Manfred Kyber Verunčina tři světla

Manfred Kyber Verunčina tři světla Román dětské duše na tomto i na onom světě Autorizovaný překlad Pavly Moudré

Obsah I. V zahradě duchů ................................... 3 II. Dům stínů........................................... 15 III. Břímě Arona Mendela ...................... 26 IV. Marseillaise ...................................... 33 V. Klamné plameny................................ 40 VI. Zázrak ropuchy................................. 51 VII. Mrtví v kostele v Halmaru .............. 58 VIII. Karneval ........................................ 65 IX. Ráno ................................................. 74

2

I. V zahradě duchů Byla to zahrada duchů, ve které Verunka seděla a hrála si. Ale nesmíte si myslet, že ta zahrada byla nějaká zvláštní zahrada, docela ne. Bylo v ní mnoho zelených stromů, jaké lze vidět jinde, brambory, kapusta, ředkvičky seděly pořád u sebe v řadách a růže a lilie zářily rudě a bíle ve slunci ranného léta. Byla to veliká zahrada a byla celá ohrazená vysokou zdí – tichý svět sám pro sebe – jako jím jsou všechny staré zahrady. Na jednom konci stál ukrytý za kvetoucími keři zahradní domek v barokovém slohu. Zde bydlel strýc Jan. Na druhém konci byla veliká, šedá budova z velmi staré doby a v ní byla domovem Verunka. To byl dům stínů. Ale o tom mohu vyprávět teprve později, neboť dnes nežila v něm Verunka ještě ani dost vědomě. Dnes žila Verunka ještě zcela v zahradě duchů a i když to byla, jak jsem vám řekl, docela obyčejná zahrada, Verunka ji viděla vnitřníma očima, které si přinesla ještě z nebe a pro takové oči je každá zahrada zahradou duchů a celý svět mořem života a světla. Všichni jsme takto jednou viděli zemi, když jsme byli dětmi, ale pak přišel velký soumrak, nebeské oči usnuly a my jsme na to vše zapomněli... jako i já sám jsem si vzpomněl z temna soumraku. Hleď do života a světla, Verunko, než půjdou nebeské oči spát. Pak máš něco, na co si můžeš vzpomenout, až nadejde soumrak a setmí se kolem tebe. Setmí se kolem každého z nás tak, aby si každý bolestně sebe uvědomil a našel sebe v temnotě – sama sebe a Boha. Ale to je dlouhá cesta Verunko! Je těžko, že jí musíme jít všichni. Dětská lopatička a plechové vědérko, na kterém byl namalován veselý červený zajíček, ležely nečinně před překopaným záhonkem, do kterého chtěla Verunka zasázet prapodivných věcí. Ale teď seděla tiše a hleděla rozevřenýma očima do zahrady. Vždyť její oči byly dosud nebeské oči a ti zcela všední zahrada byla zahradou duchů. Co tu všechno bylo lze zříti a slyšeti! „Nechtěla by ses podívat na můj letohrádek, Verunko?“, ptal se veliký brouk, sedící před ní a učinil jí vemlouvavý pohyb tykadlem. „Hleď, jak bělostné jsou naše květy,“ říkali jí duchové lilií. „Tak čistá a bílá je nebeská košilka, kterou jsi kdysi nosila.“ „Všimla sis, jak dovedně se již umí stočit moje děť átka?“ ptala se ježčí maminka, sedící se svou rodinou v pohodlné díře ve zdi, porostlé mechem. „Hleď, jak svítí naše rudé kalichy“, mluvily duše růží. „Tak čistý a rudý je kalich Grálu, po kterém jsi kdysi rozpínala svou náruč. Teď již na to nemyslíš, ale vzpomeneš si zase, až se na tebe snese soumrak, Verunko!“ „Nezdá se ti, že moje mláďata umí podivuhodně létat?“ ptal se kos, nadzdvihuje žlutý zobák a s jakousi vyzývavostí, „jak dovedně přistanou opět na pokraji hnízda! A při tom se ani necvičili příliš dlouho, to se nemůže říci. Viděla jsi již někdy takovou zručnost?“ Kapustové listy šustily a nad nimi se houpali motýli. „Jsi jako my, Verunko, jsi jako housenka a budeš motýlem. Zapředeš se, až nastane soumrak“. Ředkvičky strkaly do sebe lístky a smály se. Vyprávěly si nějakou povídku, která jim byla směšná. Ale Verunka povídku neslyšela, což bylo dobře, neboť to nebyla jistě povídka pro děti. Ředkvičky jsou vůbec velmi prostořeké a trochu 3

štiplavé. Nebylo také možno slyšet a vidět všechno v zahradě, neb tu bylo příliš mnoho hlasů a obrazů a všechno bylo ponořeno v život a ve světlo, které se neustále pohybovalo. Verunce se zdálo, jakoby se všechno točilo kolem dokola kolem ní. Ale byl to pestrý a veselý rej a stálo to za to dívat se do něho. Ach Verunko, kdybys věděla, jak brzo nadejde soumrak, nemohla by ses ani dosyta nadívat a naposlouchat a bylo by ti, jako bys měla všechny ty obrazy a hlasy v zahradě duchů vdechnouti hluboko do duše, aby v ní zůstaly navždy. Potom je všechno tak temné, zavrou-li se nebeské oči. Jak jasné a průhledné jevilo se teď všechno, jakoby slunce prosvěcovalo zemi a všechno bylo utkáno z jemnější látky. Celá zahrada byla plná postav. Tančily ve vzduchu a nahlédl-li do stromů, viděl v nich stát víly a kynout rukama. Šumělo a hučelo to ze všech koutů, ba i pestré oblázky se pohybovaly, jakoby si to spolu hráli svišti. A do toho všeho zářícího života hodila pojednou rusalka s tichým smíchem své stříbrné koule, až se ve chvějícím vzduchu rozprášily v jemné spršce. Mohla to učinit zcela prostě, jen když mávla rukou. Stačí vidět to jen jednou, vypadá to ku podivu pěkně. „Chceš si hrát Verunko s mými lesklými míčky?“ volala rusalka. „Chceš diamanty na šatečky, jako je má královská dcera v pohádce? Všechno to můžeš mít, pohádka je zde, vždyť jsme v zahradě duchů.“ Verunka zachytila jeden z lesklých míčků, ale ten se jí rozplynul v ruce. To proto, že zahrada duchů ležela u domu stínů, proto všechny stříbrní pohádkové míče musí popraskat, neboť jsou příliš blízko soumraku. Ale to Verunka nevěděla. Teď si však povšimla, že ji něco zašimralo na nahé nožce. Přejelo přes ní tykadlo, jakoby ji chtělo něco připomenout. „Neměla bys teď čas prohlédnout si můj letohrádek?“ ptal se brouk a v jeho slabém hlásku byl zřejmý tón nevole. „Jsem jistě trpělivý, ale nestalo se mi dosud něco takového, aby tu někdo seděl a zíral do prázdna, když je vyzván, prohlédnout si letohrádek. Myslíš, že je to obyčejný venkovský dům? Neřekneš to, až ho uvidíš.“ „Promiň, prosím,“ řekla Verunka, „ale lze tu tolik vidět a slyšet. Motá se mi z toho hlava a je to přece všechno tak překrásné.“ „Ovšem, je to zcela pěkné,“ pravil brouk, „ale nemůže se to nijak přirovnat k mému letohrádku. Pojď jen konečně se mnou, je to zcela blízko odtud jen pár set kroků.“ „Pár set kroků není tak zcela blízko,“ mínila Verunka, „je ti jistě třeba drahné chvíle, než se tam doškrábeš. Mně to jde ovšem rychleji.“ „Pár set kroků pro moje nohy,“ řekl brouk, „měřeno podle mých noh – měřím všechno podle svých noh, jako to dělá každý, kdo si dává na sobě záležet. Vlastní nohy jsou právě to, nač se lze nejlépe spolehnout.“ „Právě proto jsem myslela na své nohy a ne na tvoje nohy,“ řekla Verunka, „a musím se vůbec teprve zeptat Muciho, smím-li se podívat na tvůj letohrádek. Nedělám nic bez něho.“ Kocour Muci byl vždy ve Verunčině blízkosti neb byl její důvěrník. Plížil se po sametových tlapkách mezi růžemi a liliemi, posuzoval kapustu a dohlížel na ředkvičky, je-li vše v pořádku. Mezi tím si hrál s oblázky. Byly-li hezké, kulaté, 4

nemohl přejít kolem nich bez povšimnutí. „Muci,“ zavolala Verunka, „prosím pojď sem.“ Kocour Muci nepřicházel nikdy když byl lidmi volán. Není třeba, aby si na tom zakládali, myslel si. Jen když ho chtěla Verunka přicházel neodkladně. Prosila ho vždy zdvořile a kromě toho byl přesvědčen, že ho potřebuje a nemůže nic podniknout bez jeho rady. Cítil za ní zodpovědnost, a to bylo skutečně v mnohém docela případné. Dosud nelitoval nikdo, kdo by se spolehl na někoho takového jako byl kocour Muci. Svými krásnými, měkce plíživými pohyby se otíral kocour Muci o nohy Verunčiny a slunce vrhalo blýskavá světélka na jeho měkkou srst. Byl šedě pruhovaný a měl slavnostní bílou vestu a bílé rukavičky na předních tlapách. Vždy znovu připomínala si Verunka, jak neobyčejný a velkomožný pán je kocour Muci a hladila ho něžně rukama. „Máš to pěkné známosti, Verunko!“ křičel kos z hnízda, klapaje rozčileně zobákem. „Fuj, to bych si nebyl pomyslel o tobě, žes taková osoba.“ „Drž zobák!“ pravil Muci. „Muci“, řekla Verunka, „ten brouk zde by mi rád ukázal svůj letohrádek. Myslíš, že se smím na něj podívat?“ Muci pohlížel pohrdavě na brouka. „Je to neškodný a zcela nepatrný tvor.“ mínil, „nemyslím, že by stálo za to vidět jeho letohrádek. Ale baví-li tě to, můžeš tak klidně učinit. Nemám právě času abych tě sám zaměstnával, musím obhlížet, je-li vše v pořádku.“ Kocour Muci zmizel mezi ředkvičkami. Vytrhl jednu drápkem a očichával ji, aby zkusil, vyvíjí-li se také zde všechno v pořádku. Brouk odstoupil trochu stranou, když se objevil Muci. Teď se opět přiblížil. „Vzdálil jsem se poněkud,“ vysvětloval, „potkávám se tuze nerad s Mucim.“ „Muci ti nic neudělá,“ řekla Verunka uraženě. „Ne, jistě ne“, tvrdil brouk. „Neříkám nic proti němu, Mucimu, protože je ti tak blízký a je tvým důvěrníkem. Ale má při sobě něco tak hravého a nestojím o to, aby se mnou strkal někdo sem a tam, byť jen žertem. Kdo to má ostatně rád. Kromě toho mám velmi křehké nohy.“ „Ano, ty jsou křehké,“ řekla Verunka, „to chápu.“ „Chtěla by sis teď prohlédnout můj letohrádek?“ ptal se brouk. „Ano“, řekla Verunka, „Muci to dovolí.“ „Je to zde, dole u kmene stromu“, vysvětloval brouk, „je to velmi krásný letohrádek. Je ovšem stavěn poněkud lehce, ale vždyť je jenom pro léto. Viď, že ti to nebylo daleko? Říkal jsem to hned, že to nebude cesta namáhavá.“ Verunce bylo udělat jen jediný krok a byla tam hned. „Ale to přece není žádná cesta“, smála se, „vždyť je to hned vedle!“ „Nedělej se tak velkou,“ řekl brouk, „putoval jsem pár set kroků, nemusíš tedy přehánět. Tady je vchod,“ vykládal, „pak přijde malá předsíň, jen tak, potom jídelna, kde chovám také své zásoby a zde stranou je moje ložnice. Ta je zvlášť pečlivě stavěna. Lože je v ní z nejlepšího mechu, nenajdeš něco podobného. Tento umělý otvor ve stropě je k tomu, aby propouštěl slunce. rád si odpoledne hovím a mám nade všechno rád, svítí-li mi při tom slunce na záda. Jistě nemáš doma nic podobného?“ „Ne“, řekla Verunka. „Ležím-li v postýlce, nemůže mi svítit slunce na záda. Ale to je jedno, beztak neležím na žaludku.“ 5

„Nechceš mi přece namluvit, že ležíš na zádech? Leží-li tak někdo, třepe nohama a nemůže pak vstáti. Prohlédni si raději pozorněji ložnici a vejdi do ní správně. Ale buď prosím tě opatrná a nepřevrhni mi mou žaludovou misku, která tam stojí. Zachycuji do ní rosu a myji si jí ráno obličej a tykadla.“ „Mohu se do ní dívat dobře svýma očima,“ řekla Verunka, „ale nemohu prolézti vchodem, neboť to vše je příliš malé pro mne“. „Nenaparuj se tak,“ pravil brouk, „mohlo by se myslet, že je ti svět příliš malý, ale svět je příliš velký Verunko!“ „Sahá dokonce až k té velké zdi, kde je tolik mechu“, vykládal brouk, „ale tak daleko jsi snad ani nikdy nebyla?“ „Byla jsem již mnohem dále“, pravila Verunka, „a ještě za zdí je mnoho věcí, – to je zase jiný svět.“ „To jsou domněnky“, řekl brouk, „spolehnouti se lze přitom jen na to, co víme jistě. Víly stromů vypravují ovšem, že zde v této zahradě je veliký most, který vede do jiného světa, ale neviděl jsem takového mostu. Mám za to, že je u pramene, který protéká zahradou. Ale vyhýbám se vodě a žiji vůbec opatrně a v ústraní. Jsou na světě různá nebezpečí a broučí starosti.“ Brouk si vzdychl a přejel si starostlivě hlavu tykadlem. „Mohu si to myslet,“ mínila Verunka plna účasti, neboť brouk jí připadal přes svůj povýšený způsob mluvy dosti bezradným. „Domníváš se ku příkladu, že by tě mohl snísti kos, který mne právě oslovil?“ „Ano, myslel jsem přitom na takové hrozné věci,“ pravil brouk, „ale nemluv o kosu. Je to hanebný tvor. Nevěděl jsem, že máš takové špatné známosti. Snad bych ti ani nebyl ukázal svůj letohrádek.“ „Znám kosa jen povrchně,“ omlouvala se Verunka „a on mě také jen plísnil, že jsem spřátelena s Mucim a teď plísníš ty mne, že znám kosa. Co si myslíte přitom vlastně všichni?“ „Neříkám nic proti Mucimu,“ pravil brouk, „ale kos je nebezpečná osoba. Jen se zeptej na to žížal, jsou stejného názoru a jsou to přece jistě zkušení tvorové.“ „Jsou tu také žížaly,“ ptala se Verunka, ohlížejíc se. „Štítím se trochu žížal, jsou tak dlouhé a holé. Myslím, že nemají vůbec nic na sobě.“ „Jsou to příjemní a tiší tvorové,“ děl brouk, „chtěl bych, aby byli všichni tvorové takoví. Bohužel, není tomu tak. Je to k neuvěření, ale stěží ve svém letohrádku mám klid. Nechci se vyslovovati nijak nepříznivě o duchách, kteří mají na starosti vzrůst rostlin. Jsou sice velmi neklidní a stále v usilovné činnosti – přehnané podle mého názoru – ale nutno uznat, že pracují neslyšně a s velkým ohledem na jiné. Jen jednou mi rostl kořen přímo do mé předsíně, ale shodli jsme se konečně, že trochu se rozšíří a použil jsem ho jako visuté rohože. Ale když se zahledíš hlouběji do země, je nutno se opravdu velmi zlobit. Snáším špatně zlost, bolí mne z ní hned hlava. Tam dole sedí ti praví rušitelé míru. Jsou to černí a bílí mužíčkové, podobně utvoření jako jsi ty, jen mnohem ošklivější. Nevěřila bys, jak se ti mužíčkové stále spolu vadí. Slyším to často v noci až nahoru do své ložnice. Je to šeredná společnost, měla bys to jednou vidět.“ „Ráda bych to viděla.“ řekla Verunka, „byla bych ti velmi povděčná, kdybys mi to chtěl ukázat. Vypadá to jistě směšně, když se ti mužíčkové vadí. A proč se 6

tak vadí? Není přece možno, vadit se neustále. Vadím se také někdy s Petříčkem, když si spolu hrajeme, ale smíříme se zase vždycky hned! Petr je syn zahradníkův, to přece snad víš, jeho otec spravuje zde celou zahradu.“ „Nesmysl,“ řekl brouk, „nikdo neupravuje zahrady. Roste zde všechno samo a bylo tomu tak vždy.“ „Nevíš tedy proč se mužíčkové vadí?“ ptala se Verunka. Zdálo se jí bezúčelným vysvětlovat broukovi, kdo je zahradník. „Slyšel jsem to jednou, ale zapomněl jsem to zas,“ řekl brouk. „Rozbolí mne vždy hlava, když na to pomyslím. Rozbolela by tě také, nech toho raději a nestarej se o to!“ „Nemám nikdy bolesti v hlavě,“ mínila Verunka, „bolení hlavy mají jen velcí a ti jsou tak protivní a nemají trpělivost, nesmí se jich nikdo na nic ptát.“ „Však tě také bude bolet hlava, až budeš větší,“ pravil brouk. „Týká se to nás všech, když se mužíčkové vadí. Řekla mi to víla stromu a ta to ví zcela přesně. Z jejího bytu můžeš totiž podél kořenů hledět přímo dolů k mužíčkům.“ „To je hezké,“ řekla Verunka, „pak poprosím vílu stromu, abych se směla jednou řádně podívat na tu melu. Myslíš, že mi to dovolí víla stromu? Je to jistě tvá dobrá známá, když jste tak blízkými sousedy.“ „Nejsme vlastně dobří známí,“ pravil brouk, „bylo by to proti povinné úctě, kdybych se tak vyjadřoval. Je to třeba vědět, že stojím takřka pod ochranou víly stromu. Ona nedovolí, aby přišel kos a sežral mne a dává vůbec pozor, aby mne nestihly útrapy. Proto zůstávám stále v blízkosti svého letohrádku, je tolik nebezpečí na světě a tolikeré broučí starosti. Ale myslím, že bys mohla vejít k víle stromu – je opravdu velmi laskavá. Je ti třeba jen proklouznout dolů kůrou. Sedí uvnitř – vidíš ji?“ „Pojď Verunko,“ volala víla, vyhlížejíc ze svého stromu. Bylo to rozkošné stvoření a vypadalo jako děvčátko velmi jemných údů, které zůstalo poněkud malé. „Nemohu přec dovnitř,“ namítala Verunka. „Můžeš ke mně do stromu Verunko,“ pravila víla stromu, „jenže ne tak zcela, jak jsi teď. Musíš se trochu změnit a vyjít ze svého těla.“ „To se mi zdá nepohodlné a také jsem to nezkusila doposud. Moje tělo nejsou přece jen šaty, které mohu prostě jen tak odložit. V čem bych pak šla na procházku? Což nestačí, abych se podívala do tvých kořenů k mužíčkům, jako jsem se dívala na letohrádek broučkův? Vždyť to šlo také zcela pěkně a byla bych viděla mnohem více, kdyby byl brouk tolik nežvanil.“ „Brouk je trochu obšírný,“ pravila víla stromu a zasmála se „malí tvorové s četnými nohami jsou po většině takoví. Ale jako jsi nahlížela do bytu brouka, nemůžeš nahlížet zde u mne. Máš sice dosud nebeské oči Verunko, a můžeš jimi poznávat mnoho, co je ve výšinách i na zemi. Ale k vidění do hlubin je třeba opět jiných očí, a to trvá dlouho a bolí velice. Vždyť na tebe nepřišel ještě soumrak Verunko. Není ti také třeba míti strach. Vklouzni již raději sem ke mně. To můžeš učiniti zcela dobře. Tvé pozemské tělo není více než šat a v něm vězí jiný, jemnější šat a v tomto jemnějším šatě vězíš ty sama. Ten hrubý pozemský šat můžeš klidně nechat trochu sedět tam, kde právě je a v jemnějším těle jsi jako já a jako všechny víly a rusalky ve vodě, ve vzduchu a v ohni. Musíš sebou jen 7

trochu trhnout, tak asi jako před usnutím a pak to jde samo.“ Tu sebou Verunka škubla a byla rázem venku. Byla teď lehká jako pírko, když si s ním pohrává vítr, a tak průsvitná, že mohla hledět skrze sebe. A její pozemské tělo sedělo vedle a vypadalo trochu hloupě – jak připadalo jí samotné. V nejbližší chvíli byla již uprostřed stromu a víla, uchopivši ji za ruce, ukazovala jí všechny divy, jež tu byly. Bylo lze vidět množství věcí, mnohem více než v letohrádku brouka, a Verunka nevycházela z údivu. V tisícerých jemných žilkách stoupaly a klesaly šť ávy od kořenů až vysoko do koruny a daleko do větví a listů, které se pohybovaly tiše ve větru. A krásné přitom bylo, že člověk sám byl jaksi v tom a klesal a stoupal jako v živé houpačce. „Mohu tomu všemu rozumět vlastně mnohem lépe teď když,“ pravila Verunka, „jsem v tom, než když jsem se mohla dívat jen zvenčí očima. Připadá mi vůbec, jako bych se stala moudřejší, když nevězím již ve svém pozemském těle. Myslím, že se jím stáváme trochu hloupými a jistě mnohem těžšími. Je vskutku pěkné, jak jsem se teď stala lehkou.“ „Ano,“ řekla víla, „stáváte se dosti hloupými ve svých pozemských tělech, vždyť jsou to také příliš nepohodlné šaty – nemohla bych si v nich ani pohybovat. Zlé je přitom, že se stáváte tím hloupějšími, čím větší je pozemské tělo a čím více s ním srůstáte. Mohu to jen cítit s vámi, neboť neprožila jsem to sama.“ „Což přicházíme na svět, abychom zhloupli?“ ptala se Verunka. „Víš to se mi zdá tak trochu směšné.“ „Není,“ řekla víla, „hloupnete jen proto, že se stmívá a pak je vám hledat světlo, abyste se opět stali moudrými. Neboť našli jste-li světlo z temnot, stali jste se mnohem moudřejšími. Hledat světlo je právě úkolem lidí, který jim uložil Bůh a je nutno hledat a nacházeti je pro sebe, pro zvířata, rostliny a kameny pro víly a mužíčky a pro všechno, co žije s nimi. Ale to je velmi těžká věc a já ti to nedovedu ani tak vysvětliti.“ „Připadá mi to velmi obšírné,“ řekla Verunka. „Což to nemohl milý Bůh zaříditi trochu jinak, pohodlněji a jednodušeji? Jemu to přece může být jedno. Může učinit vše jak chce: zeptám se ho jednou na to, až ho potkám. Ale snad není tak lehko s ním mluviti?“ „Můžeme si pomyslit, že má asi mnoho na práci.“ „Ach, Verunko,“ povzdychla si víla, „budeš-li hledati Boha, bude ti putovati mnohými těžkými cestami a až ho konečně najdeš, nebudeš se ho již ptáti na to, nač se ptáš dnes. Boha hledat a Boha najít, je více než dětskou otázkou. Kdyby toho nebylo, byli bychom snad již všichni vykoupeni.“ „Což jsi zakletá?“ ptala se Verunka. „Toť jako v pohádce o Sněhurce.“ „V pohádce je všechno tak skutečné, jako cokoliv jiného na zemi,“ pravila víla, „oh, kdyby to jen lidé chtěli konečně pochopit.“ „Sněhurka spí ve skleněné rakvi,“ řekla Verunka tiše a její oči zvážněly a staly se hlubokými. Víla uchopila Verunku za ruku. „Spíme všichni ve skleněné rakvi,“ pravila, „mysli na to, mysli na to vždy až dorosteš, Verunko.“ „Chci pomáhat k vašemu vysvobození,“ řekla Verunka. „Ano, pomáhej vykoupit nás, sebe, nás všechny. Ale to je tak velmi těžké Verunko, nemůžeš to pochopit ještě dnes.“ „Proč ne,“ ptala se Verunka, „což jsem nezmoudřela od chvíle, kdy jsem vy8

klouzla ze svého pozemského těla?“ „Snad,“ mínila víla, „ale nejsi ještě dost moudrá. K vykoupení je třeba, abys sama vešla do skleněné rakve a hluboko o temna, než najdeš světlo. Ale musí to dělat všichni lidé – čekají na to tolik ostatní tvorové.“ „Byla bych to zařídila mnohem prostěji, kdybych byla Pánem Bohem,“ řekla Verunka zamyšleně. „Myslíš, že by to pak bylo všechno stejně dobré?“ ptala ve víla. „To se ovšem nedá říci,“ pravila Verunka, „nedovedu vůbec všechno ještě dobře přehlédnouti. Zdá se mi jen velmi nutným, že je nám nutným, i Sněhurce vyjíti ze skleněné rakve. Budu o tom více přemýšlet později. Teď mi to připadá poněkud těžké. Ale nechceš mi ukázat mužíčky, kteří se vadí? Pobavilo by mne to náramně.“ „Pojď,“ řekla víla, „ale musíš se dívat zde, skrze kořen. Mužíčkové sedí hluboko pod kořeny v zemi. Vidíš je? Je jich několik. Nelze odtud přehlédnouti vše, co se děje v zemi.“ „Pravda, zde jsou! A jak jsou směšní!“ volala Verunka, sklánějí se hluboko dolů. „Jeden je černý a druhý je bílý a oba jsou malincí jako myšky. Teď se sápe černý mužíček na bílého a chce mu vyrvat nějaký kámen. Je to pěkný kámen – a hle, bílý mužíček má v ruce kladivo z něhož srší jiskry. Ach, to vypadá pěkně. Ale černý mužíček se strašně zlobí a teď se oba vadí. Pověz mi, co chtějí s tím kamenem?“ „Nu, vidíš Verunko,“ vykládala víla, „bílý mužíček otesává kameny, aby se jim dostalo pěkného tvaru a chtěl by, aby se jiskry dostaly do kamenu, aby se tento prosvětlil. Jsou přece také světlé kameny, viď, a tak má být prosvětlena celá země. Ale černí mužíčkové toho nestrpí.“ „A proč ne?“ ptala se Verunka, „to by přec bylo kupodivu pěkné.“ „Zajisté,“ řekla víla, „a všichni stali by se pak zcela světlými a průhlednými. Lidé, zvířata, rostliny a nejen kameny.“ „To by se mělo udělat,“ mínila Verunka. „Myslím, že by to bylo rozkošné, kdyby se do každého mohlo nahlédnout, co je v něm.“ „Až budeš větší Verunko,“ pravila víla, „budeš již pozorovat, jak málo lidé chtějí, aby se do nich vidělo. A také to pochopíš, neboť jsou to velmi ošklivé a hrozné věci, které lidé skrývají v sobě. Černí mužíčkové by teprve nestrpěli, aby se mohl kdo podívat do nich, neboť co tam lze vidět, je vskutku ohavné. A proto chtějí aby na světě bylo vše tak černé a tmavé jako jsou oni.“ „Soudím, že by si to někdo nemohl nechat líbit,“ řekla Verunka, „vždyť jsou to jen dvounohé malé myši, co mají tedy oni co říkat? Ty se odstraní, to je zcela prosté.“ „Toho nemůžeme obě,“ pravila víla, „ani já, ani ty Verunko. Aspoň dnes ještě ne. A hle, i když jednoho černého mužíčka odsuneš stranou – a uděláš to později několikrát – je jich přece jen velmi mnoho a za nimi stojí silné obrovské postavy. Kdybys je mohla vidět, nemluvila bys již o myších.“ „Ach, prosím ukaž mi i ty,“ zvolala Verunka, tleskajíc radostně do rukou, „u tebe lze toho vidět tak mnoho. Musím přicházet často k tobě do stromu.“ „Kdož ví, kdy zase přijdeš Verunko,“ pravila víla. „Snad tě brzy zahalí soumrak a ty na mne i na to vše zapomeneš na drahnou dobu. Ale ty velké postavy ti nesmím ukázat, lekla by ses jich tak, že bys již nechtěla vklouznout zpět do své9

ho pozemského těla. To však musíš, neboť tvá pouť teprve nastala:“ „Což musím putovat?“ ptala se Verunka. „Procházím se přec jen po zahradě tak, jako dnes.“ „Vykonáš mnoho poutí, a nebude to žádná procházka, Verunko.“ „Ach, myslíš,“ řekla Verunka, „že stojí za bílými mužíčky také tak veliké postavy a že jsou také tak děsné? Hu, jak se ti mužíčkové vadí. Ale teď si bílý mužíček přece jen uchránil kámen. To mne těší nesmírně, jen ať ho učiní krásně jasným a průhledným.“ „Ano, také za bílými mužíčky stojí velcí duchové, ale ti nejsou děsní. Jsou podivuhodně krásní, ale tak, že bys ani jich nemohla ještě snésti. Počkej jen Verunko, až budeš mít jednou oči hloubky (vnitřní zrak), pak budeš moci vidět jedny i druhé.“ „Pak bych chtěla mít brzo oči hloubky,“ řekla Verunka toužebně. „Ach, Verunko, nepřej si toho. Oči hloubky zrají slzami a slzy přijdou moc brzy.“ Něco zaklepalo tiše na kmen stromu. Venku stál vzdušný duch. Vypadal, jakoby byl utkán ze samých pestrých barev a měl na ramenech motýlí křídla. „Ó, ten je pěkný,“ zvolala Verunka. „Přicházím si pro Verunku a mám ji zavést ke stříbrnému mostu,“ řekl tiše. „To je hezké od tebe,“ pravila Verunka, „těším se na to velice, tolik ráda bych viděla stříbrný most.“ „Myslím, že se blíží již tvůj soumrak Verunko,“ pravila víla. „Vystup do koruny, vzdušný duch ti podá ruku a poletíš s ním ke stříbrnému mostu.“ „Nepůjdeš se mnou?“ ptala se Verunka. „Těšilo by mne, kdybys šla také, bavily jsme se tak pěkně.“ „Ne, nemohu jít s tebou,“ řekla víla, „jsem vázána na strom a musím v něm zůstat dokud neodumře a nebo nebude poražen. Jednou to přijde.“ „Ó“, řekla Verunka lítostivě, „bolí to velmi?“ „Bolí,“ pravila víla, „ale ne tak, jak si myslíš. Je to tak, jako když se někdo stěhuje z domu, který měl rád, do druhého. Ani ne tak, jako když se řízneš do prstu. Necítíme takové bolesti a neumíráme také jako lidé a zvířata, neboť ti jsou jinak srostlí s pozemským tělem a znamená to pro ně také těžší odpoutání mají-li opustit své tělo a přejít stříbrný most. My však jsme domovem napolo zde a napolo tam, až jednou všichni najdeme stejnou vlast. Ale to bude teprve, až se Sněhurka probudí.“ „Nemohu to pochopit tak zcela,“ řekla Verunka, „nezemřela jsem ještě nikdy a nestěhovala jsem se z domu do domu“. „Vykonala jsi obé již mnohokrát“, pravil vzdušný duch shora. „Jenom, že jsi to pak zapomněla. Přišel jen mezi to soumrak a teď přijde zase Verunko. Ale před tím chceme ještě letěti ke stříbrnému mostu“. Tu víla pozdvihla Verunku a vynesla ji vysoko do koruny stromu, kde na ni čekal vzdušný duch. „Sbohem Verunko“, řekla „nezapomeň na mne. Ale vím, že na mne zapomeneš, až nadejde tvůj soumrak. Proto ti řeknu: vzpomeň si zas jednou na mne a pomysli pak, že Sněhurka spí ve skleněné rakvi jako my všichni a že všichni chceme být vykoupeni“. „Ano“, řekla Verunka, „pomyslím na to, sbohem a nashledanou. Přijdu brzy“. „Nepřijdeš tak záhy, a až se budeš opět procházek zahradou duchů stane se 10

mnohé Verunko“, volala za ní víla a kynula jí rukou na rozloučenou. Nahoře v zelených větvích seděl kos a tropil veliký hluk. „Není třeba, abys tak křičel,“ pravila Verunka, „zlobila jsem se na tebe. Nadával jsi, protože jsem spřátelena s Mucim. Přitom je Muci mnohem moudřejší než ty, a nedělám nic, aniž bych se nezeptala Muciho. Chci ti vůbec říci, že nemáš příčin nadávat jiným, protože brouk mluvil o tobě mnohem hůře, než ty o Mucim. Brouk povídal, že jsi ohavný tvor a žížaly jsou téhož názoru. Brouk řekl, že by mi nebyl ukázal svůj letohrádek, kdyby byl věděl, že tě znám. Vidíš, tak je to s tebou a nemáš práva nadávat Mucimu. Muci má také vždy včas své jídlo a nepotřebuje jísti tebe. Tebe už vůbec ne“. Verunce bylo přímo úlevou, mohla-li se tak od srdce vymluvit. Nemohla nijak snésti, když někdo neprokazoval Mucimu povinné úcty. A kos tu seděl a otvíral zobák nad takovou neslýchanou drzostí. Něco takového neřekl mu vskutku dosud nikdo a nejhorší přitom bylo, že se proti tomu nedalo nic namítat. „Máš pravdu Verunko“, řekl vzdušný duch, „ale hle“, Muci má pravdu, stejně i kos, i brouci a žížaly také. To jsou síly, které se vzájemně ničí, protože jim bylo sestoupiti do soumraku a bude tomu jinak teprve, až se Sněhurka probudí. A k tomu můžeš poněkud i sama přispět a všichni ostatní lidé též. To jsou veliká tajemství vzniku a zániku... Verunko, jenže jsou pro tebe dnes ještě poněkud těžká. Ale viď, že dovedeš pochopit, že by ti také nebylo vhod, kdyby tě chtěl někdo sníst, ne ovšem tebe, nýbrž tvé pozemské tělo. „Ano“, mínila Verunka, „mne samotnou nesnědl nikdo a nemohu o tom nic říci, ale představuji si to velmi ošklivé“. „Nu vidíš“, řekl vzdušný duch, „a teď si představ, že by přišel někdo a snědl by ty, které máš ráda, a takové jistě máš, viď?“ „Ovšem“, přisvědčila Verunka horlivě, „Muciho maminku, strýce Jana a tetu Mařenku, Petříčka a mé panenky. Ne, ty nesmí nikdo sníst, to by bylo hrozné. Ani Karolinu nesmí nikdo sníst. Tatínek je v nebi. Maminka říká, že ha Pán Bůh nějak potřeboval a musíme se obejít bez něho.“ „Máš Muciho nejraději Verunko?“, ptal se vzdušný duch, „že jsi ho jmenovala na prvním místě?“ „Mám ráda všechny, ale myslela jsem nejprve na Muciho, protože se ho vždycky na všechno ptám. Ostatních se nemohu tak ptát, protože oni nerozumí všemu, co se míní. Ještě nejspíše strýc Jan. Může být, že strýc Jan je stejně moudrý jako Muci, ale nevěřím tomu vlastně. Dojista jsou oba velmi spřáteleni a strýc Jan má velkou úctu před Mucim.“ „To je zcela správné od strýce Jana,“ řekl vzdušný duch. „Ale teď poletíme spolu ke stříbrnému mostu.“ „Jak mohu?“ ptala se Verunka váhavě. „Musela bych mít také tak krásná křidélka jako ty.“ „Vždyť je již máš, nepozoruješ, že ti narostly na ramenou? U nás, v zahradě duchů to jde rychle.“ Opravdu, Verunka cítila, jak se jí na zádech pohybovala motýlí křídla a lehounce se vznesla s duchem vzduchu s koruny stromu do širokého slunce ozářeného letního vzduchu. Kolem ní poletovali motýlkové. „Teď jsi jako my Verunko,“ říkali. Hluboko pod nimi byla zahrada s kapustou a ředkvičkou, s květinami, brouky, žížalami a rusalka pramenu vrhala své 11

