Makroekonomie I. Předmět B103MAK1 Makroekonomie I. doc. Ing. Jan Čadil, Ph.D. Ing. Petr Musil, Ph.D. Studijní zátěž Prezenční studium

Předmět B103MAK1 Makroekonomie I

Makroekonomie I Garant: Autor:

doc. Ing. Jan Čadil, Ph.D. Ing. Petr Musil, Ph.D.

Studijní zátěž Prezenční studium

Semestr Týden

Počet kreditů

Počet výukových hodin podle počtu kreditů

6 -

216 18

Počet výukových kontaktních hodin 48 2+2

Počet výukových hodin samostudia 168 14

Počet časových hodin samostudia 126 10,5

Kombinované studium Počet kreditů

Semestr Výuka v blocích bloky za semestr)

(4

6 -

Počet výukových hodin podle počtu kreditů 216 4 x 54

Počet výukových kontaktních hodin 16 4x4

Počet výukových hodin samostudia 200 4 x 50

Počet časových hodin samostudia

150 4 x 37,5

Petr Musil Předmět B103MAK1 Makroekonomie I

Obsah Úvod ........................................................................................................... 4 1.

Úvod do makroekonomie ......................................................................... 6 1.1.

2.

Předmět, metody a vývoj makroekonomie ......................................... 6

Makroekonomické agregáty .................................................................. 11 2.1. 2.2.

3.

Hrubý domácí produkt a jeho souvislosti ......................................... 11 Metody měření HDP ......................................................................... 15

Spotřeba a investice ................................................................................ 20 3.1. 3.2. 3.3.

4.

Spotřeba a úspory domácností .......................................................... 20 Investice a určení rovnovážného produktu ....................................... 24 Model multiplikátoru ........................................................................ 28

Agregátní nabídka a agregátní poptávka ............................................. 31 4.1. 4.2. 4.3.

5.

Agregátní nabídka............................................................................. 31 Agregátní poptávka........................................................................... 35 Modely ekonomické rovnováhy ....................................................... 38

Trh práce a nezaměstnanost .................................................................. 44 5.1. 5.2.

6.

Ukazatele trhu práce ......................................................................... 44 Příčiny a formy nezaměstnanosti ...................................................... 47

Trh peněz a role bank ............................................................................ 51 6.1. 6.2. 6.3. 6.4.

7.

Vznik a vývoj peněz ......................................................................... 51 Poptávka po penězích a její souvislosti ............................................ 56 Bankovní soustava a její funkce v národním hospodářství .............. 59 Multiplikace depozit a rovnice směny .............................................. 63

Měnové kurzy .......................................................................................... 68 7.1. 7.2. 7.3. 7.4.

8.

Měnový kurz a měnový trh ............................................................... 68 Parita kupní síly a vztah k měnovému kurzu .................................... 70 Změny měnového kurzu a jejich příčiny .......................................... 72 Kurzové systémy .............................................................................. 74

Hospodářský růst a cykly....................................................................... 77 8.1. 8.2. 8.3.

9.

Hospodářský růst a jeho faktory ....................................................... 77 Hospodářské cykly ........................................................................... 81 Příčiny hospodářských cyklů ............................................................ 85

Inflace a Phillipsova křivka ................................................................... 89 9.1. 9.2. 9.3. 9.4.

10.

Definice inflace a její měření............................................................ 89 Klasifikace inflace a její příčiny ....................................................... 93 Důsledky inflace ............................................................................... 97 Phillipsova křivka ............................................................................. 99 Monetární politika ............................................................................ 103

10.1. Nástroje monetární politiky ............................................................ 103

-2-

Petr Musil Předmět B103MAK1 Makroekonomie I 10.2. Typy monetární politiky a její účinnost .......................................... 105 11.

Fiskální politika ................................................................................ 111

11.1. Státní rozpočet, deficit a dluh ......................................................... 111 11.2. Nástroje a účinnost fiskální politiky ............................................... 115 12.

Mezinárodní obchod a platební bilance.......................................... 122

12.1. Efekty mezinárodního obchodu ...................................................... 122 12.2. Protekcionismus a jeho důsledky ................................................... 127 12.3. Platební bilance............................................................................... 130 Dodatky.................................................................................................. 134

-3-


Úvod Úvod Kurz Makroekonomie I je zařazen mezi povinné předměty na bakalářském stupni studia na Bankovním institutu VŠ, a.s. Bývá vyučován v jarním semestru prvního ročníku (respektive ve druhém semestru bakalářského stupně studia). Tento kurz je zaměřen na makroekonomii a navazuje na kurz Mikroekonomie I, který je zaměřený na mikroekonomii a je vyučován v předcházejícím semestru. Kurz Makroekonomie I je zakončen zápočtem a zkouškou v prezenční i kombinované formě studia. Úvod do předmětu „Makroekonomie I“ Po absolvování Makroekonomie I je student schopen porozumět základním otázkám, řešeným v makroekonomii. Bude vědět, co je to národní hospodářství, jak se měří jeho výkonnost a posuzuje jeho kondice. Seznámí se se základními makroekonomickými agregáty, seznámí se s problematikou peněz, bankovní soustavy, inflací, nezaměstnaností, mezinárodním obchodem či měnovým kurzem a jeho souvislostmi. Student se dále obeznámí se základními teoretickými modely, vysvětlujícími chování národního hospodářství jako celku. V neposlední řadě se student dozví, jaká je role státu v hospodářství, co je to hospodářská politika a jakou úlohu v ní hraje vláda a centrální banka. Pro bezproblémové absolvování předmětu doporučujeme průběžné studium dané problematiky, kdy lze vycházet z předkládaného textu. Mějte ovšem a paměti, že tento text vám nepodá vyčerpávající výklad o celé problematice makroekonomie. Bude vám však nápomocen k pochopení základních souvislostí a podá vám tipy na informační a učební zdroje, ze kterých lze také čerpat při samostudiu. V neposlední řadě také využijte tutoriály (bloky přímé výuky), kde se můžete na svého vyučujícího obracet s různými dotazy, podněty či připomínkami. Vyučující by vám měl na jejich základě pomoci ujasnit si případné otazníky, které jistě během vašeho studia vyvstanou. Doporučujeme rovněž sledovat aktuální ekonomické dění, čas od času si přečíst nějaký ten článek o tom, v jaké kondici se právě nachází česká, ale i světová ekonomika, jaká opatření se chystá přijmout (či přijala) vláda nebo centrální banka, co se děje na poli mezinárodních ekonomických vztahů, a těmto článkům se snažte porozumět, případně se pokuste je zkonfrontovat s načerpanými teoretickými poznatky. Předmět je zakončen zápočtem a zkouškou (v prezenční i kombinované formě). Zkouška bude mít podobu písemného testu, zápočet lze získat za průběžnou práci během semestru. Práce s doporučenou literaturou Literatura, která je doporučená pro studium, je uvedena vždy na začátku každé kapitoly. Literaturu skutečně berte jako doporučenou, není žádným dogmatem, že příslušná témata je nutné studovat právě z literatury, o kterou se opírá tato publikace. Budete-li však používat jinou literaturu, vždy se přesvědčte, zda témata, zpracovaná v ní, korespondují s obsahem látky, který je uveden v této opoře či touto oporou doporučené literatuře. Literatura ke studiu je dostupná ve školní knihovně, dále lze při studiu využít i studijní materiály, vystavené v informačním systému BIVŠ (zejména ppt prezentace k přednáškám či dokumenty ke cvičením pro prezenční studium) apod. -4-

Petr Musil Předmět B103MAK1 Makroekonomie I Jak pracovat s touto publikací Tato studijní opora vám slouží jako základní přehled toho, co byste měli zvládnout nejen pro úspěšné zakončení kurzu, ale i pro to, abyste po jeho zakončení byli obohaceni o znalosti a dovednosti i pro svůj praktický život. Studium ekonomie by vás mělo motivovat k přemýšlení, proč se věci v hospodářství dějí tak, jak se dějí, proč se při nakupování rozhodujete tak, jak se rozhodujete, proč zde nebo na jiném místě stojí například restaurace, proč jsme obklopeni různými užitečnými věcmi, z čeho stát financuje výstavbu dálnice, nebo co nás motivuje pracovat nebo odpočívat. Opora je členěna do 12 témat, která se shodují se zaměřením jednotlivých témat Makroekonomie I. V rámci každého tématu naleznete cíl kapitoly (tedy, co byste se měli dozvědět), odkaz na literaturu, test předchozích znalostí, vlastní studijní text, shrnutí a autokorekční cvičení, abyste si mohli ověřit, jak jste dané problematice porozuměli. Výsledky autokorekčních cvičení naleznete v dodatku této opory. Před kontaktní výukou na tutoriálu doporučujeme, abyste si dopředu příslušná témata nastudovali, nebo alespoň přečetli předkládaný text, a na tutoriálu měli při sobě například ppt prezentace, do kterých si pak již budete dělat jen poznámky. Jedná se o velmi efektivní způsob studia, který minimalizuje vaše úsilí při samostudiu těsně před zkouškou či zápočtovým testem. Je vždy lepší studovat průběžně a na konci si pak již vše jen zopakovat, než si nechávat vše na konec semestru a veškeré poznatky se snažit vstřebat jen pár dní před zápočtem či zkouškou. Makroekonomie I sestává v kombinované formě studia z 16 hodin přímé výuky, tudíž je velmi pravděpodobné, že bude rozdělena do 4 bloků po 4 vyučovacích hodinách. Na každém bloku byste tedy měli probrat přibližně čtvrtinu celé látky. Přejeme vám hodně energie, zábavy a štěstí při studiu Makroekonomie I. Vstupní test Vstupní test je určen k vyhodnocení samotným studentem a jeho účelem je ověření vašich předchozích znalostí, potřebných k úspěšnému zvládnutí studia předkládaného textu. Jelikož kurz Makroekonomie I je vaším prvním kontaktem s tou částí ekonomie, která se zabývá makroekonomií, považujeme vstupní test za nepříliš vhodný (na rozdíl třeba od jiných kurzů, kde jste se již s danou problematikou mohli setkat dříve). Máte-li nějaké znalosti z případného předchozího studia ekonomie, tím lépe, nicméně musíme vycházet z předpokladu, že student se s makroekonomií v tomto kurzu setkává poprvé.

-5-


1. Úvod do makroekonomie


C

Cíle kapitoly: Budete vědět, co je předmětem zkoumání makroekonomie, a jaké metody se v makroekonomii používají a k čemu je vůbec dobré makroekonomii studovat. Dále se dozvíte, jaké proudy ekonomického myšlení se v makroekonomii nejvíce prosazují a v čem jsou jejich zásadní odlišnosti. Doporučená literatura: Autor Název

L Samuelson, P.A., Nordhaus, W.D. Pačesová Hana

T

Vydavatel a rok vydání

Ekonomie

Svoboda, 2007

Kapitoly z makroekonomie

BIVŠ, 2011

Strany doporuče ného textu str. 405415 str. 7-8; 72-84

Test předchozích znalostí: 1. Makroekonomie:

a) se zabývá chováním jednotlivých firem b) se zabývá zkoumáním např. míry inflace c) ani jedna možnost není správná

2. K liberálním směrům ekonomie patří:

a) keynesiánství b) merkantilismus c) neoklasická škola

Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

1.1. Předmět, metody a vývoj makroekonomie V předchozím semestru (v rámci kurzu Základy ekonomie I) jste se dozvěděli, že se ekonomie dělí na dvě části: mikroekonomii a makroekonomii. Zatímco mikroekonomie popisuje rozhodování firem a domácností za různých situací na dílčím trhu, makroekonomie se zabývá ekonomikou jako celkem. Obecně můžeme říci, že makroekonomie se zabývá souhrnnými (agregátními) ekonomickými jevy a jejich důsledky. V bližším vyjádření můžeme konkretizovat několik problémových okruhů, které jsou předmětem zájmu makroekonomie. Jeden z těchto problémů se týká hospodářského růstu a jeho determinantům. Dalším jsou příčiny kolísání (oscilací) skutečného produktu kolem potenciálního produktu (hospodářské cykly) a s tím spojené kolísání úrovně zaměstnanosti v ekonomice. Třetím problémovým okruhem je inflace, její příčiny a ekonomické důsledky. Je třeba také zohlednit skutečnost, že jednotlivé národní ekonomiky nejsou vzájemně izolované systémy, a proto je nutné brát v úvahu i vlivy, které vytváří vnější ekonomické prostředí. -6-



Naznačeným problémovým okruhům se budeme věnovat v příslušných kapitolách podrobněji. Podporovat stabilitu národního hospodářství se snaží i stát pomocí své makroekonomické politiky, zejména prostřednictvím politiky fiskální a monetární. Protože se od těchto politik očekává stabilizace hospodářství, můžeme makroekonomickou politiku chápat jako politiku stabilizační. Jak uvidíme v dalším výkladu, pojetí účinnosti a dopadů jednotlivých nástrojů stabilizační politiky se mezi jednotlivými ekonomickými směry liší. Na rozdíl od mikroekonomie totiž budeme v makroekonomii narážet na problém rozdílné interpretace týchž ekonomických jevů a jejich příčin mezi jednotlivými ekonomickými směry. Tato kontroverze se týká keynesiánské ekonomie navazující na dílo J. M. Keynese a různých proudů soudobá ekonomie vycházejících z neoklasicismu. Z těchto alternativních výkladů pak vyplývají nejen odlišné pohledy na fungování soudobých hospodářství, ale rovněž odlišná doporučení pro hospodářskou politiku státu. Keynesiánství se začalo formovat ve druhé polovině 30. let a jeho teoretickým východiskem se stalo dílo významného britského ekonoma J. M. Keynese (1883 – 1946), především jeho hlavní práce "Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz", vydaná v roce 1936. Kniha byla v jistém smyslu završením vývoje Keynesových názorů, ale byla také reakcí na hospodářskou krizi z let 1929 – 1933 a její důsledky. Obsahově představovala Keynesova ekonomie průlom do neoklasicismu, a proto někteří autoři charakterizují 40. léta jako keynesiánskou revoluci. Základní odlišnost Keynesova pojetí spočívala v makroekonomickém přístupu ke zkoumání hospodářských otázek. Keynes se také dokázal rozejít s postuláty, jejichž interpretace se v uplynulých desetiletích zdály být zastaralé (odmítl Sayův zákon trhů, koncepci výlučně dobrovolné nezaměstnanosti, odmítl dokonalost automatických regulátorů aj.), což mu umožnilo pohlédnout reálněji na mechanismus fungování trhu a hledat příčiny poruch. Dospěl k závěru, že hospodářský systém je sice schopen autoregulujícími silami obnovovat rovnováhu, nicméně ocitá se v rovnováze při neúplném využití zdrojů, zejména při nedostatečné úrovni zaměstnanosti. Pro vývoj makroekonomické teorie se stalo významným, že: • vyústěním Keynesova přístupu byl důraz na státní intervencionismus, tzn., do ekonomie byla vnesena idea snížené a narušené schopnosti tržní autoregulace; • Keynesovo dílo je možno považovat za pokus o teoretické zdůvodnění nutnosti státních zásahů směřujících k vyšší úrovni koupěschopné poptávky. Po druhé světové válce se keynesiánství stalo hlavním proudem ekonomického myšlení i vládnoucí hospodářskou doktrínou, pomocí níž byl v průběhu 50. – 60. let realizován dynamický rozvoj bez vážnějších cyklických výkyvů. Současně však proběhla hluboká diferenciace uvnitř směru. Vedoucí složkou se stalo neokeynesiánství, jehož vznik je spojen s průnikem keynesiánství do USA. Jedním z hlavních představitelů se stal Paul Anthony Samuelson reprezentující tzv. neoklasickou syntézu spojující keynesiánství s neoklasickou teorií v závislosti na průběhu hospodářského cyklu (v období recese využívat keynesiánských doporučení, v období vzestupu ponechat prostor automatickému fungování tržního mechanismu). -7-



Na keynesiánském základu se však formovali i odpůrci probíhající syntézy, proud označovaný jako postkeynesiánství. Nejdříve v Británii (J. Robinsonová, N. Kaldor, P. Sraffa) a od 60. let i v USA (A. Leijonhufvud, R. Clower, A. S. Eichner aj.). Oba proudy spojilo odmítání dokonalosti automatických mechanismů samoregulace. Jejich pozice je však od poloviny 70. let slabá, bez možnosti uplatnit vliv na hospodářskou politiku. Je to důsledkem selhání keynesiánství, ke kterému došlo počátkem 70. let. Selhání keynesiánství je spjato s reálným poválečným vývojem a formami makroekonomické regulace, která se při ovlivňování cyklu pohybovala v jednoduchém schématu volby nástrojů, pomocí nichž buď stimulovala úroveň zaměstnanosti (při současném růstu inflace), nebo snižovala inflaci (při rostoucí míře nezaměstnanosti). Se vstupem do 70. let se ve vyspělých tržních ekonomikách projevil souběh růstu nezaměstnanosti i cenového vzestupu (inflace). Zcela nestandardní situace, kterou neuměla keynesiánská teorie vysvětlit, ani keynesiánská hospodářská politika řešit. Výsledkem se stalo odmítnutí dosud užívaných přístupů v hospodářské politice a přehodnocení pohledu makroekonomie na význam trhů v soudobém hospodářství. V období rostoucí kritiky keynesiánství došlo k renesanci neoklasicismu, ovšem v podobě, která je dosti odlišná od neoklasicismu přelomu století. Proto se koncem 70. let hovoří o nástupu konzervatismu v ekonomické teorii. Změna je doprovázena i renesancí liberálních tradic ekonomického myšlení, což ve svém důsledku znamená posílení důvěry v samoregulující tržní mechanismus. Všeobecným metodologickým východiskem neoklasického přístupu k analýze ekonomiky je hypotéza racionálního chování hospodářských subjektů, z nichž se každý snaží maximalizovat zisk (užitek) a jejich chování vyúsťuje do optimální alokace zdrojů a maximální efektivnosti výroby. Přístup zdůrazňující tržní síly jako nejdokonalejší nástroj dosažení rovnováhy ekonomiky. Nosnou ideou je hospodářský liberalismus, ale zde není možné provést jednoduché ztotožnění s hospodářským liberalismem 18. a 19. století. Soudobý konzervatismus je vnitřně diferencovaným proudem. Nejvýznamnější a nejpropracovanější složkou je chicagská varianta monetarismu, dále ekonomie strany nabídky a v současnosti především nová klasická makroekonomie. Monetarismus je spojen především se jménem Miltona Friedmana (1912 – 2006) a intenzivně se rozvíjel již od roku 1956. Od počátku se orientuje na zdůraznění peněžní a bankovní stránky fungování ekonomiky a z těchto pozic podává doporučení hospodářské politice. Pozice monetarismu se výrazně posílily na počátku 70. let, kdy nejen prohlásil inflaci za nejvážnější problém sužující vyspělé ekonomiky, ale současně nabídl logické a jednoduché řešení. • Za základní předpoklad fungování tržního systému je považováno uchování osobní, politické a také ekonomické svobody, která spočívá v možnosti volné výměny všech statků prostřednictvím trhu (včetně práce). • Důležitou stránkou ekonomické svobody je i svoboda použití důchodu dle vlastního uvážení. • Volná soutěž je prostředím zaručujícím svobodu, zatímco státní zásahy (daně, restrikce aj.) mají charakter omezení svobody. Nová klasická makroekonomie na monetarismus velmi úzce navázala. K nejvýznamnějším představitelům patří Robert E. Lucas (1937). Vystupuje -8-



ještě ostřeji proti keynesiánství a státním zásahům do ekonomiky. Východiskem se stala hypotéza racionálních očekávání (očekávání jsou předpovědi budoucích hodnot ekonomických proměnných, závažná pro současná rozhodnutí). Představitelé teorie racionálních očekávání zdůrazňují právě slovo racionální. Vychází z představy zcela rozumného reagování subjektů na změny hospodářské situace. Takové chování, není-li negativně ovlivňováno rušivými momenty (např. státní zásahy), je zárukou stability ekonomiky. Současně zdůrazňují, že hospodářský subjekt, má-li k dispozici odpovídající informace, neudělá tutéž chybu dvakrát, nereaguje stejně na analogické situace. Subjekt dělá chyby náhodné, nikoliv systematické. Tržní subjekty registrují tržní signály, shromažďují informace (včetně teoretických) a s těmito poznatky vstupují na trh. Předpokládá se, že každý subjekt má možnost získat stejně kvalitní informace. Jestliže vláda není schopna získávat informace kvalitnější, neexistuje opodstatnění pro státní zásahy. Není důvod se domnívat, že by státní zásahy mohly pozitivně ovlivnit vývoj ekonomiky. Ekonomie strany nabídky se stala na počátku 80. let minulého století spolu s monetarismem teoretickým východiskem tzv. reaganomiky. S monetarismem ji úzce spojuje celá řada myšlenek, včetně společných doporučení k omezení role státu v hospodářství. Monetarismus doplňuje tím, že se soustřeďuje na jinou složku peněžní stránky ekonomiky, na daňový systém. Právě s ním spojuje příčiny inflace 70. let. Odtud vychází i její kritika keynesiánství, kterou rozvíjí i tvrzením, že podněty k oživování a růstu ekonomiky musí vycházet ze strany nabídky. Základem argumentace je tzv. Lafferova křivka, ilustrující všeobecně poznanou pravdu, že maximální příjmy státního rozpočtu – daňový výnos a míra zdanění nesouvisí přímo úměrně. Tedy, že maximalizovat příjem není možné růstem zdanění bez omezení. Od určité výše zdanění se příjmová křivka zalamuje a státní příjem z daní klesá. Jestliže t´je míra zdanění a R je výnos z daní, pak r2 představuje maximální daňový příjem, který je možno z ekonomiky získat. Je-li překročena míra zdanění t, pak se zdanění ocitá v zakázané zóně a daňový výnos klesá. Výše daňové sazby se projevuje jako faktor utlumující ekonomickou aktivitu (možným důsledkem je i vznik podzemní ekonomiky, případně odliv firem do zahraničí). Hospodářská politika musí sledovat vytváření podnětů k podnikání, čímž se ovlivňují i takové veličiny, jako míra zaměstnanosti či inflace. Křivka ilustruje, že tentýž výnos je možno dosáhnout při různých mírách zdanění (např. označených a, b), ale není lhostejné, která ze sazeb bude zvolena. Pokud je sazba na úrovni odpovídající vzestupné fázi křivky, neprojevuje se negativně vůči ekonomické aktivitě. Obrázek 1.1.: Lafferova křivka

0

-9-



Současná makroekonomie se zdá býti na určité křižovatce. Není zcela jasné, který proud je převažující a už vůbec není jasné, o který proud ekonomické teorie se opírají tvůrci hospodářské politiky. Nicméně v souvislosti se stále probíhající globální recesí se zřejmě do popředí pomalu opět dostávají myšlenky J.M. Keynese. Dá se do jisté míry říci, že se svým způsobem opakuje historie z 30. let minulého století. Ne však co do hloubky a délky trvání hospodářského útlumu, ale co do nárůstu obecného přesvědčení, že tržní hospodářství je systém nestabilní a vyžaduje aktivní státní zásahy. A stejně jako tenkrát se příliš neřeší, co bylo příčinou hospodářského propadu, respektive se tyto příčiny zjednodušují a poté dochází k vyvozování nesprávných závěrů a jsou předkládána jednoduchá a také nesprávná doporučení pro nositele hospodářské politiky. Historie se zkrátka opakuje.

S

Shrnutí Zopakovali jsme odlišnost mikroekonomie a makroekonomie. Umíte vyjádřit, čím se makroekonomie zabývá a co je jejím smyslem. Dokážete se zorientovat v hlavních odlišenostech mezi významnými proudy v makroekonomické teorii. Umíte vysvětlit, v čem spočívá rozdíl mezi keynesiánstvím a konzervativními proudy ekonomie.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Uveďte příklad intervencionistického proudu makroekonomické teorie. 2. Na jaké veličiny či oblasti soustřeďuje makroekonomie svou pozornost? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 10 -


2. Makroekonomické agregáty


C

Cíle kapitoly: Dozvíte se, jakým způsobem se měří výkonnost národního hospodářství. Budete znát základní makroekonomickou veličinu (hrubý domácí produkt) a její souvislosti. Vysvětlíme metody měření a ukážeme základní rozdíly v jednotlivých veličinách, které se od hrubého domácího produktu odvozují. Doporučená literatura: Autor Název


T

Ekonomie Kapitoly z makroekonomie

Vydavatel a rok Strany vydání doporuče ného textu Svoboda, 2007 str. 424444 BIVŠ, 2011 str. 8-16

Test předchozích znalostí: Hrubý domácí produkt:

a) říká, kolik zboží a služeb vyprodukoval stát b) je určité měřítko, podle kterého jsme schopni odhadnout, zda je daná země ekonomicky vyspělá, či nikoli c) je abstraktní pojem, který nijak nesouvisí s tím, zda se máme dobře nebo špatně

Budeme-li a) pak to nijak neovlivní náš blahobyt pracovat s vyšší b) pak se velmi pravděpodobně zvýší náš blahobyt intenzitou: c) nijak to neovlivní hrubý domácí produkt Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

2.1. Hrubý domácí produkt a jeho souvislosti Než přistoupíme k výkladu hlavních makroekonomických agregátů, bude vhodné, když vysvětlíme základní ekonomické vztahy mezi hlavními subjekty v ekonomice. Použijeme k tomu jednoduchý model, tzv. koloběh národního hospodářství. Pro jednoduchost budeme uvažovat ekonomiku, která se skládá pouze z domácností a firem. Neuvažujeme zde existenci vlády a ani vnější svět. Domácnosti vystupují jako kupující na trhu finální produkce a jako prodávající na trhu výrobních faktorů. Firmy, které si výrobní faktory od domácností pronajímají, vystupují na trhu výrobních faktorů na straně poptávky. Pomocí najatých výrobních faktorů vyrábějí statky a služby, které nabízejí na trhu finální produkce.

- 11 -



Obrázek 2.1.: Koloběh národního hospodářství

Z obrázku je patrné, že mezi domácnostmi a firmami probíhají toky reálné a toky peněžní. Reálné toky představují toky statků a služeb od firem k domácnostem a toky výrobních faktorů od domácností k firmám (modrý okruh). Peněžní toky jsou opačné a tvoří je platby za nakupované statky a služby a důchody za poskytnuté služby výrobních faktorů (šedý okruh). Všimněme si jedné podstatné skutečnosti: každý výdaj je něčí důchod. Pro ekonomiku jako celek potom musí platit, že celkové výdaje se musí rovnat celkovému důchodu. Tento závěr je důležitý pro pochopení principu jednotlivých metod měření domácího produktu. Jedním z nejsledovanějších národohospodářských agregátů je hrubý domácí produkt (HDP) (alternativně GDP – Gross Domestic Product). Je to základní ukazatel ekonomické aktivity, který do jisté míry vypovídá o průměrné životní úrovni obyvatelstva v zemi. Proto je tak oblíbeným diskusním tématem nejen mezi odbornou veřejností, ale také mezi politiky. Hrubý domácí produkt můžeme definovat: HDP je tržní hodnota veškeré finální produkce vyrobená na území daného státu za určité období. Každý prvek v této definici má svůj význam, a proto si jej blíže vysvětlíme. Při výpočtu HDP se používají tržní ceny, abychom mohli takzvaně sčítat jablka s hruškami. Trh ohodnocuje jednotlivé statky pomocí tržních cen a právě tržní ceny nám umožňují vyjádřit společnou hodnotu různých statků. Hrubý domácí produkt zohledňuje veškerou finální produkci. Znamená to, že v tomto ukazateli jsou zahrnuty pouze finální statky. Finální statky jsou takové statky, které slouží buď ke spotřebě, nebo k investicím. V prvním případě jsou nakupovány domácnostmi nebo vládou, ve druhém se vracejí do výroby. Od finálních statků musíme odlišovat meziprodukty, což jsou statky, které jsou v rámci výrobního procesu jednorázově spotřebované nebo upravené. Jestliže bychom sečetli veškerou produkci, tedy finální statky i meziprodukty, hodnotu (nebo část hodnoty) některých statků bychom započetli několikrát. Vraťme se k našemu schématu koloběhu národního hospodářství. Meziprodukty jsou statky, které nejsou nakupovány spotřebiteli, ale pohybují se v sektoru firem v rámci dodávek mezi podniky a mají podobu například surovin, energií, polotovarů, materiálu, služeb podnikům apod. Problému vícenásobného započítání některých statků se můžeme vyhnout tím, že sečteme hodnoty přidané zpracováním na jednotlivých stupních výroby (tzv. přidané hodnoty). Přidaná hodnota je rozdíl mezi hodnotou výstupu firmy

- 12 -



a hodnotou jejích vstupů v podobě spotřebovaných nebo zpracovaných meziproduktů (více viz metody měření HDP). V definici HDP je dále uvedeno, že se jedná o finální produkci vyrobenou na území daného státu. Při mezinárodním srovnávání výkonnosti jednotlivých ekonomik se můžeme setkat s ukazatelem hrubého národního produktu (HNP) (alternativně GNP – Gross National Product). Jaký je rozdíl mezi HDP a HNP? Hrubý domácí produkt zohledňuje finální produkci vyrobenou na území daného státu bez ohledu na národní příslušnost vlastníků výrobních faktorů, pomocí nichž byla vyrobena. Naproti tomu hrubý národní produkt dané země je výsledkem použití výrobních faktorů, jejichž vlastníci jsou rezidenti této země, a to bez ohledu na území, na kterém sledovaný produkt vznikl. Například zisk firmy Škoda Auto a.s. je součástí HDP České republiky a zároveň vstupuje do HNP Spolkové republiky Německa. Hrubý domácí produkt je toková veličina. Je to tok finální produkce vyrobené za určité časové období. Bývá vykazován za jednotlivá čtvrtletí nebo kalendářní rok. Od tokových veličin je třeba odlišovat veličiny stavové, které jsou vyjádřeny pouze absolutním rozměrem (např. bohatství). Poznamenejme, že součástí HDP nejsou tzv. čistě peněžní transakce (např. nákup cenných papírů). Tyto operace znamenají jen změnu portfolia ekonomických subjektů, nikoliv přírůstek finální produkce. Stejně tak nevstupují do HDP např. transakce spojené s opakovaným převodem nemovitostí, obecně opakovaným prodejem statků. Je třeba si uvědomit, že HDP zahrnuje jen nově vyrobené statky. Nemůžeme proto do něj započítat např. nákup starší nemovitosti. Tato transakce by se v HDP mohla projevit pouze v případě, že bychom k ní využili služeb realitní kanceláře. Tržní hodnota nově postaveného domu samozřejmě v daném roce do HDP vstupuje. V předchozím textu jsme zdůvodnili, proč se hrubý domácí produkt vyjadřuje pomocí tržních cen. Ceny se však v průběhu času mění, čímž se také mění délka metru, pomocí něhož jednotlivé veličiny poměřujeme. Roste-li například HDP v daném roce vyjádřený v cenách tohoto roku, neznamená to ještě, že došlo k nárůstu fyzického objemu produkce statků a služeb. Tento nárůst mohl být způsoben pouze zvýšením cen nebo kombinací obou dvou faktorů. Proto rozlišujeme nominální a reálný produkt HDP. Nominální HDP se vyjadřuje v tržních cenách sledovaného období, v tzv. běžných cenách. To znamená, že nominální HDP za rok 2007 je vyjádřen v cenách roku 2007. Reálný HDP je vyjadřován v cenách výchozího roku, v tzv. stálých cenách. Statistický úřad stanoví určitý rok jako výchozí (základní), ceny tohoto roku jsou potom stálé ceny a pomocí těchto cen vyjadřuje HDP v dalších letech. Aktuálně se jako stálé ceny používají ceny roku 2000. Uvedli jsme, že HDP a HNP jsou nejpoužívanější ukazatele pro vyjádření výkonu dané ekonomiky. Otázkou je, do jaké míry jsou tyto ukazatele spolehlivým měřítkem blahobytu. Na jedné straně v sobě totiž zahrnují složky, které evidentně neznamenají přínos k individuálnímu blahobytu, na druhé straně spotřeba některých statků a služeb, které přinášejí uspokojení, v tomto agregátu zohledněny nejsou. Jedná se především o následující položky: • Volný čas. Představme si, že se rozhodneme pracovat méně hodin týdně a místo práce se budeme věnovat našim oblíbeným aktivitám. Jak se toto rozhodnutí odrazí v našem blahobytu a v ukazateli HDP? Zřejmě se projeví v poklesu HDP, protože v důsledku nižšího počtu odpracovaných hodin se vyrobí o něco méně zboží a služeb. To však neznamená, že tento pokles - 13 -



HDP bude doprovázen snížením našeho blahobytu. Pokles počtu odpracovaných hodin bude doprovázen větším uspokojením z volného času. • Znečištění životního prostředí. S růstem průmyslové výroby vznikají škody na životním prostředí, které by se měly od HDP odečítat. Například zhoršení kvality ovzduší a vody není bezprostředně zohledněno v HDP, každopádně je tím negativně ovlivněna životní úroveň obyvatelstva. • Netržní statky. Jedná se o statky, které jsou výsledkem práce domácností (typický příklad vaření, práce na zahrádce). Neprocházejí trhem, nejsou statisticky evidované, a tudíž nejsou zachycené v ukazateli HDP. • Aktivity v rámci stínové ekonomiky. Zde máme na mysli buď aktivity, které jsou samy o sobě legální, ale z důvodu daňových úniků nejsou úředně evidované (tzv. šedá ekonomika) nebo se jedná o činnosti, které jsou nelegální např. výroba a distribuce drog, prostituce, (tzv. černá ekonomika). • Kvalita zboží a služeb. Ceny vždy neodrážejí změnu kvality výrobků a služeb, dochází naopak k tomu, že ceny se mění opačným směrem než kvalita zboží (např. elektronika). Pokud bychom zohlednili v hrubém domácím produkty tyto nedostatky, dostali bychom agregát, který se označuje čistý ekonomický blahobyt. Jde však o agregát víceméně teoretický, neboť hodnotu některých výše uvedených položek lze těžko objektivně změřit – jak například ohodnotíme množství volného času? Proto se někdy uvádějí alternativní ukazatele blahobytu, které do jisté míry zpřesňují údaje o kvalitě života, kterou nám pouhý výpočet HDP dostatečně nepopíše. Zřejmě nejznámějším alternativním ukazatelem je tzv. index lidského rozvoje (HDI – Human Development Index), který v sobě vedle HDP na osobu zahrnuje také například střední délku života, gramotnost, střední dobu edukace, přístup ke zdravotní péči apod. HDI nicméně nepřináší dramaticky jiné výsledky například v mezinárodním srovnání, než přináší údaj o HDP na osobu. Je to dáno jednak samotnou konstrukcí HDI (je v něm určitou vahou zahrnuto HDP na osobu) a jednak tím, že je zkrátka očkávatelné, že ekonomicky vyspělé země budou mít i delší střední délku života, vyšší gramotnost a lepší přístup ke zdravotní péči.

S

Shrnutí Dokážete vysvětlit, jak v národním hospodářství obíhají statky a služby, výrobní faktory a platby za ně. Znáte charakteristiku základního makroekonomického ukazatele, jímž je hrubý domácí (národní) produkt. Víte, proč je důležité odlišovat jeho peněžní vyjádření v běžných a stálých cenách. Jste si vědomi, že HDP ani HNP nemají absolutní vypovídací schopnost a že existují i alternativní ukazatele, mapující kvalitu života.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Jak se na HDP projeví, když si na NYSE pořídíte 100 akcií Facebooku v hodnotě 40 tisíc USD? 2. Vyjmenujte tři nejsilnější ekonomiky světa (s největším HDP).

