Malý Eichmann. (Divadelní hra o dvou de jstvích)

Malý Eichmann (Divadelní hra o dvou dejstvích)

Postavy: VYPRAVĚČ:

Hlavní postava, stále sedí za stolem, vypráví celý příběh. Je to postarší a poněkud sešle vypadající pán.

STARÝ MUŢ:

Ještě mnohem starší neţ VYPRAVĚČ, sem tam se objevuje a komunikuje s ním.

ON:

Jedná se o mladší verzi VYPRAVĚČE. V průběhu hry dělá to, co VYPRAVĚČ popisuje.

ONA:

Partnerka mladší verze vypravěče.

OTEC MATKA SESTRA DISPEČERKA KNĚZ PSYCHOLOG (PSYCHIATR) ŠEST MASKOVANÝCH POSTAV KAMARÁD KAMARÁDKA DVA POLICISTÉ POMOCNÍ:

Jedná se o sbor postav, které plní pomocné úkoly, např. v začátku hry jsou nositeli cedulí se jmény postav, které v tu chvíli představují. Dále ztvárňují některé vedlejší postavy, které se ve hře pouze mihnou. Počet pomocných postav určí podle potřeby reţisér.

Prostředí: Hra se odehrává ve dvou od sebe oddělených scénách. Ta první je v levé části pódia, jedná se o prostor, kde sedí VYPRAVĚČ u stolu, občas zde vstoupí STARÝ MUŢ a SESTRA. Druhá scéna je v pravé části pódia, zde se odehrává příběh, který nám říká VYPRAVĚČ. Obě tyto scény jsou nasvíceny samostatně, tak, aby se mohla jedna zhasnout a druhá ozářit reflektory nezávisle na sobě. Je také moţné scénu vpravo zakrývat samostatnou oponou. Kulisy této druhé scény jsou neustále dynamicky měněny, postavy je přináší, je-li s nimi potřeba pracovat, pokud uţ ne, jsou zase odneseny. Většinou se jedná o stůl, který vystupuje ve větším mnoţství scén, dále bývá přinesena např. deka, kolo, ţidle či okno.

2

JEDNÁNÍ PRVNÍ Světla jsou namířena pouze na levou stranu pódia, vpravo je tma. VYPRAVĚČ sedí u stolu, hovoří k publiku. VYPRAVĚČ:

Dobrý podvečer, ať uţ je tedy doba, jaká chce. Asi jste tady, abych vám vypověděl svůj příběh. Jste velmi laskavi, ale nepočítejte s něčím veselým, to bych vás chtěl od začátku varovat. (odmlka) Jedná se v podstatě o romanci, takovou poněkud baladickou. Začínáme, jak uţ to tak u klasických romantických povídání bývá, svatbou, a skončíme pohřbem.

VYPRAVĚČ se krátce odmlčí. Začne hrát klasická svatební hudba, rozsvítí se prostor v pravé části jeviště. Vidíme však pohřební průvod, v čele jde kapela, která ten svatební pochod hraje. Za kapelou jdou čtyři lidé nesoucí rakev. Za rakví jde ONA v bílých svatebních šatech jako poslední osoba průvodu, nese rudou kytici růţí. Mezitím VYPRAVĚČ po krátké odmlce pokračuje, musí zvýšit hlas, aby přehlušil hudbu. On ten příběh vlastně tak úplně svatbou nezačíná. To byste nevěděli všechno. Kuš! (obrátí se směrem k průvodu, aby jej utišil) Průvod pokračuje bez povšimnutí dál, pouze hudba se poněkud ztiší. Jak můţeme určit začátek příběhu? Ke svatbě vede jasná kauzální řada událostí, bez jejichţ vysvětlení bude začátek v podobě svatby vytrţen z kontextu a vy nic nepochopíte. (podívá se do publika) I kdyţ, jak se dívám támhle na paní, někteří moţná nepochopí, ani kdybych jim to stokrát popsal do všech detailů a navíc by to sami předtím proţili. No nic, začněme seznámením. V pravé části zhasnou světla, do levé vstupuje STARÝ MUŢ, má na zádech batoh. STARÝ MUŢ:

Nazdáár! (vesele, přichází k VYPRAVĚČI a podává mu ruku)

3

Vypravěč mu svou ruku vytrhne. VYPRAVĚČ:

Prosím tě, teď nemám čas, nevidíš? (ukazuje na publikum)

STARÝ MUŢ:

Jak nemáš čas? (sundá si z ruky hodinky a poloţí je na stůl) Uţ máš čas, chceš?

VYPRAVĚČ:

Nechci, odjeď!

STARÝ MUŢ vytáhne z batohu papírovou helmu, nasadí si ji na hlavu a pantomimicky předstírá, jak si sedá na motorku, drţí řídítka a levou nohou startuje. Několikrát udělá startovací pohyb a doprovází to zvuky, jako by motorka nechtěla chytnout. Podívá se na VYPRAVĚČE, ten se zatváří znechuceně a strčí do něj, vsedě, nevstává při tom. STARÝ MUŢ udělá zvuk motorky, která chytla a „odjede“ z pódia. VYPRAVĚČ zakroutí pohoršeně hlavou a pokračuje ve výkladu. Začněme tedy seznámením. Bez něj by totiţ celý příběh, celá tato romance, celá tato tragédie, nemohla vzniknout. A jak k němu došlo? Neskutečnou náhodou. Nebo skutečnou náhodou? To je právě ten problém. Náhoda nebo osud? Nějaká forma determinismu? Podívejte se na ten sled událostí.. V pravé části pódia se rozsvítí světla. Bude se zde simultánně odehrávat to, co VYPRAVĚČ vypráví. ON leţí na zemi, je přikrytý peřinou, opodál vidíme stůl, na něm hrnek s kávou, rohlík a zubní kartáček. Na zemi vedle spáče je poházené oblečení a budík. VYPRAVĚČ:

(mluví s básnickou pózou) Byl pozdní večer, první (odmlka, zamyslí se, pak pokračuje normálním tónem) dopoledne vlastně bylo, dopoledne, snad by se dalo říct aţ ráno. Šel jsem do práce, jenţe jsem zaspal.. nezvonil mi totiţ budík.. protoţe jsem si večer vypnul vyzvánění, jelikoţ mi pořád někdo volal. Nebudu tady rozmazávat, kdo. To by bylo nadlouho a koneckonců, nic vám do toho není. (odmlka) Takţe vypl jsem mobil, aby mi pořád nevolala bejvalka, (odmlka) kruci..

4

Scéna vpravo: ON se probudí, sundává peřinu a vstává z „postele“. Podívá se na budík a zatváří se vyděšeně. Začíná se urychleně oblékat, s kartáčkem v puse, kromě toho se do sebe v téţe chvíli snaţí cpát rohlík a kávu z hrnku. Obleče se a jde. VYPRAVĚČ:

Ulice, kterou běţně chodím, byla rozkopaná, proto jsem musel na opačnou stranu neţ obvykle. Cestou jsem si koupil noviny.. jenţe stánek byl zavřený, takţe jsem si je vlastně nekoupil, leţely tam, na pultě, moţná trochu schovány za mříţí, dalo se k nim dostat škvírkou.. no to je jedno.. a potom jsem se ještě musel vrátit domů.. pro něco..

ON napřed vykročí doleva, na zemi však najde transparent, který ukáţe do publika: VSTUP NA STAVENIŠTĚ ZAKÁZÁN. Vztekle hodí cedulí o zem a jde na opačnou stranu. Ze stolu (který těsně před tím dvě z POMOCNÝCH POSTAV posunou dál od původního místa) bere noviny, rozhlédne se na všechny strany a tváří se nenápadně, pak je vezme (pantomimicky předstírá, jak je odněkud úzkou skulinou doluje) a schová pod bundu, aby nebyly vidět. Rychle uteče opodál, pak noviny vytáhne, krátce si je pročítá, potom se chytne za břicho a najednou prudce vyrazí na opačnou stranu, tedy směrem k místu, odkud původně vyšel. Zastaví se opět jakoby u sebe doma a předstírá, ţe sedí na záchodě, při tom čte ty noviny, pak si s nimi vytře záď a pohodí je na zem. Pak jsem konečně vyrazil, dostal jsem se na křiţovatku ulice třetí a deváté, nefungoval semafor, proto jsem chtěl jít přes cestu. Vkročil jsem do vozovky, v tu ránu mi přišla sms, instinktivně jsem se podíval na mobil a.. ON vykročí zase tím směrem jako původně, opět bere onu ceduli do ruky a práská s ní o zem, pak se vydá opět na opačnou stranu, rozhlíţí se na obě strany, pak vykročí jednou nohou, ale zarazí se, ozve se zvuk sms, vytáhne telefon, dívá se na něj a stojí strnule v pozici s jednou nohou vepředu. Takto bude stát aţ do chvíle, kdy se jeho osud potká s osudem ONA (pozn. – postavy ON a ONA nebudou v tomto scénáři skloňovány, z důvodu přehlednějšího hledání jejich konkrétních výstupů) VYPRAVĚČ:

Ona mezitím ráno také vstala. Nezaspala sice, za to jí však nestartovalo auto. (odmlka) Nebo jí ujela tramvaj? Nebo nestartovala tramvaj a ujelo 5

jí auto? Tady vidíte úskalí práce vypravěče. Je těţké vám povídat nějakou historii, kdyţ si to přesně nepamatuju a ani jsem u toho nebyl. Vy si snad něco pamatujete úplně přesně, bez jakékoli moţnosti omylu či odchylky? Moţná si myslíte, ţe jo, ale to si myslíte proto, protoţe to, jak si minulost pamatujete, přesně souhlasí s vaším obrazem minulosti, který si však tvoříte pomocí paměti, takţe se točíte v bludném kruhu, kdy vaše vzpomínky ospravedlňují vaše vzpomínky a.. dost keců. Inu, nejsem historik, abych psal skutečné dějiny dle přesných vědeckých pramenů. Budu vám vyprávět tak, jak si to pamatuju, nebo jak si myslím, ţe je nejpravděpodobnější, ţe se věci udály. Mezitím si ONA lehne na zem a přikryje se peřinou. Pak předstírá vstávání z postele, odhrnuje peřinu, v klidu si čistí zuby, poté si sedne ke stolu (tentýţ stůl, z něhoţ předtím ON bral noviny, pouze k němu jedna z POMOCNÝCH POSTAV přidá ţidli), pomalu v klidu snídá, pak si ještě jednou vyčistí zuby a maluje se. Poté předstírá zamykání dveří, pak předstírá, ţe usedá do auta (sedne si na ţidli, stůl byl mezitím odstraněn) a zkouší startovat (slyšíme z reproduktoru zvuk marně startujícího auta). Pak jakoby praští rukou do palubní desky a začne utíkat. Slyšíme zvuk jedoucí tramvaje a její výstraţné zvonění. ONA máchne rukou do prázdna v gestu zmaru. VYPRAVĚČ:

Kaţdopádně sedla na kolo, které jí předtím nějací sígři vypustili, chvála bohu jim za to, takţe ho musela nafoukat, a jela. Cestou se zastavila na nákup, koupila si (přemýšlí) no nějaké věci, co si tak ţeny kupují, já nevím (zmateně) asi tampony, rtěnku a dva pakly papírových kapesníků a jeden citron, nějaké šaty, televizi, menší slůně.. (pak vykřikne) boţe já nevím, prostě ty krámy co mívá v kabelce. Jela, jela a najednou..

ONA odejde k zákulisí, odkud si bere kolo – to je skutečné, nafouká ho (pantomimicky) a jede. Chvíli jezdí po pódiu, pak se chytne za oko a narazí do ON. Oba spadnou na zem, ONA leţí na něm. VYPRAVĚČ:

(napodobuje vysoký ţenský hlas) Ááá pardon, pardon, (pak hlubokým muţským hlasem) pardon, pardon, (zase ţenský hlas) promiňte, to byla moje chyba, (muţský hlas) promiňte, to byla moje chyba. 6

Zůstanou takto mlčky leţet, ONA leţí na ON, dívají se sobě vzájemně do očí. VYPRAVĚČ pokračuje v monologu. VYPRAVĚČ:

Tak jsme se setkali. Spadla jí do oka muška přibliţně ve stejné chvíli, jako mně přišla sms, nikdo nedával pozor a bylo to. A teď mi řekněte, zda to byla náhoda nebo osud! (dívá se do publika a čeká na odpověď) No? (čeká) Tak co? (čeká) Honem. (čeká) Nevíte, co? Cha! (zasměje se) Tak musíme pokračovat dál. Všechno, co vede k jakékoli události, je řízeno buď neskutečnou náhodou, anebo přesným plánem a já nevím, která z těchto zřejmě neslučitelných moţností platí. To, co se stalo, mohlo se stát i jinak nebo se zákonitě muselo stát právě tak? Kdyby se nestala spousta maličkých zdánlivě nahodilých věcí, nikdy se nepotkáme a nepotká nás ten tragický osud.

