Firemní časopis o všem, co se kolem Vás děje.
3 č íslo
M A G A Z ÍN
REPORTÁŽ: Gruzínci mají díky ROSSu moderní nemocnici ROZHOVOR: Ivo Exnar: Piráti z Karibiku pro nás byla zakázka jako každá jiná PROJEKTY: Hranipex Rumunsko, Český dům a budova velvyslanectví v Moskvě, ZOO Praha – expozice slonů a pavilon hrochů, OBI Kolín, Hotel Ukrajina Doněck
11
2 / Reportáž
ÚVODNÍK
OBSAH
Máme před sebou perné léto
ÚVODNÍK Obsah, tiráž ................................................................................................................. 1
Milí kolegové, přátelé,
ROZHOVOR
reportáž Gruzínci mají díky ROSSu moderní nemocnici ......................................... 2/3
opět jsme se dostali k teplejší části roku. Někdo toto období nazývá okurkovou sezónou, v našem případě to ale rozhodně neplatí. ROSS Holding má nyní tolik práce, jako ještě nikdy předtím. Součet částek za jednotlivé zakázky jak v Česku, tak v zahraničí dává astronomickou sumu kolem tří miliard korun.
Ivo Exnar: Piráti z Karibiku pro nás byla zakázka jako každá jiná .......... 4/5
ROSS aktuálně Hranipex Rumunsko, Český dům a budova velvyslanectví v Moskvě, ZOO Praha - expozice slonů a pavilon hrochů .................................................. 6
ROSS aktuálně OBI Kolín, Hotel Ukrajina Doněck ....................................................................... 7
Velká část akcí se nachází na východ od nás, tedy v zemích bývalého Sovětského svazu. Toto území je skutečně obrovským odbytištěm. Jedná se o region, kde jsou a budou velké příležitosti. Věřím našim obchodníkům, managementu a dalším kontaktům. Jsme schopni zde uspět! K tomu máme různé možnosti exportního úvěrování staveb, což pravděpodobnost získání zakázek zvyšuje. Stojíme takříkajíc na výhodnější startovací čáře než mnohem větší firmy ze západní Evropy. Rusové a Ukrajinci jsou stejně jako my Slované. Možná se tomu smějete, ale tento fakt hraje důležitou roli.
ROZHOVOR
Další naší nespornou výhodou je tým schopných lidí. Ukázala to velká rekonstrukce nemocnice v Tbilisi, kterou jsme zvládli, jak se říká, na jedničku. Máme před sebou další velkou zakázku – hotel Ukrajina v Doněcku. V tomto případě jde především o rychlost. Tlačí nás čas. Hotel je už v tuto chvíli z části rezervovaný pro fotbalový šampionát EURO 2012 a budou v něm bydlet samé významné osobnosti. I tam musíme prokázat absolutní kvalitu odvedené práce. V interiérech budeme navíc spolupracovat s významným evropským architektem Jacquesem Garciou.
VĚRNÍ ROSSU
Proto vás, kolegové, znovu vyzývám k maximální loajalitě. Budeme se snažit s vámi více komunikovat, záleží nám na názoru každého z vás. Jsme živý organizmus, který má před sebou velké úkoly. Proto musíme být organizmem zdravým a zdatným.
Dny firemního dobrovolnictví v Modletíně ....................................................... 14
Přeji Vám hezké léto a plno neopakovatelných zážitků!
UŽITEČNÉ
Jan Tirmantinger: Filmová hudba je pro mě nejlepší relaxace ................................. 8
HISTORIE Další z Šupichů - tentokrát Prokop ...................................................................... 9
ROZHOVOR Lucie Zichová: Je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali............. 10 Libor Veselý, Jiří Kašpárek, Antonín Skokan, Pavel Vincenc .................... 11
SLOVENSKO Východ Slovenska je veľmi zaujímavou krajinou ........................................... 12
RUSKO Dvě tváře ruské architektury ............................................................................... 13
ROSS PODPORUJE POZVÁNKY Pivovarské slavnosti Chotěboř Nezapomeňte si vzít fotoaparát. Ceny jsou lákavé! ....................................... 15 Elektrikářský slovník AJ/CZ, tématická křížovka ........................................ 16
Roman Stryk, generální ředitel
REPORTÁŽ:
Gruzínci mají díky ROSSu moderní nemocnici
V gruzínské metropoli Tbilisi končí jedna z největších zakázek – rekonstrukce nemocnice. Její budova stojí ve čtvrti Ortachala a pro společnost ROSS Holding je to klíčová akce a výborná reference. Právě v těchto dnech nemocnice přijímá první pacienty a vše funguje tak, jak má. Objemově zakázka představuje asi 400 milionů korun, které zpětně úvěruje banka HSBC. Stavbu v samém závěru navštívil také ministr zahraničních věcí České republiky Karel Schwarzenberg. nosti plynule navazovaly,“ vysvětluje Stryk. Kromě toho byli na stavbě přední dělníci neboli parťáci, kteří řídili jednotlivé kolektivy místních pracovníků. „Chtěli jsme jim předat část našeho know-how. Chtěli jsme jim ukázat, jak se staví v Evropě, podle jakých norem,“ doplňuje. Za systém měření a regulace dostal ROSS zvláštní ocenění. „Od společnosti SIEMENS jsme získali cenu VICTOR 2010 právě za provedení aplikace mimo jiné u vzduchotechniky a také na operačních sálech,“ řekl Jiří Novák, vedoucí střediska MaR.
Nemocnice se vyjímá mezi ostatními budovami a podle místních je na ní vidět skutečný kus poctivé práce. „Mé pocity jsou jedním slovem skvělé,“ říká na místě generální ředitel společnosti ROSS Holding Roman Stryk. „Když se podíváme na vedlejší neopravenou budovu, vidíme jak to vypadalo ve chvíli, kdy jsme do nemocnice poprvé vstoupili. Radost mám o to větší, že se na celé zakázce podílíme i projekčně,“ dodává. Tbiliská nemocnice je z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Tbilisi je vůbec město s mnoha podobnými stavbami. „Podle mého názoru je tam stále co rekonstruovat. Řekl bych, že to je případ nejenom Gruzie, ale i okolních států.“ ROSS celou akci řídil, manažeři koordinovali stavební části i část řemesel, tedy elektroinstalace, vzduchotechniku a rozvody vody a topení. „Měli jsme tady projektový tým, který organizuje jednotlivé práce v souladu s dokumentací a řídí všechno podstatné tak, aby na sebe jednotlivé čin-
2 / Reportáž
V Gruzii v porovnání s Českou republikou v podstatě nefunguje systém učňovského školství a lidé jednotlivé profese neumějí. „Ze začátku to bylo hodně těžké,“ usmívá se Miroslav Roztočil, který měl na starosti nestavební řemesla. „Přeci jen každý jednotlivec má určité možnosti, jeden je šikovný, druhý méně, tak to prostě je. Problémy nastaly při sváření, řadu svárů jsme museli opravovat. Jiný způsob, jak je to naučit, ale neexistuje. A dělali jsme to docela rádi,“
říká Roztočil, který by pomyslnou jedničku dal za elektroinstalace. „Měli i svého parťáka, velmi šikovného člověka. Možná je uměl lépe motivovat než my,“ uvažuje. Samotná rekonstrukce nemocnice se hodně podobá opravám rozlehlých budov v Evropě. Gruzie má ale odlišné normy, které pocítili zejména elektrikáři. „Složité to bylo s trafostanicí. Mají jiná zapojení, jiné ochrany. Museli jsme instalovat komplikované automatické přepínání. Další oříšek bylo odhlučnění kompresorů chlazení, které jsou nad operačními sály. Kolega Vágner to ale zvládl a hluk je ve snesitelné úrovni.“ Problém z trochu jiného soudku byl se slovenskými dělníky – vzduchaři. „Utekli v polovině stavby, jejich majitel prý prodal firmu někomu jinému. I to jsme ale překonali,“ doplňuje Roztočil. Rekonstrukcí nemocnice v Tbilisi firma ROSS Holding odstartovala patrně dlouhou sérii zakázek na východ od českých hranic. Nejenom Gruzie, ale téměř všech-
ny státy bývalého Sovětského svazu, jsou obrovským trhem. „Je to skutečně veliká příležitost - Ruská federace, ale i asijské státy a dálný východ,“ říká Roman Stryk. „Kdysi nás ve škole učili o určité vzájemnosti. Dnes poznávám, že to vůbec špatná věc nebyla. Oni nás berou jako skutečné partnery. Znají naše kvality a vědí, že naše evropská kvalita je pro ně za rozumnou cenu. V Gruzii jsou obrovským hitem české firmy - třeba Chirana. U nás všichni hledí spíše na západ a co není tam odtud, je špatné. Výrobky ze západu jsou ale vyrobené v Číně a tady maximálně smontované. Chirana vyrábí stejně kvalitní věci, kupříkladu operační stoly, jako jiné firmy a jsou podstatně
levnější. Na to lidé z východu velmi dobře slyší. Proto máme tak dobrou pozici.“ Roman Stryk zde chce získávat další zajímavé zakázky. „Už letos přivezeme značnou část našeho obratu právě z této části světa. Máme skvělé kontakty, výborné obchodníky a především vysoce odborně zdatné řemeslníky a manažery, kteří jsou schopni postavit či zrekonstruovat cokoli. Chci jim za to poděkovat, protože to nás staví krok před konkurenci,“ stojí si za svým generální ředitel. Další věc, která pomáhá získávat zakázky, jsou exportní úvěry. „Mnoho staveb v těchto oblastech nemohou zrealizovat, protože na to jednoduše nemají. České exportní
úvěry jsou vázané na české technologie a české firmy a my je umíme získat, což je další výhoda,“ říká Roman Stryk. V polovině května navštívil Gruzii ministr zahraniční Karel Schwarzenberg. Neminul ani nemocnici ve čtvrti Ortachala. „To jsem rád, že vidím kus poctivé práce po těch marných měsících v české politice,“ řekl typickým rozverným způsobem před několika svědky šéf české diplomacie. I pro Romana Stryka to bylo zajímavé setkání. „Získal si mě svou otevřeností, upřímností a moudrostí. Nemám pocit, že by říkal nějaká klišé, ta lidskost mu skutečně kouká z očí.“ (rah)
Rekonstrukce nemocnice v Tbilisi je pro ROSS Holding klíčovou zahraniční zakázkou.
