2. Eucharistie a jednota ÚNOR 2015

2. Eucharistie a jednota – ÚNOR 2015 Materiály pro přípravu ve farnostech: Katecheze pro děti I. stupně Katecheze pro děti II. stupně Katecheze pro mládež Katecheze pro dospělé Katecheze pro rodiny

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015

Obsah: 2. 1. Uvedení do tématu

viz vytištěná brožura

2. 2. Katecheze pro děti I. stupně

str. 3

2. 3. Katecheze pro děti II. stupně

str. 5

2. 4. Katecheze pro mládež

str. 8

2. 5. Katecheze pro dospělé

str. 10

2. 5.a Katecheze pro rodiny

str. 15

2. 6. Adorace

viz vytištěná brožura

2. 7. Homilie

viz vytištěná brožura

Česká biskupská konference © 2014 Připravila pražská arcidiecéze. Pracovní materiál – text neprošel jazykovou korekturou. Určeno pro vnitřní potřebu. Neprodejné.

2

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015

2. 1. Uvedení do tématu – viz vytištěná brožura 2. 2. Katecheze pro děti I. stupně 2. 2. 1. Metodické poznámky Katechetický materiál, který vám předkládáme, je koncipován s ohledem na fakt, že neznáme vaši skupinu ani vás. Úspěšnost katecheze do určité míry závisí na vaší schopnosti přizpůsobit ji konkrétním okolnostem. Proto se tento materiál skládá ze tří částí: - Základy – teologický fundament katecheze. - Téma a cíl katecheze – co chceme sdělit. - Modelový obrys katecheze a návrhy modifikací, které si vyberete a sestavíte pro svou konkrétní skupinu. Navrhujeme proto tentýž obrys pro skupinu mladších i starších dětí, jimž budou konkrétní výstupy přizpůsobeny; na modifikace pro starší školní věk upozorníme v závěru materiálu. 2. 2. 1. 2. Cíl katecheze Cílem katecheze je, aby katechizovaní pochopili, přijali a dokázali aplikovat tři následující body: • Ježíš je přítomen v kostele pod způsobou chleba. • Přicházím/me za Ježíšem ve společenství s ostatními lidmi. • Protože tvoříme společenství, máme nabídnout pomoc ve farním společenství a uvědomit si propojení této pomoci s eucharistií a jejím přijímáním. Nejvhodnějším místem pro tuto katechezi či alespoň pro její úvod je kostel či kaple. Nemámeli aktuálně tuto možnost, je vhodné kostel alespoň nedlouho po katechezi společně navštívit a některé body zopakovat, aby si děti uvědomily konkrétní obsah toho, co jim bylo sděleno. Pokud provádíme tuto katechezi v jiném prostoru, neustále s dětmi hovoříme, jako bychom v něm byli, a konkrétní liturgický prostor jim s reálnými odkazy připomínáme. Můžeme si též vzít na pomoc dětský misálek s rozkreslenými ilustracemi o příchodu do kostela (s vhodnými ilustracemi pro příslušný věk) nebo fotografie vlastního kostela, pokud je máme. 2. 2. 1. 3. Časový rozsah a čas na přípravu 2. 2. 1. 4. Pomůcky Pokud nejsme v kostele či kapli, pak je to dětský misálek s rozkreslenými ilustracemi o příchodu do kostela (s vhodnými ilustracemi pro příslušný věk) nebo fotografie vlastního kostela, pokud je máme. 2. 2. 1. 5. Finanční náročnost

2. 2. 2. Metodický postup 2. 2. 2. 1. Představení tématu – (úvodní aktivita – motivace) Model úvodního rozhovoru s dětmi o eucharistii – možno doplňovat a obměňovat dle potřeby a pokročilosti skupiny (K – katecheta / odpověď) K: Právě jsme poklekli. Proč? / Protože je zde Pán Ježíš. K: Kdo to je? / Boží syn 3

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 K: Co o něm víme? / Kde se narodil, kdo byl, zemřel a vstal z mrtvých (zde je velký prostor pro to, aby děti samy řekly, co o Ježíši vědí; ovšem není možné u tohoto bodu dlouho setrvávat). 2. 2. 2. 2. Vlastní téma K: Přečte úryvek : Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,35.54) K: CO JEŽÍŠ MÍNÍ TÍM, KDYŽ ŘÍKÁ: „JÁ JSEM CHLÉB ŽIVOTA“? Nejdříve bychom si měli ujasnit, co pro nás znamená chléb. Naše nynější kuchyně je bohatá na různá jídla; ale v jednodušších podmínkách je chléb základním zdrojem potravy. Abychom žili, musíme živit své tělo. Živit musíme ale i svého ducha, duši a svou vůli. Jako lidské bytosti nemáme přece jen těla, máme i duše. Jsme myslící bytosti s rozumem a vůlí. Musíme živit i svého ducha a duši, aby se mohly rozvíjet a opravdu dosáhnout své plnosti. Když tedy Ježíš říká: „Já jsem chléb života“, znamená to, že on sám je ten pokrm, který potřebujeme pro svou duši, pro svoje vnitřní „já“, protože i duše potřebuje pokrm. Potřebujeme Boží přátelství, které nám pomůže správně se rozhodovat. Potřebujeme zrát jako lidské bytosti. Jinými slovy: Ježíš nás živí, aby se z nás stali opravdu zralí lidé a naše životy byly dobré. Eucharistie je svátost, kterou Pán Ježíš ustanovil, když dal apoštolům chléb a víno při velikonoční večeři. Vzal do svých rukou chléb a víno a řekl: „Toto je moje tělo, toto je moje krev.“ A rozdělil chléb… K: Jak poznáme, že je zde Ježíš přítomný v Eucharistii? (Červené světlo rozsvícené v kostele) Ježíše na vlastní oči nevidíme. Ale existuje spousta důležitých věcí, které nevidíme. Např. nevidíme náš rozum, a přesto ho máme. Nevidíme svou duši, a přece existuje, a my vidíme její účinky, protože mluvíme, myslíme a děláme rozhodnutí atd. Ani třeba elektrický proud nevidíme, a přece vidíme, že působí: světla jsou rozsvícená. Ty úplně nejdůležitější věci, na kterých stojí život a svět, nevidíme, ale vidíme a cítíme jejich důsledky. Tak je to i se vzkříšeným Pánem: nevidíme ho svýma očima, ale vidíme, že kde Ježíš je, lidé se mění a zlepšují. Jsou vytvořeny podmínky pro pokoj, pro smíření atd. Nevidíme tedy Pána samého, ale vidíme jeho působení. Můžeme poznat, že Ježíš je přítomný. Nevynechávejme tedy příležitost k setkávání s tímto neviditelným, ale mocným Pánem, který nám pomáhá dobře žít. K: Kdy ve mši svaté vidíte chléb? Je tam vůbec? / Při přinášení darů a při dalším slavení. Při přinášení obětních darů přinášíme kromě chleba a vína také své potřeby, prosby, díky, schopnosti, radosti, neúspěchy, nemoci – prostě všechno to, co nás tíží, protože i z toho se radujeme. Bohu to předkládá v duchu každý ze společenství shromážděných v kostele. Ve společenství církve slavíme eucharistii – mši svatou. Když jíme proměněný chléb a pijeme-li z kalicha, sjednocujeme se s Kristem, který za nás obětoval svůj život, a skrze něj se spojujeme v jedno společenství. Tak tvoříme jedno tělo, církev. Když kněz rozdává eucharistický chléb, dostává ho každý zvlášť. Přicházíme každý zvlášť a přitom dohromady za Ježíšem. To je společenství – funguje dohromady. Každý v něm má své místo. Každý dělá něco jiného podle toho, co umí a jaké má dary, a přitom nás něco spojuje. V našem společenství v kostele nás spojuje zájem o Ježíše. Spojuje nás sám Ježíš. I já

