Martin Glas Jmenuji se Martin Glas, narodil jsem se v Praze. V naší rodině se mluví německy. Už chodím do školy, ale do ∏eské, a tak mi musí pan řídící u∏itel Korda všechno překládat do něm∏iny. S domácími úkoly mi nemá kdo pomáhat. Podle toho také vypadá moje vysvěd∏ení. Ale po prázdninách chci zabrat a dotáhnout to na jedni∏ky. Brzy ale bylo všechno jinak…
Protektorát: Když mi bylo necelých osm let, obsadili naši zemi Němci. Protože jsem pocházel ze židovské rodiny, za∏alo se nám dařit ∏ím dál hůře. Nejprve se museli Židé registrovat a pak vstoupily v platnost protižidovská nařízení. Podle nich Židé museli nosit hvězdu, nesměli chodit do divadel, kin, restaurací, parků, na koupaliště, do knihoven; nesměli mít rozhlasový přijíma∏ ani chovat domácí zvířata, dostávali na potravinové lístky nižší příděly a žádný příděl tabákových výrobků, židovské děti nesměly chodit do školy. Já jsem tehdy skon∏il školní docházku ve třetí třídě, moje poslední látka z ∏eštiny byla vyjmenovaná slova. Když jsem odpoledne vyšel na ulici, abych si s kamarády hrál jako dříve, pokřikovali na mě někteří „Smradlavý Žide!“ Tak jsem pak skoro dva roky zůstával doma. Tohle osamění bylo pro mě asi horší, než život později v Terezíně, kde jsem měl kamarády. 1
Terezín: S celou naší rodinou jsme přijeli do Terezína 16. dubna 1942, kdy mně chyběly do jedenácti let dva měsíce. Spolu s dospělými jsem tehdy naivně věřil, že do mých jedenáctých narozenin válka skon∏í a že se vrátíme zase domů. Tato víra nám pomáhala překonávat strázně zdejšího živoření.
Bezprostředně po našem příjezdu do Terezína jsem se ocitl na marodce. Když mě z marodky asi po deseti dnech propustili, byl jsem velmi zesláblý, a tak jsem směl jít s dětmi ve věku školky na šance (hradby). Bylo to za∏átkem května, a tak už rostla tráva, kvetly pampelišky, snad tam i létali a zpívali ptáci a možná létali motýli. Stromy tam, myslím, nerostly, jen keře, ale ty už měly listy, takže všude bylo plno zeleně. Proti holému kasárenskému dvoru a po zimě, podzimu, létu i jaru, kdy jsem se v Praze nemohl sám objevit na ulici, natož abych šel do parku, to byl úplný zázrak.
V heimu: Po návratu z marodky jsem přišel do dětského domova (Kinderheimu, zkráceně heimu) 236 v Hamburských kasárnách, kde byli kluci mezi 9 – 12 lety, mně bylo 11 a byl jsem jedním z nejstarších. Na konci „naší“ chodby byl Heim 233 menších kluků a vedle nás byl sál 234 – 235, kde byly maminky s malými dětmi. Maminka bydlela v pokoji s mnoha ženami ve stejných kasárnách, takže každé ráno se mohla přijít na mne podívat. Pracovala po celou dobu v Terezíně v zemědělství, kde pěstovali zeleninu, a protože tuto produkci Němci potřebovali, byla maminka chráněna před transportem a s ní i děti do 14 let. Tím jsem byl vlastně 2
zachráněn i já, protože při odjezdu posledního transportu z Terezína mi ještě nebylo 14 let. Avšak můj bratr a tatínek byli deportováni do Osvětimi, odkud se tatínek již nevrátil.
V heimu, naproti dveřím, byla dvě okna a mezi nimi při stěně skříňky pro naše věci – ešus, lžíce, mycí potřeby, psací potřeby, kniha apod. Na jedné straně u okna byly palandy vynechané, takže se tam utvořilo jakési náměstí∏ko s velkým stolem, kde jsme si psali, kreslili a také se u∏ili. U∏il nás pan doktor Eberson, a to po∏ty a zeměpis. V uli∏ce mezi palandami blíže k oknu jsme měli umístěnou tabuli, upravenou na „hřiště““ pro knoflíkovou kopanou – hrá∏i byly různé druhy knoflíků: brankářem byla polovina velkého těžkého dámského knoflíku, obránci byly celé těžké knoflíky, křídly byly knoflíky sttřední velikosti s upilovanou jednou stranou, aby mohly podebrat mí∏ a „odcentrovat“ a mí∏em byl knoflík od poklopce. V heimu nás trápily blechy a štěnice. Pro nás byly horší blechy, protože skákaly a daly se špatně chytit. Časem jsme se nau∏ili je spolehlivě zabíjet – roztrhnout je mezi nehty. Chytání blech bylo pevnou sou∏ástí denního rozvrhu – tuším, že mezi 7,20 – 7,30 – stejně jako na příklad mytí, stlaní a prohlížení uší, zda nejsou špinavé. Rekord byl 28 blech, chycených jedno ráno jediným klukem! Od prosince 1943 do května 1944 jsme s mým kamarádem Petrem Seidemannem vydávali v domově 236 v Hamburských kasárnách a později na „dvojce“ ve „Škole“ na L 417 deset ∏ísel ∏asopisu Domov.
3
V Terezíně jsem dostal žloutenku a ocitl se opět na marodce, kde jsem zažil srdcervoucí scénu, kdy se s asi pětiletou hol∏i∏kou přišla rozlou∏it její babi∏ka, která byla v transportu na východ. Byla to opravdová babi∏ka, s šátkem na hlavě, strašně plakala a hol∏i∏ku celou zlíbala, protože cítila, že už ji nikdy neuvidí. Hol∏i∏ka se smála a říkala ji Oňubaba. Babi∏ku nakonec museli odvést.
V ozdravovně: 8. ∏ervna 1945 jsem odjel do zotavovny v zámku v Kamenici u Prahy. Podnět k tomu tehdy dal známý lidumil Přemysl Pitter. Malé děti byly umístěny v zámku v Lojovicích. Bylo vlastně obdivuhodné, že již měsíc po konci války bylo možné pro nás zřídit zotavovnu. Po nějakou dobu byli v Kamenici chlapci a děv∏ata spole∏ně a později nás chlapce přestěhovali do blízkého zámku ve Štiříně. Na výlety a později koupat se jsme chodili spole∏ně a moc jsme se těšili, až po dlouhé době strávené v Terezíně ochutnáme úplnou svobodu.
Ve Štiříně mě také jednoho dne zastihl dopis nadepsaný známým rukopisem:
4
Návrat domů: Když jsem se po válce vrátil, za∏al jsem pomalu a těžce zase normálně žít. Jakoby teprve pro mne život za∏ínal, a∏koliv mi bylo už přes ∏trnáct let. Později jsem opakovaně míval živou představu, že předstupuji před své kamarády z Terezína, kteří už dávno nebyli na světě a nezůstala po nich ani urna s popelem, a ti se mě vyptávají, jak žiji, jestli si život zasluhuji a zda si uvědomuji, že žiji i za ně.
Martin Glas zemřel 31. srpna 2008.
5
MARTINOVO VYSVĚDČENÍ
PRARODIČE
TÁTA
MARTIN GLAS
JÁ S MAMINKOU A STARŠÍM BRATREM HONZOU
STOLNÍ FOTBAL Z KNOFLÍKŮ
6
