Manželství a eucharistie

Diecézní teologický institut při Biskupství královéhradeckém Univerzita v Hradci Králové – Pedagogická fakulta studijní program: náboženská výchova

Manželství a eucharistie

Seminární práce z kurzu dogmatiky

Letní semestr školního roku 2003/2004

Jakub Brdíčko, 2.ročník, r.č.770902/3729, [email protected]

Osnova Podle jednotlivých odstavců I. Manželství Boha a člověka 1.Starý zákon (a Korán) jako zjevení Boha 2.Křesťanský Bůh jako Společenství 3.Partnerství člověka a Boha 4. Bůh stoluje s člověkem! 5.Být hostinou pro ostatní II.Manželství muže a ženy 6.Riziko pouze symbolického výkladu 7.Sebevydání v sexualitě 8.Sebevydání v práci 9.Sebevydání v altruismu 10.Sebevydání v dětech 11.Sebevydání ve všednosti III. Riziko konzumu 12.Manželství a eucharistie

„Všichni členové církve, zejména však biskupové a kněží, musí bdít a dbát, aby tato svátost lásky byla středem života Božího lidu, aby ze všech projevů patřičné úcty vyplývalo, že oplácíme Kristu „láskou jeho lásku“, a aby se on skutečně stal „životem našich duší“.“ Jan Pavel II.1 Učím se číst Starý zákon jako postupně se rozvíjející dobrodružný příběh o Boží přítomnosti v čase. Je to Bůh, kdo iniciativně vstupuje do času. I když hrozí a sesílá pohromy a tresty, také se neváhá sám zavázat smlouvou s Abrahámem. Tento Bůh se pro mne stává i určitým pohoršením, neboť odporuje mé představě o povýšené, nadskutečné vzdálenosti božství. Jsem vlastně mnohem přístupnější odmítavé otázce Koránu: „Což budou přidružovat k Bohu společníky, kteří snad stvořili něco podobného Jeho stvoření, takže se obě tvoření zdají podobná?“2 Abrahámův Bůh si však opravdu bere člověka za společníka, za partnera „smlouvy o spolupráci“. Chce s ním spolupracovat. Uvážíme-li stvořitelovu velikost, popsanou rovněž v Koránu, nemohl takový právní akt uskutečnit bez sebeponížení (alespoň viděno lidskou psychologií). Bůh uzavírá smlouvu s někým, jehož pomoc vzhledem ke své všemohoucnosti vůbec nepotřebuje. Zatímco Alláhův Prorok svědčí o Bohu vyžadujícím poslušné dodržování, do Písma svatého stále více proniká pokorný, pokořující se Bůh. Zatímco Korán na mnoha místech do omrzení opakuje, že Alláh trestá a odměňuje, Hospodin vyvoleného národa přichází ke svým znovu a znovu, dokud se jim zcela nevydá napospas ve svém Synu. A toto dobrovolné ponížení Boha nadále pokračuje v církvi, když se v rukou člověka proměňuje v chléb a víno! Jestliže mám prospívat v duchovním životě, jistě se pokusím rozjímat o Božích vlastnostech, podobně jako to činí zbožný muslim. Vztah Boha k lidem mi může být vzorem pro můj vztah k věcem, člověku i Jemu samotnému. Bůh, jehož poznávám v Koránu, se podobá přísnému šéfovi. Musím se opravdu ohánět, abych vstoupil do jeho přízně: „Bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům, a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!“3 Ježíš se mi však sám odevzdal v podobě malého plátku chleba! Tento šéf umývá svým zaměstnancům nohy a nazývá se jejich služebníkem (J 13, 1-20). Vyznavač islámu má laskavost uvedenu až jako součást jednoho z věroučných pilířů – tzv. čtvrtého pilíře, v němž se prosazuje povinnost almužny (zakát).4 Křesťan však považuje sebeodevzdání druhým za samotnou trojiční (!) podstatu svého Pána. Tento Bůh natolik nesetrvává v sobě, že se jeho přirozenost musí od počátku odevzdávat. Bůh Trojice je manželský, rodinný Bůh. Muslim se odevzdává 1

