MANŽELSTVÍ, RODINA A JEJICH ÚSKALÍ

1. zasedání 32. synodu ČCE (10. – 13. 5. 2007)

TISK 18

MANŽELSTVÍ, RODINA A JEJICH ÚSKALÍ 4. zasedání 31. synodu přijalo usnesení č. 45 – Téma 1. zasedání 32. synodu: Synod se usnáší, že tématem 1. zasedání 32. synodu bude Manželství, rodina a jejich současná úskalí. Synodní rada na základě tohoto usnesení jmenovala komisi pro přípravu tématu synodu, která pracovala ve složení Kristýna Farkašová, Jiří Halama, Pavel Klinecký, Marek Lukášek, Dan Ryšavý a Magdalena Trgalová. Komise připravila text Rodina, manželství a jejich úskalí, který synodní rada předkládá synodu ve druhé části tohoto tisku. Synodní rada také uložila PO teologickému, který pracuje ve složení Hana Pfannová, Jan Roskovec, Filip Susa, Jiří Tengler, Jaroslav Vítek a Helena Wernischová, aby se zabýval otázkami manželství a rodiny. Výsledkem jeho práce je text K otázkám manželství, který synodní rada předkládá synodu v první části tohoto tisku. Po zpracování těchto textů synodní rada rozhodla, že k rozhovoru o manželství a rodině na 1. zasedání 32. synodu přizve i další osoby z odborných kruhů a z ekumény, které se tímto tématem zabývají. Jejich příspěvky jsou uvedeny ve třetí části tohoto tisku.

I. K OTÁZKÁM MANŽELSTVÍ 1. Úvodem 1.1. Manželství je prostor pro společný život muže a ženy, který Bůh dává lidem. Je jedním z darů umožňujících přijímat úlohu, kterou máme jako Boží tvorové, v prostředí, jímž je stvořený svět a čas ve své rozmanitosti i ohraničenosti. Přednostní místo v manželství má jedinečný vztah lásky, důvěry a úcty. Tento vztah je předpokládán pro vznik manželství, zároveň je manželstvím podporován ve svém rozvoji a trvání. 1.2. Manželství podstatně ovlivňuje podobu a funkci rodiny. V ní se utváří to, co patří k bezpečnému domovu nezbytnému pro vývoj a výchovu dětí, a také pro další sociální vztahy uvnitř generací i napříč generacemi. Plození dětí má v manželství své místo a výchova dětí má v prostředí rodiny nejlepší předpoklady, děti však nejsou účelem manželství. Manželství není účelové zařízení, jak jsme již sdostatek uvedli shora, neboť lidé pro Boha nejsou prostředek k dosažení jakéhosi jiného, prvotnějšího cíle.

Monogamní vztah muže a ženy institucionálně potvrzený a společností chráněný chápeme jako jedinou přijatelnou podobu manželství. Všechny známé společnosti uznávají a chrání instituci manželství. V ochraně manželství se prolínají prvky kulturní, náboženské, sociální, právní, a to v závislosti na strukturách, jež se v dané společnosti dynamicky utvářejí a mění, vznikají a zanikají. 1.3. Vztah lásky, důvěry a úcty, jenž je manželstvím podporován, není možné institucionálně zaručit. Je to vztah vznikající z daru, je tedy myslitelné přijmout jej, anebo odmítnout, uchovat nebo ztratit. Jde o vztah dvou lidí, jeho trvání je proto podmíněno vůlí obou partnerů láskyplně být jeden druhému pomocí. V této možnosti a nutnosti opětovného utváření vztahu vyžadujícího jak mimořádný vzájemný respekt a úsilí o nezpochybnitelnou důvěryhodnost (věrnost), tak zároveň i vynalézavě hravý a něžný přístup, je mohutnost i křehkost manželství. V prostředí západního světa patrně můžeme sledovat úbytek vnějších (společenských, hospodářských, náboženských, právních) vlivů, které dříve přinejmenším formálně podporovaly vnější stabilitu manželství, neboť znesnadňovaly rozchod manželů i v případech vzájemného odcizení, lhostejnosti, ne-li dokonce nepřátelství. S novou naléhavostí tedy v současnosti vyvstává otázka po vnitřních impulsech soudržnosti manželství, ochoty překonávat odcizení, čelit krizím vztahu hledáním východiska v novém sblížení. V křesťanském pohledu se jeví jako nevyhnutelné promýšlet v těchto souvislostech důsledky toho, co věříme o odpuštění a společné naději. V současném našem institučním zakotvení manželství však nezakrytě schází možnost posoudit 1


TISK 18

zvnějšku, zda krize vztahu je ještě řešitelná, nebo již přešla do jeho neřešitelného rozpadu. Náhražkou spolehlivého posouzení je soudní rozhodnutí o rozvodu umožňující sociálně (a ekonomicky) uznaný rozchod manželů. Rozvod není řešení toho, že se vztah neobnovitelně rozpadl, a není to odstranění psychických a sociálních následků tohoto rozpadu. Institucionalizován však rozvod poskytuje ochranu před závažným nebezpečím, jež by mohla zapříčinit nutnost setrvat ve struktuře pro svou vrcholně intimní povahu předpokládající a nezbytně vyžadující vzájemnou důvěru právě i tehdy, když vzájemná důvěra už není obnovitelná. Důsledek: Manželství má být uzavíráno jako vztah na celý život. Bránit rozchodu manželů a rozvodu manželství s odkazem na jeho nerozlučitelnost je však omyl pyšně popírající fakt „tvrdosti srdce“ (Mk 10,5 par.). Zemře-li jeden z manželů, manželství přestává existovat, přičemž je to nepochybně spojeno s vrcholně traumatizující událostí, resp. zážitkem. Lze tvrdit, že stejně je tomu i po rozvodu. Rozvedení muži a ženy (a bez diskuse nadto děti z rozvedených manželství) si zaslouží citlivou pastýřskou pozornost, nikoli prvotně podezřívání a odmítání. (U ovdovělých lidí a u sirotků o tom snad nepochybujeme.)

Přínos křesťanského přístupu tam, kde došlo k úplnému rozpadu vzájemného vztahu manželů a jejich definitivnímu rozchodu právně vyjádřenému rozvodem, lze vidět ve zhodnocení možnosti usilovat o zachování (či obnovu) úcty „k tomu druhému“. Je to výraz skutečnosti, že naděje není podrobena kritériím úspěchu, či alespoň bezúhonnosti, nýbrž setkávají se v ní lidé, kteří si z minulosti nesou břemeno nezvládnutého.

2. Biblické texty I: Vztah muže a ženy (manželství) v Genesi a Desateru 2.1. Genesis Izrael vypráví na začátku Bible (Gn 1–11) příběhy, podobenství, vyznání, která jsou vzorcem pro základní vztahy uvnitř světa a ke světu. Proto jsou na začátku Bible jako odpovědi na základní otázky po možnostech vztahů: proč a jak žít, kdo je pánem ve světě, jaké místo ve světě má člověk, jak mohou vypadat lidské vztahy a co je ničí. 2.1.1. Člověk jako muž a žena je stvořen k Božímu obrazu (Člověk ve vztahu k Bohu Gn 1,27–30) Člověk je povolán od počátku jako muž a žena, také ve vzájemném vztahu, zrcadlit ve světě způsob Boží vlády, pečování, Božího vztahu ke světu. Člověk se stává Božím obrazem, když na sebe bere odpovědnost za své činění na zemi. Úkolem člověka je spravovat zemi, pečovat o stvoření, být plodný, aby život na zemi mohl pokračovat. Také naslouchat Bohu, jenž ho oslovuje a dává mu požehnání, a odpovídat (se) mu. 2.1.2. Člověk jako muž a žena ve vztahu k sobě navzájem (Gn 2) 2.1.2.1. Člověk dostává pomoc (Gn 2,18–23) Člověk je nejprve sám, to je základní rys života (Gn 2,8). Je samostatnou osobností s vlastní odpovědností před Bohem. Přesto není dobré (poprvé zazní jako protiklad k „je dobré“) být sám (Gn 2,18). V samotě nestačí člověku ani jen společenství s Hospodinem, protějšek se nenajde ani jinde ve stvoření. Člověk potřebuje pomoc jemu rovnou (kral. „kteráž by při něm byla“, Gn 2,18). Pomoc jemu rovná – tuto dvojinu nelze oddělovat. Ten druhý, ta druhá není ani jen pomoc, sluha, pomocnice, ani ne jen rovná, stojící naproti, ovšem bez vztahu. Platí obojí, pomoc i rovnocenný protějšek. V tomto napětí spočívá pravá vyváženost vztahu, manželství. Bůh člověku daruje ženu (Gn 2,22). Spící muž nemá podíl na tom, co se děje. Hospodin bere člověku žebro z jedné strany, utvořil ženu, aby byla člověku druhou stranou. Bez ní je člověk jednostranný, poloviční, necelý. S ní tvoří celek. Jednota obou je vyjádřena pojmy íš – muž, íšša – žena. Člověk se raduje, protože našel možnost, jak nebýt sám, totiž život s protějškem ve vztahu lásky. 2.1.2.2. Opustí muž svého otce i matku (Gn 2,24–25) Člověk opouští způsob života, v němž především dostává a bere. Odstoupí od přirozených vztahů rodiče – dítě, oddělí se od nich, převezme plnou odpovědnost za vlastní rozhodování. Vytvoří nový vztah. Přilne ke své ženě – člověk přejímá sám odpovědnost za druhého v novém vztahu. Vztah muže a ženy v manželství má přednost před všemi ostatními vztahy k rodičům i k dětem. Stanou se jedním tělem – dva rovnocenní milující se lidé tvoří spolu jeden celek, projevem tohoto jedinečného, naprostého a důvěryplného odevzdání je tělesná láska. Byli nazí a nestyděli se – ti, kdo spolu tvoří skutečnou jednotu, se nemusí před sebou stydět. Nahota je obraz pro otevřenost těla i duše. Vztah mezi mužem a ženou není ničím narušen, je čistý, plný důvěry, otevřenosti, vzájemné vydanosti druhému. Nejde tu o dokonalost a bezchybnost obou, ale o oboustrannou otevřenost a odevzdání. 2


TISK 18

Souhrnem: Gn 2 ujišťuje, že jedinečný, pevný a hluboký vztah mezi mužem a ženou je v tomto světě uskutečnitelný. Na otázky, které se týkají života lidí osamělých, ovdovělých, rozvedených, homosexuálně orientovaných ovšem text Gn 2 přímo neodpovídá. 2.1.3. Proč to nejde Gn 3 odpovídá na otázku „proč to nejde?“ Proč se jednota rozpadá, do vztahu vstupuje odcizení, stud, nedůvěra? Muž a žena mají jeden druhého, mají bezpečný prostor k životu, žijí v Boží blízkosti. Jen nesmí překročit mez mezi sebou a Bohem. Nemají si hrát na Boha, sami určovat, co je dobré a co zlé, protože to nezvládnou (Gn 2,16–17). 2.1.3.1. Pokušení (Gn 3,1–13) Zlo má v Gn 3 podobu pokušitele. Ten není produktem vztahu, přichází zvenku. Vyvolává v člověku pocit omezení, závislosti, nesvobody. Vzbuzuje v člověku touhu dokázat si, že má moc, že může nad někým vládnout, sám o druhých rozhodovat, určovat, co je dobré a co zlé. Zlo probouzí pochybnost o Bohu. Boří důvěru v Boha, důvěru ve svět, ve vztahy. Zmizí-li důvěra, musí se člověk chytit něčeho jiného, najít náhradu, třeba vlastní moc – „budeme jako Bůh“. Nad námi už nikdo nebude, můžeme všechno. Lidé společně podléhají pokušení vymknout se Bohu a určovat si pravidla sami. Tím uvádějí zlo do pohybu. Zlo je zákeřné v tom, že se v počátku vlastně skoro nic neděje. Až po čase se pozná, že se rozjelo něco, co se nedá zastavit, že už nelze se vrátit. Lidé vidí, že jsou podvedeni, slíbené nepřišlo, nejsou jako Bůh, jsou jen nazí (Gn 3,7). Nahota ovšem není zlá. Zlé je, že se muž a žena před sebou musí skrývat, ztratili svou otevřenost, bezelstnost (srov. Gn 2,25). Vkrádá se mezi ně odcizení - člověk se skrývá se svou nahotou vnější i vnitřní před svým protějškem. Člověk se bojí postavit Bohu tváří v tvář, má z něho strach. Bůh chce po člověku odpověď na otázku „kde jsi?“, resp. „kam ses to dostal?“, ale člověk se odpovědnosti vzdává a přehazuje ji na druhého (Gn 3,12–13). 2.1.3.2. Důsledky (Gn 3,14–19) Lidská vina činí život složitým a těžkým. Za tíhu života nese odpovědnost člověk, který překračuje hranice, ne Bůh. Do života, který mohl být čistý, otevřený, ryzí, plný důvěry, vstupuje odcizení, zábrany, strach, nedůvěra. Muž a žena už nejsou dokonalou jednotou, jedním celkem, ale podléhají vlastním zájmům na úkor druhého. Život je zápas s bolestí, neporozuměním, nedůvěrou, se zemí (práce), jednoho s druhým. V důsledku viny je život leckdy břemenem. Neseme důsledky toho, že sami volíme, co je dobré a co zlé. Přesto má život člověka před Bohem nesmírnou hodnotu, i když bez bolesti není možný. Touha po rovnosti, vzájemnosti a jednotě mezi mužem a ženou zůstává nenaplněna, ale je před námi jako možnost, ke které se můžeme blížit.

