MARKETA MĚ STÁLE BOLÍ. Reflex; č. 34, s ,

MARKETA MĚ STÁLE BOLÍ Reflex; č. 34, s. 44-48, 25.08.2011 MAGDALÉNA VÁŠÁRYOVÁ O NATÁČENÍ SVÉHO NEJSLAVNĚJŠÍHO FILMU I O TOM, ŢE VOLIČI BY MĚLI PŘESTAT NAŘÍKAT Sešly jsme se krátce po premiéře digitálně restaurované verze Markety Lazarové. Seděly jsme v kavárně karlovarského hotelu Pupp a paní Magda mluvila sympatickou měkkou češtinou. Kaţdou chvíli se u stolku někdo zastavil, aby se s ní pozdravil. Říkala jsem si, jakou udělali Slováci chybu, ţe si ji tehdy nezvolili za prezidentku. Má střízlivé názory, dokonale reprezentuje, je noblesní, krásná, inteligentní, vzdělaná a filmy jako Marketa Lazarová nebo Postřiţiny jí dělají ve světě skvělou reklamu. Navíc díky nim můţeme mít pocit, ţe ji přece dobře známe. * Když se člověk dívá na Marketu Lazarovou, tak si uvědomuje, jak je to skvělý film mimo jiné i proto, že jeho středověký příběh je stále platný, platil v šedesátých letech stejně jako dnes. Ano, zloději a lapkové tu jsou pořád. Lidi se nemění, stále jsou vášniví, kradou, loupí, přepadají se, milují. Tohle bude platit věčně. * Jen se to dnes lépe kamufluje. Kdyby se podařilo Vláčilovi natočit film celý tak, jak původně zamýšlel, tedy včetně královských obrazů, tak by se na královském dvoře leccos jistě také kamuflovalo. Ale pravda je, ţe dnes se za hezčí fasádu schováváme všichni, nejen panovníci. * Když jste uváděla Marketu Lazarovou, řekla jste mimo jiné: Dívejte se, ale beze mne, pro mne je to stále bolestný zážitek. Znělo to skoro, jako byste ten film nikdy neviděla. Ale viděla. Viděla jsem ho dvakrát. Poprvé v roce 1968 v argentinské Mar del Platě, kde jsem byla s reţisérem Vláčilem na festivalu. A pak podruhé tady, v Karlových Varech, to bylo při obnovené premiéře na začátku devadesátých let. Vybavuji si, jak moc byl tehdy uţ film poškozený. * Myslela jsem, že se na své filmy zásadně nedíváte. Ostatně jako spousta jiných skvělých hereček. Ale kdyţ mě za ruku drţí Vláčil, nepustí mě a nemohu utéct, tak si řeknu: Dobře, tak to tedy vydrţím. * V čem byla pro vás zkušenost s natáčením Markety tak bolestná? Představte si, ţe je vám šestnáct, odvezou vás kamsi na Šumavu, nikoho tam neznáte, není tam skoro nikdo podobně starý jako vy, neustále je strašná zima, vláčejí vás blátem a sněhem... A vy takhle proţijete dva roky, od šestnácti do osmnácti let, kdy se jiné holky chodí bavit, proţívají první lásky... Pro mne to bylo opravdu nesmírně těţké a dodnes je to bolestné. * Režisér Vláčil byl úžasný umělec a komplikovaný člověk. Jak se k vám, šestnáctileté holce, choval? Jednou dvakrát týdně za mnou přijel - bydlela jsem spolu se svou učitelkou jinde neţ ostatní, asi aby mě nezkazili -, sedl si k mé posteli a vyprávěl mi o třináctém století. Dodnes dokonale ovládám Přemysla Otakara II., tehdy to provokovalo moji fantazii. Na placu mi pak

