MANUÁL PRO ŠKOLENÍ VZDĚLAVATELŮ
1
OBSAH
1. ÚVOD DO UDRŽITELNOSTI ............................................................................... 7 KONCEPT UDRŽITELNOSTI ...................................................................................................................................................... 7 ZÁKLADNÍ PRINCIPY UDRŽITELNÉHO ROZVOJE ............................................................................................................................ 9 VZDĚLÁVÁNÍ V RÁMCI UDRŽITELNÉHO ROZVOJE ....................................................................................................................... 10
2. MEZINÁRODNÍ PROCES SMĚREM K UDRŽITELNOSTI....................................... 12 3. MĚŘENÍ UDRŽITELNOSTI ................................................................................ 17 CO JE UKAZATELEM UDRŽITELNOSTI ....................................................................................................................................... 17 K ČEMU JSOU.................................................................................................................................................................... 17 CHARAKTERISTIKA DOBRÉHO UKAZATELE UDRŽITELNOSTI ........................................................................................................... 17 UKAZATELE UDRŽITELNOSTI ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ................................................................................................................... 18
4. PRAKTICKÉ CVIČENÍ NA ZAČLENĚNÍ UDRŽITELNOSTI DO VZDĚLÁVACÍCH AKTIVIT ................................................................................................................ 20 CVIČENÍ Č. 1: ZAMĚŘENÍ SKUPINY NA PRAKTICKÉ PŘÍPADOVÉ STUDIE.......................................................................................... 20 CVIČENÍ Č. 2: AKTIVITY NA VÝUKU UDRŽITELNOSTI ................................................................................................................. 23
5. STRATEGIE A METODY VÝUKY ........................................................................ 27 METODY VÝUKY ................................................................................................................................................................ 27 METODY A UČEBNÍ POMŮCKY .............................................................................................................................................. 27
6. KLÍČOVÝ OBSAH UDRŽITELNOSTI.................................................................... 29 6.1
ÚVOD DO UDRŽITELNOSTI .......................................................................... 31
HLAVNÍ EVROPSKÉ STRATEGIE A ZÁKONY V OBLASTI ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ .................................................................................... 31
2
UDRŽITELNÝ ROZVOJ V EVROPSKÝCH STRATEGIÍCH ................................................................................................................... 35
6.2
ENERGIE ...................................................................................................... 38
GLOBÁLNÍ PROBLÉMY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A ENERGETIKY ....................................................................................................... 38 Úvod ......................................................................................................................................................................... 38 Problém globální energie ......................................................................................................................................... 38 Nová éra elektřiny .................................................................................................................................................... 39 Význam a rámec obnovitelných zdrojů energie ....................................................................................................... 40 Výhody ..................................................................................................................................................................... 40 Nevýhody ................................................................................................................................................................. 40 OBNOVITELNÉ ZDROJE A TECHNOLOGIE V ŘECKU...................................................................................................................... 41 Větrná energie ......................................................................................................................................................... 41 Geotermální energie ................................................................................................................................................ 42 Geotermální energie v Řecku ................................................................................................................................... 44 Vodní energie ........................................................................................................................................................... 44 Biomasa ................................................................................................................................................................... 46 Solární energie ......................................................................................................................................................... 47 Fotovoltaické systémy .............................................................................................................................................. 50
6.3
ODPADY ...................................................................................................... 54
ÚVOD DO MANAGEMENTU ODPADU...................................................................................................................................... 54 EVROPSKÉ CÍLE V OBLASTI ODPADOVÉHO MANAGEMENTU ......................................................................................................... 55 OD SYMPTOMŮ KE ZDROJI ................................................................................................................................................... 56 CO JE CÍLEM TOHOTO PŘÍSTUPU? .......................................................................................................................................... 57 JAKÝ PŘÍSTUP MÁME ZVOLIT?............................................................................................................................................... 58
3
TIPY PRO IMPLEMENTACI OPTIMÁLNÍHO ODPADOVÉHO MANAGEMENTU....................................................................................... 62 OPATŘENÍ V OBLASTI MANAGEMENTU ODPADU ....................................................................................................................... 64
6.4
ANALÝZA, EVALUACE A ENVIRONMENTÁLNÍ MONITORING ........................ 66
ENVIRONMENTÁLNÍ ANALÝZA...................................................................................................................................... 66 ENVIRONMENTÁLNÍ MONITORING A HODNOCENÍ ...................................................................................................... 71 Systémy monitorování životního prostředí pro správu dat ...................................................................................... 71 Metody odběru vzorků ............................................................................................................................................. 72 TECHNIKY A NÁSTROJE PRO OBNOVU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ .................................................................................... 75 IMPLEMENTACE EIA VE STRATEGICKÝCH PLÁNECH ...................................................................................................... 77
6.5
UDRŽITELNOST PROCESŮ A PRODUKTŮ ...................................................... 79
POSTUPY A TECHNIKY V OBLASTI SZF............................................................................................................................ 79 Přístup k SZF (Společenská zodpovědnost firem) ..................................................................................................... 79 Nástroje a pokyny na implementaci SZF .................................................................................................................. 81 GLOBÁLNÍ DOHODA ................................................................................................................................................. 82 SOCIÁLNÍ ZODPOVĚDNOST 8000 (SZ 8000) .............................................................................................................. 83 ISO 26000 ................................................................................................................................................................. 84 NÁSTROJE A METODY PROCESŮ ENVIRONMENTÁLNÍHO MANAGEMENTU ................................................................. 86 Environmentální management ................................................................................................................................ 86 Systémy environmentálního managementu ............................................................................................................ 87 HLAVNÍ NORMY PRO ZAVEDENÍ EMS: ISO 14001 a EMAS ....................................................................................... 89 NÁSTROJE NA ENVIRONMENTÁLNÍ CHARAKTERISTIKA VÝROBKŮ A SLUŽEB ................................................................ 92 Integrovaná výrobková politika (IPP) ....................................................................................................................... 92 ZELENÉ VEŘEJNÉ ZAKÁZKY (GPP) ............................................................................................................................. 93
4
POSUZOVÁNÍ ŽIVOTNÍHO CYKLU (LCA) .................................................................................................................... 94 ENVIRONMENTÁLNÍ CERTIFIKACE ................................................................................................................................ 96 ECOLABEL ................................................................................................................................................................. 97 ENVIRONMENTÁLNÍ PROHLÁŠENÍ O VÝROBCÍCH EPD ............................................................................................. 98 POLITIKY EKOLOGICKÝCH INOVACÍ ............................................................................................................................... 99 NÁSTROJE PRO ENVIRONMENTÁLNÍ ZPRAVODAJSTVÍ ............................................................................................... 101 GRI (Iniciativa pro globální podávání zpráv) .......................................................................................................... 102 AA1000 ................................................................................................................................................................... 104 EVROPSKÉ POLITIKY PRO KOMUNIKACI A VZDĚLÁVÁNÍ V OBLASTI UDRŽITELNÉHO ROZVOJE ................................... 106
6.6 PLÁNOVÁNÍ A TRVALE UDRŽITELNÉ VYUŽITÍ PŮDY ....................................... 107 TRVALE UDRŽITELNÁ MOBILITA.................................................................................................................................. 108 TRVALE UDRŽITELNÉ ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ (INTELIGENTNÍ MĚSTA) ........................................................................... 113 ENERGETICKÉ PLÁNOVÁNÍ A VÝPOČET EMISÍ ............................................................................................................. 117 VÝPOČET EMISIÍ, UHLÍKOVÁ STOPA ............................................................................................................................ 129 PŮDNÍ MANAGEMENT A HYDROGEOLOGICKÉ VYUŽITÍ PŮDY .................................................................................... 142 UDRŽITELNÝ CESTOVNÍ RUCH ..................................................................................................................................... 162
6.7 NÁSTROJE V RÁMCI VEŘEJNÉ INICIATIVY PRO UDRŽITELNÝ ROZVOJ............. 169 STRATEGIE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE ......................................................................................................................... 170 SMĚRNICE ..................................................................................................................................................................... 170 POSUZOVÁNÍ DOPADU ............................................................................................................................................... 175 ZELENÉ VEŘEJNÉ ZAKÁZKY (GPP) ................................................................................................................................ 177 PŘÍSTUP K INFORMACÍM ............................................................................................................................................ 179 UKAZATELE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE ........................................................................................................................ 182
5
ODPOVĚDNOST ZA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ ..................................................................................................................... 185 ENVIRONMENTÁLNÍ EKONOMIKA: TRŽNÍ NÁSTROJE ................................................................................................. 186 INSPEKCE ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ .............................................................................................................................. 191
6.8
UDRŽITELNÉ BUDOVY................................................................................ 192
STRATEGIE A DESIGNOVÉ PRVKY .......................................................................................................................................... 192 Bioklimatická architektura ..................................................................................................................................... 192 STAVEBNÍ MATERIÁLY A TECHNOLOGIE ................................................................................................................................. 194 Izolační technologie ............................................................................................................................................... 194 Kritéria pro výběr materiálů ................................................................................................................................... 196 INSTALACE A SYSTÉMY ZAJIŠŤUJÍCÍ HOSPODAŘENÍ S ENERGIÍ V BUDOVĚ ....................................................................................... 198 Pasivní solární systémy .......................................................................................................................................... 198 Klimatizační systémy .............................................................................................................................................. 199 HODNOCENÍ ENERGETICKÉ NÁROČNOSTI BUDOV A JEJICH VLIVU NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ ................................................................. 200 Systémy hodnocení ................................................................................................................................................ 200 MONITOROVÁNÍ BUDOV ................................................................................................................................................... 204 Monitorování obalu stavby .................................................................................................................................... 204
PŘÍLOHA I – VÝUKOVÉ METODY ......................................................................... 206 PŘÍLOHA II – UŽITEČNÉ WEBOVÉ ODKAZY .......................................................... 210
6
1. Úvod do udržitelnosti Koncept udržitelnosti Člověk potřebuje naplňovat své potřeby, aby získal to, co eliminuje stav nespokojenosti a poskytuje příjemný pocit, a především pocit toho, že žije. Potřeby se dají rozdělit na základní potřeby, fyziologické, nezbytné pro přežití (jídlo, voda, přístřešek) a sekundární potřeby, které pocítíme tehdy, pokud se naplní ty první; jako například zdroj energie, motor všech našich aktivit: zdraví a hygiena, technologie, kultura, bezpečnost, vzdělání atd. Také rozlišujeme potřeby na individuální, ty které každý jedinec cítí, bez ohledu na společnost, kulturu, politickou situaci a náboženství (ty patří mezi základní potřeby), a kolektivní, a to jsou ty, které jedinec cítí jako člen určité komunity, v níž žije a pracuje, například nutnost veřejného pořádku, bezpečnosti nebo výkon spravedlnosti. Na makro úrovni jsme si vědomi, že naše potřeby zapadají do tří hlavních oblastí našeho života: ekologické oblasti, ekonomické a sociální, ale pokud jdeme do podrobností, tak můžeme vidět, jak jsou ve vzájemném prolínání tři oblastí omezeny: sociálně - environmentální, sociální stav (které se mohou týkat například potřeby zaměstnat se, rozvoj a vzdělávání) a ekologický stav (s potřebami jako například energetická účinnost a spotřeba zdrojů). Pro splnění svých potřeb je člověk závislý na přírodních zdrojích, které se dají rozdělit na obnovitelné zdroje energie se schopností regenerace (jako je voda, vzduch, teplo ze slunce) a neobnovitelné zdroje energie, jejichž přirozená schopnost obnovování je příliš pomalá až zanedbatelná (jako například minerály a zdroje energie: ropa, uhlí, zemní plyn, atd.). Využívání přírodních zdrojů vede k vyčerpání zásob neobnovitelných zdrojů a ohrožuje regenerační kapacitu zdrojů obnovitelných, protože jejich využívání je mnohem rychlejší než čas potřebný na jejich obnovu, a následkem je narušení křehké rovnováhy regulující ekosystémy a potřeba trvale spravovat a chránit životní prostředí. Pozornost se na tyto otázky soustřeďuje již od počátku sedmdesátých let, když ve Stockholmu v roce 1972 pořádala Organizace spojených národů Konferenci o životním prostředí člověka, jejímž výsledkem bylo vypracování Akčního plánu a Deklarace principů životního prostředí člověka, v němž se uvádí, že je třeba navrhnout "kompatibilní vývoj" se zachováním přírodních zdrojů. Pomalu se rozvíjející povědomí o rozporu mezi hodpodářským růstem pokračuje hrubým domácím produktem různých zemí, který byl přijat jako indikátor blahobytu a omezené zdroje, a schopností životního prostředí absorbovat odpady a znečištění. První formulace pojmu "trvale udržitelný rozvoj" se objevila ve "Zprávě Brundtland" z roku 1987, kterou publikovala Světové komise pro životní prostředí a rozvoj, založená v roce 1983 OSN, které předsedal norský premiér Brundtland: "Udržitelný rozvoj je ten, který poskytuje uspokojení potřeb současné generace, aniž by byla ohrožena schopnost uspokojit potřeby budoucích generací".1 Centrem problematiky Zprávy Brundtland nebyl ekosystém jako celek, přežití a blaho všech živých druhů, ale kladl důraz na antropocentrický pohled, a středem zájmu byly podmínky lidského života.
1
http://www.un.org/documents/ga/res/42/ares42-187.htm
7
Už Konference v Riu (1992) se snažila nasměrovat pozornost směrem k nové vizi udržitelnosti na základě úzké korelace mezi problémy životního prostředí, míru, hospodářského rozvoje a sociální rovnosti a spravedlnosti, gramotnosti, zdraví, s výzvou pro všechny země světa, aby zavedly globální partnerství pro udržitelný rozvoj. V návaznosti na tuto koncepci a jejího uznání na různých mezinárodních setkáních, se vyvinula snaha integrovat environmentální, ekonomické, sociální a institucionální cíle s interdisciplinárním významem. Unie nyní uznává udržitelnost jako úkol a cíl, který se týká každého: institucí, společností, sdružení občanů a spotřebitelů a v případě potřeby nové generace politického preventivního přístupu, který vyžaduje nejen nové poznatky, ale i ekonomické nástroje, jak informativní, tak i participační. V posledních desetiletích došlo k šíření nesčetných interpretací konceptu udržitelného rozvoje, které byly často velmi odlišné a konfliktní a vytvářely náročný přechod od určení principů k činnosti. Z tohoto důvodu by měl být výchozím bodem jakékoli definice plurální rozměr udržitelného rozvoje a nesmí být zredukován pouze na environmentální aspekty. Měl by být ale rozšířen do hospodářské, sociální a participativní části. O udržitelnosti můžeme hovořit pouze v případě, že existuje rovnováha mezi různými faktory, které nám umožňují splnit naše potřeby a pomohou zajistit kvalitu života. Můžeme tedy říci, že udržitelnost má tři rozměry: Udržitelnost životního prostředí, schopnost zachovat v průběhu času tři hlavní funkce ekosystémů: funkci poskytovatele zdrojů, příjemce odpadů a znečišťujících látek a přímého zdroje podmínek nezbytných pro zachování života, což znamená zachování přírodního kapitálu; Ekonomická udržitelnost, která se odvolává na schopnost ekonomického systému vytvářet udržitelný růst ekonomických ukazatelů, zejména schopnost generovat příjmy a zaměstnání pro obživu lidí, aniž by byla ohrožena schopnost regenerace ekosystémů; Sociální udržitelnost, schopnost zajistit podmínky lidského blahobytu (bezpečnost, zdravotnictví, školství) a třídy rovnoměrně rozděleny podle pohlaví. Je to druh udržitelnosti, která zachovává soudržnost společnosti a její schopnost podporovat své členy ke spolupráci na dosažení společných cílů a souběžně, aby vyhovovaly individuálním potřebám zdraví a blaha, přiměřené výživy a přístřeší, projevu a identity, kulturního a politického závazku. Z ucelenějšího úhlu pohledu je zde také institucionální rozměr udržitelnosti jako schopnost zajistit podmínky stability, demokracie, participace, informace, vzdělávání a práva.
Ekonomická udržitelnost
Institucionální udržitelnost
Sociální udržitelnost
Environmentální Udržitelnost
8
V diskusích se velmi často vzpomíná téma rozdílu mezi růstem a rozvojem: růst souvisí se schopností ekonomického systému zvýšit dostupnost zboží a služeb pro potřeby daného obyvatelstva, to je pojem v podstatě kvantitativní a měřitelný typicky prostřednictvím HDP. Rozvoj je termín, který se používá v souvislosti kvalitativní transformace nejen ekonomiky, ale všech aspektů sociální sféry. V posledních několika letech se začaly objevovat některá kulturní hnutí, která navrhují různé přístupy k energetickým a environmentálním problémům a identifikují pojem „vývoj“, jako způsob jak vyřešit problém vypořádání se s krizí. Jedním z nich je hnutí „degrowth“ - zastánci proti konzumní společnosti. Zastáncové hnutí „degrowth“ (včetně Serge Latouchea2), věří, že je nemožné, aby byl hospodářský rozvoj založený na základě neustálého růstu ve výrobě zboží a zároveň aby to bylo v souladu s ochranou životního prostředí a udržitelného rozvoje; je to zastaralá teorie, která se již nevztahuje na moderní ekonomiky.
Základní principy udržitelného rozvoje Základní principy, které jsou základem trvale udržitelného rozvoje jsou: Mezigenerační rovnost mezi národy a společenskými třídami: zajišťuje rovnoměrné rozložení zátěže a výhod jednotlivých politik v každém odvětví, čase a prostoru; potvrzuje princip, že životní prostředí patří všem a každý musí mít stejný prospěch z jeho zdrojů pro lepší kvalitu života. Environmentální problémy většinou ovlivňují chudé, kteří jsou nejméně schopni se s nimi vypořádat. Blahobyt umožňuje lidem konzumovat více zboží, více cestovat, žít ve větších bytech, což má za následek vyšší spotřebu energie a přírodních zdrojů a zvýšení produkce odpadu. Bohatí si také mohou dovolit ignorovat dopad jejich jednání na životní prostředí, anebo se před jejich následky umí ochránit. Nespravedlivé rozdělení bohatství je tedy důsledkem neudržitelného chování, a tím pádem je těžší jej změnit. Preventivní přístup: znamená, že lidská činnost nesmí překročit limity stanovené přírodou. V politických procesech zaměřených na řízení – například omezit a přesměrovat - potřeby, spíše než se naplní, nebo najít optimální kompromis mezi potřebami oponentů. V souvislosti s udržitelným rozvojem, touha lidské společnosti rozvíjet se, posouvat se dopředu a zlepšovat životní podmínky a blahobyt - musí být v souladu s těmito zásadami. Subsidiarita: zajišťuje spolupráci všech orgánů a struktur vlády ve prospěch sociálního a ekologického přežití a obrany lidských práv a zdraví. Zavazuje státy spolupracovat na podpoře udržitelného rozvoje, v zájmu jednotlivých států a celého mezinárodního společenství, v závislosti na přístupu "odpovědnosti" společného, ale diferencovaného. Obecné provozní principy a kritéria udržitelného rozvoje můžeme shrnout následovně: • využívání obnovitelných zdrojů pod jejich míru regenerace; • využívání neobnovitelných zdrojů v menším měřítku než je spotřeba těchto zdrojů, rozvoj obnovitelných náhrad; • omezení vstupu znečišťujících látek do životního prostředí pod práh absorpční kapacity prostředí.
Serge Latouche (narozen 12. ledna, 1940 ve Vannes) je francouzský emeritní profesor ekonomie na Univerzitě Paříž XI. 2
9
Vzdělávání v rámci udržitelného rozvoje Vzdělávání a udržitelnost jsou úzce spojeny, ale rozdíl mezi vzděláváním obecně chápaným a vzděláváním v rámci udržitelného rozvoje není vždy snadné pochopit. Zatímco model environmentálního vzdělávání ze 70. let představil vizi ochrany přírody, dnes upřednostňujeme přístupy a metody zaměřené na průběžné a multidisciplinární znalosti rozvojem vzdělávacích procesů směrem k udržitelnosti. Všechny programy v oblasti udržitelného rozvoje, včetně těch v rámci VPTUR (Vzdělávání pro trvale udržitelný rozvoj), musí brát v úvahu tři oblasti životního prostředí udržitelného rozvoje: společnost (včetně kultury), ekonomiku a řešení místních aspektů těchto tří rozměrů. Vzdělávání musí vyškolit lidi na vysokých postech na řešení problémů s přístupem, který bere v úvahu nejen individuální a bezprostřední potřeby, ale také komunitu a šíření v prostoru a čase, se zvláštním ohledem na ty, kteří nemají takový vliv, např. chudí či budoucí generace. Cíle vzdělávání musí být respektovány rovněž v důsledku rozdílů prostřednictvím uznání rozmanitosti jako fyzické, biologické a sociokulturní otevřenosti k dialogu, vytvářením dovedností týkajících se udržitelných postupů, i s obnovou místních tradic a podpory kulturních identit, jako výchozího bodu pro provádění udržitelnosti. Vzdělávání má nabídnout každému člověku nástroje, které potřebuje ke zvládnutí každodenního života v rámci dlouhodobé udržitelnosti. Proto raději než předpřipravený celek informací, je třeba dosáhnout vize, kde ve srovnání s načrtnutými principy jsme schopni dodávat potřebné transformační procesy, které jsou podporovány průběžnými dovednostmi jako učení se učit, kriticky myslet, spolupracovat, vyhledávat a aplikovat nové poznatky při sociálním rozhodování a sdílení. Proto spíše než pouze vzdělávací nebo informační význam vzdělávání, vzdělání musí vést k dosažení vize, která je schopna dodat potřebné transformační procesy a je podporována průběžnými dovednostmi jako je schopnost učit se, kriticky myslet, spolupracovat, vyhledávat a aplikovat nové poznatky při sociálním rozhodování a sdílení. Základy této myšlenky ekologické výchovy vznikly na několika historických konferencích v 70. a 80. letech minulého století. Během desetiletí mezi lety 1992 a 2002 se environmentální výchova vyvíjela stále složitějším a komplexnějším způsobem v rámci vzdělávání udržitelnosti: určitě si rozšířila své cíle, modifikovala své metody a dá se říci, že environmentální výchova se stále více integruje s nástroji pro udržitelný rozvoj. Od okamžiku, kdy se koncepce udržitelného rozvoje začala provádět podle Organizace spojených národů v roce 1987, Valné shromáždění začalo paralelně analyzovat vedlejší úkoly, které vzdělání může uplatnit vůči udržitelnému rozvoji. Kapitola 36 Agendy 21 identifikuje čtyři hlavní "linie", které vzdělávání musí následovat, aby mohlo účinně přispívat k udržitelné budoucnosti: • zlepšit přístup ke kvalitnímu základnímu vzdělání • přeorientovat environmentální vzdělávání směrem k udržitelnému rozvoji • rozvíjet povědomí tak, aby se zvýšila spoluúčast obyvatelstva • podporovat vzdělávání tak, aby všechna odvětví pracovní síly měli znalosti a dovednosti potřebné pro výkon jejich práce v souladu se standardy udržitelnosti 10
Světový summit o udržitelném rozvoji v Johannesburgu (SSUR)3 v roce 2002 zdůrazňuje význam Vzdělávání pro udržitelný rozvoj (VUR) a Organizace spojených národů vyhlásila období 2005 - 2014 "Desetiletím vzdělávání pro udržitelný rozvoj (DVUR)." V roce 2005 byl prezentován společný plán činností na mezinárodní úrovni - integrovat zásady, hodnoty a postupy udržitelného rozvoje do všech aspektů vzdělávání a učení, podporovat významnou změnu v životním stylu a změnu chování směrem k dosažení udržitelného vývoje. Koordinace na mezinárodní úrovni byla iniciována UNESCEM jako hlavní agenturou poskytující jasnou prezentaci metodiky a hodnot, na nichž je stanoven Program vzdělávání udržitelného rozvoje.4 (Http://www.unesco.org/education/tlsf/). Mezi navrhovanými výukovými strategiemi patří:
učení založené na zkušenosti vyprávění příběhů zprostředkování hodnot řešení problémů učení mimo třídu
3
http://www.un.org/events/wssd/summaries/envdevj1.htm
4
http://www.unesco.org/education/tlsf/
11
2. MEZINÁRODNÍ PROCES SMĚREM K UDRŽITELNOSTI 1972 - Konference Spojených národů o životním prostředí (KSNŽP)5 Konference Spojených národů o životním prostředí (KSNŽP) se konala ve Stockholmu v červnu 1972 a zúčastnily se jí průmyslově vyspělé země i rozvojové země. Bylo to první mezinárodní setkání, které uznalo, že rozvoj lidské populace a budoucích generací je nezbytný pro ochranu přírodního prostředí. Na závěr konference byl vypracován dokument, známý jako "Stockholmská deklarace", která obsahuje zásady ochrany životního prostředí a lidského rozvoje, kterých se vlády musí držet při svých politických rozhodnutích. Tato deklarace může být považována za milník v definici udržitelného rozvoje a mezinárodních opatření v oblasti životního prostředí a klimatu. Během summitu bylo rozhodnuto o zřízení Programu spojených národů pro životní prostředí (PSNŽP) a orgánu pro monitorování životního prostředí v globálním měřítku, Earthwatch, integrovaný v PSNŽP. Při této příležitosti byly odsouzeny testy jaderných zbraní, zejména ty probíhající v atmosféře, s naléháním na národy, aby je přestali používat jako zdroj dalšího znečišťování životního prostředí; navíc byl také stanoven Světový den životního prostředí (5. červen). 1987 - Zpráva Světové komise o životním prostředí a rozvoji: Naše společná budoucnost6 V roce 1987 Světová komise pro životní prostředí a rozvoj, zřízená Organizací spojených národů v roce 1983 pod vedením Gro Harlem Brundtlanda, prezentuje svou zprávu, v níž ochrana životního prostředí již není považována za překážku rozvoje, ale spíše nezbytným předpokladem pro trvající vývoj. Definujeme poprvé pojem "udržitelný rozvoj" jako "rozvoj, který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací uspokojovat jejich vlastní potřeby" a nastiňuje některé klíčové cíle pro politiku a rozvoj v oblasti životního prostředí, včetně: zotaví se hospodářský růst; změníme kvalitu ekonomického růstu a zajistíme spravedlivé a vyvážené rozhodování v oblasti sociálních a environmentálních dopadů tak, aby vyhovovaly potřebám zaměstnání, potravin, energie, vody a hygienických zařízení a veřejného zdraví; přijmeme opatření na zachování a zlepšení zásob přírodních zdrojů; zajistíme udržitelnou úroveň populace; stabilizujeme úroveň zaměstnanosti; základ zdrojů se zachová a bude podporován; přeorientujeme technologie a zlepšíme rizika řízení; integrujeme environmentální a ekonomická rozhodnutí do formulace ekologických a ekonomických aspektů; posílíme mezinárodní spolupráci.
5
http://www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?DocumentID=97
6
http://www.un.org/documents/ga/res/42/ares42-187.htm
12
1992 - Konference OSN o životním prostředí a rozvoji7 (KSNŽPR nebo Summit Země), v Rio de Janeiro, Brazílie. Účastníci konference, 172 vlád, 108 hlav států nebo předsedů vlád a 2400 zástupců nevládních organizací přišli podepsat dohodu Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, což vedlo k vypracování Kjótského protokolu. Byla to první sbírka nabízející globální akční plán pro ochranu životního prostředí. Konference v Riu byla ukončena vypracováním různých oficiálních dokumentů: • Deklarace o životním prostředí a rozvoji z Ria • Agenda 218 • Dohoda o biologické rozmanitosti • Deklarace o zásadách lesnictví • Dohoda o změně klimatu: dokument zaměřený na boj proti skleníkovému efektu Agenda 21 je strategický dokument, který představuje akční plán doporučení, která mají být přijata do roku 2500 od 90. let během jednadvacátého století, a který v 40 kapitolách definuje zavedení odvětvové politiky na podporu "udržitelného rozvoje" s řešením všech oblastí, v nichž je nutné zajistit integraci životního prostředí a rozvoje. Obsahuje konkrétní návrhy:
boj proti chudobě;
změna modelu výroby a spotřeby;
demografická dynamika;
konzervace a management přírodních zdrojů;
ochrana atmosféry, oceánů a biodiverzity;
předcházení odlesňování;
podpora udržitelného zemědělství.
Dokument je rozdělen do čtyř sekcí: 1. sociální a ekonomický rozměr: program zaměřený na dosažení hospodářského růstu v chudých zemích, který neničí přírodní prostředí, prostřednictvím boje proti chudobě, kontroly populace, zlepšení zdraví obyvatelstva, atd., a změna způsobu spotřeby v bohatých zemích; 2. zachování a řízení zdrojů pro rozvoj: program pro životní prostředí, který obsahuje informace o technických a finančních prostředcích nezbytných pro jeho dosažení (ochrana ovzduší, integrované řízení zemědělství, boj proti odlesňování, řízení křehkých ekosystémů, boj proti desertifikaci a sucha, ochrana biologické rozmanitosti, správa biotechnologie, ochrana oceánů a sladkých vod, nakládání s toxickými látkami, pevným odpadem a nakládání s radioaktivním odpadem, ekologické řízení
7
http://www.un.org/geninfo/bp/enviro.html
8
http://sustainabledevelopment.un.org/index.php?page=view&type=400&nr=23&menu=35
13
odpadních vod). Dokument tedy poskytuje informace o prostředcích, které musí být zváženy za účelem dosažení udržitelného rozvoje na místní, národní a globální úrovni; 3. posílení úlohy aktérů (hlavních skupin občanské společnosti): dokument, který klade důraz na potřebu posílit zapojení místní komunity a vymezuje roli specifických sociálních skupin k podpoře udržitelného rozvoje (ženy, mládež, senioři, odbory, nevládní organizace (NGO), výrobní odvětví, vědecká obec); 4. implementační nástroje: analýzy prostředků potřebných k výkonu činností za účelem dosažení ekologicky udržitelné budoucnosti: vědecké přístroje, školení, informace, mezinárodní spolupráce, finanční nástroje, právní nástroje. 2002 - Světový Summit o udržitelném rozvoji9 organizovaný OSN, Johannesburg, Jižní Afrika. Tento summit, kterého se zúčastnilo 189 ze 195 členských států OSN, mnohé hlavy států a vlád, zástupci nevládních organizací (NGO), soukromý sektor a další zájmové skupiny, byl příležitostí k zamyšlení se nad tím, co bylo načato na summitu v Riu v roce 1992, a to dosažení cílů udržitelného rozvoje. Jedním z nejvýznamnějších úspěchů bylo přijetí akčního plánu, který byl podepsán všemi přítomnými státy a v němž byly určeny klíčová témata pro příští desetiletí. Taktéž byla prezentována řada dobrovolných iniciativ spolupráce mezi vládami, institucemi, podniky a občanskými společnostmi poskytující podklad k plánu. Taktéž se podepsalo prohlášení k obnovení závazku světových vůdců v boji proti chudobě prostřednictvím rozvojového ekonomického bezplatného transferu z rozkladu životního prostředí a spotřeby zdrojů. 2006 - Strategie trvale udržitelného rozvoje10 Na základě situace ke konci 2005, hodnocení EU ohledně Udržitelného rozvoje z roku 2001 a konzultací, které se konaly s ostatními subjekty Společenství a dalšími zúčastněnými stranami, přijala Evropská rada 16. června 2006 novou strategii Evropského udržitelného rozvoje (Agenda Göteborg), pro rozšířenou Evropskou unii. Strategie zdůrazňuje a posiluje závazek a nutnost spolupráce mezi zeměmi EU a zohledňuje dopad nového globálního udržitelného rozvoje. Nová strategie uvádí 7 výzev: 1. Změna klimatu a čistá energie; 2. Udržitelná doprava; 3. Udržitelná spotřeba a výroba; 4. Zachování a řízení přírodních zdrojů; 5. Veřejné zdraví;
9
http://www.un.org/events/wssd/summaries/envdevj1.htm
10
http://register.consilium.europa.eu/pdf/en/06/st10/st10117.en06.pdf,
14
6. Sociální začlenění, demografie a migrace; 7. Celosvětová chudoba a problémy udržitelného rozvoje. Klíčovou roli v podpoře šíření a dosažení cílů této strategie sehrává odborná příprava, větší investice do výzkumu a vývoje, Místní Agenda 21, informace a komunikaci s občany. 2009 - Konference OSN o klimatických změnách (Copenhagen Summit)11 Kodaňská dohoda, výstup konference o klimatu, obsahuje dvě čisté přílohy, do kterých měli průmyslové země zapsat do ledna 2010, nikoliv své závazky na snižování, ale opatření, která hodlají přijmout. Na závěr obsahuje závazek financování strategií a opatření ke zmírnění a přizpůsobení. 30 miliard dolarů v období 2010-2012 a až 100 miliard dolarů do roku 2020 by měly průmyslové země zaplatit rozvojovým zemím, a to i tehdy, pokud není uvedeno rozdělení těchto plateb mezi jednotlivé průmyslové země. 2010 - Evropská strategie 2020 Roční strategie pro růst a rozvoj, který iniciovala Evropská komise12 není jen na to, abychom se dostali z ekonomické krize, ale má také za cíl zaplnit mezery v našem modelu růstu a vytvořit podmínky pro odlišný typ hospodářského rozvoje, který by byl inteligentnější udržitelnější a nevylučující. Za tímto účelem dokument indentifikuje tři priority:
Inteligentní růst: vyvinout ekonomiku založenou na znalostech a inovacích;
Udržitelný růst: podporovat ekonomiku méně náročnou na zdroje, ekologičtější a konkurenceschopnější;
Inkluzivní růst: podporovat soudržnost s vysokou zaměstnaností vedoucí k sociální a územní soudržnosti.
2012 - Konference OSN o udržitelném rozvoji (Rio +20)13, Rio de Janeiro Třetí mezinárodní konference o udržitelném rozvoji, 20 let po Summitu Země v Rio de Janeiro UNCED v roce 199. Hlavní výsledky dosažené v Riu jsou: uznání konceptu zelené ekonomiky jako hnací síly k udržitelnému rozvoji a vymýcení chudoby; přijetí desetiletého rámce programů na podporu udržitelných vzorců výroby a spotřeby; posílení funkce Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) doprovázené celosvětovým členstvím v představenstvu;
11
http://unfccc.int/meetings/copenhagen_dec_2009/meeting/6295.php
12
http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm
13
http://www.uncsd2012.org/
15
zahájení procesu směrem k posílení globálního řízení udržitelného rozvoje prostřednictvím zřízení politického fóra pro řízení udržitelného rozvoje na vysoké úrovni; otevření mezivládního procesu pro definování nových cílů udržitelného rozvoje (SDGs).
16
3. MĚŘENÍ UDRŽITELNOSTI Co je ukazatelem udržitelnosti Ukazatele udržitelnosti jsou nástrojem, který vám umožní získat informace o měřitelných aspektech systémů ochrany životního prostředí, jakož i ekonomických nebo sociálních, a sledovat změny jejich vlastností, poskytující solidní základ pro rozhodovací procesy v zájmu zachování blahobytu životního prostředí a člověka. HDP (Hrubý domácí produkt) je celková hodnota zboží a služeb vyrobených v zemi ročně a plánovaných ke konečnému použití, jako je spotřeba, investice a čistý vývoz. Je vyjádřena v peněžních jednotkách a používá se jako indikátor ekonomického růstu země, ale není známa jako příjem a nemusí nutně korespondovat s kvalitou života. HDP je vyjádřen výhradně posouzením ekonomické povahy, bez ohledu na environmentální a sociální aspekty, poškození životního prostředí a související náklady pro komunitu. Proto bylo nutné najít způsoby jak integrovat ekonomický aspekt s těmi, které souvisejí s udržitelností životního prostředí, vytvořením ukazatelů schopných vykazovat celý integrovaný systém, který bude použit jako nástroj pro podporu rozhodování.
K čemu jsou Indikátory vám umožní:
integrovat environmentální, hospodářskou a sociální podporu rozhodování; identifikovat mezery v dostupnosti dat a navrhnout typy dat užitečných pro detekci; provést posouzení přijatých opatření a sledovat jejich účinnost; usnadnit předávání informací a umožnit srovnání; pomoci předvídat problémy a prosazovat přijetí dlouhodobých strategií; informovat, komunikovat s občany a podporovat jejich účast na rozhodování.
Charakteristika dobrého ukazatele udržitelnosti Dobrý ukazatel by měl být:
představitelem jevu, který se má měřit, jakož i cílů, a také by měl být adekvátní k referenčnímu měřidlu (místnímu, regionálnímu, globálnímu); měřitelný, sledovatelný a aktualizovatelný v rámci dat; spolehlivý, z vědeckého pohledu, založený na standardech uznaných národní i mezinárodní vědeckou komunitou; srozumitelný nejen pro techniky ale i pro politiky a veřejnost; schopen detekovat trend v čase jevů, za účelem sledování účinku jaký efekt mají v průběhu času; citlivý na změny v životním prostředí nebo ekonomice, kterou je třeba popsat, a tím mít schopnost se rychle změnám přizpůsobit.
17
Ukazatele udržitelnosti životního prostředí Evropská agentura pro životní prostředí (EEA)14 je agenturou Evropské unie založenou s posláním poskytovat objektivní a nezávislé informace o životním prostředí. Agentura také poskytuje pomoc členským zemím a institucím EU v procesu přijímání, provádění a hodnocení postupů v oblasti životního prostředí. Hlavní úlohy EEA jsou:
Poskytnout pomoc Společenství a členským státům v rámci politiky v oblasti životního prostředí integrací životního prostředí do hospodářské politiky směrem k udržitelnosti. Koordinovat Evropskou informační a pozorovací síť (Eioneten), která shromažďuje a rozšiřuje informace od a o ukazatelích a racionalizaci informací.
EEA publikuje oba ukazatele v každoročních "Environmentálních signálech", ve vztazích na základě ukazatelů, které se zabývají konkrétními tématy a oblastmi. Celkové ukazatele jakož i jednotlivé ukazatele jsou přístupné na http://www.eea.europa.eu.
14
http://www.eea.europa.eu/
18
Rámec DPSIR Rámec D.P.S.I.R. je kauzální a konceptuální model přijatý jako standard EEA na popsání interakce mezi lidskou činností a životním prostředím, který používá 4 typy ukazatelů: • Ukazatel hnacích sil, který popisuje socioekonomické činnosti, které způsobují tlaky na životní prostředí, jako je například populace nebo spotřeba energie. • Ukazatel tlaku, který popisuje lidské jednání, které přímo způsobuje změny na stavu složek životního prostředí, jako je využívání přírodních zdrojů a emise znečišťujících látek. • Ukazatele stavu, které popisují kvalitativní podmínky jednotlivých složek životního prostředí, jako je teplota nebo koncentrace látek. • Ukazatele dopadů, které popisují změny stavu v důsledku antropogenních vlivů na ekosystémy a společnost, jako je globální oteplování, poškození zdraví či ztráta biodiverzity. • Ukazatele odezvy, které popisují reakce společnosti, aby se zabránilo znehodnocování životního prostředí, snížení negativních vlivů a podpora těch pozitivních, jako jsou právní předpisy, technologické intervence. Podle klasifikace EEA mohou být ukazatele rozděleny do 4 skupin, z nichž každá představuje velmi přesné téma: • popisné ukazatele (co se děje s životním prostředím a s člověkem?); Popisuje současnou situaci s ohledem na hlavní témata životního prostředí jako jsou změna klimatu, okyselení, kontaminace toxickými látkami a odpadem ve vztahu na specifickou geografickou polohu. • ukazatele účinnosti (důležité?); Porovnání současné situace s konkrétním souborem ukazatelů; měří se vzdálenost mezi současnými podmínkami a cíli v oblasti životního prostředí; • ukazatele výkonnosti (zlepšení?); Propojení tlaků na životní prostředí s lidskou činností, umožňuje vyhodnotit účinnost produktů a procesů z hlediska využívání zdrojů, emisí a odpadních produktů pro specifické oblasti; • ukazatele celkového blahobytu (podařilo se nám zlepšit v dlouhodobém horizontu?), jsou ukazateli celkové udržitelnosti.
19
4. PRAKTICKÉ CVIČENÍ NA VZDĚLÁVACÍCH AKTIVIT
ZAČLENĚNÍ
UDRŽITELNOSTI
DO
CVIČENÍ č. 1: Zaměření skupiny na praktické případové studie V souladu s multidimenzionalitou konceptu udržitelnosti a multidisciplinárním přístupem, který by měl informovat o příbuzných tématech, navrhujeme tréninkové cvičení s cílovou skupinou, s přesvědčením že interakce skupiny v kombinaci s různými dovednostmi účastníků podpoří vznik původních informací. Cílem je naučit studenty pracovat s navrženými nástroji. Členové skupiny mají odpovědět na 3 otázky, jejichž cílem je vytvořit seznam kritérií hodnocení udržitelnosti veřejného parku. Otázky jsou: 1. Co vytváří udržitelný veřejný park? 2. Kdo určuje/ovlivňuje míru udržitelnosti veřejného parku? 3. Jak byste dosáhli vyšší udržitelnost veřejného parku? Pro usnadnění diskuse se doporučuje vzít v úvahu následující aspekty: • druhy použití/typ uživatelů (zúčastněné subjekty) • aspekty bezpečnosti/ochrany • údržba • dostupnost • potřeba integrace mezi parkem a okolní realitou • návrh/použité materiály • udržitelnost životního prostředí, biologické rozmanitosti, řízení udržitelných zdrojů, nakládání s odpady • Institucionální udržitelnost: místní správa a účast veřejnosti • Ekonomická udržitelnost: zajišťující prostředky, metody a náklady řízení Po zadání seznamu kritérií, bude poskytnut fotografický materiál některého z místních veřejných parků. Dokumentace by měla poskytnout informace o tom, kdo park spravuje, jeho historii, cíle vytváření, o cílových uživatelích, jeho vlastnostech (fauna a flóra), konstrukci stávajících budov, organizaci, nabízených službách, dostupnosti, nakládání s odpady atd. Studenti jsou požádáni, aby vytvořily základ pro vyhodnocení příkladů veřejných parků v souladu s kritérii udržitelnosti identifikovanými pomocí kvalitativních nebo kvantitativních stupnic. V závislosti na konečném výsledku toto rozhodne o udržitelnosti parku. V tabulce na následující straně je uveden příklad kritérií udržitelnosti, týkající se podoby nejrůznějších použití/typů uživatele navrženými jako součást evropského projektu Aspis - Audit udržitelnosti veřejných prostor15, který vypracoval metodiku GBL (Game-Based Learning - učení založené na hře),
15
http://www.aspis-learn.eu/intro.html
20
doplněnou dalšími nástroji založenými na interaktivní komunikaci a internetu s cílem podpořit účast veřejnosti na plánování a zvýšení povědomí občanů a odborníků (architektů/ projektantů/studentů) s ohledem na udržitelnost veřejných prostor.
21
DRUH POUŽITÍ/UŽIVAT ELŮ
Splní veřejný park potřeby uživatelů?
Dochází k rozporům mezi různými uživateli?
Je otevřený prostor místem pro adekvátní činnosti a služby?
Velmi málo / Přimě málo žádan řeně é 1
2
3
dost
4
vel mi
nevím / nerozu mím
Není důležité
Prvky, které je třeba vzít v úvahu
5
ano
ne
Neaplikova telné /nevím
1) Existují různé typy uživatelů, jako jsou děti, mladí lidé, matky s dětmi, rodiny s dětmi, senioři, mladé páry, obyvatelé, návštěvníci, lidi, kteří pracují v okolních oblastech? 2)Existují v současnosti v daném místě nějaké aktivity? 3) Využívá se toto místo na vzdělávací činnost škol anebo mimovládních organizací? 1)Ruší hladina hluku činnosti ostatních uživatelů? 2)Jsou některá místa tohoto otevřeného prostoru přeplněná? 3) Jsou mezi ostatními aktivitami také aktivity, které by zabíraly příliš mnoho místa na úkor jiných? 4)Existují nějaké předpisy anebo programy na řízení využití prostoru, aby se předešlo konfliktům? (psaný program anebo osoba, která má na starosti, například využívání basketbalového hřiště) 1)Jsou hřiště a prostory pro malé děti dobře oddělené od těch, které jsou určené pro jiné účely? 2)Jsou sportovní zařízení dobře oddělené od ostatních prostor? 3)Jsou prostory určené pro chodce dobře oddělené od cyklotras? 4)Jsou možnosti stravování a podobná zařízení jasně vymezená a ohraničená tak, aby nerušily jiné aktivity?
22
CVIČENÍ č. 2: Aktivity na výuku udržitelnosti V rámci vzdělávání udržitelnosti je konzistence vlastních vzdělávacích aktivit s udržitelným rozvojem klíčem v procesu asimilace hlavních pojmů a rostoucího povědomí o životním prostředí mezi studenty a lektory jako součást závazku k udržitelnosti od samého počátku akce a zahájení vlastní akce. Školitelé musí brát v úvahu udržitelnost při navrhování každé vzdělávací činnosti a musí se svými studenty pracovat na návrhu a vývoji "udržitelného kurzu".
V NÁVRHU VÝUKOVÝCH ČINNOSTÍ: Udržitelnost musí být integrována do rámce návrhu výukových činností. V praxi to znamená aplikovat koncept udržitelnosti do vlastní výuky. Školitel musí: -
Zavést cíle udržitelnosti do obsahu vzdělávání Zjistit, jaká opatření mají být provedeny, aby bylo možné dosáhnout těchto cílů Po důkladné komunikaci zaměřené na cíle, dosáhnout dohody se všemi zúčastněnými o učebních aktivitách (vzdělávací centrum, společnosti pracující s centrem, apod.) Rozhodnout, kdo je odpovědný za to, co se v centru nachází Naplánovat všechna kritéria udržitelnosti, které mají být sledovány v různých fázích procesu vzdělávání Zjistit pozitivní a negativní dopady procesu "vytváření kurzu udržitelným" Navrhnout vhodný monitorovací systém (ukazatele jak a kdy provádět měření, osoba, která je zodpovědná za měření,...) Na začátku procesu učení zahrnout činnost se studenty integraci všech těchto znalostí do jejich chování v průběhu vzdělávacího programu. Orientace na takové činnosti je uvedena níže.
BĚHEM vyučovacího procesu: Na začátku vyučovacího procesu se navrhují praktická cvičení k dosažení všech výše uvedených cílů. Skupina musí odpovědět na řadu základních otázek: - Proč "kurz o udržitelnosti"? - Co je třeba vzít v úvahu, aby byl tento kurz udržitelný? - Kdo je za co odpovědný? - Jak mohu sledovat a měřit dosahování cílů udržitelného rozvoje? Pokud chcete mít jasný a úplný obraz o záležitostech, které by měly být součástí procesu diskuse, může být použit následující seznam (může být i delší, tento seznam není uzavřený): 23
- Lokalizace vzdělávacích aktivit - Budovy/oblasti, které mají být využity - Doprava a mobilita - Ubytovací potřeby - Energetické požadavky: energetická účinnost, využívání obnovitelných zdrojů energie - Dostupnost jídla a nápojů - Využívání materiálových zdrojů - Generování odpadu a nakládání s ním - Kreativní řešení - Monitorování a hodnocení V rámci diskuse musí znát studenti (sociální/ekonomické/environmentální).
všechny
tři
pilíře
udržitelného
rozvoje
Po ukončení první diskuse a zapsáni několika návrhů jsou studenti požádáni, aby navrhli matici na organizování a nastavení všech návrhů, včetně: - Cílů - Činností - Časové harmonogramu - Odpovědnosti
Příklad, jak by mohla taková matice vypadat je uveden níže. Studentům budou také přiřazeny určité povinnosti, kterými jsou zavázáni k jejich dobrému výkonu, monitorování a hodnocení podle vzdělávacího programu.
24
Před Cíl Úspora energie Udržitelná doprava a mobilita na vzdělávací aktivity
Činnosti
Časový plán
Zodpovědnost
Použít třídu s dostatkem denního světla
Zvolit před den/měsíc
Ředitel centra
Použít třídu s regulací teploty
Zvolit před den/měsíc
Ředitel centra
Shromáždit všechny informace týkající se dostupnosti veřejné dopravy do vzdělávacího centra
Zpracovat před den/měsíc
Učitel
Připravit pro studenty dokument se všemi informacemi
Zpracovat před den/měsíc
Učitel
…
… Na místě před začátkem kurzu
…
…
…
Předcházení vzniku odpadů a
Zvažte všechny části odpadu, které by mohli vzniknout, a poskytněte třídu s příslušnými
vhodné nakládání s nimi
prvky při jejich řešení …
Ředitel centra
Po dobu výuky Cíl Úspora energie
Činnosti
Časový plán
Zodpovědnost
Dávejte pozor na elektronické zařízení: na konci dne všechno vypněte
každý den
Student 1
Dávat pozor na využití světel: Vždy je vypněte, pokud nejsou potřebné
každý den
Student 2
…
…
…
Poskytněte studentům všechny informace týkající se možností veřejné dopravy ke vzdělávacímu centru
První den výuky kurzu
Učitel
Zorganizujte sdružovací síť využívání aut mezi studenty
Připravit do dne/měsíce
Student 3
…
…
…
Předcházení vzniku odpadů a
Poskytněte studentům všechny informace ohledně předcházení vzniku odpadu a separace v
První den výuky kurzu
Učitel
vhodné nakládaní s nimi
třídě a v centru …
…
Udržitelná doprava a mobilita na vzdělávací aktivity
… Po vyučovacích aktivitách Cíl Úspora energie
Činnosti Používání datových záznamů, zpráv o úsporách energie a informování vedoucího střediska
Časový plán 5 dní po skončení kurzu
Zodpovědnost Učitel
25
Udržitelná doprava a mobilita na vzdělávací aktivity
Předcházení vzniku odpadů a vhodné nakládání s nimi
Pomoc studentům zorganizovat cestu zpět domů v rámci udržitelnosti
Připravit plán do dne/měsíce
…
Zpráva ohledně používání dopravních prostředků studenty
Zpráva připravená do dne/měsíce
Učitel
…
…
Hledejte užitečné využití pro některé materiály používané při vzdělávací činnosti, namísto jejich vyhazování
Řešení připravené do dne/měsíce
Učitel
26
5. STRATEGIE A METODY VÝUKY Metody výuky Výukové strategie16 se skládají z řady metod a pomůcek vybraných a kombinovaných dohromady s cílem podpořit dosažení očekávaných výsledků vzdělávání. Jak si vybrat vzdělávací strategie I.