- 14 -




2.2. Metody měření HDP Hrubý domácí produkt se musí nějakým způsobem zjistit, aby se pak s naměřenými hodnotami dalo dále nějak pracovat, použít je například k rozhodování v hospodářské politice. Ke zjištění velikosti hrubého domácího produktu se používají v zásadě tři metody, a to metoda00: • výrobní (produkční, či metoda přidané hodnoty), • výdajová, • důchodová. Výrobní metoda Hrubý domácí produkt pomocí této metody získáme tak, že sečteme přidané hodnoty všech výrobců na jednotlivých stupních výroby. Způsob zjištění HDP pomocí výrobní metody si můžeme ilustrovat pomocí následující tabulky. Tabulka 2.1.: Výpočet HDP pomocí výrobní metody

Farmář vypěstoval obilí Mlýn nakoupil obilí od farmáře Pekárna nakoupila mouku ze mlýna Prodejna nakoupila pečivo a prodala zákazníkům Celkem (HDP)

Nakoupené vstupy 0 1000

Prodej výstupu

Přidaná hodnota

1000 1500

1000 500

1500

2100

600

2100

2400

300

-

2400

2400

Farmář vypěstoval a prodal mlýnu pšenici za 1 000 Kč. Protože předpokládáme, že onen farmář k vypěstování pšenice nepotřeboval žádné meziprodukty (nenakupoval žádné vstupy, vynakládal jen své výrobní faktory), vytvoří přidanou hodnotu ve výši 1 000 Kč. Mlýn z této pšenice vyrobí mouku a prodá ji pekárně za 1 500 Kč. Přidaná hodnota na tomto výrobním stupni je 500 Kč. Pekárna z mouky upeče 100 bochníků chleba a prodá je do prodejny za 2 100 Kč. Vzniká přidaná hodnota ve výši 600 Kč. Prodejna těchto 100 bochníků prodá zákazníkům za 2 400 Kč. Vytváří tak přidanou hodnotu ve výši 300 Kč. Jestliže sečteme přidanou hodnotu na všech výrobních stupních, dostaneme tržní cenu 100 bochníků chleba, tedy 2 400 Kč, což je hodnota hrubého domácího produktu. Výdajová metoda Při vysvětlování podstaty výdajové metody se opět vraťme ke schématu koloběhu národního hospodářství. Připomeňme si, že domácí produkt odráží jednak důchod každého subjektu v ekonomice, a jednak celkové výdaje za

- 15 -



zboží a služby v této ekonomice. Jde tedy o dvě strany téže mince. Proto můžeme HDP získat tak, že sečteme celkové důchody, které vyplácejí firmy domácnostem (to je podstata důchodové metody, kterou vysvětlíme později) anebo tak, že sečteme všechny výdaje na finální statky a služby. Při výpočtu HDP výdajovou metodou se tedy sčítají následující položky: • spotřební výdaje domácností (C - Consumption), • hrubé soukromé investiční výdaje (I - Investments), • vládní výdaje na nákup výrobků a služeb (G - Government), • čistý export (NX – Net eXports). Hrubý domácí produkt vyjádřený pomocí této metody potom můžeme zapsat následovně. HDP = C + I + G + NX

Nyní jednotlivé položky rozebereme. Spotřební výdaje domácností. Tyto výdaje, které jsou nejvýznamnější výdajovou položkou, se obyčejně dělí na tři skupiny: • výdaje na statky dlouhodobé spotřeby (např. automobily, domácí spotřebiče); • výdaje na statky krátkodobé spotřeby (např. potraviny, oblečení); • výdaje na služby (např. nájemné, doprava, vzdělání). Hrubé soukromé investiční výdaje. Označení soukromé v názvu této položky znamená, že se nejedná o investice financované z veřejných zdrojů, ale o investiční nákupy firem (do investic ale řadíme i nákup nového bydlení, domu či bytu, ze strany domácností). Investicemi se zde myslí reálné investice, tedy takové investice, které zvyšují zásobu kapitálu v ekonomice nebo směřují k jeho obnově. Nejsou zde tedy uvažovány např. finanční investice nebo investice do lidského kapitálu. V rámci celkových investic můžeme rozlišit dvě složky. • Investice do fixního kapitálu, které zahrnují např. výdaje na stavbu nových budov nebo na nákup nových strojů. Vyznačují se tím, že se v průběhu času opotřebovávají. • Investice do zásob, kterými se myslí jednak zásoby finálních statků, které jsou určeny k prodeji a jednak zásoby materiálu, který bude spotřebován ve výrobním procesu. Jde o přírůstek zásob, tzn. rozdíl mezi stavem ke konci a na začátku daného období. Tyto celkové, tzv. hrubé (brutto) investice (IB) jsou tvořeny: • obnovovacími (restitučními) investicemi (IR), které jsou určeny k obnově opotřebených kapitálových statků, • čistými investicemi (IN), které slouží k rozšíření stávající zásoby kapitálu, tedy k tvorbě dodatečných kapitálových statků. Výše uvedenou souvislost můžeme zapsat následovně:

IB = IR + IN Opotřebení kapitálu tvoří zároveň rozdíl mezi hrubým a čistým domácím produktem (NDP – Net Domestic Product). Velikost NDP můžeme získat tak, - 16 -



že od HDP odečteme znehodnocení kapitálu, které je přibližně rovno restitučním investicím: NDP = HDP − I R

Vládní výdaje na nákup zboží a služeb. Jedná se o takové výdaje, pomocí kterých vláda získává nějakou protihodnotu. Transferové platby (např. podpory v nezaměstnanosti, důchody a různé jiné sociální dávky), byť je můžeme chápat jakou součást celkových vládních výdajů, zde nemůžeme připočítat k celkovým výdajům, protože v tomto případě vláda nic nenakupuje. Příjemci transferových plateb mohou získané prostředky použít na spotřebu či investice. Čistý export. Čistý export je rozdíl mezi vývozem (exportem) X a dovozem (importem) M. Platby za export přičítáme k HDP, protože se jedná o výdaje zahraničních subjektů na část domácí produkce. Výdaje za dovážené zboží musíme naopak odečíst, protože jde o výdaje domácích subjektů na zahraniční produkci. Následující tabulka ukazuje, jak Český statistický úřad pomocí výdajové metody zjišťuje hrubý domácí produkt. Některé položky se odlišují od námi provedeného členění, princip je ale stejný. Největší výdajovou položkou je spotřeba domácností, která dosahuje přibližně poloviny výdajů na HDP. Tabulka 2.2.: HDP výdajovou metodou v r. 2011 (běžné ceny, v mil.Kč) Výdaje na konečnou spotřebu 2 727 725 - domácností 1 907 653 - vládních institucí 792 539 - neziskových organizací 27 533 Tvorba hrubého kapitálu 937 094 - fixního kapitálu 922 622 - změna zásob 10 824 - čisté pořízení cenností 3 648 Vývoz statků a služeb 2 818 903 Dovoz statků a služeb 2 660 321 Čistý vývoz 158 582 Hrubý domácí produkt 3 823 401 Zdroj: Český statistický úřad Důchodová metoda Jak jsme naznačili výše, principem důchodové metody je skutečnost, že každý výdaj je něčím příjmem. Tento příjem je vlastně odměnou za poskytnuté služby výrobních faktorů. Koupíme-li si od pekaře chléb za 30 korun a nebudeme uvažovat existenci vlády (a tedy daní) a znehodnocení kapitálu, těchto 30 korun je jeho příjmem, ze kterého jsou hrazeny jednotlivé důchody vlastníkům výrobních faktorů. Sečteme-li tyto důchodové položky, dostaneme veličinu národní důchod (NI – National Income). Jedná se o tyto důchody: • mzdy a platy (před zdaněním a včetně sociálního a zdravotního pojištění);

- 17 -



• renty (důchody, které získávají domácnosti z pronájmu pozemků a nemovitostí1); • zisky korporací (před zdaněním a rozdělením akcionářům a podílníkům); • čisté úroky (rozdíl mezi úroky, které domácnosti přijímají a vyplácejí); • důchody ze samozaměstnání (jedná se příjmy samostatně podnikajících osob, např. živnostníků). Pokud bychom tyto důchody sečetli, zjistili bychom, že takto vypočtený národní důchod se nerovná HDP. Aby byly tyto dvě veličiny shodné, je třeba provést určité úpravy. Tyto korekce vyplývají z toho, že celý příjem ve výši tržní ceny, kterou výše zmíněný pekař inkasuje, se k vlastníkům výrobních faktorů nedostane. Je proto třeba zohlednit následující okolnosti. • Existenci nepřímých daní. HDP se počítá pomocí tržních cen a jejich součástí jsou i nepřímé daně (např. DPH), které musí prodejci odvést státu. Část z oněch 30 korun (v závislosti na sazbě DPH) jde do státního rozpočtu. • Znehodnocení kapitálu. V tržních cenách je zahrnuta i částka, která jde na obnovu opotřebovaného kapitálu a která tedy nevystupuje v podobě důchodu. Jedná se o další část z 30 korun, ze které je financována obnova opotřebovaných strojů pekaře, která není důchodem. Pokud tyto okolnosti zohledníme a k národnímu důchodu přičteme, měly by být oba ukazatele shodné. Pro další analýzu jsou někdy nutné další důchodové kategorie. Je to dáno tím, že část národního důchodu se k domácnostem nedostane. Jednou z nich je osobní důchod (Personal Income), který zohledňuje existenci: • daní ze zisku korporací a veškeré příspěvky na sociální a zdravotní pojištění; • nerozdělenou část zisků korporací akcionářům a podílníkům; • čisté úroky mezi jednotlivými sektory.2 Abychom získali osobní důchod, je nutné k národnímu důchodu přičíst transferové platby. Důchod, se kterým mohou domácnosti skutečně disponovat, se označuje jako osobní disponibilní důchod (DI – Disposable Income).3 Tato veličina je zaváděna z toho důvodu, že osobní důchod podléhá zdanění. Z disponibilního důchodu pak domácnosti mohou realizovat výdaje na spotřebu (C) nebo použít k tvorbě úspor (S). Můžeme tedy zapsat: DI = C + S

V praxi se však hrubý domácí produkt a další z něj odvozené ukazatele zjišťují poměrně komplikovaně. Prakticky není v lidských silách do posledního haléře spočítat výši HDP, protože v ekonomice fungují statisíce či miliony subjektů, každý vyrábí a nakupuje nespočet druhů zboží. Praktické zjištění HDP je tedy otázkou vhodné metodiky, která vede pouze k odhadu výše HDP 1

Patří sem i tzv. imputované nájemné, tzn. pomyslné nájemné, které by platili (jakoby sami sobě) ti, kteří bydlí ve vlastních bytech či domech. 2 Zde musíme odečíst úroky přijaté vládou a přičíst úroky, které domácnosti platí korporacím a úroky, které získávají domácí subjekty od vlády. 3 V dalších kapitolách budeme disponibilní důchod označovat YD.

- 18 -



tak, aby byl tento odhad co nejméně nepřesný. Některé firmy mají například výkaznickou povinnost, musejí tedy statistickému úřadu zasílat statistické výkazy, na základě kterých pak statistický úřad odhaduje HDP či jeho jednotlivé složky. Dalším informačním zdrojem mohou být daňová přiznání, která musí minimálně jednou ročně podat každý ekonomicky činný subjekt. Pro další nakládání s údaji o HDP není až tak důležité, jestli jsme schopni zjistit přesný údaj, neboť pro sledování HDP je důležitý především jeho vývoj v čase. Proto je důležité, abychom pracovali s pokud možno konstantní mírou nepřesnosti při zjištění absolutního vyjádření HDP.

Shrnutí

S

Znáte jednotlivé metody měření HDP. Dokážete vysvětlit rozdíl v těchto metodách. Umíte vypočítat HDP pomocí různých metod. Dokážete alespoň zjednodušeně vysvětlit, jak se HDP v praxi zjišťuje. Jste si vědomi, že HDP nelze brát jako absolutní ukazatel výkonnosti hospodářství.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Uveďte vztah pro výpočet HDP pomocí výdajové metody. 2. Co je to disponibilní důchod domácností? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů.

- 19 -


3. Spotřeba a investice


C

Cíle kapitoly: V této kapitole se seznámíte s faktory, které ovlivňují objem investičních a spotřebních výdajů. Ty představují v tržních ekonomikách rozhodující část celkový výdajů, respektive agregátní poptávky. Jakmile vysvětlíme základní souvislosti obou výdajových položek, bude vysvětlen proces formování rovnovážného výstupu a popsáno chování ekonomiky v situacích, kdy produkt nedosahuje rovnovážné úrovně. Objasníme také podstatu multiplikačního procesu. Doporučená literatura: Autor Název

L

T

Samuelson, P.A., Nordhaus, W.D.

Ekonomie

Pačesová Hana


Vydavatel a rok Strany vydání doporuče ného textu Svoboda, 2007 str. 445465; 481488 BIVŠ, 2011 str. 19-32

Test předchozích znalostí: Spotřební výdaje a) činí zhruba polovinu z celkových výdajů na HDP domácností b) jsou např. i výdaje na nákup pozemků c) jsou zhruba stejně velké jako vládní výdaje na spotřebu Hrubé investice a) se skládají z investic obnovovacích a čistých firem: b) jsou menší než investice čisté c) jsou menší než investice obnovovací Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

3.1. Spotřeba a úspory domácností Vzájemný vztah spotřeby a investic hraje v ekonomice důležitou roli. Investice jsou hnací silou dlouhodobého ekonomického růstu. Proto země, která se v současnosti vyznačuje relativně větším podílem spotřeby a menším podílem investic na domácím produktu, bude mít tendenci v budoucnu dosahovat nižšího ekonomického růstu než země, která investuje relativně více. Ze závěru minulé kapitoly víme, že disponibilní důchod mohou domácnosti rozložit na spotřebu a úspory. Tu část disponibilního důchodu, kterou nespotřebují, uspoří. Čím větší část důchodu vydají na spotřebu, tím menší část je k dispozici na financování investic. Aparát, se kterým se v této kapitole seznámíme, tvoří jádro keynesiánské ekonomie. Budeme předpokládat, že cenová hladina se nemění a výkon - 20 -



ekonomiky nedosahuje svých kapacitních možností (potenciálního produktu). Firmy potom mohou zvýšit objem produkce bez jakýchkoli omezení. Význam těchto předpokladů podrobněji vysvětlíme v kapitole následující. V dvousektorové ekonomice, kterou budeme uvažovat, nepředpokládáme existenci vlády, a tedy daní ani transferů. Tím pádem můžeme kategorie důchodu a disponibilního důchodu ztotožnit. Jak jsme uvedli v předchozí kapitole, výdaje na spotřebu tvoří největší složku hrubého domácího produktu. Připomeňme, že spotřebu domácností tvoří výdaje na finální statky a služby, které slouží k uspokojení jejich potřeb. Tyto statky můžeme členit na statky nezbytné a statky luxusní. S růstem důchodu domácnosti se výdaje na životně nezbytné statky (např. potraviny) zvyšují, ale klesajícím tempem. Chudší domácnosti budou věnovat na nákup těchto statků větší podíl svého důchodu než domácnosti bohaté. S tím, jak domácnosti bohatnou, sice nakupují více potravin a lepší potraviny, výdaje na luxusní statky rostou rychleji než jejich důchod. Tato souvislost se označuje jako Engelův zákon, podle kterého platí, že blahobyt národa je tím vyšší, čím nižší je podíl výdajů na potraviny. Nyní se budeme zabývat tím, na jakých veličinách spotřební výdaje závisí. Naznačili jsme, že jednou z těchto veličin je disponibilní důchod. Tuto závislost vyjadřuje spotřební funkce. Spotřební funkce tedy vyjadřuje závislost spotřebních výdajů na disponibilním důchodu. V rámci celkové spotřeby (C) rozlišujeme dvě složky: autonomní spotřebu a indukovanou spotřebu. Existence autonomní složky spotřebních výdajů (C0) vyplývá z toho, že domácnosti realizují určité spotřební výdaje (např. nakupují základní potraviny), i když nemají žádný důchod. Financování těchto výdajů probíhá čerpáním dřívějších úspor nebo z úvěru. Druhá složka, indukovaná spotřeba (mpc.YD), již závisí na disponibilním důchodu. Spotřební funkci potom můžeme vyjádřit v následujícím tvaru.

C = C0 + mpc.Y D V rovnici si lze všimnout, že závislost spotřeby na disponibilním důchodu vyjadřuje mezní sklon ke spotřebě (mpc – marginal propensity to consume). Tato veličina udává přírůstek spotřeby vyvolaný přírůstkem disponibilního důchodu o jednotku.

mpc =

∆C ∆Y D

Pokud například zvýšení disponibilního důchodu o 1 Kč vyvolá zvýšení spotřebních výdajů o 90 haléřů, bude se mezní sklon ke spotřebě rovná 0,9. Mezní sklon ke spotřebě může nabývat hodnot mezi nulou a jedničkou. Následující obrázek zachycuje právě definovanou spotřební funkci.

- 21 -



Obrázek 3.1.: Spotřební funkce

0

Na jeho horizontální ose měříme disponibilní důchod, na vertikální pak velikost spotřebních výdajů. Osa 450 (osa kvadrantu) představuje množinu bodů, kde platí, že veškerý disponibilní důchod je spotřebován. Zde to platí pro výši disponibilního důchodu YD0. Rovnovážný bod E představuje bod vyrovnání. Pokud by důchod nedosahoval úrovně YD0, spotřeba by byla vyšší než disponibilní důchod a docházelo by k čerpání (rozpouštění) úspor. Kdyby naopak disponibilní důchod přesahoval úroveň YD0, spotřeba domácností by byla nižší než jejich disponibilní důchod a docházelo by k tvorbě úspor. Velikost mezního sklonu ke spotřebě určuje sklon spotřební funkce. Čím je velikost mpc vyšší, tím je spotřební funkce strmější a naopak. Všimněme si dále následující skutečnosti. S růstem disponibilního důchodu spotřební výdaje rostou, ale pomalejším tempem než důchod. Dochází tak k zaostávání výdajů na spotřebu za růstem důchodu. Jak uvidíme dále, tato skutečnost hraje roli při vysvětlování příčin nedostatečné agregátní poptávky v keynesiánském modelu. Protože empirické výzkumy nepotvrdily tendenci k dlouhodobému poklesu spotřeby na národním důchodu, vznikla i jiná vysvětlení dlouhodobé závislosti spotřebních výdajů. Jedním z nich je hypotéza životního cyklu. Ta vychází z předpokladu, že lidé chtějí mít v průběhu života stabilní úroveň spotřebních výdajů. V mladém věku, kdy mají malý důchod, se zadlužují. Ve středním věku, kdy je jejich důchod vyšší, tyto půjčky splácejí a zároveň spoří na stáří. V penzi pak žijí ze svých úspor. Podobné vysvětlení nabídl Milton Friedman v podobě hypotézy permanentního důchodu. Spotřební výdaje zde závisí na permanentním důchodu. Permanentním důchodem se rozumí důchod, který lidé dlouhodobě očekávají. Ke změně spotřebních výdajů dochází jen tehdy, pokud je změna důchodu považována za trvalou. Tak například dočasná prémie k platu velikost spotřebních výdajů neovlivní, zvýšení kvalifikace a s tím spojené lepší pracovní příležitosti pak spotřební výdaje ovlivní pozitivně. Mezi další faktory, které mohou ovlivnit velikost spotřebních výdajů, patří: • Úroková míra. Jestliže úroková míra vzroste, domácnosti budou omezovat spotřební výdaje. Je tomu tak proto, že mohou získat ze svých úspor (např. v podobě bankovních vkladů) větší výnos. Pokles úrokové míry vyvolá naopak růst spotřebních výdajů.

- 22 -



• Bohatství domácností. Je to další důležitý faktor, který ovlivňuje velikost spotřebních výdajů. Pokud domácnosti zbohatnou (např. v důsledku růstu cen cenných papírů nebo růstu cen nemovitostí), budou méně spořit a více utrácet. • Očekávání ekonomického vývoje. Budou-li domácnosti optimistické ohledně budoucího vývoje ekonomiky, projeví se to ve větší ochotě utrácet. • Ostatní faktory. Na velikost spotřebních výdajů působí celá řada dalších faktorů. Například sociální zabezpečení: čím štědřejší sociální systém v dané zemi bude, tím menší bude ochota spořit. K nízké ochotě spořit může přispět i vysoké zdanění výnosů z úspor. Víme, že domácnost může rozložit svůj disponibilní důchod na spotřebu a na úspory. Se spotřební funkcí proto úzce souvisí funkce úspor. Protože jsme uvažovali existenci autonomní spotřeby, musí existovat též autonomní úspory (S0). Jejich výše je stejná, ale se záporným znaménkem. Domácnosti, které nemají žádný důchod, musí některé spotřební výdaje vynaložit a tyto financují právě z úspor. Úsporovou funkci lze zapsat následující rovnicí. S = − S 0 + mps.Y D Kde mps (marginal propensity to save) představuje mezní sklon k úsporám, což je přírůstek úspor vyvolaný přírůstkem disponibilního důchodu o jednotku: mps =

∆S ∆Y D

V grafickém vyjádření je funkce úspor vzdálenost mezi osou kvadrantu a spotřební funkcí. Obrázek 3.2.: Funkce úspor

0

Protože disponibilní důchod lze rozložit na spotřebu a na úspory, součet hodnot mezního sklonu ke spotřebě a mezního sklonu k úsporám musí být roven jedné. mpc + mps = 1

Shrnutí

S - 23 -



Definovali jsme keynesiánskou spotřební funkci. Víte, že to není jediný přístup k teoretickému vysvětlení, jak se vyvíjí spotřeba domácností. Zavedli jsme mezní sklon ke spotřebě. Definovali jsme úsporovou funkci a mezní sklon k úsporám. Víte, co je to autonomní a co indukovaná spotřeba. Víte, co znamená osa 45 stupňů. Dokážete vysvětlit, proč je součet mpc a mps roven jedné.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Jaké hodnoty dosahuje mezní sklon ke spotřebě, pokud domácnost z každé dodatečné koruny důchodu uspoří 20 haléřů? 2. Co může být typicky autonomním spotřebním výdajem? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

3.2. Investice a určení rovnovážného produktu Investice tvoří poměrně nestálou složku hrubého domácího produktu. Investice mají v makroekonomii dvojí úlohu: • jsou složkou celkových výdajů, a proto krátkodobě ovlivňují agregátní poptávku, a tím produkt a zaměstnanost; • vedou k akumulaci kapitálu, čímž dlouhodobě stimulují potenciální produkt (ekonomický růst). V předchozí kapitole jsme investice rozdělili na investice do fixního kapitálu a investice do zásob. Nyní uvedeme další důležité rozdělení investic: rozlišujeme plánované (zamýšlené) a neplánované (nezamýšlené) investice. Jak uvidíme dále, toto rozdělení je důležité pro pochopení procesu dosahování rovnovážného produktu. Plánované investice jsou takové investice, které firmy chtěly uskutečnit. Investice do fixního kapitálu jsou vždy plánované. Jsou to investice, pro které se firmy rozhodly a chtěly je realizovat. Jinak je tomu u investic do zásob. Plánované investice do zásob vyjadřují takovou výši zásob, kterou firmy chtějí udržovat. Neplánované investice do zásob vznikají v důsledku neplánovaných změn zásob. Pokud například dojde k neočekávanému poklesu poptávky, firmám se budou neplánovaně hromadit zásoby. Neplánovaná investice do zásob je označení právě pro toto nechtěné hromadění zásob. Jestliže budeme uvažovat opačnou situaci, když neočekávaně vzroste poptávka po produkci firem, potom jejich zásoby začnou neplánovaně klesat. V tomto případě mluvíme o neplánovaných desinvesticích do zásob. V každém případě platí, že skutečné investice, které jsou složkou HDP, jsou tvořeny plánovanými a neplánovanými investicemi. Skutečné investice (I) = plánované investice (IP) + neplánované investice (IN). Zde budeme prozatím předpokládat, že investice jsou autonomní, tedy zcela nezávislé na výši důchodu. Nebudeme zatím uvažovat závislost mezi růstem důchodu a poptávkou po investicích. Potom můžeme křivku investic (přesněji plánovaných investic) graficky znázornit jako horizontálu.

- 24 -



Obrázek 3.3.: Funkce investic I

IP

0

Y

V úvodu této části jsme uvedli, že investice jsou důležité jednak z hlediska krátkodobé ekonomické aktivity a jednak z hlediska dlouhodobého ekonomického růstu. Proto se podívejme, na jakých faktorech investice závisí: • Úroková míra. Růst úrokové míry zdražuje financování investic, a proto investice klesají. V obrázku bychom tuto skutečnost vyjádřili posunem funkce investic směrem dolů. Naopak pokles úrokové míry snižuje náklady na vypůjčení a investice rostou. Křivka investic by se posunula směrem nahoru. • Očekávání. Pro ochotu či neochotu investovat je důležité očekávání podnikatelských subjektů budoucího ekonomického vývoje. Pokud podnikatelé budou očekávat příznivý ekonomický vývoj (v této souvislosti se také mluví o podnikatelském optimismu) a zvýšení poptávky po jejich produkci, projeví se to ve zvýšené investiční aktivitě. Investiční funkce se posunuje nahoru. Podnikatelský pesimismus se naopak projeví v poklesu investičních výdajů a posunu křivky investic směrem dolů. • Hospodářská politika vlády. Dalším faktorem, který ovlivňuje investiční aktivitu firem, je hospodářská politika vlády. Konkrétně zde můžeme zmínit míru zdanění zisků korporací, která ovlivňuje výši podnikových investic. Ty mohou ovlivnit i další mikroekonomická opatření vlády a celková regulační zátěž v ekonomice. Spotřeba a investice jsou důležité pro určení celkové úrovně produkce a zaměstnanosti v krátkém období. Jestliže se spotřební a investiční výdaje budou zvyšovat, celkový produkt bude mít taktéž tendenci růst. Nyní vysvětlíme, jakým způsobem rovnovážnou úroveň produkce určíme. Proces determinace rovnovážného produktu je možné vysvětlit pomocí úsporové a investiční funkce. Uvedli jsme, že úspory a investice závisí na odlišných faktorech. Zatímco úspory pasivně závisí na důchodu, investice jsou závislé na jiných faktorech (úroková míra, očekávání budoucího vývoje, popř. hospodářská politika státu). Tyto skutečnosti odráží následující obrázek. Horizontální křivka investic vyjadřuje nezávislost investic na důchodu (produktu).

- 25 -



Obrázek 3.4.: Určení rovnovážného produktu pomocí úsporové a investiční funkce

0

Bod E je bodem rovnováhy, protože zamýšlené úspory domácností jsou rovny zamýšleným investicím firem. Produkt, který této rovnosti odpovídá, je rovnovážný produkt QE. Jestliže se zamýšlené úspory nebudou rovnat zamýšleným investicím, produkt bude mít tendenci se přizpůsobit. Co se stane, když produkt bude přesahovat úroveň rovnovážného produktu? Na obrázku vidíme, že při produktu Q1 jsou úspory vyšší než investice. Domácnosti při této úrovni důchodu spoří (tedy zdržují se výdajů na spotřebu) více než kolik firmy chtějí investovat. Část produkce firem se neprodá a firmám se budou neplánovaně hromadit zásoby neprodaného zboží. Firmy se těchto neplánovaných zásob budou chtít zbavit, a proto omezí produkci. Celkový produkt bude klesat (a stimulovat tak i pokles úspor) a přibližovat se k rovnovážné úrovni. Uvažujme opačnou situaci, kdy produkt nedosahuje rovnovážné úrovně. Při úrovni důchodu Q2 domácnosti spoří méně a tedy utrácejí více, než kolik firmy zamýšlely investovat. Firmám se budou neplánovaně snižovat zásoby, na což zareagují zvýšením produkce. Rostoucí produkt bude stimulovat růst úspor a opět se přiblíží rovnovážné úrovni. Rovnovážný produkt je tedy taková úroveň produktu, při které se úspory rovnají investicím. V grafickém vyjádření jde o bod, při kterém se úsporová a investiční funkce protínají. Jakákoliv jiná úroveň produktu vyvolá podněty k přizpůsobení. K tomuto závěru můžeme dospět i na základě následující úvahy. Víme, že ve dvousektorové ekonomice je produkt tvořen výdaji na spotřebu a investicemi. HDP = C + I Tento produkt je zároveň důchod, který mohou domácnosti vynaložit na spotřebu a úspory. Y =C+S Pokud položíme obě rovnice sobě rovny, vyplyne nám podmínka rovnováhy produktu, rovnost úspor a investic. Existuje ale ještě jeden způsob, kterým lze ukázat, jak produkt směřuje ke své rovnovážné úrovni. Podívejme se na následující obrázek. Na vertikální ose měříme celkové plánované výdaje (AE – Aggregate Expenditures), které jsou

- 26 -



tvořeny spotřebními výdaji (C) a plánovanými investičními výdaji (IP). Na horizontální ose měříme výši produktu.4 Obrázek 3.5.: Určení rovnovážného produktu v modelu multiplikátoru

0

Křivka celkových plánovaných výdajů je grafickým součtem investiční a spotřební funkce, které známe z předcházejícího výkladu. Osa kvadrantu v tomto případě znázorňuje body, kde se celkové plánované výdaje rovnají vytvořenému produktu. To je splněno při úrovni produktu QE. Tento produkt je rovnovážným produktem, protože výdaje skutečně provedené (vytvořený produkt) se rovnají výdajům zamýšleným. Pokud by produkt přesahoval úroveň rovnovážného produktu a dosáhl úrovně Q1, potom by plánované výdaje byly nižší než vytvořený produkt. Představme si, že došlo k neočekávanému poklesu poptávky po produkci firem. Firmám to přivodilo problémy s odbytem a neprodaná produkce začala ležet na skladech. Rozdíl mezi velikostí produktu Q1 a objemem plánovaných výdajů je tvořen neplánovanými investicemi do zásob. Jak se produkt dostane na rovnovážnou úroveň? Firmy omezí výrobu, aby se zbavily nechtěných zásob. Jakmile je dosaženo firmami požadované úrovně zásob, produkt se dostává na svou rovnovážnou úroveň. V případě produktu Q2 došlo k převýšení plánovaných výdajů nad vytvořeným produktem (skutečnými výdaji). K této situaci mohlo dojít tak, že se nečekaně zvýšila poptávka po produkci firem, kterou musely uspokojovat ze zásob, které nezamýšlely snižovat. Došlo zde k nadměrnému snižování zásob a k jejich neplánovanému poklesu (neplánované desinvestice). Firmy na tuto situaci zareagují rozšířením výroby, aby obnovily zamýšlenou úroveň zásob. Produkt se opět vrací na rovnovážnou úroveň. Můžeme tedy formulovat další podmínku rovnovážného produktu: celkové plánované výdaje se musí rovnat výdajům skutečným, tedy skutečně vytvořenému produktu. Ta je splněna tehdy, když neplánované investice do zásob jsou nulové.

Shrnutí

S 4

Tento graf se také označuje jako model 450, model multiplikátoru nebo model produktvýdaje.

- 27 -



Vysvětlili jsme, čím jsou ovlivněny investiční výdaje. Znáte podmínku rovnovážného produktu. Dokážete vysvětlit, jak se ekonomika dostává do rovnováhy, pokud se neplánované investice nerovnají nule. Umíte určit rovnovážný produkt pomocí modelu úspory-investice i pomocí modelu 45 stupňů.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Co lze říci o neplánovaných investicích, pokud se ekonomika nachází na úrovni rovnovážného produktu? 2. Jaký objem úspor odpovídá rovnovážné úrovni produkce? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

3.3. Model multiplikátoru Z předchozího výkladu již víme, že ve dvousektorové ekonomice výši produktu určují spotřební a investiční výdaje. Jestliže dojde například v důsledku investiční konjunktury ke zvýšení investic, projeví se to následným zvýšením produktu. V keynesiánském modelu multiplikátoru, který nyní budeme popisovat, uvidíme, že konečný přírůstek produktu je ve větším (multiplikovaném) rozsahu, než činil původní přírůstek investic. Velikost multiplikačního procesu vyjadřuje jednoduchý výdajový (investiční) multiplikátor. Jde o koeficient, který říká, jak se přírůstek investic projeví v nárůstu důchodu. Multiplikátor tak vyjadřuje důchodotvorný účinek investic: ∆Y = k .∆I

Investiční multiplikátor zde značíme k. Hodnotu investičního multiplikátoru lze vyjádřit následovně:

k=

1 1 = 1 − mpc mps

Vztah pro investiční multiplikátor lze odvodit ze vztahu pro změnu rovnovážného produktu:

∆Y = C0 + mpc.∆Y + ∆I nyní převedeme členy s Y nalevo a dále osamostatníme ∆Y a současně můžeme vypustit autonomní spotřebu, protože její změna je nulová: ∆Y − mpc.∆Y = ∆I ∆Y (1 − mpc) = ∆I ∆Y =

1 .∆I 1 − mpc

ke výraz 1/(1-mpc) představuje hodnotu výdajového multiplikátoru k. Vidíme, že velikost multiplikátoru závisí na hodnotě mezního sklonu ke spotřebě (mezního sklonu k úsporám).

- 28 -



Multiplikační proces vysvětlíme na příkladu. Předpokládejme, že automobilka postaví novou montážní halu v hodnotě 100 milionů eur. Zvýšení investic o 100 milionů se v grafu projeví posunem z bodu E0 do bodu F. Zvýšení celkových výdajů vyvolá růst produktu, který vyjadřuje horizontální vzdálenost mezi body F a G na obrázku 3.6. Tento přírůstek produktu je zároveň něčí důchod (např. mzdy stavebních dělníků, zisk zaangažovaných firem a další platby za použité výrobní faktory), který bude rozložen na spotřebu a úspory v závislosti na velikosti mezního sklonu ke spotřebě. Budeme-li uvažovat jeho hodnotu 0,9, dodatečné výdaje na spotřebu budou činit 90 (vertikální vzdálenost mezi body G a H). Je to vlastně dodatečný poptávkový impulz, který opět vyvolá převis zamýšlených výdajů nad výdaji skutečnými. Firmy budou reagovat zvýšením produkce (horizontální vzdálenost bodů H a I). Ve druhém kroku tedy dojde ke zvýšení produktu a důchodu o 90. Přírůstek důchodu bude znovu rozložen na spotřebu a úspory. Tím je iniciován další dodatečný poptávkový impulz ve výši 81, který vytvoří podmínky pro růst produktu a důchodu. Průběh multiplikačního procesu je naznačen v následující tabulce a grafu. Multiplikační proces vyhasne v bodě E1; dosazením do výše uvedeného vztahu bychom snadno zjistili, že tato investice by vyvolala přírůstek důchodu ve výši jedné miliardy eur (hodnota multiplikátoru je 10). Tabulka 3.1.: Multiplikační proces krok multiplikace

přírůstek důchodu

1 2 3 4 5 . . n

100 90 81 72,9 65,61 . . 1 000

přírůstek spotřebních výdajů 90 81 72,9 65,61 59,05 . . 900

přírůstek úspor 10 9 8,1 7,29 6,56 . . 100

Obrázek 3.6.: Multiplikační proces

0

Doposud jsme vycházeli z keynesiánského vidění ekonomické reality, kdy v ekonomice existují nevyužité kapacity a rigidní ceny. Model multiplikátoru

- 29 -



nám ukázal, jak se přírůstek investic projeví v multiplikovaném nárůstu produktu. Jedná se tedy pouze o krátkodobé změny a krátkodobý vliv na výši rovnovážného produktu. Pokud bychom uvažovali ekonomiku při plném využití zdrojů (na úrovni potenciálního produktu), pak tento model naráží na významná omezení. Zvýšení investičních výdajů by se v této situaci projevilo především v nárůstu cenové hladiny, respektive ve zhoršení bilance zahraničního obchodu (v případě malé otevřené ekonomiky). Proto je třeba model multiplikátoru chápat a používat skutečně pouze v podmínkách, pro které byl konstruován.

S

Shrnutí Dokážete vysvětlit multiplikační proces. Umíte odvodit hodnotu výdajového multiplikátoru. Jste si vědomi, že model multiplikátoru je konstruován pro vysvětlení krátkodobé rovnováhy ekonomiky při neplném využití zdrojů.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Jaká bude hodnota výdajového multiplikátoru, pokud se hodnota mpc rovná 0,8? 2. O kolik se změní, a kterým směrem, rovnovážný důchod, pokud investice klesnou o 50 a hodnota mpc=0,75? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 30 -


4. Agregátní nabídka a agregátní poptávka


C

Cíle kapitoly: V této kapitole se seznámíme s agregátní nabídkou a vlivem délky časového horizontu na její tvar. Dále se podíváme na faktory, které ovlivňují velikost agregátní nabídky. Provedeme také analýzu agregátní poptávky a vysvětlíme její význam při určování velikosti produktu. V neposlední řadě se věnujeme makroekonomické rovnováze a dvěma přístupům k jejímu určování v podobě klasického a keynesiánského modelu. Doporučená literatura: Autor Název

L

T

Samuelson, P.A., Nordhaus, W.D.

Ekonomie

Pačesová Hana


Vydavatel a rok Strany vydání doporuče ného textu Svoboda, 2007 str. 473480; 645649 BIVŠ, 2011 str. 33-41

Test předchozích znalostí:

Agregátní poptávka

a) představuje objem zboží, které poptávají všichni spotřebitelé, například na trhu osobních vozů b) představuje celkový objem poptávaného množství práce na trhu c) představuje veškeré zamýšlené nákupy v ekonomice

Agregátní poptávka bude tím větší, čím:

a) větší budou úspory domácností b) větší budou investiční výdaje firem c) větší budou dovozy


4.1. Agregátní nabídka V následujících subkapitolách se postupně se seznámíme se základním makroekonomickým modelem agregátní nabídky a agregátní poptávky (modelem AS-AD). Keynesiánský model multiplikátoru se zaměřoval pouze na poptávkovou stranu ekonomiky. Popisoval, jak se změna v celkových výdajích projeví v úrovni rovnovážného produktu a zaměstnanosti, přičemž zanedbával vliv cenové hladiny. Model AS-AD je realističtější v tom smyslu, že bere v úvahu i nabídkovou stranu ekonomiky a může tak sloužit k určení úrovně výstupu i cenové hladiny. V makroekonomii je využíván pro analýzu dopadů jednotlivých ekonomických událostí a politik, tedy pro popis krátkodobých ekonomických výkyvů. - 31 -



Podívejme se nejprve na nabídkovou stranu ekonomiky. Agregátní nabídka (AS – Aggregate Supply) udává celkové množství zboží a služeb (reálného produktu), které firmy vyrábějí a nabízejí při dané úrovni cenové hladiny. Sklon křivky agregátní nabídky je jednou z kontroverzních otázek v ekonomické teorii, protože přístupy jednotlivých ekonomických směrů k jejímu řešení se liší. Většinové pojetí je takové, že vztah mezi produktem a cenovou hladinou závisí na délce uvažovaného časového období. V dlouhém období je křivka agregátní nabídky vertikální, v kratším časovém horizontu je rostoucí. Obrázek 4.1.: Dlouhodobá agregátní nabídka P

0

LAS

Q*

Q

Proč je křivka agregátní nabídky v dlouhém období (LAS – Long Aggregate Supply) vertikální? V dlouhém období odráží nabídka zboží a služeb kapacitní možnosti dané ekonomiky, které jsou dány zásobou výrobních faktorů, jejich kvalitou a úrovní dostupných technologií. Protože tyto determinanty kapacitních možností nezávisí na pohybu cenové hladiny, křivka dlouhodobé agregátní nabídky je vertikální. V dlouhém období tedy existuje určitá nepřekročitelná úroveň výstupu ekonomiky, který se označuje jako potenciální produkt. Potenciální produkt tedy představuje maximální dlouhodobě udržitelný výkon ekonomiky. Jde o výkon, při kterém jsou optimálně využívány dostupné zdroje. V krátkém období se může skutečný produkt od potenciálního odchýlit a jeho úroveň převýšit. Jakékoliv faktory, které ovlivňují výši potenciálního produktu, zároveň posouvají i křivku dlouhodobé agregátní nabídky. Výkon na úrovni potenciálního produktu je úroveň produkce předpovídaná klasickou makroekonomickou teorií. Podle úrovně nezaměstnanosti, která je s potenciálním produktem kompatibilní, se tato úroveň produkce označuje také jako produkt při přirozené míře nezaměstnanosti. Jiná je situace, uvažujeme-li kratší časový horizont jednoho či dvou let. Růst cenové hladiny by potom motivoval firmy ke zvýšení nabízeného množství zboží a služeb. Proč je v krátkém období agregátní nabídka rostoucí? V makroekonomii se používají k vysvětlení rostoucího tvaru krátkodobé agregátní nabídky tři různé teorie: • teorie mylného chápání, • keynesiánská teorie strnulých mezd, - 32 -



• nová keynesiánská teorie strnulých cen. Obrázek 4.2.: Agregátní nabídka v krátkém období P SAS

0

Q

Ekonomické směry navazující na neoklasická východiska (monetarismus a nová klasická makroekonomie) vycházejí z teorie mylného chápání. Podle této teorie si ekonomické subjekty mylně vysvětlují změny cenové hladiny, které zaměňují za změny relativních cen. Předpokládejme tedy, že neočekávaně vzroste cenová hladina. Firmy si tento nárůst cenové hladiny vyloží jako růst relativních cen jimi nabízeného zboží, protože se domnívají, že roste pouze cena jejich výrobků a služeb. Firmy jsou tak motivovány ke zvyšování výroby. Vyšší objem produkce je však možné vyrobit jen tehdy, pokud stávající pracovníci budou pracovat více. K tomu je firmy musí motivovat určitým zvýšením mezd. Pracovníci tento nárůst nominálních mezd mylně chápou jako zvýšení mezd reálných a reagují tím, že více pracují. Výkon ekonomiky roste. Pracovníci však časem zaregistrují, že se zvýšily ceny spotřebního zboží, které běžně kupují. Poznají, že se jejich reálné mzdy nezvýšily, ale naopak snížily a omezí svoji nabídku práce. To je doprovázeno poklesem produkce na původní úroveň. Keynesovská teorie strnulých mezd zdůvodňuje rostoucí tvar krátkodobé AS tím, že nominální mzdy se v krátkém období přizpůsobují jen velmi pomalu. Tato strnulost mezd je způsobena existencí dlouhodobých smluv mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, které stanovují určitou mzdovou úroveň na určité období dopředu. Představme si firmu, která by se takto zavázala k tomu, že svým zaměstnancům bude vyplácet určitou výši nominálních mezd v období příštích dvou let. Co by se stalo, kdyby došlo k neočekávanému poklesu cenové hladiny? Pokud firma musí držet nominální mzdy na určité úrovni, dojde k růstu reálných mezd. Rostoucí reálné mzdy znamenají také nárůst reálných mzdových nákladů firmy. Firma na to bude reagovat tím, že omezí najímanou práci a vyrobí menší objem produkce. V situaci nepružných mezd tak pokles cenové hladiny povede ke snížení výkonu ekonomiky. J. M. Keynes původně tvrdil, že nízká flexibilita se týká hlavně mezd. Nová keynesovská teorie strnulých cen zdůrazňuje, že se pomalu přizpůsobují nejen mzdy, ale i ceny dalších statků a služeb. Přizpůsobování cen je totiž spojeno s určitými náklady, které se také označují jako náklady jídelníčku (menu costs). Jedná se o náklady související s přeceňováním (např. náklady spojené se změnou cenovek, tisk a distribuce nových katalogů apod.), které - 33 -



vysvětlují, proč mohou být ceny v krátkém období strnulé. Pokud dojde k neočekávanému růstu cenové hladiny a firma neupraví z těchto důvodů své ceny, projeví se to růstem jejích tržeb. Růst tržeb bude firmu stimulovat k rozšíření výroby. Tímto způsobem strnulé ceny přispívají k tomu, že růst cenové hladiny povede ke zvýšení výroby a zaměstnanosti. Všechny tyto interpretace stojí na problému, který je pouze dočasný. Mylné chápání, strnulé mzdy a ceny mají své opodstatnění pouze v krátkém časovém horizontu. V dlouhém období, kdy subjekty přizpůsobí svá očekávání a dojde k opravě mylného chápání, kdy dochází i k přizpůsobení mezd a cen, je křivka agregátní nabídky nikoliv rostoucí, ale vertikální. V následujícím obrázku si můžeme všimnout jedné důležité skutečnosti. V neokeynesiánské interpretaci je křivka krátkodobé AS v úseku pod potenciálním produktem relativně plochá, napravo od potenciálního produktu se stáčí prudce nahoru. Čím je to dáno? Předpokládejme, že výkon ekonomiky nedosahuje úrovně potenciálního produktu. Takováto ekonomika se vyznačuje nedostatečným využíváním zdrojů a existencí nezaměstnanosti. Při vysvětlování pozitivního sklonu SAS (Short Aggregate Supply) jsme uváděli, že mzdy a některé ceny jsou v krátkém období nepružné. Z hlediska firem jsou tedy některé náklady v krátkém období fixní. Roste-li poptávka po produkci firem, poroste i cenová hladina. Pro firmy bude výhodné zvyšovat objem produkce. Jestliže se ale výkon ekonomiky přibližuje potenciálnímu produktu (jejím kapacitním možnostem), zužuje se prostor pro jeho další zvyšování. Další zvýšení poptávky by se projevilo ve větší míře ve zvýšení cenové hladiny než v přírůstku produktu. To je důvod, proč je křivka AS strmější ve své části za úrovní potenciálního produktu. Obrázek 4.3.: Agregátní nabídka a potenciální produkt

0

Nyní naši pozornost krátce zaměříme na faktory, které způsobují posuny krátkodobé a dlouhodobé agregátní nabídky. Rozlišujeme nominální a reálné nabídkové faktory (šoky). Nominální nabídkové faktory mají nejčastěji podobu změn nákladů v důsledku změn cen vstupů (např. ceny surovin, náklady na pracovní sílu) a vyvolávají posun křivky krátkodobé AS nahoru nebo dolů. Reálné nabídkové faktory jsou spojeny s okolnostmi, které ovlivňují kapacitní možnosti ekonomiky (např. změna zásoby výrobních faktorů nebo jejich kvality). V grafickém vyjádření dochází k posunu dlouhodobé AS a potenciálního produktu (a zároveň krátkodobé AS) doprava nebo doleva. - 34 -


S


Shrnutí Dokážete definovat agregátní nabídku. Umíte vysvětlit, v čem se liší tvar agregátní nabídky v krátkém a dlouhém období. Dokážete vysvětlit faktory, díky nimž je dlouhodobá AS vertikální a krátkodobá AS rostoucí. Jste si vědomi toho, že sklon krátkodobé AS se liší podle toho, v jaké části AS se ekonomiky pohybuje. Umíte vysvětlit, které faktory vedou k posunu agregátní nabídky doprava či doleva.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Definujte agregátní nabídku. 2. Proč je dlouhodobá agregátní nabídky vertikální a jaký má vztah k potenciálnímu produktu? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

4.2. Agregátní poptávka Agregátní poptávku (AD – Aggregate Demand) můžeme chápat jako různá množství statků a služeb (reálného produktu), které jsou ekonomické subjekty ochotny koupit při různých cenových hladinách. Agregátní poptávka tedy představuje součet spotřebních výdajů domácností (C), investičních výdajů firem (I), vládních nákupů statků a služeb (G) a čistého exportu (NX) při dané cenové hladině.