4

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 mám rozdávat z toho, co jsem dostal/a za schopnosti. Dát – darovat něco společenství jako Ježíš. Tak je to i se vzkříšeným Pánem: nevidíme ho svýma očima, ale vidíme, že kde Ježíš je, lidé se mění, zlepšují. Můžeme poznat, že Ježíš je přítomný. Nevynechávejme tedy příležitost k setkávání s tímto neviditelným, ale mocným Pánem, který nám pomáhá dobře žít. 2. 2. 2. 3. Shrnutí a závěr Modlitba a vhodná píseň (např. Eucharistia či Tajemství ze zpěvníku Koinonia) Základem pro tuto katechezi je text ze setkání papeže Benedikta XVI. s prvokomunikanty z 15. října 2005. Celý text pro vaši další inspiraci je dostupný na: Alternativně lze katechezi doplnit o další prvky, případně ji postavit na zcela odlišném základě. Na tomto místě nabízíme další varianty: V katechezi lze rovněž položit důraz na společenství rodiny; provedení zároveň bude vyhovovat skupinám „hravějších“ dětí, případně ji lze využít pro starší školní věk, pro nějž je vhodná forma diskuse, kterou tento obrys navrhuje. Tuto variantu najdete jako jedenácté setkání v publikaci Ludmily Muchové Tajemství chleba. (Sdružení svatého Jana Nepomuka Neumanna, České Budějovice 2001). Další materiály pro využití v rámci programu Eucharistie a společenství: Časopis Duha, témata Toto je moje tělo, Tajemství chleba (9/2001-2002), Římský venkovský dům (18/2005-2006) Dnes budu tvým hostem, Muroňová Eva, Havel Tomáš Cyril, Diecéze Ostravsko Opavská Eucharistie – minislovník (vhodný zápis do sešitu). Katechetický věstník r. 2001-2012.

2. 3. Katecheze pro děti II. stupně ZŠ 2. 3. 1. Metodické poznámky Katechetický materiál, který vám předkládáme, je koncipován s ohledem na fakt, že neznáme vaši skupinu ani vás. Úspěšnost katecheze do určité míry závisí na vaší schopnosti přizpůsobit ji konkrétním okolnostem. Proto se tento materiál skládá ze tří částí: - Základy – teologický fundament katecheze. - Téma a cíl katecheze – co chceme sdělit. - Modelový obrys katecheze a návrhy modifikací, které si vyberete a sestavíte pro svou konkrétní skupinu. 2. 3. 1. 1. Cílová skupina Navrhujeme proto tentýž obrys pro skupinu mladších i starších dětí, jimž budou konkrétní výstupy přizpůsobeny; na modifikace pro starší školní věk upozorníme v závěru materiálu. 2. 3. 1. 2. Cíl katecheze Cílem katecheze je, aby katechizovaní pochopili, přijali a dokázali aplikovat tři následující body: • Ježíš je přítomen v kostele pod způsobou chleba.

5

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 • Přicházím/me za Ježíšem ve společenství s ostatními lidmi. • Protože tvoříme společenství, máme nabídnout pomoc ve farním společenství a uvědomit si propojení této pomoci s eucharistií a jejím přijímáním. Nejvhodnějším místem pro tuto katechezi či alespoň pro její úvod je kostel či kaple. Nemámeli aktuálně tuto možnost, je vhodné kostel alespoň nedlouho po katechezi společně navštívit a některé body zopakovat, aby si děti uvědomily konkrétní obsah toho, co jim bylo sděleno. Pokud provádíme tuto katechezi v jiném prostoru, neustále s dětmi hovoříme, jako bychom v něm byli, a konkrétní liturgický prostor jim s reálnými odkazy připomínáme. Můžeme si též vzít na pomoc publikaci s rozkreslenými ilustracemi o příchodu do kostela (s vhodnými ilustracemi pro starší školní věk) nebo fotografie vlastního kostela, pokud je máme. 2. 3. 1. 3. Časový rozsah a čas na přípravu 2. 3. 1. 4. Pomůcky 2. 3. 1. 5. Finanční náročnost

2. 3. 2. Metodický postup Model úvodního rozhovoru s dětmi o eucharistii – možno doplňovat a obměňovat dle potřeby a pokročilosti skupiny tohoto věku (K – katecheta / odpověď) K: Právě jsme poklekli. Proč? / Protože je zde Pán Ježíš. K: Kdo to je? / Boží syn K: Co o něm víme? / Kde se narodil, kdo byl, zemřel a vstal z mrtvých (zde je velký prostor pro vlastní odpovědi dětí; ovšem není možné u tohoto bodu dlouho setrvávat). K: Přečte úryvek: Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,35.54) K: CO JEŽÍŠ MÍNÍ TÍM, KDYŽ ŘÍKÁ: „JÁ JSEM CHLÉB ŽIVOTA“? Nejdříve bychom si měli ujasnit, co pro nás znamená chléb. Naše nynější kuchyně je bohatá na různá jídla; ale v jednodušších podmínkách je chléb základním zdrojem potravy. Abychom žili, musíme živit své tělo. Živit musíme ale i svého ducha, duši a svou vůli. Jako lidské bytosti nemáme přece jen těla, máme i duše. Jsme myslící bytosti s rozumem a vůlí. Musíme živit i svého ducha a duši, aby se mohly rozvíjet a opravdu dosáhnout své plnosti. Když tedy Ježíš říká: „Já jsem chléb života“, znamená to, že on sám je ten pokrm, který potřebujeme pro svou duši, pro svoje vnitřní „já“, protože i duše potřebuje pokrm. Potřebujeme Boží přátelství, které nám pomůže správně se rozhodovat. Potřebujeme zrát jako lidské bytosti. Jinými slovy: Ježíš nás živí, aby se z nás stali opravdu zralí lidé a naše životy byly dobré. Eucharistie je svátost, kterou Pán Ježíš ustanovil, když dal apoštolům chléb a víno při velikonoční večeři. Vzal do svých rukou chléb a víno a řekl: „Toto je moje tělo, toto je moje krev.“ A rozdělil chléb… K: Jak poznáme, že je zde Ježíš přítomný v Eucharistii? (Červené světlo rozsvícené v kostele) Ježíše na vlastní oči nevidíme. Ale existuje spousta důležitých věcí, které nevidíme. Např. nevidíme náš rozum, a přesto ho máme. Nevidíme svou duši, a přece existuje, a my vidíme její účinky, protože mluvíme, myslíme a děláme rozhodnutí atd. Ani třeba elektrický proud

