Ukázky | Próza | Jeffrey Eugenides: Hra o manželství /ukázka/
Jeffrey Eugenides: Hra o manželství /ukázka/ Jsou velké milostné příběhy devatenáctého století mrtvé? Anebo může existovat takový příběh, ale napsaný pro dnešní dobu a reflektující realitu feminismu, sexuální svobody, předmanželské smlouvy a rozvodu?
Jeffrey Eugenides: Hra o manželství
Host 2012 Překlad: Martina Neradová 420 stran
Těžko soudit, jestli se Madeleine do Leonarda zamilovala na první pohled, nebo až později. Ještě ho dobře neznala, tudíž mohlo jít nanejvýš o sexuální přitažlivost. Láska to být ještě nemohla. Ani poté, co si spolu zašli na kávu, se nedalo hovořit o ničem víc než o poblouznění. Ale toho večera, kdy byli v kině na Amarcordu a potom se muchlovali u Leonarda v pokoji, si Madeleine uvědomila, že ji tělesný kontakt s Leonardem neodpuzuje, jak se jí často stávalo s jinými kluky. Mužských doteků si obvykle snažila nevšímat nebo je snášela s tichou útrpností, ale tentokrát ji naopak celou noc pronásledovaly obavy, že to ona odpuzuje Leonarda, že nemá dokonalé tělo nebo že jí táhne z pusy, protože si k večeři neuváženě objednala salát caesar. Zpětně si nebyla jistá ani svou volbou nápoje — navrhla, aby si dali martini. „Jasně,“ opáčil sarkasticky Leonard, „můžeme se tvářit, že jsme postavy ze Salingera.“ Výsledkem vší té úzkosti bylo, že se jí dostalo téměř nulové rozkoše, přestože společně odvedli naprosto standardní výkon. A když potom Leonard (tak jako každý chlap) okamžitě usnul, Madeleine ho hladila po hlavě a v skrytu duše doufala, že nechytla infekci močových cest. Také se sama sebe ptala, zda jsou její celonoční obavy opravdu jasnou známkou toho, že se začíná zamilovávat. Následující tři dny nevyšli z Leonardova bytu, milovali se a pojídali pizzu. Za tu dobu se Madeleine uklidnila natolik, že aspoň tu a tam dosáhla vyvrcholení, a nakonec pustila orgasmus z hlavy docela, protože Leonardovo uspokojení dokázalo svým způsobem ukojit i její touhu. Dokonce si troufla posadit se nahá na nechutnou pohovku a dojít si do koupelny, přestože věděla, že Leonard zírá na její (nedokonalý) zadek. Jindy hledala jídlo v odporně špinavé ledničce, přečetla si půl stránky skvělé filozofické úvahy založené v psacím stroji nebo zaslechla, jak Leonard s býčí urputností močí do záchodové mísy. Na konci těchto tří dní věděla s jistotou, že je zamilovaná.
Což ovšem neznamenalo, že to někomu přizná. Zvlášť ne Leonardovi.
Leonard Bankhead měl garsonku ve druhém patře studentské budovy s levným nájemným. Chodby byly plné jízdních kol a reklamních letáků. Dveře ostatních nájemníků zdobily různé nálepky — fosforeskující list marihuany, sítotiskový plakát s Blondie. Leonardovy dveře byly ovšem holé, stejně jako byl strohý byt, který se skrýval za nimi. Uprostřed pokoje ležela velká matrace pro dva a vedle ní stála na umělohmotné přepravce lampička na čtení. Nebyl tu žádný psací stůl, žádná knihovna, dokonce ani obyčejný stolek. Jen odporná sedačka a před ní, na další přepravce, psací stroj. Stěny byly prázdné, jen tu a tam zůstaly útržky lepicí pásky a v jednom rohu visel malý Leonardův portrét načrtnutý tužkou. Kresba zachycovala Leonarda coby George Washingtona s třírohým kloboukem na hlavě, schovaného pod dekou ve vojenském táboře ve Valley Forge. Pod ní stálo: „Vy běžte. Mně se tu líbí.“
Madeleine se zdálo, že to je ženské písmo.
V jednom koutě živořil fíkus. Když si na něj Leonard občas vzpomněl, přesunul ho na sluníčko. Madeleine se nad rostlinou smilovala a zalévala ji, dokud jednoho dne nepřistihla Leonarda, jak se na ni dívá podezíravě přimhouřenýma očima.
„Co je?“ zeptala se.
„Nic.“
„Jen to řekni.“
„Zalejváš mi fíkus.“
„Je suchej.“
„Staráš se o můj fíkus.“
Od té chvíle ho Madeleine nezalévala.
