Magazín o chytrých řešeních pro efektivnější správu měst a obcí. Kulturní politika a strategie měst

04–15

Magazín o chytrých řešeních pro efektivnější správu měst a obcí

Kulturní politika a strategie měst

Vize Rozhovor s Kathrin Paulischin a Juliusem Stieberem, Magistrát města Lince K: Kathrin Paulischin, Magistrát města Lince. Do procesu tvorby nové kulturní strategie (KEP neu) byla zapojená jako jeho koordinátorka a nyní je zodpovědná za její implementaci a supervizi. J: Julius Stieber, Magistrát města Lince. Ředitel odboru kultury města Lince a člen správní rady Ars Electronica Center. Rozhovor vedla Šárka Zahálková, kulturní manažerka a kurátorka. Město Linec se věnuje kulturnímu plánování kontinuálně již několik desetiletí. Kdy to celé vlastně začalo? K: Proces strategického plánování v kultuře v městě Linci začal již v devadesátých letech 20. století, trval dva roky a byl iniciován tehdejší politickou reprezentací. Jeho cílem bylo nalézt vizi pro kulturní politiku Lince, dosáhnout koordinovaného plánování kultury a profesionálního plánování zdrojů. J: První Plán rozvoje kultury (KEP) je z roku 2000, ten druhý, navazující pak z roku 2013 (KEP neu). Do obou procesů tvorby kulturní strategie se zapojila řada investorů z různých sektorů. Jaký k tomu mělo město důvod či impuls? K: Hlavním cílem prvního KEP, který Julius zmiňoval, byla účast v soutěži o titul Evropské hlavní město kultury. Linec ve výběrovém řízení uspěl pro rok 2009. Myšlenka začít s druhým strategickým plánem rozvoje kultury přišla hned na to. Cíle prvního plánu rozvoje kultury byly totiž rokem 2009 naplněny. Druhé kulturní plánování bylo započato hledáním nového směru na základě zkušeností z předchozí dekády a definováním současných i budoucích výzev a témat pro kulturní sektor. Změnil se nějak plánovací proces ve svém průběhu? K: Druhý proces tvorby strategie pro kulturu byl mnohem strukturovanější než ten první. Měli jsme tým šesti lidí, který celé plánování koordinoval a vedl. V jeho průběhu jsme kladli důraz na flexibilitu a transparentnost veškerých

činností. Do procesu jsme se snažili zapojit co nejvíce lidí: umělce, osoby pracující v různých oblastech kultury a umění, jakož i občany, podniky nebo skupiny, které nejsou do kultury zapojené přímo: například experty v oblastech vzdělávání nebo sociální péče. J: V průběhu celého procesu byli angažováni také politici, zejména kulturní komise magistrátu města Lince a kulturní rada složená ze zástupců různých žánrů a oblastí nezávislé umělecké a kulturní scény, jakož i institucí. K: Vše jsme dokumentovali na blogu, celkem jsme uspořádali osm workshopů, každého se zúčastnilo přibližně 80 osob. Na workshopech jsme diskutovali vždy několik témat, vše pak vedlo k strukturování obsahu kulturního plánu, jeho opatření a cílů. J: KEP měl také vědecko-výzkumnou fázi. Výstupem z ní byla studie o více než 500 stranách, která zmapovala tehdejší kulturní situaci v Linci (2010). Studie obsahovala na 70 rozhovorů s různými experty. Témata, která zde tito odborníci definovali, se stala velmi důležitým výchozím bodem pro budoucí kulturní plánování a následně byla diskutována v již zmiňovaných veřejných workshopech a vedla k cílům a opatřením pro novou strategii kultury. Zmínili jste několik nástrojů participace, které jste použili. Nicméně, jak konkrétně se participativní proces mezi prvním a druhým plánováním kultury změnil? K: Myslím, že participativní část druhého KEP byla mnohem širší, pro občany tu existovalo více možností k aktivní účasti. V rámci prvního plánovacího procesu to byli především odborníci a lidé z kulturních odvětví, kteří se zapojovali. V tom druhém šlo o občany zajímající se o umění a kulturu obecně, umělce, osoby pracující v oblastech kultury; zapojeni byli ale také ti, kteří se pohybují v blízkých sektorech kultury jako vzdělávání apod. To považuji za hlavní rozdíl. Každý krok, který jsme učinili, jsme zároveň publikovali. Transparentnost procesu jsme udržovali tím, že z každého workshopu vznikl protokol, ke kterému se veřejnost mohla na blogu dále vyjadřovat, komentovat ho a připomínkovat. Druhý proces strategického plánování v kultuře jste nemuseli nijak obhajovat? Navázal zcela plynule nebo existovaly určité tlaky ve smyslu „to už stačilo“ nebo „žádnou novou kulturní strategii už nepotřebujeme“? K: Rok 2009, kdy byl Linec hlavním městem kultury, byl velmi intenzivní ve smyslu aktivit i finančních zdrojů. V důsledku toho došlo v roce 2010 k určité depresi, která každého podpořila v tom, že je nutná reorientace. Administrativní část města Lince, kulturní oddělení, ale také všichni politici se shodli na tom, že nový kulturní plán je zapotřebí, a to nejen z důvodu, že mnoha cílů prvního plánu se již dosáhlo. První kulturní plán byl navržen na dobu zhruba jedné dekády. Máte-li strategii jednou, vždy ji potřebujete přizpůsobovat a obnovovat, udržovat proces v chodu. Je opravdu velký rozdíl pracovat s plánem a strukturou, časovým harmonogramem... mít vodítka a představy jak rozvíjet a vybrušovat profil města. Linec je nyní známý místně i mezinárodně pro úspěchy v oblasti umění a kultury (ve smyslu kulturního plánování, jako Evropské hlavní město kultury nebo jako UNESCO City of Media Arts) a díky své široké umělecké a kulturní nabídce.

Jak se Vám daří proces kulturního plánování udržovat v běhu? J: Jednak díky vnitřní kontrole a kontrole realizace a implementace projektů. Dále díky několika pracovním skupinám (např. UNESCO City atd.). Rovněž se jednou až dvakrát ročně schází tzv. KEP Forum, kde se detailně diskutují určitá témata. V neposlední řadě každoročně pořádáme dvoudenní workshop, jehož se účastní všechny kulturní a vzdělávací útvary magistrátu města Lince. Na workshopu se věnujeme plánování pro příští rok, stanovujeme status quo, diskutujeme, co se bude dít a co může být uskutečněno či iniciováno v průběhu příštího roku. Existují nějaké kvalitativní a kvantitativní benefity kulturního plánování ve smyslu rozvoje města Lince? K: V průběhu příprav na Evropské hlavní město kultury se toho v Linci mnoho nového postavilo, dostavilo nebo rekonstruovalo: muzeum moderního a současného umění Lentos, Ars Electronica Center, zámecké muzeum, budova divadla. V důsledku toho se změnil i pracovní trh a snížila se nezaměstnanost. J: Linec se stal městem orientujícím se na současnost a budoucnost, proto zde také vznikla a existuje Ars Electronica a centra současného umění jako je Lentos, Landesgalerie (krajská galerie) nebo Atelierhaus Salzamt (rezidenční umělecké centrum). Kromě toho se Linec rovněž stal UNESCO městem médií. V důsledku Evropského hlavního města kultury 2009 zároveň došlo k rozmachu cestovního ruchu, ročně v Linci napočítáme cirka 800 000 ubytovaných hostů. Musím též zmínit, že Linec má velmi rozmanitou nezávislou uměleckou a kulturní scénu. Její počátky se datují do osmdesátých let minulého století a město a jeho kulturní strategie podporuje tuto alternativu vůči mainstreamu.

Je něco, co jste se během Vašeho kulturního plánování naučili? Co byste poradili ostatním městům, která s obdobnými procesy teprve začínají? K: Důležité je mít dobrou strukturu a dobře naplánovaný samotný proces. Je rovněž důležité zapojit co nejvíce lidí, a to nejen z kulturního odvětví, ale také z okolních sektorů. J: S oblastmi jako vzdělání, věda, cestovní ruch a sociální věci se musí v procesu rovněž počítat. Dále je důležité od samého prvopočátku i průběžně zapojovat volené zástupce města. Za žádoucí považuji i odborné východisko celého plánování, mapující stávající kulturně-politickou situaci. Považujete politickou reprezentaci Lince za podporující ve smyslu plánování kultury? J: Ano, jak již Kathrin zmínila, na úplném počátku to byli právě politici Reinhard Dyk, tehdejší místostarosta Lince, a Franz Dobusch, starosta, kteří stáli za prvním procesem kulturního plánování. Druhý KEP byl pak iniciován Stranou zelených. Cíle nového Plánu rozvoje kultury (KEP neu) byly ratifikovány městskou radou a zastupitelstvem, což z něj učinilo politicky závazný dokument. Projekty jako Týden kultury pro děti, UNESCO City of Media Arts, nebo téma umění ve veřejném prostoru se rovněž staly politicky závaznými. Politická reprezentace byla účastna a aktivně se zapojovala do celého procesu tvorby nového KEP, což je veskrz dobrý předpoklad pro důsledné uplatňování strategie.

„Kultura se nedědí, kultura se dobývá.“ (Karel Teige)

Úvodník Nejvíc si člověk váží věcí, které sám udělal a na kterých se podílel. Nejraději vzpomíná na to, co společně se svými blízkými prožil, z čeho měl radost a čeho se bál. Vše ostatní postupně padá do zapomnění času. Chytré město i chytří lidé jsou si vědomi těchto zákonitostí. Ví, že se rozpohybovaná změna dotýká i politických kruhů a že „slibem nezarmoutíš“ už na voliče moc neplatí. Je potřeba vložit do toho víc. Vtáhnout občany do dění ve městě, nejdříve ty aktivní, pak i ty od televizních přijímačů, vždyť život a radost je vždy v komunitě. A lidé chodí tam, kde se něco děje, kde to žije, kde je možné vidět a zažít něco, co v televizi nedávají! K největším hrozbám 21. století patří také odcizení a izolace jednotlivců od společnosti. Ztráta vztahu k místu, dezorientace v životních hodnotách, zkrátka nedostatek kultury v chování a úcty k tomu, co máme. Chytré město plánuje tak, aby vytvářelo živý veřejný prostor, kde se lidé mohou pohybovat volně a bezpečně, kde je spousta příležitostí ke zvolnění tempa a ke kochání a kde lze v klidu zapomenout na tablety a tabletky. Na žádném magistrátu, co jich na světě je, nesedí lidé, kteří přesně vědí, jak to má vypadat a fungovat. Dobrá řešení veřejného prostoru a veřejného dění, tj. kulturní politiky měst, vznikají především díky otevřenosti – společnou tvorbou města a odborné i laické veřejnosti, kde město funguje jako iniciátor, organizátor a grantový podporovatel občanských aktivit. Vždyť jakákoliv podpořená občanská iniciativa vytváří předpoklady pro nové myšlenky a nápady, nové služby a byznys, podporuje kreativitu a inovace a vytváří silný dojem, že takové město opravdu žije a je atraktivní pro jeho občany i početnější návštěvníky. Aktuální česko-slovensky vyvážené číslo je díky jeho kurátorkám, Šárce Svobodové a Barboře Šedivé, přímo nabité příklady, jak se investice do kultury vyplácí ekonomicky a jak lze získat cenné argumenty pro kulturně politická rozhodnutí. Ten největší přínos těchto investic ale spočívá ve znovuobnovení vztahu člověka s místem a městem, kde žije, ve znovudobytí hodnot, které jsme v minulosti vždy ctili a na které jsme byli patřičně hrdí. Společnost, která takové hodnoty vyznává, je dostatečně silná a samostatná a nemusí se bát žádných migračních vln. Chtěl bych nám všem do nového roku popřát, abychom již brzy seděli v tramvaji do stanice chytré město! David Bárta, (šef)

K dispozici na

NYNÍ NA

04–15 Vize Rozhovor s Kathrin Paulischin a Juliusem Stieberem, Magistrát města Lince Kulturní politika 02 Prítomnosť kultúry v budúcnosti mesta 05 Participace na kulturním plánování – přínos pro menší a střední města? 08 Brno kulturní 10 Kulturní plánování – jsme připraveni? 15 Nástupište 1–12 20 Kultúrne mesto: pre koho a ako? Smart 22 Smart art 26 Konkrétní přínosy otevřených dat z Prague Hacks 28 Otevřená data: Manuál pro první měsíce 30 Žebříček otevřených dat slovenských měst Mobilita 34 Spolu na vesnici 38 ArtMap × Anténa 42 Doprava pro chytré Arch 48 Právo na městské centrum 53 Urbanalizácia miest turizmom 56 Nejen velké soutěže 58 Města zřizují pozici městského architekta 60 V Plzni se už tři roky pěstuje veřejný prostor Brand 64 Kreativní průmysly ve městech 67 Kreativní města ve Velké Británii 70 Európske mesto kultúry ako značka 73 Jaké město „umí“ veřejné zakázky nejlépe? Life 74 Fotoreport – kulturní centra CZ/SK 78 Jak integrovat cizince? komerční prezentace 2 ob MasterCard 27 E.ON 32 Sinfin 40 MasterCard 44 CC – construction & consulting s.r.o. 46 ELTODO 63 Hags Praha 3 ob Studio21 4 ob mmcité

www.scmagazine.cz



02

Kulturní politika

Prítomnosť kultúry v budúcnosti mesta Zuzana Ivašková, humánna geografka

Kulturní politika

„Keby som mohol začať ešte raz, začal by som od kultúry.“ Tento výrok je prisudzovaný politickému ekonómovi a diplomatovi Jeanovi Monnetovi, ktorý celý svoj život zasvätil myšlienke európskej integrácie. Veta sa stala obľúbeným citátom európskych politikov, ako súčasť od osemdesiatych rokov minulého storočia vynárajúcich sa tendencií, ktoré prisudzovali kultúre čoraz kľúčovejšiu rolu v európskom integračnom procese. Európski politici si uvedomili, že národné identity sťažujú proces integrácie a pustili sa do hľadania spoločnej európskej identity prostredníctvom kultúry. Kritika na seba nenechala dlho čakať. Od argumentov odborníkov na kultúrnu politiku, že kultúra nie je vhodným štartovacím bodom pre politické projekty, až po antropologické pohľady upozorňujúce na fakt, že ľudia sa radšej vymedzujú „čo nie sú“, ako by sa mali prihlásiť k tomu „čo sú“. Objavili sa tiež varovania prirovnávajúce „využívanie kultúrnych symbolov a tradícií pre zdôvodnenie potreby nastolenia nového politického poriadku“ k nacionalistickým tendenciám z obdobia formovania národných štátov v devätnástom storočí. Riešenie sa napokon našlo v budovaní európskej identity na rozmanitosti vyplývajúcej z otvorenosti kontinentu. V roku 1992 sa zmienka o kultúre dostáva prvýkrát do oficiálnych materiálov EÚ. V Zmluve o Európskej únii sa ocitajú ciele na prvý pohľad stojace v konflikte: uchovávať kultúrnu identitu a kultúrne dedičstvo členských štátov a zároveň rešpektovať ich kultúrnu rozmanitosť. S otázkou ako dokážeme dosiahnuť naozajstný rešpekt ku kultúrnej diverzite, nie však nevyhnutne na úkor straty identity sa snažia vysporiadať programy Európskej únie zamerané na finančnú podporu projektov kultúrnej spolupráce dodnes. Diskusia o kultúrnej identite a kultúrnej rozmanitosti sa veľmi rýchlo preniesla z európskej úrovne na úroveň, ktorej je pripisovaná kľúčová úloha v riešení globálnych problémov a v aktivizovaní občanov – na mestá.

Kultúra a mesto

Mestá boli od nepamäti centrami kultúrneho života. Od svojich počiatkov preukazovali enormnú kapacitu „generovať“ kultúru vo formách umeleckého prejavu či v spôsobe života. Podľa Roberta Parka, sociológa mesta, je mesto „najúspešnejší pokus prispôsobiť svet, v ktorom človek žije, túžbam jeho srdca. Ak je však mesto svet, ktorý stvoril človek, je to svet, v ktorom je odteraz odsúdený žiť.“ Mesto má zo svojej podstaty kultúrnu dimenziu. Bez ľudí by mesto nebolo. A všade tam, kde sa ľudia stretávajú, kde sa dostávajú do vzťahu s druhými sa deje kultúra. Kultúra je všadeprítomná, neustále utváraná aktivitami ľudí a ich každodennou individuálnou aj spoločnou skúsenosťou.

Pamätník ľudovej architektúry (2013) od výtvarníka Tomáša Džadoňa je situovaný na sídlisku Dargovských hrdinov v Košiciach. Tri pôvodné drevené stodoly autor umiestnil na strechu typického paneláku, ktorý sa tak stal zásadnou súčasťou umeleckého diela. Foto: Dominika Jackuliaková

Mestá sú však aj priestormi samoty, starnutia, chudoby a vylúčenia. Časopis Respekt nedávno publikoval rozsiahly článok o samote „Příliš hořká samota“ (37/2015), v ktorom autor Petr Třešňák upozorňuje, že sociálnej izolácii je vystavených čoraz viac ľudí – nielen seniorov, ale aj mladých. V rámci porovnávacej štúdie sú na tom postkomunistické krajiny v rámci Európy najhoršie – východ kontinentu trpí osamelosťou štyrikrát viac ako severské krajiny.

„Až se tedy i já ocitnu v izolaci, chci ji čelit tím, čím osamělost zaháním i dnes – kulturou. Ta nabízí nejen možnost intelektuálního rozvoje a zábavy, „příležitost být spolu“ při konzumaci živých vystoupení, ale třeba i témata k náhodné diskusi,“ odpovedala v spomínanom časopise na otázku ako čeliť samote spisovateľka Kateřina Tučková. Kultúra pomáha jednotlivcom integrovať sa v špecifických sociálnych, ekonomických a politických podmienkach, učí ľudí ako žiť a konať v konkrétnych spoločenstvách a zároveň dáva ich životu zmysel. Práve akt socializácie je podľa sociológa Pascala Gielena (No Culture, No Europe, 2015) primárnou úlohou kultúry. Diskusie o jej úlohe v rozvoji miest tak nemôžu byť zúžené len na súťaž medzi mestami, budovanie značky, či vypočítavanie ekonomických prínosov. Kultúra predstavuje dôležitý zdroj hodnôt a významov, ktoré treba posilňovať a vytvárať dostatok priestoru pre ich rozvoj, čo je úlohou lokálnych politík.

Mestá boli od nepamäti centrami kultúrneho života. Sú však aj priestormi samoty, starnutia, chudoby a vylúčenia. Správa kultúrneho rozvoja

Nezastupiteľnú úlohu vo vytváraní priestoru a podmienok pre kultúrnu činnosť a v zabezpečení prístupu občanov ku kultúre zohráva miestna samospráva. Mestá, ktorých zástupcovia porozumeli dôležitosti kultúry v občianskom verejnom živote, sú lepšími miestami pre život. Na jednej strane je žiaduce prehlbovať vzťah obyvateľov k miestam ich každodennosti, podporovať aktivity prispievajúce k zvyšovaniu povedomia o kultúrnej identite, na strane druhej je potrebné klásť dôraz na posilňovanie kultúrnej rozmanitosti. To nie je jednoduchá úloha. Pred samosprávami stojí celý rad výziev, nemusia im však čeliť samé. Presadzovanie účasti občanov na kultúrnom živote neznamená len šírenie spotreby, ale aj podporu sebarealizácie a sebavyjadrenia prostredníctvom kultúry. Živé mestá zvyšujú účasť verejnosti na plánovaní a realizácii kultúrnych aktivít. Živé mestá vytvárajú rámce a podmienky pre podporu aktérov na kultúrnej scéne. V živých mestách existujú dostatočne flexibilné pravidlá na umožnenie realizácie občianskych projektov vo verejnom priestore, na podporu a motiváciu občianskych iniciatív, komunitných a susedských aktivít. Odborníčka na kultúrnu demokraciu Monika Mokre, upozorňuje, že kultúrna politika by sa mala zamerať aj na podporu rozmanitých a dynamických identít, ktoré by zahŕňali posun od dedičstva k súčasným kritickým kultúrnym a umeleckým vyjadreniam. Dôležité je preto podporovať kultúrne aktivity, ktoré prispievajú k vytváraniu kritickej verejnej diskusie a umožňujú pluralitu názorov. V zhode s tendenciami, ktoré sa stávajú praxou mnohých miest v Európe, je potrebné podporovať nekomerčné kultúrne iniciatívy, ktoré prekračujú tradične zaužívané postupy. To sa týka aj podpory výskumu v oblasti kultúry, či kultúrnych iniciatív experimentujúcich s novými formami zapájania publika a jeho vzdelávania.

03

04

Kulturní politika

Zamýšľané, teda plánované

V súčasnosti sa vo vzťahu k tvorbe miest zdôrazňuje prínos kultúry pre všetky oblasti života. Spoločným menovateľom verejnej obhajoby je snaha kultúrnych aktérov „postaviť kultúru do centra záujmu“, teda upriamiť pozornosť lokálnych vlád na dôležitosť zahrnutia kultúry do plánovacích procesov a tvorby mestských politík. Objavujú sa termíny ako mestská kultúrna ekológia, či lokálny kultúrny ekosystém. Kultúra sa stáva štvrtým pilierom udržateľného rozvoja popri ekonomickom raste, sociálnej kohézii a životnom prostredí, čím sa jej priznáva dôležitá rola aj v procese mestského plánovania. Dá sa vôbec kultúra plánovať? Táto otázka je pre neuchopiteľnosť pojmu kultúra a rôznorodosť jej významov na mieste. Kultúrne plánovanie však neznamená plánovať kultúru, ale plánovať mesto s vedomím jeho kultúrnej dimenzie. V širšom nazeraní predstavuje kultúra ako „spôsob života“ systém všetkých kultúrno-spoločenských fenoménov vyskytujúcich sa na území – od územného rozvoja, cez kvalitu života, kultúrnu identitu, až po historickú a spoločenskú kontinuitu. Sú to aj verejné priestranstvá a ich pretváranie na žité, sociálne napĺňané verejné priestory. Miestna samospráva si môže dovoliť uvažovať nad kultúrou v tak širokom uchopení preto, lebo lokálna úroveň je k občanovi najbližšie. S názorom, že plány a koncepcie sú len slovami na papieri, čo neznamená, že budú niekedy naplnené, sa stretávame neustále. Je však potrebné, aby samotným aktivitám predchádzali. Viac ako o konkrétne činy tu ide o formuláciu stanoviska, akéhosi spoločného manifestu, ktorý ostane platný a bude možné sa oň oprieť po istý čas. „Otázka o tom, aký typ mesta chceme, sa nedá oddeliť od otázky, po akých spoločenských väzbách, vzťahu k prírode, životných štýloch, technológiách a estetických hodnotách túžime. Právo na mesto nie je len individuálna sloboda pri prístupe k mestským zdrojom: je to právo zmeniť samých seba premenou mesta. Keďže táto premena nevyhnutne závisí od uplatnenia spoločnej moci pri pretváraní procesu urbanizácie, je to skôr kolektívne ako individuálne právo. Sloboda vytvárať a pretvárať naše mestá a seba samých je jedným z najcennejších ľudských práv, zároveň však patrí medzi najviac zanedbané.“ (David Harvey, britský humánny geograf, Právo na mesto, 2008; preklad Peter Vittek).

Ak sa chcú samosprávy popasovať s globálnymi problémami, ktorým musia čeliť lokálnymi zdrojmi, mali by mať jasno v tom, čo chcú dosiahnuť a túto víziu jasne artikulovať. Koncepčný dokument pre oblasť kultúry, rovnako ako iný územný dokument zahŕňajúci kultúru, môže byť prvým krokom k uchopeniu záväzkov zo strany mesta a vytvoreniu priestoru na spoluprácu rôznych aktérov. Umožní identifikovať lokálne kultúrne zdroje a strategicky premyslieť ako môžu tieto zdroje čo najviac pomôcť pri dosahovaní stanovených rozvojových cieľov, a to nie len kultúrnych, ale v rovnakej miere spoločensko-ekonomických. Medzi najčastejšie skloňované prínosy kultúrneho plánovania pre mestá a ich rozvoj patria:

Participace na kulturním plánování – přínos pro menší a střední města?

identifikácia a posilnenie kultúrneho potenciálu mesta využitie miestnych kultúrnych zdrojov pre celkový rozvoj rozvíjanie dialógu a spolupráce aktérov angažovaných v oblasti kultúry zvýšenie zapojenia obyvateľov do kultúrneho diania zlepšovanie kvality života obyvateľov mesta, na ktorej sa kultúra a umenie podieľajú dôležitou mierou posilnenie komunitného a susedského života realizácia kultúrnych projektov, ktoré budú prediskutované v kontexte rozvoja celého územia zlepšenie systému financovania a doplnkového financovania kultúry a kultúrnych aktivít

Späť do budúcnosti mesta

„Každá generácia si musí vybudovať vlastné mesto.“, uviedol vo svojom manifeste z roku 1914 architekt Antonio Sant‘Elia  (Manifesto dell Architettura Futurista). Dnes, o sto rokov neskôr, vieme, že táto radikálna idea budovania nových miest na princípe „tabula rasa“, ktorá predpokladala neustály rast miest a teda bezlimitnú dostupnosť územia, nie je uskutočniteľná. Naopak, učíme sa, že máme veľmi obmedzené zdroje a budúcnosť miest bude závisieť od našej schopnosti transformovať a recyklovať mestá existujúce. Ak sa budú zástupcovia miest koncepčne zaoberať otázkou udržateľného rozvoja kultúry včítane občianskych aktivít a pustia sa do procesu kultúrneho plánovania vychádzajúceho z reálnych potrieb, vyšlú signál, že si vážia a podporujú aktívnych a tvorivých občanov. Pokiaľ pritom nezabudnú na kultúrne vylúčené, či kultúrnou izoláciou ohrozené skupiny obyvateľstva, sú na najlepšej ceste niečo zmeniť. Plánovanie, teda proces navrhovania zámerov, ktoré sa majú odohrať v budúcnosti, tak dôležitej súčasti každodennosti spoločnosti akou je kultúra, predstavuje pre miestne samosprávy kľúčovú výzvu.

Dvíhanie strechy. Realizácia Pamätníka prebiehala v mesiacoch august – september 2013. V súčasnosti obyvatelia paneláka hlasujú o jeho zachovaní alebo odstránení. Foto: archív autora

Kulturní politika

„Čo ak neuspejeme?“, pýta sa Marty McFly v populárnej filmovej trilógii Roberta Zemeckisa Back to the Future (1985–1990), vynálezcu stroja času Doc. Emmetta Browna na ceste späť do minulosti, aby napravili prítomnosť mesta, ktoré sa v alternatívnej realite stalo temným miestom pre život. „Musíme uspieť“, odpovedá Doc. V reálnom živote síce nemáme možnosť napraviť chyby minulosti vrátením sa v čase, mali by sme však mať na mysli, že budúcnosť našich miest sa deje tu a teraz – v prítomnosti.

Kateřina Vojtíšková, socioložka, působí na Sociologickém ústavu AV ČR

O kultuře se v českých městech málokdy uvažuje v širším kontextu místního a regionálního rozvoje, v návaznosti na ekonomické, sociální podmínky nebo na utváření veřejného prostoru. Je to škoda, protože tato oblast nabízí zajímavé možnosti, které nemusí být nijak zvlášť nákladné. Je až s podivem, že kultura zůstává v mnoha myslích „nadstavbou“, které se nepřisuzuje taková váha jako jiným tématům. Celkový kulturní rozvoj je součástí výkonu samostatné působnosti obcí a měst, které ze svého rozpočtu na kulturu přispívají. Menší a střední města obvykle zajišťují provoz kulturních příspěvkových organizací, (spolu)organizují festivaly, slavnosti či trhy, poskytují podporu spolkům a sdružením (dotační řízení, prostory, záštitu). Oblast umění a kultury je ale mnohem širší a má svůj význam pro lokální ekonomiku nebo při utváření komunit a společenství. V zahraničí po několik desetiletí dochází k proměně pohledu na kulturu. V teorii plánování se hovoří o „kulturním obratu“, vynalézání nového jazyka či slovníku, který odráží rostoucí uvědomování si nových podmínek, se kterými se musí společnost i veřejná správa vypořádávat. Globální ekonomické, společenské, demografické změny se na místní úrovni projevují jako ústup tradičního průmyslu a ekonomiky založené na produkci zboží a služeb, příchod kreativní ekonomiky, růst nerovností, nezaměstnanosti, migrace a stárnutí obyvatelstva. Často se mluví o tom, že těmto výzvám či krizím musí

města, regiony nebo společnost čelit, promýšlet je a vnímat je jako příležitosti. Taková tvrzení sice zní jako prázdné klišé, ale je v nich obsaženo racionální jádro. Obce a města nejsou izolovaná a správa měst potřebuje ke kvalitnímu rozhodování znát situaci, umět se zařadit do kontextu, poznat výjimečnost a klíčové hodnoty historie, místa a obyvatel, spojovat síly prostřednictvím promyšlenější koordinace a spolupráce v oblasti či regionu. Kulturní plánování je participativním přístupem k plánování na místní nebo regionální úrovni, který se zabývá rolemi kultury ve městě a okolí, poskytuje argumenty pro kulturně politická rozhodnutí, dává konkrétní představu o tom, kde se město nachází a kam směřuje. Tento kulturně-politický proces se rozšířil v zahraničí (Austrálie, Velká Británie, Kanada, Německo) a vychází z etických principů, které podle Franca Bianchiniho jsou alternativou vůči hlavnímu proudu „kulturou taženého rozvoje“ rozšířeného hlavně ve velkoměstech (implementace „shora“, masivní investice do kulturních zařízení, center měst, velkých událostí či akcí apod.), které nezřídka vykazují problémy s udržitelností a životaschopností.

Principy – otevřenost, participace, mapování

Myšlenkově je kulturní plánování spjato s prací průkopníka plánování Patricka Geddese, v posledních desetiletích pak se jmény jako Colin Mercer, Greg Baeker, Lia Ghilardi nebo Franco Bianchini. Pro proces je typická optika místa a regionu, důraz na občanskou participaci, zapojení místních aktérů, spolupráci, diskusi (deliberaci) a otevřenost. Vychází z širšího pojetí kultury s vazbou na mnoho oblastí života (turistický ruch, sport, vzdělávání, podnikání) a snahy včlenit kulturu do městského plánování. Mezi přínosy patří prohlubování vztahů napříč sektory a obory či zviditelnění přínosu kultury pro místní a regionální rozvoj. Kulturní plánování se skládá z několika základních kroků: • přípravná fáze • kulturní mapování • vytváření a schvalování dokumentu, plánu • implementace, hodnocení, příprava akčních plánů Při kulturním mapování dochází k analýze současného stavu, identifikování a klasifikaci lokálních kulturních zdrojů (např. kulturní a kreativní průmysly, kulturní dědictví – hmotné i nehmotné, kulturní akce, festivaly, komunitní organizace, infrastruktura, sociální sítě apod.), zjišťování potřeb a ambicí komunit a rezidentů. V této fázi se získávají nové poznatky o místě a zvyšuje povědomí o kulturních zdrojích. Při přípravě plánu se diskutují vize rozvoje, strategické

05

06

Kulturní politika

cíle a navrhují konkrétní aktivity. Smyslem těchto diskusí je překonat myšlení založené na prosazování individuálních a partikulárních zájmů ve prospěch rozpoznání společného zájmu a sdílení zodpovědnosti za jeho naplňování. Výhodné je spojit kulturu s prezentací a marketingem města jako důležitým prvkem rozvoje cestovního ruchu, s úpravami veřejného prostoru a iniciativami místních komunit. Poznání kreativních obyvatel (nejen umělců) ve městě a navázání spolupráce s nimi může být pro samosprávy v některých případech náročné, ale obohacující. Kreativita obyvatel pomáhá rozvíjet místo, jeho identitu a jedinečnost. Otevřená mysl, tolerance a schopnost naslouchat se dnes považují za podmínky, v nichž se daří inovacím a kreativitě jako neotřelému, flexibilnímu myšlení, schopnosti překonat obavy pramenící z nejistoty, paradoxu, kontradikcí. Podle Charlese Landryho mají města víc potenciálu a zdrojů, než si kdokoli myslí, a dobré vládnutí či správa věcí veřejných je kapitálem, který sám o sobě může přinášet bohatství.

Vestfálská inspirace

V Německu nebyla dlouhá tradice plánování zdiskreditována a přerušena jako u nás, ale i tam došlo v devadesátých letech k jeho ústupu. Po roce 2000 se ovšem zájem o plánování postupně navrátil. Inspirativní projekt kulturního plánování je realizován po roce 2012 v regionu Vesftálsko-Lippe (www.kulturkontakt-westfalen.de), součásti nejlidnatější německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Tu tvoří dva historicky, ekonomicky i kulturně odlišné regiony spojené po druhé světové válce. Na rozdíl od průmyslového Porýní,

Kulturní politika

kterému dominují velkoměsta Kolín nad Rýnem a Düsseldorf, je region Vestfálsko-Lippe (8,3 mil. obyvatel) převážně venkovský, nejvýznamnějšími městy jsou Bielefeld nebo Münster. Když si zemská vláda objednala v roce 2008 expertní studii ke kultuře, získala obrázek téměř výhradně o kultuře v Porýní. Studie se totiž soustředila na vysokou kulturu největších měst, zatímco regionální kultura ve Vestfálsku je typická spíše menšími komunitními aktivitami organizovanými převážně „zdola“. Ve Vestfálsku studii přijali místní velmi kriticky. Při veřejné diskusi o ní vykrystalizoval zájem o rozvoj kultury a také o její zviditelnění navenek. Region získal finanční podporu pro vytvoření koncepce kultury ve Vestfálsku-Lippe (Kulturní agenda) a spuštění pilotních projektů kulturního plánování ve městech různých velikostí, okresech nebo koalicích více měst. Kulturní agendu ve Vestfálsku (Kulturagenda in Westfallen) oficiálně zahájila konference konaná v roce 2012, na níž účastníci diskutovali a později schválili návrhy dalšího postupu. Jeho zásadní součástí se staly pilotní projekty kulturního plánování, rozvíjení systému koordinace a poradenství a vybrané společné (nad)regionální projekty. Na dvoudenní konferenci o vizi kultury ve Vestfálsku diskutovalo 150 účastníků o vizích rozvoje kultury v regionu. Šestnáct skupin představilo v plénu své dílčí vize, které se po diskusi přetavily v dohodnutou jedinou společnou vizi.

analýzy (silné, slabé stránky, hrozby, příležitosti), domluva na cílech, otevřené dílny, na nichž se připravují konkrétní návrhy aktivit. Pilotní projekty kulturního plánování se vždy zaměřují na místní specifické problémy: • • • • • • • •

Příkladem jednoho z prvních hmatatelných výstupů plánování ve venkovském okrese Höxter (145 tis. obyvatel) je vytvoření pracovního místa kulturního manažera, který je zodpovědný za komunikaci navenek (web, sociální sítě, newsletter) i dovnitř, udržuje kontakt s širokou sítí aktérů, kteří se podílejí na implementaci kulturního plánu. V některých projektech byly ustaveny kulturní fondy nebo různé otevřené komunikační platformy (kulturní rady, fóra), které slouží k výměně nápadů, koordinaci a propagaci.