Reportáž / 3
ROZHOVOR:
IVO EXNAR
Piráti z Karibiku pro nás byla zakázka jako každá jiná
Kolik je v našem okolí výrobců koňských kočárů? V Havlíčkově Brodě jednoho takového najdeme. Sympatický člověk s osobním kouzlem o své práci hovoří tak zasvěceně, že se tomu nechce ani věřit. Ivo Exnar si ale nemusí nic vymýšlet. O vlastní výrobě kočárů, bryček a dostavníků začal uvažovat v patnácti letech. Dnes mu je padesát šest a byla by to hodně dlouhá řada, kdybychom všechny jeho vozy postavili za sebe. da, nebylo to jako dnes, kočáry se vyvíjí jako všechno ostatní. Teď už mám samozřejmě zkušenosti a trochu jiný pohled.
Jaký byl první moment, který vás nasměroval k výrobě kočárů? Mě donutila okolnost. V době, kdy mi bylo patnáct let, jsem začal jezdit do Humpolce na soutěž Zlatá podkova. Kůň tam musel předvést zdatnost v zápřahu i pod sedlem. V té době nebyly takové možnosti jako dnes, kočár prostě nešel koupit. A to byl ten moment. Začali jsme je vyrábět. Jak vypadaly vaše první kočáry? Nic moc se nezměnilo: čtyři kola, sedačka a v předu kůň nebo dva (smích). Prav-
Kdo vás přivedl k tak zajímavému řemeslu? Úplně sám, všechno co teď umíme, jsem se naučil sám. Jsem řemeslník samouk. Objevoval jsem věci už dávno objevené, nikdo mi je ale nemohl předat. V té době ani dnes není v Česku nikdo, kdo by tomuhle řemeslu pořádně rozuměl. Staří mistři už dávno zemřeli a noví se nerodí. Díky rodičům jste měl blízko k zemědělství. To ano, studoval jsem zemědělskou školu. Můj otec se jmenoval Zdislav Exnar
a v podstatě vybudoval zemědělskou školu v Havlíčkově Brodě do té podoby, jak byla, než ji zrušili a přestěhovali do Humpolce. Byl tam ředitelem v letech 1951 – 1984. Maminka Anna tam učila také. Ze střední jsem šel na vysokou, jsem zemědělský inženýr – obor zootechnika. Do roku 1990 jsem pracoval jako ošetřovatel býků. To je zvláštní – inženýr a býci… Mně to vůbec nevadí, práce mi byla vždycky bližší, než nějaká kancelář. Bylo to ale časově velmi výhodné zaměstnání. I peníze tam byly slušné. Tak proč ne! Vašeho otce zná v Havlíčkově Brodě spousta lidí. Jak na něho vzpomínáte? Byl to výborný člověk. Podporoval mě v koních, fandil mi. Kočárům vůbec nerozuměl, neměl mi co předávat. A když jsem šel po škole krmit býky, tak mi ani nic neřekl. Byl fajn. Máte dva bratry – akademického malíře a vojáka z povolání. To je docela široké rozpětí. To ano (smích). Pořád si vycházíme vstříc, vzájemně si do práce ale nefušujeme. Řekl bych, že Honza (pozn. Jan Exnar – výtvarník) příliš nerozumí kočárům a já jeho výtvarným počinům. I když ty obory mají něco společného. Kočár je
4 / Rozhovor
svým způsobem také umělecké dílo, ale trochu jiné. Musí být hezký na oko a také prakticky využitelný, zatímco klasické umělecké dílo stojí jen někde ve vitríně nebo na výstavě. V roce 1990 jste začal podnikat. Opustil jste býky a vrhl se na kočáry. Jaké to bylo? Těžké to bylo. Dělal jsem to ale předtím, zkušenosti jsem měl. To je to nejcennější. Je ale veliký rozdíl dělat kočáry jako koníčka a nebo jako profesionál. Když jsem se tím zabýval při práci, tak nemusíte nic hlídat – ekonomiku, čas, nic. A taky radost z práce jde trochu stranou. Postupem času jsem vybudoval firmu, bylo tu 25 lidí. Musel jsem to ale utlumit, lidi propustit a zůstali jsme se synem sami. S těmi zaměstnanci šlo hodně o byznys a to mě nebaví. Nejšťastnější jsem v dílně. Chci dělat rukama, řemeslo.
To znamená, že nejste pravým podnikatelem ani dnes po dvaadvaceti letech? Ne, to nejsem. Nejlépe je mi opravdu u dřeva nebo železa. Nemám rád papíry, nic takového. Kočár za koně je věc, kterou si člověk nekupuje denně. Jak ten samotný obchod vůbec probíhá? Jsou to hlavně dlouho budované kontakty. V Česku je nás poměrně málo, jsme v podstatě sami. Ostatní to dělají doma na koleně. Jsou tady i prodejci cizích
výrobců, většinou z Polska. A zakázky ze zahraničí? To trvalo velmi dlouho, než jsme získali první kontakty. Snažíme se udržet maximální kvalitu a proto zakázky nějaké máme. A jsme pouze zakázková dílna, na sklad nic nevyrábíme. Každý kočár je originál, nemáme linku. Co je na výrobě kočárů nejsložitější? Vymyslet ho (smích). Musíme dělat výkresy, pokaždé ale nové. Staré plány nepoužíváme. U těch velikých dostavníků je složitý podvozek. Je to vozidlo i pro patnáct lidí a to už není snadné. Kde všude jezdí vaše vozy? Asi po celém světě. Od Moskvy přes Slovensko, samozřejmě Česko, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko, Itálie, Francie a potom Spojené státy. Některé zakázky získáváme přes zprostředkovatele, většinou se na nás ale obrací přímo zákazník. Pak je ještě jeden problém – někteří zákazníci neví, co pořádně chtějí. Ale umíme je nasměrovat. Zvláštní sortou zákazníků jsou filmové produkce – naše kočáry jezdily ve spoustě filmů. Teď naposledy v Pirátech z Karibiku, před časem ve filmech Kletba Bratří Grimmů a Van Helsing. Jak se s producenty domlouváte? Většinou mají nějaké představy, které nejsou příliš reálné v praxi. Přeci jen ty filmové záležitosti tvoří architekti, kteří mají především vizi jak to má vypadat. My to musíme ale postavit tak, aby to jezdilo a bylo bezpečné, když už na tom ten herec nebo jeho dvojník sedí. Během výroby sem jezdí na konzultace, zpravidla to ještě několikrát předěláváme. Tak to bylo i s Piráty z Karibiku. Přijeli sem, přivezli plány a že prý tak nějak to má vypadat. Svůj kočár potom na plátně poznáte, předpokládám… Ano, samozřejmě. Každý řemeslník má svůj rukopis, i já ho mám. Do kina tedy moc často nechodím, ale svůj kočár bych i v těch Pirátech poznal. Máme svůj specifický tvar, je tam vidět práce se dřevem a železem. Určité díly používáme stále. A když jsme na nějakých závodech a je
tam třeba šedesát kočárů, tak ty naše poznám hned. Na první pohled možná vypadají stejně jako ostatní, já je ale poznám. Každý vůz tady vzniká v naší dílně od samého počátku, děláme kola, podvozek, samozřejmě odpružení, oj, zkrátka všechno. Kočár je skutečně specifická věc a téměř každý se mi vryje do paměti. A že jich už za ty roky bylo. Kdy jste naposledy vzal do ruky opratě? Teď už nejezdím, můj syn Honza to převzal po mně a docela mu to jde. Já už se jezdím jen koukat, na nic jiného nemám čas. Výroba je náročná. Velké vozy – dostavníky – tam je asi jen pro představu dva tisíce pracovních hodin. To hovoří samo za sebe, obzvláště, když na tom pracujeme převážně jenom dva – já a syn. Jaký druh kočáru vyrábíte nejraději? Nemám rád ty železné kočáry, naopak nejraději mám velké dřevěné dostavníky. Ze dřev používáme jasan a dub. Musí být ale vyzrálé. Na začátku, v 90. letech, jsme ho sháněli různými způsoby, po půdách a tak. Dnes máme své zásoby asi na deset let. Musí to být přirozeně sušené a hlavně vyzrálé, to je to nejdůležitější.