VYPRAVĚČ se odmlčí, na pravé straně pódia zhasnou světla. Osud? Nevím. Pojďme dál. Začali jsme svatbou, ani seznámení však není počátkem příběhu, protoţe spousta těch drobných náhodiček se stala uţ dávno předtím. Cokoli, co se v mém ţivotě, a nejen v něm, událo před seznámením, mělo nějakým způsobem vliv na můj celý další ţivot, tedy i na seznámení. Kdyby se cokoli stalo jinak, mohlo proběhnout jinak i cokoli dalšího. Takţe pokud vám nevysvětlím všechno, co se stalo dříve, nemůţu pokračovat v seznamování. (odmlka) Ale kde začít? Cesta k tomuto seznámení byla načata vlastně uţ od mých dětských let, kdyţ mne ve školce šikanovali, kdyţ jsem ve škole šikanoval já. Začněme tedy mým porodem. V pravé části jeviště se rozsvítí, je zde rodící MATKA, která bolestivě vzdychajíc leţí na zádech a má roztaţené nohy, ty jsou přikryty prostěradlem, je zpocená a zhluboka oddychuje. Mezi jejíma nohama je lékař a vedle něj dvě sestry, tito jsou hráni POMOCNÝMI POSTAVAMI. VYPRAVĚČ:

Některé detaily bychom mohli přeskočit. (odmlka) Ostatně, abych se 7

vám přiznal, já si z toho porodu ani moc nepamatuju. Vím jen, ţe jsem strašně plakal, oslňovalo mne světlo a bylo mi zima, ošahával mne doktor.. na zadek, prase.. ale hlavně se mi nechtělo ven.. vevnitř bylo tak dobře, příjemně, (zamyslí se) moţná proto se tam pak chlapi tak rádi vracejí (zasměje se hlasitě, pak se zarazí a tváří se trapně) no nic.. bylo mi vevnitř dobře a já se bál vyjít ven, na otevřený prostor. Uvnitř byla jistota, svět důvěrně známý. Cesta ven, to byla smrt. Krok do prázdna, do neznámého. Nevěděl jsem, co bude na onom venkovním světě, nevěděl jsem, zda vůbec něco. Lůno matky bylo pro mne jediným poznatelným světem. Jak jsem měl vědět, co je venku? Nikdo se odsud nikdy nevrátil. Matka pro mne byla bohem. Takţe cesta na tento svět byla velmi frustrujícím záţitkem, který mne poznamenal do konce ţivota, (odmlka) navíc jsem pak spadl na hlavičku. Během celé této scény MATKA stále vzdychá a rodí, opodál leţí ON schoulený v poloze plodu, cucá si palec a kňučí, oblečen je stejně jako v předchozí scéně, neztvárňuje zde ani tak plod jako spíš skrývání se před strachem v podvědomé poloze plodu. VYPRAVĚČ:

A navíc ani porod není počátkem.

V pravé části jeviště se zhasnou světla. Myslíte si snad, ţe můj ţivot ovlivňují jen události, které se staly během něj a po něm? Museli bychom ukázat ţivot mých rodičů. V pravé části se rozsvítí. OTEC předává MATCE růţi, ona mu za to dá pusu, potom si kleká na čtyři, zády k OTCI, ten si kleká za ni. Říkal jsem snad, ţe některé detaily můţeme vynechat. V pravé části jeviště zhasnou světla. VYPRAVĚČ:

Jasně, zrození, stvoření, ale ani tady není počátek. Abychom pokračovali v řadě kauzálních událostí, které vedly k mé svatbě, nebude 8

nám stačit vykreslit můj ţivot a ţivot mých rodičů, ani ţivot jejich rodičů, ani ţivot jejich rodičů, ani ţivot jejich rodičů, ani ţivot jejich rodičů, ani ţivot jejich rodičů (opakuje to jako zaseklý stroj, poté se pěstí praští do hlavy) Pardon, od toho (chvíli přemýšlí, jaké slovo zvolit) neštěstí mi někdy tak úplně nepracuje hlava. (odmlka) Ale nepředbíhejme, o tom aţ později. Kdyţ tedy postupně jedeme dál a dál do minulosti a sledujeme sled událostí, kam se dostaneme? Na úplný počátek? Na úplný počátek všeho? Na úplný počátek čeho? Na počátku bylo (odmlka) slovo? In principio erat verbum, et verbum erat apud deum, et deus erat verbum? Nebo en arché én ho lógos, kai ho lógos én pros ton theón, kai theós én ho Lógo? Vpravo se rozsvítí světla. Černě oblečená osoba s černou maskou přinese transparent, na němţ je velkými písmeny napsáno slovo LOGOS. Poté přijde jiná osoba, stejně oblečená, s transparentem s nápisem λόγος – tedy logos v řečtině. Pak další stejná osoba s transparentem VERBUM, další – DEUS, další - další – BŮH, další - θεὸς, další – THEOS, další – PRINCIPIO, další – ARCHÉ, další – POČÁTEK. Tyto osoby se snaţí, aby jejich transparenty byly vidět nejvíce a ostatní upozadit, proto se různě předbíhají, strkají se, občas někdo spadne na zem. VYPRAVĚČ:

Bylo na počátku slovo nebo nějaký logos, řád, uspořádanost chaosu? Logos? Slovo? Nebudu vás tady zatěţovat etymologickými původy interpretace počátku jakoţto slova, logos není jenom slovo, je to vládnoucí princip, všeobjímající apeiron, vše, co je, co má příčinu samo v sobě, vesmírný řád, nehybný hybatel, číslo, rozum, věda, Kristus, ale to máte fuk. Stejně jsou to všechno jen znaky. Všechno, co vám na poli příběhu vyprávím, má začátek a konec ve slově, které je základem vět, z nichţ je vyprávění sloţeno. Slova se skládají z písmen, ale písmena nemají takovou výpovědní sílu jako slova. Tedy na počátku bylo slovo.

Vpravo je hotová skrumáţ, všichni zápasí, aby byli vidět jen oni. Nakonec přijde poslední taková osoba s transparentem SLOVO a všechny ostatní dostane kopanci na zem. Nakonec stojí sama před publikem a ukazuje mu transparent SLOVO. Po chvíli se vpravo zhasne. 9

VYPRAVĚČ:

Přijměme jako fakt, ţe na počátku mého vyprávění je slovo, které je ode mne, a já jsem tím slovem. To slovo je bůh. Slovo je bohem. Od toho se dále odpíchněme. (začne zrychlovat tok řeči) Jsem, který jsem a jsem jím, protoţe se stalo to, co se stalo. Kdyby se stalo něco jiného, nebo to stejné nějak jinak, moţná tu nejsem, nebo tu jsem, ale nejsem týmţ, kýmţ bych byl, kdyby se to, co se stalo, stalo jinak, nebo se nestalo tak, jak se to stalo, nebo se to stalo tak, jak se to stalo, ale jindy, neţ se to stalo, takţe by se to nestalo v podstatě stejně, nebo vlastně stalo, ale mělo by to na mne jiný vliv. Třeba.. (ukáţe doprava)

Vpravo se rozsvítí, sedí zde ON oděn pouze v dětské plíně a dudlíkem v ústech a hraje si s autíčkem. ON:

Mami, udělal jsem eé. (vysokým dětským hláskem)

Přiběhne k němu MATKA. MATKA:

Proboha uţ zas, a v tolika letech. (začne mu sundávat plenu)

ON:

Však mám tepjve pětatšicet.

Vpravo se zhasne. VYPRAVĚČ:

Pak by mohlo platit, ţe nejsem, který jsem nebo jsem, který nejsem, coţ naštěstí neplatí, takţe můţeme jít vesele dál. (odmlka) Kdyţ jsme stanovili počátek mého vyprávění, teď uţ máme jen jeden problém. Určit, co do příběhu patří a co ne, a z toho, co tam patří, co je významné a co ne. Přece vám nebudu vykládat celé dějiny světa. To by bylo jednak nudné, dlouhé a navíc vidím, ţe támhle paní se chce docela na záchod. Mám počkat? (odmlka) Hotovo. Jedeme dál. (zarazí se, dívá se do publika) Proboha vy v tom zůstanete sedět? No jak chcete. (opět se podívá do publika) pane, nemůţete si ji odvést? Kdo to má čichat. (odmlka) Aha, nemůţete, dobrá. Tedy celé dějiny. Sledujte můj text. 10

Vpravo se rozsvítí., VYPRAVĚČ bude mlčet, tato scéna bude němá. Na pravou stranu pódia přijde shrbená chlupatá osoba - pračlověk, pak osoba v řecké tunice s plnovousem, pak osoba s vavřínovým věncem na hlavě jako Caesar. Pračlověk Caesara praští kyjem po hlavě, ten spadne na zem. Na podium přijde mnich v hábitu přepásaném provazem a potřese si s pračlověkem rukou. Pak mnich vzhlíţí k nebi a ukazuje prstem nahoru, přichází člověk oblečen v renesančním rouchu a ukazuje dolů na zem. Pak přichází osoba s šedými vlasy a knírem a na prsou má cedulku s nápisem EINSTEIN, vede se za ruku s osobou, která má na prsou cedulku WITTGENSTEIN, za nimi jdou dva vousatí pánové s cedulkami – DARWIN a MARX, za nimi MASARYK a HAVEL, za nimi HITLER a STALIN, MAO CE TUNG a POL POT, SLAVOJ ŢIŢEK a JAN ŢIŢKA, TRUMAN a BIN LÁDIN, OBAMA a ARAFAT. Všechny postavy by měly co nejvíce připomínat reálné osoby se jménem na cedulce (je moţné pouţít masky). Přichází vţdy po dvojicích, vedou se za ruce. Všechny osoby se chytnou za ruce se svými předchůdci, utvoří kruh, brumlají nějakou tklivou melodii (třeba hymnu USA nebo EU) a chodí do kruhu. Do levé části pódia mezitím vkročí STARÝ MUŢ. STARÝ MUŢ:

Co to zas děláš?

VYPRAVĚČ se lekne. VYPRAVĚČ:

Co tu zas děláš? Jdi pryč, (zakřičí) upaluj!

STARÝ MUŢ vytáhne z batohu sirky a jde směrem k postavám vpravo. Ke kruhu se právě blíţí osoby s cedulkami JAN HUS a JAN PALACH. Uvidí STARÉHO MUŢE, ten s pohledem vraha kráčí k nim, postavy si pouštějí ruce, HUS utíká z pódia pryč, PALACH jde vstříc STARÉMU MUŢI, nastavuje hruď s gestem „pojď!“ Vpravo se zhasne. Nasvícen tak zůstává pouze VYPRAVĚČ a vpravo vidíme zapálený ohýnek ze sirek, jak utíká směrem do zákulisí a slyšíme bolestivý křik. Jakákoli sebenepatrnější událost mohla změnit celé dějiny. Nezměnila, a proto jsme se potkali. A byla svatba. Rozsvítí se vpravo, slyšíme svatební pochod, ON a ONA se vedou za ruce ke stolu, před nímţ stojí KNĚZ v obřadním rouchu. ONA jde v černých svatebních šatech, ON v bílém obleku. 11

Zastaví se před knězem, ten předstírá, ţe předčítá svatební slib, pak si vymění prstýnky, které ON vytáhne z obleku, pak si dají pusu a KNĚZ zapíská vesele na píšťalku, začne hrát rychlá agresivní party-hudba, ON a ONA spolu začnou tančit, přitom se líbají. KNĚZ tančí sám a píská do rytmu píšťalkou. Zhasnou se světla vpravo, ještě chvíli slyšíme dozvuk hudby a píšťalky a veselé juchání. Pak je ticho. VYPRAVĚČ:

Tedy svatba. A po svatbě co? Po svatbě musí samozřejmě následovat svatební..

Rozsvítí se vpravo, ON a ONA sedí v objetí na zemi, ve stejných šatech jako předtím, ONA mu sundá sako a košili, ON jí zajíţdí rukama pod šaty. Svatební cesta samozřejmě. ONA tu košili skládá a ukládá ji do kufrů, které mezitím přinese jedna z POMOCNÝCH POSTAV, ON její šaty zrovna tak. ON si obléká barevnou havajskou košili a kraťasy, ona letní šaty s květinovým vzorem, oba si dávají na krk havajské věnce. Berou kufry do ruky a vykročí. Zastaví se a dívají se nahoru (hrají, ţe čtou na tabuli odletů). ON:

Let na Havaj uţ tu není. Kruci, pozdě. (naštvaně)

ONA:

Jak se to mohlo stát? (zdrceně)

ON:

Jak se to mohlo stát? Dobře víš, jak se to mohlo stát. To je to tvoje malování, zkoušení tisíce různých oblečků, které se ti na Havaj hodí, teda podle tebe se hodí, prd se hodí, na co ti bude zimní bunda? Na co, je tam hic jak ve starém psovi, na co deštník? Nebude pršet, bude krásně..

VYPRAVĚČ se obrátí k ON a ONA. Oba odloţí kufry na zem. ON se pustí do řeči s VYPRAVĚČEM, ONA postává znuděně opodál. VYPRAVĚČ:

Klid mládeţi, takhle se to nestalo. Já jsem jí rozhodně nenadával, to teda ne. Měli jsme krásný vztah, aţ do té (zarazí se) události, která 12

všechno zkazila. Takţe laskavě to dělejte tak, jak to bylo a ne s nějakými vašimi inovacemi. ON:

(k VYPRAVĚČI) Jenţe pane, já tady předvádím přesně to, co bylo.

VYPRAVĚČ:

To teda ne, bylo to tak, jak vyprávím.

ON:

Promiňte, pane, ţe jsem tak smělý, a shoduje se vaše vyprávění s tím, co tady vidíte?

VYPRAVĚČ:

No neshoduje, to ti právě vyčítám.

ON:

Tak to pak ale neračte vyčítat mně, víte, já hraju tak, jak to bylo – co hraju, já ţiju, vy se ráčíte pouze dívat na můj ţivot, tedy zpětně na svůj ţivot, jako na film. A tak, jak se to tady odehrává, tak se to v minulosti ve vašem ţivotě odehrálo. To je jasně daná věc, s tím uţ nic nenaděláte.

VYPRAVĚČ:

Jenţe já si to pamatuju jinak.

ON:

V tom je právě váš problém. Víte, vy si to nějak pamatujete, kdeţto ono to nějak bylo. Co myslíte, je více skutečné to, co si někdo pamatuje, nebo co se opravdu odehrálo?