Metodika kulturního plánování (odborný poradce Reinhart Richter) sleduje základní kroky jako tvorba vize, příprava SWOT

Plánování kulturního rozvoje ve Vestfálsku-Lippe od roku 2012 (stav k září 2015) Kulturní agenda Vestfálsko Pilotní plánovací procesy Okres/město nezávislé na okresu Město/obec Plánovací procesy v návaznosti na Kulturní agendu Vestfálsko Okres Město/obec

Ostatní kulturně plánovací procesy

demografické změny – masivní odliv obyvatelstva a jeho stárnutí krize městských financí, udržitelnost provozu kulturních institucí rozvoj interkulturality ve městě s velkým podílem imigrantů udržení kvalifikovaných pracovníků, vysoká kvalita života (nabídka kultury a vzdělávání) rozvoj turismu, příjemná atmosféra kulturní vzdělávání pro děti a mládež, prostory pro mládež spolupráce obcí na zajišťování kulturního vyžití, společná koordinace a propagace mobilita v regionu

V české praxi panuje určitá skepse vůči tomu, co může (kulturní) plánování přinést, zda to nebude ztracený čas, zda výsledný dokument neskončí „v šuplíku“ nebo naopak, zda nebude příliš svazovat svobodnou sféru kulturního života. Nejistotu vyvolává střídání politických reprezentací nebo obavy o dostatek finančních i jiných zdrojů. Další bariéry představují nedostatečné personální kapacity na úřadech a převažující rezortní přístup, například odtržení oblasti kultury od cestovního ruchu a marketingu, rozvoje, ekonomiky i dalších oblastí (nejrozšířenější je propojení kultury se školstvím/vzděláváním). Následující doporučení vychází ze zkušeností zahraničních výzkumníků a zkušeností členů českého týmu získaných při aplikaci principů kulturního plánování v Děčíně a Lounech. S těmito městy spolupracoval na kulturním plánování tým Sociologického ústavu Akademie věd v průběhu dvou let a vyvinul metodiku určenou pro česká města menší a střední velikosti. 1.

Kulturní plánování v přípravě Město nezávislé na okresu

50 km © LWL-Kulturabteilung und Geographische Kommission für Westfalen 2015

3.

Překážky a několik doporučení

Město/obec

Město/obec

Projednání návrhu kulturního plánu v Domu dětí a mládeže v Děčíně v dubnu 2014. Foto: archiv autorky

2.

Získání podpory – od politiků i veřejnosti. Proces může začít až ve chvíli, kdy jej aktivně podporuje vedení města (zvlášť starosta/primátor) a veřejnost o něj má zájem. Podpora (finanční, koncepční, legislativní) udělená na vyšší správní úrovni usnadňuje přenos zkušeností, posiluje zvyšování kompetencí a odbornost. Oslovení a zapojení širokého spektra aktérů. Procesu by se měli účastnit aktivní obyvatelé, zástupci občanské společnosti (neziskové organizace, spolky, iniciativy), církví, škol, podnikatelského i veřejného sektoru, profesionálové v kultuře, politici. Obtížnější může být zapojení mladých lidí a menšin. Diskuse o problémech města/kraje vtáhne množství komunit, je možné utvářet různé typy platforem – tematické či sektorové, napříč sektory, která rozvíjí návrhy na nová kreativní řešení a spojení. Spolupráce osob z růz-

4.

5.

6.

ných sektorů vytváří živnou půdu pro vzájemné intelektuální obohacení a nové nápady. Schválený plán by se měl i díky participaci širokého spektra aktérů stát závazkem pro město i účastníky. Komunikace je klíčem k úspěchu. Kulturní plánování je komunikačním procesem, který vyžaduje zapálené osobnosti, koordinátory, manažery či úředníky, kteří s aktéry budou udržovat kontakt, zpracovávat a posílat jim informace. Nejvhodnějším facilitátorem diskusí bývá člověk, který není přímo spjatý s daným městem, je „neutrální“ a dbá na rovné zastoupení účastníků v diskusích, umí poslouchat, je zvídavý, má zkušenosti a respekt druhých. Zapojení odborníků. Při kulturním mapování by mělo dojít ke kombinaci místního vědění s expertními znalostmi a metodami, pro které je ideální multioborový tým (ekonomové, geografové, sociologové, antropologové, kulturologové, architekti apod.). Přizpůsobení místním potřebám. Metodiky či manuály poskytují nezbytnou podporu, ale zároveň počítají s tím, že je třeba vyjít z lokálních podmínek, názorů, požadavků a potřeb zúčastněných osob a institucí. Kulturní plánování je třeba začlenit do systému městského plánování a hlavních cílů. Pravidelné hodnocení procesu. Kulturní plánování nekončí schválením dokumentu, ale přechází do další fáze přípravy akčních plánů, realizace aktivit a hodnocení naplňování. Evaluaci může činit kulturní komise či kulturní rada na zasedání přístupném veřejnosti, v zahraničí se osvědčily konference, na kterých jsou představeny výsledky a s účastníky diskutovány akční plány.

Kulturní plánování patří k institucionálním inovacím, které umožňují zvyšovat kvalitu komunikace mezi místní veřejnou správou a ostatními aktéry a povzbuzují účast veřejnosti při tvorbě politik, která bývá považována za pilíř dobrého vládnutí. Vestfálský příklad ukazuje na důležitost uvědomování si významu, který kultura má, a zároveň potřeby o její rozvoj společně pečovat. Systémová podpora kulturnímu plánování na regionální úrovni osmi milionového regionu by mohla být považována za příklad dobré praxe. Podporuje praktickou aplikaci, ale zároveň prohlubuje poznatky o diverzitě měst a jejich aspirací, umožňuje sdílet a předávat zkušenosti a rozpoznávat příležitosti ke spolupráci.

07

08

Kulturní politika

Brno kulturní Šárka Svobodová, redaktorka Smart Cities

Veřejná iniciativa za systémovou změnu financování kultury v Brně vznikla na podzim roku 2011. Zástupci z neziskových kulturních, uměleckých a vzdělávacích organizací se tehdy kriticky ohradili proti snížení provozních příspěvků, které město požadovalo po svých příspěvkových organizacích. Dotační politika Brna byla v té době netransparentní a složení grantové komise postrádalo odborníky. Brno kulturní se proto zaměřilo na zprostředkování dialogu mezi brněnskou kulturní obcí – oficiální scénou i neziskovým sektorem, širší veřejností a politiky i úředníky brněnského magistrátu. Koordinační skupina

V průběhu následujícího roku se podařilo vytvořit třináctičlenou Koordinační skupinu, která byla kromě zástupců samosprávy a organizací zřizovaných městem tvořena i zástupci nezávislé, městem nezřizované sféry a akademiky. Jejím cílem bylo vytvářet partnerství mezi odbornou veřejností, kulturní obcí a veřejnou sférou, podporovat a zajišťovat jejich dlouhodobě udržitelnou vzájemnou komunikaci a spolupráci a konkretizovat a rozvíjet koncepční dokument Program rozvoje kultury města Brna a jeho evaluace. Nekvalitně zpracovaná návrhová část tohoto dokumentu byla totiž jedním z impulzů vzniku samotného sdružení Brna kulturního. Participační metodou tak Koordinační skupina pracovala na aktualizaci a konkretizaci Programu rozvoje, nastartovala seriozní debatu o změně grantového systému (navrhla změny v podpoře kulturních aktivit na území města formou dotací a zavedení víceletých grantů) a realizovala projekty zaměřené na komunikaci a spolupráci s veřejností.

Dotační politika

Nový dotační systém město Brno přijalo v říjnu roku 2013 a žádosti o dotace se v novém formátu podávaly už o měsíc později. Mezi nejvýznamnější změny patřilo posuzování žádostí odbornou hodnotící komisí, zavedení tříletých dotací a možnost proplácení osobních nákladů. V hodnotící komisi od té doby zasedá jedenáct kvalitních odborníků i odbornic a jejich bodové hodnocení projektů je politickou reprezentací respektováno. V prvním roce nového dotačního systému byla podpořena přibližně třetina došlých žádostí, a to vyššími částkami než dříve. Mnoho kvalitních projektů však nebylo podpořeno vůbec, nebo dostaly jen část žádaných prostředků. Tato situace znovu poukázala na výraznou podfinancovanost nezřizované kultury v Brně.

Kulturní politika

předpokládat názorovou shodu mezi novým náměstkem a občanskou iniciativou, role Brna kulturního nadále spočívá i v upozorňování na „přešlapy“ či problematická rozhodnutí. Na svých stránkách www.brnokulturni.cz a v médiích sdružení aktivně zveřejňuje postupné naplňování předvolebních závazků i aktuální kauzy v brněnské kultuře. Za účelem otevřené komunikace s co největším množstvím zástupců kulturní scény inicioval náměstek Hollan, ve spolupráci s Brnem kulturním, otevřenou diskuzní platformu – Brněnský kulturní parlament. První setkání se uskutečnilo v červnu letošního roku a zápis, audio- i videozáznam město zveřejnilo na svých stránkách. Podnětem k debatě byly zejména strategické kroky, které město Brno v kultuře chystá (podpora realizace Janáčkova kulturního centra či kandidatura Brna do kreativních měst UNESCO). Jako nejdůležitější téma se ukázala nezbytnost vícezdrojového (kooperativního) financování kultury z důvodu fatálního podfinancování kultury v Brně jako takové. Řešení této situace by podle Matěje Hollana mohla nabídnout větší participace státu na podpoře regionální kultury. Stávajícíh 70 milionů, kterým stát na živá umění v regionech přispívá, je absolutně nedostatečná a Brno se spolu s dalšími městy a Asociací profesionálních divadel bude snažit o jejich navýšení. Další setkání Brněnského kulturního parlamentu je připravováno na začátek příštího roku. Díky několikaleté soustavné činnosti členů Brna kulturního se v Brně daří postupnými kroky nejen průběžně zprostředkovávat otevřenou komunikaci různých aktérů kulturní scény s politiky, ale

také docílit konrétních změn, zejména v dotačním systému. Tím se toto sdružení výrazně podílí i na zvyšování kvality realizovaných kulturních projektů v Brně. Kulturní parlament a podobné participativní projekty to mohou jen podpořit. „Je potřebné, aby se kulturní obec uměla setkávat a diskutovat všemožná témata, aniž by to bylo řízeno z vrchu,“ uvádí náměstek Matěj Hollan ve své reakci na průběh prvního Brněnského kulturního parlamentu a dodává: „Je zapotřebí, aby samotní aktéři kultury měli snahu bez ohledu na to, kdo zrovna sedí ve vedení města, určovat kulturní politiku. Stejně, jako se dokáží sdružovat i jiná „svobodná řemesla“, tvořit komory, asociace, sdružení, je nutné, aby kulturní obec dokázala konkretizovat svoje požadavky a potřeby v jednotlivých segmentech i celku, přicházela s nimi za politiky a úředníky a zasazovala se o jejich naplňování.“

Jsem skeptický k tomu, že kvalitní kulturní prostředí tu může vzniknout z politického popudu – radnice musí naslouchat potřebám kulturní obce, ale nemá být tím, kdo podobu kultury „diktuje“.

Kultura ve volebním programu

Před komunálními volbami na podzim roku 2014 se sdružení Brno kulturní nesmířilo s vágností volebních programů politických stran. Aby měli voliči jasnou představu, co která strana hodlá při svém případném zvolení v kultuře udělat, vytvořili tzv. Několikatero brněnské kultury. Po vzoru iniciativy Rekonstrukce státu sepsali členové Brna kulturního základní teze, ke kterým se politické strany mohly přihlašovat, popřípadě přispívat tezemi vlastními. Témata se zaměřovala na obecné směřování kulturní politiky v Brně, zlepšení podmínek pro fungování příspěvkových organizací v kultuře, spolupráci města s nezřizovanou kulturní scénou či strategické investice do kulturního rozvoje. Konkrétní body například zněly: zajistím důvěryhodnost a odbornost výběrových řízení na ředitele/ředitelky příspěvkových organizací, nechám vypracovat koncepční dokument rozvoje kultury v Brně (na 10 let) včetně formulace krátko/středně/ dlouhodobých cílů se stanovenými osobami/institucemi odpovědnými za jejich splnění, podpořím kandidaturu Brna na titul Evropské hlavní město kultury v roce 2028, založím rady kulturních příspěvkových organizací a rozšířím pravomoci a složení nynějších dozorčích rad či podpořím lepší financování nezávislé kultury, umění, zájmových aktivit a neziskového sektoru. Většina velkých kandidujících stran se na podpoře těchto bodů shodla a Několikatero tak získalo širokou podporu. Výsledný žebříček kulturních závazků jednotlivých politických stran pak Brno kulturní medializovalo.

Kulturní parlament

Po komunálních volbách získal pozici náměstka pro kulturu zástupce nové politické strany muzikolog a aktivista Matěj Hollan. Volební program jeho strany se s výzvami Brna kulturního shodoval a jeho strana se také ke všem bodům Několikatera přihlásila. Byť lze

Dominik Lang, Zeď, přehlídka výtvarného umění ve veřejném prostoru Brno Art Open 2011 (Dům umění města Brna). Přehrazení nákupní ulice v centru Brna uměleckým objektem se stalo příznačným symbolem obtížnosti prosadit realizaci konceptuálního díla. Nepochopení ze strany zástupců samosprávy bylo završené pokutou, kterou město vyměřilo své vlastní příspěvkové organizaci. Foto: Martin Polák

09

10

Kulturní politika

Kulturní politika

Kulturní plánování – jsme připraveni? Olga Škochová, konzultantka v oblasti kulturní politiky a plánování, členka sdružení Kvas Článek vznikl ve spolupráci s Lindou Krajčovič a Jakubem Demlem.

V letech 2012 až 2014 proběhl v krajském městě Pardubice v podmínkách České republiky unikátní plánovací proces v oblasti kultury, zatím s otevřeným koncem. Vedení města se rozhodlo, že si objedná realizaci koncepce kultury tzv. koučovaným procesem. Přijalo odvážný plán na mapování kulturních potřeb a hodnot ve městě a de facto zvyšování know-how vlastních úředníků v oblasti plánování a participace v kultuře. Během dvou let na proces realizace postupně uvolnilo částku, kterou jsou středně velká města většinou ochotna uvolnit na tvorbu celého strategického plánu a nechalo Odboru školství, kultury a sportu ve spolupráci s týmem konzultantů volné ruce. V roce 2014 tým konzultantů přizval k realizaci i Institut umění – Divadelní ústav. V rámci výzkumného projektu Mapování kulturních a kreativních průmyslů (KKP) ČR tak bylo realizováno i podrobné mapování KKP v Pardubicích. K městským financím tedy přibyly finance výzkumné instituce v hodnotě kolem 12 % z celkové částky. Autorka tohoto článku není nezaujatá, neboť byla za Kvas z. s. jedním z realizátorů Strategie pro kulturu a kreativitu Pardubic (Strategie) od začátku do konce. V textu se pokouší o střízlivý pohled současnýma očima – rok poté – v kontextu konceptu Smart City. K analýze obsahu nás motivuje i současná situace, kdy Strategie rok po svém dokončení nebyla stále formálně přijata. V rozjitřeném předvolebním čase totiž nebyla odhlasována na posledním jednání zastupitelstva města a stávající vedení, dle informací z úřadu, zatím neučinilo kroky, které by k jejímu formálnímu přijetí vedly. Dobrým signálem ovšem je, že Strategie sice „visí ve vzduchu“, ale není „v šuplíku“. Přesto, že nebyla schválena, se totiž dle námi provedeného monitoringu 25 % navrhovaných opatření začalo realizovat. Jsme přesvědčeni, že to je i díky participativnímu procesu, který při-

nesl nad navrhovanými opatřeními široký konsenzus více než 80 lidí zastupujících magistrát města, městské obvody, organizace z oblasti kultury i vzdělávání a další aktéry. V kontextu současné situace v Pardubicích si pak klademe otázky, v čem a proč může být v českých městech ve strategickém plánování v kultuře problém.

1. Strategie pro kulturu a kreativitu, co může být jejím obsahem?

V našich podmínkách není tvorba kulturních politik a kulturní plánování ve městech natolik rozvinutou disciplínou, aby rozlišovala různé separátní strategie v širší kategorii „kultura a její přesahy“ jako v zahraničí. Tedy separátní strategie pro podporu umění, rozvoj kulturních a kreativních odvětví, kulturní turismus, kulturně komunitní rozvoj, rozvoj veřejných prostranství, identitu a tvář města. V diskusi při tvorbě, obecně řečeno „koncepce kultury“, se v našem kontextu stává, že se začínají objevovat všechna témata s přidanou hodnotou, která město dlouhodobě koncepčně neřeší a zároveň jsou na vlně aktuálních trendů a zájmu aktivní veřejnosti. Strategie pak může být mixem témat ze zmíněných oblastí. Vazba na koncept SMART CITY Definic konceptu Smart City je mnoho. V českém kontextu je třeba stále opakovat, že koncept se neredukuje na technologická řešení, ale že jde o chytré spojení a využití unikátních místních zdrojů a technologie jsou pouze jedním z nástrojů síťování, komunikace, zprostředkování obsahu, rychlé analýzy dat a poučeného rozhodování. Jednoduché vymezení konceptu Smart City používá projekt Europen Smart Cities, který v 6 oblastech městského rozvoje porovnává evropská města mezi 100 tis. a 1 mil. obyvatel. Uvádí se v něm, že: „Smart city je město, které dobře funguje v šesti klíčových oblastech svého rozvoje, založených na „chytré“ kombinaci pobídek a vlastních aktivit nezávislých občanů, kteří se dokáží sami rozhodovat a reflektovat dění ve svém městě.“ Pokud vezmeme zmíněných 6 klíčových oblastí městského rozvoje, totiž 1. chytrý občan, 2. chytré bydlení a styl života, 3. chytrá samospráva, 4. chytrá ekonomika, 5. chytrá mobilita, 6. chytré městské prostředí  a podíváme se blíže na indikátory, které tyto oblasti vymezují, zjistíme, že strategie pro kulturu a kreativitu může vytvářet chytrá spojení napříč prvními čtyřmi oblastmi a určitě je zavěšena mezi chytrou správou a chytrou ekonomikou. V našich podmínkách je pak zvláště ožehavá oblast správy, která zahrnuje téma participace. Iniciace tvorby strategie pro kulturu a kreativitu u nás většinou přichází ze dvou stran. Buď ji chce realizovat otevřená samospráva, nebo s tématem přichází občanská společnost. Pokud strategie má být městskou strategií a má být úspěšně implementována, musí být nutně (!) zvnitřněna oběma stranami.

Pardubický festival Město na míru 2012. Veřejná diskuze na téma veřejný prostor, cyklodoprava a kultura. Foto: Tomáš Roček

2. Analýza Strategie pro kulturu a kreativitu Pardubic – proces a výsledek

Pardubický proces V oblasti kultury se v ČR potýkáme s problémem dostupnosti dat. Pro místní či městskou úroveň to platí o to více. V pardubickém procesu proto proběhl vlastní sběr dat pro potřeby několika unikátních analýz. Totiž analýzy potřeb a chování publika, analýzy potřeb základních a mateřských škol zřizovaných Magistrátem města Pardubice v oblasti kultury, analýzy mediálních dopadů kultury, ekonomické analýzy, mapování kulturních hodnot v lokalitách města a mapování kulturních a kreativních odvětví (počet subjektů v jednotlivých odvětvích, zaměstnanost, obrat, potřeby). Participační proces ve fázi analýzy zahrnoval např. diskusi o problémech a potenciálech města s aktéry a organizacemi působícími v oblasti kultury a vzdělávání nebo diskusi s občany nad mapou v městských obvodech Pardubic o problémech a hodnotách v lokalitách. Při tvorbě návrhové části Strategie pak byla využita interakce pracovní skupiny čítající cca 20 členů, která se scházela 5 měsíců v týdenním až ve 14 denním rytmu, s širším plénem, na němž participovalo ať formou diskuse nebo písemné zpětné vazby na 80 subjektů. Proces od počátku využíval webové stránky pod názvem Pardubické podhoubí, které fungovaly jako nástěnka pro zveřejňování výstupů. V závěru procesu byla vypsána soutěž na grafický design Strategie a nový web.

Analýza Strategie ve vztahu ke konceptu Smart City Z názvů jednotlivých cílů, které kompletně citujeme v on-line verzi časopisu Smart Cities, lze snadno vytušit ambice pardubické Strategie pro kulturu a kreativitu. Obsahuje 23 cílů v 5 oblastech, na nižší úrovni pak najdeme celkem 101 opatření. Právě ta byla předmětem naší analýzy a monitoringu realizace po „roce 0“, které jsme pro potřeby článku provedli ve spolupráci s Odborem školství, kultury a sportu. Hledali jsme odpovědi na následující otázky: Jaké nástroje Strategie používá k naplňování cílů? Investice do budov a do veřejného prostoru. Pouze jeden projekt se týká investic do budov (řešení nevyhovujících prostor ZUŠ) a tři projekty do veřejného prostoru (např. vybavení infrastrukturou pro konání kulturních akcí). Strategie obsahuje dva potenciální investiční projekty, ovšem na úrovni koncepční úvahy. Jedná se o identifikovaný chybějící sál pro 500–1000 diváků a areál Gočárových Automatických mlýnů a jeho proměnu mimo jiné na tzv. kulturfabrik. Celkem 43 projektů lze označit za nástroje nefinanční podpory. Rozlišili jsme je na následující škále: vzdělávání, prostory, propagace, networking, argumenty a kapacity dle toho, čím bude obohacen uživatel podpory. Pro příklad uveďme: vytvoření otevřeného sytému pro poskytování prostor v majetku města a jeho akciových společností pro kulturní a komunitní činnost, realizace informační kampaně o letním dění ve městě nebo realizace společ-

11

12

Kulturní politika

Kulturní politika

Kdo primárně nese na svých bedrech realizaci opatření? Zjistili jsme, že realizaci v prvé řadě nese Oddělení kultury a cestovního ruchu Odboru školství, kultury a sportu. Celkově zaštiťuje, nebo spolupracuje na 80 ze 101 projektů (z nich 21 leží na bedrech pouze Oddělení kultury a cestovního ruchu). Opatření většinou vyžadují součinnost více partnerů, kterými jsou ze dvou třetin další odbory magistrátu (celkově 9 ze 14 odborů), dále pak kulturní instituce zřizované městem i krajem, základní a mateřské školy, neziskové organizace, úřady městských obvodů, soukromý sektor, Univerzita Pardubice a Krajský úřad Pardubického kraje. Soukromý sektor a univerzita jsou jako partneři výslovně uvedeni jenom ve dvou opatřeních. Zbylých 21 projektů ze 101 se dělí mezi Oddělení školství OŠKS, další odbory magistrátu, zejména Odbor hlavního architekta, městské a krajské kulturní instituce a školy.

Foto: Petr Moško

ného kulturního měsíčníku pro Pardubicko-hradeckou aglomeraci. Za vzdělávání lze označit metodickou podporu Odboru sociálních věcí kulturním organizacím při vytváření nabídek kulturních a komunitních činností pro sociálně a kulturně znevýhodněné. Dále program rozvoje dovedností nezřizovaných organizací v oblasti fundraisingu, marketingu a PR nebo založení Kulturního fóra pro spolupráci aktérů mezi sebou a na evaluaci a aktualizaci Strategie. Celkem 10 projektů lze označit za nástroje finanční podpory, jedná se výhradně o úpravy financování. Např. cílená podpora projektů, které posilují identifikaci obyvatel s místem, poznávání místní historie a vztah ke kulturnímu dědictví. Dále iniciace podpory rozvoje relevantních odvětví kreativních průmyslů na území města v propojení s místně zakotvenými inovacemi. Do kategorie nástrojů budování kapacit a řízení jsme zařadili 64 opatření, z toho 38 lze označit obecně jako koncepční. Další z nich lze zařadit pod mentoring, koordinaci nebo návrh nových pravidel či standardů. Novou agendou je např. zjišťování bariér (finančních, kulturních a sociálních) v přístupu ke kultuře zejména dětí a mládeže a realizace následných opatření k jejich snížení či odstranění. Dále nastavení aktivní a koncepční spolupráce mezi školami a kulturními institucemi na základě zjištění poptávky škol po kulturních pořadech, cíleně doplňujících vzdělávání. Novou agendou je také sběr a vyhodnocování dat. Zajímavý úkol je zmapování témat pro kulturní značku města a cestovní ruch včetně industriální stopy a nemainstreamových žánrů kultury. A zásadním opatřením pak je právě koncepční příprava projektu tzv. kulturfabrik v Gočárových Automatických mlýnech. Jaké má Strategie nároky na zdroje na straně Magistrátu města Pardubice a dalších subjektů? Rozlišili jsme lidské zdroje (know-how a kapacity), materiální zdroje, využití městského majetku a finanční zdroje. Zjistili jsme, že 81 (ze 101!) opatření se týká lidských zdrojů, z toho 54 výhradně jich, ostatní lidských zdrojů a také jiné oblasti (majetku, financí, materiálních zdrojů). V jakém poměru Strategie přináší novou agendu Magistrátu města Pardubic a dalších aktérů a nakolik usměrňuje, či upravuje stávající? Dle našeho vyhodnocení více než polovina projektů přináší novou agendu úřadu nebo organizací. Z toho dvě třetiny se týkají nároků na lidské zdroje.

Jak náročná je realizace opatření na rozpočet města? Sledovali jsme základní škálu „nenáročný“, „náročný“, „velmi náročný“. Jako nenáročná jsme označili ta opatření, na jejichž realizaci postačuje stávající know-how a lidské zdroje – zaměstnanci Magistrátu města Pardubic nebo městských a krajských institucí, ačkoli problémem mohou být nedostatečné časové kapacity. Nenáročných je 47 projektů. Za náročné považujeme celkem 7 projektů, které mají přímý dopad na rozpočet, či poskytování majetku města v jiném režimu než dosud. Za velmi náročné jsme označili projekty, které mají charakter investice do fyzického prostředí, celkem 2 projekty. Snadno odhadnutelná finanční náročnost byla u zhruba poloviny opatření, zbývající opatření vyžadují podrobnou analýzu možných nákladů. Jaké aktivity nastartoval participativní proces, a jsou realizovány, ačkoliv Strategie nebyla schválena? Zjistili jsme, že aktivity byly nastartovány celkem ve 26 ze 101 opatřeních. Strategie se tedy z jedné čtvrtiny začala realizovat. Jedná se většinou o opatření, ve kterých aktéři formulovali potřebu kvalitativních změn již existující agendy úřadu a nastolení koncepčního přístupu (např. zvýšení profesionality hodnocení projektů v grantovém řízení). Dále založení koncepční agendy v některých tématech – např. veřejný prostor a kulturní dědictví kolem řek. Nebo doplnění naplánovaných investičních projektů revitalizace veřejného prostoru o infrastrukturu pro realizaci kulturních a komunitních aktivit. Koncepce cestovního ruchu je tvořena s využitím nabytého know-how se zapojováním širokého spektra zainteresovaných aktérů a navazuje na témata, která Strategie vytyčila. Obsah Strategie – podtrženo sečteno: Inovativní je akcent na snižování bariér v přístupu ke kultuře, budování partnerství uvnitř úřadu i navenek a územní průmět strategických opatření, která se zabývají např. tím, ve kterých částech města chybí vybavenost pro kulturně komunitní život, nebo navrhují kulturou vedený rozvoj brownfieldu v samém centru města (Gočárovy Automatické mlýny – tzv. kulturfabrik). Z výsledků monitoringu a analýzy je zřejmé, že valná část Strategie, kterou spolu formulovala místní kulturní obec, nejsou návrhy velkých investičních projektů. Naopak, jde zejména o měkké neinvestiční projekty, které posilují koncepční přístup, spolupráci a komunikaci a upravují stávající podmínky pro rozvoj kultury. Jejich realizace je náročná na lidské zdroje (kapacity a know-how), zejména na straně Oddělení kultury a cestovního ruchu OŠKS. Jedná se o agendu, která na jedné straně potřebuje synergické řízení napříč úřadem a na druhé straně buduje partnerství a rozvíjí spolupráci veřejného, neziskového a podnikatelského sektoru i spolupráci s občany.

Interiér Automatických mlýnů, kde členové občanské iniciativy Mlýny městu pořádali od roku 2013 řadu kulturních a vzdělávacích akcí přitahujících pozornost místních obyvatel i kulturní veřejnosti a médií z celé republiky. Profesionálové z oblasti umění a architektury z řad iniciativy, ve spolupráci s odborníky na kulturu a územní rozvoj Magistrátu města Pardubice, zpracovali pro tento areál koncept tzv. kulturfabrik. Přestože bylo možné projekt koncepčně a ve veřejném zájmu rozvíjet, pardubičtí zastupitelé návrh na odkoupení této architektonicky cenné industriální dominanty Pardubic do vlastnictví města na podzim roku 2014 nepřijali. Foto: Petr Moško

13

14

Kulturní politika

Kulturní politika

15

Mnohé z koncepčně a analyticky orientovaných aktivit vedou v důsledku k transparentnímu poskytování argumentů, dat i informací, kterými úřad disponuje nebo může disponovat, směrem k veřejnosti.

3. Tak v čem je problém?

Strategie byla dokončena v září 2014 a následně předložena ke schválení Zastupitelstvu města Pardubice, kde bohužel nebyla přijata. Soudě podle výsledku hlasování zastupitelů spíše z napětí a únavy v době před volbami, než že by se Strategií zastupitelé ostře nesouhlasili. Ze 40 zastupitelů bylo 17 pro, nikdo proti, zdrželo se 9, nehlasovalo 9 a omluveni byli 4. Samozřejmě je školáckou chybou popsanou ve všech příručkách strategického plánování předložit dokument na poslední jednání zastupitelstva, ale… bylo by příliš jednoduché svést neúspěch na nevhodnou dobu schvalování, či všudypřítomný problém diskontinuity plánování ve městech při střídání volebních období. Nevole a nízká schopnost české veřejné správy přenášet vizi (zejména na politické úrovni) z jednoho volebního období do druhého určitě hraje roli, ale situace je dle našeho názoru a zkušenosti složitější.

• •

•

•

•

•

Problémy spatřujeme v následujících bodech: Kultura stále není v našem kontextu vnímána jako strategický nástroj pro rozvoj udržitelných a chytrých měst. Malá je znalost využívání nefinančních nástrojů podpory, které se týkají například posilování kapacit a dovedností organizací i jednotlivců. Implementace tzv. měkkých opatření, která vyžadují množství koncepční práce; komunikace, koordinace a spolupráce je pracná, trvá dlouho a její dopady se projeví až časem, výsledky tedy nejsou vidět hned a nejsou „hmatatelné“. Pro realizaci měkkých opatření se tedy obtížněji vyjedná politická podpora a potřebné podmínky jak z hlediska kapacit lidských zdrojů, tak finančních prostředků. Prezentování výstupů měkkých opatření, často procesního charakteru, veřejnosti je složitější, než „nové dětské hřiště“,což není namířeno proti dětským hřištím. Cynickou poznámku, že to je vlastně vše příliš levné ve srovnání s velkými investičními akcemi, a tudíž pro silovou politiku nezajímavé, si neodpustíme.

Foto: Vladimír Sabo

Tvorba „koncepce kultury“ je často jakýmsi lakmusovým papírkem úrovně demokratické diskuse ve městě. Demokratická diskuse je totiž jádrem celého procesu více než v kterékoliv jiné oblasti městského plánování. Pokud taková diskuse není vedena, je téměř jisté, že si dříve či později, město i zpracovatel vylámou v terénu zuby a investované prostředky zmizí ve stoupě. Vzhledem ke zdravému dospívání české občanské společnosti, která má stále větší ambice podílet se (participovat) na formulaci společné vize v místě, ve kterém žije, si totiž kulturní obec tuto diskusi rozhodně nenechá vzít. Zkušenosti z českých krajských měst ukazují, že města, která vedla od počátku transparentní dialog, nikoho nevylučovala z diskuse a její výsledky skutečně promítla do výsledného dokumentu, uspěla při tvorbě „koncepce kultury“ lépe. Má to ale háček Co když, jako v případě Pardubic, strategie není schválena, ačkoliv participativní proces byl úspěšný, výsledek je založený na širokém konsenzu a vychází z podrobné analýzy, kterou kulturní aktéři verifikovali? Co se musí stát, aby konsenzus nebyl zahozen? A kdo a jak to zařídí? Co mohou učinit internisté úřadu a o co se musí postarat občanská společnost a veřejné instituce? A jak se změní role – z přátelské diskuse do tvrdé opozice? Je tedy participace, kterou se oháníme, skutečně zárukou, že práce tolika lidí, která vyústila v rozumný konsenzus, nepřijde vniveč? Nebo jsou to v českém prostředí stále spíše zbožná přání? Jsme přesvědčeni, že v případě Pardubic zážitek společné smysluplné diskuse, konsenzu a mandát, který návrhům dalo více než 80 lidí z řad kulturních a vzdělávacích subjektů, zaměstnanců magistrátu napříč odbory i městských obvodů, sehrál svoji roli. Vzhledem k tomu, že se 25 % opatření začalo realizovat i přes demotivaci, kterou nepřijetí Strategie způsobilo, lze opatrně konstatovat, že participativní tvorba Strategie se vyplatila. Byl také splněn (alespoň prozatím) i stanovený cíl procesu, totiž posílit spolupráci a networking aktérů tak, aby začali aktivity realizovat i v případě, že Strategie nebude formálně přijata.

Budova Automatických mlýnů byla v Pardubicích postavena v roce 1910 podle návrhu architekta Josefa Gočára. Foto: František R. Václavík

Na závěr si dovolím konstatovat, že chtějí-li být česká města chytrá, musí se naučit dlouhodobě naplňovat sdílenou vizi vznikající ve spolupráci s širokým spektrem aktérů, kterým záleží na budoucnosti jejich města. Stejně tak se tato města musí naučit jejich práci a vynakládanou energii brát vážně.

Nástupište 1–12 O tom, prečo sa z Topoľčian neozývajú hlasy kritické k postoju samosprávy voči občianskym aktivitám, či podpore nezávislej kultúry, sa s primátorom mesta Petrom Balážom rozprávala zakladateľka občianskeho združenia Nástupište 1–12 Zuzana Novotová Godálová. Topoľčany sú stredne veľkým západoslovenským mestom. Hoci jeho história siaha až do 9. storočia, na jeho dnešnej podobe sa najvýraznejšie podpísal práve socializmus. Aj tých pár národných kultúrnych pamiatok, ktoré sa na jeho území nachádzajú, dlhodobo prehráva boj so všadeprítomným vizuálnym smogom. V čase svojej najväčšej slávy boli dôležitým obchodným centrom regionálneho významu. V posledných rokoch sa čoraz častejšie skloňujú v súvislosti so súčasnou kultúrou a umením, na čom má zásluhu aj prítomnosť Multimediálneho priestoru pre

Fota: archív Nástupište 1–12

súčasnú kultúru Nástupište 1–12. Práve tento priestor je známy tým, že sídli vo verejnom priestore, v podchode dlhom takmer 300 metrov pod autobusovou a vlakovou stanicou, ktorý spája nielen obe stanice, ale aj centrum mesta s jeho miestnou obytnou časťou. Rovnako ako aktivity združenia postavené na netradičnom prístupe k prezentácii súčasného umenia ne-galerijnému a často náhodnému publiku, ktorý získava ohlasy nielen po celom Slovensku, ale aj za jeho hranicami, pozitívne prekvapuje i jeho bezproblémová spolupráca s mestskou samosprávou. Z.N.G.: V roku 2011, krátko po mojom návrate zo zahraničia domov do Topoľčian, som za vami šla so žiadosťou o poskytnutie akéhokoľvek nevyužitého priestoru vo vlastníctve mesta, v ktorom by som mohla realizovať projekt galérie súčasného umenia. Aj na moje vlastné prekvapenie som sa u vás stretla s veľkým pochopením a pomerne rýchlo sme spoločne dokázali nájsť vhodný priestor v podchode pod stanicami. Rovnako rýchlo bola na svete aj nájomná zmluva o využívaní týchto priestorov občianskym združením Nástupište 1–12 s nájomným vo výške 1 euro ročne. Čím som vás vlastne presvedčila, že sa mladé občianske združenie oplatí podporiť? P.B.: Musím povedať, že zanieteniu a entuziazmu, ktoré z vás sršali, sa ťažko odolávalo. Okrem toho som veľkým fanúšikom umenia. Aj moja vlastná dcéra v tejto oblasti pôsobí. Viem, aké problematické je pre mladých začínajúcich autorov nájsť cestu k divákovi a nájsť priestory, v ktorých by svoje diela mohli prezentovať. Myšlienka galérie súčasného mladého umenia mi teda osobne bola veľmi blízka.