Pak tu byla malá kuchyňka, kde Leonard vařil a ohříval kávu, které pil denně snad litry. Na sporáku stála velká mastná pánev. Leonard s ní ovšem nikdy nedělal nic víc, než že do ní nasypal cereálie s oříšky a rozinkami, které mu sloužily jako jediný a dle jeho názoru dostačující zdroj ovoce.
Garsonka sdělovala jednoznačnou zprávu: Jsem sirotek. Abby s Olivií se Madeleine vyptávaly, co s Leonardem dělávají, když jsou spolu sami, ale ona jim na to nikdy nedokázala odpovědět. Vždyť nedělali skoro nic. Přišla za ním, lehli si na matraci a Leonard se jí zeptal, jak se má. Doopravdy ho to zajímalo. Co dělali? Madeleine mluvila a Leonard poslouchal. Potom mluvil on a ona poslouchala jeho. Ještě nikdy nepotkala člověka — a už vůbec ne muže —, který by byl tak vnímavý a chápal všechno, co mu říká. Napadlo ji, že Leonard se chová v zásadě jako psychoterapeut, což bude nejspíš proto, že má
s psychoterapií vlastní letité zkušenosti. To se ovšem neslučovalo s dalším z jejích pravidel: Madeleine odmítala chodit s kýmkoli, kdo se potřeboval radit s psychoušem. Jenže najednou byla ochotná udělat výjimku. Kdysi ostatně vedla se sestrou hluboké hovory, kterým říkaly „hlubiny“. Kdykoli je při tom vyrušil nějaký kluk, zvedly k němu oči a odpálkovaly ho: „Zkoumáme hlubiny.“ A kluk vyklidil pole na tak dlouho, dokud neskončily. Dokud se hlubiny nezavřely.
Chodit s Leonardem znamenalo zkoumat hlubiny pořád. Pokaždé jí věnoval intenzivní pozornost. Nezíral jí ale do očí ani ji nezahlcoval svou neustálou přítomností, jako to dělával Billy. Pouze dával najevo, že je jí k dispozici. Nerozdával rady. Jen poslouchal a občas zamumlal něco útěšného.
Často se stává, že se lidé do svého psychoterapeuta zamilují, což není žádoucí. Říká se tomu přenos. Jenže co když už se svým terapeutem spíte? Co když jste se z jeho pohovky přesunuli do postele?
Tyhle hlubiny ke všemu nebyly jenom hluboké. Leonard byl navíc vtipný. Uměl vyprávět legrační příběhy a nepohnout přitom ani brvou. Svěsil hlavu mezi ramena, nasadil lítostivý výraz a pomalu spustil: „Už jsem ti vykládal, že jsem hrál na hudební nástroj? To léto, co se naši rozváděli, jsem skončil u babičky v Buffalo. Vedle bydleli nějací Lotyši. Bruverisové se jmenovali. A oba hráli na kokle. Víš, co to je? Něco jako citera, akorát z Lotyšska.
No a já ty Bruverisovy vždycky slyšel, jak cvičí na sousedním dvoře. Znělo to úžasně. Divoce a přešponovaně, ale na druhou stranu melancholicky. Kokle mají ze všech strunnejch nástrojů nejblíž k maniodepresivitě. Já se to léto každopádně k smrti nudil. Šestnáctiletej kluk, metr osmdesát pět, šedesát dva kilo. A zapřisáhlej hulič. Vždycky jsem se sjel u sebe v pokoji, kouř jsem vyfukoval z okna. Potom jsem vyšel na verandu a poslouchal Bruverisovy od vedle. Někdy měli hosty a ti taky hráli na kokle. Vzadu na dvoře si rozestavěli skládací židle a obuli se do toho všichni naráz. To byl orchestr! Orchestr hráčů na kokle. Jednoho dne si mě všimli a pozvali mě na návštěvu. Dostal jsem bramborovej salát a nanuk s příchutí hroznovýho vína. Pak jsem se zeptal pana Bruverise, jak se na kokle vůbec hraje. No a on mi začal dávat hodiny. Chodil jsem tam den co den. Půjčovali mi staré kokle a já cvičil pět šest hodin denně. Vážně mě to chytlo.