VYPRAVĚČ:

Jasně, ţe to, co se skutečně stalo, jenţe já si to moc dobře pamatuju, jak se to stalo.

ON:

Pamatujete? A shoduje se to?

VYPRAVĚČ:

Boţe neshoduje, o tom tu celou dobu meleme. (naštvaně)

ON:

Tak vidíte, pamatujete si to špatně.

VYPRAVĚČ:

Je to můj příběh a já si pamatuju, co si pamatuju a vyprávím, co vyprávím, (zarazí se) nebo si pamatuju, co vyprávím a vyprávím, co si 13

pamatuju? Nebo si vyprávím, co pamatuju a pamatuju, co si vyprávím? Nebo já nevím, hovno, otoč se a pokračuj. Je to můj příběh, takţe v něm bude, co já chci. Nejsem ţádný historik, abych tady popisoval přesný tok dějin, jak se co událo. ON:

Pane, jen bych vám do toho ještě s dovolením jednou trošku skočil – a vy si myslíte, ţe kdybyste byl historik, mohl byste tady vyprávět zcela přesně, co a jak se opravdu stalo?

VYPRAVĚČ:

Podívej se, chlapče, já se tady s tebou nebudu pouštět do ţádné akademické debaty na téma historik a jeho řemeslo. Víš, co říkal slavný dějepisec, zakladatel francouzské historiografické školy Annales, Marc Bloch? Víš to?

ON zakroutí hlavou. Víš prd, tak vidíš. Tedy slavný francouzský dějepisec, zakladatel francouzské historiografické školy Annales, Marc Bloch říkal, ţe historik by měl připomínat pohádkového lidoţrouta. A víš, proč? ON opět zakroutí hlavou. Zase víš prd. Protoţe jeho doupě musí být cítit pachem člověčiny. A víš proč? ON zakroutí hlavou. Zase víš prd. Je to prosté: protoţe dějiny, to není ţádný sled datumů, ţádné kupení faktů beze smyslu. Dějiny, tam jde hlavně o člověka. Člověka, víš? Prd víš, nic nechápeš. Boţe, jak já byl zamlada blbý. Dějiny musí být zaměřeny na člověka, na jeho proţívání událostí, o ty události nejde, důleţitý je jen a jen člověk, nic jiného. Člověk. A víš co? Já jsem člověk, tak mne nech vyprávět moje dějiny tak, jak já si je pamatuju. Mimochodem, víš, jak skončil onen Marc Bloch?

14

ON:

Seţrali ho lidoţrouti?

VYPRAVĚČ:

Lidoţrouti? Ale prd, zase víš prd. Nikdo ho neseţral, tak strašně neskončil. Zabili ho nacisti. A uţ dost o historii a historicích, teď jdi bez řeči hrát to, zač jsi placený.

ON:

Já nejsem placený za nic. A i kdybych byl, tomu říkáte plat?

VYPRAVĚČ:

Drţ hubu! (zakřičí) Drţ hubu a ţij svůj ţivot. Dělej, co se po tobě chce, hraj svou roli, kvůli které tu jsi. Ty tady nemáš vůbec co mluvit.

ON:

Jak tady?

VYPRAVĚČ:

Ve světě mého příběhu, kde taky jinde, myslíš si snad, ţe existuješ i mimo něj?

ON:

Existuju, co bych neexistoval.

VYPRAVĚČ:

Já neříkám, ţe neexistuješ, ale ptám se tě, zda si myslíš, ţe je tvá existence vázána jen na příběh, který vyprávím, anebo existuješ nezávisle na něm?

ON:

Já mám svůj ţivot, bez ohledu na to, co vy, pane, ráčíte vyprávět.

VYPRAVĚČ:

Jasně, máš svůj ţivot, jenţe kdo ti ten ţivot dal, a kdo určuje, co máš dělat?

ON:

Dali rodiče. A určuju já, kdo jiný.

VYPRAVĚČ:

Nikdo jiný?

ON:

Myslím, ţe ne, moţná snad jen..

VYPRAVĚČ:

Kdopak? 15

ON:

Moţná nějaký bůh, ale to nevím.

VYPRAVĚČ:

Zato já vím naprosto přesně. Tvého boha znám lépe neţ kdo jiný, jsem to já sám. Stvořil jsem tě svým vyprávěním a pouze jeho prostřednictvím určuju, co uděláš.

ON:

To teda ne.

VYPRAVĚČ:

Ale jo.

ON:

Ne! (zakřičí) Mám svobodnou vůli.

VYPRAVĚČ:

Svobodnou vůli? Tu máš, nikdo ti ji nebere. Ale je to svobodná vůle k tomu, abys dělal to, co já chci.

ON:

Jak to? Dělám, si co chci. Chci si sednout, sednu si. (zůstává stát)

VYPRAVĚČ:

Tak proč si nesedneš?

ON se pokouší posadit se, nemůţe ale ohnout kolena. Usilovně se snaţí, ale nejde to. Zůstává proto stále stát. ON:

(brblá si pro sebe) Hergot, himllaudón. (pak k VYPRAVĚČI) Teď se mi zrovna nechce.

VYPRAVĚČ se z plna hrdla zasměje. VYPRAVĚČ:

Tak vidíš a teď sleduj. (pak se obrátí k publiku) Sedl jsem si na zem a hlasitě vykřikl. (ukáţe posměšně na ON)

ON:

Ne, nebudu dělat, co chcete. (drţí se za hlavu, snaţí se vzdorovat, pak se posadí na zem) Ne, seru na vás, nebudu to dělat! (vykřikne z plných plic a pak zase vstane) 16

VYPRAVĚČ se mu posmívá. VYPRAVĚČ:

Tak vidíš, chlapče, stačí? Stačí ti to jako důkaz toho, jak je tvá vůle nicotná? Nemůţe být jiná, ty neexistuješ. Jsi jen výplod mého vyprávění, který existuje jen na úrovni tohoto vyprávění, jen na úrovni textu. Jsi jen soubor znaků, soubor slov, nic jiného. Máš svobodnou vůli, ale ta funguje jen tak, ţe děláš ze své vůle to, co chci já. Tak uţ to máme na tomto světě zařízené, tak to chodí u bohů. Je to tvoje vůle, děláš to, co chceš, nikdo ti nenutí, abys to dělal, ale tvá vůle je pouhým produktem mé vůle. A teď uţ nekecej a hraj, tvá role je němá, mysli na to.

ON:

A just budu kecat! Proč bych nekecal. Vidíš to, ty ksichte? Dělám si, co chci, i kdyţ jdu proti tobě. Ty chceš, ať drţím hubu a hraju a hle – já kecám a nehraju a nic s tím nenaděláš.

VYPRAVĚČ:

Ale nadělám, stačí jen, abych se s tebou přestal vykecávat a pokračoval ve vyprávění, pak by ses vrátil do role své role a nemohl mluvit. Teď jsi v jakési mezifázi, kdy máš právo mluvit, a to dokonce se mnou, je to jakási fáze prozření, jako kdyţ vylezeš z Platónovy jeskyně. Ale pak budeš stejně vrţen zpět a budeš muset dál ţít svůj nicotný ţivot. Chceš vidět, jak snadno tě můţu ovládat? Podívej: (obrátí se zase k publiku) Stoupl jsem si přímo před publikum a začal jsem si sundávat košili. Pak jsem si sundal boty a pak kalhoty. Stál jsem tam jen v trenkách, ty jsem si..

ON si svlékne košili, boty i kalhoty, pak chytí oběma rukama lem trenýrek, jako by si je chtěl sundat. Trochu je stáhne dolů, snaţí se proti tomu bojovat, vzdorovat, ale moc se mu nedaří. ON:

Ne, prosím, uţ věřím! (křičí prosebně)

VYPRAVĚČ:

Tak vidíš, jak je to snadné. Tak se můţeš obléct. A pak budeš pokračovat ve své roli, hrát můj i svůj ţivot a nemluvit při tom. 17

ON se obleče. ON:

Proč bych nemohl?

VYPRAVĚČ:

Nemáš to v popisu práce, tvá role byla napsána jinak. Musíš dělat to, co máš dělat, a mlčet u toho. Ještě abych ti platil za mluvící roli, to tak.

ON:

Co ty mi platíš?

VYPRAVĚČ:

Komu tykáš? (uraţeně)

ON:

Pardon.

VYPRAVĚČ:

Tak jdeme hrát, ano?

ON:

Tak pokračujte ve vyprávění, pane.

VYPRAVĚČ:

Ale nebudeš mi do toho kecat, slibuješ? Shodneme se na tom, ţe můj příběh se udál tak, jak ho vypravuju, ano?

ON:

Dobře, ale cítím se povinen obecenstvu říct, ţe nevyprávíme dějiny, ale příběh, který si vy pamatujete. Se všemi moţnými omyly vaší paměti.

VYPRAVĚČ:

Klidně si říkej, co chceš, ale hlavně nemluv.

ON se obrátí k obecenstvu. ON:

Váţené obecenstvo, dámy, pánové a ostatní. Cítím se povinen vám říct, ţe nevyprávíme dějiny, ale příběh, který si tady tento (odmlka) individuum (tiše, pro sebe) pán pamatuje. A pamatujte na to, ţe si moţná pamatuje špatně. (hlasitě pro obecenstvo)

Hra pokračuje. ON se opět otočí k ONA, ta doteď postávala opodál a tvářila se znuděně. 18

VYPRAVĚČ opět mluví k publiku. VYPRAVĚČ:

Tak nám ujelo letadlo. Tedy, cha cha, uletělo samozřejmě. Jak by mohlo letadlo ujet, ţe, cha cha. (přehnaně nahlas se zasměje) Jak se to jenom mohlo stát? To je hned, víte. Ráno jsme se vzbudili pozdě. Nezvonil nám budík. Zase. Jednou mi to pomohlo k seznámení, jednou mi to pomohlo – no uvidíte, k čemu. Víte, my jsme šli večer hodně pozdě spát. Bylo krátce po svatbě, to je taková ta fáze, kdy je dvěma lidem spolu nejlépe a nemůţou se od sebe odtrhnout. Tak jsme se dlouho nemohli od sebe odtrhnout. Hodně dlouho.

ON a ONA si sednou na zem, objímají se a líbají. Pak jedna z POMOCNÝCH POSTAV přinese deku a hodí ji přes ně. Nějakou dobu vidíme pouze pohyby pod dekou, pak se přestanou hýbat. Aţ kdyţ jsme se odtrhli, usnuli jsme a dlouho se neprobudili. A kdyţ jsme se probudili, zjistili jsme, ţe nám nezvonil budík a krutě nestíháme. Museli jsme se balit v rychlosti a tak dále. Na letiště jsme jeli taxíkem. Ten člověk byl snad oţralý nebo co. Nebo neuměl řídit. To, ţe neznal naše město, je věc jasná. Bloudili jsme dlouze kolem dokola, a kdyţ jsme přijeli na místo, bylo uţ pozdě. ON a ONA ze sebe prudce strhnou deku a zmateně pobíhají sem a tam po jevišti. Pak se zastaví v místě, kde předtím sledovali domnělou tabuli odletů a vezmou do ruky kufry, které tam předtím poloţili. ONA:

Co teď budeme dělat?

ON:

To se ptáš mě? Na to jsi měla myslet dřív a spěchat a nelíčit se a nemalovat a tak. A proč bych měl furt já řešit, co budeme dělat? Máme rovnoprávnost, nemůţeš se pořád stavět do té pasivní role, kdy se jen ptáš mě, co dělat.

ONA:

Já se stavím do pasivní role? A kdo tady měl natáhnout budíka? 19

VYPRAVĚČ:

Děti, děti, děti (skočí jim do hádky) Řekli jsme si snad, ţe jsme se chovali k sobě hezky.

ONA:

To se vám řekne, ale jak jsem se měla chovat, kdyţ po mně tady on tak startoval? Měla jsem se nechat uráţet? A brát všechnu vinu na sebe?

VYPRAVĚČ:

Nezlob se na mne, ale s tebou se já bavit nemůţu. Je to pro mne moc těţké, pořád je to ţivé. Kdybys věděla, jak moc mi chybíš. (odmlčí se, do očí mu vstoupí slzy) Děti, prosím vás, miláčkové, mohli byste to hrát hezky, tak jak bych chtěl, aby to bylo?

ONA:

Ale vy přece nechcete říkat, jak byste chtěl, aby to bylo, ale jak to bylo.

VYPRAVĚČ:

Máš pravdu. (vysmrká se) Tak dobře, pohádali jsme se na tom letišti, proč bych to neřekl.

ON a ONA pantomimicky znázorňují hádku. ONA si klepe na čelo a ukazuje na ON. Ale (obrátí se do publika) proč mne támhle pán odsuzuje? To prostě člověka nasere, kdyţ mu ufrnkne letadlo. A kdyţ člověka něco takto nasere a je frustrován, ţe s tím nemůţe nic dělat, co můţe dělat? Obrátí svůj hněv vůči někomu jinému. Bez ohledu na to, jak moc ho miluje. A tak jsme se tam trošku hádali. Ale nejsou snad hádky kořením vztahu? (podívá se na ON a ONA) ON a ONA ustanou v hádání a pokrčí rameny. Tak asi ne. (pak mluví k ON a ONA) Tak se přestaňte hádat a zkuste přijít na to, co teď dělat. ON a ONA ustanou v hádce. POMOCNÉ POSTAVY přinesou stůl, je plný různých broţurek a letáků, za něj se postaví DISPEČERKA. ON a ONA k ní přistoupí, chvíli ON a ONA pantomimicky předstírají, jako by jí popisovali svou situaci, pak DISPEČERKA promluví. 20

DISPEČERKA:

Chápu vaši situaci, jistě, je poněkud nemilá, ale pochopte zase moji situaci.