uţ jen říkal: Tady se postav, sem se podívej, teď tě potáhnou za vlasy... Nebyla jsem herečka, měla jsem své přes metr dlouhé blond vlasy, gotickou tvář a veliké oči. On jako dobrý reţisér vycítil, ţe mám zřejmě talent. Hodně pil a to mi vadilo, vţdycky jsem na to byla citlivá. Schovávala jsem mu placatku s rumem do sněhu a on se vztekal. * Sblížili jste se později? Ne. Vybavuji si, jak jsem točila Rusalku s reţisérem Weiglem kdesi za Chebem a najednou se tam objevil Vláčil a říká: Tuhle neznám. A odešel. On byl velmi zvláštní nátura. Ale těsně před jeho smrtí jsem s ním natočila rozhovor, uţ si nedokáţu vzpomenout, kdy přesně to bylo, nejspíš v roce 1997, točilo se někde v ateliéru v praţském Karlině, stáli jsme u takové bílé zdi a vedli dialog. Tehdy byl ke mně velice laskavý. Byl to vcelku zvláštní a výjimečný pocit, protoţe on vůči mně nijak vlídný nebýval. Bohuţel uţ netuším, kdo ten dokument tehdy točil ani jak se to jmenovalo. Podobný filmový rozhovor jsem vedla s Bohumilem Hrabalem, ten je k dispozici v archívu Slovenské televize. Ale jaký byl osud snímku s Vláčilem, opravdu netuším. Mluvili jsme o ţivotě, o smrti, jestli se vyplatí ţít, a jestli ano, tak proč. Byla bych ráda, kdyby se ozvali tvůrci filmu, zajímalo by mě, jak dopadl a jestli je k vidění. * Třeba se nám ozvou do redakce. Za Marketu jste tehdy dostala honorář asi patnáct tisíc korun. Jak jste s nimi naložila? Ty peníze jsem nedostala do ruky, to by tatínek nikdy nepřipustil, peníze mi ukládal. Do svých jedenadvaceti let jsem vţdycky musela odevzdat celý honorář. * Vy jste byla dost přísně vychovávaná. Byli jsme docela normální maloměstská rodina, kde se dodrţovala pravidla. Doma se muselo pomáhat, netolerovalo se ţádné lenošení, jedli jsme zásadně všichni společně a tak dále. * A mluvili jste spolu několika jazyky. Prarodiče z matčiny strany pocházeli z německé menšiny, s nimi jsem mluvila švábsky. Maminka se mnou mluvila hochdeutsch. Tatínek mého otce se mnou mluvil maďarsky, chůva mě naučila nářečí z Banské Štiavnice a s otcem, který byl profesorem literatury, jsem mluvila spisovnou slovenštinou. * Přenesla jste si pak model přísné výchovy a vedení domácnosti i do své rodiny? Moje maminka vţdycky říkala: Jestli nechceš něco udělat pořádně, nedělej to vůbec. Toho se drţíme všechny, já i dcery. Člověk toho pak hodně stihne. Kdyţ se dcery osamostatnily, tak mi s hrůzou telefonovaly: Mami, já pořád uklízím. Tohle je důsledek německé výchovy mé maminky, máme to v sobě. * Děti se ale často vzepřou a vůči rodičům se vymezují. Na to jsem neměla čas. Z domova jsem odešla v patnácti a neustále jsem pracovala. Kdyţ jsem se dostala domů, byla jsem ráda, ţe rodiče konečně vidím, takţe tam se nějaké negativní pocity neměly šanci zrodit. Ani moje děti vlastně nedostaly příleţitost se proti mně bouřit, ve čtrnácti letech odešly do internátní školy v Rakousku, a kdyţ jsem na chvíli přijela z Varšavy, tak taky byly rády, ţe mě vidí. * Takže recept na hezké vztahy v rodině by mohl znít: Buďte si vzácní. Moţná. Oni Angličané dobře vědí, proč posílají své děti do internátních škol. Vracejí se jim sebevědomé bytosti, které se neupejpají a jsou schopné se o sebe postarat.

