ odvětil Aeon prostě, „jdeme pozdě. Co teď, pane králi?“ Lot se rozhodl zcela opomenout ironii, s níž obr poslední větu vyslovil: „Co bychom dělali? Musíme si pořádně máknout. Boj probíhá na druhý straně hory, pojďme na ni vyšplhat zezadu, ať máme rozhled.“ Čím víc se blížili k hoře, tím silnější byl hluk bitvy. „To nebude zrovna procházka jantarovým sadem,“ řekl Aeon, když stanuli na jejím úpatí, „vždyť je to skoro holá skála!“ „To zvládneme!“ trval na svém Lot, „obejít celý bojiště by nám zabralo tři sta let! Jenom musíte být opatrný! Nezapomeňte, vždycky musíte mít tři pevný body! Nikdy se nespolíhejte na jeden. Na dva jenom v krajním případě. Teda, nechci vás nijak poučovat, já jen… mám s tím větší zkušenosti.“ Trojice Hliněných vyrazila nahoru po skále. Postupovali pomalu. Několikrát se museli vrátit, protože se jim do cesty postavil převis nebo vyhlazená část, v níž nebyla jediná puklina, do níž by se mohli vměstnat. „Aeone!“ zakřičel Lot, který úplně zapomněl chovat se uctivě k jednomu ze Starších, „co to děláš? Nemůžeš viset na jedný ruce!“ „Přes tohle se jinak nedostanu!“ „Tak se radši vrať!“ „Na to ti z vysoka štěrkujuuuuuu,“ a s tím se zřítil do propasti. „Do Kamenný řiti!“ zaklel Lot a vydal se zpět dolů. Aeon ležel na skalním převisu nějakých dvacet Kamenných sáhů pod nimi. Měl štěstí, protože nebýt převisu, už by byl roztříštěný na úpatí hory. Ani teď však nevypadal nejlépe. Pravou nohu měl rozbitou a z hrudníku vytékalo čerstvé bláto. „Prachra! Neříkal jsem ti, abys nevisel nikdy za jednu ruku?!“ pokáral ho Lot. „Chováš se nepří…“ Aeon větu nedořekl, místo toho vydal bublavé klokotání. „Přece nezemřeš takhle debilně!“ zkusil to dál Lot, s pomýlenou snahou vyburcovat jej k životu, „nezařveš přece ještě před bitvou, protože seš blbej a spadl jsi ze skály!“ „Nemůžeme pro něj něco udělat?“ zeptala se Aerea, teď podstatně praktičtější, než Lot. „Můžem to zkusit. Podržím mu tady tu ránu na hrudníku. Ty zatím setři co nejvíc bláta, co najdeš. Zkusíme to zacelit. Nahoru s náma nevyleze, ale aspoň nám nevyblátí. Pak se pro něj vrátíme.“ Aerea se rozhlédla, a pak přeskočila na vedlejší převis, vzdálený asi dva Kamenné sáhy. „Co to děláš?!“ obořil se na ni zase Lot, „vidíš, co se stalo, když měl jenom jeden pevnej bod! A ty klidně nemáš žádnej!“ „Klid,“ odpověděla mu Aerea, „tady je pěkná zásobička bahna. A bez skoku bych se sem nedostala.“ „A teď jako co? Zase budeš skákat zpátky?“ 63

Martin Koláček : Hliněná božstva „Asi to tak už vypadá,“ zasmála se Aerea a skočila zpět. Kdyby ji Lot nezachytil, spadla by dolů. „Tak už se nerozčiluj a pusť mě k té ráně,“ řekla mu po několika nadávkách, jimiž ji počastoval. Lot uvolnil ránu, z níž se zase začalo řinout bahno. Aerea vzala do ruky hlínu, kterou přinesla ze sousedního převisu, a přiložila ji k ráně. Vtom z jejích rukou vytrysklo světlo a naplnilo ránu. Ta se okamžitě zacelila. „Co to bylo?“ Aerea se překvapeně podívala na svoje ruce, „je to normální?“ „Ne, to není,“ odvětil Lot, stejně překvapený, jako ona, „zkus to na tý noze.“ Aerea se přesunula k Aeonově noze. Ani na ni nemusela přiložit ruce. Ještě byla dobrého půl kamenného sáhu od ní, když paprsek světla znovu zazářil a noha se s čvachtáním zcelila. „Tys měla pravdu!“ vydechl Lot úžasem, „Fakt jsi Aerea! Umíš měnit formu! Já…“ Lot se pokusil kleknout na kolena, což ovšem na převisu nebylo dost dobře možné, „omlouvám se za ty nadávky, nevěděl jsem…“ „Nech toho! Vždyť já ani nevím, jak to dělám,“ protestovala Aerea. „To je jedno. Hlavně, že děláš! Jsi jedna ze Starších! Jsi jedna z Hliněných božstev!“ Lotovo překvapení se nemohlo ani zdaleka rovnat překvapení Aeonovu. Byl u vytržení. „To je neuvěřitelné!“ říkal, když pokračovali v cestě nahoru, „počkej, až se to dozví Aya! Že je její sestra naživu! Milióny let si myslí, že jsi mrtvá. A najednou se objevíš v Jezeře střepů!“ Konečně byli na vrcholu hory. Před nimi se rozkládala bitevní scéna. Hlinění byli už prakticky poražení. Jejich zbytky se teď bránily sešikované v údolí, zatímco na ně dorážely pluky Kamenů, které teď stály mezi Lotem a jeho vojskem. „Přišli jsme pozdě!“ poznamenal Lot. „Ale vůbec ne,“ odvětil mu Aeon, „přišli jsme v pravou chvíli. Aereo, drž mě pohromadě.“ A s tím vyrazil proti ohromné přesile Kamenů pod sebou. Mas stál nyní v čele vojska, protože Rok byl raněn a musel se vzdálit. Neviděl už příliš žádnou naději, ale byl rozhodnut bojovat do posledních sil. Jeho rozkazy už nikdo neslyšel, v hluku bitvy se ztratily. A vtom se na vrcholku hory rozzářilo světlo. Blesklo jen na chvíli, ale to stačilo, aby si jej všiml každý, kdo se v tu chvíli nacházel na bojišti. Hluk utichl. Všichni se překvapeně ohlíželi, odkud světlo přišlo. Pak blesklo znovu a Mas konečně uviděl, co se děje na vrcholu hory. Spatřil Hliněného obra, jak si klestí cestu davem překvapených Kamenů, za ním vysokou postavu, z jejíž ruky tu a tam vyšlehl blesk, a hlavně Lota, od jehož slídové koruny se světlo odrazilo přímo k vojsku. „Král!“ zakřičel Mas. Jeho hlas se teď nesl nad ztichlým bojištěm. „Král Lot je zpět! A s ním Hliněná božstva!“ Kameny znejistěly. Naopak Hlinění jako by byli polití živým blátem. Jejich strach byl ten tam. Jestliže ještě před pár desítkami let byli pevně přesvědčení, že je bitva prohraná a oni tu zahynou, nyní stejně silně věřili, že zvítězí. Teď s nimi byla božstva a jejich král. Nemohlo to dopadnout špatně. Navíc všichni viděli Aeona, jak úplně sám rozčísl Kamenné pluky a srážel k zemi každého, kdo se mu postavil do cesty. Okolní Kameny zpanikařily a začaly utíkat. Aeon 64