ON:

Je také nemilá?

DISPEČERKA:

Ani ne tak nemilá, jako spíš bezvýchodná.

ONA:

To mi povídejte.

DISPEČERKA:

To vám právě povídám.

ON:

Nepovídejte. (Obdivně)

DISPEČERKA:

Ne? Tak v tom případě nic, mějte se hezky, na shledanou. (otočí se k nim zády)

ONA:

Počkejte, to se jen tak říká, nepovídejte. Povídejte.

DISPEČERKA se otočí zpět k nim. DISPEČERKA:

Tak sakra mám nebo ne?

ON:

Ne!

ONA:

Ano!

DISPEČERKA:

Tak?

ONA:

Ne říkáme nepovídání, ano povídání. Prostě povídejte a nemelte.

DISPEČERKA:

(rozčileně) Co si to.. (zarazí se a pak pokračuje naprosto klidně a mile) Podívejte, moje situace je naprosto bezvýchodná. Chci vám pomoct, protoţe uznávám bezvýchodnost vaší situace, ale zároveň nemůţu jít 21

proti řádu naší letecké společnosti, který v takových situacích hovoří naprosto jasně.. ON:

A co říká? (netrpělivě)

DISPEČERKA:

Ani se neptejte.

ON:

Tak nic.

ONA:

Ale jo, řekněte.

DISPEČERKA vezme do ruky broţuru ze stolu, chvíli listuje, pak začne předčítat. DISPEČERKA:

V případě nemoţnosti odcestování z vlastního zavinění nevzniká nárok na dodatečné plnění ze strany provozování létání.

ON:

To znamená?

DISPEČERKA pokračuje ve čtení. DISPEČERKA:

Pokud se subjekt s platnými cestovními dokumenty a letenkami nedostaví hodinu před (broţurka jí z rukou vypadne na zem, DISPEČERKA však monotónním hlasem pokračuje dál) předem vymezeným časem k odbavení, jeho letenky propadají bez nároku na náhradu. Takový subjekt pak musí neodkladně opustit odbavovací prostor..

ON:

To znamená?

ONA:

No co asi, ţe musíme odejít. Paní dispečerko, nešlo by to ale nějak obejít? Víte, my máme svatební cestu, co máme teď dělat? Přece nás nenecháte jít pěšky zpátky.

ON:

To nám přece nemůţete udělat. (prosebně) 22

DISPEČERKA:

Nemůţu, to víte, ţe nemůţu, já vám ale přece nemůţu ani zaplatit jinou cestu ze svého. Víte co, já se podívám tady do počítače (bere ze stolu jinou broţurku, jezdí prstem po řádcích, jako by pracovala na počítači) Jedna moţnost by tady byla..

Vpravo se zhasnou světla, vidíme opět pouze VYPRAVĚČE. VYPRAVĚČ:

Naštěstí (ironicky se usměje a povzdechne) – v jiném letu se našla dvě volná místa. Sice kaţdé v jiné třídě a – co je horší – v jiném letadle, ale šťastně jsme se na místě shledali. Po několika hodinách, nebo pár dnech, to máte jedno. Byli jsme tam, to je hlavní. Tedy ne tam, kam jsme chtěli, ale v úplně jiném státě, ale hlavní je, ţe jsme byli spolu. Podařilo se nám šťastně dostat alespoň někam. Bohuţel. Bohuţel jsme tam byli. Nebo naštěstí? Bohuţel. Však uvidíte později. Teď jste ještě veselí, ale zítra, kdoţpak ví, jak se říkává. Zítra myslím z hlediska příběhu vyprávěného, ne z hlediska vašeho. Vy zítra ani nebudete vědět, ţe existuju. Moţná ani já nebudu zítra vědět, ţe existuju. Doufám. A moţná taky nebudu zítra vědět, ţe existujete vy. Ostatně, vím to vůbec teď? Existujete? (dívá se upřeně do publika) No co čumíte? Tak existujete nebo ne? Asi jo, jinak byste nemohli tak čumět. Čumím, tedy jsem. Je mi vás na blití. (zarazí se, po chvíli zmateně) a ne, to nebude z vás, to spíš z těch.. léků. Fuj. No popojedem. Nebo popoletíme? Cha cha (směje se nahlas, pak utichne) No tak nic. Šťastně jsme se setkali na místě a ubytovali se v místním hotelu. Dostavili jsme se nečekaně, proto jsme dostali hotel trochu dál od centra města. Měli jsme ale štěstí, protoţe bylo volné jedno takové auto, kterým se jezdilo na výlet. No štěstí.. ale nebudu předbíhat, uvidíte. (s hlavou v dlaních, zlomeně) zasrané auto.

Rozsvítí se světla vpravo. ON a ONA si vybalují věci na zem, pak předstírají, ţe otevírají dveře auta a nastupují do něj. Auto je představováno dvěma ţidlemi, které tam předtím POMOCNÉ POSTAVY nainstalovaly. ON dělá zvuk startování motoru, nechytá, napotřetí se nastartuje a ON předstírá, ţe řídí volantem auto, občas zařadí, doprovází to typickým zvukem 23

otáček auta při řazení. VYPRAVĚČ:

Vesele jsme si jeli, cesta ubíhala, (odmlka) já.. já vám to snad ani neřeknu. Prostě, (zlomeně) prostě si vesele jedeme.. a najednou.. (s hlavou v dlaních, pláče, zoufale) najednou.. najednou…. motor si příjemně předl, rozhlíţeli jsme se po okolí, kochali se přírodou. Najednou jsme si všimli nějakého pohybu v křoví. (delší odmlka, vysmrká se)

Na scéně vpravo se zhasne, vidíme pouze VYPRAVĚČE. Naštěstí jsme nezastavili a jeli jsme dál. Nic se nám nestalo a šťastně jsme dorazili k cíli. Krásně jsme si uţívali dovolené, sluníčka, bylo nám krásně, pak jsme se vrátili ze svatební cesty domů a vše bylo v pohodě, ţili jsme šťastni aţ do smrti, a pokud jsme nezemřeli, tak tak ţijeme dodnes. Tak se to stalo, tečka. Já vám děkuju za pozornost, rozejděte se, to byl můj.. tedy náš.. příběh, víc nemám, co bych vám řekl. (dívá se do publika) Tak jděte, není, co dál říkat, vše dopadlo dobře, tak to má být. (dívá se stále do publika) Tak sakra jděte, táhněte! Vypadněte uţ do hajzlu, vy hyeny! Jen se vezete na cizím neštěstí, ţe vám není hanba. (zakřičí, pak se prudce rozpláče a hlava mu padne na stůl. Promluví po delší odmlce) Dobře, máte pravdu, musím vám to říct tak, jak to bylo, bez úprav. Omlouvám se. Nic nebylo v pohodě, nikdo neţil šťastně aţ do smrti. Všimli jsme si pohybu v křoví. Asi nějaké zvíře, říkali jsme si. Manţelka mne přinutila zastavit, chtěla se podívat, co se to tam hýbe, abychom třeba tomu zvířátku pomohli. Kdyţ jsme vystoupili (vykřikne bolestivě a nahlas se rozpláče, s hlavou v dlaních, skloněný pod stolem) Po chvíli nalevo zhasnou světla, VYPRAVĚČ mizí ve tmě. Rozsvítí se světla napravo. ON a ONA stále sedí na ţidlích a imitují cestu autem. Chvíli takto jedou, pak ONA divoce gestikuluje a ukazuje vpravo, jakoby z okýnka. Mlčky se dohadují, ONA naznačuje, ať zastaví, ON nechce. Nakonec ON napodobuje zvuk skřípajících brzd. Imitují otevírání dveří, vystupování z auta. Jdou směrem, kam předtím ukazovali, dívají se někam na zem, směrem dozadu k zákulisí. Najednou slyšíme ze zákulisí hlasitý řev několika muţských hlasů, poté se 24

přiřítí na podium ŠEST MASKOVANÝCH MUŢŮ. Neustále povykují, dělají nelidské zvuky, jako opice. ON a ONA se vyděsí, ONA se snaţí skrýt za něj, ON ji svým tělem kryje. ŠEST MASKOVANÝCH MUŢŮ se na ně dívá a pokřikuje na ně nesrozumitelné zvuky, drţí se zatím kousek od nich a neútočí. ON se snaţí před nimi svou ţenu krýt, maskované postavy postupně podnikají útoky proti němu, vţdycky jeden vyběhne, ON ho odeţene a postava se zase zařadí k ostatním. Postupně vytvoří půlkruh, který tlačí muţe a ţenu před sebou, oni couvají. Pak maskované postavy vyrazí k prudkému útoku, tři se zmocní postavy ON a tři chytí postavu ONA. ON se s nimi snaţí zápasit, jednoho srazí k zemi, to ale rozčílí zbylé dva, jeden ho chytne a druhý mu dá ránu pěstí, po níţ ON padne rovněţ k zemi. Ta postava, která byla předtím sraţena, se nyní zvedá a kopne ON do břicha. Tak postupně učiní všechny tři postavy, kaţdý si do něj několikrát kopne. Pak přistaví kůl, na nějţ ho pomocí provazů přiváţou. ON je v bezvědomí, nechá se přivázat, aţ je přivázán, nabyde opět vědomí, mrská sebou a snaţí se vyprostit. Nedaří se mu to, je pevně uvázán. Mezitím se další tři postavy věnují postavě ONA. ONA se snaţí také bránit, jednoho kopne do rozkroku a na chvíli se jim vysmekne. Utíká pryč z pódia – na levou stranu, kde zmizí ve tmě. Dva z maskovaných muţů vběhnou do tmy za ní. Ze tmy se ozývají drsné zvuky muţů, kteří za ní běţeli, pak její křik, zní velmi bolestně. Po ONA chvíli vyběhne z druhé strany pódia (tedy z pravé strany ze zákulisí) a za ní maskovaní muţi, jeden po ní skočí a srazí ji k zemi. Přidá se k němu ten druhý, který za ní rovněţ běţel. Tito dva ji chytnou, aby nemohla vzdorovat, přistoupí k ní muţ, kterého předtím kopla do rozkroku a začne si sundávat kalhoty. S kalhotami na půl ţerdi si klekne mezi její nohy, ONA se snaţí kopat nohama a různě se zmítat, nemá však sílu vzdorovat, k jejímu drţení se přidají další dva muţi, kteří předtím svázali jejího manţela. Třetí z nich přihlíţí a masíruje se v rozkroku. Postava, která jí klečí mezi nohama, jí sundá kalhotky a začne ji znásilňovat. ONA nepříčetně křičí a zmítá sebou, nemůţe však nic dělat. Aţ muţ dokončí své dílo, zvedá se ze země a nechává toho, který stál nad nimi, aby pokračoval. Sám mezitím vystřídá jednoho z těch, kteří ji drţeli, nyní ji on drţí a ten další stojí nad nimi a masíruje se v rozkroku. Mezitím sebou ON na kůlu zmítá a křičí na ně, sprostě jim nadává a dovolává se pomoci boha a jiných svatých, křičí na ni, aby je pokousala a podobně. ONA se snaţí kopat a bránit, ale její síly postupně povolují. Dvě z postav, které ji drţí, přinesou druhý kůl a přiváţí ji k němu, ne však ve stoje, ale tak, ţe sedí na zemi s rukama svázanýma za zády a nohama od sebe. Pak pokračují v jejím znásilňování, jedna z postav leţí mezi jejíma nohama, druhá se k ní přidá, třetí jí dává svůj rozkrok k ústům, pak však zakřičí a drţí se rukama v rozkroku. Pak pokračuje jejich běsnění, ON na ně stále křičí, ONA upadne do bezvědomí. Postupně se všechny postavy 25

unaví a zůstanou na ní leţet, všichni na jedné hromadě. Do této statické scény slyšíme pouze křik muţe přivázaného na kůlu. Křičí z plných sil. Zhasnou se světla, stále slyšíme jeho nepříčetný křik. Konec prvního jednání. Opona.

26

JEDNÁNÍ DRUHÉ Světla jsou namířena doprostřed pódia, přesně na předěl pravé a levé strany. Sedí zde na zemi ONA, jinak na scéně nevidíme vůbec nic. Dívá se do prázdna se zcela nehybným obličejem. Sedí tak asi deset vteřin, pak se jí začnou po tváři kutálet slzy. Poté začne posmrkávat a plačky vzdychat. Pláč se stupňuje, aţ přejde do hysterického jekotu. Brečí, křičí z plných plic. ONA:

Neeeeeeee!

Zhasnou světla, ještě stále slyšíme její doznívající a vzdalující se křik. Chvíli je úplné ticho, tma. Pak se rozsvítí světla nalevo, jako obvykle zde sedí VYPRAVĚČ. VYPRAVĚČ:

Dámy a pánové, jistě se nyní sami sebe ptáte, jak jsme se s tím asi vyrovnali. Zda jsme vůbec přeţili. O mně zřejmě nepochybujete, přece jen mne tady vidíte a slyšíte mé kecy. Ale co ona? O ni máte jistě mnohem větší strach. Víte, přeţila to, toť potřeba na začátek poznamenat. Přeţila, ale (odmlka) ale nevím, jestli to bylo pro ni dobře. Představte si sami sebe v takové situaci: seběhne se na vás houf zvrhlíků, kteří vám strkají různé věci do různých částí těla, a kdyţ je po všem, máte jít domů a tvářit se jakoby nic a ţít dál svůj poklidný ţivot? To nejde, pochopitelně. Chcete ţít, najdete si psychologa, ale pomůţe vám to? Můţe vám vůbec něco pomoci? Myslete na to, představujte si sami sebe v té situaci.