„Nejlépe je mi opravdu u dřeva a u železa,“ říká Ivo Exnar.
Máte nějaký sen nebo jste si už všechny vyplnil? Chtěl bych dělat pro sebe, pro radost. Postavit si kočár a vozit se v něm. Takový vůz je ale neprodejný (smích). Byl by to veliký svatební kočár, jen na jednu příležitost. To mě láká, ale vím, že se to nikdy nesplní. (rah) Rozhovor / 5
ROSS AKTUÁLNĚ Hranipex Rumunsko místnosti. „Investor počítá s určitým rozšiřováním kapacit, tomu odpovídá i dispozice místností.“ Stavět v Rumunsku není z hlediska povolování tak jednoduché, jako v Česku. „Kupodivu chtěli výkresy přeložit do angličtiny a ne do rumunštiny. Se samotným povolením nebyl velký problém, jen jsme museli prokázat, že neporušíme statiku té haly,“ doplnil architekt. Společnost Hranipex se zabývá výrobou a prodejem nábytkových hran. Kromě toho obchoduje s nejrůznějšími lepidly, čistícími prostředky a elektronickými rozstřikovacími systémy.
Český dům a budova velvyslanectví v Moskvě Před několika týdny se vrátila skupinka zaměstnanců ROSSu z Rumunska. Můžeme říci, pro stálého zákazníka společnost Hranipex, tam stavěli administrativní vestavbu uvnitř průmyslové haly. „Všechny stavby pro Hranipex jsou velmi zajímavé a stylové,“ řekl projektový manažer Radek Bláha. Také tentokrát stojí za architektonickým řešením celé vestavby renomovaný český autor Luděk Rýzner a jeho projekční společnost OK PLAN ARCHITECTS. „Prováděli jsme tam stavební práce, elektroinstalace a veškeré další rozvody,“ dodává Bláha. Hranipex má svůj osobitý styl. „Všechny stavby pro tuto společnost mají společné prvky – dřevěnou podlahu kantovku, skleněné příčky a vyšší standard vybavení, než je obvyklé,“ dozvídám se od architekta Luďka Rýznera. Součástí stavby v Rumunsku jsou stropy z trapézového plechu, černé matové schodiště, pokovované dveře. Ve vrchním podlaží sídlí obchodní zástupci, asistentky a vedení společnosti. Dole jsou sklady, zázemí pro skladníky a také technické
6 / Ross aktuálně
ROSS Holding získal zakázku v Moskvě. Jde o servisní práce v budovách českého zastupitelského úřadu v Českém domě. „Jsou to práce všeho druhu, někomu to může připomínat činnost domovníka,“ usmívá se Miroslav Novák a pokračuje: „Něco řešíme na dálku, na větší akce posíláme lidi přímo do Moskvy.“ Zakázka má spojitost s dlouhodobými výbornými vztahy s Ministerstvem zahraničí České republiky.
„Český dům při velvyslanectví České republiky v Ruské federaci je jednou ze čtyřiadvaceti poboček Českých center Ministerstva zahraničních věcí. Posláním zařízení, příspěvkové organizace Ministerstva zahraničních věcí, je všestranná pomoc českým obchodním subjektům v jejich aktivitách na ruském trhu, slouží pro podporu českých ekonomických subjektů a českých občanů působících v Ruské federaci. Jako státní organizace je rovněž nositelem české kultury v zahraničí,“ čteme na internetových stránkách Českého domu. ROSS už v minulosti pracoval v budovách zastupitelského úřadu. „Rekonstruovali jsme tam jeden byt,“ uzavírá Novák.
ZOO Praha – expozice slonů a pavilon hrochů V horní části pražské ZOO vzniká jeden z největších pavilonů v historii zahrady. Bude domovem slonů a hrochů. „Kam se také člověk nedostane!“ říká s nadsázkou vedoucí projektových týmů Pavel Beneš, který akci firmy ROSS v zoologické zahradě řídí. „Dodáváme vnitřní a venkovní slaboproudé rozvody
pro budoucí technologie řízení pavilonu. Mimo to budeme upravovat transformátor vysokého napětí a instalovat rozvaděče pro systém měření a regulace,“ dodává. Zakázka má být dokončena v prosinci 2011. Stavbu v ZOO financuje pražský magistrát, pro samotnou zahradu je to velice zásadní pavilon. „Nová expozice slonů počítá se skupinou až deseti zvířat včetně jednoho až dvou dospělých samců a několika mláďat. Celkové pojetí ubikací i výběhů umožní kontaktní i nekontaktní chov, podle konkrétních zvířat ve skupině. Dominantou expozice bude prostorný venkovní výběh, určený hlavně pro slonice s mláďaty. Jen na přechodnou dobu s nimi bude i samec, který bude po zbytek roku obývat neexpoziční výběh na západní straně pavilonu. U slonů je totiž samec po většinu roku samotář a jen v době říje se připojuje ke stádu slonic, mezi nimiž vládne matriarchát. Zoologické zahrady, které slony úspěšně rozmnožují, chovají většinou samce odděleně a připouštějí ho k samicím jen v příslušný čas,“ chlubí se zahrada na Internetu.
OBI Kolín Pracovníci firmy ROSS Holding instalovali v obchodním domě OBI v Kolíně novou zabezpečovací technologii. „Bylo to za plného provozu, naštěstí jsme měnili jen komponenty, ne kabeláž,“ vysvětluje vedoucí projektových týmů Michal
Sobotka, který současně děkuje Radku Bláhovi a Michalu Šimonovi za skvělé a rychlé zvládnutí akce. Původní systém byl zastaralý, neodpovídal dnešním standardům. „Teď mají k dispozici inteligentní správu uživatelů, grafické rozhraní, mohou mít přístupový systém na karty, vzdálenou správu a tak dále,“ dodává Sobotka. Společnost ROSS tam současně s tím získala servisní zakázku na slaboproudé a silnoproudé instalace.
Hotel Ukrajina Doněck V červnu 2011 získala společnost ROSS Holding významnou zakázku v ukrajinském městě Doněck. Jde o rekonstrukci hotelu Ukrajina, která souvisí s pořádáním fotbalového evropského šampionátu. V roce 2012 hostí EURO právě Ukrajina. „Objemově to není naše největší zakázka, co do rychlosti a množství práce ale jednoznačně ano,“ řekl generální ředitel Roman Stryk. Měsíčně se musí prostavět a proinvestovat kolem jednoho milionu eur, což je obrovské množství práce. Cena za rekonstrukci bez interiérů je prozatím stanovena na necelých 450 milionů korun bez DPH. „Jsou tam činnosti, které je nutno upřesnit, specifikovat a vyjasnit jejich rozsah. Například demoliční práce a statické zajištění celého objektu,“ doplňuje rozpočtářka divize Stavby a technologie Markéta Švadlenková.