6

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 nevidíme, a přece vidíme, že působí: světla jsou rozsvícená. Ty úplně nejdůležitější věci, na kterých stojí život a svět, nevidíme, ale vidíme a cítíme jejich důsledky. Tak je to i se vzkříšeným Pánem: nevidíme ho svýma očima, ale vidíme, že kde Ježíš je, lidé se mění a zlepšují. Jsou vytvořeny podmínky pro pokoj, pro smíření atd. Nevidíme tedy Pána samého, ale vidíme jeho působení. Můžeme poznat, že Ježíš je přítomný. Nevynechávejme tedy příležitost k setkávání s tímto neviditelným, ale mocným Pánem, který nám pomáhá dobře žít. K: Kdy ve mši svaté vidíte chléb? Je tam vůbec? / Při přinášení darů a při dalším slavení. Při přinášení obětních darů přinášíme kromě chleba a vína také své potřeby, prosby, díky, schopnosti, radosti, neúspěchy, nemoci – prostě všechno to, co nás tíží, protože i z toho se radujeme. Bohu to předkládá v duchu každý ze společenství shromážděných v kostele. Ve společenství církve slavíme eucharistii – mši svatou. Když jíme proměněný chléb a pijeme-li z kalicha, sjednocujeme se s Kristem, který za nás obětoval svůj život, a skrze něj se spojujeme v jedno společenství. Tak tvoříme jedno tělo, církev. Když kněz rozdává eucharistický chléb, dostává ho každý zvlášť. Přicházíme každý zvlášť a přitom dohromady za Ježíšem. To je společenství – funguje dohromady. Každý v něm má své místo. Každý dělá něco jiného podle toho, co umí a jaké má dary, a přitom nás něco spojuje. V našem společenství v kostele nás spojuje zájem o Ježíše. Spojuje nás sám Ježíš. I já mám rozdávat z toho, co jsem dostal/a za schopnosti. Dát – darovat něco společenství jako Ježíš. Tak je to i se vzkříšeným Pánem: nevidíme ho svýma očima, ale vidíme, že kde Ježíš je, lidé se mění, zlepšují. Můžeme poznat, že Ježíš je přítomný. Nevynechávejme tedy příležitost k setkávání s tímto neviditelným, ale mocným Pánem, který nám pomáhá dobře žít. Modlitba a vhodná píseň (např. Eucharistia či Tajemství ze zpěvníku Koinonia) Základem pro tuto katechezi je text ze setkání papeže Benedikta XVI. s prvokomunikanty z 15. října 2005. Celý text pro vaši další inspiraci je dostupný na: Alternativně lze katechezi doplnit o další prvky, případně ji zcela postavit na odlišném základě. Na tomto místě nabízíme další varianty: 1) Další možností, jak sestavit katechezi pro starší školní věk, je téma společenství a život prvních křesťanů. Základem je zde úryvek Sk 2,42-46 a vhodnou pomůckou Duha č. 18/2005-2006 s tématikou Římský venkovský dům (vystřihovánka), která umožňuje velmi názorné uchopení tématu a obsahuje mnoho dalších informací a východisek k tomuto tématu. V přizpůsobené variantě lze využít pro mladší i starší školní věk. 2) Pro starší školní věk lze katechezi připravit na téma podobenství, zejména o vinném kmeni. Zde lze čerpat náměty z vhodného biblického komentáře (Jeruzalémská bible, Stuttgartský komentář, příp. jiné). V této věkové skupině je vhodné zdůraznit výše naznačené tři stupně přístupu: hledím na Ježíše – sloužím Bohu a společenství víry – sloužím všem lidem. Výklad tohoto tématu lze obohatit ve skupině starších dětí vhodnou diskusí. Jako návaznost na tuto katechezi lze připravit program, v němž bude skupina jako celek určitým způsobem po nějakou dobu sloužit společenství v kostele (příprava přímluv, obětní průvod, případně čtení či jiná služba), program pak může být rozšířen o službu mimo kostel.

7

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 Další materiály pro využití v rámci programu Eucharistie a společenství: Časopis Duha, témata Toto je moje tělo, Tajemství chleba (9/2001-2002), Římský venkovský dům (18/2005-2006) Časopis Amen s tématem Eucharistie č. 6/1997 Youcat, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2011 Rosteme ve víře (Muroňová Eva, Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství, 2006)

2. 4. Katecheze pro mládež 2. 4. 1. Metodické poznámky 2. 4. 1. 1. Cílová skupina Mládež (cca 15 – 23 let) 2. 4. 1. 2. Cíl katecheze • Ukázat význam společenství jako živé struktury, která existuje díky Bohu a jeho dílu stvoření a vykoupení. • Katecheze se zaměřuje jen na jeden aspekt bohaté problematiky a předpokládá, že mladí již vícekrát byli poučeni o eucharistii jako takové a o Kristově přítomnosti v ní. 2. 4. 1. 3. Časový rozsah a čas na přípravu Doba trvání 2 hod., optimálně probíhá katecheze v době, kdy lze využít tmy. 2. 4. 1. 4. Pomůcky • Množství stavebních kostek. Optimálně lze požádat dostatečně včas některou truhlářskou dílnu o odřezky, které se jinak pálí či likvidují. Namísto kostek lze použít papíry tak, že na každém bude namalována jedna budova. • Čajové svíčky v miskách (bude třeba dbát na bezpečnost a ochranu proti požáru). • Jedna velká svíce. • CD přehrávač s klidnou hudbou (nemusí být nutně duchovní). 2. 4. 1. 5. Finanční náročnost

2. 4. 2. Metodický postup 2. 4. 2. 1. Obsahový úvod Základní premisou této katecheze je teze: Společenství církve vytvořil Bůh svým dílem stvoření a vykoupení. Eucharistie se slaví uprostřed společenství církve jako živý prostředek setkání s Bohem, který nás spojuje navzájem. V této praktické katechezi se snažíme postupnými kroky vést mladé lidi od toho, co je jim přirozeně blízké (společenství) k tomu, aby postupně získali odstup, a tak nahlédli skutečné principy, na kterých společenství církve stojí. 2. 4. 2. 2. Jednotlivé aktivity

8

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 Zahájení – vybudování města Na začátku se vyhněme vyzrazení základního tématu. To mají mladí objevit až v průběhu. Nejprve zadáme skupině, aby z dřevěných kostek vybudovala město a neopomněla na nic důležitého. Na stavbu si dejme 20 minut. K tvorbě je dobré pustit nějakou hudbu. Nic nechybí? Když je dílo hotové, zkusíme postupně probrat, zda v městské struktuře nechybí nic důležitého. Nyní sami mladí říkají, co město potřebuje. Pomůžeme jim k reflexi následujícími otázkami: Co běžně ve městě potkáváte? Co potřebujeme ve městě mít, abychom byli spokojeni (lékař, zábava,…)? Co potřebuje město k tomu, aby zajistilo životně důležité funkce (voda, potraviny, proud, bezpečnost, ochrana…)? Velmi často však nikdo v rámci této hry nejmenuje „lidi“. Město je sice funkční, ale nejsou v něm lidé. Proto další otázka podle okolností má vést k tomu, aby tento základní prvek města objevili: Co činí město živým? Když mladí lidé odpoví, postavíme někde na okraj velkou svíci a nabídneme mladým čajové svíce, aby je vložili do města (pozor na bezpečnost) a naznačili tak živé lidi. Blízkost Nyní vezměme několik postavených domů a přemístěme je daleko od města a položme další otázku: Jsou tyto domy ještě ve městě? Jaký rozdíl je mezi objekty uvnitř města a mimo něj? Co jednotlivé domy spojuje, aby dohromady vytvořily město? Odpověď má více rovin a lze o ní dlouze diskutovat, ale přesto směřujme k tomu, že jde o určitou „blízkost“. Tato blízkost je dána infrastrukturou, dopravou, … Co spojuje? Můžeme se nyní posunout v diskusi na rovinu užší a mluvit o tom, co spojuje lidi uvnitř nějakého celku (škola, kroužek, skaut, oddíl,…). Co spojuje lidi, aby mohli říci, že jsou „jedno společenství“? Položme další upřesňující otázku: Co by mělo být ve společenství, abyste k němu chtěli patřit i vy? V této otázce velmi často zazní odpovědi vztahující se k sociálním vazbám, avšak často vypadne to, proč běžná společenství vznikají (v případě sportu je to právě ona sportovní disciplína, v případě pracovního kolektivu je to práce,…). Proto položme otázku: Co spojuje nás? Bůh a jeho dílo záchrany Postupně zkusme s mladými sepsat vše, co je skutečným pojítkem lidí, kteří se hlásí k církvi. Jde o to, abychom sestavili celé základní kérygma: „Naše město“ vybudoval Bůh, tím, že nás stvořil a posléze vykoupil. Kristus svojí obětí na kříži, svým vzkříšením a darem Ducha svatého rozsvítil světlo našich životů, abychom mohli být s ním. On je smyslem a zdrojem života našeho pomyslného města – církve. On je ústřední svící našeho města. 9