lesklé míče do modrého vzduchu, že se v sluneční záři rozstřikovaly na tisíce blýskavých diamantů. „Proč letíš tak vysoko nad zahradou, Verunko?“ volala ježčí matka. „Musíš se přece podívat, jak se moje děti umí pěkně stáčet.“ Verunka shlédla dolů. „Ó, ty roztomilé kuličky, plné bodlinek,“ volala s nadšením. „Co tě napadá mluvit o kuličkách,“ zlobila se ježčí matka. „To nejsou žádné kuličky, to jsou moje děti. Co bys říkala, kdybych tvoje děti jmenovala kuličkami? Jaké jsou to vlastně výrazy?“ „Ale zde se všechno bere ihned ve zlém,“ pravila Verunka. „Nejprve nadává kos, pak brouk a ježek. Přitom jsem přece řekla, že ty děti jsou roztomilé.“ „Čím hlouběji v zahradě země, tím špatněji se všemu rozumí. To je soumrakem, Verunko a nejšpatněji chápou a nadávají lidé,“ mínil vzdušný duch. „Verunka to tak nemyslela,“ volal dolů, „a kromě toho koule je nejdokonalejší ze všech tvarů.“ „Tak? Je to pravda?“ ptala se polichocena ježčí matka. „A kam letíte tak spěšně?“ „Přes pramen ke stříbrnému mostu,“ volal vzdušný duch. „Chci tam také, ale jak se dostanu s maličkými přes vodu? Hledám již dlouho vhodný přechod.“ „Na druhém konci zahrady je můstek,“ řekl vzdušný duch, „ten vede přes pramen.“ „Stále ty okliky,“ bručela ježčí matka. „Ne, je mi to dnes příliš zdlouhavé, zůstanu raději zde. Je tu tak pěkně.“ „Ano, je nutno jít oklikami, než se dojde ke stříbrnému mostu,“ pravil vzdušný duch. „I ty musíš jít ještě mnohými oklikami, Verunko, ale pro ježka je to ještě příliš záhy, má zde ještě práci, také je příliš citlivý a snadno uražený.“ „Je-li stříbrný most na druhé straně pramenu, pak je tam, kde bydlí strýc Jan?“ ptala se Verunka. „Nakonec ho stavěl snad strýc Jan sám? Pak mně mohl o něm také již něco říci.“ „Strýc Jan stavěl sice již mnohý most, který měl vésti ke stříbrnému mostu, ale nemohl by vystavěti samotného stříbrného mostu. Myslím spíše, že se tam ubytoval, protože objevil na blízku stříbrný most,“ pravil vzdušný duch. „Hleď Verunko, je tu!“ Na stříbrných pilířích stříbrný most nesl se vzhůru ze zahrady duchů. Stoupal v širokém oblouku do jasného vzduchu a ztrácel se třpytně v sluneční záři lesku, jehož oči nemohly snésti. Verunce se zdálo, že neviděla dosud nikdy něco tak krásného a přece jí bylo, jakoby tu byla doma a jakoby již často byla přešla stříbrný most. Ale kdy to jen bylo? Kdy? Nemohla si na to již vzpomenout. Tam, kde začínal most, byla půda a kameny jasné jako ze skla a kolem kvetly prosvětlené lilie a růže a tisíce jiných květin, jež Verunka všechny ani neznala. Nehlučně a lehce se vznášely přes most postavy lidí a zvířat, a i ty byly prolnuty oním světlem, které ozařovalo květiny a kameny. Ale uprostřed mostu, právě tam, kde se ztrácel v lesku, stáli běloskvoucí andělé se stříbrnými perutěmi. Verunka se zcela ztišila, necítila nic jiného než světlo v sobě a bylo jí, jakoby měla přede všemi jinými hledět zvlášť na jednoho anděla, snad proto, že také on upřel na ní své oči. „Podívej se na stříbrný most Verunko, přišla jsi z něho a půjdeš jednou opět 12

po něm,“ řekl běloskvoucí anděl, „ale nejprve přijde soumrak.“ Tu se zdálo Verunce, jakoby se jí zmocňovala veliká úzkost před soumrakem, ač nevěděla dobře, co to vlastně je. „Neboj se Verunko,“ mluvil anděl, „přijde soumrak a v něm pohasne lesk stříbrného mostu a ani zahradu duchů již neuvidíš tak, jak jsi ji viděla dnes naposled. Bude velmi temno, až nadejde soumrak. Ale půjdu s tebou a rozsvítím ti tvá tři světla Verunko, a budu bdíti nad tebou.“ Velký, šedý závoj snesl se na stříbrný most a na všechno, co bylo na něm, takže Verunka nemohla již ničeho vidět. Bylo kolem ní veliké ticho a smutek. Jen zdaleka mluvila s tichými hlasy. „Hle, jak bělostné jsou naše kalichy“, mluvily duše růží, „tak čistý je rudý kalich Grálu, po kterém budeš jednou opět rozprostírat náruč.“ Šedý závoj ztemněl a kladl se nyní také na zahradu duchů, takže Verunka nemohla již nic vidět tak zřetelně jako dříve. Vzdušný duch jí podával ruku. „Odcházíš také ode mne?“ ptala se Verunka. „Neodcházej, bojím se zůstati sama.“ „Nebudeš samotná,“ pravil duch, a jeho zářící barvy jako by bledly. „Tvůj anděl bude bdíti nad tebou a pak, máš Muciho a ostatní, kterých se můžeš tázat na radu.“ „Měla bych ráda někoho jako jsi ty a nebo víla ve stromě,“ pravila Verunka. „I toho budeš mít, až přijdeš do domu stínů,“ řekl vzdušný duch s vlídným úsměvem. „V domě stínů žije stvořeníčko, blízce s námi příbuzné. Jmenuje se magistr Čepička a bude tě hlídat, jak jen podle svých sil dokáže.“ „Magistr Čepička?“ opakovala Verunka, „jaké je to směšné jméno?“ „Nechtěla by sis ještě jednou prohlédnout můj letohrádek?“ ptal se slabounký broučí hlásek, velmi daleko sotva znatelný. Pak se v zahradě duchů setmělo... nebeské oči se zavřely. „Verunko!“ ozvalo se, bylo to matčino zvolání. „Ano mami, jdu!“ A škubnutím, které trochu bolelo, Verunka vklouzla zpět do svého pozemského těla. Před ní stála matka, hleděla na ni. „Spala jsi Verunko?“ ptala se vlídně. „Ne mami, nespala jsem, bděla jsem úplně a byla jsem u brouka a u stromové víly, a potom mi vzdušný duch ukázal stříbrný most.“ „To se ti zdálo Verunko.“ „Ó ne, to bylo všechno velmi skutečné,“ pravila Verunka a bolelo jí, že dospělí nemohli nikdy pochopit to, co bylo přec mnohem skutečnější, než všechno na světě. Ale když se sama chtěla rozpomenout na všechno přesněji, nedovedla již toho. Bylo tu jen tušení, ale nebylo možno již učinit je zřetelným. Začínal veliký soumrak. „Pojď Verunko, vezmi si lopatičku a plechové vědérko, můžeš zítra dále rovnat svůj pěkný záhonek. Teď půjdeme domů. Kdepak je Muci?“ Uslyšev své jméno, Muci běžel velikými skoky kolem Verunky a její matky, předběhl je a skákal po schodech na verandu, aby tam počkal. Nechtěl nikterak přiznat Verunčině matce, že přiběhl jen proto, že ho volala. „Jak ztemněla zahrada a byla přec tak světlá,“ myslela si Verunka, „nevidím již řádně ničeho.“ Ale nebylo to přece jen tak zlé a Verunka mohla dosud vidět všelicos. Dole u schodů stál malý tvoreček na tenkých nožkách, v šedivých ša13

tech a měl na hlavě špičatý, červený klobouk. Nebyl větší, nežli dvě pídě a přitom velmi pohyblivý a nesmírně komický. Jak zvláštní, že ho matka nepozorovala? Neříkala alespoň nic. Verunka se zasmála a rázem si vzpomněla také na to, co jí vzdušný duch řekl na rozloučenou. „Jsi magistr Čepička?“ tázala se. „K službám Čepička, magistr Čepička, k službám,“ řekl tvoreček, ustavičně se ukláněje. Přitom smekl červený klobouk a přidržoval si ho k žaludku. Pitvořil se k tomu skutečně podivuhodně. Šel také po schodech nahoru. „Neupadni Verunko,“ řekl a vzal ji za ruku. Verunka pocítila přitom veliký klid. Bylo jí, jakoby našla dobrého kamaráda. „Což se zde padá tak snadno?“ ptala se, mluvíc tentokráte nahlas a ne jen v myšlenkách. „Přes tyto stupně upadli již mnozí Verunko,“ pravil magistr Čepička – „ach, tak mnozí. Vždyť je to dům stínů, do kterého jdeš a má mnoho stupňů a mnoho prahů.“ „S kým to mluvíš Verunko?“ ptala se matka. „Ach jen tak,“ řekla Verunka. Pak vešli všichni do domu stínů. Této noci nemohla Verunka dlouho usnout. Ležela v postýlce s otevřenýma očima, a dívala se na Muciho, který ji spal u nohou a na magistra Čepičku, který prováděl tělocvik na pelesti postele a šklebil se neuvěřitelně. Bylo s podivem, jak to dovedl. „Buď jen tiše,“ řekla Verunka, „ať se maminka nevzbudí.“ „Ta se neprobudí,“ mínil Magistr Čepička. „Spí zcela tvrdě a mne by beztak nepozorovala. Ale nebudu teď již tropiti nesmyslů – přijde k tobě ještě někdo.“ Pojednou se jasně rozsvítilo v celém pokoji a Verunka viděla, že u její postýlky stojí anděl ze stříbrného mostu. Verunka ho poznala ihned a pocítila veliký a radostný mír. „Jak jsem ráda, že přicházíš,“ pravila, „bylo mi trochu úzko. Je mi, jako bych zažila mnoho a jako by se bylo stalo něco zvláštního.“ „Je to pravda Verunko,“ pravil anděl a pohleděl na Verunku. Bylo mnoho lásky v jeho očích. „Dnes, po dlouhou dobu naposled byla jsi v zahradě duchů a hleděla jsi na stříbrný most a tvé nebeské oči se zavřely. Jenom v domě stínů budou ještě vidět. Nadešel veliký soumrak a nyní začne tvé putování. Ale nemusíš mít strach. Když se setmí, zažehnu ti tvá tři světla a budu na stráži nad tebou i nad nimi.“ „Ach, prosím, bdi také nad Mucim, a nad magistrem Čepičkou a nade všemi ostatními,“ prosila Verunka. „Ano,“ řekl anděl, „budu bdíti nad Mucim i Čepičkou a také nad ostatními, chtějí-li býti střeženi. Nepřejí si toho však všichni lidé, jak si snad myslíš.“ Tiše a slavnostně postavil pak anděl před Verunku zvláštní, trojhranný svícen. Na špici každého ramene hořel plamínek, po stranách modrý a červený a uprostřed – poněkud vyvýšen – zlatý. „Teď hoří tvoje tři světla v soumraku,“ pravil anděl. „Požehnání na tvoji cestu Verunko!“ Verunka hleděla široce rozevřenýma očima do zářících plamenů a na anděla. Viděla ještě, jak magistr Čepička seděl zbožně v koutku na bobku a slyšela, jak Muci přede. Pak na ni přišla dřímota – nesnesitelná dřímota...

14

II. Dům stínů Nazítří se zdálo Verunce, že spala velmi tvrdě, a že uplynula dlouhá doba, mezi včerejškem a dneškem, ne jen jediná noc. A bylo jí, jakoby se byla zrodila k novému životu, do nového světa. To proto, že se poprvé probudila skutečně v domě stínů. Bydlela jistě již před tím v domů stínů, ale byla to přítomnost více méně jen tělesná ne duševní. Žila v zahradě duchů a v domě stínů obcházela polovědomě. Byl pro ni jen něčím příležitostným, k čemuž se necítila vázanou. Ale teď nadešel soumrak, zahrada duchů zmizela a ztratila se v závoji a do jejího vědomí vešel dům stínů. To je jeden z prahů lidského života a musíme ho překročiti všichni. Jenže lidé zapomínají na to vše, zapomínají, že bydleli v zahradě duchů a – usmívají se v nevěře, když jim někdo o tom vypráví – ba mnozí zapomínají také, co zažili později v domě stínů a myslí pak, že v celém lidském životě existuje skutečně jen to, co lze nahmatati a co náleží jen tomuto světu. Ale celý, vlastní život hraje svou pestrou hru se všemi jejími barvami za věcmi hmatatelnými a osud tká své neviditelné nitky mezi zahradou duchů a domem stínů a jeho mnohými podivnými obrazy. Je nutno, aby si člověk ponechal něco ve své duši ze zahrady duchů i z domu stínů. Jinak se později ve zmatcích života nevyzná. Musíme myslet na svá tři světla na oltáři života, jinak klopýtneme přes četné prahy a stupně, protože jich ve tmě nevidíme. Je každý dům domem stínů a nebyla to jen Verunka, která žila v domě stínů. Bydlíme v něm všichni, ať jsme kdekoliv na zemi a všichni putujeme přes stupně a prahy, jejichž nevidíme, a které nám osvětluje jen vnitřní světlo. Je těžce putovat přes prahy a stupně, je smutno žíti v domě stínů, nejhůře snad pro ty, kdo toho ani nepozorují. Nebylo vždycky tak. Byla doba, o které vypravují dosud staré pověsti a pohádky, kdy lidé bydleli v chrámech a světlých chýších. To bylo v zemi mládí lidstva. Ale pak lidé sestoupili do tmy a tkali si osudy ze svých činů a stavěli si domy stínů. Bydlíme v nich všichni – kdo dnes dýcháme – a bydleti v nich jest jistě často velmi těžké a tísnivé a přece nesmíme býti smutni. Myslete na plaménky, které svítí vám všem, jako Verunčina tři světla, vy, kteří dýšete dnes, a prosvětlujete jimi domy stínů. Pak to budou znovu chrámy a světlé chýše, v nichž budete bydlet. Jsou to ovšem daleké cesty, od jedné dálky ke druhé. Ale nemyslete, že jste po nich šli nadarmo. Chrámy a světlé chýše, jež jste obývali v zemi mládí lidstva, nestavěli jste vy, a žili jste v nich jako děti v zahradě duchů. Ale ty nové světlé chýše, které mají vyrůsti z domu stínů, ty si vystavíte sami vlastními myšlenkami a prožijete v nich, co je vědomé dětství. Vědomé dětství je blaženost. Nemyslíte, že stojí za to, jít za ním přes mnohé stupně a mnohé prahy, i když je třeba proputovat daleké cesty od jedné dálky ke druhé? Je dálka, která byla, ze které přicházíme. Je dálka, která bude, k níž putujeme. Stavte chrámy a jasné chýše, vy, kteří dýšete dnes. To všechno Verunka, když se probudila v domě stínů, nevěděla. Byla dosud maličká, jak to mohla tedy věděti? Tušila to snad, neboť její tři světla hořela a 15

její anděl držel nad nimi ruku. Sama na to nemyslela dále a neviděla toho také, neboť není tomu tak vždy, že vidíme svého anděla a tři světla, jež nám svítí. Ale jinak Verunka viděla množství nových věcí v domě stínů. Bylo jí, jakoby se v něm probudila poprvé a před očima se jí otvíral nový svět s novými, spletitými chodbami a tajuplnými dveřmi. Zavřely se sice nebeské oči, které hleděly do zahrady duchů, ale začaly se jí nyní otevírati oči, které vidí prahy a stupně v domě stínů. Je to malý začátek toho, čím jsou oči hloubky. U většiny lidí i tyto oči usínají. Nechápou proto života, neboť život je za věcmi a jeho cesta, je cesta nezřetelná. Verunka viděla mnoho stupňů a prahů, nebylo možno ani spěchat tak prostě a bez překážky komnatami jako dříve, když tam bydlela v povědomí. Ale zvykla si na to dosti rychle. Dá-li pozor, jde to zcela dobře a přeskočí se prostě. Jen když byly stupně příkré a vysoké, šlo se raději kolem nich. S velkou zručností Muci a magistr Čepička prováděli přes ně své skoky jako by to nic nebylo, nebo proklouzli vesele pod nimi. Je ovšem třeba uvážiti, že prahy a stupně nejsou pro Muciho a magistra Čepičku ani zdaleka tak nebezpečné a významné jako pro lidské dítě, které se může na nich snadno dočkat pádu, nebo zachytiti se na nich svými osudovými nitkami. Muci a magistr Čepička se snášeli znamenitě. Zdálo se, jakoby se znali již docela dávno a to bylo také správné, neboť oba bydleli již mnohem déle v domě stínů než tu žila vědomě Verunka. Bylo to vlastně teprve od včerejší noci, kdy byla rozžehnuta její tři světla. Ba, o magistru Čepičkovi mohlo se míti skorem za to, že tu byl domovem již několik set let. A když tak všude poskakoval, kolem dokola, vypadalo to často, jakoby byl vystoupil ze starého zdiva a jakoby jeho kalhotky a kabátek byly zhotoveny z šedivé pavučiny. Jen červený klobouk působil přesvědčivě silným, rázovitým dojmem a dokazoval, že jeho nositel musí býti samostatným tvorem. Byl však jistě pevně srostlý s domem stínů. Znal také všechny skrýše a upozorňoval na každou znamenitost jako zkušený vůdce. Jak názorně dovedl kupříkladu vykládat o červotoči při jeho práci ve skříni, že jde o zcela určitý, zvláště ladný vzorek, jak jistě uměl odůvodnit, proč pavouk upředl svou síť právě v onom koutě, proč zde musí být myší díra a proč trhlina ve zdi. Ukazoval Verunce všechny četné pokoje a chodby a ona je viděla jaksi poprvé, neboť až dosud v nich jen žila, ale neprožila jich. Teď však pozorovala, že se různily. V jednom bylo teplo a jasno, jasno i pak, když byly zavřeny okenice, neboť zde byl vnitřní jas, ale v jiném pokoji to mrazilo i v horkém létě, a byla tam i tma, i když tam slunce svítilo plným proudem. Cítilo se to v každém případě tak zřetelně, že o tom nemohlo být pochybností. Stejně tak tomu bylo i s domácím nářadím a s obrazy. Také ty byly jasné, nebo tmavé, teplé nebo studené a byly mezi nimi věci, kterých bylo lépe se nedotýkati. V blízkosti takových bylo také vždy lze vycítit mnoho stupňů. Jak to bylo zvláštní. Nejpodivnějším však se zdálo Verunce, že již nebyla tak volná jako tehdy, v zahradě duchů, kde bylo lze slyšeti tolik hlasů a vidět tolik obrazů, kde však bylo možno volit samostatně, kam právě kdo měl chuť jíti. V domě stínů byl člověk vždy tak trochu postrkován, ne tělesně, ale přec vždy velmi znatelně. Jistě, že nebylo třeba vždy povolit, ale činilo se tak vždy 16

velmi a až příliš lehce, neboť je přece nasnadě, zať uká-li nám náhle někdo na rameno a postrčí nás kamsi. Někdy Verunka pozorovala, jak ji magistr Čepička odváděl stranou, když ji to chtělo oním směrem odtáhnout. Nebylo však viděti nikoho, kdo tak činil, dalo se to pouze cítit, jako se pociť ují proudy v řece, ve které plaveme. Bylo to docela veselé, ť ukal-li nám tak někdo na rameno a tiše nás postrkoval sem a tam. Bylo v tom plno života a jako jedna výzva za druhou. Člověk nechtěl vlastně sám něco, chtělo to v něm. Ach, Verunko, nebude to vždy takové veselé, být takto postrkován. Povleče tě to přes mnohé stupně, které jsou příkré a namáhavé a bude tě to nutiti přes mnohý práh, kterého se zděsíš. Teď Verunka cítila znovu, jak se něco lehce dotklo jejího ramene, a táhlo ji to za sebou. Prošla tak několika pokoji a chodbami, zatím co magistr Čepička poskakoval kolem ní poněkud úzkostlivě. Bylo to jako by ji chtěl zdržovat, neboť ji stále skákal do cesty, ale nemohl zřejmě nic proti tomu... byly právě mocné síly v domě stínů. Kdo to věděl lépe než magistr Čepička...? Vždyť zde bydlel již několik set let. Verunka prošla dlouhým, poněkud chmurným sálem, kterého se používalo jen zřídka, a ve kterém stál sluha a slavnostně starý nábytek. A nyní byly před ní dveře, kterým neprošla dosud nikdy. Byly jen přivřeny a zdálo se, že uvnitř v pokoji nikdo není. Verunce začalo bušit srdce, nevěděla sama proč. Neměla vlastně strachu. „Strká mne to tak podivně tam dovnitř,“ řekla a podívala se přitom na magistra Čepičku. Muciho se nemohla ptáti o radu, bránilo mu v tom jeho povolání, aby byl přítomen. Dohlížel kdesi, je-li vše v pořádku. „To je zelený pokoj,“ vysvětloval magistr Čepička, „je tam mnoho obrazů, ale nikdo v domě ho nemá rád. Bylo by lépe Verunko, kdybys ještě nešla přes tento práh. Také Muci jest zcela zaujat proti tomuto pokoji – vyjádřil se o něm velmi nepříznivě. Ba, slyšel jsem jednou, jak říkal, že i myši se z něho vystěhovaly. Nerad bych ti vysvětloval něco bližšího. Bude lépe, půjdeme-li k tvým panenkám a seznámíš-li mne s nimi.“ Ale Verunku to táhlo kupodivu do tohoto pokoje. Otevřela opatrně dveře, poněkud více a proklouzla jimi. Okenice byly zavřeny a bylo třeba nejprve zvyknouti si na šero, které tu panovalo. Jednotlivé sluneční paprsky pronikaly šerem, blýskaly se tu a tam na hladkém bronzovém kování a na zelených brokátech nábytku a kreslily jasné skvrny na vybledlé barvy starých obrazů. Viselo tu mnoho obrazů na stěnách. Představovaly ženy i muže v různých krojích a všichni hleděli na Verunku. Bylo zde trochu neútulno. „Půjdeme zase odtud,“ připomínal magistr Čepička a zatahal Verunku za šaty. Ale bylo již pozdě k odchodu. „Dobrý den Verunko,“ ozval se za ní hlas. Verunka se ohlédla. Stála před ním mladá, krásná paní, ale ne skutečná paní, jak je kdy vídala. Byla utvořena z šedého dýmu a když se Verunka na ni zadívala, zpozorovala, že je to táž krásná paní před jejímž obrazem se zastavila. Jenže byla beze všech barev, které měla na namalovaném obraze. Verunka se trochu lekla, ale vlastně ne mnoho. Nepřipadalo ji to podivnějším než magistr Čepička, nebo množství prahů a stupňů, jež viděla. Měla vůbec 17

mnoho tetiček. Proč by to nemohla být také jedna z nich, jenže trochu průhledná a mlhavá...? Vypadala ostatně velmi vlídně a nebylo jistě třeba se báti. „To je hezké od tebe Verunko, že mne přicházíš navštívit,“ řekla šedivá paní a usmála se. Byl to krásný, jímavý úsměv, zcela podobný tomu, jak se usmíval starý obraz ve zlatém rámu. Nezapomínalo se na něj lehce. Verunka nacházela zalíbení v této tetě. Kromě toho byla oblečena tak žertovně, zcela jinak, než například maminka, nebo teta Mařenka. „Byla jsi to ty, která mne zatahala tak, že jsem sem musela přijíti?“ ptala se Verunka. „Nebyla jsem to já, ale něco ze mne tě přitáhlo,“ pravila šedivá paní. „Chtěla jsem tě poznati blíže, vždyť jsme příbuzné.“ „Tak,“ řekla Verunka, ne právě zdvořile a prohlížela si šedivou paní podrobněji. Byla to tedy přece pravá teta. A byly různé tety, barevné a šedivé, tělesné i mlhovité. Bylo jen dobře to vědět. „Neupadni Verunko, je zde tolik stupňů a prahů,“ pravila šedivá paní a usedla na starou židli s vysokým opěradlem. „Můžeš si tu všechno prohlédnout, bavíli tě to, musíš jen být trochu opatrná.“ „Dávám již pozor,“ mínila Verunka, „je tu též magistr Čepička a dohlíží na mne, nemůže se mi tedy nic stát.“ Magistr Čepička běhal horlivě sem a tam, pln neklidu a mával tenkými pažemi. „Ach, Verunko, magistr Čepička nemůže ti vždycky pomáhat,“ řekla šedivá paní a povzdychla si. „Proč se tu vlastně uzavíráš v zeleném pokoji, je to přece nudné?“ ptala se Verunka. „Neviděla jsem tě dosud někde jinde. Neprocházíš se nikdy domem nebo zahradou?“ „Dlouho jsem již nebyla venku Verunko.“ „Musíš chodit více na procházku, není to zdravé sedět stále v dusném pokoji,“ pravila Verunka a připadala si velmi moudrá, že mlhovité tetě poradila. „Mohu sice odcházet, Verunko, ale musím se opět vracet. Vidíš, musím se dostat přes tento práh a nemohu. Ne nemohu!“ Šedivá paní se zhroutila v židli a její obličej nabyl takového mučivého výrazu, že jí bylo Verunce upřímně líto. „Nenalézám právě nic zvláštního na prahu, na který ukazuješ. Není ani tak vysoký, ani šeredný, jak myslíš, dávej pozor, jak ho přeskočím.“ „Nedělej to Verunko,“ volal magistr Čepička, „přes tento práh teď již nesmíš, jinak se přesuneš opět do zahrady duchů a k stříbrnému mostu. Vždyť jsi teprve přišla odtamtud a bylo by příliš záhy vracet si již dnes. Musíš být nyní trpělivá a zůstati drahnou dobu v domě stínů. Je tu mnoho jiných stupňů a prahů, přes které ti bude přecházeti v budoucnu.“ Verunka ustoupila poslušně od prahu. „Šedivá teta má přes něj přejíti?“ „Měla by, ale nemůže,“ šeptal magistr Čepička, „u ní je něco jiného, byla již příliš dlouho v domě stínů.“ Verunku obešla podivná hrůza. Zelený pokoj jí připadal studenější a temnější než všechny ostatní. „Nechtěla bych tu být tak sama jako ty,“ řekla. Šedivá paní zavrtěla hlavou. „Nejsem tu sama, Verunko,“ řekla, „je tu ještě mnoho jiných – podívej se.“ Bledě modravé světlo plížilo se zvolna kolem zdí, plnilo celou místnost a Verunka viděla teď, že šedivá paní nebyla již sama. Na všech židlích seděly postavy v staromódních krojích, hodících se k šatům šedivé paní. Ale nemluvily a 18

pohybovaly se podivně bez hlesu jako loutky. Mnohé z nich měly velkou podobnost s obrazy na stěnách, a štíhlý, mladý pán s kordem a v třírohém klobouku připomínal Verunce poněkud strýce Jana. Byl však přece jiný. Jak by se také strýc Jan dostal sem, mezi ty všechny cizí lidi? Ten seděl jistě teď ve svém zahradním domku a četl. Ostatně, to nebyl vůbec on – ale Verunka musela přec jen na něho myslet a to velmi silně. Ty četné postavy, sedící zde na židlích, nezdály se však Verunce tak skutečnými, jako šedivá paní. Byla jistě i tato šedivá paní trochu mlhovitá a jiná, než bývají obyčejní lidé. Ale byla tu a mohl se s ní člověk trochu bavit. Ti druzí naproti tomu vypadali, jako by byli nakresleni do prázdného prostoru rozbředlými tahy, ale šedivá paní klonila se brzy k tomu, brzy k onomu zjevu a tvářila se, jakoby měla co rozmlouvat s každým. Byla tím plně zaujata a nehleděla již na Verunku. Verunka pocítila pojednou ledový chlad. Pojala ji hrůza. Vyběhla ze dveří a přibouchla je za sebou. Vedle ní stál magistr Čepička. „Vidíš,“ mínil s nelibostí. „To není společnost pro tebe, Verunko.“ „Nemyslela jsem, že zde bydlí takoví lidé,“ pravila Verunka. „Jsou také opravdu živí? Nepřipadá mi to ani.“ „Živá je jen šedivá paní,“ pravil magistr Čepička, „ostatní nejsou zde vlastně vůbec, abys věděla – jsou to jen její myšlenky, které neustále spřádá kolem sebe. Tkví v nich již tak dlouho a nemůže přes práh. Muci a já to jmenujeme obrázkovou knížkou šedivé paní, ale nedíváme se do ní rádi.“ „Není to pěkná obrázková knížka,“ mínila Verunka, „a nechápu, proč se šedivá paní dívá do ní tak ráda. Nemůže se jí dát jiná obrázková knížka?“ „Nuže věz Verunko,“ pokračoval magistr Čepička, „v obrázkové knížce jsou obrazy postav, s nimiž se šedivá paní znala a s nimiž žila kdysi zde na zemi v tomto domě, rozumíš, jako žiješ na této zemi teď ty. Ti všichni zemřeli, jak se říká a překročili dávno již svůj práh. Jen ona nemohla a teď bydlí mezi dvěma světy se svou obrázkovou knížkou. Je to starý příběh, nesmím ti ho dosud vyprávět.“ „Nechci ho také slyšet, shledávám obrázkovou knížku hroznou, mám před ní hrůzu a nechci ji ani vidět.“ „Nesmíš chodit do zeleného pokoje,“ pravil magistr Čepička, „vždyť víš, že jsme nebyli pro to Muci ani já. Obrázková knížka je jenom v zeleném pokoji a snad proto se vystěhovaly myši odtamtud. Mínily také asi, že to není nic pro jejich děti. Šedivá paní bloudí ovšem i jinde v domě, ale to nic není. Není třeba, aby ses jí bála – bude k tobě vždy velmi vlídná. Pojďme nyní ke tvým panenkám, cítí se jistě již opuštěnými.“ „Staral se o ně Muci,“ řekla Verunka důvěřivě. „Dohlíží všude, je-li vše dobře v pořádku.“ „Ano, lze se spolehnouti na Muciho,“ pravil magistr Čepička. Muci činil po právu tomuto o něm vysokém mínění. Seděl uprostřed panenek, když Verunka vešla s magistrem Čepičkou do dětského pokoje. „Dobře, že konečně jdete,“ mínil Muci. „Petr a Huňáč čekají již dlouho na vás.“ „Děkuji ti, že jsi dával pozor na moje panenky,“ řekla Verunka. Potom poda19

la ruku Petrovi. Petr byl starší než Verunka a byl by vlastně měl jíti do školy. Ale nemohl. Byl slabomyslný a chápal nesmírně těžce. Pomáhal tedy trochu otci v zahradě pokud to šlo a hrál si mnoho s Verunkou. Také strýc Jan dával si s ním mnoho práce a snažil se naučit ho něčemu. Teď přišel i Huňáč a podával tlapku. Huňáč byl Petrův pes, tvor to s dlouhou srstí, jejichž chundele mu visely přes tvář, takže mu obyčejně bylo vidět jen jedno oko. Verunka ho česala a kartáčovala a dělala mu ráda pěšinku. Huňáč a Muci se znali a ctili se. Moudří tvorové širokých obzorů jsou povzneseni nad rasové nepřátelství. Muci a Huňáč byli toho skvělým příkladem. „To je magistr Čepička,“ vysvětlovala Verunka. Huňáč díval se svým jedním okem na magistra Čepičku a vrtěl ohonem. Zvířata vidí povětšině něco z jiných světů. Ale Petr nepostřehoval ničeho z magistra Čepičky a nedovedl rozumět Verunce. Byl právě již starší a neměl již vnitřních očí, které dosud měla Verunka. Snad jich ani neměl nikdy. „Nemůžeš vidět magistra Čepičku?“ ptala se Verunka. Petr vrtěl hlavou a v jeho očích objevil se bezmocný výraz, který měl vždy, když něco nechápal. Jeho ruka hmátla něžně do Huňáčkovy srsti. Psí velká láska a pak oddanost byly pro slabomyslného jaksi oporou. Verunka byla zvyklá, že Petr neviděl mnohé, o čem mluvila. Líčívala tak trpělivě podrobnosti. „Magistr Čepička je malý a milý, bavila jsem se s ním dlouho. Je takhle maličký, vidíš“ a ukazovala Čepičkovu výšku – „má červený klobouk a zcela tenké ruce a nohy. Je vůbec roztomilý.“ Petr tomu věřil. Petr věřil všemu, co říkala Verunka. „Víš Petře,“ pokračovala Verunka horlivě, aby její kamarád byl všeho účasten, „magistr Čepička ukázal mi různé prahy, stupně, které jsou tu v domě. Může se přes ně klopýtnout, nehledí-li se na ně. Musíš dávat bedlivě pozor na ně Petře.“ Petr to slíbil. „Magistr Čepička byl se mnou v zeleném pokoji, kde jsme dosud nikdy nebyli. Je tam šedivá teta, která je milá. Ale má ošklivou obrázkovou knížku, nechtěla bych ji vidět ještě jednou. Jinak by ti ji ukázala, ale neměl bys nic z toho.“ „Bydlí šedivá teta stále zde?“ ptal se Petr. Každá nová osoba byla pro něj do jisté míry obtíží, než se s ní seznámil. Všecko šlo u něho velmi zvolna. „Ano bydlí zde,“ řekla Verunka, „neviděla jsem ji také nikdy před tím. Nepřichází rovněž ke stolu. Snad nejí vůbec, vypadá tak mlhovitě. Je tak trochu směšná. Nemohu ti to říci tak přesně.“ Petr se tvářil bezmocně. Věc mu nebyla jasná. „Věřím tomu,“ řekl. „Zdá se mi, že magistr Čepička nejí také nic,“ mínila Verunka, „proto má tak tenké nohy. Ale vypadá to hezky. Škoda, že ho nemůžeš vidět. Měla bych také tak tenké nohy, kdybych nic nejedla?“ Petr nevěděl. Byl to pro něho zcela nový problém. „Budeme si teď hráti s panenkami,“ volala Verunka. „Rozsadíme se kolem stolu a Muci a Huňáč musí také být při tom.“ „Poděkuji se,“ řekl Muci, „chci teď míti klid a uchýlím se na pohovku. Hlí20

dal jsem po celou dobu tvé panenky.“ „To je pravda,“ mínila Verunka, „mohu si myslet, že tě to znavilo.“ Bylo to již takové, že Petr nechápal zcela jasně, co říkal Muci. Ale Verunka rozuměla všemu dobře, uměla ještě dobře naslouchat myšlenkám a mluvit v myšlenkách. To jí zbývalo ještě ze zahrady duchů. Petr a Huňáč projevili ochotu účastnit se všeho, co Verunka navrhovala. Magistr Čepička stál při tom a pitvořil se nesmírně. Verunku uchvacovalo dívat se na něho. „Velká škoda Petře,“ pravila, „že nemůžeš vidět, jaké nádherné posuňky umí magistr Čepička. Je to prostě pozoruhodné a neznám nikoho, kdo by to dovedl tak dobře. Ale měli bychom si hráti jednou na počty. Magistr Čepička nám může dávati úlohy a uvidíme, kdo to nejdříve vypočítá. Například, odečteme-li dvě od čtyř ...“ Před počítáním měl Petr hrůzu. „Mně se to zdá moc těžké,“ řekl. „Což ti to nepověděl strýc Jan?“ ptala se Verunka. „Strýc Jan to musí umět. Počítá na oříškách, víš přece. A ořechy se pak mohou sníst.“ „Se mnou počítá také na oříškách,“ pravil Petr, „strýc Jan má se mnou velikou trpělivost a vykládá mi to znovu a znovu. Říká také, že se mi to konečně podaří. Ale hraji si při tom raději na něco jiného.“ „Mohli bychom se dívat na obrázky,“ navrhovala Verunka, „to je hezké a pro tebe a pro Huňáče je to snad pohodlnější, než počítání. Muci je unaven, ale magistr Čepička se jistě podívá rád na obrázky.“ Petr přikývl spokojeně. Byl se vším srozuměn, jen když se mu nekladly žádné těžké otázky. Magistr Čepička byl zřejmě také ochoten, neboť skočil rázem na obrázkovou knížku, až se Verunka zasmála. Pak si připomněla opět zelený pokoj. „Myslíš, že se šedivá paní stále ještě dívá do své obrázkové knížky?“ ptala se zvědavě. „Na ty obrázky nebudeme již teď myslet, Verunko,“ řekl magistr Čepička. Ale obrázková knížka šedivé paní v zeleném pokoji nebyla již živá. Myšlenky šedivé paní se unavily a neoživovaly již zbytky starých, minulých dějů. Tak se rozpadla její obrázková knížka a rozplynulé postavy zalezly k ostatním zbytkům, které tu byly zavěšeny ve všech koutech domu stínů. Neměly by se nikdy volat, ale šedivá paní probouzela je vždy znovu, kdykoliv její duše zatoužila a hledala. Bydlí tak mnoho mrtvých v domě stínů a nenacházejí cesty přes práh. Žijí ve své obrázkové knížce a trvá často velmi dlouho, než to pochopí. Šedivá paní seděla zhroucena v židli a její jemné, bledé ruce hrály si neklidně s drahocennými prsteny, které také nebyly ničím více než zdání jí samotné. Před ní stál Jan, poutník. „Přišel jsi opět Jene?“ zeptala se šedivá paní. „Ano, přišel jsem, abych ti pomohl. Chci se o to alespoň pokusit. Nemyslíš Helgo, že bys mohla přejít již práh? Byla jsi příliš dlouho v domě stínů a přitom, jak žiješ, nejsi doma ani zde, ani tam.“ „Tuším to někdy ale není mi to vše dosti jasné,“ pravila šedivá paní. „Nemohu sama nic dělat a ty mi také nemůžeš pomoci. Vždyť nevíš, co se tu všechno stalo, nebo aspoň to nevíš tak, jak to vím já. Prožila jsem to a musím v tom žíti dále. Co by jinak bylo ze mne?“ „To bylo kdysi Helgo, ale není to již skutečností. Pokus se přece pochopiti, 21