2.2. Desatero 2.2.1. Desatero jsou Bohem dané směrovky, ukazatele, pravidla pro život ve svobodě. Vedou člověka k dobrému, plnému, důstojnému životu ve vztahu k Bohu a bližním. Ukazují hranice, jejichž překročením ničíme vztahy. Východiskem Desatera je zaslíbení. První čin pochází od Hospodina: Já jsem Hospodin Bůh tvůj, který jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu služby (Ex 20,2–3). Bůh nejprve daruje svému lidu svobodu. Lidská poslušnost desatera je pak radostnou odpovědí na dar svobody, záchrany z jakéhokoli otroctví. 2.2.2. Nezcizoložíš (Ex 20,14) Sedmé přikázání chrání jedinečnost láskyplného, důvěrného vztahu muže a ženy, chrání manželství. Nechce člověka připravit o radost z lidské sexuality, ale ukazuje, že její místo je v jednom pevném, láskyplném vztahu. Tělesná láska je dar pro celoživotní věrný vztah. Věrnost vztah chrání, umožňuje ho rozvíjet. Je dobrá, životodárná, tvůrčí, tvoří pravdivé vztahy a pokoj. Nevěrnost přináší život v přetvářce, nepokoji, narušuje a rozbíjí vztahy v manželství a rodině. Přikázání nedovoluje ničit vlastní vztah ani narušovat vztah druhých lidí, vstupovat do něho zvenku.

3


TISK 18

3. Biblické texty II: Manželství jako obraz vztahu Boha k jeho lidu 3.1. Jistý, i když nepřímý projev biblického pohledu na manželství můžeme vidět také ve skutečnosti, že manželství je opakovaně užíváno jako obraz vztahu Hospodina a jeho lidu. Poprvé se tento obraz objevuje u proroka Ozeáše a již tam je nastavena jeho základní konstelace, která je zhruba zachována i v dalších jeho výskytech (u proroků Ezechiele, Jeremjáše, Izajáše). Obrazně je využito manželství ztroskotavší, vztah, který byl porušen nevěrou ženy. Odvrat Izraele k pohanským kultům je popsán jako cizoložství či smilstvo, na které Hospodin reaguje s hněvem podvedeného manžela (Oz 2,4–15; Jr 3,20; Ez 16,15–22; 23,1–21). Zároveň ovšem dává zvěstovat, že hodlá tento vztah obnovit, nevěru přemoci a zpronevěřilou manželku přijmout zpět (Oz 2,16–22; Ez 16,60; Jr 31,32; Iz 50,1; 54,4–6), a to přes to, že takové jednání je z hlediska mojžíšovského zákona považováno za nemožné (Dt 24,4; sr. Jr 3,1). Tento prorocký způsob zvěstování Hospodinova záchranného jednání pak má své průměty do minulosti: období vzniku Izraele je viděno jako doba mladistvé lásky a námluv (Jr 2,2; Ez 16,8–14) – i do budoucnosti: zaslibované a očekávané obnovení pokojné a radostné existence Božího lidu je líčeno jako radost svatební (Iz 62,4–5). Metafora cizoložství či smilstva jako označení pro modloslužbu se ustálila zejména v okruhu deuteronomistické teologie (Ex 34,15n; Dt 31,16; Sd 2,17; 8,27.33; sr. též Nu 25,1; Ž 106,39; 1Pa 5,25). 3.2. Ačkoli původ této obrazné řeči o manželství je patrně třeba hledat v kultech plodnosti, k jejichž vyjadřovacím prostředkům patřila představa sňatku božstva se zemí jakožto zdroji života, v popředí jejího biblického užití je zřetelně právní aspekt manželství – manželství jakožto vztah, v němž k lásce (ta, včetně erotického aspektu, v obrazech také přichází ke slovu) přistupuje právní závazek. Není proto náhoda, když je tato manželská metaforika spojena výslovně s motivem smlouvy (Jr 31,32). V zajímavé paralele k tomuto zdůraznění Boží věrnosti překonávající lidskou nevěrnost pak stojí prorocké napomenutí k manželské věrnosti, v tomto případě zřejmě míněné neobrazně (Mal 2,14–16): jednání Boží je tu vzorem a pobídkou k jednání lidskému. 3.3. Tato řeč starozákonních proroků je nejpravděpodobnějším pozadím obrazných výroků o manželství v Novém zákoně. Setkáváme se s nimi již v kázání Ježíšově, který metaforou o přítomnosti ženicha zdůvodňuje nápadně neasketickou náboženskou praxi svých učedníků (Mk 2,19n parr. Mt 9,15; Lk 5,33n; sr. též J 3,29n; EvTom 104) a obrazem příchodu ženicha, resp. návratu pána ze svatby charakterizuje poslední budoucnost (Mt 25,1–13; sr. Lk 12,35–38). Hostiny, které měly v Ježíšově zvěsti i v jeho životním stylu zřejmě důležité místo, jsou někdy přesněji určeny jako svatební (Mt 22,1–14; J 2,1–11). V rané církvi se ustálil obraz ženicha a nevěsty pro vztah Krista a církve – je doložen již u Pavla (2K 11,2), v rozvinutější podobě pak v (deuteropavlovské) epištole Efezským (5,21–33; viz níže) a ve Zjevení Janově (18,23; 19,7; 21,2). 3.4. Jak jsme upozornili, z této obrazné řeči můžeme pro otázky manželství činit jen nepřímé závěry. V tomto smyslu však lze odvodit přinejmenším trojí: (a) manželství je obrazem dobrého, důležitého a trvalého vztahu, (b) i v obrazné rovině je to však vztah, který pro lidská selhání troskotá a potřebuje obnovu, záchranu, (c) věrnost, jelikož je postojem Božím, je považována za sílu schopnou překonat nevěrnost, jakkoli třeba až v posledním horizontu.

4. Biblické texty III: Manželství v textech Nového zákona Manželství nepochybně patří k závažným tématům lidského života. Na rozdíl od jiných otázek, které považujeme za závažné a zajímavé, manželství je v Bibli tematizováno. Nikoli ovšem v soustavném pohledu, nýbrž v jednotlivých aspektech, a to tam, kde působí problém. Tyto aspekty se pokusíme v následujícím výkladu stručně projít. 4.1.1. Na základě zmíněného prostupu (manželství je důležité téma pro biblické svědky i okolní „svět“) by se mohlo zdát, že tu je jeden z případů jakési „univerzální“ morálky, že v tomto ohledu bibličtí svědkové jen potvrzují a podporují, co je obecně platné a uznávané. Tomuto pohledu jsou zřejmě poměrně blízko zejména pastorální epištoly, nicméně hlavní důrazy, jež nacházíme v ježíšovské tradici a u Pavla, jsou jiné: charakteristická pro novozákonní pohled na manželství je jeho odlišnost od toho, co je běžné v okolí, a to jak židovském, tak pohanském. Dá se tedy předběžně a zjednodušeně povědět, že podle Ježíše a Pavla manželství patří mezi ty aspekty lidského života, na nichž se projevuje jinakost (novost?) křesťanské existence. 4.1.2. Máme-li tuto odlišnost pohledu blíže charakterizovat, najdeme u Ježíše i u Pavla odchýlení 4


TISK 18

dvojím směrem: jednak relativizaci manželství jakožto kulturně dané a všeobecně uznávané instituce (svazku, formy lidského života a soužití), jednak radikalizaci závaznosti a trvalosti manželského závazku. 4.2.1. Jistý odstup k životu v manželství, které bylo jinak – zejména v židovství – institucí velmi vysoko ceněnou, prokázal Ježíš již samotným faktem, že sám do něj nevstoupil. Není vyloučeno, že i tento jeho postoj vzbudil jistou kritiku – její ozvěnou by mohl být výrok dochovaný (jen) u Mt 19,12. Ježíš tu mluví o různých důvodech, které vedou k tomu, že někdo žije jako „eunuch“, což zde zřejmě obecně označuje život bez pohlavního života: kromě vrozené a uměle získané neschopnosti uvádí také možnost, že se někdo „eunuchem“ učiní sám „kvůli království nebeskému“. Zde nejspíše nejde o sebekastraci, nýbrž o dobrovolný celibát – nikoli ovšem pro nějakou asketickou ideologii, nýbrž kvůli plné odevzdanosti (službě) Božímu království. 4.2.2. Podobný pohled se odráží i v Ježíšově odpovědi na otázku saduceů odkazující ke zdánlivé aporii vzniklé podle levirátního práva (Mk 12,18–27 parr. Mt 22,23–33; Lk 20,27–40; sr. Dt 25,5n). Situace, kterou tazatelé konstruují, je ovšem aporií pouze za předpokladu, že manželství je jakousi věčnou institucí. To odhaluje Ježíšova odpověď poukazující na to, že vzkříšení přináší naprosto novou situaci: „Když vstanou z mrtvých, nežení se ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebesích“ (Mk 12,25). Manželství je tedy podle Ježíše záležitostí časného života, z hlediska věčnosti předběžnou a pomíjivou. 4.2.3. V řadě dalších výroků Ježíš klade království Boží (či jinak pojmenované skutečnosti téhož významu) do protikladu s přirozenými svazky a ohledy a požaduje rozhodnutí: člověk musí dát království Božímu přednost tak zřetelně, že to může znamenat oněch jiných závazků a ohledů se zříci. Tak je především třeba oprostit se sebezáchovných snah – paradoxní výrok o zachování a ztrátě „duše“ je zachován ve dvou verzích: v souvislosti tzv. „první předpovědi utrpení“ Mk 8,34n (parr. Mt 16,24n; Lk 9,23n) a v Mt 10,39 parr. Lk 17,33; J 12,25 (původně patrně ze sbírky Ježíšových výroků Q). Podobně ovšem mluví Ježíš o přirozených svazcích – pro království Boží může být nutno je přerušit: v jedné verzi je to formulováno jako požadavek (Mt 10,37 par. Lk 14,26: Q), ve druhé jako zaslíbení (kdo opustí rodinu a majetek, dostane to víc než vynahrazeno – míněno je zřejmě evangeliem vytvořené společenství jako nová rodina: Mk 10,28–30 parr. Mt 19,27–29; Lk 18,28–30). Stojí ovšem za povšimnutí, že opuštění „manželky“ je v této souvislosti výslovně uvedeno pouze v lukášovských textech, jinak je řeč o vztazích k rodičům, dětem apod., tedy o vztazích, které člověk nenavazuje ze svého rozhodnutí, ale jsou jakousi daností. Základní protiklad je tedy mezi tím, co do lidských životů vstupuje jako nové (Boží království), a tím, co si na ně činí nárok právem setrvačnosti (tím arci může být i manželství, jak to chápe Lk, ale není tím typicky). 4.3.1. Na druhé straně je ovšem zaznamenána Ježíšova značně rigorózně znějící odpověď na otázku po rozlučitelnosti manželství. Opět je dochována ve dvou verzích, původně patrně samostatných, avšak u Mk (a podle něj Mt) již spojených: výrok o propuštění manželky (Mk 10,11n parr. Mt 19,9; Mt 5,31n; Lk 16,8) a odpověď na otázku farizeů o rozlučitelnosti manželství (Mk 10,2–9 par. Mt 19,3–8). Společným obsahem všech těchto slov je pojetí manželství jako svazku, který nelze snadno zrušit. Ve všech verzích vlastně Ježíš odmítá představu, že „skutečnost“ manželského svazku je čistě právní povahy, takže by ji bylo možno snadno právním úkonem anulovat. Hlavním motivem tu patrně není ohled k ženě jako slabší straně, nicméně je zřejmé, že je tu zásadně omezena svévole muže, který legální cestou mohl střídat partnerky podle své záliby (je dost možné, že toto bylo jakýmsi „historickým pozadím“ otázky položené napohled teoreticky: ustanovení o propouštěcím lístku mohlo být využíváno ke zpětné legalizaci nevěry). 4.3.2. Obšírnější argumentace je obsažena v odpovědi farizeům. Zde je třeba si všimnout alespoň dvojího. (a) Předně Ježíšova poznámka o tvrdosti srdce. Připomíná tím základní smysl ustanovení Zákona jako nouzového opatření: tam, kde má k rozvodu dojít, jde o ztroskotání (projevuje se tvrdost lidského srdce), a nikoli o neutrální využití legitimní možnosti. Nepřímo je z toho ovšem zřejmé, že prostředkem, který podle Ježíše jedině může takovým ztroskotáním zabránit, je to, co je schopno proměnit lidské srdce, tedy rozhodně nikoli nějaký tvrdý požadavek, který bývá z následujícího Ježíšova výroku odvozován (zásadní nerozlučitelnost manželství). (b) Na Ježíšově doporučení („člověk nerozlučuj“) je významná především logika argumentace: Ježíš tu poukazuje ke skutečnosti vyšší závažnosti, než je Zákon. Manželství podle něj není svazek založený (a proto určený) Zákonem – Božím příkazem, nýbrž Božím činem, stvořením. V tom je pro ně zaslíbení a naděje, která nemá být příliš rychle relativizována pravidly o jeho zneplatnění (nemá se příliš brzy a příliš snadno mluvit 5


