Makroekonomie 7 Platební bilance, devizový trh Obchodní a platební bilance. Věřitelská a dlužnická země. Devizový trh a měnový kurz. Systémy měnových kurzů. Měnové kurzy a mezinárodní obchod. Vývoj mezinárodního měnového systému. Vnější měnová politika. Význam mezinárodních finančních organizací.
Obchodní a platební bilance
Platební bilance vyjadřuje peněžní hodnotu všech ekonomických transakcí mezi zemí a ostatními zeměmi v průběhu daného období, zpravidla za kalendářní rok. Tyto transakce se skládají z vývozů a dovozů statků a služeb, pohybu investičních zdrojů, darů a přesunů peněžních prostředků, případně zlata.Platební bilance má podobu účtu, na kterém jsou zaznamenávány kreditní a debetní položky.
Platební bilance je rozdělená do částí: 1. Běžný účet 1.1 Soukromé transakce: 1.1.1 Zboží (neboli obchodní bilance) 1.1.2 Neviditelné položky nebo služby (cestovní ruch, doprava, příjmy z investic aj.) 1.1.3 Důchody z výrobních faktorů 1.1.4 Transferové platby 1.2 Vládní vývozy a dary 2. Kapitálový účet 2.1 Vládní 2.2 Soukromý (Finanční účet) 2.2.1 Přímé zahraniční investice 2.2.2 Portfoliové investice 3. Statistická diskrepance a úřední vyrovnání 4. Změna devizových rezerv (Měnový účet)
Základní struktura platební bilance dle ČNB 1. Běžný účet 1.1.1. Obchodní bilance 1.1.2. Bilance služeb 1.1.3. Bilance výnosů 1.1.4. Běžné převody transferů 2. Kapitálový účet 3. Finanční účet 3.1.1. Přímé investice 3.1.2. Portfoliové investice 3.1.3. Ostatní investice 4. Saldo chyb a opomenutí 5. Změna devizových rezerv
Kreditní
položka za takovou položku se považuje transakce, která vede k přísunu peněžních prostředků do země (např. vývozy).
Debetní
položka taková transakce, která vede k odsunu peněžních prostředků ze země do okolního světa (např. dovozy).
Platební
bilance ze zásady podvojného účetnictví jako celek musí nakonec z definice vykázat nulový závěrečný zůstatek a to proto, že co se koupí se musí buď zaplatit, nebo se musí zadlužit. Tedy součet salda běžného účtu, salda kapitálového účtu, statistických diskrepancí a oficiálního vyrovnání (tzn. formální celkový zůstatek bilance) se musí rovnat nule. Po rozboru jednotlivých finančních toků se určuje, zda vznikl přebytek nebo deficit platební bilance.
Vertikální členění platební bilance
Obchodní bilance OB
je rozhodující položkou běžného účtu platební bilance. Odráží pohyb statků a služeb ze země a do země. Rozdílem mezi vývozy a dovozy statků a služeb je položka označovaná buď jako čisté vývozy, nebo jako saldo obchodní bilance.
Věřitelská a dlužnická země Existuje pět stádií vývoje platební bilance v jednotlivých zemích, které odpovídají postupné přeměně mladé dlužnické země na zralou věřitelskou zemi. Tyto stádia jsou následující: 1) mladý a rostoucí dlužnický stát charakteristický je přebytek dovozu nad vývozem, který je na druhé straně vyrovnán zadlužením u ostatních států, roste příliv kapitálu.. 2) zralý dlužnický stát čistý export se dostává z deficitu do aktiva, čistý příliv kapitálu slábne a růst čistého zahraničního dluhu se zpomaluje. 3) stát splácející dluhy aktivum čistého exportu roste, dochází k čistému odlivu kapitálu a k poklesu čistého dluhu. 4) nový věřitelský stát čistý export se dostává do deficitu, zároveň se však zvyšují příjmy ze zahraničních aktiv (položka důchody v platební bilanci), dochází k slábnoucímu odlivu kapitálu, čistý dluh se přeměňuje v čistou věřitelskou pozici. 5) zralý věřitelský stát charakteristický je již opět deficit obchodní bilance, vysoký příliv důchodů umožňuje udržovat nebo i zvyšovat čistou věřitelskou pozici.