Obrázek 4.4.: Agregátní poptávka

0

Z obrázku je patrné, že agregátní poptávka má klesající tvar. Čím můžeme vysvětlit, že při nižší cenové hladině jsou ekonomické subjekty ochotny nakupovat větší reálný produkt? Než možná vysvětlení klesajícího sklonu křivky AD uvedeme, je třeba upozornit na jednu podstatnou skutečnost. V mikroekonomii, kde jsme nahlíželi na jednotlivé trhy odděleně, změna ceny určitého statku vyvolala substituční a důchodový efekt. Například růst ceny daného statku vedl k tomu, že jej spotřebitelé nahrazovali statky, jejichž cena

- 35 -



zůstala stejná (substituční efekt). Spotřebitelé si zároveň za stejný důchod mohli koupit menší množství tohoto statku (důchodový efekt). V případě agregátní poptávky tyto efekty nepůsobí, protože zde uvažujeme agregátní veličiny, celkovou cenovou hladinu a reálný produkt. Nelze tedy na agregátní poptávkovou funkci nahlížet jako na mikroekonomickou funkci poptávky. Uvedli jsme, jaké segmenty tvoří agregátní poptávku. Budeme předpokládat, že vládní výdaje jsou konstantní, tedy že vláda nehledí na výši cenové hladiny při plánování svých výdajů. Zbývá tedy vysvětlit, jak cenová hladina ovlivňuje množství zboží a služeb, které je poptáváno na spotřebu, investice a čistý vývoz. Existují v zásadě tři různá vysvětlení, resp. tři různé efekty: • Pigouův efekt reálných peněžních zůstatků, • Keynesův efekt úrokových měr, • Mundell-Flemingův efekt měnového kurzu. Uvažujme, že v ekonomice dojde k poklesu cenové hladiny. Nominální hodnota peněz, které drží domácnosti, se nemění, jejich reálná hodnota však roste. Pokles cenové hladiny vede k tomu, že se spotřebitelé cítí být bohatšími a začnou více utrácet (vzrostou jejich reálné peněžní zůstatky). Dojde-li tedy k poklesu cenové hladiny, zvýší se množství zboží a služeb, které je domácnostmi poptáváno na spotřebu. Tento efekt, který popsal neoklasický ekonom Arthur C. Pigou, se označuje jako Pigouův efekt. Podle J. M. Keynese má pokles cenové hladiny dopad na investiční výdaje. Čím je cenová hladina nižší, tím menší množství peněz potřebují domácnosti držet k nákupu zboží a služeb. Tyto přebytečné peníze použijí k nákupu cenných papírů (např. obligací). Vyšší poptávka po obligacích vyvolá růst jejich tržní ceny a pokles úrokové míry. Nižší úrokové míry budou stimulovat firmy k větším investičním výdajům, čímž se zvyšuje množství poptávaného zboží a služeb. Tento efekt se označuje jako Keynesův efekt úrokových měr. Změna úrokové míry ovlivní také chování investorů. Na pokles úrokových měr v české ekonomice (vyvolaný poklesem cenové hladiny) budou reagovat investoři, kteří se začnou zbavovat domácích aktiv (např. zmíněných obligací). Výnosnost českých aktiv poklesne a investoři se budou snažit o využití ziskovějších příležitostí v zahraničí. Odklon od českých aktiv se promítne do znehodnocení kurzu české koruny vůči jiným měnám. Znehodnocení kurzu koruny znamená, že domácí výrobky se stávají na zahraničních trzích levnější a naopak: zahraniční výrobky na českém trhu budou dražší. Zvýšení konkurenceschopnosti českých výrobků se projeví v nárůstu čistého exportu. Tento efekt bývá označován jako (Mundell-Flemingův) efekt měnového kurzu. Zmínili jsme faktory, které vysvětlují klesající tvar křivky AD. Víme tedy, že změna cenové hladiny povede k posunu po křivce AD. Nyní se podívejme na faktory, které způsobují posun celé křivky, tedy faktory, které způsobují růst či pokles agregátní poptávky. Agregátní poptávka může růst nebo klesat v závislosti na tom, jak se mění její jednotlivé části (z jiného důvodu než z titulu změny cenové hladiny). Jedná se o faktory, které mohou působit v rámci hospodářské politiky státu nebo faktory vnější. Faktory působící v rámci hospodářské politiky jsou následující.

- 36 -



• Změna zásoby peněz. Křivka AD byla sestrojena za předpokladu dané zásoby peněz v ekonomice. Jestliže centrální banka zvýší nabídku peněz, klesne úroková míra. Nižší úroková míra bude stimulovat investice a spotřební výdaje. Jak vysvětlíme v dalších kapitolách, peněžní zásobu ovlivňuje monetární politika centrální banky. • Změna vládních výdajů a daní. Pokud vláda zvýší výdaje na nákup zboží a služeb, případně transfery, zvyšuje tím agregátní poptávku. Růst agregátní poptávky může vyvolat i snížení daní. Domácnostem se zvýší disponibilní důchod a zvýší své spotřební výdaje. Podrobnosti zase uvedeme v kapitole věnované fiskální politice. Další faktory již nejsou přímo ovlivnitelné hospodářskou politikou státu. Některé z nich jsme v minulé části zmiňovali jako faktory, které ovlivňují spotřební a investiční výdaje. • Očekávání spotřebitelů a podnikatelská důvěra – pokud ekonomické subjekty budou očekávat příznivý ekonomický vývoj, spotřebitelé budou inklinovat k větším spotřebním výdajům a firmy k vyšším investicím. • Změna bohatství domácností – zvýšená hodnota aktiv drženými domácnostmi vede k vyšším spotřebním výdajům. • Ekonomická situace v zahraničí – ekonomická konjunktura v zahraničí rozšiřuje exportní možnosti a zlepšuje čistý export. • Kurzové změny – pohyb měnového kurzu ovlivňuje konkurenceschopnost domácích výrobků a služeb na zahraničních trzích, a tím ovlivňuje složku čistého exportu. Výše jsme uvedli, že změna agregátní poptávky může ovlivnit výši reálného produktu a zaměstnanosti. Podívejme se tedy, jak. V krátkém období interakce mezi agregátní nabídkou a poptávkou určuje výši produktu, zaměstnanosti a cenové hladiny. Jestliže v ekonomice existují nevyužité výrobní kapacity a její výkon nedosahuje potenciálního produktu (a křivka SAS je relativně plochá), zvýšení poptávky ovlivňuje velikost produktu. Pokud by ekonomika plně využívala zdroje, potom se poptávkový šok projeví především v nárůstu cenové hladiny. V dlouhém období je výkon ekonomiky určen potenciálním produktem a vliv agregátní poptávky je potlačen. Tato interpretace je obsahem tzv. neokeynesiánského kompromisu.

S

Shrnutí Definovali jsme agregátní poptávku. Dokážete vysvětlit její tvar, včetně tří efektů, díky, kterým má funkce AD klesající tvar. Umíte odlišit faktory, které způsobují posun po křivce AD od faktorů, které způsobují posun celé funkce AD. Víte, že pohyb agregátní poptávky dokáže úroveň reálného výstupu a zaměstnanosti ovlivnit jen krátkodobě, dlouhodobě se změna AD promítá pouze do změny cenové hladiny.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Definujte agregátní poptávku? 2. Jak se na funkci AD v české ekonomice projeví zvýšení poptávky po českém pivu v Německu?

- 37 -




4.3. Modely ekonomické rovnováhy Ekonomickou rovnováhou rozumíme takovou situaci v ekonomice, která nevytváří stimuly ke změně. Základní podmínkou makroekonomické rovnováhy je vyrovnání agregátní poptávky s agregátní nabídkou. Je třeba rozlišovat krátkodobou a dlouhodobou makroekonomickou rovnováhu. Dlouhodobá ekonomická rovnováha předpokládá rovnováhu na těchto trzích: • trhu statků a služeb, • trhu práce a ostatních výrobních faktorů, • finančním trhu (trhu peněz a kapitálového trhu). Pokud jsou tyto podmínky splněny, výkon ekonomiky dosahuje potenciálního produktu. Makroekonomická rovnováha je v dlouhém období charakteristická plnou zaměstnaností, respektive přirozenou mírou nezaměstnanosti. Krátkodobá ekonomická rovnováha vzniká interakcí agregátní poptávky a krátkodobé agregátní nabídky. Rovnovážný produkt se pak může vychýlit od potenciálního produktu. Rovnováha při neplném využití zdrojů je důsledkem nerovnováhy na ostatních trzích v ekonomice (např. na trhu práce nebo na kapitálovém trhu). V ekonomické teorii existují dva přístupy k interpretaci utváření makroekonomické rovnováhy v podobě klasického a keynesiánského modelu. Oba dva modely vycházejí z odlišných výchozích předpokladů, které se týkají: • pružnosti cen a mezd, • existence mechanismu přeměny úspor v investice. Odlišné výchozí předpoklady těchto dvou přístupů se projevují i v odlišných závěrech. To má pak vážné implikace pro makroekonomickou politiku a roli státu v ekonomice obecně. Nyní se seznámíme s oběma modely podrobněji. Klasický model ekonomické rovnováhy Klasický model navazuje na tradice neoklasické ekonomie. V současnosti z něj vychází liberální teoretické směry v rámci nové konzervativní ekonomie. Využití klasického modelu umožňuje ekonomiku vnímat a interpretovat jako vnitřně stabilní systém. Ekonomika disponuje dostatečnými samoregulačními mechanismy, které zajišťují utvoření rovnováhy při plném využití zdrojů. Jestliže je ekonomika z rovnováhy vychýlena, tyto mechanismy zajistí rychlé obnovení rovnováhy na úrovni potenciálního produktu. Jejich funkčnost vychází z předpokladů klasického modelu: • dokonale pružné ceny a mzdy, • existence automatického mechanismu přeměny úspor v investice. Jaký význam má předpoklad dokonale pružných mezd a cen? Mzdy a ceny jsou dostatečně pružné, aby se trhy vyčistily a rychle dospěly k rovnováze. Jestliže například na trhu práce dojde k nerovnováze typu převisu nabídky nad

- 38 -



poptávkou, rychlý pokles mzdové sazby tento trh vyčistí a zajistí obnovení jeho rovnováhy. Jak by se v klasickém modelu projevil pokles agregátní poptávky? Reakci ekonomiky a mechanismus obnovení rovnováhy na úrovni potenciálního produktu je možno vysvětlit pomocí následujícího obrázku. Bod E1 je bodem rovnováhy odpovídajícímu průsečíku původní křivky agregátní poptávky AD1 a nabídky SAS, jemuž odpovídá výkon na úrovni potenciálního produktu Q*. Jestliže dojde k poklesu agregátní poptávky (znázorněno křivkou AD2), utvoří se rovnováha v bodě E2 (průsečík SAS a AD2). Vznik rovnováhy je doprovázen cenovým poklesem (na svislé ose) a sníženým využítím výrobních kapacit (výkon je pod potenciálním produktem na úrovní Q2). Obrázek 4.5.: Proces obnovení rovnováhy při potenciálním produktu ekonomiky v klasickém modelu

0

Pokles výkonu je doprovázen omezováním zaměstnanosti, které zvyšuje konkurenci na trhu práce, tlak na mzdy a snížení ceny práce. Obdobně se projeví důsledky rostoucí konkurence na trzích ostatních výrobních faktorů. Snížení cen výrobních faktorů umožňuje, aby v sílícím konkurenčním prostředí došlo k poklesu cen finální produkce. V důsledku toho je poptávka ochotna nakoupit větší množství a ekonomika reaguje změnou rovnovážné polohy. Rovnováha se obnoví za situace, která je na obrázku zobrazena bodem E3. Ten vyjadřuje návrat k výkonu na úrovni potenciálního produktu, neboť cenové poklesy umožnily, aby se obnovil původní vyšší výstup, který je nyní realizovatelný při nižší cenové hladině. Snížení cen výrobních faktorů znovu stimuluje ekonomiku k plnému využití výrobních zdrojů. Výstup ekonomiky (skutečný produkt) se vrací na úroveň potenciálního produktu. Pokles cen finální produkce obnovil úroveň reálné mzdy. Ke změně došlo pouze v úrovni produktu nominálního. Jednotlivé interpretace klasického modelu se odlišují tím, jak významná či nevýznamná je krátkodobá odchylka od potenciálního produktu. V kontextu výkladu nové klasické makroekonomie je považována za nevýznamnou a naopak schopnost v čase uchovávat výstup na úrovni potenciálního produktu je základní a dominující charakteristikou ekonomiky. To vyúsťuje do tendence pracovat výlučně s dlouhodobou funkcí agregátní nabídky.

- 39 -



V krátkém období má sice produkce (při poklesu AD) tendenci klesat pod úroveň potenciálního produktu. Současně však cenové a mzdové přizpůsobení je rychlé a navíc ceny a mzdy klesnou pružně v takové míře, že reálná úroveň celkových výdajů zůstane fakticky nezměněná. Ekonomika se rychle vrací na úroveň potenciálního produktu (bod C). Podle klasiků ekonomika pracuje na úrovni potenciálního produktu při plné zaměstnanosti. Pokud v ekonomice dojde k poptávkovému šoku, výsledkem je pouze změna cenové hladiny. Proces přizpůsobení je natolik rychlý, že v tomto přístupu není uvažováno krátké období. Z toho plynou také důsledky pro účinnost hospodářské politiky státu. Fiskální a monetární expanze (či restrikce) se projeví pouze ve změně nominálního produktu; změní se cenová hladina, úroveň reálného produktu a zaměstnanosti zůstane beze změn. Obrázek 4.6.: Rovnováha ekonomiky v klasickém modelu

0

Automatický mechanismus přeměn úspor v investice je zajištěn prostřednictvím úrokové míry. Úspory (nabídka zdrojů) jsou rostoucí funkcí úrokové míry, protože vyšší úroková míra stimuluje domácnosti k tvorbě vyšších úspor. Investice (poptávka po zdrojích) jsou naopak klesající funkcí úrokové míry. Úroková míra zde plní funkci ceny, která vyčišťuje kapitálový trh. Je to cena, která uvádí do souladu nabídku zdrojů (úspory) s poptávkou po zdrojích (investice).

- 40 -



Obrázek 4.7.: Klasický model kapitálového trhu

0

V klasickém modelu by změna v investičních výdajích byla doprovázena opačnou změnou ve výdajích na spotřebu. Předpokládejme, že dojde k poklesu investičních výdajů. Víme, že disponibilní důchod domácností můžeme rozložit na spotřebu a úspory. Pokles úrokové míry by vyvolal snížení podílu úspor na disponibilním důchodu a zvýšení spotřebních výdajů. Ve dvousektorové ekonomice by tak byl pokles výdajů na investice vykompenzován růstem spotřebních výdajů, čímž by velikost celkových výdajů zůstala zachována na původní úrovni. Takto fungující kapitálový trh v klasickém modelu přispívá k utváření rovnováhy při plném využití zdrojů. Jak jsme ukázali, z předpokladů klasického modelu vyplývá, že ekonomika sama disponuje dostatečně účinnými mechanismy, které zajišťují obnovování rovnováhy při plném využití zdrojů. Jakákoliv intervence státu je tudíž zbytečná, respektive nežádoucí. Keynesiánský model V klasickém světě není možné, aby v tržní ekonomice došlo k hlubší a déletrvající poruše. Jak ale vysvětlit tak rozsáhlé a přetrvávající nevyužití zdrojů v podobě masové nezaměstnanosti na počátku 30. let 20. století? Teoretické vysvětlení příčin Velké hospodářské krize nabídl ve svém díle J. M. Keynes. Jeho učení znamenalo revoluci jednak v ekonomickém myšlení, a jednak (vzhledem k závěrům, které z něj vyplývají) i v hospodářskopolitických doporučeních. Keynesiánský model vychází z odlišných výchozích předpokladů. Těmi jsou: • nepružné mzdy a ceny, • neexistence automatického mechanismu přeměny úspor v investice. Nepružné mzdy a ceny způsobují, že se trhy nevyčišťují. Nerovnováha na dílčích trzích (např. na trhu práce) se pak projevuje v tom, že v ekonomice jako celku nejsou plně využívány zdroje (existuje nezaměstnanost). Neexistence automatického mechanismu přeměny úspor v investice vyplývá z toho, že každá z těchto veličin závisí na jiných faktorech. Investice závisí na úrokové míře, dále pak na mezní efektivnosti kapitálu (přírůstek očekávaného čistého výnosu z dodatečné investice za dobu její živostnosti) a očekávání budoucího ekonomického vývoje. Investice jsou méně citlivé na úrokovou

- 41 -



míru než v klasickém modelu, což můžeme graficky vyjádřit strmější křivkou investic. Obrázek 4.8.: Keynesiánský model kapitálového trhu i S

i0

E0

i1

E1

I1

0

qE0 = qE1

I0 S I

Úspory jsou v obrázku znázorněny vertikálou, protože nezávisí na úrokové míře jako v klasickém modelu, ale jsou funkcí pouze disponibilního důchodu. Tím je narušen mechanismus přeměny úspor v investice. Pokud domácnosti budou více spořit, tak tyto úspory nemohou být prostřednictvím pohybu úrokové míry přeměňovány v investice. Tím v keynesiánském modelu vzniká problém nedostatečné agregátní poptávky, který je způsoben zaostáváním spotřebních výdajů. V důsledku nedostatečné agregátní poptávky dochází k rovnováze ekonomiky při neplném využití zdrojů, kdy je skutečný produkt nižší než produkt potenciální. Ekonomika se vyznačuje vysokou nezaměstnaností. To má závažné důsledky pro roli státu v ekonomice. Ekonomika je zde vnímána jako systém vnitřně nestabilní, a proto je žádoucí, aby stát hrál aktivní roli v ekonomickém systému. Makroekonomická politika se má orientovat na stimulaci agregátní poptávky, a to především prostřednictvím vládních výdajů na statky a služby. Obrázek 4.9.: Rovnováha ekonomiky v keynesiánském modelu

0

- 42 -


S


Shrnutí Definovali jsme krátkodobou a dlouhodobou ekonomickou rovnováhu. Byli jste seznámeni se dvěma přístupy k dosahování ekonomické rovnováhy. Dokážete vysvětlit, v čem se liší přístup klasický od přístupu keynesiánského. Dokážete vyvodit závěry pro schopnost ekonomiky se stabilizovat na úrovni potenciálního produktu a posoudit roli státu v ekonomice.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Co se stane v klasickém modelu, pokud domácnosti začnou více spořit? 2. Čím je podle keynesiánců narušena pružnost mezd a cen? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 43 -


5. Trh práce a nezaměstnanost


C

Cíle kapitoly: Při výkladu problematiky trhu práce a nezaměstnanosti navážeme na její mikroekonomické souvislosti, které byly vysvětleny v rámci kurzu Základy ekonomie I. Nezaměstnanost je však i makroekonomickým jevem a v této kapitole odpovíme na otázku, proč existuje a jak se nezaměstnanost měří. Zavedeme hlavní příčiny nezaměstnanosti a zmíníme její druhy z různých hledisek. Doporučená literatura: Autor Název


T




Za nezaměstnaného lze považovat:

a) každého, kdo nepracuje b) každého, kdo nepracuje, ale mohl by c) každého, kdo nepracuje, ale aktivně práci hledá

Pracovní sílu tvoří:

a) ti, kteří pracují nebo práci hledají b) všechny osoby starší 15 let c) osoby starší 15 let bez žen či mužů na rodičovské dovolené


5.1. Ukazatele trhu práce Do skupiny sledovaných a citlivě vnímaných ekonomických ukazatelů patří také ukazatele, které mapují situaci na pracovním trhu. Za nejsledovanější z nich můžeme považovat nezaměstnanost, respektive míru nezaměstnanosti. Právě nezaměstnanost můžeme považovat za hlavní hospodářsko-politický problém v tržních ekonomikách. Z minulých kapitol již víme, že nutnou podmínkou rovnováhy ekonomiky při plném využití zdrojů je vyčištěný trh práce. Než se však nezaměstnaností budeme zabývat blíže, definujeme několik důležitých pojmů. • zaměstnaný – jde o osobu, která je starší 15 let a má placené zaměstnání nebo je samozaměstnaná (OSVČ)

- 44 -



•

nezaměstnaný – jde o osobu, která je starší 15 let, která nemá placené zaměstnání, není ani samozaměstnaná, aktivně hledá práci a je připravena do práce nastoupit do 14 dnů • ekonomicky aktivní – je osoba, která se aktivně účastní pracovního trhu, tedy tvoří nabídku práce a dá se říci, že se jedná buď o osobu zaměstnanou, nebo osobu nezaměstnanou podle předchozí definice. Zaměstnaní a nezaměstnaní tedy tvoří dohromady ekonomicky aktivní obyvatelstvo. Prvním ukazatelem, který mapuje aktivitu na pracovním trhu, a který se běžně sleduje, je tzv. míra ekonomické aktivity a je dána vztahem:

míra _ eko. _ aktivity =

ekonomicky _ aktivní ⋅ 100(%) populace _(15 − 64 _ let )

Míra ekonomické aktivity nám říká, jaká část populace v dané věkové skupině (mapujeme-li celou ekonomiku, používáme populaci v produktivním věku 15-64 let) buď pracuje, nebo práci aktivně hledá. Míra ekonomické aktivity nám tedy říká, jaké procento populace v dané věkové skupině tvoří nabídku práce, tedy je ochotno pracovat. Obrázek 5.1.: Míra ekonomické aktivity v zemích V-4 (v %) 75 70 65 60 55 50 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 CZE

SVK

HUN

POL

Zdroj: OECD (2007) Dalším ukazatelem je míra zaměstnanosti a lze ji vyjádřit:

míra _ zam. =

zamestnaní ⋅ 100(%) populace _(15 − 64 _ let )

Míra zaměstnanosti nám říká, jaké procento populace v dané věkové skupině skutečně pracuje.

- 45 -



Obrázek 5.2.: Míra zaměstnanosti v zemích V-4 (v %) 75.0

70.0

65.0

60.0

55.0

50.0 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

CZE

SVK

HUN

POL

Zdroj: OECD (2007) Nejsledovanějším nezaměstnanosti (u):

u=

ukazatelem

pracovního

trhu

je

pak

míra

počet _ nezaměstnaných ⋅100(%) ekonomicky _ aktivní _ obyvatelstvo

Míra nezaměstnanosti říká, jaké procento z ekonomicky aktivních obyvatel v daném okamžiku nepracuje. Pozor, míra nezaměstnanosti není doplňkem vůči míře zaměstnanosti, každý ukazatel má jiného jmenovatele. Jinými slovy míra zaměstnanosti pracuje s celou populací v dané věkové skupině (bez ohledu na ekonomickou aktivitu), kdežto míra nezaměstnanosti pracuje pouze s ekonomicky aktivními obyvateli. Obrázek 5.3.: Míra nezaměstnanosti v zemích V-4 (v %) 25.0

20.0

15.0

10.0

5.0

0.0 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 CZE SVK HUN POL

Zdroj: OECD (2007)

- 46 -



Často se rozlišuje míra registrované nezaměstnanosti a obecná míra nezaměstnanosti. Toto rozlišení vyplývá z jiné metodiky zjišťování počtu nezaměstnaných. Při výpočtu registrované míry nezaměstnanosti se vychází z počtu registrovaných nezaměstnaných, které evidují úřady práce. Při výpočtu obecné míry nezaměstnanosti se získává počet nezaměstnaných prostřednictvím tzv. výběrového šetření pracovních sil, které provádí Český statistický úřad. Tato míra nezaměstnanosti zohledňuje i nezaměstnané, kteří nejsou v evidenci úřadů práce.

S

Shrnutí Definovali jsme jednotlivé ukazatele trhu práce. Dokážete vysvětlit, koho počítáme mezi nezaměstnané, kdo tvoří ekonomicky aktivní obyvatelstvo a kdo se mezi toto obyvatelstvo naopak nepočítá. Umíte vysvětlit míru ekonomické aktivity, míru zaměstnanosti a míru nezaměstnanosti a uvést, v čem se tyto ukazatele liší. Jste si vědomi, že k výpočtu míry nezaměstnanosti se užívají různé metodiky.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Do které kategorie byste zařadili muže ve věku 35 let, který pečuje o své dvouleté dítě a je v domácnosti? 2. Jaké procento populace v produktivním věku se u nás přibližně účastní trhu práce? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

5.2. Příčiny a formy nezaměstnanosti Ekonomická teorie rozlišuje tři druhy nezaměstnanosti podle příčin, které ji vyvolávají, a to nezaměstnanost: • frikční, •

strukturální,

•

sezónní,

•

cyklickou.

Frikční nezaměstnanost je spojena s fluktuacemi pracovníků na trhu práce. I kdyby se ekonomika nacházela ve stavu plné zaměstnanosti, v důsledku těchto fluktuací je určitá skupina lidí vždy v daném okamžiku nezaměstnaná (nejedná se však vždy o stejnou skupinu lidí). Někteří lidé jsou dočasně nezaměstnaní, protože mění zaměstnání, absolventům škol nebo ženám končícím mateřskou dovolenou určitou dobu trvá, než najdou vhodné pracovní místo. Frikční nezaměstnanost bývá považována za součást dobrovolné zaměstnanosti, protože lidé si hledají lepší práci dobrovolně. Strukturální nezaměstnanost vzniká v důsledku strukturálních změn v ekonomice. Strukturální změny souvisí s tím, že vývoj ekonomiky není stejnoměrný; některá odvětví vzkvétají, jiná procházejí útlumem. Strukturální

- 47 -



změny potom způsobují, že poptávka po některých profesích roste, po jiných naopak klesá. Příkladem může být útlum českého hornického a hutnického průmyslu na začátku 90. let. Desetitisíce horníků a hutníků se ocitly bez práce a se svojí kvalifikací nenacházely vhodné zaměstnání. Strukturální změny jsou navíc vztaženy ke konkrétnímu regionu. V případě námi zmiňovaného hornického a hutnického průmyslu se to týká severní Moravy a severních Čech. V jiných regionech, např. v hlavním městě se dynamicky rozvíjel sektor služeb a firmy se zde potýkaly s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků. Podstata strukturální nezaměstnanosti tedy spočívá v kvalifikačním a profesním nesouladu mezi nabízenými volnými místy a uchazeči o zaměstnání v důsledku strukturálních změn. Sezónní nezaměstnanost je spojena se sezónními výkyvy (se střídáním ročních období), kdy určité druhy prací jsou typicky letní nebo naopak typicky zimní. Sezónní nezaměstnanost bývá někdy považována za součást nezaměstnanosti frikční. Z našeho vysvětlení by mělo vyplynout, že v podmínkách frikční, strukturální a sezónní nezaměstnanosti je v ekonomice určitý počet volných pracovních míst. Celkový trh práce je v rovnováze, což ale nevylučuje nerovnováhu na trzích práce některých profesí nebo regionálních trhů práce. Jiná je situace v případě cyklické nezaměstnanosti, která vzniká v důsledku krátkodobých cyklických fluktuací. Je-li ekonomika ve fázi recese, průvodním jevem je nárůst nezaměstnanosti. V případě cyklické nezaměstnanosti je celkový trh práce v nerovnováze, protože celková nabídka práce převyšuje celkovou poptávku po práci. Skutečnou příčinou cyklické nezaměstnanosti je však nepružnost nominálních mezd směrem dolů. Ekonomická recese totiž bývá zpravidla spojena s poklesem agregátní poptávky a cenové hladiny. Firmy tak ztrácejí odbyt a pro přežití potřebují snížit své náklady. Pokud ale nemohou mzdové náklady snížit prostřednictvím snížení mezd, nemají jinou možnost, než tak učinit prostřednictvím snížení objemu najímané práce. Dá se říci, že pokud by nominální mzdy byly dokonale pružné, cyklická nezaměstnanost by neexistovala, nebo by setrvávala jen po velmi krátké období, než by se pracovní trh stihl vyčistit. Jestliže ekonomika plně využívá zdroje (nachází se na potenciálním produktu), vyznačuje se tzv. přirozenou mírou nezaměstnanosti. Můžeme ji chápat jako míru nezaměstnanosti, při které je vyčištěn trh práce. Přirozená míra nezaměstnanosti tak obsahuje i nezaměstnanost frikční, strukturální sezónní. Na cyklickou nezaměstnanost potom můžeme nahlížet jako na odchylku od přirozené míry nezaměstnanosti. S přirozenou mírou nezaměstnanosti je kompatibilní pojem plná zaměstnanost. Opět, tento pojem neznamená, že by v ekonomice neexistovali nezaměstnaní, tito nezaměstnaní tvoří frikční (včetně sezónní) a strukturální nezaměstnanost. Dalšími pojmy, které je třeba rozlišit, je dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost. Jaký je mezi nimi rozdíl? Dobrovolná nezaměstnanost vzniká tehdy, jestliže pracovníci nejsou ochotni pracovat při dané mzdové sazbě. Nedobrovolná nezaměstnanost je tvořena pracovníky, kteří by při dané mzdově sazbě byli ochotni pracovat, ale nejsou práci schopni najít. Dobrovolnou nezaměstnanost znázorňuje následující graf. Při mzdě wE existuje dobrovolná zaměstnanost vyjádřená horizontální vzdáleností LE a LEAO. To jsou lidé, kteří při této úrovni mzdy nechtějí pracovat. Výši dobrovolné nezaměstnanosti výrazně ovlivňuje štědrost sociálního systému.

- 48 -



Nízké sociální dávky (např. podpory v nezaměstnanosti) budou nezaměstnané motivovat k tomu, aby si rychle našli práci. Obrázek 5.4.: Dobrovolná nezaměstnanost w DL

SL

E

wE

0

LE

dobrovolná nezaměstnanost

LEAO L

Jak může dojít ke vzniku nezaměstnanosti nedobrovolné? Vyjdeme z předcházejícího obrázku. Předpokládejme, že dojde k poklesu poptávky po produkci firem. Firmy budou reagovat omezením výroby a snížením poptávky po práci. V podmínkách pružných mezd by pokles poptávky po práci vedl ke snížení mezd na úroveň w*2 (viz obrázek 5.5.). Pokud jsou mzdy nepružné nebo působí další překážky, které brání jejich poklesu, vzniká nedobrovolná nezaměstnanost. Toto můžeme zobecnit: udržují-li se mzdy nad rovnovážnou úrovní, výsledkem je nedobrovolná nezaměstnanost. Obrázek 5.5.: Vznik nedobrovolné nezaměstnanosti w

DL2

DL1 SL

nedobrovolná dobrovolná nezaměstnanost nezaměstnanost w*1 w*2

0

L2

L*2

L*1 ΣL

L

Existují různé důvody, proč mzdy mohou dosahovat vyšší úrovně než rovnovážné. Tlak v tomto směru mohou vyvolávat odbory, pokud budou za každou cenu sledovat cíl v podobě prosazování vysokých mezd. Svými nadměrnými mzdovými požadavky tak vyvolávají nedobrovolnou nezaměstnanost. Dále to může být institut minimální mzdy, který znamená, že stát zakáže firmám platit zaměstnancům nižší mzdu než státem stanovenou jako minimální. Pokud minimální mzda převýší rovnovážnou úroveň, na trhu práce vznikne nerovnováha v podobě nezaměstnanosti, kterou jsme znázorňovali - 49 -



v minulém grafu. Minimální mzda však není hlavní příčinou nezaměstnanosti v české ekonomice. Odhaduje se, že minimální mzdu pobírá kolem 2 % zaměstnanců. Dotčeny však mohou být specifické skupiny pracovníků vykonávající nekvalifikované a málo placené práce. Další vysvětlení nabízí teorie efektivnostních mezd. Z této teorie vyplývá na první pohled překvapivý závěr, že udržování vyšších mezd než rovnovážných může být pro firmy výhodné. Vyšší mzdy mohou zvyšovat produktivitu práce díky zaměstnávání kvalifikovanějších pracovníků. Je zdůrazňován i faktor motivace, protože vyšší mzda motivuje zaměstnance k vyšším pracovním výkonům. Vyšší mzdy zároveň snižují fluktuaci pracovníků, čímž se snižují náklady na zaškolení nových zaměstnanců. Velký problém pro ekonomiku je dlouhodobá nezaměstnanost. Za dlouhodobě nezaměstnaného se považuje člověk, který hledá práci více než jeden rok. O negativních sociálních dopadech nezaměstnanosti (kriminalita, alkoholismus, sebevraždy apod.) není třeba příliš hovořit, neb ty jsou vcelku jasné. Nicméně dlouhodobá nezaměstnanost s sebou nese ještě další negativum. Čím déle je člověk nezaměstnaný, tím více ztrácí jednak pracovní návyky, a jednak kvalifikaci, takže se po určité době stává prakticky nezaměstnatelným.

S

Shrnutí Vymezili jsme jednotlivé formy nezaměstnanosti. Dokážete vysvětlit základní rozdíly v jednotlivých typech nezaměstnanosti. Rovněž umíte vysvětlit, jaké příčiny vedou ke vzniku nezaměstnanosti. Rozlišujete nezaměstnanost dobrovolnou a nedobrovolnou. Dokážete vysvětlit, proč je dlouho trvající nezaměstnanost pro ekonomiku negativní a proč naopak můžeme frikční nezaměstnanost považovat za víceméně zdravou.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Kde byste v ČR hledali příklady strukturální nezaměstnanosti? 2. Co má vliv na výši dobrovolné nezaměstnanosti? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 50 -


6. Trh peněz a role bank


C

Cíle kapitoly: Tato kapitola je věnována problematice peněz. Dozvíte se, jakých forem peníze v historii nabývaly, k čemu jsou dobré. Seznámíme se rovněž s motivy držby peněz (proč peníze poptáváme), jak a kde se tvoří nabídka peněz, jakou roli v ekonomice hrají banky. V neposlední řadě se zmíníme o souvislosti reálného produktu, peněžní zásoby a úrovně cenové hladiny (kvantitativní teorie peněz). Doporučená literatura: Autor Název


T




Peníze:

a) usnadňují směnu b) zefektivňují obchodování c) obě odpovědi jsou správné

Banka je:

a) zprostředkovatelem přeměny úspor v investice b) firma, která hospodaří výlučně se svými penězi c) subjekt, který prodražuje směnu


6.1. Vznik a vývoj peněz Peníze představují určitý jev, který si vydobyl své nezastupitelné místo v životě člověka, v hospodářství i v ekonomické teorii. Zároveň je však nutno hned v úvodu konstatovat, že přes veškerý význam, který peníze mají, jsou v ekonomii provázeny řadou nedostatečně rozpracovaných otázek, týkajících se dokonce i samotného vymezení peněz. Přesto existuje mezi ekonomy shoda v tom, co ekonomická teorie penězi rozumí. Můžeme říci, že peníze jsou všechno, co je všeobecně uznáváno jako prostředek placení za výrobky a služby při směně. Penězi se rozumí soubor aktiv, která lidé používají k placení, tj. k nákupu zboží a služeb od ostatních subjektů. Vznik peněz je vázán na rozvoj směny a peníze se objevují až na určitém stupni vývoje směny. K tomu, aby se směna mohla uskutečnit, je nutné, aby člověk mohl svobodně disponovat určitým statkem, aby byl jeho vlastníkem. Vlastnictví zakládá právo na užívání zdrojů i výsledků jejich použití a rovněž - 51 -



na převod těchto práv prodejem. Soukromé vlastnictví zakládá účastníku směny možnost svobodného disponování se statkem. Pokud nemá směna probíhat pouze nahodile, případ od případu, ale má se stát nedílnou součástí uspořádání hospodářských poměrů, je nutná další podmínka. V tomto smyslu je základem a předpokladem směny existence dělby práce. Mezi dělbou práce a směnou existuje velmi těsný vztah. Dělba práce je podnětem směny a rozvoj směny působí jako mocný stimul pro další prohlubování dělby práce. Člověk je výrobcem, protože musí vytvářet statky pro uspokojování potřeb a v rozvíjející se dělbě práce se stává stále specializovanějším, ale také výkonnějším výrobcem. Tentýž člověk je spotřebitelem a pro spotřebitele je charakteristická neustále se rozevírající škála požadavků na spotřebu. Tento narůstající rozpor je řešitelný pouze směnou a jak uvidíme v dalším textu, bude provázet vývoj společnosti a jejího hospodářství do současnosti a opakovaně vyvolávat nové tendence řešení. S rozvíjející se (a prohlubující se) dělbou práce nutně souvisí rostoucí výměna výsledků činností mezi lidmi. Dělba práce orientuje výrobce k tomu, aby prodával své zboží na trhu, a trh mu musí umožnit, aby koupil statky, které neprodukuje, ale ve spotřebě upřednostňuje. Směna se začala uskutečňovat a rozvíjet v naturální formě (zboží za zboží) a jedním z poznatků, který s rostoucí intenzitou přinášel rozvoj směny, bylo, že se stává stále složitější, aby se na trhu vyhledaly subjekty, které si ve směně vzájemně vyhoví. Jestliže výrobce A přinášel na trh a chtěl směnit svůj výrobek X, pak jeho přáním bylo získat ve směně výrobek Y, který produkoval výrobce B, ale jeho ochota směňovat předpokládala, že směnou získá výrobek Z. Takový výrobek sice na trhu byl, ale jeho výrobce C mohl být ochoten směnit pouze za výrobek jiný, např. N. V důsledku toho na trhu rostly náklady směny spojené s vyhledáváním a uzavíráním obchodů (transakční náklady směny). Na jedné straně prohlubující se dělba práce a specializace výrobců vytvářela předpoklady pro růst výkonnosti a uspokojování potřeb všech zúčastněných, na druhé straně uspořádání naturální formy směny představovalo překážku dalšího prohlubování dělby práce. Vznik peněz představoval způsob řešení tohoto konfliktu a vedl ke snižování nákladů na směnu. Naturální forma směny byla postupně vytlačena peněžní formou. Současně ovšem platí, že vznik peněz nebyl výsledkem osvíceného panovníka či obchodníků, ani v tomto smyslu chápaného poznání složitostí směny. Peníze byly směnou vygenerovány a počáteční vývoj peněz je spojen s jejich komoditní formou. Důležitým průvodním jevem rozvoje směny se stala tendence směřující k vydělení univerzálního směnného prostředku. Tím se mohlo stát pouze zboží, po kterých byla všeobecná poptávka a za která se §stávalo snazší nakupovat. Takovým všeobecně žádaným se nejdříve stala některá vybraná zboží (podle oblastí to byly kožešiny, koření, sůl, plátno aj.). Poté kdy tato zboží nabyla charakteru univerzálního směnného prostředku, hovoříme o vzniku zbožových (komoditních) peněz. Rozvoj směny vedl k tomu, že se na trzích směňovalo pravidelně a začaly se prosazovat obvyklé směnné proporce, což vedlo např. Aristotela k hledání odpovědi na otázku, čím je tento kvantitativní poměr určen, resp. čím je určena obvyklá směnná proporce (považoval ji za objektivní vůči směňujícím).