Rozsvítí se napravo, ONA leţí na zemi, vedle ní sedí PSYCHOLOG. ONA předstírá, ţe vypráví, PSYCHOLOG mlčky poslouchá němé vyprávění a zapisuje si. VYPRAVĚČ:

Myslíte, ţe vám takový psycholog pomůţe? Hovno vám pomůţe, on o tom nic neví, nebyl u toho a nikdo mu nic nikam nestrkal. Víte, co vám jedině můţe říct? Musíte hledat oporu ve svém manţelovi, který musí být silný.

Na scénu vpravo vstoupí ON, lehá si na zem vedle ONA.

27

VYPRAVĚČ:

Jenţe jak jsem měl být silný? Vy si myslíte, ţe pro mne to byla sranda, procházka růţovým sadem? Jasně, ona tady byla ta trpící, ji tam znásilnili, já si jen pohodlně stál u kůlu. Prostě pohodička.

ONA odchází ze scény, zůstává zde leţet ON, předstírá vyprávění. PSYCHOLOG se na něj bez zájmu dívá, po chvíli rovněţ odejde z pódia, zůstává zde leţet samotný ON. Víte, váţení pánové, dokáţete si vůbec představit, jaký je to pocit, stát přivázaný u kůlu a pozorovat, jak vám vaši milovanou ţenu, která je pro vás drahocennější neţ cokoli na světě, neţ váš ţivot, který byste za ni bez váhání kdykoli poloţil, znásilňují taková špinaví prasata? Ta bezmoc, nemohl jsem vůbec nic dělat. Jasně, říkáte si, ţe ona trpěla, ale co já? Na mne nemyslí nikdo, já musím být ten silný. Na pódium přichází ONA, sedá si na zem. ON se zvedne a jde k ní, chce ji obejmout, ONA však ucukne, zvedne se a sedne si o kousek vedle, aby byla od něj dál. Očekávalo se, ţe jí budu oporou, jenţe ona nechtěla. Kdyţ jsem ji chtěl obejmout a ukázat jí svou důvěru, odtahovala se ode mne. ON k ní znovu přistoupí a snaţí se ji obejmout, situace se opakuje. Chtěl jsem jí dát najevo lásku, aby pochopila, ţe i přes veškeré strasti, co nás potkaly, máme stále jeden druhého, stále se milujeme a to je to nejdůleţitější na světě, ale.. ON k ní opět přijde, přes její vzdor ji obejme, snaţí se jí líbat, ONA ho však kousne a odstrčí, uteče z pódia. ON zůstává leţet na zemi, drţí se za poraněné rty a vztekle si odplivne. Odmítala mne, přes to všechno jsem ji však stále miloval, i kdyţ jsem cítil, jak se vzájemně čím dál víc vzdalujeme. Naše velké plány na společnou budoucnost, na děti a tak, to všechno šlo do háje zeleného. Chtěl jsem jí být oporou, ale co jsem měl dělat? Myslíte, ţe pro mne to bylo lehké? 28

Na pódium opět vstoupí ONA, drţí v ruce láhev s rumem, sedá si na zem a pláče, občas se napije z lahve. ON leţí opodál. VYPRAVĚČ:

Utápěla se ve svém zoufalství a já s tím nemohl nic dělat. S procesem jejího odcizování ode mne jsem cítil, jak i ve mně utichají city k ní. Ač jsem se snaţil vyrovnat se se vzpomínkami, pořád mi přicházela na mysl ona scéna, kdy visím u kůlu a jsem nucen se dívat, jak ji znásilňují. Postupně jsem tuto scénu začínal vidět, kdykoli jsem se na ni podíval. Stydím se vám to, slovutné obecenstvo vypovědět, ale postupně ve mně začínala vznikat, co vznikat, stále víc a víc sílit, nenávist k ní. Proč nenávist, říkáte si? Uvaţujte. To ona byla ta oběť, kaţdý ji měl za chudinku a kaţdý ji nesmírně litoval. Ona byla ta trpící, s ní se muselo soucítit. Co jsem byl já? Chlap, který jí má být oporou. Nic víc. Nic jiného ve mně nikdo neviděl. Snaţili jsme se stýkat s lidmi, ale kaţdá návštěva dopadla stejně. Kaţdý ji litoval a mně vyčítal, jaký jsem neempatický sobec. Ostatně podívejte se sami. Je čas na návštěvu.

Na pódium vpravo přijde KAMARÁD a KAMARÁDKA, ON a ONA si s nimi podávají ruce a pak si sednou na zem a předstírají konverzaci. Zároveň na levé pódium vstoupí STARÝ MUŢ, nese v ruce láhev vína. STARÝ MUŢ:

Tak jsem tady.

VYPRAVĚČ:

Teď ne, prosím tě. Na ty tvoje srandy teď fakt nemám náladu.

STARÝ MUŢ:

Ale proč ne? Říkals, ţe je čas na návštěvu, tak jsem tady.

VYPRAVĚČ:

Ne, není čas na návštěvu, vystřel.

STARÝ MUŢ poloţí láhev vína na stůl a vytáhne z kapsy pistoli. Proboha, co to děláš? (vyděšeně)

29

STARÝ MUŢ:

Říkals přece, vystřel.

VYPRAVĚČ:

Schovej to, ale okamţitě. Víš, co to znamená? Víš ty vůbec, co to znamená, kdyţ vytáhneš zbraň? Co by ti na to řekl Čechov? Teď z ní bude muset být do konce vystřeleno.

STARÝ MUŢ:

Do konce čeho?

VYPRAVĚČ:

Ty moc dobře víš, nech to tady a jdi.

STARÝ MUŢ namíří pistolí na VYPRAVĚČE. STARÝ MUŢ:

Říkals, vystřel.

VYPRAVĚČ:

Nemyslel jsem to tak, prostě táhni!

STARÝ MUŢ poloţí pistoli na stůl, uchopí ţidli, na níţ sedí VYPRAVĚČ a snaţí se ho odtáhnout. VYPRAVĚČ vezme pistoli a paţbou praští STARÉHO MUŢE po hlavě. Ten pustí ţidli a uraţeně odchází. STARÝ MUŢ:

Tos přehnal, chlapečku, to uţ není sranda, aby tě to nemrzelo. (brblá si pro sebe)

STARÝ MUŢ odchází z pódia. VYPRAVĚČ:

Nyní si tedy ukaţme, jak vypadaly naše typické návštěvy od kamarádů.

Na pravé straně pódia se zvedne ze země KAMARÁDKA a obejme ONA. Ta se zvedne a odejdou spolu opodál, objímají se a pláčou. KAMARÁDKA:

Chudinko, to je hrůza. Drţím ti strašně moc palečky, abys to zvládla. Jak hrozně musíš trpět, já si to snad ani nedokáţu představit. Stát se to mně, já bych to nedokázala, já bych se zabila.

30

ONA se potěšeně usměje. KAMARÁDKA si jejího úsměvu všimne a zarazí se. KAMARÁDKA:

Jeţíši, tak jsem to nemyslela. Ne aby tě něco takového napadlo, taková blbost. Ty se s tím přece vyrovnáš, ţe se s tím vyrovnáš? Ty jsi tak silná. A co on? (pokyne hlavou směrem k muţům) On ti nepomáhá? Nechápe, v jaké jsi strašné situaci? Čím vším sis musela projít?

Mezitím ON a KAMARÁD zůstali sedět, teď se KAMARÁDKA odmlčí a mluví KAMARÁD. KAMARÁD:

Jak to zvládá? Nemá moc černé myšlenky? Aby se třeba nechtěla zabít, nebo tak něco. Musíš na ni být strašně moc hodný. Musíš jí dávat pořád najevo, jak moc ji máš rád.

ON:

Kdyţ ona mne ale odmítá..

KAMARÁD:

A ty se jí divíš? Po takovém traumatu? Myslíš, ţe má náladu s tebou něco dělat? Určitě se teď musí bát chlapů, hnusí se jí, protoţe jí kaţdý chlap připomíná ten strašný záţitek. Musíš být trpělivý a dát jí čas. Prostě na ni buď hodný a měj ji rád, dělej vše, co jí na očích vidíš.

ON:

Ale co já?

KAMARÁD:

Co ty?

ON:

Co já? Mně nikdo na očích nic nevidí. Já mám taky nějaké city, víš?

KAMARÁD:

Ses snad posral ne? Tebe snad znásilnili? Ty myslíš jen na sebe, co ty jsi za hovado? Hergot prdel, to já nebudu poslouchat, jdeme do hajzlu. (křičí naštvaně)

KAMARÁD odtáhne KAMARÁDKU za ruku, oba mizí z pódia. VYPRAVĚČ:

Všechno se najednou točilo kolem ní, celý svět. Má existence byla redukována v podstatě na pomocníka jejích tuţeb. Musel jsem dělat, co 31

jsem jí na očích viděl, ale vděku jsem se nedočkal. Myslím si, ţe v těchto dnech snad musela ţít mnohem šťastněji neţ já. Stala se středem pozornosti. Středem světa. Ublíţeným děťátkem, jehoţ jakékoli manýry se musí plnit. A nic zlého se proti ní nesmí říct. ON bere ze zákulisí kýbl s hadrem a myje zem, pak jí vydrhne boty. Poté ji uchopí do náruče a nese ji na rukou. ONA se brání, aţ se jí podaří vysmeknout, spadne na zem. ONA se rozpláče. ON ji chce obejmout, kopne ho kolenem do rozkroku, ON se kácí k zemi, ONA uteče dál od něj, lehne si na zem a pláče, ON se svíjí v bolestech na zemi, drţí se za rozkrok. VYPRAVĚČ:

Uţ ve mně neviděla muţe, jen svého sluhu, byl jsem jejím chováním naprosto vykastrován.

VYPRAVĚČ začne otvírat láhev vína, kterou tam nechal STARÝ MUŢ. Nedaří se, nemá totiţ vývrtku. Vpravo se zhasnou světla. Ţili jsme vedle sebe, ale ne spolu, jaksi mimo sebe. Cítil jsem, jak mne nenávidí a já na tom nebyl o moc jinak. Divíte se, ţe jsem byl donucen sáhnout v takové situaci po lahvi? VYPRAVĚČ vezme pistoli a její hlavní se mu podaří zatlačit korek do lahve, vítězoslavně vykřikne a napije se. VYPRAVĚČ:

Hurá. Aspoň v chlastu jsem nalezl oporu, kterou jsem i já sám tolik potřeboval, jenţe místo toho, aby mi byla oporou ona, raději se věnovala zarputilému odmítání mých snah o poskytování opory pro ni. Začínal jsem v ní, notně podpořen dávkou chlastu, vidět ztělesnění samotného zla. Jakýsi boţí trest. To její znásilnění, to byl trest pro mě, to jak jsem se na všechno musel dívat. Já byl ten skutečně trpící. Kdyţ jsem se pořádně oţral, někdy se mi dařilo dostat do alternativní reality, kdy se všechno událo jinak. Jak krásné to byly stavy.

Vpravo se rozsvítí. Odehrává se zde modifikovaná scéna se znásilněním. ON a ONA se drţí za ruce, ŠEST MASKOVANÝCH MUŢŮ na ně zaútočí, ON se však napije z lahve, udělá 32

rozmáchlá gesta á la Pepek Námořník se špenátem, jako by mu láhev dodala síly, ukáţe biceps a postupně pobije všechny muţe. ONA mu pak skočí kolem krku a začnou se líbat, lehnou si na zem, divoce se líbají a osahávají. Pak zhasnou světla vpravo, ozývají se milostné vzdechy. Po chvíli se rozsvítí, ON leţí na zemi, sám, v ruce láhev a v rozkroku má temně mokrou skvrnu. VYPRAVĚČ:

Realita pak na mne ovšem dopadne s mnohem větší tíţí. Probudím se a zas musím čumět na ten její znechucený obličej, tu nenávist ke světu a především ke mně, která se v něm zračí. Víte, musím se vám k něčemu přiznat. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, ţe by snad bylo lépe, kdyby to tehdy nepřeţila. Kdyby ji ti parchanti zamordovali. (vzdychne) Stydím se za to, co říkám, ale je to tak. Víte, stejně uţ to nebyla ona.

Vpravo se zhasne, na scéně zůstává pouze VYPRAVĚČ. Moje milovaná ţena tam zemřela. To, co z ní zůstalo, bylo prázdné stvoření bez schopnosti milovat a být milována. Jenom prázdná schrána čekající na vysvobození. Na smrt. Co jiného byla? Nic. Kdyby tehdy zemřela, zůstala by pro mne tím milovaným sluníčkem. Na úrovni mých vzpomínek by existovala navţdy jako ta milá usměvavá dívka, se kterou mi bylo tak dobře. Mohl bych vzpomínat, jak byla krásná, milá, úţasná. Byly by to sice vzpomínky smutné, ale nádherné, mohly by mne udrţovat při ţivotě. Co mne drţelo při ţivotě teď? Snaha o to, abych jí byl oporou. Ale k čemu taková snaha, kdyţ byla dopředu jasná její marnost? Podívejte se na ni, jak teď vypadala. Vpravo se rozsvítí. ON leţí stále na zemi. Opodál leţí ona, také má v ruce láhev. ONA se napije, předstírá polknutí a pak obsah lahve vyprskne, zašpiní jí oblečení, takţe vypadá, jako by se pozvracela. VYPRAVĚČ:

Co se z ní stalo? Oţralá troska, ohavná, utápějící se ve svém zoufalství. To, ţe se z nás staly alkoholové trosky, bylo nakonec to jediné, co jsme měli stále společné. Uţ na ni nemůţu vzpomínat jako na milovanou krásnou osobu, pamatuju si ji uţ jen jako zapšklou nenávistnou babu, se 33

kterou jsme se jenom hádali. ONA vstane a obrátí se směrem k ON. ONA:

(křičí) Drţ sakra hubu, ty debile! A táhni uţ do hajzlu konečně, jak já tě nesnáším. Kdybys tak chtěl chcípnout, ať mám od tebe pokoj.