* Vaší dceři Hance vyšla kniha Pravdivý příběh lži. Jste hrdá, nebo kritická matka? Kdyţ tu kníţku otevřete, tak tam najdete věnování: Mamince. Nevěděla jsem o tom, tak jsem byla překvapená a dojatá. Já jsem Hanku v psaní moc podporovala. První kníţka, kterou napsala o svém pobytu v Manchesteru, o Anglii a Angličanech, to jsou vlastně takové dopisy, jeţ mi psala. Já byla ve Varšavě a ona mi psala z Anglie. Vţdycky jsem u těch dopisů řvala smíchy, tak jsem ji povzbuzovala, ať píše dál, ţe to rozhodně stojí za to. I tuhle druhou knihu jsem četla ještě před vydáním a moţná, ţe jsem dceři i trochu poradila. Podle mne je to velice dobře napsaná kniha, která vystihuje pocity dnešních mladých holek. * Vaší Hance se brzy narodí miminko, budete mít jako vytížená politička na vnouče vůbec čas? To víte, ţe ano. Hlavně se mě neptejte, jak se dá zvládat rodina a politika. Na to mám jedinou odpověď: levou zadní. * U nás jsou lidé z politiky dost otrávení. Na Slovensku je to prý podobné. To ano, ale myslím, ţe bychom měli mluvit nejen o politicích, ale i o voličích. Voliči se často dívají na politickou scénu jako na televizní seriál, řeknou si: Tyhle uţ znám, jsou tu dlouho. A hledají někoho nového, neokoukaného, kdo přinese vzrušení. Na Slovensku tomu říkáme ţúrka. "Takţe aby bola ţúrka, do čerta." Upnou se na jednoho nového atraktivního člověka, dávají mu hlasy a on pak přivede do parlamentu čtyřicet lidí a voliči se diví: Kdo to je? Tyhle my neznáme. Takţe pokud lidi říkají, ţe jsou zklamaní z politiky, je to i jejich chyba. Oni volili. My Středoevropané jsme léta přeţívali v nářku, naříkali jsme a dělali ze sebe oběti. Od oběti nikdo zodpovědnost nechce. Byt obětí je přece tak pohodlné: Maďaři jsou obětí Trianonu, Češi jsou obětí Mnichova, Slováci jsou obětí všech okolo, i velký národ, jako Poláci, si libuje v pozici oběti. Zvykli jsme si na to, je to ale dost nebezpečné pohodlí. Naříkáním jen ztrácíme čas. * Vidíte, já měla pocit, že největší plačky jsou Češi, že Slováci mají v sobě více bojovnosti a hrdosti. Kdepak, znám všechny středoevropské národy dost dobře a tohle máme opravdu všichni společné. Voliči rychlokvašených stran si stěţují, ţe se zklamali, a etablované strany jsou viněny z toho, ţe nebyly "dostatečně sexy" na to, aby je byli ochotni volit. Takţe v očích voliče jsou nakonec vinni všichni. * Máme šanci se věčného naříkání zbavit? Těţko. Navíc to podporuje nová kultura strašení. Podívejte se na zprávy, začíná to tím, ţe někde v Horní Dolní spadla kráva do potoka, pak se dozvíte, ţe někoho zabili, někdo spáchal sebevraţdu, ţe se šíří nebezpečný virus a ţe Fukušima nás nakonec stejně všechny zahubí. Jako by se skutečně blíţil konec světa. Lidi evidentně takové zprávy vyhledávají, protoţe je po nich stále poptávka. Připravujeme se tím o přirozený ţivotní optimismus a naše role oběti se tím jen utvrzuje. U nás je poměrně široká vrstva lidí, kteří mají v porovnání s rozvojovým světem dostatek. V západních demokraciích se taková paní Nováková, jeţ má více méně všechno, věnuje ve spolku zkrášlování obce nebo pomáhá s romskými dětmi. U nás si paní Nováková stěţuje. * Říkává se, že lidi do politiky žene touha po moci. K vám mi tohle rčení nějak nesedí. To tedy opravdu ne. Teď někdo někde řekl, myslím, ţe to byl Fico, "chtěl bych vládnout". Politik tu přece není proto, aby vládl.