- 52 -



Rozvoj směny také formoval požadavky na vlastnosti univerzálního směnného prostředku, tedy na peníze. K takovým požadovaným vlastnostem patřila: • dělitelnost – vlastnost, kterou měl čaj, sůl, ale ne např. dobytek, který mohl vystupovat ve směně jen v kusech; • trvanlivost – stálost proti přírodním vlivům (plátno mohlo lehce shořet, dobytek pojít atd.); • stejnorodost – vlastnost doplňující dělitelnost. Aby reprezentovala ve směně přiměřenou část původní hodnoty;

část

celku

• velká hodnota (vysoká kupní síla) – umožňující, aby ve směně mohlo vystupovat poměrně malé množství. Směna prokazovala, že požadované vlastnosti splňuje mezi směňovanými druhy zboží nejlépe zlato a stříbro, čili drahé kovy. Tím se vývoj směny posunul ke zlatým penězům (proces, ve kterém se zlato stává penězi, se označuje monetizace zlata). Ve 20. století proběhl a byl fakticky završen proces demonetizace zlata (nahrazování zlata v oběhu neplnohodnotnými a papírovými penězi, které se postupně plně oddělily od zlatých obsahů). Obrázek 6.1.: Vývoj směny a vznik peněz

Vývoj, kterým prošly peníze, souvisí s funkcemi, které peníze plní. • Prostředek směny (transakční prostředek) – základní funkce založená na schopnosti peněz zprostředkovat směnné transakce. Při plnění této funkce hrají stále významnější roli vedle oběživa (mince, bankovky) i depozitní - 53 -



peníze (peníze na účtech peněžních ústavů). S rozvojem peněžní a bankovní soustavy roste podíl bezhotovostního placení, které je dnes jednoznačně převažující. • Prostředek oceňování (míra hodnot) – v této funkci slouží peníze k oceňování statků a služeb (dávají jim cenu). Cena je peněžním vyjádřením statku či služby. Tím, že peníze slouží k poměřování jednotlivých statků a služeb, slouží k jejich vzájemnému srovnávání. • Uchovatel hodnot – tato funkce představuje propojení současnosti hospodářského života s jeho budoucím vývojem. Funkci uchovatele hodnot peníze plní, nejsou-li vynakládány, čímž se vytváří předpoklad pro jejich možné využití v budoucnu. Předpokladem je, že si uchovají do budoucna kupní sílu, tzn. i v budoucnu je budeme moci užít k placení a budeme schopni za totéž množství peněz získat stejné množství statků. Schopnost uchovat hodnotu mají i některé jiné statky. Nejen zlato, které tuto schopnost prokázalo již ve funkci peněžního kovu, ale např. nemovitosti, umělecké předměty, starožitnosti aj. To, co má schopnost uchovávat hodnotu, se označuje pojmem aktivum. Přes všechny proměny, kterými ve svém vývoji peníze prošly, vývoj prokazuje, že zůstává uchována jejich podstata, která spočívá právě v tom, že ochota přijímat peníze jedněmi subjekty je podmíněna a založena na tom, že přijímat peníze jsou ochotni i jiní. Začne-li být ochota přijímat peníze (resp. to co jako peníze vystupuje) oslabována, šíří se prostřednictvím trhu k jiným subjektům. V kontextu třetí funkce můžeme totéž vyjádřit jednoduše, pokud ztrácí peníze schopnost naplňovat funkci uchovatele hodnot, subjekty se jich zříkají a nejsou ochotny je držet. Pokud peníze neměly vnitřní hodnotu a v důsledku toho neprokazovaly schopnost být uchovatelem hodnoty, musely mít nucený oběh, tzn., byly za peníze prohlášeny vládním rozhodnutím vlády či jiného státního orgánu. Komoditní peníze byly postupně nahrazovány. Od 17. století začal narůstat vliv papírových peněz, které v oběhu nahrazovaly drahý kov, fungovaly souběžně s ním a byly s ním úzce svázány. Těmito papírovými penězi byly bankovky. Postupný přechod k papírovým penězům byl podložen poznáním, že v oběhu může být zlato zastoupeno. Bankovka však měla těsnou vazbu na zlato. Vyvinula se z dlužních úpisů bank (směnek znějících na bankéře). Právo emitovat bankovky měly původně komerční banky a bankovky byly po předložení v bance za zlato směnitelné. Tento peněžní systém bývá označován jako zlatý standard. Procházel vývojem, ve kterém bylo charakteristické, že se postupně omezoval podíl transakcí, v nichž se drahý kov přímo účastnil (v podobě zlatých mincí). Současně se měnilo (snižovalo) procento povinného zlatého krytí bankovek. Nicméně směnitelnost byla zachována. Pokud je vedle směnitelnosti bankovek zachován volný pohyb zlata přes hranice země a volná ražba zlatých mincí, hovoříme o čistém zlatém standardu, nebo také standardu zlaté mince. Tento systém existoval do 1. světové války a v jeho rámci fungovala i druhá základní forma papírových peněz – státovky. Byly to papírové peníze emitované státem a sloužily ke krytí potřeb státu. Na rozdíl od bankovek nebyly kryty zlatem a měly nucený oběh (stanovena povinnost je přijímat). Po 1. světové válce prochází zlatý standard modifikacemi, které mají dvě základní formy. - 54 -



• Standard zlatého slitku, ve kterém je uchována možnost přímé směnitelnosti bankovek za zlato. To je však uchováváno jako měnový kov ve slitcích (cihly, pruty), a proto směna předpokládá složení takového množství bankovek, které by odpovídalo hodnotě slitku (zpravidla víc než 10 kg zlata). • Standard zlaté devizy (byl i v ČSR) umožňoval nepřímou směnitelnost domácí měny prostřednictvím povinností státní banky vyměnit domácí měnu za měnu, která byla přímo směnitelná za zlato. S uvedeným vývojem souvisí i nový jev, dělení měn na měny hlavní a vedlejší. V těchto systémech již zlato fakticky nefungovalo jako oběživo, neúčastnilo se tržních transakcí a postupně byla narušována přímá vazba peněžních prostředků na zlato (probíhá proces demonetizace zlata). Mezi hlavní příčiny procesu je možno zařadit: • v souvislosti s rozvojem výrob se kovový peněžní systém stal nepraktickým (velká hmotnost) a navíc se začal projevovat nedostatek peněžního kovu; • praxe dlouhodobě prokazovala, že drahý kov může být zastoupen v oběhu. Současně platilo, že zlato bylo rozděleno mezi zeměmi nerovnoměrně. Se vzdalováním papírových peněz od zlatého obsahu, začaly papírové peníze klást nové požadavky na regulaci oběhu státem. Právo emitovat bankovky přešlo na jedinou, centrální banku. Vývoj tržních hospodářství je provázen prudkým tempem růstu úvěrových transakcí a bezhotovostních forem placení. Proces demonetizace zlata byl fakticky završen počátkem 70. let, zrušením směnitelnosti amerického dolaru za zlato v srpnu 1971. Současné peníze tedy nejsou kryty zlatem, mají nucený oběh. Jsou přijímány v tržních transakcích, protože jsou zákonem předepsaným platidlem. Soudobé peníze existují ve třech základních formách. • Mince, které, představují oběžné prostředky především nízkých nominálních hodnot. • Bankovky jsou emitovány výlučně centrální bankou, od které je získávají komerční banky prostřednictvím operací, o nichž pojednáme v dalším výkladu. Mince a bankovky tvoří tzv. hotovost (hotovostní peníze). • Depozitní peníze (bankovní peníze, vklady) jsou považovány za charakteristickou formu, v níž soudobé peníze existují. Je to forma kvantitativně jednoznačně převažující. Jsou to bezhotovostní peníze vedené na účtech bank a jejich pohyb v podobě převodů z účtů na účty snižuje náklady oběhu a zejména požadavek na rozsah hotovostních prostředků. Jelikož peníze mají přímou vazbu na úroveň cenové hladiny (trochu předbíháme), jeví se jako praktické, aby se množství peněz v oběhu přinejmenším sledovalo, popřípadě regulovalo (tak, aby nedocházelo k nadměrné emisi peněz). Proto centrální banky vymezují různě široce peněžní zásobu, a to pomocí tzv. peněžních agregátů. Pro peněžní agregáty platí, že s rostoucí šíří peněz klesá likvidita příslušného agregátu (schopnost přeměny na aktivum použitelné ke směně). Můžeme tedy rozlišovat tyto peněžní (měnové) agregáty: • Agregát M0 je tvořen hotovostním oběživem (mince a papírové peníze v oběhu, tj. včetně prostředků v pokladnách bank). Tedy část oběživa je držena veřejností, zbytek oběživa drží banky jako část svých rezerv. - 55 -



• Agregát M1 představuje oběživo a bankovní depozita na požádání (tedy agregát M0 + vklady na běžných účtech) Pro ostatní složky širších měnových agregátů se používá označení „kvazipeníze“. • Agregát M2 obsahuje M1 a termínovaná depozita do určité výše (tzv. malá termínovaná depozita). Běžně je užíváno omezení časové, např. termínované vklady do 2 let. • Agregát M3 je oproti M2 rozšířen o tzv. velká termínovaná depozita, případně vybrané druhy cenných papírů Konkrétní peněžní agregát nám zároveň vymezuje konkrétní šíři peněžní nabídky, tedy jednu ze stran peněžního trhu. Tabulka 6.1.: Vývoj peněžních agregátů České republiky v letech 2002– 2007 (v mld. CZK)

M 2 M 3

Oběživo (agregát M0) M Jednodenní vklady 1 Celkem Vklady s dohodnutou splatností do 2 let Vklady s výpovědní lhůtou do 3 měsíců Celkem Repo operace Podílové listy/akcie FTP Dluhové cenné papíry do 2 let Celkem

2002 198 644 842 495 74 1410 19

1429

2003 221 743 964 468 79 1512 11

2004 2005 237 264 790 900 1026 1163 449 443 104 140 1579 1746 8 9 48 59 v řádech miliónů 1523 1635 1815

2006 295 103 1326 465 194 1985 8 55

2007 324 120 1527 532 251 2309 14 56

2050

2380

Zdroj: Webové stránky České národní banky

S

Shrnutí Vymezili jsme peníze a zmapovali stručně jejich historický vývoj. Dokážete vysvětlit, proč je lepší uskutečnit směnu prostřednictvím peněz než přímou výměnou zboží za zboží. Jste schopni definovat vlastnosti peněz. Víte, co je zlatý standard. Umíte vysvětlit peněžní agregáty a soudobé peníze, tím pádem dokážete definovat peněžní nabídku v různé šíři.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Čím je tvořen peněžní agregát M1? 2. Jaké vlastnosti by měly peníze splňovat? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

6.2. Poptávka po penězích a její souvislosti Poptávka po penězích je vstupním problémem peněžní teorie. Peníze jsou poptávány jako každé jiné zboží, přičemž poptávka po penězích podléhá na trhu obdobným vlivům, jako každá jiná tržní poptávka. Přesto s její interpretací

- 56 -



mohou vznikat určité problémy, kterým se pokusíme předejít zdůrazněním souvislostí sice zřejmých, nicméně často neakceptovaných. • Peníze poptáváme proto, abychom je drželi. Přejeme si držet určité množství peněžních zůstatků. Důvodem je skutečnost, že mohou nastat situace, kdy můžeme využít toho, že peníze jsou nejlikvidnější formou aktiv a především uspokojování potřeb nás nutí k tomu, abychom pomocí peněžních zůstatků nakupovali požadované statky. • Každá peněžní jednotka je v ekonomice v držení některého subjektu. Množství peněz, které je v ekonomice přítomno se musí rovnat tomu množství, které subjekty skutečně drží. • Nabízené množství peněz v ekonomice se nemusí rovnat množství poptávanému. Subjekty mohou držet v daném okamžiku větší či menší množství peněz, než si přejí držet. • Poptávka po penězích vyjadřuje množství, které při dané ceně jsou subjekty ochotny, tzn., přejí si, držet. Vzhledem k tomu, že peníze plní různé funkce, existují i různé motivy jejich držby, tedy i různé motivy poptávky po penězích. Držba peněz je v ekonomické teorii vysvětlována pomocí teorie preference likvidity, která zdůrazňuje nutnost disponovat peněžními prostředky, likvidními aktivy použitelnými jako prostředek směny. Jaké motivy vedou lidi k upřednostnění držby peněz? • Transakční motiv vyplývá z časového nesouladu mezi příjmy důchodů či tržeb a jejich vydáváním. Možnost nakupovat představuje hlavní motiv držby peněžních zůstatků. Transakční zůstatky jsou spojeny se zabezpečováním běžných nákupů (každodenních transakcí), jejich charakteristickou vlastností je stabilita v průběžném využívání. Transakční zůstatky drží subjekty v podmínkách, kdy důchody pobírají v určitých pravidelných intervalech. Transakční poptávka po penězích je závislá na důchodu. S rostoucím důchodem rostou výdaje domácností, a proto se zvyšuje úroveň požadovaných peněžních zůstatků potřebných k zabezpečení nákupů. V důsledku toho roste transakční poptávka po penězích. • Opatrnostní motiv vyjadřující snahu ekonomického subjektu vyhnout se riziku, případně zabezpečit se před nejistou budoucností. Projevuje se snahou vytvářet peněžní zásobu umožňující překonat nepříznivé vlivy (např. ztráta zaměstnání, nemoc, realizační potíže firmy, nepředvídatelné výdaje, aj.) K opatrnostnímu motivu můžeme přiřadit i držbu peněz motivovanou snahou využít příležitost výhodné koupě. Opatrnostní peněžní zůstatky mohou být drženy v méně likvidní formě, např. termínovaný vklad. • Spekulační motiv, který souvisí s funkcí peněz jako uchovatele hodnot. Lidé drží peníze jako jednu s forem aktiv. Když rostou výnosy z jiných aktiv ve srovnání s úrokovými sazbami z peněz, lidé i firmy mají tendenci omezit držbu peněz. Uvedený motiv se projevuje i ve snaze získat dodatečný majetek cestou výhodných nákupů a prodejů. Motiv spekulace se prosazuje v transakcích s cennými papíry i majetkovými aktivy.

- 57 -



V souladu s výše uvedenými motivy můžeme rozlišit mezi transakční a majetkovou složkou poptávky po penězích. Ta vedle závislosti na velikosti důchodu vykazuje i citlivost na úrokovou míru, od níž jsou odvozovány náklady držby peněz. Peníze jsou formou aktiva, a jak bylo zdůrazněno, představují vysoce likvidní formu aktiv, jsou používány k nákupům a mohou tedy sloužit k nákupům jiných aktiv. Jaká bude konkrétní struktura (portfolio) aktiv, závisí na řadě různých faktorů, mezi kterými hraje důležitou roli vzájemné porovnání: • výnosnosti jednotlivých aktiv; • rizikovosti jejich držby; • úrovně likvidity jednotlivých druhů aktiv. Mezi jednotlivými faktory platí určité vztahy. K důležitým patří, že mezi výnosností a likviditou je nepřímoúměrný vztah. Tedy, jsou-li peněžní zůstatky nejlikvidnějším aktivem, pak ve srovnání s jinými aktivy mají nižší výnosnost. Přesto lidé do méně výnosných aktiv investují, neboť platí, že s jejich přeměnou v peníze budou naopak spojeny nižší náklady, a větší možnosti rychleji je použít v tržních transakcích. Proti obětovanému výnosu z likvidnějšího aktiva staví subjekty transakční náklady spojené s držbou méně likvidních aktiv. Je-li obětovaný výnos vyšší než transakční náklady, je tendence upřednostnit méně likvidní aktivum. Naopak, je-li obětovaný výnos nižší než transakční náklady, je upřednostněna držba likvidnějšího aktiva. Držba peněz (peněžních zůstatků) je spojena s náklady držby, těmi je obětovaný úrok. Peníze jsou užitečné, ale kdyby bylo bohatství drženo v jiné než peněžní formě (akcie, obligace, úročené účty), přinášelo by vyšší výnos. Vedle skutečnosti, že peníze ve srovnání s jinými aktivy nenesou úrok (výnos) nebo jen malý, je alternativním nákladem držby peněz i skutečnost, že v inflačním prostředí ztrácejí svoji kupní sílu. Obrázek 6.2.: Poptávka po penězích je citlivá na změnu úrokové míry i

iE

E

DM

0

ME

M

Celková poptávka po penězích (DM) vykazuje vysokou citlivost na úrokovou míru, přičemž závislost je nepřímo úměrná. Můžeme ji tedy znázornit způsobem vyjádřeným na předchozím obrázku. S růstem úrokové sazby poptávané množství peněz klesá. Tvar poptávky vyjadřuje funkční závislost mezi poptávaným množstvím peněz (poptávkou po peněžních zůstatcích) a úrokovou mírou. Jestliže roste úroková míra, pak subjekty - 58 -



(domácnosti, firmy) chtějí držet menší množství peněžních zůstatků a upřednostňují méně likvidní formy aktiv. Ke změnám poptávky po penězích může dojít, i když se hladina úrokové míry nezmění. Původní poptávka se může změnit (vzroste či poklesne) a změna bude doprovázena posunem křivky DM doprava (v případě růstu poptávky) či doleva (pokles). Tyto posuny mohou být stimulovány např.: • růstem reálného HDP – rostoucí důchod umožňuje uskutečňování větších nákupů a k tomu je nutno držet větší objem peněžních zůstatků; • růstem cenové hladiny – rostoucí ceny nutí subjekty držet vetší peněžní zůstatky k uskutečnění stejných objemů nákupů; •

rostoucím inflačním očekáváním – pokud subjekty očekávají, že se budou ceny zvyšovat, narůstá jejich obava ze snižování kupní síly jejich peněžních prostředků, a proto budou již nyní uskutečňovat nákupy, které zamýšlely uskutečnit v budoucnu. K tomu ovšem musí zvýšit objem držených peněžních zůstatků.

Uvedené vlivy nás vedou k nutnosti ujasnění vztahu mezi cenami a peněžními zůstatky. Jak bylo uvedeno, zvýšení cen nutí subjekty držet větší peněžní zůstatky, v případě poklesu cen je tomu naopak. Změny cen tedy způsobují, že tentýž objem peněžních zůstatků má různou kupní sílu, umožňuje nám nakupovat při poklesu cen větší soubory statků a naopak menší soubor, pokud ceny rostou. Musíme proto důsledně rozlišovat mezi reálnými a nominálními peněžními zůstatky. Pokud dochází k poklesu cen, pak drží-li subjekty určité množství peněžních zůstatků (nominální peněžní zůstatky), zvyšují se reálné peněžní zůstatky, kterými disponují. Pokud ceny porostou, musí subjekty zvýšit nominální peněžní zůstatky, aby byla uchována původní výše reálných peněžních zůstatků.

S

Shrnutí Charakterizovali jsme poptávku po penězích. Znáte motivy držby peněz. Dokážete vysvětlit, jak poptávku po penězích ovlivňuje změna úrokové míry a změna reálného výstupu. Umíte vysvětlit, co je nákladem držby peněz a umíte rozlišit nominální a reálné peněžní zůstatky.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Co se stane s poptávkou po penězích, když vzroste reálný výstup ekonomiky? 2. Jak poptávku po penězích ovlivní pokles cenové hladiny? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

6.3. Bankovní soustava a její funkce v národním hospodářství

- 59 -



Rozvoj bank a bankovní soustavy je těsně spjat s existencí a funkcí finančního trhu. Základní funkcí finančních trhů je zprostředkování přesunu prostředků od těch, kteří je spoří (výdaje dosahují nižší úrovně než jakou má důchod, který pobírají) ve prospěch subjektů schopných vydávat více prostředků, než jim umožňuje jejich příjem. Ti, kteří spoří, se stávají věřiteli dlužníků, (subjekty, které si vypůjčily). Obrázek 6.3.: Bankovní sektor na finančním trhu banky finanční zprostředkovatelé

finanční trhy

věřitelé

dlužníci

Na straně věřitelů i dlužníků stojí domácnosti, firmy, vláda a nebudeme-li uvažovat uzavřenou ekonomiku, pak i zahraniční subjekty. Motivy výpůjčky mohou být různé, ale uskutečňují se dvěma způsoby, které označujeme jako přímé a nepřímé financování. Přímé financování znamená, že si dlužníci vypůjčí od věřitelů přímo na finančních trzích. Výpůjčka se uskutečňuje prodejem cenného papíru, který představuje závazek ze strany dlužníka a opravňuje věřitele podílet se na budoucím důchodu dlužníka. Přímé financování je sice běžnou metodou, ale zdaleka ne univerzální a dostatečně efektivní. Nemůže zabezpečit přesun všech prostředků, které mohou být efektivně využity, ani zabezpečit jejich přesun ve prospěch těch, kteří jsou schopni prostředky využít nejefektivněji. Zatímco známá firma může této formy využívat poměrně snadno, pro jiné podnikatelské subjekty nemusí být tento postup zdrojem nezbytných investičních prostředků. Potřeba mobilizace dočasně volných (uspořených) prostředků a jejich usměrňování ve prospěch těch, kteří jsou schopni je využít nejefektivněji, si vyžádala vznik specializovaných zprostředkovatelů, prostřednictvím těchto zprostředkovatelů se realizuje nepřímé financování. Nepřímé financování se uskutečňuje jako přesun fondů od věřitelů k dlužníkům prostřednictvím služeb finančních zprostředkovatelů. Tím jsou vytvořeny předpoklady pro vyšší efektivnost využití zdrojů a tedy i výkonnosti ekonomiky jako celku. Odtud je odvozena funkce finančních trhů v tržní ekonomice a také role finančních zprostředkovatelů, mezi nimiž zaujímají banky ústřední postavení. Banka je firmou specializovanou na obchodování s kapitálem v peněžní (likvidní) formě. Banka na jedné straně přijímá vklady (pasivní operace) a poskytuje úvěry (aktivní operace). Jako specializovaná zprostředkovatelská instituce poskytuje i další služby spojené se zabezpečením pohybu kapitálu (vedení účtů, správa cenných papírů aj. služby), tzv. zprostředkovatelské operace. - 60 -



Cílem banky, jako soukromé firmy, je dosažení zisku. Tento cíl je realizován v rámci širší palety cílů, kam patří dále: • solventnost (schopnosti plnit vlastní platební závazky) a • likvidita (schopnost banky vyplácet vklady na požádání). Protože sledované cíle jsou rozporné, předpokládá jejich realizace důsledné řízení bankovních aktivit a pasiv. Přitom je činnost bank provázena řadou dalších specifických podmínek, odlišujících je od postavení jiných firem. Uveďme alespoň dvě okolnosti významně působící na bankovní aktivitu: • Činnost soukromých bank podléhá poměrně přísné regulaci ze strany státu (centrální banky). • Vlastní kapitál banky je vzhledem k rozměru kapitálu, kterým banka disponuje, poměrně malý (méně než 10 %). Zdrojem zisku bank je rozdíl mezi příjmy z úvěrů, které banka poskytla a úroky, které musí banka vyplácet na vklady, které přijala (budeme-li abstrahovat od zprostředkovatelských operací). Proto se banka snaží proměňovat vklady v poskytované úvěry. To znamená, že jsou to právě banky, které v tržní ekonomice představují institucionalizovanou podobu nabídky peněz. Bankovní soustava prodělala vývoj, ve kterém se odráží rozvoj tržního hospodářství a rozvíjejících se požadavků kladených na banky. I když jsou mezi bankovními soustavami jednotlivých zemí rozdíly, je základní organizační schéma jednotné. Bankovní soustava je tvořena dvěma základními úrovněmi – dvoustupňové bankovnictví: 1. centrální banka, 2. síť komerčních bank. Centrální banka představuje státní bankovní instituci. Ve většině zemí ji představuje jediná instituce (Bank of England, Česká národní banka, nebo donedávna Národná banka Slovenska). V USA je reprezentována soustavou Federálního rezervního systému (FED), jehož organizace vychází z rozdělení území na 12 oblastí, přičemž v každé z nich funguje Federální rezervní banka. Zvláštností je i to, že tyto banky mají podobu akciových společností, jejichž vlastníky jsou komerční banky. Jejich vlastnická práva jsou však omezena, neboť činnost Federálního rezervního systému je řízena sedmičlennou Radou guvernérů. Většina zisku je odváděna Ministerstvu financí USA. I když centrální banku zřizuje stát a banka zabezpečuje provádění finančních operací vlády, a jak uvidíme, podílí se na zabezpečování monetární případně fiskální politiky vlády, neznamená to její bezprostřední podřízenost vládě. Vzájemný vztah obou institucí je upraven různě, např. od povinnosti koordinovat svoji činnost s vládní politikou (např. stanoveno pro Bank of England) až po nezávislost na vládní politice (např. v podmínkách ekonomiky USA). Centrální bankovnictví má přesně vymezenou roli a postavení ve struktuře daného národního hospodářství. K funkcím, které centrální banky zabezpečují, patří především: • emisní funkce, centrální banka jako jediná má pravomoc emitovat hotovostní peníze; • uskutečňování dozoru nad komerčními bankami, s cílem zabezpečit stabilitu a důvěryhodnost bankovního systému, ochranu klientů bank. Centrální - 61 -



banka je také vybavena kompetencí přidělovat a odebírat bankovní licence na základě přijatých kritérií; • provádění měnové politiky; • působí jako banka pro ostatní komerční banky, kterým mimo jiné poskytuje úvěry. Jedná se o jeden ze základních způsobů ovlivňování množství peněžních prostředků v ekonomice; • vykonává funkci banky státu, pro který vede účty a provádí určité operace, spravuje státní dluh; • vykonává správu devizových rezerv a ovlivňuje devizový kurz; • reprezentuje bankovní soustavu a stát vůči zahraničí v oblasti mezinárodních měnových vztahů a organizací. Při výkonu uvedených funkcí sleduje cíle, mezi nimiž je jednoznačně prioritním udržení kvality měny, zachování koupěschopnosti peněžních prostředků. S nástroji, které k dosažení sledovaných cílů využívá, se blíže seznámíme při výkladu monetární politiky. Komerční banky provádí operace, které jsme uvedli výše. Jejich činnost je výrazně ovlivňována působením centrální banky a jejími opatřeními směřujícími: • k stabilizaci celé bankovní soustavy, • k ovlivnění jejich úvěrových možností. Jestliže centrální banka vtiskuje bankovní soustavě její základní rámec, pak je nutno konstatovat, že komerční banky jsou skutečně základní složkou celé bankovní soustavy a tvoří její obsah. S rozvojem tržního hospodářství se zvyšují a rozvíjejí požadavky kladené na jeho peněžní a úvěrový systém. Tyto důvody vedly nejen k rozvoji bankovnictví, ale také ke specializaci mezi bankami. Hlavními klienty komerčních bank jsou průmyslové a obchodní firmy. Klienty jsou i domácnosti, jiné peněžní ústavy a ostatní instituce. Z hlediska rozsahu a druhu prováděných operací můžeme komerční banky rozdělit na: • univerzální (provádějí všechny základní operace), • specializované (provádí omezenou skupinu operací). Rostoucí nároky na rozsah úvěru a časovou náročnost, zejména v souvislosti s přechodem k realizaci technického pokroku konce 19. století, si vynutily vznik specializovaných investičních bank. Specializované investiční banky jsou dnes významnou složkou bankovní soustavy vyspělých tržních ekonomik. Tradičním prvkem bankovní soustavy jsou hypoteční banky specializované na dlouhodobé půjčky zajištěné nemovitým majetkem. Po roce 1970 se v standardní komerční banku vyvinuly i spořitelny, původně orientované na příjem vkladů drobných spořitelů. V procesu transformace české ekonomiky vznikly vedle převažujících univerzálních bank i banky specializované, např. Konsolidační banka (státní peněžní ústav) a Českomoravská záruční a rozvojová banka.

S

Shrnutí

- 62 -



Seznámili jsme se s bankovní soustavou a jejími funkcemi. Dokážete definovat, jaké funkce plní centrální banka a jaké banky komerční. Víte, že v rámci komerčních bank fungují banky univerzální a banky specializované.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Která instituce plní funkci centrální banky na úrovni Evropské měnové unie? 2. Co je hlavní úlohou komerčních bank? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

6.4. Multiplikace depozit a rovnice směny Tvorba depozitních peněz představuje specifický produkt bankovní činnosti, který má bezprostřední a přímé dopady nejen na peněžní trh, ale může mít také na skutečný výkon ekonomiky. Mechanismus tvorby depozit vychází z poznání, že banka může bankovními vklady disponovat (což je konec konců důvod, proč vklady přijímá). Mechanismus tvorby depozit nám také naznačuje, v čem spočívá složitost problému dosažení a udržení potřebného množství peněz v ekonomice. K ilustraci procesu musíme zavést jeden z nástrojů, kterých centrální banky používají při ovlivnění peněžního sektoru ekonomiky. Možnost disponovat vklady je závislá na stanovení tzv. míry povinných minimálních rezerv, tohoto nástroje používá centrální banka k regulaci bankovní soustavy a nabídky peněz. Rezervy bank jsou částí aktiv banky a jsou drženy ve formě trezorové hotovosti nebo ve formě vkladů v centrální bance. Stanovení míry povinných rezerv je v kompetenci centrální banky a stanovují se procentuálně z vkladů. Představují částku, se kterou komerční banky nemohou volně disponovat. Tyto povinné minimální rezervy jsou vázány na účtu u centrální banky. Zbývající část vkladů může být nabídnuta ve formě úvěru klientům. Vzhledem k tomu, že obdobně postupují všechny komerční banky, způsobuje každý vklad řetězovou reakci na účtech dalších bank. Ilustrujme si tento proces pomocí zjednodušeného příkladu, kdy část vkladu odpovídající míře povinných minimálních rezerv bude skutečně v rezervách, ale zbývající část vkladu banka úspěšně realizuje jako úvěr. K ilustraci využijeme redukovanou bankovní bilanci, ve které budou na straně aktiv rezervy a úvěry, na straně pasív vklady. Pomocí pasív získává banka prostředky. Tvoří je depozita na požádání, ostatní depozita, úvěry od centrální banky případně jiných bank a vlastní kapitál banky. Aktiva představují užití prostředků, jimiž banka disponuje. Patří sem již uvedené povinné rezervy, úvěry, ale i držba cenných papírů přinášející důchod, případně vklady u jiných bank. Vzhledem k tomu, že za vklady platí banka úroky (výše závisí na formě depozit) a rezervy jsou prostředky, které se nezhodnocují, musí banka usilovat o efektivní umístění rozdílu mezi depozity a rezervami. Od této snahy se odvíjí mechanismus tvorby depozitních peněz. Vyjděme ze situace, kdy v určité bance (označíme ji jako banku 1. stadia) je připsán vklad ve výši 1 000 peněžních jednotek. Pro jednoduchost ilustrace - 63 -



stanovme míru povinných rezerv na úrovni 10 %. Pak v bankovní rozvaze sledované banky budou zachyceny následující pohyby. Banka 1. stadia Aktiva rezervy půjčky (úvěry) celkem

Pasiva 100 900 1000

depozita celkem

1000 1000

Banka usiluje o umístění 900 jednotek v podobě úvěrů. Úvěry poskytnuté bankou 1. stadia promění ten, kdo je čerpal, ve výdaje, což znamená v tržby jiného subjektu. Úvěrované prostředky se objeví v podobě depozit v další bance, tzn. v bance 2. stadia. Znovu následuje dělení na přírůstek rezerv a prostředky, které banka půjčí. Banka 2. stadia Aktiva rezervy půjčky (úvěry) celkem

Pasiva 90 810 900

depozita celkem

900 900

Pokračuje proces přeměny úvěrových prostředků ve výdaje a tedy i tržby, které se objeví ve formě depozit u banky 3. stadia atd. Probíhá proces označovaný jako multiplikovaná expanze depozit, (resp. generování vkladů, kreace depozit), což můžeme souhrnně zapsat následující tabulkou. Tabulka 6.2.: Multiplikovaná expanze depozit Banka 1. stadia 2. stadia 3. stadia . . celkem

Přírůstek depozit 1000 900 810 . . 10000

Úvěry 900 810 729 . . 9000

Rezervy 100 90 81 . . 1000

Označíme-li ∆D přírůstek depozitních peněz, ∆R přírůstek rezerv v bankovním systému a r je míra povinných rezerv, pak platí následující.

1 ∆D = .∆R r Výraz 1/r je označován jako prostý multiplikátor depozit (v našem případě má hodnotu 10, což znamená, že každá jednotka přírůstku rezerv je doprovázena desetinásobným přírůstkem depozit). Je však nutné upozornit, abychom nezaměňovali přírůstek peněz s přírůstkem bohatství. Jestliže banky tvoří dodatečné depozitní peníze, netvoří tím dodatečné bohatství, poněvadž současně s objemem aktiv (poskytnutých úvěrů) roste i objem pasiv (přijatých vkladů). Z vymezení vzájemného vztahu rezerv a depozit je zřejmé, že rozhodující roli hraje výše míry rezerv, jejíž stanovování je jedním z nástrojů, pomocí nichž centrální banka ovlivňuje celkovou nabídku peněz. V bankovní praxi neprobíhá proces tvorby depozitních peněz v tak ideální podobě, jak bylo naznačeno, tzn. jako plynulá přeměna celého rozdílu depozit a

- 64 -



rezerv v úvěry a jejich návrat na depozita. Proces je „narušován“ tím, že banky drží vyšší než povinně minimální rezervy, a to především proto, aby dostály cílům spojeným se stabilitou banky. Svůj vliv má i skutečnost, že ne všechny peněžní prostředky (tržby) se vrací do banky. Změny v tvorbě depozitních peněz ovlivňují vývoj nabídky peněz, což se projevuje i na peněžním trhu. Celkový objem rezerv depozitních institucí (bank) a oběživo mimo bankovní sektor tvoří monetární bázi (B). Přitom rezervy bank se skládají z bankovek a mincí držených bankami a vklady bank u centrální banky. V peněžní teorii je monetární báze často označována termínem mocné peníze, neboť změna jejího rozsahu vyvolává následně změnu peněžní zásoby, která představuje v ekonomice nabídku peněz. Monetární báze prochází multiplikací a v závislosti na úrovni (hodnotě) peněžního multiplikátoru se utváří peněžní zásoba ekonomiky. Ve srovnání s výše uvedeným prostým multiplikátorem depozit, který zachycuje vliv míry povinných minimálních rezerv na multiplikaci depozit, působí na peněžní multiplikátor další významné vlivy provázející chování tržních subjektů. • Chování vkladatelů – vkladatelé především rozhodují o tom, jaký bude poměr mezi prostředky, které budou držet v hotovosti a výší vkladů. Tím ovšem vstupují do rozsahu multiplikace, neboť multiplikovány mohou být pouze prostředky, které jsou připsány na účtech v podobě depozit. Ovlivňují tedy výši prostředků, které budou multiplikovány. Z hlediska multiplikace je rovněž významné, v jaké podobě jsou vklady bankám poskytnuty, resp. jaká je časová struktura vkladů. Pokud se jedná o termínovaná depozita, pak jejich podíl na poskytnutých úvěrech bude narůstat ve srovnání s vklady, které je banka povinna vyplatit na požádání. • Chování bank – management banky je nucen při sledování cílů komerční banky přijímat rozhodnutí o tom, jaká bude výše tzv. přebytečných rezerv, tzn. rozhodnutí o výši rezerv nad úrovní povinných minimálních rezerv. Od kvality tohoto rozhodnutí se odvíjí kompromis mezi ziskovostí na jedné straně a schopností dostát závazkům vůči ostatním subjektům. • Chování centrální banky – v souvislosti s úpravami míry povinných rezerv pro vklady či jednotlivé druhy vkladů ovlivňuje centrální banka, kolik prostředků tvoří rámec, který může být multiplikován. Pro termínovaná depozita mohou být stanovovány jiné míry povinných rezerv než pro běžné vklady. Uvedené faktory jsou významné v konstrukci peněžního multiplikátoru (m), na jehož výši závisí, jak intenzivně se promítne změna monetární báze (B) do změny peněžní zásoby (M – za M lze dosadit konkrétní peněžní agregát).

M = m.B Rovnice směny Z výkladu o rovnováze ekonomiky a funkcích peněz je patrné, že v ekonomice existuje úzký vztah mezi množstvím peněz, výkonem ekonomiky a cenovou hladinou. Vztah výkonu a množství peněz je popisován pomocí rovnice směny, která vyjadřuje vyrovnávání toku výrobků a služeb s peněžním tokem, určeným na jejich nákupy. Rovnici můžeme zapsat v následujícím tvaru.

- 65 -



P.Y = M .V Kde P je cenová hladina, Y je dosažený reálný HDP, M je množství peněz v oběhu (konkrétní peněžní agregát) a V je rychlost obratu peněžní jednotky. Rychlost obratu peněz udává, kolik koupí a prodejů zprostředkuje peněžní jednotka za sledované období. Rovnice směny (v našem případě se jedná o tzv. transakční variantu, jejímž autorem je Irving Fisher) je využívána k ilustraci závislostí mezi cenovou hladinou, reálným produktem a množstvím peněz. Platí, že cenová hladina je závislá: • přímo úměrně na množství peněz a rychlosti jejich obratu; • nepřímo úměrně na objemu dosaženého produktu. Rovnice směny byla rozpracována na půdě neoklasické ekonomie. Vzhledem k tomu, že v klasickém modelu je ekonomika schopna udržovat výkon na úrovni optima (AS je vertikálou) a Fisher předpokládal, že rychlost V je konstantní, rovnice směny vyjadřovala, že cenová úroveň je přímo úměrná peněžní zásobě v ekonomice. Tím byla povýšena na klasickou kvantitativní teorii peněz. Kupní síla peněz je odvozována od vývoje cenové hladiny. Z rovnice směny je zřejmé, že ekonomika vyžaduje právě určité množství peněz. Protože se rychlost obratu peněžních jednotek výrazně nemění a výkon kolísá, musí fungovat mechanismus, který zabezpečuje, aby rozsah peněžních prostředků byl dostatečný a nebyl přebytek peněz v oběhu. M=

P ⋅Y V

To správné množství peněz v oběhu je takové, které nezpůsobí nárůst cenové hladiny. Pozor, z rovnice směny rozhodně nevyplývá, že: • jakékoli zvýšení peněžní zásoby povede k růstu cenové hladiny • růst množství peněz v oběhu povede k růstu reálného výstupu Pro lepší ilustraci závěrů, plynoucích z rovnice směny, využijeme její přírůstkový tvar: m + v =π + y kde: • m – procentní změna množství peněz v oběhu • v – procentní změna rychlosti obratu peněz • π – procentní změna cenové hladiny (tedy míra inflace) • y – procentní změna reálného výstupu (tedy tempo růstu reálného HDP) Jelikož předpokládáme, že rychlost obratu se v čase příliš nemění, můžeme proměnnou v z rovnice vypustit a zůstane nám:

m =π + y a tedy m − y =π

Míra inflace je tedy dána rozdílem v tempu růstu peněžní zásoby a reálného výstupu. Jinými slovy, k inflaci bude docházet, pokud bude

- 66 -



množství peněz v oběhu růst rychleji než reálný výstup, a míra inflace bude přesně odpovídat právě tomuto rozdílu.

S

Shrnutí Objasnili jsme proces tvorby depozitních peněz prostřednictvím depozitní multiplikace. Dokážete vysvětlit, jak komerční banky tvoří peníze. Víte, že tvorba peněz není totéž, co tvorba bohatství. Seznámili jste se s rovnicí směny a dokážete formulovat závěry, které z ní vyplývají.