16

Kulturní politika

Kulturní politika

Z.N.G.: Znamená to, že rozhodnutie samosprávy o uzavretí nájomnej zmluvy bolo ovplyvnené predovšetkým vaším osobným záujmom? Bol za ním váš osobný lobbing? P.B.: Určite nie. Napokon, rozhodovanie o využití majetku mesta predsa nie je osobnou kompetenciou primátora. Keby projekt, ktorý ste predložili, nekorešpondoval so strategickými plánmi rozvoja mesta, so stratégiou rozvoja kultúry či so zámerom posilňovania spolupráce samosprávy s občanmi, ich združeniami a spolkami, k uzavretiu zmluvy by nedošlo. Okrem toho, projekt pre mesto predstavoval minimálne riziko. Podchod pod autobusovou stanicou, ktorý sme vám ponúkli, bol dlhšiu dobu tŕňom v oku občanov. Samospráva nedisponovala prostriedkami na revitalizáciu tejto masívnej konštrukcie. Priestor chátral a často sa stával útočiskom ľudí pohybujúcich sa na okraji spoločnosti. Pre investorov bol nezaujímavý, keďže slúži ako dopravná komunikácia pre chodcov a jeho ďalšie využitie teda podlieha viacerým zákonným limitom. Vy ste ponúkli projekt, ktorý nevyžadoval veľkú investíciu z mestského rozpočtu a zároveň vykazoval potenciál zatraktívniť a skultúrniť verejný priestor. Som rád, že s odstupom času môžem povedať, že sme na meste potenciál projektu odhadli správne a vám sa viac ako podarilo naplniť očakávania, ktoré sme mali. Z.N.G.: Tým projektom bol v podstate klasický galerijný priestor. Nebáli ste sa, že v relatívne malom meste vznikne konkurencia pre existujúcu Galériu mesta Topoľčany? P.B.: Zuzana, tejto vašej otázke úplne nerozumiem. Možno preto, lebo konkurenciu nevnímam ako negatívny jav. Naopak, považujem ju za celkom účinný nástroj zvyšovania kvality. O to viac v prípade, ak by si mali konkurovať totožné aktivity, jedna zriadená samosprávou a druhá z iniciatívy samotných mladých občanov. Som presvedčený, že samospráva má predovšetkým reagovať na potreby občanov a poskytovať im služby, ktoré tieto potreby naplnia. Ak by vznik vašej galérie spôsobil pokles návštevnosti galérie zriadenej mestom, bolo by to indikátorom toho, že sa nám ako samospráve nepodarilo identifikovať potreby ľudí žijúcich v meste. V každom prípade, obaja vieme, že takáto situácia nenastala. Výstavné programy mestskej Galérie a Nástupišťa sú tak rozdielne, že oba priestory dokážu v meste fungovať vedľa seba so svojím vlastným publikom. Z.N.G.: Musím sa priznať, že keď sa na Nástupište 1–12 pozerám dnes, sama vidím veľký rozdiel oproti nášmu pôvodnému konceptu. Už krátko po otvorení Multimediálneho priestoru pre súčasnú kultúru Nástupište 1–12 sa jeho koncepcia začala odkláňať od klasického galerijného modelu a ako občianske združenie sme čoraz častejšie začali pristupovať k využívaniu samotného verejného priestoru podchodu, v ktorom sme videli veľký komunikačný potenciál. Tento priestor však nebol a naďalej nie je predmetom nájomnej zmluvy, ale zostáva dopravnou komunikáciou slúžiacou chodcom. V tejto situácii sú teda naše aktivity vyvíjané v priestore podchodu a jeho okolí klasickými kultúrnymi podujatiami na území mesta, ktoré podliehajú zákonnej ohlasovacej povinnosti. Okrem samotných podujatí – koncertov, divadelných predstavení, zvukových inštalácií a podobne – do verejného priestoru umiestňujeme i samotné umelecké diela – napríklad veľkorozmerné site specific maľby realizované priamo na stenách podchodu. Ako tieto naše aktivity vnímate? P.B.: Považujem ich za revitalizáciu priestoru. Možno svojskú, netradičnú, nie ľahko pochopiteľnú pre každého, ale určite revitalizáciu. Nebojím sa povedať, že inak šedý podchod opäť žije

práve vďaka vášmu združeniu. Okrem toho niektoré z diel, ktoré ste v priestore realizovali, považujem za nesmierne dôležité z pohľadu akejsi kolektívnej pamäti mesta, či dokonca pre formovanie vzťahu ľudí k mestu samotnému. Nedá mi nespomenúť projekt nástennej maľby Daniely Krajčovej, ktorá sa zamerala na problematiku histórie židovskej obce v našom meste. Topoľčiansky pogrom je nesporne veľkou škvrnou v našich dejinách. O to viac, že židovská obec na Slovensku sa ospravedlnenia od oficiálnych predstaviteľov mesta dočkala len pred pár rokmi, pod mojím vedením. Je obdivuhodné, akým citlivým spôsobom dokážete denne pripomínať ľuďom, ktorí prechádzajú miestom, kde kedysi stálo židovské geto. Mnohí zo súčasných obyvateľov spoznali túto temnú históriu Topoľčian aj vďaka vám. Z.N.G.: Viaceré z týchto site-specific diel sa ale nezameriavajú len na estetizáciu priestoru. Pristupujú k nemu skôr kriticky a ako ste sám spomenuli, otvárajú často témy nielen citlivé, ale aj kontroverzné a občas aj priamo kritické voči samospráve. P.B.: Áno, doteraz si pamätám výstavu, na ktorej sa nachádzalo vaše vlastné dielo kriticky hodnotiace rozhodnutie samosprávy o výrube stromového porastu v okolí prístupových ciest do mesta. Keďže sa ja ako osoba, ale ani ostatní predstavitelia samosprávy, nebránime konštruktívnej kritike, nevidím dôvod, prečo by takéto diela mali byť problémom v našej vzájomnej spolupráci. Partneri sú partnermi aj preto, lebo očakávajú impulzy jeden od druhého a chcú riešiť problémy spoločne, ideálne formou dialógu. Napokon, aj z toho dôvodu mestská samospráva pristupuje k tvorbe svojich stratégií participatívne. Aj vy ste sa len nedávno stali naším strategickým partnerom pri tvorbe Programu hospodárskeho a sociálneho rozvoja. Z.N.G.: S Nástupišťom si za jeden z našich cieľov kladieme dvíhať kultúrne povedomie a kvalitu života tak obyvateľov mesta, ako aj jeho návštevníkov. Snažíme sa zlepšiť vnímavosť verejnosti k vizuálnym či zvukovým podnetom, k súčasnému umeniu, k odlišným kultúram a podobne. Do akej miery sa nám to podľa vás darí? Prejavil sa podľa vás nejakým spôsobom vznik a pôsobenie Nástupište 1–12 na zmenách postojov občanov alebo jeho návštevníkov? P.B.: Osobne za váš veľký prínos považujem nárast cudzincov navštevujúcich Topoľčany. Už len príchod zahraničných umelcov, ktorých každý rok do mesta privediete, je určite vynikajúcou príležitosťou pre obyvateľov, aby sa zoznamovali s novými kultúrami.

17

18

Kulturní politika

Nedá mi zároveň nespomenúť váš prínos pre propagáciu mesta, či už v rámci Slovenska, alebo v zahraničí. Hlavne v začiatkoch vašej existencie sme sa však na meste často stretali so sťažnosťami občanov, predovšetkým skôr narodených, ktorým prekážalo znečistenie verejného priestoru z vašej strany. Za toto znečistenie pritom považovali samotné umelecké diela. Po štyroch rokoch môžem povedať, že počet sťažností tohto typu klesol. Priamo úmerne pritom narastá počet pozitívnych ohlasov na vašu činnosť. Zdá sa teda, že sa vám síce pomaly, ale predsa darí meniť postoj verejnosti k súčasnému umeniu. Zároveň je možno sledovať efekt „dobrého príkladu“, odrážajúci sa na náraste občianskych aktivít v meste. S radosťou sledujeme množiace sa Kreatívne pikniky, úspešnú sériu komunitných výmenných trhov Zóna bez peňazí, Zelené hliadky, či aktivity nového Hracieho centra. Z.N.G.: Nástupište 1–12 svoje činnosti môže realizovať predovšetkým vďaka podpore z grantov Ministerstva kultúry SR a vďaka podpore mesta Topoľčany vo forme výhodného prenájmu mestských priestorov. Niektoré z občianskych aktivít, ktoré spomínate, sú však odkázané len na podporu svojich členov, priaznivcov a samosprávy. Akým spôsobom ich mesto podporuje? P.B.: Je to predovšetkým formou grantov a dotácií. V roku 2015 bolo z rozpočtu mesta vyčlenených 14 000 eur na granty a prerozdelených takmer 900 000 eur formou dotácií pre rôzne kultúrne, spoločenské, komunitné, či športové aktivity. Zároveň sa snažíme vychádzať v ústrety občianskym aktivitám rôznymi inými formami, napríklad bezplatnou propagáciou podujatí, prípadne znížením prenájmu v zmysle platného VZN a podobne.

Autorská skupina Nástupište 1–12 je občianske združenie, ktorého členmi sú viacerí výtvarníci, vizuálni umelci, grafickí dizajnéri, psychológovia, aktivisti a kultúrni manažéri. Každý z členov združenia je istým spôsobom naviazaný na slovenské mesto Topoľčany. Buď z neho priamo pochádza, alebo študoval na niektorej z topoľčianskych umeleckých stredných škôl, prípadne ho k mestu pútajú iné väzby. I keď veľká časť členov združenia dlhodobo pôsobí a žije mimo Topoľčian, svoje aktivity sa snaží smerovať práve do tohto regiónu. Zameriavajú sa na projekty v oblastiach umenia, kultúry a vzdelávania, ale i životného prostredia či športu. Svojimi aktivitami sledujú zámer celkového pozdvihnutia kvality života obyvateľov regiónu. Intenzívne spolupracujú aj s inými kultúrnymi a vzdelávacími inštitúciami v regióne i v zahraničí, predovšetkým so strednými školami. Ťažiskovou aktivitou združenia je projekt multimediálneho priestoru pre súčasnú kultúru Nástupište 1–12, ktoré v septembri 2011 otvorili pre verejnosť v podchode pod Autobusovou stanicou v Topoľčanoch. V tomto verejnom priestore, o ktorého svojskú recykláciu sa združenie pokúša, realizujú väčšinu svojich aktivít – výstavy výtvarného umenia, prednášky, workshopy, verejné rozhlasové nahrávky, divadelné predstavenia, filmové projekcie, módne prehliadky a hudobné vystúpenia. Zároveň si kladú za cieľ priamu podporu autorskej tvorby umelcov z regiónu, zo Slovenska, ale i zo sveta. Cezhraničnej spolupráci s partnermi v Rakúsku, Nemecku, Čechách, Veľkej Británii, Nórsku, Dánsku a USA sa venujú v rámci projektu Pravidelná linka / Regular Line. V roku 2012 sa dva ich projekty stali súčasťou expozície Asking Architecture – Pavilón Českej a Slovenskej republiky na 13. Medzinárodnom Bienále architektúry v Benátkach. V roku 2013 sa Multimediálny priestor pre súčasnú kultúru Nástupište 1–12 stal jedným z piatich finalistov Ceny MOST Rady mládeže Slovenskej republiky v kategórii Projekt roka. V tom istom roku sa združenie Nástupište 1–12 podieľalo na realizácii site-specific inštalácií pre Košice – EHMK 2013 a pre Amsterdam Light Festival v Holandsku. V roku 2015 získal Multimediálny priestor pre súčasnú kultúru Nástupište 1–12 špeciálnu cenu Nadácie Orange v kategórii komunitných projektov. www.nastupiste.sk

Kulturní politika

19

20

Kulturní politika

Kulturní politika

Kultúrne mesto: pre koho a ako?

Paweł Althamer: Námestie slobody (Bratislava, 2012). V rámci projektu BOD 0 spoluorganizovalo o.z. Verejný podstavec a Poľský inštitút. Foto: Vladimír Šimíček

Významný poľský umelec Paweł Althamer (1967) sa rozhodol vytvoriť z dlhodobo nefunkčnej fontány Družba na Námestí slobody v Bratislave na dva letné dni veľké detské pieskovisko.

Slávo Krekovič, kultúrny manažér, muzikológ, kurátor a hudobník pôsobiaci v Bratislave a v Brne

vystopovateľné: okrem spomínaných dôsledkov prinášajú napríklad nové znalosti, skúsenosti, transfer nových ideí a inovácií, či prepájanie medzi rôznymi oblasťami so synergickým efektom. Z prítomnosti aktívnych, talentovaných a tvorivých obyvateľov profituje každé mesto, ktoré ich vie podporiť a udržať. Je známe, že verejné investície do kultúry sa môžu viacnásobne vrátiť, či už priamo vo finančnom prínose, alebo v ďalších pozitívnych dopadoch. Aby však priniesli želaný rozvojový efekt pre mesto v globálnom i lokálnom konkurenčnom prostredí, treba investovať múdro, na čo treba mať tiež k dispozícii dostatočné dáta o prostredí. A v tomto sa naše sídla často líšia od svojich západných, ale aj niektorých východnejších protipólov: kým „múdre mestá“, medzi ktoré už pár rokov patria napríklad aj viaceré balkánske aglomerácie ako Záhreb či Plovdiv, pristúpili k strategickým krokom a moderným koncepciám, mnohé slovenské (ale aj české) municipality zaspali dobu a v prístupe ku kultúre prevláda zotrvačnosť. Veľká časť miest si nesie z minulosti bremeno v podobe skostnatených inštitúcií, slabých a málo kompetentných úradov, neschopných ochrániť umelecké diela pred zničením a industriálne pamiatky pred developerským búraním, nekvalitného verejného priestoru plného vizuálneho smogu, a tiež mizivej lokálnej podpory občianskych kultúrnych aktivít, ktoré tak neprežijú viac ako pár sezón. Rozšírené je tiež presvedčenie, že stratégie nie sú potrebné, pretože všetko predsa funguje samo – alebo, že kultúru už máme pokrytú mestskými príspevkovými organizáciami, ktoré síce neprinášajú inovácie ani

Potrebnosť verejných investícií do kultúry sa zdá byť neoddiskutovateľnou súčasťou mestských politík. V prístupoch jednotlivých miest však nájdeme značné rozdiely: od nesystémových až po rozvojové a vizionárske. Helsinki, populáciou porovnateľné s Bratislavou, podporujú kultúrne projekty formou grantov každý rok vo výške 17 miliónov eur. To je mimochodom viac, než celý rozpočet novovzniknutého Fondu na podporu umenia s celoslovenskou pôsobnosťou. O investíciách slovenského hlavného mesta do kultúrnej scény je zatiaľ ťažko hovoriť. Ponúka sa preto otázka: prečo to tí Fíni robia? Nedeje sa u nás niekde chyba? Nie je krátkozraké považovať kultúru za luxus, na ktorý v rozpočtoch našich miest stále akosi „neostáva“ dosť peňazí? Alebo je tých prostriedkov dosť aj v našich podmienkach, no dali by sa využiť efektívnejšie? O tom, akú rolu môže hrať kultúra v rozvoji miest, sa už popísalo mnoho štúdií, v ktorých sa dajú vypozorovať dve základné línie: kľúčový vplyv kultúry na kvalitu života (well-being) a identitu, ako aj podiel tzv. kreatívnej ekonomiky na hospodárskom a sociálnom raste. Niektoré závery stoja za pripomenutie: • Kultúra v širšom zmysle sa spája prakticky so všetkými ľudskými aktivitami – je preto základom, nie nejakou nadstavbou fungovania spoločnosti. Zdravý a prosperujúci kultúrny ekosystém v meste dodáva životom ľudí kvalitu a zmysel.

•

•

•

Participácia na kultúre v rôznych podobách, či už pasívna alebo aktívna, má vplyv na celkovú spokojnosť obyvateľstva, umožňuje ľuďom sebarealizáciu a naplnenie, prispieva k rastu. Kultúra má podiel na vytváraní identity miest, identifikácie a hrdosti obyvateľov ako aj „brandingu“ mesta, je schopná pretvárať lokality a dodať špecifický charakter a atraktivitu aj problémovým a zanedbaným oblastiam. Kvalita a dizajn verejného priestoru majú zásadný vplyv na správanie a pohodu ľudí. Kultúra má schopnosť združovať a motivovať, je tmelom, ktorý spája komunity a udržuje spoločenstvo pokope – tento jav sa nazýva sociálna súdržnosť. Zároveň má pozitívny efekt pri prevencii sociálne patologických javov ako je kriminalita či závislosti. Kultúra, umenie a kreatívne odvetvia majú priamo aj nepriamo vyčísliteľný ekonomický prínos, prispievajú k tvorbe pracovných miest a sú motorom turistického ruchu. Pražské Quadriennale scénografie a divadelného priestoru si napríklad dalo spraviť výskum, podľa ktorého mal festival dopad na zvýšenie obratu českej ekonomiky o vyše 12 miliónov eur. Avšak treba zároveň brať do úvahy, že uvažovať o kultúre a kreatívnej ekonomike iba v číslach by znamenalo prehliadať podstatnú časť práve oných nevyčísliteľných vplyvov na spoločnosť, ktoré nie je možné dosiahnuť inak. Experti tvrdia, že kreativita a kultúra generujú tzv. spillover efekty, teda širšie dopady na iné oblasti, ktoré nie sú vždy ľahko

nepokrývajú všetky potreby, no spravidla zhltnú väčšinu rozpočtu. Brzdou zmien býva tiež zdanlivo logický pohľad, že na kultúru „nie sú peniaze“, pretože najprv treba opraviť cesty a kanalizáciu. Koncepčné uvažovanie a odborne podložené rozhodnutia sú stále pomerne výnimočné. Dôsledkom býva nevyužitie ľudského potenciálu, plytvanie zdrojmi a celkové zaostávanie za vyspelejšími regiónmi, ktoré vedia, ako na to. Občania si potom právom kladú otázku, či takto má vyzerať mesto, ktoré všetci chceme. Problém je samozrejme hlbší a nedá sa vyriešiť na počkanie. Je v našom vzťahu k samým sebe a k prostrediu, v neujasnenom spoločnom záujme, vo vzdelávaní na rôznych úrovniach a napokon často aj v nedostatku skúseností, rozhľadu a know-how ľudí na kľúčových postoch. Zmene k lepšiemu však nahrávajú aj u nás viaceré faktory: sociológovia hovoria o vzostupe urbánnych hnutí a aktívnych občanov v nedávnej dobe, kulturológovia o celosvetovom náraste počtu participatívnych mestských kultúrnych politík – teda takých, ktoré vznikajú po dôslednej analýze prostredia, v konzultáciách s odborníkmi i aktérmi z praxe. Ale v prvom rade môžu veľa zmeniť najmä osvietení komunálni politici s vôľou a víziou, ktorí majú skutočný záujem veci pohnúť a dokážu spoluprácou s aktívnymi občanmi a odborníkmi vytvoriť udržateľné podmienky pre rozvinutie potenciálu svojho mesta. www.kulturnabratislava.sk www.krekovic.info

21

22

Smart

Smart

Smart art

Roj 2.0

zvuková fasáda a sonifikovaný chaos přírody Příkladem obohacující spolupráce mezi vědeckou institucí a multimediálním umělcem je projekt Roj, který pro brněnskou Hvězdárnu a planetárium vytvořil umělec Jiří Suchánek. Na děrovanou plechovou fasádu planetária umístil 187 světel a pomocí vlastního softwaru, který zpracovává digitální partituru, generuje světelné a zvukové struktury. Jiří Suchánek dlouhodobě vytváří instalace pro netradiční prostory a zkoumá tak mimo jiné i trvanlivost elektronických médií v těžších klimatických podmínkách. Jeho projekt Zvuková jeskyně se stal trvalou součástí prohlídek jeskyně Výpustek v Moravském krasu, ve své instalaci Turbulence pracuje s větrníky, které snímají proudění větru a na základě toho generují zvuky a tóny. Instalace je mobilní a umožňuje rozmístění do různých koutů města i krajiny. www.jiri-suchanek.net

ROJ 2.0, audiovizuální stálá instalace na fasádě, Hvězdárna a planetárium Brno (2015). Foto: archiv autora

23

24

Smart

Smart

25

Autor Jonáš Gruska před zvonkouhrou na stěně ikonické stavby bývalého obchodního domu Prior v centru Bratislavy (2013). Foto: Damas Gruska

Zpráva od Mahena virtuální socha

Socha nebo památník v současném městě může mít mnoho podob. Umělec Richard Loskot ve své tvorbě dlouhodobě pracuje s technologiemi, zajímá ho ale především to, co je neviditelné nebo to, „co nás přesahuje“. V brněnské ulici Kobližná, spojující Mahenovo divadlo s Knihovnou Jiřího Mahena, byly v rámci výstavy „Na hraně příběhu – Sochy v ulicích“ rozesílány po tři měsíce procházejícím lidem sms zprávy (16 000 sms). Jejich obsahem byly fiktivní vzkazy bývalé přední osobnosti města Jiřího Mahena jeho současným obyvatelům. Účinek těchto krátkých osobních sdělení vyplynul ze specifické situace nově přijaté zprávy na mobilním telefonu. Zásahem do soukromí na okamžik autor vyrušil příjemce z jeho reality a „pozdravil“ ho Mahenovými slovy. V ulici, kde se dříve Jiří Mahen často pohyboval, vznikaly neviditelné „sochy“, subtilní monumenty, které pronikají telefony potomků do staronového prostoru. www.richardloskot.net

Zpráva od Mahena, sdílená virtuální instalace, kterou Richard Loskot vytvořil ve spolupráci s Veronikou Musilovou Kyrianovou na ulici Kobližná v Brně (2013). Foto: archiv autora

Elektrosluch

naslouchání městu Elektrosluch je přístroj, který snímá elektromagnetické pole a převádí je do zvuku. Sám autor, mladý slovenský hudebník a zvukový umělec, Jonáš Gruska ke svému nástroji říká: „Okolo nás existuje neskutočné množstvo dátových tokov a informácií, ktoré nie sme schopní vnímať našimi bežnými zmyslami. Takouto sonifikáciou som schopný aspoň čiastočne priblížiť svet elektromagnetických polí a otvoriť tak ušiam iné svety.“ Elektrosluch se dá koupit přímo od autora na jeho webových stránkách, nebo si na nich můžete stáhnout schéma, díky kterému si ho postavíte sami. Se zvukem města a jeho ozvučováním pracoval Gruska i ve svých dalších instalacích – na objednávku bratislavského festivalu Melos Étos ozvučil zvonkohru na stěně ikonické stavby bývalého obchodního domu Prior (dnes My), pro kterou vytvořil původní skladbu Kolokoly. binmatu.net

Elektrosluch Mini: elektromagnetické senzory, operační zesilovač, rezistory, kondenzátory, LED dioda, baterie, potenciometr, plošný spoj.

26

Smart

Konkrétní přínosy otevřených dat z Prague Hacks V červnu proběhl v Praze hackathon věnovaný práci s otevřenými daty. O jeho tématech, účastnících a výsledcích vedl rozhovor šéfredaktor Smart Cities, David Bárta, s jedním z účastníků, Martinem Tesařem ze společnosti CleverMaps, která vyvíjí platformu CleverAnalytics pro prostorové analýzy dat. V červnu jsi se aktivně zúčastnil jednoho z největších českých hackathonů Prague Hacks. Co to bylo za akci? Město Praha v nedávné době otevřelo veřejnosti celou řadu datových sad. Spolu s Fondem Otakara Motejla a některými dalšími organizacemi proto uspořádali tohle třídenní setkání. Cílem bylo ukázat, že se vyplatí městské a státní datové sady otevírat. Lidé, kteří mají nápady a zájem něco udělat pro ostatní tato data zpracují a vybudují nad nimi nějaké nové aplikace a služby. Ve výsledku to přinese společnosti mnohem víc, než by město, či stát získalo prodejem těchto dat pár společnostem, které si to mohou dovolit. S jakými daty jste pracovali? Jakýmsi základem byla pražská geodata – základní mapy, územní plán, dopravní mapy, 3D modely budov a terénu a mnoho dalšího. K tomu přidaly některé společnosti a instituce řadu dalších sad. Z těch nejzajímavějších bych uvedl například obrázky s geokódy z Instagramu, data výsledků voleb, kriminality a dokonce i seznam zvířat od pražské zoo. Mají běžně česká města otevřená data? Bohužel to zatím běžné není. Dobře víme, že v některých západních zemích jsou v otázce otevírání dat mnohem dál než my. Situace se ale začíná pomalu měnit. Dobrým příkladem jde právě Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, který dodal většinu datových sad a spolupracoval i na této akci. Kdo všechno se hackathonu účastnil a kolik vzniklo týmů? Účastníků z řad „hackerů“ bylo několik desítek, týmů a projektů celkem 14. Co mě na tom nejvíce nadchlo, byl fakt, že se zdaleka nejednalo jen o vývojáře a GIS specialisty. Zaměření bylo velice různorodé. Kromě již zmíněných se přihlásila řada návrhářů, grafiků, vizionářů a dalších. Všem nám pomáhaly další desítky mentorů a organizátorů. Všichni dohromady vytvořili svým nadšením a vzájemnou podporou neopakovatelnou tvůrčí atmosféru. Ani tak nešlo o celkové vítězství, spíše o sdílení znalostí, zapojení do komunity a o radost z toho všeho. Na čem konkrétně pracoval tvůj tým? Náš projekt se jmenoval Walking areas. Jak název napovídá, snažili jsme se vytvořit aplikaci, která pro libovolný bod v Praze spo-

čítá oblast, do které se dá za určitý čas dojít. Začali jsme tím, že jsme spočítali, kam se dá pěšky dostat z libovolné stanice metra do 5, 10 a 15 minut. Vznikne jakási „šišatá“ oblast, pro kterou jsme určili její potenciál na základě doplňkových datových sad. Můžete na příklad využít data demografie ke zjištění, kolik zde bydlí lidí. Na základě kombinace s územním plánem zase umíme určit převažující využití této plochy. Pomocí mapy cen nemovitostí zase najdeme průměrnou cenu nemovitosti atd. To všechno může ukazovat potenciál místa. Usnadní to lidem rozhodování o tom, jestli v dané lokalitě mají shánět bydlení, jestli tam mají chtít pracovat a podobně. Kombinací s mapou hluku třeba objevíte nová místa, kde trávit volný čas a kde odpočívat. Čemu se věnovaly ostatní týmy? Zajímavých nápadů bylo opravdu hodně. Vítězný tým využil data o školách z městských částí Prahy 7 a 8. Vytvořili rozhraní, které je v použitelné formě dává k dispozici pro další využití, a navíc udělali aplikaci, která tato data zobrazí. Může to pomoci rodičům při výběru základní školy nebo mateřské školky pro své děti. Mně se líbil nápad na mobilní aplikaci s názvem sbirej.to. Je určená k hlášení výskytu neuklizených psích exkrementů a oznámením o dostupnosti pytlíků u košů. Ověřený uživatel nahlásí některý z nedostatků, úklidová služba se o tom v rekordně krátkém čase dozví a zjedná nápravu. Jednoduché a přitom to opravdu obyvatelům a návštěvníkům města může zpříjemnit život.

komerční prezentace

Města a E.ON spolupracují na projektech Smart City Dynamicky se rozvíjející oblast Smart City je téma, kterému se ve společnosti E.ON dlouhodobě věnujeme. Městům a obcím jsme schopni nabídnout know-how zejména v oblastech veřejného osvětlení, interiérového osvětlení, CNG, ale také v stále více se rozvíjející elektromobilitě či chytrých sítích Smart Grids. Stále více měst si uvědomuje, že město, které chytře, smysluplně a šetrně využívá moderní technologie a přístupy vedoucí ke zkvalitnění života v něm, k efektivnějšímu řízení, k zachování přírodních zdrojů a k energetické udržitelnosti není pouhé klišé. Iniciativu Smart Cities připravila a v roce 2011 oficiálně vyhlásila Evropská komise (EK). Jejím cílem je podpora měst a regionů při snižování emisí prostřednictvím udržitelného způsobu využívání energie v různých oblastech. Jedná se zejména o dopravu, energetickou účinnost budov a využití nových energetických technologií. První úspěchy Prvním městech, kde společnost E.ON v oblasti Smart City navázala spolupráci bylo město Brno. V Brně je značný potenciál zejména v oblasti dopravy a Smart mobility, ale také v budování chytrých sítí či například v optimalizaci interiérového osvětlení. V rámci projektu Smart City zapůjčila energetická společnost E.ON do jihočeského Písku pro účely testování tři elektroskútry E.ON e-max. Dva e-skútry jsou testovány městskou policií a jeden využívá Technologické centrum Písek.

Dalším městem, kde bylo memorandum o spolupráci podepsáno je město Tábor, k podpisu memoranda zde došlo při vyhlášení výsledků soutěže E.ON Energy Globe Award. A přidávají se i další města, kde se rozhodli využít know-how společnosti E.ON. Za všechny jmenujme například Kyjov, Oslavany či Bystřici nad Pernštejnem.

Jak si myslíš, že mohou podobné akce jako Prague Hacks ovlivnit kvalitu života ve městech? Díky těmto akcím se kvalita života určitě nezhorší, takže ji mohou ovlivnit pouze pozitivně. Věřím, že dělají správnou osvětu, rozšiřují komunitu lidí, kterým záleží na prostředí, v němž žijí, a hlavně s tím chtějí aktivně něco dělat. Vznikají tím i dobré příklady pro ostatní města, že otevřená data mají smysl. Můžou města aktivně podporovat takovéto akce a co jim to přinese? Ano, v každém městě jsou problémy, které se dají řešit. Nejlépe o nich ví občané, kteří ve městě žijí a firmy, které tam tyto občany zaměstnávají. Města by měla s aktivními obyvateli komunikovat a dát jim podklady pro jejich činnost – otevřít některá zbytečně uzavřená data. Na těchto akcích je ideální příležitost všechno propojit – aktivní občany, uvědomělé firmy a vedení města, případně úřady. Přínos se nedá nijak objektivně změřit, ale kdo byl na Prague Hacks, ten viděl, jak to do sebe zapadá. Tyto akce lákají schopné lidi, investují do nich velké i malé firmy a to všechno zvyšuje atraktivitu města a života v něm.

Chytrý Písek Dalším městem, kde se E.ON stal partnerem při projektu Smart City, je město Písek. Konkrétní spolupráce bude směřovat především na energetickou efektivitu veřejného osvětlení, efektivitu interiérového osvětlení městských budov a na budování inteligentních sítí Smart Grids v součinnosti s Technologickým centrem Písek.

Město Brno a společnost E.ON zahájily projekt chytrého města 18. června podpisem memoranda. Spolupracovat budou při podpoře elektromobility, účinnějšího osvětlení či úsporného vytápění budov. Součástí memoranda je i spolupráce v oblasti využívání moderních, ekologických a vysoce účinných technologií, jako jsou například kogenerační jednotky. Memorandum podepsali primátor Brna Petr Vokřál (vpravo) a jednatel E.ON ČR Radek Lucký. Memorandum o projektu takzvaného Smart City podepsal starosta města Tábor Jiří Fišer a předseda představenstva E.ON Czech Holding AG, pan Michael Fehn, při příležitosti slavnostního vyhlášení vítězů soutěže E.ON Energy Globe Award ČR.

27

28

Smart

Smart

Otevřená data: Manuál pro první měsíce Jan Boček, datový novinář Českého rozhlasu a konzultant otevřených dat pro Fond Otakara Motejla.

Zveřejnění dat u desetitisícového až stotisícového města nevyžaduje velké investice do materiálu ani do lidí. Důležitější je politická vůle a trpělivost. Podívejte se, co vás čeká. Před dvěma lety slíbila první tři česká města, že se pustí do otvírání dat. Děčín uspěl data.mmdecin.cz, Kuřim a Opava zatím ne. Zveřejnění dat přitom není nic, co by vyžadovalo roky systematické práce nebo milionové investice. Od startovního výstřelu ke zveřejnění prvního datasetu nemusí uběhnout ani týden. Ostatně, jak ukazují třeba piráti na Praze 7, pravidelně zveřejňovat radniční data lze i z opozice. Chuť otevřít se veřejnosti je důležitější než propracovaná strategie. Přesto je dobré vědět, kde začít a podle čeho se rozhodovat na křižovatkách. Takže:

Začněte s málem, pravidelně přidávejte a sledujte využití

Hned poté, co se rozhodnete pustit do zveřejňování dat, vám pokazí náladu hloupá otázka: co z vašich dat bude zajímat kohokoliv mimo radnici? Dat sbíráte nekonečné množství a zveřejnění každé z oblastí je na několik měsíců. Bude lepší věnovat se obecnímu majetku, rozpočtu a účetnictví, bydlení, dopravě, školství, veřejné zeleni, územnímu plánování, sociální péči, zdravotnictví, bezpečnosti, nebo něčemu jinému? Aby toho nebylo málo, další přehršel dat schovávají městské firmy a příspěvkové organizace. Důležitá poznámka, než začnete hledat: zůstávejte při zemi, začněte s málem, zveřejněte nejprve malou část svých datasetů a ty pravidelně aktualizujte. Jednorázové zveřejnění hromady dat, kterou pak necháte ležet ladem, nic neřeší. Publikujte raději několik menších datasetů, sledujte jejich využití, aktualizujte a pravidelně přidávejte další, tak získáte rychlou zpětnou vazbu. Snadno můžete sledovat, o jaká data je největší zájem, a zaměřit se na danou oblast.

Rychlou nápovědou, jaká data veřejnost zajímají, mohou být pro začátek žádosti o informace, podávané obvykle podle zákona 106. Pokud často míří na konkrétní data, zkuste zveřejnit nejprve je. S trochou štěstí uspokojíte žadatele a navíc odlehčíte úředníkům.

Když nevíte, předhoďte data vývojářům

Dobrým nástrojem, jak objevit zajímavá data na vlastním úřadu, je co nejdřív uspořádat soutěž ve vývoji aplikací neboli hackathon. Dejte vývojářům data, která dokážete nabídnout už teď a máte pocit, že zkoumají potenciál využití. Klidně v horší kvalitě. Zjistíte, na čem má smysl spolupracovat a dost možná se vám navíc vrátí vyčištěná data. Zároveň se objeví zárodky aplikací a hlavně komunita, která vám nedá pokoj, dokud svoje – tedy vaše data nedostane. Nečekanou inspirací může být ministerstvo vnitra. Tam momentálně běží projekt Implementace strategií v oblasti otevřených dat veřejné správy ČR implementace.jdem.cz, který má do českého prostředí převést aktualizovanou evropskou směrnici o otevřených datech. Do konce listopadu tak má vzniknout seznam datasetů, které mají všechny typy úřadů včetně obcí zveřejnit. Neformálně je rozsáhlý seznam publikacniplan.jdem.cz k dispozici už teď. Kromě výběru klíčových témat rovnou určuje strukturu tabulek nebo to, jak často má úřad data aktualizovat. A pokud se vám nebude chtít přemýšlet, které datasety jsou zajímavé, vezměte to z druhého konce. Shromážděte na úřadu datasety, které jsou už teď strojově čitelné a neobsahují osobní údaje. Ty pak zveřejněte a řekněte o tom vývojářům. Brzy se ukáže, které datasety jsou životaschopné. Je slušná šance, že to budou geodata (data s prostorovou složkou). Tenhle postup není moc efektivní, ale ani příliš namáhavý. Pokud má váš úřad rozumný informační systém, můžete navíc exportovat zmíněné datasety automaticky. Pravidelná revize, která data někdo využil, pak pomůže rozšiřovat balík dat správným směrem. V omezené míře lze tenhle postup použít i u datasetů, které vyžadují lidské zásahy – čištění, smazání osobních dat, ruční export databáze a podobně. Je třeba připomenout, že jejich pravidelná aktualizace rovněž.