Redemptor hominis, 20. Encyklika Jana Pavla II. „Vykupitel světa“ z 4.3.1979. Zvon. Praha 1996. S.58. Korán, súra 13.Hrom, 17/16. Akademia. Praha 2000. S.440/441. Přel. I.Hrbek. 3 Tamtéž, súra 9.Pokání, 74/73. S.593. Podobná místa však obsahuje i Nový zákon. Srov. např.Sk 5, 1-11. 4 Srov. hlubokou interpretaci šajcha Fadhlalla Haeri: Základy islámu. Tradice, historie, vývoj, současnost. Votobia. Olomouc 1997. S.63/64. 2

výhradně Bohu, křesťan však stejně intenzivně svým bližním, neboť oni představují tajemné Kristovo Tělo a účastníky smlouvy Boha s člověkem. Svatý otec v nedávné encyklice dokonce naznačil podivuhodnou rovnoprávnost člověka a Boha při slavení Eucharistie. „Můžeme říci, že nejen každý z nás přijímá Krista, ale také že Kristus přijímá každého z nás. (...) V přijímání eucharistie se uskutečňuje vznešeným způsobem přebývání Krista a učedníka, jednoho v druhém.“5 Podstata mše svaté je tedy svatební ! Při mši dochází k manželskému sebeodevzdání: „Ti dva budou jedno tělo.“ (Mat 19, 6). Zde bych se snad právem odvážil tvrdit, že křesťanský život je mystický.6 Řečeno metaforicky, jeden se odevzdává druhému jako životní prostor, pole, v němž může zakořenit a růst. Ve Starém zákoně Hospodin vystupuje jako životní prostředí Izraele, jako jeho výživné podhoubí, nasycující mana, a to nikoli ve smyslu duchovním, nýbrž vysloveně fyzickém. Obrazem tak intimního společenství je hostina. V Platónově pohanské hostině (slavný dialog Symposion) se setkávají intelektuálové, aby sdíleli své představy o lásce. V mnohem dojemnější míře však společenství stolu uchoval Ovidius v osmé kapitole svých nesmrtelných Proměn. Bohové Juppiter a Merkur v přestrojení požádali o pomoc pár starých manželů. Příběh Filémóna a Baucis tak zrcadlí podivuhodnou pokoru božstev: „Bohové usednou k stolu, jejž přistaví chvějíc se Baucis. Stůl však viklavý byl a jednu nohu měl kratší; střípkem ji podloží tedy, a stůl když rovně již stanul, hrstí zelené máty pak utřela stolovou desku.“7 Laskavost chudých lidí k mocným bohům byla nakonec odměněna. Také v Genesis jsem objevil téměř souběžný obraz – Abraham a Sára, staří a chudí, pohostili tři záhadné muže. I zde svatopisec vylíčil podrobnosti přípravy společného jídla: „Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: „Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby.““ (Gen 18,6). Po této návštěvě tří cizinců Hospodin splnil svůj příslib a požehnal Sářino již neplodné lůno synem Izákem. Stolováním se v tradiční kultuře ztělesnilo jakékoli společenství. Dodnes přivést nápadníka na nedělní oběd k rodičům znamená uvést ho do rodiny – akceptovat jej. Tradice ovšem zná pouze jediný model: připravit hostům jídlo. Ježíš však vytváří tradici novou: připravit se druhým jako jídlo! Izraele vedl Boží Duch k tomuto odevzdání již dříve: především od chvíle, kdy byl Abrahám připraven obětovat Izáka, tj. krev svého těla (jistě větší oběť, než kdyby měl dát sám sebe). Abrahám dal svou budoucnost Hospodinu za pokrm.8 Job odevzdal své životní štěstí do rukou Všemocnému. David se vydal napospas Goliášovi ve slepé důvěře. Rut se položila k nohám Boázovi. Akt víry mě 5

Ecclesia de Eucharistia, 22. Encyklika Jana Pavla II. biskupům, kněžím a jáhnům, zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o eucharistii a jejímu vztahu k církvi ze 17.4.2003. Karmelitánské nakladatelství. Kostelní Vydří 2003. S.23. 6 „Mystika je terapeutickou cestou dis-identifikace. V mystice se sjednocujeme s Bohem a v Bohu jsme jednotni se základem své vlastní duše.“ In: Anselm Grün, Gerhard Riedl: Mystika a erós. Česká křesťanská akademie. Praha 1996. Přel.J.Hermach. S.23. 7 Ovidius: Proměny. Nakladatelství Svoboda. Praha 1974. Přel.Ivan Bureš. S.234. 8 Srovnání Abraháma a Panny Marie viz: Jiřina Kolářová: Maria ve světle Ducha svatého.Matice cyrilometodějská. Olomouc 1998. S.17-18.