Celá rekonstrukce by měla být kompletně hotová do 18 měsíců, z čehož první etapa musí být dokončena do začátku fotbalového šampionátu. „Na tuto zakázku máme sestavený specializovaný realizační tým, který bude zajišťovat jak koordinaci projekčních prací, tak i samotnou rekonstrukci hotelu,“ vysvětluje technická ředitelka divize Stavby a technologie Petra Horáková. Práce zatím probíhají bez stavebního povolení. Je to akce ve zvláštním režimu právě ve spojitosti s fotbalovým svátkem, která toto umožňuje. Stavební povolení bude nicméně v součinnosti s investorem doplněno později. Hotel Ukrajina je typická stavba z této oblasti. Je to rozsáhlá dvanáctipodlažní budova o rozměrech 115 x 20 metrů s fasádou v renesančním stylu s grafity, pilastry a mramorovým obkladem. „Objekt zajišťuje nadstandardní vybavenost, jako jsou wellness a lázně, panoramatickou restauraci, konferenční sál a další služby. Je tam umístěno šest výtahů, dvaasedmdesát pokojů a tři podlaží apartmánů,“ dodává Horáková. Podle informací z ukrajinské strany by to měl být druhý nejluxusnější hotel v Doněcku. Při šampionátu v něm má být ubytován mimo jiné syn ukrajinského prezidenta Janukovyče.
Zakázka v ukrajinském Doněcku souvisí s konáním fotbalového šampionátu EURO 2012.
Interiéry jsou navrženy významným francouzským architektem Jacquesem Garciou, což je absolutní špička ve svém oboru. (rah) Ross aktuálně / 7
ROZHOVOR:
JAN TIRMANTINGER Filmová hudba je pro mě nejlepší relaxace
Na stole má speciální zvukovou aparaturu a o hudbě, kterou poslouchá, mluví velmi zasvěceně. Janu Tirmantingerovi učarovaly soundtracky. Líbí se mu filmy, láká ho ale především hudba, při které si nejvíce odpočine. Sám o sobě říká, že převážnou část dne je v práci. Jako ředitel divize Datové systémy má pod sebou několik desítek lidí, které se snaží vést srdcem.
Hokejista, geocasher, vášnivý posluchač filmové hudby - to je Jan Tirmantinger.
Lidé poslouchají zpravidla jednodušší hudbu s textem a hledají v něm cosi. Vy to samé hledáte v hudbě filmové, proč? Asi proto, že to je jednoduchá hudba, mohu si znovu představovat film, který je také mým koníčkem. Nijak mě neruší, často ji poslouchám právě v kanceláři při práci a nemusím přemýšlet o textu. Kromě hudby vás fascinuje ještě jedna věc – geocaching. Ano, za pomoci souřadnic GPS hledám poklady, tak se to dá jednoduše shrnout. Jsem ale pořád začátečník, čili žádný velký geocacher nejsem (smích). Schovávání těch pokladů má určité zákonitosti, většinou by měl být úkryt tam, kde to je, řekněme, turisticky zajímavé. Co bývá tím pokladem? Nemá to být nic cenného, aby to pro standardního návštěvníka toho místa, který není geocacher, nebylo přitažlivé jako kořist. Proto se tam dávají hračky, přívěsky, věci z kinder vajíček. To jsou ty poklady. Občas se vyskytují putovní předměty, které třeba obletěly celý svět. Co si ale vezmete v pokladu, byste měl nahradit předmětem přibližně stejné hodnoty. A ty souřadnice nalézáte na Internetu, předpokládám… Ano, je tam obrovská databáze cachí.
8 / Rozhovor
Jsou tam i oblasti, mapy, které jen přenesu do navigace. Bývají i nápovědy, protože někdy to je hodně složité. Viděl jsem falešnou větev stromu nebo skryté zadní dno ptačí budky na stromě. Je to zajímavé! Kde jste naposledy hledal? S přítelkyní jsme byli v Adršpachu, hledal jsem tam zajímavou multicach. Vedlo nás to na Křížový vrch. Skončili jsme na samém vrcholu jednoho skalního útvaru, kde byl pomník, o kterém vůbec nevím, jak ho tam někdo dostal. Nikde žádné zábradlí, jen díra nikam (smích). Co na to říká vaše přítelkyně? Řekl bych, že ona je nucená geocacherka, možná geopřítelkyně (smích). Hrozně ráda se mnou cestuje a myslím, že v tom vidí stejný cíl jako já, tedy podívat se někam, kam bychom se za standardních podmínek nevydali. Byli bychom příliš konzumními cestovateli. Přijedete do Adršpachu, dají vám mapu a budete tři hodiny chodit od Milenců ke Starostovi a Starostové (pozn. názvy skal). Takhle je alespoň nějaké zpestření. Jak s vámi sdílí vaše další koníčky, třeba na hokej? Myslím, že hokej se jí nelíbí, na zápasy se mnou nejezdí. Hlavně jí je pořád zima, tak ji to k ledu moc netáhne.
Když zrovna nehrajete nebo nehledáte cache, tak chodíte do práce… Spíš chodím domů, v práci jsem totiž pořád. Tento týden jsem přijel v pondělí o půl jedenácté a v úterý v jedenáct (večer). Žádné další závazky nemám, zatím mi to nevadí. V čem vůbec spočívá vaše práce? Řídím divizi, která se zabývá datovými systémy. Je to velice široký obor - všechno od sdělovacích kabelů přes protipožární signalizace až po vysoce sofistikovaná programování automatů. Máme několik středisek, samozřejmě výrobní a po-výrobní (servisní), které nastupuje až ve chvíli, kdy je dílo dokončeno. Není to jen o tahání drátů… Ne, to rozhodně ne. Zpravidla tu „hrubou“ práci dělá subdodavatel. S lidmi v kancelářích dráty netaháme, provádíme tu odbornou stránku, jako je programování, nastavování, zapojování a podobně. U jednoho zákazníka teď řešíme složitý přístupový systém do rozvaděčových sálů. Na konci by to mělo fungovat tak, že člověk přijde, přiloží kartu ke čtečce, otevřou se dveře, v prostoru se vypne bezpečnostní systém, současně se ale na něj zamíří kamera a ve vysokém rozlišení předává obrázky do řídícího centra, kde jsou porovnávány s osobní kartou zaměstnance. Nastavit takto složitý systém není snadné. Lidé v ROSSu jsou ale šikovní. (rah)
HISTORIE:
Další z Šupichů – tentokrát Prokop Historie německobrodské stavební firmy, kterou založil Josef Šupich roku 1868, by nebyla ani zdaleka úplná, kdybychom zůstali pouze u popisu vývoje za jeho vedení. Roku 1911, tedy po více jak čtyřiceti letech, ji totiž Josef Šupich předává svému synovi Prokopovi a ten započal novou éru trvající až do znárodnění po druhé světové válce. Prokop Šupich se narodil v Německém Brodě 19. prosince 1870 jako prvorozený syn a měl tak od počátku dle nepsaného pravidla zdědit otcovu živnost. Vyšel místní gymnázium, poté nastoupil na studium pozemního stavitelství v Praze a nakonec na vídeňskou univerzitu jako žák velevýznamného secesního architekta Otto Wagnera. Po studiích se oženil s Emmou Hirschovou a roku 1903 se jim narodil syn Prokop. V té době Prokop starší už spolupracoval v rodinné firmě. Jeho prvním velkým dílem byla pohledná vila Jana Svobody dnes Dům dětí a mládeže z roku 1907, kde se nezapřel vliv Wagnerovy secese. Možná tento úkol definitivně přesvědčil Josefa Šupicha, aby konečně o rok později předal Prokopovi poloviční podíl ve firmě.
Podařilo se mu to velmi záhy, když přišla nabídka na realizaci nové fasády budovy německobrodské radnice č. p. 57 na náměstí. Prokop Šupich kvůli tomuto projektu byl dokonce ochoten opustit funkci městského radního, kterou konečně po letech úsilí získal. Jak práce dopadly může každý z nás posoudit při pohledu na zdobené průčelí novobarokní radnice.
Syn neváhal a nabytou svobodu v rozhodování hned využil k realizaci velkých plánů. Šlo jednak roku 1909 o stavbu moderní strojové cihelny v oblasti zahrádkářské kolonie u Cihlářského rybníka, která měla do budoucna nahradit stávající kruhovou cihelnu v Okrouhlických Dvořácích. Druhým projektem byla téhož roku stavba vlastní vily v ohybu Nádražní ulice, která dodnes více jak cokoliv jiného připomíná působení rodiny Šupichových ve městě.