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 Slavení Jestliže nás skutečně spojuje tento ústřední bod, pak je zjevné, že bychom ho měli nějak připomenout? Zkusme do našeho města vložit to, co tuto skutečnost připomene. Mladí lidé většinou spontánně postaví doprostřed kříž nebo velkou svíci. Ústřední bodem připomínání Boha ve společenství však není nějaký statický prvek (věc – kříž, kostel,…), ale slavení – tedy dynamický prvek. Proto položme otázku: Jak se v běžném městě slaví založení či jiná významná událost? Popište to… A jak si ústřední tajemství našeho společenství připomínáme my? Shrnutí Teprve nyní docházíme k shrnutí: Společenství není jen formální struktura, i když i to hraje nějakou roli (budovy města, ulice,…). Společenství je primárně skupina živých bytostí (nejen budov či věcí), které něco zásadního spojuje. Ústřední téma si společenství připomíná slavením. Slavit pak v kontextu víry znamená připomínat si události, díky nimž dnes žijeme a stojíme v milosti, setkat se s aktéry, ale i událostmi a prožít je v oslavené podobě. V našem případě jde primárně o setkání s Bohem. Díky tomu jsme součástí „města“, nejen jeho pozorovateli či staviteli. Stáváme se jeho obyvateli. V přeneseném významu se máme ponořit do církve a spolu s ní slavit, abychom mohli naplno být s Bohem, a díky tomu se setkáváme také s ostatními navzájem. Proto je ústředním prvkem církevního slavení tajemství eucharistie. Díky němu se s Bohem setkáváme a zakoušíme tajemství záchrany. 2. 4. 2. 3. Shrnutí a závěr Modlitba (Je třeba počítat 20 – 30 min.) Na konci společenství, se nad postaveným městem modlíme. Zhasneme světlo a necháme hořet svíce ve městě. Modlitbu vedeme tak, abychom poděkovali za církev a následně prosili o odvahu být živými údy uprostřed církve. Modlitbu lze také realizovat v kostele s vystavenou eucharistií tak, že nejprve vystavíme Nejsvětější svátost a následně vyzveme mladé lidi, aby kolem oltáře rozsvěcovali svíce.

2. 4. 3. Přílohy

2. 5. Katecheze pro dospělé 2. 5. 1. Metodické poznámky 2. 5. 1. 1. Cílová skupina 2. 5. 1. 2. Cíl katecheze 2. 5. 1. 3. Časový rozsah a čas na přípravu 2. 5. 1. 4. Pomůcky 2. 5. 1. 5. Finanční náročnost

2. 5. 2. Metodický postup 2. 5. 2. 1. Představení tématu Úvodem

10

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 Protože Eucharistie není myslitelná bez církve, nemělo by smysl otevírat téma „Eucharistie a společenství“ jinak než úvahou o církvi. Tento postup se nabízí také proto, že je běžnému člověku bližší. Začíná totiž od každodenní skutečnosti, která je mu známá, a postupuje pokud možno dále směrem k duchovnímu rozměru lidského života. Kdybychom však otevřeli otázku „Co je církev“, pravděpodobně bychom se už nedostali zpět k původně vytyčenému tématu. Nechme proto nyní tuto bezesporu zajímavou a důležitou výzvu stranou. Naše otázka zní: „Co dělá církev?“ Najdou se jistě kritikové, mnohdy oprávnění, kteří by tu otázku hned pozměnili, např. „Co dělá církev špatně?“ nebo „Co by církev měla dělat a nedělá?“ Církev přináší lidem evangelium a svátosti. To je její vlastní úkol, to je to, co dělá. Snadno se proto stává terčem kritiky, jako by nesměla dělat nic dalšího. Ale kdo jiný dokázal lépe uskutečňovat to, co by měla dělat církev? Mnozí se zase do církve strefují, protože si neuvědomují, že k ní sami patří. I tuto kritiku však nyní necháme stranou. To samozřejmě neznamená, že bychom chtěli jakýkoli kritický hlas bez hlubší reflexe šmahem odmítnout. Co tedy dělá církev? Církev žije z eucharistického Krista a jejím úkolem je kontemplovat Kristovu tvář.1 Vždyť právě tam, ve tváři Kristově, nám Bůh Otec dává poznat světlo své slávy, jak svědčí Písmo (2 Kor 4, 6). Církev hlásá evangelium a tak přináší lidem spásu, kterou nám všem získal Ježíš Kristus svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním. Právě tehdy, v hodině jeho utrpení a oslavení, se zrodila Eucharistie. Tato zásadní souvislost, která propojuje církev a Eucharistii jakoby v jedno tajemství, je vlastním předmětem této katecheze. V závěru se pak pokusíme formulovat několik praktických námětů. Nejprve se však musíme popasovat se dvěma úkoly. Tím prvním je úvaha o církvi jako o společenství. Tím druhým pak bude alespoň krátké opakování toho, co víme o Eucharistii, o mši svaté či také jinak o svátosti oltářní. 2. 5. 2. 2. Vlastní téma Může být v církvi společenství? Když slyšíme slovo „společenství“, musíme si hned na začátku dát pozor, abychom nezabředli do nějakého nedorozumění. Jde totiž o zvláštní slovo, které běžně vlastně moc nepoužíváme. Proto si ho každý z nás překládá po svém. Někdo si myslí, že společenství je totéž co parta. Dobrá parta je k nezaplacení, špatné partě se vyhneme a modlíme se, aby totéž dokázaly i naše děti. Pro někoho je společenství nějaká formalita, instituce, sdružení. K tomu se stavíme spíše s nedůvěrou, pokud nezjistíme, že se vlastně jedná o nějakou dobrou partu, která se rozhodla např. postavit hřiště nebo vyčistit místní potůček a podél něj zřídit přírodní chodník. Kvůli formalitám si pak začnou říkat „sdružení“ nebo „spolek“. Pak jsou tu ještě další a další druhy společenství, které potřebujeme k životu, ale o kterých většinou vůbec nepřemýšlíme. Nejdůležitější z nich jsou rodina a stát, ale může to také být školní třída, vesnice nebo obytný blok na sídlišti. Kdyby ve všech těchto místech, ve kterých se odehrává náš život, nebylo ani stopy po společenství, lidé v nich by rychle začali být nešťastní. Tak se potom stává, že lidé žijí v naprostém nezájmu o dění ve státě, děti chodí za školu a mládež i dospělí utíkají od svých rodin. Konečně se tedy dostáváme ke společenství v tom významu, v jakém se obvykle používá mezi teology, kteří se snaží blíže popsat podstatu církve. Zvláště minulé století přineslo velikou popularizaci starobylých i novějších označení: Mystické tělo Kristovo, Boží lid, Boží

1

Jan Pavel II., encyklika Ecclesia de Eucharistia, AAS 95 (2003), 433-475, odstavec 6 a 7.

