Nikdy mě nenapadlo, že bych se mohl ve škole věnovat divadlu. A přece. Na výletě v Srbsku jsem byl nečekaně atakován otázkou: „Nechtěl bys hrát divadlo?“ Nebyl jsem si jistý, tak jsem si nechal čas na rozmyšlenou. Uplynuly tři měsíce a toto téma začalo být aktuální. Tak jsme na to kývnul. Strach, nervozita. To byly moje první zážitky z kroužku. Ale napjatá atmosféra se rychle uvolnila. Mezi námi vznikly přátelské vztahy. Z těžkých a nudných zkoušek se staly chvíle oddechu a relaxace. Nebylo to tak ale vždy. Čas od času nám teklo do bot, ale my jsme to vždycky nějak zvládli. S humorem nám vlastním jsme přežili vše. Bylo to prostě „boží“. Nejlepší vystoupení bylo to poslední. V Synagoze. To prostředí, ta atmosféra. Hrát zde byl úžasný zážitek. Žádné z představení nebylo jako toto. Bylo to prostě „boží“. Ondřej Černý, absolvent (Ježíš) K tomuto projektu jsem se dostala docela náhodou. Na konci školního roku 2005 za mnou přišel kamarád z vyššího ročníku a oznámil mi, že příští rok se zakládá nový kroužek a to divadelní. Nepřikládal jsem tomu moc váhu, prázdniny byly před námi a přišli mi to ještě hodně daleko. Ale prázdniny utekly jako voda a blížila se první zkouška divadelního kroužku. Nejevila jsem radši příliš zájem, ale kamarád mě přesvědčil, ať to zkusím, že se mi tam určitě bude líbit. Tak jsem to zkusila. Hned od začátku se mi moc líbil ten nápad, jak už uspořádat nebo spíš založit divadelní kroužek nebo-li naše „divadlo“, tak i projekt Jesus Christ Superstar. Byla jsem moc ráda, když mě paní profesorka požádala jestli bych nezkusila roli Marie Magdaleny. Moc mě to potěšilo, ale na druhou stranu jsem se také bála. Zkoušky mě moc bavily, takže jsem se na ně těšila, i když řekněme si to na rovinu, ne vždycky jsme byli nadšení a chtělo se nám cvičit. Jesus Christ Superstar mi hodně pomohl. Seznámila jsem se se scénickým tancem. Už od malička miluji tanec a chtěla bych se mu věnovat i nadále pokud to přijde. Nejhorší představení bylo asi to první, protože jsem byla hodně nervózní, i když mělo úspěch, ale nejkrásnější bylo asi vystoupení v synagoze, kde nám k tomu přispěla i atmosféra. A myslím, že i jako kolektiv jsme se hodně utužili. I po odchodu některých členů se stále stýkáme. Celkově byl podle mě projekt úžasný a moc jsem si to užila. Markéta Turčíková, studentka 3.B Marie Magdalena
Všechno začalo už na vodáckém výletě v Srbsku, kde jsme se s paní profesorkou Danou Vilímkovou, naší milou režisérkou seznámili. Do té doby mi byla zcela neznámá. Zeptala se mého spolužáka Ondry Černého (Ježíš, a potom i mě, jestli bychom nechtěli hrát v divadle. Docela nás to překvapilo, alespoň mě ano. Nicméně mě to zaujalo. Nikdy předtím jsem divadlo nehrál, a tak jsem nevěděl, co se bude po mě vyžadovat, apod. Dana nám všechno pověděla, její plány. Musím se přiznat, že to začalo ve mně hlodat, jaké by to asi bylo, kdybych přece jen opravdu řekl ano a začal hrát. Představa to byla pěkná – hrajeme před publikem a připadáme si tak jako v opravdovém divadle. Následující školní rok přišla Dana znovu a zeptala se, jestli jsem si to promyslel a jestli jdeme do toho. Řekl jsem: „Proč ne, mohlo by to být zajímavé“. A tak jsme začali nacvičovat, sešla se nás malá skupinka nadšenců. Všichni se podle mého úsudku těšili. Bylo to aspoň na všech vidět. Nejprve jsme si poslechli celý muzikál „Jesus Christ Superstar“ a podívali se na několik výtečných adaptací. Dana nás také seznámila s plánem celého projektu. Popravdě řečeno, měl