že žiješ jen s obrazy a ne s lidmi. Jsou to zbytky v domě stínů, do kterých jsi se zapředla.“ „Jak chceš vědět, bylo-li to, či je-li to dosud? Vždyť jsem právě mluvila se všemi, kdo tu seděli kolem mne. Nemohu se také rozpomenouti na nic jiného od té chvíle, kdy jsem požila jedu v zeleném pokoji. Vím jen, že jsem usnula a pak, když jsem procitla, bylo vše tak, jak je to dnes.“ „To se ti jen zdá Helgo, protože jsi nemohla překročit práh.“ „Což neseděl Jindřich před chvílí tam, kde nyní stojíš ty? Nesáhla jeho ruka po kordu jako tehdy, když se dostal do hádky se svým bratrem?“ ptala se šedivá paní. „Jindřich zemřel již dávno Helgo,“ řekl Jan poutník tiše. „To se mi řeklo, ale jak je to možné? Vždyť seděl vedle mne, nebo stojí dosud přede mnou?“ Krásné oči šedivé paní hleděly široce a bezradně na Jana poutníka. „Pověz mi, jsi Jindřich nebo Jan? Nevím to nikdy, když se na tě dívám. Jsi Jindřich a nejsi přec.“ „Byl jsem Jindřich a jsem Jan. Nejsem žádným z obou zcela. Jsou to jen proměny nás samých, Helgo, kteří se vydávají znovu a znovu na pouť .“ „Mohu to jen ztěží pochopit, ale mluvím k tobě, jak jsem mluvila k Jindřichovi. Je mi, jako bych nemohla ani jinak. Mluvil jsi o pouti. Jmenuješ se proto Jan Poutník?“ „Je to hra věcí, Helgo, ale každá hra souvisí nějak s věcmi. Jmenujeme se tak vlastně všichni, neboť putujeme všichni ze života do života a stavíme na sobě a na budově světa. Mrtví a živí jsou jen formy jednoho velkého bytí. Ale ty jsi se zastavila na své pouti. To nemá být Helgo, pochopíš mne teprve až přestoupíš přes práh.“ „To lze těžko pochopit Jene.“ „Je to zcela prosté, zdá se to obtížné, jen když zbloudíme, a ty jsi zbloudila v domě stínů.“ „Je to pravda, že Jindřich zemřel? Vždyť to nemůže býti pravda,“ trvala šedivá paní na svém. „Bylo jistě pošetilé tehdy ode mne, že jsem tomu věřila. Ach, nemá smyslu, ptáti se na tebe. Vždyť jsi Jan poutník, co můžeš tedy o tom vědět?“ „Vím to dosud dobře Helgo, hleď, bylo to tak, že tě Jindřich i ten druhý, oba milovali a tak se dostali do hádky. Ale ty jsi sama nevěděla koho miluješ více. Bylo to zde v zeleném pokoji, viď?“ „Ano, bylo to zde,“ řekla šedivá paní zamyšleně, „bylo to u tohoto stolu. Jindřich stál tam, kde stojíš ty. Věděla jsem teprve později, že jsem milovala Jindřicha. Ale byla jsem mladá a hloupá a ješitná a lichotila mně láska toho druhého. Nazítří se potýkali venku na vřesovišti, kde stojí tři břízy. Ten druhý padl a na Jindřichově kordu byla krev. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat a bděla jsem kolik nocí a přemýšlela a hloubala o tom. Směla jsem ho ještě milovat anebo ne? Mrtvý byl mezi námi. Bylo to vše tak hrozné a zmatené. Jindřich musel pak prchnout za hranice, bylo to velmi smutné, ale pro něho to bylo jistě lehčí.“ „Odebral se do Paříže,“ pravil Jan Poutník. „Nemiloval tě později již Helgo, ne tak, jak si myslíš. Poznal, že to byla jen vášeň, jedna z četných odboček, které konáme, neboť jak by to bylo mohlo jinak končit krví? Tak nekončí láska. 22

Miloval jinou dívku, nepochopil, že to byla jeho duše sesterská...“ „Jak se jmenovala?“ ptala se šedivá paní rozčileně. „Není to lhostejné Helgo? Co je jméno? Pomíjí jako všechno ostatní. Zůstává jen jedno jméno, které jde od života k životu. Tehdy se jmenovala Madelaine de Michaile. Není to důležité, říkám ti jen, aby jsi se učila zapomínat na Jindřicha.“ „Byla krásná a byl s ní šť asten?“ „Myslím, že byla krásná, ale malá Michaile zemřela dávno Helgo. Byl s ní šť asten a miloval ji velmi, jí i život, který byl v Paříži tak veselý. Ale na jeho životě byla krev a ty víš proč. Ach, byli jsme všichni pošetilí, i ty, Helgo. On to odpykal. Když táhly rudé hordy ulicemi Paříže, zemřel na popravišti a ona s ním. Smrt je oddala.“ Šedivou paní zamrazilo a její postava se podivně zhroutila. „To bylo poslední, co jsem o něm slyšela,“ pravila. „A pak jsem zde usnula a probudila se tak zmatená. Nemohu se od té doby rozpomínat jak bylo kdysi. Jen o tom, co vypravuješ z Paříže, neumí mi Jindřich pověděti nic.“ „Protože mluvíš s jeho obrazem a ne s ním,“ řekl Jan Poutník. „Musíš se snažit pochopit to, Helgo. Je to pro tebe důležité, abys konečně pochopila.“ „Vynasnažím se,“ pravila šedivá paní. „Ale kde je tedy Jindřich, mluvím-li s jeho obrazem?“ „Putuje. Přešel přes práh do jiného světa a vrátil se opět přes práh k nové pouti. Putujeme všichni a hledáme, abychom našli. Jen ty jsi zůstala stát Helgo, a zbloudila jsi.“ „Když tedy putuješ a hledáš, co jsi našel, Jene?“ „Našel jsem mnohé, ale musíme být skromní, neb zbývá ještě mnoho hledat a nalézat. Ale je nutno putovat a ne se zastavovat.“ Šedivá paní opřela hlavu do úzkých, dlouhých rukou. „Nejsi přece Jindřich,“ řekla, „ten nemluvil tak, jak ty nyní mluvíš. Mám k tobě velkou důvěru, Jene, ale milovat, nemohla bych tě tak, jako jsem milovala Jindřicha.“ „To je správné Helgo. Mezi Jindřichem a Janem je dlouhá cesta, nemá se jít po ní znovu zpět.“ „Jsi-li Jindřich, nebo Jan, žiješ nyní na této zemi a já, pravíš mezi světy. Věřím tomu, neboť ostatní mne nevidí, neslyší. Jak to, že ty, Jene mne můžeš slyšet a vidět? Ty a Verunka, která tu byla dnes.“ „Není tomu dávno, kdy se Verunka vrátila přes práh Helgo, a má ještě vnitřní zrak, který vidí za hmatatelné věci. Ale já jsem se naučil na své pouti probouzeti opět tento zrak.“ „Je to těžké Jene? Mně můžeš slyšet a vidět...?“ „Ano, je to velmi těžké. Jen nemnozí chtějí se tomu naučit, neboť to vyžaduje velkých obětí. Ale kdo se tomu naučil, přešel přes mnohý stupeň a může pomáhat lidem i zvířatům. Je to krásný úkol a má větší cenu než to, co lidé nazývají štěstím. Chtěl bych pomoci také i tobě Helgo, musíš ale sama chtít.“ „Chci – jistě,“ řekla šedivá paní, „velmi toužím po pomoci a dávno již. Ale musel by se stát zázrak, abych mohla přejít práh. Zdá se mi příliš vysoký, velký a příliš široký. “ „Zázraky se dějí každého dne,“ pravil Jan Poutník. „Snad,“ mínila šedivá paní, „ale hleď, když jsme zde žili spolu, ach, vždyť 23

nevím, jsi-li to ty – nevěřili jsme v zázraky ... Jene. Posmívali jsme se jim mnoho. Smáli jsme se i kostelu. Teď, když žiji mezi světy, šla jsem často do kostela v Halmaru, kde jsem sedávala jako mladá dívka. Byli tam i jiní, kteří jsou jako já a nemohou přes práh. Ale nezažili jsme žádného zázraku. Ten, kdo dnes mluví v kostele v Halmaru, neví co je život a smrt, nemůže nám pomoci přes práh. Odcházeli jsme všichni zase smutni, já do domu stínů a ostatní do starých koutů a ulic v Halmaru, ve kterých bloudí a čekají. Nestal se žádný zázrak, Jene. Temno je v kostele v Halmaru, ne jasno. Jak rádi bychom tam šli opět, kdyby se tam vyjasnilo. Ale jak to máme vědět?“ „Dozvíte se, až se tam vyjasní,“ řekl Jan. „Mrtví vědí mnoho a vědí také o tom, čeho nevidí dosud živí. Je pravda, že v kostele v Halmaru není již zázraku. Ale musíte míti trpělivost, ty, Helgo, i ti ostatní. My všichni musíme míti velikou trpělivost. Každý, kdo chce býti knězem, musí nejprve prožíti zázrak sám na sobě, a pak teprve může konati službu Boží. Počkej, až se farář v Halmaru stane knězem. Zázrak přišel dosud již ke každému, kde na něj čekal a kdo ho volal. Volej ho každou hodinu.“ „Zkusím to,“ řekla šedivá paní a míruplně se usmála. V temno zeleného pokoje vloudil se slabý svit, a Jan Poutník zavřel za sebou tiše dveře. Při večeři Verunka seděla tiše, zahloubána do sebe. Unavila se přes den a slyšela sotva, co si vyprávěli matka, teta Mařenka a strýc Jan. Ti tři byli sourozenci. Teta Mařenka zůstala neprovdána, byla nejstarší a žila jen ze starosti a péče o všechny ostatní, takže byla uvnitř i zevně obrazem této v své činnosti. Skoro všichni ji jmenovali tetou Mařenkou, i ti, jimž nijak tetou nebyla. Když Verunka vypila své mléko, řekla náhle jakoby zcela pro sebe: „V zeleném pokoji bydlí šedivá teta.“ „Co jsi to opět vymyslela? Verunko, co to pravíš?“ mínila Verunčina matka. „Šedivá paní je,“ pravila Karolina, která odklízela vždy talíře. Nemluvila to vlastně, nýbrž křičela. Karolina křičela vždy, když chtěla něco říci. „Jak jen můžete tvrdit takový nesmysl,“ durdila se teta Mařenka, „a ještě k tomu před dítětem.“ „Ale když přece je,“ křičela Karolina a zmizela rozzlobeně s nádobím. „Není třeba, aby ses bála šedivé paní Verunko,“ mínil strýc Jan. „To říká magistr Čepička také a nemám žádného strachu,“ odpovídala Verunka. „Co je to zase? Odkud má to dítě ta podivná jména?“ pravila Verunčina matka. „Verunko, můžeš jít ještě trochu na zahradu, až budeš hotova.“ „Ano mami.“ „Jene,“ mluvila Verunčina matka, když dítě vyšlo ven, „vymluv to raději Verunce, namísto abys jí říkal, že se nemusí bát. Jinak si bude nakonec myslet, že šedivá paní dokonce existuje. Jsou to jenom povídačky, protože se v zeleném pokoji stala ta smutná příhoda s krásnou Helgou. Její milenec usmrtil soka v souboji a ona se prý otrávila. To jsou staré historie a již tehdy, když jsme byli dětmi, říkalo se, že v zeleném pokoji straší a že je tam šedivá paní. Děti to slyšely od služebných, ale nemá se to trpět.“ „Milá Regino,“ řekl Jan klidně, „dítěti se nemá říkat nepravda. To není k ni24

čemu. Je lépe, řekneš-li Verunce, že jí není třeba se bát.“ „Věříš opravdu, že tu je šedivá paní?“ zeptala se teta Mařenka zděšeně. „Zajisté,“ potvrdil Jan, „myslím, že to vím.“ „Vím, máš o mnohém zvláštní názory,“ pravila Regina, „a nemohu s tebou vždy souhlasit. Snad je více věci na světě, než se domníváme. Ale odkud by to věděla Verunka? To jí řekla Karolina.“ „Možná, že Verunka viděla šedivou paní, Regino. Děti vidí často více než dospělí. Je nutno brát na to ohled.“ „Neviděli jsme nic takového, když jsme byli dětmi,“ namítla Regina. „Nebo jsme to zapomněli,“ dodal Jan, „zapomněli jsme tak mnohé, Regino.“ „Děsily jsme se, poněvadž jsme byly hloupé,“ řekla teta Mařenka. Jana Poutníka to bavilo. „Kdož ví, jsme-li dnes o mnoho moudřejší,“ mínil. „Já jistě,“ tvrdila teta Mařenka a zlobila se. „Ale Jene, nemyslíš přece doopravdy, že Verunka...?“ Paní Regina se odmlčela bezradně a nejistě. Byla z lidí, kteří nikdy neprocitli k vlastnímu vědomému já a nevědí, kam mají plouti. „To je všechno nesmysl,“ promluvila teta Mařenka jasně a důrazně. „Máš zvláštní nápady, Jene, od svého návratu z dalekých zemí a cest. Máš prostě více jíst, Jene. Pak ti nebudou přicházet žádné takové myšlenky. Trpíš podvýživou a šedivá paní a podobné věci neexistují vůbec.“ Ve chvíli, kdy teta Mařenka toto povídala, stála šedivá paní vedle ní. Verunka usedla na schody verandy a hleděla do zahrady. Ale ta ji připadala cizejší. Byla to jistě krásná zahrada, ale nebyla ještě včera jinačí? Verunka byla smutná – nevěděla sama proč. Byl to soumrak, který nadešel. Zapadla zahrada duchů, snesl se závoj mezi ní a Verunku. Ale dům stínů byl kolem ní a díval se na ni sty temných očí.

25

III. Břímě Arona Mendela Osamělá severská krajina byla kdysi ještě mnohem osamělejší než dnes. Jen zřídka protínaly koleje železné dráhy její slatiny a vřesoviště, na nichž spoře rostou břízy a zakrnělé borovice. Žádná houkající auta nezvířila prach nekonečně dlouhých silnic, a nerušila slavnostního ticha lesních cest, v jejichž zeleném hájemství pohrávaly si sluneční skvrny. Jak krásnou byla tato země, protože byla skoro liduprázdná. Vzdálena dosud hluku zmatené doby, snila nerušený sen svého života, ve volání zvířat a v dechu rostlin. Hlasy, které zde mluvily, byly sbratřeny s přírodou. Tiše šumící koruny stromů s křišť álově čistou oblohou nad sebou, zpívaly svou, vždy stejnou píseň a prosté, pestré květiny severu vyšívaly zelený mechový koberec na div pustiny. Ale na silnicích, jimiž se vinul lidský život těmito lesy a ladami, bylo málo chodců a mohl jsi kráčeti dlouho, než jsi někoho potkal. Bylo to v oné době, kdy na osamělých silnicích putovaly zvláštní postavy, bez odpočinku, ode dvora ke dvoru, od městečka k městečku. Byli to staří židé, s těžkým rancem na zádech. Neúnavně šlapaly jejich nohy prach silnice a pokorně a oddaně hrbila se jejich záda pod příliš těžkým břemenem. Putovali, jako putuje Ahasver a vítr jim províval chudobným oděvem a šedivým, vlajícím vlasem. Vidím to ještě dnes před sebou, jak jsem je vídal jako dítě. Ještě pociť uji něco z blaženého očekávání, když sňali se zad svůj těžký ranec a ukazovali nádheru svých krásných věcí, svého zboží. Byla to celá skříň, kterou vlekli s sebou, vyrobená ze dřeva a ukryta v silném plátěném pytli s popruhy. Vytahovali jednu zásuvku za druhou a oslňovali žasnoucí oči množstvím nevýslovně krásných a lákavých věcí. Jaký poklad skrývaly tyto putující almárky. Hřebeny a kartáče s ozdobami, hedvábné stuhy všech barev a netušených odstínů, kapesní nože v ochranném obalu, tištěné šátky se vzory nemožných květin, bonbóny, zelené jako brčál, tabulky čokolády zabalené v pestrý, lesklý papír. Nikdy se již neuvidí obal tak tajuplné svítivost. Nikdy se již tak nepocítí blaženost nákupu a omezenost majetku, jak bylo nutno počítat a uvažovat, aby se za omezené peníze na útratu zajistila navždy jedna z těchto nádher. Jak hrozně těžkou byla zde každá volba a jak byla často ještě spletitá až k nerozluštitelnosti problému v proudu řeči těchto putujících obchodních domů. „Nikdy se již nenaskytne taková příležitost, takové hřebeny, takové kartáče lze dostat jen letos – ne, jen dnes, potom již po celý život ne! Ať si to ujasní, co to znamená! Tyto kapesní nože jsou tak ostře nabroušené, že přeříznou vlas, když na ně spadne. Člověk se viděl přitom již s krvácejícími, pořezanými prsty. Tyto tištěné šátky, tyto hedvábné stuhy se již vůbec nedodávají. Svět se jich musí zříci. Přicházejí příliš draho. Je to tedy naposledy, kdy tyto vzory vidí lidské oko. Nikdy již nebude tato čokoláda. Je to vlastně šílenstvím ji prodávat – a to vše za ceny, které lze považovat skoro za mírnou almužnu pro putujícího... “ A nyní vytahuje se zvolna poslední zásuvka, jako opona před divadelním obrazem: Šperky, skvosty, korálové jehlice a prsteny, v nichž se lesknou ve slunci broušené kameny ze skla. Neslýchaná nádhera – a ne jen pro láci, že je to ze skla? To ne, především proto, že sklo, jak známo, předčí všechny drahokamy 26

světlem a barvami! Něčeho takového nelze vůbec docílit obyčejnými, takzvanými drahokamy. Vyjímalo by se to směšně naproti těmto, že? To musí uznati každý, kdo tomu jen trochu rozumí. Vím dosud, jako dnes, jak veliká byla dětská blaženost takového nákupu, ale vím ještě lépe, jak starý Žid zavíral zásuvku za zásuvkou, jak natáhl přes almárku hrubý, plátěný pytel, jak si vše naložil na záda jediným trhavým pohybem. Tu se mne zmocnila pojednou myšlenka! Tato skříň je příliš těžká pro starce a on ji vleče den za dnem, hodinu za hodinou, v dešti, sněhu a úpalu slunečním nekonečnou silnicí. Co má ze svých drahocenností? Nejsou tu pro něho samého. Musí je vléci a dávati dále. Musí být ještě rád, může-li se jich zbavit, aby mohl jísti svůj chléb, který pojídá snad na pokraji příkopu nebo ve špinavé hospodě u cesty, kde sedí v koutku a lidé se mu posmívají. Pozvolna, stejným krokem oddaného cviku mizel starý Žid po silnici. Hleděl jsem za ním, jak vlekl almárku i jak se mu pruhy zařezávaly do ramenou a jak mu břemeno ohýbalo záda. Pojal mne bezmezný soucit se starcem a draze koupené tretky pálily mne v ruce jako nespravedlivé zboží. V mé duši, která dosud přijímala vše dětsky nepředpojatě, tvořila se otázka: chceš tak putovat, chceš aby tvůj otec, tvůj bratr byl na cestě tohoto starého Žida a musel vléci toto těžké břemeno na znavených nohou silnicemi ciziny? Pochopil jsem poprvé něco, z kletby lidstva a muk, s jakými cize a osaměle nese své břímě ztemnělým životem. A daleké tušení mluvilo ve mně o mnohých břemenech, těžkých, která spatříme a o břemenech, která sami jednou poneseme svým žitím. Člověk se vzpírá proti nim, tlačí ho, ba i zraňují, ale pak je vleče stále tišeji a oddaněji s cílem před očima, že je na konci pouti v poslední svatvečer postaví do kouta, aby je nikdy již nevzal na ramena. Lidské bytí otevřelo na okamžik své brány a poznal jsem jeho symbol v ubohém starém Židovi na zaprášené silnici s jeho příliš těžkým břemenem. To bylo druhdy a je tomu již mnoho let. Dnes nadešel jiný čas i pro osamělou severskou krajinu a staří Židé neputují již ode dvora ke dvoru. Život se změnil a našel nové formy radosti a ještě novější formy útrap. Ale když Verunka bydlela v domě stínů, byla severská země ještě tišší a tu i tam bylo viděti ještě putujícího Žida s jeho těžkým břemenem na zádech, jako přežitek minulých dnů, který tu zůstal. Takovým přežitkem byl Aron Mendel. Byl suchý, velmi vysoký, nezdálo se však, že by byl tak veliký a že když se vzpřímí, převyšuje většinu lidí o celou hlavu. Nevědělo se to, protože byl sehnutý pod svou tíží, kterou vlekl s sebou po tolik let, až se hrbila jeho záda. Vlasy i vous byly bílé a splývaly divoce a nespořádaně, rozcuchaná větrem. Jeho obličej působil dojmem, jakoby do něho byla vryta nesčetná znamení povětrnosti ve vší své mnohotvárnosti jara, léta, podzimu i zimy. Ale jeho oči hleděly podivuhodně do daleka, jakoby hledaly konec silnice, který nebyl viditelný. Působil mnohem více jak zjevení než jako člověk těchto končin. Pověrčiví lidé vyprávěli o něm, že vyrostl z kořenů a šedých lišejníků starých borovic, že nemá domova, že občas jen zabloudí do lesní pustiny, aby se s ní na chvíli opět spojil a nabyl tak nových sil z její půdy. Je proto také prý mnohem starší než sto let, možná že dvě stě let – nikdo to nevěděl přesně a určitě. Většina lidí jej znala již od dětství, ale všichni kupovali od něj dále, ač dnes byly v Halmaru již krámy, kde se prodávalo totéž zboží. Kupovalo 27

se od něho ze staré tradice, jako jdeme dosud rádi spletitou stezičkou, kterou jsme chodívali jako děti, i když nová doba vystavěla nové silnice. Aronu Mendelovi nebylo také třeba, aby chválil své zboží. Stalo se samozřejmým jako on. K nejvyššímu podivu neodvažoval se také nikdo z jeho cen něco smlouvati, jak to jinak bylo zvykem. Aron Mendel měl důstojnost, která to zapovídala sama sebou. Bylo v něm něco z minulosti starého zákona, která zabloudila do cizí doby, bez domova, vyhnaná a bludná, ale vytýčená nad míru všedního dne jako přízrak z pouště Sinajské. Bylo jen docela málo lidí v kraji, kteří byli tak hloupí a pyšní, že to necítili. Ale ty Aron Mendel jaksi přehlížel. Aron Mendel přicházel zřídka do dvorců kolem Halmaru. Zestárnul velice a putoval pomalu a ne již tak čile jako dříve. Zdálo se, že mu šlo spíše o uchování staré tradice nežli o obchodování samé. Z takové tradice vynořoval se občas jako vykouzlen ze země a kráčel veliký a suchý po silnicích, po kterých kráčely jeho nohy po tolik let vždy s tímtéž rancem na zádech. Dlouholetou tradicí bylo také, že se pak zastavil v zahradním domku Jana Poutníka a pil u něho kávu. Aron Mendel byl pro Jana Poutníka kusem jeho dětství. Znal ho již když byl ještě malým chlapcem a chodil ještě do školy v Halmaru. Jmenovali se pouhými jmény bez formalit, jako staří známí, kteří spolu proputovali jednu cestu. Někdy je to cesta v tomto životě, ještě častěji jsou to však cesty z předešlých forem bytí a lidem nejrůznějšího postavení a druhu se často zdá, jakoby se znali již dávno. Silnice, po kterých putujeme, mají mnohé milníky a mnohé stojí tam již z šedé minulosti s těžce rozluštitelným nápisem. Pozorujeme-li lidi vnitřním zrakem, pak jsou nejen tím, čím jsou, nebo čím se zdají býti dnes, jejich dnešek je jen malým úsekem toho, čím jsou a budou. Kdo ví, zda ti, se kterými se setkáváme poprvé v životě nebyli našimi sourozenci, nebo chrámovými druhy před tisíciletími? Snad to bylo proto, že Aron Mendel, který jinak málo mluvil, hovořil mnoho, když byl u Jana Poutníka v tichém zahradním domku. Jako vždy, Aron Mendel složil těžkou almárku, rozšněroval plátěný pytel a vykramařil ze zásuvek věci, které Jan pravidelně kupoval. Čokoládu pro Verunku, Petra a Huňáče, strakaté pentličky pro panenky Verunčiny, klubíčko vlny pro Muciho, který přes svou vnitřní zralost rád si s ním pohrál, barevné tužky pro slabomyslného Petra, který neuměl psát, ale ač neobratně, velmi rád maloval, konečně fantastický šátek na hlavu pro Karolinu. Karolina měla již celou sbírku šátků na hlavu a nosila je jako válečné trofeje. Výběr této nádhery přenechával Jan Poutník vždy samotnému Janu Mendelovi, aniž volil sám. Byla to otázka taktu a důvěry jako u velké firmy, se kterou jsme po léta v obchodním spojení. Když byla vyřízena vždy stejná koupě, Aron Mendel usedl do vysoké lenošky a odpočíval v tiché, dlouhé pause, zatímco Jan chystal kávu. Ke kávě jedl rohlíčky s máslem – což byla také tradice. Jedl rohlíčky velmi rád, ač je počítal k přepychu, který není bez hříchu, aspoň všední den. Aron Mendel měl své zvláštní myšlenky o všem, utvořiv si je pracně na svých dlouhých poutích. Měl k tomu dosti času v prachu silnic. Takové myšlenky jsou děti ticha a osamělosti a neměly by zanikat v ruchu hesel. Nejsou vždy správné, ale jsou vždy živými bytostmi zrozenými z lidí – na jejich stopách život přede své neviditelné nitky. Neboť žíti 28

a život chápati, znamená putovat svou cestou na znavených nohou. „Rohlíčky jsou hříšné,“ pravil Aron Mendel, maže si nový rohlíček pečlivě máslem, „není dnes žádný svátek. Pil jsem také již dva šálky kávy. Je to proti rovnováze věcí.“ Jan Poutník nalil Aronu Mendelovi třetí šálek. „Máte v sobě dosti rovnováhy věcí, Arone Mendele, ale nesmíte být tak příliš pravidelným. Určité svátky mají své právo, ale sváteční hodiny, které si můžeme připravit sami, mají totéž. A počítám ke svátečním dnům a hodinám, sedíme-li spolu a přede mnou vyvstávají stará léta, když jsem chodil ještě do školy v Halmaru. Snad je tomu také ještě mnohem déle, co se známe. Připadáme si tak někdy bez času. Myslím na jsoucnost, která byla před tímto životem. Myslíte, že kolem nás není již nic dalšího než to, že jste putoval rok za rokem po silnici a já že chodil do školy, trochu cestoval a teď ke svému studiu sedím v osamělém zahradním domku a pomáhám sestrám a opatruji Verunku a slabomyslného Petra. Shledávám, že to nestačí k vysvětlení všeho lidského v nás, k vysvětlení všeho lidského, k vysvětlení nás samých.“ „Přemýšlel jsem také o tom,“ mínil Aron Mendel, „ale to je pro mne jako daleká země, kterou nemohu najíti. Někdy se do ní zasníme, ale nejsme v ní.“ „Nejsme ovšem již v ní, ale je to v nás a občas se to probudí a vzpomínáme si. Když vás tak vidím před sebou, Arone Mendele, dovedu si docela dobře představit, že jste jednou před tisíci léty byl králem v poušti, ozdobený klenoty se zlatou čelenkou ve vlasech. Což není možno, že jsme také tehdy seděli takto spolu jako dnes...? Mluvili jsme snad o budoucnosti, která je dnes přítomností. Ve starých kulturách se vědělo o proměnách duší a o vzniku a zániku více než dnes, kdy se lidé stali hlasitými, ale ne již hlubokými.“ Aron Mendel kýval starou hlavou sem a tam, „kdo to má vědět, Jene? Může to být a byl to jistě lehčí život než dnes. Jsme zavržení a je nutno to snést.“ „Je to do určité míry pravda,“ řekl Jan Poutník, „ale nechtějme si přáti minulé zpět. Je hora, na kterou je nám všem vystoupit, a je lepší být Aronem Mendelem v polovině cesty, než státi s královskou čelenkou dole. Vlečeme sice větší tíži, ale na vrcholu hory odložíme všechna břemena.“ „A přece jsme zavrženi od doby, kdy nám byl zbořen chrám,“ pravil Aron Mendel. „Chrám byl zbořen všude, Arone Mendele, nejen u jednoho národa. A zavrženi jsme všichni, ale jsme jimi proto, abychom našli ve tmách světlo, a chrám znovu vystavěli. Kdybychom nemysleli takto, jak bychom to mohli vydržet? Můžeme jenom potvrditi to, nebo se omámiti. Většina lidí se omamuje a proto nastala pomatená doba.“ „Nese se to těžce,“ povzdychl Aron Mendel, „a není to jen tato almárka, kterou jsem vlekl po všechna léta, bylo to mnohem více co jsem nesl, ale člověk se stal pokornějším.“ „Je mnoho toho, když se člověk stane odevzdaným Arone Mendele, a proto jste dnes větší, než jste byl tehdy, když jste byl snad králem. Mně to bylo vždycky líto, že jste vlekl tu almárku, ale máte pravdu, nebyla to jen ona sama, je to symbol všech břemen, která neseme. Ptal jsem se často sám sebe, proč to musí být, neboť je jistě mnohé břímě příliš těžké, jako i vaše almárka je příliš těžká pro starce.“ 29