Devizový trh a měnový kurz
Měnový kurz
vzájemný poměr mezi hodnotami různých peněžních jednotek neboli poměr, v jakém se různé měny mezi sebou směňují. Vznik měnových kurzů zapříčinil mezinárodní obchod, a to protože při obchodu mezi zeměmi není možné používat pouze jedné měnové jednotky jedné země. Měnový kurz je určen na měnovém trhu bodem, v němž se nabídka dané měny střetla s poptávkou po dané měně. Pro ilustraci se uvažoval pouze bilaterální obchod mezi dvěma státy, kdy poptávku po měně jedné země určovali lidé, kteří danou měnu potřebují k nákupu statků z dané země. Nabídku zde určovali ti lidé, kteří v dané zemi prodali statky z druhé země a získali tak měnu první země.
Křivka poptávky (FD) vyjadřuje kombinace poptávaných množství peněžních jednotek jedné měny (za které jsou nabízeny peněžní jednotky jiné měny) při různých úrovních kurzu dané měny. Křivka nabídky (FS) vyjadřuje kombinace nabízených množství peněžních jednotek jedné měny (za které jsou poptávány pen. jednotky jiné měny) při různých úrovních kurzu dané měny.
Vývoj měnového kurzu: 1) znehodnocení (depreciace) měnový kurz jedné země poklesne vůči jiné zemi 2) zhodnocení (apreciace) měnový kurz jedné země vzroste vůči jiné zemi 3) devalvace snížení oficiálního měnového kurzu (neboli parity) země 4) revalvace zvýšení oficiálního měnového kurzu (parity) země.
Systémy měnových kurzů
Systém měnových kurzů je soubor pravidel, úmluv a institucí, podle nichž se provádějí a inkasují platby v rámci transakcí, které přesahují hranice země. Systém existuje proto, že všechny země považují měnový kurz za příliš důležitý, než aby se ponechal neregulovanému trhu. Měnové kurzy mají vliv na produkt, inflaci, zahraniční obchod a na mnoho dalších ústředních hospodářských cílů, takže je přirozené, že vlády se snaží působit na měnový trh tak, jak je potřeba. Existují tři základní systémy měnových kurzů.
1) Systém zlatého standardu V období let 1880 až 1913. Byl to sytém založený na definici každé měny pomocí fixního množství zlata. Mezi charakteristické rysy tedy patřily: a) základní parita každé měny byla vyjádřeny zlatým obsahem a b) měnový kurz nad vymezenou paritu osciloval v rozmezí tzv. horního a dolního zlatého dobu. Horní bod byl dán náklady na přesun zlata z jedné země do druhé. Pokud byl tržní kurz nad bod, při kterém by prodej zlata v zahraničí přinesl stejné množství peněžních jednotek druhé země jako přeměna na měnovém trhu za tržní kurz, vyplatilo se platit směnkou, a pokud byl tržní kurz nižší než tento bod, vyplatilo se platit zlatem.
2) Systém pružných měnových kurzů Tento systém se vyznačuje především tím, že měnový kurz zde určují převážně tržní síly nabídky a poptávky. V rámci tohoto systému můžeme z hlediska stupně vládní intervence rozlišit dva podsystémy a to: a) Systém "čistých" plovoucích měnových kurzů zde je volně plovoucí měnový kurz určován výlučně nabídkou a poptávkou bez jakékoli intervence vlády. b) Systém "řízeně" plovoucích měnových kurzů zde je také měnový kurz do určité míry ovlivňován nabídkou a poptávkou, ale do určité míry ho ovlivňují i intervence vlády.
3) Systém fixních měnových kurzů
Tento systém se vyznačuje tím, že je stanoven úřední oficiální měnový kurz, kolem kterého se s velmi malými výkyvy pohybuje tržní kurz (říká se, že kurz je zavěšen na tuto úroveň). Tento oficiální kurz může být vyjádřen přímo fixním vztahem dané měny k ostatním měnám, nebo může být propočítáván prostřednictvím koše vybraných měn, vůči kterým je určen fixní kurz. Změna tohoto oficiálního kurzu bývá označována jako devalvace (znehodnocení) nebo revalvace (zhodnocení).
Měnové kurzy a mezinárodní obchod Měnový kurz a mezinárodní obchod se do značné míry ovlivňují a to následujícím způsobem: Je dán rovnovážný měnový kurz mezi zemí A a zemí B. Dojde k oslabení měny země A vůči zemi B, čímž dochází k zvýšení nákladů na dovoz statků, služeb a investic ze země B do země A, to vyvolá pokles domácí poptávky v zemi A po dovážených výrobních a naopak poptávka po výrobcích ze země A v zemi B vzroste, protože statky jsou zde nyní relativně levnější. Dá se tedy říci, že oslabení tuzemského měny vůči ostatním měnám má za následek zvýšení vývozu a snížení dovozu.