Zvažte cíle sledované vzděláváním a stanovené všeobecné cíle
Strategie určené pouze pro informace: slouží k zpřístupnění znalostí, neboť subjekt může změnit své chování
Instruktivní typ strategie: chování je předmětem pravidel nebo "norem" a subjekt dodržující pravidla/normy vytváří požadované chování
Výchovné a vzdělávací strategie: cílem je změnit chování, pro získání subjektivního vědomí
II. Zvažte sekvenční organizaci aktivit, s ohledem na proces učení: například, můžete přijmout sekvenční model Kolb, který zahrnuje myšlenku aktivního subjektu, pro který se proces učení stává efektivnějším, protože stimuluje autonomii, růst a osobní rozvoj. III. Dodržujte charakteristiky strategie "kvality":
Používejte holistické metody přístupu střídavé výuky – poslech, zábava, interaktivní aktivity prosazující kompetence a zájmy účastníků
Podporujte komunikaci, dialog a konfrontaci, individuální a kolektivní reflexe
Používejte co nejčastěji strategie a metody zahrnující účast, aby se účastníci mohli zaměřit na problémy, navrhnout řešení a jednat autonomně a zodpovědně
Zvažte prostor jako možnou strategii a vzdělávací zdroj, tj. "učební prostředí" a použijte práci v terénu
Ceňte si "znalosti místních poměrů" a pozvěte osoby, které se budou podílet
Metody a učební pomůcky Tato metoda je způsob posloupnosti akcí, které se vyznačují specifickými režimy umožňující vám sledovat vzdělávací cíle. Jak si metody vybrat Vyučovací metody se musí volit podle:
http://www.arpa.veneto.it/arpavinforma/pubblicazioni/fare-educazione-ambientale-2013-guidaoperativa
16
27
1. Předpokladů specifických vzdělávacích cílů: • cíle více zaměřené na přenos obsahu od učitele, nebo spíše na proces učení v režii osoby ve vzdělávání; • typ vztahu, který je vytvořen mezi instruktorem a příjemcem, jejich role, procesy komunikace, které chcete použít (shora dolů nebo zdola nahoru,...); • úroveň aktivace osoby: intelekt, emoce a pocity, tělesná stránka, od jednoduché pozornosti k přímé zkušenosti situací a problémů; • možnost zajištění logické a řádné celkové struktury intervence nebo alternativy (a mnohem větší možnost rizika s definovanými potřebami a vysokou kvalifikací na straně vychovatele), na postupné vystavění učení, kde se vyvíjí intervence. 2. Charakteristiky příjemců 3. Umístění tréninkové jednotky nebo modulu s působností na vzdělávání 4. Studie proveditelnosti (dovednosti a potřebné dostupné zdroje) Tabulka v Příloze 1 (převzato z Poletti P. , Vian F. , Formazione del terapista della riabilitazione e Ruolo del monitoru - Formazione n. 12/1989 - Assess. Alla Sanità, Regione Veneto) poskytuje přehled možných metod.
28
6. KLÍČOVÝ OBSAH udržitelnosti
Následující kapitola popisuje, s odkazem na odborný profil "Technik udržitelnosti", klíčový obsah pro každou vyučovací jednotku a modul.
ČÍSLO 1
2
3
4
5
VYUČOVACÍ JEDNOTKA Úvod do udržitelnosti
VYUČOVACÍ MODULY Environmentální strategie a právní předpisy (na evropské úrovni) Principy udržitelnosti a koncepty Energie Obnovitelné zdroje energie (hlavní technologie) Obnovitelné zdroje energie (stimulační strategie) Úspora energie a její racionální využívání Odpad Odpad (cyklus odpadu a strategie pro správu - 4R) Odpad (metody řízení odstranění/využití/rozvoj) Analýza, hodnocení a Analýza životního prostředí (nástroje a monitorování životního techniky na vykonávání prostředí environmentálního auditu, ...) Monitorování (vzorkování a instrumentální analýzy) Hodnocení životního prostředí (evropské normy a kritéria) Techniky a nástroje pro obnovu životního prostředí Udržitelnost procesů a Nástroje a techniky na řízení procesů produktů životního prostředí Nástroje na charakteristiku výrobků a služeb životního prostředí (LCA, ...) Ochranné známky a environmentální osvědčení výrobku/procesu Nástroje environmentálního reportingu (zprávy, rozpočty, ...) Strategie a nástroje pro komunikaci a 29
6
7
8
vzdělávání ohledně udržitelnosti Strategie pro eko-inovace (nejlepší provozy) Strategie a techniky CSR Plánování a trvale Udržitelná mobilita udržitelné využívání půdy Energetické plánování a výpočet emisí Hospodaření s půdou a hydrogeologické využití půdy Udržitelné územní plánovaní (inteligentní města) Přírodní oblasti a biodiverzity Udržitelné obhospodařování lesů (kritéria a normy) Udržitelné polní hospodářství Udržitelný cestovní ruch Nástroje veřejné iniciativy Ekologické veřejné obstarávání pro udržitelnost Nástroje na spoluúčast v rámci životního prostředí (Agenda 21, ...) Nástroje a motivační politiky Udržitelná výstavba budov Strategie a konstrukční prvky Materiály a stavební technologie Závody a energetické systémy pro stavebnictví Posouzení energetické a environmentální účinnosti budov Monitorování hospodárnosti budov
30
6.1 Úvod do udržitelnosti Hlavní evropské strategie a zákony v oblasti životního prostředí EU má jeden ze světově nejvyšších ekologických standardů, které se vyvíjely desetiletí. Politika životního prostředí přispívá k ochraně přírodního kapitálu Evropy, povzbuzuje činnost zelené ekonomiky EU a chrání zdraví a blahobyt lidí žijících v EU. Ať už prostřednictvím nápravných opatření týkajících se konkrétních problémů životního prostředí a průřezových opatření začleněných do jiných oblastí politiky, evropské politiky v oblasti životního prostředí, na základě článku 174 Smlouvy o založení Evropského společenství, mají za cíl zajistit udržitelný rozvoj evropského modelu společnosti.17 Politika životního prostředí a právní předpisy jsou v rámci EU implementovány prostřednictvím různých druhů aktů a dokumentů, jako např.: -
-
-
17
Směrnice: Legislativní akt, který stanoví cíle, kterých musí všechny země EU dosáhnout Nařízení: Nařízení jsou závazným legislativním aktem. Rozhodnutí: Akt, který je závazný pro ty, kterým je určen a je přímo použitelný. Doporučení: Doporučení umožňují orgánům sdělovat svá stanoviska a navrhnout řadu akcí bez právního závazku těm, kterým jsou určeny. Tematické strategie: Tematické strategie jsou modernizací EU politiky tvorby životního prostředí, přičemž mají širší a strategický přístup. Tematické strategie využívají stávající právní/regulační rámce EU a zahrnují nové poznatky o hrozbách pro lidské zdraví a životní prostředí. Zaměřují se na integrovaný přístup (účinky rozhodnutí v jedné oblasti politiky, která má dopad na ostatní) a na otázky implementace. Plán činností: Operační dokumenty o specifických tématech, nastavující prioritní činnosti. Zelené knihy: Zelené knihy jsou dokumenty zveřejněné Evropskou komisí na podporu diskuze na daná témata na evropské úrovni. Zvou příslušné strany (právnické nebo fyzické osoby), aby se podílely na procesu konzultace a debaty na základě návrhů, které předložily. Zelené knihy mohou vést k legislativnímu vývoji, který se pak uvádí v Bílých knihách. Bílé knihy: Úřední Bílé knihy jsou dokumenty, které obsahují návrhy na činnost Společenství v určité oblasti. V některých případech se řídí Zelenými knihami, které se začaly publikovat, aby zahájily konzultace na evropské úrovni. Když jsou Bílé knihy příznivě přijaté Radou, tak mohou vést k akčnímu programu Unie v dané oblasti.
See also http://europa.eu/legislation_summaries/environment/index_en.htm
31
Úkony Směrnice Předpisy Rozhodnutí Oznámení
Typ dokumentů Legislativní akty
Tematické strategie Společné rámce
Bílé knihy
Zelené knihy
Plány činností Návrhy opatření na úrovni Společenství (Přizpůsobení se změně klimatu: směřování k evropskému rámci opatření, Bílá kniha o zodpovědnosti za životní prostředí, Bílá kniha o bezpečnosti potravin,...) Dokumenty na diskuzi a konzultace (Rozvojové politiky EU na podporu inkluzivního růstu a udržitelného rozvoje, Zelená kniha o ochraně lesů a informacích v EU: Příprava lesů na změnu klimatu, Na cestě k nové kultuře městské mobility,...)
Tento odstavec obsahuje přehled hlavních legislativních, strategických a politických dokumentů EU. Všechny informace jsou seskupeny podle problematiky životního prostředí. Energie V prosinci 2008 byl schválen Zelený balíček (20-20-20), který obsahuje všechny strategie v oblasti energetiky a životního prostředí s cílem dosáhnout vytyčených cílů prostřednictvím šesti legislativních aktů: 1. Obnovitelné zdroje energie (Směrnice 2009/28/EC) 2. Obchodování s emisemi (Směrnice 2009/29/EC) 3. Pohonné hmoty a biopaliva (Směrnice 2009/30/EC) 4. Zachycování a ukládání uhlíku - CCS (Směrnice 2009/31/EC) 5. Sdílení výkonu (Rozhodnutí 2009/406/EC) 6. Nařízení o CO2 emisí z motorových vozidel (Nařízení 2009/443/EC) Směrnice 2010/31/UE o energetické náročnosti budov doplňuje předchozí akty a bere v úvahu, že stavební sektor představuje asi 40 % z celkových evropských energetických spotřeb a je milníkem v evropské politice pro energetickou účinnost.
32
Vodní hospodářství a ochrana Směrnice 2000/60/CE (Rámcová směrnice o vodě), která stanoví rámec pro komunitní činnosti ohledně vody, představila inovativní přístup a to, jak z hlediska životního prostředí, tak z řídícího hlediska. Směrnice sleduje velké cíle: zabránit kvalitativní a kvantitativní degradaci, zlepšení stavu vody a zajištění udržitelného rozvoje, založeného na dlouhodobé ochraně dosažitelných vodních zdrojů. Dále byly vyvinuty 2 další směrnice: -
Směrnice 2008/105/CE na kvalitativní standardy životního prostředí ve strategiích týkajících se vody Směrnice 2009/90/CE, která se stanoví technické specifikace chemické analýzy a monitorování vody
Ochrana ovzduší Evropskou legislativu týkající se ovzduší lze rozdělit do různých témat: Kvality ovzduší - Směrnice 2008/50/EC Evropského parlamentu a Rady ze dne 21. května 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší v Evropě. - Oznámení z 21. září 2005 Komise Rady Evropskému parlamentu - Tematická strategie o znečišťování ovzduší [COM (2005) 446]. Atmosférické polutanty - Směrnice 2001/81/EC Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. října 2001 o národních emisních stropech pro některé látky znečišťující ovzduší. - Nařízení (ES) č. 1005/2009 Evropského parlamentu a Rady 16. září 2009 o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu. Motorová vozidla - Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru ze dne 28. dubna 2010 - Evropská strategie pro čistá a energeticky účinná silniční vozidla COM (2010) 186]. - Sdělení Komise ze dne 8. února 2006 s názvem "Strategie EU pro biopaliva" [KOM (2006) 34 v konečném znění - Úřední věstník C 67 z 18. března 2006]. - Směrnice 1999/94/EC Evropského parlamentu a Rady ze dne 13. prosince 1999 o dostupnosti informací pro spotřebitele o spotřebě pohonných hmot a emisích CO2 při prodeji nových osobních vozů. Průmyslové emise - Směrnice 2010/75/EU Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění - IPPC). 33
-
Směrnice 2001/80/EC Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. října 2001 o omezení emisí některých znečišťujících látek do ovzduší z velkých spalovacích zařízení. Směrnice Rady 1999/13/EC ze dne 11. března 1999 o omezování emisí těkavých organických sloučenin (VOC), které vznikají při používání organických rozpouštědel při některých činnostech a zařízeních.
Nakládání s odpady - Směrnice 2008/98/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech. - Směrnice Rady 1999/31/EC z 26. dubna 1999 o skládkách odpadů. - Směrnice 2000/76/EC Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. prosince 2000 o spalování odpadů. - Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/EC z 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech. Příroda a biodiverzita Biodiverzita - Sdělení Komise ze dne 3. června 2011, s názvem: "Naše životní prostředí, náš přírodní kapitál: strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2020" [COM (2011) 244]. - Sdělení Komise ze dne 22. května 2006 "Zastavení ztráty biologické rozmanitosti do roku 2010 - a dalších letech - Udržitelné ekosystémové služby pro lidský blahobyt " [COM (2006) 216]. - Sdělení Komise ze dne 27. března 2001 Radě a Evropskému parlamentu: Akční plán pro biologickou rozmanitost na ochranu přírodních zdrojů (Svazek II) [KOM (2001) 162]. - Sdělení Komise ze dne 27. března 2001 Radě a Evropskému parlamentu: Akční plán pro biologickou rozmanitost zemědělství (Svazek III) [COM (2001) 162]. - Sdělení Komise ze dne 27. března 2001 Radě a Evropskému parlamentu: Akční plán pro biologickou rozmanitost rybolovu. Flóra a fauna - Směrnice Rady 92/43/EEC z 21. května 1992 o ochraně biotopů, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. - Směrnice 2009/147/EC Evropského parlamentu a Rady ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně volně žijících ptáků. - Nařízení Rady (ES) č. 338 / 97 ze dne 9. prosince 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. - Nařízení (EU) číslo 995/2010 Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. října 2010, kterým se stanoví povinnosti hospodářských subjektů uvádějících dřevo a dřevařské výrobky na trh. - Sdělení Komise Rady Evropskému parlamentu ze dne 15. června 2006 o akčním plánu EU pro lesy [COM (2006) 302]. Ochrana půdy - Sdělení Komise ze dne 22. září 2006 s názvem "Tematická strategie pro ochranu půdy" [COM (2006) 231]. 34
-
Doporučení 2002/413/EC Evropského parlamentu a Rady ze dne 30. května 2002 o Provádění integrovaného řízení pobřežních zón v Evropě. Sdělení Komise ze dne 11. ledna 2006 o Tematické strategii pro městské životní prostředí [COM (2005) 718].
Udržitelný rozvoj v evropských strategiích 18 Pokud chceme použít tradiční definici udržitelného rozvoje, tak je to "rozvoj, který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby", jinými slovy zajistit, aby dnešní růst neohrožoval možnosti růstu budoucích generací. Evropská strategie pro udržitelný rozvoj, která byla přijata v roce 2001, ve znění z roku 2005 je doplněna mimo jiné zásadou integrace problematiky životního prostředí s evropskými postupy, které mají vliv na životní prostředí. -
Sdělení Komise ze dne 15. května 2001 "Udržitelná Evropa pro lepší svět: Strategie Evropské unie pro udržitelný rozvoj" (návrh Komise Evropské radě v Göteborgu) [COM (2001) 264].
Evropská unie formulovala dlouhodobou strategii na sladění politiky pro ekonomicky, sociálně a environmentálně udržitelný rozvoj, jehož cílem je udržitelné zlepšení životní úrovně a blahobytu současných a budoucích generací. Tato strategie stanoví celoevropský rámec politiky pro zajištění udržitelného rozvoje, tj. k uspokojení potřeb současné generace, aniž by byla ohrožena schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby. Spočívá to na čtyřech samostatných pilířích – ekonomickém, sociálním, environmentálním a celosvětové zprávy, které potřebují, aby se vzájemně doplňovaly. Ekonomické, sociální a environmentální důsledky všech politik je proto třeba koordinovaně prozkoumat a vzít v úvahu, při jejich sestavení a přijetí. EU také musí převzít mezinárodní odpovědnost s ohledem na udržitelný rozvoj, jehož různé aspekty - včetně demokracie, míru, bezpečnosti a svobody je třeba podporovat i za hranicemi EU. Tato strategie, která doplňuje Lisabonskou strategii, musí být katalyzátorem pro tvůrce politik a veřejného mínění, aby se změnilo chování celé společnosti. Je postavena na opatřeních, která se vztahují na hlavní výzvy - průřezové opatření, odpovídající financování, zapojení všech zúčastněných stran a účinné provádění politik a další. Tato strategie je založena na následujících hlavních zásadách: podpora a ochrana základních práv, solidarity uvnitř generací a mezi nimi, záruka otevřené a demokratické společnosti, angažovanost občanů, zapojení podniků a sociálních partnerů, soudržnost a řízení této politiky, integrační strategie, využití nejlepších dostupných poznatků, zásady prevence a zásady sankcí znečišťovatelům. -
18
Zpráva Komise Radě ze dne 20. září 2002 Analýza "otevřeného seznamu" ukazatelů týkajících se životního prostředí [COM (2002) 524].
Více zde: http://europa.eu/legislation_summaries/environment/index_en.htm
35
Komise sestavila seznam environmentálních indikátorů s ohledem na výběr sedmi klíčových ukazatelů, které mají být vloženy do strukturálních ukazatelů pro posouzení provádění strategie, aby se Evropská unie stala nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou na světě, která je schopna trvalého hospodářského růstu. -
Sdělení Komise ze dne 21. prosince 2005 - Tematická strategie udržitelného využívání přírodních zdrojů [COM (2005) 670].
Tato strategie vytváří rámec pro akce, jejichž cílem je snížit zátěž na životní prostředí z výroby a spotřeby přírodních zdrojů, aniž by byl negativně ovlivněn hospodářský rozvoj. Obavy o zdroje budou řešeny v rámci všech příslušných politik a konkrétní opatření budou uvedeny v platnost, zejména zřízení centra pro údaje a ukazatele, evropského fóra a mezinárodní skupinu odborníků. -
Rozhodnutí 1639/2006/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 24. října 2006, kterým se zavádí Rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace (2007-2013)
S ohledem na cíle Lisabonské strategie, konkurenceschopnost a inovace rámcového programu CIP podporuje opatření k posílení konkurenceschopnosti a inovační kapacity v Evropské unii (EU) pro období 2007-2013. Bude se podporovat zejména využívání informačních technologií, environmentálních technologií a obnovitelných zdrojů energie. Pokud chceme zohlednit rozmanitost svých cílů a zajistit, aby byly viditelné, CIP se skládá ze tří specifických podprogramů. Zájmy malých a středních podniků (MSP) a eko-inovací jsou průřezové priority odrážející se v celém rámcovém programu.
Program pro podnikání a inovaci sdružuje aktivity na podporu podnikání, průmyslové konkurenceschopnosti a inovace. Konkrétně se zaměřuje na malé a střední podniky (MSP)* a společnosti s vysokým růstovým potenciálem a na tradiční mikropodniky a rodinné firmy, které tvoří převážnou většinu evropských podniků. To usnadňuje přístup malých a středních podniků k financím a investicím během jejich počáteční a růstové fáze. Také to umožňuje podnikům přístup k informacím a poradenství o fungování a příležitostech vnitřního trhu, jakož i informacím o právních předpisech Společenství, které se na ně vztahují, a budoucích právních předpisech tak, aby se mohli nákladově připravit a efektivně přizpůsobit. V této souvislosti, Síť evropských podniků (Enterprise Europe Network) hraje důležitou roli. Program také obsahuje ustanovení pro výměnu osvědčených postupů mezi členskými státy s cílem vytvoření lepšího právního a správního prostředí pro podnikání a inovace. Nakonec podporuje ekologické inovace podněcováním úsilí, aby se plně využil potenciál environmentálních technologií. Cílem Programu na podporu politiky informačních a komunikačních technologií je podporovat přijímání a využívání informačních a komunikačních technologií (ICT), což je základním kamenem znalostní ekonomiky. Přijetí informačních a komunikačních technologií jako soukromým tak i veřejným sektorem pomáhá stimulovat evropský inovační výkon a konkurenceschopnost. Program je součástí Digitální agendy pro Evropu a zahrnuje nástroje dříve financované z programů eTEN, eContent a MODINIS. 36
Evropský program inteligentní energie pomáhá urychlit dosažení cílů v oblasti udržitelné energie. Podporuje zlepšení energetické účinnosti, přijetí nových a obnovitelných zdrojů energie, větší pronikání na trh, diverzifikace zdrojů energie a paliv, zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů (EU stanovila cíl zvýšit podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé domácí spotřebě na 12% do roku 2010) a snížení konečné spotřeby energie. Zvláštní pozornost se věnuje v této souvislosti sektoru dopravy. Program navazuje na program Inteligentní energie - Evropa (2003-2006), jejíž platnost skončila 31. prosince 2006.
Oznámení z 8. října 2007 Komise Radě, Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů s názvem: "Malé, čisté a konkurenceschopné - Program na pomoc malým a středním podnikům při dosahování souladu s právními předpisy v oblasti životního prostředí" [COM (2007) 379].
Pomoci malým a středním podnikům aplikovat právní předpisy EU v oblasti životního prostředí, nejpatřičněji jak jen je to možné, navrhuje Komise program zaměřený na zlepšení legislativy, nástrojů environmentálního managementu, finanční pomoci, znalosti místního prostředí, stejně jako komunikaci a informace.
Sdělení Komise ze dne 22. března 2006 Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru - Provádění partnerství pro růst a zaměstnanost: Evropa jako centrum excelence v oblasti sociální odpovědnosti podniků [COM (2006) 136].
Komise podporuje sociální odpovědnost podniků (CSR) v Evropské unii a v celosvětovém měřítku. Proto stanoví priority a opatření týkající se otázek sociální odpovědnosti podniků s cílem lepšího využití potenciálu podniků při dosahování udržitelného rozvoje a cílů strategie pro růst a zaměstnanost.
Sdělení Komise ze dne 19. října 2007 - Agenda pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch [COM (2007) 621].
Evropa je nejatraktivnější turistickou destinací na světě a cestovní ruch hraje důležitou roli v růstu a vytváření pracovních míst v Evropě. Konkurenceschopnost tohoto odvětví je úzce spojena s jeho udržitelností, jako je kvalita turistických destinací velmi ovlivněna jejich přirozeným prostředím a místní komunitou. Z tohoto důvodu je nutné, aby se použil holistický přístup, řešení nejen ekonomické prosperity odvětví, ale i sociální soudržnosti, ochrany životního prostředí a podpory kultury evropských turistických destinací.
37
6.2
ENERGIE
Globální problémy životního prostředí a energetiky Úvod Alternativní energie jsou založeny na slunečním záření, s výjimkou geotermální energie, což je tok energie z nitra zemské kůry a energie z přílivu a odlivu, který využívá gravitaci. Jsou založeny na slunečním záření, jsou obnovitelné, protože jsou nevyčerpatelné, jako např. slunce, které existuje už pár miliard let a i dále bude. V podstatě je solární energie "komprimovaná" různými způsoby: biomasa je solární energie navázána v tkáních rostlin prostřednictvím fotosyntézy, vítr využívá větry na ohřev vzduchu, zatímco ty na vodní bázi využívají cyklus odpařování a cirkulaci vody. Geotermální energie není obnovitelná a geotermální pole se nakonec vyčerpá. Používá se buď přímo (zejména při vytápění), nebo konvertuje do jiných forem energie (zejména elektřiny nebo mechanické energie). Odhaduje se, že technicky využitelný potenciál energie z obnovitelných zdrojů energie je několikanásobkem celkové celosvětové spotřeby energie. Ale až donedávna vysoká cena nových energetických aplikací, technické implementační otázky i politické a ekonomické faktory, které mají co do činění s udržováním tohoto status quo v energetickém sektoru zabránili využívání i části této síly. Zájem o obnovitelné zdroje energie se začal v roce 1970, a to především v důsledku vícevrstvé ropné krize, ale i zhoršení životního prostředí a kvality života s využíváním klasických zdrojů. Začínalo se s nimi jako s experimentálními aplikacemi. Dnes však, bereme-li v úvahu i oficiální plány rozvinutých zemí pro energii, jen o velmi malé procento z nich připravuje kroky k dalšímu využití. Náklady na neuplatňování alternativní energie klesají posledních dvacet let a zejména větrná, vodní energie a biomasa, mohou nyní soutěžit s tradičními zdroji energie, jako je uhlí a jaderná energie. Na příklad v USA je 6 % energie z obnovitelných zdrojů, zatímco v Evropské unii v roce 2010 až 25 % energie pocházelo z obnovitelných zdrojů (zejména vodních a biomasy).
Problém globální energie Během posledního desetiletí mají zdroje energie velký význam pro ekonomiku země. Avšak struktura intenzivní produkce, zvyšující se spotřeba a alogenní využití energie vedlo k poklesu zásob energetických surovin, a také vedlo ke zvýšení nákladů na těžbu ropy, která je vyčerpatelným zdrojem a není obnovitelným zdrojem energie. Nicméně i tak by tyto zdroje (ropa, zemní plyn a uhlí) měly nadále pokrýt většinu základních energetických potřeb světového společenství. Podle nedávné zprávy amerického ministerstva energetiky, pokud stávající zákony a strategie zůstanou v nadcházejících desetiletích beze změn, globální poptávka po energii do roku 2030 se zvýší o 50% z cen z roku 2005. Proto, na základě velkého nárůstu v posledních letech, není předpověď pro střednědobou budoucnost optimistická. Výsledkem výše uvedených položek je zvýšení cen ropy a dalších zdrojů energie. V poslední době mezinárodní ceny ropy dosáhly nebývalé úrovně, v porovnáním s koncem 70. let. 38
Je třeba poznamenat, že na konci května 2008 se cena ropy typu Brent dostala na zhruba 132 dolarů za barel, což je více než dvojnásobek ve srovnání s rokem 2007. Ceny uhlí a plynu měly tento rostoucí trend dokonce rychlejší než ceny ropy během celých 12 měsíců roku 2008. To znamená, že vysoké ceny ropy mají za následek zvýšení cen energetických produktů, a tím tlačí ceny v Evropě směrem nahoru. Mělo by se také zmínit, že trvalý nárůst cen ropy hraje důležitou roli při hledání a využívání jiných zdrojů energie, protože je závislá na snížených dodávkách a omezeních producentských zemí do spotřebitelských zemí. Omezená nabídka není něco, co vychází z dočasných faktorů, a to je důvodem, proč budou ceny i nadále vysoké. Rychlý růst poptávky po energii má za následek zvýšení emisí a následně i zvýšení atmosférické koncentrace CO2. Nárůst se týká tzv. "skleníkového efektu" a hrozby klimatických změn. Hlavní příčinou výše uvedených emisí je spalování fosilních paliv pro výrobu energie. Mezi hlavní cíle této politiky patří snížení emisí skleníkových plynů, zvýšení energetické účinnosti a zvýšení využívání energie z obnovitelných zdrojů (OZE) o 20 %. Do roku 2020 by měl také podíl biopaliv v dopravě dosáhnout 10%. Takže, energetická politika pro desetiletí musí být v souladu s evropskými směrnicemi na elektřinu. Samozřejmě, to co je nezbytné je potřeba zvolit energie z obnovitelných zdrojů na výrobu elektřiny, jakož i zajistit přiměřené ustanovení, aby vyhovovaly potřebám všech spotřebitelů a nástrojů, které vyžadují respekt k životnímu prostředí. K tomuto je třeba zvýšit důraz na správnou geografickou distribuci a produkci elektřiny.
Nová éra elektřiny Je zřejmé, že energetický sektor je v současné době nejkritičtější infrastrukturou moderních společností. Proto spolehlivost a nepřerušované zdroje napájení a nepřerušované dodávky proudu a prudký nárůst cen jsou nyní nezbytné. Nízké zásoby fosilních paliv a velké energetické problémy, které se občas objevují, vedly v energetickém sektoru k novým strategiím, které nyní kladou důraz na decentralizované jednotky s efektivními obnovitelnými technologiemi. Taková decentralizovaná technologie by mohla poskytnout nejen podporu velkým centrálním elektrárnám, ale také je plně nahradit. Nové prostředí decentralizované výroby energie může využívat různé nové technologie s malými jednotkami nacházejícími se v blízkosti spotřeby. Široké zavádění obnovitelných zdrojů a dalších nových a účinných technologií je nová výzva v oblasti energetiky a bude vyžadovat důležité zásahy do síti. Vývoj a aplikace solární energie, větrné energie, biomasy, malých zásobáren vody, které jsou zahrnuty do střednědobých a dlouhodobých cílů každé země jsou velmi důležité. V Evropě se využívání a zapojení decentralizovaných jednotek na pokrytí poptávky po elektřině pro rok 2030 odhaduje pro celou Evropskou unii na 35% - 40%. Tento podíl se považuje za vynikající.
39
Význam a rámec obnovitelných zdrojů energie Světová komise pro životní prostředí a rozvoj zformulovala koncepty udržitelného rozvoje "Udržitelný rozvoj je rozvoj, který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by se snížila schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby." Možnost udržitelného rozvoje je reálná, pokud se budou využívat obnovitelné zdroje energie v co největší možné míře. Širší pojem energie z obnovitelných zdrojů se vztahuje na všechny zdroje, které mohou být použity k výrobě elektrické energie a mohou obnovit pořádek v trvalém cyklu přírodních jevů. Toto je ''čistá'' energie, velmi šetrná k životnímu prostředí, která neuvolňuje uhlovodíky, oxid uhličitý nebo toxické látky a radioaktivní odpad jako ostatní zdroje energie, které tak činí ve velkém měřítku. Jejich využívání nevyžaduje žádný aktivní zásah, jako je hornictví, čerpání, nebo hoření, ale pouze využívá existující tok energie v přírodě. To znamená, že nevyčerpatelné zdroje energie jsou založeny na různých přírodních proudech, energie oceánu, biomasa nebo geotermální energie. Pro každou zemi volba mezi dostupnými zdroji energie silně závisí na fyzikálních omezeních stanovených pro každý typ zdroje (vodní zdroje, větrné zdroje podle lokality maximální průměrné sluneční záření na jednotku plochy, atd.). Samozřejmě existuje hranice optimálního výkonu. Níže jsou stručně uvedeny ekonomická a sociální kritéria, která jsou nezbytná pro to, aby byly obnovitelné zdroje v zemi technicky funkční: • ekonomická soutěž (cena/kWh) • dopad na zaměstnanost • citlivost na ceny surovin (ropa a další fosilní paliva) • vliv na životní prostředí • sociální přijatelnost
Výhody
Jsou velmi šetrné k životnímu prostředí a v podstatě mají nulové zbytky a odpad. Jsou nevyčerpatelné, na rozdíl od fosilních paliv. Mohou pomoci energetické soběstačnosti malých a rozvojových zemí a poskytnout jim alternativu ve vztahu k olejovému/ropnému hospodářství. Jsou to i flexibilní aplikace, které mohou generovat výkon podle potřeb a lokality obyvatel, eliminují potřebu velkých elektráren (především vnějších) a přenos energie na dlouhé vzdálenosti. Zařízení mají jednoduchou konstrukci a údržbu a také mají velmi dlouhou životnost. Většina vlád je dotuje.
Nevýhody
Mají poměrně malou míru výnosnosti okolo 30% nebo dokonce nižší. Vyžadují poměrně velké počáteční náklady na implementaci velké plochy pozemku. Z tohoto důvodu momentálně slouží jako doplňkové zdroje energie. 40
Z výše uvedených důvodů nelze použít pro potřeby velkých městských center. Poskytování a výkon větrné, vodní a sluneční energie záleží na ročním období, zeměpisné šířce a podnebí lokality, kde jsou nainstalovány. Při větrných turbínách se říká, že nejsou estetické a způsobují hluk a jsou zodpovědné za ptačí úmrtí. Ale s vývojem technologií a pečlivým výběrem místa instalace (např. na vrtných plošinách), tyto problémy by se téměř vyřešily. U vodních projektů se říká, že způsobují uvolňování metanu z rozkladu rostlin, které jsou pod vodou, a tak přispívají ke skleníkovému efektu.
Obnovitelné zdroje a technologie v Řecku
Větrná energie Větrná energie je energie z využívání proudění větru. Tato energie se označuje jako "mírná forma energie" a je zahrnuta do "čistých" zdrojů, jako jsou obvykle nazývány zdroje energie, které nezpůsobují znečištění. Větrná energie je v současnosti atraktivním řešením problému energie. "Palivo" je bohaté, decentralizované a zdarma. Nevypouštějí se při její spotřebě skleníkové plyny a další nečistoty, a dopady na životní prostředí jsou malé ve srovnání s elektrárnami pracujícími s fosilními palivy. Také jsou pozoruhodné ekonomické přínosy z dané oblasti rozvoje větrné energie. Dnešní technologie je založena na vodorovné ose lopatek 2 nebo 3 větrných turbín, s výstupním výkonem 200 - 400 kW. Když najdete větrný prostor - a za předpokladu, že byly provedeny potřebná měření a studie – je možno využít síly větru z několika desítek větrných turbín, které jsou zde umístěny a představují "větrné farmy". Instalace každé turbíny trvá 1-3 dny. Nejprve se věž vztyčí a umístil na základech. Pak se hřídel umístí v horní části věže. Ve spodní části věže je namontován rotor (vodorovná osa, na níž jsou připojeny lopatky), který je pohyblivou částí větrné turbíny. Vřeteno zahrnuje systém přeměny mechanické energie na elektrickou energii. Pak se rotor připojí k hřídeli. A nakonec se vytvoří potřebné elektrické připojení.
41
Využívání větrné energie v Řecku Řecko je země s dlouhými pobřežími a obrovským množstvím ostrovů. Jelikož fouká silný vítr hlavně na ostrovech a v pobřežních oblastech, věnovala se právě těmto oblastem zvláštní pozornost rozvoje větrné energetiky v zemi. Využitelný potenciál větru se odhaduje na 13,6% celkové elektrické spotřeby země. Kroky pro rozvoj větrné energie se podnikají po celé zemi. Politika EU v oblasti obnovitelných zdrojů podporuje a dotuje investice do obnovitelných zdrojů energie. V národním měřítku byl schválen nový zákon 3299/04, který ve spojení se zákonem obnovitelných zdrojů energie 3468/06, představuje silné pobídky, i pro malé investice. Region západního Řecka, i když má menší větrný potenciál ve srovnání s jinými regiony, má silnou síť a v kombinaci s větrnými "ostrovy" (kopce apod. s využitelností větrných zdrojů), vytváří zajímavý vývoj větrných farem. Větrné elektrárny jsou k nalezení na mnoha ostrovech jako např. Větrná farma "Manolis-Xerolimpa" v Kefalonii. Na stejném ostrově už byly postaveny další dvě větrné elektrárny: větrná farma "Silný svatý" v obci Pilareon a Větrný park "Imerovigli" v oblasti administrativních hranic obcí Argostoli a Pilareon. Provoz tří větrných parků v prefektuře Kefalonie zásobuje zemi celkem 75,6 MW elektrické energie. Stojí za zmínku, že spotřeba elektrické energie ostrova v hlavní sezóně (srpen) je až 50 MW. Korelace elektrické energie dodávané z Kefalonie a spotřeby podněcuje rozšiřování větrné energie na mnoho dalších ostrovů na řeckém území.
Geotermální energie Geotermální energie pochází z tepla generovaného z radioaktivního rozpadu hornin na Zemi. Je využitelná tam, kde teplo přirozeně stoupá k povrchu, např. gejzíry a horké prameny. Dají se využít buď přímo pro vytápění, nebo na výrobu elektřiny. Island pokrývá geotermální energií 80 až 90% svých energetických potřeb na vytápění a 20% na výrobu elektřiny. Geotermální energie je přirozená tepelná energie země, která proudí z horkého nitra planety na povrch. Přenos tepla se uskutečňuje ve dvou směrech: a) postup z vnitřku na povrch v množství 0,04 - 0,06 W/m2 [1] b) přepravní proudy, které jsou omezeny na oblasti blízko hranic tektonických desek, kvůli vulkanickým a hydrotermálním jevům. Geotermální energie má velký význam pro lidi na pokrytí svých potřeb, protože je to prakticky nevyčerpatelný zdroj energie. V závislosti na úrovni teploty může mít různé využití. 42
Vysoká entalpie H (>150°C) se běžně využívá k výrobě elektrické energie. Výkon těchto zařízení v roce 1979 byla 1,916 MW s generovanou energií 12 × 106 kWh/ročně. Střední entalpie (od 80 do 150°C) se využívá k vytápění nebo sušení dřeva a zemědělských produktů a někdy i na výrobu elektrické energie (např. freon v uzavřeném okruhu, který má nízký bod varu). Nízká entalpie (od 25 do 80°C) se využívá k vytápění, vytápění skleníků, pro akvakulturu, výrobu sladké vody.
Využití geotermální energie celosvětově
První průmyslové využití geotermální energie bylo v Larntarellu (Lardarello), v Itálii, kde se od poloviny 18. století využívaly přírodní páry na odpaření vody obsahující kyselinu boritou a vytápění několika budov. V roce 1904 se na stejném místě poprvé vyráběla elektřina z geotermální energie (v současnosti se vyrábí 2,5 miliardy kWh/ročně). Pozoruhodné je využití geotermální energie na Islandu, kde se velká část energetických potřeb pokrývá geotermální energií. V roce 2005, 72 zemí vyvinulo geotermální aplikace nízko střední teploty, což naznačuje výrazné zlepšení v porovnání s rokem 1995, kdy byly aplikace hlášeny pouze v 28 zemích. Zaveden tepelný výkon geotermálních elektráren středních a nízkých teplot v roce 2007 činila 28268 MWt, což představuje nárůst o 75% ve srovnání s rokem 2000, což znamená průměrný roční nárůst o 12%. Podobně se i spotřeba energie zvýšila o 43 % ve srovnání s rokem 2000 a činila 273,372 TJ (75,940 GWh/ročně). V roce 2008 se výrobě elektrické energie na bázi geotermální energie věnovalo 24 zemí. V roce 2007 se ve světě zvýšil zavedený výkon elektráren a dosáhl 9735 MWe, což představuje nárůst o více než 800 MWe ve srovnání s rokem 2005.
Aplikace geotermální energie
Aplikace geotermální energie se mění podle teploty a zahrnuje [3]:
elektrické (i> 90°C), (elektřina a binární elektřina) topné (radiátory i> 60°C, ohřívače i> 40°C, podlahové topení (i> 25°C), chladicí a klimatizační (tepelná čerpadla, i> 60°C, vodou chlazené tepelná čerpadla i <30°C) vytápění skleníků a půdy, protože teplem rostliny rostou rychleji a jsou větší (i> 25°C), nebo na proti-mrazovou ochranu chov ryb (i> 15°C), protože ryby potřebují pro svůj rozvoj určitou teplotu průmyslové aplikace, jako je odsolování mořské vody (i> 60°C), sušení zemědělských produktů, atd. horké lázně i = 25-40°C
43
Geotermální energie v Řecku Vzhledem k vhodným geologickým podmínkám má Řecko významné geotermální zdroje všech tří kategorií (vysoké, střední a nízké entalpie) hloubek (100 - 1500 m). V některých případech je hloubka geotermálního rezervoáru velmi malá, což je obzvláště atraktivní z ekonomického pohledu geotermálního využití. Výzkum a vyhledávání geotermální energie vlastně začal v roce 1971 hlavním orgánem IGME a až do roku 1979 (před druhou energetickou krizí) se vztahoval pouze na oblasti vysoké entalpie. Během vývoje PPC se využívaly rezervoáry vysoké entalpie i rozvojové oblasti, a bylo financováno další zkoumání potenciálu těchto tekutin geotermálních oblastí. Připravila se předběžná mapa geotermálního proudění na řeckém území, která ukázala, že geotermální toky v Řecku v mnoha oblastech jsou silnější a nadprůměrnější. Od roku 1971 jsou zkoumanými oblastmi: Milos, Nisyros, Lesvos, Methana, Sousaki Corinth, Mount Wilson Thermopylae, High, Edipsos chalk Polyaigos, Santorini, Kos, Southern Thessaly Almopia, Strymon region of Xanthi, Samothrace a další. Zvýšený tepelný tok v důsledku intenzivní tektonické a magmatické činnosti vytvořil rozsáhlé tepelné anomálie, s maximálním geotermálním sklonem, který často překračuje 100°C/km. Ve vhodných geologických podmínkách, "mělké" podzemní zásobníky této energie ohřívají tekutiny až do 100°C. Nízké entalpie geotermálních polí jsou roztroušeny po ostrovech a pevnině Řecka. Jejich podíl na celkové energetické bilanci může být důležitý, protože představují zdroj, který je šetrný k životnímu prostředí, společensky přijatelný a je o něj značný ekonomický a rozvojový zájem. V Milos a Nisyros byly objeveny významné geotermální pole a staly se z nich využívané rezervoáry (5 a 2, jednotlivě). V Apple se naměřily teploty až do 325°C v hloubce 1000 metrů. V Nisyros bylo změřeno 350°C v hloubce 1500m. Tyto vrty by mohly doplňovat elektrárny s výkonem 20 MW a 5, zatímco se pravděpodobný celkový potenciál odhaduje na přibližně 200 a 50 MW. V severním Řecku je geotermální energie ideální na vytápění, skleníky a akvakultury, atd. V Strymon povodí byly zjištěny velmi důležité oblasti Hot - Nigrita, Lithotropou - Iraclia Thermopigi - Sidirokastro. Mnoho rezervoárů produkuje vodu zahřátou až na 75°C, obvykle jsou to artézské studny velmi dobré kvality a zásob. Velké a malé geotermální skleníky se používají v Nigrita a Siderocastron. V nížinách Delta Nestos se našly dvě velmi důležité geotermální pole a to v Erateino Chrisoupolis a N. Erasmia Manganon Xanthi. Vysoce kvalitní voda až 70°C ve velké hloubce se využívá v těchto úrodných nížinách. V N. Kessani a Porto Lagos Xanthi, rozsáhlé geotermální pole produkují vodu teploty až do 82°C. V povodí jezer Lagada se našly tři velmi mělké oblasti s teplotami až 56°C. V Samothrace byly získány povzbudivé údaje a vrty hloubky až 100 m objevili vodu řádově 100°C.
Vodní energie Je známo, že vodní projekty v oblasti obnovitelných zdrojů energie se více specializují na malé vodní elektrárny. Je to nejrozšířenější forma energie z obnovitelných zdrojů. 44
Hydraulická a částečně vodní energie je energie uložena v gravitačním poli s akumulací velkého množství vody v nadmořské výšce, která pokračuje pomocí volného toku vody a je vyjádřena jako kinetická pomocí jejího toku. Kinetickou energii, pak lze využít buď jako takovou přímo na místě (např. mlýny), nebo může být převedena na elektrickou nebo jinou, skladovatelnou, která se nakonec přepravuje na velké vzdálenosti. Energie z přirozeného koloběhu vody pochází hlavně ze slunce a vypařování, která zadržuje (ve vzduchu) velké množství vody. Využívání energie tohoto cyklu se provádí pomocí vodních elektráren (dodávky vody, přehrady, uzavřené skluzavky, turbíny, generátory). Energie z padající vody Provoz vodních jednotek na základě pohybu vody z výše položeného bodu využívající rozdílu mezi vstupním a výstupním bodem. Pro tento účel byla postavena bariéra, která zadržuje požadované množství vody zadržené v nádrži. Během průchodu ve žlabu pohání turbínu, která aktivuje generátor. Množství energie záleží na objemu proudící vody, rozdílu výšky mezi povrchem nádrže a turbínou, atd. A z tohoto důvodu je elektrická energie závislá na množství vody v nádrži. Proto jsou pouze oblasti s vysokými srážkami, bohatými zdroji a vhodnou topografií vhodné pro realizaci vodních projektů. Takto vyráběná energie je obvykle používána jen jako doplněk k jiným konvenčním zdrojům energie, která pokrývá špičkové zatížení. V Řecku vodní energie pokrývá přibližně 9% výroby elektrické energie.
Hydroelektřina
Vodní projekty se rozdělují na malé a velké. Vodní projekty malého rozsahu se výrazně liší od projektů velkého rozsahu z hlediska jejich vlivu na životní prostředí. Vodní elektrárny velkého rozsahu vyžadují vytvoření přehrad a velkých nádrží s významnými dopady na životní prostředí. Výstavba přehrad omezuje pohyb ryb, volně žijících živočichů, má vliv na celý ekosystém a radikálně mění morfologii. Na druhou stranu vodní projekty malého rozsahu nainstalované v blízkosti řek nebo kanálů mají mnohem menší dopad na životní prostředí. Z tohoto důvodu, vodní elektrárny menší kapacity než 30 MW jsou klasifikovány jako malé vodní elektrárny a zařazují se mezi elektrárny pracující z obnovitelných zdrojů. Během provozu se část toku vede k říční turbíně pro výrobu mechanické energie a prostřednictvím generátoru se tím i vyrábí elektrická energie. Použité množství vody se pak se vrací do přírodní nádrže a ke svému přirozenému toku. Je obzvláště důležité znát úlohu a tyto rozdíly, protože právě ty hrají velkou roli při realizaci našich záměrů. 45
Biomasa Využívá sacharidy rostlin (především odpad dřevozpracujícího průmyslové, potravin a krmiv a cukrovarnického průmyslu) k uvolnění energie, která je uskladněna v rostlinách za pomoci fotosyntézy. Může se také použít komunální odpad. Biomasa může poskytnout bioetanol a bioplyn, což jsou paliva, která jsou šetrnější k životnímu prostředí než paliva tradiční. Jsou zdrojem energie s mnoha funkcemi a možnostmi využití, které se budou v budoucnu široce využívat. Termínem biomasa se nazývá jakýkoliv materiál vyprodukovaný živými organismy (např. dřevo a další lesní produkty, rostlinné zbytky, živočišný odpad, odpady z potravinářského průmyslu, atd.), který může být použit jako palivo pro výrobu energie. Paliva z biomasy jsou v Řecku známé také jako pelety. Jedna z forem biomasy: pelety (aglomeráty) jsou výsledkem mechanického stlačení pilin bez přidání chemikálií nebo lepidla. Energie pocházejících ze slunce se ukládá v rostlinných látkách. Proces fotosyntézy pomáhá rostlinám přeměnit sluneční energii na biomasu. Živočišné organismy přijímají energii s jídlem a část z ní ukládají. Toto po zpracování dává biomase energii. Je to obnovitelný zdroj energie, protože ve skutečnosti to je uložená sluneční energie zachycená rostlinami při fotosyntéze. Použití biomasy Energie z biomasy (bioenergie nebo zelená energie) je sekundární solární energie. Je to solární energie transformována rostlinami prostřednictvím fotosyntézy. Základní použité suroviny jsou voda a oxid uhličitý, které se vyskytují v přírodě. OBRÁZEK : Consumer products - Spotřební zboží Energy - Biomass - Energie - Biomasa Mining - Hornictví Chemicals - Chemikálie Grains and Foods - Zrna a potrava Pharmaceuticals - Léčiva Jediný přirozeně se vyskytující uhlík jako zdroj energie, který je schopen se uskladňovat, a který může být použit jako náhrada fosilních paliv, je biomasa. Na rozdíl od jiných, biomasa se používá jako obnovitelný zdroj energie pouze krátkou dobu. Obecně platí, že na různé konečné využití se používají různé termíny. Například, termín "vioischys" popisuje systémy, které používají vstupní 46
biomasy namísto konvenčních fosilních paliv (zemní plyn, uhlí), zatímco "biopaliva", se týkají především tekutých pohonných hmot, jako náhrada za ropné produkty, např. benzín nebo naftu. Hlavní výhodou biomasy je, že se jedná o obnovitelný zdroj energie, který poskytuje energii uloženou v chemické formě. Využití může být převedeno na širokou škálu výrobků s různými způsoby a za použití relativně jednoduché technologie. Jednou z výhod je, že při výrobě a přeměně nezpůsobuje žádné ekologické a environmentální problémy. Na druhou stranu, jako forma energie se biomasa vyznačuje rozmanitostí, nízkým obsahem energie ve srovnání s fosilními palivy v důsledku nízké hustoty a/nebo s vysokým obsahem vody, dostupností podle sezóny, vysokou disperzí atd. K těmto vlastnostem se připojují další ve srovnání s fosilními palivy, a to jsou: obtíže při sklizni, přepravě a skladování. V důsledku toho jsou náklady na přechod na další využitelné formy energie stále vysoké. Nicméně výzkum a technologický pokrok za posledních 10 let technologie přeměny energie biomasy přilákal globální pozornost. Výhled do budoucna je ten, že se bioenergie opravdu stává stále slibnější. Ve většině ekonomicky vyspělých zemí, se očekává, že pokryje významnou část budoucí výroby energie.
Solární energie Solární energie se většinou používá na tepelné aplikace (solární ohřívače vody a pecí) a její využití pro výrobu elektřiny se začalo prosazovat v rámci politiky podpory obnovitelných zdrojů energie z Řecka a Evropské unie. Solární energie je charakterizována všemi různými formami energie ze slunce. Jako je například světlo nebo světelná energie, teplo nebo tepelná energie a různá záření. Solární energie jako celek je prakticky nevyčerpatelná, protože pochází ze slunce, a proto neexistují žádná omezení času a prostoru jejího provozu. Pokud jde o využití sluneční energie, mohli bychom říci, že je rozdělena do tří kategorií dle využití: pasivní solární systémy, aktivní solární systémy a solární systémy a fotovoltaické systémy. Pasivní a aktivní solární systémy využívají teplo vyzařované slunečním zářením, zatímco fotovoltaické systémy jsou založeny na přeměně slunečního záření na elektrickou energii pomocí fotovoltaického jevu.