Roku 1922 přišla významná chvíle. Prokop Šupich jako úspěšný kandidát za stranu Československá národní demokracie byl zvolen starostou města Německý Brod a tuto funkci plní celé jedno volební období. Sice si tím uzavřel na čtyři roky přístup k veřejným zakázkám, ale zúčastnil se významných akcí jako odhalení pomníku Karla Havlíčka v parku roku 1924. Podnik přesto fungoval dál. Lze zmínit podíl Šupichovy firmy na finální realizaci Husova sboru (1925), výstavby obytných domů podél Humpolecké ulice a nepříliš vzhledná vila zubaře Josefa Neudorfla v Nádražní ulici v duchu neoplasticismu (nenápadná vila naproti poliklinice).
Kvalitní rozjezd ovšem zpomalila kauza špatně opravené kopule děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie a ztráta dobrého jména firmy. Zklamaný a rozzlobený Josef Šupich pod vlivem kritiky předal zbylou polovinu firmy Prokopovi a odstěhoval se za mladším synem do Prahy. Zůstalo na Prokopovi, aby jméno rodinné firmy očistil.
Během války 1914 – 1918 Prokop Šupich pravděpodobně na krátký čas nastoupil na frontu a jeho firma realizovala velký úkol v podobě výstavby barákové kolonie na Rozkoši pro židovské uprchlíky z polské Haliče. Jinak se ale průběh války a první léta v rámci Československé republiky nesly v duchu celkové stagnace podniku.
základní školy v parku (dnes ZŠ Sady) a výstavbu letiště pro požadavky plánovaného přesunu bombardovací perutě. Druhá světová válka sice práci dále neomezila, ale přinesla problémy samotnému majiteli. Prokop Šupich stál v čele okresní pobočky Českého svazu pro spolupráci s Němci a tak neunikl poválečnému zájmu lidových soudů. K obvinění se navíc přidalo udání jednoho z jeho zaměstnanců, který prý našel v kapse Šupichova kabátu nacistický odznak. Pětasedmdesátiletý Prokop Šupich při výslechu upozornil, že odznak obdržel při darování peněz do kasičky členů Hitlerjugend, kteří jej obtěžovali na letišti. Z obojího obvinění byl osvobozen, ale z nabyté svobody se dlouho neradoval. Zemřel 1. října 1947 a na počátku roku 1948 je firma znárodněna. Manželce Emmě je ponechána vila na dožití a poté definitivně významná stavební firma upadá do zapomnění.
Rodina stavitelů Šupichů se nesmazatelným písmem zapsala do dějin dnes Havlíčkova Brodu.
Autor: Mgr. Michal Kamp – historik Muzea Havlíčkův Brod Foto: osobní archiv autora
Příchod hospodářské krize počátkem třicátých let se na stavební firmě výrazně podepsal. Firma si bere půjčky a velké zakázky se redukují pouze na výstavbu Historie / 9
ROZHOVOR:
LUCIE ZICHOVÁ
Je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali
Lucie Zichová má v podstatě česko-irský život. V Irsku studovala část vysoké školy, později tam pracovala pro společnost ROSS Nova Partner. Loni se přesunula do Prahy a v divizi Průmysl a energetika má na starosti ekonomiku. Takříkajíc jednou nohou je ale stále v cizině. Když už ne skutečně, tak přeneseně alespoň doma, kde na ni čeká španělský přítel. Jinak pochází z Chotěboře a Vysočinu, jak sama říká, má ráda.
Kam až mohou vést kroky absolventů vysoké zemědělské školy. Příkladem je světoběžnice Lucie Zichová.
10 / Rozhovor
Lucie, litujete něčeho, co jste v životě neudělala? Určitě lituji toho, že jsem se více nevěnovala jazykům. Hlásila jsme se na filozofickou fakultu na jazyky, ale nevzali mě. Teď mohu říci, že to bylo nedostatečnou přípravou. A trochu toho lituji. To je ale rozdíl studovat filozofickou fakultu nebo ekonomiku. Ona to ta suchá klasická ekonomika nebyla. Studovala jsem totiž na České zemědělské univerzitě, tedy mix se zemědělstvím. To mě tam drželo. Byl to svým způsobem návrat do minulosti, myslím tím zemědělství, a našla jsem se v tom. Pocházím z Chotěboře, tedy z Vysočiny, a to je a bude zemědělský kraj. Když je vám zemědělství tak blízké, umíte řídit traktor a podojit krávu? Traktor jsem řídila, když jsem byla menší. Dědeček pocházel z takového prostředí a mám k němu pořád blízko. A krávu jsem také dojila. Ve škole jsem měla kamarádku, která byla z farmy a občas jsme tam jezdili spolu. Aby to teď ale nevypadalo, že jsem nějaký sedlák! Ta myšlenka by se mi sice libila, hodně to ale bude o tom, ze jsem ráda venku a hlavně mám potřebu se pořád hýbat a o něco pečovat. Také proto jsem asi skončila v kanceláři (smích)!
Farma vás ale nakonec nenadchla a ocitla jste se v Irsku. Jak to bylo? Rok jsem tam studovala. Tady v Čechách jsem dělala speciálním program, kde byly všechny předměty v angličtině, a v rámci toho jsem vyjela do Irska. Země se mi líbila, nestihla jsem ji ale dostatečně poznat. A také jsem tam potkala svého přítele. Tomu moji kolegové říkají Pedro (smích), ale on se tak náhodou nejmenuje. Je to Sergio. Do Prahy jsem se vrátila jen na krátký čas dodělat státnice a přišla nabídka od ROSSu. Sedla jsem do letadla a strávila v Irsku další tři roky. Vidíte nějaké rozdíly v práci v Irsku a v Česku, snad kromě platu v eurech a v korunách? Je tam úplně jiná mentalita, lidé jsou více otevření, příjemnější, i když my jsme tam byli v pozici cizinců a občas to trochu zajiskřilo. Jinak jsou ale Irové přátelští lidé. Jak tam berou Čechy, třeba jako my Ukrajince? Byli tam tací, kteří se cítili ohroženi právě návalem cizinců. Vzdělanější Irové ale takové pocity, myslím, nemají. Jsme země Evropské unie stejně jako oni. Dnes nevím, jestli to byla přetvářka nebo ne, ale někteří obchodní partneři nás brali skutečně vážně. Naši dělníci pracovali třeba s Poláky nebo Rusy a tam to tak snadné nebylo.