VYPRAVĚČ:

Jak jsem s ní měl dál ţít? Ne, přátelé, to nešlo.

ON:

Co to meleš, ty krávo?

ONA:

Kdo je u tebe kráva, ty hajzle?

ONA po něm hodí láhev, ON uhne. ON.

Tos posrala ty svině.

ON k ní přiběhne a chytí ji za vlasy. VYPRAVĚČ se na ně dívá, má v očích slzy. Na levou stranu pódia přichází STARÝ MUŢ, nese v rukou rám od okna. Mezitím ON a ONA spolu bojují, on ji tahá za vlasy, ona ho mlátí do rukou. VYPRAVĚČ se hystericky oboří na STARÉHO MUŢE. VYPRAVĚČ:

Teď ne, teď tu nechoď, proboha! Chlastal jsem, ale okna nemám, pamatuju si to moc dobře. Vypadni! (křičí)

STARÝ MUŢ jde s oknem dozadu, odchází pryč středem pódia, mezitím se k němu přimotají zápasící ON a ONA, STARÝ MUŢ se jim snaţí uhnout, ON prohodí svou ţenu okenním rámem. Vpravo i vlevo se zhasnou světla, celé jeviště je ponořeno do tmy. Slyšíme kvílení ţeny a pak zvuk těţkého předmětu dopadnuvšího na zem. Pak je nějakou chvíli naprosté ticho a tma. Poté slyšíme ze tmy hlas VYPRAVĚČE. A bylo hotovo. Splnilo se mi mé přání, které jsem se aţ dosud neodváţil vyslovit. Bohuţel však opoţděně. Její obraz v mých očích jiţ nebylo moţné zachránit, byl nenávratně zničen. 34

Vlevo se rozsvítí světla, vidíme VYPRAVĚČE, sedí u stolu jako obvykle. VYPRAVĚČ:

Ještě snad bude moţné zachránit alespoň můj obraz, který na světě zanechám, a to nejen do budoucna, ale můţu modifikovat i stopu v průběhu zanechávání. Byl jsem zatčen za vraţdu. (ukáţe rukou vpravo)

Vpravo se rozsvítí světla, ON stojí mezi dvěma POLICISTY, má na rukou pouta. Já však nejsem ţádný špinavý vrah. Byla to nehoda. Myslíte si, ţe jsem chtěl její smrt? Nechtěl! Já chtěl, aby ţila, aby byla jako dřív, aby všechno bylo jako dřív. Co jsem mohl dělat jiného? Trápila se, její ţivot uţ neměl ţádného smyslu, byla to prázdná nádoba smutku, pomohl jsem jí zapomenout, upadnout do zapomenutí. Vrátila se do lepších časů, do časů, kdy jsme byli šťastní. Nejsem vrah, jen jsem vyslyšel její potřebu, poslechl její volání. POLICISTÉ předstírají, ţe otevírají dveře, zřejmě do cely, ON je jimi do imaginárních dveří vhozen, padá na zem. POLICISTÉ zavírají dveře. ON:

Pusťte mě, já nic neudělal!

DVA POLICISTÉ:

To říká kaţdý.

ON:

Ale já jsem opravdu nevinný.

DVA POLICISTÉ:

To říká kaţdý.

DVA POLICISTÉ odcházejí z pódia. VYPRAVĚČ:

Nakonec jsem nebyl odsouzen za vraţdu. Myslíte si však, ţe jsem tím získal svobodu? Houby jsem získal, byl jsem internován v ústavu pro duševně choré. A za chvíli přijde paní vrchní sestra s tradiční dávkou 35

léků, které mne mají udrţovat v normálnosti. Jenţe co je normální? Já si pamatuju, jak ji házím z okna. Ačkoli jsem to původně pánům policistům nechtěl přiznat, je to tak. Byla to nehoda vzniklá z hádky, ale to nemění nic na tom, ţe jsem byl aktivním hybatelem zodpovědným za její smrt. Víte, proč tady celou dobu jen tak sedím? Poté, co jsem ji vyhodil z okna, rozhodl jsem se, ţe s její smrtí přestává mít smysl i můj ţivot. Jiţ jsem neměl být komu oporou, nač tady zůstávat? Sebevraţda se jevila jako nejvhodnější řešení. Na levou stranu pódia přichází STARÝ MUŢ, má opět v rukou okno. VYPRAVĚČ:

(ke STARÉMU MUŢI) Nestraš tady.

Na pravou stranu pódia přijde ONA, STARÝ MUŢ vstoupí na střed mezi levou a pravou stranou pódia, podá jí okno. ON se zvedne ze země, stále se spoutanýma rukama se rozběhne a z okna vyskočí. Vpravo se zhasne. Všichni kromě VYPRAVĚČE mizí ze scény. VYPRAVĚČ:

Nemohl jsem dále snášet svou vinu, proto jsem se rovněţ odhodlal ke skoku z okna. Neměl jsem však tolik štěstí jako ona.

Vpravo se rozsvítí světla, ON leţí na zemi v nepřirozeně zkroucené poloze. VYPRAVĚČ:

Pod okny našeho domu je balkón souseda, na němţ viselo prádlo. Tedy na balkóně, ne na sousedu. Zřejmě ho tam předtím pověsila, tedy prádlo, ne souseda, jeho ţena, ţena souseda, ne prádla, ani balkónu. Proč by ho věšel soused jako muţ, ţe jo. Zamotal jsem se do prádla a šňůra zbrzdila můj let, díky čemuţ jsem dopadl na zem pomaleji. Kvůli tomu jsem přeţil. Bohuţel. Vidíte, jaká osudová náhoda, zase. Proto tady teď celou dobu sedím, protoţe ač jsem přeţil, uţ nikdy se nepostavím na nohy.

Vpravo se zhasnou světla. Vlevo se VYPRAVĚČ pokouší zvednout ze ţidle, zapře se o stůl, nadzvedne se a spadne na zem.

36

VYPRAVĚČ:

Haló! Sestři, pomóc! (Křičí, zatímco leţí na zemi)

Na scénu přibíhá SESTRA. SESTRA:

Co se děje?

VYPRAVĚČ:

To snad vidíte, ne? (nevrle)

SESTRA:

Proboha, co jste zase dělal?

VYPRAVĚŘ:

Nic, co bych dělal? Chtěl jsem si lehnout. (nevrle)

SESTRA:

Tak si leţte! (odsekne naštvaně a odchází od něj)

VYPRAVĚČ:

Počkejte! (zakřičí nepříjemně)

SESTRA:

Co prosím? (odsekne a kráčí dál)

VYPRAVĚČ:

Tak tedy prosím. Počkejte, prosím.

SESTRA:

(zastaví se) Ano?

VYPRAVĚČ:

Můţete mi pomoct?

SESTRA:

A s čímpak? (vydá se směrem k VYPRAVĚČI)

VYPRAVĚČ:

No s čím asi? (odsekne nevrle)

SESTRA se zase otočí a jde od něj. SESTRA:

Tak si pomozte sám, kdyţ jste tak chytrý, chlapče.

VYPRAVĚČ:

Pardon, omlouvám se.. můţete mi pomoct na nohy?

37

SESTRA:

Na nohy? To asi nepůjde. Nebude vám stačit na prdel?

VYPRAVĚČ:

No dovolte? (zarazí se) Tak dobře. Můţete mi pomoct na ţidli?

SESTRA:

Co prosím?

VYPRAVĚČ:

Prosím.

SESTRA jde k VYPRAVĚČI a snaţí se ho zvednout. Po chvíli marné snahy se jí to jakţ takţ podaří a posadí ho zpátky na ţidli. SESTRA:

Tak to by bylo. Můţu jít? Nemám na vás celý den.

VYPRAVĚČ:

Počkejte, já jim slíbil, ţe přijdete.

SESTRA na něj vrhne nechápavý pohled. SESTRA:

Komu?

VYPRAVĚČ:

No vţdyť víte.. jim.

SESTRA:

Jim, jim, to jste to teda vysvětlil. Koho máte na mysli?

VYPRAVĚČ ukáţe hlavou směrem k publiku. SESTRA se podívá tím směrem a nechápavě zakroutí hlavou. Koho myslíte? VYPRAVĚČ:

Vţdyť víte. Je. Ty, co nás pozorují.

SESTRA:

Kdo nás pozoruje?

VYPRAVĚČ ukáţe hlavou k publiku.

38

SESTRA:

Pane, já tam ale nikoho nevidím. Moţná to bude jen nějaká menší paranoia, myslíte-li si, ţe jste sledován. A kýmpak? Snad ne velkým bratrem? Přinesu vám prášky.

SESTRA odchází z pódia. VYPRAVĚČ se obrátí k publiku. VYPRAVĚČ:

Tak vidíte. Za chvíli mi sestra přinese léky, nadopuje mne, já budu mimo a konečně aspoň trochu svobodný. Ve svých představách. Můţu se vrátit do časů, kdy nám spolu bylo dobře.

SESTRA přichází na pódium, v ruce nese velkou tubu plnou různobarevných léků. SESTRA:

Kdo si dá.. lentilku?

VYPRAVĚČ:

(k publiku) Lentilku, jasně. Vidíte, uţ je to tady, jde se dopovat. Pak přijdou halucinace a tak. (pak se obrátí k SESTŘE) Sestři, nešlo by to aţ později? Nebo aspoň menší dávku? Víte, já chci dopovědět svůj příběh.

SESTRA se zvesela zasměje. SESTRA:

Vy budete vyprávět? Tak to je krásné, to si poslechnu. Já si tady sednu a budu jako pěna. Povídejte.

VYPRAVĚČ:

Ale ne pro vás..

SESTRA:

A pro koho? (uraţeně)

VYPRAVĚČ:

Pro mé publikum, o němţ tak zarputile předstíráte, ţe ho nevidíte.

SESTRA:

A copak hezkého vyprávíte?

VYPRAVĚČ:

Ale, nic, co by vás zajímalo, jen svůj ţivot.

SESTRA:

No podívejme se, to si ráda poslechnu, to uţ tady dlooouho nebylo. 39

VYPRAVĚČ:

Prosím vás, co vy víte o mém ţivotě?

SESTRA:

Moţná víc neţ vy, kdyţ vás tak občas slyším vyprávět.

VYPRAVĚČ:

Jak to myslíte? (uraţeně)

SESTRA:

No podívejte se, pane, nechci vás uráţet.. (zarazí se, mlčí)

VYPRAVĚČ:

No a co s tím? Mluvte.

SESTRA:

Povídám, ţe vás nechci uráţet.

VYPRAVĚČ:

Tak?

SESTRA:

Tak radši nic neříkám. Povězte nám pěkně svůj příběh, já si ho ráda vyslechnu.

VYPRAVĚČ:

Jenţe, víte, kdyţ já uţ ho skoro celý pověděl. Uţ jsem skoro na konci, víte? Uţ chci jen říct závěr a pak čekat na verdikt publika.

SESTRA:

Aha, takţe jakýsi improvizovaný soud?

VYPRAVĚČ:

To víte, co mám dělat se svým ţivotem, potřebuju nějakou vyšší moc, která by mi dala rozhřešení.

SESTRA:

Vyšší moc? (podívá se do publika, zakrývá si oči a slepě mrká) Tím myslíte tady (ukáţe do publika) tu masu, neviditelnou masu?

VYPRAVĚČ:

Masu, ano, ale neviditelnou? Já je vidím. Tady, podívejte. Tady sedí taková mladší tlustá paní (ukáţe do publika) jeţíš pardon paní, vás jsem nemyslel (mluví ke konkrétní osobě v publiku, pak odmlka) vy nejste mladá (pak se obrátí zase k SESTŘE) tedy vypověděl jsem jim svůj příběh. Kdyţ jste přišla, právě jsem se chystal dokončit závěr a zůstat 40

před nimi důleţitě stát s otázkou v očích. SESTRA:

Tak to by asi nešlo..

VYPRAVĚČ:

Proč by nešlo? Já potřebuju jejich radu, jejich odsouzení. Kdyţ mi dají verdikt smrti, aspoň můţu v klidu odejít.

SESTRA:

To je sice pěkné, ale jak před nimi chcete stát? S vašima nohama?

VYPRAVĚČ:

Hergot o to snad nejde, stát nebo sedět, to máte jedno, stejně mne odsoudí k smrti a já pak zhebnu.

SESTRA:

Počkejte, já poněkud nechápu vaši argumentaci. Vy jste vyprávěl příběh publiku.. neexistujícímu (tiše, pro sebe) a chcete od něj, aby pak na konci vašeho příběhu rozhodlo, co máte dál dělat se svým ţivotem, aby nad vámi vyneslo soud?

VYPRAVĚČ:

Ano.

SESTRA:

A ten soud vás podle vás odsoudí k smrti?

VYPRAVĚČ:

Ano.

SESTRA:

A co bude potom?

VYPRAVĚČ:

To já nevím, jak mám vědět, co je po smrti? To vám kdyţ tak řeknu později, aţ budu vědět.

SESTRA:

Já nemyslím po smrti, ale po rozsudku smrti.

VYPRAVĚČ:

Pak přece zemřu, jak jinak.

SESTRA:

Ale jak?

41

VYPRAVĚČ:

No tak společnost mne odsoudí, pak budu mrtev.

SESTRA:

Společnost, společnost, to je všechno krásné, ale co skutečnost? To ţe budete mrtev pro společnost, to je jen váš konstrukt. Co vy máte ze společnosti? Ţijete reálný ţivot, jste skutečný člověk, ne nějaký pojmový konstrukt. A vůbec, pro společnost jste uţ dávno mrtvý. Jste tady zavřen v našem ústavu, to je pro vás jediná realita, společnost tam venku, to není nic. A společnost tady? Ta vás neodsoudí, tady kaţdý ví, jaký jste, jaké iluze si budujete, abyste se nemusel vyrovnat s realitou.