Když jsem na konci léta odjížděl, Bruverisovi mi ty kokle darovali. Vzal jsem si je do letadla. Měly vlastní sedadlo, jako bych byl Rostropovič. Otec se mezitím odstěhoval, takže jsme zbyli jen já, ségra a máma. A já cvičil dál. Vypracoval jsem se na takovou úroveň, že jsem začal hrát s kapelou. Objížděli jsme etnický festivaly a ortodoxní svatby. Měli jsme tradiční kostýmy, vyšívaný vesty, nabraný rukávy a vysoký boty. Já a parta dospělejch. Většinou Lotyši, ale hrálo s náma i několik Rusů. Náš největší hit se jmenoval ‚Oči čornyje‘. Byla to jediná věc, která mě v době středoškolskejch studií držela nad vodou. Kokle.“
„Hraješ ještě?“
„Ani náhodou. Hrát na kokle? Děláš si legraci?“
Madeleine poslouchala Leonardovy historky a připadala si o něco ochuzená. Její dětství bylo šťastné. Nikdy si nekladla otázku, proč se chová tak, jak se chová, nebo jak její osobnost ovlivnili rodiče. Měla v životě štěstí, což poněkud otupilo její pozorovací schopnosti. Leonard oproti tomu postřehl každou maličkost. Například po víkendu, který strávili na Cape Cod (částečně proto, aby navštívili laboratoř Pilgrim Lake, kam se Leonard hlásil na stáž), cestou zpět poznamenal: „Jak to děláš? Dokážeš to zadržet?“
„Cože?“
„Držíš to dva dny. Než budeš zase doma.“
Poté, co Madeleine pochopila, o čem Leonard mluví, zmohla se pouze na povzdech: „Ty seš neuvěřitelnej!“
„V mojí přítomnosti jsi ještě nikdy nešla na velkou.“
„V tvojí přítomnosti?“
„Když jsem někde poblíž.“
„Co je na tom špatného?“
„Co myslíš? Nic. Pokud by šlo jen o to, že se mnou strávíš noc, ráno jdeš do školy a až potom se vykadíš, bylo by to pochopitelné. Jenže teď jsme spolu dva nebo skoro tři dny, dáváme si steaky a ty za celou dobu nejdeš ani jednou na velkou, takže nemůžu dojít k jinýmu závěru, než že jsi trochu upjatá.“
„No a co? Stydím se!“ vyhrkla Madeleine. „Chápeš? Prostě se stydím.“
Leonard na ni zíral s kamennou tváří a potom se zeptal: „Vadí ti, když jdu na velkou já?“
„Vážně se o tom musíme bavit? Je to docela nechutný.“
„Řekl bych, že bysme měli. Protože je z toho jasně poznat, že se v mojí společnosti nedokážeš uvolnit, ačkoli jsem tvůj kluk — nebo jsem si to aspoň myslel. A jestliže jsem tvůj kluk, měla bys to dokázat. Leonard rovná se maximální relaxace.“
Od kluka se nečeká, že bude umět mluvit. Že přiměje holku, aby se mu otevřela. Ale tenhle kluk mluvit uměl a nedalo se mu odolat. A navíc řekl, že je její kluk. Takže spolu oficiálně chodí.
„Jestli ti to udělá radost, pokusím se na sobě zapracovat,“ slíbila Madeleine. „Ale co se týče… vyměšování, nečekej zázraky.“
„O mě nejde,“ opáčil Leonard. „Jde o tvoje tlustý střevo, o tvůj dvanácterník.“
Tahle amatérská terapie sice úplně nezabrala (po onom rozhovoru se Madeleine nedokázala vyprázdnit, nacházel-li se Leonard kdekoli v okruhu několika kilometrů), ale v Madeleine přesto zanechala hluboký dojem. Leonard ji zkoumal pod drobnohledem a jí se zdálo, že to tak má být. Že se jí zabývá jako nějakou vzácností, jako něčím, co ho nesmírně fascinuje. Dělalo jí dobře, že na ni Leonard tolik myslí.
Koncem dubna už byli zvyklí trávit spolu každou noc. V pracovní dny chodila Madeleine po přednáškách za Leonardem do biologické laboratoře, kde ho zpravidla našla, jak spolu se dvěma čínskými studenty kouká do mikroskopu. Když ho konečně přemluvila k odchodu, musela ho ještě přesvědčit, aby šli spát k ní domů. Zpočátku se Leonardovi v narragansettském bytě líbilo. Oceňoval zdobné štukování a výhled z okna Madeleininy ložnice. Jednou v neděli ráno připravil palačinky a získal si i Abby a Olivii. Brzy si ovšem začal stěžovat, že jsou vždycky u Madeleine a že se nikdy nebudí ve své posteli. Jenže k Leonardovi si s sebou Madeleine musela brát čisté oblečení. A protože neměl rád, když si u něj něco nechala (a upřímně řečeno, nestála o to ani ona, protože nechtěla, aby byly její šaty cítit zatuchlinou), celý den se pak tahala se špinavým prádlem. Radši spala ve svém bytě, kde měla svou houbu na mytí, svůj šampon a svůj kondicionér a kde každou středu uléhala do čerstvě povlečené postele. Leonard postel nepřevlékal. Jeho zašedlé povlečení nevzbuzovalo důvěru. Okrajů matrace se držely chuchvalce prachu. Jednoho rána si Madeleine všimla kaligrafické šmouhy od krve, kterou tam zanechala před třemi týdny, a opět se zhrozila — když se jí to tuhle stalo, vrhla se na skvrnu s houbičkou, kdežto Leonard klidně spal.