jsem po shlédnutí zmíněných ukázek obavy, že to asi nebude tak jednoduché a snadné, jak se zdálo, jak jsem si to představoval. Ale stejně mě neustále lákalo zkusit si jaké je to hrát divadlo, a tak jsem si tyto moje obavy nechal jen pro sebe a dál chodil na zkoušky. Po prvních setkáních na zkouškách mi Dana nabídla jednu z hlavních rolí, Jidáše. To mě zarazilo a říkal jsem si: „To je teda pěkné.“ To byla moje první reakce, ale na druhou stranu mě to potěšilo. Následující týden jsme tedy začali s nácvikem. Dana měla všechno pečlivě připravené: co a jak by mělo vypadat, kam si máme stoupnout, co máme dělat. Musím říct, že to nebyla sranda trefit se určitým gestem do hudby. Jen když si vzpomenu na skladbu „Poslední večeře“, nebo na svůj „jelení skok“, jak ho Dana nazvala, to byla pro mě noční můra. Zkoušeli jsme to snad milionkrát a já jsem pořád něco kazil. Myslím, že to nelezlo na nervy jenom mně, ale i celé skupině včetně režisérky. Taky jsme měli soustředění a taneční průpravu s Věrkou, která nás toho hodně naučila: jak se máme tvářit v různých situacích, jak kontrolovat vlastní pohyb těla atd. Já samozřejmě jako vždy musím mít něco extra, a tak jsem měl i hodiny na Sokolovně v Hodoníně, kde jsme nacvičovali zvlášť moje skladby, abychom je mohli při společných zkouškách jen pilovat.To byla také dřina. Nejhorší na tom snad bylo, když Dana vzala kameru a začala ty moje „umělecké výkony“ natáčet. To bylo snad to nejhorší. Nemám rád, když se mám na sebe dívat. A musel jsem. Nicméně týdny utíkaly a nás čekalo první vystoupení pro celou školu. V den představení bylo ovzduší tak husté, že by se dalo krájet. Všichni jsme byli takoví nesví, rozechvělí, ale plni očekávání. A začala hrát hudba. Tady už nebylo žádného úniku. Jen se koncentrovat a soustředit se na svoji roli, vžít se do ní, být co nejlepší, nevnímat okolí, působit, jako bychom hráli každý den. Nakonec jsme sklidili velký úspěch. Ono, nebylo to lehké hrát před svými spolužáky, kteří vás sledují, něco si potajmu šuškají. Vy nevíte, jestli se jim to líbí nebo ne. Nesmí vás to ale vyvést z míry. Po tomto našem prvním vystoupení následovalo ještě vystoupení pro rodiče, základní školy a širokou veřejnost. Na závěr, kdybych měl zhodnotit učinkování v divadle, musím konstatovat, že to bylo snad to nejhezčí období, které jsem ve škole prožil. Jsem moc rád, že jsi mě,Dani, oslovila a já si mohl zkusit, jaké to je být hercem. Nesmím taky zapomenout n svoje kolegy, kteří byli skvělí. A přesto, že jsem jim lezl mnohdy mou „nechápavostí“ na nervy, byli trpěliví. Myslím, že se mezi námi vytvořilo silné přátelské pouto, které trvá a bude trvat nadále! Z divadla jsem si odnesl jen ty nejhezčí zážitky, které bych nikde jinde neprožil. Vždycky budu rád vzpomínat na skvělý kolektiv, vynikající režisérku, na naše společné tréninky, vystoupení a párty po představeních. Až budu jednou rodič, rád se budu chlubit jednou svým dětem, že jejich taťka hrál kdysi na střední škole divadlo. Lukáš Kalabis, absolvent (Jidáš) Když jsem šel poprvé na zkoušku nově