Vy jste tam dělala ekonomku, účetní? Když jsem tam přišla, firma běžela asi rok. Neměli ale žádný účetní systém. Prvním úkolem bylo sehnat nějaký software a naučit se s ním pracovat. Měla jsem sice čerstvý diplom, praxe ale bývá jiná, navíc v cizí zemi. Právo a zákony tam ale jsou naštěstí mnohem volnější. Žádný Čech nechce platit daně. Chce je platit Ir? Myslím, že mu to tolik nevadí, protože platí mnohem méně. Třeba daň z příjmu fyzických osob je u nás nepoměrně vyšší. Nikdy jsem neslyšela žádného Ira nadávat. Vy jste do Irska přišla ve chvíli, kdy se mu realitně dařilo. Zažila jste tam ale také veliký pád ekonomiky. Poprvé jsem tam byla v roce 2005 a to byl téměř ráj. Daly se tam relativně jednoduše vydělat peníze. Na druhé straně tam ale bylo velice draho. Nakonec, když jsme odjížděli právě v důsledku té krize, tak ceny najednou padly dolů. Je to celkem logické. Třeba se Irsko znovu vzpruží, někteří moji známí, kteří tam stále pracují, si to alespoň myslí. Chtěla byste se tam vrátit? Kdybych dostala nabídku zase na nějaký projekt, tak bych asi ne neřekla (smích). (rah)
věrní rossu
10 let u firmy
Libor Veselý
Jiří Kašpárek
Antonín Skokan
Pavel Vincenc
Libora Veselého zná jeho okolí ne jako vedoucího projektových týmů, ale spíše jako diskžokeje, respektive DJ Vesyho. „Muzika mě doprovází celým životem, je to můj největší koníček, uklidním se, nabiju novou energií, je to zkrátka úplně jiný svět,“ říká Libor Veselý. „Kromě klasické diskotéky pro každého (od dětí až po dospělé) také moderuji, ozvučuji, dělám zkrátka všechno. Mimo to organizuji sportovní turnaje, což mě také velmi baví.“
Moravák z Horního Benešova u Bruntálu přišel do ROSSu na začátku dubna 2001. Je specialistou na zahraniční zakázky, aktuálně tráví většinu času v Ruské federaci. „Důvod, proč jsem tady, je velice jednoduchý. Je to tady lépe placené a mně je v podstatě jedno, kde jsem,“ přiznává se. „Byl jsem v Afganistanu a teď tady. V Českém domě při zastupitelském úřadu je snad dostatek práce. Jsem ale nenáročný člověk, nic nepotřebuji.“
Jeho první den v dresu ROSSu byl 15. leden 2001, nosí ho tedy deset let. „To už je tolik?“, divil se Antonín Skokan, který pracuje jako topenář – instalatér. „Není to řemeslo, ale poslání. Jsem třetí generace z naší rodiny, jsme zkrátka všichni přes topení“. Specializuje se na zahraniční akce a za těch deset let projel značnou část světa. „Doma se moc nezdržím, to je pravda. Začalo to v roce 2001 v Egyptě. Byl to rok velkého teroristického útoku ve Spojených státech, Arabové jsou ale skvělí lidé, cítili jsme se tam absolutně bezpečně a to i v noci na tržišti. Potom jsme pracovali v Litvě, Lotyšsku, Číně, Severní Koreji, Mexiku, Rumunsku, Polsku, Gruzii a v Ruské federaci.“
Do firmy přišel 2. července 2001 a pracoval jako dělník. „Tehdy jsme užili legrace, většna historek je ale bohužel nepublikovatelná. Dnes už si na nic v uzovovkách slušnějšího nevzpomínám,“ usmál se nad klasickou otázkou Pavel Vincenc. V době příchodu měl před základní vojenskou službou, po osmi měsících ho čekal odchod jak se říká do zeleného. „Kolegové mi tehdy připravili krásné rozloučení, dali mi dárek. Když jsem nastupoval do vlaku, dostavil se šok! Batoh byl těžký, byly v něm totiž cihly, kusy sádry, betonu a kamení a další odpad ze staveb a u toho dopis: ,Posiluj už teď, potom to půjde lépe!“ vzpomíná dnes.
Nehorší zážitky nemá Antonín Skokan z Koreje, jak by se možná zdálo, ale z Gruzie. „Žít bych tam nechtěl, je to zvláštní země,“ stojí si za svým. Lidé v Koreji by se podle něho potřebovali nadýchnout svobodného vzduchu, jen ten režim jim brání. Jubilant má svůj skromný sen – Jižní Ameriku. „Tam bych chtěl nejenom pracovat, ale ty jednotlivé země také poznat a procestovat. Myslím, že to je pro nás Evropany úplně jiný svět,“ přeje si.
Pavel Vincenc se vypracoval až na technika a jezdí po stavbách. „Práce je to střídavá, žádný stereotyp a to mě baví. Denodenně přicházím do kontaktu s různými lidmi, dostanu se na zajímavá místa. Naši zaměstnanci jsou ale velmi šikovní, problémů a komplikací je tak minimum,“ říká.
V ROSSu pracuje od ledna 2001 a jeho největší dosavadní zakázkou byla elektroinstalace v jihlavském City Parku. „Tehdy jsem byl rád, že jsme to všichni přežili. Byl tam obrovský zmatek, všichni spěchali, spousta firem. Svou práci jsme zvládli, myslím, na jedničku a dnes na to v dobrém vzpomínám.“ Kromě toho si Libor Veselý vybavuje jednu humornou historku: „Objednali jsme si na stavbu černá svítidla, zákazník je chtěl. Dodavatel ale přivezl bílá a k tomu černý sprej, basu piva a tři štangle salámu jako omluvu, že černá světla nesehnal. Pivo jsme tehdy vypili, salám snědli a potom zjistili, že tam černá barva nedrží. Dodavatel tedy přivezl světla nová.“
Od kolegů jsem se dozvěděl, že nejoblíbenějším jídlem Jiřího Kašpárka jsou slunečnicová semínka. „Ano, to je pravda, teplé jídlo mi stačí třikrát v týdnu. A vůbec nejlepší jsou semínka a k tomu pivo, to mi dělá největší radost,“ směje se. Do Česka se vrací jen výjimečně, na dovolenou. „Když přijedu, rád si s kamarády zajdu na nějaký rockový koncert.“ Spolupracovníci v České republice toho o Jiřím Kašpárkovi moc neví, objevuje se tady jen zřídka kdy. „Je ale spolehlivý, žádný problém s ním nemáme. Jen moc nechápu ta slunečnicová semínka,“ dodává s úsměvem Roman Fiala, výrobní ředitel divize Stavby a technologie.
Blahopřejeme rodičům! Jan Šarf se narodil 6. dubna 2011 tatínkovi Janovi Šarfovi, který pracuje ve firmě jako ředitel organizační složky. Věrní ROSSu
/ 11
SLOVENSKO:
Východ Slovenska je veľmi zaujímavou krajinou Východ Slovenska je aj pre mnohých Slovákov a Čechov tajomná a neprebádaná oblasť. Koľko „západniarov“ sa nikdy nedostalo ďalej ako do Popradu? Donedávna som patril medzi nich. Keď som spoznal na škole či v práci priateľských aj svojských „východniarov“, začal som sa zaujímať o ich jedinečný slovník, odkiaľ konkrétne pochádzajú, v čom je život na východe iný. Veľa som sa pýtal na tipy kam sa mám ísť pozrieť. Začneme v Popradskej kotline. Či si zbehnete na turistiku alebo lyžovačku do východnej časti Vysokých tatier, do Popradu navštíviť Podtatranské múzeum, Tatranskú galériu, alebo len na nákupy, to nechám na Vás. Práve v tomto meste môžeme zažiť najväčšiu koncentráciu turistov v širokom okolí, toto mesto je totiž bránou do Vysokých tatier - vďaka letisku, ale aj železničnej doprave a diaľnici. Najmä preto zažíva Poprad taký rozvoj v poslednom období. Z Popradu na severovýchod je to len kúsok do Kežmarku. Od Kežmarskej radnice na Hlavnom námestí by sme sa prešli Hradnou ulicou až ku Kežmarskému hradu z 15. storočia. „Počas letných nočných prehliadok odporúčam zaujímavé divadelné predstavenia na hrade,“ radí podtatranec Peter Macek z Kežmarku. Pokračujeme do rázovitej obce Ždiar s bohatou históriou, folklórom a tradíciami. Z obce vedie značenie, ktoré je jediným oficiálnym chodníkom cez rezerváciu Belianskych Tatier. Vstup do známej skoro 4 kilometre dlhej Belianskej jaskyne nájdeme pri obci Tatranská kotlina. Z úpätia Belianskych Tatier sa vydáme do ďalšieho národného parku Pieniny na hraniciach s Poľskom. Zaujímavou atrakciou je okrem krásnych hôr a stredovekého kláštora v obci Červený
12 / Slovensko
Kláštor aj plavba na tradičných goralských pltiach hlbokými kaňonmi Pienin po rieke Dunajec. Nad neďalekým mestom Stará Ľubovňa si môžeme pozrieť Ľubovniansky hrad a nazrieť do ľudovej histórie v skanzene Ľubovňa. V blízkej obci Vyšné Ružbachy odporúčam zregenerovať sily v jedných z najznámejších termálnych kúpeľov. Asi 60km na východ v regióne Šariš nájdeme v historickom a kúpeľnom meste Bardejov, zapísanom vo fonde svetového dedičstva UNESCO vďaka jeho námestiu s radnicou, ktoré lemujú meštianske domy s gotickou a renesančnou architektúrou. Kultúrno-historickým skvostom medzi východoslovenskými mestami by sme mohli nazvať Levoču. Na námestí sa týči Kostol sv. Jakuba s gotickým dreveným oltárom z dielne Majstra Pavla z Levoče a takisto budova bývalej radnice s arkádami. Spolu s dominantou Spiša – rozľahlým Spišským hradom sú zapísané v dedičstve UNESCO. Cez Spišskú Novú Ves prejdeme do turisticky mimoriadne atraktívneho Národného Parku Slovenský Raj. Ale to už sme sa zo Spiša dostali na Gemer, kde v okolí mesta Rožňava na konci Slovenského Rudohoria nemôžeme vynechať kaštieľ Betliar alebo Hrad Krásnu Hôrku. Na juh od Rožňavy sa pri hraniciach s Maďarskom rozpresti-