Kontrolní otázky a náměty: 1. O kolik se změní objem depozit, pokud je míra povinných rezerv 2 % a banky tvoří 8 % dobrovolných rezerv z přijatých vkladů, a vložíte na svůj účet 20 000,- Kč? 2. Za jakých okolností nepovede zvýšení množství peněz v oběhu k růstu cenové hladiny? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 67 -


7. Měnové kurzy

7. Měnové kurzy

C

Cíle kapitoly: V této kapitole se seznámíte s tím, jak je vytvářen měnový kurz, dále pak si vysvětlíme teoretický přístup určení měnového kurzu v dlouhém období v podobě teorie parity kupní síly. Objasněny budou také faktory, které ovlivňují změnu měnového kurzu. V závěrečné části se budeme věnovat systémům měnových kurzů. Doporučená literatura: Autor Název


T




Měnový kurz říká:

a) kolik například korun musím zaplatit za 1 dolar b) kolik mě bude stát nákup v Německu c) jak jsou lidé bohatí či chudí

Konkrétní výše a) vládou měnového kurzu b) zahraničními spekulanty je dána: c) střetem poptávky a nabídky na devizovém trhu Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

7.1. Měnový kurz a měnový trh Měnový kurz můžeme chápat jako cenu jedné peněžní jednotky vyjádřenou v jednotkách jiné měny. Z hlediska vztahu k domácí měně rozlišujeme tzv. přímý a nepřímý kurzový záznam (přímou a nepřímou kotaci). • Přímý kurzový záznam je cena jednotky zahraniční měny vyjádřená v domácí měně, např. 1 EUR = 25 CZK.

• Nepřímý kurzový záznam je naopak cena jednotky domácí měny vyjádřená v cizí měně, např. 1 CZK = 0,04 EUR. Zatímco na přímou kotaci jsme zvyklí například my (když jdeme do směnárny, vidíme, kolik korun musíme zaplatit na získání určité jednotky zahraniční měny), nepřímá kotace se používá například v USA či Velké Británii. Měnový kurz je třeba chápat jako cenu. Cena každého statku je určována na trhu na základě středu nabídky a poptávky. Nejinak je tomu v případě - 68 -


7. Měnové kurzy

měnového kurzu: předmětným trhem je měnový trh, kde se cena utváří prostřednictvím interakce nabídky a poptávky. Relativně zanedbatelným segmentem měnového trhu je valutový trh, na kterém jsou obchodovány hotovostní formy cizích peněz (valuty). Nás bude zajímat spíše devizový trh, na kterém se obchodují bezhotovostní formy cizích peněz (devizy), a na kterém se skutečně utvářejí měnové kurzy. Právě na devizovém trhu se obchodují rozhodující objemy měn. Měny zde nemají podobu bankovek, ale bankovních vkladů. Kdo vytváří nabídku a a kdo poptávku na měnovém trhu? Rozhodující jsou zde dvě skupiny subjektů: vývozci a dovozci a dále investoři. Nabídku domácí měny a poptávku po zahraniční měně vytvářejí dovozci zahraničního zboží a služeb. Například společnost, která dováží do ČR německé osobní vozy, bude na měnovém trhu poptávat eura a nabízet české koruny, aby mohla za tato auta zaplatit. Nabídku domácí měny dále tvoří domácí investoři, kteří budou nakupovat zahraniční aktiva nebo investoři, kteří se zbavují českých aktiv (cenných papírů, bankovních vkladů). Poptávku po domácí měně vytvářejí domácí exportéři a investoři nakupující česká aktiva. Firma, která vyváží část své produkce například do Německa, inkasuje eura a následně je směňuje za koruny. Vytváří tím poptávku po koruně a nabídku eur. Investoři, kteří nakupují korunová aktiva, vytvářejí nabídku zahraničních měn a poptávku po domácí měně. Jestliže poptávka po domácí měně vzroste, dochází k jejímu zhodnocení (apreciaci) vůči zahraničním měnám. Potom je možné za jednu korunu získat větší počet jednotek zahraniční měny nebo naopak jedna jednotka zahraniční měny stojí méně korun. Vyšší nabídka domácí měny vede naopak k jejímu znehodnocení (depreciaci) oproti ostatním měnám, čili za jednu korunu získáme méně cizích peněz a za jednu jednotku zahraniční měny musíme zaplatit více korun. Obdobně platí, že pokles poptávky po domácí měně má za následek znehodnocení a pokles nabídky zhodnocení kurzu domácí měny. Obrázek 7.1.: Apreciace domácí měny (CZK)

0

0

- 69 -


7. Měnové kurzy

Obrázek 7.2.: Depreciace domácí měny (CZK)

0

S

0

Shrnutí Definovali jsme nominální měnový kurz. Víte, že hodnota kurzu závisí na střetu nabídky a poptávky na měnovém (devizovém) trhu. Dokážete vysvětlit, kdo tvoří poptávku a kdo nabídku konkrétní měny. Umíte vysvětlit, jak pohyby poptávky a nabídky měny ovlivňují měnový kurz.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Jak se na kurzu české koruny projeví zvýšení poptávky po moravském víně ve Velké Británii? 2. Představte si, že česká vláda zprivatizuje svůj podíl v ČEZu zahraničnímu investorovi. Jak se to projeví na kurzu koruny? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

7.2. Parita kupní síly a vztah k měnovému kurzu Hlavním teoretickým přístupem při analyzování determinace měnového kurzu v dlouhém období je teorie parity kupní síly. Paritou kupní síly se rozumí situace, kdy za jednotku kterékoli měny koupíme stejné množství zboží a služeb. Jinými slovy, pokud nastane parita kupní síly, pak je po přepočtu na jednu měnu ve všech poměřovaných zemích stejně draho. Teorie parity kupní síly existuje ve dvou verzích: absolutní a relativní. Jaký je mezi nimi rozdíl? Zatímco absolutní verze teorie parity kupní síly vysvětluje výši měnového kurzu, relativní verze vysvětluje změnu měnového kurzu. Teorie parity kupní síly vychází ze zákona jedné ceny. Za tímto zákonem se skrývá princip arbitráže. Podle zákona jedné ceny musí být cena určitého statku na různých trzích stejná. Pokud tomu tak nebude, bude docházet k arbitrážím: obchodníci budou nakupovat zboží na levnějším trhu a dovážet jej na dražší trh, dokud se cena nevyrovná. Tento princip funguje i v mezinárodním obchodu.

- 70 -


7. Měnové kurzy

Uvažujme například konkrétní typ auta, které se prodává v ČR za 250 tisíc Kč. Při kurzu 25 korun za jedno euro by podle zákona jedné ceny mělo toto auto stát v Německu 10 tisíc euro. Pokud by se ale prodávalo v Německu dejme tomu za 9 tisíc euro, tak by vzrostl zájem českých subjektů o koupi tohoto auta v Německu a jeho dovoz do ČR. Zvýšená poptávka by vytvářela tlak na vzestup jeho ceny na německém trhu. Větší nabídka tohoto statku na českém trhu by naopak vedla k poklesu ceny v ČR. Vlivem tohoto procesu arbitráže by docházelo k vyrovnávání cen auta na českém a německém trhu. Asi je nám jasné, že v realitě tomuto procesu brání různé překážky v podobě například dopravních nákladů, protekcionistických opatření atd. Ze zákona jedné ceny vychází absolutní verze teorie parity kupní síly. Tato teorie se ale už netýká ceny konkrétního statku či služby, ale všech statků a služeb v ekonomice, tedy agregátní cenové hladiny. Kurz měn dvou zemí bude mít podle této teorie tendenci dosahovat úrovně, která je daná poměrem cenových hladin v těchto dvou zemích. Agregátní cenovou hladinu můžeme chápat jako náklady na pořízení určitého spotřebního koše. Jestliže náklady na pořízení spotřebního koše budou činit v České republice 180 tisíc korun a náklady na pořízení téhož koše v Polsku 30 tisíc zlotých, parita kupní síly je na úrovni 6 korun za jeden zlotý. Při tomto kurzu je možné za jednu korunu (jeden zlotý) koupit stejné množství zboží a služeb v ČR i v Polsku. Říkáme, že měna má stejnou kupní sílu doma i v zahraničí. ECZK / PLN =

PCZK PPLN

Kde ECZK/PLN je nominální měnový kurz, PCZK cenová hladina v ČR a PPLN cenová hladina v Polsku. Skutečný měnový kurz se ale odchyluje od parity kupní síly. Příčiny těchto odchylek jsme naznačili, když jsme popisovali zákon jedné ceny. Nyní je tedy konkretizujme: • existence dopravních nákladů, které zvyšují náklady na arbitráž; • protekcionistická opatření, která mají za cíl omezit volný obchod a tím komplikují fungování arbitráže; • existence neobchodovatelného zboží. Neobchodovatelné zboží (především služby) je to, které neprochází mezinárodním obchodem, protože to buď není možné (např. hromadná doprava), nebo by náklady spojené s arbitráží byly příliš vysoké (např. služby kadeřníka); • v realitě nejsou obchodovány identické statky. Složení spotřebního koše je v různých zemích různé, statky jsou různé a liší se svojí kvalitou. Jak jsme zmínili výše, relativní verze parity kupní síly vysvětluje změnu měnových kurzů. Změna měnového kurzu je podle této teorie způsobena změnou cenových hladin v daných ekonomikách. Pokud například cenová hladina vzroste v Polsku o 8 %, zatímco v České republice pouze o 3 %, česká koruna by měla podle této teorie zhodnotit vůči zlotému o 5 %. Můžeme tedy psát:

∆ECZK / PLN = π CZK − π PLN Kde ∆ECZK/PLN je změna nominálního měnového kurzu, πCZK míra inflace v ČR a πPLN míra inflace v Polsku. - 71 -


7. Měnové kurzy

Pokud tedy domácí cenová hladina vzroste více než zahraniční cenová hladina, výsledkem je znehodnocení (depreciace) domácí měny ve výši rozdílu v mírách inflace (inflační diferenciál). Jestliže vzroste zahraniční cenová hladina více než domácí, dojde k zhodnocení (apreciaci) domácí měny, opět ve výši rozdílu v mírách inflace.

S

Shrnutí Umíte vysvětlit princip teorie parity kupní síly. Znáte zákon jedné ceny. Umíte vysvětlit rozdíl mezi absolutní a relativní verzí teorie parity kupní síly. Víte, které faktory brání tomu, aby skutečné kurzy dosahovaly hodnot, které předpovídá teorie parity kupní síly.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Výchozí kurz koruny vůči euru je 25 korun za 1 euro. Inflace v ČR dosáhla 10 % a inflace v Eurozóně je nulová. Jaké hodnoty tedy musí dosáhnout kurz koruny vůči euru, aby platila relativní verze teorie parity kupní síly? 2. Uveďte dobrý příklad neobchodovatelného zboží. Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

7.3. Změny měnového kurzu a jejich příčiny V následujícím textu se seznámíme s nejvýznamnějšími faktory, které vedou ke změně devizového kurzu. Některé jsme zmínili již výše a nyní se na ně podrobněji zaměříme. Rozdíl ve změně cenových hladin (inflační diferenciál) Navážeme na příklad, který jsme použili při vysvětlování relativní verze teorie parity kupní síly. Předpokládejme, že cenová hladina roste v Polsku rychleji než v České republice a důsledkem je zhodnocení české koruny. Vysvětleme nyní, proč tomu tak je. Jestliže cenová hladina v České republice roste pomaleji než v Polsku, budou české subjekty upřednostňovat relativně levnější české zboží. Tím pádem na českém trhu se zlotým poklesne poptávka po zlotém a česká koruna tak bude apreciovat (posilovat), viz následující obrázek.

- 72 -


7. Měnové kurzy

Obrázek 7.3.: Zhodnocení koruny díky rychlejšímu růstu cenové hladiny v Polsku

0

Rozdíl v úrokových mírách (úrokový diferenciál) Z předchozího textu již víme, že úrokový diferenciál je rozdíl mezi domácí a zahraniční úrokovou mírou. Ve světě se pohybuje relativně velký objem finančních prostředků, pro které investoři hledají umístění, které jim přinese co nejvyšší výnos. Výnos závisí na výši úrokového diferenciálu. Předpokládejme, že se bude česká ekonomika ve vztahu k eurozóně vyznačovat záporným úrokovým diferenciálem. Znamená to, že česká aktiva již nebudou pro zahraniční investory tak atraktivní (úroková míra v ČR bude nižší než v eurozóně). Tím klesne zájem o českou korunu, a tedy i poptávka po ní. Investoři budou dále reagovat přesunem svých prostředků do zemí s vyšší úrokovou sazbou a vyšším výnosem. Prodej českých aktiv znamená zvýšení nabídky korun a vyšší poptávku po eurech.

Obrázek 7.4.: Depreciace domácí měny v důsledku záporného úrokového diferenciálu

0

Vývoj zahraničního obchodu Nárůst exportu českých výrobků do zemí eurozóny znamená také zvýšení poptávky po české koruně. Tamní dovozci potřebují české koruny, aby mohli zaplatit české zboží. Na měnovém trhu budou nabízet eura a poptávat české koruny. Růst nabídky eura na českém trhu s eury vyvolává tlak na apreciaci

- 73 -


7. Měnové kurzy

české koruny (viz obrázek 7.5.). Zvýšené dovozy ze zemí eurozóny do ČR by měly na kurz koruny vůči euru dopad opačný. Obrázek 7.5.: Rostoucí vývozy a apreciace české koruny

0

Protože se oba dva posledně zmíněné faktory, tzn. příliv či odliv zahraničního kapitálu a vývoj zahraničního obchodu odrážejí ve vývoji platební bilance dané země, můžeme shrnout, že měnový kurz má přímou vazbu na dění na platební bilanci a je odrazem sald jednotlivých jejích účtu. Uvažujme pro jednoduchost jen existenci běžného účtu, finančního účtu a vyrovnávací položky v podobě devizových rezerv. Jestliže se salda běžného účtu a finančního účtu nerovnají a platební bilance je v nerovnováze, vznikají tlaky na změnu měnového kurzu. Pokud bude docházet k čerpání devizových rezerv, měnový kurz bude mít tendenci depreciovat, v případě nárůstu devizových rezerv budou naopak sílit apreciační tlaky.

Shrnutí

S

Dokážete vysvětlit, jak se na hodnotě kurzu projeví různé tendence ve vývoji vnějších ekonomických vztahů (zahraniční obchod, přesun kapitálu), případně porovnání vývoje cenových hladin. Víte, že měnový kurz má přímou vazbu na vývoj platební bilance dané země.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Co se stane s kurzem koruny, pokud Česká národní banka zvýší úrokové sazby? 2. Jak se na kurzu koruny projeví politická destabilizace v ČR a proč? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

7.4. Kurzové systémy

- 74 -


7. Měnové kurzy

Zatím jsme předpokládali, že je výše měnového kurzu určována tržně, tzn. na základě nabídky a poptávky. Takovýto systém měnových kurzů je označován jako • plovoucí (volný) měnový kurz – floating. V případě, že si centrální banky ponechávají možnost měnový kurz ovlivnit intervencemi na měnovém trhu, mluvíme o systému, který je označován jako • řízený floating. Jeho uplatňování vychází z poznání, že velké změny měnového kurzu mohou mít na ekonomiku negativní dopad. Pokud by například depreciační očekávání investorů vyvolávala tlaky na znehodnocení české koruny a zvyšování míry inflace, Česká národní banka může reagovat intervencemi na měnovém trhu. V rámci těchto intervencí by ČNB nabízela ze svých devizových rezerv cizí měnu (např. eura, dolary) a poptávala českou korunu s cílem zastavit její znehodnocování. Vzhledem k souvislostem vysvětlovaným při objasňování vazby mezi peněžní zásobou a monetární politikou, je nyní nutno zdůraznit, že devizové intervence mají dopad na peněžní zásobu. Jestliže bude centrální banka prodávat zahraniční měnu a kupovat českou korunu, domácí peněžní zásoba klesne, což bude mít následně dopad na úrokové míry, cenovou hladinu atd. Pokud centrální banka doprovází devizovou intervenci příslušnou změnou měnové politiky, hovoříme o tzv. sterilizaci devizových intervencí. Jde vlastně o vyrovnání protichůdného dopadu devizové intervence posílením měnové expanze či restrikce. V případě zásahu ve prospěch kurzu české koruny by měla tato sterilizační operace podobu měnové expanze. Dalším z běžně užívaných měnových systémů je systém označovaný jako • fixní měnový kurz. Pokud je uplatňován, pak se národní banka snaží o udržování měnového kurzu • ve stanovené výši nebo • ve stanoveném pásmu. Pokud je fixní kurz stanoven na určité výši, pak jde vlastně o režim, kdy centrální banka musí permanentně intervenovat na devizovém trhu, aby neustále vyrovnávala výkyvy nabídky a poptávky. Jde-li o režim s určitým pásmem, pak centrální banka intervenuje až v momentě, kdy se tržně utvořený kurz vychýlí mimo toto stanovené pásmo. V případě tzv. bretton-woodského mezinárodního měnového systému, který fungoval v období po druhé světové válce do začátku 70. let minulého století, byly povoleny jen velmi malé výkyvy od úředně definovaného centrálního kurzu (centrální parity). Země zapojené do tohoto systému stanovily centrální kurz svých měn vůči americkému dolaru a byly povinny udržovat výkyvy v obou směrech o maximálně jedno procento. Druhou variantu tohoto kurzového režimu představoval například Evropský měnový systém (EMS), kde byly stanoveny centrální úrovně měn členských zemí Evropských společenství k ECU (Evropská měnová jednotka) a byla povolena určitá oscilace kurzu. V momentě, kdy se kurz blížil hranici ve stanoveném pásmu, centrální banky byly nuceny intervenovat. V případě EMS bylo povoleno oscilační pásmo ve výši ±2,25 % (některé země měly povoleny

- 75 -


7. Měnové kurzy

oscilační pásmo širší a to 6 %). Od roku 1993 došlo k rozšíření oscilačního pásma na 15 %. Pokud není možné v systému fixních měnových kurzů ve stanoveném pásmu měnu udržet a je třeba upravit centrální paritu, hovoříme o revalvaci a devalvaci. Revalvace je zhodnocení centrální parity, kdy na nákup jednotky zahraniční měny stačí vynaložit méně jednotek domácí měny. Devalvace označuje naopak znehodnocení centrální parity. Česká národní banka do května 1997 udržovala systém fixního měnového kurzu. Ten fungoval tak, že byl stanoven centrální kurz koruny vůči koši měn (tvořeném německou markou a americkým dolarem) a fluktuační pásmo ve výši ±0,5 %, které bylo v roce 1996 rozšířeno na ± 7,5 %. V květnu 1997, v období sílících útoků měnových spekulantů na korunu, nebyla ČNB schopna korunu v tomto pásmu udržet, proto jej zrušila a přešla na režim řízeného floatingu, který je mimochodem platný u nás dodnes.

S

Shrnutí Zmínili jsme základní podoby kurzových systémů. Dokážete vysvětlit rozdíl mezi flexibilním a fixním kurzem.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Představte si, že centrální banka stanoví fixní kurz na hodnotě 25 korun za euro. Bude docházet k tlaku na oslabení koruny. Jak musí centrální banka intervenovat, aby stanovený kurz udržela? 2. Jak spolu souvisí výše nominálního kurzu a ekonomická úroveň země? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 76 -


8. Hospodářský růst a cykly


C

Cíle kapitoly: V této kapitole se seznámíte s interpretací ekonomického růstu, který je možno chápat jako základní a nezbytnou charakteristiku ekonomiky, pokud se ekonomickými procesy zabýváme v čase. Zjistíte, které důležité faktory hrají v otázce hospodářského růstu roli. Dále vysvětlíme, že hospodářský růst nebývá v čase rovnoměrný a plynulý, ale že je spojen s cyklickými oscilacemi (výkyvy). Doporučená literatura: Autor Název


T




Pokud roste čínská ekonomika rychleji, než americká:

a) mají se v Číně lépe než v USA b) snižuje se rozdíl v ekonomické vyspělosti mezi USA a Čínou c) nelze jednoznačně odpovědět

Recesí rozumíme situaci, kdy:

a) ekonomika roste b) ekonomika klesá c) ekonomika stagnuje


8.1. Hospodářský růst a jeho faktory S vývojem společnosti se prosazuje tendence k růstu potřeb a proto k základním požadavkům, které má společnost na ekonomiku, patří zvyšování jejího výkonu. Růst výkonnosti je považován za neoddělitelnou vlastnost hospodářství, je jedním z klíčových kritérií, která slouží k posuzování hospodářského vývoje země. Historie opakovaně prokázala, že pokud hospodářství růstovou tendenci nevykazuje, dochází ke stagnaci až zhoršování životních podmínek a v důsledku toho narůstá a vyhrocuje se sociální pnutí ve společnosti, která reaguje tím, že si vynutí změnu uspořádání společenských a hospodářských poměrů. Otázka rostoucí výkonnosti leží v samotném základu hospodářské aktivity člověka a je spjata se základním principem minimalizace oběti spojené s - 77 -



maximalizací užitku. Není proto náhodou, že se výkonnost ekonomiky stala jednou ze základních otázek řešených na makroekonomické úrovni. Pokusme se postihnout základní souvislosti ekonomického růstu, ale v úvodu položme důraz na jeho vymezení v konfrontaci s jevem, který může mít krátkodobě podobně pozitivní dopady na podmínky života společnosti. Jedná se o souvislosti, které jsme již v předcházejících kapitolách zmínili a rozlišovali. Růst výkonu ekonomiky, měřen např. HDP, může být spjat s dvojí kvalitativně odlišnou situací. Může se jednat o následující souvislosti. • Zvyšování výkonu v rámci daných výrobních kapacit, Tedy růst výkonu je založen na vyšší míře využití stávajících kapacit. V modelu AS-AD se zobrazuje posunem po křivce krátkodobé AS. • Zvyšování výkonu, které je založeno na růstu potenciálního produktu. Tedy vyšší výkon je podložen posunem krátkodobé i dlouhodobé AS směrem doprava. V obou případech tedy dochází k tomu, že se HDP zvyšuje, platí následující rovnice.

HDPt = HDPt −1 + ∆HDPt Ekonomickým růstem však budeme rozumět pouze druhou situaci, tedy rostoucí výkonnost je založena na rostoucím potenciálním produktu. Dochází-li k ekonomickému růstu, mění se výrobní možnosti ekonomiky, zvyšuje se její maximální udržitelný výkon. Z vymezení je pochopitelné, že k zachycení a vyjádření ekonomického růstu používáme reálné veličiny, v našem případě tedy reálný HDP. Ekonomický růst znamená změnu veličiny v čase (jedná se o tokovou veličinu). Při jeho vyjadřování předpokládáme užití reálných rozměrů veličin, nikoliv vyjádření pouze nominálního (z důvodů, o nichž jsme se podrobněji zmínili při výkladu měření výkonu nominálním a reálným produktem, tedy vyloučení cenového zkreslení). Nejjednodušší způsob je založen na srovnání výše makroekonomických výstupů ve dvou, po sobě následujících obdobích. O růstu hovoříme tehdy, když HDP v roce t + 1 dosahuje vyšší úrovně, než v roce t. Musí tedy platit následující vztah.

HDPt − HDPt −1 = ∆HDPt > 0 Vyjdeme-li z výše uvedeného, platí: je-li rozdíl vyšší než nula, vyjadřuje skutečnost, že se výkon ekonomiky zvýšil. Zda došlo k ekonomickému růstu ve smyslu definice, však neurčíme. Uvedený způsob není ani běžně užíván, neboť konstatuje pouze výši případného přírůstku výkonu, nikoliv způsob, jakým bylo výsledku dosaženo. Běžným způsobem vyjádření ekonomického růstu je používání ukazatele označovaného jako tempo růstu (GHDP). GHDP =

HDPt − HDPt −1 .100 HDPt −1

Podrobněji a výstižněji popsat ekonomický růst znamená především identifikovat faktory, o které se vzestup výkonu opírá. Tím je umožněno postihnout skutečnou kvalitu ekonomického růstu. Vyjdeme-li z poznatků o - 78 -



hranici výrobních možností ekonomiky a jejím posouvání, pak platí, že křivka výrobních možností je odvozena od množství a kvality výrobních faktorů a závisí na kvalitě technologií. Její posun vyjadřuje, že nastala změna alespoň v jedné z uvedených výchozích souvislostí. Odtud je možno odvodit, že hospodářský růst může být založen na: • rozšiřování množství používaných výrobních faktorů (kvantitativní zdroje). Zvětšuje-li se množství vstupů, je výsledkem vyšší úroveň výstupu. Nemění-li se ostatní podmínky, je rostoucí množství používaných výrobních faktorů doprovázeno růstem skutečného produktu i potenciálního produktu; • na efektivnějším využívání výrobních faktorů (kvalitativní zdroje). Historie vývoje národních hospodářství prokazuje, že cestou zapojování dodatečných výrobních faktorů není možno dosahovat požadovaného vzestupu dlouhodobě. Bariéra omezenosti zdrojů způsobuje, že dosahovaná tempa neodpovídají požadavkům a očekáváním a proto se rozvinuté tržní ekonomiky orientují k řešením, při kterých je vzestup výkonu založen na růstu efektivnosti využívání zdrojů. Růst se realizuje trvalým tlakem na hledání způsobů zvyšování produktivity výrobních faktorů. Zavádění nových technologií se stává východiskem snižování materiálové a energetické náročnosti výkonu. Navíc jsme opakovaně ilustrovali, že právě takové chování se tržním výrobcům vyplácí. Jestliže dochází k ekonomickému růstu díky zapojování dodatečných výrobních faktorů, hovoříme o extenzivním růstu a extenzivních růstových faktorech. Naopak intenzivní ekonomický růst je založen na zvyšování účinností (produktivity) výrobních faktorů. V praxi je hospodářský vzestup doprovázen kombinací obou možností, tzn. jak na zapojování dodatečných výrobních faktorů, tak na zvyšování jejich účinnosti. Pokud se tedy hovoří o extenzivním či intenzivním růstu, znamená to, že rozhodující podíl na dosažení přírůstku výkonu ekonomiky měly tzv. extenzivní či intenzivní faktory. Pozornost si zaslouží i vztah mezi extenzivním a intenzivním růstem, resp. mezi extenzivními a intenzivními růstovými faktory. Určitě není možné prohlásit extenzivní růst za méněcenný či nežádoucí, tedy něco, co si nezaslouží pozornosti. Vodítkem nám může znovu být hranice výrobních možností. Pokud by ekonomika nevyužívala zdroje, které má k dispozici, pak se její výstup bude pohybovat pod hranicí výrobních možností. Zapojování dodatečných zdrojů je cesta posouvání hranice a je v tomto smyslu projevem efektivního chování, ale řešení vztahu zdrojů a úrovně spotřeby vyžaduje, aby hospodářství fungovalo tak, že se disponibilní zdroje používají efektivně a firmám se vyplácí, pokud jsou schopny zavádět zdokonalení. Vývoj národních ekonomik v čase a jeho srovnání nám demonstruje, že ekonomický růst byl a je závislý na množství přírodních zdrojů, ale srovnání nám rovněž ilustruje, že významným a hlavním růstovým faktorem je kapitál. Je mnoho zemí dostatečně velkých, lidnatých s bohatými surovinovými zdroji, které rozhodně nejsou nejrozvinutějšími zeměmi, lhostejno na kterém kontinentu se nachází. Kapitál otevírá možnost využití přírodních zdrojů, ale rovněž je prostředkem umožňujícím jejich nedostatek, omezenost či vyčerpanost překonávat a substituovat. Současnost nabízí řadu příkladů, které v každodenním životě tuto skutečnost dokládají. Omezenost ropy a růst její ceny vyvolal silný tlak na technologická zdokonalení a technická řešení, jejich efektem je výrazné snížení spotřeby pohonných hmot u automobilu, řeší se

- 79 -



úniky tepla u staveb, nahrazují se přírodní suroviny umělými materiály atd. Tento tlak se prosazuje působením cenového mechanismu. Pokud v souvislosti s ekonomickým růstem hovoříme o kapitálu jako hlavním zdroji, je nutno také zdůraznit vývoj a proměnu pojetí faktoru kapitál, kde se prosazuje široké vymezení pojmu kapitál jako výrobní faktor. Základem zůstává kapitál v podobě budov, zařízení, strojů, tedy tradiční kapitálové statky, ale rovněž lidský kapitál a technologie. Jestliže jsme proces tvorby kapitálu jako výrobního faktoru (akumulaci kapitálu) spojovali s investováním, pak se jedná o investice nejen do kapitálových statků používaných ve výrobní spotřebě, ale rovněž o investice do vzdělání a výzkumu. Dnešní procesy zdokonalování a vzniku nových technologií jsou výsledkem specializovaných lidských aktivit opírajících se o nezbytnou (vysokou) úroveň vzdělání využitelnou na pracovištích specializovaných na výzkum a vývoj. Vzdělání je výsledkem investování a v tomto smyslu byl do ekonomické teorie zaveden pojem lidský kapitál. Ekonomický růst je ovlivňován i dalšími faktory. Jestliže se vrátíme k úvodním pasážím o trhu a směně, zdůrazňovali jsme, že rozvoj směny umocňuje pokračující dělbu práce a specializaci, jejíž výsledek je růst výkonnosti. Je možno nalézt z minulosti i současnosti příklady ilustrující, že rozšiřování trhů, na kterých je možno realizovat, vede ve svém důsledku ke zvyšování produktivity užívaných zdrojů. K této otázce se vrátíme v souvislosti s dopady rozvoje mezinárodního obchodu na ekonomiku. V souvislosti s růstovými faktory je možno rovněž otevřít i jiný často diskutovaný problém, otázku bariér ekonomického růstu. Ekonomický růst není samoúčelem a jednou z hlavních rovin zkoumání je jeho dopad na možnosti uspokojování potřeb členů společnosti. Jak již bylo uvedeno, při srovnávání se zpravidla užívá ukazatel ekonomické úrovně (vyjadřovaný jako HDP na 1 obyvatele). Je zřejmé, že vývoj takového ukazatele je závislý jak na změnách HDP, tak také na vývoji počtu obyvatel a ten vykazuje velmi rozdílnou úroveň mezi jednotlivými zeměmi. Ekonomickým problémem je především skutečnost, že má-li ekonomika nízkou zásobu kapitálových statků, je nezbytným předpokladem její zvyšování. Ale právě nízká zásoba kapitálových statků je základní bariérou růstu. Předpokladem akumulace jsou úspory, ale nízká úroveň produktu na obyvatele (která je důsledkem nízké zásoby kapitálu) zakládá nízkou úroveň úspor. Následné nedostatečné investice nezmění nedostatečnou kapitálovou vybavenost a produktivita setrvává na nízké úrovni. Její navýšení předpokládá zvýšení kapitálové vybavenosti práce. Tato vzájemná vazba bývá v literatuře označována jako bludný kruh chudoby. Nízký HDP/1 obyvatele nízké úspory slabá akumulace (nízká tvorba kapitálu) nedostatečná vybavenost práce kapitálem nízký HDP/1 obyvatele. Pokud zůstává uchovávána nízká úroveň kapitálové vybavenosti práce, nejsou vytvářený předpoklady k rozvoji lidského kapitálu a jsou vyvolávány další doprovodné jevy. Především nevýrazný technologický pokrok doprovázený silnou tendencí k tzv. úniku mozků. Kvalifikovaná pracovní síla odchází za seberealizací do hospodářsky rozvinutějších zemí. Setrvačnost konzervující dané podmínky je umocňována bariérou, kterou mnozí ekonomové považují za neméně důležitou a části nejdůležitější. Jedná se o

- 80 -



společenské resp. institucionální uspořádání podmínek nezbytných k tomu, aby se země mohla chovat efektivně a rozvíjet se. Klíčovou institucí je soukromé vlastnictví, které motivuje k ekonomické (podnikatelské) aktivitě, samozřejmě v podmínkách, kdy je garantováno a chráněno. Navazujícími nezbytnými předpoklady jsou další podmínky fungování tržního systému, tj. rozvoj směny, obchodu a konkurence na všech trzích. I v tomto ohledu poskytuje vývoj např. počátku druhé poloviny 20. století dostatek příkladů, jak se ekonomické úrovně zemí přibližovaly, či vzdalovaly.

S

Shrnutí Definovali jsme pojem ekonomického růstu. Víte, že za hospodářský růst lze považovat zvyšování reálného HDP, které souvisí s růstem výrobních kapacit, tedy potenciálního produktu. Znáte faktory růstu a víte, že se rozlišují na extenzivní a intenzivní. Víte, jakým způsobem lze hospodářský růst měřit.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Uveďte příklad extenzivního zdroje hospodářského růstu. 2. Co lze považovat za hlavní zdroj intenzivního růstu? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů.

8.2. Hospodářské cykly Teorie hospodářského cyklu se zabývá kolísáním skutečného produktu kolem úrovně potenciálního produktu, jehož vývoj vyjadřuje růstovou tendenci ekonomiky. Předmětem zkoumání jsou především otázky: • průběh cyklu, • příčiny cyklického kolísání, • možnosti omezení cyklických výkyvů. Potenciální produkt vykazuje tendenci k růstu, má rostoucí trend. Ekonomika by se tímto trendem vyvíjela, kdyby procesy zdokonalování probíhaly v situaci plného využívání zdrojů. Skutečný výkon kolem dlouhodobého trendu osciluje. Rozdíl mezi skutečným produktem a potenciálním produktem se označuje jako mezera výstupu (gap). V průběhu cyklu rozlišujeme dvě základní vývojové tendence. Cyklus představuje střídání období růstu skutečného produktu s obdobím pokles skutečného produktu a těmto pohybům odpovídající body zvratu, označované jako vrchol a sedlo. Odtud se odvozují fáze cyklu. Všeobecně platí, že v okolí vrcholu je hospodářská aktivita vysoká, ve srovnání s úrovní dlouhodobého růstového trendu. Sedlo představuje nejnižší úroveň hospodářské aktivity. V cyklickém pohybu ekonomiky můžeme rozlišit dvě fáze. Kontrakce je fáze, v níž dochází k poklesu skutečného produktu. Jedná se nejen o pokles výkonu ekonomiky, ale také výnosů. Tím je současně ovlivňován i pokles poptávky po investicích. Dynamika poklesu může vykazovat rozdílné charakteristiky, které bývají označovány jinými pojmy. Pokud délka poklesu - 81 -



překročí horizont šesti měsíců, bývá vývoj charakterizován jako recese. Poklesy zvláště výrazné jsou označovány pojmem deprese. Obrázek 8.1.: Průběh hospodářského cyklu

0

Uvedené pojmosloví není užíváno zcela jednotně. V posledním období je silná tendence využívat pojem recese k označení fáze poklesu (chápáno jako období klesajících příjmů a rostoucí nezaměstnanosti). Deprese je označením pro hlubokou recesi. Expanze je fází cyklu vyznačující se vzestupem úrovně skutečného produktu. O expanzi hovoříme zpravidla tehdy, jestliže v průběhu vzestupu dosáhne ekonomika vyššího výkonu, než byla její úroveň před kontrakcí. V průběhu expanze je možné rozlišit dvě období. V prvním se ekonomika ve skutečnosti navrací na úroveň, kterou již dosahovala a pro označení této části vzestupu se někdy používají pojmy obnova, zotavení, oživení. Těchto pojmů se užívá především tehdy, je-li vzestup obnoven po výrazném poklesu, tedy expanze navazuje na recesi či depresi. Pro tu část vzestupné fáze, která se vyznačuje vyšším skutečným produktem, než je úroveň potenciálního výstupu, mohou být použita označení boom, případně konjunktura či rozmach. Při charakteristice cyklického pohybu se běžně užívá i pojmu krize, který vždy vyjadřuje situaci, kdy klesá skutečný produkt. Dalším z pojmů běžně užívaných je stagnace, pomocí níž se zpravidla označuje období, kdy výkon neroste ani neklesá. Body zvratu mezi kontrakcí a expanzí se označují následovně. • Vrchol, který vyjadřuje maximální úroveň skutečného produktu. Jedná se tedy o vrchol expanze, po kterém má následný vývoj podobu kontrakce. • Sedlo je naopak nejnižší úrovní výkonu završující kontrakci. Po jeho dosažení se ekonomika obrací na vzestupnou dráhu (zotavení) a skutečný výkon se začíná přibližovat k úrovni potenciálního produktu. Cyklické oscilace patří ke dlouhodobě sledovaným jevům. Vykazují určité pravidelnosti v podobě střídání období vzestupu a poklesu. Jedním hospodářským cyklem rozumíme pohyb, který ekonomika vykoná, mezi opuštěním sedla (počátek vzestupu) a návratem zpět do sedla. Časový úsek, za který je uvedený pohyb vykonán, se označuje jako perioda cyklu. V ekonomické literatuře se můžeme setkat s odlišováním cyklických pohybů podle různé periody. V závislosti na délce se rozlišují tři typy cyklů, u nichž je

- 82 -



perioda vázána na působení odlišných faktorů. Za základní typ, co do významu i teoretické propracovanosti, je možno označit tzv. Juglarovy cykly. Jedná se o střednědobé cykly (uvádí se přibližně osmi až desetiletá perioda). Průběh tohoto cyklu je spojován s vývojem investic do strojů a zařízení. Tomuto cyklu budeme v dalším výkladu věnovat pozornost. Od střednědobého cyklu se odlišuje cyklus krátkodobý (označovaný jako tzv. Kitchinovy cykly s periodou přibližně tříletou). Tento typ oscilace je odvozován z výkyvů v zásobách. Dlouhodobé cykly jsou označovány jako Kondratěvovy vlny, resp. Kuznetsovy cykly a jejich perioda je několik desetiletí (54 – 60 let). Jsou spojovány především se zásadními změnami ve vývoji technologií, ale obecně platí, že nejvíce sporů je vedeno právě o těchto dlouhodobých vlnách, především o otázkách příčin dlouhodobých vln. Průběh cyklu znamená měnící se úroveň výstupu, která je důsledkem různé míry využívání stávajících kapacit a zdrojů. Průběh cyklu má i závažné dopady do vývoje na jednotlivých trzích, měnících se podmínkách pro výrobce, vlivy do oblasti trhu práce a sociálních podmínek ve společnosti. Vysoká mezera výstupu v obdobích recese může být provázena výrazným vzestupem míry nezaměstnanosti, tlaky na omezování výroby, poklesy ziskovosti atd. Spojitost mezi výkyvy ekonomiky a nezaměstnaností je popisována pomocí tzv. Okunova zákona (Arthur Okun se zabýval studiem vzájemné vazby mezi výkyvy reálného produktu a výkyvy v míře nezaměstnanosti v podmínkách americké ekonomiky). Souvislost je možno vyjádřit následující rovnicí.

1 ∆u = − (∆HDPR − 3%) 2 V rovnici ∆u znamená procentní změnu míry nezaměstnanosti a ∆HDPR procentní změnu reálného hrubého domácího produktu. Tedy: pokud reálný HDP roste o 3 %, nedojde ke změně míry nezaměstnanosti. Pokud by ekonomika rostla rychlejším tempem, např. 5 %, potom by došlo k poklesu míry nezaměstnanosti o 1 %. Je mnoho dalších souvislostí, které stimulovaly snahu rozpoznat souvislosti cyklu, odhalení příčin cyklických oscilací ekonomiky, případně nalezení nástrojů sloužících k omezování negativních dopadů recesí. Následující obrázek ilustruje výkyvy HDP na konkrétních datech. Jedná se o výkyvy kolem dlouhodobého růstového trendu. Můžeme tedy říci, že pokud se křivka nachází v kladných hodnotách, pak se skutečný výkon nacházel nad potenciálním a pokud v záporných, pak skutečný výkon za potenciálem zaostával.

- 83 -



Obrázek 8.2.: Cyklický vývoj HDP USA 1947–2001 Cyklus 1947-2001

cyklicka slozka GDP

cyklus

1950

1960

1970

1980

1990

2000

t

Zdroj: data http://wps.aw.com/aw_williamson_macroecon_2 V souvislosti s propadem výkonu ekonomiky a doprovodným vývojem cenové hladiny jsou v ekonomické literatuře zavedeny dva pojmy, sloužící k rozlišení nejen různých příčin, ale také následných reakcí ekonomik. Pro situaci, kdy ekonomika je pod úrovní potenciálního produktu v důsledku propadu AD, což také znamená, že její cenová hladina poklesla, se v ekonomii používá termín klasická recese (pokles cenové hladiny a skutečný výkon pod úrovní potenciálního produktu). Obrázek 8.3.: Klasická recese

0

Pokud by se velikost agregátní poptávky nezměnila, ale došlo by k poklesu úrovně agregátní nabídky, byl by tím vyvolán tlak na pokles výkonu a růst cenové hladiny. Taková situace se označuje jako slumpflace. Pokles AS je ilustrován posunem křivky AS doleva. Důsledkem je změna rovnováhy z původní polohy E1 do polohy E2. Původní rovnost potenciálního a skutečného výkonu při rovnováze v bodě E1, je vystřídána obnovením rovnováhy mezi AS2 a AD při výkonu Y2, který je nižší. Skutečný produkt zaostává za úrovní potenciálního produktu (je nižší). Současně je rovnováha utvořena při vyšší

- 84 -



cenové úrovni P2. Slumpflace je vývoj charakteristický omezováním výkonu a růstem cenové hladiny. Obrázek 8.4.: Slumpflace

0

S

Shrnutí Definovali jsme hospodářský cyklus. Umíte charakterizovat jeho jednotlivé fáze. Umíte od sebe odlišit klasickou recesi a slumpflaci a tyto dva různé typy hospodářského poklesu vysvětlit.