„Nikdy nepereš povlečení!“ obvinila Leonarda.
„Někdy ano,“ hájil se Leonard nevzrušeně.
„Jak často?“
„Když je špinavý.“
„To je vždycky.“
„Všichni si nemůžou dovolit nosit prádlo do čistírny týden co týden. Nebo prostě nevyrůstali v domácnosti, kde se povlečení měnilo v předem stanovenej den.“
„Nemusíš je nosit do čistírny,“ nedala se Madeleine. „V suterénu máš prádelnu.“
„Taky ji používám,“ namítl Leonard. „Akorát ne každou středu. Špína pro mě nesymbolizuje ani smrt, ani rozklad.“
„Kdežto pro mě ano? Peru povlečení, a proto jsem posedlá smrtí?“
„Postoj člověka k čistotě vypovídá o jeho strachu ze smrti víc, než si myslíš.“
„Tady nejde o smrt, ale o drobky v posteli, Leonarde. A o to, že tvůj polštář smrdí jako játrová paštika.“
„Omyl.“
„Smrdí!“
„Omyl.“
„Tak si k němu čichni, Leonarde!“
„Smrdí salámem. Paštiku nemám rád.“
Tyhle hádky byly svým způsobem zábavné. Jenže potom přišly večery, kdy si s sebou Madeleine zapomněla zabalit čisté oblečení a Leonard jí vyčetl, že to dělá naschvál, aby ho přinutila spát u ní. A ještě horší bylo, když došlo na to, že se Leonard sebral a odešel domů sám. Prý se musí učit a s Madeleine se uvidí zítra. Potom začal pracovat i přes noc. Jeden z jeho profesorů filozofie mu půjčil chatku na Berkshirské vrchovině a Leonard se tam uchýlil na celý deštivý víkend. Vrátil se v jasně oranžové lovecké vestě a nesl si hotovou seminární práci o Fichtovi v rozsahu sto dvacet tři stran. Vestu si nadmíru oblíbil a od té doby ji téměř nesundával.
Pak začal za Madeleine dokončovat věty. Jako by jí to myslelo příliš pomalu. Jako by nechtěl čekat, až si to Madeleine v hlavě sesumíruje. Komentoval její výroky, rozváděl je podivným směrem, chrlil ze sebe slovní hříčky. Kdykoli mu Madeleine řekla, že by se potřeboval pořádně vyspat, naštval se a několik dní jí nezavolal. Teprve v tomto období Madeleine zcela pochopila, že milostný diskurz skutečně přináší mimořádnou osamělost. Mimořádnou, protože fyzicky sami nejste. Protože jde o pocit osamělosti, který zakoušíte ve společnosti milované osoby, o pocit, který opanuje nejosamělejší místo ze všech — vaši mysl.
Čím víc se jí Leonard vzdaloval, tím byla Madeleine úzkostnější. A čím byla úzkostnější, tím víc se jí vzdaloval. Říkala si, že musí zachovat klid. Šla do knihovny, kde mínila psát diplomku na téma manželství v anglické literatuře, ale pod vlivem tamní atmosféry, která nahrávala nejrůznějším sexuálním představám — oční kontakt v čítárně, lákavé skladovací prostory —, začala nesnesitelně toužit po setkání s Leonardem. A tak ji nohy proti její vůli donesly přes kampus do příšeří katedry biologie. Madeleine se do poslední chvíle bláhově domnívala, že tenhle projev slabosti je ve skutečnosti projevem síly. Že její netaktické jednání je ve skutečnosti tou nejlepší strategií. Nehraje žádné hry, je naprosto upřímná. A copak je možné, aby na takovou upřímnost Leonard nezabral? Když mířila k laboratornímu stolu a zezadu poklepala Leonardovi na rameno, byla se sebou téměř spokojená. Ale její spokojenost vydržela jen do chvíle, než se Leonard otočil a místo láskyplného výrazu se zatvářil otráveně.