era vápencový a dolomitový Národný park Slovenský Kras so sprístupnenou Gombaseckou jaskyňou, Jasovskou jaskyňou a jaskyňou Domica, či fascinujúcou priepasťou Silická ľadnica. K najrušnejším a najväčším mestám východu patrí Prešov, najväčšie šarišské mesto a tradičný rival samotnej metropoly východu, Košíc. Tu by sme mohli stráviť pár hodín v historickom centre mesta Košice, kde dominantou snáď najkrajšieho slovenského námestia je Dóm sv. Alžbety – najväčší kostol na celom Slovensku. V Košickej kotline v bývalých kúpeľoch Herľany vyviera zo zeme zaujímavý gejzír. Siaha až do výšky 20 metrov a toto predstavenie trvá niekedy aj 30 minút, ale jeho návštevu by sme si mali dobre načasovať a to na každých asi 33 hodín. Východ ponúka množstvo zákutí a krás, bohatú kultúru, folklór, rozmanitosť regiónov, históriu miest, členitosť krajiny a na svoje si prídu všetci, ktorí sa rozhodnú navštíviť túto magickú časť Slovenska. Autor: Oto Kóňa (1987) je študent politológie na Fakulte sociálnych štúdií Masarykovej univerzity v Brne. Foto: Internet
RUSKO:
Dvě tváře ruské architektury Architektura je obor, který velmi citlivě reaguje na politické a společenské klima, které se v Rusku v posledních sto letech měnilo doslova jako aprílové počasí. Tomu odpovídá i vše kamenné respektive betonové, co politické vůdce s kníry nebo nápadnými pihami přečkalo. Samotná Moskva zůstává velmi cenným skanzenem různých stylů, i když mnohdy bývají určité prvky považovány za kýč. Symbolem Ruska a také jeho minulosti je Rudé náměstí, které se rozprostírá za východní stěnou Kremelského paláce. Zaujímá plochu přes devět hektarů. Vydlážděno bylo roku 1930. První letopisné záznamy pochází z 15. století, kdy bylo tržištěm. Náměstí od Kremlu odděloval hluboký příkop táhnoucí se podél kremelských zdí. Název Rudé náměstí nese tato plocha od 17. století. V té době ale slovo „krasnyj“ znamenalo „krásný“, později změnilo svůj význam na „červený“ a dnes se tedy Krasnaja ploščaď překládá jako Rudé náměstí. Hledámeli dominantu Rudého náměstí, pak je to chrám Vasilije Blaženého, též Pokrovskyj chrám, postavený pravděpodobně v letech 1555 – 1561 jako hmotná památka na dobití Kazaňského chanátu. Dle starých rukopisů jsou staviteli tohoto monumentálního dómu Postnik a Barma. Z učebnic ruského jazyka si mnozí pamatujeme chloubu někdejšího Sovětského svazu GUM, nebo-li Gosudarstvěnnyj universalnyj magazín. Magazín, moderně řečeno obchodní centrum, je znovu chloubou ruské metropole, tentokrát ale jako místo, kde se dá koupit luxusní oblečení světových značek. Nápadná nízká stavba projektovaná architektem Pomerancevem pochází z roku 1895. V průběhu 20. století si ruské stavitelství prošlo podle odborných názorů celkem čtyřmi revolucemi. „Bez ohledu na ideologické prostředí můžeme mluvit
o konstruktivistické revoluci, která vedla k nejradikálnějšímu experimentu 20. a 30. let. Ten byl se stejnou razancí nahrazen novobarokem a neoklasicismem, jímž se zaštítila revoluce stalinistická. Chruščovova revoluce nastolila absolutní formu modernismu - masovou panelovou výstavbu. Podstatou každé revoluce je, že je stejně neúprosná jako ta předcházející a to se týká i té zatím poslední, která hřímá dnešní Moskvou,“ uvádí Rostislav Koryčánek v textu na archiweb.cz
ní. Od architektury se očekává pompa, lesk a nádhera. Nedochází k tomu, že by se architektura stala komunikačním polem široké veřejnosti a sdílenou kulturní složkou,“ dodává internetový zdroj. Stavitelství se tak nestává přirozeným komunikačním nástrojem směrem k veřejnosti a ono elitářství navíc podporují i ruské zákony. Mezitím rychle mizí stavby připomínající rychlé zprůmyslňování z dob carského Ruska. Příkladem je velice cenná Dalinovská textilní továrna.
Pojďme do let nedávno minulých. Moskva se po rozpadu SSSR dostala do situace, kdy už nereprezentovala jeden z největších států světa, a globálním vlivem začala vnímat ledacos jinak, architekturu nevyjímaje. Spolu s Berlínem, který se naopak stal staronovým centrem sjednoceného Německa, to byla dvě největší staveniště Evropy. Vývoj, kterým výstavba v Moskvě prochází, se dá označit jako proces komercionalizace a individualizace. Řada developerských podniků do Moskvy přinesla soudobý architektonický slovník a vyspělé konstrukční postupy. Končí období bezejmenné architektury a ustanovený trend volá po osvědčených jménech a pokud možno světových. Zřejmě ve stínu těch velkých jmen se ale architektura v Rusku stala elitní záležitostí. „I podle slov historika umění Ivana Czeczota se ruská architektura stává tradičně prostředkem mocenské a ekonomické elity, která jej používá k navození teatrálního ohrome-
Když pomineme metropolitní architekturu, tak pro oko návštěvníka je zajímavý lidový styl ruské vesnice. Najdeme místa, kde typické vyřezávané tvarosloví přečkalo z dob vlády carů. Příkladem může být dům kupce Ivana Stěpanoviče Abdrina v Kazani. Je 118 let starý a nachází se ve starověrské čtvrti poblíž Šamovské nemocnice (viz fotografie). (rah) Zdroj: www.archiweb.cz www.orbion.cz Foto: Russkij dom
Rusko / 13
ROSS PODPORUJE:
Dny firemního dobrovolnictví v Modletíně Firemní dobrovolnictví je jedna z forem rozvoje společnosti z pohledu společenské odpovědnosti. Na západ od naší hranice nebo ve Spojených státech je taková podpora neziskovému sektoru zcela běžnou věcí. Manažeři se vysvléknou z oficiálních obleků a pracují ve prospěch potřebných. V našem případě máme dlouhodobého partnera – občanské sdružení pracující s postiženými – Benediktus Chotěboř. Benediktus kromě svého centra v Chotěboři, kde fungují některé dílny a občanské sdružení jako takové, rozvíjí své aktivity v Modletíně, malebné vesničce v srdci Železných hor. „Když jsme sem poprvé přijeli, dýchlo to na nás - klid, pokoj, neuvěřitelná atmosféra,“ vzpomíná vedoucí sdružení Blanka Nikodémová. V Modletíně je vedle kostela sv. Anny stará fara a bývalé lázně, jinak též aperát (pozn. název vychází z toho, že v budově býval lihovar). „Už několik let tady budujeme, nejdříve oprava fary, teď máme další plány. Chceme tady zřídit Archu, tedy místo pro společný život zdravých a postižených lidí,“ dodává Nikodémová.
14 / ROSS podporuje
Společnost ROSS Holding jako významný partner a sponzor sdružení už jeden dobrovolnický počin udělal, bylo to před rokem. „Zájem není nijak veliký, vždy se přihlásí jen malá část naší firmy,“ říká organizátorka akce Zdena Stryková a pokračuje: „Snad ani nechceme, aby nás do Modletína jezdily stovky. Větší zájem by ale neuškodil.“ Sama Zdena Stryková je hybatelkou společného projektu. „Snažím se jim pomoci, protože ta myšlenka je skvělá.,“ říká. Pátek 20. května 2011 – první den firemního dobrovolnictví - bylo počasí jako o aprílu. „Nejdříve neověřitelné horko, potom déšť. Tak už to bývá,“ povzdechl si Hugo Pelikán, nová tvář v týmu pracovníků. „Už v mém předchozím zaměstnání jsme pomáhali a dokonce právě v Modletíně. Je to krásné místo, dobří lidé, tak proč ne?“ Po oba dva dny to kolem modletínské fary vypadalo jako v mraveništi. „Udělali jsme myslím kus práce! Kultivovali jsme některé části pozemku, štěpkovali větve, čistili jsme stoku podél pozemku, otloukali staré cihly a dokonce se podařilo vyzdít opěrné sloupy pro vstupní bránu do areálu,“ doplňuje Stryková.