tu tedy skutečně uvádí do blízkosti eucharistické oběti – ve víře obětuji to, co je mi nejdražší. Kdykoli Izrael musel projevit svou oddanost, postoupil o krok blíže k pochopení Eucharistie.9 Vrcholem této cesty je Ježíšova „tvrdá řeč“ (J 6, 60), později ztělesněná Poslední večeří a Křížem. Evangelia přinášejí zprávu o trojím stolování Zmrtvýchvstalého a jeho učedníků: při cestě do Galileje, s učedníky za zavřenými dveřmi (obojí Lk) a velice působivé po zázračném rybolovu (J). Nemohu si nepřipomenout přísloví, že láska prochází žaludkem! Stále se však nedokážu zbavit pocitu, že tu závratný projev Božího sebesdělení zůstal zahalen v symbolismu. Ano, již vím, jak nás Bůh miluje a jak máme milovat jeho. Ale co to znamená? Budu-li při manželském slibu pamatovat na slova: „Muži, milujte manželky, jak i Kristus miloval Církev a vydal sám sebe v oběť za ni, aby ji posvětil, když ji očistil křtem vody v slově života.“10, dosud pouze setrvám v rovině slovního prohlášení, jenom vyslovuji jakousi poučku. Jak ji ale uskutečnit? Víra bez skutků je mrtvá (Jak 2, 26). Proto se chci ve zbytku práce zabývat psychologickým významem těchto slov. Kladu si tedy následující otázku: Jak se konkrétně projevuje eucharistický postoj v manželství? První bezprostřední interpretace by mohla být sexuální. Manželé odevzdávají jeden druhému své tělo.11 „Když se taková láska uskutečňuje v manželství, darování sama sebe vyjadřuje prostřednictvím těla vzájemné doplnění a úplnost daru; manželská láska se tedy stává silou, která osoby obohacuje a způsobuje jejich růst a zároveň přispívá k civilizaci lásky a živí ji.“12 Chápat však sexualitu bez rozlišení jako výraz eucharistického postoje by znamenalo oslavu promiskuity, neboť právě v jejím případě se sexualita stává otevřenou. Pokusím se odpovědět podobenstvím. Na několika místech Nového zákona Ježíš varoval před zhoubným pokrytectvím. Upozorňuje farizeje, že překroutili přikázání o úctě dětí k rodičům: „Vy však řeknete matce: Co ti ještě ode mne náleží, je korban, to je zásvětný dar.“ (Mk 7,11). Obětují za rodiče dar a domnívají se, že tím povinnost úcty splnili. Analogický postoj k sexualitě by pak mohl představovat její schizofrenní vydělení z celku lidské osoby. Jako se již obětní dar nestal výrazem laskavého odevzdání, tak také tělesné spojení již může být jen levným prostředkem sebeuspokojení. Vnější gesta vyjadřují lásku, avšak člověk si sám sebe ponechal pro sebe.13 Hloubka lidského hříchu dokáže zatemnit i vznešená a posvátná gesta. Podobně jako zážitek z filmů, opilost či užití drogy mohou člověku navodit pocit osvobozujícího sebevydání, také zážitek sexu navozuje jakési odlehčení trpkého údělu.14 9

Je možné, že tudy vede průchodná cesta k dialogu s islámem – náboženstvím pokorného vyznání víry (šaháda). Ef 5,25 nn. Přel.Rudolf Gol. 11 I tato „hostina“ bývá odměněna (jako u Sáry a Abraháma) – manželskou plodností! 12 Papežská rada pro rodinu: Lidská sexualita: pravda a význam, 11. Zásady pro výchovu v rodině (1995). Karmelitánské nakladatelství. Kostelní Vydří 2000. S.11. 13 Řečeno drsným jazykem – k lásce nedošlo, nýbrž jen ke skupinovému sebeuspokojení. Rovněž mě tu napadá psychologická interpretace G.Batesona o tzv. double bind. Také Frankl varoval před freudovským principem slasti. Sexualita se bez zapojení dalších složek osoby stává nestvůrnou a patologickou! 14 Ač tu upozorňuji na znesvěcení posvátných znamení, musím se zároveň zastat jmenovaných prostředků relaxace – jejich hodnota však roste, pokud nezůstává jen u nich samých. Hoden je dělník své mzdy a lidská křehkost potřebuje úlevy. 10