„Zvykl jsem si na ni již,“ řekl Aron Mendel prostě. „Ano, člověk si zvykne, ale v tom nemůže býti smysl břemene. Přemýšlel jsem mnoho o tom, a zdá se mi, že požehnání břemene je v tom, že poznáváme na sobě, že jsme lidé a bratři. Není to jenom to, jsou i skryté nitky starých dob, které nás spojují, ale nemyslím, Arone Mendele, že bych vám byl blíže, kdyby mne nebylo dojalo, že jste vlekl toto břímě po zaprášených silnicích. Pochopivše břímě, nemyslíme již jak dalece jsme lidmi, nemyslíme na jeden národ, církev a stát, nýbrž jen na člověka a co nás pojí všechny, kdož neseme břímě. Není to začátek nové výstavby zbořeného chrámu?“ „Jsou také takoví, kteří nevidí břemene, i takoví, kteří proto námi pohrdají,“ pravil Aron Mendel trpce. „To jsou ti, kdo jsou dosud na úpatí hory. Žijí v lesku a nesnesli by břemene. Čím výše kdo došel k vrcholku, tím více poznává břemeno u lidí, zvířat i rostlin a vidí bratra v těch, kdo je nesou. Myslím, Arone Mendele, že pro toto poznání nevzdáme se již svého břemene. Nechci tím říci, že vás rád vidím na silnici. Mluvil jsem jen o smyslu břemene, jak jste si to myslel. Nemám také nic proti silnici, věda, že lze se na ni naučit mnohému a mnohem víc, než v skrytém životě. Ale zestárnul jste již teď příliš k tomu... Což je třeba, abyste se ještě dále vláčel s touto těžkou skříní? Zůstaňte raději doma, ve svém krámku, a myslíte-li si, že by měl být zvětšen, rád vám při tom pomohu a opatřím peníze. Nemáme nikdo mnoho, ale dalo by se to již umožnit.“ „Je krásné, že mi to říkáte, Jene, ba těší mne to, ale můj krámek nepotřebuje zvětšení. Postačí nám, i když už jednou nebudu obchodovat na silnicích, pojmenujme to, jak to je – viďte, že to není nic špatného, snad naopak, neboť je to břímě a myslím také tak o tom. Mohl bych jistě zůstat doma, moje dcera Ester stačí pohodlně obstarat krámek sama, od té doby kdy ovdověla a má ještě malou Ráchel. Je to pro mne veliké štěstí, že mám vnučku.“ Ve zvětralé tváři Arona Mendela zasvitlo vždy zvláštní hrdostí a blažeností, kdykoliv mluvil o Ráchel. „Ano,“ řekl Jan Poutník, „ale shledávám, že jste právě tam mnohem potřebnější. Malá Ráchel má málo z vás, jste-li tolik na cestách. Já také již necestuji a neputuji, protože mne zde třeba.“ „Vás je jistě třeba, kde jste, Jene. Je zde veliké zahradní hospodářství, a i když již není žádné panství, od smrti Reginina muže, obě dámy nemohly by se obejíti bez vás.“ „To je to nejmenší,“ řekl Jan Poutník. „Regina i Mařenka mají Petrova otce a ten je velmi dobrým zahradníkem, aspoň na zahradě. Bohužel není stejně dobrým zahradníkem na svém slabomyslném dítěti. Duše dětí potřebuje mnohem pečlivějších rukou nežli rostliny. Ne, pro zahradu nemusel bych zde zůstati. Pěstuji zde jinou zahradu, Arone Mendele – potřebují mne Verunka a slabomyslný Petr. Jsou vnitřní věci, které jsou silnější než zevní. Jsou nitky, které se spřádaly, když jsme ještě nebyli, čím jsme dnes. Tyto nitky musíme rozplést, Arone Mendele.“ „Rozumím,“ pravil Aron Mendel, „jsou to také vnitřní věci, pro které i já putuji.“ „Chtěl byste mi to vysvětliti?“ Aron Mendel si přejel rukou čelo a jeho oči měly opět onen zvláštní výraz, 30

jakoby hledaly v dálce konec silnice, který není viditelný. „Je to tajemství, Jene, ale povím vám je. Vždyť se známe dlouho, již od doby, kdy jste byl malým školákem v Halmaru, snad i mnohem déle, ve smyslu, jak jste mínil prve – o kterém mohu spíše jenom sníti, než bych ho mohl chápati. Je to tajemství a nemluvím o něm jinak nikomu kromě Ester, neboť ta musí věděti, proč nesmím zůstati doma a proč musím putovat. Vím, že se tomu nevysmějete, vždyť dovedete vidět za věci. Ne proto, že bych musel vydělávat, putuji dosud a vleču těžkou skříňku. Je velmi těžká a docela chápu, že mně ji nepřejete. Vydělám tím přece něco, neboť všichni kupují dosud u mne, Jene, ze starého zvyku, vím to dobře, protože u mne kupovali již jako děti, ne proto, že mám lepší zboží. Ale přesto nevyplácí se to dnes již tak zvlášť a je to plahočení. Neputuji také proto, že bych snad nebyl rád u Ester a u Ráchelky. Mnohem raději bych tam byl. To všechno to není. Hleďte Jene“ – a hlas Arona Mendela se ztišil, jakoby kráčel po posvátné půdě – „je to kvůli Ráchel a protože je chrám zbořen, musím putovat.“ „Myslíte, že pomáháte stavět na chrámu, když vlečete své břímě?“ ptal se Jan Poutník. Aron Mendel zavrtěl hlavou. „Chrám je zbořen Jene, a kdo ví, kdy bude opět postaven. Tak to nemyslím, ale je nad námi kletba, protože je chrám zbořen, jsme zavrženi a vlečeme své břemeno v prachu silnice. Ti, kdož tak nečiní, jsou zaslepeni, neboť neodpykávají vinu na zboření chrámu, ale Bůh našich otců navštíví je. Ale jeden může nésti za druhého a vleku-li těžkou skříň po silnici, říkám si: činíš to pro Ráchelku, že neseš to břímě. Jsem příliš stár a ode mne by toho Bůh již nežádal pro moje odpykání. Vždyť jsem putoval po celý život po silnici a spolunesl kletbu vyvržených. Putuji-li ještě teď a plahočím-li se s těžkou skříní, je to pro Ráchel a každý krok, který konám pod břemenem se shrbenými zády, ubírá něco z velké kletby Rácheliny. Chci smířit Boha také za ni. Nechci, aby putovala po zaprášené silnici a vlekla kletbu zavržení. Její ramena mají být volná, její šíje neskloněna, její nohy nechť chodí po koberci lučním a budou-li po ní sahat temní duchové pomsty, kéž se dovede zasmát a říci: ‚Starý Aron Mendel za mne odpykal.‘ Hleďte Jene, to je ono tajemství proč putuji.“ „Je velmi dobré a veliké, jak smýšlíte, ale nemohu myšlenku usmíření chápati tak zcela chmurně jako vy! Staré kultury zašly, nastal časový obrat, z kletby musí vyrůsti požehnání a z břemene jeho smysl. I Ráchel bude muset nésti své břímě, jako my všichni. Nemůžete je z ní sejmout svojí obětí. Ale síla lásky, se kterou putujete pro Ráchel, pomůže jí na sebe vzít břímě života. Taková láska je více než oběť . Dobrota je nejvyšší stupeň síly, jakého lze dosíci člověku, neboť jest z podstaty Boží.“ „To je všechno pravda,“ řekl Aron Mendel, „ale nemohu myslet tak zcela jako vy, Jene. Zbývá ještě pomsta a oběť a kletby zavržených. Zbořený chrám musí být usmířen a odpykán, odpykávám za Ráchel, když putuji, odpykávám za Ráchel rovněž, když se trápím a trýzním. Hleďte, Jene, zdá se vám jistě vždy trochu podivným, když jsem tak úzkostlivý v nepatrných věcech a zdráhám se ve všední den jísti bílý chléb. Není lakomosti, nebo svévole, když si leccos odřeknu. Je to pro Ráchel, neboť čeho se zříkám pro ni, toho ona bude míti hojnost. Musím zase jít, Jene, musím zase putovat pro Ráchelku.“ Jan Poutník zesmutněl. „Což chcete stále putovat, Arone Mendele?“ 31

„Až mi Bůh na konci mých dnů sejme břímě.“ „Nemůže vám být odejmuto dříve?“ ptal se Jan Poutník. Aron Mendel si naložil těžkou skříň opět na záda. „Až bude břímě tak lehké, že nebude již obětí,“ pravil, „pak přestanu putovat. To by bylo znamení od Boha. Ale nevím, zjevují se taková znamení ještě dnes, Jene? Setmělo se velmi všude, jak se mi zdá a nemluví k nám již žádná znamení.“ „Zjevují se znamení ještě dnes, Arone Mendele a věřím, že Vás Bůh nenechá putovat až do konce vašich dnů.“ Jan Poutník vyprovázel Arona Mendela. V zahradě se setkali s Verunkou. Verunka podala ruku Aronu Mendelovi a udělala poklonku a vykulila na něho své oči. „Máš to moc těžké,“ pravila. „Až budu velká, budu ti pomáhat.“ „Děkuji ti za to Verunko,“ řekl Aron Mendel, „ale nedočkám se až dorosteš a také bych ti nedal nésti svou oběť . Je pro tebe příliš těžká, ale pomohla jsi mi ji nésti již dnes, když jsi to řekla. Budu na to myslet na své daleké cestě. Snad začínají přece mluvit znamení... ?“ Aron Mendel vyšel zadními vrátky na silnici a podával Janu Poutníkovi a Verunce ruku na rozloučenou. Jeho suchá, vysoká a shrbená postava zmizela ve světle zapadajícího slunce do dálky. Sejmul klobouk a vítr pohrával si s jeho bílými vlasy. Jan Poutník a Verunka hleděli dlouho za ním. „Strýčku Jene, je Aron Mendel král?“ ptala se Verunka, „proč má na hlavě korunu?“ „Vidíš to?“ ptal se Jan Poutník. „Ne, Aron Mendel není dnes králem, byl jím snad jednou, ale korunu, kterou na něm vidíš nosí proto, že nese své břímě za Ráchelku. Je to království jha, které neseme za druhé.“ „Musíme to činiti, strýčku Jene? “ „Je nám tak činiti dobrovolně Verunko. Musíme se snažiti pomáhati si navzájem nésti břemena lidem, zvířatům a všemu, co žije. Je to cesta ke Světlu.“

32

IV. Marseillaise V domě stínů byly tlusté zdi a úzká okna a poslední paprsky sluneční mizely záhy. Šedivý závoj slunečního soumraku večera spoříval nad Verunčiným dětským pokojem a kladl se na všechny předměty tak, že jejich obrysy splývaly a vypadalo to, jakoby nezřetelné obrazy stály mezi tím, co se za dne zdálo jasné a známé. V hlubokém okenním výklenku seděl Jan Poutník a četl při posledním světle, které se tam zachytilo. Verunka seděla na zemi a zdobila své panenky hedvábnými pentličkami ze skříňky Arona Mendela. Muci ležel vedle ní na měkkém polštářku a magistr Čepička poskakoval po pokoji na svých tenkých nožkách a dělal podivné pohyby, jakoby chytal stíny. „Strýčku Jene,“ zeptala se Verunka, „ty víš přec, kdo je šedivá paní, viď?“ „Ano, Verunko,“ řekl Jan Poutník, „ale na to není třeba teď myslet, nemůžeš jí pomoci.“ „Ráda bych,“ namítala Verunka, „byla ke mně velmi laskavá. Jen se mi nelíbila její obrázková knížka. Zůstane zde ještě dlouho a bude se dívat do své obrázkové knížky?“ „Čeká, až se vyjasní v kostele v Halmaru,“ řekl Jan Poutník. „Ale pro šedivou paní se tam musí vyjasniti, jinak netrefí přes práh, který musí překročiti. Dokázala by to jistě i bez toho a přičiňoval jsem se, abych jí pomohl, ale ona myslí jen na kostel v Halmaru, jak byl před dávnou dobou, když v něm sama ještě sedávala. Čeká tedy, až se tam vyjasní a myslí, že v tomto jasu najde cestu, která ji vyvede na onen svět.“ „Není možno učiniti kostel jasným, strýčku?“ „Já to nemohu, ale stane se to jednou asi, Verunko. Lidé chodí různými cestami a jde jen o to, aby jim svítilo světlo.“ Verunka přemýšlela. „Strýčku Jene,“ řekla, „míníš tři světla na svícnu, která mi jednou ukázal anděl?“ „Ano Verunko, ale každé světlo má svůj čas a svůj smysl. Je třeba dbáti na ně, aby jednou se spojila do zlatého světla, které hoří uprostřed. To nejsou zcela lehké otázky a bude lépe, když pro dnes večer si pohraješ se svými panenkami a všimneš si, co dělá magistr Čepička.“ „Viď, že vidíš také magistra Čepičku? Je to hezké od tebe, strýčku Jene,“ zvolala Verunka nadšeně. „Mám ho tolik ráda a je škoda, že vůbec ho nevidí a nepozorují ani maminka ani teta Mařenka, nebo Petr. Dívají se na mne tak směšně, když o něm mluvím. Jen Petr tomu věří.“ „Je dobře pro Petra, že věří tak mnohému, neboť pak budou jeho tři světla hořeti správně, i když je nevidí.“ „Nevidím také vždy anděla a jeho tři světla,“ mínila Verunka. „Není třeba Verunko, tvůj anděl dává na ně pozor. Až budeš větší, můžeš se naučit sama o ně dbáti.“ „Strýčku Jene, kde sedí teď magistr Čepička? Můžeš mi to říci?“ Byla to jako tichá pochybnost, která vznikla ve Verunčině duši, vidí-li strýc Jan skutečně, nebo říká-li to jen tak, jak to činí mnozí dospělí. „Magistr Čepička sedí nyní před zrcadlem a roztahuje pusu, až mu sahá až k oběma uším,“ pravil strýc Jan. 33

„Není to roztomilé?“ zvolala Verunka plna obdivu, „ale ty jsi skutečně velmi moudrý, strýčku Jene. Jsi vlastně ještě moudřejší než Muci. Toho nelze vůbec ani domysleti.“ „Rád bych četl,“ řekl Jan Poutník, „a co se týče Muciho a mne, neodvažuji se srovnávati. Vždyť je Muci přítomen, mohl by to slyšet.“ „Muci spí. Položil si tlapku před oči. Když leží tak, spí velmi tvrdě.“ „Kdož ví, je-li tomu tak,“ pravil Jan Poutník. „Muci je jistě velmi moudrá a vážená osobnost. Myslím, že ví mnohé, čeho já neznám a já zase jsem zvěděl mnohé, co by mu mohlo být novinkou. Tím se ovšem nechci stavět nad Muciho. Bylo by to velmi náročné.“ „Strýčku Jene, Muci přede, slyšel tedy přece, co jsi říkal, ale ty jsi také velmi moudrý a já si tě vezmu za muže, chceš?“ „Velmi rád,“ řekl Jan Poutník, „ale smím při tom čísti dále, ano?“ „Ovšem strýčku Jene, zůstaň jen sedět, vykonám to zcela prostě s panenkami. Tato panenka jsi ty a ta druhá jsem já. Teď nás oba oddám.“ Verunka sestavila panenky a přemýšlela. „Nebylo to již jednou,“ ptala se tiše a bezradně poněkud, jako by ji něco napadlo, něco nejasného, co nebylo možno pochopit. „Nedělej to s panenkami, Verunko,“ řekl Jan Poutník a vzhlédl od knihy. „Postav místo nás dvě židle, ale ne panenky. K panenkám se přiblíží lehce nějaké stíny, přilnou k nim a rostou a jsou pak větší, než je chceš míti.“ „Odstraň panenky, Verunko,“ pravil Muci a zatahal Verunku tlapkou za šaty. „V pokoji je modravý svit jako při obrázkové knížce šedivé paní.“ „Pohleď,“ zvolala Verunka polekaně, „panenky vypadají teď skutečně podoby mně i tobě, strýčku Jene. Dostaly jen takové zvláštní obleky jako šedivá paní a ostatní na starých obrazech.“ „Přestaň Verunko,“ řekl Jan Poutník, zavřel knihu a vstal. V pokoji zmodralo zcela vše, jako měsíční svit, který se snuje po vlnících se mlhách. V modravém světle stál černý práh, temný a cizí. Z daleka bylo slyšet bubny, zprvu tiše, pak mocněji a hrozivěji. „Nechoď přes práh, Verunko,“ volal magistr Čepička. Ale práh se pohyboval a přicházel k Verunce a loutky rostly, kývaly se a natahovaly údy. Pak se ozval zpěv, jakoby těžkou záclonou tlumený, ale velmi blízko, jako by ve vedlejším pokoji hrubé hlasy zpívaly... „Allons, enfants de la Patrie... ?“ Za víření bubnů se otevřely dveře a dovnitř nahlédla postava v rozedrané uniformě s červenou kokardou na klobouku a říkala něco. Bylo to, jakoby vyvolávala jméno a přes víření bubnů zpěv se vzdaloval. Verunka slyšela zřetelně: „Citoyenne Madeleina Michaille? Citoyen Henri?“ „Ne, nechci,“ štkala Verunka a skrývala obličej do dlaní. „Nechci, aby nás odvedli. Ještě ne, ještě ne!“ Jan Poutník zachytil Verunku do náruče a ještě než omdlela, odnášel ji ven, do její ložnice. Magistr Čepička běžel spěšně za ním a Muci, povaliv loutky, následoval je s prskáním. Ale v domě stínů znělo to dále jako vzdálené víření bubnů a zvolna utuchající zpěv Marseillaisy... Allons enfants de la Patrie... ! Dětský pokoj ležel v temnotách a loutky se nehýbaly.

34

Když Verunka byla svou matkou a tetou Mařenkou uložena do postýlky, probudila se opět z mdlob. Ale nebylo to vlastní probuzení do tohoto života. Zmizela sice strašidelná postava v rozedrané uniformě a neslyšela také již víření bubnů a Marseillaisy. Věděla také, že leží ve své postýlce a že je Verunkou v domě stínů. A přece jí nebyla zcela. Byla kupodivu odpoutána od svého těla a ode všeho, co s ním souviselo. Celé její okolí, jindy tak skutečné, zdálo se jí neskutečným, v každém případě mnohem nezřetelnějším a méně živým než obrazy, které míjely kolem ní tak rychle, že by je sotva byla mohla sledovat obyčejnýma tělesnýma očima. Ale vždyť nebyla tělesná, byla jiná než jindy. Vyklouzla jaksi ze svého těla znenáhla a stála vedle něho. Viděla je ležeti před sebou jako obraz, jí podobný, který však znamenal jen obal, ne ji samotnou. Ne, to nebyla ona. Snad to byl jeden z jejich četných obleků – tak asi působil na ni. Cítila se mimo ně, stojíc před svou postýlkou, ale nedotýkajíc se nohama podlahy. Bylo jí, jako by se vznášela a nebyla také již dítětem: jak se jí zdálo, byla mnohem starší a větší a vše co ji obklopovalo z nynějšího jejího dětského života, působilo na ni sotva jako sen, který si nejasně připomínáme. Skutečnější, mnohem skutečnější byly pestré obrazy, které se před ní rozvinuly jako na nekonečném plátně, spletené spolu, jako by byly skoro současné. Nyní vklouzla sama do těchto obrazů, jako jedna z jejich živých postav a unášel ji proud jejich dějů. Ale toto dění jí bylo nějak známé. Žila takřka zpětným životem, který již jednou prožila. Šlo to vše jen strašně rychle za sebou. Nebylo již žádného správného času, podle kterého by bylo možno posuzovati. Ano, znala to všechno. Byly to ulice Paříže, ale ležely tu tiché a slunečné a nebylo v nich ještě hrůzy ani krve a křiku příšerných lidí s rudými kokardami. Měla na sobě hedvábné šaty a jí po boku šel kavalír v třírohém klobouku a s kordem – kupodivu, jak jí připomínal strýce Jana. Onen vysoký portál se sochami svatých, to byl Notre Dame. Viděla šero kostela a v něm věčnou lampu a křižovala se: Sainte Maria, concue sans péché, priez pour nous... Ó, jak mnoho obrazů míjelo kolem, vždy nové a stále byla uprostřed nich. Teď se stávala menší, stále menší, byla zase dítětem a seděla ve starém zámeckém parku pod kvetoucími stromy. Nebyla to Michaille – kde vyrostla? Vedle ní ležela velká kočka ve slunečním svitu. Byl to nakonec Muci. Ale Muci nemá takových černých teček na zádech. Ale pak se obraz změnil. Ze zámecké zahrady v Michaille stala se zahrada duchů. Ach, kdy tam však byla naposled? Nebyl to brouk, který jí chtěl ukázat letohrádek, víla ve stromě a vzdušný duch s motýlími křídly, který ji vedl k stříbrnému mostu? Vskutku, zde byl zase opět stříbrný most a viděla vodu, přes níž byl most postaven. Byla křišť álově jasná a pohybovala se bez ustání, živá sama v sobě, aniž házela vlny. Ponořila se hluboko do ní a koupala se v ní. Voda byla ze samých jemných perliček, které vnikaly do těla, takže se člověk koupal i uvnitř celým svým bytím. Všechno v něm jakoby se obnovovalo a omlazovalo, jako za nejrannějšího jitra, které kdy viděl a žil. Všechno bylo nové, bylo začátkem mládí a dalo se zapomenouti i na obrazy, jimiž prošla. Ale netrvalo to dlouho, voda se opět rozběhla, nové obrazy se objevily před Verunčinými zraky a opět plynuly dále ve svém proudu se stejnou rychlostí. 35

Bylo to Holandsko se svými větrnými mlýny. V temných, úzkých ulicích trčely těsně u sebe domy s vysokými lomenicemi a zrcadlily své pestré kachlíky v kalných průplavech Amsterodamu. Tam maloval Rembrandt van Rijn, zde bydlel Baruch Spinoza. Znala přec ta jména, nebo neznala jich již? Nebyla ta tlustá paní před lesklými kuchyňskými hrnci teta Mařenka? Jak rychle běželo vše dále. Teď stála v brokátových šatech se škraboškou na obličeji mezi samými pestrými postavami v zářícím slavnostním sále. Smích, světla, hudba – to byl karneval ve Florencii! Opět Jan Poutník vedle ní a ukazoval mlčky na jedny dveře. Ale vysmála se mu a hodila po něm jednu růži. Dveře se však otevřely a vešel Mor s úšklebkem na umrlčí tváři, v šatech s rolničkami. Pronikavě přervaly se zvuky houslí, pohasly svíce a v ošklivé šedi prvních hodin zrána ležely na dlaždicích mrtvoly v plesových šatech a z otvorů škrabošek zíraly skleněné ztrnulé oči. Venku lkaly zvony Miserere. Jak osvobozující bylo ponořit se po tomto hrůzném obrazu do křišť álové vody, která se vždy znovu a znovu sunula mezi proud dění a očišť ovala člověka svými chladnými vlnami. Nyní to byl řecký chrám, ve kterém Verunka stála a střežila oheň, hořící v měděné pánvi. Před ní u oltáře klečela žena – nebyla to její matka? Teď se objevila egyptská poušť a lidé bronzové pleti stavěli ve žhnoucím slunci horlivě na nesmírných pyramidách. Vždycky v tom byla Verunka, jenže tentokráte připadala si zvláště změněna, zdálo se jí, jakoby byla mužem. Měla na sobě zavěšenou zbraň, meč a čelenku s obrazem královského hada. Vedle sebe viděla slabomyslného Petra. Držel v ruce tabulku a luštil tajuplné hieroglyfy. Jak podivuhodné, když dnes neuměl ani číst, ani psát. Neměla času přemýšlet o tom, míhalo se jí vše a mizelo zase příliš rychle. Potom byla zase v křišť álové vodě a to déle než dříve. A když z ní opět vystoupila, byla v osamělé krajině se sněhovými horami a v dáli s květinovou nádherou svítících barev v hlubinách údolí. Obrovští sloni kráčeli na sloupovitých nohách kolem ní a kývali těžkými hlavami. Z chrámu, jehož střecha byla spletí kamenů a úponků vřeštěly posvátné opice, vystrkovaly směšně dlouhé ruce a žebraly o almužnu, o ovoce. Ale uprostřed chrámu bylo ticho, zcela ticho a Verunka seděla uvnitř nahá, jen se zástěrkou z rostlinných vláken kolem boků jako mladá dívka před starcem, který ji učil tajům života. Ach, ano, to byl strýc Jan a znovu ji napadlo vše, co tehdy říkal o řetězu věcí, o zbořeném chrámu Božím, o putování lidských duší na zaprášené silnici v pokoře a oddanosti a v sloužení všemu, co žije. Jak hluboké bylo ticho v chrámě, jak bílé byly vzdálené sněhové vrcholky hor a jak jasně planuly tři plameny ve svícnu, jež stál před nimi. Byla to tři světla – modré, červené a zlaté. Sněhové hory, údolí a chrám zapadly, ale svícen zůstal stát. Verunka viděla již jen tento svícen před sebou a svého anděla, který ho držel vysoko před sebou vztyčený. Poznala ho opět. Byl to její anděl a plameny svítily jejímu životu. Byla to opět Verunka a její tři světla a ona vklouzla opět do svého těla a byla opět ve své postýlce v domě stínů. Anděl držel ruku nad modrým plamenem. Ten hořel nejsilněji ze všech. Ale nyní se zachvěl, zmenšil se a byl stále menší. Anděl ho opatroval. Plamen se nyní naklonil k zlatému světlu uprostřed. Verunka se usmívala míruplně, jako se usmívají děti, neboť byla nyní opět dítětem. Rozhlížela se po pokoji a poznávala vše. To byla opět obvyklá skuteč36

nost a ono množství pestrých obrazů připadalo jí jako vzdálený sen, který stále bledl jako modré světlo ve svícnu, jenž držel anděl. U její postýlky seděla matka, teta Mařenka a strýc Jan. Po podlaze poskakovali Muci a magistr Čepička. Muci stál na zadních nohách, přední nožky vložil do ruček magistra Čepičky a oba tančili pospolu. Tomu se musela Verunka smát. „Bohudíky,“ řekla její matka, „horečka přešla.“ „Teď si můžeme jíti odpočinout,“ mínil Muci. „Verunka se opět směje. Vidíš, jak bylo dobře, že jsme tančili, obveselilo ji to. Koho by to také neobveselilo, když my dva spolu tančíme!“ Potom skočil k Verunce na postýlku a předl. „Teď jsi zase zdráva, Verunko, viď?“ řekla teta Mařenka. „Měli jsme o tebe velkou starost.“ „Verunka nebyla nemocná,“ řekl Jan Poutník, „ale bývá někdy, že jedno světlo hoří mocněji než druhé.“ Tu zahalil anděl svícen se třemi světly a Verunka usnula. Ráno přišel Dr. Gallus z Halmaru, aby se podíval na Verunku. Verunčina matka vzkázala pro něho, chtíc býti jistá, že včerejší horečka neznamenala nic vážnějšího. Dr. Gallus byl malý, ale velmi pohyblivý. Kroutil šedivou hlavou, krátce ostříhanou sem a tam a tento pohyb, jakož i veliký nos a tlusté kulaté brýle dodávaly mu něco ptačího. Přitom mluvil zvlášť úsečně, jakoby po něčem zobákem sekal a polykal spěšně všechny obavy a námitky, které kdo projevoval. Jeho způsob vyjadřování býval i trochu jedovatý, ale lidé z Halmaru ho mívali velmi rádi, protože nelitoval žádné námahy ve svém povolání. Ale srovnávali ho všeobecně se starým papouškem, kterého měl v domě a mnozí ho tak i jmenovali. Dr. Gallus vyšetřil Verunku důkladně, ale nemohl najít nic, co by bylo bývalo na pováženou. Magistr Čepička stál za ním a napodoboval všechny jeho pohyby. Verunka tlumila smích. „Vždyť jsi zcela veselá,“ pravil dr. Gallus. „Můžeš co nejdříve ke mně přijít, navštívit svého papouška.“ Pak ustal v řeči a vystrčil Verunku jemně ze dveří. „Není to nic,“ pravil k Regině. „Verunka je velmi něžná a co jsem vám vždy říkal – musíte s ní být velmi opatrná. Ať nechodí do školy v Halmaru, jak jsme o tom mluvili již jednou. Může se učit doma. Ale není jí nic, pranic.“ „Ale vždyť včera omdlela,“ namítala Regina, „a pak měla nesporně horečku. Mluvila francouzky, bylo to vlastně příšerné, jak dobře mluvila. Vždyť se ještě neučila tolik francouzsky. A později blouznila o cizích zemích, o slonech a opicích.“ „To je přechodný stav slabosti,“ pravil dr. Gallus, „není tu skutečně žádného onemocnění, milostivá paní.“ „Ale ta včerejší franština, ti sloni a opice, pravila teta Mařenka, nezdá se vám to nebezpečné, pane doktore?“ Dr. Gallus chňapl po tetě Mařence. „Chtěl bych mít jednou horečku, ve které bych mluvil lépe francouzsky a slony a opice bych také viděl rád. V Halmaru to vše není. Nu tak tedy?“ „Připadalo nám to strašné, odkud má to dítě co vědět o slonech a opicích, když tu žádných není,“ naříkala teta Mařenka. „Můj Bože,“ pravil dr. Gallus, „vždyť to není žádné nemluvně a zde v domě 37

je dost obrázkových knih s něčím podobným, ne?“ „Ta výborná franština bylo vskutku něco zvláštního,“ mínila Regina – „to mne také napadlo. To druhé si dovedu již snáze vysvětliti, ač se nemohu upamatovat, jsou-li ve Verunčiných obrázkových knížkách právě opice a sloni. Mohlo by to však býti.“ „Ano, milostivá paní, sen způsobuje mnohdy zvýšené schopnosti,“ řekl dr. Gallus, kývaje hlavou sem a tam. „A kdybychom to chtěli všechno vyzkoumat, stali by se z nás samotných brzo sloni a opice a kdož ví, co ještě! Můj papoušek říká také někdy věci, pro mne nesrozumitelné.“ „Bojím se, že Verunka trpí podvýživou,“ pravila teta Mařenka. Dr. Gallus znal tetu Mařenku a její předsudek o podvýživě a chňapl po ní spěšně jako po hmyzu. „Těžké sny jsou spíše od plného žaludku než od prázdného,“ řekl zlobně. „Verunka je velmi něžná a taková je celá její konstituce, živena je dobře, nepřecpávejte ji!“ „Verunka nejí žádné maso, pane doktore,“ naříkala teta Mařenka pohnutlivě. „Říká, že nemůže. Zrovna tak, jako Jan, od té doby, kdy se vrátil z cest a od kdy mluví tak podivné věci.“ „Není třeba, aby Verunka jedla maso, ať jí, nač má chuť ! Lidé a opice jsou blízcí příbuzní a opice žijí také vegetářsky.“ Teta Mařenka se otřásla hrůzou. „Verunka není přece opice,“ volala zděšeně. Dr. Gallus se jedovatě usmál. Velmi rád pozlobil tetu Mařenku. „Nu,“ řekl velkomyslně, „pravou opicí Verunka ovšem není, ale podobní jsme jim přece všichni.“ Teta Mařenka zdvihla odmítavě ruku. „Nejsem žádná opice,“ řekla z nejplnějšího přesvědčení. „Opice jsou moudrá zvířata,“ řekl dr. Gallus posměšně. „V každém případě žijí rozumněji než my. Mohli bychom si vlastně z nich vzíti příklad. Má úcta dámy, a buďte bez starosti, prozatím zcela bez starosti!“ Regina děkovala dr. Gallusovi a doprovázela ho ke dveřím. Teta Mařenka oněměla, ale pak ji napadlo: snad proto, že Jan na svých cestách žil mezi opicemi se stal takovým podivínem? „Snad se to s těmi opicemi nepřenese na nás, Regino? Na Verunku, na tebe anebo dokonce i na mne?“ Verunka odešla zatím do zahrady k Janu Poutníkovi a oba si prohlíželi květinové záhonky. „Strýček doktor je zcela spokojen a mám navštívit jeho papouška, ale víš, bylo to přece směšné, jak to bylo včera. Ten mužský byl zprvu děsný, ale pak to bylo vlastně zcela krásné a mně je tak, jako bych byla žila někde jinde a přitom ubíhalo vše tak rychle, mnohem rychleji než zde. Pověz mi, strýčku Jene, bylo to něco jako obrázková knížka šedivé paní? Nedovedu si to vysvětlit. Bylo to všechno vskutku tak skutečné, můžeš mi to vysvětlit? A můžeš mi to věřit? Jen teta Mařenka myslí, že příliš málo jím a maminka říká, že se mi to všechno jen zdálo, protože jsem měla horečku.“ „Byla to skutečnost, Verunko,“ řekl Jan Poutník. „Můžeš také říci, že to byla obrázková knížka, ale jiná, mnohem živější, než obrázková knížka šedivé paní. Žila jsi dříve tak, jak jsi to včera znovu prožívala. Jednou později to pochopíš přesněji. Víš, je to jako s květinami, které dnes rostou, kvetou a zítra uvadnou a později vzejdou znovu ze země a kvetou znovu.“ 38

„Tys také byl v té obrázkové knížce, strýčku Jene. A dovedu se upamatovat, že to bylo v chrámě a kromě tebe tam byly roztomilé opičky.“ „To je potěšitelné, Verunko,“ řekl Jan Poutník. „Opičky jsou příjemní tvorové a ve staré Indii byly posvátnými zvířaty.“ „Víš, byla bych si uchovala jistě mnohem více, ale mezi to přišla vždy čistá voda, která vše smyla a vlastně i to bylo překrásné.“ „Za to musíme být velmi vděčni, Verunko, neboť bez křišť álové vody, která nás očisť uje bychom nesnesli tohoto mnohého namáhání a putování po zaprášených silnicích života! Křišť álová voda z nás smývá břímě, které neseme a omlazuje nás jako by bylo teprve ráno.“ „Ano, je to takový pocit,“ řekla Verunka zamyšleně, „ale jsou-li to břemena, která jsme nesli, je nutno, abychom je podrželi a nesli dále – či máme na ně zapomenout?“ „Musíme mnohé nésti dále, až z nás zcela spadne, ale nebudeme na to stále myslet,“ pravil Jan Poutník. „Musíme znovu žíti, jako květiny znovu kvetou, ale každý květ musí být krásnější než předešlý. Je nám ovšem mezitím vzpomínat na stará břemena, když hoří modré světlo andělského svícnu, ale na tíhu břemen smíme zapomínat, jen jejich smysl třeba si uchovat!“ „A jak to dělají Muci a magistr Čepička?“ ptala se Verunka. „Poněkud jinak než my, Verunko, ale v mnohém je to také u nich podobné jako u nás. Proměňujeme se všichni a rosteme do světla.“ „Jsme všichni sourozenci, jsme květinami v Boží zahradě.“

