Magdalena: 3. díl: Co je psáno Božena Němcová: Babička 3 6. 8. 1806 – Pod tlakem Napoleonových válečných úspěchů proti absolutistickým velmocím Evropy zanikla Svatá říše římská (vzniklá kdysi v 9. – 10. století, zásluhou především Karla I. velikého a Oty I. Velikého). Posledním impulsem k této události byl masivní příklon sympatií německých států – kromě absolutistického Pruska – od Habsburků směrem k Francii. Napoleon zahájil politiku diplomatického prosazování některých svých bratrů a sester na uvolněné trůny v Evropě: Jeho mladší bratr Ludvík se stal (1806) králem holandským, bratr Josef králem neapolským (1806), bratr Jérôme králem německého Vestfálska (1807), sestra Elisa velkovévodkyní italského Toskánska (1809); rodina Bonaparte se stala nejmocnější dynastií v Evropě. Červenec 1807 – V pruském městě Tylzit (česky Tylže) Napoleon uzavřel s Pruskem a Ruskem Tylžský mír; Rusko i Prusko se přidaly ke kontinentální blokádě a souhlasily s obnovením nezávislého Polska, byť v menším než někdejším rozsahu (vzniklo Varšavské knížectví, jehož existence omezovala vliv poražených mocností ve střední Evropě). Tylžský mír znamenal absolutní vrchol Napoleonovy moci. Kromě Velké Británie uznávala dominanci Francie celá Evropa. Tylžský mír znamenal diplomatický vrchol celé Napoleonovy kariéry. 1807 – Napoleon vpadl do Španělska, po dlouhých bojích dobyl Madrid a v r 1808 dosadil svého bratra Josefa (již neapolského krále) na španělský trůn. Španělé však pokračovali v lidovém odboji proti Francouzům: symbolem tohoto odporu se stal malíř Francisco Goya (1746 – 1828). 1809 – Rakousko, řízené císařem Františkem I. (41) a novým ministrem zahraničí vévodou Klemensem Wenzelem Nepomukem Lotharem Metternichem (36), se vzepřelo Napoleonovu vlivu a vyhlásilo válku Francii: Napoleon odpověděl rychlým tažením, které bylo kopií úspěšné kampaně z r. 1805. Napoleon opět obsadil Vídeň, ale 21. – 22. května byl poražen Rakušany v bitvě u Aspernu na Dunaji. Byla to vůbec první porážka Napoleonova pozemního vojska. Napoleon ji však napravil drtivým vítězstvím 5. – 6. července v bitvě u Wagramu. Průběh tažení Františkovi a Metternichovi vnukl myšlenku uzavřít s napoleonskou Francií spojenectví (a předstírat jeho trvalost). Do Vídně nečekaně přijela Marie Walewská (23) a v r. 1810 se jí narodil Napoleonův syn Alexandr. Napoleon (40) souhlasil s rakouskou nabídkou na spojenectví, protože tím získal naději na založení setrvale vlivné dynastie, a rozvedl se s Josefínou. 1810 – Zárukou i viditelným symbolem uzavřeného spojenectví Francie a Rakouska se stal sňatek Napoleona I. s Františkovou dcerou Marií Luisou (19): syn Napoleon František (zvaný Orlík) se narodil 1811.