Vývoj mezinárodního měnového systému Brettonwoodský systém V roce 1944 se hlavní státy světa (spojenci) sešly, a dohodly se na vytvoření nového mezinárodního ekonomického řádu. Na základě této dohody byla vytvořena Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Brettonwoodský systém měnových kurzů. Jedná se vlastně o první světovou dohodu, která upravuje mechanismus regulace mezinárodního finančního systému.
a) Brettonwoodský systém měnových kurzů trval od roku 1945 až do roku 1971. Rysem tohoto systému bylo, že každá měna měla stanovenu svou oficiální paritu, která byla stanovena ve vztahu k dolaru i k zlatu. Oproti systému zlatého standardu zde byla možnost přizpůsobování měnových kurzů v případech, kdy došlo k nerovnováze. Tento systém se pokládal za systém fixních měnových kurzů, ale přizpůsobitelných. b) Mezinárodní měnový fond (IMF) funguje do současné doby. Tento fond spravuje mezinárodní měnový systém a působí jako centrální banka centrálních bank. Členské země IMF přispívají do fondu a fond tyto prostředky používá k pomoci problémovým zemím.
c) Světová banka také funguje do současné doby. Je založena na principu poskytování mezinárodních půjček zemím, které předloží hospodářsky rozumné projekty, ale nemohou získat soukromé půjčky s nízkým úročením. Banku financují věřitelské země podle svého ekonomického významu.
V 70. Letech se světová ekonomika dostala do problémů. Jednotlivé vlády měly problémy s udržením oficiálních kurzových parit, což nakonec vedlo ke zrušení Brettonwoodského systému měnových kurzů, a jednotlivé státy si zvolily vlastní systém měnových kurzů. Nejčastěji to byl systém řízeně plovoucích měnových kurzů, který přetrval ve většině zemí, až do dnes.
Vnější měnová politika
Vnější měnová politika je politika státu vůči ostatním státům v rámci mezinárodního obchodu (zda je stát vůči mezinárodnímu obchodu liberálnější nebo zda je více protekcionistický. Cíle vnější měnové politiky: 1) dlouhodobě vyrovnaná platební bilance ta mimo jiné vede k dostatečné zaměstnanosti a příznivé cenové hladině. 2) regulace měnového kurzu měnový kurz výrazně ovlivňuje platební bilanci
Nástroje vnější měnové politiky: 1)
tržně orientované nástroje - intervence na měnových trzích - opatření monetární a fiskální politiky, které ovlivňují platební bilanci
2)
přímé administrativní opatření: - cla - kvóty - neviditelné překážky dovozu
Význam mezinárodních finančních organizací
Už v minulosti docházelo k mezinárodní koordinaci postupů jednotlivých vlád, centrálních bank a jiných institucí v rámci určitých finančních organizací. Přínosy této koordinace: 1) odstraňování překážek v mezinárodním obchodě 2) přínosy plynoucí z realizace komparativní výhody 3) koordinovaný vývoj měnových kursů 4) společné snižování cel, dovozních kvót apod.
Formy mezinárodní kooperace (integrace):
1) mikroekonomická integrace integrace mezi firmami, vznik nadnárodních koncernů. Formy: a) výměna informací mezi firmami b) společný výzkum trhu c) společný servis a poradenství d) dohody o specializaci a kooperaci e) společný výzkum a vývoj f) rozvoj nadnárodních korporací
2) makroekonomická integrace integrace mezi jednotlivými státy na základě smluv mezi vládami. Formy: a) pásmo volného obchodu - členské země zruší cla a kvóty ve vzájemném obchodě, ale ponechají si autonomní politiku vůči nečlenským státům. b) celní unie - společná celní politika vůči ostatním státům c) společný trh - liberalizace nejen pohybu statků a služeb, ale i pohybu výrobních faktorů d) hospodářská unie - společný trh s harmonizací národních hospodářských politik e) úplná ekonomická integrace (unie) - sjednocení měnové, fiskální, sociální a anticyklické politiky.
Literatura Makroekonomie
- Rusmichová, str. 123-
143 Ekonomie - Samuelson, str. 937-961 Makroekonomie - Helísek, str. 92-106, 145-156, 185-199 Malá encyklopedie moderní ekonomie - M. Sojka. B. Konečný, str. 163-170 UJEP – FSE www.miras.cz/seminarky