11

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 dům. Tak se také znovu začalo mluvit o tom, že církev je communio,2 což česky nejspíš přeložíme právě slovem „společenství“. Tady by zase bylo poctivé dát prostor kritice. Vždyť i církev má své emigranty, disidenty a ty, co chodí „za kostel“. Jistě i ona zato nese díl viny. Zřejmě ještě není pro všechny tím vytouženým společenstvím, tím žírným a životodárným prostředím, kde by každý člověk mohl rozvinout své schopnosti a kde by jeho úsilí mohlo přinášet plody. Kromě těchto vážných nedostatků jsou tu však i zbytečná zklamání, která vyplývají z toho, že si často církev představujeme jako dobrou partu či nejvýše nějaký spolek, jak o tom byla řeč před chvílí. Jistěže věříme, že církev je něco mnohem víc. Ale máme-li říci, co přesně, rychle nám dojdou slova. Communio je totiž označením pro společenství, jak je vytváří Bůh. Chceme-li si tedy udělat aspoň přibližný obrázek o společenství, které pro nás Bůh připravil, nezbývá nám než se opřít o svou osobní víru. Jen očima víry totiž můžeme dohlédnout dál, než kam sahá naše nejlepší zkušenost z mládežnického spolča a výš, než kam nás vynesl náš nejskvělejší zážitek z dobré party. A ještě něco: Trojjediný Bůh je schopen důvěrného vztahu ke každé bytosti, kterou stvoří, ale my smrtelní lidé jsme v tomto dosti omezení. Jakmile se octneme ve větší skupině, začneme tvořit menší kroužky, ve kterých se teprve mohou odehrávat důvěrnější rozhovory nebo sdílet společné zážitky. Tak se i v církvi začala vytvářet malá, neformální společenství. Jejich přínos je obrovský, protože v nich mnozí při modlitbě, četbě Písma a slavení Eucharistie konkrétně zakusili, co je církev. Problém by nastal tehdy, kdyby se některé takové společenství začalo chápat jako náhražka nefungující církve (farnosti). Církev Kristova je totiž vždycky tam, kde to „žije“, vždyť jejím zdrojem je sám Duch života. A „nefungující“ farnosti? Když je kritizujeme, buďme si vždy vědomi, že sami nestojíme „venku“ a nemáme přehled o všem. Na nedostatky je dobré upozornit, zároveň se však dejme vést touhou po nápravě a ochotou konkrétně přispět vlastními silami k znovuoživení církve v daném místě. Eucharistie – večeře Páně nebo oběť? Přejděme nyní k stručnému připomenutí nauky o Eucharistii. Eucharistie je Večeře Páně, kterou Kristus ustanovil, když svým učedníkům lámal chléb a sdílel s nimi kalich vína. Eucharistie je také oběť, protože Kristus při ní vydává sám sebe za naši spásu. Eucharistie je i poslání – „to čiňte na mou památku“. Vybízí nás, abychom podobně jako Kristus dávali vlastní život a tím jej naplnili. Marek Orko Vácha v jednom svém textu zajímavým způsobem rozvíjí jednoduchý postřeh: žádná živá bytost nemůže neomezeně dlouho uchovat vlastní život, ale může přispět k uchování života tím, že dá život jiným. Toto prosté biologické pozorování je dobrou ilustrací toho, co někdy teologové poněkud těžkopádně vyjadřují pojmem „oběť“. Tedy: dát svůj život. Nešlo by totéž říci ještě jednodušeji, nešlo by to vyjádřit beze slov tak, aby každý porozuměl? Ježíš si poradil tak, že vzal chléb, rozlámal jej a dával učedníkům a stejně tak jim rozdělil víno. Ježíš se nechtěl „schovat“ do hostie a do kalicha. Naopak, svým gestem učinil ještě zjevnějším to, co už tak lze v přírodě pozorovat: totiž Boží přítomnost. Mohli bychom říci, že Ježíš nám pomocí Eucharistie „nasvítil“ svět tak, aby v něm Boží přítomnost byla patrnější. Proto je Eucharistie tak cenná, unikátní a nenahraditelná. A právě zde můžeme navázat připomínkou učení o reálné přítomnosti: o ničem jiném neřekl Ježíš, že je to jeho tělo a jeho krev, než o eucharistickém chlebě a víně. Celá podstata chleba se mění v podstatu těla

2

Srv. zejména Závěrečná relace shromáždění biskupského synodu v roce 1985 v Římě, L’Osservatore Romano, 10. 12. 1985, část II. C., dostupné v angličtině na http://www.ewtn.com/library/CURIA/SYNFINAL.HTM (navštíveno 9. 8. 2014).

12

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 Kristova, a podstata vína v podstatu jeho krve.3 Ostatně, jak bychom mohli skutečně milovat Krista, kdyby byl přítomen jen prostřednictvím odkazu, tak jako je fotografie nebo nápis na pomníku pouhým odkazem na kdysi milovanou osobu? Společenský rozměr Eucharistie? Když se katolík v neděli vypraví do kostela, může mít dva důvody. Ten první je účast na mši sv. a ten druhý je, že se setká s lidmi, kteří jsou mu milí. Někdo by mohl mít sklon zdůrazňovat spíš tento společenský a kulturní rozměr, zvláště když musí vysvětlit nevěřícím známým, proč vstává v neděli tak brzy. Pojmy jako oběť, vykoupení, milost, svátost průměrného občana spíš poděsí, než aby přispěly k pochopení. A to ani nemluvíme o transsubstanciaci. Také následující výrok Jana Pavla II. se zdá být na hony vzdálený běžnému chápání: „Eucharistie, spásná přítomnost Ježíše ve společenství věřících a jejich duchovní pokrm je to nejcennější, co může církev mít (…).“4 Eucharistie a ostatní svátosti se tradičně označují za „příčinu církve“.5 Řekli jsme před chvílí, že Eucharistie není myslitelná bez církve. Nyní vidíme, že to platí i obráceně, tedy, že církev není myslitelná bez Eucharistie. Nenechme se proto vystrašit několika nezvyklými slovy a pojďme nyní aspoň částečně prozkoumat cesty, po kterých se ubíralo myšlení církevních učitelů, když se snažili tajemství Eucharistie a církve pochopit a přiblížit je lidem své doby. Eucharistie se popisuje tak těžko především proto, že se děje. Samozřejmě i děj se dá vyprávět, ale už to nikdy není přesně to, co se doopravdy stalo. Tak také když se slouží mše sv., je to vzpomínka, památka, zpřítomnění toho, co se stalo ve večeřadle, na kříži a u prázdného hrobu. Když chceme pochopit, co je Eucharistie, postavme si před oči obraz Krista na kříži, u kterého stojí Maria a milovaný učedník. Možná si řeknete, vždyť tam není žádný chléb ani víno, tak co to má společného se mší? Nebo snad je nedělní liturgie jenom neustálým připomínáním nehumánního způsobu popravy a všemožných krutostí starověku? Nespoléhejme se však jen na svou fantazii, mnohdy značně přikrmenou sledováním akčních filmů, a pojďme dále. Obraz ukřižovaného Ježíše, jak nám jej vykresluje Janovo evangelium, má totiž mnoho co říci. První a zcela zásadní věc je, že Ježíš předpovídal své oslavení slovy „budu povýšen“, takže jeho smrt je zároveň vstupem do slávy a kříž je zároveň znamením vítězství. Druhou věcí je statečnost Ježíšovy matky, která, i přes neskutečnou bolest, kterou prožívá, se nehroutí zoufalstvím a nebere zpět své jednou dané slovo – Staň se, fiat.6 A konečně je tu milovaný učedník, který rovněž, tak jako Matka boží, mlčí a přijímá, co mu Ježíš dává. Středověká zbožnost opatřila tuto scénu textem, který se vznáší k výšinám básnické obraznosti a usiluje o vtažení diváka či posluchače do popisovaného děje. Nemáme pouze přihlížet této srdceryvné scéně, ale máme se solidarizovat s trpící matkou. Důležitá je také výzva k lítosti nad vlastními hříchy. Ale to zcela hlavní přichází nakonec: celý výjev má být obrazem lásky Boha k člověku a tedy výzvou, abychom tuto lásku opětovali. V tom nám může být vzorem Maria i onen učedník, či vlastně oba tito učedníci věrní až k smrti. Vždyť ta, která právem milovala Krista láskou mateřskou, hořela k němu ještě více láskou učednickou, když uchovávala jeho slova ve svém srdci. Tímto zbožným rozjímáním ovšem nemůžeme přesvědčit své smysly, aby vnímaly něco jiného, než co mají před sebou, totiž zmar všech nadějí, nespravedlivé utrpení, zbytečnou smrt 3