Prostě to nahrajte

Víte co, teď jak. Zveřejněná data by měla být v ideálním případě dostupná z jednoho místa, aby uživatel snadno našel, co ho zajímá. Ideálním řešením je datový katalog, který umožňuje data třídit podle témat, formátů nebo autora. Inspirovat se můžete třeba u tahounů otevřených dat – Britů data.gov.uk nebo Američanů data.gov. Můžete vyvinout vlastní datový katalog, jako to udělal Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy geoportalpraha.cz/opendata, ale není to zdaleka nutné, a pro menší instituce to nedává smysl. Existuje řada datových katalogů připravených právě pro tuhle situaci. Mezi bezplatnými variantami lze doporučit datahub datahub.io. Provozuje ho

organizace Open Knowledge Foundation, která dlouhodobě bojuje za otevřenost informací. V současnosti ho využívá šest stovek měst a institucí po celém světě. Datahub funguje jako samostatný web, není potřeba (a ani nelze) ho integrovat do vašich stránek. Kromě katalogu plní i roli datového úložiště, můžete sem fyzicky nahrát svoje datasety. Pokud se je nicméně rozhodnete umístit jinam (třeba na vlastní server), do katalogu přidáte odkaz na jejich fyzické umístění, takže přehled dat můžete udržovat kompletní. Pokud si chcete vyzkoušet, co umí, část svých dat zveřejňuje na datahubu i město Brno brnodatahub.jdem.cz.

Naklikejte si licenci

Při nahrávání datasetu do katalogu je potřeba zvolit vhodný formát. Data musí být strojově čitelná, takže zapomeňte na naskenované tabulky v PDF nebo dokonce obrázkových formátech. Vhodným formátem pro tabulku je třeba excelovský XLS, vhodnější jeho otevřený nástupce XLSX nebo univerzální formáty CSV, XML a JSON. Snažte se používat otevřené formáty – tedy ty, kde uživatel není odkázaný na jeden komerční program, který je umí otevřít. Tenhle problém obvykle nastává u geodat, kde jsou proprietární formáty rozšířenější.

Datahub je bezplatný datový katalog: místo, kam můžete nahrát svoje data. Návštěvníci pak nemusejí hledat roztroušené tabulky po webových stránkách úřadu, jdou najisto.

Data navíc musí být zveřejněna pod licencí, která umožňuje jejich bezplatné využití. Nejvhodnější licencí pro podmínky otevřených dat je Creative Commons 4.0, jak vysvětluje tým právníků Masarykovy univerzity muprirucka.jdem.cz. Přesné znění licence si na základě specifikace pro svá data můžete naklikat přímo na webu Creative Commons cclicence.jdem.cz. Pokud si mají data najít své uživatele, zveřejňujte je v surové a co nejpodrobnější podobě. Čím méně agregovaná, tím lépe. Výjimkou nejsou ani data, která obsahují údaje o konkrétních lidech, jen je třeba je anonymizovat – obvykle stačí smazat všechny sloupce, které je jednoznačně identifikují.

Geodata a objemná data: tady radši řekněte IT oddělení

Dosud nebylo potřeba moc přemýšlet, všechno za vás vyřešili jiní. Je ale několik kategorií dat, které při zveřejnění vyžadují odlišný přístup: geodata, objemné datasety nebo data, která mají být neustále aktuální. Ta se do datového katalogu obvykle fyzicky nenahrávají, umístí se do něj pouze link na jejich skutečné umístění. Je proto třeba vymyslet, kam s nimi a jak k nim má uživatel přistupovat. Začneme geodaty. Můžete je samozřejmě zveřejnit v tabulce, ta se ostatně od klasických datasetů liší jen tím, že obsahuje jeden nebo dva sloupečky s geografickými souřadnicemi. V tom případě jsou nejvhodnější otevřené formáty ESRI Shapefile (SHP) a GeoJSON. Tabulková publikace ale není pro geodata typická. Častější je zveřejnění přes mapové servery, které zpřístupňují data přímo v prohlížečích. Díky tomu se uživatel vždy dostane k aktuálním datům. Ke zveřejnění geodat je tedy nejvhodnější variantou spustit vlastní mapový server. Zeptejte se na IT oddělení, oni už budou vědět... Další atypickou kategorií jsou data, která se mění každým okamžikem, jako aktuální polohy dopravních prostředků. Ty samozřejmě nemá smysl exportovat do tabulek a ty někam věšet. Lepší je vytvořit API: rozhraní, které vývojářům umožní přístup k databázi

Datový katalog Spojených států nabízí téměř 160 tisíc datasetů, roztříděných podle témat.

přímo přes cílené dotazy. V okamžiku, kdy se uživatel na něco zeptá aplikace (kdy už přijede tramvaj na Českou?), zeptá se aplikace na to stejné vaší databáze a oba dostanou svou odpověď. Třetí a poslední kategorií, která vyžaduje zvláštní zacházení, jsou zvlášť objemná data. Pokud jsou pro zvolený datový katalog příliš mohutná, umístěte je buď na vlastní server, nebo do cloudového úložiště, které to umožňuje. Není třeba se zvlášť ostýchat, není problém použít třeba Uloz.to nebo Dropbox. Nebo vyzkoušejte třeba Google Fusion Tables tables.googlelabs.com, které mimo jiné umožňují nad vaším datasetem vytvořit právě API. Podrobnější a chytřejší návod, jak otevřít data, poskytuje příručka Jak otevírat data www.otevrenadata.cz/chci-otevrit-data, kterou vydal Fond Otakara Motejla.

29

30

Smart

Žebříček otevřených dat slovenských měst V letošním druhém čísle Smart Cities jsme vyhodnotili česká statutární města z hlediska otevřenosti jejich dat coby indikátoru potenciálu inovací. Cílem je označit startovní čáru pro hodnocení pokroku města. Nyní jsme se díky spolupráci se společností Clevermaps podívali i na města slovenská. Michal Zimmerman – Clevermaps, David Bárta – šéfredaktor Smart Cities Téma inteligentních měst, tzv. smart cities, se čím dál častěji objevuje jak na tuzemských konferencích, tak na celoevropské úrovni. Jednou z oblastí, ve které by se netradiční přístup samosprávy k občanům, skrytý právě pod těmito slovy, měl rovněž projevit, jsou data, respektive jejich otevřenost. Již dnes je na Slovensku možné o informace a data vytvářená státní správou či samosprávou žádat na základě zákona č. 211/2000 Z. z., koncept inteligentního města však usiluje o výraznější posun – takové město umožňuje svým občanům, a nejen jim, svobodně a bezplatně přistupovat k datům, která v něm vznikají, využívat je a budovat nad nimi vizualizace, analýzy nebo mapy. Samosprávy nenakládají pouze s tabulkovými daty, jako jsou rozpočty nebo smlouvy, ale také s daty o prostoru; ať už jde o katastr nemovitostí, veřejnou zeleň nebo evidenci psů. Oba typy dat je možné uživatelům poskytnout v mnoha různých formátech. Některé z nich jsou otevřené, strojově čitelné, jiné mohou být proprietární, uzavřené. Vedení měst s ambicí vytvořit chytré město by mělo usilovat o skutečné otevření dat, tj. jejich poskytnutí ve strojově čitelných formátech. Kvalitní data by měla být rovněž doplněna metadaty, tedy informacemi o jejich vzniku, autorovi, aktuálnosti, licenčních podmínkách. Mnohé datové sady bez metadat prakticky ztrácejí svou hodnotu, neboť z nich lze jen obtížně odvodit, jaké informace vlastně obsahují.

Naší snahou je tedy zhodnotit nejen fyzickou dostupnost dat, ale také kvalitu jejich poskytování, jejich popis či možnosti dalšího využití. K tomuto hodnocení jsme využili metodiku Konceptu inteligentních měst Ministerstva pro místní rozvoj (viz SC 01/2015), založenou na bodovém hodnocení sledovaných kvantitativních a kvalitativních charakteristik, které dokážou městská data popsat.

Hodnocení

Předmětem našeho průzkumu bylo 28 největších slovenských měst, která k poskytování dat přistupují jedním z těchto způsobů: • data poskytují na svém portálu • data poskytují na portálu třetí strany, případně prostřednictvím technologie třetí strany Všechna města poskytují alespoň některou z datových sad týkajících se rozpočtu, smluv, objednávek či faktur. Velmi často se mezi publikovanými sadami nacházejí informace o evidovaných psech lokalizované až na úroveň adresních bodů. Bohužel je však poskytují buď ve formátu PDF, nebo je formou tabulkových výpisů zobrazují přímo na webových stránkách, čímž znemožňují jakékoliv automatizované využití těchto dat. Světlou výjimkou je Prešov, který jako jediný provozuje OpenData katalog. De facto standardem pro města využívající technologie třetí strany se stal POMOSAM – Portál modernej samosprávy společnosti CORA GEO, s.r.o. Jedná se o jednoduchou webovou aplikaci, která zobrazuje tabulková data. Zároveň obsahuje GIS modul, který však využívá pouze několik měst (např. Levice). Konkurenční aplikací je Digitálne mesto společnosti DATALAN, a.s., které využívají Nové Zámky nebo Spišská Nová Ves. Rozšířené jsou také aplikace určené k reportingu – odkazprestarostu.sk a City Monitor citymonitor.sk. Množství publikovaných dat silně závisí na zvoleném řešení. Města, která dosud nepoužívají výše zmíněné aplikace, publikují menší množství dat. Jak jsme již zmínili, Prešov zůstává jediným městem, které poskytuje přístup k datům přes veřejně dostupné API, a umožňuje tak jejich strojové zpracování. Zatímco tabulková data v různém množství publikují všechna města, prostorová data na svých mapových portálech zobrazuje jen dvanáct z nich. Některá města (Liptovský Mikuláš) nahrazují chybějící mapový portál interaktivní mapou Google Maps, která však neobsahuje žádné tematické vrstvy a neposkytuje občanům oproti portálu Google Maps žádnou přidanou hodnotu. Města, která mapové portály provozují, na nich nejčastěji zobrazují uliční síť, katastr nemovitostí, případně územní plán. Portály většinou provozují na technologiích CORA GEO, s.r.o., některá města používají řešení od T-MAPY spol. s r. o. V závislosti na techno-

Smart Smart

logii pak k zobrazení dat používají buď standardizované OGC služby, nebo proprietární řešení. Metadata k zobrazeným datům nejsou k dispozici, pokud navíc portál nevyužívá OGC služby, je v podstatě nemožné se k metadatům, pokud existují, dostat. Žádné z měst nenabízí zdrojová data ke stažení.

Závěr

Zásadní překážkou v přístupu k datům jsou v mnoha případech nepřehledné webové stránky, na nichž se uživatel lehce ztratí. Bannery ve spodní části stránky považujeme pro tyto účely za nevhodný způsob prezentace. Na druhou stranu většina měst používá rozdělení stránek na čtyři sekce (Město, Občan, Podnikatel, Návštěvník) – díky tomu si může uživatel rychleji osvojit práci se stránkami různých měst. Je potřeba vyzdvihnout, že snad všechna

31

města na svých stránkách rovněž uvádějí, jakým způsobem mohou občané žádat o poskytnutí dat. Veřejně dostupná tabulková data bohužel (s výjimkou Prešova) publikují ve formátech nevhodných ke strojovému zpracování, navíc bez možnosti stažení. Prostorová data jsou poskytována v rastrových formátech, které lze zobrazovat v jiných aplikacích, sofistikovanější využití však možné není. Data navíc nejsou doplněna metadaty. Stažení zdrojových dat nenabízí žádný mapový portál. Naprosto tristní je překvapivě situace v Bratislavě. Na stránkách města se podařilo dohledat pouze několik datových sad, publikovaných ve formátu PDF, bez možnosti hledání či filtrace. Mapový portál město nahradilo interaktivním výřezem mapy ze serveru Google Maps.

Žebříček otevřených dat slovenských měst k 31. 10. 2015 Pořadí

Statutární město

Součet celkem

Součet kvantitativní

Součet kvalitativní

1

Prešov

173

90

83

2

Nitra

67

45

22

3

Michalovce

62

42

20

4

Levice

58

34

24

5

Košice

53

31

22

6

Banská Bystrica

53

31

22

7

Trenčín

51

21

30

8

Martin

49

23

26

9

Žilina

42

20

22

10

Ružomberok

39

17

22

11

Dubnica nad Váhom

38

16

22

12

Piešťany

35

13

22

13

Liptovský Mikuláš

30

18

12

14

Čadca

28

16

12

15

Humenné

28

16

12

16

Lučenec

28

16

12

17

Zvolen

28

16

12

18

Trnava

28

16

12

19

Považská Bystrica

27

15

12

20

Rimavská Sobota

27

15

12

21

Poprad

18

6

12

22

Nové Zámky

16

4

12

23

Spišská Nová Ves

16

4

12

24

Bratislava

17

5

12

25

Komárno

14

4

10

26

Prievidza

14

2

12

27

Topol'čany

13

1

12

28

Bardejov

12

2

10

32

Komerční prezentace

Pozná váš digitální průvodce, kde stojíte?

Komerční prezentace

Studio Sinfin vyvinulo platformu Nigh.io pro zvýšení turistické atraktivity vašeho města. Jedná se o řešení nabízející návštěvníkům unikátní propojení obsahu mobilní aplikace s prostorem chytrého města nebo budovy. Provozovateli nabízí jednoduchou správu obsahu pomocí intuitivní webové administrace. Aplikace slouží jako průvodce po regionu, městě, obci nebo jen po místním muzeum či galerii. Pomocí vhodně rozmístěných vysílačů – iBeaconů – těsně propojuje obsah s prostorem. Sama nabízí uživateli informace vztahující se k místu, v jehož blízkosti se uživatel nachází a umožňuje také provedení malých transakcí závislých na lokalitě jako je nákup vstupenky, zaplacení parkování, vyzvednutí pořadí u lékaře atp.

Obsah aplikace zahrnuje rozličné body zájmu od historických památek, přes muzea, galerie, rozhledny, parky, nebo celé poznávací trasy a stezky, ale také třeba jen sochy nebo kašny. Lákavá je také možnost zahrnutí lokálních obchodníků a řemeslníků, kteří mohou mít v aplikaci svou interaktivní prezentaci. Technická podstata spočívá ve využití zmíněných iBeaconů, nízkoenergetických Bluetooth LE (low energy) vysílačů drobných rozměrů. Jejich umístěním u konkrétních bodů zájmu dokážeme v mobilní aplikaci rozpoznat polohu s přesností na 3–50 m. Oproti GPS fungují i v interiéru a navíc spotřebují řádově méně baterie uživatelova telefonu nebo tabletu.

Každé z míst je prezentováno multimediálním obsahem zahrnujícím obrázkovou galerii, text, audio průvodce nebo video. Nechybí ani možnost odkazování na externí zdroje, jako je Youtube nebo Wikipedie. Školy mohou snadno vytvořit zajímavý obsah interaktivně zpracovanými pracovními listy, kdy studenti objevují další a další výzvy pohybem v terénu, nebo na ně naopak odpovídají hledáním správných míst. Kvalitní obsah je mocné lákadlo a leckdo se rád pochlubí na Facebooku pěkným výletem nebo dosaženou metou. Pro co největší zapojení návštěvníků lze veškerý obsah sdílet a komentovat na sociálních sítích. Tím se zajistí přirozená viralita a navíc ušetříte na výdajích za marketing. Velkou přidanou hodnotou je sledování návštěvnosti a její zobrazení v analytických nástrojích. Lze dlouhodobě sledovat, co návštěvníky zajímá, co si čtou, po jakých trasách se pohybují a kde tráví hodně času. Lidský faktor pak zastoupí návštěvní kniha, ta dává zpětnou vazbu o spokojenosti či výhradách návštěvníků. Webová administrace umožňuje veškeré úpravy obsahu v aplikaci. Spravovat lze vše od textů přes obrázky a zvukové stopy až po jednotlivé body zájmu a jejich přiřazení ke konkrétnímu místu, a především iBeaconu.

A proč je využití iBeaconů tak přelomové?

Aplikace postavená na platformě Nigh návštěvníkovi velmi jednoduše a přehledně ukáže informace v kontextu jeho polohy a dovolí mu využít lokální služby přímo na jeho telefonu, např. koupit lístek do galerie nebo zaplatit parkování. Nedostatečná přesnost a energetické nároky GPS lokalizace byly doposud nepřekonatelnou překážkou pro praktické využití v interiéru a pro delší běh aplikace na pozadí. Technologie Bluetooth LE tyto bariéry odstraňuje. Navíc prakticky všechny „chytré telefony“ vyrobené v posledních čtyřech letech touto výbavou disponují. Naprostá většina uživatelů tak může využívat plný potenciál vaší nové chytré aplikace. Více informací hledejte na www.nigh.io.

iBeacon vysílač

33

34

Mobilita

Spolu na vesnici

Mobilita

35

Umělecké projekty pro současný venkov Rozhovor s Lenkou Dolanovou vedly redaktorky časopisu Smart Cities Šárka Svobodová a Barbora Šedivá

Venkov nebývá tradičně vnímán jako oblast vhodná pro pěstování aktuálních uměleckých tendencí, většina takových aktivit na venkově se dá zařadit do sféry folkloru či amatérského umění, případně uměleckých řemesel. Chybí promyšlenější systém podpory a zdánlivě i publikum pro experimentálnější tvůrčí formy. Přesto každoročně vydávaná RurArtMap přináší desítky tipů na instituce, spolky i jednotlivce z prostředí nezávislé kultury situované mimo hlavní městská centra. Tematicky zaměřenou mapu kulturních center, galerií, aktivit a ekologických organizací vydává již čtyři roky spolek Yo-yo, jehož členkou je také historička umění, kurátorka a výzkumnice hranic umění, ekologie a (nových) médií Lenka Dolanová. Dalším cílem RurArtMapy je vytvořit kromě papírových verzí také online informační portál s interaktivní mapou, prezentující venkovskou uměleckou scénu v československém kontextu, umožnit tak nejširšímu publiku získat povědomí a podpořit aktivity odehrávající se v prostředí venkova. Podle Lenky Dolanové se o svébytnou venkovskou uměleckou scénu (zatím) nejedná, neboť tyto „rurální“ iniciativy – galerie, rezidenční centra či projekty – jsou většinou propojené s městem, odkud čerpají inspiraci i publikum. Často jsou to dočasné aktivity jednotlivců – umělců, kteří založili a provozují prostory sloužící současně potřebám rezidenčním, výstavním i ateliérovým. Nutně se v takovém případě prolíná veřejné a soukromé, život, tvorba a organizač-

ní aktivity. Tento způsob uspořádání je někdy volen s rozmyslem a záměrně, jindy je výsledkem okolností, nemožnosti získat veřejné prostředky a místní podporu pro organizování daných aktivit mimo soukromý prostor. Rezidenční centrum KRA – Kravín Rural Arts, partnerská organizace spolku Yo-yo, se nachází v areálu bývalého kravína na okraji vesnice Hranice u Malče a zaměřuje se na propojení ekologie, umění a aktuálních médií. Kromě tvůrčích pobytů pro umělce zahrnuje i další aktivity vycházející z okolního zemědělského prostředí. Jedním z hlavních témat je mizení ekologické a kulturní diverzity venkova. Nezbytná a žádoucí je i spolupráce s odlišnými kulturami – včelaři, myslivci, rybáři, cyklisty a mnoha dalšími včetně běžných obyvatel, postrádajícími prvotní zájem o umění. Každá z těchto skupin má specifické znalosti a prostor KRA chce fungovat jako určitá spojka či kontaktní zóna.

Vilbjørg Broch (Anti Delusion-Mechanism) při zkoušení performance na akci Posedy, lovecké a zvířecí stezky, Hranice u Malče (srpen 2014). V pozadí budova prostoru KRA – Kravín Rural Arts. Fota: Michal Kindernay

36

Mobilita

Mobilita

Jaké typy uměleckých projektů se vám podařilo na výstavě Vesnice je svět představit? Liší se nějak způsob práce těch umělců, kteří se zaměřují na téma venkova? Někteří z umělců volí klasický či méně klasický dokumentární přístup a předvádějí vesnici jako mikrosvět, model, na němž lze ukázat určité obecné rysy. Ti, kteří jsou usídlení na venkově, často čerpají z vlastních zkušeností, například různým způsobem odkazují k řemeslům, které ale svébytně přetvářejí. Část z nich reaguje na staré zvyky a vytváří vlastní nové tradice. Další umělce spojuje snaha přispět k rozvoji kulturní krajiny. Možnosti krajinné rekultivace jsou různé. Někdy dochází ke vkládání ozvláštňujících prvků jako by „z jiného světa“, které mohou spoluutvářet charakter krajiny. Cílem je hledání nových významových bodů a jejich pojednání takovým způsobem, aby měly naléhavost starých struktur a zároveň přinášely nový význam a estetiku. Nutí nás vidět krajinu jinak a nově se v ní zabydlovat. Mnozí z nich reflektují ekologickou problematiku a jejich občanské aktivity na tomto poli tvarují a ovlivňují uměleckou tvorbu, byť často jen velmi nepřímo. Daří se přenášet do venkovských lokalit postupy aktuálního umění? Posunout tradiční představy o podobě kultury na vesnici je nelehký úkol. Umělci často narážejí na nepochopení a odmítnutí. Mnohdy útočí na zažité estetické koncepty a snaží se je proměňovat prostřednictvím dialogu vedeného mimo jiné uměleckými prostředky. Neustálá interakce s neuměleckým publikem, reflektování vlastní pozice coby umělců v odlišných kontextech a prostředích mimo hlavní centra a způsob práce napříč disciplínami ovšem vytváří živnou půdu pro vznik nového umění. Instalace amsterdamského dua Anti Delusion-Mechanism. Posedy, lovecké a zvířecí stezky, Hranice u Malče a okolí (srpen 2014).

Instalace Jana Kostolanského. Posedy, lovecké a zvířecí stezky, srpen 2014, Hranice u Malče a okolí.

Upřít pozornost na venkovský umělecký potenciál formou výstavního projektu se Lence Dolanové podařilo letos v létě v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, kde působí jako kurátorka. Na výstavě Vesnice je svět shromáždila autorská díla reflektující venkov jako téma či místo tvorby a života, popřípadě obojí. Vybraní umělci pronikají do venkovského prostředí rozmanitými cestami, oživují i podvracejí tradiční přístupy a objevují nové způsoby spolupráce a dialogu. Jejich vztah k venkovu lze označit za více než inspiraci; stávají se spolutvůrci venkovských komunit v rozmanitých každodenních i neběžných aktivitách, které sahají daleko za oblast chápanou jako umělecká tvorba.

tvorbě projevuje či nikoliv. Mnozí z nich, jak už bylo řečeno, spojují ve svých venkovských projektech logicky a nevyhnutelně životní prostor a uměleckou práci. Vidíte nějaký vývoj jejich základních cílů a idejí? Inspirovaly vás nějaké podobné iniciativy v zahraničí? Při mých zahraničních cestách mě asi nejvíc ovlivnilo rezidenční centrum Grizedale Arts www.grizedale.org, sídlící v malebné oblasti Lake District ve Velké Británii na bývalé farmě. Spojuje v sobě fungující

Procházka po posedech s hudebníky Petrem Vrbou a Matějem Kratochvílem.

Martin Janíček a jeho instalace na posedu v rámci akce Posedy, lovecké a zvířecí stezky, Hranice u Malče a okolí (srpen 2014).

Vaše další iniciativa RurArtMap mapuje rozmanité aktivity na venkově působících institucí, spolků i jednotlivců. Jednou z činností jsou rezidenční prostory pro umělce, či kreativce v širším pojetí. Co je podle vás motivací k zakládání těchto center? Hlavní motivací je touha experimentovat s novými způsoby vytváření a prezentace uměleckých děl v takzvaně neuměleckém prostředí. Zkrátka zkusit fungovat jinde a jinak. Také možná určitá vyčerpanost či přehlcenost tradičních uměleckých center a snaha hledat inspiraci v odlišném prostředí. Souvisí s tím i vzrůstající zájem o ekologickou problematiku, což se prakticky projevuje například rozvojem farmářských trhů či městského včelaření a zahradničení. Překvapuje mě, kolik umělců se těmto tématům tak či onak věnuje, ve městech či na venkově, a ať již se to v jejich

Miniposedy a v pozadí performance amsterdamského dua Anti Delusion-Mechanism. Posedy, lovecké a zvířecí stezky, Hranice u Malče a okolí (srpen 2014).

farmu, zapojení v místních strukturách a zájem o místní kulturu a tradice s nejvyšší uměleckou kvalitou a mezinárodním dosahem. Navíc to vše dělají s nebývalým vtipem, lehkostí a elegancí. Dále bych mohla jmenovat například Kultivator www.kultivator.org, sídlící ve Švédsku na ostrově Öland, propojující zajímavým způsobem umění a farmaření či estonské venkovské rezidenční centrum MoKS www.moks.ee. Co se týče vývoje center v českém a částečně slovenském prostředí, které jsem měla možnost sledovat, bohužel v poslední době vnímám spíš určité vyčerpání, ať již z nedostatku podpory od místních radnic či samospráv, uzavřenosti místního prostředí obecně a obtížnosti dostat se z prvotního nadšeneckého začátku na nějakou profesionálnější úroveň. Chybí zde fungující modely, zkušenosti, podpora i obecnější povědomí o tom, že je něco takového zapotřebí. Ale snad se jedná pouze o dočasný stav. Co tedy vnímáte jako zásadní pro podporu uměleckých aktivit na vesnicích? Pokud mají být podobné projekty dlouhodobě udržitelné, bylo by zapotřebí vybudovat pro ně fungující systém podpory. Na venkově existuje spousta chátrajících budov a lidí, kteří by pro ně vymysleli nové kulturní využití, ovšem dělat vše bez jakékoliv podpory ze strany místních samospráv je nesmírně vyčerpávající. Získat prostředky na rekultivaci venkovských budov, pokud se jedná o kulturní, neziskové iniciativy, je téměř nemožné. Přitom venkov takovéto projekty nesmírně potřebuje. www.yo-yo-yo.org

37

38

Mobilita

Mobilita

Anténa Mapa kultúrnych centier zobrazuje viaceré organizácie združené v sieti pre nezávislú kultúru Anténa ako celok operujúci v jednotnom spoločenskom priestore. Jej obsahom sú informácie o Anténe, jej jednotlivých členoch, tiež miestach a mestách, kde ich nájdete. Vydavateľ mapy, združenie Anténa, sa snaží zastupovať nezávislé kultúrne centrá v komunikácii s orgánmi štátnej správy a samosprávy, zlepšiť ich postavenie v systéme kultúrnej politiky a prispieť k vytvoreniu profesionálnych podmienok pre ich fungovanie. Tiež iniciuje spoluprácu a tvorbu spoločných projektov. Jej inšpiráciou a partnermi sú podobné „networky“ v zahraničí. Anténa má dnes 16 členov, ich počet stále rastie a podporovateľom siete sa môže stať ktokoľvek. Zoznam členov a priateľov s kontaktmi nájdete na webe www.antenanet.sk.

×

ArtMap V reakci na stále se zvyšující počet malých galerií a iniciativ zaměřených na současnou vizuální kulturu založil v roce 2007 multimediální umělec Tomáš Hrůza spolu se svým bratrem, Petrem Hrůzou, neziskovou organizaci ArtMap, která pravidelně vydává tištěnou mapu kulturních prostorů, zejména galerií zaměřených na současné umění. Na pražskou verzi navázala o několik let později i čtvrtletní mapa brněnská a nyní se příležitostně rozšiřuje i do dalších lokalit. V Olomouci je mapa vydávaná během festivalu animovaných filmů PAF a pro Plzeň vznikla mapa v rámci Evropského hlavního města kultury 2015. Během léta pak ve spolupráci se sdružením Yo-yo mapují projekty probíhající na českém a slovenském venkově. Události a prostory, které byly mnohdy navštěvovány jen zasvěceným okruhem příznivců, se díky této iniciativě podařilo přiblížit širší veřejnosti. V celorepublikovém kontextu tuto službu plní webový portál www.artmap.cz.

Foto: archiv redakce

Foto: archív Anténa

Foto: Michal Kindernay

39

40

komerční prezentace

Chytrá města vyžadují spolupráci Kromě výzev, kterým čelí každá centrální vláda nebo místní samospráva, jako jsou například rozpočtová omezení, podvody nebo transparentnost řízení, se musí vedení města také vypořádat se specifickými vlivy, jako jsou například rychlý růst populace, otázky životního prostředí a celková komplexnost sociálního a generačního mixu města. K řešení těchto problémů může významně přispět e-government. Většina měst má totiž v rámci svojí správy čtyři hlavní cíle: optimalizaci dostupného rozpočtu; poskytnutí lepších služeb a spolupráce s podniky, obyvateli i turisty; zlepšení přitažlivosti pro místní, národní a mezinárodní obchodní společnosti; adaptaci klimatických změn a ochranu životního prostředí. Za účelem dosažení fungování tzv. chytrých měst potřebují politici a podnikatelé najít ideální partnerský přístup. Jak na to? Problematika Smart Cities je přitažlivá i pro společnost MasterCard, jejíž technologie elektronického způsobu plateb na místo hotovosti a šeků spojuje spotřebitele, finanční instituce, obchodníky, vlády a podniky po celém světě. Platby se dotýkají každého aspektu našeho života. Odstranění hotovosti z ekonomiky

vytvoří dalekosáhlé a kumulativní přínosy všem uživatelům – občanům, obchodníkům, turistům i vládám. Zde je několik čísel a faktů o městech: 50 % světové populace a 70 % obyvatel EU žije ve městech, vypouštějí do ovzduší 80 % emisí CO2 a čelí velkým výzvám, jako jsou stárnutí infrastruktury, nárůst dopravních zácp nebo rostoucí znečištění. Zároveň ale vytvářejí nejvíce příležitostí, uvědomme si, že ročně investují částku 2 triliony dolarů. To je částka, kterou si nikdo z nás neumí představit. Města jsou významnými centry kultury, zábavy, rekreace, místem pro inovace, mobilitu, dopravu, zdravotnictví, energetiku, bezpečnost a finanční stabilitu. Každé Smart City využívá informačních a komunikačních technologií tak, aby posílilo svou životaschopnost a udržitelnost v mezích zákonů na ochranu osobních údajů. MasterCard je tedy jasným strategickým partnerem těchto měst, a to hlavně proto, že se ve městech vytváří velká část HDP a probíhá tam velké množství platebních transakcí. A protože elektronické platební transakce jsou jednoduché, pohodlné a bezpečné, jsou jádrem veškerého hospodářského života a mohou zvýšit životaschopnost a udržitelnost měst.

Na úřad s kartou

komerční prezentace

cash patří do prasátka Obyvatelé měst chtějí úsporný a účinný životní styl, a proto potřebují jednoduchá platební řešení. Například digitální peněženka se může stát jejich jediným rozhraním pro všechny platební služby, věrnostní programy nebo dopravní jízdenky. Digitální platby umožňují městům zachytit chování občanů anonymním způsobem, čímž jim mohou okamžitě dodat tu správnou nabídku, službu nebo informaci. Mohou také podchytit frustraci občanů vůči funkčnosti veřejných služeb, které jsou často výzvou pro vedení města. Platebními systémy, jež nabízí MasterCard, lze doplnit data, která mohou města shromažďovat. Získají tím mnohem přesnější obraz o chování občanů a mnohem rychleji identifikují slabá místa. Jako příklad můžeme uvést možnost platit za parkování nebo za nákup jízdenek pomocí mobilního telefonu. Digitální platba zároveň zvýší bezpečnost a sníží výskyt podvodů. V případě odcizení lze platební karty zablokovat a znovu vydat. Zvyšuje se počet akceptačních míst, což snižuje podíl hotovosti. A pokud budou mít lidé u sebe méně hotovosti, tak budou méně atraktivní pro zloděje. Pomocí elektronických platebních transakcí lze také vytvořit příjemnou atmosféru pro turisty. MasterCard již má zkušenost s konceptem Priceless Cities, která nabízejí velké množství nezapomenutelných zážitků a slev zaměřených specificky na turisty. Ti se často potřebují zorientovat v neznámém prostředí. Řešením může být „inteligentní peněženka“, která identifikuje cizího návštěvníka ve městě, a poskytne informace v příslušném jazyce pro bezproblémovou navigaci po městě. I z hlediska efektivnosti hrají elektronické platby obrovskou roli. Města přijímají a vydávají obrovské objemy plateb: dodavatelům,

platy zaměstnancům města, vybírají daně, pokuty a platby za použití veřejných služeb. Náklady na hotovost jsou pro města opravdu obrovské. Stačí si představit náklady na shromažďování hotovosti a mincí ze všech městských parkovišť a terminálů. Inteligentní digitální platby zvýší transparentnost a kontrolu. Poskytují větší přehled a kontrolu nad výdaji státních zaměstnanců. Například předplacené karty mohou být prostředkem pro všechny druhy městských programů, včetně výhod pro studenty, péče o děti nebo výběr důchodu. K dosažení Smart City se je třeba dívat na města komplexně, a to i z regulačního hlediska. A to je možná jedna z největších uměle nachystaných překážek k tomu stát se „chytrým městem“. Vedení měst řeší často aktuální problémy nesystematicky, kvůli krátkodobým finančním omezením, jež izolují městské čtvrtě do samostatných částí s malou interakcí. Budování Smart City vyžaduje komplexní rozhled a integrovaný přístup. Špatnou zprávou je, že komplexní myšlení a společná práce je složitá. Dobrou zprávou je, že může ušetřit čas a umožní vytvořit nové služby a aktivity, které nebylo možné praktikovat v izolovaném modelu. Společnost MasterCard se zaměřuje na partnerství s městy a dalšími zúčastněnými stranami, jako jsou technologické společnosti či nevládní organizace. Všichni by pak měly na základě vzájemné spolupráce řešit speciální potřeby a problémy měst. Je nutné vyhnout se úzkému pohledu na jednotlivé oblasti, ale ujistit se, že všechny iniciativy zapadají do celkového městského rámce založeného na meziodvětvovém partnerství.

41

42

Mobilita

Mobilita

Doprava pro chytré

Pokud to tedy mohu vyhodnotit pro nějaké porovnání, třeba na 15 let, tak je pořizovací cena 27 tisíc Kč (1 000 eur) a za náhradní baterii člověk za ta léta utratí do 10 tisíc Kč (400 eur). Provozní náklady za elektřinu se za 15 let pohybují v úrovni 1 500 Kč, což dohromady činí 38 500 Kč. Šalinkarta v Brně mě stojí 4 750 Kč ročně, za 15 let to vyjde na 71 250 Kč, tj. dvakrát tolik. U auta to bude asi ještě vyšší.

David Bárta. šéfredaktor Smart Cities

Základem změny dopravního chování v konceptu chytrých měst je schopnost porovnat jednotlivé možnosti a vybrat si tu nejvhodnější. Tak totiž zjistíme, že cestovat po městě autem je (nejen) ekonomický nerozum. Město hraje v tomto rozhodování klíčovou roli, neboť nás cestující může motivovat a finančně i prostorově podpořit preferované způsoby dopravy. Cestovat ve městě vyžaduje čas a peníze. Chytří lidé cestují tak, aby s co nejnižšími náklady a za co nejkratší dobu dojeli do cíle své cesty. Ti ostatní cestují tak, jak jsou zvyklí či jak to daná finanční či časová situace umožňuje. Auto je pohodlné, drahé a rychlé, i když ve městě je rychlost velmi relativní, MHD je pomalejší a drahá, cyklistika není v aktuálním uspořádání místních komunikací i návykům řidičů zcela bezpečná a ne vždy činí počasí jízdu na kole příjemnou, pěšky je to mnohdy daleko. Město hledá cesty, jak ufinancovat provoz MHD, jak snížit dopravní zácpy a jak přeměnit centra svých měst v životu příjemná místa, kde se bude dařit obchodům, bude zde příjemné bydlet i dýchat a pohyb po městě bude bezpečný. Občan přemýšlí, jak levně a rychle vyřešit své potřeby a volí způsoby, o kterých ví a které má vyzkoušené. Cestovat téměř zdarma je možné. O tom bohužel větší část naší populace neví a volí své navyklé způsoby dopravy do práce či za nákupy. Protože příklady táhnou, vyzpovídali jsme průkopníka nového způsobu pohybu po městě. Je jím lékař pracující v brněnských nemocnicích u Svaté Anny a Milosrdných bratří, MUDr. Tomáš Křivka. Určitě sami seznáte, že jeho způsob dopravy ve městě je chytrý, tedy rychlý a šetrný k životnímu prostředí i k měšci spořivého měšťana.