VYPRAVĚČ:

Jaké iluze? Co to melete? Chcete snad říct, ţe můj příběh je vymyšlený? Vţdyť jste tu ani nebyla, kdyţ jsem ho vyprávěl!

SESTRA:

Nebyla, ale znám ho, moc dobře.

VYPRAVĚČ:

Jak ho můţete znát, kdyţ je to podle vás výmysl, který jsem si teď vytvořil?

SESTRA:

Nevytvořil jste si ho teď, ale uţ dávno, vy máte ve své hlavě stvořený svůj vlastní svět, který vám slouţí k tomu, abyste uprchl realitě vašeho ţivota, se kterou se nedokáţete smířit. To není jen tento příběh, který jsem teď pro jednou neslyšela. Vyprávíte ho pořád, dokola. Snad ve smyslu, ţe tisíckrát opakovaná leţ se stane pravdou. Pro vás tisíckrát opakovaný příběh se stane reálným, ale pane, ve skutečnosti to tak není. Ať si říkáte, co chcete, skutečnost, jaká opravdu je, stejně nezměníte. Fyzickou skutečnost. To, co se stalo, se totiţ stalo. Bez ohledu na to, jestli se vám to líbí nebo ne. A uţ se to neodestane. Váš příběh, ten skutečný, je napsaný, vy ho můţete vyprávět jinak, ale takový, jaký byl, byl a jiný uţ nebude, ať si je ve vaší hlavě, jaký chce.

VYPRAVĚČ:

A jak se to teda všechno stalo, kdyţ jste tak chytrá? To mi chcete tvrdit, ţe jsem neměl ţenu a vše je jen v mojí hlavě? (nepříčetně na ni křičí)

SESTRA:

Nic takového vám tvrdit nechci, ţenu jste měl, to je prostě fakt, 42

dokazatelný nahlédnutím do matričních dokumentů. Zemřela, bohuţel, to je také fakt. To si můţete ověřit v úmrtních knihách. Ale všechno to bylo trochu jinak, neţ vy říkáte. VYPRAVĚČ:

Jak vy to můţete vědět? Co vy o mně víte? Jste jen blbá sestra, nic jiného.

SESTRA:

Můţete mi nadávat, kdyţ se vám uleví, ale pravdu tím nezměníte. Co já o vás vím? Pane, myslíte, ţe jste tady byl zavřen jen tak, bez nějakého řízení? My o vás víme všechno. Víte, kdo vás tady doporučil? Ošetřující psychiatr vaší ţeny. K němu chodila po tom, co se jí stala ta (odmlčí se, váţí slova) no ta událost, víte, co myslím.

VYPRAVĚČ:

Moc dobře..

SESTRA:

K němu se tedy uchýlila. A ten pak rozhodoval i o vašem psychickém stavu. Myslíte si, ţe snad někdo jiný zná váš příběh lépe?

VYPRAVĚČ:

Zná! Já znám svůj příběh lépe, neţ nějaký psychiatřík.

SESTRA:

To je moţné, ale znáte ho jen ze svého pohledu, který je zatíţen subjektivitou a můţe se mýlit.

VYPRAVĚČ:

A ten váš psychiatřík se mýlit nemůţe? To je taky jen člověk, takţe to, co mu moje ţena, pokud se s ní vůbec kdy potkal a nekecáte mi tady, takţe to, co mu moje ţena vyprávěla, jednak ona vyprávěla ze svého pohledu, který se můţe mýlit, ale hlavně on to přijímal taky ze svého omylného pohledu, konfrontoval to se svými dosavadními zkušenostmi a znalostmi a pak vynášel ortel na základě toho, jak mu to, co slyšel, pasovalo do kolejí jeho konceptu.

SESTRA:

Pane, chcete tady vést akademickou debatu na téma poznávací moţnosti moderní psychiatrie, nebo chcete slyšet svůj skutečný příběh?

43

VYPRAVĚČ:

Postmoderní psychiatrie, kdyţ uţ. A můj skutečný příběh jsem uţ slyšel. V té chvíli, kdy jsem ho říkal. A teď čekám jen na ortel publika. (podívá se do publika)

SESTRA:

Dobře, jak chcete. Ale stále nevíme, co se stane, aţ publikum vynese ortel. Budete odsouzen k smrti, ale kdo vykoná ten rozhodující akt?

VYPRAVĚČ:

No kdo, přece já.

SESTRA:

Tak nač potřebujete souhlas publika?

VYPRAVĚČ:

Já budu totiţ jen vykonavatelem. Slepým vykonavatelem, který jen jako dělník dělá to, co mu bude nařízeno. Nebude to akt mé vůle, ale vůle mých soudců.

SESTRA:

A co z toho? Stejně se zabijete. Vy se zabijete, takţe spácháte sebevraţdu tak jako tak.

VYPRAVĚČ:

To teda ne! (důrazně) O sebevraţdě nemůţe být řeči. Sebevraţda je vědomý akt, jímţ člověk cíleně směřuje k usmrcení sebe samého, jenţe v mém případě to neplatí.

SESTRA:

Jak neplatí? Bude to cílevědomý akt směřující k usmrcení vás samotného, ať uţ podle vás ponese vinu a odpovědnost za rozhodnutí kdokoli, cílevědomost vám to nevezme. A myslíte si, ţe kdyţ budete plnit pouhou vůli někoho nad vámi, ţe vás to zbaví odpovědnosti? Víte, koho mi připomínáte? Experimenty Phillipa Zimbarda a Stanleyho Milgrama, z nichţ vyplývalo, ţe lidé jsou schopni konat i to nejhorší zlo, pokud jim to někdo poručí a zbaví je tak odpovědnosti. Víte, ţe byste byl dobrý dozorce v koncentračním táboře? Vy jste v podstatě takový malý Eichmann, pouhý úředníček plnící povinnosti, které mu velí, aby zabíjel ţidy ve velkém. On sám je ale přece tak hodňoučký a ze své vůle by neublíţil mouše. Toto je přesně vaše uvaţování, rozhodne porota, já to jen udělám, zabiju se, ale já za to nemůţu, 44

odpovědnost nesou jiní. A co je ještě lepší, ty jiné jste si vymyslel, tady ţádné publikum není. Budujete si zas jen další iluzi. Iluzi, která vás zbaví odpovědnosti za své rozhodnutí, jako obvykle. VYPRAVĚČ:

Co tím myslíte, jako obvykle?

SESTRA:

Tak se chováte od té doby, co vás známe, vytváříte si iluze, které vám pomáhají cítit se lepším a především silnějším, neţ ve skutečnosti jste.

VYPRAVĚČ:

To je pěkná blbost, vţdyť podle vás se snaţím zbavit odpovědnosti. Říkáte, ţe chci sám udělat rozhodnutí, ţe se zabiju, ale potřebuju se zbavit odpovědnosti, abych si myslel, ţe to nebylo mé rozhodnutí, takţe bych se tím, kdybych si tvořil iluzi, dělal sám pro sebe slabším.

SESTRA.

Můţe se vám to tak zdát, jenţe já moc dobře vím, ţe povaţujete sebevraţdu za slabost a útěk, takţe kdybyste se sám rozhodl zabít, jste pro sebe slaboch. Musíte být proto odsouzen a hrdinně přijmout trest, jako Sókratés. Přijmout nabízenou číši bolehlavu a zabít se.

VYPRAVĚČ:

Co vy, obyčejná sestra, vyškolená jen v oboru vytírání prdelí, můţete vědět o Sókratovi?

SESTRA:

Vy si opravdu myslíte, ţe jsem sestra? V tom vašem iluzorním světě vystavěném kvůli tomu, abyste byl silný macho-samec, opravdu nemůţete uznat, ţe by i ţena mohla mít nějaké znalosti a vzdělání? Chodím tu za vámi pravidelně, tak jste nemohl moji existenci popřít, proto jste mi musel dát nějakou podřadnou roli, kterou byste ve své iluzi mou roli shodil. Jenţe pane, uvědomte si, ţe vy dobře víte, kdo já jsem.

VYPRAVĚČ:

Víte vy vůbec, kdo já jsem? (vykřikne nahlas a začne se smát)

SESTRA:

Moc dobře víte, ţe jsem vedoucí psychiatrickou silou v této léčebně. Moc dobře víte, ţe mám na starosti vaši terapii a ne vytírání vaší prdele. 45

Jenomţe pro vás prostě ţena nemůţe být jiná neţ jen pasivní chudinka. Protoţe kdybyste to uznal, musel byste také uznat, ţe vy nejste hlavním a jediným hybatelem vašeho ţivota, ale jste v podstatě pasivní šachová figurka, prostý pinčlík, který je ţivotem vláčen, a neschopnost vlastního rozhodování a vlastního konání maskujete iluzorní silou a odhodláním, které však existují jen ve vaší hlavě. VYPRAVĚČ:

Sama existujete jen v mojí hlavě! (vykřikne)

SESTRA:

To by se vám tak líbilo. Myslím, ţe nastal čas, abyste se konečně dozvěděl jinou verzi vašeho příběhu. Tu, kterou vyprávěla vaše ţena. Pohodlně se usaďte.. co vám taky jiného zbývá, ţe.. a poslouchejte. A vy (obrátí se k publiku) i kdyţ neexistujete, poslouchejte také. Nebo pro mě za mě klidně odejdete, já se to stejně nedozvím, kdyţ vás nevidím.

VYPRAVĚČ:

Tak povídejte. (nevrle) Aspoň si porota vyslechne i druhou verzi a bude tak o mém ţivotě moct nezávisle rozhodnout.

Rozsvítí se světla na pravé straně jeviště, zatím je tato strana prázdná. SESTRA:

Příběh začneme mým rozhovorem s psychiatrem vaší ţeny.

SESTRA se postaví doprostřed pódia, přesně na pomezí pravé a levé strany. Vpravo přichází PSYCHOLOG, který byl přítomen jiţ v předchozí části hry. VYPRAVĚČ:

Toho přece znám! (vykřikne) To není ţádný psychiatr, to je psycholog, ke kterému jsme se ţenou chodili. Jakýpak psychiatr. Víte vy vůbec, prostá sestřičko, jaký je rozdíl mezi psychiatrem a psychologem?

SESTRA se otočí k VYPRAVĚČI a pohrdavě zakroutí hlavou. SESTRA:

Bez komentáře. (přejde k PSYCHOLOGOVI) Dobrý den, pane doktore.

PSYCHOLOG a SESTRA si potřesou rukama. 46

PSYCHOLOG:

Dobrý den, paní kolegyně.

SESTRA:

(k VYPRAVĚČI) Nějaké úvodní formulky vynecháme, přejdeme aţ k tomu hlavnímu. (pak se obrátí k PSYCHOLOGOVI) Co vám tedy říkala? Povídejte mi o vašem sezení.

PSYCHOLOG:

Dobrá, ale vězte, ţe nejsem dobrým vypravěčem.

SESTRA ustoupí na levou stranu pódia, místo ní se doprostřed postaví PSYCHOLOG. Přišla za mnou ve strašlivém stavu, byla psychicky totálně na dně. Na pravou stranu přijde ONA a lehne si vedle PSYCHOLOGA na zem. VYPRAVĚČ:

A vy se jí divíte?

PSYCHOLOG:

Nemohla se s tím znásilněním vyrovnat, neustále ji to budilo ze spaní. Uvaţovala dokonce o sebevraţdě.

ONA:

Pane doktore, nemůţu se s tím vyrovnat, neustále mě to budí ze spaní. Uţ nevím, co mám dělat, já se asi zabiju. (pláče)

PSYCHOLOG:

Musel jsem ji nechat vyprávět, bez toho, abych jí dával nějaké rozhřešení.

To

víte,

nejsem

psychoanalytik,

spíše

humanista

rogeriánského typu. Vyprávěla a já jsem poslouchal. VYPRAVĚČ:

(k SESTŘE) Proboha zkraťte to, nemám na vás celý den, publikum se mi uţ netrpělivě vrtí.

SESTRA:

(k PSYCHOLOGOVI) Pane kolego, rychleji prosím.

PSYCHOLOG:

Nechal jsem ji teda vyprávět svůj příběh. Kdyţ se dostala k té události, nemohla ze sebe dostat ani slovo a jen zvracela. Museli jsme se proto 47

uchýlit k hypnóze, v níţ mi popsala, jak se to stalo. (obrátí se k ONA) Vyprávějte, prosím, všechno, co vás trápí. Řekněte, jak to bylo. ONA vstane, přejde doprostřed pódia, tam si opět lehne na zem. PSYCHOLOG se posune trochu doleva, SESTRA také. ONA:

Vystupujeme z auta, z křoví se vynoří maskovaní chlapi, křičí a vrhají se na mě. Chci se bránit, kopu, ale všechno je marné, nepustí mě. Volám na pomoc svého muţe, nepřichází, jsem ponechána napospas těm zvířatům. Vniká do mě první, pak další a další, cítím ukrutnou pálivou bolest. Zavírám oči, snaţím se nevnímat, co se kolem děje. Moţná jsem snad dokonce usnula, nebo omdlela. Kdyţ oči otevřu, scéna stále pokračuje. Dva mě drţí za ruku a další do mě vniká. Cítím mokrost. Krev. Moje krev. Mísí se s bílou sračkou a já cítím, jak krvácím. Mé útroby vybuchují. Zavírám oči. Probouzím se, jsem v čisté bílé posteli a u mne na ţidli sedí můj manţel.