47
Diagram solární energie
Solární energie
Pasivní solární energie
Solární termální systémy (solární ohřívač vody)
Systémy fotovoltaické solární energie (Fotovoltaické články,panely)
Tepelné systémy
Solární tepelné systémy shromažďují sluneční záření a přeměňují jej na tepelnou energii, která může později vyrábět elektřinu. Existují různé typy solárních systémů a jejich rozdíl spočívá ve stupni tepla, které jsou schopny produkovat - kolektory nízké, střední nebo vysoké teploty. Solární systémy jsou účinnější než fotovoltaické systémy. Nízké a střední kolektory teploty jsou ploché panely, které zachycují solární energii pomocí skleníkového systému pro ohřev vody v rámu. Tyto systémy nevyrábějí elektřinu, ale horkou vodu pro domácí nebo průmyslové použití. Kolektory s vakuovými trubicemi (elektronky) zachycují sluneční energii uvnitř vakuové trubice (vzduchová mezera má menší součinitel tepelné ztráty), jsou tak nízké, že mají minimální tepelné ztráty na životním prostředí. Tím se dosáhne vyšší teploty než u běžných plochých kolektorů. Na druhou stranu, kolektory vysokých teplot zachycují sluneční energii pomocí zrcadel nebo čoček ve vodní nádrži a přeměňují ji na páru, která pak pohání parní generátor, vyrábějící elektrickou energii. Na optimální a efektivní provoz, solární termické systémy vyžadují přímé vystavení kolektorů nebo zrcadel záření. Menší expozici slunečnímu záření znamená výrazně snížený výkon. Solární tepelné parabolické koryta zrcátek. Tento kolektor EIAV je kolektor vysokých teplot. Shromažďuje paprsky v nádrži stroje Stirling. Během dne sleduje slunce na své dráze.
48
Rozdíl tepelných systémů s fotovoltaickým solárním termickým systémem je, že přeměnit sluneční energii nejprve na teplo, a pak následně na elektrickou energii, přičemž solární panely přeměňují sluneční energii přímo na elektrickou energii. Dalším důležitým rozdílem mezi nimi je, že fotovoltaické systémy nevyžadují sluneční záření k výrobě elektřiny. Solární tepelné parabolické žlaby nebo koryta. Jsou konstruovány jako velké parabolické zrcadla (obvykle postříbřené nebo natřené leštěným hliníkem) s trubicemi Dewar, které vedou po celé délce osy. Sluneční světlo se odráží od zrcadla, a pak se soustředí na trubice Dewar, kde ohřívá tekutinu, která pak proměňuje kinetickou energii na elektřinu. Osa koryta je ve stejné poloze jako severojižní osa a otáčením sleduje slunce na obloze každý den. Solární tepelné systémy se používají v centrálních elektrárnách, ale také v domácnostech na pokrytí denní potřeby (ohřev teplé vody). Jejich výkon je úměrný celkovému slunečnímu záření dopadajícímu na vodorovnou plochu kolektoru. V Řecku průměrné roční sluneční záření se pohybuje od 1.450 severně až 1950 kilowatthodin na metr čtvereční na Krétě a Kypru. Celkové sluneční záření se měří pomocí nástrojů, jako jsou například snímače.
49
Domácí využití
Režim a architektura domácích solárních tepelných systémů je poměrně jednoduchá. Skládají se ze solárního kolektoru, zásobníku a systému připojení k hlavní síti. Solární kolektor se skládá z absorpční desky, která obsahuje kanály, které přecházejí do teplonosné tekutiny. Absorpční deska je umístěna ve vzduchotěsném a vodotěsném rámu, která na té straně, kde je sklo, je potažena umělou hmotou, která je odolná vůči slunci a z druhé strany transparentní hmotou a izolačním materiálem. Absorpční deska pro vstřebávání maximálního záření je černá a matná a stejně tak i materiály použité pro různé konstrukce (elektrochemické, atd.) jsou vybírány tak, aby se zvýšila absorpční schopnost desky. Solární panely jsou rozděleny do panelů a vakuových trubicových kolektorů. Zásobník je zkonstruován stejným způsobem jako konvenční topné jednotky. Skládá se z kovového válce, který obsahuje tepelně izolační plášť na udržování teploty kapaliny.
Průmyslové využití Solární tepelné systémy pro centrální elektrárny mají různou architekturu a konstrukci. Tyto jednotky se používají pro vytápění, odsolování, teplou vody pro průmysl, dálkové vytápění sídlišť, solární klimatizaci a především pro solární tepelnou energii. Využívají se v hotelích, nemocnicích, školách, sportovních centrech, obytných komplexech, elektrárnách, ale nevyužívají se pro domácí použití, protože mají velké požadavky na prostor a vybavení. Na jejich provoz se používá centrální řídící systém solárních tepelných kolektorů (stejná filozofie jako systémy pro domácnost, ale ve větším měřítku), nádrže a čerpadla na kapaliny. Také protože pracují při vyšších teplotách než solární panely, dokáží tak uložit energii ve formě tepla pro nepřetržité napájení. Toto se dá provést pomocí tání solí při přebytku energie a v případě potřeby připojením na tepelnou energii.
Fotovoltaické systémy Obecný termín fotovoltaické systémy znamená tzv. průmyslové uspořádání mnoha fotovoltaických článků v řadě. V podstatě jsou to umělé součástky (obvykle křemíkové), které se 50
připojují do série, aby vytvořily elektrický obvod. Polovodiče, které absorbují fotony ze slunečního záření, produkují elektrické napětí. Tento proces se nazývá "fotovoltaický efekt". Fotovoltaické systémy patří do kategorie obnovitelných zdrojů energie (OZE). V této kategorii obnovitelných zdrojů solární energie a solárních tepelných systémů jsou fotovoltaické systémy méně účinné. P/B jsou vhodným způsobem spojeny a tvoří fotovoltaické panely nebo generátory (modul), s výkonem od 20W do 300W. F/V - elektrické generátory spojeny dohromady a vytvářejí fotovoltaické pole (pole).
Elementy technologie fotovoltaických systémů
Moduly jsou rozděleny do dvou hlavních kategorií: 1. Krystalický křemík Monokrystalický křemík s nominální účinností modulu 14,5% až 21%. Polykrystalický křemík s nominální účinností modulu 13% až 14,5%. 2. Film Nominální výnos amorfního křemíku ~ 7% . Chalkopyrit CIS/CIGS nominální výnos 7% až 11% .
Struktura fotovoltaického systému
Fotovoltaický systém se skládá z několika částí a subsystémů: • Fotovoltaický generátor s mechanickou podporou a případným systémem sledování pohybu slunce. • Baterie (subsystém skladování) - už se nepoužívají, s výjimkou instalací na vzdálených místech, jako jsou např. majáky, v jiných případech je připojovací panel nainstalován přímo na stávající síť. • Napájecí a ovládací zařízení, včetně měření a pozorování. • Nouzový generátor. Volba, jak a které z těchto údajů jsou v rámci systému, závisí na různých faktorech.
Systémové kategorie PV
Existují dvě hlavní kategorie systémů, a to jsou ty napojeny na síť a samostatné. Nejjednodušší forma druhého z těchto dvou se skládá z fotovoltaického generátoru, který sám dodává konstantní proudové zatížení vždy, když je dostatečný jas. Tento typ systému se běžně používá při čerpání. V ostatních případech je systém obvykle schopen ukládat energii z baterií. Často 51
obsahuje nějakou formu nastavení výkonu, který je v případě střídavého proudu potřebný k vypnutí systému. V některých případech, systém obsahuje záložní generátor. Systémy připojené na síť lze rozdělit na ty, v nichž síť jednoduše působí jako pomocný zdroj napájení (záložní sítě) a na ty, které mohou také čerpat dodatečnou energii z fotovoltaického generátoru (interakce se sítí).
Systémové kategorie PV
Existují dvě hlavní kategorie systémů, a to jsou ty napojeny na síť a samostatné. Nejjednodušší forma druhého jmenovaného se skládá z fotovoltaického generátoru, který sám dodává konstantní proudové zatížení vždy, když je dostatečný jas. Tento typ systému se běžně používá při aplikacích čerpání. V ostatních případech je systém obvykle schopen ukládat energii z baterií. Často obsahuje nějakou formu nastavení výkonu, který je v případě střídavého proudu potřebný k vypnutí systému. V některých případech, systém obsahuje záložní generátor. Systémy připojení na síť lze rozdělit na ty, v nichž síť jednoduše působí jako pomocný zdroj napájení (záložní sítě) a na ty, které mohou také čerpat dodatečnou energii z fotovoltaického generátoru (interakce se sítí).
Využití fotovoltaických systémů
Moduly jsou zařízení, která vyrábějí elektřinu ze slunečního záření. Elektrický proud se používá k napájení zařízení nebo nabíjení baterií. Tato technologie se široce používá při kapesních počítačích, které fungují bez baterie, jednoduše tím, že je vystavíte světlu. Fotovoltaické pole se často používají při výrobě energie ve velkém měřítku. V takové formě dodává energii satelitem, kosmickým lodím, a jednodušším aplikacím. V mnoha zemích se začaly uskutečňovat programy na dotování investic do solárních panelů, které generují elektřinu, která se následně prodává a umisťuje do veřejných sítí. Tyto programy jsou určeny k diverzifikaci výroby elektřiny a postupnému odpojení od ropy. Teplota je důležitým provozním parametrem F/B systému. Jak jsme viděli teplotní koeficient otevřeného okruhu napětí je přibližně -2,3 mV/◦ C pro každý solární modul. Koeficient napětí základní jednotky je tedy velmi velký a negativní pokud je zapojen do série 33 až 36 solárních článků. Na druhou stranu je faktor výkonu účinný, pozitivní a malý - přibližně 6 mA/◦ C na centimetr čtvereční základní jednotky. Proto se zejména pro praktické výpočty bere v úvahu pouze změna napětí v souvislosti s touto teplotou, přičemž pro každou základní jednotku, kterou tvoří nc solární články zapojeny do série se rovná: 52
Je důležité poznamenat, že napětí je určeno provozní teplotou solárních článků, které se liší od okolní teploty. Co se týče jednotlivých solárních článků, zkratový proud ze základní jednotky je úměrný záření, a proto se bude měnit v průběhu dne stejným způsobem. Pokud je napětí logaritmickou funkcí proudu, bude také záviset logaritmicky na záření. V průběhu dne se tedy bude měnit napětí méně než proud. Při navrhování generátoru F/B se obvykle nebere v úvahu. Provoz základní jednotky by měla být umístěna co nejblíže k bodu maximálního výkonu. Toto je důležitou vlastností charakteristiky základní jednotky, tj. že napětí v bodě maximálního výkonu Vm je téměř nezávislé na záření. Průměrná hodnota tohoto napětí během dne je asi 80% napětí při normálním záření. Tato vlastnost je užitečná pro návrh řídící jednotky výstupu zařízení. Charakterizace základního FV jednotky doplněna o měření teploty normální pracujícího solárního článku (NOCT) (normální provozní teplota článku), která je definována jako teplota solárního článku, když je základní jednotka v chodu v otevřeném okruhu za těchto podmínek: • Záření 0.8 • Spektrální rozložení AM 1.5 • Teplota 20 ° C • Rychlost vetra1 m / s NOCT (obvykle mezi 42°C a 46°C), se pak použije k určení teploty solárního ohřívače Tc během základní jednotky provozu.
53
6.3
Odpady
Úvod do managementu odpadu Odpadový management je sběr, přeprava, zpracování nebo odstraňování, správa a monitorování odpadních materiálů. Definice odpadů v souladu s EU rámcovou směrnicí o odpadech:
Odpad: Všechny materiály nebo objekty, které držitel odhodí, plánuje odhodit nebo je nezbytné odhodit Nebezpečný odpad: Odpad, který klade důležité nebo potenciální hrozby pro zdraví lidí či životní prostředí, a proto ve společnosti vyžaduje zvláštní manipulaci
Jinými slovy - dvě definice odpadu:
Subjektivní definice odpadu: Záměr uživatele něco odstranit (odstranit, zamýšlet odstranit) Objektivní definice odpadu: Sběr a zpracování odpadů ve veřejném zájmu (potřeba likvidace)
Základní metody likvidace odpadů: • Skládkování • Tepelné způsoby o spalování organických odpadů se zabezpečeným výstupem plynu podle stupně nebezpečnosti o pyrolytický rozklad organického odpadu o tavení do strusky nebo škváry o tepelný rozklad (např. kyanidy) • Fyzikální postupy o odpařování o destilace o extrakce kapalným nebo plynným médiem o filtrace o tepelná sublimace • Chemické postupy o oxidace o neutralizace a srážení 54
o redukce o chemické rozrážení • Fyzikálně-chemické metody o speciální technologie o elektro-dekontaminace o odsolování o rozklad pomocí ionizujícího záření • Biologické metody o aerobní rozklad o anaerobní rozklad o bakteriální dekontaminace
Evropské cíle v oblasti odpadového managementu Cíl Rámcové směrnice o odpadech EU je transformace ze "společnosti, která vyhazuje" na "Evropskou společnost, která recykluje", a to prostřednictvím: • Zohledněním následující hierarchie o nakládání s odpady: o Prevence, vyhýbání se o Minimalizace o Příprava k opětovnému využití o Recyklace o Energetické využití o Likvidace • Způsobilost povinných recyklačních kvót • Programy předcházení vzniku odpadů • Odpovědnost výrobců Dalším cílem EU je vytvoření Evropského katalogu odpadů: • Vytvoření společných definic pro určení odpadových materiálů • Specifikace a aplikování standardizovaných kritérií pro klasifikaci nebezpečných odpadů. Účel Evropského katalogu odpadů: • Je třeba přeshraniční řešení problému s odpady • Nezbytné je zavedení společné terminologie 55
EWC Identifikační číslo
Kategorie Generická skupina (2číselná) Skupina (4číselná)
Typ odpadu (6číselná)
17 Stavební a demoliční odpad
17 01Beton, cihly, dlaždice, keramika
17 01 01Beton 17 01 02 Dlaždice
V současnosti je odpad klasifikován v různých státech EU v národních katalozích odpadů.
Od symptomů ke zdroji Místo: "Mám nějaký odpad, co s ním mám dělat?", je lepší otázkou: "Mám nějaký odpad, odkud pochází a jak jej mohu omezit nebo předcházet jeho tvorbě?". Hlavní myšlenkou je přechod od zažitých přístupů k řešení na účinný přístup, který zamezuje tvorbě odpadů ještě před jejich vznikem!
Tabulka 2: Přístupy v managementu Konvenční přístup
•
Sběr a likvidace odpadů, které vznikají v podnicích
Efektivnější přístup
• • • • •
Udržitelné nakládání Opatření na předcházení tvorby odpadů Využívání nízko-odpadových technologií Šetrné zacházení se surovinami, přídavnými materiály a operačními zdroji Jiné
Optimální management odpadu znamená více než jen zajišťování kontejnerů na separovaný sběr odpadů ve vašem podniku! Základní strategií nakládání s odpady je integrovaný koncept, který zahrnuje následující zásady: 56
• Omezovat tvorbu odpadů, jak je to jen možné. • Snižovat obsah toxických látek v odpadech. • Materiálově zhodnotit odpad, pokud možno v co největší míře. • Tepelně upravit odpad, pokud jeho tvorba nebyla zamezena a není možné jej zhodnotit. • Skládky, v co nejmenší možné míře. Zamezení, resp. omezení tvorby odpadů je nejefektivnější způsob boje proti jeho negativnímu vlivu na zdraví lidí a životní prostředí. Potvrzuje to i slogan, který říká, že: "Nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikl." Omezování vzniku odpadů přímo u jeho zdroje je možno dosáhnout zejména: • zaváděním nízko-odpadových technologií • zaváděním nízko-odpadových výrobků • snižováním množství obalů • rozšiřováním kompostování Optimální odpadový management zahrnuje: • Plnění závazků týkajících se odpadů • Identifikace, kde se jaký odpad vyskytuje • Zabezpečení odpadní logistiky, specifické pro konkrétní podnik • Poskytování informací a motivace všem zainteresovaným subjektům • Permanentní management • Trvalá identifikace a monitoring nákladů a výnosů ... A toto se pak určitě vyplatí! Optimální odpadový management je pro podniky užitečný, protože: • Odpad je redukovaný • Náklady na likvidaci odpadů jsou nižší • Náklady na odpady jsou sledovány a kontrolovány • Je zaručená právní bezpečnost • Podnik si vytváří pozitivní obraz
Co je cílem tohoto přístupu? • Získání právní ochrany v oblasti odpadového managementu o Zvládání neustále se zvyšujícího množství právních předpisů 57
• Minimalizace rizik o Získání přehledu o všech typech odpadů a zajištění bezpečného nakládání s nebezpečným odpadem • Snížení tvorby odpadů o Optimalizace výrobních procesů • Propagace pozitivního obrazu firmy o Zlepšení veřejného povědomí a zohlednění vlivů na životní prostředí • Identifikace a implementace potenciálu předcházení a snižování nákladů • Motivování personálu o Poskytování informací svým zaměstnancům a jejich povzbuzování v třídění odpadů • Předcházení negativním vlivům na životní prostředí o Znečištění vody a půdy o Znečištění vzduchu o Výbuchy a požáry o Poškození země o Nebezpečí pro lidi a zvířata
Jaký přístup máme zvolit? • Identifikace legislativních náležitostí souvisejících s odpady o Které legislativní normy se týkají podniku? Právní normy (EU a vnitrostátní) Předpisy (EU a vnitrostátní) Další povinnosti požadované úřady Jiné... o Jak mohou být tyto povinnosti splněny? o Jaká dokumentace je potřebná? • Doporučení ohledně dokumentace legislativních náležitostí souvisejících s odpady v právním rejstříku: o Soupis všech legislativních požadavků, které se týkají podniku o Identifikace povinností vyplývajících z těchto požadavků o Popis, jak mohou být tyto náležitosti splněny • Dokumentace legislativních náležitostí souvisejících s odpady v právním rejstříku: o Identifikace povinností a kompetencí, požadovaných za účelem splnění těchto náležitostí o Pokud je to nutné: identifikace speciálních opatření o Specifikování aktualizačního módu na zajištění, že se nezmeškají termíny pro následující kontrolu legislativních opatření souvisejících s odpady • Analýza odpadní logistiky o Jaký odpad se vyskytuje v podniku? (typ, množství, původ a umístění) o Jaké jsou jeho hlavní složky? 58
o Je přítomen i nebezpečný odpad? o Disponuje podnik přehledným odpadním plánem? o Specifikace opatření, které mohou zlepšit odpadovou logistiku o Informování a vzdělávání personálu • Identifikace relevantního odpadu v rámci podniku o Vytvoření přehledného plánu odpadového managementu Přehledný plán popisuje, kde se odpad vyskytuje (původ odpadu) Rozčlenění podniku na jasně definované oblasti, například: • Výrobní hala 1 • Výrobní hala 2 • Sklad • Dílna • Administrativa • Společenské místnosti • atd.
59
Tabulka 3: Názorný příklad – přehledný plán odpadového managementu
Department
Waste Management
Department
Waste Management
A. Board of Directors
AP, GS
F: Underground car park / fleet
AL, AÖ, AP/K, BA, F, LS, LF, R, WA
B: Administration
AP, GS, LF
G: Specialist market
AP/K, BA, GS, LF
C: Water supply
AP/K, GS, LF
H: Burial
AP, GS
D: Power supply
AG, AP/K, GS, LF
I: Warehouse storage
AG, AP/K, BA, BS, EAG_K, EAG_G, GS, K, LF, LST, MV, T
E: Services
AP/K, BA, BS, GS, LF, MV, WA
J: Sanitary facilities, social room
AP, B, GS, LV, MV
K: Exterior
B, GS
Waste collection point
Organic municipal refuse
1 x 240 l
Glass waste - clear
1x 240 l
General municipal refuse
2 x 240 l
Glass waste coloured
1 x 240 l
Lightweight fraction
1 x 1100 l
Waste paper
3 x 240 l
Metal packaging
1 x 770 l
Key: Glass waste: clear/coloured (AG)
Waste paints (AL)
Waste oil (AÖ)
Waste paper / cardboard (AP/K)
Batteries (BA)
Building rubble (BS)
Biogenic municipal waste/garden waste (B)
Monitors (BS)
Small electrical appliances (EAG_K)
Large electrical appliances (EAG_G)
Paints / lacquers (F)
Mixed municipal waste (GS)
Refrigerators and freezers (K)
Bases/acids (LS)
Lightweight fraction (LF)
Fluorescent lamps / energy saving bulbs (LST)
Metal packaging (MV)
Tyres (R)
Toner (T)
Workshop waste oil - contaminated (WA)
Separace odpadu - hlavní část odpadu a běžný odpad (bezpečný) o Odpadní papír, kartóny o Sklo (čiré a barvené) o Organický odpad o Kovy o Lehký odpad o Ostatní odpad podniku, jako jsou plasty, ap. o Smíšený komunální odpad o Průmyslový odpad • Separace odpadu - hlavní část odpadu a nebezpečný odpad o Dílenský odpad - kontaminovaný olej o Elektrická zařízení s nebezpečným obsahem o Baterie o Balení s nebezpečným odpadem o Ostatní nebezpečný odpad podniku (jako např. rozpouštědla) o Odpadní olej o atd. 60
• Identifikace odpadů v podniku o Zaznamenávání odpadů v souladu s legislativními požadavky, rozlišující mezi běžným a nebezpečným odpadem Vytvoření seznamu typů odpadu a jejich korespondující identifikační čísla Identifikace a soupis původu odpadů Zadání množství v kilogramech Záznam o nákladech na likvidaci Zaznamenání likvidační společnosti a intervalu likvidace odpadů o Zaznamenávání odpadů v souladu s příslušnými národními normami a klasifikace odpadů v souladu s národním katalogem odpadů
Tabulka 4: Příklad běžného a nebezpečného odpadu Druh odpadu
Původ
Identifikační číslo
Množství/ rok (kg)
Náklady/rok (EUR)
Společnost na likvidaci odpadu
Interval likvidace odpadu
Odpadový papír/kartón
A, B, D, E, F, G, I, J
20 02 01
5000 kg
550.00
Název společnosti
týdně
Baterie
Y
20 01 20
4 kg
zdarma
Název společnosti
Když je potřeba
...
...
...
...
...
...
...
Charakteristika odpadové logistiky o Provedení inspekce na místě Identifikace a dokumentace slabých stránek a možností implementace opatření na jejich zlepšení Diskuse o požadovaných opatřeních se zodpovědnými osobami za danou lokalitu Zvážení, zda může být optimalizovaný separovaný sběr odpadu Informování a motivování personálu ohledně separovaného sběru odpadu
61
Tabulka 5: Příklad popisu příprav pro separovaný sběr odpadu
Department
Waste Management officer
Department
Waste Management Officer
A. Board of Directors
Eva Rotter, cleaning staff
G: Specialist market
Petra Schaff, cleaning staff
B: Administration
Eva Rotter, cleaning staff
H: Burial
Petra Schaff, cleaning staff
C: Water supply
Eva Rotter, cleaning staff
I: Warehouse storage
Petra Schaff, cleaning staff
D: Power supply
Eva Rotter, cleaning staff
E: Services
Petra Schaff, cleaning staff
J: Sanitary room K: Exterior
F: Underground car park / fleet
Petra Schaff, cleaning staff
facilities,
social Petra Schaff, cleaning staff Petra Schaff, cleaning staff
At the public service company St. Jakob GmbH,,receptacles (standardised containers) for segregated waste collection are available in all departments. A mandatory waste separation policy applies to waste glass, waste paper and cardboard, biogenic municipal waste, mixed municipal waste, lightweight fraction waste and metal packaging. The number and distribution of the containers is organised to match requirements in the individual departments. Collection points for waste glass, biogenic municipal waste and metal packaging are only available in the social room. If other metal packaging is to be disposed of, this is taken directly to the waste material collection point. Staff and cleaning staff have been informed of this and have been given instructions by their respective heads of department. The cleaning staff are responsible for emptying containers in the administration building. A waste material collection point has been set up in front of the administration building. Waste is collected from the waste material collection point by Sauberfix GmbH and recycled or disposed of. The waste electrical equipment (fluorescent tubes, monitors, small appliances, large appliances and refrigerators) and scrap tyres from each individual department are handed in by staff to the warehouse, where collection containers or receptacles are available. When necessary, these are taken to and disposed of at the community ASZ (waste service centre) by a member of staff from the warehouse storage department. Rubble accumulated during building work (small quantities) is taken directly to the community ASZ by staff. In the case of large quantities a skip is rented from Sauberfix GmbH, which then deals directly with the disposal of the rubble. Hazardous waste used and accumulated during the course of work (batteries, toner, bases/acids, etc.) is collected in the warehouse, in a separate room equipped with containers for this purpose. This waste is regularly handed over to Abfallmeister AG for disposal. Staff are provided with a waste separation brochure containing information concerning waste at the public service company.
Tipy pro implementaci optimálního odpadového managementu Doporučení pro implementaci optimálního odpadového managementu:
Informování a motivování personálu prostřednictvím jejich aktivního zapojení do provádění separovaného sběru o Organizování interních workshopů pro návrh sešitů odděleného sběru o Využívání barevných schémat pro označování jednotlivých typů odpadu o Upozornění na nebezpečný odpad a jeho správnou likvidaci o Určení manažerů odpadu odpovědných za individuální oblasti odpadového managementu v rámci organizace. 62
o o o o o
Zajištění toho, že personál je v pravidelných intervalech informován o novinkách v oblasti managementu odpadu Zajištění školení a workshopů zaměřených na odpadové hospodářství Zapojení i úklidového personálu a organizace osobních setkání na šíření informací Pravidelně kontrolujte prostory, jak za účelem monitorování managementu odpadu, tak za účelem informování a motivování zaměstnanců Diskutujte o možnostech zlepšení s příslušnými zaměstnanci - aktivně zapojujte všechny zúčastněné strany a odborníky na odpad
• Ujistěte se, že sešity pro oddělený sběr jsou: o o o o o o
aktuální a správné, jasné, krátké, čitelné, srozumitelné a vizuálně dobře připravené.
• … A pokud je to nutné, o o
jsou vypracovány v různých jazycích a organizovány podle sektoru firmy (např. dílna, výroba atd.).
63
Tabulka 6: Příklad sešitu pro separovaný sběr
Waste Separation Information RESIDUAL WASTE
PAPER
LIGHT PACKAGING
METAL PACKAGING
ORGANIC WASTE
GLASS
Light bulbs (not energy saving bulbs) Cigarette waste Ash Used serviettes Photos Used paper plates Used tissues Leather waste Textiles Fabric waste Sweepings Rubber waste Adhesive tapes etc.
Newspapers Brochures Catalogues Books Magazines Envelopes Continuous form paper Paper, card and cardboard packaging etc.
Plastic packaging Yoghurt pots, Drinks cartons, Corks Plastic bottles Plastic caps Milk and juice cartons Coffee packaging Plastic and carrier bags Plastic tubes Coffee cups, Polystyrene packaging PET bottles Blister packaging etc.
Aluminium cans Tin cans Aluminium foil Aluminium lids Metal caps Crown caps Meal trays etc.
Food waste Bones Fruit and vegetable waste Coffee filters with grounds Teabags Eggshells Spoilt plants and foodstuffs (without packaging) Cut flowers Pot plants Bread waste etc.
Glass packaging e.g. Bottles and glasses (not drinking glasses) of all kinds separated into clear and coloured glass etc.
NOT:
NOT:
NOT:
NOT:
NOT:
NOT:
Hazardous waste
Composite materials (e.g. drinks cartons) Plastic sleeves
Plastic waste that is not packaging
Bulky and heavy metal parts
Plastics
Plate glass Mirror glass Crystal glass Ceramics, porcelain
Hazardous waste such as batteries, fluorescent tubes, energy saving bulbs, printer cartridges, toner, electrical appliances etc. must be collected separately and must not be put into residual waste containers. If in doubt, please contact the Waste Disposal Officer, Mr Dieter Schibranji
aktiv partner Ausgezeichnet durch das Land Steiermark
Pravidelné kontroly provozů zajišťují důležité informace pro optimální management odpadu o Identifikace slabých stránek/potenciálu pro zlepšení Dokumentuje všechna opatření, která je třeba provést a sledujte je během realizace o Vytvořte fotografie na zaznamenání stavu "před a po" Vytvořte přehled o nákladech a výnosech, využijte čísla na zvýraznění úspěchů
Opatření v oblasti managementu odpadu Možné způsoby redukce odpadů:
Opatření interního charakteru o Technologické opatření o Organizační opatření Vícenásobné využití, uzavřený cyklus, externí využití Redukce a omezování využívaní materiálů, ze kterých se stává odpad 64
Analyzujte potenciál pro možnosti zlepšení identifikovaných v rámci vaší společnosti:
Shromážděte výsledky průzkumů, kontrol podniku atd. a diskutujte o nich s managementem společnosti a osobami odpovědnými za management odpadů o Jaká opatření by měla být implementována za účelem zlepšení odpadové logistiky podniku? o Existují nějaké termíny pro provádění těchto opatření? o Kdo je zodpovědný za provádění opatření? o Je implementace opatření monitorována? Získejte nabídky pro kontejnerové systémy, odpadní lisy, systémy zpracování odpadů, na návrh sběrných míst atd. Vyjednávejte s vaším smluvním zpracovatelem odpadu ohledně: o podmínek o zabezpečení kontejnerových systémů Sběrná místa odpadu o Udržujte čistotu a pořádek o Dodejte sběrným místům atraktivní design Systémy tříděného odpadu o Přizpůsobte systémy tříděného odpadu na požadovaný objem odpadů a zabezpečte vhodné kontejnerové systémy o Ujistěte se, že kontejnery jsou vhodně označeny o Využijte barevná schémata na označování jednotlivých typů odpadu Odpadní logistika o Přizpůsobte velikost kontejnerů na požadovaný objem odpadů a optimalizujte frekvenci odvozu odpadů o Vytvořte sešit určený pro odpadové hospodářství, specifický pro váš podnik, pravidelně jej aktualizujte a informujte váš personál Kontroly o Ujistěte se, že odpovědní pracovníci pravidelně sledují a kontrolují oddělený sběr odpadu o Využívejte názornou dokumentaci
65
6.4
ANALÝZA, EVALUACE A ENVIRONMENTÁLNÍ MONITORING
ENVIRONMENTÁLNÍ ANALÝZA Výroba zboží a strojů, mnoho průmyslových procesů, stavební, konstrukční a další civilizační činnosti mají podstatný vliv na životní prostředí a přírodu, jejíž kvalita je klíčovým faktorem pro přežití lidstva. Na jednu stranu si lidé mohou zlepšit kvalitu svého života, mohou prodloužit jeho průměrnou délku, ale na druhou stranu znečisťují životní prostředí mnoha způsoby a v mnoha odvětvích. Aby bylo možné zvládnout různé procesy a průmyslové či jiné civilizační činnosti, byly vyvinuty metody, které mají přírodu a životní prostředí chránit a udržovat.
Cvičení 1: Diskutujte společně s ostatními o pozitivních a negativních výsledcích výše zmíněných lidských činností a rozšiřujte seznamy obou. Seznamy pak vystavte před ostatní studenty. Cíl: Být si vědom výhod i nevýhod lidských činností a toho, co lidem přináší jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu.
Cvičení 2: Pokud máte oba seznamy hotové, diskutujte každou položku pozitivních výsledků a snažte se získat co nejvíce postřehů, které indikují, jak negativně jejich produkce ovlivňuje přírodu a životní prostředí. Příklad: výroba elektrické energie – hnědé uhlí – devastace krajiny a znečišťování ovzduší. Cíl: být si vědom faktu, že pokud lidé vyrábějí něco, co ovlivňuje jejich život pozitivně, může to mít negativní dopad na přírodu a životní prostředí. Strategická analýza životního prostředí (SEA) je soubor postupných kroků, jak realizovat plány na ochranu, zachování a obnovu životního prostředí. Pro ilustraci toho, jak lze osvědčených postupů dosáhnout, byly převzaty rozmanité metod a okolnosti. Strategické analýza životního prostředí (SEA) je komplexní model metodik a předpisů a je realizován na mezinárodní úrovni. Z důvodu specifických zkušeností jednotlivých zemí, různých přírodních podmínek a/nebo jejich historického vývoje a povědomí společnosti, mají různé země různé přístupy. Osvědčené 66
postupy a případové studie mohou být převedeny do jiných zemí. SEA je implementována do 3 částí: • odvětvová část (zahrnující větrné elektrárny, dopravní sítě, lesní hospodářství a nakládání s odpady) • část územních plánů (týkající se místního plánování veřejných financí v různých formách) • politická část (zahrnující strukturální fondy a pojištění plodin). Stávající výsledky implementace SEA ukazují, jak efektivně SEA může přispět k širšímu zhodnocení životního prostředí.
Strategické plánování a realizace ochrany životního prostředí je založena na každodenních činnostech prováděných ze strany států, obcí, podniků a továren, atd. První krok procesu strategického řízení je proto analýza životního prostředí. Organizace může být úspěšná pouze tehdy, pokud je vhodně přizpůsobena svému prostředí. Analýza životního prostředí je studium prostředí organizace určující environmentální faktory, které mohou významně ovlivnit organizační činnosti. Manažeři často provádějí analýzy v oblasti životního prostředí, které jim pomohou pochopit, co se děje uvnitř i vně jejich organizace. To jim slouží k tomu, aby zvýšili pravděpodobnost, že organizační strategie, které vyvíjejí, budou náležitě odrážet prostředí organizace. Aby bylo možné provést analýzu životního prostředí účinně a efektivně, musí manažer důkladně porozumět tomu, jak jsou organizační prostředí strukturované. Pro účely environmentální analýzy se prostředí organizace obecně dělí do tří úrovní: a) Všeobecné prostředí b) Provozní prostředí c) Interní prostředí Manažer musí dobře vnímat všechny tyto tři úrovně prostředí firmy a pochopit, jak každá z těchto úrovní ovlivňuje výkonnost organizace. V reakci na toto zjištění pak musí formulovat organizační strategie.
a) VŠEOBECNÉ PROSTŘEDÍ Složky, které jsou běžně považovány za součást životního prostředí, jsou: 67
Ekonomické
Sociální: obsahující demografii a sociální hodnoty
Politické
Právní
Technologické
b) PROVOZNÍ PROSTŘEDÍ Provozní prostředí obsahují různé části, jako:
Zákazník
Konkurence
Práce
Dodavatel
Mezinárodní témata.
c) INTERNÍ PROSTŘEDÍ Úroveň prostředí organizace, která existuje uvnitř organizace a obvykle má okamžité a konkrétní důsledky pro řízení organizace nazýváme interním prostředím. Interní prostředí obsahuje marketing, finance a účetnictví, plánování, organizaci, fungování vlivu a kontroly v rámci organizace. Jeden z nejefektivnějších nástrojů, který umožňuje implementaci analýzy životního prostředí je audit životního prostředí.
Ekologický audit Ekologický audit je nástroj, který nám pomáhá:
Kontrolovat dosažení našich environmentálních cílů
Kontrolovat funkčnost management životního prostředí
Identifikovat nefunkčnost a přinést řešení, které pomůže zlepšit současné podmínky
Porovnat náš environmentální systém s evropskými normami a identifikovat disproporce 68
Zkontrolovat adekvátnost, relevanci a vhodnost implementovaných regulí s ohledem na životní prostředí
Navrhnout podněty pro další rozvoj managementu životního prostředí
Jaký je cíl auditu životního prostředí?
Potvrdit, že bylo dosaženo stanovených environmentálních cílů
Potvrdit funkčnost managementu životního prostředí
Potvrdit, že se management životního prostředí řídí pravidly zvoleného standardu
Dokázat, že charakter zvolených předpisů je opodstatněný
Provádění auditu životního prostředí vyžaduje vzdělané lidi, kteří jsou experti nejen v oblasti svých aktivit, ale kteří jsou také vybaveni mnoha jinými vlastnostmi, obzvláště měkkými dovednostmi.
Jací by auditoři měli být?
Auditor může být váš zaměstnanec či externí osoba.
Externí auditor může být vhodnější, protože je více objektivní než kterýkoliv váš zaměstnanec a může předejít provozní slepotě, kterou mohou mít vaši zaměstnanci. Auditor musí být kvalifikovaná, objektivní a nezávislá osoba, která bude posuzovat všechny otázky dle svého nejlepšího vědomí. Auditor musí být čestný, otevřený, opatrný a upřímný člověk, který vykonává svou práci důkladně. Je užitečné, když má auditor doplňující znalost v relevantních oblastech jako jsou environmentální management, právo, technologie či auditorské postupy. Tedy, audit bude více objektivní a přinese výsledky, pokud umožní kontrolované firmě změnit, zlepšit a aktualizovat své postupy a procedury ve smyslu lepší a efektivnější ochrany životního prostředí. Konečná fáze environmentálního auditu je adaptace nových opatření, které nám mohou poskytnout zlepšení v další fázi.
69
PLÁNOVAT
JEDNAT
ČINIT
KONTROLOVAT
Cvičení 3 Označte správnou odpověď/odpovědi: Analýza vnějšího prostředí organizace může poskytnout: 1.
Velké množství informací
2. Myšlenky a návrhy, které nemusí být nutně v souladu mezi sebou či se současným stavem firmy 3.
Zmatený výběr „řídících faktorů“
Řešení: Všechny odpovědi jsou správné.
70
ENVIRONMENTÁLNÍ MONITORING A HODNOCENÍ
Monitoring životního prostředí a jeho hodnocení se zabývá technickým vývojem a údaji vyplývajícími z monitorování a hodnocení stavu životního prostředí, principy návrhu monitorovacích systémů a využitím údajů z monitorování při posuzování důsledků řízení a rizik znečišťování přírodních zdrojů. Monitorování životního prostředí popisuje procesy a činnosti, které je třeba uskutečnit, aby bylo možno definovat a sledovat kvalitu životního prostředí. Monitorování životního prostředí se používá při přípravě posuzování vlivů na životní prostředí, stejně jako v mnoha případech, v nichž lidské činnosti s sebou nesou riziko škodlivých dopadů na životní prostředí. Všechny monitorovací strategie a programy mají příčiny a opodstatnění, a jsou často navrženy tak, aby bylo možné zjistit aktuální stav prostředí nebo určit trendy v parametrech životního prostředí. Ve všech případech bývají výsledky monitorování přezkoumány, statisticky vyhodnoceny a zveřejněny. Návrh monitorovacího programu proto musí brát ohled na konečné použití těchto údajů před zahájením monitorování. Zjišťování úrovně znečištění může být kvalitativní a kvantitativní problém. Výsledky analýzy nemusí být reprezentativní, neboť skutečná míra znečištění životního prostředí se pohybuje v širokém rozmezí. To je ovlivněno meteorologickou situací, směrem větru ve vzduchu, a je také podmíněno prouděním vody ve vodních plochách. Monitorování životního prostředí je nástrojem pro monitorování a hodnocení kvality životního prostředí. Parametry pro monitorování životního prostředí
• Chemické • Biologické • Radiologické • Mikrobiologická • Populační
Systémy monitorování životního prostředí pro správu dat S ohledem na existenci mnoha typů a rostoucích objemů a význam monitorovacích údajů, komerční softwary E-MDMS jsou v regulovaných odvětvích stále častěji běžně používány. Poskytují prostředky pro správu všech dat monitorování v jednom centrálním místě. Ověřování jakosti, kontrola dodržování předpisů, ověřování všech přijatých dat a zasílání výstrah je obecně automatizované. Typická funkce dotazování umožňuje srovnání datových souborů, a to jak dočasně, tak prostorově. Systémy také vytvářejí regulační a další zprávy. 71
Metody odběru vzorků Existuje celá řada metod odběru vzorků, které závisí na typu prostředí, materiálu, ze kterého vzorky odebíráme a následné analýze vzorků.
Průběžný monitoring Vzorkování Bio-monitoring Dálkové snímání Dálkový dohled Pasivní vzorkování
Nejjednodušší metoda spočívá v tom, že naplníme čistou láhev říční vodou a předložíme ji ke konvenční chemické analýze. Ve složitějších případech mohou být vzorková data produkována složitým elektronickým snímacím zařízením, které si bere dílčí vzorky ve stanovených či proměnných časových obdobích. Vzorkování je metoda, kdy jsou vzorky odebírány z homogenního materiálu, obvykle vody, do jedné nádoby. Obvyklým příkladem je plnění čisté sklenice říční vodou. Vzorky poskytují dobrý pohled na kvalitu prostředí místa, kde byly vzorky odebrány, v době odběru. Bez dalšího sledování nelze výsledky extrapolovat do jiné doby či jiných částí řeky, jezera nebo podzemních vod. Aby mohly být vzorky považovány za reprezentativní, je nutné opakovat příčný i podélný průzkum transektu v různých částech dne a ročních obdobích. Pak je možné prokázat, že místo vzorkování je tak reprezentativní, jak jen to je možné. U velkých řek by tyto průzkumy měly brát ohled také na hloubku, ze které je vzorek odebírán, a také na určení místa vzorkování v období záplav či sucha. V jezerech je odběr vzorků poměrně jednoduchý, jelikož je možno používat vzorkovače určené do větších hloubek, které se ponoří do předem určené hloubky a po odběru vzorku se uzavřou a zachytí tak daný objem vody z požadované hloubky. V mělčích jezerech dochází k velkým změnám v chemickém složení jezerní vody v závislosti na různých hloubkách, obzvláště v letních měsících, kdy se mnoho jezer rozvrství na teplou dobře okysličenou horní vrstvu (epilimnion) a studenou nedostatečně okysličenou spodní vrstvu (hypolimnion).
EIA - Posuzování vlivů na životní prostředí (Environmental Impect Assessment) EIA je proces, který posuzuje dopady na životní prostředí, a je relevantní pro všechny průmyslové, dopravní a jiné stavby a záměry, jako jsou dálnice, letiště, místa pro výrobu elektrické energie, bazény, přehrady a odlesňování. Cílem EIA je zjistit, zda jsou negativní aspekty a dopady výše jmenovaných záměrů společensky přijatelné. Je-li negativní dopad na 72
zdraví, přírodu, hodnotu okolí, atd. větší než pozitivní, stavby nebo záměry by neměly být povoleny. EIA lze proto považovat za nástroj pro posouzení možných dopadů, které navrhovaný projekt může mít na životní prostředí skládající se z ekologických, sociálních a ekonomických aspektů. Účelem hodnocení je zajistit, aby osoby s rozhodovací pravomocí braly při rozhodování, zda pokračovat s jejich projektem, v potaz dopady na životní prostředí. Mezinárodní asociace pro posuzování vlivů (IAIA – International Association for Impact Assessment) definuje posouzení vlivů na životní prostředí jako "proces identifikace, předvídání, hodnocení a zmírnění biofyzikálních, sociálních a dalších relevantních dopadů návrhů rozvoje před přijetím zásadních rozhodnutí a dáním příslibů“. EIA je jedinečné v tom, že nevyžaduje dodržování předem daných dopadů na životní prostředí, ale vyžaduje od tvůrců rozhodnutí brát zřetel na hodnoty ochrany životního prostředí ve svých rozhodnutích a odůvodnit takové rozhodnutí vzhledem k podrobným studiím v oblasti životního prostředí a připomínkám veřejnosti o možných dopadech na životní prostředí. Realizace EIA byla zahájena v šedesátých letech, jako součást zvyšování povědomí o životním prostředí. EIA zahrnuje technické hodnocení, které má přispět k objektivnějšímu rozhodování.
Jaké typy standardů pro environmentální management máme?
ISO 14001- Mezinárodní organizace pro normalizaci
Celosvětové environmentální normy
Další UMS-relevantní normy ISO 14000ff
EN ISO 14001:2004
EMAS - Eko-Management a osnova auditu
Národní implementace
Nařízení Evropské unie
EG Nr. 761/2001 nahrazuje dodatek: EG Nr. 1221/2009
73
Jaké jsou jejich společné cíle?
Postupně zlepšovat environmentální služby ve firmě
Co oba standardy požadují?
Testování životního prostředí
Politika životního prostředí
Program životního prostředí
Audit vnitřního prostředí
Manažerská kontrola
Hodnocení/Certifikace
74
TECHNIKY A NÁSTROJE PRO OBNOVU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
Ochrana životního prostředí Ochrana ovzduší se skládá ze separace látek znečišťujících ovzduší z nosného plynu. Kde si tuto skutečnost uvědomit? • U zařízení oddělujícího pevné znečišťující látky • U zařízení separujícího kapičky kapalin • U zařízení snižujícího plynové znečišťující látky • U kombinovaného zařízení snižuje pevné a plynné znečišťující látky současně
Ideální řešení požaduje nejprve laboratorní a pak pilotní projekt před finálním uvedením do praxe. Pro posouzení otázky prachu a vytvoření co nejefektivnějšího přístupu k odprášení musí zařízení projít následujícími kroky: 1. Studium problému; 2. Získání potřebných údajů; 3. Zpracování dat; 4. Vyhodnocení proti-prašnosti; 5. Ekonomické hodnocení návrhu; 6. Výběr prevence.
Je třeba mít na paměti dva aspekty - některé ze znečišťujících látek můžeme identifikovat pouhým okem, ale některé z nich musí projít hlubokou chemickou a fyzikální analýzou. Všechny mechanismy je nejprve třeba otestovat, obzvláště spojení dopravního a regulačního systému, protože často dochází k nekontrolovatelným únikům emisí do pracovního a životního prostředí. Při studiu problému je nutné dobře prostudovat také okolí. Poslední fáze ochrany ovzduší je výběr systému prevence, který bude záviset na: 1) Optimalizaci bilance nákladů a efektivnosti 75
2) Možnostech zlepšení situace změnou ve výrobě 3) Předpisech týkajících se přípustných koncentrací
Ochrana půdy Technologie dekontaminace půdy vychází ze tří strategií:
Rozklad nebo přeměna znečišťujících látek Extrakce a separace znečišťujících látek z životního prostředí (půdy nebo vody) Imobilizace znečišťujících látek.
Rozklad nebo přeměna znečišťujících látek může být realizována třemi různými způsoby dekontaminace: Biologické metody dekontaminace Metoda fyzikálně-chemické dekontaminace (využívá fyzikálních vlastnosti znečišťujících látek nebo kontaminované prostředí na extrakci a separaci) Termické metody dekontaminace (používá tři hlavní procesy - desorpce, pálení a tání)
Ochrana vod Stávající opatření pro odstranění znečištění vod jsou složité a rozsáhlé. Nicméně, jejich dodržování je další problém. Můžeme je rozdělit jako preventivní a následné. Preventivní opatření jsou zejména zákony, nařízení, normy poskytují pravidla týkající se vodního hospodářství a ochrany, tedy ukazatele povoleného znečištění. Různé technické nástroje mohou také fungovat jako preventivní opatření, které brání prosakování nežádoucích kontaminantů do povrchových a podzemních vod. Největší nebezpečí však spočívá ve vypouštění znečištěných odpadních vod, jejíž vznik je stále nevyhnutelný. Proto by měly být čištěny, a je-li to možné recyklované. Čištění odpadních vod se může provádět mnoha různými způsoby, které mohou být rozděleny podle jejich charakteru do tří základních skupin: • fyzické (mechanické čištění, sedimentace) • chemická (neutralizace, kondenzace, redukce a oxidace, membránové separační procesy, adsorpce) • biologické procesy (aerobní čištění, neaerobní čištění). 76
Pro dosažení požadovaného účinku je obvyklé je kombinovat, ne pouze použít ten či onen způsob. Vzhledem k velké různorodosti složení odpadních vod z různých odvětví, a stejně tak i k různorodosti odpadních vod z jednotlivých továren stejného odvětví, které se mohou lišit ve svém složení, neexistuje jediný vzorec pro ochranu a úpravu vod. Je třeba se vypořádat s odpadními vodami případ od případu, a to vždy s ohledem na specifika jednotlivých odvětví.
Nakládání s odpady Produkce a zneškodňování odpadů je staré jako lidstvo samo. Zneškodňování odpadů, které vyhovuje hygienickým požadavkům, se uskutečňuje zvládáním tří základních technologií, tj. kompostování, spalování a řízení skládkování odpadů. Průmyslový odpad se v životním prostředí člověka projevily stejně tak negativně a často trvalejším způsobem než odpady měst. Odpady z těžby uhlí a nerostných surovin a hutní výroby přímo určují povahu a podmínky celých průmyslových aglomerací. Rozvojem chemického průmyslu dochází častěji a častěji k přímým toxickým únikům. Dokonce i zdánlivě neškodné odpady, jako jsou popílek z elektrárenských odlučovačů, může být velmi nebezpečný, pokud obsahuje určité množství arsenu, toxických kovů, atd. Existují také případy znečištění podzemních vod a odpadních kalů z ropných rafinérií, dehtových látek, fenolů z koksoven, atd. Použití nukleární energie pro vojenské či mírové účely přinesly závažné problémy s radioaktivním odpadem. V industrializovaných zemích došlo k postupnému zavádění nové produkce a procesních technologií, legislativním a vzdělávacím opatřením, které významně snížily objem odpadu ve všech hospodářských oblastech. Jen relativně krátkou dobu se provádí systematický výzkum zaměřený na získání nových technologií pro využití odpadů a použití vyspělejších, méně ekologicky náročných výrobních technologií.
IMPLEMENTACE EIA VE STRATEGICKÝCH PLÁNECH Přesné vyhodnocení environmentálních faktorů může znamenat rozdíl mezi úspěchem či neúspěchem při zahájení podnikání. Efektivní analýza životního prostředí může mít velký vliv na strategický plán podnikání. Jakmile totiž identifikujete hrozby a příležitosti, budete moci své podnikatelské úsilí směřovat tam, kde je třeba jej směřovat.