Sexualita jako přirozená a drahá potřeba sdílet se však zvolna přerůstá do dalších, neméně hlubokých výrazů Eucharistie. Jestliže by nemělo dojít k růstu na těchto úrovních, obávám se, že by další život zakrněl. „Chléb je symbolem všech lidských vztahů. Je možno posvětit náš chléb? Chléb, který budeme obětovat zítra Bohu – to je vaše rodina, vaše práce, (...).“15 Encyklika Jana Pavla II. Laborem exercens přináší řadu pozoruhodných objevů tzv. spirituality práce. „Rodina je totiž současně společenství, jehož založení je umožněno prací, a zároveň je to první, domácí škola práce pro každého člověka.“16 Připravit hostinu znamená pracovat.17 Eucharistie se projevuje v tom, jak se členové rodiny zapojují do výdělečného díla pro celek. Od biblického pádu pociťujeme, že se toto odevzdání dílu neobejde bez námahy a vyčerpání. Chléb na stole byl dobyt v potu tváře, doslova vydupán z hlubin země. Zvolna z nás odchází život po kapkách, drobíme se jako chléb v každodenních úmorných pracích. Manželství se tedy uskutečňuje v nepatetickém a nevzrušeném běhu úkolů. Není od práce odděleno jako od nutného zla – nýbrž se v něm realizuje. Vydává svůj život jako hořčičné zrno zaseté v zem. Manželství se v Božím záměru stává rovněž prostředkem přerůstání vlastního přirozeného sobectví, v němž se štěstí druhých proměňuje v naše vlastní. Nehledáme svou vůli, ale vůli celku, společenství. Proti direktivnímu socialismu se však také učíme dávat k tomuto kroku souhlas, a to znovu a znovu. Jsme stále dotazováni, jestli svobodně souhlasíme s dalším přijetím obecné vůle – zejména, zdali přijmeme do společenství dítě, zdali prohloubíme vzájemnou blízkost nějakým setkáním, zdali obětujeme čas s dětmi, s rodinou, při pomoci v nesnázích, při poskytování citové opory či naopak necháme vlastní touhu nevyslyšenou a podřídíme se tomu, co chtějí ostatní: „Když jsi byl mladší, opásával ses a chodils, kam jsi chtěl. Až však zestárneš, pozvedneš své ruce a jiný tě opáše a povede, kam ty nechceš.“ (J 21,18) Nikoli bez úsměvu cituji Ježíšova slova v souvislosti s manželstvím. I Petr si však svůj úděl vybral svobodně, mohl těžkou službu přece jen opustit a nechtít pást Ježíšovy beránky. Jako on pro třikrát vyslovenou lásku ke Kristu zvolil cestu oběti, tak se i manželé rozhodují z lásky, i když vědí, že přijdou dny vysokých nároků. Jestliže jsem výše mystiku definoval jako cestu dis-identifikace, potom její kritéria splňují nejen sexualita a práce, ale i běžné všední útrapy manželského života.18

15

Louis Evely: Láska a manželství. Promluvy k bratrstvům v Lyoně v červenci 1966. Grantis. Ústí nad Orlicí 2000. S.50. 16 Jan Pavel II.: Laborem exercens, 10. Encyklika o lidské práci ze 14.9. 1981. Zvon. Praha 1991. S.27. 17 Na to ostatně upozornil Ovidius i svatopisec v obou zmíněných příbězích. 18 O tomto „sebepřerůstání“ podal svědectví také František Hrubín ve svém cyklu Písně pro ženu ze sbírky Cikády (1943). Zde básník vypráví o zvláštním procesu proměny lásky k ženě v postupné předávání života dítěti.: „Co jsem si vymyslel krásných jmen / pro tvoje oči a ústa, / noc co noc probděl jsem, prosnil den / a cítil, jak do mne vrůstá // cizího života čerstvý roub,/ který dnes roste už ze mne, / kořeny svými teď sahám hloub, / hlouběji pod hroby temné, / pod hroby vlastní i pod hroby, / jež nesou jméno mé lásky, / z kterých se neznámé podoby / zachytí v dětí mých vrásky.// (II.) Citováno dle - Františěk Hrubín: Za hvězdné noci. Výbor z veršů. Ed. M.Pohorský. Československý spisovatel. Praha 1981. S.57.