39

V. Klamné plameny Stará budova je jako stará pověst, vytesaná z kamene a zdobená podivnými obrazy a znameními jako pečlivě malovaná kronika. Takovou starou kronikou byl zámek „Klamných plamenů“, jehož zdi mluvily příšernou řečí pro toho, kdo ji uměl číst. Zámek „Klamných plamenů“ byl mnohem vzdálenější od Halmaru nežli „dům stínů“. Obklopoval ho temný smrkový les, který zvolna přecházel v písčiny, porostlé borovicemi a za nimi bylo moře. Zelené vlny východního moře valily se sem bílými hřebeny a bily jednotvárně do písku na břehu a o černé rybářské čluny, natřené dehtem a upevněné lanem. A příboj zpíval svou píseň až do tichého parku „Klamných plamenů“. Za zámkem se rozkládalo růžové vřesoviště, přes které vedla cesta k domu stínů a dál do Halmaru s jeho úzkými zastrčenými ulicemi a starými domečky, které převyšovala špičatá věž kostela. Až sem nebylo již slyšet mořský příboj, neboť příboj neměl co povídat pokojným domům v Halmaru, ale měl co vyprávět zámku „Klamných plamenů“ a činil tak dnem i nocí. Byly to staré, smutné pověsti, o nichž zpíval příboj a zámku „Klamných plamenů“ by bylo lépe, kdyby nepotřeboval ji naslouchati. Ale musel jim naslouchat, neboť to byly pověsti zachované ve staré kronice „Klamných plamenů“. Zpívaly ve starých zdech tuto píseň, kterou pěl příboj a mluvily svou zvláštní, příšernou řečí ke každému, kdo ji dobře dovedl naslouchat a i čísti. Toho nedovedlo již mnoho lidí, kteří žili dnes, ale písmena a staré značky jsou všude, byť se již nečtou a nechápou. Ach, nebylo by lépe, kdybychom četli vybledlá písmena a luštili spletité značky? Neviděli bychom jasně, kam vedou cesty a okliky, kterými jdeme, kdybychom dbali na to, více poznati půdu, na kterou klademe nohy? Vy, kteří dýšete dnes, myslete na to, kolik jich šlo touže cestou před vámi, kolik jich milovalo a nenávidělo, modlilo se i hřešilo. Písek na břehu, po kterém kráčíte, děl již mnohým stopám před vámi vtisknouti se do sebe a pak je opět zavál. Do smutku i veselí vašich řečí mísí se vzdálené cizí hlasy, do vašich myšlenek cizí myšlenky, které tu byly myšleny jednou a do věnců, které pletete v životě, vážou neviditelné ruce zvadlé květiny, které kvetly kdysi v minulých dobách. Všechno dění je tak podivuhodné a v sebe zapředeno. Jak mnohé by se mohlo ujasnit, jak mnohému by bylo možno se vyhnouti, kdybychom šli životem vědoměji. Ale my putujeme v přítmí soumraku, který nám nadešel a stíny starých časů putují s námi. Ach, Ullo Uhlbergová, byla by ses stěhovala na zámek „Klamných plamenů“, kdybys rozuměla písni příboje, kdybys byla mohla čísti písmena starých zdí, kdybys byla viděla, kolik zvadlých věnců visí na chodbách a dvoranách, kdybys byla slyšela, jak si vyhaslé plameny vyprávějí staré pověsti o „Klamných plamenech“? Vím, přistěhovala jsi se sem, abys byla na blízku toho, koho miluješ. Ale zámek „Klamných plamenů“ není místem k úpravě lože z růží, jeho šedá klenutí udusí žádost tajných snů o lásce a po tvých žhavých toužebných myšlenkách sahají strašidla. Ach, Ullo Uhlbergová, jsi silná a hrdá žena, ale nebudeš dosti silná, abys zažehnala duchy „Klamných plamenů“. Vždyť o nich nevíš ničeho. Jak máme bojovat a vítězit, když nevíme, co máme přemáhat a nad čím zvítězit? Ne, Ulla Uhlbergová nevěděla ničeho o duchách „Klamných plamenů“. Chodila jako děvčátko do školy v Halmaru, přišedši po časné smrti rodičů k tetě, která 40

tam bydlela. Byl to tichý svět, ve kterém vyrůstala s dětmi v Halmaru a úzké ulice městečka staly se jejím domovem. Ale Ulla Uhlbergová toužila po velkém, bezmezném, snila o nádheře a lesku, o životě a smíchu ve skvoucích dvoranách a když o tom snila, zdálo se jí vždy, jakoby to vše znala, jakoby přicházela odtamtud a měla se tam opět vrátit. Ale nevěděla mnoho o světě a zámek „Klamných plamenů“ ve své těžkopádné velikosti připadal jí vždy jako lákavá protiva k lidu v Halmaru, který byl tak tichý a pokojný, ale poněkud úzký a nudný. Když Ulla Uhlbergová dospěla, zdědila veliké jmění po rodičích. Nejprve se vydala na cesty, vždyť byla mladá a bohatá a měla čas prohlédnouti si svět. Ale nezůstala ve světě. Vrátila se a koupila zámek Klamných plamenů, který byl dlouhá léta opuštěný, neobydlený a zpustlý. Ulla Uhlbergová viděla ovšem nyní dosti ze světa, aby věděla, že zámek neznamenal nádheru a lesk. Nebyl to vskutku žádný ze vznešených domů ve Florencii, které tak milovala. Ale předla si své dětské sny kolem „Klamných plamenů“, natahovala neviditelné nitky kolem tohoto starého zdiva a bylo jí, jakoby právě zde měla prožíti zázrak, po kterém toužila v tísni svých mladých let. Chtěla panovat a použít svou moc, ale chtěla to zde, chtěla být velkou právě na místě, kde bývala tak malou. Anebo to byl domov, který ji volal zpět k sobě. Těžko říci, kolik různých citů mluví nezvažitelně v duši člověka. Sám toho často neodhadne. Slyší jen v sobě hlas a netuší, že je to mnoho hlasů. Člověk chce, ale nemůže říci s určitostí, proč něco chce. Závazného pocitu domova vlastně Ulla Uhlbergová neměla. Nebyla tak čistokrevnou seveřankou jako ostatní, kdo s ní vyrůstali v Halmaru. Již jako školačka vyzařovala něco jiného se svými černými vlasy, tmavýma očima a zvláště hnědým odstínem pleti. Ne, cítila se více doma ve Florencii, pod temně modrou oblohou, ve svítivých barvách jihu, než zde, kde sníh a deštivá mlha byla častější než slunce a jas. A přece se vrátila do vlasti a koupila zámek „Klamných plamenů“. Nebyl to jen zámek dětských snů, který chtěla mít, bylo to spíše proto, že chtěla býti nablízku tomu, do čeho se plně vžila ve svých snech, a toho bylo mnoho. Nevíme nikdo, kde jsme vlastně domovem, jak zřídka podaří se nám rozplésti samotné tkanivo vlastního života dříve, než nám je smrt vezme z rukou, aby byl z něho tkán nový vzorek na tkalcovském stavu věčného vzniku. Ne, dnes již Ulla Uhlbergová nebyla malou školačkou. Věděla dobře, co je skutečná krása a nádhera a viděla zřetelně, jak temný a chmurný byl zámek Klamných plamenů, tolik jako kdysi na zdech snů svého dětství. A když příboj zpíval zdáli, dubové dveře vrzaly, těžké prahy sténaly, neb její krok se ozýval v pustých chodbách, tu se smála bezstarostně v jistotě svého mládí. Vždyť byla paní na zámku „Klamných plamenů“, chtěla jej přetvořit, vdechnout mu horoucí, kouzelný žár jihu, který žil v její vlastní duši. Chtěla toto šedivé zdivo ověnčit rudými růžemi a svými polibky probudit v něm jednou k životu svůj dětský sen. Ach, Ullo Uhlbergová, jsi mladá, krásná, silná. Ale budeš dosti silná, abys vypudila duchy „Klamných plamenů“? Život je jiný, než o něm sníme, splétáme kvítí a kujeme si řetězy. Vším, co je v nás svoláváme kolem sebe síly, dobré i zlé. Hlídáš v sobě oheň, který je rudý a plný žáru? Také „Klamné plameny“ střeží své staré ohně, které kdysi hořely. Ale ohně Klamných plamenů jsou zrádné, 41

mysli na to, Ullo Uhlbergová. Oheň přitahuje oheň a nikdo z nás neví, co zůstává za věcmi, co je podobenstvím a co je skutečností, která se v den soudu zrodí z tajuplného lůna. Ulla Uhlbergová seděla ve vysoké lenošce ve dvoraně zámku „Klamných plamenů“. Dveře do zahrady byly otevřeny a zlaté světlo léta tančilo po těžkém, tmavém renesančním nábytku, který tvořil vhodný rámec pro poněkud přísnou krásu Ully Uhlbergové. Naproti Ulle seděli Harald Haller z Halmaru a jeho choť . Byli tu na obědě a nyní pili kávu ve dvoraně. Právě přišel Jan Poutník a seděl poněkud stranou od ostatních v hlubokém okenním výklenku a pozoroval pastora Hallera, který mluvil horlivě a vykládal své liberální teologické názory. Činil tak již u oběda a Ulle Uhlbergové bylo mluvit a nutit se ku zdvořilé účasti. Bylo jí úplně lhostejno, byl-li pastor Haller liberál nebo ortodoxní a přála si co nejtoužebněji, aby odešel a nechal ji s Janem Poutníkem samotnou. Její prsty pohrávaly si neklidně s jemným zlatým řetízkem benátské práce, jež měla na krku. Sluha obsluhoval je mlčky. Pastor Haller byl dobrého zjevu, dosti mladý a urostlý, vážného a moudrého obličeje, který však připomínal spíše docenta, nežli kněze. Jeho žena byla všedně hezká, vlídná a trochu úzkostlivá. „Není ovšem snadno, aby v Halmaru zobecnělý moderní názory,“ pravil pastor Haller, „lidé jsou zde zaostalí, věří na všelijaké zázraky, ba i na strašidla, na šedivou paní a na skřítky. Je těžko jim to odvykati a uváděti je do přítomnosti a do ducha osvěty. Stále znovu je musím ujišť ovat, že u Ježíše také jde jen o mravní vzor a ne o staré křesť anské legendy, byť i tyto měly svou básnickou cenu.“ „Je mi líto, že se nemůžete sžíti se zdejším lidem,“ mínila Ulla Uhlbergová zdvořile. Kdyby byl jen pastor tušil, jak hrozně málo jí záleželo na tom všem. Ale nabídla mu vlídně ještě šálek kávy. „Nemohu říci, že jsem se nesžil, ne, cítím se tu docela dobře. Ale hleďte, to není přítomnost, ve které se zde žije. To je minulost, která nemůže již odolati modernímu životu a dnešnímu bádání. Shledávám to nezdravým a snažím se vší silou působiti na ty lidi v opačném smyslu. Nemůžeme přece stále zůstávat vězet ve středověku.“ „Ale Haraldku,“ namítala paní Hallerová nesměle, „tatínek byl přece také pastorem jako ty a přidržoval se vždy přísně písma a říkal, že se z něho nesmí ubírat ani slova. A tatínek byl přece oblíben ve své obci a já musím vlastně také vždy smýšlet jako zdejší lidé by tě měli také mnohem raději, kdybys jim chtěl ponechat všechny jejich zázraky.“ „Ano, milé dítě,“ mínil profesor Haller povýšeně, „tvůj otec byl také jiného směru a byla také jiná doba. Nechci ovšem nic namítat proti tomu. Ale my se musíme řídit přítomností. Celý dnešní změněný život, moderní přírodověda, vymoženosti techniky, to vše jsou činitelé, kterých nemůžeme přecházeti. Nevěří se právě již na zázraky starého smyslu, legendy jsou krásná podobenství, ale to, na čem záleží, jest – abychom v křesť anství měli lidský vzor. Pověra minulých dob je neslučitelná s naším dnešním poznáním.“ Paní Hallerová mlčela stísněně. Tušila nejasně, že v pyšné akademické budově jejího chotě něco nesouhlasilo a cítila ve své prostotě mnohem zřetelněji 42

než on, že lidé v Halmaru měli odpor proti novému církevnictví, ve kterém viděla jakési nebezpečí pro vlastní dům. Ulla Uhlbergová potlačovala zívání. Pan Haller se stal nejistým a hledal oporu. „Pane Poutníku,“ řekl, „mlčíte stále tak tvrdošíjně, ba vzpomínám-li si, slyšel jsem vás mluvit tak zřídka. Jak smýšlíte o celé věci? Zabýval jste se vůbec někdy také náboženskými otázkami?“ „Myslím, že život bez zázraků je velmi chudý,“ mínil Jan Poutník. „Nechtěl bych to tak žíti! Vidím v Ježíši Nazaretském také více, než jen velikého člověka, dle něhož máme žíti. Ale život podle někoho nedaří se povětšině ani liberálům, ani ortodoxním. Snad jsou lidé, kteří mohou žíti s nějakou doktrínou, ale umírat jen s ní se mi zdá nepostačitelné. Ale život a smrt jsou stejně blízké každého dne.“ Pastor Haller si odkašlal. Vedle tohoto člověka, který zůstával vždy mimo společnost, nebylo mu vlastně volno. „Nu, ano,“ řekl, „tato doktrína musí být jistě utvářena a obrácena. Ale nemůžeme dnes již podkládat zázrak osvícenému rozumu.“ „Nejsem jistě přítelem ortodoxní nesnášenlivosti, ostatně také ne jiné, ale shledávám, že náboženství bez zázraků by nebylo již náboženstvím. Dějí se přece ještě i dnes zázraky. Každá květina je zázrakem, ale zázrak života a smrti nedovede vysvětlit ani moderní přírodověda.“ „Přece jsme se přiblížili mnohému,“ pravil pastor Haller. „Nebo jsme se velmi oddálili, rozum a duch nejsou totéž!“ „Naposled přisvědčujete lidem z Halmaru a jste jejich strašidlům blíže než mně,“ ptal se pastor Haller žertem, ale bylo něco ostrého v jeho tónu, který měl zníti smířlivě. „Upřímně řečeno, ano, pane pastore,“ řekl Jan Poutník klidně. Ulla Uhlbergová se usmívala. Bavilo ji to. „Ale jaký je to směr?“ ptal se pastor Haller zděšeně. „Kterou pak to jdete cestou v náboženských věcech?“ „Není to vůbec žádný směr,“ vysvětloval Jan Poutník vlídně, „nedám vůbec nic na takzvané směry. Myslím však, že člověk, zvláště kněz, může jíti jen jednou cestou a to jest cesta do Damašku a jaké jsou její jednotlivosti, zdá se mi vlastně vedlejší.“ Pastor Haller vstal. Opravdu tento zvláštní člověk není mnohem dále, než prostí lidé v Halmaru. To je z těch asijských cest. „Nu ovšem, jak se to vezme. V tom smyslu ovšem, ale teď musím již jíti.“ „Žel, milostivá slečno, přijměte dík za své pohostinství a naše vřelé přijetí.“ „Lituji velice, že nemáte již času,“ řekla Ulla Uhlbergová zdvořile. „Kočár je připraven.“ „Je velice vlídné od vás, že jste se o to postarala! Byli bychom ale mohli zcela dobře pěšky domů,“ řekla paní Hallerová. „Je daleko až do Halmaru,“ pravila Ulla Uhlbergová. „A je přece zcela samozřejmé, že jsem na to myslela, když jste řekli, že chcete odejíti hned po obědě.“ Ulla Uhlbergová doprovázela své hosty ke kočáru. Pak se vrátila do dvorany a usedla k Janu Poutníkovi. „Konečně tě mám jednou sama pro sebe,“ vzdychla si. „Pastor Haller to myslí sice zcela dobře se svou moderní osvětou, ale pro mne 43

je to hrozně nudné a úplně lhostejné.“ Jan Poutník se zasmál. „Tobě snad,“ řekl, „ale ne lidem v Halmaru, Ti hledají v kostele něco, čeho by se mohli přidržeti a mají pravdu. Oltář není učitelskou stolicí pro teologická bádání a přes všechny moderní znalosti je velmi temno v kostele v Halmaru, jak se kdosi jednou vyjádřil.“ „Kdo to řekl?“ vyzvídala Ulla Uhlbergová. „Je zajímavé vidět to a vyjádřit se takto.“ „To ti nemohu vyložit, Ullo. Člověk, který to řekl, stojí mezi dvěma světy.“ „Zní to tak tajuplně,“ mínila Ulla Uhlbergová, „ale vypravuj mi raději něco o sobě, Jene! Nebyl jsi tak dlouho u mne. Za školních let v Halmaru bývali jsme spolu denně. Nezahrabáváš se příliš ve svých studiích? Jak se daří Regině a Mařence a co dělá Verunka?“ „Děkuji Ullo, vede se všem dobře. Verunka měla tak trochu horečku, ale nebylo to nic zvláštního. Regina a Mařenka mají na pilno a zahradní hospodářství je uspokojující. Je to vždy pěkný vedlejší příjem k jejich jmění. Pomáhám jim kde mohu. Práce v zahradě je něco vysoce cenného, je v ní spojen výdělek s krásou, i když mnohé je velice namáhavé.“ „Překonala Regina smrt mužovu?“ „Myslím, že ano. Je tomu také již hodně dlouho a neměl jsem dojem, že si byli tuze blízcí. Naše obvyklá manželství tvoří právě sotva něco více než zvyk. Sama Regina je také člověk, který se pro moje cítění nikdy plně neprobudil a neříká nikdy k žádné životní otázce zcela ano nebo ne. Snažil jsem se často ji upevnit, ale zůstává jaksi bezradná a to i vůči Verunce.“ „Bylo smutné pro Verunku, že ztratila otce tak záhy,“ řekla Ulla Uhlbergová zamyšleně. Myslela při tom na časnou smrt svých rodičů a Jan to vycítil. „Má ještě matku. Zde je tomu jinak, než to bylo u tebe, Ullo. Vždyť jí zůstal domov. Nemohu si rovněž myslet, že by Verunka měla mnoho ze svého otce. Byl zcela jiný než ona. Vážím si jistě svazku krve, ale musíme si přiznat, že stojí až na druhém místě. Duchovní příbuznost je silnější. Obojí nachází se zřídka spolu. Myslím to tak, že Verunčina bytost je sice silně spojena s Reginou, ale jen málo s otcem. Bylo na Regině, aby vyrovnala s ním její osud, ne na dítěti samém.“ „Myslíš si to, nebo to víš, Jene?“ „V tom případě to vím,“ pravil Jan Poutník. „Až Verunka jednou zemře, nesetká se s otcem jako s prvním, má tam bližší duše než zde. On jde zcela jinou cestou než Verunka, a prozatím se mi zdá, že tato jeho cesta nemůže být příliš lehká. Byl příliš daleko od duchovních světů a bude trvat velmi dlouho, než se do nich vpraví.“ „Viděl jsi to, Jene? Lze vidět mrtvé jako živé?“ „Je to možné, Ullo. Mrtví i živí jsou navzájem v těsnějším spojení než si myslíme a staví společně na tomto i na onom světě. Jen dnes, kdy jsme se stali hmotnějšími a k zemi připoutanějšími, zdá se nám odloučení od mrtvých tak nepřeklenutelné. Staré kultury smýšlely a cítily ještě jinak. Nechci jistě říci, že chápu mnoho z těchto věcí, ale víš, že mnohému jsem se naučil na svých cestách. Ty cesty byly poutí. Pochopíš to Ullo? Pochopíš, co tím míním?“ Ulla Uhlbergová se rozpomínala. „Tak jsem necestovala. Nemohu bohužel říci, že jsem putovala. Ale byla jsem v Itálii a ty v Asii. Mohu si pomysliti, že se 44

tam člověk mnohé naučí a na mnohé pak hledí jinak než u nás, zde.“ „Ach, to je to nejmenší,“ namítal Jan, „ale i tam našel jsem pomoc a přispění. Musíme si navzájem pomáhat, Ullo. Život je velmi těžký, když tak člověk o něm přemýšlí a snaží se v něm vyznati.“ „Stačí ti teď ten prostý život zde?“ „Ano, Ullo, doufám, že ho dovedu vyplnit.“ „Pověz Jene, vrátil jsi se k vůli Verunce, nebo abys pomáhal sestrám, nebo také z jiného důvodu? Přerušil jsi své cesty tak náhle.“ „Cítil jsem ovšem povinnost pomáhat Regině, když náhle ovdověla, ale je pravda, že jsem byl vlastně zavolán, abych byl nápomocen Verunce. Mařenka nepotřebuje nikoho, je tak soběstačná ve svém hospodářství.“ „Byl jsi zavolán?“ ptala se Ulla Uhlbergová. „Ano Ullo, ne zevně, ale vnitřně. Jsem s Verunkou velmi sblížen a musím jí pomáhati. Jsou to zákony z jiného světa. Musím pomáhat i slabomyslnému Petrovi.“ „To je velmi krásné, Jene a dovedu pochopit, že je ti Verunka niterně blízká. Je to zvláštní dítě. Ty jsi býval také takový. Snad jsem tě proto měla zvláště ráda. Ale stačí ti to? Nemohl bys ty, se vším co máš a čemu jsi se naučil stvořit jiná díla než zabývat se vyučováním slabomyslného Petra?“ „Bylo by velikým dílem, kdyby se mi podařilo probudit v něm, alespoň poněkud, spícího v něm ducha. Snad je to záslužnější než psáti velká díla. Nesmíš tak soudit o slabomyslném, jako soudí lidé. Jdeme od života k životu a je-li slabomyslný Petr dnes duchem spoutaným, byl kdysi snad velkým mudrcem a jen ze soucitu se slabomyslnými stal se v tomto životě slabomyslným, aby ve svém nejvnitřnějším nitru zakusil utrpení slabomyslných, jejich hledání a nalézání ve veškeré jejich bezmoci a mohl být jejich vůdcem v budoucím životě.“ Ulla Uhlbergová vzhlédla plná úžasu. „Mohla bych to chápat?“ pravila zvolna, „ale věříš, že Petr byl takovým mudrcem?“ „Chci tomu věřit, Ullo. Je to přinejmenším lépe pro moje úsilí na něm, mámli to za možné. Kdo dovede rozluštit osudy lidí? Je to velmi těžké a nejsem mistrem.“ „Ale znal jsi nějakého?“ ptala se Ulla Uhlbergová. „Bylo to v Asii?“ „Vypravuj mi o tom.“ „Znal jsem jednoho, ale to nebylo v Asii. Jak ti mám říci, kde to bylo? To není vůbec pochopitelné, Ullo. Naučil jsem se v Asii tomu, co je přípravou ke spatření Mistra, ale neviděl jsem ho. Viděl jsem ho až později. Je to zcela lhostejné, na kterém místě se to stalo. Nemusí to býti ani člověk v našem, lidském smyslu. Jsou to velké věci, a jsou velmi skutečné. Je to jen těžké, pojmout vše ve slova. Ty sama jsi tomu snad blíže než myslíš, Ullo – jinak by ses tak neptala.“ „Věřím, že je život za věcmi, podobný životu, který je vložen do věcí. Nemělo by snad ceny žíti, kdyby tomu bylo nějak jinak. Nemohla jsem si nikdy pomysleti, že by vším mohlo být jen to, co lidé vidí ve všedním dnu a co na něm mají. Nestálo by to za to, pro toto dýchat a bojovat.“ „Bojuješ o něco, Ullo?“ ptal se Jan. Ulla Uhlbergová sklonila hlavu. „Snad, Jene,“ řekla tiše. „Bojujeme snad 45

všichni, ale nikdo neví, zvítězí-li.“ Jan Poutník mlčel a hleděl ven do květinové zahrady, nádhery parku, nad kterou spočívalo zlatě zářící, polední slunce. Jak blízce příbuzným byl tento den zralého léta kráse Ully Uhlbergové. Ale každému dni je přesunouti se přes poledne do míru večera, do noci a do nového jitra. „Hleď Jene,“ pokračovala Ulla, „mluvil jsi o různých životech. Rozumím tomu tak, že jsme byli na této zemi již dříve v jiných podobách, že jsme sem přišli znovu a znovu se vrátíme. Jen tak si mohu také vysvětliti, že se osudy zauzlují, vyrovnávají, rozvazují a znovu spojují. Hloubala jsem často o tom a bylo mi to vlastně vždy srozumitelným. I když na ně hledíme logicky, je to jediná možnost viděti ve všem dění vyrovnání příčin a účinků, jakož i spravedlnost. Není tím ovšem řečeno, že nemáme pomáhat, kde to jen poněkud jde, neboť potřebujeme pomoci a musíme napomáhat, jak lidem, tak zvířatům a všemu životu.“ „Můžeš věděti, Jene, čím kdo byl? Nebo jsi to již viděl u někoho?“ „Dovedu to jen zřídka, Ullo. Je nutno také býti velmi opatrným s takovými zjištěními. Natropí se tím velmi nešvarů a klam je zde snad spíše možný, než u mnoha jiných nesmyslných otázek. Ale základní myšlenka jako taková je zdravá, přibližuje nás opět k světovému názoru, který byl kdysi blízký Bohu a ztratil se v písku dnešního materialismu.“ Ulla měla pocit, jakoby Jan chtěl obrátit a odbočit. „A kdybych se tě na něco zeptala, například na to, kdo byl baron Bombe?“ Jan se zasmál – „tvůj věčný ctitel, že?“ „Fí, Jene,“ zvolala Ulla Uhlbergová, „nemáš půvabnějšího příkladu? Ale když jsi již při tom, víš, kým byl?“ „Myslím, že nemá ceny o tom přemýšlet. Takové otázky vyžadují mnoho kontemplace a klidu a nechtěl bych jimi plýtvati nad tímto problémem. Lidé s primitivní stavovskou domýšlivostí a bez sebeuplatnění byli povětšině v předešlém životě nepatrnými lidmi, svou touhou se vžili do nějakého domnělého postavení, zůstávají v něm, dokud se nenaučí opět z něho vysvobodit. Nejsou to žádné zajímavé inkarnace a nestojí za to, dále se s nimi zabývat. Ale již to je správné, že se takové zevnějšky dají přivábit. Vnitřní spojení má ovšem své vlastní zákony. Nechci tím říci nic ošklivého o Baronu Bombe. Je žertovný, vcelku neškodný tvor. Lze ho klidně zanechat v jeho snu o vlastní výtečnosti.“ Ulla Uhlbergová se smála. „Mohu si ho dobře představiti v takovém subalterním životě. Změnil jen oblek, a zdá se mi u tak mnohých lidí, že se nezměnilo na nich nic, jen to – ale tu lze jistě zvěděti mnoho velmi poučného a myslím si často, když vidím kolem stolu společnost, kdo asi jsou všichni ti lidé ve skutečnosti, ti, kteří dnes se pohybují kolem mne a nesou svou dnešní masku.“ „Objevily by se často podivné obrazy, kdyby se jim sejmuly masky,“ řekl Jan Poutník. „Věz Jene, když jsem byla ve Florencii, připadalo mi často, jako bych tam znala již dávno všechno, co jsem zde viděla. Stydím se říci, že jsem se tam cítila více doma než zde.“ „Chápu to, Ullo, ale přece ses vrátila!“ Jemný ruměnec přelétl tvář Ully Uhlbergové. „Ano, proč Jene? Musíš přece věděti, že jsem zde doma.“ Vstala. „Pojď, půjdeme do parku, je zde dusný vzduch. Venku je krásně mezi květina46

mi.“ Jan Poutník kráčel za ní. „Chtěla ses zeptat, Ullo, věřím-li, že jsi žila jednou ve Florencii? Ano, věřím, protože sis zachovala ještě dnes mnohé z toho. Něco bereme s sebou do pozdějšího života, protože se to v nás ještě nevyčerpalo. Jak ti to mám říci, Ullo. Zdá se mi, že jsi zůstala dosud silně lpěti na Florencii a na tom, co bylo tehdy.“ „Viděl jsi to, Jene?“ „Viděl jsem něco z toho, ne všechno.“ „Proč se na to zapomíná? Je to vzpomínka, ale není jasná.“ „Věděli jsme o tom více, Ullo, když jsme byli dětmi. Také Verunka ví ještě všelicos. Pak se to zapomíná. Větší část života stala se soumrakem, jen zpola vědomým. Je to pro nás těžké, ale musíme se snažit, dostat se ze tmy na světlo a co pak získáme, je skutečné i naše... ale než se tomu naučíme, je to těžké, jak říkáš. Člověk zapomíná tak lehce, nač by neměl zapomínat a později zapomíná tak těžce, nač by rád zapomněl. Je to jako se třemi světly, z nichž hoří každé jinak, až se vyrovnají a stanou se jediným, čistým plamenem. To jsou tajemství života a lze je vysvětlovat jen neobratně. Je nutno do nich vrůsti a dáti jim probudit se v nás.“ „Když jsem bydlela ve Florencii, Jene, bylo mi vždy, jako bys stál vedle mne a měla jsem pocit, že jsme tam žili kdysi oba, že jsme si byli velice blízcí, podobně jako dnes, nebo snad ještě více. Nemohu to tak říci, jak si to myslím.“ „Byli jsme ve Florencii, byli jsme také šť astnější než dnes, mínila-li jsi to tak, ale nepřejme si toho zpět! Štěstí ve Florencii se rozbilo na střepy a bylo to hrůzné ráno, když se to stalo. Pokročili jsme dnes o velký stupeň dále, je nám dospět ještě do výše a k tomu chceme si oba dopomoci, Ullo, ty a já. Ale nesmíš tolik myslet na Florencii. Je nutno jíti kupředu a ne zpět Na mnohé se musí zapomenout, věř mi!“ „Těžko se zapomíná na tak mnohé, Jene.“ „Zajisté, ale zapomenout neznamená zhasnout. Zapomeň na slupku, která má odpadnout a uchovej jádro dění. Můžeme si vše učinit také lehčím a snazším, ale život je těžký pro všechny, kdo chtějí pomáhat, a já chci pomáhat a snažím se o to poctivě. Ty přece chceš také, Ullo, viď? Čeká na to tolik lidí a zvířat, svět je zmatený, všude jsou duše nevysvobozené.“ „Chci to, co chceš ty, Jene,“ řekla Ulla Uhlbergová prostě. „Vždyť mám tebe zde a zachytila jsem kus Florencie v tomto starém zdivu. Neshledáváš, že jsem nádherně přetvořila Klamné plameny? Chtěla jsem, aby ses zde cítil spokojen, Jene.“ „Jsem rád u tebe, Ullo, ale zámek mi zvlášť nepřiléhá. Nechci ti kazit radost z tvého majetku, vida, jak jsi vše vyzdobila. Starou skříň, o které jsme blouznívali jako děti, lze sotva poznat. Ale přál bych si přece, abys byla nezískala „Klamných plamenů“, a raději stavěla nový dům.“ Přes obličej Ully přelétl stín. „Myslela jsem, že se bude i tobě líbit tento zámek. Byl to sen našich mladých let, že jsme si v něm chtěli hrát na rytíře a na zakletou královskou princeznu a ty jsi slíbil, že mne vysvobodíš od draka, který mne hlídal. Nevíš o tom již Jene?“ „Ano, vím o tom Ullo, a dostojím svému slibu. Pravě proto ti to vše říkám.“ 47

Ulla Uhlbergová se usmála a usedla na kamennou zahradní lavičku. „Pojď, sedni se ke mně a vypravuj mi, jaké máš námitky proti „Klamným plamenům“. Jsou tu snad dokonce strašidla?“ „Hleď, Ullo, myslím to takto. Máme mnohé v sobě dle podstaty i dle osudu, dobré i zlé, co se musí vyžíti a vyjasnit. Ale přitahujeme také z okolí k sobě mnohé, co je nám příbuzné, nebo proti čemu nemůžeme vystoupit dosti silně a vědomě. Proto není zcela bez důležitosti volba místa v předpokladu, že ho vůbec možno volit.“ „Žiješ proto v zahradním domku a ne u Reginy a Mařenky?“ „Ano, Ullo, mohu tam lépe pracovat, má ke mně méně vlivů přístup. Je tam více možnosti ke kontemplaci a čistší půda. Připadá mi, že most k duchovnímu světu je mi tam trochu blíže než v domě stínů.“ „Máš pravdu. Tak pokojný není zámek „Klamných plamenů“. Podívej se na tu hrůznou kamennou věž. Na té ztroskotalo dokonce i mé umění a smysl pro krásu. Je v ní jen staré haraburdí. Doufám jen teď, že se tam uhnízdí sovy, což by bylo romantické. Mám sovy tak ráda, ale nechtějí mně vyhověti, aby osídlily starou věž. Kolem parku jsou sovy domovem, slyším je v noci houkat.“ „Dovedu pochopit Ullo, proč sovy nechtějí sídliti ve věži; není dobrá. Je mnohé nedobré v Klamných plamenech.“ „Jak to myslíš? Nebojím se strašidel.“ „Nechci říci, že jsou tam strašidla. Nevím to a také se dobře nevyznám v „Klamných plamenech“ jako v domě stínů, ale myslím to tak, že na všech věcech ulpívá něco z minulých dob, ne ovšem nic zřejmého, nicméně zcela skutečného. Nutno uvážit, že bereme-li jakožto jasnovidný člověk do ruky nějaký předmět, dovede říci, jak vypadal jeho majitel a jaký měl osud. Zažil jsem to často. V tom smyslu jsou všude zbytky sil, chceme-li to tak nazvat, ale nemají se probouzet.“ „Vždyť to nedělám, Jene.“ „Snad je třeba ještě něco jiného, více. Je nutno stavěti proti nim sílu jinou, nesmí se jim alespoň dávati nic příbuzného, co nás může s nimi spoutati. Zde, v „Klamných plamenech“ je mnohé, co by bylo lépe, aby nebylo. „Klamné plameny“ mívaly dříve zlou pověst. Byly tu na břehu zapalovány klamné ohně a bohatlo se tu z pobřežního lupičství.“ „Ach, tomu je již dávno, Jene. Co je mi po tom. Nezapálila jsem klamného ohně a neloupila žádného zboží.“ Jan Poutník vrtěl hlavou. „Ty ne, Ullo, ale myslím to jinak. Myslím na sebe, říkám si, že i ve mně jsou nebezpečí a nevyjasněné duševní oblasti. Všichni máme ještě kdesi v sobě oheň, který plápolá až příliš prudce, byť snad jen pod popelem a všichni jsme často, třeba nevědomky vztáhli ruku po pobřežním zboží životy. Je to tak obtížné a všechno tak podivuhodně spletitě do sebe splývá.“ „Může býti, Jene, ale nechci nic, než přisvědčovati životu. Činíme-li tak, vypořádáme se jistě také se starými pověstmi.“ „Přeji ti právě, abys správně přisvědčovala životu, Ullo a vypudila duchy z „Klamných plamenů“. Nevaruji tě dojista abys popírala, ale přemýšlela jsi někdy o tom, jak je těžko přisvědčovat životu? Většina lidí, kteří to hlásají, jako svůj životní názor, nepřisvědčují životu vůbec, nýbrž jen sobě. Popírají život. Což by jinak vedli války, zabíjeli zvířata a hubili celé lesy? Přisvědčovati životu zna48