77
Analýza životního prostředí Analýza životního prostředí ve firmě je proces, ve kterém zhodnotíte působení vnějších faktorů na vaši společnost. Některé z věcí, které mohou ovlivňovat vaše podnikání, jsou politického, ekonomického, sociálního a technického charakteru. Můžete zkoumat každý z těchto prvků jednotlivě, a pak uvidíte, jaký vliv by mohl každý z nich mít na úspěšnost vaší firmy. Například, pokud má vláda mnoho omezení v místě vašeho působení, může tato skutečnost negativně ovlivnit vaši schopnost podnikat. Strategický plán dopadu Vytvoření strategického plánu vám pomůže korigovat své činy v rámci nového podnikání. Při vytváření strategického plánu, máte konkrétní sadu kroků, které máte v plánu realizovat tak, aby bylo vaše podnikání úspěšné. Při přípravě strategického plánu musíte sledovat externí faktory životního prostředí, které mohou mít vliv na vaši firmu. Například, pokud se při zahájení vašeho podnikání ekonomice nedaří, budete muset vynaložit více prostředků na reklamu nebo nabídnout větší slevy, abyste k sobě zákazníky přilákali. Zaměření se na růst Při analýze životního prostředí jako součásti strategického plánu, budete muset dávat pozor na příležitosti k růstu. I v případě, kdy faktory životního prostředí mohou odrazovat, můžete být schopni najít příležitosti k růstu podnikání. Například, když se zlepšují technologie mimo váš obor podnikání, budete i vy moci tyto technologické pokroky použít a zlepšit tak svou vlastní podnikatelskou činnost. Snížení nákladů na energie díky zdokonalení v těchto oblastech by vám mohla umožnit soustředit více zdrojů v důležitých oblastech svého podnikání. Úvahy Poté, co provedete analýzu životního prostředí pro své podnikání, budete možná muset udělat určitá těžká rozhodnutí. Pokud je analýza životního prostředí v drtivé většině negativní, může vás to donutit opustit myšlenku zahájení podnikání. Pokud má analýza životního prostředí nějaké pozitivní faktory, mohlo by vás to povzbudit k většímu úsilí ve svém podnikání. V jiných situacích může jednoduše dojít ke změně vašeho původního plánu v návaznosti na faktory, které byly objeveny. Používejte tento jako jeden z několika nástrojů, které celkově zhodnotí váš podnikatelský koncept.
78
6.5
UDRŽITELNOST PROCESŮ A PRODUKTŮ
POSTUPY A TECHNIKY V OBLASTI SZF Přístup k SZF (Společenská zodpovědnost firem) Co je SZF Společenská zodpovědnost firem (SZF) je schopnost provozovat podnik s odpovědným přístupem a díky dobrovolnému přijetí udržitelných postupů a návyků zaměřených na dosažení výsledků, které jsou samy o sobě přínosem a výhodou pro zúčastněné strany. Podle definice Evropské komise uvedené v "Zelené knize - Podpora evropského rámce pro sociální odpovědnost podniků"19 z roku 2001, je SZF "koncepce, podle níž podniky začleňují sociální otázky a otázky životního prostředí do podnikatelské činnosti a do vztahů se zúčastněnými subjekty na základě dobrovolnosti". Tímto způsobem má firma v průběhu času postupy na sladění ekonomických cílů se sociálními a environmentálními cíli udržitelnosti. Etapy SZF První závazek Evropské unie k této otázce se datuje do roku 1993, kdy předseda Evropské komise Jacques Delors vyzval společnosti využívat své zdroje a schopnosti tak, aby přispívaly k boji proti sociálnímu vyloučení a vedle toho podporovaly rozvoj. Další hlavní cíle: 1995: předseda Evropské komise Jacques Delors žádá evropské společnosti, aby podepsaly Manifest společností proti sociálnímu vyloučení. 1996: spuštění Evropské obchodní sítě pro sociální soudržnost (EBNSC), který se stane SZF pro Evropu v roce 2000 s cílem "sloužit jako platforma pro výměnu a spolupráci mezi společnostmi a zainteresovanými stranami; 2000: Lisabonský summit - Evropská rada v Lisabonu apeluje na smysl pro společenskou odpovědnost v sociální oblasti s ohledem na osvědčené postupy týkající se: vzdělávání/odborné přípravy, organizace práce, rovných příležitostí a udržitelného rozvoje; 2001: Publikace Zelené knihy Evropské komise, v níž je uvedena první definice SZF, Konference belgického předsednictví EU ohledně SZF v Bruselu. Zelená kniha uvádí tři hlavní faktory příležitostí: • Globalizace trhů; • Média;
19
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2001/com2001_0366en01.pdf
79
• Dejte si pozor na spotřebitele; a identifikuje následující položky evropských "holistických" základů: • Směřovat pozornost na malé a střední podniky a integraci SZF; • Podporovat osvědčené metody; • Definovat normy a označení; • Podporovat odpovědné investice; • Vypracovat " dlouhodobé " strategie. 2002: Druhé sdělení Evropské komise o vztahu mezi odpovědností a udržitelností; 2003: Fórum mnoha zúčastněných stran ohledně vymezení charakteristik a překážek pro šíření SZF; 2005: Detailní plán o udržitelnosti společností; 2006: Podpora "Evropské aliance pro sociální odpovědnost podniků." 2007: Usnesení Evropského parlamentu o sociální odpovědnosti podniků: nové partnerství, zasedání ministrů práce a zaměstnanosti zemí G8, Drážďany 6. až 8. květen 2007, pro udržitelný rozvoj a SZF nebo společenské odpovědnosti firem, na základě dobrovolnosti a schopnosti jednat ekonomicky, sociálně a ekologicky zodpovědně. 2010: Strategie 2020 pro inteligentní, udržitelný a inkluzivní rozvoj zdůrazňuje závazek "obnovit strategii EU na podporu sociální odpovědnosti podniků jako klíčový prvek k zajištění dlouhodobé důvěry zaměstnanců a spotřebitelů." Rozměry SZF
Interní
Preference pro zaměstnance Bezpečnost při práci Správa transformace Zlepšení procesů
Externí
Respekt k životnímu prostředí Pozornost zaměřená na místní komunitu Starost o sociální a environmentální aspekty celého výrobního řetězce.
Které strany jsou zainteresované Jsou nositeli zájmů podnikových aktivit a jsou schopni ovlivnit ekonomické rozhodování a provoz:
Zaměstnanci Akcionáři, finanční instituce Zákazníci Dodavatelé Finanční partneři Veřejná správa Místní komunita 80
Životní prostředí
Mohou být: • Interní: působí v rámci podnikového systému, jako je vlastnictví, řízení a lidské zdroje, atd.; • Externí: vliv na výběr z vnějšího lobbingu, například: stát, odbory, sdružení, atd.; • Sekundární: jsou všechny ty subjekty, které mají nepřímým způsobem vliv a jsou naopak ovlivněny společností, např. místní komunity, média, univerzity, atd. Proč přijmout strategie SZF
Na splnění požadavků zúčastněných stran Na posilnění svojí identity Na dosažení konkurenční výhody Na konkrétní interpretaci etiky podnikání
Možné přístupy Organizace, které se rozhodnou konfrontovat společenskou zodpovědnost tak mohou učinit prostřednictvím různých přístupů: a) menším počtem zúčastněných stran (copingové strategie); b) přijetím existence interních/externích konfliktů a snahou se jim bránit (obranné strategie); c) přizpůsobením se požadavkům zúčastněných stran (adaptační strategie); d) předvídáním požadavků (proaktivní strategie). Benefity SZF
Motivace personálu a zlepšení podnikatelského prostředí Loajalita zákazníků a spotřebitelů Ulehčení vztahů s finančními institucemi Porozumění potřebám zúčastněných stran Kontrola nad sociálními a environmentálními vlivy Snížení nákladů
Nástroje a pokyny na implementaci SZF Hlavními nástroji, které jsou podnikům tradičně k dispozici a používají je na formalizaci a komunikaci SZF je vše, "mimo” anebo "uvnitř" organizace, a to prostřednictvím procesu certifikace a kontroly, jsou: Globální dohoda (OSN) Směrnice OECD Systémy řízení o životním prostředí (EMS - ISO 14001/EMAS) o sociální zodpovědnosti podniků (SGRS - SA8000) o bezpečnosti (OHSMS - BS OHSAS 18001) Akcie a zodpovědné postupy (osvědčené metody) Normy národní/rozdělené do sektorů (CERES Zásady)
81
GLOBÁLNÍ DOHODA Co je Globální dohoda Globální dohoda20 je dobrovolná iniciativa OSN, která se snaží podporovat podniky po celém světě, aby přijaly udržitelné a sociálně odpovědné strategie. Globální dohoda je: rámec a iniciativa, která je založena na dobrovolné volbě společností, aby se zavázaly k zodpovědnému firemnímu občanství; iniciativa, která se opírá o veřejnou odpovědnost, transparentnost a nové povědomí ohledně individuálních zájmů podniků a dalších subjektů působících v sociální práci. Globální dohoda žádá zúčastněné firmy a organizace, aby podporovaly, udržovaly a využívaly v jejich vlastní sféře vlivu 10 základních principů týkajících se oblasti lidských práv, pracovních norem, životního prostředí a boje proti korupci. • Respektování lidských práv • Práce • svoboda sdružování • nucená a povinná práce • dětská práce • diskriminace • Životní prostředí • preventivní přístup • podpora odpovědnosti za životní prostředí • eko-efektivní technologie • Boj proti korupci Dodržování globální dohody přebírá určité povinnosti, včetně vypracování každoroční výroční zprávy (OOP - Oznámení o pokroku) o přijatých opatřeních a provádění cílů. OOP (roční) musí být: • Sdíleno se zúčastněnými stranami • Publikováno na internetových stránkách Globální dohody • Integrované v rámci svých vlastních zpráv/rozpočtů firmy a minimálně musí obsahovat: • Otevírací list
20
http://globalcompactfoundation.org/about.php
82
• Popis přijatých opatření, včetně jednotlivých principů:
Závazek, s odkazem na poslání firmy Systém řízení, procesů a přijatých postupů Provádění praktických akcí
• Popis dosažených výsledků a budoucích cílů pomocí indikátorů
SOCIÁLNÍ ZODPOVĚDNOST 8000 (SZ 8000) Co je SZ800021 První mezinárodní norma, která uvádí požadavky, kterou musí organizace splnit, aby osvědčila svoji společenskou odpovědnost tím, že poskytuje záruku etického chování v rámci svého výrobního řetězce a výrobního cyklu. Toto je pravidlo, které je platné pro společnosti jakéhokoliv segmentu trhu, zahrnuje přímo jakýkoliv subjekt v rámci výrobního řetězce určitého zboží nebo služeb (dodavatelé, zákazníci, spotřebitelé a jejich sdružení, ekologické skupiny a humanitární organizace, odbory, masmédia). Shoda procesů společnosti s požadavky společenské odpovědnosti SZ8000 je certifikována nezávislým orgánem - třetím subjektem prostřednictvím mechanismu podobnému systémům kvality řízení ISO 9000 a ISO 14000 pro životní prostředí. Základní požadavky SZ8000 se týkají následujících oblastí:
Soulad s domluvami Mezinárodní organizace práce Dětská práce Nucená práce Zdraví a bezpečnost Svoboda sdružování a právo na kolektivní vyjednávání Diskriminace Disciplinární řízení Pracovní doba Plat Systém řízení
Proces implementace SZ 8000 stanoví:
21
Strategie Přezkoumání managementem Firemní zástupci Plánování a implementace Řízení dodavatelů a subdodavatelů Problémy a nápravná opatření Externí komunikace (rozpočet) Přístup k ověření
http://www.sa-intl.org/
83
Záznamy
ISO 26000 Co je ISO2600022
Je to mezinárodní norma pro ověřování třetích stran účetní závěrky podnikové udržitelnosti;
Není oficiální normou, ale je vodítkem, které může pomoci organizacím realizovat nejlepší iniciativy s cílem optimalizovat interní procesy a působit sociálně-zodpovědně vůči svým zúčastněným stranám.
Přijetí standardu ISO 26000 poskytuje integraci těchto principů do obchodních praktik, sledování a reagování na ekonomické, ekologické a sociální funkce všech zúčastněných stran: 1. povinnosti; 2. transparentnost; 3. etika; 4. respektování zúčastněných stran; 5. soulad s právními předpisy; 6. dodržování norem mezinárodního chování; 7. dodržování lidských práv. Obsah Sedm principů SZF povinnosti; transparentnost; etika; respektování zúčastněných stran; soulad s právními předpisy; dodržování norem mezinárodního chování; dodržování lidských práv. Kritéria pro identifikaci a zapojení zainteresovaných stran Oblasti a konkrétní témata SZF s objektivními informacemi o tématu a možných opatřeních, která mají být přijata Indikace pro integraci SZF v rámci organizace, zaměřené na: Identifikaci oblasti a prioritní problémy Komunikaci ohledně iniciativ SZF Zlepšení důvěryhodnosti SZF
22
http://www.iso.org/iso/home/standards/iso26000.htm
84
Připojení se k jakýmkoliv dobrovolným iniciativám Oblast Oblasti ISO 26000 jsou shrnuty v tomto obrázku
OBRÁZEK: Holistic approach – Holistický přístup, Social responsibility: 7 core subjects Společenská zodpovědnost: 7 základních předmětů, Human Rights – Lidská práva, Labour practices – Postupy práce, The environment- Životní prostředí, Fair operating practices - Čestné provozní postupy, Consumer issues - Spotřebitelské otázky, Community involvement and development - Účast Společenství a vývoj, Organistation – Organizace, Organizational governance - Organizační řízení
85
NÁSTROJE A METODY PROCESŮ ENVIRONMENTÁLNÍHO MANAGEMENTU
Environmentální management Co je to environmentální management Je to vedení činností společnosti, které mají reálný nebo potenciální dopad na životní prostředí. Průmyslové procesy čerpají zdroje z životního prostředí a produkují odpad. Všechny podniky produkují odpad, ale ne všechny využívají suroviny ze životního prostředí tak, jak to mohou dělat společnosti na začátku výrobního řetězce. Suroviny se pak během procesu různými způsoby zpracovávají a vytvářejí se výrobky pro distribuci do maloobchodů. Nekontrolované využívání zdrojů a vysoká produkce odpadu vedou ke zhoršování životního prostředí. Cílem environmentálního managementu je tedy určit takový způsob výkonu výrobních činností podniku, který pomůže redukovat jeho dopad na životní prostředí. Díky tomu budeme moci chránit životní prostředí a zachovat ho pro budoucí generace. Výhody environmentálního managementu Environmentální řízení je pro podniky výhodnou volbou, protože zvýšení environmentální výkonnosti může vést ke zvýšení výkonnosti podniku. Mezi výhody patří:
Snížení nákladů Zajištění dodržování legislativy Prevence ohledně budoucích změn v legislativě Redukce environmentálních rizik Dodržování požadavků výrobního řetězce Lepší vztahy s regulátory Lepší image v očích veřejnosti a lepší vztahy s komunitou Větší příležitosti na trhu Zapojení zaměstnanců
Jak zavést environmentální řízení Začátkem devadesátých let Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) uznala potřebu normalizace nástrojů environmentálního managementu a v roce 1993 vytvořila výbor pro vypracování pravidel týkajících se následujících pěti nástrojů environmentálního managementu: Systém environmentálního managementu: umožňuje řešení problémů v oblasti životního prostředí plánovaným a systematickým způsobem a určuje způsoby pro zlepšení environmentální výkonnosti ve prospěch výkonnosti podniku; Environmentální audit je nástrojem pro kontrolu činnosti společnosti a srovnávání jestli to, co dělá, je v souladu s tím, co by měla dělat; Environmentální certifikace výrobků: označuje výrobky, které zatěžují životní prostředí méně než jiné výrobky ve stejné skupině; Posuzování životního cyklu: nástroj pro stanovení a hodnocení různých dopadů na životní prostředí spojených s konkrétním výrobkem během jeho životního cyklu; 86
Environmentální ukazatele umožňují společnosti měření environmentální výkonnosti a její závazek ke zlepšení výkonnosti. Dalšími nástroji environmentálního managementu jsou: Environmentální strategie: dokument určující celkové cíle a iniciativy společnosti týkající se životního prostředí; Environmentální bilance: záznam vstupních surovin, energie, zdrojů, výrobků a odpadu, ve skladech i mimo pracoviště, během určitého časového období; Environmentální zpráva: způsob zveřejňování s cílem komunikovat do zahraničí výsledky různých iniciativ environmentálního managementu, které společnost zavedla v zájmu zlepšení veřejného image a vztahů se zúčastněnými stranami; Environmentální pravidla: pravidla a dobrovolné dohody, které může společnost podepsat aby tak prokázala svou angažovanost v odpovědném environmentálního managementu.
Systémy environmentálního managementu Co je to systém environmentálního managementu Systém environmentálního managementu (EMS) je ověřovací nástroj, který mohou využívat všechny organizace, ať už veřejné nebo soukromé, pro hodnocení a zlepšení environmentální výkonnosti svého provozu a služeb. Tento druh systému byl stanoven s variací hlavních principů evropské politiky životního prostředí, která od devadesátých let kromě tradičního "velení a řízení" (založeného na striktním dodržování ekologických regulačních norem a ověřování jejich použití) nabízí i nové metody ochrany životního prostředí v souladu s pravidly trhu, ve snaze zkombinovat životní prostředí a konkurenceschopnost podniků podle principů udržitelného rozvoje. Rozhodnutí přijmout EMS je dobrovolné a společnost tak přijímá závazek chránit životní prostředí nad rámec striktního dodržování směrnic, transparentním způsobem mezi jednotlivými zúčastněnými stranami, které přicházejí do styku s organizací (zákazníci, dodavatelé, zaměstnanci, občané, veřejná správa, banky, atd.). Zavedení EMS dokáže zredukovat množství nákladů jako například náklady vyplývající ze spotřeby vody, elektřiny, nákupu nerostných surovin, atd. a přináší řadu výhod v podobě zvýšení zisků (např. opětovné využití odpadu) či vytvoření "zelené" společnosti, což pomáhá zlepšit vztahy s místními komunitami a PR a zvýšit úroveň konkurenceschopnosti (na trhu se stále více připisuje hodnota certifikaci/environmentálním značkám). Určení SGA vyplývá z tzv. "Demingova cyklu " nebo "PDCA cyklu", který byl teoreticky vytvořen v Japonsku v 50. letech a označený za jediný motor pohánějící všechny procesy trvalého rozvoje. • P = PLAN - plánujte: Před tím než začnete jednat, vše řádně naplánujte. • D = DO - pracujte: Implementujte navrženou činnost. • C = CHECK - kontrolujte: Zkontrolujte výsledky činnosti. • A = ACT - jednejte: Normalizujte a opakujte proces, dokud nedosáhnete pozitivního výsledků. 87
Jak ukazuje obrázek níže, SGA se dělí na několik stupňů; monitorování činnosti a dosažených výsledků a následující přezkoumání zjištěných chyb (nekompromisnost) vedou k trvalému zdokonalování environmentální výkonnosti.
Cíle systému environmentálního managementu Cíle systému environmentálního managementu jsou: dobrovolně si určit vlastní cíle v zájmu vlastního trvalého zdokonalování se předcházet dopadům činnosti organizace na životní prostředí Zavedení EMS obzvláště pomáhá společnosti: zhodnotit jaký mají činnosti organizace dopad na životní prostředí a jaký nežádoucí vliv mohou mít na společnost; určit a vyhodnotit pravděpodobnost a rozsah environmentálních rizik; určit hlavní silné a slabé stránky na legislativní, technické a organizační úrovni; zavést principy, které by měly vést firmu k dodržování environmentálních závazků, stanovit krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle environmentální výkonnosti v kontextu analýzy nákladů/zisků, určit potřebné lidské a finanční zdroje k dosažení vytyčených cílů, vyvinout procesy k zajištění toho, aby si každý zaměstnanec plnil své povinnosti tak, že při tom redukuje nebo eliminuje jejich možný dopad na životní prostředí, instruktáž na různých úrovních organizace a školení zaměstnanců pro větší výkonnost, měřit environmentální výkonnost společnosti v zájmu dosažení stanovených cílů a v případě potřeby provést potřebné změny, vykonávat své úkoly efektivněji díky větší kontrole a zaměření na redukování odpadu, 88
interně i externě sdělovat dosažené výsledky a motivovat tak všechny, kteří jsou do trvalého zdokonalování společnosti zapojeni. HLAVNÍ NORMY PRO ZAVEDENÍ EMS: ISO 14001 a EMAS • UNI EN ISO 1400123 z 1996, revidovaná v roce 2004, je dobrovolným mezinárodním nástrojem, použitelným pro všechny typy podniků, který konkretizuje požadavky systému environmentálního managementu. Vydává ho akreditovaný nezávislý orgán, který ověřuje závazky minimalizovat dopad procesů, výrobků a služeb na životní prostředí, a potvrzuje spolehlivost společnosti ohledně aplikování ISO 14001 EMS. Z tohoto důvodu jsou velmi důležité vlastnosti jako spolehlivost, věrohodnost a viditelnost vybraného certifikačního orgánu. • Směrnice EU 1221/2009 EMAS (Systém eko-managementu a auditu nebo Společenství eko-managementu a environmentálního auditu)24. Nová směrnice (EK) č. 1221/2009 Evropského parlamentu a rady), která vstoupila v platnost v lednu 2010, nahrazuje předchozí směrnici EU EMAS z roku 2001 a je certifikačním systémem, který na evropské úrovni dosahuje skvělé výsledky při zlepšování životního prostředí. Společnosti se pomocí ní dobrovolně zavazují vypracovat environmentální prohlášení, které popisuje dosažené cíle a plánovanou činnost v zájmu trvalého rozvoje. Na úrovni aplikace mají certifikace podle ISO 14001 a registrace EMAS společnou cestu, i když v některých bodech se rozcházejí. Směrnice EMAS integruje postupy pro registraci EMAS s normou ISO 14001. Certifikace ISO 14001 tak může představovat předběžný (nepovinný) krok na cestě k dosažení registrace EMAS. Obě normy organizacím umožňují: zavést EMS, který umožňuje postupné zlepšení environmentální výkonnosti, hodnocení a ověřování (audit) EMS je předmětem organizace interně a externě, poskytovat věrohodné prostředky pro poskytování informací o environmentálních aspektech svých činností a výrobků.
23
24
http://www.iso.org/iso/home/standards/management-standards/iso14000.htm http://ec.europa.eu/environment/emas/documents/legislative_en.htm
89
Rozdíly mezi ISO 14001 a EMAS UNI EN ISO 14001 je mezinárodní normou použitelnou pro všechny organizace, která blíže určuje požadavky na systém environmentálního managementu. EMAS je směrnicí evropského společenství, která dosahuje excelentní výsledky v oblasti zlepšování životního prostředí. Ve srovnání s ISO 14001, EMAS vyžaduje větší jistotu dodržování právních předpisů a zveřejňování závazků k životnímu prostředí, přičemž organizacím poskytuje státní a regionální hospodářské pobídky a různé formy zjednodušeného řízení. EMAS také vyžaduje: Počáteční posuzování vlivů na životní prostředí (AAI) ve snaze identifikovat a posoudit environmentální aspekty a platné právní předpisy týkající se životního prostředí; Soulad s právními předpisy, který upozorňuje na dodržování právních předpisů týkajících se životního prostředí a obsahující povolení a povolené limity; Skutečnou environmentální výkonnost organizace s ohledem na přímé a nepřímé aspekty identifikované v oblasti životního prostředí, se závazkem trvalého zlepšování výkonnosti; Zapojení zúčastněných zaměstnanců do procesu, s cílem trvale zlepšovat environmentální výkonnost společnosti; komunikaci s veřejností a jinými zaujatými stranami prostřednictvím zveřejnění Environmentálního prohlášení
90
Na obrázku je provozní model ISO 14001
ENVIRONMENTÁLNÍ ANALÝZA (DIAGNOSTIKA)
ENVIRONMENTÁLNÍ POLITIKA
PLÁNOVÁNÍ Environmentální aspekty Legislativní požadavky Cíle Program environmentálního managementu
ZAVEDENÍ A PROVOZ SGA Struktura a zodpovědnost Výcvik, povědomí a kompetence Komunikace Dokumentace systému environmentálního managamentu Kontrolní dokumenty Provozní řízení Příprava a reakce na mimořádné situace
KONTROLA A NÁPRAVNÉ OPATŘENÍ Monitorování a měření Nekompromisnost a preventivní nápravné opatření Záznamy Audit systému environmentálního managementu
91 ZHODNOCENÍ MANAGEMENTU
NÁSTROJE NA ENVIRONMENTÁLNÍ CHARAKTERISTIKA VÝROBKŮ A SLUŽEB
Integrovaná výrobková politika (IPP) Co je to IPP Integrovaná výrobková politika (IPP)25, jejíž strategie vyvinuté ve spolupráci s průmyslem a se zúčastněnými stranami jsou obsaženy ve sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu z 18/06/03 (COM (2003) 302), je nedílnou součástí strategie Společenství pro udržitelný rozvoj. Všechny výrobky a služby mají dopad na životní prostředí, během výroby i během používání a konečného znehodnocení. Cílem evropské politiky životního prostředí je zajistit, aby zlepšování životního prostředí šlo ruku v ruce se zlepšováním výkonnosti produktu a zároveň dlouhodobě posilovalo konkurenceschopnost. Všeobecné zásady IPP IPP je založena na pěti obecných zásadách: 1. zvážení životního cyklu výrobků (potřeba myslet na životní cyklus); 2. práce s trhem (zavedení pobídek na nasměrování trhu směrem k udržitelnějším řešením: konkrétní podporováním nabídky a poptávky po ekologických produktech a odměňováním nejinovativnějších řešení podporujících udržitelný rozvoj); 3. zapojení zúčastněných stran (povzbudit všechny, kteří přicházejí do kontaktu s výrobkem - průmysl, spotřebitelé a veřejné orgány, aby zasáhly v rámci své sféry vlivu podporou spolupráce mezi jednotlivými zúčastněnými stranami; 4. postupné zdokonalování (každá firma může vybrat oblasti, které lze zlepšit ve vztahu k nákladům s tím spojeným - účinnost); 5. rozmanitost nástrojů činnosti (neznamená vytvářet nové nástroje, ale efektivně aktivovat již existující dobrovolné nástroje v poutu se směrnicemi a postupovat od místní úrovně až po mezinárodní). Použití určitých nástrojů environmentálního managementu ukázalo, že ve světě, který je stále více ovládán hnací silou konkurence, zlepšování životního prostředí může být nástrojem ke zvýšení konkurenceschopnosti společností či konkurenceschopnosti jejich výrobků. Politika environmentálních výrobků je zaměřena na podporu těchto společností, zvyšuje jejich viditelnost. Kroky na podporu šíření IPP Nástroje na podporu výrobců, aby vyráběli ekologičtější produkty, a spotřebitelů, aby takové produkty nakupovali. Patří sem: 1. podpora využití fiskálních opatření v zájmu podpory ekologičtějších výrobků;
25
http://ec.europa.eu/environment/ipp/
92
2. zvážení environmentálních aspektů při zadávání veřejných zakázek (KOM (2002) 412 final. 17.7.2002 a směrnice 2004/18/EK z 31 března 2004); 3. podpora zavádění konceptu životního cyklu; 4. integrace a podpora využití dobrovolných nástrojů (Ecolabel, EMAS, DAP, Zelené veřejné zakázky, atd.); 5. poskytnutí spotřebitelům nezbytné informace pro "uvědomělý výběr výrobků" během koupě, používání a znehodnocení výrobků.
ZELENÉ VEŘEJNÉ ZAKÁZKY (GPP) Co je GPP Zelené zakázky26 je systém nákupu výrobků a služeb šetrných k životnímu prostředí, to znamená "těch výrobků a služeb, které mají menší nebo redukovaný vliv na lidské zdraví a na životní prostředí ve srovnání s jinými výrobky a službami používanými za stejným účelem." Ekologické veřejné zakázky (GPP) jsou specifickou oblastí systému a vztahují se na nákupy, které realizuje vláda: spočívají ve schopnosti zahrnout environmentální klasifikaci v době nákupu zboží a služeb a tímto způsobem mohou veřejné orgány hrát dvojí úlohu "klienta" a "spotřebitele" a mohou mít tak silnou schopnost "orientace na trhu"; k jeho použití vyzvala Evropská unie v "Zelené knize o integrované výrobkové politice" i v šestém programu environmentální činnosti v této oblasti. "Zákon Společenství o veřejných zakázkách a o možnostech pro integraci environmentálních aspektů do veřejných zakázek", COM (2001) 274, je referenčním adresou Komise GPP, k čemuž byla přidána směrnice 2004/18/EC z 31. března 2004 o "koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na dodávky, služby a stavební práce", která zavedla environmentální proměnnou a snahu zjednodušit legislativu; je cenným nástrojem pro podporu růstu "zeleného trhu" prostřednictvím: • zahrnutí kritérií environmentálních preferencí při veřejných zakázkách veřejné správy v souvislosti s ekonomicky nejvýhodnější nabídkou; • schopnost podívat se na systémy environmentálního značení jako důkaz pro ověření požadovaných ekologických norem; • možnost zvážit certifikaci systémů environmentálního managementu (EMAS - ISO 14001) jako důkaz pro ověření technické způsobilosti dodavatelů pro řádné plnění veřejné zakázky.
26
93
POSUZOVÁNÍ ŽIVOTNÍHO CYKLU (LCA) Co je LCA27 LCA je jedním z klíčových nástrojů pro implementaci Integrované výrobkové politiky; skládá se z objektivní metody na posuzování a kvantifikaci energie a environmentálních nákladů a potenciálních dopadů ve vztahu k produktu/procesu/činnosti po dobu životního cyklu, od získání nerostných surovin až po konec životnosti („od kolébky po hrob“); hodnotí všechny stupně výrobního procesu jako vztahy a závislosti:
těžba a zpracování nerostných surovin výroba, přeprava, distribuce, použití a opětovné použití recyklace a znehodnocení
umožňuje:
rozpoznat příležitosti na zlepšení s ohledem na environmentální dopady výrobků v různých fázích jejich životního cyklu;
identifikovat indikátory environmentální výkonnosti;
přizpůsobit design nových výrobků/procesů v snaze minimalizovat dopad na životní prostředí;
poskytnout vědecký základ informací v rámci externí komunikace a informací pro spotřebitele.
Na mezinárodní úrovni je LCA regulované prostřednictvím ISO 14040, na čem se zakládá hodnotící studie, která obsahuje: 1. definici cíle a rozsah analýzy (ISO 14041); 2. tvorbu seznamu vstupů a výstupů daného systému (ISO 14041); 3. hodnocení potenciálních dopadů na životní prostředí týkající se těchto vstupů a výstupů (ISO 14042); 4. interpretace výsledků (ISO 14043). Jeho strategická důležitost na evropské úrovni je vyjádřená v Zelené knize COM COM 2001/68/EC a 2003/302/EC v Integrované výrobkové politice a nepřímo se odkazuje také na směrnice: EMAS (761/2001/EC) a Ecolabel 1980/2000/CE. Představuje základní podporu rozvoje systémů environmentálního značení: definice environmentálních kritérií pro danou skupinu výrobků (Typ I eco-labels Eco-label),
27
http://lct.jrc.ec.europa.eu/index_jrc
94
anebo jako hlavní nástroj na dosažení Environmentálního prohlášení o produktu: DAP (type III eco-label). Lze být využit v rámci:
Rozvoje a zdokonalování výrobků/procesů;
Environmentálního marketingu;
Strategického plánování;
Zavedení veřejné politiky.
V dnešní době stále více vyvíjíme nástroje, "zjednodušené LCA", které mají umožnit okamžité ověření životního cyklu produktů i pro ty, kteří nemají schopnost expertízy a zdroje na detailní studii. Existuje také snaha vytvořit veřejnou, chráněnou, konzistentní, transparentní a spolehlivou mezinárodní evropskou databanku, která by zveřejňovala spolehlivé data potřebná pro LCA.
95
ENVIRONMENTÁLNÍ CERTIFIKACE Co je to environmentální značka ISO 14020 Definice: „Označení, které uvádí environmentální aspekty výrobku anebo služby.“ Cíle: „Stimulovat poptávku a nabídku výrobků a služeb se sníženým dopadem na životní prostředí prostřednictvím poskytnutí detailních a ověřitelných informací o environmentálních aspektech výrobků a služeb, a tak stimulovat, prostřednictvím využití tržních nástrojů, potenciálně plynulé zlepšení životního prostředí." Ekoznačky jsou ochranné známky, přidělované přímo k výrobkům a službám a poskytují informace o celkové environmentální výkonnosti nebo o jednom či více konkrétních environmentálních aspektech.
Typy environmentálního označování
Povinné označování: se týká zejména toxických a nebezpečných výrobků a domácích spotřebičů (energetické označení), a balení (označení balení) Dobrovolné nástroje environmentální politiky ohledně označování výrobků jsou momentálně dle ISO klasifikace rozděleny do tří kategorií eko - značek zavedených ISO 14020: a. TYP I: Dobrovolné eko - značky založené na multikriteriálním systému, který bere v úvahu celý životní cyklus výrobku a je předmětem externí certifikace nezávislým orgánem (zde patří například evropská značka eco - label). (ISO 14024); b. TYP II: Eko - značky, které obsahují samostatné tvrzení výrobců, dovozců a distributorů výrobků bez zásahu nezávislého certifikačního orgánu (například: "Recyklovatelné", "kompostovatelné", atd.). (ISO 14021); c. TYP III :
Eko - značky obsahující tvrzení založené na platných parametrech a kvantifikaci dopadů na životní prostředí spojených s životním cyklem produktu, která je vypočtena pomocí LCA. Podstupují nezávislý audit a jsou prezentovány jasně a srovnatelně. Mezi ně patří například "Environmentální prohlášení o výrobku" (ISO 14025).
96
ECOLABEL Co je Ecolabel EU Ecolabel (směrnice ES č. 66 / 2010)28 je eko - značka EU, která se uděluje nejlepším produktům a službám z pohledu životního prostředí, aby se mohli odlišit od konkurence na trhu, při čemž si zachovají vysoký standard výkonnosti. Značka potvrzuje, že výrobek nebo služba má snížený dopad na životní prostředí během celého svého životního cyklu. EU Ecolabel, jehož logo znázorňuje květinu, je nástrojem: dobrovolným selektivním šířeným na evropské úrovni Dobrovolný nástroj Žádost o EU Ecolabel je zcela dobrovolná. Výrobci, dovozci a distributoři mohou požádat o Ecolabel po ověření splnění kritérií výrobku. Selektivní nástroj Ecolabel je certifikátem dokonalosti, a proto se uděluje pouze těm výrobkům, které mají snížený dopad na životní prostředí. Ekologické kritérium a kritérium výkonnosti jsou vyvinuty tak, aby udělení EU Ecolabel dosáhly pouze ty výrobky, které dosáhly environmentální dokonalosti. Kritéria se přezkoumávají a zužují vždy, když je to nutné, takže se vždy odměňuje dokonalost a podporuje neustálé zdokonalování environmentální kvality výrobků. Nástroj šířený na evropské úrovni Silnou stránkou EU Ecolabel je jeho evropský rozměr. Značka se může používat v 27 členských státech Evropské unie a stejně tak i v Norsku, na Islandě a v Lichtenštejnsku. Kdo může o značku žádat: výrobci produktů a poskytovatelé služeb; velkoobchodní a maloobchodní prodejci produktů a služeb s vlastní značkou; dovozci. Výhody značky: výhoda oproti konkurenci vyplývající z větší viditelnosti na trhu a zvětšením skupiny cílových zákazníků;
28
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:027:0001:0019:EN:PDF
97
garantuje možnost využití výrazné značky, která je synonymem kvality a environmentální výkonnosti a je uznávaná v celé Evropě, čímž je výrobek na trhu zvýrazněn a přiláká zákazníka, kterému záleží na životním prostředí; spotřebiteli garantuje ekologické vlastnosti a využití produktu nad rámec značky výrobce a umožňuje rozhodnout se tak, aby se minimalizoval negativní dopad průmyslu na životní prostředí.
ENVIRONMENTÁLNÍ PROHLÁŠENÍ O VÝROBCÍCH EPD Co je EPD29 je třetím typem označování, které má za cíl zdokonalit komunikační prostředí mezi výrobci na straně jedné (podnik s podnikem), a distributorů a spotřebitelů na druhé straně (podnik se spotřebiteli). Je k dispozici v rámci Environmentálních politik Společenství a je odvozeno z ustanovení řady ISO 14020; je dokumentem, pomocí kterého se objektivně, srovnatelně a důvěryhodně předávají informace týkající se environmentální výkonnosti výrobků a služeb; může využít Posuzování životního cyklu (LCA - Life Cycle Assessment) jako metodologii pro určení a kvantifikaci dopadů na životní prostředí, v souladu s ustanovením řady norem ISO 14040, s cílem zajistit objektivnost informací obsažených v prohlášení; platí pro všechny výrobky nebo služby bez ohledu na jejich použití nebo umístění ve výrobním řetězci; kromě toho se klasifikace provádí v dobře definovaných skupinách, aby bylo možné srovnání mezi funkčně ekvivalentními výrobky nebo službami; je ověřena a potvrzena nezávislým subjektem, který zajišťuje věrohodnost a pravdivost údajů obsažených v LCA studii a v prohlášení; hlavní rysy, na nichž je EPD založeno, jsou: o objektivnost o srovnatelnost o důvěryhodnost Struktura programu je založena na následujících pilířích: 1. Vývoj a schválení Specifických požadavků výrobku (PSR), které obsahují technické a funkční vlastnosti stejné kategorie výrobků nebo služeb, při čemž definují společná pravidla pro provádění LCA studie a poskytují podklady potřebné pro přípravu EPC. Díky tomu je možné porovnávat různé EPC, a zároveň porovnávat environmentální výkonnost výrobků/služeb, které patří do stejné skupiny. 2. Příprava EPD, které obsahuje informace získané z výsledků LCA v souladu s ISO 14040, vědecké metodologie, která zajišťuje spolehlivost, důvěryhodnost a přísnost k vyhlášení.
29
http://www.environdec.com/en/What-is-an-EPD/#.Ud0sJfmna_o
98
3. Ověření nezávislou třetí stranou, která zaručuje pravdivost a správnost informací obsažených v EPD.
POLITIKY EKOLOGICKÝCH INOVACÍ Co to je Potřeba zlepšit podmínky v oblasti životního prostředí vedla k vývoji technik, produktů a ekologických služeb, a to jak v průmyslově vyspělých zemích, tak v rozvojových zemích. Evropské politiky v této oblasti prošly přes: Akční plán environmentálních technologií (ETAP)30, který byl přijat v roce 2004 a je prvním evropským zásahem, který má za úkol podpořit eko-inovace, Akční plán pro Eko-inovace (EcoAP) přijatý v roce 2012, který je logickým následovníkem ETAP: • Je založen na dosud získaných cenných zkušenostech a podporuje rozvoj a zavedení ekologických inovací po celé Evropě, širokou škálu procesů, eko-inovativních výrobků a služeb; • Poskytuje pokyny pro financování a politiky eko-inovací. Do roku 2013 byly eko-inovační projekty dotované pod záštitou sedmého rámcového programu pro výzkum a technologický rozvoj, Rámcového programu pro program pro konkurenceschopnost a inovace (CIP) a EU LIFE +, a také ze strukturálních fondů. Od 2014 do 2020 bude hlavním zdrojem financování Horizon 2020, nový program výzkumu a inovace, který posílí úlohu ekologických inovací a bude také poskytovat finanční zdroje potřebné k realizaci EcoAP . Na podporu ekologicky inovačních firem bude Komise rozvíjet nové finanční nástroje, které nabízejí své kapitálové a dluhové nástroje specificky zaměřené na tuto oblast. Akční plán pro eko-inovace (EcoAP) zahrnuje sedm opatření na podporu vytváření silnější poptávky po ekologických inovacích na trhu. Tyto činnosti budou zaměřeny zejména na nabídku a poptávku na trhu, na výzkum, průmysl, politiku a finanční nástroje. Realizace intervencí bude podporována partnerstvím mezi zúčastněnými stranami, soukromým a veřejným sektorem a Evropskou komisí. Opatření 1. Politiky a nařízení týkající se životního prostředí Právní předpisy EU v oblasti životního prostředí byly vždy jedním z hlavních hnacích motorů evropského průmyslu směrem k větší udržitelnosti. Cílem nyní je, aby eko-inovace byly jádrem revize právních předpisů EU, vzduchu, vody a odpadní infrastruktury. Komise posoudí selektivním způsobem evropské předpisy s cílem rozvíjet konkrétní doporučení, na základě vědeckých poznatků, a pak začne jednat. Opatření 2. Ukázkové projekty I když na papíře mohou vypadat slibně, je stále značný rozdíl mezi dostupností nových technologií a jejich uváděním na trh. Od roku 2012, poskytuje Komise podporu ukázkovým
30
http://ec.europa.eu/environment/ecoap/about-action-plan/etap-previous-action-plan/index_en.htm
99
projektům zaměřeným na ekologické inovace. Účast je otevřená pro všechna odvětví a všechna témata: nakládání s odpady z demolice a sanace půdy až po pesticidy a přizpůsobení se klimatickým změnám. Tento přístup bude pokračovat s programem Horizont 2020, budoucím rámcovým programem pro výzkum a inovační politiku na léta 2014-2020. Opatření 3. Normy Eko-inovacím prospívají normy a ambiciózní ekologické cíle. Komise plánuje ve spolupráci s členskými státy a s mezinárodními normalizačními orgány začít interaktivní proces, který má mít za úkol identifikovat, klasifikovat a určit pořadí oblastí, kde normy a výkonnostní cíle mohou mít největší dopad. Mohly by sem patřit například oblasti jako nakládání s odpady, pitná voda, udržitelné stavební materiály a izolace budov. Opatření 4. Financování a podpora pro MSP Financování z veřejného sektoru je nezbytné pro urychlení eko-inovací v soukromém sektoru, a to zejména v malých a středních podnicích (MSP). Ve snaze přilákat nové investory, Komise vytvoří evropskou síť věřitelů pro eko-inovace. Zavede také nové finanční nástroje, s cílem zajistit kapitál a úvěry a usnadnit eko-inovační aktivity. Evropská komise také rozšíří další služby pro malé a střední podniky a bude rozvíjet schéma pro ověřování technologie životního prostředí (ETV) s cílem zvýšit důvěru v environmentální technologie. Opatření 5. Mezinárodní spolupráce Rozvíjející se ekonomiky jako Čína, Indie a Brazílie nabízejí významné tržní příležitosti a příležitosti pro partnerství pro eko-inovátorů v Evropě. Aby nezůstaly takové příležitosti neprozkoumané, bude Komise podporovat vytváření obchodních a technologických center na podporu evropských podniků, které chtějí rozšířit své trhy. Opatření 6. Znalosti a dovednosti "Panorama dovedností EU" je iniciativou Komise pro rozvoj stávajících a budoucích kvalifikačních potřeb v Evropě, se zaměřením na ekologická pracovní místa. Cílem této iniciativy je, aby se usnadnil přechod na udržitelnější budoucnost, a dát podnikům pracovní sílu s potřebnými dovednostmi a vědomostmi. Komise bude usnadňovat výměnu informací mezi členskými státy o vzdělávacích programech, které se zaměřují na ekologické inovace. Opatření 7. Partnerství Iniciativy Evropských inovačních partnerství jsou navrženy tak, aby spojovala veřejné a soukromé zúčastněné strany z klíčových oblastí, kde ekologické inovace mohou přispět k vytvoření účinnějšího využívání zdrojů. Partnerství jsou stanovena pro oblasti surovin, udržitelného zemědělství a vody.
100
NÁSTROJE PRO ENVIRONMENTÁLNÍ ZPRAVODAJSTVÍ Co je to zpráva o udržitelném rozvoji Spočívá v měření, vykazování a sledovatelnosti pro interní i externí zúčastněné strany, co se týče výkonnosti organizace s cílem udržitelného rozvoje, včetně pozitivních i negativních dopadů vzniklých jeho činností. SPOLEČENSKÁ ODPOVĚDNOST PODNIKŮ: Společenská odpovědnost podniků znamená přijímání opatření, které jdou nad rámec samotné výroby pro zisk, ale zavazují k ochraně životního prostředí, k ochraně zaměstnanců a k potvrzení ekonomických principů etiky. ROZPOČET: Manažerský nástroj, ve kterém se setkávají fyzické a měnové údaje, které reprezentují vztah firmy s kontextem. Existují různé typy rozpočtu. ZPRÁVA: Komunikační nástroj, který využívá rozpočet jako zdroj informací a který popisuje vztah mezi podnikem a životním prostředím prostřednictvím kvantitativních a kvalitativních informací. Existuje více typů zpráv, patří mezi ně: Společenská zpráva nástroj, který umožňuje společnosti zodpovídat se zúčastněným stranám za svou činnost průhledným a srozumitelným způsobem, včetně programů, činností a výsledků. má tedy dvojí funkci: o manažerskou, protože umožňuje měřit míru ekonomické, společenské a environmentální organizace; o komunikační, protože pomáhá odhalit očekávání, spokojenost a dohody zúčastněných stran, a zároveň zvyšuje porozumění mezi různými zúčastněnými stranami společnosti. Existuje množství modelů na její vypracování, národní i mezinárodní; nejpopulárnější jsou: Global Reporting Initiative (GRI), norma Accountability 1000 (AA1000), Study Group for Social Reporting (GBS). Environmentální zpráva dobrovolný komunikační nástroj, jehož prostřednictvím mohou firmy prohloubit své znalosti o otázkách životního prostředí, týkajících se jejich výrobního systému; může být použit jako nástroj pro vnitřní řízení, upozorňuje na "problémy životního prostředí", a umožňuje prostřednictvím svého pravidelného sestavování, sledování environmentální výkonnosti společnosti v čase a ověřuje dosažení jakýchkoli cílů;
101
umožňuje nasměrovat rozhodnutí vedení společnosti k redukci nákladů spojených se životním prostředím, zejména v oblasti spotřeby energie, odpadního a obalového managementu, použití vody a čištění vody; je důležitým nástrojem pro komunikaci s veřejností, čili s externími zúčastněnými stranami (spotřebitelé, zákazníci, veřejné mínění, instituce), kterou prezentuje výrobní činnost a ukazuje své cíle zlepšování environmentální výkonnosti a závazek společnosti vůči životnímu prostředí; ve srovnání se společenskou zprávou, environmentální zpráva se týká specifické části podniku, při čemž ji analyzuje pomocí specifických parametrů a dodržuje pokyny stanovené různými mezinárodními organizacemi, jako například: CEFIC (Evropská rada pro chemický průmysl) nebo PERI (Iniciativa pro veřejné environmentální výkaznictví). Zpráva o udržitelnosti je dobrovolným nástrojem, který umožňuje organizacím komunikovat jejich závazek, přispívat k udržitelnému rozvoji, při čemž zdůrazňuje dopad společnosti na ekonomiku, životní prostředí a společnost; je efektivním nástrojem marketingu a komunikace se zákazníkem a trhem, čímž umožňuje vylepšit image společnosti; je také důležitým nástrojem managementu vztahů zaměstnanců, institucí a společnosti, neboť umožňuje redukci interních a externích konfliktů týkajících se společnosti prezentováním své snahy o udržitelný rozvoj v rovnováze s ochranou životního prostředí a společenského rozvoje; na mezinárodní úrovni je referenčním dokumentem pro vypracování zprávy udržitelnosti GRI (Iniciativa pro globální podávání zpráv).
GRI (Iniciativa pro globální podávání zpráv) Co je GRI31 Iniciativa pro globální podávání zpráv (GRI) je neziskovou organizací, která podporuje ekonomický, environmentální a společenský rozvoj a poskytuje všem zúčastněným společnostem, a organizacím jednu z nejpopulárnějších norem pro podávání zpráv o udržitelnosti. GRI nabízí provozní pokyny, které umožňují organizacím integrovat finanční výkazy z provozu s environmentálním a společenským hodnocením. Zpráva o udržitelnosti založená na GRI: ukazuje výsledky a účinky zaznamenané během účetního období s ohledem na závazky, strategii a postupy vedení organizace;
31
https://www.globalreporting.org/Pages/default.aspx
102
používá se k hodnocení výkonnosti udržitelnosti, jak to stanovují zákony, normy, předpisy, standardy výkonnosti a dobrovolné iniciativy; slouží k prokázání toho, jak organizace ovlivňuje a je ovlivňována očekáváními o udržitelném rozvoji; slouží k porovnání výkonnosti, a to v rámci téže organizace i mezi různými organizacemi, v průběhu času; snaží dosáhnout konsensu prostřednictvím dialogu mezi zúčastněnými stranami, podnikatelskou sférou, investory, odbory, občanskou společností, profesionálním účetnictvím a auditem, akademickou obcí atd. Pokyny pro podávání zpráv o udržitelnosti se skládají ze: 1. Zásad pro stanovení obsahu zprávy a zajištění kvality poskytovaných informací 2. Standardního výkazu obsahující ukazatele výkonnosti a jiné ukazatele, jakož i pokyny o konkrétních technických tématech na vypracování zprávy. Část 1 - Principy a pokyny pro podávání zpráv Popisuje tři hlavní prvky procesu podávání zpráv: 1. Obsah 2. Kvalita 3. Obvod Za účelem pomoci při definování témat, která mají být zahrnuta ve zprávě, tato část se zabývá principy významnosti, zapojením zúčastněných stran, kontextem udržitelného rozvoje a úplností. Následují principy rovnováhy, srovnatelnosti, přesnosti, včasnosti, spolehlivosti a jasnosti. Část končí zásadami pro vymezení obvodu: schopnost řízení, dopadu a významných dopadů činnosti. Část 2 - Standardní výkazy Obsahuje standardní výkazy, které je třeba zahrnout do zprávy o udržitelnosti. Pokyny určují relevantní informace a materiály pro komunikaci prostřednictvím tří typů standardních výkazů: • Strategie a profil: definuje obecný rámec pro pochopení organizační výkonnosti, jako je strategie, profil a vedení; • Metody řízení: ukazuje, jak organizace řeší danou množinu témat s cílem poskytnout kontext pro pochopení výkonnosti v určité oblasti; • Indikátory výkonnosti: poskytuje srovnávací informace o hospodářské, ekologické a sociální organizaci.