Jak chytře tedy cestujete, Tomáši? Pořídil jsem si elektrokolo a jsem hrozně spokojený. Do práce to mám z domu 2 km (k Milosrdným bratřím, neboť k Anně chodím pěšky), což lze řešit do 5 min nezávisle na intenzitě dopravního provozu, autem to ve špičce vezme klidně 10–15 min, a to není to nejhorší místo v Brně. Dalším příkladem trasy je městský okruh, jeho horší polovina měří 1,3 km. Na kole otázka 3 min, ve špičce po silnici kapku adrenalin, po chodníku pohoda, autem už sem tam ve špičce trčel i 40 min; v podstatě je to tam každý den stejně ucpaný. Další trasa, kterou mám naježděnou, je Úvoz – Vodova, podle mapy 3,5 km, na kole do 15 min nezávisle na provozu, autem lze jet ve špičce 30 min jen po Úvoze, což je asi 1 km z dané cesty. To jsou ty moje trasy, které mám najeté. Je to v podstatě všude stejné; tam, kde je cyklopruh (v Brně součást jízdních pruhů pro MHD a TAXI), tak to funguje, tam, kde není, lze jezdit po chodníku a hlavně se s kolem dostanu všude, takže jsem si časem vyhmátnul cestičky, kde nejezdí auta a jsou tudíž pro kolo ideální. S elektrickým kolem je i jedno, že můžou být o něco delší, neboť člověk nemusí šlapat a může do jednosměrek (cyklotrasa bývá většinou v jednosměrkách obousměrná), případně to lze řešit punkově po chodníku. Zjednodušeně je to tak, že když si na mapách.cz vyberu trasu a dám si ji naměřit na kole, tak v jakémkoli provozu dosahuji času, který byl vypočítán nebo dokonce lepšího, protože do kopce jsem podstatně rychlejší než na normálním kole. V autě je člověk v pasti; samé semafory, zácpy a také rychleji vykouřená krabička cigaret. Navíc neřeším parkování, což je v autě ve městech taky problém. Oproti MHD je elektrokolo konkurenceschopné v závislosti na lokalitě; když je to v centru, tak je stoprocentně rychlejší, s přehledem předjíždím šaliny a trolejbusy. Na periferii města, kdy můžou valit, je to samozřejmě naopak, ale MHD je dle mého soudu drahé. Například trasa v Praze, Jalodvorská – Kačerov, podle mapy 14 min na kole. Toho času lze reálně dosáhnout, ať je dopravní provoz jakýkoliv. MHD jezdíte, tak si to porovnejte! (pozn. redakce: autobusem 113 za 10 minut za 24 Kč, zdroj: idos.cz). Ve srovnání s MHD je ale nutné vypíchnout stejnou svobodu, jakou nabízí osobní vůz, tj. „že sedneš a jedeš“, a odpadá tak potřeba na šalinu nebo autobus čekat! V Brně to v širším centru funguje tak, že se na kole dostanu do cíle často rychleji, než dopravní prostředek vůbec přijede na výchozí zastávku (to rozhodně platí mimo špičku, když jsou příjezdové intervaly MHD kolem 10 min). To je všechno hezké, ale elektrokolo není zadarmo. Na kolik Vás tedy vyšlo a jak vypadají provozní náklady? Cena mého kola je 16 000 Kč (cena elektrosady) + cena jízdního kola, které je libovolné dle výběru uživatele. Já jsem si pořídil značku Maxbike, daný typ lze vybrat na internetu. Obdobné jako mám já z letošní série, se dá koupit za nějakých 9 000 Kč na internetu + něco za montážní práce (cca 1 000 Kč). Já za to dal

43

Foto: MUDr. Tomáš Křivka

27 000 Kč, ale mám lepší kolo a upravenou kamarádskou cenu. Jinak je nabídka elektrokol velmi široká, již hotová kvalitní elektrokola začínají od nějakých 20 000 Kč (treková nebo horská podobná, jako mám já, ale s trochu horší elektrosadou, nicméně pro městský provoz úplně dostačující). Na mojí elektrosadě (Excimer) je dojezd podle úrovně pomoci 40–100 km – dojezd 40 km je při max. asistenci, kdy jen točím nohama na prázdno a nemusím šlápnout silou ani do velkých kopců, se snižováním asistence samozřejmě stoupá dojezd. Na kole mám od dubna letošního roku, kdy jsem začal jezdit, natočených asi 400 km, z čehož ve městě na elektrosadě tak 200 km. Najedu tak 40 km týdně, tzn. že nabíjím jednou týdně, nezpotím se, nemusím se furt sprchovat, jako když člověk jezdí na běžném kole, je to prostě pohoda. Životnost baterie (36V/8,8Ah/316Wh, je to Li-ion) je dle celkové vzdálenosti jízdy cca 1500 km/rok asi 10 let (počítáno na stav, kdy se jen vezu a nevkládám žádnou sílu, jinak se životnost ještě zvyšuje). Baterie stojí do 10 tisíc Kč (400 eur). Aktuální průměrná cena kilowathodiny dle energie123.cz je 4,75 Kč a k nabití je potřeba cca 0,4 kWh. Cenu nabití lze odhadnout zhruba na 2,20 Kč (0,08 eur). Ročně se mi tak náklady na provoz pohybují v řádu 100 Kč.

Já mám celkem dobrá data o provozu automobilu v Brně, připouštím, že to asi úplně nebude standardní vzorek populace. Koupil jsem v květnu 2015 Ford Mondeo – 1,6 benzín o výkonu 81 kW, který jej používal na cesty do práce. Z počítače auta jsem následně vytáhnul data, která mne překvapila. Původní majitel jezdil v podstatě jen jednu trasu po Brně – z domu do práce a zpátky. Je to 4,5 km, takže 9 km každý den. Průměrnou spotřebu měl 9,9 l, průměrnou rychlost 19 km/h. V palubním počítači měl najeto přes 2 000 km, takže ten údaj je celkem relevantní. Průměrnou rychlost 19 km/h při městském provozu lze dosáhnout i na elektrokole, takže to časově vychází nastejno, jen na kole je to „zadarmo“. Já budu mít asi podobnou spotřebu jako původní majitel, ale sám nevím. Od té doby, co mám totiž kolo, autem po městě jezdím úplně výjimečně.

Závěr

Pojďme si to tedy trochu rozpočítat. Pokud to mohu porovnat s náklady na auto na cestování do práce: pořizovací cena 150 tisíc Kč, pojistka 5 tisíc Kč, ročně najel do práce 9 km × 230 dnů (např. rok 2015 má celkem 251 pracovních dnů poníženo o standardní 4 týdny dovolené (20 dnů) lze kalkulovat s cca 230 dny), tj. 2 070 km s průměrnou spotřebou 9,9 l/100 km, což činí 205 litrů paliva. Při průměrné ceně paliva 30 Kč/l tak roční cestování osobním vozidlem do práce (na tuto vzdálenost) provozně stojí 6 150 Kč, s pojistkou cca 11 000 Kč. Výpočet nezahrnuje náklady na parkování, opravy, výměnu pneumatik, o vonných stromečcích nemluvě. Je zřejmé, že v zimě nám to na kole moc nepůjde a že jsme mentálně ještě vzdáleni Dánům, kteří na kole jezdí i v zimě v husté chumelenici. Přesto je tento způsob dopravy ve městě jasným trendem, vhodným i pro stárnoucí populaci. Zda tento trend města podpoří a sníží tím počet vozidel ve svém centru, je plně v odpovědnosti politické reprezentace a její dopravní strategie. Uvedená čísla i přes Vaše možné výhrady, že jsou nepřesná a zavádějící, jen ilustrují, že cestovat autem je řádově jinde, než na elektrokole, a že ti chytřejší si tak pohodlně každý rok ušetří například na pěknou dovolenou.

Porovnání nákladů cestování na elektrokole, v MHD a osobním vozidlem v městském prostředí; modelový příklad Brno, každý den do práce 9 km Elektrokolo (do 25 km/h)

MHD

Osobní vozidlo

Pořizovací náklady

27 000 Kč

0

150 000 Kč

Provozní náklady (jízdné za rok / 15 let)

100 Kč / 1 500 Kč

4 750 / 71 250 Kč

6 150 Kč / 92 250 Kč

Náhradní baterie

10 000 Kč

0

2500 Kč

Opravy, údržba, gumy (odhad rok / 15 let)

300 Kč / 5000 Kč

0

10 000 Kč / 150 000 Kč

Pojistka rok / 15 let

0

0

5000 Kč / 75 000 Kč

Náklady celkem za 15 let (odhad)

43 500 Kč (cca 1600 eur)

71 250 Kč (cca 2 650 eur)

469 750 Kč (17 400 eur)

Z toho průměrné náklady na rok

2 900 Kč (cca 110 eur)

4 750 Kč (176 eur)

31 300 Kč (1 160 eur)

44

Komerční prezentace

Komerční prezentace

Parkovací systémy pro cyklisty Antonín Prachař, jednatel společnosti CC – construction & consulting s.r.o. – partner projektu Biketower a bývalý ministr dopravy ČR

Většina měst bez rozdílu velikosti dnes a denně řeší mobilitu. Není možné s každou změnou politické reprezentace měst měnit územní plány, zvětšovat parkovací plochy na úkor zeleně či veřejného prostoru.

a následnému „uskladnění na volné místo“ už nemá přístup ke kolu ani jeho vlastník, pokud si jej nevyžádá zpět. Bez jakýchkoliv obav lze ponechat veškerou výbavu na kole, navíc lze přidat ještě další např. nepotřebné cyklistické oblečení. Na rozdíl od běžného stojanu je kolo chráněno před povětrnostními vlivy. Celý prostor odbavení je monitorován kamerami s napojením na bezpečnostní složky. Vstupní modul může být doplněn o informace o jízdních řádech veřejné dopravy. Využitím systému BT 2.0 dochází k uvolnění plochy ve městech, která může sloužit jiným účelům. Například lze uspořenou plochu v dopravních uzlech, která nyní slouží k odstavení jízdních kol, využít pro stání vozidel TAXI. Nabízí se rovněž zvětšení plochy zeleně v exponovaných místech, kde je zvýšená koncentrace dopravních prostředků, a tím i zvýšená tvorba emisí.

Dílčím řešením jsou parkovací domy pro osobní vozidla nebo podzemní parkoviště. S ohledem na četnost inženýrských sítí je budování podzemních parkovacích ploch v centrech měst, případně v blízkosti integrované dopravy (železniční a autobusové), nereálné. Druhou neméně podstatnou otázkou zůstávají i značné ekonomické náklady výstavby takových parkovacích ploch. Dlouhodobě neřešenou, zato značně rostoucí oblastí je nemotorová doprava, zejména cyklistika. Její rozvoj je v poslední době umocněný nárůstem využívání elektrokol, které představují možnou volbu alternativní dopravy i pro starší generaci. Zvětšuje se i akční rádius využívání cyklodopravy.

Systém parkování jízdních kol BT 2.0 lze především využít:

Jízdní kola neslouží jen k rekreačním účelům, ale ve stále větší míře jsou plnohodnotným dopravním prostředkem na cestě do školy nebo do zaměstnání.

• v místech dopravních terminálů systému integrované dopravy

Po příjezdu do cílového místa nastává obdobný problém, jako při použití osobního vozidla, ba možná ještě větší.

Jízdní kolo je přece jen snadno odcizitelné jako celek, nebo jeho součást. V souladu s příslušnými předpisy v oblasti povinné výbavy jízdního kola se vždy najde součást kola, která může být předmětem zájmu odcizení. Nezbývá tak nic jiného, než odnímatelné části výbavy při zaparkování kola vzít s sebou.

• v průmyslových zónách

Menší součásti jízdního kola, jako je např. osvětlení, nepředstavují tak velký problém, jako např. dětské sedačky, případně batohy umístěné na nosiči nad zadním kolem. Pro zajištění kola proti krádeži je nutné mít s sebou zámek a nalézt vhodné místo, kde kolo bezpečně uzamkneme.

• v rekreačních oblastech podél stávajících nebo nově budovaných cyklostezek

Řešení pro inteligentní města Jedním z možných řešení tohoto problému je nadzemní parkovací systém Biketower. Jedná se o ocelovou konstrukci vystavěnou na základové desce. Podstatou systému je bezobslužné zařízení provozované 7 dní v týdnu 24 hodin denně, které svým charakterem připomíná „trezor na kola“. To vše při minimálním záboru plochy. Systém od doby své první instalace v roce 2012 prošel svým vývojem a dnes je ve verzi BT 2.0. Na ploše 9 x 9 m s výškou 11,4 m vzniká unikátní zařízení s možností bezpečného uložení všech typů jízdních kol včetně elektrokol v celkovém počtu 118 kusů. Doba odbavení jednoho kola trvá pouhých 27 sekund. Snad největším přínosem pro bezpečnost kola a jeho vybavení je zabránění přístupu třetích osob do prostoru parkování kol. Všechno se odvíjí automaticky a od předání kola k uchycení

• v areálech škol a univerzit

Potřebu rozvoje bezpečných parkovacích systémů pro jízdní kola zohlednilo v letošním roce již dvakrát ve svých výzvách na podporu rozvoje cestovního ruchu i Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Momentálně je aktuální, již druhá, výzva v letošním roce s termínem podáním žádostí o podporu do 20. 1. 2016. Projekt získal i velkou podporu národního dopravce Českých drah v rámci ČD Bike. Technologické řešení je opatřeno pěti průmyslovými vzory včetně dvou platných pro EU. Významného ocenění získal projekt v listopadu 2014 ve Francii za účast ve finálovém kole o cenu Inovace roku v Paříži. Hodnocení se zúčastnilo více než 7 000 starostů a primátorů z celé Francie.

45

46

Komerční prezentace

Komerční prezentace

Parkování v konceptu Smart City Problémy s parkováním trápí mnoho měst. Roste proto zájem o tzv. inteligentní parkování. V rámci jeho rozmachu navrhla společnost ELTODO své MODULÁRNÍ řešení, které v současnosti aplikuje a testuje na již realizovaných pilotních projektech. Tyto projekty jsou průběžně vyhodnocovány a následně se rozšiřují v rámci měst a městských částí, v nichž byly instalovány. S rozmachem osobní dopravy se parkování stalo podstatným problémem mnoha velkých měst. I proto dochází v poslední době ke zvyšování poptávky po inteligentním parkování, o kterém se již diskutuje mnoho let. Samotná města hledají řešení problémů s parkováním v jednotlivých částech jak pro návštěvníky, tak i místní obyvatele a společnosti, a to v komfortu odpovídajícím 21. století. Snaží se tak aktivně přispívat ke zkvalitnění života obyvatel.

Testování systému v Praze na vlastním parkovišti

V rámci projektu Smart Parking šla společnost ELTODO postupnými kroky v procesu implementace a rozčlenila své řešení do tří základních etap, tedy jednotlivých pilotních projektů. Koncepčně bylo zvoleno modulární technické řešení, jež v případě aktuálního požadavku zadavatele umožňuje rozšíření, a současně je spolehlivé a lze ho snadno realizovat s minimálními zásahy do stávající infrastruktury. Prvním pilotním projektem v této oblasti bylo použití inteligentního parkování na veřejném parkovišti v ulici Štefánikova v Praze, jež provozuje sama společnost ELTODO. Na vlastním parkovišti s příčným stáním bylo instalováno 29 parkovacích senzorů, které sbíraly data o obsazenosti jednotlivých parkovacích míst. Následně se získané informace o počtu volných parkovacích míst přenášely

Instalace parkovacího senzoru jádrovým vývrtem do vozovky.

Propojení s parkovacími automaty v Brně usnadní kontrolu parkování

Druhým pilotním projektem byla realizace na ulici Rooseveltova v Brně, v části před Janáčkovým divadlem. Zde bylo instalováno 73 parkovacích senzorů, v tomto případě pro podélné stání, které byly napojeny na parkovací automaty. Data z těchto senzorů byla propojena s parkovacími automaty. Toto řešení umožňuje sledovat pomocí web aplikace aktuální stav vytíženosti jednotlivých parkovacích stání a porovnat je se stavem parkovacích lístků, které byly zaplaceny v parkovacích automatech. Dodané řešení umožňuje sledovat statistická a provozní data jednotlivých elementů systému parkování pro následné vyhodnocení a nastavení systému. Podle jednoduchého přehledného schématu v aplikaci může správce technologie parkování za asistence městské policie jednoduše provést vizuální kontrolu na místě a v případě neplatičů parkovného učinit odpovídající správní kroky. Cílem tohoto pilotního projektu bylo ověření technologie detekce vozidel a její následné propojení se systémem parkovacích automatů tak, aby bylo možné ověřovat respektování systému výběru parkovného z parkovacích automatů ve sledované oblasti.

Aplikace navádění na parkování pro řidiče ZTP

Třetím řešením z oblasti Smart Parking instalace, která byla realizována ve spolupráci s technologickým partnerem, byl systém

na proměnné dopravní značení. Samotné parkovací senzory se přitom instalovaly do komunikace pomocí jádrového vývrtu; životnost jejich napájení je garantována na 10 let. Primárním účelem projektu parkoviště ve Štefánikově ulici bylo ověření dané technologie, zejména její spolehlivosti a přesnosti. Cílem bylo také zajištění možnosti navádění na parkoviště současně s poskytováním informací on-line do nadřazeného systému – web aplikace. V rámci tohoto pilotního projektu byly otestovány různé možnosti nastavení systému detekce a komunikace tak, aby bylo možné minimalizovat negativní působení okolního prostředí, jež by mělo vliv na jeho spolehlivost. Velký důraz byl přitom kladen právě na spolehlivost celého systému, a to zejména na relevantnost dat, neboť právě tento aspekt je z pohledu potenciálního zákazníka nejvíce sledován. Tímto postupem společnost ELTODO získala mnoho praktických zkušeností, které následně mohla použít při instalaci dalších pilotních projektů.

Detail vozovky po instalaci senzoru.

detekce parkování na parkovacích místech pro řidiče ZTP s možností navádění na tato parkovací místa. Tento systém byl realizován v centru Prahy 1, kde na parkovací místa pro invalidy bylo instalováno 35 parkovacích senzorů. Vyhodnocování dat probíhá v serverové nadstavbě a uživatelům jsou informace poskytovány prostřednictvím mobilní aplikace – pro platformy Android a iOS. V aplikaci „Parkování ZTP“ si může uživatel v seznamu lokalit či na mapě najít nejvhodnější místo na parkování s informací, zda jsou místa volná či obsazená. Aplikace rovněž disponuje možností navigace na vybrané parkovací místo. Účelem tohoto pilotního projektu bylo ověření dané technologie detekce s možností praktického využití prostřednictvím aplikace pro chytré telefony.

Modulární řešení pro kombinovatelnost a možné rozšíření

Všechna výše uvedená řešení v jednotlivých pilotních projektech jsou zcela modulární a dají se vzájemně kombinovat a doplňovat. Samozřejmostí je i otevřené rozhraní pro možnost integrace jiných aplikací či technologií. Instalace Smart Parking jsou jen jednou částí z oblasti SMART CITY, kde se plánuje společnost ELTODO etablovat. Dalším cílem jsou projekty zaměřené na oblasti řízení dopravy, veřejného osvětlení a komunikační infrastruktury, kde chce firma nabízet městům a jejich obyvatelům a návštěvníkům nová a moderní řešení.

47

48

Právo na městské centrum Arch

Arch

Rozhovor s Gabu Heindl Rozhovor vedli redaktoři Smart Cities Šárka Svobodová a Jaroslav Sedlák. Z angličtiny přeložila Jana Kořínková. Veřejná diskuze nad rozvojem měst a politikou jejich plánování je jedním z hlavních témat vídeňské architektky a urbanistky Gabu Heindl. Široká škála jejích aktivit zahrnuje kromě projektování také kurátorské a výzkumné projekty, bohatou publikační, přednáškovou a pedagogickou činnost. Vyučovala na řadě vysokoškolských institucích, mimo jiné na Akademii výtvarných umění ve Vídni, Technické univerzitě v Grazu či Technické univerzitě v Delftu. Ve své soukromé praxi působila v architektonických kancelářích v New Yorku a Amsterdamu, v roce 2007 založila vlastní mezioborový ateliéru GABU Heindl Architektur www.gabuheindl.at, zaměřený na veřejné zásahy, kulturní a sociální budovy a územní plánování. Od roku 2013 je předsedkyni Rakouské společnosti pro architekturu (ÖGFA). V létě letošního roku jste vystoupila na konferenci reSITE v Praze, jejíž téma bylo Sdílené město. Současně je vašim dlouholetým předmětem zájmu tzv. Just architecture (přeložitelný jako „pouhá“ nebo také „spravedlivá“ architektura). Oba tyto pojmy se dotýkají problematiky rovnosti a demokracie v architektuře, veřejném prostoru a plánování měst. Jakou roli hrají tyto hodnoty v současném rozvoji měst? Rovnost a demokracie hrají v tvorbě oficiální politiky a plánování měst druhořadou roli, což je dnes zřejmé u většiny evropských metropolí; převládají zde neoliberální principy založené na myšlence volného trhu. Pojem „sdílené město“ lze proto někdy chápat také v tom smyslu, že jej sdílí pouze skupina privilegovaných. Demokratické plánování si proto klade otázku, do jaké míry je skutečně nasloucháno hlasu lidí, kteří tvoří minoritu, nejsou součástí lobbistických skupin a nepatří ani mezi finanční elitu. Když dnes

mluvíme o demokratických procesech, myslíme tím také možnost zapojit se do spoluvytváření měst – tedy o možnosti vstoupit do skutečného procesu participace. Rovnost je ale něco jiného, představme si například rovné právo na město: lépe než participační procesy ji zajišťuje silné nebo „spravedlivé“ plánování (pro lidi). Prostor má být současně dělen i sdílen. Některé prostorové požadavky mají velmi odlišnou povahu a vyžadují separaci veřejného prostoru: je možné, že adolescenti a lidé v důchodovém věku mají společné zájmy, ale mají také rozdílné potřeby; výběh pro psy nemůže současně fungovat jako dětské hřiště, ale přesto: oba prostory by měly být společné, nikoliv privatizované. Zjevný problém, který plyne z monopolizace půdy soukromými majiteli, spočívá v tom, že zde není dostatek půdy pro všechny a že pozemky nemůžeme ani reprodukovat, ani není možné navýšit jejich plochu – prostor Země je zkrátka omezený. Jsem si jistá, že se problematika spravedlivé distribuce prostoru v budoucnu stane hlavním aspektem územního plánování. Od sametové revoluce jsou to převážně investice soukromých společností, které se podílí na územním a architektonickém rozvoji českých a slovenských měst. Ve své přednášce na konferenci reSITE jste se tohoto tématu dotkla v souvislosti s tzv. PPP (Public, Private, Partnership) projekty ve veřejném prostoru Vídně. Jaké vidíte slabiny ve vztahu města a soukromého sektoru? Veřejné statky by měly zůstat ve veřejných rukou – veřejnost by neměla být závislá na soukromých investicích do primárních služeb, jako jsou školy, archivy, dodávky pitné vody nebo doprava. Soukromí investoři usilují o soukromé zisky – tento stav zkrátka není s veřejným majetkem kompatibilní. Partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem nakonec vždy vyústí v privatizaci zisku a socializaci ztrát, obzvláště co se týče veřejných budov a služeb. Stručněji,

Gabu Heindl a Eduard Freudmann: Památníkem může být les, Varšava (2015). Vítězný návrh mezinárodní architektonické soutěže na památník k uctění Poláků zachraňujících během druhé světové války židovské obyvatele. GABU Heindl Architektur: letecký pohled na Dunajský kanál © MA 18.

49

50

Arch

Arch

nebo lakoničtěji řečeno, PPP je zkrátka součástí širšího redistribučního projektu, od veřejného k soukromému a nakonec k novým bohatým elitám. To je také důvod, proč jsem zavedla svůj koncept „jiného PPP“ (Planning, Politics, People). Pojem regulace je pro země se zkušeností s autoritářským režimem citlivé téma. Jakou podle vás hraje roli v rozvoji města? V jakém momentu může být kontrola pozitivní? Pokud je pojem kontrola příliš významově zatížený, říkejme tomu raději „pravidla hry“. Současné logice kapitalismu se stejně někdy říká „kasinový kapitalismus“. Pouze městská samospráva, která byla zvolena, aby převzala zodpovědnost za veřejné zájmy obyvatelstva, může vytvářet pravidla hry rozvoje města – ať už se jedná o kontrolu pronájmů, stavební předpisy, pravidla územního plánování, poplatky nebo daňové výnosy. Tento druh omezení a kontroly, který mám na mysli, zde existuje, aby zajišťoval a poskytoval práva a sociální benefity lidem a komunitám nezávisle na soukromém sektoru. Ve Vídni se v souvislosti s problémem privatizace veřejného prostoru objevila iniciativa zdůrazňující právo obyvatel na městské centrum. Jak tento požadavek reflektujete jako architektka a urbanistka? Ano, ve Vídni, stejně jako v mnoha dalších evropských městech, působí poměrně mladé hnutí – Právo na město (Right to the City) – které bojuje za nekomerční využití veřejného prostoru a regulaci nájmů, vystupuje proti soudním vystěhováním, gentrifikaci, spekulantům a mnoha dalším problémům. Termín právo na centrum odkazuje k odporu proti finančním elitám a jejich stupňujícím

se nárokům na vlastnictví městských center, nejčastěji za účelem dalších investic, nikoliv bydlení. Výsledkem je, že jsou evropská města gentrifikována, vytrácí se z nich každodenní život, ale přesto zůstávají centry politického dění, vzdělání a kultury. Bojovat o právo na městské centrum představuje jednak právo na kvalitní, dosažitelný a nekomodifikovaný veřejný prostor, jednak právo rovného přístupu k veřejným a vzdělávacím institucím. V roce 2012 jste se svým architektonickým studiem zvítězila v soutěži na regulaci a rozvoj nábřeží Dunajského kanálu, který lemuje centrum města Vídně. Projekt jste nazvala Partitura Dunajského kanálu a v kontrastu s High Line v New Yorku ji označujete jako Low Line Vídně. Co je hlavní myšlenkou vašeho návrhu a v čem se tato vídeňská městská promenáda liší od newyorské? Stejně jako v případě většiny evropských měst, je i nábřeží Dunajského kanálu ve Vídni vystaveno silnému tlaku ziskuchtivých soukromých investorů. To je východiskem projektu. Hlavní myšlenkou našeho „návrhu“ je nepředesignovat tohle místo, které je nejvýznamnějším a nejcentrálněji položeným vídeňským nábřežím. Náš projekt, který je výsledkem spolupráce mého ateliéru s architektkou Susan Kraupp, je v podstatě rozsáhlým souborem urbanistických pravidel budoucího rozvoje oblasti Dunajského kanálu. Nazvala jsem ho „Donaukanal Partitur“ a není založen na estetice zástavby v klasickém slova smyslu, ale spíše na péči o krásu volných prostranství a programovém předpokladu, že prostor musí být uchráněn před komercionalizací formou pro-aktivního územního plánování. Bylo samozřejmě nutné přesvědčit samosprávu města Vídně o správnosti tohoto přístupu – nejprve s pomocí soutěžní poroty, později během dvouletého procesu.

GABU Heindl Architektur: přístavba budovy školy, BG Zehnergasse, Wiener Neustadt (2010–2014). Foto: Lisa Rastl

GABU Heindl Architektur: SKULPTUR. Dočasná instalace ve veřejném prostoru vytvořená v rámci Vídeňského festivalového týdne (2014). Foto: Lisa Rastl

Gabu Heindl a Susan Kraupp: „Donaukanal Partitur“. Urbanistická pravidla pro Dunajský kanál ve Vídni (2012–2014).

51

52

Arch

Urbanalizácia miest turizmom

Legenda FA

Volně zanechané plochy

FZ

Volné přístupy

BF

Plochy pohybu

Arch

BFa ÜW Pohyblivá úroveň vodní hladiny RF

Plochy k odpočinku

Mária Topolčanská, architektka, teoretička súčasnej architektúry a urbánnej kultúry

Přístup Ponechat a akcentovat původní soubory schodišť navržené Otto Wagnerem. Cesty od schodišť směrem k břehu zachovat bez přerušení, ponechat veřejně přístupné a jasně viditelné.

Ako dnes spravovať centrá miest, v ktorých to, čo ešte voláme turizmom, je novou formou ich banalizácie a konzumácie verejného priestoru?

Průchodnost Zajistit kontinuální průchodnost podél břehu na obou stranách, ideálně podél vody. Stávající prostory ponechat volné – akcentovat Stupňovité přístupové prostory k vodě, schodiště podél přístavní zdi i prostory pod mosty ponechat viditelné a zdálky přehledné.

Gabu Heindl a Susan Kraupp: „Nezastavovací plán“. Regulační zásady pro Dunajský kanál ve Vídni (2012).

Stavební úřad podlehl tlaku rychle vznikajících soukromých podniků (převážně restaurací a barů) podél nábřeží a vypsal soutěž, která měla přinést estetické zásady celé plánované výstavby. Místo toho jsme přišli s návrhem strukturálních principů (na způsob pravidel hry), které měly v první řadě preferovat veřejný prostor. To znamená, že volný, nekomodifikovaný veřejný prostor musí být definován a chráněn před další komercionalizací. Takže spíše než abychom navrhli „korporátní identitu“ tohoto krásně heterotopického místa, kterého si mnoho Vídeňanů cení právě pro jeho volné plochy, nastavili jsme pravidla regulace, jejichž úkolem je kontrola rytmu zástavby, maximální velikosti objektů a povinnosti soukromých investorů. Aby bylo možné tyto myšlenky realizovat, bylo nutné vytvořit specifické nástroje plánování, konkrétně takové, které by sloužily nejen k utváření a zachování veřejného prostoru, ale také k zapojení a synchronizaci společné činnosti nekonečné řady různých městských úřadů, které mají problematiku Dunajského kanálu na starost. Podstatou vámi navrženého „nezastavovacího plánu“ (Non-building Plan) je zachování prázdných/nezměněných popřípadě přírodních ploch ve městě. Co je přínosem tohoto uvažování? „Nezastavovací plán“ je pravděpodobně nejdůležitějším plánovacím nástrojem, který jsme vytvořili. Tento termín pochopitelně odkazuje k zastavovacím plánům měst, ale funguje na principu obrácené logiky: definuje a zónuje volný prostor, nikoliv prostor zastavěný. V případě centrální části Dunajského kanálu (kde už téměř nezbývala žádná osluněná prostranství, která by nebyla určena ke konzumaci) nám tento přístup zajišťuje místa pro pohyb a volnočasové aktivity a nepovoluje zastavění cenných veřejných parcel, jako jsou nábřeží, veřejná schodiště a rampy u vody, které představují důležitá útočiště před zahuštěným městem. Dále se jedná o přístupové cesty z města dolů k lávkám a nakonec o rekreační oblast, která nebyla doposud komodifikována nebo se ještě nestala městskou pláží.

Aby mohla být logika stavebních regulací převrácena, je třeba přistoupit k pečlivé analýze kvality volného prostoru: na začátku je vždy prostor, který nesmí být zastavěn, a musí být proto definován jako první. Nikdy se nesmí začít prostorem zbytkovým. Náš projekt samozřejmě zpochybňuje i klasickou rétoriku „rozvoje zastavěním“. To ale neznamená, že veřejné investice nejsou zapotřebí. Dalším nástrojem plánování, který jsme pro projekt Dunajského kanálu vytvořili, je kresba koncipovaná jako partitura městského jádra, která vyznačuje rytmus existující veřejné infrastruktury (od výtahů a veřejných toalet po městský mobiliář a odpadkové koše, ale zajímala nás také dosažitelnost, zahuštění zeleně a drobné stavby v krajině, umění ve veřejném prostoru atd.). Tento nástroj se velmi osvědčil během workshopů s lidmi, kteří zodpovídají za část této infrastruktury. Oba nástroje lze samozřejmě použít i pro další městská území. V jedné ze svých přednášek jste označila architekta za choreografa veřejného prostoru. Jak vnímáte současnou roli své profese a svůj vztah ke zvoleným zástupcům města? Každý krok, který architekt podnikne, nějakým způsobem zasáhne do veřejného prostoru, protože žádná zástavba nemůže fungovat bez účasti veřejnosti. To je také důvodem, proč architekty nazývám „choreografy městského prostoru“, stejně tak dobře by se ale toto označení dalo použít pro městskou administrativu. Pojďme uvažovat o městských plánovacích úřadech a lokální samosprávě jako o choreografech veřejného prostoru – protože jich se to také týká! Tento tým choreografů by si měl položit otázku: Jak by měl veřejný prostor znít? Jako koncert, který nabízí různá využití a otevírá příležitosti pro všechny hlasy včetně těch, jež lze snadno přeslechnout, nebo jako homogenní zvuková paleta tvořená těmi, co si mohou dovolit být její součástí? Já bych pochopitelně hlasovala pro první variantu.

Pojem urbanalizácie vniesol do medzinárodného diskurzu urbánny geograf Francesc Muñoz, ktorý dnes vedie Observatórium urbanizácie na Universidad Autónoma v Barcelone. V knihe Urbanalizácia: spoločné krajiny, globálne miesta objasňuje to, čo sa dnes deje v realite globalizácie v širších súvislostiach a ako banalizácia centier miest všeobecne súvisí s ich spravovaním. Muñoz v nej ponúka vysvetlenie premien mestskej krajiny vo vzťahu k zmenám mestských politík v štyroch mestách: v Londýne, Berlíne, Buenos Aires a Barcelone a ukazuje na ich príkladoch rôzne trajektórie urbanalizácie. Sleduje proces urbánnej globalizácie, ktorý si vyžaduje, aby sa lokálne dimenzie plánovania a riadenia miest stávali nevyhnutne komplexnejšími. Univerzálne aktuálne otázky urbanizmu zostávajú podľa Muñoza jednoznačné: ako zvládnuť vzťahy medzi modelmi ekonomickými, klimatickými, ako spravovať globálnu imigráciu do miest, ako pod týmto tlakom mestá urbanisticky inovovať atď. Špecificky ale navrhuje vytvárať mestské politiky územia v dvoch krokoch: •

•

Najprv identifikovať diagnózy teritória mesta chápajúc ho ako vrstvy, ktoré sa už nedajú ľahko vizualizovať v estetike plánov vedľa seba alebo jedna nad druhou nejakou geometrickou formou, ale produkujú záhyby, drsnosti a zlomy v ktorých sa navzájom ovplyvňujú, kontaminujú. Následne výzvy vytyčovať z jasných cieľov tak, aby sa tieto ciele dali hodnotiť.

Mnohé procesy, ktoré centrá miest dnes paralyzujú, sú vyvolané turizmom, presnejšie jeho nekomplexným plánovaním a spravovaním. Urbanizmus má pritom kapacitu a nástroje spravovať aj nové, prechodne paralyzujúce situácie a udržať dynamiku mestskosti i pri prijímaní procesov akým je globalizácia.