Kontrolní otázky a náměty: 1. V jaké situaci se nachází světová ekonomika od roku cca 2008-2009? 2. Uveďte příklad, kdy světové hospodářství prošlo slumpflací? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

8.3. Příčiny hospodářských cyklů V ekonomické teorii není jednota v otázkách existence a zejména výkyvů skutečného produktu. Existuje řada koncepcí a pokusů o vysvětlení příčin cyklického kolísání výkonu ekonomiky. Je uváděna řada příčin, které je možno klasifikovat podle různých hledisek. Pokud nás zajímá chování hospodářského systému jako celku a mechanismus jeho fungování, pak je účelné provést rozlišení především podle toho, jsou-li výkyvy odvozovány od příčin endogenních či exogenních. Takové rozlišení nejlépe vypovídá o tom, jaké vlastnosti ekonomice přiznáváme, zejména pokud se jedná o to, zda ji můžeme chápat jako soustavu vnitřně stabilní. Je-li tomu tak, že příslušný přístup ekonomiku interpretuje jako soustavu vnitřně stabilní, pak její oscilace spojuje s působením vnějších vlivů, které ekonomiku rozkolísávají. Mezi exogenními příčinami bývají zdůrazňovány a vyskytují se nejčastěji následující:

- 85 -



• výkyvy v možnostech využívání inovací, které jsou do značné míry způsobeny nerovnoměrností, s níž jsou vynálezy nabízeny; • politické příčiny. Např. spojování hospodářských cyklů s volebními cykly, politické krize a jejich vliv na hospodářství, války, aj.; • k této skupině příčin se zařazují i nedostatečná informovanost tržních subjektů a především hospodářská politika vlády, která svými opatřeními může způsobit kolísání výkonu; • působení monetárních vlivů, které jsou rozpracovány v monetární teorii cyklu. Pro přístupy vycházející z exogenních vlivů je charakteristické soustředění se na vysvětlení, proč došlo a vlivem které okolnosti došlo k výkyvu výkonu. Oproti tomu přístupy vysvětlující hospodářské cykly jako důsledky vnitřních (endogenních) vlivů, jsou charakteristické tím, že popisují cyklické oscilace jako výsledek působení vnitřního mechanismu tržního systému. Ve vysvětlení je kladen důraz na: • příčina je uvnitř systému a vnitřním mechanismem autoregulace je generován cyklický pohyb; • hospodářské cykly jsou vzájemně provázány, cyklický pohyb zakládá následný cyklus. Expanze vytváří situace, které se stávají příčinou následné kontrakce a hospodářský pokles vytváří předpoklady pro následné oživení; • důraz je položen na pravidelnost opakování výkyvů výkonu. Mnohé z výkladů se opírají o kombinaci endogenních a exogenních vlivů, charakteristické pro tyto přístupy je propojení vnější příčiny jako vlivu, který soustavu vychýlí a vnitřní mechanismus pak představuje prostředek, kterým se výkyv šíří. Pokud zohledníme vývoj přístupů k vysvětlení kolísání skutečného produktu v kontextu vývoje ekonomické teorie posledních desetiletí, pak je možné zavést i jiné rozdělení teorií cyklického vývoje, které obsahově přesněji vystihuje diskuse a kontroverze soudobé ekonomie. Jedná se o rozlišení na: • monetární teorie cyklu, • reálné teorie cyklu. Monetární teorie cyklu spojují cyklické výkyvy s vývojem množství peněz v ekonomice, resp. se změnami peněžní zásoby. Právě změny peněžní zásoby v ekonomice jsou faktorem, který vyvolává šoky na poptávkové straně a jejich důsledkem je výkyv výkonu. K nejvýznamnějším autorům ovlivňujícím tento pohled patřil F. A. Hayek. Reálné teorie cyklu jsou založeny především na rozpracování inovačních vln nebo kolísání investiční aktivity (u J. M. Keynese spojováno s vlnami investičního optimismu a pesimismu). Přes všechny odlišnosti výkladu se většina ekonomů shoduje v přisuzování mimořádného významu investiční aktivitě, s jejímž kolísáním souvisí i kolísání na straně výstupu. Nestabilita investičních výdajů může být a je vysvětlována různým způsobem. Vedle výše uvedeného Keynesova pohledu, který si uchovávají ekonomové keynesovského směru, využívá např. monetarismus efektu vyvolaného tzv. peněžní iluzí, kdy růst ekonomické aktivity je spojován

- 86 -



s neschopností rozlišení mezi reálnými a nominálními změnami veličin (např. mezd) v krátkém období. Při objasňování tzv. střednědobého cyklu sehrávají rozhodující roli investice, od jejichž kolísání jsou odvozovány i výkyvy výkonu. Jednotlivé interpretace se odlišují v příčinách vyvolávajících kolísání investic, což je umožněno tím, že rozhodnutí investovat je rozhodnutí subjektu, má silnou psychologickou dimenzi a je závislé na řadě faktorů, včetně faktorů jednoznačně mimoekonomických. Při vysvětlení vlivu investic na výkon využívá ekonomická teorie principu akcelerátoru investic. Přes akcelerační princip je popisováno působení vnitřních sil na nestabilitu výkonu. Akcelerátor je interpretován jako faktor, resp. vnitřní síla, která může udržovat ekonomiku v cyklickém pohybu. Východiskem je zdůraznění, že zásoba kapitálu firmy je především závislá na výši produkce. Pokud firma bude zvyšovat produkt, musí pořizovat (uskutečňovat) čisté investice a tím zvyšovat zásobu kapitálu. Pokud nastane situace, kdy produkt firmy neporoste a bude se uchovávat na dosažené úrovni, firma bude uskutečňovat pouze investice obnovovací. Následující tabulka je ilustrace principu akcelerátoru (10 strojů s životností 5 let, cena stroje je 10 000 a stáří rozloženo tak, že se ročně obnovují 2 stroje). Tabulka 8.1.: Princip akcelerátoru rok t

produkt 50

čisté I 0

hrubé I 20 000 (2 stroje obnova)

50 60

zásoba K 10 strojů = 100 tis. 10 strojů 12

t+1 t+2

0 20 000 (2 stroje)

t+3

70

14

20 000 (2 stroje)

t+4 t+5 t+6 t+7 t+8

70 70 70 70 70

14 14 14 14 14

0 0 0 0 0

20 000 (2 stroje obnova) 40 000 (2 obnova + čisté I) 40 000 (2 obnova + čisté I) 20 000 (2 obnova) 20 000 (2 obnova) 20 000 (2 obnova) 40 000 (4 obnova) 40 000 (4 obnova)

Co z uvedené ilustrace vyplývá? • V roce t + 4 se zastavil růst produkce a došlo k poklesu investic. • Tzn., mají-li zůstat investice stejné, musela by i nadále růst produkce stejným tempem. • V roce t + 7 – při zachování stále stejné úrovně produkce – dojde ke zvýšení obnovovacích investic, zdvojnásobí se. Důvodem je znehodnocení čistých investic z roku t + 2. • Tzn., nemění se produkt, ale mění se objem investic. • Pokud by došlo k poklesu produktu, projeví se to dalším poklesem investic, neboť nebude nutné nahrazovat všechny nebo dokonce žádné ze strojů, jejichž životnost skončila. V tomto případě by investice byly 0. Pomocí akcelerátoru je možno popsat opačnou vazbu mezi důchodem a investicemi, než je vazba popisovaná principem multiplikátoru. Princip - 87 -



akcelerátoru zdůrazňuje, že zásoba kapitálu společnosti je závislá především na důchodu a přírůstky zásoby kapitálu tj. čisté investice se vynakládají tehdy, jestliže roste výstup. Jestliže je růst produktu zastaven, čili i když se výkon ustálí na vysoké úrovni, bude omezena investiční aktivita. Z pohledu akceleračního principu se investice dělí na dvě skupiny: • autonomní investice představují tu část investičních výdajů, které nezávisí na důchodu. Jejich vynakládání je podmíněno jinými okolnostmi, jako např. technický pokrok a konkurenční poměry v odvětví, ochota investovat, rozvoj oblasti, tempo růstu obyvatelstva aj.; • indukované (vyvolané) investice jsou tou částí celkových investičních výdajů, která bezprostředně závisí na realizovaném důchodu, jestliže je označíme Iv, pak můžeme akcelerační princip zapsat následující rovnicí.

I v = a.Y Kde je Y přírůstek důchodu, a je akcelerační koeficient, který vyjadřuje vztah mezi přírůstkem důchodu a vyvolanými investicemi. Vznik indukovaných investic předpokládá, že bude dosaženo přírůstku důchodu. Jestliže se velikost důchodu nemění, je jejich hodnota nulová. Pokud důchod klesá, dochází ke snižování investic (akcelerátor působí v opačném směru). Pomocí propojení principu akcelerátoru a multiplikátoru je některými ekonomy vysvětlováno cyklické kolísání skutečného produktu kolem úrovně potenciálního produktu. Vynaložená investice má podle multiplikátoru důchodotvorný účinek, projeví se tedy přírůstkem důchodu. Ten však podle principu akcelerace vyvolává nutně dodatečné (indukované) investice. Tedy růst produktu stimuluje dodatečné investice podmiňující jeho další růst. Jakmile výkon překračuje potenciální produkt, roste pnutí na straně výrobních faktorů a růst se zpomaluje. To ale znamená, že zpomalení tempa růstu obrací prosazování vzájemné vazby multiplikátoru a akcelerátoru v opačném směru a pokles skutečného produktu. Spodní hranicí poklesu investic jsou obnovovací investice, jejichž úroveň působí jako bariéra zastavující další pokles. Zastavení poklesu investic umožní, aby se začal prosazovat vzestup produktu.

Shrnutí

S

Zmínili jsme základní příčiny cyklického kolísání. Víte, že rozlišujeme dvě skupiny příčin, a to exogenní a endogenní. Umíte obě skupiny charakterizovat. Dokážete vysvětlit princip akcelerátoru investic a jeho vliv na vývoj produktu.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Do které skupiny příčin cyklického kolísání byste zařadili expanzivní politiku centrální banky? 2. Co lze považovat za spodní hranici poklesu investic? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 88 -


9. Inflace a Phillipsova křivka


C

Cíle kapitoly: V této části se seznámíme s jevem, který nazýváme inflací. Provedeme její charakteristiku a klasifikaci. Dozvíte se, co inflace v ekonomice způsobuje a jaké jsou její příčiny. Na to navážeme analýzou Phillipsovy křivky, která bude jistým doplněním kapitoly, věnované trhu práce. Doporučená literatura: Autor Název


T


Vydavatel a rok Strany vydání doporuče ného textu Svoboda, 2007 str. 667689; BIVŠ, 2011 str. 94109


Inflace:

a) zhodnocuje úspory b) zvyšuje kupní sílu peněz c) snižuje kupní sílu peněžní jednotky

Na inflaci vydělává:

a) dlužník b) věřitel c) zaměstnanec


9.1. Definice inflace a její měření Inflace je veřejností poměrně citlivě vnímaný jev. Důvodem je fakt, že je spojena s růstem cen a cenový vzestup ovlivňuje koupěschopnost peněz. Proto se při základním vymezování zpravidla používá formulace, která vazbu na ceny zdůrazňuje. Inflací rozumíme trvalý nárůst celkové cenové hladiny. Od dlouhodobého trendu růstu cen musíme odlišovat krátkodobé cenové šoky. Například informace o růstu cen pohonných hmot a jeho dopadu na index spotřebitelských cen je jistě zajímavá, ale inflaci musíme chápat jako agregátní ekonomický jev, projevující se růstem celkové cenové hladiny. Celkovou cenovou hladinu můžeme přibližně chápat jako průměrnou cenovou hladinu v ekonomice. To znamená, že v podmínkách inflace může cena některých statků růst rychleji, jiných pomaleji, cena některých statků může dokonce i klesat. S růstem cenové hladiny je spojen pokles kupní síly peněz. Roste-li cenová hladina, potom si za peněžní jednotku (např. za jednu korunu) můžeme koupit menší objem zboží. - 89 -



Méně častým případem je absolutní pokles celkové cenové hladiny a růst kupní síly peněz, který se označuje jako deflace. Od deflace je třeba odlišovat dezinflaci, což je pokles míry inflace. Cenová hladina roste, ale tempo jejího růstu se snižuje. Obrázek 9.1.: Průměrná roční míra inflace v ČR 20 18 16 14 %

12 10

10

10,7 9,1

8,8

8,5

8 6

3,9

4

4,7

2,1

2

2,8 1,8

1,9

2,5

2,8

0,1

0 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007

Zdroj: Český statistický úřad Cenovou hladinu měříme pomocí cenových indexů. Cenový index je poměr nákladů na pořízení určitého souboru statků a služeb v běžném období a v základním období. Pomocí cenového indexu pak můžeme vypočítat tempo růstu cenové hladiny, neboli míru inflace.

πt = • • • •

Pt − Pt −1 ⋅100(%) Pt −1

Pt je cenový index v roce t, Pt-1 je cenový index v roce předchozím πt je míra inflace v roce aktuálním.

Běžně se rozlišují tři cenové indexy: index spotřebitelských cen (CPI – Consumer´s Price Index),

•

deflátor HDP (IPD – Implicit Price Deflator),

•

index cen výrobců (PPI – Producer ´s Price Index).

Index spotřebitelských cen Pro účely výpočtu tohoto indexu se konstruuje spotřební koš. Statistický úřad na základě reprezentativního šetření mezi domácnostmi stanoví statky a služby, za které utrácí průměrná domácnost, tzn. statky a služby, které nejvýznamněji zatěžují výdaje domácností. Spotřební koš by pak měl odrážet strukturu výdajů typické domácnosti v zemi. Spotřební koš v současnosti obsahuje něco přes 700 položek (reprezentantů). Je tvořen potravinářským zbožím, nepotravinářským zbožím a službami. Složení tohoto koše a váha jednotlivých reprezentantů se po několik let nemění. Jednotlivé položky jsou agregovány do dvanácti oddílů podle mezinárodní klasifikace individuální

- 90 -



spotřeby (COICOP). V následující tabulce jsou uvedeny stálé váhy v roce 1999 a po úpravě v roce 2005. Tabulka 9.1.: Struktura spotřebního koše dle klasifikace COICOP (váhy v ‰) Oddíly COICOP 1. Potraviny a nealkoholické nápoje 2. Alkoholické nápoje, tabák 3. Odívání a obuv 4. Bydlení, voda, energie, paliva 5. Bytové vybavení, zařízení domácnosti, opravy 6. Zdraví 7. Doprava 8. Pošty a komunikace 9. Rekreace a kultura 10. Vzdělávání 11. Stravování a ubytování 12. Ostatní zboží a služby Celkem

Rok 1999 197,6 79,2 56,9 236,4 67,9

Rok 2005 162,6 81,7 52,4 248,3 58,1

14,4 101,4 22,54 95,5 4,5 74,2 49,5 1 000,0

17,9 114,1 38,7 98,6 6,2 58,4 63,0 1 000,0

Zdroj: Český statistický úřad Index spotřebitelských cen je potom poměr nákladů na pořízení spotřebního koše v běžném období k nákladům na pořízení tohoto koše v období základním. Český statistický úřad jej vypočítává pomocí tohoto vzorce. Σ CPI t =

pt ⋅ p0 q 0 P0 ⋅100 Σp 0 q 0

Kde pt je cena zboží (služby) ve sledovaném (běžném) období, p0 je cena zboží (služby) v základním období a p0q0 fixní váha zboží (služby) ve spotřebním koši. Tímto způsobem se vypočítá pouze úroveň cenové hladiny v daném roce Chceme-li však vypočítat meziroční míru inflace v roce t, musíme využít následující výraz:

πt =

CPI t − CPI t −1 .100(%) CPI t −1

Míra inflace, získaná na základě tohoto indexu, je využívána např. pro účely valorizace mezd, důchodů a dalších sociálních dávek. Dále je využívána při uzavírání nájemních a jiných smluv, kde finanční plnění závisí na vývoji inflace. S vypovídací schopností indexu spotřebitelských cen jsou však spojeny určité problémy. První problém se týká tzv. substitučního zkreslení. Spotřebitelský koš je na určité období pevně daný, fixní jsou i váhy jednotlivých položek. V průběhu tohoto (např. pětiletého) období dochází ke změnám relativních cen. Ceny statků a služeb se v ekonomice nemění proporcionálně. Jak jsme zmínili na začátku této kapitoly, ceny některých statků rostou rychleji, jiné stagnují nebo

- 91 -



dokonce klesají. Na tyto změny relativních cen reagují spotřebitelé změnou struktury svých výdajů, kdy místo statků relativně dražších nakupují statky relativně levnější. Tuto restrukturalizaci spotřebních výdajů však spotřební koš v daném období nezohledňuje. Druhý problém souvisí s rostoucí kvalitou statků a služeb. Růst cen může být u mnohých výrobků dán zvýšením kvality a nejen pouhým zvýšením ceny. Z těchto důvodů jsou index spotřebitelských cen a míra inflace na základě něho počítaná nadhodnocené. Deflátor HDP (Implicitní cenový deflátor) Dalším cenovým indexem je deflátor HDP neboli implicitní cenový deflátor (IPD). Je definován jako podíl nominálního (HDPN) a reálného produktu (HDPR), tzn. jako podíl HDP v běžných cenách a HDP ve stálých cenách. IPD =

HDPN ⋅100 HDPR

Míru inflace pomocí deflátoru HDP bychom vypočítali analogicky jako v případě indexu spotřebitelských cen. Nabízí se otázka, který z těchto dvou cenových indexů je vhodnější. Z jejich konstrukce vyplývá, že zatímco index spotřebitelských cen zohledňuje ceny vybraného souboru statků a služeb, deflátor HDP odráží ceny všech statků vyrobených v dané ekonomice. V tomto smyslu je tedy implicitní cenový deflátor komplexnějším ukazatelem inflace. Index spotřebitelských cen zase lépe odráží změnu cen statků nakupovaných domácnostmi. Proto je také označován jako index životních nákladů. Nelze tudíž jednoznačně říci, který z indexů je „lepší“ nebo „horší“, každý má své výhody a nevýhody, respektive výhoda jednoho je nevýhodou druhého a naopak. Index cen výrobců Index cen výrobců je tvořen řadou odvětvových indexů. Český statistický úřad sleduje následující cenové indexy: • indexy cen stavebních prací a stavebních objektů, •

indexy cen průmyslových výrobců,

•

indexy cen zemědělských výrobců,

•

indexy cen tržních služeb v produkční sféře.

Tyto indexy jsou konstruovány obdobně jako index spotřebitelských cen, liší se samozřejmě složením vybraného koše statků a služeb. Tento index plní funkci předstihového ukazatele, protože změny v tomto indexu se následně promítnou do změny indexu spotřebitelských cen. Někdy se také můžeme setkat s označením „dílčí cenový index“, neboť v sobě zahrnuje index cenové hladiny pouze z vybraných sektorů národního hospodářství. V souvislosti s cenovými indexy musíme vysvětlit ještě jeden důležitý pojem, a to skrytou inflaci. Skrytá inflace je inflace fakticky probíhající, ale v cenových indexech není zachycená. Jedná se např. o růst cen zboží nezahrnutého do oficiálního cenového indexu (např. nový výrobek, který není součástí spotřebního koše nebo cena nelegálně vyráběných a prodávaných statků) nebo pokles kvality zboží.

- 92 -



Shrnutí

S

Definovali jsme inflaci. Nyní již víte, jakým způsobem lze inflaci měřit. Znáte indexní čísla, která se používají pro výpočet úrovně cenové hladiny. Víte, v čem se tyto indexy liší. Dokážete vypočítat míru inflace a víte, jaké problémy jsou spojeny s jejím měřením. Víte, co znamená pojem skrytá inflace a co nedokážou cenové indexy zachytit.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Definujte inflaci 2. Na jakých úrovních se pohybuje aktuální roční míra inflace u nás? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

9.2. Klasifikace inflace a její příčiny Inflaci můžeme dělit podle různých kritérií. Jedno z možných členění nás upozorňuje na to, že problém inflace v ekonomice může existovat, i když nedochází k růstu cenové hladiny. Na základě toho, zda se inflace může projevit růstem cenové hladiny nebo nikoliv, rozlišujeme inflaci otevřenou a inflaci potlačenou. Otevřená inflace je doprovázena skutečným růstem cenové hladiny. Potlačená inflace je označení pro jev, kdy příčiny k vzestupu cen existují, ale inflace se z důvodu cenové regulace nemůže projevit. Existence potlačené inflace byla typická pro centrálně plánované ekonomiky. Tyto ekonomiky se vyznačovaly makroekonomickou nerovnováhou (převisem poptávky nad nabídkou), která se ale z důvodu administrativního stanovování cen nemohla projevit v nárůstu cenové hladiny. Inflace se pak projevovala jinými formami: vynucenými úsporami (domácnosti neměly co kupovat), černým trhem, podpultovým prodejem, atd. Podle stupně závažnosti rozlišujeme inflaci mírnou, pádivou a hyperinflaci. Mírná inflace se vyznačuje tím, že tempo růstu cenové hladiny nepřekračuje tempo růstu výroby. To zhruba odpovídá jednociferné míře inflace. Ekonomika s mírnou inflací se vyznačuje důvěrou lidí v peníze, což se projevuje například tím, že subjekty jsou ochotny držet peníze v bankách na běžných účtech nebo podepisovat smlouvy v nominálních veličinách (v penězích). V situaci pádivé inflace cenová hladina roste rychleji než výroba. Důvěra lidí v peníze je omezená, lidé preferují bohatství ve věcných aktivech. Dochází k indexaci smluv buď k cenovému indexu, nebo k zahraniční měně. Míra inflace dosahuje zpravidla dvouciferných i trojciferných čísel. V ekonomice postižené hyperinflací dochází k rozvratu peněžního systému. Peníze ztrácejí své funkce a rozšiřuje se barterová směna. Učebnicovým příkladem je Německo po první světové válce, kde míra inflace v roce 1923 dosahovala desítek miliard procent. Z tabulky jasně vyplývá, co je příčinou vzniku hyperinflace.

- 93 -



Tabulka 9.2.: Peněžní zásoba během německé hyperinflace Období 2/1920 – 6/1920 6/1920 – 12/1920 12/1920 – 6/1921 6/1921 – 12/1921 12/1921 – 6/1922 6/1922 – 12/1922 12/1922 – 6/1923 6/1923 – 10/1923

Růst peněžní zásoby (měsíčně v %) 5,7 3,0 0,8 5,5 6,5 29,4 40,0 233,0

Zdroj: Musil (2008), s. 107 V makroekonomii se dále rozlišují dva druhy inflace podle toho, zda inflační impulz vychází ze strany poptávky nebo nabídky. Potom hovoříme o inflaci tažené poptávkou (poptávkové inflaci) a inflaci tažené nabídkou (nabídkové inflaci). Poptávková inflace V případě poptávkové inflace podněty vycházejí ze změny některé složky celkových výdajů. Může ji vyvolat změna jakéhokoli segmentu agregátní poptávky: růst spotřebních výdajů domácností, investičních výdajů firem, vládních výdajů nebo čistého exportu. Podívejme se na to, jak může poptávkovou inflaci stimulovat stát. Následující obrázek znázorňuje situaci, kdy vláda provede fiskální expanzi. Podmínkou vzniku poptávkové inflace je výkon ekonomiky na potenciálním produktu, kdy zvýšené výdaje naráží na omezenou nabídku zboží a služeb. Zvýšení vládních výdajů se projeví posunem křivky agregátní poptávky. Vznikne nový bod rovnováhy E2 a cenová hladina se zvýší z P1 na P2. Podobným způsobem může inflaci vyvolat jakákoliv další složka agregátní poptávky. Obrázek 9.2.: Poptávková inflace

0

V monetaristické interpretaci může k inflaci dojít pouze tehdy, pokud je tento poptávkový impulz doprovázen zvýšením zásoby peněz (monetární akomodací). Příčiny inflace zde musíme hledat na peněžním trhu. Na cenovou hladinu můžeme nahlížet dvěma způsoby. Jednak ji můžeme chápat jako průměrnou cenovou hladinu koše zboží a služeb. Pokud cenová hladina roste, musíme platit více peněz za zboží a služby, které kupujeme. Na druhé straně se

- 94 -



můžeme na cenovou hladinu dívat jako na míru hodnoty peněz. Zvýšení cenové hladiny znamená nižší hodnotu peněz, protože si za jednu korunu koupíme méně. Hodnotu peněz (stejně jako kteréhokoliv jiného statku) určuje nabídka a poptávka na trhu peněz. Podívejme se na následující obrázek. Na levé svislé ose je znázorněna hodnota peněz, pravá svislá osa znázorňuje cenovou hladinu. Horizontální osa znázorňuje množství peněz. Křivka peněžní nabídky je zde svislá, protože předpokládáme, že centrální banka plně kontroluje množství peněz v oběhu. Křivka poptávky po penězích je klesající, protože s klesající kupní silou peněžní jednotky lidé chtějí držet více peněz. V rovnováze (bod E) se rovná množství peněz poptávaných i nabízených. K poklesu hodnoty peněz a růstu cenové hladiny (inflaci) dochází tehdy, jestliže centrální banka zvýší nabídku peněz, respektive pokud nabídka peněz poroste rychleji než poptávka po penězích. Proto, jak prohlásil nejznámější představitel monetaristů Milton Friedman, inflace je vždy a všude peněžním jevem. Obrázek 9.3.: Inflace vyvolaná růstem peněžní nabídky

0

Inflace tažená nabídkou Protože příčinou nabídkové inflace je růst nákladů, hovoří se také o nákladové inflaci. Toto zvýšení nákladů obvykle pramení ze zvýšení mzdových nákladů nebo z růstu cen surovin. Růst mezd přispívá k inflaci tehdy, jestliže tempo růstu nominálních mzdových sazeb převyšuje tempo růstu produktivity práce. Klasickým případem nákladového šoku v podobě růstu cen surovin je několikanásobné zdražení ropy v rámci dvou ropných šoků v 70. letech minulého století. Tento nepříznivý nákladový šok se projevil v mnoha vyspělých zemích ve dvouciferných mírách inflace. Jejich situaci můžeme znázornit následujícím grafem.

- 95 -



Obrázek 9.4.: Nabídková inflace

0

Nepříznivý nákladový šok se projevil posunem křivky krátkodobé AS nahoru (SAS2). Všimněme si, že ekonomika se ve výchozí rovnováze E1 nachází pod hranicí potenciálního produktu. Tím chceme naznačit, že k nabídkové inflaci může (na rozdíl od inflace poptávkové) dojít i v situaci, kdy ekonomika neplně využívá disponibilní zdroje. V ekonomice může dojít i k opačné situaci, k dezinflačnímu nabídkovému šoku (v podobě např. poklesu cen ropy), který snižuje inflaci na úroveň setrvačné inflace. V monetaristickém světě opět takovýto nepříznivý nabídkový šok není schopen sám o sobě inflaci vyvolat. Inflace propukne tehdy, až se jej centrální banka rozhodne akomodovat zvýšením peněžní zásoby. Setrvačná inflace Kromě příčin na straně poptávky a nabídky má inflace také určitý vnitřní mechanismus vzniku v podobě inflačních očekávání. Inflace vzniká také proto, že ji ekonomické subjekty očekávají. Protože ji očekávají, zvyšují své ceny, požadují zvýšení mezd a očekávaná inflace se mění v inflaci skutečnou. Tento mechanismus dobře vystihuje populární formulace vzniku setrvačné inflace: inflaci očekáváme, protože ji máme a máme ji proto, že ji očekáváme. Inflační očekávání se tak promítají do dlouhodobých mzdových a cenových smluv, čímž inflace získává setrvačnost. Setrvačná inflace je tedy inflace, která vzniká na základě inflačních očekávání a je jimi udržována. Ukažme si, jak se dá mechanismus vzniku setrvačné inflace vyjádřit graficky.

- 96 -



Obrázek 9.5.: Setrvačná inflace

0

Představme si, že se ekonomika nachází v původní rovnováze E1. Ekonomické subjekty očekávají určitou míru inflace. Pracovníci budou požadovat nárůst mezd minimálně o tuto očekávanou inflaci. Růst mzdových nákladů je formou nepříznivého nákladového šoku, křivka krátkodobé agregátní nabídky (SAS1) se posunuje nahoru (SAS2). V ekonomice vzroste cenová hladina, sníží se úroveň produkce a zvýší se nezaměstnanost. Pokud na tuto situaci bude reagovat centrální banka a provede monetární expanzi, zvýší se agregátní poptávka z AD1 na AD2. Vznikne nový bod makroekonomické rovnováhy E2 při vyšší cenové hladině P2. Díky existenci inflačních očekávání ale celý proces pokračuje dál. Zaměstnanci budou v dalším období požadovat další nárůst mezd, což se opět projeví růstem nákladů a posunem křivky SAS2 nahoru (na SAS3). Skutečný produkt klesne pod potenciální produkt a vzroste nezaměstnanost. Následuje monetární expanze centrální banky a zvýšení agregátní poptávky (AD3). Celý proces dále pokračuje a označuje se jako mzdově cenová (inflační) spirála.

Shrnutí

S

Klasifikovali jsme inflaci. Dokážete inflaci rozlišovat podle jednotlivých forem i jednotlivých příčin. Víte, co je setrvačná inflace, poptávková, nebo inflace tlačená náklady. Jste si vědomi vlivu inflačních očekávání na výši inflace.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Jak se projevuje potlačená inflace? 2. Co je příčinou inflace podle monetaristů? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

9.3. Důsledky inflace Inflace je spojena s růstem cen, a proto mezi lidmi často panuje nesprávná představa, že inflace snižuje jejich reálné důchody. Je pravdou, že při inflaci musíme platit vyšší ceny. Ale tyto vyšší ceny zároveň znamenají vyšší příjem - 97 -



pro prodávající. Vedle růstu cen výrobků rostou i ceny služeb výrobních faktorů (např. práce – mezd). Dlouhodobě se tedy s rostoucími cenami zvyšují i příjmy lidí. Inflace snižuje kupní sílu peněžní jednotky, nesnižuje ale kupní sílu obyvatelstva (jako celku). Inflace by pro ekonomiku neznamenala žádný náklad, pokud by byla očekávaná (anticipovaná) a vyrovnaná. Vyrovnaná inflace je taková inflace, při které nedochází ke změnám relativních cen. Je to inflace, při které by ceny všech statků a služeb rostly proporcionálně. V realitě ale dochází k neustálým změnám relativních cen, tzn. inflace je nevyrovnaná. Věnujme se důsledkům inflace, která je nevyrovnaná a očekávaná. Uvedli jsme, že s inflací je spojen pokles kupní síly peněz. V podmínkách mírné inflace budou mít lidé tendenci tuto ztrátu snížit tím, že budou držet méně hotovosti a více peněz budou ukládat na bankovních účtech, které jim nesou určitý výnos. Náklady spojené s omezenou držbou peněz se označují jako náklady na opotřebení bot. Nižší držba peněz v podmínkách inflace znamená větší potřebu navštěvovat banky, častěji vybírat z bankomatů atd. Tyto náklady nemají ani tak podobu ošoupaných podrážek, jde spíše o náklady v podobě času, který musíme na tyto aktivity vynaložit. Mezi náklady vyplývající z inflace bychom mohli zařadit i již zmiňované náklady jídelníčku. Růst cen vyvolává náklady spojené s přeceňováním (náklady na změnu cenovek, tisk a distribuce nových katalogů, inzerování nových cen atd.). Inflace dále snižuje kvalitu informační funkce cen. Spotřebitelé i firmy se při svém rozhodování řídí relativními cenami. Pokřivené relativní ceny v důsledku inflace vytvářejí v ekonomice jakýsi kalkulační chaos, který vede k chybným rozhodnutím domácností a firem. Snížená efektivnost alokace zdrojů se odrazí i ve výkonnosti ekonomiky. Neočekávaná inflace vyvolává v ekonomice přerozdělovací procesy. Při neočekávaném zvýšení inflace dochází k transferu bohatství od věřitelů směrem k dlužníkům, od pronajímatelů k nájemcům a od zaměstnavatelů k zaměstnancům. Představte si, že si vezmete od banky úvěr na 10 let s fixní úrokovou sazbou ve výši 7 %. Po nějaké době, třeba ve třetím roce splácení neočekávaně vzroste míra inflace na 15 %. V tomto okamžiku dochází ke zmíněné redistribuci bohatství od věřitele (banky) k dlužníkovi (vám), protože splácíte úvěr v méně hodnotných penězích. Opačný dopad by mělo neočekávané snížení inflace. Inflace dále postihuje držitele fixních důchodů. V současnosti však sociální zákonodárství většinou obsahuje valorizační mechanismy, které zabraňují reálnému poklesu těchto důchodů. Vysoká a volatilní (rozkolísaná) inflace zrazuje podnikatelské subjekty od investičních plánů, protože firmám tato situace komplikuje kalkulaci reálné výnosnosti investice. Do ekonomiky pak mohou směřovat místo dlouhodobých investičních záměrů krátkodobé finanční investice. Snížení investic se projeví v omezení zdrojů ekonomického růstu. Uvedli jsme, že při nízkých mírách inflace mohou lidé snížit náklady tím, že peníze uloží na bankovní účty. Toto neplatí v situaci, kdy je reálná úroková míra záporná (zpravidla při vyšší inflaci). V podmínkách vysoké inflace budou subjekty méně spořit a spíše posilovat své spotřební výdaje. Inflace může dále způsobovat deformace v daňovém systému. V podmínkách progresivního zdanění se lidé v důsledku růstu nominálních

- 98 -



mezd dostávají do vyšších daňových pásem spojených s vyšší mírou zdanění. Tento jev se nazývá taxflace.

S

Shrnutí Rozebrali jsme jednotlivé důsledky inflace. Víte, kdo na inflaci vydělává a kdo prodělává. Víte, že nevyrovnaná inflace pokřivuje cenovou informaci. Znáte pojem taxflace.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Na jakou dobu budete chtíti fixovat úrokovou sazbu z hypotéky, pokud očekáváte růst inflace v budoucnu? 2. Za jaké situace může na neočekávaném pohybu cenové hladiny vydělat věřitel na úkor dlužníka? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

9.4. Phillipsova křivka V roce 1958 publikoval novozélandský ekonom Arthur Phillips článek Vztah mezi nezaměstnaností a mírou změny nominálních mezd ve Velké Británii, 1861–1957, kde ukázal, že mezi těmito dvěma veličinami existuje nepřímo úměrný vztah. Grafické vyjádření tohoto vztahu má podobu křivky, která se později stala předmětem ekonomických diskusí a v průběhu času prošla určitými úpravami. Obrázek 9.6.: Původní Phillipsova křivka změna nominální mzdy

PC

0

míra nezaměstnanosti

Původní Phillipsova křivka znázorňuje vztah mezi mzdovou inflací (růstem nominálních mezd) a nezaměstnaností. V grafu vidíme, že čím je míra nezaměstnanosti nižší, tím je tlak na růst nominálních mezd vyšší. Tento vztah můžeme vysvětlit tak, že nižší míra nezaměstnanosti znamená utlumení konkurence mezi pracovníky, ale zároveň zostření konkurence mezi zaměstnavateli. V této situaci se snaží zaměstnavatelé udržet pracovníky

- 99 -



vyššími mzdami a současně pracovníci nebo odbory mají snazší pozici při prosazování svých mzdových požadavků. Všimněme si ještě jedné skutečnosti, která později hrála roli při jejích reformulacích. Existuje určitá míra nezaměstnanosti, která nevyvíjí tlak na změnu nominálních mezd (mzdové inflace). Podle Phillipse jde o výši nezaměstnanosti přibližně 5,5 %. Na začátku 60. let američtí ekonomové Paul A. Samuelson a Robert Sollow provedli úpravu původní Phillipsovy křivky, která spočívala v tom, že mzdovou inflaci nahradili inflací cenovou. Tato úprava vycházela z následující úvahy: růst cen je způsoben především růstem mzdových nákladů firem a tyto mzdové náklady se zvyšují tehdy, pokud nominální mzdy rostou rychleji než produktivita práce. Přibližně tedy platí následující vztah. Míra inflace = míra růstu mezd – míra růstu produktivity práce. Takto upravená Phillipsova křivka se označuje také jako cenová Phillipsova křivka. Obrázek 9.7.: Cenová Phillipsova křivka inflace PC

0

míra nezaměstnanosti

Graf cenové Phillipsovy křivky vyjadřuje nepřímo úměrný vztah mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti. To vedlo k závěru, že existuje vzájemný substituční vztah (trade- off) mezi inflací a nezaměstnaností. Nositelé hospodářské politiky (vláda a centrální banka) si mohou na základě svých politických preferencí určit libovolnou kombinaci inflace a nezaměstnanosti ležící na Phillipsově křivce a příslušnou regulací agregátní poptávky jí dosáhnout. Buď si zvolí nižší nezaměstnanost za cenu vyšší inflace, nebo nižší inflaci, ale za cenu nárůstu nezaměstnanosti. Makroekonomická data pro některé vyspělé státy potvrzují existenci inverzního vztahu mezi inflací a nezaměstnaností v 60. letech. V 70. letech se však situace radikálně mění, protože začíná narůstat nezaměstnanost v podmínkách zvyšující se míry inflace. Současný nárůst těchto dvou veličin byl v rozporu s teorií cenové Phillipsovy křivky. Ta se v grafickém vyjádření neustále posunovala nahoru, což bylo vyjádřením stále horších kombinací inflace a nezaměstnanosti. Vysvětlení přinesla další úprava v podání Miltona Friedmana a Edmunda Phelpse. Tato úprava spočívala v jejím rozšíření o očekávanou míru inflace. Nyní si vysvětlíme a graficky znázorníme její princip. Uvažujme Phillipsovu

- 100 -



křivku, kterou označíme jako krátkodobou Phillipsovu křivku (SPC0). V bodě A se ekonomika vyznačuje inflací ve výši 2 % a mírou nezaměstnanosti ve výši 5 %. Jak vysvětlíme dále, jedná se o přirozenou míru nezaměstnanosti. Každá krátkodobá Phillipsova křivka odráží určitá inflační očekávání (určitou míru setrvačné inflace). Podél křivky SPC0 subjekty očekávají inflaci 2 %. Politici považují přirozenou míru nezaměstnanosti za příliš vysokou a chtějí ji snížit. Toho můžou dosáhnout stimulací agregátní poptávky, zvýšením vládních výdajů doprovázeném zvýšením nabídky peněz. Ekonomika se posouvá po SPC0 do bodu B. Růst poptávky zvýší cenovou hladinu, kterou si firmy mylně vysvětlí jako růst relativních cen statků, které vyrábí. Tento omyl (monetaristy nazývaný jako peněžní iluze) stimuluje firmy k rozšiřování produkce, k čemuž potřebují další pracovníky, kterým nabídnou vyšší mzdy. Popišme situaci ekonomiky v bodě B. Nezaměstnanost klesla pod přirozenou míru, míra inflace vzrostla na 5 %. Po uplynutí určitého času subjekty tento omyl rozpoznají. Pracovníci si uvědomí, že jejich reálné mzdy se snížily a omezí nabídku práce, firmy omezují svoji produkci na výchozí úroveň. Nezaměstnanost se vrátí na úroveň 5 % (bod C). V modelu AS-AD by se to projevilo návratem skutečného produktu na potenciál. Jedinou veličinou, která se nevrátí na původní úroveň, je míra inflace. Ta zůstane na 5 %, navíc ji lidé i firmy zabudují do svých očekávání. Tato změna inflačních očekávání se projeví v přechodu na vyšší Phillipsovu křivku SPC1, podél které je očekávaná míra inflace 5 %. Pokud by vláda znovu zvýšila agregátní poptávku, celý proces by se opakoval. Nezaměstnanost by v krátkém období poklesla, zároveň by vzrostla míra inflace. Ekonomika by se pohybovala podél SPC1 doleva nahoru. Po vyprchání efektu peněžní iluze se nezaměstnanost vrátí na výchozí úroveň, ovšem při vyšší míře inflace, kterou navíc lidé a firmy zabudují do svých očekávání. Obrázek 9.8.: Krátkodobá a dlouhodobá Phillipsova křivka SPC1 SPC0 inflace (π = 2 %) (π = 5 %) LPC

5 2

0

B

C A

u* (5 %)

nezaměstnanost

Spojíme-li body A a C dostaneme dlouhodobou Phillipsovu křivku (LPC). Dlouhodobá Phillipsova křivka odráží neexistenci substitučního vztahu mezi inflací a nezaměstnaností v dlouhém období. Vláda tedy v dlouhodobém časovém horizontu nemůže vykoupit nižší nezaměstnanost vyšší inflací. Tato zaměnitelnost sice existuje, ale jen v krátkém období. Opakované snahy o snižování nezaměstnanosti pod úroveň přirozené míry, ke které ekonomika sama tenduje, vedou v dlouhém období jen k akceleraci inflace

- 101 -



Vláda však má možnosti jak snížit přirozenou míru nezaměstnanosti. Hlavní z nich je omezení regulací na trhu práce. Příliš vysoké sociální dávky snižují motivace lidí si hledat práci a přizpůsobovat se požadavkům pracovního trhu. Vysoké minimální mzdy omezují pracovní příležitosti pro pracovníky s nízkou kvalifikací a absolventy. Nadměrná regulace na trhu práce a silná pozice odborů je považována za příčinu vysoké nezaměstnanosti (a přirozené míry nezaměstnanosti) v Evropě v posledních desetiletích. Nepružné trhy práce a jejich souvislost s vysokou mírou nezaměstnanosti v Evropě bývá v literatuře označována jako „euroskleróza“.