martin-kolacek.cz prchajícím nevěnoval pozornost a rázoval směrem ke spodním řadám. Několik vojáků se mu pokusilo postavit na odpor, ale skončili stejně, jako jejich spolubojovníci předtím. Ne, že by snad nebyli schopní Aeona zranit, ale každou puklinu, kterou mu způsobili, okamžitě vyplnilo světlo a zavřelo ji. Mas s posledními Hliněnými, kteří byli ještě bojeschopní, mu vyrazil naproti. Když se uprostřed bitevního pole setkali, bylo rozhodnuto. Dvacítka přeživších Kamenů se rozutekla na všechny strany. Vítězství bylo velkolepé, ztráty ovšem také. Z pětiset Hliněných jich stálo na nohou pouhých padesát. Přes sto bylo raněných. Více než tři sta Hliněných zahynulo. Mezi nimi Ner, Leira, Tyn i mladík Leth. Ten byl zabit hned prvním Kamenem, který potkal během zběsilého vozového útoku. „Zdá se, že jsem vám to vyhrál,“ shrnul situaci Aeon, rozhlížející se po bitevním poli. Pak se otočil k Aeree, která teď, s Lotem a Masem, stála u něj: „Měli bychom vyrazit.“ „Kam?“ zeptal se Mas. „Jak kam? Zpátky. Za Ayou. Až uvidí Aereu, bude bez sebe štěstím. Myslela, že je její sestra mrtvá.“ „Ale to přece nejde. Potřebujeme vás. Kamenná královna se nesmíří s prohrou. Pošle sem další armádu, mnohem větší, než je tahle.“ „To je váš problém. Dostal jsem za úkol dovést Lota bezpečně sem. Nic víc.“ „Za úkol? Od koho?“ „Od Ayi.“ „Ona ti dává úkoly? Ty ji posloucháš?“ Aeonovi nebyl zjevně Masův výslech zcela po chuti: „To je moje věc!“ „No ne,“ vymlouval se Mas, „nechtěl jsem tě nijak urazit. Jestli to znělo drze, tak se omlouvám. Jen… přijde mi to zajímavý, to je všechno. Jakože když jsi o generaci mladší, tak ji musíš poslouchat?“ „Ona je největší ze Starších. Její slovo je pro mě vším.“ „Aha, a co slovo její sestry?“ „Její sestry? O co ti jde, ty úlisný červe?“ „Zajímá mě, jestli bys zůstal, kdyby ti to řekla Aerea. Když teda je vlastně druhá generace a ty až třetí.“ „Ale Aerea nic takovýho neřekne! Že ne?“ otočil se na Aereu. Ta mlčela. „Aereo?“ „Nemůžeme odejít. Ne hned,“ odvětila Aerea „Proč ne? Tohle je jejich boj, ne náš!“ „Podívej se na všechny ty raněné. Mám schopnosti jim pomoct. Nemůžu je tady nechat jen tak. Počkej ještě chvíli.“ Aeon mlčel. Pak potichu pronesl: „Zachránila jsi mi život. Kam půjdeš ty, tam půjdu i já.“ „Tak to bychom měli,“ odvětil Mas, jako by se jednalo o obyčejnou obchodní transakci, „Aerea a Aeon teď půjdou k raněným. Král se připraví ke svému proslovu.“ „Proslovu?“ zeptal se ho Lot. „Jistě. Musíš dodat svým lidem kuráž. Promluvit k nim. Ale nejdřív bychom to měli probrat spolu. Tedy, samozřejmě pokud nemáte nic proti, Vaše veličenstvo.“ Hluboce se uklonil.

65

Martin Koláček : Hliněná božstva „Být tebou, Lote,“ zavrčel Aeon, „dával bych si na tohohle prachanta pozor.“ Hodil poslední ošklivý pohled po Masovi a vyrazil za Aereou mezi raněné.

66

martin-kolacek.cz

Část třetí: Aerein příběh

67


17. Hliněná božstva Hliněná armáda se pomalu šinula údolím. Byl to žalostný pohled, na zbytky kdysi honosného a hrdého vojska, jehož dříve vysoký a mocný král se teď unaveně ploužil v jejím čele. Bylo to jen pár stovek tisíc let, co Hlinění zvítězili ve slavné bitvě u Černého prstu. Zpráva o ní se rychle roznesla a přilákala poutníky z celého Kamenného království. Někteří se jen uchýlili do Divočiny, aby zde žili, ale většina se připojila k armádě, která tak, v době své největší slávy, čítala na deset tisíc hlav. Když pak král Lot s její pomocí porazil tisícičlenné Kamenné vojsko, zdálo se, že Kamenná královna nebude mít jinou možnost, než uznat jejich nezávislost. Ta to však kategoricky odmítla. Proto se Lot rozhodl zaútočit přímo na srdce království, na Bílé město. Zde se však štěstěna obrátila na stranu nepřítele. Hlinění nejen, že nebyli schopní město dobýt, ale po několika chytře vedených protiútocích z městských bran byly jejich ztráty tak obrovské, že se museli stáhnout. Mnoho Lotových poddaných v něj poté ztratilo důvěru a od armády odešlo. Ani Mas, jindy neobyčejně přesvědčivý agitátor, na tom nedokázal nic změnit. Rok na Lotův rozkaz provedl několik diverzních útoků proti snadným cílům, jejichž účelem bylo zvednout morálku. Všechny tyto útoky však skončily katastrofou. Tehdy Lota opustily i do té doby velmi loajální pluky z Kamenných dvoran a nad osudem rebelie se začala stahovat mračna. Když už se zdálo, že je konec, z prachu a kamene se objevil zvěd, který dlouhodobě pracoval v paláci Královny a měl pro Lota zásadní informaci, jež mohla zcela zvrátit průběh války na jeho stranu. Královna tajně odjíždí k Jezeru střepů. Rebelů se již nebojí, a proto se rozhodla, že bude rozjímat v Břidlicové věži, na ostrůvku uprostřed Jezera. Zcela sama. To dodalo králi naději. Plán vypravit se tak hluboko do Kamenného království byl sice šílený, ale v tuhle chvíli už Lot neměl, co ztratit. Poslední skupina věrných, kteří se rozhodli s ním zůstat až do hořkého konce, přijala jeho rozhodnutí téměř s úlevou. Konečně bude konec tomu věčnému potulování se Divočinou, přesunům po Pláni a pokusům překvapit Kameny na strategicky bezvýznamných pozicích. Konečně se rozhodne. Buď zabijí Královnu, nebo sami zahynou. Už se nechystali Kamennou královnu zajmout, jako kdysi, když dobývali Bílé město. V té době jich byly tisíce a měli sílu na to, aby ji udrželi v zajetí. Tehdy to měla být demonstrace síly. Teď to byl poslední zoufalý pokus o záchranu.