TISK 18

o tom, co dělat, když to nevyjde). 4.3.3. Výrok „co Bůh spojil“ sotva odkazuje ke konkrétnímu právnímu aktu uzavření manželství – tak jako celý Ježíšův výrok je odkazem ke stvořitelské zprávě z Gn 1 a 2 („muže a ženu stvořil je“ je citát z „první“ stvořitelské zprávy Gn 1,27, zatímco „proto opustí…“ cituje z „druhé“ – Gn 2,24), a tedy k Božímu stvořitelskému činu. Konkrétní manželství je v tomto světle chápáno jako projev a důsledek tohoto základního a obecně platného Božího činu. 4.3.4. Jádro tohoto Ježíšova „přísného“ postoje je tedy možno vidět v odkazu na to, co je možné na základě Božího jednání. Úsilí o zachování věrnosti a trvalosti vztahu tedy není pokusem o nemožné, nýbrž dovoláním k tomuto Božímu činu, a může na sobě zrcadlit slávu dobrého stvoření. 4.4.1. Pavel Ježíšovo slovo o trvalosti manželského svazku cituje v 1K 7,10n: „Těm, kdo jsou manželsky sezdáni, přikazuji – ne já, ale Pán – ať se žena od muže neodlučuje; a když už se odloučí, ať zůstane neprovdaná, nebo ať se s mužem smíří – a muž ať ženu nepropouští“ (je zajímavé, že je zde primárně oslovena žena: v helénistickém Korintě zřejmě byla možnost rozvodu i ze strany manželky reálná. Pavel nicméně rozlišuje terminologicky „odloučení“ ze strany ženy a „propuštění“ ze strany muže). To, že Pavel se zásadní trvalostí manželství až samozřejmě počítal, naznačuje přirovnání v Ř 7,1–3, kde manželství slouží jako typický obraz svazku, který ruší teprve smrt (sr. 1K 7,39). 4.4.2.1 Otázkám manželství ostatně Pavel věnuje celý poměrně dlouhý výklad, který dnes tvoří 7. kapitolu 1K (vv. 17–24 tvoří jakýsi exkurs od tématu manželství odbočující, i ten je však možno chápat jako vysvětlení Pavlova názoru na věc a především důvodů, které jej k tomuto pohledu vedou – Pavlovo přesvědčení, že onu změnu, kterou v člověku působí obrácení („povolání“ k víře), není záhodno „posilovat“ nějakými vnějšími změnami: člověk už nic dalšího měnit nemusí, a ani nemá). Už z této skutečnosti lze usoudit, že manželství patřilo v rané církvi (přinejmenším v Korintě, ale nejspíše nejen tam) k aspektům lidského života, kde vyvstávaly otázky, kde nebylo samozřejmě jasné, jaké důsledky pro ně má křesťanská víra. Ani 1K 7 ovšem nelze považovat za soustavné Pavlovo učení o manželství, reaguje tu na konkrétní problémy. 4.4.2.2. Celkově v tomto oddílu převládá rezervovaný pohled na manželství, ačkoli to, co Pavel uvádí ve v. 1 („pro člověka je lépe ženy se nedotýkat“) je spíše citát korintské otázky, než shrnutí jeho vlastního názoru (výraz Pavlova misogynství). Křesťanská víra člověka podle Pavla neopravňuje k relativizaci manželského pouta, a to ani v případě, že je druhá strana nevěřící, pokud ovšem to tato strana nepovažuje za překážku. Pak platí, že víra, Kristovo povolání, musí dostat přednost (vv. 12–16). Pavel však rozhodně manželství nijak nedoporučuje, spíše naopak. Je však důležité nepřehlédnout důvody, které tu přinejmenším naznačuje. 4.4.2.3. Především ani pozadím Pavlovy rezervovanosti vůči manželství není žádná forma asketismu. Tyto sklony se naopak nejspíš objevovaly v Korintě a zřejmě na ně Pavel reaguje oním až pohoršlivě znějícím pragmatismem: manželství je k tomu, aby se lidé „uvarovali smilstva“ (1K 7,2). Lze za tím vidět střízlivé poznání, že sexualita je velmi vlivná síla a právě její podcenění v příliš snadném a rychlém odmítnutí tělesnosti může končit ve smilstvu. Celibátní život je podle Pavla možný pouze jako charisma (1K 7,7), to znamená: není možno to vyžadovat a je to odříkání jednoznačně zaměřené ke službě. 4.4.2.4. Dalšími důvody, které v Pavlových očích relativizují záhodnost manželství jsou jednak očekávaná apokalyptická tíseň posledního času (vv. 26–31), jednak to, že manželství, ohled na partnera může být přílišným rozptýlením od soustředění ke Kristu (vv. 32–35). 4.4.2.5. Z tohoto výkladu také vyplývá, že Pavel manželství považuje výhradně za dočasné zařízení pro přítomný čas, za součást „struktury tohoto světa, která pomíjí“ (v. 31) – to se shoduje s pohledem, který vyjadřuje Ježíšova odpověď na otázku saduceů (3.2). 4.4.3. Přinejmenším nepřímo se manželství dotýká také Pavlovo zásadně vyjádřené přesvědčení o tom, že novou existencí „v Kristu“ jsou relativizovány všechny jiné skutečnosti, které člověka „přirozeně“ determinují – to, jak se člověk narodil: zda jako příslušník vyvoleného národa, v jakém společenském postavení, či jakého je pohlaví („…v Kristu ani muž ani žena“; Ga 3,28). Posledně zmíněný aspekt stojí v jistém napětí se „stvořitelskými zprávami“ z Gn, které zdůrazňují dvojpohlavnost jako jeden ze základních aspektů lidství (a předpoklad i opora manželství) – v jisté nadsázce zřejmě Pavel naznačuje, že i tomu je skutečnost „v Kristu“ nadřazena. Sr. ovšem alternativní vyjádření v 1K 11,11! 6


TISK 18

4.4.4. Zdůrazňoval Pavel nadřazenost muže, tj. klasický patriarchální model? Mohlo by se tak zdát podle 1K 11,2–16. V tomto oddíle je ovšem zajímavé (a zřejmě signifikantní), že se tu Pavel pře zdánlivě o úplnou hloupost, zatímco „závažné“ věci připouští: právě podle tohoto oddílu se samozřejmě počítá s tím, že i ženy prorokují a modlí se (v. 5), Pavel jen trvá na tom, že ve svém vnějším vzhledu se proto nemají připodobňovat mužům. Zapadá to celkem do Pavlova konceptu křesťanské svobody vyjádřené jinde: tato svoboda nespočívá ve změně vnějších konvencí, ano přílišná pozornost věnovaná těmto vnějším změnám může být ohrožením této svobody. Deuteropavlovským zdůrazněním patriarchálního modelu je Ef 5,22n: zde je ovšem poměrně obšírně vyloženo, proč je za základní princip vztahů v křesťanském společenství považována podřízenost. 4.4.5. Deuteropavlovské pravidlo, podle něhož mají být církevní funkcionáři vybíráni také s ohledem na jejich manželství („jedné ženy muž“: 1Tm 3,2.12; Tt 1,6; obdobně o vdovách: 1Tm 5,9), se patrně nejvíce blíží konformitě s obecně platnými slušnými mravy, ale také se v něm možná ozývá Pavlovo pravidlo pro rozvedené (1K 7,11; sr. Mk 10,11nn parr.). 4.5. Pokud jde o nz texty, které se přímo týkají již ztroskotavších manželství, lze kromě známého oddílu o ženě přistižené při cizoložství (J 8,1–11) a snad Ježíšova rozhovoru se Samařankou (J 4,16– 30.39–42) poukázat obecně na skutečnost, že „hříšníci“ tvořili charakteristickou součást obecenství, které Ježíš vytvářel. 4.6. Na závěr několik krátkých úvah o důsledcích uvedených zjištění pro aktuální problematiku krize manželství. 4.6.1. V situaci, kdy je instituce manželství zřetelně destabilizována, se nabízí hledat pomoc především ve stabilizujících důrazech (tak se to i hojně děje: mluví se o posvátnosti manželského svazku, o nutnosti zachovávání tradičních hodnot atp.). Může tu být nějakou pomocí ona poměrně výrazná relativizace, kterou jsme v nz textech sledovali? Nejspíše může, pokud budeme pečlivě sledovat důvod a smysl oné relativizace. Ani manželství (a rodina vůbec) není podle NZ smyslem a cílem lidské existence. Není nakonec jednou z významných příčin nestability a troskotání manželských vztahů to, že se v poslední době stávají samoúčelem, tedy jedním z projevů sobectví? Jak ovšem vyjádřit, že i manželskému vztahu se daří lépe, není-li sám sobě cílem, nýbrž stojí-li ve službě? 4.6.2. S mírnou obměnou: Pavlovo velmi odvážné vyjádření o překonání všech determinujících skutečností (Ga 3,28) není možné oddělit od onoho „v Kristu“. Není možné to zaměnit za nivelizující pohled typu „každý ať si hledí svého“, je jedno, jak na tom kdo je. Skutečně mocně a hojivě tato svoboda působí jedině tam, kde platí „v Kristu“. 4.6.3. Zároveň však není radno obcházet onen „zpřísňující“ důraz, jímž se také Ježíšovo a křesťanské pojetí manželství odlišovalo od okolí, a to patrně nejen pohanského, ale i židovského. Zde je však třeba co nejzřetelněji pochopit, že Ježíšova maxima („co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“) není výrazem rigorózního zákonictví, nýbrž zásadní změnou pohledu, odkazem na realitu umožňující trvalý svazek, kterou by lidské právní úvahy (ať už rigorózní, či liberální) neměly zastínit (viz 4.2). 4.6.4. Má onen relativizující pohled s oním zpřísňujícím nějakého společného jmenovatele? Je možno jej hledat v základní povaze manželského vztahu. Manželství se totiž od oněch ostatních příbuzenských svazků, před nimiž Ježíš jednoznačně vyžaduje přednost pro království Boží, významně liší: není to vlastně přirozená vazba, žádná danost, nýbrž naopak zásadně nový vztah, do něhož člověk vstupuje, který vytváří, ano je to vztah, jehož předpokladem je přerušení svazků přirozených („…protož opustí muž…a přilne ke své ženě“). Právě tento aspekt manželství je zřejmě pointou jeho obrazného využití pro vztah Krista a církve v Ef 5,25n.31n: je to obraz kenótické christologie a soteriologie – Kristova láska, jeho přilnutí k (hříšnému) člověku, znamenala jeho odchod z otcovského domu (viz výklad P. Pokorného, List Efezským, 83). Manželství je tak výrazným a názorným obrazem Boží agapé. Platí to ovšem i obráceně: zda je třeba zdůraznit relativizaci, či naopak trvalost a obzvláštnost manželství, záleží na tom, z jakého úhlu ne ně hledíme. Pokud se podobá ostatním „přirozeným“ svazkům, platí pro ně výzva k opuštění pro království Boží (viz 3.3: Lukáš). Je-li však viděno jako onen nový, vytvořený vztah lásky, platí pro ně zaslíbení i požadavek zároveň: být vztahem trvalým. To podle eschatologické logiky, v níž právě to, co je z „nového“, přicházejícího, je pevnější, než to staré, dané. Naše „reálná“ manželství jsou obojím, platí pro ně tedy obojí. 7


TISK 18

5. Manželství jako Boží řád 5.1. Manželství a sexualita Křesťanská etika donedávna vztahovala sexualitu výhradně k manželství a zde spatřovala její těžiště a cíl. Lidská sexualita však zabírá širší pole, než jakého se týká manželství. Sexualita formuje existenci a sebepochopení každého člověka, v manželství i mimo něj. Sama o sobě může být tvárná a neurčitá. K sexualitě však patří postupné uvědomování si vlastní orientace, hledání odpovídajícího partnera, naplnění života v lásce a vzájemné důvěře. Sexualita je sice biologicky podmíněná, ale věříme, že v lásce – včetně její tělesné složky – je člověk určen ke svobodě. K otázce celibátu V evangelickém prostředí (ovlivněném luterskou teologií) se někdy mluvívalo o vstupu do manželství jako křesťanské povinnosti. Byl to projev toho, že se manželství zdůrazňovalo jako jediná Bohem přikázaná forma soužití a jako taková byla kladena nad ostatní formy života jako je například celibát. Luther tak ve své době reagoval na přeceňování řeholního stavu. V polemice se středověkým ideálem mravní čistoty pochopil nikoliv mnišství, nýbrž manželství jako jedinou formu života, kde si člověk může udržet mravní čistotu. Celibát měl pro něj naopak příchuť skutkaření, pokušení zasloužit si spásu svým zvláštním úsilím. Zdůrazňoval, že Bohem přikázaný je stav manželský, nikoliv stav mnišský. Manželství pro něj bylo nejvyšším a svatým řádem. V polemice s katolictvím se mohlo zdát, že evangelíci celibát chápou pouze jako svévolné lidské nařízení. Tomu by však odporovalo to, jaký význam životu bez manželství připisoval apoštol Pavel i Ježíš sám. Podle Písma může být celibát darem Boží milosti, a tedy charismatem. I podle reformačních vyznání – např. Helvetského (kap. XXIX/1), Bratrského (kap. XIX/2) a Českého (kap. XXI/2) – se však uznává, že toto charisma v církvi existuje. Luther sám přiznával, že toto obdarování existuje, i když je podle něj „zvláštním darem nemnohých lidí“. Polemický zřetel se neobrací proti celibátu jako takovému, nýbrž proti jeho závaznosti pro všechny kněze. Celibát nemůže být přikazován, ani v něm nemá být nikdo držen proti své vůli. Podle reformačních vyznání je celibát spíše výjimečným obdarováním. Pravidlem je manželství. Je třeba zdůraznit, že dobrovolný celibát neodporuje Písmu a má své místo i v evangelické tradici.