založeného divadelního kroužku na naší škole, kladl jsem si otázku, jestli to má cenu, jestli to není ztráta času. Samozřejmě, že hned na konci té zkoušky mi bylo jasné, že to určitě cenu má. Celou tu dobu, co jsme pracovali na tomto představení jsem získával nové poznatky a zkušenosti, ale hlavně nové kamarády. Také jsem poznal mnoho dalších zajímavých lidí. Když se na to podívám s odstupem času, obdivuji paní profesorku Vilímkovou, která nás po celou dobu vedla. Dřív jsem si říkal, jak to musí být snadné vést divadlo. Dnes vím, že je za tím spoustu práce, například zabezpečení pohybových zkoušek navíc, práce s hudbou, abychom do ní více pronikli, nebo obstarání techniky a techniků, fotografování , natáčení a mnoho dalších věcí. Teď vím, že bych asi na to neměl. A co se týče divadelních zkušenosti? Před tímto projektem jsem vždycky rád vystupoval před lidmi a rozdával úsměv do tváře. Díky roli Piláta jsem lidem ukázal, že umím zahrát i vážnější
roli, nejenom nějakého baviče, klauna nebo šaška. A za to jsem rád, protože jsem konečně ukázal i tu vážnější stranu mého „talentu“. Myslím, že nejenom mě náš divadelní kroužek ukázal, že hranice našeho talentu máme možná dál, než jsme tušili. Nebo spíš, že talent taky není všechno, ale když člověk chce a pracuje na sobě, je mnohdy lepší než člověk i s tím největším talentem. Nejvíc mi chybí bývalí členové, na které mám velmi hezké vzpomínky. Na druhou stranu, i když jsou pryč, tak nám tam něco zanechali. Tu dobrou atmosféru, kterou se budeme my zůstávající členové snažit zachovat i do dalšího roku práce na tomto projektu. Štěpán Tomešek, student III. A (Pilát) K muzikálu Jesus Christ Superstar jsem se dostala díky klukům, Lukášovi, Ondrovi a Míšovi a také paní Vilímkové, která mi o plánovaném projektu řekla na Startovacím týdnu v září 2006. Pro mě tato akce byla nezapomenutelným zážitkem, a proto jsem si řekla, že když byla „sranda“ tam, nechám se přemluvit i k divadlu. Na Startovacím týdnu jsem si vyzkoušela roli moderátorky, také navštěvuji „Taneční skupinu M“, tak jsem si řekla, proč nezkusit i divadlo. Lidé o mně říkají, že jsem „hérečka“. Hudbu a pohyb mám ráda a byla jsem ve svém živlu, ale když jsme k závěrečné písni dostali texty s tím, že ji budeme zpívat, myslela jsem, že omdlím. Zpěv není můj obor a po první zkoušce to taky tak dopadlo. Ale paní Vilímková nás nějakým zázrakem zlomila. Vše dopadlo O.K. Ale proč hned mluvit o konci? Tak tedy od začátku. Musím říct, že ihned jsme do toho zakousli. Hned v září jsme uskutečnili soustředění. Já jsem tam nebyla, a pak když přijeli jsem se bála, že do party nezapadnu, všichni se už znali a já znala jenom kluky. To mě ale „nakoplo“ k tomu, abych se zeptala a osmělila. Takže když jsem chyběla, hned jsem přišla, zeptala jsem se „co a jak“ a všechno se doučila. Člověk musí zkrátka chtít. Ne vždycky se nám chtělo. Ale pak nám začalo téct do bot, hned jsme nasadili tempo a jako vojáci se dali do boje. A to se mi líbilo. Když viděl „rejža“, že děláme a ke konci už se nám nechce, tak jsme si dali pauzu a povídali si a dělali hlouposti. Zkrátka, když řekl: „Jedem!