68

martin-kolacek.cz Okolí jako by chtělo tíživý pocit, který se nad prořídlými šiky vznášel, ještě umocnit. Černé skály, lemující údolí, se majestátně a hrozivě tyčily proti šedivé obloze. Černé převisy jako by chtěly ukázat, jak nicotná je cesta k záhubě. Stačilo, aby se jeden z nich uvolnil a pohřbil by celou armádu pod sebou. To byla ostatně velmi reálná hrozba. Kdyby se Kamenná královna dozvěděla o jejich cestě, stačilo by jí jenom rozkázat a skály by se na povel sesunuly. Byla to ale jediná možnost, poslední naděje. Jestli měl špeh pravdu, Kamenná královna bude stát na konci údolí, sama a velmi překvapená. V zadním šiku šli vedle sebe Aerea a Aeon a nervózně se dívali na černé okraje skal. „Říkám ti, že je to past,“ řekl po chvíli tiše Aeon, „nevěřil jsem tomu špehovi ani slovo. Podle mě je její sluha.“ „Byl Hliněný,“ odpověděla Aerea, jako by to bez pochyby uzavíralo téma. Chvíli bylo ticho. Pak ale Aeon znovu promluvil: „Kdo ví, co mu slíbila.“ „Nezapomeň, že Lot umí předvídat budoucnost. Lot mu věří. Takže já mu taky věřím.“ Aeon si výsměšně odfrkl. Aerea se na něj velmi nepěkně podívala. „Promiň,“ zašeptal rychle Aeon, „ale Lot je v poslední době příliš důvěřivý. Znáš to, rozmělněný se i na kámen přilepí. Pořád mu opakuju, že máme mezi sebou špeha. Ale on to nechce slyšet. Jak jinak je možné, že všichni ti Šutráci věděli dopředu, kde zaútočíme? Říkám ti, že na konci tohohle údolí bude čekat nejenom Královna, ale taky pár stovek pěkně vybroušených Kamenů.“ „A co teda navrhuješ?“ zeptala se poměrně podrážděně Aerea, „opustit Lota, tiše se vytratit a z dálky se koukat, jak Kamenná královna smete celou armádu?“ „Ne, jistě, že ne.“ „No tak o co ti jde?“ „Myslím, že bychom měli vylézt nahoru na skály. Abychom měli lepší výhled a mohli armádu včas varovat.“ „Lot řekl naprosto jasně, že se máme všichni držet dole v údolí. Bylo to jeho rozhodnutí a jeho rozkaz.“ „Ano, špatné rozhodnutí! Radši neposlechnu jeho rozkaz a upozorním všechny na nebezpečí, než abych ho slepě následoval a nechal všechny Hliněné rozdrtit.“ „Podívej, Aeone, jestli chceš, jdi si jinudy, ale já vyplním rozkaz.“ „Víš, že tě nemůžu opustit. Šel bych s tebou klidně do tavících pecí, Aereo. Kam půjdeš ty, tam tě budu následovat. Ale myslím, že to přeháníš s loajalitou. Nejsme jako zbytek armády, nemusíme poslouchat rozkazy. My dva jsme žádnou přísahu věrnosti neskládali.“ „Neopustím Lota a odmítám o tom diskutovat.“ Opět padlo mezi obě Hliněná božstva ticho. Byli ostatně jediní, kteří mluvili. Zbytek armády vydával jen zvuky pochodu a občas nějaké to plesknutí, když hliněná noha dopadla do kalného pramínku, jednoho z mnoha, které tekly přes cestu. Kdesi v dálce hřměly výbuchy sopky. „Aereo!“ zašeptal náhle přiškrceným hlasem Aeon a ukázal na skálu. Aerea se tím směrem podívala a uviděla, na co ukazoval. Zdálo se, že se jejich nejčernější obavy vyplňují. Několik kamenných postav se nenápadně plížilo na vrcholu skály. 69

Martin Koláček : Hliněná božstva „Snad jsou tam jenom náhodou,“ pokusila se vzdorovat faktům Aerea. „I kdyby to bylo náhodou, co udělají jako první? Poběží ke Královně.“ „Nestihnou to o moc rychleji, než my.“ „Ale bude připravená. A co když to opravdu je past?“ „Dobře, Aeone, jdeme za Lotem. Probereme s ním další postup.“ „Vidíš, jak rychle se pohybují? Než se domluvíme s Lotem, budou dávno pryč. Musíme jednat!“ Aerea se chvíli bezradně rozhlížela. V hlavě jí zněla Lotova slova, jimiž jí několikrát naléhavě připomínal, aby v žádném případě neopouštěla armádu. A říkalo se, že Lot vidí budoucnost. Na druhou stranu, co když má Aeon pravdu? A, řekněme si upřímně, pokud Lot opravdu vidí budoucnost, proč je jeho armáda tak zdecimovaná? „Aereo, není času nazbyt!“ Aerea se podívala na Aeona. „Dobře. Jdeme,“ rozhodla se. Kameny zřejmě údolí znaly, vybíraly velmi chytře cestičky a šly rychle. Ale Aerea a Aeon byli Hliněná božstva, a ta umí vyvinout mnohem větší rychlost, než běžný Kámen. Na úzké skalní římse je dostihli. Boj byl krátký a jeho průběh jednoznačný. Aerea vlastně do boje ani nezasáhla, jen svojí schopností elementární transformace podpořila Aeona, který všechny Kameny usmrtil nebo shodil z římsy. Byl to standartní postup, který obě božstva používala vždy, když bylo třeba bojovat. Aereiny schopnosti se dalo využít jak k rozložení hmoty, tak k jejímu složení. Mohla by sama rozrušovat celistvost nepřátel až k jejich úplnému zničení, ale ve spolupráci s Aeonem, který používal hrubou sílu, bylo výhodnější stát za ním a držet jeho tvar, aby se při boji nerozpadl. Vlastně to byla její hlavní role v armádě. Sám král Lot jí vděčil za svůj život, když jej po jedné bitvě, rozpadajícího se, znovu zcelila. V tomto případě však téměř nebylo ani jejich schopností třeba. Pár překvapených Kamenů Aeona nemohlo ohrozit. Jakmile byl poslední Kámen shozen z římsy, Aeree stačilo doslova pár let, aby napravila těch několik prasklinek, které bitka na Aeonově těle způsobila. Souboj přivedl Aereu a Aeona až na konec útesu, podemletého vodami jezera, kterým končily skály nad údolím. V dáli uviděli Kamennou královnu. Byla opravdu sama, stála před černou věží na černé skále a zářila jako chladné severní hvězdy. Aerea z ní nemohla spustit oči. Věděla, že jejím kamenem je světlý mramor. Ale nikdy na ni vládkyně skal neudělala takový dojem, jako teď. Jako by ve chvíli, kdy se blíží její konec, vyzařovala své poslední zbytky světla, aby jimi dala světu vše dobré, co ještě může stihnout. Mezitím armáda, která neměla ani potuchy o tom, co se děje nahoře na skalách, došla až na konec údolí. Před nimi se otevřelo Jezero střepů. Hliněná armáda si všimla osamělé Královny a s nadšenými výkřiky se rozeběhla k jezeru. Královna ani o krok necouvla, jen čekala. Aerea se podívala na Aeona. Byl stejně nejistý, jako ona. Tváří v tvář krásné mramorově bílé dámě vypadala horda Hliněných vojáků jako lavina špinavých bestií, které se snaží pohltit vše krásné, co na světě zbylo. Královna se však ještě nevzdávala. Zvedla ruku, prostor rozčísl blesk a jezero se naplnilo blátem z Hliněných vojáků. Lot a jeho armáda však nezakolísal a pokračoval dál. Další blesk, další bláto. Armáda byla už skoro na břehu. 70