Církevní morálka někdy hleděla na člověka stojícího mimo manželství jako na toho, kdo ještě není v manželství, a sexualitu před manželstvím nedokázala pojmout pozitivně, nýbrž ji stíhala pouze zákazy či varováním. Ten, kdo není v manželství, však nemůže být pochopen pouze jako ten, kdo v něm ještě není. Sexualita v celé její skutečnosti je Božím darem. Všichni lidé žijící mimo manželství mají v církvi své místo, ať už jsou osamělí, nebo ještě neuzavřeli manželství, ať se jim manželství rozpadlo, či jsou homosexuálně orientovaní. Nejsou nuceni do určité předepsané formy soužití. Všichni lidé se potýkají se svou sexualitou a hledají její smysl a naplnění, i ti, kteří jsou v manželství. Manželství je Božím řádem, ve kterém se naplňuje lidská sexualita. To se však nevylučuje s tím, že každý člověk prochází hledáním smyslu a naplnění vlastní sexuality a že toto hledání nemusí vést přímo k předem danému cíli.

5.2. Manželství jako řád Manželství je velmi starým ustanovením (institucí) v lidské společnosti, týkajícím se vztahu mezi mužem a ženou. Předchází všechny ostatní formy společenství jako je národ, stát či společnost. Manželství je nadřazeno nad každé příbuzenství, a tedy i nad prostředí rodin, z kterých ženich a nevěsta pocházejí. Manželství je řádem, ve kterém se žena a muž natrvalo spojují pod ochranou zákonů dané společnosti. Mluví-li se o manželství jako řádu či instituci, vyjadřuje se tím, že není jen výrazem vztahu mezi určitými dvěma lidmi, nýbrž má i svou veřejnou podobu, podpořenou právem. Manželství je nazýváno stvořitelským řádem. Tím se vyjadřuje, že manželství odpovídá Boží vůli, vyjadřuje určení člověka, které v sobě smíme odhalovat, rozvíjet i naplňovat v konkrétních vztazích. Někteří teologové (zejména luterští, ale třeba i E. Brunner) mluví o manželství jako o stvořitelském řádu, jiní se obávají toho, aby manželství nebylo pochopeno příliš staticky jako danost a tím vyvázáno z Kristova nároku na tuto oblast života. D. Bonhoeffer proto razí výraz Boží mandát (vypočítává čtyři Boží mandáty ve světě: práce, manželství, vrchnost, církev). K. Barth razí pro manželství pojem přikázání (Gebot). I když zde užíváme pojmu řád, nemíníme jej ve smyslu statickém, ani ve smyslu danosti vlastní lidskému bytí. Naopak míníme řád v dynamickém smyslu.

Manželství se nezakládá pouze na vzájemném souhlasu ženicha a nevěsty, nýbrž je stavem, do kterého ženich s nevěstou vstupují a který na sebe berou. Proto není vhodné mluvit o manželství výhradně jako o smlouvě, protože tento obraz počítá s tím, že manželství je lidským rozhodnutím a domluvou. Ale i pojem instituce je mnohoznačný a zavádějící v popisu manželství, protože nedává prostor pro osobní, intimní rozměr manželství. Skutečnost manželství, jak v jeho smyslu osobním, tak právním, vyjadřuje asi nejvhodněji pojem svazek (W. Kasper). Člověk vstupující do manželství nebere na sebe hotovou věc, nýbrž jeho manželství zahrnuje proces zrání. Manželství jako řád neznamená, že má neměnnou formu. Naopak instituce manželství prochází mnoha proměnami v dějinách i v životech 8


TISK 18

jednotlivců. Navzdory všem proměnám zůstává manželství také prostorem, který manželé nevytvářejí, nýbrž do kterého vstupují. Proměny instituce manželství Z religionistického pohledu patří sňatek mezi přechodové rituály. Manželství je přechodem ze starého do nového, ze dvou lidí vytváří zcela novou jednotku. V moderní době se stále více než o skutečný vznik něčeho nového při uzavření manželství jedná o slavnostní vyhlášení závaznosti vztahu, který však vznikl a rozvinul se mnohem dříve. Při uzavření manželství se snižuje význam souhlasu širšího rodinného společenství, více jde o vyjádření toho, že nejintimnější vztah mezi mužem a ženou dozrál k manželství. Přesto ani dnes není manželství čistě intimní, niternou skutečností, nýbrž má svůj veřejný i právní rozměr, který dodává manželství na trvalosti a závažnosti. Proměny manželství, které zakoušíme v moderní době, souvisejí s proměnou společnosti od agrární k moderní industriální a městské civilizaci. Dříve bylo manželství méně založeno na partnerství a více zakotveno v širší rodině. Dnes manželství předpokládá osobní volbu partnerů a spojuje se s ním celá řada očekávání. Očekává se, že se manželé budou moci v manželství navzájem doplňovat a osobnostně růst, že se v něm uchová i vzájemná sexuální přitažlivost. Očekává se, že manželé dokáží skloubit seberealizaci s manželstvím a rodinou. Manželství se do značné míry osvobodilo od společenské i biologické determinace, tím se však stalo také křehčím a snáze ohrozitelným. Moderní manželství se ukazuje jako velmi náchylné ke krizím. Manželství ve smyslu niterného vztahu se může v průběhu času jevit jako nenaplnitelné, nesplňující některé z hlubokých očekávání s ním spojených. Proto je třeba před jeho uzavřením zvažovat osobnostní zralost k manželství. V realizovaném manželství se potom neobejdeme bez odpuštění a stále nového úsilí o zachování a růst vztahu. Manželství může obohacovat a zaštitovat niterný vztah mezi partnery.

Manželství přesahuje jakýkoli účel. Jeho smyslem není pouze ochrana člověka před promiskuitou, ani pouze plození potomků, či vytvoření nejlepšího prostředí pro výchovu dětí - v manželství zkrátka člověk nejen přesahuje biologický rozměr sexuality, ale i jakýkoli lidský účel, spojovaný s manželstvím. Pozitivně manželství jako Boží řád znamená ujištění, že naše konkrétní současné manželství odpovídá Boží vůli, že se těší Boží milosti. Z tohoto zakotvení můžeme čerpat sílu k lásce, odpuštění a vytrvalosti. Jako Boží řád je manželství chápáno ve smyslu stálosti a pevnosti, na druhou stranu je třeba manželství vidět dynamicky jako řád, který se naplňuje v konkrétních vztazích.

5.3.Duchovní rozměr manželství Pouto věrnosti mezi manžely má náboženský rozměr. Manželská věrnost odkazuje za hranice stvořitelského řádu k věrnosti Boží. Pozoruhodné je v této souvislosti biblické místo Ef 5, 32–33, kde se mluví o velikém tajemství (řecky mystérion) Boží lásky v Kristu, která je také „vzorem“ manželské lásky. Vulgata toto řecké slovo přeložila jako sacramentum a tím se otevřela cesta pro to, aby manželství bylo od středověku v římské církvi počítáno mezi svátostmi. Zařazení manželství mezi svátosti značí, že manželství není pouze stvořitelským řádem, nýbrž jako účinné znamení Boží milosti odkazuje k řádu spásy. Pozdvihuje manželství na vyšší úroveň. Reformace má užší vymezení pojmu svátost, proto manželství mezi svátosti nezařadila. Vztah mezi mužem a ženou chápe světsky.

Křesťané hledají smysl manželské lásky v samém Bohu a odtud přijímají povolání k tomu, aby se jejich láska stala zrcadlem (ovšem vždy nedokonalým) Boží lásky k člověku v Kristu Ježíši. Tím se překračuje čistě světský rozměr manželství. Luther a evangelická tradice Luther, i když mluvil o manželství jako největším a svatém řádu, neviděl ho nijak idealisticky. Uvědomoval si, že s sebou přináší mnohý kříž a že se v něm člověk neobejde bez umrtvování starého člověka a pěstování trpělivosti a lásky. Manželskou lásku sice opěvuje, přesto v ní spatřuje – na augustinovské linii – především hráz proti nespoutané sexualitě. Manželství je pro něj lidskou věcí, řádem stvoření. Zůstává však provázeno Boží milostí. Když Luther nazývá manželství „světskou věcí“, nemíní, že by manželství bylo zcela sekulární, bez jakéhokoli vztahu k Boží lásce a milosti. Zdůrazňuje pouze, že manželství má základ ve stvoření, k jehož zachování slouží, týká se všech lidí a řídí se podle světského práva (uzavírání manželství přísluší vrchnosti). Manželství je jistě Božím řádem a nařízením. Také je pouze v Boží milosti zcela naplnitelné. „Podstatně přirozený charakter“ manželství vyjádřil také D. Bonhoeffer. I on chápe manželství na základě přirozenosti (a ne milosti). Zdůrazňuje, že manželství uzavírají mezi sebou ženich a nevěsta – nezakládá je ani stát, ani církev (uzavírá se nanejvýš před církví či státem). Ve Svatebním kázání z cely z května 1943 říká, že k okamžiku svatby patří něco z pýchy dětí této země, kteří zde slaví své pozemské štěstí. A nabádá je, aby v tuto chvíli nemluvili „předčasně a s pasivním odevzdáním o Boží vůli a vedení“. Dále tvrdí: „není to také nějaká pobožná věc, kterou činíte, ale v první řadě něco docela světského“. Manželství náleží tomu předposlednímu, přesto má smysl již samo v sobě, nemusí se ospravedlňovat nějakým dalším duchovnějším smyslem kromě pozemského štěstí a plnosti života. Přesto se světským charakterem manželství v celé protestantské teologii nepopírá, že manželství právě jako zcela lidské je ve své lásce, odpuštění a odevzdání obrazem Boží lásky a odsud čerpá sílu ke svému uskutečnění.

Biblické pojetí manželství je střízlivé a světské. Neobsahuje nic, co by neplatilo o manželství všech lidí. Manželství popisuje jako pramen pozemského štěstí a požehnání. Evangelická tradice stále zdůrazňuje (ve smyslu svého pojetí ospravedlnění, že milost nepozdvihuje na vyšší úroveň bytí, nýbrž pozdvihuje člověka pouhou vírou a stále jako pouhého hříšníka), že manželství, i když je Bohem ustanoveno, zůstává profánní skutečností, náležející k tomuto světu. Přesto manželství odkazuje ke Kristu a k jeho tajemnému vztahu k církvi. Věříme, že všechna manželství jsou určena k tomu, aby 9


TISK 18

odkazovala k Boží lásce. Mnozí manželé si však tento význam své lásky nepřipouštějí. Odkazování k Boží lásce se v plnosti uskutečňuje tam, kde je manželství ve víře přijímáno jako znamení Boží lásky. V současné době není věrné manželství na celý život žádnou samozřejmostí ani společenskou normou. Není vůbec automatické, že se uzavírané manželství udrží, proto můžeme s W. Pannenbergem říci, že trvalé a věrné manželství samo o sobě „se stalo skoro již křesťanským životním svědectvím“. K otázce nerozlučitelnosti manželství V souvislosti s manželstvím jako Božím řádem se rozvod jeví jako odporující Boží vůli. Nerozlučitelnost manželství je založena v Kristově díle pro člověka. Tak jako Kristova věrnost člověku nikdy nekončí, tak ani člověk by neměl o své vůli opouštět svého partnera, kterému slíbil věrnost v dobrém i ve zlém. Na druhou stranu manželství patří tomuto světu, ve kterém si s sebou neseme mnoho nedokonalosti a připravujeme si situace, kdy můžeme volit pouze mezi větším a menším zlem. Pravidlo nerozlučitelnosti neznamená zákaz rozvodu. Tradičně se připouští jako možný důvod rozluky nevěra jednoho z partnerů, sňatek s pohanem (1K 7,15), rozlučitelný je také sňatek, který nebyl právoplatně uzavřen (nebyl uzavřen úmyslně apod.). V dnešní době uznáváme mnohé další důvody, protože vztah mezi manžely chápeme více jako osobní a méně jako instituci. Rozvod však je výjimečným opatřením. Je třeba varovat před hledáním viníka rozpadu manželství pouze v jednom z manželů. Rozvedené manželství není zapomenuto, člověk nemůže popřít odpovědnost za mnohé důsledky vztahu (výchova dětí apod.). Rozchod manželů definitivně zpečeťuje až nový sňatek. Manželé, mezi kterými došlo k rozchodu, mohou vyjádřit svou otevřenost a ochotu k odpuštění také tím, že se (zatím) nerozvádí, ani kvapně nevstupují do nových vztahů. Evangelická církev bere vážně biblické svědectví o nerozlučitelnosti manželství, bere však stejně vážně, že Kristus přinesl milost a nový počátek i pro ty, kteří selhali ve vztazích a jejichž manželství se rozpadlo. V konkrétních případech je někdy těžko rozlišit, zda evangelium o milosti znamená spíše naději pro rozpadající se vztah, či možnost smíření a založení nového svazku.