* Proč tu tedy politik je? Myslím, že spousta lidí by odpověděla: Aby si nahrabal. Vysvětlím to takhle. Pracovala jsem sedm let v nevládní organizaci, ve Slovenské společnosti pro zahraniční politiku, kterou jsem zaloţila a sedm let ji vedla jako ředitelka. Prostřednictvím této organizace se dalo leccos prosadit, ale člověk nenesl ţádnou zodpovědnost. Nebyla tam ta jasná průraznost a jasná zodpovědnost, které máte v politice. Politika s sebou přináší paradox: jako politik jste nejsvobodnější a zároveň nesete tu největší zodpovědnost. Za kaţdé slovo, jeţ vyslovíte, za všechno, co uděláte, ale i neuděláte. Říká se, ţe politici jsou jako mouchy, utlučete je novinami. Podívejte se na případ bývalého ředitele Mezinárodního měnového fondu Strausse-Kahna, toho noviny doslova utloukly. A to je jen poslední případ. To, co na něm ulpělo, kdyţ byl obviněn ze znásilnění pokojské, uţ z něj nikdy nikdo nesejme, ţádný sebelepší soudní proces. Média se dnes řídí heslem: Hoď bláto na zeď, ono tam něco ulpí. Dřív to dělávaly báby na vsi. Kdyţ byla někde hezká holka, tak ji pomluvily a s ní uţ se to pak táhlo. * Ţijeme v muţském světě a to neplatí jen pro politiku. Například není mnoho velkých filmových či divadelních rolí pro ţeny ve středním a zralém věku. Tak skvělá herečka jako Judi Denchová říkala, ţe po kaţdé příleţitosti musí doslova skočit a snaţit se být nejlepší. Ano, ţivot stárnoucích ţen je pro společnost dneška nezajímavý, coţ je divné, protoţe my, stárnoucí ţeny, máme neuvěřitelné schopnosti. Vezměte si kněţky v Apollónově chrámu, to nebyly ţádné mladé holky, ale ţeny se zkušenostmi. Dříve si společnost stáří a zkušenosti váţila, dnes je to nastavené jinak. Ale myslím si, ţe ţeny mé generace uţ jsou natolik vzdělané a sebevědomé, ţe se dokáţí prosadit. Já vlastně lituju ty mladé, protoţe my to pořád ještě drţíme v rukách a nehodláme své pozice vyklidit. Víte, měla jsem to štěstí, ţe jsem jako mladá holka vyrůstala tady, v Čechách, ve společnosti řady skvělých starých hereček, znala jsem je velmi dobře, od paní Olgy Scheinpflugové přes Danu Medřickou aţ po Květu Fialovou. Byly velice pokorné, hodně praktické a měly úţasný smysl pro humor, dokázaly být sebeironické. Měla jsem je nesmírně ráda a velíce mi chybějí. Tak moc bych se potřebovala ještě na spoustu věcí zeptat, ale ono uţ pomalu není koho. Ony byly takové... Německy se tomu říká frech. To uţ se dneska nenosí, dnes musíte říkat, ţe všechno zvládnete, protoţe jste přece nejlepší. Ony se ale nebály samy sebe shodit. Přistihla jsem se, ţe kdyţ mám trochu času a od politiky odbočím, tak na ně hodně vzpomínám. Chtěla bych mít takový přístup k ţivotu jako ony. * Dal by se úspěšně aplikovat na politiku? Nejspíš tak docela ne, v politice si člověk sice na jednu stranu musí říkat, ţe kdyţ nejde o ţivot, nejde o nic, ale na druhou stranu, kdyţ vás vyhodí dveřmi, tak se musíte vrátit oknem. V politice je nejtěţší to - a otevřený mediální prostor tomu napomáhá -, ţe kdyţ chcete něco změnit, tak se automaticky osmdesát procent lidí postaví proti vám. A vy musíte počítat s tím, ţe tak prostě je. * Takže jako politička musíte být neustále připravena na neúspěch. Zažila jste dvě prohry, když jste kandidovala na prezidentku a nedávno při kandidatuře na primátorku Bratislavy. Dá se z prohry něco vytěžit? V kníţce Buďme poriadni píšu: Nezáviďte politikům, nakonec vţdycky prohrají. Musí prohrát. Je to dáno uţ tím, ţe přijdou další volby, v nichţ vţdycky někdo prohraje. Do politiky musí člověk jít vybaven proti prohře. Na druhé straně není moţné brát prohru jako něco fatálního. Prohra v podstatě znamená, ţe teď nemáte náleţitou podporu. Zvlášť to platí pro ţeny političky, musí párkrát prohrát, neţ se etablují a neţ je přece jen stále ještě machistická společnost přijme. Kandidovala jsem na prezidentku s tím, ţe na devadesát devět procent prohraju.