1811 – Rakousko, vyčerpané válkami s Napoleonem, vyhlásilo státní bankrot. 1811 – Knižně vyšel český překlad slavného díla světové barokní literatury, eposu Ztracený ráj od anglického básníka Johna Miltona (1608 – 1684). Překlad, jehož autorem byl jazykovědec Josef Jungmann (1773 Hudlice u Berouna – 1847 Praha), se stal významným potvrzením bohatých vyjadřovacích schopností češtiny - byl ovšem napsán již v letech 1800 – 1804. Ukázka z Jungmannova překladu (9. zpěv – Řeč Satana–svůdce k Evě): Nebuď tobě divno, paní vševládná! můž-li tobě, ještos sama největší tvorstva div, co divno býti; aniž zbroj oči své, to nebe plné milosti, hněvem proti mně, an takto přicházím k tobě samotný, a nenasyceně na tvou hledím krásu, nelekaje se velebné tvé tváři, jížto samota svatá více velebnosti dodává. Pěkná podobizno tvůrce pěkného! Všecky věci, které z daru jeho máš, všecky věci dchnutím žití nadané, zvelebujíce tvou krásu nebeskou, s vytržením sladkým hledí na tebe. O, že na tebe tam nikdo nehledí, kde by všeobecným byla odivem! neli zde, v tom těsném, různém okolí mezi zvířaty, jichž tupí smyslové nijak chápati tvé krásy nemohou. Jeden vidí tebe člověk, než co jest jeden? Tyť by měla jako bohyně, jsouci mezi bohy, bráti ustavnou čest a službu od nezčíslných Andělů! 1812 – Napoleon I. (43) podnikl obří vojenské tažení do Ruska jako odvetu za skutečnost, že car Alexandr I. od r. 1810 porušoval kontinentální blokádu a otevřel ruské přístavy britským lodím. Napoleon pojal své tažení jako gigantickou akci Francie a jejích spojenců: shromáždil armádu čítající asi půl milionu mužů (Francouzi byli v menšině); jednalo se o největší armádu, jaká do té doby byla v Evropě sestavena. Účastnili se i Rakušané (velitel maršál kníže Karel Filip von Schwarzenberg, 51, zakladatel orlické větve rodu). Napoleon vpadl do Ruska v červnu 1812. Ruská armáda (velitel maršál kníže Michail Illarionovič Kutuzov, 67) zvolila taktiku zadržování nepřítele a ústupem přes vyklizenou zemi. Napoleon sice těsně zvítězil 7. 9. v bitvě u Borodina před Moskvou, ale než druhé nejvýznamnější ruské město stihl obsadit, Rusové z Moskvy odvezli
zásoby a její velkou část zapálili. Napoleon vtáhl do Moskvy, ale zjistil, že není schopen v ní přezimovat. Obrátil se tedy na zpáteční cestu: ruská armáda jej však přinutila ustupovat stejnou trasou, kterou předtím jeho armáda vyjedla (armáda ruského cara se tu mohla opírat i o podporu obyvatelstva). V krutých mrazech Napoleonova armáda měla velké ztráty. Klíčové střetnutí se odehrálo v listopadu, kdy Rusové drtivě zvítězili nad Napoleonovou armádou právě překračující rozvodněnou řeku Berezinu. Napoleon v obavě z protifrancouzských akcí v Evropě opustil svou armádu a na saních spěchal do Paříže; situaci však nezachránil a navíc ztratil pověst vojevůdce blízkého svým vojákům. jaro 1813 – Rakouský ministr zahraničních věcí kníže Clemens Wenzel Nepomuk Lothar Metternich (40) vedl ve východních Čechách významná diplomatická jednání, která připravovala Napoleonovu porážku, k níž pak došlo v říjnu 1813 v bitvě u Lipska v Sasku. Při té příležitosti se seznámil s vévodkyní Kateřinou Vilemínou Zaháňskou (32), která učinila svým letním sídlem východočeský zámek Ratibořice. Metternich jednal na zámku ve východočeském Opočně s ruským carem Alexandrem I. (36) a pruským králem Friedrichem Vilémem III. (43) a všichni tři také navštívili Kateřinu Vilemínu v Ratibořicích. V té době napsal Metternichův důvěrník Friedrich Gentz své přítelkyni: „Co jest nyní Paříž, Petrohrad, Vídeň a Berlín proti Jičínu, Ratibořicím, Opočnu a Náchodu! Co všechen lesk těchto míst proti světodějným faktům, která se odehrávají v malém koutě Čech, v několika nepatrných místech, o nichž svět dosud nevěděl!