Tridentský koncil, DH 1642, 1652. Ecclesia de Eucharistia, 9. 5 Srv. např. Silvestr Braito, Církev, Olomouc 1946, str. 300. 6 V závěru již citované encykliky rozvíjí Jan Pavel II. podobnost mezi Mariiným „fiat“ a heslem „amen“, jež říká ten, kdo přijímá eucharistii. Jistě lze poukázat na ještě větší nepodobnost obou situací, ale důležitější je připomínka, že i nám chce Bůh učinit „veliké věci“ a je omezen jen naší schopností přijímat jeho dary. 4

13

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 a vítězství zla. Jenže – a to je právě tajemství Eucharistie – Kalvárie je ve skutečnosti triumfem lásky a nenásilí, je oslavou Boží svrchované moci, je ohlášením smíření a odpuštění hříchů. V naší souvislosti je neméně důležité, že právě i Kalvárie patří k okamžikům, ve kterých se rodila církev. Je proto zcela pochopitelné, že krev a voda, která vytekla z Kristova boku, se od nejstarších dob vykládá jako znamení církve, která ze zrodila z Krista jako nová Eva z nového Adama. Nyní se vraťme k dvojí motivaci běžného katolíka, o které byla řeč před chvílí: jde do kostela, aby se účastnil mše sv. a aby se setkal s bratry a sestrami ve víře. Je podivné, jak málo si tyto dvě věci spojujeme. Někdo chodí do kostela jen ze společenských důvodů a bývá označen nálepkou matrikového křesťana. Ale zrovna tak by nebylo správné pěstovat si v kostele svou zbožnost a ignorovat všechny kolem. Vždyť i u farního kafe můžeme aspoň vyslechnout svého bližního, poznat jeho životní těžkosti a už tím mu ulevit, když už nejsme s to pomoci jiným způsobem. Na závěr této části bychom si mohli udělat malý kvíz. Co vám připadá těžší? 1) Uvěřit, že to, co se jeví jako chléb, je Kristovo tělo a víno že je ve skutečnosti Kristova krev, 2) uvěřit, že Kristus na kříži je vítěz a Boží Syn, 3) budovat církev jako společenství založené na nenásilí, ochotě pomoci i odpustit a proniknuté láskou, která je připravená dát život? Asi se shodneme, že ve srovnání s třetím bodem jsou ty předchozí dva celkem snadné. Na druhou stranu, pokud zůstaneme jen u prvních dvou, moc nám to ke spáse nepomůže. Vždyť víra bez skutků je mrtvá (Jak 2, 26). 2. 5. 2. 3. Závěr – jeden chléb z mnoha zrn Připomněli jsme si, že Eucharistie je zpřítomněním Kristovy oběti na kříži a že pod způsobou chleba a vína je v ní skutečně přítomen živý Kristus se svým božstvím i lidstvím. Víme už také, že toto naše přesvědčení by mělo mít vliv na naše jednání. Eucharistická víra má proniknout do našeho každodenního života. Na závěr našeho zamyšlení si položme praktickou otázku: Co konkrétního pro to můžeme udělat? Následující tři možnosti nemají charakter závazného kodexu. Jistě existuje mnoho jiných způsobů, jak uvádět Boží slovo do života a žít z Eucharistie. Snad ale i tyto návrhy budou někomu užitečné. První možnost: znovu objevit přesvědčivost a vypovídací hodnotu Eucharistie jako symbolu.7 Leccos si přitom musíme domýšlet, například centrální gesto lámání chleba je obvykle těžko viditelné. (Je-li na oltáři dostatečně citlivý mikrofon, můžeme aspoň slyšet prasknutí lámané hostie, ale to jistě nestačí.) Je dobré si připomínat, že máme před očima chléb, který posiluje a dává život. Eucharistický chléb posiluje a dává věčný život naší duši. Svaté přijímání tedy „klade semeno živé naděje do denního nasazení každého člověka v jeho vlastních úkolech.“8 Jídlo je strategická komodita a pitná voda je životní nutnost. Je však něco cennějšího než zdroj naděje tváří v tvář zmaru a postmoderní beztvarosti? Druhá možnost: znovu objevit své bližní, zejména ty, které potkáváme v kostele. Můžeme je srovnávat se sebou nebo kritizovat. Ale můžeme je místo toho spíše pozorovat jakoby Božíma očima a vnímat tak jejich kvality. Rozlišovat kvality lidí a pomáhat je rozvíjet. Toto umění si lze osvojit ve škole Eucharistie. Něco na těch druhých přece musí být, když i je navštěvuje sám nebeský host! Třetí možnost: uvěřit v Boží moc a napomáhat ke smíření, vzájemnému pochopení a velkorysosti a tím k jednotě. Již ve Starém Zákoně se předpovídá, že Bůh pozve všechny národy ke své hostině (Iz 25,6). Eucharistie pak naplňuje staré předobrazy a má moc způsobit mír a jednotu všech lidí. Není doby, kdy by toto poselství nebylo aktuální. Každý může 7

Často se říká „reálného symbolu“, aby se snížilo riziko, že snad je Kristus v Eucharistii přítomen „jen symbolicky“, tedy ne doopravdy. 8 Ecclesia de Eucharistia, 20.

14

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 objevit v sobě i v druhých kvality, které nepocházejí jen z nás. Jen je třeba této eucharistické setbě dát patřičný prostor a podmínky, aby vzešla a aby její klasy uzrály. Tak můžeme dát zaznít prastaré modlitbě ze spisu Didaché: „Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království…“9 Ano, Kristus skutečně přítomný v obětních darech jde vždy před námi. On v Eucharistii uskutečnil a stále znovu oživuje to, co pro nás je stále ještě předmětem víry: totiž budoucnost na konci časů, kdy bude celý svět shromážděn jako chléb, který Kristus jednou provždy přinesl jako dar Otci, když obětoval sám sebe pro nás.

2. 5.a Katecheze pro rodiny 2. 5.a 1. Metodické poznámky 2. 5.a 1. 1. Cílová skupina Katecheze pro manželské společenství Na stole v místnosti, kde proběhne setkání, jsou židle postavené do kruhu, uprostřed na stolku čerstvý chléb a džbán s vínem, zapálená svíce. Je zde také položen kříž, případně umístěna ikona Matky Boží. Na závěr setkání, jako forma agapé, víno a čerstvý chléb poslouží k malému občerstvení.