martin-kolacek.cz Další rána. Plavící se Hlinění vojáci zakolísali, ale Lot byl na břehu a jeho královská garda s ním. Zadní voj sice zmateně plaval v jezeře, ale zbývající vojáci z hlavního voje se hnali za svým králem. Blátivé skvrny pokryly Královnu. Její mramorová běloba zmizela pod Hliněnými těly. Ale nevzdávala se. Ještě ne. Dalším bleskem odrazila krále Lota. Ten těžce dopadl k patě věže, kde zůstal ležet bez hnutí. Rozkazy byly ale jasné. Kdyby Lot padl, vedení měl převzít generál Rok a kdyby i ten padl, pak velitel Mas. Postup vojska se proto nijak nezpomalil. Armáda dále dorážela na Královnu. Aerea věděla, co se s Královnou děje, i když ta byla skryta pod vrstvou Hliněných těl. Její struktura se rozvolňovala. Mezi spáry na jejím těle pronikala hlína. Nevydrží to už příliš dlouho. Pak náhle, jen na několik let, se Královnina bílá hlava vynořila nad masou bláta a její pohled neomylně spočinul na Aeree. A tehdy se Aerea rozhodla. Z její ruky vyšlehlo světlo. To obklopilo Královnino tělo a stlačilo jej do původní formy. Hlína ze spár s plesknutím vypadla ven a pukliny se zaklaply. Kamenná královna stála stejně pevná, jako dřív, v moři umírajících Hliněných vojáků. Když generál Rok uviděl světlo, pochopil, že byli zrazeni. Bitva byla ztracena. Dal proto rozkaz k ústupu. Ne všichni však jeho rozkazu uposlechli. „Za mnou, Hlinění!“ křičel Mas, odmítnuvší poslušnost, „bez krále Lota nejsme nic! Dokončíme úkol nebo zahyneme!“ Na dvacet vojáků vyrazilo za ním, v posledním zoufalém pokusu o nemožné. Mas splnil slib, který jim dal. Zahynuli. Mase rozmělnil blesk a smíchal jej s blátem z jeho spolubojovníků. Ani Rokova snaha o udržení disciplíny nenašla patřičnou odezvu. Místo organizovaného pochodu zpět k jezeru, při němž by stále značná část vojska přežila, se vojáci v panice rozutekli na všechny strany, aby se pak zmateně potulovali po okolí jako kořist pro Královniny služebníky. Aerea se otočila k Aeonovi, který postával vedle ní. Na tváři měl smutný výraz. „Chystáš se mě odsoudit za zradu?“ zeptala se ho klidně. „Ty víš, že tě nikdy neodsoudím,“ odpověděl on, „následoval bych tě do hlubin Země.“ „Ale nesouhlasíš s tím, co jsem udělala.“ „Já sám nevím, Aereo. Cítil jsem to taky, když jsem ji tam viděl. Já jen doufám, že ses rozhodla správně.“ „To já taky,“ odpověděla tiše Aerea. „Jak to, že armáda tam dole necítila to, co my dva? Jak je krásná, čistá a zranitelná? Že se na ni vrhli bez jediného zakolísání.“ Aerea mlčela. Neměla odpověď.

71


18. Kamenná královna „Její Veličenstvo vás přijme,“ oznámil ztuhlým hlasem Královnin majordom a velmi nespokojeně si přitom měřil svýma očima z lapisu lazuli obě Hliněná božstva. Jejich přítomnost jej, mírně řečeno, znervózňovala. Posledních pár set tisíc let bojoval proti Hliněné armádě a teď sama Královna poskytne bahňákům audienci? Byl ale věrným služebníkem Paní skal, a proto by nebylo vhodné, aby proti jejich vpuštění do paláce jakkoliv protestoval. Aerea a Aeon tedy nervózně prošli chodbou, v níž po obou stranách stály nehnutě desítky kamenných stráží. „Pst, Aereo, myslíš, že se někdy hýbou?“ pokusil se Aeon odlehčit atmosféru. Od Aerei se mu však žádné reakce nedostalo. Vešli do trůnního sálu, v němž na černém břidlicovém trůně seděla bílá mramorová socha. Otočila k nim své žhnoucí almandinové oči a usmála se. „Jen pojďte blíž,“ vyzvala je, „stráže, majordome, nechte nás o samotě!“ „Paní,“ nevydržel už majordom, „jste si jistá...“ „Je něco, čemu jsi na mém rozkazu nerozuměl?“ přerušila ho Královna. „Já... ne, Paní.“ „Tedy jej vykonej.“ „Jistě, Paní.“ Aeon se díval za odcházejícími strážemi. „No kdo by to řek? Hýbou,“ zašeptal. Aerea v odpověď jen zvedla oči v sloup. Obě Hliněná božstva stála v rozlehlém trůnním sále, v němž bylo teď, když všichni odešli, hrobové ticho. Brzy jej však přerušil Královnin hlas: „To, že jsem vás poctila svojí audiencí, a že jsem vám vděčná za svůj život a za záchranu naší civilizace, ještě neznamená, že nemusíte zachovávat dekórum.“ Usmála se na ně. „Prosím? A, aha, Aereo, asi máme pokleknout,“ zhodnotil Aeon. „Vždy jsem věděla, že jsi chytrý,“ zasmála se Královna. V jejím úsměvu bylo cosi tvrdého a zároveň nesnesitelně blahosklonného, „přeci jen, nejsem jen Královna vítězné armády, že? Jsem především Kamenné božstvo, první ze Starších.“ Aerea a Aeon poklekli. „Tak je to lepší,“ řekla Kamenná královna, „není to zábavná situace? No řekněte, kdyby vám ještě nedávno někdo řekl, že budete se mnou sami v mém trůnním sále, asi byste uvažovali, zda máte šanci mě zničit, nemám pravdu?“ Ani jeden z nich neodpověděl. „Vidíte, a teď tu přede mnou klečíte jako moji věrní služebníci.“ Aerea se cítila zrazeně. Copak jim udělila audienci jen proto, aby se jim mohla vysmívat? Vždyť nebýt jí, Aerei, už by na tomhle trůně neseděla. „Věděla jsem o vás dvou dlouho, vymýšlela jsem plány, jak vás zničit. Jsem ráda, že jsem nemusela.“ 72