“ O Kateřině Vilemíně napsal její životopisec Brühl: „…vyrostla do obdivuhodné zralosti, má krásnou postavu i obličej, je hrdá a plná důstojenství, okouzluje laskavostí a ženskými slabůstkami, trochu trpí, trochu podléhá náladám – má tedy vše, co zvyšuje půvab mnoha žen. Je bohatá, nezávislá, je to vévodkyně „of her own right“. Je bdělá, politicky nad pomyšlení zkušená, vyniká znalostmi a společenskými styky. Žena křišťálově jasného rozumu a zářivého ducha. Pallas Athene.“ září 1813 – Kníže Klemens Metternich (40) a vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská (32) spolu v Lounech strávili první společnou noc. Metternich byl ovšem ženatý s Marií Eleonorou Kounicovou: pocházela z původně českého panského rodu, její dědeček kníže Václav Antonín z Kounic-Rietbergu býval diplomatem i kancléřem Marie Terezie a Josefa II. Říjen 1813 – Karel Filip ze Schwarzenberka shromáždil celoevropskou armádu (šestou koaliční), která se s Napoleonem střetla v třídenní bitvě u Lipska v Sasku. Koaliční taktiku vypracoval další vojevůdce z Čech, český hrabě a rakouský maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče (47). V bitvě národů byl Napoleon na hlavu poražen. Celé jeho panství se zhroutilo (např. zanikl Rýnský spolek). V březnu 1814 koaliční armády v čele s carem Alexandrem obsadily Paříž. Talleyrand vytvořil v dubnu pod svým předsednictvím novou francouzskou vládu, opatrně vstřícnou k vítězům. 11. dubna byl Napoleon donucen k abdikaci. Koalice se k němu zachovala promyšleně. Poslala ho
do vyhnanství na italský ostrov Elbu, jejž mu proměnila v doživotní knížectví. On sám i členové jeho rodiny (pochopitelně již sesazení) dostali doživotní renty. Vítězové se obávali, že tvrdším postupem by si popudili francouzský lid, který donedávna ještě Napoleona miloval. Marie Luisa se synem odjela do Rakouska. Na francouzský královský trůn se vrátili Bourboni, konkrétně devětapadesátiletý Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI. (hovoříme o restauraci Boubonů). Leckteré zákony z revoluční i Napoleonovy doby zůstaly zachovány, ale absolutismus byl obnoven. Nový král si nezískal důvěru obyvatelstva a lépe na tom nebyli ani obdobně postupující noví vládci koaličních států. V květnu 1814 zemřela Josefína ve věku necelých jedenapadesáti let. Září 1814 – Ve Vídni sešel celoevropský Vídeňský kongres, aby dohodl ponapoleonské uspořádání Evropy. Zúčastnily se (vůbec poprvé v dějinách) všechny evropské státy kromě Turecka. Druhým takto reprezentativním fórem byla až Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách v r. 1975, kde se sešlo 35 evropských států (chyběla jen Albánie) a Spojené státy a Kanada. Vídeňský kongres jednal o obnovení absolutismu v Evropě. V zúčastněných státech začalo pronásledování někdejších aktivních Napoleonových stoupenců. Veřejný život ovládly tajná policie a cenzura. 