2. 5.a 2. Metodický postup 2. 5.a 2. 1. Představení tématu Přečte ten ze společenství, jemuž je svěřeno moderování setkání. Rodina bývá často nazývána domácí církví. Podobně jako je rodina základem státu, je také stavebním prvkem církve. Stav lidské společnosti velmi závisí na tom, z jakých rodin se skládá. Tváří v tvář všemu negativnímu dění ve světě, kterým nás denně bombardují media (a vynechávají přitom spoustu pozitivního), bychom mohli propadat zoufalství a říkat si: „Proti úpadku a zvrácenosti ve světě jsem bezradný/á a jako jednotlivec na tom nemám šanci nic změnit”. Křesťanská víra nás vede k poznání, že dobro i zlo vychází z jednotlivých lidských srdcí. Mnoho lidí nechává myšlenka na Boha chladnými. Někdy jsme z toho bezradní, někdy jsme lidmi k Bohu lhostejnými my sami. Na každém z nás záleží. Jednotlivé lidské srdce se může změnit. Když se jeden novinář zeptal Matky Terezy, co by se mělo na světě změnit, odpověděla: „Já a vy”. Vždycky máme možnost dát Bohu prostor ve svém osobním životě a rozvíjet tento prostor i v životě své rodiny. Rodina, která opravdu žije s Bohem, to je silné svědectví pro okolní svět. Rodina, která je opravdovým společenstvím. Farnost, která je opravdovým společenstvím kolem svého Mistra a Pána. Asi každý z nás touží po takovém farním společenství, které spolu skutečně žije, a kam si lidé nepřicházejí pouze splnit nedělní povinnost. Tento dobrý příklad lidé nepřehlédnou. Tento příklad přitahuje víc než přednášky. Kde ovšem k tomu všemu brát sílu? Kde brát čas na Boha, když máme času tak žalostně málo? Kde brát sílu k budování kvalitního rodinného, farního společenství? Ježíš nás vede k tomu nespoléhat pouze na vlastní úsilí, vede nás k tomu, abychom čerpali sílu u něj: „Já 9

Didaché, IX, (navštíveno 9. 8. 2014).

15

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic” (Jan 15,5). Ježíš nás vede k tomu dávat Bohu přednostní místo ve svém životě, nikoli odkládat život s ním, až když zbude čas. Dobře víme, že nezbude. Jsme zváni k odvážnému životnímu obratu podle slov Pána Ježíše; když budeme mírně parafrázovat, lze říci: „Hledejte především Boží království a uvidíte, že Vám skutečně bude ostatní přidáno” (srov. Mt 6,33). Jistě s tím má každý z nás nějakou zkušenost, kdy zakusil/a Boží zásah v bezradné situaci. Máme možnost strávit následující chvíle v meditaci, zamyšlení, modlitbě a rozhovoru na téma, jak Eucharistie může budovat a sytit naše společenství. V krátké chvilce ticha pozvěme každý z nás Ducha svatého, aby nás touto chvílí vedl a pomohl nám ji dobře využít. Otevřme se mu v tichu a dejme mu prostor. Rozjímání Chvíle ticha Modlitba Po chvilce ticha můžeme našeho Pána pozvat touto modlitbou: (modlí se všichni společně nahlas) Bože, náš milující Otče, ty jsi Světlo a Život, otevři mé oči a mé srdce, ať mohu hlouběji proniknout k tomu, čím je pro mne tvůj dar Eucharistie. Sešli mi k tomu svého Ducha svatého, Ducha svého Syna Ježíše Krista, aby do mne proudil tvůj božský život a uč mě žít z tebe, z Eucharistie a z tvých sil budovat společenství naší rodiny, naší farnosti. Prosím tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána, který s tebou v Duchu svatém žije na věky věků. Amen. Četba Božího slova Nyní je čas naslouchat Božímu slovu. Napřed ho přečte jedna osoba a potom všichni přítomní pomalu nahlas společně. Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. – A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Jan 6, 53-69) V krátké chvilce ticha necháme Boží slovo doznít v duši. Četba posvátné poezie

16

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 Nyní může někdo další ze společenství číst pomalu meditativním způsobem hymnus v latinském originále nazvaný Ubi caritas, který pochází snad již ze 4. století a býval zpíván během obřadu mytí nohou na Zelený čtvrtek, protože hovoří o opravdové lásce, která se projevuje službou druhým. Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh. Spojila nás vjedno láska Krista Pána. Jásejme a hledejme jen v něm svou radost! Boha živého se bojme, milujme ho! Upřímně se navzájem vždy mějme rádi! Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh. Tvoříme-li tedy jedno společenství, varujme se všeho, co nás vnitřně dělí, nechme nerozumných hádek, nechme sporů, ať je Kristus jako Bůh náš mezi námi! Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh. Kéž pak jednou s blaženými patřit smíme ve slávě na tvář tvou, Kriste, Boží Synu, v dokonalé radosti nad pomyšlení, bez mezí a bez konce na věčné věky. Amen. Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh. Body k individuálnímu rozjímání Po vyslechnutí hymnu může moderator setkání číst pomalu (tak, aby sám vnímal, co čte a mohl sám rozjímat) tyto body k meditaci a úvaze: Církev z Eucharistie žije a roste. Jak konkrétně z ní žiji já? Vnímám, že dává sílu mému životu? Kdy naposled jsem vnímal/a tu sílu, která ke mně přichází od Boha? Kdy jsem naposledy zažil/a opravdovou lásku? Kdy jsem naposledy někomu projevil/a opravdovou lásku? Evangelium mě ujišťuje, že tam byl skutečně přítomen Bůh – Láska. Brání mi něco otevírat se lásce? Boha se nemusím bát. Manželé, kteří se milují, touží být spolu jedno tělo. Kristus touží být jedno tělo a jedna duše se svou církví, s těmi které miluje a kteří ho milují. Tak to prožívali první křesťané: „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce…“ (Sk 4,32) Kdy jsem něco z toho prožil/a v našem farním společenství? Vnímám, že naše farní společenství, celá naše církev není pouze skupina více či méně nedokonalých lidí, ale že čerpáme svůj život z Eucharistie? Co mi k tomuto poznání pomáhá? Možná jsou pro mě někdy skutečnosti víry ne zcela pochopitelné, možná o nich pochybuji. Spíše, než se za to odsuzovat, chceme proniknout hlouběji. V evangeliu jsme četli, že ani

17

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 apoštolové samotní někdy Ježíše úplně nechápali. Něco je ovšem k němu neodolatelně přitahovalo: „…Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“. (Jan 6,68) Co mně osobně k němu přitahuje? Která jsou pro mně ta jeho „slova věčného života“? Eucharistie k nám přichází ve svatém přijímání. Přijímáme Tělo Kristovo. Rozhodně se nejedná pouze o ten viditelný malý kousek chleba, je to Kristus sám a celý. Toto Tělo Kristovo to je také církev, jak nás učí sv. Pavel. Každý pokřtěný k tomuto tělu náleží a já ve sv. přijímání přijímám každého takového člověka. Takového, jaký je, takovou, jaká je. Na oplátku kdekoli na světě, kde probíhá svaté přijímání, i já jsem přijímán/a tak, jak jsem, s mým silnými i slabými stránkami. Mám své pevné místo v Těle Kristově. Kristus také mně svatým přijímáním sytí a upevňuje. Počítá se mnou. Sdílení ve víře Výměna darů, jimiž nás Pán obdaroval Následuje prostor pro diskusi v bratrské atmosféře důvěry, v níž se můžeme navzájem obohatit něčím, čím se nás Bůh v předchozí meditaci dotkl. Každý hovoří sám za sebe, bez obavy, že jeho prožitek bude někdo posuzovat či znevažovat. Inspirace pro sdílení Pro případ, že by diskuse poněkud vázla, můžeme se inspirovat slovy velkých osobností naší víry. Myšlenek je dáno na výběr více, dle uvážení toho, kdo skupinu moderuje, se jich vybere jen několik. Není cílem přečíst všechno. Sv. otec František na téma jak žít Eucharistii jako společenství (promluva při Anděl Páně 12.2.2014) V poslední katechezi jsem vysvětlil, že eucharistie nás uvádí do reálného společenství s Ježíšem a jeho tajemstvím. Nyní si můžeme položit otázky týkající se vztahu mezi eucharistií, kterou slavíme a svým životem, jako církev i jednotliví křesťané. Položme si otázku, jak žijeme eucharistii? Když jdeme v neděli na mši, jak ji prožíváme? Je to jen slavnostní chvíle, ustálená tradice, příležitost k setkání, k pocitu uspokojení, anebo je něčím víc? Existují velmi konkrétní signály, jež umožňují chápat, jak to všechno prožíváme, jak prožíváme eucharistii; signály, které nám říkají, zda prožíváme eucharistii dobře nebo méně dobře. Prvním ukazatelem je způsob, jakým se díváme na druhé a jakým o nich uvažujeme. V eucharistii Kristus vždy nově uskutečňuje sebedarování, které dokonal na kříži. Celý jeho život je činem naprostého sdílení se z lásky. Proto rád pobýval s učedníky a lidmi, které poznal. Pro Něho to znamenalo sdílet s nimi jejich tužby, problémy a vše, co hýbalo jejich duší a životem. Když se nyní účastníme mše svaté, setkáváme se s muži a ženami všeho druhu: mladými, starými, dětmi, chudými, dobře postavenými, místními nebo cizinci, celými rodinami nebo jednotlivci... Vede mne však eucharistie, kterou slavím, k tomu, abych všechny vnímal jako opravdové bratry a sestry? Posiluje ve mně schopnost radovat se s radujícími a plakat s plačícími? Pohání mne k tomu, abych se vydal za chudými, nemocnými a vytlačenými na okraj? Pomáhá mi rozpoznat v nich Ježíšovu tvář? Druhým velmi důležitým ukazatelem je milost zkušenosti odpuštění i ochoty odpouštět. Občas se někdo zeptá: „Proč by se mělo chodit do kostela, když ten, co bývá na mši pravidelně, je stejným hříšníkem jako druzí?“ Kolikrát jen jsme to slyšeli? A vskutku, kdo slaví eucharistii, nečiní tak proto, že se považuje za lepšího nebo se chce jevit lepším než druzí, nýbrž právě proto, že stále cítí nutnost být přijat a znovuzrozen milosrdenstvím Boha,