mená přisvědčovati životu všeho, včleňovati se zbožností ve všechno bratrské soužití jiných tvorů. Kdyby to lidé činili, byli bychom všichni šť astní a lepší. Dnešní lidstvo přisvědčuje jen sobě – ne životu. Popírá život a jmenuje to přisvědčování životu. Ostatní je chaos. Není lehké žíti tak, abychom přisvědčovali všemu životu. Chceme-li se toho chopit a promyslet to poctivě, je to samo o sobě již problém.“ Ulla Uhlbergová vzhlédla s otevřeným zrakem k Janu Poutníkovi. „Přemýšlel jsi mnoho, Jene. Chtěla bych se od tebe ráda učiti. Je pravda, že dnes mluvíme v samých heslech a že tím vše stále více a více mate. Nechci také popírati žádného cizího života, přisvědčuje-li svému. Doufám, že se mi to podaří.“ „Chci ti přitom pomoci, Ullo, jak jen dovedu. Teď musím domů.“ „Škoda, chceš povoz?“ „Ne, děkuji ti, není daleko do domu stínů a chodím rád po svých osamělých cestách.“ „To jsi dělal vždycky, Jene, ale bojím se, že hloubáš příliš.“ „Nechci tomu a vím, že by to bylo chybou, ale namáhám se pochopit život, jinak nemohu pomáhat. Ale to musím, ale rozumět životu je těžko.“ Ulla Uhlbergová sklonila krásnou hlavu. „To je s Bohem, Jene. Přijď zase brzo.“ „S Bohem Ullo, přijď jednou k nám, až budeš mít chuť a zůstaň vždy sama sebou a pak budeš také paní nad duchy Klamných plamenů.“ Ulla Uhlbergová hleděla dlouho za Janem, až jí zmizel z očí na zarostlé lesní cestě. Přejela si rukou čelo. Ano, chci být sebou samotnou, myslela si. Je to těžké, nebo lehké? Život je jistě jiný, než o něm sníme. Ale nechť je tomu jakkoliv, chci mu přisvědčovati, neboť život je také můj život. Zavolala sluhu a dala si osedlati svého jezdeckého koně, zatím se převlékajíc. Měla chuť vyjeti si na pustá lada a když pod ní tančil kůň a letní vítr províval její vnady, cítila znovu vítěznou celou sílu mládí a hádanky života a duchové z „Klamných plamenů“ zůstali daleko za ní. Ujížděla rychle a zastavila se teprve, když zdáli spatřila Dům stínů. Před ní stály tři břízy na růžovém vřesovišti. Její kůň počal se plašiti a vzpínati se. Dalo jí práci, aby ho uspokojila a poplácala ho na krku. „Nevíš přec, co se tu stalo jednou,“ pravila, „nebo vy zvířata vidíte více než my, Hasane? Což byly všude stíny na cestách? Kupředu, Hasane!“ zvolala a ujížděla tryskem zpět po silnici, s očima upřenýma do dálky. Tam čeká život, štěstí v bezmeznu. Byla dosud mladá, byla krásná a bohatá a nosila jména na rtech a v srdci. Hasan pádil, až mu vyskakovaly jiskry zpod kopyt. U silničního příkopu seděl Aron Mendel se svým břemenem. Ulla Uhlbergová jela kolem něho a neviděla ho. Ach, Ullo Uhlbergová, jak mnozí se ženou na mladém koni jako ty a hledí opojenýma očima touhy do dálky. Ujíždějí do života – do života? Ach, Ullo Uhlbergová, tak mnohá dálka je prázdná a ujíždíte kolem života – a život sedí tiše a oddaně na okraji silnice a vleče své namáhavé břímě. Verunka postrádala celé odpoledne magistra Čepičku. Ani Muci nemohl říci, kde zůstal Čepička... Teď přiskákal pojednou do dětského pokoje a skočil Ve49

runce na klín. „Udělal jsem si výlet,“ řekl vesele, „vlezl jsem strýci Janovi do kapsy a byl jsem s ním v zámku „Klamných plamenů“. Jsem jinak vázán na dům stínů, jak máš vědět, ale je mi třeba nějakého připojení, chci-li si jednou vyjíti. Rádi přece také vidíme jednou něco jiného a povyrazíme si.“ „Budu tě příště nosit s sebou v sáčku,“ pravila Verunka, „například v neděli do kostela v Halmaru. Není příliš tma v kapse strýce Jana?“ „To nic nedělá,“ pravil magistr Čepička, „je tam přece jen útulněji než v „Klamných plamenech“. To není žádná dobrá budova, Verunko, a tvorům, jako jsem já, nemohlo by se tam dařit. V domě stínů je mnohem světleji a žije se v něm lépe přes všechny jeho prahy a stupně. I obrázková knížka šedivé paní, ač není pranic hezká, zdá se mi přece příjemnější než rudí tovaryši „Klamných plamenů“. „Kdopak je to,“ ptala se Verunka, „zní to tak příšerně.“ „Húú,“ pravil magistr Čepička, „je to ohavná společnost, dřepí ve staré věži a hlídá oheň, který chtějí jednou rozdmýchat, až přijde od moře v pravou hodinu pravá vichřice. Kdoví, kdy to bude. Nechtěl bych se toho dožít.“ „Nejsou to strašidla?“ ptala se Verunka a zamrazilo ji trochu. „Nejsou,“ mínil magistr Čepička, „je to něco horšího nad ně, neboť s nimi nelze mluvit. Jsou to zbytky klamných ohňů, které se utvořily v podoby. Je to něco jako obrázková knížka šedivé paní, jenže mnohem hroznější, protože to má vlastní život. Prolézal jsem starou věží a prohlížel jsem si ji dopodrobna ze všech stran. Jsou to tři rudí tovaryši a vypadají děsně. Ulla Uhlbergová se musí mít před nimi na pozoru!“ „Nemám vlastně ráda tetu Ullu,“ řekla Verunka váhavě. „Proč ne?“ ptal se magistr Čepička a špičatil uši, jako to dělával Huňáč, když mu něco nebylo jasno. „Proč?“ opakovala Verunka, „nevím, jen tak.“ Magistr Čepička kýval ušima. Dovedl to podivuhodně, ke stálé radosti Verunčině. „Nebylo to tedy v Klamných plamenech hezké?“ vyzvídala Verunka dále. „Než jsem byl ve věži, bylo to velmi veselé,“ pravil magistr Čepička a šklebil se nezpůsobně, „vylezl jsem z kapsy strýce Jana a sedl jsem si na dlouhé šosy kabátu pastora Hallera. Pastor mluvil mnoho a huboval na pověru o strašidlech a skřítcích právě když jsem po něm tancoval.“ „Což tě nikdo neviděl?“ ptala se Verunka se smíchem. „Jen strýc Jan,“ vykládal magistr Čepička, „řekl mi potom, že mne již nevezme s sebou, když jsem tak rozpustilý. Ale nemohu přece za to, když pastor mluví nesmysly.“ „Vezmu tě podruhé s sebou v sáčku,“ utěšovala ho Verunka. ...Noc snesla se na šedivé zdi „Klamných plamenů“, Ulla Uhlbergová spala a zdálo se jí o plamenech, které ji stravovaly. Ve věži dřepěli rudí tovaryši klamných plamenů a prohrabávali plápolající oheň pod popelem minulých časů. Na okna klepaly stínovité bledé postavy a žádaly zpět pobřežní zboží, za které kdysi položily životy. V dáli zpívalo moře... V parku houkaly sovy. 50

VI. Zázrak ropuchy Bylo to o několik let později, když se stal zázrak ropuchy. Ale byla to tichá léta, která přešla přes dům stínů a nedá se o nich vyprávět mnoho. Snad by se mohlo leccos říci o zevním životě jak ho vídají lidé během svého všedního dne, ale toto je příběh o životě za věcmi. Pozorujeme-li ho takovým zrakem, vidíme jen ojedinělé milníky, které neviditelné ruce postavily duším a čteme jen jejich značky a čísla, neboť ony jsou jedinou podstatou, která přetrvá věky. Čas není nic. Den může být mnoho let a mnohá léta málo. Jen kde stojí ukazatelé cesty vzniku, stalo se něco, co nepomíjí. Verunka vyrostla a naučila se mnohému, co nevěděla dříve. Nechodila sice do školy, protože to Dr. Gallus pro její stálé útlé zdraví nedoporučoval, ale učili ji matka a strýc Jan. Byla velmi hrdá na to, že nyní věděla mnohé z toho, co lidé jmenují věděním. Ale je také pravda, že zato zapomněla mnohé z toho, co věděla dříve. Velký soumrak, který pro ni nastal v zahradě duchů, šířil se kolem ní a jeho stíny zahalily jí mnohé, co jí kdysi bylo samozřejmým bytím. Také šedivou paní vídala Verunka jen zřídka. Bloudila dosud světnicemi v domě stínů a nečekaně se vynořila na okamžik z temného kouta, aby opět záhadně zmizela. Usmála se vždy na Verunku vlídně, ale promluvila jen málo slov. Snad také Verunka nerozuměla již tak zřetelně, její němé řečí jako tehdy. Ale byla vždy starostliva o Verunku. „Neupadni, Verunko,“ říkala jí častěji. „Upadla jsem zde také, v domě stínů je tolik stupňů a prahů.“ Verunka přikývla a hleděla na šedivou paní upřenýma očima. Zeptala se jí jen jednou: „Nepřekročila jsi dosud prahu, přes který chceš jít?“ Tu zavrtěla šedivá paní hlavou a tvářila se velmi smutně. „Musí se nejdříve vyjasniti v kostele v Halmaru,“ řekla. Verunka se jí již neptala. Připadalo jí to tísnivé a těžce srozumitelné a byla spokojena, že vídala šedivou paní jen zřídka. Nesmí se však myslet, že Verunka se stala takovou, jakými se stávají děti, když se zcela vsunou do tohoto světa jako dospělí. Verunka byla velmi stará duše a zakusila již příliš mnoho na dalekých poutích dřívějších životů, než aby mohla zapomenouti na všechno. Mohla ještě, jako vždy, mluvit s Mucim a Huňáčem a dávala si také jako dříve radit od magistra Čepičky. Brávala ho teď často s sebou v sáčku, zvláště v neděli do kostela v Halmaru a radovala se, když Čepička vystrkoval ze sáčku žertovnou hlavu s pohyblivýma ušima a s červeným kloboukem. Bylo to docela radostné vyražení, když se jí pastor Haller, podobně jako většině ostatních, zdál trochu nudným ve svém kázání. Bylo také veselo pomysleti, že nikdo magistra Čepičku nepozoroval. V jiných případech ji ovšem značně zlobilo, když například děvčata v Halmaru nechtěla brát magistra Čepičku vážně. Verunka neměla sice vlastních přítelkyň a spolužaček, protože nechodila do školy v Halmaru, ale na přání matčino seznámila se s dívkami z města a bolelo ji velmi, že tyto nechtěly slyšet ničeho o magistru Čepičkovi a prohlásily ho se smíchem za Verunčina šotka. Nedošlo tedy k žádnému zvláštnímu sblížení, tím méně, když dívky v Halmaru viděly v Mucim také jen kočku a v Huňáčovi psa a ne osobnosti určité hodnosti a důstojnosti. Verunky se přitom zmocnil pocit osamocení, ne ovšem dosud bolestně zřetelný, neboť žila ve skrytém domově a 51

nebyla jistě sama. Ale bylo to první tušení toho, jak osamělými se stávají lidé, kteří pohlížejí za věci a jak se oddalují od jiných lidí, kteří jdou jen po hlučné silnici vezdejšího života. Tak se oddálila poněkud i Verunka a jen slabomyslný Petr zůstával jí vždy věrným druhem ve hře. Dívky se smály i Petrovi a to jim Verunka nemohla odpustit. Bylo snad možno pochopit, že neviděly magistra Čepičku, byl tak tenký a průhledný, protože nic nejedl – bylo však za jistých okolností těžko odpustitelné těm, kteří stáli opodál, že necenili tak vysoko Muciho a Huňáče, jak by byli nesporně činili při bližším seznámení s nimi. Ale že se někdo posmíval Petrovi proto, že něco těžce chápal, to shledávala surovým a stavěla se zmužile před svého slabomyslného kamaráda z dětství. Jiní věděli jistě více, ale Petr věřil. Nebyla snad víra také silnou a snad i větší? Jiní lidé chápali ovšem lépe než Petr to, co všichni chápou a co je všední, ale což Petr nechápal všechno, co mu vyprávěla o Mucim a Huňáčovi a o magistrovi Čepičkovi nebo o obrázkové knížce šedivé paní? Verunka chápala hluboce niterně, že slabomyslný Petr byl mnohem blíže jí samotné, zvířatům, květinám a jinému světu, který byl skutečnější, větší, jasnější než Halmar se svými úzkými uličkami a temnými domy. A slabomyslný Petr ji zbožňoval. Nebylo krásné, být někým zbožňována? Vždyť sama také zbožňovala někoho, například Muciho a strýce Jana. Množství lidí žije navenek, málokteří žijí do nitra a tak žijí lidé vzdáleni od sebe, lidé, kteří by se měli najíti a pomáhati si. Vy, kteří dnes dýšete, pomyslete: Nadešel světový obrat a cesty lidí se dělí. Vedou příkře do výšin světla, nebo do údolí hlubin. Není dobře jak to je, že Země příliš setměla. Tak temná nebyla snad dosud nikdy! Vy, kteří dnes dýšete, myslete na Zemi mládí lidstva a učte se ji opět hledat a najít. Prosvětlete domy stínů, abyste bydleli opět v chrámech a světlých chýších, jako kdysi za prvého jitra. Je to duch Letnic, který vás volá a na kterého jste zapomněli. Přiblížily se opět Letnice – nechcete to pochopit? Bylo to také několik dní před Letnicemi, když se stal zázrak ropuchy, o kterém je mi vyprávěti, protože se to stalo v životě Verunčině novým milníkem se zlatými písmeny a značkami. Bylo to k večeru a slunce se nížilo. Jan Poutník a Petr pracovali na květinovém záhoně a Verunka jim při tom poněkud nedbale pomáhala. Neměla dnes náladu mnoho pracovat, neboť cítila v sobě zvláštní únavu. Ale ta byla jen tělesná. V duchu jevilo se jí všechno živěji než jindy a bylo jí, jakoby se odpoutávala od Země a procházela se někde v zahradě, zatímco ve skutečnosti seděla se strýcem Janem a Petrem u květinového záhonku a pouštěla zamyšleně seménka mezi prsty. Snad to byl duch Letnic, který dnes činil vše kolem ní průzračnější a jasnější a dával jí znovu cítit podivné hlasy, jež jí zněly známě a důvěrně, jakoby byly k ní mluvily již jednou v dávném dni. Nebylo to dnes opět, jakoby zahrada byla zahradou duchů? A kdy to bylo naposled? Sama to již nevěděla. Ale jak to pociť ovala nyní, zdálo se jí to probuzením a rozpomínala se. „Strýčku Jene,“ řekla Verunka, „tolik toho ke mně mluví v myšlenkách. Neslyšela jsem již dávno takových hlasů v zahradě, jako dnes.“ „Všechno co je, je myšlenka,“ pravil Jan Poutník, „a všechny myšlenky mluví a tvoří hmotné potřeby, dobré i zlé. Blíží se Letnice, Verunko a duch je ve 52

všem životě silnější než jindy. Proto vnímáš zřetelněji, co šeptají stromy, a co skrývají květiny ve svých kalíšcích. I zvířata tuší svátky Světla. Nevidíš také, jak červený klobouk magistra Čepičky zvlášť jemně svítí a že Muci a Huňáč jsou veselejší než v jiné všední dny?“ Opravdu, klobouk magistra Čepičky se leskl nápadně ve slunci. Čepička chodil opatrně a vážně jako na chůdách kolem záhonu s ředkvičkami a Verunce připadalo, jakoby se mu ředkvičky smály. „Nezlob se, Čepičko,“ volala na něho, „ředkvičky jsou vždy trochu prostořeké a kousavé.“ Magistr Čepička se tvářil, jakoby se ho to nijak netýkalo. Co mu bylo po ředkvičkách? K tomu byl příliš vznešený. „Hleď Verunko,“ pravil Jan Poutník, „vložím-li zrnéčko do země, roste, stále se zvětšuje, tvoří lodyhu, listy a poupata i květ, ve kterém se skrývá opět mnoho nových zrneček. Ale to vše je též již obsaženo v zrnéčku, je to jako myšlenka květiny, která se utváří ve hmotě. A tak je vše, co žije, myšlenkou Boží a zůstává takovou, i když se hmota ve svých jednotlivých tvarech rozpadne. Sama podstata myšlenky je skutečná ve všem a vše, co vytvoří, je jen její měnící se projev. Je ti to jasné?“ „Ano,“ řekla Verunka, „ale jsou také naše myšlenky opět skutečné a tvoří také ony kolem nás postavy?“ „Zajisté, Verunko, a proto je tak důležité míti dobré a správné myšlenky. Každý člověk tvoří si své duchovní okolí. U mnohých nevypadá skutečně pěkně a temné stíny, příbuzné těmto útvarům se na ně věší. Ale dobrá myšlenka chrání nejen tebe samotnou a pomáhá tvé bytosti růsti do Světla, nýbrž je i jinak mocí, která zasahuje dále. Každou myšlenkou dobroty stává se nedobrý člověk lepším, divoké zvíře méně dravým a jedovatá rostlina méně nebezpečnou. Je to vzestup a sestup ve všem spolu spjatý a veškeré stvoření, které kleslo v temnotu, usiluje společně vzhůru ke Světlu a touží po poznání a vykoupení. Vždyť všechno, co se zde děje, byť je to zevně sebehmatatelnější, vychází z jediné myšlenky... Brzy budou Svatodušní svátky, Verunko, a tu se vždy kus Země zduchovní.“ Slabomyslný Petr naslouchal a neříkal ani slova. Musel vše, co slyšel přijímat do sebe a zpracovávati velmi zvolna. Ale sázel pobožně jedno zrnéčko vedle druhého. Muci a Huňáč si hráli na zahradní stezce. Přitom Muci políčkoval Huňáče svou sametovou tlapkou. „Prosím, buďte opatrní,“ pravila Verunka oběma. „Zdá se mi, jako by zde mohli míti na blízku brouci své letohrádky. Myslím, že jsem to jednou viděla.“ „Ovšem, že jsi to viděla,“ řekl Muci a přenesl se jedním skokem přes Huňáčova záda, „ale nestálo to opravdu za řeč. Dáme si však lepší pozor, protože tomu tak chceš a protože jsou Letnice.“ „Víš to také?“ ptala se Verunka. „Je něco, čeho bych nevěděl?“ mínil Muci zvysoka. „Ano, to je pravda,“ řekla Verunka plná obdivu. Ve křoví zarachotil ježek. Jen se tu mihl se svými bodlinami. Huňáč se hnal po něm, ale Verunka ho zavolala zpět. 53

„Je hezké od tebe, Verunko,“ ozval se ježčí hlas, „že jsi odvolala Huňáče. Protiví se nám, štěká-li na nás tak sprostým způsobem. Nechci také již vzpomínati na to, že jsi jednou nazvala mé děti kuličkami.“ Verunka přemýšlela. Kdy to jen bylo? Kdy to řekla? Bylo jí, jakoby se nějaký závoj stával zvolna průhlednější a za ním jakoby se tvořil nejasně nějaký obraz, který již jednou viděla. „Vyslovil jsem se jednou velmi nepříznivě o Mucim,“ zvolal kos se stromu na Verunku. „Div, že jsme se proto nerozešli spolu. Nechci říci, že bych mohl odvolat zcela své názory, ale je mi přece uznati, že Muci zachoval právo našeho útočiště na tvém okně, kde jsi nás v zimě krmila. Děkujeme také závazně za pohoštění. Bylo dobré a hojné a doporučil jsem tě dál. Některá zrnéčka se mi zdála mezi ostatními trochu tvrdá, ale to zavinily asi žně. Nechci tvrdit, že by to bylo vinou tvého stravovacího ústavu.“ „Jaké to dnes lze slyšeti zvláštní věci,“ myslela si Verunka, „a vše se zdá býti naladěno mnohem míruplněji a smířlivěji. Je to také něco z ducha Letnic, který mluví v přírodě?“ Verunka o tom přemýšlela. „Strýčku Jene,“ mínila, „zdá se vskutku, že všichni cítí, jako by se blížil svátek.“ „Je to tušení toho, že jednou má mít celý svět svátek a mír,“ řekl Jan Poutník. „Proto žijeme a tvoříme, Verunko.“ Teď viděla Verunka, že se magistr Čepička bavil s pestrým motýlem. Motýl pohyboval křídly a magistr Čepička hýbal ušima a dělal stále podivné poklony. Jak to vypadalo směšně. Ale ne, to nebyl přece motýl, byla to jemná, prosvětlená postavička s motýlími křídly. Neviděla již jednou tohoto malého vzdušného ducha? Opravdu, kýval na ni. A vzlétl nyní, roztáhnuv barevná křídla v modrém vzduchu. Nade vším spočívalo velké, Sluncem prozářené ticho. Jen v dálce vystupovala černá mračna a blýskalo se v nich. Byl mír, ale číhal v něm boj. Hrubý hlas polekal Verunku. „Počkej ty ohavné zvíře, zabiju tě!“ Verunka se rozhlížela. Také Jan Poutník a Petr vzhlédli od své práce. Blízko nich stál zahradnický pomocník Eriksen z Halmaru, pozdvihuje hrozivě motyku. Verunka se vrhla k němu. Přišla právě ještě včas, aby uchránila před Eriksenovým úderem velkou ropuchu, lezoucí namáhavě po zemi. Verunce stoupla krev do tváří. „Nech ropuchu na pokoji,“ volala. „Po tom ti nic není,“ řekl Eriksen zlostně, ale přec jen spustil motyku. Nemohl ropuchu udeřit. Verunka stála před ropuchou a chránila ji. Teď sem přistoupil i Jan Poutník a Petr. „Nechte ropuchu běžet, Eriksene,“ řekl Jan Poutník klidně. „Verunka má pravdu. Ropucha nikomu neubližuje.“ „Je šeredná a já beztak mám dnes vztek na všechno.“ Na Eriksenovi bylo znát, že pil. „Ropucha není šeredná,“ pravil Jan Poutník, „má dokonce velmi krásné oči. Nestrpíme v žádném případě, abyste ropuše ublížil.“ Ropucha nelezla dále. Zůstala seděti na místě a dýchala zrychleně. Byla přemožena leknutím, nebo tušila, že je chráněna? Snad to bylo obojí. „Mohu přece tu šeredu zabít, když chci,“ křičel Eriksen rozčileně. 54

„Máte konati svou práci v zahradě a nic jiného,“ pravil Jan Poutník. „Nebereme nikoho do zahrady, aby tu zabíjel zvířata.“ „Mohu tedy jít?“ „Jak chcete,“ řekl Jan Poutník, „ale bylo by mi milým, kdyby jste chtěl nahlédnout, že jste v neprávu. Ropucha je také tvor jako my všichni. Chcete také žíti.“ Verunka ustoupila a oba muži stáli těsně proti sobě. Bylo něco hrozivého v jejich postoji. „Dívej se dobře, Verunko,“ pravil tichý hlas jasně se stromu, „chtěla jsi jednou viděti ony velké postavy, které stojí za skřítky, když se hádají. Chránila jsi život, Verunko a získala jsi tím něco z hloubky očí. Dívej se Verunko, to je bojiště Světla a tmy, jde tu o více než o ubohou ropuchu, ustrašenou a chvějící se, jde o vykoupení světla, o probuzení Sněhurky ve skleněné rakvi.“ Opravdu, byla to víla ve stromě a Verunka se tedy dívala. Co viděla, bylo velkolepé a současně hrůzné. Také magistr Čepička, Muci a Huňáč viděli patrně totéž, neboť tenké nožky Čepičkovy se třásly, Muci prskal a Huňáč ježil srst. Jan Poutník a Eriksen nemluvili ani slova. Ale rozhořčený boj byl mezi nimi. Verunka to zřejmě viděla. Byly to oči hloubky, kterými na to zírala. Oni muži měli zbraně, ale ty nebyly tělesné. Eriksen měl v ruce hrubou palici a Jan měl meč a byl oděn od hlavy k patě ve stříbrné brnění. Na přilbě měl kříž. Toho Verunka na něm dosud nikdy neviděla. A oba nebyli sami. Za Eriksenem stálo mnoho temných, hrůzných postav, ozbrojených podobně jako on a postrkovaly ho kupředu. Ale po boku Janově stáli rytíři ve stříbrném brnění s vytaseným mečem. Mezi oběma vojáky seděla úzkostlivě a bezmocně ropucha. Černá mračna přiblížila se z dálky, vzplanul modrý blesk a zahučel hrozivě hrom. Verunka se zachvěla. Pochopila něco z velkého boje duchů na tomto i na onom světě. Teď pokročil Jan Poutník o krok a Eriksen a temné postavy ustoupily. Obraz se zvolna rozplynul. „Proč bych měl nechat jiné žít,“ řekl Eriksen zlostně, „když mé dítě je také nemocné a Bůh mu nepomůže.“ „To jsem nevěděl,“ odvětil Jan Poutník a bylo to, jakoby Eriksena zvolna vzdaloval od temných postav. „Je mi líto, že stůně vaše dítě, přijdu se na ně podívat. Ale myslíte, že mu Bůh spíše pomůže, když budete ničit život, namísto abyste ho šetřil?“ Eriksen se dlouho rozmýšlel. „Snad máte pravdu,“ řekl, odložil motyku a vyšel ze zahrady. Ostatní mlčeli a dali se do práce. Černá mračna odtáhla, jen v dáli hučel ještě hrom. Večer se skláněl a Slunce zapadlo plné žáru a záře. Verunka tu stála dlouho beze slova a zírala rozevřenýma očima do Světla. „Strýčku Jene,“ řekla tiše. „Je mi, jako bych v rudých mracích viděla hrad s vysokými věžemi a cimbuřím.“ Jan Poutník odložil své pracovní nářadí. „Vidíš to dnes poprvé, poněvadž jsi chránila život,“ řekl slavnostně. „Zachovej tento obraz ve svém nitru, Verunko. Co vidíš, je hrad Montsalvat.“ Verunka sepjala bezděčně ruce. „Myslím, že jsem slyšela již jednou toto jméno,“ řekla dojatě. 55

„Slyšela jsi je a uslyšíš je znovu, Verunko.“ Muci a Huňáč seděli nehnutě. Magistr Čepička smekl špičatý červený klobouk, což činil jen zřídka a slabomyslný Petr hleděl do lesku zbožně a bezradně. „Můžeš to také vidět, Petře?“ šeptala Verunka. Ubohý blbý vrtěl smutně hlavou. „Nevidím nic, ale věřím tomu,“ řekl oddaně, ale v jeho hlasu bylo tentokráte více nářku z jeho nitra. Jan Poutník se sklonil hluboko k němu. „Není třeba být smutným, Petře,“ řekl, „nemůžeš-li toho vidět. Vždyť tomu věříš a musíš myslet, že ti Bůh nedává proto tak mnohé dosud vidět, protože má zvláštní radost z tvé veliké víry.“ Úsměv ozářil obličej slabomyslného, v kterém byl nekonečný mír. Hleděli ještě chvíli do sluneční záře. Potom složili tiše své nářadí a šli k domu stínů. „Strýčku Jene,“ pravila Verunka, „viděla jsem dnes, že jsi měl stříbrné brnění a za tebou bylo ještě mnoho jiných. Přichází ti všichni z Montsalvatu?“ „Ano, Verunko,“ řekl Jan Poutník, „je těžký boj na této Zemi, než bude jednou prosvětlena a prozářena.“ „Stříbrné brnění je krásné,“ mínila Verunka. „A přec jsou to jen nemnozí bojovníci, kteří je nosí,“ řekl Jan Poutník. „Za nimi stojí mnohem větší rytíři, ale ti sestupují jen zřídka k pozemské pouti. My zde jsme chybující lidé a nosíme onu zbroj také jen, když držíme štít nad těmi, kdo jsou bezbranní. Je to něco z poslání Grálu.“ „Chtěla bych také nosit takový stříbrný pancíř,“ řekla Verunka. „Však tě Bůh poslal proto na Zemi, aby sis to přála,“ pravil Jan Poutník. Slunce zapadalo. V dálce v Halmaru zvonily zvony klekání. Blížily se Letnice. Ráno Jan Poutník odešel do Halmaru, aby navštívil Eriksena a podíval se na jeho nemocné dítě. Eriksen vyšel mu ke dveřím vstříc. „Chtěl bych vás prositi za odpuštění, pane Jan, pro včerejšek,“ řekl trochu namáhavě. „Byl jsem v neprávu, ale bylo mi, jakoby za mnou stál někdo, kdo byl silnější než já. Člověk je slabý, pane Jan, nevíme často, co děláme nebo mluvíme.“ „Zajisté, Eriksene, to chápu. Těší mne také velice, že dnes smýšlíte jinak. Zapomeňme na to. Přicházím také jen podívat se na vaše dítě. Je ještě nemocné?“ „Mé dítě je zdrávo,“ řekl Eriksen. Byl velmi bledý a hlas se mu znatelně chvěl. „Stalo se, pane Jene,“ vysvětloval dále, „že se mu v noci náhle ulehčilo. Horečka zmizela a když se dítě probudilo, vyprávělo mi, pane Jene, musím tomu již věřiti, když to dítě samo řeklo, že se mu ve snu zdálo, že k němu přišla veliká ropucha a uzdravila je zcela. Dítě se smálo a radovalo se, ale já jsem se nemohl smáti, pane Jene. Něco mi zadrhlo hrdlo, když jsem to slyšel. Je to zázrak, pane Jan, a nezasloužil jsem toho.“ „Je mnoho tajuplného v dění, Eriksene, buďme vděční za to, aniž chápeme vše.“ „Ví Bůh, že jsem vděčný,“ řekl Eriksen, „ale věříte skutečně, že ta ropucha uzdravila mé dítě? Takový ubohý tvor, slabý a přec to musí mít nějak svou prav56

divost.“ „Musíte si mysleti, že všechny ropuchy jsou oživeny společným duchem a dovedete si představit, že ten duch musí být velmi silný. Je tak blízký jednotlivé ropuše, jak sám je blízký Bohu, neboť Bůh jest v něm i v ustrašené ropuše z včerejška.“ „Jsme slabí a nevědomí lidé, pane Jene, ale nejsme tak špatní, abychom nevěřili v Boha a v zázraky. Toto jest zázrak. Buď Bohu chvála, že jsem se toho dožil. Život je tvrdý a těžký, ale jaký by byl, kdyby se neděly zázraky. Povím také všem lidem v Halmaru o zázraku ropuchy. Vím, že mi uvěří, neboť lidé v Halmaru vědí málo, ale věří mnoho. Jen pastor Haller nevěří v zázraky. Říká, že to jsou jen povídačky, ale hlavní je, abychom žili podle Krista. Ale my chceme věřit v zázraky, pane Jene, pro nás neplatí všechny ty moderní věci. S těmi neprojdeme životem. Chceme to také již dávno říci pastorovi, že nemůžeme v Halmaru potřebovat jeho nového krámu. Ano, jistě, teď mu to řekneme a nejprve já, který jsem zažil zázrak ropuchy.“ Eriksen mluvil rozhorleně a bylo zřejmo, že z něho mluvil hlas z Halmaru. Jan Poutník věděl to dobře. „Máte pravdu, Eriksene,“ řekl vlídně, „ale nechtěl byste býti trpělivější a vyčkati, až pastor v Halmaru zažije zázrak sám? Myslím, že by to bylo lepší a pokornější.“ „Uvidíme, co řekne zázraku ropuchy,“ mínil Eriksen tvrdošíjně. Jan Poutník odešel a Eriksen vyprávěl všem lidem v Halmaru o zázraku ropuchy. Lidé mu věřili a od toho dne se měla zvířata v Halmaru lépe než dříve. Tak působil zázrak ropuchy dále, jako každá myšlenka dobroty. Jan Poutník zpravil Verunku o zázraku ropuchy klidně a velmi prostými slovy. Verunka to shledávala zcela samozřejmým. Sama zažila v téže noci také něco velmi zvláštního. Nemohla dlouho usnouti a hleděla vnitřně bdělýma očima do dálky. Venku se znovu přihnala bouře, hřmělo a modré blesky plály v temných, hrozivých mracích. V tom Verunka viděla, jak svatodušní Slunce prosvitlo bojující tmou a kreslilo zlatou, pohádkovou korunku na hlavu ropuchy. Verunka viděla ještě více. Viděla, jak Sněhurka ve skleněné rakvi otevřela oči a usmála se a slyšela v bouři a hromu řinčení zbraní. Tam stáli bojovníci z Montsalvatu. A Verunce bylo, jakoby Grál volal i ji k svému praporu.