martin-kolacek.cz „Proč zrovna nás?“ zeptala se Aerea. „Nebuďte tak skromní. Bez vás dvou by odboj už dávno skončil. Lot a ta jeho banda polorozpadlých existencí by nevydrželi ani století. To vy dva jste pro mě byli opravdová hrozba. A přitom nic jsem si nepřála tak moc, jako ukázat vám, že stojíte na špatné straně. Podívejte se kolem. My stavíme města, věže, lázně, máme zákony a lomy. A Hlína? Akorát banda...“ „Hlína dává život stromům,“ neudržel se Aeon. „Stromy,“ vyštěrkla Královna a celý sál zahřměl zvukem jejího smíchu, „ano, to teda pěkně děkuju, za stromy. Jediný důvod, proč Hlína toleruje tyhle rychlokvašky, je, že jejich kořeny rozrušují Kámen.“ „Ale to je přece nesmysl,“ Aerea doposud neslyšela tuto konspirační teorii, jež byla mezi Kameny velmi rozšířená. „Nesmysl? A proč je tedy vyživují?“ „Protože... protože... tam přece není žádný účel. Tak to prostě je. Stromy potřebují Hlínu.“ „Ano, a kde se bere Hlína?“ „Nerozumím.“ „Copak jsi nikdy nepřemýšlela, kde se bere Hlína?“ „Hlína přece vždycky byla.“ „Ale to je omyl, má milá. Hlína vzniká rozpadem Kamene.“ Aerea neodpovídala. V poslední době měla podezření, že mezi oběma substancemi je podstatně menší rozdíl, než se obvykle myslelo. „Ty to víš, že?“ pokračovala Královna, „víš, že zcelit mě tam u Jezera bylo podobné, jako zcelovat někoho Hliněného.“ Aerea mlčela. Aeon se na ni nejistě díval. „I kdyby to tak bylo,“ ozval se, „není to přece důvod terorizovat Hliněné.“ „Terorizovat?“ Královna se na něj podívala s blahosklonným výrazem, „milý Aeone, co kdybys nechal zbytek rozhovoru na těch z nás, které nemají v hlavě drcený štěrk?“ „Cože?“ vztekle zapleskal Aeon. „Copak ty nevíš, jak tahle válka začala?“ Aeon mlčel. V době, kdy Lot bojoval u Jeskyně odplaty, Aeon seděl v klidu a míru na břehu moře vedle Ayi. Jediné informace tak měl z druhé strany, od Hliněných. „Kameny nechávaly Hliněné žít ve svých městech, jako sobě rovné,“ začala Královna vykládat, „nebo aspoň nakolik je možné, aby byli rovní, když jsou ve skutečnosti odpad z rozpadu Kamenů. Vždy jsem jich litovala pro jejich slabost, pro jejich neustálý boj o zachování svojí formy. Vždy jsem se snažila najít způsob, jak jim pomoct. Jak je znovu scelit.“ Aeon zjevně nevěděl, co na to říct. Vždyť to jej uráželo také! Podíval se na Aereu, ale ta jen koukala do země. „Jenže Hliněným se to nelíbilo, a tak začali proti naší civilizaci bojovat. To oni začali s tímhle nesmyslným běsněním. Těch pár trestanců probudilo v ostatních Hliněných to nejhorší, co v nich je. I Lot byl nakonec jen zoufalá figurka. Nechal si nakukat lži o tom, jak je třeba vést válku. Vlastně je mi ho líto. Nejdřív se nechal zmanipulovat tím příšerným, demagogickým agitátorem Masem. Pak uvěřil mojí schovance. Mojí milované, rozpadlé Aye. Láska k ní mě tehdy zaslepila. Doufala jsem, že ačkoliv je Hliněná, bude jiná. Proto jsem jí dala až příliš velkou volnost. Zneužila jí a utekla. Za všechnu moji lásku a péči se odvděčila tím, že přesvědčila Lota o jeho božském úkolu. Věděli jste, že Mas

73

Martin Koláček : Hliněná božstva navštívil Ayu ještě dřív, než Lot? Spolu to celé naplánovali. Celé to zlo. Válku. Lži. Ale díky vám dvěma je to už za námi.“ Aerea byla rozpolcená. Mohla to být pravda? „Nejen,“ pokračovala Královna, „že jste mě zachránili, Lot je ve vězení, Mas mrtev a Rok se snaží po lesích sesbírat zbylé vojáky, ale konečně máme možnost všechno napravit.“ „Jak?“ zeptala se Aerea nejistě. „Přece díky tobě, má drahá. Máš tu úžasnou schopnost stmelovat a rozkládat. Můžeš přetavit všechny Hliněné zpět na krásné Kameny, které budou žít s námi v míru.“ „Přetavit? Já?“ „Jistě. Ty, a jenom ty, máš tu moc. Jen jsi to nezkusila. Zkus to na sobě a tady na svém společníkovi.“ „Jak?“ „To přece není žádná věda. Prostě stlačuj a přejdi hranici, kterou považuješ za zdravé Hliněné tělo.“ „Aereo, tohle přece nechceme,“ ozval se Aeon, „copak ty se chceš stát Kamenem?“ „Čeho se bojíš, můj drahý?“ usmívala se na něj Královna, „vždyť když se ti to nebude líbit, může tě zase vrátit zpět. Ona to umí oběma směry. A jen si představ, jak tě to posílí. Už teď jsi pevnější, než lecjaký Kámen. Takhle budeš neporazitelný. Skoro abych se tě bála.“ Začala se smát. „Aereo?“ podíval se na svoji společnici Aeon. Aerea mu vrátila naprosto prázdný pohled. „Kam půjdeš ty, tam půjdu i já,“ pronesl tiše Aeon.

74

martin-kolacek.cz

19. Kamenná božstva „Moc pěkná barva,“ řekla Královna, když před ní stála dvě nová Kamenná božstva, „jenom ty oči by to chtělo trochu doladit. Doporučovala bych něco tvrdšího. Viděla jsem pár Kamenů, co se jim utvořily jantary, a během prvních tisíc let přes ně neviděly, jak byly poškrábané. No tak co? Není to příjemný pocit, být Kámen?“ Aerea musela uznat, že to byl pocit naprosto úžasný. Až ve chvíli, kdy se stala Kamenem, pochopila, jak obtížný je život v Hliněném stavu. Jak si celou dobu musíte dávat pozor na udržení svého tvaru. Teď by mohla skočit z břidlicové věže a jen by popraskala. Byla to úleva, jako když se vměstnáte do skalní pukliny. Aeon působil nejistě. Určitě se mu to muselo také líbit, ale měl zábrany to přiznat. „Mám pro vás úkol, má krásná Kamenná božstva,“ řekla pak Kamenná královna. „Úkol?“ „Jistě. Snad jste si nemysleli, že vás s vašimi schopnostmi nechám jen tak odejít? Pomohla jsem vám ke krásnému a spokojenému životu. Teď je na vás, abyste k němu pomohli ostatním. Běžte mezi Hliněné a přeměňte je zpět na Kameny.“ „A co když nebudou chtít?“ „Popište jim, jaký je to úžasný pocit.“ „A co když ani pak nebudou chtít?“ „Ale budou. Vždyť ti, které proměníte, to řeknou ostatním. Jaká je to úleva.“ „Ale naopak jiní budou kategoricky proti, a ti je budou taky ovlivňovat.“ „Ano, čekám, že tam bude pár shnilých valounů, které to budou ostatním kazit.“ „Ty ale nebudeme proměňovat proti jejich vůli, že ne?“ „Ale jistě že ne,“ Královna se chladně usmála a pak řekla, jako by to byla naprostá samozřejmost: „Ty zabijte.“ Aerea s Aeonem se potulovali po vyprahlé kamenité krajině a hledali poslední Hliněné. Jak očekávali, většina z těch, které potkali, nebyla ochotna nechat se proměnit. Netrvalo dlouho a jejich cesta byla lemována mrtvými zbytky hlíny. Těch několik přesvědčených nyní spěchalo na dvůr Kamenné královny, aby se jí poklonili jako její noví služebníci, doufaje, že po cestě nenarazí na své bývalé spojence, kteří by je jistě zabili jako zrádce. Když uběhlo několik desítek tisíc let, Aeon, s rukama od hlíny, se zastavil a pokusil se narovnat. Tíha jeho úkolu jej během té krátké doby ohnula tak, že nebyl schopen ani zvednout hlavu a rozhlédnout se kolem. Aerea byla ta, která vedla domluvu a přesvědčovala. On jen zabíjel.