Všechno problematické ke všemu násobilo jaro. Lidé chodili den za dnem stále obnaženější. Na univerzitním trávníku pučely magnolie a v tuhle dobu vypadaly úplně rozvášněně. Jejich vůně proudila oknem do třídy, kde se konal sémiotický seminář. Magnolie nečetly Rolanda Barthese. Nemyslely si, že láska je stav duše — magnolie považovaly lásku za něco přirozeného a věčného.
Jednoho krásného, slunečného květnového dne se Madeleine osprchovala, s obzvláštní pečlivostí si oholila nohy a poprvé toho roku si oblékla jarní šaty — jasně zelené panenkovské šaty s náprsenkou a krátkou sukní. K nim si na bosé nohy obula krémovo-rezavé střevíce s přezkou a uzavřenou špičkou. Holé nohy, vypracované ze zimních zápasů ve squashi, měla bledé, ale hladké. Brýle si nechala nasazené, vlasy rozpuštěné a vyrazila k Leonardovi na Planet Street. Cestou se zastavila na trhu a koupila hroudu sýra, slané krekry a láhev valpolicellského vína. Po cestě z Benefit Street dolů, směrem k South Main, jí ovíval stehna teplý větřík. Ve vchodu domu, kde Leonard bydlel, ležela cihla, která fungovala jako zarážka. Madeleine šla tedy rovnou nahoru a zaklepala na dveře Leonardova bytu. Otevřel jí a vypadal, jako by se právě vzbudil.
„Hezkýýý,“ zhodnotil její šaty.
Do parku nešli. Místo tradičního pikniku si vychutnávali jeden druhého. Když ji Leonard táhl směrem k matraci, Madeleine upustila nákup a doufala, že se láhev vína nerozbila. Přetáhla si šaty přes hlavu. Za chvíli byli nazí a vrhli se na sebe, jako by chtěli vyplenit obrovský koš plný laskomin. Madeleine ležela na břiše, na boku i na zádech a uždibovala ze všech dobrot, kterých se jí dostávalo — z voňavého ovocného želé a masitých stehýnek i z lahůdek pro gurmány, jako byly anýzové sušenky, zkrabacené lanýže nebo lžičky slané olivové tapenády. V životě ještě takovou hostinu nezažila. Zároveň si připadala podivně mimo čas a prostor, jako by to nebylo její obvyklé, uhlazené já, jako by se spojila s Leonardem v jednu velkou extatickou kouli protoplazmy. Domnívala se, že zamilovaná není poprvé. Své zkušenosti se sexem už přece měla, jenže… Jenže ani nažhavené pubertální ochmatávání, ani nemotorné, nezávazné hrátky na zadním sedadle auta, ani letní noci promilované se vší opravdovostí s Jimem McManusem, s nímž chodila na střední škole, ba dokonce ani něžné milování s Billym, který trval na tom, aby se při vyvrcholení dívali jeden druhému do očí, ani tohle všechno dohromady ji nepřipravilo na všespalující, zdrcující rozkoš, která ji zaplavovala teď.
Leonard ji líbal. Když už to Madeleine nemohla vydržet, chytila ho divoce za uši. Odtáhla mu hlavu a držela ji před sebou, aby se mohl sám přesvědčit, jak jí je (v té chvíli už plakala). A potom chraplavým hlasem prozrazujícím obavy pronesla dvě slova: „Miluju tě.“
Leonard na ni zíral. Zacukal obočím, pak se překulil na bok a sklouzl z matrace. Postavil se a nahý přešel na druhou stranu pokoje. Sklonil se nad Madeleininou taškou a z kapsy, kde je vždy nosila, vytáhl Fragmenty milostného diskurzu. Listoval jimi, dokud nenašel, co hledal. Potom se vrátil do postele a podal knihu Madeleine.
Miluji tě
je t’aime / miluji tě
Madeleine přečetla první slova a zaplavilo ji štěstí. Zvedla oči k Leonardovi a zjihle se na něj usmála. Ten pohnul prstem na znamení, že má pokračovat. „Figura neodkazuje k deklaraci lásky, k vyznání, nýbrž k opakovanému vyslovení výkřiku lásky.“ Madeleinino štěstí vystřídal pocit ohrožení. V tu chvíli by byla radši, kdyby nebyla nahá. Svěsila ramena, přikryla se dekou a poslušně četla dál.
„Jakmile je proneseno první vyznání lásky, miluji tě pozbývá významu…“
Leonard seděl na bobku vedle ní a spokojeně se šklebil.
V ten okamžik Madeleine knížku popadla a hodila mu ji na hlavu.