* Ale byla jste první a pootevřela jste dveře. A taky se na mě vylily všechny předsudky. Ale kdyţ pak kandidovala naše současná premiérka Iveta Radičová, bylo to o něco lepší, klima bylo poněkud vstřícnější. Přesto dostal přednost starý komunista bez jazykové výbavy. Moje prohra v prezidentských volbách byla očekávaná, brala jsem to spíš jako výzvu. Kdyţ jsem nedávno prohrála volby na primátorku Bratislavy, to uţ byla jiná prohra, tam se proti mně obrátily nevládní organizace i mí bývalí přátelé. Ale já jsem prohrála jen volby, neprohrála jsem svůj program, projekty, neprohrála jsem svůj ţivot. D ----MAGDALÉNA VÁŠÁRYOVA se narodila v Banské Štiavnici 26.8.1948. Vystudovala sociologii na Univerzitě Komenského v Bratislavě, od patnácti let se ovšem věnovala herectví, vytvořila na třicet filmových rolí (hrála ve filmech Marketa Lazarova, Radúz a Mahulena, Zbehovia a pútnici. Princ Bajaja, Rusalka, Postřiţiny...), padesátku postav si zahrála v televizních snímcích a seriálech. Působila v Divadle na korze, na Nové scéně a ve Slovenském národním divadle. Naposledy se před kamerou objevila v roce 1990, téhoţ roku nastoupila jako velvyslankyně ČSFR v Rakousku (do roku 1993), roku 1999 neúspěšně kandidovala na prezidentku SR, v letech 2000-2005 působila jako velvyslankyně v Polsku, od roku 2006 je poslankyní Národní rady za SDKÚ-DS. Hovoří německy, anglicky, rusky, francouzsky, polsky, srbsky, chorvatsky. Jejím manţelem je herec Milan Lasica, mají dvě dospělé dcery: Hanu a Ţofii. ----Medzitext "MY STŘEDOEVROPANÉ JSME LÉTA PŘEŢÍVALI V NÁŘKU, NAŘÍKALI JSME A DĚLALI ZE SEBE OBĚTI. OD OBĚTI NIKDO ZODPOVĚDNOST NECHCE." STIHLA ŢÍT TŘI ŢIVOTY. JEDEN JAKO HERECKÁ HVĚZDA, DRUHÝ JAKO DIPLOMATKA A TŘETÍ JAKO POLITIČKA. ZVLÁDLA JE S PŘEHLEDEM PRÝ I DÍKY DŮSLEDNÉ NĚMECKÉ VÝCHOVĚ SVÉ MATKY. JAKO HEREČKA ZAŢÍVALA TAKŘKA JEN ÚSPĚCH, DNES MAGDALÉNA VÁŠARYOVÁ (63), POSLANKYNĚ ZA SDKŮ-DS, TVRDÍ, ŢE POLITIK MUSÍ BÝT PŘIPRAVENÝ NA PROHRU, MÁ MALOU MOŢNOST SE BRÁNIT A ŢE "JE JAKO MOUCHA, UTLUČETE HO NOVINAMI".