103
AA1000 Co je AA1000 Je mezinárodně vyvinutý organizací ISEA (Institut společenské a etické odpovědnosti), přijat, volně dostupný a poskytující principy pro strukturování způsobu, jakým organizace chápou, řídí, implementují, hodnotí a komunikují jejich odpovědnost.32 Je určen zejména pro ty organizace, které vyvíjejí strategický a zodpovědný přístup k udržitelnosti. Poskytuje základ pro zavedení, hodnocení a komunikaci odpovědnosti společnosti Dovoluje organizaci zaměřit se na to, co je podstatné podle jejího úhlu pohledu a poskytuje rámec pro identifikaci a využívání příležitostí a řízení nefinančních rizik a dodržování pravidel Vyžaduje, aby organizace komunikovaly se svými zúčastněnými stranami, identifikovaly a plně pochopily problémy udržitelnosti, které mají vliv na jejich výkon, a stavěly na tomto chápání, rozvíjely podle toho své obchodní strategie a výkonnostní cíle. AA1000 se skládá ze tří norem: AA1000 Assurance (2008) Bezpečnostní norma AA1000APS (2008) Principy odpovědnosti AA1000SES (2005) Norma pro zapojení zúčastněných stran Účelem AA1000APS (2008) je poskytnout organizacím řadu mezinárodně uznávaných zásad volně k dispozici pro úpravu rámce a struktury toho, jak rozumějí, řídí, spravují, zavádějí, vyhodnocují a komunikují svoji odpovědnost. Existují tři principy odpovědnosti: 1) základní princip inkluzivity 2) princip významnosti 3) princip odpovědi Inkluzivnost je startovacím bodem pro určení významnosti. Společnost je inkluzivní pokud podporuje zapojení zúčastněných stran při rozvoji a dosáhla s odpovědným a strategickým řešením problému udržitelnosti. Proces stanovení významnosti má za cíl identifikovat relevantní a podstatné otázky jak pro organizaci, tak i pro zúčastněné strany. Odpověď je soubor rozhodnutí, akcí a činností spojených s významnými otázkami, které byly komunikovány výše.
32
http://www.accountability.org/images/content/3/4/347.pdf
104
Principy AA1000SES (2005) jsou používány k provádění auditů udržitelnosti v souladu s normou Assurance AA1000 (2008) a AA1000SES (2005), která se týká zapojení zúčastněných stran.
105
EVROPSKÉ POLITIKY PRO UDRŽITELNÉHO ROZVOJE
KOMUNIKACI
A VZDĚLÁVÁNÍ
V OBLASTI
Evropské společenství uznává velmi významnou roli občanů při realizaci strategií a politik v oblasti udržitelnosti. V roce 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji, zástupci 173 zemí přijali Agendu 21 jako globální měřítko pro udržitelný rozvoj ve dvacátém prvním století. Agenda 21 stanoví řadu ekonomických, sociálních, kulturních a environmentálních způsobů ochrany a pro její dosažení vyžaduje aktivní zapojení obyvatel a posílení úlohy místních orgánů. Zejména kapitola 28 oslovuje jednotlivé komunity za účelem stanovení místní verze Agendy 21 (LA21), která transformuje obecné cíle Agendy 21 do konkrétních činů a programů, specifických pro různá prostředí. Účast občanů na rozhodování je klíčovým prvkem pro místní Agendu 21. Prostřednictvím odborné přípravy, vzdělávání a osvěty v oblasti životního prostředí, ale také umožněním výběru činností pro dosažení větší udržitelnosti, ve skutečnosti podporuje změnu životního stylu. Šestý akční program Společenství pro životní prostředí s názvem "Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba", který se vztahuje na období od 22. července 2002 do 21. července 2012, poskytuje integrované zásahy pro ochranu životního prostředí a kvality života budoucích generací a vyžaduje, aby se podniky a spotřebitelé zapojili do hledání řešení v oblasti životního prostředí. Program klade důraz na potřebu stimulovat poskytování informací o životním prostředí pro občany, trvat na kvalitě a dostupnosti správy, ale také posílit postavení občanů v provádění každodenních rozhodnutí. V únoru 2006 přijala Evropská komise Bílou knihu o evropské komunikační politice33, která občany vyzývá, aby formulovali návrhy na snížení propasti mezi EU a jejími občany. Hlavním cílem Bílé knihy je mobilizovat všechny zúčastněné strany: orgány a instituce Komise, členské státy, regionální a místní orgány, politické strany a občanskou společnost. Mezi cíle stanovené Evropskou komisí v Evropské strategii 202034 patří i cíle z oblasti vzdělávání, které chtějí do roku 2020 dosáhnout následující: Snížit míru těch, kteří předčasně ukončí vzdělávání na 10% Zvýšit míru 30-34 ročních s terciárním vzděláním na 40% Program "Vzdělávání a odborná příprava 2020" (ET 2020)35, je aktualizovaný strategický rámec evropské spolupráce v oblasti vzdělávání a odborné přípravy, který staví na pokroku v rámci pracovního programu "Vzdělávání a odborná příprava 2010" (ET 2010). Hlavním cílem rámce je pomoci členským státům, aby dále rozvíjely své
33
http://europa.eu/documents/comm/white_papers/pdf/com2006_35_en.pdf
34
http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm
35
http://ec.europa.eu/education/lifelong-learning-policy/policy-framework_en.htm
106
systémy vzdělávání a odborné přípravy. Tyto systémy by měly zlepšit poskytování prostředků občanům, a pomoci jim tak využít jejich schopnosti a zajistit udržitelnost hospodářské prosperity a zaměstnatelnosti. Tento rámec by měl brát v úvahu celé spektrum vzdělávání a odborné přípravy z hlediska celoživotního učení, která zahrnuje všechny úrovně a souvislosti (včetně neformálního a informálního učení). Mezi strategické cíle patří také podpora rovnosti, sociální soudržnosti a občanství. V nedávné době Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV) vyvinul učební sadu36 věnovanou Evropskému roku občanů 2013 s tím, že hlavním cílem tohoto Evropského roku by mělo být aktivní a participativní občanství. Sada se skládá z deseti modulů, které ilustrují ekonomické, sociální, politické a kulturní udržitelné a odpovědné občanství v Evropské unii. První modul ukazuje jeho klíčové pojmy, jako například účast, správa věcí veřejných, integrace, mezigenerační solidarita, vzdělání.
6.6 Plánování a trvale udržitelné využití půdy
Trvale udržitelná mobilita Trvale udržitelné územní plánování (Inteligentní města) Energetické plánování a výpočet emisí Hospodaření s půdou a hydrogeologické využití půdy Přírodní oblasti a biodiverzita Udržitelné obhospodařování lesů (kritéria a referenční normy) Udržitelné zemědělství a rozvoj venkova Trvale udržitelný turismus
36
http://www.eesc.europa.eu/?i=portal.en.citizens-2013-toolkit
107
TRVALE UDRŽITELNÁ MOBILITA
DEFINICE Podle všeobecného konsensu je model mobility udržitelný tehdy, pokud umožňuje pohyb osob a přepravu zboží s minimálním dopadem na životní prostředí a území, což znamená menší využívání motorizované dopravy, používání dopravních prostředků, které mají nejnižší spotřebu energie a produkují méně znečištění na ujetý kilometr, a efektivní využívání dopravních prostředků (sdílení vozidel, maximální obsazenost, MHD, atd.). Dopravní systémy mají významný vliv na životní prostředí a představují přibližně 25% emisí CO2. Silniční doprava je také hlavním přispěvatelem k místnímu znečištění ovzduší a zdravotním problémům ve městech. Pro podporu modelu udržitelné mobility by se měly prosazovat následující politická opatření: a) Vyšší prospěšnost paliva (program auto-olej, renovace vozidel, daň z pohonných hmot vzducholodí, atd.). b) Snížení emisí do ovzduší a hluku (obnova vozového parku, zvyšování kvality zařízení, údržba vozidel, výkonnost motorů, výkonnost oleje, nové zdroje energie, jako jsou elektrické, hybridní, vodíkové a jiné, snížení hluku vzducholodí v rámci ICAO, snížení emisí z lodí v rámci úmluvy MARPOL). c) Optimální využití stávajících infrastruktur (elektronické řízení dopravy, zlepšení logistiky nákladu, městský logistický rozvoj, atd.). d) Umožnění výběru ekologických způsobů dopravy (propagace veřejné dopravy, podpora železnic). e) Dát do vztahu plánování přepravy a infrastruktury spojené s Evropskou územní strategií a nástroje územního uspořádání. f) Redukce stávající nerovnováhy mezi různými způsoby dopravy. g) Stanovení ukazatelů udržitelnosti aplikovaných na dopravu. h) Podporovat pokrok v rámci EU, R + D rámcový program I + D. i) Integrovat environmentální náklady v ceně přepravy.
108
ALTERNATIVNÍ PALIVA Dopravní model je velmi závislý na ropě, což způsobuje ekonomickou závislost na vnějších zdrojích energie a problémy životního prostředí, jakými jsou například zhoršená kvalita ovzduší ve městech (zdravotní problémy) a emise CO2 (klimatické změny). Nové technologie poskytují různé řešení využívající alternativní paliva, ale použití těchto nových vozidel a alternativních paliv je dosud omezené. Stávající alternativy jsou následující: -
-
-
-
Vozidla na zemní plyn. Zemní plyn se obvykle nachází v podzemních ložiskách, často s ropou, ale není natolik znečisťující. Logistický řetězec je více či méně stejný jako u ropy, takže jeho implementace je jednodušší, než u ostatních alternativních paliv. Hlavní pozitivní dopad na životní prostředí je snížení emisí oxidů dusíku, které přispívají k řešení problémů kvality ovzduší ve městech. Zkapalněný ropný plyn (LPG). Palivo je směsí propanu a butanu. Tyto plyny jsou méně znečišťující než konvenční paliva. Bio etanol a bionafta. Bio etanol se vyrábí z cukru, celulózy a podobně, a bionafta je extrahována z rostlin, jako sója, řepka, slunečnice a podobně. Tato paliva jsou považována za obnovitelné zdroje, ale kvůli sociálním a ekologickým problémům způsobeným intenzivním pěstováním nových plodin v rozvojových zemích byl Evropské komisi předložen požadavek o zavedení pokynů a bezpečnostních zásad pro používání těchto paliv. Elektrická a hybridní vozidla. Skutečným hlavním cílem automobilového průmyslu a veřejných orgánů je vývoj elektrických automobilů a dobře vyvinuté sítě pro nabíjení baterií. Vodík. Vodík může být vyroben z metanu a jiných fosilních paliv, ale i s využitím obnovitelných zdrojů, jako je vítr nebo sluneční energie, pomocí elektrolýzy vody. Tato druhá možnost je hlavní výzvou průmyslu vodíku. Hlavním problémem je skladování vodíku.
DOPRAVA A KVALITA OVZDUŠÍ Evropská komise přijala tematickou strategii pro znečištění ovzduší37 v roce 2005, přičemž toto opatření provedla v odvětví dopravy, které považovala za klíčové pro zlepšení kvality ovzduší.
37
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2005/com2005_0446en01.pdf
109
Během posledních desetiletí se dosáhlo významného zlepšení v odvětví dopravy, a to v emisních normách pro vozidla a také v kvalitě paliva. Emise do ovzduší ze silničních vozidel jsou upraveny zvlášť pro lehká užitková vozidla (osobní automobily a lehké dodávkové automobily) a pro těžká nákladní vozidla (nákladní automobily a autobusy). Pro lehká užitková vozidel příslušné nařízení o CO2, nařízení (EU) č. 510/2011, kterým se stanoví emisní normy pro nová lehká užitková vozidla a nařízení (ES) č. 443/2009, kterým se stanoví výkonnostní emisní normy pro nové osobní automobily, stanoví cíle pro rok 2020 na 95g CO2/km pro automobily a 147g CO2/km pro dodávky. V současné době, průměr vozového parku automobilového výrobce EU musí být v souladu s 130g CO2/km - v roce 2012 částečně a do roku 2015 kompletně. Co se týče dalších znečišťujících látek v dopravě (NOx a PM), byly zavedeny nové emisní limity (Euro 5 a Euro 6) pro osobní automobily a lehká užitková vozidla. Nová norma pro schvalování vozidel Euro5 je platná od 1. září 2009 a od 1. ledna 2011 pro registraci a prodej nových typů osobních automobilů a lehkých užitkových vozidel prodávaných na trhu EU. Tato norma také přikazuje povinné zavedení částicových filtrů pro automobily s naftovým motorem. Euro 6 bude závazná pro schvalování vozidel od 1. září 2014, a pro registraci a prodej nových typů osobních a dodávkových automobilů od 1.9.2015. Euro 6 bude dále snižovat emise NOx z dieselových vozidel, z 180mg/km na 80mg/km. Současně platné právní předpisy pro těžká nákladní vozidla Euro VI, zaměřené na snížení emisí oxidů dusíku a prachových částic z použití nákladních vozidel a autobusů, platné v lednu 2013 byly přijaty v červnu 200938. Zavedlo a pozměnilo jejich nařízení Komise (EU) č. 582/2011. Euro VI předpokládá snížení oxidů dusíku (NOx) o 80%, z 2 na 0,4 (g/kWh) a 66% snížení emisí pevných částic (PM), a to z 0,03 na 0,01 (g/kWh) ve srovnání s omezeními stanovenými v normě Euro V. Co se týče kvality pohonných hmot, směrnice 2009/30/ES bere na zřetel specifikaci benzinu, motorové nafty a plynových olejů, zavádí mechanismus pro sledování a snížení emisí skleníkových plynů. Směrnice stanoví kritéria udržitelnosti, které musí být splněny u biopaliv. Směrnice také usnadňuje smíchání etanolu s benzínem prostřednictvím zvýšení maximálního obsahu etanolu na 10% a členským státům poskytuje možnost požádat o výjimku z maximálního povoleného tlaku benzinových par.
38
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:188:0001:0013:EN:PDF
110
Skladování a distribuce benzinu způsobuje také několik problémů životního prostředí, jako například emisi těkavých organických sloučenin (VOC), nadměrné množství benzenu v ovzduší a tvorbu fotochemického ozonu. V zájmu řešení tohoto problému Rada a Evropský parlament přijaly směrnici 2009/126/ES39 s cílem zajistit rekuperace benzinových par při čerpání pohonných hmot do vozidel na čerpacích stanicích.
UKAZATELE UDRŽITELNOSTI V OBLASTI DOPRAVY Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) definovala mechanismus předkládání informací týkajících se začlenění životního prostředí do dopravy TERM. Tento mechanismus podávání zpráv z oblasti dopravy a životního prostředí definoval v první fázi (1998) sadu ukazatelů, jejichž cílem posoudit pokrok směrem k této integraci a poskytovat všeobecné informace pro veřejnost o vztazích mezi dopravou a životním prostředím. Po tom, co Evropská komise v roce 2011 vydala Bílou knihu o dopravě, mechanismus TERM byl upraven, aby mohl měřit pokrok směrem k novému cíli stejně jako pokrok směrem ke snížení emisí skleníkových plynů (GHG) z dopravy do roku 2050 o 60%. TERM obsahuje základní řadu ukazatelů (TERM CSIS) na poskytnutí těchto informací: 01 Doprava - konečná spotřeba energie podle druhu 02 Doprava - emise skleníkových plynů 03 Doprava - emise látek znečišťujících ovzduší 04 Překročení cíle kvality ovzduší v důsledku dopravy 05 Vystavení a obtěžování hlukem z dopravy 12a/b Objem osobní dopravy a modální rozdělení 13a/b Objem nákladní dopravy a modální rozdělení 20 Skutečné změny cen dopravy podle druhu 21 Ceny paliv a daně 27 Energetická účinnost a specifické emise CO2
39
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32009L0126:EN:NOT
111
31 Příjem čistších a alternativních paliv 34 Podíl dodržování některých emisních norem vozovým parkem Výroční zprávy TERM představují nejrelevantnější a nejaktuálnější informace o hlavních otázkách týkajících se dopravy a životního prostředí v Evropě.40
MĚSTSKÁ MOBILITA Efektivní městská doprava může významně přispět k dosažení cílů udržitelného rozvoje. Dne 25. září 2007 přijala Evropská komise Zelenou knihu "Na cestě k nové kultuře městské mobility"41. Na základě výsledků této konzultace přijala Evropská komise dne 30. září 2009 Akční plán pro městskou mobilitu42, a v roce 2011 v Bílé knize "Plán jednotného evropského dopravního prostoru". Bílá kniha vyzývá k zavedení postupů a finančních podpůrných mechanismů na evropské úrovni pro přípravu plánů městské mobility, vývoji balíčku pro zpoplatnění využívání městských silničních komunikací a schémat omezení přístupu; a také vytvoření příručky dobré praxe pro zlepšení monitorování a řízení toku městské nákladní dopravy. Akční plán EK pro městskou mobilitu požaduje intenzivnější plánování udržitelné městské mobility v Evropě. Užitečným nástrojem pro plánování městské mobility je webový portál ELTIS43, který působí jako středisko pro sledování městské mobility, protože usnadňuje výměnu informací a osvědčených postupů v oblasti městské mobility v Evropě. ELTIS také obsahuje sekci s materiály pro odbornou přípravu, která obsahuje vynikající vzdělávací a školící materiály. Plán udržitelné městské mobility má za cíl vytvořit udržitelný městský dopravní systém, při čemž chce řešit následující: • Zajistit, aby byl systém dopravy dostupný pro všechny;
40
http://www.eea.europa.eu/publications/transport-and-air-quality-term-2012
41
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:52007DC0551:EN:HTML:NOT
42
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0490:FIN:EN:PDF
43
http://www.eltis.org
112
• Zlepšit bezpečnost všech uživatelů; • Redukovat znečištění ovzduší a hluk, emise skleníkových plynů a spotřebu energie; • Zlepšit účinnost a efektivnost nákladů přepravy osob a zboží; • Zvýšit atraktivnost a kvalitu městského prostředí.
V zájmu poskytování podpory na zavádění plánování udržitelné mobility, Evropská komise vypracovala Pokyny pro městskou dopravu.44
TRVALE UDRŽITELNÉ ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ (INTELIGENTNÍ MĚSTA)
TÉMATICKÁ STRATEGIE PRO MĚSTSKÉ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Problémy životního prostředí ve městech (špatná kvalita ovzduší, dopravní zácpy, hluk, odpady a odpadní vody, atd.), jsou velmi složité a jakékoliv iniciativy na řešení kteréhokoliv z těchto problémů musí uplatnit integrovaný přístup, dlouhodobé strategické akční plány, spolupráci a koordinaci s okolními městy a s veřejnými orgány na různých úrovních. Šestý akční program EU pro životní prostředí vyzval k vypracování tematické strategie pro městské životní prostředí s cílem "přispění k lepší kvalitě života pomocí integrovaného přístupu se zaměřením na městské oblasti" a s cílem přispět "k vysoké životní úrovni a sociálního blahobytu občanů zajištěním životního prostředí, ve kterém stupeň znečištění nemá škodlivé účinky na lidské zdraví a životní prostředí, a podpory udržitelného rozvoje měst".
44
http://www.mobilityplans.eu/docs/SUMP_guidelines_web0.pdf
113
Tuto tematickou strategii pro městské životní prostředí45 přijala Komise 11. ledna 2006 a poukázala tak na významnou úlohu měst a městských oblastí v dosahování cílů strategie EU pro udržitelný rozvoj, protože právě zde se soustřeďuje mnoho ekologických problémů, ale i hospodářských a sociálních hnacích sil. Strategie uznala potřebu podporovat místní orgány při přijímání těchto postupů řízení a navrhuje rozvíjet tyto nástroje a opatření: - Pokyny pro integrované environmentální řízení46 - Pokyny pro plány udržitelné městské dopravy - Podpora pro širokou výměnu osvědčených postupů v EU - Internetový portál Komise pro místní orgány - Zdroje a činnosti týkající se odborné přípravy - Součinnost s ostatními politikami - Budování pokroku v oblasti monitorování
EVROPSKÉ HNUTÍ TRVALE UDRŽITELNÝCH MĚST Platforma hnutí udržitelných měst47 byla spuštěna v Ženevě na sedmé a závěrečné konferenci kampaně za udržitelnost evropských měst a obcí. Tato platforma poskytuje znalosti, nástroje nebo systémy, které jsou v současnosti používány na podporu udržitelných míst: -
Partnerství mezi odvětvími na podporu udržitelnosti. IT řešení, která zároveň poskytují ekonomické, sociální a environmentální přínosy Občanské partnerství, které přispívá k lepší hodnotě za peníze, poskytuje sociální výhody a podporuje životní prostředí. Holistické plánování a management ve veřejném sektoru. Společenská odpovědnost podniků v soukromém sektoru. Udržitelné veřejné zakázky.
45
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2005:0718:FIN:EN:HTML
46
http://ec.europa.eu/environment/urban/pdf/iem.pdf
47
http://www.sustainablecities.eu/
114
AALBORGSKÁ CHARTA Aalborgská charta je iniciativa o udržitelnosti městského prostředí schválena účastníky první Evropské konference o udržitelných městech a obcích ve městě Aalborg (Dánsko) v roce 1994, kterou podepsalo více než 3000 subjektů místních samospráv z více než 40 zemí. Charta obsahuje Prohlášení evropských udržitelných měst a obcí směrem k udržitelnosti, závazek k vytvoření kampaně Evropských udržitelných měst a obcí a prohlášení o záměru, aby se místní samosprávy snažily zapojit do procesů Místní Agendy 21. V důsledku provádění Aalborgské charty se spustila široká škála programů a hnutí pro místní udržitelnost jako například Aalborgské závazky, Úmluva starostů, ocenění Green Capital Award hlavní evropské město zeleně, Referenční rámec EU pro udržitelná města a webová stránka udržitelných měst. Deset let po vydání Aalborgské charty se v Aalborgu opět konala 4. Evropská konference o udržitelných městech a obcích (2004). Cílem této akce bylo vytvořit společné chápání udržitelnosti, a v důsledku toho vytvořit rámec s využitím na místní úrovni, a tím lépe vyjádřit způsob, jak zasadit udržitelnost do různých odvětví obce. Účastníci se proto dohodli a přijali Aalborgské závazky. V roce 2004 přijali účastníci 4. Evropské konference o udržitelných městech a obcích Aalborgské závazky. Jde o seznam kvalitativních cílů shrnutých do 10 ucelených témat (správa, územní řízení, přírodní běžné zboží, odpovědná spotřeba, plánování a projektování, lepší mobilita, místní kroky pro zdraví, udržitelné místní hospodářství, sociální rovnost a spravedlnost, a přístup od místního ke globálnímu). The European Green Capital Award - hlavní evropské město zeleně je iniciativa, kterou zahájila Evropská komise v roce 2008 jako důsledek iniciativy 15 evropských měst spolu se sdružením měst Estonska dne 15. května 2006 v Tallinnu, (Estonsko). Cílem bylo vytvořit ocenění jako uznání městům, které prosazují způsob městského života šetrného k životnímu prostředí. Jak říká už samotný slogan tohoto ocenění, cílem je vysvětlit, že Evropané mají právo žít ve zdravých městských oblastech, které snižují jejich dopad na globální životní prostředí.
115
REFERENČNÍ RÁMEC PRO EVROPSKÁ UDRŽTELNÁ MĚSTA Dalším důležitým zdrojem pro místní samosprávy a města s cílem posílit jejich práci v oblasti udržitelného rozvoje je internetový soubor nástrojů Mandátu pro evropská udržitelná města (RFSC toolkit)48. RFSC toolkit je společná iniciativa členských států, Evropské komise a evropských organizací územních samosprávných celků, které se snaží poskytnout všem evropským městům síť na sdílení informací a současně obdrží praktickou podporu při začleňování principů udržitelnosti do místních politik a činností.
UKAZATELÉ MĚSTSKÉ UDRŽITELNOSTI Sledování pokroku Místní Agendy 21 bylo důležitou součástí mezinárodních závazků přijatých na summitu OSN o udržitelném rozvoji (Rio de Janeiro) a následně v Johannesburgu. Od roku 1994 odráží Aalborgská charta potřebu využití ukazatelů jako podpůrného nástroje pro tvorbu politik a k popisu a sledování aktuálního stavu a pokroku. Na základě těchto závazků zahájila Evropská komise iniciativu Společných evropských ukazatelů 49se souborem 10 minimálních ukazatelů městské udržitelnosti, tj. několik volitelných indikátorů. Pod vedením Eurostatu a na základě pilotního projektu pro sběr srovnatelných statistik a ukazatelů evropských měst je v posledních letech realizován první úplný evropský městský audit50 , který sleduje soubor více než 250 ukazatelů v rámci následujících oblastí: demografie, sociální a ekonomické aspekty, občanská angažovanost, školení a vzdělávání, životního prostředí, cestování a doprava, informační společnost, kultura a volný čas.
48
http://www.rfsc-community.eu/about-rfsc/
49
http://ec.europa.eu/environment/urban/pdf/eci_final_report.pdf
50
http://www.urbanaudit.org/
116
ENERGETICKÉ PLÁNOVÁNÍ A VÝPOČET EMISÍ
ENERGETICKÁ POLITIKA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ V EU Není možné navrhnout žádnou energetickou politiku, aniž je brán v úvahu dopad na životní prostředí, které taková politika generuje. Protože produkce a spotřeba energie mají dopad na životní prostředí, musí být energetika a životní prostředí navzájem propojeny. Místo toho, aby byl environmentální aspekt chápán jako nevýhoda nebo příčina vyšších nákladů, musí být vnímán spíše jako obchodní příležitost a hledání účinnějších způsobů, jak získat energii prostřednictvím metod slabého dopadu na životní prostředí. Několik příkladů, kde životní prostředí a energie jdou ruku v ruce51: • Energetická účinnost a snížení využití energie: úspora energie může pomoci vyhnout se dopadům spojeným s těžebním průmyslem a výrobou energie, transformací, distribucí a spotřebou obecně. To může pomoci snížit emise skleníkových plynů, znečištění ovzduší, dopady na povrchové a podzemní vody, fragmentaci stanovišť a narušení biologické rozmanitosti prostřednictvím infrastruktury a využívání půdy, atd. EU navrhla řadu opatření na zlepšení účinnosti ve všech fázích energetického řetězce, a to usilovat o 20% snížení roční evropské spotřeby primární energie do roku 2020. • Opatření ke zvýšení podílu udržitelných obnovitelných zdrojů energie v energetickém mixu mohou snížit celkové environmentální a klimatické tlaky ve srovnání s jinými formami energie. Taková opatření mohou rovněž přispět k vyšší účinnosti využívání zdrojů, což vede k efektivnějšímu využití nerecyklovatelných odpadů. • Opatření zaměřená na efektivnější využití zdrojů také přispívají ke snížení poptávky po energii: jedná se zejména o případy opětovného použití produktů, recyklovaných materiálů, kdy jsou všechny výrobní a spotřební řetězce uspořádány efektivněji. Generální ředitelství pro životní prostředí je jedním z více než 40 generálních ředitelství a služeb, které tvoří Evropskou komisi. Obecně označovány jako GŘ pro životní prostředí a má za cíl ochraňovat a zlepšovat životní prostředí pro současné a budoucí generace. K dosažení tohoto cíle navrhuje politiky, které zajišťují vysokou úroveň ochrany životního prostředí v Evropské unii a které zachovávají kvalitu života občanů EU. Dbá na to, aby členské státy správně uplatňovaly právní předpisy EU týkající se životního prostředí. Je to také organismus, který v některých případech zastupuje Evropskou unii v záležitostech životního prostředí na mezinárodních setkáních, jako je Úmluva OSN o biologické rozmanitosti.
51
http://ec.europa.eu/environment/integration/energy/index_en.htm
117
K dosažení tohoto cíle rozšiřuje GŘ ŽP své znalosti v oblasti dopadů na životní prostředí a rizik spojených s výrobou energie. Rovněž se zabývá energetickou politikou prostřednictvím studií a externích modelů. Spolupracuje s dalšími službami při poradenství v oblasti řádného provádění politik a vzájemných vazeb mezi životním prostředím, energetikou, výzkumem a inovacemi, klimatickými změnami a daňovou politikou. Environmentální legislativa EU a agenda komise o účinném využívání zdrojů jsou na to, aby zajistily, že politiky EU jsou především potenciálem na snížení rizik a dopadů spotřeby energetických zdrojů. To přinese přímé a nepřímé zlepšení zdraví a životního prostředí, pokles dovozu a umožní EU lépe obstát v mezinárodní konkurenci ve světě omezených zdrojů.
PLÁN ENERGETICKÉ ÚČINNOSTI V EU52 Plán energetické účinnosti 2011 (EEP 2011) byl přijat dne 8. března 2011 Evropskou komisí. Tvoří ho konkrétní opatření na úsporu energie. Soubor opatření má za cíl dosáhnout výhody pro domácnosti, podniky a veřejné orgány: ekonomické úspory domácností, zlepšení konkurenceschopnosti podniků a vytváření pracovních míst. Energetická účinnost je jádrem strategie Evropa 2020 pro inteligentní, udržitelný a inkluzivní růst a přechod na hospodářství účinně využívající zdroje. Energetická účinnost je jedním z nejúčinnějších nákladových způsobů, jak zvýšit bezpečnost dodávek energie a snížit emise skleníkových plynů a dalších znečišťujících látek. V mnoha ohledech se energetická účinnost může vnímat jako největší evropský energetický zdroj. To je důvod, proč si do roku 2020 Evropská unie stanovila cíl ušetřit 20% své spotřeby primární energie (v roce 1990) ve srovnání s odhady, a proč byl tento cíl uveden v komuniké o energii 2020 jako klíčový krok směrem k dosažení dlouhodobých energetických a klimatických cílů. K dosažení stanovených cílů bude EEP 2011 působit v různých oblastech: BUDOVY: nástroje navržené v plánu umožní obnovu veřejných a soukromých budov a zlepšit energetickou účinnost součástí a zařízení, které se v nich používají. Veřejný sektor by měl jít příkladem tak, že urychluje tempo renovace veřejných budov a zavádění kritérií energetické účinnosti ve veřejných výdajích by mělo patřit také k mechanismům, které snižují spotřebu energie. Tento sektor představuje 36% konečné spotřeby energie.
52
http://ec.europa.eu/energy/efficiency/action_plan/action_plan_en.htm
118
DOPRAVA: Tento sektor představuje 32% konečné spotřeby energie. Je to klíčová oblast pro úspory energie. Jde o odvětví s nejsilnější závislostí na fosilních palivech. Připravovaná Bílá kniha o evropské dopravní politice vymezí strategii pro zlepšení účinnosti v odvětví dopravy, která zahrnuje zavedení pokročilých systémů řízení dopravy ve všech druzích dopravy, investice do infrastruktury a vytvoření jednotného evropského dopravního prostoru na podporu multimodální dopravy, inteligentní ceny a normy účinnosti pro všechna vozidla ve všech druzích, jakož i další opatření na podporu inovací vozidel. PRŮMYSL: Energetická účinnost v průmyslu bude řešena prostřednictvím požadavků na energetickou účinnost průmyslových zařízení, zlepšení poskytování informací pro malé a střední podniky a opatření na zavedení energetických auditů a systémů pro hospodaření s energií. Jsou také návrhy na zlepšení účinnosti výroby elektřiny a tepla, zajišťující, že plán obsahuje opatření v oblasti energetické účinnosti v celém energetickém dodavatelském řetězci. Proces "Evropa 2020" vytváří s použitím "evropského semestru", nový kontext zprávy a další nástroje k tomu, aby EU nasměrovala své úsilí v oblasti energetické účinnosti. Komise stanovila dvoufázový přístup zaměřený na nastavení: V první fázi nastavili členské státy národní cíle a programy energetické účinnosti. Tyto orientační cíle a snahy každého členského státu jsou zkoumány, zda mohou dosáhnout celkového cíle EU, a také nakolik každý z nich přispěl. Druhá etapa nastane, pokud přezkum 2013 ukáže, že celkový cíl EU se pravděpodobně nedosáhne. Komise navrhne právně závazné vnitrostátní cíle pro rok 2020. Stejně jako v případě obnovitelných zdrojů energie, by pak bylo nutné zohlednit jednotlivé východiska členských států, jejich ekonomickou výkonnost a včasná opatření prováděných v této oblasti. Tento plán vychází z příspěvků Evropského parlamentu, zejména z nedávné zprávy připravené z vlastní iniciativy EP týkající se energetické účinnosti53, mnoha zúčastněných stran, a ze zkušeností získaných díky akčnímu plánu energetické účinnosti 2006. Komise odhaduje, že opatření, která jsou již na místě, v kombinaci s nově uvedenými v tomto plánu, by měly zajistit plné dosažení 20% cíle. Hlavní zásadou tohoto plánu je navrhnout přísná závazná opatření bez závazných vnitrostátních cílů. Dne 8. března 2011 přijala komise Plán přechodu na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050, čímž identifikovala potřebu kladení většího důrazu na energetickou účinnost.
Čeho chceme dosáhnout?
53
2010/2107 (INI): European Parliament own initiative report on Revision of the Energy Efficiency Action Plan.
119
EU usiluje o 20% snížení roční evropské spotřeby primární energie do roku 2020. Komise navrhla několik opatření ke zvýšení efektivity ve všech fázích energetického řetězce: výroba, transformace, distribuce a konečná spotřeba. Tato opatření se zaměřují na sektor veřejné dopravy a stavebnictví, kde je největší potenciál úspor. K dalším opatřením patří zavedení inteligentních měřících přístrojů (které podporují spotřebitele lépe řídit svou spotřebu energie), a jasnější označování výrobků. Úspěch unie při realizaci tohoto plánu bude záviset na úzké spolupráci mezi orgány EU, členskými státy a všemi příslušnými zúčastněnými stranami. Komise se proto spoléhá na zapojení a oddanost všech zúčastněných stran v tomto ambiciózním snažení. Současná situace Výpočty z roku 2012 ukázaly, že EU není na cestě k uskutečnění cíle pro rok 2020 v ušetření 20% své spotřeby primární energie. I když poslední scénář "vše po starém" ukázal jako průlom v trendu, stále rostoucí poptávky po energii, snížení spotřeby energie v roce 2020 se odhaduje pouze na 9% (tj. rozdíl 204 milionů tun ropného ekvivalentu (Mtoe) primární spotřeby energie; viz obr. níže).
V této souvislosti bylo třeba aktualizovat právní rámec Unie týkající se energetické účinnosti směrnicí, která sleduje celkový cíl v oblasti energetické účinnosti úspor 20% spotřeby primární energie unie do roku 2020 a další zlepšování energetické účinnosti po roce 2020. Za tímto účelem přijala EU 25. října 2012 směrnici 2012/27/EU o energetické účinnosti. Tato směrnice by měla vytvořit společný rámec na podporu energetické účinnosti v rámci Unie a stanovit konkrétní kroky k realizaci některých návrhů obsažených v plánu energetické účinnosti 2011 pro dosažení významných nerealizovaných potenciálů úspor energie, které identifikuje.
120
Přispívá také k dosažení cílů stanovených v Plánu přechodu na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050, a to zejména tím, že sníží emise skleníkových plynů v odvětví energetiky a dosáhne nulovou produkci emisí z elektřiny do roku 2050. Tato směrnice zavádí různá opatření k dosažení cílů: ÚČINNOST PŘI VYUŽITÍ ENERGIE Renovace budov. Nákupy veřejných orgánů. Systémy závazků energetické účinnosti. Energetické audity a systémy řízení energie. Měření. Fakturační údaje. Náklady na přístup k měření a fakturační údaje. Informace pro spotřebitele a posilující program. Pokuty. ÚČINNOST při dodávání energie Podpora účinnosti při vytápění a chlazení. Proměna, přenos a distribuce energie.
121
JAK VYTVOŘIT TRVALE UDRŽITELNÝ ENERGETICKÝ PLÁN?54 Evropská unie stojí v čele celosvětového boje proti klimatickým změnám, a proto je její prioritou. EU se zavázala snížit své celkové emise o nejméně 20% pod úroveň roku 1990 do roku 2020. Orgány místní a regionální samosprávy hrají klíčovou úlohu při dosahování cílů v oblasti energetiky a klimatu EU. Pakt starostů a primátorů je evropská iniciativa, kterou se městečka, města a regiony dobrovolně zavázala snížit objem svých emisí CO2 nad rámec 20% cíle. Tohoto formálního závazku má být dosaženo prostřednictvím implementace Akčních plánů pro udržitelnou energetiku (SEAP). Účelem této příručky je pomoci signatářům Úmluvy starostů a primátorů dosáhnout závazky, které byly přijaty podpisem této úmluvy, a to zejména při roční přípravě po jejich oficiálním připojení: • Základní emisní inventura (BEI); viz další část. • Akční plán udržitelné energetiky (SEAP). K dispozici je příručka, která je určena na pomoc pro začínající města/obce/regiony se zahájením procesu a jeho vývoj. Měla by také poskytnout zkušeným místním orgánům odpovědi na specifické otázky, kterým čelí v rámci Úmluvy starostů a primátorů, a pokud je to možné, i některé nové nápady o tom, jak postupovat. Tuto příručku připravilo Společné výzkumné středisko (JRC) ve spolupráci s generálním ředitelstvím pro energetiku a dopravu (DG TREN) při Evropské komisi, úřadem Úmluvy starostů a primátorů a s podporou a přispěním mnoha odborníků z obcí, krajských úřadů, agentur či soukromých společností.
Co je to SEAP? Akční plán pro udržitelnou energetiku (SEAP) je klíčový dokument, který ukazuje, jak signatář úmluvy dosáhne svůj závazek do roku 2020. Využívá výsledky Základní emisní inventury pro identifikaci nejlepších oblastí činnosti a příležitostí k dosažení cíle místní samosprávy snížit emise CO2. Definuje konkrétní opatření na snížení, spolu s časovým harmonogramem a rozdělením úkolů, které přetavují dlouhodobou strategii do praxe. Signatáři se zavazují, že předloží své SEAP nejpozději rok po přistoupení.
54
http://www.pactodelosalcaldes.eu/IMG/pdf/seap_guidelines_en-2.pdf
122
SEAP není závazný a přísný dokument. Vyvíjí se na základě výsledků a zkušeností z jeho uplatňování.
123
Rozsah SEAP Pakt starostů a primátorů se týká opatření na místní úrovni v kompetenci místní samosprávy. Závazky úmluvy pokrývají celou geografickou oblast místní samosprávy (obce, města a regionu). Proto by měl SEAP obsahovat opatření týkající se veřejného i soukromého sektoru. Hlavními cílovými sektory jsou budovy, vybavení/zařízení a městská doprava. Naopak, průmyslový sektor není klíčovým cílem Paktu starostů a primátorů, takže místní orgán může rozhodnout o zahrnutí činnosti v této oblasti. Časový horizont Časový horizont Úmluvy starostů a primátorů je rok 2020. Proto musí SEAP obsahovat jasný nástin strategických kroků, které místní orgán zamýšlí přijmout za účelem dosažení svých závazků v roce 2020. SEAP se může vztahovat na delší období, ale v tomto případě by měl obsahovat částečné hodnoty a cíle pro rok 2020. Jelikož není vždy možné podrobně plánovat konkrétní opatření a rozpočty na tak dlouhé časové období, může místní orgán rozlišovat mezi:
Vizí, s dlouhodobou strategií a cíli do roku 2020, včetně pevných závazků v oblastech jako je územní plánování, doprava a mobilita, veřejné zakázky, normy pro nové/renovované budovy atd.; Podrobná opatření pro příštích 3 až 5 let, které překládají dlouhodobou strategii a cíle do skutků.
Proces SEAP Na další straně lze vidět kroky k vytvoření a zlepšení úspěšného plánu. Nejde o lineární proces a některé fáze se mohou časově překrývat. Lidské a finanční zdroje Vypracování a implementace SEAP vyžaduje lidské a finanční zdroje. Místní orgány mohou přijmout různé přístupy: • Pomocí interních zdrojů, například integrací úkolů v existujícím oddělení obecního úřadu podílející se na udržitelném rozvoji (např. úřad pro místní Agendu 21, oddělení životního prostředí a/nebo energetické oddělení); • Nastavení nové jednotky v rámci místní správy (cca 1 osoba/100 000 obyvatel); • Využívání externích zdrojů (např. soukromí konzultanti, vysoké školy, atd.); 124
• Sdílení jednoho koordinátora mezi několika obcemi, v případě menších místních orgánů; • Získání podpory z regionálních energetických agentur nebo podpůrných struktur (viz kapitola 3 Směrnice SEAP). Všimněme si, že lidské zdroje přidělené SEAP mohou být velmi produktivní z finančního hlediska skrz úspory v účtech za energie, přístup k evropským fondům pro rozvoj projektů v oblasti EVVO a OZE. Kromě toho, získávání co nejvíce zdrojů zevnitř nabízí výhody vyššího vlastnictví, šetří náklady a podporuje každou materializaci SEAP.
125
Tabulka 1 Fáze vypracování SEAPu
126
Proces SEAP: Fáze různých kroků KROK Odpovídající kapitola v průvodci FÁZE: Začátek Politický závazek Část 1, Kapitola 2 a podepsání smlouvy Přijetí městských Část 1, Kapitola 3 administrativních struktur Budování podpory Část 1, Kapitola 4 zainteresovaných stran FÁZE: Plánování Vyhodnocení Část 1, Kapitola 5 + současné rámcové Část III struktury (*): Kde se nacházíme? Založení vize: Kam Část 1, Kapitola 6 chceme dojít? Vypracování plánu: Část 1, Kapitoly 7, 8 Jak se tam a 9 + Část II dostaneme? Schválení a podání plánu FÁZE: Implementace Implementace Část 1, Kapitola 10
Časový úsek
Politické zapojení a budování podpory zainteresovaných stran by se mělo chápat jako neustálý proces. Přijetí městských struktur se může, v případě potřeby, dít pravidelně.
Implementace opatření Síťování smlouvy
s ostatními
podepisujícími
FÁZE: Monitoring a reporting Monitoring Část 1, Kapitola 11 + speciální průvodce bude publikován Reporting a podávání Část 1, Kapitola 11 implementační + Část III., Kapitoly zprávy 5a7 Přehled -
127
Vzor SEAP a proces podávání SEAPu Signatáři úmluvy se zavazují předložit svůj SEAP do roku následujícího po přistoupení a poskytovat pravidelné implementační zprávy o průběhu vývoje svého akčního plánu. SEAP musí schválit obecní zastupitelstvo (nebo ekvivalentní rozhodovací orgán) a odeslat v národním jazyce prostřednictvím signatářského koutku (Signatories 'Corner) (on-line prostor omezený heslem). Signatáři budou zároveň muset vyplnit on-line šablony SEAP v angličtině. To jim umožní shrnout výsledky své Základní emisní inventury, stejně jako klíčové prvky SEAP. Šablona je navíc cenným nástrojem, který poskytuje výhled na SEAP, který usnadňuje jeho posouzení, jakož i výměnu zkušeností mezi signatáři úmluvy. Hlavní informace budou dostupné on-line na webové stránce Úmluvy starostů a primátorů (www.eumayors.eu). Více informací o SEAP získáte v dokumentu uvedeném v poznámce pod čarou.55
55
http://www.pactodelosalcaldes.eu/IMG/pdf/seap_guidelines_en-2.pdf
128
VÝPOČET EMISIÍ, UHLÍKOVÁ STOPA56
ZÁKLADNÍ EMISNÍ INVENTURA (BEI) Jak již bylo uvedeno v předchozí části, vypracování SEAP vyžaduje předchozí BEI. BEI určuje množství emisí CO2 a dalších skleníkových plynů emitovaných v důsledku spotřeby energie na území místního orgánu v základním roce. To umožňuje identifikovat hlavní antropogenní zdroje emisí CO2 a podle toho stanovit prioritní opatření na jejich snížení. Pro jednoduchost, Směrnice SEAP odkazuje na CO2, ale zde mohou chápány i další skleníkové plyny jako CH4 a N2O v případě, že je jejich místní orgán zahrnuje do BEI a SEAP. Tato inventura bude nástroj umožňující místnímu orgánu měřit dopad svých činností souvisejících se změnou klimatu. BEI kvantifikuje emise, ke kterým došlo v základním roce. Kromě inventury v základním roce, budou emisní inventury probíhat i v dalších letech kvůli sledování pokroku směrem k cíli.
56
http://www.pactodelosalcaldes.eu/IMG/pdf/004_Part_II.pdf
129
NASTAVENÍ BEI Klíčové koncepty Základní rok. Základní rok je rok, oproti kterému se budou porovnávat výsledky dosažené snížením emisí v roce 2020. EU se zavázala snížit emise do roku 2020 o 20% ve srovnání s rokem 1990 a 1990 je i základní rok Kjótského protokolu. Aby bylo možné porovnat snížení emisí EU a signatáře Úmluvy, je třeba stanovit společný základní rok, a proto se rok 1990 doporučuje jako výchozí rok BEI. Nicméně, v případě, že místní orgán nemá údaje k sestavení inventury pro rok 1990, měl by zvolit nejbližší následující rok, ve kterém jsou shromažďovány nejkomplexnější a nejspolehlivější údaje. Údaje o činnosti. Údaje o činnosti kvantifikují lidskou aktivitu na území místní samosprávy. Příklady údajů o činnosti jsou:
Paliva používaná k vytápění v obytných budovách [MWhfuel];
Elektřina spotřebovaná v obecních budovách [Mwhe];
Teplo spotřebované obytnými budovami [MWhheat].
Emisní faktory. Emisní faktory jsou koeficienty, které kvantifikují emise na jednotku aktivity. Emise se odhadují vynásobením emisního faktoru s odpovídajícími údaji o činnosti. Příklady emisních faktorů jsou:
Množství emisí CO2 na MWh spotřebované ropy [t CO2/MWhfuel];
Množství emisí CO2 na MWh spotřebované elektřiny [t CO2/MWhfuel];
Množství emisí CO2 na MWh spotřebovaného tepla [t CO2/MWhfuel];
Hranice, rozsah a odvětví Zeměpisné hranice BEI/MEI jsou administrativní hranice místního orgánu. BEI kvantifikuje následující emise, ke kterým dochází v důsledku spotřeby energie na území místního orgánu: a. Přímé emise v důsledku spalování paliva na daném území v budovách, vybavení/zařízení a dopravních odvětvích. b. (Nepřímé) emise spojené s výrobou elektřiny, tepla nebo chladu, které jsou spotřebovány na daném území. c. Jiné přímé emise, které se vyskytují na daném území, v závislosti na volbě sektorů BEI (viz tabulka 2).
130
Definice rozsahu BEI/MEI zajišťuje, aby byly zahrnuty všechny příslušné emise v důsledku spotřeby energie na daném území, ale bez duplicitního započtení. Jak je znázorněno v tabulce 2, emise jiné než ty, které se vztahují ke spalování paliva, mohou být zahrnuty do BEI/MEI. Nicméně, jejich zařazení je dobrovolné, protože hlavním cílem úmluvy je odvětví energetiky a význam jiných emisí než těch, které jsou spojeny se spotřebou energie, může být malý na území mnoha místních orgánů. Tabulka 2 ukazuje doporučení o odvětví, které mají být zahrnuty do BEI/MEI. V tabulce je použito následující značení: • ANO: začlenění tohoto odvětví do BEI/MEI se důrazně doporučuje. • ANO, v případě SEAP: do tohoto odvětví mohou být zahrnuty, pokud pro něj SEAP obsahuje opatření. I když se plánují opatření pro odvětví v SEAP, jeho začlenění do BEI/MEI není povinné. Začlenění do BEI/MEI se však doporučuje, protože jinak místní orgán nemůže kvantitativní poukázat na snížení emisí, které nastalo v důsledku takového opatření. • NE: začlenění tohoto odvětví do BEI/MEI se nedoporučuje. Zachycování a ukládání uhlíku (CCS) a jaderná energie jsou mimo oblast působnosti úmluvy, a proto by jakékoli snížení emisí v souvislosti s těmito činnostmi mělo být z BEI/MEI vyloučeno. Tabulka 2 Odvětví zahrnuté do BEI/MEI
131
132
SEKTOR Zahrnuto? Poznámka Konečná spotřeba energie v budovách, vybavení/zařízeních a průmyslu Městské budovy, ANO Tyto sektory zahrnují spotřebu energie ve všech vybavení/zařízení budovách, vybavení a zařízeních na území místního orgánu, které nejsou níže vynechány. Například (ne městské) budovy, ANO spotřeba energie v zařízeních vodního a vybavení/zařízení odpadového hospodářství je v tomto odvětví třetího sektoru zahrnuta. Zahrnuty jsou zde i městské spalovny Obytné budovy ANO odpadů v případě, že neprodukují energii. Pro Městské veřejné ANO informace ohledně spaloven odpadů, které osvětlení produkují energii, viz část 3.4 a 3.5.