Dalším nováčkem byl projekt manažer Dušan Lošonský. „Vůbec toho nelituji, že jsem tam jel. Na duši mám velmi dobrý pocit, s tělem už je to horší. Připomněl jsem si některé svaly, o kterých jsem v posledních letech neměl ani tušení,“ směje se. „Z mého pohledu je správné, že naše firma ROSS pomáhá takto postiženým. Peníze nebo nějaké dary jsou jistě velkým počinem, ale pomáhat touto cestou si nemůže dovolit každý. Práce je ale podle mého názoru darem, který může poskytnou většina z nás. Příště půjdu znovu,“ slibuje Lošonský. Firemní dobrovolnictví je důležitou součástí života velkých i menších firem. Zaměstnance motivuje, odměňuje a navíc rozvíjí nejen jejich profesní, ale i osobní schopnosti. Předmětem dárcovství nejsou peníze, ale pracovní doba zaměstnance a také nadšení někomu zdarma pomoci. V neposlední řadě je to výborný pocit vykonaného dobrého skutku. Firemní dobrovolnictví zlepšuje také vnější obraz společnosti – lidé ji potom vnímají jako firmu skutečně filantropickou, firmu, která je připravena pomoci potřebným. (rah)
Pozvánka Pivovarské slavnosti Chotěboř Nezapomeňte si poznamenat datum 20. srpna 2011. V Chotěboři na náměstí na Vás čeká bohatý kulturní program pro všechny generace a samozřejmě lahodný nápoj s pěnou – pivo Chotěboř. „Patří to ke každému pivovaru, navíc chceme takto poděkovat našim zákazníkům, štamgastům, ale i všem ostatním,“ říká a zve sládek pivovaru Oldřich Záruba. Jako hlavní host vystoupí nestárnoucí kytarový mág Radim Hladík a jeho Blue Effect. Během odpoledne se na podiu vystřídá například Dvanáctka Zbyňka Paličky s kapelou, Medvěd 009, pro děti jsou připraveni šermíři a pohádka. Akce začíná ve 14 hodin a vstup je jako vždy zdarma.
Nezapomeňte si vzít fotoaparát. Ceny jsou lákavé! Vyhlašujeme fotografickou soutěž s poetickým názvem SUMMEROSS! Na jakémkoli místě na světě stačí vzít do ruky fotoaparát a vyfotografovat sebe nebo své blízké tak, aby ze snímku bylo patrné místo. Například v New Yorku zajděte na Ostrov svobody a vyfotografujte se se Sochou svobody. Není třeba žádných propagačních předmětů ROSS, stačí snímek s vámi. V podzimním čísle zveřejníme nejzajímavější dovolenkové fotografie a odměníme vítěze.
15. - 17. 7. LITERÁRNÍ VYSOČINA
27. 7. FUNKY A ROCK
Čechovka Festival literatury a poezie.
od 19.00 hodin Jedna ku jedný, Disquiet.
14. 10. VOLANT
3. 8. ETHNO VEČER
od 21.00 hodin I Oko Koncert pardubické kultovní kapely.
od 18.00 hodin Raggalized, DJ´s
25. 11. MŇÁGA A ŽĎORP
10. 8. JAZZOVÝ VEČER
od 21.00 hodin I Oko Koncert slavné formace.
od 19.00 hodin Koncert pelhřimovské skupiny JAZZ PILGRIM a jejich hostů.
KLUB OKO pořádá na havlíčkobrodském náměstí KULTURNÍ LÉTO 2011 s podtitulem Multižánrové středy 13. 7. KELTSKÝ VEČER od 19.00 hodin Koncert skupiny GWALARN s ohňovou show.
17. 8. REGGAE A SKA VEČER od 18.00 hodin Trochu „jiné“ hudby neuškodí Dubtronic, DJ´s.
31. 8. STŘEDEČNÍ KONCERT KAPEL
20. 7. BLUESOVÝ VEČER
od 19.00 hodin Loučení s prázdninami. Léto is not dead, ŠAFRAN ROK Volume.
od 19.00 hodin Koncert skupiny HH Blues, Traffic Jam.
Akce na náměstí podporuje město Havlíčkův Brod.
KUPÓN
na slevu
50 Kč
Po předložení tohoto kupónu při vstupu do klubu Čechovka, získáváte slevu na vstupném ve výši 50 Kč. Kupon nelze uplatnit v předprodeji. Reportáž / 15
platnost 1. 7. 2011 - 30. 9. 2011
Připravili jsme pro Vás užitečný elektrotechnický AJ–CZ slovník dnes od písmene
UŽITEČNÉ:
slovník / KŘÍŽOVKA Fitness for running Fitter [ˡfıtə(r)] Fittings [ˡfıtıŋz] Fix [fıks] Fixed [fıkst] Fixed address Fixed centre Fixed decimal point Fixed line Fixed storage Fixture [ˡfıkstʃə(r)] Flag [flæg] Flame [fleım] Flame baffling Flame cleaning Flame cutting Flameproof [ˡfleımprːf] Flammamble [ˡflæməbl] Flange [flændʒ]
Křížovka o cenu Vyluštěnou tajenku zasílejte nejpozději do 31. 8. 2011 na e-mailovou adresu magazin@ross. cz. Správné odpovědi vylosujeme a výherce získá 2 volné vstupenky dle vlastního výběru do klubu Oko nebo Čechovka v Havlíčkově Brodě.
Připomínky, nápady a náměty k časopisu prosím vhazujte do schránky označené ROSS magazín v sídle ROSS Holding v přízemí za recepcí vlevo nebo posílejte na e-mailovou adresu:
[email protected]
16 / Užitečné
schopnost jízdy montér, instalatér výstroj, příslušenství, armatura upevnit, ustálit, vetknout, stanovit pevný, stálý, vázaný pevná adresa pevný střed, pevný upínací hrot pevná desetinná čárka pevná linka permanentní paměť upínací přípravek příznak, indikátor plamen, vzplanout vedení plamene čištění plamenem řezání plamenem odolný proti vznícení, nevýbušný zápalný, vznětlivý příruba, okolek
Flanged [flændʒd] Flanging [flændʒıŋ] Flanging machine Flank [flæŋk] Flap [flæp] Flap valve Flash [flæʃ] Flash bulb Flash over Flash point Flash proof Flashlight [ˡflæʃlaıt] Flat [flæt] Flat blade screwdriver Flat bottom Flat coat Flat drill bit Flat head Flat roof Flat tyre
přírubový obrubování obrubovačka, lemovačka bok, strana klapka klapka (v potrubí), klapkový ventil blesk, záblesk, vznícení blesková žárovka přeskok (el.) bod vzplanutí odolný proti vzplanutí svítilna, baterka plochý, rovný, ploška plochý šroubovák ploché dno základní nátěr plochý vrták do dřeva plochá zápustná hlava (šroubu) plochá střecha píchlá pneumatika (amer.)
Flavour [ˡfleıvə(r)] Flaw [flɔː] Flex [fleks] Flexible [ˡfleksəbl] Flexible joint Flexible lead Flight [flaıt] Flight board Flight control Flight line Flight recorder Flip [flıp] Flip chart Float [fləʊt] Float valve Floating [ˡfləʊtıŋ] Floating bearing Floating bridge Floor [flɔː(r)] Floor beam
F
vůně, aroma, příchuť vada, trhlina šňůra, přípojná šňůra ohebný, pružný pružný spoj ohebná šňůra let letová tabule letová kontrola dráha letu černá skříňka překlopit přenosná tabule (s archy papíru) plovák, plavit, zaplavit plovákový ventil plovoucí, pohyblivý volné ložisko plovoucí most podlaha, podlaží podlahový nosník
V tajence najdete epigram Karla Havlíčka Borovského. Nekřesej do kaše, nekřesej do troudu...
(zbytek v tajence) Tajenka z č. 2/2011 zní: Vrabec také zpíval zase jiným slovem: raději moudrým člověk býti nežli hloupým bohem. Z došlých odpovědí jsme vylosovali paní Věru Pojmanovou, která vyhrává dárkové balení piva Polo - nové chotěbořské polotmavé jedenáctky a půllitr s logem.
Fotogalerie 17. ročník turnaje v malé kopané, 14. května 2011
Reportáž / 17
V PŘÍŠTÍM ČÍSLE:
REPORTÁŽ: BITRUB INTERNATIONAL KRASNOARMEJSK ROZHOVOR: DANIEL KORÁB, JAROSLAV PLÍŠEK HISTORIE: STANISLAV BECHYNĚ