5.4. Souhrn 5.4.1. Manželství jako Boží řád nás osvobozuje od každé dobové představy o manželství. Ať už v dějinách vypadala představa o manželství jakkoli, platí ujištění, že smysl manželství tkví v Bohu a přesahuje všechny dobové tlaky, konkrétní očekávání i každé jeho účelové založení. 5.4.2. Představa o manželství jako řádu nepřináší jedinou představu o společném soužití jako tu pravou a neměnnou. Naopak dotvrzuje, že reálná manželství, založená v lásce a vzájemném odpuštění, odpovídají Boží vůli, těší se jeho pomoci a nemohou je zvrátit žádné vnější tlaky ani dobové proměny. 5.4.3. Sexualita nachází naplnění v manželství. To ovšem nevylučuje, že člověk hledá její naplnění po celý život a že i v církvi vedle sebe existují lidé v manželství i mimo ně, manželství povedená i rozvedená. 5.4.4. Manželství chápeme jako proces, ve kterém je stále třeba vzájemného pochopení, lásky a odpuštění. Bolestně si uvědomujeme zranitelnost manželství a četnost rozvodů i mezi křesťany. Oporu hledáme v Boží milosti, která dokáže zacelit staré rány a dát novou příležitost k lásce a odpovědnosti, ať už ve vztahu starém, či novém. 5.4.5. „Křesťanské“ manželství, dá-li se tak o něm mluvit, není oproti „profánnímu“ manželství nějakým vyšším stupněm manželství, je však ozvláštňováno tím, že křesťanští manželé mají stále před očima Boží lásku, o kterou opírají a kterou poměřují svoji lásku.

6. Úskalí, na nichž dnes manželství troskotají „Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí…“ (Lk 14,28–29)

6.1. Odborníci, kteří pomáhají při řešení manželských krizí, zmapovali problémy uváděné klienty při vstupu do poraden a popsali rizikové faktory, které vedou k dysfunkcím manželství v první dekádě společného života (i v ČR se rozpadá většina manželství právě v této délce trvání manželské smlouvy: kolem 60%, vzrůstá však i počet rozvodů dlouhodobých manželských vztahů). Tyto příčiny problémů v mladých manželstvích se dobře kryjí s rizikovými faktory pro vstup do manželství, jež popsal významný manželský poradce PhDr. I. Plaňava (Spolu každý sám, v manželství a rodině, vyd. Praha, NLN 1998): - nerealistická očekávání od manželství, nepřipravenost k rodičovství, nedostatečná adaptace na narození dítěte, - vlivy z rodin rodičů, především oběma partnery zvnitřněné a přitom neslučitelné rolové vzory, 10


TISK 18

nedostatečná separace od rodičů a s tím spojené přímé intervence do soužití mladých manželů, - osobnostní zvláštnosti až abnormality jednoho z partnerů či obou manželů, - mimomanželský vztah jednoho z partnerů, - problematická komunikace, - neslučitelnost hodnotových orientací a preferencí, - citová labilita manželů. Uvedené faktory jsou prognosticky významné pro zvládání manželských krizí a logicky též jde o faktory, na něž se pomáhající zaměřují v rámci rozvodové prevence. V individuální manželské krizi nejde obvykle jen o jeden problém, ale o největší problém, na nějž mohou být „nabaleny“ další. Poznámka: do manželských poraden častěji chodí lidé s vyšším vzděláním a ne často lidé ze sociálně nejslabších vrstev, tato klientela však strukturou odpovídá zhruba populaci ČCE.

6.2. U Plaňavy lze získat další údaje o rodinách a manželstvích, kdy na jednom pólu jsou soužití vydařená, tedy fungující a na protilehlém soužití narušená, strádající, tedy dysfunkční. Každodenní i sváteční soužití manželů se pohybuje někde mezi oběma krajnostmi, nejde tedy o jednorázový stav, ale o procesy zdravé i nezdravé, které při jisté míře konfliktní zátěže přestanou zvládat partneři sami a vyhledají odborníka, jehož intervence může přispět ke změně a vztah nemusí nutně končit rozpadem a rozvodem. Přesto je racionální upozorňovat mladé lidi rozvažující vstup do manželství, aby tyto faktory nebrali „na lehkou váhu“ a počítali s jejich podstatným vlivem na budoucí podobu manželství, a to i v případech, kdy je manželská smlouva uzavírána po dlouhodobé známosti a motivována „trojicí lásky, víry a naděje“. Nespočítaným nákladem na stavbu manželství může být: - když se prostředí původních rodin partnerů od sebe výrazně liší co do úrovně vzdělání, životního stylu, socio-ekonomického statutu a náboženské víry, - když jsou v původních rodinách partnerů neslučitelné modely rodových rolí, např. jeden pochází z rodiny s tradičně patriarchálním nebo matriarchálním rozdělením rolí, kdežto druhý z egalitářské dvoukariérové rodiny s výraznými profesními aspiracemi obou rodičů, - když oba manželé pocházejí ze stejné sourozenecké konstelace, např. jedináček si chce vzít jedináčka, nejstarší bratr nejstarší sestru, - když bylo manželství rodičů jednoho či obou rozvrácené ( již 2. generací není rozvod společensky odsuzován a ekonomicky neúnosný, proto je dnes „snadnější“), - když jeden či oba považují své dětství a nebo dospívání za mimořádně strastiplné a nešťastné, - když u jednoho, př. u obou přetrvávají dlouhodobě konfliktní až nepřátelské vztahy s jedním z rodičů, - když rozhodujícím motivem k uzavření manželství je přání co nejrychleji „vypadnout z rodného hnízda“, - když jeden či druhý, a nejhůře oba jsou emočně závislí na rodiči (rodičích), - když určujícím motivem sňatku je nechtěná gravidita (což je dnes méně časté než před 18 lety), - když si jeden či oba chtějí vzít svou první lásku, - když jeden či oba usilují vstoupit do manželství bezprostředně po nějakém velkém životním zklamání, zejména po milostné havárii, - když se má svatba konat bez přítomnosti rodičů a navzdory jejich přetrvávajícímu odporu, - když nastalo rozhodnutí vzít se (resp. začít spolu bydlet) po známosti, která trvala méně než půl roku, anebo déle než čtyři roky, - když bude v den svatby ženichovi méně než 20 let a / nebo nevěstě méně než 18 let, - když jeden nebo druhý uzavírají svůj první sňatek ve věku od 35 let výše, - když činí věkový rozdíl mezi partnery 15 a více let, - když se u jednoho (nebo dokonce u obou) projevují výrazně abnormní rysy osobnosti, jako jsou: chorobná žárlivost a vztahovačnost, nezdrženlivá agresivita, drogová závislost, sklon k parazitnímu stylu života aj. 6.3. Autor relativizuje tento chmurný výčet rizik, jejichž přítomnost zatěžuje manželský svazek, poukazem na „zelený strom života“, který je v individuálním případě může překonat, aby k rozvratu nedošlo, uvádíme však seznam celý, protože upomíná na mnohé anamnézy manželských krizí i z našeho evangelického prostředí, kde také může být pastoračně využit. K otázce překonání manželských traumat a krizí patří podle autora i podstatná pokorná reflexe a sebereflexe vlastních motivů: 11


TISK 18

„Od manželství a především od toho druhého se očekává především stálé naplňování a uspokojení osobních potřeb… A když tomu tak není, jsme zklamaní, případně tak rozhořčeni, že začneme sepisovat žádost o rozvod. Zmíněná očekávání mohou být legitimní pouze za dvou předpokladů: že nebudeme trvat na jejich stálosti, to jest stálé přítomnosti, a že tedy nepohodu, nespokojenost i problémy přijmeme jako něco, co k soužití patří. A za druhé, považujeme-li soužití za dar, jehož se nám jednou provždy dostalo…“

To se velmi dobře slučuje s křesťanským pohledem a jeho odpovědným nakládáním se životem svým i druhých. K pevnému základu manželské stavby tedy nepatří jen hodnotová shoda, která se u věřících jaksi předpokládá, ale také schopnost realisticky a spravedlivě si umět rozdělit role a úkoly, které na manžele a pozdější rodiče čekají, schopnost udržovat a rozvíjet otevřenou vzájemnou komunikaci a schopnost respektovat a chránit intimitu a autonomii nejen vlastní, ale též partnerovu př. dalších členů rodiny. Funkční rodiny se pak dle výzkumů neliší od dysfunkčních v množství problémů, potíží a konfliktů, které jim život přinesl, ale spíše v tom, jak s nimi zacházejí, jak je zvládají. Ve funkčních manželstvích a rodinách dokáží partneři oddělit manželskou krizi od rodičovství, dokážou zajišťovat běžný chod rodiny a kooperovat spolu jako rodiče při výchově, u dysfunkčních párů jde spolu manželská krize s nespoluprací až sabotážemi ve všech sférách společného života.

7. Poznámky k současným pochybnostem o manželství Manželství přestalo být samozřejmou formou soužití muže a ženy. Stále častěji ve všech sociálních vrstvách spolu žijí dvojice beze svatby. Příčiny jsou různé a lze na nich sledovat různou míru odklonu od křesťanského pojetí manželství. 7.1. Nejvíce se vzdalují lidé, kteří vědomě neusilují o trvalý partnerský vztah, nýbrž jen řetězí krátkodobé poměry. Svůj zájem o druhého chápou pouze jako dočasný. Vzájemná láska může těžko růst, pokud partneři u sebe hledají hlavně zábavu nebo řešení bytových, finančních a jiných aktuálních těžkostí. Nestálost a nechuť vytvořit pevný vztah odporuje evangelijnímu přikázání lásky. Partner je tím nejtěsnějším bližním, lásku k němu mám rozvíjet podobně, jako se stále snažím rozvíjet sebe sama. Zdánlivě seriózní obhajoba, že střídáním partnerů se hledá ten pravý, není věrohodná. K tomu, aby se dva lidé dostatečně poznali, přispívá spousta rozmanitých věcí. Před rozhodnutím ke sňatku není nutné žít jako manželé. Neexistuje „manželství na zkoušku“ – hluboké soužití, z něhož lze bez újmy vycouvat. Biblický pohled počítá s tím, že dvojice zakusí skutečnou jednotu teprve, až když se vzdá dřívějšího způsobu života a zcela vstoupí do nového. („Opustí muž svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Gn 2,24) 7.2.1. Křesťanskému pohledu bližší jsou páry, v nichž muž a žena spolu dlouhodobě žijí, i když manželství neuzavřeli. Najde se dostatek lepších či horších důvodů: - partneři se svatbou počítají, ale zatím ji odkládají, než dostudují, postaví dům, vyřeší úřední formality apod., - partnerům se dosavadní úroveň vztahu zdá být nedostatečná pro vstup do manželství, čekají na naplnění představy o „velké lásce“, - partneři dříve prožili rozpad vlastního či rodičovského manželství, obávají se opakování a brání se hrozbě rozvodu, - partneři se vyhýbají sňatku z protestu či z touhy po nekonformitě, - partneři jsou k manželství lhostejní. Začali spolu kdysi žít a nepotřebují změnu. K manželství je nemotivují ani společenské, ani ekonomické ohledy, - partneři si od manželství nic neslibují. Podle nich vztah muže a ženy zůstává stejně křehký v manželství jako mimo ně a instituční manželství může navíc zmrazit spontánní lásku, - uzavření manželství je pro partnery finančně nevýhodné, jelikož by ztratili sociální podporu nebo důchod, - mladá žena se při hledání pracovního místa může setkat se zvláštním tlakem: být vdaná znamená být podezřelá z brzkého mateřství, což je pro zaměstnavatele neperspektivní, - partneři zdůrazňují svou osobní svobodu, nechtějí se zavázat na celý život a podléhat cizímu nároku, chtějí volnost pro svou seberealizaci. 7.2.2. Dlouhodobé soužití partnerů se leckdy podobá životu v manželství. Partneři prožívají události jako manželé, cítí se jako manželé, ale nejsou jimi. Jsou zde zřejmé nevýhody oproti tradičnímu manželství: 12


-

-

TISK 18

nikdy nezazní jasné „ano“ k trvalému soužití. Možnost rozchodu je sice snazší, ale nutně se tím zároveň zmenšuje prostor pro vzájemnou důvěru a odevzdání se. Pokud spolu partneři nechtějí být až do smrti, kam až jenom hodlají být spolu? silný důraz na čirou dobrovolnost lásky a neustálou svobodu jednotlivce není projevem zralé osobnosti. V lásce člověk neroste mimo povinnosti, nýbrž roste přijetím vlastní odpovědnosti a závazku k druhému člověku. Bible vidí podobně lásku Boží: milující Bůh se milovaným lidem sám zavázal smlouvou. (Smlouva s Abrahamem, Gn 12–17, Kristova nová smlouva, Lk 22,14–20) nezávaznost nemanželského svazku znejišťuje děti, které očekávají, že rodiče budou spolu stále. Pevné pouto manželství poskytuje dětem o něco jistější zázemí. zánik nemanželského vztahu může mít těžší následky než zánik manželství. Odchodem či úmrtím partnera, který se nikdy veřejně nezavázal být životním partnerem, nevzniká právní nárok na ochranu či pomoc ze strany společnosti.