Odvětví v EU ETS Odvětví mimo EÚ ETS
NE ANO, pokud je v SEAP Konečná spotřeba energie v dopravě Městská silniční ANO Tyto sektory zahrnují veškerou silníční dopravu na doprava: městský síti cest, která je v kompetencii místních orgánů. vozový park (např. městské auta, odpadová doprava, 133
policejní a pohotovostní vozidla) Městská silniční ANO doprava: městská hromadná doprava Městská silniční ANO doprava: soukromá a obchodní doprava Jiná silniční doprava ANO, pokud je Tento sektor zahrnuje silniční dopravu na cestách v SEAP na území místní samosprávy, které nejsou v její kompetenci, například dálnice. Městská železniční ANO Tento sektor zahrnuje městskou železniční dopravu doprava na území místní samosprávy, jako je tramvaj, metro a místní vlaky. Jiná železniční ANO, pokud je Tento sektor zahrnuje rychlostní vlaky, intercity doprava v SEAP vlaky, regionální a nákladní železniční dopravu, která se nachází na území místní samosprávy. Jiná železniční doprava neslouží jen na území místní samosprávy, ale na větším území. Letecká doprava NE Spotřeba energie v letištních a přístavních budovách, vybavení a zařízeních bude zahrnovat Lodní/říční doprava NE část výše uvedených budov a zařízení, avšak kromě mobilního spalování. Místní trajekty ANO, pokud je Místní trajekty jsou trajekty, které slouží jako v SEAP městská veřejná doprava na území místní samosprávy. Tyto pravděpodobně nebudou relevantní pro většinu podepisujících. Mimosilniční doprava ANO, pokud je (např. zemědělské v SEAP a stavební stroje) Další zdroje emisí (nesouvisí se spotřebou energie) Fugitivní emise NE z výroby, transformace a distribuce paliv Procesní emise z NE průmyslových továren v EU ETS Procesní emise z NE průmyslových továren mimo EU ETS Využití produktů a NE fluorovaných plynů (chlazení, klimatizace atd.) 134
Zemědělství (např. enterickou fermentaci, management statkových hnojiv, pěstování rýže, aplikace hnojiv, otevřené spalování zemědělského odpadu) Využití půdy, změna využití půdy a lesnictví Zpracování odpadních vod
NE
NE
Tady jde o změny v zásobách uhlíku například v městských lesích. ANO, pokud je Zde jde o emise, které nesouvisejí s energií, jako v SEAP například emise CH4 a N2O ze zpracování odpadních vod. Spotřeba energie a s tím související emise z čistíren odpadních vod jsou v kategorii "budovy, vybavení/zařízení". Zpracování pevného ANO, pokud je Zde jde o emise, které nesouvisejí s energií, jako odpadu v SEAP například CH4 ze smetišť. Spotřeba energie a s tím související emise ze zařízení na zpracování pevného odpadu jsou v kategorii "budovy, vybavení/zařízení". Výroba energie Spotřeba paliva na ANO, pokud je Obecně pouze v případě továren, které vyprodukují výrobu elektrické v SEAP více než 20 MW paliva, a nejsou součástí EU ETS. energie Více informací v části 3.4.
Spotřeba paliva na ANO výrobu tepla/chladu
Pouze pokud se teplo/chlad dodává jako komodita konečnému spotřebiteli v rámci daného území. Více informací v části 3.5.
Emisní faktory Při výběru emisních faktorů lze postupovat dvěma různými způsoby: 1. Použitím "standardních" emisních faktorů v souladu se zásadami IPCC, které pokrývají všechny emise CO2 vyskytující se v důsledku spotřeby energie na území místní samosprávy, a to buď přímo v důsledku spalování paliva v rámci místního orgánu nebo nepřímo prostřednictvím spalování paliv v souvislosti s využitím elektřiny a tepla/chladu v rámci jejich území. Standardní emisní faktory jsou založeny na obsahu uhlíku v každém palivu, stejně jako v národních 135
zásobách skleníkových plynů v rámci UNFCCC a Kjótského protokolu. Podle tohoto přístupu je CO2 nejvýznamnějším skleníkovým plynem a emise CH4 a N2O se nemusí počítat. Kromě toho jsou emise CO2 z udržitelného využívání biomasy/biopaliv, jakož i emise z certifikované zelené elektřiny považovány za nulové. Standardní emisní faktory uvedené v těchto směrnicích jsou založeny na směrnici IPCC z roku 2006 (IPCC , 2006). Místní orgán však může rozhodnout, zda použije i jiné emisní faktory, které jsou v souladu s definicemi IPCC . 2. Použitím emisních faktorů LCA (Life Cycle Assessment), které berou v úvahu celkový životní cyklus nosičů energie. Tento přístup zahrnuje nejen emise konečného spalování, ale také všechny emise dodavatelského řetězce. To zahrnuje emise z těžby, dopravy a zpracování (např. rafinerie) spolu s konečným spalováním. To tedy zahrnuje i emise, které se vyskytují mimo místa, kde se palivo používá. Podle tohoto přístupu se emise CO2 z využívání biomasy/biopaliv, jakož i emise z certifikované zelené elektřiny považují za nulové. V případě tohoto přístupu mohou hrát důležitou roli i jiné skleníkové plyny než CO2. Proto může místní orgán, který se rozhodne používat přístup LCA , nahlásit emise jako ekvivalent CO2. Nicméně, v případě, že taková metodika/nástroj počítá pouze emise CO2, mohou být tyto emise nahlášeny jako CO2 (v t). LCA je mezinárodně standardizovaná metoda (série ISO 14040) používaná množstvím společností a vlád, také pro měření uhlíkové stopy. LCA je vědecký základ typický pro využití např. v tematických strategiích o přírodních zdrojích a odpadech, směrnici o ekodesignu, a nařízení o ekoznačce. Na úrovni EU se v současnosti připravuje řadu technických pokynů na základě řady ISO 14040, koordinovaný Společným výzkumným střediskem Evropské komise (JRC): V rámci EU a ve spolupráci s národními projekty LCA mimo EU (včetně Číny, Japonska a Brazílie) stejně jako s mnoha evropskými podnikatelskými sdruženími se připravuje a koordinuje příručka Mezinárodní referenční systém dat životního cyklu (iLCD). V současnosti je založena datová síť iLCD (JRC et al., 2009) (její spuštění plánované koncem roku 2009), která by měla být otevřena pro všechny poskytovatele dat pro přístup ke konzistentním a kvalitním LCA datům. Síť může zastřešovat údaje zdarma, licencované údaje, pouze členské údaje, atd. Emisní faktory LCA uvedené v těchto pokynech jsou založeny na Evropské referenční databázi životního cyklu (ELCD) (JRC, 2009). ELCD poskytuje data LCA pro většinu pohonných hmot a také údaje o elektřině v konkrétním členském státě. ELCD i datové soubory iLCD pracují s IPCC faktory globálního oteplování pro jednotlivé plyny.
136
ANALÝZA ŽIVOTNÍHO CYKLU A UHLÍKOVÁ STOPA57 Ekologická stopa je indikátor definován jako plocha ekologicky produktivní půdy (plodiny, pastviny, lesy a vodní ekosystémy) potřebná k výrobě využívaných zdrojů a asimilaci odpadů produkovaných danou populací s trvalým specifickým životním stylem. Koncepce uhlíkové stopy (CF) vychází z konceptu ekologické stopy jako její podmnožiny. Lze ji definovat jako součet celkových emisí skleníkových plynů (GHG) vyprodukovaných jednotlivcům, organizací, událostí nebo produktem přímo a nepřímo. Uhlíková stopa poskytuje měřitelné informace o dopadu klimatických změn. Také určuje nástroje na snížení emisí a nákladů. Při pohledu na obr. 2 lze vidět dva typy uhlíkové stopy: firemní a produktová. FIREMNÍ STOPA ORGANIZACE
Produkce surovin
Distribuce produktu
Distribuce surovin
Opětovné použití recyklace, likvidace
spotreba
PRODUKTOVÁ UHLÍKOVÁ STOPA
Obrázek 2. Typy uhlíkové stopy.
Firemní uhlíková stopa měří emise skleníkových plynů ze všech činností prováděných organizací, včetně emisí ze spotřeby energie v budovách, emisí z průmyslových procesů a z vozidel.
57
http://www.comunidadism.es/herramientas/enfoques-metodologicos-para-el-calculo-de-huella-de-carbono
http://www.comunidadism.es/wp-content/uploads/downloads/2012/10/PUB-2009-033-f-C-001_analisis-ACV-yhuella-de-carbonoV2CAST.pdf http://www.comunidadism.es/herramientas/paso-a-paso-hacia-la-huella-de-carbono
137
Produktová uhlíková stopa měří skleníkové plyny emitované v průběhu celého životního cyklu výrobku nebo služby od těžby surovin, přes zpracování a výrobu a distribuci po fázi konečného uživatele a životnosti (záloha, opětovné použití nebo recyklace). Koncepce CF přesahuje jediné měření emisí CO2, protože bere v úvahu všechny skleníkové plyny, které přispívají ke globálnímu oteplování, a pak přeměňují jednotlivé výsledky každého plynu na ekvivalenty CO2. Správný termín CF by byl ekvivalent HC nebo emisí CO2, avšak v praxi a pro zjednodušení se používá termín “uhlíková stopa”. Ve skutečnosti je CF zjednodušená verze analýzy životního cyklu, protože bere v úvahu pouze kategorii globálního oteplování. Viz tabulka 3.
KATEGORIE DOPADU NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ SPOTŘEBA ENERGIE SNIŽOVÁNÍ OZÓNU EUTROFIZACE OKYSELENÍ SPOTŘEBA SUROVIN TVORBA FOTOCHEMICKÉHO OXIDANTU
REFERENČNÍ JEDNOTKA
FAKTOR CHARAKTERISTIKY
Kg. Eq CO2
Potenciál globálního oteplování Spotřebované množství Vyčerpání potenciálu OZÓNU Potenciál eutrofizace Potenciál okyselení Spotřebované množství Potenciál tvorby fotochemického oxidantu
MJ Kg.Eq. CFC-11 Kg.Eq de NO3 Kg.Eq de SO2 Tm Kg.Eq de C2H4
UHLÍKOVÁ STOPA ANALÝZA ŽIVOTNÍHO CYKLU
Tabulka 3 Rozdíly mezi uhlíkovou stopou a analýzou životního cyklu.
138
Obrázek 3. Analýza životního cyklu58 Hodnocení životního cyklu (LCA, také známá jako analýza životního cyklu, EcoBalance, a analýza od kolébky po hrob) je technika na posouzení všech dopadů spojených s fázemi procesu od kolébky po hrob (tj. od surovin přes zpracování materiálů, výrobu, distribuci, používání, opravy a údržbu a likvidaci nebo recyklaci). LCA je potenciálně mocný nástroj, který může regulátorem pomoci formulovat environmentální legislativu, výrobcům pomoci analyzovat své procesy a zlepšovat své produkty a snad umožnit spotřebitelům činit informovanější rozhodnutí. LCA je užitečný nástroj při: • Podpoře pochopení důležitých procesů v rámci celého životního cyklu; • Identifikaci slabých míst a optimalizaci potenciálu analyzovaných životních cyklů pro další snižování dopadů jednotlivých výrobků na životní prostředí; • Stanovení opatření pro účinné snížení dopadů na životní prostředí; • Vyhnutí se zasahování problémů v oblasti životního prostředí do jiných fází životního cyklu.
58
http://www.tankonyvtar.hu/hu/tartalom/tamop425/0032_kornyezetiranyitas_es_minosegbiztositas/ch11s03.html
139
Proto když použijeme výpočet CF, musíme si být vědomi toho, že analyzujeme jen část problému. Tato ekologická vize, která bere v úvahu pouze kategorii dopadu, může způsobit problémy při interpretaci výsledků, protože vynechala další dopady na životní prostředí. Je možné, že analyzovaný systém, pokud jde o ekvivalenty emisí CO2 neobsahuje specifické environmentální problémy, ale v jiné kategorii vlivů na životní prostředí možná ano. Příkladem tohoto problému je výroba elektrické energie v jaderné elektrárně. Proces štěpení při výrobě elektřiny nemá emise CO2, ale generuje mnoho nebezpečného jaderného odpadu. Z hlediska metodiky LCA , která měří pouze ekvivalent emisí CO2, jako je HC, by tento proces neměl být škodlivý. Závěrem lze říci, nižší CF není vždy synonymem lepšího celkového environmentálního procesu. Je proto vhodné doplnit použití HC jinými nástroji s globální vizí jako např. LCA.
Normalizace měření CF a měření skleníkových plynů: Rodina norem ISO, včetně norem ISO14064 až ISO14069, má za cíl dát důvěryhodnost a jistotu zprávám o emisích skleníkových plynů prohlášením o snížení nebo odstranění skleníkových plynů. Tyto normy nejsou v souladu s konkrétním systémem, spíše jsou nezávislé a mohly by být využívány organizacemi, které se podílejí na obchodování, v projektech nebo v dobrovolných mechanismech snižování emisí. Tyto normy mohou být použity pro všechny typy skleníkových plynů, nejen CO2. Metodika měření uhlíkové stopy: FÁZE 1. Měření skleníkových plynů a ekvivalentních emisí CO2: potřeba soupisu emisí skleníkových plynů nebo jejich posouzení. Pro měření CF související s odhadovanými emisemi pro konkrétní činnost existují různé metody, které jsou zjednodušeny díky nástrojům, jakými jsou CF kalkulačky. 2. Omezení a snížení emisí skleníkových plynů: prostřednictvím zavedení čistějších technologií anebo jiných strategií snižování emisí. 3. Kompenzace emisí skleníkových plynů: neutralizovat vzniklý dopad. Tento koncept se zaměřuje na účast v projektech na kompenzaci emisí skleníkových plynů v analyzovaném systému. 140
4. Hlášení výsledků: jak interně, tak externě. Jednak kvůli motivování environmentálního povědomí pracovníků, a také ke zlepšení image firmy.
Nástroje na odhadování skleníkových plynů: Existuje několik způsobů klasifikace nástrojů; jeden z nich souvisí přímo se zdrojem emisí. Tímto způsobem jsou nástroje navrženy tak, aby: Organizace: v případě, že mluvíme o emisích z činnosti organizace. Projekty: pokud mluvíme o emisích z projektů realizovaných organizacemi nebo konečnými uživateli. Tyto projekty mohou také apelovat na ty, kteří mohou snížit emise skleníkových plynů. Aktivity: pokud mluvíme o emisích jako výsledku činnosti konečného uživatele. Produkt: pokud mluvíme o emisích z celého životního cyklu.
Další způsob klasifikace je podle sektorů, který analyzuje: Nástroje mohou obsahovat data z různých odvětví, nebo mohou být specifické pro konkrétní uplatnění v sektoru. Někdy se vytvářejí nástroje na uplatnění konkrétních právních předpisů a nařízení. Jindy je účelem tohoto nástroje vytvořit povědomí o problémech změny klimatu u lidí a pro ty, kteří nemají technické znalosti nebo metodické prostředky pro výpočet své uhlíkové stopy podle nástrojů na kompenzaci stopy. Nakonec nástroje měření HC mohou mít přístup společné, sektorové implementace nebo se skládají z jednoduchých a intuitivních on-line nástrojů.
141
PŮDNÍ MANAGEMENT A HYDROGEOLOGICKÉ VYUŽITÍ PŮDY
Tematická strategie EU pro půdu Půda je definována jako svrchní vrstva zemské kůry, kterou tvoří minerální částice, organická hmota, voda, vzduch a živé organismy. Půda tvoří základ pro mnoho životně důležitých funkcí, jako je poskytování potravin a surovin, a také skladování, filtrace a transformace množství látek, včetně vody, uhlíku a dusíku. Je to prostředí, které umožňuje život rostlin a živočichů. Půdu ohrožuje několik ekologických problémů, a to zejména: kontaminace, eroze nebo sesuvy půdy, ale i další méně viditelné problémy jako je ztráta organické hmoty, zhutnění, zasolování nebo ucpávání. Na úrovni EU přijala Evropská komise v roce 2006 tematickou strategii pro půdu59 a návrh rámcové směrnice o půdě s cílem ochrany půdy v celé EU. Tato strategie stanoví společné zásady ochrany půdy a zavádí desetiletý pracovní program. Jedná se o následující zásady: - Zabránění další degradace půdy a zachování jejích funkcí. - Obnova degradované půdy, která je v současnosti využívána nebo se bude využívat, tedy i s ohledem na náklady na obnovu půdy.
Politika využití území První kroky na úrovni Evropské unie na podporu perspektivy využití území s důrazem na vhodné plánování a řízení území v Evropě, byly provedeny v roce 1999, ze strany Evropské perspektivy územního rozvoje (ESDP). Výsledkem této práce bylo o několik let později schválení územního programu EÚ60 a v roce 2011 byla přijata 61Územní agenda 2020 "Směrem k inkluzivní, inteligentní a udržitelné Evropě rozmanitých regionů"
59
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2006:0231:FIN:EN:PDF
http://www.eu-territorial-agenda.eu/Reference%20Documents/Territorial-Agenda-of-theEuropean-Union-Agreed-on-25-May-2007.pdf 60
61
http://www.eu-territorial-agenda.eu/Reference%20Documents/Final%20TA2020.pdf
142
Na podporu tohoto nástroje navrhla Evropská komise Platformu spolupráce pro územní soudržnost (COPTA) na podporu informací a komunikace mezi jednotlivými subjekty s územní agendou EU a jejího zaváděcího procesu. Mezi hlavní cíle Evropské územní politiky týkající se územního plánování a řízení patří:
analyzování dopadu navrhovaného rozvoje na životní prostředí; zlepšení geografického informačního toku v otázkách územního plánování; vypracování a realizace Evropské městské strategie životního prostředí; zlepšení plánování, řízení a využívání evropských pobřežních zón; zlepšení integrovaného řízení povodí.
Monitoring územního využití Evropská agentura pro životní prostředí, prostřednictvím environmentálního datového centra pro využití půdy, poskytuje údaje týkající se využívání území, půdy a dopadů na životní prostředí. Informace jsou poskytovány v různých měřítcích pomocí příslušných ukazatelů pro využití půdy a informují o "zabírání půdy" kvůli infrastruktuře a dělení území a lesů. Rovněž zahrnují jiné znehodnocování půdy, jako je management kontaminovaných lokalit a emise organických látek. Tyto informace také využívají reporty o půdě, jako jsou služby poskytované CORINE, Koordinace informací o životním prostředí (CORINE), evropský program, který vznikl v roce 1985 z dílny Evropské komise, integrovaný od roku 1994 v pracovním programu Evropské agentury pro životní prostředí.
143
PŘÍRODNÍ OBLASTI A BIOLOGICKÁ ROZMANITOST Mezinárodní Úmluva o biologické rozmanitosti definuje rozmanitost jako "různorodost živých organismů všech zdrojů, včetně suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí. To zahrnuje rozmanitost v rámci druhů, mezi druhy a rozmanitost ekosystémů". Ekosystémy jsou základem života na Zemi, a jsou důležitými prvky pro regulaci klimatu, poskytování čisté vody a potravin, zachycování CO2 a produkce čistého vzduchu a udržování půdy. Ekosystémy mají i ekonomickou hodnotu, prostřednictvím využití nerostných surovin a zdrojů. Mají také sociální hodnotu, díky otevřeným plochám pro využití volného času, kulturu a sport, nebo pro výchovu k zdravému životnímu prostředí. Ztráta biologické rozmanitosti je dnes jedním z hlavních problémů na celém světě v oblasti životního prostředí. V posledních desetiletích byla urychlena i lidskou činností, změnou klimatu a rozšířením nepůvodních druhů rostlin a živočichů. V Evropě je ohroženo 42% evropských savců, spolu s 15% ptáků a 45% motýlů a plazů. První evropská strategie biodiverzity byla přijata Evropskou komisí v roce 1998, s cílem zvrátit 144
trendy v oblasti snižování biodiverzity a dosáhnout uspokojivého stavu ochrany druhů a ekosystémů. K zavádění této strategie přijala Evropská komise v roce 2001 několik akčních plánů v oblasti zachování přírodních zdrojů, zemědělství, rybolovu a rozvoje hospodářské spolupráce. V roce 2006 přijala Evropská komise nový akční plán EU pro biodiverzitu62 jako součást zprávy o zastavení ztráty biologické rozmanitosti do roku 2010 a dále. V roce 2011, Evropská komise přijala novou strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 202063 s hlavním cílem zastavit ztrátu biologické rozmanitosti a degradaci ekosystémů v EU do roku 2020. Tento hlavní cíl doprovází šest konkrétních cílů: Strategie biodiverzity 2020 zahrnuje šest vzájemně podporovaných a závislých cílů:
Plná implementace právních předpisů EU na ochranu biodiverzity. Lepší ochrana ekosystémů a větší využití zelené infrastruktury. Více udržitelné provozování zemědělství a lesnictví. Lepší řízení zásob ryb. Přísnější kontroly invazivních nepůvodních druhů. Větší přispění EU k odvrácení úbytku celosvětové biologické rozmanitosti.
Natura 2000 Klíčovým prvkem přírody a politiky biologické rozmanitosti EU je Natura 2000, síť lokalit, které představují nejvýznamnější stanoviště nebo druhy v EU. Reguluje ji Směrnice o stanovištích64 s cílem zajistit dlouhodobý stav ochrany ohrožených druhů a stanovišť. Natura 2000 se skládá z Území zvláštní ochrany (SAC), určených členskými státy podle směrnice o stanovištích a také zahrnuje Zvláště chráněné oblasti (ZCHO), které se určují na základě Směrnice o ptácích65.
62
http://ec.europa.eu/environment/nature/biodiversity/comm2006/pdf/sec_2006_621.pdf
63
http://ec.europa.eu/environment/nature/biodiversity/comm2006/pdf/2020/1_EN_ACT_part1_v7[1].pdf
64
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:01992L0043-20070101:EN:NOT
65
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:020:0007:0025:en:PDF
145
Zvláště chráněná území jsou určena členskými státy ze seznamu Lokalit evropského významu (SCI), který je součástí seznamu lokalit schválených Evropskou komisí pro každý z biogeografických regionů EU. Mezi tyto regiony patří Alpy, pobřeží Atlantského oceánu a Černého moře, boreální oblast, kontinentální území, Makaronésii, Středomoří, Panonie a stepy.
Článek 6 směrnice o stanovištích nastavil pravidla pro řízení a ochranu, které musí být zaručeny členskými státy pro oblasti zvláštní ochrany. Členské státy musí stanovit nezbytná ochranná opatření prostřednictvím konkrétních vhodných plánů, určených pro dané lokality, nebo prostřednictvím integrace svých opatření do jiných plánů rozvoje.
Členské státy musí rovněž zajistit, aby se zabránilo poškození přírodních stanovišť a chráněných druhů, jakož i vyrušování druhů, pro něž jsou tato území určena, a zaručit, že každý plán nebo projekt, který má významný vliv na tato stanoviště nebo druhy, by měl podléhat přiměřenému odhadu jeho dopadů na lokalitu z hlediska cílů ochrany. 146
Evropská komise vypracovala několik dokumentů s pokyny v souvislosti se správou lokalit Natura 2000, což znamená, že užitečné nástroje pro manažery a také pro širokou veřejnost, jsou následující:
Správu lokalit Natura 2000: Ustanovení článku 6 směrnice o stanovištích 92/43/EHS66 Hodnocení plánů a projektů významně ovlivňujících lokality soustavy Natura 200067 Pokyny k článku 6 směrnice o stanovištích 92/43/EHS68
A některé pokyny pro daný sektor v těchto oblastech politiky: akvakultura, těžba neenergetických surovin, rozvoj větrných farem, ochrana ústí řek a pobřežní zóny, vnitrozemská vodní doprava, jedna konkrétní oblast klimatických změn a Natura 2000.
Ukazatele a monitoring biodiverzity Evropská komise a Evropská agentura pro životní prostředí vyvinuly řadu nástrojů pro monitorování biologické rozmanitosti v Evropě. Datové centrum pro biodiverzitu, vytvořené Evropskou agenturou pro životní prostředí, v úzké spolupráci s Evropským tematickým střediskem pro biologickou rozmanitost, a s EIONETem zajišťuje přístup k údajům a informacím o druzích, typech stanovišť a místech zájmu v Evropě a o ukazatelích biologické rozmanitosti. K dispozici je soubor základních ukazatelů biodiverzity, které poskytují informace o zabírání půdy, druzích evropského zájmu a vymezování chráněných oblastí, druhové rozmanitosti a ekologickém zemědělství.
Jako součást tohoto informačního systému spustila Evropská komise a EEA Informační systém biodiverzity pro Evropu69 (BISE), webový portál shromažďující informace o biologické rozmanitosti v Evropě na jednom místě.
66
http://ec.europa.eu/environment/nature/natura2000/management/docs/art6/provision_of_art6_en.pdf
67
http://ec.europa.eu/environment/nature/natura2000/management/docs/art6/natura_2000_assess_en.pdf
68
http://ec.europa.eu/environment/nature/natura2000/management/docs/art6/new_guidance_art6_4_en.pdf
69
http://biodiversity.europa.eu/
147
Obě instituce vyvinuly také "základnu biodiverzity" 70. Zprávu o současném stavu biodiverzity, užitečnou pro rozhodovací proces o zastavení ztráty biologické rozmanitosti.
70
http://www.eea.europa.eu/publications/eu-2010-biodiversity-baseline/
148
Zelené infrastruktury Evropská komise přijala v roce 2013 strategii zelené infrastruktury71 k posílení evropského přírodního kapitálu, která zlepšuje propojení mezi stávajícími přírodními oblastmi, propustnost krajiny a identifikaci multifunkčních zón. Tato strategie čelí problému roztříštěnosti stanovišť na hustě obydleném kontinentu, na kterém je mnoho přírodních chráněných oblastí pod okolním tlakem a ne vzájemně propojených, což ovlivňuje přirozené fungování ekosystémů. Fragmentace ovlivňuje biodiverzitu, protože rostliny a zvířata musí být schopny pohybovat se, migrovat, rozptýlit a vyměňovat své populace mezi chráněnými územími a volně žijící zvířata musí být schopna existovat mimo chráněná území. Nejúčinnějšími způsoby budování zelené infrastruktury je přijetí integrovaného přístupu k hospodaření s půdou prostřednictvím územního plánování, které integruje prvky ekologické propojenosti do nových rozvojových schémat, rozvíjí infrastrukturu mimo citlivá místa, znovu spojuje chráněné oblasti a rozvíjí projekty na obnovu stanovišť. Invazivní cizokrajné druhy Dalším problémem přispívajícím k urychlení ztráty biologické rozmanitosti je biologická invaze nepůvodních (exotických) druhů, které jsou jednou z největších hrozeb pro ekologické a ekonomické blaho planety. Cizokrajné nebo nepůvodní druhy se vyskytují mimo území, které přirozeně zabírají, nebo nemohou zabírat bez přímého nebo nepřímého přičinění člověka. Environmentální důsledky invaze nepůvodních druhů mohou způsobit změny ekosystémů, změny přirozené struktury a funkcí. Může dojít k soupeření o zdroje, vykořisťování nebo vyhynutí místních druhů, nebo ke křížení mezi domácími a exotickými druhy. Biologické invaze však mají i ekonomické důsledky, které způsobují škody v zemědělství a lesnictví, vodním hospodářství a v dalších odvětvích, nebo jsou nebezpečné pro lidské zdraví. Jedním z hlavních cílů nové evropské strategie biodiverzity je prevence vlivu cizích druhů na evropská stanoviště a druhy. EU proto vyvinula speciální webovou stránku s několika zdroji s názvem DAISIE72 (šíření nepůvodních invazivních druhů v Evropě), která má za cíl vytvořit inventář invazivních druhů,
71
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2013:0249:FIN:EN:PDF
72
http://www.europe-aliens.org/
149
zhodnotit a shrnout rizika a dopady invazivních druhů, a použít distribuční údaje a zkušenosti členských států.
150
TRVALE UDRŽITELNÉ LESNICTVÍ (KRITÉRIA A POUŽITELNÉ NORMY) Koncept udržitelného lesního hospodářství (SFM) byl definován v roce 1993 na Panevropské ministerské konferenci o ochraně lesů v Evropě (MCPFE) jako: "Správcovství a využívání lesních ploch takovým způsobem a v takové míře, která udržuje jejich produktivitu, biodiverzitu, schopnost obnovy, vitalitu a schopnost plnit v současnosti i budoucnosti důležité ekologické, ekonomické a sociální funkce na místní, národní a celosvětové úrovni a která nezpůsobuje poškození jiných ekosystémů. " Ekologické funkce jsou například: regulace klimatu, prevence eroze půdy, biotop rostlin a zvířat, regulace vody, ochrana biodiverzity. Ekonomické funkce jsou například: poskytování dřeva jako stavebního materiálu nebo paliva, ov, cestovní ruch. Sociální funkce jsou například: sport a volnočasové aktivity, ekologické vzdělávání, kulturní dědictví. Lesy Evropské unie Lesy Evropské unie jsou velmi různorodé a spolu s dalšími zalesněnými plochami zaujímají celkově 177 M ha (44% plochy Unie). Většina z nich je soustředěna v horských oblastech a v severních členských státech. 14,25 M ha (8% plochy) je v chráněných oblastech a v síti Natura 2000. Vlastnictví těchto lesů je v průměru ze 40% veřejné (státní nebo místní orgány) a zbytek soukromé. Evropská unie přijala v roce 1998 Usnesení o strategii lesního hospodářství pro Evropskou unii i přesto, že lesnictví nebylo součástí evropské politiky. V důsledku provádění strategie přijala Evropská komise akční plán EU pro lesnictví73.
Tento akční plán se zaměřuje na čtyři hlavní cíle:
1. Zlepšit dlouhodobou konkurenceschopnost prostřednictvím inovací a výzkumné činnosti, jakož i školením vlastníků lesů a lesních dělníků, a zvýšit využívání lesních zdrojů pro výrobu energie, nedřevěných výrobků a služeb.
73
http://ec.europa.eu/agriculture/fore/action_plan/workdoc_en.pdf
151
2. Zlepšit a chránit životní prostředí, zvýšit povědomí o dopadech klimatických změn na lesní ekosystémy a adaptačních opatřeních, zvyšovat monitorování lesů a posílit úlohu lesů jako ekosystémů, chránících biodiverzitu na dosažení cíle EU, zastavit ztrátu biologické rozmanitosti. 3. Přispívat ke kvalitě života, podporovat sociální a kulturní význam lesů a lesnictví. Tento akční plán podporuje ekologickou výchovu ke zvyšování povědomí o výrobcích a službách, které lesy poskytují. Navrhuje, aby se prozkoumaly možnosti městských a příměstských lesů, které by poskytovaly možnost rekreačních aktivit a zdravotní prevenci.
4. Podporovat koordinaci a komunikaci.
Certifikace udržitelného lesního hospodářství V EU i na mezinárodní úrovni existují dva hlavní nezávislé systémy certifikace udržitelného lesního hospodářství:
The Forest Stewardship Council (FSC)
Program pro schvalování systémů certifikace lesů (PEFC)
Systémy certifikace jsou založeny na myšlence, že udržitelné lesní hospodářství je vyvíjející se proces a parametry, které ho definují, se mění v průběhu času na základě nejnovějších vědeckých poznatků a chápání koncepce ze strany společnosti, a tak musí být certifikace pravidelně upravovány těmito změnami. Jsou také založeny na stanovení standardů a kritérií, průběžně aktualizovaných a přizpůsobených národním podmínkám. Tyto normy a kritéria jsou v souladu s obecnou směrnicí přijatou evropskými ministry lesnictví v Helsinkách v roce 1993 a směrnicí o Panevropské provozní úrovni (PEOLG) přijatou v Lisabonu v roce 1998. Požadavky na certifikační schémata Každé certifikační schéma schválilo několik dokumentů a příruček, které obsahují požadavky a kritéria, které musí splňovat vnitrostátní certifikační systémy a lesy, aby byly akreditovány. Certifikační standardy byly navrženy na certifikaci lesů nezávislými certifikačními orgány, aby prokázaly, že les je obhospodařovaný udržitelným způsobem.
152
Například MEZINÁRODNÍ STANDARD PEFC Požadavky pro certifikační systémy (PEFC ST 1003:201074 stanoví následující specifické požadavky norem udržitelného lesního hospodářství:
Kritérium 1: Zachování a vhodné zvyšování lesních zdrojů a jejich příspěvek ke globálnímu koloběhu uhlíku. Plánované lesní hospodářství má zásadní význam pro udržení nebo zvýšení ploch lesů a jiných zalesněných ploch a zvýšení kvality ekonomických, ekologických, kulturních a společenských hodnot lesních zdrojů, včetně půdy a vody. Lesní hospodaření se musí řídit v rámci integrovaného přístupu zahrnujícího cyklus zásob a plánování, realizaci, monitorování a hodnocení.
Kritérium 2: Péče o zdraví lesních ekosystémů a vitalitu. Musí být zachováno a posíleno zdraví a vitalita lesních ekosystémů, s minimalizací používání pesticidů, odpovědným používáním hnojiv (v případě potřeby) nebo se zamezením používání ohně. Kromě toho se musí zlepšit obnova degradovaných lesních ekosystémů, a při zalesňování musí být použity dřeviny, které jsou místní provenience a jsou vhodné pro místní podmínky.
Kritérium 3: Zachování a podpora produkčních funkcí lesů (dřevin i nedřevin) Lesy by měly být schopny produkovat dřevnaté a nedřevnaté lesní produkty a služby na udržitelném základě, který garantuje, že se činnost bude provádět včas a způsobem, který nesnižuje výrobní kapacitu a je trvale udržitelný i v dlouhodobém horizontu.
Kritérium 4: Zachování, ochrana a vhodné posílení biodiverzity v lesních ekosystémech Pro udržení nebo zlepšení biologické rozmanitosti lesů v ekosystémech a druzích musí být zaručena genetická úroveň a to hlavně ve speciálních ekologicky významných lesních oblastech, které obsahují významné koncentrace lesních ekosystémů, jako jsou pobřežní oblasti a mokřadní biotopy, oblasti s endemickými druhy a biotopy ohrožených druhů, genetickými zdroji či krajinou. Ohrožené druhy rostlin a živočichů nesmí být použity pro komerční účely a nesmí být použity geneticky modifikované stromy. Zalesňování a obnova lesů musí být posílena jako činnost, která přispívá ke zlepšení a obnově ekologické konektivity.
74
http://www.pefc.org/images/documents/PEFC_ST_1003_2010_SFM__Requirements_2010_11_26.pdf
153
Kritérium 5: Zachování a vhodné zvyšování ochranných funkcí v lesnictví (zejména v půdě a ve vodě) Zvláštní péče musí být věnována lesnické činnosti na citlivých půdách a v lesních oblastech s funkcí ochrany vod. Infrastruktura se musí provádět takovým způsobem, který minimalizuje expozici holé půdy, zabraňuje zavlečení půdy do vodních toků a zachovává přirozenou úroveň a funkci vodních toků a koryt.
Kritérium 6: Zachování ostatních socioekonomických funkcí a podmínek Lesnictví hraje klíčovou roli v rozvoji venkova, přináší nové příležitosti pro zaměstnanost ve venkovských oblastech. Činnosti lesního hospodářství musí probíhat s ohledem na zavedený rámec zákonného, obvyklého a tradičního práva a podporovat efektivní komunikaci a konzultace s místními obyvateli a dalšími zainteresovanými stranami, brát v úvahu místní zkušenosti a znalosti. Musí být zajištěn přiměřený přístup veřejnosti k lesům za účelem rekreace
Kritérium 7: Soulad se zákonnými požadavky Lesnictví musí být prováděno v souladu s platnými právními předpisy pro lesní hospodářství, včetně postupů hospodaření s ohledem na ochranu přírody a životní prostředí; chráněné a ohrožené druhy; vlastnictví, držbu a práva k užívání pozemků pro místní obyvatele, zdraví a bezpečnost práce, platby licenčních poplatků a daní a přiměřenou ochranu lesa před neoprávněnými činnostmi.
Správcovský řetězec Je nezbytnou součástí certifikačních systémů, které zajišťují, že produkty z udržitelně obhospodařovaných lesů jsou důvěryhodné a ověřitelné. Používají se na certifikaci subjektů v celém hodnotovém řetězci produktů lesního hospodářství. Tato certifikace správcovského řetězce umožňuje společnostem používat logo certifikace. Certifikaci správcovského řetězce provádí akreditované certifikační orgány, které splňují požadavky stanovené normami ISO. Pro zjišťování původu lesnických produktů existují dva mechanizmy, šité na míru situaci a potřebám certifikovaných společností. Tyto jsou:
Procentuální metoda - tento mechanismus umožňuje míchání certifikovaných a necertifikovaných surovin při výrobě nebo obchodním procesu. Avšak procentuální hodnota certifikované suroviny musí být známa a oznámena zákazníkům společnosti (průměrná procentuální hodnota).
154
Metoda fyzické separace - tento mechanismus vyžaduje oddělení certifikovaných na necertifikovaných surovin během všech fází produkce/obchodního procesu společnosti, aby se předešlo tomu, že se certifikovaná surovina smíchá s necertifikovaných surovinou.
155
TRVALE UDRŽITELNÉ ZEMĚDĚLSTVÍ A ROZVOJ VENKOVA Udržitelnost evropské zemědělské politiky
Zemědělství hraje klíčovou roli při obhospodařování půdy, krajiny, biodiverzity a zachování přírodních zdrojů (půda, voda). Mezi zemědělstvím a životním prostředím existují významné interakce.
Společná zemědělská politika Evropské unie (SZP) uznává tuto významnou úlohu a interakce mezi zemědělstvím a životním prostředím, ačkoliv první kroky SZP se soustředily na zajištění dostupnosti potravin za příznivé ceny v rámci Společenství, stabilizaci trhů a zachování správné životní úrovně zemědělců. Reforma společné zemědělské politiky přijata od roku 1992 postupně integrovala environmentální cíle a předpokládala úbytek intervenčních cen a větší váhu opatření zaměřených na rozvoj venkova a ochranu životního prostředí, včetně koncese vyrovnávacích plateb, jakož i podobu pojmenovaných agroenvironmentálních opatření, podmíněnosti a ekologizace. Nový rozvoj venkova a zemědělské politiky musí brát v úvahu pozitivní i negativní interakce zemědělství se životním prostředím, aby bylo zemědělství udržitelné. Integrace zájmů životního prostředí do SZP má za cíl odvrátit riziko degradace životního prostředí (znečištění půdy, vody a ovzduší, fragmentace a úbytek stanovišť a volně žijících živočichů, zejména použitím agrochemikálií a intenzivních plodin) a posílení udržitelnosti agro-ekosystémů (rozsáhle otevřená krajina, louky, mokřady, lesy) Společná zemědělská politika určila tři prioritní oblasti na ochranu a posílení kulturního dědictví venkova EU:
biodiverzita a zachování a rozvoj "přírodních" systémů zemědělství a lesnictví, a tradiční zemědělskou krajinu vodní hospodářství a jeho využití změna klimatu
Společná zemědělská politika odráží dva principy, "zásadu znečišťovatel platí" a "zásadu poskytovatel dostane", při začleňování problematiky životního prostředí do politiky prostřednictvím dvou mechanismů:
Propojením dodržování vybraných zákonných požadavků "podmíněnosti", které je povinné od roku 2005, a plateb SZP a sankcionování nedodržování snížením plateb. 156
Placení za poskytování environmentálních veřejných statků a služeb, které jdou nad rámec povinných požadavků ( agroenvironmentální opatření).
Cross- compliance (podmíněnost) je mechanismus, který spojuje přímé platby s dodržováním základních norem ze strany zemědělců. Tyto normy se týkají životního prostředí, bezpečnosti potravin, zdraví zvířat a rostlin, jakož i požadavku na zachování půdy v dobrém zemědělském a environmentálním stavu, ochrany půdy, zachování půdní organické hmoty a struktury a zabránění poškozování stanovišť a vodního hospodářství. Agroenvironmentální opatření zaručují platby zemědělcům, kteří se dobrovolně hlásí k ekologickým závazkům souvisejícím s ochranou životního prostředí a uchování krajiny. Ti, kteří se zavázali na dobu nejméně pěti let přijmout techniky šetrné k životnímu prostředí, které jdou nad rámec zákonných povinností, obdrží finanční náhradu, jako kompenzaci dodatečných nákladů a ušlých příjmů.
Příklady závazků, na které se vztahují národní / regionální agroenvironmentální režimy jsou:
rozšiřování zemědělství organické zemědělství management systémů rozsáhlých pastvin management pastvin na prevenci proti lesním požárům podpora rostlin a živočichů ohrožených genetickou erozí zachování krajiny ochrana cenných biotopů
Zemědělství a vodní hospodářství Kvalita vody, povrchové i podzemní, může být negativně ovlivněna přítomností chemických přípravků (pesticidů), hnojiv a jejich zbytků používaných v zemědělství, jakož i sedimentů z eroze půdy. Množství vody je také ovlivněno zemědělským využíváním, zejména v jižní Evropě, kde odběr vody pro zemědělskou činnost činí více než 80% poptávky vody, v závislosti na druzích plodin, vlastnostech půdy a pěstitelských praktikách. Zavlažování je také příčinou ekologických problémů, jako je eroze, nadměrné využívání a znečišťování zvodnělých vrstev či zasolení půdy. Hlavní evropské nařízení k zamezení znečištění vod, způsobeném zemědělskou činností, spočívá v legislativě dusičnanů. Přítomnost dusičnanů a fosfátů ve vodě a eutrofizace vod roste v posledních desetiletích v důsledku intenzifikace zemědělství.
157
Směrnice o dusičnanech byla přijata v roce 199175 ke snížení znečištění vod dusičnany ze zemědělských zdrojů a k zabránění dalšího znečištění pomocí zavedení systémů sledování jakosti vody, identifikací oblastí ohrožených dusičnany a realizací akčních programů pro ohrožené oblasti a dobrovolných kodexů osvědčených postupů. Akční programy pro oblasti ohrožené dusičnany musí obsahovat povinné opatření týkající se období zákazu používání určitých druhů hnojiv, kapacity zásobníků pro skladování statkových hnojiv, omezení používání hnojiv a dalších opatření stanovených v kodexech správné zemědělské praxe. Cílem evropské politiky SZP je správné používání pesticidů pro minimalizaci přímých i nepřímých rizik na životní prostředí a rizik zdravotních, ale nejen pro ochranu vod, ale i pro půdu, biodiverzitu a ochranu lidského zdraví. 6. akční program pro životní prostředí uvádí, že "vliv pesticidů na lidské zdraví a životní prostředí, zejména z přípravků na ochranu rostlin, musí být dále snižován", a vymezuje dva hlavní cíle. Důsledné dodržování a případná revize příslušného právního rámce a rozvoj tematické strategie udržitelného využívání pesticidů. Dále hovoří o začlenění otázek životního prostředí v rámci společné zemědělské politiky prostřednictvím opatření, jakými jsou crosscompliance, agroenvironmentální opatření nebo vzdělávání. V roce 2006 přijala Evropská komise tematickou strategii o udržitelném využívání pesticidů složenou ze série opatření, která mají být integrována do stávajících nástrojů a opatření, které mají být zahrnuty do nových právních předpisů. V návaznosti na tematickou strategii, EU přijala nové předpisy jako Směrnici 2009/128/ES76, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství za účelem dosažení udržitelného používání pesticidů a nařízení (ES) č.. 1107/200977 o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh. Některá z opatření zavedených novými předpisy jsou: Vytvoření národních akčních plánů členských států. Vytvoření systému vzdělávání profesionálních uživatelů pesticidů. Zvyšování povědomí široké veřejnosti. Pravidelná a povinná kontrola aplikačního zařízení. Zvýšená ochrana vodního prostředí před znečištěním pesticidy. Požadavky na prodej pesticidů. Zákaz leteckého postřiku. Omezení použití pesticidů nebo snížení rizik v určitých oblastech.
75
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:31991L0676:en:NOT
76
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:309:0071:0086:EN:PDF
77
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:309:0001:0050:EN:PDF
158
Opatření k zamezení ohrožení lidského zdraví, nebo životního prostředí činností profesionálních uživatelů a případně distributorů.
Užitečným nástrojem pro udržitelné využívání pesticidů v EU je konkrétní webová Stránka78.
Agroenvironmentální indikátory V lednu 2000 zveřejnila Evropská komise politický dokument " Indikátory pro začlenění environmentálních hledisek do společné zemědělské politiky "79 , který určil první soubor agroenvironmentálních ukazatelů pro poskytování informací o stavu životního prostředí v zemědělství a určení a sledování vazeb mezi zemědělskými postupy a jejich vlivy na životní prostředí, a podávání zpráv o procesu zemědělské udržitelnosti. V návaznosti na toto sdělení Evropská komise spustila projekt IRENA (Ukazatele začlenění environmentálních otázek do zemědělské politiky) jako výsledek společného úsilí Generálního ředitelství pro zemědělství a rozvoj venkova ( DG AGRI), Generálního ředitelství pro životní prostředí (DG ENV), Eurostatu, Společného výzkumného střediska (JRC) a Evropské agentur pro životní prostředí (EEA). Výsledky projektu IRENA jsou shrnuty do 42 ukazatelů a dílčích ukazatelů a 40 informačních listů (EU-15 ). Nakonec v roce 2006 Evropská komise přijala dokument "Vývoj agro-environmentálních ukazatelů pro sledování stupně začlenění environmentálních hledisek do společné zemědělské politiky"80, který zahrnuje 28 agro-environmentálních ukazatelů pro posouzení interakce mezi SZP a životním prostředím. Tyto ukazatele sledují následující problémy:
Postupy managementu zemědělských farem (školení pro zemědělce, spotřeba minerálních hnojiv, spotřeba pesticidů, spotřeba energie, půdní pokryv, obráběcí postupy, skladování hnoje). Zemědělské výrobní systémy (způsoby pěstování, způsoby chovu, zavlažování, intenzifikace/extenzifikace, specializace, plocha ekologického zemědělství, výroba energie z obnovitelných zdrojů). Tlaky a rizika pro životní prostředí (změna využívání půdy, riziko opouštění půdy, vysoká bilance dusíku, riziko znečištění fosforem, rizika pesticidů, emise amoniaku, emise skleníkových plynů, odběr vody, eroze půdy).
78
http://ec.europa.eu/environment/ppps/home.htm
79
http://ec.europa.eu/environment/ppps/home.htm
80
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2006:0508:FIN:EN:PDF
159
Stav přírodních zdrojů (zemědělské plochy v rámci sítě Natura 2000, zemědělská půda s vysokou přírodní hodnotou, populační trendy polního ptactva, genetická rozmanitost, kvalita půdy, kvalita vody - dusičnany, kvalita vody - znečištění pesticidy, země - stav a rozmanitost)
Ekologické zemědělství Ekologické zemědělství je zemědělský systém, který bude sledovat tyto obecné cíle: a) zavádí udržitelný systém řízení zemědělství, který: - respektuje systémy a cykly přírody a zachovává a zlepšuje zdraví půdy, vody, rostlin a živočichů a rovnováhu mezi nimi; - přispívá k vysoké úrovni biologické rozmanitosti; - zodpovědně využívá energii a přírodní zdroje, jako je voda, půda, organická hmota a vzduch; - dodržuje vysoké standardy životních podmínek zvířat a zejména uspokojuje jejich druhově specifické ekologické potřeby; b) zaměřuje se na tvorbu produktů vysoké kvality;
Ekologická výroba a označování je upraveno v EU podle nařízení Rady (ES) č. 834/200781 o ekologické produkci a označování nebo ekologických produktech, kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 2092/91, které bylo mezitím doplněno podle nařízení Rady (ES) č. 967/200882 , kterým se mění nařízení (ES) č. 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů.
Nařízení EU stanovuje obecné zásady pro ekologickou produkci a zvláštní zásady pro zemědělství, zvláštní zásady pro zpracování biopotravin a zvláštní zásady pro zpracování ekologického krmiva.
Nařízení také stanoví pravidla pro zemědělskou výrobu, produkci rostlin, pravidla produkce mořských řas, pravidla živočišné výroby, pravidla pro živočichy akvakultury, výrobu zpracovaných krmiv, výrobu zpracovaných potravin a výrobu ekologických kvasinek.
81
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2007:189:0001:0023:EN:PDF
82
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2007:189:0001:0023:EN:PDF
160
K dispozici jsou také dva specifické požadavky na biopotraviny, zákaz geneticky modifikovaných organismů (GMO) "jako jsou potraviny, krmivo, činidla, přípravky na ochranu rostlin, hnojiva, pomocné půdní látky, osivo, vegetativní rozmnožovací materiál, mikroorganismy a zvířata v ekologické produkci" a zákaz ionizujícího záření pro "zpracování organických potravin nebo krmiv, nebo surovin použitých v ekologických potravinách nebo krmivech".
Podle nové právní úpravy musí výrobci balených biopotravin používat ekologické logo EU poté, co podstoupí přísný certifikační proces, který se musí dodržovat.
161
UDRŽITELNÝ CESTOVNÍ RUCH Úvod Trvale udržitelný rozvoj cestovního ruchu lze definovat jako takový, který minimalizuje dopad turistických aktivit na životní prostředí (emise CO2, vznik odpadu, spotřeba vody, dopad na půdu, krajinu a biodiverzitu), podporuje zodpovědné využívání přírodních zdrojů, využívání čisté energie a dopravy a pečuje o kulturní dědictví a integritu destinací. V roce 2005 vytvořily Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO) a Program OSN pro životní prostředí (UNEP) agendu s 12 cíli trvale udržitelného cestovního ruchu83, v souladu s Globálním etickým kodexem cestovního ruchu přijatým na 13. valném shromáždění WTO v roce 199984. 1) ekonomická životaschopnost; zajistit životaschopnost a konkurenceschopnost turistických destinací a podniků tak, aby byly i nadále schopny prosperovat a zachovávat dlouhodobé přínosy, 2) místní prosperita; maximalizovat přínos cestovního ruchu k prosperitě hostitelské destinace, včetně podílu z útrat návštěvníků, které zůstávají v místě, 3) kvalita zaměstnanosti; posílit množství a kvalitu pracovních míst vytvářených a podporovaných cestovním ruchem, včetně úrovně platů, podmínek služeb a dostupnosti všem bez diskriminace podle pohlaví, rasy, zdravotního postižení nebo jiného způsobu diskriminace, 4) sociální rovnost; snažit se o širokou a spravedlivou distribuci ekonomických a sociálních přínosů z cestovního ruchu skrze přijímající společenství, včetně zlepšování příležitostí, příjmů a služeb, které jsou k dispozici chudým. 5) uspokojení potřeb návštěvníků; poskytnout návštěvníkům bezpečné, uspokojivé a plnohodnotné zážitky, které budou přístupné všem bez diskriminace podle pohlaví, rasy, zdravotního postižení nebo jiného způsobu diskriminace, 6) místní správa; zplnomocnit místní společenství a zapojit je do plánování a rozhodování o správě a budoucím rozvoji cestovního ruchu v jejich oblasti, po konzultaci s ostatními zúčastněnými stranami. 7) blahobyt společnosti; udržovat a posilovat kvalitu života místních společenství, včetně sociálních struktur a přístupu ke zdrojům, vybavení a životně podpůrným systémům, vyhýbat se jakékoliv formě sociální degradace nebo vykořisťování, 8) kulturní bohatství; respektovat a povznášet historické dědictví, původní kulturu, tradice a osobitost hostitelských společenství,
83
http://www.unep.fr/shared/publications/pdf/DTIx0592xPA-TourismPolicyEN.pdf
84
http://dtxtq4w60xqpw.cloudfront.net/sites/all/files/docpdf/gcetbrochureglobalcodeen.pdf
162
9) fyzická integrita; udržovat a povznášet kvalitu krajiny, jak městské tak venkovské, a vyvarovat se fyzické a vizuální degradaci prostředí, 10) biodiverzita; podporovat zachování přírodních oblastí, přirozeného prostředí a divoké zvěře a minimalizovat jejich poškození, 11) efektivita zdrojů; minimalizovat použití vzácných a neobnovitelných zdrojů v rozvoji a provozování zařízení a služeb cestovního ruchu, 12) čistota životního prostředí; minimalizovat znečištění ovzduší, vody a půdy a tvorbu odpadů podniky působícími v cestovním ruchu a návštěvníky. Na úrovni EU bylo prvním krokem k udržitelnému rozvoji cestovního ruchu vydání sdělení Komise „Základní orientace na udržitelnost evropského turismu“, které bylo přijato v roce 200385. V roce 2004, byla založena Skupina pro udržitelný cestovní ruch (TSG), která zahrnuje odborníky z mezinárodních institucí, vlády členských států, regionální a místní orgány, zástupce průmyslu cestovního ruchu, odborné instituce, organizace pro životní prostředí, odborové, výzkumné a vzdělávací organizace. V roce 2006 vydala Komise nové sdělení „Obnovená politika EU v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch“86, které zahrnuje návrh na vytvoření Agendy 21 pro průmysl cestovního ruchu v EU. V únoru 2007 Skupina pro udržitelný cestovní ruch vydala zprávu s názvem Akce pro udržitelnější evropský cestovní ruch87. Komise na to navázala Agendou pro udržitelný a konkurenceschopný cestovní ruch v Evropě88. Zpráva TSG uvádí následující klíčové výzvy v oblasti řízení udržitelného cestovního ruchu:
Snižování sezónnosti poptávky. Řešení dopadu dopravy v rámci turistického ruchu. Zlepšování kvality pracovních pozic v turistickém ruchu. Udržování a zvyšování prosperity společenství a kvality života tváří v tvář změně. Minimalizace využívání zdrojů a tvorby odpadů. Ochrana a zhodnocování přírodního a kulturního dědictví. Zpřístupnění dovolených pro všechny. Využívání cestovního ruchu jako nástroje globálního udržitelného rozvoje.