“, tak se „jelo“ a v tu chvíli jsme všechno hodili za hlavu, starosti se školou, s penězi, myšlenky na rozvod rodičů, lásky, nelásky. Možná to bylo tím, že se jednalo o historii, o Ježíše, o pochopení této osobnosti. Školní publikum to ale nepochopilo. Ne všichni. Někteří nám zatleskali opravdu od srdce a toho si nesmírně vážím. S tím člověk – pardon, správný herec - musí počítat a přesto za každou cenu musí hrát na sto procent. A my všichni jsme do toho tu lásku a srdce dali a bylo to fajn. Pořádného potlesku jsme se dočkali v Synagoze. Nepopsatelná atmosféra mě zvláštním způsobem vzrušovala a motivovala k nejlepšímu výkonu bez trémy. To byla moje minuta slávy. Na práci na muzikálu vzpomínám vskutku ráda. Počátek byl ve znamení zmatku, euforie a mnoha problémů s pohybem jednotlivců, pohybem ve skupině a pohybem celé skupiny. S tím vším nám také poradila profesionální a bezvadná Věrka. Pak následovaly hodiny práce, drilu, ale také „srandy“ a kamarádských žertíků. Parádní bylo, když jsme potajmu chodili na jahodovou marmeládu, která byla nachystaná pro Ježíše, ale když jsme ji potřebovali, byla už shnilá. Použili jsme tedy kečup. Fuj, to byl smrad. Ale všichni se náramně bavili, když dávali Ježíšovi – Ondrovi rány. Jen to mlaskalo a strašně smrdělo.Většinu problémů jsme řešili společně, ale největší podíl na tom měl „rejža“ „Rejžo, díky. Herci, bylo mi ctí s vámi hrát Ježíše i petangue u rejži na zahradě.“ Letos je to zase jiná zkušenost, muzikál se mění, doufejme že k lepšímu a Rychlé šípy, s těmi se musíme poprat. Tak nasaďme přilby a vojáci pozor, jde se do boje… Konec ale neznám, ten si musíme udělat sami, protože jaký si to uděláš, takový to máš. Monika Snopková, studentka IV. A (Svědomí)
K tomuto projektu a vlastně divadlu jsem se dostala díky zprávě, která byla vystavená u nás ve škole na nástěnce. Jelikož mám divadlo ráda a občas jsem si zahrála v nějaké školní scénce, řekla jsem si, že to zkusím. A došla jsem na místo srazu. Ze začátku jsem se bála, že budu v hraní za ostatními zaostávat a že mi to vůbec nepůjde. Naštěstí jsem se mýlila, tedy alespoň doufám… Postupně jsme vytvořili skvělou partu lidí. Skamarádili jsme se a hraní nám šlo lépe. Navzájem jsme si pomáhali a podporovali se. Občas se nám zkoušet nechtělo a „reptali“ jsme, ale jindy jsme se zase snažili „makat“. Při zkouškách jsme si užili spoustu legrace, a také jsme ze sebe vydali hodně energie. Hlavně když jsme měli před premiérou… Tento projekt mi dal hodně. Nové kamarády, možnost zahrát si před lidmi na živo a nic při tom nesplést. Také jsem se přestala stydět, nebo jsem se více odvázala a stala jsem se členkou ochotnického spolku Břetislav v Břeclavi. A za to jsem moc ráda. Ovšem tréma ze mě nikdy neopadla. Při každém představení se objevila, ale po prvním potlesku opadla a já hrála ze všech svých sil. A na konci jsem byla vždy spokojená, jelikož diváci tleskali a bylo vidět, že se jim to líbilo. I když Jesus Christ Superstar zahrajeme ještě jednou, už to nebude takové, jako poprvé… Protože jsme divadelní kroužek při naší škole, někteří členové nám odešli na vysoké školy a nemůžou už být s námi. A tak se u nebude nic opakovat. Ale nikdy nezapomenu na ten rok práce a dřiny a budu ráda vzpomínat na ty neopakovatelné chvíle, které jsem si prožila. Ale máme nové členy, se kterými si prožiji opět něco nového a nezapomenutelného. A pro koho se mi hrálo nejlépe? To