57

VII. Mrtví v kostele v Halmaru Toto je příběh z vezdejšího i z onoho světa a proto budu vyprávět také o mrtvých v kostele v Halmaru. Neboť je tomu tak, že mrtví nezašli jak se mnozí domnívají v dnešní době, která se oddálila od ducha více, než kterákoliv doba před námi. Mrtví žijí dále v celé své podstatě a vyměňují jen hrubý šat za jemnější a svět, do kterého vcházejí branou, přes níž je spuštěna záclona, je mnohem skutečnější, nežli svět zdání, ve kterém dýšeme zde na zemi. Není tomu také tak, že by oba světy byly rozděleny neprostupnou zdí. Je to jen tenký závoj, který visí mezi nimi a prosvětluje se mnohem častěji, než se dnešní lidé domnívají. Jsou také mnohé okamžiky, ve kterých tento i onen svět do sebe splývají, takže nelze říci, jsme-li zde anebo tam. Vždyť mrtví jsou spolustaviteli na stavbě Země a přejí si vroucně, aby živí pracovali s nimi opět ruku v ruce, jak tomu bylo v minulých dnech lidstva. Což není tušení, které máme, často myšlenkou některého mrtvého a pocit, který se nás zmocní, přáním a vůlí příbuzných duchů? Mrtví nám pomáhají a my máme pomáhati jim. Kdyby se tak nedělo, zpustla by Země a byla by hříčkou temných mocností. Ale ona má být prosvětlena se vším, co na ní žije, k věčnému míru a k neděli světa. Je ještě dlouho do té doby a dnes je všední den a svátek je ještě daleko. Vy, kdož dnes dýšete, myslete na to a nezapírejte mrtvých, kteří stojí vedle vás. Vždyť mrtví jsou stejně mnohotvární jako živí, jsou mezi nimi světlí i tmaví a pracují s vámi na vašich světlých i temných skutcích. Dbejte proto, aby vaše slova i skutky byly prosvětleny, neboť co mluvíte a konáte, je pro tento i pro onen svět, pro živé i pro mrtvé i pro stavbu celého světa. Je tolik mrtvých, kteří potřebují vaší pomoci a proto jim ji neodpírejte. Mnozí mrtví se vznášejí vysoko nad vámi ve výšinách, ale mnozí dlí ještě v hlubokých údolích a jsou i taková, kteří nemohou přejíti přes práh, protože je kolem nich tma a oni nechápou onoho světa. Bloudí vašimi domy stínů a hledají ve vašich kostelích. Ale nacházejí dnes jen málo světla, neboť se velmi setmělo na Zemi v této době obratu. Myslete na to vy, kteří dnes dýšete, nechť se rozjasní opět vaše chýše a chrámy pro živé i mrtvé, aby se spojily oba světy k Zemi mládí lidstva. Což nevidíte sami, jak se setmělo kolem vás? Nebloudí také šedivá paní v pokoji ve vašem domě stínů rok za rokem a nehledají mnozí jiní mrtví v úzkých ulicích Halmaru a nenaslouchají zvonům, jež zvoní k neděli. Ale není již u vás žádného svátku a je tma také v kostele v Halmaru. Rozžehněte světla! Tolik jich čeká na to, aby se vyjasnilo. Volají po tom živí i mrtví, lidé i zvířata a všechno, co má život, touží po Světle a vykoupení. Hodiny, které vám dnes bijí, jsou osudové hodiny světa. Musím vám to říci a musím se pokusit rozžehovat vám světlo za světlem, abyste pochopili správně, když vám vypravují o mrtvých v kostele v Halmaru. Pomyslíte si snad, že jsou to staré pověsti a kdožví, jsou-li pravdivé – ale věřte mi, mrtví stojí blízko, vedle vás. Bylo zvykem, zachovávaným po léta, že se v domě stínů slavily velmi okázale narozeniny tety Mařenky a scházeli se u ní přátelé a známí. Bylať nejstarší ze 58

všech a přednostou domácnosti ve smyslu lidí dneška. Teta Mařenka měla tento sváteční den také vždy za velmi důležitý. Pekla celé hory koláčů, aby žádný z jejich hostů neodcházel trpě podvýživou, což se také nikdy nestalo, pokud lze vůbec se upamatovati. Petr a Huňáč se objevili jako první hosté, ale zůstávali ponejvíce v dětském pokoji, protože Petr nebyl rád mezi lidmi jemu cizími. Přišlo jich dnes již mnoho a opět odcházeli. Teď seděli ve velkém sále, sousedícím se zeleným pokojem. Ulla Uhlbergová vedle Jana Poutníka, pastor Haller s paní a doktor Gallus. Regina byla zdrženlivá jako vždy, teta Mařenka trochu rozčilená a Verunka dělila svou přítomnost mezi hosty a slabomyslného Petra v dětském pokoji. Magistr Čepička běžel vždy věrně s ní, kdežto Muci nespokojený častým vyrušováním ze svého klidu, nahlédl vždy jen do předsíně, když se objevil nový host. Nemiloval hluku v domě a dával to nepokrytě najevo. Také pastor Haller byl dnes rozladěn, ač jinak neměl žádného vztahu k Mucimu. Naopak, pastoru Hallerovi chyběla docela ona filozofická rozjímavost, kterou měl v tak hojné míře Muci, dnes více než kdy jindy, neboť se rozhorloval nad domnělým zázrakem ropuchy, se kterou patrně Eriksen na něho prudce doléhal. „Je vyloučeno, že bych mohl schvalovat takovou pověru, zejména s církevního hlediska. Mohu ji strpěti, snad i přejíti přes ni, ale Eriksen žádal ode mne přímo uznání svých přepjatých zázrakových teorií a co je nejhorší, on nakazí lidi z Halmaru, kteří beztak mají sklon k takovým ponurým historkám.“ „Není mi nemilé, že ropuchy ordinují,“ mínil dr. Gallus, lhostejný k pastorově uražené horlivosti, „mám alespoň zastoupení, až půjdu jednou na odpočinek. Tak.“ „Ale ropucha prý neordinovala, pane doktore,“ namítal Jan Poutník. „Tvrdí se jen, že uzdravila. Musíte být spravedlivý a uznati, že to je dvojí. Proč by neměla ropucha uzdravovat, aniž ordinuje? Vždyť jsou také lékaři, kteří ordinují, aniž uzdraví!“ Doktor Gallus chňapl čelistí jako zobákem. „U vás člověk neví nikdy, jste-li spíše dobromyslný než kousavý, jako u mého papouška.“ „Nechtěl jsem tím říci nic zlomyslného, pane doktore,“ pravil Jan Poutník, „především nic proti vám. Vím, že jste uzdravoval a nezapomenu, s jakou láskou jste ošetřoval ubohého Petra, když byl nemocen. Nehleďme jednou na ordinování. Nevěříte například, že uvádíte v činnost jakousi sílu, když jste nemocnému nápomocen s veškerou svou účastí, když přemáháte námahu a nepohodlí, které jsou pro vás snad často citelnou obětí? Nejste již z nejmladších a přece jste pohotově dnem i nocí. Nemyslíte, že taková síla může míti v sobě také pomoc a uzdravení, často více než ordinace? Uzdravování je umění a jako takové je duchovní, ne mechanické, jak myslí dnešní medicínská dekadence. Ale je-li naše umění nezvažitelné, což nemohou také někdy existovati jiné nezvažitelné síly, které jsou nějak ve spojení s ubohou pronásledovanou ropuchou? Nad to prý se to stalo ve spaní. Kde jsme, když spíme? Spánek je jiný svět. Věda neví o něm nic a přec je to skorem polovina našeho života.“ „Máte snad pravdu,“ řekl doktor Gallus, „víme všichni málo a neznáme také síly, která nás uzdravuje. Nemohu vás ovšem sledovati tak zcela a nerozumím 59

také všemu, co říká můj papoušek. Připomínáte mi tedy přece mého papouška, pane Jene.“ „Totéž říkají mnozí lidé o vás, pane doktore,“ pravil Jan Poutník. „Mně osobně není toto přirovnání nijak nepříjemné. Mám vašeho papouška velmi rád.“ „Tak,“ chňapl doktor Gallus, „říkají to lidé? Mají pravdu. Můj papoušek je chytřejší nad všechny lidi z Halmaru dohromady. Ale teď musím jíti, volají mne moji nemocní. Je mi líto, ale to jsou ty nezvažitelné síly, se kterými musím počítat. Doufejme, že se promění v síly uzdravující.“ Doktor Gallus se rozloučil a Jan Poutník ho vyprovázel. „Ten pastor Haller se svou morální gramatikou je velbloud,“ mručel doktor Gallus zlomyslně. „Může být rád, že zde lidé věří dosud v zázraky, neboť má-li si na něj Halmar zvyknou, může se to státi také jen zázrakem.“ „On ordinuje právě, aniž uzdravuje,“ řekl Jan Poutník, „to je dnes obvyklé, protože se již nevěří v nezvažitelné síly.“ Doktor Gallus chtěl ještě pronésti nějakou kousavou poznámku, ale srazil se ve dveřích s majorem Bombem a poroučel se co nejspěšněji. Celý zjev barona Bombeho byl hrubý a venkovský. Hodil opovržlivým okem po Mucim, který se rovněž k němu ihned obrátil zády a vzdálil se. Hluční lidé se hnusili jeho kulturnímu cítění. Baron Bombe vešel do sálu a pozdravil všechny rozjařeně. Jeho bleděmodrá očka objevila ihned Ullu Uhlbergovou, jíž dával najevo lásku, každému viditelnou. „Dobře, že mi ta kočka venku nepřeběhla přes cestu. Nemohu vystáti kočky. Psi a koně jsou něco jiného. Jsem pro sílu – vy ne, milostivá slečno?“ Baron Bombe mluvil jako když štěká, jak to často dělají lidé primitivní se silným sebevědomím. „Urazil Muciho,“ řekla Verunka, „nepozdravím ho.“ „Verunko, prosím tě, buď rozumná,“ šeptala jí matka, „jinak půjdeš ven.“ Verunka se uchýlila do koutku a baron Bombe ji na štěstí nepozoroval vůbec. „Mohu se nadchnouti jen pro sílu, která je jemná a uhlazuje,“ řekla Ulla Uhlbergová odmítavě. „Miluji proto kočky a kultivované lidi.“ Verunka zapomněla v tom okamžiku, že vlastně jinak neměla příliš ráda Ullu Uhlbergovou. Baron Bombe chápal své odbytí jen nezřetelně a smál se mečivě a trochu rozpačitě. Teta Mařenka mu nalila kávu a zásobila ho tak vydatně koláči, že by z toho byl dlouho živ. „Mluvili jsme právě o lidech z Halmaru a jejich pověře,“ promluvila Regina smířlivě, aby uvedla nebezpečnou rozmluvu o kultuře koček a lidí na jiné koleje. Zázrak ropuchy nezdál se tak nijak ukončeným. Klonila se k tomu, že by se neměl uplatňovat způsobem, jak to činil Jan. Nebyl jí ovšem také jasným a kolísala jako obyčejně ve svém mínění. „Pověra? Velkolepé,“ volal baron Bombe, „zde si lidé věří, čemu chtějí. Ideální fara pro vás, pane pastore, není-li pravda?“ Baron Bombe hleděl na pastora Hallera se srdečnou blahovůlí. „To právě ne,“ mínil pastor Haller s kyselou tváří, „nemohu se nijak vyrovnat se smýšlením zdejších lidí a pomýšlím vážně na to, dát se přeložit do velkého města, kde lidé cítí časověji.“ 60

„V Halmaru je také nepřátelský proud proti mému muži,“ doplnila paní Hallerová stísněně. „Ach,“ řekl pastor Haller podrážděně, „chtějí mne zítra navštívit v té věci, jakási církevní rada, jak se domnívám. Ale nepomýšlím na to, abych těm lidem posvěcoval ještě jejich nesmysl. Prohlásím jim prostě, že toho mám již dost a půjdu.“ „Ale Haraldku!“ chlácholila ho paní Hallerová. Teta Mařenka mu podávala mísu s koláči a baron Bombe ji v tom chtěl zdvořile podporovat. Při tomto pokusu zakymácel šálek s kávou v jeho ruce a káva se vylila na něj bez záchrany. Baron Bombe byl veliký a široký a káva našla na jeho bílé vestě nejširší možnosti. Regina a teta Mařenka mu spěchaly na pomoc. „Muci si dosud nic nevylil na svou bílou vestu,“ ohlašovala Verunka škodolibě a vítězoslavně. „Verunko, jdi ven,“ řekla matka a snažila se horlivostí na vestě barona Bombe smazati dojem těchto zničujících slov. Baron Bombe byl ostatně zcela zaujat sebou a svou nehodou. Nestávalo se mu něco takového vskutku často a teď se to muselo stát zrovna, když přitom byla Ulla Uhlbergová. Tvářila se sice plna účasti, ale mohlo to být také pokrytectví. „To se může státi každému, a když se to stane mně, pak se to opakuje vždy několikráte za sebou,“ konejšila teta Mařenka. Ale baron Bombe zůstal stísněný a brzy na to se poroučel. Cítil se nejistým ve zmazané vestě a nesnesl, aby působil jinak, než vítězně. Sotva odešel, objevila se opět Verunka. Dělala, jako by se nic nestalo, ale vzala si sebou pro jistotu Petra. Petr znamenal odbočení a všichni se ho ptali, jak se má. Byl poněkud bezradný a ujišť oval, že se mu vede dobře. Regina zavolala Verunku k sobě. Zdála se jí příliš rozradostněná po oné trapné příhodě. „Nesmíš se dovolovati takových poznámek, Verunko!“ „A proč?“ řekla Verunka. „Proč urazil Muciho? Vyprávěla jsem Mucimu, Petrovi a Huňáčovi, že si baron Bombe vylil kávu na bílou vestu a všichni se nad tím radovali. Stála přitom také šedivá paní a usmála se dokonce trochu. Byla jistě také velmi potěšena. Neviděla jsem dosud nikdy šedivou paní se smát.“ „Nebesa, snad to dítě nevěří také již ve strašidla?“ děsil se pastor Haller. „Zdává se ti často o takových věcech, Verunko?“ „To dítě má někdy ideje,“ řekla teta Mařenka starostlivě. Míti ideje, zdálo se tetě Mařence vždy na pováženou. Verunka měla pocit, že je šedivá paní ohrožena. Byla to tu dnes zvláštní společnost. Napřed byl napaden Muci a teď šedivá paní. Scházelo jen ještě, aby někdo řekl něco nepříznivého o magistru Čepičkovi. „Nezdálo se mi to, viděla jsem to,“ řekla Verunka vzdorovitě. „Mám-li sen, pak je to zcela jinak, ale i potom to bývá velmi skutečné, jako tomu bylo před nedávnem.“ „Copak se ti zdálo, mé dítě,“ zeptala se paní Hallerová vlídně. Připadalo jí, že její muž byl poněkud přísný k Verunce. Byl vůbec příliš příkrý dle jejího náhledu. Její otec byl přece jiný. Mnohem měkčí a trpělivější. Milý Bože, pročpak bychom se neměli trochu zajímat o dětské sny? Později nám snění přejde – jí také zašlo již dávno. Verunka chvíli váhala. „Zdálo se mi, že Kristus stál na silnici a snímal Aro61

nu Mendelovi jeho těžkou skříň. Kristus měl podobu jako na obraze v mé ložnici.“ Bylo chvíli ticho, nikdo nenalézal slova. „Toť je krásný sen,“ řekl konečně pastor Haller váhavě, „tím více, že Aron Mendel je Žid.“ „Nebyl to žádný obyčejný sen. Je to skutečnost, když tak sním. A Kristus se neptal, je-li Aron Mendel Žid.“ Tu pastor Haller sklopil oči. „Máš pravdu, Verunko,“ řekl Jan Poutník a Ulla Uhlbergová jí přikývla. „Máš také tak krásné sny?“ ptala se paní Hallerová slabomyslného Petra. „Ne,“ řekl Petr, „ale věřím tomu.“ „Nepůjdeme do zahrady?“ navrhovala teta Mařenka. Tyto duchovní rozpravy byly snad poučné, ale zdálo se jí, že jsou příliš vážné pro slavnost narozenin. Také se nikdy neví, nestanou-li se lidé přitom svárlivými a toho se teta Mařenka nechtěla za nic dočkat. Byla pro střední cestu a srdečnost. Všichni vstali, aby šli do zahrady. Ale byli zamlklí. Pastor Haller zdržel Jana Poutníka ještě chvíli v domě. Byl bledý a zápasil zřejmě sám se sebou. „Zdá se mi,“ začal tiše, „že to poloviční dítě a ten slabomyslný jsou lepšími křesť any než já.“ „Ano,“ řekl Jan Poutník klidně. „Překvapuje mne to, převrací to mnoho ve mne – chápete snad?“ mluvil pastor Haller nejistě. „Nějak se mám rozhodnouti, ale nevím skutečně, co mám dělat. Snad mně můžete poradit? Mám zůstat v Halmaru a zkusit to znovu, nebo se mám rozhodnout pro velké město? Kterou cestou mám jít?“ „Nesmím vám radit v zevnějším řešení, vnitřní jmenoval jsem vám již jednou, pane pastore, před několika léty. Přeslechl jste to snad. Je jen jedna cesta! Do Damašku!“ Pastor Haller vpletl prsty nervózně do sebe a hleděl do dálky. „Zkusím to,“ řekl. Večer, když osaměli, Verunka se přiblížila k Janu Poutníkovi. „Strýčku Jene,“ řekla, „víš strýčku, co bylo dnes nejkrásnější? Baron Bombe nerozlil si sám kávu na svou bílou vestu. To udělal magistr Čepička. Nevšiml sis, jak mu překlopil šálek? Mám radost ještě teď, když na to pomyslím.“ „Neviděl jsem to, Verunko, myslel jsem na jiné věci. Ale je to velmi nezpůsobné od magistra Čepičky.“ Verunka zavrtěla hlavou. „Neříkej to, strýčku Jene. Pomysli, že baron urazil Muciho.“ „Myslím na to,“ řekl Jan Poutník, „ale trest byl přece jen trochu krutý. Je ovšem nutno uznat u magistra Čepičky, že je hezké ujímat se svých kamarádů.“ „Viď, že ano? Byla bych také vylila kávu, kdybych byla mohla. Bylo to přece jen pěkné!“ pravila Verunka. Muci seděl vznešeně na velké židli a mžoural polozavřenýma očima. Bylo to, jak by se smál. Pastor Haller této noci nespal. Seděl až do ranního úsvitu sám ve své pracovně a neřekl nikomu ani jediného slova, jaké myšlenky mu přicházely a odcházely této noci. Dopoledne přišli lidé z Halmaru, kteří se ohlásili, že chtějí mluviti s farářem. Vcházeli hlučně a měli zasmušilé, zaryté obličeje. Eriksen byl v jejich čele. Měl 62

být patrně jejich mluvčím. Pastor Haller je prosil, aby si sedli. Sám zůstal stát u svého psacího stolu. Vypadal bledý a nevyspalý. „Vím, co chcete říci,“ začal, „ale je lépe, necháte-li dříve mluviti mne. Myslím, že bude vše další již zbytečné a že budete spokojeni. Chcete říci, že jsem vám nebyl dobrým farářem, jakého je vám třeba a jakého si přejete. V tom máte pravdu. Chtěli jste jíti svou starou cestou, ale já jsem zkoušel vésti vás po nové. V tom jsem byl v neprávu, uznávám to a lituji toho. Dal jsem si práci, ale nebyla to pravá práce, neboť jste byli Kristu blíže než já. Přiblížil jsem se mu nyní také. Máte pravdu, když věříte v zázraky. Dějí se zázraky každého dne. Nevěděl jsem to. Teď to však vím, neboť jsem sám zažil zázrak. Nejsem zralým, býti vaším farářem. Musíte mít lepšího a pomohu vám ho také najít. Vyslovil jsem se, že chci jíti do velkého města. Neučiním toho, půjdu na místo mnohem menší, než je Halmar, kde bych se teprve učil, abych se snad jednou mohl státi farářem v Halmaru. Nebudeme o tom dále mluvit, ale rozloučíme se ve velkém míru a odpusť te mi, nejednal-li jsem správně.“ Muži z Halmaru povstali po řadě ze židlí. Veliké ticho bylo mezi nimi. Jen zpěv ptactva se ozýval ze zahrady. Konečně promluvil Eriksen, toče rozpačitě kloboukem mezi prsty. „Pan farář má pravdu,“ řekl, „jsme velmi hříšní lidé. Ale chceme se všichni polepšit, ano to chceme.“ „Nerozuměli jste mně,“ řekl znaveně, „nemluvil jsem o vaší vině, nýbrž o své a prosil jsem vás za odpuštění, abychom se rozešli v míru. To je vše.“ „Rozuměli jsme panu pastorovi velmi dobře,“ pravil Eriksen, „nemysleli jsme, že bude pan pastor tak mluvit. Mluví-li tak pan pastor, je mnohem lepší než my. Můžeme proto mluvit o své vině, protože on svou překonal a proto mluví-li tak, mluví o naší vině. Dovedeme tomu dobře rozumět a jsme hříšní lidé. Litujeme toho také velice – chtěli jsme říci.“ „Nechtějte si dělat vše těžší, než to je,“ řekl pastor Haller „a bude jistě nejlépe tak, jak jsem vám to navrhl. Je mi dost těžko, ale nutno teď býti spravedlivými a poctivými a pro vás to bude tak nejlépe, neboť o to, aby bylo pro vás nejlépe, musím se starat já, jak jen mohu. Pak přece jen jsem byl k míruplnému konci skutečně farářem v Halmaru.“ Eriksen točil dále kloboukem. „Chceme prosit pana pastora, aby pan pastor zůstal v Halmaru. Proto jsme zde. Víme také, že nemůžeme dostat lepšího pastora do Halmaru. Proto musí pan pastor zůstati v Halmaru.“ Harald Haller bojoval s nesmírným napětím. „Děkuji vám mnohokráte,“ řekl, „učiním tak.“ Příští neděli byl kostel v Halmaru přeplněný. Nenašlo se již jediného místečka. Pastor Haller mluvil, jak nemluvil dosud nikdy. Mluvil o světle, které svítí v temnotách, mluvil o zázracích, které se den za dnem dějí pro toho, který se naučil dívat se na ně a mluvil o tom, že má jeden druhému pomáhat nésti břímě, jak to činil a ještě i dnes činí Kristus. V kostele v Halmaru bylo velmi ticho a když pastor Haller vycházel, podávali mu ruku přemnozí, kde ho mohli dosáhnout. Pak se obrátil a šel sám domů. 63

Ale nebyl samoten. Kdosi mluvil vedle něho, nebo to bylo, jako by někdo jiný mluvil v něm. „Nevíš, kdo s tebou mluví,“ pravil hlas, „protože nikoho nevidíš. Ale nyní víš, že neviditelní jsou stejně skuteční, jako viditelní. Jde tu s tebou šedivá paní z domu stínů. Chci ti poděkovati Haralde Hallere, neboť dnes se vyjasnilo v kostele v Halmaru a vyjasnilo se i u mnohých, kteří po tom toužili. Raduješ se, že byl tvůj kostel plný, ale byl ještě mnohem plnější, než si myslíš. Nebyli kolem tebe jenom živí, nýbrž i mrtví byli dnes v kostele v Halmaru, já i mnozí jiní. Nyní budeme moci překročiti tento práh do jiného světa, neboť se vyjasnilo kolem nás a vidíme cestu.“ Tu bylo Haraldu Hallerovi, jako by byl dnes konal poprvé služby Boží. Bylo to tutéž neděli, kdy Aron Mendel kráčel ulicemi Halmaru. Šel vzpřímený, jako nikdy dosud a nesl své těžké břemeno na zádech, jak by to byla jen hračka. Divili se tomu lidé, ale on jim řekl, že teď se již nevrátí. A vyšel z Halmaru do domu stínů a k Janu Poutníkovi. „Nemusím teď již putovati, Jene,“ řekl, „stalo se znamení, které tomu tak chce a které je velmi podivuhodné. Bylo to před několika dny, kdy jsem svou almárku vlekl po zaprášené silnici, až se mi pojednou stala tak lehkou, jako by mi ji byl někdo sňal. Není to již žádné břímě, které nesl pro zbořený chrám. Bůh je smířen a nechce, abych dále pykal za malou Ráchel. Půjdu domů a pohraji si s ní ve svých posledních létech.“ „Těším se z toho velice,“ řekl Jan Poutník a myslel na Verunčin sen. „Je i tak dnes zvláštní neděle, Arone Mendele. Dnes byli v kostele v Halmaru živí i mrtví a zúčastnili se služeb Božích. Vyjasnilo se v kostele v Halmaru a chceme věřit a doufat, že se vyjasní všude, stupeň za stupněm a pak bude znovu vystavěn zbořený chrám.“ „Nemůžete mi říci, Jene, kdo mi odejmul těžkou skříň?“ „To musí každý vyzkoumati sám pro sebe, Arone Mendele, ale myslím, že to byl někdo, kdo pochopil, že jste nosil své břímě z lásky k Ráchelce.“ „Pak to musí býti velký a dobrý duch.“ „To je jisté,“ řekl Jan Poutník. Vy, kdo dnes dýšete, myslete na to a rozžehujte světla pro živé i mrtvé... !

64

VIII. Karneval Zpívají housle, lákají flétny a zvoní rolničky ve vzdáleném víření bubnů, začíná maškarní tanec života. Ale když je masopust, nastala tedy zima, že? Zašlo léto, léto dětské doby a odkvetla mnohá květina v zahradě mládí. Tak bylo i s Verunkou, když povyrostla volal ji karneval života tichými, toužebnými hlasy do svého pestrého reje. Bylo jí teď čtrnáct let a v mnohém nastaly podzim a zima, co jednou kvetlo jarem a létem. Také Muci přešel do jiného světa a byl to nejtěžší den, jaký dosud Verunka zažila. Poprvé ve vědomí své duše zavírala hrob a věděla, že co kryl tento krůvek, byl nejmilejší přítel jejího dětství a s ním vlastní dětská doba. Byl to nyní konec, nebo to byl začátek k něčemu novému a neznámému? Ach, Verunko, život zakončuje něco a začíná něco jiného a přece vlastně nekončí a nezačíná nikdy, neboť je bez času a co je podstatné, putuje s námi všemi hodinami a dny, šť astnými i smutnými. A zavírámeli hrob, stavíme tím most na onen svět. Rok od roku je více a více takových mostů a nakonec jdeme sami přes své mnohé, v slzách vystavěné mosty, abychom zapomněli, že jsme jednou pro něho plakali. Vždyť slzami vykupujeme si duchovní květy, všechno poznání jde utrpením ke světlu a velká odpověď, v níž doufáme, žádá, abychom se po ní ptali tisícerými, úzkostlivými otázkami. Byla to také úzkostlivá otázka, která hýbala Verunkou, když vila kamarádu svého dětství pohřební věneček. „Strýčku Jene,“ pravila, „věříš, že se Mucimu vede dobře a že ho opět uvidím? Myslím si, že i zvířata musí žíti dále jako lidé.“ Jan Poutník byl tichý a smutný. Lnul rovněž k Mucimu a lidé i zvířata byli mu stejně blízkými tvory. Jen malé duše znají ješitnost své domnělé lidské povýšenosti nad zvířaty. „Věřím jistě, že se Mucimu vede velmi dobře, Verunko,“ mínil Jan Poutník, „a že je v zahradě Boží, jako vše, co žije. Povětšině jest to u zvířat jen o něco méně vědomé a osobní, než u lidí. Zvířata vrací se více do veškerenstva, ale i to všechno jsou stupně a jsou těžce pochopitelné pro lidské chápání. Vždyť dosud je i mnoho lidí málo vědomých a žijí podobně jako zvířata, majíce ustláno v mateřském lůně jedné skupiny, jednoho národa, jednoho kmene nebo jedné rodiny. Jen silní duchové tvoří již přes tento rámec na příští lidství. Cesta jde vzhůru zvolna, Verunko. Také děcko v mateřském lůně má již své já, ale dosud neprobuzené. Ale dnes je obrat časů a zvířata se probouzejí stále více z mateřského lůna své skupiny a usilují vždy dále k vědomému. Proto je to tak důležité, aby lidé na ně hleděli jako na své sourozence. Tak je nám všem narůstati společně do světa, který je lepší a šť astnější než život dneška. Je nám pomáhat stavět a připravovat tento svět, ve kterém bude pro lidi i pro zvířata všechno vědomější a světlejší.“ „Ale chci se shledati s Mucim,“ trvala na svém Verunka. „Shledáš se jistě,“ pravil Jan Poutník, „hleď neprobudili se například již všichni lvi ke svému jáství? Vycházejí ze své celistvosti a vracejí se do ní, jako i mnozí lidé, kteří nejsou ještě osobnostmi. Jenže lidé jdou od jedné duše národa 65

ke druhé a lvi zůstávají při mateřské myšlence lva... Ale když přešel na onen svět lev svatého Jeronýma, stal se osobním v lásce světcově, že se nevrátil tak dalece a zcela do mateřské myšlenky lví. Zůstal, čím se stal u svého světce, sledoval ho dále a tvoří nyní vědomě na bytostnosti lvů v zahradě Boží. Je to všechno těžké a nesnadno vysvětlitelné lidskými slovy, ale podobně jako se lvem svatého Jeronýma je to se všemi zvířaty, která mohla přijímati a dávati mnoho lásky. Zůstávají sice u své mateřské duše, ale vědoměji v lásce a světle, jako pomocníci pro všechny ostatní. Tak například i ty s Mucim, až jednou přijdeš do Boží zahrady. On bude působit na svém, i ty na svém, vaše úkoly jsou různé, ale zůstáváte si navzájem, čím jste si byli, neboť tím, čím jste si byli, byli jste si v lásce a láska je tajemstvím veškerého života. Všechno je stupeň a schod, ale co vytvořila láska, je nepomíjející. Zní vytváří se všechno, co z mateřského lůna spěje vzhůru k jáství. Je tuto tušiti, a ne chtít pochopit, neboť je to něco z velkého a bezmezného, část myšlenek Božích, které staví na zbořeném chrámu.“ Bylo dobře pro Verunku, že to slyšela. Temno jejího nejtemnějšího dne nebylo tak beze světla a znenáhla, když myslela na Muciho, viděla zahradu míru a její duše stavěla k ní most. Ale minulo léto doby jejího dětství, to věděla. Teď nastala zima se sněhem a ledem. Ve velkých kachlových kamnech hořel oheň a vrhal svou kmitavou záři do šera v domě stínů, i přes jeho četné prahy a četné stupně. Dům stínů zapadl sněhem. Severská zima je dlouhá a krutá a je jen dobře, že hvězdy svítí tak jasně na jejím nebi. Ach, Verunko, přešla jsi přes těžký, temný práh, ale v domě stínů je ještě mnoho jiných prahů a stupňů, přes které musíš přejít. Neupadni, Verunko, a mysli na to, že také nad domem stínů svítí věčné hvězdy. Nastala zima. Není však v zimě masopust? Zpívají housle, lákají flétny a zvoní rolničky ve vzdáleném víření bubnů – začíná maškarní ples života. Nezačal i pro tebe, Verunko? Není to, jako by lidé nabývali znenáhla jiného vzhledu? Nosí cizí kroje, krásnější nebo ošklivější než dříve a mají na obličeji škrabošky, kterých dříve neměli. Anebo jsi viděla až po tuto hodinu jen masku a lidé ji nyní svlékli a dívají se na tebe tací, jací jsou skutečně? A to se ví, Verunko, tak zřídka v životě, nosí-li kdo masku nebo odkládá-li ji. Kdy si sami překládáme masku a kdy ne? Karneval života je zmatený tanec. Smějeme se a pláčeme, doufáme a bloudíme, nenávidíme a milujeme v jeho pestrém reji, ale víme, kdo jsme sami a kdo jsou všichni ostatní? Je tolik masek, kdo by se tu chtěl vyznat? Je to často velmi těžké, Verunko, a hodina, která nám ukáže všechno bez škrabošek, je naše hodina poslední, a pak již sami netančíme v karnevalu života. ...Byla zima a zapadlo mnohé sněhem. Ale zpívaly housle, lákaly flétny, a zvonily rolničky ve vzdáleném víření bubnů. V zimě je masopust, není-li pravda? Nebylo to samozřejmé, že Ulla Uhlbergová zvala k maškarnímu tanci na zámek „Klamných plamenů“? Verunka se oblékla k plesu na „Klamných plamenech“. Stála před zrcadlem a protahovala údy, jako by nastával boj. Vypadala vítězně ve svém pestrém šatě a magistr Čepička seděl vedle v lepenkové krabici a pozoroval Verunku se zalíbením. Jemný, zlatý šperk, jak ho kdysi nosily florentinské dámy, vinul se jako blýskavá 66

nitka Verunčiným vlasem. Karolina dala sice všechny své vzorkované šátky na hlavu k dispozici k tomu účelu, ale Karolininy šátky byly za všemi kulturami a za každým slohem a bylo jí to šetrně rozmluveno. Petr a Huňáč byli poněkud stranou a obdivovali se Verunce. Huňáči to ovšem bylo jedno, jak byla Verunka oblečená – zvířata jsou k nám vždy stejně dobrá, chodíme-li v královském rouchu, nebo v hadrech, ale Petr shledával Verunku nadmíru krásnou a skoro litoval, že také nejde na maškarní ples na „Klamné plameny“. Ulla Uhlbergová ho sice také pozvala, ale on byl příliš plachý, než aby se odvážil mezí tolik cizích lidí. „Jsi překrásná, Verunko,“ řekl zaníceně. Verunku to těšilo a pohrávala si poněkud rozpačitě se svým šperkem. Nestal se i Petr jiným, než byl v době svého dětství? Nosil také on snad škrabošku? Zpívaly housle, lákaly flétny, začínal karneval života. A nevypadali ostatní v jejích očích také jinak než dříve, například strýc Jan? Verunka o tom přemýšlela. Potom pohodila hlavou. „Musím přec být hezká, když jdu na „Klamné plameny“, řekla. „Muži užasnou, až tě uvidí, Verunko,“ mínil slabomyslný Petr. Zvláštní spodní tón ozval se bezděčně v jeho hlase. Verunka to dobře vycítila. „Nedělám si nic z mužů,“ řekla pyšně. „Také ze mne ne, Verunko?“ ptal se Petr tiše. „Ach ty,“ smála se Verunka, „tebe přece nijak nepočítám, mluvím-li o druhých.“ Bylo to dobře míněno, co Verunka říkala kamarádovi. Ale Petr cítil v jejích slovech to výlučné, neboť věděl, že nemůže náležeti ke druhým. Sklonil hlavu a jeho ruka, jakoby hledala pomoci, sáhla do kožíšku Huňáčova, jak to dělával vždy jako chlapec, když hledal oporu. Pes zestárnul s Petrem a znal každé jeho hnutí – hnutí zakřiknuté duše slabomyslného. Verunka pochopila, že Petra zarmoutila. „Nesmíš to tak chápat,“ řekla srdečně. „Ty, Petře a já držíme přec vždy spolu a bylo by vůbec mnohem hezčí, kdybys šel také se mnou. Mohl bys mne pak chránit.“ „Vždyť je tam strýc Jan,“ pravil Petr. Přes Verunčin obličej přelétl jasný ruměnec. „Ach, ano,“ řekla stísněně, „ovšem, je tam strýc Jan.“ Magistr Čepička vzhlédl ze své lepenkové krabice a šklebil se. Verunka shledala, že magistr Čepička se stával poslední dobou trochu drzým. „Vypadáš jako královna,“ pronesl Petr s námahou. Bylo mu těžko formulovati slova pro to, co chtěl říci. „Složil bych báseň na tebe, jako to dělali rytíři pro své královny. Ale nedovedu toho – vždyť dosud neumím ani psát. Maluji jen tak jednotlivá písmenka, ale nemohu je spojovat – ne toho nedovedu – vždy mně přitom něco chybí. Často se mi, Verunko zdá, jako by byla kolem mne noc. Nemohu to vylíčit jinak. ale je tomu asi tak.“ A Petr se tvářil velice smutně. Verunka ho uchopila za ruce a hleděla mu přímo do očí, které se zvolna plnily slzami. „Vzejde jednou ráno, Petře, věř mi.“ „Věřím,“ řekl slabomyslný Petr nábožně. Za několik minut na to vyjela Verunka na saních do zimního večera, ven na zámek „Klamných plamenů“. 67