85
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2003:0716:FIN:EN:PDF
86
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2006:0134:FIN:EN:PDF
87
http://ec.europa.eu/enterprise/sectors/tourism/files/docs/tsg/tsg_final_report_en.pdf
88
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2007:0621:FIN:EN:PDF
163
V roce 2010 vydala Evropská komise sdělení „Evropa jako přední světová destinace cestovního ruchu – nový politický rámec pro evropský cestovní ruch“89, v němž byl uveden následující akční plán:
89
-
Vytvořit systém ukazatelů trvale udržitelného řízení destinací.
-
Organizovat osvětové kampaně, které budou turisty lépe informovat o destinacích, včetně informování o dopravě a vztazích s místními obyvateli a navštěvovaných destinacích, a které budou bojovat proti zneužívání žen a dětí.
-
Vytvořit evropskou známku pro kvalitní turistiku ‚Qualité Tourisme‘.
-
Usnadnit odhalování rizik spojených se změnou klimatu, které s sebou nese evropský průmysl cestovního ruchu.
-
Vyhotovit listinu udržitelného a odpovědného cestovního ruchu a vytvořit evropskou cenu pro společnosti působící v cestovním ruchu a pro destinace, které respektují hodnoty uvedené v listině.
-
Navrhnout strategii pro udržitelný pobřežní a mořský cestovní ruch.
-
Vytvořit nebo posílit spolupráci EU s předními rozvíjejícími se zeměmi (Čína, Rusko, Indie, Brazílie) a se zeměmi Středomoří k propagaci modelů rozvoje udržitelného a odpovědného cestovního ruchu.
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2010:0352:FIN:en:PDF
164
Ekoznačka a program EMAS pro sektor cestovního ruchu Další aktivity, které Evropská komise podnikla v souvislosti s udržitelným rozvojem turistického ruchu, je schválení ekologických kritérií pro udělování evropské ekoznačky pro turistická ubytovací zařízení90 a kempingové služby91. Evropská komise považuje sektor cestovního ruchu za prioritní při tvorbě referenčního dokumentu92 na zavedení systému environmentálního řízení a auditu (EMAS). Primárními cílovými aktéry v rámci Systému referenčních dokumentů (SRD) jsou cestovní kanceláře, ubytovací a stravovací zařízení a správci destinací, jako například místní úřady. Hlavními kódy NACE, které platí pro příslušné dokumenty, jsou kód č. 79 (Činnost cestovních agentur, kanceláří a ostatní rezervační a související činnost) a č. I 55 (Ubytování, stravování a pohostinství).
Evropský systém ukazatelů v oblasti cestovního ruchu (ETIS) Evropská komise vytvořila Evropský systém ukazatelů v oblasti cestovního ruchu (ETIS)93, jenž se má stát užitečným nástrojem, který budou využívat turistické destinace k monitorování, měření svých aktivit a zlepšování výsledků v oblasti trvale udržitelného rozvoje. ETIS je systém řízení turistických destinací, jehož součástí je: -
Soubor nástrojů94
-
Soubor základních ukazatelů
-
Doplňující soubor volitelných ukazatelů
-
Databáze určená k záznamu a uchovávání údajů o ukazatelích
V rámci ETIS bylo v první fázi vytvořeno 27 základních ukazatelů a 40 volitelných ukazatelů, které jsou rozděleny vždy do 4 oddílů:
90
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:198:0057:0079:EN:PDF
91
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:196:0036:0058:EN:PDF
92
http://susproc.jrc.ec.europa.eu/activities/emas/documents/TOURISM_BP_REF_DOC_2012j.pdf
93
http://ec.europa.eu/enterprise/sectors/tourism/sustainable-tourism/indicators/index_en.htm
http://ec.europa.eu/enterprise/sectors/tourism/sustainabletourism/indicators/documents_indicators/eu_toolkit_indicators_en.pdf 94
165
Oddíl A: Ukazatele řízení destinace (4 kritéria: udržitelná veřejná politika cestovního ruchu, udržitelné řízení cestovního ruchu v podnicích v tomto odvětví, spokojenost klientů, informace a komunikace). Oddíl B: Klíčové ukazatele ekonomické hodnoty (5 kritérií: turistické toky (objem a hodnota) v destinaci, výkonnost podniku/podniků v odvětví cestovního ruchu, rozsah a kvalita zaměstnanosti, bezpečnost a ochrana zdraví, dodavatelský řetězec v odvětví cestovního ruchu). Oddíl C: Klíčové ukazatele sociálního a kulturního dopadu (4 kritéria: dopad na společenství/sociální dopad, rovnost pohlaví, rovnost/přístupnost, ochrana a posilování kulturního dědictví, místní identita a nemovitosti). Oddíl D: Klíčové ukazatele dopadu na životní prostředí (9 kritérií: snížení dopadu dopravy, změna klimatu, odpadové hospodářství v oblasti pevných odpadů, čištění odpadních vod, vodohospodářství, spotřeba energie, ochrana krajiny a biologické rozmanitosti, řízení světla a hluku, kvalita vody ke koupání).
Evropská charta pro udržitelný cestovní ruch v chráněných oblastech Evropská charta pro udržitelný cestovní ruch v chráněných oblastech95 je praktickým nástrojem řízení, který má zajistit, aby turistický ruch přispíval k vyrovnanému hospodářskému, sociálnímu a environmentálnímu rozvoji chráněných oblastí v Evropě. Charta je dobrovolnou dohodou a jejím cílem je podpořit dobré praktiky tím, že budou označovány chráněné oblasti, které splňují sjednané požadavky na udržitelný rozvoj a řízení cestovního ruchu. Zásady charty jsou následující: Zásada 1: Zapojit veškeré strany, které se podílejí na cestovním ruchu v chráněné oblasti a jejím okolí do jejího rozvoje a řízení. Zásada 2: Vytvořit a zavést strategii udržitelného cestovního ruchu a akční plán pro danou chráněnou oblast. Zásada 3: Chránit a rozvíjet přírodní a kulturní dědictví v dané oblasti, prostřednictvím cestovního ruchu a pro účely cestovního ruchu, a chránit toto dědictví před nadměrným rozvojem cestovního ruchu:
95
sledováním dopadu na flóru a faunu kontrolou cestovního ruchu v citlivých oblastech
podporou aktivit, včetně využití v rámci cestovních ruchu, které podporují uchovávání historického dědictví, kultury a tradicí
http://www.european-charter.org/home/
166
kontrolou a omezováním aktivit, včetně aktivit v rámci cestovního ruchu, které: negativně ovlivňují kvalitu krajiny, ovzduší a vody, využívají neobnovitelné zdroje energie a vytváření zbytečně velké znečištění a hluk
podporou toho, aby návštěvníci a průmysl cestovního ruchu přispívali k ochraně
Zásada 4: Poskytovat všem návštěvníkům vysoce kvalitní zážitky ve všech aspektech návštěvy:
prováděním průzkumu očekávání a spokojenosti stávajících a potenciálních návštěvníků
plněním zvláštních požadavků znevýhodněným návštěvníkům
podporou iniciativ, které slouží ke kontrole a zlepšování kvality zařízení a služeb
Zásada 5: Efektivním způsobem návštěvníky informovat o pravých hodnotách oblasti:
propagací dané oblasti, která bude vycházet z autentických materiálů a zohledňovat potřeby a kapacitu v různých obdobích a v různých lokalitách
poskytováním informací o dané oblasti a jejím okolí, které budou návštěvníkům snadno dostupné a v dobré kvalitě, poskytováním pomoci podnikům s propagací
vytvářením vzdělávacích zařízení a poskytováním vzdělávacích programů a služeb, které budou návštěvníky a místní obyvatele, včetně skupin a škol, informovat o životním prostředí v oblasti a jejím dědictví
Zásada 6: Podporovat specifické produkty cestovního ruchu, které umožňují objevování a chápání úlohy dané oblasti:
zajišťováním a podporou aktivit, událostí a balíčků, jejich cílem je umožnit chápání úlohy krajiny a dědictví dané oblasti
Zásada 7: Rozvíjet povědomí veškerých stran, které se podílejí na cestovním ruchu, o chráněných oblastech a otázkách trvale udržitelného rozvoje:
zajišťováním nebo podporou školicích programů pro zaměstnance chráněné oblasti a organizace a podniky působící v cestovním ruchu, na základě zjištěných potřeb
Zásada 8: Zajistit, aby cestovní ruch podporoval, nikoliv snižoval, kvalitu života místních obyvatel:
zapojením místních společenství do plánování cestovního ruchu v dané oblasti
zajišťováním dobré komunikace mezi chráněnou oblastí, místními obyvateli a návštěvníky
rozpoznáváním a snahou o řešení veškerých sporů, které mohou vzniknout
Zásada 9: Zvyšovat přínos cestovního ruchu místní ekonomice:
167
propagací nákupu místních produktů (potraviny, řemeslné výrobky, místní služby) ze strany návštěvníků a místních podniků působících v cestovním ruchu
podporou zaměstnávání místních obyvatel v cestovním ruchu
Zásada 10: Sledovat a regulovat tok návštěvníků a snižovat tak negativní dopad:
zaznamenáváním počtu návštěvníků za dané období a v daných lokalitách, které budou zahrnovat informace od místních podniků působících v cestovním ruchu
vytvořením a používáním plánu usměrňování toku návštěvníků
podporou hromadné dopravy, cyklistiky a pěší turistiky namísto používání osobních vozidel
kontrolou stylu nových turistických zařízení a jejich začlenění do okolní krajiny
Charta je rozdělena do dvou částí. První se věnuje chráněným oblastem a druhá je určena podnikům cestovního ruchu v chráněné oblasti, které již k Chartě přistoupily a mohou tak podepsat partnerskou smlouvu, v níž se zaváží k úzké spolupráci s místními orgány odpovědnými za chráněnou oblast.
168
6.7 Nástroje v rámci veřejné iniciativy pro udržitelný rozvoj
Strategie udržitelného rozvoje Hodnocení dopadu Zelené veřejné zakázky Přístup k informacím o životním prostředí Ukazatele udržitelného rozvoje Odpovědnost za životní prostředí Environmentální ekonomika: Nástroje vycházející z potřeb trhu Inspekce životního prostředí
169
STRATEGIE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE Co je to strategie udržitelného rozvoje?
V roce 1992 Organizace spojených národů přijala na Světovém summitu o životním prostředí a trvale udržitelném rozvoji v Rio de Janeiru dokument Agenda 21 a Zásady udržitelného rozvoje. Agenda 21 je hlavním referenčním dokumentem pro politiku udržitelného rozvoje, která definuje strategie udržitelného rozvoje jako dokument, jehož cílem je „stavět na různých stávajících politikách a plánech sektorů v oblast ekonomické, sociální a v oblasti životního prostředí a tyto politiky sladit“ … a to ve všech oblastech na národní, regionální nebo místní úrovni. V Agendě 21 se také uvádí, že Strategie trvale udržitelného rozvoje by měly „zajistit sociálně odpovědný hospodářský rozvoj a zároveň chránit přírodní zdroje a životní prostředí ve prospěch budoucích generací“. Agenda 21 byla také prvním dokumentem, který vyzval všechny země k vytvoření národních strategií udržitelného rozvoje (NSDS). O pět let později, v roce 1997, byl na Zvláštním zasedání Valného shromáždění OSN opět zmíněn význam národních strategií udržitelného rozvoje a jako cílový rok pro jejich vytvoření a zpracování byl stanoven rok 2002. Deklarace tisíciletí, kterou přijalo OSN v září 2000, navíc obsahuje výzvu k začlenění zásad udržitelného rozvoje do politik a programů jednotlivých států tak, aby bylo dosaženo cíle, jímž je trvale udržitelný rozvoj životního prostředí. Na úrovni EU přijala Evropská rada na svém zasedání, konaném v červnu roku 2001 v Gothenburgu, Strategii Evropské unie pro udržitelný rozvoj a vyzvala „členské státy k vytvoření vlastních národních strategií pro udržitelný rozvoj“. V červnu roku 2006 přijala Evropská rada Obnovenou strategii EU pro udržitelný rozvoj. OECD/DAC definuje národní strategii pro udržitelný rozvoj jako „koordinovaný soubor postupů v oblasti analýzy, dialogu, rozšiřování kapacity, plánování a investic, které umožňují účast a neustálé zlepšování, integrují ekonomické, sociální a environmentální cíle společnosti, a hledají kompromisy tam, kde integrace není možná“96.
Směrnice
Několik mezinárodních organizací vytvořilo směrnice, které mají národním agenturám a vládám sloužit jako směrnice k plnění závazků sjednaných v Riu, například Praktický průvodce OECD/DAC pro rozvoj spolupráce či Směrnice OSN97. Tyto směrnice poskytují užitečné informace a přístupy sloužící k lepšímu pochopení strategiií udržitelného rozvoje, jež jsou základem pro tvorbu národních strategií udržitelného rozvoje, prvky účinných strategií, zásady strategií udržitelného rozvoje, doporučení pro řízení klíčových procesů, efektivní účast, klíčové prvky spojené s implementací a sledováním strategie a to, jak je důležité celý proces uplatňovat dlouhodobě. Kancelář Evropské sítě udržitelného rozvoje98 OECD/DAC Strategies for Sustainable Development: Practical Guide for Development Cooperation. March 2001 http://www.oecd.org/dac/environment-development/2669958.pdf 96
UN: Guidance in preparing a National Sustainable http://www.un.org/esa/sustdev/publications/nsds_guidance.pdf 97
98
Development
Strategy
(2002)
http://www.sd-network.eu
170
přišla s následujícími zásadami a výzvami pro správní orgány, které by obecně politiky udržitelného rozvoje měly především obsahovat: Zásada
Výzvy pro správní orgány v oblasti strategií pro udržitelný rozvoj (UR)
Strategie pro udržitelný rozvoj by měla pro UR stanovovat společnou dlouhodobou vizi;
Vize pro UR by měla být sladěna se strategickými cíli, které jsou SMART, tzn.:
o Specific – konkrétní (ideálně s uvedením konkrétního cíle v číslech);
(1) Společná vize a strategické cíle
o Measurable - měřitelné (s ukazatelem UR, viz níže); o Achievable – dosažitelné (ani příliš snadné, ani příliš náročné); o Realistic – realistické (dosažitelné s danými zdroji a za dané politické situace); o Time-bound – časově ohraničené (s uvedením data zahájení a roku dokončení).
(2) Velká míra odhodlání
Strategie pro UR by měla být podpořena velkým odhodláním politické reprezentace (celé vlády, vlivných klíčových institucí).
Integraci ekonomických, environmentálních a sociálních záležitostí je třeba zohlednit:
o v dokumentu Strategie pro UR (např. zdůrazněním souvislostí mezi třemi oblastmi UR a
(3) Horizontální integrace
uvedením kompromisů);
o při realizaci Strategie pro UR (např. stanovením meziministerských orgánů, které budou odpovídat za implementaci Strategií pro UR).
(4) Vertikální integrace
Strategie pro UR by měla být v souladu s prioritami a implementačními iniciativami, které jsou realizovány na jiných úrovních vlády (EU, národní/federální, regionální, místní).
Na rozvoji a implementaci strategie pro UR by se měly podílet různé skupiny zainteresovaných subjektů (jejich činnosti mohou mít informativní, poradenský nebo rozhodovací charakter a tyto subjekty mohou využívat různé nástroje a mechanismy, jako jsou například stálé Rady pro UR, dialogy zúčastněných stran zorganizované pro konkrétní případy, informativní/konzultační on-line aktivity apod.).
Cíle strategie pro UR by měly být plněny pomocí
(5) Účast
(6) Prováděcí mechanismy a zvyšování způsobilosti
o prováděcích ustanovení a mechanismů (sestavování rozpočtu, roční nebo pololetní pracovní/akční plány), v nichž budou jasně stanoveny oblasti politické odpovědnosti;
o dostatečné způsobilosti institucí a/nebo osob, případně aktivit směřujících k jejímu zvyšování tak, aby bylo možné dosáhnout stanovených cílů.
(7) Monitorování, hodnocení a obnova strategií
Míra účinnosti strategie pro UR při dosahování stanovených cílů, by měla být
o průběžně monitorována za pomoci souboru ukazatelů pro UR (hlavně z kvantitativního hlediska); a
o revidována/hodnocena v pravidelných intervalech (zejména z kvalitativního hlediska);
V rámci pravidelných úprav a obnovy strategie pro UR by mělo být začleněno sledování a revize výsledků/zpráv tak, aby docházelo k získávání poznatků na základě praxe a jejich využívání.
171
Strategie EU pro udržitelný rozvoj (SDS) Strategie EU pro udržitelný rozvoj (SDS) byla přijata Evropskou radou v Göteborgu v červnu 2001 a Obnovená strategie EU v červnu 200699. „Obecným cílem obnovené strategie EU pro udržitelný rozvoj je určovat a rozvíjet činnosti, jež EU umožní dosáhnout trvalého zvyšování kvality života pro současné i budoucí generace, a to prostřednictvím vytvoření udržitelných společenství schopných účinně řídit a využívat zdrojů a využívat potenciál hospodářství k ekologickým a sociálním inovacím a zajistit tak prosperitu, ochranu životního prostředí a sociální soudržnost“ Strategie stanovila obecné cíle a konkrétní akce, které se týkají sedmi klíčových problémů:
Změna klimatu a čistá energie (zmírnit změnu klimatu, související náklady a nepříznivé důsledky pro společnost a životní prostředí).
Udržitelná doprava (zajistit, aby naše dopravní systémy byly v souladu s hospodářskými, sociálními a environmentálními potřebami společnosti a současně měly co nejmenší nežádoucí dopady na hospodářství, společnost a životní prostředí).
Udržitelná spotřeba a výroba (podporovat udržitelné modely spotřeby a výroby).
Ochrana a řízení přírodních zdrojů (zlepšit řízení přírodních zdrojů a zabránit jejich nadměrnému využívání s oceněním hodnoty schopností ekosystémů).
Veřejné zdraví (podpora dobrého veřejného zdraví s rovnými podmínkami a zlepšení ochrany před zdravotními hrozbami).
Sociální začlenění, demografie a migrace (zohledněním mezigenerační solidarity a solidarity uvnitř generací vytvořit společnost podporující sociální začlenění a zajistit a zlepšit kvalitu života občanů jako předpoklad trvalého individuálního blahobytu).
Celosvětová chudoba a problémy udržitelného rozvoje (aktivně podporovat udržitelný rozvoj na celém světě a zajistit, aby vnitřní a vnější politiky Evropské unie byly v souladu s globálním udržitelným rozvojem a jejími mezinárodními závazky).
Rada EU uvádí jako klíčové prvky Obnovené strategie EU pro udržitelný rozvoj využívání společných cílů Strategie EU pro udržitelný rozvoj a Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost. Čím lepší politika, tím lepší tvorba právních předpisů, role společných politik přispívajících ke vzdělanosti společnosti (vzdělání a odborná příprava, výzkum a vývoj), finanční a ekonomické nástroje a otázka monitorování a následné činnosti. V červnu 2005 přijala Evropská rada hlavní zásady pro udržitelný rozvoj, klíčový referenční dokument pro Strategii EU pro udržitelný rozvoj.100 :
99
http://register.consilium.europa.eu/pdf/en/06/st10/st10917.en06.pdf
100
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2005:0218:FIN:EN:PDF
172
Podpora a ochrana základních práv: postavit člověka do středu zájmu politik Evropské unie prostřednictvím podporování základních práv, boje se všemi formami diskriminace a přispěním ke snížení chudoby na celém světě.
Rovnost uvnitř generací a mezi nimi: zaměřit se na potřeby současných generací a zároveň brát ohledy na schopnost uspokojit potřeby budoucích generací v Evropské unii i mimo ni.
Otevřená a demokratická společnost: zaručit práva občanů na informace a zabezpečit přístup ke spravedlnosti. Rozvinout přiměřené možnosti konzultace a účasti pro všechny zúčastněné strany a sdružení.
Zapojení občanů: posílit účast občanů při rozhodování. Podporovat vzdělávání a informovanost veřejnosti o udržitelném rozvoji. Informovat občany o jejich vlivu na životní prostředí a možnostech, které jim dovolují rozhodnout ve prospěch větší udržitelnosti.
Zapojení podniků a sociálních partnerů: posílit sociální dialog, sociální odpovědnost podniků a partnerství mezi soukromým a veřejným sektorem, a podpořit tak spolupráci a společnou odpovědnost v zájmu dosažení udržitelné výroby a spotřeby.
Politický soulad a řízení: podporovat soulad mezi všemi politikami Evropské unie a soulad mezi místními, regionálními, vnitrostátními a celosvětovými činnostmi s cílem zvýšit jejich přispění k udržitelnému rozvoji.
Začlenění politik: Podporovat začlenění hospodářských a sociálních úvah a úvah o životním prostředí, aby byly soudržné a vzájemně se posilovaly, tím, že plně využijí nástroje pro zlepšení právní úpravy, jako například vyvážené posuzování dopadů a konzultace zainteresovaných subjektů.
Využívání nejlepších dostupných znalostí: Zajistit, aby byly politiky rozvíjeny, posuzovány a prováděny na základě nejlepších dostupných znalostí a aby byly ekonomicky stabilní a hospodárné.
Zásada předběžné opatrnosti: Použít zásadu předběžné opatrnosti, pokud existuje objektivní vědecká nejistota, s cílem zabránit případnému poškození lidského zdraví nebo životního prostředí a podniknout preventivní kroky.
Znečišťovatel platí: Zajistit, aby ceny odrážely skutečné náklady, které společnosti vznikly výrobními a spotřebními činnostmi, a aby znečišťovatelé platili za škody, které spáchali na lidském zdraví a životním prostředí.
Monitorování hraje klíčovou roli v účinnosti strategií EU pro udržitelný rozvoj. Aby bylo možné sledovat, jaké výsledky má zavedená strategie, předkládá Evropská komise zprávy o pokroku101 a Eurostat vydává monitorovací zprávy102 vypracovávané na základě ukazatelů udržitelného rozvoje103.
101
Obnovená strategie Evropské unie pro udržitelný rozvoj z roku 2009
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2009:0400:FIN:EN:PDF 102
Monitorovací zpráva o strategii EU pro udržitelný rozvoj z roku 2011
http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_OFFPUB/224-EN/EN/224-EN-EN.PDF
173
Posuzování dopadu104 je dalším klíčovým nástrojem politiky udržitelného rozvoje na úrovni EU. V rámci lepší regulatorní politiky slouží proces posuzování dopadu ke shromažďování podkladů pro subjekty s rozhodovací pravomocí, na základě nichž je možné zhodnotit výhody a nevýhody nových politik posouzením jejich možných dopadů v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí. Díky tomuto přístupu dochází k lepšímu prolínání jednotlivých iniciativ napříč politikami.
103
http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/sdi/indicators
104
http://ec.europa.eu/governance/impact/index_en.htm
174
POSUZOVÁNÍ DOPADU Proces posuzování dopadu zahrnuje soustavu metod směřujících k systematickému hodnocení očekávaných dopadů činnosti veřejných úřadů na ekonomické, sociální a environmentální záležitosti. Proces je nedílnou součástí navrhovaných politik, který subjektům s rozhodovací pravomocí a veřejnosti poskytuje informace o možných dopadech. Proces posuzování dopadu se začal v institucích EU používat v roce 2002105, jak bylo sjednáno na zasedáních Evropské rady v Göteborgu a Laekenu, jako nástroj, jehož cílem je zlepšit kvalitu a soudržnost procesu vytváření politik v zájmu lepšího regulatorního prostředí a v zájmu implementace Strategie EU pro udržitelný rozvoj. Významná role procesu posuzování dopadu byla zmíněna také ve sdělení Komise s názvem Zlepšení právní úpravy v oblasti růstu a pracovních míst v Evropské unii106, v němž Evropská komise prosazuje vytváření a používání nástrojů pro zlepšení právní úpravy na úrovni EU, především pokud jde o posuzování dopadu a zjednodušování. Ve sdělení se dále uvádí, že „úsilí Komise o integrované posuzování dopadu vychází ze zásady udržitelného rozvoje a má umožňovat tvůrcům politik přijímat rozhodnutí na základě pečlivé analýzy možných dopadů nových právních předpisů v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí”. Takže na základě stávajícího nástroje posuzování dopadů, Evropská komise posuzuje potenciální dopady v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí, než navrhne nové právní předpisy. Protože je proces posuzování dopadů souborem logických kroků, které slouží ke shromažďování informací pro subjekty s rozhodovací pravomocí o výhodách a nevýhodách navrhovaných politik posuzováním jejich potenciálního dopadu, přijala Evropská komise směrnice107 určené pro zaměstnance Komise, kteří se zabývají posuzováním dopadu. Několik členských států Evropské unie vytvořilo, na základě národních akčních plánů pro tvorbu lepších právních předpisů, proces posuzování dopadu nebo proces posuzování dopadu v rámci udržitelného rozvoje. OECD vydala srovnávací analýzu108 s názvem „Začlenění životního prostředí do procesu posuzování dopadů při tvorbě právních předpisů“, která obsahuje několik případových studií.
105
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2002:0276:FIN:EN:PDF
106
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2005:0097:FIN:EN:PDF
107
http://ec.europa.eu/governance/impact/commission_guidelines/docs/iag_2009_en.pdf
108
http://www.oecd.org/gov/regulatory-policy/Integrating%20RIA%20in%20Decision%20Making.pdf
175
8.2 Tři kroky procesu posuzování dopadu Proces posuzování dopadu sestává ze tří hlavních kroků:
Krok 1 Krok 2 Krok 3
Rozpoznání dopadů v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí Kvalitativní posouzení významnějších dopadů Hloubková kvalitativní a kvantitativní analýza nejvýznamnějších dopadů
Shrnutí klíčových kroků analýzy 1. Zjištění problému Popsat charakter a rozsah problému Identifikovat klíčové hráče/poškozené obyvatelstvo. Zjistit mechanismy a hlavní příčiny Je v kompetenci Unie jednat v otázce problému? Je řešení problému nezbytné a přináší přidanou hodnotu? Vytvořit jasný scénář východisek, včetně případné analýzy citlivosti a posouzení rizik. 2. Stanovení cílů Stanovit cíle, které souvisí s problémem a jeho hlavními příčinami. Stanovit cíle na několika úrovních, od obecné ke konkrétní/operační. Zajisti, aby byly cíle v souladu se stávajícími politikami a strategiemi EU, jako je např. Lisabonská strategie a Strategie udržitelného rozvoje, aby respektovaly Listinu základních práv a svobod a hlavní priority a návrhy Komise. 3. Tvorba hlavních možných politik Stanovit možné politiky, v případě potřeby rozlišit mezi politikami, které obsahují právními předpis a politikami, které obsahují prováděcí mechanismy (regulatorní/neregulatorní přístup). Ověřit princi proporcionality Začít zužovat počet možností zjišťováním technických a jiných omezení a posuzováním na základě kritérií efektivnosti, účinnosti a soudržnosti. Vytvořit seznam potenciálně použitelných politik, jež budou podrobeny další analýze. 4. Analýza dopadů jednotlivých politik Zjistit (přímé a nepřímé) dopady v oblasti hospodářské a sociální a v oblasti životního prostředí a jak k nim dochází (příčinná souvislost). Zjistit, kdo je poškozený (včetně subjektů mimo EU) a jakým způsobem. Posoudit dopad na základě výchozích bodů, tzn. kvalitativní, kvantitativní a finanční dopad. Není-li možné posoudit kvantitativní dopad, vysvětlete proč. Zjistit a posoudit administrativní zátěž/výhody zjednodušení předpisů (případně uvést zdůvodnění, pokud to není možné). Zvážit rizika a nejistoty spojené s volbou konkrétní politiky, včetně překážek v oblasti převodu/souladu s ostatními předpisy. 5. Srovnání politik Porovnání pozitivních a negativních dopadů u každé politiky na základě kritérií, která jasně souvisí s cíli. Je-li to možné, zveřejnit schválené a zamítnuté návrhy. Uvést srovnání jednotlivých politik na základě kategorií dopadu nebo dotčených zúčastněných stran. Uvést, pokud je to možné, preferovanou politiku. 6. Návrh monitorování a posuzování politiky Stanovit hlavní ukazatele pokroku v oblasti klíčových cílů navrhované politiky. Vytvořit široký rámec možných opatření v oblasti monitorování a posuzování.
176
ZELENÉ VEŘEJNÉ ZAKÁZKY (GPP)
Co je to zelená veřejná zakázka? Zelená zakázka je systém nákupu environmentálně šetrných výrobků a služeb, tzn. „takových výrobků a služeb, které mají nižší nebo snížený negativní dopad na zdraví člověka a na životní prostředí, než jiné výrobky a služby používané za stejným účelem." Zelená veřejná zakázka (Green Public Procurement, GPP) je specifickou součástí systému zelených zakázek označující nákupy vlády:
spočívá ve schopnosti brát v okamžiku nákupu ohled na dopad nakupovaných výrobků a služeb na životní prostředí. Veřejná správa tak může hrát dvojí roli, roli „zákazníka“ a „spotřebitele“, a jako taková může mít silnou schopnost ovlivňovat „orientaci trhu“;
jejich používání naléhavě požaduje Evropská unie v dokumentu „Zelená kniha o integrované výrobkové politice", obojí je uvedeno v Šestém akčním programu pro životní prostředí. Dokument KOM (2001) 274 „Zákon Společenství o veřejných zakázkách a možnostech začlenění environmentálních aspektů do veřejných zakázek“ je referenčním dokumentem, v nichž Komise upravuje problematiku GPP, k němuž byla přidána směrnice 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o „koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na práce, dodávky a služby“, která v zájmu zjednodušení legislativy přidala ke stávajícím předpisům problematiku životního prostředí;
GPP je cenným nástrojem, jehož cílem je podporovat rozvoj „zeleného trhu“: • začleňováním kritérií v oblasti ochrany životního prostředí do zadávání veřejných zakázek, které budou součástí požadavku ekonomicky nejvýhodnějších nabídek; • využíváním schopnosti vnímat systémy environmentálního značení jako důkaz tohoto, že příslušný výrobek nebo služba splňuje požadavky na ochranu životního prostředí; • využíváním možnosti brát v úvahu certifikaci systému environmentálního managementu (EMAS - ISO 14001) jako důkaz toho, že dodavatelé jsou po technické stránce schopni řádně plnit požadavky stanovené ve veřejné zakázce.
Evropská komise poskytuje užitečné nástroje, které slouží k propagaci a řízení zelených veřejných zakázek, jako je například příručka „Zelené nakupování“109, která obsahuje pokyny o tom, jakým způsobem je možné v jednotlivých fázích procesu nákupu brát v úvahu dopad na životní prostředí a uvádí případy z praxe úřadů členských států EU při zadávání veřejných zakázek.
109
http://ec.europa.eu/environment/gpp/buying_handbook_en.htm
177
Evropská komise poskytuje také soubor nástrojů GPP, který je určen pro nákupčí veřejných zakázek a školitele v oblasti GPP, případně k zavádění školicích kurzů a seminářů v oblasti zadávání veřejných zakázek obecně. Soubor nástrojů sestává z 3 nezávislých modulů: - Strategický modul, jehož cílem je získat politickou podporu v oblasti GPP. - Právní modul, jehož cílem je objasňovat právní záležitosti. - Provozní modul, který je určen pro nákupčí zakázek. Nástroj EU poskytuje také kritéria pro oblast zadávání zelených veřejných zakázek, která vycházejí z životního cyklu a z vědeckých poznatků v oblasti zadávání veřejných zakázek (technické nebo funkční specifikace, kapacita dodavatele, kritéria přidělování a kritéria plnění veřejných zakázek). Pro několik skupin výrobků jsou k dispozici také technické zprávy a pro 18 skupin výrobků/služeb byla vytvořena také konkrétní kritéria (čisticí produkty a služby, kombinovaná výroba tepla a elektrické energie, stavebnictví, papír do kopírek a grafický papír, elektrická energie, potraviny a služby v oblasti pohostinství, nábytek, zahradnické potřeby a služby, tvrdé podlahové krytiny, mobilní telefony, počítačové vybavení do kanceláří, výstavba silnic a dopravní značení, pouliční osvětlení a světelná signalizace, textilie, tepelná izolace, doprava, stěnové panely, okna, prosklené dveře a střešní okna).
178
PŘÍSTUP K INFORMACÍM Právo na přístup k informacím o životním prostředí, které vlastní orgány veřejné správy je zakotveno v mezinárodní Aarhuské úmluvě, která byla přijata na základě rozhodnutí EK dne 17. února 2005. V roce 2003 přijala EU dvě směrnice související s Aarhuskou úmluvou, směrnici 2003/4/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a směrnici 2003/35/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. května 2003 o účasti veřejnosti na vypracovávání některých plánů a programů v oblasti životního prostředí a o změně směrnic Rady 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně.
Co jsou to informace o životním prostředí? V článku 2 směrnice 2003/4/ES jsou informace o životním prostředí definovány jako “informace v písemné, obrazové, zvukové, elektronické nebo jiné formě o: (a) stavu složek životního prostředí, jako jsou ovzduší a atmosféra, voda, půda, území, krajina a přírodní stanoviště zahrnující mokřady, pobřežní a mořské oblasti, biologická rozmanitost a její součásti, včetně geneticky modifikovaných organismů, a o vzájemném působení těchto složek; (b) faktorech, jako jsou látky, energie, hluk, záření nebo odpad, včetně radioaktivního odpadu, emise, vypouštění a jiné úniky do životního prostředí, které ovlivňují nebo mohou ovlivnit složky životního prostředí uvedené v písmenu a); (c) opatřeních (včetně správních opatření), jako jsou politiky, právní předpisy, plány, programy, dohody o životním prostředí, a o činnostech, které ovlivňují nebo mohou ovlivnit složky a faktory uvedené v písmenech a) a b), jakož i o opatřeních nebo činnostech určených k ochraně těchto složek; (d) zprávách o provádění právních předpisů o životním prostředí; (e) analýzách nákladů a přínosů a jiných ekonomických analýzách a předpokladech použitých v rámci opatření a činností uvedených v písmenu c) a (f) stavu lidského zdraví a bezpečnosti, včetně kontaminace potravinového řetězce, podmínkách lidského života, kulturních lokalitách a stavebních objektech, pokud jsou nebo mohou být ovlivněny stavem složek životního prostředí uvedených v písmenu a) nebo prostřednictvím těchto složek kterýmkoli aspektem uvedeným v písmenech b) a c).“
Právo na přístup k informacím o životním prostředí Směrnice EU zaručuje každému žadateli, že bude mít na vlastní žádost přístup k informacím o životním prostředí, aniž by musel prokazovat svůj oprávněný zájem a dále zajišťuje, že orgány veřejné správy 179
budou povinny aktivně a systematicky veřejně šířit informace o životním prostředí, a to zejména pomocí počítačové telekomunikační a/nebo elektronické technologie.
Poskytované a rozšiřované informace se aktualizují podle potřeby a zahrnují alespoň: (a) znění mezinárodních smluv, úmluv nebo dohod, znění právních předpisů Společenství a znění vnitrostátních, regionálních nebo místních právních předpisů o životním prostředí nebo ve vztahu k němu; (b) politiky, plány a programy vztahující se k životnímu prostředí; (c) zprávy o postupu provádění jednotlivých bodů uvedených v písmenech a) a b), jsou-li připravované nebo uchovávané orgány veřejné správy v elektronické formě; (d) zprávy o stavu životního prostředí uvedené v odst. 3; (e) údaje nebo souhrny údajů odvozených z monitorování činností, které ovlivňují nebo mohou ovlivnit životní prostředí; (f) povolení s významným dopadem na životní prostředí a dohody o životním prostředí nebo odkaz na místo, kde je možné takové informace vyžádat nebo najít podle článku 3; (g) studie dopadu na životní prostředí a posouzení rizik týkající se složek životního prostředí podle čl. 2 odst. 1 písm. a) nebo odkaz na místo, kde je možné takové informace vyžádat nebo najít podle článku 3.
Informace EU o životním prostředí Na úrovni EU zaručuje právo na přístup k informacím o životním prostředí několik agentur, sítí a nástrojů: Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) 110 je agentura Evropské unie, která vznikla na základě nařízení přijatého Evropskou unií v roce 1990. Nařízení vstoupilo v platnost koncem roku 1993, poté, co se rozhodlo, že sídlem agentury bude Kodaň. Úkolem EEA je přinášet informace o životním prostředí v Evropě a v regionech a vytvářet soubory ukazatelů, hodnocení a tematické analýzy a poskytovat tak možnost k činění informovaných rozhodnutí při tvorbě politik v oblasti životního prostředí.
110
http://www.eea.europa.eu/
180
Evropská informační a pozorovací síť pro životní prostředí (EIONET)111 je síť, která zahrnuje Evropskou agenturu pro životní prostředí a její členské a spolupracující státy. Sestává ze samotné EEA, šesti Evropských tematických center (ETC) a sítě přibližně 1000 odborníků z 39 zemí ve více než 350 národních agenturách pro životní prostředí a v jiných institucích, které pracují s informacemi o životním prostředí. Prostřednictvím sítě EIONET koordinuje EEA poskytování včasných, na národní úrovni ověřených, kvalitních informací na úrovni EU o životním prostředí z jednotlivých zemí a tyto informace shromažďuje, třídí a šíří. Eurostat112 je statistickým úřadem Evropské unie se sídlem v Lucemburku, jehož úkolem je předkládat statistická data na úrovni celé EU, která umožňují statistická srovnání jednotlivých států a regionů. Úřad harmonizuje shromážděné údaje získané od členských států a zajišťuje, aby bylo možné tyto údaje srovnávat. Eurostat disponuje také souborem ukazatelů udržitelného rozvoje, které využívá k monitorování Strategie EU pro udržitelný rozvoj, a zvláštním souborem „souhrnných ukazatelů“ („headline indicators“) v rámci evropské strategie Evropa 2020, strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění.
111
http://www.eionet.europa.eu/
112
http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home/
181
UKAZATELE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE Hlavními poskytovateli údajů a statistik v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje v rámci EU jsou:
Eurostat EEA EIONET
Ukazatele udržitelného rozvoje (SDI)113 se používají k monitorování Strategie EU pro udržitelný rozvoj (EU SDS), jehož výsledky jsou zveřejňovány každé dva roky ve zprávě Eurostatu. Ze souboru více než 100 ukazatelů bylo vybráno deset oblastí strategie a jejich souhrnné ukazatele (viz tabulka níže). Pro každé téma existuje jeden nebo více souhrnných ukazatelů (Úroveň 1), přičemž každý dále zahrnuje několik provozních ukazatelů (Úroveň 2) a vysvětlující poznámky (Úroveň 3). U konkrétních témat mohou být použity také kontextuální ukazatele. TEMATICKÁ OBLAST
SOUHRNNÝ UKAZATEL
Socioekonomický rozvoj
Růst HDP na osobu
Udržitelná spotřeba a výroba
Produktivita zdrojů
Sociální začlenění
Lidé, kterým hrozí chudoba a sociální vyloučení
Demografické změny
Míra zaměstnanosti starších pracovníků
Veřejné zdraví
Střední délka života prožitá ve zdraví a předpokládaná délka života při narození, podle pohlaví Emise skleníkových plynů
Změna klimatu a energie
Podíl obnovitelných energií na konečné hrubé spotřebě energií Spotřeba energií z primárních zdrojů
Udržitelná doprava
Spotřeba energie v dopravě ve vztahu k HDP Výskyt běžných druhů ptáků
Přírodní zdroje
Úlovky ryb, které překračují bezpečné biologické limity: stav zásob ryb, které spravuje EU v severovýchodním Atlantiku
Globální partnerství
Oficiální rozvojová pomoc jako součást hrubého národního důchodu
Řádná správa věcí veřejných
Žádný souhrnný ukazatel
Dvě z tematických oblastí se přímo dotýkají udržitelného rozvoje v oblasti životního prostředí (změna klimatu a energie, přírodní zdroje), do širší definice udržitelnosti je však třeba zařadit i ostatní oblasti.
113
http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/sdi/indicators/
182
Tematická oblast Udržitelná spotřeba a výroba například zahrnuje následující ukazatele114: Úroveň 1
Úroveň 2
Úroveň 3 Využívání zdrojů a odpady Domácí materiálová spotřeba Nebezpečný odpad (*)
Komunální odpad (*) Recyklovaný a kompostovaný komunální odpad Atmosférické emise Struktura spotřeby Produktivita zdrojů
Počet domácností Výdaje domácností Spotřeba elektřiny v domácnostech Konečná spotřeba energie Vlastnictví automobilů Struktura výroby Ekoznačky Systémy environmentálního řízení (**)
Ekologické zemědělství (***) Index hustoty hospodářských zvířat (**)
Způsob posuzování a význam symbolů počasí je vysvětlen v úvodu. Evropa 2020, strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění, vychází z pěti hlavních cílů EU, které se v současné době měří pomocí osmi souhrnných ukazatelů. Cíle EU a národní cíle jsou k dispozici v tabulkách údajů. Jedním z pěti hlavních cílů je že „emise skleníkových plynů by měly být ve srovnání s rokem 1990 sníženy o 20%.“ (Podíl obnovitelných zdrojů energie na konečné spotřebě energie by se měla zvýšit na 20%. Úspora energie by se měla zlepšit o 20%)“, a v rámci tohoto cíle jsou používány 3 souhrnné ukazatele:
114
Emise skleníkových plynů (Index 1990 = 100) Podíl obnovitelných zdrojů energie na hrubé konečné spotřebě energie (%) Spotřeba energie z primárních zdrojů (v tunách ekvivalentu ropy –TOE-; Index 2005 = 100; % úspor)
Eurostat. Statistic Explained, průvodce evropskou statistikou
183
Ukazatele související s ochranou životního prostředí Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) vytvořila soubor hlavních ukazatelů, aby poskytla stabilní a přehlednou základnu pro zprávy vycházející z ukazatelů. Kompletní seznam EEA obsahuje 242 environmentálních ukazatelů, které se vztahují k několika tematickým oblastem. Například tematická oblast „změny klimatu“ zahrnuje 55 ukazatelů, tematické oblasti „energie“ a „doprava“ zahrnují (každá) 45 ukazatelů, „environmentální scénáře“ 44, „biodiverzita“ 35 a „voda“ 22. Mezi ostatní tematické oblasti patří znečištění ovzduší (18), zemědělství (11), pobřeží a moře (11), průmysl (8), životní prostředí a zdraví (7), odpadové hospodářství a zdroje surovin (7) a ostatní (chemické látky, rybolovné oblasti, zelené hospodářství, spotřeba domácností, půdní hospodářství, přírodní zdroje, hluk, nástroje politik, půda, cestovní ruch, městské prostředí). Tyto indikátory se používají ke zhotovování zpráv, a to jak zpráv o stavu životního prostředí v Evropě, jako např. zpráva „Environmental indicators report 2012”115, tak i tematických zpráv.
115
http://www.eea.europa.eu/publications/environmental-indicator-report-2012
184
ODPOVĚDNOST ZA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Na základě principu „znečišťovatel platí“ přijal Evropský parlament a Rada směrnici 2004/35/ES, jejímž cílem je zabránit poškozování životního prostředí a zajišťovat nápravná opatření (ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/21/ES o nakládání s odpady z těžebního průmyslu, ve znění směrnice 2009/31/ES o geologickém ukládání oxidu uhličitého a ve znění směrnice 2013/30/ES o bezpečnosti činností v odvětví ropy a zemního plynu v moři). Směrnice definuje škody na životním prostředí jako “měřitelné nepříznivé změny v přírodním zdroji nebo měřitelné zhoršení přírodního zdroje, ke kterému může dojít přímo nebo nepřímo“ a zejména: (a) škody na chráněných druzích a přírodních stanovištích, což jsou jakékoliv škody, které mají závažné nepříznivé účinky na dosahování nebo zachovávání příznivého stavu ochrany takových stanovišť nebo druhů; (b) škody na vodách, což jsou jakékoliv škody, které mají závažný nepříznivý účinek na ekologický, chemický nebo kvantitativní stav nebo ekologický potenciál dotčených vod, jak je vymezen směrnicí 2000/60/ES, s výjimkou nepříznivých účinků v případech, kdy se uplatňuje čl. 4 odst. 7 uvedené směrnice; (c) škody na půdě, což je jakákoliv kontaminace půdy, která představuje závažné riziko pro lidské zdraví, které je nepříznivě ovlivněno v důsledku přímého nebo nepřímého zavedení látek, přípravků, organismů nebo mikroorganismů do půdy, na půdu nebo pod povrch půdy. Odpovědnost za životní prostředí vychází z administrativního přístupu, který se liší od civilní odpovědnosti za škody na majetku, zdraví osob a hospodářské ztráty. Tato směrnice se vztahuje na: (a) škody na životním prostředí způsobené jakoukoli pracovní činností uvedenou v příloze III směrnice (zákon o integrované prevenci a omezování znečištění, IPPC – řízené instalace, odpadové hospodářství, odpadní vody apod.) a na jakoukoli bezprostřední hrozbu takových škod, která se vyskytne z důvodu těchto činností; (b) škody na chráněných druzích a přírodních stanovištích způsobené jinou pracovní činností, než jaké jsou uvedené na seznamu v příloze III, a na jakoukoli bezprostřední hrozbu takových škod, která se vyskytne v souvislosti s kteroukoli z těchto činností, jednal-li provozovatel úmyslně nebo z nedbalosti. Směrnice žádá, aby v případě, případě, že ke škodám na životním prostředí zatím nedošlo, ale existuje bezprostřední hrozba takových škod, přijal provozovatel neprodleně nezbytná preventivní opatření a dále aby v případě, že došlo ke škodám na životním prostředí, přijal provozovatel nápravná opatření. V takovém případě musí provozovatel neprodleně informovat příslušný orgán a přijmout všechna proveditelná opatření s cílem okamžitě omezit další škody na životním prostředí a nepříznivé účinky na lidské zdraví a přijmout nezbytná nápravná opatření. Příloha II směrnice stanovuje společný rámec, podle něhož je třeba vybírat nejvhodnější opatření k zajištění nápravy škod na životním prostředí. Provozovatel ponese náklady na preventivní a nápravná opatření a členské státy přijmou opatření, která podpoří rozvoj nástrojů a trhů finančního zabezpečení ze strany vhodných provozovatelů v ekonomické a finanční sféře, včetně finančních mechanismů v případě platební neschopnosti. 185
ENVIRONMENTÁLNÍ EKONOMIKA: TRŽNÍ NÁSTROJE
Tržní nástroje (Market-based Instruments, MBI) jsou pobídkou občanům a organizacím k tomu, aby jako výrobci a spotřebitelé mohli přijímat rozhodnutí respektující životní prostředí. Tržní nástroje jsou také užitečným nástrojem vlád, které jim umožňují dosahovat cílů v oblasti ochrany životního prostředí účinně a levně. Mezi tržní nástroje patří například daně, poplatky, obchodovatelné povolenky, depozitně refundační systémy a dotace, které fungují na základě zásady ‚znečišťovatel platí‘. Tržní nástroje musí být využívány k nápravě pochybení, ke kterým dochází působením tržních mechanismů, hospodárným způsobem a jejich použití je oprávněné tehdy, jestliže právní předpisy nebo administrativní postupy neumožňují úspěšné řešení problémů spojených s ochranou životního prostředí. Tyto nástroje se používají zejména v sektoru energetiky a dopravy, aby docházelo ke snižování míry znečištění ovzduší nebo k úhradě nákladů na léčbu nemocí způsobených znečištěním ovzduší. Tržní nástroje se také hojně užívají k environmentálnímu managementu v oblasti úpravy odpadních vod, nakládání s odpady a emisí z průmyslových zdrojů. Role tržních nástrojů byla zmíněna také v šestém akčním programu EU pro životní prostředí, obnovené strategii EU pro trvale udržitelný rozvoj a v lisabonské strategii pro růst a zaměstnanost. V roce 2007 schválila Evropská komise Zelenou knihu o tržních nástrojích pro účely v oblasti životního prostředí a v souvisejících politikách116. V tomto dokumentu se zkoumají možnosti zlepšení ochrany životního prostředí a zdraví a zároveň zajištění konkurenceschopnosti, a uvádí zejména tyto nástroje:
116
zdanění energie
zavedení poplatků za vodu
lepší nakládání s odpady
vytváření banky stanovišť sloužících k ochraně biologické rozmanitosti
tržní nástroje vedoucí ke snížení znečištění na místní úrovni
nástroje ke snížení dopadu dopravy na životní prostředí
zkušenosti několika členských států s daňovými reformami v oblasti životního prostředí
http://ec.europa.eu/taxation_customs/resources/documents/common/whats_new/com(2007)140_en.pdf
186
Komise v zelené knize uvádí, že pro tržní nástroje je třeba vytvořit jasný rámec právních předpisů, v nichž budou fungovat, a že budou často využívány společně s jinými nástroji. V knize se dále uvádí, jaké výhody mají tržní nástroje ve srovnání s regulačními nástroji: • Zlepšují cenové signály, tím že zahrnují vnější náklady a přínosy hospodářských činností do ceny. Hospodářské subjekty je tudíž mohou brát v potaz a měnit své chování tak, aby omezily negativní a zvýšily pozitivní environmentální i jiné dopady. • Umožňují průmyslu větší pružnost při plnění cílů, a snižují tak celkové náklady na dodržování předpisů. • Z dlouhodobého pohledu je pobídkou podnikům, aby pro snížení nepříznivých dopadů na životní prostředí využívaly technické inovace („dynamická účinnost“). • Při použití v kontextu ekologické daňové nebo fiskální reformy podporují zaměstnanost. Užitečným nástrojem je databáze o využívání tržních nástrojů v oblasti ochrany životního prostředí a řízení přírodních zdrojů, kterou vytvořila OECD a Evropská agentura pro životní prostředí.117 Databáze obsahuje informace o tržních nástrojích využívaných v rámci environmentální politiky v členských nebo přistupujících zemích OECD, členských zemích EEA a zemích, které s EEA spolupracují jiným způsobem, aniž by byly členy OECD. K poskytování informací do databáze byla vyzvána také řada dalších zemí a v databázi jsou k dispozici také informace o některých daních v Jižní Africe souvisejících s ochranou životního prostředí. V databázi nejsou zahrnuty jen tržní nástroje, ale také dobrovolné iniciativy. Databáze je členěna podle jednotlivých oblastí ochrany životního prostředí (znečištění vody, znečištění ovzduší, změna klimatu, znečištění půdy, nakládání s odpady, řízení přírodních zdrojů, hluk, ochrana ozónové vrstvy, úspora energie, doprava, hospodaření s půdou) nebo podle druhu nástroje (daně, poplatky, obchodovatelné povolenky, depozitně refundační systémy, subvence motivované ochranou životního prostředí a dobrovolné iniciativy). Eurostat také poskytuje informace o ekologických daních, které jsou uvedeny ve zvláštní kapitole zprávy Erostatu s názvem „Daňové trendy v Evropské unii“118.
