Hannah Arendt - je či není zlo banální? Magdalena Milatová
Hannah Arendtová
(1906−1975)
• židovka, osmnáct let exulantka bez státní příslušnosti („žena bez domova“) • zabývá se údělem osob bez státní příslušnosti ve 20. století v souvislosti s totalitarismem
Reflexe holocaustu (III. stádia) • I. (1944−1946) genocida v centru zájmu, spojení antisemitismu s moderní technikou • II. (přelom padesátých let) pojem totalitarismu, svět KT v širších souvislostech • III. (1961) reflexe procesu s Adolfem Eichmannem, návrat k úvahám o genocidě židů
Adolf Eichmann (1906−1962) • 1932 se stává členem nacistické strany a příslušníkem SS • 1934 začíná pracovat na Hlavním úřadu SD v Berlíně • v karierním vzestupu dosáhl hodnosti Obersturmbannführer
Proces s Eichmannem • v roce 1960 byl unesen izraelskými agenty a převezen z Argentiny do Izraele • proces trval od 11. dubna do 14. srpna 1961 • Eichmann byl popraven 31. května 1962
„Eichmann v Jeruzalémě“ • Hannah Arendt se v roce 1961 zúčastnila soudního procesu s Adolfem Eichmannem • průběh přelíčení na ni natolik zapůsobil, že se opět vrací k tématu „konečného řešení židovské otázky“ • nesouhlasí s interpretací izraelského soudu, že holocaust byl jen „nejstrašnější pogrom v židovské historii“
„Zpráva o banalitě zla“ Eichmann působil „strašlivě“ normálně „Největším překvapením byla naprostá obyčejnost toho člověka, zcela průměrný typ, plešatící padesátník s čerstvě přistřiženými šedivými vlasy. […] Eichmannovi se přičítaly zločiny takových rozměrů, že člověk čekal, že se otevřou dveře a do prosklené kabiny vejde nějaká stvůra. […] Místo toho se objevil úplně obyčejný člověk, jakého má každý za souseda.“ Moše Pearlman (E, s. 252)
„Byla jsem zasažena očividnou mělkostí obžalovaného, která znemožňovala sledovat nesporné zlo jeho činů na hlubší rovině nebo k jeho zdrojům či motivům. Činy byly nestvůrné, ale pachatel – přinejmenším dříve velmi aktivní osoba, nyní stojící před soudem – byl zcela obyčejný a průměrný, ani démonický, ani nestvůrný.“ Arendtová (ŽD, s.16)
• Eichmann před soudem působil jako obyčejný úředník, který se vyjadřuje jen ustálenými obraty úředního jazyka • v situacích pro které nebyly rutinní postupy byl bezmocný „Eichmann přijal tento způsob vyjadřování za svůj, protože prostě nebyl s to sestavit jedinou větu, která by nebyla klišé.“ Arendtová (EJ, s.68)
Absence myšlení „Čím déle ho člověk poslouchal, tím se stávalo zřejmější, že jeho neschopnost vyjadřování velmi úzce souvisí s jeho neschopností myslet, zejména myslet z pozice někoho druhého.“ Arendtová (EJ, s.69) • → nebyl schopen si uvědomit, že se podílí na nejhrozivějších zločinech
Absence svědomí „Ano, Eichmann svědomí měl. To ovšem fungovalo tak, jak by se normálně očekávalo, zhruba čtyři týdny. Pak se otočilo a začalo fungovat přesně naopak.“ Arendtová (EJ, s.129) • plná podřízenost zákonům, nepřipadalo v úvahu zákon přestoupit → poslušnost
Poslušnost • Eichmann při přelíčení prohlásil, že „po celý život žil v souladu s Kantovými morálními zásadami, zvláště s Kantovým pojetím povinnosti.“ Arendtová (EJ, s.184) • kategorický imperativ třetí říše: „Jednej tak, aby sis mohl být jist, že kdyby o tvém konání věděl Vůdce, vyslovil by s ním souhlas.“ Arendtová (EJ, s.185)
• „Mou ctí je moje věrnost.“ → poslušnost ne jen zákonům, ale i Hitlerovi Rutinní záležitost • Pro Hitlera znamenalo Konečné řešení jeden z hlavních cílů války, pro Eichmanna a mnoho dalších „úředníků“ bylo konečné řešení „každodenní rutinou s drobnými úspěchy a porážkami.“ Arendtová (EJ, s.206)
• Eichmann byl součástí „nesmírně složité a rozvětvené organizační, byrokratické a administrativní mašinérie, jež rozšiřovala předivo odpovědností a spoluviny na celou společnost v Německu i v zemích okupovaných Třetí říší.“ Traverso (TD, s.90) • nebyl tvůrcem konečného řešení, ale podílel se na jeho uskutečnění, stejně jako mnoho dalších
„Banalita zla“ „… když hovořím o banalitě zla, hovořím striktně na úrovni fakt a poukazuji přitom na jev, který bil při procesu do očí. Eichmann nebyl Jago ani Macbeth […]. Pomineme-li jeho mimořádnou horlivost, s níž toužil po osobním povýšení, žádné motivy neměl. […] Jemu jenom, řekli bychom obyčejně, nikdy nedocházelo, co ve skutečnosti dělá. […] Eichmann nebyl hloupý. To, co ho predestinovalo, aby se stal jedním z největších zločinců nacistické epochy, byla naprostá nepřítomnost myšlení, něco, co v žádném případě není totožné s hloupostí.
• A jestliže toto je „banální“ a dokonce směšné, jestliže ani při nejlepší vůli jsem nebyla s to Eichmanna odhalit ďábelskou hloubku, neznamená to, že tuto Eichmannovu dispozici považuji za cosi obvyklého. […] Naučení, které si bylo možno odnést z Jeruzaléma, bylo následující: právě tato vzdálenost od skutečnosti a tato nepřítomnost myšlení je s to způsobit větší zkázu než všechny instinkty ke zlu dohromady, které možná člověk v sobě má.“ Arendtová (EJ, s.380–381)
Banalita zla ≠ banalizace zločinu • banalita zla ≠ banalizace zločinu konečného řešení židovské otázky, který je podle Arendtové v dějinách bezprecedentní • Naopak, takovýto zločin je o to zrůdnější, protože byl spáchán „normálními lidmi“, nikoli krutými sadisty.
„Banální nebyla genocida, ale povaha jejich pachatelů.“ Traverso (TD, s.89)
Literatura • ADLER, G.H. Terezín 1941−1945: Tvář nuceného společenství. Brno: Barrister & Principál, 2007. • ARAD, J. Belzec, Sobibor, Treblinka: Vyhlazovací tábory akce Reinhard. BB art: Praha, 2006. • ARENDT, H. Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. Praha: Mladá fronta, 1995. • ARENDT, H. Původ totalitarismu I-III. Praha: Oikoymenh, 1996. • ARENDT, H. Život ducha - I. díl. Praha: Aurora, 2001. • CESARANI, D. Eichmann. Praha: Argo, 2008. • HILBERG, P. Pachatelé, oběti a diváci: Židovská katastrofa 1933-1945. Praha: Argo, 2003. • HÖSS, R. Velitelem v Osvětimi. Praha: Academia, 2006. • SOFSKY, W. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha: Argo, 2006. • TRAVERSO, E. Trhlina v dějinách: Esej o Osvětimi a intelektuálech. Praha: Academia, 2006.