1815 – Napoleonových Sto dní: Na začátku r. 1815 Napoleon šokoval Evropu, když 26. února uprchl z Elby a vzápětí se se svou tělesnou stráží vylodil v jižní Francii. Ludvík proti němu poslal několikrát vojáky, čímž mu umožnil, aby se opět setkal se svými nedávnými spolubojovníky, s nimiž byl pak 20. března nadšeně přivítán v Paříži. Tím začalo francouzské druhé císařství. Ludvík uprchl a jednání Vídeňského kongresu se stalo bezpředmětným. Napoleon sestavil novou vládu, shromáždil armádu a vyrazil dobýt Belgii, obsazenou koaličními vojsky. Bitva o Brusel se odehrála 15. června u vesnice Waterloo. Napoleon se tam střetl s Brity, vedenými vévodou Arthurem Wellesley Wellingtonem. Do průběhu bitvy promluvilo i deštivé počasí (bláto ztížilo pohyb děl), ale o výsledku bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy se na bojiště přiřítilo pruské vojsko v čele s dvaasedmdesátiletým (!) maršálem knížetem Gebhardem Leberechtem Blücherem von Wahlstatt, hrdinou od Lipska. Napoleonova armáda doplatila na uspěchaně nepromyšlenou koncepci celého tažení a byla rozdrcena. Zachránil se prakticky jen sám císař a jeho stará garda, jednotky těch nejzkušenějších. 22. června 1815 Napoleon podruhé abdikoval a vzdal se Britům, aby se vyhnul Bourbonům. 7. července koalice podruhé obsadila Paříž. Ludvík se vrátil na trůn a Vídeňský kongres obnovil činnost. Napoleon byl dopraven na britský ostrov svaté Heleny u Afriky, na němž ve věku necelých dvaapadesáti let v r. 1821 zemřel (příčiny předčasné smrti nejsou jasné, ale rozhodně nebyly násilné). Napoleonovo druhé císařství bývá označováno jako Sto dní. Ve skutečnosti jde jen o přibližný příměr, od 20. března do 22. června uplynulo 95 dnů. Císařův syn Napoleon II. žil v Rakousku s titulem vévoda zákupský, zemřel však již v r. 1832 jako jedenadvacetiletý. Jeho matka zemřela r. 1847. Vzdálení Napoleonovi příbuzní žijí i dnes.
Hodnocení Napoleonova působení bude vždy individualizované. Nelze však popřít, že Napoleon velmi výrazně přispěl k rozšíření myšlenek Velké francouzské revoluce. Po definitivní Napoleonově porážce nastala v Evropě restaurace absolutismu, vymezená pojmy Svatá aliance – Koncert velmocí – Německý spolek, které všechny byly faktickým produktem poměrů vytvořených Vídeňským kongresem: Svatá aliance: založena r. 1815, iniciátorem byl ruský car Alexandr I., jednalo se o sdružení všech evropských panovníků s výjimkou britského krále, papeže a tureckého sultána, proklamovaným cílem bylo spravovat vnitřní i zahraniční politiku podle zásad křesťanského náboženství, ve skutečnosti však péče o víru byla zástěrkou pro bezohledné pronásledování zbytků revolučních sil v Evropě. Na okraj: bývalí (či budoucí) revolucionáři byli stíháni prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce, takže například brněnské hradní vězení Špilberk se stalo krutým žalářem obávaným v celé Evropě. Koncert velmocí: vznikl 1814, byla to koncepce správy evropských záležitostí prostřednictvím pravidelných schůzek i dalších jednání vedoucích představitelů velmocí a následného vnucení přijatého řešení všem ostatním, menším státům; neoficiální hlavou tohoto systému byl rakouský kancléř kníže Klemens Metternich, první kongres se konal v Cáchách 1818, druhý v Opavě 1820… Koncert velmocí plně fungoval do r. 1848, s omezeními přes 3. čtvrtinu 19. století. Německý spolek: vznikl 1815, byla to mezinárodní organizace německy mluvících států (nehledě na jejich neněmecké národnostní menšiny), mělo jít o volnější náhradu zaniklé Svaté říše římské, v čele stálo Rakousko a jeho Habsburkové, což však vyvolávalo rivalitu ze stranu jiného silného člena, Pruska. Prusko pak (1834) založilo Německý celní spolek (Deutscher Zollverein), který odstartoval vytváření německého jednotného hospodářského prostoru, ale nezahrnoval Rakousko a stal se mnohem úspěšnějším nástrojem německého sjednocení než Německý spolek.