Muñoz v článku Výzva masového turizmu nedávno publikovanom v denníku El Pais upresňuje svoju definíciu urbanalizácie a vysvetľuje päť procesov, ktoré dnes definujú globálny turizmus: • Intenzifikácia dlhodobo známych typov turizmu. Najlepším príkladom je revolúcia low cost turizmu, ktorá do extrému zväčšila dopad leteckej dopravy na mestá. • Multiplikácia nových podtypov turizmu vznikajúcich neustále: od survival turizmu po rôzne varianty kultúrneho turizmu, turizmu strachu, zážitku, u nás marketing tzv. turizmu za škaredosťou stavieb komunizmu. • Segmentácia trhu s turistickým konzumom, ktorú tieto nové typy vyvolávajú. Dnes máme k dispozícii toľko cieľov, zliav a zážitkov ako potenciálnych segmentov trhu, koľko je konzumentov. Každý turista tak má svoj typ turizmu spojený s jeho výberom miest a času podľa jeho kúpnej sily a kultúrnych preferencií. • Časová expanzia turistického využívania priestoru mesta z bodového, občasného a sezónneho na konštantný. Ak sa turizmus stal globálnym, turistický čas sa stal totálnym. I keď jednotlivý turista reprezentuje pohyblivú populáciu v priestore v jeho vymedzenom čase, v rovnakom mestskom priestore ho okamžite nahrádzajú ďalší a ďalší turisti. • Dnes je turizmus emocionálnym konzumom miesta. Ako turisti kalibrujeme mestskú krajinu v závislosti na jej kapacite prenášať skúsenosť alebo podať históriu miesta. Turistické mestá viaže povinnosť podobať sa na svoj obraz v súlade s istým emocionálnym konzumom, ktorý návštevník vopred očakáva, že na mieste nájde. Muñoz si kladie vo svojej úvahe otázky: môžu mestá úspešne žiť s tým, čo stále ešte voláme turizmom? Ako udržíme kvalitný rozvoj tých miest, ktorých ekonomická báza sa čoraz viac od turizmu odvíja? Nejde pritom ani tak o rozvoj fyzického životného prostredia, ale oveľa viac o to, ako udržať a spravovať sociálny a kultúrny rozvoj vo veľkom či malom meste, ktoré je významným cieľom turistov. Diagnóza historických centier turistických miest je jednoznačná: banalizácia mestskej krajiny, nadužívanie verejných priestorov turizmom, sploštenie ponuky komerčných služieb viažucich sa na turizmus a rezignácia obyvateľov na obývanie centrálnych mestských štvrtí, na ich občianske užívanie. Tieto symptómy sa nezlučujú s dobrou správou a riadením komerčných a nekomerčných aktivít v mestskom prostredí a dlhodobo nie sú udržateľné. Proti prejavom urbanalizácie turizmom existujú dve komplementárne stratégie: Prvá sa už takmer dekádu aplikuje v mestách, ktoré dopadom globálneho turizmu trpia najviac (ako napríklad Benátky či Barcelona). Je to stratégia udržovania turizmu v medziach výlučne spočítateľnými ukazovateľmi: limitovať počet zaoceán-

53

54

Arch

Arch

0–46 46–158 158–328 328–454 545–800 Hotels

Mapa Barcelony: intenzita inzerovania bytov na „zdieľanie“ cez Airbnb (farebne podľa okrskov) a lokalizácia hotelových licencií (bodovo) v máji 2014. Zdroj: Albert Arias Sans, latramaurbna.net

skych lodí v Benátkach, počet návštevníkov v menších historických mestách či na ostrovoch, limitovať vydávanie licencií na nové hotely v historických centrách, či sčítavať aktuálny počet turistických nájomných bytov v Barcelone. Zatiaľ to bez ďalších strategických rozhodnutí v správe miest nevedie k rozvoju, ale k represii. Zámery tejto stratégie zvládnutia dopadu turizmu na mestá boli pochopiteľné, ale sú povrchné a majú jeden spoločný cieľ: udržať v meste ekonomický potenciál turizmu.

Druhá stratégia je uplatňovaná tam, kde sa z obmedzeného dopadu výlučnej politiky udržovania turizmu v medziach súčasní mestskí politici a plánovači začínajú spamätávať a kde mestská politika operuje na širšej spoločenskej zhode. V stratégií anticipácie impaktu turizmu na centrá miest ide o vytvorenie nových protokolov spravovania a mechanizmov sociálnej návratnosti ziskov, ktoré turizmus v mestách generuje.

Odkaz turistom v Barcelone: „Vitaj turista, nájom prázdninových apartmánov v tejto oblasti ničí miestnu společensko-kultúrnu pestrosť a nabáda k špekuláciám. Mnohí miestni obyvatelia sú preto nútení sa vysťahovať. Prajeme príjemný pobyt.“ Zdroj: www.bcndistricte11.wordpress.com

V zmysle svojej teórie urbanalizácie sa Muñoz od politiky presadzujúcej stratégiu udržovania turizmu v meste v spočítateľných medziach prikláňa k politike anticipácie. Druhou stratégiou je teda odborné a politické predvídanie možného vývoja a dopadu turizmu na mesto podľa jeho špecifík. Odporúča vedieť v každom kroku urbanistickej intervencie do mesta o možných scenároch toho, ako ovplyvnia jeho mnohoraké formy užívania rôznymi cieľovými skupinami – obyvateľmi, podnikateľmi i turistami zároveň.

Najviac vzrastá odpor voči vplyvu turizmu práve tam, kde nie sú mechanizmy vedenia miest schopné zviditeľniť túto globálnu aktivitu turizmu ako kolektívny prínos. Turizmus je ekonomická aktivita, ktorá v maximálnej miere ťaží zo všetkého, čo je v meste výsostne verejné: ulice, námestia, vybavenosť, ale aj aktivity a program odohrávajúci sa v tejto verejnej zóne každodenne. Na stav nerovnováhy spôsobený konzumáciou verejného priestoru turistami v strete s právom obyvateľov a lokálnych užívateľov na tento priestor cielia nové nástroje správy a plánovania centier miest.

sa uchádzač môže priamo cez webovú stránku radnice kedykoľvek dozvedieť prostredníctvom simulátora aktivít o miere regulácie na danom mieste. V ňom sú podľa plánu použitia transparentne prístupné informácie o režime, v akom na konkrétnej adrese mestského parteru možno podnikať, či je možné na danú aktivitu získať licenciu, na koľko rokov a aké sú kritériá žiadosti o povolenie novej aktivity. Plán použitia chráni i mieru prítomnosti trvalého bývania v centre mesta, mesto má teda vplyv na kvalitu trhu so súkromným i nájomným bývaním. Plán je pravidelne predmetom modifikácie aj v závislosti na šírke politickej podpory. Poslednú významnú modifikáciu zaznamenal v roku 2013. Mestským častiam, ktoré sú pod silným tlakom rôznych negatívnych prejavov gentrifikácie a turizmu, pomáha Plán používania regulovať aktivity na kritickom rozhraní verejného a privátneho priestoru. Plány použitia parteru mesta si schvaľujú aj mestské štvrte, ktoré majú voľnejší režim turizmu ako Staré mesto, ale hľadajú optimum pre rovnováhu aktivít vo svojom verejnom priestore.

Muñoz uvádza jeden drobný príklad z Barcelony, v ktorej príliš neskoro menili svoje improvizované protokoly spravovania jednej tendencie a to skupinového turizmu na bicykli: v momente, kedy pod stratégiou udržateľnej mobility obyvateľov v meste sprístupnili po roku 2006 nové cyklo-zóny v historickom centre, bolo užívanie verejných priestorov obyvateľmi a lokálnymi živnostníkmi nadlho paralyzované každodennou inváziou masívneho turizmu skupín na kolesách (Barcelona en bici). Maximálne počty jednotlivých skupín a zóny takéhoto pohybu sa zaviedli, až keď už bolo užívateľsky neskoro a o mnohých každodenných trvalých užívateľov centrum mesta prišlo.

V Barcelone je nástrojom na plánovanie a dobrú správu aktivít na rozhraní verejného a privátneho záujmu Plán používania parteru mesta (Plan de uso). Urbanistka a mestská zastupiteľka Itziar Gonzalez presadzuje v každej z ulíc a námestí barcelonskej mestskej časti Staré mesto (Ciutat Vella) dôsledné plánovanie a reguláciu pomeru zariadení verejnej vybavenosti, hoteliérstva a iných komerčných aktivít. Plán používania je špeciálnym urbanistickým plánom a nástrojom pre udeľovanie licencií novým prevádzkam komerčných aktivít spojených s turizmom v celom mestskom parteri. O podmienkach pre udelenie licencie novej aktivite v konkrétnej budove a na konkrétnej ulici Starého mesta

Stratégiu udržania štandardu verejného priestoru pre súčasných obyvateľov centra Barcelony si vyžaduje aj desaťročia dlhá skúsenosť tamojších municipalít s občianskym protestným aktivizmom v centrálnych štvrtiach ako El Raval či celé Staré mesto v otázkach správy zanedbaného mestského majetku po zmene totalitného režimu od druhej polovice sedemdesiatych rokov. Aj dnes sa v týchto štvrtiach zdvíha vlna občianskeho protestu v otázkach udeľovania nových licencií hotelovým zariadeniam v turizmom presýtenom území centra a v kritike tolerancie obrovského počtu tzv. turistických bytov, ktoré radikálne skresľujú použitie bytového fondu. Ubytovacie kapacity turistov v sieti globál-

nych start-up projektov ako Airbnb úplne unikajú priamej daňovej povinnosti k mestám. Sú to väčšinou de facto celé prenajímané byty bez licencie a oficiálného statusu, kde „zdieľanie“ znamená sprostredkovanie rýchleho ubytovania, príjmu a neplatenie daní. Fenomén praktík marketingu o „zdieľaní“ mesta v prospech turizmu a neregulované vydávanie nových hotelových licencií v centrách miest je už zreteľný i na banalizácii Prahy, Bratislavy i menších turisticky atraktívnych miest Českej a Slovenskej republiky. Zatiaľ nie je predmetom záujmu, nie je analyzovaný ani zachytený v mestských stratégiách plánovania a regulácie. Upozorňovaním na fenomén urbanalizácie teda urbánny geograf Francesc Muñoz nenabáda povedať nie turizmu, ale na základe aktuálnej analýzy zmeniť spôsob, akým sa mesto vplyvu turizmu vystavuje. Urbanalizácia predznamenáva to, že nakoniec miestny občan či živnostník centrum mesta opúšťa dobrovoľne alebo ekonomickým vylúčením. Zároveň ale istý typ turistov stráca o zbanalizované lokality záujem. To sú len ťažko zvrátiteľné situácie, výsledky formálneho plánovania a nezrelej správy mesta. Takému scenáru sa dá vyhnúť len rozhodnutiami radníc, ktoré vykonávajú kroky k dobrej správe a plánovaniu komerčných a nekomerčných aktivít vo verejnom priestore svojho mesta. Mestá ako Barcelona vytvárajú plány komplexného používania centier miest a mechanizmy sociálnej návratnosti ziskov, ktoré turizmus v mestách generuje. Vychádzajú pri tom zo skúsenosti, že ignorovať alebo len korigovať súčasné dopady turizmu na kvalitu ich obývania nie je možné, rovnako ako predstavovať si centrá historických miest bez turistov.

55

Arch

Arch

Nejen velké soutěže Igor Kovačević, architekt a organizátor architektonických soutěží

V roce 2015 byly v České republice vyhlášeny dvě největší soutěže porevoluční doby. Univerzita Karlova v Praze vyhlásila v září architektonickou soutěž „Kampus Albertov – Biocentrum, Globcentrum“ s plánovanou investicí 2,5 miliardy Kč a krátce nato vyhlásilo město Brno urbanistickou soutěž „Budoucnost centra Brna“ řešící urbanismus a dopravu v rozvojovém území větším než 120 ha. Už na první pohled jsou obě soutěže velmi rozdílné, a to nejen svým tématem, přesto je pojí společný rys – pečlivá příprava. U obou soutěží působilo jako jejich programátor a organizátor Centrum pro středoevropskou architekturu (CCEA), jehož členové již v čísle 03–15 Smart Cities zdůraznili při přípravě jakéhokoli stavebního záměru tzv. fázi 0. Ta v případě soutěže nepředstavuje pouze přípravu jejího samotného průběhu, ale zejména jejího programu, neboli „programování“.

Flexibilní obsah zadání

Programování soutěží je u nás často založeno jen na rychlých, nekoncepčních a krátkodobých požadavcích veřejného investora a výsledkem je tedy nutně stanovení monofunkčního programu, se kterým je velice náročné pracovat flexibilně a se kterým nakonec není spokojený nikdo. Při správném programování je důležité navrhnout spolu s investorem náplň a požadavky, které nebudou definovány přehnaně a pouze pro jedinou funkci, kterou může být škola, komunitní či výzkumné centrum. Důležité je promyslet různé scénáře možného využití jak v současnosti, tak i do budoucna. Prvním z nich je, aby program umožnil vznik budoucích a zatím nepředvídaných činností, tedy aby na něj architekti byli schopni kreativně reagovat. Takové rozšíření programu musí vycházet vždy z analýz prováděných během příprav a úzké spolupráce s investorem. Měli bychom si uvědomit, že se zde bavíme o investicích, které se dějí řekněme jednou za stovku let, jakou je například škola. Obec by ji měla promýšlet od samotného začátku, jakkoli je plánování velkých investic v dostatečném časovém předstihu v našem nestabilním systému financování veřejných staveb náročné. Obce tedy raději investují do ad hoc řešení než do projektu, pro který nemají jednoduše zajištěné financování. Výsledkem je potom výběr nejlevnějších projektantů, na který již delší dobu upozorňuje ČKAIT i ČKA.

Nezbytná investice

Z vlastních zkušeností víme, že vyčlenit z rozpočtu menší obce prostředky na architektonickou soutěž je často zastupiteli považováno za luxus, který si obec nemůže dovolit. Pro politickou reprezentaci není snadné odůvodnit investice do fáze 0, a to hlavně z důvodu, že její přínos není vidět okamžitě – opravená silnice je lépe uchopitelný výsledek než projekt, který zajistí vítané řešení potřeb obce, ale až za 5 nebo 7 let. Při přípravě většiny soutěží s menšími samosprávami se tedy potýkáme neustále s problémem obhájit investice i do fáze 0. Ačkoli investice do programování a organizace soutěže nejsou vysoké, kolem jednoho milionu, je to ještě pořád částka, která představuje často i 2 % z celkového rozpočtu obce. Za takových podmínek se těžko vytváří podmínky pro kvalitu ve veřejném sektoru, jelikož jsou podfinancovány jak projekční, tak i přípravná fáze. Stavební akce tak nepřináší do našeho prostředí kvalitu, ale s mixem dotací utracených na poslední chvíli jsou spíše zátěží rozpočtu a zdrojem nespokojnosti uživatelů. Stavby, které jsou občanům nejblíže, a to jsou právě nové školky, školy, komunitní centra a podobně, iniciované z rozpočtu malých obcí či městských částí, jsou často pořizovány na poslední chvíli, aby se stihla dotace, a na přípravu a projekt je málokdy čas.

Zdroje financování

Přestože hodnota, kterou obec dostává ze soutěže při kvalitní organizaci je několikrát větší než její cena, chápeme argumenty malých obcí, že z jejich pokladen často ta 2 % celkového ročního rozpočtu na jednu soutěž není možné uvolnit. Proto navrhujeme systémovou změnu a tou jsou granty Ministerstva pro místní rozvoj pro menší obce do 20 tisíc obyvatel na vypisování architektonických a urbanistických soutěží. Klíčovým je spolupodílení se obce a dlouhodobost vypsaného grantového programu, aby obce mohly i do budoucna plánovat a mít pro budování rozumných a udržitelných projektů dlouhodobě finanční prostředky již ve fázi přípravy záměru, tj. soutěže. Spolufinancování by mělo být nastavené tak, aby nepřetížilo obec, ale aby zároveň odbouralo pouhé skládání projektů do šuplíků. Kritéria a mechanismy posuzování by měly být jednouché a administrativně nenáročné. Tento návrh budeme dále projednávat s Ministerstvem pro místní rozvoj, ČKA a ČKAIT.

Investice malého rozsahu

Zároveň je nutné, aby se architektonické soutěže nestávaly závislé jen na grantech, ale aby obce začaly brát soutěže jako běžný nástroj k vyhledávání projektantů. Jen tak je možné dostát společenské kontrole a vnímání architektů veřejností jako poskytovatelů služeb, ne jako protekční výběr starosty nebo starostky. V tomto duchu jsme rozvinuli proces minisoutěží, které jsou již zakotvené v soutěžním řadu ČKA, ale zatím nejsou využívány. V současnosti jsme rozpracovali soutěže s investicí do 10 mil. Kč, které trvají 10–15 týdceny a odměny (1–1,5 %) programátor (0,6 %) porota (à 1000 Kč/h) investice

Adekvátní ocenění

Když jsme před pár lety začali organizovat soutěže pro veřejný sektor, jednou z cest, jak přiblížit soutěže menším obcím, bylo snižování prostředků na ceny a odměny architektům. Nyní víme jistě, že toto není cesta, která by vedla k jakémukoli pozitivnímu výsledku, natož kvalitnějšímu stavění. Snižování prostředků na ceny a odměny vede ke snižování kvality soutěží. Tato premisa je jednoduchá – srovnejme první cenu 200 tis. Kč a náklady soutěžícího týmu. Tým, který nastudoval podklady, vytvořil návrh a jeho prezentaci, potřebuje na svou činnost ve spolupráci alespoň tří lidí celkem 360 hodin

57

práce, jejíž hodnota by měla být na úrovni 950 Kč/hod pro vedoucího týmu a 650 Kč/hod pro architekty juniory, a tedy zhruba měsíc režijních nákladů ateliéru; dohromady je to 270 tisíc Kč. Při projednávání záměru často slýcháme od opozice komentář, že za architekta můžete zaplatit 200 či dokonce i méně Kč/hodinu. Jedinou odpovědí je, ano, ale podívejte se na stavby, které z těchto návrhů vznikají, a nemyslíme estetiku, ale trvanlivost, provozní náklady, spokojenost uživatelů atd. Vrátíme-li se zpět k hodnotě prací, kterou obec dostává v soutěži – při odevzdání už jen deseti návrhů je to 2,7 mil. Kč. Kromě tohoto zřejmého zisku je soutěž nejtransparentnější způsob, jak hodnotit veřejnou zakázku.

týdny

56

podpis smlouvy JŘBU výsledky soutěže přezkoušení – hodnocení soutěž – odevzdání návrhů porota, zadání, vyhlášení

Cena soutěže, © CCEA MOBA

výběr programátora / administrátora soutěže

27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1

nů. Další kategorií jsou soutěže do 30 mil. Kč trvající 15–20 týdnů a následují investice do 50 mil. Kč s 20–25 týdny trvání a investice okolo 100 mil. Kč na 25 a více týdnů. Časem se zde vždy myslí doba nezbytná pro výběr programátora, vyhlášení soutěže a podepsání smlouvy o dílo na projekční práce. U soutěží do 50 mil. Kč investice je třeba dvou závislých porotců (řádného a náhradníka) a třech nezávislých (dvou řádných a jednoho náhradníka). V případě větší soutěže s investicí okolo 100 mil. Kč se zvětšuje požadavek na porotu o jednoho porotce na každé straně. Celkové náklady na soutěž jsou od 1,8 až do 2,2 % z investice, a to včetně programování, práce poroty, webových stránek soutěží a veškerých cen a odměn. Očekáváme, že tyto soutěže pro malé investice budou pod patřičným tlakem zezdola a že se nám s odpovědnými zástupci měst a obcí podaří nastartovat poptávku po kvalitě.

120 000 Kč 60 000 Kč 30 000 Kč

360 000 Kč 180 000 Kč 30 000 Kč

500 000 Kč 300 000 Kč 45 000 Kč

1 000 000 Kč 600 000 Kč 115 000 Kč

10 mil. Kč

30 mil. Kč

50 mil. Kč

100 mil. Kč

58

ČESKÁ KOMORA ARCHITEKTŮ INFORMUJE

Města zřizují pozici městského architekta Ve Smart Cities 02–15 Česká komora architektů (ČKA) představila manuál Městský architekt, jenž obcím a městům nabízí základní informace spojené s problematikou zřízení této pozice. Komora samosprávám nabídla možnost využít odborných konzultací v případě, že zavedení této funkce zvažují. Ze zkušeností ČKA nyní vyplývá, že obce a města tento servis kvitují a že mnohdy samy cítí, že v jejich středu chybí právě odborník na architekturu a urbanismus.

ČESKÁ KOMORA ARCHITEKTŮ INFORMUJE

S čím městský architekt pomůže? • s urbanisticko-architektonickým rozvojem města • s tvorbou veřejného prostoru, včetně řešení oprav, rekonstrukcí a mobiliáře • s řešením staveb v městské památkové zóně či exponovaných lokalitách města • s předkládáním návrhů a doporučení orgánům města na urbanisticko-architektonické úpravy a opatření ve městě • se zpracováním zadávacích podmínek na stavby pořizované z prostředků města • s přípravnou a projektovou dokumentací na stavby pořizované z prostředků města • se zpracováním zadávacích podmínek pro pořizování ÚPD • s účastí ve výběrových komisích a při veřejných projednání projektů • s komunikací s veřejností a jejím vzdělávání v oblasti architektury (role mediátora) • s organizací architektonických a urbanistických soutěží

Zjišťujeme, že komunální zastupitelé jsou městským architektům více než nakloněni, a nově se tak s touto pozicí můžeme setkávat např. v Českém Krumlově, Mnichově Hradišti a Žďáru nad Sázavou. Nerozhoduje přitom velikost sídla ani četnost historických objektů či památek. O městském architektovi proto uvažují jak sedmitisícové Šlapanice u Brna, tak druhé největší město republiky – čtyřsettisícové Brno. Téma městského architekta shledali jako zásadní i v Rožnově pod Radhoštěm, Břeclavi, Mariánských Lázních, Chomutově nebo Praze 17.

Co města nejčastěji trápí?

Samosprávy komoru kontaktují také v případě, že již pozici ze svého působení znají, ale hledají její efektivnější využití. ČKA s městy konzultuje zejména způsob výběru vhodných kandidátů, jejich kompetence či možnosti úvazku této pozice. Hlavními problémy měst je především neznalost toho, co vlastně městský architekt může městu přinést. Zástupci komory se rovněž setkávají s planými obavami politiků, že by jim architekt města mohl v rozhodovacích pravomocech takříkajíc „přerůst přes hlavu“. Přitom je opak pravdou – města v městském architektovi získají především partnera a rádce v oblasti architektury a urbanismu, nikoli arogantního sebestředného vůdce. Podobné mýty často ČKA vyvrací i u architektonických soutěží, kde se samosprávy obávají, že s nimi odborná část poroty nebude dostatečně komunikovat a vybere návrh, který nebude vyhovovat zadání. Cílem práce odborníků na architekturu a urbanismus zapojených do rozvoje města přitom není uspokojení vlastních ambicí, ale jde skutečně o to, vybrat nejlepší možné řešení společně s vedením města a důkladně všechny varianty prodiskutovat.

Na rozvoj sídel je třeba pružně reagovat

V minulosti přitom nebyl rozvoj sídel až tak dramatický, prostředky na rozvoj byly získávány a investovány po generace systematicky, tak aby další generace profitovaly z vynaloženého úsilí.

Tento model se začal s průmyslovou revolucí měnit, byl tlak na větší a rychlejší rozvoj sídel, z čehož začala vznikat první nekoncepční rozhodnutí, vznikaly první průmyslové okrsky se svými koloniemi. Dnes přitom více než kdy dříve dochází k odcizení obyvatel od místa, kde žijí. Cílem zastupitelů by proto mělo být posílení společenské odpovědnosti, sounáležitosti s danou lokalitou a vzdělávání občanů v zájmu a péči o prostředí. A zde se v  roli mediátora může velmi dobře osvědčit právě městský architekt. Zároveň je cítit potřeba existence společenského konsensu nad rozvojem území, a to ne pouze ve formě zákonných předpisů a norem, ale rovněž ve formě diskusního prostředí a skupin. V okamžiku, kdy se municipalita s přihlédnutím k velikosti sídla rozhodne k vytvoření postu městského architekta, či dokonce k založení organizované skupiny pro řízení veřejné rozpravy k otázkám rozvoje sídla, dochází v území k udržování synergie kontinuity rozvoje území. Vyvarujeme se často velmi nekoncepčních výkyvů v rozvoji města či obce, jež jsou řízeny pouze výsledkem komunálních voleb. Druhým nezanedbatelným efektem je legitimizace rozhodovacích procesů prostřednictvím odborníků. Ti se nutně musejí stát přímou součástí samosprávy a spolupůsobit při ochraně veřejných zájmů v oblasti investic a výstavby. V případě zájmu o funkci městského architekta či účasti na konferencích v Poslanecké sněmovně, které Komora nejen v této otázce právě chystá, kontaktujte: Ing. arch. Marii Špačkovou ([email protected], +420 731 508 028).

O české komoře architektů

ČKA je samosprávným profesním sdružením s přeneseným výkonem státní správy, které bylo zřízeno zákonem č. 360/1992 Sb., o výkonu profese autorizovaných architektů a výkonu profese autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. ČKA nese odpovědnost za profesionální, odborný a etický výkon profese architektů v ČR.

• se zpracováním různých neformálních koncepčních dokumentů, návrhů a studií rozvoje • s koordinací zpracování strategických plánů měst

59

60

ARCH

V Plzni se už tři roky pěstuje veřejný prostor Marek Sivák, architekt a předseda spolku Pěstuj prostor

ARCH

61

Při přípravě projektů pro Evropské hlavní město kultury se v Plzni vedle větších či menších kulturních akcí začaly rozvíjet také dlouhodobě cílené komunitní aktivity ve veřejném prostoru. Vybízelo k tomu i jedno z kritérií přihlášky ke kandidatuře, které požadovalo zapojení občanů prostřednictvím udržitelných projektů. Ačkoliv je potřeba takovéto aktivity budovat postupně a zpočátku jsou hůře viditelné, v průběhu času v daném místě zanechávají hlubokou a trvalou stopu. V roce 2012 jsme se spolu s kulturní manažerkou Alexandrou Brabcovou a architektem Petrem Klímou pokusili naplnit prostou ideu: Místo, kde žijeme – jeho architektonická kvalita, komunitní sounáležitost i úroveň péče o něj – je nedílnou součástí naší kultury, ovlivňuje kvalitu našeho života a vypovídá o úrovni naší společnosti. V případě Plzně šlo o ožehavé téma – ještě před několika lety skutečně nebyla příkladem kvalitní současné architektury nebo kultivovaného veřejného prostranství. V týmu Plzně 2015 nazvaném „Veřejný prostor a společenství“ jsme zformovali ucelenou koncepci autorských i přejatých projektů soustředících se jak na samotnou popularizaci architektury (průvodce Plzeňský architektonický manuál) či audit nerealizovaných projektů pro město (Virtuální Plzeň), tak participačních projektů cílících na místní komunitu. Pro postupné zvýšení kvality života ve městě se ukázalo zásadním posílit zájem občanů o to, co se s jejich městským prostředím děje. Pomocí otevřené výzvy Pěstuj prostor tak dostali možnost zapojit se do přemýšlení a plánování rozvoje veřejných prostranství a zároveň přímo do jejich samotných úprav.

Pěstuj prostor

První ročník výzvy Pěstuj prostor byl vyhlášen na podzim 2012. Zprávy v novinách i letáky v kavárnách lákaly občany, aby přihlásili své nápady na drobná zlepšení veřejného prostoru. Když se v březnu 2013 vyhlašovaly výsledky tohoto ročníku, vybírala porota z 83 podnětů a v součtu se dvěma navazujícími ročníky se jich sešlo celkem 234. Třetí ročník už pořádal nově vzniklý spolek Pěstuj prostor, ve který se projekt transformoval právě z důvodu dlouhodobé udržitelnosti. Naším záměrem nebylo pouze aktivovat občany, ale i vzájemně propojit organizace a jednotlivce, kteří již na tomto poli – zatím spíše fragmentovaně – působili. Jako virtuální střecha, která poskytne zázemí pro více organizací, byl navržen portál prostor.plzne.cz. Dnes se zde nachází 10 různých projektů realizovaných třemi organizacemi včetně mapových platforem, jakou je například Zelená mapa Plzně. Portál nabízí i elektronické zadávání podnětů nebo publikování zpráv z oblasti veřejného prostoru. Od začátku jsme si byli vědomi toho, že samotná výzva potřebuje souběžné podpůrné aktivity, které pomohou naplnit její potenciál. Paralelně s jejím vyhlášením tak vznikl vzdělávací program, jehož cílem je zvyšovat povědomí občanů (potenciálních autorů podnětů) v oblasti architektury a veřejného prostoru. Jejich motivaci posilují energičtí hosté, kteří ukazují zkušenosti z jiných míst a popisují vlastní procesy proměn. A aby nápady občanů nezůstaly jen v rovině konceptu, stala se třetí součástí programu série komunitně pojatých realizací.

Dětská hudební pohádka Velké uši, hraná přímo na řece, zahájila v červenci 2014 program Plovárenských dní oslavujících obnovení Městské plovárny. Foto: Miroslav Chaloupka

Projekt Pěstuj prostor je postaven na vzájemné spolupráci veřejnosti, městských organizací a externích odborníků. Výzva není kritickým nástrojem k pranýřování města, ale občanskou zpětnou

62

ARCH

vazbou a zdrojem nápadů ke zlepšení. Město je od začátku kmenovým partnerem výzvy – 3 ze 7 porotců odborné poroty jsou členy městských organizací (Útvaru koncepce a rozvoje, Správy veřejného statku a dalších), zatímco zbývající 4 porotci jsou nominováni z řad nezávislých odborníků, kteří svým zaměřením společně obsáhnou oblast architektury, sociologie, umění a práce s komunitou. Občané nejsou vyzýváni „dejte nám nápady a my za vás vše uděláme,“ mottem programu naopak je „vaše nápady se pokusíme zrealizovat společně s vámi“. Výzva měla hmatatelné úspěchy hned v prvním roce, kdy během námi pořádaného mezinárodního workcampu pomohlo Plzeňanům zrealizovat jejich nápady patnáct dobrovolníků z celého světa. Ve spolupráci se sdružením Envic zpřístupnili zarostlý sad poblíž centra Plzně – tzv. Zapomenutou zahradu, která se následně stala místem sousedských setkávání včetně populárních Slavností jablek. Dobrovolníci pak pokračovali pracemi na zemním valu u řeky Radbuzy, kde do haldy zeminy a stavební suti vyřezali přístupové schodiště s rampou, aby se na jejím vrcholu daly pořádat veřejné akce. Uspořádali jsme zde přednáškový cyklus na téma Řeka ve městě, několik koncertů či besedu o saunách zakončenou saunováním a koupelí v řece Radbuze. Další projekt Envicu, podpořený z výzvy Pěstuj prostor, později nabídl návštěvníkům „zemníku“ zapůjčení sportovního náčiní, hudebních nástrojů, knížek nebo i jen možnost napsat někomu vzkaz. Druhý ročník Pěstuj prostor výrazně posílilo spuštění grantové výzvy. I relativně malé peníze (obvykle 300–500 tisíc Kč na 8–10 projektů v ročníku) pomohly rozpohybovat plzeňskou komunitu. Na rozdíl od běžných grantových schémat mohli dosud nezkušení žadatelé své projekty pravidelně konzultovat a nemuseli se obávat, že kvůli drobné účetní chybě uhradí náklady ze svého. Z výzvy vzešel projekt Křížky a vetřelci, jehož iniciátoři po vzoru celorepublikové iniciativy Vetřelci a volavky mapují ve městě umění ve veřejném prostoru z období let 1968–1989, ale také starší díla a drobné sakrální památky. Po roce a půl fungování takto zmapovali více než 1 300 artefaktů a podařilo se jim objevit i několik zapomenutých skvostů, včetně ztracené plastiky od Karla Malicha v odhadované hodnotě 6–8 milionů korun. Do výzvy se zapojili i plzeňští skauti: středisko Střela Plzeň v loňském roce realizovalo netradiční naučně-hravou stezku Českým údolím a skauti na Doubravce letos zatraktivňují okolí

Dobrovolníci ze Španělska a Taiwanu připravují prostor pro pocitovou stezku, která vznikla ve stopě vyschlého pramene v Plzni na Roudné. Foto: Tereza Šobrová

komerční prezentace

63

své klubovny prolézačkami a herními prvky pro veřejnost. O své nejbližší okolí se starají i lidé z komunitního centra Plzeň – Zastávka, kteří společně se sousedy vyrábějí nádražní lavice, stojany na kola a knihovničky, nebo obyvatelé plzeňské části Roudná; ti už druhým rokem nezištně pečují o prostředí historických pramenů.

Městská plovárna

Jedním z nejrozsáhlejších realizovaných podnětů se stala obnova bývalé městské plovárny. Pěstuj prostor zformoval tým vlastních lidí, autorů podnětu (iniciativy Maják Plzně), externích odborníků (Mobilní architektonické kanceláře), i místních „stakeholderů“ (Centra protidrogové prevence a terapie). Projekt odstartovala diskuse s úřady – od městských až po státní, jelikož plovárna leží u řeky a část pozemků se nachází v aktivní zóně záplavového území. Přípravného plánovacího setkání se účastnili jak spoluorganizátoři a zástupci úřadů, tak plzeňská veřejnost, která měla nějakým způsobem k místu vztah a chtěla se podílet na jeho obnově. Při několikahodinové diskusi vznikly nápady na provozování kavárny, obnovení historického přívozu nebo vyvěšení barevných žárovek. V červenci 2014 přijelo do Plzně deset mezinárodních dobrovolníků, ke kterým se místní občané přidali. Společně přetvořili objekt garáží na zázemí pro kavárnu a přednášky, zpřístupnili zarostlý park, odstranili tři skládky, srovnali centrální plácek pomocí 45 tun štěrku, vyřezali říční břehy, vytvořili desítky laviček, křesel a stolů a zavěsili z teras obří plovárenské houpačky. Na kulturní akce sem začaly proudit stovky návštěvníků.

Vytvářejte s námi smart hřiště a veřejné prostory. www.chytrahriste.cz

Důležité je, aby po počátečním nasazení neklesla energie a pozornost upřená k místu. Každý znehodnocený a opuštěný prostor potřebuje být po určitou dobu animován, než se přirozeně začlení do mentální mapy veřejnosti, aby ta začala pravidelně přicházet i bez speciálních podnětů. Během léta se na plovárně obyvatelé setkávali s umělci u jídelních workshopů, opakovaně sem zavítala velká plzeňská cyklojízda, v rámci dobrovolnického festivalu se zde vyráběl mobiliář a herní prvky pro děti. Rekordní návštěvnost pět tisíc lidí za víkend zažila plovárna paradoxně v zimě, kdy se zapojila vlastním programem – nazvaným Lampiony nad plovárnou – do Festivalu světla. V letošním roce se tu konají kulturní i komunitní akce každý měsíc. Přestože obnova městské plovárny slaví úspěch, jde pouze o počátek mnohaletého projektu. Dosud se podařilo místo oživit, uzpůsobit ho pro pořádání akcí a představit plzeňské veřejnosti. Město Plzeň také nechalo zpracovat projekt rozvoje území ve formě plovárního parku, k jehož postupnému naplňování by mohlo začít docházet od příštího roku. Všechny dosud uskutečněné aktivity jsou ale spíše provizorního charakteru. Pro zajištění dlouhodobého fungování místa bude zapotřebí vybudovat trvalejší zázemí a vypracovat model pravidelné údržby. Plovárna dobře ilustruje potenciál výzvy Pěstuj prostor, nestojí ale ve městě osamocena. Podobné, byť poněkud skromnější podoby nabývá i řada dalších projektů. Z nich je patrné, jak lze i za relativně malé prostředky plošně aktivizovat občany. Přínos programu doceňuje město Plzeň i jednotlivé městské obvody, se kterými spolek v letošním roce spolupracuje na několika zakázkových projektech z oblasti participativní proměny veřejného prostoru. Město zároveň přislíbilo podporovat výzvu i po skončení „kulturního roku“ 2015, kdy v dalších ročnících chceme vyzkoušet komplexní rozvoj podnětů od občanských zásahů až po dlouhodobou proměnu realizovanou ve spolupráci s městem.