nemohu tak posoudit. Někoho to bavilo a někoho zase ne. A tak jsem přišla na to, že nejlepší byla veřejnost. Ta ocenila vše, co jsme do toho dali. Netvrdím, že žáci a studenti toto nedokázali, ale někteří nám dali najevo již při představení, že se jim to nelíbí a nám to nebylo příjemné. Nakonec jsem i od tohoto publika odcházela spokojená, protože se našla malá část, které se to líbilo a troufnu si říct, že byli nadšení. A to byla pro mě výhra a myslím si, že nejen pro mě. Petra Štollová, studentka III. A (Svědomí) Na počátku bylo slovo, a to slovo byla recese. Lukáš a Michal se přišli k nám do třídy zeptat, jestli někdo nechce chodit do kroužku … že se bude hrát muzikál. Janu Binkovou a mě to docela pobavilo, tak jsme si říkaly, že bychom šly, ale že nechceme zpívat. Lukáš nás tehdy ujistil, že nemusíme zpívat, že budeme jenom tancovat. To nás pobavilo ještě víc a vstoupily jsme do dramatiku co by nadějné kulisáky. Že náš záměr nevyjde, bylo jasné už na prvním pohybovém semináři s Věrkou Pavúčkovou, který byl opravdu zajímavý a myslím si, že nám hodně dal do budoucnosti. A hodně mě bavil. Pak jsem začala poslouchat muzikál Jesus Christ Superstar v angličtině a hudba mě okouzlila. V české verzi jsem byla nadšená překladem, texty jsou velmi dobré. Kouzlo po roce a půl nevyprchlo. Základ úspěchu? Možná. Ale mnohem podstatnější částí byla parta, která se v kroužku utvořila. Byla to taková tvůrčí práce ve skupině fajn lidí a to mě naplňovalo nádherným pocitem. Co mi kroužek vzal? Určitě dost času. Ale nelituji ani chvíle. Hlavně kvůli tomu, s kým jsem ten čas trávila. Neříkám, že každá zkouška byla super, taky se mi občas hodně nechtělo. Ale efekt se dostavil. Pocit z představení stál za to… Vždycky. Jana Počtová, absolventka K divadelnímu kroužku jsem se dostala pro mě velmi nečekaným způsobem. To, že při jedné zkoušce budu čekat na kamarádku a paní profesorka mě hned zapojí, jsem opravdu nečekala.
Pro mě to ze začátku bylo opravdu celkem obtížné, protože jsem se musela doučovat všechno, co už ostatní uměli. Ano, přiznávám, občas jsme to na zkouškách „flákali“, ale jakmile přišlo vystoupení, tak jsme do toho dali všechno. Myslím, že jsme tam utvořili perfektní partu lidí. Na ně moc ráda vzpomínám a abych pravdu řekla, tak mi i moc chybí. Možná je to jenom můj vnitřní pocit, ale byli mému srdci blízcí. I letos se nám sešla skvělá parta lidí, ale už je to úplně něco jiného než před rokem. Co mi divadelní kroužek dal? Určitě nové zkušenosti, nikdy jsem divadlo nehrála, tancovala jsem, ale divadlo pro mě bylo něco opravdu nového a nevěřila bych, že mě až tak moc začne bavit. Dále mi dal lásku a spoustu nových přátel, bez kterých se teď už někdy ani neobejdu a jsou pro mě vším. Bylo by toho hodně a kdybych chtěla všechno vyjmenovat, určitě bych na něco zapomněla. A co mi vzal? Hlavně spoustu volného času, ale rozhodně toho nelituji. Myslím, že mi vzal i hodně fyzických a psychických sil. Někdy to pro mě bylo opravdu velmi náročné. Ale výsledek na každém z našich vystoupeních stál vždycky za to všechno úsilí. Skoro po každém představení jsem měla nádherný pocit ale ten nejkrásnější byl, když jsme hráli svoje představení v břeclavské synagoze. Samotné místo tomuto představení dávalo nádhernou atmosféru. Divadelní kroužek pro mě opravdu znamenal hodně a v poslední době se mi to ještě více potvrdilo. Všechna ta námaha na zkouškách stojí za ten dobrý pocit na vystoupení. Lucie Malhocká, studentka III. C