„Kristus nám skrze přijímání svého těla a krve předává také svého Ducha.“19 Jestliže je to Boží Duch, jenž vystupuje do lidských bytostí, aby je naplňoval dechem života, pak se manželství stává obrazem eucharistie také svou plodností. Společenství lásky zcela přirozeně přetéká do života další bytosti. Vzpomeňme na platónský emanační model – božská Jednota se sděluje a dává za vznik dalšímu životu. Ve svatém přijímání (communio) nepřijímáme jenom Krista, ale též církev a všechny bytosti, jež nám byly svěřeny. Jan Pavel II. ve své úchvatné exhortaci Familiaris consortio z roku 1981 upozornil na existenci „životu nepřátelského postoje“. 20 Lidé nechtějí přijmout život nové bytosti, protože by ohrozila jejich status quo, obávají se, že by se kvůli ní museli uskromnit, že by napomohli populační explozi atd. Při slavení eucharistie se však věřící učí nabízet sami sebe Bohu – v mariánském postoji souhlasící služebnice Páně: „Ať se mi stane podle tvého slova.“ A tak, kdo přistupuje k této hostině, se stejnou odvahou by se neměl bát říci ano existenci svého dítěte – nejen při „zvěstování“, ale neustále, byť třeba na křížové cestě jeho dospívání a osamostatňování. Bůh, který se proměnil v kus chleba, však zároveň vrhá světlo na další rozměr svátosti manželství – na rozměr všednosti. Ačkoli v našich chrámech najdeme řadu elegantních, vzrušujících uměleckých děl, v pozlaceném svatostánku však leží jen kousek chleba. Podstatou a středem chrámu je něco obyčejného. Instituce manželství nepůsobí vedle možností lesku společenské kariéry nijak vznosně. Místo slušivého saka a firemních večírků slibuje zápřah do kočárku, vaření a úklid, práci s jakýmsi malým křiklounem... Ježíš svou Poslední večeří patrně také naznačil, že naší obživou má být pokojná, nepatetická, všední služba. Eucharistie nevzývá k revolučním změnám, k cestě meče a nájezdů, nýbrž nás strhává k práci, aniž bychom viděli nějaké její převratné účinky. Tak se drobné, někdy i nudné a ubíjející úkony, mohou eucharisticky proměnit v laskavou modlitbu. Eucharistie zvěstuje evangelium trpělivosti. Moc se mi chce tvrdit, že jedině takový postoj může uchránit rodinné soužití před konzumismem – úskalím všech manželství. Ano, zřetelně cítím, že rodiny nesmírně ohrožuje pád do pouhého sebeudržování v konzumu. Eucharistii také můžeme jen hromadit jako její hltaví polykači. Ale co růst? Vždyť sám podtitul papežské exhortace hovoří o úkolech rodiny. Před každým společenstvím tedy nestojí otázka: „Jak se budeme lépe bavit?“, ale „Jak ještě lépe poznáme Boží lásku?“ Rodina nežije pro sebe, ale pro Boha! Přijetí eucharistie nás zavazuje žít jako nositelé Boha. Vzpomínám na několik svých učitelů, pro něž byly studium a výuka posláním – tito znamenití lidé tak ani ve vysokém věku neztratili svou zvídavost, ale neustále prohlubovali radost z poznání. Mohlo by se stát, že by manželství přišlo o své nadšení a dál by jen „pokračovalo“. Podobně jako křtem však křesťanský život teprve začíná, může se manželství neustále prohlubovat jakožto domácí církev, jež ve všech aspektech svého pobývání prohlubuje svou blízkost Bohu. Téměř v závěru své práce tedy objevuji jakési tajemství rodinného společenství s Bohem. Právě v něm (a 19

Ecclesia de Eucharistia, 17, c.vyd. s.18. Familiaris consortio, 30. Apoštolská adhortace Jana Pavla II. o úkolech křesťanské rodiny v současném světě z 22.11. 1981. Zvon. Praha 1996. S.35. 20

možná jen v něm) se může soužití blízkých lidí obnovovat a povznášet. „V této oběti nové a věčné smlouvy nalézají křesťanští manželé zdroj, z kterého pramení jejich smlouva manželská, její vnitřní podoba a trvalá životnost.“ 21 Manželství tedy nespočívá v sobě samotném, ale opírá se o Nejsvětější Svátost – o reálné a nekonečné společenství Dobrého Boha !

21

Familiaris consortio, 57, Manželství a eucharistie, s.62.