S

Shrnutí Představili jsme Phillipsovu křivku. Víte, v čem se liší její původní verze od verze Samuelsona a Solowa. Víte, že Milton Friedman rozšířil Phillipsovu křivku o čekávanou inflaci a o dlouhodobou Phillipsovu křivku.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Co platí pro průsečík krátkodobé a dlouhodobé Phillipsovy křivky? 2. Jak se na Phillipsově křivce projeví zvýšení očekávané inflace? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 102 -


10. Monetární politika


C

Cíle kapitoly: Desátá kapitola se zabývá fungováním centrální banky, cíli a nástroji monetární politiky. Doporučená literatura: Autor Název


T


Vydavatel a rok Strany vydání doporuče ného textu Svoboda, 2007 str. 531554 BIVŠ, 2011 str. 105109


Centrální banka:

a) schvaluje státní rozpočet b) půjčuje státu peníze c) emituje hotovostní oběživo

Současné peníze:

a) jsou kryté zlatem b) jsou kryté zlatem a stříbrem c) nejsou kryté žádným kovem


10.1. Nástroje monetární politiky Monetární politika je spolu s fiskální politikou součástí stabilizační politiky státu. Jejím nositelem je centrální banka. V současnosti je měnová politika chápána jako politika protiinflační. To znamená, že je orientována na cíl v podobě stabilní cenové hladiny. Vedle tohoto cíle může přihlížet i k dalším cílům, kterým je stabilní ekonomický růst a nízká míra nezaměstnanosti. Cíl České národní banky je formulován v zákoně o ČNB. Hlavním cílem České národní banky je podle tohoto zákona péče o cenovou stabilitu. Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, ČNB podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. Aby byla centrální banka v plnění svých cílů úspěšná, musí být na vládě nezávislá. Kdyby tomu tak nebylo, mohli by politici zneužívat měnovou politiku k dosahování svých volebních cílů. Jak uvidíme později, expanzivní měnová politika může nastartovat krátkodobou konjunkturu, dlouhodobě však zvyšuje míru inflace. Nástroje monetární politiky, které má centrální banka k dispozici, se obecně dělí na dvě skupiny: - 103 -

Petr Musil Předmět B103MAK1 Makroekonomie I •

přímé,

•

nepřímé.


Přímé (administrativní) nástroje znamenají silné regulační zásahy do fungování bankovního systému. Jsou považovány za tržně nekonformní, a proto se běžně v tržních ekonomikách nepoužívají. Jedná se například o následující nástroje. • Pravidla likvidity – stanovují závazné struktury aktiv a pasiv centrální bankou bankám komerčním.

•

Úvěrové stropy (kontingenty), v rámci kterých se odlišují: o absolutní úvěrové stropy – stanovují maximální objem úvěrů, které mohou komerční banky poskytnout svým klientům, o relativní úvěrové stropy – určují, jaký objem úvěrů mohou získat komerční banky od banky centrální.

•

Limity úrokových sazeb – jde o stanovení maximálních úrokových sazeb z úvěrů a maximálních nebo minimálních úrokových sazeb z vkladů.

•

Povinné vklady – centrální banka ukládá povinnost vést své účty, popřípadě provádět další operace výhradně přes centrální banku.

•

Doporučení, výzvy, dohody – nezávazná doporučení ze strany centrální banky, písemné dohody jsou po podpisu právně závazné.

Nepřímé nástroje měnové politiky jsou neadresné, mají plošný dopad. Tyto nástroje jsou považovány za tržně konformní a centrální banka jimi ovlivňuje chování ekonomických subjektů. Řadíme zde následující nástroje. • Operace na volném trhu. Jedná se o nákupy a prodeje vládních cenných papírů centrální bankou od soukromých subjektů, hlavně komerčních bank. Jestliže centrální banka nakupuje vládní dluhopisy, zvyšuje tím rezervy komerčních bank, což vede ke zvýšení monetární báze. Zvýšení monetární báze se projeví v růstu nabídky peněz. Velikost přírůstku zásoby peněz je závislá na hodnotě peněžního multiplikátoru. Tato operace má vliv i na úrokovou míru. Pokud centrální banka nakupuje vládní dluhopisy, roste zásoba volných peněžních zdrojů a úroková míra klesá. Pokud by centrální banka prodávala státní cenné papíry, dopady by byly opačné. Touto operací centrální banka stahuje peníze z oběhu. Důsledkem by bylo snížení zásoby peněz a zvýšení úrokové míry.

•

Diskontní nástroje. Tímto nástrojem se nejčastěji rozumí diskontní sazba, za kterou centrální banka poskytuje komerčním bankám úvěry nebo si za ni mohou komerční banky u centrální banky ukládat přebytečnou likviditu. Do skupiny diskontních nástrojů můžeme zařadit ještě reeskontní úvěr, což je úvěr poskytnutý centrální bankou formou odkupu směnek od bank, úročený reeskontní sazbou. Lombardní úvěr je poskytován bankám s mimořádnými problémy s likviditou proti zástavě cenných papírů.

•

Povinné minimální rezervy. Dalším nástrojem je míra povinných minimálních rezerv, kterou stanovuje centrální banka bankám komerčním. Jak víte z předchozích kapitol, snížení míry povinných minimálních rezerv zvyšuje rezervy komerčních bank, které tak mohou být zdrojem úvěrové expanze. Důsledkem je opět růst nabídky peněz a pokles úrokové míry. - 104 -

Petr Musil Předmět B103MAK1 Makroekonomie I •

S


Intervence na devizových trzích, které se provádějí s cílem regulace měnového kurzu. Jak uvidíme v kapitole věnované měnovým kurzům, každá tato intervence má dopad na nabídku peněz v ekonomice.

Shrnutí Vymezili jsme nástroje centrální banky. Víte, že se dělí na přímé a nepřímé a dokážete vysvětlit, v čem spočívá jejich odlišnost. Umíte vysvětlit fungování jednotlivých nástrojů centrální banky.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Co je hlavní cílem monetární politiky u nás? 2. Vysvětlete, jak u nás funguje diskontní sazba. Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

10.2. Typy monetární politiky a její účinnost Než se začneme zabývat účinností monetární politiky z hlediska přítupů jednotlivých ekonomických škol, je nutné vysvětlit pojmy monetární expanze a monetární restrikce. Monetární expanze je označení pro kroky centrální banky směřující k růstu nabídky peněz. Monetární restrikce směřuje naopak k omezení nabídky peněz. Pokud bude chtít centrální banka provést monetární expanzi, může následujícím způsobem použít své nástroje: • kupovat státní cenné papíry, •

snížit diskontní sazbu,

•

snížit povinný rezervní poměr. Zvýšení nabídky peněz vyvolá tlak na snižování úrokové míry. Obrázek 10.1.: Monetární expanze centrální banky SM0

i

i0 i1

SM1

E0 E1

DM

0

M0 M1

M

- 105 -



Měnová politika je složitý proces, protože mezi použitými nástroji a stanovenými cíli je celá řada mezičlánků. Centrální banka nemůže dosáhnout konečných cílů přímo, ale prostřednictvím svých nástrojů se snaží o dosažení tzv. zprostředkujícího cíle, který přispěje k dosažení cíle konečného. Obrázek 10.2.: Fungování měnové politiky

Situace se poněkud zkomplikuje, pokud připustíme existenci změn v poptávce po penězích. Předpokládejme, že poptávka po penězích roste. Následující grafy ukazují, že centrální banka nemůže držet na původní úrovni jak úrokové sazby, tak množství peněz v oběhu. Růst poptávky po penězích povede k růstu úrokové míry a zvýšení množství peněz. Jestliže centrální banka cíluje množství peněz v oběhu, musí provést měnovou restrikci, ovšem za cenu rostoucí úrokové míry (viz obrázek 10.3.). Předpokládejme, že roste poptávka po penězích. Může centrální banka držet na původní úrovni jak úrokové sazby, tak množství peněz v oběhu? Podívejme se na následující obrázek. Obrázek 10.3.: Restriktivní zásah proti růstu množství peněz SM1

i

SM0

2 i1

E1

i0

E0 1

DM1 DM0

0

M0

M

Pokud by centrální banka chtěla udržet na výchozí úrovni úrokové míry, musela by naopak provést monetární expanzi (viz obrázek 10.4.).

- 106 -



Obrázek 10.4.: Expanzivní zásah proti růstu úrokové míry SM0

i

2

1 i0

SM1

E0

E1

DM1 DM0

0

M0

M1

M

Centrální banka nemůže usilovat o splnění dvou zprostředkujících cílů zároveň. Musí si vybrat jeden z těchto cílů a tento sledovat. Tato souvislost se označuje jako dilema centrální banky. Účinnost monetární politiky v přístupech různých ekonomických škol

V keynesiánském pojetí je měnová politika aktivně využívána jako nástroj stabilizační politiky. Uplatňuje se v případě, že je ekonomika postižena vysokou nezaměstnaností. Další důvod k jejímu použití by nastal, pokud by se ekonomika nacházela v situaci přehřáté konjunktury a bylo by nutné snížit vysokou míru inflace. Centrální banka má v tomto pojetí aktivně reagovat na ekonomický vývoj: v případě recese ekonomiku stimulovat, v případě inflačních tlaků plynoucích z přílišné konjunktury naopak brzdit. Takovéto pojetí měnové politiky se označuje jako aktivistická měnová politika. Při charakteristice jednotlivých přístupů k měnové politice se používá pojem transmisní mechanismus. Transmisní mechanismus můžeme chápat jako řetězec kauzálních vztahů, kterého centrální banka využívá pro dosažení cílů své měnové politiky. Nyní popíšeme keynesiánský transmisní mechanismus. Předpokládejme tradiční keynesiánský předpoklad, že se ekonomika ve výchozí situaci nachází v recesní mezeře. Cílem monetární politiky bude stimulace ekonomiky a snížení nezaměstnanosti. Centrální banka využije některého ze svých nástrojů, které jsme popsali výše, a provede monetární expanzi. Zvýšení nabídky peněz se na peněžním trhu projeví poklesem úrokové míry. Na pokles úrokové míry budou reagovat na úrok citlivé složky agregátní poptávky, zejména investice. Růst agregátní poptávky se projeví v růstu reálného produktu a jeho přiblížení k potenciálu. Zapišme tento řetězec kauzálních vztahů symbolicky a graficky jej znázorněme v modelu AS-AD.

↑ S M →↓ i →↑ I →↑ AD →↑ HDP

- 107 -



Obrázek 10.5.: Monetární expanze v keynesiánském případě

0

Jestliže se ve výchozí situaci ekonomika nachází v recesní mezeře, monetární expanze má silný vliv na reálný produkt. Pokud by se ale ekonomika nacházela ve výchozí situaci v blízkosti potenciálního produktu, účinky monetární expanze by byly odlišné. Jestliže se pohybujeme v „klasické části“ agregátní nabídky (za hranicí potenciálního produktu), důsledkem monetární expanze je především nárůst cenové hladiny. Při popisu účinků monetární expanze v dlouhém období musíme vycházet z vertikální křivky agregátní nabídky. Krátkodobě může monetární expanze vést k mírnému nárůstu výkonu. Po prolomení mzdových a cenových strnulostí se ekonomika vrací na úroveň potenciálního produktu při vyšší úrovni cenové hladiny. Dlouhodobým důsledkem monetární expanze je nárůst cenové hladiny. Reálné proměnné se nemění, produkt i zaměstnanost zůstávají na stejné úrovni. Nemění se ani výše reálných úrokových měr. Jediným důsledkem měnové restrikce v dlouhém období by byl pokles cenové hladiny. Obrázek 10.6.: Dlouhodobé efekty monetární expanze

0

Keynesiánský přístup k měnové politice kritizovali monetaristé. Nyní se seznámíme s podstatou této kritiky a monetaristickými doporučeními pro měnovou politiku. Keynesiánský transmisní mechanismus vychází z předpokladu existence efektu likvidity. M. Friedman tím nazýval počáteční snížení úrokových měr v důsledku zvýšení nabídky peněz centrální bankou. - 108 -



Friedman dále tvrdil, že po počátečním snížení úrokových měr bude následovat opětovný růst. Čím je způsoben? Růst nominálního produktu se na trhu peněz projeví růstem poptávky po penězích. Rostoucí poptávka po penězích zvyšuje úrokovou míru (důchodový efekt). Růst agregátní poptávky vyvolává růst cenové hladiny, což je další faktor, který způsobuje zvýšení poptávky po penězích a tedy růst úrokové míry (efekt cenové hladiny). Růst cenové hladiny zároveň vyvolává inflační očekávání, které zvyšují nominální úrokovou míru. Keynesiánská politika levných peněz tak dlouhodobě nemůže dosáhnout svých cílů. Co se stane, jestliže centrální banka provede monetární expanzi? Stejným tempem jako peněžní zásoba vzroste agregátní poptávka. Skutečný produkt se přechodně vychýlí nad úroveň potenciálního produktu, sníží se nezaměstnanost a současně vzroste cenová hladina. Po vyprchání efektu peněžní iluze se ekonomika vrací na potenciální úroveň, nezaměstnanost na přirozenou míru. Jediným dopadem bude růst cenové hladiny. Jaká vyplývají doporučení pro monetární politiku? Měnová politika se má v pojetí monetaristů zaměřit na zprostředkující cíl v podobě stabilního růstu peněžní zásoby. Pokud se bude centrální banka držet tohoto fixního pravidla, budou vytvořeny podmínky pro dosažení konečného cíle monetaristické měnové politiky, tj. nízké inflace. Růst peněžní zásoby by měl odpovídat dlouhodobému trendu růstu reálného produktu. To je argument proti aktivistické měnové politice, která si klade za cíl průběžně reagovat na měnící se podmínky v ekonomice. Podle monetaristů má tato politika za důsledek výkyvy agregátní poptávky, které se projeví buď ve vysoké inflaci, nebo naopak recesi. Aktivistická měnová politika může ve svých důsledcích ekonomický cyklus prohloubit, místo aby jej mírnila. Dalším argumentem proti aktivistické měnové politice je existence časových zpoždění. Jak vznikají tato časová zpoždění? Řetězec různých typů zpoždění vzniká tím, že nějakou dobu trvá, než centrální banka identifikuje v ekonomice nějakou poruchu. Je to dáno tím, že statistická data jsou k dispozici s určitým časovým zpožděním. Banka tyto informace vyhodnotí a přijme určité rozhodnutí. Poté trvá několik měsíců, než toto opatření začne působit. Ekonomika je ale v neustálém pohybu, čímž vzniká riziko, že toto opatření bude působit na ekonomiku, která se mezitím dostala do jiné fáze ekonomického cyklu, než byla v době, kdy o tomto opatření bylo rozhodováno. V konečném důsledku může toto opatření působit procyklicky. Měnová politika v současnosti nemá podobu ani keynesiánské aktivistické politiky, ani politiky stálého pravidla podle monetaristických doporučení, ale formu tzv. cílování inflace. Princip inflačního cílování je v tom, že centrální banka veřejně vyhlásí inflační cíl, což je rozmezí, ve kterém se má inflace v určitém časovém úseku vyvíjet. Svými opatřeními se snaží inflaci v tomto rozmezí udržet. Výhoda cílování inflace spočívá v tom, že centrální banka může ovlivnit inflační očekávání. Pokud centrální banka vyhlásí inflační cíl, je tento cíl pro veřejnost srozumitelný, čímž je vytvořen předpoklad pro snižování inflačních očekávání a nakonec i míry inflace. Podmínkou úspěšnosti takové politiky je kredibilita (důvěryhodnost) centrální banky.

S

Shrnutí

- 109 -



Vysvětlili jsme typy monetární politiky. Znáte rozdíl mezi expanzivní a restriktivní politikou. Umíte vysvětlit, v čem se liší přístupy jednotlivých škol k monetární politice.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Jaké doporučení pro monetární politiku předkládají monetaristé? 2. Jak si monetární politiku představují keynesiánci? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 110 -


11. Fiskální politika


C

Cíle kapitoly: V této kapitole se seznámíte se základními souvislostmi zasahování vlády státu do tržního prostředí pomocí fiskální politiky. Úvodní část kapitoly odráží skutečnost, že nezbytným prostředkem realizace fiskální politiky je státní rozpočet, a proto je pozornost věnována struktuře státního rozpočtu, typologii rozpočtových deficitů a možnostem jejich financování. Doporučená literatura: Autor Název


T

Ekonomie Kapitoly z mAkroekonomie

Vydavatel a rok Strany vydání doporuče ného textu Svoboda, 2007 str. 709723 BIVŠ, 2011 str. 110120


Příjmem státního rozpočtu jsou:

a) platy státních zaměstnanců b) daně, placené domácnostmi a firmami c) půjčky od centrální banky

Veřejný dluh lze a) vše co dluží domácnosti a firmy státu chápat jako: b) vše, co dluží domácnosti a firmy sobě navzájem c) vše, co dluží stát a další veřejné subjekty domácnostem a firmám doma i v zahraničí Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

11.1. Státní rozpočet, deficit a dluh Fiskální politika je jedním z nástrojů makroekonomické (stabilizační) politiky státu. Hlavním nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet, respektive operace na jeho příjmové a výdajové straně, pomocí kterých se vláda snaží o udržení stabilního ekonomického růstu, nízké nezaměstnanosti a stabilní cenové hladiny. Cíle fiskální politiky prošly určitým vývojem. V keynesiánské etapě se fiskální politika soustřeďovala na cíl v podobě plné zaměstnanosti, posílení vlivu konzervativní ekonomie v rámci hlavního proudu v 70. letech se projevilo i v respektu k dalšímu cíli v podobě stabilní cenové hladiny. Názory na využívání fiskální politiky coby nástroje makroekonomické stabilizace se ale mezi jednotlivými ekonomickými školami liší. Státní rozpočet je součástí soustavy veřejných rozpočtů, do které tak patří: • státní rozpočet,

- 111 -



•

rozpočty vyšších územních samosprávných celků,

•

rozpočty municipalit, tj. měst a obcí,

•

státní účelové peněžní fondy, fondy zdravotních pojišťoven,

•

rozpočty organizačních složek státu, příspěvkových a municipálních organizací.

Státní rozpočet je centralizovaný peněžní fond, který má příjmovou a výdajovou stranu. Rozpočtové příjmy jsou tvořeny zejména: • daněmi, •

pojistným na sociální zabezpečení (např. důchodové, zdravotní, nemocenské pojištění, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti atd.),

•

nedaňovými příjmy (např. příjmy z privatizace, přijaté úroky, příjmy z pronájmu majetku aj.).

V základním členění rozdělujeme daně na: • přímé, které se vážou k určitému důchodu nebo majetku: o důchodové (osobní důchodové daně, daně ze zisku korporací) o majetkové (např. daň z nemovitostí, daň dědická a darovací)

•

nepřímé, které jsou obsaženy v ceně zboží a služeb: o daň z přidané hodnoty o spotřební daně o cla

Výdaje státního rozpočtu můžeme rozdělit do tří základních skupin: • transferové platby (jde o výdaje sociálního charakteru nebo mohou mít také podobu transferových plateb podnikům v podobě subvencí), •

vládní nákupy zboží a služeb (např. v podobě financování výdajů v oblasti školství, zdravotnictví a oblastech veřejné správy),

•

ostatní (např. úroky z veřejného dluhu).

Pro účely mezinárodního srovnání se často konstruuje ukazatel v podobě procentního podílu výdajů státního rozpočtu na hrubém domácím produktu, který vypovídá o makroekonomické angažovanosti státu v ekonomice. Rozdíl mezi příjmy a výdaji státního rozpočtu představuje saldo, které může být kladné nebo záporné. Jestliže příjmy převyšují výdaje, státní rozpočet je v přebytku. Pokud jsou výdaje stejně velké jako příjmy a saldo je nulové, státní rozpočet je vyrovnaný. V poslední době ale saldo bývá záporné, kdy výdaje převyšují příjmy, čímž vzniká deficit státního rozpočtu.

- 112 -



Obrázek 11.1.: Saldo státního rozpočtu v ČR (v mld. Kč) 20

7,2

0 1995 -20 -40

1996

1997

1998

1999

-29,3

-29,6

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

-15,7

-46,1

-45,7

-60

-56,3 -66,4

-67,7

-80 -100

-93,7

-97,6

-109,1

-120

Zdroj: Český statistický úřad Deficit státního rozpočtu je třeba nějak financovat. Většinou bývá financován emisí dluhopisů, které mohou nakupovat domácí subjekty (např. podniky, komerční banky) nebo zahraniční subjekty. Co by se stalo, kdyby tyto vládní dluhopisy nakoupila přímo centrální banka? Pokud nákupy provádí přímo centrální banka, dochází k růstu peněžní zásoby. Je to stejné, jako by centrální banka přímo tiskla peníze. Tento způsob financování deficitu se označuje jako monetizace deficitu a je příčinou vzniku inflace. Kumulací deficitů státních rozpočtů vzniká státní dluh. Pokud je deficitní financování praktikováno dlouhodoběji a státní dluh narůstá, potom významná část výdajů státního rozpočtu jde jen na úhradu úroků ze státního dluhu a může tak generovat vznik deficitů v dalších obdobích. Státní dluh je součástí veřejného dluhu (ve statistikách také nazývaný vládní dluh), který kromě státního rozpočtu zahrnuje i dluh státních fondů, místních rozpočtů, zdravotních pojišťoven a veřejných vysokých škol. Výše popisovaných ukazatelů se týkají tzv. maastrichtská konvergenční kritéria. Jsou to kritéria, které musí členská země Evropské unie splnit, chce-li vstoupit do eurozóny. Dvě z těchto kritérií jsou fiskální: • schodek veřejných financí nesmí přesáhnout 3 % hrubého domácího produktu, •

celkový veřejný dluh nesmí překročit 60 % HDP.

- 113 -



Obrázek 11.2.: Podíl deficitu veřejných rozpočtů na HDP v ČR (v %) 0 -1

1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007

-2

%

-3

-1,6 -3

-3,3

-2,7

-3,7

-5

-3,6

-3,7

-3,8

-4

-5 -5,7

-6

-6,6 -7

-6,8

-8

Zdroj: Český statistický úřad Obrázek 11.3.: Podíl veřejného dluhu na HDP v ČR (v %) 35 30 28,5

25

29,4 28,7

25,1

20

%

18,5

15 10

30,1 30,4 29,7

16,4

15 12,5

13,1

5 0 1996

1997 1998

1999

2000 2001

2002

2003 2004

2005

2006 2007

Zdroj: Český statistický úřad Do keynesiánské revoluce vlády víceméně respektovaly fiskální pravidlo v podobě vyrovnaného státního rozpočtu. Pro keynesiánskou ekonomii je charakteristické pravidlo cyklicky vyrovnaného rozpočtu: vláda má v průběhu cyklu udržovat průměrné vládní výdaje na přibližně stejné výši jako průměrnou úroveň příjmů. Ve fázi recese může uplatňovat deficitní financování, ale v období konjunktury musí výdaje omezit, aby byl vytvořen prostor pro vznik přebytku státního rozpočtu, ze kterého by byl financován státní dluh (předchozí deficity). Zkušenosti však ukázaly, jak nesnadné je vyrovnávat deficity ze „špatných“ let přebytky z let „dobrých“. Jakmile se jednou rozpočet dostane do deficitu, z důvodu existence politického cyklu je velmi těžké se z něj vymanit. Dlouhodobým důsledkem této koncepce byl růst státního dluhu. Deficit státního rozpočtu můžeme podle příčin vzniku rozdělit na strukturální a cyklický, respektive jeho strukturální a cyklickou složku. Strukturální deficit je část deficitu, který je způsoben diskrečními opatřeními - 114 -



státu. Je to výše deficitu, který vzniká, když je ekonomika na úrovni potenciálního produktu. Cyklický deficit je deficit, který je způsoben ekonomickým cyklem. Tato část deficitu vzniká, jestliže se výkon ekonomiky sníží pod potenciální produkt a daňové příjmy klesají. Pokud by výše produktu přesáhla potenciální produkt, vznikl by cyklický přebytek. Strukturální a cyklický deficit je znázorněn v následujícím grafu. Pokud jsou výdaje na úrovni E0 a ekonomika na potenciálu, příjmy se rovnají výdajům a státní rozpočet je vyrovnaný. Jestliže se ekonomika dostane do recese a výkon se sníží na Q1, příjmy státního rozpočtu nestačí na krytí výdajů a vzniká cyklický deficit. Kdyby vládní výdaje díky nevhodným diskrečním opatřením dosahovaly úrovně E1, deficit státního rozpočtu by se prohloubil o strukturální složku. Obrázek 11.4.: Strukturální a cyklický deficit

0

S

Shrnutí Vymezili jsme státní rozpočet. Byli jste obeznámeni se základními typy příjmů a výdajů státního rozpočtu. Víte, jaké saldo může státní rozpočet vykazovat. Znáte možnosti financování rozpočtového deficitu. Víte, v čem spočívá rozdíl mezi deficitem strukturálním a deficitem cyklickým.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Co tvoří největší část příjmů českého státního rozpočtu? 2. Jaké je aktuální saldo státního rozpočtu České republiky? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

11.2. Nástroje a účinnost fiskální politiky V keynesiánském pojetí je fiskální politika využívána aktivně jako nástroj stabilizační politiky státu. Z hlediska stabilizační funkce mohou mít nástroje fiskální politiky dvojí podobu:

- 115 -



•

vestavěných (automatických) stabilizátorů,

•

diskrečních opatření.

Vestavěné stabilizátory jsou nástroje, které po jejich zavedení v ekonomice působí automaticky a nevyžadují žádné další zásahy státu. Působí ve směru zmírňování cyklických výkyvů ekonomiky. Jejich výhodou je, že mají nulové vnitřní zpoždění. Konkrétně se jedná například o progresivní daně z příjmu nebo transferové platby. Jak vestavěné stabilizátory fungují? Pokud se ekonomika nachází v recesi, dochází k růstu nezaměstnanosti. Vyšší hladina nezaměstnanosti si vyžádá vyšší transferové platby (podpor v nezaměstnanosti a jiných sociálních dávek) ze státního rozpočtu, které částečně kompenzují výpadek příjmů domácností. Tím tlumí propad agregátní poptávky a přispívají ke stabilizaci ekonomiky. Stejně tak v případě progresivního zdanění dochází v recesi k posunu příjmů do nižších daňových pásem (v recesi příjmy klesají) a pokles příjmů je částečně kompenzován poklesem daní. Podobně jako v případě transferových plateb se očekává zmírnění propadu agregátní poptávky a stabilizace ekonomiky. Diskreční (záměrná) opatření jsou jednorázová opatření vlády na základě jejího volného rozhodování. Vláda k nim přistupuje tehdy, jestliže automatické stabilizátory nepůsobí dostatečně. Jedná se například o změnu struktury daňového systému a změny sazby daní nebo změny v jednotlivých položkách vládních výdajů a jejich struktury. Uvedli jsme, že hlavním nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet a operace na jeho příjmové a výdajové straně. Nyní budeme jednotlivé nástroje konkretizovat a popíšeme si jejich fungování. Základními nástroji fiskální politiky jsou: • vládní výdaje na nákup statků a služeb,

•

čisté daně (rozdíl mezi daněmi a transferovými platbami).

V krátkém období tyto nástroje ovlivňují především agregátní poptávku. Bude-li chtít vláda stimulovat agregátní poptávku, zvýší vládní výdaje nebo sníží daně. Říkáme, že vláda provede fiskální expanzi. Použije-li vláda tato opatření v opačném směru, tzn., sníží vládní výdaje nebo zvýší daně, jedná se o fiskální restrikci. Podívejme se nejprve, jaký bude mít dopad zvýšení vládních výdajů. Vládní výdaje na nákup zboží a služeb jsou jednou ze složek agregátní poptávky. Jestliže vláda tyto výdaje zvýší, dopad na agregátní poptávku bude bezprostřední. Co se stane, když například vláda zvýší výdaje na obranu a od určitého podniku koupí určitý počet letadel třeba za 50 miliard korun? Tento vládní nákup v ekonomice vyvolá dodatečné poptávkové impulzy. Vzpomeňte si na vysvětlení multiplikačního procesu v případě zvýšení investic. Princip je stejný; vládní nákup znamená vyšší poptávku po produkci této firmy. Aby firma mohla zakázku splnit a vyrobit příslušný počet letadel, musí najmout další pracovníky. Vyplacené mzdy těmto pracovníků a zisk této firmy znamená zvýšení příjmů, který vyvolá zvýšení spotřebitelských výdajů. Jeho míra je dána mezním sklonem ke spotřebě (mpc). Multiplikační proces pokračuje dále nám již známým způsobem. Pokud přijmeme tradiční keynesiánské předpoklady (ekonomika při neplném využití zdrojů, neměnná cenová hladina), můžeme zvýšení vládních výdajů znázornit v modelu multiplikátoru.

- 116 -



Obrázek 11.5.: Multiplikátor vládních výdajů

0

Připomeňme, že na vertikální ose znázorňujeme velikost celkových výdajů (agregátní poptávky) C + I + G, na vodorovné ose domácí produkt. Zvýšení vládních výdajů se projeví odpovídajícím posunem křivky celkových výdajů nahoru. Z grafu vidíme, že za uvedených předpokladů bude nárůst produktu vyšší než přírůstek vládních výdajů. Velikost přírůstku produktu určuje hodnota multiplikátoru vládních výdajů. Nyní můžeme definovat: multiplikátor vládních výdajů je koeficient, který určuje, jak se přírůstek vládních výdajů odrazí ve zvýšení produktu. Má stejný tvar jako investiční multiplikátor.

k2 =

1 1 − mpc

Vládní výdaje tedy ovlivňují rovnovážný produkt podobným způsobem jako investice. Velikost multiplikačního efektu bude oslabena, pokud budeme uvažovat existenci důchodových daní. Velikost těchto daní můžeme vyjádřit výrazem tY, kde t přibližně znamená sazbu důchodové daně. Multiplikační efekt oslabuje skutečnost, že část důchodů „uniká“ kromě úspor ještě do daní. Tuto skutečnost zohledňuje jednoduchý výdajový multiplikátor se sazbou důchodové daně t, který má tento tvar.

a=

1 1 − c(1 − t )

Další možností, jak může vláda zvýšit agregátní poptávku, je snížení čistých daní, tzn., vláda sníží daně nebo zvýší transferové výdaje. Sníží-li vláda daně, zbude domácnostem více peněz, které mohou utratit za spotřební výdaje. Dopad zvýšení transferů nebo snížení daní (přesněji autonomních daní – daně, které nezávisí na výši důchodu) na agregátní poptávku je ale nižší. Jestliže vláda navýší transferové platby, toto zvýšení transferů už v prvním kroku multiplikace povede ke zvýšení spotřebních výdajů o mpc. ∆TR. Podobně je tomu v případě autonomních daní. Uvedli jsme, že hlavními nástroji fiskální politiky jsou vládní výdaje a daně. Na tomto místě je třeba zmínit rozdíl v působnosti těchto dvou nástrojů. Zatímco vládní výdaje i daně působí bezprostředně na stranu poptávky, změna daní má navíc dopad i na stranu nabídky. Snížení daní vytváří podněty na

- 117 -



straně nabídky: zvyšuje motivace k podnikavosti, pracovitosti a investování. Nižší míra zdanění dále odstraňuje motivaci k daňovým únikům a odchodům do šedé ekonomiky. Uvolnění nabídkových podnětů jako důsledek snížení daní se projeví v růstu ekonomické aktivity, který je v grafickém vyjádření doprovázen posunem křivky AS doprava. Vyšší míra investic se s určitým časovým zpožděním odrazí i v růstu potenciálního produktu. Vliv snížení daní na nabídkové podněty se promítá i do příjmů státního rozpočtu. Tuto souvislost vysvětluje populární koncepce ekonomie strany nabídky, tzv. Lafferova křivka. Lafferova křivka, jak již bylo v předchozích kapitolách vysvětleno, vyjadřuje závislost daňových příjmů na míře zdanění. Pokud se míra zdanění zvyšuje, příjmy do státního rozpočtu rostou. Zároveň ale sílí omezení nabídkových podnětů. Z Lafferovy křivky vyplývá, že existuje určitá „kritická“ míra zdanění, kdy omezení nabídkových podnětů je natolik silné, že další zvýšení daňového zatížení povede k poklesu daňového výnosu: lidem se přestává vyplácet pracovat a zůstávají doma, firmy se přesunují do zemí s nižší mírou zdanění, část ekonomických aktivit uniká do šedé ekonomiky. Existuje určitá prohibitivní (zakázaná) zóna, do které by se ekonomika neměla dostat. V předchozím textu jsme vysvětlili obsah pojmů fiskální expanze a fiskální restrikce. Nyní se budeme zabývat problémem, jak se fiskální expanze či restrikce projeví ve změně cenové hladiny a produktu. Jinými slovy, budeme se zajímat o účinnost fiskální politiky. Budeme předpokládat, že vláda provede fiskální expanzi. Nejprve se podívejme na účinky expanzivní fiskální politiky v keynesiánském modelu. Z předchozího výkladu by nám již mělo být zřejmé, že fiskální expanze je adekvátním hospodářsko-politickým opatřením, jestliže se ekonomika nachází v situaci neplného využití zdrojů (v recesní mezeře). Z důvodu nedostatečné agregátní poptávky je produkt „blokován“ na úrovni Q1. V následujícím grafu vidíme důsledky fiskální expanze: růst výkonu, který převyšuje růst cenové hladiny. Obrázek 11.6.: Expanzivní fiskální politika v keynesiánském pohledu

0

S expanzivní fiskální politikou jsou však spojeny určité problémy. Jeden z nich má podobu tzv. efektu vytěsňování. Jeho princip je následující. Růst

- 118 -



nominálního produktu jako důsledek fiskální expanze způsobuje na trhu peněz růst poptávky po penězích. Důsledkem je vyšší úroková sazba, která vytěsňuje na úrok citlivé složky agregátní poptávky, zejména investice. Díky vytěsňovacímu efektu dochází vlastně ke zpětnému utlumení agregátní poptávky a výkonu. Důsledkem je změna struktury celkových výdajů, kdy vytěsněné soukromé investiční výdaje jsou nahrazeny vládními výdaji. Pokles investičních výdajů navíc negativně ovlivňuje budoucí ekonomický růst. Obrázek 11.7.: Vytěsňovací efekt fiskální politiky i

P

SM

efekt vytěsnění fiskální expanze

i2

i2

AD´1 AD2

DM2 DM1

0

AD1

M

0

Q

Vytěsňovací efekt je tím silnější, čím více se ekonomika blíží k potenciálnímu produktu. V klasickém modelu, kdy ekonomika je ve výchozí situaci na úrovni potenciálního produktu by vládní výdaje vytěsnily soukromé investiční výdaje v poměru 1:1. Fiskální politika je proto v pojetí klasiků zcela neúčinná. V podmínkách otevřené ekonomiky se systémem flexibilních měnových kurzů navíc může působit tzv. mezinárodní vytěsňovací efekt. Jak jsme viděli, důsledkem fiskální expanze je růst úrokové míry. Zvýšení úrokové míry vyvolá příliv zahraničního kapitálu. Pro finanční investory začne být výhodné investovat do lépe úročených domácích aktiv (např. cenných papírů). Aby investoři mohli tyto investice realizovat, potřebují domácí měnu. Zvýšená poptávka po domácí měně vede k jejímu zhodnocení. Zhodnocení domácí měny zhoršuje konkurenceschopnost domácích výrobků a služeb na zahraničních trzích, což se projevuje ve zhoršení čistých exportů. Protože jsou čisté exporty součástí hrubého domácího produktu, výkon ekonomiky klesne. Uvažujme výchozí situaci ekonomiky, která plně využívá zdroje. Co se stane, když v této situaci vláda provede fiskální expanzi? Důsledky ukazuje následující obrázek.

- 119 -



Obrázek 11.8.: Dlouhodobé dopady fiskální politiky

0

Důsledkem fiskální expanze je růst výkonu nad hranici potenciálního produktu doprovázený určitým nárůstem cenové hladiny. Ekonomika se nachází v rovnováze E1, která je však pouze přechodná. V dlouhém období se ekonomika vrací do rovnováhy E2. Jak vysvětlíme tento přizpůsobovací proces? Jestliže výkon přesáhne hranici potenciálního produktu, roste napětí na trzích výrobních faktorů (zejména trhu práce). Růst cen výrobních faktorů (mezd) se projeví v nárůstu cenové hladiny. Posun křivky krátkodobé agregátní nabídky nahoru na SAS2 odráží zvýšené náklady firem. Rostoucí cenová hladina zároveň znamená, že poptávka je ochotna koupit menší množství. Postupně dojde k návratu rovnováhy na úroveň potenciálního produktu. Dlouhodobým efektem fiskální expanze je pouze nárůst cenové hladiny a úrokových měr. V monetaristickém pojetí je čistá fiskální expanze neúčinná. Aby došlo ke zvýšení agregátní poptávky, musí být tato fiskální expanze akomodovaná, tzn., musí být doprovázena zvýšením nabídky peněz. Ekonomika se dostane do krátkodobé rovnováhy E1, kde si zaměstnanci a firmy mylně vykládají zvýšení cenové hladiny (viz námi již několikrát zmíněný efekt mylného chápání). Po vyprchání této peněžní iluze budou zaměstnanci požadovat zvýšení svých mezd tak, aby byla obnovena jejich reálná úroveň. Firmám se zvýší náklady, křivka krátkodobé agregátní nabídky se posune nahoru a produkt se vrací na potenciální úroveň. Výsledným efektem je opět pouze nárůst cenové hladiny. Restriktivní fiskální politika působí opačným směrem. Pokud v ekonomice existují nevyužité výrobní zdroje, fiskální restrikce recesní mezeru prohloubí, výkon a zaměstnanost se sníží. V dlouhém období, kdy ekonomika plně využívá zdroje, bude konečným důsledkem fiskální restrikce pokles cenové hladiny a pokles úrokové míry. Úroveň reálného produktu a zaměstnanosti se nezmění.

S

Shrnutí Uvedli jsme nástroje fiskální politiky. Definovali jsme výdajový multiplikátor vládních výdajů. Dokážete posoudit účinnost fiskální politiky jednak podle keynesiánského a monetaristického přístupu, jednak podle časového období.

- 120 -



Kontrolní otázky a náměty: 1. Jak se na produktu a cenové hladině projeví fiskální expanze v situaci, kdy ekonomika plně využívá zdroje? 2. Jakým způsobem lze provést fiskální expanzi? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 121 -


12. Mezinárodní obchod a platební bilance


C

Cíle kapitoly: V poslední kapitole se zaměříme na problematiku vnější ekonomické rovnováhy. Ukážeme si, jak zapojení ekonomiky do mezinárodních ekonomických vztahů zvyšuje blahobyt. Dále demonstrujeme, že protekcionismus v mezinárodním obchodě růstu tohoto blahobytu brání. V záměru se pak zmíníme o platební bilanci a jejích souvislostech. Doporučená literatura: Autor Název

L Samuelson, P.A., Nordhaus, W.D.