75

Martin Koláček : Hliněná božstva „Takhle to nejde dál, Aereo“ řekl Aeon a zaklonil se, aby viděl do jejích očí, které teď získaly zelený lesk smaragdu. Zatímco ty jeho byly jen dva malé černé obsidiány. „Já vím,“ odpověděla Aerea a dosedla plnou vahou na zem. Snad deset tisíc let seděli mlčky vedle sebe a přemýšleli, jak se vyvléci ze služby, která nespočívala prakticky v ničem jiném, než ve vykonávání Královniny špinavé práce. Aeree docházelo, že Královna moc dobře věděla, co tenhle úkol znamená. Věděla, že většina Hliněných změnu nepřijme. Poslala je, aby vyčistili zbytky jejích nepřátel. Náhle byli vyrušeni zvukem změn krajiny. Než se vzpamatovali, stálo kolem nich na dvě stě Hliněných. „Když jsem viděl to světlo nad bojištěm, nemohl jsem tomu uvěřit,“ řekl hlas, který oba dobře znali. Rok vyšel z řad svých značně prořídlých vojsk a stanul před oběma božstvy. Měl evidentně problém s udržením svého tvaru, přesněji řečeno, větší, než bylo na Hliněné obvyklé. Umíral. A moc dobře to věděl. Nejspíš proto se nebál postavit se jim tváří v tvář. „Tak tohle je vaše pravá podoba? Jak jste nás dokázali obelhat?“ Aerea se podívala do jeho matných očí: „Neobelhali.“ „Ahááá,“ Rok se křečovitě rozesmál, „takže jste byli vždycky s námi? Čistě náhodou jste nás přivedli do pasti? Pak jste se čistě náhodou někam vytratili? A teď čistě náhodou zabíjíte Hliněné na potkání?“ „Nezabíjíme nikoho na potkání a tím údolím vás vedl Lot.“ „Jak se opovažuješ?!“ vykřikl Rok a plivl Aeree hlínu do tváře. Aerea si utřela ohyzdný flek ze své lesklé kamenné tváře a mlčky se na něj dívala. Mohla by Roka zabít jedinou myšlenkou, ale to bylo to poslední, co by teď chtěla. „Jak se opovažuješ špinit Lotovu památku?“ křičel na ni Rok. „Památku?“ divil se Aeon. „Památku krále, který nás vedl milióny let a který nakonec padl, skolen vaší zradou.“ „Král Lot přece nepadl,“ potichu pronesl Aeon. V davu to zapleskalo. Všechny pohledy byly upřeny na Aeona. „A co je zase tohle za pohádku?“ vzpamatoval se rychle Rok, „Lot nepadl? Tak proč tu není? Proč nás nevede k vítězství, co? Několik našich ho vidělo padnout a ty mi teď budeš tvrdit, že to byl přelud?“ „Nevím, jestli to byl přelud,“ odvětila Aerea, „ale Královna říkala, že drží Lota uvězněného.“ „Tak Královna?“ Rok se opět rozchechtal, ale rychle přestal, protože smích otřásal jeho tělem a snižoval tak jeho integritu, „a jaképak další lži vám Královna napovídala, co?“ „Myslíš, že je to lež?“ zeptala se rezignovaně Aerea. Tohle ji předtím vůbec nenapadlo. „Cože?“ Rok byl překvapen její nejistotou, „to se ptáš mě? Všechno, co řekne Kamenná královna, je lež.“ „To si nemyslím.“ „Jasně, že si to nemyslíš, když ty její lži posloucháš! Když jsi teď její loutka. Nebo máš snad nějaký ospravedlnitelný důvod, proč zabíjíš Hliněné?“ „Nejde mi o zabíjení Hliněných. Přesvědčuji je, aby se nechali změnit na Kameny.“

76

martin-kolacek.cz „Změnit na Kameny, to je totéž, jako zabít!“ vykřikl Rok a v davu kolem to souhlasně zapleskalo. „Existence jako Kámen je mnohem pohodlnější...“ „Slyšíte to?“ Rok oslovil dav a obě božstva už ignoroval, „tak prý by nám všem bylo líp, kdybychom byli Kameny. Nejspíš proto, že bychom se pak mohli lísat Královně k nohám.“ Dav ryčel a ozývaly se z něj nenávistné výkřiky. Náhle promluvil Aeon: „Aerea vás nezradila. Zradil jsem vás já. Ona mě jenom následovala.“ „Cože?“ otočila se k němu Aerea a její pohled padl směrem, kterým se díval on. Vyprahlou pustinou se sem blížily další šiky Hliněných. Kolo štěstí se otáčelo druhým směrem. Ani Kamenná božstva nedokáží porazit tolik nepřátel. Aeon se chystal se pro Aereu obětovat. „Ne, to není pravda!“ pokusila se jej Aerea zadržet. „To já jsem ji přesvědčil, abychom opustili armádu a šli skalami nad soutěskou.“ „To ano, ale...“ zkusila to Aerea. „Ne, neprotestuj, Aereo,“ podíval se na ni, „podvedl jsem nejen Hliněné, ale i tebe. Královna mě podplatila hned na začátku, abych vyřídil Lota.“ „Aeone, tohle ti nevěřím. Nech toho. Jsou to nesmysly.“ „Ale nejsou. Copak pořád ještě nevíš, proč ti dole v údolí nebyli oblouzněni Královninou krásou tak, jako ty?“ „Já... ne... cože?“ „Protože ti, kteří ji viděli zespodu, ji měli proti šedivé obloze. Jenže když ses na ni podívala dolů, viděla jsi ji proti černé skále, na které stála. Byl to obyčejný optický klam. Královna není tak zářivě bílá, jak sis myslela. Měl jsem za úkol tě tam dovést, abys ji viděla tak, jak potřebovala.“ „Jak dlouho tohle víš?“ „Aereo, poslouchej, co ti říkám. Věděl jsem to od začátku. Měl jsem za úkol tě tam dovést.“ „Vždyť jsi pak při audienci Královně vzdoroval.“ „Jen na oko. Byla to všechno fraška. Říkal jsem přesně takové repliky, jaké mi přikázala. Až během rozhovoru mi došlo, jak chytře to navlékla. Došlo mi, co jsem provedl. Měl jsem výčitky, tak jsem tě aspoň ušetřil té špinavé práce. Podívejte se na moje ruce,“ otočil se opět k davu, který teď zíral z jednoho na druhého, „jsou špinavé od Hlíny. To já jsem zabíjel Hliněné. Aerea nemá na svědomí nikoho.“ „Vždyť jsem šla s tebou vykonat Královnin rozkaz...“ „Ne, mýlíš se. Já byl ten, kdo šel vykonat její rozkaz. Všechny pozabíjet. Tak, jak bylo domluveno hned na začátku. Ty jsi jediný důvod, proč někteří přežili. Zachránila jsi je tím, žes je přesvědčila, aby se nechali změnit.“ „Ale... ale proč?“ „Aereo, copak jsi to ještě nepochopila? Já patřím k první generaci Starších. Jsem bratr Královny. Všichni postupně zemřeli, až jsme zůstali sami dva s Irianou. Jenže ona si chtěla uchovat všechnu moc sama. Proto mi neřekla svoje tajemství. Místo toho mě přikovala ke skále. Nebýt Ayi, nikdy jsem se odtamtud nedostal. Ale i když jsem Kamennou královnu nenáviděl a pořád nenávidím, udělal bych pro ni cokoliv, výměnou za její tajemství.“ „Jaké tajemství?“