Platnéřská 9 110 00 Praha 1 - Staré Město

tel.: 251 611 317 [email protected]

www.hags.cz www.hagspraha.cz

Kreativní průmysly Brand

Brand

hudba film a video televize knihy a tisk digitální hry

n ko

ika om

design móda architektura reklama software gastronomie

Ši r š íe

výtvarná umění scénická umění kulturní dědictví řemesla

pr ů m y sly

Kultura originalita

tivní ea Kr

průmysly í rn

ve městech

Kult u

64

cestovní ruch ICT digitální ekonomika sociální média zdravotnictví zpracovatelský průmysl: např. výroba hraček nábytku, sklářský průmysl

Zdeňka Kujová a Alena Štěpánová konzultantky a manažerky v kultuře a kreativních průmyslech

Kreativní průmysly jsou v posledních dvou desetiletích fenoménem. Politici a vlády zemí celého světa se snaží používat modely a teorie pro oblast kultury, umění a kreativního průmyslu. Dělají to hlavně proto, aby mohli získávat kompletní data k ekonomické přínosnosti, obory sledovat, srovnávat a udržet perspektivní kreativce a firmy na svých územích. Kreativní průmysly se staly obchodním artiklem Původ kreativních průmyslů lze vypozorovat v době padesátých let minulého století, kdy pojem „kulturní průmysl“ pojmenovali sociologové Theodor Adorno a Max Horkheimer. V každém odvětví, a i v kultuře platí, že svým způsobem je plánovaný produkt vždy určován poptávkou masové konzumace. Kulturní průmysl tak spojil nespojitelné – vysoké umění a komerční kulturu. Kreativní průmysly se dají shrnout jako činnosti, které mají svůj původ v individuální tvořivosti a mají potenciál pro tvorbu pracovních míst a bohatství prostřednictvím vytváření a využívání duševního vlastnictví. Proč je vlastně kolem kreativních průmyslů tolik debat? Možná je to proto, že jen pár desítek let bylo nemyslitelné spojit kulturu a ekonomii. Právě nezájem ve věci reálných ekonomických dopadů kultury, spolu s nedostatkem systematických důkazů měly za následek téměř nulovou argumentační schopnost a obhajobu umění s ohledem na jeho financování. Začátkem osmdesátých let minulého století britská vláda hledala řešení ekonomické restrukturalizace, proto sestavila program pro regeneraci průmyslových měst. Vznikla strategie kulturního rozvoje na základě rozsáhlého terénního výzkumu Johna Myerscougha, který měl za cíl spočítat ekonomické výkony kulturního sektoru. Použil koncept tzv. multiplikačního efektu a šetření potvrdilo pozitivní, a to nejen ekonomický, účinek kultury. Dopad byl prokázán, jak na atraktivnosti prostředí a vytváření zisků, tak tvorbě pracovních příležitostí, nárůstu hrubého domácího produktu a tedy i celkové ekonomické produkce měst a státu. Kultura tedy není jen černá díra na finance? Ne. Kulturní a kreativní průmysly a jejich mapování to totiž jasně dokazují.

Modelů dělení kreativních průmyslů je celá řada. Ten, který se používá u nás, sdružuje odvětví jako oblasti čistě umělecké (výtvarné umění, dramatická umění, kulturní dědictví), dále ty, které se dají označit jako kulturní průmysly (film a video, televize a rádio, videohry, hudba, knihy a tisk), až po kreativní průmysly (design, architektura, reklama, software). Ani kreativním průmyslům se však nevyhýbají změny a svůj obsah inovují dle společenských a technologických trendů. Nejvíce je to znát v oblasti videoher, filmu, hudby či literatury. Jen si srovnejte jednotlivá odvětví kreativních průmyslů a jejich podobu teď a před dvaceti lety. Kreativní průmysly v České republice Není tomu ještě tak dávno, co v roce 2009 Česká republika předsedala Evropské unii. V té době se udála nejdůležitější akce, která téma kreativních průmyslů objevila u nás: konference Fórum pro kreativní Evropu. Ministerstvo kultury ČR ve spolupráci s Evropskou komisí a Institutem umění ČR přivedlo do Česka vynikající řečníky. Jedním z příspěvků byla videokonference s Richardem Floridou, největším propagátorem kreativních průmyslů, který formuloval tzv. kreativní třídu. Někteří sociologové mu to vyčítají jako budování umělého tématu, avšak myšlenka se rozšířila natolik, že jde o celosvětové téma. I přes tento skvělý start se v České republice nepodařilo na politické úrovni ani v mediálním prostoru téma ukotvit, i když jednorázové snahy bylo možno zaznamenat. Doposud nevznikla pracovní skupina či jiný orgán na Ministerstvu kultury nebo Ministerstvu průmyslu a obchodu, který by se této oblasti soustavně věnoval a propojoval strategickou politiku s žitou praxí. Například i ve srovnání se Slovenskem, to vytvořilo meziresortní pracovní skupinu a vypracovalo Strategii rozvoje kreativních průmyslů na Slovensku, kterou minulý rok schválila vláda. Díky ní se kultura a kreativní průmysly dostaly téměř do všech strukturálních fondů na nové období. Co se děje v českých kreativních městech V březnu 2011 zahájil Institut umění pětiletý výzkum kreativních odvětví v Česku. Nyní, před ukončením projektu, lze nahlédnout na jeho výsledky. Mapování se provedla v několika českých městech a krajích – první ve Zlínském kraji, Brno navázalo s prvním hloubkovým analyzováním dat i kvalitativním výzkumem, dále pokračovala Ostrava, Pardubice, Plzeň v rámci Evropského hlavního města kultury 2015 (EHMK 2015), Uherské Hradiště se zaměřením na řemesla a Olomouc před pár týdny uzavřela memorandum o spolupráci na mapování v příštím roce. V každém městě byl průběh trochu jiný, kromě Brna, Pardubic a Plzně není tedy možné výsledky vždy mezi sebou přímo porovnávat. Týmy, iniciativy i cíle mapování byly totiž na počátku různé a metodiku pro mapování certifikuje Ministerstvo kultury ČR až na konci tohoto roku. Každé z měst se také rozhodovalo, jestli provedou obě části – kvantitativní a kvalitativní – a jak podrobně. Mapování kreativních průmyslů se skládá ze dvou částí: kvantitativní – statistické a kvalitativní, které vychází ze skupinových nebo individuálních rozhovorů s aktéry v kreativních průmyslech v daném místě a zjišťuje jejich reálnou situaci. Ve Zlíně individuální rozhovory s kreativci vedla britská expertka Lia Ghilardi. Povedlo se rozdmýchat vnitřní debatu mezi aktéry, kteří po uvedení výsledků sami chtěli pokračovat. V září minulého roku se tak poprvé sešla skupina lidí ze všech sektorů –

65

66

Brand

vzdělávacího, soukromého, veřejného i neziskového – orientovaných na kulturu a kreativní průmysly. Lídry se stali zástupci z firem a univerzity. Po počátečních fázích formování došla skupina k závěru, že chce být nezávislá na veřejné správě, nechce jako například komise rady končit s volebním obdobím. Vznikl tak klastr kreativních aktérů Kreativní Zlín, který profiluje město Zlín jako město designu a filmu a velkou odezvu měl první spolupořádaný Design week v dubnu. Brno zjistilo, že v kreativních průmyslech pracuje přes 20 tisíc lidí a velký potenciál by mohl mít kromě tradičních uměleckých odvětví jako je hudba nebo scénické umění, také obor videoher. Mapování si  objednal Magistrát města Brna s cílem ověřit, jestli může obstát záměr vybudování kreativního centra v bývalé káznici. Mapování ukázalo, že projekt je velmi nadějný, a pokud v něm bude město pokračovat, má podklady pro budoucí získávání financí na rekonstrukci objektu z 18. století. Jelikož kvalitativní část mapování byla velmi podrobná, nevyhýbala se ani uměleckým odvětvím, v současné době slouží jako podklad pro budoucí kulturní politiku. I přes zpoždění, které velký projekt nabírá, se daří realizovat dílčí podpůrné aktivity. Brno spouští ještě do konce tohoto roku „kreativní vouchery“, které budou jako zcela nový nástroj v Česku sbližovat kreativce a firmy. Plzeň si jako první z českých měst zakouší, jaké to reálně je, podporovat a pracovat se svými kreativci. Evropské hlavní město kultury Plzeň2015 otevřelo coworking a spustilo „kreativní inkubátor“ v bývalém autobusovém depu. Plzni pomohl mezinárodní projekt Cross Innovation s deseti partnery z Evropy definovat potřebu kreativního inkubátoru – místa, kde mohou kreativní lidé společně tvořit, ale zároveň se vzdělávat v podnikatelských dovednostech. Po šesti měsících od otevření kreativní zóny DEPO2015 se s odkazem na mapování dá konstatovat, že se opravdu stala místem společenských akcí, které městu nejvíc chybělo. Jedním z příkladů je konference Creative Placemaking festival, která se koná v prosinci v Plzni a Praze, a řeší, jak udržitelně a za pomoci kultury rozvíjet města, to vše ve spolupráci politiků, úředníků, kreativců, soukromých podnikatelů a občanů města. Je zřejmé, k čemu mapování kreativních průmyslů bylo dobré. K zjištění rozsahu jednotlivých odvětví a jejich potřeb, k pojmenování slabých a silných stránek. Znalost sektoru dává možnost přizpůsobit politiku podpory a rozvoje, od grantových schémat pro nezávislé umělce a kreativce, až po strategické vedení městských institucí a spolupráci s firemním kreativním sektorem. Bylo dokázáno, že podpora kreativních průmyslů má pozitivní socio-ekonomický vliv na města. Zkušenosti z mapování také ukázaly, že ne vždy si dotazovaní čeští kreativci dokážou představit, v čem všem by jim nové projekty mohly pomoct, neznají zahraniční schémata podpory, nedokážou si je zobrazit u nás, nebo si nejsou schopni vymyslet nové. Proč v tomto čeští kreativci, umělci, kurátoři, kulturní manažeři, městské krajské i ministerské kulturní odbory zaostávají? Století (kreativních) měst V Česku jsme začali s budováním infrastruktury pro kreativní průmysly, od roku 2015. Kultura jako taková naštěstí je zajišťována již z historických hledisek především veřejnými zdroji, a i přes značné podfinancování, se udržela na určité úrovni. Avšak co se kulturních a kreativních průmyslů týče, ty nedosáhly na podporu ani u „kultury“ – pro ni jsou moc podnikatelské – ani u průmyslu – pro něj jsou zase málo ziskové a tržně malé. Až výsledky výzkumů začaly tento pohled měnit.

Česko trpí odchodem talentů. Na jejich lákání nestačí jen tučná mzda, ale je potřeba, aby místa, kde budou žít, byla natolik atraktivní a kvalitní, že se jim vyplatí zůstat nebo přijít. A tady sehrávají velkou roli především města. Koncentrace lidí do měst bude pokračovat, již nyní se mluví o 21. století jako o „století měst“. Města by kromě klasického zajištění fungování servisu, měla poskytovat atraktivní kvalitní služby. Do značné míry tyto aspekty dokážou lidé z kultury a kreativních odvětví ovlivnit. Vedle umělců velmi často vyžadují vědci, výzkumníci, lékaři, podnikatelé ke svému životu také uměleckou a kulturní kreativitu. Všechny typy tvůrčí práce se potřebují navzájem k inspiraci a k posunu v myšlení. Lidé jdou do těch měst, kde se něco děje, kde se mohou oni sami rozvíjet, kde mohou něco zažít. Kde jeho živost poznáte na ulici s pouličními umělci, ze samotného vzhledu veřejného prostoru, z nápadité, ale lidské architektury. Kde se kreativní gastronomie projevuje jak v umístění kaváren a jejich interiérech, tak samotné gastronomické nabídce. Kde lidé mají chuť zakládat nové firmy, občansky se angažovat, vymýšlet nové projekty, baví je se učit novým věcem, udělají něco navíc. Kde budete mít nepopsatelný svobodný pocit. Vývojové fáze růstu kreativních měst V kreativním městě první generace začnou aktivně působit kreativci a proniknou do veřejného i soukromého prostoru. Toho si všimnou i investoři. V jeho druhé vývojové fázi si samo město uvědomí důležitost kreativních průmyslů. Začne kreativní projekty podporovat, čímž dochází k revitalizaci míst a městských částí. Ve třetí fázi začnou fungovat všechny složky dohromady a vize města je postavena na kulturnosti. Generují se nové identity, inovace, trhy, prostory.

Brand

Kreativní města ve Velké Británii Lia Ghilardi, ředitelka Noema Culture and Place Mapping v Londýně Upraveno se svolením autorky Terezou Chrástovou, koordinátorkou podpory kreativních průmyslů a manžerkou projektu Kreativní centrum Brno.

Od devadesátých let přijalo několik zemí koncept kreativního národa (Creative Nation). Nejdříve Austrálie (1994), následně byl pro tento pojem vytvořen politický rámec v Anglii (1997), na Novém Zélandu (2000) a ve Skotsku (2009). Všechny tyto země vsadily na rozvoj vlastní identity prostřednictvím takzvané kreativní ekonomiky.

Tyto přeměny mají také svá rizika. Gentrifikace – sociálně-kulturní proměna nějaké lokality se může zvrtnout do takzvané „komerční gentrifikace“, kdy se do zájmových lokalit začnou hrnout firmy, developeři a investoři a původní obyvatelé a uživatelé městských částí budou muset začít ustupovat. Zvedne se cena nájmů, kterou si už původní lidé i malopodnikatelé nebudou moct dovolit. Je to příklad Londýna, Paříže, New Yorku, ale také již Stuttgartu, Lipska, či Prahy. Při špatném řízení změn to také může hrozit Brnu v sociálně vyloučené lokalitě kolem ulice Cejl. Nebo se může stát, že budování infrastruktury pro kulturu a kreativní odvětví pouze na jednom místě způsobí úpadek jiného místa, jak ukazuje poslední vývoj v ostravských Dolních Vítkovicích vůči mrtvému centru města. Dle studie v časopisu Urban studies jsou pro růst měst ideální kulturní centra, která vznikla na míru konkrétnímu prostředí, berou na vědomí jeho specifitu, nebo z jednotlivých míst organicky vyrůstají. Po létech investice do podpory klasických průmyslů výrobního a zpracovatelského (víceméně od roku 2004 po vstupu ČR do EU), se zjišťuje, že Česká republika má nejvyšší počet inženýrů na hlavu, ale žádné skutečné ambiciózní podnikatele a ztrácí své nejlepší talenty všech směrů. Nelze tedy očekávat, že čeští kreativci budou se svým vývojem na stejné úrovni, jako náš klasický průmysl. Na druhou stranu máme skvělé příklady pozitivní deviace. Věnovat se kreativním průmyslům z pohledu města znamená zvyšovat zaměstnanost, zesilovat inovace netechnologickými faktory jakou jsou kreativita, design nebo nové modely podnikání, rozvíjet značku města, revitalizovat různé lokality. Závěrečná konference k výzkumu Institutu umění 9. prosince letošního roku v Divadle Archa v Praze naznačí, kudy se budoucnost českých kreativních měst bude ubírat a co by se mohlo dít v našich dalších městech v následujících letech.

Sage Gateshead – koncertní sál navržený architektem Normanem Fosterem, 2004. Foto: DavidGraham86 / Shutterstock.com

67

68

Brand

Podpora kreativních průmyslů tak posunula politický důraz na ekonomický potenciál umění a kulturních aktivit. Tento posun, doprovázen masivním rozvojem v oblasti informačních a komunikačních technologií, dal následně vzniknout novým formám produkce, distribuce a spotřeby kreativního zboží a kulturních služeb. Na narůstající význam kreativity jakožto klíčové složky prosperujících městských ekonomik a jako faktoru, který do měst láká a současně v nich zadržuje a podporuje tvůrčí osobnosti, upozorňují ekonomové, političtí komentátoři i urbanisté. Velká Británie chápe kreativní odvětví nejen jako hnací motor ekonomiky, ale jako nástroj na podporu sociálního začleňování, rozmanitosti a rozvoje společnosti. Díky tomu má největší kreativní sektor v Evropské unii a podle UNESCO je nejúspěšnějším vývozcem kreativního zboží a služeb na světě. Podle mnoha výzkumů je zřejmé, že ať se bavíme o rostoucích ekonomikách (kreativní průmysly tvoří 7 % z celkové hrubé přidané hodnoty Británie a rostou v průměru o 6 % za rok) nebo revitalizaci deprivovaných oblastí měst, nové nápady a inovace nejvíce produkují umělci, designéři, architekti, marketéři, filmaři, tvůrci videoher a další vzájemně spolupracující kreativní profesionálové a instituce z různých oblastí. Britská vláda proto podporuje rozvoj kulturně-kreativních strategií malých i velkých měst, která se soustředí na kulturní nabídku a podporu umělců a tvůrčích lidí tak, že tito ve městech zůstávají. Nové kulturně-kreativní strategie a jejich konkrétní nástroje pomohly podpořit vnitřní investice, pozitivně změnily obraz a vnímání míst a vygenerovaly pocit dobré kvality života v mnoha britských postindustriálních městech a velkoměstech (např. v Birminghamu, Newcastlu, Manchesteru či Glasgow).

Národní plán

Každé město disponuje vlastní „kulturní a kreativní DNA“ a je důležité zjistit, čím je jedinečné, a podle toho pak pro ně vytvářet podpůrné politiky. Vzhledem k tomu, že budování Kreativních měst znamená velmi pomalý proces bez předem zaručeného výsledku, je nutné plánovat dlouhodobě a zohlednit na co vůbec mohou mít vytvořené podpůrné politiky vliv. Tento přístup převzala některá z nejúspěšnějších britských kreativních měst. S cílem vytvořit ze Spojeného království vysocerostoucího, konkurenceschopného a globálního lídra kreativní ekonomiky proběhlo koncem devadesátých let a znovu roku 2001 mapování kreativních průmyslů. Výsledky prokázaly, že kreativní odvětví, a nová pracovní místa v nich, rostla rychleji než většina dalších ekonomických odvětví. Mapování tak pomohlo vytvořit lepší povědomí mezi politiky, lidmi z praxe a místními komunitami o jedinečných místních kreativních zdrojích, na nichž by města mohla stavět svůj potenciál. Mapovací dokumentace zafungovala v mnoha případech jako katalyzátor rozvoje, což nakonec vedlo k uznání většího významu kreativity pro celou ekonomiku i společnost. Tak byla idea kreativních průmyslů rychle přijata nejen britskou národní vládou, ale také samosprávami městy a regionů. V roce 2006 přijala britská vláda na národní úrovni širší termín kreativní ekonomiky (Creative Economy) s cílem na jedné straně lépe vystihnout přínos kreativních průmyslů pro ekonomický a společenský rozvoj a na druhé straně zvýšit povědomí o jejich klíčové roli v regeneraci měst a obcí. Od té chvíle se strategie vlády zaměřila na sbírání důkazů o širších sociálních výhodách kreativní ekonomiky a na prosazování kvalitních projektů na lokální úrovni. Vznikaly strategie, které řešily otázku zanedbaných lokalit, identity místa, brandingu, sociální a prostorové segregace, nízkého dosaženého vzdělání, jakož i zlepšení pracovních příležitostí pro mladé lidi jakéhokoliv původu.

Brand

Strategie podpory

Přilákat tvůrčí lidi a udržet kreativní prostředí mohou města tím, že poskytnou správnou fyzickou infrastrukturu pro inovativní produkci, rozvoj podnikání, atraktivní veřejný prostor, zajímavý kulturní život a kvalitní volnočasové vyžití. V Británii se to dělo buď organicky, kdy se lidé stěhovali do zanedbaných městských čtvrtí přitahováni duchem místa. Jindy vyvinula samospráva vědomou snahu posílit kreativní prostředí lokality tím, že danou část města prohlásila za kreativní nebo kulturní zónu. Příkladem je Shoreditch ve východním Londýně, kde v průběhu posledních dvaceti let kreativní průmysly výrazně napomohly oživení oblasti. V polovině devadesátých let začal být kolonizován především umělci, kteří hledali levné prostory pro své ateliéry. Postupně toto prostředí přilákalo kreativní podniky jako je reklama, fotografie, architektura, nová média, design, animace a módní návrhářství (a později dokonce i účetnictví a finance). Tato vlna s sebou přinesla bistra, bary, restaurace a kluby, což čtvrt ještě více zatraktivnilo a dynamizovalo. Je však třeba zdůraznit, že nabytá popularita oblasti zapříčinila navýšení nájmů a životních nákladů do té míry, že si zde umělci a kreativní lidé již nemohou dovolit žít, a stěhují se do jiných částí Londýna (nyní zejména na jih, případně do hausbótů na londýnských kanálech). Zatímco Shoreditch se tak stal klasickým příkladem gentrifikace vnitřního města, dalším místům se daří lépe, i díky poučení se z negativních příkladů, za použití pečlivě vyvážených iniciativ pro výrobu a spotřebu kulturních a kreativních produktů, a díky účelnému využití politik územního plánování stanovených v místních rozvojových rámcích (Local Development Framework).

Platforma spolupráce

V roce 1995 byla vytvořena platforma významných kreativních měst, kdy městské rady v Bristolu, Birminghamu, Liverpoolu, Manchesteru, Nottinghamu, Leedsu, Sheffieldu a Newcastlu začaly spolupracovat na stanovení vize a úlohy měst a zejména regionů v hospodářském růstu. Mezi členy těchto tzv. kmenových kreativních měst (Core Creative Cities) vyniká Bristol, v němž se klíčem k úspěchu stalo vytvoření dlouhodobého partnerství mezi veřejným, soukromým a neziskovým sektorem. Vznikla tak řada velkých investičních projektů i malých komunitních iniciativ, které jsou v souladu s dlouhodobou strategií, jež spojuje městský, ekonomický a komunitní rozvoj. Ukázkovým příkladem propojené, flexibilní, kulturní a kreativní infrastruktury je tzv. Watershed Media Centre v bývalém brownfieldu s kiny, zkušebnami, konferenčními sály a dalšími prostory zaměřenými na práci s médii, které se stalo katalyzátorem rozvoje atraktivní bristolské přístavní čtvrti. Město Birmingham se soustředilo v posledních dvou desetiletích na vylepšení svého centra a investovalo do kulturních staveb jako Symphony Hall, Ikon Gallery či městská knihovna. Kreativní odvětví pomohla rozvoji původně dělnické části Digbeth. Díky kreativnímu centru v bývalé továrně Custard Factory zde vzniklo mnoho nových restaurací, opravují se bývalé sklady a přetváří se na galerie a ateliéry, nedávno se do čtvrti nastěhoval Impact Hub zaměřený na sociální podnikání. Kultura se stala významnou součástí územního plánu velkého města (Big City Plan) s platností na příštích dvacet let.

Velká schopnost regionálních aktérů přilákat velké veřejné investice do kultury se projevila v dvojměstí Newcastle-Gateshead. S cílem oživit ekonomiku a rozvíjet místní participaci na kulturních aktivitách byla realizována řada projektů (jako například Rok výtvarného umění) a byl umožněn vznik velkých veřejně financovaných kulturních infrastruktur a akcí, které razily cestu rozvoji silné kreativní ekonomiky v celém regionu. V roce 2000 se městské rady Newcastlu a Gateshead spojily při zřízení společné iniciativy veřejně i soukromě financovaného podnikání. Cílem bylo propagovat oblast jako místo, které bylo inovativně regenerováno prostřednictvím kultury a prostředí s vysokou kvalitou života, vzdělávání, práce, i návštěvnosti. Ikonickými projekty vzájemné spolupráce se staly Millennium Bridge, BALTIC (centrum současného umění) a Sage Gateshead (koncertní sál, konferenční centrum a hudební škola) od architekta Normana Fostera. Schopnost spojit síly v rámci administrativních, politických a geografických hranic, spolu se silnou vazbou na vize a úsilí místních komunit, daly tomuto dvojměstí sílu k vytvoření agendy na podporu kreativity ve velkém měřítku. Současný hospodářský pokles by mohl být motivem pro městské a regionální plánovače a veřejné činitele, aby přistoupili k větší cílené podpoře a stimulaci kreativní ekonomiky, spolu s progresivním plánováním a podporou komunitních iniciativ. Může se jednat o větší proaktivní zapojení dobrovolnického sektoru do agend měst nebo o systematické spojování oddělení samospráv jako jsou plánování a hospodářský rozvoj, vzdělávání a kultura. Je možné, že právě nastal čas být opravdu kreativní.

Od roku 2008 obsahuje vládní návrh k dokumentu Místního územního plánování čtyři typy politik a podpůrných strategií pro místních kulturní a kreativní odvětví. Jsou to: • Rámcová hlavní strategie místního rozvoje, která obsahuje celkovou vizi pro danou oblast a hlavní strategické cíle. • Plán nezbytné infrastruktury, který popisuje infrastrukturní potřeby (včetně těch kulturních). • Akční plán pro oblast, který upřesňuje rámcovou strategii pro danou oblast, ve které dochází ke specifickým změnám nebo kde je potřeba oblast zachovat. Příkladem může být právě stimulace regenerace oblasti pomocí kultury. • Doplňující plány, které umožňují např. stanovit při rekonstrukci staveb určité povinnosti, mohou také navrhovat způsob řízení těchto kreativních pracovních prostor. Jedná se o výkonné nástroje, které mohou přinést významné výsledky. V britských městech byly použity v deprivovavých oblastech s cílem vytvořit pro místní obyvatele pracovní příležitosti v odvětví kreativní ekonomiky, přičemž klíčovým faktorem byl cenově dostupný pracovní prostor. Doplňující plány navrhly jak využít prázdné nemovitosti (vzniklé po ukončení průmyslové činnosti nebo poklesu ekonomiky), zachovat historické budovy a v některých případech napomohly rozvoji efektivní spolupráce s obory vyššího vzdělávání, například při poskytování pracovního prostoru čerstvým absolventům vysokých škol. Příkladem je komplex ateliérů Galleria (2006) ve čtvrti Peckham v jihovýchodním Londýně. Součástí budovy je 98 soukromých bytů a 50 uměleckých ateliérů se zvýhodněným nájemným. Městská část však zpočátku odmítla vydat developerům stavební povolení, protože původní plán obsahoval výhradně ubytovací jednotky. Místní samospráva naopak usilovala o zachování pracovního charakteru místa a dosáhla toho za pomoci zmíněných Doplňujících plánů.

BALTIC Centre for Contemporary Art, Gateshead. Přestavba brownfieldu mlýna (Ellis Williams Architects, 2002) akcentovala revitalizaci říčního břehu a další výstavbu infrastruktury pro bydlení a kulturu. Foto: ATGImages / Shutterstock.com

69

70

Brand

Brand

Európske mesto kultúry ako značka Zuzana Duchová, kurátorka a kultúrna organizátorka

O titul Európske hlavné mesto kultúry vedú európske mestá novodobé kultúrne súboje už od 80-tych rokov minulého storočia. Každý rok tento titul získa jedno alebo dve mestá zároveň, ktoré následne dostanú príležitosť predstaviť svoj kultúrny život v kontexte celej Európy. Titul so sebou do mesta prináša aj finančnú dotáciu, ktorá môže mestu i celému regiónu pomôcť k zásadnému rozvoju a zmenám, na ktoré by inak mestský rozpočet nemal. Výhra je však zároveň obrovským záväzkom, preverí životaschopnosť lokálnych aktérov a často spustí nemalé turbulencie nielen na miestnej kultúrnej scéne. Nápad vyhlásiť každý rok mestá, ktoré budú mať titul Európske hlavné mesto kultúry (EHMK), predniesla na Rade Európskej únie v roku 1985 bývalá grécka ministerka kultúry Melina Mercouri. Pôvodne boli víťazné mestá volené najmä na základe kultúrnej histórie, naplánovaného programu a schopnosti spolufinancovať projekt vlastnými prostriedkami a infraštruktúrou. Po roku 2004 sa kladie dôraz na podnietenie k rozvoju a zmenám v danom meste. Projekt by mal dlhodobo a udržateľne ovplyvniť budúci vývoj mesta a v ideálnom prípade ho výrazne zmeniť. Po praktickej stránke sa sleduje najmä prepojenie projektu s aktivitami v širšom regióne a schopnosti získať na projekt aj ďalšie lokálne finančné zdroje. Pri implementácii pôvodnej vízie kultúrneho mesta môžu nastať dva možné problémy. Jeden spočíva v tom, že sa celá akcia pojme iba ako akýsi rok trvajúci festival, druhý zasa v tom, že sa nepodarí mesto dobre medzinárodne zviditeľniť. Najobávanejším dôsledkom víťazstva je, že toto podujatie dovedie mesto na pokraj bankrotu a turisti ho pritom obídu.

Prioritou by mali byť miestni

Na základe viacerých problematických projektov si predstavitelia Európskej komisie uvedomili, že formát EHMK má svoje nedostatky a objednali si u nezávislého kultúrneho experta Roberta Palmera štúdiu o európskych hlavných mestách kultúry medzi

rokmi 1987 až 2004. Štúdia ukázala, že vo viac než polovici prípadov nedosiahli programy stanovené ciele a rok hlavného mesta kultúry bol vnímaný v zásade ako neúspešný. Neúspech sa najčastejšie vyskytoval tam, kde sa sústredili najmä na marketing. Mesto podľa Palmera veľmi riskuje, ak sa sústredí najmä na prilákanie návštevníkov, pretože to môže spôsobiť odcudzenie miestnych obyvateľov. Tí musia zostať prioritou. Palmer upozorňuje ešte na jednu zaujímavú vec: mnohé mestá robia tú chybu, že zveria manažment tohto podujatia kľúčovej politickej alebo známej umeleckej osobnosti, ktorá však má v kultúrnom manažmente len malé skúsenosti. Vážnym problémom bola v mnohých mestách tiež politizácia programu a boj politikov o moc.

Košická skúsenosť

Projekty EHMK sú dlhodobé a zahŕňajú v sebe nutnú koordináciu mnohých aktérov. Na Slovensku sme si v rokoch 2007–2013 mohli vyskúšať, akou zmenou dokážu prejsť Košice, ako aj celá národná kultúrna scéna. Mesto je dnes bohatšie o viaceré zaujímavé stavby a aj o cenné lekcie v oblasti projektového (i krízového) manažmentu. Peter Radkoff, spoluautor víťazného projektu Košice – EHMK 2013, poznamenal: „Prípravná fáza projektu niesla v sebe túžbu niekoľkých osvietencov, ktorí sa dokázali chopiť príležitosti. Nakoniec projekt po získaní titulu narazil na realitu post-socialistickej krajiny z východného bloku.“

Dušan Záhoranský: Doma. Trvalá realizácia v architektúre pre festival Biela noc 2012, Košice – EHMK 2013. Foto: archív autora

71

72

Brand

Brand

Jaké město „umí“ veřejné zakázky nejlépe?

V roku 2008 boli Košice vybrané za EHMK 2013 spomedzi deviatich kandidátskych miest s projektom Interface 2013. Pri vzniku tohto víťazného projektu stála tiež kultúrna manažérka Zora Jaurová, ktorá však bola v roku 2011 z pozície umeleckej riaditeľky odvolaná a počas prípravnej fázy sa projektové zámery viac krát upravovali a okresávali, s odôvodnením väčšej prístupnosti ľuďom. Hlavnými investičnými projektami zostalo vybudovanie multifunkčného centra Kasární Kulturparku, rekonštrukcia starej mestskej plavárne na Kunsthalle a výstavba komunitných kultúrnych centier SPOTs v bývalých výmenníkoch, ktoré pôvodne na sídliskách slúžili na distribúciu tepla. Dôležitou zložkou projektu bolo aj prepojenie a spolupráca s blízkym Prešovom, ktorý sa o titul tiež uchádzal. Dnes Kasárne Kulturpark disponujú skvelou infraštruktúrou na organizáciu kvalitných podujatí alebo umeleckých rezidencií. Kolektív architektov získal za ich prestavbu cenu CE.ZA.AR 2014 i cenu Slovenskej komory architektov. Áčkových kultúrnych akcií tu je však po roku 2013 pomenej, ak vôbec. Živá kultúrna scéna sa rozptýlila skôr do iných lokalít. Ani večné koordinačné boje o moc neustali s čarovným prílevom grantov. Miestna scéna neúnavne ide ďalej, zvonka sa zdá, že EHMK ju rozhodne posunulo a veľa naučilo a to je to podstatné, čo by sa malo zachovať a všetkými možnými spôsobmi ďalej podporovať: po, či popri EHMK stojí a funguje aj ďalšie nové multifunkčné kultúrne centrum Tabačka Kulturfabrik, neziskovka Creative Industry organizuje vzdelávacie a medziodborové aktivity, Košice majú dobre nastavený mestský grantový systém na podporu nezriaďovaných subjektov. Architekt Michal Hladký, pôsobiaci na rôznych pozíciách od obdobia príprav Košice – EHMK 2013 až dodnes, k téme hovorí: „Najväčšia výzva je zladiť očakávania širokého spektra zapojených subjektov. Udržať balans medzi európskym a lokálnym rozmerom projektu. Medzi potrebou masového zásahu a umeleckou kvalitou. Dôležité je, aby bol projekt chápaný ako investícia do rozvoja mesta a nie možnosť marketingovej a PR kampane. To, čo po projekte zostane a bude schopné fungovať a rozvíjať sa, je dôležitejšie než obraz, ktorý mesto o sebe ukáže v daný rok.“

Vízie a budúcnosť

Peter Radkoff, dnes už riaditeľ kultúrneho centra Tabačka Kulturfabrik, ďalej hodnotí pozitívne efekty projektu a jeho vplyv na budúcnosť Košíc: „Najväčším efektom je zmena myslenia ľudí, či už u dôležitých úradníkov, samospráv, politikov, kultúrnych predstaviteľov alebo občanov. Preto verím, že ak sa dopracuje a následne schváli pripravovaná kultúrna stratégia mesta Košice s novým moderným grantovým systémom, vznikne oveľa zdravšie a profesionálnejšie prostredie, ktoré tu doposiaľ nebolo, či už pred, alebo počas projektu EHMK.“ Čo by urobil inak Michal Hladký, keby mal možnosť byť aj v tíme, ktorý bude manažovať EHMK na Slovensku v roku 2026? „Snažil by som sa realizovať čo najviac praktických aktivít vo vzdelávaní, mobilite, profesionálnom raste a prepájaní sektorov, tak aby výsledky boli skutočné produkty, služby a výstupy, ktoré sa dajú predať verejnosti, ale možno aj nejakému investorovi či mestu samotnému. Tiež by som riešil aktivity na zlepšenie kvality života – verejný priestor, dopravu a informačné systémy“. Tituly EHMK sú ďalej rozplánované podľa jednotlivých krajín EÚ do budúcnosti. Slovensko bude mať možnosť ukázať svoj kreatívny potenciál opäť v roku 2026, susedné Rakúsko o dva roky

73

Jiří Skuhrovec, Centrum aplikované ekonomie, FSV UK Putovná výstava navštívi v rokoch 2015 až 2016 sedem rakúskych miest. Autor výstavného konceptu Johannes Mitterdorfer. Foto: archív organizácie Kulturhauptstadt2024

skôr. Ako vyzerajú dlhodobé prípravy? Naše zatiaľ navonok nevidno a Rakúšania spustili projekt Kulturhauptstadt 2024. Tam už teraz navrhujú konkrétne kroky pre nové hlavné mesto na základe analýz dát z bývalých EHMK Graz 2003 a Linz 2009. Tím architektov, plánovačov a ďalších odborníkov na čele s Elisabeth Leitner z viedenskej Technickej Univerzity momentálne publikuje námety na zlepšenie vo forme putovnej výstavy študentských prác. Výsledky a nápady do verejnej odbornej diskusie publikujú tiež v rovnomennom tlačenom periodiku. www.kulturhauptstadt2024.at

Kreatívna Európa spája pod spoločnou hlavičkou podporné programy MEDIA a Kultúra na roky 2014–2020.  Celkový rozpočet programu je 1,46 miliardy eur. Program zahŕňa podprogram Kultúra, ktorý podporuje performatívne a vizuálne umenie, kultúrne dedičstvo a ďalšie oblasti, a podprogram MEDIA, prostredníctvom ktorého sa financuje filmový a audiovizuálny sektor.  www.cedslovakia.eu Kreatívna Európa

Že vaše město nakupuje hospodárně? Transparentně? To dnes tvrdí téměř všichni politici. Ne všichni ale mluví pravdu. Abychom oddělili zrno od plev, rozhodli jsme se na Univerzitě Karlově kvalitu veřejných zakázek měřit. Naše hodnocení zIndex se dívá na tvrdá data o zakázkách za poslední tři roky, a podle nich umí srovnat nejen města, ale třeba i ministerstva. Přesvědčit se můžete na našem webu zIndex.cz.