7.3.1. Křesťané vidí manželství jako nejlepší způsob soužití muže a ženy. To jim ale nebrání citlivě vnímat různé případy nemanželského partnerství, neboť i v něm mohou žena a muž dojít hluboké sounáležitosti. Lidé z nemanželských vztahů mají místo v církvi. Nelze jednoduše označit za hříšné ty páry, které sice veřejně svůj svazek nepotvrdily, které však jinak žijí v lásce a věrnosti. Navíc stačí, aby pouze jeden z partnerů odmítal uzavřít sňatek, a druhý proti své vůli zůstane mimo manželství. Naprosto nespravedlivé je jakkoliv postihovat děti nesezdaných rodičů. Církev však zastává jedinečnost manželství. Manželství se nezakládá na soukromém úmyslu žít po nějaký čas v partnerství s jiným člověkem. Manželé se sobě oddávají na celý další život a to nikoliv v ústraní, nýbrž před lidmi a před Bohem. Proto také zvěstujeme manželům požehnání – Bůh jejich rozhodnutí podporuje a slibuje pomoc jejich společnému životu. Trvalý vztah muže a ženy v manželství představuje největší příležitost k životu v lásce. Právě kvůli lásce by každý vážný vztah měl směřovat k manželství. Kde si partneři nechávají rezervy a počítají s dočasností, tam se nemůže naplno rozvinout důvěra a jistota. V manželském i nemanželském soužití narážejí partneři na meze svých schopností milovat, zápasí se zklamáním a hledají novou sílu být spolu. Manželé se v těžkostech mohou dovolávat přislíbené Boží pomoci a čerpat sílu z jiných než vlastních zdrojů. Některé nemanželské páry uzavírají sňatek a žádají o jeho požehnání po několikaletém společném životě. Pečlivý pastýřský rozhovor ukáže, zda jim v životopise pouze schází pěkný obřad v kostele, nebo zda upřímně potřebují vyjádřit odpovědnost jeden za druhého, za děti, které se mezitím narodily, a za to všechno poděkovat Bohu, který jim dopřál tolik lásky. S prosbou o požehnání mohu přijít i partneři, kteří z různých důvodů nechtějí úředně vstoupit do manželství, ale svůj vztah berou vážně, dokonce jej před Bohem za manželství považují. Církve zde respektují státní zákonodárství, které určuje, jak se manželství řádně uzavírá. Kde manželství náležitě nevznikne, tam mu nelze požehnat. Theologicky je to sporné, neboť stát přeci nemá právo církvi určovat, kdy a komu požehná. Ovšem než se zaplést do otázek, co je a co není manželství, je lepší zachovávat jednotu občanského a církevního života. 7.3.2. Křesťané prosazují manželství navzdory současné tendenci k nemanželskému soužití. - Mohou usilovat o změnu stávajícího sociálního systému, který podporuje lidi nežijící v manželství. Manželství nesmí dlouhodobě vycházet jako finančně méně výhodná forma partnerského vztahu. - Církev je společenstvím a jako taková stojí proti privatizaci života. Člověk nežije sám se svými blízkými ve vlastním bytě. Patří do širšího prostředí bratrů a sester, s nimi sdílí radost z manželství a vděčnost Bohu za životního partnera. - Uzavřít křesťanské manželství není projevem staromilství, nýbrž vyznavačství. Dvojice dává najevo, že manželství přijala jako Boží přikázání a požehnání, z něhož čerpá pomoc pro svůj společný život. - Ke křesťanskému kázání patří i zvěst o Božím požehnání pro manželství a o provázanosti lásky a odpovědnosti. Nerozhodnuté směřuje k manželství a dává jim odvahu k rozhodnutí.

13


TISK 18

II. RODINA, MANŽELSTVÍ A JEJICH ÚSKALÍ 1. Pestrost náhledů na téma manželství v ČCE Synodní rada ČCE a její komise pro přípravu tématu synodu dostaly v souvislosti s tématem i s dopisem SR o manželství ze dne 20. října 2006 řadu odpovědí. Z nich je zřejmé, že lidé v církvi považují za potřebné nejenom hlubokou reflexi tématu, ale i změny v praktickém přístupu. Uvedené citáty z těchto reakcí neposkytují ucelený pohled na názor pisatelů, jsou však svědectvím o mnohotvarosti naší církve, inspirací i dokladem o tom, že zabývat se tímto tématem je potřebné a žádoucí. „Krize manželství je vážná otázka, složitá a spletitá. Krach manželského vztahu není jenom chybou a vinou, ale především zůstává tíhou, šmouhou, zásahem do osobnosti i duše člověka, který si ho navždy nese životem. (…) Před církví stojí mnoho otázek, ve kterých jde o zvolení pozice "co ještě držet" a "kdy povolit". Krize manželského života je jednou z nich. Každý nádech k jedné či druhé straně přináší ztráty na opačné. A právě tady je třeba velmi citlivě hodnotit, jak můžeme jako křesťané sloužit druhým. A kdy je naše služba skutečným svědectvím.“ „A v tomto ohledu, totiž ve vztahu k manželství jako hodnotě, je česká společnost poměrně konzervativní. Jinak řečeno, to, že se lidé rozvádějí (a neberou), nemusí znamenat, že si manželství neváží. Přimlouval bych se za diferencovanější pohled, než je jednoduché naříkání nad stavem společnosti a trendy.“ „Člověk dokáže v takových případech zblbnout, být nesoudný a nesebekritický a hledí si život co nejvíce zjednodušit a vyzískat co nejvíc, to prostě tak je a někdy mám pocit, že to mnohým SR svou benevolencí velmi usnadňuje a k tomu nahrává. Je mi vždy líto obou stran. Ale i v té složitosti by měl někdo zaujmout jasnější stanovisko, aby se projasnila i ta situace. K tomu by podle mého mohl pomoci jakýsi řád a pravidla pro tyto případy: a) posouzení případu pastýřskou radou nebo jiným, k tomu určeným grémiem, které vydá nějaké dobrozdání na základě rozhovorů s oběma stranami (i třeba s dětmi), b) zavést „čekací“ dobu, „implicitně“ kupř. 2 roky. Výjimky z těchto jasných pravidel by potom mohla učinit SR také na základě dobrozdání pastýřské rady, b) jasně říci, že farář, kterého něco takového postihne, nutně musí opustit sbor i seniorát, v němž se mu to stalo.“

2. Proměny rodiny a manželství v posledních desetiletích 1 V letech 1974 – 1977 pracovala skupina teologů, psychologů a dalších odborníků na dokumentu „Křesťanská manželství a rodiny v dnešní době“. Před definitivní úpravou prošel dokument širokým rozhovorem v církvi a byl XIX. synodem ČCE přijat „jako podnětný materiál a příspěvek naší církve pro ozdravění rodiny“. Text se obsáhle věnoval přípravě k manželství a rodičovství, společnému životu manželů, rodině a jejímu vztahu k církvi („… nejde ani o dogmatiku ani o závazné stanovisko církve ani o pouhé směrnice, jak se chovat, ale o studijní text, který by měl být pomocným světlem na životní cestě členů církve“) 2 Teze z tohoto dokumentu se objevily v anketě, připravené v souvislosti s přípravou tématu letošního synodu. Na anketu odpovědělo v lednu a v únoru t. r. na 80 kazatelů a přes 900 členů ČCE z řad laiků. Velká většina z nich se shoduje na potřebě výchovy k partnerství a předmanželské přípravě v církvi i na tom, že kazatelé/ky by měli věnovat zvláštní pozornost dvojicím v krizích. U jiných témat se názory respondentů rozcházely. Zatímco kazatele nejvíce rozdělovala otázka, zda mají do manželských krizí kazatelů/ek vstupovat orgány církve, laickou část respondentů zas otázka nesezdaného soužití či to, zda je rozvrat nebo rozvod manželství kazatele/ky ve všech ohledech stejný jako rozvrat nebo rozvod jiných členů církve. Postoje k nesezdanému soužití, sexuálnímu životu před manželstvím, ale také otázka oprávněnosti volby bezdětnosti pak zřetelně souvisela s věkem odpovídajících. Také v české společnosti během uplynulých let došlo v těchto oblastech k mnoha změnám. Před třiceti 1

Zdroj: FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S., Představy mladých lidí o manželství a rodičovství, Praha 2000, MOŽNÝ, I., Rodina a společnost. Praha 2006, MOŽNÝ, I., Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha 2002, Národní zpráva o rodině, MPSV Praha 2004. 2 BALCAR, K., ČAPEK VL., KŘIVOHLAVÝ, J., KUČERA, M., LANGMEIEROVÁ, D., LEJDAR, J., MIŘEJOVSKÝ, J., STOLAŘ J., ŠOLTÉSZ Š., „Křesťanská manželství a rodiny v dnešní době“, Tisk pro vnitřní potřebu ČCE, Praha 1977. Citace a celý dokument viz: http://www.srcce.cz/_redakce/img/php1229_511.pdf.

14


TISK 18

lety, v době vzniku zmíněného dokumentu, zaznamenávala naše země nejvyšší počty narozených dětí, dnes se pomalu dostáváme z opačného extrému, který zřejmě povede k radikálnímu snižování počtu původního obyvatelstva. V sedmdesátých letech jen malé procento lidí zůstávalo celoživotně svobodných, typický pro českou společnost byl nízký věk vstupu do manželství. Brzký sňatek byl často zdůvodňován očekávaným narozením dítěte. Po roce 1989 začali mladí lidé odkládat sňatky a rodičovství na pozdější dobu, menší část plánuje trvalou bezdětnost. Větší část do manželství vstupuje po určitém období společného života3. Podíl dětí narozených mimo manželství za třicet let stoupl z minimálních 5 na 30 procent (u matek se základním vzděláním na 70 procent). Nová svoboda přinesla i novou odpovědnost. Dlouhodobý růst počtu umělých přerušení těhotenství vystřídal po vrcholu na přelomu 80. a 90. let pokles jak v absolutní míře, tak v poměru k počtu narozených dětí. Během posledních desetiletí vzrostla v české společnosti tolerance k rozvodům i k alternativním formám partnerského života. Přesto si manželství u Čechů udržuje vysoký kredit. „Výzkumy ukazují, že založit stabilní rodinu je dnes cílem asi 80 procent Čechů. Asi 80 procentům z nich se to také povede, i když ne všem na první pokus.“ 4 „To, že více než dvě třetiny české populace zakládají klasickou rodinu s dětmi a udrží ji šťastně pohromadě, aspoň dokud děti nedorostou, není málo… Snadnost a četnost rozvodů je opravdu vysoká, ale rozvody destabilizují manželské páry pořád milosrdněji, než to dělala v tradičních společnostech smrt.“ 5

3. Předmanželská příprava Komise se opakovaně setkávala s povzdechem nad nedostatečnou pozorností k předmanželské přípravě. Zatímco existují příručky a pomůcky křestní, katechetické, konfirmační, předmanželská příprava je ponechána zcela na osobní aktivitě. V poslední době se tématem předmanželské přípravy v ČCE zabývala diplomová práce, která konstatuje, že „…by mohlo být daleko účinnější pracovat s mladými páry, nežli čekat na období krize v manželství, a teprve poté nabízet pomoc v psycho-sociální a duchovní sféře. Domnívám se, že zavedení skupinové přípravy, např. formou týdenních kurzů, v kombinaci s již existujícím systémem individuálních rozhovorů, by umožnilo snoubencům zvolit si způsob přípravy, který jim je bližší…“ a dále „... bylo by vhodné věnovat tématu snoubenecké přípravy, jakož i práci s manželstvími, pozornost... a rozproudit nově debatu mezi církevními zaměstnanci i mezi laiky o vedení snoubenců a práci s manželstvími.“ 6 Tato práce pokládá za potřebné vypracovat metodiku pro přípravu na manželství a vést mladé lidi k tomu, „aby na své přípravě na manželství a na svých manželstvích pracovali.“ 7 Ke stejným závěrům dochází i další práce, když doporučuje „prevenci ve dvojím smyslu. Jednak prevenci manželských krizí ve formě většího důrazu na předmanželskou přípravu snoubenců, jednak prevenci krizí u samotných farářů.“ 8 V této souvislosti vyvstává otázka, zda by kupř. příprava snoubenců na manželství neměla být v požadovaném rozsahu pevně zakotvena v náplni práce (povolací listině) kazatelů. Komise doporučuje: 1. uspořádat kurz pro faráře/ky na téma předmanželských příprav a práce s manželstvími, 2. zvážit pořádání týdenního kurzu či jiné alternativy předmanželské přípravy pro mladé dvojice, 3. vložit do náplně práce kazatele předmanželskou přípravu jako samozřejmou a vyžadovanou součást práce kazatele, 4. vytvořit metodiku k předmanželským přípravám.