77

Martin Koláček : Hliněná božstva „Jak si udržet svoji podobu, přece. Zatímco já jsem se pomalu rozpadal, ona zůstávala pořád stejně krásná a tvrdá. Proto jsem se nevrátil za Ayou poté, co jsem vás s Lotem dovedl k Černému prstu. Armáda se totiž rozrůstala a já jsem začal věřit, že Irianu porazíme. Že ji donutím to tajemství mi říct. Ale Lot nás ke konci vedl od jedné porážky ke druhé.“ Dav Hliněných opět zapleskal vzteky. Lot byl hrdina, jehož jméno se nerozmělňovalo. Rok je ale uklidnil a poslouchal. „Věděl jsem, že to nepůjde, že Lot to vzdal,“ pokračoval Aeon, „proto jsem šel zpátky za Ayou, abych z ní dostal, co mu tehdy vlastně řekla. Ani jsem ji nemusel přesvědčovat, prý nadešel čas mi to vyjevit. Lot nikdy nepočítal s vítězstvím. Jeho úkolem bylo válku prohrát.“ „To je nesmysl! Lžeš!“ zakřičel na něj někdo z davu. Aeon ho ignoroval: „Královna mi nabídla, že když jí přivedu Lota k Jezeru střepů, sdělí mi to tajemství. Bál jsem se, že Lot na moji zradu přijde, protože prý uměl předvídat budoucnost. Ale udělal přesně, co jsem řekl.“ „Ty? Byl to přece špeh. Hliněný. Z Královnina paláce.“ „Jeden zoufalec, co jsem mu slíbil, že mu to tajemství prozradím taky. Zabil jsem ho hned, jak si po bitvě přišel pro odměnu.“ „Tohle všechno jsi udělal jenom proto, aby se z tebe stal zase Kámen?“ „Ne, Aereo. Udělal jsem to proto, aby se Kámen stal z tebe. Je jedno, co se stane se mnou, ale chtěl jsem dostat z té mizérie tebe. Z toho každodenního strachu z každé kaluže a z pár metrů výšky.“ „Ale… já jsem se o to přece neprosila.“ „Já vím. Chtěl jsem ti to dát jako dárek. Pomoct ti, abys byla šťastná.“ „A Královna ti teda řekla to tajemství?“ „Došlo mi to během audience. Proto se mi tak vysmívala. Protože jsem to měl statisíce let před očima a neviděl to.“ „Protože jsem to já?“ Aeon přikývl. „Jedna z nás Starších jménem Illia, Královnina a moje sestra, měla stejnou schopnost, jako máš ty. Ale nestačili jsme zjistit, jaký je opravdový význam téhle schopnosti. Byla totiž první, která umřela. Časem jsem přišel na to, že za to může Iriana. Jen jsem netušil, proč. Co měla z toho, že zabila vlastní sestru? Probírali jsme to často s Ayou, ale ta z toho nebyla o nic moudřejší, než já. Došlo mi to až během té audience. Poslední kousek skládačky zapadl do celkového obrazu. Iriana potřebovala Illiinu schopnost, aby zůstala pevná a krásná. Ale chtěla ji oslabit, ideálně zcela ovládnout. Proto Illiu zabila. Z jejího Kamenného těla vytáhla duši a pro tu vytvořila tělo nové, Hliněné.“ „Proč ze sebe Illia neudělala zase Kámen?“ „Protože Illia netušila, že to je možné. Se ztrátou těla ztratila paměť. Iriana byla dokonce tak bezectná, že ji představila jako svoji dceru. Dala jí jméno Aerea. To byla ta skoro sestra, kterou Aya tak milovala.“ Aerea nemusela dlouho přemýšlet, aby si spojila události do jasného vzorce. „Takže jsem to já? Illia i Aerea? A ty jsi můj bratr. A Ayin strýc, ne syn.“ „Přesně tak. Teda, s tebou je to trochu složitější. Nevím, kolik těl jsi už mezitím měla. Řekl bych, že se Královna nechala zcelit, a pak svoji sestru vždycky zabila a vytvořila znovu. Aby jí nedala čas potřebný na ztvrdnutí. A taky aby jí smazala paměť. Pamatuješ si něco předtím, než jak jsem tě našel v Jezeře střepů?“ „Ne, to přece víš.“ 78

martin-kolacek.cz „Myslím, že tě tam znovuzrodila. Tehdy jsem si myslel, že jsi jako Hliněná v nebezpečí, a proto jsem tě vzal s sebou. Královna musela zuřit. Ale nedala to najevo. Navlékla to opravdu chytře. Dala mi za úkol zabít Lota, Roka a Mase, ale ve skutečnosti chtěla jen tebe. Udělala ze mě svoji loutku. A já jsem vykonal všechnu její špinavou práci. Zasloužím si zemřít.“ „To myslíš vážně?“ „Smrtelně,“ usmál se ztěžka Aeon. „Ne, počkej, to nejde! Teď, když vím, kdo jsi! Snad si nemyslíš, že tě nechám napospas těmhle... těmhle bahňákům!“ V davu to rozčileně zapleskalo. Rok své vojáky opět uklidnil, předstoupil před obě Kamenná božstva a promluvil: „Říká se, že Starší nemusejí skládat účty. Že jejich vůle je absolutní. V tom jsme byli vychováni. Ale král Lot nás naučil, že to není pravda. Bojovali jsme, abychom Kamennou královnu sesadili z jejího černého trůnu a soudili za její zločiny. Starší se měli starat o naše blaho, a co nám přinesli místo toho? Zneužívali nás a zotročovali! Není třeba uctívat toho, kdo vám škodí. Vláda, která zneužívá poddaných, není legitimní! Nastal čas, kdy božstva budou platit za své zločiny! Dospěl jsem k rozhodnutí. Aerea je vina zradou na Hliněných. Přesto je, do značné míry, obětí. Může tedy jít, pokud se zapřísahá, že se už nevrátí ke Královně. Aeon je vinen zločinem zrady, vraždy a podvodu. Je vinen tím, že zneužíval ke svým sobeckým cílům svobodné bytosti, pod záminkou, že jedná pro obecné blaho. Jeho zločiny jsou svojí podstatou plně srovnatelné s Královninou tyranií. Za tyto zločiny jej odsuzuji k trestu smrti.“ „Cože? Ty?“ Aerea se na něj obořila, „jak se ty, taková ubohá troska, odvažuješ někoho soudit? To si vážně myslíš, že mu nepomůžu?“ „Nepomůžeš,“ odvětil Aeon, „nech je, ať to vykonají.“ „To nejde! Vždyť jsi jeden ze Starších. Máš v sobě božskou esenci.“ „Aereo, nic takového, jako božská esence, neexistuje. Je to jenom další z Královniných lží. Byli jsme tu dřív, ale to je všechno.“ „Chceš říct, že jsme si rovní s těmahle?“ opovržlivě se rozhlédla po Hliněných kolem, „podstatou? Morálkou?“ „Jistě. Připadá ti to, co jsem udělal, morální? Nebo to, co ještě udělám?“ „Ty už nic neuděláš!“ obořil se na něj Rok. „Ale ano, udělám,“ usmál se na něj Aeon a jednou ranou svojí pěsti mu urazil hlavu. Poté vykřikl tak burácivým hlasem, že jej muselo být slyšet až v Bílém městě. Zasypala jej hromada Hliněných těl. Nebránil se. Aerea byla zmatená vývojem situace a nevěděla, co dělat. Když jí konečně došlo, že musí zachránit Aeona, ať se děje cokoliv, bylo už pozdě. Aeon umíral a na místo popravy se hrnuly šiky Kamenů, přivolané Aeonovým výkřikem. Během pár stovek let byli všichni Hlinění mrtví. Velitel Kamenů se podíval kamenným obličejem na Aeona, ležícího na zemi, a pak na Aereu. Neřekl ani slovo, ale v jeho citrínových očích se zračilo pohrdání. Kamenná armáda odtáhla. Aerea seděla vedle Aeonova těla a neměla sílu se pohnout. Zradila všechny. Zradila Lota a Hliněné, z nichž poslední teď leželi mrtví kolem. Zradila Kameny, když jim nepomohla v poslední bitvě. A hlavně zradila Aeona, když jej nechala, aby se za ni obětoval. Z očí jí začaly 79