18

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 učiněného tělem v Ježíši Kristu. Pokud kdokoli z nás necítí potřebu Božího milosrdenství, necítí se být hříšníkem, ať raději na mši nechodí. Chodíme na mši, protože jsme hříšníci, a chceme obdržet Boží odpuštění a mít účast na Ježíšově vykoupení a na Jeho odpuštění. Ono „Vyznávám se“, které pronášíme na začátku, není jen formalita, nýbrž pravý úkon lítosti! Já jsem hříšník a vyznávám – tak začíná mše. Nikdy nesmíme zapomenout, že Ježíšova Poslední večeře se konala v „…tu noc, kdy byl zrazen…“ (1 Kor 11,23). V onom chlebu a vínu, které obětujeme a kolem nichž se shromažďujeme, se pokaždé obnovuje Kristův dar těla a krve na odpuštění našich hříchů. Musíme jít na mši pokorně jako hříšníci a Pán nám uděluje smíření. Poslední cenný ukazatel nám nabízí vztah mezi slavením eucharistie a životem našich křesťanských společenství. Vždycky je třeba mít na paměti, že eucharistie není něčím, co děláme my; není nějakým naším připomenutím toho, co Ježíš řekl a učinil. Nikoli. Je to vlastní čin Ježíšův! Kristus působí a je na oltáři. (…) Kristus (…) skrze eucharistii chce vstoupit do naší existence a prostoupit ji svojí milostí, aby v každém křesťanském společenství byla spojitost mezi liturgií a životem. Sv. otec Jan Pavel II.: Christifideles laici 19. Proto bylo od II. vatikánského koncilu vykonáno mnoho pro to, aby se podpořilo a konkrétněji uvedlo do života chápání církve jako společenství. Co tedy znamená mnohovrstevné slovo „společenství?“ (…) Eucharistie je pramen a vrchol křesťanského života (srov. Lumen gentium 11). Přijímání Těla Kristova v eucharistii znamená a působí, jinými slovy buduje hluboké společenství všech věřících v Kristově těle, jímž je církev (srov. 1 Kor 10,16n.). Sv. otec Jan Pavel II.: Dies Domini 34. Nedělní eucharistie však svou zvláštní slavnostností, povinnou přítomností společenství a tím, že je slavena „v den, kdy Kristus porazil smrt a dal nám podíl na svém nesmrtelném životě“ vyjadřuje s větším důrazem svůj vnitřní církevní rozměr. Stává se paradigmatem ostatních eucharistických slavností. Každé společenství shromažďující všechny své členy k „lámání chleba“ se stává místem konkrétního zpřítomnění tajemství církve. Ve slavení Eucharistie se společenství otevírá k obecenství se všeobecnou církví, když prosí Otce, aby „pamatoval na církev po celém světě“ a rozmnožuje v ní jednotu všech věřících s papežem a s pastýři místních církví, až bude láska dovedena k dokonalosti. 44. Vždy je také velmi důležité mít na vědomí, že společenství s Kristem je hluboce propojeno se společenstvím s našimi bratřími a sestrami. Nedělní eucharistické shromáždění je zkušeností bratrství, které má slavení jasně ukazovat, za stálého respektu k povaze liturgického konání. … Pozdravení pokoje … je zvláště výrazným gestem, kterým jsou věřící zváni k vyjádření přijetí všeho, co se ve slavení Eucharistie událo Božím lidem a oddanosti vzájemné lásce, která vzniká z podílu na jednom chlebu,… Sv. otec Benedikt XVI.: Deus caritas est 14. Nyní ale musíme věnovat pozornost dalšímu prvku lásky, neboť „mystika“ této svátosti má sociální charakter; je tomu tak proto, že ve svátostném společenství – přijímání jsem sjednocen s Pánem i se všemi ostatními, kdo ho přijímají. (…) Sjednocení s Kristem je současně sjednocením se všemi těmi, kteří se stali a stanou jeho učedníky. Krista nelze mít výhradně pro sebe, mohu mu náležet jedině ve spojení s těmi, kdo mu patří nebo mu patřit budou. (…) Stáváme se „jedním tělem“, jsme spojeni v jednu jedinou existenci. Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou nyní opravdu sjednoceny.

19

Materiály pro přípravu ve farnostech – ÚNOR 2015 Sv. otec Benedikt XVI.: Sacramentum caritatis 15. Eucharistie má pro existenci a činnost církve konstitutivní charakter. Proto křesťanský starověk označoval stejnými slovy Corpus Christi Kristovo tělo narozené z Panny Marie, eucharistické tělo i Kristovo tělo církve. Tato v tradici hojně zastoupená danost nám dopomáhá k rostoucímu vědomi nerozdělitelnosti Krista a církve. (…) Eucharistie se už od základů církve projevuje jako tajemství společenství. (…) Jednota církevního společenství se konkrétně projevuje v církevních obcích a obnovuje se slavením eucharistie, které je spojuje i rozlišuje do partikulárních církví,... 2. 5.a 2. 3. Shrnutí a závěr Děkovná modlitba Na závěr můžeme poděkovat Pánu za tuto chvíli důvěrného společenství s ním a s bratřími a sestrami. Nejdříve poděkujeme ve chvíli ticha každý sám za sebe. Nyní poděkujme společně modlitbou Ježíšových učedníků – Otče náš… Poprosíme o přímluvu Pannu Marii, kterou dal Ježíš za matku všem, kdo náleží do společenství jeho církve – Zdrávas Maria… Zakončíme znamením kříže, ten kdo moderuje setkání se může pomodlit těmito nebo podobnými slovy: Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do věčného života. O. Amen.

2. 6. Adorace – viz vytištěná brožurka 2. 7. Homilie – viz vytištěná brožurka

20