4. Průběžná péče o manželství Manželství má svou fázi přípravy, moment uzavření a fázi nejdelší: průběh, dobu trvání manželství. Snoubenci vstupují do manželství s určitou představou o jeho fungování, s přáními pro budoucnost, vizí společného zrání i stárnutí. Svatbou však stojí teprve na počátku společného vytváření podoby 3

FIALOVÁ, L., HAMPLOVÁ, D., KUČERA, M., VYMĚTALOVÁ, S., Představy mladých lidí o manželství a rodičovství, Praha 2000, Národní zpráva o rodině, MPSV Praha 2004. 4 MOŽNÝ, IVO, Rodina a společnost. Praha 2006, s. 268. 5 MOŽNÝ, IVO, Česká společnost. Nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Praha 2002, s. 24n. 6 FARKAŠOVÁ, KRISTÝNA, Srovnání předmanželských příprav v ŘKC a ČCE, diplomová práce, FF UK 2006. 7 tamtéž 8 ŠTAJFOVÁ, MAGDALÉNA, Pastýřská péče v manželských krizích, diplomová práce, UK ETF 2003.

15


TISK 18

manželství. Silný náboj, patrný obvykle v prvních letech manželství, později slábne. Proto je nezbytné vložit do trvalosti, rozvoje a budování manželství více vlastního úsilí. Církev může pomáhat zdravému vývoji manželství a rodin pořádáním tématických odborně vedených pobytů pro páry i celé rodiny. Příkladem mohou být víkendové pobyty pro manžele, ústící například do obnovení manželského slibu, i další možnosti pro kvalitně strávený společný čas. Je třeba, aby manželé nacházeli čas pro sebe a pro společné sdílení, je potřebné tento vyhrazený čas a prostor chránit. Je dobré, aby manželé společně strávený čas vnímali jako potřebný i příjemný. Programy připravené na seniorátní nebo celocírkevní úrovni zde mohou být velkou pomocí. Kazatel, který manžele oddal, má o ně, je-li to možné, pečovat i v průběhu manželství udržováním pastoračního a přátelského kontaktu. Pokud probíhala předmanželská příprava, mohl se vytvořit vztah důvěry mezi manželi a jejich kazatelem, pro případ manželské krize se tak otevírá možnost rozhovoru. Komise doporučuje: 5. uspořádat kurz pro kazatele na téma práce s manželskými páry, potažmo rodinami, 6. povzbuzovat sbory k péči o rodinu, aktivní práci s generací třicátníků, pobytů pro rodiny s dětmi apod.

5. Manželství kazatelů a) Preventivní péče o manželství kazatelů Zvýšení rozvodovosti v dnešní společnosti se nevyhnulo ani manželstvím kazatelů a kazatelek v naší církvi. V mnoha ohledech jsou tato manželství ohrožena více než manželství jiná. Časově neohraničená pracovní doba ubírá čas na rodinu, stálý kontakt s velkým množstvím lidí bere sílu k další komunikaci v domácím prostředí. Časté stěhování je záležitostí emočně i fyzicky náročnou a většinou jím někdo z rodiny utrpí hlubší zásah. Finanční situace zvláště rodin kazatelů s více dětmi je nesnadná. Přitom se domníváme, že manželský vztah kazatelů je významným příkladem pro členy církve. Je důležité, aby si i farářský manželský pár nacházel čas pro sebe a chránil tento prostor pro společné klidné sdílení. Kazatelé/ky jsou ve své práci často navíc osamělými běžci. Považujeme proto za nezbytné, aby měli někoho, kdo jim může být naslouchajícím protějškem („zpovědníkem“), osobou, s níž mohou mluvit o svých osobních trápeních, otázkách víry i pracovních pochybnostech. Pro oblast vlastní kazatelské práce se i v naší církvi začíná objevovat možnost využití metody supervize. Tato metoda přispívá k pracovní stabilitě, novým impulsům pro práci, obnově sebedůvěry, tak může být pomocí i manželství kazatelů a kazatelek. „ČCE má 208 kazatelů a kazatelek v činné službě, 88% ze zkoumaného vzorku potřebuje ve své práci určitou supervizi, možnost porady a ‚zpovědi‘, ale téměř polovina z nich (40%) má tuto potřebu konstantně nenaplněnou.“ 9 Komise doporučuje: 7. ustavit funkce zpovědníka a supervizora kazatelů / kazatelek ČCE, připravit náplň jejich práce a uvést je do praxe, 8. tematiku supervize a zpovědnictví zpracovávat na odborné úrovni i v rozhovorech s kazateli, 9. v rozhovoru s kazateli se zabývat tématem vymezování hranic pracovního života tak, aby si kazatelé vyhradili prostor pro rodinný život. b) Rozvrat manželství kazatelů a kazatelek Manželství kazatelů jsou přinejmenším stejně křehká a ohrožená jako kterákoli jiná, proto nelze předpokládat, že by se jich nebezpečí selhání a rozpadu netýkalo. Komise se nedomnívá, že kazatele by měla církev měřit přísnějším metrem než ostatní členy církve. Je však důležité jasně vymezit, ve kterých případech je selhání v osobních vztazích nutné pokládat za selhání profesionální a vyvodit z něj důsledky. Domníváme se, že je důležité, aby byla stanovena a ctěna profesionální etická pravidla a tedy i jasné hranice, které kazatelé ve své profesi nesmějí překročit. 9

ŠTAJFOVÁ, MAGDALÉNA, Pastýřská péče v manželských krizích, diplomová práce, UK ETF 2003.

16


TISK 18

Komise se domnívá, že nelze odpovědně hovořit o stanovení sankcí, aniž by byla předem jasně stanovená pravidla, na jejichž porušení budou sankce reagovat. Je třeba, aby existovala možnost pomoci těm, kterým se nepodaří pravidla dodržet, nebo budou cítit ohrožení svého manželství (např. supervize, institut zpovědnictví) a aby tato pomoc byla nabídnuta. Důležitá je i existence kompetentního orgánu, který by posoudil, zda pravidla byla porušena či nikoli. Teprve poté je možné uplatnit předem transparentně stanovené sankce. Komise považuje stanovení takových pravidel i sankcí za vhodné i možné a jejich vznik podporuje. Komise doporučuje: 10. konkrétně a jednoznačně pojmenovat nepřípustné profesionální selhání (viz dále návrh na tvorbu etického kodexu) a stanovit hranice, při jejichž překročení nebude kazateli udělen souhlas k volbě, 11. předem jasně stanovit sankce, odstupňovat jejich přísnost, 12. promyslet otázku, zda orgánem kompetentním pro posuzování rozvratů manželství farářů mohou být pastýřské rady a zvážit, nakolik bude potřeba dát jim kompetence nové, příp. nově definovat jejich složení. c) Etický kodex Současný Řád pro kazatele a Kazatelský revers nepostihují dostatečně srozumitelně a uchopitelně konkrétní mravní nároky na pracovníky církve. Domníváme se, že taková pravidla, srozumitelná všem členům církve, by měla být po veřejné rozpravě v církvi formulována a následně vyžadováno jejich dodržování. Inspirací či příkladem takových pravidel mohou být etické kodexy pracovníků ve zdravotnictví, sociální práci či psychoterapii, kde se všude jedná o práci s důvěrnými osobními informacemi.10 Komise doporučuje: 13. zabývat se tvorbou etického kodexu pracovníků církve, který by srozumitelnými pojmy vyjádřil hranice, jež ve své profesi nesmějí porušit (s pozorným odlišením profesních selhání od obecných lidských selhání, jejichž postihování pokládáme za nepřípustné), 14. pojmout etický kodex do stávajících řádů církve (součást Řádu pro kazatele nebo Kazatelského reversu).

6. Pastorační vlídnost k pestrosti (celibát, rozvod, nesezdané soužití) Oblast manželství, rodiny a partnerských vztahů v současné (post)křesťanské české společnosti je velmi různorodá. Vedle tradičně pojatých manželství spolu „pod jednou střechou“ žijí snoubenecké dvojice, partneři bez zájmu o oddací list a také dvojice stejného pohlaví. Evangelická církev nepřestává považovat manželství za nejlepší model vztahu, založeného na lásce, věrnosti a vzájemné odpovědnosti (viz POT 7.3.1.) 11 Zároveň však chce s nejvyšší pastorační citlivostí přistupovat k těm, kdo z různých důvodů nechtějí nebo nemohou žít v manželství, a nabízet jim provázení a podporu jejich vztahu. Církev si uvědomuje, že „důležité prvky z manželství a rodiny lze eticky odpovědně uskutečňovat také v jiných formách soužití“12. Je na místě připravit vhodné modely pro přípravu snoubenců k manželství a obnovu manželského slibu. Jako nezbytné se jeví pomáhat těm, kdo se ocitli v manželské nebo partnerské krizi. Církev nesmí zapomínat ani na svobodné, bez partnera žijící lidi, kteří byli často přehlíženi nebo dokonce vnímáni s určitým podezřením. Zvláště celibátní způsob života, jedna z možností 10 Inspirací mohou být formulace vybraných etických kodexů národního i mezinárodního charakteru: Etický kodex sociálních pracovníků České republiky (viz http://sspcr.unas.cz/?q=node/13), Mezinárodní etický kodex sociální práce, návrh (viz http://sspcr.unas.cz/?q=node/14), Etický kodex ČLK (viz www.clk.cz/zakpred/predpis10.html), Návrh etických zásad EAP (viz www.psychoterapeuti.cz/eap_zasady.htm), Etická vodítka pro zvláštní situace Světové psychiatrické společnosti (in SMOLÍK, PETR, Madridská deklarace a etická vodítka Světové psychiatrické společnosti…), Stanovy České psychoanalytické společnosti (viz www.psychoanalyza.cz/Common/Statutes.asp). 11 K otázkám manželství, materiál PO teologického pro rozhovor na 1. zasedání 32. synovu ČCE 12 (KÖRTNER, U., Evangelická sociální etika, 1999)

17


TISK 18

doporučených v evangeliu 13, si zaslouží nové ocenění a přijetí (viz POT 5.1).

7. Požehnání a rituály (obnovení manželského slibu) Kazatelé, kazatelky, členové a členky církve si v posledních desetiletích stále více uvědomují důležitost žehnání, kterého se jim dostává nejen při bohoslužbách, ale i při dalších životních příležitostech. V běžně užívané Agendě ČCE však chybí vhodné řády pro žehnání snoubencům, jubilantům (výročí svatby) i těm, kdo touží po obnově manželského slibu v bohoslužebném společenství. Rovněž ti, kdo se rozhodnou pro celibát ve službě Bohu, mohou žádat o požehnání spojené s odpovídajícím bohoslužebným shromážděním. Komise doporučuje: 15. dát podnět pro doplnění Agendy ČCE o bohoslužebné řády obnovy manželského slibu, žehnání snoubencům, manželským jubilantům a těm, kdo se rozhodli pro celibát, 16. aby církev věnovala zároveň více pozornosti pastoračnímu provázení a katechetické přípravě těch, kteří o podobné požehnání žádají i pro ty, kteří je udílejí.