Rodokmen vévodkyně Kateřiny Vilemíny Zaháňské (zjednodušeno):
Petr Biron, vévoda kuronský (1724 Mitava /dnešní Jelgava v Lotyšsku - 1800 Jelenov u Náchoda) 1.manželka Karolina Luisa von Waldeck und Pyrmont (1748 - 1782): svatba 1765, rozvod 1772 2.manželka Jevdokija Borisovna princezna Jusupovová (1743 - 1780) svatba 1774, rozvod 1778 3.manželka Anna Charlotta Dorothea von Menem (1761 - 1821) I svatba 1779 I____ ________ ________ ________ ____ I I Katharina Friedricha Wilhelmina Benigna a dalších 5 dětí (8. 2. 1781 Mitava - 29. 11. 1839 Vídeň) 1.manžel Jules Armand Louis Rohan-Guémenée (1768 - 1805) svatba 23. 6. 1800, rozvod 7. 3. 1805 dcera Adelaide Gustava Aspasia (13. 1. 1801 Hamburk - 19. 5. 1881 Rauhalinna, Finsko) otec Gustav Moritz Armfelt (1757 - 1814) 2.manžel Vasilij Sergejevič kníže Trubeckoj (1757 - 1814) svatba 1805, rozvod 1806 3.manžel Karl Rudolf von der Schulenburg (1788 - 1856) svatba 1819, rozvod (?) 1828/1835
1814 – Třiadvacetiletý student práv Václav Hanka (1791 Hořiněves /nedaleko Dvora Králové/ – 1861 Praha) uveřejnil v tisku výzvu ke sbírání českých národních písní. V téže době se jako dobrý znalec slovanských jazyků sblížil s Josefem Dobrovským (61) a stal se vůdčí osobností ve skupině Dobrovského nejmladších žáků. 1816 – Sedmadvacetiletý student práv Josef Linda (asi 1789 Nové Mitrovice /u Nepomuku/ – 1834 Praha), spolubydlící a kolega Václava Hanky, oznámil svůj objev staročesky psané Písně vyšehradské. Tuto krátkou báseň (17 veršů) zveřejnil společně s informací, že text nalezl v deskách staré knihy. Píseň vyšehradská se svým písmem i jazykem hlásila do 13. století, tedy do doby, z níž pochází jen nemnoho česky psaných textů – vesměs velmi stručných (zejm. české glosy v latinských knihách). 1817 – Václav Hanka (26) objevil v kostelní věži ve Dvoře Králové zlomek rozsáhlého souboru staročeských textů. Tento Rukopis královédvorský (dochováno 1261 veršů, celkem na 12 pergamenových listech a 2 proužcích) se hlásí do 13. století, tedy ještě do období, z něhož nejsou známy žádné jiné české texty v národním jazyce (na rozdíl od situace v jiných národních literaturách, včetně německé). U obou nálezů se hned objevily pochybnosti o jejich pravosti. Na přelomu 18. a 19. století se totiž v Evropě – v atmosféře vznikajících národních hnutí proti absolutismu – odehrálo několik objevů podobných, údajně starobylých textů, jež však byly brzy odhaleny jako falsa (padělky). Nejznámější takový případ byl spojen se jménem skotského spisovatele a folkloristy Jamese Macphersona (1736 – 1796), který napsal hrdinské eposy Fingal a Temora a předstíral, že jsou
dílem starověkého keltského barda Ossiana (podvod – či mystifikace – byl odhalen až po Macphersonově smrti). Spornou kauzu představuje staroruský epos Slovo o pluku Igorově. Jeho rukopis byl objeven r. 1795, písmem se hlásil do 16. století, ale textem již do závěru 12. století. Popisuje vítězství novgorodského knížete Igora Svjatoslaviče nad Polovci (turkotatarskými kočovníky, častěji nazývanými Kumáni). Zatímco ruští badatelé většinou samozřejmě uznávají pravost