Když si občas pustím CD s písničkami z muzikálu Jesus Christ Superstar, přepadnou mě vzpomínky na divadelní kroužek na Obchodní akademii v Břeclavi. Už je to rok, co jsem učinkovala v muzikálu, která jsme se rozhodli zahrát po svém. Myslím, že měl celkem velký úspěch, hlavně mezi rodiči, a tak trochu mě mrzí, že jsme se s ním z nějakých důvodů nemohli zúčastnit žádné soutěže. Do divadelního kroužku jsem se dostala úplně náhodou a netušila jsem, co mě vlastně čeká… Byla to dřina naučit se jednotlivé scény a pořád je pilovat do dokonalosti. Často jsme slýchali: „Ruce sem a nohy tam…“, a když už jsme toho občas měli dost, tak jsme se snažili alespoň na chvíli se odreagovat takovou malou parodií na slavný muzikál, kdy jsme vážné scény vůbec nebrali vážně. V kroužku jsem se spřátelila s lidmi, které jsem do té doby jen zběžně potkávala na chodbě ve škole. Užili jsme si hodně legrace, ale na druhou stranu jsme tomu museli obětovat spoustu volného času. Myslím si však, že to byl pěkně strávený rok v kolektivu skvělých lidí. Jana Malinkovičová, studentka IV. A V loňském roce vznikl na Obchodní akademii Břeclav divadelní kroužek, jehož náplní byl nácvik světově známého muzikálu Jesus Christ Superstar. Vedoucím tohoto kroužku a zároveň patronkou mnoha kulturních akcí na této škole, se stala Ing. Dana Vilímková. Pod jejím odborným dozorem, avšak také za pomoci jiných osob, jsme nacvičili tento divadelní kus a poté jsme s ním na jaře roku 2006 několikrát vystupovali. Nejenom před školním publikem, ale i před širší veřejností v břeclavské Synagoze. Muzikál se v našem provedení těšil velkého úspěchu a předčil jistě mnohá očekávání. Jako studentka loňského čtvrtého ročníku jsem velmi ráda spolupracovala na muzikálu, navíc jsem v sobě objevila obrovské nadšení k divadelní tvorbě. Tato mimoškolní činnost pro mě byla velkým přínosem po všech stránkách. Nejenže jsem získala cenné zkušenosti také jsem v novém kolektivu našla spoustu přátel. Spolu se členy kroužku jsem prožila dlouhou dobu pohromadě na jednotlivých zkouškách. Avšak kromě pravidelných setkání jsme se zúčastnili např. podzimního soustředění na Mlýnkách na Radějově. Tato akce byla velmi povedená a jistě přispěla k velkému posunu v našem divadelním projevu a v choreografii. Důležitou
osobou, díky níž jsme dosáhli obrovského úspěchu, byla paní Věrka Pavúčková, baletní učitelka, která s námi spolupracovala. Avšak naše poděkování patří i dalším osobám z Obchodní akademie, které nám v loňském roce velmi pomohly. Letos divadelní kroužek pokračuje dál ve své činnosti. Dokonce se těší větší účasti ze strany studentů. Hlavním projektem je nastudování činohry Rychlé šípy. Také se však po roce vracíme k muzikálu Jesus Christ Superstar, i když s novým obsazením většiny rolí. Radikální proměnu zažily postavy Ježíše a Jidáše, které letos ztvární Vojtěch Svoboda a Štěpán Tomešek. K tomuto „staronovému“ projektu se připojili i někteří lonští absolventi, včetně mě. Už teď se těším na spoustu nových zážitků, které mi jistě muzikál opět přinese. Jana Binková, absolventka