Znáte severskou zimní noc? Víte, co znamená ujížděti hladkou sanicí neslyšně přes koberec jiskřivého sněhu? Všechno je bílé a širé kde to končí, je modravé šero, poseté zlatými hvězdami. Hluboko se kloní smrkové větve pod tíží sněhu a jedete-li kolem osamělých dvorců, jako mihotavý stín září tlumené světlo z oken a se zasněžených střech visí třpytné rampouchy. Všechno je zvláště zahaleno, je to jen jako zpola přikryto pláštěm z tisícerých krystalů. Je to královský plášť z pohádky a lesknou se na něm četné démanty a pod ním dýchá potvrzení života v ostrém mrazu tak vřele, jako nikdy dosud. Člověku je, jako by nebylo nic nemožného, jako by měla vykvésti z ledu a sněhu zakletá kouzla a modré květy – a jede se hladkou sanicí přímo do země vil, stále dále a dále do bezmezna... Tak jela Verunka na zámek „Klamných plamenů.“ „Karneval ve Florencii!“ nazvala Ulla Uhlbergová svůj ples a četné pestré maškary v sále ozářeném svícemi měly vnésti jih do sněžné noci „Klamných plamenů“. Dala přinésti ze skleníků vzácné květiny, které klonily kalichy v broušených vázách a vydechovaly vůni léta do srdcí a myslí lidí. Ale byly to „Klamné plameny“. To nebyla Florencie. Což nevisely dosud ve starých chodbách a dvoranách zvadlé věnce z minulých dob, uvité neviditelnýma rukama? Podivně mísila se jejich ztuchlá vůně s dechem čerstvých květin, ale nedbalo se toho. Neplápolal také svit bludného ohně mezi slavnostními svícemi? Neodlučovaly se plíživé stíny od šedých stěn, aby se vřadily do tance živých? Nečetl nikdo značek a písmen „Klamných plamenů“? Ach, Ullo Uhlbergová, „Klamné plameny“, to není Florencie. Ale ty jsi vyvolala duchy z obou míst, stojí nyní kolem tebe a tančí s tebou. Hleď, jak se s nimi vypořádáš. Nechce každý něco z tvé duše? Neroznítila jsi ve všech planoucí svíce a nehodilas jim kvetoucí květiny? Zpívají housle, lákají flétny a na pestrých plesových šatech zvoní rolničky. Ale zdaleka zpívá příboj svou píseň. Mysli na to, Ullo Uhlbergová. Není ve víru zmateného tance, v houslích – pláč, ve flétnách – nářek a v rolničkách – zvuk jakoby rozbitého skla? Ach, kdo by na to myslel...? Dnes je její ples, který uchystala jemu dnes, jako snad kdysi: ...Karneval ve Florencii! Také Verunka tančila neúnavně s celou mladistvou silou prvního zážitku a těšilo ji, že byla žádoucí a že se líbila. Zdálo se jí také často, jakoby to nebylo poprvé, kdy tančila v takových šatech a s jiskřícím šperkem ve vlasech při svitu svící v plesovém sále. Nebylo to již jednou před dávnou dobou? Zahalena v závoj, neuchopitelná – vystupovala v ní vzdálená vzpomínka z oné noci snů, který se začal hrůzným mužem v rudé čapce s kokardou za zpěvu Marsellaisy. Nebyla jedním z oněch obrazů, do kterých se ponořila Florencie a nebyli přitom strýc Jan a Ulla Uhlbergová jako dnes? Ba, zdálo se jí, že při tom byla také Ulla Uhlbergová, zcela si podobná jako dnes a ve stejných šatech. Ale zpívaly housle, lákaly flétny a Verunka nemyslela již na noc mnoha obrazů. Vždyť dnes byla zde, na „Klamných plamenech“, dnes byla veselá, mladá, šť astná. Proč by tu myslela na něco jiného? Jen letmo, na okamžik přišla jí myšlenka na kamaráda, který zůstal doma, osamělý. Bylo jí ho 68

líto, ale bylo přece dobře, že nepřišel sem také. Ubohého slabomyslného, poznali by lidé i pod maskou. Ji však uchopil karneval života a oddávala se mu všemi svými smysly. A když dokonce s ní tančil Jan Poutník, tu jí bylo, jakoby kolem ní zapadali lidé, svíce i květiny, jako by se zastavil čas. Ach, Verunko, čas se nezastaví nikdy a hodiny „Klamných plamenů“ bily hodinu za hodinou. Verunka byla mezi posledními hosty, kteří odjížděli. Ohlížela se marně po Janu Poutníkovi. Snad byl v jiném voze, bylo jich zde tolik. Koně zatáhli a saně letěly do zimní noci. Verunku mrazilo, i obtočila si hedvábný šál těsněji kolem krku a ramen. Bylo jí, jakoby měla horečku. Padal svítící sníh ve velkých vločkách. V sále „Klamných plamenů“ rozhostila se ona silná nálada zhasínajících svíček a vadnoucích květin, v jakých se končívají všechny opojné slavnosti. K Masopustu života řadí se vždy popeleční středa. Na brokátu nábytku ležela tu i onde odložena maska. Kolik jich dnes odložilo masku skutečně a kolik si ji ponechalo před obličejem? Jak cizí jsou si skorem všichni, které svolaly zpívající housle a lákavé zvuky flétny na několik prchavých hodin! Ulla Uhlbergová stála před Janem Poutníkem. Byli sami v sále. „Jene,“ pravila, „pojď ke mně na okamžik nahoru. Chci tento den skončit s tebou. Vždyť to byl náš karneval, karneval ve Florencii!“ Jan Poutník šel za ní mlčky. Budoár Ully Uhlbergové byl v jemně růžovém slohu. Stál v něm starý italský nábytek a jeho pozlacené kování lesklo se v záři svíček korunního svícnu. Před lehátkem natahovaly růže své rudé kalichy z růžové vázy. V místnosti bylo velké ticho, nade vším spočívalo ono ticho velké únavy, ve které člověk touží si odpočinout a býti někde ukryt. „Jene,“ řekla Ulla Uhlbergová, „nebyl to skutečně karneval ve Florencii? Nebylo to všechno již jednou a nebyli jsme oba při tom jako dnes? Víš, kdy to bylo?“ „To je již dávno, Ullo, bylo to v roce 1527 ve Florencii.“ Ulla Uhlbergová se odvrátila. „To bylo, když přišel mor do Florencie, Jene, strašlivá myšlenka.“ „Vyznáš se dobře v dějinách Florencie, Ullo?“ Ulla Uhlbergová se usmála. „Jak by ne, zabývala jsem se jimi mnoho, když jsem cestovala po Itálii.“ „Zažila jsi také mnoho z těchto dějin, Ullo?“ „Míníš mor ve Florencii, že jsi jmenoval ten rok?“ „Ano, Ullo, i to.“ „Ale, Jene, to bylo, a když i mnohé bylo hrůzné, bylo přec jen mnohé také velmi krásné a zdá se mi, jako bych si to připomínala. Nemůžeme jíti tento kousek cesty opět spolu?“ „Není dobře, Ullo, jíti zpět. Najdeme-li se znovu ze starých dob, máme hleděti kupředu a stavěti nové.“ „Což je nesprávné, Jene, zavolati zpět šť astnou hodinu?“ „Není to jistě nesprávné, Ullo, a bylo by jistě pošetilé domnívati se, že se duchovní zákony měří podle úzkého měřítka šosáků. Nesprávnost nevkročuje 69

mezi čisté duše, ale je snad dnes neskutečné, co bylo skutečným tehdy. A volá-li se zpátky hodina, přichází mnohé nezavolané s ní.“ Ulla Uhlbergová sklonila hlavu v královské pokoře, jak to dovedou jen niterně velké ženy. „Mně je to dnes dosud úplně skutečné,“ řekla tiše. „Polib mne ještě jednou, jako tehdy, Jene.“ Tu se Jan Poutník sklonil a políbil Ullu Uhlbergovou. V dáli bily hodiny... Jedna růže pohnula s sebou v křišť álovém kalichu a sypala své lístky neslyšně na podlahu. Jan Poutník vyšel sám do studené, jasné zimní noci. Přestalo sněžiti a hvězdy zářily zlatě na nebi. Ulla Uhlbergová zůstala ve svém budoáru a s polootevřenými rty hleděla dlouho a zasněně před sebe. Její noha dotýkala se růžových lístků na koberci. Vstala a protáhla vítězně údy před vysokým zrcadlem. Ano, byla krásná, dnes jako tehdy, byla vznešená florentinská dáma z oněch let. Kdy to bylo? Kolem roku 1527, řekl Jan. Dnes byl její karneval, karneval jejího života, karneval ve Florencii. Chtěla ještě jednou pozorovati svůj obraz, který opojil Jana, jeho, kterého milovala tehdy i dnes a kterého bude milovati vždy. A byla-li to cesta zpět, nemohla si přáti krásnější. Nebo to bylo neskutečné, jak mínil Jan? Ach ne, pro ni to jistě takové nebylo. Ulla Uhlbergová se zasmála šť astně dojata a podívala se do zrcadla. Ale nebyl to její obraz, který zrcadlo vrhalo zpět. Stála v něm suchá kostra v cárech s důtkami ve žluté kostnaté ruce a se škraboškou na obličeji. Teď sejmula škrabošku a z prázdných důlků zírala na ní hrůzná umrlčí hlava. Mor ve Florencii! Ulla Uhlbergová vykřikla a utekla do své ložnice. Tato noc nebyla žádnou noc masopustní a Ulla Uhlbergová nesnila o polibcích milencových. Viděla pochodně v temných ulicích, zakuklené postavy, které nosily zahalené máry a slyšela kostelní zvony naříkati miserere. Byl to karneval ve Florencii, který vyvolala. Probudila se záhy zrána a snažila se zapomenouti na strašidlo noční horečky. Vždyť to byl všechno nesmysl a klam. Skutečné byly jen polibky, které si vyměnila s Janem. A což, nebyla mladá a krásná a silná dostatek, aby mohla čelit všem strašidlům? Vyhlížela z okna. Snad že by mohla ještě objeviti stopy Janovy ve sněhu. Šel parkem, cestou do domů stínů. Ale venku napadl svěží sníh a všechno leželo hluboko pod bílým příkrovem. Jak rychle je zaváta stopa člověka. Napadne přes noc na ni sníh a je to, jako by nikdy a nikde přes tuto půdu nepřekročila noha. Ulla Uhlbergová se vzchopila. Nechť jsou zaváty stopy milovaného – v ní hořely dále. V jejím srdci bily hodiny včerejška a volaly v její krvi. Jen to bylo živé. Všechno jiné bylo jen stín a horečný sen. Ne, nebyla to žádná cesta zpět, nechtěla, aby to byla zpáteční cesta. Děsný obraz v zrcadle v noci byl je klam, musel býti klamem a chtěla si to dokázati. Nestrpěla žádného stínu na své sluneční cestě. Bylo-li něco na onom jevu 70

skutečného, pak mělo zůstati po něm nějaké znamení v zrcadle. Chtěla tam jíti ihned, že hladké sklo jí neukáže nic jiného, než vlastní, krásný, hrdý obraz. Ulla Uhlbergová stála před vysokým zrcadlem ve svém budoáru a hleděla do něho. Široká trhlina táhla se přes jeho křišť álovou plochu od rohu k rohu. Poznamenal je mor z Florencie. Byl tichý, trochu zasmušilý zimní den, po karnevalu na „Klamných plamenech“. Jan Poutník, pohroužený ve starou knihu seděl samoten ve zeleném pokoji a četl. Zelený pokoj stal se nyní vlídnějším a světlejším a obrázková knížka šedivé paní nevedla tam již svůj příšerný poloviční život. Šedivá paní opustila dům stínů a přešla již dávno práh do jiného světa. Stalo se to tehdy, když se vyjasnilo v kostele v Halmaru a konaly tam služby Boží živí i mrtví. Teď vešla Verunka do zeleného pokoje a Jan Poutník odložil knihu. Verunka si sedla vedle něho. „Nevyrušuji tě, strýčku Jene?“ „Ne, Verunko, ale proč se tváříš tak slavnostně?“ Verunka nahnula hlavu stranou. „Byl jsi včera ještě dlouho v „Klamných plamenech“, strýčku Jene?“ „Ne, Verunko, ne příliš dlouho. Šel jsem pěšky domů, byla krásná jasná noc. Bylo mi třeba jiného dojmu po pestrém hemžení maškar. Bavila ses dobře, dítě?“ „Myslím, že již nejsem dítětem, strýčku Jene, vždyť jsem byla již na karnevalu dospělých. Bylo to pěkné, jen jsem nemohla strpěti, když jsi tančil s Ullou Uhlbergovou.“ „Proč nemám tančit s Ullou Uhlbergovou?“ ptal se Jan Poutník vlídně. Magistr Čepička krčil se úzkostlivě pod obrazem šedivé paní. „neupadni, Verunko,“ volal tiše, „nechoď přes tento práh, je to pro tebe trnitá cesta!“ Verunka slyšela magistra Čepičku jen jako z veliké dálky. Vysoko vztyčen stál za ní anděl se svícnem a třemi světly. Červený plamen hořel divoce a plápolavě, byl větší než oba ostatní. Ale Verunka toho neviděla. Je to tak, že červené světlo nás obklopí pro cesty a zmatky života, když hoří silněji než modrý a zlatý plamen. „Proč, strýčku Jene,“ řekla Verunka váhavě, „protože bych chtěla tančiti s tebou já, protože tě chci míti jen pro sebe, protože tě miluji, strýčku Jene, proto to je.“ Chvěly se jí rty v zadržovaném pláči. Jan Poutník vzal Verunku do náruče jako velmi křehký předmět z jemného křišť álu, opatrně a pečlivě. „Hleď, Verunko,“ řekl, „je velmi krásné, že mne máš ráda a já tě také miluji více, než koho jiného. Ale nemohu patřiti jen tobě, dítě. Lidé, nosící v skrytu stříbrné brnění, které jsi také viděla, byli vysláni pro úkol, který mají splniti. Oni nesmějí náležeti jen jednomu člověku, protože musí sloužiti svému úkolu. Je to často těžké pro ně i pro druhé, ale je to břímě, které vzali na sebe. Musíš tomu rozumět, Verunko.“ Verunka přikývla. „Vím, že mne miluješ, strýčku Jene. Ale já tě miluji ještě jinak, miluji tě tak, jako mne miluje Petr.“ Jan Poutník hladil jí vlas nekonečně měkkým pohybem. „Milovali jsme se tak jednou, Verunko. Bylo tomu tak v předešlém životě v Paříži. Nepřejme si toho zpět. Jak je to dnes, je to pro dnešek lépe, věř mi.“ 71

„Neupadni, Verunko, je tolik stupňů v domě stínů,“ šeptal magistr Čepička pod obrazem šedivé paní. „Je tomu tak, Verunko,“ pokračoval Jan Poutník, „že pro tebe začal maškarní tanec života a plápolá červené světlo ve tvém svícnu. Musí se uklidniti a nakloniti se k zlatému plamenu, jako to udělalo i modré světlo. Pak svítí všechna tři světla v míru pospolu a včera, dnes a zítra spočívají v jednom klínu. Máš nyní zkoušet, aby ses vyznala ve své duši, jinak si vezmeš příliš těžká břemena – více, než je ti určeno. Vím dobře, že tě Petr miluje, ale není to tentokráte žádná schůdná cesta pro tebe, po boku slabomyslného. I to je předivo ze staré doby a není ještě chvíle k jeho rozmotání. A miluješ-li mne, jako miluje Petr tebe, tedy je to také břímě, které je pro tebe příliš těžké. Neboť hleď, od poslední doby, když jsme byli spolu a milovali se, pokročili jsme na své pouti o kousek cesty. Ohlížím se nyní zpět a čekám na tebe, až přijdeš za mnou. Ale k tomu je třeba, aby sis sama utkala stříbrné brnění a to sis také přála Verunko v den, kdy jsi uzřela ve slunci hrad Mont salvat. Proto tě Bůh tentokráte seslal na zemi a podaří-li se ti, půjdeme opět spolu jako tehdy, když jsme se milovali. Dnes jsem zde jen proto, abych ti pomáhal. Mohu ti dát, co mám k rozdávání, Verunko, ale nesmím přijmouti žádného daru od tebe. Budeme však přec jen moci dáti se sobě navzájem, až se naučíš nosit štít Grálu.“ Verunka vzhlédla k Janu Poutníkovi. „Myslím, že to docela chápu,“ řekla zvolna, „ale získám štít a zbroj, strýčku Jene?“ „Je to těžká cesta, Verunko, vede přes mnohé prahy a stupně. Ale jsi statečná a dobrá a putovala jsi po ní již značný kus. Je nutno také nésti mnohé břímě trpělivě, jak to činil starý Aron Mendel. Nemáš ale bráti na sebe břímě, o němž jsi právě mluvila. Stalo by se ti příliš těžkým, Verunko.“ Verunka hleděla rozšířeným zrakem do dálky... „Chci hledati a nalézti štít i zbroj a pak půjdeme znovu a zcela navždy a jen spolu, strýčku Jene, viď?“ Tu Jan Poutník políbil Verunku na čelo a obraz šedivé paní se usmál. Skrze mraky venku pronikl sluneční paprsek a zachytil se Verunce na vlasech. V noci viděla Verunka státi před sebou svého anděla. Držel vysoko nad ní svícen se třemi světly. Červené světlo plápolalo a trhalo sebou neklidně jako tlukot srdce Verunčina. Ale anděl držel svou ruku nad ním a červený plamen se znenáhla ztišil. Naklonil se k zlatému světlu uprostřed a Verunka usnula. Tu noc byl veliký mír v domě stínů. Byl však náhle přerušen a Verunka se probudila ze spaní. Zvony v Halmaru zvonily na poplach. Vzplanula jasná záře, jako by se zdaleka blýskalo. Magistr Čepička vylezl na okenní pažení a díval se ven. „Zámek Klamných plamenů hoří!“ volal. Rudí tovaryši rozdmýchali znovu svůj skrytý oheň zpod popela horkými plameny svíček karnevalu Ully Uhlbergové. Zvony v Halmaru lkaly a naříkaly hlasitě do studené zimní noci. Kolem zámku Ully Uhlbergové zpíval příboj svou starou píseň o strašidlech, bloudících za ztraceným pobřežním zbožím a dolů z věže rudí tovaryši vrhali z „Klamných 72

plamenů“ oslnivou záři svých požárových pochodní daleko do kraje přes bělostný sníh.

73

IX. Ráno „Minula půlnoc a vzešlo ráno.“ Byl to mistr, který přišel k Janu Poutníkovi a mluvil tato slova. Jak přichází a odchází, kdo to může říci? Jsou to tajuplné věci, které se dějí v kruhu bratří Grálu a stávají se tam, kde se bratří tento a onen svět. Lidé, kteří kráčejí jen po zemi, nevědí o tom ničeho. Bylo to v zahradním domku a byla noc. Jan Poutník seděl u svého prostého, neozdobeného pracovního stolu. Rozžehl na něm tři svíčky, které střežil jako obraz tří světel Verunčiných. Byla to její duše, na kterou myslil, když mu mistr přišel ku pomoci. „Je velmi temno na zemi,“ pravil mistr, „tak temno nebylo dosud nikdy. Ale nejhlubší temnota minula. Odbily světové hodiny a blíží se ráno. Ráno znamená však také boj, aby mohla znovu povstati země mládí lidstva.“ „Vím to,“ řekl Jan Poutník, „jsem připraven v každou hodinu až budu zavolán.“ „Stanou se mnohé velké události v tomto světovém obratu,“ pravil mistr, „aby se lidé probudili a pochopili, že bílá a černá vojska zápasí o jejich duše. Grálu je třeba všech jeho služebníků, bojovníků. Také Veronika byla zavolána, přišel jsem k vůli ní.“ „Veronika bude mi po boku,“ řekl Jan Poutník, „až budeme voláni. Ale mám úzkost o ni a toužil jsem po tobě, abys mi přišel ku pomoci. Veronika je čistá a zralá, ale zbloudila cestou. Nesmí nésti břímě, které chce vzíti na sebe – je to proti jejímu určení.“ Ve tváři mistrově jevilo se pochopení i dobrota a oboje bylo nekonečně veliké. „Není to skutečné,“ řekl, „je v ní jen zbytek malé Madellainy Michaille, který se musí ještě vyčerpati. Její láska v oné době měla příliš rychlý a strašlivý konec.“ „Snad je to jen mladická pošetilost, která dnes přichází a zítra odchází,“ mínil Jan Poutník, „může býti, že je jí určena jiná duše až se jí opět rozžehne červené světlo. Je ještě velmi mladá.“ „To není ono,“ pravil mistr, „nemá mnoho blízkých duší na tomto světě. Putovala daleko a předivo jejího osudu je rozmotáno. Nepřipojí se k nikomu jinému a není jí také tentokráte určena dlouhá cesta na zemi. Musí jen přemoci zbytek malé Michaelle. Také její červené světlo má hořeti v jemnohmotném a pak bude čistá a zralá pro Grál.“ „Je to nutné, neboť Grál potřebuje všech svých bojovníků. Nesmí jen břímě, které je jí ještě nésti, bráti na sebe těžší než je. Jinak zbloudí.“ „Rád bych jí pomohl nésti toto břímě,“ řekl Jan Poutník. „Také Aron Mendel nesl svou tíhu s radostí pro malou Ráchel.“ „Nelze nésti všechna břemena za jiné,“ pravil mistr, „je to proti zákonu, ale zde můžeš mnohé usnadnit, budeš-li chtít.“ „Chci vše, když je to dobře pro Verunku,“ děl Jan Poutník. „Učiníme tak,“ pravil mistr. „Pomož jí a pomůžeme tobě.“ Pak se s ním mistr také rozloučil. 74

Jak přichází a jak odchází – kdo to může říci? Jsou to tajuplné věci, které se dějí v kruhu Bratří Grálu a stávají se tam, kde se bratří tento a onen svět. Lze jen vyprávěti prostými slovy, protože jsou převeliké. Jan Poutník zůstal samoten. Byla to osamělá a tichá noc, kterou probděl a před ním na neozdobeném stole hořely svíčky jako obraz Verunčiných světel. Nelze říci, že by byla Verunka umřela. Bylo tomu jinak, než se snad jindy děje u lidí. Život a smrt jsou tak velmi rozdílné u duší, které putují po této zemi. Je dálka, která byla, k níž přicházíme. Je dálka, která bude, k níž putujeme. A přec je všechna dálka blízká, chápeme-li vše správně. Bylo to tak, že se Verunka unavila a znenáhla usínala na tomto světě. Ale usínat na tomto světě znamená, že se probudíme na onom. Nemůže se vlastně také říci, že Verunka byla nemocná, alespoň to nebylo znatelné, jak tomu jinak bývá. Minula zima, rozkvetlo jaro a léto a Verunka byla stále znavenější a znavenější. Ale netrpěla touto únavou. Trpěli jen druzí a v té době bylo v domě stínů velké mlčení. Přišel podzim a v zahradě padalo listí. Tu se stalo, že anděl vešel k Verunce do pokoje, kde ležela v posteli. „Vzešlo ráno, Verunko,“ řekl. Verunka vstala a bylo pro ni sotva citelné, že opouštěla své tělo. Odrostla šatu Země a Grál provází milostivá duše, které volá. Magistr Čepička stál při tom s červeným kloboukem v ruce a slzy stékaly mu po tvářích. Bývá velmi zřídka, že tyto bytosti pláčí. „Musím zůstat sám v domě stínů?“ ptal se magistr Čepička. Anděl podíval se na něho. „Je trochu záhy pro tebe, magistře Čepičko,“ řekl, „ale ty jsi plakal. Slzy jsou clo pro zahradu Boží. Pojď s námi.“ A magistr Čepička běžel na svých tenkých nožkách spěšně vedle anděla a Verunky, když společně vyšli z domu stínů. Vysoko nad nimi třímal anděl svícen se třemi Verunčinými světly a zlaté světlo uprostřed vrhalo svou čistou jasnou záři na cestu na onen svět. V zahradě padalo listí a květiny uvadly. A přece to byla zase zahrada duchů, jak ji Verunka znala jednou jako dítě. Zvířata ležela ukryta v zimním spánku, ale všechna vzhlédla. „Požehnána buď tvá cesta, Verunko,“ řekla, „putuješ na Montsalvat, dopomoz i nám k vykoupení.“ Víla ve stromě kývala na Verunku a rusalka v prameni vyhazovala své lesklé míčky vysoko do vzduchu. „Sněhurka spí ve skleněné rakvi,“ volaly, „mysli na to a pomoz jí probudit se, i nás všechny, Verunko.“ Hluboko, dole v zemi hýbaly se zárodky rostlin a mluvily o jaru, které musí přijíti a mezi kameny plál v temnu diamantový svit. Stáli nyní před stříbrným mostem a kolem poletovali vzdušní duchové pestrých motýlích křídel. „Teď jsi jako my, Verunko,“ říkali. Vše bylo jako tehdy, když Verunka byla ještě dítětem a přesto bylo to jiné, vše bylo větší a silnější. Tam, kde začínal most, byla půda i kamení jako ze skla a kolem kvetly prosvětlené lilie a růže a na tisíce jiných květin. 75

„Hleď, jak bělostné jsou naše květy,“ říkali duchové lilií. „Tak čistá a bílá je nebeská košilka, kterou nyní nosíš.“ „Viz, jak rudé jsou naše kalichy,“ mluvily duše růží, „tak čistý a tak rudý je kalich Grálu, po kterém dnes znovu otvíráš svou náruč.“ Nehlasně a bez tíhy vznášely se postavy lidí a zvířat přes most a i ony byly proniknuty oním světlem, které osvěcovalo květiny i kamení. Bez tíhy, jako ony, Verunka vešla na stříbrný most a vzala magistra Čepičku za ruku, aby se jí neztratil. Na pokraji mostu stála černá postava. Verunka váhala na okamžik. „Neboj se, Verunko,“ řekl anděl vlídně, „není třeba, abys mu pohleděla do tváře. Jdeš tentokráte přes stříbrný most bez viny. Ten, kdo tam stojí, vodí lidské duše, které nechtěly vidět světla. Vodí je dolů, do údolí hlubin, až se naučí dostat se vzhůru do Boží zahrady. Většina putuje ke světlu teprve přes údolí hlubin a jsou to namáhavé cesty, po kterých musí jíti,“ pravil. „Chtěly tomu samy, neboť zvířata i lidé na ně žalují a proto teď musí odpykávati.“ Verunka kráčela kolem černé postavy. Černá postava se na ni nedívala. Verunka nahlédla do údolí hlubin. Byla to údolí velmi hluboká a bylo v nich mnoho temných a zmatených cest. Ale všechny vedly vzhůru, k vrcholu a světlu. Nyní stříbrný most končil a sklonil se do křišť álového moře. Bylo čisté a vzdouvalo se živé samo v sobě bez přestání, neházejíc vln. Verunka se do něho ponořila, ale neutonula v něm. I to zažila již jednou v oné noci pestrých obrazů. Ale tehdy to byl jen malý úsek moře, zde se však prostíralo do bezmezna, bez břehů... Voda v něm byla ze samých jemných perliček a pronikala Verunku zcela. Pozbyla rázem únavy poslední pozemské doby a zdálo se jí, jakoby celá její bytost byla oproštěna a obnovena, jako v nejprvnější den, který viděla a zažila. Anděl jí podal ruku a ona vystoupila. Magistr Čepička byl vedle ní a skákal po vodě na tenkých nožkách. Teď se jí rozšířil pohled a viděla mnoho ostrovů s kvetoucími zahradami. „Přešla jsi kolem černé postavy a kolem údolí hlubin,“ pravil anděl, „ale je někdo jiný, kdo tě volal a ku kterému tě provázím.“ Verunka vzhlédla a viděla před sebou státi Ježíše Krista. Poznala Ho, neboť se podobal tomu, který sňal těžkou skříň starému Aronu Mendelovi na zaprášené silnici. Z Něho vystupující ranní záře se lila přes všechny ostrovy a zahrady Boží v křišť álovém moři. Podával Verunce ruku. „Těšíme se všichni, že jsi zde, Verunko,“ řekl v prostotě a dobrotě, které byly božštější a větší než celý svět divů kolem Něho. „Tvá zahrada čeká na tebe, pěstuj ji dále.“ Verunka nemohla vypraviti ze sebe ani slova. Ale zmocnil se jí pocit bezpečnosti, jemuž nebylo rovno. Ostrov se k ní blížil po moři a zastavil se před ní. „To je tvá zahrada, Verunko,“ řekl anděl. Verunka vystoupila na břeh a šla po bílém písku a třpytivých lasturách. Tiše šuměly koruny stromů a tisíce květů otvíralo své kalíšky. Ptáci zpívali ve větvích a zvířata a podivné pohádkové bytosti míhaly se kolem. Ale nikdo neublížil druhým, všichni byli spolu v míru, neboť to byla zahrada Boží a stvoření země mládí. 76

A pod kvetoucími květinami seděl Muci, prosvětlený a obklopený světlem. Tu klesla Verunka na kolena a plakala. Byl to vnitřní pláč duše, bez slz a bez bolesti, jako chvění struny napjaté k prasknutí. Verunčin ostrůvek veplul do křišť álového moře kolem jiných plujících ostrovů. Odevšad hleděly k ní známé obličeje a pozdravovaly ji. Byli to duchové z četných minulých životů, s nimiž se shledávala. Bylo toho příliš mnoho najednou a pojednou se v ní ozvala zvláštní blažená touha po spánku, mír splnění, beze všech přání. „Navštívíme tě brzo,“ volali duchové u druhých břehů, „neboť máme radost, že jsi opět zde, byla jsi dlouho vzdálená a toužili jsme po tobě.“ „Nyní si odpočiň, Verunko,“ pravil anděl, „až se probudíš, budeš pěstoval svou zahradu. A teď hleď přes moře, tam je Montsalvat a jeho brány a věže se třpytí v ranním světle. K jeho břehu pluje tvůj ostrov. Tam se budeš učit, jak sestrojit svůj štít a meč a stříbrné brnění, neboť tě zavolal Grál.“ A Verunka usnula pod rozkvetlými květinami ve své zahradě s Mucim a s magistrem Čepičkou v náručí. Usnula jako dítě v bezpečí, vědoma si svého dětství a své bezpečnosti. Vědomé dětství je blaženost... Anděl jí postavil k hlavám svícen na oltář a Verunčina tři světla hořela v zahradě Boží čistým zlatým světlem. Ostrov plul zvolna do ranní záře křišť álovým mořem k pobřeží Montsalvatu. Byl to těžký a temný den v domě stínů, když nesli k poslednímu odpočinku pozemské tělo Verunčino. „U vás se proměnilo v popel více než u mne, Jene,“ řekla Ulla Uhlbergová, „ale budeme stavěti znovu, to je naše určení.“ „Pokusím se o to,“ řekl Jan Poutník. Slabomyslný Petr nepromluvil ani slova. Zarýval obličej bezmocně do srsti Huňáčovy. Přišel také Aron Mendel. Nešel vzpřímený, jak ho viděli posledně, nýbrž shrbený jako tehdy, když ještě vlekl těžkou almárku. Věděl, že břímě, které nesli dnes v domě stínů, bylo těžší než všechny tíhy, které kdy nesl. Řinul se déšť . V zahradě padalo listí. Byla tuhá zima a dům stínů byl zapadlý sněhem. Ale pomíjí i nejtužší zima a nadejde jaro. S lomozem a praskotem odpluly ledy po řekách do divokého mořského příboje, na břízy se zavěsil první zelený závoj a v lese kvetly prvosenky. Jan Poutník stál v zahradě a okopával půdu pro novou setbu. Vykvetly již krokusy a fialky. Začínal znovu život. Ale Jan Poutník vypadal staře, břemeno té zimy bylo příliš těžké a stále je ještě nesl. Vzhlédl nyní od práce. Petr vešel zahradními vrátky a běžel s Huňáčem k němu. Nebyl to jinak jeho způsob. Byl ve všem tichý a pomalý. Obličej slabomyslného vyjadřoval zvláštní vnitřní radost a v bezradně hledajících očích bylo něco projasněného. „Zdálo se mi dnes v noci o Verunce, strýčku Jene,“ volal, „vypadala tak zázračně, celá bílá a světlá a pravila ke mně: ,Vzešlo ráno, Petře, jdi ke strýci Janovi a pověz mu to!‘ “ 77

Jan Poutník pustil z ruky rýč. „Vzešlo ráno?“ opakoval tiše, „řekla ti to?“ „Ano, strýčku Jene a přijde sem hned také Ulla Uhlbergová, přijela právě a vyprávěl jsem jí to již. Verunka mi také řekla, abych napsal, co mi řekla. Učiním tak.“ „Což umíš teď psát?“ „Věřím, že ano,“ řekl slabomyslný. Jan Poutník šel do domu a přinesl Petrovi papír a tužku. „Když tomu věříš, tedy to také dovedeš. Zkus to napsat.“ Petr usedl a položil papír pečlivě na kolena. Psal velkými, neohrabanými písmeny, ale jedním tahem: „Vzešlo ráno.“ Měl v očích slzy. Jan Poutník a Huňáč stáli při tom a hleděli na Petrovo první písmo. Byl to veliký okamžik v životě slabomyslného a toho, kdo ho opatroval. Po cestě přicházela Ulla Uhlbergová. „Petr umí psát,“ promluvil k ní Jan. „Napsal, že vzešlo ráno. Řekla mu to Verunka.“ „Nechť je tedy pro nás pro všechny také ráno. Jene, hleď, také i já jsem se naučila jen kladně přisvědčovati životu tím, že všechen život potvrzuji a posvěcuji. Vystavím znovu zámek „Klamných plamenů“, ale jinak než byl. Má se státi pomocí lidem i zvířatům, neboť jest tak mnoho těch, kteří potřebují pomoci. Pomáhám-li takto životu, Jene, pomůžeš mi při tom?“ „Ano, to učiním, Ullo Uhlbergová,“ řekl Jan Poutník, „přeryjeme zemi společně k nové setbě pro zemi mládí živých a mrtvých.“ A zarazil rýč hluboko do vlhké jarní půdy. Té noci Jan Poutník bděl ještě dlouho a před ním hořely opět svíčky k obrazu tří světel Verunčiných. Bylo ticho a pokojno, ale také velmi pusto v zahradním domku. Bylo po půlnoci, když se osvětlil pokojík a ve světle stála Verunka. Zdála se větší než dříve, jako dospělá mladá dívka. „Jene,“ řekla tiše. „Přišla jsi konečně, Verunko?“ „Ano, Jene,“ řekla, „vždyť vzešlo ráno.“ „Noc byla dlouhá a temná, Verunko.“ „Vím to Jene, vzal jsi za mne břímě na svá ramena, děkuji ti za to. Vím také, že to bylo těžké břímě.“ „Břímě bylo těžké, protože jsem tě velmi miloval, Verunko a protože jsem velmi toužil po tobě.“ „Musela jsem si odpočinout, Jene, na cestách přes stříbrný most se tolik prožívá. Proto jsem dříve nepřicházela, ale nyní k tobě přijdu často. Navštívila jsem také Petra a byla jsem v domě stínů u maminky a u tety Mařenky. Ale neviděly mne. Musíš jim pomoci, aby mne viděly, Jene.“ „Zkoušel jsem to již, Verunko, zkoušel jsem to již mnohokráte. Jsou však dosud tak velmi zaujaty tímto světem. Nesou tak těžké břemeno pro tebe a pod jeho tíhou se naučí viděti očima hloubky. Buď u nich často, Verunko, jednou tě uvidí, nebo tě vytuší. Pak konečně najdou mír a cestu ke světlu.“ „Učiním tak, Jene, a i k tobě budu nyní přicházeti častěji. Grál volá všechny 78

své bojovníky pro zemi mládí lidstva. Pracuji nyní na stříbrném brnění, štítu i meči a budu ti stát po boku, až začne boj s temnými mocnostmi a ty budeš držeti svůj štít nad těmi, kdož jsou bezradní.“ „To je krásná myšlenka, Verunko, to bylo vždy to, co jsem si přál, abys mi tak stála po boku. Vítězství jest hodno boje a my zvítězíme – Verunko!“ „Ano, Jene, zvítězíme a zbořený chrám bude znovu vystavěn. S Bohem, Jene, přijdu zase brzo.“ „Ano, přijď opět brzy, Verunko.“ Verunka se rozplynula ve světle, ze kterého přišla. Jan Poutník seděl nehnutě před svíčkami, až dohořely. Byl konec noci. Rozednilo se a Jan Poutník vyšel do zahrady. Vyšlo slunce. V mladé jarní půdě skvěly se první kvetoucí květiny a ve stejném jitřním zlatě, jako nahoře v Boží zahradě tři světla Verunčina.

Je dálka, která byla, ze které přicházíme. Je dálka, která bude, k níž putujeme. A přec je všechna dálka blízká, pochopíme-li to správně. Stavme chrámy a světlé chýše! Rozžehněte světla, vy, kteří dnes dýšete a myslete na to! Minula půlnoc a vzešlo ráno.

79