PSYCHOLOG:

Dál jsme mohli pokračovat bez hypnózy.

Na scénu vstoupí ON, sedne si k leţící ONA a chytí ji za ruku. ONA:

Ahoj, říkám a on mě políbí na ústa.

ON ji políbí na ústa. Z té pusy sálal chlad, odtaţitost. Jako by se mu příčilo, líbat mě. Jako bych mu snad byla odporná. ON odstoupí opodál, ONA se rozbrečí. Teď ho nejvíc potřebuju, právě teď po něm nejvíc touţím, aby byl mojí oporou. Ale on ne, on se mi vyhýbá. ONA si sedne. Občas ke mně přijde, to jo, ale vţdycky tím sleduje.. 48

ON k ní přijde zezadu, začne jí sahat na prsa a do rozkroku. ONA ho odstrčí a uteče na levou stranu pódia. ON odchází na pravou stranu. ONA:

Jenţe já nemůţu, ne, ne, ještě ne. Nejen, ţe mě bolí celé tělo, (chytí se za podbřišek) ale hlavně, kdykoli se mě dotkne, připomene mi to, jak se mě dotýkali oni. Nemůţu s ním nic mít. Časem snad ano, on ale naléhá a chce všechno hned.

ONA si lehne opět na zem doprostřed pódia, ON k ní přistoupí a lehne si na ni. Líbá ji, začne ji osahávat, ONA ho kousne do rtů, odstrčí ho a uteče. Nemůţu mu nijak vysvětlit, ţe potřebuju čas. Je to pro mě všechno pořád tak čerstvé. Časem to půjde, ale teď ještě ne. ON a ONA předstírají hádku. ONA se mu snaţí něco vysvětlit, ON odporuje, pak se jí snaţí obejmout, ale ONA uhne a poodstoupí kousek od něj, aby mohla pokračovat ve vyprávění. ONA:

Potřebuju jeho podporu, jeho lásku, objetí, ale kdyţ ON si pod tím představuje furt jen své zájmy. Kdyţ se mu snaţím své pocity vysvětlit, nechápe to a nadává mi, ţe on taky trpí, ţe pro něj to také není jednoduché. (odmlka) Začínám si uvědomovat, jak moc jsme se vzájemně odcizili. Bez jediného člověka na celém světě, který by mi mohl pomoci se s tím vyrovnat, si uvědomuju, ţe nemá cenu, abych dále zůstávala na tomto světě. Navíc začínám mít podezření, ţe snad s někým z nich čekám dítě.

Na scénu vpravo vstoupí STARÝ MUŢ, nese okno, jako v dřívější části hry. Doprostřed pódia, kde předtím stála ONA, nyní nastoupí PSYCHOLOG. Vpravo od něj se opět odehrává pantomimická hádka mezi ON a ONA. PSYCHOLOG:

Konec citace. Tady zase přeberu otěţe vyprávění já, končí část v uvozovkách. O tom, co se dělo potom, nám uţ totiţ ona nemůţe povědět. Ani v hypnóze, ani bez ní. Kdyţ mi sdělila, ţe je 49

pravděpodobně v jiném stavu, bylo vidět, jak moc je zlomená. Několikrát se přede mnou zmínila o sebevraţedných úvahách, ale vţdy to vypadalo jen jako myšlenky, které se nespojí s realizací. Povaţoval jsem to spíše za obsedantní neurózu. Proto jsem nenavrhl její internaci v našem ústavu. Bohuţel se však nakonec přece jen pro sebevraţdu rozhodla a toto rozhodnutí vykrystalizovalo krátce po jedné hádce, kdyţ on odešel na záchod. ON od ní odstoupí, předstírá, ţe si rozepíná rozporek, pak se otočí zády k publiku. PSYCHOLOG:

Otevřela okno..

ONA přijde k oknu, které drţí STARÝ MUŢ, předstírá, ţe ho otvírá, pak u něj stojí a váhá. Mezitím si ON zapne rozporek a vydá se k ní. PSYCHOLOG:

Váhala, to víte, není to snadné rozhodnutí..

Kdyţ uţ je ON skoro u ní, ONA se odhodlá proskočit oknem, ON se ji snaţí zachytit, chytne ji za nohu, ona uţ však letí, tak ho stáhne s sebou. V té chvíli se vpravo zhasne, PSYCHOLOG udělá pár kroků doprava, mizí ve tmě. SESTRA:

Tak takhle to bylo, pane, a vy byste si měl konečně připustit pravdu.

VYPRAVĚČ se tváří zdrceně, nevěřícně kroutí hlavou. VYPRAVĚČ:

Ne, ne to není moţné. Tak to nebylo, já ji zabil a sám jsem se pak chtěl zabít, takto to vůbec nebylo.

SESTRA:

Ani teď nejste ochoten zbořit ten váš val, který jste si postavil, abyste se mohl ukrýt ve vaší fantazii? Víte, s vámi je to těţké, vy byste tak rád byl silná osobnost, která rozhoduje za své činy, co za své činy, za činy všech v okolí, ale přitom jste vláčen dějinami a nic s tím nejste schopen dělat. Všechno začíná tou vaší tragédií, kdy jste byl přivázán ke kůlu a nemohl jste nic dělat. Z této bezmoci se ve vás začala konstruovat 50

alternativní realita, v níţ jste silný a schopný čehokoli. Vaše ego totiţ nemohlo připustit, ţe jste byl v naprosto zoufalé situaci, kdy jste nebyl schopen zabránit utrpení vaší ţeny. VYPRAVĚČ:

A co jsem měl dělat? Nemohl jsem nic dělat, bylo jich víc a vyuţili momentu překvapení! (zoufale zakřičí)

SESTRA:

Nemohl jste dělat nic, to je jasné. Ale pak jste se s touto bezmocí potřeboval vyrovnat. Pak jste nebyl schopný být oporou své ţeně, další selhání, co jste udělal?

VYPRAVĚČ:

Zabil jsem ji.

SESTRA:

Nic jste neudělal, trpně jste přihlíţel jejímu chátrání, a kdyţ se rozhodla zemřít, nebyl jste ani schopen jí zabránit, dokonce jste při tom utrpěl zranění, protoţe jste byl tak neschopný, ţe jste vypadl s ní.

VYPRAVĚČ:

Podle vás jsem tedy úplná troska, ţebrák, uboţák, který nic nedokáţe a nechá se jen vláčet dějinami.

SESTRA:

Troska, uboţák, nic takového jsem neřekla. Jste jen poněkud pasivní element, který by však chtěl být aktivní, nedokáţe to však, ale taky se s tím, ţe to nedokáţe, neumí smířit. A tato pasivita, to není jenom záleţitost po té vaší katastrofě. Schválně: jak jste se seznámil se svou ţenou?

VYPRAVĚČ:

Náhodou. Srazili jsme se, kdyţ já čuměl do mobilu a ona se hrabala v oku, ale já nechápu..

SESTRA:

Vidíte? Náhoda.. kam jste jeli na svatební cestu?

VYPRAVĚČ:

Chtěli jsme na Havaj, ale nakonec jsme skončili..

SESTRA:

No vidíte, chtěli, skončili. Náhoda, náhoda a zase náhoda. Celý váš 51

ţivot je řízen nějakými faktory, za které vy nenesete zodpovědnost, a buď je přičítáte náhodě, anebo se je snaţíte podat tak, jako by to byla otázka vašeho rozhodnutí. Celý váš ţivot je jen jedna velká pasivita a iluze. VYPRAVĚČ:

Takţe.. takţe mi chcete opravdu říct, fakt váţně, ţe jsem ji nezabil?

SESTRA:

Nezabil, takové odhodlání by se ve vás zřejmě nikdy nenašlo. Vy jste musel čekat, aţ se zabije sama, ve skrytu duše ji nenávidět a bájit si o tom, jak by bylo krásné, kdyby ji tehdy zabili, a vy jste na ni mohl vzpomínat.

VYPRAVĚČ:

Dobře, beru na vědomí. Teď mi můţete dát pár těch vašich lentilek a odebrat se z mých komnat.

SESTRA:

No, jak myslíte. Já to s vámi myslím dobře. Chci jen, abyste si přiznal, jaký ve skutečnosti jste, a nesnaţil se plnit ideály, které splnit nemáte šanci, a proto si tvoříte iluzorní světy, v nichţ je plníte. Chci jen, abyste se smířil sám se sebou a přijal svou skutečnou identitu. Jak to říkali mimo jiné uţ staří antičtí stoikové, musíte ţít v souladu se svou přirozeností. Uvědomit si, jaký ve skutečnosti jste a co chcete a k čemu máte předpoklady, a podle toho se pak chovat. Nesnaţit se změnit to, co změnit nemůţete, ale ani se tomu slabošsky podvolit. Ţít jako pes, který je přivázaný k vozu a můţe si vybrat, zda se nechá tímto vozem vláčet, nebo převezme zodpovědnost a bude běţet. Tady máte.

SESTRA mu podá pixlu s barevnými léky, on si jich pár nasype na dlaň a sní. VYPRAVĚČ:

Děkuju. Dobrou noc.

SESTRA:

Dobrou noc.

SESTRA odchází z pódia. VYPRAVĚČ se otočí směrem k publiku.

52

VYPRAVĚČ:

Velectěné publikum, váţené dámy a milí pánové, dostáváme se na samý konec našeho příběhu. Během pár vteřinek vás propustím. Zbývá jediná věc. (odmlka) Vyslechli jste si dvě verze téhoţ příběhu. Obě se do značné míry liší, hlavně ta druhá tedy. Aţ by se dalo dokonce říci, ţe jsou zcela protikladné, jako by to byly dva různé příběhy nemající spolu nic společného. A teď po vás chci, abyste mi řekli, který z těchto dvou příběhů je pravdivý. (mlčí, dívá se do publika) No? (mlčí, ukazuje do publika) Třeba vy, pane. Mám pravdu já nebo sestra? (mlčí)

Na pódium vstoupí STARÝ MUŢ. STARÝ MUŢ:

Prosím tě, neviděls někde moji..

VYPRAVĚČ zvedne ze stolu pistoli, kterou tam předtím STARÝ MUŢ zanechal, a zamíří na něj. STARÝ MUŢ se vyděšeně zarazí. STARÝ MUŢ:

Co.. co.. co to děláš? (koktá) Nech toho, neblázni.

VYPRAVĚČ se nepříčetně zasměje. VYPRAVĚČ:

Neblázni? Neblázni? Cha cha. Blázni jsme tady všichni. Já, ty, sestra i tady ti všichni ksichti. (ukáţe rukou do publika) Celý náš svět je v blázinci.

STARÝ MUŢ k němu pomalu vyděšeně jde, nastavuje ruku. STARÝ MUŢ:

Dej to sem, nedělej blbosti.

VYPRAVĚČ střídavě míří na STARÉHO MUŢE a na publikum. VYPRAVĚČ:

Blbosti jo, Aspoň bych převzal otěţe do svých rukou. Ta stará kráva říkala, ţe se furt za něco schovávám a neumím jednat sám. Tak ti ukáţu, jak za sebe umím rozhodovat.

53

STARÝ MUŢ:

Dej sem tu pistol!

VYPRAVĚČ:

Nemůţu, tím bych jí přitakal, protoţe bych tě poslechl. A já nechci poslouchat! Uţ ne. Budu jednat sám za sebe. Pomodli se a napočítej do deseti.

STARÝ MUŢ:

Nech toho..

VYPRAVĚČ:

Zavři oči a počítej od dvaceti do nuly. A pěkně pomalu. A rychle! (zakřičí a namíří na něj zbraň)

STARÝ MUŢ zavře oči, počítá nahlas, pomalu. STARÝ MUŢ:

Dvacet.. devatenáct.. osmnáct..

VYPRAVĚČ přiloţí pistoli k svému spánku, obrátí se k publiku. Mluví k němu, zatímco STARÝ MUŢ potichu počítá. VYPRAVĚČ:

A teď nastupuje vaše role. Je to na vás. Který příběh je pravdivý? Můj nebo sestry? Ať zvedne ruku ten, kdo si myslí, ţe můj. (čeká, aţ lidi v publiku zvednou ruce, můţe je nějak ponoukat k tomu, aby pochopili, ţe to myslí váţně. Pak počítá ruce) Dobře. A teď kdo si myslí, ţe je pravdivý příběh sestry. (opět počítá, pak se odmlčí)

STARÝ MUŢ mezitím pokračuje stále v počítání, kdyţ VYPRAVĚČ mlčí, počítá hlasitěji. STARÝ MUŢ:

Sedm.. šest.. pět..

VYPRAVĚČ:

A teď uţ jen poslední věc po vás chci. Pak budete muset jít domů. Půjdete domů a tam se budete muset vyrovnávat se svým svědomím. Kdyţ jste slyšeli oba příběhy a rozhodli jste se, který je podle vás pravdivý, musím se vás zeptat ještě na jednu otázku. Podle vaší odpovědi se vše rozhřeší. (zvedne pistoli nad hlavu, ukáţe ji divákům, pak si ji výrazným gestem přiloţí opět na spánek) 54

STARÝ MUŢ:

Tři..

VYPRAVĚČ:

Kdo chce, ať vystřelím, ať zvedne ruku (s pistolí u spánku se dívá do publika)

STARÝ MUŢ:

Dva..

VYPRAVĚČ namíří na STARÉHO MUŢE. VYPRAVĚČ:

Kdo chce, ať vystřelím, ať zvedne ruku..

STARÝ MUŢ:

Jedna..

VYPRAVĚČ zamíří pistolí do publika, pak s ní pohybuje zleva doprava, tedy směrem ke STARÉMU MUŢI a k sobě. VYPRAVĚČ:

Rozhodli jste sami..

Zhasnou se světla. Opona.

55