Jak to funguje?

zIndex v sobě kombinuje 11 různých ukazatelů, které mapují různé části praxe města. Soutěží o zakázky dost firem? Nevítězí pořád ta samá? Informuje o zakázkách město úplně a smysluplně? Nevyužívá město příliš možnost zadávání „z ruky“? Každý ukazatel odpovídá na jednu takovou otázku na škále 0 (nejhorší) až 100 (nejlepší). Když všechny ukazatele pro jedno město zprůměrujeme, vznikne zIndex – číslo podle kterého úřady srovnáváme. V hodnocení jsme porovnali 193 největších měst (na podzim 2014) a 95 úřadů (jaro 2014). Naše výsledky dávají hrubý obrázek o tom, zda města zadávají zakázky v souladu s mezinárodními doporučeními – tedy hospodárně a transparentně. Vycházíme přitom převážně z dat uveřejněných ve Věstníku veřejných zakázek. Hodnotíme všechna města, která v daném období vypsala veřejnou soutěž alespoň o 10 zakázek. Menší města a obce jsme museli ze srovnání vyloučit – pro nedostatek dat by jejich výsledky byly velmi špatně porovnatelné. Metodika i výsledky hodnocení větších měst však mohou i jim sloužit jako vodítko k lepšímu veřejnému zadávání. A také lepšímu hodnocení – výsledky hodláme zveřejňovat každý rok, a úřady tak upozorňovat na jejich slabá místa – a tak trochu i vychovávat. Řada z nich se už na nás obrátila, a řeší, jak výsledky zlepšit. Ukazatele zIndexu vycházejí z doporučení institucí, jako jsou Evropská unie, OECD nebo Transparency International. Dobře hodnotí toho zadavatele, který postupuje hospodárně a transparentně a v souladu s dobrou praxí. Nízká hodnota zIndexu naproti tomu neznamená, že zadavatel krade: pouze z ní lze vyvodit, že zadavatel se odchyluje od měřitelné dobré praxe a měl by veřejnosti vysvětlit důvod (který může být naprosto legitimní). K tomu mu dáváme pro-

stor přímo na stránce se zveřejněným hodnocením. Zadavatel na ní může sám uveřejnit libovolné vyjádření, v ideálním případě vysvětlit důvody špatného hodnocení, případně popsat kroky, které povedou do budoucna k jeho nápravě (podobně na naše hodnocení reagovala například Česká Lípa, Klatovy, ale i ministerstva životního prostředí nebo vnitra. Samozřejmě lze vyjádřit i nesouhlas s některou částí naší metodiky. Konstruktivní kritice se nebráníme. Naším cílem je objektivně srovnávat, nikoli vyvolávat mediální bouře – proto jsme ostatně své první hodnocení zveřejnili až po říjnových komunálních volbách.

Výsledky

Jak to tedy dopadlo? V tabulce jsou uvedeny výsledky nejlepších a nejhorších mezi obcemi nad 20 000 obyvatel. Srovnání stovky menších měst i úřadů lze najít na webu, stejně jako podrobné výsledky a metodiku, podle které hodnotíme. Pořadí Město 1.

Třebíč

2.

zIndex Proč? 76

Dobře o zakázkách informuje, neruší je

Orlová

75

Velká konkurence soutěžících o zakázky

3–4.

Šumperk

73

Bez zakázek z ruky, bez oprav a rušení

3–4.

Znojmo

73

Kvalitní data ve Věstníku podporující soutěž

5.

Havířov

72

Kvalitní profil zadavatele, žádná pochybení u ÚOHS

56.

Trutnov

52

Velké množství zakázek z ruky, nízká konkurence

57.

Teplice

51

Mnoho zakázek jedinému dodavateli

58.

Břeclav

51

Špatná data na profilu i ve Věstníku

59.

Praha

46

Nízký počet nabídek, časté zakázky z ruky, špatný profil zadavatele

60.

Hodonín

45

Časté opravy zakázek, malá konkurence

Tyto výsledky ale považujeme pro zadavatele spíše za rozcvičku – většina z nich je na úřadech teprve nově, a těžko může být odpovědná za výsledky minulých tří let. Ale až půjdete za pár let opět volit, vystaví už zIndex politikům jasné vysvědčení.

Přijetí zindexu

Metodiku nám připomínkovali renomovaní právníci, auditoři, ale např. i Svaz měst a obcí. Zapracovali jsme řadu podnětů, obecný závěr je, že neumíme hodnotit zdaleka vše. Ale jako hrubý nástroj pro srovnávání je zIndex vhodný a nestranný. První reakce hodnocených úřadů jsou smíšené, musíme spíš hodně vysvětlovat – hlavně ukazatele týkající se chyb ve zveřejnění. Ale narážíme i na případy, kdy si hodnocení zadavatelé skutečně vezmou k srdci a těší se na příští rok. Doufáme, že jim naše hodnocení pomůže k posunu od pouhé zákonné správnosti ke skutečně hospodárnějšímu zadávání.

Life

Kunstkolchoz

Důl Hlubina, Vítkovická 17, Ostrava

Mikulovice 25, 671 33 Mikulovice

provoz.net

Umělecký kolchoz byl založen teoretikem architektury

Ateliéry, hudební zkušebny, sdílené kancelářské a mno-

Janem Taborem a f.e.a. – forum experimentelle architek-

hé další prostory jsou situovány v několika objektech

tur Wien s cílem vytvořit prostor pro výstavy, sympozia

bývalého černouhelného dolu Hlubina. Kulturní akce,

75

Komunikační prostor Školská 28

Nová Perla

Školská 28, Praha

Nádražní 101, Vrané nad Vltavou

skolska28.cz

www.divus.cc

Kulturní prostor najdete ve dvorním traktu novorenesanč-

V areálu bývalé papírny ve Vraném nad Vltavou buduje

ního nájemního domu „U rytířů“, ve Školské ulici, nedaleko

občanské sdružení Divus pod vedením Ivana Mečla

a mezioborové prolínání na ose Brno-Vídeň. Dvůr a přileh-

Václavského náměstí. Budova galerie, v bývalém industri-

(alternativní) Národní galerii, kavárnu a tvůrčí zázemí.

zázemí pro občanská sdružení a další iniciativy, které

lé hospodářské budovy bývalého statku a pozdějšího JZD

álním prostoru kovodílny, se od roku 1999 věnuje oblasti

K dispozici jsou prostory pro ateliéry, studia, kanceláře,

zajímá místo, ve kterém žijí a chtějí realizovat své

jsou místem pravidelných setkávání architektů, teoretiků,

českého a zahraničního výtvarného umění, současné

dílny, větší provozy i obchody. V krátké budoucnosti zde

hudby, autorské filmové tvorby, nebo nových médií.

projekty, navazovat spolupráce a také se učit novým

CZECHDESIGN

umělců, studentů i sousedů od vedle nad uměleckými

věcem.

Vojtěšská 3, Praha 1

a architektonickými experimenty.

www.czechdesign.cz Kromě internetového portálu provozují mladí designeři nezávislý galerijní prostor v centru Prahy zaměřený na prezentaci českého designu, studentské projekty, přednášky, besedy, ale i na neformální setkávání. Součástí prostoru je také odborná knihovna materiálů, katalogů a publikací věnovaných designu.

PRAHA/Fórum pro architekturu a média Husova 18, Brno www.prahavbrne.cz

Kulturní prostor s kavárnou a barem v nekuřáckém a bezbariérovém prostředí a celoroční zahrádkou v těsném sousedství Moravské galerie v Brně. Provoz i dramatur-

gickou náplň zaštiťuje občanské sdružení 4AM zaměřené

na témata související s architekturou, urbanismem, městským prostorem, současným uměním a uměním nových médií. Tato dramaturgická náplň se stala východiskem

variabilního architektonického konceptu přestavby bývaDEPO2015

lé restaurátorské dílny, ve které se Praha v Brně nachází.

Pražská 19, Plzeň www.depo2015.cz Centrum kreativního podnikání bylo zřízeno jako kreativní inkubátor v rámci projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Je určen pro designéry, herní vývojáře, grafiky, řemeslníky, architekty a další kreativní profese. V centru si lze pronajmout místo ve sdíle-

Industra

né kanceláři, využít technikou vybavenou zasedací

Masná 9, Brno

místnost, vyrobit si v dílně prototyp nebo se účastnit

industrabrno.cz

vzdělávacího programu.

Nezávislý neziskový kreativní hub koncentrující inspirativní projekty z ČR i zahraničí do průmyslového srdce města Brna. Komunikační prostor, ve kterém se setkává umění, design, věda, vzdělávání a kavárna. Hlavní prostory Industry utváří průmyslové haly bývalých mrazíren – k dnešnímu dni Industra využívá užitnou plochu cca 1150 m2 a v blízké době se připravuje rozšíření o dalších 150 m2.

Nezávislá kulturní centra patří k zásadním aktérům kulturního života v městech i regionech. Většinou je provozují nezisková sdružení pod vedením profesionálů z oblasti kulturního manažmentu, kurátorů, teoretiků umění i architektury a umělců. Mnohdy sídlí ve specifických prostorech – některé záměrně, s cílem přinášet aktuální kulturu i mimo hlavní centra, některé však z nutnosti…

Provoz Hlubina

CZ

Life

Fotoreport – kulturní centra

74

plánují rekonstrukci a pronájem stávajících bytů i zajištění Plechárna Černý Most

krátkodobého ubytování. Perla není další krátkodobý

Bryksova 20, Praha 14

gentrifikační projekt, ale město s budoucností vytvářenou

www.plecharnacernymost.cz

svými obyvateli.

Plechárna Černý Most je lokální komunitní, volnočasové a kulturní centrum, které po rekonstrukci v sezoně 2014/2015 rozšiřuje svou působnost především o zázemí pro široké spektrum sportovních aktivit. Součástí projektu jsou dvě víceúčelové volnočasové haly, hudební zkušebna, klubovna, kavárna, komunitní zahrada, veranda ve veřejném prostoru. Je místem pro setkávání a vznik aktivit, které pomáhají celkovému oživení sídliště Černý Most. Náplavka – Kulturák Rašínovo nábřeží, Praha 2 www.bajkazyl.cz Pražská náplavka je jedním z důležitých projektů orga-

Meetfactory

nizace Bajkazyl, zahrnující úspěšné pokusy o oživování

Ke Sklárně 15, Praha 5

zapomenutých míst české metropole. Organizují se tu

www.meetfactory.cz

koncerty, filmové promítání, taneční večírky a buduje

Neziskové mezinárodní centrum současného umění,

prostor pro všechny, kdo mají chuť definovat kulturu svou

jehož program utvářejí čtyři dramaturgické linie – hudba,

vlastní cestou. Kolektiv Bajkazyl má své cyklo-dílny a re-

divadlo, galerie současného umění a mezinárodní rezi-

cyklační ateliéry i na pražském Žižkově a v Meetfactory.

denční program, který je největším českým ateliérovým programem pro zahraniční umělce. MeetFactory byla Divadlo 29

založena v roce 2001 a sídlí v průmyslové budově v praž-

Svaté Anežky České 29, Pardubice

ské čtvrti Smíchov, ve specifickém prostoru mezi dálnicí

www.divadlo29.cz

a aktivní železniční tratí.

Divadlo 29 je zastřešující název pro prostory a aktivity organizované v budově č. p. 29 v ulici Sv. Anežky České v historickém centru Pardubic, kde působí od roku 2002. Profiluje se jako multižánrové kulturní centrum, jehož posláním je uvádění a podpora současného nemainstreamového umění napříč žánry. Jde o programově a organizačně nezávislé kulturní zařízení spadající pod městskou příspěvkovou organizaci Kulturní centrum Pardubice. Bajkazyl Brno Dornych 2a, Brno www.bajkazylbrno.cz Bajkazyl Brno je nový sociální podnik, který zahrnuje kavárnu, cyklodílnu a kulturní scénu. V prostorách historického viaduktu tak ožívá unikátní prostor s tréninkovými pracovními místy pro klienty neziskovky Ratolest Brno.

Life

Tabačka Kulturfabrik

Závodská cesta 3, Žilina

Gorkého 2, Košice

www.stanica.sk

www.tabacka.sk

Stále funkčná železničná zastávka, postavená v roku

Areál bývalej tabakovej továrne na Gorkého ulici dnes

1946, je od roku 2003 spojením kultúrneho priesto-

pod vedením o.z. Bona Fide a v spolupráci s KSK a ďal-

ru, umeleckého laboratória a kolektívu profesionálov

šími partnermi ponúka 2500 m2, ktoré patria súčasnému

z rôznych oblastí. V roku 2009 pribudla k Stanici druhá

77

Klub Lúč

Stará tržnica

Kniežaťa Pribinu 3, Trenčín

Námestie SNP 25, Bratislava

www.klubluc.sk

staratrznica.sk

Klub Lúč je tretím najstarším klubom na Slovensku

Starú tržnicu spravuje občianske združenie Aliancia

a presne na tomto mieste – na prvom medziposchodí

Stará Tržnica. Programová dramaturgia dbá na to, aby

budovy bývalého kina Hviezda, existuje už viac ako

bol priestor multifunkčný a poskytol priestor tak pre

umeniu, koncertom, divadlu, klubovým filmom, vzdeláva-

40 rokov. Priestorom pre súčasnú kultúru je pod vedením

mestské trhy, ako aj pre koncerty, konferencie, divadelné

budova S2 postavená zo slamených balíkov a plastových

niu, zdieľaným pracovým miestam a tiež kvalitnému den-

občianskeho združenia Kolomaž od roku 2004. V lete

prepraviek.

nému bistru a ďalším službám. Unikátne kultúrne centrum

2013 prešiel klub rozsiahlou rekonštrukciou a v jeho pries-

Hidepark

pôvodne bašta z 15. storočia, ktorá bola súčasťou mest-

a otvorená zóna pre umenie, kreativitu a spoluprácu.

toroch vznikla Prvá komorná divadelná scéna v Trenčíne.

Vodná 4675, Nitra

ského opevnenia. Súčasná budova, ktorá slúžila ako prvá

www.hidepark.sk

bratislavská krytá tržnica, bola postavená v roku 1910

Z bývalej skládky odpadov a odkaliska sa stal živý park,

v eklektickom štýle podľa projektu Františka Nechybu.

A4 – centrum súčasného umenia Karpatská 2, Bratislava www.a4.sk A4 je multifunkčné nekomerčné kultúrne centrum v centre Bratislavy, ktorého program sa sústredí na tvorbu, prezentáciu a vzdelávanie v aktuálnych prejavoch súčasného umenia: divadla, tanca, hudby, filmu, súčasnej vizuálnej kultúry a umenia nových médií. A4 svoje aktivity vyvíja od roku 2004.

Nová Synagóga/Kunsthalle Hurbanova 11, Žilina www.novasynagoga.sk Budova synagógy projektovaná priekopníkom funkcionalizmu, nemeckým architektom Petrom Behrensom, je považovaná za jednu z najpozoruhodnejších pamiatok modernej medzivojnovej architektúry. V roku 1963 bola vyhlásená za Národnú kultúrnu pamiatku. Projekt jej revitalizácie na kunsthalle realizuje od roku 2011 občianske združenie Truc sphérique s podporou Židovskej náboženskej obce Žilina a ďalších partnerov.

Kultúrne centrum Dunaj �

Nedbalová 3, Bratislava www.kcdunaj.sk

Nachádza sa na 4. poschodí Domu odievania na Námestí

Banská St a nica Contemporary

SNP a na ploche viac ako 900 m2 nájdete bar s tera-

Trate mládeže 6, Banská Štiavnica

sou s krásnym výhľadom na Staré mesto. V programe

www.banskastanica.sk

je prioritou pestrá ponuka, ktorá zahŕňa hudbu, literatúru,

Kultúrne centrum sa zameriava na organizovanie

výtvarné umenie, divadlo, kultúrne aktivity pre deti

rezidenčných pobytov súčasných umelcov v oblasti

a spoločenské akcie spolkov a združení.

výtvarného umenia, produkciu a podporu vzniku nových diel a vydávanie kníh. Centrum sídli na periférii Banskej Štiavnice v priestore stále funkčnej vlakovej stanice a vedie ho občianske združenie Štokovec.

predstavena. Na mieste súčasnej Starej tržnice stála

ktorý sa cez leto premieňa na kultúrne centrum a miesto pre netradičné nápady, ktoré v meste nemali doteraz svoj priestor. Projekt funguje od roku 2010 a zastrešuje ho občianske združenie Triptych.

…Schopnosť využiť a dať význam inak chátrajúcim priestorom je jednou z veľkých devíz týchto združení, nemala by však byť oficiálnymi inštitúciami zneužívaná a ich aktivity považované za akýsi kultúrny „underground“. Kvalita programu predstavovaných centier za ich partnermi v zahraničí v ničom nezaostáva.

Stanica – Žilina Záriečie

SK

Life

Fotoreport – kultúrne centrá

76

Záhrada – Centrum nezávislej kultúry Nám. SNP 16 (Beniczkého pasáž), Banská Bystrica www.zahradacnk.sk

Periférne centrá

Priestor pre prezentáciu a tvorbu súčasného umenia.

Dúbravica 47, 976 33 Dúbravica

Podporuje občianske aktivity mladých ľudí a je miestom

perifernecentra.com

stretávania sa rôznych komunít. Priľahlý záhradný park

Občianske združenie Periférne centrá pôsobí na vidie-

je oddychovou zónou pre šport a voňý čas. Záhrada

ku v obci Dúbravica, ktorú chápe ako experimentálny

je domovskou scénou komunitného Divadla z Pasáže

priestor pre tvorbu a prezentáciu súčasnéh o umenia –

a občianskeho združenia SKOK! pre rozvoj a vzdelávanie

Kunstdorf. V jeho kontexte realizuje umelecko-ekolo-

v oblasti súčasného tanca.

gické intervencie zasahujúce do verejného priestoru dediny a okolitej prírody, organizuje kultúrne podujatia, poskytuje priestor pre rezidencie umelcov, či prevádzkuje krajinnú galériu.

Divadlo Pôtoň Bátovce 358, 935 03 Bátovce www.poton.sk Starý kultúrny dom z 50. rokov minulého storočia na okraji dediny, ktorého súčasťou je i 30 árová záhrada. Ide o jediné slovenské nezávislé centrum sídliace na vidieku fungujúce celoročne a so zameraním na široké spektrum umeleckej tvorby a zapojením lokálnych i zahraničných umelcov. V priestore sa nachádza veľká sála s technickým vybavením, štúdio, ubytovanie a spoločenská miestnosť.

78

Life

Life

Jak integrovat cizince? Gaby Khazalová, redaktorka Smart Cities

Většině českých měst chybí propracovaná integrační politika cizinců, uznání imigrantů za součást naší společnosti. Jejich začlenění je přitom základem pro pokojné soužití všech. Inspirovat se lze v několika evropských městech či v Brně, kde podobná koncepce právě vzniká. Současná uprchlická krize bezpochyby rozděluje českou společnost a názory na její řešení se liší. Přesto by mohla být mimo jiné podnětem pro zamyšlení se nad tím, jak pracujeme s cizinci, kteří zde již žijí, i těmi kteří budou potenciálně přicházet. Vzory lze přitom hledat v západních velkých městech, kde jsou počty imigrantů nejen mnohem vyšší než u nás, ale kde vyrůstají již několikáté generace přistěhovalců. Tato města jsou otevřená a multietnická – nezáleží na národnosti, ale na sounáležitosti s daným místem. Zjednodušeně řečeno nezáleží na tom, zda jsou vaši rodiče ze Sýrie, Česka nebo Rakouska – pořád jste obyvateli Vídně. Politika těchto měst zdůrazňuje potřebu diverzity a výhod, které z ní plynou. Již se nemluví o snaze asimilovat neboli přizpůsobit cizince majoritní společnosti. Cílem je naopak vzájemné přijetí, spolupráce a obohacení. Postoj k migrantům příhodně vyjadřuje například slogan Osla „OXLO – Oslo Extra Large“ nebo portugalské motto „Více diverzity, větší lidskost“. Pro tento účel je nutné, aby měli přicházející cizinci co největší možnost začlenit se do společnosti a podílet se na jejím dalším směřování. Samosprávné jednotky hrají v tomto ohledu důležitou roli – komunální politika má k občanům mnohem blíže než ta celostátní a města mohou být cizincům mnohdy nápomocná v překonávání nejrůznějších bariér, například kulturních nebo jazykových. Podle statistik Ministerstva vnitra žije v České republice k 30. září 2015 přes 460 tisíc cizinců (nutno podotknout, že statistika pracuje pouze s těmi, kteří jsou na našem území legálně). Velká míra integrační politiky se potom odehrává právě na státní úrovni. České republice stále chybí koordinovaná spolupráce mezi všemi zúčastněnými aktéry jako je stát, kraje a obce a neziskové orga-

nizace. Nutno říci, že v posledních letech vznikla ve všech krajích takzvaná Centra na podporu integrace cizinců. Ta jsou financována z Azylového fondu Ministerstva vnitra vždy na jeden rok – způsob financování tak znemožňuje stabilnější a dlouhodobější plánování jejich aktivit. Ve většině krajů centra zároveň spadají pod Správu uprchlických zařízení, takže jejich politiku koordinuje opět stát. Míra zapojení měst a regionálních komunit je tedy stále nízká: politiku má v gesci zejména ministerstvo vnitra, kraje či města na vlastní integrační programy nemají často dostatek prostoru ani nevyčleňují odpovídající finanční prostředky a lidské zdroje. Právě míra propojení mezi státem a samosprávou je v ostatních státech, které mohou být inspirací, odlišná. V Rakousku sice existuje národní plán integrace, ale jednotlivé politiky si města vytváří sama s ohledem na místní podmínky. Proto je třeba při vytváření ucelenějšího přístupu spolupráce brát ohled na dané institucionální uspořádání. Přesto se lze minimálně inspirovat odlišným přístupem západních měst na symbolické rovině (kampaně měst, práce médií s tématem imigrace či projekty budování sousedských vztahů jako je vítání nově příchozích), který vede nejen k pokojnému soužití s přistěhovalci, ale i k jejich emancipaci a dále konkrétními typy opatření, která se ukázala být funkčními.

Jazyk je základ

Základem úspěšné integrační politiky je především jazykové vzdělávání, které je mnohdy první bariérou pro nově příchozí nejen s ohledem na běžnou komunikaci, ale i na vstup na trh práce. Kraj Stockholm vynakládá stovky milionů eur na jazykovou vybavenost cizinců, v Amsterdamu se potom ve školách, kde se učí děti imigrantů, vyučuje holandština, přistěhovalcům jsou také nabízeny nejrůznější stáže, kde si jazyk mohou osvojit v praxi. Příkladem může být i vídeňský projekt s názvem Start Wien, který funguje od podzimu roku 2008. „Krizovým“ obdobím je především první fáze začlenění, tj. dva roky po příchodu do země. Každému nově příchozímu s povolením k pobytu je poskytnuta základní konzultace v rodném jazyce, která mu pomůže s orientací v zemi. Obdrží také takzvaný vídeňský vzdělávací pas a poukázky na jazykové a další vzdělávací kurzy, které se do pasu zapisují. Podepíše integrační dohodu, která k absolvování kurzů zavazuje a jejíž dodržení je nutným předpokladem pro získání trvalého pobytu. Město také organizuje řadu dalších informačních schůzek, které mají usnadnit nalezení zaměstnání nebo získání občanství.

Spolupracovat a spolupracovat

Dokladem toho, že imigranti samotní mají mít podíl na politickém rozhodování, je jejich účast na správě města. Přistěhovalci tvoří podstatnou část vídeňského odboru pro imigraci, občanství a registraci – využívají tak svých jazykových i kulturních znalostí pro komunikaci s dalšími imigranty. Stejně tak město funguje jako síťovací jednotka, která zprostředkovává spolupráce mezi nejrůznějšími spolky pracujícími s přistěhovaleckými komunitami nebo neziskovými organizacemi, které poskytují kurzy a poradenství. Určitá část

rozpočtu integrační politiky města jde vždy do sektoru občanské společnosti, která se snaží spolupracovat přímo s migranty nebo například zlepšovat jejich obraz nejrůznějšími komunitní projekty či kampaněmi v médiích. Je důležité poznamenat, že problematika integrace cizinců je vždy navázána na další sociální otázky, které rovinu imigrace přesahují: diskriminace, politika zaměstnanosti, přístup k bydlení či občanská participace. Příklady z jiných měst se proto mohou na první pohled zdát v našem prostředí nerealizovatelné či příliš finančně náročné. Prvním krokem je ovšem přijmout fakt, že přistěhovalci nejsou „na obtíž“, že přístup, který se je snaží jen trpět či asimilovat, je v zásadě nesprávný, a že jedinou cestou k pokojnému soužití je jejich přijetí, uznání a poskytnutí vlastního prostoru pro aktivní zapojení se. Jedině tak se mohou česká města stát stejně otevřenými jako ta, která mají za sebou podstatně delší historii práce s imigranty.

Rozhovor s odborníkem na integraci

Jan Mochťák pracuje v Odboru pro sociální začleňování Úřadu vlády ČR. V současnosti působí v Brně jako lokální konzultant a podílí se na vytváření koncepce integrační politiky města Brna. V čem jsou podle vás hlavní odlišující specifika institucionálního nastavení integrační politiky v ČR? Důležité je pojmenovat příčiny odlišnosti. Ty můžeme hledat například v celkové systematizaci a významu institucí státní správy, samosprávy a občanské společnosti jednotlivých zemí, historii migrační a integrační politiky, počtu usazených cizinců, významné skutečnosti, zda se ekonomice daří či nikoliv, celkové historické zkušenosti atd. V kontextu toho lze zmínit, že Česká republika má kratší zkušenost s „výkonem“ integrační politiky než většina zbylých států EU. Počet cizinců na území ČR je dlouhodobě velmi nízký kolem 4 % celkové populace, nyní se dostáváme do fáze tzv. druhé generace (děti migrantů ukončují studium SŠ, VŠ a vstupují na trh práce, směřují k založení rodiny). Stále se učíme rozvoji a postoji k občanskému sektoru, který je nezbytným nástrojem integrace. A v neposlední řadě se i učíme roli být nejen samostatným státem, ale i členskou zemí EU. Můžeme se inspirovat nejrůznějšími projekty integrace cizinců z měst jako je Vídeň nebo Amsterdam. Co konkrétně si z praxe jiných měst můžeme vzít? Do prostředí ČR lze přenášet mnoho zajímavého. Tuto „dobrou praxi“ je však třeba vždy přizpůsobovat prostředí tak, aby měla smysl. Současně je nezbytné tyto „dobré praxe“ využívat i k rozvoji samotného systému, posouvat jej dál. Obecně bych v budoucnu ocenil posílení kompetencí (práv i povinností samosprávy při integraci cizinců), zlepšení komunikačního prostoru mezi jednotlivými subjekty integrační politiky, rozvoj interkulturních kompetencí pracovníků státní správy a samosprávy, rozvoj a současně i stabilizaci občanské společnosti či posílení inkluzivních postupů při vzdělávání. Specifickou oblastí je nezbytná práce s předsudky a xenofobií většinové společnosti. Ta musí být nejen soustavná, ale i přirozená všem státním institucím při otevřeném zaštítění osob, které tento stát organizují, řídí a reprezentují. Co se v krátkosti chystá v Brně, v jaké je projekt fázi a čím mění status quo? V Brně je nyní diskutována otázka významnějšího zapojení města jako realizátora integrační politiky. Výchozím záměrem

79

je vytvořit proveditelný koncept opatření, který by byl vystavěn na hlavní koordinační roli města, aktivním zapojení Nestátní neziskové organizace (NNO) a v neposlední řadě i úzké spolupráci s dalšími státními institucemi. V rámci daného jsou klíčovými aktivitami vytvoření „Koncepce strategie integrace cizinců na území města Brna“, posílení interkulturních kompetencí pracovníků samosprávy (vzdělávání pracovníků samosprávy atd.), zmenšení interkulturních bariér na Magistrátu města Brna (informační prostor atd.), systematizace pomoci osobám v režimu mezinárodní ochrany (koordinace pomoci osobám atd.) a podpora aktivit imigrantské minority a majority při budování otevřené společnosti (společná kulturní setkání atd.). Specifickou oblastí diskutovaného záměru je využití interkulturních asistentů (pracovníci pomáhající při styku dvou subjektů různých kultur – jazykově vybaveni, mají základní povědomí o sociálně-ekonomické situaci migranta a současně znají relevantní legislativu hostitelské země) na úrovni samosprávy, kde by aktivně napomáhali jednotlivým odborům MMB při práci s klientem cizincem (např. intervence do prostředí rodiny cizinců, řešení akutní krizové situace atd.). Celá tato systematizace umožňuje městu mít přehled o integraci (migraci) na jeho území, posiluje komunikační prostor mezi důležitými aktéry státní i nestátní sféry a v neposlední řadě dělá celý postup, díky vytvářenému koncepčnímu dokumentu a všem jeho opatřením, pro všechny přehledný a srozumitelný.

Vídeň pomáhá nejen překonat jazykové a kulturní bariéry, ale imigranti samotní se podílí i na správě města. Jaké jsou možnosti českých měst podobné projekty financovat? V tento moment lze příležitosti financování hledat mezi Evropskými strukturálními a investičními fondy. Další možností je využít nabízené dotace Azylového, migračního a integračního fondu, který je ve správě MV ČR. Krom těchto dvou se objevuje nahodile další množství průběžných projektových výzev, které lze ve vztahu k cílové skupině užít. Tyto finanční toky však nemohou nahrazovat – a ani to není jejich účel – systematické (stabilní) a dostatečné financování integrační politiky ve směru od „státu“ k samosprávě. Což je jedna z dalších oblastí, která ČR zřetelně chybí, samozřejmě v provázanosti na inovovaný systém kooperace všech zapojených institucí integrační politiky. Jak by měla probíhat spolupráce s neziskovými organizacemi, které se migrací již zabývají? Nestátní neziskové organizace jsou významným subjektem celého komplexu výkonu integrační politiky. Jak na úrovni přímé práce s klientem, tak i spoluprací se státními institucemi, připomínkováním a diskutováním záměrů integračního směřování atd. Chystaný projektový záměr pomýšlí na NNO jako na ty, kdo budou dodávat službu „práce s klienty“ (sociální, právní poradenství), budou aktivní při navýšení kvality interkulturních kompetencí na úrovni samosprávy, budou nápomocny při „přemosťování vztahů“ a odstraňování bariér mezi majoritou a minoritou cizinců žijících na území ČR. Významnou úlohu zastanou NNO při tvorbě koncepčního integračního materiálu.

TÉMATA A HARMONOGRAM

Smart Cities 2016

Speciál Chytrá mobilita

termín vydání 10. 1. 2016 Jubilejní desáté číslo časopisu je koncipováno jako speciál o dopravě. Bude se věnovat tématům dopravního plánování v kontextu s novou metodikou Plánů udržitelné mobility, moderním trendům a příkladům dobré praxe ve veřejné dopravě, parkování či cyklistické dopravě.

01–16 Energetika

termín vydání 1. 3. 2016 Koncept chytrých měst bude mít největší dopad v oblasti energetiky. Moderní systémy umožní energetickou soběstačnost v lokálním měřítku a podpoří decentralizaci výroby elektrické energie i její skladování a použití v případě potřeby. Poskytovatelem elektrické energie tak bude v budoucnu moci být i Váš soused s kogenerační jednotkou či solární elektrárnou.

02–16 Internet věcí a smart cities

termín vydání 1. 6. 2016 Zavádění technologických smart city konceptů s sebou nese i širokou senzorickou síť, jejíž pomocí budou zjištěné jevy a naměřené hodnoty přenášeny k centrálnímu zpracování a vyhodnocení. Taková komunikace strojů je nazývána internetem věcí a města budou dříve či později vystavena volbě vhodných komunikačních sítí. Proto se budeme věnovat tématům, jak nakládat se senzory obsazenosti parkovacích míst či nově budovaných napájecích stanic, senzory v kontejnerech na odpadky, veřejném osvětlení, ve vozidlech a na zastávkách veřejné dopravy atp. a jak efektivně i z pohledu provozních nákladů tyto informace přenášet.

03–16 Veřejné zakázky

termín vydání 1. 9. 2016 Rychlost a komplexita zavedení inovací do praxe rozhodují o dlouhodobé konkurenceschopnosti domácí ekonomiky. Investicím veřejného sektoru do inovativních konceptů brání mnoho faktorů, počínaje legislativou přes složitou administrativu až po chybějící komplexní technické podmínky. V tomto čísle se budeme věnovat příkladům dobré praxe ze zahraničí či podmínkám pro výběrová řízení v několika vybraných oborech.

04–16 Reuse – recyklace

termín vydání 1. 12. 2016 Koncept chytrých měst současnosti je založen na uvědomění si již existujících kvalit a jejich opětovné a smysluplné navrácení do hry. Recyklace, nová funkční využití, kreativní znovuzhodnocení a další podobné principy pomáhají nejen ušetřit finance, energii a zdroje, ale mohou se stát významnou součástí identity měst a obcí.

04–15

®

Kulturní politika a strategie měst MK ČR E 21390 ISSN 2336-1786 vychází čtyřikrát ročně náklad 4000 ks Tento časopis je zdarma distribuován zástupcům měst a obcí České a Slovenské republiky nad 5 tisíc obyvatel. Vydavatel Ondřej Doležal – Nakladatelství Pixl-e Nálepkova 113, 637 00 Brno, CZ ičo: 70433526 dič: CZ7405133791 [email protected] +420 777 853 429 Adresa redakce Smart Cities Kalvodova 10, 602 00 Brno, CZ [email protected] +420 543 330 545 +420 777 853 429 www.scmagazine.cz

Revolučná novinka - učenie a pohyb v jednom

Interaktívny vzdelávací systém e-Wall

Šéfredaktor David Bárta ([email protected]) Redakce KULTURNÍ POLITIKA / Šárka Svobodová ([email protected]), Barbora Šedivá ([email protected]) SMART / David Bárta ([email protected]) MOBILITA / David Bárta ([email protected]) ARCH / Jaroslav Sedlák ([email protected]), Šárka Svobodová ([email protected]) BRAND / Tereza Chrástová ([email protected]) LIFE / Gaby Khazalová ([email protected])

vyvinuté v Dánsku

Zástupce šéfredaktora, Slovensko Vladimír Jurík ([email protected]) Jazyková korektura Vít Novák Inzerce Ondřej Doležal ([email protected]) Na technické dotazy odpoví a inzertní podklady přijme Filip Mond ([email protected]) Grafický design www.pixl-e.cz Datum vydání 1. 12. 2015 Foto na obálce Automatické kulturní mlýny 2013 Foto: T. Kubelka Foto Vize Zdroj: City of Linz

Periodikum ani jeho části nesmějí být publikovány, ani šířeny jakýmkoli způsobem a v jakékoli podobě bez výslovného svolení vydavatelství.

pozrite si video na www.studio21.sk

Minimalistický s vytříbeným designem odpadkový koš Minium

mmcite.com