T

Ekonomie

Vydavatel a rok Strany vydání doporuče ného textu Svoboda, 2007 str. 619644


Čistý export:

a) je rozdíl vývozů a dovozů b) může nabývat i záporných hodnot c) obě možnosti jsou správné

Příkladem velmi a) USA otevřené b) Česká republika ekonomiky je: c) KLDR Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

12.1. Efekty mezinárodního obchodu Až doposud jsme na ekonomiku nahlíželi většinou jako na uzavřený ekonomický systém. Zde však zohledníme skutečnost, že každá ekonomika je v nějaké míře zapojena do mezinárodních ekonomických vztahů. Mezinárodní ekonomické vztahy jsou představovány pohybem výrobků a služeb, výrobních faktorů a finančních aktiv mezi rezidenty různých národních ekonomik. V této souvislosti také mluvíme o otevřenosti ekonomiky. Pojem otevřenosti ekonomiky se někdy zužuje na míru zapojení do mezinárodní dělby práce. Mezinárodním obchodem zde budeme rozumět směnné transakce statků a služeb mezi subjekty různých národních ekonomik. Kvantitativním aspektem otevřenosti ekonomiky je míra otevřenosti. Jako ukazatele míry otevřenosti jsou zpravidla užívány poměry vývozu, dovozu nebo obratu zahraničního obchodu (aritmetického průměru vývozu a dovozu) na hrubém domácím produktu. V míře otevřenosti existují dvě obecné tendence. Větší míra otevřenosti se zpravidla týká malých vyspělých ekonomik. Specifickou skupinu tvoří rozvojové země, kde vysoký podíl exportu na HDP může být dán úzkou specializací výroby. Nižší mírou - 122 -



otevřenosti se vyznačují velké rozvinuté ekonomiky, které disponují rozsáhlým vnitřním trhem nebo země rozvojové, jejichž výrobky jsou na světovém trhu nekonkurenceschopné. Popišme krátce příčiny, které vedou ke vzniku mezinárodního obchodu. V tomto kontextu je vhodné si znovu připomenout i jeden z principů ekonomického chování, a to že obchodováním si mohou přilepšit obě zúčastněné strany. V tomto kontextu je nepochybně základní příčinou, stejně jako u každé jiné směny, protichůdná tendence ve výrobě a spotřebě, jejímž úspěšným řešením je uskutečňování směny a prohlubování dělby práce. S vědomím této skutečnosti můžeme mezi další příčiny uvést především následující. Odlišnost výrobních podmínek. Jednotlivé země se liší ve vybavenosti výrobními faktory, kvalitou výrobních faktorů a úrovní používaných technologií. To následně způsobuje jednak odlišnost statků a služeb, které lze v každé ekonomice vyrobit a jednak odlišnou efektivnost výroby. Přírodní a klimatické podmínky, které ovlivňují výrobní a spotřební možnosti dané ekonomiky. K výrobě statků jsou mnohdy třeba suroviny, které se na území daného státu nenacházejí a je třeba je dovážet (např. ropa) nebo se spotřebovávají produkty, které není možné v daných klimatických podmínkách vypěstovat (např. tropické ovoce). Rostoucí výnosy z rozsahu. Možnost prodeje na světovém trhu může zemi, která má počáteční výhodu ve výrobě nějakého statku, vytvořit podmínky pro optimalizaci svých nákladů. U mnohých výrobních procesů průměrné náklady se zvyšováním objemu produkce vykazují tendenci k poklesu. Omezený národní trh by tuto nákladovou optimalizaci neumožňoval. Odlišné preference spotřebitelů v různých zemích způsobují, že domácí firmy se mohou specializovat na výrobu statků, které jsou určeny výhradně pro zahraniční trh, protože na domácím trhu nenachází uplatnění Ekonomická teorie popisuje hlavní příčinu vzniku mezinárodního obchodu pomocí teorie absolutních a komparativních výhod. Vysvětleme si nejdříve princip absolutních výhod. Budeme předpokládat existenci dvou zemí: Anglie a Portugalska. V těchto dvou zemích se produkují dva statky, plátno a víno. Další údaje nám poskytne následující tabulka. Tabulka 12.1.: Produkce před specializací (realizace absolutní výhody) plátno 8 10

Anglie Portugalsko

víno 16 12

Čísla uvedená v tabulce znamenají počet hodin práce potřebných k výrobě jedné jednotky daného statku, tj. k výrobě jednoho metru plátna, resp. jednoho litru vína. Zatímco v Anglii je třeba k výrobě jednoho metru plátna 8 hodin práce, v Portugalsku je to 10 hodin práce. K výrobě jednoho litru vína je zapotřebí v Anglii 16 hodin práce, zatímco v Portugalsku pouze 12 hodin. Vycházíme z předpokladu, že cena daného statku je dána počtem hodin práce potřebných k jeho výrobě. Proto v Anglii bude jeden litr vína dvojnásobně dražší než jeden metr plátna. Porovnejme nyní náklady na výrobu obou statků mezi oběma zeměmi. Z tabulky vyplývá, že Anglie je efektivnější ve výrobě plátna (k výrobě jednoho metru plátna je třeba méně hodin práce), Portugalsko je naopak - 123 -



efektivnější ve výrobě vína. Říkáme, že Anglie má absolutní výhodu při výrobě plátna, Portugalsko při výrobě vína. Bude-li mezi těmito dvěma zeměmi probíhat mezinárodní obchod, každá země se bude specializovat na výrobu toho statku, ve které je efektivnější než země druhá, tzn., který vyrobí v našem případě pomocí nižšího počtu hodin práce. Specializace v tomto případě proběhne na základě absolutních výhod. Jak se situace změní, jestliže v tabulce změníme jeden údaj? Tabulka 12.2.: Produkce před specializací (realizace komparativní výhody) plátno 12 10

Anglie Portugalsko

víno 16 12

Situace se změnila podstatně. Portugalsko je nyní efektivnější ve výrobě obou dvou produktů. Má tedy absolutní výhodu ve výrobě obou statků, jak při výrobě plátna tak vína. Tím vzniká zásadní otázka: bude pro obě dvě země v této situaci nadále výhodné, aby mezi sebou obchodovaly? Z tabulky vyplývá, že Portugalsko je ve výrobě vína ve srovnání s Anglií relativně efektivnější než ve výrobě plátna. Naopak Anglie je ve výrobě plátna relativně méně neefektivní než ve výrobě vína. Země se tedy budou specializovat na výrobu statku, ve kterém mají komparativní výhodu, tzn., budou se specializovat na výrobu statku, ve které jsou relativně efektivnější (resp. méně neefektivní). V našem příkladu se Anglie bude specializovat na výrobu plátna a Portugalsko na výrobu vína. Abychom mohli ukázat výhodnost mezinárodního obchodu pro obě země, musíme si určit národní a mezinárodní směnné poměry. Národním směnným poměrem je poměr, v jakém by se statky směňovaly při neexistenci mezinárodního obchodu. V případě Anglie se jeden metr plátna směňuje za 0,75 litru vína. K výrobě jednoho litru vína je třeba více práce, a proto je dražší. Jeden litr vína by se pak směňoval za 1,33 metru plátna. Jak by vypadaly národní směnné poměry v případě Portugalska? Jeden metr plátna se směňuje za 0,83 litru vína, z čehož vyplývá, že jeden litr vína lze získat za 1,2 metru plátna. Připusťme v této chvíli, že se země budou specializovat na základě komparativní výhody a začnou mezi sebou obchodovat. Anglie bude vyvážet do Portugalska plátno a dovážet víno. Dostáváme se k otázce, jaký vznikne mezinárodní směnný poměr. Jisté je, že se ustaví v intervalu jeden metr plátna za 0,75-0,83 litru vína a jeden litr vína za 1,2-1,33 metru plátna. Konkrétní mezinárodní směnný poměr by závisel na charakteristikách poptávky a nabídky daného statku a nelze ho přesně určit. Zvolíme si tedy mezinárodní směnný poměr arbitrárně ve výši jeden metr plátna za 0,8 litru vína a jeden litr vína za 1,25 metru plátna. V této chvíli už můžeme vidět výhodnost zapojení do mezinárodní dělby práce. Zatímco v případě neexistence mezinárodního obchodu by v Anglii bylo možné směnit metr plátna za 0,75 litru vína, v případě specializace a vývozu do Portugalska je možné dostat více – 0,8 litru. V Portugalsku se původně směňoval jeden litr vína za 1,2 metru plátna. V případě zapojení do mezinárodního obchodu lze získat opět více – 1,25 metru. Výhodnost mezinárodního obchodu pro zúčastněné země se dá ukázat i pomocí hranice výrobních a spotřebních možností. Předpokládejme, že obě země disponují zásobou práce ve výši 500 hodin. Potom můžeme zkonstruovat - 124 -



hranici produkčních možností a v případě neexistence mezinárodního obchodu i spotřebních možností pro obě ekonomiky. Anglie může vyrobit maximálně 41,7 metrů plátna nebo 31,25 litru vína. Body ležící na této hranici vyjadřují možné výrobní kombinace obou statků. Analogicky budeme postupovat i u druhé země, Portugalska. Předpokládejme existenci mezinárodního obchodu a zakresleme hranici spotřebních možností (modrá křivka). V případě, že by Anglie veškeré plátno, na které se bude specializovat, směnila za víno, mohla by dostat 33,36 litrů vína. Podobně získáme hranici spotřebních možností pro Portugalsko. Vychýlení hranice spotřebních možností od hranice produkčních možností je ilustrací prospěšnosti mezinárodního obchodu. Mezinárodní obchod a specializace na výrobu statků s relativně nejvyšší produktivitou umožňuje zemi spotřebovávat více statků. Z toho plyne vážný závěr pro hospodářskou politiku: z mezinárodního obchodu profitují všechny zúčastněné země, tzn. i země, které jsou zaostalejší a ve výrobě méně efektivní. Obrázek 12.1.: Hranice výrobních a spotřebních možností

0

0

Ukažme si vzájemnou výhodnost mezinárodního obchodu ještě pomocí aparátu, který známe z mikroekonomie, a to pomocí přebytku spotřebitele a výrobce. Navážeme na náš předchozí příklad, budeme předpokládat opět existenci dvou zemí (Anglie a Portugalska), jeden statek (víno) a stejné měny v obou zemích. Kdyby mezi sebou tyto ekonomiky neobchodovaly, rovnovážná cena vína by byla v Portugalsku nižší než v Anglii. Co se stane, když připustíme existenci mezinárodního obchodu? Obchodníci budou levnější portugalské víno vozit na dražší anglický trh. Zvýšená poptávka po portugalském vínu bude tlačit na zvyšování ceny vína v Portugalsku. Dovoz vína do Anglie se zase projeví poklesem ceny vína na anglickém trhu. Bude tak docházet ke sbližování ceny vína v obou zemích. Předpokládejme pro jednoduchost, že k této arbitráži bude docházet tak dlouho, dokud se ceny zcela nevyrovnají. Podívejme se nyní, jaké budou důsledky zapojení do obchodu v obou zemích. Následující obrázek znázorňuje situaci Portugalska v případě neexistence mezinárodního obchodu. Na trhu s vínem se ustaví rovnovážná cena PD a množství QD. Zvýrazněná plocha znázorňuje celkový přebytek, linie vedená z úrovně rovnovážné ceny jej rozděluje na přebytek spotřebitele a přebytek výrobce.

- 125 -



Obrázek 12.2.: Celkový přebytek v případě neexistence volného obchodu (Portugalsko)

0

V dalším obrázku vidíme, jak se situace změní, když připustíme existenci mezinárodního obchodu. Zdůvodnili jsme, že se cena vína v Portugalsku ustaví na vyšší úrovni světové ceny PW. Obrázek 12.3.: Celkový přebytek po zapojení do volného obchodu v případě Portugalska P

S Pw PD

D vývoz

0

Q2

QD Q1

Q

Domácí nabízené a poptávané množství se sice liší, ale trh je v rovnováze. Je to tím, že dalším účastníkem je zbytek světa, v našem případě Anglie. Množství vymezené horizontální vzdáleností Q2 Q1 znázorňuje vývoz. Jaké jsou přínosy a ztráty plynoucí ze zapojení do volného obchodu? Je zřejmé, že tratit budou portugalští spotřebitelé, kteří musí platit vyšší cenu PW. Naproti tomu získají portugalští výrobci vína, kteří teď mohou prodávat za vyšší cenu. Abychom mohli tyto přínosy a náklady porovnat, podíváme se na změnu přebytku spotřebitele a přebytku výrobce. Spotřebitelský přebytek se snížil, což plyne z vyšší ceny. Přebytek výrobce se ale zvýšil a tento přírůstek je dokonce větší než snížení přebytku spotřebitele, takže celkový přebytek se zvýšil. Zvýšení celkového přebytku je znázorněno v grafu modře šrafovaným trojúhelníkem. Jak na tom bude Anglie? Tentokrát vše znázorníme do jednoho grafu. Světová cena PW je v Anglii nižší než cena, která by se na domácím trhu ustavila v případě neexistence světového obchodu. Výroba vína se v Anglii - 126 -



odehrává v nákladově méně příznivých podmínkách, z čehož plyne nižší nabízené množství domácích producentů na úrovni světové ceny. Spotřebovávané množství je ale díky dovozům z Portugalska vyšší. Porovnejme opět přínosy a náklady spojené se zapojením do mezinárodního obchodu. Zjevný je přínos pro spotřebitele, kteří platí nižší cenu. Přebytek spotřebitele se zvýší. Prodávající na tom budou hůře, jejich přebytek se sníží. Zvýšení přebytku spotřebitele bude ale vyšší než snížení přebytku výrobce, tedy celkový přebytek se opět zvýší. Přírůstek celkového přebytku je opět znázorněn modře šrafovaným trojúhelníkem. Závěry, které vyplývají z této naší analýzy, potvrzují závěry, které jsme formulovali dříve: mezinárodní obchod je výhodný pro všechny zainteresované země. Obrázek 12.4.: Celkový přebytek po zapojení do volného obchodu v případě Anglie P

S

PD Pw D dovoz

0

S

Q2

Q

QD Q1

Shrnutí Ukázali jsme efekty mezinárodního obchodu. Víte, že mezinárodní obchod je prospěšný pro všechny zúčastněné bez ohledu na to, kdo je absolutně efektivnější. Umíte objasnit, v čem spočívá teorie absolutních a komparativních výhod. Dokážete vysvětlit prospěšnost obchodu i pomocí posouzení změn celkového přebytku po zapojení do mezinárodního obchodu.

Kontrolní otázky a náměty: 1. V čem je podle vás komparativní výhoda České republiky? 2. Jak by se podle vás váš blahobyt změnil, pokud by došlo k zákazu dovozů? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

12.2. Protekcionismus a jeho důsledky V předchozím textu jsme představili hlavní argumenty, které používá ekonomická teorie ke zdůvodnění prospěšnosti mezinárodního obchodu. Vlády

- 127 -



ale často používají nástroje, které mezinárodní obchod omezují. Tyto nástroje označujeme jako protekcionistické nástroje a jejich cílem je ochrana domácího trhu. Protekcionistické nástroje mohou mít v zásadě tuto podobu: • cla (daň na dovážené zboží), • kvóty (stanovení maximálního množství výrobku, které lze do země dovézt), • vývozní subvence (podpora domácích exportérů formou subvence, exportních úvěrů nebo úlev na daních), • neviditelné překážky dovozu (hygienické, bezpečnostní a jiné standardy). Tyto nástroje tvoří přímá opatření vnější hospodářské politiky. Mezi nepřímé nástroje řadíme ty nástroje stabilizační politiky (fiskální a měnové politiky), které mají dopad na rovnováhu platební bilance. Nyní popíšeme ekonomické důsledky dvou protekcionistických opatření, cla a kvót. Opět navážeme na náš předchozí příklad a budeme předpokládat, že anglická vláda se začne bránit levným dovozům vína z Portugalska, aby ochránila domácí producenty. Na dovoz vína uvalí clo. Výše cla způsobí zvýšení ceny vína na PC. Důsledky můžeme vyčíst z následujícího obrázku. Obrázek 12.5.: Dopady zavedení cla

0

Nabídková křivka vyjadřuje nabídku domácích (anglických) producentů vína a poptávková křivka poptávku domácích spotřebitelů. Zvýšení ceny způsobí pokles spotřebovávaného množství. Sníží se dovoz a zároveň vzroste tržní podíl domácích producentů. Vyjádřeme zase přínosy a náklady pomocí přebytku spotřebitele a přebytku výrobce. Je jasné, že dojde ke snížení přebytku spotřebitele a ke zvýšení přebytku výrobce. Vyznačený obdélník vyjadřuje příjem do státního rozpočtu z vybraného cla. Zbývají tam dva modře vyšrafované trojúhelníky, které vyjadřují snížení celkového přebytku, náklady mrtvé váhy. Ze snížení celkového přebytku je pak vyvozován závěr o negativním dopadu cel na ekonomiku. Co se stane, když anglická vláda zavede dovozní kvóty? Vláda rozdělí určitý počet dovozních licencí, které opravňují jejich držitele k dovozu určitého počtu lahví vína do Anglie.

- 128 -



Obrázek 12.6.: Dopad zavedení dovozní kvóty P

S

součet nabídky domácích výrobců a dovozců

kvóta PD PK Pw D dovoz

0

Q

Část nabídkové křivky ležící nad světovou cenou se posouvá doprava o množství, které kvóta vymezuje. Důsledky zavedení dovozní kvóty jsou téměř identické jako v případě zavedení cel: roste cena a zvyšuje se podíl domácích producentů. Snižuje se přebytek spotřebitelů, naopak roste přebytek výrobců. O jakou část se sníží celkový přebytek v tomto případě? Obdélník, který minule zobrazoval příjem do státního rozpočtu, v případě dovozních kvót představuje rentu domácích dovozců, kteří vlastní dovozní licenci. Tato renta vyplývá z toho, že tito obchodníci nakupují za nízkou světovou cenu a prodávají za uměle vyšší cenu na domácím trhu PK. Opět můžeme vidět dva modré trojúhelníky vyjadřující náklady mrtvé váhy. Jejich existence znovu slouží k formulaci závěru o celkově škodlivém dopadu zavedení kvót. Co vlastně vlády vede k tomu, aby tato protekcionistická opatření zaváděly? Většinou se uvádějí následující argumenty. Ochrana pracovních míst. Častou argumentací je, že levnější dovozy vytlačují z trhu domácí výrobce, kteří jim nejsou schopni konkurovat. Krachující firmy propouští zaměstnance, čímž se zvyšuje nezaměstnanost. Pokud ale dojde k přesunu výrobních faktorů do odvětví, ve kterých má země komparativní výhodu, tato odvětví se budou rozvíjet a vytvářet nová pracovní místa. Potom země jako celek dosáhne většího blahobytu, byť to pro určitou část obyvatelstva může znamenat určité nepříjemnosti spojené s hledáním nového pracovního místa nebo nutností rekvalifikace. Rozvíjející se odvětví. Tato argumentace je postavena na tom, že země, která nemá ještě dostatečně rozvinuté určité průmyslové odvětví, by měla svému průmyslu vytvořit jakési skleníkové podmínky v podobě ochrany před zahraniční konkurencí. Až dané odvětví dospěje a dosáhne srovnatelné úrovně s jinými zeměmi, mohou se protekcionistická opatření zrušit. Zavedení takovéhoto opatření je však spojeno s určitými riziky. Nabízí se otázka, na základě jakých informací může stát toto potenciálně úspěšné odvětví identifikovat. Bude životaschopné i po odstranění těchto umělých podmínek? Svoji roli zde hraje další důležitý aspekt související s politickými vlivy při jeho identifikaci. Odvetný protekcionismus. Logika tohoto argumentu je zřejmá. Jestliže nějaká země uvalí na naše dovozy cla, jsme nuceni v zájmu rovné soutěže přijmout odvetné opatření a uvalit cla taky. Z našeho výkladu by mělo vyplynout, že země, která cla uvaluje, poškozuje druhé země, ale i sama sebe. Jestliže tedy uvalíme odvetné clo, poškodíme danou zemi, ale také sami sebe. - 129 -



V této souvislosti se objevuje další argument. V zájmu spravedlivé soutěže je nutné zavést cla v případě, že zahraniční vláda subvencuje výrobu nějakého statku a tento statek je dovážen k nám. Položme si následující otázky. Je konečným cílem ekonomického systému zachování výroby daného statku nebo uspokojení spotřebitelů? Proč nevyužít toho, když cizí daňoví poplatníci přispívají na subvencované dovážené statky? Dojde-li k realokaci výrobních faktorů do výrob, které budou výnosnější, potom poškození domácí ekonomiky bude menší než v případě zavedení odvetného opatření.

Shrnutí

S

Definovali jsme protekcionismus. Znáte opatření, která brání mezinárodnímu obchodu. Víte, za jakým účelem jsou používána. Dokážete vysvětlit, jaký efekt tato opatření mají.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Jakým způsobem se uplatňuje dovozní clo? 2. Kdo vydělá a kdo prodělá na zavedení cla? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

12.3. Platební bilance K posouzení vnější ekonomické rovnováhy slouží platební bilance. Platební bilance je statistický záznam všech transakcí mezi subjekty domácí země a subjekty ostatních zemí za určité časové období (zpravidla jeden rok). Na základě toho, o jakou ekonomickou transakci se jedná, rozlišujeme jednotlivé účty platební bilance. Platební bilance má následující strukturu. I. Běžný účet platební bilance, v rámci kterého se sleduje: • A. obchodní bilance – vývoz a dovoz zboží,

• B. bilance služeb – vývoz a dovoz služeb (doprava, cestovní ruch, ostatní služby), • C. bilance výnosů – saldo důchodů (výnosů) z výrobních faktorů (pracovní příjmy, dividendy, reinvestovaný zisk a úroky), • D. běžné převody – převody vládního (např. platby mezinárodním organizacím, sociální transfery) a soukromého sektoru (např. remitance). II. Kapitálový účet – sleduje kapitálové transfery, v současnosti jsou ale nejvýznamnější položkou příjmy ze strukturálních fondů EU. III. Finanční účet – znamená vlastně vývoz a dovoz kapitálu: • A. přímé investice – bilance investic, jejichž cílem je získání kontroly nad podnikem,

• B. portfoliové investice – nízké kapitálové účasti a obligace, • C. ostatní investice – např. krátkodobé a dlouhodobé úvěry.

- 130 -



IV. Chyby a opomenutí – tato část platební bilance slouží k eliminaci nepřesností způsobených při jejím sestavování a vlivu kurzových rozdílů. V. Devizové rezervy – devizová aktiva centrální banky a ministerstva financí.

Tabulka 12.3.: Platební bilance za leden až prosinec 2007 Saldo v mil. Kč I. BĚŽNÝ

-88959,4

- Obchodní bilance

117461

- Bilance služeb

55421,9

- Bilance výnosů

-253778,7

- Běžné převody

-8063,6

II. KAPITÁLOVÝ

19655,2

III. FINANČNÍ

104474,2

- Přímé investice

158185,5

- Portfoliové investice

-53232,1

- Finanční deriváty

1799,6

- Ostatní investice

-2278,8

IV. SALDO CHYB, OPOMENUTÍ

-19503,5

V. ZMĚNA DEVIZOVÝCH REZERV

-15666,5

Zdroj: Česká národní banka Poznámka: Minusové znaménko u změny devizových rezerv znamená přírůstek a naopak. Účetně je platební bilance vždy vyrovnaná, protože je to účetní záznam sestavený na principu podvojného účetnictví, takže každá položka je do účtů platební bilance zanesena dvakrát: jednou jako položka debetní, podruhé jako položka kreditní. Kreditní operace vytvářejí devizovou nabídku, debetní devizovou poptávku. Účetní vyrovnanost platební bilance však neznamená, že nemohou být v nerovnováze jednotlivé účty. Země může mít deficit na běžném účtu, který ale musí být kryt přebytkem na jiném účtu. Pokud budeme abstrahovat od kapitálového účtu a chyb a opomenutí, tak zbývá krytí přebytkem na finančním účtu. Jestliže by tento přebytek nestačil, muselo by dojít k odpovídajícímu snížení devizových rezerv. Devizové rezervy jsou proto vyrovnávací položkou, která zajišťuje, že platební bilance jako celek musí být vždy vyrovnaná. Vnější rovnováhou budeme mít na mysli situaci, kdy salda běžného účtu a finančního účtu budou stejná. Podívejme se na hlavní faktory ovlivňující výši salda na běžném a finančním účtu. Pro jednoduchost běžný účet ztotožníme s bilancí zboží a služeb. Faktory, které ovlivňují objem vývozu a dovozu, jsou následující. • Výše nominálního měnového kurzu. Již několikrát jsme uvedli, že zhodnocení domácí měny komplikuje situaci exportérům, protože prodražuje domácí zboží na zahraničních trzích a naopak stimuluje dovoz. Znehodnocení domácí měny má opačné důsledky. - 131 -



• Vývoj domácí a zahraniční cenové hladiny. Pokud domácí cenová hladina roste rychleji než v zahraničí, domácí zboží a služby jsou v zahraničí méně konkurenceschopné, protože jsou relativně dražší. Rychlejší růst cenové hladiny v zahraničí by naopak zvýšil konkurenceschopnost domácích výrobků. Pokud spojíme vliv nominálního měnového kurzu a domácí a zahraniční cenovou hladinu dohromady, dostáváme kategorii reálného měnového kurzu. RCZK / EUR = ECZK / EUR ⋅

PEUR PCZK

Kde RCZK/EUR je reálný měnový kurz koruny vůči euru, ECZK/EUR nominální měnový kurz, PEUR cenová hladina v eurozóně v eurech a PCZK cenová hladina v ČR v korunách. • Kolísání domácího a zahraničního produktu. Růst domácího hrubého domácího produktu vyvolává nárůst dovozů do domácí ekonomiky. Je to dáno tím, že růst domácí produkce vyžaduje více surovin a polotovarů, které jsou nakupovány na zahraničních trzích. Zároveň lidé více spotřebovávají a část z těchto spotřebních výdajů jde na zboží z dovozu. Pokud poroste produkt v zahraničí, budou zase naopak zahraniční spotřebitelé utrácet více za domácí zboží a služby, firmy budou nakupovat více domácích surovin a polotovarů. • Ostatní faktory. Roli mohou samozřejmě hrát i další faktory v podobě preferencí spotřebitelů nebo protekcionistických opatření. Zmínili jsme, že na finančním účtu platební bilance je zaznamenáván vývoz a dovoz kapitálu. Na čem bude záviset ochota zahraničních subjektů nakupovat domácí aktiva (např. cenné papíry), poskytovat půjčky domácím subjektům nebo ukládat peníze v domácích bankách? Neboli na čem závisí dovoz kapitálu? A podobně: na čem budou záviset ochota domácích subjektů investovat nebo poskytovat půjčky v zahraničí (tedy vývoz kapitálu)? Klíčovou roli zde hraje úrokový diferenciál, což je rozdíl mezi reálnou úrokovou mírou v domácí zemi a v zahraničí. Vyšší domácí úroková míra v porovnání se zahraničím a kladný úrokový diferenciál vyvolá příliv zahraničního kapitálu, naopak nižší úroková míra ve srovnání se zahraničím vede k odlivu zahraničního kapitálu. Jak jsme již uvedli, platební bilance jako celek je vždy vyrovnaná. Vyrovnávací položkou jsou devizové rezervy. Pokud by deficit na běžném účtu nebyl pokryt odpovídajícím přebytkem na účtu finančním, muselo by dojít ke snížení devizových rezerv. Dlouhodobě ale není možné devizové rezervy snižovat (stejně tak i zvyšovat). Uvádějí se tři mechanismy, pomocí kterých je dosaženo vyrovnání tohoto deficitu. • Měnový mechanismus. Tato situace vede ke znehodnocení kurzu domácí měny (s bližší argumentací se seznámíme v následující kapitole), které zvýší konkurenceschopnost domácích výrobků na zahraničních trzích. Následně tedy dojde ke snížení deficitu obchodní bilance. Tento vyrovnávací mechanismus platí samozřejmě v podmínkách pružných měnových kurzů. • Cenový mechanismus. Negativní obchodní bilance je podle tohoto vysvětlení doprovázena hromaděním zásob neprodaného zboží u domácích

- 132 -



výrobců, kteří reagují omezením produkce. Dochází ke snižování cen, které se projeví růstem exportu. • Důchodový mechanismus. Tento keynesiánskou ekonomií zdůrazňovaný mechanismus vychází z toho, že negativní čistý export snižuje domácí agregátní poptávku a tedy i produkt. Pokles výkonu povede k poklesu dovozu. Tento přístup lze doplnit o teorém lokomotivy a efekt importované inflace. Při popisu teorému lokomotivy popisujeme situaci dvou zemí, které se nacházejí v recesní mezeře. Mezi oběma zeměmi je zpočátku vyrovnaná platební bilance. V zemi A dojde z nějakého důvodu k nárůstu skutečného produktu. Růst produktu vyvolá zvýšení dovozů ze země B. V zemi B se zvýší produkt a zaměstnanost. Počáteční růst produktu v zemi A vyvolá růst produktu v zemi B. Země A působí jako lokomotiva, která táhne růst produktu obou zemí. Jiná situace nastane, jestliže obě dvě země se nacházejí na úrovni potenciálního produktu. Růst výkonu v zemi A je doprovázen zvýšením cenové hladiny. Následuje růst vývozu ze země B do země A, čímž se i v zemi B zvýší cenová hladina. Inflace je tak importována ze země A do země B. Proto mluvíme o efektu importované inflace. Tyto dva efekty nám ukazují vzájemnou závislost jednotlivých zemí, kdy jednotlivá opatření stabilizační politiky v jedné zemi se mohou promítnout do ekonomické situace v jiné zemi.

Shrnutí

S

Víte, co je platební bilance a jakou má strukturu. Umíte vysvětlit, které položky nalezneme na jednotlivých účtech platební bilance. Dokážete vysvětlit proces vyrovnávání platební bilance. Víte, že existují tři vyrovnávací mechanismy. Dokážete vysvětlit teorém lokomotivy a efekt importované inflace.

Kontrolní otázky a náměty: 1. Jak se na platební bilanci projeví, když pojedete pracovat do zahraničí na letní brigádu? 2. Jak se na platební bilanci projeví, pokud si pořídíte několik akcií firmy McDonald´s? Správné odpovědi na testové otázky jsou uvedeny v dodatcích – kapitola výsledky testů

- 133 -


Dodatky Výsledky testů: Kapitola 1: Test předchozích znalostí: 1b), 2c) Výsledky testů 1.1.: 1. keynesiánství, neokeynesiánství, postkeynesiánství, 2. hospodářský výkon a růst, inflace, nezaměstnanost, vnější svět Kapitola 2: Test předchozích znalostí: 1b), 2b) Výsledky testů 2.1.: 1. nijak, nejde o nákup finální produkce – může se tam promítnout pouze případná úhrada poplatku za zprostředkování nákupu (jde o nákup služby), 2. 1.USA, 2.Čína, 3.Japonsko Výsledky testů 2.2.: 1. HDP = C +I + G + NX, 2. disponibilní důchod = osobní důchod + transferové platby Kapitola 3: Test předchozích znalostí: 1a), 2a) Výsledky testů 3.1.: 1. mpc=0,8; mpc=1-mps, a tedy mpc=1-0,2=0,8, 2. např. výdaje na základní potraviny Výsledky testů 3.2.: 1. neplánované investice jsou nulové, 2. úspory se rovnají investicím Výsledky testů 3.3.: 1. k = 1/0,2 = 5, 2. důchod klesne o 200, protože k=1/0,25=4 a investice se sníží o 50 – důchod tedy klesne o 4násobek poklesu investic Kapitola 4. Test předchozích znalostí: 1c), 2b) Výsledky testů 4.1.: 1. veškerý objem produkce, kterou firmy nabízejí při určité úrovni cenové hladiny, 2. LAS je definovaná na úrovni potenciálního produktu a je vertikální, protože v dlouhém období jsou ceny a mzdy dokonale pružné a subjekty jsou dokonale informovány Výsledky testů 4.2.: 1. veškerý objem produkce, kterou chtějí ekonomické subjekty nakoupit při určité úrovni cenové hladiny, 2. vzroste čistý export a agregátní poptávka se posune doprava Výsledky testů 4.3.: 1. vzrostou úspory a současně i investice, spotřeba domácností klesne, AD se nezmění (změní se pouze její struktura), 2. dlouhodobé dohody o mzdách a cenách, náklady na přecenění produkce apod. Kapitola 5. Test předchozích znalostí: 1c), 2a) Výsledky testů 5.1.: 1. ekonomicky neaktivní, 2. mezi 70 a 75 % Výsledky testů 5.2.: 1. severní Morava a severozápadní Čechy (zde došlo k dramatické změně struktury ekonomiky – útlum hornictví a hutnictví), 2. štědrost sociálního systému, pružnost trhu s bydlením, dopravní infrastruktura atd. Kapitola 6. Test předchozích znalostí: 1c), 2a)

- 134 -

Petr Musil Předmět B103MAK1 Makroekonomie I Výsledky testů 6.1.: 1. M1 = hotovostní oběživo + vklady na běžných účtech, 2. trvanlivost, stejnorodost, dělitelnost, dostatečná kupní síla Výsledky testů 6.2.: 1. poptávka po penězích vzroste, 2. poptávka po penězích klesne Výsledky testů 6.3.: 1. Evropská centrální banka, 2. finanční zprostředkování Výsledky testů 6.4.: 1. multiplikátor depozit = 1/(0,02+0,08) = 10, takže změna depozit = 20.000,- x 10 = 200.000,-, 2. pokud adekvátně vzroste reálný výstup nebo se sníží rychlost obratu peněz Kapitola 7. Test předchozích znalostí: 1a), 2c) Výsledky testů 7.1.: 1. koruna posílí protože vzrostl export, 2. koruna posílí, protože se zvýšily zahraniční investice v ČR Výsledky testů 7.2.: 1. koruna znehodnotí o 10 %, takže nový kurz = 1,1x25 = 27,50, 2. např. služby stravování a pohostinství Výsledky testů 7.3.: 1. koruna posílí, 2. dojde k odlivu kapitálu, tím pádem vzroste nabídka korun a koruna oslabí Výsledky testů 7.4.: 1. musí nakupovat koruny a prodávat eura ze svých rezerv, 2. nijak Kapitola 8. Test předchozích znalostí: 1b), 2b) Výsledky testů 8.1.: 1. zvýšení pracovního nasazení, zvýšení kapitálové zásoby, 2. zvyšování úrovně poznání Výsledky testů 8.2.: 1. klasická recese, 2. např. v 70. letech 20. století v důsledku ropných šoků Výsledky testů 8.3.: 1. do exogenních příčin, 2. obnovovací investice Kapitola 9. Test předchozích znalostí: 1c), 2a) Výsledky testů 9.1.: 1. trvalý růst cenové hladiny, 2. kolem 2,5 % (v roce 2013) Výsledky testů 9.2.: 1. nedostatkem zboží (D>S), 2. nadměrnou peněžní emisí Výsledky testů 9.3.: 1. na co nejdelší, 2. dojde-li k neočekávané deflaci Výsledky testů 9.4.: 1. skutečná a očekávaná inflace se rovnají, 2. krátkodobá Phillipsova křivka (SPC) se posune vzhůru, na dlouhodobou PC to nemá žádný vliv Kapitola 10. Test předchozích znalostí: 1c), 2c) Výsledky testů 10.1.: 1. cenová stabilita, 2. komerční banky si u CB mohou za diskontní sazbu ukládat přes noc přebytečnou likviditu Výsledky testů 10.2.: 1. růst peněžní zásoby adekvátně růstu reálného výstupu (aby byla cenová hladina stabilní – viz závěry rovnice směny), 2. má být expanzivní, aby došlo k poklesu úrokové míry, růstu investic, růstu AD, růstu produktu a poklesu nezaměstnanosti Kapitola 11. Test předchozích znalostí: 1b), 2c)

- 135 -

Petr Musil Předmět B103MAK1 Makroekonomie I Výsledky testů 11.1.: 1. pojistné na sociální zabezpečení, politiku zaměstnanosti a důchodové pojištění, 2. český státní rozpočet je aktuálně deficitní ve výši cca 100 mld. Kč (2013) Výsledky testů 11.2.: 1. ve větší míře se projeví do růstu cenové hladiny a jen nepatrně do růstu produktu, 2. zvýšením vládních výdajů, transferových plateb, nebo snížením daní Kapitola 12. Test předchozích znalostí: 1c), 2b) Výsledky testů 12.1.: 1. relativně levná a vzdělaná pracovní síla, 2. klesl by Výsledky testů 12.2.: 1. jako procentní přirážka na dovozní cenu, 2. vydělají domácí výrobci a vláda, prodělají domácí spotřebitelé Výsledky testů 12.3.: 1. na běžném účtu s plusovým znaménkem, 2. na finančním účtu s minusovým znaménkem

Seznam doporučené literatury: Autor Samuelson, P.A., Nordhaus, W.D. Pačesová Hana

Název Ekonomie

Vydavatel a rok vydání Svoboda, 2007


BIVŠ, 2011

Vzorový zápočtový/zkouškový test: 1.

Hrubý národní produkt je definován jako: a. veškerá finální produkce, vyrobená za určité období na území určitého státu bez ohledu na národnost výrobních faktorů, které jej vyrobily b. veškerá finální produkce, vyrobená za určité období příslušníky určitého národa bez ohledu na území c. součet všech peněžních transakcí za určité období, tedy i nákupy pozemků, cenných papírů či bytů z druhé ruky d. součet příjmů domácností mínus transfery plus daně

2.

Pokud domácnosti vydávají na spotřebu 100, vláda nakupuje statky a služby v hodnotě 200, vláda vydává na transferové platby 100, firmy investují 200, exporty činí 40 a importy 50, pak HDP dosahuje: a. 690 b. 590 c. 490 d. 540

3.

Který pojem vyjadřuje zpomalení růstu cenové hladiny?: a. inflace b. desinflace c. deflace d. deslumpflace

4.

Příčinou nabídkové inflace může být: a. jednorázové zdražení ropy b. snížení množství peněz v oběhu c. zlevnění ropy d. zvyšování množství peněz v oběhu, které je opakovaně výrazně rychlejší než tempo růstu reálného produktu

- 136 -

Petr Musil Předmět B103MAK1 Makroekonomie I 5.

Který druh nezaměstnanosti není slučitelný s rovnováhou pracovního trhu?: a. cyklická b. frikční c. sezónní d. žádná správě

6.

Vyberte správné tvrzení: a. ekonomika je tím otevřenější, čím větší je její vnitřní trh b. ekonomika je tím uzavřenější, čím je vyspělejší c. ekonomika je tím otevřenější, čím menší je její vnitřní trh d. otevřenost ekonomiky s její vyspělostí vůbec nesouvisí

7.

Mezi funkce peněz nepatří: a. transakční prostředek b. oceňovací prostředek c. uchovatel hodnoty d. žádná možnost není správná

8.

Z rovnice směny M.V=P.Y vyplývá: a. jakýkoli růst peněžní zásoby povede k růstu cenové hladiny b. růst peněžní zásoby povede k růstu cenové hladiny, pokud reálný výstup a rychlost obratu peněz zůstanou nezměněny c. množství peněz v oběhu ovlivňuje reálný výstup d. všechny možnosti jsou správně

9.

Česká firma Hannah vyrábí sportovní oblečení v Číně. Které veličiny tímto faktem budou ovlivněny?: a. HDP ČR a HNP Číny vzrostou b. HDP ČR vzroste a HDP Číny klesne c. HDP ČR se nezmění, ale HNP Číny klesne d. HNP ČR a HDP Číny vzrostou

10. Vyberte správné tvrzení: a. banky hospodaří se svými penězi, tedy poskytují úvěry, které jsou financovány jejich základním kapitálem b. banky hospodaří s cizími penězi, přijímají vklady, ze kterých jsou následně financovány úvěry c. pokud by banky v ekonomice neexistovaly, všichni by byli spokojení, protože by ušetřili velké peníze na poplatcích – banky jsou v moderní společnosti již přežité d. banky značně zvyšují riziko v ekonomice

Řešení: 1b, 2c, 3b, 4a, 5a, 6c, 7d, 8b, 9d, 10b

- 137 -

Makroekonomie I. Předmět B103MAK1 Makroekonomie I. doc. Ing. Jan Čadil, Ph.D. Ing. Petr Musil, Ph.D. Studijní zátěž Prezenční studium

Recommend Documents