této básnické skladby, neruští odborníci ji považují také za falsum. Spor zřejmě zůstane nedořešen, neboť originál Slova o pluku Igorově omylem shořel, když Rusové v r. 1812 zapálili Moskvu, aby ztížili postupujícímu Napoleonovi přezimování ve městě. Rukopis královédvorský obsahuje kromě lyrických básní i hrdinské epické básnické skladby: zejména O pobití Sasíků (jinak nazýváno Beneš Heřmanův) a O velikých bojích křesťanů s Tatary (jinak: Jaroslav ze Šternberka). Byl přijat příznivě, protože řešil neveselou otázku, proč Češi nemají žádný starý hrdinský epos, podobný eposům západoevropským. 1818 – Josef Dobrovský uznal Píseň vyšehradskou jako pravou a otiskl ji ve 2. vydání své knihy Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur. 15. 4. 1818 – V Praze bylo založeno Vlastenecké museum v Čechách jako soukromá vědecká společnost (přímý předchůdce dnešního Národního muzea). Zásluhu na vzniku Vlasteneckého musea měly především šlechtické rody Šternberků a Kolovratů (věnovaly své rozsáhlé knihovny a přírodní sbírky), prvním sídlem se záhy stala část Šternberského paláce na Hradčanech. V musejním ředitelstvu zasedali mj. Josef Dobrovský, inženýr František Josef Gerstner (1756 – 1832) a hrabě Jiří František August Buquoy (1781 – 1851). listopad 1818 – Nově vzniklému Vlasteneckému museu byl anonymně zaslán zlomek pergamenového staročeského rukopisu (4 dochované listy). Posléze se zjistilo, že text byl odeslán ze zámku Zelená Hora u Nepomuku. Tento Rukopis zelenohorský se hlásil do 9. – 10. století. Jde vlastně o skladbu Libušin soud, zpracovávající (ovšem s většími podrobnostmi) příběh známý již z Kosmovy kroniky. 1819 – Hanka se stal správcem sbírek Vlasteneckého musea a od r. 1821 až do konce života byl v museu knihovníkem. Má velké zásluhy o vybudování a rozšíření musejní knihovny i archivu. 1819 – V Karlových Varech se odehrálo patrně poslední setkání mezi Clemensem Metternichem a Kateřinou Vilemínou Zaháňskou. Snad bylo závěrečným, neúspěšným pokusem o opětné sblížení. Vévodkyně (38) se vzápětí provdala za hraběte Karla Rudolfa von der Schulenburga (31). Jako svatební cestu si novomanželé dopřáli podzimní pobyt na jihočeském zámku Orlík (nad Vltavou), jenž byl sídlem jedné z větví rodu Schwarzenbergů. Ve stejné době žila ve Vídni Marie Magdalena Terezie Novotná (22), dcera vdovy Marie Magdaleny Novotné (49). Pracovala jako číšnice ve vinárně Barbary Hauptmannové. Zde se seznámila s Johannem Pankelem (25), jenž tehdy sloužil jako kočí právě u hraběte Schulenburga. asi začátek r. 1820 - Ve Vídni se Terezii Novotné (23) a jejímu milému Johannu Panklovi (26) narodila dcera Barbora. Na svět přišla jako nemanželské dítě. 5. února 1820 byla pokřtěna v kostele sv. Trojice v Alserstrasse, kmotrou jí byla Barbara Hauptmannová, a po ní tedy dostala křestní jméno. Někteří badatelé zastávají názor, že se Barbora Panklová narodila o několik let dříve, snad již r. 1816 (Terezii a Johannovi bylo tehdy jen 19 a 22 let). V dalším textu však – pro přehlednost - s touto diskutovanou možností počítat nebudeme. Za překonanou ovšem považujeme