III. PŘÍSPĚVKY K TÉMATU 1. PhDr. Petr Šmolka, čestný prezident Asociace manželských a rodinných poradců ČR Oba materiály lze považovat za moderní texty, které by mohly být vhodným východiskem pro návaznou rozpravu o současném stavu a perspektivách manželství v české společnosti počátku XXI. století. I když vznikly na půdě ČCE, tak vhodným způsobem reflektují i názory odborníků působících mimo církevní struktury. Nesporně pozitivním jevem je na jedné straně etický rozměr považující manželství nadále za svátost, na druhé pak zároveň i otevřenost vůči alternativním formám soužití a přijetí faktu, že indikovaný rozvod může být za určitých podmínek považován za přijatelnou variantu řešení. Zvláště tam, kde by násilné pokračování manželství představovalo nadměrnou traumatizaci všech zúčastněných. Předmanželská příprava je u nás již po několik generací považována za vhodnou prevenci případných pozdějších manželských selhání. Dodnes se však nepodařilo dosáhnout obecné shody o jejích vhodných formách a obsahu. Vcelku nesporné je pouze to, že nějaké jednorázové přednášky nebývají příliš efektivní. Nesporně vhodnější formou by tedy bylo opravdu pořádání jakýchsi přípravných „kurzů“, které by vedle poskytování informací a vhodných postojů mohly nabízet i praktické osvojování některých dovedností. Především pak dovedností komunikačních. Průběžná péče o manželství. Zhruba od poloviny 80. let minulého století byla i v našich podmínkách realizována řada tzv. „Family Campů“, většinou týdenních až desetidenních prázdninových pobytů rodin s dětmi. Opět s cílem poskytnout prostor pro nácvik praktických dovedností a zároveň i pro řešení individuálních nesnází, s nimiž se jednotlivé rodiny potýkají. Jak pro předmanželskou přípravu, tak pro průběžnou péči o manželství je však velice podstatná především vysoká erudovanost odborníků – ať již z řad laiků nebo kazatelů. Prvním krokem by tedy skutečně měla být jejich příprava. Jako vhodná by se dle mého soudu jevila příprava, která by částí probíhala přímo v rámci církve, částí pak za účasti mimocírkevních odborníků a institucí. Zde (a nejen zde) se nabízí možnost spolupráce s existující sítí Poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Velkým tématem by dle mého soudu měl být i postoj vůči tzv. „nesezdaným soužitím“. Jistě nelze ignorovat skutečnost, že jde o formu soužití, kterou dnes volí téměř třetina párů. Při vší toleranci vůči alternativním formám soužití jde však o vztahy, které jsou o něco ochuzeny a v něčem výrazně rizikovější než vztahy uzavřené na základě manželského slibu (smlouvy). V textu jsou sice daná rizika zmíněna; přesto by asi bylo vhodné soustředit se i na hledání dalších nosných argumentů pro podporu tradičního manželství. Možná by právě to mohlo být jedním z nosných témat chystaného synodu.

13

Srv. s Mt 19,12: „Někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské“.

18


TISK 18

2. Svátost manželství (Teze z pracovního materiálu naukového výboru VIII. sněmu CČSH) I. SVÁTOST MANŽELSTVÍ SOUVISÍ SE STVOŘITELSKÝM AKTEM 1. Manželství je podle věrouky Církve československé husitské jednou ze sedmi svátostí, která má své založení v Ježíšově slově: „Od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se ke své manželce a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,6-9) 2. Manželství je existenční forma lidského života. Prazáklad manželství tkví v Božím stvořitelském aktu, jehož cílem je obecenství člověka s Bohem v poslušné důvěře a lásce. Jde o bytí pro lásku. Toto bytí pro lásku, jehož určením je obecenství, je základním smyslem a cílem manželství jako vztahu muže a ženy. II. MANŽELSTVÍ JE VZTAH JEDNOHO MUŽE A JEDNÉ ŽENY 1. Manželství souvisí se samotným tajemstvím stvoření člověka (Gn 1,27-28). Ke stvoření člověka Bohem patří dynamická pohlavní rozdílnost a polarizace mezi mužem a ženou. Člověk je muž a člověk je žena. Člověk jako obraz Boží (IMAGO DEI) byl stvořen pro vzájemný vztah. Právě tento vztah mezi mužem a ženou má být zrcadlením plnosti Božího života. 2. V případě křesťanské svátosti manželství je podmínkou tato pohlavní rozdílnost. Ve svátosti manželství se spojují muž a žena. V případě soudobých trendů legalizace a náboženské ritualizace vztahu dvou lidí stejného pohlaví nemůžeme hovořit o svátosti. Přes všechnu pastorační otevřenost vůči těmto lidem a svazkům homosexuálních partnerů může být svátost manželství podle konstitutivní normy Božího zjevení udělována jen ve vztahu muže a ženy. 3. Svátost manželství se týká jednoho muže a jedné ženy. Dvojice se spojuje v této svátosti. Podle slov Kristových „od počátku stvoření Bůh učinil člověka jako muže a ženu a budou ti dva jedno tělo; takže už nejsou dva, ale jeden“ (Mk 10,6n). Výrazem „od počátku stvoření“ (apo de archés ktiseós) není míněn počátek v historickém smyslu. Nejde o počáteční období socio-kulturního vývoje lidstva spojeného s otázkou, zda existovala dříve monogamie nebo naopak polygamie či promiskuita. „Od počátku stvoření“ znamená trvalý Boží záměr provázející tvůrčí stvořitelský akt. Manželství není jedinou formou mezilidského spolužití, přesto je nezastupitelnou formou lidského vztahu. III. MANŽELSTVÍ JAKO CHARISMA 1. Manželství jako jedinečný vztah muže a ženy je Božím darem. Bůh tímto vztahem člověka neobyčejným způsobem obdarovává. Tuto skutečnost vyjadřuje novozákonní řecký pojem CHARISMA, který je vztažen apoštolem Pavlem na manželství (1K 7,7b). 2. Charisma v pravém a nejhlubším smyslu je spojeno vždy s láskou (agapé), která je jeho obsahem i smyslem. Platí to také o „charismatu manželství“, které je protikladem každé podoby lidského egoismu a soběstředné izolovanosti, v níž člověk staví sám sebe a své zájmy na nejvyšší místo. Charisma manželství znamená přijímat druhého konkrétního člověka, sdílet se s ním, nést za něho odpovědnost, respektovat ho a mít vůči němu trvalou úctu. 3. Výraz charisma je užit i pro svobodný stav (celibát). V Církvi československé husitské je celibát pro duchovní zcela dobrovolným rozhodnutím a není podmínkou kněžské služby. Jde o navázání na starokřesťanskou praxi (1K 9,5; 1 Tm 3,2.4-5.12) a reformaci. Dobrovolné zřeknutí se manželství je opodstatněné jen z důvodu nesobecké lásky a služby Bohu a lidem. IV. MANŽELSTVÍ JE SPOLEČENSTVÍM LÁSKY 1. Předpokladem svátosti manželství je láska jako silná citová touha vůči osobě druhého. Tato citová touha, kterou člověk nemůže sám vyvolat (Pís 8,4), přináší duševní bolest i radost. Je spojena s vědomím závislosti na tom druhém a přáním být v jeho blízkosti. 2. Tělesným vyjádřením této silné citové touhy a přání vzájemné blízkosti je erotika a sexualita. Patří k Bohem stvořenému lidství (Pís 8,7-11; 1K 7,4-5). Prostorem pro erotickou lásku a sexuální intimní soužití je manželství. Je-li v plném vzájemném sebeodevzdání a odpovědnosti, napomáhá k prohlubování vztahu. 3. V manželství má láska více rozměrů a podob. Láska, která tvoří pravou hodnotu a charisma manželství, není do sebe uzavřená. Nejvyšší kvalita a podoba lásky v Písmu svatém je vyjádřena slovem AGAPÉ (1 K13,4-7). Tato otevřená láska manželů je schopna s vděčností přijmout do svého vztahu dítě či děti jako obdarování od Stvořitele. I když i bezdětné manželství je plnohodnotným 19


TISK 18

vztahem, požehnání manželství je také v tom, že se manželé „stávají nástrojem Stvořitele ke vzniku nových lidských bytostí a základem rodiny.“ Rodičovská role je stálé přemáhání přirozeného lidského sklonu k sobectví a zkouškou křesťanské lásky při péči o nové lidské osobnosti. 4. Manželství zakládá nové rodinné vztahy. Láska manželů není soustředěna jen na děti, ale má být projevována i vůči širší rodině, zejména k rodičům a prarodičům (Ex 20,12). Slovo o „opuštění otce a matky“ a přilnutí k milovanému člověku (Mk 10,7) neznamená negativní vztah vůči rodičům, lhostejnost vůči nim a odmítnutí pomoci. Boží láska je schopna překlenout rozdílnost a rozpory mezi generacemi a vytváří jejich obohacující vzájemné soužití a proexistenci. 5. Manželství a rodina, žijící ze zdrojů lásky Ducha Kristova, nejsou uzavřeny do sebe, ale podílejí se na životě a službě církve a jsou současně otevřeny i vůči potřebám lidské společnosti. V. MANŽELSTVÍ JAKO SMLOUVA VĚRNOSTI 1. Manželství jako smlouva věrnosti je uzavíráno při svatebním obřadu. Součástí obřadu manželství je slib před Bohem a před svědky. Viditelným znamením tohoto slibu jsou symbolická gesta a předměty – svázání rukou štolou, vzájemné předání prstenů a společné pití z kalicha. 2. Svátost manželství není neopakovatelnou svátostí jako například křest. Slovo věrnosti (slib) , který si manželé dávají, platí do konce pozemského života jednoho z partnerů. Takto je formulována smlouva věrnosti v obřadu svátosti manželství: „…slibuji, že ti zachovám manželskou lásku, věrnost a oddanost, že tě žádným způsobem neopustím, nýbrž že s tebou všechno, dobré i zlé, až do smrti oddaně ponesu …“ V případě smrti jednoho z manželů není přestoupením Božího řádu a porušením slova věrnosti další sňatek (1K 7,39). Ten také může mít charakter svátosti. 3. Z normy Božího zjevení, jak je obsažena v Kristově slově, zaznívá odmítnutí rozchodu manželů (Mk 10,11; L 16,18). Přesto Duchu Kristovu odpovídá v určitých případech pastorační řešení z nouze. Již v samotném Písmu nacházíme výjimku nerozlučitelnosti: „mimo případ smilstva“ (parektos logú porneias) (Mt 19,9). 4. V modernistickém a liberálním myšlení Církve československé husitské, které zohledňuje realitu soudobé situace, je připouštěna možnost rozluky a druhého manželství. Biblická teologie vyzdvihla trvalost a nerozlučitelnost manželství jako původní záměr a normu Božího zjevení, neboť v této svátosti se muž a žena spojují „navždy“. Tím se prohloubila propast mezi záměrem a normou Božího zjevení a kritickou realitou časté rozvodovosti ve společnosti, v církvi a duchovenském sboru. 5. Řešení této situace nespočívá ve snižování normy Božího zjevení, ale ani v povýšeném lidském moralismu. Zranění Boží lásky a porušení slova věrnosti v konkrétním vztahu k druhému partnerovi si člověk trvale nese a jeho důsledky trvají. Jestliže již dojde k rozvodu a je uzavíráno druhé manželství, pak je to přípustné v každém případě jen po předcházející svátosti pokání. Tím je otevřen prostor pro Boží milost, kterou Bůh daruje jen po náležitém a hlubokém pokání. 6. Manželství prochází různými proměnami v procesu lidského života: mladé manželství, rodina s malými dětmi, střední věk, stáří. Tyto proměny a nové sociální situace přinášejí na jedné straně nové obdarování vztahu, ale na druhé straně mohou být důvodem krizí. Pravá příčina krize je lidský sklon k egoismu, vnitřní a vnější pokušení, která v těchto situacích přicházejí. Tyto krize, pokud jsou překonány, vedou k prohloubení a upevnění vztahu založeného na smlouvě věrnosti. VI. MANŽELSTVÍ V ESCHATOLOGICKÉ PERSPEKTIVĚ 1. Lidský život směřuje k poslednímu soudu (Mt 25) a ke konečné proměně, která je eschatologického charakteru. Je vyjadřována výrazy „vzkříšení“ (1K 15; 1Te 4,13-17), „nové stvoření“ (Zj 21,5), „budoucí věk“ (Mk 10,30). Jedná se o Boží království v plnosti. Nevíme, jaká bude eschatologická podoba lidství v duchovně integrovaném novém stvoření, kdy Bůh bude všechno ve všem (1K 15,28). Skutečnost nového stvoření přesahuje možnosti našeho poznání (1J 3,2). 2. Z hlediska této eschatologické perspektivy je manželství poznamenáno „předběžností“ a „dočasností“, neboť se vztahuje k řádu a podmínkám tohoto věku (L 20,34-36). Jeho podoba pomíjí (1K 7,29.31). Konečným cílem a smyslem stvoření není tedy manželství, tím je plnost života v obecenství s Bohem. 3. Manželství má současně význam i z hlediska tohoto konečného cíle a smyslu stvoření, kterým je sám Kristus (Ko 1,16). Křesťanské manželství je v pravém slova smyslu společenstvím v Kristu (en Christó, en Kyrió). V perspektivě víry se stává nedokonalý lidský vztah znamením eschatologického společenství s Kristem prostoupeného trvající Boží láskou, která je silnější než hřích a smrt (1K 13,13). 20

MANŽELSTVÍ, RODINA A JEJICH ÚSKALÍ

Recommend Documents