117
http://www2.oecd.org/ecoinst/queries/index.htm
118
http://ec.europa.eu/taxation_customs/resources/documents/taxation/gen_info/economic_analysis/tax_structu res/2013/report.pdf
187
Systém EU pro obchodování s emisními povolenkami (EU-ETS) Hlavním tržním nástrojem na úrovni EU je Systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů přijatý v roce 2005. Systém zahrnuje 11.000 energeticky náročných zařízení a lety do a ze států EU a tří zemí EEA-EFTA. Funguje ve 28 zemích EU a třech zemích EEA-EFTA (Island, Lichtenštejnsko a Norsko) a pokrývá zhruba 45% emisí skleníkových plynů v EU. Systém pro obchodování s emisemi funguje na bázi ‚stropu‘, tzn. limitu, který je stanovený pro celkové množství specifických skleníkových plynů, které mohou do ovzduší vypouštět továrny, elektrárny nebo jiná zařízení uvedená v systému. Množství emisí je třeba postupně snižovat. Cílovým datem je rok 2020. V rámci ‚stropu‘ podniky obdrží nebo si budou moci zakoupit určitý počet emisních povolenek. Podniky mohou s povolenkami obchodovat, mohou si však také kupovat omezený počet mezinárodních kreditů z projektů po celém světě, při nichž dochází ke snižování emisí. Jestliže podnik nebude mít dostatek emisních povolenek na veškeré své emise, dostane pokutu. Jestliže podnik sníží emise, může si zbylé emisní povolenky ponechat pro budoucí využití nebo je prodat jinému podniku, který jich má nedostatek. Cílem systému je podněcovat podniky ke snižování emisí s tím, že placení pokut nebo nákup emisních povolenek by byl dražší než investice do úspory energie, nízkouhlíkových procesů, produktů nebo služeb.
Ekologická fiskální reforma Ekologická fiskální reforma je definována jako kombinace ekologické daňové reformy s reformou subvencí škodících životnímu prostředí. Ekologická daňová reforma na jedné straně zahrnuje uplatňování ekologických daní a na druhé straně snižování ostatních daní tak, aby byla zachována rozpočtová/finanční neutralita. Reforma subvencí škodících životnímu prostředí není tak kontroverzní jako daňová reforma a je založena na skutečnosti, že některé subvence podporují používání vysokokarbonových produktů a procesů, případně hospodaření s půdou, která s sebou nese zánik biologické rozmanitosti nebo přírodních stanovišť. Mohou také způsobit narušování jednotného trhu. OECD119 a Evropská komise120 zveřejnily několik zpráv a publikací věnovaných této problematice a v 90. letech začaly pracovat na reformě subvencí škodících životnímu prostředí, v souvislosti s čímž také vydaly řadu publikací. Obě instituce také vytvořily nástroje pro zjišťování, hodnocení a realizaci reformy subvencí škodících
119
http://www.oecd-ilibrary.org/agriculture-and-food/environmentally-harmful-subsidies_9789264012059-en
120
http://ec.europa.eu/environment/enveco/others/pdf/ehs_sum_report.pdf
188
životnímu prostředí. Viz níže uvedená metodická tabulka vytvořená Ústavem pro evropskou politiku životního prostředí121:
121http://www.ieep.eu/assets/465/EHS-Full-Report-12-01-10.pdf
189
Tabulka: navrhované ‚nástroje pro reformu subvencí škodících životnímu prostředí‘ 1. Zjišťování
1) Existuje nějaká subvence?
2) Má subvence značný dopad na životní prostředí?
3) Jak funguje subvence v rámci daného sektoru? 4) Jak důležitá je subvence ze sociálního a z ekonomického hlediska? 5) Existují nějaké nepřekonatelné překážky, které by bránily reformě? 6) Jsou k dispozici data?
Seznam subvencí potenciálně škodících životnímu prostředí k posouzení Komentáře týkající se politické proveditelnosti reformy subvencí
2. Seznam pro posouzení přínosů zrušení subvencí do životního prostředí, které mu škodí 1) Vedou rozsah a podmínky subvence k nárůstu znečištění životního prostředí? 2) Dochází díky politice k omezování škod na životním prostředí? 3) Jsou k dispozici nebo jsou vytvářeny vhodnější alternativy?
Kniha receptů pro výpočet výše subvence
Zrušení subvence pravděpodobně nebude mít významný pozitivní vliv na životní prostředí
3. Širší posudek
4. Analýza možností reformy
1) Jaké jsou cíle subvence?
1) Jaké jsou možnosti reformy?
2) Jsou tyto cíle plněny?
2) Jaké jsou náklady a přínosy jednotlivých možností?
3) Nákladová efektivita?
3) Jaké jsou potenciální negativní dopady v sociální a hospodářské oblasti? 4) Které faktory přispívají k úspěchu?
4) Sociální, hospodářský a jiný dopad? 5) Dlouhodobá účinnost? Zrušení subvence bude mít pravděpodobně pozitivní vliv na životní prostředí
Komentáře týkající se oprávněnosti důvodů pro existenci subvence Návrh možností kompenzace v oblasti environmentálních, sociálních a hospodářských dopadů subvence
Návrh alternativních politik Posouzení dopadu alternativních politik Seznam kompenzačních opatření
190
INSPEKCE ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Inspekce jsou významným nástrojem, který slouží ke kontrole implementace a prosazování předpisů EU v oblasti životního prostředí. V Evropské unii existují napříč jednotlivými státy značné rozdíly mezi kritérii a požadavky v oblasti inspekcí životního prostředí. V doporučení 2001/331/ES 122 přijatém v roce 2001 byla uvedena minimální nezávazná kritéria pro plánování a provádění inspekcí životního prostředí a vypracovávání zpráv o inspekcích v EU. V roce 2007 vydala Evropská komise nové sdělení123 o přezkumu doporučení 2001/331/ES a v roce 2012 ve svém sdělení „Větší využití potenciálu opatření EU v oblasti životního prostředí: budování důvěry prostřednictvím lepších znalostí a lepší schopnosti reakce“124 uvedla, že „náležitý přístup ke spravedlnosti je nezbytný, ale ještě není dostatečný, a proto se za účelem zajištění provádění navrhuje rovněž řešit kontroly, dohled a mechanismy pro vyřizování stížností a partnerstvím dát formální podobu“. Komise se domnívá, že ke zlepšením může dojít:
modernizací existujícího rámce pro inspekce a dohled;
v případě všech nových právních předpisů posouzením výhod vyplývajících ze začlenění konkrétních ustanovení o inspekcích a dohledu, s přihlédnutím ke zkušenostem se stávajícími závaznými ustanoveními;
posouzením možností doplnění vnitrostátních inspekcí a dohledu cíleným způsobem na úrovni EU.
Význam inspekcí, jakož i implementace a prosazování předpisů v oblasti životního prostředí byl uznán evropskými institucemi v dialogu a veřejných konzultacích v rámci sedmého akčního programu pro životní prostředí. Referenční organizací pro implementaci legislativy EU a inspekcí v oblasti životního prostředí je IMPEL125, síť Evropské unie pro implementaci a prosazování práva životního prostředí. Jedná se o mezinárodní neziskové sdružení organizací členských, přistupujících a kandidátských států Evropské unie, EEA a EFTA, které se věnují životnímu prostředí. Cílem sdružení IMPEL je přispět k účinnější implementaci legislativy v oblasti životního prostředí. Mezi hlavní aktivity sdružení IMPEL patří šíření povědomí o této problematice, zvyšování kapacity, vzájemné hodnocení, výměna informací a zkušeností s implementací předpisů, mezinárodní spolupráce při prosazování práva, stejně jako podpora a zlepšování praktičnosti a vymahatelnosti environmentální legislativy EU.
122
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2001:118:0041:0046:EN:PDF
http://library.impel.eu/wp-content/uploads/2011/09/Communication-on-the-review-of-Recommendation2001331EC-providing-for-minimum-criteria-for-environmental-inspections-in-Member-States-141107.pdf 123
124
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2012:0095:FIN:EN:PDF
125
http://impel.eu/
191
6.8
UDRŽITELNÉ BUDOVY
Strategie a designové prvky Bioklimatická architektura Bioklimatická stavba je budova, v níž je vytápění a klimatizace vytvořena tak, aby bylo co nejvíce využíváno sluneční záření a přirozené proudění vzduchu. Bioklimatika, neboli bioklimatické pojetí bydlení, tedy spočívá v nalezení správné rovnováhy mezi stavbou, chováním uživatelů domu a klimatem, aby bylo možné snížit na minimum spotřebu tepla a klimatizace. Cílem bioklimatické architektury je využívat jak v designu, tak i v technologiích používaných v daném projektu, environmentální vlastnosti místa, kde je realizována stavba (morfologické a klimatické vlastnosti,…), aby bylo možné co nejlépe řídit spotřebu energie v budově v létě i v zimě. Čtyři hlavní argumenty, proč si zvolit bioklimatickou architekturu, jsou: -
celkové snížení spotřeby energie (zejména spotřeby energie z tradičních zdrojů), snížení spotřeby vody, omezení dopadu na životní prostředí (zejména CO2 a skleníkové plyny), lepší zdraví a pohodlí obyvatel domu.
Bioklimatický projekt ze své podstaty velmi silně záleží na místních podmínkách v lokalitě, kde má stát stavba. Tyto podmínky jsou první a zásadní věcí, která ovlivňuje celý projekt. První etapou bioklimatického projektu je tedy bioklimatická analýza místa. To znamená vytvoření koncepčního rámce, který bude zahrnovat informace o vlastnostech dané lokality a kterým se budou řídit následné etapy projektového plánování. Pro bioklimatickou analýzu existují různé druhy potřeb a pro každou potřebu existují různé druhy požadavků: -
-
ochrana životního prostředí o zdravý vzduch a klima o půda a půdní podloží o vodní zdroje o zelený systém o historická a kulturní doména krajiny racionální využívání zdrojů o suroviny, klima a energie o koloběh vody o přirozená půda, odpad a vegetace 192
-
pohoda bydlení, hygiena a zdraví o příjemné vnější prostředí o geologická a biologická stopa o elektromagnetická pole
Jedná se o rámec zahrnující komplexní informace v těchto oblastech: -
-
-
Klima o zeměpisná šířka o zeměpisná délka o klimatické údaje o lokalitě (sluneční záření, roční úhrn srážek, průměrné měsíční teploty, relativní vlhkost vzduchu, ...) o specifické místní podmínky (například výskyt častého větru v zimě nebo v létě, ...) o výběr nejvhodnějších strategií v souvislosti s klimatem (topení/klimatizace) Přirozené prostředí o orientace a tvar lokality, včetně pohybu stínu během dne o umístění vegetace, včetně pohybu stínu během dne (druhy rostlin, počet a hustota ve vztahu k budově) o blízkost vodních toků a řek a jejich pozice s ohledem na převládající větry a lokalitu o stanovení tvaru a rozměrů budovy na základě následujících požadavků na funkčnost: zima: maximální sluneční svit a minimální ztráty kvůli zimě léto: maximální pasivní chlazení a minimální sluneční svit Prostředí vytvořené člověkem o tvar a rozměry vysokých budov v okolí, včetně pohybu stínu během dne v různých ročních obdobích o blízkost vertikálních povrchů odrážejících světlo (například prosklené budovy…) o vlastnosti půdy (povrchy absorbující vodu, nepropustné povrchy odrážející světlo) o zbudování systémů kontroly slunečního svitu a ochrana stran otočených nevýhodným směrem na základě následujících požadavků na funkčnost: zima: využívání tepla a světla, které je zdarma, ochrana před větry převažujícími v zimním období a ochrana před přehřátím léto: ochrana před přehřátím vnitřních prostor a využívání větrů převažujících v letním období k pasivnímu chlazení
V rámci komplexních informací o dané lokalitě jsou zeměpisná šířka a klimatické údaje o lokalitě velmi důležité pro vytvoření absorpčních ploch pro aktivní solární zařízení (solární termální kolektory, fotovoltaická zařízení). A co se týče specifických místních podmínek, mohou tyto faktory významným způsobem ovlivnit tepelný režim budov tak, že mohou zvyšovat ztráty budovy v zimních měsících nebo naopak zajišťovat chlazení a přirozenou ventilaci prostor v letních měsících.
193
Ideální tvar budovy Budova musí představovat dobrý kompromis mezi požadavky na zachycení slunečního záření v zimních měsících a zamezení tepelných ztrát. Planimetrický plán musí být přesně vypracovaný tak, aby bylo možné snížit množství prostor v budově, kde dochází k plýtvání a snížit tak tepelné ztráty a spotřebu energie na topení a chlazení. Při určování ideální orientace budovy se bere v úvahu také pohyb slunce.
Stavební materiály a technologie Izolační technologie Izolace umožňuje snižovat výměnu tepla mezi vnitřní částí budovy a vnějším prostředím, snižuje spotřebu tepla a v případě potřeby také potřebu chlazení. Izolaci je třeba plánovat na základě klimatických podmínek lokality, v níž má být budova postavena. Tepelná izolace je základním principem, na němž jsou založeny pasivní domy. Díky tepelné izolaci se uvnitř v zimě udržuje teplo a v létě čerstvý vzduch. Tepelná izolace je jedním z nezbytných prostředků boje proti plýtvání energií ve vytápěných budovách a je předmětem detailních právních předpisů, které byly v Evropě vytvořeny před více než třiceti lety. Izolace nových budov je nejen povinná, ale je také účinným způsobem, jak snížit výdaje na vytápění a klimatizaci a současně zvýšit pohodlí. Dům lze v podstatě považovat za nádobu protkanou otvory, jimiž uniká teplo, jako jsou: -
dveře a okna, klimatizace, podkroví, stropy, vnější zdi.
Je nezbytné uvést, že je třeba zaplnit všechny otvory současně a vyváženým způsobem. Nicméně extra izolace nemusí být jen výhodná, neboť s sebou nese zvýšené náklady na dodatečný materiál a může snižovat velikost obytného prostoru.
194
Zdroje tepelných ztrát jsou následující: -
střecha (30 %), vnější zdi (25 %), výměna vzduchu (20 %), okna a vnější zdi (13 %), podlahy (7 %), tepelné mosty (5 %).
Například izolace prosklených zdí představuje okamžitý zdroj pohodlí a úspor. Energetická náročnost prosklených zdí záleží na typu tesařských prací, na izolační schopnosti skla a na kvalitě vsazení skla. Záleží však také na typu zavírání (okenice, žaluziové okenice,…). V konečném důsledku jsou i tyto prvky schopny zamezit ztrátám, zejména v noci. Navíc jsou tyto ochranné prvky velmi účinné i v létě, kdy naopak zabraňují vzniku příliš vysokých teplot v interiéru. Klasické dvojité sklo (dvě skla, mezi nimiž je vzduchová kapsa) je účinnější než jednoduché sklo: -
snižuje efekt studeného skla, snižuje zarosení skla a tepelné ztráty v zimních měsících.
Tepelná setrvačnost je schopnost budovy absorbovat teplo a pak jej šířit do okolí. Čím větší má stavba tepelnou setrvačnost (čím jsou stavební materiály těžší, tím je jejich setrvačnost vyšší), tím víc energie si bude uchovávat. V místnosti, která je izolována pomocí jedné vrstvy izolace a tenké přepážky (vnitřní izolace), je tepelná setrvačnost nízká a ohřátý vzduch v místnosti nevydrží dlouho. Tato vlastnost je výhodou tehdy, jestliže existuje vytápění naprogramované pro jednotlivé místnosti samostatně. V létě však i sebemenší sluneční paprsek způsobí náhlý nárůst teploty, která klesne tak rychle, jak stoupla, když sluneční svit zmizí. To způsobuje pocit nepohody. Využití vnější izolace nebo silné izolační vrstvy může pomoci zvýšit tepelnou setrvačnost a tím také snížit výkyvy teplot. Tepelné mosty jsou zóny, v nichž v době topení dochází k tepelným ztrátám únikem tepla z interiéru do okolního prostředí, kde je teplota nižší. Tepelné mosty mohou být buď geometrické (úhly a místa, kde se protínají jednotlivé konstrukční prvky) nebo konstrukční (spojnice mezi různými druhy materiálů), přičemž oba druhy se mohou vyskytovat současně. Jejich nepříznivé projevy jsou: -
kondenzace vodních par na povrchu, tvorba vlhkosti na vnitřním povrchu, zvýšení tepelných ztrát, nedostatečný komfort v interiéru při teplotách pod 17°C.
Tepelné mosty se detekují pomocí termokamer technikou zvanou termografická analýza. Jedná se o neinvazivní metodu, kterou se zjišťuje distribuce tepla nad určitou částí obalu budovy. Infračervený teploměr slouží k tomu, aby určoval teplotu povrchu jednotlivých komponent (podlaha na chodbě, roh místnosti v oblasti podlahy,…). Teplota zjištěná v místech spojů je nižší než teplota zdí.
195
Kritéria pro výběr materiálů
Budova je považována za živoucí organismus, který je třeba přirozeně začlenit do okolního prostředí a který by neměl tvořit neprostupnou bariéru mezi interiérem a exteriérem. Proto je nezbytnou součástí udržitelných staveb: -
předběžná analýza, na základě níž budou zjištěny, lokalizovány a odstraněny zdroje znečištění v okolním prostředí analýza potenciálu lokality ochrana životního prostředí kritéria výběru materiálů
Dnes se mezi tři hlavní kritéria výběru materiálů řadí funkčnost, úspornost a slučitelnost se životním prostředím. Slučitelnost se životním prostředím se bere v úvahu od doby, kdy byl objeven syndrom nezdravých budov. V podstatě se jedná o to, že znečištění vzduchu, k němuž často dochází uvnitř budov, je způsobeno novými stavebními technologiemi, zejména z důvodu používaných látek jako jsou laky, ředidla, syntetické nátěry stěn apod. Stavby, které jsou stále vzduchotěsnější a čím dál méně prodyšné, umožňují, aby se tyto látky hromadily v ovzduší uvnitř domu. Tyto látky pak mohou způsobovat zdravotní problémy (alergie, migrény, respirační choroby apod.). Cílem výstavby udržitelných budov je zajistit, aby byla budova ‚živá’, a aby ve své celistvosti přispívala ke zdraví organismu, zejména pokožky. Budova se tak stává třetí pokožkou člověka, druhou pokožkou je jeho oděv. Budova musí, podobně jako plíce, zajišťovat: -
kvalitní dýchání (používáním materiálů, které jsou prodyšné a propustné), výměnu vzduchu mezi vnitřním a vnějším prostředím (pára, vlhkost apod.), nízkou elektrickou vodivost, ochranu před elektromagnetickými vlnami a škodlivými látkami, ochranu před hlukem, pohodlí v interiéru (izolace a tepelná setrvačnost).
Přírodní materiály umožňují, aby budova dýchala, a tím zajišťují, že dochází k výměně vzduchu mezi vnitřním a vnějším prostředím. Materiál má pozitivní vliv na klima uvnitř budovy, jestliže umožňuje, aby stavba správně dýchala. Musí být: -
prodyšný, hygroscopický, porézní. 196
Prodyšnost je vlastnost materiálu, který propouští vzduch (cihla, vápno, dřevo apod.). Materiál je hygroscopický, jestliže je schopen udržovat nebo propouštět páru v závislosti na změně klimatu. Tyto dvě vlastnosti mají spojitost s porézností materiálu. Materiály a produkty, které se používají při stavbě zdravé budovy, musí navíc splňovat určité požadavky: -
musí být ‚čisté‘, bez znečišťujících a toxických látek, a nesmí se z nich uvolňovat prachové částečky, výpary ani zápach (při výstavbě, používání a po celou dobu životnosti), musí být odolné vůči bakteriím, virům a jiným škodlivým mikroorganismům musí být bezpečné z hlediska radioaktivity musí být bezpečné z hlediska elektromagnetického záření (nesmí být vodivé ani se v nich nesmí hromadit statická energie)
Dobrý materiál navíc: -
musí mít dobré akustické vlastnosti, nesmí produkovat hluk a musí dobře pohlcovat zvuky musí dobře izolovat, aby bylo zaručeno pohodlí uvnitř budovy a úspora energie, tzn., že musí být hospodárný
Přesněji řečeno, materiál může být považován za ekologický, jestliže respektuje životní prostředí. Abychom tohoto cíle dosáhli, ekologické materiály: -
musí být schopny přirozené obnovy a musí existovat v hojném množství, musí pocházet z přírodních zdrojů, musí mít nízký negativní dopad na životní prostředí (na místní úrovni i na úrovni ostatních zemí), nesmí znečišťovat životní prostředí (nesmí do prostředí vylučovat toxické výpary a látky v průběhu různých fází životnosti: výroba, výstavba, konečné využití a likvidace), na jejich výrobu, přepravu a používání musí být malá spotřeba energie.
Materiály navíc musí: -
zaručovat dobrou akumulaci energie a dobře izolovat, tak aby byly schopny v zimě zadržovat teplo v létě chlad, být vyrobeny za řádných sociálních podmínek (dobré pracovní podmínky,…), být recyklovatelné či znovu použitelné (to vede k úspoře energie na primární zpracování), atd.
Hodnocení životního cyklu (Life Cycle Assessment, LCA), které v roce 1999 zavedla Společnost pro environmentální toxikologii a chemii, je metodika systematické analýzy, kterou se hodnotí dopad výrobku nebo služby na životní prostředí během celého životního cyklu (‚od kolébky do hrobu‘). Tento systém hodnocení, kdy se posuzuje množství materiálu a energie, které je potřeba k výrobním 197
procesům a používání, bere v úvahu celý životní cyklus výrobku od těžby surovin, přes přepravu, výrobu a distribuci až po použití a likvidaci. Hodnocení životního cyklu umožňuje zjistit, jaké mají výrobky dopad na životní prostředí v průběhu zpracování, používání a likvidace a následně umožňuje přijímat opatření, jejichž cílem je snižovat spotřebu energie a emise škodlivých látek. V rámci procesu LCA se hodnotí vstupy (materiály, energie, voda,….) a výstupy (emise vypouštěné do ovzduší a vody z pevných odpadů). Zde uvádíme jednotlivé posuzované fáze procesu: -
těžba surovin doprava do zpracovatelských závodů výroba doprava na staveniště stavba použití a manipulace odpad při stavbě odpadové hospodářství
Ekologické známky jsou známky, které se přidělují jednotlivým výrobků nebo službám a které poskytují informace o jejich celkovém vlivu na životní prostředí nebo o jedné či více konkrétních vlastností souvisejících se životním prostředím. Společným cílem veškerých ekologických známek nebo značek je podpořit poptávku po výrobcích, které mají nižší negativní dopad na životní prostředí prostřednictvím ověřitelných a přesných informací o dopadu zboží a služeb na životní prostředí. V některých udržitelných stavbách jsou využívány recyklované materiály nebo materiály z druhé ruky. Snižování spotřeby nových materiálů jde ruku v ruce s omezování spotřeby šedé energie (tzn. energie, která je potřeba na výrobu nových materiálů).
Instalace a systémy zajišťující hospodaření s energií v budově Pasivní solární systémy
Pasivní chlazení označuje veškeré procesy, při nichž dochází ke ztrátě tepla přirozeným způsobem, bez nutnosti využívat mechanických nástrojů nebo spotřebovávat energii, tím, že jsou do stavby dodány součásti, které chladí vzduch. Ve většině domů v mírných podnebných pásech stačí k obnovení pohody uvnitř domu pasivní chlazení, díky němuž dochází k omezení spotřeby energie. 198
Pasivní chlazení spočívá ve využívání klimatických zdrojů, přičemž přehřívání vzniká: -
působením slunečního záření, konvektivní výměnou mezi teplým vzduchem (klimatizace a/nebo infiltrace) a povrchy, shromažďováním tepla uvnitř budovy, které produkují lidé a elektrická zařízení
a lze jej zajistit prostřednictvím: -
kontroly teploty: snižování nadbytečné teploty předtím, než vznikne, přirozeného chlazení: odvodem nadbytečného tepla do přirozených tepelných jímek.
Kontrola teploty může být zajišťována solárními, konvektivními nebo ventilačními systémy. Také přirozené chlazení může být zajišťováno ventilací, nicméně může také fungovat geotermálně, tj. na základě vypařování a vyzařování. Kontrola teploty pomocí solárních systémů a vhodného zastínění budovy je založena na využívání povrchů s nízkou sálavostí, na tepelné izolaci a tepelné setrvačnosti, a využívají se při ní také sluneční clony na oknech. Sluneční clony jsou vytvořeny tak, aby umožňovaly pronikání slunečního svitu v zimě a zabraňovaly pronikání slunečního svitu v létě. Konvektivní kontrola je založena na využití tepelné setrvačnosti a snížení pronikání teplého vzduchu. Pro kontrolu nárůstu tepla je také důležité využívání úspornějších elektrických zařízení. Chlazení vzduchu pomocí ventilace spočívá ve vytvoření cirkulace vzduchu, která zajistí pohodlí.
Klimatizační systémy Kalkulace tepelných ztrát, na níž jsou založeny pasivní domy, bere v úvahu nejen tepelnou izolaci, ale také prodyšnost materiálů a klimatizaci prostor.
Kontrola tepelných ztrát se provádí pomocí Testu vzduchotěsnosti staveb (Blower Door Test). Test měří vzduchotěsnost (průvzdušnost) stavby měřením netěsností tlakovou metodou při přetlaku nebo podtlaku. Test odhaluje místa, kudy uniká vzduch, a hodnotí výměnu vzduchu mezi vnitřním a vnějším prostředím. Test musí být prováděn podle normy ČSN EN 13829 (tepelné chování budov – stanovení průvzdušnosti budov – tlaková metoda za použití ventilátoru) a není invazivní.
199
Hodnocení energetické náročnosti budov a jejich vlivu na životní prostředí Systémy hodnocení
Po celém světě existuje řada systémů certifikace, kterými se hodnotí udržitelnost budov: -
LEED (USA), upravený také pro Kanadu, Spojené arabské emiráty, Brazílii a Indii BREEAM (Velká Británie) HQE (Francie) DGNB (Německo) CASBEE (Japonsko) EEWH (Tajvan) Green Star (Austrálie a Nový Zéland) SICES (ve stádiu přípravy v Mexiku)
BREEAM, neboli The Building Research Establishment Environmental Assessment Method, je nejvíce používané měřítko k popisu vlivu budovy na životní prostředí na světě. Stanovuje normy pro ekologické stavby nejvyšší kvality a stalo se kritériem pro hodnocení, které se používá k posouzení chování budov vůči životnímu prostředí.
BREEAM: -
zajišťuje uznání budovy na trhu s nemovitostmi, certifikace se uděluje budovám s nízkým dopadem na životní prostředí, je zárukou, že byly při výstavbě dodržovány přísné zásady pro výstavbu ekologických staveb, je inspiraci k hledání inovativních řešení, která minimalizují dopad staveb na životní prostředí, je měřítkem kvality stavby lepším než stávající předpisy, je nástrojem, který pomáhá snižovat náklady na údržbu a správu budov a zlepšuje prostředí uvnitř budovy, je normou, která ukazuje, jak podnik nebo společnost pokročila v plnění cílů v oblasti udržitelnosti.
V protokolu BREEAM je použita přehledná a jasná forma zápisu. Systém stanovuje pevné technické normy, které jsou dodržovány díky přísnému systému kontroly jakosti a certifikaci. Získá-li budova certifikaci BREEAM, může to znamenat následující: -
snížení spotřeby energie a provozních nákladů, větší hodnotu a viditelnost na trhu nákupu a pronájmu nemovitostí, zlepšení produktivity práce díky pohodlnějšímu a zdravějšímu prostředí. 200
Kredity BREEAM jsou přidělovány na základě deseti výkonnostních kategorií, kterými jsou: procesní řízení a kontrola, soulad s životním prostředím, energie, doprava, voda, materiály, odpad, využití půdy, znečištění a inovace. Kromě toho, že tento systém představuje normu pro udržitelné stavby ve Velké Británii, existují také verze pro další země (Nizozemí, Španělsko, Norsko, Švédsko a Německo), které jsou přizpůsobeny odlišným klimatickým podmínkám. Jestliže se budova nachází v Británii, může být v závislosti na jejím typu a plánovaném využití certifikována podle různých modelů: -
New Construction (Nová stavba), nejběžnější model pro nové budovy Refurbishment (Renovace), model určený pro zásadní renovace Communities (Komunity), model určený pro stavební projekty na výstavbu několika budov, pomocí něhož se uděluje certifikace pro celé udržitelné čtvrti In-use (Používaná budova), certifikace jako posouzení standardního řízení budovy
Navíc v zahraničí, kdy v dané zemi neexistuje systém BREEAM, mohou budovy získat certifikaci na základě těchto modelů: -
Commercial Europe (Komerční Evropa), pro kancelářské budovy International Bespoke (Mezinárodní zakázka na objednávku), v ostatních případech In-Use (Používaná budova), v případě, že je budova již používána a cílem je získat certifikaci podle managementu budovy
Na základě systému BREEAM je budova posuzována nejprve po vytvoření projektu. Jakmile specialista pro hodnocení certifikace BREEAM ověří veškeré dokumenty, je vydán prozatímní certifikát. Nakonec, pokud projektový tým splní veškeré požadavky pro přidělení kreditů, je vystaven finální certifikát BREEAM. Aby byla zajištěna řádná certifikace staveb pomocí systému BREEAM, musí být certifikát každý rok obnovován.
HQE je sdruženou iniciativou privátních subjektů, která vychází ze čtrnácti cílů, jež mohou být začleněny do architektonických nabídek a jejichž cílem je zlepšit projekty na výstavbu a modernizaci budov a měst a minimalizovat jejich negativní dopad na životní prostředí. HQE zahrnuje všechny fáze projektu: návrh, výstavba, provoz a likvidace budovy. V jednotlivých kategoriích se objevuje těchto 14 cílů: Eco-výstavba -
propojení budov s okolním prostředím ucelený výběr výrobků a stavebních postupů staveniště s minimálním zásahem do životního prostředí
Eco-management 201
-
řízení spotřeby energie řízení spotřeby vody odpadové hospodářství řízení údržby a provozu
Pohoda -
pohoda v oblasti vody a tepla sluchová pohoda zraková pohoda čichová pohoda
Zdraví -
kvalita prostor po hygienické stránce kvalita vzduchu kvalita vody
Systém certifikace CASBEE sestává ze tří částí, kdy jedna časově navazuje na druhou. Zde jsou jednotlivé fáze: -
-
-
předběžný návrh: první součástí projektu jsou podmínky týkající se rozlohy stavby a dále sociální, kulturní, přírodní a ekonomické podmínky. Ty jsou předány k podrobnému posouzení a analýze ve formátu 3D a jednotlivým požadovaným aspektům návrh: aspekty prozkoumané ve fázi předběžného návrhu jsou podrobeny detailnější analýze, na základě níž se stanoví ekologické, technické, sociální, kulturní, estetické a ekonomické aspekty. Koncepce je podrobena také autoevaluaci, při níž jsou začleněny zvolené možnosti. následné hodnocení: jakmile je projekt dokončen, je budova postoupena ke konečnému schválení, po němž následují další posudky v průběhu užívání budovy, na základě nichž je hodnocena skutečná odolnost stavby. Výsledky auditů jsou posléze využívány jako užitečný zdroj informací pro další projekty ve fázi návrhu.
CASBEE zahrnuje čtyři nástroje hodnocení, přičemž každý z nich odpovídá jedné fázi životního cyklu budovy a umožňuje sledovat jednotlivé etapy projektu. Tyto nástroje jsou souhrnně označovány jako ‚CASBEE family‘. Nástroj 0 se nazývá CASBEE pro předběžný návrh, nástroj 1 CASBEE pro novou stavbu, nástroj 2 CASBEE pro stávající stavbu a nástroj 3 CASBEE pro renovaci.
LEED, neboli Leadership in Energy and Environmental Design, je nejznámější mezinárodní systém hodnocení dopadu staveb na životní prostředí. Systém byl vyvinut Americkou radou pro šetrné budovy (US Green Building Council, USGBC) v roce 1998 a jde o severoamerický systém standardizace vysoce kvalitních budov, které jsou v souladu s požadavky na ochranu životního prostředí. 202
Budově může být udělena jedna ze čtyř úrovní certifikace podle celkového počtu dosažených bodů. Kandidátská budova je nejprve zařazena do jednoho ze ŠESTI SYSTÉMŮ HODNOCENÍ, které organizace vytvořila. Certifikace LEED podporuje přístup založený na trvalé udržitelnosti tím, že budovu posuzuje v rámci sedmi hlavních kategorií, které se týkají lidského zdraví a životního prostředí. Certifikace má čtyři úrovně: Certified (40-49 bodů), Silver (50-59 bodů), Gold (60-79 bodů) a Platinum (+ 80 bodů). Každá fáze projektu je hodnocena v rámci sedmi kategorií, přičemž v každé kategorii jsou přidělovány kredity (bonusové body), a na základě stanovených předpokladů (nezbytných pro udělení akreditace). Stručně řečeno, aby projekt získal certifikát, musí vyhovět ve třech oblastech: splňovat minimální požadavky programu, splňovat veškeré předpoklady a získat dostatečný počet kreditů (pro požadovanou úroveň certifikace je třeba dosáhnout určitého počtu bodů). Minimální požadavky programu jsou následující: 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
projekt musí být v souladu s předpisy v oblasti životního prostředí projekt musí být zaměřen na budovu nebo komplexní a trvale využitelný prostor projekt se musí týkat přiměřeně velké lokality projekt musí splňovat minimální požadavky na rozlohu podlahových ploch projekt musí splňovat určité minimální požadavky na počet uživatelů projekt musí obsahovat souhlas se zveřejňováním údajů o spotřebě energie a vody v budově projekt musí počítat s minimálním poměrem mezi podlahovou plochou a velikostí lokality
Jednotlivé kategorie jsou následující: udržitelné lokality, úspora vody, úspora energie, výběr materiálů a zdrojů, kvalita prostředí uvnitř budovy, inovace a design a priorita regionu. Certifikace LEED má několik výhod: -
celková spotřeba energie je o 30 - 80% nižší, než u budovy postavené klasickým způsobem, a celková spotřeba elektrické energie je o 50 and 80% nižší, snížení spotřeby vody v budově přináší úspory v rozmezí od 20 do 50%, snížení odpadu, který je odvážen na skládky, podpora konkurence v oblasti výstavby udržitelných budov.
Ve stovkách měst navíc existují úlevy na daních, subvence a další pobídky. Na závěr je třeba konstatovat, že certifikace LEED se rychle stává převažujícím standardem pro výstavbu ‚zelených‘ budov. V průzkumu, provedeném u předních společností působících v oblasti nemovitostí, 83% respondentů odpovědělo, že pokud budou v následujících třech letech stavět ‚zelenou‘ budovu, použijí k její certifikaci systém LEED.
203
Monitorování budov Monitorování obalu stavby
Nástroje k monitorování obalu stavby jsou: -
termokamera, infračervený teploměr, snímač tepelného toku.
Termální kamera se používá k zjišťování nedostatků v izolaci. Kamera slouží k zachycování tepelných vln, které vyzařuje budova. Jejich barva se mění podle teploty. Termograf zase využívá schopnosti zachytit radiaci v infračerveném pásmu. Tak lze odhalit nejrůznější tepelné mosty. Díky tomuto zařízení lze měření provést okamžitě a navíc tato technologie není invazivní. Je však třeba poznamenat, že kvalita měření záleží na okolních podmínkách, údaje jsou kvalitativní a naměřená teplota je pouze teplotou svrchní vrstvy.
Snímač tepelného toku se skládá ze dvou základních součástí: -
deska se snímačem tepelného toku, která se používá se zařízením, bezdrátový snímač teploty.
Podmínky užití jsou (ISO 9869): -
velký rozdíl teplot mezi vnitřním a vnějším prostředím (minimálně 15°C), stálé podmínky (je lepší, pokud na měřený povrch nedopadá přímé sluneční světlo), zařízení nesmí být v blízkosti předmětů, které by mohly ovlivňovat měření, minimální délka měření je 72 hodin, měření nesmí probíhat v blízkosti zvláštních míst (tepelné mosty, změna v geometrii konstrukčního prvku), je třeba zkontrolovat přilnavost desky zařízení, je třeba zabránit, aby byla funkčnost zařízení kvůli konstrukčním prvkům ovlivňována klimatickými změnami.
Jestliže je respektován rozdíl teplot, který má být minimálně 15°C, budou naměřeny údaje, jejichž přesnost bude +/- 12 %.
204
Infračervený teploměr je určen k měření teploty různých povrchů neprůhledných prvků. Na základě měření lze zjistit míru pohodlí uvnitř domu. Stejně jako u termokamery, je výhodou infračerveného teploměru, že je neinvazivní a poskytuje okamžité výsledky. Nicméně teplota, kterou ukazuje, je také pouze teplotou povrchu.
Kritická analýza monitorovacího procesu: -
kontrola jednotlivých fází musí být u každého konstrukčního prvku provedena několikrát, existuje tolerance pro možné chyby na základě vlastností měřicích nástrojů, technické specifikace materiálů použitých při stavbě nemusí odpovídat materiálům uvedeným v projektu, existuje tolerance pro možné chyby v průběhu výstavby z důvodu složitosti některých stavebních systémů.
205
PŘÍLOHA I – VÝUKOVÉ METODY
Metody
Zaměření Insegnam. Apprend.
Co je to?
Využití
Činnost lektora
Výuková hodina
X
Lektor vysvětlí obsah, metody …
Znalosti
Představit materiály, které budou v hodině analyzovány. Před rozdáním písemných materiálů rozdat kontrolní testy.
Kongres
X
Několik mluvčích přednese referáty o různých tématech nebo jednotlivých problémech v rámci témat.
Znalosti
Předem si téma promyslet, provést průzkum, vyhledat literaturu o tématu. Po konferenci prodiskutovat nové poznatky.
Průzkum na místě
X
Osoba prozkoumá výuková prostředí, způsob práce a organizace a položí Znalosti. Schopnost zaměstnancům otázky. Pokud je to pozorování a analýzy možné, prověří situaci přímo na místě, aby se seznámil s fakty.
Ověření
X
Lektor představí obsah a zároveň vizuální materiály (fotografie, modely).
Individuální studium Studium podle plánu
X X
Psychomotorické dovednosti
Zorganizovat schůzku s cílem prezentovat: cíle návštěvy, metody apod. Dohodnout se na tom, co chceme shlédnout. Návštěvu musí připravit příslušný lektor a zaměstnanci vedení. Pak je vhodné analyzovat poznatky pomocí tabulek a srovnání. Dobře rozdělit činnosti. Studenti se snaží znovu a znovu. Posilování chování.
Autonomní studium, restrukturalizace, uložení vědomostí.
Diskuze o tom, co se studenti naučili. Test, na Znalosti. základě něhož studenti zhodnotí své znalosti Intelektuální schopnosti (sebehodnocení).
Studenti čtou knihy, materiály na PC, odpovídají na otázky a volí řešení,
Znalosti. Poskytnout řadu možností pro různé úrovně, Intelektuální schopnosti problémové oblasti, materiály s vysvětlením
206
získávají zpětnou vazbu. Diskuze v rámci setkání
X
Seminář
X
Brainstorming
Avalanche (lavina)
Cvičení
Týmová práce
problematiky.
Je vybráno téma a každý student vyjadřuje svůj názor a reaguje na to, co říkají ostatní.
Přístupy. Prezentace – interakce. Dovednosti
Stanovit celkový čas a čas na jednotlivé příspěvky do diskuze. Zmínit se o vzdělávacím cíli.
Učitel představí téma. Účastníci diskutují v malých skupinách o svých zkušenostech a znalostech týkajících se přiděleného tématu.
Vztahové dovednosti a analýza. Schopnost zaujmout stanovisko.
Stanovit cíle. Stanovit čas pro diskuzi.
Představí se problém, každý účastník vytvoří seznam řešení nebo strategií, Kognitivní / analytické ty jsou pak ve skupině analyzovány a schopnosti. skupina přichází s konečným řešením. Tvořivost.
4 fáze: vymyslet, analyzovat, vybrat, naplánovat činnosti
Představí se problém. Každý student se k němu vyjádří. Své stanovisko Vztahové dovednosti. porovná s dalším studentem, pak ve Schopnost volby. skupině 4, pak 6 a nakonec 8 studentů
Přednést složitý problém.
X
Studenti aplikují postupy, které se naučili, na základě přiděleného úkolu.
Znalosti. Dovednosti.
Poskytovat zpětnou vazbu. Zjišťovat chyby. V případě potřeby zopakovat.
X
Účastníci řeší ve skupinách po 4-6 úkol, který jim přidělil učitel. Následuje prezentace a diskuze zjištěných skutečností a řešení a jejich propojení s ostatními výsledky ke zvýšení efektivity.
Znalosti. Kognitivní / analytické schopnosti a schopnost řešit problémy.
Vytvoření skupin na základě daných kritérií. Stanovení času. Podpora a rady. Kontrola a prodiskutování postupu skupiny.
X
X
207
X
Předložit účastníkům popis události, projednat událost s ohledem na situaci, volby a chování.
Schopnost analýzy.
Stanovit čas. Požádat o konečné řešení nebo nechat studenty odpovědět na několik otázek. Lze použít pro práci ve velké skupině nebo v malých skupinách.
Případové studie
X
V pozdějších fázích poskytnout studentům informace o dané situaci, případně poskytnout informace, které si studenti vyžádají, aby mohli celou situaci řádně posoudit a pochopit všechny její stránky.
Schopnost analýzy a dedukce. Schopnost volby a tvorby návrhu.
Stanovit čas. Požádat o konečné řešení nebo nechat studenty odpovědět na několik otázek. Lze použít pro práci ve velké skupině nebo v malých skupinách.
Zásadní události
X
Požádat účastníky, aby popsali nějaké zásadní situace, pak je analyzovat a nakonec projednat postup a řešení.
Schopnost zaujmout stanovisko.
Sledovat dynamiku při tvorbě řešení.
Simulace
X
Písemně je představena reálná problémová situace a lektor požádá o její řešení. Přidělí každému nějakou roli, účastníci celou situaci zahrají.
Schopnost zaujmout stanovisko. Vztahové dovednosti a analýza. Vzorce chování.
Připravit simulaci, poskytnout čas, analyzovat přístup jednotlivých účastníků.
Hraní rolí
X
Učitel představí situaci, rozdělí role a účastníci tyto role hrají.
Vztahové dovednosti. Stanoviska.
Přidělit čas. Lze to provést ve velkých či menších skupinách. Následuje diskuze. Pozornost je věnována dynamice při tvorbě řešení.
Outdoor
X
V chráněném prostředí se vytvoří situace, které obrazně zastupují
Vztahové dovednosti. Schopnost pracovat
Pozornost je věnována potenciálně nebezpečným situacím, aby byli studenti v bezpečí.
Typické případy
208
Laboratoř
X
chování určitých lidí v reálných situacích. Účastníkům jsou přiděleny úkoly, které spočívají ve složitých situacích, při jejichž řešení je třeba využít jak kognitivní, tak i psychologické a emoční dovednosti. Lze provádět ve skupinách a často se tato aktivita odehrává venku, v přírodě. Další skupinová práce založená na aktivní účasti studentů. Studenti pracují v malých skupinách, snaží se řešit problémy, jednotlivé modelové situace. V další hodině lektor se studenty prodiskutuje a utřídí obsah.
v týmu. Analytické schopnosti a schopnost řešit problémy. Stanoviska.
Poskytnou dostatek času (klidně celý den). Počáteční informační schůzka. Hlášení o průběhu akce, sebehodnocení a přenos vzorců chování.
Znalosti. Intelektuální schopnosti. Vztahové dovednosti.
Je třeba připravit smysluplné a relevantní materiály, je třeba nabídnout několik variant. Ponechat dostatek času na splnění úkolu.
209
PŘÍLOHA II – UŽITEČNÉ WEBOVÉ ODKAZY
http://www.unesco.it/cni/index.php/educazione/sviluppo-sostenibile http://www.educazionesostenibile.it/portale/ http://www.sustainablemeasures.com/node/35 http://www.epa.gov/sustainability/basicinfo.htm http://www.iisd.org/sd/ http://ec.europa.eu/environment/eussd/ http://sustainabledevelopment.un.org/ http://www.esdn.eu/ http://www.isprambiente.gov.it/it/temi/sviluppo-sostenibile/cose-lo-sviluppo-sostenibile http://www.un.org/jsummit/index.html http://www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?DocumentID=97 http://www.uncsd2012.org/ http://www.sustainable-environment.org.uk/Action/Earth_Summit.php http://ec.europa.eu/environment/eussd/ http://www.csrpiemonte.it/ http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sustainable-business/corporate-socialresponsibility/index_en.htm http://www.csreurope.org/ http://www.unglobalcompact.org/ http://www.un.org/documents/ga/res/42/ares42-187.htm http://www.un.org/events/wssd/summaries/envdevj1.htm http://www.unesco.org/education/tlsf/ http://www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?DocumentID=97
http://www.un.org/documents/ga/res/42/ares42-187.htm http://www.un.org/geninfo/bp/enviro.html http://sustainabledevelopment.un.org/index.php?page=view&type=400&nr=23&menu=35 http://www.un.org/events/wssd/summaries/envdevj1.htm http://register.consilium.europa.eu/pdf/en/06/st10/st10117.en06.pdf, http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm 210
http://www.uncsd2012.org/ http://unfccc.int/meetings/copenhagen_dec_2009/meeting/6295.php
http://www.eea.europa.eu/ http://www.aspis-learn.eu/intro.html http://www.arpa.veneto.it/arpavinforma/pubblicazioni/fare-educazione-ambientale-2013-guida-operativa
http://europa.eu/rapid/press-release_SPEECH-93-8_it.htm http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/site/en/com/2001/com2001_0366en01.pdf http://globalcompactfoundation.org/about.php http://www.sa-intl.org/ http://www.iso.org/iso/home/standards/iso26000.htm http://www.iso.org/iso/home/standards/management-standards/iso14000.htm
http://ec.europa.eu/environment/emas/documents/legislative_en.htm http://ec.europa.eu/environment/ipp/ http://ec.europa.eu/environment/gpp/index_en.htm http://lct.jrc.ec.europa.eu/index_jrc http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:027:0001:0019:EN:PDF
http://www.environdec.com/en/What-is-an-EPD/#.Ud0sJfmna_o http://ec.europa.eu/environment/ecoap/about-action-plan/etap-previous-action-plan/index_en.htm https://www.globalreporting.org/Pages/default.aspx http://www.accountability.org/images/content/3/4/347.pdf
http://europa.eu/documents/comm/white_papers/pdf/com2006_35_en.pdf http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm http://ec.europa.eu/education/lifelong-learning-policy/policy-framework_en.htm http://www.eesc.europa.eu/?i=portal.en.citizens-2013-toolkit
211