Martin Koláček : Hliněná božstva kanout slzy. Překvapeně přejela rukou po tváři a podívala se na ni. Na hřbetu dlaně se leskly tři hliněné kaluže.

80

martin-kolacek.cz

20. Vstříc rozpadu Kameny mohou být rozdrceny, omlety vodou, nebo roztaveny. Co se však Kamenu nestane, je smrt přirozenou cestou. A tak Aerea seděla vedle Aeonova těla celé věky. Přišlo moře, které je odvalilo o kontinent dál, pak je srazily desky k sobě a vynesly na vrchol pohoří. Pohoří se začalo rozpadat a obě těla se propadala do údolí. Aeona odnesl proud ledovcové řeky, zatímco Aerea zůstala sedět uprostřed jeskyně, hluboko pod zemí. Když se propadl strop, opět na ni zasvítilo slunce. Kruh na obloze se téměř nehýbal. Byla totiž hluboko na severu. Ale ne dlouho. Ledovcové řeky ji opět odnesly do moře. A pak, po milionech let, konečně pochopila, co je a vždy bylo jejím úkolem. Zvedla se ze dna moře a vydala se hledat Jezero střepů. Trvalo jí to další milióny let. Ale nebylo kam spěchat. Teď už ne. Putovala tak dlouho, až konečně uviděla známé černé skály. Bílé město bylo zničeno, stejně jako ostatní Kamenná sídliště. Jezero střepů vyschlo. V díře, která po něm zbyla, se ohromnou rychlostí pohybovalo cosi, co postupně ukrajovalo další a další kusy skály. Královna tam však stále byla, popraskaná, ale krásná, na nejzazším úbočí lomu. Když Aereu uviděla, rozesmála se štěstím. „Doufala jsem, že přijdeš.“ „Co se tady stalo?“ zeptala se Aerea. „Hlinění dali život něčemu, co se nám za ně mstí.“ „Čemu?“ „Netuším, co to je. Ale čím víckrát to zavalíš, tím víc tě to začne rozbíjet. Je to jako nějaká nemoc. Parazit. Ale s tebou se tomu pomstíme a zničíme Hliněné. Vrátíš mi život?“ „Vrátím ti život,“ odvětila Aerea a Královna zajásala, „ne, počkej. To není všechno. Ano, vrátím ti život, ale ne vládu.“ „Myslela jsem si to,“ zaštěrkovala Královna vztekle, „takže mi vrátíš život, aby ses stala sama Královnou? Zradíš i mě, poslední, koho jsi ještě nezradila?“ Při pohledu na Aerein obličej se zasmála: „Ano, vidím do tvé zrádné duše. Vím, co jsi udělala. Ale nemám na vybranou. Budu tě respektovat jako svoji Královnu, když mě zachráníš, sestřičko.“ „Myslím, že jsi mě nepochopila,“ odpověděla klidně Aerea, „já nechci být Královnou.“ „Tak kdo tedy?“ Aerea se podívala směrem k vězení, které teď trčelo ze země, a kde byl za kamennou bariérou život. Aerea rozdrtila bariéru. Z vězení vystoupil Lot, ruku v ruce s Tarou. Nebyli ale Hlinění. Jejich těla byla utvořena z velmi kvalitního pískovce. „Cože?!“ Královna se na ni naštvaně podívala, „ty chceš, aby vládnul Lot?! Proč?“

81

Martin Koláček : Hliněná božstva „Trvalo mi pár miliónů let, než mi došlo, že jsi mi řekla jenom půlku pravdy, Iriano. Ano, Hlína vzniká rozpadem Kamene. Jenže je to i naopak. Kámen vzniká stlačením Hlíny. Je to neustálý koloběh. Během doby, co jsem se nechala unášet vodními proudy a tektonickými změnami, jsem to viděla mnohokrát.“ „Jistě,“ odpověděla Královna, „ale co to má co do činění s Lotem?“ „Kdysi, ještě během války, jsem ho po bitvě stmelovala. A bylo to jiné, než u ostatních. Tehdy jsem nevěděla, proč. Teď už to vím. Lot byl na opačné straně proměny. Stával se z něj Kámen. Proto mohl vidět budoucnost. Proto proti tobě bojoval.“ „Co? Logika téhle konstrukce mi dost uniká. Proč by bojoval proti svým?“ „Lot nebojoval proti svým. Bojoval proti tobě. Protože ses snažila vyvraždit všechny Hliněné. Zničit všechny důkazy, které dokazovaly, že mohou být svobodní. Že jejich civilizace může fungovat. Že nejsou o nic horší, než Kameny.“ „To je možné. Ale proč Lot?“ „Protože prošel všemi stadii a očistil se tak od předsudků. Bude vládnout jak Hlíně, tak Kamenům, ne jako dvěma odděleným substancím, ale jako jedné substanci, jejíž proměnu dokáže tolerovat.“ „Lot nemůže vládnout! Vždyť není Starší. Nemá v sobě božskou esenci!“ „Milá Iriano, než náš společný bratr umřel, stačil mi říct pravdu. Nic takového, jako božská esence, neexistuje. Je to jenom jedna z tvých lží, které sis vymyslela, abys mohla legitimizovat svůj teror. Autoritu je možné získat pouze na základě zkušeností a zásluh. Ne na základě původu.“ Aerea se otočila a odcházela. „Počkej!“ zakřičela za ní nyní sesazená Královna, „slíbila jsi mi, že mi vrátíš život. Ať si Lot klidně má trůn, ale prosím, Aereo, zcel mě.“ Aerea se otočila zpět k ní: „Myslím, že jsi mě nepochopila. Stovky milionů let narušuješ přirozený proces slučování a rozpadu. Zbavila jsi všechny Starší života, aby sis uchovala ten svůj. Jenže ve skutečnosti jsi tím o něj sama přišla. Život je proměna. Tvoje snaha zastavit čas je smrt.“ „Chceš říct, že...“ „Přesně tak. Nezcelím tě. Pro tvoje dobro. Udělám, co jsem slíbila. Vracím ti dar života.“ A pak se Aerea otočila a vydala se vstříc svému vlastnímu rozpadu.

82

Martin Koláček : Hliněná božstva. Martin Koláček. Hliněná božstva

Recommend Documents